Ražba stříbrných mincí v Kutné Hoře a v Jáchymově

Bankovní institut vysoká škola Praha

Ražba stříbrných mincí v Kutné Hoře a v Jáchymově Bakalářská práce

Dana Šídlová

duben 2009

1

Bankovní institut vysoká škola Praha Katedra finančních obchodů

Ražba stříbrných mincí v Kutné Hoře a v Jáchymově Bakalářská práce

Autor:

Dana Šídlová Bankovní management

Vedoucí práce:

Ing. Zbyněk Kalabis

Praha

duben 2009

2

Prohlášení Prohlašuji, že jsem bakalářskou práci zpracovala samostatně a s použitím uvedené literatury.

V Praze dne: 15. 4. 2009

Dana Šídlová

3

Poděkování Děkuji vedoucímu práce panu Ing. Zbyňkovi Kalabisovi za pomoc a odborné vedené při zpracování této bakalářské práce.

4

Anotace práce Ve své práci uvádím, jak se na území České republiky razily stříbrné mince s vysvětlením klíčových pojmů zejména při ražbě a těžbě v Kutné Hoře a v Jáchymově. Od vzniku českého mincovnictví, kterému předcházel barterový obchod - výměna zboží za jiné přes objevení prvních stříbrných žil, rozvoj a rozkvět měst až po úpadek a zánik těžby. Dále Vám přiblížím, jak se razily první pražské groše i jáchymovské tolary a jaká technika se používala.

Klíčová slova: ražba, dolování, stříbro, kopat, objev, razit, mincovna, peněžní reforma, rozvoj

Annotation of Work In my work I present how silver coins were minted in the territory of the Czech Republic with the explanation of key words concerning mainly the coinage and mining in Kutna Hora and Jachymov. From the beginning of the Czech coinage preceded by the barter – exchange of goods for other – through the discovery of the first silver streaks, the development and prosperity of towns up to the recession and the end of minig. Further I will focus on the way the first Prague´s groshes and the end Jachymov´s thallers were coined and what technique was used.

Key words: coinage, mining, silver, dig, coin, discovery, stamp, mint, monetary reform, development

5

Obsah Úvod ........................................................................................................................................... 7 1. Vznik mincovnictví ............................................................................................................... 8 2. Kutná Hora .......................................................................................................................... 11 2.1 Vznik Kutné Hory ......................................................................................................... 11 2.2 Založení mincovny v Kutné Hoře - Vlašský dvůr......................................................... 11 2.3 Technika ražby mincí .................................................................................................... 15 2.3.1 Techničtí úředníci při mincovním díle ................................................................... 15 2.3.2 Verk čili Dílo mincovní.......................................................................................... 17 2.3.3 Přepalování surového stříbra .................................................................................. 18 2.3.4 Příprava a zrnění mědi............................................................................................ 19 2.3.5 Sazení verku a lití cánů .......................................................................................... 19 2.3.6 Dílo mincířské ........................................................................................................ 20 2.3.7 Dílo pregéřské ........................................................................................................ 21 2.4 Kutnohorské dolování ................................................................................................... 23 2.4.1 Organizace dolování ............................................................................................... 23 2.4.2 Technika těžby ....................................................................................................... 24 2.4.3 Odvodňování a větrání dolů ................................................................................... 25 2.4.4 Doprava do dolů a vybavení havířů ....................................................................... 26 2.4.5 Důlní díla ................................................................................................................ 26 2.4.6 Ostatní profese na dolech ....................................................................................... 27 2.4.7 Surovinové zabezpečení dolů ................................................................................. 27 2.4.8 Důlní koně .............................................................................................................. 28 2.4.9 Úpadek, rozkvět a zánik kutnohorského dolování ................................................. 28 2.5 Mince ve Vlašském dvoře ............................................................................................. 29 2.6 Mincmistři v Kutné Hoře .............................................................................................. 51 2.6.1 Mincmistr ............................................................................................................... 51 2.6.2 Značky mincmistrů na kutnohorských mincích ..................................................... 51 2.7 Mincovní nominály ražené v kutnohorské mincovně ................................................... 52 3. Jáchymov ............................................................................................................................. 54 3.1 Stříbrná horečka v Krušnohoří a vznik prvních tolarů v Jáchymově ............................ 54 3.2 Jáchymov a jeho historie ............................................................................................... 63 3.3 Úpadek na Jáchymovsku ............................................................................................... 66 Závěr a doporučení ................................................................................................................... 68 Seznam použité literatury ......................................................................................................... 69 Seznam internetových odkazů .................................................................................................. 70 Seznam obrázků ....................................................................................................................... 71

