RAKOVNICKÝ HISTORICKÝ SBORNÍK

R AKOVNICKÝ

HISTORICKÝ SBORNÍK V/2004

STÁTNÍ

OKRESNÍ ARCHIV V

RAKOVNÍKU - STÁTNÍ

OBLASTNÍ ARCHIV V

PRAZE

Obálka: Celkový pohled na Rakovník od jihozápadu. Fridrich Bernhard Werner, po roce 1726, perokresba

© Státní okresní archiv v Rakovníku ISBN 80-86772-08-X ISSN 1213-5879

OBSAH Bohdan Zilynskyj Tomáš Pešina z Čechorodu a městečko Čistá u Rakovníka ............................................. 5 Eva Šimicová Křivoklátská manská kniha z let 1454-1566....................................................................... 23 Petra Burgerová Podnikatel a starosta Josef Čermák a jeho činnost v Rakovníku na přelomu 19. a 20. století............................................................................ 83 Jakub Hajíček Stavba místní dráhy z Rakovníka do Mladotic v letech 1897-1899 ............................. 145 Václav Kapoun Vzpomínky na konec Rakovnických novin a na vězení v Terezíně........................... 161 Jan Krško Archivní fond Děkanského úřadu Rakovník.................................................................. 183 Marie Brožová – Jan Černý Soupis bibliografických záznamů regionální knihovny Státního okresního archivu v Rakovníku ........................................................................ 189 Recenze ................................................................................................................................... 207 Renata Mayerová Archiv v roce 2004 ................................................................................................................. 213 Resumé.................................................................................................................................... 223 Seznam zkratek ..................................................................................................................... 227

3

Bohdan Zilynskyj

TOMÁŠ PEŠINA Z ČECHORODU A MĚSTEČKO ČISTÁ U RAKOVNÍKA Na okraj neznámého Pešinova dopisu z r. 1680

Podnětem pro sepsání této stati se stal nález krátkého, česky psaného dopisu, který zaslal barokní historik a církevní činitel Tomáš Pešina z Čechorodu radě městečka Čisté u Rakovníka. Původně jsem uvažoval, že tento dokument, psaný v závěru Pešinova života a dochovaný v rakovnickém okresním archivu, vydám v doprovodu stručného komentáře. Jeho text neznali autoři přehledů dějin Čisté,1) ale nevěděl o něm ani V. V. Zelený, autor dodnes nejpodrobnějšího (a vlastně jediného) životopisu Tomáše Pešiny z Čechorodu.2) Prvotní záměr se v důsledku studia dalších čisteckých pramenů proměňoval. Ukázalo se, že bude užitečné pokusit se o zařazení nalezeného dokumentu do kontextu dalších písemností dokládajících stav a vývoj městečka z pomezí středních a západních Čech nejen v r. 1680, ale také v předcházejícím desetiletí.3) Pozornost si vynucovalo především období, kdy Tomáš Pešina vykonával funkci děkana metropolitní kapituly u sv. Víta na Pražském hradě. Dopis sepsaný na sklonku Pešinova života představuje jediný dochovaný pramen tohoto typu, který dokládá jeho bezprostřední vztah k uvedenému městečku. Jak se však ukázalo, Čistá se ocitla na okraji Pešinových zájmů už několikrát předtím. Pokusil jsem se tedy zpřístupnit větší množství dokladů vypovídajících o této neznámé a jistě poměrně druhořadé stránce historikovy biografie. Toto úsilí by snad nebylo samoúčelným, pokud by se s jeho pomocí podařilo vzbudit zájem o podrobnější zpracování dějin městečka Čistá v závěrečné třetině 17. století. Každý příspěvek tohoto typu by mohl pomoci k hlubšímu poznání období, jehož zpracování v české historiografii nadále zaostává. V prvé řadě je třeba upřesnit obraz pramenné základny použité při psaní této práce. Důkladně byl prohlédnut především zbytek čisteckého městského archivu. Starší písemnosti tohoto městečka představovaly ještě v 19. století značně bohatý soubor, z něhož

) O čisteckých dějinách informuje Kočka, Václav: Dějiny politického okresu kralovického I. Kralovice 1930. Novější monografii připravil Sklenář, Jaroslav: Městečko Čistá a okolí. Čistá 1999. K této knize srv. můj stručný posudek v RHS 4, 2003, s. 198-199, kde byla metoda zpracování knihy popsána jen stručně. 2 ) Zelený, Vácslav Vladivoj: Tomáš Pešina z Čechorodu (Životopisná studie). Praha 1884. Novější literaturu eviduje v ne zcela úplném rozsahu Lexikon české literatury 3/II. Praha 2000, s. 878-879. 3 ) Srv. Kočka, Dějiny …I, s. 472-473; Sklenář, Městečko…, s. 15-16. 1

5

se velká část nepochybně poztrácela.4) Po převzetí do rakovnického okresního archivu byly čistecké materiály ze 17. až první poloviny 20. století pouze nahrubo uspořádány. Vznikl tak samostatný archivní fond o 29 kartonech, opatřený inventárním seznamem umožňujícím jen základní orientaci.5) V uvedeném souboru zůstaly ovšem písemnosti z doby před r. 1850 neorganicky promíšeny s prameny z následujících desetiletí. V každém případě není ve fondu písemností vzniklých před r. 1700 nijak mnoho a lze je najít ve třech kartonech.6) Za zmínku stojí ještě skutečnost, že část starších městských pramenů cechovní povahy zůstala po předání městské registratury do okresního archivu nadále v Čisté. Teprve nedávno byly příslušné dokumenty znovu nalezeny a zpřístupněny v rámci expozice nově otevřeného Muzea Čistecka. S jistotou lze říci, že čistecké písemnosti uložené v rakovnickém okresním archivu se zatím nedočkaly téměř žádné pozornosti. Ani J. Sklenář je při psaní své poměrně rozsáhlé monografie o dějinách Čisté nevyužil – svou knihu sestavil vysloveně kompilativní metodou ze starší literatury a z dostupných městských kronik. Při pokusu o hlubší poznání vývoje Čisté do počátku 18. století je však třeba využít také poměrně rozsáhlého souboru „čistensií“ v archivu pražské metropolitní kapituly, zejména v jejích úředních rukopisech. Tyto prameny vrchnostenské povahy jsou dnes uloženy v Archivu Pražského hradu. Sedmdesátá léta 17. století, která nás zajímají, jsou zastoupena především knihou zápisů o jednáních kapituly a dále čtyřmi rukopisy obsahujícími plné opisy nebo do regestové podoby převedené texty odeslaných i došlých dokumentů, popř. jiných písemností souvisejících s činností kapituly.7) Zprávy všech uvedených typů nacházející se v úředních knihách kapituly pomáhají upřesnit obraz stavu a vývoje městečka Čisté v době vykonávání děkanské funkce Tomášem Pešinou.

Hlavní trendy vývoje Čisté v prvních dvou třetinách 17. století Obec Čistá u Rakovníka leží nedaleko pomezí středních a západních Čech. Po dlouhou dobu představovala jednu z menších městských lokalit Rakovnického kraje, které byly označovány jako městečka či městysy – plného městského statutu Čistá před r. 1848 nedosáhla, ani později.8) Sepětí zprvu jen poddané vsi (snad trhové) a později městečka s metropolitní kapitulou trvalo několik staletí. Obdobnou správní příslušnost sdílely tři okolní vesnice – jednak s Čistou sousedící Břežany a dále o něco vzdálenější Otěvěky a Tlesky. V rámci poměrně velkého, ale územně roztříštěného kapitulního panství patřila Čistá po dlouhou dobu mezi lokality s největším počtem domů i obyvatel. V souvislosti s tím je možno uvažovat o hospodářském významu i finančním přínosu městečka pro jeho církevní vrchnost. ) Stav čistecké registratury krátce po polovině 19. století dokládá Macák, Antonín: Průzkum městských a obecních archívů Plzeňského kraje v letech 1856-1859. MZK 9, 1972, o Čisté na s. 230. Zmíněno je větší množství listin z 15. a 16. století uložených na radnici a opatřených inventářem. Z těchto pramenů se nedochovalo do dnešního dne až na dvě privilegia nic. Už ve skromnějším stavu nalezl městský archiv před polovinou 20. století Volf, Miloslav: Popis městských archivů v Čechách. Praha 1947, s. 48-49. 5 ) Nedatovaný a jménem sestavovatele neoznačený strojopis inventárního seznamu čítajícího 14 stran je uložen v SOkA Rakovník. Na definitivní uspořádání fond teprve čeká. 6 ) Relativně nejpočetnější jejich soubor, označený jako Různé staré dopisy, se nachází v kartonu č. 24 (SOkA Rakovník, f. AMČ, kart. č. 24, inv. č. 242, neuspořádáno, bez sign.). Prameny vzniklé přímo v r. 1680 tvoří v rámci tohoto souboru nevelkou skupinku – tím více vyniká v jejich rámci Pešinův dopis. 7 ) Příslušné rukopisy jsou dále v textu citovány – základní informace o nich podal Podlaha, Antonín: Povšechný katalog arcibiskupského archivu v Praze. Praha 1925 (srv. podle rejstříku). Za dlouhodobou ochotu při vyhledávání a předkládání příslušných pramenů děkuji pracovníkovi archivu dr. M. Slabému. 8 ) Historií Čisté se kromě dvou prací citovaných v pozn. 1 nověji zabýval ještě Kuča, Karel: Města a městečka v Čechách, na Moravě a ve Slezsku I. Praha 1996, s. 601-604. 4

6

Nejstarší dochované privilegium získala Čistá až na sklonku vlády Ludvíka Jagellonského, v r. 1526. Do počátku 17. století jsme schopni sledovat vývoj městečka jen v nejhrubších obrysech, protože skladba dochovaných pramenů více neumožňuje. Vždyť např. nejstarší čistecká městská kniha se dochovala až ze třetí čtvrtiny 17. století. Přes tyto problémy s prameny můžeme pozorovat v posledním desetiletí před Bílou horou snahu měšťanů i jejich vrchnosti o pozvednutí Čisté do pozice lokality, která by na základě panovnického privilegia získala právo na konání několika výročních trhů a vybírání celních poplatků. Tato snaha však narážela na odpor sousedního, zhruba stejně velkého poddanského městečka Kožlany, nacházejícího se na území chříčského panství.9) Vrchností zde zůstával v 17. i na počátku 18. století rytířský rod Týřovských z Einsiedlu. Zřejmě především v důsledku jeho odporu se pražské kapitule nepodařilo před r. 1620 vymoci pro Čistou podobné panovnické privilegium. V letech českého povstání existoval dokonce záměr čistecký statek kapitule odebrat. Novým vlastníkem se stal Adam z Nostic na Kounově, kapitula však díky porážce povstání tento svůj majetek dokázala uhájit. Katastrofální dopady třicetileté války další vývoj Čisté na čas přibrzdily. Zdá se však, že právě v desetiletích bezprostředně následujících po r. 1648 nastoupila Čistá cestu pozvolné obnovy. Její obyvatelé se nespokojili jen s opětným dosažením předválečného stavu, ale pokusili se znovu o pozvednutí právního statusu své lokality. Proto v r. 1670 obnovili zápas o tržní a celní privilegium pro Čistou. Zároveň dotvořili ve svém městečku systém několika cechovních organizací, který nahradil existenci do té doby jediného, společného čisteckého cechu, doloženého na počátku 17. století.

Čistá v počátcích Pešinova děkanství Důvod pro vznik kontaktů Tomáše Pešiny z Čechorodu s reprezentací městečka Čisté byl dán především postavením tohoto preláta v rámci kapituly jakožto pozemkové vrchnosti. Už jako kanovník, a tím spíše jako kapitulní děkan, musel Pešina z úředních důvodů několikrát vstoupit do bezprostředního kontaktu s Čistou a jejími problémy. V dalším textu upozorním na všechny známé konkrétní doklady, jen u některých z nich se však zastavím poněkud déle. Tomáš Pešina, který na počátku 60. let 17. století vykonával funkci litomyšlského děkana, se stal kanovníkem svatovítské (resp. hradní či pražské) kapituly v r. 1666.10) Ještě ve stejném roce byl v tomto postavení uveden mezi vydavateli kapitulní listiny povolující Čisteckým šenkování piva v okolních, výše zmíněných třech kapitulních vesnicích.11) Až do r. 1670 neexistoval, jak se zdá, důvod pro to, aby se Pešinovo jméno objevovalo v souvislosti s uvedeným městečkem pravidelněji. Situace se změnila poté, co byl Pešina na počátku května 1670 zvolen děkanem. Postoupil tak do druhé nejvyšší funkce v rámci kapitulního sboru, kde mu zůstával nadřízen už jen probošt.12) Z tohoto titulu mu jistě příslušelo věnovat zvýšenou pozornost pozemkovému majetku kapituly.

) K vývoji Kožlan srv. Kočka, Dějiny… I, s. 356-397; Pelant, Jan: Města a městečka Západočeského kraje (Stručné dějiny, současnost a bibliografie 129 míst). Plzeň 1988 (2. vyd.), s. 158-160 a Kuča, Města… III, s. 125-129. Ucelené novější zpracování není stejně jako v případě Čisté k dispozici. 10 ) Zelený, Tomáš Pešina…, s. 52-56. 11 ) Smolík Slatinský, Frant.: Kříč (Chříč) a bývalé panství kříčské v Plzeňsku. PAM 10, 1878, sl. 45. 12 ) Předešlý děkan Šebestián Zbraslavský zemřel 25. března 1670. K Pešinovu zvolení srv. Zelený, Tomáš Pešina…, s. 76-77. 9

7

Vztah Čisteckých k Pešinově nástupu do funkce poněkud osvětluje koncept gratulačního listu zaslaného nově zvolenému děkanovi.13) Do textu byl za mnohomluvné vinšování připojen v postskriptu i zcela praktický požadavek místní reprezentace na obnovení rady, kombinovaný s povzdechem nad přílišnými výdaji městečka při nedávno uskutečněné popravě dvou osob. Dokument jako celek vyznívá dosti atypicky a nesourodě. Kurióznost písemnosti je přitom korunována nesprávným pojmenováním nového děkana. Jako adresát listu byl totiž uveden kanovník Michal Vojtěch Crucius, který však děkanem v r. 1670 ani nikdy později zvolen nebyl.14) Snad se stali Čistečtí obětí špatné informace nebo se zmýlil jejich písař. Nelze ani vyloučit, že v čistopisu gratulace, který se nedochoval, byl nakonec uveden adresát správný. List byl však podle údaje závěrečného přípisu na konceptu 17 dnů po Pešinově zvolení děkanem skutečně odeslán na Pražský hrad i s kulinární přílohou. Pro příslušníky kapituly byl určen srnec a o dodávkách zvěřiny z okolí Čisté členům kapituly slyšíme i v pozdější době. V každém případě začala tímto drobným nedorozuměním nová etapa vztahů městečka s Tomášem Pešinou z Čechorodu, které se v dalším období projevovaly soustavněji. Poněkud paradoxní je skutečnost, že právě na počátku Pešinova děkanství se členové kapituly rozhodovali o prodání městečka i okolních vsí. Tento záměr dokumentovaný už zápisem z jednání kapituly ze srpna 1670 souvisel se snahou o získání malých panství Lešany a Horní Břežany.15) Obě lokality se nacházely na severozápadním okraji Benešovska, nedaleko od řeky Sázavy (jižně od horního města Jílové). Na protějším, severním břehu Sázavy držela kapitula městečko Kamenný Přívoz a ves Hostěradice. Snaha o příslušné majetkové přesuny byla zdůvodňována přílišnou vzdáleností Čisté od Prahy i tím, že poblíž lokalit určených k prodeji nebyl k dispozici žádný kapitulní dvůr. Kapitule se zjevně jednalo o vytvoření ucelenějšího komplexu pozemkového majetku, který by ležel blíže Prahy a byl snáze dopravně dostupný. Jednání o uvažované změně však nebyla krátká ani jednoduchá. Je zajímavé, že právě za této nejisté situace otevřela čistecká městská rada nové a jak se ukázalo úspěšnější kolo svých snah o udělení tržního privilegia. Snad hnala Čistecké do zápasu o privilegium na jarmarky a clo perspektiva možné změny vrchnosti – nebylo jisté, co se dá čekat od té budoucí. Prosazování privilegia vyplnilo spolu s jinými problémy velkou většinu Pešinova desetiletého děkanského období. Naprosto nezbytné byly totiž vícekrát opakované intervence kapitulní vrchnosti, vystupující znovu a znovu na podporu požadavků svého městečka. Život Čisté souběžně ovlivňovaly také vztahy k okolním vrchnostem. Významné byly z místního hlediska hraniční spory, které propukly počátkem 70. let 17. století v západním okolí městečka se dvěma sousedními šlechtickými vrchnostmi – chříčskou a vysokolibyňskou. Dlouhodobější spor charakterizoval vztah kapituly i Čisteckých k chříčskému panství a jeho držitelům, pánům Týřovským z Einsiedlu. Na konci listopadu 1671 asistoval pražský kanovník Pfaltz při soupisu svědectví kapitulních poddaných o hranici obou panství a při souběžném ohledávání mezníků nacházejících se v údolí říčky Javornice. ) SOkA Rakovník, f. AMČ, kart. č. 24, sl. Různé staré dopisy, mezi písemnostmi z r. 1670. Na poslední straně dvojlistu, na kterém je koncept psán, najdeme nedatovaný německý koncept jiné městské písemnosti. 14 ) Stručně se o kanovníkovi Cruciovi v jiné souvislosti zmiňuje Zelený, Tomáš Pešina…, s. 58. V r. 1674 patřil Crucius mezi Pešinovy soupeře při volbě nového kapitulního probošta (tamtéž, s. 102-103), tehdy však už byl nemocen a zemřel v r. 1676 (srv. Podlaha, Antonín: Series praepositorum, decanorum, archidiaconorum aliorumque praelatorum et canonicorum S. Metropolitanae ecclesiae Pragensis /…/, Pragae 1912, s. 183, 784). 15 ) APH, f. AMKP, rkp. XXXV 10, fol. 117v, rkp. XXXV 11, fol. 92 i jinde. 13

8

Další soupis výpovědí kapitulních poddaných k tomuto tématu byl pořízen na přelomu května a června 1672.16) V obou případech byl jako první ze svědků, jimiž kapitula disponovala, uveden stařičký čistecký měšťan Jan Růžek, který tehdy dosáhl věku 76 nebo 78 let.17) Ostatní svědkové pocházeli ze vsi Břežan, která se nacházela blíže příslušného úseku hranice. Po provedení zmíněných dvou šetření, dokumentujících postoj kapituly, byl dlouhodobý spor s chříčskou vrchností odložen nakrátko ad acta, avšak brzy se rozhořel znovu. Relativně jednorázovější charakter měl zřejmě konflikt Čisteckých s kolovratskou vrchností z vysokolibyňského panství a jednodušší bylo také jeho řešení. Události, které spor vyvolaly, se soustředily do okolí Plačkova (resp. plačkovského) mlýna na už uvedené říčce Javornici. Kapitula v této věci psala koncem května 1672 a pak znovu v červenci a srpnu téhož roku panu Albrechtovi z Kolovrat, držiteli libyňského panství. V druhém dopisu, odeslaném 23. 7., byl učiněn konkrétní návrh na řešení situace: […] na obnovu pak mezníkův in septembri 1672 [některý] z pánův prelátův ven vyslán bude.18) Ze září se nakonec stal říjen, ale společná prohlídka hranice obou panství se opravdu uskutečnila. Účastníkem této události se stal osobně Tomáš Pešina, který se v Čisté zastavil při své dvanáctidenní cestě vedoucí z Prahy do západních Čech a zpět.19) V jejím rámci se kapitulní děkan vypravil přes Rakovník, Čistou, Plasy, Bělou, Všeruby a Stříbro do Chotěšova. Odtud se po vyřízení potřebných záležitostí vracel přes Přeštice, Plzeň, Rokycany, Cerhovice, Beroun a Chrášťany do Prahy. Cestu podrobně popsal ve svých latinsky vedených zápisech.20) Díky existenci tohoto pramene se dovídáme, že v Čisté Pešina pobýval 11. října 1672. Poté, co zde s panem Albrechtem z Kolovrat posvačili, zúčastnili se upřesňování hranic oddělujících pozemky zmíněného dominia od čisteckých gruntů. V závěru příslušného záznamu Pešina poznamenal, že spornou záležitost se podařilo vyřešit, neuvedl však žádné podrobnosti s poukazem na to, že je lze najít jinde.21) V této souvislosti stojí za zmínku nedatovaný a nadpisem neopatřený textový zlomek dochovaný mezi čisteckými městskými písemnostmi. Na foliovaném listu, zřejmě vytrženém z městské knihy, je popsáno ověření úseku hranice mezi čisteckými a kolovratskými pozemky i se zmínkou o výprasku uštědřeném poddaným obou stran na deseti meznících vymezujících linii hraniční trasy.22) Je možné, že tento náhodně dochovaný text zaznamenává právě výsledky pochůzky z října 1672, které se zúčastnil také Pešina.

) APH, f. AMKP, rkp. XXXV 11, fol. 11r-12v, 19r-20r. Analogické dokumenty, které jistě byly pořízeny druhou stranou zúčastněnou na sporu, mi nejsou známy. 17 ) Podle údajů farní matriky zemřel Jan starý Růžek až v únoru 1681, pokud nejde o jinou osobu (SOA Praha, fond Sbírka matrik – Čistá 2, fol. 119v). 18 ) APH, f. AMKP, rkp. XXXV 11, fol. 18v, resp. 28v. 19 ) Této cestě předcházelo 9. září 1672 vydání latinské listiny, jejímž prostřednictvím Pešina jako generální vikář pražského arcibiskupství vidimoval tři listiny související se západočeským městečkem Všeruby, resp. s blízkou kaplí sv. Václava v Brůdku. Srv. k tomu Vaněk, Ferdinand – Hostaš, Karel: Soupis památek historických a uměleckých v politickém okresu domažlickém. Praha 1902, s. 130; Haas, Antonín: Soupis privilegií měst a městeček v Západočeském kraji do roku 1526. MZK 6, 1968, s. 334. 20 ) Pessina, Thomas: Memorabilia ab anno 1665 usque ad annum 1680. Ed. Antonius Podlaha, Pragae 1916, s. 25-28. Pokračování Pešinova kontaktu s Chotěšovem dokládá latinský list proboštovi tamního kláštera z 18. 12. 1672. Srv. Tadra, Ferdinand: List Tomáše Pešiny z Čechorodu proboštovi chotěšovskému. ČČM 78, 1904, s. 152-155. 21 ) Pessina, Memorabilia…, s. 25. 22 ) SOkA Rakovník, f. AMČ, kart. č. 24, sl. Různé staré dopisy, mezi nedatovanými jednotlivinami. Tento list z blíže neurčitelné, jistě nedochované čistecké městské knihy je označen foliem 274 a zachycuje situaci mezi 12. a 21. zastávkou na prohlížené trase. 16

9

Během několik hodin trvajícího právního aktu mohl snad kapitulní děkan aspoň zhruba poznat některé představitele čistecké městské rady a získat představu o hlavních problémech života městečka. Navíc lze z kontextu záznamů vyvodit, že Pešina právě v Čisté přenocoval. Tato skutečnost se sice výslovně neuvádí, děkan však do Plas pokračoval zjevně až následujícího dne.23) Pešinův krátký pobyt v Čisté se stal také podnětem snahy dvou tamních měšťanů o potvrzení jejich specifického postavení v městečku. Svědčí o tom záznam o obsahu dvou listů vydaných a podepsaných Pešinou na počátku února 1673.24) Zatímco primas městečka Václav Šefelín obdržel 5. 2. právo výhostu pro sebe, manželku i všechny děti, už o den dříve získal měšťan Petr Šoller jako člověk svobodný povolení k možnému prodeji vlastního gruntu. V obou případech však byla realizace těchto práv vázána na případ, že by kapitula odprodala Čistou jinému majiteli. Jak už bylo uvedeno, nejednalo se jen o teoretickou úvahu. Projekt usilující o faktickou výměnu čisteckého statku za statky Lešany a Horní Břežany vzbuzoval asi v Čisté určitý neklid, nakonec však v této podobě realizován nebyl.25) Čistá zůstala kapitulním majetkem ještě dalších téměř čtyřicet let. Bez ohledu na úvahy o možném odprodeji vstoupila Čistá v r. 1673 zcela okrajově i do Pešinova historického díla. V rozsáhlé monografii tohoto autora o dějinách pražského metropolitního kostela je otištěn také přehled tehdejšího kapitulního majetku. Zde uvedl Pešina také oppidum Čistou spolu s Břežany, Otěvěky a Tleskami, ovšem bez jakýchkoli dalších podrobností.26) Čtyři zmíněné obce zůstávaly tehdy jediným kapitulním pozemkovým majetkem v Rakovnickém kraji. V jiných krajích, např. ve dvou sousedících s Rakovnickem (ve Slánsku i v Podbrdsku), byl rozsah kapitulního majetku i počet vlastněných obcí daleko větší. V r. 1673 děkanovy kontakty s čisteckou obcí pokračovaly. Dokládá je list poslaný do městečka koncem března a psaný písařem kapituly Františkem Arnoštem Hrdým.27) Právě on byl pověřen, aby ve svém dopisu tlumočil představitelům čistecké samosprávy Pešinův ostře negativní názor na možné usazení Židů v městečku. Hrdý poměrně sugestivně naznačil pohoršení děkana nejen nad tím, že představitelé čisteckého ouřadu chtěli snad takovou chámovinu podporovat – děkana zjevně udivilo, že měšťané o takovém plánu vůbec uvažovali.28) Takovýto přístup k židovské problematice u vyššího duchovenského představitele té doby příliš nepřekvapuje – na církevních panstvích ze zásadních důvodů zájem o přítomnost Židů nebyl.29)

) Kočka, Dějiny… I, s. 473, ani Sklenář, Městečko…, s. 15 se o Pešinově návštěvě nezmiňují. Děkanové se zde objevili nepochybně i jindy – v září 1638 navštívil Čistou kapitulní děkan Andreas Clemens Kokr z Kokenrnbergu (srv. Mayerová, Renata: Listiny a listy městečka Jesenice. Rakovník 1998, s. 7-8). 24 ) APH, f. AMKP, rkp. XXXV 11, fol. 62r. 25 ) Kapitula nakonec zakoupila až v r. 1683 jedinou z uvažovaných lokalit – Horní Břežany. Srv. Sedláček, August: Místopisný slovník historický Království českého. Praha s. d., s. 507. 26 ) Pessina, Thomas Joannes de Czechorod: Phosphorus septicornis, stella alias matutina /.../, Pragae 1673, s. 714. Soupis je otištěn v závěru poslední, sedmé kapitoly celého díla. 27 ) Se jménem F. A. Hrdého se setkáváme v kapitulních rukopisech často, srv. např. rkp. 161, fol. 133v, 147r, 152v. Na základě těchto dokladů lze konstatovat, že Hrdý byl kapitulním písařem přinejmenším od konce 60. do počátku 80. let 17. století. 28 ) SOkA Rakovník, f. AMČ, kart. č. 24, sl. Různé staré dopisy, ve složce písemností z r. 1673. Srv. edici, č. 2. 29 ) Obecně nebyla zatím této problematice věnována žádoucí pozornost, jak dokládá i absence podrobnějších údajů v základních dílech. Srv. Pěkný, Tomáš: Historie Židů v Čechách a na Moravě. Praha 2001, o vztahu k Židům kolem r. 1680 zde jen obecně na s. 90-91 a 645. 23

10

Děkana snad pomohl uklidnit jeřábek, který mu byl předtím z Čisté zaslán u příležitosti velikonočních svátků – naprázdno nevyšel v této věci ani písař Hrdý. Skutečností zůstává, že se v Čisté ještě velmi dlouhý čas po této epizodě žádní Židé neusadili. První představitelé této konfesní skupiny sem přišli asi až na konci 18. století.30) Vraťme se však do 70. let 17. století. Dne 29. dubna 1673 se do jednání kapituly osobně dostavil nejmenovaný čistecký purkmistr či primas (v latinském textu záznamu je uveden jako primator) – nejspíše se jednalo o Václava Šefelína. Předložil úmluvu měšťanů o vaření piva, která byla členy kapituly na nejbližší rok schválena. Host z Čisté připomněl také žádost o udělení trhů a cla městečku, kterou měla kapitulní vrchnost zaštítit.31) Zmínka o potřebě obnovení příslušné žádosti je obsažena v zápisu o jednání kapituly z 3. 11. 1674.32) Celá záležitost však zůstávala nedořešenou až do r. 1680. Jmenovitým dokladem Pešinova vztahu k Čisté u Rakovníka je výslovné uvedení děkana na počátku intitulace listiny ze 4. 11. 1675 potvrzující artikuly místního ševcovského cechu.33) Minimálně dvakrát vstoupily čistecké problémy do jednání kapituly v r. 1676. Na jednání konaném dne 20. května byl přečten a posouzen pamětní spis (memoriál) Čisteckých, dožadující se v prvé řadě ochrany před sousední vrchností, panem Týřovským z Einsiedlu.34) Čistečtí dále žádali o potvrzení privilegia týkajícího se výstavu jejich piva ve třech blízkých obcích náležejících kapitule (Břežany, Tlesky a Otěvěky). Kromě toho se domáhali uskutečnění revizitace za účelem zpřesnění, tj. spravedlivějšího stanovení rozsahu svých berních povinností. Kapitula reagovala na tyto tři požadavky vesměs pozitivně a neopomněla pana Týřovského označit za člověka špatného sousedství.35) O několik měsíců později, dne 5. září 1676, se kapitula postavila vyčkávavě k požadavku jednoho ze zemských úředníků, Maxmiliána hraběte z Martinic, o propuštění jeho poddaného ze vsi Ptice. Kapitula svou vstřícnost v této věci podmínila souhlasem hraběte v jiné záležitosti – měl propustit svého poddaného Fantu, pocházejícího z plánického panství, který v té době působil v Čisté ve funkci varhaníka.36) Důležitý je zápis z kapitulního jednání konaného 6. listopadu 1677. Bylo na něm schváleno mj. udělení finanční podpory (elemosyna) ve výši 22 zl. pro blíže neuvedený počet pohořelých Čisteckých. Ještě vyšší částka z kapitulních zdrojů (30 zl.) byla poskytnuta na nové pokrytí tamního kostela sv. Václava – snad i tato stavba byla tedy postižena zmíněným požárem.37) Jiný pramen z r. 1678 (list Čisteckých do Rakovníka) dokládá pro změnu špatný stav čistecké zvonice, který by mohl vést i k ohrožení tamního zvonu.38) ) Tato skutečnost souvisí i s negativním postojem rodu Lažanských k přítomnosti Židů v prostoru sousedního chříčského panství, jak se projevil po r. 1712. Srv. Kočka, Dějiny… I, s.379-380. 31 ) APH, f. AMKP, rkp. 16, fol. 57v. 32 ) Tamtéž, fol. 80v. 33 ) Zmínku má Volf, Popis…, s. 49. V AMČ se tento dokument nenachází, opis však lze najít v rkp. APH, f. AMKP, rkp. XXXV 11, fol. 181v-182r. 34 ) APH, f. AMKP, rkp. 161, fol. 116. 35 ) Využito je formulace „ob resistentiam D. Tegrzowsky, hominis malae vicinitatis“ (tamtéž, fol. 116v). Situace připomíná obdobnou nechuť plaského cisterciáckého kláštera k sousední šlechtické vrchnosti z krašovského panství, tj. k panu Norbertovi Miseronimu z Lissonu. Srv. Zilynská, Blanka – Zilynskyj, Bohdan: Mapa pomezí plaského panství z r. 1674 a okolnosti jejího vzniku. In: 850 let plaského kláštera (1145-1995). Mariánská Týnice 1995, s. 46-57. 36 ) APH, f. AMKP, rkp. 161, fol. 121r. Mohlo by se jednat o kantora Jana Fantu, který je však v dosavadní literatuře doložen až po r. 1687 (Sklenář, Městečko…, s. 16 a 218). 37 ) Tamtéž, fol. 134v; Sklenář, Městečko…, s. 15, resp. 174, tento požár nezmiňuje. 38 ) List čistecké městské rady městské radě rakovnické z 21. 6. 1678 (SOkA Rakovník, f. AMR, stará registratura, neuspořádáno, sign. B 533). 30

11

Rok 1680 – další boj o výsady a ozvuky selských povstání Zájem kapituly, resp. přímo Pešiny o čistecké věci v letech 1678 a 1679 nemůžeme bezprostředně doložit, v r. 1680 se však znovu projevil hned ve dvou rovinách. Do rozhodujícího stadia tehdy vstoupil zápas o panovnické tržní privilegium pro Čistecké. Podrobnými peripetiemi této záležitosti se hodlám zabývat ve zvláštní studii, protože celá věc nesouvisela jen se vztahem kapitulní vrchnosti, popř. děkana, a Čisté. Do boje o privilegium vstupovali také jiní aktéři – sousední chříčská vrchnost a její městečko Kožlany, stejně jako zemští a krajští úředníci. Rok 1680 byl z celočeského hlediska, ale také vzhledem k vývoji v jednotlivých regionech, výrazně charakterizován především sérií selských povstání, postupně propukajících v různých částech země.39) Kapitulu nepochybně znepokojovala skutečnost, že k povstání se připojili i obyvatelé několika panství na rozhraní středních a západních Čech, nepříliš vzdálených od kapitulních statků. Jednalo se o klášterní panství plaských cisterciáků a dvě dominia náležející významným šlechtickým rodům: petrohradské (patřilo Černínům) a vysokolibyňské (vlastněné Kolovraty). V opačném, východním směru od Čisté a v poněkud větší vzdálenosti se projevovaly známky neklidu mezi poddanými některých vsí na křivoklátském panství, ale snad i v okolí Olešné a v městečku Senomatech.40) Pokud víme, zůstal klid naopak zachován na chříčském panství, sousedícím s Čistou ze západu. Také kapitulní vrchnost mohla být nakonec spokojená – v Čisté i třech častokrát zmíněných vesnicích zůstal klid zachován. Zdá se, že čistečtí obyvatelé sledovali mimořádné události na blízkém venkově spíše bez sympatií a s obavami. Ve zprávě z počátku února 1680 se dovídáme, že jménem neuvedený čistecký lazebník sdělil hejtmanovi petrohradského panství, co se dověděl o aktivitách poddaných téhož panství.41) Povstalecké aktivity soustředěné do oblasti vzdálené asi 15 km severozápadně od Čisté byly 25. dubna ukončeny zásahem vojenského oddílu proti rebelům u Blatna (resp. u Pastuchovic) na petrohradském panství.42) S dvoudenním odstupem popsali Čisteckým tyto události představitelé rady městečka Jesenice, položeného blíže dějišti popsaných událostí. Německy psaný nezpečetěný list z 27. dubna byl asi pro Čistecké základním zdrojem informací, nerozptýlil však úplně jejich nejistotu a obavy.43) V této souvislosti je zajímavá část zápisu o jednání metropolitní kapituly ze 4. května 1680, kde byl přečten list Čisteckých. Jeho datum se v zápisu neuvádí a autentický text neznáme. Obsahem však byla žádost o ochranu před povstalci, motivovaná obavou z jejich možného příchodu. Hned při jednání koncipovaná odpověď kapituly neprojevila žádnou zvláštní nápaditost. Čisteckým se doporučovalo zůstat v klidu a nedávat důvod ) Souhrn informací o povstání přinesly nejnověji Dějiny zemí Koruny české I. Věd. red. Petr Čornej a Jan Urban, Praha 1997 (4. vyd.), s. 279-280. Srv. také Mikulec, Jiří: Leopold I. (Život a vláda barokního Habsburka). Praha-Litomyšl 1997, s. 121-125; týž: Poddanská otázka v barokních Čechách. Praha 1993, s. 27-37. 40 ) Tywoniak, Jiří: Nevolnické nepokoje na Křivoklátsku v roce 1680. ČSPS 70, 1962, s. 5-9; týž: K povstání poddaného lidu r. 1680 na území dnešního Středočeského kraje. Sborník referátů ze symposia ke 300. výročí povstání nevolnického lidu roku 1680 /.../, díl 1. Česká Lípa 1981, s. 98- 99, 112-113. 41 ) Čáňová, Eliška: Prameny k nevolnickému povstání v roce 1680. Praha 1986, č. 669, s. 323. 42 ) Detailní zpracování vývoje povstání v širším okolí Čisté schází. Jen velmi stručně o něm informuje Kočka, Dějiny… I, s. 36-37, 512 a po něm Kašpar, Jaroslav: Nevolnické povstání v Čechách roku 1680. Praha 1965, s. 136-145, 183-185. Nejnověji srv. Čechura, Jaroslav: Selské rebelie roku 1680 (Sociální konflikty v barokních Čechách a jejich každodenní souvislosti). Praha 2001, s. 168-193, 206-209. 43 ) SOkA Rakovník, f. AMČ, kart. č. 24, sl. Různé staré dopisy, mezi písemnostmi z r. 1680. Protože se dosud nevydaný list bezprostředně netýká tématu tohoto článku, hodlám jeho text zpřístupnit a zhodnotit na jiném místě. 39

12

k zásahům poddaných či vojáků, měli evidovat případné náklady spojené s příchodem vojska, zachovat věrnost římským a českým králům i kapitule a v případě potřeby se obrátit o pomoc ke krajským hejtmanům.44) Další vývoj ohlasů doznívajícího povstání v této oblasti neznáme. O žádných projevech sympatií kohokoli z obyvatel Čisté k selským povstalcům se nedovídáme, nikdo z městečka také nebyl z tohoto důvodu potrestán. Přestože se obyvatelé Čisté v lecčems snad ani příliš nelišili od revoltujících vesnických obyvatel, zaujali ke vzpouře lhostejný nebo negativní postoj. Ten byl jistě ovlivněn privilegovanějším, „městštějším“ postavením i obavami o určité výhody, které charakterizovaly postavení obyvatel městečka. Svou roli snad hrála i schopnost domyslet perspektivu a výhledy selské vzpoury. Nalezení analogií z městeček nacházejících se v jiných částech Čech by nebylo příliš obtížným úkolem. Pešinův vztah k tehdejším událostem můžeme jen těžko rekonstruovat i při použití jiných zdrojů. Ověření by si zasloužil někdejší názor Zeleného konstatující určité Pešinovo pochopení pro nálady nespokojeného selského obyvatelstva.45) Podobný postoj ostatně dokládají některé záznamy z prvních měsíců r. 1680 zapsané do deníku křížovnického velmistra J. I. Pospíchala.46)

Pešinův list Čisteckým z r. 1680 V současnosti máme k dispozici jediný osobně formulovaný Pešinův list adresovaný čistecké městské radě. Důležité je, že písemnost vznikla zhruba tři týdny po rozehnání selských povstalců u Blatna a dva měsíce před děkanovou smrtí – jedná se tedy o jeden z jeho velmi pozdních písemných projevů.47) Přes nevelký rozsah tohoto dokumentu se tedy vyplatí věnovat mu pozornost. Dopis datovaný na Pražském hradě 27. května 1680 je psán na první straně papírového jednolistu formátu A4, na jehož rubu je umístěna pouze stručně formulovaná adresa. Na listu nejsou patrné žádné stopy po přitištěné, resp. uzavírací pečeti. Text, který je snad možno považovat za autograf, uzavírá Pešinův podpis s uvedením hlavní církevní hodnosti. Datum dodání do Čisté ani žádné jiné kancelářské poznámky na zadní straně dopisu nenacházíme. Cenná je pro nás skutečnost, že list je psán na rozdíl od většiny Pešinových literárních prací i korespondenčních projevů česky.48) Počet osob znalých latiny byl v Čisté asi minimální, a použití češtiny bylo proto veskrze praktickou záležitostí. Text Pešinova dopisu se týká dvou záležitostí, které tehdy hrály ve vztahu Čisteckých a jejich vrchnosti klíčovou roli. První část listu uvádí opatření nezbytná pro zajištění bezpečnosti v městečku a okolí a souvisí jistě s doznívajícím nevolnickým povstáním. Přestože revolta už byla ve většině svých ohnisek potlačena, bezpečnostní opatření vyhlášená císařem a zemskými úřady zůstávala v platnosti nebo byla na některých místech dále upřesňována. ) Tamtéž, č. 1199, s. 469. Text tohoto listu kapituly se v AMČ nedochoval. ) Toto pojetí problému předložil Zelený, Tomáš Pešina…, s. 161. ) Shrnutí podal Pošmourný, Josef: Deník křížovnického velmistra Jiřího Ignáce Pospíchala (z let 1662-1696) (Studie). Praha 1932, s. 55-56. Příslušné zápisy z r. 1680 vydal Rezek, Antonín: Paměti generála řádu křížovnického Jiřího Pospíchala z let 1661-1680. Zprávy o zasedání Královské české společnosti nauk 1880, Praha 1881, s. 148-150. 47 ) SOkA Rakovník, f. AMČ, kart. č. 24, sl. Různé staré dopisy, písemnosti z r. 1680. Srv. edici, č. 3. 48 ) Zelený, Tomáš Pešina…, s. 78, pozn. č. 38, uvádí dvě Pešinou podepsané, v češtině vyhotovené úřední písemnosti z let 1672 a 1673 týkající se poddanských záležitostí ve vsích Drožďov (Drozdov?) a Mirotín. Pokus o jejich dohledání by dnes asi narazil na značné obtíže. Děkanův vztah k češtině probírá Kalista, Zdeněk: České baroko (Studie-texty-poznámky). Praha 1941, s. 343-344. 44 45 46

13

Děkan Pešina ve svém listu v této souvislosti stanovil způsob uložení zbraní odevzdaných v městečku jak místními obyvateli, tak lidmi z okolních, kapitule náležejících vesnic. Jednalo se o praktickou realizaci císařského nařízení z 8. května 1680, které vyžadovalo odnětí zbraní poddaným a ukládalo zajištění věci krajským hejtmanům a vrchnostem.49) Žádné údaje o druhu a počtu příslušných zbraní nejsou v listu uvedeny a neznáme je ani odjinud. V každém případě měly být zbraně měšťanů umístěny na čistecké radnici, o jednotlivé kusy z vesnic se měl postarat v listu blíže nespecifikovaný Šefelín, jehož však lze snadno identifikovat. Václav Šefelín vystupoval v části pramenů také s přízviskem Engelthaler. Obě varianty příjmení této osoby lze najít v pramenech ze třetí i čtvrté čtvrtiny 17. století, ať jsou psány v tomto nebo obráceném pořadí – varianta Šefelín byla však používána běžněji. Prameny uvádějí jméno Václava Šefelína poměrně často – čisteckým radním byl už v r. 1666.50) V letech 1670 a 1671 zastával úřad purkmistra, v r. 1674, 1680 a 1683 je zmiňován jako primas.51) Bez udání konkrétní funkce v městečku vystupuje poslušný soused Václav Šefelín jako pisatel dopisu adresovaného z Čisté v březnu 1679 rakovnické radě – obsahem byla přímluva za mlynáře Ondřeje Kočku.52) Dva muži o shodném jménu Václav Šefelín, rozlišení přídomky starší a mladší, vystupují také v zápisech rejster varních založených v Čisté 19. května 1680 a vedených po následujících devět let.53) Také z kontextu tohoto pramene vyplývá významná pozice Václava Šefelína staršího v městečku – jeho várky patřily k největším a prováděl je téměř vždy samostatně. Úvodní část listu spolu s dalšími dokumenty, které zde bylo možno uvést, je tedy příspěvkem ilustrujícím situaci nevelkého městečka stojícího tváří v tvář jednomu z největších poddanských povstání v Čechách. Výše popsaná první část listu, týkající se událostí kolem selského povstání, je oddělena od druhého textového celku krátkým poděkováním děkana za srnce, kterého mu Čistečtí dodali na Pražský hrad. Různé druhy zvěřiny byly zasílány představitelům či úředníkům kapituly do Prahy i při jiných příležitostech.54) Hned poté Pešina přichází ke druhé záležitosti, pro Čistecké v tu chvíli snad ještě důležitější než dozvuky nevolnické revolty. Děkan jim totiž sdělil informace týkající se stavu vyřízení jejich žádosti o udělení privilegia na konání trhů. Je zjevné, že Pešina se v celé záležitosti angažoval nejen kvůli srnci. Aktivnější přístup v této věci podněcovala několikaměsíční přítomnost císařského dvora i české dvorské kanceláře v Praze, která se v tu dobu blížila ke svému závěru.55) Pešina celkem srozumitelně naznačil, že urychlení ) Čáňová, Prameny…, č. 1397, s. 565, srv. č. 1089, s. 430 – písemnost je střídavě označována za patent a reskript. Prováděcí nařízení krajských hejtmanů Hradeckého kraje z 11. 5. 1680 viz tamtéž, č. 1252, s. 486. Srv. také Rak, Jiří: Úloha armády při potlačení nevolnického povstání r. 1680. In: Sborník příspěvků k době poddanského povstání roku 1680 v severních Čechách. Praha 1980, s. 111-112. 50 ) Smolík, Kříč…, sl. 45. Václav Šefelín, jinak Engelthaler, se připomíná jako majitel jednoho z čisteckých domů v r. 1672 (Kočka, Dějiny… I, s. 455). 51 ) SOkA Rakovník, f. AMČ, kart. č. 24, sl. Různé staré dopisy, na různých písemnostech z let 1670-1674 s pozdějšími přípisy. Zápis z 9. ledna 1680 mluví o Václavu Šefelínovi jako o poručeném primasovi. 52 ) SOkA Rakovník, f. AMR, stará registratura, neuspořádáno, sign. C 606. Dopis je datován 11. března 1679 a lze předpokládat, že byl psán Šefelínovou vlastní rukou. 53 ) Tamtéž, f. AMČ, kart. č. 6, písemnosti z r. 1680. 54 ) O dodání srnce, příp. srny či jiné zvěřiny se hovoří i později v korespondenci Čisteckých s kapitulním hejtmanem Stanislavem v letech 1687 a 1689 (Kočka, Dějiny… I, s. 473). 55 ) Tento nejdelší pobyt císaře Leopolda I. v Praze popisuje Mikulec, Leopold I…, s. 119-125. Pešinova tehdejší role zde však nevystupuje do popředí. Nověji o císařově pobytu v Čechách psal i Schwaller, Jan: ...císař všeliké zvůle myslivecké s lovův používati chtíti ráčí (Pobyt Leopolda I. v Čechách roku 1680 pohledem vrchnostenské správy). Pater familias (Sborník příspěvků k životnímu jubileu Prof. Dr. Ivana Hlaváčka). Praha 2002, s. 447-457. 49

14

Dopis Tomáše Pešiny z Čechorodu do Čisté z 27. května 1680 (SOkA Rakovník)

15

celé záležitosti je obtížné, protože kancelářští úředníci poukazují na řadu jiných, neméně urgentních záležitostí. Neztrácel však naději a doufal, že se věc vyřídí ještě před očekávaným odjezdem úředníků dvorské kanceláře z Prahy. Protože tato záležitost měla pro Čistecké dlouhodobější význam, je nutné se u tohoto problému zastavit o něco déle. Vyřízení žádosti k císaři o povolení trhů se ocitlo v době zároveň vhodné i problematické. Pobyt panovníka i jeho úředníků v srdci Českého království poskytoval sice poměrně vhodnou příležitost, současně probíhající selské povstání však mohlo vyvolávat i brzdící efekt. Pešina, který udržoval už v předchozích letech písemný kontakt s císařem, se snažil řešení záležitosti pozitivně ovlivnit – jako představitel vrchnosti měl na tom samozřejmě zájem. Týden před sepsáním Pešinova listu odjel císař Leopold, obávající se nastupujícího moru, z Pražského hradu do Brandýsa nad Labem,56) poté směřoval do východních Čech. V Pardubicích vydal mj. známý robotní patent, nakonec však zamířil do Lince. Dvorská kancelář měla jistě panovníka brzy následovat, Pešina však 27. 5. psal v listu do Čisté o úřednících, že zůstávají ještě zde. Ještě tři dny zůstala na Hradě císařovna s malým následníkem trůnu, budoucím císařem Josefem I., po odjezdu těchto příslušníků dynastie z Prahy je až 3. června následovala císařovna vdova.57) O šíření moru se děkan ve svém listu do Čisté vůbec nezmínil.58) Kdy se ze zemské metropole vzdálili úředníci a písaři dvorské kanceláře, Pešina nezaznamenal, vyjednávání o žádosti Čisteckých se však na pražské půdě nepodařilo přivést k žádoucímu konci. Nevíme, zda ještě Pešina stačil ve věci těchto kapitulních poddaných intervenovat na dálku – jeho pozornost stále více pohlcoval nebezpečný mor. Z Hradu před ním začali prchat od konce května kapitulní hodnostáři – jako jeden z prvních odjel probošt, a to právě v den sepsání Pešinova listu do Čisté. O této skutečnosti se děkan ve svém dopisu samozřejmě nezmínil, ve svých zápiscích však neopomněl konstatovat, že probošt byl první, kterýž zradil nad kostelem.59) Odjezd v zájmu vlastní záchrany zvolili také nejvyšší zemští úředníci, např. nejvyšší purkrabí. Pešina však setrval na Hradě a snažil se plnit své povinnosti. Devět dní po napsání listu do Čisté, 5. 6. 1680, datoval Pešina latinsky psaný dopis určený císaři Leopoldovi a zaslal jej do Pardubic, které se na čas staly místem císařova pobytu. Kromě přání k narozeninám obsahoval list také děkanovu prosbu o potvrzení práv a výsad Království českého panovníkem – čistecká záležitost zde pochopitelně zmíněna nebyla.60) Pešinovy komentáře ke zprávám o útěku dalších kanovníků či jiných osob z okruhu kapituly zůstávají naplněny nelibostí ještě v polovině června 1680. Samotný děkan se už tehdy cítil ohrožen, jistě proto se rozhodl 16. června 1680 připojit kodicil ke své starší závěti.61) Příliš nebezpečný nepřítel ho nakonec skutečně odvolal ze života. Tomáš Pešina moru podlehl dne 3. srpna 1680, tedy dva měsíce a několik dní po napsání dopisu

) Pessina, Memorabilia…, s. 96. K narůstání morového nebezpečí v Praze srv. Zelený, Tomáš Pešina…, s. 161-163, nověji např. Čáňová, Eliška: Mor v Čechách v roce 1680. SAP 31, 1981, s. 265-339. 57 ) Pessina, Memorabilia…, s. 96-97. 58 ) „Expeditiones cancellariasque hic [tj. císař] adhuc reliquit“ (Pessina, Memorabilia…, s. 96). 59 ) Tamtéž, s. 97. 60 ) Zelený, Tomáš Pešina…, s. 163-165 (zde vydána i ukázka textu). Císař Pešinovi odpověděl hned nazítří, 6. června (tamtéž, s. 165). 61 ) Tamtéž, s. 169-170. V kšaftu napsaném už o několik let dříve nelze najít žádný odkaz k čisteckému záduší nebo některému tamnímu obyvateli. 56

16

Čisteckým.62) Nazítří byl o této události písemně zpraven pražský arcibiskup – také on pobýval kvůli moru mimo hlavní město.63) Příběh spjatý s Pešinovým dopisem do Čisté však ani odchodem hlavního aktéra neskončil. Písemná zpráva o děkanově skonu byla odeslána s odstupem dalších deseti dní, tedy 14. srpna 1680, do Lince panovníkovi.64) Leopold I., prý zarmoucený sdělením o Pešinově smrti,65) psal v poslední den srpna 1680 místodržícím do Čech ve věci volby jeho nástupce.66) Mezitím už bylo vydáno privilegium Leopolda I. pro Čistecké. Datováno je dnem 4. srpna 1680, tedy přesně nazítří po Pešinově smrti.67) Tato skutečnost byla jen výsledkem pozoruhodného časového souběhu – bezprostřední souvislost obou dat ani událostí neexistovala. Ve stejný den (4. 8. 1680) byly totiž česky psaným panovnickým privilegiem obdařeny ještě dvě další lokality. Královské horní město Příbram obdrželo od panovníka potvrzení starších výsad, zejména předchozího privilegia Ferdinanda III.68) Naproti tomu poddanské město Holice, nedlouho předtím postižené požárem, získalo od císaře v zájmu své obnovy tři výroční a jeden týdenní trh.69) Přestože soupisy městských privilegií vydané Antonínem Haasem nepodchycují materiál z celých Čech (chybí někdejší Severočeský kraj), nabízí vyhodnocení materiálu evidovaného pro léta 1675-1685 zajímavé zjištění. Právě v roce poznamenaném morovou epidemií i sérií poddanských vzpour vydal panovník neobvykle mnoho – jedenáct – privilegií adresovaných českým městům a městečkům. V jiných jednotlivých letech výše vymezeného období bylo písemností tohoto typu vydáno nejvýše pět (stalo se tak v r. 1675, 1678 a 1681). V r. 1680 však pět privilegií vyšlo z panovnické kalendáře Leopolda I. v průběhu jediného měsíce, kterým byl právě srpen. Kromě Čisté, Příbrami a Holic obdržely během srpnových dnů panovnické privilegium ještě jihočeská Blatná70) a podbrdské městečko Lochovice.71) Většina z těchto listin (tři z pěti) se týkala tržních záležitostí, které stály i v centru zájmu Čisteckých. Z ostatních privilegií vydaných v r. 1680 stojí za zmínku potvrzení práv

) ) ) 65 ) 66 ) 67 ) 62 63 64

68

)

69

)

70

)

71

)

Zpráva o Pešinově smrti byla vepsána za text jeho deníkových záznamů (Pessina, Memorabilia…, s. 99). Český regest této písemností v APH, f. AMKP, rkp. XXXV 13, fol. 22v. Tamtéž, fol. 18v. Zelený, Tomáš Pešina, s. 174. Opis německy psaného listu APH, f. AMKP, rkp. XXXV 13, fol. 23v. Haas, Antonín: Soupis privilegií měst a městeček ve Středočeském kraji od roku 1526. SSH 6, 1971, s. 135. Privilegium zmínili Smolík, Kříč…, sl. 46 (vydána nevelká část); Kočka, Dějiny… I, s. 473; Volf, Popis…, s. 48; Sklenář, Městečko…, s. 15 a 142 (zde na s. 151-152 téměř kompletní edice textu). Regest viz Mánek, Miloslav – Hrbková, Eva – Mayerová, Renata: Svědectví věků (Katalog výstavy nejvzácnějších listin královského města Rakovníka). Rakovník 1996, s. 26 (s odlišným datem 14. 8. 1680). Regest má Haas, Soupis [středočeský…], s. 151. Edici s fotografickou reprodukcí části textu vydala Kopičková, Božena: Privilegia města Příbramě. Příbram 1977 (Vlastivědný sborník Podbrdska, sv. 11-12), s. 157-159. Regest přinesl Haas, Antonín: Soupis privilegií měst a městeček ve Východočeském kraji (české části) od roku 1526. Sborník prací východočeských archivů 2, 1972, s. 149. Dílčí podrobnosti s citací zlomku textu ve sborníku Pardubicko, Holicko, Přeloučsko (Společnou prací učitelstva školního okresu pardubického), díl 3 (Místopis). [Pardubice] 1909(-1926), s. 206. Privilegia jihočeské Blatné byla potvrzena v první srpnový den r. 1680, srv. Haas, Antonín a kol.: Soupis privilegií měst a městeček Jihočeského kraje od roku 1526. Archivum Trebonense 2, 1973, s. 98. Podrobnosti o udělení sděluje Hille, Jan P.: Paměti města Blatné. In: Vrána, Miroslav (red.): Město Blatná (Obraz praehistorický, historický, kulturní, sociální a národohospodářský. Prací přátel a rodáků města). [Blatná] 1926, s. 55-57. Dne 24. srpna 1680 obnovil císař Lochovicům zašlé trhy, a to dva výroční a jeden týdenní – údaj uvádí Haas, Soupis [středočeský]…, s. 142; srv. i Volf, Popis…, s. 163.

17

městečka Jesenice (na pomezí středních, západních a severních Čech) vydaná císařem Leopoldem v Brandýse dne 29. května 1680.72) Můžeme se ptát, co bylo příčinou takového přílivu nových či obnovovaných městských výsad. Teoreticky lze uvažovat o tom, že touto formou byly oceněny postoje představitelů té sociální skupiny, která české selské povstání až na malé výjimky nepodpořila. Podrobnější hodnocení uvedeného jevu či vyvození preciznějších závěrů by muselo být podloženo provedením analýzy městských privilegií z delšího časového období. Vraťme se však v úplném závěru opět k čisteckým záležitostem. Vzpomínka na Tomáše Pešinu z Čechorodu zůstávala v Čisté po určitou dobu živá. Zajímavým dokladem je zmínka obsažená v neúplném konceptu listu, kterým se obrátil Václav Engelthaler (mladší) na nejmenovanou Hraběcí Milost někdy v prvním deceniu 18. století. Kapitula tehdy obnovila svůj starší záměr prodat Čistou a k ní náležející vesnice. V listu Engelthalera bylo mj. poukázáno na dříve vyslovované názory i argumenty Tomáše Pešiny i jiných kapitulních představitelů (Zbraslavského, Brosia a dalších). Ti všichni prý kdysi Čisteckým přednášeli a povídali, a to s odkazem na blíže neurčenou zelenou knihu, o nezměnitelném charakteru poddanského poměru tohoto městečka vůči kapli svatého Václava.73) Čistá byla bez ohledu na toto historizování z kapitulního majetku natrvalo odprodána. Tímto okamžikem začala další, neméně zajímavá kapitola dějin tohoto městečka. Jeho obyvatelé se pokoušeli v průběhu celého 18. století uchovat v rámci většího celku, jímž bylo chříčské panství, co největší rozsah dříve získaných práv.

Závěr Pokusme se o vyslovení několika základních závěrů vyplývajících z hodnocení vzájemných vztahů Čisté a její církevní vrchnosti v 70. letech 17. století, tedy v době, kdy vykonával v metropolitní kapitule děkanskou funkci Tomáš Pešina z Čechorodu. Vztahy kapituly a jejích poddaných se vyvíjely bez výrazných rušivých momentů. Pokud o to byla požádána, zaštítila kapitula zájmy Čisteckých a přimlouvala se za tyto své poddané. Projevilo se to jak při jednání o udělení tržního privilegia, tak ve chvíli, kdy se v r. 1680 rýsovala teoretická možnost ohrožení Čisteckých, a tedy i zájmů kapituly selskými vzbouřenci. Kapitula a její děkan na druhé straně samozřejmě lpěli na udržování svých základních vrchnostenských práv a obvyklého řádu. Neváhali se proto postavit proti záměru Čisteckých týkajícímu se usazení Židů v městečku. Významným mezníkem v životě Čisté se stalo udělení tržního privilegia císařem Leopoldem I. dne 4. srpna 1680, v den smrti kapitulního děkana Tomáše Pešiny z Čechorodu. Nedokážeme samozřejmě zcela přesně zjistit, jak velkou zásluhu o jeho vydání si mohl připsat Pešina, ani jak dlouho a v jakém rozsahu se v této věci osobně angažo-

) Zmínku o privilegiu (s chybným datem 20. 5. 1680) má Rott, Wenzel: Der politische Bezirk Podersam (Gerichtsbezirke Podersam und Jechnitz). Eine Heimatskunde fuer Schule und Haus. Podersam 1902, s. 739-740; Volf, Popis…, s. 109, datuje toto privilegium k 29. 3. 1680. Haas, Soupis [středočeský]…, toto ani žádné jiné jesenické privilegium neuvádí. V rakovnickém archivu však tato písemnost v knižní podobě dochována je, regest uvedli se správným datem 29. 5. 1680 Mánek – Hrbková – Mayerová, Svědectví…, s. 27. 73 ) SOkA Rakovník, f. AMČ, kart. č. 24, sl. Různé staré dopisy, v souboru nedatovaných jednotlivin. Uvedeným způsobem je jistě označena metropolitní kapitula u chrámu sv. Víta. V textu listu je odmítán také názor o údajné povinnosti Čisteckých robotovat tři dny v týdnu. Tato záležitost se stala předmětem sporu od r. 1706. Srv. Kočka, Dějiny… I, s. 474; Sklenář, Městečko…, s. 18-19. 72

18

val.74) Určitý podíl kapitulního děkana na posílení právní pozice Čisté se však zdá být nesporný. Angažoval se v této věci samozřejmě nemalou měrou v zájmu kapituly a jejích příjmů, tedy do jisté míry i v zájmu vlastním. Nelze však vyloučit, že obyvatelé malého městečka, tak vytrvale usilující o zlepšení své právní pozice, si získali osobní sympatie děkana, který se i proto snažil Čisteckým pomoci. Celkově se zdá, že přes všechny problémy dané těžkým dědictvím třicetileté války a dílčími katastrofami typu požárů byla 70. léta 17. století pro Čistou obdobím relativního vzestupu, který jakoby korunovalo udělení trhového privilegia Leopoldem I. Tato teze však musí být potvrzena důkladnějším rozborem všech dochovaných pramenů z dějin městečka. Tomáš Pešina z Čechorodu zůstává odedávna ve stínu známější osobnosti – Bohuslava Balbína. Tento stav se jistě nezmění ani v budoucnu, v každém případě si však Pešina zasluhuje větší pozornost než dosud. Kratičký Pešinův list vydaný v příloze této práce nemá samozřejmě žádný vztah k jeho historiografické tvorbě. To však nesnižuje zajímavost a určitou vzácnost tohoto dokumentu, danou jeho soukromějším, jen zčásti úředním charakterem. List rozšiřuje naše znalosti o méně známém rozměru aktivit této významné osobnosti českého církevního a literárního života doby baroka.75)

Přílohy Do této edice byly zařazeny tři dokumenty z let 1670-1680 obsažené ve fondu AMČ, které se bezprostředně a nejvýrazněji týkají osoby tehdejšího kapitulního děkana – Tomáše Pešiny z Čechorodu.

č. 1 1670, mezi 4. a 21. květnem, Čistá Čistecká městská rada i obec blahopřejí nově zvolenému kapitulnímu děkanovi jako představiteli své vrchnosti, upozorňují na potřebu obnovení rady a poukazují na problémy při proplacení dvou poprav provedených v městečku krátce předtím. Vysoce důstojně velebný a urozený pane, pane náš, chudým poddaným milostivý! Naslechnouce tak mnoho, že J[eho] Milost bezpochybně soudem a vůlí Boží k tomu důstojně velebnému ouřadu, totiž děkanství hlavního král[ovského] kostela svatého Víta na Hradě pražském zvoleni a tudy taky nám všem chudým poddaným kapitolním za principální vrchnost představeni a dosazeni byli ráčíte, z toho jméno boží navěky pochváleno buď. Čehož my všickni s celou chudou obcí naší srdečně vděčni jsouce, aby Pán Bůh všemohoucí Vaši M[ilos]t v témž novém a vyvýšeném ouřadu Duchem svým svatým silniti, líbezného zdraví, šťastně prodlouženého panování a sumou všeho nejblaživějšího prospěchu dle duše i těla milostivě popřáti a uděliti ráčil, tak abychom my, chudí a ubozí poddaní, ve všem dobrém a nám platném řízeni i spravováni jsouce, pod tou nejmilostivější protekcí a ochranou zůstávati, v nastálých ) Formulace v arenze privilegia o předchozích žádostech probošta, děkana i celé kapituly je příliš všeobecná a samozřejmě podobná analogické formulaci v předešlém panovnickém privilegiu pro Čistou z r. 1668. Srv. Sklenář, Městečko…, s. 151. Roli přímluv a intervencí vysoce postavených osobností dokládají v případě holického i blatenského privilegia sborník Pardubicko, Holicko a Přeloučsko, díl 3, s. 206 a Hille, Paměti…, s. 55-57. 75 ) Při psaní této stati mne doprovázela vzpomínka na první čtenářské setkání s postavou Tomáše Pešiny z Čechorodu, zprostředkované kdysi několika epizodami románu Jiřího Šotoly Tovaryšstvo Ježíšovo. 74

19

potřebách našich ochraňováni býti a tak nejmilostivější vrchnost vždyckny po všechen čas k sobě dobrotivě a milosrdně nakloněnou jmíti mohli – to vše s vinnou a věrné poddanosti nehodnými modlitbami všichni společně, mladí i staří, dnem i nocí jednomyslně poníženě vinšujíc, žádati nepřestáváme. Kterýžto takový, ač sprostně unížený vinš že od nás s milostivou vděčností přijat bude, tej doufanlivej naděje jsouce, při tom k tej nejmilostivější afekcí a protekcí po Pánu Bohu Vaší Milosti poddaní se poroučejíce a oddávajíce, zůstáváme Vaší Milosti chudí, nuzní a povinně poslušní poddaní: purkmistr, konšelé, rychtář a celá chudá obec městys Čistý P. S. A poněvadž již přes tři léta bez renovací v povinnostech konšelských trváme a mezi tím časem také jeden z nás, totiž Tomáš Koudelka, prostředkem smrti z tohoto světa sešel, takže nás toliko 11 v počtu zůstává, kdež i v tej příčině při V[ašich] Mil[ostech] poslušně se ohlašujíc, pokudž by mil[ostivá] vůle byla buďto některého z Jich Mil[ostí] pánů k nám vyslati, anebo nás do měst pražských povolati a tu ouřad konšelský renovirovati, nás pak některý starý, jenž mnohá léta již v tom trvajíc pracujem [?], z toho propustiti, sobě milostivě líbiti měli, poddaně a poslušně žádáme. 2o. A vidouce, že jináč býti nemůže, nežli že na těch 45 zl. k vynahraždení [!] tej outraty popravní přestati musíme, a na to již 35 zl. vyzdvihnouc, ještě 10 zl. dodati pozůstává, kteréž [in marg.: zdlužíc se tak mnoho, od pana písaře kapitol[ního] k zapravení cont, do berně zem[ské], aby jemu zase oplacené býti mohly], abychom také tím dříve dosáhnouti a z nich ještě pozůstávající dluhy spokojiti mohli, zas mil[ostivé] nařízení toho při p[anu] hejtm[anovi] kapitol[ním] též poddaně a poslušně žádáme. N. B. [?] Takový spis a srnce nesl Popelius do Prahy dne 21. mai 1670. Koncept na papírovém dvojlistu uložen v SOkA Rakovník, f. AMČ, kart. č. 24, sl. Různé staré dopisy, neuspořádáno, bez sign. List psán na první až třetí straně dvojlistu. Na většině čtvrté strany nedatovaný koncept německy psaného listu určeného neznámému adresátovi šlechtického stavu, na téže straně vpravo dole adresa: Vysoce důstojn[ému], velebnému a urozenému pánu panu Michalovi Vojtěchovi Crusiusovi, hlavního král[ovského] kostela sv. Víta na Hradě pražském panu děkanu […], vrchnosti naší milé a dědičné 3. milo [?] sprostně unížený vinš od nás vnitř jmenovaných.

č. 2 1673, 30. 3., Praha Kapitulní písař František Hrdý sděluje Čisteckým odmítavý názor děkana Tomáše Pešiny na možnost usazení Židů v městečku. Zároveň děkuje děkanovým i vlastním jménem za poslané dárky a přeje všechno dobré k nastávajícím Velikonocům. Slovutní, mně zvláště milí páni! Psaní jich de dato 28. marti jest Jeho Milosti panu děkanu našemu dobře odevzdáno, na které mně zase odpověděti poručil takto. Poněvadž až posavad nikdy tam Židé a pohané nebydleli, aniž také tomu žádným způsobem přivoliti nechce, aby za času jeho taková pohanská chámovina do Čistý přijata býti měla – že se přitom nemálo diviti ráčí, že smí ouřad o přijetí takových pohanův se k němu dopisovati. Za odeslanýho jeřábka děkuje. 20

Já za odeslaný dar služebně děkuji a tyto nastávající šťasný [!] a radostný svátky upřímně vinšuji s očekáváním příležitosti, v které bych celému ouřadu příjemně sloužiti mohl. Zůstávajíce dle ochrany Božské pánům k službě povolný František Hrdý V Praze 30. marti 1673 [na rubu:] Slovutným panu purkmistru a radě měst. Čistý, mně mnohem milým. Do Čistý. SOkA Rakovník, f. AMČ, kart. č. 24, sl. Různé staré dopisy, neuspořádáno, bez sign. Popsána první strana jednolistu, na rubu pouze adresa, není však připojen žádný přípis z čisteckého prostředí. List nebyl zpečetěn.

č. 3 1680, 27. 5., Pražský hrad Tomáš Pešina z Čechorodu žádá Čistecké o zajištění odebraných zbraní uložených v městečku, děkuje za zaslanou srnu a informuje o svých snahách prosadit brzké vydání privilegia o čisteckých jarmarcích. Mně zvláštně milí, zbraň sousedův, v rathauze složenou, v šetrném opatrování mějte, aby se nižádnému žádná škoda neb ztráta nestala. Z vesnic ať složena jest u Šefelína zatím, do dalšího nařízení. Za srnečka odeslaného děkuji. Z strany jarmarkův Vašich budoucích vyřízení při kanceláři dvorské těžce se dobývá – vymlouvají se jinými pracemi. Rád bych byl, aby se to od nich dobýti a dosáhnouti mohlo, dokud zůstávají ještě zde. S tím Pán Bůh s Vámi. Na Hradě pražském, 27. mai 1680 T. z Čechorodu děkan [na rubu dole:] Slovutným purkmistru a ouřadu městys Čistý k dodání [nad adresou křížek]. SOkA Rakovník, f. AMČ, kart. č. 24, sl. Různé staré dopisy, neuspořádáno, bez sign. Popsána první strana jednolistu, na rubu pouze adresa, nejsou připojeny přípisy z čisteckého prostředí

21

22

Eva Šimicová

KŘIVOKLÁTSKÁ MANSKÁ KNIHA Z LET 1454-1566 I. Úvod Křivoklátská manská kniha je jedinečným pramenem, využitelným pro badatelskou práci jak v regionálních a hospodářských dějinách, tak v dějinách správy a práva. Menší význam má jako pramen genealogický.1) Pro množství informací, které kniha poskytuje a které jako celek nemohly být v práci z časových důvodů postiženy, bylo nutné se soustředit na maximální obsahové vytěžení jednotlivých zde zaznamenaných právních pořízení. Na jejich základě pak lze získat přehlednou informaci o vedení a obsahu knihy a o křivoklátské lenní soustavě. Základní informace o rozmístění manských vesnic (resp. dvorů) na křivoklátském panství byla převzata mj. z práce Václava Kočky,2) která zatím zůstává faktograficky nepřekonanou. Při jejím bližším studiu a konfrontaci s uvedeným pramenem však vyšly najevo některé nepřesnosti, zejména v datech. Kočkově práci chybí kritické zhodnocení období, kterému se věnuje a které je dosti široké. Autor si všímá nejen historie vlastního hradu Křivoklátu, ale i řady přináležejících vsí. Protože většina těchto vesnic byla zároveň manstvími, přináší Kočka i zmínky o křivoklátské manské soustavě. Jde však o nesourodé informace. Václav Kočka čerpal zřejmě, kromě řady primárních pramenů, ze Sedláčkových Hradů, zámků a tvrzí Království českého.3) Také tento autor uvádí vedle historie hradu některé zmínky o zdejší manské soustavě. O samotném Křivoklátu je poměrně bohatá další literatura. Ta většinou pojednává o vlastní historii hradu a jeho okolí, další okruh literatury se zabývá uměleckohistorickými aspekty, architekturou nebo archeologií. Ze starších titulů jsou to zejména práce A. Cechnera a D. Menclové, nověji kolektivní text autorů J. Kašeho – J. J. Outraty – Z. Helferta a v poslední době T. Durdíka.4) V regionální historii je řadou publikací a studií zastoupen Jan Renner, rakovnický archivář a regionální historik. Jeho práce jsou, podobně jako Kočkovy, přínosné z faktografického hlediska, jinak jde o texty metodicky sepsané na amatérské bázi.5) Nová odborná literatura k dějinám regionu je spíše výjimečná. ) Kniha je uložena v SOA Praha, Vs Křivoklát, sign. G 211/2, inv. č. 688. Předkládaná studie původně vznikla jako diplomová práce obhájená na katedře PVH FF UK Praha v roce 1987, a to pod názvem Šimicová, Eva: Manská kniha křivoklátská z let 1454-1566. Pro účel otištění v RHS byl text redakčně upraven a aktualizován. 2 ) Kočka, Václav: Dějiny Rakovnicka. Rakovník 1936. 3 ) Sedláček, August: Hrady, zámky a tvrze Království českého VIII, Rakovnicko a Slánsko. Praha 1891, s. 1-59. 4 ) Cechner, Antonín: Soupis památek historických a uměleckých v politickém okresu rakovnickém I, Hrad Křivoklát. Praha 1911; Birnbaumová, Anežka – Menclová, Dobromila: Křivoklát, státní hrad a památky v okolí. Praha 1960; Menclová, D.: České hrady II. Praha 1972; Kaše, Jiří – Outrata, Jan Jakub – Helfert, Zdeněk: Křivoklát. Praha 1983; Durdík, Tomáš: Ilustrovaná encyklopedie českých hradů. Praha 2000 (viz zde soupis literatury, s. 303). 5 ) K Rennerovi Černý, Jan: Jan Renner (1869-1959). Život a dílo rakovnického archiváře, muzejníka a učitele. Rakovník 1999. Zde viz bibliografie Rennerových prací. 1

23

Zcela nedostatečná zůstává literatura o manské soustavě na Křivoklátsku (to se netýká prací o lenním systému jako celku, která je poměrně bohatší). Informace přinášejí už zmíněné knihy V. Kočky, A. Sedláčka a také články J. K. Chmelenského či V. Schulze,6) tedy texty staršího data. Ve své diplomové, zčásti publikované práci se na počátku 90. let 20. stol. věnoval křivoklátským lénům předhusitské doby M. Lašťovka.7) Novější studie týkající se křivoklátského manského systému nejsou kromě posledně jmenované k dispozici. Je proto nezbytně nutné čerpat především z dochovaných pramenů a údaje, které přinášejí citované práce, posuzovat kriticky. Lašťovkova studie přinesla určitý posun v pohledu na vznik lenní soustavy ve sledované oblasti. Autor zde přesvědčivě dokládá, že zdejší systém vznikal až za Jana Lucemburského a vrcholil v době Václava IV. Nevytvořil se tak už za vlády Přemysla Otakara II., jak předpokládala dosavadní tradiční literatura (Sedláček, Kočka). Podle Lašťovkovy hypotézy vznikají první lenní obvody patrně na sklonku 13. století především kolem královských hradů Loket, Trutnov a Tachov, a to z příčin jejich vojenskostrategické polohy v blízkosti zemské hranice. Do vnitrozemí je přinášejí až Lucemburkové, kteří je poznali v říši. I v případě královského Křivoklátu pak měl systém sloužit k obraně hradu, v jehož čele stál purkrabí. Tato otázka pak souvisí se vznikem dvorského soudu ve 30. letech 14. století.8) V následující kapitole této studie však bude nastíněna místní politická a hospodářská situace až z období, v němž vznikala manská kniha, tedy od poloviny 15. století. Názornou představu takového pohledu pomohly objasnit mimo jiné základní správní a geografické podmínky oblasti. Ty jsou nezbytně nutné pro orientaci v rozmístění jednotlivých manství. Promítneme-li si lokality s doloženými manstvími do mapy, vidíme největší koncentraci vesnic kolem hradu Křivoklátu a na severozápad od něj, přestože (nebo právě protože) jde o nejvíce zalesněnou oblast. Když pomineme Rakovník, další větší komplex manství se nachází severně od tohoto města a v pásu severovýchodně od Křivoklátu, podél dnešních hranic okresů Rakovník, Kladno a Beroun. Jde převážně o pásmo Rakovnické pánve, která je charakteristická těžkými půdami, usazeninami a naplaveninami (tzv. červenicemi). Zbytek pánve tvoří pískovec, stavební kámen a lupky. V okolí řeky Berounky je poměrně skalnatý terén. Četná jsou břidlicová skaliska. V celé oblasti jsou i nepříznivé klimatické podmínky. Křivoklátsko-rokycanské pásmo tvoří zalesněné pohoří vysoké v průměru 500-600 m. n. m. Je široké zhruba 3-5 km a táhne se v délce 35 km.9) Počet venkovských obyvatel 15.-16. století můžeme dnes těžko zjistit, ale je možno předpokládat, že hustota osídlení byla v okolí tak významného hradu, jakým byl Křivoklát, relativně vysoká. Místní obyvatelstvo se zabývalo převážně zemědělstvím a lesním hospodářstvím. Tyto faktory byly určeny už rázem zdejší krajiny. Řemesla se rozvíjela v menší míře než v městských lokalitách, hlavně však v bezprostřední blízkosti hradu.

) Chmelenský, Josef Krasoslav: Manství čili léna česká. ČČM 4, 1832, s. 182-220; týž: Karlštejnské manské právo. ČČM 9, 1835, s. 255-268; Schulz, Václav: Povinnosti manův k hrádku Křivoklátu. ČČM 1906, s. 463-467. 7 ) Lašťovka, Marek: Křivoklátská léna v době předhusitské. Diplomová práce obhájená na katedře PVH FF UK v Praze, Praha 1991. Zčásti publikováno: SSH 21, 1995, s. 44-66. 8 ) Tamtéž. 9 ) Michálek, Jan: Geologický popis politického okresu rakovnického. Rakovník 1922. 6

24

II. Politická a hospodářská situace na Křivoklátsku v období vzniku manské knihy Stručný nástin let 1454-1566 Hrad Křivoklát pochází zhruba z poloviny 12. století10) a lesy v jeho okolí náleží k důležitým lokalitám českých dějin. Byl jedním z nejdůležitějších královských hradů a nezastupitelným centrem svého okolí. Bezprostředně jej obklopovala řada vesnic, začleňovaných patrně od 14. století do křivoklátského lenního systému, jak již bylo zmíněno výše. V době, o které se jedná v této studii, však už došlo k postupnému úpadku a rozkladu lenních vztahů, což se projevilo i v následné degradaci Křivoklátu z loveckého hradu na státní vězení. Karel IV. ve svém zákoníku Maiestas Carolina z r. 1348 stanovil, že hrad nesmí být nikdy odloučen od koruny.11) Jedno z ustanovení zákoníku se týkalo též ochrany rozsáhlých křivoklátských lesů jakožto lovecké oblasti.12) Ale už brzy po vzniku zákoníku, snad částečně i proto, že jej sněm odmítl, zastavil sám Karel IV. některé vsi náležející k hradu Křivoklátu. Nejprve r. 1350 daroval klášteru na Slovanech ves Milostín se všemi požitky a r. 1353 postoupil sboru mancionářů vsi Bratronice, Žilinu, Krupou a Olešnou. Postupně pak byly zastaveny r. 1360 vsi Lišany, Nesuchyně, Kožlany, Zavidov, Chmelištná, Broumy, Újezdec a Mlečice.13) V zástavě byla také ves Hředle.14) Samotný hrad však dále patřil ke koruně. Roku 1402 byl král Václav IV. donucen svým bratrem Zikmundem, králem uherským, zříci se všech hradů v Čechách s výjimkou Křivoklátu, Žebráku a Točníku. Kdyby však Václav IV. zemřel, připadly by tyto hrady Zikmundovi.15) Za husitské revoluce se Křivoklátu zmocnil Aleš Holický ze Šternberka, přívrženec katolické strany. Hrad dobyl 10. srpna r. 1422. V září téhož roku mu jej král Zikmund zapsal s hradem Týřov jako dědickou zástavu za 3960 kop grošů. Aleš Holický držel Křivoklát až do dubna 1454. Roku 1452 byl za zemského správce zvolen Jiří z Poděbrad, který r. 1453 zřídil zvláštní komisi, jež měla zkoumat všechny zápisy na zástavy vydané předešlými panovníky. V podstatě tak byla provedena revize pozemkové držby. Komise zjišťovala, zda všichni držitelé královské půdy mají doklady o jejím nabytí. Kdo takový doklad nevlastnil, musel půdu odevzdat královské komoře.16) Také na Aleše Holického bylo naléháno, aby Křivoklátsko odevzdal. Na výplatu zastaveného panství povolil sněm novou berni, a tak došlo v dubnu roku 1454 k jeho předání koruně poté, co Holický obdržel zástavní obnos. ) Přesné datum vzniku je nejasné. V Kosmově kronice je zmínka k roku 1110, kdy autor uvádí přestavbu hradu. V r. 1240 se vedle názvu Hrádek objevuje i německý název Burglin či Burgleis. Pravděpodobnější je, že kamenný hrad vznikal během 13. století. Roku 1287 byla svěcena hradní kaple (Kaše – Outrata – Helfert, s. 14). Podle T. Durdíka stálo původní hradiště z poč. 12. st. patrně na jiném místě než pozdější královský hrad, vzniklý v polovině 13. stol. (Durdík, Ilustrovaná…, s. 299). 11 ) Kromě Křivoklátu jsou zde uvedeny další české hrady, které nesmějí být zcizovány nebo vyměňovány, mj.: Kladsko, Svojanov, Lichnice, Bezděz, Königstein na Labi (JV od Drážďan), Loket, Přimda, Preitenstein u Nečtin, Karlštejn či Zvíkov (Fiala, Zdeněk: Předhusitské Čechy 1310-1419. Praha 1978, s. 141). 12 ) Ochrana královských lesů se týkala jejich střežení proti kácení. Hajní a lovčí si mohli brát pouze dřevo suché či padlé. Nedodržení zákazu se podle zákoníku mělo trestat utnutím pravé ruky a zabavením majetku. Viz Fiala, Předhusitské…, s. 144. 13 ) Kočka, s. 21. 14 ) Tamtéž. 15 ) Spěváček, Jiří: Václav IV. Praha 1986, s. 334nn. 16 ) Urbánek, Rudolf: České dějiny. Věk poděbradský. Praha 1930. 10

25

Po třiceti dvou letech zástavy se Křivoklátsko vrátilo zpět ke koruně17) a královský purkrabí hradu opět vykonával správní funkci v širším okolí. Rok 1454 je důležitým předělem v obnově řádné správy jak země, tak i Křivoklátska speciálně. V březnu došlo k obnovení zasedání zemského soudu v Čechách a chodu zemských desek. Na konci t. m. opět zasedal po dvouleté přestávce dvorský soud. V průběhu téhož roku došlo k založení manské knihy na Křivoklátě. Také tento akt zřejmě souvisel se snahou o obnovu celkové hospodářské situace, konkrétně křivoklátského panství, jeho organizace a správy. Bylo potřeba uvést do pořádku přehled a seznam všech manství, zanedbaných za období Šternberkovy zástavy. Už v 70. letech ovšem došlo opět k zástavě křivoklátského panství. Jiří z Poděbrad postoupil Křivoklátsko těsně před svou smrtí († 1471) svému synu Jindřichovi, knížeti minsterberskému.18) Ten však Křivoklát dlouho nedržel. Hned po zvolení Vladislava II. Jagellonského českým králem v květnu 1471 začíná opět jednání o výplatu Křivoklátska. Došlo k ní nakonec až roku 1473, znovu po mimořádné berní pomoci sněmu. Křivoklát byl jedním z prvních hradů, jejž Vladislav II. po svém nastoupení na český trůn zase vyplatil, k čemuž mu půjčil jeho otec, polský král, 10 000 dukátů.19) Hned po vyplacení se Vladislav na hrad uchýlil před morem, který zuřil v Benešově. Pobýval zde pak ještě několikrát.20) S Vladislavovým jménem je spjat především rozkvět města Rakovníka, ale i samotný hrad Křivoklát byl zcela přestavěn, dvojnásobně rozšířen a opevněn třemi mohutnými věžemi a čtyřmi baštami.21) V této době dochází snad i k pokusům o rozvoj lenního systému, čemuž by nasvědčovala řada Vladislavových výsad. Roku 1476 zapsal Vladislav ves Hředle ve 300 kopách grošů Janovi Zlému, r. 1478 postoupil dědičně ves Olešnou svému dvořenínu Jiříkovi z Násilé za jeho služby. R. 1481 osvobodil Jiříku Jinákovi poplužní dvůr s krčmou v Nezabudicích od všech platů – pouze měl dodávat na hrad každý rok o Štědrý večer dva kapouny.22) Vladislav Jagellonský pobýval na hradě ještě v dubnu 1509, ale kvůli nemoci se zanedlouho odebral do Prahy. Krátce před svou smrtí († 1516 v Budíně) poukázal Janu Hrzkovi ze Mšena 10 kop grošů ročně za jeho služby konané na Křivoklátě. Po Vladislavově smrti byl ustanoven poručníkem desetiletého Ludvíka pan Zdeněk Lev z Rožmitálu. Vladislav po sobě zanechal na 4 milióny kop dluhů, z nichž náleželo Zdeňkovi Lvovi 20 893 kop, které měl pojištěny na Křivoklátu. Proto se ho také hned ujal. Své pohledávky však měli u krále i jiní čeští pánové. Oplt z Fictum nastoupil na Kněževes a zemský sudí Jiřík Bezdružický z Kolovrat na Buštěhradě se ujal vsí Lišany a Nesuchyně.23) Posledně jmenovaný se se svými neúměrnými požadavky vůči poddaným stal hlavní příčinou povstání, které na Křivoklátsku propuklo v srpnu r. 1517 a rozšířilo se na valnou většinu panství. Vzbouřenci povstali poté, co na nich byly vyžadovány nové dávky a slib člověčenství. Držitel panství Lev z Rožmitálu poslal proti dobře vyzbrojeným a organizovaným povstalcům silné vojsko s děly, nicméně k boji nedošlo, protože poddaní ) ) 19 ) 20 )

Sám Aleš Holický ze Šternberka zemřel na Křivoklátě 19. března 1455. Sedláček, s. 15-59. Tamtéž. Např. r. 1478 a pak v letech 1489 a 1497. V září 1489 zde vydal několik listin, zejména pro městečko Unhošť, jemuž udělil erb a výroční a týdenní trhy. V červenci 1497 tu vydal majestát Loketským (Kočka, s. 34). 21 ) Kaše – Outrata – Helfert; Menclová; Durdík aj. 22 ) Kočka, s. 35. 23 ) Kočka, s. 36. 17 18

26

uprchli do lesů. Ačkoliv není znám výsledek povstání, zdá se, že přece jen bylo dosaženo splnění některých požadavků. V květnu 1522 povolil sněm mimořádnou berni, ze které měly být vyplaceny hrady Točník, Žebrák a Rabštejn a křivoklátské vsi Kněževes, Lišany a Nesuchyně. Postupně měly být vyplaceny i Křivoklát, Poděbrady, Kolín a Nečtiny. Berně ani důchody však na výplatu nestačily, proto sněm v lednu 1523 povolil novou berni s podmínkou, aby jmenované lokality byly bez odkladů králi postoupeny. Ještě v témže roce byl Křivoklát králi Ludvíkovi vrácen. Již v březnu t. r. odcestoval Ludvík do Uher. Listem daným v Budíně r. 1525 postoupil za věrné služby Martinu Kozlovcovi právem manským pustou křivoklátskou ves Hrádkov (nyní Hradecko u Kralovic).24) V této době již začíná postupný úpadek křivoklátského panství. Roku 1528 přednesl Ferdinand I. na zemském sněmu zprávu, v níž uváděl, že při svém nastoupení na český trůn našel pouze pět nezastavených královských hradů, a to Křivoklát, Kolín, Poděbrady, Tachov a Kadaň. Příslušenství některých z nich však nebyla zachována v celistvosti a řada jejich vesnic byla zastavena. Křivoklátsko tak bylo jedním z prvních panství, jehož správu skutečně převzala již při svém vzniku nová Ferdinandova česká komora. Protože v uvedeném roce pobýval Ferdinand I. na Křivoklátě na honech, sám si zřejmě uvědomoval zdejší špatnou situaci. Řada vesnic byla zastavena a panství pustlo. Křivoklátsko nebylo nikdy příliš bohatou oblastí. Je to dáno už samou zeměpisnou polohou a převážně lesnatým terénem. Obyvatelé byli navíc nuceni bránit se loupežným přepadům ze sousedních panství, hlavně z oblasti Kralovicka a Karlštejnska.25) Začátkem 16. století byla situace značně neutěšená a proces úpadku se přes všechny snahy nedařilo zastavit. Zdá se, že rozhodující podíl na závěrečné fázi zhoršujícího se stavu měl Petr Holý z Chrástu, od roku 1520 působící na hradě jako hejtman. Během své služby se snažil obohatit na úkor panství. Když však r. 1528 předložil české koruně účty, byl zproštěn služby a uvězněn na Pražském hradě.26) Při jmenování jeho nástupce pak učinil Ferdinand I. přísná opatření, pokud jde o práva a povinnosti hejtmana, což situaci nově jmenovaného značně zkomplikovalo. Byl jím Albrecht z Vřesovic, který však už v roce 1529 dal na čtvrt roku výpověď ze služby.27) Z několika jeho stížností, zaslaných české komoře, jasně vyplývá Albrechtovo zklamání z celého křivoklátského panství. O tom, v jak špatném stavu se Křivoklátsko nacházelo, nám zanechal zprávu, z níž cituje Kočka i jiní autoři.28) Z Albrechtových stížností je možno usuzovat, že v určité krizi bylo i manské zřízení. Podle hejtmanových slov nebyl ustaven manský soud, ani nebylo jasné, kdo v něm má zasedat. Co je však závažnější, hejtman nevěděl ani to, kdo drží které manství a jaké má vlastně povinnosti vůči hradu. Manům, kteří na hradě sloužili, nedůvěřoval.29) Některá fakta stížností z roku 1529 ukazují i na prohlubující se sociální diferenciaci poddaných. Zatímco držitelé manských dvorů zřejmě relativně prosperovali, proti nim stála početná vesnická chudina, především bezzemci a námezdně pracující čeleď.30) Jak uvádí ) Kočka, s. 37. ) Dokladem je mj. stížnost Aleše Holického ze Šternberka Oldřichovi z Hradce na Karlštejn z r. 1449: „Dějí se mi vždy škody od Karlštejnských, že mým chudým lidem berou a lidem služebníků mých na cestách i služebníky a holomky mé několikráte mi zajímali. Přičiň se, aby opraveno bylo a více se mi nedálo“ (Kočka, s. 31). 26 ) Kočka, s. 31nn. 27 ) Tamtéž. 28 ) Kočka, s. 39-40; Anděl, Rudolf a kol.: Hrady, zámky a tvrze v Čechách, na Moravě a ve Slezsku III, Severní Čechy. Praha 1984, s. 250. 29 ) Tyto údaje budou dále brány v potaz při vlastním rozboru manské knihy. 30 ) Viz známá práce: Míka, Alois: Poddaný lid v Čechách v 1. polovině 16. století. Praha 1960. 24 25

27

Albrecht z Vřesovic, snižovaly se nejrůznější platy, například hradním holomkům, což se muselo nutně odrazit i v jejich životní úrovni. Také sám hejtman byl zcela otevřeně nespokojen se svou finanční situací a s oklešťováním svých výsad. Chaotický stav hospodářství pokračoval i v následujících letech a přispěly k němu i živelné pohromy. Ještě během roku 1529 přišly dvě velké povodně, které zničily všechny rybníky. Podobná pohroma se opakovala r. 1531. Voda tentokrát zničila všechny mosty a ves Budy pod hradem. Zničena nebo velmi poškozena zůstala opět řada rybníků. Když byla v dubnu roku 1529 v Čechách nařízena pomoc proti Turkům, sehnalo se narychlo na Křivoklátsku šest vozů a 90 mužů, ačkoliv na panství připadlo (podle provedeného soupisu poddaných) čtyřicet vozů. Proti tomuto počtu se ozvali poddaní i sám hejtman, který dobře znal reálné možnosti panství. Jako kompromis bylo stanoveno postavit dvacet vozů po patnácti mužích.31) Albrecht z Vřesovic odešel definitivně z hejtmanského úřadu v červnu 1531. Česká komora vzápětí křivoklátské panství pronajala Jaroslavovi z Vřesovic na Brozanech, hejtmanu Pražského hradu, Albrechtovu synovci. Smlouva byla sice sjednána na tři roky, ale také Jaroslav byl brzy zklamán stavem panství a litoval, že Křivoklátsko vzal v nájem. A také on psal již v červenci 1531 stížnost české komoře.32) V říjnu téhož roku však zemřel, a Křivoklátsko tak držel necelých pět měsíců. Jeho dědicům zůstala na panství pohledávka ve výši 800 kop grošů, které byly předem zaplaceny za nájem. I když se o další pronájem hlásilo několik zájemců, král nařídil, aby se panství nepronajímalo aspoň jeden rok a aby byla Jaroslavovým dědicům zajištěna pohledávka. Hejtmanem se načas stal opět Albrecht z Vřesovic. Jeho stížnost z r. 1529 přece jen nalezla odezvu. Česká komora vyzvala všechny křivoklátské many, aby se o Třech králích 1531 dostavili do Rakovníka se všemi majestáty. Zde měl být udělán soupis všech manství a zjištěny manské povinnosti vůči Křivoklátu. Tento seznam se však údajně nedochoval.33) Stížnost byla jistě jen jedním z podnětů k této výzvě. Ta odpovídá obecné situaci a je bezprostředním důsledkem Ferdinandovy snahy o podchycení stavu komorního jmění v souvislosti s druhou instrukcí pro českou komoru z 24. dubna 1530.34) Avšak už v červnu 1532 navrhla česká komora králi, aby panství opět pronajal, protože je velmi zpustlé a dědicům Jaroslava z Vřesovic nelze vyplatit pohledávku. Prvního srpna t. r. byla uzavřena smlouva, kterou král pronajal panství Petrovi Holému na šest let, a to se vším příslušenstvím, právy a požitky s tím, že kdyby se mu panství nelíbilo, může jej po třech letech vrátit. Na poddané neměly být uvalovány žádné nové povinnosti. Holý měl právo lovit ryby, zvěř zůstala králi. Také lesní personál zůstal v královské službě. Rozdělením úředníků ale vznikla řada problémů, například lesmistr zakázal všem manům pást dobytek v lesích. Manové se odvolávali na svá starobylá práva a hrozili tím, že se vystěhují. Král nařídil české komoře, aby proti manům nebylo vystupováno až do vyřízení sporu, jehož výsledek nám dnes není znám. I když Křivoklátsko nebylo v nejlepším stavu a došlo znovu k jeho pronajmutí, objevila se řada dalších zájemců o pronájem. Z nich byl královým věřitelem pouze Zdeněk Lev z Rožmitálu, který měl u krále pohledávku, za níž chtěl najmout Křivoklátsko. Ostatní zájemci vesměs nabízeli králi poměrně vysoké částky, aby panství mohli získat. Komora byla v té době finančně vyčerpaná a král potřeboval hotové peníze. Proto během roku 1533 začalo jednání s Lorenzem Šlikem (nabízel 6000 kop) a Hanušem Pluhem ) ) 33 ) 34 ) 31 32

28

Kočka, s. 40. Kočka, s. 41-42; Sedláček, s. 250. Kočka, s. 42. Pešák, Václav: Dějiny královské české komory od roku 1527. Sborník Archivu ministerstva vnitra 3, Praha 1930.

z Rabštejna (30 000 rýnských zlatých). Následující události se však ubíraly zcela jinou cestou. Roku 1534 koupil král kladské hrabství od bratří Hanuše a Oldřicha z Hardeka za 24 000 rýn. zl. Hotově složil 11 500 rýn. zl., zbytek pojistil bratřím z Hardeka zápisem do zemských desek. V témže roce Hanuš zemřel a jeho dědicové i bratr Oldřich začali na krále doléhat, aby pohledávku splatil. Protože Ferdinand I. Habsburský neměl hotové peníze, postoupil jim 6. července 1534 křivoklátské panství na dva roky.35) Lesy s honitbou zůstaly opět vyhrazeny králi. Nastal tak spor s Petrem Holým, jemuž měla smlouva vypršet až za čtyři roky a který do panství již investoval nemalé částky. Mimo jiné opravil rybníky poškozené povodněmi, dědicům Jaroslava Brozanského z Vřesovic vyplatil pohledávku 800 kop grošů, poddané založil obilím, aby mohlo být zaseto apod.36) Obnova zanedbaného panství se mu však nevyplatila. Komora se snažila doložit, že Holý neplatí řádně nájem a obvinila jej, že proti ujednané smlouvě kácí v lesích více dříví, než je oprávněn, a že žádá od poddaných nepřiměřeně vysoké platy. Po zakročení komorního soudu nezbylo Holému než s odevzdáním souhlasit. Vymínil si alespoň, že jeho vsi Míče a Kalubice budou vyměněny za vsi jiné, neboť na těch původních páchá velké škody zvěř. Dále požadoval 1000 kop jako náhradu za opravy provedené vlastním nákladem na panství a polovinu užitku z rybníků. Sněm na všechny jeho podmínky přistoupil, ale Petr Holý přesto s vydáním Křivoklátu váhal. K jeho odevzdání došlo až v červenci 1535 poté, co komorní soud pohrozil Holému vězením, nepodvolí-li se.37) Oldřich z Hardeka tedy panství nakonec získal a Holý pak od srpna 1535 zastával funkci hejtmana. V tomto úřadě působil do konce r. 1536. Již v létě t. r. Oldřich z Hardeka zemřel. O zástavu se nyní ucházel králův věřitel Ladislav Popel z Lobkovic a také ji 10. srpna 1536 formálně získal. Petr Holý z Chrástu však opět situaci zkomplikoval. Soukromě se smluvil s Albrechtem Šlikem, který měl zájem o nájem panství, a vydal Křivoklátsko jemu. Případ se dostal až ke komornímu soudu, který roku 1538 potvrdil, že dědicové Oldřicha z Hardeka řádně postoupili panství Ladislavu Popelovi v půlroční výpovědní lhůtě. Holý však nebyl vlastník panství, a nemohl jej proto nikomu přímo postoupit. Chtěl-li tedy Šlik získat nájem, musel držiteli (tedy Ladislavu Popelovi) vyplatit 2000 kop grošů nájemného. Byl tedy nadále pokládán pouze za nájemníka, zatímco Popel z Lobkovic se stal pánem Křivoklátska. Lesy a honitba opět zůstaly výsadou krále. Po čtyřech letech se situace znovu opakovala. Ferdinand chtěl panství zpět, ale na výplatu stále nebyly peníze. Pomohla mu náhoda, když Kašpar Pluh z Rabštejna zdědil po strýci Hanušovi († 1537) lenní statky Bečov a Slavkov v oblasti Loketska, ale v předepsané době léna neohlásil. Obě měla propadnout, ovšem král slíbil Kašparu Pluhovi milost, pokud za něj vyplatí Křivoklátsko. Tak se roku 1542 panství vrací králi. Ve třicátých letech 16. století se Křivoklát stává státním vězením. Snad nejznámějšími vězni byli v té době biskup jednoty bratrské Jan Augusta a jeho sekretář, bratrský kněz Jakub Bílek. Na hrad byli přivezeni 26. května 1548.38) Roku 1549 byl na hradě uvězněn Šimon Firbas z Husince, údajně za skládání posměšných písniček proti králi a římské církvi.39) Na tomto faktu by samo o sobě nebylo nic zvláštního, kdybychom zprávu ) ) 37 ) 38 ) 39 ) 35 36

Kočka; Pešák. Kočka, s. 40nn. Kočka, s. 40. Jakub Bílek byl propuštěn r. 1561 poté, co se přihlásil k utrakvismu. Jan Augusta vyšel z vězení r. 1565. Sedláček, s. 3, 10, 38.

