Prolog - 3.květen 2013 Jaj, je to špatné, máme být dávno na cestě, ale leje a leje. Ranní směna skončila, je kolem druhé hoďky ovšem jak jsem podotkl není kam spěchat, do toho slejváku a zimy (je 8°C) se nám dnes vyjíždět nechce a tak to zítra dáme na jeden zátah. Trošku si přivstaneme a bude to!!! Ovšem ty plány, ta vytipovaná místa mi nedají příliš spánku. Našim záměrem je mimo obvyklé památky, kostelíky a přírodu najít stopy Čechů padlých v první světové válce na Sočské frontě. Trošku zavzpomínat, uctít jejich památku a zanechat na místě malou upomínku na vlast odkud pocházejí. To, že určitě nestihneme všechno mně zahání spánek a tak kolem páté ráno už nemohu zabrat. To já spala docela dobře. Dokonce se mi ten večer navíc moc hodil. Když mi Ivo řekl, že pojedeme po stopách našich bojovníků z I. světové války napad mě nápad!!! Co na místě hrobů zanechat aby naše stopa byla čitelná? Namaluju na kamínky z naší řeky českou vlajku abych jim tam dovezla kousíček vlasti. Navíc si připravím trikoloru a jdu spát s přáním, aby naše mise, najít a označit hrob českého hrdinu byla splněna.
4.květen 2013 Něco po osmé vyrážíme směrem k Mikulovu a jsme moc rádi, že kousek za Ostravou přestává pršet. Sledování radarové předpovědi se vyplatilo a na OMV-ce u Prostějova dokonce vykukuje sluníčko a tak se nálada barví do růžova. Malá svačinka a vyrážíme. V Mikulově nás zdrží jen koupě nálepky, nedá se nic
dělat, ale pokud dnes máme dát skoro sedm set kilometrů, nelze jinak. Ovšem kousek za Wiener Neustadt už nás na Süd Autobahn nic neudrží a jen co začne dálnice stoupat do kopce dáváme jí vale a míříme k Slovinským hranicím tak, že máme někde po pravé ruce Štýrský Hradec. Projíždíme Feldbach, Leibnitz a následně se po 69-ce vydáváme k západu podél Slovinsko-Rakouských hranic. No to snad není možné!!! Za Eibiswaldem se zatahuje a jako by tahle silnice byla pro nás zakletá. Začíná lít jako z konve!!! My však tady máme své místečko pod střechou neb stejná průtrž mračen nás přesně ve stejném místě chytla před dvěma roky. Tak šup pod nám důvěrně známou stříšku u bytovek v Mautnereck. Trošku si odfrkneme a za slabou půlhodinku pokračujeme k Stausee u Sobothu a poté stoupáme až někam do výšky 1350 m.n.m. Nevím, zda má tento průsmyk u Magdalensbergu nějaké jméno, ovšem vím, že jsme pokořili hranice Štýrska. A sjezd do údolí k soutoku řek Drau a Lavant je prostě nádherný, i když z oblak padají drobné kroupy a místy jedeme v mlžném oparu. V údolí se převalují mraky a slunce bojující o místečko mezi nimi vytváří nádherné výhledy, takže se bojím, že v nějaké vracečce zapomenu zatočit. Zbývá nám nějakých 40 km k jezeru Turrach a za necelou hodinku už vyzváníme u apartmánu Familie Brezjak. Zde budeme mít naši základnu na výlety po okolí, hlavně pak přes nedalekou hranici k jižním sousedům do Slovinska. Ale o tom až zítra milý čtenáři, musíme teď vybalit kufry, něco ukuchtit .........a taky si posušit. Musím si přece jen trochu postesknout. Pohodu dne mi rozhodila moje výstroj. Celou zimu jsem poslouchala od Iva něco o staré helmě, o nevyzkoušené výbavě proti dešti a o mých prošoupaných motobotech jsme se už i pěkně poštěkali.... a teď.....no nepřiznávám se mu hned......v zamlžené helmě jedu za červeným světýlkem jeho Kawy jako pod vlivem alkoholu, v botách mám mokro a nepromok....loni jsem jej nepotřebovala a za jeho kupní cenu jsem očekávala komfort, a zatím.....pěkně draze mi to posezení v lavoru přišlo....to se musím tedy přiznat přátelé a to jsem ještě netušila, že to dneska byla vlastně jen selanka proti tomu co mě ještě čeká!!!!!! Ale nepředbíhejme se ve vyprávění a ahoj zase zítra :-)))
5.květen 2013 V noci nám trošku bubnovalo na střechu a tak z výjezdem na mokrou silnici nespěcháme. Taky ve zdejším ,,ferienwohnungu,, nemáme snídaně, ovšem s tím jsme počítali a tak v kuchyňce po chvíli zavoní vajíčka se slaninou, káva a chlebík. Vydatně se na balkóně nadlábnem, a při tom dlabání pozorujeme Hochobir, nejvyšší horu severního pohoří Karawanken (2139 m.n.m.) Občas se její zasněžený vrchol schovává v mracích, jež se převalují o nějakých 600 metrů níže. A musím říci, že občas vypadají pěkně zlověstně. Tak kam to dnes bude Jitko? Zkusíme projet Pavličevo sedlo? Jitka není proti a tak vyrážíme na Bad Eisenkappel (Železna Kapla). Na zdejší čerpačce doplníme bandasky a jelikož hnedle přes cestu je známé poutní místo, jen přejedeme naproti a zaparkujeme motorky u hřbitovní brány. Vylovíme foťák a jdeme na to!! ...joj co to má znamenat? Ivo stíhá a dělá mi fakt krutou fotku při jízdě na moto. Ne jak to klopím v zatáčkách, ale jak se přesunuju jako lazar bez motoru a bez helmy od pumpy ke hřbitovu :-)))) Hlavní schodiště ke vchodu do kostela je kryté dřevěnou střechou, ale vstup na něj je zavřený a jdeme tudíž po chodníčku kolem hrobů. To, že jsme blízko Slovinských hranic je na náhrobcích více než patrné. Kostel je bezesporu zajímavý, postaven byl patrně někdy v 17. století o čemž svědčí náhrobky vsazené do zdí kostela. Jitce nemůže uniknout freska Sv. Kryštofa na vnější fasádě a jelikož se dovnitř nedostaneme, tak se alespoň pokoušíme nakouknout klíčovou dírkou. To se docela dobře daří zaznamenat i na paměťovou kartu Nikonu a tak můžeme jednu z památek na interiér umístit i do fotoprezentace. Zpáteční cestu k motorkám pak scházíme jiným chodníčkem a tak se na chvíli ještě zastavujeme u několika křížů vojáků padlých v 2. světové válce. Je zajímavé, že několik dat úmrtí je např. z datem xx. 7-9.1945. Jako by zde válka skončila až v létě roku 1945.