6

Úvod Cílem mé práce je popsat ražbu stříbrných mincí v Kutné Hoře a v Jáchymově. V první části Vás seznámím se vznikem mincí na území České republiky. Co předcházelo ražbě prvních pražských grošů od chvíle, kdy se našly první kousky stříbra, po těžbu a ražbu mincí. Jaký byl život ve středověku, jaký měli lidi zájem pracovat v mincovnictví a hornictví a co to všechno znamenalo pro Český stát. Druhá část je věnovaná ražbě a těžbě mincí v Kutné Hoře. Kutná Hora patří k historicky nejvýznamnějším městům České republiky. Právem je považovaná za pokladnici a klenot země. Historie Kutné Hory se začala psát v raném středověku a její význam rostl v souvislosti s těžbou stříbra. Kutnohorský důlní revír se stal jedním z největších zdrojů stříbra středověké Evropy a český král nejbohatším panovníkem. Kutná Hora byla druhým nejvýznamnějším městem po Praze nejen po stránce kulturní, ale i politické a ekonomické. A poslední část je zaměřená na historii a vývoj stříbra v Jáchymově. O americkém dolaru se obecně ví, že byl zaveden někdy koncem 18. století a že jeho název pochází z Evropy. Slovo „dolar“ vzniklo odvozením z názvu severočeského hornického města Jáchymova, nazývaného v 16. století „Údolí svatého Jáchyma“ (německy st. Joachimsthal). Dlouhá cesta dolaru jako měnové jednotky symbolicky započala 9. ledna 1520 na českém sněmu v Praze. Přesto se již po půl století podle tohoto místa nazývala většina velkých stříbrných mincí, které byly raženy v mincovnách střední Evropy.

7

1. Vznik mincovnictví Mince z drahých kovů byly známy již starým Slovanům. Do českých zemí se dostávaly jen zprostředkovaně díky obchodním stykům se západní Evropou a hlavně s Byzancí. Ani vládcové Velké Moravy, ještě nezačali s ražbou vlastních peněz. Domníváme se, že velkomoravský směnný obchod znal východořímskou měnovou soustavu (byzantské zlaté mince - solidy). Souběžně obíhaly na Velké Moravě i západoevropské stříbrné denáry francké, ražené od konce 8. století Karlem Velikým a jeho následovníky. Skutečný vznik nejstarších peněz na území českého státu spadá do 10. století. Vývoj naší měny od 10. do 13. století představuje velmi složitý badatelský problém. Ve starší literatuře bývá jako nejstarší česká mince uváděn peníz knížete Václava († 935), později prohlášeného za svatého. Tzv. svatováclavský denár, připisovaný tomuto knížeti, je znám v několika exemplářích, nalezených většinou v zahraničí. Jeho přesná identifikace je však dodnes sporná. Denáry knížete Václava byly odmítnuty jako první vydané české mince. Nejstarší byly připisovány Václavovu bratru knížeti Boleslavu I. († 972). Do poloviny 10. století se Praha stala významným centrem středoevropské směny zboží. Při běžné směně na trhu se jako obecně přijímaný ekvivalent hodnoty užívalo plátno. V Praze se v té době platilo formou textilních šátků s pevnou směnnou hodnotou 1 kírát (denár) = 10 šátků. Nejstarším českým mincím říkáme denáry. Byly raženy z velmi kvalitního stříbra a udržovaly si stálou hmotnost okolo 1,4 g. Vyráběli se z primitivních razidel. Nelze jednoznačně odlišit denáry Boleslava I. († 972) od mincí jeho syna Boleslava II. († 999). Vlastní mince nerazili jen vládnoucí Přemyslovci, ale i knížata z rodu Slavníkova. Biskup Vojtěch († 997), později prohlášený za svatého, vydával vlastní mince, a to zřejmě již po roce 982. Vládnoucí libický kníže, Vojtěchův bratr Soběslav, razil své denáry nejspíš v mincovně v Malíně, v blízkosti bohatých nalezišť stříbra, později i na rodovém sídle v Libici nad Cidlinou. Od konce 10. století do druhé poloviny 11. století byly v Čechách vydávány mince pouze jménem vládnoucího pražského knížete. Jedinou známou výjimkou, jsou mince kněžny Emmy, manželky Boleslava II., ražené na jejím sídle v Mělníku. Originál stříbrné mince vážil asi 1,3 g, měřil v průměru 22 mm, na lícní straně představuje panovnické poprsí s hlavou zdobenou paprskovitým diadémem a oděné v bohatě řásněné roucho. Před poprsím je kříž a v opise čteme zřetelně ENMA REGINA. Na rubu vidíme obraz ruky boží vycházející z oblaků,