29

o Firbasově propuštění nenalezli v manské knize (r. 1562). Svým obsahem jde o zcela ojedinělý zápis a bude o něm ještě zmínka. V únoru 1550 nastoupil do hejtmanského úřadu Jan Žďárský. Také on brzy pocítil, že ekonomická situace panství není nejlepší. Když na něj arcivévoda Ferdinand Tyrolský r. 1551 mj. naléhal, aby zvětšil důchod panství alespoň o 500-600 kop a navíc požadoval půjčku 350 kop, zažádal Žďárský o zproštění úřadu. I on si stěžoval na nízký plat a velké finanční ztráty.40) Roku 1552 úřad opustil. Místo něho nastoupil Erhart Štampach, ale i ten se už po dvou letech vzdal úřadu. Novým hejtmanem se stal Kašpar z Mecerodu, který r. 1555 dává zprávu české komoře, že při hradu nejsou žádné dvory ani důchody a že musí sám kupovat obilí. Křivoklátsko bylo v té době již v tak špatném stavu, že neposkytovalo žádný zisk. Jedním z důvodů tohoto stavu (ale i jeho důsledkem) bylo velmi časté střídání úředníků, z nichž každý se chtěl na úkor panství obohatit. Je zřejmé, že se hradští úředníci tak rychle střídali i kvůli špatnému stavu panství, čemuž by napovídaly jejich časté stížnosti na nízké platy a oklešťování výsad, jakými bylo např. kácení lesa. Podstata tohoto problému však měla hlubší kořeny v celkové situaci komorních panství, pro něž dosud nebyl nalezen účinný hospodářský a správní systém. Kašpar z Mecerodu se sice snažil potrestat nedbalé úředníky, ale celkový výsledek zdaleka této snaze neodpovídal. Jako příklad jeho postupu může posloužit Jiřík z Entenšlanku, důchodní písař, který na hradě působil 28 let a získal od krále za své služby řadu výsad. Roku 1556, tedy nedlouho po nastoupení nového hejtmana, mu nesouhlasily účty. Po velké rozepři s Mecerodem byl jím zproštěn služby a dokonce vyslýchán v Praze. Přesto byl r. 1562 jmenován dalším křivoklátským hejtmanem, a tak zároveň asi i rehabilitován. Dnes už ovšem můžeme těžko posoudit jeho provinění. Je možné, že své v tomto sporu sehrály také osobní neshody mezi oběma úředníky. Připočteme-li poměrně velké využívání lesů a v této oblasti tradiční pytláctví, je nasnadě, že hejtman nebyl v záviděníhodné situaci. K tomu přistupovala ještě další skutečnost, totiž že král potřeboval stále peníze, a zastavoval tak na Křivoklátsku i řadu vesnic. Stabilita panství se tímto stále narušovala. Roku 1554 Jeroným Hrobčický na Kolešovicích získal za půjčku králi ve výši 5000 kop grošů v zástavu vsi Řevničov, Hředle a Mutějovice. Jan Šlovský na Olešné získal zase r. 1555 za půjčku 2250 kop grošů vsi Krupou s jedním rybníkem, Kounov a jedenáct lidí v Nesuchyni. Jan Bořita z Martinic na Smečně získal r. 1552 od krále darem ves Žilinu a o pět let později za půjčku 8000 tolarů zástavou vsi Vašírov, Bratronice, Lhotu, Bezděkov, Třitci a dva rybníky. Kolem r. 1555 byl zastaven dvůr Míče Prokopovi z Radešína.41) V šedesátých letech 16. st. spolu s častými pobyty českého místodržícího arcivévody Ferdinanda Tyrolského na hradě Křivoklát nastává určité oživení. Roku 1560 se stal správcem panství Ladislav ze Šternberka, který zde provedl řadu stavebních úprav, zejména co se týče lesních obor. Začalo se stavět více než za uplynulých deset let dohromady, takže velkorysé výdaje nemálo převyšovaly příjmy. V nastalé situaci zastavil arcivévoda Ferdinand platy všem zaměstnancům. O tři roky později sice svůj neuvážený krok odvolal, ale to už byl nedostatek hotových peněz na vyrovnání dlužních úpisů ještě akutnější a finanční krize se ještě více prohloubila. Ladislav ze Šternberka se o nápravu nepokusil a odjel na své panství Zelená Hora, kde r. 1566 zemřel. ) Kočka, s. 53-54. ) Kočka, s. 57-58.

40 41

30

V únoru 1566 zastavil král Maxmilián křivoklátské panství svému bratru, místodržícímu Ferdinandovi. Již ve smlouvě se hovoří o tom, že Ferdinand chce vyplatit a sjednotit do kompaktního celku všechny zastavené vesnice. Hned také vyzval všechny věřitele, aby své zástavy vydali. Města Rakovník, Unhošť a Rokycany byla nucena složit slib člověčenství. Je pochopitelné, že se bránili jak soukromí věřitelé, tak města. Rokycany navíc ke Křivoklátu nikdy nenáležely, do sporu se dostaly pouhou náhodou. Teprve po dlouhém prošetřování městských práv a majestátů nebylo na těchto městech nic požadováno. Pokud jde o zastavené vesnice, byl Ferdinand úspěšnější. Od Jáchyma Šlika vyplatil Kněževes, od Jana Bořity z Martinic vsi Vašírov, Bezděkov, Bratronice, Lhotu, Třtici a dva rybníky, od Jana Šlovského Kounov, Krupou, jeden rybník a jedenáct lidí v Nesuchyni, od Slavibora Zárubského ze Všechlap byly vyplaceny Kalubice.42) Měsíc po převzetí panství Ferdinandem, tj. v březnu 1566, bylo konečně celé panství kompletní. Ale již v lednu r. 1567 odjel Ferdinand do Tyrolska. Poté co arcivévoda Ferdinand r. 1566 převzal Křivoklátsko, stal se hejtmanem Václav Oulička z Úlic, za něhož byla založena druhá křivoklátská manská kniha.43) Z tohoto stručného náčrtu vidíme, že Křivoklátsko bylo značně neuspořádané, a to nejen po již zmíněné stránce hospodářské, což zřejmě úzce souviselo se stavem české komory. V hospodářství se totiž v plné míře projevily negativní důsledky častého střídání zástavních držitelů. Otázkou zůstává, zda a jak se tyto faktory odrazily na fungování manské soustavy.

Základní principy fungování lenní soustavy a její organizace na Křivoklátsku Termín manství neboli léno je německého původu, odvozený od slova Mann (muž, služebník) nebo z latinského homo – odtud Mannschaft (resp. homagium). Podobně léno pochází z německého Lehen (leihen – půjčit). V češtině se proto ve 14. a 15. století užívá i označení propůjčka.44) Manství je založeno na principu, že král (ale i panstvo) shromažďoval kolem sebe spolehlivé muže, kteří měli za povinnost konat různé vojenské služby. Je to tedy řád, kde jedné osobě (králi) přísluší vlastnictví, druhé (manovi) náleží požitky neboli, přesněji řečeno, kde leník (man) se za dočasné propůjčení vlastnického práva k určitému statku zavázal k věrnosti a určité povinnosti vůči svému pánovi. Za služby, které byly prokazovány, dával panovník v nejstarším období zbraň, koně a peníze. Vlastní léno se vyvíjí až v době, kdy leník místo této odměny (při králově nedostatku hotových peněz) dostává statky, někdy ve vlastnictví krále. Ovšem častěji šlo o odúmrť a pokuty spadlé na krále, tedy o statky, které nebyly svobodné, ale měly specifické vyměření jako léna. V lenním poměru mohly být pouze osoby schopné aktivně plnit své povinnosti. Za osoby neschopné byli označeni Židé, osoby prohlášené za bezectné, psanci a osoby vyobcované z církve. Pro určitá léna byli neschopní mrzáci, osoby duševně choré a osoby ženského pohlaví. Tuto tzv. relativní neschopnost mohl však senior (tj. osoba, jíž je leník službami zavázán) prominout. V případě, že leník (muž) nemohl služby z nějakého důvodu vykonávat, bylo dovoleno, aby jmenoval za sebe nástupce. Někdy mohl poskytovat dávky v penězích či naturáliích. ) Kočka, s. 64. ) SOA Praha, Vs Křivoklát, sign. G 211/1, inv. č. 687. 44 ) Ottův slovník naučný VI, s. 472-473; tamtéž VII, s. 360-363; Kapras, Jan: Přehled právních dějin zemí České koruny I, II. Praha 1935, s. 10, 22, 80-81; Kočka, s. 109. 42 43

31

Předmětem léna mohlo být pouze to, co poskytovalo trvalé užívání (v případě Křivoklátska šlo hlavně o pozemky a jiný nemovitý majetek), později mohlo jít i o různá práva. Sama povaha lenního poměru vedla k tomu, že seniorovo právo k lénu pomalu zanikalo a do popředí vystupovalo právo vazalovo – v pozdním středověku šlo o užitkové vlastnictví (dominium utile). Německé právo, s nímž k nám vyspělý lenní systém ve druhé polovině 13. století přišel, uznávalo vždy jen to, že jediným vlastníkem léna je senior. Jen on mohl tedy léno prodat a vazal mohl prodat léno jen s jeho souhlasem. Převážně vojenský původ i charakter lenního poměru s sebou nesly skutečnost, že po ustálení dědičnosti lén mohl léno dědit pouze leníkův syn nebo vnuk, nikoliv dcera. Od toho se pravidelně ustupovalo tam, kde s držením léna nebyla nevyhnutelně spojena povinnost k vojenským službám (na Křivoklátsku to mohlo být v případě tzv. robotných manství – srv. dále). V některých partikulárních lenních statutech se uznávalo i dědické právo žen s předností mužských potomků před ženskými. V tom případě se musel nějaký muž (obvykle obyvatel léna) zavázat k plnění manských povinností místo ženy, nemohla-li je plnit sama. Dědic musel obvykle do roka žádat seniora o obnovení investitury. Připadlo-li v úvahu více dědiců, obyčejně bylo léno uděleno nejstaršímu. Senior mohl ale také požádat, aby ze svého středu zvolili jednoho, který je schopen k lenním službám. Tomu pak léno udělil, ale nový leník byl povinen se vyrovnat se sourozenci. Když byli vazalovými dědici jeho synové, stávalo se, že jim senior udělil léno k tzv. společné ruce (coniucta manu) tak, že všichni tvořili v užívání léna jednotu, která nepomíjela smrtí jednoho z podílníků (pozůstalí bratři setrvali v téže jednotě). Vždy ale museli seniorovi oznámit ze svého středu jednoho, který měl za všechny vykonávat lenní služby. Pokud neměl leník dědice oprávněné nebo způsobilé k dědění léna, spadalo léno zpět na krále (či na jiného seniora), v tzv. seniorovu volnost. Lenní řád tvořil po celý středověk důležitý základ státního života a vojenského zřízení. Na tomto systému spočívala organizace správních i soudních úřadů. Koncem středověku, v období po husitských válkách, nastal obecně úpadek lenního systému díky změně válčení (žoldnéřské vojsko) a proměně čestných úřadů v úřady byrokratické a placené. Lenní úřady tak pozbyly svůj původní význam pro veřejný život, přesto zbytky systému přežívaly nadále. Jak již bylo uvedeno, z období tohoto úpadku středověkých lenních vztahů pochází i prezentovaná křivoklátská manská kniha. Manské právo se těšilo velmi obsáhlé autonomii (pro každou lenní oblast platily vedle všeobecných zásad lenního práva ještě speciální předpisy). Do Čech přišlo ve větší míře až ve 14. století.45) Lenní soustavy se u nás uplatnily zejména v pohraničních oblastech (Kladsko, Loketsko a Trutnovsko46), ale také v blízkosti důležitých vnitrozemských hradů (Karlštejn, Křivoklát), s čímž úzce souvisela vojenská a obranná funkce této organizace. V Čechách měla léna vždy menší význam než ve Francii nebo v Německu. Přesto však za Lucemburků vzrostl mj. připojením území, kde byl lenní systém vžitý, k českému státu. Souvislé lenní svazky byly v Kladsku, Chebsku, Loketsku, v obou Lužicích a ve Slezsku. Zvláštní lenní soustava se vyvinula na Olomoucku, kde ji založil biskup Bruno ze Schauenburku (biskupem v l. 1245-1281). Pocházel z německého Magdeburku, a znal tudíž výhody manství. Olomoucký biskup byl od roku 1248 manem českého krále, kdežto biskupská manství náležela k tzv. podmanstvím (Afterlehen). Biskupští manové byli ) Kapras, s. 22. ) K tomu viz Doležal, Daniel: Trutnovská manská soustava a její kniha z let 1480-1539. SAP 42, 1992, s. 207-259.

45 46

32

tudíž považováni za podmany. V této lenní oblasti platilo právo magdeburské.47) Vedle těchto lén byly jednotlivé lenní statky po celých Čechách. Ve 14. století se však jejich počet značně zmenšil postupným osvobozováním od povinností. Zvláštním druhem léna byla léna hradní (feuda castrensis). Jejich držitelé byli povinni svými službami bránit určitý hrad (viz již zmíněné hrady Karlštejn a Křivoklát). Část těchto služeb byla rytířská, část robotná. To je rovněž případ Křivoklátska, kde byla hradská manství také dvojí – služebná a robotná. Služebná manství se vztahovala výhradně k obraně hradu ozbrojenými osobami. Proto je zastávali většinou rytíři či svobodní obyvatelé vsí, dvorů a tvrzí, kteří se v době nebezpečí dostavili ve zbrani na hrad.48) K tomu účelu měli na hradě vyhrazenu zvláštní světnici, dnes tzv. rytířský sál. Na přelomu 14. a 15. století byl pro many na Křivoklátě postaven samostatný palác, tzv. manský dům, který ale již v březnu 1422 při požáru hradu vyhořel. Jeho archeologický průzkum odkryl množství cenných informací o tehdejší kultuře. V manském domě se konaly manské soudy, ukládaly se tu jejich písemnosti, pořádala se zde různá reprezentační setkání, spojená s bohatým stolováním. Dům sloužil také jako místo k odpočinku manů, kteří dojeli na hrad, či k uchování výstroje a výzbroje.49) Robotná manství se týkala nejrůznějších hradních služeb manuálních, jako byla povinnost stát u brány, konat hlásky, zametat a topit na hradě, dodávat na hrad nejrůznější zboží, konat poselské služby apod. Tato manství zastávali lidé poddaní, kteří tak pečovali o hrad a jeho vnitřní život. Za své služby dostávali manové od panovníka různé odměny a úlevy. Křivoklátští manové přijímali léno složením přísahy pod věží čtverohranatou50) u železných vrat. Tam se také konaly veškeré transakce s manskými dvory. Po složení přísahy byli manové uvedeni do rytířského sálu, kde jim byla ohlášena jejich manská povinnost.51) Každý man, který přijal léno, byl povinen dát křivoklátskému hejtmanu klobouk s peřím.52) Manské spory vyřizoval manský soud, který soudil svéprávně. Nejvyšším manským – lenním – soudem v Čechách byl soud dvorský. Jeho předsedou byl nejvyšší dvorský sudí (vždy příslušník panského stavu) a přísedícími králem jmenovaní královští manové. Pro větší lenní obvody působilo v Čechách několik manských soudů, které řídili královští úředníci. Šlo například o soud trutnovský, loketský, kladský a chebský. Jejich manské knihy se vesměs nedochovaly, lze je však předpokládat (trutnovské manské desky jsou z doby pozdější53). Ale i jednotlivé hrady, kolem nichž byli osedlí manové, měly své manské soudy. Fungovaly u Karlštejna, Křivoklátu, Krumlova, Zvíkova a Choustníku. U hradských soudů, kterým předsedal hradní purkrabí, byli přísedícími manové příslušní k dotyčnému hradu.54) Nabízí se však otázka, o jak pevném manském soudu lze v případě Křivoklátu hovořit. Jednodušší případy se rozhodovaly za přítomnosti hejtmana a ví) Brandl, Vincenc: Manský soud biskupství olomouckého I, II. Časopis Matice moravské 15, 1891, s. 5-18, 109-118. ) Někteří na hradě sídlili, jiní se museli na hrad dostavit na rozkaz panovníka nebo jeho zástupce – purkrabího či hejtmana. Pokud zbraně neměli, obdrželi je na hradě. 49 ) Durdík, Ilustrovaná…, s. 354-355. Viz zde další literatura. 50 ) Jde o dnešní Prochoditou věž. 51 ) Kočka, s. 112. 52 ) Tamtéž; Sedláček, s. 15nn. 53 ) Doležal. 54 ) Kristen, Zdeněk: Soud dvorský a jeho knihy za krále Ladislava. Praha 1931. 47 48

33

ceméně náhodných svědků, složitější, kterých bylo málo, putovaly k dvorskému soudu (viz níže). Bezpečně víme jen tolik, že ačkoliv se manská soustava na Křivoklátsku vyvíjela už od doby Lucmeburků, pro tuto oblast se nedochovalo žádné vlastní manské právo. Zdejší manové se patrně řídili manským právem karlštejnským.55) Je pravděpodobné, že mladší karlštejnské manské právo převzalo zásady a zvyklosti starší soustavy křivoklátské. I soud mohl být organizován podobným způsobem, jaký známe z práva karlštejnského. Byl by tak složen z dvanácti manů, z nichž asi šest soudců zvolil původ (žalobce), šest pohnaný (obžalovaný).56) Ani na základě manské knihy však není možno o křivoklátském manském soudu nic bližšího zjistit. Královští lovčí a hajní však měli zvláštní vlastní soud na Besedici. Odpovídá to i oddělení lesů a jejich užitků při pronájmech panství, jak bylo výše uváděno. Svědčí o tom zápis v deskách dvorských z roku 1454. Tehdy Dorota, vnučka Zdislava Rahela z Chyňavy, pohnala k dvornímu soudu Václava Panušku a (Jana) Rybsu, hajné z Chyňavy, že neprávem drží její dědictví. V tomto případě je zde ale přípisek, že křivoklátský hejtman Jan starší z Kozojed píše dvorskému soudu (resp. nejvyššímu sudímu Janovi z Hazmburka a z Kosti), že hajní mají svůj soud na Besedici, tzn. k soudu dvorskému nenáleží.57) Tak jako byly u dvorského soudu vedeny desky dvorské,58) byly vedle nich vedeny několikery manské knihy vždy v příslušné lenní oblasti hradu nebo kraje (např. manské knihy karlštejnské, trutnovské, registra kladská; na Moravě byly např. vedeny u manského soudu v Kroměříži). Desky dvorské se vedly u dvorského soudu až do r. 1783. Dvorským dekretem ze 14. dubna t. r. byly všechny zvláštní soudy zrušeny a místo nich zůstal pouze zemský soud a soudy místní. Pro česká manství byl zřízen nejvyšší lenní úřad, u něhož se pak desky dvorské vedly. Zápisy do nich přestaly zrušením manského svazku nejprve částečně říšským zákonem ze 17. prosince 1862 a pak úplně říš. zákony z 12. května 1869.59) Do úplného zrušení manství roku 1869 se z českých lén udrželo jen osm rytířských a dvacet dva robotných karlštejnských manství, šest křivoklátských, sedm manství Pražského hradu, dvě manství dobříšská, dvě mělnická, tři trutnovská, dvě frýdlantská, jedno manství z konfiskace po r. 1620 a dvě zvláštní manství.60) Počty křivoklátských manství se během let měnily, ale v době největšího rozkvětu šlo o několik desítek lokalit. Jejich přehled přináší mnohokrát citovaná Kočkova práce Dějiny Rakovnicka, kde autor uvádí i seznam služebných povinností. Soupis křivoklátských manských statků sahajících do 14. století sestavil M. Lašťovka.61) ) Chmelenský, Karlštejnské… ) Sedláček, s. 42-43; Kočka, s. 110. 57 ) Desky dvorské Království českého VIII. Druhá kniha půhonná z let 1407-1530. Ed. Gustav Friedrich, Praha 1944, s. 110111, č. 145. 58 ) Nejstarší knihy jsou z let 1380-1383, kdy už manský stav začal upadat. Viz Ottův slovník naučný VII, s. 360363. 59 ) Tamtéž. 60 ) Ottův slovník naučný VI, s. 472-473. J. K. Chmelenský uvádí k začátku 19. století 8 křivoklátských manství a jejich držitele: 1) Chrášťany a Přílepy, vsi Volešek a Šimín, pole – držitel Antonín hrabě Meraviglia Crivelli, při rodině od r. 1678, 2) Hnidousy, statek – držitel Břevnovský benedikt. klášter, od r. 1705, 3) Lhota, ves a dvůr Kounov – držitel Josef, kníže ze Schwarzenberka, 4) Panoší Újezd, statek – držitel Jan Josef Rikard, od r. 1824, 5) Sadlno, dvůr – držitel František, svob. pán Hildebrand, při rodině od r. 1754, 6) Senec, statek – držitel Štěpán Olivier, hrabě Wallis, při rodině od r. 1732, 7) Šlovice, ves – držitel hrabě Nostic, při rodině od r. 1726, 8) Všetaty, statek Chlum, ves s dvorem a 2 pole Pustovid (Pustověty?) a Protivná – držitel Karel Egon, kníže z Fürstenberka, při rodině od r. 1755 (Chmelenský, Manství čili léna…). 61 ) Kočka, s. 113-121; Lašťovka, SSH, s. 52-54. 55 56

34

III. Diplomatický rozbor knihy Vazba a celkový stav knihy Křivoklátská manská kniha byla vedena v letech 1454-1566 (resp. 1570). Její rozměry jsou 210 x 300 x 40 mm. Kniha jako celek je zachována ve velmi dobrém stavu.62) Částečně poškozená je pouze vazba, zejména hřbet a kování. To v podstatě úplně chybí, jenom na deskách se zachovala jeho torza. Renesanční vazba české provenience pochází z poloviny 16. století, údajně jde o dílo knihaře Jiříka.63) Vazba je celokožená se třemi dvojitými vazy a zdobí ji slepotisk.64) Přední desky doplňuje erb Českého království a římský letopočet MDXLIIII. Po obvodu jsou desky zdobeny čtrnácti hlavičkami a ornamentálním vzorem, zadní desky pak po okrajích dvaceti hlavičkami a též ornamentálním vzorem, na rozdíl od předních desek doplněným lidskými postavami.

Rejstřík zápisů, foliace knihy Předsádka manské knihy je roztržena – zhruba tři čtvrtiny listu chybí. Na zachovalé horní části je pozdější přípis tužkou: Pürglitzer Lehenbuch vom Jahre 1454. Za předsádkou následuje dvanáct folií z ručního papíru. Ta jsou všita do knihy až dodatečně. Na fol. 1r začíná v pravém horním rohu číslování tužkou, a to arabskými číslicemi 1-12. Folia 1-10 jsou popsána recto i verso, jedenácté folium pouze recto a dvanácté folium je prázdné. Folia 1-11 (resp. 1-12) obsahují abecední rejstřík zápisů, vedený podle křestních jmen pořizovatelů vkladů, ojediněle podle začátečních písmen.65) Uvnitř písmen abecedy není další abecední řazení; zápisy pod jednotlivými písmeny jsou řazeny chronologicky podle pořadí v knize. Celkem obsahuje rejstřík 164 odkazů. Zápisy v rejstříku jsou nejčastěji dvou- až třířádkové, stručné a obsahují nejdůležitější údaje ze zápisů ve vlastním textu. Například v případě prodeje jsou uvedeny: 1) jméno prodávajícího, 2) nemovitost, o kterou se jedná, 3) jméno kupujícího. Znění typické formulace takového zápisu pak bylo stereotypní: Bartoš ze Šlovic prodal dědictví své ve Šlovicích bratru svému Sulkovi. Nebo: Bohuslav vzdal louku v Lohovic[ích] Štěpánovu synu z Lohovic. Pod každým zápisem v rejstříku je uvedena původní foliace, která je složková. Jednotlivé složky jsou označeny písmeny A, B, C, D, E, folia pak římskými číslicemi. Tato foliace je vedena do fol. 43r včetně a jen zápisy z těchto listů jsou zahrnuty do rejstříku (srv. dále). Za rejstříkem již následují folia pergamenová. Knihu tvoří 74 těchto folií, dodatečně v pravém horním rohu očíslovaných arabskými číslicemi 1-74. Velkým problémem zůstává určit počet složek. Zcela zřetelných je prvních pět, přičemž pátá složka je složkou složenou. Následující, zhruba do poloviny knihy, nejsou už tak pečlivě dodržovány a jsou velmi nezřetelné. V podstatě jde o střídání složek a pouhých dvojlistů.66) ) Restaurování dosud nebylo provedeno. ) Tento údaj jsem převzala ze štítku vlepeného do knihy konzervační dílnou. Nic bližšího se mi však nepodařilo zjistit. 64 ) Počátkem 15. stol. se začaly vtlačovat ornamenty na desky knih pomocí tzv. slepotisku. Jeho podstatou je vtlačování ornamentálního kovového válečku do vlhké přírodní kůže, která se tlakem teplého nástroje zbarví do tmava. Váleček zjednodušoval a urychloval dřívější zdlouhavé zdobení desek opakovaným vtlačováním jednotlivých tlačítek (Doležal, J.: Vazby knih. Praha 1976). 65 ) Jde zejména o formulace: My manové (např. fol. 7r), Stala se výpověď a smlouva (např. fol. 9r) a Z rozkázání (např. fol. 11r). 66 ) Přesně spočítat složky by bylo možné patrně jen při rozložení knihy v rámci restaurování. 62 63

35

Některá folia jsou vystřižena, resp. vyříznuta. Chybí první folium první složky, vyříznuto je např. také poslední folium páté složky. Podle všech známek však tato chybějící folia nebyla nikdy očíslována,67) protože foliace je v celé knize průběžná. Původní označení složek majuskulními písmeny nebylo důsledně dodržováno. Jak již uvedeno, jde o písmena A-E, tedy o prvních pět složek, přičemž písmena D a E přecházejí z jedné složky do druhé. Vzhledem k tomu, že rejstřík zahrnuje zápisy vedené pouze do fol. 43r (tj. do července 1545), počet vlastních zápisů v celé knize je tak mnohem vyšší.

Stylizace, datování, vedení zápisů a jejich obsah Zápisy ve vlastním textu knihy zachycují celkem 264 právních pořízení, do tohoto počtu však nejsou zahrnuty zápisy o splátkách dluhů. Tyto záznamy jsou zcela ojedinělé a jsou připsány většinou pod zápis, kterého se týkají.68) V žádném případě nelze ztotožňovat pojmy zápis a právní pořízení. V jednom zápisu totiž může jít i o více pořízení, byť se to děje ojediněle. Většinou se každé právní pořízení zapisovalo do zvláštního zápisu. Pokud šlo o více transakcí, bývají uvnitř zápisu odděleny odstavcem. Zcela výjimečně není tato mezera dodržena pro nedostatek místa. Objevuje-li se více pořízení v jednom zápisu (max. se jedná o 2-3 transakce najednou69), bylo to zejména v případech, kdy šlo o záležitosti jedné osoby (popř. stejných osob), podobně se mohlo jednat o jeden určitý grunt apod.70) Při stylizaci zápisu se objevuje forma objektivní i subjektivní. Objektivní forma zcela jednoznačně převažuje, počet zápisů se subjektivní stylizací je téměř zanedbatelný – vyskytuje se u počátečních formulací My manové a soudce pováživše pře mezi,71) tedy v případech, kdy šlo o kolektivní rozhodnutí manů. Tento fakt sám o sobě napovídá o určité „samosprávě“ uvnitř manské soustavy. Tento typ zápisů se ale objevuje pouze čtyřikrát, a to v letech 1454, 1455 (dva případy) a 1462. V pozdější době se tato formulace již nevyskytuje. Další příklady subjektivní stylizace nacházíme až od 50. let 16. století, tedy o 100 let později. Jde o nedatovaný zápis z r. 1552, ve kterém Zikmund Vesterský, Kaplíř ze Sulevic a Jiřík Mniškovský z Entenšlanku, správcové na ten čas panství hradu Křivoklátu, činí známo, že se jim stalo listovní pořízení, aby Jiříkovi Žďárskému postoupili mlýn na hrázi Žehrovského rybníka.72) Jiný příklad je z 26. března 1571. Zápis vypovídá, že Ferdinand ráčil mně, Václavovi Auličkovi z Úlic, hejtmanu na Křivoklátě, poručit, abych přikázal vepsat do manských knih, že Ferdinand dává za věrné služby Žibřidovi Portnarovi z Kugelhofu a Tomanovi lovci dvůr v Nezabudicích, který na Ferdinanda připadl od úmrtí po zemřelém Jindřichovi z Vlčnova a jeho manželce Markétě z Branova.73 Společným rysem obou těchto zápisů je to, že nebyly pořízeny dobrovolně, ale z rozkázání. Tím se liší od jiného typu subjektivní stylizace, jakým je např. jedna z Ferdinandových výsad z r. 155974) pro Rakovník, v níž se městu za věrné služby dovoluje ponechávat si z ročního úroku pro hrad Křivoklát 20 kop grošů českých. ) ) 69 ) 70 ) 67 68

) ) 73 ) 74 ) 71 72

36

Tzn. chyběla už před tím, než byla foliace provedena. Např. zápisy na fol. 46v-47r, 74v atd. O splátkách je v knize celkem 20 záznamů. V těchto případech se transakce udály v týž den a hodinu, jak je doslova v zápisu uvedeno. Protože uvedené skutečnosti nejsou pravidlem, počítala jsem i v těchto případech jednotlivá právní pořízení samostatně. Viz vlastní text knihy fol. 1r, 2r (dva případy), 3r. Fol. 54v. Fol. 72v-73r. Fol. 62v-63r.

Na rozdíl od subjektivní stylizace se objektivní týká vesměs právních pořízení zapsaných z vlastní vůle manů. Protože těchto zápisů byla naprostá většina, povšimneme si jejich struktury dále v textu této kapitoly. Charakter zápisů je vcelku jednotný. Podívejme se blíže na to, jaké informace zápisy v knize přinášejí, tedy jejich stavby, a tím i obsahové stránky jeho celku.75) Datování je od prvního záznamu z r. 1454 na konci každého zápisu, bez ohledu na subjektivní či objektivní stylizaci. Na začátku zápisu se datování objevuje poprvé r. 1508,76) pravidelně se pak takto uvádí od roku 1510. Datace obsahují rok plně vypsaný římskými číslicemi, někdy však je (poměrně zřídka) uvedeno jen desetiletí. Tyto případy se objevují výlučně v průběhu 16. století, kdy už bylo datování psáno na začátku každého zápisu. V případě, že několik právních aktů bylo uskutečněno ve stejný den, uvádí se formulace týž den a hodinu bez opětovného udávání celého data. Pouze ve dvou případech z r. 157077) je letopočet uveden arabskými číslicemi, datování je průběžné. Také v jednom případě z r. 1486 je letopočet vypsán arabskými číslicemi, den je ovšem určen pomocí svátku.78) Po udání letopočtu následuje určení dne podle stálých a pohyblivých svátků. To znamená, že je uveden týdenní den ve spojení se jménem světce, jehož svátek na tento den připadá, popř. je nejblíže následující nebo předcházející. Typická datace pak vypadá takto: Léta božího MIIIIIXL v pondělí před svatým Matoušem. Následující zápisy ze stejného roku (nebo pokud je na první pohled evidentní, že jde o stejné století) mívají pak rok uveden pouze zkrácenou formou: Léta […] XL v neděli po svatém Václavě.79) Za datací pak zpravidla následují ostatní údaje v tomto pořadí: 1) Jméno prodávajícího nebo odkazujícího. 2) Jméno kupujícího nebo dědice. Za nezletilé bylo uváděno také jméno poručníka. Pokud šlo o více osob prodávajících či kupujících (např. sourozenci), byli všichni jmenovitě vypsáni. Vhodným příkladem je v tomto případě zápis z roku 1454, kde se uvádí, že Jan Arnošt, bratři z Menších Lohovic, prodali městiště horkovské […] Vaňkovi Zídkovi a Štěpánovi, synu toho Vaňka, odtudž z Menších Lohovic.80) 3) Název nebo popis nemovitosti,81) o kterou se jedná, eventuelně suma odkazovaných peněz. (V některých případech se mohou body 2 a 3 vyskytnout v opačném pořadí. Podle nahodilosti tohoto užívání lze usuzovat nejspíše na vůli písaře, jak tyto údaje stylizoval.) Za názvem nemovitosti obvykle následuje formulace, že grunt je prodáván v těch mezích a v těch právech a službách, tak jakž od starodávna k tomu gruntu náleží, sobě ani svým dědicům žádného práva nepozůstavuje. Tato formulace se objevuje s většími či menšími odchylkami v textu téměř ve všech zápisech. Často je připojena další upřesňující formulace uvádějící, jaké pozemky ke dvoru patřily: […] pan Petr z Rejchu vzdal a ode-

) Jde o postižení vnější formy zápisů nezávisle na obsahové stránce. Bližší obsahový rozbor zápisů viz kapitola Nástin lenní soustavy na Křivoklátsku ve světle jednotlivých zápisů manské knihy. ) Před tímto datem jde pouze o tři ojedinělé případy bez vzájemné souvislosti. 77 ) Fol. 71r a 74r. 78 ) Fol. 5v. 79 ) Uvedené příklady jsou převzaty ze zápisu na fol. 37r. 80 ) Fol. 1r. 81 ) Pouze ojediněle jsou okolnosti prodejí vypsány podrobněji. V jednom případě je vyjmenován kompletní inventář prodávaného statku (fol. 45r-v), v jednom případě jsou uvedeny některé konkrétní položky (fol. 46v47r) a v jednom případě i jména některých poddaných (fol. 7r). 75

76

37

vzdává dvůr v Nezabudicích, který slove kračkovský, s dědinami ornými i neornými, s lukami a pastvištěm i se vším, což k tomu dvoru náleží.82) Ačkoliv v tomto případě nejde o prodej, ale odkázání majetku, jde o stejnou formulaci, jako v případě prodeje. Drobné odchylky v jednotlivých zápisech záležely opět na písaři, protože se formulace ve své podstatě nemění. 4) Cena prodávané nemovitosti, resp. celková suma odkazovaných peněz (není uváděna pravidelně). Pouze v 54 případech je přímo uvedena požadovaná cena za nemovitost, z toho pouze pět případů spadá do 2. pol. 15. stol. Od r. 1510 jsou celkové částky uváděny vesměs průběžně, bez větších časových mezer. Od r. 1513 je uváděno i placení splátek za nemovitost, vcelku pravidelně se tento údaj objevuje od r. 1528. Pokud jsou splátky uvedeny, jsou vypsány podrobně i termíny jejich placení. Kromě výše zmíněných prodejů se v některých dalších konkrétních zápisech dočteme o různých peněžních transakcích, jako jsou půjčky, odkazy, přiznání dluhu, záznamy o splátkách apod. Také z jejich celkového počtu jsou jen tři zápisy z 15. století, ostatní se objevují průběžně opět od r. 1510. Hotové peníze jsou udávány převážně v míšeňských groších, počítaných na kopy. Jen ojediněle se vyskytují groše české, v jednom případě z roku 1542 se jedná o 500 uherských zlatých. 5) Formulí Actum začíná místo právního pořízení. Je vesměs stejné, a to na hradě Křivoklátě pod dnešní Prochoditou věží, dříve nazývanou v zápisech věž čtverohranatá.83) Někdy je připojen dovětek u železných vrat. Tento údaj byl spojen v jedinou formulaci s následujícím bodem. 6) Jméno úřadujícího hejtmana. Šlo tedy zároveň o formu datace, jejíž celé znění bylo: Stalo se pod věží čtverohranatou podle práva manského, za úřadu urozeného a statečného rytíře pana Petra z Chrástu a na Petrovicích, toho času hejtmana na hradě Křivoklátu.84) 7) Jména svědků právního pořízení. Bezprostředně následují po výše zmíněné formulaci a jsou uvedena slovy: A přitom byli. Někdy je formulace rozvedená: A přitom byli z manů či při přítomnosti. Počet uváděných svědků u jednotlivých zápisů je rozdílný. Kolísá mezi třemi až sedmi jmény, někde není uveden žádný svědek jmenovitě, někde jsou pouze dvě jména atd. Počet svědků zřejmě nebyl určen.85) Poprvé jsou svědkové uvedeni u jednoho ze zápisů z r. 1458, poté u jednoho zápisu z r. 1461, od r. 1468 jsou jména svědků uváděna vesměs pravidelně. Obdobnou strukturu mají téměř všechny zápisy.86) Vzorový text zápisu byl přibližně tohoto znění: Léta božího MIIIIIXL v pondělí před svatým Matoušem Bastl, syn nebožtíka Vaňka Krejčího, kterýž byl v Panoším Újezdě, prodal a vzdal grunt svůj urozenému panu Prokopovi Vojířovi z (Újezda Panošího), jeho dědicům, v těch mezech a v těch právech a službách ta[k], jakž87) od starodávna k tomu gruntu88) hudcovskému náleží, sobě ani svým dědicům žádného práva nepozůstavuje. A to vzdání stalo se pod věží čtverohranatou podle práva manského. Za úřadu urozeného pana Mikuláše z Nahorub, v ty časy hejtmana na hrádku Křivoklátu a při ) Fol. 37r. ) Ve třech případech je v zápisu doslova uvedeno: Dáno na Hradě pražském. Jedná se o jeden zápis z r. 1559 a o dva zápisy z března a října 1562. Lze předpokládat, že jde o opisy nějakých jiných písemností (viz kapitola Nástin lenní soustavy…). V posledním zápisu na fol. 2v (rok 1461) se uvádí: A ta se jest smlouva stala v Rakovníce. Zapsána byla ovšem zřejmě také až na Křivoklátě. 84 ) Fol. 25r. 85 ) Podrobněji viz kapitola Nástin lenní soustavy… 86 ) Obsahově odlišné zápisy viz též kapitola Nástin lenní soustavy… 87 ) Následující k tomu přeškrtnuto. 88 ) Následující hudz přeškrtnuto. 82 83

38

přítomnosti urozeného pana Jindřicha Seneckého89) ze Lhoty90) a pana Jindřicha91) Všetatského ze Všebořic a Vaněk Maškovic z Újezda.92) V podstatě platí, že původně takto stručné zápisy (i když tento je až z r. 1540) se během 16. století postupně prodlužují s tím, jak se stále podrobněji vypisují a uvádí nejrůznější podmínky prodeje, užívání práv a termíny splátek. Zápisy jsou v knize vedeny chronologicky, ovšem s několika výjimkami. Kniha začíná čtyřmi zápisy z r. 1454, následuje zápis z r. 145693) a pak je pět zápisů z r. 1455 a poté opět zápis z r. 1456.94) Dále je uveden jeden zápis obsahující dvě právní pořízení z roku 1455.95) Zápisy pak pokračují chronologicky do r. 1472. Za tímto rokem se nacházejí zápisy z r. 1468,96) následující pokračují opět chronologicky od r. 1474. Mezi letopočty 1483 a 1484 je vložen jeden zápis z r. 1485.97) Další jsou pak opět vedeny chronologicky, nyní už jen s jednotlivými výjimkami vzhledem k dlouhému časovému období. Pozoruhodnější porušení chronologického pořádku přichází až r. 1539. Do tohoto roku jsou vepsány dva zápisy z listopadu 1570. První z nich, na rozdíl od druhého, je poměrně obsáhlý a zpravuje nás o vzdání dědictví v Hnidousích.98) Druhý zápis je naopak nezvykle krátký i ve srovnání s ostatními, poměrně neobvyklý je také pro charakter knihy, neboť se zde hovoří přímo o složení manské přísahy.99) Bohužel se zde nemluví, stejně jako v několika dalších takových zápisech, o konkrétní manské povinnosti. Na rozdíl od ostatních zápisů zde není uvedeno ani jméno hejtmana, ani jména svědků. U prvního z těchto zápisů je uvedena datace 16. listopadu 1570. U druhého se datování uvádí nepřímo slovy téhož dne a léta. Mezi oba zápisy je však vložen jeden text z roku 1539. Protože se ale jedná u jmenovaného vkladu o stejnou písařskou ruku jako u zápisu ze 16. listopadu 1570, je zcela evidentní, že jde u druhého záznamu o stejné datum jako v prvém případě. Další zápisy ze září 1570 a června téhož roku jsou vloženy do r. 1563.100) Těsně před koncem knihy pak ještě jeden zápis z r. 1571 předchází roku 1570.101) Mohlo by se zdát, že v chronologickém řazení zápisů panuje zmatek. Při bližším pohledu však zjistíme opak – vzhledem k časovému rozpětí knihy jde opravdu jen o jednotlivosti. Vysvětlením tohoto jevu snad může být snaha o maximální využití prostoru v knize; přece jen šlo o významný právní záznam. Dokladem toho je zejména rozložení posledního roku (1570)102) do volných folií v knize, resp. do volných míst mezi jednotlivými zápisy. Složitější je situace u počátečních zápisů, kde takovéto vysvětlení neobstojí. Je možné, že písař neměl knihu r. 1454 hned k dispozici, nebo (a to spíše) neměl zkušenost se zapiNásledující ze Všebořic přeškrtnuto. Nadepsáno (ze Lhoty). Následující Seneckého přeškrtnuto. Fol. 37r. Fol. 1v. Fol. 2v. Fol. 2v. Fol. 4r. Fol. 5r. Fol. 35r. Fol. 35v. Celé znění zápisu: Albrecht Pětipeský přijal léno a slíbil povinnost manskou pod věží čtverohranatou podle obyčeje a práva manského. 100 ) Fol. 69r a 71r. Do tohoto roku je ještě vloženo po jednom zápisu z let 1564, 1567 a 1562. 101 ) Fol. 72v-73r. 102 ) Fol. 73v uvádí také letopočty 1577 a 1578, ale ty nejsou pro nás z této stránky rozhodující, protože jde pouze o záznam splácení peněz za grunt zakoupený v roce 1569. ) ) 91 ) 92 ) 93 ) 94 ) 95 ) 96 ) 97 ) 98 ) 99 ) 89 90

39

sováním jednotlivých právních pořízení do tohoto typu knihy. Dělal si tedy poznámky na zvláštní list. Při přepisování textů zápisů do knihy pak došlo k jejich chronologickému zpřeházení. Všechny tyto záznamy103) jsou pořízeny jednou písařskou rukou, je dbáno na vnější úpravu a písmo je velmi dobře čitelné. V textu není škrtáno, což by nasvědčovalo tomu, že byly opisovány učiněné koncepty. Písař zřejmě zamýšlel jednotlivé roky oddělit od sebe. Tomu napovídá nadpis na fol. 1r: Léta od narození Syna Božího tisícího čtyřstého padesátého čtvrtého. Původní snaha po přehlednosti textu se odrazila i v tom, že mezi jednotlivými zápisy je ponecháno volné místo, zřejmě na případné pozdější přípisy. Kromě označení složky a folia jsou očíslovány i jednotlivé zápisy, a to arabskými číslicemi. V průběhu vedení knihy dochází k postupné změně ve vnější úpravě zápisů. Objevují se přepisy – vynechání písmen, někde se opakují dvě stejná slova za sebou (zejména se to týká předložek – ty také velmi často v textu chybí, hlavně při psaní jmen).104) V textu je také škrtáno. Písmo není tak úhledné, přechází více do kurzívy. Zápisy tedy zřejmě byly vedeny buď přímo při právním aktu, nebo alespoň byly pořízeny bezprostředně poté, o čemž svědčí i časté střídání písařských rukou (srv. dále).

Jazyk knihy, zkratky, písmo a písaři Manská kniha je vedena v českém jazyce. Výjimku tvoří čtyři latinské zápisy na fol. 4r-v. Následují za sebou a jsou psány stejnou písařskou rukou. Dva zápisy nesou dataci léta 1474 a další dva 1475. Jejich stylizace je prakticky stejná jako u zápisů psaných česky. Zkratky jsou používány pouze v případech, kde nemůže dojít k omylu. Šlo o důležité právní texty – jednalo se o majetkové záležitosti, potřebné jak pro soukromý život manů, tak i pro řádné fungování manské soustavy dané oblasti. Proto bylo důležité jasně a konkrétně určitý právní akt popsat. Text musel být každému srozumitelný a nesmělo být pochyb, o čem vypovídá. Vždyť ačkoliv šlo o jednotnou stereotypní formulaci, každý zápis ve veřejném úředním materiálu, jakým manská kniha byla, je svým obsahem jedinečný. V používání zkratek jde hlavně o nadepsání písmene a vynechání písmen m, n, ovšem jen v určitých slovech, které se často opakují: pa – panu, diedieczuo – dědicům, Waczlawoi – Václavovi. V latinských zápisech jde o běžné zkratky: cu – cum, an – ante, ve didit – vendidit.105) Ze zkratek převzatých z latiny se v českých textech vyskytuje zejména zkratka pro datum: dath. Manská kniha zahrnuje dlouhé časové období, ve kterém můžeme sledovat proměnu písma v jednotlivých zápisech. Typem písma jde převážně o českou novogotickou kurzívu nebo polokurzívu. V knize můžeme pozorovat velké množství písařských rukou s osobitými rukopisy. Počet vkladů psaných jednou rukou je značně variabilní, písaři se střídali poměrně často.106) Protože u jednotlivých zápisů není uváděno jméno příslušného písaře, můžeme dnes těžko určit, kdo právní pořízení do knihy zapisoval. Klíčem by snad mohl být zápis z 26. března 1571,107) kde je doslova uvedeno: Stalo se toto sepsání skrze Jana Žlutického, v ty časy písaře důchodního na Křivoklátě.108) Jde o ojedi) Jde o prvních 18 zápisů. ) Např. Jan Slabec, místo správného Jan ze Slabec. 105 ) Příklady jsou převzaty z fol. 47r a z latinských textů na fol. 4r. 106 ) Kromě oněch prvních 18 zápisů, které byly zřejmě zapsány najednou. 107 ) Fol. 72v-73r. 108 ) Jan Žlutický z Lichtenfeldu byl důchodním písařem na Křivoklátě v l. 1566-1570. 103 104

40

nělou zmínku, která uvádí jméno zapisujícího písaře. Autory jednotlivých vkladů byly tedy zřejmě osoby, které na hradě působily ve funkci důchodního, hradního či komorního písaře. Tyto funkce se však pravděpodobně často spojovaly v jedné osobě. Zda však tito úředníci (tj. písaři) byli opravdu zapisovateli všech právních pořízení, nebo jimi byli popř. také někteří z ostatních hradních úředníků, zůstává otázkou. K jejímu objasnění je nezbytný podrobný paleografický rozbor a porovnání s dalšími texty křivoklátské nebo také rakovnické provenience. Kniha byla vedena přímo na hradě Křivoklátě. Zápisy byly pořizovány pod Prochoditou věží, což je doslova, jako už zmíněno, uvedeno v některých záznamech. U prezentovaného pramene lze závěrem této kapitoly říci, že jde diplomatickým typem o knihu, i když se zde nacházejí opisy jiných, cizích písemností. Jedná se ovšem o výjimečné případy, kterých si blíže všimneme v následující kapitole.

IV. Nástin lenní soustavy na Křivoklátsku ve světle jednotlivých zápisů manské knihy Již byly výše nastíněny některé obecné organizační principy lenní soustavy platné i na Křivoklátsku. V této kapitole si povšimneme především možností faktografického využití zápisů jednotlivých právních pořízení. Pouze na základě manské knihy nelze obecné principy lenní soustavy na Křivoklátsku zjistit (ty jsou při stylizaci zápisů prostě předpokládány obratem: podle práva manského), naproti tomu poskytuje pramen celou řadu konkrétních údajů, které se k manské soustavě vztahují.

Rozdělení zápisů manské knihy podle okruhů transakcí Do manské knihy byly zapisovány (zpočátku výhradně) majetkové transakce křivoklátských manů. Zápisů tohoto druhu je v knize naprostá většina, můžeme je tedy rozdělit do několika uzavřených skupin. Šlo především o tyto formy majetkových transakcí a právních aktů:109) 1) Zápisy věna: … pan … zapisuje na vsi … paní …, manželce své, její věno v … kopách grošů míšeňských 2) Odkazy dědictví: … činí zápis, že po své smrti dává dvůr … panu … a jeho dědicům 3) Odevzdání věna či dědictví potomkům (stylisticky splývá buď s bodem 1, nebo 2) 4) Potvrzení převzetí věna či dědictví (týká se vesměs přijetí léna po rodičích – srv. dále) 5) Přijetí léna. V zápisech se jedná konkrétně zejména o dvě skupiny možností, kdy je potvrzeno přijetí léna. V prvním případě jde o přijetí léna po rodičích: … pan … přijal po svém zemřelém otci … léno podle obyčeje a řádu manského, ve druhém případě jde o přijetí léna získaného koupí: … pan … přijal léno a slíbil manskou povinnost podle trhu a smlouvy, kterou má s panem … 6) Žádost o léno: … pan … a jeho manželka … žádají o léno na dvoru ve vsi … 7) Složení manského slibu: … pan … přijal léno a slíbil manskou povinnost ze statku v … 8) Zřeknutí se manského práva ve prospěch jiné osoby: … paní …, dcera zemřelého pana…, se odřekla svého práva, které měla po otci ve vsi … a vzdala je panu … 109

) Kurzívou uvádím vždy příklad obecné stylizace typických zápisů pro jednotlivé skupiny. Vynechané části textu naznačené tečkami zde kvůli přehlednosti nevkládám do hranatých závorek. Tohoto pravidla se budu držet i níže.

41

9) Prodeje manských dvorů: … pan … prodal svůj grunt ve vsi … panu … za … kop grošů míšeňských se všemi právy a povinnostmi … 10) Odkazy peněz na určitém manském dvoru: … pan … dává a odkazuje na dvoře ve vsi … panu …, svému vnukovi, … kop grošů míšeňských… 11) Půjčky hotových peněz mezi many. Nejčastěji na placení některého manského dvora: … pan půjčil … kop grošů míšeňských na dvůr ve vsi … panu … 12) Přiznání dluhu: … pan … přiznal, že je dlužen … kop grošů míšeňských panu …, také se vyskytuje formulace: …pan … činí známo, že je dlužen … kop grošů míšeňských panu … 13) Frajmark (směna nemovitosti za jinou nemovitost). Tento druh zápisu není příliš častý, poprvé se toto právní pořízení objevuje až v zápisu z 18. listopadu 1511.110) Také po tomto datu se tyto zápisy objevují sporadicky, většinou šlo o frajmarky luk (např. 4. července 1515111): … pan … udělal frajmark o lán dědiny s panem … Kromě těchto hlavních okruhů zapisovaných transakcí se objevuje nepočetná skupina dvanácti zápisů, které jsou svým obsahem odlišné od uvedeného schématu. Vyjma následujícího zápisu je můžeme rozdělit zhruba do dvou skupin: 1) různé výsady a privilegia, i když jak se zdá, jde hlavně o opisy jiných písemností – srv. dále, a 2) kolektivní rozhodnutí křivoklátských manů v místních sporech. Již zmíněný zápis, který nelze zařadit do některé z těchto skupin, se týká dobrovolného záduší. V dubnu 1545 se Martin Hudec z Panošího Újezda dobrovolně podvolil k záduší z mlýna, který postavil na manském gruntu v Panoším Újezdě, dávat pět grošů malých a z gruntu, který koupil (z Tyter) k tomu mlýnu, dva groše malé, tzn. na každého svatého Havla sedm grošů míšeňských.112) Ve skupině zápisů výsad a privilegií jde celkem o sedm zápisů. Všechny byly pořízeny z popudu držitele panství, který byl při nich jedinou rozhodující osobou, na rozdíl od ostatních zápisů, kde aktivními činiteli byli sami manové. Jeden zápis se týká výsad pro Otíka ze Šlovic za věrné služby. Do manské knihy byl zápis vložen z rozkázání Vladislava uherského, českého krále.113) Ostatní zápisy pořídil hejtman na Křivoklátě, ačkoliv v některých je uvedeno: dáno na Pražském hradě. Jedná se celkem o tři případy. Je pravděpodobné, že také v těchto případech šlo o opisy písemností jiné provenience (majestátů nebo privilegií), dodatečně do manské knihy zanesených. Dva zápisy zachycují Ferdinandovy výsady pro město Rakovník, poskytnuté za věrné a poddané služby při lovech, a to ponechávat městu z ročního úroku pro hrad Křivoklát 20 kop grošů českých. První ze zápisů je z r. 1559,114) druhý je upřesněním první výsady a je z března 1562.115) Oba zápisy doplňuje Žibřid Portnar z Kugelhofu, křivoklátský hejtman. Dalším zápisem oznamuje, že dostal od arcivévody Ferdinanda poručení, aby nechával purkmistru a konšelům města Rakovníka oněch dvacet kop grošů českých ročně.116) Další dva zápisy jsou Ferdinandovými výsadami pro křivoklátské many za jejich věrné služby a v obou případech jsou propůjčením manského statku. Prvá odměna za služ) Fol. 12v. ) Fol. 17v. 112 ) Jde o zápis z 28. února 1545. Konkrétní údaje o záduší chybí (fol. 40r, regest. č. 192). 113 ) Fol. 9r. Zápis není datován. Otík ze Šlovic si může postavit nebo koupit dvůr pod hradem – nemusí z něj nic platit ani konat žádné služby – a má být poslušný jen krále, žádného jiného pána. Další řada výsad se týká rybolovu v potocích apod. 114 ) Fol. 62v-63r. 115 ) Fol. 71v-72r. 116 ) Fol. 62v. Zápis není datován, avšak pochází snad z r. 1559. 110 111

42

by byla zapsána Jiříkovi z Entenšlanku. Obdržel za ně v manství ves Lišno.117) Zápisem z 26. března 1571 dává Ferdinand za věrné služby Žibřidovi Portnarovi z Kugelhofu a Tomanu lovci dvůr v Nezabudicích, který na Ferdinanda připadl odúmrtím po zemřelém Jindřichovi z Vlčnova a Markétě z Branova, jeho manželce.118) Netypickým zápisem (z 2. října 1562) je milost pro muže vězněného na Křivoklátě. Ferdinand I. oznamuje Václavovi ze Šternberka a na Zelené Hoře, aby na prosbu Šimona Firbase tohoto muže pustil z vězení.119) Šimon Firbas (také uváděný jako Šimon z Husince) si na Křivoklátě odpykával dlouholetý trest za skládání posměšných říkadel a písniček proti králi a církvi.120) Do druhé skupiny zápisů, kolektivních rozhodnutí křivoklátských manů, patří čtyři vklady. Jsou psány v letech 1454, 1455 (dva zápisy) a 1462.121) Charakteristická je pro ně subjektivní stylizace a úvodní formulace: My manové a soudce pováživše pře… Všechny tyto zápisy se týkají sporů o dědictví (činí v tomto smyslu o nároky na manské dvory). Nasvědčují tomu, že v této době snad ještě fungoval na Křivoklátě manský soud. V pozdějších letech o něm jakékoliv zprávy mizí. K roku 1529 máme přímo doklad, že neexistuje.122) Křivoklátská lenní soustava byla zřejmě kompaktním celkem, využívajícím vlastní právnické prostředky a pomůcky, tj. v našem případě manskou knihu, která potřebám zdejších manů plně vyhovovala.

Osoby zúčastněné při jednáních – hejtman a svědkové V zápisech je přímo uvedeno jméno hejtmana, za jehož úřadu byl zápis pořízen. Podle jednotlivých datovaných zápisů je pak možno sestavit seznam křivoklátských hejtmanů v letech 1454 až 1570. Ten však není přesný, pokud je potřeba zjistit rok, k němuž je hejtman uveden jakožto úředník. Je to dáno povahou pramene, který jméno hejtmana uvádí v jednotlivých zápisech, i nedatovaných. Nepřesnosti pak vycházejí z několika příčin. Buď písař zapomněl jméno hejtmana zapsat (což se stávalo ojediněle), nebo v určitých letech nebyl žádný zápis proveden. V zápisu také mohlo být uvedeno hejtmanovo jméno, ale chybí datace. Vzhledem k častému střídání písařských rukou nelze některá data přesně určit. Druhé dva uvedené případy jsou největším zdrojem nepřesností, zejména pokud chybí zápisy pro některé roky. To je poměrně častý případ. Ze seznamu hejtmanů tak na základě manské knihy vypadl například Jiřík Kamarýt ze Žirovnice, jehož nejmenuje ani August Sedláček. Ten totiž jako pramen také cituje manskou knihu, v níž Kamarýt není žádným zápisem doložen. Úřad hejtmana zastával krátce během roku 1538123) a v knize chybí patrně proto, že za období jeho úřadu nebyl učiněn žádný zápis. Soupis hejtmanů podle manské knihy tedy přímo neuvádí rok hejtmanova nástupu a odchodu ze služby, ale datum první a poslední zmínky o něm v příslušném zápisu (seznam viz příloha č. 2)

) Fol. 64r-v. Zápis není datován, pochází však patrně z r. 1570. ) Fol. 72v-73r. 119 ) Fol. 65v. 120 ) Viz také II. kapitola. 121 ) Fol. 1r, 2r, 3r. 122 ) Viz dopis Albrechta z Vřesovic české komoře (II. kapitola). Také v literatuře nejsou o zdejším manském soudě žádné zmínky. 123 ) Jiříka Kamarýta uvádí k roku 1538 Václav Kočka (s. 68). 117 118

43

Hejtman byl jediným hradským úředníkem, jehož funkce byla v zápisech pravidelně zaznamenávána. Jeho jméno se stávalo určitou formou datace zápisu. Z těchto zápisů totiž nevyplývá, že by jeho přítomnost u právního pořízení byla nezbytná. Formulace říká: … stalo se za úřadu urozeného a statečného rytíře pana Petra z Chrástu a na Petrovicích, toho času hejtmana na hradě Křivoklátu, a při tom byli urození vladykové…124) Někdy je konec formulace pozměněn: … a při tom byli z manů … nebo … při přítomnosti… Poté následují konkrétní jména svědků jednání. Z celé formulace můžeme usuzovat, že nutná byla pouze přítomnost svědků. Jejich celkový počet nebyl patrně určen. Podle sestaveného seznamu svědků dle četnosti jmen vyplývá, že jejich výběr byl nahodilý. Naznačuje to nejen jejich celkový vysoký počet, ale především fakt, že jména svědků se vyskytují většinou jen jedenkrát v průběhu celé manské knihy. Záleželo na jednotlivých stranách, koho si za svědka (resp. za svědky) vybraly. Svědčí o tom zápis z 21. srpna 1548, kdy Dorota Příčská z Příčiny činila závěť (testament) a přitom jsa v trestání pána Boha všemohoucího požádala čtyři pány125) (jejich jména jsou uvedena na konci zápisu jako jména svědků), aby byli při řízení statku jejího.126) Výběr svědků byl pravděpodobně určen dvěma hledisky: jednak šlo o osoby ze sousedství jedné či druhé strany, jednak byly svědky osoby, které právě na hradě pobývaly. Ve druhém případě šlo vesměs o místní many, kteří si na hradě plnili své manské povinnosti. Svědky však mohly být osoby i z jiného regionu. Příkladem může být Jiřík starší z Lišova, který svědčil v jednom případě v červenci 1471, kdy Jan starší z Lipence vzdal dědictví bratřím Václavovi, Bohuslavovi a Janovi z Lipence.127) V r. 1539 svědčili v jednom případě Bohuslav Kfelíř Hasištejnský z Lobkovic a Jakub z Března a na Brozanech, hejtmané Žateckého kraje.128) V březnu roku 1570 je mezi svědky uveden Mikuláš Long, důchodní písař Ferdinandova panství Chomutov.129) Tyto osoby pobývaly na Křivoklátě ze služebních důvodů, patrně v souvislosti s nějakým pověřením, které vyplývalo ze vzájemných styků komorních panství. V případě Mikuláše Longa šlo o styky v rámci panství Ferdinandových. Jména těchto svědků z jiných regionů se objevují v zápisech většinou pouze jedenkrát. V jiných případech, hlavně pokud šlo o many křivoklátské, mohli tito svědčit ve více případech – především pokud pobývali delší dobu na hradě. Kromě řady křivoklátských manů, jejichž jména se vyskytují v této souvislosti také pouze jednou či dvakrát, se objevuje několik jedinců, kteří svědčili u relativně vysokého počtu právních pořízení (pětkrát a vícekrát svědčili manové uvedení v příloze č. 3). V těchto případech šlo vesměs o osoby, jejichž přítomnost na hradě byla důležitá nejen z hlediska plnění manských povinností, ale i z důvodu plnění povinností úředních. Například Jiřík z Podhoří, Jiřík z Entenšlanku, Jan Heřman i Viktor z Plzně zastávali na Křivoklátě různé funkce (srv. dále) a zároveň byli křivoklátskými many. Tento fakt však nebyl podmínkou pro to, aby se určitá osoba mohla stát svědkem právního pořízení, neboť například výše jmenovaný Mikuláš Long je uveden jako svědek, přestože křivoklátským manem nebyl, podobně jako Jiřík starší z Lišova. ) Fol. 25r. ) Jmenovitě hejtmana Zikmunda z Gerštorfu, Jindřicha Všetackého ze Všebořic, Jiříka Kamarýta ze Žirovnice a Jana Šmohaře z Rochova a na Všetatech. 126 ) Fol. 51v-52r. 127 ) Fol. 3r. 128 ) Fol. 35v, zápis z 11. května 1539. 129 ) Tj. arcivévody Ferdinanda Tyrolského (fol. 71r). 124 125

44

Pokud bylo uskutečněno více právních pořízení v jeden den, mohli být titíž svědkové uvedeni pro všechny tyto zápisy. Roku 1483 šlo o čtyři zápisy v jeden den.130) Podobně u dvou zápisů z roku 1499 jsou jmenováni stejní svědkové.131) Tato skutečnost ovšem neplatila pravidelně. Svědkové stejní být nemuseli, popř. mohli být totožní jen někteří. Záleželo tedy opět na stranách, koho o svědectví požádaly, resp. čí přítomnosti na hradě využily.132) Vesměs však platí, že u dvou právních pořízení uskutečněných v jednom dni jsou uvedeni i stejní svědkové. Mezi svědky nalézáme někdy i hradské úředníky. Pokud jejich jména nejsou v knize uvedena v této souvislosti, zůstávají pro nás anonymní. Vyskytují-li se hradští úředníci mezi svědky, následuje zpravidla za jménem úředníka označení jeho úřadu (např. Jan Heřman, lovčí). Neplatí to však ve všech případech – není tedy možné sestavit objektivní seznam těchto úředníků už také vzhledem k tomu, že všichni v úloze svědků pochopitelně nevystupovali. Přesto když vybereme mezi svědky jména úředníků (tj. jména, za kterými označení funkce nechybí), získáme opět na základě datovaných či datovatelných zápisů torzovité údaje o době, kdy se ve svém úřadě objevují (viz příloha č. 4). Mezi svědky jsou uvedeni i dva služebníci, resp. je konkrétně označen druh jejich služby,133) a také rakovničtí měšťané bez ohledu na to, zda v právním pořízení šlo o transakci prováděnou rakovnickým měšťanem. Podstatné bylo, že šlo o many a z toho důvodu byli na hradě přítomni.134) Tito měšťané byli zároveň vlastníky práv a povinností na některých křivoklátských manstvích. Doklady pro to nalézáme v manské knize v několika zápisech: Roku 1484 poručníci Průša Linšovic z Rakovníka a Blažek z Lužné vzdali poručenství – dvůr v Lužné – rychtáři luženskému. Svědky byli Jan purkrabí a Vřetislav Budský.135) V listopadu 1468 prodal Vít, rychtářův syn ze Hředel, své dědictví – rychtu s krčmou – Ješkovi z Rakovníka. Svědkové byli z konšelů Václav Makovec, Václav Zoubek, Václav Buškovec, Havel Točil a z obecních starších Bušek Filip Oštěšek.136) V květnu 1510 Jan Kunšovic ze Všetat vzdal své právo Jiljímu z Rakovníka na polovici statku, který má ve Všetatech (šlo o pomoc na platbě statku Vaňkovi Kunšovic – Jan nestačil sám platit).137) V březnu 1521 prodal Bartoš z Větších Lohovic půl popluží s dvorem Řehořovi z Rakovníka, měšťanu.138) V červnu 1521 Řehoř z Rakovníka vzdal půl popluží se dvorem (viz předchozí zápis) Bartošovi. Svědkem byl pouze rychtář z Větších Lohovic (jeho jméno není konkrétně uvedeno).139)

) Svědkové těchto právních pořízení byli: Jan starší z Chrástu a v Panoším Újezdě, Mikuláš Boreň ze Slabec, Jan Koutek z Újezda a Otík ze Šlovic (fol. 5r). 131 ) Abraham Čichalovec, Jindřich Dobrský ze Tmaně a Litule z Hřilic (fol. 8r). 132 ) Konkrétně se to přihodilo např. v červenci r. 1515 u dvou zápisů právních pořízení z téhož dne. U prvního z nich jsou uvedeni jako svědkové Petr Příčský, Jan ze Všebořic a na Všetatech, Zikmund z Příčiny, Jan Mušta z Řepan a Jan Bořek z Rabštejna. U druhého jsou svědky: Petr Příčský, Jan z Losu, Zikmund Příčský (tj. z Příčiny) a Bořek (patrně Jan Bořek z Rabštejna) (fol 17r-v). 133 ) Jan pověžní (1520) a Václav, pekař z Bud (červenec 1529). 134 ) Šlo o tyto rakovnické měšťany: Václav Mlask (listopad 1518), Andres Řezník (srpen 1520), Jan Trnka (srpen 1520), Vavřinec Knap (červenec 1529), Martin Mazánek (červen 1554), Václav Mutějovský (b. d.), Jiřík Pekař (červenec 1563). 135 ) Fol. 6r. 136 ) Fol. 7v. 137 ) Fol. 10v. 138 ) Fol. 23r. 139 ) Fol. 23v. 130

45

Ceny nemovitostí Ceny prodávaných nemovitostí, většinou splatné v určitých termínech, jsou dalším údajem, který poskytují zápisy v manské knize. Termíny splátek byly převážně určeny na den svatého Jiří nebo svatého Havla. Co se týče cen nemovitostí, je pravděpodobné, že se zde negativně projevila obecně vzestupná tendence cen, patrná ve větší míře od třicátých let 16. století, nejprve v souvislosti s neúrodou a zdražením zemědělských výrobků.140) Vzestup cen za venkovské nemovitosti však může být zavádějící, protože nevíme nic bližšího o velikosti a vybavenosti konkrétního prodávaného manství. Ukažme si tedy na příkladu, jak vzrostla cena jirášovského dvora v Panoším Újezdě, který byl prodáván v rozmezí několika let dvakrát: V říjnu roku 1543 prodal Jíra (jinak Jirášek) svůj dvůr v Panoším Újezdě Jakubovi z Chmelic za celkovou sumu 105 kop grošů míšeňských,141) v dubnu 1546 prodal Jindřich a Jiřík, bratři Chmeličtí z Chmelic a na Hořeticích, tento dvůr, který měli po svém otci v Panoším Újezdě, Jiříkovi z Frumic za 175 kop grošů míš.142) Cena stejného dvora se tedy zvýšila o 70 kop grošů míš. Protože jde během tří let o vysoké zvýšení ceny, lze předpokládat, že nový majitel jirášovský dvůr nějakým způsobem rozšířil, nebo, a to je pravděpodobnější, započítal do celkové ceny i cenu zasetého obilí. Zvýšení ceny je více patrné také u poplužního dvora ve Hvozdě a poloviny Vlčí hory. V říjnu 1559 je Jakub Calafous ze Hvozda prodal Janu Carišovi, rakovnickému měšťanu, za 381 kop g míš.143) V dubnu 1562 zase koupil Jan Cizl z Teltic tento poplužní dvůr a půl Vlčí hory od Jana Cariše z Rakovníka za 400 kop g míš.144) I v tomto případě však byly transakce provedeny v říjnu a dubnu. U většiny ostatních dvorů žádné konkrétnější údaje nezískáme, protože cena nebyla pravidelně uváděna. Některé manské grunty velmi často měnily majitele. Poměrně zřídka se však jednalo o prodej celých vsí (pouze v případě drobných lokalit, které byly z dnešního hlediska spíše rozlehlejšími samotami – např. statek Voleček, Vokrouhlík, Sadlno apod.). Sestavíme-li soupis vsí, o kterých je v manské knize zmínka v souvislosti s nějakou transakcí, pak jednoznačně převažuje Panoší Újezd (67 transakcí), za nímž následují Menší Lohovice (21), Kounov (17) atd. (viz příloha č. 5). Vysoký počet transakcí v některých vesnicích neznamená, že by byl tolikrát prodáván jeden dvůr, ale spíše naznačuje vyšší počet manských dvorů v některých vsích. Zcela zřetelná je tato skutečnost v případě Panošího Újezda. Zápisy se tedy mohou vztahovat k různým manstvím v téže vsi. Tím počet zápisů narůstá.

Frekvence zápisů pro jednotlivá léta v období 1454-1566 Frekvence zápisů pro jednotlivá léta je v manské knize poměrně stabilní. Určitý vzestup počtu zápisů je patrný po roce 1510, ale kromě roku 1528, kdy bylo učiněno 13 zápisů, nedochází k podstatným výchylkám. Nápadné je pouze to, že zhruba od r. 1506 se už jen zřídka vyskytují léta, kdy do knihy nebyl učiněn žádný zápis. Vzestup počtu zápisů v některých letech je snad možno spojovat s momentálním oživením na Křivoklátě, např. v 80. letech 15. století v souvislosti se stavební činností na hradě, rok 1528 pak ukazuje na přeměny spjaté bezprostředně s českou komorou. Frekvence zápisů tedy přímo odráží ) K tomu např. Janáček, Josef: České dějiny I/1. Doba předbělohorská 1526-1547. Praha 1968. ) Fol. 39v-40r. 142 ) Fol. 44v-45r. 143 ) Fol. 66v-67r. 144 ) Fol. 68r. 140 141

46

péči, kterou majitel – král – svému panství, a tím i manské soustavě v určité době věnoval (viz příloha č. 6). Na frekvenci zápisů v knize se můžeme ovšem podívat z jiného pohledu. Vezmeme-li za podklad datované (a datovatelné) zápisy a spočítáme-li počet těchto zápisů v jednotlivých měsících bez ohledu na konkrétní rok, vidíme, že počet vkladů v určitých měsících klesá. Jejich nejnižší počet je v lednu (8) a v únoru (10), což zřejmě souvisí s nepříznivými klimatickými podmínkami v této roční době ve vztahu s geografickou polohou Křivoklátu, tedy se špatnou dopravou manů na hrad. V březnu počet manů prudce vzrůstá, avšak od května nastává nejprve postupný, v září pak velmi prudký pokles zápisů až na 8, což se rovná lednové, nejnižší hodnotě. Tento fakt pravděpodobně souvisel s probíhající zemědělskou sezónou, a to od začátku senoseče až do skončení žní. Od října do listopadu lze pozorovat opět prudký vzestup – podzimní práce v těchto měsících už skončily.145) Nejvíce zápisů bylo pořízeno v neděli a v pondělí. Od pondělí do středy (kdy je počet nejnižší z celého týdne) jejich počet nepatrně klesá. Souvisí to snad s poměrně řídkou farní organizací v okolí Křivoklátu, rozloženou navíc do jiných lokalit, než byly manské vsi. Majetkové transakce manů byly jimi vyřizovány na hradě v časové souvislosti s nedělními bohoslužbami v hradní kapli, v dalších případech v době plnění jejich manských povinností. Vcelku je ale tato frekvence zápisů během týdne poměrně vyrovnaná.

V. Závěr Ve finančních záležitostech se po roce 1527 projevoval na křivoklátském panství také vliv české komory. Souviselo to s povahou Křivoklátska jako komorního panství a snad částečně i s Ferdinandovou snahou vymanit finanční správu z rukou stavů. Poprvé se panovníkovy snahy projevily už roku 1454 za Jiřího z Poděbrad, který se též pokoušel o stabilizaci královského majetku. Na Křivoklátsku se to konkrétně projevilo založením manské knihy. O tom, že nešlo o ojedinělý případ, svědčí i ta skutečnost, že v téže době byla založena také manská kniha hradu roudnického.146) Stalo se tak r. 1455, tedy pouze o rok později než na Křivoklátsku. Kniha je zároveň dovedena do zhruba stejné doby (do r. 1571) jako manská kniha křivoklátská. V tomto případě jde však pouze o nepřímé souvislosti, protože v případě Roudnice byl hrad v držení města, a to bylo tedy hlavou manské soustavy. Roudnická kniha má téměř stejnou stylizaci jako křivoklátská, jednotlivé formulace jsou prakticky totožné, pouze s drobnými odchylkami danými organizací zdejšího lenního systému (např. … stalo se s povolením pana purkmistra …, zatímco na Křivoklátě to byl hejtman, apod.). Stylizace zápisů tedy pravděpodobně vyplývala už ze samotné povahy manského práva. Ferdinandovy instrukce pro českou komoru se tedy musely také nějak odrazit na jednotlivých panstvích (tj. instrukce z let 1527, 1530 a 1548).147) Na Křivoklátsku se to projevilo opět v souvislosti s vedením manské knihy. Nebyla sice založena kniha nová, ale některé změny jsou patrné v obsahu jednotlivých záznamů. ) S těmito tezemi polemizuje ve své práci Daniel Doležal. Při výzkumu trutnovské manské knihy došel k závěru, že největší tamější frekvence zápisů byla naopak v prosinci až únoru a pak v květnu až červenci, tedy v době vegetačního klidu. Vznáší tak kritickou otázku závislosti na zemědělském cyklu a na dopravních podmínkách v těchto dvou krajích (Doležal, s. 243-244). 146 ) SOA Litoměřice, pobočka Žitenice, fond Rodinný archiv Lobkoviců. 147 ) Jednotlivá ustanovení instrukcí pro českou komoru podrobně viz Pešák, Dějiny královské české… 145

47

Především došlo k částečnému vzestupu počtu zápisů a k jejich relativně pravidelnému pořizování (prudký vzestup nastal, jak již bylo řečeno, bezprostředně po r. 1528). Stylisticky nedošlo k žádným úpravám. Objevuje se ale preciznější a podrobnější vedení zápisů. Přímo se to projevilo zejména u vkladů, ve kterých šlo o půjčky peněz a jejich splácení. Přesněji se začaly vypisovat jednotlivé podmínky těchto transakcí, zejména splátek a sankcí za neplacení. To se týká i prodejů. Jestliže se do roku 1528 objevovaly konkrétní termíny splácení hotových peněz jen sporadicky, po r. 1528 jsou uváděny vesměs pravidelně. Pečlivost ve vedení zápisů se projevila i v případech přeškrtávání vyplněných právních pořízení. Do roku 1528 jsou tyto zápisy pouze přeškrtnuty mřežováním. Poté se někdy objevují i vysvětlující přípisy, jako například poznámka pod vkladem z prosince 1528: … tento zápis jest propuštěný …148) V dubnu 1548 učinil Burjan Chodaur z Lokte zápis na grunt v Panoším Újezdě, který koupil od Jana Doupovce z Doupova – zároveň Burjan Chodaur dává týž grunt Janu Kfelíři ze Zakšova. Pod tímto mřežovaně přeškrtlým zápisem je dovětek: tento zápis pan Jan Kfelíř sám svou rukou přetrhl. 149) Tímto aktem Kfelíř stvrdil převzetí gruntu. Křivoklátští manové měli zřejmě také možnost obracet se k dvorským deskám, ale po konfrontaci manské knihy s tímto pramenem se zdá, že této možnosti příliš nevyužívali. Například ve druhé knize půhonné z let 1407-1530150) nalézáme pouze sedm zápisů týkajících se sporů křivoklátských manů, a to z let 1454, 1456, 1460 a 1485. Knihy povolací jsou v tomto ohledu ještě stručnější.151) Křivoklátská manská kniha tedy zřejmě potřebám místních manů plně postačovala a vyhovovala. Cílem této práce bylo především podat základní informace o manské knize a křivoklátské manské soustavě. Manská kniha je mnohostranně využitelným pramenem, jako celek poskytuje množství údajů. Z nastíněných možností jejího využití jako historického pramene vyplývá, že z časových důvodů nebyl proveden podrobnější rozbor všech uvedených faktorů. Rovněž by byla nutná konfrontace knihy s ostatními soudobými prameny odlišného charakteru. Proto je předpokládaná práce pouze dílčím příspěvkem ke studiu fungování lenního systému v Čechách.