Tak hup do sedel a jedeme dále. 82-ka vede nahoru na Seebergsattel a Jezersko (1218 m.n.m.), ovšem dnes až nahoru nejedeme a v ostré pravotočivé odbočujeme vlevo na Pavličevo sedlo. Nejdříve kousek z kopce a pak začínáme šplhat úzkou silnicí nahoru. Míjíme nějaké odpočívky s výhledem a byl by hřích se na jedné nezastavit a neudělat pár fotek dolů do údolí. Stále se ještě nacházíme na území Rakouska a silnice je docela v dobrém stavu na to, že se otvírala někdy před měsícem. V zimním období se zde totiž nejezdí a tak jsme letos asi jedni z prvních motorkářů na této silnici. Taky jsme zde ještě nepotkali živáčka, zato sníh v příkopách nás už hezkou chvilku doprovází. Samotné sedlo tvoří hranici A -SLO a leží kousek pod naší odpočívkou. O pár km dále vyjíždíme na křižovatku, kde jsme minule vyjeli z naší štěrkové speciálky. (viz naše povídání z r.2011) Joj to byla tehdy cesta!!! Takže doleva dnes rozhodně NE !! My však míříme vpravo po 428-ce do Logarské doliny k vodopádu Rinka. Po pár km ostře doprava a hned nás, každou motorku, odlehčí o 5 ojro u vjezdu do doliny. Tady není kam zabloudit, pokračujeme stále rovně až na konec silnice a zde sesedáme. (N 46.369641°, E 14.598569°) "K vodopádu 15 minut" vidíme na informační tabulce, takže se odstrojujeme a jdeme na malou procházku. Bohužel nám začíná pršet, ovšem nevzdáme to co Jitko? Nevím jestli to bylo deštěm nebo kapičkami létajícími od padající vody vodopádu, ale mokrá jsem byla jako myš :-) Cesta nám trvala trošku dýl, cca dvacet minut, ale pohled na vodopád stál za to. Úzký proud vody se z průrvy ve skále řítí dolů z výšky asi 100 metrů a jelikož letos na jaře je srážek dostatek, vodopád nedostatkem rozhodně netrpí. Orlí hnízdo, malou restauraci nad vodopádem ignorujeme a fičíme zpátky k motorkám............... však nemusíme být nutně všude, no ne??????
Dva km zpátky jsme viděli pěknou občerstvovnu a tak hajdy na meníčko. Musím však vzít zpět to předchozí slůvko, to by mi majitelé penzionu Ojstrica určitě neodpustili. Usedáme totiž ke stolům s bílými ubrusy a i zařízení restaurace stojí za to. A meníčko? Fakt výtečná gobova juha, postrv s krompirjem, solata a sladica-nu hodinka uteče jako voda a ani se nám nechce zvedat. Ovšem sluníčko nás vytahuje ven ke strojům a tak po chvíli uháníme k již zmiňované mýtnici u vjezdu do Logarské doliny. Ovšem do cesty nám vstupuje stádo ,,bizonů" a to musíme zastavit a nafotit. Tohle zajímavé plemeno skotu jsme asi ještě nikde nezahlídli, alespoň ne tak, abychom si mohli sáhnout. Ovšem zvířata nás mají jaksi na háku a projdou okolo nás celkem bez povšimnutí. Trošku teď váháme kudy se vydat, nakonec však pokračujeme po 428-ce na Solčavu a Luče. Díky pozdnímu jaru je všude kolem nač koukat, voda z okolních hor stéká v různých podobách do řeky Savinja. Ta se dosti svým zbarvením podobá Soči i když je místy trochu zakalená. V Luče zahýbáme ostře doprava na 924-ku a opět stoupáme do průsmyku na Podvolovljek (1029 m.n.m.) kde prosvištíme kolem občerstvovny na Kranjskem Raku (N 46.283093°, E 14.688436°) a klesáme dolů na Krivčevo. Zde se napojíme na 225- ku a po pár km už vjíždíme do civilizace.
Škoda, ještě se ve zpětném zrcátku ohlížím za půvabnou krajinou tohoto údolí. Doufám, že budu mít ještě příležitost udělat i nějaké fotky. Je to zvláštní, jak u nás hlídáme i sebemenší vodopád a tady tyto úkazy patří k realitě všedního dne. Tak trošku závidím místním výhledy z oken dřevěnic na tu divokou krajinu...... Tady je jízda už trošičku opruz, než se nám podaří dojet do Preddvoru. Mám v plánu projet po vedlejších silničkách až doTržiče, ale musím si pomoci navigací v telefonu. Mají to mizerně značené ti Slovinci a jelikož nemáme mapu a moje Mio má jen hlavní slovinské trasy tak improvizuji s lepicí páskou a přilepeným telefonem k Miu. A jde to !!! Nokia mapy jedou perfektně a tak se nemusíme trápit po hlavním tahu směřujícím na Kranj. Za zmínku ještě stojí skutečnost, že jsme jaksi omylem narazili před již zmíněným Preddvorem na hlavní základnu Adie Airways, což mě docela překvapilo. " Letališče Jožeta Pučnika Ljubljana" čtu na ukazatelích a přistavající 737-ka to je docela šok, když vidím jak sedá po moji levici na ranvej. A já zase nic neviděla! To jsem celá já! Pořád tak jaksi koukám dopředu..............teď zrovna na ty vypínající se hory zdobené bílými kostelíky, ke kterým se zase obloukem vracíme a že mi kolem hlavy proletí velký kovový pták nevnímám. Když se mě pak Ivo zeptá na letiště a letadla, koukám jako z jara a mám pocit, že jsme snad jeli každý někudy jinudy :))))))))) Zastávku dáváme v Tržiči, zaprvé jsme se zde trochu ztratili, když jsem z jedné křižovatky vyrazil trochu rychleji...tak ty jsi vyrazil trochu rychleji? Na STOP jsi se nacpal mezi dvě auta bez ohledu na to, že to nemůžu stihnout.....prostě jsi mi ujel ....na dlouhé minuty jsem zůstala jen já, oba telefony a GPS.............moje poslední záchrana :-) ,
zadruhé by to chtělo dávku kofeinu než vyrazíme k 9 km vzdálenému poutnímu kostelu v Brezje. Zde taky dorazíme kolem půl páté a kupodivu je zde docela rušno. Inu je neděle a odpolední mše je právě v plném proudu. Věnujeme se proto více exteriéru a v útrobách kostela jen tak od vchodu párkráte zmáčknu spoušť foťáku, ale tak nenápadně, decentně. To je ovšem trošku smůla, neboť zázračný obraz Panny Marie Pomocné, k němuž ročně putuje okolo 300 tisíc věřících, námi jest nespatřen. Skrývá se totiž v boční kapli. Za svého života tento trojlodní kostel povýšil Jan Pavel II. na baziliku minor a zřejmě i proto je zde, na prostranství před vchodem, jeho socha v mírně nadživotní velikosti. Jistě by se zde dalo najít i další zajímavosti, ovšem odrazuje mě ten ruch a množství lidí okolo. Proto se už moc nezdržíme a vyrážíme k zpátky k Tržiči a následně přes Loibltunnel zpátky dolů k našemu bydlení u jezera. Jen co dorazíme, začíná pršet a okolní hory jsou schované v mracích tak dokonale, že to vypadá jako by tady ani žádné kopce nebyly. Uvidíme je zase zítra?
