Redakce Číslo 3
Září 2009
Strana A4
Moje léto
Nezačalo slibně. Jako předvoj z konce června, táhla se neubývající práce po povodních. Hrůza htůzoucí. Neoddychla jsem si ani na brigádě, naopak jsem byla čím dál znechucenější… Došlo to tak daleko, až jsem se zapřísáhla, že se budu řádně učit! Díky bohu, že jsme odjeli na Vranov a posléze na druhou dovolenou, na Vysočinu. Posílit tělo na kole a ducha s přáteli. Na pár týdnů jsem si odjela odpočinout od reality k babičce. A taky jsem si užívala toho, že nemusím v 8 ráno sedět v lavici! beas
Číslo 3
Milí studenti, kolegové a všichni příznivci n(v)ašeho Gustava,
prázdniny uběhly jako voda a před námi se nachází opět další školní rok. Pro mnohé je to změna neveselá, někteří jistě zakápli nejednu slzu, ale věřím, že řada z Vás se do školy alespoň trošku těšila. Existuje přece spousta důvodů, proč do školy kráčet zvesela, no ne? Tak třeba vynikající kuchyně, kamarádi, spolužáci, fotbálek, oblíbený vyučující, školní výlety, NOVÁ ČÍSLA GUSTAVA...zkrátka každý si nějaké to pozitivum na škole může najít.
Září 2009 Já osobně se velmi těším na nová čísla školních novin. Upřímně řečeno, jisté nepatrné obavy, zda z redaktorů počáteční nadšení přes prázdniny neopadlo, se vyskytly, avšak záhy byly zažehnány. Naši mladí novináři nezaháleli ani o prázdninách, dávali dohromady nové nápady, přemýšleli nad podobou budoucího číla. A výsledek? Ten můžete posoudit sami na následujících stránkách, jejichž obsah je opět velmi pestrý a zajímavý. Přeji Vám všem pěkné počtení a co nejlepší start do nového školního roku. Veronika Lukášová
Strana A1
V tomto čísle Gústava U nás na gymplu Kultura Fotostory Literární koutek Zábava Společnost Sport Osoba měsíce Gústav Kultura Vlastní tvorba Gútech
Papíry dodal JSKB | Mediálním partnerem je TKA | Poděkování patří školní nadaci
Číslo 3
Září 2009
Strana A4
Číslo 3
Září 2009
Strana A1
U nás na gymplu Číslo 3
Ukrajina 09
Jaká vlastně byla…?
Dost už bylo poetických výletů na prosluněný západ, odkud si každý doveze jen utopické vzpomínky! Proč do sebe pro jednou nenasáknout atmosféru východního světa? Na první pohled nezajímavá exkurze a promarněný čas trmácením se po zaostalejší zemi, kde jsou lidi rádi za každé peníze,… co tam? Ponořit se do tajů tamního života a kultury, skrytých za pomyslnou barikádou času? Možná právě touha cestovat do minulosti může za to, proč jsme se vydali na Ukrajinu… Rozleželé tělo z úmorné cesty autobusem jsme provětrali v Užhorodě, na první ne-čurací zastávce. Pohled do ulic byl prostý a bohatý zároveň. Vzbuzoval soucit s místní chudobou a přitom údiv, co se týče rozmanitosti objektů. Mezi dvěmi domy na spadnutí se vtěsnal další, značně modernější a luxusnější. Naproti přes ulici se blýskaly zlatavé kopule kostela, jehož architektonický styl nebyl jednotný. Podobně se nedali srovnat ani někteří lidé. Slečna, která vypadá, jako by právě vylezla z módního časopisu, s úsměvem míjí vrásčitou ženu ve špinavých teplákách a levných cuklích. Cizinci byli jediní, kteří si všimli propastného rozdílu mezi vrstvami obyvatelstva, pro domácí jsou chudoba a bezdomovci naprosto běžná věc. Rájem pro turisty jsou nákupy v ABC shopech. Když otevřete dveře a celé zorné pole zaplní stěna s alkoholem, přesněji řečeno, asi třikrát levnějším než v Česku. Charakteristika Užhorodu by se dala připsat každému z námi navštívených měst. Tohle mi ale připadalo obzvláště bohaté na zážitky. Rozhodli
Číslo 2
Září 2009
jsme se s kamarády najít ulici Ivana Olbrachta. Jednak proto, že slavné Olbrachtovo dílo Balada pro banditu nás poslední týden pronásledovala na každém kroku a ústřední píseň zpíváme sborově celá třída; ale byli jsme zvědaví taky na české nápisy jídel na stěně hospody. Musím přiznat, že k cíli vedla cesta vskutku zdlouhavá a vyčerpávající. Prošli jsme bezmála celý Užhorod a bůhví, která síla nás to hnala kupředu, ale jsem jí za to vděčná. Nejenže Pečená šunka, sýr, víno a další odpovídaly našim představám, navíc vylezla z hospody partička ukrajinských Rusů, kteří studovali na Moravě. Svým nadšením z Čechů moravanů se netajili a radostně se s námi fotili a povídali si. Do řeči jsme se dali ještě s jedním kolemjdoucím, což byl opilý četník se sklony k exhibicionismu a potřebou nám něco rusky sdělit a oženit se se mnou. Ach, jak jsme se těšili, až ze sebe smyjeme únavu! Ale později jsme se spokojili s tím, že záchod jakž takž splachoval a nábytek držel pohromadě. Únavu jsme museli spláchnout něčím jiným… Dalším překvapením pro nás byla snídaně. Jakmile jsme byli dokonale zasyceni pečivem, začalo se servírovat maso (popřípadě s vajíčkem) a rýže (popřípadě i se zelím). Situaci jsme vyhodnotili rychle: oběd a snídaně v jednom. Navštívili jsme také hrad, skanzen, muzea a kostely, leč nebudu zde sáhodlouze popisovat to, v čem byste jistě objevili jasnou podobu s českými památkami. Ale jeden zážitek si přece neodpustím. Jak jsem se již zmínila, prvního dne se voda těla prakticky nedotkla, proto jsme se těšili na návštěvu termálního koupaliště. Asi tušíte, co přijde, jelikož Ukrajina je plná překvapení.
Září 2009
Strana A2 Omlouvám se za následující výraz, ale zelenější vodu jsem jak živa neviděla! Od špenátově zelené, přes žabincové barvy až k polívkové žluté. Nouze nebyla ani o něco-gumového-co-mi-proplulo-kolem-nohy a každý odcházel se stejně oranžovýma plavkama… Jeden den jsme věnovali výletu na poloninu. Vyštrachali jsme se do výšky něco přes 800 m.n.m. k vápencové skalní bráně a klouzali se bahnem zase dolů. Přestože jsme si připadali jak na vodě, lodičky opravdu nepomáhaly, dámy! Příroda kolem byla ještě více nedotčená než jinde na Ukrajině a vyhodit jediný obal od Tatranky by v tomhle pralese znamenalo hřích. Pokud čekáte nějaké mouchy zájezdu, povím vám jedinou věc. Ne ze špatného úmyslu, ale přece, se nám povedlo protáhnout si cestu do Jasině asi o 5 hodin a nestihli jsme vodopády, na které jsem se zvláště těšila. Zato ubytování mělo vzestupnou tendenci a poslední nocleh ve vybavených chatkách se s tím prvním nedal vůbec srovnat. V pátek 19.6. nastal den odjezdu. Zvládli jsme Četnickou stanici a starou školu a se slzou na krajíčku jsme zazpívali u hrobu Nikoly Šuhaje píseň Zabili, zabili… Mozek plný zážitků sice odolával a nehodlal připustit fakt, že je konec týdne a musíme se vrátit domů, ale když jsme opouštěli slovenské hranice a za okny se rýsoval známý kraj, smířili jsme se s pravdou. Myslím, že nebýt p.Mynáře a o.Hambálka, většina z nás by tyto končiny nikdy nespatřila a určitě ne v takovém dobrodružném pojetí. beas
Strana A2
Gútech Číslo 3
Září 2009
Strana A3
Září 2009
Strana A3
Vyrobte si doma vlastní elektřinu
Číslo 3
Vlastní tvorba Září 2009
Číslo 3
Strana B4
Za letního odpoledne prodávají kytky pyl, čmelky sajou sladký nektar - kdo by se ho nenapil?