Příloha č. 1 Regesta zápisů právních pořízení obsažených v manské knize Regestář postihuje všechna právní pořízení zapsaná v rozmezí let první manské knihy, tj. v letech 1454-1566 (resp. 1570). Při jeho sestavování jsem se soustředila zejména na stručnost a přehlednost regestů, proto zde nejsou uváděna jména svědků jednotlivých právních pořízení. Ta jsou obsažena v příloze č. 3. Jména vesnic uvádím pokud možno v dnešní podobě. Jména jednotlivých manů ponechávám vesměs v takové podobě, v jaké jsou psána v manské knize. Jejich etnografie se v jednotlivých zápisech výrazně nemění. Upravila jsem pravopis pouze dvou jmen: Petr z Raychu uvádím v regestáři jako ) Fol. 29v-30r. ) Fol. 51r. 150 ) Vyd. Gustav Friedrich, Desky dvorské VIII, Druhá kniha půhonná z let 1407-1530, č. 126-126a, s. 96-101; č. 145, s. 110-111; č. 253, s. 185-189; č. 436, s. 293-294; č. 508, s. 339; č. 684, s. 459-460; č. 771, s. 510. 151 ) Archiv český 31, 35, 36, První a druhá kniha povolací. V uvedeném období zde konkrétní případy prakticky chybí. 148 149

48

Petr z Rejchu, protože je tak uváděn i v literatuře. Dále se vyskytují v manské knize dvě varianty jména Šmohař, i když jde o jednoho člověka. Jedna z variant uvádí Šmuhař, druhá Šmohař. Protože používání obou variant je vyrovnané, přiklonila jsem se ke druhému způsobu. 1. 1454, 28. 10. Rozhodnutí manů o sporu mezi pány Janem a Jindřichem z Rožmberka (fol. 1r) 2. 1454, 18. 11. Jan a Arnošt, bratři z Menších Lohovic, prodali herkovské městiště Vaňkovi Zídkovi a jeho synu Štěpánovi za 11 kop grošů (fol. 1r) 3. 1454, 18. 11. Anna a Markéta, dcery zemřelého Jana Straky ze Skryj, prodaly své dědictví ve Všetatech Janovi z Doupova a ze Všetat (fol. 1v) 4. 1454, 16. 12. Václav Šiška z Panošího Újezda se odřekl dědictví, tj. dvou lánů v Panoším Újezdě (fol. 1v) 5. 1455, 28. 4. Rozhodnutí manů o sporu mezi Šiškou z Rousínova a Synem z Tyter o dědictví v Panoším Újezdě po zemřelém Šiškovu bratru (fol. 2r) 6. 1455, 28. 4. Jan Syn z Tyter vzdal své jméno v Panoším Újezdě, které obdržel na Šiškovi z Rousínova, Martinovi Krňákovi (fol. 2v) 7. 1455, 11. 8. Markéta z Lohovic, dcera zemřelého Jana Myčera, přijímá svého muže Petříka z Hřešihlav na svůj statek (fol. 2r) 8. 1455, 11. 8. Kačka z Kounova udělala smlouvu o své právo, které měla po svém otci Jaroslavovi v Kounově se svým synem Buškem, a to takovou, pokud by nechtěla na gruntu zůstat až do své smrti, má od Buška dostávat ročně 4 kopy grošů (fol. 2r)

49

9. 1455, 11. 8. Rozhodnutí manů o sporu mezi Drahoněm a Sulkem. Sulek se má odříci práva ve vsi Sadlno a nadále se sem nevracet (fol. 2r) 10. 1455, b. d. Bartošek ze Šlovic prodal své dědictví ve Šlovicích svému bratranci Sulkovi (fol. 2v) 11. 1455, b. d. Domka z Javora, Bartoškova manželka, vzdala své věno ve Šlovicích Sulkovi (fol. 2v) 12. 1456, 23. 4. Kateřina prosila o své věno, které měla z dědictví po svém zemřelém manželovi Arnoštovi z Lohovic, celkem o 10 kop grošů (fol. 1v) 13. 1456, b. d. Jan Špatka z Hnidous prodal své dědictví v Hnidousích Jindřichu z Malíkovic za 87 kop grošů (fol. 2v) 14. 1458, b. d. Důra z Menších Lohovic, manželka Jeníkova, vzdala své dědictví v Menších Lohovicích Štěpánovi Zdíkovic, svému bratru (fol. 2v) 15. 1461, 3. 1. Stala se výpověď a smlouva o manské právo mezi Václavem z Příčiny a Jankem z Příčiny (fol. 2v) 16. 1461, 28. 5. Kateřina z Drhonic, dcera zemřelého Heřmana Vnučka z Plavče, se odřekla svého práva v Plavči, které měla po otci, a vzdala je Janu Chotkovi z Chockova (fol. 3r) 17. 1462, 25. 1. Rozhodnutí manů o sporu mezi Krňákem z Újezda, jeho sestrami a macechou o dědictví po otci (fol. 3r) 18. 1468, 20. 3. Hynek mladý Hložek vzdal své právo, které měl v Jezevcích, Frechovi (fol. 4r)

50

19. 1468, 21. 3. Frech vzdal své dědictví v Jezevcích Petrovi z Jezevec (fol. 4r) 20. 1471, 19. 7. Jan starší z Lipence dobrovolně vzdal své dědictví v Kolešově Václavovi, Bohuslavovi a Janovi, bratřím z Lipence (fol. 3r) 21. 1472, 12. 10. Václav Kožišník z Hnidous prodal dědictví, které měl od Jana Sobola, Janovi Hochovi za 122 kop grošů (fol. 3r) 22. 1474, b. d. Václav z Nové Vsi a z Hnidous prodal dvůr v Hnidousích Petrovi z Cheratic (fol. 4r) 23. 1474, b. d. Dorota z Větších Lohovic vzdala svůj statek Bohuslavovi, manželu svému (fol. 4r) 24. 1475, b. d. Jan Doupovec z Doupova vzdal své dědictví v Panoším Újezdě Šavlovi (fol. 4v) 25. 1475, b. d. Jan z Doupova vzdal své právo, které měl ve Všetatech, Janovi ze Strojetic (fol. 4v) 26. 1476, 12. 1. Jan ze Strojetic vzdal své dědictví ve Všetatech Václavovi z Hůrky (fol. 4v) 27. [1480 ?], b. d. Petr z Těrešova vzdal své dědictví v Menších Lohovicích Kubcovi z Lohovic (fol. 4v) 28. [1480 ?], b. d. Jan z Jezevec vzdal své dědictví v Jezevcích Bohuslavovi ze Senomat (fol. 4v) 29. 1480, b. d. Bohuslav ze Senomat vzdal věnné právo, které mu vzdala jeho žena Dorota, Janovi z Jezevec (fol. 4v)

51

30. 1482, b. d. Jan a Mikuláš, bratři z Hřešihlav, vzdali dědictví v Lohovicích Bohuslavovi ze Senomat (fol. 5r) 31. [1483], 14. 8. Markéta, manželka zemřelého Hokyně, vzdala své právo v Menších Lohovicích svému synu Václavovi (fol. 5r) 32. [1483], 14. 8. Anička vzdala dobrovolně své právo témuž Václavovi, svému bratru, za to jí z rozdílu za její díl dal 2 kopy grošů míšeňských a 20 grošů (fol. 5r) 33. 1483, 14. 8. Václav Hokyně mladý vzdal dědictví v Menších Lohovicích Matějovi, Šilhanovu synu (fol. 5r) 34. 1483, b. d. Markéta z Vařin, manželka zemřelého Jana Dětvina, vzdala své věnné právo v Menších Lohovicích Matějovi, Šilhanovu synu (fol. 5r) 35. 1484, b. d. Dorota, Anna a Kateřina, sestry z Hlivojed, prodaly své právo v Hlivojedech, které měly po svém zemřelém otci Janovi Slavňovi a po bratru Jírovi Slavňovi, Kubovi ze Pšovlk (fol. 5v) 36. [1484], b. d. Marta z Menších Lohovic vzdala své právo v Menších Lohovicích pastorkovi Janovi a synu Matějovi (fol. 5v) 37. [1484], b. d. Dorota z Menších Lohovic vzdala své dědické právo v Menších Lohovicích, kromě svého věna, svému manželu Václavovi (fol. 5v) 38. 1484, 4. 5. Václav Hůrka z Hůrek vzdal své dědictví ve Všetatech Jindřichovi Penízkovi ze Slatiny (fol. 6r)

52

39. 1484, b. d. Vaněk Hudec z Panošího Újezda prodal loučku v Panoším Újezdě, ležící vedle louky Kubovy, Kubovi z Panošího Újezda za 4 kopy grošů míšeňských (fol. 6r) 40. 1484, b. d. Průša Linšovic z Rakovníka a Blažek z Lužné vzdali poručenství a dvůr v Lužné luženskému rychtáři (fol. 6r) 41. [1485, 14. 6.] Bohuslav ze Senomat vzdal své dědictví ve Větších Lohovicích, které koupil od Jana Mikuláše, bratří z Hřešislav, své manželce Dorotě (fol. 5r) 42. 1485, 14. 6. Dorota, manželka Bohuslava ze Senomat, vzdala své dědictví v Jezevcích svému manželovi (fol. 5r) 43. 1486, 16. 5. Jan mladší z Lipence vzdal své dědictví ve Velkém Kolešově Zikmundovi Hromadovi z Boršic a na Stochově (fol. 5v) 44. 1486, 26. 5. Mikuláš z Větších Lohovic vzdal své právo ve Větších Lohovicích svému bratru Vaňkovi, za to Mikuláš přijal v Menších Lohovicích dědictví, které jim připadlo po jejich strýci Havlovi (fol. 5v) 45. 1486, 27. 6. Vaněk, Rudvinův syn, vzdal své dědictví v Panoším Újezdě Mikšovi od tamtéž (fol. 6r) 46. 1487, 31. 10. Mikuláš, Václav a Bořivoj, bratři ze Slabec, vzdali své dědictví Sadlno Jiříkovi Borňovi, svému strýci (fol. 6v) 47. 1488, 25. 3. Bohuslav vzdal louku v Lohovicích Janovi Štěpánkovi (fol. 6v) 48. 1488, 9. 7. Koutek z Panošího Újezda vzdal své dědictví Krňákovi z Panošího Újezda (fol. 6v) 53

49. 1489, 28. 4. Mikuláš a Bořivoj Borňové, bratři ze Slabec, vzdali své dědictví, které měli v Přílepech, Vilémovi Slatanéřovi (fol. 6v) 50. 1495, 6. 10. Vilém Slatanéř udělal zápis, že po své smrti odkazuje své dědictví v Přílepech Mikulášovi ze Žďáru a v Krásném Dvoře, svému bratru (fol. 7r) 51. 1495, 23. 10. Krňák z Panošího Újezda prodal lán dědiny Jaroslavovi Penízkovi ze Slatiny za 14 kop grošů míšeňských (fol. 6v) 52. 1498, 10. 11. Otík ze Šlovic vzdal své dědictví ve Šlovicích Ješkovi ze Strojetic (fol. 7r) 53. 1498, 15. 11. Bohuslav z Hořešovic a v Kounově prodal svůj dvůr v Kounově Václavovi ze Sobětic a jeho synu Kryštofovi (fol. 7v) 54. [1498, 15. 11.] Petr z Chrástu slíbil manský slib (fol. 7v) 55. 1498, 17. 11. Černý z Lohovic vzdal své dědictví v Lohovicích svému synu Martinovi (fol. 7r) 56. 1498, 18. 11. Vít, syn zemřelého rychtáře ze Hředel, prodal své dědictví, rychtu s krčmou, Ješkovi z Rakovníka (fol. 7v) 57. [1499], 17. 2. Petr, syn zemřelého Štěpána z Větších Lohovic, vzdal svůj díl na statku Janovi a Václavovi, svým bratřím (fol. 7v) 58. 1499, 7. 5. Zikmund Hromada z Boršic a na Stochově vzdal své dědictví ve Velkém Kolešově Jiříkovi Oulickému z Plešnic a ve Vidhosticích (fol. 8r)

54

59. 1499, 28. 11. Šimon Trhlavský a z Javoré vzdal své dědictví v Hlivojedech Ješkovi z [zbytek zápisu chybí] (fol. 8r) 60. [1499, 28. 11.] Ješek vzdal své dědictví ve Šlovicích Šimonovi z Javoré (fol. 8r) 61. 1500, 28. 4. Jan z Menších Lohovic vzdal své dědictví Vondráčkovi z Menších Lohovic (fol. 8r) 62. 1503, 1. 5. Pišvejce z Lohovic vzdal své dědictví v Lohovicích Janovi Štěpánovic (fol. 8v) 63. 1503, 27. 8. Bořivoj Boreň vzdal své dědictví ve Slabcích a Sadlno Hendrychovi z Ensidle a na Týřově (fol. 8v) 64. b. d. Výsada krále Vladislava pro Otíka ze Šlovic za věrné služby (fol. 9r) 65. 1506, b. d. Hendrich z Ensidle a na Týřově vzdal své dědictví ve Slabcích a Sadlno Matoušovi z Týnce a ve Slabcích (fol. 9v) 66. 1507, b. d. Jindřich Penízek ze Slatiny a ve Všetatech vzdal dvůr ve Všetatech, ves Chlum a Protivný Janovi ze Všebořic a ve Všetatech (fol. 9v) 67. 1508, 25. 5. Vaněk Buchek vzdal dvůr v Hlivojedech, který se jmenuje buchkovský, Petrovi Holému z Chrástu a ve Václavech (fol. 10r) 68. 1508, b. d. Jan Štěpánův z Větších Lohovic prodal své dědictví, které měl od Pišvejce, Bartošovi z Lohovic (fol. 10r)

55

69. 1509, b. d. Eliška ze Švábenic, manželka Jana Hložka z Menších Lohovic, vzdala své dědictví po prvním manželovi z Menších Lohovic Václavovi Počápskému (fol. 8v) 70. 1509, b. d. Anna z Rabštejna vzdala své právo ve Velkém Kolešově Jiříkovi Oulickému z Plešnic (fol. 10r) 71. 1509, 18. 11. Václav Kračka vzdal své dědictví v Nezabudicích Bořivoji Borňovi ze Slabec (fol. 10v) 72. 1510, 18. 5. Jan Kunšovic ze Všetat vzdal své právo na polovině statku ve Všetatech Jiljímu z Rakovníka za pomoc placení z toho statku 33 kop grošů míšeňských (fol. 10v) 73. 1510, b. d. Justina z Jezevec a v Rakovníce vzdala své dědictví, ves Lhotu a co měla v Kounově, Prokopovi z Hořešovic (fol. 11r) 74. 1510, b. d. Václav Žďárský ze Žďáru a ve Slatině přijal léno po svém zemřelém otci Mikulášovi ze Žďáru a na Přílepech podle obyčeje a řádu manského (fol. 11r) 75. 1510, 8. 9. Justina z Jezevec a v Rakovníce prodala své dědictví a grunty na Jezevcích Petrovi Holému z Chrástu za 80 kop grošů míšeňských (fol. 11v) 76. 1511, b. d. Mikuláš Pišvejce z Újezda nad Zbečnem prodal své dědictví v Újezdě nad Zbečnem Jakubovi Vejhudovi za 56 kop grošů (fol. 11r) 77. 1511, 4. 4. Bureš Budský z Chrástu a jeho matka Barbora prodali své dědictví v Panoším Újezdě Petrovi Pechanovi za 79 kop grošů míšeňských (fol. 11v)

56

78. 1511, 28. 10. Barbora Vlčihorská v Malém Újezdci vzdala půl Vlčí hory, kterou měla po svém otci Janu Jarošovi, Václavovi, rychtáři z Malého Újezdce, manželu svému, a své dceři Anně (fol. 12r) 79. 1511, 6. 11. Kuba Starý z Panošího Újezda prodal své dědictví v Panoším Újezdě Bořivoji Borňovi ze Slabec (fol. 12r) 80. 1511, 18. 11. Bořivoj Boreň ze Slabec udělal s Janem Vančurou frajmark o statek, který měl od Kračky v Nezabudicích (fol. 12v) 81. 1512, 28. 3. Bureš Budský z Chrástu prodal své dědictví v Panoším Újezdě Bořivoji Borňovi ze Slabec (fol. 13r) 82. 1512, 19. 8. Přech z Větších Lohovic prodal své popluží ve Větších Lohovicích Petrovi Levhartovi za 30 kop grošů pražských (fol. 13v) 83. 1512, 19. 8. Václav Počápský z Ausuší prodal své popluží, které měl od své manželky Elišky ze Švábenic v Menších Lohovicích, Petrovi Levhartovi za 121 kop grošů míšeňských (fol. 13v) 84. 1512, 26. 9. Smlouva mezi Jiříkem Kfelířem ze Zakšova, hejtmanem na Křivoklátě, a Petrem z Chrástu o ves Kalubice s peněžitým platem, robotami a příslušenstvím, Petr z Chrástu musí za ni do 6 let vyplatit 275 kop grošů míšeňských (fol. 14r) 85. 1512, 27. 10. Vávra z Panošího Újezda prodal dědictví místo svého bratra Jana, který ze statku utekl, Kubovi Starému z Panošího Újezda za 26 kop grošů míšeňských (fol. 14v) 86. 1512, 7. 12. Bořivoj Boreň ze Slabec prodal své dědictví v Panoším Újezdě Janovi Muštovi z Řepan (fol. 15r) 57

87. 1512, 7. 12. Jan Mušta z Řepan dává statek, který koupil od Bořivoje Borně ze Slabec, Jiříkovi Wikhartovi ze Šanova a v Skupči (fol. 15r) 88. 1513, 24. 1. Bořivoj Boreň ze Slabec zapsal 64 kop grošů míšeňských Kubovi Starému z Panošího Újezda (fol. 15v) 89. 1513, b. d. Matěj Telák prodal dvůr a půl lánu v Panoším Újezdě Václavovi z Lubné za 39 kop grošů míšeňských (fol. 15v) 90. 1513, b. d. Vaněk Kubas z Panošího Újezda prodal tři čtvrtě dědiny v Panoším Újezdě Matějovi Telákovi za 23 kop grošů míšeňských (fol. 16r) 91. [1513], b. d. Jíra z Pavlíkova prodal čtvrt dědiny v Panoším Újezdě za 6 kop 12 grošů (fol. 16r) 92. 1513, 8. 5. Bořivoj Boreň prodal baptišovský dvůr v Panoším Újezdě, který měl od Vančury, Janovi Muštovi z Řepan (fol. 16r) 93. 1513, b. d. Václav Vácha prodal své dědictví v Panoším Újezdě, které měl od Matěje Teláka, Havlovi ze Senomat za 32 kop grošů míšeňských (fol. 16v) 94. 1513, 16. 10. Petr Griff prodal své dědictví, které měl po otci v Častonicích, Wolfovi Haugvicovi za 61 kop grošů míšeňských (fol. 16v) 95. 1515, 15. 3. Matouš z Týnce a ve Slabcích prodal své dědictví ve Slabcích a Sadlno Hendrychovi z Ensidle (fol. 17r)

58

96. 1515, 4. 7. Jan Kařez z Panošího Újezda prodal své dědictví, které koupil od Bárty, Janovi Snětskému ze Snětu (fol. 17r) 97. 1515, 4. 7. Jan Mušta z Řepan a v Panoším Újezdě udělal frajmark o louku s Jindřichem Chřapou (fol. 17v) 98. 1515, 30. 11. Jan Mušta z Řepan a v Panoším Újezdě udělal frajmark o lán dědiny s Janem Snětským ze Snětu a v Panoším Újezdě (fol. 17v) 99. 1516, 21. 8. Bohuslav z Doupova prodal ves Hedčany Jaroslavovi z Kolovrat (fol. 18r) 100. 1517, 5. 3. Jaroslav z Kolovrat udělal smlouvu s Bořivojem Borněm ze Slabec o ves Hedčany se vším příslušenstvím ve 150 kopách grošů českých rázu pražského, které má Jaroslav z Kolovrat vyplatit do tří let (fol. 18r) 101. 1517, 5. 3. Bořivoj Boreň ze Slabec zapsal na vsi Hedčanech, kterou drží v zástavě, své manželce Kateřině z Chlumku její věno, a to za 250 kop grošů míšeňských (fol. 18v) 102. 1517, 19. 3. Petr Holý z Chrástu prodal ves Kalubice Ješkovi ze Strojetic (fol. 18v) 103. 1517, 23. 6. Jan Heřman z Pustovět prodal svůj dvůr v Pustovětech Janovi Ditkovi ze Vlenec (fol. 18v) 104. 1517, 26. 10. Havel Kyselý v Panoším Újezdě prodal své dědictví v Panoším Újezdě Matěji Koželuhovi (fol. 19r)

59

105. 1517, 15. 11. Jan Snětský ze Snětu udělal frajmark o palouk ve Rdici s Havlem Kyselým z Panošího Újezda a o palouk u Jiviny tak, že Snětský má držet palouk u Jiviny a Havel ve Rdici (fol. 19r) 106. 1518, 28. 2. Kateřina Bezrukého z Panošího Újezda prodala svůj dvůr a lán dědiny Janovi Krásovi (fol. 19r) 107. 1518, 28. 2. Jan Krása prodal půl lánu dědiny Martinovi Hudcovic z Panošího Újezda (fol. 19r) 108. 1518, 6. 5. Jan Krása z Panošího Újezda prodal svůj dvůr s půl lánem dědiny, která se jmenuje koutkovská, Janovi ze Snětu a v Panoším Újezdě (fol. 19v) 109. 1518, 28. 5. Václav Vataš z Blatna a v Kounově odkázal na dvoře v Kounově svému vnukovi Janu Mejnušovi ze Vlenec 50 kop grošů míšeňských (fol. 19v) 110. 1518, 18. 10. Jan Trmácel z Příčiny prodal své dědictví v Příčině Janovi Vackovu (fol. 19v) 111. 1518, 16. 11. Vaněk Pověžný z Příčiny prodal své dědictví v Příčině Václavovi z Makova (fol. 20r) 112. 1519, 4. 4. Václav Vácha prodal své dědictví v Panoším Újezdě Jindřichovi Knoblochovi z Varnsdorfu (fol. 20r) 113. 1519, 4. 7. Kryštof z Blatna udělal frajmark o dvůr po svém zemřelém otci Václavovi Vatašovi v Kounově s Janem Cukrem z Tamfeldu (fol. 20v) 114. 1519, 11. 7. Wolff Haugvic zapsal své manželce Markétě půl dvoru v Častonicích (fol. 20v)

60

115. 1519, 11. 12. Jiřík Vnický z Hracholusk prodal dvůr Vnice Duchkovi Bradáčovi z Unhoště za 100 kop grošů míšeňských (fol. 21r) 116. 1520, 16. 2. Petr Kubasů z Panošího Újezda prodal půl lánu dědiny v Panoším Újezdě Vaňkovi Novému (fol. 21v) 117. 1520, 26. 2. Jan Cukr z Tamfeldu prodal dvůr v Kounově Raufovi Cukrovi z Tamfeldu (fol. 21v) 118. 1520, 20. 3. Anna Mikšincová z Hvozdu prodala polovinu Vlčí hory, kterou jí odkázal její zemřelý syn Jan, Jílkovi, rychtáři z Lubné, za 40 kop grošů míšeňských (fol. 21v) 119. 1520, 13. 6. Václav Kračka prodal své dědictví, které měl po své manželce Kateřině ve Větších Lohovicích, Ondřejovi z Roudné a v Ejpovicích (fol. 22r) 120. 1520, 13. 8. Justina z Jezevec a v Rakovníce vzdala ves Lhotu a co měla v Kounově Piramovi Kapounovi ze Svojkova (fol. 22r) 121. 1520, 16. 8. Jetřich Rejchl z Rejchu dosvědčuje, že převzal peníze, které položil Duchek Bradáč za Vnice, a to 50 kop grošů míšeňských (fol. 22v) 122. 1520, 6. 12. Jaroslav z Kolovrat prodal ves Hedčany Bořivoji Borňovi ze Slabec (fol. 22v) 123. 1521, 10. 3. Bartoš z Větších Lohovic prodal půl popluží s dvorem Řehořovi z Rakovníka, měšťanu (fol. 23r) 124. 1521, 13. 5. Duchek Bradáč prodal dvůr Vnice Petrovi z Chrástu a na Petrovicích (fol. 23r)

61

125. 1521, 27. 6. Řehoř z Rakovníka vzdal půl popluží ve Větších Lohovicích se dvorem Bartošovi (fol. 23v) 126. 1523, 2. 8. Hendrych z Ensidle a na Týřově udělal smlouvu s Bořivojem Borněm o dvůr ve Slabcích takovou, že Bořivoj Boreň půjčil Hendrychovi z Ensidle 50 kop grošů pražských na dvůr ve Slabcích a Sadlno, pokud by Hendrych nezaplatil, musí ves vrátit zpět Borňovi (fol. 24r) 127. 1523, 25. 10. Jan Cukr z Tamfeldu prodal polovinu dvora v Nezabudicích, který se jmenuje kračkovský a který měl po svém zemřelém bratru Jiříkovi Cukrovi z Tamfeldu, Ambrožovi Chodaurovi z Lokte (fol. 24v) 128. 1524, 6. 2. Bořivoj Boreň ze Slabec půjčil 75 kop grošů pražských Hendrychovi z Ensidle na dvůr ve Slabcích a Sadlno (fol. 24v-25r) 129. 1524, 4. 6. Petr Holý z Chrástu a na Petrovicích udělal smlouvu s Jiříkem Vnickým a jeho sestrou Lidmilou z Hracholusk o dvůr Vnice (fol. 25r) 130. 1524, 4. 6. Smlouva mezi Petrem z Chrástu a na Petrovicích a Jiříkem Vnickým a jeho sestrou Lidmilou z Hracholusk o dvůr Vnice (fol. 25v) 131. 1524, 31. 7. Jan ze Skal a na Příčině přijal léno a slíbil manskou povinnost (fol. 25r) 132. 1524, 30. 10. Kateřina Snětská ze Šerdynku na místě svých sirotků Doroty a Markéty prodala dvůr v Panoším Újezdě po zemřelém Janovi ze Snětu Matoušovi z Týnce (fol. 26r) 133. 1524, 30. 10. Matouš z Týnce vzdal ve věně dvůr, který koupil od Kateřiny ze Šendryku v Panoším Újezdě, své manželce Kateřině z Kutnova, a to v celkové sumě 200 kop grošů míšeňských (fol. 26r) 62

134. 1524, 30. 10. Kateřina ze Šendryku prodala na místě svých dcer půl lánu dědiny Vávrovi z Hvozdu (fol. 26r) 135. 1525, 29. 1. Matěj Telák z Panošího Újezda prodal dvůr s půl lánem dědiny Matějovi Kobšovi (fol. 26v) 136. 1526, 11. 3. Káča, manželka zemřelého Pavla z Menších Lohovic, prodala dvůr v Menších Lohovicích Janu Královi, tesaři, z vůle své a své dcery Aničky (fol. 26v) 137. 1526, 22. 10. Vácha z Panošího Újezda prodal hanušovské dědictví Bártovi z Lubné (fol. 26v) 138. 1527, 6. 4. Jan Hech na místě Blažka a Šimona, svých mladších bratří, a Matěj a Václav, poručníci, prodali ves Hnidousy s lidmi Janovi z Mlekovic za 650 kop grošů míšeňských (fol. 27r) 139. 1528, 5. 4. Smlouva mezi Hendrychem z Ensidle a na Týřově a Bořivojem Borněm ze Slabec taková, že Bořivoj Boreň půjčil 50 kop grošů pražských Hendrychovi z Ensidle na dvůr ve Slabcích a Sadlno (fol. 27-27v) 140. 1528, 23. 5. Jan Mušta z Řepan prodal své dědictví v Panoším Újezdě, které koupil od Borně ze Slabec, Šebestiánu Wikhartovi ze Šanova za 300 kop grošů míšeňských (fol. 27v) 141. 1528, 3. 6. Václav Mrhel z Újezda nad Zbečnem vzdal dvůr v Újezdě nad Zbečnem a prodal jej Jindřichovi Stavskému ze Stavu za 54 kop grošů míšeňských (fol. 28r) 142. 1528, 20. 9. Jindřich Stavský ze Stavu prodal své dědictví v Újezdě nad Zbečnem Janovi Kozlovi ze Sušin za 70 kop grošů míšeňských (fol. 28r)

63

143. 1528, 30. 8. Urovnání sporu mezi Václavem Počápským a jeho manželkou Eliškou ze Švábenic z jedné a Petrem Levhartem z druhé strany (fol. 28v) 144. 1528, 3. 11. Eliška ze Švábenic vzdala své dědictví havlenovské v Menších Lohovicích Václavovi Počápskému z Ausuší, svému manželovi (fol. 28v) 145. 1528, 10. 11. Václav Počápský z Ausuší vzdal své dědictví v Menších Lohovicích, které měl po své manželce Elišce ze Švábenic – havlenovské – Petrovi Levhartovi (fol. 28v) 146. 1528, 10. 11. Kateřina z Karlovce udělala smlouvu s Janem Cukrem z Tamfeldu, bratrem zemřelého Raucha Cukra z Tamfeldu, manžela Kateřiny, aby Kateřina mohla držet dvůr v Kounově (fol. 29r) 147. 1528, 10. 11. Kateřina z Karlovce vzdala dvůr v Kounově Jiříku z Čepiroh, svému manželu (fol. 29r) 148. 1528, 10. 11. Jiřík z Čepiroh vzdal svůj dvůr v Kounově, který měl od své manželky Kateřiny z Karlovce, Václavovi Panuškovi z Vojenic (fol. 29r-29v) 149. 1528, 10. 11. Smlouva o poslední peníze za dvůr v Kounově, které má zaplatit Václav Panuška Jiříkovi z Čepiroh (fol. 29v) 150. 1528, 10. 12. Jan Luskač, rychtář z Lubné, prodal půl Vlčí hory Míkovi z Lišan (fol. 29v) 151. 1528, 20. 12. Hendrych z Ensidle a na Týřově zastavil svůj poplužní dvůr ve Slabcích a Sadlno Ondřejovi ze Vlenec a v Hracholuskách ve 46 kopách grošů míšeňských (fol. 29r-30r)

64

152. 1529, 17. 3. Jan Kozel ze Sušin prodal své dědictví, které měl od Jindřicha Stavovského v Újezdě nad Zbečnem, Bernartovi Bejčkovi z Nepečova a Barboře z Kauče, jeho manželce, za 74 kop grošů míšeňských (fol. 30r) 153. 1529, 30. 7. Anna a Markéta, dcery zemřelého Václava Chřapy z Panošího Újezda, vzdali svůj poplužní dvůr Janovi Perníkáři, rakovnickému měšťanu, Markétinu manželu (fol. 30r) 154. 1529, 17. 12. Jan Vacků Trmácel prodal své dědictví v Příčině Duchkovi Trmácelovi (fol. 30v) 155. 1530, 6. 7. Hendrych z Ensidle a na Týřově zastavil svůj poplužní dvůr ve Slabcích s krčmou a Sadlnem Ondřejovi ze Vlenec a v Hracholuskách za 100 kop grošů míšeňských (fol. 30v) 156. 1530, 11. 9. Václav Panuška z Vojenic prodal dvůr v Kounově, který koupil od Jiříka z Čepiroh, Jiříkovi Sekerkovi ze Sedčic (fol. 30v) 157. 1531, 29. 1. Hendrych z Ensidle přiznal, že mu Ondřej ze Vlenec a v Hracholuskách půjčil 50 kop grošů míšeňských na dvůr ve Slabcích a Sadlno (fol. 31r) 158. 1534, 25. 7. Kateřina z Kutnova, manželka Matouše z Týnce, propustila věnný list, který měla v Panoším Újezdě (fol. 31r-v) 159. 1534, 25. 7. Matouš z Týnce prodal svůj dvůr v Panoším Újezdě, který koupil od Kateřiny ze Šerdynku, Joštovi Týřovskému z Ensidle za 325 kop grošů míšeňských (fol. 31v-32r) 160. 1536, 21. 1. Martin Hertík koupil grunt v Panoším Újezdě od Jana Perníkáře z Rakovníka za 105 kop grošů míšeňských (fol. 32r)

65

161. 1537, b. d. Petr Krašovský ze Skal koupil jirákovský statek v Nezabudicích od sirotka pozůstalého po Jirákovi s povolením pana Albrechta Šlika (fol. 32v) 162. 1537, 17. 11. Burjan Chodaur z Lokte prodal svůj dvůr kračkovský v Nezabudicích Marianě z Duban za 80 kop grošů míšeňských (fol. 32v) 163. 1538, 10. 8. Mikuláš ze Vlenec vzdal dvůr ve Slabcích a Sadlno s krčmou Václavovi Kaplíři ze Sulevic (fol. 33r) 164. 1538, 10. 8. Hendrych z Ensidle a na Týřově zastavil svůj poplužní dvůr ve Slabcích a Sadlno s krčmou Václavovi Kaplíři ze Sulevic (fol. 33r-v) 165. 1538, 15. 9. Vaněk Maškovic z Panošího Újezda vzdal půl lánu dědiny na místě Matěje Teláka z Panošího Újezda Martinovi Hudcovic z Panošího Újezda (fol. 34v) 166. 1538, 15. 9. Martin Hudcovic z Panošího Újezda vzdal půl lánu, který měl od Matěje Teláka, Šebestiánovi z Pavlovic a v Panoším Újezdě (fol. 35r) 167. 1538, 23. 11. Jiřík Wikhart ze Šanova a v Skupči vzdal dvůr na místě svého zemřelého syna Šebestiána, v Panoším Újezdě, Janovi Doupovcovi z Doupova (fol. 33v) 168. 1538, 1. 12. Barbora z Kauče vzdala své dědictví v Újezdě nad Zbečnem Jiříkovi Kamarýtovi z Žirovnice, manželu svému (fol. 34r) 169. 1538, 1. 12. Jiřík Kamarýt z Žirovnice vzdal dědictví, které měl od manželky své Barbory z Kauče v Újezdě nad Zbečnem, Francovi Rausendorfforovi z Plakovic (fol. 34r)

66

170. 1538, 1. 12. Franc Rausendorffer z Plakovic vzdal své dědictví v Újezdě nad Zbečnem ve věně své manželce Kateřině z Jetřichovic (fol. 34v) 171. 1538, 22. 12. Jošt Týřovský z Ensidle prodal svůj grunt v Panoším Újezdě Matoušovi Domáškovi z Kralovic za 130 kop grošů míšeňských (fol. 34r-v) 172. 1539, 11. 5. Jindřich Sedčický ze Sedčic vzdal dvůr v Kounově Václavovi z Pibru a v Kounově a Anně ze Sedčic, jeho manželce (fol. 35v) 173. 1539, 3. 6. Hendrych z Ensidle a na Týřově zastavil svůj poplužní dvůr ve Slabcích s krčmou a Sadlno Burjanovi Vohancovi a jeho synu Janovi ve 125 kopách grošů českých (fol. 36r) 174. 1540, 13. 6. Bárta z Lišan, bratr zemřelého Matěje z Panošího Újezda, prodal grunt jako strýc a poručník sirotků Martinovi Hertíkovi (fol. 36v) 175. 1540, 13. 6. Bárta z Lišan vzdal grunt v Panoším Újezdě Martinovi Hertíkovi (fol. 36v) 176. 1540, 4. 7. Tůma, syn zemřelého Skořepky z Pustovět, vzdal své dědictví v Pustovětech Albrechtovi Borňovi ze Slabec (fol. 36v) 177. 1549, 20. 9. Bastl, syn zemřelého Vaňka Krejčího z Panošího Újezda, prodal svůj grunt v Panoším Újezdě Prokopovi Vojířovi (fol. 37r) 178. 1540, 3. 10. Mariana Žďárská z Duban prodala kračkovský dvůr v Nezabudicích Petrovi z Rejchu za 105 kop grošů míšeňských (fol. 37r)

67

179. 1541, 27. 3. Petr z Rejchu vzdal kračkovský dvůr v Nezabudicích své manželce Lidmile ze Skal (fol. 37r) 180. 1541, 19. 4. Hanzlík z Panošího Újezda prodal svůj statek v Panoším Újezdě Matějovi Krčmáři (fol. 37v) 181. 1541, 27. 5. Bernart Berman z Lauchu půjčil Hendrychovi Týřovskému z Ensidle 150 kop grošů českých, plat si má vybírat na lidu v Hudlicích, Šlovicích, Sadlnu a na dvoru ve Slabcích (fol. 37v) 182. 1541, 29. 5. Vondra z Panošího Újezda vzdal svůj kubovský statek v Panoším Újezdě Erhartovi Kfelířovi ze Zakšova (fol. 38r) 183. 1541, 29. 5. Šebestián z Pavlovic vzdal půl lánu telákovského Erhartovi Kfelíři ze Zakšova (fol. 38r) 184. 1541, 29. 5. Erhart Kfelíř ze Zakšova zapsal na statku telákovském Jiráškovi 11 kop grošů českých (fol. 38r) 185. 1541, 19. 6. Jan Doupovec z Doupova prodal svůj grunt v Panoším Újezdě Burjanovi Chodaurovi z Lokte za 150 kop grošů míšeňských (fol. 38r) 186. 1541, 21. 6. Jiřík z Mlekovic vzdal své dědictví Hnidousy Jiříkovi Smolíkovi (fol. 38v) 187. 1542, b. d. Václav Vchynský ze Vchyně a na Hlivojedech přijal léno a slíbil manskou povinnost (fol. 38v)

68

188. 1542, 27. 11. Petr Holý zapsal své manželce Kateřině z Chmelic ves Kalubice v 560 uherských zlatých (fol. 38v-39r) 189. 1542, 27. 11. Kateřina z Chmelic dává po své smrti dvůr Vnice a ves Kalubice Burjanovi Chodaurovi z Lokte a v Nezabudicích a jeho manželským dětem (fol. 39r-v) 190. 1543, 28. 10. Jíra jinak Jirášek vzdal svůj dvůr v Panoším Újezdě Jakubovi z Chmelic ve 105 kopách grošů míšeňských (fol. 39v-40r) 191. 1544, 4. 3. Dorota Příčská z Příčiny přiznává, že je dlužna Zikmundovi Gerštorfovi z Gerštorfu, hejtmanu, za ryby a ovce 10 kop grošů českých stříbrných rázu pražského (fol. 41v-42r) 192. 1545, 28. 2. Martin Hudec z Panošího Újezda se dobrovolně podvolil k záduší z mlýna v Panoším Újezdě 5 grošů malých z gruntu, který koupil – z Tyter – k tomu mlýnu 2 groše malé (fol. 40r) 193. 1545, 27. 5. Jindřich Všetacký ze Všebořic přijal léno a slíbil manskou povinnost na statek Hlivojedy a na manství, které drží, na žádost Anny z Vřesovic a na Petrovicích na místě nezletilých sirotků (fol. 41r) 194. 1545, 7. 6. Prokop Vojíř Saska z Vacovic prodal svůj grunt v Panoším Újezdě, který měl od Bastla, syna Vaňka, Janu Kfelíři za 150 kop grošů míšeňských (fol. 41r-v) 195. 1545, 5. 7. Dorota Příčská z Příčiny přiznala, že je dlužna Jiříkovi Kamarýtovi z Žirovnice 15 kop grošů českých (fol. 42r-v) 196. 1545, 27. 7. Kryštof a Zikmund, bratři z Týnce, půjčili Hendrychovi z Ensidle a na Týřově 150 kop grošů míšeňských na ves Šlovice (fol. 42v-43r)

69

197. 1545, 2. 11. Hendrych z Ensidle a na Týřově prodal Janu Vohancovi poplužní dvůr ve Slabcích s krčmou a Sadlnem za 200 kop grošů českých (fol. 40v) 198. 1546, 22. 1. Jan Rausendorffer z Plakovic prodal grunt, který drží s bratry a sestrami v Újezdě nad Zbečnem, Jírovi Štěchovi z Otročiněvsi za 30 kop grošů míšeňských (fol. 43v-44r) 199. [1546], b. d. Prokop Vojíř ze Zakšova vzdal svůj grunt v Panoším Újezdě Janu Kfelíři ze Zakšova (fol. 44r) 200. [1546], b. d. Jan Kfelíř ze Zakšova vzdal grunt v Panoším Újezdě Burjanovi Chodaurovi z Lokte (fol. 44r) 201. 1546, 4. 4. Burjan z Moukoděl vzdal grunt, který měl od Burjana Chodaura z Lokte, Matěji Zumrovi z Panošího Újezda, který přiznává, že je za ten grunt dlužen 96 kop grošů míšeňských (fol. 44r-v) 202. 1546, 14. 4. Jindřich a Jiřík, bratři Chmeličtí z Chmelic a na Hořeticích, prodali společně svůj dvůr, který měli po svém otci v Panoším Újezdě, jirášovský, Jiříkovi z Frumic za 175 grošů míšeňských (fol. 44v-45r) 203. 1546, 17. 12. Matěj Starý z Panošího Újezda prodal svůj grunt Petrovi, bývalému rychtáři v Pavlíkově, za 219 kop grošů míšeňských (fol. 45r-v) 204. 1546, [17. 12.] Petr, bývalý rychtář v Pavlíkově, se vzdal 50 kop grošů míšeňských, klisny, krávy a půl vozu ve prospěch svého syna Václava (fol. 45v) 205. 1547, 12. 3. Slavibor ze Všechlap půjčil Hendrychovi z Ensidle a na Týřově 225 kop grošů českých na ves Zavidov, a tu má Slavibor držet tak dlouho, dokud Hendrych a jeho dědicové nezaplatí. Pokud by nezaplatil, dá Slaviborovi ves Šlovice (fol. 46r-v) 70

206. 1547, 22. 10. Jošt Týřovský z Ensidle prodal svůj grunt v Panoším Újezdě Zikmundovi Engltolarovi za 400 kop grošů míšeňských (fol. 46v-47r) 207. 1547, 14. 12. Jan Mojnuš s Kateřinou, matkou jeho ženy, prodali svůj statek Volešek Václavovi z Pibru a na Kounově za 300 kop grošů míšeňských (fol. 47r-v) 208. 1547, 14. 12. Jan z Pibru, syn zemřelého Václava z Pibru, žádá o léno po svém otci, statek Volešek (fol. 47v-48v) 209. 1547, b. d. Jan z Pibru vydal grunt a dvůr v Kounově Václavovi Šlovskému ze Šlovic (fol. 48v-49r) 210. 1547, 26. 12. Jindřich Všetacký ze Všebořic prodal dvůr ve Všetatech s lidmi osedlými i neosedlými, ves Chlum a Protivnou, které měl po svém otci Janu ze Všebořic, Janu a Jiříku Šmohařovi, bratřím z Rochova (fol. 49r-v) 211. 1547, 30. 12. Jan, Jiřík a Zdeněk z Žďáru, bratři, prodali své dědictví v Přílepech, které měli po svém otci Oldřichovi Žďárském, Janovi Šlovskému ze Šlovic a na Olešné za 300 kop grošů českých (fol. 49v-50r) 212. 1548, 3. 3. Kateřina, matka manželky Jana Mejnuše ze Vlenec, činí známo, že se zetěm Janem prodala statek Volešek Václavovi z Pibru za 300 kop grošů míšeňských a zároveň svědčí, že dostala svůj podíl 110 kop grošů míšeňských (fol. 50r-v) 213. 1548, 3. 4. Burjan Chodaur z Lokte dal grunt, který koupil od Jana Doupovce z Doupova, Janu Kfelíři ze Zakšova (fol. 51r) 214. 1548, 21. 8. Dorota Příčská z Příčiny udělala poslední pořízení – svůj statek dává svému manželovi Žibřidovi z Bolu, své dceři Kateřině dává 300 kop grošů míšeňských, ložní šat a 5 krav, což jí má Žibřid vydat ve třech letech, každý rok 100 kop, nebo kdyby se vdala. Také mají dědit oba navzájem (fol. 51v-52r) 71

215. 1548, 19. 10. Jan Mejnuš ze Vlenec a Kateřina Voleská činí známo, že mají vyzdvihnout od Jana z Vladštejna a na Točníce a Kryštofa Skuhrovského ze Skuhrova, poručníků sirotků zemřelého Václava z Pibru, 40 kop grošů českých za statek Volešek (fol. 52r) 216. 1549, 13. 10. Žibřid z Bolu a na Příčině přijal léno a slíbil manskou povinnost na statku, který má po zemřelé manželce Dorotě z Příčiny daný kšaftem (fol. 52v) 217. 1550, 25. 7. Žibřid z Bolu a na Příčině přiznal, že je dlužen své manželce Lidmile Vnické z Hracholusk 300 kop grošů českých, které jí zapisuje na svém statku a dvoru v Příčině (fol. 52v-53r) 218. 1550, 29. 11. Jiřík Frumice z Frumic prodal svůj dvůr v Panoším Újezdě Mikulášovi ze Vlenec za 170 kop grošů míšeňských (fol. 53v-54r) 219. 1550, 22. 12. Mikuláš ze Vlenec přijal léno a slíbil manskou povinnost (fol. 54r) 220. 1552, 4. 7. Martin Hudců z Panošího Újezda prodal svůj mlýn Matěji Krčmáři za 100 kop grošů míšeňských (fol. 54r) 221. [1552], b. d. Zikmund Vesterský, Kaplíř ze Sulevic a Jiřík Mniškovský z Entenšlanku činí známo, že dostali listovní pořízení, aby Jiříkovi Žďárskému ze Žďáru postoupili mlýn na hrázi Žehrovského rybníka (fol. 54v) 222. 1552, 18. 8. Jednání o mlýn pod hrází Žehrovského rybníka (fol. 54v-55r) 223. 1552, 16. 10. Jiřík Mniškovský z Entenšlanku slíbil manskou povinnost a přijal léno ve vsi Lišno a Vokrouhlík (fol. 55v)

72

224. 1553, 24. 2. Jindřich Vlčnovský z Vlčnova a jeho manželka Markéta z Dejmova žádají o léno na dvoru ve vsi Nezabudicích (fol. 57r-v) 225. 1553, 22. 4. Bartoloměj Štěnice z Panošího Újezda přiznal před hejtmanem Žibřidem z Kugelhofu, že Jan Činba mu zůstává dlužen za grunt 107 kop grošů, a ty má dáti roku 1563 na sv. Jiří (fol. 56r) 226. 1553, 22. 4. Jan z Raušenštejna a v Lohovicích přijal léno a slíbil manskou povinnost v Menších Lohovicích (fol. 56v) 227. 1553, 1. 5. Bartoloměj Štěnice z Menších Lohovic, syn zemřelého Jíry Štěnice, prodal své dědictví v Menších Lohovicích Janovi Činbovi, jinak Raušarovi z Raušenštejna, za 250 kop grošů míšeňských (fol. 55v-56r) 228. 1553, 2. 5. Vondra z Panošího Újezda prodal lán dědiny s dvorem Bártovi Štěnicovi z Menších Lohovic za 199 kop grošů míšeňských (fol. 56v-57r) 229. 1553, 6. 5. Jindřich Vlčnovský a v Nezabudicích přijal léno a slíbil manskou povinnost ze statku v Nezabudicích (fol. 57v) 230. 1553, 29. 11. Slavibor Zárubský ze Všechlap propustil zápis panu z Ensidle (fol. 46v) 231. 1554, 12. 3. Václav Šlovský ze Šlovic prodal svůj dvůr v Kounově Havlovi Němcovi z Kněževsi za 750 kop grošů míšeňských (fol. 57v-58v) 232. 1554, 26. 6. Václav Šlovský ze Šlovic vzdal svůj dvůr v Kounově Havlovi Němcovi z Kněževsi (fol. 58v)

73

233. 1554, 26. 6. Havel Němc z Kněževsi přijal léno a slíbil manskou povinnost ze statku v Kounově (fol. 58v-59r) 234. 1554, 8. 7. Mikuláš ze Vlenec přiznal, že je dlužen Kateřině z Tamfeldu 13 kop grošů stříbrných pražských, které mu půjčila (fol. 59r) 235. 1554, 20. 7. Václav, Jan, František a na místě Zikmunda, bratři Lhotové ze Lhoty, prodali společně tvrz Senec se dvorem poplužním, lidmi osedlými i neosedlými, dědinami, lukami, lesy, rybníky a robotami Janovi z Červeného Újezda za 2500 kop grošů míšeňských (fol. 59v) 236. 1555, 11. 5. Kateřina z Tamfeldu přiznala, že upouští od svrchu psaného zápisu (tj. viz č. 234) a nechce se na svého syna Mikuláše potahovat (fol. 59r) 237. 1558, 27. 2. Matěj Zdych z Větších Lohovic prodal své dědictví ve Větších Lohovicích Jindřichovi Sobětickému ze Sobětic za 330 kop grošů míšeňských (fol. 60r-v) 238. 1558, 27. 2. Jindřich Sobětický ze Sobětic přijal léno a slíbil manskou povinnost podle trhu a smlouvy, kterou má s Matějem Zdychem z Větších Lohovic (fol. 60v) 239. b. d. Václav, Vojtěch a Albert, bratři Pětipeští z Chyš a Egrberku a na Kamenici, na místě dalších svých nezletilých bratří, prodali svůj dvůr ve Zbečně, který měli po svém strýci Jindřichovi Pětipeském, Janovi nejstaršímu Žďárskému ze Žďáru a na Červeném Újezdě za 40 kop grošů českých (fol. 61r-v) 240. 1559, 6. 3. Jan Šmohař a Jiřík, bratři z Rochova, prodali své sídlo, ves Všetaty, dále ves Chlum, Protivnou s lidmi osedlými i neosedlými, Jiříkovi Zvěstovi z Ejstebna za 3300 kop grošů míšeňských (fol. 61v-62r)

74

241. 1559, 6. 3. Jiřík Zvěst z Ejstebna a na Všetatech přijal léno a slíbil manskou povinnost podle trhu a smlouvy, kterou měl s Janem Šmohařem a Jiříkem, bratry z Rochova (fol. 62r) 242. [1559], b. d. Žibřid Portnar z Kugelhofu, hejtman, oznamuje zápisem, že dostal poručení od arcivévody Ferdinanda, aby purkmistru a konšelům města Rakovníka zanechával k záduší 20 kop grošů českých z každého ročního šosu (fol. 62v) 243. 1559, b. d. (na Pražském hradě) Výsada arcivévody Ferdinanda pro město Rakovník za ponížené služby při lovech, aby si z ročního úroku pro hrad Křivoklát nechávali 20 kop grošů českých (fol. 62v-63r) 244. 1559, 16. 10. Jakub Calafous ze Hvozda prodal poplužní dvůr, který dostal se sestrami po otci a matce v manství, a půl Vlčí hory Janu Carišovi, měšťanu rakovnickému, za 381 kop grošů míšeňských (fol. 66v-67r) 245. 1562, 4. 3. (na Pražském hradě) Ferdinand upřesňuje výsadu Rakovnickým ohledně ponechání si 20 kop grošů českých na opravu kostela a na zimu, a to za jejich věrné služby (fol. 71v-72r) 246. 1562, 2. 4. Jan Cizl z Teltic koupil poplužní dvůr ve Hvozdu a půl Vlčí hory od Jana Cariše z Rakovníka za 400 kop grošů míšeňských (fol. 68r) 247. 1562, 18. 5. Petr Portnar z Kugelhofu vzdal svůj dvůr v Menších Lohovicích Eufemii z Losu, své manželce (fol. 64v-65r) 248. 1562, 18. 5. Hendrych Portnar z Kugelhofu, na místě paní Eufemie a s mocným listem od ní, přijal léno a slíbil manskou povinnost ze dvora v Menších Lohovicích (fol. 65r-v) 249. 1562, 2. 10. (na Pražském hradě) Ferdinand oznamuje Václavovi ze Šternberka a na Zelené Hoře, aby na prosbu Šimona Firbase toho muže z vězení pustil (fol. 65v)

75

250. 1562, 3. 11. Ferdinand dává Žibřidovi Portnarovi z Kugelhofu a Tomanovi lovci společně dvůr v Nezabudicích, který na jeho milost připadl po zemřelém Jindřichovi z Vlčanova a jeho manželce Markétě z Branova a zároveň Toman lovec prodal Žibřidovi svou dědinu za 45 kop grošů míšeňských (fol. 66r-66v) 251. 1563, 16. 6. Jiřík Zvěst z Ejstebna a na Všetatech zastavil ves Chlum Slaviborovi Zárubskému ze Všechlap a na Novém Dvoře u Rakovníka ve 100 kopách grošů českých (fol. 68v-69r) 252. 1563, 16. 6. Jan Cizl z Teltic přijal léno a slíbil manskou povinnost z půl Vlčí hory (fol. 69v) 253. 1563, 2. 7. Jan Újezdecký z Červeného Újezda a na Senci přijal léno a slíbil manskou povinnost ze Sence (fol. 69v-70r) 254. 1563, 2. 7. Žibřid z Bolu a na Příčině přiznal, že dává své manželce Kateřině Vísecké z Vísky 300 kop grošů českých na svém statku (fol. 70r-70v) 255. 1569, b. d. Zikmund Engltolar z Panošího Újezda prodal svůj grunt v Panoším Újezdě Jiříkovi Wikhartovi ze Šanova za 480 kop grošů míšeňských (fol. 73r-v) 256. 1570, 12. 6. Jan Kfelíř ze Zakšova vydává Janu Tetaurovi z Tetova svůj grunt v Panoším Újezdě, který koupil od Burjana Chodaura z Lokte, i s gruntem telákovským (fol. 74r) 257. 1570, 13. 6. Kateřina má odkázáno od zemřelé Doroty Příčské z Příčiny, své matky, 300 kop grošů míšeňských a Žibřid z Bolu je povinen jí peníze vyplatit, kdyby se vdala (fol. 71r) 258. 1570, 28. 6. Jan Tetaur z Tetova prodal svůj manský dvůr v Panoším Újezdě i s poustkou telákovskou, kterou drží v zástavě Jiřík Čelechovec, Janovi Žlutickému z Lichtenfeldu za 960 kop grošů míšeňských (fol. 74v)

76

259. 1570, 17. 9. Slavibor Zárubský ze Všechlap propustil svrchu psaný zápis Jiříkovi Zvěstovi z Ejstebna a na Všetatech (viz č. 251) (fol. 69r) 260. 1570, 16. 11. Zikmund Smolík na místě Zdeňka a Fridricha, svých nezletilých bratří, vzdal své dědictví v Hnidousích, tak jak je jejich zemřelý otec Jiřík Smolík prodal Albrechtu Pětipeskému (fol. 35r) 261. 1570, 16. 11. Albrecht Pětipeský přijal léno a slíbil manskou povinnost podle obyčeje a řádu manského (fol. 35v) 262. 1570, 27. 12. Jan Raušar z Raušenštejna prodal svůj stateček v Menších Lohovicích, který koupil od Bartoloměje Štěničky, Petrovi Portnarovi z Kugelhofu za 265 kop grošů míšeňských (fol. 63v) 263. [1570], b. d. Ferdinandovo poručení hejtmanu Erhartu Štampachovi ze Štampachu, aby za věrné služby byla dána pod manství ves Lišno Jiříkovi z Entenšlanku (fol. 64r-v) 264. 1571, 26. 3. Ferdinandovo poručení hejtmanu Václavovi Auličkovi z Úlic, aby přikázal vepsat do manských knih, že Ferdinand dává za věrné služby Žibřidovi Portnarovi z Kugelhofu a Tomanu lovci dvůr v Nezabudicích, který připadl na Ferdinanda odúmrtím po zemřelém Jindřichovi z Vlčnova a Markétě z Branova, jeho manželce (fol. 72v-73r)

77

Příloha č. 2 Křivoklátští hejtmani uvedení v manské knize • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • •

Jan starší z Kozojed Přech z Trnové Jan Boreň ze Slabec Jan Fremuth z Tropčic Jan Hrozek z Prošovic Jiřík z Násilé Václav z Lhoty a v Senci (častěji psaný jako Václav Senecký ze Lhoty) Baltazar Pecinger z Bydžína Jiřík Kfelíř ze Zakšova Staněk z Pavlovic Jan z Bezdědic Petr Holý z Chrástu a na Petrovicích Albrecht z Vřesovic Petr Holý z Chrástu a na Petrovicích Jan ze Šlovic Mikuláš Nahorubský z Nahorub Jan Frajnar z Branova Zikmund Gerštorf z Gerštorfu Jan Žďárský ze Žďáru Zikmund Vesterský Erhart Štampach ze Štampachu a na Děkově Kašpar z Mecerodu Žibřid Portnar z Kugelhofu Jiřík Mniškovský z Entenšlanku Václav Aulický z Úlic (také Václav Aulička z Úlic)

říjen 1454 – květen 1461 červenec 1471 – říjen 1472 1474152) 1475 – leden 1476153) duben 1480 – červenec 1488154) květen 1489 – 1507155) květen 1508156) 1508 1509 – listopad 1515 srpen 1516 – červen 1520 srpen 1520 prosinec 1520 – květen 1528 září 1528 – září 1530 červenec 1534 – leden 1536157) 1537158) srpen 1538 – 1542159) listopad 1542 říjen 1543 – říjen 1549160) červenec – prosinec 1550161) 1552162) říjen 1552 – červenec 1554163) květen 1555164) 1558 – prosinec 1560 říjen 1559 – prosinec 1564165) 1569 – listopad 1570166)

) Léta úřadování jednotlivých hejtmanů viz Sedláček; Kočka. Protože se jednotlivá data u obou autorů liší, uvádím odlišné roky v poznámkách. 153 ) Kočka: 1476-1477. 154 ) Sedláček: 1480-1490; Kočka: 1480-1490. 155 ) Sedláček: 1490-1507; Kočka: 1490-1507. 156 ) Sedláček: 1507; Kočka: 1507. 157 ) Sedláček Holého pro tato léta neuvádí; Kočka: 1535. 158 ) Kočka: 1536. 159 ) Kočka uvádí k r. 1538 jako hejtmana také Jiříka Kamarýta z Žirovnice. 160 ) Kočka: 1544. 161 ) Sedláček konkrétní datum neuvádí. 162 ) Sedláček Vesterského neuvádí. 163 ) Sedláček: 1552; Kočka: 1553. 164 ) Kočka: 1554. 165 ) Sedláček konkrétní datum neuvádí; Kočka: 1562. 166 ) Kočka: 1566. 152

78

Příloha č. 3 Jména manů, kteří vícekrát svědčili při právních pořízeních 5x 6x 7x 8x 9x 11 x 12 x 13 x 16 x 33 x

Jan ze Skal, Ambrož Chodaur z Lokte, Petr z Rejchu, Jan Heřman lovčí, Jiřík z Entenšlanku Albrecht Boreň ze Slabec, Jiřík Kamarýt z Žirovnice, Petr z Příčiny Jindřich Senecký ze Lhoty, Jiřík z Velechova, Pavel ze Žiliny, Václav Počápský z Ausuší Jan z Kramolína, Václav z Hořkovce, Jan z Bezdědic Jindřich z Pustovět, Viktor z Plzně Burjan Chodaur z Lokte Jindřich Všetatský ze Všebořic a na Všetatech Bořivoj Boreň ze Slabec Otík ze Šlovic Jiřík z Podhoří

Příloha č. 4 Křivoklátští úředníci uvedení v manské knize167) Purkrabí Václav Vančura Jiřík z Podhoří

Jan ze Skal Vít Vodochodský z Vodochod Jiřík Kfelíř ze Zakšova Mikuláš Kuliš z Vokotok Albrecht Boreň ze Slabec Kaplíř ze Sulevic Jindřich z Vlčnova Václav Rob Podpurkrabí Matěj Holub Jan Jan Smola (viz Jan?) 167

únor a prosinec 1520 březen 1521 listopad a prosinec 1528 prosinec 1529 září 1530 1539 červenec 1534 leden 1536 listopad 1537 květen 1545 březen 1547 leden 1546 1546 prosinec 1550 1552 1558 květen 1562 červen 1486 duben 1489 říjen 1495 květen 1508 listopad 1489 1508

) Srv. Sedláček.

79

Jiřík Jan ze Slabec Jan Vančura Pavel ze Žiliny Hradní písař Jiřík z Podhoří Komorní písaři Jiřík z Podhoří Petr Ruska z Vlčínova Bárta Jiřík Mniškovský z Entenšlanku

Důchodní písaři Petr Ruska z Vlčínova Jan Tauš Jiřík z Podhoří Šimon Bakalář Jan Bartošovic z Plzně Jiřík Mniškovský z Entenšlanku Václav Chanovský Jan Žlutický Lesní úředníci (forstmistři) Jan Bezděkovský Jetřich z Vřesovic Lovčí Jindřich Kramolín Zikmund Mikuláš Jan starší lovčí z Kramolína Brikcí Jan Heřman z Pustovět

Pavel ze Žiliny 80

květen 1499 1506 1509 březen 1571 1512 1513 květen 1508 listopad 1511 prosinec 1512 srpen 1538 listopad 1528 1529 leden 1536 březen 1544 květen 1545 červenec 1545 leden 1546 červenec 1529 září 1530 listopad 1537 červen 1540 1541 listopad 1542 březen 1545 květen 1562 březen 1571 červen 1540 1541 1558 1571 květen 1489 listopad 1498 říjen 1511 1520 listopad 1528 červenec 1529 září 1530 prosinec 1538 září 1539 červen 1540 1541 1546

Příloha č. 5 Pořadí vsí podle celkového množství transakcí zaznamenaných v manské knize Panoší Újezd (67 transakcí), Menší Lohovice (21), Kounov (17), Sadlno (15), Slabce (14), Větší Lohovice (14), Nezabudice (11), Všetaty (9), Újezd nad Zbečnem (8), Příčina (7), Šlovice (7), Vnice (dnes Míče) (6), Vlčí Hora (6), Jezevce (6), Hnidousy (6), Hlivojedy (5), Chlum (5), Protivná (4), Velký Kolešov (dnes Kolešov) (4), Kalubice (4), Hedčany (4), Volešek (4), Přílepy (3), Pustověty (2), Lhota (dnes Lhota pod Džbánem) (2), Lišno (také se uvádí Líšný) (2), Častonice (2), Senec (2), Plaveč (1), Lužná (1), Hředle (1), Hudlice (1), Hvozd (1), Vokrouhlík (1), Zavidov (1), Zbečno (1), Rdice ? (1).168)

Příloha č. 6 Frekvence zápisů v manské knize v jednotlivých letech pro období 1454-1571 Sestaveno na základě datovaných a datovatelných zápisů, přičemž jsou zde zahrnuta nejen právní pořízení, ale i zápisy o pouhých splátkách hotových peněz. Zápisy z let 1577 a 1578 se týkají pouze splátek a váží se k zápisu z r. 1569 (viz regest č. 255). 1454 (4 zápisy), 1455 (7), 1456 (2), 1457 (0), 1458 (1), 1459 (0), 1460 (0), 1461 (2), 1462 (1), 1463 (0), 1464 (0), 1465 (0), 1466 (0), 1467 (0), 1468 (2), 1469 (0), 1471 (0), 1471 (1), 1472 (1), 1473 (0), 1474 (2), 1475 (2), 1476 (1), 1477 (0), 1478 (0), 1479 (0), 1480 (3), 1481 (0), 1482 (1), 1483 (4), 1484 (6), 1485 (2), 1486 (3), 1487 (1), 1488 (2), 1489 (4), 1490 (0), 1491 (0), 1492 (0), 1493 (0), 1494 (0), 1495 (2), 1496 (0), 1497 (0), 1498 (5), 1499 (4), 1500 (1), 1501 (0), 1502 (0), 1503 (2), 1504 (0), 1505 (0), 1506 (1), 1507 (1), 1508 (2), 1509 (3), 1510 (4), 1511 (5), 1512 (7), 1513 (7), 1514 (0), 1515 (4), 1516 1), 1517 (6), 1518 (6), 1519 (4), 1520 (7), 1521 (3), 1522 (0), 1523 (2), 1524 (7), 1525 (1), 1526 (2), 1527 (1), 1528 (13), 1529 (3), 1530 (2), 1531 (1), 1532 (0), 1533 (0), 1534 (2), 1535 (0), 1536 (1), 1537 (2), 1538 (9), 1539 (2), 1540 (5), 1541 (8), 1542 (3), 1543 (1), 1544 (1), 1545 (6), 1546 (7), 1547 (7), 1548 (4), 1549 (1), 1550 (3), 1551 (0), 1552 (4), 1553 (7), 1554 (6), 1555 (1), 1556 (0), 1557 (0), 1558 (2), 1559 (5), 1560 (0), 1561 (0), 1562 (6), 1563 (5), 1564 (1), 1565 (1), 1566 (0), 1567 (1), 1568 (0), 1569 (1), 1570 (10), 1571 (1), 1577 (1), 1578 (1)

168

) Z některých zápisů zcela jasně nevyplývá, o jakou ves jde, popř. je uvedeno jen jméno dvora, takže jen podle názvu jej dnes není možno přesně lokalizovat.

81

82

Petra Burgerová

PODNIKATEL A STAROSTA JOSEF ČERMÁK A JEHO ČINNOST V RAKOVNÍKU NA PŘELOMU 19. A 20. STOLETÍ I. Úvod Josef Čermák, známý rakovnický občan a především starosta města v letech 1893-1910, je osoba bezesporu významná, ovšem v místní historii málo povšimnutá. Právě proto bych se chtěla pokusit na základě dochovaných pramenů a literatury nastínit Čermákovo působení v Rakovníku, a to zejména v době jeho starostování, kdy se Rakovník na přelomu 19. a 20. století proměňoval v průmyslové, kulturní a upravené město. Osobou Josefa Čermáka, jeho životem a činností se do současné doby zabýval rakovnický archivář, muzejník a učitel Jan Renner (1869-1959), který ve svém dvanáctistránkovém strojopisu s názvem Josef Čermák vyjmenovává starostovy zásluhy sice relativně stručně, ale přináší poměrně ucelený přehled jeho vykonané Rakovnický starosta Josef Čermák (SOkA Rakovník) práce.1) Renner, který si Čermáka považoval a označil ho mnohokrát za nedoceněného tvůrce Rakovníka, však pojímá své líčení s nadnesenou a patetickou chválou. Naopak pohled rakovnického knihaře Karla Veselého (1869-1953), zachycený v rukopisu, je k osobě J. Čermáka značně kritický.2) Ani jedna z těchto prací však nebyla vydána. ) Tato studie vznikla r. 2000 původně jako diplomová práce na Pedagogické fakultě Univerzity J. E. Purkyně v Ústí nad Labem, a to pod názvem Došková, Petra: Působnost Josefa Čermáka v Rakovníku (knihovna SOkA Rakovník, č. D 1243 R). Pro účel otištění v RHS byla redakčně upravena, aktualizována a doplněny citace některých prací, publikovaných v poslední době (především Pavlíček, Švarc – viz níže). Renner, Jan: Josef Čermák. Muzeum TGM Rakovník, f. Jan Renner, správce muzea, č. inv. 157, č. přír. 45/85, strojopis, 12 s. 2 ) Veselý, Karel: Rakovničtí purkmistři a obecní úředníci. Život v Rakovníce. SOkA Rakovník, Veselý Karel – osobní fond, 1 kart., rukopis, sešit II, s. 1-12, sešit III, s. 1-12. 1

83

Mezi publikované texty, kde je Čermákovi věnována alespoň malá pozornost, patří příspěvek ředitele městských úřadů Jindřicha Šuberta ke stoletému výročí založení rakovnické reálky a dále jeho Posmrtná vzpomínka na cís. radu Josefa Čermáka, nacházející se ve strojopisu v Šubertově pozůstalosti a zároveň ve zkrácené formě vydaná v listu Rakovnický obzor.3) Pouze krátké zmínky a dílčí informace přináší J. Renner ve své publikované práci Rakovník XIX. století, stejně jako rakovnický historik František Levý v Dějinách královského města Rakovníka.4) Obě knihy jsou zároveň jedinými samostatně vydanými pracemi o městě Rakovníku v devatenáctém století, takže nám relativně podrobně přibližují zdejší situaci v době před příchodem Čermáka do Rakovníka a před jeho zvolením starostou města. Levého Dějiny jsou první a zatím bohužel také poslední vydanou monografií, která uceleně podává přehled o zdejších dějinách. Závěr století, tedy již doba Čermákova úřadování, je tu však zaznamenána jen velmi povrchně. Potvrzuje to samotný fakt, že kniha byla vydána již v roce 1896. Jak ale poznamenává sám autor, uzavřel svoji práci rokem 1891, kdy měla být původně otištěna. Protože se tak stalo až o pět let později, reagoval Levý i na nové události, ale pouze jejich stručným shrnutím. Z uvedených prací vycházím při sestavování kapitoly Rakovník ve druhé polovině 19. století, kde se zmiňuji, jak město vypadalo po stránce architektonické, hospodářské a kulturní. Protože však tato doba, vyjma posledního desetiletí, není hlavním předmětem mého bádání, soustřeďuji se především na ty souvislosti, které se vztahují k stěžejním částem naší práce. K bližšímu poznání tehdejší situace mně posloužila další práce Jana Rennera, Popis politického a školního okresu rakovnického, a dále známá publikace Bohuslava Herolda staršího Drobty vzpomínek na rakovnické domy a jejich obyvatele v XIX. a XX. století. Podstatné jsou také kroniky nacházející se ve Státním okresním archivu v Rakovníku. Mám na mysli zejména nejstarší městskou kroniku, nesoucí oficiální název Memorabilien Buch der kön. Kreisßtadt Rakonitz – Pamětní kniha okresního města Rakovníka. První líčení, přisuzované M. D. Štemberovi, je psáno v němčině, a proto nese kronika zřejmě i německý název. Jeho zápisky, psané okolo poloviny 19. století, končí rokem 1588. Další rakovničtí dějepisci – Fr. Hovorka, F. Malec a Fr. Levý – od psaní pamětní knihy upustili a své zápisky sepisovali samostatně. K městské kronice se vrátil až v roce 1929 několikrát zmíněný Renner, který dopsal chybějící události do konce devatenáctého století podle těchto dějepisců a od roku 1900 sem začal psát dějiny města sám. Druhým rukopisem je rakovnická kronika Ferdinanda Malce z let 1892-1900, jejíž záznamy sahají k počátkům 19. století a končí rokem 1900, přestože ji Malec dokončil až r. 1911. Jako se nikdo z minulých ani současných historiků nevěnoval osobě J. Čermáka, nezabýval se nikdo ani komplexněji obdobím, v kterém Čermák zastával úřad starosty. Samozřejmě existují publikace a práce, které studují vznik a vývoj jednotlivých institucí, podniků, spolků či jiných organizací v celém jejich vývoji, ale žádná z nich se podrobně nevěnuje právě etapě Čermákova starostování. Patří mezi ně např. práce F. Fencla či V. Zusky.6) ) Šubert, Jindřich: Posmrtná vzpomínka na cís. radu Josefa Čermáka. SOkA Rakovník, Šubert Jindřich – osobní fond, kart. č. 14, strojopis, též Rakovnický obzor 9, 1917, č. 22, s. 5; týž: Rakovník moderní. In: Sto let reálky rakovnické I. Rakovník 1933, zvl. s. 223-226. 4 ) Renner, Jan: Rakovník XIX. století. Rakovník 1931; Levý, František: Dějiny královského města Rakovníka. Rakovník 1896. 5 ) Renner, Jan: Popis politického a školního okresu rakovnického. Vlastním nákl. 1902; Herold, Bohuslav st.: Drobty vzpomínek na rakovnické domy a jejich obyvatele v XIX. a XX. století. Rakovník 1938. 6 ) Fencl, František: Historie Pěvecko-hudebního spolku Vítězslav Novák v Rakovníku a Rakovnické opery. Rakovník 1987; Zuska, Vladimír: Historie provozu železnic na Rakovnicku. Rakovník 1983. 3

84

Po předběžném zjištění dochovaných pramenů, z nichž má práce vychází, jsem prostudovala obecnou literaturu, zejména publikace J. Janáka a O. Urbana, které mně pomohly pochopit problematiku tehdejší komunální správy.7) Dílčí otázky, kterými se zabývám (železniční doprava, cukrovarnictví), mně přiblížily Československá vlastivěda, díl V. a VI., ale také studie F. Dudka a M. Hlavačky.8) Stěžejními částmi mé práce jsou třetí až pátá kapitola. Ve třetí kapitole Josef Čermák v Rakovníku se zabývám nejasným příchodem Čermáka do Rakovníka, jeho rolí průmyslníka a obchodníka a řadou sporů, do kterých se jako majitel cukrovaru dostával. Následuje postupné Čermákovo včleňování do veřejného a kulturního života města a volba do úřadu starosty na dlouhé a úspěšné období, po kterém však přišel strmý pád. Protože za nejdůležitější považuji Čermákovu rozsáhlou činnost, věnuji jí více prostoru ve zcela samostatných následujících dvou kapitolách, bez ohledu na chronologické řazení a na souvislosti s jeho podnikatelským, osobním a rodinným životem. Proto také zařazuji Čermákův odchod z veřejného života a brzkou smrt již do druhé kapitoly. Počínaje touto kapitolou, která je stejně jako ostatní tematicky členěna do podkapitol, vycházím především z pramenů uložených ve Státním okresním archivu v Rakovníku a v rakovnickém Muzeu TGM. Líčení Čermákova osobního a rodinného života je velmi nepříznivě ovlivněno nedostatkem pramenného materiálu. Josef Čermák se narodil patrně v Praze, odkud pochází i jeho rodina, bohužel neznáme přesné místo. Prameny uložené v SOkA Rakovník a v Muzeu TGM se soustřeďují, až na nepatrné zmínky, pouze na jeho veřejnou činnost. V samotné Čermákově pozůstalosti (SOkA Rakovník) jsou zprávy z jeho soukromého života omezeny na blahopřání k narození syna, úmrtní oznámení a na několik rodinných fotografií. Údaje o místním cukrovaru jsou čerpány z archivních fondů Spolkový rolnický cukrovar Rakovník, Okresní úřad Rakovník, ale zejména Archiv města Rakovníka, kterého jsem využívala v opravdu hojné míře. Bohužel se v současnosti pořádá a je přístupný jen omezeně, což stěžovalo mou práci. Informace o Čermákově spolkové činnosti jsem získala jednak z fondů jednotlivých spolků a dále z fondu okresního úřadu a z již publikovaných prací F. Fencla a 60 roků rakovnického Sokola.9) Údaje o volbách mně poskytl opět fond okresního úřadu, noviny Rakovnický obzor, částečně Čermákova pozůstalost a pozůstalost L. Mičky, uložená v Rabasově galerii v Rakovníku.10) Čtvrtá kapitola Činnost Josefa Čermáka v době jeho starostování pojednává o jeho rozsáhlé působnosti v Rakovníku, zahrnující nejrůznější projekty, stavby, opravy atd., kterými přispěl k zásadní proměně města. Při zjišťování údajů o jejich financování, realizaci, zadávání firmám atd. čerpám hlavně z knih zápisů ze schůzí městské rady, náležejících také do neuspořádaného fondu AMR v SOkA Rakovník. Podrobnější záznamy ohledně úprav města a zakládání parku mně poskytl již zmíněný fond Okrašlovací spolek ) Janák, Josef: Dějiny správy v českých zemích v letech 1848-1918 se soupisy pramenů a literatury. Praha 1987; Urban, Otto: Česká společnost 1848-1918. Praha 1982. ) Dudek, František: Cukrovarnictví na zemské výstavě v Praze r. 1891. Dějiny vědy a techniky 24, 1991, č. 2, s. 75-90; Hlavačka, Milan: Doprava a komunikace v českých zemích 1848-1914. ČSČH 37, 1989, č. 4, s. 536-560, č. 5, s. 666681. 9 ) SOkA Rakovník, f. Měšťanská beseda rakovnická, kniha č. 1, 2, 4, 5, kart. č. 1, 2; tamtéž, f. Okrašlovací spolek Rakovník, jednatelská kniha 1886-1920, kart. č. 1, 2; tamtéž, f. OkÚ Rakovník, kart. č. 110, 117; Fencl, Historie Pěvecko-hudebního spolku…; 60 roků rakovnického Sokola. Rakovník 1930. 10 ) SOkA Rakovník, f. OkÚ Rakovník, kart. č. 102; tamtéž, Čermák Josef – osobní fond, 1 kart.; Rabasova galerie v Rakovníku, f. Pozůstalost Ladislava Mičky, kart. č. 29. 7

8

85

(viz pozn. č. 9) a další materiály o tomto spolku uložené v pozůstalosti J. Rennera v rakovnickém muzeu. Z této pozůstalosti jsem čerpala i při popisu vzniku a vývoje městské plynárny, oprav radnice či chrámu sv. Bartoloměje.11) Počátky a vývoj rakovnického archivu a muzea jsou zachyceny v práci Jana Černého.12) V páté kapitole Velké projekty z iniciativy Josefa Čermáka se soustřeďuji na nejpodstatnější a největší záměry, které Čermák realizoval nebo se o ně alespoň pokoušel. Většinu informací o dráze Rakovník–Bečov, Rakovník–Mladotice a o městském vodovodu opět poskytl uvedený fond AMR a dále také fondy Okresní zastupitelstvo Rakovník a Okresní úřad Rakovník.13) Vznikem dráhy z Rakovníka do Loun se sice zabývala již publikace 80 let Rakovník–Louny, jež je však zpracována z pohledu města Loun, zatímco zásluhy Rakovníka při realizaci dráhy jsou zde opomenuty, přestože v primárních pramenech SOkA Louny existují četné záznamy i o iniciativě Rakovnických. Skromnou předlohu pro vznik vodovodu poskytuje svým strojopisem opět Jan Renner.14) Poslední část této kapitoly tvoří regulace Rakovnického potoka a kanalizace ve městě, text vychází především ze zápisů městské rady a z fondu Okresního úřadu v Rakovníku.15) V mé práci mně napomáhal i dobový tisk, bohužel zachovaný jen velmi torzovitě, zejména pokud jde o Rozhledy, list strany státoprávně pokrokové, který začal vycházet roku 1906. Vyzvednout je třeba Rakovnický obzor, list sociálních demokratů, přinášející zejména cenné informace o atmosféře komunálních voleb v Rakovníku roku 1910, ač jde o pohled pouze jedné z opozičních stran. Přestože řada pramenů bohužel neexistuje a ty dochované jsou značně roztříštěné a neuspořádané, chtěla bych touto prací přispět k odhalení dosud opomíjeného Josefa Čermáka a především jeho práce, kterou pro Rakovník za svého pobytu (mimo jiné) v úřadě starosty města vykonal.

II. Rakovník ve druhé polovině 19. století Celkový ráz města Ještě v polovině 19. století měl Rakovník podobu tichého městečka, téměř výhradně zemědělského rázu, které zahrnovalo roku 1849 celkem 298 domů a 2948 obyvatel.16) Tehdy byl vlastní Rakovník tvořen prakticky pouze náměstím s přilehlými ulicemi. Náměstí se rozkládá v táhlé kotlině od západu k východu a bylo ohraničeno zbytky městských hradeb. Za nimi se na každé světové straně rozprostírala jednotlivá předměstí. Na východě to bylo neoficiálně nazývané předměstí Pražské, jež od náměstí oddělovala Pražská brána. Na jihu se rozprostíralo předměstí Plzeňské, označované též jako Lubenské či Blatenské. Svatojilské předměstí na západě bylo nazýváno podle kostelíka sv. Jiljí, nacházejícího se na okraji této části města. Navíc zde v dřívějších dobách stála ) Renner, Jan: Radnice. Muzeum TGM Rakovník, f. Jan Renner, správce muzea, č. inv. 156, č. přír. 44/85, strojopis, 36 s.; týž: Okrašlovací spolek. Tamtéž, č. inv. 157, č. přír. 45/85; týž: Stručná historie rakovnické městské plynárny. Tamtéž, strojopis, 14 s.; týž: Chrám sv. Bartoloměje v Rakovníce. SOkA Rakovník, Renner Jan – osobní fond, kart. č. 4, strojopis, 77 s. 12 ) Černý, Jan: Jan Renner. Život a dílo rakovnického archiváře, muzejníka a učitele. Rakovník 1999. 13 ) SOkA Rakovník, f. OkÚ Rakovník, kart. č. 55; tamtéž, f. OkZ Rakovník, kart. č. 2, 7. 14 ) Renner, Jan: Stručné dějiny městského vodovodu v Rakovníce. Muzeum TGM Rakovník, f. Jan Renner, správce muzea, č. inv. 156, č. přír. 44/85, strojopis, 56 s. 15 ) SOkA Rakovník, f. OkÚ Rakovník, kart. č. 819. 16 ) Renner, Rakovník XIX. století…, s. 33. 11

86

tzv. Svatojilská brána.17) Toto předměstí se označovalo také jako Karlovarské.18) Pouze severní straně města za Vysokou bránou, vedoucí k Lišanům a dále směrem k Lounům, se nedostalo určitého označení, které by se všeobecně užívalo. Náměstí, nedostatečně vydlážděné, bez chodníků, s řadou dřevěných domů se šindelovými střechami, jistě nenasvědčovalo tomu, že Rakovník poloviny 19. století byl centrem a zároveň jediným městem politického okresu Rakovník, jehož rozloha čítala 646,98 km2.19) Jak poznamenává Jan Renner, dokreslovalo vesnický charakter Rakovníka i to, že se na náměstí shromažďoval vepřový a hovězí dobytek, který se teprve odtud vyháněl na pastvu. Dokonce sem mnozí obyvatelé domů na náměstí a v přilehlých ulicích vyváželi hnůj a nedbali příliš nařízení úřadů, že má být ihned odvezen na pole a nesmí zůstávat na náměstí. Vždy si našli nějakou výmluvu, proč tu musel hnůj zůstat i několik nocí.20) Téměř ve středu města – v Masné ulici, která ústí do náměstí ze severní strany – se nacházely masné krámy a řeznická jatka, z nichž se celoročně šířil nepříjemný zápach. Krev z poraženého dobytka odtékala až na náměstí a tam zasychala. Přes tento vesnický ráz se mohl Rakovník pyšnit historickými skvosty, jakými byly a dodnes jsou především Pražská a Vysoká brána, dále chrám sv. Bartoloměje s přilehlou zvonicí a kostel Nejsvětější Trojice na rakovnickém hřbitově, rovněž se zvonicí. Pražská brána uzavírala společně s bývalým domem cisterciáků a chrámem sv. Bartoloměje na východě vnitřní město. Celý tento architektonický komplex tvořil společně s budovou reálky tzv. Zákostelí.21) Ve druhé polovině 19. století se začal Rakovník pozvolna proměňovat. V této době můžeme zaznamenat čilejší stavební ruch a růst jednotlivých předměstí, která prodělala mnohé změny. Na Pražském předměstí se do této doby nacházela pouze osamocená hospodářská stavení. Ale právě ve druhé polovině 19. století zde vyrostla řada nových domků, a to jak při silnici vedoucí k Praze, tak nahoru od brány podél bývalé hradební zdi. V osmdesátých letech 19. století byla při pražské silnici zřízena nová střelnice, kterou si zde vystavěl ostrostřelecký klub, zároveň tu vznikl i hostinec. Nedaleko, v místech, která se nazývají „Na Spravedlnosti”, byl založen sad s rozhlednou. Silnice vedoucí k Praze se na Pražském předměstí střetává se silnicí křivoklátskou (berounskou). Při ní, za sochou sv. Jana, stál mlýn p. Klatovského s pilou a na úplném západním okraji města se rozkládá židovský hřbitov.22) Na severní straně, kde vévodí Vysoká brána a vede tudy cesta k Lounům, lemovala okraj města pouze řada dřevěných stodol. Teprve po roce 1850 se tato část začala zalidňovat a na místě stodol, na východ i západ od Vysoké brány, byly postaveny nové domky. K velkým změnám došlo na Svatojilském předměstí, kde vede od roku 1862 silnice na Karlovy Vary. V celém prostoru dominuje dvoupatrová masivní budova soudu, postavená v letech 1838-40. Severně od ní se na návrší města rozprostírá hřbitov, kde stojí i kostel Nejsvětější Trojice a zvonice. Pastviště na Svatojilském předměstí při pravém břehu potoka bylo osázeno nejprve topoly, v šedesátých letech 19. století tu došlo ) Jedna ze čtyř bran městského opevnění. S bránou Lubenskou byly v první polovině 19. století zbořeny, zachovaly se pouze Pražská a Vysoká brána. 18 ) Jak je z názvů těchto předměstí patrné, označovala místa, která vedla směrem k jmenovaným městům či obcím. 19 ) Renner, Popis politického…, s. 18. 20 ) Renner, Rakovník XIX. století…, s.11-12. K tomu i Švarc, František: Od počátku 19. století do roku 1945. In: Kniha o Rakovníku. Rakovník 2002, zvl. s. 71-77. 21 ) Dům cisterciáků, nazývaný též Stará pošta, byl v minulosti využíván k nejrůznějším účelům. Dnes je zde sídlo Muzea TGM Rakovník. 22 ) Levý, s. 444. 17

87

k založení ovocného sadu.23) K proměně Svatojilského předměstí však přispěl zejména vznik rakovnické nemocnice, vybudované roku 1877 z Maxovy huti na litinu, kterou postavil Němec Max J. Pichler. Již po třech letech, na konci roku 1876, huť ve veřejné dražbě koupilo okresní zastupitelstvo, které se dohodlo s městskou obcí na společném vystavění potřebné nemocnice. Roku 1880 byla na základě výnosu c. k. místodržitelství prohlášena za nemocnici všeobecnou a převzata do zemské správy.24) Nejvýraznější změny prodělal jižní konec města, tvořený Plzeňským předměstím, jehož dolní část se nazývala Sekyra.25) Tady se v těsné blízkosti města rozkládala celá řada rybníků a po celé jižní straně protékal Rakovnický potok. Jeho koryto si neregulovaně razilo cestu mnohými zákrutami a oklikami, což způsobovalo místním obyvatelům zejména v deštivých dnech značné problémy. Při každém větším dešti podemílala přívalová voda okolní půdu, čímž se zanášelo mělké koryto a zároveň se potok o to více rozšiřoval a zaplavoval nejbližší okolí. Ve snaze zabránit zaplavování probíhala částečná úprava potoka v souvislosti se stavbou mostu, který tvořil součást plánované pražsko-plzeňské silnice, postavené v letech 1856-68. Potok, tekoucí v četných zákrutách, byl na některých místech částečně narovnán, přeneslo se a rozšířilo řečiště, došlo i ke zvýšení břehů.26) Ovšem ani tyto úpravy nezabránily velké povodni, která postihla Rakovník v květnu 1872 a která zasáhla nejvíce právě Lubenské předměstí a Sekyru. Škoda byla odhadnuta přibližně na 700 000 zl. Bezprostředně po povodni vybrali různí dárci přes 22 000 zl.27) Zároveň povolila říšská rada okresu, obcím i jednotlivcům nezúročitelné státní půjčky. Rakovníku byla vyčleněna na znovuzřízení zničených a poškozených cest a staveb částka 100 000 zlatých.28) Povodeň „přispěla” ale i k tomu, že byly na Lubenském předměstí postaveny zděné domky místo dřívějších dřevěných, povodní značně poškozených. Velkou zásluhu nejen při likvidaci následků povodně, ale i při dalším rozvoji města ve všech směrech je nutno přičíst okresnímu zastupitelstvu, které vzniklo v dubnu 1865 a ještě téhož roku začalo v Rakovníku působit.29) Po povodni se ukázalo, že je nutné potok důkladně zregulovat. V roce 1873 nechalo obecní zastupitelstvo podle plánů zemského inženýra Švarce celý hlavní potok napřímit, a to od senomatských pozemků, sousedících s Rakovníkem na západě, přímočaře podle města až k židovskému hřbitovu, ležícímu na východ od města, celkově v délce 1328 metrů a šířce místy až 24 metrů.30) Trávnický rybník na Sekyře, který zanesla povodeň a který překážel v cestě novému potočišti, byl zrušen. Stará strouha po potoku na Sekyře se zasypala a osázela stromy. To podnítilo i větší stavební ruch v této části města, nově tu bylo vystavěno několik domů.31) V roce 1882 zastihla město a okolí další velká průtrž mračen, která zanesla řadu pozemků a luk pískem a bahnem z přilehlých strží. Okresní zastupitelstvo se v této věci ) Tamtéž, s. 436. ) Renner, Popis politického…, s. 95. 25 ) Tato část je pojmenována podle stejnojmenného rybníka, který byl vysušen před povodní v roce 1872 (SOkA Rakovník, f. AMR, neuspořádáno, Pamětní kniha okres. města Rakovníka – Memorabilien Buch der kön. Kreisßtadt Rakonitz, s. 146). 26 ) Levý, s. 442. 27 ) Herold, Drobty vzpomínek…, s. 90- 91. 28 ) Levý, s. 409. 29 ) Feyerfeil, Čeněk: Pět a dvacet let činnosti samosprávy okresu rakovnického. Rakovník 1891, s. 10. K povodni a fungování okresního zastupitelstva viz Pavlíček, Tomáš: Působení Aloise Pravoslava Trojana v Rakovníku (1857-1880). RHS 3, 2002, s. 21-61. 30 ) Levý, s. 443. 31 ) Renner, Rakovník XIX. století..., s. 27; Pavlíček, s. 43-45. 23 24

88

obrátilo na zemský výbor a naléhalo na důkladné a systematické ohrazení a upravení strží v povodí potoka. Přispěním starosty okresního zastupitelstva Čeňka Feyerfeila se nakonec podařilo, že úprava vod v rakovnickém okrese byla prohlášena za zemskou záležitost, takže okres a jeho obce uhradily pouze 20 procent z celkového nákladu na upravení strží.32) Na úplném jižním konci města vzniklo ve druhé polovině 19. století prostranné vlakové nádraží. Vůbec první železnice, která vedla územím okresu a samotné město minula, byla trať Praha–Chomutov, dostavěná Buštěhradskou dráhou roku 1871. Vedla šesti obcemi tehdejšího rakovnického okresu – Lužnou, Lišany, Krupou, Mutějovicemi, Milostínem a Janovem. Délka této trati obnáší na půdě okresu 11 kilometrů, přesto jí chybělo to nejpodstatnější – spojení s Rakovníkem. Rakovnická obec se snažila alespoň o dodatečné spojení s touto dráhou, kterého se jí podařilo dosáhnout ještě roku 1871, kdy bylo město železničně spojeno se stanicí Buštěhradské dráhy Lužná–Lišany. Tak získal Rakovník pouze nepřímé spojení s Prahou.33) O pět let později, v roce 1876, byla zahájena železniční doprava na trati Rakovník– Protivín, která se stavěla od roku 1874. Výchozí stanicí se stalo společné nádraží s Buštěhradskou dráhou. Rakovník tak získal spojení nejen s nejbližšími obcemi okresu, ale především se vzdálenějším Berounem. Tato trať obnáší na území našeho okresu 37 kilometrů. Její výstavba byla značně obtížná, neboť je vedena po šesti železných mostech a prochází čtyřmi tunely.34) Zahájení provozu železnice a existence spojení s Prahou, Berounem a jinými městy nevedly pouze k čilejšímu cestovnímu ruchu, ale především byly základním předpokladem k rozvoji málo pokročilého hospodářství v Rakovníku.

Hospodářské poměry Celý okres, včetně samotného Rakovníka, byl oblastí převážně zemědělskou. Nicméně ve druhé polovině 19. století začala vystupovat do popředí i činnost průmyslová. Přes řadu živelných pohrom se zdejší zemědělství a především zpracování jeho produktů posunulo vpřed. Ve snaze povznést rolnické hospodaření v Rakovníku zde vznikla roku 1861 filiálka Hospodářské jednoty, jejíž činnost však ještě téměř žádný pokrok nepřinesla. S lepšími výsledky je spojena aktivita již samostatného Hospodářsko-průmyslového spolku pro krajinu rakovnickou, založeného v roce 1868. V jeho čele stál až do roku 1880 A. P. Trojan, kterého potom vystřídal Č. Feyerfeil.35) Přispěním tohoto spolku se v Rakovníku konalo několik hospodářsko-průmyslových výstav, které prezentovaly úspěchy rakovnického zemědělství, a z jeho popudu byl na Plzeňském předměstí zřízen spolkový rolnický cukrovar, který zpracovával v okolí Rakovníka hojně pěstovanou cukrovku.36) Vedle cukrovky se v Rakovníku a okolí začal ve velké míře pěstovat chmel. Od roku 1885 pořádala v Rakovníku zřízená Česká tržnice na chmel chmelové trhy. Rozvoj zemědělství přispěl vůbec k pořádání většího počtu trhů ve městě. K šesti výročním a dvěma týdenním potravním trhům se připojilo šest dobytčích a jeden velký trh obilní. V Rakovníku a jeho blízkém okolí, při Rakovnickém potoce nebo u rybníků, se nacházela celá řada mlýnů. Jak udává Jan Renner, bylo jich celkem čtrnáct.37) V blízkosti města ) ) 34 ) 35 ) 36 ) 37 ) 32 33

Celkový náklad činil 343 680 zlatých, okres a obce zaplatily tedy 68 736 zlatých (Renner, Popis politického..., s. 19). Tamtéž, s. 55-56. Tamtéž, s. 56. Feyerfeil, s. 115; Pavlíček, s. 33, 45-48. Cukrovar se stal později vlastnictvím Josefa Čermáka, viz níže. Renner, Popis politického…, s. 45.

89

si zase řezníci vystavěli řeznická jatka, která se později z již naznačených důvodů přestěhovala za vystavěný cukrovar. V 60. letech se rakovnická obec dohodla s várečníky na znovuzřízení a zvětšení pivovaru, který připadl pod jejich společnou správu. Pivovar se zmodernizoval a rozšířil, byl sem zaveden vodovod dřevěnými rourami z Panského mlýna na Svatojilském předměstí. Všechny tyto změny se příznivě odrazily na jeho stále stoupající prosperitě. Ještě později byla přestavěna sladovna a přikoupen hostinec U Bílého lva, který se nacházel v sousedství pivovaru.38) Ve druhé polovině 19. století nalezneme v Rakovníku již první stopy průmyslového podnikání. Jeho začátky však byly opravdu těžké. Větší průmyslové podniky, které tehdy vznikaly, neměly bohužel dlouhého trvání a fungovaly pouze několik málo let. Takový osud potkal například olejnu na řepný olej nebo již zmíněnou Maxovu huť na litinu. V Rakovníku však existovala celá řada živností, pokrývajících většinou pouze zdejší trh a hospodařících s minimálním kapitálem. Asi od r. 1875 provozoval na náměstí v domě čp. 117 mydlářskou živnost František Otta, pozdější majitel rozsáhlé továrny na mýdla.39) Velký význam pro Rakovník měly uhelné doly nacházející se jak v těsné blízkosti města, tak v přilehlých obcích, jako byly Lubná, Senec či Hostokryje. Výrazná ložiska uhlí byla objevena při severozápadním okraji města. Tady však těžbě uhlí bránila voda z přilehlých rybníků, která doly neustále zaplavovala. Několika majitelům se ji ani za cenu velkých finančních ztrát nepodařilo z dolů odstranit. Úspěchu dosáhl až brněnský spolek obchodníků Moravia, který nejenže vysušil rybníky v okolí a odvodnil doly, ale přikoupil i nové doly na okraji města zvaném Na Spravedlnosti. Uhelné doly Moravia získali později noví majitelé, ale podnik v důsledku obrovských nákladů na těžbu uhlí pozvolna upadal. Naopak velkého rozvoje dosáhla Rakovnická továrna na šamotové zboží, vybudovaná roku 1883 vedle dolů Moravia, zaměstnávající několik set dělníků. Její výrobky, především dlaždice a ohnivzdorné cihly, si získaly dobrou pověst i na zámořských trzích.40) K podpoře rakovnických průmyslníků byla zřízena roku 1863 hospodářská záložna. Důvěru občanů však získávala velmi pomalu, a tak se i její kapitál zvyšoval jen pozvolna. Roku 1886 navázal na hospodářskou záložnu Úvěrní ústav v Rakovníku, poté co se společenstvo záložny usneslo na její likvidaci z důvodů finančních nesrovnalostí. Jistá obezřetnost občanů se projevila i v případě rakovnické spořitelny, kterou se zastupitelstvo města usneslo založit r. 1858. Ke schválení stanov došlo až o dva roky později, činnost zahájila rakovnická spořitelna 1. ledna 1863. Její agenda byla velmi malá, první rok získala pouze 33 vkladatelů. Jejich počet v následujících letech dokonce i klesal a teprve roku 1872 překročil první tisícovku.41)

Kulturní poměry Druhá polovina 19. století je obdobím vzniku a rozkvětu celé řady spolků a organizací. Ty se svou čilou vlasteneckou činností podílely na povznesení společenského a kulturního života ve městě. S velkým ohlasem občanů se setkalo založení spolku divadelních ochotníků, vzniklého přičiněním Františka Hovorky a Matěje Dobromíra Štembery. Spolek, pořádající řadu českých představení, se ale po několikaletých přestávkách, kdy se z různých důvodů nehrálo, nakonec definitivně roku 1866 rozpadl. ) ) 40 ) 41 ) 38 39

90

Levý, s. 458-459. Herold, s. 18; Eichinger, Zdeněk: Vzpomínky na továrnu Františka Otty. RHS 2, 2001, s. 86-116. Levý, s. 415; Hanzlíček, Ladislav: Příspěvek k dějinám RAKO závodů v Rakovníku. Rakovník 2003. Konkrétně měla spořitelna roku 1872 celkem 1261 vkladatelů. Viz tabulka Levý, s. 480.

Protože však městu divadelní zábava chyběla, ujaly se divadelních představení jednotlivé besedy.42) Na počátku 70. let převzal pořádání divadla spolek Vesna, tvořený vysokoškolskou omladinou ve městě. Jeho cílem bylo i rozšiřování vzdělanosti mezi lidmi, zřizování knihoven, pořádání ušlechtilé zábavy. Po ukončení studií se ale členové Vesny rozutekli za svým povoláním a spolek se stal výhradně zábavním. Později zanikl úplně. Na jeho osvětovou činnost navázal úspěšně nový spolek Krakovec, sdružující členy nejen z Rakovníka, ale z celých západních Čech, a působící tedy velkou měrou mimo rámec regionu.43) Divadelní zábava však v Rakovníku společně s jejími tvůrci z Vesny nezanikla. Vznikl nový spolek divadelních ochotníků, nazvaný Tyl, jehož stanovy byly schváleny roku 1872. Vlastním nákladem si spolek obstaral všechno potřebné k hraní divadla, aniž by navazoval na staré ochotníky, a začal velmi čile provozovat divadelní aktivity.44) V polovině století zahájila svoji činnost Měšťanská beseda, zejména přispěním profesorů zdejší reálky. Již příštího roku se beseda rozdělila na Měšťanskou a Řemeslnickou, později vznikla ještě beseda Hospodářská.45) Zatímco Měšťanská beseda byla centrem převážně zámožnějších občanů a úředníků, Řemeslnická, jak je patrné již z názvu, se soustřeďovala hlavně na řemeslnickou vrstvu, kterou se takto snažila podporovat. Dále se přičinila o vznik řemeslnické školy a podnítila znovuustavení ostrostřeleckého sboru. Ten existoval již v první polovině 19. století a nově byl obnoven právě v šedesátých letech. Sbor si potom vybudoval novou rozsáhlou střelnici na Pražském předměstí, jak jsem se již zmínila. Velice blízko k divadelním ochotníkům měl pěvecký spolek, založený roku 1862. Opět s určitými přestávkami, zaviněnými především odchodem stěžejních členů, vystupoval při nejrůznějších slavnostech, mších, výletech apod. V lednu 1871 byl jeho oficiální název Hlavačov přeměněn na Spolek pěvecko-hudební.46) Střediskem společenského života ve městě se stala tělocvičná jednota Sokol. Myšlenky založit sokolskou jednotu v Rakovníku se chopil JUDr. A. P. Trojan, což se mu také za pomoci dalších spolupracovníků podařilo. Jednota zahájila činnost počátkem roku 1870. Naléháním městské rady však došlo k dohodě, že se založená jednota bude jmenovat Tělocvično-hasičská jednota Sokol. Nový spolek měl pěstovat i hasičství, protože v Rakovníku nebyl do té doby žádný hasičský sbor. Protože však členové Sokola nejevili o hasičství žádný zájem, byl nakonec roku 1873 vytvořen samostatný dobrovolný hasičský sbor. Od té doby nese Sokol název pouze Tělocvičná jednota Sokol v Rakovníku. Sokol pořádal ve městě nejrůznější vlastenecké zábavy, ale za jeho účasti se konaly i podniky nesokolské.47) Zmíněné spolky přispívaly svou pestrou činností k rozvoji společenského a kulturního života v Rakovníku druhé poloviny 19. století. Nejen že pořádaly zcela samostatně za vysoké účasti občanů mnoho nejrůznějších představení, koncertů, přednášek atd., ale účastnily se či svou produkcí obohatily řadu celonárodních oslav a výročí.48) Jejich prokazatelná obliba se ukázala i na stále rostoucím počtu členů ve všech spolcích. ) S divadlem začala nejprve Čtenářská beseda, následovala Měšťanská a konečně Řemeslnická beseda (Levý, s. 482). ) Levý, s. 487. 44 ) Tamtéž, s. 483. 45 ) Její součástí byl i čtenářský spolek, založený rakovnickým děkanem Štanglerem roku 1866 za účelem čtení nejrůznějších časopisů a pořádání přednášek (Levý, s, 483). 46 ) Levý, s. 486. 47 ) 60 roků rakovnického Sokola. Rakovník 1930, s. 24. 48 ) Rakovnické spolky se zúčastnily např. slavností na počest 500. výročí narození Jana Husa (29. srpna 1869), stoletého výročí narození Josefa Jungmanna (27. července 1873) či slavnosti ve prospěch pomníku Jana Žižky (11. září 1870) (Levý, s. 408). 42

43

91

III. Josef Čermák v Rakovníku Příchod J. Čermáka do Rakovníka Čtrnáctého února 1878 koupil v soudní dražbě Čermákův otec Josef Čermák st., pražský stavitel hlavně v oboru železnic, spolkový rolnický cukrovar v Rakovníku.49) Tímto okamžikem se na historii města začala pozvolna podílet energická a činorodá osobnost jeho syna, Josefa Čermáka mladšího. Jak jsem již výše naznačila, Čermákova rodina nepocházela z Rakovníka a ani s ním patrně nebyla do té doby nijak spjata. Josef Čermák ml. se narodil 26. prosince 1853 v Praze, ovšem jeho konkrétní bydliště neznáme. V Rakovníku měl podle listů sčítání lidu z roku 1910 setrvávat od roku 1877, pravděpodobnější se však jeví, že se zde usadil až po koupi cukrovaru jeho otcem. Stejně tak s jistotou neurčíme, zda tu se svým manželem žila ihned i Čermákova žena Karla, za svobodna Köppelová, narozená 1. listopadu 1855 (oddáni byli 13. 1. 1877) a také nejstarší dcera Pavla (1878-1951).50) Domovský list udělující J. Čermákovi domovské právo v Rakovníku mu byl vydán až 8. ledna 1905 na základě jeho žádosti adresované zastupitelstvu královského města Rakovníka 1. září 1903. Zde žádal o přiznání domovského práva pro sebe, svoji ženu Karlu a pro děti Karlu (narozenou r. 1880), Evu (1882), Josefa (1885) a Luisu (1886).51) Zmíněná nejstarší Pavla se 13. července 1901 provdala za rakovnického městského tajemníka JUDr. Petra Jandače a s rodiči v této době již pravděpodobně nebydlela. Čermákův otec jako nový vlastník cukrovaru získal v Rakovníku poměrně rozsáhlý majetek, zahrnující nejen samotný cukrovar čp. 184/II, ale i k němu náležející vážnici čp. 185/II, dále tzv. Trávnický mlýn čp. 28/29/II, několik pozemků a veškeré příslušenství patřící k cukrovaru. Kromě toho koupil Čermákův otec v dražbě další zemědělské pozemky a polnosti: č. 433 a 443 v Rakovníku a mostní váhu s domkem a příslušenstvím v Krupé a Lánech.52)

Změny v cukrovaru a následné spory Rakovnický cukrovar, který J. Čermák st. koupil, vznikl jako spolkový rolnický cukrovar již na počátku 70. let. Stalo se tak zejména díky přičinění JUDr. A. P. Trojana, z jehož iniciativy byl založen Hospodářsko-průmyslový spolek v Rakovníku. Stanovy spolku byly schváleny c. k. místodržitelstvím v září 1868, a tak nebránilo nic tomu, aby spolek rozvinul své aktivity na podporu a zvelebení rolnického a průmyslového stavu v Rakovníku a okolí. Za přispění spolku došlo mimo jiné v roce 1871 i k vybudování zmíněného cukrovaru. Ten však vlivem špatného hospodaření, ale i nedostatku řepy, kterou měli dodávat rolníci, jež si zakoupili vydané akcie cukrovaru, musel po několika letech fungování ohlásit konkurz. Správcem konkurzní podstaty cukrovaru se stal dr. Karel Mayer, advokát v Rakovníku, a na základě jím předloženého protokolárního usnesení věřitelů konkurzní podstaty povolil okresní soud v Rakovníku soudní dražbu. Ta byla určena právě na 14. února 1878, 9. hodinu ráno. Stanoveny byly i odhadní ceny jednotlivých nemovitostí a pozem-

) ) 51 ) 52 ) 49 50

92

SOkA Rakovník, f. Spolkový rolnický cukrovar Rakovník, kart. č. 1, výměr okresního soudu v Rakovníku z 15. 2. 1878. Tamtéž, f. OkÚ Rakovník, sčítací operáty 1910, kniha č. 645, Rakovnické předměstí čp. 151-300. Tamtéž, f. AMR, neuspořádáno, domovské listy 1898-1921. Tamtéž, f. Spolkový rolnický cukrovar Rakovník, kart. č. 1, výměr okresního soudu v Rakovníku z 15. 2. 1878.