6.květen 2013 Neuvidíme zdá se, jen co ráno otevřeme oči. Dnes to asi na velké ježdění nebude, máme za sebou okolo tisícovky km za ty dva dny a ani občasná sprška nás moc neláká ven, takže si užíváme ranní pohody nad kouřícím hrnkem kávy. Sedět na zadku ovšem nebudeme a plánujeme malý výlet po okolí. Tak okolo těch 150 km Jitko? To bude dnes tak akorát. Najíždíme na 82-ku a po mostě přes jezero na řece Dráva přijíždíme do Völkermarktu. Zde se propleteme centrem a najedeme na 70-ku jež nás přivádí do Enzelsdorfu a následně ke klášteru Griffen (N 46.698888°, E 14.703780°). Dnes už s Jitkou víme, že není jedno z které strany na tohle místo dojedete. My přijeli právě od již zmíněné vesnice a jsme v rozpacích. Tohle, že je ,,Stift"???? Tady to
vypadá jako někde u starého statku a nebýt špičky kostela za zdí, asi bychom ani nezastavili. Pro jistotu ještě popojedu 5metrů a nakukuji do branky a JOOOO!!!! Tohle jsem nečekal a překvapení je dokonalé. Za rozpadající se zdí nacházíme pravé poklady, ale pojďme si toto místo představit pěkně popořádku. Malou brankou se dostáváme na hřbitov, na jedné straně ohrazený zdí s podsebitím a pozůstatkem budov mlýna a sýpky. Druhou stranu tvoří barokní budova kláštera a klášterní kostel ve stejném stylu. Uprostřed hřbitova stojí starý románský kostel s prvky gotiky, jehož historie sahá někam do roku 1235. Tohle je moje parketa a když zjistím, že starý románský portál není proti, abychom vešli do útrob této sakrální stavby, jsem nadšený. Nikde nikdo, vše je tady jen pro nás dva, prostě paráda, která se nekoná každý den. Jaký je to rozdíl oproti včerejšku v Brezje !!!! Interiér ukrývá gotické reliéfy i nástěnné malby, zajímavé jsou klenby i staré nápisy na zdech. Taky fresky na vítězných obloucích a v kněžišti na nás dýchají staletími. Trochu mi zde nezapadá barokní oltář a kazatelna, ale to je holt daň poplatná toku času. Tak ještě několik fotek a pojďme milý čtenáři o pár století dále. Kolegiátní klášterní kostel, původně románská stavba, byla po požáru v roce 1648 přestavěna a nyní má barokní ráz. Stále však zde lze nalézt staré stavební styly. Je to však spolu tak nějak citlivě propojené, že vše nepůsobí nijak násilně. Nádherné jsou dle mého štukatury v bočních lodích a nad barokním hlavním oltářem. Je škoda, že si nemůžeme projít i prostory premonstrátského kláštera, asi by bylo i zde leccos k vidění. Hodinka uplynula jako voda a jelikož jsme při příjezdu zde viděli na nedalekém kopci nějakou zříceninu, přemýšlíme jak se k ní dostat. Zkoušíme pokračovat v cestě, ale to se nám nevede neb stoupáme někam do kopců a silnice se mění v uzoučký pruh
asfaltu vedoucí nás někam úplně jinam než bychom chtěli. Otáčíme proto nazpět a jsme zpátky u kláštera, tentokráte ovšem z přijedeme od severu a zde jako by šlo o úplně jinou stavbu. Upravené průčelí a malá klášterní restaurace s parkem okolo je úplným opakem otlučené barokní fasády na hřbitově. Fakt bych nevěřil, že jde o stále stejnou stavbu. Přesto ta rozbitá část, ta ,,naše" byla jaksi krásnější, co myslíš Jitko? Máš pravdu Ivi. Bylo to to nejpůsobivější a nejpůvabnější místo, které jsme na tomto tripu navštívil......Připadala jsem si jako ti kluci z loutkové pohádky Zahrada..........jako bychom i my vstoupili do pohádkové zahrady a prožívali každý svůj příběh. Ze všech koutů bylo cítit pokoru, úctu a to ticho okolo to jen podtrhávalo. Asi bych tam mohla strávit celý den, procházet znovu místa zašlých časů.... jistě bych mohla objevovat stále nové a nové maličkosti, které mě vždy tak překvapí. Ještě teď mi naskakuje husí kůže ze vzrušení, když jsme zjistili, že jsou všechny dveře otevřeny. Nezapomenutelné....... Vracíme se tady do Enzelsdorfu a po 70-ce se blížíme do městečka Griffen. Na strmé skále máme před sebou ruiny hradu a jedeme prozkoumat, zdali by se nedalo vyjet nahoru. Nedalo!! Tedy my jsme žádnou vhodnou cestu nenašli, jen železné schody z náměstíčka vedou někam do oblak, to však zavrhneme a jdeme se kouknout zda je otevřen vstup do jeskyně pod hradem. Nějaké prohlídky jsou možné s průvodcem, ale nakonec se nám nechce čekat dál celou hodinu a po malé svačince vyjíždíme směrem k Diex. Stoupáme stále nahoru do kopců. Míjíme ruiny hradu Haimburg a pořád stoupáme až do nějakých 1200 m.n.m. Zde se zastavujeme u
místního kostela. Tydle ty opevněné církevní stavby, viděné ostatně i v Griffenu v klášteru sloužily jako ochrana proti Turkům, kteří své doby okupovali část Rakouska. Vítají nás dvě mohutné věže vzniklé z barokní přestavby původně románské a gotické stavby a mohutná, snad 4 metry vysoká zeď s podsebitím a střílnami, krytá střechou. Interiér kostela je už převážně barokní, takže raději pospíchám ven hledat nějaké ty střípky architektury zachovalé z dřívějších dob. Jitka se trošku zdržela za mnou. Přece jen baroko je její parketa. Ovšem je i možné, že se trošku schovává před zimou a studeným větrem. Chvilku pak uvažujeme, zda dáme oběd už tady, ale nakonec sjíždíme trochu dolů za teplem. Cesta je to však nádherná, mraky jsou strašně nízko a chvíli jedeme nad nimi pak zase v nich a výhledy do okolí i při té mizerii okolo jsou parádní. Tahle L-113ka stojí fakt za to!!! Někde u Gretschitzu ještě vyfotíme pěkný kamenný kostelík a trošku prochladlí sjíždíme do Brücklu. Tady se napojíme na 82-ku a kolem hradu Hochosterwitz pokračujeme do Sankt Veit. Palivo na nule a tak záchrana v podobě BP je vítána. A jelikož je vedle pumpy i příjemná hospůdka, není co řešit. Je kolem druhé odpoledne čas obědu už skoro pryč, musíme zaplnit i naše bandasky, nejen ty motorkové. Jitko, zdali pamatuješ co dobrého jsme měli? Mňam, dobře si vzpomínám. Dala jsem si dýňovou polévku....na zkoušku, jestli ji mají tak dobrou jako já :-) a ty jsi si dal houbovku. Na druhé jsme měli pořádné kusy masa a obrovskou kopu hranolek. No normálně to nejíme, ale na dovči si je třeba užít všeho :-))) Pravdu díš Jitko hranolkama jsem zásoben až do konce roku :-)))
Dnes je to trošku o improvizaci, moc se nám už nikam nechce a tak se jdeme kouknout do městečka na náměstí. Hnedle kousek vedle je taky katolický farní kostel Sv. Víta a u něj se na chvíli zastavíme. Bohužel je zavřený a tak jej okukujeme jen zvenčí. I přes to je tu leccos k vidění, velmi hezký je tympanon nad hlavním ústupkovým portálem nebo náhrobky ve venkovních zdech. Motorky parkujeme kousek od náměstí přímo naproti Kunsthotelu Fuchspalast a nějak nám nedochází, že tato divočina je pýchou městečka. Jde o nový hotel navržený podle plánů umělce Ernsta Fuchse. Trochu mi to připomíná Bad Blumau a Hundertwassera. Tak a kam teď? Maria Saal nebo Magdalensberg? Volíme druhou variantu a to je asi trošku chybka. Ovšem asi jsme už dnes trošku překostelováni a tak se nám v dané chvíli jevilo toto naleziště z dob Římské říše jako vhodnější alternativa. Vyjíždíme tedy na L 71-ku a u St. Michael stoupáme do kopce na parkoviště k archeologickému parku, ale jen co sklopíme stojánky začíná pršet. To by nebylo tak zlé, nebýt skutečnosti, že asi ještě nezačala turistická sezóna. Hospůdka zavřená, prodejna lístku jakbysmet .....tasím foťák a udělám si aspoň pár zajímavých fotek přes plot, ať máme důkazy do fotogalerie :-) .a nezbývá než usednout na mokrou sedačku a nějak to dotlačit k našemu apartmánu u Brezjaků. Nabíráme tedy směr k jezeru Völkermarkt. V Krobathenu odbočujem na L 88 a zhruba po jednom km koukáme jako blázni, cože to tam je za stavbu na té zahradě na horizontu?? Co je to za budovu se zlatými věžičkami na střeše?? Je to nějaký kostelík či co??? Dnes, když píšu toto povídání už vím, milý čtenáři. Čirou náhodou se nám do cesty připletlo meditační centrum Buddha- Dhamma. Sakriš, tak tam bych se i
rád kouknul, ale jaksi mě ani Jitku nikdo nepozval. Čekal jsem nějakého chlápka, že na nás mávne ať zastavíme a to bychom jistě koukali, když by se kolem nás seběhli meditanti........... Tak a vraťme se zpátky na zem, je potřeba nakoupit a proto zastavujeme u nejbližšího Sparu doplnit zásoby na zítřejší cestu k moři a za padlými Čechy z I. Světové. Joj asi nebudu moct dospat!!! Co se nám asi podaří vše navštívit? A budeme úspěšní s našimi kamínky a trikolorou?