U nás na gymplu Číslo 3
Putování za krásami naší vlasti
Vranovská přehrada 20. -24. 7. 2009
Když jsme v to brzké pondělní ráno vyjížděli, vlastně jsme ani netušili, co nás čeká. A hodně jsme se tomu smáli. Plánovat dovolenou se celkově ukázalo jako velice zábavná činnost, protože se zdálo, že není rozhodnuto ani dohodnuto vůbec nic a nikdo ani netušil, jak to teda vlastně doopravdy bude..:D A nakonec, ač jsme se tomu nepřestávali divit, vše dopadlo skvěle a nám zůstala obrovská hromada skvělých a nezapomenutelných zážitků. Pomyslná startovní čára byla nádraží ve Valmezu, kde nastupovali Slávka s Paldym, ale jelikož já musím být vždycky něco extra, vyjížděla jsem už z Frenštátu přesně v 5:20 (a upřímně jsem nás za výběr takového časného spoje nesnášela..) Před sebou jsme měli tři přestupy: ty vlakové nás čekaly v Hulíně a Břeclavi a nakonec jeden přestup na autobus ve Znojmě do Vranova nad Dyjí. Z Vranovské hráze to pak je jen kousek do CAMPu-PLÁŽ, naším domovem pro nadcházející týden. Cestování mě vždy naplňuje těžko popsatelnou euforií, takže jsem cestu absolvovala se zcela ohromujícím nadšením nad každou prkotinou, která jakkoli vybočovala z průměrnosti mého běžného fungování. Do kempu jsme dorazili po poledni, vybrali nejlepší místo pro náš mini stan v přiměřené vzdálenosti od všech ostatních (během noci se však tato vzdálenost s přibývajícími návštěvníky zmenšila na délku maximálně jednoho metru, takže jsme si během několika málo okamžiků byli se
Na to všechno kouká dítě, sennou rýmu, chudák, má. Kvítek jak ok rybí sítě, malebnost však nevnímá. Místo toho v kapse hledá pomačkaný kapesník, rub svých prázdných kapes zvedá... ...aspoň lopuch by se šik. Tak vyráží hledat stín, kde lopuch listy vystavuje. Horko pro něj věčný splín, cesta už ho unavuje. Mezitím se z nosu šine dlouhý žlutý hlenu pramen, horní ret už brzy mine, jazyk slízne – je s ním amen. Sopel ale teče dále, sem tam kápne – kap, kap, kap; v puse cítí se jak v sále, kolem dvacet bílých bab. Chuťové pak pohárky hádají se o požitek. Je to slané! Né, přec sladké! Toť teď důvod jejich bitek. Nos už dosti mokrem opuch, trochu to tak vypadá, že z něj vychází stopa slimáka - třeba brzy dalšího vyláká.
Září 2009
Strana B1
svými sousedy velmi blízcí), naplnili naše hladovějící žaludky zdravou stravou z blízkého bufetu a zbytky z domova a vyrazili k vodě, což bylo zhruba 20 metrů i s obcházkou kolem letního kina. Jelikož jsme byli umořeni cestou, akorát jsme si pořádně prochladili kosti v ne zrovna teplé vodě a zalomili to. Večer jsme strávili příjemné chvíle při sledování loutkového divadla a pohádky „O princezně Rozmařilce“ a celý den jsme zakončili vyfukovaním šišatých koleček z vodní dýmky při západu slunce na pláži přehrady. Abychom nakrmili náš kulturní apetit, v úterý jsme se vydali navštívit Zámek ve Vranově n. D. vzdálený z kempu zhruba 2 až 3 kilometry. Ačkoliv nám poslední kousek cesty, což byl kopec se sklonem téměř pravého úhlu, dal zabrat, námahy jsme nelitovali. Tato památka patří k nejpozoruhodnějším stavbám středoevropského baroka, a i když jsme ke konci hodinové prohlídky už jen pletli nohama, stálo to za to. Už jen kvůli těm obrovským papučím! Po večerní pohádce „Když se čerti ženili“ nás čekalo něco, na co jsme se těšili snad nejvíc – letní kino. Zážitek to byl neskutečný a pohled na to musel být ještě lepší. Letni kino bylo přímo na pláži, takže koho nebavil film, mohl se kochat tím krásným pohledem na lesknoucí se hladinu při západu slunce a jen nasávat atmosféru. Na úterním programu byl oskarový film Milionář z chatrče, ale jelikož jsem tento film viděla před několika dny, po půl hodině jsem usla a probudila se až při závěrečném rozjásaném tanci. Ale spalo se mi výborně! Třetí den bylo neskutečné horko, a tak jsme jej téměř celý strávili na pláži. Ten den nás čekalo
obrovské překvapení v podobě náhle se zjeveného Faboše, který se prostě rozhodl, že za námi přijede. Až na to, že mě při prvním pohledu na něj málem skolil infarkt, bylo jeho zjevení další šťastnou událostí, která nás za ten týden potkala. Za celodenní slunění jsme zaplatili vysokou daň, protože jsme se večer vybarvili do zářivě červené barvy a hláška, že naše pozadí vypadá jako polská vlajka, nebyla daleko od pravdy. Nic proti Polákům. Přes všechnu bolest a utrpění jsme ještě týž večer vyrazili do víru nočního života a navštívili místní podnik U Karličky a později diskotéku Kotva, kde ten večer hrála hudba v rytmu drum&bass. Zbytek týdne jsme strávili v příjemném nicnedělání, válení se na pláži, mazání spálených částí našich těl, leštění tobogánu, projížďkou na šlapadle, popíjení Žluté limonády (opravdu se tak jmenovala), prostě jsme si užívali tu pravou prázdninovou pohodu. V pátek jsme se rozhodli pro odjezd, protože velká část z nás o víkendu odjížděla zase na jiné dovolené, a cesta domů zabere nějaký ten čas. A tak jsme před pátečním polednem vyrazili na šestikilometrovou túru, plně naloženi, do malé vesničky Šumná, nejbližšímu vlakovému spojení. Tolik komárů jsem snad za celý život neviděla! Než jsme dorazili k cíli, naše těla byly prošpikované bodanci a naše ruce nesly stopy snad stovek komářích těl. Po posledním půllitru Žluté limonády, na které jsme se stali téměř závislí, jsme vyhledali malinké nádražíčko, nasedli do známého červeného rozkodrcaného vagonku a vyrazili na cestu domů. Ale že by se nám chtělo, to teda rozhodně říct nemůžu… Romča
hrazeny ve většině případů velice elegantními složkami na jednotlivé předměty). A vůbec se nemusíte bát, že by druhý den nemohli chodit rovně, do své milované třídy trefí vždy (i když se jim špatně zaostřuje). Pak nastává šok. Kdo si to dovolil změnit jim učitele, který (nedejbože!) pravidelné zápisky z hodin požaduje a dokonce má tu drzost psát testy jednou za čtrnáct dní?! Ach ach ach… Následuje kolektivní brukot a okázalá ignorace, na kterou se řádný lektor připravoval celé dva měsíce. Inu, časy se mění, svět je rychlejší a lidi by
bez přirozené vlezlé ironie neobstáli. Může nám pak někdo vyčítat, že jsme takoví? Šprti se stali lovnou zvěří a pánové profesoři jsou spíše milovníky adrenalinových sportů (další možností je osobitý druh masochismu). Dívám-li se nestraně, bitva profesor versus pilný student začíná, a věru, ani jedna strana to nemá lehké. Ale, mí drazí přátelé, nezapomeňte… My jsme v přesile! Nika Reiler
Konečně, vysvobození a spása! Dítě smrká do listu. Ve skvrně – to je ale krása! ..při troše fantazie, obrys připomíná tenistu. Jen raketa se mu trochu roztéká... jest to jistě sportovec z daleka. Mrknu na barvu nosana určitě jde o Číňana. Něco nám však nesedí - ni tenista, ni chlapeček, s čím bude hrát – nevědí! Děcko vezme kousek žluti, ušoulá si kuličku, tenistu hrát tenis nutí, utrhne mu ručičku.
Bleh
Nový školní rok začal, oh jaké cliché hned u startu. Ale celý život je jedno velké cliché, tak proč ne. Sice se už dnes nenavlékáme do naškrobených košilek a pantoflíčků, ale zato jsme schopni si tento rituál vynahradit diskutabilním lamentováním, jakže to máme debi… pardon, hloupé, rozvhy. Z mého pozorování vyplývá, že průměrný student gymnázia si koncem prázdnin pořídí místo nových sešitů takovou lesklou kulatou věc o objemu 30 litrů a spolu s pár kamarády jí spolehlivě zlikvidují (mimochodem… ty sešity jsou dnes na-
Časem o vše zájem přejde, děcku jeho hra už nejde. Běží rychle k potoku a zpívá si do kroku. V potůčku se zračí krása klouček nad ním tiše jásá - upatlané pacičky, nosánek i slizké rtíky, všechno co má nádech špíny,
vnoří do té vodičky!
Číslo 2
Hanka
Září 2009
Strana B4
Číslo 3
Září 2009
Strana B1
U nás na gymplu Číslo 3
Bezpečnostní systém na Gymplu?
Jistě jste si již všimli tajemných bílých krabiček s poblikávajícím světýlkem, které na vás všudypřítomně koukají z každého rohu na chodbách a temných zákoutí našeho ústavu. Jsou napojeny na supervýkonný display vpravo od suplovací nástěnky, ten ukazuje velmi hodnotné informace typu: Ředitelna v klidu, Sborovna aktivní a podobné. Ano tyto čidla sledují nás všechny. Máme se bát? Hrozí nám snad nebezpečí? Proč nechalo vševědoucí vedení nainstalovat toto jistě velmi drahé zařízení? Proč se na webu školy ani na žádné nástěnce neobjevila jedinná zmínka o tomto systému? Detektivní tým Gústava tomu přišel na kloub, získal dokonce důkazní fotografii z mobilního telefonu jednoho svého informátora. Čidla mají důležitý úkol, chránit nás před nájezdníky z vesmíru!