Čermákův cukrovar v Rakovníku před r. 1898 (SOkA Rakovník)

ků s tím, že mohou být prodány i pod odhadní cenou, což se také nakonec stalo: cukrovar prodán za 195 705 zl., pozemek č. 433 za 850 zl., pozemek č. 443 za 365 zl. a mostní váhy s domky a příslušenstvím v Krupé za 440 zl., v Kněževsi za 450 zl. a v Lánech za 440 zl.53) J. Čermákovi se podařilo získat všechny uvedené nemovitosti a pozemky kromě mostní váhy v Kněževsi (tu koupil ředitel cukrovaru v Kolešovicích V. Jankovský za 910 zl.) za celkovou sumu 146 000 zl. Přestože byl oficiálním majitelem cukrovaru Čermákův otec, připadlo vedení podniku zcela do rukou synů Josefa a o tři roky mladšího Aloise.54) Hlavní slovo měl však patrně starší Josef. Uvedenou skutečnost ukazuje například formule v opisu zápisu městského úřadu ze září 1879: [...] spolupřítomný Josef Čermák přistupuje k tomu a slibuje za otce svého co plnomocník vlastníka usedlosti mlýnské i cukrovaru zdejšího [...].55) Hned po koupi cukrovaru se setkáme i v nejrůznějších písemnostech týkajících se cukrovaru s Čermákovým podpisem, ke kterému zejména v prvních letech vedení cukrovaru připojoval přídavek mladší (ml.), čímž předcházel záměně se svým otcem. Již následující rok po koupi provedl J. Čermák ml. v cukrovaru určité změny. Rozhodl se, že nechá prohloubit rybník u Trávnického mlýna, který, jak jsem se již zmínila, náležel k cukrovaru a zakoupil jej Hospodářsko-průmyslový spolek v březnu 1871, ještě před stavbou samotného cukrovaru. J. Čermák se však plně věnoval cukrovarnictví a mlynářskou živnost zde nikdy neprovozoval. O dotyčné povolení ohledně prohlou) Tamtéž, povolení okresního soudu v Rakovníku k soudní dražbě z 24. 12. 1877. ) Jako dalšího společníka uvádí K. Veselý Ludvíka Köppela, průmyslníka z Prahy, švagra J. Čermáka st. Jeho jméno však na žádných písemnostech týkajících se cukrovaru nefiguruje (Veselý, Rakovničtí purkmistři…, sešit II, s. 1). 55 ) SOkA Rakovník, f. AMR, neuspořádáno, opis zápisu městského úřadu v Rakovníku z 1. 9. 1879. 53 54

93

bení rybníka požádal 20. srpna 1879 u okresního hejtmanství v Rakovníku. Hejtmanství ustanovilo komisi, do které byli pozváni sousedé J. Čermáka – F. Herold, A. Türinger, M. Korber a především majitelé sousedních mlýnů J. Kyselo a A. Norek. Všichni se měli sejít 6. září 1879 o deváté hodině dopolední, aby rozhodli, zda bude J. Čermákovi žádané povolení vydáno. Okresní hejtmanství vyzvalo i městský úřad, aby vyslal do komise své zástupce. Jednotliví sousedé neměli žádné námitky proti prohloubení rybníka, pokud by tím nedošlo ke škodě na jejich majetku. Pouze Josef Kyselo, majitel Zábranského mlýna, ležícího níže po proudu potoka pod cukrovarem a Trávnickým mlýnem, se obával, aby J. Čermák nezadržoval vodu a on ji dostával na svůj mlýn v dostatečném množství. Žádné námitky neměla ani obec, zastoupená starostou Janem Heinzem. Čermák tak mohl nechat rybník prohloubit.56) V průběhu podzimu provedl J. Čermák další stavební změny, které se týkaly zejména úpravy dalších nádržek náležících k cukrovaru a vedení vody z hlavní nádržky (rybníka) pod nádražní silnicí.57) Obec se obávala, aby zvětšený průtok vody v důsledku prohloubení nádržky nepoškodil zmíněnou silnici, kterou převzala k vydržování od společnosti Buštěhradské dráhy. Proto vyzvala stavitelské znalce Františka Dondu, Jana Rysa a zemědělského inženýra Boleslava Trojana, aby prozkoumali provedení změn a navrhli případná opatření, jak zabránit poškození silnice. Opatření, které navrhli, se J. Čermák zavázal provést, navíc slíbil zahradit nádržky kvůli bezpečnosti a pravidelně čistit mlýnskou strouhu od přívalových nánosů.58) Městská rada neměla zároveň nic proti tomu, aby Čermák nechal zapustit stavidlo v mlýnské strouze níže, pokud nedojde k porušení práv sjednaných s dřívější správou cukrovaru, které byly uvedeny v dražebních podmínkách, za nichž Čermákův otec cukrovar koupil. J. Čermák ujišťoval městskou radu, že se hladina vody nezmění, neboť povrch stavidla bude uveden opět do takové výšky, v jaké byl dosud.59) Změny, které J. Čermák provedl, se ovšem nezamlouvaly novému majiteli Zábranského mlýna Františku Burešovi, který se stal spolu se svojí manželkou Antonií jeho vlastníkem po Josefu Kyselovi. Mezi ním a J. Čermákem vznikl rozsáhlý spor o užívání vodního práva, který se rozhořel v polovině roku 1882. Bureš s Čermákem se vzájemně obviňovali u okresního hejtmanství a psali na sebe stížnosti. Týkaly se zřízení stavidel, čištění mlýnské strouhy a dalších skutečností, které ovlivňovaly výšku a stav vody. Burešovi vadilo, že vodu z Rakovnického potoka užívá cukrovar, ač na to měl právo jen Trávnický mlýn, v němž Čermák mlynářskou živnost neprovozoval. Vodu měl cukrovar čerpat ze své studny. V lednu 1883 vydal posudek celé situace technický znalec, ředitel reálky Josef Štěpánek, avšak nic jednoznačně nevyřešil a na žádnou stranu se nepřiklonil.60) ) Tamtéž, Protokoll der k. k. Bezirkshauptmannschaft, aufgenommen in Rakonitz von 6. Dezember 1879. ) Rybník u Trávnického mlýna byl často označován jako nádržka (event. hlavní nádržka), ale sám J. Čermák použil již ve své žádosti o prohloubení u okresního hejtmanství z 20. 8. 1979 označení mlýnský rybník (Mühlteich). 58 ) Mlýnská strouha (č. 3824), vedoucí v bezprostřední blízkosti cukrovaru, tvořila umělý svod vody z Rakovnického potoka na Panský, Trávnický a Zábranský mlýn. Vodu z ní bral ale i cukrovar, kvůli čemuž se J. Čermák dostal do sporu s majitelem Zábranského mlýna. 59 ) SOkA Rakovník, f. AMR, neuspořádáno, opis zápisu městského úřadu v Rakovníku z 11. 10. 1879. 60 ) Tamtéž, stížnost J. Čermáka u okresního hejtmanství v Rakovníku na Fr. Bureše z 30. 6. 1882; tamtéž, stížnost Fr. Bureše u okresního hejtmanství v Rakovníku na J. Čermáka z 3. 7. 1882; tamtéž, pozměněná stížnost Fr. Bureše na J. Čermáka, obsažená v protokolu sepsaném 6. 12. 1882 u okresního hejtmanství; tamtéž, žaloba Fr. Bureše na J. Čermáka u okresního hejtmanství v Rakovníku z 6. 12. 1882; tamtéž, dobrozdání Josefa Štěpánka ohledně sporu o vodní právo z 23. 1. 1883; tamtéž, protokol sepsaný u okresního hejtmanství v Rakovníku 22. 2. 1883. 56 57

94

K definitivnímu ukončení sporů mezi Fr. Burešem a J. Čermákem došlo teprve tehdy, když František a Antonie Burešovi prodali svůj mlýn 29. května 1883 bratrovi J. Čermáka Aloisovi a jeho manželce Rudolfíně.61) Tím se obě strany zavázaly, že nevznáší vůči druhé straně žádné finanční nároky, které vznikly vedením sporů, a současně potvrdily u okresního hejtmanství, že odstupují od všech stížností a obvinění, která dříve na sebe vzájemně podaly. Změnu majitele J. Čermák ihned využil k tomu, aby získal od okresního hejtmanství povolení změnit výšku stavidla z 2,082 m na 2,24 m, jak původně stanovilo hejtmanství v srpnu 1882. O povolení se samozřejmě ucházel se souhlasem nových majitelů Zábranského mlýna.62) Čermákův spor s Fr. Burešem z počátku 80. let nebyl jediný. V roce 1886 si u okresního hejtmanství v Rakovníku stěžovala Anna Vodrážková, manželka hodináře v Rakovníku, že J. Čermák poškozuje čištěním mlýnské strouhy její louku, která se nacházela v bezprostřední blízkosti strouhy.63) Žádala o nařízení J. Čermákovi, aby vždy ihned odvážel bahno, a nepoškozoval tak její louku, a připomínala, že podle zvyku se má strouha čistit teprve v měsíci září po sklizni otav. J. Čermák se angažoval i ve sporu, který se netýkal bezprostředně jeho samotného, ale bratra Aloise. Na něho si u okresního hejtmanství stěžoval Michael Taussig. Vylitím vody z mlýnské strouhy došlo k zaplavení jeho blízké louky. Alois a Rudolfína Čermákovi měli podle Taussiga jako majitelé Zábranského mlýna, či František Mrázek, kterému dotyční tento mlýn pronajali, povinnost čistit podle mlynářského zvyku tuto strouhu, kam přicházely veškeré nečistoty z cukrovaru a která byla nánosy bahna zcela zanesená. Avšak ani manželé Čermákovi, ani Mrázek tak neučinili od té doby, co přešel mlýn do jejich držení. Následkem toho nemohla mlýnská strouha pojmout po větším dešti v červnu 1886 přitékající vodu a ta se vylila s nánosy bahna na sušící se seno na Taussigově louce, čímž utrpěl škodu.64) Obě strany, A. Čermák v zastoupení svého bratra Josefa, se dostavily ohledně vyrovnání sporu 18. července k okresnímu hejtmanství. J. Čermák přijal všechny podmínky, které M. Taussig požadoval. Bylo to vykoupení 21 metrických centů sena, odvezení Čermákovým povozem za pomoci jeho lidí a zaplacení útraty v souvislosti se sepsáním žaloby. Za těchto podmínek Taussig od žaloby ustoupil a celá záležitost byla následkem dobrovolného vyrovnání zastavena. Odvolána byla i komise, která měla původně prošetřit zmiňované škody.65) Josef Čermák se dostal dokonce několikrát i do sporu s městským úřadem v Rakovníku kvůli vymletým, poškozeným či protrženým břehům na počátku mlýnské strouhy u Panského mlýna. Problémy tkvěly v tom, že náklad na jejich udržování nebo opravu nechtěla nést ani městská rada, ani Josef Čermák s odůvodněním, že udržování břehů náleží druhé straně. Přes všechny tyto spory se Čermákovi podařilo během zhruba 13 let vedení cukrovaru jeho jmění podstatně rozšířit. V roce 1891 vykázal účetní cukrovaru Zdenko Janeček celkové tovární jmění na 439 625 zl., z toho byly např. tovární pozemky odhadnuty na

) SOkA Rakovník, f. AMR, neuspořádáno, ověřený přepis c. k. notáře Č. Feyerfeila z 29. 5. 1883. ) Tamtéž, žádost J. Čermáka o povolení zvýšit stavidlo v zastoupení zemského advokáta JUDr. E. Krütznera z 13. 12. 1883. Zda J. Čermák povolení získal, jsem bohužel v archivních materiálech nenalezla. 63 ) Tamtéž, protokol sepsaný u okresního hejtmanství v Rakovníku z 2. 6. 1886. 64 ) Tamtéž, stížnost M. Taussiga u okresního hejtmanství v Rakovníku z 14. 7. 1886. 65 ) Tamtéž, protokol sepsaný u okresního hejtmanství v Rakovníku z 18. 7. 1886. 61 62

95

21 126 zl., tovární budovy na 66 458 zl., Zábranský mlýn na 21 854 zl. Nejvyšší položku tvořily stroje, jejichž cena byla stanovena na 250 938 zl. atd.66)

Josef Čermák ve veřejném a kulturním životě J. Čermák, zdokonalující se v roli podnikatele a obchodníka v cukrovarnictví, se záhy od nastěhování do Rakovníka zúčastňoval také veřejného života a neváhal nabídnout své síly či majetek ve prospěch celého města. V roce 1884, od 6. do 10. září, se v Rakovníku konala krajinská hospodářská, lesnická a průmyslová výstava, pro níž poskytl právě J. Čermák své prostory v cukrovaru, přilehlý dvůr a pozemky a na své náklady ji osvětloval.67) Podobně se můžeme v zápisech městské rady několikrát setkat se záznamem, že Čermákův cukrovar věnoval pro chudé vagón uhlí. Pokud mluvíme o Josefu Čermákovi, nemůžeme zapomenout na jeho společenské, kulturní, ale i sportovní aktivity, kterými značně přispěl k rozvoji tehdejšího života ve městě. Čermákovy „nepsané povinnosti”, jako byla účast na veřejných akcích, kulturních a společenských podnicích atd., vyplývaly samozřejmě z toho, že se stal jako starosta Rakovníka důležitým představitelem města. Ovšem ale on sám i jeho celá rodina měli opravdu vzácný smysl pro mnohé veřejné a kulturní záležitosti dávno předtím, než jej zvolili starostou města. Dokazuje to celá řada spolků a organizací, jejichž členem po dlouhá léta byl. Od roku 1883 se setkáváme s J. Čermákem po boku významných představitelů města, jakými byli např. okresní hejtman J. Manschinger, starosta O. Zákon či profesor A. Sedláček, v Měšťanské besedě. Tady se aktivně podílel na pořádání divadelních představení, nejrůznějších zábav a plesů, často i ve spolupráci s Pěvecko-hudebním spolkem, jehož místopředsedou byl v tomto roce zvolen. Roku 1884 tuto funkci sice již nezískal, ale zastával místo „řídícího hudby”. R. 1888 vytvořili J. Čermák, učitel K. Hůlka a profesor reálky J. Topka užší zábavní výbor Měšťanské besedy. Na řádné valné hromadě besedy 10. ledna 1894 byl Čermák zvolen podruhé jejím předsedou. Zatímco v roce 1890 se tohoto čestného úřadu vzdal, v roce 1894 již volbu přijal. Předsedu Měšťanské besedy vykonával dlouhých 13 let, v roce 1907 ho vystřídal dosavadní člen spolkového výboru dr. E. Musil. Beseda měla i svůj dámský odbor, s kterým mužská část spolupracovala a podílela se na různých akcích. V tomto odboru se zase angažovala Čermákova manželka Karla.68) Jako příznivec zábavy, umění a divadla měl J. Čermák velmi blízko i ke zpěvu. Jeho bratr Alois byl dvakrát (1884 a 1895) předsedou rakovnického Pěvecko-hudebního spolku, Josef vykonával funkci místopředsedy. Spolku pomáhal finančně i organizačně a ve zpěvu podporoval všechny své dcery. Ty se těšily jako členky a sólistky tohoto pěveckého spolku značné popularitě. Velkého úspěchu dosáhla v Rakovníku např. Dvořákova Stabat Mater, kde jako sólistky vystupovaly nejstarší 22letá Pavla a druhá nejstarší 20letá Karla. Druhým významným úspěchem byla Smetanova Hubička. Na přípravě opery se podílel i J. Čermák, když zajistil u správy Národního divadla jedno předsta) SOkA Rakovník, f. Spolkový rolnický cukrovar Rakovník, kniha č. 1, tovární jmění dle knihovního stavu 1. 1. 1891. ) Feyerfeil, Pět a dvacet let…, s. 115 68 ) Dvacátého srpna 1886 se uskutečnila společná schůze. Pod zápisem z této schůze je podepsána právě Karla Čermáková, bohužel archivní prameny nepodávají o tomto dámském odboru, ani o funkci K. Čermákové zde žádné jiné informace. Karla Čermáková se stala i členkou výboru Odborného vlasteneckého výpomocného spolku ženského pro Království české v Rakovníku, existujícího od roku 1882, který byl součástí rakouského Červeného kříže (SOkA Rakovník, f. OkÚ Rakovník, kart. č. 110, sl. 674). K. Čermáková se podílela také na organizování sbírek na podporu stavby rakovnické sokolovny. 66 67

96

vení této opery, kterého se zúčastnili všichni sólisté rakovnického představení, včetně Pavly a Karly Čermákových. Úspěch slavila i Smetanova Prodaná nevěsta, pro kterou opatřil J. Čermák zase náležité kostýmy od pražské firmy Frýda. Pavla Čermáková zde neúčinkovala, ostatní dcery však ano, včetně 21leté Evy a 17leté Luisy.69) Nejstarší Pavla, provdaná Jandačová, které zpíval Pěvecko-hudební spolek 13. července 1901 i na svatbě, se vypracovala mezi členy výboru spolku a v letech 1905-1910 byla dokonce zvolena jeho místopředsedkyní.70) Čermákovo estetické cítění nalezlo uplatnění také v okrašlovacím spolku, který zahájil svou činnost v Rakovníku první valnou hromadou v říjnu 1886. Zde byla provedena volba spolkového výboru, kde Čermák získal druhý nejvyšší počet hlasů po Otomaru Zákonovi.71) Okrašlovací spolek se velkou měrou podílel na úpravě celého města a přeměňoval jeho nevzhledná zákoutí, ale i lokality v centru v úhledná a upravená místa plná zeleně. Na této činnosti se J. Čermák podílel hned po vzniku spolku jako jeho místopředseda. Po svém zvolení starostou města dosáhl i v okrašlovacím spolku pocty nejvyšší, když byl 16. března 1894 zvolen jeho předsedou. Právě v polovině 90. let se ale spolek začal omezovat většinou na dvě výborové schůze ročně, prodlužovaly se i intervaly mezi jednotlivými valnými hromadami. Mezi léty 1902-1911 došlo k přestávce, kdy nebyla svolána žádná valná hromada. Po celou tuto dobu zastával J. Čermák funkci předsedy spolku a setrval v ní až do roku 1911. V únoru tohoto roku oznámil spolku dopisem svoji rezignaci. Josef Čermák patřil mezi nadšené sportovní příznivce. Do jaké míry sám sportoval, dnes již asi nezjistíme. Nicméně byl také předsedou Klubu bruslařů a členem Cyklistického klubu. Klub bruslařů, jehož účelem se stalo pěstování bruslení a společenské zábavy v zimní době, zde existoval od roku 1882, poté co c. k. místodržitelství v Praze schválilo 21. prosince 1882 jeho stanovy.72) Kdy vznikl Cyklistický klub, není přesně známo. Je však pravděpodobné, že J. Čermák byl v době svého starostování také jeho předsedou, jak naznačuje Čermákovo postavení uprostřed na dochované fotografii klubu. Na Cyklistický klub později navázal Klub velocipedistů. Jeho oficiální název zněl Klub velocipedistů „Blesk” a povolen byl výnosem c. k. místodržitelství 15. 6. 1902.73) Čermák nechyběl ani v rakovnickém Sokole, kde se angažoval především v otázce stavby vlastní tělocvičny, kterou sokolská jednota postrádala od svého vzniku v roce 1869. Proto bylo navrženo na valné hromadě 10. ledna 1886 zřídit Družstvo pro vystavení tělocvičny Sokolu rakovnickému. Na první přípravné schůzi tohoto družstva v říjnu 1886 se členové rozdělili na finanční a zábavní odbor. Starostou finančního odboru byl zvolen O. Zákon, starostou zábavního J. Čermák (předpokládalo se, že zábavy budou hlavním zdrojem financí). Po schválení stanov Družstva 11. 5. 1887 se konala na počátku června ustavující schůze, starostou se stal Č. Feyerfeil a jeho náměstkem J. Čermák. Na konci osmdesátých let však činnost Družstva značně ochabovala a v otázce stavby sokolovny se téměř nic nedělo. Jedenáctého března 1894 se po více jak pětileté přestávce konala valná hromada, kde byl J. Čermák zvolen předsedou. Družstvo se však v otázce tělocvičny dostalo do neshod se samotnou jednotou, jejímž starostou byl v roce 1895 zvolen Alois ) Premiéra Stabat Mater proběhla 8. 4. 1900, Hubičky 30. 12. 1900 a Prodané nevěsty 4. 1. 1903 (Fencl, s. 48-50). ) Pavla Jandačová byla stejně jako její otec značně veřejně činná, kromě Pěvecko-hudebního spolku byla výraznou členkou Divadelní ochotnické jednoty Tyl a rakovnického Sokola. 71 ) SOkA Rakovník, f. Okrašlovací spolek, jednatelská kniha 1886-1920, zápis z první valné hromady konané 17. 10. 1886. 72 ) Tamtéž, f. OkÚ Rakovník, kart. č. 110, sl. 674, zpráva Klubu bruslařů okresnímu hejtmanství v Rakovníku z 27. 6. 1884. 73 ) Tamtéž, kart. č. 117, sl. 687, stanovy Klubu velocipedistů. 69 70

97

Cyklistický klub v Rakovníku v roce 1890. Uprostřed Josef Čermák (SOkA Rakovník)

Čermák (již příští rok však rezignoval), v roce 1900 Čermákův zeť P. Jandač. Družstvo a samotná jednota se nedokázaly dohodnout na lokalitě, kde by měla být sokolovna postavena. Jednání s městskou radou o této záležitosti se tříštila, protože každá strana požadovala něco jiného. Jednota začala být s činností Družstva nespokojená a snažila se podnikat určité kroky v této otázce sama. Realizaci stavby však bránil především nedostatek financí. V roce 1908 se Družstvu nakonec alespoň podařilo získat od města stavební místo pro sokolovnu na Hofmanově zahradě v sousedství dnešních Čermákových sadů. J. Čermákovi se zde však jako předsedovi Družstva sokolovnu již postavit nepodařilo, protože se 27. 1. 1911 této funkce vzdal.74)

Volba Josefa Čermáka starostou města Od roku 1891 se J. Čermák začal podílet i na obecní samosprávě. V říjnu tohoto roku byl ve druhém voličském sboru zvolen 65 hlasy do nového obecního zastupitelstva. Po volbě do představenstva obce, která proběhla 4. dubna 1892, se stal prvním radním, nebo-li prvním náměstkem úřadujícího starosty Otomara Zákona.75) K jeho rychlému postupu v komunální politice přispěla i ta skutečnost, že bylo na počátku října roku 1893 započato vyšetřování proti starostovi Zákonovi a městskému tajemníkovi Josefu Milfaitovi pro zneužití úřední moci. O. Zákon se po dobu vyšetřování vzdal svého úřadu a přenechal vedení obecních záležitostí svému náměstkovi, tedy Čermákovi. Odtud byl již pouhý krůček k tomu, aby se do čela obecního představenstva postavil natrvalo. ) Stavba impozantní budovy sokolovny podle návrhu architekta O. Novotného začala za velkého přispění P. Jandače na konci května 1913. Slavnostní otevření proběhlo 13. 6. 1914. 75 ) Otomar Zákon byl starostou města v letech 1883-1893. 74

98

Josef Čermák oznamuje okresnímu hejtmanství v Rakovníku své zvolení starostou města, 30. 11. 1893 (SOkA Rakovník)

99

Šestadvacátého listopadu informoval J. Čermák okresního hejtmana: Otomar Zákon podal na hodnost starosty královského města Rakovníka rezignaci, která ve schůzi městského zastupitelstva dne 25. 11. přijata byla. Z té příčiny svolávám ve smyslu § 42 řádu volení v obcích schůzi obecního zastupitelstva zdejšího na středu 29. 11. o 3. hodině odpolední do sálu městské radnice k volbě starosty, popříp. 1 člena městské rady.76) Na této schůzi 29. listopadu 1893 byl J. Čermák zvolen starostou města Rakovníka na zbývající volební období. Z přítomných 29 členů získal 18 hlasů. C. k. okresní hejtman Tvrdý ho vyzval, aby se v nejbližších dnech dostavil do jeho kanceláře ke složení předepsaného slibu. Čermák tak učinil 7. prosince 1893, což okresní hejtman zpětně sděloval městské radě a okresnímu výboru v Rakovníku.77) Již 30. října 1893 obdržela městská rada od okresního soudu v Rakovníku informaci, že vyšetřování proti O. Zákonovi a J. Milfaitovi pro zneužití úřední moci se zastavuje. Šestého prosince 1893 sdělil J. Čermák na schůzi městské rady, že Zákon nepřijal místo člena městské rady, které mu bylo na schůzi obecního zastupitelstva 30. 11. volbou svěřeno.78) Svého triumfu pak dosáhl Čermák v roce 1895, kdy se 25. května po volbě do obecního představenstva za přítomnosti okresního hejtmana Pabláska stal starostou města na nové tříleté období.79) O jeho zvolení napsal o mnoho let později Jan Renner: J. Čermák, muž velikého rozhledu, poznal již jako člen městského zastupitelstva a městské rady velmi dobře nejen všechny potřeby města, ale také potíže, s jakými byly opatřovány dosavadní patriarchální správou. Předsevzal si proto, že jako starosta města napraví chyby, které byly na něm spáchány v dřívějších dobách neporozuměním i netečností jeho bývalých správ, pak nepřízní úřadů a mocnějších sousedův. To mělo býti přípravou, aby je mohl potom změnit v město pokrokové, průmyslové a obchodní. Nastoupil proto v úřad města s určitým a dobře promyšleným plánem, podle něhož pak postupoval nesmlouvavě, aby dosáhl vytknutého cíle.80) Jak Renner dále uvádí, proběhlo Čermákovo uvedení do úřadu mnohem slavnostněji, než tomu bylo v dřívějších dobách při volbách starostů. Velké mše v kostele, která se konala 16. června 1895, se zúčastnilo celé zastupitelstvo, zástupci městských a státních úřadů, mnoho diváků a také 35 členů Sokola v krojích a s praporem. Obecní zastupitelstvo zaslalo při této příležitosti holdovací telegram císaři. Na závěr celé slavnosti byla uspořádána veliká hostina. Nastoupením starosty J. Čermáka bylo patrno, že nastala v úřadování na radnici nová „éra”. Nebylo zde odtud trpěno někdejší sousedské jednání, jež mnozí zvali „demokratické”. Byla vymezena pravomoc jednotlivých městských úředníků a radních, zaveden přesný pořádek a dbáno toho, aby úřad purkmistrův byl náležitě respektován.81) Nyní J. Čermákovi nic nebránilo v tom, aby rozvinul své plány na rozvoj města a zahájil svoji rozsáhlou činnost (viz níže). V letech 1899, 1902 a 1907 se J. Čermák stal dokonce náměstkem okresního starosty Františka Pánka poté, co byl ve zmíněných letech zvolen jako zástupce městské skupiny do výboru okresního zastupitelstva. Je možné, že jako člen tohoto výboru či dokonce jeho místopředseda působil již dříve. Bohužel jiné protokoly týkající se voleb do okresní) SOkA Rakovník, f. OkÚ Rakovník, kart. č. 102, sl. 634, zpráva J. Čermáka okresnímu hejtmanovi Tvrdému z 26. 11. 1893. 77 ) Tamtéž, zpráva okresního hejtmana Tvrdého městské radě a okresnímu výboru v Rakovníku z 8. 12. 1893. 78 ) Se jménem O. Zákona se ovšem setkáváme v obecním představenstvu až do roku 1905, kdy Zákon zemřel. 79 ) Prvním náměstkem byl zvolen JUDr. K. Mayer, druhým O. Zákon, dále dr. J. z Weltrub, J. Heinz, J. Suchý, E. Rickardt a J. Novotný (SOkA Rakovník, f. OkÚ Rakovník, kart. č. 102, sl. 634, protokol sepsaný u purkmistrovského úřadu v Rakovníku dne 16. 6. 1895). 80 ) Renner, Josef Čermák, s. 1-2. 81 ) Tamtéž, s. 2. 76

100

ho zastupitelstva v této době se v archivních materiálech nezachovaly.82) Za Čermákovu všestrannou a neustálou činnost a všeobecný zájem o všechny oblasti života se mu v roce 1897 dostalo významné pocty. Tohoto roku byl jednomyslně navržen kandidátem na poslance do říšské rady pro skupinu měst Kladno, Louny, Slaný, Nové Strašecí, Unhošť, Velvary a Rakovník.83) K jeho zvolení sice nedošlo, ale za své zásluhy byl jmenován císařským radou. Bohužel přesné datum udělení tohoto titulu jsem v archivních materiálech nenalezla.

Nepříznivý konec století Druhá polovina 90. let nebyla pro Čermáka vůbec příznivá. Jeho podnikatelský i soukromý život postihly dvě tragédie. Jednak se stále více a více zadlužoval cukrovar. Čermák musel žádat banky o neustálé půjčky, čímž se ale jeho situace opět zhoršovala, protože klesající výroba cukru nemohla pokrýt stále narůstající finanční závazky podniku. Nepříznivě zde působila i skutečnost, že v relativní blízkosti Rakovníka fungovala řada dalších cukrovarů, např. v Lounech, Berouně či Žatci, mezi kterými si stále menší množství dodavatelů mohlo vybírat. Tak se rakovnický cukrovar potýkal na konci devadesátých let i s nedostatkem cukrové řepy, jejíž pěstování ve zdejším zemědělství ustupovalo rozmáhajícímu se chmelařství. Podle Ferdinanda Malce se Čermák roku 1897 pokusil jednat o prodeji cukrovaru s knížetem Fürstenberkem. Za továrnu požadoval 600 000 zlatých, avšak k prodeji nedošlo.84) Čermákova nepříznivá situace vyvrcholila 25. března 1898, kdy došlo k požáru cukrovaru. Jediné bližší informace o této události se dozvídáme opět z Malcovy kroniky: Jak se proslýchá, nejdříve byl pozorován [tj. požár – pozn. P. B.] z nádraží před pátou hodinou. Šli to ohlásit do cukrovaru, a přec tam měli svého ponocného a nikdo si toho moc nevšímal. Až teprv když přijeli hasiči, byly již cukerní půdy v plném plamenu, otevřeli vrata. Hasiči se omezili již jen na okolní budovy, aby je uchránili. Večer byli hasiči odesláni a cukrovar uzavřen. Časně zrána hořela druhá část cukrovaru (saturace), takže shořelo vše, i stroje zničeny, zůstaly jen holé zdi.85) Z jakých příčin požár v cukrovaru vypukl, není známo. Josef Čermák zde výrobu již nikdy neobnovil. Městská rada projevila Čermákovi politování nad požárem. Na její schůzi 14. června byl podán návrh, aby byl na místě vyhořelého cukrovaru zřízen nový akciový cukrovar. Radní O. Zákon informoval o komitétu, který vznikl za tímto účelem. Na schůzi bylo usneseno, aby se do čela této akce postavila právě městská rada a učinila návrh obecnímu zastupitelstvu, aby obec upsala pro cukrovar 100 akcií po 200 zlatých, ovšem pod tou podmínkou, že bude pro cukrovar upsáno celkově 3000 akcií.86) O akcie však nebyl potřebný zájem, takže celá akce zůstala stát na mrtvém bodě a vyhořelý podnik se již nikdy nevyužíval ke svému účelu. Zatímco cukrovar na sebe již delší dobu nevydělával, zůstávaly kvůli němu J. Čermákovi dluhy u rakovnické spořitelny. Ty vyšly na povrch v listopadu 1898. Okresnímu hejtmanství totiž přišlo udání, ve kterém jeho pisatel oznamoval, že ) SOkA Rakovník, f. OkÚ Rakovník, kart. č. 102, sl. 632, protokoly sepsané na okresním zastupitelstvu 14. 1. 1899, 29. 12. 1902 a 26. 7. 1907. 83 ) SOkA Rakovník, Čermák, Josef – osobní fond, 1 kart., sl. 5, navržení J. Čermáka J. Novotným, předsedou Měšťanskořemeslnické besedy, B. Brokem, starostou obchodního grémia, V. Malcem, starostou oděvního společenstva, A. Toužimským, starostou stavebního společenstva, a F. Malcem, starostou potravního společenstva, za kandidáta na poslance říšské rady z 11. 3. 1897. Poslancem říšské rady však Čermák zvolen nebyl. 84 ) SOkA Rakovník, kronika Ferdinanda Malce 1892-1900, s. 330. 85 ) Tamtéž, s. 332. 86 ) SOkA Rakovník, f. AMR, neuspořádáno, zápis ze schůze rady města z 14. 6. 1898. 82

101

J. Čermák zastával důležitou funkci ve vedení spořitelny (viz níže) a přitom byl jejím dlužníkem. Stanovy spořitelny potvrzeny velesl. c. k. místodržitelstvím výslovně znějí: že žádný dlužník nesmí zasedati v řiditelství spořitelny. Toho článku se však nedbá, neboť zasedají v řiditelstvu: 1) Josef Čermák, majitel spáleniště […].87) Okresní hejtman požádal J. Čachtického, c. k. berního oficiála a vládního komisaře spořitelny v Rakovníku, o vyjádření se k této stížnosti. Čachtický ještě na konci roku 1898 hejtmanovi odepsal, že se stížnost zakládá na pravdě, neboť cukrovar J. Čermáka dluhuje spořitelně 5887,83 a 3500 zlatých. Okresní hejtman Pablásko předložil celou věc c. k. místodržitelství v Praze. To sice 28. prosince zpátky vybídlo hejtmanství, aby zjistilo, zda se J. Čermák stal dlužníkem spořitelny již dříve, než byl zvolen do funkce předsedy ředitelstva, ale dále přenechalo celou záležitost v kompetenci okresního hejtmanství. To si opět vyžádalo od J. Čachtického zprávu, která oznamovala, že Čermák je dlužníkem spořitelny již z roku 1892. Více však okresní hejtmanství v této stížnosti nepodniklo. Přestože jednou z příčin Čermákových potíží v cukrovaru byl nárůst pěstování chmele, kterému ustupovala cukrová řepa, stal se J. Čermák předsedou správní rady První české akciové společnosti chmelařské v Rakovníku a Žatci, která vznikla roku 1898. Ve snaze vymanit obchod s chmelem převážně z rukou německého kapitálu si společnost vybrala za své sídlo Rakovník. Informace, od kdy a jak dlouho v této funkci Čermák působil, se v archivních materiálech nezachovaly. Jediná zachovaná výroční zpráva se vztahuje k valné hromadě společnosti konané 7. prosince 1913, kde je Čermák označen za jejího předsedu.88) Vyhořením cukrovaru přišel Čermák o hlavní zdroj svých příjmů a byl s celou rodinou odkázán pouze na výnosy z polního hospodářství. Jako člen Spolku pro průmysl cukrovarnický v Čechách, kde se od roku 1876 sdružovali cukrovarníci z Čech, sice dostával každoročně určitý finanční obnos, ten však nemohl pokrýt výdaje jeho a celé rodiny. Rok 1898 však znamenal pro Čermáka další velmi smutnou ztrátu. Na počátku listopadu zemřel jeho otec Josef Čermák. Svoji soustrast vyjádřila Čermákovi ml. rakovnická městská rada: Pod dojmem nenahraditelné ztráty, která Vás stihla, velevážený pane starosto, úmrtím zasloužilého pana otce, sešla se městská rada ke zvláštní schůzi, aby vyslovila Vám opravdovou soustrast ve Vašem zármutku a účastenství ve smutné této době, a tím způsobem alespoň částečně zmírnila Vaši bolest. Zároveň račte přijmout ujištění, jež tlumočíme jménem veškerého obyvatelstva našeho, že opravdový zájem a účastenství nad Vaší ztrátou je důkazem všeobecné obliby, jíž se těšíte.89) Pohřbu se účastnila čtyřčlenná delegace ve složení dr. K. Mayer, MUDr. J. Černý, E. Rickardt a J. Novotný. Josef Čermák na památku svého zesnulého otce daroval 100 zlatých pro místní chudé. 26. července 1899 byl Čermák zvolen potřetí starostou města (poprvé pouze na zbývající volební období za Otomara Zákona). Této pocty se mu dostalo i v následujících dvou volebních obdobích, celkově působil tedy J. Čermák v „purkmistrovském úřadu” od konce roku 1893 zhruba do poloviny roku 1910.

) Udání okresnímu hejtmanství z 10. 11. 1898. Autor udání, který svoji „zprávu” sám udáním nazval, se neváhal podepsat, ovšem podpis je bohužel nečitelný. Kromě J. Čermáka nazval dlužníkem ještě Fr. Klatovského, majitele pily (SOkA Rakovník, f. OkÚ Rakovník, kart. č. 122, sl. 702). 88 ) Tamtéž, kart. č. 117, sl. 688, výroční zpráva k šestnácté valné hromadě akcionářů První české akciové společnosti chmelařské v Rakovníku a Žatci ke dni 7. prosinci 1913. 89 ) Tamtéž, f. AMR, neuspořádáno, zápis ze schůze rady města z 7. 11. 1898. Bohužel se mně nepodařilo zjistit, v kolika letech Čermákův otec zemřel a zda to bylo právě 7. listopadu, či již dříve. 87

102

Nárůst Čermákovy opozice Před volbami do obecního zastupitelstva v roce 1910 velmi zesílila opozice. Byli to zejména zástupci sociální demokracie, kteří se domáhali účasti na správě města a vystupovali velmi ostře proti stávající radniční vládě. Po uveřejnění volebních seznamů v polovině roku 1909 podal Jan Brož, obchodník v Rakovníku, stížnost reklamační komisi pro volby do obecního zastupitelstva, kde mimo jiné žádal, aby byli z volebních seznamů vyřazeni Alois Čermák a spol. v prvním sboru, Alois Čermák v druhém sboru a konečně Josef Čermák ve sboru třetím, protože dluží déle než jeden rok obecní dávky.90) Reklamační komise jeho reklamaci ovšem zamítla, protože své tvrzení nepodložil žádnými důkazy. Brož se ovšem odvolal k vyšší instanci, k okresnímu hejtmanství. Okresní hejtman Pablásko si celou záležitost ověřil a vyžádal si u berního úřadu v Rakovníku oznámení, zda J. Čermák a jeho bratr Alois zaplatili obecní dávky. Na základě informací berního úřadu dlužili bratři Čermákovi skutečně dávky za roky 1907, 1908 a 1909. Celkovou dlužní částku za jednotlivé roky spočítal okresní hejtman na 1925,42 korun.91) Na základě tohoto zjištění vyhovělo okresní hejtmanství J. Brožovi a vyloučilo bratry J. a A. Čermáky 28. června z volebních seznamů podle § 4 odst. 1 obecního volebního řádu, podle něhož nemají volební právo ti, kteří dluží obecní přirážky déle než rok. Opis rozhodnutí c. k. okresního hejtmanství byl zaslán J. Čermákovi, jeho bratru Aloisovi a reklamační komisi v Rakovníku. Oba bratři se ale nevzdali a odvolali se k místodržitelství. Ve svých odvoláních poukazovali na to, že zatímco Jan Brož žádal, aby byli ze seznamu voličů vyloučeni A. Čermák a spol. z prvního sboru, A. Čermák z druhého sboru a J. Čermák z třetího sboru, mluvilo rozhodnutí okresního hejtmanství o vyloučení bratrů Čermáků. Okresní hejtmanství tudíž vlastně rozhodlo o neexistujícím voliči, přičemž reklamace Jana Brože proti tomuto voliči vůbec nesměřovala, a nebyla tudíž vůbec vyřízena. Dále popírali, že by dlužili obecní dávky déle než jeden rok, na což také měli potvrzení od berního úřadu, vystavené 6. května 1909. Proti rozhodnutí okresního hejtmanství z 28. 6. 1909 se k místodržitelství odvolala i reklamační komise, zastoupená MUDr. J. Černým, a také Josef Dienel, majitel realit a zámečnictví v Rakovníku a člen městské rady. Dienel vylíčil ve svém odvolání četné Čermákovy zásluhy a poznamenal: Očekávalo by se, že muž [s] dobře volenou a šťastnou iniciativou a energií má mít zásluhy, splácející se alespoň uznáním – leč jako služba veřejnostním zájmům pravidelně jest nevděčnou, tak i v Rakovníku má býti spláceno – prosím za prominutí pro drsný, ale pravdivý výraz pojmu, – vykopnutím.92) V polovině července roku 1909 byl na hejtmanský úřad předvolán berní správce Matěj Škeřík, aby zde vysvětlil rozpor, který vznikl mezi sdělením berního úřadu okresnímu hejtmanství ohledně dlužných dávek starosty a jeho bratra z 21. 6. 1909 a sdělením téhož úřadu 6. 5. 1909 samotným bratřím Čermákům. Podle Škeříka bylo bratrům ) Tamtéž, f. OkÚ Rakovník, kart. č. 102, sl. 635, reklamace J. Brože z 29. 5. 1909. ) Tamtéž, zpráva c. k. berního a soudního deponovaného úřadu v Rakovníku okresnímu hejtmanství z 21. 6. 1909. Na základě mnou uvedených konečných součtů podle tohoto pramene se domnívám, že celkově měli bratři Čermákové (a Rudolfína Č., pokud budeme jejich dluhy počítat společně) dlužit částku 1808 korun 92 h. Domnívám se tak proto, že v prameni uvedená položka „Rückstand” vyjadřuje v češtině „zbytek” či „nedoplatek”, tedy zřejmě tu částku, kterou měli dotyční ve skutečnosti dlužit z celkové předepsané roční dávky. C. k. okresní hejtman pravděpodobně chybně sečetl předepsané celkové dávky, bez ohledu na jejich částečné zaplacení, společně s nedoplatky u Josefa a Aloise Č., a dospěl tak k mylné částce 1925 K 42 h, která je zde uvedena. 92 ) Tamtéž, odvolací stížnost J. Dienela k okresnímu hejtmanství a k místodržitelství z 9. 7. 1910; tamtéž, Čermák Josef – osobní fond, 1 kart., sl. 5. 90 91

103

Čermákovým sdělení berního úřadu skutečně poskytnuto, ale týkalo se pouze zaplacení přirážek k živnostní a důchodové dani. Zaplacení přirážek k daním reálním a samotných reálních daní ze sdělení berního úřadu nevyplývalo. Navíc sdělení nemohli dotyční pokládat za potvrzení, protože bernímu úřadu nebylo známo, že bude použito k volebním účelům. V takovém případě by jej formuloval přesněji. Navíc brzy berní správa bratry Čermáky upomínala, aby zaplatili daně a přirážky. Vědomi si tohoto dluhu, podali oni sami k bernímu úřadu novou žádost, aby mohli nedoplatky zaplatit až po žních a ne v nejbližších dnech, jak po nich berní správa požadovala.93) Téhož dne, ještě před tím než J. Čermák znal rozhodnutí místodržitelství, byl vytištěn jeho leták Obyvatelstvu král. města Rakovníka! Zde veřejně oznamoval, že se i v případě zvolení do nového zastupitelstva své funkce vzdá. C. k. místodržitelství nakonec rozhodlo ve prospěch Josefa a Aloise Čermákových poté, co 1. října 1909 vyhovělo jejich odvolání proti rozhodnutí okresního hejtmanství. Opozice však chápala rozhodnutí c. k. místodržitelství jako očividné nadržování zřejmé nezákonnosti a obviňovala reklamační komisi z toho, že by si v případě nějakého dělníka nebo domkáře určitě našla důvod, aby je vyloučila z volebních seznamů, ale pokud šlo o starostu a jeho bratra, nemohla se přesvědčit o správnosti udání.94) Tím však veřejné obviňování J. Čermáka zdaleka neskončilo, naopak opozice se pro své vítězství snažila udělat co nejvíce a na řadě schůzí a tištěných letácích nabádala voličstvo k odstranění současné obecní vlády. Volební boj přerostl často ve velmi hrubé slovní soupeření, jak ukazuje dobový tisk. V Rakovnickém obzoru, listu sociálně demokratické strany, se neustále objevovala řada článků proti stávajícímu představenstvu a hlavně proti starostovi Čermákovi. Jeho vinou prý bylo například to, že se v Rakovníku projevila daleko větší nouze o byty než v jiných městech. Před třemi lety sice podle opozice vzniklo družstvo na výstavbu dělnických domů, přičemž J. Čermák byl pověřen obstaráním stanov pro toto družstvo, ale od té doby se nic nedělo, protože akutnost opravdového řešení bytové otázky uznají až tehdy, kdy nebudou míti sami kde bydlet, a to u zazobaných měšťáků nelze se nadíti.95) Znovu se mu připomínala otázka stavebního místa pro jatka a zadání stavby plynárny, což ovšem nebylo jedinou věcí, kterou mu vyčítali. Podobně narážela opozice na stavbu vodovodu, na který město vydalo spoustu peněz, ale ke zřízení vodovodu nedošlo, ačkoliv jiný stavitel by ho dokázal vybudovat za mnohem nižší cenu, než byla stanovena tehdy. Za jeho starostenství nadělala městská správa mnoho dluhů, přičemž výdaje mohly být daleko menší. Za celých 16 roků jeho vlády Rakovník prý velice změnil svůj zevnějšek, ale ukažte nám to, pánové radničáci, ukažte nám to, a hlavně dokažte, že druhý starosta nebyl by udělal za sumu tak ohromnou o mnohem více!96)

Obecní volby roku 1910, finanční potíže a odchod do ústraní Volby do obecního zastupitelstva proběhly 17. března 1910 do třetího sboru, 18. března pak do sboru prvního a druhého. V prvním sboru vyhráli dosavadní představitelé městské správy, naopak v třetím se podařilo zvítězit opozici. V druhém sboru sice vyhrála opět dosavadní správa města, ale opozice proti této volbě podala protest k c. k. místodržitelství, protože podle ní zamítal starosta za souhlasu volební komise zcela právoplatné opoziční plné moce občanů. ) ) 95 ) 96 ) 93 94

Tamtéž, protokol sepsaný u okresního hejtmanství 13. 7. 1909. Rakovnický obzor 1, 1909, č. 4, s. 1. Tamtéž, č. 1, s. 2. Rakovnický obzor 2, zvláštní vydání bez data, s. 2.

104

Volby v druhém sboru k velké radosti opozice místodržitelství skutečně zrušilo. Teď se teprve rozpoutal volební boj v plné síle, neboť výsledek volby měl rozhodnout o příští správě města. Protože si volební lístky vydávaly jednotlivé strany samy, snažila se opozice podle jejího zástupce A. Černohorského o to, aby měly její lísky stejnou barvu a stejný formát jako volební lístky radnice a jednotlivé kandidátky nebyly vzájemně k rozeznání, aby se její voliči nemuseli bát vhazovat do urny opoziční lístky. Šlo o vytvoření iluze, že dosavadní představitelé města vítězí.97) Nová volba proběhla 10. června 1910. Z 204 voličů se jich dostavilo 186, jeden odevzdaný lístek byl prázdný. Pro radnici odevzdali občané 80 lístků, opozice získala vítězných 105 hlasů.98) Z vítězné euforie opozice se dochoval i vytištěný pamflet, nazvaný Smutná píseň o té velké pohromě, která se dne 10. VI. udála, líčící sarkasticky pád dosavadního představenstva Rakovníka. Na první schůzi nového obecního zastupitelstva 20. června, kterou řídil nejstarší člen J. Dienel, byla zvolena nová městská rada složená hlavně z členů opozice. Novým starostou se stal dosavadní radní, továrník František Otta. Opoziční A. Černohorský při té příležitosti poznamenal: Bývalý starosta Josef Čermák po volbě ze zasedání odešel a více již žádnou schůzi zastupitelstva nenavštívil.99) Ještě před novou volbou do obecního zastupitelstva v červnu 1910 byli bratři Čermákové na základě výkazu nedoplatků daní v celkovém obnosu 3774 K 56 h ze dne 25. 5. 1910 zažalováni berním úřadem v Rakovníku. Okresní soud v Rakovníku povolil zmíněnému úřadu exekuci zabavením jejich pachtovních práv k pozemku č. 626/2 v Rakovníku, pronajatého městskou obcí, a dále k pozemkům státní dráhy Rakovník– Protivín a Buštěhradské železnice.100) Navíc krátce po nových volbách, 18. července 1910, zažalovala ještě městská obec, zastoupena svým novým starostou Františkem Ottou a právním zástupcem dr. Emilem Štrossem, Aloise Čermáka za nezaplacení pohledávky za prodané seno a pohledávky za pronájem obecního pozemku. Celkem dlužil obci 649 K 7 h, dále pětiprocentní úrok a soudní náklady. Dne 27. července 1910 rozhodl okresní soud o exekuci. Dříve než však nabyl rozsudek právní moci, získala městská obec povolení k omezené správě pozemku č. 626/2. Správcem stanovila V. Hovorku, inspektora v Rakovníku. Aby byly zajištěny pohledávky berního úřadu a městské obce, rozhodl okresní soud o prodeji dvou závodních podílů Družstevního hospodářského lihovaru připadajících Josefu Čermákovi a jednoho závodního podílu téhož podniku patřícího Aloisi Čermákovi. Zmíněné podíly vlastnili oba dlužníci od vzniku Družstevního hospodářského lihovaru a spojených podniků pro Rakovník a okolí v roce 1903.101) V soudní dražbě 3. prosince 1910 byl také prodán Zábranský mlýn, patřící dosud A. a R. Čermákovým, který přešel do rukou Jaroslava Havla z Rakovníka. Jelikož nebylo dosud slýcháno, aby se někdo dočkal vděku za vykonané dílo, byť byla cena sebevětší, nebylo to dopřáno ani J. Čermákovi. Za své práce, vykonané ve prospěch celého města, dočkal se i on černého nevděku. Vyskytli se jedinci, kteří i tehdy vrhli se naň a ztrpčovali mu život, vyplněný poctivou prací pro blaho všech občanů v lepších dnech budoucích. Ti nejen že ho štvali, ale vypudili i z města – a uštvali.102) Tato nekritická slova v Čermákův prospěch napsal Jan Renner. ) Černohorský, A.: Volby do obecního zastupitelstva v roce 1910. SOkA Rakovník, Čermák Josef – osobní fond, 1 kart., sl. 5, strojopis, 3 s., též Rabasova galerie v Rakovníku, f. Pozůstalost L. Mičky, kart. č. 29. ) Rakovnický obzor 2, 1910, č. 24, s. 1-2. 99 ) Černohorský, Volby… 100 ) SOkA Rakovník, f. AMR, neuspořádáno, povolení exekuce 18. 7. 1910 okresním soudem v Rakovníku. 101 ) Tamtéž, usnesení okresního soudu v Rakovníku z 14. 9. 1910. 102 ) Renner, Josef Čermák, s. 11. 97

98

105

Po prohraných volbách se J. Čermák vzdal členství či předsednictví ve většině rakovnických spolků. Jak dlouho zde v Rakovníku po volbách ještě žil a kdy se odstěhoval ke své dceři Karle, bohužel přesně nezjistíme. Ještě v roce 1913 byl ovšem předsedou správní rady První české akciové společnosti chmelařské v Rakovníku a Žatci se sídlem v Rakovníku. Protože je jako předseda České chmelařské společnosti označován i na úmrtním oznámení, předpokládám, že byl jejím předsedou až do konce svého života a činnost s touto funkcí spojenou vykonával buď pouze formálně, nebo měl s Rakovníkem i nadále úzký kontakt a často sem dojížděl. Každopádně zde žily jeho dcery Pavla Jandačová, a to i po smrti svého manžela P. Jandače 17. 1. 1916, a Luisa, provdaná za profesora reálky Vojtěcha Šmída. Zbytek života však Josef Čermák strávil v Mnichově Hradišti u své druhé nejstarší dcery Karly, která se sem přivdala za advokáta JUDr. Jana A. Herolda. Tady také Čermák v sobotu 26. května 1917 v 63 letech zemřel na zánět plic. Stalo se tak v půl osmé ráno. Rozloučení s ním se konalo 29. května 1917 v Praze v kapli na Olšanském hřbitově, kde je také v rodinné hrobce pochován.103) Na jeho památku byla sloužena 31. května 1917 mše svatá i v chrámu sv. Bartoloměje v Rakovníku. Jeho manželka Karla Čermáková jej přežila o osmnáct let. Zemřela 29. září 1935 v osmdesátém roce svého života.104)

IV. Činnost Josefa Čermáka v době jeho starostování Ve funkci starosty města získal J. Čermák jedinečnou příležitost proměnit Rakovník v „nové město”. Doba jeho více jak šestnáctiletého starostování je obdobím opravdu velkého množství změn, jejichž stopu nese Rakovník podnes. Čermák byl mužem na pravém místě, který svým přirozeným respektem a vlivem ve městě, ale i u centrálních úřadů, účelnou energií, velkou obětavostí a promyšleným plánem dokázal realizovat to, co by se průměrnému člověku stěží podařilo. S novým starostou se proměnila i budova rakovnické radnice, nacházející se na jižní straně náměstí. Hned na jaře roku 1894 zde proběhla výměna oken firmou A. L. Vasky z Rakovníka a došlo k opravení a natření věže. Podstatnou změnu zaznamenaly ale především radniční místnosti a zasedací síň, které byly opatřeny zcela novým nábytkem též od firmy A. L. Vasky. K „modernizaci” radnice docházelo po celé období Čermákova starostenství. Roku 1896 nechali zástupci města v průčelí umístit ve zdivu věže mezi přízemí a patro pamětní mramorovou desku věnovanou slavnému rakovnickému rodákovi Sixtu z Ottersdorfu, vytvořenou sochařem J. Šimanovským. Roku 1899 byla radnice na náklad spořitelny opatřena novými hodinami. V roce 1906 doplnila hlavní římsu podle návrhu architekta E. Sochora prolamovaná atika, na níž se později postavily ještě kamenné vázy. Touto balustrádou získala radnice na honosnosti a lépe se vyjímala mezi ostatními domy na náměstí.105)

Přeměna Sekyry, výstavba Heroldovy ulice a spořitelny Rakovník se díky citlivému estetickému smyslu J. Čermáka začal pozvolna proměňovat v upravené a útulné město. Zatímco dřívější správa nepovažovala za důležité, aby měl Rakovník místa, kde se budou moci jeho obyvatelé procházet a odpočinout si, vynahradil to Čermák městu dvojnásobně. ) Městský úřad Mnichovo Hradiště, matrika úmrtí 1901-1921, poř. č. 29, s. 190. ) SOkA Rakovník, Čermák Josef – osobní fond, 1 kart., sl. 5, úmrtní oznámení Karly Čermákové. 105 ) J. Renner uvádí chybné datum zřízení atiky – 1904 (Renner, Radnice, s. 33). 103 104

106

Jedním z míst, jež nevyhlížela vábně, bylo předměstí Sekyra. Od osmdesátých let se tu postavila řada domků, které Sekyru proměňovaly v důležitou městskou část. Přesto tu v její západní části existovalo poměrně rozsáhlé volné prostranství, jež se až donedávna využívalo pro dobytčí trhy. Po nich tu však zbylo jen bláto a rozježděná půda. Proto se v roce 1896 tržiště přesunulo na severozápadní kraj města a Sekyra začala být upravována. Úpravu svěřila městská rada okrašlovacímu spolku v Rakovníku, který ji zahájil na jaře 1897 podle návrhů a plánů městského zahradníka J. Květoně a dalšího člena okrašlovacího spolku p. Krýzy. Na Sekyru byla dovezena nová hlína, celé prostranství se náležitě srovnalo a postupně osázelo keři a stromy. K dalším rozsáhlejším úpravám došlo v roce 1908, kdy nechala městská rada zřídit přes toto předměstí krytý kanál a park byl doplněn a obměněn další zelení a stromy.106) Sekyra, kde se vzmáhal stavební ruch a která se stále nově zalidňovala, si vyžadovala i vznik vhodného spojení s hlavním náměstím. To bylo odtud odděleno souvislou řadou domů. Již na konci roku 1895 byla na schůzi městské rady předložena žádost občanů města o zřízení nové ulice z náměstí na Sekyru.107) Přestože se rada tehdy rozhodla tuto záležitost ještě odložit, obdržela posléze nabídky majitelů domů na jižní straně náměstí k odkoupení, čímž by je obec jako vlastník mohla zbourat a nechat na jejich místě vybudovat ulici. Městská rada tedy podala obecnímu zastupitelstvu návrh, aby byly tyto domy vykoupeny. Na počátku roku 1896 pak obec skutečně koupila domy ve střední části jižní linie náměstí, čp. 19, 20 a 21, od pánů Reisera, Nonfrieda a Perutze. Ty pak byly ještě s velmi úzkým domkem Fr. Voříška zbourány a na jejich místě došlo po náležitých úpravách, vydláždění a zřízení chodníků k vybudování nové ulice, která se postupně zaplnila nově postavenými domy. Tak získalo náměstí přímé a rychlé spojení se Sekyrou. Na návrh J. Čermáka byla nová ulice nazvána Heroldovou – podle bývalého starosty Jana Herolda, který vykonával úřad rakovnického purkmistra v letech 1863-1873.108) Při probourávání ulice se po zboření domků uvolnila poměrně velká parcela na rohu náměstí a Heroldovy ulice. Městská rada počítala s tím, že ji nabídne městské spořitelně, aby si zde vystavěla vlastní budovu, neboť dosud sídlila ve stísněných prostorách v přízemí rakovnické radnice. Výbor rakovnické spořitelny se na své schůzi počátkem roku 1896 dohodl, že nabídku městské rady přijme, a pokud získá povolení c. k. místodržitelství, parcelu za 35 000 zlatých, které požadovalo město, koupí.109) Již v květnu 1896 předložil Fr. Donda vypracované plány na nárožní jednopatrovou budovu s rozpočtem v celkové sumě 44 643 zl. Zhruba o měsíc později si městská spořitelna vybrala ze tří ofert na stavbu budovy firmu P. C. Dondy, který předložil nejvýhodnější nabídku a zavázal se, že stavbu dokončí nejpozději do 1. července 1897, jak požadovalo ředitelství spořitelny.110) Nová jednopatrová budova, dostavěná požadovaného roku 1897, se stala ozdobou jižní strany náměstí. Dnes slouží jako sídlo pošty. Zde je nutné připomenout, že v době, kdy se rozhodovalo o stavbě spořitelny, vykonával předsedu jejího ředitelstva již Josef Čermák. Ten byl totiž nejprve 6. července 1895 zvolen obecním zastupitelstvem, které se podílelo na správě městské spořitelny, do jejího výboru. Výbor si hned ve své ustavující schůzi 9. července 1895 zvolil ze svého středu pětičlenné ředitelstvo a J. Čermáka svým předsedou. Ještě téhož dne se konala i ustavující schůze ředitelstva, v níž byl J. Čermák zvolen i na stupínek nejvyšší – před) Park založený na Sekyře se částečně dochoval dodnes, tehdejší zástavba však nenávratně zmizela. ) SOkA Rakovník, f. AMR, neuspořádáno, zápis ze schůze rady města z 11. 12. 1895. 108 ) Původně Heroldova ulice byla v minulosti několikrát přejmenována, dnes nese název Poštovní ulice. 109 ) SOkA Rakovník, f. OkÚ Rakovník, kart. č. 122, sl. 702, výtah ze schůze výboru spořitelny z 11. 1. 1896. 110 ) Tamtéž, zápis ze schůze výboru spořitelny z 6. 6. 1896. 106 107

107

sedou ředitelstva.111) Členem ředitelstva výboru se však stal již v srpnu 1892, za úřadujícího předsedy O. Zákona.112) Předsedou ředitelstva spořitelny byl poté Čermák až do roku 1910, když 11. ledna 1897 přijala spořitelna nové stanovy, na jejichž základě se stal předsedou výboru a ředitelstva zcela automaticky právě úřadující starosta města.113)

Čermákovy sady Kromě úpravy Sekyry se J. Čermák – jednak jako starosta města, ale také jako člen okrašlovacího spolku – podepsal pod založení rozsáhlého městského parku, jehož realizace se ale v tehdejším Rakovníku nesetkala s přílišným nadšením. Šlo o záležitost zcela novou, na niž nebyli občané města zvyklí. Mnohým se přeměna úrodné půdy v park, který nenese žádný užitek, zdála jako vyložené mrhání s půdou a penězi. První část parku byla vybudována na místě tzv. botanické zahrady, která se nacházela pod kostelem sv. Bartoloměje (na jeho jižní straně) a jíž ke školním účelům využívala zdejší reálka a částečně i chlapecká škola. Se zestátněním reálky se město ochotně vzdalo nákladů na její vydržování, které pak připadly c. k. ministerstvu kultu a vyučování. Jako příhodné místo pro park vybrala městská rada právě tuto zahradu, nejdříve však někdo musel přesvědčit obecní zastupitelstvo (čehož se ujal ředitel reálky Fr. Wurm), že veřejné sady by měly být součástí každého „pokrokového” města. V polovině roku 1894 se konala komise právě ohledně postoupení části zahrady obci pro zřízení veřejných sadů. Jak zástupci profesorského sboru reálky, tak zástupci ministerstva kultu a vyučování se vyslovili ve prospěch obce příznivě.114) Aby nepřišla reálka zkrátka, poskytla jí městská obec místo na vybudování nové zahrady, ovšem menších rozměrů, nedaleko pod budovou Staré pošty. Na místě původní botanické zahrady se začal vysazovat nový park. Ten se postupně rozšiřoval o pole pod botanickou zahradou, které měl pronajaté zahradník Kalík, jemuž ovšem pronájem v této době vypršel a nebyl již znovu obnoven. Úprava celého parku probíhala pod dohledem městského zahradníka Květoně. Okrašlovací spolek se zasazoval o to, aby byl park ohrazen. Na návrh J. Čermáka došlo ale k usnesení, aby byl přístup do parku zcela volný, s podotknutím, že zde budou vyvěšeny tabulky nabádající k čistotě a údržbě parku. Na valné hromadě okrašlovacího spolku 3. dubna 1902 se jednalo o dalším rozšíření parku. Padl zde návrh, aby byl k tomuto účelu získán děkanský pozemek tzv. Na Losích, nacházející se mezi Sekyrou na západní straně a loukami na straně východní, a park tak mohl být zvětšen až k silnici vedoucí na Křivoklát. Městské radě se podařilo vyměnit tento pozemek za obecní louku u Panského mlýna. K poli Na Losích byla přikoupena ještě sousední chmelnice a vše přeměněno podle plánů J. Krýzy z Prahy na městské sady. Ustavil se hlídač, jenž dostal za úkol střílet v parku potulující se kočky, na stromy se rozvěsily ptačí budky a jednotlivé stromy a keře se označily názvy. V sadech byl podle J. Rennera zřízen i veřejný pisoár pro pohodlí obecenstva.115) Městské sady, dílo tolik charakteristické právě pro Josefa Čermáka, byly v červnu 1917, po Čermákově smrti, nazvány na jeho památku Čermákovými sady, a to na návrh tehdejšího starosty města ing. Karla Schleydera. ) SOkA Rakovník, f. OkÚ Rakovník, kart. č. 122, sl. 702, oznámení J. Čermáka o volbě okresnímu hejtmanství z 10. 7. 1895. 112 ) Tamtéž, oznámení O. Zákona o volbě okresnímu hejtmanství 15. 8. 1892. 113 ) Tamtéž, zpráva ředitelství spořitelny okresnímu hejtmanství 9. 5. 1897. 114 ) Tamtéž, f. AMR, zápis ze schůze rady města 27. 6. 1894. 115 ) Renner, Okrašlovací spolek, s. 10. 111

108

Heroldova ulice s budovou spořitelny po roce 1900 (SOkA Rakovník)

Čermákovy sady na počátku 20. století (SOkA Rakovník)

109

Náměstí a oprava historických památek Zapomenuto nemohlo být samozřejmě na centrum města – náměstí. Tady byly již od roku 1891 vysázeny dvě řady lip, samozřejmě s patřičnými mezerami, které fungovaly jako přejezdy na druhou stranu náměstí. Jejich vysázení, provedené okrašlovacím spolkem, však předcházela dlouhá jednání. Obecní zastupitelstvo tuto myšlenku schválilo sice již v srpnu 1889, ale hodně občanů Rakovníka, zejména těch, kteří na náměstí bydleli, se tomu bránilo v obavě, že bude omezen jejich příjezd do domů, přístup ke studni na náměstí apod. Před vysázením lipové aleje na náměstí byl však ještě založen malý parčík na nevydlážděném prostranství před kostelem sv. Bartoloměje, kde dříve stála budova staré školy, a vysazeny lípy na terase mezi kostelem a reálkou, aby si občané mohli na zeleň postupně zvyknout. Že se tak nestalo snadno, dokazuje zpráva okrašlovacího spolku z počátku roku 1892 o tom, že někdo na náměstí uřízl čtyři lípy u jejich korun. Pachatel nebyl sice vypátrán, ale když spolek vypsal na jeho dopadení odměnu, už k podobnému činu nedošlo.116) Již v druhé polovině devadesátých let však bylo jasné, že se vzrostlejším lípám na náměstí kvůli bahnitému podkladu přestává dařit a postupně zacházejí. Ještě v roce 1902 se však pouze jednalo o tom, co s alejí bude. Na návrh P. Jandače došlo k odsouhlasení, aby se celá alej vykácela a nahradila stromy jinými.117) V roce 1903 byly tedy lípy nahrazeny odolnějšími jilmy. Zároveň se na náměstí umístily lavičky s kamennými podstavci. Okrašlovací spolek, zastoupený J. Čermákem, se podílel na mnohých dalších, byť méně nápadných úpravách. Vysazoval stromy podél silnic v nejrůznějších částech města, upravil okolí soudní budovy, pivovaru, židovského hřbitova, prostranství před chlapeckou školou, okolí Pražské a Vysoké brány atd. Rozsáhlou činnost okrašlovacího spolku za přispění jeho předsedů zhodnotil J. Renner ve svém projevu k čtyřicetiletému trvání spolku: Jest naší povinností, a to radostnou, vzdáti úctu všem těm, kdož přiložili ruku k dílu tak záslužnému a krásnému, k okrášlení domoviny, byť se zatím byli odebrali v domovinu jinou. Jsou to bývalí starostové města p. O. Zákon a p. J. Čermák, nedoceněný tvůrce nového Rakovníka.118) Úpravu vnitřního města doplnily i opravy historických památek, jimiž se Rakovník mohl pochlubit. Změny týkající se radničního domu jsem již zmínila výše. Na opravu dvou městských bran – Pražské a Vysoké, které byly v dosti zchátralém stavu, vymohl J. Čermák společně s dr. Mayerem ve Vídni subvenci jedné třetiny nákladu. Na Čermákův návrh se plány a rozpočet na jejich opravu zadaly architektu L. Láblerovi. Roku 1904 je schválilo místodržitelství. Restaurování bylo po vypsání konkurzu zadáno architektu E. Sochorovi, když slevil z celkového rozpočtu osm procent na 38 087 korun. Dozor při restauraci bran byl svěřen Fr. Dondovi.119) Pražská brána se opravovala jako první – prodělala zejména opravu střechy, hrázděného zdiva čtyř nárožních arkýřů, výměnu kamenických článků oken a průjezdových portálů. Došlo k přepracování soklu brány a k odstranění zbytků omítky.120) Podle oznámení architekta Sochora městské radě skončila oprava Pražské brány na konci srpna 1904. Hned poté se započalo s restaurací brány Vysoké. Tato oprava, spa) SOkA Rakovník, f. Okrašlovací spolek v Rakovníku, jednatelská kniha 1886-1920, zápis ze schůze 30. 1. 1892. ) Tamtéž, zápis ze schůze 20. 11. 1902. 118 ) Renner, Jan: 40 let Okrašlovacího spolku. Tamtéž, kart. č. 2, sl. 14, strojopis, s. 6. 119 ) SOkA Rakovník, f. AMR, neuspořádáno, zápis ze schůze rady města 12. 4. 1904. 120 ) Razím, Vladislav: Vzpomínky na starý Rakovník. Rakovník 1994, s. 49. Mnohé ze změn pokládá autor za příliš radikální, které provedeny být nemusely. 116 117

110

dající zejména do roku 1905, pozměnila vzhled Vysoké brány, což způsobila především proměna střechy, která od počátku 18. století byla ve své spodní části rozšířena o přístřešek nad ochozem. Na návrh architekta Láblera a Vomáčky se tento přístřešek odstranil a střecha Vysoké brány se dala do původního stavu. Při restauraci došlo dále k sejmutí kranclu ochozu se znaky městských cechů a k nahrazení kopií a stejně jako u Pražské brány byly odstraněny zbytky původních omítek a také erby a střílny z oken na severní straně. Zvýšila se také střecha schodišťové věžice.121) Rozsáhlé opravy a úpravy prodělával i děkanský kostel sv. Bartoloměje, ty však probíhaly již od roku 1885. Na popud tehdejšího rakovnického děkana J. Kuchynky svolal starosta města Jan Heinz v roce 1882 přední osoby ve městě, aby vytvořili komitét pro opravu chrámu. V komitétu nechyběli ani bratři Rekonstrukce Vysoké brány v roce 1905 (SOkA Rakovník) J. a A. Čermákovi. Do Rakovníka byl pozván k prohlídce značně chátrajícího kostela architekt Josef Mocker, který si vše prohlédl a o nutných opravách promluvil na schůzi tohoto komitétu. Na začátku srpna 1885 se s rozsáhlou opravou skutečně začalo. Mezi nejdůležitější změny druhé poloviny osmdesátých let patřilo odstranění západního barokního štítu, který byl vyměněn za novogotický, oprava střechy, vystavění gotických věžiček atd.122) Opravy kostela pokračovaly i za starostování J. Čermáka. Ten předložil na schůzi městské rady v červenci 1895 plány a rozpočty na další úpravy, aby se rozhodlo, co bude provedeno v tomto a co v příštím roce. Na rok 1895 bylo rozhodnuto o opravě kostela zvenčí, o podezdění dvou pilířů v presbytáři a pořízení nových oken podle vzoru okna v průčelí nad kruchtou.123) Z ofert místních stavitelů získal zednické a kamenické práce opět Fr. Donda. Objednávku oken obdržel J. Syvaltr, který se zavázal k jejich dodání do konce listopadu. Přestože Syvaltr nedodal okna přesně podle vzorku, městská rada je nakonec se slevou přijala. V roce 1896 realizoval Fr. Donda stavbu kůru, na jaře byl kostel nově polychromo) Tamtéž, s. 50. ) Renner, Chrám sv. Bartoloměje…, s. 59- 68. 123 ) SOkA Rakovník, f. AMR, neuspořádáno, zápis ze schůze rady města 5. 7. 1895. 121 122

111

ván, přičemž figurální výzdobu provedl asistent kreslení na zdejší reálce J. Kozlanský.124) Dále došlo k opravě kazatelny a k výměně starých varhan za nové, které poskytl za 4478 zlatých E. Š. Petr ze Žižkova. Veškeré práce probíhaly pod dohledem architekta Mockera a za finančního přispění městské spořitelny, která na opravu kostela poskytla částku 10 000 zlatých. 25. října 1896 byl opravený kostel slavnostní mší otevřen. V důsledku změněného umístění lavic v kostele sv. Bartoloměje se městská rada a děkan Soukup dohodli ještě před znovuotevřením opravené stavby na rozdělení stálých míst pro všechny korporace a spolky, které se zúčastňovaly pravidelně bohoslužeb. Tak získali nejdůležitější členové městské rady a zastupitelstva patronátní lavici v presbytáři na pravé straně, na levé straně zase úřednictvo okresního hejtmanství a okresního soudu. Takto byla rozdělena místa i pro úředníky spořitelny, samosprávných úřadů, berního úřadu, drah, pro profesory a jejich manželky atd., a to až do páté lavice hlavní lodi.125) Menší úpravy proběhly i na ostatních rakovnických památkách. Již roku 1894 rozhodla městská rada, že bude vyměněna šindelová krytina zvonice u kostela za novou břidlicovou.126) Rozpočet vypracoval Fr. Donda, práce byla zadána P. C. Dondovi, který pokryl zvonici se souhlasem městské rady dvojitou břidlicovou krytinou. V tomto roce byla dosud prkenná hranolová věž zvonice pobita šindelem a stará okna nahrazena okny žaluziovými s vyřezanými znaky řemeslných cechů nad nimi. Došlo i k úpravě zdiva na šestiboké podezdívce a ke zřízení nových dveří. Roku 1904 probíhaly i menší úpravy na hřbitovním kostele Nejsvětější Trojice, které prováděl nejdříve P. C. Donda, posléze však architekt Sochor. S důkladnou opravou tohoto kostela se ale začalo až v roce 1910. Ochuzen nezůstal ani kostel sv. Jiljí na západním konci města. Roku 1893 byla nahrazena jeho cihlová dlažba šamotovými dlaždicemi a roku 1905 se opravovala věž. Svoji restauraci prodělalo z popudu okrašlovacího spolku i sousoší Panny Marie ve středu náměstí. Na žádost městské rady doporučil architekt Mocker sochaře J. Čapka z Bubenče, který byl také vyzván k jejímu prohlédnutí. Z neznámých důvodů se restaurace sochy nakonec v červenci 1894 zadala sochaři A. Havlovi ze Slaného.127) Tehdy byly některé části sousoší poprvé pozlaceny.

Podpora rakovnického školství Ohromný kus práce J. Čermáka zaznamenáváme i v rakovnickém školství, zejména co se týče materiální podpory. Svoji činnost v této oblasti mohl realizovat snáze i díky tomu, že měl jistě určitý přehled o eventuálních potížích a nesnázích škol, jelikož předsedal místní školní radě a v roce 1894 byl zvolen i členem školní rady okresní.128) Za Čermáka došlo především k vystavění obecné a měšťanské chlapecké školy (1895). Obecná chlapecká škola, jež neměla do té doby vlastní budovu, byla umístěna částečně ve zdejší dívčí škole a částečně v reálce. Po otevření měšťanské chlapecké školy v roce 1894 se stala stavba vlastní budovy neodkladnou. Komisionální řízení v záležitosti této stavby se z popudu okresní školní rady konalo v lednu 1894. Tehdy nebylo ještě jasné, zda tu dojde ke sloučení správy obecné a měšťanské školy. Městská rada se nejprve ) Tamtéž, zápis ze schůze rady města 20. 3. 1896. ) Tamtéž, f. OkZ Rakovník, kart. č. 1, sl. 1, dopis J. Čermáka a děkana Soukupa okresnímu výboru v Rakovníku z 21. 10. 1896. 126 ) Tamtéž, f. AMR, neuspořádáno, zápis ze schůze rady města z 29. 3. 1894. 127 ) Tamtéž, 4. 7. 1894. 128 ) Tamtéž, 29. 3. 1894. 124 125

112

Budova chlapecké obecné a měšťanské školy v Rakovníku po svém dokončení (SOkA Rakovník)

vyslovovala pro samostatnou správu každé školy, nakonec však místní školní rada rozhodla o jejím sloučení. Na zasedání městské rady 14. března 1894 došlo k návrhu, aby byly plány na stavbu zadány staviteli Fr. Dondovi. Dne 22. března se sešla komise ohledně nalezení vhodné lokality pro chlapeckou školu. Ještě než se tak stalo, proběhla společná schůze městské rady, místní školní rady a stavebního odboru, aby se komise při hledání vhodného místa mohla opřít o stavební program a mohla z něho vycházet. Jejich vypracovaný návrh na novou budovu počítal se zřízením osmi učeben (pěti větších a třech menších) pro školu obecnou, se třemi velkými učebnami pro měšťanskou, dále s kreslírnou, dvěma velkými místnostmi, tělocvičnou, sálem pro slavnostní shromáždění, s dvěma sborovnami, dvěma kabinety, dvěma ředitelnami, velkou místností pro ruční práce a s bytem pro ředitele, školníka a opatrovatelku, neboť se počítalo i se zřízením opatrovny, plánované do přízemí budovy, která měla mít k dispozici dvě místnosti. Konečně bylo navrženo, aby se postavily ještě čtyři rezervní školní místnosti.129) Fr. Donda předložil mezitím svoji nabídku na zhotovení plánů stavby. Pokud by se stavělo podle nich a stavba by se zadala někomu jinému, stanovil si účet na 0,5 % stavebního nákladu. Pozemek byl vybrán v lokalitě pod Vysokou bránou. Zde muselo dojít nejdříve k vykoupení domu L. Poppera čp. 152. Zároveň začala městská rada na popud J. Čermáka vyjednávat nezávazně i s majiteli sousedních domů o jejich eventuelním odkoupení obcí.130) Desátého května 1894 schválila toto navržené místo i okresní 129 130

) Tamtéž, zápis ze schůze rady města, místní školní rady a stavebního odboru z 17. 3. 1894. ) Aby bylo náležitě upraveno i okolí školy, byly podle J. Rennera (Renner, Josef Čermák, s. 7) vykoupeny i stará hrnčírna od p. Buflera, domek bednáře Gregora, špýchar hostince U Správců a podle rakovnické kroniky Ferdinanda Malce i staré domky od Koubka a Zápala.

113

školní rada poté, co si ho prohlédl technický znalec. Téhož dne předložil Donda plány na chlapeckou školu, které hodlala městská rada postoupit v nejbližších dnech místní školní radě, stavebnímu odboru a obecnímu zastupitelstvu ke schválení. Ihned se také dojednalo ofertní řízení v tisku. Ještě před zahájením samotné stavby navrhla městská rada obecnímu zastupitelstvu vyžádat si půjčku 100 000 zl. u zemské banky. Ve druhé polovině května začalo bourání dřevěných budov u domu čp. 152 pod dozorem V. Nachtigala, který provedl i dražbu získaného materiálu. Z došlých nabídek na stavbu školy si městská rada vybrala rakovnického stavitele Fr. Dondu, který poskytl nejvyšší slevu. Třináctého června 1894 byla zahájena stavba školy, jež pokračovala i v následujícím roce. Jak se stavební práce blížily ke konci, začalo se pomýšlet i na vnitřní vybavení. Na konci června 1895 se starosta Čermák vypravil společně s ředitelem chlapecké školy K. Topinkou a Fr. Dondou do škol v Karlíně, Královských Vinohradech a na Žižkově, aby získali o vhodném vybavení přehled. Jak poukazuje zpráva ze schůze městské rady z 26. 6. 1895, šlo zejména o kamna, lavice, kreslící stoly atd. Mezitím docházely nabídky různých firem na toto vnitřní zařízení. Například dodání školních lavic bylo zadáno firmě Antonína Ráce z Rakovníka. Škola, jejíž výstavba stála 120 000 zlatých, byla dostavěna na podzim roku 1895. Pamatovalo se i na úpravu okolí, na jeho vydláždění, opatření chodníky a osázení keři. Její slavnostní svěcení naplánovali organizátoři na 6. října 1895. Josef Čermák si při této příležitosti vyžádal v městské radě povolení určitého finančního obnosu na pohoštění hostů při banketu. Tato slavnost se pak ale po dohodě s rakovnickým děkanem odložila až na příští rok, kdy se její svěcení mělo spojit s novým vysvěcením opraveného chrámu sv. Bartoloměje. (Společné svěcení pak proběhlo až 25. října 1896.) Již 30. října 1895 však sdělilo okresního hejtmanství, že postavená chlapecká škola vyhovuje školním účelům, a může tedy být takto využívána. Ihned se do ní přestěhovaly všechny třídy z reálky a dívčí školy. Za starosty Jos. Čermáka – budiž toho vzpomenuto ke cti a chvále jeho – jest na radnici vždy dost ochoty, jde-li o jakoukoli věc reálky.131) Jak ukazuje tento citát, angažoval se J. Čermák i v záležitostech místní reálné školy. Ta byla sice dnem 1. září 1892 zestátněna, ale obec ji musela stejně vydržovat ročním obnosem 6000 zlatých, dbát na její údržbu, nést náklady na vytápění a osvětlování a platit školníka. Městská rada, kterou toto vydržování nemálo finančně zatěžovalo, se snažila, aby byla tato vysoká částka zrušena či alespoň snížena. A protože předpokládala, že se jí tento záměr podaří uskutečnit, uvedenou částku buď neplatila vůbec, nebo jen částečně a většinou s velkým zpožděním. Samotné ředitelství reálky se s městskou radou dokonce na podzim roku 1893 usneslo na návrhu, že by obec mohla vystavět novou budovu reálky (místo plánované chlapecké školy) a stará budova pak mohla být využita právě pro školu chlapeckou. Spatřovali v tom totiž možnost, jak docílit odpuštění příspěvků na reálku. J. Čermák, tehdy ještě jako náměstek starosty, se společně s dr. Mayerem nezávazně informovali u zemské školní rady, za jakých podmínek by městu tato částka byla odpuštěna, kdyby se odhodlala vystavět reálce novou budovu. Následovala celá řada jednání, petic, žádostí a osobních intervencí Čermáka s dalšími členy městské rady u ministerstva kultu a vyučování, u zemské školní rady či říšské rady, které se ovšem nevyvíjely ke spokojenosti Rakovníka. Nakonec se stavba reálky nerealizovala, protože tím městská rada nemohla patrně nic docílit, a došlo tedy k postavení školy chlapecké. 131

) Sto let reálky rakovnické I, s. 166.

114

Obec se při zestátnění reálky uvolila i nadále udržovat její budovu, což také činila. Nejrůznější údržba se prováděla především v létě o prázdninách. K největším opravám reálky došlo v roce 1894 a 1895. Nejdříve byla opravena P. C. Dondou fasáda budovy, na kterou se zároveň umístil nápis C. k. česká škola reálná. V roce 1895 prováděla opravu firma V. Náprstka z Rakovníka. Tentokrát se adaptační práce týkaly zejména vnitřních prostor budovy – nové výmalby, natření a opravy lavic, ale také rozšiřování, spojování místností a zřizování nových učeben, kabinetů atd.132) Další opravy (výměna oken, kamen, podlah, výmalby atd.) probíhaly i v následujících letech. Jejich rozsah závisel vždy na momentální finanční situaci města. Starosta vycházel reálce vstříc i ohledně místa pro školní tělocvik a hry (hřiště). Na jaře 1894 byla pro potřebu školního hřiště upravena nákladem obce louka pod botanickou zahradou pod chrámem sv. Bartoloměje. Již o rok později proběhla k tomuto účelu úprava vhodnějšího obecního pole Na Spravedlnosti, podobně věnovala v roce 2004 obec studentům reálky nové hřiště, po úpravě louky u p. Fialy. Na konci října 1895 oznámil okresní hejtman městské radě, že byl obci snížen příspěvek na vydržování reálky z 6000 zl. na 3000 zl. ročně, čímž městská rada dosáhla alespoň částečně svého cíle. Zároveň byla ale upozorněna, že musí splatit všechny dlužné částky. Městská rada rozhodla o vyslání další deputace k okresnímu hejtmanovi, referentu a předsedovi zemské školní rady, která měla vyjádřit své poděkování a znovu požádat o odpuštění bývalých i současných příspěvků, jelikož v posledních letech již městská rada vynaložila na reálku více jak 18 000 zlatých.133) Teprve 1. února 1906 zprostilo rozhodnutí ministerstva kultu a vyučování zdejší obec od placení ročního příspěvku a zbavilo ji nákladů na vytápění a osvětlování s tím, že bude i nadále udržovat budovu reálky a že každý rok po částkách 2000 zlatých splatí nedoplatek, který vznikl neplacením (nejprve 6000 zl. a posléze 3000 zl.) příspěvků na reálku.134) Tím také byla definitivně přijata několikrát měněná smlouva o převzetí reálky do státní správy. Ze součinnosti J. Čermáka a okresního starosty Fr. Pánka došlo v Rakovníku v roce 1896 ke zřízení hospodyňské školy, která navázala na soukromou školu hospodyňskou slečny M. Klatovské, jež v Rakovníku existovala od školního roku 1888/89. Okresní zastupitelstvo již na svém zasedání 8. 11. 1894 jednalo o její přeměně ze soukromé školy na zimní hospodyňskou školu, která by byla náležitě státně podporována. Tento záměr narážel ale na usnesení sněmu o financování pouze celoročních hospodyňských škol. Na návrh J. Čermáka se okresní zastupitelstvo 10. října 1896 rozhodlo o otevření hospodyňské školy ještě téhož roku, kterou bude vydržovati prozatím okres sám.135) Pro školu byla najata od střeleckého sboru budova Na Střelnici. Okresní výbor vydal na její propagaci i vyhlášku, která měla nalákat potencionální studentky: Dívkám z města Rakovníka naskýtá se velice vhodná příležitost naučiti se dokonale vaření, šití prádla, střihu šatů, vedení domácnosti, domácímu účetnictví a všem theoretickým vědomostem, kteréž každá řádná a dokonalá hospodyně při vedení domácnosti potřebovati bude.136) Na zřízení školy, otevřené 1. prosince 1896, přispěli kromě okresního zastupitelstva i další korporace a jedinci, ) Podrobný soupis oprav a úprav sestavil tehdejší ředitel reálky M. Hofman. Soupis vyšel: Sto let reálky rakovnické I, s. 158-159. 133 ) SOkA Rakovník, f. AMR, neuspořádáno, zápis ze schůze rady města z 30. 10. 1895. 134 ) Podle Koníčka činil celkový dluh města 44 000 zlatých (Sto let reálky rakovnické I, s. 168). 135 ) První výroční zpráva Hospodyňské školy v Rakovníce za školní rok 1896-97. SOkA Rakovník, knihovna archivu, sign. B 128 R, s. 6. 136 ) SOkA Rakovník, f. OkZ Rakovník, kart. č. 1, sl. 1, Vyhláška okresního výboru v Rakovníku z 7. 11. 1896. 132

115

mimo jiné i cukrovar J. Čermáka částkou 25 zlatých. Správa školy náležela do rukou kuratoria, jehož členem byl i Čermák. Hospodyňská škola v Rakovníku však existovala pouze jeden školní rok (1896/97), poté bohužel kvůli nezájmu dívek a velkým finančním nákladům zanikla.

Rakovnické muzeum a archiv K Čermákově záslužné práci v oblasti historie patří i „záchrana” archivních materiálů a muzejních sbírek v Rakovníku. Vznik rakovnického muzea je podobně jako jinde spjat s Národopisnou výstavou roku 1895 v Praze a s krajinskou výstavou v Rakovníku o rok dříve. Vystavené předměty, které si jejich vlastníci nevyzvedli zpět a které byly uloženy na rakovnické radnici, zaujaly profesora tělocviku na zdejší reálce Františka Krause. Muzejní předměty přemístil do budovy chlapecké školy. Postupně začaly přibývat další a rostlo i množství dárců. 24. července 1898 bylo rakovnické muzeum u příležitosti oslav stoletého výročí narození Fr. Palackého otevřeno.137) Po přeložení Krause do Loun však začalo muzeum strádat, navíc vyvstala nutnost opatřit nové prostory, protože chlapecká škola chtěla slavnostní síň, kde bylo muzeum umístěno, pro své potřeby. Za této situace se ujal muzea roku 1904 Jan Renner, který přišel na počátku září do Rakovníka, když zde s pomocí městského radního dr. J. Černého a starosty Čermáka získal i přes odpor hejtmana Pabláska místo zatímního učitele na obecné chlapecké škole.138) Renner přestěhoval muzejní sbírky do přízemí budovy městské spořitelny na rohu Heroldovy ulice a náměstí. Nejenom že sbírky ve spořitelně uspořádal, ale především začal sám shromažďovat nejrůznější předměty, horniny a nerosty z celého okresu. Muzeum, jež se pěkně rozrůstalo, „kontroloval” i Čermák a byl s jeho úpravou velmi spokojen. Roku 1914 se muzeum přestěhovalo do Petrovcovy vily (tento dům čp. 74/II dnes již neexistuje, původně stál za budovou soudu), kam se postupně přemístil i městský archiv. Městský archiv se ovšem v této době nacházel ve značně neutěšeném stavu, k němuž přispělo nevhodné stěhování cenných materiálů z Vysoké brány na radnici, kdy bylo mnoho archiválií zničeno a rozkradeno. Popud ke stěhování dal František Hovorka, kulturně činný malíř pokojů, který se zabýval na začátku druhé poloviny 19. století uspořádáváním těchto písemností. Přestože Hovorka získal označení „zachránce archivu”, měla jeho práce řadu nedostatků, mnoho cenných materiálů nebylo vůbec zaznamenáno a ztratilo se. Po jeho smrti v roce 1873 archiv chátral, mnoho listin se rozpůjčovalo a již se nevrátily. Postupně došlo k přemístění archivních materiálů do zasedací síně radnice a odtud částečně do muzea v chlapecké škole. Část zůstala v městské knihovně již z dřívějších dob. V takové podobě se nalézal archiv na počátku 20. století.139) Snad v roce 1906 nabídl starosta J. Čermák Janu Rennerovi, aby se ujal i archivu, jelikož s jeho prací v muzeu byl více než spokojen. Přestože Renner neměl s archivní prací žádné zkušenosti, přání starosty ochotně vyhověl a později o tom napsal vzpomínku: Že městský archiv nebyl zničen, ale podruhé zachráněn, toť zásluha bývalého starosty města pana Josefa Čermáka. […] Jeho zachráněním připojil jeden článek k řetězu svých činů, jimiž si získal nehynoucích zásluh o povznesení král. města Rakovníka.140) Po dlouhé době získal tedy rakovnický archiv nadšeného archiváře, ale také nové prostory. Starosta nechal pro archiv nově upravit místnost nad podjezdem Vysoké brány, kam se měly materiály znovu přestěhovat. Renner k tomu poznamenal: Na rozkaz páně staros) Černý, Jan Renner…, s. 27. ) Tamtéž, s. 22. 139 ) Tamtéž, s. 25-26. 140 ) Renner, Jan: Rakovnický archiv podruhé zachráněn. RN 7, 1936, č. 35, s. 1. 137 138

116

tův udělal truhlář do okenních otvorů Vysoké brány rámy, které tam zadělal zedník, a komoru vybílil. Sklenář okna zasklil skleněnými kotouči, aby odpovídala rázu brány. Zámečník připevnil na okna zevnitř plátěné pletivo na ochranu skel a uvnitř zasazené okenice pobil plechem. Malíř p. Gustav Láska místnost pěkně vymaloval a truhlář z přivezených starých polic udělal novou po celé délce západní stěny. Cihlová podlaha byla pokryta chmelnými žoky. Později sem byl dán starý koberec z radnice. Nyní městští dělníci snesli na dvůr radnice všecek městský archiv a v káře jej odváželi po druhé na Vysokou bránu, kde vše složili na jednu hromadu do kouta komory.141) Renner se postupně začal zaučovat v archivářské práci, studoval pomocné vědy historické a metody konzervace, ale více času věnoval v této době svým dalším aktivitám ve škole, v muzeu a v nově vzniklém Muzejním spolku, který spoluzaložil s geologem Janem Michálkem a profesorem reálky Janem Soukupem (1910-11). Na uspořádání archivu pracoval převážně až ve dvacátých a třicátých letech.