8

a po stranách ruky řecká písmena Alfa a Omega – symbol Kristův. Opis uvádí místo vzniku mince – MELNIC CVITAS. Ražba byla prováděna ručně pomocí dvou razidel a kladiva. Viz. níže uvedený obrázek.

Obrázek č. 1: Mince kněžny Emmy (EMMA REGINA 985 - 995)

Zdroj: Česká národní banka Ing. Dr. František Cach

Nejčastějším motivem denárů se již od doby knížete Jaromíra (1003-1012) stalo vyobrazení zemského patrona a prvního českého světce svatého Václava. Po měnové reformě za vlády knížete Břetislava kolem roku 1050 ztratily české denáry funkci přijímaného platidla. Kvalita denárů se stále snižovala a po další dvě století zůstaly určeny hlavně pro vnitřní domácí oběh. Za vlády knížete Vladislava II. (1140-1172) vyvrcholila krize domácího oběživa. Ten sice dosáhl v roce 1158 královského titulu, ale stříbro z vnitřního peněžního oběhu téměř zmizelo. Zásadní zlom ve vývoji české měny přinesla až vláda krále Přemysla Otakara I. (11981230). Tento obratný politik znovu přivedl český stát mezi evropské velmoci a získal pro sebe a pro své potomky královskou korunu dědičně. Přemyslova moc rostla objevením nových nalezišť drahých kovů, především stříbra na Českomoravské vrchovině. Díky dostatku drahého kovu mohl král Přemysl Otakar I. provést měnovou reformu. Význam reformy pro ekonomiku lze srovnávat s projektem jeho pravnuka krále Václava II., uskutečněným o tři čtvrtě století později. K peněžní reformě došlo někdy mezi roky 1210 a 1230. Z doby Přemysla Otakara I. nejsou zcela zřejmé okolnosti vzniku mincí. Nové mince dostaly zcela odlišnou podobu. Byly vyráběny z velmi tenkého stříbrného plechu, jehož latinské označení „brattea“ (= kovový lupínek, lístek) dalo novým mincím i jejich český název – brakteáty. Nejstarší brakteáty Přemysla Otakara I. se vyznačují mimořádně velkým průměrem, okolo 38 až 42 mm. Raženy byly jednostranně s jednoduchým reliéfem, takže byla možná 9

jejich hromadná výroba. Většina brakteátů má pouze obrazovou část. Nevýhodou brakteátových ražeb byla jejich snadná deformace, daly se dobře ohýbat a hluboký reliéf mince, vyrobený z měkkého kovu, se snadno ničil i při běžném oběhu. Z různých pramenů víme, že české a moravské brakteáty se razily na více místech a lišily se od sebe i produkty jednotlivých mincoven. Hlavním producentem domácího stříbra byla tehdy Jihlava, kde mince také razily, ale ani výrobky tamější mincovny zatím nemůžeme přesně identifikovat. Vývoj českého státu ve 13. století vyvrcholí osobou Přemysla Otakara II., krále „železného a zlatého“. Razil kvalitní brakteát s figurkou dvouocasého českého lva, který je nejstarším dochovaným heraldickým předobrazem dnešního státního znaku. Tragickou smrtí Přemysla Otakary II. v bitvě na Moravském poli roku 1278 však končí více než půl století stabilního vývoje české měny1.