Nejnebezpečnější jsou ufouni převlečení za drůbež.... Martin Klein
Po jihu Francie
Letos jsem měla možnost strávit měsíc prázdnin cestováním. Nejvíc v jižní Francii, v Camargue, na Azurovém pobřeží. Už cesta byla perfektní. Jako správný zeměpisný seminarista, spolujezdec a navigátor jsem seděla celou dobu s atlasem na klíně a docela úspěšně řídila náš směr. Snad i díky tomu jsme byli celkem rychle za ČR a Německem. Příští večer nás už čekalo švýcarské Ženevské jezero s (kupodivu) průzračnou a čistou vodou (vůbec nesmrděla jak Bečva, prostě krása) a poté také noční Ženeva, plná osvětlených výloh drahých návrhářů, se svou překrásnou katedrálou a zalidněným přístavem. A teď ta Fránc… Taková nádhera. Asi pět dní jsme si žili poblíž NP Camargue, navštěvovali vesničku Saintes Maries de la Mer, v NP sledovali dalekohledem ptáky (je to jediná oblast v Evropě, kde se pravidelně rozmnožují plameňáci), odolávali mistrálu (docela silný vítr ze severu, na písčitých místech žádný med), pili víno a jedli bagety a sýry. Inu, idylka. Po těchto dnech jsme se přes přenádherné Arles s antickým divadlem, arénou a množstvím zajímavých muzeí dopravili do Avignonu, kde na nás čekal kromě zbytku slavného mostu a pouliční divadelní festival. Bylo to opravdu zajímavé, všude hu-
Číslo 2
Září 2009
Podle všeho jsme asi v divů
říši
Kde to jen jsme? Že by to byla Severní Korea, Kuba nebo snad bývalý Sovětský svaz? No složení politiků by tomu zřejmě nasvědčovalo., jenže chování některých lidí, zvláště politiků, by nebylo přípustné ani tam. Inu vítejte v České republice, státě, kde je možné všechno. Copak, že jsme součástí Evropy, bejvávalo. Do té doby než někteří prostě rozhodli, že když máme to předsednictví Evropské Unie, nepotřebujeme žádnou vládu co? Však kdo nás bral potom taky vážně, no, hlavně že je jedna strana spokojená. Vždyť jsme přeci vyřešili velkou plynovou krizi, nebo vám přišlo že Češi dělali jen křena Ukrajincům a Rusům? Kdepak, pouhé zdání, všechny Evropské státy to náležitě ocenily.. Jestli jste si náhodou nevšimli, my jsme Evropané, jsme dokonce docela vprostřed Evropy, srdce Evropy, nebo ne? No řekněme, že máme slušný náběh na infarkt. Po událostech jež se udály v nedávné době bych se vůbec nedivil. Jako by nestačilo hospodářská krize, na kterou téměř zázrakem mají všichni řešení zrovna před volbami. No tak, tohle si nechte, jste jak malé děti, jedna strana pomlouvá druhou, tak to si nenecháme líbit, oplatíme jim to nějak. Jenže to se pak nesmíme divit, že to se někomu nelíbí, tak čas od času někdo po někom něco hodí. No i takové praktiky se tady provozují a s tím já zřejmě nic nenadělám. A za kolik budeš maturovat? Možná tak za deset, ale let. Takhle je to ideální, změnit maturitu na poslední chvíli, stejně se na ni nikdo neučí. Však na co 4 roky střední školy, oni to zvládnou, jsou přece šikovní perspektivní studenti. Třeba ti gymnazisté, na co si stěžují? Pro ně to bude jednoduché jak facka.. No ono strávit 4 roky, v lepším případě 6 nebo 8 let dennodenním učením, aby pak člověk dosáhl takové úrovně jako učňáky a na druhou debníci, tanečníci, herci… Škoda jen, že jsme jim nerozuměli, základy z „Francouzské konverzace“ nám stačily tak do obchodu a ke kašnám (kvůli „eau potable“, která nám neustále chyběla). Po dvou dnech jsme se vydali zkoumat Provence a Cote d’Azur po městech jako Marseille, Toulon, Aix-en-Provence (nad ním se tyčí „Cézannova“ hora St. Victore)… Perfektní bylo muzeum ve Vallaurisu – za 1, 75€ vstup do tří částí – muzea keramiky, muzea Pabla Picassa a také do jeho kaple s obrovským dílem „Vojna a mír“. Pořád jsme jeli na východ a věděli jsme, že s FR se co chvíli rozloučíme. Z cesty jsme zamávali Monaku a všem kasinům v Monte Carlu a hurá do Itálie. Zde jsme poctili návštěvou noční Janov s jeho univerzitou a přes vnitrozemí jeli až na italské východní pobřeží, Eraclea, Caorle. Tolik komáru nebylo ani při naší první noci v Táboře. Nejezděte tam, sežerou vás zaživa. Moře je tam ale docela pěkné a nejspíš tam ani není moc turistů (jen pár poťápaných potetovaných Němců, co loví ryby přímo na molu). Po posledním koupání hurá do Slovinska. Krajina se úplně změnila a nejinak tomu bylo při přejezdu Maďarska. Zde bylo jedno pole/vinice na druhém. Byli jsme se podívat i na Balatonu, který byl (pro změnu) špinavý. A pak hurá do Budapešti (o kráse Parlamentu se tu raději ani ne-
Září 2009
Strana B2 stranu, k čemu zaměření, když můžu maturovat stejně na kterékoliv škole a vysoké školy na státní maturitu neberou ohled. Však politici, kteří o tomhle rozhodují nebudou maturovat, tak proč se tím přespříliš zabývat, můžou rozhodnout jak budou chtít. Teda když se toho dočkají, to ještě uvidíme podle toho jak dopadnou volby nevolby. Taky veselá historka, sotva se naplno rozjely kampaně, někteří zjistili, že volby jsou vlastně neplatné, takže nebudou. Co je to taky za nápad, ustanovit si zákon sám o sobě. Tak trochu jenom pozměníme ústavu, nic jednoduššího. Aby to nebylo dost tak všichni se začnou ohánět experty v oborech, kteří vyhodnotili situaci tak a jiní zas onak. A vše jen aby se zběh udržel u koryta co nejdéle, přestože v minulosti s tímto samým problémem neměl potíž. Holt časy se mění a když se někdo třikrát rozmyslí ke komu se přidat, nemůže se divit, že mu nikdo nedůvěřuje. Zatímco úřednická vláda zatím nemá větších problémů s nedůvěrou. A navíc se ještě strany hodlají soudit o peníze z kampaní v případě odsunu voleb. To by mě zajímalo jestli to půjde z peněz daňových poplatníků nebo jednoduše prohloubíme schodek rozpočtu. To jde aspoň vidět o co v politice jde, o peníze a o moc, lidi už jsou vedlejší, je to prostě business. Tak jenom počkejme a uvidíme která strana bude z odkladu voleb těžit a zaznamená největší nárůst preferencí, osobně bych tip měl, ale prstem se neukazuje. (Vše berte s nadsázkou, napsáno pouze jako výlev vzteku a rozčarování nad současnou situací, která je opravdu neúnosná, což je asi tak jediné, na čem bych se shodl s politiky, Profesionalitu v textu nehledejte, psáno laikem a neznalcem, gramatiku nehodnoťte. Míra sarkasmů může překročit neúnosnou hladinu, pozor, ironie je nakažlivá.) nespokojený student Filip Křenek budu rozepisovat), Ostřihomi, na chatu na jižní Slovensko, do Brna a domů! Stejně bych se tam hned vrátila….. PS: Pokud budete mít nějakou takovou možnost, jakkoli přemlouvejte všecky v okolí ať vás tam pustí (oni z toho rodičové nebyli moc odvázaní), je to ale příležitost, která se nemusí hned tak opakovat… Dena
Strana B2
Kultura Září 2009
Číslo 3
TOPZINE oficiálně zahajuje provoz!
Nový internetový portál Topzine.cz, na kterém se podílejí studenti českých středních a vysokých škol, nabízí studentům možnost seberealizace. A jaké výhody má pro vás, čtenáře? Pokud máte zájem dozvědět se něco o kultuře, na Topzinu vás čeká pořádná porce hudby, filmů, her a fantastiky, dozvíte se i novinky ze sportu, posoudíte svůj styl, a také se dostanete do světa s rubrikou Cestování. "Magazínová část už si získala tisíce pravidelných čtenářů, kteří se k nám denně vracejí," uvedl koordinátor projektu Martin Peška. Proč se tedy i vy nepřidáte? Dalším lákadlem pro studenty Gymnázia Rožnov pod Radhoštěm by mohl být fakt, že do tohoto nového internetového magazínu aktivně přispívají i jejich vrstevníci a spolužáci, redaktorka Ivana Goláňová a fotograf Daniel Husek, kteří si mohli přes letošní léto provoz projektu vyzkoušet naplno (spíš na plné koule). Ivanna Golagne
My monkey made us do it!