Podpora rakovnického hospodářství a průmyslu K podpoře rakovnického hospodářství přispěl vznik Okresního hospodářského družstva, které mělo rakovnickým a okolním rolníkům zprostředkovávat prodej a nákup zemědělských plodin, zejména obilí. Hospodářské družstvo v Rakovníku bylo jako společenstvo s ručením omezeným zaneseno roku 1893 na základě usnesení obchodního soudu v Praze 9. ledna 1893 do rejstříku společenstev. Jeho předsedou se stal František Pánek.142) Rolníci, kteří byli členy družstva, se snažili především o postavení vhodného skladiště na obilí v Rakovníku. Proto družstvo požádalo obecní zastupitelstvo o prodej parcely na jižním konci města při silnici do Pavlíkova, kde zamýšleli skladiště zřídit. Jak poznamenává J. Renner v kronice města, projevil o tuto parcelu zájem i židovský obchodník Taussig a nabízel obci větší finanční obnos než rolníci. Za přispění J. Čermáka projevilo město „svoji dobrou vůli” a vyšlo vstříc hospodářskému družstvu. To si tady postavilo roku 1901 velké obilní skladiště, jehož komplex budov, kde se později skladovaly i jiné hospodářské potřeby, stojí dodnes. Podobně jako hospodářské družstvo, spadá do Čermákova období starostování i vznik družstevního hospodářského lihovaru. Stanovy této společnosti byly zapsány na základě usnesení obchodního soudu v Praze 21. března 1903 do rejstříku společenstev pod oficiálním názvem Družstevní hospodářský lihovar a spojené podniky pro Rakovník a okolí, společenstvo s ručením obmezeným v Rakovníku. Zakoupením podílů družstva si jeho členové, k nimž patřil i J. Čermák a jeho bratr Alois, slibovali výhodnější zpeněžení svých zemědělských produktů, neboť družstvo si vytklo za cíl zpracovávat zemědělské plodiny, jako obilí, brambory, cukrovku, řepku olejku atd., z polností jednotlivých členů (v případě neúrody samozřejmě i od jiných dodavatelů) a tyto hospodářské plodiny co nejlépe zužitkovat. Předsedou společenstva se stal též František Pánek, místopředsedou pak Alois Čermák, pokladníkem Petr Jandač.143) Výstavba samotného lihovaru proběhla roku 1903 se svolením obecního zastupitelstva na obecních pozemcích západně od města směrem na obec Lubnou. Družstevní lihovar zakoupením značného množství podílů zpočátku velmi dobře prosperoval, a napomáhal tak zdejším rolníkům. ) Renner, Jan: Historie a soupis archivu král. města Rakovníka. Rakovník 1937, s. 22. ) SOkA Rakovník, f. OkÚ Rakovník, kart. č. 115, sl. 682, Mitteilung der k. k. Finanzbezirksdirektion in Prag von 6. 2. 1893. 143 ) SOkA Rakovník, f. Berní správa Rakovník, Družstevní hospodářský lihovar a spojené podniky pro Rakovník a okolí, kart. č. 274, Stanovy Družstevního hospodářského lihovaru. 141 142

117

Velký problém způsobovala městu řeznická jatka, která se nacházela v sousedství cukrovaru, když předtím vystřídala řadu míst ve městě. Ovšem ani tady to nepředstavovalo řešení zcela vyhovující, neboť na zápach z jatek, umístěných relativně blízko středu města, si stěžovala řada zdejších občanů. Najít příhodný prostor, kde by zápach nevadil a zároveň se vyskytoval dostatek vody, však nebylo jednoduché. Sami řezníci žádali městskou radu již v únoru 1894, aby jim vykázala příhodné místo na stavbu nových jatek.144) Snažili se tuto záležitost uspíšit, protože porážení dobytka v jejich soukromých domech okresní hejtman zakázal a městská rada, kterou o navrácení povolení žádali, nebyla k jeho vydání kompetentní. Otázku stavby jatek alespoň předložila obecnímu zastupitelstvu, ale to prozatím tuto věc nijak neřešilo. Teprve v květnu 1901 se vytvořila komise z členů městské rady, stavitele Fr. Dondy a lékaře Nebeského, která měla za úkol vypracovat o jatkách zprávu.145) Již o měsíc později se rada zabývala vypracováním plánů. V srpnu pak byly předloženy okresnímu hejtmanství. Na návrh J. Čermáka se uvažovalo o zřízení jatek u Nového mlýna na východním konci města. Zde to splňovalo předpoklad jak dostatku vody (mlýn se nacházel u Nového rybníka, dnešního Tyršova koupaliště), tak dostatečné vzdálenosti od města. Nakonec však zvítězila jiná varianta – postavit nová jatka u sv. Mikuláše.146) Jak řezníkům, tak i mnohým obyvatelům se však tato lokalita nelíbila. K nejčastějším argumentům patřilo to, že západními větry bude do města zápach z jatek stejně přinášen, splašky a další nečistoty z jatek potečou do Černého potoka, který však nemá dostatek vody, takže se zde budou usazovat a neustále zapáchat. Řezníci podali proti zamýšlené stavbě stížnost i k ministerstvu, jež ale byla zamítnuta.147) Místo u sv. Mikuláše nakonec schválil na podzim roku 1903 i okresní hejtman, a tak mohly začít přípravné práce ke stavbě. V březnu 1904 jednala městská rada o zadání stavby. Z došlých ofert vybralo obecní zastupitelstvo na základě doporučení městské rady stavitele Fr. Donáta a opět Fr. Dondu za 39 000 korun bez strojního zařízení. Na stavbu jatek si musela obec vypůjčit od Ústřední banky českých spořitelen sto tisíc korun. Na realizaci jatek se podle zápisů z městské rady podílelo více stavitelů. Kromě Donáta a Dondy to byli ještě stavitelé Volráb a Náprstek. Vnitřní zařízení dodala rakovnická továrna Jana Linharta na slévání železa a výrobu chmelových sušáren. V polovině června roku 1905 došlo ke schválení jatečního řádu, zaměstnání topiče a 1. července zahájila nová, stavebně zajímavě řešená jatka svůj provoz. Konečný účet Donáta a Dondy byl po revizi J. Čermáka a radního Fr. Otty stanoven na 43 800 K s výhradou dalšího schválení obnosu za okna, která nebyla dodána podle přání městské rady.148) Nesouhlas se stavbou jatek u sv. Mikuláše však pokračoval i po jejich zprovoznění. V říjnu 1905 vyšel leták Spolku majitelů domů v Rakovníku, který přinesl kritický příspěvek svého člena J. Brože, obchodníka v Rakovníku, týkající se právě výstavby jatek. Brož zde poukazoval v první řadě na to, že místo, kde byla jatka vystavěna, je zcela nevhodné, protože tu neexistoval možný odtok splaškových vod. Ty se podle Brože musely zachycovat do žump, jež ovšem propouštěly a zkazily vodu v jateční studni. Proto se musela voda dovážet, čímž vznikaly zase zbytečné výlohy. Dále Brož kritizoval ) Tamtéž, f. AMR, neuspořádáno, zápis ze schůze rady města 13. 2. 1894. ) Tamtéž, zápis ze schůze rady města 22. 5. 1901. 146 ) Lokalita na západní straně města v blízkosti křížení lounské trati a Černého potoka, přítoku potoka Rakovnického. Označovala se podle sochy sv. Mikuláše, kterou však dnes zde již nenajdeme. 147 ) SOkA Rakovník, f. AMR, neuspořádáno, zápis ze schůze rady města 6. 5. 1902. 148 ) Tamtéž, zápis ze schůze rady města 12. 3. 1906. 144 145

118

Plán k výstavbě obecních jatek v Rakovníku, rok 1904 (SOkA Rakovník)

119

postavení parního kotle na jatkách, který považoval za minimálně využívaný, a tudíž zbytečný. Naopak zde podle něho chyběly vyhovující chladírny. Na tyto stížnosti reagoval v tisku i J. Čermák a podal k jednotlivým bodům svá vysvětlení. Především upozornil na to, že lokalita pro městská jatka byla příslušnými instancemi uznána za vhodnou a způsobilou, bez problémů proběhla i kolaudace. Uznal, že určitý problém přinesla otázka propustnosti žump, v nichž se zapomnělo na cementovou omítku, což přehlédla i komise při kolaudaci. Došlo tak ke znehodnocení vody ve studni a její dovážení přineslo opravdu nové výdaje, ale podle Čermáka měly být v krátké době zmíněné potíže odstraněny. Ke zřízení parního kotle došlo především kvůli čerpání vody do vodního rezervoáru, což bylo pro jatka nezbytné. Naopak proti vystavění chladíren se postavili sami řezníci, kteří ukládali maso pouze do svých sklepů. I přesto se na jatkách vybudovaly prostory, v nichž by se dalo umělé chlazení bez problémů kdykoliv zavést.149) Dne 18. listopadu letošního roku bylo tomu právě 35 roků, kdy zazářily poprvé plynové svítilny v rakovnických ulicích a plynové lampy v příbytcích našich spoluobčanů, aby nahradily učouzené petrolejové lampičky a lojové svíčky.150) Takto vzpomínal v Rakovnických novinách roku 1905 ing. František Kroupa na vznik městské plynárny. Její realizaci však předcházelo značné úsilí J. Čermáka, který musel přesvědčit některé konzervativní členy městského zastupitelstva o tom, jak je výstavba plynárny pro město a zejména pro jeho obyvatele prospěšná. O výhodách plynového osvětlení podal Čermák zprávu na schůzi městské rady již v listopadu 1903, kde bylo zároveň dohodnuto, že si společně s některými radními prohlédne plynárny v Českém Brodě, Příbrami a Nymburce.151) Tím ale jednání o výstavbě plynárny v Rakovníku na delší dobu ustalo. Obnovilo se až v březnu 1905, poté co obecní zastupitelstvo stavbu plynárny konečně doporučilo. Bezprostředně po získání souhlasu ke stavbě rozhodla městská rada o místě, kde by mohla být plynárna postavena. Na počátku dubna koupila od M. Němečka za 1800 K pozemek východně od města na levém břehu Rakovnického potoka, v blízkosti židovského hřbitova.152) Potom rada vyzvala dodavatelské firmy, aby předložily svoje nabídky. Podle zápisů městské rady se přihlásila firma Antonína Kunze z Hranic a Františka Manoschka z Vídně.153) Odborným poradcem města ohledně stavby plynárny se stal ing. Urssiny, profesor České vysoké školy technické v Brně. Tomu se také zaslaly nabídky zmíněných firem k posouzení. Stavba plynárny byla zadána firmě Fr. Manoschka z Vídně, která se těšila pověsti solidního podniku a navíc měla oproti ostatním firmám se stavbou plynáren zkušenosti. Manoschek se zavázal složit do městského důchodu i kauci 19 800 korun jako záruku bezvadného provedení stavby, což opravdu učinil. Zadání stavby německé firmě se však setkalo jak v obecním zastupitelstvu, tak i na veřejnosti s negativním ohlasem. Do zápasu o zadání stavby plynárny zasáhl tehdy se zdarem oblíbený a nestranný člen obecního zastupitelstva advokát dr. Em. Musil. Dokázal přesvědčivě, že Rakovník při stavbě plynárny nesmí být pokusným králíkem, byť i domácím českým, na kterém by se na účet města učily stavět plynárny. Dokázal, že prospěch města neúprosně žádá, aby stavba plynárny byla zadána firmě osvědčené, byť [by] byla i cizí.154) Nesouhlas se zadáním stavby se zřejmě odrazil i v dobovém tisku, ) Rakovnický obzor 1, 1905, č. 21(25), s. 1-2. ) Kroupa, František: 35 roků plynárny v Rakovníku. RN 11, 1940, č. 47, s. 1-2. 151 ) SOkA Rakovník, f. AMR, neuspořádáno, zápis ze schůze rady města 27. 11. 1903. 152 ) Tamtéž, zápis ze schůze rady města 7. 4. 1905. 153 ) Fr. Kroupa uvádí ještě vídeňskou firmu Julia Pintsche (Kroupa, 35 roků…). 154 ) Renner, Stručná historie rakovnické městské plynárny, s. 2. 149 150

120

Městská plynárna na počátku 20. století (SOkA Rakovník)

jelikož Čermák doporučoval na schůzi městské rady 26. července 1905 zakročit proti novinářským zprávám ohledně plynárny. Městská rada to však zamítla. Čermák byl kvůli stavbě plynárny firmou Manoschek obviňován opozicí při volbách do obecního zastupitelstva v roce 1910 i z braní úplatků. Celkový náklad na plynárnu, kromě pozemku, který obec zakoupila již dříve, obnášel 211 721,15 korun. V tomto obnosu byly obsaženy stavební a zemní práce, vnitřní zařízení plynárny, tj. stavba peciště, chladicích a čisticích přístrojů, staničního plynoměru, plynojemu na 600 m3, uliční rozvodní sítě, veřejných plynových svítilen a dodávka 186 plynoměrů různé velikosti. Pro výrobu plynu byly postaveny dvě pece, a to jedna s pěti horizontálními retortami a druhá s třemi s roštovým topením.155) Městská rada mezitím vypsala konkurz na obsazení místa plynmistra a současně vznikla tzv. plynárenská komise, sestávající se ze starosty Čermáka a radních O. Toužimského, Fr. Klatovského, Fr. Dondy, E. Musila a Fr. Náměstka. V ústřední bance spořitelny byla na stavbu kontrahována půjčka 220 000 korun. Stavební práce, postupující relativně rychle, skočily na podzim roku 1905. Následovalo provedení kolaudace a zahájení provozu. Dne 17. listopadu 1905 proběhlo první zasedání městské rady při plynovém osvětlení, kterého se účastnil i profesor Urssiny. Zde se přečetl protokol o provedených zkouškách, týkajících se naplnění plynojemu a těsnosti rozvodní sítě. Na návrh prof. Urssinyho byl pověřen dohledem nad plynárnou ing. Klatovský. Následujícího dne se započalo s odebíráním plynu u přihlášených odběratelů a s veřejným osvětlováním ulic. Tak zmizely z města petrolejové lampy, které byly prodány do Lužné a Městečka. Na náměstí a v ulicích se nechaly umístit nové stojany s lampami plynovými. Počátkem 155

) Podle Ottova slovníku naučného, díl 19, 1902, s. 955, je retorta uzavřená podlouhlá nádoba, nejčastěji oválného průřezu z ohnivzdorného šamotu, která je zazděna v plynové peci. Dochází v ní k destilaci čili k výrobě surového plynu žíháním uhlí nebo jiné suroviny.

121

roku 1907 zažádal Fr. Manoschek o vrácení složené kauce, což městská rada schválila. Nejdříve však vyzvala plynmistra Kasíka, aby ji informoval, zda se v plynárně nevyskytly nějaké závady. Kasík upozornil na několik nedostatků, které firma ihned odstranila a kauce jí mohla být vrácena. V říjnu roku 1908 však městská rada rozhodla o přestavbě již nevyhovujících pecí a požádala v listopadu opět firmu Fr. Manoschka o provedení této modernizace. Zpočátku bylo v Rakovníku celkem 186 odběratelů plynu, postupně se ale plynové potrubí rozšiřovalo, neboť odběratelů stále přibývalo. Spotřeba plynu se udržovala po dobu šesti let, tedy zhruba až do roku 1911, na průměrných 110 000 m3 ročně, poté nastal její rychlý vzestup. Starostovi Čermákovi se tak podařilo realizovat stavbu důležitého podniku, jehož význam mohl ocenit tehdejší, ale zejména budoucí Rakovník a jeho obyvatelé.156)

V. Velké projekty z iniciativy Josefa Čermáka Výstavba místních železničních drah Jak jsem se již zmínila na počátku naší práce, tvořil Rakovník ve druhé polovině 19. století konečnou stanici pouze státní dráhy Rakovník–Protivín a bohužel jen lokální dráhy Rakovník–Lužná, poté co byl úsek trati Buštěhradské dráhy přes náš okres vybudován mimo město. Stejně tak Rakovník a jeho představitelé zanedbali příležitost, aby městem procházela státní silnice spojující Prahu s Karlovými Vary, a dospěli tak k tomu, že se Rakovníku vyhnuly všechny důležité silniční i železniční tepny. Že je vývoj každého města či obce zcela závislý na jeho spojení a možnostech dopravy s okolním světem, si město s Josefem Čermákem v čele jasně uvědomovalo. Se snahou o vybudování dalších železničních tratí se setkáváme již u předchozí správy Rakovníka, které se ale její záměry nepodařilo dovést k realizaci. Právě obchodní a průmyslové zájmy donutily v devadesátých letech 19. století rakovnickou správu, aby ve spolupráci s dalšími obcemi a městy usilovala o zřízení nových místních drah, díky nimž by Rakovník získal spojení se západem a severozápadem Čech, zejména pak se západočeskými lázněmi a královským městem Louny. O zřízení dráhy, která by spojovala Rakovník se západními Čechami (pozdější dráha Rakovník–Bečov s odbočkou do Bochova) usilovali představitelé rakovnické správy již delší dobu. Svědčí o tom například dopis Otomara Zákona ministerstvu obchodu. Starosta Zákon se obával, že příznivé vyřízení žádosti vznesené městem Rakovníkem ohledně povolení přípravných prací ke stavbě dráhy z Rakovníka k Senomatům a přes Jesenici do Karlových Varů může být zmařeno žádostí Buštěhradské dráhy. Ta usiluje, jak se Zákon doslechl, o povolení stavby dráhy též přes Jesenici a dále do Blatna, ovšem s výchozí stanicí Kolešovice. V takovémto případě by se opakovala situace, kdy důležitý úsek Buštěhradské dráhy probíhá sice naším okresem, ale s Rakovníkem je spojen pouze nepřímo lokální dráhou ze stanice Lužná. Toho si byl patrně vědom i Otomar Zákon, a proto v dopise ministerstvu obchodu zdůrazňuje, že by minutí Rakovníka znamenalo ohrožení životních zájmů 156

) Rychlý vzestup spotřeby zbržděný 1. světovou válkou pokračoval zhruba od poloviny 20. let. Následný pokles výroby plynu způsobila přebytečná elektrická energie, kterou vyráběl rakovnický pivovar a již přenechával velmi levně soukromým odběratelům. V roce 1934 byla plynárna na dvacet let pivovaru dokonce pronajata. Roku 1949 se plynárna přemístila o něco níže po proudu potoka a v roce 1967 zanikla i ta, v souvislosti se zavedením dálkového plynovodu.

122

Rakovnické nádraží na přelomu 19. a 20. století (SOkA Rakovník)

krajiny a města, které má téměř šest tisíc obyvatel. Poukazuje na to, že povodně v letech 1872 a 1882 ochromily hospodářský vývoj v Rakovníku na řadu let, navíc hospodářské plodiny a hlavně bohaté zásoby uhlí nelze kvůli nedostatku komunikačních prostředků dobře zpeněžit. V případě, že dráha nepovede z Rakovníka, je budoucnost našeho města zmařena, a tím i síla poplatníků podlomena.157) Na pozvání starosty Zákona se 6. srpna 1893 sešli na městském úřadě v Rakovníku zástupci rakovnického a jesenického okresu, měst Rakovníka a Jesenice a obcí obou okresů, aby podnikli potřebné kroky a urychlili přípravné práce v záležitosti stavby dráhy z Rakovníka do Blatna, která byla prvním úsekem plánované dráhy z Rakovníka do Bečova.158) Přítomní pánové se dohodli na vytvoření užšího sboru, do kterého zvolili vždy po jednom zástupci z jesenického a rakovnického soudního okresu, z měst Jesenice a Rakovník a z obcí obou okresů, tedy celkem šest členů. Předsedou sboru byl jmenován O. Zákon. Zástupcem obcí rakovnického okresu zvolily Senomaty a Šanov Josefa Holého, statkáře v Senomatech. Senomaty a Šanov patřily totiž mezi jediné obce spadající do rakovnického okresu, kudy probíhala trať zmíněné dráhy (území dlouhé zhruba 9,5 km). Zároveň ležely pouze tyto obce na území čistě českém, ostatní byly národnostně smíšené nebo zde převládalo německé obyvatelstvo. Po zvolení jednotlivých zástupců došlo k usnesení, aby se započala jednání s inženýrem Rubritiem, který měl vypracovat plány na stavbu úseku dráhy z Rakovníka do Blatna. Zástupci se dohodli, že bude Rubritiovi nabídnuto za veškeré práce až do před157 158

) SOkA Rakovník. f. AMR, neuspořádáno, dopis O. Zákona ministerstvu obchodu z 10. 2. 1884. ) Plánovanými konečnými stanicemi celé dráhy byly Rakovník, Bečov a na odbočce Bochov, proto mluvíme o rakovnicko-bečovsko-bochovské dráze. Rakovník a Jesenice společně s jejich okresy a zde se nacházejícími obcemi usilovaly a také se poté podílely na vzniku první části této železniční trati, místní dráhy RakovníkBlatno.

123

ložení hotového projektu padesát zlatých za každý kilometr. Tyto výlohy měly uhradit oba okresy, a to podle délky trati, která probíhá jejich územím. Rakovník měl tudíž zaplatit za 9,5 kilometrů. Uhrazení částky bylo rozděleno mezi město Rakovník, které mělo zaplatit dvě třetiny celkových výloh, a obce Senomaty a Šanov. Konkrétní částka byla stanovena na sto zlatých pro Senomaty a sedmdesát zlatých pro Šanov. Obě obce si však vyhradily schválení těchto závazků obecním zastupitelstvem. Na závěr porady se zástupci dohodli na dalším konání vzájemných schůzí, vždy střídavě v Jesenici a v Rakovníku. K vyjednávání s Rubritiem byl zplnomocněn člen rady města Rakovníka Eduard Rickardt a dr. Jan Fišer, advokát v Jesenici. Po předložení vypracovaných plánů inženýrem Rubritiem se chtěl sbor pokusit přesvědčit vládu, aby se trať postavila na státní náklady.159) Již 31. srpna 1893 poslal Rubritius městskému úřadu v Rakovníku předběžný projekt dráhy Rakovník–Blatno s žádostí o slíbený honorář 1367,50 zl. Ještě 18. října však neměl zprávu o tom, zda městský úřad projekt vůbec obdržel, a pokud ano, zda s ním byl spokojený.160) Shromáždění celkové sumy od jednotlivých plátců si vyžádalo delší dobu, jak dosvědčují žádosti Josefa Čermáka, tehdy ještě náměstka starosty. Ten nejprve uvědomil obecní úřady v Senomatech, Šanově a Jesenici o tom, že Rubritius již zaslal slíbený projekt dráhy a ten byl předložen ministerstvu obchodu. Proto J. Čermák žádal, aby obecní úřady v Senomatech a Šanově neodkladně zaslaly požadované částky sto a sedmdesát zlatých městskému úřadu v Rakovníku, aby mohl být účet Rubritiovi vyrovnán. Město Jesenice, jesenický okres a jeho obce měly uhradit zbývající částku 892,50 zlatých a odeslat ji přímo inženýru Rubritiovi.161) Obnos 476 zlatých za rakovnický okres a město byl poukázán Rubritiovi až 2. listopadu 1893. Vyhlášením C. k. okresního hejtmanství v Rakovníku na základě předloženého nástinu stavby dráhy Rakovník–Blatno neměla být na území obce Šanov projektována žádná stanice ani zastávka. Proti tomu se obecní zastupitelstvo Šanova samozřejmě bránilo. A protože obci by v tomto případě neplynuly z dráhy žádné výhody, nehodlal Šanov ani přenechat zdarma obecní pozemky v místech vedení tratě, jak bylo původně v plánu.162) Městská rada v Rakovníku proto posléze projevila ochotu postavit zastávku alespoň na hranici obcí Senomaty – Šanov, kde byl původně projektován pouze strážní domek. Na konci června 1895 oznámil okresní hejtman, že rozhodnutím vlády z 30. května 1895 došlo k udělení koncese ke stavbě dráhy Rakovník–Blatno–Bečov. Na základě smlouvy ze dne 29. července 1896, schválené Zemským výborem Království českého 30. září 1896, byl koncesionářům místní dráhy Rakovník–Bečov–Bochov poskytnut paušální obnos 141 571 zl. na úhradu veškerých předběžných prací, jež výstavba dráhy vyžadovala. Z této částky měla být podle Zemského výboru financována předběžná šetření, vypracování předběžného projektu místní dráhy, komise, vypracování detailního projektu, zadací operát místní dráhy, všeobecné správní výlohy atd. Uvedený obnos byl později zvýšen ještě o 5000 zl.163) Mezi koncesionáře dráhy Rakovník–Bečov–Bochov náleželi za Rakovník Josef Čermák, městský radní Eduard Rickardt a velkostatkář dr. Emanuel Millner. Jesenici zastupoval okresní starosta František Sandner a starosta Jesenice František Fassel. Josef ) SOkA Rakovník. f. AMR, neuspořádáno, protokol sepsaný na městském úřadě v Rakovníku 6. 8. 1893. ) Tamtéž, dopis E. Rubritia E. Rickardtovi z 18. 10. 1893. 161 ) Tamtéž, dopis městské rady v Rakovníku Obecnímu úřadu v Senomatech a v Šanově a Obecnímu úřadu v Jesenici z 2. 11. 1893. 162 ) Tamtéž, protokol ze schůze obecního zastupitelstva v Šanově z 6. 3. 1895. 163 ) Tamtéž, dopis Zemského výboru Království českého radě královského města Rakovníka z 28. 11. 1911. 159 160

124

Čermák patřil i mezi členy správní rady akciové společnosti, vytvořené za účelem zřízení a provozování této dráhy. Dráha, vedená západním směrem od města, měla jako první a zároveň také poslední českou stanici Senomaty, na okraji Šanova byla zřízena pouze zastávka. Další stanice Pšovlky spadala již do smíšeného či spíše německého území tratě. Následovaly stanice Oráčov a Jesenice, odkud trať klesala do kotliny k Lubenci, ještě předtím však dráha probíhala stanicemi Krty, Blatno a Malměřice. V Blatně, 27 kilometrů vzdáleném od Rakovníka, vzniklo důležité připojení na dráhu Plzeňsko-březeneckou (Plzeň–Obrnice), a Rakovník tak získal spojení s Plzní a severními Čechami. Z Chýše pokračovala trať do Protivce, odkud byla vybudována severozápadním směrem odbočka do Bochova. Poslední stanicí se staly prozatím Žlutice. Tady končila první etapa výstavby dráhy Rakovník–Bečov–Bochov. Dráha z Rakovníka do Žlutic s odbočkou do Bochova byla slavnostně zprovozněna 26. června 1897. Na její stavbě se podílely firma J. Kruliše z Prahy a firma G. Ernsta z Vídně. Celý úsek dráhy do Bečova nad Teplou zahájil přepravu o rok později. Tak byla vybudována nejdelší lokálka v Čechách, jejíž hlavní trasa měří 88 kilometrů a odbočka do Bochova 17 kilometrů, celková délka je tudíž 105 km. V Bečově navázala na dostavovanou dráhu Mariánské Lázně–Karlovy Vary, a stala se tak nejkratší spojkou středních Čech do západočeských lázní.164) O slavnostním otevření dráhy Rakovník–Bečov–Bochov přinesly podrobnou zprávu Národní listy. Slavnost, která se konala na počest zahájení provozu dráhy, proběhla v sobotu 26. června 1897. S výjimkou Rakovníka a stanice Senomaty mělo slavnostní uvítání nové dráhy převážně německý ráz. Slavnost začala před osmou hodinou ranní na rakovnickém nádraží, poté co přijeli hosté z Prahy a Vídně, mezi nimiž nechyběli především železniční ministr rytíř Guttenberg a místodržitel hrabě Coudenhove. Vyzdobené rakovnické nádraží bylo přeplněno velkým množstvím diváků, k uvítání hostů se dostavili starosta města Josef Čermák spolu se členy městského zastupitelstva, okresní starosta Fr. Pánek, členové okresního výboru a zastupitelstva, děkan P. Soukup, hospodářský rada Solnař, okresní hejtman Pablásko, úřednictvo, profesoři, učitelé a žáci místních škol, jednotlivé spolky atd. Hosty uvítala rakouská hymna a starosta Josef Čermák pronesl slavnostní řeč: Jménem královského města Rakovníka, jakož i pánů akcionářů dovoluji si Vaši Excelenci a Vás, vysoce ctění pánové, co nejuctivěji a nejvřeleji vítati na prahu první stanice této naší nové dráhy. Budiž mi pak dovoleno vysloviti hluboký dík veškerého obyvatelstva města i okresu našeho za vzácnou přítomnost vaši při tomto slavnostním zahájení a za veškerou vydatnou a velkou podporu všech činitelů při zbudování dráhy této. Nechť ať dráha ta prospívá a přinese nový ruch, kýžený blahobyt a požehnání celému kraji českoněmeckému, drahé české vlasti naší, a to nejen v ohledu hospodářském a finančním, nýbrž také národnostním. Tomu pak přeji: dejž Bůh to! a Vám, Vaše Excelence a vysoce ctění pánové, volám z hloubi srdce: buďte nám vítáni, sláva Vám, sláva!165) Po slavnostní snídani v nádražní budově nastoupili hosté společně s oběma starosty, okresním hejtmanem z Rakovníka a dalšími významnými osobami do vlaku, aby absolvovali první jízdu po nové trati. V Senomatech je uvítal česky senomatský starosta. Ostatní stanice byly vyzdobeny kromě rakouských praporů zejména prapory německými, v Lubenci uvítalo vlak obyvatelstvo s modrými chrpami v klopách, stejně to vypa164 165

) Zuska, Historie provozu…, s. 5. ) Dráha rakovnicko-bečovsko-bochovská. Národní listy 37, 1897, č. 177, s. 1-2.

125

dalo i ve Žluticích. Pouze za Chýší, když už vlak vjížděl do polí, provolávali čeští dělníci sláva, za což se z vlaku dočkali hlučné odezvy. Ze Žlutic se vlak vrátil do Protivce a odjel po odbočce do Bochova, kde byla slavnost skončena hostinou. V půl sedmé odjeli hosté a další účastníci první jízdy zpátky do Rakovníka a odtud pokračovali do Prahy či jiných míst.166) Za velkého přispění Josefa Čermáka se podařilo uskutečnit stavbu další dráhy, vedoucí z Rakovníka do Mladotic. Dne 23. ledna 1897 byla Čeňku Feyerfeilovi, notáři v Karlíně, továrníku Josefu Čermákovi, starostovi v Rakovníku, Františku Sallerovi, staviteli v Praze, a Viktoru Arnsteinovi, velkoobchodníku v Čisté, udělena koncese ke stavbě a provozování železnice Rakovník–Mladotice. Ustanovilo se, že tato trať povede jako místní dráha ze stanice Rakovník po trati státní dráhy Rakovník–Protivín stanicemi Lubná, Petrovice-Zavidov (dnes Zavidov), Čistá, Kožlany a Kralovice do Mladotic, aby zde byla připojena k trati státní dráhy Plzeň–Obrnice (Plzeň–Duchcov).167) I v případě dráhy Rakovník–Mladotice vznikla za účelem zřízení a provozování této místní dráhy akciová společnost se sídlem v Praze. Josef Čermák patřil od počátku mezi členy její správní rady. Setrval zde prakticky až do konce svého života, přinejmenším do června 1916, kdy se konala šestá valná hromada akcionářů, jak dosvědčuje jednací zpráva akcionářů za rok 1916, která tvořila součást tištěného formuláře oznamujícího konání sedmé valné hromady v roce 1917.168) Osmého června 1914 zvolili Josefa Čermáka na schůzi správní rady, konané bezprostředně po čtvrté valné hromadě, dokonce místopředsedou správní rady akcionářů.169) Dráha do Mladotic se projektovala ze stanice Rakovník stejným směrem jako dráha bečovská. Při stavbě železnice byla v počátečním úseku trati využita hostokryjská dráha – uhelná vlečka vedoucí k dolu Brant za Lubnou. Na dopravu uhlí z dolu Brant se poté postavilo u těžní jámy nákladiště, odbočující krátkou kolejí přímo vedle tratě. Další stavba dráhy narážela ovšem na určité problémy, jak o tom svědčí např. stížnost obecního úřadu v obci Příčina. Navážením materiálu na stavbu trati došlo totiž k poškození obecních veřejných cest tak, že nebylo možné, aby po nich místní hospodáři mohli jezdit se svými slabšími potahy na svá pole. Proto obecní úřad žádal, aby mu bylo brzy sděleno, zda je možné vymáhat za poškození cest náhradu, neboť se nezadržitelně blížila doba jarních prací na polích.170) Obci Příčině se zřejmě žádné náhrady nedostalo, protože zemský výbor na dotaz ohledně této záležitosti odpověděl okresnímu výboru v Rakovníku, že stavební podmínky neobsahují v tomto směru žádné předpisy a jediná možnost je řídit se příslušnými předpisy silničních zákonů.171) Dráha z Rakovníka do Mladotic, dlouhá 47 kilometrů, byla otevřena 8. července 1899, tedy zhruba za dva a půl roku po udělení koncese. Jak udává Vladimír Zuska, měla být trať podle mínění řady lidí vedena raději směrem do Plas. Tak by se jednak ušetřilo na velmi nákladném mostu vedoucím přes údolí Javornice a jednak připadaly Mladotice nevýznamné, především ze železničního hlediska, neboť zde do té doby existovala ) Tamtéž, s. 2. ) SOkA Rakovník, f. AMR, neuspořádáno, Dráha Rakovník–Mladotice, Stanovy místní dráhy Rakovník–Mladotice. 168 ) SOkA Rakovník, f. AMR, neuspořádáno, Lokální dráha Rakovník–Mladotice 1917, 1942, 1945, Sedmá řádná valná hromada svolaná na rok 1917 (bližší datum neuvedeno). 169 ) SOkA Rakovník, f. AMR, neuspořádáno, Dráha Rakovník–Mladotice, Pátá řádná valná hromada svolaná na rok 1915 (bližší datum neuvedeno). 170 ) SOkA Rakovník, f. OkZ Rakovník, kart. č. 2, sl. 8, dopis Obecního úřadu v Příčině okresnímu výboru v Rakovníku z 4. 3. 1898. 171 ) Tamtéž, zpráva okresního výboru v Rakovníku obci Příčina z 17. 3. 1898. 166 167

126

pouze výhybna. Proto se zdálo nezbytné vystavět tu alespoň nejnutněji vybavenou odbočnou stanici.172) V podobném duchu nespokojenosti s vystavěnou trasou této dráhy informoval na počátku roku 1904 Věstník okresní. Podle zde uveřejněného článku měl být sice Rakovník a jeho okres po dokončení dráhy z Rakovníka do Loun (září 1904) opatřen celkem rozsáhlou železniční sítí, ale jak se prý všeobecně uznávalo, mnohem více by prospělo, kdyby byla lokální dráha z Rakovníka do Mladotic vyvedena raději na náhorní rovinu mezi Pavlíkovem a Velkým (Panoším) Újezdem, kde mohlo vzniknout jedno z největších nádraží celé dráhy. Jak je tedy patrné, názory na stavbu dráhy z Rakovníka do Mladotic, zejména co se týče její vybudované trasy, se značně různily.173) Bohužel ze všech železničních drah, které vznikaly na přelomu století na Rakovnicku, měla tato dráha nejmenší význam a byla spíše ztrátová. K tomu přispělo zejména to, že vedla oblastmi výrazně zemědělskými, s minimálním průmyslem, a tak se nákladní doprava omezovala pouze na transport uhlí z Brantu a sezónních zemědělských produktů. Naopak nejvýznamnější místní železnicí, která vznikla na počátku 20. století, se stala dráha z Rakovníka do Loun. Louny probíhala do této doby pouze dráha pražsko-duchcovská, s odbočkou do Mostu. Oba okresy – jak rakovnický, tak lounský – obě města i jednotlivé obce obou okresů měly evidentní zájem na tom, aby mezi nimi bylo vybudováno železniční spojení. První jednání o povolení stavby proběhla již předtím, než se stal starostou města Josef Čermák. Už v roce 1886 upozorňuje okresní starosta v Rakovníku Čeněk Feyerfeil na důležitost železničního spojení mezi Rakovníkem a Louny a nabádá městské rady v obou městech, aby následovaly příkladu okresního výboru a zaslaly říšské radě petici, v níž by požadovaly co nejrychlejší vystavění této dráhy, která má důležitý význam nejen pro oba regiony, ale i pro stát samotný.174) Po dohodě lounského i rakovnického okresního výboru a obou městských rad byla roku 1889 zaslána sněmu Království českého v Praze rozsáhlá žádost ohledně povolení pro stavbu dráhy a poskytnutí patřičného zemského příspěvku. Pisatelé žádosti apelovali tím, že stavbou železnice budou získány nové, vzdálenější trhy, na nichž získá odbyt řada výrobků a zboží. Novou konkurencí zesílí průmysl, zemědělství a obchod, z čehož získá prospěch celá země. Stavbou železnice se ještě více pozvedne místní chmelařství, obilnářství a těžba uhlí. Zároveň obyvatelstvo získá nové zdroje výdělku. Dráha spojí nejen rakovnicko-protivínskou dráhu s pražsko-duchcovskou, ale i města a obce rakovnického a lounského okresu, dotkne se řady velkostatků, průmyslových závodů a uhelných dolů, např. knížete Adolfa Josefa Schwarzenberka. Louny a celý okres získá přes Rakovník a Protivín spojení s Vídní.175) Ve prospěch zřízení dráhy se vyjádřila celá řada podnikatelů z průmyslové a zemědělské sféry. Zástupci uhelných dolů pánů Gundmanů a Vondráčka, dále šamotových továren, cukrovaru a pivovaru v Rakovníku vítali stavbu dráhy, která by značně podpořila průmysl a obchod, a proto se obrátili na vládu, aby tento projekt jednoznačně podpořila. Za všechny zástupce se podepsali Josef Čermák a Karel Wolf za cukrovar a Arnošt Lorenz, předseda pivovaru v Rakovníku.176) Následovala celá řada žádostí a petic, ovšem kladný souhlas se stavbou dráhy Rakovník–Louny a eventuelní finanční příspěvek se stále odkládal. Situace se začala komplikovat, neboť ministerstvo železnic ) Zuska, Historie provozu…, s. 6. ) SOkA Rakovník, f. OkZ Rakovník, kart. č. 7, sl. 38; Věstník okresní 5, 1904, č. 1, s. 11. 174 ) 80 let Louny–Rakovník. Louny 1984, s. 3-4. 175 ) Tamtéž, s. 4-8. 176 ) Tamtéž, s. 10-11. Uvedeno chybné křestní jméno Josefa Čermáka – Jan. 172 173

127

mělo sice podle zpráv z příslušných úřadů vybudování nové trati, která měla spojit dráhy pražsko-duchcovskou a plzeňsko-březeneckou s dráhou rakovnicko-protivínskou, v plánu, avšak nebylo jisté, jakou bude mít tato dráha druhou konečnou stanici, zda skončí zastávkou Postoloprty-Březno (plzeňsko-březenecká dráha), nebo zda povede do stanice pražsko-duchcovské dráhy v Lounech. Zástupci města Loun a lounského okresu sepsali i ve jménu rakovnických zástupců další petici, tentokráte ministerstvu železnic, aby podpořili variantu dráhy vedoucí do Loun. Uváděli, že spojení z Rakovníka do Loun je sice asi o čtyři kilometry delší než Rakovník–Postoloprty, ale stavba dráhy do Loun by byla lacinější a méně obtížná. Terén vedoucí k Postoloprtům označovali za velmi nepříhodný, k tomu to znamenalo ještě značným finančním nákladem překonat údolí Ohře a rozšířit zastávku PostoloprtyBřezno, která sloužila dosud jen místní dopravě. Navíc trať vedoucí k Lounům měly chránit okolní, táhlé lesy a pahorky, což Lounští pokládali za strategicky výhodnější než vedení dráhy otevřenou krajinou k Postoloprtům. Dále je zde poukázáno na to, že bude železnice probíhat oblastmi ryze českými, a že tedy většina zaměstnanců bude české národnosti, jejichž děti by se v případě vedení dráhy do Loun mohly řádně vzdělávat na několika školách, které mělo město Louny k dispozici. V opačném případě to nepřicházelo v úvahu, protože v Postoloprtech neexistovala kromě soukromé školy Ústřední matice školské žádná jiná česká škola a lounské školy nebyly povinny přijímat přespolní žáky. Zmíněnou petici však Josef Čermák jako starosta města Rakovníka odmítl podepsat, dokud nebude vynechána část týkající se česko-německých poměrů, poněvadž rada městská nepovažuje za správné upozorniti zejména snad německého referenta na možnost počeštění Postoloprt a to uváděti za důvod pro stavbu přes Louny a ne přes Postoloprty.177) Teprve 15. ledna 1899 byla opravená a doplněná petice s razítky jednotlivých obcí, kterých se trať dotýkala, a podpisy všech zástupců odeslána ministerstvu železnic do Vídně. V této petici je již odhadnuto, že technicky snadnější trať do Loun bude o tři čtvrtě miliónu levnější než do Postoloprt. Trať by hospodářsky povznesla i dva cukrovary, pivovar, tři velké mlýny a několik cihelen, které se v Lounech nacházely. Osmnáctého května 1899 navštívili J. Čermák a Č. Feyerfeil lounské zástupce, aby zjistili jejich stanoviska ohledně stavby dráhy. O návštěvě píší zástupci města Loun a lounského okresu inženýru Kaftanovi, zemskému a říšskému poslanci: Dne 18. t. m. navštívili nás páni J. Čermák a Č. Feyerfeil, aby se dozvěděli o smýšlení našem v příčině stavby dráhy. Sdělili jsme jim, co jsme za dobré uznali. Ovšem nezmínili jsme se jim, že jsme Vás požádali a zplnomocnili, abyste jménem našeho města i okresu ráčil vše podniknouti, čeho za dobré uznáte, aby se vbrzku uskutečnila stavba dráhy z Rakovníka do Loun. Pánové dali najevo po delší rozmluvě, že jest jim známá okolnost ta, a prohlásili, že Vás hodlají navštívit, aby vyslechli Vaše mínění. Pro případ, učiní-li páni rakovničtí u Vás návštěvu, prosíme, abyste ráčil o věci v náš prospěch s nimi jednati. Jde tu o to, aby se Rakovník zcela rozhodně vyslovil pro náš směr, aby nějaký odchylný náhled nerušil další postup té záležitosti.178) Zároveň oznamovali, že jejich žádosti, aby se dráha zřídila na státní útraty, nikdo nevyhověl, ale bylo jim doporučeno, aby zainteresovaní podnikli stavbu sami. Devatenáctého června 1899 pozval inženýr J. Kaftan zástupce okresů a měst Rakovník a Louny ke společné schůzi v jeho kanceláři v Praze, aby jim podal zprávu o svém jed) Tamtéž, s. 27. Uvedeno chybné křestní jméno Josefa Čermáka – Jaroslav a chybné datum 15. prosince místo 17. prosince. 178 ) SOkA Louny, f. AML, Registratura města Louny z let 1879-1940, kart. č. 401, Dopis městské rady v Lounech inženýru J. Kaftanovi z 23. 5. 1899. 177

128

nání ohledně dráhy s ministrem železnic.179) Na schůzku se dostavili pouze J. Čermák a Č. Feyerfeil, kteří se vyslovili pro společný postup s Louny. Jak poté napsali purkmistrovskému úřadu v Lounech, uvítali návrh pana poslance Kaftana, aby se zástupci města Loun a lounského okresu utvořili společné družstvo, které by se zasadilo o uskutečnění dráhy. Zároveň žádali o společnou schůzku v Praze, kde by se dohodly podrobnosti a vyjasnily případné neshody.180) Lounští zástupci navrhli schůzku na 25. června v Praze na Žofíně, aby se mohly záležitosti vyřídit co nejrychleji a současně se zde mělo rozhodnout, jakým způsobem bude zadáno vypracování projektu a jak budou hrazeny výlohy s ním spojené.181) V září 1899 se konala schůze okresního výboru v Lounech za přítomnosti ing. J. Kaftana, J. Čermáka a Č. Feyerfeila. Kaftan zde podal zprávu o dosavadním jednání s vládou a poté bylo usneseno zadat generální projekt na stavbu dráhy pražské firmě Kodl & Hammer.182) Ta projekt dokončila již v únoru 1900 a předložila ho nejprve ministerstvu železnic ve Vídni a poté ho předala okresnímu výboru v Lounech. Podle něj se výchozími stanicemi zmíněné dráhy, jejíž délka byla projektována na cca 43 kilometrů, staly Rakovník a Louny. Ve stanici Rakovník je trať napojená přímo na hlavní kolej vedoucí k Berounu (na rakovnicko-protivínskou dráhu). Z města pak vychází západním směrem souběžně s dráhou Rakovník–Bečov a po překročení Rakovnického potoka pokračuje severně do první plánované stanice Chrášťany-Kněževes. Za touto stanicí překračuje místní dráhu Kolešovice–Krupá. Dále firma Kodl & Hammer navrhla vybudovat stanici Povlčín-Nesuchyně a vést trať okolo Janova do další stanice Milostín-Kounov. V tomto úseku musí trať překročit Buštěhradskou dráhu. Stoupání způsobené pohořím Džbánu navrhla firma překonat vybudováním zhruba 100 metrů dlouhého tunelu. Pro následnou obec Domoušice a lidnaté okolí byla naplánována stejnojmenná stanice, kde měla být podle projektu vybudována i vodárna. Následují stanice Ročov, Solopysky a stanice v bezprostřední blízkosti obce Hřivice. Další úsek trati vede okolo obce Touchovice, přes Opočno, Jimlín, Zeměchy do Cítolib, kde se počítá s poslední stanicí před Louny. Do stanice Louny vbíhá trať souběžně s dráhou pražsko-duchcovskou. Kromě tohoto hlavního směru počítal projekt z podnětu ministerstva železnic i s vyústěním do lokální dráhy Louny–Postoloprty, na níž jsou po Jimlínu jako poslední stanice naplánovány Zeměchy a odtud je projektováno připojení k lokální dráze Louny–Postoloprty v místech, kde tuto dráhu přetíná okresní silnice vedoucí z Loun do Zeměch. Rozpočet na dráhu byl firmou stanoven na cca 8 860 000 korun. Okresní výbor v Lounech svolal po předložení projektu na 6. března 1900 mimořádnou schůzi, které se účastnili i Josef Čermák a Čeněk Feyerfeil. Přítomný inženýr Hammer podal zprávu o jednání s ministerstvem železnic, které ovšem neustále prosazovalo směr Rakovník– Postoloprty.183) Generální projekt se sice podařilo prosadit jak do investičního programu ministerstva železnic, tak ve vládě jako hlavní dráhu II. řádu, ovšem s tou podmínkou, že trať vyústí do lokální dráhy Louny–Postoloprty. Lounský okresní výbor a městská rada nechtěly samozřejmě takové řešení připustit a všemožně se snažily o uskutečnění varianty přes Cítoliby. Poukazovaly na to, že se řada obcí lounského okresu zavázala zakoupit kmenové akcie dráhy, že okres a město Louny přispějí velkými částkami na její stavbu a že nádraží v Lounech je svým vybave) Tamtéž, dopis inženýra J. Kaftana purkmistrovskému úřadu v Lounech z 19. 6. 1899. ) Tamtéž, dopis J. Čermáka a Č. Feyerfeila purkmistrovskému úřadu v Lounech z 20. 6. 1899. 181 ) Tamtéž, dopis městské rady v Lounech městské radě v Rakovníku z 26. 6. 1899. 182 ) 80 let Louny–Rakovník, s. 27-28. 183 ) Tamtéž, s. 38-39. 179 180

129

ním vhodné k tomu, aby zde byla konečná stanice této dráhy. Takový postup se ovšem nelíbil představitelům Rakovníka. Josef Čermák nejdříve oznámil zemskému sněmu, že nepřistupuje na podmínky ohledně stavby dráhy Rakovník–Louny, které si sousední město klade, a vyhrazuje si volnost jednání.184) Později informoval Josef Čermák městskou radu v Lounech, že poslal sněmu samostatnou petici, kterou se sice připojil k petici zaslané městskou radou v Lounech zemskému sněmu již dříve, ale nesouhlasí s tím, aby si Louny pro sebe vyhradily veškeré zařízení a personál dráhy a aby byl jízdní řád upraven pouze ve prospěch Loun, a Rakovník se tak musel vzdát všech svých práv.185) Naopak jak prohlásil J. Čermák na schůzi městské rady 26. května 1900, má-li pak dále město Rakovník býti účastno výhod projíždějící hlavní dráhy II. řádu a nemá-li zůstati pouhou stanicí střední po provedení stavby, jest nutno, aby se stalo sídlem úřadů různého odvětví, a tím také obydlím dle možnosti velkého počtu úředníků a zřízenců, ke kterémužto účelu se město naše výborně hodí. Město naše stalo se uzlem pěti drah, a má tudíž spojení a připojení na všechny strany, čímž [je] odůvodněn náš požadavek, aby obsluha a řízení trati a dopravy dálo se z Rakovníka a aby zejména umístěny zde byly topírny a dílny. A ještě velmi důležitým momentem pro náš požadavek, aby z Rakovníka dála se obsluha a řízení trati a dopravy, je to, že město naše leží blíže Praze i Vídni.186) Lounská městská rada ovšem zpětně upozorňovala Rakovník, že skutečnost je zcela jiná a takto se Louny pouze snaží vyhnout tomu, aby doprava po dráze byla řízena z Postoloprt a ne z Loun. Lounům se nakonec podařilo výstavbu dráhy vedoucí do Loun docílit. Firma Kodl & Hammer musela ovšem vypracovat novou variantu projektu dráhy přes tzv. „Vrata” u Domoušic. K dodání této varianty okresnímu výboru v Lounech došlo v lednu 1901. Aby se nepřekročila největší dovolená sklonitost 15 ‰, je trať nově vedena v údolí Domoušického potoka západně od obce Domoušice, poté projíždí mezi nejjižnějšími domy této obce, v jižním směru objíždí osadu Filipov na východní straně a dosahuje v 27,9-28,2 kilometru (ve směru od Loun) předělu (rozvodí) „Vrata” na Džbánském hřebenu. Tam také končí stoupání 15 ‰ a trať klesá mírnějšími sklony severně od Kounova, překračuje Buštěhradskou dráhu a splyne svým 29,83 kilometrem ve směru od Loun s 33,83 kilometrem původní trati. Varianta je tudíž asi o čtyři kilometry delší. Firma v této variantě navrhovala zřídit novou stanici Mutějovice, v západní části Povlčínské výšiny severně od Svojetína, stanici a nákladiště Svojetín a v místech, kde od karlovarské silnice odbočuje silnice do Svojetína, má vzniknout také nová stanice s názvem Nesuchyně, jelikož Nesuchyně je největší osadou v okolí. Odhad stavebního nákladu na variantu „Vrata” činil o 506 400 korun vyšší částku než původní projekt.187) S novou variantou ministerstvo železnic souhlasilo, a tak obdržela firma Kodl & Hammer nabídku na vypracování detailního projektu pro dráhu Rakovník–Louny, která měla být vystavěna na základě koncesní listiny ze 17. 8. 1901 jako hlavní dráha II. řádu. Tato koncese ke stavbě a provozu zmíněné dráhy byla udělena Čeňku Feyerfeilovi, c. k. notáři v Karlíně, Josefu Čermákovi, továrníku v Rakovníku, Čeňku Říhovi, starostovi Okresního zastupitelstva v Lounech, a dr. Valentinu Stopkovi, starostovi města Loun.188) ) Tamtéž, s. 41, dopis starosty J. Čermáka sněmu Království českého z 24. 4. 1900. Uvedeno chybné křestní jméno Josefa Čermáka – Jaroslav. 185 ) SOkA Louny, f. AML, kart. č. 401, dopis Josefa Čermáka městské radě v Lounech z 22. 5. 1900. 186 ) SOkA Rakovník. f. OkZ Rakovník, kart. č. 7, sl 35; Věstník okresní 1, 1900, č. 6, s. 69. 187 ) 80 let Louny–Rakovník, s. 53-56. 188 ) SOkA Louny, f. AML, kart. č. 401. Stanovy dráhy Rakovník–Louny. 184

130

Stavba, která započala přes všechny odhady až na jaře 1903, byla v rakovnickém okrese zadána ministerstvem železnic stavební firmě ing. B. Beřkovce z Královských Vinohrad, v lounském okrese J. Kubíčkovi z Chocně. Ještě dříve než ale došlo k dostavění dráhy, vzniklo zde nebezpečí, že bude přeměněna z hlavní trati II. řádu na pouhou lokální trať. V květnu 1903 oznámilo okresní hejtmanství v Lounech, že bude na základě výnosu ministerstva železnic z 15. dubna 1903 zmenšen počet závor a strážních domků na dráze až do té doby, dokud se nezvýší místní doprava a nebude zvýšena jízdní rychlost.189) C. k. místodržitelství ustavilo komisi v čele s lounským okresním hejtmanem K. Svátkem, která měla posoudit situaci a jíž bylo možné postupně v Lounech, Rakovníku a v dalších obcích předložit námitky. Společným postupem jednotlivých obcí a obou okresů, zejména přispěním nového rakovnického okresního starosty Františka Pánka, který nabádal k jednotnému protestu všech zúčastněných stran, se podařilo komisi přesvědčit, a zabránit tak redukci dráhy na pouhou lokálku. Na začátku roku 1904 se konala ustavující valná hromada vzniklé akciové společnosti, jejímž předsedou byl zvolen starosta města Loun Valentin Stopka. Mezi členy správní rady nechyběl ani Josef Čermák, jehož dlouholeté členství trvalo přinejmenším do roku 1913.190) Čtyřiadvacátého září 1904 byla dráha se stanicemi Rakovník, Chrášťany-Kněževes (dnes Chrášťany), Nesuchyně-Hořesedly (dnes Hořesedly), Svojetín, se zastávkou Kounov a stanicí Mutějovice na území dnešního rakovnického okresu a dále se stanicemi Domoušice, Solopysky-Ročov, Opočno, Zeměchy a Louny v lounském okrese slavnostně otevřena. První osobní vlak vyjel z Rakovníka do Loun ráno 24. září 1904 za účasti ministra železnic dr. Wittka a dalších představitelů rakovnického a lounského okresu. Na všech stanicích byl první vlak slavnostně uvítán obyvateli přilehlých obcí. S otevřením dráhy, jejíž stavba a zprovoznění muselo projít řadou obtíží, vyvstaly ale problémy nové. Bezprostředně po zprovoznění se objevily názory, že je nutné snížit zavedené tarify, neboť by tyto vysoké sazby způsobily, že nová dráha nepřinese městu a okresu takový zisk, jaký se od ní očekával.191) Tarify byly příliš vysoké také ve srovnání s jinými tratěmi. V březnu 1905 informoval Věstník okresní, že si žádost k ministerstvu železnic za snížení osobních i nákladních tarifů a upravení jízdního řádu podaly i všechny obce kolem zmíněné dráhy.192) Dle nařízení ministerstva železnic byl snížen k nelibosti koncesionářů i počet personálu, takže mnohde zastávaly práci mužů ženy, což mohlo podle stěžovatelů ovlivnit bezpečnost dopravy. V polovině roku 1905 zaslal J. Čermák do Loun dvě petice k podepsání, které měly být poté odeslány poslanci V. Hrubému a ředitelství státních drah v Praze. Čermák zde vznášel opět námitky proti vysokým tarifům, snižování počtu zaměstnanců a požadoval úpravu jízdního řádu, neboť dosavadní spojení na ostatní vlaky podle něho nevyhovovalo.193) V září oznámilo ředitelství státních drah městské radě v Lounech, že jízdní řád dráhy Rakovník–Louny bude upraven, ovšem na snížení počtu personálu se trvalo.194) Josef Čermák usiloval během stavby místních drah i o to, aby pro ně byly zřízeny potřebné výtopny právě v našem městě. Po mnoha žádostech a osobních intervencích se mu podařilo dosáhnout toho, že ministerstvo železnic na začátku dubna 1903 oznámilo, ) Tamtéž, oznámení okresního hejtmanství v Lounech ze 14. 5. 1903. ) Tamtéž, osmá valná hromada svolaná na 24. 5. 1913. 191 ) SOkA Rakovník, f. OkZ Rakovník, kart č. 7, sl. 38; Věstník okresní 5, 1904, č. 9, s. 72. 192 ) SOkA Rakovník, f. OkZ Rakovník, kart. č. 7, sl. 39; Věstník okresní 6, 1905, č. 2-3, s. 20. 193 ) SOkA Louny, f. AML, kart. č. 400, petice městské rady v Rakovníku zaslané městské radě v Lounech z 9. 5. a 27. 5. 1905. 194 ) Tamtéž, oznámení ředitelství státních drah městské radě v Lounech z 20. 9. 1905. 189 190

131

že zde budou výtopny postaveny.195) Stalo se tak až za starosty Karla Schleydera v roce 1914, kvůli válečným událostem však došlo k jejich zprovoznění až roku 1921.

Pokus o zřízení vodovodu Vodovodní otázka patřila mezi nejpalčivější problémy v Rakovníku již dávno předtím, než se stal starostou města Josef Čermák. Místní občané byli odkázáni pouze na vlastní studny, které se nacházely téměř u všech domů ve městě. Před radnicí na náměstí byla vybudována kašna, do níž vedla voda dřevěnými rourami z potoka u Panského mlýna v západní části města. Voda z kašny se využívala zejména při požárech, ovšem velmi často ji nešlo do odlehlejších míst od náměstí včas dopravit. Pokud se v blízkosti nenacházel nějaký rybník či jiný zdroj vody, nepodařilo se objekt zasažený ohněm většinou zachránit a ten velmi často zcela shořel i se sousedními budovami. Dřevěný vodovod dodával vodu do kašny na náměstí do počátku 19. století. Poté již se stalo pro město finančně neúnosným, aby nechalo vyměnit shnilé roury vodovodu, a obnovilo tak přívod vody. Na náměstí byl proto k veřejnému užívání upraven nový vodní rezervoár – cisterna. Obsahovala podle zástupců města dostatek vody v každém ročním období, zatímco dřívější kašna poskytovala více či méně vody podle toho, jaké množství jí protékalo v potoce. Zřízení nového vodovodu se tedy městu zdálo zbytečné, navíc výměna starých dřevěných rour za nové železné, které se propagovaly v mnoha směrech jako výhodnější, by bylo finančním zatížením, jaké si Rakovník nemohl dovolit. Ani s postupujícími léty se město nijak nepokusilo nedostatek vody řešit, vybudování vodovodu nepřicházelo z finančních důvodů stále v úvahu. Naopak nové potíže vyvstaly s velkou povodní v květnu 1872. Ta poškodila jak nádrž na náměstí, tak mnohé studny a rybníky v sousedství města. Dosavadní potočiště bylo kvůli povodni přeloženo a prohloubeno, to ale způsobilo, že ve studních po jižní straně náměstí začala ubývat voda. Úbytek vody způsobilo i dobývání uhlí v dolech Moravia. Jakékoli pokusy o řešení této otázky však zůstávaly pouze v teoretické rovině. Město se vzhledem k nedostatku financí neodvážilo přikročit k realizaci, dokonce se ozývaly i hlasy, že vodovod v Rakovníku by byl luxus, jelikož zde dosud nikdo žízní nezahynul.196) Nedostatek vody ve městě si jeho obyvatelé uvědomili až po zničujícím požáru několika dřevěných stodol s veškerou úrodou. Teprve nyní se začali domáhat na správě města, aby se postarala o zřízení vodovodu. Do Rakovníka byl tedy v červenci 1880 přizván i odborník – ing. A. Jenšovský, vrchní stavební rada při magistrátu hl. m. Prahy. Ten ovšem předložil po průzkumu pramenů a geologického složení krajiny rozpočet na zřízení nové vodárny v částce necelých 40 000 zl., který se opatrnému městu zdál příliš vysoký. K realizaci vodovodu v Rakovníku tak opět nedošlo.197) K vážnému jednání ohledně výstavby vodovodu v Rakovníku se přistoupilo až za starosty Josefa Čermáka v roce 1906. Čermák prosadil v městské radě, aby byl do Rakovníka v této záležitosti pozván odborník, úředně oprávněný civilní inženýr Karel Kress. Starosta se na něho jménem městské rady obrátil, zda by ochotně přijel do Rakovníka, aby městské radě poskytl potřebné informace a eventuelně aby se projednaly první potřebné kroky v této otázce.198) Kress reagoval příznivě a do Rakovníka ) Tamtéž, f. AMR, neuspořádáno, zápis ze schůze městské rady 1. 4. 1903. ) Renner, Stručné dějiny městského vodovodu, s. 9. 197 ) Tamtéž, s. 11. 198 ) SOkA Rakovník, f. AMR, neuspořádáno, dopis městské rady K. Kressovi z 22. 5. 1906. 195 196

132

Ukázka úřední korespondence mezi městem Rakovník a projektantem vodovodu ing. Karlem Kressem, 11. 10. 1906 (SOkA Rakovník)

133

přijel 6. června 1906.199) Dopoledne si prohlédl údolí Rakovnického potoka, odpoledne pak potok Lišanský, povodí východně od města a údolí vedoucí k Senci. Na základě tohoto předběžného prozkoumání došel k závěru, že se zde nenachází žádný vhodný zdroj vody, který by bylo možné přivádět do Rakovníka samospádem, a proto přicházelo v úvahu pouze zřízení vodovodu výtlačného. Provedení pokusných prací navrhl v údolí Lišanského potoka, v místech mezi železničním mostem a Červeným mlýnem. Lišanskému potoku dal ing. Kress přednost, protože se zde neobával takového znečištění, jaké hrozilo místy bahnitému potoku Rakovnickému ze hřbitova, jatek a lihovaru, navíc byl Lišanský potok zároveň blíže městu.200) Do Rakovníka se K. Kress dostavil opět 3. října, aby podal městské radě další informace o stavbě vodovodu. Zástupci městské rady se zajímali o to, zda by nebylo možné získat vodu pro vodovod z již existující pivovarské studny. Takové řešení ing. Kress ovšem nedoporučoval, a to z několika důvodů: Předně zmiňovaná studna je v přílišné blízkosti Rakovnického potoka, mlýnské strouhy a hospodářských budov, odkud by se do studny mohla stahovat jak potoční voda, tak voda splašková, a tak by byla vážně ohrožena jakost vody ve studni. Příslušný pozemek se studnou je navíc vystaven častým záplavám, tamní terén je sám o sobě dost bahnitý, což není pro kvalitu vody příznivé. Pro pivovar voda ze studny postačuje, neboť se nejprve svařuje, a tak je zbavena mnoha škodlivin. Pro městský vodovod by se spotřebovalo mnohem větší množství vody, a tím by se do studny stahovaly i v mnohem větší míře nečistoty. Kromě ohrožení kvality vody nedoporučoval ing. Kress využití pivovarské studny i z důvodů obtížnějšího a dražšího technického provedení vodovodu.201) Na základě usnesení městského zastupitelstva ze dne 3. října 1906 byl ing. Kress pověřen provedením pokusných prací k zjištění vodního zdroje pro zamýšlený vodovod v Rakovníku. Ing. Kress to přijal za následujících podmínek : 1. Průzkumné práce se budou provádět v údolí Lišanského potoka na vhodném místě mezi mostem Buštěhradské dráhy a Červeným mlýnem, kde se u silniční propustky nacházejí obecní pozemky (lokalita u Kamenné panny). Poblíž silnice se provede jeden otvor až do hloubky nepropustné vrstvy, zjistí se složení půdy, mocnost sloupce spodní vody a provede se předběžná chemická analýza. 2. Poté se provedou pokusné sondy až k nepropustné vrstvě a čerpáním se bude zjišťovat množství vody. 3. Na základě těchto šetření bude vypracován návrh generálního projektu celého vodovodu i s rozpočtem. 4. Za veškeré tyto práce bude ing. Kressovi vyplacena částka 4000 korun, do které je započtena veškerá práce, nástroje a náčiní, potřebné dělnické síly, propůjčení mistra, Kressův technický dozor i veškeré výdaje za cesty, které ing. Kress již do Rakovníka vykonal či ještě vykoná a v neposlední řadě i uvedený návrh generálního projektu. 5. Městská rada se má postarat o přípravu místa, kde se mají provést vrtné otvory a pokusné sondy. 6. Pokud by se ukázalo, že v údolí Lišanského potoka není dostatek vody, nebo její kvalita neodpovídá, bude další práce zastavena a za všechnu práci, technický dozor atd. by si ing. Kress účtoval pouze 1000 korun.

) Tamtéž, dopis K. Kresse městské radě z 28. 5. 1906. ) Tamtéž, zpráva K. Kresse městské radě z 11. 6. 1906. 201 ) Tamtéž, dopis K. Kresse městské radě z 11. 10. 1906. 199 200

134

7. Dále se zavázal, že s vrty započne v nejbližších dnech a doufal, že za několik týdnů oznámí městské radě své výsledky.202) Na konci října oznámil jeden z inženýrů firmy Kress, V. Petržela, že poslal do Rakovníka potřebné vrtací náčiní a že pokusné práce začnou 12. listopadu, tedy s menším zpožděním, než jak původně předpokládal ing. Kress.203) Po necelých dvou měsících pracovní aktivity došlo do Rakovníka na počátku roku 1907 oznámení, že budou pokusy ohledně získání vody pro vodovod v nejbližší době skončeny. Samotné vrtání bylo již dokončeno, neboť získaný výsledek předčil Kressovo očekávání. Nyní scházelo provedení přesné zkoušky po stránce chemické a bakteriologické. Proto ing. Kress plánoval, že přijede 8. ledna do Rakovníka společně s některým zástupcem z Všeobecného ústavu ku zkoumání potravin v Praze, protože je nezbytné, aby si tento zástupce nabral vzorky vody k analýze sám.204) Výsledky o chemickém a bakteriologickém rozboru vody se rakovničtí zástupci dozvěděli již na počátku února, poté co jim Všeobecný ústav ku zkoumání potravin zaslal vypracovaný posudek, týkající se sondy I a II. Jak po stránce chemické, tak po stránce bakteriologické byla voda ze sondy I zhodnocena jako příznivá, ovšem obsahovala nepřípustně velké množství železa, sonda II nevyhovovala ani po bakteriologické stránce.205) Ing. Kress proto nabídl členům městské rady, jejíž někteří zástupci a další osoby vytvořili tzv. vodárenskou komisi, jež se zabývala právě otázkou vodovodu v Rakovníku, aby navštívili jím vybudovanou odželezovací stanici v Libušíně, a mohli se tak přesvědčit, že lze železo přítomné ve vodě bez problémů odstranit. Tento návrh starosta přijal a vybídl ostatní, aby oznámili, zda se návštěvy v Libušíně zúčastní, či ne. Prohlídka v Libušíně byla naplánována na 21. února 1907.206) Z obavy, že jsou v blízkosti vodního zdroje opuštěné doly, což by mohlo negativně působit např. na snížení vodní hladiny, požádala městská rada v polovině března 1907 na doporučení ing. Kresse o posudek vrchního ing. Němečka, znalce kladenské hornicko-geologické pánve. Němeček nabyl po krátkém pobytu v Rakovníku přesvědčení, že je projektované místo z geologického hlediska vhodné jako zdroj vody pro zamýšlený vodovod, ale za nejdůležitější pokládal otázku odželeznění vody. Dále konstatoval, že v bezprostřední blízkosti míst, kde se dolovalo nebo v budoucnu hodlá dolovat, není vhodné stavět čerpací studny.207) Počátkem února 1907 byly veškeré přípravné práce dokončeny. Dříve než začalo jednání o dalším postupu, především o vypracování projektu, předložil ing. Kress městské radě v Rakovníku podrobnou zprávu o dosažených výsledcích. Jak zde uvedl, dosáhl vrt v sondě I až do hloubky 16 metrů, kde se podařilo objevit mohutný proud spodní vody. Aby se ing. Kress přesvědčil o jejím přibývání, provedl několik stoupacích pokusů a podle nich sestrojil křivku postupné vydatnosti při různých depresích. V hloubce 10 metrů vypočítal 15 litrů vody za sekundu, v 15 m již 28 litrů za sekundu, v hloubce 20 m by měla studna podle ing. Kresse poskytovat nejméně 40 litrů, tedy množství, které dle jeho názoru nebude Rakovník potřebovat ani za sto let. Jako příznivá se ukázala i kvalita a tvrdost. Bohužel u sondy II bylo zjištěno jen poměrně malé množství vody, navíc i s větším množstvím bakterií. ) Tamtéž, dopis K. Kresse městské radě z 22. 10. 1906. ) Tamtéž, dopis V. Petržely městské radě z 29. 10. 1906. 204 ) Tamtéž, dopis K. Kresse městské radě z 4. 1. 1907. 205 ) Tamtéž, posudek Všeobecného ústavu ku zkoumání potravin z února 1907. 206 ) Tamtéž, výzva starosty J. Čermáka k návštěvě odželezovací stanice v Libušíně z 18. 2. 1907. 207 ) Tamtéž, posudek ing. Němečka zaslaný městské radě 11. 4. 1907. 202 203

135

V závěru zprávy se ing. Kress orientačně zmínil, jak si představuje provedení samotného vodovodu.208) Společně se zprávou zaslal do Rakovníka i podrobný předběžný rozpočet na vodovod, jehož celková stavba obnášela 263 300 korun.209) V červnu 1907 pak oznámil, že je schopný do šesti týdnů předložit městské radě v Rakovníku podrobný projekt vodovodu. V případě, že by jeho firmě nebyla zadána stavba, požadoval by za jeho vypracování finanční odměnu obnášející dvě procenta stavebního obnosu. Aby získali Rakovničtí úplnou jistotu, že jsou závěry ing. Kresse týkající se kvality vody, jejího množství atd. pravdivé a nic tedy nebrání započetí stavby vodovodu, požádali raději ještě o posudek ing. J. V. Hráského, profesora vysoké školy technické. Hráského vyzvali, aby přijel do Rakovníka prozkoumat místo, odkud se plánovalo čerpání vody pro vodovod, a popřípadě aby poradil, jak v této otázce dále postupovat.210) Ing. Hráský přijel do Rakovníka 13. září 1907 a ještě téhož dne podal městské radě zprávu se svými závěry ohledně vybudování vodovodu. Podle jeho názoru všechny přípravné práce, které byly dosud vykonány, po odborné stránce zcela vyhovují. Ovšem než J. V. Hráský vyhotovil konečný posudek, požadoval od ing. Kresse provedení odželezovacího pokusu a podrobnou chemickou analýzu vody z různé hloubky, aby mohl posoudit jejich výsledky.211) O návštěvě profesora Hráského informovala městská rada neprodleně ing. Kresse, od kterého požadovala provedení odželezovacího pokusu. Zároveň ho upozornila na to, že si od něj prof. Hráský pravděpodobně vyžádá určitá vysvětlení ohledně přípravných prací na vodovodu. Reakce ing. Kresse na postup městské rady byla ale značně negativní: Jsem zvyklým pracovati bez cizí pomoci a pracuji již 25 roků samostatně v oboru vodárenském s plným zdarem, o čemž celá řada měst vysloviti se může. Nestačím-li Vám tedy sám a myslíte-li, že mně musí někdo pomáhati, pak bude lépe, když hned všeho z počátku se vzdám, aby se mně to nevedlo jako v Pardubicích, Nymburce, Jičíně a jinde, kde jsem nejobtížnější část podniku – nalezení vody – provedl a kde pak pan profesor na základě mých předběžných i podrobných projektů převzal vše další. Buď přijdete mně s plnou důvěrou vstříc a odevzdáte mně projektování a provedení vodovodu za plného ručení mého, a neb račte se svěřiti panu profesoru neb někomu jinému, ale pak odmítám veškerou součinnost.212) Jak podotýkal sám prof. Hráský, snažil se být jako technický poradce nanejvýš objektivní a hájit vždy především zájmy obce. Přesto pan stavební rada [ing. Kress] k vyzvání mému v příčině vyželezovacího pokusu v Rakovníku mi dlouho neodpovídal, a když jsem se ho včera osobně dotázal, shledal jsem příčinu toho, že by mu můj vrchní dozor byl asi nemilým.213) Hráský ponechal na rozhodnutí městské rady, kdo z nich dvou se bude dál podílet na výstavbě vodovodu ve městě. Ta se mezitím pokoušela vysvětlil svůj postup ing. Kressovi a ubezpečovala ho, že o vypracování detailního projektu hodlala požádat právě jeho. O posudek ing. Hráského požádala z toho důvodu, aby byla kryta vůči veřejnosti. Současně pokládala za důležitou otázku obsahu železa ve vodě a výsledek po provedení odželeznění, aby se předčasně a eventuelně zbytečně nepřikročilo ke stavbě vodovodu. Kress neměl mít žádný důvod k nedůvěře, protože Hráský se vyslovil o jeho přípravných pracích velmi příznivě. Kress se rozhodl vyhovět přání městské rady a odželezovací pokus, který pokládal za zbytečný, provést, a to zdarma, pokud bude stavba vodovodu zadána jemu.214) ) Tamtéž, zpráva K. Kresse ohledně výsledků přípravných prací na vodovodu v Rakovníku z ledna 1907. ) Tamtéž, předběžný rozpočet na městský vodovod v Rakovníku z 13. 2. 1907. ) Tamtéž, dopis ing. Hráského městské radě z 10. 8. 1907. 211 ) Tamtéž, zpráva ing. Hráského městské radě z 13. 9. 1907. 212 ) Tamtéž, dopis ing. Kresse městské radě z 3. 10. 1907. 213 ) Tamtéž, dopis ing. Hráského městské radě z 27. 9. 1907. 214 ) Tamtéž, dopis K. Kresse městské radě z 25. 11. 1907. 208 209 210

136

Na jaře 1908 byly znovu testovány vzorky vody v Technické a chemicko-analytické laboratoři v Praze ing. Herlesem a zároveň u prof. Kabrhela ze Všeobecného ústavu. Herles tvrdil, že konstatovaný počet bakteriálních zárodků zkoumané vody není abnormální. Z bakteriologického hlediska považoval vodu pro lidské zdraví za zcela neškodnou, a tudíž pitnou. O složení vody po chemické i bakteriologické stránce se příznivě vyslovil i prof. Kabrhel. Zároveň podal zprávu o tom, že po odželeznění byly sloučeniny železa odstraněny na minimum.215) O stavbu vodovodu se zasazovali i mnozí občané města Rakovníka, kteří zaslali městskému zastupitelstvu žádost, aby se vodovod co nejdříve zřídil.216) Ing. Kress snížil na přání městské rady svůj honorář za vypracování podrobného projektu a rozpočtu na 1,5 % celkového stavebního nákladu. Na základě toho jej pověřila městská rada vypracováním podrobného projektu na vodovod. V září 1908 rada obdržela Kressovu technickou zprávu, která zmíněnému projektu předcházela. Zde opět dokládá, že nic nebrání stavbě, protože byl pro vodovod zajištěn vydatný pramen, který vyhovuje jak z chemického, tak bakteriologického hlediska, a úspěšně proběhlo i odželezňování. V této zprávě počítal Kress s tím, že by současných zhruba 8000 obyvatel Rakovníka mohlo v budoucnosti vzrůst až na 14 000 – 16 000 obyvatel. Vzhledem ke zkušenostem kalkuloval se spotřebou 86 litrů na osobu a den, což odpovídalo při tehdejší populaci 6880 hektolitrům za 24 hodin, při počtu 16 000 obyvatel pak 13 760 hektolitrům. Toto maximální předpokládané množství vody se stalo podkladem pro rozměry jednotlivých součástí vodovodu. Zatímco vodovodní potrubí a vodojem musely být podle K. Kresse vystavěny ihned s ohledem na maximální spotřebu, bylo možné jiné části, jako např. strojní zařízení, teprve v budoucnu s rostoucí spotřebou zvětšovat a doplňovat. Se studnou, hlubokou 22 m, odkud se měla čerpat voda, počítal projekt na parcele č. 2755 při pravé straně silnice vedoucí do Lišan. V těchto místech měla být postavena i budova pro strojní zařízení, plynárna a odželezovací stanice. Kvůli regulaci nestejné spotřeby vody během dne a zásobě vody pro případ požáru zde projekt zahrnoval vodojem s obsahem 4000 hl. Výpočty celkových stavebních nákladů se vyšplhaly na 325 581 korun, což bylo poněkud více, než udávala Kressova zpráva z ledna 1907. K navýšení ovšem došlo z toho důvodu, že se zde oproti původnímu plánu počítalo s delším vedením vodovodu do odlehlejších částí města, např. za železniční nádraží, k hřbitovu atd. Výrobní cenu vody vypočítal ing. Kress při počáteční spotřebě 1,05 halíře za 1 hl. Při vzrůstající spotřebě se podle něho měla cena vody ještě snížit, při plném zatížení vodovodu by 1 hl vody stál 0,71 hal.217) Ještě téhož měsíce ing. Kress projekt dokončil a představil ho v polovině října na schůzi městské rady a současně jí předložil účet 4883,72 korun, který obnášel 1,5 % z celkového stavebního nákladu 325 581 korun. Při placení honoráře K. Kressovi vyvstaly určité potíže. Městská rada mu odepisovala, že nemůže částku vyplatit, protože podle uzavřené dohody mu náleží tento dílčí honorář pouze v tom případě, že mu nebude zadána stavba vodovodu a o tom ještě městská rada nerozhodla.218) Kress ale vyplacení honoráře požadoval, neboť on zase musel zaplatit zaměstnance své firmy, kteří se na projektu podíleli. Souhlasil pouze s tím, aby mu byl honorář za projekt vyplacen a ode) Tamtéž, posudek týkající se rozboru vody od ing. Herlese z 14. 5. 1908 a posudek od prof. Kabrhela z 15. 5. 1908. ) Tamtéž, žádost občanů Rakovníka městskému zastupitelstvu z 1. 6. 1908. Žádost podepsalo celkem 104 rakovnických občanů. 217 ) Tamtéž, technická zpráva K. Kresse ze září 1908. 218 ) Tamtéž, dopis městské rady z 4. 11. 1908. 215 216

137

čten od celkového stavebního nákladu v tom případě, že mu bude zadána stavba vodovodu.219) Městské radě nakonec nezbývalo nic jiného než honorář K. Kressovi vyplatit. Učinila tak v prosinci 1908. Přestože byl projekt zadán ing. Kressovi, obdržela městská rada na dvě desítky dalších nabídek na projekt vodovodu od nejrůznějších firem a podniků z celých Čech, které se doslechly o plánované stavbě vodovodu v Rakovníku a měly zájem o vypracování projektu i o samotnou stavbu.220) S projektem vypracovaným K. Kressem se starosta Čermák obrátil opět na prof. Hráského s žádostí, aby k zmíněnému projektu a rozpočtu vypracoval posudek, aby si městská rada byla jistá, že v této věci nic nezanedbala a je možno přistoupit k samotné stavbě. Učinil tak poté, co tuto samou žádost odmítl pro nedostatek času ing. J. Vanela, vrchní inženýr města Smíchova. Hráský žádosti ochotně vyhověl a zároveň městské radě navrhl, že vypracuje i stavební smlouvu za minimální částku 0,5 % z celkového obnosu. Pokud by mu byl svěřen vrchní odborný dozor, účtuje dohromady za práci, tento dozor, všechny cestovní výlohy, za revizi účtů a kolaudaci 1,5 % celkového vydání.221) Slíbený posudek prof. Hráského na Kressův projekt obdrželi v Rakovníku v srpnu 1909 celkem v deseti exemplářích. Projekt tento, tak jak vypracován jest, hodí se k uskutečnění a nebylo by třeba jiného než uzavříti smlouvu. […] Přesvědčen jsem z mnohé zkušenosti, že by pan stavební rada Kress, když by mu stavba jako celek dle rozpočtu s dohodnutou slevou zadána byla, ji buď dle jednotkového zúčtování, aneb za obnos paušální bezvadně provedl a v náležitém chodu městu odevzdal. Pan stavební rada Kress co odborník vodárenský jest autoritou uznanou, nemíním tudíž projektu jeho v podrobnostech žádné výtky činiti – zajisté má pan rada pro veškeré dispozice své důvody, pro mnohé zejména důvody úspornosti a umožnění stavby – nýbrž pouze vytknouti a odůvodniti hodlám názor svůj, jak já bych projekt řešil, maje spíše bezpečné funkcionování a zdatnost zařízení počátečního pro další řadu let na zření. Největší změny, které prof. Hráský navrhoval, se týkaly zřízení tří studní místo jedné, a to z důvodu, aby při spotřebě nedocházelo k přílišnému snížení hladiny vody, což by mohlo negativně ovlivnit její kvalitu i strojní zařízení. Dále pokládal za nezbytné, aby bylo strojní zařízení doplněno ihned ze začátku druhou rezervní strojní soupravou, protože při eventuálních opravách by mohl Rakovník často zůstat bez vody. Hráský doporučoval i jiné seskupení odželezovací komory se strojovnou a do projektu zahrnul i automatický vodočet pro studny, telefonní spojení vodárny s městským úřadem, elektrické osvětlení strojovny, plynárny, místnosti pro odželezňování, studní a obytného stavení s dodáním příslušného akumulátoru, zřízení chodníků kolem všech budov atd. Současně považoval jako nutné, aby byly do rozpočtu zahrnuty náklady na tlakové zkoušky, na vyzkoušení montovaného potrubí v celé délce vedení, náklady, které vyplynou z toho, že musí být vodovodní trubky položeny nejméně 1,8 m pod zemí atd. Aby mohlo dojít k uzavření smlouvy, musí ing. Kress uvést spotřebu paliva a maziva, jejich jakost a zaručit se za odželezovací zařízení. Po doplnění uvedenými údaji se musí vy-

) Tamtéž, dopis K. Kresse z 18. 11. 1908. ) SOkA Rakovník, f. AMR, neuspořádáno, jednotlivé návrhy na vypracování projektů a stavbu vodovodu z let 1908-1919. Mezi jinými to byly např. nabídky od A. Tringlera z Prahy – Podnikatelství pro stavby vodovodů, plynovodů, kanalizace, větrných mlýnů atd.; c. k. dvorního dodavatele H. K. Rudolfa z Plzně – Továrna plechového a kovového zboží, koncesní závod pro plynovody a vodovody či A. Kunce z Hranic na Moravě – První moravská továrna na vodovody a pumpy. 221 ) SOkA Rakovník, f. AMR, neuspořádáno, dopis ing. Hráského městské radě z 19. 3. 1909. 219 220

138

pracovat nový stavební a provozní náklad a teprve poté lze stavbu zadat. Prof. Hráský přesto doporučoval ing. Kresse.222) Technický posudek Hráského zaslala městská rada ing. Kressovi a vyzvala ho, aby pokud uzná za potřebné, svůj projekt a rozpočet doplnil na základě uvedených pokynů. K. Kress pokládal většinu změn navržených prof. Hráským za nepatrné doplňky, které zásadně nemění jeho návrhy, a zahrnul je tedy do svého projektu. Jedině v otázce přeměny čerpacího a strojního zařízení zaujal rozdílný postoj. Projevil ochotu provést jen částečnou změnu v jímání vody, a to tak, že souhlasil s tím, aby se studna vybudovala mimo budovu a bylo do ní umístěno vertikální čerpadlo. Do projektu ale odmítl zahrnout zřízení druhé studny, jelikož podle něho jedna studna stačí, přičemž bral v úvahu především finanční poměry města. Celkový náklad, zejména kvůli změně strojního zařízení, čerpací budově, větší hloubce výkopu atd. se navýšil o 73 611 korun, takže vzrostl z 325 581 K na neúnosných 399 192 korun.223) Intenzivní úsilí o vybudování vodovodu v Rakovníku bohužel nevedlo ani tentokrát ke zdárnému konci, přestože se město o jeho vybudování snažilo již řadu let. I když byl za starosty J. Čermáka objeven vhodný zdroj vody, provedeny veškeré přípravné práce a dokonce vypracován detailní projekt, došlo k realizaci vodovodu až mnohem později.224) V této chvíli bohužel městu scházel opět potřebný finanční kapitál a snad i jistá dávka odvahy k tomu, aby se Rakovník zadlužil. Město se sice již v roce 1907 ucházelo u Ústřední banky českých spořitelen o půjčku 300 000 korun, ovšem neúspěšně.225) O neustálém odkládání stavby vodovodu svědčí i dotazy samotných tvůrců projektu vodovodu prof. Hráského a ing. Kresse. Hráský psal ještě téměř rok poté, co předložil městské radě posudek na Kressův projekt, že očekával, že mu bude opět předána k posouzení i opravená varianta, ale doposud žádnou neobdržel. Proto předložil městské radě svůj účet 1000 K za odvedenou práci. Městská rada mu uvedenou částku zaplatila až po druhé upomínce, v prosinci 1910. V listopadu t. r. píše zase ing. Kress městské radě v Rakovníku, zda se odložená stavba nebude realizovat alespoň během příštího roku. Podobné dotazy, svědčící o jeho podnikatelském zájmu ohledně stavby vodovodu v Rakovníku, opakoval i během následujících let, a to dokonce ještě v roce 1922, kdy byla jeho firma již přeměněna na akciovou společnost Podnikatelství staveb v Praze. Ing. Kress neustále upozorňoval městskou radu na to, že další odkládání stavby se jedině prodraží, neboť ceny materiálu, ale i pracovní síly neustále stoupají. Vodovod se tak Josefu Čermákovi realizovat nepodařilo.

Regulace Rakovnického potoka S vodovodem velmi úzce souvisela i otázka regulace Rakovnického potoka a také vybudování potřebné kanalizace ve městě. Regulace potoka, jeho narovnání, prohloubení dna a zvýšení břehů proběhlo již po velké povodni v roce 1872. Nejednalo se ovšem o úpravu definitivní, ale naopak bylo zapotřebí, jak dokládal i vrchní zemský inženýr Boleslav Trojan, aby město v úpravě potoka neustále pokračovalo až do nejmenších ) Tamtéž, technický posudek od J. V. Hráského ze srpna 1909 o projektu vodovodním vypracovaném c. k. stavebním radou K. Kressem. 223 ) Tamtéž, dopis K. Kresse městské radě z ledna 1910. 224 ) K postavení městského vodovodu v Rakovníku došlo nakonec až během 2. světové války a jeho provoz začal v září roku 1943. Jak píše Jan Renner, je ironií osudu, že bylo toto dílo vybudováno za války, zatímco v době míru se o jeho uskutečnění marně usilovalo řadu let (Renner, Stručné dějiny městského vodovodu, s. 44-45). 225 ) SOkA Rakovník, f. AMR, neuspořádáno, žádost městské rady v Rakovníku o půjčku u Ústřední banky českých spořitelen z 26. 6. 1907. 222

139

detailů a pravidelně provádělo údržbu již vykonané práce. Úprava ta byla provedena dle projektu a pod dozorem zesnul. vrchního inženýra zemského pana Švarce v r. 1872-3 a osvědčila se po drahná léta velmi dobře, nicméně měla některé základní chyby, které průběhem doby vzrůstaly a dostoupily dnes takové míry, že úprava více nevyhovuje, an začasté město samo velice ohrožuje.226) Mezi hlavními nedostatky úpravy potoka zmiňoval B. Trojan to, že se řádně nepropočítaly max. možné přívaly vody, i když zároveň připouštěl, že v tehdejší době nebylo ani možné takové údaje vypočítat. Současně nedošlo při tehdejší úpravě ani k zahrazení četných roklí a strží v povodí potoka (provedeno až později), z kterých se do koryta dostávalo velké množství písku, jenž se zde usazoval. Boky potoční strouhy byly osázeny ochranným vrbovím, které mělo zachycovat připlavený písek a bahno, bohužel tím také ale značně bujelo, takže celá strouha téměř celá zarostla. V některých místech se koryto potoka buď z úsporných důvodů, nebo kvůli bezprostřední blízkosti nějaké stavby trychtýřovitě zúžilo, což mohlo být při přívalech velmi nebezpečné. Navíc neproběhla také úprava svahů potoka ve městě, takže docházelo k jejich sešlapávání a sesuvu, stejně vysoké a mohutné nebyly ani hráze. Zejména v posledních 5-6 letech pokročilo následkem toho „zdivočení” a znepravidelnění úpravy rakovnické do takové míry, že jeví se nezbytná potřeba radikální nápravy.227) B. Trojan doporučoval tedy definitivní úpravu potoka, ale s ohledem na tehdejší stav vodoteče a ekonomické poměry města v roce 1901 bylo podle něho nezbytné zaměřit se prozatím alespoň na úpravu spádu, uspořádání odvodňovací strouhy a upravení vnitřních svahů a hrází. Své návrhy Trojan zahrnul do polohopisu a projektu regulace Rakovnického potoka v Rakovníku a nejbližším okolí, které vypracoval v červnu 1900. Jeho součást tvořil i připojený rozpočet na 91107 K 40 h.228) Tento projekt byl poté předložen komisi v Rakovníku 28. listopadu 1901. Z protokolu této komise vyplývá, že se musely do projektu a jeho rozpočtu započíst ještě některé další neuvedené výdaje za neočekávané práce, čímž se náklad zvýšil o 4581 K 30 h, a celkový rozpočet tak stoupl na 95 688 K 70 h. Stálým problémem města však zůstávala finanční stránka, kterou se snažila městská rada řešit opakovanými žádostmi o subvence u nejrůznějších instancí. Již v srpnu 1901 jednala na své schůzi o podání žádosti o finanční dotaci k ministerstvu vnitra, což opakovala i v dubnu a květnu následujícího roku.229) V červnu 1902 se městská rada odhodlala s regulací začít, a tak doporučila městskému zastupitelstvu, aby vypsalo na úpravu potoka konkurz a zároveň navrhla půjčku 40 % z předpokládaného nákladu 95 688 K. Městská rada obdržela posléze dvě nabídky od firem ing. B. Krále a ing. J. V. Velflíka. Protože Velflík slevil z celkového rozpočtu nákladu 5,5 % a nabídl stavební kauci 10 % z celkového obnosu, usnesla se městská rada zadat regulaci potoka právě jemu (ing. Král neposkytl žádnou slevu a nabídl kauci pouze 5 % z celkového obnosu).230) Městská rada si vyhradila konečné usnesení o měsíčních splátkách ing. Velflíkovi za úpravu potoka podle toho, jak jí bude poukázána zemská a státní subvence. V září 1902 jeli Josef Čermák a dr. Mayer osobně do Vídně, aby zde urgovali vyřízení žádosti o příspěvek na regulaci. Konečný výsledek této intervence a také mnoha žádostí ) SOkA Rakovník, f. OkÚ Rakovník, kart. č. 819, sl. 1697, průvodní zpráva k adaptačnímu návrhu staré úpravy Rakovnického potoka od vrch. ing. B. Trojana z června 1900. K regulaci potoka po roce 1872 a úloze B. Trojana viz Pavlíček, zvl. s. 43-45. 227 ) Tamtéž. 228 ) Tamtéž, polohopis a projekt regulace Rakovnického potoka v Rakovníku a nejbližším okolí. 229 ) SOkA Rakovník, f. AMR, neuspořádáno, zápisy ze schůzí rady města z 8. 8. 1901, 8. 4. 1902 a 6. 5. 1902. 230 ) Tamtéž, zápis ze schůze rady města z 28. 8. 1902. 226

140

Stavební práce na regulaci Rakovnického potoka probíhaly i v meziválečném období. Fotografie z roku 1928 (SOkA Rakovník)

byl ten, že vláda přispěla na regulaci potoka 30 % a zemský výbor také 30 %, žádost o příspěvek od ministerstva vnitra vyšla naprázdno. Firma ing. Velflíka mezitím prováděla regulační práce od stavidel v západní části města až k židovskému hřbitovu na východním konci. Podstatnou změnou se stalo osázení břehů a hrází potoka lípami, které přispěly nejenom ke zpevnění břehů, ale současně se obyvatelům naskytla příjemná procházka stinnou alejí za horkého léta. Na 12. listopadu 1903 byla ustanovena kolaudace úpravy potoka, ještě předtím však J. Čermák na schůzi městské rady upozorňoval na to, že bude nutné pravidelně provádět další úpravy a údržby, aby došlo k zabezpečení dosavadní regulace.231)

Pokus o vybudování kanalizace Značným problémem pro město zůstávalo i vybudování kanalizace, jejíž vyřešení bylo závislé jak na regulaci potoka, tak zejména na vodovodu, jehož realizace setrvávala ovšem stále v nedohlednu. Důležitou roli zde opět hrála špatná finanční situace města, kvůli které ztroskotala vodovodní otázka. V důsledku obou problémů se neustále oddalovala i potřebná městská kanalizace. Její otázka byla v Rakovníku aktuální již v devadesátých letech 19. století. V říjnu roku 1893 žádal okresní hejtman městskou radu, aby učinila opatření, která povedou ke zřízení kanalizace na odvádění dešťových vod 231

) Tamtéž, zápis ze schůze rady města z 11. 11. 1903. O dalších dílčích úpravách potoka jednala městská rada i v roce 1905 a 1909.

