Strana - 1 - (celkem 12)3.1.200612
Redakce Šéfredaktorka Zuzka Vávrová, 3. A Grafik Honza Slouka, 3. A Fotograf Ondra Holas, 3. A Redaktoři Zuzka Rylichová, 3. A Anna Nebeská, 3. A Eva Krajová, 3. C Honza Maršíček, 2. A Verča Kočová, 1. A Lenka Preslová, 1. B
Jaké budou letošní Vánoce?
Kristýna Vondříchová, 1. B
Obsah čísla •
Rozhovor s Miss Kolínska
2
•
Poslové štěstí
3
•
Tradiční Vánoce
4
•
Nebezpečí ulice
5-6
•
Fórum zdravého města
7
•
Historické kotle
7
•
Koncert proti drogám
8
•
Kultura
9
•
Lítám…
10-12
Prolog A máme tady Vánoce. Na začátku týdne nám počastí začínalo dávat naději, že přeci jen po několika letech budeme mít bílé Vánoce. Teď se však situace změnila. Sníh je pryč. Ale kdo ví, jak to nakonec dopadne. Přeci jen nám zbývá ještě naděje, že Vánoce nebudou na blátě. Nepodléhejte tedy depresím a v klidu a pohodě si užijte kouzlo Vánoc, abychom se tady po Novém roce sešli všichni odpočatí a plni elánu. Veselé Vánoce! Vaše šéfredaktorka Zuzka
-1-
Strana - 2 - (celkem 12)3.1.200612
Dne 19.11.2005 se Lucie Ladová ,studentka 1 ročníku obchodní akademie, stala Miss Kolínska 2005. Ahoj, jak se máš? Dobře, dík za optání. Jak jsi se cítila,když tě vyhlásili za Miss? Nechtěla jsem tomu věřit. Byla jsem hrozně moc šťastná, úplně jsem ztratila slova. Mohla bys upřesnit,co to bylo za soutěš? Jestli si pod tím máme představit klasickou Miss,co vidíme v televizi?? Řekla bych, že ano. Všechno bylo jako v normální miss. Byli tam i známé osobnosti jako třeba Saša Nikitin a celý večer uváděla Petra Voláková.. Tak to jsi měla určitě volnou disciplínu.Co sis vybrala? Taekwon-do a myslím si, že tím jsem nejvíce porotu zaujala. To určitě ,mohu se domnívat, že jsi byla asi jediná, kdo předvedl bojové uměni. To určitě. Většina dívek měla za volnou disciplínu tanec. Co tě přimělo se přihlásit a jak ses se dozvěděla o soutěži? Asi zvědavost. O soutěži jsem se dozvěděla z radia Kiss Delta,která byla hlavním mediálním partnerem. Budeš se chtít uplatnit ještě v jiné soutěži nebo v modelingu? V soutěžích se účastnit už nehodlám. Co se týká modelingu, tak jako finalistky máme povinnou přehlídku a potom se uvidí, jak vše budu stíhat. Děkuji ti za rozhovor a přeji hodně úspěchů do budoucnosti. Díky a ahoj. Verča Kočová
-2-
Strana - 3 - (celkem 12)3.1.200612
Poslové štěstí Vánoce se blíží a spolu s nimi, téměř všem známé, předvánoční stresy, úklid, spěch a nákupní mánie. Nejeden z nás by chtěl na chvilku – no dobře, na hodně dlouhou chvilku – „vypnout“, vypustit z hlavy starosti všedních dní, jednoduše si užít tyto svátky v pohodě a klidu. A možná právě proto se každoročně v tuto dobu objevuje něco nebo spíše někdo, kdo představuje symbol síly, klidu a pomoci. Vidíme jejich obrázky ve výlohách obchodů, objevují se na vánočních pohlednicích, jejich podobiznami si zdobíme domovy a 5. prosince možná i zazvonili u vašich dveří. Jsou to andělé. Anglické slovo „angel“ pochází z řeckého „angelos“, což znamená posel. Andělé jsou podle křesťanské víry bytosti bez hmotného těla, láskyplné, mající vlastní rozum, svobodnou vůli a pocity podobné lidským. Pomáhají nám a provázejí nás od narození po celý život i pokud si jejich přítomnost neuvědomujeme nebo jí nevěříme. Andělé jsou nesmrtelní, nikdy nežijí v páru a mohou se vyskytovat na více místech najednou. Těmto spirituálním bytostem byla přisouzena křídla, symbolizující schopnost přemisťovat se v prostoru i čase. Na vyšším stupni než andělé se nachází tzv. archandělé. Jejich jména jsou povětšinou známá. Patří mezi ně například archanděl Michael, Gabriel a Jophiel. Archandělé dohlížejí na anděly strážné. Čas od času se v životě vyskytne problém, který zdánlivě nemá řešení, člověk neví jak dál. Náhle se objeví přítel nebo i naprosto neznámá osůbka, která bez nároku na odměnu podá pomocnou ruku, utěší, pohladí, ukáže řešení a život je zase snadnější a plný radosti. Samým štěstím pak prohlásíme: „Ty jsi můj anděl.“ Rozhlédněme se kolem sebe a možná budeme překvapení, kolik je v našem okolí andělů.