Strana B3
Prague is the city of history, culture and myriads of tourists. For those who like solitude it must be hell. Hurrying somewhere without a break and trying to find at least a little space to tread is compensated with the breath of history and morning coffee in any of the local beautiful bakeries. Playing theatre is not an easy task, but among all the prompters, lisping children, Snow Whites, dwarves, orphans, women who suffered from enormous forgetfulness, Orwell’s 1984 dictatorship, teachers allergic to chewing gums, forcing their students to open mouths at the beginning of their lessons to check that they won’t lower their stress by using a jaws movement; it didn’t
seem so difficult. A little disorganization caused that our audience mainly consisted of ghosts and other invisible creatures who were slightly accompanied by humans, however, the opportunity given is that counts. At least we went out on a trip… To sum my feelings up, let me enumerate some experiences worth mentioning and not worth forgetting: fascination with a beautiful jay jumping from one tomb to another; a house, architects of which thought they’re building a gateau; “dvě kila za kilo” second hand; boys’ suicidal tendencies with eating chilli peppers; black jack in a gym; sharing supplies of food; tram no.22; and finally our temporary home with the poetic name. Thank you, Marjánko! Šárka Jurajdová
Letní filmová škola…škola?
bí,země či o stylu určitého autora. Ty podivné visačky, o kterých jsem mluvila jsou ve skutečnosti akreditační karty, které vás opravňují ke vstupu na všechna promítací místa. Díky nim můžete shlédnout každý film, který si vyberete z bohatého programu. Pokud však stejně jako já nepatříte mezi filmové maniaky, a toužíte se na fesťáku zkrátka bavit, a jen občas zkouknout nějaký ten snímek, přináší vám filmovka jak bohatý doprovodný program(což zahrnuje nejrůznější akce a koncerty), tak i promítání na veřejně přístupnýchmístechna náměstí či v parku. Můžete tedy bezplatně sledovat film například z vaší oblíbené zahrádky při kávě nebo nějakém veselejším pití. K ubytování mnoha přespolních návštěvníků slouží povětšinou dočasná stanová městečka (pro nás studenty finančně asi nejúnosnější), pro náročnější se nabízejí místa v internátech nebo samozřejmě komfortní hotely. Ale můžu vás ujistit, že filmovka vám doslova nedá spát, takže přepněte na noční režim, protože právě v noci vás
čeká nejvíce zážitků. Co mám na letní filmové škole nejraději? No zejména tu atmosféru. Stačí se jen projít po náměstí a připadáte si jako na pouťi s nejrůznějšími atrakcemi. Je jen na vás, jak svůj čas využijete. Zdali strávíte chvilky s filmovým uměním, navštívíte živý koncert, zapaříte v Semtex stanu nebo budete jen tak sedět a vychutnávat si, jak je všechno živé a barevné, jak mezi sebou lidé diskutují, radují se a užívají si tu pravou prázdninovou náladu… Martinkaaa
Malý, milý, přítulný a zcela neznámý…
rytmech Anx, X-Morph, Sayko nebo třeba No Money. Hlavní nestanové pódium se střídalo s Alter stage tak, aby se posluchač ani chvíli nenudil: když se na jedněch prknech ladilo, na druhých se hrálo a naopak. A konečně se dostávám k hudbě jako takové. Bohužel jsem neměla možnost shlédnout čtvrtkovou show, ale o to víc jsem si užila tu páteční. Za zmínku stojí určitě folková kapela Neočekávaný dýchánek, v čele s šílenou frontmankou, tvářící se něco ve stylu „všichni jste blázni, jenom já jsem letadlo,“. Xindl X si přivezl dokonce i basáka, což není u jeho moravských show zas tak obvyklá záležitost. From Our Hands předvedli obstojný výkon slovenského mainstreamu, znějícího po americkém punkrocku, Longital zas naladili publikum do nostalgických vln klidu. Následně přišli ti, na které se celý den čekalo. Sunshine. Veni, vidi, vici. Všechno ožilo, modřin přibylo a publikum se rozhýbalo. Nový basák Tuzex vážně kapele nijak neubral a Sunshine valili tak, že lidé nestačili ani nabrat dech mezi jednotlivými party. Ke konci Kay seskočil a vrhl se k rozvášněnému davu dravých chňapajících fanynek… Kofe-in zemdlené publikum lehce vzkřísil. Nevím proč, ale přišel mi jako modernější verze Petra Gottwalda, ale to nejspíš šílícím slečnám nevadilo a zpívaly „maličká zlobí, tak se poměje…“. A pak už
jen vysílený propad do blahosklonné tmy spánku… Závěrečný den festivalu, sobota, prořízl odpolední siestu metalovými riffy. Během dne se vystřídaly lepší i horší kapely (tuším, že se na jejich výběru silně podílel bandzone.cz). Festival celkově dával možnost ukázat se i skoro neznámým kapelám a interpretům… Třeba o Černé Kočce jsem v životě neslyšela, nicméně přilákali a roztančili opivěné obecenstvo, až se člověk musel pousmát. Kombinace jazzu a punku vážně není moc obvyklá, přesto v jejich podání vyzněla velmi svěže a energicky. Zajímavá byla i rodinná formace Run(A)way my son, hrající christian rock (velmi vtipné bylo, že jakmile začala zpěvačka mluvit o lásce k Bohu, polovina publika se přesunula na vedlejší stage). Kapela Rattle Bucket se objevila pouze v 1/3, ale přesto tuto improvizovanou one man show zpěvák a kytarista Radim zvládl a rozšafnými řečmi utáhl publikum na vařené nudli. Na Alter stage spustila příjemná Apatheia, která nenadchne ani neurazí, stejně tak jako 123 minut… Slováci Ska2tonics lidi rozhopsali, aby je United Flavour následně uhranuli do kroutivých rytmů exotické hudby v čele s charizmatickou Španělkou Carmen. Korunu tomu dali Imodium i s novým kytaristou Danem, takže jejich hudba zněla ještě hruběji než obvykle a publikum to ná-
Na přelomu července a srpna ožívá jižní morava událostí,která má jedinečný charakter, vůni tradice a zároveň přináší vždy něco nového. Tzv. „filmovka“ jak se tomuto festivalu přezdívá je slavnost, kterou každoročně pořádá Asociace českých filmových klubů v Uherském Hradišti. Jindy poklidné město se v těchto deseti dnech probouzí. Ulice jsou vmžiku plné stánků, plakátů a turistů s visačkami na krku. Letní filmová škola je filmový festival, takže film je zde opravdu tématem číslo jedna. Promítá se všude: kino, park, stadion, divadlo, klub kultury atd. Každý rok se tématika filmů mění, letos byl festival zaměřen na „Rozmanitost filmových žánrů“ což zahrnuje umění různých stylů a motivů: např.: komiks a film, francouzské neobaroko, film a živá hudba, retrospektiva atd. Pro ty, jež se o kinematografii opravdu zajímají je připraveno mnoho poučného: přednášky, besedy a prezentace. Cílem festivalu je, aby si návštěvník odnesl hotový obraz o tvorbě z nějakého obdo-
Letos již pátý ročník festivalu Dokořán odstartoval 13.8. 2009 a umřel o dva dny později. Mezitím však hostoval např. Imodium, Sunshine, 123 minut a United Flavour… Pátý ročník tohohle hudebního počinu navštívilo přes 3000 lidí rozličných stylů i povah, a nebudu přehánět, když napíšu, že nebyli zklamáni. Za málo peněz hodně muziky, krásné prostředí jezírka a parku, a více než dost alternativních možností zábavy. K plusu přičítám i to, že Dokořán získal ocenění „čistý festival“ a vážně, neviděla jsem žádné poblívající lidi v alejích a chudší posluchači velice ochotně sbírali kelímky, aby za ně následně dostali pivo gratis. Musím dodat, že to celé byla dobrovolná akce a dobrovolníků čistících toi toi a hlídajících stanové městečko se našlo překvapivě mnoho. V celém areálu se nabízelo 6 stage, z toho 3 hudební a tři nehudební. Cinema room promítal neokoukané filmy studentů FAMU, Jeden svět a podobné filmy a klipy, přičemž nabízel příjemné čajovnické prostředí. Dále se nabízely Theatre stage a občasné workshopy, kde se předváděla fireshow a kluci na BMX. Organizace hudební části festivalu byla chytře promyšlená. Club stage dopadem tmy ožila v
Číslo 3
Září 2009
Strana B3
Sport
Číslo 3
Září 2009
Strana C4
U nás na gymplu Číslo 3
krátká, dokonce jsme byli tak šikovní, že jsme překonali plán cesty a tak jsme si mohli vychutnat zasloužený odpočinek. Kdo však mohl tušit, že nás rozhodně nečeká poklidný zbytek dne? Zatímco jsme se choulili u ohýnku, obzor nad lesem nám skýtal veliké barevné představení. Že by tam byl nějaký koncert? S nezodpovězenou otázkou v hlavě jsme se pomalu odebrali spát, netuše, že odpověď se blíží k nám. Liják, který nás tu noc překvapil, byl dosti nepříjemný a stav věcí nechaných venku rovněž. Když jsme se ráno vyhrabali z promoklých stanů, nikdo ani nechtěl věřit, že nás bude čekat prosluněný týden. Naštěstí, zatímco jsme se drápali na prohlídku hradu, se počasí umoudřilo a odpolední plavba proběhla v poklidu. Druhým cílem naší cesty byl Český Krumlov. Velká část osazenstva ani nechtěla čekat do dalšího dne a na prohlídku tohoto malebného městečka se vydala na vlastní pěst hned večer. Tato poklidná procházka ztichlými ulicemi byla velice příjemná, ale ani zdaleka se nedala srovnat s živostí a kouzlem města za dne. Protože hrad stál na druhém konci Krumlova, byli jsme nuceni projít celé město, což nakonec nebylo vůbec na škodu. Nejenže jsme mohli obdivovat nebezpečné jezy a vodáky na nich, ale i krámky plné suvenýrů skýtaly mnoho obveselení. Vrcholem všeho byl pak hrad sám, největší radost jsme měli samozřejmě z medvědů v příkopu, ale i prohlídka a výhled stály za to. Když jsme se pak vydali na vodu, čekalo nás další vzrušení. Sjíždění krumlovských jezů probudilo i ty nejotrlejší povaleče, ale krom jednoho karambolu se nikomu nic nestalo.