1

VOREL, Petr. Od pražského groše ke koruně české, Vydalo nakladatelství HAVRAN, s.r.o., v Praze 2004, ISBN 80-86515-40-0

10

2. Kutná Hora 2.1 Vznik Kutné Hory České mince, které nechává Václav II. razit před rokem 1300 je považován střední brakteát s vyobrazením orlice s korunovanou lidskou hlavou (tzv. harpyje). Jsou ražené z kvalitního stříbra ve velkém množství koncem 13. století. Zásadní změny v českém mincovnictví konce 13. století přinesly až objevy nových, mimořádně bohatých ložisek stříbrné rudy v prostoru dnešní Kutné Hory. Významnější těžba stříbra je zde doložena již na přelomu osmdesátých a devadesátých let 13. století. Stříbrná ruda se nalezla na území, které patřilo klášteru v blízkém Sedlci. Podle pověsti se v okolí kláštera našly žilky ryzího stříbra ve tvaru větévky. Stříbro hned běžel ukázat opatovi, a na místě u skály zanechal mnišskou kutnu. Nalezenému místu pak prý říkali „Kutna“ a hornickému městu, které na oné hoře rychle vyrostlo, „Kutná Hora“. Vznik jména budoucího města je ale spojován i s místem, kde se „kutá“ čili hornickým způsobem dobývá se ruda ze skály2.

2.2 Založení mincovny v Kutné Hoře - Vlašský dvůr Počátky Vlašského dvora (mincovna v Kutné Hoře) sahají do doby, kdy město Kutná Hora teprve vznikalo. V poslední čtvrtině 13. století, mezi královskými městy Kolínem a Čáslaví byla nalezena bohatá naleziště stříbrné rudy. Zakládají se zde větší i menší hornické osady, které se později spojí v královské město, jménem Hora Kutná. Na jih od vznikajících osad, nechává český král Václav II. zbudovat opevněné kamenné sídlo, známé pod názvem Vlašský dvůr. Viz. uvedený obrázek. Nejvýznamnější částí „ královského dvora“, jak je stavba nazývána v nejstarších zprávách, byla tehdy věž chránící vstup do dvora. Nad průjezdem v přízemí byly umístěny místnosti, sloužící pro občasný pobyt krále. Věž byla zřejmě zakončena cimbuřím. Po obou stranách věže vybíhaly hradby uzavírající prostor dvora a od města byl areál navíc oddělen vodním příkopem. K vnitřním stranám hradebních zdí přiléhaly dřevěné hospodářské budovy

2

BISINGEROVÁ, Marie a spol. Vlašský dvůr tajemství mince, Vydáno v rámci projektu EUROMINT v roce 2001, ISBN neuvedeno

11

a v blíže neznámém místě se nacházela další obytná budova pro krále a úředníky. Počátkem 14. století se Vlašský dvůr stal součástí nově budovaného opevnění Kutné Hory.

Obrázek č. 2: Vlašský dvůr v Kutné Hoře

Zdroj: VOREL, Petr. Od pražského groše ke koruně české

Na jihovýchodní a jihozápadní straně dvora bylo vějířovitě umístěno 17 tzv. šmiten (z německého Schmieden = kovárny), ve kterých se připravovaly střížky, tj. kulaté mincovní plíšky bez obrazu. Každá ze šmiten byla samostatnou dílnou v úzké, dlouhé komoře, valeně zaklenuté, vysoké až 5 metrů. Do každé šmitny vedl z nádvoří úzký vchod lomeným portálkem3. Vedle něj se nacházelo okno, zabezpečené hustou mříží a označené znakem města, odkud byla každá ze 17 mincoven přenesena r. 1300 do Kutné Hory: šmitna písecká, brněnská apod. Aby se to nepletlo, každá z dílen byla později označena pískovcovou reliéfní deskou se znakem a jménem „mateřského“ města. Dochované kamenné reliéfy dokládají šest z nich (Jihlava, Kladsko, Most, Olomouc, Opava, Písek). Dalších šest měst známe z písemných zpráv (Brno, Jablonné, Vysoké Mýto, Praha, Žatec, Žitava). U zbývajících pěti mincoven jména neznáme, lze se však jen domnívat, že mohlo jít o: Hradiště, Kadaň, Plzeň, České Budějovice, Litoměřice, Smilův (Havlíčkův) Brod, Humpolec, Litomyšl4. Na níže uvedeném obrázku jsou zobrazeny dvě z Kutnohorských šmiten. Výše položená menší okna nad vchody sloužila k osvětlení a odvětrávání vnitřního prostoru. Mimo to byly „kovárničky“ ještě opatřeny okénky na vnějším průčelí Vlašského dvora směrem k Vrchlici a otvory ve stropě k odvádění dýmu a par pod střechou. Znakovou