„Andělem“ můžeš být i ty sám. (Phil Bosmans) Anděl je v první řadě název úkolu. (sv. Augustin)
„Dobří přátelé jsou jako andělé – nemusíš je vidět, ale víš, že tu jsou.“
Eva Krajová
-3-
Strana - 4 - (celkem 12)3.1.200612
Tradiční Vánoce Každý z nás jistě četl Babičku. Je v ní dokonale popsáno, jak by měly vypadat tradiční Vánoce – rozkrajování jablíček, házení botou, lití olova, zpívání koled s příbuznými a jiné podobné obyčeje, ale většina z nás zná spíš tuto verzi. Ráno 24. prosince se přijde do obývacího pokoje, kde stojí ustrojený stromeček, který přes noc přinesl Ježíšek. Pak si děti sednou k televizi a sledují pohádky, které ještě neviděly, třeba jako Tři oříšky pro Popelku, Smutná princezna atd. Tatínek mezitím došel do vany pro kapra, kterého se za vydatné podpory celé rodiny pokouší zabít, ale co osud pro kapra nechtěl, stále sebou mrská, i když vychytralý a zkušený taťka použil tu nejnovější a nejdražší utěrku, aby si ho přidržel. Po několika napínavých minutách, kdy už to vypadlo, že by kapr přeci jen vyvázl bez úhony, přijde děda a kapra o hlavu zkrátí. Pak se to už může zdát jako snadná práce, ale drama tím nekončí. Blíží se čas oběda, jelikož každoročně doufáme, že když nebudeme jíst celý den maso, uvidíme zlaté prasátko, máme bramboračku. Z kuchyně se line zajímavá vůně připálené jíšky, doprovázená klením mamky, která už vytahuje další hrnec na nový pokus. Tentokrát to vyšlo! Vypadá to, že obědvat budeme, ale štědrovečerní večeře je ještě v nedohlednu. Kapr leží naporcovaný v lednici vedle mísy bramborového salátu, ze kterého už bylo značně ujedeno, protože ochutnávat se musí. Okolo třetí hodiny se chystají dózy se strouhankou a hladkou moukou na obalování, vajíčka a koření. Postupně se obalí všechny kousky ryby, vinné klobásy se naskládají na pekáč a pak do trouby. Rozpálí se olej, položí se na něj maso a jde se k televizi sledovat obouvání střevíčku Popelce. Po deseti minutách se začne po místnosti rozprostírat nelibá vůně spálené strouhanky, mamka se okamžitě praští do čela a běží ke sporáku s nadějí, že ještě něco zachrání. Pro dnešek se to povedlo, nebudeme o hladu. Za chvilku přijede babička a už se hrne do všech možných prací, protože nedokáže nečinně sedět a koukat se, jak ostatní kmitají. Vezme si zástěru a pokračuje ve smažení za mamku, která se jde slavnostně obléct, protože už je jediná v domácím oděvu. Za okamžik už nás mamka volá ke krásně prostřenému stolu. Naservíruje salát, rybu a klobásy doprostřed stolu, abychom se mohli obsloužit, popíjíme colu a povídáme si, jak byl ten rok krátký a jak rychle uběhl. Mamka nás nikdy nezapomene varovat před ostrými rybími kostmi.Taťka ji napomíná, že už nejsme malé děti a přitom mu zaskočí a kost mu uvízne v krku. Po několika pokusech a mnoha vypitých skleničkách vody kost přece jen do krku sklouzla. Zlo je zažehnáno. Místo zvonečku musí zazvonit mobil, protože se ze zvonku ztratilo kovové srdíčko. Rozhrne se závěs a ve tmě stojí osvětlená borovice obklopená spoustou dárečků. Veselé Vánoce!!! Lenka Preslová
-4-
Strana - 5 - (celkem 12)3.1.200612