Radost z cesty a snad i hezké počasí způsobily, že zbytek cesty většina slečen strávila spíše v poloze ležmo, kde chytala bronz, zatímco kluci hrdinně kormidlovali. Následující večer jsme zakotvili ve Zlaté Koruně, kterou jsme si ráno zašli prohlédnout. A to už nás čekal poslední den plavby, v kterém jsme pomalu ukrajovali kilometry, ale přeci jen se blížili k poslední zastávce, kde jsme měli odevzdat lodě. Myslím, že nebudu lhát, když řeknu, že se nikomu nechtělo. Na Vltavě jsme strávili krásných pár dní plných klidu a pohody. Těsně před koncem cesty se nám naskytnulo i příjemné prostranství pro vodní hrátky a tak jsme do Boršova dorazili mokří, ale spokojení. Tam se většina z nás konečně vydala na pořádné jídlo a sotva jsme složili hlavy do spacáku, už tu bylo jitro a s ním i další nekonečná cesta vlakem. I ta proběhla hladce a tak jsme dorazili zase zpátky do Rožnova, obohaceni o vzpomínky a zážitky, které si budeme ještě dlouho vyprávět... Bára Kučerová
Gympl v Praze aneb Vzhůru za kulturou!
představení v podání již zmíněného D. Prachaře, S.Rašilova, J. Bouškové, L. Mrkvičky a dalších excelentních herců. Po dvou skvělých divadelních představeních se naše skupinky šťastně sešly, abychom měli následně dovoleno se rozejít a prozkoumati po vlastní ose Prahu večerní. Vstříc nočnímu životu jsme obešli páru známých i neznámých míst a vraceli se zpět do Alie. V pátek ráno nás čekala tentokrát denní Praha s nefalšovanou průvodkyní. Prošli jsme si v podstatě celou historickou Prahu, stavili se v galerii Miro na výstavu obrazů P. Picassa, S. Dalího, A. Warhola apod. Poté jsme chladným dopolednem „ťápali“ dál přes všechna možná i nemožná echt pražská místa (Hrad, Kampa, Karlův most, Židovské muzeum…) vstříc slunečnému odpoledni. Večer jsme tentokráte měli volno, tedy jsme se vlastní iniciativou ocitli v různých místech Matky všech měst. V sobotu nám bylo dopřáno delšího spánku, mohli jsme proto v klidu až do 9:55 zevlit, jelikož v 10:00 nám bylo uloženo opusiti pokoje. Hromadně jsme se hromadnou dopravou přesunuli k Hlavnímu nádraží, kde se nám povedlo po menších problémcích definitivně uložiti všechna zavazadla, a za tentokrát již od rána slunečného počasí jsme jeli vyšlápnout (někteří vyjet) na Petřín. Zde jsme po společně strávených okamžicích dostali historicky poslední rozchod tohoto výletu. Čas ubíhá i v Praze a my se (chtě-nechtě) ocitli
v dopravním prostředku Českých drah a v kupečcích nostalgicky vzpomněli nejeden zážitek z Prahy (sprostě nesprosté reklamy v metru, potraviny s 90% slevou a mnoho dalších). Abych celý výlet zakončila nějakou neotřepanou frází, tedy: V Praze bylo blaze, ale kdy není, no ni? Lucie Kolečková
Již tomu tak skutečně bude. Letošní 4. A se vydala do Prahy, stejně jako tucty jiných 4. A před ní i po ní. Krásu našeho „kepitl sity“ jsme měli možnost sptatřiti v dopoledních hodinách SEČ čtvrtečního dne. Poté, co jsme se „vysypali“ z vlaku, vydaly se naše nožky směrem k hostelu Alia s malebným výhledem na stěny protějších budov, který nám byl po následující dvě noci domovem. Nadrženi na Prahu jsme se ubytovali a vydali se do víru velkoměsta. Po instrukcích kdy, kde, s kým, proč, jak a za kolik jsme se na „Václaváku“ rozprchli do všech světových stran, abychom se večer mohli následně „sprchnout“ v Alii a nachystat se na kulturní zážitek v podání dvou divadel – Bez Zábradlí (Když tančila) a Stavovského divadla (Nepřítel lidu). Polovina naší „grupy“ se v doprovodu p. Gajdové vydala k divadlu Bez Zábradlí, aby se z blízkosti prvních dvou řad dokonale pokochala hereckým uměním Z. Bydžovské, B. Klepla, M. Issové a jiných talentovaných lidiček. Představení nabízelo vyslechnutí si snad všech světových jazyků. Bližšími informacemi bohužel sloužiti nemohu, poněvadž mé osobě se dostalo cti vidět prskajícího Davida Prachaře (pozn. kvůli správné artikulaci přeci herec prskat musí) v Ibsenově Nepříteli lidu. Taktéž naše skupinka v čele s p. Lukášovou zažila opravdu skvělé
Září 2009
Strana C4
Strana C1
Vltava
Babička si zase spokojeně povídá s Jiříkem, kněžna právě usnula na rameni Orlíkovi a Terezka se klidně dívá, jak se panu Panklovi o rameno opírá úplně jiná žena... Že by někdo popletl známé dílo Boženy Němcové? Ale kdepak, to jen divadelní soubor našeho gymnázia vyrazil na velkou pouť počínající jednoho časného jitra na vlakovém nádraží... Na peróně se pomalu scházely postavy se slepenýma očima a mumlavě se zdravily. Každý toužil jen po co nejrychlejším usazení a následovném dohnání spánku, který nestihl. Ať už to však bylo tím, že pan Hambálek všem předal kousek své energie, nebo adrenalin z cesty vykonal své, nakonec místo spánku čekaly zájemce debaty o zážitcích z prázdnin a dohady o nastávající pouti. Vždyť sjíždět Vltavu se nejezdí každý víkend! Čeká nás hodně jezů? Bude hezké počasí? A s kým vlastně budeme na tom raftu? Otázky a pak i nejrůznější hry nám pomohly se přenést přes zdlouhavou, skoro dvanáctihodinovou cestu vlakem, na jejímž konci nás čekal vytoužený cíl. Jen co vlak zastavil na malém nádražíčku ve Vyšším Brodě, všichni se vyhrnuli a už se nedočkavě rozhlíželi po vodě, protože horko udělalo své, a kdo se necítil jako uvařená nudle, nejspíš s námi vůbec necestoval. Vytoužené vodní radovánky se však ještě musely odložit, kvůli čekání na naše lodě. Ty naštěstí nakonec dorazily a i přes již chýlící se odpoledne jsme všichni vyrazili vstříc našemu prvnímu cíli – Rožmberku. Cesta k němu byla až překvapivě
Číslo 2
Září 2009
Číslo 3
Září 2009
Strana C1
Degustator Číslo 3
Září 2009
Strana C2
Společnost Číslo 3
Brigáda. Jupí..?