3 4

BISINGEROVÁ, Marie a spol. Vlašský dvůr tajemství mince, Vydáno v rámci projektu EUROMINT v roce 2001, ISBN neuvedeno VOREL, Petr. Od pražského groše ke koruně české, Vydalo nakladatelství HAVRAN, s.r.o., v Praze 2004, ISBN 80-86515-40-0

12

galerii na dvorní fasádě šmiten, vzniklou kolem r. 1400, doplňoval i reprezentativní výběr erbů zemí a měst se vztahem k lucemburské dynastii.

Obrázek č. 3: Dvě z Kutnohorských šmiten

Zdroj: BISINGEROVÁ, Marie a spol. Vlašský dvůr Tajemství mince

Na jižní straně vstupní věže byl vybudován královský palác. Od řady šmiten byl oddělen úzkou uličkou, kudy se chodilo na „dolejší dvůr“(v místech dnešního parku). Nacházely se zde královské kuchyně, lázně, kolny na vozy a sáně, stáje pro koně, sklady ovsa, sena a slámy. Nejstarší částí paláce, dosud zachovalou, byl tzv. preghaus, kde pregéři razili mince5. Král Václav II. svěřil právní i technickou realizaci velkolepého měnového projektu toskánským podnikatelům z Florencie. Skupina Florenťanů, zaujala významné postavení i ve správě země, a to až do konce přemyslovské éry. Ovlivnili dvě oblasti podnikatelských zájmů: těžbu drahého kovu a výrobu mincí. Panovník uplatňoval tzv. horní regál, tedy ve středověku nezpochybnitelný fakt, že králi náleží všechno nerostné bohatství nalézající se pod zemí. V roce 1300 byl panovníkův podíl stanoven na jednu osminu. Zbylých sedm osmin pokrývalo výrobní náklady včetně mzdy dělníkům a zisk všech zúčastněných. V písemné podobě byla „horní práva“ vypracována v době vlády krále Václava I. (asi v roce 1249), pro město Jihlavu, tehdejší hlavní centrum domácí těžby stříbra. Jihlavské „horní právo“ se stalo vzorem pro vznikající osady druhé poloviny 13. století. Jihlavská právní předloha mohla v praxi dobře posloužit i v 5