Nebezpečí ulice Už ani nevím, jak je to vlastně dlouho. Pět nebo deset let. Dny se kolem mě vlečou jako týdny a mé myšlení už dávno zapomnělo, jak by mělo fungovat. Řekněme to takhle: „Jak jsem byla mladá, tak jsem byla blbá.“ Tenkrát mi táhlo na osmnáct, premiantka třídy, spousta koníčků, žádný volný čas a hlavně žádný chlap. Tak to vypadalo, když to všechno začalo. Možná bych mohla říct, že to všechno byla Honzova vina, ale přeci jen mám ještě nějakou tu soudnost k sobě sama a musím uznat, že si za to můžu jenom já. On mi jenom ukázal cestu. Už tehdy jsem tušila, že není správná, ale přeci jsem na ni vběhla jako rychlík na svou trať. Jako mladá holka jsem se prostě zamilovala do krásného pětadvacetiletého kluka, který se uměl nádherně pohupovat v bocích. Náhle to všechno začalo. Začala jsem pít, kouřit a souložit. Přestala jsem racionálně vnímat všechny a všechno kolem sebe, což pochopitelně nemohlo zůstat bez povšimnutí mého okolí. Nechodila jsem na basket, do školy a občas ani domů. Ve škole se pořádaly porady co se mnou, doma se pořádaly hádky co se mnou. Po měsíci jsem to už nevydržela. Odešla jsem k Honzovi. Honza měl malý byt v jedné ne příliš vhodné čtvrti, jak bych řekla dřív, ale teď už ne. Byla jsem stejná jako všichni její obyvatelé. Netušila jsem, čím se Honza živí, tenkrát mě to ani nezajímalo. Každý večer prostě někam zmizel a vracel se až k ránu. Poctivě jsem na něj čekala, nikdy jsem se nezeptala, kde byl, což bylo možná zapříčiněno tím, že jsem to nechtěla vědět. Později mě ale začal brát sebou. Diskotéky, to bylo to místo, kde to dělal. Prodával pár minut štěstí v malém bílém prášku. Nikdy mě nenechal ten prášek prodávat, na to dokázal moc dobře uvažovat, udělal něco mnohem horšího. Jednou mi ho dal prostě ochutnat. Bylo to, jako když Eva utrhla jablko, bylo to sladké, ale musela pryč z ráje. Hezky pomaloučku jako profesionál u mě vybudoval závislost na tom bílém prášku a pak mi ho prostě jednou odmítl dát. Tenkrát jsem byla zoufalá. Bylo mi zle a měla jsem první velký absťák, pro tu trochu drogy jsem byla ochotná udělat cokoliv. Měl mě tam, kde mě chtěl mít. „Večer přijde jeden chlap a ty se s ním vyspíš.“ „Cože???“ „Co na mě tak zíráš? Prostě se s ním vyspíš!“ „To snad nemyslíš vážně?“ „Jestli ode mě něco chceš, tak to uděláš.“ Věděla jsem, co dostanu a taky jsem věděla, že bez toho nepřežiju. Přišel chlap a já se s ním vyspala. Bylo to odporný. Nikdy bych nevěřila, že něco takového udělám, když odešel, snažila jsem se pod sprchou smýt jeho pach, ale nešlo to. Měla jsem ho pod kůží. Pak přišel Honza a dal mi to co slíbil. Byla zase šťastná. Šťastná, to bylo slovo, o kterém by se dalo dlouho polemizovat, ale v tu chvíli ten pocit, že mám svou dávku, znamenal pro mě štěstí. A tak to teď chodilo den za dnem. Každý večer přicházel nějaký chlap, někdy i dva a já dostávala svou dávku. Protože mi odbyl osmnáctý rok, policie mě přestala hledat a rodiče nade mnou už dávno zlomili hůl. Po té, co jsem je vykradla, vyměnili zámky a nechali té marné snahy mě „zachránit“. Z bytu, kde jsem s Honzou bydlela, se postupem času stával pořád větší a větší kutloch plný drog. Honza mi připadal každým dnem podrážděnější a pod jeho tvrdou slupkou byl vidět strach. Věděla jsem to, jdou po něm. Policajti už začali něco tušit. Nejde takhle bezúhonně prodávat drogy donekonečna. Jednou ráno jsem se probudila. Zase jsem měla absťák. Ležela jsem v posteli a začala přemýšlet. Poprvé po tom celém roku, co jsem byla u Honzy, jsem se zamyslela, kde to všechno začalo, kde mi začalo být zle, kde se ze mě stala děvka a kde se můj život prostě zničil. Rozhlédla jsem se
-5-
Strana - 6 - (celkem 12)3.1.200612