7.květen 2013 Tak a ven z pelechu Jitko!!! Musíme vyrazit časně, jinak toho mnoho nestihneme a víš, že můj seznam zajímavých zastávek je dlouhý. Šup něco do žaludku a jedeme. Opět nabereme směr na Bad Eisenkappel, ale dnes vyjedeme sedlem až nahoru a vjíždíme do Občina Jezersko, což je název této části Slovinska. V sedle bylo docela hnusné počasí. Mlha, mrholení, není vidět na krok a tak jsme rádi, že zase sjíždíme dolů po 210-ce směrem na Kranj. Zde přejedeme přes řeku Sávu a pořád po stejné silnici dojedeme do Škofja Loka. Zaskočíme na malou svačinku do Lídlu a pokračujeme do Žiri. Zase nás začínají honit mraky, ale pořádný slejvák chytneme až u odbočky na Kalce. Padají dokonce i malé krupky, ale nám to nevadí, schovali jsme se pod malý přístřešek a čekáme až hromy a blesky zalezou za nejbližší kopec. K první zastávce u Predjamského Gradu to máme asi 14 km, takže jen co se rozjedeme, hnedle hledáme místo k zaparkování. Hledáme však není to správné slovo, nyní ještě před sezónou je tu celkem asi 5 aut a tak si spíše vybíráme nejvýhodnější místečko. Jitko co říkáš vyfotíme a pojedeme dále na ty Skočjanské jeskyně, nebo to vidíš jinak? Ne ne ne! Právě se nám nad hlavami vyhouplo sluníčko a to je znamení pro to, projít si tento hrad společně s jeskyní pod hradem. A pěkně připaluje!!! Rychle odházet nepotřebné a už scházíme s průvodkyní dolů po schodech pod hrad, kde je vstup do jeskyně. Na prohlídku jdeme ve čtyřech pokud nepočítám malého klučinu a miminko jenž nese paní v šátku uvazaném přes prsa. No já bych se s takhle malým svištěm do podzemí asi nevydal.
Průvodkyně hovoří anglicky, tedy jazykem, jímž jaksi nevládnu, má však tak dokonalou mimiku a hovoří tak pomalu, že si najednou připadám jako rodilý mluvčí. Když ještě sem tam podpoří můj nechápavý ksichtík slovinským slovíčkem, zážitek z prohlídky je perfektní. Jeskyně jsou zde poměrně mladé, různé ty stalagmity a stalaktity nejsou nijak vysoké, ale o to je vše jaksi domáčtější. Připadám si jako speleolog amatér a objevuji nepoznané. Je to i tím, že na vše je dost času, všude se můžeme zastavit, všechno okouknout a taky si posvítit vlastními lampami, které jsme nafasovali u vchodu. Vše je takové nenásilné a neturistické a v tom je naše prohlídka jedinečná. A ještě jednu poznámku na závěr si nemohu odpustit. Někdy je méně prostě více!!! Z jeskyně se vychází asi dvě patra nad hradem samotný hrad má taky tři podlaží a když si to tedy sečtu tak jsme v jeskyni vystoupali po žebřících a chodbami odhadem dobrých sedm pater. Taky jsme koukali netopýrům z očí do očí, prolízali úzké chodby a občas klouzali po mokré skále, až jsem se bál o paní s mimčem. Moc hezká prohlídka to byla!!! Samotný hrad, kam se nyní jdeme podívat, byl postaven někdy koncem 16.století, ale jeho historie sahá ještě někam do období gotiky. Zde v jeho útrobách si musíme jeho historii vyčíst sami z informačních tabulí, průvodkyně nás už nechala samotné a máme tedy možnost si bloumat hradem skoro jako jeho někdejší vlastník baron Erasmus. K dispozici máme plánek v češtině, takže nám nic nechybí a jen čas nás nutí opustit krásné výhledy z oken a střílen do okolní krajiny. Nedá se nic dělat,
dvě hodiny utekly jako voda a k moři je ještě relativně daleko viď Jitko? Ještě na parkovišti u Predjamského hradu máme v úmyslu pokořit všechna místa, která jsme si na ten dnešní den připravili. Jenže tu se zdržíme v hradu, tu malá svačina a pak už nezbude, než vybírat jen ty nej místa. A v takové situaci volíme plán s více místy, kde to okoukneme a jedeme dál. A to u Skočjanské jeskyně nejde. Tam bychom zahořeli na minimálně 2-3 hodiny a to by byl pro nás velký časový deficit. Plán na další km je upraven a vyrážíme s GPS nastavenou na N 45.509779°, E 13.901905° . Na tomto místě na nás čeká jedna památka UNESCO- románský kostel Sv. Trojice v Hrastovlje. Okolo čtvrté jsme na místě. Ještě však musím vzpomenout na parádní sjezd po staré silnici kolem dálnice A1 s výhledem na Terstský záliv. Vraťme se však ke kostelíku. Jde o opevněnou sakrální stavbu z 12.století. Samotné opevnění však datujeme až do doby tureckých nájezdníků. Kostel je velice jednoduchá, poměrně nevelká trojlodní stavba s valenou klenbou. Všechny stěny a téměř celý strop pokrývají fresky z konce 15.století. Byly objeveny pod omítkou až v r.1949 a jejich historická hodnota je vyjímečná. Na podrobné povídání o výjevech jež představují bych díky svým neznalostem nestačil, takže si milý čtenáři budeš muset v Hrastovlje někdy zastavit. Pomalu se trousíme k motkám a jelikož mám kousek odtud v našich GPS-kách uložen ještě jeden POI , ovšem s nejistou cestou, hledáme někoho místního aby nám poradil kudy se dostanem k Rižanskému labyrintu. Že by támhle ten pán jež
vychází naproti z branky? Myslel jsem si bláhově, že vyslovením těchto již zmíněných dvou slov pán vyskočí a začne jednat, mávat rukama a ukazovat jak se tam dostaneme. Nejedná, nemává ani neukazuje. Zato čumí jak puk a připadá mi jako ti turci co se zde vylodili před 5-sty léty. Pak z něj vyleze nějaký nesmysl a ukazuje někam k moři. Nu tam to určitě nebude a tak rezignujeme a zkoušíme někoho jiného. Kousek dál ve vesnici už slečna se psem má jasno a nějak nám udává přibližný směr. Vyrozumím, že kolem farmy a pak makadamovou cestou přes mostek? Nu cestu jsme našli, pak ji zase opustili neb se nám nějak nezdálo, že by to měla být ona. Pak se brodím přes potok až narazím na ostnatý plot, za nímž vidím malý kostelík a tuším, že jsme blízko. Zkoušíme to ještě z druhé strany, chytá nás prudká bouře a tak se vjíždíme schovat do hotelu Belveder jenž se nám připletl do cesty. Ten je totálně vyrabovaný a jelikož je jedno francouzské okno vybité, vjedeme přímo do tanečního sálu. Tak co Jitko, asi to vzdáme ne? Vždyť se tam nemůžeme dostat sakra!!! :-(((( Asi ještě nikdy jsem nelpěla na dojetí k cíli jako tady. To, co jsem si o Labyrintu přečetla začínalo přesně tak, jak to teď prožíváme "Místo je ve Slovinsku poměrně neznámé........labyrint je pro oči skrytý a je nutné, najít někoho, kdo vám k němu dobrovolně ukáže cestu." Přesvědčuji Iva vrátit se znovu na tu kamenitou cestu a pokusit se dostat přes vodu. Přesto, že jsme zmokli, pořád dokola se nad námi honí bouřka, já už melu z posledního, mám toho za celý den dost......něco mě popohání hledat.... Rižanský labyrint mě přitahuje jako magnet. Vrátili jsme se na makadamovou cestu a zkusíme jet ještě za roh. Oplatilo se nám to. Vítězoslavně skáču radostí. Beru do ruky kamínek, který chceme nechat na památku na místě a s očekáváním se ženu ke vstupu labyrintu. Bludiště je vyskládáno z kamenů a je imitací labyrintu katedrály Notre Dame de Chartres. Je plné symboliky - má v sobě obrys kříže a růži se šesti okvětními lístky. Růže symbolizuje v křesťanském světě Pannu Marii a té je tento labyrint zasvěcen. Na info tabuli je ještě několik rad, které si pamatuji z příprav doma, jak postupovat na cestě ke středu. Beru rady vážně a zcela uvolněně vstupuji na cestu ke středu. Na nic nemyslím, a vnímám jen tu cestu mezi kameny vyšlapanou botami zvídavců.