141

a ostatních splašků. Již o měsíc později si vyžádal znaleckou zprávu o kanalizaci v Rakovníku, kterou vypracoval na požádání města ing. B. Trojan. Ten podal o kanalizaci při osobní návštěvě v Rakovníku 25. listopadu své dobrozdání, které bylo po první schůzi nové městské rady v prosinci 1893 předloženo okresnímu hejtmanovi.232) Hejtman podle předložených návrhů svolil k provedení kanalizace a zároveň zažádal o podání další zprávy nejpozději do tří měsíců. Městská rada odkázala celou záležitost svému stavebnímu odboru, čímž ovšem tuto otázku na delší dobu uzavřela. Ještě v květnu roku 1896 shledal zdravotní inspektor Slavík, že město zatím nepřikročilo k žádným přípravám. K určitému obnovení úsilí o kanalizaci přispěla schůze kanalizační komise městské rady v lednu 1897, kde se dojednalo, aby byl do Rakovníka pozván odborný inženýr, který by posoudil, jaké množství vody je zapotřebí na proplachování kanálů a jak se dá získat. Pokud by se tento odborník vyslovil pro získávání vody z potoka či mlýnské strouhy, měla městská rada začít jednání se zdejšími majiteli vodního práva. Dále se usnesla na nutnosti oznámit místodržitelství, že nyní město bohužel nemůže přistoupit k provedení kanalizace, a to z důvodu nedostatku finančních prostředků a také proto, že musí být nejprve prohlouben potok, aby voda dostala větší spád.233) Stejné důvody zamezovaly městu ve vybudování kanalizace i v dalších letech. Na každoroční výzvy okresního hejtmanství ohledně vybudování kanalizace odpovídala městská rada negativně s tím, že s přípravnými pracemi se začne jen v tom případě, pokud město obdrží státní dotace. Tak tomu bylo i v září 1905, kdy okresní hejtman vydal nařízení, aby se dnem 1. 5. 1906 s kanalizací započalo. Jak poznamenává Jan Renner, vypravil se starosta J. Čermák s deputací k místodržiteli, vylíčil mu ubohý stav městských financí a žádal jej o podporu žádosti města za státní subvenci, aby mohlo býti započato alespoň s přípravnými pracemi.234) Nepříznivá finanční situace města však trvala i v následujících letech. Kanalizace (a s ní bezprostředně spjatý vodovod) se v Rakovníku za Josefa Čermáka jako jedna z mála věcí ze zmiňovaných důvodů bohužel nevybudovala. Nicméně starostovi nelze upřít snahu, s jakou se o to pokoušel.235)

VI. Závěr Do Rakovníka přišel Josef Čermák patrně roku 1878 v necelých pětadvaceti letech, aby se zde ujal vedení zkrachovalého rolnického cukrovaru, který koupil jeho otec v soudní dražbě. Zde také mladý Čermák získával pravděpodobně své první praktické zkušenosti s podnikáním a obchodem. Poměrně velký a zpočátku výnosný cukrovar, ale i polní hospodaření, zajišťovaly J. Čermákovi a jeho četné rodině s pěti dětmi relativně zámožný život. Čermákův podnikatelský talent se záhy projevil právě u cukrovaru, když bezprostředně po jeho získání provedl mnohé inovace na podporu výroby. Jeho tovární jmění se tak postupně rozmnožovalo, ovšem za cenu mnohých sporů, které byl nucen vést s menšími přestávkami po celá osmdesátá léta s dalšími uživateli mlýnského náhonu, z něhož bral vodu pro svůj cukrovar i on sám. ) Tamtéž, zápis ze schůze rady města z 6. 12. 1893. ) Tamtéž, zápis ze schůze rady města z 8. 1. 1897. 234 ) Memorabilien Buch der kön. Kreisßtadt Rakonitz, s. 173. 235 ) Kanalizace se začala v Rakovníku soustavně budovat až po skončení druhé světové války. S menšími přestávkami, způsobenými především nedostatkem financí a materiálu, se hlavní kanalizační potrubí kladlo až do poloviny 60. let. 232 233

142

I přes tato negativa se stal Josef Čermák oblíbeným a váženým občanem Rakovníka a zůstával „nepostradatelným” v řadě místních spolků a organizací, na jejichž činnosti se velkou mírou podílel. Ve většině z nich byl také zvolen předsedou. Jmenujme ty nejvýznamnější: Měšťanská beseda, kde se seznámil s nejdůležitějšími představiteli města, okrašlovací spolek či Družstvo pro vystavení tělocvičny Sokolu rakovnickému. Na kulturním životě se podílela celá Čermákova rodina, zejména pak jeho nejstarší dcera Pavla, provdaná za městského tajemníka Petra Jandače, který se stal ochotným Čermákovým spolupracovníkem. Od spolkových aktivit je pouze krůček k obecní samosprávě. V roce 1891 zvolili místní občané energického a pracovitého Čermáka do obecního zastupitelstva. Následoval rychlý postup na místo prvního radního úřadujícího starosty města Otomara Zákona. V listopadu 1893 začal po patnáctiletém pobytu v našem městě vykonávat úřad starosty Rakovníka na zbývající volební období. Nebyla to však jediná funkce, kterou zastával a vykonával. Působil také jako náměstek okresního starosty, předseda místní školní rady a člen okresní školní rady, člen správních rad místních drah, předseda První české akciové chmelařské společnosti, předseda rakovnické spořitelny, a to i předtím, než se jejím předsedou podle změněných stanov stal automaticky každý úřadující starosta města. Navržen byl i na kandidáta do říšské rady a za své zásluhy získal titul císařského rady. Volbou starosty se J. Čermákovi otevřel prostor pro uskutečnění řady jeho plánů a změn, jimiž přispěl k proměně Rakovníka v moderní průmyslové město, nezaostávající ani po své kulturní a architektonické stránce. S neobyčejným smyslem pro výstavbu a úpravu Rakovníka nechal J. Čermák opravit historické památky města – Pražskou a Vysokou bránu, kostel sv. Bartoloměje a hřbitovní kostel Nejsvětější Trojice, ale také umožnil rekonstrukci radnice. Nově upravené náměstí, osázené ve svém středu dvěma řadami lip a později jilmy, spojila nová Heroldova ulice s rozvíjející se městskou částí Sekyrou, poté co se probourala souvislá řada domů na jižní straně náměstí. Svoji úpravu prodělalo i samotné prostranství na Sekyře, dosud užívané jako tržiště s dobytkem, když bylo osázeno zelení, stromy, a proměněno tak v útulnou část Rakovníka. Na rohu Heroldovy ulice a náměstí došlo k postavení honosné budovy městské spořitelny, která se stala ozdobou náměstí. Jako do té doby zcela nezvyklou věc nechal J. Čermák založit prostorné městské sady, které nesou dodnes jeho jméno. Jako starosta města se angažoval i v rakovnickém školství, zejména co se týče jeho materiálního zajištění. Dokladem toho byla především nová stavba obecné a měšťanské chlapecké školy jako reakce na nedostatek školních místností v Rakovníku. Tato budova slouží svému účelu dodnes. Čermák přispěl i k založení Hospodyňské školy, byť fungovala pouze jeden rok, podporoval místní reálku snahou o její předání do státní správy i po stránce finanční. Díky Čermákově iniciativě můžeme mluvit o záchraně muzea a městského archivu, jejichž uspořádáním a vedením pověřil učitele Jana Rennera. Převážně zemědělský Rakovník se začal za Čermákovy éry vzmáhat více i po hospodářské a průmyslové stránce. V jihozápadní části města byla pro městské řezníky vystavěna nová jatka, v jejich blízkosti vznikl i družstevní lihovar, ve kterém získal sám Čermák několik podílů. Ve spolupráci s okresním starostou Fr. Pánkem vznikl při silnici vedoucí do města od jihu komplex budov Hospodářského družstva. V listopadu 1905 se v Rakovníku poprvé svítilo plynovým osvětlením, když se Josefu Čermákovi podařilo prosadit u konzervativních městských zástupců výstavbu plynárny. Rozmáhající se průmysl potřeboval zajistit i příslušný odbyt a přísun nejrůznějších surovin a produktů a spojit Rakovník s okolním světem. Na rozdíl od předchozí městské 143

správy dovedl Čermák do zdárného konce stavbu dráhy z Rakovníka do Bečova, jejíž provoz byl slavnostně zahájen v červnu 1897. Zhruba o dva roky později skončila stavba dráhy Rakovník–Mladotice. Nejvýznamnějšího spojení bylo dosaženo s královským městem Louny. Zde musel J. Čermák společně s Č. Feyerfeilem a zástupci města Loun vyvinout veliké úsilí, aby zamýšlená dráha vedla skutečně do Loun, a ne do Postoloprt, jak se neustále snažila prosazovat vláda. I tento projekt se po řadě petic a osobních intervencí u příslušných úřadů podařilo úspěšně dokončit a na počátku září 1904 zahájila dráha Rakovník–Louny přepravu. Velký problém již dříve představoval městský vodovod. Jeho vybudování považovali mnozí za komfort, který Rakovník nepotřebuje. Skutečnost však byla jiná, nedostatek vody zejména v odlehlejších částech města měl na svědomí řadu požárem zničených stavení a budov, které se právě z tohoto důvodu nepodařilo zachránit. To věděl i J. Čermák a pokusil se otázku zřízení vodovodu realizovat. Intenzivní úsilí, které vedlo k vypracování detailního projektu a k nákladným přípravným pracím, však přišlo vniveč pro nedostatek finančních prostředků. Vodovod vybudován nebyl. Stejně dopadla i otázka kanalizace, závislá právě na vybudování vodovodu. Omezovala se po řadu let pouze na teoretická jednání, ale praktické provedení zaostávalo. Za Josefa Čermáka pak pokračovala i nákladná regulace Rakovnického potoka, provedená prakticky v celé délce města od západních stavidel až k židovskému hřbitovu na východním konci Rakovníka. Čermákovo závratné postavení ve správě města – starostou byl zvolen celkem pětkrát – doprovázely ale i smutné události v jeho podnikatelském a rodinném životě. V roce 1898 vyhořel jeho stále méně prosperující cukrovar, důležitý zdroj příjmů, z něhož nezbylo prakticky nic. Téhož roku zemřel i Čermákův otec. Čermákovi postupně narůstaly mnohé osobní dluhy, které nemohl splácet a které zvětšoval dalšími půjčkami. To se stalo i jednou z příčin, proč v obecních volbách roku 1910 zvítězila opozice. Znechucen volebním bojem, ve kterém jej obviňovali ze zbytečně velkých výdajů, jimiž přivedl město akorát do dluhů, ale také pro obvinění z braní úplatků, se Čermák rozhodl nepřijmout úřad starosty, i kdyby byl opět zvolen. Novým starostou se stal František Otta. Čermák se postupně vzdal členství či předsednictví ve většině rakovnických spolků a organizací a přesídlil ke své dceři do Mnichova Hradiště, kde v roce 1917 zemřel. Tato studie snad přispěla v rámci dosažitelných pramenů a literatury k přiblížení a poodhalení tolik opomíjené osobnosti Josefa Čermáka a jeho velkorysé práce, jejíž stopy nese Rakovník podnes. Čermák si jistě zaslouží větší pozornost, než mu byla dosud v rakovnické historii věnována.

144

Jakub Hajíček

STAVBA MÍSTNÍ DRÁHY Z RAKOVNÍKA DO MLADOTIC V LETECH 1897-1899 Úvod V této své práci se hodlám zabývat poměrně krátkým časovým úsekem stavby železniční trati z Rakovníka do Mladotic, trvajícím od září 1897 do července 1899, přičemž bych chtěl poukázat především na konflikty, které stavbu dráhy doprovázely.1) Není možné se v rozsahu této práce věnovat dějinám dráhy od jejích počátků až do současnosti, omezím se proto jen na první etapu jejích dějin. Domnívám se však, že období stavby je oproti ostatním fázím nejzajímavější. Konec 19. století je dobou prudkého rozmachu železniční dopravy. Železnice spojila nejen velká města, ale prostřednictvím „železnic nižšího řádu“ také venkovské oblasti. Velkou roli zde sehrál především zemský zákon o zvelebení železnictví nižšího řádu ze 17. 12. 1892, který přímo nastartoval stavbu místních tratí.2) Byla tak vybudována velmi hustá železniční síť, která je až na výjimky funkční dodnes. Stranou nezůstala ani oblast Rakovnicka a severního Plzeňska, kudy dráha z Rakovníka do Mladotic prochází. V době výstavby této lokálky již bylo město Rakovník poměrně významným železničním uzlem. Již v roce 1876 fungovaly dráhy Rakovník– Lužná u Rakovníka, která spojovala Rakovník s Prahou, a dráha Rakovník–Beroun.3) V tomto roce byla také postavena tzv. hostokrejská vlečka, která vedla k tehdy těženým ložiskům černého uhlí u obce Hostokryje. Tato vlečka byla ovšem později zrušena a část jejího tělesa se využila při stavbě lokálky do Mladotic.4) Roku 1897 zahájila provoz lokálka Rakovník–Bečov nad Teplou s odbočkou do Bochova.5) O dva roky později došlo ke zprovoznění dráhy do Mladotic a celkový vývoj rakovnického železničního uzlu se pak uzavřel roku 1904 otevřením lokálky do Loun.

Období přípravných prací O stavbě dráhy z Rakovníka směrem na Plzeň se uvažovalo již v průběhu 70. a 80. let, přičemž byla především řešena otázka, zda má trať končit v Mladoticích, nebo v Pla) Prezentovaná studie vznikla jako seminární práce na katedře dějin a didaktiky dějepisu PedF UK v Praze r. 2004. 2 ) Pavlíček, Stanislav: Naše lokálky. Praha 2002, zvl. s. 75. 3 ) Zuska,Vladimír a kol.: 100 let místní dráhy Rakovník–Mladotice 1899-1999. Místo vyd. neuvedeno 1999, s. 13. 4 ) Zuska, s. 8. 5 ) 27. 6. 1897 začal pravidelný provoz jen v úseku Rakovník–Žlutice. Doprava na úseku Žlutice–Bečov nad Teplou byla zahájena až 10. 11. 1898 (Pavlíček, s. 145). 1

145

sech a zda je účelné vůbec dráhu stavět.6) Zvolena byla nakonec varianta s vyústěním trati v Mladoticích. Hlavní zájem na stavbě projevovaly především obce, kterými měla dráha procházet (Čistá, Kožlany, Kralovice a další) a dále budoucí koncesionáři dráhy. Hlavní argument ve prospěch stavby velmi zřetelně vyjádřil bývalý dlouholetý starosta okresu a Hospodářského spolku rakovnického7) a zároveň budoucí koncesionář dr. Vincenc Feyerfeil v dopise starostovi města Rakovníka ze dne 11. 10. 1888: Dráhou touto dočkali bychom se tudíž velice důležitého spojení s českým západem nejkratší cestou a získali bysme pro zemědělské plodiny a výrobky naše nové a velké trhy.8) Zároveň se stavbou dráhy byla také připravována stavba družstevního cukrovaru v Rakovníku. Dráha tak měla otevřít nové možnosti především pro rostoucí pěstování cukrovky v této oblasti.9) Již v letech 1885 a 1886 jednal dr. Feyerfeil o budoucí železnici s kralovickým okresním starostou Nebeským, ale tato aktivita nevedla k cíli. Ustavilo se tedy soukromé družstvo koncesionářů, kteří dále usilovali o stavbu dráhy. Avšak teprve výše zmíněný zemský zákon z roku 1892 umožnil dovést jednání do cíle.10) Město Rakovník a Metternichové, majitelé rozsáhlého panství Plasy, sice projekt stavby železnice podpořili, ale nedá se říci, že by patřili mezi jeho hlavní aktéry. Dokládá to především množství finančních prostředků, které bylo na stavbu dráhy upsáno u Zemské banky ke dni 4. 1. 1898: zatímco okres Kralovice upsal 94 000 zl. a poměrně malá obce Čistá 17 000 zl., „bohatší“ město Rakovník věnovalo jen 4500 zl., okresní výbor v Rakovníku 20 000 zl. a ústřední správa metternichovských panství 35 000 zl.11) Velmi výmluvně tuto situaci také komentovala obecní zastupitelstva Kožlan, Kralovic a Čisté v dopise obecnímu zastupitelstvu v Rakovníku ze dne 18. 2. 1899: Podvolili jsme se […] k docílení stavby této místní dráhy z Rakovníka do Mladotic největších obětí přinésti, […] avšak naše města, jak velmi dobře známo jest, nemohou se tak velkým obecním majetkem jako jiná města a hlavně slavné král. město Rakovník [vykázat].12) Tyto obce velmi silně podporovaly stavbu dráhy, neboť se obávaly, že bez železnice ztratí kontakt s trhem a oblast se pomalu vylidní. Přítomnost železnice naopak měla podpořit rozvoj místního zemědělství i průmyslové výroby a v neposlední řadě zastavit vystěhovalectví do Ameriky.13) Snad nejpregnantněji to vyjádřil okresní výbor v Kralovicích: Jedině železnice může tuto oblast zachránit před naprostou zkázou.14)

Přípravy na stavbu Prvním krokem, který vedl přímo ke stavbě lokálky z Rakovníka do Mladotic, bylo povolení k zahájení přípravných technických prací ze dne 18. 10. 1897, které získalo konsorcium budoucích koncesionářů dráhy ve složení: dr. Vincenc Feyerfeil, c. k. notář v Karlíně, Josef Čermák, továrník a starosta města Rakovníka, stavitel František Saller z Prahy a velkoobchodník a majitel parního mlýna Viktor Arnstein z Čisté.15) 23. 1. 1897 ) ) ) 9 ) 10 ) 11 ) 12 ) 13 ) 14 ) 15 ) 6 7 8

Zuska, s. 3-4. Národní listy 38, 1898, č. 112, s. 9. SOkA Rakovník, f. Obecní úřad Senec, kart. č. 4, inv. č. 30. Národní listy 38, 1898, č. 112, s. 9. Národní listy 39, 1899, č. 190, s. 5. SÚA Praha, f. Železniční oddělení Zemského výboru, kart. č. 470. SOkA Rakovník, f. AMR, neuspořádáno, kart. č. 125. Zuska, s. 5; Pavlíček, s. 93-94. SÚA Praha, f. Železniční oddělení Zemského výboru, kart. č. 469. Tamtéž; Zuska, s. 5.

146

byla pod číslem 47 říšského zákoníku členům konsorcia udělena koncese ke stavbě a provozování lokálky.16) Na základě usnesení zemského sněmu ze dne 4. 3. 1897 získal projekt zemskou záruku, čímž se dráha stala garantovanou ze strany země české.17) Velký problém znamenalo sehnání dostatečného množství finančních prostředků pro vlastní zahájení stavby. Celkový stavební náklad byl odhadnut na 1 816 000 zl., přičemž 70 % garantovala země (tj. 1 271 200 zl.), státní příspěvek činil 187 700 zl.18) a příspěvek interesentů 330 800 zl. Ke dni 12. 3. 1897 tedy chybělo ještě 26 300 zl.19) Později ovšem i tyto prostředky zaplatil Zemský výbor. Navíc ke dni 20. 5. 1897 byl stavební kapitál na základě dodatku ke garanční smlouvě schváleného Zemským výborem zvýšen o dalších velmi těžce obstaraných 30 000 zl., takže dosáhl celkové hodnoty 1 960 150 zl.20) Kvůli výše uvedeným komplikacím se protáhlo vybírání stavitele budoucí dráhy. Koncesionáři dne 11. 6. 1897 proto doporučili, aby stavba byla svěřena jednomu z nich – staviteli Františku Sallerovi – a tvrdili, že je zárukou, aby dráha opravdu stála v termínu daném koncesí, tj. do 23. 7. 1898.21) Železniční oddělení ovšem dne 12. 6. 1897 konstatovalo, že stavitel Saller nemá onu kvalifikaci, jaká se u podnikatele žádá, a že by bylo zapotřebí, aby se jmenovaný spolčil s někým, kdo řečenou kvalifikaci má.22) Ke dni 24. 7. 1897 vyhlásilo proto železniční oddělení veřejný konkurz. Byly podány inzeráty do všech důležitých novin a navíc obesláno 19 důležitých (převážně českých) firem. V zadacím operátu se konstatovalo, že došlo k rozdělení trati na tři poměrně stejné úseky, a že je tudíž možno stavbu zadat i třem podnikatelům zároveň.23) Vlastní konkurz na stavitele dráhy se uskutečnil až dne 28. 8. 1898. Celkem byly zaslány čtyři nabídky: a) firma Jan Kruliš nabídla postavení dráhy za poměrně vysokou cenu 930 000 zl., ovšem jen pokud bude moci stavět celou dráhu a zároveň nedostane zakázku na stavbu dráhy Strakonice–Březnice, b) firma Dvořák a Bořkovec nabídla postavení druhého úseku (tj. 15,78–25,67 km) za cenu 448 460 zl., c) firma Luigi Pelli a Vilém Plenkner nabídla cenu 760 000 zl., d) koncesionář Fr. Saller překvapivě nabídl jen postavení obytného domu pro zaměstnance dráhy v Rakovníku. Výsledek proto dopadnul dosti jednoznačně. Železniční oddělení konstatovalo dne 31. 8. 1897, že zde není pochybnosti, komu by se stavba přiřknouti měla, neb rozdíl cen (170 000 zl.) jest tak značný, že rozhoduje. Určitý problém ovšem znamenala skutečnost, že podnikatelská firma […] jest zde […] doposud neznámá. Bylo rovněž konstatováno, že na jaře roku 1896 nabídl stavitel Jan Kubíček cenu 735 000 zl., tentokrát ovšem Kubíček, ač vyzván, vůbec neoferoval.24) Začátkem září roku 1897 proto železniční oddělení konstatovalo, že přijímá nabídku firmy Pelli a Plenkner a zároveň přijímá i nabídku Fr. Sallera na stavbu dvou domů.25) Definitivní rozhodnutí bylo ovšem ponecháno na c. k. ministerstvu železnic. Vliv na oddálení zahájení stavby měla i částečná změna projektu v úseku Kralovice–Mladotice, čímž ovšem došlo ke zkrácení trati asi o dva kilometry.26) ) SÚA Praha, f. Železniční oddělení Zemského výboru, kart. č. 469. ) Pamětní spis Zemského výboru Království českého o podporování železnic nižšího řádu vydaný při dobudování tisícího kilometru místních drah zemí garantovaných. Praha 1906, s. 140. 18 ) Národní politika 27, 1899, č. 190, s. 3. 19 ) SÚA Praha, f. Železniční oddělení Zemského výboru, kart. č. 469. 20 ) Tamtéž. 21 ) Tamtéž, dopis koncesionářů Zemskému výboru. 22 ) Tamtéž, kancelářský koncept železničního oddělení. 23 ) Tamtéž. 24 ) Tamtéž. 25 ) Tamtéž, kancelářský koncept železničního oddělení ze dne 3. 9. 1897. 26 ) Obě zamýšlené varianty jsou zakresleny v podrobném plánu trati, který je uložen: SÚA Praha, f. Železniční oddělení Zemského výboru, kart. č. 810, nesignováno. 16 17

147

Nová lokálka použila v části úseku Rakovník–Lubná těleso dráhy Rakovník–Bečov nad Teplou (úsek Rakovník – 1,25 km) a dále pak část bývalé hostokrejské vlečky (1,255,60 km).27) Již dne 23. 3. 1897 oznámili koncesionáři Zemskému výboru, že započali jednání s generálním ředitelstvím c. k. priv. dráhy Buštěhradské o co nejbližším prodeji vlečky, přičemž již dne 20. 3. 1897 jim byl prodej přislíben.28) 27. 3. 1897 proto koncesionáři Zemskému výboru předložili osnovu smlouvy, kterou Zemský výbor schválil dne 21. 4. 1897.29) Celá transakce byla definitivně stvrzena kupní smlouvou podepsanou 11. 10. 1897 v Praze. Koncesionáři se tak stali majiteli zrušené vlečky, a to od km 0,56 poblíž stanice Rakovník až ku km 6,589, tj. až ku konci této vlečné dráhy u Hostokreje.30) Pro provoz lokálky bylo ovšem potřeba těleso vlečky mírně přebudovat, hlavně stávající dřevěný most v km 1,4194 se vyměnil za nový železný.31) Těsně před vyústěním dráhy ve stanici Mladotice bylo v délce asi jeden kilometr upotřebeno nevyužívané těleso trati plzeňsko-březenské, ze kterého se téměř před dokončením, při povodni v roce 1872, sesunula část náspu u Potvorova. Trasa dráhy byla proto přeložena na druhou stranu Mladotického potoka,32) přičemž na konci března roku 1898 došlo ještě k mírné změně dráhy, především v úseku km 37,8-38,1. Vzhledem ke zdržení začátku stavby požádali koncesionáři dne 3. 8. 1897 Zemský výbor, aby se pokusil u c. k. ministerstva železnic vymoci prodloužení koncese na stavbu lokálky do konce roku 1898. Železniční oddělení s prosbou souhlasilo a koncese byla opravdu o několik dní později prodloužena.

Období stavby dráhy Vlastní stavbu dráhy zahájila firma Pelli a Plenkner dne 21. 9. 1897,33) přičemž se počítalo, že ke dni 15. 10. 1898 budou moci po celé trati projíždět vlaky s materiálem a ke dni 15. 11. 1898 má veřejná vozba zahájena býti.34) Správy stavby trati se ujali úředníci dosazení železničním oddělením – celkové řízení měl na starost ing. J. Pelz z Rakovníka, který sídlil v Čisté. Úsek 0,0-15,78 km (I. úsek) řídil František Morávek se sídlem v Rakovníku, úsek 15,78-25,67 km (II. úsek) Josef Chudoba v Čisté a úsek 25,67-38,45 km (III. úsek) Josef Jančár v Kralovicích. Tito úředníci dohlíželi jak na práce prováděné stavební firmou, tak i na práci koncesionářů, kteří v období řešili problémy s dodatečným výkupem pozemků. Ty se ovšem táhly mnoho let – patrně poslední problém řešil c. k. okresní soud v Kralovicích roku 1898.35)

) ) 29 ) 30 ) 31 ) 32 ) 33 ) 34 ) 35 ) 27 28

Pamětní spis…, s. 138; Zuska, s. 9. SÚA Praha, f. Železniční oddělení Zemského výboru, kart. č. 469, dopis koncesionářů Zemskému výboru. Tamtéž, kancelářský koncept železničního oddělení ze dne 23. 4. 1897. Tamtéž, originál smlouvy. SÚA Praha, f. Železniční oddělení Zemského výboru, kart. č. 471. Zuska, s. 9-10. Zuska, s. 9. SÚA Praha, f. Železniční oddělení Zemského výboru, kart. č. 469. Zuska, s. 6-7.

148

V době začátku stavby byla také provedena celková kalkulace potřebného materiálu: Pro I. úsek

Pro II. úsek

Pro III. úsek

Celkem

Kolejnice délky 9 m

2 912

1067+921

2 682

7582

Kolej. 8,94 m

30

10+10

27

77

Kolej. 8,875 m

368

119+143

255

885

Kolej. 7,50 m

10

0+0

0

10

Spojky vnější

3 350

1200+1100

3 000

8650

Spojky vnitřní

3 350

1200+1100

3 000

8650

Spojkové svorníky

13 530

4850+4440

12 120

34900

Kolejnicové hřeby

112 540

46600+30340

96 960

186440

Podklady

22 000

8140+7260

17 530

54930

Zajišťovací kroužky

13 530

4850+4440

12 120

8650

Pro druhý oddíl trati jsou uvedeny dva údaje: první cifra udává množství materiálu, které se na stavbu trati dopravilo přes Rakovník, druhá cifra se týká dopravy přes Mladotice. Celkem tedy bylo podle tohoto plánu použito 310 774 dílů, pražce v to nepočítaje.36) Dne 22. 10. 1897 schválilo c. k. ministerstvo železnic plány dvou obytných domů v Rakovníku, jejichž stavba byla zadána Fr. Sallerovi. Ten již 27. 9. 1897 slíbil v dopise železničnímu oddělení, že oba domy postaví za 42 500 zl. a do obou objektů dodá bohatě profilované žulové schody, hezké zábradlí a podlahy položí z čistých smrkových palubových prken.37) Ovšem zanedlouho oznámil železničnímu oddělení, že stavbu není schopen provést za dohodnutou cenu a žádá celkem 4833 zl., tj. o 2333 zl. více. Železniční oddělení ovšem povolilo zvýšení částky jen o 760 zl., tj. na 43 260 zl., neboť že pan Saller chce zeď zesíliti o 10 cm, jest věcí jeho dobré vůle a nenáleží mu za to větší náhrady.38) Stavbu dráhy zdržovaly a komplikovaly vleklé problémy se skládkami dodaného materiálu, a to jak v Rakovníku, tak i v Mladoticích, které způsobovali především koncesionáři. Jako doklad lze uvést žádost B. J. Brumla, majitele pily v Klatovech, který dne 19. 1. 1898 prosí železniční oddělení, aby jím dodané pražce pro stavbu lokálky zmizely ze stanice Plasy, neboť převzaté pražce již tam leží přes 3⁄4 roku. Železniční oddělení na to reagovalo dopisem vedení firmy Pelli a Plenkner ze dne 20. 1. 1898, aby pražce přemístilo alespoň do Mladotic.39) V průběhu stavby se dosti vyostřily vzájemné vztahy mezi jednotlivými aktéry, hlavně mezi Františkem Sallerem a Josefem Pelzem – dne 15. 2. 1898 napsal J. Pelz dopis železničnímu oddělení, kde čteme: Rozumí-li p. Saller všemu lépe než já, nechť nastoupí na mé místo; vidím, že jsem mu nepohodlným a po dlouhé známosti jeho ctěné osoby příliš prozíravým.40) Velmi zajímavé svědectví nám podává i stížnost Františka Turka ze Zavidova ze dne 8. 9. 1898, určená Zemskému výboru. Stěžuje si na škody, které vznikly na jeho pozemcích v průběhu stavby dráhy a byly vyčísleny asi na 150 zl. Náhodou se k tomu ) ) 38 ) 39 ) 40 ) 36 37

SÚA Praha, f. Železniční oddělení Zemského výboru, kart. č. 469. Tamtéž. Tamtéž, kancelářský koncept železničního oddělení ze dne 6. 12. 1897. SÚA Praha, f. Železniční oddělení Zemského výboru, kart. č. 470. Tamtéž.

149

přitrefil Pan inžinir Pelc, zástupce Veleslavného Zemského výboru. Já ho zdvořile požádal, aby nahlíd, jakou škodu mně udělali. Ten mne ale odbyl krátce, řekl mně, do toho mně nic není, děte si za panem Sallerem, ať vam zaplatí.41) Nejvíce pozornosti na celé trati poutaly bezesporu tři mosty, především most klenoucí se přes potok Javornice. Ten se nachází v pětapadesátimetrové výšce nad údolím, asi v polovině dráhy poblíž zastávky Strachovice, a představuje velmi krásné technické dílo své doby. Celkově se na trati jedná o tyto tři mostní konstrukce:42) Předmět Poloha

Světlost Úhel

Poměr 1 Poměr 2

Druh

Most 1

1,4194

8,86

73°1´ Pol. 280

Vodorovný j.d. nahoře

Most 2

20,9034

55,0

90°

Přímá

Vodorovný j.d. zapuštěna

Most 3

37,998

25,0

90°

Přímá

Vodorovný j.d. zapuštěna

Poznámka Místo dřevěného

Také na stavbu těchto mostních konstrukcí byl vyhlášen veřejný konkurz, do něhož se přihlásily firmy: plzeňské Škodovy závody, Bratři Prášilové a spol. v Libni, Pražská mostárna – filiálka První českomoravské továrny na stroje v Praze a Prager Maschinenbau Actien Gesellschaft v Praze. Železniční oddělení dne 7. 2. 1898 konstatovalo, že nejlepší a nejlevnější nabídku podala právě Pražská akciová strojírna a navrhuje, aby co nejdřív byly projednány potřebné záležitosti. Zároveň budiž firma požádána, aby veškeré korespondence, účty apod. týkající se této dráhy, podávala česky.43) 24. 2. 1898 firma sdělila Zemskému výboru, že zakázku přijímá a děkuje za ni. Dokladem o nedostatečném promyšlení celé stavby, a to i tak důležité otázky, jako je počet a umístění zastávek, je dopis starosty obce Petrovice Zemskému výboru ze dne 2. 3. 1898, kde prosí o zřízení osobní zastávky Petrovice v km 8,56, protože plánovaná zastávka Petrovice–Zavidov je as dvacet pět minut od petrovické obce vzdálena. K žádosti se připojily i obce Krakov, Malinová, Hvozd a Příčina. Železniční oddělení proto požádalo o vyjádření J. Pelze, ten ovšem zřízení zastávky nedoporučil, protože by to znamenalo dosti velké terénní úpravy nebo dokonce přeložení kusu trati. Také c. k. ředitelství státních drah v Plzni dne 23. 4. 1898 ve svém dobrozdání důrazně věc zamítlo.44) Výše uvedené problémy dosti značnou měrou zdržovaly postup stavebních prací, a firma Pelli a Plenkner proto dne 15. 5. 1898 požádala o prodloužení stavební lhůty o 6 měsíců (tj. do konce června 1899, přičemž se zahájením veřejného provozu se počítalo ke konci května 1899). Jako hlavní příčiny zpoždění je uváděno nedostatečné vyměření trati, které bylo potřeba zpřesňovat, krátké dni v zimě, tuhá zima roku 1897, obtížnost stavby zářezu mezi km 21,9 a 22,6 a také v ostatních zářezech se více skal našlo, ) SÚA Praha, f. Železniční oddělení Zemského výboru, kart. č. 471. ) Vysvětlivky k následující tabulce: Poloha – na kterém km místní dráhy se most nalézá; světlost – míněna kolmá světlost v m; úhel – úhel k ose; poměr 1 – poměr směru; poměr 2 – poměr sklonu; druh – druh konstrukce; most 1 – most přes otevřený propůstek; j. d. – jízdní dráha; místo dřevěného – most má být postaven na místě stávajícího mostu hostokrejské vlečky; most 2 – most přes rybník na potoku Javornice; most 3 – most přes potok před zastávkou Mladotice. Jen pro informaci, most 1 vážil 60 q m. ž. a 2,58 q l., most 2 potřeboval 1463 q m. ž, 50,6 q l. a 19 q o., most 3 si vyžádal 312 q m. ž., 16 q l. a 10 q o. (o něco později byl ovšem rozpočet pro tento most pozměněn na 353 q m. ž., 9 q l., 3,8 q lité oceli a 2,7 q olova), přičemž m. ž. – martinské železo, l. – litina a o. – ocel (Tamtéž, Zuska, s. 11). 43 ) Tamtéž, kancelářský koncept železničního oddělení ze dne 7. 2. 1898. 44 ) Tamtéž, dopis J. Pelze železničnímu oddělení ze dne 22. 3. 1898. 41 42

150

Železniční stanice Petrovice-Zavidov na plánu rakovnicko-mladotické dráhy z roku 1900 (SOkA Rakovník)

151

než jsme se nadáli a silné deště na jaře 1898. Železniční oddělení dne 25. 5. 1898 uznalo částečnou oprávněnost žádosti, ovšem za hlavní příčinu problémů označilo opožděný výkup pozemků (např. dne 25. 3. 1898 si František Paloch z Kralovic stěžoval Zemskému výboru, že jeho pozemky, které mají připadnout dráze, dosud panem Sallerem vyvlastněny ani vykoupeny nejsou.45) Žádosti o prodloužení koncese bylo nakonec vyhověno až po poměrně dlouhé době. Dne 18. 7. 1898 se Josef Pelz obrátil na železniční oddělení s dotazem, jakým jazykem mají být napsána jména stanic, protože při dvou stanicích – Lubná a Petrovice – se k omítce přikročí, čímž odstartoval další poměrně zdlouhavý problém. Železniční oddělení dne 21. 7. 1898 konstatovalo, že jména stanic na perónní straně nádražních budov mají být nejdříve česky, pak německy. Ve směru od Rakovníka rovněž, ovšem ve směru od Mladotic nejdříve německy. Proti tomu se ovšem zvedla v okolních obcích vlna odporu. Městský úřad v Kožlanech proto zaslal dne 8. 10. 1898 Zemskému výboru dopis, kde se uvádí: Jmenovaná dráha vede v celé své délce krajinou ryze českou, a jest tudíž použití nápisů německých věcí zcela zbytečnou. Žádají se proto jen české nápisy. Také Čistá, Kralovice, další obce i okresní výbor v Kralovicích zaslaly obdobné žádosti.46) Nápisy nakonec byly opravdu provedeny jen v češtině.

Cizí dělníci na stavbě dráhy Velký zdroj konfliktů při budování lokálky představovali cizí dělníci pracující na stavbě, kteří žili za otřesných životních podmínek v provizorních chatrčích a zemljankách při stavbě.47) Jejich vztahy s místním obyvatelstvem byly dosti špatné a občas docházelo i k vzájemným rvačkám. O závažnosti situace vypovídá skutečnost, že tuto problematiku dne 19. 2. 1898 řešil zemský sněm.48) J. Pelz proto provedl sčítání dělníků ke dni 24. 2. 1898 a situaci popsal takto: Na oddělení prvním [tj. na prvním úseku dráhy – pozn. J. H.] pracuje v celku 130 lidí. Mezi těmito jest 6 Vlachů zaměstnáno při zemních pracích a jednadvacet Vlachů texluje pražce, ostatní jsou lid domácí. Na oddělení druhém jest zaměstnáno celkem 65 dělníků. Mezi těmito pracuje Vlachů: 1 zednický polír, 1 přední dělník, 9 dělníků při zemní práci, 1 kovář, 1 accordant se šesti jednospřežnými povozy. Kočové jsou lid domácí. Na oddělení třetím pracuje 67 dělníků Čechů, 11 Chorvátů a 8 Vlachů. Tedy pracuje na trati Čechů: 222, Chorvátů: 11 a Vlachů: 48.49) V průběhu roku 1898 se situace jen zhoršovala. Již 19. 3. 1898 si V. Plenkner stěžuje Zemskému výboru, že ještě budeme nuceni míti v krátkém čase 1000 dělníků, kterých nám zdejší krajina […] poskytnouti nemůže a v dalším dopise o několik dní později: […] i rolníci a hospodáři trpí nedostatkem dělnické síly pro polní a hospodářské práce.50) Protože situace začínala být pro všechny zúčastněné strany nepříjemná, adresovalo železniční oddělení dne 12. 4. 1898 dopis J. Pelzovi jako vedoucímu stavby v Čisté, ve kterém ho žádá, aby podal podrobnou zprávu o počtu cizinců na stavbě, jestli je v místě nouze o dělníky a zda cizin-

) ) 47 ) 48 ) 49 ) 50 ) 45 46

Tamtéž. SÚA Praha, f. Železniční oddělení Zemského výboru, kart. č. 471. Zuska, s. 7. Tamtéž, kancelářský koncept železničního oddělení ze dne 28. 2. 1898. Tamtéž, dopis J. Pelze neznámému adresátovi ze dne 24. 2. 1898. Tamtéž.

152

ců není příliš. Nalézáme zde důrazné upozornění, že záležitost považovati se musí co velmi důvěrná.51) J. Pelz proto provedl sčítání dělníků ke dni 16. 4. 1898: Oddíl trati

Dělníci domácí

Dělníci cizí

Řemeslníci domácí

Řemeslníci cizí

1

129

95

21

16

2

128

140

6

31

3

157

171

9

6

Celkem

414

406

36

53

Celkový poměr tedy byl 450 domácích ku 459 cizím zaměstnancům (z toho 338 Italů a 121 Chorvatů), tzn. že podíl cizinců činil 49,5 %. J. Pelz k tomu dodává, že místní zedníci a další radši chodí na práci do Rakovníka, Prahy nebo Saska. Sami zdejší dělníci [si] stěžují na nedostatek pracovních sil. Železniční oddělení proto 23. 4. 1898 konstatovalo, že nelze ovšem neuznati, že při nynějším neobyčejně čilém ruchu stavebním, který absorbuje přečetné dělnictvo, jsou stavební poměry pro podnikatelstvo skutečně nepříznivy, což dokazují často se vyskytující stávky železničního dělnictva. Dále že podnikatelstvo zaměstnává akkordanty jazyka domácího neznalé […], čímž dochází k nedorozuměním i sporům. Lid si pak stěžuje na zkrácení vůbec a stížnosti podobné potrvají tak dlouho, dokud se vylíčené poměry nezlepší.52) Ani následující týdny nepřinesly uklidnění situace, proto Josef Pelz zaslal železničnímu oddělení dopis, ve kterém podal podrobnou zprávu o počtech dělníků v období mezi 17. a 28. květnem 1898. Konstatuje zde, že při mých pochůzkách jsem seznal, že i několik paret dělníků českých samostatně pracuje a dále že valná část dělníků chorvátských z třetího oddělení [tj. na třetím úseku trati – pozn. J. H.] a tito budou dle přípovědí nahrazeni jen českými dělníky. Připojil rovněž tabulku s průměrnými počty dělníků v období od 17. do 28. 5. 1898:53) Oddíl

D–Č

D - Ch

D-V

Ř–Č

Ř – Ch

Ř–V

1

163

0

123

2

0

18

2

135

0

188

17

0

42

3

217

92

66

8

14

21

Celkem

515

92

377

27

14

81

Konflikty týkající se dělníků ovšem nevznikaly jen v důsledku národnostních sporů. Svědčí o tom dopis okresního hejtmana v Kralovicích Zemskému výboru ze dne 8. 4. 1898. Tvrdí zde, že vznikají zaviněním rozmanité výtržnosti se strany dělnictva na stavbě této dráhy pracujícího, a sice v tom způsobu, že dělníci podle učiněné smlouvy nebyli, pokud se výše mzdy týče, vyplaceni aneb že jim vůbec sděleno nebylo, za jakou mzdu jsou najímáni, kterážto okolnost při výplatách jednak příčinou svárů, hádek mezi dělníky a podnikatelstvem respective jednotlivými vůdci party byla, jednak i ku stávkám, a tím ku ohrožování veřejného pořádku a blaha zavdala.54) ) Tamtéž. ) Tamtéž. 53 ) Poznámky k následující tabulce: D – dělníci, Ř – řemeslníci, Č – Češi, Ch – Chorvati, V – Vlaši (Italové). Celkem tedy na stavbě pracovalo 1106 lidí, z toho jen 542 Čechů, tj. 49,0 %. Situace se tedy nelepšila, a to i přesto, že bylo přijato 197 nových dělníků. 54 ) SÚA Praha, f. Železniční oddělní Zemského výboru, kart. č. 471. 51 52

153

J. Pelz na tento dopis reagoval dne 17. 4. 1898. V dopise adresovaném železničnímu oddělení píše: Sám jsem se přeptával dělníků […], jak jsou […] placeni, a bylo mi vždy uspokojivě pověděno. Jako jediný možný důvod konfliktů vidí fakt, že několik Chorvatů mělo o něco vyšší plat. To zavdalo příčinu, že ostatní z Chorvátů požadovali ten samý plat. […] Všichni hodili peníze zpět vyplácejícímu úředníkovi. Výplata ostatních dělníků českých se tím zdržela, tito se domnívali, že se vůbec nebude vyplácet, a začali lomozit. Tento incident ovšem označuje za ojedinělý případ.55) Situace se definitivně vyřešila až s celkovým postavením dráhy a odchodem cizích dělníků na stavbu dalších železnic.

Přibližný časový postup stavebních prací Jak jsme již výše konstatovali, vlastní práce na stavbě dráhy začaly po několikaměsíčním odkladu dne 21. září 1897. Nejpřesnější představu o jejich postupu nám podávají především zachované kancelářské koncepty Královské české zemské účtárny, svědčící o množství finančních prostředků, které byly vypláceny jednotlivým dodavatelům a firmě Pelli a Plenkner. Jedná se především o peníze za dodávky pražců, železného kolejového materiálu a za provedené stavební práce. Pražce, kterých mělo být celkem dodáno 55 600 kusů, začaly být dodávány na stavbu dráhy už před zahájením vlastních stavebních prací. Již od srpna 1897 dodávaly firmy B. J. Bruml z Klatov a J. Stránský ze Sadské do Rakovníka i do Mladotic pražce pro budoucí lokálku.56) V polovině února 1898 již dodaly asi 11 200 kusů pražců. Ke dni 2. 7. 1898 bylo v Rakovníku složeno celkem 29 300 ks a v Mladoticích asi 11 000 ks.57) Konečně k dodání zbývajících přibližně 15 000 pražců došlo v podzimních měsících. Veškerý železný kolejový materiál (především kolejnice) dodávala na stavbu dráhy Pražská společnost pro průmysl železářský v Praze. První dodávky provedla v lednu 1898, kdy celková hodnota činila 26 972,89 zl., další se pak zpozdily, především vinou problémů se skládkou dodaného materiálu, a to jak v Rakovníku, tak i v Mladoticích. Největší intenzitu měly dodávky v období dubna až června 1898, kdy jejich celková hodnota dosáhla obrovské výše 199 899,86 zl. Do konce roku pak už následovala jen jedna malá zásilka dne 13. 10., která obnášela 6 508,33 zl. Oproti pražcům zde tedy vidíme koncentraci dodávek do kratšího časového úseku, což podle mého odhadu způsobila především neroztříštěnost objednávek mezi různé firmy a také menší vzdálenost dodavatele od staveniště dráhy – veškerý materiál byl posílán z Kladna. Mohu tedy konstatovat, že téměř veškerý potřebný materiál (s výjimkou materiálu na mostní konstrukce) se na stavbu lokálky dovezl již do poloviny roku 1898. Drobné a méně důležité dodávky se uskutečnily ještě v podzimních měsících. Nejpřesnější údaje o postupu stavebních prací poskytují výdělkové výkazy, na jejichž základě byly firmě

) Tamtéž. ) Tamtéž, kart. č. 469. 57 ) Tamtéž, kart. č. 470. 55 56

154

Pelli a Plenkner ke konci každého stavebního měsíce poukazovány peníze za provedené práce. Přehledně je to zachyceno v grafu:

V grafu vidíme zřetelně, že největší stavební aktivita na stavbě probíhala od dubna do července 1898, kdy se hloubily zářezy a stavěly náspy. Shoduje se tedy časově s obdobím největších dodávek pražců i kolejového materiálu. Zároveň v tuto dobu, jak jsem ukázal výše, pracovalo na stavbě nejvíce dělníků a vznikal nejvyšší počet konfliktů mezi domácími a cizími dělníky. Na jaře 1899 už je celková stavební aktivita podstatně menší, což je možno vysvětlit ukončením vlastních stavebních prací a začátkem montování kolejového svršku z již dovezeného a prozatímně uskladněného materiálu. Další informace o postupu stavebních prací poskytují dopisy Josefa Pelze železničnímu oddělení Zemského výboru týkající se stavby již výše zmíněných tří železných mostů na trati lokálky.58) 21. 7. 1898 Pelz oznamuje, že železná konstrukce pro most přes potok Javornice se již zhotovuje a s montováním jí započne se počátkem měsíce září t. r. U ostatních dvou mostů však práce pokračovaly podstatně pomaleji, neboť se několik měsíců čekalo na definitivní schválení plánů c. k. ministerstvem železnic.59) Ke dni 14. 11. 1898 byla z Čisté odeslána obšírná zpráva o stavu prací. Dozvídáme se zde, že na mostě č. 1 není doposud nic hotovo, an podnikatelství za příčinou provozování provisorní vozby používá stávající staré dřevěné konstrukce. Na mostě č. 2 kvádry pro železnou konstrukci […] byly již 27. srpna uloženy. Lešení k montování bude do 4 neděl hotovo. Konečně na mostě č. 3 kvádry pro konstrukci […] byly dne 25. 8. 1898 již uloženy. Lešení pro montování je dohotovené.60) Další informace nacházíme v dopise ze dne 8. 2. 1899. Konstatuje se zde, že došlo u mostu č. 1 ke dni 31. 1. 1899 k položení ložných kvádrů pro železnou konstrukci, načež ) K technickým parametrům mostů a jejich umístění viz výše. ) SÚA Praha, f. Železniční oddělení Zemského výboru, kart. č. 471. 60 ) Tamtéž. 58 59

155

bylo montování započato; ukončeno bylo 4. 2. 1899. Dále že kompletní dobudování mostu č. 2 skončilo dne 23. 1. 1899. Konečně pak, že 27. 1. 1899 došlo ke kompletnímu smontování mostu č. 3. U mostu č. 2 však dosud schází zábradlí na parapetech a upevní se toto až oboustranné prodloužení mostu bude dohotoveno.61) Lze tedy říci, že hrubá stavba trati byla začátkem roku 1899 skoro hotova – stanice jsou také v podstatě hotové, chybí detaily, jako dlažby, pletiva […]; koleje jsou až na 2,0 km položeny.62) V jarních měsících roku 1899 probíhalo montování zabezpečovacích zařízení, budování přejezdů a souběžných cest k pozemkům, stavění silnic k jednotlivým stanicím atd.63) Ovšem právě záležitosti týkající se pozemků zdržovaly velmi podstatným způsobem otevření trati. Znovu a znovu se ozývali lidé, kteří měli špatně vykoupené pozemky. Hlavní díl viny nesli koncesionáři, především dr. Feyerfeil, který všechny akce spojené s výkupem potřebných pozemků řídil. Ačkoli již 19. 11. 1896 oznámili koncesionáři zemskému výboru, že veškeré záležitosti týkající se pozemků vyřešili,64) nebyla to pravda a situace zůstávala ještě na jaře 1899 nevyřešena. Jako modelový příklad mnoho měsíců trvajících průtahů ohledně pozemků lze uvést případ rolníka Antonína Stanislava z Čisté čp. 18. Ten dne 20. 4. 1898 zaslal železničnímu oddělení dosti ostrou stížnost, že výkup jeho pozemků, který prováděli osobně koncesionáři dr. V. Feyerfeil a Fr. Saller, byl proveden značně nekvalitně a chaoticky, a navíc mu došlo při stavbě lokálky k poničení vzcházejícího obilí. Železniční oddělení proto již 23. 4. požádalo koncesionáře o vysvětlení.65) Ti odpověděli dopisem ze dne 12. 5. 1898, kde uvádí, že stížnost je zcela bezpředmětná, protože on věděl […], které pozemky mu dráhou budou zabrány, neboť trať byla již dávno vytyčena.66) Železniční oddělení však toto vysvětlení neuznalo a dne 4. 6. vrátilo celou záležitost zpět koncesionářům. J. Pelz navíc dne 31. 5. uznal oprávněnost nároku p. Stanislava,67) a nepřímo tak napadl práci koncesionářů. Ti dne 1. 7. 1898 konstatovali, že jestliže se opravdu staly při výkupu pozemků chyby, budou co nejdříve odstraněny, ovšem od škod na obilí se distancují. Pakli ale osení to zničeno bylo podnikatelstvem při stavbě samé, nechť se p. Antonín Stanislav [obrátí] se svými nároky na pp. podnikatele.68) Ke dni 18. 7. je pak datován dopis českého zemského místodržitelství Zemskému výboru ohledně vývoje tohoto zdlouhavého problému, a představuje tak důkaz, že kauza byla řešena i na nejvyšších místech.69) Snad i proto oznámili koncesionáři dne 3. 8. Zemskému výboru, že s Antonínem Stanislavem uzavřeli smlouvu ohledně výkupu všech potřebných pozemků. Dne 15. 11. 1898 pak celou záležitost definitivně vyřešila schůzka koncesionářů s poškozeným rolníkem, na které byly dohodnuty detaily jeho finančního odškodnění, a to jak za pozemky, tak za poškozené obilí. To vše na účet stavby lokálky.70) Ke dni 3. 12. 1898 se rovněž uskutečnilo konečné vyúčtování za postavení již výše zmíněných dvou domů na nádraží v Rakovníku, jejichž stavbu realizoval Fr. Saller. ) ) ) 64 ) 65 ) 66 ) 67 ) 68 ) 69 ) 70 ) 61 62 63

Tamtéž. Tamtéž, dopis J. Pelze železničnímu oddělení ze dne 21. 12. 1898. SÚA Praha, Železniční oddělení Zemského výboru, kart. č. 472. Tamtéž, kart. č. 469. Tamtéž, kart. č. 470. Tamtéž. Tamtéž. Tamtéž, kart. č. 471. Tamtéž. Tamtéž.

156

Dohodnutá částka 43 260 zl. byla dodržena. Časový postup stavebních prací zachycuje následující graf:

Konečná kolaudace domů pak proběhla dne 3. 11. 1898, přičemž komise konstatovala, že domy jsou velmi solidně provedeny.71) Byly ovšem shledány drobné nedostatky, např. nevysazené stromky před domy nebo rezavá barva vody vytékající z kohoutků.

Závěrečné práce a otevření dráhy Ke konci měsíce června 1899 měla skončit platnost koncese a trať měla být předána do veřejného užívání. Nastaly ovšem nečekané komplikace, které částečně zavinily vleklé konflikty mezi firmou Pelli a Plenkner a koncesionáři (především velmi silnou rivalitou J. Pelze proti Fr. Sallerovi). Pelz dokonce napsal: Pan Saller nejen při každé příležitosti všemožně se přičiňuje, by stavbu dráhy nejspíše z osobních příčin co nejvíce tupil a diskreditoval, […] prosím tudíž, by takovému nedůstojnému řádění pana Sallera ctěné železniční oddělení přítrž učinilo.72) Dne 2. 6. 1899 železniční oddělení konstatovalo, že následkem prudkých dešťů protáhly se dokončovací práce stavební a nadto trať deštěm valně poškozena byla […]. Nadto předložilo podnikatelství plány potřebné jako přílohy ku žádosti za otevření trati, která nejpozději 3 týdny před zahájením vozby c. k. ministerstvu železnic podána býti musí, tak ledabyle a neúplně vypracované, že nebylo lze jich předložiti a byly podnikatelství k přepracování vráceny […], takže na odevzdání trati veřejné dopravě lze sotva před 15. červencem pomýšleti. Z té příčiny prosí železniční oddělení, aby c. k. ministerstvo železnic bylo požádáno termín pro dokončení stavby, který koncem června t. r. vyprší, ještě o dva měsíce, totiž do 30. 8. t. r., prodloužiti.73) Dráha tedy byla

) SÚA Praha, f. Železniční oddělení Zemského výboru, kart. č. 471. ) Tamtéž, dopis J. Pelze železničnímu oddělení ze dne 4. 11. 1898. 73 ) SÚA Praha, f. Železniční oddělení Zemského výboru, kart. č. 472. 71 72

157

skoro úplně postavena. Otevření dráhy odkládá se ustavičně, ačkoliv dělnictvo až na nepatrný počet propuštěno jest a stavba hotova jest.74) Velký problém, který rovněž oddaloval otevření dráhy, způsobovalo stanovení podoby jízdního řádu. Již v průběhu podzimních měsíců roku 1898 se vedla první jednání o budoucím grafikonu. C. k. ředitelství státních drah proto vypracovalo návrh, který počítal se dvěma páry vlaků za den. První měl vyjíždět z Rakovníka v 5.40 hodin a do Mladotic dorazit v 8.30. Zpět měl odjíždět v 9.20 a do Rakovníka dojet v 11.50. Druhý měl vyjíždět z Rakovníka ve 13.10, do Mladotic přijíždět v 16.00 a odtud se v 19.15 vracet zpět do Rakovníka, kam by dorazil ve 21.45.75) Proti tomuto návrhu se ovšem zvedla vlna odporu, především obce v okolí dráhy požadovaly přidání ranního spoje z Mladotic do Rakovníka.76) Rovněž koncesionáři požadovali změny: žádali odjezdy vlaků z Rakovníka v 10.00 a 16.00 a z Mladotic v 7.00 a 12.00. Železniční oddělení proto dne 31. 1. 1899 doporučilo, aby c. k. ředitelství státních drah v Plzni vzalo tyto požadavky v potaz. Při otevření trati byl vyhlášen tento jízdní řád: Vlak vyjížděl z Rakovníka před 6.00, do Mladotic dorazil asi v 8.30 hod. Nazpět odjížděl asi v 9.20 a do Rakovníka dojel těsně před polednem. Krátce po 13.00 odjížděl a do Mladotic přijel v 16.00. Odjížděl odsud asi v 19.10 a do Rakovníka přijel krátce před 22.00. C. k. ředitelství vyjádřilo navíc svůj souhlas s tím, aby každý čtvrtek a sobotu jezdil ještě jeden vlak, a to v asi 5.50 z Mladotic, který by přijel asi v 8.15 do Rakovníka, odkud by odjížděl asi v 16.00 a do Mladotic přijel krátce před 21.00. Od 1. 5. 1900 bylo nutné, aby tento vlak jezdil každý den. Zavedení tohoto třetího spoje uvítali i koncesionáři, okresní výbory v Rakovníku, Kralovicích i Manětíně, Obecní úřad v Lubně a další. 9. 11. 1899 vyjádřilo železniční oddělení svůj souhlas s navrhovanou dvojicí vlaků.77) Po nezbytně nutných opravách bylo ve dnech 20.-24. 6. 1899 přikročeno ke kolaudaci nové dráhy, kterou prováděli J. Pelz jako zástupce železničního oddělení, zástupce firmy Pelli a Plenkner a dva zástupci c. k. ředitelství státních drah v Plzni. Probíhala ve směru od Rakovníka do Mladotic a účastníci se při ní přesouvali dvěma drezínami. Ovšem dne 22. 6. 1899 panoval prudký lijavec a zejména v trati od Rakovníka až ku viaduktu javornickému byla průtrž mračen, následkem čehož svahy zářezové i náspové na více místech valně byly poškozeny a stoky vymlety; tato poškozená místa podnikatelství ihned začalo opravovat.78) Protokol celkově hodnotí stavbu lokálky jako správně provedenou79) a upozorňuje na několik převážně drobných nedostatků (jako např. nedostatek štěrku mezi kolejnicemi v některých úsecích). Dne 5. 7. úspěšně proběhla dodatečná kolaudace. Ta jen schválila drobné opravy dříve nalezených nedostatků. Následovala nezbytná technická zkouška trati, která měla především prověřit nosnost mostů. V neděli 9. 7. 1899 pak došlo ke konečnému slavnostnímu otevření trati. První vlak proto projel celou dráhu a byl všude uvítán místními obyvateli.80) V průběhu měsíce srpna došlo ke zrušení ředitelství stavby v Čisté, čímž se období stavby dráhy definitivně uzavřelo. ) ) 76 ) 77 ) 78 ) 79 ) 80 ) 74 75

Tamtéž, Dopis městského úřadu v Čisté Zemskému výboru ze dne 8. 6. 1899. Tamtéž. K tomu např. tamtéž, dopis městského úřadu v Čisté železničnímu oddělení ze dne 12. 1. 1899. SÚA Praha, f. Železniční oddělení Zemského výboru, kart. č. 473. Tamtéž, kart. č. 472. Tamtéž. K těmto oslavám např. SOkA Rakovník, f. OÚ Zavidov, kniha č. 2; Národní politika 27, 1899, č. 190 i jinde v dobovém tisku.

158

Závěr Lze souhrnně konstatovat, že průběh stavby dráhy ani v nejmenším neprobíhal klidně a bez problémů, ale naopak byl plný konfliktů (viz např. domácí dělníci versus cizí, koncesionáři versus ředitelství stavby atd.) a dlouhých zbytečný průtahů, které se týkaly především výkupu půdy (viz např. případ Antonína Stanislava z Čisté). Celou stavbu dráhy je možno rozdělit do několika období: 1) od získání koncese do zahájení stavebních prací (leden až září 1897); 2) období stavební aktivity na podzim roku 1897; 3) skoro úplný stavební klid v zimě 1897-98; 4) období největší stavební aktivity na jaře a v létě 1898; 5) zima 1898-99; 6) do otevření dráhy na začátku července 1899. Úplným závěrem je třeba si položit otázku, zda bylo správné a účelné lokálku z Rakovníka do Mladotic stavět. Přání obcí v okolí, že dráha zastaví vystěhovalectví a naopak pozvedne místní hospodářství, se téměř nenaplnilo, podobně víra koncesionářů, že lokálka pomůže pěstování cukrovky a usnadní její dopravu do Rakovníka, vyšla zcela naprázdno. Očekávané výnosy se rozplynuly ve splátkách umořovaných půjček. Hospodaření dráhy se postupem doby propadalo do stále hlubších deficitů, což vyřešilo až převzetí lokálky státem v roce 1923. Naděje, které byly vkládány do přepravy místních obyvatel a začínajícího turistického ruchu, však do ztracena zcela nevyzněly. Lokálka vede turisticky atraktivními oblastmi a zajišťuje spojení obyvatel z množství menších obcí. Navíc dodnes tvoří dráha z Rakovníka do Mladotic (především pak most u Strachovic) funkční81) krásnou technickou památku z období horečné železniční stavební aktivity, která změnila tvář nejen Rakovnicka a severního Plzeňska.

81

) O roku 1997 však trvá výluka v úseku Kralovice–Mladotice a budoucí obnovení provozu je ohroženo.

159

160

Václav Kapoun

VZPOMÍNKY NA KONEC RAKOVNICKÝCH NOVIN A NA VĚZENÍ V TEREZÍNĚ Úvod Úloha Rakovnických novin, které vycházely v letech 1930-1941, není dosud zhodnocena. Přitom jde o nezávislé, nepolitické regionální periodikum s dobrou publicistickou úrovní, které stálo na kvalitní žurnalistické práci. Spolehlivě odráží tehdejší kulturní rovinu rakovnického života i jeho politickou a hospodářskou stránku. Redakce navázala široké kontakty s regionálními publicisty a dopisovateli i s mnohými pražskými autory. V roce 1936 dokonce sám šéfredaktor Lidových novin Eduard Bass nazval Rakovnické noviny nejlepším krajinským časopisem stojícím na stráži našeho místního veřejného života.1) Následující příspěvek má připomenout okolnosti ukončení tohoto listu. Je postaven na edici úryvku ze vzpomínek mého otce Václava Kapouna st. (1893-1963), tehdejšího řídícího učitele v Městečku, který v roce 1941 zveřejnil v RN krátkou zprávu, na základě níž pak došlo k jeho uvěznění Václav Kapoun st. (v majetku Václava Kapouna ml., v terezínské Malé pevnosti a ke zrušení celé Rakovník) tiskoviny. Šlo jistě o záminku, neboť v tehdejší politické situaci nemohly Rakovnické noviny přežít déle. Můj otec pak ve svých pamětech popsal události, které se po zveřejnění uvedené zprávy sběhly. Vydávání Rakovnických novin iniciovali Josef Bradáč Nežárecký, generální sekretář sdružení YMCA v Rakovníku, a ředitel městských úřadů Jindřich Šubert. První redakční sbor měl tyto členy: Josef Bradáč Nežárecký, Arnošt Čakrt, MUDr. Jan Černý, profesor reálky Eduard Klicpera, František Markup, odborný učitel měšťanské školy Karel Mejstřík, Ladislav Mička, Josef K. Pospíšil, Karel Rais, Karel Stádník a Jindřich Šubert.2) 1 2

) Mejstřík, Karel: Chvála Rakovníka. RN 9, 1938, č. 1, s. 1. ) RN 1, 1930, č. 1, s. 3.

161

Členové redakce nebyli honorováni. V tomto složení pracoval sbor do Bradáčova odchodu z Rakovníka v roce 1933. Roku 1930 vycházely Rakovnické noviny jako čtrnáctideník každý druhý pátek, od r. 1931 jako týdeník každý pátek. V letech 1930-33 měly noviny podtitul Nezávislý krajinský list pro Rakovnicko a Křivoklátsko, v l. 1934-39 Nezávislý krajinský list pro severozápadní Čechy a v l. 1939-41 List Národního souručenství. Ve funkci odpovědného redaktora se v Rakovnických novinách vystřídali: 1930-33 Josef Bradáč, 1935-39 Jindřich Šubert a 1934, 1939-41 Václav Tuček. List tiskla rakovnická tiskárna známého místního vydavatele, uvedeného Václava Tučka (1891-1967),3) jenž nesl finanční tíži a dohlížel i na jazykovou stránku. Noviny, v nichž lze vystopovat masarykovskou orientaci, měly obvyk- Václav Tuček (ACČSH Rakovník) le osm stran. Skládaly se z krátkých a praktických rubrik, které přinášely zprávy zejména z okresu, zaměřené na čilý společenský, kulturní, spolkový i sportovní ruch. Každé vydání obsahovalo pozvánky na řadu akcí pořádaných místními spolky, včetně programů kin. Zpestřením byla Satirická příloha, Drakonické noviny 1. Aprile či dvoustránková literární příloha. Postupně začal být také uveřejňován Feiulleton, vzpomínky a biografie rodáků.4) Po vzoru velkých denních listů byla vydávána i Knihovna Rakovnických novin, v níž postupně vyšlo sedmnáct svazků. Za okupace, již pod hlavičkou List Národního souručenství, se noviny začaly plnit tendenčními články, mj. agitujícími ve prospěch uvedeného politického uskupení. Novináři, vydavatelé a redaktoři neměli příliš prostoru k vlastní samostatné činnosti.5) Pětadvacátého března 1941 byly Rakovnické noviny z rozhodnutí úřadů zakázány; poslední číslo vyšlo 21. t. m. Záminkou k zastavení se stala zmíněná zpráva, uveřejněná v RN dne 14. února 1941: Příznak doby. Z vesnic se hlásí zprávy, které mají stejný obsah. V poslední době ztrácejí se ve značné míře psi a kočky. Že nelze všechny případy označovat za zatoulání nebo přísnější zákroky majitelů honitby, je jisté. Není slyšeti, že by psi byli někde chyceni v cizí obci a majitelé honiteb se dušují, že nejsou vinni. Je patrně nějaká jiná příčina tohoto mizení psů a koček.6) ) Horek, Oldřich: Historie Církve československé v Rakovníku. Medailonky osobností I (1920-1945). Rakovník 2000, s. 39. 4 ) Frolíková, Markéta: Z historie českého regionálního tisku na Rakovnicku a Novostrašecku (do roku 1945). Závěrečná bakalářská práce obhájená na katedře žurnalistiky FF Univerzity Palackého v Olomouci r. 2001, knihovna SOkA Rakovník, sign. C 1689 R, s. 52-54. 5 ) Tamtéž, s. 62-63. 6 ) RN 12, 1941, č. 7, s. 5. 3

162

Zastavení listu popisuje historická studie Jany Nosálové, z níž uvádím příslušnou pasáž. Práce obsahuje odkazy na primární historické prameny, které se této události týkají:7) „Kronikář Renner na článek Příznak doby, jenž byl dne 14. února roku 1941 uveřejněn v Rakovnických novinách a který způsobil svému autorovi nemalé potíže, vzpomíná takto: Bída byla leckde tak veliká, že lidé kradli i psy, aby se živili jejich masem. Na to kdosi upozornil v Rakovnických novinách zprávou, že se jedná o znamení doby.8) Měsíc po uveřejnění této zprávy nařídil okresní úřad zákaz vydávání této tiskoviny. Všechna již vytištěná čísla musela být zabavena. Poslední číslo novin, dvanácté, vyšlo dne 21. března roku 1941.9) Úřady, pátrající po pisateli, zjistily, že autorem zprávy je řídící učitel z obce Městečko Václav Kapoun. Knihtiskař Václav Tuček, vydavatel a odpovědný redaktor Rakovnických novin, musel 26. března roku 1941 oznámit, že z technických důvodů nemohou vycházet další čísla. Toto prohlášení však gestapo okamžitě stáhlo a Tučkovi zakázalo pokračovat v další knihtiskařské činnosti.10) Následovalo vyšetřování celé události. To vyústilo v zatčení Václava Kapouna i redaktora Václava Tučka do předběžné vazby v Kladně, na velitelství gestapa. Učitel Kapoun byl za svůj článek namířený z pohledu okupantů proti Říši obviněn. Odsouzen byl také Tuček. Oba převezli příslušníci gestapa do vězení v Terezíně na trestanecké práce. Článek Příznak doby byl považován za ukázku nepřátelství vůči Německé říši,11) ač to nebylo autorovým úmyslem. Podle názoru České zemské školní rady prokázal Václav Kapoun svoji politickou nespolehlivost. Jeden článek pro něj znamenal ztrátu učitelského místa – od 1. května 1942 byl přeložen do trvalé výslužby.12) Odbor předsednictva ministerské vlády totiž vyhlásil nařízení vyhýbat se jakýmkoli zprávám, které by mohly způsobit hospodářský neklid nebo snad podněcovat občany k hromadění potravinových zásob. Oddělení tiskové cenzury bylo zřízeno také přímo na rakovnickém okresním úřadě. Sem se předkládaly všechny výtisky regionálních novin, které vycházely. Referentem oddělení byl zvolen JUDr. Z. Marek.13) Tak ze stánků zmizely i poslední běžně dostupné regionální noviny Rakovnicka. Ještě před tím, v roce 1940, bylo zastaveno také vydávání sokolského časopisu rakovnické župy Nový život (jehož redaktorem byl učitel Jaroslav Bříza), tištěného shodou okolností také u Václava Tučka.14) Tuček byl už v roce 1939 osobně seznámen s výnosem Úřadu říšského protektora, který vyžadoval pravidelné zasílání tří exemplářů nového čísla časopisu Nový život a Rakovnických novin na tiskový odbor do Prahy.15) Ještě v roce 1939

) Nosálová, Jana: Rakovnicko v období Mnichovské dohody a počátečních let německé okupace (1938-1942). Diplomová práce obhájená na katedře historie Univerzity J. E. Purkyně v Ústí n. L. 2004, knihovna SOkA Rakovník, sign. D 1440 R, s. 60-62. Text je redakčně upraven a zkrácen (pozn. red.). 8 ) Renner, Jan: Kronika města Rakovníka 1931-1945. Muzeum TGM Rakovník, f. Jan Renner – správce muzea, inv. č. 156, č. přír. 44/85, strojopis, s. 73. 9 ) SOkA Rakovník, f. AMR, neuspořádáno, Záležitosti novin a tisku. 10 ) Tamtéž. 11 ) Tamtéž. 12 ) Tamtéž. 13 ) Tamtéž. 14 ) SOkA Rakovník, f. Okresní úřad Rakovník, Prezidiální spisy, kart. č. 28. 15 ) Tamtéž. 7

163

Okresní úřad v Rakovníku dává na vědomí zdejšímu městskému úřadu rozhodnutí o zastavení Rakovnických novin, 25. 3. 1941 (SOkA Rakovník)

164

vycházely v jeho tiskárně RN v nákladu 1480 kusů. Později byl tento počet postupně omezován. Navíc byl rozsah novin snížen z původních osmi stran na pouhých šest.16) Článek Václava Kapouna tak Rakovnické noviny zastavil. Poté se na Rakovnicku distribuovaly pouze takové noviny a časopisy, které byly vydávány přímo v Praze. Ty však podléhaly velmi přísné cenzuře protektorátních úřadů.“17) V Terezíně strávili můj otec s Václavem Tučkem necelý měsíc – od 28. března do 19. dubna 1941. Pak byli propuštěni domů. Roku 1959 začal Václav Kapoun st. sepisovat své vzpomínky, které nesou název Život ve zkratce I-II.18) Jde o dva linkované sešity formátu A4, s rozsahem 78 a 84 stran. Začínají obdobím mládí v Nesuchyni a končí vylíčením poměrů v Malé pevnosti v Terezíně na přelomu března a dubna uvedeného roku. Vzpomínky otec dopsal 8. února 1963.

Edice Václav Kapoun: Život ve zkratce II, s. 55-84 19) Byl jsem zvyklý psát do Rakovnických novin, které vydával knihtiskař Václav Tuček. Redaktorem byl ředitel městských úřadů v Rakovníce Jindřich Šubert a učitel Karel Mejstřík. Posílal jsem tam často zprávy ze Svojetína a nezanechal jsem toho ani v Městečku. Rakovnické noviny jsem si předplácel. Za zprávy nebyla žádná odměna, ani poštovné se nehradilo. Netoužil jsem po něčem takovém, dělal jsem to kvůli věci, jak jsem byl zvyklý ze života sokolského. Jednou jsem posílal do novin tři zprávičky. Jedna z nich ukazovala, že se ztrácejí psi a kočky. Když jsem tyto zprávy psal, dlouho jsem seděl a nemohl najíti název pro zprávičku o psech a kočkách. Zprávy byly brzy napsány, ale jaký název dám té nejmenší? Najednou mi napadlo: Příznak doby. Napsal jsem tato slova nad zprávičku, vložil do obálky, zalepil a poslal poštou do Rakovníka. Všechno bylo doslovně uveřejněno, a sice v Rakovnických novinách, ročník 12/1941, číslo 7, dne 14. února 1941. Lidé je četli, trošku se pousmáli a někteří známí se mě ptali, jestli je to pravda. […] Gusta Tvrz, bývalý důstojník, byl za okupace zaměstnán jako úředník na okresním úřadě v Rakovníce. Jednou k nám přišel, zavolal si mě stranou a řekl: „Pane řídící, na okresním úřadě bylo gestapo, dělalo prohlídku v tiskárně u Tučka, sebralo rukopisy a bude se to asi týkat taky vás. Po Praze sbírali Rakovnické noviny ve stáncích [a] zabavovali je. Neříkejte nikomu nic.“ Sděloval mi to tichým, stísněným hlasem a hned odcházel domů. Zůstal jsem sám ohromen. Jako bych spadl z nějaké vysoké skály na svah a pořád sjíždím po příkrém svahu níž a níž. Kamení se valí za mnou, haraší a já pořád padám hlouběji a hlouběji. Kdy se zastavím, co se mnou bude? Přijedou pro tebe, udělají domovní prohlídku, seberou tě a zavřou. Máš hodně rukopisů a knih, které jsou závadné. Také spoustu dopisů se Severočeskou jednotou a různými osobami, které by mohly být ) SOkA Rakovník, Prezidiální spisy, kart. č. 15, inv. č. 998, Okresní úřad dává všem redaktorům (tiskařům) v okrese na vědomí pokyny o tiskové prohlídce před vyjitím časopisu. 17 ) SOkA Rakovník, f. AMR, neuspořádáno, Záležitosti novin a tisku. 18 ) Vzpomínky jsou uloženy v mém osobním archivu v Rakovníku. 19 ) Podle citovaných vzpomínek Václava Kapouna st. k vydání připravil Jan Černý. Při tvorbě edice byla použita pravidla: Šťovíček, Ivan a kol.: Zásady vydávání historických pramenů z období od počátku 16. století do současnosti. Praha 2002, zvl. s. 53-57. Editovaný text má uměle rozdělené odstavce. Níže uváděný poznámkový aparát pochází od vydavatele (pozn. red.). 16

165

zapleteny. To musíš odstranit. Rozdělal jsem v první třídě oheň, přehrabával korespondenci a pálil dopisy, brožury, knížky. Rukopisy a důležité listiny jsem vázal do balíčků, omotal je nepromokavou látkou. Polovičku jsem zaryl pod angrešt ve školní zahradě, ostatní jsem dal kolegovi Šebíkovi, aby je schoval u nich někde v bedničce. S některými věcmi se člověk těžko loučí, proto milé mi knihy jsem dal do bedny a schoval do stodoly pod seno. Na spánek nebylo pomyšlení. Ležel jsem v posteli a neustále po celou noc mysl byla zaměstnána novými a novými nápady, rozhodnutími a obavami. Na sebe jsem nemyslel. Budu-li postižen, je to můj osud, jen aby jiní nepykali za mne nebo se mnou. Žil jsem v nejistotě ve dne i v noci, spánek byl přerušován, sotva jsem usnul, už jsem se probudil. Neklid mne neopouštěl ani na chvilku. Nepřijeli pro mne. Nebyla domovní prohlídka. Listonoš však přinesl ke konci (25.) března hnědou obálku od gestapa v Kladně, adresovanou na mne. Pod mým jménem byl titul Direktor. Bylo to předvolání na gestapo na určitý den a hodinu. Tu si pamatuji: 8 Uhr bylo napsáno na stroji, před číslicí nahoře však perem bylo připsáno pünktlich. Rukopis ukazoval na ruku velice neumělou. Stejnou pozvánku dostal i tiskař Václav Tuček, jak jsem se dozvěděl od G. Tvrze. Tedy pojedeme do Kladna a co bude? Noc před odjezdem do Kladna jsem vůbec probděl, ani na minutu jsem nezdřímnul z obavy, abych nezaspal první vlak do Rakovníka. Pršelo, jen se lilo, když jsem odcházel. Musel jsem si vzít deštník, abych nepromokl, než přijdu na nádraží. Pršelo, i když jsem přijel do Rakovníka. Tam jsem se setkal s Tučkem. Řekl mi, co všechno se u něho sběhlo. Radili jsme se o výpovědích. Hezky nám nebylo. Pršelo ještě při nástupu do luženského vlaku. Ve voze, do něhož jsme vešli, byli také Němci, všichni našinci byli jako zařezaní. Nikomu nebylo do řeči. Ozvalo se tu a tam šeptnutí, jen Němci hovořili hlasitě bez přestání. Oživení způsobil průvodčí Čermák, který vždy při vstoupení s usměvavou tváří vítal cestující verši. Protože viděl německé uniformy, začal německy (průvodčí museli vyvolávat jména stanic napřed německy a pak česky): Ich begrüse die Herren und Damen im Namen der böhmischen und mährischen Bahnen a pak ještě něco dodal. To si již nepamatuji, zrovna jako české verše, které působily vesele a povzbudivě. V Kladně jsme se doptávali na gestapo. Před budovou jsme byli po sedmé hodině. Umluvili jsme se, že nepůjdeme najednou. Gestapo bylo tenkrát v budově, kterou zabralo nějaké spořitelně, kde měli mít byty úředníci. Žádný nápis nikde. Proto jsem byl rád, že do budovy šel krejčí, který nesl na levé ruce nově ušité uniformy pro gestapáky. Odpověděl na můj dotaz bez účasti nebo zájmu. Šel napřed, já stoupal po schodech za ním. Hezky mi nebylo. Asi tak jako člověku, který má vejít do pekla. A o tom pekle jsem již leccos věděl. Stiskl jsem knoflík zvonku. Zaslechl jsem zadrnčení uvnitř, ale současně se samy rozevíraly dveře, do kterých jsem vkročil. Ohromivě na mne působilo, že se samy hned za mnou zavřely. Stál jsem na chodbě. Tam bylo okénko, za ním vykukovala hlava mužského. Jak mne člověk v sedničce spatřil, hned otevíral okýnko, natáhl ruku a vzal mou obsílku a rukou ukázal na chodbu, kde stály dvě židličky, se slovem warten. Obličej jeho vyjadřoval povahu hrubou, drsnou, neurvalou. Stál jsem na chodbě sám, sednout si jsem se neopovážil. Z přilehlých kanceláří sem zaléhal veselý hovor mužský, do něhož každou chvíli vybuchoval smích dívčí. Bavili se, jakoby se v tom příšerném domě nic nedálo.

166

Výslech Tuček ještě nepřišel, když jsem byl volán k výslechu. V kanceláři, do které mne volali, byl soudce v civilu a slečna, písařka na stroji, která také dělala tlumočnici, tj. měla překládat z němčiny do češtiny. Po prohlášení, že jsem Václav Kapoun z Městečka, soudce vyňal z desek list popsaného papíru, podal mi jej a zeptal se (německy ovšem, jinak nemluvil): „Je to váš rukopis?“ Podíval jsem se na čtvrtku popsanou inkoustem mou rukou. Byl to rukopis, který zabavili v tiskárně. Musel jsem říci ano. Pak mi podal Rakovnické noviny, v nichž byl červeně orámován Příznak doby: „Přečtěte!“ Čtu. „Shoduje se to s vaším rukopisem?“ Zase jsem musel přisvědčit. Vedle orámované zprávy byl nalepen německý překlad, který měl název Beweis der Zeit. Tenkrát jsem si hned neuvědomil, že je to trochu silnější výraz, než kterého jsem užil. Beweis značí totiž „důkaznost“, ne „příznak“ – Zeichen, Sympton. Snad bych se byl mohl tím také hájit, ale nebývalo by to bylo nic platné. Koho jednou dostalo gestapo do drápů, nevyšel bez nějakého škrábnutí. Po tomto úvodě sedla slečna ke stroji, natočila na válec papír a začala psát protokol. (Ještě musím podotknout, že při vkročení do kanceláře soudce mi ukázal na židli, abych si sedl. Seděl jsem přitom, i když mi ukazoval noviny, což jsem nemohl pochopiti, a ještě dále při výslechu. A také se na mne nedíval zuřivě jako na zločince.) Nejdříve osobní data velice důkladně, o manželce, dětech, příbuzných, známých, pak o místech zaměstnání a celém životním běhu. Zvláštní důraz na majetkové poměry. „Nemám jmění,“ jsem řekl. Výpovědi diktoval písařce, která je naklepávala na stroji. To byl jakýsi úvod, po němž došlo na obžalobu: Příznak doby. Nejdříve se mne zeptal, co jsem dostával za psaní do Rakovnických novin. – Po pravdě, že nic, ještě jsem hradil poštovné. – Proč jsem psal o psech a kočkách? – Skutečné události. U Rakovníka je ves Lužná, která má pověst, že tam jedí psy, a když jich nemají dostatek, opatřují si je jinak. Snažil jsem [se] vymlouvat nějaký zlý úmysl. Soudce mě poslouchal jaksi bez zájmu, ale najednou mne přerušil a vyhrkl: Warum Beweis der Zeit? (Proč příznak doby?). Vytáčel jsem se všelijak, říkal jsem i nepravdy. Vždyť lež je zbraní otroka. Na každou takovou věc vždycky jen pronesl: Sagen sie nicht schwarzen Kaffee! (Neříkejte černá káva!20). Hodnou chvíli tato tahanice trvala. Stále jsem ještě seděl. Najednou se proti mně obrátil, udělal asi tři kroky a vykřikl: Steh auf! (Vstaň!). Vstal jsem ze židle a stál po vojensku v pozoru. Postavil se proti mně a vykřikl: „To bylo namířeno proti Říši!“ A vrhl na mne pronikavý pohled. Snesl jsem jej, ačkoliv jeho účinek jsem cítil až uvnitř těla. Měl jsem pocit, jako by mne byl něčím píchl. Odporoval jsem jeho tvrzení vymyšlenou nepravdou (lží): „Jak bych já, učitel a otec čtyř dětí, se opovážil psát proti Říši, když vím, co by to znamenalo.“ Vybuchl: Sage nicht schwarzen Kaffee! A z jeho očí vyšlehly paprsky jako šípy, které bodaly, jako by mě chtěly probodnout. Upřeně na mne mířily bez pohnutí. Chtěly vynutit přiznání. „Je to pravda?“ vykřikl, aniž by pohnul víčky. Nein, tvrdím důrazně. A v tom okamžiku cítím, že se mi ruce svírají v pěst a z mých očí vyrazily plameny, které letí do očí soudce. Co bylo v našich pohledech? Jaká neznámá moc a síla? Připadalo mi, jako by z něho i ze mne vyskočil elektrický proud, jeden kladný, druhý záporný, vzniklo napětí, které [se] přitažlivostí kladného se záporným vybilo jako jiskra. Stáli jsme proti sobě jako zápasníci, kteří zaútočili na sebe meči. Zaharašily čepele a náhle ohromeni cítí, že je marné chtít jeden druhého přemoci. Co říkaly naše pohledy? Můj: Z čeho mne obviňuješ? Nemáš práva, chlape nestoudná, prolhaná. Prohlašovali jste, že ani o jednoho 20

) Nelžete!

167

Čecha nestojíte, a teď jste nás všechny zabrali a chcete, abychom vám otročili a za to vás ještě chválili. Stupňování napětí u nás se očním soubojem vybilo a nestalo se, co jsem očekával – že mne udeří pěstí do obličeje a bude bít tak dlouho, dokud nevynutí na mně přiznání. Skutečně se mě ani nedotkl. Obrátil se zády ke mně, šel k svému stolku, sebral tam listiny a zas na mne: „Co jsi chtěl říci tím Beweis der Zeit?“ Nic, rozhodně nic! Tak já ti to povím. Neřekl jsi naplno, naznačil jsi pouze: Dokud jsme měli svou republiku, bylo v Čechách všeho dost, mouky, mléka, másla, sádla, cukru, zkrátka všeho. Přišli ale Němci, všechno nám vzali, nemáme co jíst a lidé z hladu chytají psy a kočky. – Při tomto výkladu se soudce vítězoslavně usmíval. Končil otázkou: „Je to tak?“ Kdybych byl měl odpovídat pravdivě, byl bych musel říci ano. Stál jsem však na svém nein. Trvalo ještě hezkou chvíli kličkování z mé strany před útoky soudce. To bylo slyšet v sousední kanceláři, do níž byly otevřené dveře. Najednou odtamtud vešel snad také vyslýchající soudce, který řekl: „To nemá už smyslu, skonči protokol.“ Při tom se podíval zlostně na mě. – Napiš tam: „Podle názoru tajné státní policie je článek namířen proti Říši, ale obviněný to popírá.“ Písařka skutečně doslovně tuto větu napsala. Pod to přišlo obvyklé zakončení: Skončeno a podepsáno. Následovalo čtení protokolu. Písařka se snažila jej překládat do češtiny, ale bylo [to] ubohé, že soudce uznal, že umím dost německy, abych to přečetl sám nahlas. Pak jsem podepsal originál i všechny opisy. Nevím ani, jak se soudce jmenoval. Stejně jeho jméno bych si nepamatoval. Zapomněl jsem napsat, že při výslechu se soudce mě ptal, jestli jsem členem spolků. Uvedl jsem učitelskou organizaci a Sokola. Jak to zaslechl, opakoval si zálibně: Ja, Sokol, Sokol. A hned se otázal, jakou funkci zastávám. Nedovedu to říci německy. Jmenoval mi po německu starostu, jednatele, cvičitele. – Ne, ne, ne. – Co tedy? Řekni to česky! – Vzdělavatel. – So, Bildner. Výslech byl skončen. Soudce mi neřekl, že jsem zatčen ve jménu Vůdce, ani co se mnou bude. Přišel však chlap, který bral ráno ode mne předvolání, ukázal, abych si sebral zimník, klobouk (měl jsem sameťák) a deštník v holi a šel, kam ukazoval. Vešli jsme do jakési čekárny, kde on býval u okýnka. Na chodbě seděl Tuček, který přišel na řadu po mně. Promluvit nebylo možno. Ukazoval jsem mu pouze na prstech 6, což značilo šest neděl, jak jsem zaslechl, když si mezi sebou řekli: Sechs Wochen Strassenarbeit (Šest neděl práce na silnici). Určitého nic však to nebylo. Vůbec nikdy neřekli napřed, co bude, co se bude dělat, kam se pojede, co se s člověkem stane.