kolem. Ano bylo to tu. Najednou jsem dostala velký vztek. Vstala jsem a chtěla jsem mu říct, že končím, že odcházím, že začnu znovu a bez něj. Než jsem ale došla vedle do pokoje, odkud jsem ho slyšela, uvědomila jsem si, že není sám. Byl tam ještě někdo. Adam, jeden z jeho kumpánů. Zastavila jsem se tedy a začala poslouchat jejich rozhovor. Nebo jsem se o to alespoň pokoušela. Bylo mi hrozně. „Musíme vypadnout. Za chvíli tu budou chlupatý, najdou tady jenom ji a trochu perníku. Bude jim to jasný, svedou to na ni a nám dají pokoj.“ „Ty ji v tom chceš nechat?“ „Ježiš nedělej cavyky. Seš jak ženská.“ „Ale vždyť seš s ní tak dlouho.“ „No právě a ke všemu je to jen vobyčejná kurva.“ Náhle se mi zatmělo před očima. Uviděla jsem vše, co jsem s Honzou prožila, a vše, do čeho mě zatáhl. Uviděla jsem všechny ty hnusný a slizký chlapy, se kterými mě nutil spát, a pak jsem uviděla rodiče a všechno to, co jsem kvůli němu opustila, a on to na mě teď po tom všem chtěl hodit. Začala jsem brečet a cítila čím dál tím větší vztek. Vzala jsem na sebe ruku osudu. Vrátila jsem se do postele a ze šuplete jsem vyndala jeho revolver. V té chvíli ještě nevěděla, co přesně udělám. S tou malou, avšak silnou, zbraní jsem potom prostě vkráčela za Honzou do pokoje. Tenkrát jsem měla podivný výraz ve tváři a on to pochopil. Pochopil to dřív, než uviděl revolver, a pochopil to i dřív než já. Zatvářil se jako malé bezbranné a nevinné dítě, zatvářil se tak, jak jsem se do něj zamilovala. A pak to došlo i mně. Došlo mi, co chci udělat. A já to udělala. Natáhla jsem ruku, naposled jsem se mu podívala do jeho modrých očí a pak jsem vystřelila. Trefila jsem, ale on stále žil, a tak jsem střelila znovu a znovu a pak už se nehýbal a já stále střílela a střílela, až byl zásobník prázdný. Složila jsem se na zem a zůstala ležet na podlaze, která se nebezpečnou rychlostí zbarvovala Honzovou krví. Adam utekl. Co mu vlastně zbylo. Já tam ležela. Vůbec nevím jak dlouho. Od té chvíle pro mě čas začal být zcela iracionální. Pak tam vtrhla policie. Odvedli mě. Honzu zabalili do plastového pytle a drogy zabavili. Odsoudili mě za přechovávání a prodej drog a hlavně za vraždu. Pro mé mládí a mou dosavadní bezúhonnost jsem dostala dvanáct let vězení s psychiatrickým dohledem. Jestli chytli Adama, to jsem se nikdy nedozvěděla. Rodiče se na mě nikdy nepřišli podívat a u soudu také nebyli. Jediný, kdo přišel jednou za mnou, byl můj češtinář. „Piš!“ „Proč?“ „Protože musíš.“ Odešel a vícekrát se nevrátil. Tak jsem tedy psala. Byla to taková malá motivace k životu. Můj příběh končil větou „Už neumím žít.“ Pochopila jsem, že je to pravda. Druhý den ochranka našla Markéru Novotnou oběšenou na mřížích. Zuzka Vávrová
-6-
Strana - 7 - (celkem 12)3.1.200612
Fórum zdravého města – oddělení sport V roce 1994 vytvořilo jedenáct aktivních měst asociaci s názvem Národní síť Zdravých měst České republiky (NSZM). Dnes tato asociace zastřešuje desítky měst, menších obcí, ale také kraje a mikroregiony. Dne 21. listopadu 2005 se v Kulturním středisku Svět konalo fórum zdravého města. Toto fórum spadá pod NSZM a bylo vytvořeno pro dobrou spolupráci mezi radnicí a veřejností. Otvírá se zde prostor pro aktivitu obyvatel města. Celé fórum bylo rozděleno do několika skupin např.: Zdravý životní styl a služby ve zdravotnictví, Sport, Doprava, bezpečnost, zklidnění. Já jsem se přidala do skupiny zabývající se sportem, kterou vedle prof. Novák. Padlo zde i několik návrhů, kterými by občané rádi vylepšili sportovní podmínky ve městě. Chtěli by více sportovních možností na Štěpánce, rekonstrukci areálu za Májem. Dále by měli zájem, aby se více financoval florbal, hokejbal, squash a jiné, neboť tyto sporty jsou v Mladé Boleslavi na vysoké herní úrovni. Finance by podle nich neměly zůstávat jen v hokeji a ve fotbale. Nezbývá nám než držet palce a doufat, že se jim vše podaří.