Z celé této mojí poutě mám zvláštní pocit. Přesto, že se snažím na nic nemyslet naskakují mi různé problémy ze starých dob. Jak postupuji, odkládám je na kameny lemující cestičku. Nad hlavami nám burcují hromy, metají blesky blížící se bouřky, okolní břízky ševelí lístky docela tiše a ptáci naopak hlučně vyzpěvují. Okolo se rozprostírá vůně rozkvetlé louky a k uším se společně se vším nese i šumění potoka. Cesta ke středu není jen chození dokola, ale je to o vracení se a blížení se jakoby zpět ke vchodu. No super, jsem v jádru bludiště a roztřesenou rukou pokládám mezi ostatní kameny ten náš s vlajkou. Cítím se svobodnější, oproštěna o plno starých starostí. Ještě dlouho po tom, v tichu helmy si uvědomuji sílu prožitého. A teď i to, že jsme si o pocitech v bludišti s Ivem ani nic neřekli. Byl to osobní, citlivý a hodně tajemný zážitek. Pokud se do Slovinska chystáte, a povede vás cesta kolem, jistě se tu zastavte. Myslím, že na takto silné mystické místo denně nenarazíte. A já bych chtěl na závěr podotknout, že toto údolí je úzce spjato s historií a taky současností. Řeka Rižana zásobuje pitnou vodou přes 80% Slovinské Istrie a proto ty ostnaté ploty okolo vodárny, jejíž součástí byl i malý kostel o němž jsem si myslel, že právě toto je to místo, které hledáme. Skoro jsem měl pravdu, bylo to jen o pár metrů vedle. Škoda, že jsme kostelík nemohli vidět i uvnitř. Jen co vyjedeme chytá nás opět bouřka s pořádnou průtrží mračen a tak hodinku posedíme nad Radlerem v hospůdce Cah v Rižaně. Je kolem šesté a nezbývá než se někde poohlídnout, kde bychom dnes složili hlavu. Chtěli bychom najít něco klidného s výhledem na moře a co nejblíže městečka Piran, jež je
označován jako perla na náhrdelníku slovinského Jadranu . Už jedeme několik km kolem pobřeží po 111-ce a nejdříve zkoušíme něco sehnat v Izole a Jagodje, ale neúspěšně. Zadaří se nám až v Portorož, apartmán najdeme vedle penzionu Silvia. Jen co shodíme kufry a zabydlíme se, spěcháme k moři chytit podvečerní náladu. Městečko je skoro prázdné, restaurace volné, fotíme, kávičkujeme, zkoušíme místní pizzu, prostě pohoda. K apartmánu dorážíme až před půlnocí, trošku jsme se motali večerním Portorožem, nechce se nám spát a já už se taky moc těším na zítra. To už budeme pátrat po padlých vojácích a jsem zvědav co se nám připlete do cesty.
8.květen 2013 Dnes vstáváme do nádherného počasí, sluníčko už hezky připéká .....pohled na moře je k nezaplacení....a snídani si dnes chceme dát někde v kavárničce u mola. Ideální by byla právě ta perla, jak píši výše, a proto nejdříve dnes sedáme na motorky a jedeme do centra Piranu. Je jasné, že toto městečko si prošlo ve své historii ledasčím a z toho nyní těží turisté, těšící se na rozličnou architekturu starých časů. Slovinské pobřeží je vlastně jen necelých 50 km dlouhé a není proto divu, že zde platí i další oficiální název Pirano, což je italské označení. Ono se to tady stejně všude dost hemží různými nápisy a značení na směrových tabulích silnic má vždy odkazy na okolní země. Sláščičarna-Pasticceria Piran je kavárnička na Cankarjevo nábřeží kousíček od hlavního náměstí jež se
zove po Giuzeppe Tartinim. Dle jeho sochy na náměstí to asi byl nějaký dirigent či skladatel, mě to však nic neříká. Ovšem kávička a čerstvý voňavý croissant to je něco jiného!!! Koukáme na lodičky, baštíme a hezky po česku závidíme místním domorodcům tu ranní pohodu. Joj proč nemáme v Ostravě moře???? Zase nás honí čas!! Na podrobnou prohlídku není kdy. Dokonce vynecháme i Piranskou katedrálu na kopci nad náměstím, ale stihni to milý čtenáři všechno, když den má jen 24 hodin!! No dnes tedy kostely nee a někdy se zde jistě ještě vrátíme. Jitka píše pohledy a tak mám alespoň chvilku na koukání zde pobudovách na náměstí. Krásný je městský palác, bezesporu dominanta městečka a v rohu vpravo je červený dům s gotickými okny a rohovým balkonem, jenž připomíná nemalý vliv Benátské republiky. To už, ale Jitka vhazuje pohledy do schránky u infocentra a za rohem na nás čekají naše stroje. Teď to bude trochu navigační maturita, proplíst se kolem pobřeží do Koperu a netrefit dálnici. Jedeme koperským přístavem, po levé ruce nakládají obrovské jeřáby kotvící lodě, po pravé ruce máme rafinérii se zásobníky ropy. Je tady nač koukat pro nás suchozemce, a taky že tak činím. Ovšem pozor, čumím, čumím a kde sem to vlastně měl vyjet z toho kruháče?? No dáme ještě jeden okruh, to je výhoda těchto křižovatek a už nabírám správný směr po 406-ce na Spodnje Škofije. ÁÁÁÁ tak tamhle je už Terst, přístav a taky rafinérie a v momentě kdy už toho courání městem je tak akorát najíždíme na autostrádu SS202. Ta je neplacená, tedy alespoň po Trebiciano, dál nevím, neboť tady sjíždíme na normální silnici a ta nás vede opět do Slovinska. Poslední italskou vískou je Col a asi po 7km přijíždíme k
vesnici Dutovlje. Už hodnou Kousek vlevo pod silnicí!! vojáků, kteří se zde na
chvíli
se
pořádně
rozhlížím ať nepřejedeme. Tady je to!!! Ano naše první zastávka u hřbitova našich padlých tzv. Sočské frontě, rvali za I. světové války s Italy.