Po výslechu Po dvouhodinovém výslechu odvedl mne chlap do čekárny, kde jsem odložil své věci, postavil mne ke zdi obličejem. Musil jsem se dívat na zeď, nesměl se otočit, jen stát a koukat před sebe na zeď. Venku bylo hezky. Pootevřeným oknem sem vnikal hluk z ulice, bití věžních hodin a hlas zvonu. Na zdi není nic napsáno, nic tam nevidíš, nic nevyčteš, ale v hlavě honí se myšlenka za myšlenkou jako mračna hnaná prudkým větrem po obloze. Dají nás asi do sokolovny, v níž jsou zavřeni [ti], které posbírali z různých důvodů. Hlídají je tam a vodí na práce, hlavně na silnice. Je tam také několik Sokolů z Rakovníka, mezi nimi Josef Cífka. Tak jsem se dohadoval. Před polednem přivedli Tučka. Musel se postavit vedle mne a taky koukat do zdi. Tuček nerozuměl německy, když mu něco říkali. Začal jsem překládat, co chtějí nebo co má dělat. Hned jsem byl okřiknut, nebo že bude zle. Nebylo příjemné, že za námi chodili, mluvili, bavili se, smáli. Věžní hodiny bily dvanáct a z kostela sem zaléhal hluboký a dunivý hlas zvonu. Je 168

poledne, oběd, kdy většina lidí sedá ke stolu. Doma asi se chystají naši k jídlu. Ucítil jsem silné dloubnutí do zad. Otočím se. Za mnou stojí chlap s talířem rýžové polévky, v níž jsou kousky masa a lžíce: „Ná, jez!“ Beru talířek, obracím se ke zdi a jím. Musíš se najíst, říkám si, kdo ví, kdy zase něco dostaneš. Dojedl jsem polévku, byla dobrá. A už je tu znovu chlap s talířem masa v omáčce a knedlíky. Tuček odmítá jíst, ale já vyjídám. Je po obědě. Bylo by dobré se napít, ale ještě lepší trochu zdřímnout, vždyť jsem vůbec nespal. Co si myslíš? Musíš se dívat do zdi. Ze dvora sem pronikají rány z browningů. To gestapáci střílejí do terče a vykřikují, když se povedl zásah. Zase dloubnutí do zad. Komm! (Pojď!), říká chlap, vede mne k protější stěně, kde je tabulka s českým textem. Ukazuje na ni. Čtu: Zatčený odevzdá všechny věci, co má v kapsách, hodinky, peníze, pera, papír, tužku, také šle od kalhot a šňůrky bot. – Rozumíš? – Ja. Vyprazdňuji kapsy, pokládám na stůl jednu věc za druhou. Mezi tím je cigaretní taška s cigaretami. Chlap všechno dává do režného pytlíku, který zavazuje. Výkon je hotov. Držím si kalhoty, aby mi nespadly, a chlap zas rozkazuje: Komm! Má v ruce klíče a vede mne po schodech dolů do sklepa. Po chodbách jsou roury od ústředního topení. Zapomněl jsem se sehnout a narazil jsem hlavou na rouru. Chlap se na mne podíval a již odmykal plechové dveře. Ukazuje, abych tam vešel. Hned dveře zabouchl a bylo slyšet zaharašení klíče ve sklepním tichu, kde po celé délce byly jedny plechové dveře za druhými. Vězení. Jsem vězněm. Podle skutku provinění bych měl být označen [jako] politický vězeň. Dříve se s politickými vězni jednalo jinak než s ostatními vězni. Za Rakouska i v prvé světové válce dodržovali tento způsob. Za okupace však politické přestupky byly považovány za nejhorší provinění a podle toho bylo s politickými vězni nakládáno. Hůře než se zloději, lupiči a vrahy. Bohužel toto nazírání nepřestalo koncem 2. světové války, trvá dodnes. V cele byl již jeden zatčený, Kladeňák Vašek (jeho příjmení si již nepamatuji). Cela byla v podzemí asi tři a půl metru dlouhá a dva metry široká. Nahoře bylo jedno zamřížované okénko, jež horním okrajem sahalo na úroveň dvora. V rohu stál kbelík, u zdi kavalec, naproti visela cedulka, na níž česky byly předpisy pro vězně. Vězeň si nesmí ve dne sednout ani lehnout, jakmile se přiblíží dozorce k špehýrce (kulatý otvor ve dveřích), musí se postavit do pozoru. Byli jsme tu dva. Potichu jsme si řekli, kdo jsme a proč tu jsme. Vašek byl truhlářem. Oba jsme si přidržovali kalhoty, aby nám nespadly. Vašek při výslechu dostal 26 pohlavků a ještě na něm bylo znát rozechvění. Netrvalo dlouho, zaslechly jsme po chodbě kroky. Zaharašil klíč, otevřely se dveře a do cely vpadl Tuček. Byli jsme tu tři Vaškové. Všichni nevyspalí, unavení, vysílení, byli bychom potřebovali si na chvilku sednout a zdřímnout nebo se natáhnout a prospat. Na něco podobného nebylo pomyšlení. Kdepak si sednout, natož lehnout! Co by následovalo? Stoupli jsme si do kouta, opřeli o zeď a radili se, jak to provedeme v noci. Tři a jeden kavalec. Budeme se střídat jeden po druhém. Nechají nás tady? Povezou nás na Pankrác? Samé dohady. Ze sousední cely se ozývá klepání. Klepáme na odpověď. „Nováčkové?“ je slyšet slabě skrz zeď. – Ano. – Kolik je vás tam? – Tři. A u tebe? – Sám. – Jak jsi tady dlouho? Sedm ťuknutí, tedy týden. Další dorozumívání muselo přestat. Po chodbě chodil bachař. Když odešel, slyšeli jsme z venku nějaké zatroubení. Přijelo auto. Byli jsme zvědaví. Vysadili jsme [se] vysoko, jak jsme mohli. Jeden po druhém jsme pohlédli na dvorek, kde zastavilo zelené osobní auto. Z něj vylezl esesák a hned k němu vybíhali uniformovaní z kanceláře, hlásili se a pak rozmlouvali. Hovor se nejdříve točil kolem nové uniformy, kterou ráno krejčí nesl, pak jiných věcí, jimž jsem neporozuměl, ale znatelně jsem zaslechl větu: Die drei kannst du mitnehmen (Ty tři můžeš vzít s sebou). Hned jsem to sděloval 169

chlapcům. Marně si lámeme hlavu, jak tu budem spát. Na dvoře asi jednali o nás, někam nás povezou! A skutečně, za chvíli zarachotil klíč v zámku, dveře se otevřely a dozorce nás všechny tři vedl nahoru do přijímací kanceláře (prve jsem psal čekárna). Tam jsme se museli obléknout, dali nám také všechny věci z pytlíku, a čekat, než si všechny záležitosti zeleně oblečení vojáci vyřídí. Hovor ustával. Klaply podpatky, podávali [si] ruce, přičemž pronášeli pozdrav Heil Hitler. Nás vedl dozorce dolů na dvůr. Tam stálo zelené osobní auto, vpředu seděl šofér a malá holčička, asi jako naše Eva. Šofér nám otvíral postranní dvířka a v tom už k autu rázně došel důstojník, který měl pistoli na opasku, a rozkazoval, abychom rychle si sedli na zadní sedadlo, a poněvadž na tři bylo úzké, škodolibě říkal: „Musíte se tam stlačit!“ Nemohli jsme sedět vedle sebe, místo nestačilo, ale byli jsme tam napresováni jako herinci. Šofér přibouchl dvířka, důstojník si vlezl dopředu, holčičku si posadil na klín. Šofér spustil motor. Důstojník se ještě na nás obrátil a pistolí vyndanou z tašky na nás mířil: „Jestli se někdo hnete, tak vás zastřelím.“ Auto se rozjelo, vyjelo ze dvora, pak ulicemi se točilo a za město. Kam nás vezou? Na Pankrác? Míhaly se domy, zanechávali jsme za sebou stromy, pole, míjeli jsme lidi, zatáčeli [jsme] se, jeli po rovině a zas do vršku a hned z kopce. Telegrafní sloupy bez přestání tancovaly dozadu a my jeli neustále, jako bychom byli přivázáni k telefonním drátům. Holčička vpředu se pořád dívala z auta, četla místní tabule, na nichž byla napsána jména vsí, napřed německy, pod tím česky. Německé názvy přelouskala, ale české málokde rozluštila. Proto se ptala vždycky důstojníka, který byl patrně jejím otcem. Svými otázkami ho zabavila tak, že na nás neměl čas, což bylo dobře. Když jsme zjistili, že jsme ve Slaném, tu kladenský Vašek poznal, že nás vezou do Terezína. Pošeptal nám to a auto s námi skutečně uhánělo do Terezína. Brána Malé pevnosti se otevřela, jak jsme přijížděli, a hned zase zavřela těžká vrata. Blízko na levé straně byla přijímací kancelář. Tam auto zastavilo. Důstojník vystoupil první a vedl nás do kanceláře. Tam jsme museli vyndat všechno z kapes: peněženky, hodinky, nože, notesy, papíry, tužky, zkrátka všechny věci, jako na Kladně. Peníze přepočítali a ponechali nám pouze do jednoho sta korun. Všechno dali do pytlíků. Ptali se nás, co jsme. Nad učitelem a tiskařem se jen důstojník ušklíbl, ale kladenský Vašek, truhlář, byl přijat nadšeně. Professionist, řemeslník – ty potřebovali. Tenkrát jsme nevěděli, že nás z Kladna do Terezína vezl sám velitel pevnosti Jöckl,21) ale hned druhého dne jsme ho poznali jako zrůdnou bestii, zuřícího ďábla, který v sobě neměl špetku lidskosti.

V Terezíně Mě s Tučkem odvedli na celu 10. Tam jsme si nechali kabáty a hned nás předali kulhavému vězňovi s židovskou hvězdou na prsou, aby nás zavedl na práci. Židáček napadal na chromou nohu a opíral se o hůl. Nemluvil s námi, a jak spatřil ve dveřích velitele dvora před budovou, honem otočil hlavu a poníženě smekal čepici. Fricek, velitel dvora, tak tenkráte mu vězni říkali (Byl to však Stephan Royko, který byl nejsurovějším z dozorců po Jöcklovi. Po válce se mu podařilo prchnout, žil ve Štýrském Hradci, pracoval v tiskárně. Až teprve loni 1962 [!] byl objeven a na nátlak naší vlády zatčen a uvězněn jako válečný zločinec),22) nadutě se díval, v ústech žmoulal tlustý doutník, který si nepřidr) Heinrich Jöckl (Jöckel) – v letech 1940-1945 velitel Malé pevnosti v Terezíně, v roce 1946 popraven v Litoměřicích. 22 ) Stephan Royko (Rojko) – v Malé pevnosti vedl zpočátku sklad potravin, v letech 1943-1945 velitel prvního dvora. Zatčen byl ve Štýrském Hradci r. 1961, v roce 1963 v Rakousku odsouzen na doživotí. 21

170

Ukázka rukopisu pamětí Václava Kapouna st. (v majetku Václava Kapouna ml., Rakovník)

171

žoval. Změřil nás nepřátelsky, vyndal doutník z úst a křičel na židáčka: „Tyhle dva tam odveď, ať je jak se patří prožene. Psali, že prý lidé žerou kočky a psy. My tady v Terezíně žereme Židy.“ Při těch slovech se náš průvodce rozesmál, když Herr Kommandant (tak se říkalo každému dozorci nebo německému vojákovi) pronesl vtip a usmíval se blaženě s doutníkem mezi rty. Věděl jsem, že jsme otroky, a když se směje pán, musí se smát i otrok. Na mém obličeji vyskočil také vynucený úsměv, který měl zlý následek. Fricek přiskočil ke mně bleskurychle a pěstí mě udeřil do obličeje pod pravé oko tak silně, že jsem si myslel, že mám přeraženou nosní kost. „Ty se budeš taky smát?“ vykřikl ještě a vracel se s doutníkem mezi prsty pravé ruky do kanceláře velitelství prvního dvora. Židáček nás vedl dále před jakousi budovu a tam nás předal dozorci, který nemluvně přecházel po cestě, vedle níž pracovalo několik vězňů. Ukázal nám na lopaty opřené o zeď, abychom si každý vzali jednu. A už tu bylo nákladní auto s pískem. „Rychle skládat!“ Sami jsme si museli sklopit postranní prkno. Trvalo chvíli, než jsme pochopili, jak to máme otevřít. Dozorce křičel: „Rychle, rychle! Schnell, schnell!“ Konečně se mi podařilo vyrazit háky, postranice se sklopila a písek se začal sypat. Honem vykládat! Byl jsem tělesné práci zvyklý, ruce jsem měl otlačené, pustil jsem se vší silou do shazování jemného písku. Ale chudák Tuček ve chvilce byl utrmácený, ruce necítil. Proto jsem se snažil dělat za dva, když Tuček byl nucen ustat každou chvíli a oddychnout si. Auto bylo složeno, postranice zvednuta a zaháknuta. Vůz odjel. Na zemi ležela hromádka světlého písku. Tu jsme museli hned vyrovnávat do střechovité figury jako cestáři na silnici. Brzy nato přijelo znovu auto s pískem. Složili jsme je. Byl však již večer. Dozorce nás vedl do cely; tam už byl také Vašek truhlář. Všechny tři nás vedl do skladiště. Každý [?] dostal dvě deky, misku na jídlo (vojanský esšálek) a lžíci. S věcmi pod paždí jsme šli do dlouhé chodby, po jejíž levé straně byly samé oplechované dveře. U prvních dveří dozorce zastavil, vstrčil klíč do dírky, odemkl, otevřel dveře a mne strčil dovnitř. Přibouchl dveře, zamkl a mé dva kamarády umístil ve vedlejších samovazbách. Nemohu s určitostí říci, zda na pravé straně chodby bylo také vězení. Bylo tma. V samovazbě jsem nic nemohl rozeznati. Jen ve výšce trošku prosvítalo zamřížované okno. Místo zraku ve tmě musel nastoupit hmat. Jezdil jsem rukama po zdi, tiše našlapoval. Nahmatal jsem železný kavalec, na něm nacpaný slamník, nic víc. Sláma zaharašila. To je tedy moje lůžko. Co si dám pod hlavu? Zaťukal jsem na zeď. Ozvala se odpověď. Jsou tam vedle. Tma a chladno. Jistě jsem měl zvýšenou teplotu. To však nic není proti myšlenkové horečce, která řádí v hlavě. Sám ve vězení. Jak dlouhá je čtvrthodinka, co kroků člověk nadělá, než se ozvou údery věžních hodin pevnosti. A kdyby sem aspoň nebyly slyšet hodiny z města. Mají jiný zvuk a bijí opožděně. Už je půl. Protivní rackové občas zakřiknou. Myšlenky tě honí. Chodíš tam a zpátky. Nepočítáš ani kroky. Jak dlouho tu budeš? Co doma? Raději nemyslit. Poruč si ale. Nedělali domovní prohlídku? Po probděné noci a tělesné námaze by sis měl lehnout a vyspat se. Sedáš na kavalec. Jak šeredně haraší sláma a promačkává se. Natáhni se. Pokus končí nezdarem. Hlava nesnese polohu vodorovnou, není podhlavník. Krev se žene do obličeje. Zase se vztyčíš a děláš kroky. Ještě žádný se nepřišel podívat špehýrkou. Sotva to pomyslíš, už je slyšet kroky, které zastavují u dveří a stráž se kouká do cely. Nečeká ani, jestli se postavíš do pozoru, a už haraší špehýrka u sousedních dveří. A zas ticho. Slabé zaklepání na zeď, písknutí racka na vodě, údery věžních hodin. Ticho, hrozné ticho vůkol, ale z nitra nejstrašnější bouře, jakou jsi kdy prožil. S tím se nedá srovnat. 172

Ani vzpomínka z mládí, jež z duše doma nevyprchala, kdy se mi zdálo, že na mne spadla mračna, která jsem pozoroval v jamce za humny. Ta tíha nebes mě chtěla zadusit. Marně jsem se snažil vstát, utéci, vyprostit se. Seshora, ze stran, zpředu i zezadu však nesmírný tlak a hustá mlha, jež bránila se podívat. Nic nemít než neproniknutelnou bílou tmu před očima a být dušen nesmírně širokou tíhou, z níž nebylo úniku, což znamená konec… Ještě že jsem se tenkrát probudil z hrozného snu a pomalu zjišťoval, že jsem v posteli. Nahmatal jsem čelo postele, poznal peřiny, sedničku s oknem, sáhl si na zpocené čelo. Uvědomuji si, že to byl pouze sen. Tady v samovazbě několikrát jsem na minutku zdříml, ale jaké strašné sny se mi zdály. Byl jsem vždy rád, že jsem se probudil. Raději vydržet a nedřímat. Chodím zase, počítám kroky, ale myšlenky nejde zapudit. Snad celý život svůj jsem znovu prožíval. Kdyby bylo možno něco dělat a zabrat se, utéci myšlenkám. Klepám na zeď, nic se neozývá. Snad Tuček spí nebo je tam truhlář Vašek. Ohmatávám dveře, jsou plechové a vedle nich objevuji v koutku něco jako plechový bubínek. Nemá to příklop ani dvířka. Na co by to mohlo být? Patrně na trýznění vězňů. Snad nás tam strčí a nechají určitou dobu. Ve tmě napadají všelijaké věci. Z věže bilo dvanáct. Půlnoc teprve! Za chvíli tuto zvěsť potvrzovaly městské hodiny. Duchové žádní se nezjevovali, ale strašidelné myšlenky se neustále objevovaly, ojediněle i v houfech. Ta noc v samotě, tmě a chladu se mi zdála dlouhatánská, dlouhá jako můj celý dosavadní život. Čekal jsem už na ráno, aspoň na trochu světla. Ještě bylo šero. Obdélníkové plechové okénko ve dveřích se otevřelo a něčí ruka strkala dovnitř misku s nějakou tekutinou a slabý krajíček chleba. To byla snídaně, či strava na celý den? Vzal jsem podávané. Hned se okénko zavřelo. Mám to vypít a sníst, nebo vylít do kbelíku, který jsem teď objevil? Trochu té teplé tekutiny jsem spolkl, měla to být káva. Nejspíš vymyli kotel a snídaně hotova. Zvolna se rozednívalo, přibývalo světla i v žalářní kobce. Přece jen lépe než ve tmě. Najednou zaharašil klíč (ten zvuk má vždy pro vězně zvláštní význam jako nějaká zpráva, dopis či telegram), dveře se s rachotem otevřely a dozorce ukazoval, abych šel ven. Vypustil také Tučka a Vaška truhláře. Všechny nás vedl do magacínu, ke kterému se šlo po dřevěném můstku přes vodu. Před skladištěm stáli dva vězňové. Když jsme se přiblížili, jeden na mne zavolal: „Vítám tě, Kapoune, v Terezíně! Já říkám, každý Čech v životě jednou v Praze a jednou v koncentráku.“ Překvapeně jsem se podíval na vítajícího, který se usmíval. „Ty mne neznáš?“ Nemohu si vzpomenout. „Přece Kotásek z Rakovníka od dělostřelectva. Jezdil jsem k tobě.“ Tu teprve jsem si vzpomněl na nadporučíka tajné služby, který byl u mne několikrát ve škole zeptat se na chování německých obyvatel. Jméno jeho jsem si nepamatoval, ale poznal jsem ho. Ten již věděl všechno o nás a také nám byl nápomocen. Ve skladišti nám dali trestanecké šaty. Byly to vojenské obleky naší armády, už obnošené, nebo legionářský stejnokroj. Na nohavici kalhot byly tři příčné červené pruhy, na levé straně blůzy, na zádech blůzy i pláště [byl] červený rovnoramenný trojúhelník. Vojenská lodička a bagančata. Naše civilní šaty zavěsili na ramínka, dali nám dvě přikrývky, dvě prostěradla lněná, misku na jídlo a lžíci. Celá výbava vězně. Takto vystrojené nás dozorce zavedl do cely č. l0. Dlouhá sednice s jedním zamřížovaným oknem, při zdi palandy o dvou poschodích, slamník vedle slamníku. My s Tučkem dostali místo vedle sebe dole při podlaze. Nahoru se lezlo po žebříčku. Poblíž dveří byla kamínka, uprostřed stůl na zkřížených nohách a po celé délce po obou stranách lavice. Místo pro třicet lidí. Na počátku nás tam bylo asi deset, ale rychle přibývali noví vězňové. Velitelem světnice byl poštmistr Jan Neruda. Nechoval se vybraně a často jsem mu říkal: 173

„Nedělej ostudu svému jmenovci.“ Ten si hleděl nejvíc sebe, starost o ostatní neměl, jako mnozí, kteří si mysleli, že se zachrání. Největším přírůstkem bylo celé obecní zastupitelstvo, všech devět členů i se starostou, z malé obce Habrkovice, okres Kutná Hora. Někdo je udal, že poslouchají cizí rozhlas. Později přibyl k nám Vasil Škrach, tajemník presidenta Masaryka,23) který nemohl vůbec spát. Prochodil celou noc po cele. Byl nervově zničen, měl Pankrác za sebou a nevím, co se s ním pak stalo. Neustále chtěl psát. Když neměl papír (vězeň nesměl mít ani tužku, ani papír), ryl aspoň dřívkem nebo něčím tvrdým do zdi. Tak si ulevoval. Podařilo se mi několikrát s ním promluvit o presidentovi, jehož spisy pořádal a vydával. Oblečené vězně zavedl Herr Kommandant do holírny. Tam nás ostříhali do hola. Překvapilo mne, že jsou tam samí Židé. Jistě z nich nebyl v civilu žádný holičem, ale tady stříhali a holili. Ulejvali se, stálo je to stejně hodně peněz. Museli neustále mazat,24) ale věděli o všem, znali povahu každého dozorce. Dovedli se přizpůsobit strašným poměrům, týrání a ubližování. Tenkrát měli Židé na prvním dvoře své cely. Při nástupu museli se hlásit: Zelle No 2, 15 Stinkjuden (cela číslo 2, 15 smradlavých Židů). V cele vedle nás byli starší vězňové, byl tam i Kotásek, který chodil nakupovat pro kuchyň do Bohušovic a při tom propašoval vždycky pro ostatní něco k jídlu: salám, máslo, margarín a hlavně cigarety. Byl tam též Jarda Šíma z Rakovníka, úředník spořitelny. Ihned jsme byli přáteli. Jarda mi taky zprostředkoval odeslání dopisu domů hned druhého dne, aby naši věděli, co se mnou je. Když chodili na práci do města, brali s sebou tajně psaní, dávali je na určitá místa, do okapových rour nebo pod cihly a do jiných schovávaček, odkud je lidé vybrali a odeslali. Poslal jsem krátké sdělení, že jsem v Terezíně a že jsem zdráv. Posílal jsem je Bohoušovi Typoltovi, švakrovi v Nesuchyni, s prosbou, aby to řekl bratru Josefovi a u Toníků a ti to sdělili našim v Městečku. Vězňové byli rozděleni v celách, jichž bylo deset, později přibyla ještě jedna. Nástupy se děly na prvním dvoře. Řemeslníci měli své dílny. V každé cele byl „staršina“. Pískáním na píšťalu svolával velitel dvora (Royko) vedoucí cel k rozkazům. Na trojí silné zapískání museli všichni vězňové utíkat ze svých sednic k nástupu na dvůr, kde se řadili do dvojstupů podle čísel cel. Běda tomu, kdo se opozdil. Bývali to nemocní nebo staří, kteří nemohli stačit mladíkům. Hned byli trestáni dozorcem ranami pěstí, kopanci nebo museli dělat dřepy do úpadu. Připadali jsme si v těch okamžicích jako psi, na něž pán píská a podle nálady je zmrská, i když se plazí po zemi u jeho nohou. Pravidelné nástupy byly ráno, kdy nastalo rozdělování a rozebírání na práce. Z řad, které zaplňovaly celý dvůr, se stalo tržiště otroků. Přicházeli tam žadatelé o pracovní síly. Royko je vybíral a přiděloval. Procházel řadami vězňů, na něž se díval opovržlivě nenávistným zrakem, který zrovna probodával každého, a běda, spatřil-li v obličeji náznak něčeho jiného než poníženosti. Jak procházel řadami naší cely, zase mne uhodil pěstí do obličeje, což způsobilo stejnou bolest jako předešle. Všichni se divili, proč mě bije. Vybrané hloučky odcházely, zbytek se seřadil k práci na šance. Kommandant nás zavedl ke skladišti. Každý si musel vzít krumpáč, rýč nebo lopatu a šlo se v řadě pochodem do práce. Krumpáče a rýče na levém rameni bylo vyzbrojení vězňů, po jejichž boku kráčel dozorce s revolverem v tašce. Jakmile zástup se blížil k nějakému dozorci, zazněl povel: Pozor! Smeknout! (Mützen ab!) Vpravo (vlevo) hleď! Všichni sundali čepice a ponížení, dohola ostříhaní otroci pochodovali kolem svého tyrana, který také někdy zasalutováním poděkoval. Procházeli branou prvního dvora, nad jehož vchodem byl ) Vasil K. Škrach – český sociolog a politolog, archivář a vydavatel spisů T. G. Masaryka. Popraven v r. 1943. ) Podplácet.

23 24

174

umístěn v oblouku nápis: Arbeit macht frei! (Práce osvobozuje). Nevím, co tím chtěli říci. Z pánů žádný nedělal, pracovali jen vězňové a ti si nemohli jinak heslo vykládat, než že je práce vysvobodí. Pracovat se muselo, kopat, rýt, házet lopatou. Bachař stál nad námi a neustále pobízel a dával rozkazy. Jakmile se vzdálil, všichni přestali dělat. Některý vězeň dával však pozor, jestli se Pavučinka (tak říkali jednomu dozorci) neblíží. Jak jej zahlédl, řekl: „Dvacet!“ Na to slovo všechny krumpáče kopaly, rýče ryly, lopaty házely a nikoho nenapadlo ani na chvilku se zastavit. Teprve když jsme zaslechli slovo „osmnáct“, zastavila se zase práce. Nebezpečí minulo, bachař se vzdálil. A přece se vyskytli jedinci, kteří [si] z rozkazů dozorců dělali dobrý den. Ovšem, že na to dopláceli. S námi pracoval také jednou na šancích redaktor Českého slova z Moravské Ostravy. Byl silný, zavalitý. Do práce se mu nechtělo, pořád mluvil, dokonce dělal vtipy a různé poznámky. Dozorce se naň rozkřikoval a dal mu nejhorší práci nebo ho trýznil po zaměstnání nějakou dřinou. Redaktor si z toho nic nedělal, byl veselý. Svěřil se mi, že chce všechno zkusit, aby o tom mohl psát. Viděli jsme ho, jak tahá bránu a vláčí zrytou zem, kterou jsme jinak rozkopávali motyčkami a rozhrabávali železnými hráběmi. Že byl několikrát v samovazbě, že dostal bití, netřeba podotýkat. Zda všechna trápení přežil, jsem se nedozvěděl a o podobné knize, jakou zamýšlel napsat, jsem nenašel zmínky. Nejčastěji, tedy každý den, jsem chodil dělat na šance. Tuček se mnou nikdy nebyl, toho vybírali na práci k městskému zahradníkovi. Dělalo se za každého počasí. Pršelo, foukal studený vítr, boty byly ovrhnuté blátem, plášť promočený, kalhoty zamazané. Ze šanců byly vidět hory Středohoří, rozlitá voda z řek zatopila ves Kopisty a rozlila se po širém okolí, vystoupila i v hlubokých jámách kolem Malé pevnosti. Jaro se začalo projevovat. Na topolech se ozval kos. Zahvízdal navečer, než se setmělo. Seděl tam na vrcholu jako nejvyšší pán nad celým táborem. Vykřikoval a vždy se odmlčel. Čekal na odezvu. Nikdy neodolám, abych si s kosem nepovídal, nepískal odpovědi. Ale tady mě nenapadlo kosovi odpovídat, zrovna jako mne nezahřálo spatření prvních žlutých květů podbělů, které se krčily při zdi. Tady bylo všechno zubožené, zakřiknuté, zotročené. Večer, když jsme přišli z práce, bylo hlavním zaměstnáním oškrabat bagančata od bláta, kalhoty očistit, plášť roztáhnout, aby oschl. Ráno musely být šaty čisté, boty vyblýskané, jinak zle, zrovna jako když nebyl kavalec v pořádku a deky správně složené do přesného ležatého hranolu nebo našel-li bachař něco nedovoleného pod slamníkem. Velitel cely nám šel vždycky koupit do kantýny krém na boty, museli jsme brát i žlutý, třeba jsme ho nemohli upotřebit. Přinesl nám také korespondenční lístky, tenkráte i limonádu, vždycky též kousek salámu a rohlík. Večeře, kterou přinesl někdo z kuchyně v plechovém kbelíku, byla hubená, ponejvíce suché brambory, někdy ani oloupané. Sběračkou rozdílel porce velitel sednice. Nabral v kbelíku a flák do misky: „Tu máš, jdi a mlč!“ Jestli něco zbylo, byla o to rvačka a strkání. Nejhorší tlačenice nastala, když ze sousední cely přinesli zbytky, čemuž se říkalo nadlepšení. Jak vkročili do cely, vrhli se všichni jako hladová zvěř ke kýblu, div příchozího neumačkali. Byl to trapný výjev, kdy nikdo nebral ohled na starší nebo ubohé. Nejhůř na mne působil mladý stavitel, vysoký, statný, červenolící, který svou silou se prodral nejblíže k rozdíleči a nejdále natahoval ruku se svou miskou. Nikdy jsem se netlačil, i když jsem měl málo. Naši mi poslali balík s jídlem, většinou sladké vdolky, šlehanku, pečivo. Lepší věci při otvírání balíků si dozorci nechali. Pro rozbalené zásilky se chodilo do kanceláře. O obsah bedničky se dělilo celé osazenstvo. Tuček také dostal z domova zásilku. A tak jsme nahrazovali nedostatečné stravování. 175

Psát jsme mohli jednou týdně, a to německy. Dlouhatánský dozorce Storch (měl dlouhé nohy jako čáp – proto si jeho jméno pamatuji) říkal vězňům, kteří nedovedli německy bleptnout: „Musíte se učit, všude u vás bude jen německá řeč.“ A tak museli, kteří dovedli německy, napsat psaní mnohým spoluvězňům. Všechno bylo censurováno, rovněž i dopisy, které nám přicházely. Přinášíval je podplukovník, hodný člověk, který když byl náhodou svědkem nějaké hádky, říkal: „Bratři, mějte rozum!“ A snažil se rozmluvit nepřátelský postoj a usmířit vadící se. Jednou jsme zase pracovali na šancích. Usmyslili si, že máme udělat nahoru pěknou cestu, kterou jsme napřed vykopali, hezky vyměřili a urovnali. Potom jsme museli vyrývat čtverce drnu, nosit je na cestičku a hezky klást vedle sebe, aby tam nebyla nejmenší mezera. Byl s námi Storch. Divil se jednomu úředníkovi, že nedovede vládnout rýčem. Špatně jej drží, má puchýře na rukou. „Můj bratr,“ říkal, „je profesorem, a to bys měl vidět, jak se ohání rýčem.“ Poučoval nás, jak máme všechno dělat. Dokonce vzal můj rýč a ukazoval obrývání drnů, kladení, zarovnávání. Chválil jsem ho. Herr Komandant, vy to dovedete, to žádný z nás by nedokázal, v zatáčce takhle položit drny. Herr Komandant je chlapík. Já stál, neustále práci vychvaloval a Storch, jemuž pochvala lahodila, neustále dělal. Ani si nevšímal ostatních, kteří přestali pracovat a jen se dívali. Oddechli jsme si všichni a v duchu jsme se usmívali nad vyměněnou rolí. Někteří vězňové byli vybíráni na lesní práce a také do továren. I mě Royko vytáhl z řady a přidělil ke skupince vězňů, u nichž stál voják s puškou. Přijelo malé nákladní auto, my tam museli naskákat, posadit se po stranách a strážce vzadu na sedačku. Pušku si sundal a postavil mezi kolena. Odvezli nás do Ústí, bývalé Schichtovy továrny na oleje. Než jsme vyjeli, dostali jsme dvojnásobnou porci chleba, což značilo, že budeme mít těžkou práci. Před továrnou stály nákladní vozy se slunečnicovými pokrutinami. Ty jsme museli vykládat. Pokrutiny se vykládaly do papírových pytlů, vážily se a pak nosily do skladiště. Ale jaké to bylo skladiště! Veliké a hluboké. Dva dělníci, tamní Němci, připravovali pytle a my museli nosit od vagónu po úzkém a dlouhém prkně dozadu ke zdi napřed a tam je rovnat vedle sebe a do vrstev. Byl jsem zvyklý práci, poměrně otužilý, ale nosit celý den nebyla maličkost. Dva kamarádi se brzy zhroutili, já ještě s jedním jsem to vydržel. Tomu se divil Fricek (Royko), když nás stráž přivedla večer. A hned druhého dne ráno jsem byl znovu vybrán zase do Ústí. Jenže to už si člověk dovedl ulehčiti. Pracovalo se pomalu, v přestávce jsme olizovali kohoutky kotlů, v nichž byl olej, a náš bachař nám dal zbytek od svého oběda, který nemohl snísti. Měl toho sám více než my čtyři dohromady. A zase jsem to vydržel a nestalo se, jak si Fricek myslil, že mne zničí. Při vší bídě a utrpení míjel den za dnem, míjely i týdny. Co měli říkat spoluvězňové, kteří už byli zavřeni přes rok a prošli různými místy? A osvobození blízké nevidět? Všechno v pevnosti probíhalo podle šablony. Přicházeli noví, některé odváželi jinam, ale počet cel se zvětšoval. A přece jednou se vybočilo z obvyklých kolejí. Blížily se jarní svátky – Velikonoce. Celé osazenstvo pevnosti bylo jen ráno na práci, odpoledne nařízen všeobecný úklid po celém táboře. Nastal nepopsatelný ruch. Z cel se vynášely přikrývky, slamníky, vše se venku vyklepávalo, vytřepávalo, rovnalo, skládalo. Ozývalo se bouchání, křičení, veselé škádlení. Dozorci zřídka se ukázali a procházeli, jakoby neviděli. Vězňové z různých cel si sdělovali novinky, vyměňovali cigarety, půjčovali kousky novin, aby mohli balit zadečky, které sebrali na dvoře či jinde. V celách se drhla podlaha i pryčny, vymetaly se všechny kouty, myly se tabulky jediného okna. Rozumí se, že se při té práci museli všichni vystřídat a neobešlo se bez hádek, když některá dvojice si myslila, 176

že umyla větší kus betonové podlahy než jiní a brzy nepřišlo vystřídání. Zodpovědnost ležela na veliteli světnice, který se rozčiloval, huboval a hrozil, že to bude hlásit. Umytím, otevřením dveří a okna vnikl do cely čistý čerstvý vzduch, což působilo při vkročení nezvyklým dojmem. Jako by to nebyla vězeňská cela. Slamníky, nacpané zatuchlou slámou, byly venku i přikrývky vyvětraly a uvnitř to vonělo čistotou, dýchalo chladivou čerstvostí. Muselo se dlouho čekat, než podlaha a umyté pryčny vyschly. Této přestávky využilo se všelijak. Známí si popovídali, někteří psali domů a mladší chlapci, mezi nimi Jarda Šíma z Rakovníka, našli někde kus starého pytle, udělali si z něj merunu a hráli kopanou na prvním dvoře, kde byl vždycky nástup. A dozorci s úsměvem sledovali vášnivou hru jako s opravdovým balonem. Píšťala však oznámila konec volné zábavy. Honem všechno nosit do cel a zůstat v nich. Pán nechal psy chvíli pobíhat, přivolal je a zase musí poslouchat, jak poručí. V cele byla dobrá nálada, i když večeře nestála za mnoho. Když přišel důstojník mající službu na večerní vizitu, při níž se stálo v pozoru, a on počítal osazenstvo, usmíval se, nevtahoval vzduch, aby poznal, jestli někdo kouřil, sám s rozjasněnou lidskou tváří řekl napřed: Gute Nacht! (Dobrou noc!). Nato ozvalo se hřímavé: Gute Nacht!, jako nikdy předtím. Vězňové viděli člověka. O tom důstojníkovi jsme se dozvěděli, že přišel z fronty, byl přidělen sem do Terezína, ale protože se mu služba nelíbí, hlásil se do pole a brzy odejde. Odešel, zamkl dveře na závoru jako obvykle. Toho večera byla ve všech celách zvláštní nálada. Panstvo pořádalo zábavu, při níž mimo dobrá jídla a chlastu účinkovala hudba. V pevnosti bylo několik konservatoristů. Páni si [je] vzali, obstarali jim nástroje a při hostině museli vyhrávat. Slyšeli jsme trubku, flétnu i čelo a začali jsme zpívat. Zprvu tiše, pak hlasitěji. Slova a nápěvy písní národních nás rozehřávaly a dodávaly nám důvěry a síly, že mimo sokolské písně, naši hymnu, zazněla „Hej Slované“ a prorocká slova: „Bůh je s námi, kdo proti nám, toho Perun smete“, zněla jako hřmění. Stejně tomu bylo při písni „Šestého července na strahovských hradbách“. Zpívali jsme dlouho, nikdo nás nepřišel zarazit, jen ustrašený velitel světnice marně nabádal k utišení. Zpívali jsme dlouho a dlouho, pak jsme nemohli usnout. Panstvo řádilo do rána. Mnozí vězňové se domnívali, že nastala nějaká změna, že bude jinak. Snad se něco stalo. Ráno však nás vyvedlo z tohoto bludu. Nástup byl ostřejší než jindy. Dozorci nevyspalí [a] pobledlí se koukali jako dravé šelmy, které by chtěly všechny vězně zakousnout, zabít. Přišel Jöckl. Rty poškubával a brada se mu rozšiřovala. Po hlášení bylo vyvoláno pět chlapců, kteří byli včera na práci ve městě, mezi nimi i Jarda Šíma. Stáli před námi vedle sebe. Jöckl jim něco řekl. Rozuměl jsem jen „čeští psi“ a hned prvního udeřil pěstí do obličeje, že zavrávoral. Následovala druhá rána. Vězeň padl, krvácel. Jak dozorci uviděli krev, přiskočili k raněnému, začali ho kopat, aby vstal: „Steh auf! Vstaň!“ řvali. Mezi tím stejným způsobem vyřizoval Jöckl ostatní. Jeden muž, četník od Kladna, mladý a silný, neupadl, jen vždy po ráně ucouvl na krůček, což Jöckla dopálilo, že vzal rýč a tím ho několikrát praštil do hlavy, až vystříkla krev. Ale nesrazil ho k zemi. Zuřivec, nenasytný krvežíznivec, teď byl ve svém živlu a byl by pokračoval stejným způsobem i na jiných, kdyby se nebyla na dvoře objevila jeho žena s nějakými listinami v ruce. Mrzutě přestal v řádění na upozornění a šel k ní. Tím bylo strašné divadlo ukončeno. Zbití chlapci byli zavřeni do samotek na tři dny bez jídla, nás odvedli na práci. Hrozné divadlo, které se odehrálo před našima očima, vyvolalo ve všech zděšení. Každý zbledl, dech a oběh krve se zastavil. Je to možné, aby tak jednal člověk s člověkem? Lidská bestie má volné pole a uměle se teď vycvičuje a vyškoluje, aby mohla působit nejstrašnější bolesti a trápení i smrt jiným lidem. Ponejprv v životě byl jsem svědkem 177

nelidského řádění v době, kdy je prý lidstvo velmi kulturně vyspělé a chlubí se svými úspěchy ve všech oborech umění a vědění. Takový pokrok lidstvo udělalo v 20. století, kdy jen chladný rozum vládne, srdce a cit se nesmí ozvat. Pár chlapů má moc v rukou, ostatní se stali ubohými otroky. Několik dozorců, ať jich bylo pět nebo šest, provádí hnusné činy a sta vězňů se dívají jako neživé bytosti. Proč to snášejí? Měli by se vrhnout na ty lotry a zabít je. Byl jsem bílý jako zeď a ruce jsem měl sevřeny v pěst. Ani při práci jsem se nemohl zbavit strašného dojmu. Starší vězňové prožili již několik podobných scén a vždy snažili se nějakým způsobem zabránit větším škodám. U paní Jöcklové byli sluhy konservatoristé, vlastně dělali práci služek. Ti vždycky, když její muž zuřil, uprosili ji, aby šla Jöckla krotit. Při utíkání k nástupu nám prof. Klouček25) z obchodní akademie v Rakovníku sdělil stručně: „Těžký průser. Někdo vyzradil, že chlapci nesli tajně dopisy vězňů. V okapové rouře našel dozorce zastrčená psaní. Vyražené zuby, krvavé rány, tři dny ajnclíku.“ Všichni pak hned jsme pocítili také následky. Menší porce stravy, přísnější jednání, každé ráno v šest hodin na dvoře klencáky (rozcvička). Hned jak jsme vstávali, bez košil vyběhnout na dvůr, sestavit se do rozstupů a začít cvičit prostná. Velení měl dozorce, rodilý Talián, o čemž svědčilo jeho jméno, ale teď horlivý esesák, který jakmile sedal ke stolu, vytáhl z tašky nabitý revolver a položil jej vedle sebe. Tento nafoukanec si stoupl vpředu na stůl a začal velet německy. Mimo jeho Hab acht! (Pozor!) většina nerozuměla ničemu. Nastala neuvěřitelná motanice, která velícího dozorce rozčilovala, že řval. Nebylo nic platné, nic nesvedl ani když začal vysvětlovat a ukazovat. Kdopak si hned může zapamatovat ve chvilce několik povelů německých, jež slyší ponejprv. Když to viděl Fricek (Royko), přišel k profesoru Kloučkovi, aby se ujal vedení půlhodinky. Klouček, Sokol, vystoupil a oslovil nás: „Chlapci, neblbněte, cvičte pořádně!“ Začaly se ozývat české povely a všichni jsme cvičili jako sokolové. Zapomněli jsme, že jsme vězni. Za tři dny pustili uvězněné kamarády. Viděl jsem je, když vycházeli. Všichni se smáli. Nemohl jsem pochopit, kde našli tolik síly, aby po takovém utrpení se zmohli na úsměv. Důvěrně nám sdělil K., že hlad neměli, ba dostalo se jim ošetření. Ovšem všechno tajně. Už jsem toho napsal o Terezíně dost, ale přece ještě se musím zmínit o některých věcech. V pevnosti bylo zavřeno mnoho studovaných lidí, vojáci, sokolové, učitelé, soudcové, lékaři a také komunisté. Trapné mi bylo, když jsem viděl generála Kraváka z Chebu, jako stojí v pozoru před dozorcem a mačká v ruce vojenskou lodičku. Ošetřující lékař, vězeň, dělal, co mohl, ošetřil. Jen se nehlaste, hoši, marod, dokud můžete chodit. Těžce nemocným nosil tajně rohlíky a mléko nebo po někom posílal kousek posilující stravy. Soudce, mladý člověk, vedl celou přijímací kancelář. Všechno věděl a také známým každou novinku či změnu sděloval. Jeden hleděl pomáhat druhému, poradit, přinést. Jarda Šíma mi při prvním utíkání k nástupu vtiskl do ruky kostku margarínu. Jindy to byl salám nebo cigarety, které jsem dal Tučkovi. Přestal jsem kouřit. Večer po uzamčení cely než jsme ulehli na slamníky a nezhaslo světlo, povídalo se, psaly dopisy, kuřáci se slezli ke kamínkům, roztrhávali našlé zadečky cigaret a nahnědlý tabáček balili do kousků novin, zapalovali a pouštěli dým do otevřených dvířek kamen, aby dozorci neucítili kouř a nehrozily tresty. Vznikaly někdy debaty, ba i hádky, posuzovaly se události. V té době byla rozpuštěna Československá obec sokolská. Jugoslávie ) Josef Klouček – profesor na obchodní akademii v Rakovníku, zatčen gestapem 1940. V Malé pevnosti byl vězněn do ledna 1942, v dubnu 1943 zemřel v káznici ve Waldheimu. V Terezíně kreslil tajně řadu portrétů a karikatur spoluvězňů.

25

178

přemožená kapitulovala. Jediný komunista, mladý Pražák, hájil Sovětský svaz a všechny jeho kroky omlouval a chválil (cesta Molotovova do Berlína a uzavření smlouvy, hanebné rozdělení Polska). Nepřesvědčil nás, my jeho, slepého fanatika, také ne. Uvažovali jsme, co bude, jak to dopadne a jak všechno zařídit, aby se nemohly stát takové hrůzy jako nyní. Záleží na všech lidech, aby byli lidmi, aby druhé lidi (národy) neutiskovali, aby nemohl nikdo vést válku. K tomu je třeba pevného odhodlání a vůle. Když nikdo nevezme pušku a jiné zbraně do ruky, nemůže vzniknout válka. Záleží na každém jedinci. Jestli nebudeme takoví, budeme-li se mezi sebou rvát, budeme-li chodit na vojnu, nemůže být válka a žádný vůdce nemůže zotročit národ a jiné státy. To přece nejde, opáčili se. I jde, říkám. A vyprávěl jsem jim o nazarénech v Maďarsku. Náleželi ke křesťanské sektě, jejíž členové nepřísahali a nevzali zbraň do ruky, když byli odvedeni k vojsku. Za míru byli vězněni v posádkových trestnicích, ve válce je používali k nejhorším pracím. Žádný se neprovinil proti jejich víře. Byli to dobří lidé z Bačky26) i bohatí sedláci. Denně se utěšovali čtením bible a jednou týdně společným shromážděním. Celá cela poslouchala pozorně a se zaujetím vypravování o hrdinných nazarénech. Nemám vlohu zapamatovat si jména při prvním setkání pronesená. Utkví mi v paměti podoba nebo nějaký charakteristický znak, ale příjmení se marně snažím vylovit z hlubin paměti. Dnes nevím, jak se jmenovala většina spoluvězňů z naší cely. Oni možná také nevědí. Vzpomenou si však na tiskaře a kantora. Mě důsledně oslovovali tiskaři, Tučkovi zase říkali kantore. Jeden vězeňský den byl neobyčejně zvláštní. Hned ráno sebral nás voják, byli jsme čtyři, a vedl [nás] z pevnosti po silnici za město. Šli jsme po silnici, vězeň nesmí po chodníku, pochodovali, za námi esesák s nasazeným bodákem. Lidé, které jsme míjeli, dívali se na nás s účastí. Jak zahřálo, když některý pronesl: „Nazdar, hoši.“ Milí lidé v Terezíně pomáhali, jak mohli. Nechávali schválně u cesty někde v papíru zabalené jídlo, rohlíky mazané a jiné věci. Za městem byla nová nemocnice. Tam jsme šli. Němci z ní udělali vojenský reservespital. Budova ne[do]stačovala, proto postavili vedle nemocniční dřevěné baráky. Po pěšinách a cestách se procházeli ranění vojáci, obvázaní na hlavě, s rukou na prkýnku, kulhající, skákající na berlích. Mne a jednoho kamaráda určili k nošení uhlí. Do všech sednic v kbelíkách jsme našmejkali zásobu uhlí. Bylo půl desáté, byli jsme hotovi. Voják pro nás přišel a zavedl nás do kuchyně. „Sedněte,“ poručil. V kotlích se vařilo maso, pára a vůně různých připravovaných jídel naplňovala vzduch. Zaměstnané ženy stály u kotlů, kamen, míchaly, ochutnávaly, otáčely a polévaly. Přišla jedna kuchařka k nám, postavila vrchovatý talíř rohlíků, přinesla porcelánové hrnky a hrnec bílé kávy se sběračkou, cukřenku plnou kostkového cukru a na talíři krajíčky chleba mazané máslem. Ostýchali jsme se. Je to možné, aby vězeň se mohl nasvačit takhle? „Jen si berte,“ pobídla nás žena, „když nebudete mít dost, ještě přinesu.“ Danken wir schön. Děkujem pěkně. Pustili jsme [se] do jídla a nebylo naspěch. Poseděli jsme si tu v teple půl hodinky. Pak jsme s kamarádem tahali veliký válec, a tak urovnávali před nemocnicí půdu na založení parku, zasetí trávy a vysázení keřů a květin. K obědu zase v kuchyni. Polévka knedlíčková, rohlíků a housek hromada. Po polévce přinesla kuchařka každému nůž a vidličku, jež položila vedle mělkého talíře. Hned nato mísu knedlíků a hrnec svíčkové. Každému nalila pořádnou porci omáčky i masa. Knedlíky podle libosti. A potom se ještě ptala, jestli máme dosti, že zbylo od oběda několik řízků. Jeden kamarád neodolal. Co jsme mohli dělat? Jen děkovat. Jako bychom byli na posvícení. Nestačili jsme se divit. 26

) Bačka – území mezi Dunajem a Tisou.

179

Náš údiv vzrostl ještě více, když přinesla po obědě každému hrneček černé kávy, kterou si bylo možno osladit podle chuti. Oběd trval hodinu. Zase jsme válcovali. K odpolední svačině nás zavolal česky nějaký zřízenec nemocnice. Byli jsme v jiné místnosti. Na stole rohlíky, zákusky, chléb s máslem. „Jezte!“ pobízel. Pak přinesl šálky, naléval nám čaj, přidal každému dvě lžičky rumu. Po vypití naléval znovu. Vrcholem hostiny bylo otevření krabičky olejovek. „Berte si a jezte!“ Ono se řekne, jezte, když žaludek vězně je scvrklý a tolik dobrých jídel je nebezpečím. Zeptal jsem se, jestli něco mohu vzít pro Tučka. „Jez tady, co chceš a kolik můžeš, ale ven nesmíš vzít ani půl rohlíku.“ Seděl s námi neustále, zatím co náš voják se bavil, pil a jedl snad ještě bohatěji než my v kuchyni. Takhle si žijí nadlidi a otroky moří hladem. Večer jsem vypravoval, na jakých hodech jsme byli, a říkal jsem Tučkovi: „Byl bych rád, kdyby tě zítra vybrali do reservešpitálu.“ Nevybrali ho, ani mne, šli jsme s motykami a lopatami na šance. Nebylo ještě devět hodin – ze šancí je dobře vidět na věžní hodiny – přišel nějaký dozorce k naší skupině a volal nějaké jméno. Hier! se ozvalo. Má nechat práci a jít. Za chvíli byl vyvolán Wenzel Tuček. Dozorci koukali do lejster a na konec zavolali mne. Dozorce nás tři vedl do cely. Museli jsme sehnat všechny věci, své i vyfasované, misky a lžíce. „Co bude?“ ptali jsme se. „Budete odevzdávat,“ odpověděl nevrle a vedl [nás] do skladiště. Tam jsme na prkně každý měl připraveny vlastní šaty. „Tak se svlékejte a oblékněte civil.“ Dozorce byl při tom. Nemohli jsme promluvit ani se zeptat. Už jsme měli zašněrované boty, byli jsme ve svém obleku a zimníku, na hlavě sametový klobouk, aktovku a deštníkovou hůl v ruce. „Hotovo! Pojďte!“ Zavedl nás do strážnice, která je vedle přijímací kanceláře. „Tady budete čekat.“ Odešel a neřekl ani „bé“. Ono se řekne čekat. Na co čekat? Čekání je vždycky dobrou půdou pro bujný růst myšlenek. Povezou nás asi na Pankrác, usuzuje kolega. Občas se objevila stráž a zmizela bez slova. Na věži bijí hodiny. Co platno každou chvíli čekat na údery. Je po jedenácté. Čekáme. Opovažujeme se vyjít z dveří na chodník. Jde okolo Židáček. – Co s námi bude, nevíš? – Asi vás oběsí! Zasmál se. Věděl pravdu a neřekl. Náhodou z přijímací kanceláře vyšel [vězněný] soudce s listinami a mířil k veliteli dvora. – Doktore, řekni, co bude s námi? – Vyvedou vás za bránu, kopnou vás do prdele a pojedete domů. A zas pomalu ubíhaly minuty. Žádný pro nás nepřicházel. Snad na nás zapomněli. Před polednem vjelo branou auto a zabrzdilo před kanceláří. Hned pro nás přišli. To auto nás asi poveze. Jak jsme byli překvapeni, když jsme stáli před soudcem, který nás v Kladně vyšetřoval. Změřil nás vlčím pohledem, pokynul [vězněnému] soudci, aby nám četl revers, který budeme muset podepsat. Náš soudce-vězeň četl německý text a hned překládal do češtiny. Byli jsme ve vazbě gestapa, kterou máme odpykánu. Zacházelo se s námi dobře, jsme zdrávi, vracejí nám všechny věci. O tom, co jsme viděli nebo slyšeli, nesmíme nikomu říct pod hrozbou vysokého trestu. Soudce dočetl. Gestapák se zeptal: Rozuměli? V pořádku? – Ja. – Tak podepsat! Po podepsání se obrátil k nám a ukazováčkem pravé ruky dával důraz na výstrahu: „Dejte si pozor! Kdyby se to opakovalo, neprošlo by vám to tak lehce.“ Písař přinesl pytlíky s našimi věcmi. Otevírá pytlík a obsah vysýpá na prkno: náprsní taška, hodinky, peníze, notýsek. Je to všechno? Je. Naplňujem kapsy. Voják už čeká, jde s námi k bráně. Stráž ji otvírá. Zrovna jdou z práce v trojstupech kamarádi, krumpáče a lopaty na ramenou. Mezi nimi je ředitel [!] gymnázia z Rakovníka Krb,27) kterého sem ) Adolf Krb, profesor na rakovnickém reálném gymnáziu, stál v čele školy až v letech 1945-1948.

27

180

nedávno přivezli. Chudáci! Nás pouštějí a oni tu zůstávají. Smutný pohled na zástup otroků. Prošli jsme brankou, těžké dveře se za námi hned zavřely. Bez slova jsme se ocitli na cestě. Tak jsme na svobodě! Nevěříme tomu. Jdeme ve vozovce, jakoby pro nás chodník nebyl. Pustili nás, ani nám neřekli, odkud máme jet, nezeptali se, jestli máme peníze na cestu. Jsme tak zničeni, že se nedovedeme zaradovat. Nedaleko pevnosti nás dojel člověk na kole. Československý farář. Slezl z kola a sám začal: „Nazdar! Odkud chlapci? Z pevnosti? Pustili vás? Nemáte hlad?“ Řekli jsme mu, že jídlo máme a chceme jet do Rakovníka. „To musíte na nádraží do Bohušovic, odtamtud do Loun.“ Tam už budeme mít připojení na Rakovník. Ukázal nám cestu. Poděkovali jsme mu a šlapali do Bohušovic. V Lounech jsme museli čekat, ale připojení bylo. Náhodou ve vlaku měl službu průvodčí Čermák, který nás vezl do Kladna. Jak procházel oddíly a proštipoval lístky, přišel také k nám. Ptal jsem se ho, budu-li mít v Rakovníce přípoj na Beroun. – Už žádný vlak dál nejede. – Ani do Městečka? – Ne. – A kdo jste? – Učitel Kapoun. – Jejé, ani vás nemohu poznat. Nepoznal ani Tučka, tak jsme byli zřízeni, tak jsme vypadali. Poněvadž vlak nejel, Tuček mne zval, abych šel se vyspat k nim. Bylo ještě světlo. Chtěl jsem být co nejdřív doma. Pustil jsem se pěšky na cestu. Po schodech z nádraží dolů po lávce na levý břeh potoka a po nábřeží k plynárně. Tam zrovna se procházel prof. Lexa a Matějka. To byli první známí, s kterými jsem se potkal a kteří pak rozhlásili, že jsme se vrátili z Terezína. Tak to nebylo. Vzpomněl jsem si, když už jsem ležel, že jsem potkal prof. Lexu a Matějku na Losích před Lexovou vilou. Schody od nádraží nebyly jako nyní. Šel jsem s Tučkem nádražní ulicí a před trafikou jsme se rozešli. Pospíchal jsem. Už se sešeřívalo. Ve vzduchu byly náznaky jara. Kosové hvízdali, povídali si před spaním a v lese prozpěvovali drozdi. Nic jsem nevnímal, náznak jara nepůsobil, z ničeho se neradoval. [Šel jsem] kolem plynárny k Novému rybníku, pak do vršku po silnici, protože na pěšinku nebylo vidět, zas dolů na Hanou a také stoupání na Špičák. Tam zatočení po silnici napravo, pořád lesem až k Míčům a odtud až do Městečka. Cesta 13 km trvala málo minut přes dvě hodiny. Po vsi už byla tma, nikoho jsem nepotkal, nikdo mne neviděl a nečekán jsem vkročil do naší kuchyně a tam způsobil radostné překvapení spojené ovšem se slzami, které vyhrkly proudem, že mne sedmiletá Eva nepoznala.

181

Česká zemská školní rada dává učitele V. Kapouna do trvalé výslužby za uveřejnění nepřátelského článku v Rakovnických novinách proti Německé říši, 11. 4. 1942 (v majetku Václava Kapouna ml., Rakovník)

182

Jan Krško

ARCHIVNÍ FOND DĚKANSKÉHO ÚŘADU RAKOVNÍK Církevní fondy uložené ve Státním okresním archivu v Rakovníku se netěší takové pozornosti badatelské veřejnosti, jak by si jejich význam zasloužil. K výjimkám nepatří ani materiál Děkanského úřadu Rakovník, který byl v nedávné době uspořádán a možným zájemcům zpřístupněn prostřednictvím archivní pomůcky – inventáře.1) Ve srovnání s dochovaným materiálem ostatních místních farních úřadů však písemnosti děkanství vystupují do popředí jak svým rozsahem, tak v jistém ohledu i stářím.2) Relativně dobrý stav fondu souvisí s vlastní existencí děkanského úřadu, kterou od třicetileté války nezasáhla výraznější změna.3) Samotné spisy se prakticky nepřetržitě nacházely v budově původce až do jejich převzetí archivem roku 1960.4) Pracovníci archivu však tehdy přijali písemnosti děkanství v jednom celku s dokumenty vikariátu. Na rozdíl od jiných oblastí, kde zůstávala vikariátní agenda roztroušena po jednotlivých farnostech, na Rakovnicku měnila jako celek místo svého uložení podle personálního obsazení funkce vikáře. S ohledem na skutečnost, že v 50. letech 20. století vykonával rakovnický děkan funkci vikáře, došlo nakonec k zařazení dosavadních vikariátních spisů k děkanství. K prvním úkolům při třídění materiálu roku 2003 proto patřilo opětovné oddělení dokumentů vikariátu a děkanství a vytvoření dvou fondů.5) V rámci samotného pořádání materiálu rakovnického děkanství jsem pro absenci novějších metodik vycházel ze známého článku Jiřího Sochra uveřejněného v Archivním

) Setřídění písemností děkanství provedl v průběhu několika měsíců roku 2003 Jan Krško. Vlastní inventář s úvodními pasážemi pak zhotovil na počátku roku 2004. V souladu metodickými pokyny pro pořádání farních úřadů nedošlo k vyskartování žádného materiálu. 2 ) Fond děkanského úřadu měří 10,30 běžných metrů a jeho nejstarší písemnost nacházející se v SOkA Rakovník se vztahuje k roku 1663 (SOkA Rakovník, f. Římskokatolický děkanský úřad Rakovník, kniha č. 2, inv. č. 6, Kniha oběžníků 1663-1820). Z ostatních církevních fondů rakovnického archivu má stejně starý materiál pouze Farní úřad Děkov (Tamtéž, f. Římskokatolický farní úřad Děkov, neuspořádáno, Kniha ohlášek snoubenců 1663-1734). K dochovaným písemnostem fary v Čisté sice patří registra zdejšího kostela z let 1598-1697, která ale převzal SOA Praha (SOkA Rakovník, předávací protokol ze dne 17. 8. 1987, čj. 185/9-2/87). Nejmladší materiál fondu děkanského úřadu v SOkA spadá do roku 1954 (SOkA Rakovník, f. Římskokatolický děkanský úřad Rakovník, kniha č. 314, inv. č. 318, Podací protokol 1946-1954; tamtéž, karton č. 55, inv. č. 340, Hospodářská agenda 1833-1954). 3 ) Absence předbělohorských písemností souvisí nejen s dopadem válečných událostí, ale patrně také s chladným postojem nových římskokatolických farářů k materiálu předchozí utrakvistické duchovní správy. 4 ) Ke krátkodobému přemístění materiálu docházelo jen při výraznější stavební aktivitě týkající se budovy děkanství. Okresní archiv převzal písemnosti děkanského úřadu na základě dohody o uložení farní a vikariátní dokumentace uzavřené mezi státem a arcibiskupstvím 17. února 1960. Vlastní odebraní spisů se realizovalo 24. října 1960 za přítomnosti pracovníka archivu Františka Markupa a děkana Zdeňka Adlera (SOkA Rakovník, protokol o převzetí římskokatolického děkanského úřadu v Rakovníku, čj. 225/60-12/19). 5 ) O existenci vikariátních spisů v písemnostech děkanství nás informuje rovněž předávací protokol ze 24. října 1960, zmiňovaný v poznámce č. 4. Materiál vikariátu byl po vyčlenění v průběhu roku 2003 uspořádán Janem Krškem. Ten v dubnu 2004 k fondu vytvořil archivní pomůcku. Fond měří 6,95 běžných metrů a týká se let 1724-1948 (SOkA Rakovník, f. Římskokatolický vikariátní úřad Rakovník). 1

183

časopise roku 1962. Na základě Sochrova postupu došlo k rozčlenění písemností do pěti částí: I. Listiny, II. Knihy, III. Spisy, IV. Noty, V. Ostatní.6) Z listinného materiálu se může fond děkanského úřadu pochlubit třemi papežskými breve ze 17. a 18. století, jež v rámci našeho archivu svým stářím a vydavatelem zaujímají výjimečné postavení.7) Ostatní církevní fondy v SOkA Rakovník mají za původce listin v hierarchické linii nejvýše biskupy a arcibiskupy.8) Druhou část, zahrnující knihy, jsem v souladu se Sochrovým metodickým návodem rozčlenil na: a) Knihy pamětní a knihy instrukcí, b) Knihy vlastní duchovní správy, c) Knihy hospodářské a účetní. Na první pohled nelogické spojení knih pamětních a knih instrukcí odráží obsahovou stránku většiny pamětních knih před nařízením zemského gubernia roku 1836, které vymezilo vedení klasických kronikářských záznamů. V předchozím období farní pamětní knihy obsahovaly vesměs jen oběžníky vyšších církevních a státních orgánů, nadační listiny, závazky věřících a patronátu, seznamy kněží a jiné dokumenty významné pro život duchovního. Nejinak je tomu i v případě Knihy pamětní a register záduší chrámu svatého Bartoloměje vedené v letech 1705-1824. V tomto archivním materiálu se kromě zmiňovaných přepisů úředních dokumentů nalézá kompletní inventář kostela svatého Bartoloměje z roku 1706 a některé dílčí soupisy chrámového majetku z následujících let. Ke škodě studia stavebně historického vývoje objektu však tento pramen nebyl dosud náležitě využit.9) Určitý zájem badatelské veřejnosti vyvolávají knihy vlastní duchovní správy. Tuto pozornost vesměs limitují jen genealogické ohledy, jako například studium personálií v Knihách biřmovanců, Knihách ohlášek snoubenců a ve Snubních protokolech. Zcela bez povšimnutí naproti tomu zůstávají Mešní prohlášní knihy, do kterých duchovní zaznamenávali svá oznámení věřícím po bohoslužbách ohledně konání další liturgie či jiné církevní slavnosti. V těchto zápisech se však často objevují zprávy o životě farnosti i celého města a mohou do jisté míry suplovat chybějící kronikářské záznamy. Ze stejného důvodu bychom neměli opomíjet ani Knihy pořádku služeb Božích, evidující již vykonané mše. Při

) Sochrova metodika částečně kopíruje postupy při pořádání jiných fondů (Sochr, Jiří: Pořádání a inventarizace římskokatolických farních archivů. Archivní časopis 12, 1962, s. 19-25). ) Listiny byly objeveny teprve při pořádání spisového materiálu. Papežská breve pocházejí z let 1696, 1738 a 1760 (SOkA Rakovník, f. Římskokatolický děkanský úřad Rakovník, listina č. 1, inv. č. 1, 1696, 5. května, Řím, Santa Maria Magiore. Papež Inocenc XII. uděluje plnomocné odpustky členům a členkám Bratrstva Nejsvětější Svátosti P. Marie Bolestné a archanděla Michaela v Rakovníce. Orig., perg., 29 x 40 cm, latinsky, pečeť chybí; tamtéž, listina č. 2, inv. č. 2, 1738, 17. května, Řím, Santa Maria Magiore. Papež Kliment XII. uděluje na sedm let věřícím, kteří navštíví na svátek sv. Bartoloměje kostel v Rakovníce téhož zasvěcení, plnomocné odpustky. Orig., perg., 14 x 43 cm, latinsky, pečeť chybí; tamtéž, listina č. 4, inv. č. 4, 1760, 5. května, Řím, Santa Maria Magiore. Papež Kliment XII. uděluje na sedm let plnomocné odpustky věřícím, kteří navštíví o svátku sv. Bartoloměje farní a nyní děkanský kostel v Rakovníce. Orig., perg., 15 x 42 cm, latinsky, pečeť chybí). 8 ) Jedna z dochovaných listin petrovické fary vznikla sice v Římě, nicméně její autorství patří představiteli dominikánského řádu (SOkA Rakovník, f. Římskokatolický farní úřad Petrovice, listina č. 1, inv. č. 1, 1709, Řím. František Antonius Cloche, generál řádu dominikánského, vydává erekční listinu Bratrstva svatého Růžence v Petrovicích. Orig., papír, 31 x 43 cm, přitištěna oplatková pečeť). S ohledem na neuspořádaný stav značné části církevních fondů nelze vyloučit, že se při pořádání některá papežská listina ještě nalezne. 9 ) Údaje ze života děkanství se v duchu vyhlášky zemského gubernia objevují až v pamětní knize, která začíná rokem 1837. Při přebírání písemností děkanského úřadu archivem roku 1960 ale nebyla tato kronika ještě dopsána, a proto zůstala u původce. V prostorách děkanství se nachází dodnes (Římskokatolický děkanský úřad Rakovník, Kronika děkanství Rakovník 1837-1996). 6

7

184

zpracování náboženského vývoje a různých sociologických otázek se pak neobejdeme bez Knih změn vyznání, které u přestupujících uvádějí řadu jedinečných osobních údajů.10) Obdobně široké možnosti studia jako předešlá skupina poskytují Knihy hospodářské a účetní. Do ekonomického zázemí beneficií provádí odborná veřejnost nicméně jen okrajové sondy a prakticky nepřekračuje počátek 18. století. Znalost finanční situace dané farnosti v souvislosti s patronátními povinnostmi však připravuje podkladový materiál pro poznání ekonomické síly města a jeho obyvatel. V tomto směru přinese své ovoce rozbor jednotlivých fundací z Knih nadací a Knih odsloužených nadačních mší. Větší možnosti studia hospodářských vazeb v sobě obsahují Knihy počtu záduší a kostelní účty chrámu svatého Bartoloměje, které zahrnují léta 1736-1879. Souvislá řada zápisů navíc umožňuje sledovat změny v úředním jazyce děkanství. Množství dochovaných knih finanční povahy pak od konce 19. a v průběhu 20. století úměrně roste a existuje v diferencované podobě pro jednotlivé rakovnické sakrální objekty.11) Při třídění spisového materiálu jsem musel v prvé řadě upustit od obnovy původní manipulace z důvodu absence souvislé řady registraturních pomůcek. Kritériem pro pořádání materiálu se proto staly věcné skupiny, přičemž celkově se spisy rozdělily na dochované podací protokoly a samotné spisy. Z podkapitoly vlastních spisů stojí za pozornost věcná skupina zahrnující osobní dokumenty děkana Františka Stanglera. Tento jeden z nejvýznamnějších rakovnických kněží realizoval v 60. letech 19. století ve městě řadu reformních kroků. Vedle části Stanglerova deníku obsahuje daná skupina i reakce arcibiskupství ohledně děkanova přístupu k Husovým oslavám a nesouhlasu tohoto rakovnického kněze hrát v chrámu rakouskou hymnu. Těmto písemnostem, stejně jako celé Stanglerově postavě, však badateli nebyla od dob první republiky věnována žádná pozornost.12) Nízký zájem o daný fond vedl rovněž k tomu, že studie zaměřené na umělecký vývoj Rakovníka vesměs ignorují spisy děkanského úřadu dokumentující architektonické změny zdejších církevních objektů. V prvé řadě jde o písemnosti vztahující se k výrazným stavebním úpravám kostela svatého Bartoloměje ve 2. polovině 19. století a materiály zachycující budování nového objektu děkanství v letech 1937-1938. Vedle stavebních záležitostí pak musíme ohledně chrámu svatého Bartoloměje upozornit i na další spisový materiál, a to věcnou skupinu týkající se spoluužívání tohoto bohoslužebného prostoru Církví československou v letech 1920-1924. Písemnosti zachycují specifickou éru v dějinách děkanství, kdy v rámci společenských změn po první světové válce ztra-

) V této souvislosti musíme upozornit, že řada badatelů zaměňuje Knihy ohlášek snoubenců s Mešními prohlášními knihami. Faráři totiž často zaznamenávali oznámení o chystaných svatbách i dalších bohoslužbách do jedné knihy. Výjimkou není ani Děkanský úřad Rakovník, kde ohlášky snoubenců vedli duchovní v letech 1862-1935 do Mešních prohlášních knih (SOkA Rakovník, f. Římskokatolický děkanský úřad Rakovník, knihy č. 21-30, inv. č. 25-34, Mešní prohlášní knihy 1962-1935). Při studiu farní evidence změn vyznání bychom měli zjištěná data srovnávat s paralelními knihami vedenými státními orgány (Tamtéž, f. OkÚ Rakovník, knihy č. 39-50, Rejstříky o přestupech a výstupech z církve). 11 ) Otázkou záduší a hospodářského chodu farnosti se ojediněle pro období do roku 1918 věnuje jako jedna z mála monografií studie Blanky Zilynské, ve které se nachází další potřebná literatura (Zilynská, Blanka: Záduší. In: Facta probant homines. Sborník příspěvků k životnímu jubileu prof. Dr. Zdeňky Hledíkové. Praha 1998, s. 535-548). 12 ) Stanglerův životopis s použitím písemností děkanského úřadu zpracoval na sklonku 20. let 20. století Josef Koníček (Koníček, Josef: Rakovnický děkan František Stangler, pravý žák Bolzanův. VMS 20, 1930, s. 17-55). 10

185

tila římskokatolická církev ve městě dominantní postavení a musela vést několik let boj o dispoziční právo na kostel sv. Bartoloměje.13) Oslabení vlivu římskokatolické církve v období předmnichovské republiky se projevilo v celkovém poklesu agendy děkanského úřadu. Dokládá to i množství křestních, biřmovacích, oddacích a úmrtních listů nacházejících se ve spisech děkanství. Počet výše uvedených potvrzení církevních úkonů totiž od roku 1918 rapidně klesá. Opačnou tendenci naopak pozorujeme u přestupních listů. Všechny tyto prameny mají kromě statistického hlediska rovněž svůj genealogický význam jako obdobné materiály patřící do skupiny knih, tj. Knihy biřmovanců, Knihy ohlášek snoubenců, Snubní protokoly a Knihy změn vyznání.14) Stejná situace pro studium ekonomických otázek platí i ve vztahu věcných skupin nadací, patronátních záležitostí a hospodářské agendy s výše zmiňovanými Knihami hospodářskými a účetními.15) Předposlední část fondu (IV. Noty) obsahuje hudebniny od upravených verzí tištěných kancionálů přes opisy částí liturgie až po vlastní skladby rakovnických děkanů a jejich farníků. Ohledně notového materiálu musíme přiznat, že zájem badatelů postupně roste, nicméně v publikační činnosti nemá tento příznivý stav adekvátní odezvu. Pozornost badatelské veřejnosti začíná rovněž vzbuzovat část V. Ostatní, která se skládá z fotografického materiálu z počátku 20. století a projektové dokumentace rakovnických církevních objektů. V prvé řadě jde o plány kostela svatého Bartoloměje zhotovené pro novogotickou přestavbu objektu Josefem Mockerem. Nákresy chrámu tvoří dvě řady zachycující situaci jednak před zahájením stavebních prací a jednak po jejich realizaci. Význam těchto plánů bezpochyby překračuje rámec regionu a žádný badatel zabývající se Mockerovou osobností by je neměl opomenout.16) Přes občasný zájem několika badatelů nicméně fond Děkanského úřadu zůstává nadále stranou intenzivnějšího studia. Ke změně nepříznivého stavu snad přispělo i pár výše uvedených poznámek, které si rozhodně nekladly za cíl podat důkladný rozbor fondu ani zachytit historiografický vývoj zde nastíněných témat badání.

) Problematiky se v několika pracích dotkl Jan Krško (Krško, Jan: Historie Církve československé v Rakovníku I. Rakovník a české schisma 1918-1920; týž, Stavba kostela Jana Husa v Lužné v kontextu vývoje zdejší náboženské obce Církve československé. RHS 4, 2003, zvl. s. 119-120). 14 ) V rámci studia zmiňovaných materiálů si však musíme uvědomit, že vlastní spisy se dochovaly v horším stavu než knižní evidence. Při zpracování statistických témat bychom se měli seznámit s monografií Vladimíra Srba, obsahující nejvýznamnější literaturu v oboru (Srb, Vladimír: 1000 let obyvatelstva českých zemí. Praha 2004). Základní principy genealogických postupů přibližuje Říčanova publikace (Říčan, Kristoslav: Úvod do genealogie. Praha 1995), v popularizační formě pak dílo Henryho Pohanky, kde se také lze seznámit s příslušnou literaturou (Pohanka, Henry: Sám proti toku času. Litvínov 2002). 15 ) Při zpracování finanční stránky děkanství nesmíme rozhodně zapomínat na patronátní záležitosti z fondu města Rakovník, které se dochovaly od 16. století (SOkA Rakovník, f. AMR, neuspořádáno). 16 ) V odborné literatuře dosud nedošlo k prezentaci Mockerových plánů rakovnického chrámu. Základní životopisná data Josefa Mockera přináší například encyklopedie architektů, která rovněž obsahuje klíčové prameny a literaturu (Encyklopedie architektů, stavitelů, zedníků a kameníků v Čechách. Praha 2004, s. 431-432). 13

186

Nejstarší papežské breve dochované v rakovnickém archivu pochází z roku 1696 (SOkA Rakovník)

187

Kniha pamětní a registra záduší chrámu svatého Bartoloměje pro roky 1705-1824 a nejstarší Kniha nadací z let 1762-1803 (foto J. Krško, SOkA Rakovník)

K nejvýznamnějším archiváliím rakovnického děkanství patří dvě knihy záduší a kostelních účtů chrámu svatého Bartoloměje z let 1736-1829 a 1829-1879 (foto J. Krško, SOkA Rakovník)

188

Marie Brožová – Jan Černý

SOUPIS BIBLIOGRAFICKÝCH ZÁZNAMŮ REGIONÁLNÍ KNIHOVNY STÁTNÍHO OKRESNÍHO ARCHIVU V RAKOVNÍKU (3. část, O-Š) - O chmeli (červeňáku) v obvodu České tržnice na chmel v Rakovníku pěstovaném a v obchodu pod jménem „žatecký” známém. Rakovník, Česká tržnice na chmel 1886, 39 s. - O socialistické soutěži v zemědělství Středočeského kraje. Praha, KV KSČ, KNV, KVOS, rok vyd. neuveden, 12 s. - O socialistické soutěži v zemědělství Středočeského kraje. Praha, KV KSČ, KNV, KVOS, rok vyd. neuveden, 16 s. - Obce v číslech 1994. Rakovník, Okresní statistická správa Rakovník 1995, 48 s. - Obce v číslech. Rakovník, OO ČSÚ 1991, 76 s. - Občanská vybavenost. Školství. Kultura. Tělovýchova. Rakovník, OO ČSÚ 1984, 52 s. - Občanská vybavenost v okresním městě Rakovník. Rakovník, OO ČSÚ 1989, 26 s. - Občanská vybavenost v okresním městě Rakovník. Rakovník, OO ČSÚ 1990, 30 s. - Obec Kněževes pořádá na oslavu svého povýšení na městys dne 13. a 14. listopadu 1897 veřejnou slavnost. Kněževes, slavnostní výbor 1897, dvoulist. - Obecní zpravodaj Řevničov. Řevničov, OÚ v Řevničově 1995-2000. - Obnovené památky na okrese Rakovník. 1990-1996. Rakovník, RG 1997, 83 s. - Obraz. Grafika. Objekt. Výstava Vlastimila Černovského a Vladimíra Valeše. Rakovník, RG 1986, nestr. - Obyvatelstvu okresu rakovnického. Zpráva schůze starostů a předsedů obecních žňových komisí v okrese rakovnickém dne 23. srpna 1917 v Rakovníku. Rakovník, vydavatel neuveden 1917, 7 s. - Odboj na Slánsku a Novostrašecku v r. 1945. Zvláštní otisk ze Slánského obzoru. Slaný, Okresní rada osvětová ve Slaném 1946, 85 s. - Okres Rakovník. Rakovník, OkÚ a SOkA Rakovník 1996, 11 s. - Okres Rakovník. Rakovník, RG 1993, nestr. - Okres Rakovník. Rakovník, RG 1998, nestr. - Okres Rakovník. Místopisný a firemní průvodce. Kralovice, Reklama Fryček 1999, 23 s. - Okres Rakovník. Místopisný a firemní průvodce. Kralovice, Reklama Fryček 2001, 19 s. - Okres Rakovník. Panoramatická mapa. Rakovník, OkÚ Rakovník 1997, nestr. - Okres Rakovník. Samostatný otisk publikace „Chráněná území ČR 1 Střední Čechy” část okres Rakovník. Praha, Agentura ochrany přírody a krajiny České republiky 1996, 319 s. - Okres Rakovník. Turistické informace na rok 2001. Rakovník, OkÚ Rakovník 2000, skládanka.

189

- Okresní kolo PSL [přeboru sjezdového lyžování] a okresní přebor ve sjezdovém lyžování pro rok 1987. Rakovník, ONV Rakovník 1987, 4 s. - Okresní konference ČSŽ Rakovník 26. března 1977. Rakovník, OV ČSŽ Rakovník 1977, nestr. - Okresní konference Komunistické strany Československa v Rakovníku dne 7. a 8. března 1959. Rakovník, vydavatel neuveden, 1959, 12 s. - Okresní konference KSČ Rakovník, 9.-10. III. 1968. Rakovník, Komunistická strana Československa 1968, nestr. - Okresní konference zdravotních pracovníků v Rakovníku. Referáty z této konference. Rakovník, vydání neuvedeno, 80 s. - Okresní muzeum a galerie v Rakovníku. Rakovník, OMG 1980, skládanka. - Okresní národní výbor v Rakovníku na počest slavných výročí. Opatření pro zabezpečení oslav 30. výročí vyvrcholení národně osvobozeneckého boje našeho lidu a osvobození Československa sovětskou armádou na úseku národních výborů na okrese Rakovník. Rakovník, ONV Rakovník 1974, 27 s. - Okresní průmyslový podnik Rakovník 1949-1974. Rakovník, Okresní průmyslový podnik Rakovník 1974, 24 s. - Okresní soutěž zájmové umělecké činnosti v okrese Rakovník pro rok 1971-72. Rakovník, vydání neuvedeno, nestr. - Okresní spartakiáda v Rakovníku 7. a 8. června 1975. Rakovník, ČSTV 1975, nestr. - Okresní věstník pro politický okres rakovnický. Rakovník, OkÚ Rakovník 1929-1935. - Okresní zpravodaj Nové Strašecí. Nové Strašecí, ONV N. Strašecí 1950-1959. - Olláryová, Veronika: Člen KSČ Jaromír Vošahlík – pedagog, odbojář a diplomat. Seminární práce, Ústí nad Labem, Univerzita J. E. Purkyně v Ústí n. L. 2003, 16 s. - Olláryová, Veronika: Ing. Josef Hůla – ministr železnic v roce 1932, jeho osobnost a dílo. Seminární práce, Ústí nad Labem, Univerzita J. E. Purkyně Ústí n. L. 2003, 18 s. - Omáčka, Josef: Dvořákovo Stabat Mater. Krátký rozbor díla se stručným životopisem skladatelovým. Rakovník, Josef Novotný 1900, 10 s. - ONV v Rakovníku. Zpráva II. pololetního sjezdu Okresního národního výboru v Rakovníku 30. listopadu 1947. Rakovník, Václav Tuček 1947, 27 s. - Opočenský, Karel: Rakovník, kniha šachová I – dějiny Rakovníka; II – hra v šachy, rozbor mistrovských partií. Praha, Václav Petr 1941, 270 s. - Organisační statut Masarykovy čsl. obchodní akademie v Rakovníku. Rakovník, Masarykova čsl. obchodní akademie v Rakovníku 1938, 16 s. - Oslavy 20. výročí založení oddílu kopané. 1973-1993. Kroučová, TJ Sokol v Kroučové 1993, 12 s. - Oslavy století rakovnické reálky. Vzpomínky a projevy. Rakovník, Václav Tuček 1934, 121 s. - Osmý celostátní tenisový turnaj Rakovník 4.-6. srpna 1967. Vydání neuvedeno 1967, nestr. - Otevření dráhy Rakovník–Bečov–Bochov. Použit výstřižek Dráha rakovnicko-bečovsko-bochovská, Národní listy 1897, č. 177, nestr. - Otta, František: Továrna na mýdla a jedlé tuky v Rakovníku. K zájezdu novinářů 25. 9. 1934. Praha, Umělecká graf. reklama Jan Ziegloser [1934], 15 s. - Ovocné sady a školky Ing. Dr. Frant. Herlesa v Čisté u Rakovníka. Podzim 1930. Jaro 1931. Kralovice, Knihtiskárna F. Šrekra, rok vyd. neuveden, nestr. - P&G Rakona. Informace obyvatelstvu o rizicích vyplývajících z možnosti havárie skladovaných chemických látek ve společnosti Procter & Gamble – Rakona, a. s., Rakovník, RG 2002, leták. - Padesát let dívčí školy v Rakovníku. Rakovník, Akční výbor pro oslavy 50 let trvání dívčí školy 1936, 97 s. - Palivec, Viktor: Křivoklátsko. Praha, Středočeské nakladatelství a knihkupectví 1986, 184 s. - Památce Jana Růžičky, řídícího učitele v Křivoklátě (1841-1905). Soubor statí a vzpomínek. Praha, M. Bureš 1930, 68 s. - Památky a památná místa dělnického a komunistického hnutí ve Středočeském kraji. Turistická mapa. Praha, Středisko památkové péče a ochrany přírody Středočeského kraje 1972, 1 list. - Památky a příroda jako na dlani. Za kulturou, přírodou a historií do regionu Bohemia Centralis. Beroun, Bohemia Centralis 2003, skládanka.

190

- Památky okresu Plzeň-sever. Mariánská Týnice, Okresní vlastivědné muzeum v Mariánské Týnici 1971, nestr. - Památky revolučního hnutí Středočeského kraje – okres Rakovník. Soupis památek a památných míst dělnického a komunistického hnutí, protifašistického odboje a budovatelského úsilí na území Středočeského kraje. Praha, Středisko památkové péče a ochrany přírody Středočeského kraje 1973, 126 s. - Památná místa dělnického hnutí a protifašistického odboje na Rakovnicku. Rakovník, vydání neuvedeno, 33 s. - Památní listy. K slavnému odhalení pomníku Karla Egona od knížecích fürstenbergských úředníků a sluhů v Křivoklátě postaveného. Praha, vydavatel neuveden 1860, 16 s. - Památník Sokola podřipského v Novém Strašecí k oslavě dvacetiletého trvání spolku. 1869-1889. Louny, nákladem Sokola 1889, 71 s. - Památník J. Barranda. Průvodce OMG Rakovník. Rakovník, OMG, rok vyd. neuveden, nestr. - Památník k oslavě 60. výročí trvání Tělocvičné jednoty Sokol v Novém Strašecí. Nové Strašecí, redakční odbor slavnostního výboru 1929, 67 s. - Památník obce křivoklátské k oslavě 25letého jubilea obecního starosty křivoklátského pana Josefa Nitsche a k oslavě 25. ročnice trvání samostatného zřízení obecního 1864-1889 vydaný zastupitelstvem křivoklátským. Křivoklát, obecní zastupitelstvo Křivoklát 1889, 41 s. - Paměti rakovnické od r. 1425-1639. Ed. Josef Emler, Praha, Král. česká společnost nauk 1894, 43 s. - Pamětní list k uctění 100. narozenin ředitele Filipa Hyšmana. 1851-1922. Nové Strašecí, Sdružený komunální podnik ONV v N. Strašecí 1951, dvoulist. - Pamětní list o slavnostním předání hasičské stříkačky. Vydání neuvedeno 1948, nestr. - Pamětní síň Oty Pavla. Přívoz Branov. Rakovník, RG 1992, nestr. - Pamětní spis a seznam vystavovatelů. Pamětní spis vydán k 10letému výročí trvání strany živnostensko-obchodnické v Čisté a uspořádání Obvodové výstavky živnostensko-průmyslové a sjezdu živnostníků a obchodníků v Čisté ve dnech 9. a 10. června 1935. Čistá, Živnostensko-obchodnická strana v Čisté 1935, 25 s. - Paprsek. Časopis 2. ZŠ Rakovník. Rakovník, 2. ZŠ v Rakovníku 1978-1988. - Pasáková, Jana: Josef Šembera (1794-1866). Praha a památná místa Království českého v grafice a kresbách. Katalog výstavy díla J. Šembery (březen-květen 1995) v Muzeu hlavního města Prahy, uvedeny kresby z Rakovníka, Rakovnicka a Křivoklátska. Praha, Muzeum hlavního města Prahy 1995, nestr. - Patejdl, Antonín: Z dějin Kounova. Zvláštní otisk z věstníku Českého musea v Žatci Krajem Lučanů 1934, publikace č. 24, 27 s. - Pátek, Ferdinand: O bývalé knihovně v Nezabudicích u Křivoklátu. Vydání neuvedeno, 9 s. - Pátek, Fr. – Lom, Fr.: Vojtěch Šwippl. Předneseno v členské schůzi VI. odboru ČAZ dne 26. února 1932. Zvláštní otisk z časopisu Věstník ČAZ 8, 1932, s. 279-281. - Pavlíček, Tomáš: Působení JUDr. Aloise Pravoslava Trojana v Rakovníku (1857-1880). Rakovník, Gymnázium Zikmunda Wintra v Rakovníku 2002, 40 s. + 16 s. příl. - Pavlík, Marek: Vývoj spolkového života v Rakovníku v meziválečném období. Diplomová práce, České Budějovice, Jihočeská univerzita v Českých Budějovicích 1999, 121 s.+ 53 s. příl. - Pazderová, Alena: Soupis poddaných podle víry z roku 1651. Rakovnicko. Praha, SÚA v Praze 1996, 199 s. - Pechová, Irena: Život a dílo Dra Zikmunda Wintra. Katalog výstavy v Ústřední knihovně hlavního města Prahy. Duben a květen 1938. Rakovník, Společnost Zikmunda Wintra 1938, 31 s. - Pelc, Václav: Sklenná huť pode vsí Broumy ležící. Beroun, vydavatel neuveden 1951, 195 s. - Permon, národní podnik Křivoklát, závod Krušná Hora. Krušná Hora, Permon, n. p., rok vyd. neuveden, 12 volných listů. - Permon Roztoky. XI. ČSSR internacionálové. Roztoky, TJ Roztoky 1989, 11 s. - Permon, Nářadí, n. p., Praha, závod 020 Roztoky u Křivoklátu. Roztoky u Křivoklátu, Permon, n. p., 1973, 27 s. - Permoník – sportovní program. Roztoky u Křivoklátu, Permon, n. p., 1980, 12 s. - Petráček, Jiří: Obec Řevničov. Výroční zpráva 1999. Řevničov, OkÚ Rakovník 2000, 6 s.

191

- Petráčková, Aloisie: Krásy Novostrašecka slovem i obrazem. Nové Strašecí, Okresní osvětový sbor a Klub fotografů amatérů Rakovník 1933, 70 s. - Petráňová, Lydia: 60 let trvání Jednoty Rakovník. Rakovník, Lidové spotřební družstvo Jednoty 1970, 70 s. - Petrovický zpravodaj. Petrovice, MNV v Petrovicích 1962-1964. - Petříková, Šárka: Měšťanská beseda v Rakovníku 1850-1910. Seminární práce, Ústí nad Labem, Univerzita J. E. Purkyně v Ústí n. L. 2003, 27 s. + 9 s. příl. - Picko-Zásmucký, Fr.: Rakovník. Propagační příloha. Vydání neuvedeno, 8 s. - Písně a modlitby pro studující mládež vyšších reálných škol v Rakovníku. Rakovník, Knihkupectví Jana Fialy 1873, 123 s. - Pivovar Rakovník 1454-1979. 525 let trvání pivovaru. Rakovník, vydavatel neuveden 1979, 14 s. - Plán hlavních úkolů v zemědělství na vesnici v zimních období 1961/1962 na okrese Rakovník. Rakovník, ONV Rakovník, rok vyd. neuveden, 29 s. - Plán komplexních opatření na ochranu majetku v socialistickém vlastnictví, upevnění veřejného pořádku a omezování trestné činnosti v oblasti národních výborů v okrese Rakovník na léta 19771981. Vydání neuvedeno 1976, 44 s. - Plán komplexních opatření Okresního národního výboru v Rakovníku proti negativním jevům na léta 1987-1991. Rakovník, ONV v Rakovníku 1987, 19 s. - Plán kulturního rozvoje Středočeského kraje 1961-1965. Praha, KV KSČ a Středočeský krajský národní výbor 1961, 24 s. - Plán tematických úkolů pro zlepšovatele a vynálezce na okrese Rakovník 1964. Rakovník, OV KSČ a Okresní odborová rada v Rakovníku, rok vyd. neuveden, 27 s. - Plán tematických úkolů pro zlepšovatele a vynálezce na okrese Rakovník. Rakovník, Okresní rada Čs. vědecko-technické společnosti při okresní odborové radě 1965, 30 s. - Plemenářská práce v chovu skotu a prasat ve Středočeském kraji. Praha, Krajský plemenářský podnik 1974, 62 s. - Podaný, Václav: Místní národní výbor Všetaty. 650 let založení obce 1337-1987. Všetaty, MNV ve Všetatech 1987, 12 s. - Podkladové materiály pro jednání okresní konference ČSŽ Rakovník konané dne 3. února 1979 v Pavlíkově. Rakovník, OV ČSŽ v Rakovníku 1979, 23 s. - Podkladové materiály pro jednání okresní konference ČSŽ Rakovník, konané dne 27. března 1982 v Novém Strašecí. Rakovník, OO ČSÚ 1982, 24 s. - Podkladový materiál pro plenární zasedání ONV Rakovník. Rakovník, ONV v Rakovníku 1982, nestr. - Podlaha, Antonín: Soupis památek historických a uměleckých v politickém okresu kralovickém. Praha, Archeologická komise při České akademii císaře Františka Josefa v Praze 1912, 266 s. - Podmínky pro majitele žírového účtu při Okresní záložně hospodářské v Novém Strašecí. Nové Strašecí, vydavatel neuveden 1912, 6 s. - Podnikový zpravodaj. Rakovník, Okresní stavební podnik Rakovník 1968-1969. - Pochmanová, Kateřina: Středověké osídlení Rakovnicka pod vlivem manské soustavy hradu Křivoklátu. Diplomová práce. Plzeň, Západočeská univerzita v Plzni 2001, 74 s. + nestr. příl. - Policejní řád města Nového Strašecí. Nové Strašecí, město N. Strašecí 1939, 12 s. - Policejní řád pro král. město Rakovník, schválený v řádné poradě městského zastupitelstva dne 6. července 1892. Rakovník, město Rakovník 1893, 18 s. - Pomoc člověku v okrese Rakovník. O různých formách Sociální pomoci. Rakovník, Poradna pro rodinu a manželství 1994, 20 s. - Pomoc člověku v okrese Rakovník. O různých formách sociální pomoci. Rakovník, Poradna pro rodinu a manželství 1999, 24 s. - Pořad Čajového večera národní pomoci Strany národní jednoty v Rakovníku 4. března 1939, Sokolovna. Rakovník, vydavatel neuveden 1939, 8 s. - Povodí řeky Berounky. Plzeň, Ředitelství vodních toků Praha – Správa povodí Berounky v Plzni 1967, 59 s.

192

- Pozvání k prvnímu veřejnému cvičení župní hasičské jednoty pro okres Nové Strašecí a okolí. Tuchlovice, vydavatel neuveden 1893, nestr. - Pozvání k sedmému valnému sjezdu župní hasičské jednoty Podkožovské Žďár. Lány, vydavatel neuveden 1889, nestr. - Pozvání k slavnosti 25letého trvání pod protektorátem slav. zastupitelstva. Mšecké Žehrovice, vydavatel neuveden 1910, nestr. - Pozvání na oslavu dvacetiletého trvání hasičské župní jednoty Křivoklát. Lhota, vydavatel neuveden 1902, nestr. - Pozvánka na Slavnostní koncert pěveckých sborů Středočeského kraje v rámci krajského festivalu zájmové umělecké činnosti při příležitosti oslav 110. výročí založení pěveckého sboru Václav v Čisté u Rakovníka 30. června 1974. Vydání neuvedeno, 1 dvoulist. - Pozvánka na soubornou výstavu obrazů akad. malíře Vladimíra Váchy u příležitosti životního jubilea 80 let. 21. března – 11. dubna 1982. Rakovník, OMG 1982, 2 dvoulisty. - Pracovní řád platný pro doly na Rakovnicku a Slánsku. Vydání neuvedeno, 12 s. - Praktické pokyny pro funkcionáře národních výborů okresu Rakovník. Plánování a financování. Rakovník, ONV Rakovník 1964, 49 s. - Praktické pokyny pro funkcionáře národních výborů okresu Rakovník. Plánování rozvoje obcí. Rakovník, ONV Rakovník 1977, 60 s. - Praktické pokyny pro funkcionáře národních výborů okresu Rakovník. Plánování rozvoje obcí. Rakovník, ONV Rakovník 1972, 31 s. - Pravidla slavné bulky dle Klicperova ustanovení na sjezdu českých bulkářů v Rakovníku dne 26. června 1893 opravená a doplněná. Rakovník, Fr. Příhoda 1893, 15 s. - Pražák & CIE Praha – Rakovník. Vydání neuvedeno, nestr. - Pro lepší budoucnost Rakovníka. Rakovník, Výkonný výbor čsl. strany národně socialistické 1938, nestr. - Pro šťastný zítřek zemědělské mládeže. Rakovník, ONV v Rakovníku, rok vyd. neuveden, 16 s. - Pro zdraví lidu! Zprávy o činnosti soc. humánních korporací v Rakovníku za první desetiletí republiky. Rakovník, Sociálně humánní korporace 1929, 15 s. - Prodej státních bytů do osobního vlastnictví. Rakovník, ONV v Rakovníku 1979, 74 s. - Program jezdeckých dnů. Ruda, 16. a 17. července 1983. Lány, Školní zemědělský podnik – Vysoká škola zemědělská 1983, nestr. - Program jezdeckých dnů. Ruda, 6. a 7. června 1987. Lány, Školní zemědělský podnik – Vysoká škola zemědělská 1983, nestr. - Program obvodní slavnosti u příležitosti odhalení pamětní desky Frant. Hlaváčkovi pořádané čsl. sociální demokracií v Řevničově v neděli dne 6. července 1947. Vydání neuvedeno 1947, nestr. - Program rozvoje kulturně výchovné činnosti v okrese Rakovník do roku 1976. Rakovník, OKS v Rakovníku 1976, 13 s. - Program velkého leteckého dne, pořádaného pod protektorátem pana senátora Čeňka Vaněčka, starosty města – Ústředím Masarykovy letecké ligy a místní skupinou MLL v Rakovníku v neděli dne 21. 9. 1930 na provisorním letišti zřízeném na měst. lukách u Zákonova mlýna u Senomat. Rakovník, vydavatel neuveden 1930, nestr. - Program XIII. ročníku závodu do vrchu v Křivoklátě dne 24. září 1988. Rakovník, TJ Lokomotiva v Rakovníku 1988, nestr. - Program. II. Rakovnický okruh. Rychlostní závod motocyklů a exhibiční jízda závodních automobilů 9. září 1951 v rámci Dne horníků. Rakovník, Autoklub Rakovník 1951, nestr. - Procházka, Karel: O dětech na Novostrašecku. Praha, V. Kotrba 1901, 42 s. - Procházka, Karel: Stochov. Legendární rodiště sv. Václava. Praha, V. Kotrba 1902, 16 s. - Projekce obyvatelstva do roku 2000, okres Rakovník. Rakovník, OO ČSÚ 1982, 21 s. - Prověrka hospodaření JZD Kněževes. Rakovník, vydání neuvedeno, 11 s. - Průkopník. Věstník Všeobecného konsumního a výrobního družstva Budoucnost v Rakovníku. Rakovník, Josef Klátil 1932-1934. - Průvodce Rakovnickem. Plzeň, Eurowerlag, spol. s r. o., rok vyd. neuveden, 27 s.