Historické kotle Naše škola se může pochlubit hned dvěma prioritami. Za prvé vlastní čtyři historické kotle a za druhé vede své studenty k otužování. Kotle jsou opravdu historický exponát, kterým se naše škola pyšní už drahně let A tak by bylo opravdu škoda, je prostě tvrdě a nemilosrdně vyměnit za jiné. Někdo sice může namítnout, že by bylo lepší naše „památky“ nahradit funkčními, moderními, topícími kotli, ale já myslím, že to není rozumné. Studenti by si sami měli uvědomit, co tu máme za skvost a měli by si jich také patřičně vážit. Co na tom, že se učíme v bundách, co na tom, že nosíme tři svetry, hlavní přeci je, že tu s námi jsou. A pak otužování je zdravé. Takže studenti, nevěště hlavy, za tři měsíce tu máme jaro.
Zuzana Vávrová
-7-
Strana - 8 - (celkem 12)3.1.200612
Koncert proti drogám Statutární město Mladá Boleslav a rádio Kiss Delta spojily síly a vyrazily do boje proti drogám. Jejich zbraní byla hudba kapel Temperamento, UDG a 100°C. Nejsem si příliš jistý, jestli lze tímto způsobem bojovat proti drogám. Tři hodiny strávené na koncertě asi nikoho neodradí od užívání drog. Snad jedině kdyby se cena vstupného pohybovala v astronomických částkách. Peníze na drogy by pak už určitě nezbývaly, a tím by se poptávka po drogách snížila. Večerem provázel lehce obézní moderátor, jehož nemístné komentáře a poznámky mi nepřipadaly moc vtipné, přestože tak určitě měly působit. Na pódium si postupně ke krátkým rozhovorům pozval tři, podle jeho slov, vysoce postavené ženy. Nevím, nakolik byla jejich přítomnost důležitá, protože, aspoň jak se mi zdálo, neřekly nic zajímavého. Nicméně bych celou akci označil jako příjemné zpestření středečního večera, avšak nemile mě překvapily výkony kapel, žádná z nich nestála za to, abych vyndal ruce z kapes. Temperamento jsem vůbec neznal a po první písničce jsem se rozhodl, že je ani znát nechci. Na téhle kapele mě zaujal snad jenom popruh se slunečnicemi na frontmanově kytaře. Jako druhá vystoupila kapela UDG. Jestli jste už někdy byli na koncertě UDG, tak v mladoboleslavském kulturním domě to vypadalo stejně. Bubeník pobíhal po pódiu v červených trenýrkách (zajímalo by mě, jestli ty trenýrky někdy pere v pračce) a dělil se o bicí s publikem. Přijde už mi to jako ohraná písnička. Jenom jsem pořád na pódiu hledal druhého kytaristu, kterého moderátor představil. Marně. Na závěr zahrála mariánskolázeňská kapela 100°C. Myslím si, že kluci z kapely 100°C mohli dát do hraní víc energie. Každopádně to ale byla jediná kapela večera, která se mi líbila. Bylo vidět, že akci brali s nadhledem a snad si z ní i trochu dělali srandu. Celkový dojem kazili i chlapci, kteří si zřejmě akci spletli buď s koncertem Michaela Jacksona, nebo s koncertem nějaké punkové kapely. Nemyslím si, že by se moonwalking či pogování hodilo na tenhle koncert. Honza Maršíček
-8-
Strana - 9 - (celkem 12)3.1.200612
... TROCHU KULTURY NEJEN O VÁNOCÍCH ... Nebojte se, vážení, ani na vás, co mezi vánočními svátky nevezmete svoje (možná i nové) lyže, prkna nebo prkýnka a nepojedete zkusit jak to klouže po té letošní sněhové nadílce, Tulák nezapomněl a přináší vám alespoň několik tipů :