Nyní malá vsuvka: Na stopy největšího nasazení českých vojáků v historii válčení jsme narazili už na našich toulkách Itálií, viz třeba náš článek z roku 2008 a zvon v Roveretu. Nejsme s Jitkou žádní historici, přes to bychom chtěli vzpomenout na našich cestách na synky českých sedláků v Rakousko-Uherské armádě, vzpomenout jejich hrdinský boj zde na Sočské frontě a uctít jejich památku. V našem plánu cesty jsem měl poznamenaných asi 20 míst, kde bychom mohli narazit na jejich stopy a i když jsme vše navštívit nestihli, zanechalo v nás i to málo, co jsme viděli, trvalou vzpomínku. Slovinsko je bohatá země s těmito místy bojů a myslím si, že kdykoliv tudy ještě pojedeme, vždy bude ještě co navštívit. I v II. světové válce zde, kousek od míst kudy jsme včera jeli, byla Franja- utajená nemocnice jugoslávských partyzánů, kterou Němci nikdy neobjevili. My o ní s Jitkou věděli, ale ten čas na prohlídku, kde ten vzít? A tak bych chtěl zde poprosit naše čtenáře, jež se třeba i inspirují naším povídáním, o malou zastávku na místech se stopami našich padlých vojáků a třeba i o zanechání malé drobnosti na jejich hrobech jako vzpomínku na vlast, odkud pocházejí. Ke hřbitovu vede štěrková cestička, mírně dolů z kopce. Není dlouhá, tak asi sto metrů, vede kolem vinohradu a končí u kovové brány s letopočtem. Hřbitov leží na okraji lesa, je oplocený plotem s kamennou podezdívkou a mezi pilíři plotu je nataženy ostnatý drát. Ovšem ne hustě, nýbrž jen asi půl metru od sebe a ty jaksi symbolicky oddělují toto pietní místo od okolí. Tohle řešení se mi zdálo docela zajímavé,
proto jej zde zmiňuji. Nedaleko odsud v Brje byla za války vojenská nemocnice a tím pádem jsou v okolí rozesety hřbitovy s padlými vojáky. Samozřejmě i českými a tady na tomto místě je jich pohřbeno přes 3000. Jednotlivé hroby už zde nejsou, jen mohyla s křížem uprostřed. U té nyní stojíme a udivuje mě věnec s ruskou trikolorou. Podobně to bylo i na dalších hřbitovech, všude ruské věnce a to i na místech, která by s ruskou armádou přímo souviset neměla. Třeba tady na hřbitově rakousko-uherské armády. Tak zanechme zde i naši malou stopu Jitko! Šup, vysadím tě přes ten živý plot k mohyle a dej se do toho. Vůbec nevím jak mám popsat pocity, které jsem měla a teď se mi zase vrací. Dojetím mám stažené hrdlo jako tehdy. Napřed jsem měla strach, že nám někdo nadá, co to tu vyvádíme, ale nakonec mě přeprala hrdost na naše, tak málo vzpomínané hrdiny. Mezi kameny jsem položila ten náš, z Česka s vlajkou, a z trikolóry jsem udělala velkou mašli, kterou jsem zatlačila mezi kameny mohyly. Moc si přeji, aby tu zůstala co nejdýl. I tak mám pocit, že je to zoufale málo, co můžeme udělat.....pak už jen stojíme před mohylou a tichou vzpomínkou uctíme památku padlých. Ještě jednu trikolóru uvážeme u brány a musíme frčet dál. V hledáčku nyní máme italsko-slovinské město Gorizia-Nova Gorica. To je taky perlička ! Na mysl se mi okamžitě dere česko-polský Těšín. Celnice uprostřed města!! Má smysl nějaký komentář
když si člověk vzpomene na ty předchozí zemřelé? SZ-ně od města, které dnes patří Italům, je na kopci nad řekou Soča monument Sacrario di Militare Oslavia (N 45.968255°, E 13.615031°), kostnice s ostatky Italských vojáků. A na parkovišti pod schody parkujeme před dvanáctou u kovové brány naše oře. Tak Jitko dáme malou svačinku ať máme sílu pochodovat nahoru, co říkáš? Svačíme si a najednou............Zvony ve městě odbíjí poledne a my koukáme nevěřícně, že se najednou brána zavírá!!! No to snad není pravda!!! Běžím se kouknout co se děje a tady musím milý čtenáři použít ostré slůvko. To jsou, ale blbouni ti taliáni!!! Tak oni tady připíchnou v kousku slídy papír A4, který ani není vidět, jelikož je rozmočený a my na něj nevěřícně koukáme. JE otevřeno pouze do 12 hodin!!!! Jsem nas...ný, ano fakt nas..ný, tohle je trochu moc!!! Ještě, že tady mám Jitku a trochu mě chlácholí, neboť jsem vzteky bez sebe. Pojďme raději dál, nebo se i teď při psaní zase rozžhavím.....jo projeli jsme to tu, ale zážitky z odpoledne nám to 100x vynahradily............Vracíme se zase na slovinskou stranu města a najíždíme na 103-ku. Tady mají zase nějaký kus nové silnice a tak více méně jedu dle ukazatelů směrem na Tolmin. Doufám, že ta silnice nevede někam mimo Solkan. Blízko této vesnice je totiž most přes řeku Soča a ne jen tak ledajaký. Uklidňuje mě nápis na info tabuli, ano jedeme dobře!! Po chvíli už jej máme po levé ruce. Největší kamenný klenutý most na světě je vizitka železničního Solkanského mostu. Jeho přesné parametry si jistě zvídavý čtenář vygooglí a my si u jeho mohutných oblouků spravíme trochu pokaženou náladu. Přece jen takovou zajímavost každý den na talíři nemáme. Ještě by to chtělo nějakou tu čoudící lokomotivu z doby okolo r. 1900, kdy se tady začínalo stavět a obrázky by byly dokonalé. Toho
jsme se však nedočkali, ba ani jiný současný expres se nekoná a tak po chvíli už pokračujeme údolím řeky Soča směrem na Tolmin. Nádherné svezení po této 103-ce, hlavně přírodní scenérie stojí za to, však to jistě někteří znáte tu smaragdovou barvu Soče! Po pravé ruce na kopci je Sveta Gora, taky jsme uvažovali o zastávce u tohoto kláštera, ale vojenství má dnes prioritu a tak další zastávku máme až v Modrejce u dalšího Vojaško pokopališče. I zde jde o hřbitov rakousko uherského mocnářství a je tady pochováno asi 1600 padlých vojáků. Značení je opět docela mizerné a nemít přesné souřadnice, museli bychom hledat a hledat. Takhle to spravila pouze jedna otočka a jsme na místě (N 46.163156°, E 13.743478°). Je to tady podobné jako v Dutovlje ovšem na hřbitově jsou i malé kamenné náhrobky. Trošku pátráme po stopách českých vojáků, ale jsme neúspěšní. Zajímavý je chodník mezi hroby jenž tvoří vlastně kříž a mohyla, zde však s tlapatým křížem, stojící přesně v průsečíku. Na vstupní bráně je nápis v němčině Ruhestätte der Helden von.St. Luzia a po našem odjezdu i zde na bráně, hned vedle maďarské je i naše, česká trikolora. Kousek vedle je i hřbitov německý, myslel jsem, že půjde zahlídnout z cesty na Tolmin, ale neviděl jsem nic. Pro zájemce snad jen poznámka, pokud najdete soutok říčky Tolminka a řeky Soča budete téměř na místě. My už však míříme po 102-ce na Zatolmin. Opět trochu hledáme tu správnou odbočku a musíme se zeptat i místních, ale po chvíli už parkujeme u několika vzrostlých borovic u vstupní brány. Jsme napjati !!
Najdeme tady to co hledáme?? Nevím, proč jsem si myslela, že na hřbitovech budou oznamovací tabule se jmény a se zemí odkud padlí jsou. Bohužel nic....vždy jen celkový počet. Velice neosobní, bohužel. Tolik jsme chtěli uctít památku jmenovitě......U vstupu to nevypadá moc nadějně. I zde jsou jednotlivé malé kamenné náhrobky, s památníkem uprostřed., ale stojí zde i jednotlivé hroby a tak se samozřejmě s nemalou nadějí ženu právě k nim. První je ovšem od nějakého maďarského důstojníka a druhý myslím polský. Další pomník je věnován slovenským vojákům a tak pomalu ztrácím elán do hledání, když tu najednou Jitka zajásá!!! Máme ho!!! To je moc příjemné překvapení. V Severním rohu hřbitova je asi 15 obyčejných železných křížů vysokých tak 65 cm svařených ze dvou plocháčů. A snad jen jeden má jmenovku ovšem pro nás je to ten nejkrásnější a nejdůležitější.