Vzpomínám si - konec konců, nebylo to tak dávno - jak jsem radostně rozhlašovala tu novinu, že budu uklízet ve firmě tww. Proč? Těšila jsem se na výsledek mé práce, tedy na peníze. Moje první, vlastnoručně vydělané prašule. Představovala jsem si, jak povznešeně se budu cítit, až pohlédnu na výplatní pásku a budu si moci říct, že za tohle nesu plnou zásluhu jen já. Že - samozřejmě jen maličko, ale přece jen - ulevím rodičům, budu méně nákladnější a ne nějaká zlenivělá puberťačka, která žije z kapesného svých rodičů, kvůli nimž ještě zvyšuje hodnoty věcí, bez kterých se prostě neobejde. Vím, byla jsem naivní. V osm ráno nastupuji ve firmě. To zní docela výhodně, vzhledem k tomu, že práce je dle úmluvy v dopoledních hodinách, tudíž mi zbývá ještě celé
Instruktorkou na dětském táboře aneb „Uáááá, co mám dělat???“
Už jako malá holka jsem jezdila na tábory. Ty první jsem trávila ještě ve Štramberku, ale v tom nebezpečném, pubertálním věku jsem objevila Bečvanské RETASO a nikam jinam už by mě nedostali ani párem volů. A to nadšení mě neopustilo doteď, dá se říct, že po letošním roce se ještě zvýšilo! Rekreační středisko, v němž se každoročně ubytuje na 13 prázdninových dní okolo 120 dětí a dospívajících, najdeme na pomezí Prostřední a Horní Bečvy, co by kamenem dohodil od známého hotelu Zavadilka. Jelikož velká většina našich čtenářů toto místo dobře zná nebo o něm přinejmenším slyšela, nebudu se již o poloze ani okolí tábora příliš rozepisovat. Nejprve k úplným začátkům. Takto vypadal můj život kolem čtrnácti, patnácti let: 352 dní v roce jsem samým těšením nemohla dospat, abych pak 13 dní nespala samým nadšením, že jsem se konečně toho tábora dočkala. S nástupem na střední školu jsem přišla o nárok jezdit na tábor jako dítě, a tak jsem přijížděla alespoň na víkend navštívit kamarády vedoucí a zamáčknout slzu při vzpomínání na staré dobré časy. Teprve letos jsem dostala tu možnost jet jako praktikantka, ovlivňovat další generace táborníků a předat jim co nejvíce z toho všeho, co jsem já sama pociťovala. Všechno to začalo v neděli 2. srpna kolem sedmé hodiny ranní. V té době se v Kopřivnickém parku začali shromažďovat vedoucí a instruktoři a po pár organizačních poznámkách se začali vyhlížet naši budoucí svěřenci. Já a moje vedoucí Lenka jsme byly mezi prvními, které se dočkaly přírůstku a náš oddíl se rychle rozrůstal dál až do konečného počtu 11 děvčat ve věku od 10 do 12 let. Nás 13 tvořilo oddíl číslo 3. Lenku jsem viděla ten den poprvé, ale po pár minutách bylo jasné, že jsme si prostě sedly. „Lenka plenka“, jak jsem ji postupem času s láskou začala nazývat, je jen o 2 roky starší, a kdybych měla najít slovo, které ji alespoň z části vystihuje, napadá mě leda „totální držka“:D Do našeho skromného pokojíčku v chatě číslo 3 se návštěvníci jen hrnuli, ale nevím proč se každý divil
Číslo 2
Září 2009
Strana C2
Číslo 3
Září 2009
Strana C3
dlouhé odpoledne volna. Nestěžuji si, ranní vstávání mi nikdy nevadilo. Navíc svou práci odvádím rychleji, než je očekáváno. Tak dvě hodiny v průměru. Paráda, no ne? Dvě hodinky si ťukat na počítači, pohoda. Dvě hodiny stát u plotny, jde to. Dvě hodiny umývat záchody? Nic moc, hele. Většinou začínám s úklidem šaten, kde se řemeslníci převlékají, svačí, a navzdory cedulím taky kouří. Pach kouře smíchaný s občasnými závany linoucími se ze záchodových mís či pisoárů - nejlépe ucpaných - je jediným společníkem, co mě doprovází po špinavých místnostech a obávám se dne, kdy se mnou zabloudí až k nám domů… Možná jsem příliš pesimistická, ale je normální, abych musela seškrabovat zaschlé hovno z podlahy? A moje snaha vyčistit zasmolený záchod je v tahu jakmile spatřím štětku, co se nedá zvednout, jelikož je k misce přilepená hnědými… však víte. Veškeré oné hrůzy se bojím dotknout i
přes gumové rukavice. Nemyslím si, že jsem přehnaně citlivá, štítím se jen pavouků a myslím, že i vám by se obracel žaludek, kdyby jste viděli ,paní mistrovou‘, jak ten samý hadr, kterým jsem vytírala dříve zmiňované zaschlé exkrementy, ždímá holou rukou a posléze si tou samou, stále neumytou rukou, prohrabává vlasy. Lidé jsou různí, jak to okomentovala moje maminka. Párkrát mi vytanula na mysli myšlenka, že bych s tím mohla seknout a užít si pohodových prázdnin, ale… Co mé představy? Mám se jich vzdát a s nimi zahodit i příšernou práci, nebo ji vytrpět pro pár tisíc? Je to otázka hrdosti, nebo morálních zásad?
tomu nehoráznému nepořádku, který jsme tam údajně měly. Mě ani Leni to teda nepřišlo a žily jsme si v našem malém království spokojeně. Prvních pár hodin s dětmi jsem se cítila trochu nervózní. Přece jen bylo pro mě divné, že najedou patřím mezi ty zodpovědné, rozumné a vševědoucí vedoucí a ne mezi ty nevycválané, rozjívené svěřence. Ale kolem poledního mě veškerá nervozita přešla a začala jsem se ve své nové pozici cítit jako ryba ve vodě. Ono to ani jinak nešlo, ta úžasná bezstarostná atmosféra, která na táboře vládla, a kterou jsem nikde jinde nezažila, byla tak spontánní, že se jí nakazil úplně každý. Každý rok se nese v duchu nějakého tématu. Tím letošním byl PRAVĚK. Takže na dva týdny jsme všichni slyšeli na jméno Kámen, oblékali se do cárů kůží a kožešin, naším věrným přítelem se stal kyj a nepřítelem šampón a mýdlo. (Některé děti to vzaly až příliš doslova a měly v plánu se celou dobu vyhýbat koupelně jak jen to šlo..Ale my si na ně počíhali a jejich nekalé plány jim zhatili!) Toto téma ovlivňuje veškerý život, protože v rámci něj se hraje velká celotáborová hra složená z každodenních menších her na pravěký způsob. Moje úloha instruktorky spočívala v tom být všem po ruce a dělat cokoliv o co mě jakýkoliv z vedoucích požádá. Takže když některý vedoucí nemohl běhat po hřišti a sbírat jako šílený papírky s obrázky Flinstounů, tak koho nasadil místo sebe? Ano, mě. Většinou se ale všichni chtěli zapojit a pořádně se s děckama vyblbnout. I když předstírali, že to všechno dělají kvůli dětem, dělali to i kvůli sobě. Kde jinde se můžete převtělit do pravěké potvory a běhat po lese převlečeni kupříkladu za mamuta s partou krvežíznivých dětí za zády, ve snaze nedovolit jim nalepit na sebe malý žlutý papírek, který značil vaše ulovení..? Nebo plížit se nočním lesem, čekat na osamělé dítě a vystrašit je tak, až vyjekne a cukne sebou jako po zásahu elektrickým proudem? Uznávám, tohle je asi víc zábava pro vedoucí než pro děti, ale přiznejte si sami, že takovéhle zážitky bývaly ty, co jste si zapsali do deníčku. Tábor je prostě jiný svět, oddělený od toho běžného tlustou zdí, kam nedolehnou běžné starosti a problémy a zůstane jen zábava a odreagování. Neznám větší uspokojení, než když se zprvu banda znuděných dětí zakousne do hry tak, že nechtějí skončit, ani když je úpěnlivě prosíte. Nebo když
se snaží ze všech sil vymyslet scénku k večernímu táboráku, aby co nejvíce pobavila všechny ostatní. Já byla na ty svoje holky často a hodně pyšná. Prakticky s nimi nebyly problémy, až na pár plačtivých scén na začátku a pěkných pár podivných a nečekaných reakcí (například jedna z mých svěřenkyň mluvila s věcmi jako by to byly živé bytosti a vůbec ji to nepřišlo divné…Nám ostatním teda rozhodně ano! :D) Bavilo mě se s nimi bavit o životě, o klucích, o škole, prostě o všem. I přes svůj nízký věk šlo vidět, že z nich rostou bezva baby a já jsem děsně ráda, že jsem měla možnost s nimi ty dva týdny být. A nejen s nimi! Po absolvování tábora se na děti dívám úplně jinak. Dříve jsem si říkala, že to jsou jen malí, trochu natvrdlí lidé, ale teď jsem poznala, že jsou to mnohdy silné osobnosti, kterým nechybí charakter, a které jen čekají, až budou moci vyrůst. Moje působení jako instruktorka mi hodně dalo a rozhodně mám v plánu si to zopakovat příští rok. Protože už teď se mi stýská po všem a hlavně po všech! Naštěstí existují mobily a internet, takže parta, která se na táboře utvořila, bude fungovat i během roku. Srazy, které už proběhly jsou toho důkazem. A to je jen dobře, protože čím lepší parta, tím lepší tábor. Ráda bych psala ještě dál a podělila se s Vámi o všechny dojmy a zážitky, ale obávám se, že jedno číslo Gústava by ani nestačilo. Takže se mě buď zeptejte osobně, anebo máte prostě smůlu. Romča
Září 2009
…Je mi z toho smutno… Člověk se na něco těší, pak se toho dočká a … je zklamán… beas
Strana C3
Zábava Číslo 3
Září 2009
Strana D4
Kultura Září 2009
Číslo 3
Streetwork: Tam, kde začíná reálný svět
V minulém čísle Gústava jsme se seznámili s občanským sdružením Agarta a s Kontaktním centrem Klíč ve Vsetíně zabývajícími se problematikou drogové závislosti. Organizace, nízkoprahové zařízení pro lidi, jejichž každodenní realitou je braní drog. Feťáci jsou ale pořád lidé jako my. Žijí mezi námi, denně je můžeme potkávat na ulici i v našem městě. Do Vsetína, jak víte, to trvá dobrou hodinku a zdarma to taky není. Proto funguje Terénní program neboli Streetwork. Je krásné první letní odpoledne, svítí sluníčko, nad hlavou hrozí hromy a já jdu vyzpovídat streetworkerku, která má na starosti Vsetín, Valmez a Rožnov a vás, kteří snad ani netušíte, že tím zachraňuje od nebezpečných jehel, povalujících se volně po našem krásném městě. Zajímají vás názory člověka, který je denně ve styku s těmito nebezpečími problémy a lidmi? Na mé otázky odpovídala velmi příjemná streetworkerka PawlínA (24let). Jaký je tvůj osobní vztah k drogám? Docela těžká otázka hned na začátek. (smích) Myslím, že drogy tu vždycky byly. Jsou spjaty s každou kulturou, každá kultura měla a má své drogy. Záleží vždy především na lidech, jak se k této otázce postaví. Asi nějak takhle to přijímám. Co tě přivedlo k Streetworku? Znepokojovalo mě, co se děje kolem mě. Tehdy jsem bydlela ve Valašském Meziříčí a viděla jsem, že drogový problém se rozrůstá čím dál víc a drogy bere velké množství i dosti mladých lidí. Nechtělo se mi jenom polemizovat o tom, jak je to strašné a špatné, ale chtěla jsem s tím něco alespoň trochu udělat… Má cesta ke streetworku byla dosti dlouhá. Po zjištění, že streetwork není jen výsadou velkých měst, ale i na Vsetíně existuje občanské sdružení Agarta, které se drogovou problematikou zabývá, jsem zvedla telefon a cinkla tam… řečeno mi bylo, že momentálně nikoho nehledají, ale v opačném případě, že se mi ozvou. Poté uplynul asi rok, kdy jsem už nějaký čas žila v hlavním městě a na vše docela zapomněla. Měla jsem tenkrát dobrou práci, krásné bydlení a skvělé peníze. No a jednoho dne zazvonil telefon, prý jestli se nechci zúčasnit výběrka na streetworkra. Odmítla jsem… a asi po třech minutách uvažování, jsem volala nazpátek, že jsem si to rozmyslela. (smích) Byla to prostě práce, o kterou jsem opravdu hodně stála. Pak už to šlo ráz na ráz. Najednou bylo výběrové řízení, které jsem vyhrála a stěhovala se zpátky na Moravu dělat s drogově závislými.
mohl vykonávat.