Kino Forum Až do pátku 23.12. můžete ještě stihnout film, u kterého si určitě odpočinete a to MADAGASKAR, super animovanou komedii. Jo, abych nezapomněla 24., 25., 31. 12 kino NEHRAJE, takže tam nečekejte, ať nezapadnete sněhem. 26.-28.12. hrají zase něco z jiného soudku, thriller Kurýr 2 29. – 30.12. Láska na inzerát, americká komedie.... .... a kdybyste chtěli jít někam vybít energii, tak na Ježíška od 22:00 je otevřen Růžek (Club HOGO FOGO) neděle pětadvacátého X-MAS drum and bass – Rychta na Štěpánce .... ať už zůstanete doma, pojedete na hory, nebo se budete inspirovat Tulákem, nezapomeňte si to pořádně užít, protože jsou to přece poslední dny v roce, tak ať na ně jen tak nezapomenete. Mějte se super a zase v lednu se budu těšit. Vaše
-9-
Zuzka Rylichová
Strana - 10 - (celkem 12)3.1.200612
Před rokem a půl na u nás na obchodní akademii maturovala Diana Dürichová. Už je to sice rok a půl, ale ani tak na naši školu nezapomněla, z Plzně, kde studuje, nám poslala povídku.
Lítám… Přemýšleli jste někdy nad tím, proč děláte to, co děláte? Proč se v určitých situacích zachováte nečekaně, až vás to samotné překvapí? Snad každý se nad tím někdy zamyslel, pozastavil. I já, a několikrát. Občas se mi stávalo, že jsem udělal jiný pohyb než jsem chtěl, že jsem řekl úplně jinou myšlenku, než jsem předpokládal. Začal jsem věřit, že je mozek rozpůlen na dvě poloviny a v jednu chvíli vládne pravá a podruhé zase levá část. A já jsem někde uprostřed, přehazují si mě jako horký brambor a laškují se mnou. Pokaždé, když si myslím, že zareaguje levá polovina, naschvál se zapojí ta pravá a překvapí mě svými výmysly. A pak jsem zaskočen… Ale takhle to vůbec není. Pochopil jsem to až teď…teď, když pomalu a bezbolestně létám vzduchem. Před chvílí jsem umrzl. Je prosinec, mnoho stupňů pod nulou. Žil jsem jako bezdomovec, už hezkých pár let. A takovou tuhou zimu jsem ještě nezažil. Vždy jsem se dokázal někam schovat, ukrýt a obalit něčím teplým. Ale letos jsem to nějak nestihl, všude bylo plno. A na mě zbyla jedna mrazivá lavička na autobusové zastávce. Byla mi ukrutná zima, ale myslel jsem si, že když se opiju laciným rumem a usnu, tak to bude lepší. Ale nebylo…už jsem se neprobudil… Stala se ze mě taková malá bublinka, lehká a neviditelná. Pomalu si to lítám vzduchem a kolem mě je mnoho podobných bublinek. Ne mnoho, moře bublinek. Jedna vedle druhé, strkají do sebe a neví si rady. Každá z nich znamená jeden zmařený lidský život, ať nepovedený či se smyslem. Chtěli by křičet, vztekat se, neví, co se děje a kde jsou. Ale za chvíli to pochopí, tak jako já. Jen tomu musí dát trochu více času. A přestože jsme stále překvapeni, pomalu se smiřujeme s tím, co se z nás stalo a co z nás bude… Dochází mi to. Čím dál tím více mi to dochází. Lítám pár metrů nad zemí, pod námi chodí lidé, aniž by nás viděli, aniž by alespoň něco tušili. A já už chápu, co mám udělat než se má malá skořápka rozplyne. Už vím, co mám za úkol. Každý z nás si může vybrat jednoho člověka, jednoho živého člověka. Je jedno jestli to bude děcko nebo někdo starší. Můžeme si vybrat podle svého vkusu, a pak… Slétl jsem trochu níže, mé nynější tělo se dalo lehce ovládat. Rozhlédl jsem se a s překvapením jsem viděl převážně jen ustarané tváře a plno zasmušilých obličejů. Mezi tím si mám vybrat? Vždyť každý vypadá stejně, stejně beznadějně. Snažil jsem se přiblížit ještě níže, abych lépe viděl. Ale lidi moc pospíchali, motali se a strkali do sebe. Chvíli jsem se na ně překvapeně díval, nevěda koho si zvolit. A najednou jsem