13

rychle se rozvíjející Kutné Hoře, ale nestalo se tak. Jihlavané nechtěli do Kutné Hory „svá“ práva postoupit. Tak dal panovník Kutnohorským vypracovat jejich vlastní, lepší „horní právo“ a roku 1300 vnikl nejvýznamnější právní doklad, vydaný králem Václavem II., slavné „lus regale montanorum“ - horní zákoník. Zásadní změnu, kterou přinesl nový horní zákoník je v konečné manipulaci stříbra. Veškerý drahý kov musel směřovat pouze do královské mincovny, kde byl za stanovenou částku vykoupen. Další změna se týkala ražby mincí. Zde král uplatňoval tzv. mincovní regál. Šlo o výhradní právo ražby mincí a z něj plynoucích zisků. Zásadním krokem k získání kontroly nad výrobou mincí se stalo soustředění starších výroben do jediného místa. Všechny dosavadní mincovny byly „přeneseny“ do opevněného areálu poblíž Kutné Hory - Vlašský dvůr. Vlašský dvůr se stal sídlem královského úředníka a zároveň byl nejvhodnějším místem pro skladování surového stříbra, vytěženého v okolí a zpracovaného v hutích u Vrchlice. Jméno Vlašský dvůr nezískala budova náhodně, rozhodující roli sehráli Vlaši, tedy Italové. Návrh podoby nových mincí je také přičítán Florenťanům. Na minci je ztvárněná vrcholná gotika francouzského dvora6. V červenci roku 1300 byly vyraženy první groše „Grossi Pragenses“. Zda k tomu došlo již v Kutné Hoře anebo snad ještě v Praze, není zcela jisté (provoz mincovny je doložen až v roce 1336)7. Motivem lícní strany nových mincí se stal obraz české královské koruny, chráněné dvěma soustřednými mezikružími a plnými latinskými opisy, bez textových zkratek. Do vnitřního mezikruží bylo umístěno jméno panovníka „WENCEZLAVS SECVNDVS“ (Václav Druhý), do vnějšího jeho titul „ DEI GRATIA REX BOEMIE“ (z boží milosti král český). Plochu rubové strany zaplnil volně bez štítu umístěný znak Království českého, dvouocasý korunovaný lev ve skoku. Výtvarnou zmenšeninou této mince se stala její dvanáctina. Na malé ploše drobného peníze již bylo nutné v opisech užít zkratky. Lícní stranu proto vyplňoval obraz české královské koruny s jednoduchým opisem ve zkratkách „W. II. R. BOEM“ (tj. „WENCEZLAVS II. REX BOEMIE“, v překladu Václav II., král český). Na rubu nalézáme zemský znak a název mince ve tvaru „ PRAG PARVI“, tj. „pragenses parvi“, v překladu „pražští malí“. Latinské slovo „grossus“ (tlustý, hrubý) bylo brzy převzato jako „groš“. Slovo „parvus“ (malý) do běžného jazyka moc neproniklo a vytratilo se brzy po ukončení ražby8. Ze 14. století nemáme dochován žádný autentický popis výrobních postupů v kutnohorské mincovně. Ty známe až z 16. století a z pozdějších dob, kdy byla „tajemství“

6

VOREL, Petr. Od pražského groše ke koruně české, Vydalo nakladatelství HAVRAN, s.r.o., v Praze 2004, ISBN 80-86515-40-0 BISINGEROVÁ, Marie a spol. Vlašský dvůr tajemství mince, Vydáno v rámci projektu EUROMINT v roce 2001, ISBN neuvedeno 8 VOREL, Petr. Od pražského groše ke koruně české, Vydalo nakladatelství HAVRAN, s.r.o., v Praze 2004, ISBN 80-86515-40-0

7

14

zpracování kovů a výroby mincí zveřejněna tiskem. Ve středověku představovala výroba mincí vysoce specializovanou a odborně úzce vymezenou činnost, jehož detaily si zasvěcení a věci znalí přísně střežili. Nejstarší zmínky technologických postupů při výrobě mincí v Kutné Hoře známe až z roku 1408. Další stručný popis jednotlivých fází výroby mincí je obsažen v jednom z nejvýznamnějších literárních děl z počátku husitské doby, ve veršované skladbě „ Hádání Prahy s Kutnou Horou“, které vzniklo ve druhé polovině roku 1420. Až z druhé poloviny 15. století pocházejí nejstarší vyobrazení konkrétních fází mincířského díla. Předpokládá se, že písemné prameny z 15. století zachycují tradiční výrobní postupy, jaké se užívaly v kutnohorské mincovně už více než sto let. Přes veškerá bádání totiž dodnes nemůžeme zcela přesně říci, jak vlastně pražské groše ve 14. století vznikaly9.

2.3 Technika ražby mincí 2.3.1 Techničtí úředníci při mincovním díle Ve starší době stál v čele kutnohorské mincovny mincmistr, který byl královským úředníkem, nebo nájemcem mincovního díla. Příslušel mu celkový dohled nad mincovnou a nad ražbou mince. Kutnohorský mincmistr byl mincmistrem celého českého království. Titul je poprvé doložen u Zdeňka Kostky z Postupic v roce 1462. Nejvyšší mincmistr pak jakožto zemský úředník byl poradcem panovníka v mincovních záležitostech. Pravomoc nejvyššího úředníka s praktickou výkonnou mocí v kutnohorské mincovně pak převzal úředník mince. Ten při svém jmenování skládal přísahu do rukou nevyššího mincmistra, který byl jeho nadřízeným. V ostatních mincovnách v českých městech byli i nadále v čele mincmistři. Úředníků mince bylo vždy několik současně. Jejich uplatnění v mincovní praxi bylo rozsáhlé tak, že by ho jedna osoba nezastala. V období plného provozu mincovny na konci 15. a na počátku 16. století se v Kutné Hoře mincovalo dvakrát až třikrát týdně. Současně se pracovalo v sedmnácti šmitnách (kovářských dílnách) a razilo se na třinácti pregéřských stolicích. Úředníci mince dohlíželi na celý proces mincování od začátku do konce a ke všem jednotlivým fázím dávali příkaz a zodpovídali za ně.