Čteme: Oldřich Čáp * 18.III. 1896 Praha + 20.X. 1915 Tolmin A dál milý čtenáři? To si s dovolením necháme jaksi pro sebe............. N 46.191652°, E 13.735577° Je něco po druhé odpolední a my se po 102-ce vydáváme kousek zpátky do Mostu na Soči a pak točíme do dalšího údolí a po 403-ce fičíme na Podbrdo a Bohinjské sedlo. Najednou se cítím strašně utahaný a nějak na mě padá únava. Že by to bylo z hladu? Přímo darem z nebes je hospůdka asi kilometr za Podbrdo, než začneme stoupat do sedla. Zřejmě často zde zastavují motorkáři, nějaká stará máša visí nad parkovištěm, ale hlad je hlad a tak mě více zajímá flákota masa na talíři. Taky do mě zahučí Radler jen to hvízdne a hnedle je líp, že by pitný deficit? Do sedla zvané Bohinjské (1281 m.n.m.) se dostáváme okolo čtvrté, to už nějakou dobu jedeme po 909-ce a je to trochu opruz. Zvláště v horních pasážích je na cestě plno štěrku a jiného bince po prudkých deštích. Je to taky nahoře vidět, že tady paní zima ještě dodýchává, a haldy sněhu okolo jsou
toho neklamným důkazem. Ani nezastavujeme a fičíme k jezeru Bled. Už se to zase nad námi v okolních kopcích honí a tak tak stíháme u první bledské hospody zaparkovat, když se spustí hromy a blesky. Chytlo nás to ovšem jen okrajem a tak si dáme kávičku a kličkováním mezi kalužemi fičíme na Tržič a Loiblpassem k naší základně u Brezjaků. Těšíme se na naše přátele. Pavel s kamarády, kteří by měli dnes dorazit a taky, že joooo!!! Už je vidíme jak na nás mávají z balkonu. Celou zimu jsme se neviděli tak si bude jistě o čem povídat.
9. květen 2013 Konečně ráno, kdy nás z postele tahá sluníčko a taky lomoz přátel z vedlejších pokojů :-). Dneska pojedeme na výlet ve větším počtu. Ještě večer jsme dali hlavy dohromady a shodli se, že nebudeme
podnikat cestu do neznáma, ale, že kamarády provezeme po naší nedělní trase na Pavličevo sedlo a pak to pustíme na Tržič na Dovzanovu soutěsku. Tu jsme v neděli nestihli. Je 9 hodin a my vyjíždíme v 9 lidech na 6 strojích vstříc dobrodružství. I přesto, že jsme tuto trasu už jeli, neskutečně se těším. Už v garáži si věsím na krk foťák a spřádám plány o focení a točení za jízdy. Bude to takový zase jiný den. První občerstvovací zastávku máme na pumpě pod kostelem v Bad Eisenkappel a pak už jedem úzkou asfaltkou lesem do výšky 1363 m. n. m., kde na odpočívadle fotíme okolní krajinu. Tak šup, všichni na stroje a pokračujeme už bez zastávky na vodopád. Musím si ten dnešní výlet pochválit.. Vůbec nemusím dávat pozor na cestu a jen se věnuji focení a přírodě. Snažím se ve vracečkách zachytit všechny účastníky na strojích....fotím od oka, ale nakonec všechny fotky dopadly dobře :-) Doufám, že mě Ivo nevysadí, protože se za jeho zády točím jako holub na báni no někdy to se mnou docela mává, hlavně když se mi v zatáčce motorka naklání na opačnou stranu, ještě, že ta moje holka je jako pírko...... Udělala jsem i pár krátkých videíí a snad se mi i jedno podaří podsunout na naše stránky :-) Přátelé jdou na vodopád a my končíme v restauraci. Není nad to mít svá oblíbená místa :-) Po občerstvení i ostatních jedeme údolím kolem řeky Savica plných vodopádů a horských kostelíků. Myslím, že i ty fotky za jízdy mají cosi do sebe. Jelikož míjíme již popsaná místa nebudu se opakovat a vrhnu se popsat naši poslední atraktivitu dne
- Dovzanovu soutěsku......joj, zdá se, že tahák dnešního dne se nekoná. Projedeme skalnatými tunely kol hučící říčky a narazíme na značku......ZAPRTO. Trochu otráveně se vracíme zpátky. No, vždycky jsme zklamaní, když vedeme skupinu za poznáním a cesta k němu je zavřena. Přes Loibl tunel se vracíme zpět. V garáži hromadně zaparkujeme a a a přece jen zažíváme ještě jedno dobrodružství :-) Po 3 letech plánování, že bychom si měli už konečně vyzkoušet stroje našich přátel, kterými projeli i Balkán přichází ten kýžený okamžik. Ivo i já nasedáme na vypůjčené BMW GS 1200 a vyrážíme do okolí nechat si po celém dni trochu naklepat šunky. Musím se přiznat, že se mi vzrušením i strachy klepaly ruce. Jistě, velká a ještě vypůjčená mašina, a těch heblat co je třeba použít na signalizaci směru jízdy, to mě zcela rozhodilo. Síla zvyku je síla zvyku. Vyjedu vcelku plynule a už ve dvojce cítím, že dvouválec je přece jen jiné kafe. Řidítka se mi jaksi klepou v ruce, ale na to jakého mám pod zadkem mastodonta, ovládá se vcelku hravě :-). Motorka mi přijde citlivější na řazení, ale asi bych si i tak zvykla. A co ty Ivi? Nu já mám takové smíšené pocity, motorka se krásně vede a ono se není co divit. Když já se s tou svou mrchou peru v ostrých vracečkách, rejd mi nestačí a tak klopím a spojkuju, tady si kluci většinou jedou jako by nic. S plynem si zase na BMW mohu otočit podstatně více než na mojí ZZRce a nemusím dávat tak bacha....... Je to prostě jiný šálek čaje a námět k přemýšlení do budoucna.
10.květen 2013 Včerejší den byl nádherný a konečně bez deště. A jak dnes? Projedeme mezi mraky? Chtěli bychom se toulat okolo Vršiče, Krajnské Gory a možná nakoukneme i do Itálie. Tak pojďme hezky popořadě.