193

- První rok Městské hudební školy v Rakovníku 1939-1940. Rakovník, Kuratorium městské hudební školy v Rakovníku 1940, nestr. - Přebor ČSSR – celostátní finále Středoškolských her v odbíjené dorostenců a dorostenek pro rok 1978. Rakovník, vydavatel neuveden 1978, 16 s. - Předběžné výsledky sčítání lidu, domů a bytů k 1. 3. 2001. Středočeský kraj – okres Rakovník. Praha, Český statistický úřad 2001, 44 s. - Předvolební informace. Metodické pokyny na pomoc předvolební kampani 1971. Rakovník, OKS Rakovník 1971, nestr. - Předvolební zpravodaj. Metodické pokyny na pomoc předvolební kampani. Rakovník, OKS Rakovník 1976-1981. - Přehled činnosti Okresního sboru osvětového v Rakovníce v prvním desetiletí naší samostatnosti. Rakovník, Okresní osvětový sbor v Rakovníku 1928, 24 s. - Přehled měst a obcí politického okresu rakovnického dle výsledku sčítání lidu ze dne 31. prosince 1910. Rakovník, F. Příhoda 1911, nestr. - Přehled o činnosti lidového spotřebního družstva Jednoty Rakovník. Rakovník, vydavatel neuveden 1974, 34 s. - Přemyslovský lovecký Hvozd. Praha, Tvorba 1996, skládanka. - Přírodní park Džbán. Louny, Kladno, Rakovník, okresní úřady [2000], nestr. - Přírodní rezervace U Eremita. Dřeviny CHKO Křivoklátska. Průvodce po naučné stezce. Praha, Správa chráněných krajinných oblastí ČR a Lesy České republiky, s. p., 2003, 23 s. - RA SPORT. Rakovnický sportovní týdeník. Rakovník, Raport 1994, nestr. - Rabas, Václav: Cestou. Stati a zápisy. Praha, Nakl. československých výtvarných umělců 1958, 173 s. - Rabas, Václav: Červené housličky. Vydání neuvedeno, 1 list. - Rabas, Václav: Václav Rabas – malíř očima své ženy, dětí a hospodyně. Rakovník, RG 1995, 117 s. - Rabas, Václav: Václav Rabas 1953. Výstava akvarelů a štětcových kreseb tuší, uspořádaná pod záštitou náměstka předsedy vlády Václava Kopeckého. Praha, Umělecká beseda 1953, nestr. - Rabas, Václav: Václav Rabas svému kraji. Výběr obrazů ze západních Čech (1929-1938). Alšova síň Umělecké besedy. Od 12. listopadu do 4. prosince 1938, vydání neuvedeno, 1 dvoulist. - Rabas, Václav: Václav Rabas. Dvanáct reprodukcí na dopisnicích. Praha, Umělecká beseda 1938, nestr. - Rabas, Václav: Václav Rabas. Obrazy z let 1938-45. Výběr reprodukcí obrazů a kreseb z výstavy 60 let Václava Rabasa v Alšově síni Umělecké besedy 13. 11.-31. 12. 1945 s texty Zdeňka Balaše a dalších. Praha, vydavatel neuveden 1945, 34 s. - Rabas, Václav: Výstava obrazového cyklu Chleba. 17. březen-14. duben 1940, Stará pošta v Rakovníku. Rakovník, vydavatel neuveden 1940, nestr. - Ráček. Zpravodaj Okresního domu pionýrů a mládeže v Rakovníku. Rakovník, ODPM v Rakovníku 1987-1989. - Račková, Nataša: Rakovnicko v letech 1938-1945. Důsledky nacistické okupace a průběh národně osvobozeneckého protifašistického zápasu. Diplomová práce. Praha, Filozofická fakulta Univerzity Karlovy v Praze 1987, strojopis, 157 s. - Rada, Oldřich: Krakovec. Praha, Středisko státní památkové péče a ochrany přírody Středočeského kraje, rok vyd. neuveden, nestr. - Radnice. Rakovník, Městský úřad v Rakovníku 1995-2004. - RAKO. 120 let keramické výroby. 1883-2003. Rakovník, vydavatel neuveden, 2003, nestr. - Rako III. Propagační materiál. Vydání neuvedeno, nestr. - Rakofórum. Rakovník, Koordinační centrum Občanského fóra v Rakovníku 1990, nestr. - Rakona 1875-1975. 100 let péče o hygienu, čistotu, zdraví a krásu. Rakovník, Rakona 1975, nestr. - Rakona 1875-1975. 30. výročí osvobození naší vlasti sovětskou armádou. 100 let tradice. Rakovník, Rakona 1975, nestr. - Rakonitzer Kreis. (Rakovnický kraj). Vydání neuvedeno, 48 s.

194

- Rakonitzer Schamottewaren, Mosaikplatten und Ofenfabrik Rakonitz (Böhmen). Vydání neuvedeno, nestr. - Rako-Poštorná. Katalog výrobků Rakovnických keramických závodů-Poštorná. Vydání neuvedeno, nestr. - Rakovnická regionální revue 1968/1969. Rakovník, ONV Rakovník 1968-69. - Rakovnická křižovatka. Závodní časopis rakovnických železničářů. Rakovník, ROH žel. stanice 1950-1952. - Rakovnická mládež. Rakovník, YMKA 1930, 16 s. - Rakovnické keramické závody, n. p., Rakovník. 1883-1983. 100 let tradice – 100 let poctivé práce – 100 let trvání Rakovnických keramických závodů. Rakovník, RKZ 1983, nestr. - Rakovnické keramické závody. Rakovník, podnikové ředitelství RKZ 1977-1990. - Rakovnické keramické závody, a. s., Rakovník. Výroční zpráva 1997. Rakovník, RKZ 1998, 69 s. - Rakovnické listy. Nové Strašecí, Jiří Červenka 1994-1996. - Rakovnické preludium. Vydání neuvedeno, nestr. - Rakovnicko. Vydání neuvedeno, nestr. - Rakovnicko. Praha, Pressfoto, rok vyd. neuveden, 1 list. - Rakovnicko. 1938. 1945-1985. Soubor dokumentů k 40. výročí osvobození Československa sovětskou armádou. Rakovník, Dům politické výchovy OV KSČ 1984, nestr. - Rakovnicko. Kraj kulturních památek a rekreace. Kraj historie, kultury a romantické přírody. Praha, Adjust Art, spol. s. r. o., 2002, skládanka. - Rakovnicko. Oblastní studie 1966. Rakovník, ONV Rakovník 1966, 28 s. - Rakovnicko. Sborník okresu Rakovník. Rakovník, ONV Rakovník, rok vyd. neuveden, 106 s. - Rakovnicko. Soubor fotografií. Praha, Pressfoto, rok vyd. neuveden, nestr. - Rakovnicko a Křivoklátsko [různé články]. Rakovník, ONV Rakovník 1969, nestr. - Rakovnicko Kalvodovi [krajinář Alois Kalvoda]. Samostatná příloha týdeníku Rakovnicko roč.1, 1914, č. 8-9, 8 s. - Rakovnický historický sborník. Rakovník, SOkA Rakovník 2000-2003. - Rakovnický kulturní měsíčník. Rakovník, Městská osvětová beseda v Rakovníku 1964, 9 s. - Rakovnický pohár 7. května 1978. IV. ročník. Rakovník, TJ Lokomotiva Rakovník 1978, nestr. - Rakovnický salon. Rakovník, SPU a MOS v Rakovníku 1940-1981. - Rakovnický TOS. Závodní časopis. Rakovník, základní organizace KSČ, ZO ROH, ČSM v Rakovníku 1953-1955. - Rakovník 1:10 000, Lužná u Rakovníka 1:15 000. Plán města. Praha, vyd. Žaket 2002, skládanka. - Rakovník – historické pohlednice 1910-1930. Soubor šesti fotografií podle původních negativů autorů. Rakovník, vydání neuvedeno, nestr. - Rakovník – město na přelomu tisíciletí. Rakovník, RG 1999, nestr. - Rakovník 1962. Rakovník, ONV Rakovník, rok vyd. neuveden, nestr. - Rakovník bratří Burianů 1988. Rakovník, OKS Rakovník 1988, nestr. - Rakovník bratří Burianů 1989. Programový sborník 2. ročníku pěveckého festivalu Rakovník bratří Burianů 1989. Rakovník, OKS 1989, nestr. - Rakovník bratří Burianů 1990. Programový sborník 3. ročníku pěveckého festivalu Rakovník bratří Burianů 1990. Rakovník, OKS 1990, nestr. - Rakovník dneška. Praha, vydavatel neuveden 1934, nestr. - Rakovník. Beroun, Bohemia Centralis 2001, skládanka. - Rakovník. Rakovník, vydání neuvedeno, skládanka. - Rakovník. Rakovník, vydání neuvedeno, nestr. - Rakovník. Rakovník, vydavatel neuveden 1936, nestr. - Rakovník [různé články]. Praha, Bursovní Kurýr 1942, s. 5-14. - Rakovník [různé články]. Lidové noviny 11. 5. 1941, s. 9-12. - Rakovník. K II. sjezdu slánské župy Čs obce legionářské. Příloha listu Národní osvobození 1926, č. 161, s. 9-12. - Rakovník. Královské město. Beroun, Bohemia Centralis 2001, skládanka.

195

- Rakovník. Město historie a kulturní tradice. Město průmyslu a zemědělství. Program divadelního představení souboru Tyl v Rakovníku, Jan Drda: Dalskabáty, Hříšná ves aneb Zapomenutý čert. Rakovník, vydavatel neuveden 1960, skládanka. - Rakovník. Město historie a kulturní tradice. Město průmyslu a zemědělství. Rakovník, vydavatel neuveden [1959], skládanka. - Rakovník. Město historie a kulturní tradice. Město průmyslu a zemědělství. Program divadelního představení souboru Tyl v Rakovníku, Jaroslav Langer: Případ malíře Gunthera. Rakovník, vydavatel neuveden 1965, skládanka. - Rakovník. Příloha k časopisu Národ a Národní listy ze dne 11. srpna 1928. Vydání neuvedeno 1928, 10 s. - Rakovník – Slaný – Louny. Praha, vydavatel neuveden 1928, nestr. - Ratt, Adolf: Der dreissigjährige Krieg und die vorausgehende Zeit der Reformation. Heimatgeschichte der Stadt Podersam. Podersam, vydavatel neuveden 1944, 101 s. - Razím, Vladislav: K počátkům města Rakovníka. K problematice středověkého vesnického urbanismu ve středních Čechách. Památky středních Čech 7, 1993, č. 3, nestr. - Razím, Vladislav: Krakovec. Praha, Památkový ústav středních Čech v Praze 1997, nestr. - Razím, Vladislav: Několik poznámek ke stavební podobě hradu Krakovce. Vydání neuvedeno 1982, s. 80-87. - Razím, Vladislav: Nové poznatky z opravy Křivoklátu, východní část horního hradu. Průzkumy památek I/1994, s. 55-76. - Razím, Vladislav: Pražská a Vysoká brána městského opevnění v Rakovníku. Rakovník, RG 1991, nestr. - Razím, Vladislav: Rakovník. Přehled dějin. Procházka za památkami. Rakovník, RG 1995, nestr. - Razím, Vladislav: Středověké opevnění města Rakovníka. K problematice vývoje městského půdorysu. Vydání neuvedeno 1984, s. 84-94. - Razím, Vladislav: Vzpomínky na starý Rakovník. Rakovník, RG 1994, 144 s. - Regionální revue Rakovnicka. Rakovník, OKS, OMG a Okresní knihovna v Rakovníku 19901991. - Rejstřík ke knize Františka Levého „Dějiny královského města Rakovníka”. 1983, 24 s., strojopis. - Rekonstrukce Tylova divadla v Rakovníku 1998-1999. Rakovník, Městský úřad v Rakovníku 2000, 20 s. - Renner, Jan: Bitva u Rakovníka 1620. Praha, Kruh pro studium čs. dějin vojenských při vědeckém ústavu vojenském v Praze 1935, 16 s. - Renner, Jan: Dějiny řádu karmelitánského v Rakovníce. Rakovník, MS, rok vyd neuveden, 55 s. - Renner, Jan: Dějiny Židů na Rakovnicku. Rakovník, MS 1937, 118 s. - Renner, Jan: Historie a soupis archivu královského města Rakovníka. Rakovník, MS 1937, 48 s. - Renner, Jan: Historie městského muzea a průvodce jeho sbírkami. Rakovník, Spořitelna rakovnická 1940, 60 s. - Renner, Jan: Hřbitovní kostel Nejsvětější Trojice. Rakovník, MS 1930, 31 s. - Renner, Jan: Kamenné památky. Rakovník, vydavatel neuveden 1938, 32 s. - Renner, Jan: Knihy černé královského města Rakovníka. Rakovník, MS 1927, 80 s. - Renner, Jan: Mariánské sousoší v Rakovníce. Rakovník, Okresní vedení Národního souručenství 1941, 30 s. - Renner, Jan: Nejstarší kronika král. města Rakovníka. 1425-1800. Rakovník, MS 166 s. - Renner, Jan: Pečetidla, pečeti a znak královského města Rakovníka. Rakovník, MNV v Rakovníku 1946, 26 s. - Renner, Jan: Popis politického a školního okresu rakovnického. Rakovník, nákl. vlastním 1902, 388 s. - Renner, Jan: Průvodce Křivoklátskem a Rakovnickem se 22 ilustracemi a nově zpracovanou mapou okresů. Rakovník, nákl. vlastním 1908, 82 s. - Renner, Jan: Průvodce Křivoklátskem a Rakovnickem. Rakovník, Čs. klub turistů 1926, 68 s. - Renner, Jan: Rakovnické dláždění. Místo vyd. neuvedeno, nákl. vlastním 1930, 22 s.

196

- Renner, Jan: Rakovnické pivovarnictví od nejstarších dob až do konce XVIII. století. 332 s., kopie strojopisu. - Renner, Jan: Rakovník XIX. století. Rakovník, MS 1931, 165 s. - Renner, Jan: Rakovník XVI. století za stavebního rozmachu. Rakovník, MS 1933, 148 s. - Renner, Jan: Rakovník. Rakovník, Klub čsl. turistů 1929, 36 s. - Renner, Jan: Sto let městské knihovny v Rakovníku. Příloha k Národním listům 1941, č. 61, s. 1. - Renner, Jan : Stručný popis politického a školního okresu rakovnického. Rakovník, Knihkupectví F. Příhody 1905, 10 s. - Repertoárový list LUT [lidová umělecká tvořivost]. Rakovník, Okresní osvětový dům v Rakovníku 1960, nestr. - RKZ 21. 11. 1978 stranicko-ekonomická konference. Rakovník, celozávodní výbor KSČ RKZ v Rakovníku 1978, nestr. - Ročenka 1967-71 okres Rakovník. Rakovník, vydavatel neuveden, 1971, 151 s. - Ročenka občanské záložny v Čisté 1937. Praha, Svaz záložen 1937, 64 s. - Ročenka Okresní hospodářské záložny v Rakovníku za rok 1915. Rakovník, nákl. vlastním 1916, 32 s. - Roční zpráva Masarykovy obchodní akademie v Rakovníku. Rakovník, Veřejná obchodní škola, Masarykova obchodní akademie v Rakovníku 1919-1948, nestr. - Roční zpráva veřejné odborné školy pro ženská povolání v Rakovníku. Rakovník, Veřejná obchodní škola v Rakovníku 1929-1939, nestr. - Rodné lány. Neodvislý týdeník pro politickou výchovu a hájení zájmů zemědělských, středostavovských a národních. Rakovník, Rolnické tiskařské družstvo 1920. - Rodokmen rodiny Linhartů v Rakovníku. Vydání neuvedeno, 8 s. - Rotport, Miloslav: Klub českých turistů 1912-1997. 85 let Klubu českých turistů v Rakovníku. Rakovník, Klub čsl. turistů 1997, 40 s. - Rott, Wenzel: Der politische Bezirk Podersam (Gerichtsbezirke Podersam und Jechnitz). Podersam, Verlag des Bezirkslehrerverreines 1902, 918 s. - Royt, Jan – Šmídová, Lenka: Drobná devoční grafika. Rakovník, OM a RG 1995, 62 s. - Rozbor bytové výstavby v okrese Rakovník. Rakovník, OO ČSÚ 1986, 47 s. - Rozbor činnosti a hospodaření JZD Javorna Čistá, Břežany 1966. Čistá, JZD Javorna v Čisté 1967, 35 s. - Rozbor činnosti a hospodaření JZD Javorna Čistá, Břežany za rok 1967. Čistá, JZD Javorna v Čisté 1968, 30 s. - Rozbor činnosti lidových knihoven na okrese Rakovník za rok 1976. Rakovník, Okresní knihovna Rakovník 1977, 61 s. - Rozbor činnosti lidových knihoven okresu Rakovník za rok 1986. Rakovník, Okresní knihovna Rakovník 1986, 17 s. - Rozbor hospodaření JZD Dukla Kolešovice za rok 1983. Kolešovice, JZD Dukla v Kolešovicích 1984, nestr. - Rozbor hospodaření JZD Vítězný únor Řevničov za rok 1976. Řevničov, JZD Vítězný únor v Řevničově 1977, nestr. - Rozbor hospodaření JZD Vítězný únor Řevničov za rok 1979. Řevničov, JZD Vítězný únor v Řevničově 1979, nestr. - Rozbor hospodaření JZD ČSP [čs.-sovětského přátelství] Javorna Čistá za rok 1976. Čistá, JZD Javorna v Čisté 1977, 24 s. - Rozbor hospodaření JZD ČSP Javorna Čistá za rok 1977. Čistá, JZD Javorna v Čisté 1978, 30 s. - Rozbor hospodaření JZD ČSP Javorna Čistá za rok 1978. Čistá, JZD Javorna v Čisté 1979, 27 s. - Rozbor hospodaření JZD ČSP Javorna Čistá za rok 1979. Čistá, JZD Javorna v Čisté 1980, 25 s. - Rozbor hospodaření JZD ČSP Javorna Čistá za rok 1982. Čistá, JZD Javorna v Čisté 1983, 36 s. - Rozbor hospodaření JZD ČSP Javorna Čistá za rok 1984. Čistá, JZD Javorna v Čisté 1985, 34 s. - Rozbor hospodaření JZD Javorna 1970 – 15 let. Čistá, JZD Javorna v Čisté 1971, 42 s. - Rozbor hospodaření JZD Javorna Čistá, Břežany za rok 1971. Čistá, JZD Javorna v Čisté 1972, 33 s.

197

- Rozbor hospodaření JZD Javorna družstvo československo-sovětského přátelství Čistá za rok 1975. Čistá, JZD Javorna v Čisté 1976, 17 s. - Rozbor hospodaření JZD Javorna družstvo československo-sovětského přátelství Čistá, Břežany za rok 1972. Čistá, JZD Javorna v Čisté 1973, 27 s. - Rozbor hospodaření JZD Javorna družstvo československo-sovětského přátelství Čistá, Břežany za rok 1973. Čistá, JZD Javorna v Čisté 1974, 24 s. - Rozbor hospodaření JZD Javorna družstvo československo-sovětského přátelství Čistá, Břežany. Čistá, JZD Javorna v Čisté 1975, 25 s. - Rozbor hospodaření JZD Javorna Čistá, Břežany 1969. Čistá, JZD Javorna v Čisté 1970, 37 s. - Rozbor hospodaření JZD Javorna Čistá, Břežany za rok 1968. Čistá, JZD Javorna v Čisté 1969, 42 s. - Rozbor sčítání lidu, domů a bytů 1980 za město Rakovník. Rakovník, OO ČSÚ 1982, 22 s. - Rozbory. Sčítání lidu, domů a bytů 1980. Rakovník, OO ČSÚ 1981, 23 s. - Rozbory. Stručná analýza předběžných výsledků Sčítání lidu, domů a bytů 1991. Rakovník, OO ČSÚ 1991, 48 s. - Rozbory. Za rok 1971-1975. Rakovník, OO ČSÚ 1971-1975, 234 s. - Rozbory. Za rok 1975. Rakovník, OO ČSÚ 1975, 199 s. - Rozbory. Za rok 1976. Rakovník, OO ČSÚ 1977, 71 s. - Rozbory. Za rok 1976-1981. Rakovník, OO ČSÚ 1983, 44 s. - Rozbory. Za rok 1976-1982. Rakovník, OO ČSÚ 1976-1982, 255 s. - Rozbory. Za rok 1977. Rakovník, OO ČSÚ 1977, 211 s. - Rozbory. Za rok 1978. Rakovník, OO ČSÚ 1978, 212 s. - Rozbory. Za rok 1979. Rakovník, OO ČSÚ 1979, 245 s. - Rozbory. Za rok 1980. Rakovník, OO ČSÚ 1984, 59 s. - Rozbory. Za rok 1980-1982. Rakovník, OO ČSÚ 1982, 35 s. - Rozbory. Za rok 1980-1983. Rakovník, OO ČSÚ 1984, 41s. - Rozbory. Za rok 1981. Rakovník, OO ČSÚ 1983, 81 s. - Rozhledy z Rakovnicka, Křivoklátska, Novostrašecka a Kralovicka. List věnovaný otázkám národním, státoprávním, hospodářským a sociálním. Rakovník, J. Bašek 1906-1910. - Rozkošná, Blanka: Židé na Rakovnicku. Rakovník 1995, 66 s., strojopis. - Rozpracování okresní a krajské konference KSČ v souladu se závěry 11. plenárního zasedání ÚV KSČ do činnosti ONV, MěNV a MNV okresu Rakovník. Rakovník, ONV Rakovník 1978, 36 s. - Roztocké listy. Občasník Obecního úřadu Roztoky. Roztoky, OÚ v Roztokách 1992-2001. - Rozvoj okresního města Rakovníka v letech 1975-1979. Rakovník, OO ČSÚ 1980, 41 s. - Rozvoj okresu Rakovník 1981-1985. Rakovník, OO ČSÚ 1986, 46 s. - Rozvoj okresu Rakovník v letech 1960-1984. Rakovník, OO ČSÚ 1985, 63 s. - Rozvoj veřejných vodovodů k r. 2000. Směrný vodohospodářský plán povodí dolního Labe. Praha, Kartografie, n. p., 1976, 1 list. - Rukověť dopisovatele. Rakovník, Dům politické výchovy 1975, 13 s. - Rynholecký zpravodaj. Rynholec, osvětová beseda a MNV v Rynholci 1967-1973. - Řád, kterým se stanoví opatření v příčině ohně pro královské město Rakovník a instrukce pro požární komisaře. Rakovník, obec Rakovník 1896, 15 s. - Řeč posl. Dra Jos. Herolda „O české otázce”, pronesená v sněmovně poslanců dne 19. prosince 1907. Praha, Politický spolek 1907, 28 s. - Řevničovský zpravodaj. Řevničov, MNV v Řevničově 1985-1990. - Řevničovský zpravodaj. Občasník Obecního úřadu Řevničov. Řevničov, OÚ v Řevničově 20002001. - SA [Socialistická akademie] program 1975-1976. Rakovník, Okresní výbor Socialistické akademie 1975, 63 s. - Sábl, Václav: Daliborovy Kozojedy a hrad Dřeváč. Z jejich nejstarších dějin. Nové Strašecí, Vlastivědné muzeum v N. Strašecí 1973, 112 s.

198

- Sábl, Václav: Pět let společné práce JZD Vítězný únor Řevničov 1975-1980. Řevničov, JZD Vítězný únor v Řevničově 1980, 60 s. - Sacher, Paul: Eine Sundlandsfahrt im Jubeljahre. Eger, Egerland 1925, 182 s. - Sallač, Karel: Památník k oslavě jubilea pětadvacetileté činnosti okresního zastupitelstva křivoklátského 1865-1890. Křivoklát, OkZ v Křivoklátě 1890, 130 s. - Sborník ekonomického školství v Rakovníku. Vydáno k výročí 68 let od založení obchodní školy, 50 let od zřízení obchodní akademie, 27 let od zřízení ekonomické školy. Praha, Merkur 1987, nestr. - Sborník ke 100. výročí budovy školy v Novém Strašecí. 1897-1997. Nové Strašecí, ZŠ J. A. Komenského v N. Strašecí 1997, 22 s. - Sborník ke 100. výročí založení 1. základní školy v Rakovníku. 1895-1995. Rakovník, 1. ZŠ v Rakovníku 1995, 18 s. - Sborník podbořansko-žlutický. Kralovice, vydavatel neuveden 1923/24, 206 s. - Sborník Rakovnicka. Dokumenty k regionální vlastivědě. Rakovník, Okresní pedagogické středisko Rakovník 1965. - Sborník Rakovník. Rakovník, vydavatel neuveden 1923-1924. - Sborník reálka-gymnázium 1833-1983. Rakovník, ředitelství gymnázia a Sdružení rodičů a přátel školy 1983, 151 s. - Sborník referátů Ekoprogram Rakovník 1982. Rakovník, vydavatel neuveden 1982, 163 s. - Sčítání 1980. Rakovník, Dům politické výchovy OV KSČ 1981, nestr. - Sčítání lidu, domů a bytů 1970. Rakovník, OO ČSÚ 1974, 135 s. - Sčítání lidu, domů a bytů 1. 11. 1980. Přehled základních údajů za obce, části obcí a základní sídelní jednotky. Středočeský kraj – okres Rakovník. Praha, Federální statistický úřad a ČSÚ 1981, 80 s. - Sčítání lidu, domů a bytů 1. 11. 1980. Souhrny tabulek za obce a základní sídelní jednotky podle střediskovosti, sídelních typů a velikostních skupin. Středočeský kraj – okres Rakovník. Praha, Federální statistický úřad a ČSÚ 1981, 58 s. - Sčítání lidu, domů a bytů 1. 11. 1980. Údaje za obyvatelstvo, domy, byty a domácnosti. Středočeský kraj – okres Rakovník. Praha, Federální statistický úřad a ČSÚ 1981, 214 s. - Sčítání lidu, domů a bytů k 1. 11.1980 za okres Rakovník. Rakovník, OO ČSÚ 1982, 137 s. - Sčítání lidu, domů a bytů 1991, okres Rakovník. Rakovník, Okresní statistická správa 1992, 174 s. - Sedláček, August: Hrad Krakovec. Se článkem Ant. Cechnera: Situace a stavba hradu Krakovce. Praha, SPS 1914, 32 s. - Sedláček, Vojtěch: Vojtěch Sedláček – grafika. [Výstava] září-prosinec 1982. Rakovník, RG 1982, 4 s. - Sedm hubených let pozemkové reformy. Jak vypadá žeň pozemkové reformy na fürstenbergských statcích na Křivoklátsku. Svoboda 35, 1925, č. 104, 1 s. - Sedm let práce národohospodářské na Rakovnicku. Rakovník 1904 [?], 8 s. - Sedmá řádná valná hromada akcionářů místní dráhy Rakovník–Bečov–Bochov. Svolaná na den 6. června 1914. Praha, Král. česká zemská účtárna 1914, nestr. - Seznam a stručný popis ovocných druhů a jejich odrůd z velkých pokusných sadů a školek Ing. Dr. Frant. Herlesa v Čisté u Rakovníka. Vydání neuvedeno, 32 s. - Seznam kursů a cyklů Zemědělské lidové university Středočeského kraje 1961-1962. Praha, Zem. odbor KNV, rok vyd. neuveden, 12 s. - Seznam květeny Rakovnicka. Rakovník, okrašlovací spolek v Rakovníku 1944, 17 s. - Seznam nemovitých památek okresu Rakovník. Rakovník, ONV Rakovník, rok vyd. neuveden, nestr. - Schleyder, Karel: Něco z mých pamětí. Košice, Volné vydavatelské sdružení 1923, 158 s. - Schwarz, B.: Dějiny památného hradu Krakovce u Rakovníka v Čechách. Rakovník, Knihtiskárna Karla Novotného 1929, 6 s. - Signální informace. Rakovník, OO ČSÚ 1977, nestr. - Síně tradic v okrese Rakovník. Rakovník, OKS Rakovník 1987, 37 s.

199

- Sixt z Ottersdorfu: O pokoření stavu městského léta 1547. Praha, Melantrich, rok vyd. neuveden, 34 s. - Skalická, Eva: Šlechtické rody na Rakovnicku. Rakovník, RG 1998, 144 s. - Skalický, Luděk: Studie územního plánu venkovského sídla a příměstské oblasti (Ruda, okres Rakovník). Diplomová práce. Praha, Vysoká škola zemědělská v Praze 1982, 50 s. + fot. příl. - Sklenář, Jaroslav: Městečko Čistá a okolí. Rakovník, OM 1999, 336 s. - Skoupý, Otakar: Sociální a náboženské poměry v kraji rakovnickém v polovici XVII. stol. Vydání neuvedeno, 35 s. - Skrejáček. Skryje, MNV ve Skryjích 1977. - Skryje. Rakovník, RG 1999, skládanka. - Skryjské listy. Skryje, MNV ve Skryjích 1979-1981. - Slabce. Slabce, OÚ ve Slabcích 1997, 8 pohlednic. - Slánský obzor. Věstník Muzejního spolku. Slaný, musejní spolek ve Slaném 1896-2002. - Slavík, Bedřich: Jaroslav Maria. Rakovník, SPU 1940, 25 s. - Slavnost černého a zeleného zlata Rakovnicka. Rakovník, vydavatel neuveden 1960, nestr. - Slavnostní list vydaný u příležitosti II. krajského sjezdu „Krakovce”, spolku akademiků západních Čech, péčí téhož. Rakovník, Akademický spolek Krakovec 1903, 14 s. - Služební řád pro cestáře na okresních silnicích v okresu novostrašeckém. Okresní výbor Nové Strašecí 1912, 68 s. - Směleji uplatňovat velkovýrobní technologii sklizně obilovin. Rakovník, OV KSČ a ONV Rakovník 1962, 11 s. - Směrnice rady Středočeského krajského národního výboru a předsednictva Krajské odborové rady Středočeského kraje o organizování, řízení a hodnocení socialistického soutěžení v kraji pro rok 1962. Praha, vydání neuvedeno, 16 s. - Smetana, Jan: Zasloužilý umělec Jan Smetana. Výběr z malířského a grafického díla z let 19421948. Malá síň duben-květen 1983. Rakovník, RG 1983, 1 dvoulist. - Smetana, Vojtěch: Několik poznámek o kamenouhelném útvaru v okolí Rakovníka. Zvláštní otisk z Vědy přírodní 3, rok vyd. neuveden, 4 s. - Smetana, Vojtěch: Příspěvek k seznání třetihorního útvaru na Rakovnicku. Praha, Královská česká společnost nauk 1915, 13 s. - Smetana, Vojtěch: Zpráva o mapování listu Podbořany-Rakovník v roce 1927 – okolí Žihle. Praha, Státní geologický ústav 1927, s. 429-452. - Smutná píseň o té velké pohromě která se dne 10. VI. udála. Místo vyd. neuvedeno, nákl. vlastním 1908, 4 s. - Smýkal, Radim: Městská hudební škola – Lidová škola umění v Rakovníku. 1939-1989. 50. výročí vzniku školy. Rakovník, ONV v Rakovníku 1989, 7 s. - Socialistická akademie ČSR, OV Rakovník. Program 1973-1974. Rakovník, Okresní výbor Socialistické akademie 1973, 34 s. - Socialistická soutěž v zemědělství Středočeského kraje. Praha, KV KSČ, KNV, KVOS ROH, rok vyd. neuveden, 21 s. - Socialistická společnost pro vědu, kulturu a politiku připravila tematický plán 1973 – Rakovník pro vás. Rakovník, Socialistická společnost pro vědu, kulturu a politiku 1973, 23 s. - Socialistickou soutěží za předčasné splnění třetí pětiletky v zemědělství. Zpravodaj OV KSČ, rady ONV a Okresní odborové rady v Rakovníku. Rakovník, Okresní komise pro soc. soutěž v zemědělství 1961, nestr. - Socialisticky pracovat, socialisticky žít. Zkušenosti z hnutí brigád socialistické práce v zemědělství Středočeského kraje. Praha, Orbis 1962, 69 s. - Socialistický závazek družstevníků a pracovníků státního statku okresu Rakovník. Rakovník, vydavatel neuveden 1960, 21 s. - Socialistický závazek JZD Dukla Kolešovice pro rok 1982. Kolešovice, JZD Dukla v Kolešovicích 1982, 2 s. - Socialistický závazek JZD Jana Žižky Kounov pro rok 1978. Kounov, JZD Jana Žižky v Kounově 1978, nestr.

200

- Socialistický závazek města Rakovníka k 50. výročí založení KSČ. Rakovník, MěNV Rakovník 1970, 27 s. - Sociální demokraté v Rakovníku. Rakovník, vydání neuvedeno, 11 s. - Sociální demokraté v Rakovníku. Rakovník, Výkonný výbor čsl. sociálně demokratické strany dělnické, rok vyd. neuveden, 11 s. - Sociální politika. Rakovník, vydání neuvedeno [1975], 28 s. - Sodomková, Eva: Zikmund Winter a Rakovník. Diplomová práce. České Budějovice, Jihočeská univerzita v Českých Budějovicích 1992, 132 s. - Sokol na českém západě. Plzeň, Sokolská župa 1937, nestr. - Sortiment obkládaček, dlaždic a Rakoduru pro rok 1983. Rakovník, RKZ 1983, nestr. - Soubor opatření k dalšímu zlepšení činnosti národních výborů při plnění závěrů XV. sjezdu KSČ. Rakovník, ONV Rakovník 1980, 19 s. - Soubor opatření k zabezpečení hlavních směrů vědeckotechnického rozvoje hospodářství řízeného národními výbory okresu Rakovník do roku 1990. Rakovník, ONV a MěNV v Rakovníku 1990, nestr. - Soubor opatření národních výborů k zabezpečení rozvoje zemědělské výroby v okrese Rakovník pro období 8. pětiletky. Rakovník, ONV Rakovník 1986, 6 s. - Soubor písní a tanců Čtyřlístek Nové Strašecí. 25 let cimbálové muziky – 5 let souboru Čtyřlístek Nové Strašecí. Nové Strašecí, Gymnázium N. Strašecí 1982, 26 s. - Soubor písní a tanců Čtyřlístek Nové Strašecí. 30 let cimbálové muziky. 10 let souboru Čtyřlístek Nové Strašecí. Nové Strašecí, Gymnázium N. Strašecí 1986, nestr. - Souborná výstava obrazů akademického malíře Františka Lexy v Kralovicích. Vydání neuvedeno, nestr. - Současný stav teplofikace okresu Rakovník se zaměřením na vybraná města a obce. Rakovník, Jesenice, Roztoky u Křivoklátu, Kolešovice, Praha. Praha, Státní energetická inspekce, rok vyd. neuveden, nestr. - Souček, Karel: Národní umělec Karel Souček. Soutěž k výzdobě Národního divadla 1953. Rakovník, RG 1983, 4 s. - Souček, St.: Rakovnická vánoční hra. Brno, Filosofická fakulta 1929, 255 s. - Soukup, František – Tůma, František: Padesát let práce hasičské 1878-1928. Na paměť padesátiletého trvání sboru dobrovolných hasičů města Nového Strašecí. Nové Strašecí, nákladem sboru 1928, 50 s. - Soukup, Jan: Bohemika ve zlomku inventáře kláštera Břevnovského z let 1390-1394. Zvláštní otisk z Věstníku České akademie císaře Františka Josefa pro vědy, slovesnost a umění, roč. 26, rok vyd. neuveden, 9 s. - Soukup, Jan: Přípitek o sv. Michalu. Příspěvek ke kritice legend svatováclavských. Praha, Královská česká společnost nauk 1903, 12 s. - Soukup, Jan: Starý Rakovník. Vydání neuvedeno 1921, 6 s. - Soukup, Jan: Traktátec Jana Hošťálka z Javořice z r. 1537. Žatec, České muzeum v Žatci 1931, 26 s. - Soukup, Jaroslav: Rakovnicko revoluční a jeho památky. Rakovník, OMG 1977, nestr. - Soutěž ve společenském tanci o cenu Nezbedného Bakaláře rakovnického 29. ledna 1977. Vydání neuvedeno 1977, 5 s. - Soutner, Oldřich – Pankraz, Josef: Velká voda 1872 na Kralovicku a Manětínsku. Mariánská Týnice, Okresní muzeum v Mariánské Týnici 1972, 20 s. - Spalová, Kamila: Čtení mapy generálního štábu ve škole. Rakovník, F. Příhoda 1910, 15 s. - Spalová, Kamila: Deset let trvání rakovnického Musejního spolku. Rakovník, vydání neuvedeno, 8 s. - Spalová, Kamila: Evropa na podkladě kulturně-zeměpisném. Čtení mapy, cestování. Praha, Ústřední nakladatelství a knihkupectví učitelstva československého 1924, 175 s. - Spalová, Kamila: Hrad Krakovec. Praha, V. Neubert a synové, rok vyd. neuveden, nestr. - Spalová, Kamila: Metodika zeměpisu. Velké Meziříčí, Alois Šašek 1931, 184 s.

201

- Spalová, Kamila: Naše regio v pásmu dějin (veršem). Rakovník, Knihtiskárna V. Tuček, rok vyd. neuveden, nestr. - Spalová, Kamila: Naše regio. Rakovník, vydavatel neuveden 1939, 19 s. - Spalová, Kamila: Průvodce rakovnickým museem (palačík). Rakovník, MNV v Rakovníku 1946, nestr. - Spalová, Kamila: Rakovnické školství a Z. Winter. (S osobní vzpomínkou na Z. Wintra). Rakovník, vydavatel neuveden 1937, 54 s. - Spalová, Kamila: Rakovník. Rakovník, SPU 1939, 34 s. - Spalová, Kamila: Speciální mapa 1:75 000 ve škole. Rakovník, F. Příhoda 1915, 20 s. - Spalová, Kamila: Starý Rakovník. Rakovník, MS 1941, 22 s. - Spalová, Kamila: Veršovaný pohled do „Zlatého věku” Rakovníka. Rakovník, vydání neuvedeno, nestr. - Spalová, Kamila: Všeobecný zeměpis. Praha, Komenium 1948, 31 s. - Spalová, Kamila: Vzácnému krajanu – řediteli Ant. Vimmrovi k sedmdesátinám (aj. příspěvky). Vydání neuvedeno, s. 17-40. - Spalová, Kamila: Ze staré školy. František Spal (1803-1873). O životě a působení vypravuje K. Spalová. Místo vyd. neuvedeno, nákl. vlastním 1948, 63 s. - Sparta ČKD Praha a TJ Baník Rynholec – sobota 27. 9. 1980 v 15 hod. Vydání neuvedeno, 3 dvoulisty. - Společenská smlouva Spolkové škrobárny v Novém Strašecí. Zapsané společenstvo s obmezeným ručením. Nové Strašecí, vydavatel neuveden 1873, 12 s. - Společný program rozvoje tělesné výchovy a sportu v okrese Rakovník na rok 1984. Rakovník, vydavatel neuveden 1984, nestr. - Společný program rozvoje tělesné výchovy a sportu v okrese Rakovník na rok 1985. Rakovník, vydavatel neuveden 1985, 21 s. - Společný program rozvoje tělesné výchovy a sportu v okrese Rakovník na rok 1986. Rakovník, vydavatel neuveden 1986, 16 s. - Společný program rozvoje tělesné výchovy a sportu v okrese Rakovník na rok 1987. Rakovník, vydavatel neuveden 1987, 10 s. - Společný program rozvoje tělesné výchovy a sportu v okrese Rakovník na rok 1988. Rakovník, vydavatel neuveden 1988, nestr. - Sportovní klub SK Vinohradský Rakovník. 70 let 1930-2000. Rakovník, nákl. vlastním 2000, nestr. - Spořitelna rakovnická. Separátní otisk z Rakovnických novin. Rakovník, Spořitelna rakovnická 1938, 29 s. - Správní pravidla, domácí řád a instrukce Okresního chorobince v Novém Strašecí. Praha, OkZ N. Strašecí 1897, 24 s. - SPU. Výstava Pravoslava Kotíka. Rakovník, SPU 1939, nestr. - SPU 1937. Rakovník, SPU 1938, 10 s. - Spurný, František: Mladým srdcím. Rakovník, F. Příhoda [před 1918], nestr. - Sršňová, Šárka: Rakovnická reálka v letech 1918-1936. Seminární práce. Ústí nad Labem, Univerzita J. E. Purkyně v Ústí n. L. 1999, 10 s. - Stádník, Karel – Šípek, František – Vítková, Jitka: 45 let kopané v Branově 1928-1973. Branov, TJ Sokol Branov 1973, 78 s. - Stanovy akciové společnosti Rakovnické a Poštorenské keramické závody, a. s., v Praze. Rakovník, nákl. vlastním 1942, 24 s. - Stanovy Čisteckého spolku vojenských vysloužilců. 1875. Rakovník, vydavatel neuveden 1875, 16 s. - Stanovy dráhy Rakovník–Louny. Vídeň, Dráha Rakovník–Louny 1903, 46 s. - Stanovy Israelitské obce náboženské v Rakovníku. Rakovník, Israelitská obec 1896, 27 s. - Stanovy musea novostrašeckého. Nové Strašecí, nákl. spolku 1894, 8 s. - Stanovy společenstva živností obchodních, potravních, oděvních a výčepních v Novém Strašecí. Nové Strašecí, vydavatel neuveden 1912, 51 s.

202

- Stanovy společenstva: Kampelička, spořitelní a záložní spolek v Kolešovicích, zapsané společenstvo s neomezeným ručením. Praha, Ústřední jednota hospodářských družstev 1937, 23 s. - Stanovy tělocvičné jednoty Sokol. Rakovník, sokolská župa, rok vyd. neuveden, 15 s. - Stanovy Všeodborového vzdělávacího podpůrného spolku národně sociálního Havlíček v Čisté. Čistá, nákl. spolku, rok vyd. neuveden, 12 s. - Stanovy záložny v Novém Strašecí. Nové Strašecí, vydavatel neuveden 1863, 12 s. - Stanovy župní hasičské jednoty novo-strašecké. Nové Strašecí, nákl. vlastním 1893, 15 s. - Statistická ročenka 1963. Praha, Ministerstvo zemědělství, lesního a vodního hospodářství 1964, 753 s. - Statistická ročenka 1970. Praha, Krajské oddělení ČSÚ 1971, 235 s. - Statistická ročenka okresu Rakovník (1961-1975, 1970-1975). Rakovník, OO ČSÚ 1976, 243 s. - Statistická ročenka okresu Rakovník 1960-1967. Rakovník, vydavatel neuveden 1967, 140 s. - Statistická ročenka okresu Rakovník 1986. Rakovník, OO ČSÚ 1986, 289 s. - Statistická ročenka okresu Rakovník. Rakovník, OO ČSÚ 1976, 243 s. - Statistická ročenka požárnosti 1977 Středočeského kraje. Praha, Čs. státní pojišťovna 1977, nestr. - Statistické informace. Rakovník, OO ČSÚ 1969-1970. - Statistický bulletin Středočeského kraje. Praha, Krajská statistická správa 1994-2000. - Statistický obzor okresu Rakovník 1995, 1996. Rakovník, OO ČSÚ 1996-1997, 78 s., 60 s. - Statistika obecného školství v školním okresu rakovnickém za rok 1877. Rakovník, c. k. okresní školní rada 1877, 32 s. - Statistische Tafeln des Jechnitzer Bezirkes (Saazer Kreises, im Königreiche Böhmen) für die politische Administration. Mit beigegenener Bezirkskarte. Praha, Statthaltterei-Druckerei 1862, 106 s. - Statut klubu zemědělských techniků. Rakovník, vydání neuvedeno, nestr. - Stavební předpisy. Povolování a řízení staveb místních národních výborů okresu Rakovník. Rakovník, ONV Rakovník 1972, 28 s. - Stehlík, Václav: Sto let dolu Zápotocký. Kladno, Důl Zápotocký 1967, 62 s. - Sto let požární ochrany ve Slabcích 1886-1986. Vydání neuvedeno 1986, 20 s. - Sto let požárního sboru Pochválov 1887-1987. Pochválov, vydavatel neuveden 1987, 15 s. - Sto let rakovnické reálky 1833-1933. Naši výtvarníci. Vydání neuvedeno, nestr. - Sto let rakovnické reálky 1833-1933. Výstava školská. Vydání neuvedeno, nestr. - Sto let reálky rakovnické. Památník vydaný k stému výročí založení reálky v Rakovníku I-II. Rakovník, Sbor pro oslavu 1933, 346 s., 81 s. - Stopadesátileté jubileum Okresní záložny hospodářské Rakovník. Praha, Novina 1938, nestr. - Stranicko-ekonomická konference - n. p. TOS Rakovník 23. 3. 1977. Rakovník, TOS 1977, 14 s. - Stránský, Stanislav: Vojta Kuchynka. Diplomová práce. Praha, Konzervatoř v Praze 1979, 42 s., kopie strojopisu. - Stráž Podbrdska. Časopis československé strany národněsocialistické pro oblast podbrdského kraje. Beroun, vydavatel neuveden 1930. - Strojimport, a. s., Praha-ČSSR. TOS Rakovník. Vydání neuvedeno, nestr. - Strnad, M. – Malý, J.: Fakta o rozvoji okresu Rakovník 1960-1964. Rakovník, OV KSČ a ONV Rakovník, rok vyd. neuveden, 74 s. - Strnad, M.: Výsledky a perspektivy okresu Rakovník 1960-1975. Rakovník, ONV Rakovník 1976, 115 s. - Stručné dějiny měšťanské knihovny krajského města Rakovníka. Vydání neuvedeno 1872, 3 s. - Střední zemědělská technická škola v Rakovníku. Rakovník, vydání neuvedeno, nestr. - Středočeské kapitoly z dějin okupace 1939-1942. Praha, Krajské osvětové středisko, rok vyd. neuveden, 195 s. - Středočeský kraj ve faktech a číslech 1971. Praha, Krajské kulturní středisko 1971, 28 s. - Středočeský kraj. Podklady ke zpracování referátu kandidáta KNV na II. etapu veřejných schůzí. Vydání neuvedeno, 54 s. - Středočeský kraj. Příroda, památky, aktivní turistika, kultura. Kladno – Mladá Boleslav, Regionální rozvojová agentura Střední Čechy a EKONIS Consulting, s. r. o., 2002, 60 s.

203

- Středočeským krajem. Praha, ČSÚ 1995, 43 s. - Surovinové zdroje a jejich využití v okrese Rakovník. Rakovník, ONV Rakovník 1966, 19 s. - Svatý Bartoloměj, apoštol páně v královském krajském městě Rakovníku. Rakovník, vydání neuvedeno, nestr. - Svaz požární ochrany Nové Strašecí – základní organizace. U příležitosti 100. výročí 1878-1978. Vydání neuvedeno 1978, 15 s. - Svědectví o některých řevničovských Vernerech přepsané z obecní kroniky Řevničova. Řevničov 2003, strojopis. - Svědectví věků. Katalog výstavy nejvzácnějších listin královského města Rakovníka. Rakovník, RG 1996, 28 s. - Světlo – Svobodný občan. Nezávislý krajinský týdeník. Slaný, V. Hozdecký 1942-1943. - Svoboda, Jiří: Jan Renner. Diplomová práce. Ústí nad Labem, Pedagogická fakulta Ústí n. L., rok neuveden, 48 s. - Svoboda, P.: Křivoklátské lesy, dějiny jejich dřevin a porostů. Praha, Kruh mladých českých botaniků 1943, 228 s. - Svobodné volby 8. a 9. června 1990, okres Rakovník. Rakovník, OO ČSÚ 1990, 40 s. - Šachový kandidátský turnaj Rakovník 1989, 19.-26.srpna. Rakovník, TJ Lokomotiva Rakovník 1989, 41 s. - Šanováček. Šanov, ZŠ v Šanově 1993. - Šeda, Jaroslav – Kohout, Antonín – Křížanovský, Radek: Jiří Herold. 16. 4. 1875-13. 11. 1934. Rakovník, RG 1994, 212 s. - Šedivá, Vlasta: Naučná stezka Novostrašecko. Průvodce. Rakovník, OkÚ Rakovník 1994, 51 s. - Šibřinkový list Sokola rakovnického. Rakovník, TJ Sokol Rakovník 1908-1911. - Šimák, J. V.: Zpovědní seznamy arcidiecése pražské z r. 1671-1725. XIII.–XV. Rakovnicko, Praha s okolím, Kladsko. Praha, Historický spolek 1938, 142 s. - Škabrada, Martin – Žižka, Jan – Ebel, Martin: Zbečno. Hamousův statek. Křivoklát, Státní hrady Křivoklátska 1996, nestr. - Škabrada, Jiří: Lidová architektura v okrese Kladno. Katalog výstavy v Národopisném muzeu Slánska v Třebízi 1986. Vydání neuvedeno 1986, 18 s. - Školáček. Nové Strašecí, Vydání neuvedeno. - Školní linka. Čtrnáctideník pro školáky (i záškoláky). Vydání neuvedeno 1999. - Školní naučná stezka Křivoklát. Praha, Středisko státní památkové péče a ochrany přírody Středočeského kraje 1982, 107 s. - Školní potřeby. Obrázkový ceník firmy F. Příhoda v Rakovníku. Obchodní zpravodaj. Rakovník, vydavatel neuveden 1913, nestr. - Školní řád a přehled o účeli a organisaci Městské hudební školy v Rakovníku. Rakovník, vydání neuvedeno, nestr. - Školství a národní osvěta v Řevničově. Řevničov, Místní školní rada a výbor v Řevničově 19211927. - Škoudlínová, Alena: Lánská obora. Rakovník, RG 2000, skládanka. - Škoudlínová, Alena: Mikroregion Balkán se sídlem ve Slabcích. Rakovník, RG 2000, skládanka. - Škoudlínová, Alena: Novostrašecko. Rakovník, RG 2000, 32 s. - Škoudlínová, Alena: Novostrašecko. Rakovník, RG 2000, skládanka - Škoudlínová, Alena: Příroda Rakovníka a jeho okolí. Rakovník, RG 1999, 27 s. - Škoudlínová, Alena: Příroda Rakovníka a jeho okolí. Rakovník, RG 1999, skládanka. - Škoudlínová, Alena: Přírodní park Džbán. Rakovník, RG 1998, skládanka. - Škoudlínová, Alena: Přírodní park Jesenicko. Rakovník, RG 1998, skládanka. - Škoudlínová, Alena: Přírodní park Jesenicko. Rakovník, RG 2000, 40 s. - Škoudlínová, Alena: Rakovník a okolí. Rakovník, RG 2001, skládanka. - Škoudlínová, Alena: Zvláště chráněná území okresu Rakovník (Mimo území CHKO Křivoklátsko). Rakovník, RG 1999, skládanka. - Šlechta Křivoklátský, Jan: Dějiny a popis král. lovčího hrádku Křivoklátu a jeho nejbližšího okolí. Praha, nákl. vlastním 1886, 37 s.

204

- Šmelhaus, Vratislav: K vývoji vesnických plužin na Slánsku. Třebíz, MNV v Třebízi 1981, 56 s. - Šmerhovský, Karel: Celý rok. Pracovní sešit pro 2. ročník. Rakovník, Okresní pedagogické středisko v Rakovníku 1971, 36 s. - Šmíd, Jaromír: Něco z historie pivovaru v Petrovicích, chmelnicích v jeho okolí a výsadních krčmách na petrovickém panství. Praha, vydavatel neuveden 1979, 11 s. - Šmíd, Jaromír: Obyvatelstvo v západní části rakovnického okresu za třicetileté války a krátce po ní. Vydání neuvedeno, 23 s. - Šnajdrová, Evženie: Lovecké zbraně. Palné a chladné zbraně ze sbírek středočeských hradů a zámků 17.-20. století. Státní hrad Křivoklát. Praha, Středisko státní památkové péče a ochrany přírody Středočeského kraje 1987, 14 s. - Štědrý, František: Domašice a Filipov v okresu lounském a Lhota v okresu rakovnickém. Nástin dějinný. Praha, nákl. vlastním 1914, 64 s. - Štědrý, František: Ročov v okresu lounském. Louny, nákl. vlastním 1926, 32 s. - Štembera, Dobromír Matěj: Místopis král. krajského města Rakovníka. Praha, Arcibiskupská knihtiskárna Václava Špinky 1839, 110 s. - Štembera, Dobromír Matěj: Místopis královského krajského města Rakovníka. Rakovník 1882, 167 s., opis. - Štembera, Dobromír Matěj: Místopis královského krajského města Rakovníka. Rakovník, rok neuveden, 196 s., opis. - Štembera, Dobromír Matěj: Žebrák, velký rakovnický zvon, kostelíček sv. Jiljí u Rakovníka. Prostonárodní místní a historická pověst rýmovaná z konce 15. a z počátku 16. století. Praha, Vácslav Mrázek 1861, 23 s. - Štembera, Dobromír Matěj: Žebrák, velký rakovnický zvon, kostelíček sv. Jiljí u Rakovníka. Prostonárodní místní a historická pověst rýmovaná z konce 15. a z počátku 16. století. Rakovník, rok neuveden, 33 s., opis. - Štěpánek, Zdeněk: Herec. Vzpomínky národního umělce Zdeňka Štěpánka. Praha, Mladá fronta 1961, 307 s. - Štěpánek, Zdeněk: Nezbedný bakalář. Veselohra o šesti obrazech. Praha, A. Neubert 1941, 92 s. - Štěpánek, Zdeněk: Vzpomínky. Praha, Státní nakladatelství dětské knihy 1966, 117 s. - Štillerová, Jana: Jarošové z Rakovníka. Diplomová práce, Ústí nad Labem, Univerzita J. E. Purkyně Ústí n. L. 2002, 94 s. - Štoček. Časopis chmeláčů z Kněževse a Přílep. Praha-Kněževes, OV SSM a JZD 1976. - Švarc, František: 150 let pošty v Rakovníku. Rakovník, RG 1992, 170 s. - Švarc, František: Dějiny Okresní knihovny v Rakovníku a veřejných knihoven na Rakovnicku. Rakovník, RG 1995, 266 s. - Švarc, František: Pražsko-lánská koňská železnice. Rakovník – Kladno, OM Rakovník, města Rakovník a Kladno 1998, 143 s.

205

206

RECENZE Jan Kumpera a kol.: Dějiny západních Čech I. Od pravěku do poloviny 18. století. Plzeň, Nakladatelství Ševčík 2004, 364 s. Úkolu zpracovat přehledným způsobem dějiny západočeského regionu do poloviny 18. století se ujal kolektiv známých autorů, spjatých především se Západočeskou univerzitou v Plzni a s místními archivy. Výsledkem jejich úsilí se stal vděčný učebnicový text, který uvítá především širší veřejnost, žáci základních a studenti středních a vysokých škol i jejich učitelé. Po knize sáhnou rovněž mnozí odborníci, regionální badatelé a vlastivědní pracovníci, kteří budou potřebovat rychle získat základní informace týkající se vymezeného tématu. Na první pohled překvapí prostá grafická úprava knihy s tučně vytištěnými místními názvy, relativně nízká cena (199 Kč!), poměrně luxusní vazba s pěknou obálkou a přehledné členění textu s minimem obrázků. Napadlo mě srovnání s úspěšnými známými učebnicemi (či opět spíše učebnicovými texty) nedávných devadesátých let z pera pražských historiků. Ať už jde o populární, dnes již „malé“ Dějiny zemí Koruny české (1. vyd. 1992) nebo o podobnou dvousvazkovou práci Dějiny Prahy (1997-1998). Dějiny západních Čech tak obsahují všechny příslušné náležitosti. Kniha začíná stručným historiografickým přehledem a historickým úvodem do regionu a posléze chronologicky nastupují jednotlivé kapitoly od období pravěku, přičemž se střídají dějiny politické a kulturní s důrazem na architekturu, výtvarné umění a literární vývoj. Nalezneme tu i mapové přílohy, ač ty jsou patrně z úsporných důvodů dosti malé, seznam základní literatury (mimochodem výborné náměty pro studentské referáty na školách) a osobní i místní rejstřík, který však obsahuje jen západočeské názvy (například Rakovník tu nenalezneme, i když je v textu několikrát uveden). Jak předpokládá předmluva autorů, zcela úspěšně se podařilo představit západočeský region, který měl v minulosti specifické postavení jakožto brána západoevropských vlivů na naše území. Kulturní, politické, ale i válečné styky s mocnějším Západem se pravidelně této oblasti týkaly a předznamenávaly do jisté míry vývoj v dalších částech země. Horami lemované pohraničí pak také vtisklo kulturní a hospodářskou svéráznost zdejšímu životu. Celou řadu těchto specifik lze pohodlně v knize vystopovat a řadit je do kontextu celozemského vývoje. Zcela mě samozřejmě zaujala východní část této oblasti a její provázanost se západní částí středních Čech, kde region Rakovnicka hraje závažnou roli a kam také v minulosti zacházela správa někdejšího Rakovnického kraje (Kralovicko, Plasko apod.). Velmi také oceňuji vyvážené postavení západočeské metropole Plzně ve vztahu k ostatním městům a historickým centrům, které hrály ve vývoji nepominutelnou úlohu (Loket, Přimda, Rabí, Velhartice, Cheb, Tachov, Stříbro, Horšovský Týn, Domažlice, Klatovy, Sušice apod.). Na druhou stranu je třeba uvážit, že práce vznikla jako přehledná syntéza a opírá se o publikovanou literaturu. Snad proto lze trochu cítit slabší důraz na městskou problematiku oproti šlechtické – ač zase v přehledu literatury postrádám například novou a v mnohém směru novátorskou syntézu Petra Vorla o rezidenčních vrchnostenských 207

městech (2001), která se v mnohém týká západních Čech a jejich kontextu s okolním vývojem (H. Týn, Bečov n. Teplou, Bor u Tachova, Horažďovice aj.). Publikaci se také nevyhnul obvyklý problém kolektivních děl, který spočívá v redakčním sladění textů od různých autorů. Některé informace se v knize zbytečně opakují a při četbě různorodě působí i stylistická úroveň kapitol. Vcelku lze však ocenit důslednou snahu po koncepčnosti, spádu a přehlednosti celé práce. Při korekturách by prospěla i lepší gramatická oprava (čárky ve větách, výrazy jako „tématický“ či „archív“). Kuriózně zapůsobí stránka 289, ukončená v půli věty rozděleným slovem, přičemž následná stránka začíná větou novou. Do Dějin západních Čech se tak vloudily obecné problémy současných domácích historických prací a patrná snaha po rychlosti (redakční práce) a levných nákladech (málo obrazových příloh a nevýrazné mapky, ač kvalitní vazba). To však lze jistě prominout, neboť jednoduchá, nenáročná, odborně erudovaná syntéza má mnohostranné a užitečné využití. Snad to nejpříjemnější mi bylo potěšením zakusit na vlastní kůži – knihu jsem si letos bez výrazných nákladů s chutí koupil v Domažlicích a byla mi dobrým průvodcem při prázdninových toulkách západními Čechami. Jan Černý

Oldřich Horek: Cíp KSČ. Církevní politika KSČ po únoru 1948 v názorných obrazech okresu rakovnického. Rakovník, Náboženská obec CČSH v Rakovníku 2004, 64 s. Na publikační činnost Oldřicha Horka jsem upozornil již v minulém čísle RHS v souvislosti s recenzí jeho publikace Historie Církve československé v Rakovníku. Medailonky osobností I. (1920–1945). V celkovém hodnocení Medailonků lze vyzdvihnout převedším skutečnost, že se autor přes své působení faráře CČSH výrazně snaží omezit tendenční hledisko a uplatňuje kritickou práci s prameny. Před několika měsíci spatřila světlo světa další Horkova monografie Cíp KSČ. Církevní politika KSČ po únoru 1948 v názorných obrazech okresu rakovnického, která autorův předchozí záměr adekvátního přístupu k materiálu jen prohlubuje. Horek zde zpracovává problematiku omezování vlivu církví na Rakovnicku v pohnutých letech 1948-1955. Celou záležitost rozebírá jednak v rovině vlastního mechanismu totalitní moci a následného postupu státních orgánů, jednak v odraze této politiky na konkrétních osudech zdejších duchovních různé náboženské orientace. V popisu jednotlivých případů upozorňuje autor také na fakt, že řada kněží dokázala vzdorovat tlaku státních úřadů s notnou dávkou ironie. V této souvislostí stojí za pozornost chování mutějovického duchovního Alberta Prázy, který při rekvizici části fary pro vojenské účely připil s důstojníky na zdar československé lidové armády. Obdobný pocit vyvolává výzva nezabudického kněze Vladimíra Tomaidese k předsedovi ONV, aby s ním soutěžil v počtu odpracovaných hodin při brigádnické výpomoci v JZD. Prezentovaná práce vychází z důkladného studia agendy okresního církevního tajemníka, kterou Horek přibližuje v rozsáhlém poznámkovém aparátu. Vedle písemností zmíněného tajemníka a ostatních státních orgánů se Horek opírá o další zdroje, a to převedším o spisový materiál jednotlivých církví a o vzpomínky pamětníků. Význam těchto ústních výpovědí spočívá zejména ve skutečnosti, že je autor publikace zaznamenával v průběhu několika let a v řadě případů krátce před smrtí dotyčného svědka. Díky této 208

dlouhodobé Horkově aktivitě se může čtenář seznámit s okolnostmi, které do písemné podoby nebyly předtím z různých důvodů nikdy zaznamenány. S poměrně různorodým materiálem Horek pracuje víceméně podle zásad kritického přístupu k pramenům a vytváří věrohodné syntézy a analýzy. V tomto ohledu lze monografii rozhodně zařadit k přínosným dílům regionální historiografie. Na druhou stranu nesmíme opomenout určitý nedostatek týkající se absence studia fondů SOA a SÚA. Daný problém pak jen částečně odstraňuje znalost korespondence lokálních institucí s jejich pražskými nadřízenými, která se nachází v místních archivních materiálech. Jan Krško

Bohumil Svozil: Krajiny života a tvorby Oty Pavla. Praha, Akropolis 2003, 240 s. Kniha, již se pokusíme čtenářům ve zkratce představit, mapuje osudy Oty Pavla – výborného novináře a po vydání převážně autobiografických povídkových knih rovněž jednoho z nejuznávanějších autorů tzv. menších prozaických žánrů naší poválečné tvorby. Napsat monografii o moudrém a laskavém znalci lidských duší, o vypravěči s neopakovatelným lyrickým darem, básníkem řeky, tichých večerů a zlatých ryb se tentokrát pokusil člověk nejpovolanější – literární kritik a historik Bohumil Svozil, působící několik let v Ústavu pro českou literaturu AV ČR. Nepříliš rozsáhlá knížka měla vzpomenout třicáté výročí od smrti spisovatele, který dokázal oslovit nejen všechny generace čtenářů, ale i literární kritiku. Autor se snaží postihnout, a troufáme si tvrdit, že úspěšně, životní osudy Oty Pavla v širším kontextu. Seznamuje čtenáře s jeho soukromými vzestupy i pády, radostmi i starostmi, ale také s těžkým soubojem o vlastní zdraví, ohrožené závažnou duševní chorobou. Prostřednictvím této publikace se čtenáři rovněž nabízí možnost nahlédnout do široké umělecké tvorby Oty Pavla, v níž nalezneme nejen články uveřejňované ve sportovních rubrikách a zmínky o cestách za sportovními reportážemi, ale i povídky, ve kterých ožívají postavy podobné těm Poláčkovým či hrdinové jdoucí ruku v ruce s Hrabalovými pábiteli. Svozilova publikace je velmi čtivá, plná citu a laskavosti. Jemný přístup k mistrovskému povídkáři pak vysvětluje skutečnost, že autor Otu Pavla osobně znal, často s ním spolupracoval a editoval část jeho děl, o nichž také napsal několik zajímavých studií. Monografii tvoří čtyři, jistě ne vyčerpávající kapitoly. První z nich nám poskytne střípky informací o Pavlově dětství, o jeho životě před druhou světovou válkou i krátce po ní. Text se opírá především o vzpomínky na otce. Velmi zajímavý je Svozilův pokus srovnat osudy Pavlova „tatínka“, renesančního člověka plného ztřeštěných nápadů, osobního šarmu a neutuchající aktivity, milovníka a znalce krásných žen, dobrého jídla i pití, s postavou syna. Nastiňuje nejen jejich rozdílný přístup k životu, odlišné názory na rodinu a manželství, ale hledá rovněž to, co je v jejich vztahu spojujícím článkem. Tím je příroda – řeka, lesy a ryby. V následující kapitole se Svozilův zájem soustředil na profesní vývoj Oty Pavla. Vzpomíná jeho nástup do redakce časopisu Stadion, přechod do redakce Československého vojáka a pozdější vymanění se z novinářské činnosti počátkem sedmdesátých let, kdy vydává dvě útlé knihy povídek. Do nich vložil své vlastní zážitky, které však dokázal vylíčit zároveň jako obecně lidské. Svozil zachycuje Pavlovo hledání sebe sama a vnitřní 209

neklid, jenž dokázal překonat pouze na břehu řeky – u Berounky. Tady znovu a znovu nasával životní energii. Třetí část knihy je věnována především jeho prvotinám – sportovním reportážím a povídkám. Závěrečná kapitola pak celou publikaci uzavírá pohledem na Pavlovy autobiografické prózy. Ty lze tematicky rozdělit do tří výrazných skupin: neobyčejné příběhy furiantského otce z období před druhou světovou válkou, většinou s výraznými prvky humoru; lyrickoepické poémy o řece a rybách propojené s autorovými osobními zážitky z mládí a konečně hořké filozofické balady v próze o drtivých psychických i fyzických důsledcích okupace pro rodinu. Svozil samozřejmě čtenáře seznámí také s několika fotografiemi pocházejícími přímo z rodinného alba spisovatele a na konec nás obohatí o ucelenou bibliografii, bohužel však pouze beletristických děl Oty Pavla. Pak už čtenáři nezbývá než se vrátit k některé z Pavlových povídek, procházet spolu s ním krajinu jeho života, která je našemu regionu, ale jistě i našim srdcím velmi blízká, a pokusit se pochopit každou jeho větu, každé jeho slovo. A právě to by mělo být snazší pro každého, kdo se seznámí s životními osudy Oty Pavla – třeba prostřednictvím Svozilovy publikace. Jana Nosálová – Kateřina Nosálová

Ivo Hajn: Koněspřežní železnice České Budějovice–Linec– Gmunden. České Budějovice, VEDUTA 2004, 153 s. Je příznačné, že v roce 2004, v němž Česká republika vstoupila do nového společenství sjednocujících se evropských států, vyšla v Českých Budějovicích knížka, která se zabývá první mezinárodní železnicí na světě, neboť jak píše autor: S nadsázkou můžeme říci, že sjednocování Evropy začalo právě u nás. Drobnější, na první pohled zajímavě vyhlížející publikace přináší poměrně komplexní obraz této koněspřežní dráhy od její historie až po její vliv na své okolí. Rozšiřuje tak českou novější produkci o dílo, které navazuje na tematicky obdobnou monografii, vydanou už téměř před čtyřiceti lety, jejímž autorem je Miloš Svoboda (Začalo to koněspřežkou. Praha 1968). Přestože Ivo Hajn vychází pochopitelně z publikovaných informací svých předchůdců, přináší populárním a čtivým způsobem rovněž nové poznatky, získané zejména z archeologických a stavebně historických průzkumů některých lokalit a objektů, ale i z terénního průzkumu a studia archivních pramenů v českobudějovickém okresním archivu a památkovém ústavu. Značný přínos celé práce spočívá ve skutečnosti, že je velmi přehledná, rozčleněná do řady často menších oddílů. První kapitoly publikace popisují pohnutky, jež vedly k myšlence tuto dráhu realizovat, a také zachycují průběh její výstavby. Není zde ani zapomenuto na stručnou charakteristiku osobností, které se vznikem zmiňované železnice souvisí. Prostřední část knihy čtenáře seznamuje hlavně s technickými parametry tratě, někdy, jak autor upozorňuje, mylně označované za první v Evropě, a osvětluje mu její provoz. Závěrečná, velmi cenná kapitola (představuje zhruba třetinu publikace) pak mapuje jednotlivé objekty železnice na našem i rakouském území dochované až do dnešních dnů a informuje o průběhu zápasu o záchranu a revitalizaci dráhy. Čtenáři rovněž bezpochyby ocení velké množství obrázků a fotografií vhodně doplňujících text. Určité nedostatky práce ale nalézáme v soupisu použitých pramenů a literatury.

210

Pro rakovnický a kladenský region, a určitě nejen pro něj, by bylo nepochybně velmi přínosné, kdyby časem spatřila světlo světa takto zdařilá publikace zachycující podobným způsobem i historii druhé koněspřežní železnice na českém území, která vedla z Prahy do Lán. V roce 1998 sice v Rakovníku vyšla na toto téma knížka Františka Švarce (Pražsko-lánská koňská železnice), při níž autor pracoval nepochybně s velkým množstvím písemných pramenů a literatury a věnoval svému dílu značné úsilí, stěží se však může co do přehlednosti, čtivosti i množství obrazových příloh s novou publikací Ivo Hajna měřit. Luboš Smitka

Václav Kapoun: Antonín Dvořák v Rakovníku. Rakovník, Rabasova galerie ve spolupráci se SOkA Rakovník 2004, 48 s. Stoleté výročí úmrtí Antonína Dvořáka připomněly u nás koncerty, pomníky a publikace. Jeho hudba je světová a přitom naše, česká. Tak i v Rakovníku stačil jeden jediný Dvořákův koncert 3. ledna 1892 na to, aby zde letos byla v Čermákových sadech postavena busta od akad. sochaře Miroslava Pangráce a vydána publikace rakovnického badatele Václava Kapouna. Rakovník má svůj význam právě proto, že zde byla zahájena umělecká pouť mistra Dvořáka po Čechách na rozloučenou před odjezdem do Ameriky. Při čtení publikace zůstane čtenář překvapeně stát nad plánováním celé akce, která již tehdy působila impozantně. Městské rady a kulturní představitelé 36 měst žádostivě kontaktovali Dvořákova „manažéra“ Velebína Urbánka, tisk přinášel aktuální zprávy o průběhu turné. V Kapounově práci oceňuji hlavně jeho zájem sebrat všechen dostupný materiál a snahu vylíčit událost Dvořákova koncertu pohledem na rozdílné úlohy zapojených účastníků. Ať už šlo o starostu města Čermáka, učitele Hůlku, paní a dívky rakovnické (sbírka na kytici pro mistra) či přímo o Dvořáka a spoluúčinkující kolegy Lachnera a Wihana. Kapounův text však místy postrádá rozlišení citátů z pramenů od autorských vět. Chybí pokus o vlastní interpretaci, vsazení do kontextu a zřetelnější závěr. Nadále tak zůstala nevysvětlena drobná nesrovnalost. Tvrdí se, že v Rakovníku měly premiéru dvě Dvořákovy skladby Klid (upravený z cyklu Ze Šumavy) a Rondo g moll, předznamenané v programu koncertu pod č. 4 jako Solo pro violoncello s průvodem piana. Nikde však není s určitostí doloženo, že by se hrály skladby obě, i když možné to je. Naopak když noviny následně referovaly o průběhu koncertu v Rakovníku, uváděly pod bodem č. 4 pouze Klid (bylo by s podivem, kdyby neinfomovaly o provedení zcela nového Ronda). Dlouholetá nejasnost kolem palčivého Ronda zůstala v publikaci raději neuzavřena, na rozdíl od popisky nové Dvořákovy busty v rakovnickém parku, která se přesvědčivě chlubí dvěma světovými premiérami. Také desátý svazek kritického vydání Antonín Dvořák. Korespondence a dokumenty (ed. M. Kuna a kol., Praha 2004) ponechává tuto otázku otevřenou. Uvedenou edici Kapoun nemohl ještě citovat, nezmiňuje se však ani o Dvořákově pomníku v Rakovníku. I autorský text svou výstavbou a stylistikou působí trochu „nedotaženě“, spíše jako koncept. Vtírá se také otázka, jak probíhaly závěrečné korektury publikace a zda bylo autorovi umožněno provést opravy před sazbou. Je potřeba ocenit kvalitní a bohaté obrazové přílohy. Fotografie, pohlednice a kopie programů koncertů převládají svými 16 stranami nad čtrnáctistránkovým vlastním textem a Přehledem skladeb Antonína Dvořáka veřejně provedených v Rakovníku (s. 33-42). Ten názorně ukazuje, co se od Dvořáka v Rakovníku hrálo v letech 1892-2004. Této třetí 211

části knihy předchází pěkně napsaná, podrobná kapitolka Zapomínaný učitel Antonína Dvořáka, v níž Kapoun jako první regionální badatel představuje rodáka z Milostína Josefa Krejčího (1822-1881), skladatele a ředitele varhanní školy v Praze a posléze i Pražské konzervatoře. Na obou školách totiž Mistr Dvořák studoval. Přínosný je také soupis Krejčího hudebních děl. V publikaci celkově postrádám kritičtější přístup (nebo spíše odstup) a důslednější práci s prameny (chybí citace). Václavu Kapounovi se však podařilo shromáždit důležité a často obtížně dohledatelné materiály jako podklad pro budoucí regionální práce. Navíc z knížky dýchá láska k Rakovníku, ke Krejčímu a Dvořákovi. Škoda, že historik-amatér nám nenapsal více o bílých místech „dvořákologie“ a o potížích s vyhledáním a dostupností pramenů ke Dvořákovi vůbec. Právě zde se skrývá pečlivá, dlouhodobá práce, která může směle obhájit tuto drobnou publikaci na poli regionální historické literatury. Tomáš Pavlíček

212

ARCHIV V ROCE 2004 Ve Státním okresním archivu v Rakovníku došlo ve sledovaném období k dořešení prostorové situace. Téměř po deseti letech se archivářům uvolnily prostory prvního patra administrativní části budovy. Tím konečně naše instituce získala do užívání celý objekt. Pracovníci tak mohli v uplynulém roce pokračovat v odborné práci archivní agendy, jako jsou skartace, pořádání a inventarizace archivních fondů a jejich využívání badatelskou veřejností a publikační činnost. Zároveň se působení archivářů rozšířilo na metodickou pomoc kronikářům. Do archivu bylo v uplynulém roce převzato celkem 53 přírůstků v rozsahu 51,84 běžných metrů archiválií. Mezi významnější patří spisy dvou osobních fondů regionálních pracovníků Jaroslava Janaty a PhDr. Františka Švarce, Okresního a Městského úřadu Rakovník a některých obecních úřadů. Mezi neméně významné přírůstky se řadí i delimitované školní kroniky obecných škol v Podbořánkách, Švihově a ve Lhotě. V současné době archiv spravuje 1337 archivních fondů, což představuje 3256,53 běžných metrů materiálu. Do příruční knihovny přibylo 195 nových titulů, celkem lze vykázat 29 482 svazků. V průběhu roku byla knihovna převedena do počítačového programu CLAVIUS. Aktuálně je doplňována databáze bibliografických záznamů regionálních periodik. V rámci předarchivní péče bylo z předchozích let navázáno na systematický archivní dohled nad spisovnami institucí státní správy, samosprávy a dalších organizací náležejících pod náš dohled. Rovněž agenda související s prováděním skartačního řízení zaznamenala zlepšení výsledků. V průběhu roku bylo vyřízeno celkem 47 žádostí o skartaci, a to od institucí působících v těchto oblastech: státní správa a samospráva 20, školství 17, zdravotnictví a sociální sféra 4, podniková sféra 2, společenské organizace 1, kultura 1, sport 1 a justice 1. Pořádací práce pokračovaly i v letošním roce intenzivně a díky tomu se podařilo opět zvýšit zpracovanost archivních materiálů (celkem v tomto roce uspořádáno 74,23 běžných metrů). Zaměstnanci uspořádali v daném období 24 nových fondů, z toho byly inventarizovány Děkanský úřad Rakovník, Místí národní výbor a Obecní úřad Hřebečníky, Okresní národní výbor Rakovník a Spolek Muzeum novostrašecké. Pokračuje pořádání kmenového fondu Archiv města Rakovníka – v letošním roce došlo k uspořádání městských knih z období 1384-1850 a k sestavení příslušného inventárního soupisu. Počet návštěvníků a badatelů v roce 2004 opět potvrdil, že zájem o studium archivního materiálu rakovnického archivu má rok od roku vzestupnou tendenci (viz graf). V badatelně letos studovalo 165 badatelů, kteří uskutečnili 452 studijních návštěv, během nichž bylo poskytnuto téměř 1600 zápůjček archivního materiálu. Oproti loňskému roku vzrostl zájem o odborné tituly tzv. příruční knihovny archivu. Počet prezenčních zápůjček zde dosáhl 669 titulů, z toho 492 zápůjčky regionálních titulů. Okruh studovaných témat byl rozmanitý, badatelé se věnovali rodopisu, dějinám obcí, významným regionálním osobnostem, počátkům spolkové činnosti, dějinám školství, dějinám židovského obyvatelstva a podobně. Nejvíce byl opět, jako v předchozím roce, využíván fond Okresní úřad Rakovník, dále fondy obecních úřadů, následovaly fondy osobní, rakovnických spolků a škol. Obecně lze konstatovat, že archivní materiál naší instituce stále 213

více využívají noví badatelé z řad studentů středních a vysokých škol pro seminární a diplomové práce. Pro střední a základní školy také archiv uspořádal 16 exkurzí. Zájem o archivní materiály, především obecní kroniky, projevily obecní úřady, které tyto písemnosti využívaly ke zpracování historie obce nebo k drobným výstavkám. Kromě poskytování archiválií k badatelskému studiu patřilo k nejčastějším požadavkům vyhledávání podkladů pro majetkoprávní řízení, potvrzení o státním občanství, zaměstnání a doby studia pro důchodové řízení a opisy vysvědčení pro zaměstnavatele. Vyřízeno a vypracováno bylo celkem 109 písemných žádostí (orgány státní správy a samosprávy vznesly 32 žádostí o provedení šetření, soudy a notáři se na archiv obrátili s 19 požadavky, soukromé osoby podaly 53 a vědecké instituce 5 dotazů). Archiv se prezentoval veřejnosti expozicí nazvanou Sixt z Ottersdorfu, rakovnický rodák a český humanista. U příležitosti 100. výročí úmrtí českého hudebního skladatele Antonína Dvořáka se podílel ve spolupráci s Rabasovou galerií Rakovník na výstavě Pocta Antonínu Dvořákovi. Další akcí byla výstava k 90. výročí počátku 1. světové války, nazvaná Mým národům! Za císaře, za vlast, uspořádaná ve spolupráci s Klubem vojenské historie Praha – pobočka Rakovník. Také nové publikace Antonín Dvořák a Rakovník a Přehledné dějiny muzea v Novém Strašecí vznikly ve spolupráci s dalšími institucemi. Autorsky a redakčně připravili pracovníci archivu v pořadí již páté číslo Rakovnického historického sborníku. Restaurátorské a konzervátorské práce odborně zajistila konzervátorská dílna Státního oblastního archivu v Praze. Jmenovitě jde o projektovou dokumentaci z fondu Děkanský úřad Rakovník, aktový materiál z fondu Výbor pro opravu chrámu sv. Bartoloměje a o pergamenové listiny z fondů AM Nové Strašecí, Čistá a Jesenice. V rámci další ochrany archivního materiálu se pokračovalo ve snímkování a zhotovení xerokopií obecních a městských kronik, jak pro potřebu archivu, tak pro badatelskou veřejnost. Pracovníci prováděli pravidelné kontroly fyzického stavu uložených spisů, včetně kontrol stavu mikroklimatu v depozitářích. Ve druhé polovině roku získal archiv pro své potřeby osobní automobil a přistoupil k dílčím opravám souvisejícím s údržbou celého objektu. Závěrem lze říci, že se v uplynulém období podařilo odstranit některé nedořešené záležitosti spojené se začleněním naší instituce do nového organizačního uspořádání a archiv se mohl plně věnovat své činnosti. Renata Mayerová

214

Počet badatelů, badatelských návštěv a zápůjček archiválií v letech 2000-2004

Legenda: – počet badatelů – počet badatelských návštěv – počet zápůjček archiválií

215

216

UKÁZKY PERGAMENOVÝCH LISTIN Z FONDU ARCHIV MĚSTEČKA ČISTÁ (STAV PO RESTAUROVÁNÍ, FOTO J. KRŠKO)

Ludvík Jagellonský povyšuje Čistou na městečko a přiznává jí další privilegia (1526)

Leopold I. potvrzuje městečku Čistá všechna předchozí privilegia (1680)

217

VÝSTAVA POCTA ANTONÍNU DVOŘÁKOVI (FOTO J. KRŠKO)

Výstavní síň na radnici – celkový pohled

218

EXPOZICE SIXT Z OTTERSDORFU, RAKOVNICKÝ RODÁK A ČESKÝ HUMANISTA (FOTO J. KRŠKO)

Úvodní panel

Celkový pohled do expozice

219

Autor expozice prof. Otakar Sixt

Úvodní slovo prof. Jaroslava Pánka při vernisáži

220

VÝSTAVA MÝM NÁRODŮM! ZA CÍSAŘE, ZA VLAST (FOTO J. KRŠKO)

Celkový pohled na výstavu

221

Detaily výstavních panelů

222

SUMMARY The fifth volume of Rakovník Historic Yearbook, which is published by the Public Records Office in Rakovník, includes six studies. Bohdan Zilynskyj, the author of Tomáš Pešina from Čechorod and the Little Town of Čistá near Rakovník (pp. 5-21) deals in this text with a relationship of a popular baroque historiographer and dean of the Metropolitan Saint Vitus Chapter in Prague Tomáš Pešina from Čechorod to a little town Čistá near Rakovník, owned by the chapter as their establishment. The study is fitted in the context of events round the year 1680, which is known for a peasant rebellion and a vast plague epidemics in the Bohemian Kingdom, which Tomáš Pešina finally fell prey to. The initiative for writing this essay was Pešina’s letter addressed to Čistá, which was preserved in the Rakovník Records Office. The author of the second study is Eva Šimicová who named her study Křivoklát Vassal Book from the Years 1454-1566 (pp. 23-81). She deals here with an analysis of a vassal juridicial book that originated from the time when the Křivoklát vassal system was already at the beginning of Modern Period in decay. Parts of the study are complete regestas of single notes that concern property changes of single vassals. Vassal systems arose first around castles in border regions at the end of 13th century because of defendant reasons. They were put in the interior only after the arrival of the Luxembourgs at the beginning of 14th century. In the third study named Enterpriser and Mayor Josef Čermák and his Activities in Rakovník at the Break of 19th and 20th Century (pp. 83-144) Petra Burgerová tries to describe the situation in the town when it was led by one of its most famous mayors, Josef Čermák. At his time the town is changing into a modern and industrial town with important agricultural background too. Schools and corporations are developing; the town wins a railway connection with neighbouring towns, gasworks and abattoir are founded, fundaments for a new sewerage system are started. Sights are reconstructed and there is much higher care of the town museum and archive. The mayor Čermák, who himself was an owner of the local sugar refinery, played an important role in all these activities. This topic is also connected with Construction of the Local Railway from Rakovník to Mladotice in Years 1897-1899 (pp. 145-159) by Jakub Hajíček. The author gained information from central sources kept in the State Central Archives in Prague. He describes the construction of the railway in details and lists single technical parameters; in this way he documents a development of one of the projects that was built at Čermák’s time. Among other texts the work of Václav Kapoun Memories of the End of The Rakovník Newspaper and Prison in Terezín (pp. 161-182) towers. It is devoted to the end of one of the most significant newspaper in our country between the world wars, which came about from Nazi power in the year 1941. The pretence for this was a short article by Václav Kapoun’s father which was printed in the newspaper. Its author together with the publisher of The Rakovník Newspaper Václav Tuček were shortly after this imprisoned in Terezín Small Fortress. Most of the text consists of memories of Václav Kapoun’s father, where he also describes both his interrogation at Kladno Gestapo and circumstances in Terezín prison in the spring of 1941. The studies are finished by a short article by Jan Krško Archive Fund of the Dean Office Rakovník (pp. 183-188), where the author briefly summarizes the already mentioned 223

fund that has recently organized and written an archive aid. This type of source is often forgotten in temporary historical research, although they include important economic, religious and registry and other documents of social life from the end of the 17th century up to date. Already listed studies are followed by a continuation of List of Bibliographical Records in the Regional Library of the Public Records Office in Rakovník (pp. 189-205), which started in recent years. The yearbook is ended by reviews and news about activities of the Rakovník Records Office in the year 2004.

224

RESÜMEE Der fünfte Jahrgang des Rakonitzer historischen Alamanachs, der vom Staatlichen Kreisarchiv in Rakovník herausgegeben wird, beinhaltet sechs Studien. In dem ersten Text Tomáš Pešina aus Čechorod und Kleinstadt Čistá bei Rakovník (S. 5-21) beschäftigt sich der Autor Bohdan Zilynskyj mit der Beziehung eines bekannten barocken Historiografen und Dekans des Saint Vitus Metropoliten Kapitel in Prag Tomáš Pešina zur Kleinstadt Čistá bei Rakovník, besitzt vom Kapitel als Obrichkeit. Die Studie spielt sich im Kontext der Eigenschaften (Bauernaufstand und große Pestepidemie im Böhmischen Königsreich, der auch Tomáš Pešina unterlag) um das Jahr 1680 ab. Der Anlass für diese Studie wurde Pešina’s Brief adressiert nach Čistá, bewahrt im Rakovník Kreisarchiv. Die Autorin des zweiten Werkes ist Eva Šimicová mit ihrer Studie Křivoklátvasallbuch aus Jahren 1454-1566 (S. 23-81). Sie beschäftigt sich in der Studie mit der Analyse eines juristischen Vasallbuches stammend aus der Zeit, wenn das Křivoklát Vasallsystem schon am Anfang der Nuezeit im Zerfall war. Ein Teil der Studie sind auch komplette Regesta der einzelnen Notizen, die die Eigentumwechsel der einzelnen Vasallen betreffen. Vasallsysteme wurden zuerst aus Verteidigungsgründe um Burge herum in Grenzgebieten gebaut, und das zwar schon am Ende des 13. Jahrhunderts. Nach der Ankunft der Luxemburger am Anfang des 14. Jh. wurden die Vasallsysteme auch im Innenland gebaut. In der dritten Studie genannt Der Unternehmer und Bürgermeister Josef Čermák und seine Tätigkeit in Rakovník um Wende des 19. und 20. Jhs. (S. 83-144) versucht Petra Burgerová die Situation in der Stadt zu beschreiben, wenn sie von einem der bedeutendsten Bürgermeistern Josef Čermák geleitet wurde. Unter seiner Leitung wurde Rakovník eine moderne Industriestadt, obwohl mit wichtigem landwirtschaftlichen Hintergrund. Schulen und Vereine vergrößern sich und gewinnen an Wichtigkeit, die Bau der Eisenbahn und Verbindung zwischen Nachbarstädten wird realisiert. Gaswerke und Schlachthof werden gebaut und Wasserleitung und Kanalisation werden projektiert. Sehenswürdigkeiten werden auch restauriert und es wird für das Museum und Archiv gesorgt. An allen diesen Aktivitäten nahm Josef Čermák, selbst Besitzer der Zuckerraffinerie teil. Thematisch knüpft an das vorige Werk der Artikel von Jakub Hajíček an Die Bau der Lokalbahn aus Rakovník nach Mladotice in Jahren 1897-1899 (S. 145-159). Der Autor benutzt vor allem Zentralquellen bewahrt im Staatszentralarchiv in Prag. Bei der Beschreibung der Bau geht er in ausführliche technische Details und dadurch dokumentiert er den Verlauf der Realisierung eines der Projekte, die in der Čermák Ära entstanden. Sehr bedeutend ist auch das Werk von Václav Kapoun Gedanken an das Ende des Rakovník Zeitung und das Gefängnis in Terezín (S. 161-182). Die Studie widmet sich dem Ende einer der wichtigsten tschechischen Regionalzeitung zwischen zwei Weltkriegen, das geschah im Jahre 1941 aus Nazikraft. Der Anlass für das Abschaffen der Zeitung wurde ein kurzer Artikel geschrieben von Václav Kapoun Vater und gedruckt in der erwähnten Zeitung. Sein Autor war dann zusammen mit dem Herausgeber der Zeitung Václav Tuček kurz im Gefängnis in Terezín Kleine Festung. Der meiste Teil des Textes 225

wird vom Václav Kapoun´s Vater´s editierten Gedanken gebildet, wo er sowohl das Verhör im Kladno Gestapo als auch die Konditionen im Gefängnis im Frühjahr 1941 erwähnt. Die Studien werden mit einem informativen Artikel Archivfond des Dekanamts Rakovník (S. 183-188) von Jan Krško beendet, in dem der Autor den erwähnten Fond, der ihm vor kurzer Zeit ein Archivhilfsmittel organisierte und schrieb, kurz beschreibt. Diese Weise der Quellengewinne ist zurzeit in historischer Vorschung oft übersehen, obwohl sie bedeutende wirtschaftliche, religiöse, registration und andere Dokumente des soziallen Lebens seit dem Ende des 17. Jhs. bis zu unserer Zeit beschreiben. Nach den erwähnten Studien folgt eine Fortsetzung der Liste der bibliographischen Aufzeichnungen der regionalen Bibliothek bei dem Staatlichen Kreisarchiv in Rakovník (S. 189-205), der in vorigen Jahren angefangen wurde. Die Liste wird von Rezensionen und der Nachricht über die Tätigkeit des Rakovník Kreisarchiv im Jahre 2004 beendet.

226

SEZNAM ZKRATEK -

ACČSH – Archiv Církve československé husitské AMČ – Archiv městečka Čistá (fond SOkA Rakovník) AMKP – Archiv metropolitní kapituly pražské (fond APH) AML – Archiv města Louny (fond SOkA Louny) AMR – Archiv města Rakovníka (fond SOkA Rakovník) APH – Archiv Pražského hradu CČSH – Církev československá husitská ČAZ – Česká akademie zemědělská ČČH (ČSČH) – Český (Československý) časopis historický ČČM – Časopis Českého muzea, Časopis Muzea Království českého ČSM – Československý svaz mládeže ČSPS – Časopis Společnosti přátel starožitností ČSTV – Československý svaz tělesné výchovy ČSÚ – Český statistický úřad Rakovník ČSŽ – Český svaz žen JZD – Jednotné zemědělské družstvo KNV – Krajský národní výbor KV – Krajský výbor KVOS – Krajský výbor odborového svazu MěNV – Městský národní výbor MNV – Místní národní výbor MOS – Městský osvětový sbor MS – Muzejní spolek královského města Rakovníka a politického okresu rakovnického MZK – Minulostí Západočeského kraje n. p. – národní podnik OKS – Okresní kulturní středisko OkÚ – Okresní úřad OkZ – Okresní zastupitelstvo OM – Okresní muzeum Rakovník OMG – Okresní muzeum a galerie Rakovník ONV – Okresní národní výbor OO – okresní oddělení OÚ – Obecní úřad OV – Okresní výbor PAM – Památky archeologické a místopisné PHS – Pěvecko-hudební spolek PVH – Pomocné vědy historické RG – Rabasova galerie Rakovník RHS – Rakovnický historický sborník RN – Rakovnické noviny ROH – Revoluční odborové hnutí SAP – Sborník archivních prací SK – sportovní klub SOA – Státní oblastní archiv SOkA – Státní okresní archiv SPS – Společnost přátel starožitností SPU – Společnost přátel umění SSH – Středočeský sborník historický

227

-

SSM – Svaz socialistické mládeže SÚA – Státní ústřední archiv TJ – tělovýchovná jednota TOS – Továrna obráběcích strojů VMS – Věstník Muzejního spolku král. města Rakovníka a politického okresu rakovnického ZO – závodní odbor ZS – závodní skupina ZŠ (ZDŠ) – Základní (devítiletá) škola

Rakovnický historický sborník V/2004 Vydal: Státní okresní archiv v Rakovníku – Státní oblastní archiv v Praze Redakční rada: Jan Černý, Renata Mayerová, Jan Krško, Luboš Smitka, Tomáš Pavlíček Sazba: DTPress Rakovník. Tisk: Tuček tiskárna Rakovník Náklad: 1000 výtisků 228