zpozoroval… motal se stejně rychle a bezmyšlenkovitě jako ostatní, snažil se urychlit svou chůzi. Byl to ještě mladý klučina, mohlo mu být tak kolem šestnácti či sedmnácti. Měl velké kulaté brýle a vlasy mu splývaly na ramena, svázané v culíku nedbale. Byl drobný a hubený, snad i proto mu šlo vyhýbání se v davu. Obyčejně by mě asi nezaujal, ale vypadal úplně jinak než ostatní kluci v jeho věku. Neměl ten šibalský úsměv puberty ve tváři, nebyl pln energie jako jiní. Tížila ho nákupní taška, která obsahovala chleba a další potraviny. Šel nejspíše rovnou ze školy, na zádech se mu houpal batoh. Tak tedy dobře, toho jsem si vybral. Teď mi jen nesmí utéct. Vyrazil jsem za ním, ale šel moc rychle. Snad pospíchal domů, snad se jen snažil utéct z toho davu…nebo snad utíkal přede mnou? Konečně jsem se přiblížil na dosah. A najednou jsem do něj vklouzl, jemně a tiše. Do jeho vnitřností a orgánů, do celého jeho těla. Vešel jsem do něj bez překážek a strachu a chtěl se
- 10 -
Strana - 11 - (celkem 12)3.1.200612
zabydlet. Alespoň na tu malou chvilku, co mi ještě zbývá. Mám tak půl hodinky na to, abych splnil svůj úkol. Abych ovládl jeho duši a tělo a jednal podle svého. A až tak učiním, rozplynu se a nezbude ze mě nic, ani má duše… Nevěděl jsem, co je ten mladík vůbec zač. Jestli jsem si vybral dobře. Jestli vůbec splním svůj úkol, než se zcela rozplynu. Mám jen chvilku, nepatrnou chvilku. Při každém kontaktu s jiným člověkem, při každém pohybu jsem si říkal, že už přišel můj čas projevit se. Ale pak jsem se chlácholil, že ještě ne, že ještě pár vteřin počkám. Že to nejlepší teprve přijde…a on nic netušil, nevěděl o mně. A já ho chtěl překvapit, hodně moc překvapit, aniž by věděl, že za to můžu já… Konečně se vyprostil z davu a rychle spěchal k jednomu panelovému domu. Číslo 135/II. Vešel dovnitř, těžce oddychuje. Nastoupil do výtahu a vyjel do pátého patra. Věděl jsem, že už jsme u cíle. Tady asi pravděpodobně bydlel. Tiše otevřel klíčem, nahlédl opatrně dovnitř a pak hbitě vklouzl do předsíně. Ucítil jsem pach, cigaretové aroma a nejméně dva týdny nevyvětraný prostor. V té zatuchlině a dýmu nebylo téměř nic vidět. Ale mladík to tady znal, dobře znal. Šel chodbou rovnou do kuchyně, malé se špinavým dřezem a rozvrzaným stolem. A u toho stolu seděla jeho matka, u ruky popelník s odloženou cigaretou. Osočila se na něj hned při vstupu. Jen těžko jí vysvětloval, že šel rovnou ze školy nakoupit a nezdržel se nikde na hřišti. Pohrozila mu pěstí a pak se jen líně opřela o židli a silně vdechla kouř. Cigareta rudě zazářila u úst, mladík se zašklebil. A mě to něco připomnělo. Něco, co už jsem dávno pohřbil ve své paměti, něco, co jsem už nechtěl znovu zažít. A teď jsem tu stál tak jako kdysi, akorát schován v jiném těle. A prožíval jsem stejné pocity jako tenkrát, když na mě matka křičela. Uvědomil jsem si, jak jsem si s tím mladíkem podobný, možná i proto jsem si ho v tom davu všiml. Možná že takhle podobně zbědovaně jsem vypadal i já v těch sedmnácti. Cítil jsem stejný zármutek jako on. Přiškrceným hlasem se zeptal, zda je něco k obědu. Odsekla, že ne, že je snad už dost starý na to, aby si něco uvařil. Odložil nákup a přešel do svého pokoje. Zavřel tiše dveře a sedl na postel. Složil hlavu do dlaní, cítil jsem, jak jeho duše slábne, jak umírá každou vteřinou strávenou zde v tomto bytě. A