Míříme na západ po 85-ce, nejdřív na Ferlach a následně kolem jezera Faaker. Tak mě napadá, že letos bychom mohli zase po čase navštívit zdejší známý sraz, ovšem myšlenky mi zaplaší mračna do kterých míříme. Chtěl jsem dojet až za Arnoldstein a pak přejet do Itálie směr Tarvisio. Nezdá se však, že bychom to dali suchým kolem!!! Zahneme proto rychle vlevo na 109-ku a i když nás pár kapek dožene tak přejetím Wurzenpassu 1080 (m.n.m.) je silnice už suchá. Jen ten asfalt je děsný, co jsem tu jel naposledy to už nic moc nebylo, ale teď je to skoro tragické. Slovinská strana je o něco malinko lepší. a jen co sjedeme do údolí, v tomhle nejistém počasí nechci riskovat. Nic nás dnes nehoní a tak skáknem do Kranjské Gory na kafíčko a pak se uvidí, kam ty mraky potáhnou. Ženou se sice někam k Vršiči, ale jen krajem a tak vyrážíme na Ruskou cestu z této strany. Ve stoupání si dávám pozor abych nepřejel. Co? Kapli kterou si zde postavili ruští zajatci při výstavbě této silnice. Březnová lavina r. 1916 zde pohřbila pracovní tábor a památku na tuto tragédii dnes nechci minout. V necelé polovině výjezdu po jedné pravotočivé vracečce zajíždíme na parkoviště a jdeme na čumendu. Máme to dnes s výkladem neb v těchto květnových dnech tady bývá rušněji a i když konec první světové s květnem nesouvisí, mají tady rusáci i nyní nějaké oslavy. Do jejich víru jsme se naštěstí nedostali, proběhly včera a jsme tu dnes skoro sami pouze s průvodcem, který hlídá otevřený interiér....a to oprávněně, je prý původní, tedy téměř 100 let starý......... Má to své plus, zasvěceně vypráví a to nikdy není na škodu. Vyjíždíme nahoru na sedlo, kupujeme nálepku a při sjezdu musíme dávat pozor na závodníky. Zítra tu asi budou velké závody na kolech, zametá se silnice, cyklisté jezdí samostatně, každý má doprovodné vozidlo, televize natáčí a je to trošku blázinec - asi
nějaká časovka jednotlivců. Ale z toho zametání se zdá, že ta pravá show vypukne až o víkendu. Jedeme tudíž trošku vyhlídkovým tempem a oproti jiným létům, kdy jsem tady v zatáčkách ještě na své SV1000 ,, závodil" , letos mám čas koukat po okolí. ÁÁÁÁÁ tak támhle je ten pramen Soče. Toho jsem si taky nikdy nevšiml. Tak snad někdy jindy Jitko??? Mám oči na šťopkách, protože nejen zametači řádí na silnici za klopenými vracečkami. Po skvělých snímcích tu skáčou i fanoušci, takže tvoje mávání směrem k pramenu postřehnu až na poslední chvilku. No nevadí, zase důvod se sem ještě kouknout. Jezdím Vršič moc ráda a to i přes ty kostkované zatáčky na jižní straně sedla. Jejda, už zase začíná kapat. Ze všech sil se snažím posílat signály před sebe na Iva, přece jen i čas oběda už minul ...---... :-) Co mi to ťuká na přilbu?? Že by nějaké signály, které mi točí řídítky na parkoviště před Gostišče Andrejc? Jo, jo, je třeba popapat a jen co zastavíme spustí se slejvák - o důvod víc na malý oddych. Osobně oddychuji u houbovky, guláše, pivka a ostatní soudruzi a soudružka-každý dle svého gusta, že? Tak, zhruba hodinka je pryč, už jenom lehce kape, můžeme vyjet. V sedlech jsme však jen chvíli neb na (N46.342640°, E13.573192°) se nachází další z hřbitovů rakousko-uherských vojáků. Činíme zde krátkou zastávku, ale je nás dnes ve skupince víc a je nutné myslet na všechny. Takže žádné hledání, jen zajdeme ke dřevěnému kříži, který zde není uprostřed, nýbrž na konci vzrostlé aleje borovic. I zde jsou jednotlivé malé kamenné náhrobky ovšem beze jmen. Silnice 203 vedoucí nahoru do průsmyku Predel by se klidně mohla nazvat ,,silnicí Sočské fronty" . Těch zajímavých míst než vyjedeme nahoru!! Má to však několik ale. Chtělo by to mít celý a pěkný den na toulání po okolí a to my nemáme. Kluci zítra míří dále na Korsiku, my máme před sebou cestu domů, potřebujeme něco nakoupit, pobalit věci a nedojet promočení na základnu. Takže z původního óóbr plánu, zůstává jen pláneček a pouhé dvě zastávky cestou nahoru. Jedna u Fort Kluže ( 46.361322°, E 13.589540°) pevnosti, která pamatuje Benátskou republiku, Napoleonské války a nakonec i tu I. světovou. Její dnešní podoba pochází z konce 19. století a až bude
někdy víc času bloumat po okolí, určitě něco víc napíši i zde na našich stránkách. Ještě si alespoň vyfotím zajímavý kamenný památník věnovaný napoleonským válkám. Má tvar šroubovice a na jeho hranách je vy"Tukaj je sekalotu je bolelotukaj so padalitu je grmelotukaj smo jih branili-tukaj smo jih vodili-tukaj so nas ubijali-tu so nam ženske ljubili-tu je vojaški bobenpadel v brezno zvečer-tu bodi konec vojny-tu naj bo mir".....
tesán nápis a...... ......a spěchám k ostatním. Už zdá se, netrpělivě čekají u motorek a tak jen smutně pomyslím na protější kopec a Fort Hermann. Z těchto důvodů už ani nezastavujem v Logu pod Mangartem u dalšího z hřbitovů a ani u vchodu do tunelů pod horou. Krátkou zastávku si však neodpustíme na vršku průsmyku u Fort Predel. Tahle pevnost taky souvisí s Napoleonem a svého času zde proběhla krvavá bitva o tento důležitý průsmyk. Památník u cesty ve tvaru pyramidy se lvem, ležícím u jejího úpatí, je poděkováním císaře
Ferdinanda I. statečným obráncům pevnosti. Tak a teď už jen sjedeme z kopce a kolem jezera Lago del Predil přijíždíme po chvíli do Arnoldsteinu. Ještě malá zastávka na doplnění zásob na zítřejší cestu domů a po chvíli už parkujeme u Brezjaku. Tak nám to dnes s tím počasím alespoň trochu vyšlo, odpoledne už to bylo horší a jak to dopadne zítra? Pojedeme v dešti?
11.květen 2013 Tak na tohle se hodí snad jen Kemrovo: ,,Chčije a chčije". Jinak se ty provazy vody snad ani popsat nedají . Ujmi se toho Jitko prosím ty, já na to nemám nervy.
Všichni jsme se motali v garáži, natahovali se do nepromoků a očima koukali do nebe s výhledem na zlepšení situace. Loučíme se a s nevalnými vyhlídkami na sluníčko se rozjíždíme každý na jinou stranu. Pavel pokračuje s přáteli na Korsiku a my se vracíme domů. Ano zkrátili jsme si tento trip o jeden den. Původně jsme si chtěli rozložit cestu na dva dny a zastavit se u Dunaje abychom nemuseli po dálnici, ale v tomto počasí není nač čekat. Nabereme benzín na první pumpě a vyrážíme vstříc dešťovým kapkám. Ještě teď cítím tu bezmoc, když si vzpomenu, jak jen plných 35 kilometrů mi vydržel můj "nepromokavý oděv" být nepromokavým....a to máme před sebou dalších asi 650 km. K popisování cesty mi stačí pár hesel : déšť, mokro postupně všude, zamlžené hledí a cesta jako po slepu a neposledně i vlezlá zima. Mezi Gracem a Vídní zažíváme malé vzrušení v podobě dálniční kontroly, kdy jsme staženi do jednoho pruhu a vedeni přes bývalou pumpu. Při pomalé jízdě nás tu očima lustruje asi 15 policistů. Na jednom z odpočívadel se zgruntu převlékáme a bereme na sebe vše co máme.....aspoň chvilku zase zažíváme v suchu......Projedeme Vídní a za stále sílícího deště zastavujeme u malé pizzerie v rakouském městečku těsně před hranicemi. Drkotám zuby a asi tu vypadáme jako dva exoti.....kdo by asi tak se zdravou hlavou cestoval v této slotě? Naštěstí místním štamgastům nerozumíme :-) Zahřátí čajem a polévkou nasedáme na motorky a na jeden zátah jedeme až domů. První co mě napadne je, že motorku nemusím aspoň 14 dní a s vidinou tepla domova jako stroj dojíždím poslední kilometry. No, krása......za Olomoucí přestalo pršet. I tak z motorky slézáme jako bychom právě absolvovali potápěčský kurz. Za hodinu už doma u kávičky je vše zapomenuto a my si povídáme o všem co jsme prožili a vlastně i překonali. Končíme s vyhlídkou na další cestu motopoznání, kterou chceme podniknout začátkem července po severu Itálie a snad i na švýcarské Alpy vyjde čas. Jen to počasí......píšu teď v době záplav v Čechách a nejen tam......snad se nám už tady ve střední Evropě umoudří....přeji to nejen na cesty nám všem :-))))
Slovinsko 2013