Asi ještě
Je to hodně náročné? Určitě. Kolikrát si říkám, že by bylo jednodušší dělat někde v továrně. No, to zní hloupě. (smích) Tím nechci shazovat práci v továrně, to vůbec ne, ale ... Je to hodně náročná a těžká práce, tedy po psychické stránce. Denně jsem s lidmi, denně se setkávám s jejich životními příběhy, problémy, nenaplněnými touhami a neuskutečněnými sny a to moc člověku k odreagování nepomáhá. Takže ano, je to náročné, ale když je člověk profesionál, dá se to zvládnout.
Co tě na tom baví? (přemýšlí) Nevím, jestli se u takovéto práce dá říct, že baví. (smích) Naplňuje mě to. Dělám něco, v čem vidím smysl, a pracuju s cílovou skupinou, která mi vyhovuje. Taky to není fádní práce. Je to zajímavé, proměnlivé, pro mě atraktivní zaměstnání, ať už jenom v tom, že nedělám někde v kanceláři nebo u lisu… Místem mé práce je ulice. Navíc se můžu dále vzdělávat a růst, v čemž vidím pro sebe největší přínos.
Září 2009
Strana D4
Číslo 3
rok. Do roku 2010.
Co tě nejvíc štve? Nějaké špatné zkušenosti? Snažím se najít něco jiného, než to, že občas nemíváme výplaty. (smích) Přemýšlím... Že by mě nic neštvalo? Asi ne, máme výborný tým a věci, které mi nevyhovují, dokážeme společně probrat a změnit Musela jsi kvůli své práci něco obětovat? Máš ke všeobecné spokojenosti. soukromí? Kolik tím trávíš času? Jak už jsem řekla, myslím si, že svou práci vyko- Nebojíš se? Přece jen, jsi žena a představit si proti návám profesionálně. To znamená, že pracuju tobě jako soupeře sjetého dvoumetrového opravdu jen v pracovní době, tzn. od pondělí do chlapa... pátku od 10:00 do 18:30, jinak by to ani nešlo Ne, to ne. Mí klienti jsou bohužel bráni většinou zvládnout. Poté vypínám pracovní mobil a užívám jako ti nebezpeční, agresivní feťáci, jako ti špatní, si volna. Samozřejmě, že i ve svém volném čase kterým je třeba se obloukem vyhnout… ale nemysobčas narazím na klienty, města jsou malá, ale re- lím si to, má zkušenost je jiná. Už jenom to, když spektují mou pracovní dobu, takže to jde. se podíváme na násilné trestné činy spáchané pod Kolik těch lidí asi tak je? V terénu máme takřka 200 klientů ve všech městech tj. Vsetín, Valmez, RpR a kontaktní centrum navštívilo v minulém roce také asi 200 klientů.
Bavíš se s nima jako s normálníma kámošema, když je někde potkáš? Že úplně zapomeneš na tu drogu? Ne. Možná to bude znít pro někoho drsně, ale nemůžu a ani nechci brát klienty jako kamarády, protože to už bych byla pořád jen v práci. Samozřejmě máme vztah založený na vzájemné důvěře a respektuju je. Může se to zdát jako kamarádský vztah, ale opravdu by to dospělo pouze k tomu, že bych pak hodně rychle vyhořela a neměla nikdy klid a čas pro sebe a svoje zájmy. Je to jako každá jiná profese. Představte si, že děláte třeba automechanika, kterému ve dvanáct večer někdo doveze auto a on vám ho s radostí hned půjde opravit. No, nepůjde. (smích)
Jaký je jejich vztah mezi sebou? Asi jako vztah jakékoli jiné skupiny lidí, kterou pojí společná věc. Tady jsou to drogy… V tom vidím velké pozitivum mé práce. Vysvětlím - většina lidí, kteří drogy berou už delší dobu, nemá „normální“ přátelé. Protože prostě, kdo by chtěl mít za kamaráda „feťáka“, jehož jediným tématem k rozhovoru jsou drogy, jak na ně sehnat peníze a „velké“ zážitky typu „to jsem se včera hustě sjel“…a proto většina lidí s delší drogovou kariérou má za kamarády taky lidi, kteří berou. Problém je pak v tom, když se někdo z takové party rozhodne abstinovat. Většinou mám takovou zkušenost, že síla vlivu okolí je velká a parta jej Jak dlouho to už děláš? stáhne nazpátek. Proto má streetwork velkou výhoTři roky. du. Jsme těmito skupinami přirozeně přijímáni, ale Co musí člověk splňovat, aby mohl pracovat se nejsme uživateli drog a tudíž dokážeme člověka, jenž se rozhodl, že mu už tento způsob života nezávislými? Naše požadavky na pracovníky jsou takové: Věk vyhovuje validizovat, podpořit a motivovat v jeminimálně 21 let, trestní bezúhonnost, odpovídají- ho rozhodnutí ke změně. cí vzdělání, vyjasněný vztah k drogám, psychickou stabilitu, komunikativnost a další osobní Jak dlouho máš v plánu pokračovat? Nezdá se předpoklady pro to, aby tuhle práci člověk ustál a to moc jako práce pro důchodce...
Číslo 2
Strana D1
Září 2009
vlivem omamných látek a alkoholu. Alkohol převažuje na plné čáře. Já osobně si myslím, že lidi na drogách jsou normální stejně jako já, ty, kdokoli jiný, jen mají problém, který řeší jinak než většinová společnost, řeší ho drogou. Ale stejně jako jakýkoli člověk mají touhy jako my – být milován, cítit se bezpečně, jistě, spokojeně… A proto, dle mého, jsou to úplně normální lidi, kteří si svůj život udělali po svém, ať s tím souhlasíme nebo ne. Bát se neznámého je snadné… těžší je to pochopit. Takže nemám důvod se bát. Nemám žádnou špatnou zkušenost. Naopak, zkušeností s agresivními lidmi pod vlivem alkoholu mám bohužel na rozdávání. A taky ta druhá věc, nebojíš se, že se nakazíš, když jsi tak často ve styku s předměty jako jsou ty jehly? Máme takové podmínky pro manipulaci s nebezpečným materiálem, že já s infekčním materiálem, potažmo injekčními stříkačkami do přímého kontaktu vůbec nepřijdu. Například když měním stříkačky klientům, tak na to máme speciální kontejnery, do kterých tento nebezpečný odpad sami dávají. Jsme bráni jako rizikové pracoviště, tudíž musíme dodržovat určité docela striktní bezpečnostní předpisy, takže myslím, že by se nic stát ani nemělo. Jak probíhají asi vaše „setkání“? Získáváš snadno důvěru? Svěřují se ti? Vztahy s klienty jsou především o důvěře. Podporuje to i skutečnost, že všechny naše služby jsou anonymní, klienti jsou vedeni pod kódy. Můžou nám věřit, svěřit se, respektujeme jejich rozhodnutí, i když s nimi samozřejmě nemusíme vždycky souhlasit. Nabízíme kvalitní služby, při kterých uplatňujeme individuální přístup a to vše bezplatně. Shrnout tady to, jak probíhají všechna setkání, asi
Strana D1
Kultura Číslo 3 nejde. Klasicky všechna setkání ale začínají tím, že se mi klient/klientka buď ozvou na mobil a domluvíme si schůzku anebo se někde potkáme náhodou, na místech která mám vytipovaná. Poté už je to hodně individuální, záleží na klientech, kontextu, náladě… Záleží, jaký je klient. Jestli mlčí, jestli je hodně „ukecaný“, důvěřivý, podezíravý… Záleží na tom, s čím přichází. Někdo chce vyměnit stříkačky a odchází, někdo řeší obrovské krize a neví jak z toho ven… Takže opravdu generalizovat se to neodvážím. Každý kontakt je jiný. Dokážeš už si vytipovat závislého? Já nevím. (smích) Dřív jsem si myslela, že jo. Teď už si to nemyslím. Mě by asi taky každý tipl na to, že beru drogy. Snažím se nemít tyhle předsudky, závislého asi nepoznám. Pracuju s tím, co mi lidi o sobě sdělí, ne s domněnkami. Setkala ses někdy s negativními reakcemi vůči programu? Že feťáky podporujete namísto toho, abyste jim to zakázali? Určitě jsem se s tím setkala... (zamyšleně) Určitě spíš u starší generace... (rychle, omluvně) Nechci to zevšeobecňovat. Každý člověk má právo na své mínění, na to mít obavy s toho co nezná. Každý s drogově závislými nepřišel do styku a má o nich různé mínění, často formované médii. Když jsem to začala dělat, moji rodiče taky nebyli vůbec nadšení. Lidem se ale dá vysvětlit, že to není žádná podpora závislých, že chráníme společnost a nakonec i jejich děti. Už jen ten argument, že léčba tří lidí nakažených žloutenkou typu C vyjde na stejné peníze jako náš roční provoz, kontaktního centra i streetworku, je podle mě dostatečný. Prevence je vždycky účinnější a ekonomičtější než následná péče.