najednou jsem viděl do jeho myšlenek, věděl jsem, na co myslí. Už několikrát ho to napadlo, pohrával si s tou myšlenkou už hezkých pár dní, ale nesebral tolik odvahy uskutečnit svůj plán. Přemýšlel, že by se odstěhoval ke své babičce. Matce jeho otce. Ovšem nevěděl, jak by ho přijala. Naposledy ji viděl před pěti roky, stavila se na chvíli, aby viděla svého vnuka. Ale nesnesla se s jeho matkou, proto už nejezdila. Alespoň však tu mírný zájem byl, na rozdíl od jeho otce. Ten od nich utekl, když byl mladík ještě dítě, a už se neozval. Bydlí někde daleko s novou rodinou. Vždycky mu to vyčítal, tak jako matka. Možná proto se k němu chovala tak, jak se chová. Možná jí připomíná bývalého manžela a křivdy, které za společného soužití vznikly. Snad tedy proto svého syna tak nenávidí. Otec tedy o něj zájem nemá, ale babička snad ano. Pevně v to doufal. Mohl by, mohl se k ní nastěhovat. Zbavit se té ukřičené a hysterické matky. Z přemýšlení nás vyrušil křik z vedlejšího pokoje. Mladík zvedl oči ke stropu a pevně stiskl zuby. Cítil jsem, jak se jeho svaly napínají, jak jeho vztek roste. Skrz dveře jsme slyšely tlumený křik a pár slov z něho. Vyrozuměli jsme, že má mladík ještě vyluxovat a uklidit ten svinčík v kuchyni. Svinčík, který nebyl jeho. Vstal…a já věděl, že přichází má chvíle. Cítil jsem jemnou vibraci celého těla, žaludku, plic. Nadechl jsem se a má podstata rostla a rostla… pomalu jsem mladíkovu duši stlačoval dolů, podmaňoval jsem si celé tělo, a najednou jsem mu vládl… cítil jsem, jak mladík rudne a krev mu zběsile tepe tělem, nevědouc kam utéci. Vydal se ke dveřím na můj popud, otevřel je a se zaťatými pěstmi přešel do kuchyně. Jen pár kroků a byl v ní. Matka na něj hleděla, nevěděla, co se děje. Ten pohled v jeho tváři snad ještě nikdy neviděla.
- 11 -
Strana - 12 - (celkem 12)3.1.200612
„Seru ti na to! Ukliď si to tu sama, já už nehnu ani prstem!“ a to už jsem mluvil já. A ona jen seděla a nebyla schopná slova. Dívala se na svého syna a nepoznávala ho. Vždy povolný a poslušný. A teď? Něco zablekotala, nevěděla sama, co dělá. Musela si potáhnout z cigarety, aby se alespoň trochu uklidnila. A pak se rozkřikla na celý byt. Slyšel jsem výčitky, sprostá slova. A nakonec, ať táhne pryč, že ho tady nechce, spratka jednoho. Spráskl jsem ruce a ona uťala svou řeč v půli věty. „Dobře, jak chceš. Odcházím! A ty si tady shnij!“ to byla má konečná věta. Otočil jsem se k ní zády a rychle přešel do pokoje. Trvalo to jen pár vteřin, co opět získal kontrolu nad svým tělem. A já se pomalu vytrácel, zatímco on si balil kufr. Spokojeně vyprchávám z jeho těla a za chvíli ze mě nebude už nic..ani jedna malá kapka…a jak se zmenšuji a mizím z jeho těla, stávají se ze mě drobné bublinky, z nich ještě drobnější a drobnější…a směřují nahoru…do nebe? Udělal jsem dobrý skutek, a byl jsem na to náležitě hrdý. A mladík ani netuší, že v tom mám prsty já, já co jsem v životě nikdy nic nedokázal. Nikdy to nezjistí, jen bude marně přemýšlet, co se s jeho duší děje. A pak přiletí jiná bublina a opět do něj vstoupí a převrátí život naruby. A on to vše pochopí až později. Až se sám stane malou nepatrnou bublinou, která se vznáší ve vzduchu. A teprve pak zjistí, že lidem nad hlavami putuje plno takových duší, které pomáhají či škodí…drobné ztracené duše…pomalu se rozplývající…
Diana Dürichová
- 12 -