Září 2009
jejich situace. Podstata streetworku je ve snižování rizik spojených s užíváním drog. Primárně nám nejde o to, abychom je odnaučili brát drogy. Jde především o to, aby, když už ty drogy berou, tak aby je brali co nejbezpečnějším způsobem. Pomohla jsi ty někomu? Myslím, že pomáhám lidem každý den. :-) Nechci, aby to vypadalo nějak namyšleně, ale už jen to, že se s klienty bavím bez předsudků a výčitek, rádi vítají. Pokud myslíš s abstinencí, tak se to dá spočítat na prstech jedné ruky. Těch lidí není moc. Je to sice tím, že v téhle práci zpětná vazba moc není. Jsme pomyslný poslední schodek sociálních služeb a klienti se moc nevrací, pokud se vyléčí. Proč by se taky vraceli do prostředí, z kterého se vymanili. Ale máme i zpětné vazby. Bylo mi párkrát poděkováno. Fakt to potěší. Je to to nejlepší ocenění za tuhle práci, které mohu dostat.
Strana D2 může odrazit jak na jejich zdraví, psychice tak pozdějším vývoji dítěte. Bohužel, dokud si člověk sám neuvědomí hodnotu zdraví, nového nenarozeného života a dalších věcí, tak nenadělá nikdo nic… Nezbývá mi než informovat, informovat a informovat, zbytek už je na klientkách, jak se k tomu postaví.
Dostávají se ty děti často do náhradní péče? Občas určitě. Ale klientky, jenž znám a měli děti, tak musím říct, se opravdu snažily. I když v rámci svých možností, které se „normálnímu“ člověku třeba nemusí zdát nikterak světoborné. Ale už jen to, že berou třeba méně... Neberou už jehlou, začnou brát třeba nosem nebo v nejlepším případě úplně vysadí. Už tohle je velký posun. I když to tak třeba nevypadá a pořád to zní hrozivě. Ale vidím, že se opravdu snaží a život jejich dětí jim není lhostejný. Jsou to matky, které se snaží stejně jako každá matka dát svému dítěti to nejlepší, postarat se o ně co nejlíp v tu danou chvíli, líp je to Jaké mívají důvody pokračovat? nikdo nenaučil, lépe to prostě neumí. Jen to nejAsi jim to ještě nevzalo, to, co mělo. Asi jim to lepší je dost abstraktní pojem a každý to nejlepší ještě nějakým stylem vyhovuje. Někoho to baví. vnímá jinak. Nebo to alespoň tvrdí. Já jim to moc nevěřím. (smích) Ty důvody jsou různé... záleží na Čím bys na závěr uklidnila gympláky a co jim dočlověku. poručila? Uklidnit? Klidně buďte i neklidní… (smích) Spíš O kolik je to se streetworkem jednodušší pro takhle: Jsem ráda, že o sobě můžeme dát vědět uživatele drog? prostřednictvím vašeho novinopisu a děkuju za Vede je to k zodpovědnosti. I když třeba jen mi- tuhle možnost. A co na závěr? Možná jen tolik, že nimální. Podle mě je velký posun u člověka, který kdybyste si vy či nějaký váš kamarád nevěděli (nesi půl roku chodí měnit stříkačky a má problém bo i věděli) rady s drogami a chtěli využít něktedonést na výměnu špinavé, a pak je najednou za- rých našich služeb, nebojte se na nás obrátit. čne nosit zpět, už je nevyhazuje. Je zodpo- Všechny je poskytujeme zdarma a jsou anonymní. vědnější. Navíc klienti, kteří využívají našich V Rožnově jsem každou středu. ;-) služeb nedostanou k výměně jen stříkačky a jehIvanna Golagne ly. Distribuujeme taky Harm redaction materiál: desinfekce, filtry, vody… ty klientům slouží k co nejbezpečnější aplikaci. Jenom stříkačka opravdu nestačí. Navíc klientům poskytujeme poradenství. Ať už zdravotní či sociálně-právní. Pokud mají zájem mohou využít testování na žloutenky nebo gravi testy a další a další a další služby, ale to se můžete dočíst i na našich webovkách.
Literární koutek Číslo 3
Stařec a moře
Řeklo by se: Že to potřebujem k maturitě, pche! Že to zní zastarale a nudně, navíc Hemingway? No, nevím, nejděsivější je asi fakt, že jde o doporučenou četbu! Ó, opak je pravdou. Základní motiv je v podstatě jednoduchý a vyplývá ze samotného názvu: vzájemný vztah starce a moře. Na této myšlence je postaven celý román. Příběh o muži, který se vypravil na moře za svou poslední nadějí, jak získat peníze na obživu. Sní o tom, že uloví obrovskou rybu a utrží
Září 2009
za ni značnou sumu. Konečně, po několika vyčerpávajících a úmorných dnech pod rozžhaveným sluncem, se prut zacuká a stařec má co do činění s rybou takových rozměrů, které si ani ve snu nedokázal představit. Ale čím větší úlovek, tím větší nebezpečí. Už mu nedělají společnost jen vlny a ptáci, se kterými si rád povídal, ale čerstvě ulovená kořist přiláká taky lačné žraloky. Bojuje o svůj úlovek do posledních sil po několik dní, aby dopravil alespoň polovinu pětimetrové ryby do přístavu. Ale jediné, co se s ním doplavilo
Strana D3 až domů byla kostra připevněná k lodi… Hemingwayův styl se odlišuje od těch, se kterými jsem se doposud setkávala a naprosto mě uchvátil. Popisuje každičký okamžik tak detailně, aby výpověď o atmosféře a situaci byla co nejvěrohodnější. Nebylo pak možné neprožívat s hrdinou jeho štěstí a zklamání. A můj zážitek? Geniální! Svůj názor si ale udělejte sami, koneckonců, je to pouhých 80 stránek… beas
Slyšela jsem, že v Praze policie vyhazuje streetworkery z veřejných prostranství. Myslím, že ne. Nevidím k tomuto důvod, protože naši pražští kolegové jsou podporování stejně jako my Ministerstvem práce a sociálních věcí, Radou vlády pro koordinaci protidrogové politiky, krajem a městy, proto by hodně nedávala smysl taková policejní represe vůči těmto preventivním Jak často se stává, že žádají radu příbuzní, programům, jež podporuje stát. známí? Těch případu máme docela dost. Pracujeme jak s Jak často tě někdo žádá o pomoc při od- klienty i s jejich blízkými, rodiči, partnery, provykání? tože drogová závislost se po nějaké době začne týJe to opět individuální. Občas se ozve spousta li- kat a ovlivní celou rodinu. Tito mohou našich dí, že by chtělo přestat. Jsou různé způsoby, služeb využít v kontaktním centru Klíč, ve streetu jak s braním přestat. Někdo to zvládne skoro sám, by to bylo jaksi obtížnější, není tam pro to zázejen třeba dochází za streetworkerem nebo do Káč- mí ka se o tom pobavit. Někdo uvítá ústavní léčbu a nastoupí tříměsíční léčbu v psychiatrické léčebně. Těhotenství a drogy? Stalo se vám to někdy? Jiný usoudí, že pro něj bude nejlepší léčba Jak to ty holky zvládají? dlouhodobá v terapeutické komunitě. Což je dle Takových klientek bylo dost minulý rok. Je to mého názoru nejlepší z variant, protože se zde těžké a smutné téma. Dokud člověk ovlivňuje pracuje na příčinách závislosti a ne jen útlumu ná- svým jednáním jen sebe, tak prosím - respekt, ale sledků. Lidi se učí zvládat jinak, lépe své v momentě, kdy dělá něco, čím trpí ještě nenaroproblémy a začínají si uvědomovat sami sebe a vá- zené dítě, které se nemůže bránit… Na tomhle žit si toho jací sou. všem je smutné, že existují instituce, která chrání Jinak bych chtěla říct, že i když se na mě klien- narozené dítě. Ale to nenarozené, těch devět měsíti obrací i s tímto není to náš denní chleba. ců, to nikdo neřeší. Snažím se proto klientkám vyNejsme zařízení, které by léčilo závislé na světlit, že brát drogy, kouřit, pít a prostě žít tímhle drogách, pouze jim s touto léčbou můžeme po- sebedestruktivním stylem v těhotenství, je pro moci a společně s nimi najít to ideální řešení jejich potomky ohrožující, a že se to samozřejmě
Číslo 2
Září 2009
Strana D2
Číslo 3
Září 2009
Strana D3