9


15

Při výrobě mincovního kovu dbali na dodržení správného poměru stříbra a mědi, dohlíželi na jeho slévání do prutů – cánů, na jejich vyklepávání ve šmitnách, při stříhání plátů na dílky i na vlastní ražbu. Během výroby několikrát převažovali vznikající polotovar. Sledovali úbytek vzniklý výrobou a dbali na váhu vyrobené mince. Zjišťovali povolenou odchylku od stanovené váhy, která nesměla překročit určitou hranici. Ručili za kvalitu mince – nesprávné mince se pak vracely zpět k novému zpracování. Dále byli zodpovědni za výrobu razidel, tzv. kolků, které byly zhotovovány (s předchozím souhlasem panovníka) vždy nově pro každou ražbu. Odpovídali také za všechny náležitosti potřebné pro mincování – olovo na přepalování, vinný kámen a kuchyňskou sůl na čištění stříbra, tavící a naběrací tygle (nádoby) a další pracovní nástroje. Celý proces mincování rovněž písemně evidovali, zejména po účetní stránce. Podávali také rozsáhlé písemné relace vyšším úřadům. Druhým v pořadí po úředníku mince byl mincovní probéř neboli gvardejn. Přejímal stříbra z palírny (prenárny) a mědi ze zrnírny (kernárny), dohlížel ve slévárně (gysárně), kde se připravené stříbro slévalo s připravenou mědí. Sledoval předávání mincovního kovu k ražbě, zkoušel ryzost a jakost mince, průběžně sledoval váhu. Proto musel mít přesné váhy i správná závaží. Jednou do roka se provádělo jejich seřízení podle pražské hřivny (váhová a mincovní jednotka). Probéř rovněž spravoval mincovní pokladnu. Další z úředníků, písař mince, nebyl pouhým zapisovatelem, ale úředníkem s vysokými pravomocemi. Mohl zastupovat úředníka mince. Písemně evidoval vše, co s mincování souviselo, zapisoval do základních účtů, tzv. verkových register, (rejstříky, informující o mincování). Zápisy se prováděli v týdenních cyklech. Verková registra rovněž zachycují vydání mincovny. Jejich četnost od 16. století narůstala a přibyla řada dalších pomocných register. Samotné účtování začalo přebírat dokonalejší formy účtování italského, a pokud jde o jazyk zápisů, vystřídala češtinu němčina. Rozšířil se i počet písařů a vznikla jakási mincovní účtárna – úřad puchhalterů. Je zajímavé, že jako pomůcka k počítání existovaly zvláštní tabulky – abaky neboli kalkuly s měděnými žetony – tzv. početní groše, velmi vzdálený předchůdce dnešní kalkulačky. Šafář mince byl vlastně hospodářem mincovny. Tento úřad byl vykonáván podle potřeby jednou nebo dvěma osobami. V době největšího rozkvětu mincovny šlo spíše o dvě osoby, na počátku vlády Habsburků (po roce 1526) byly obě tyto funkce sloučeny. Šafář (hospodář) zabezpečoval ekonomickou stránku mincovny a dbal o její hmotné potřeby. Měl dozor nad všemi prostorami, staral se o stavební stav i bezpečnost a býval přítomen tam, kde se pracovalo s ohněm, např. ve slévárně při slévání mincovního kovu. Opatroval zásoby materiálu, měl v evidenci všechno náčiní, obstarával dodávky železa a dřevěného uhlí. 16

Pomáhal při počítání ražených mincí, sestavoval týdenní mincovní účty a různé pomocné účty, též vyplácel zaměstnance. Zajímavou povinností, která zachycuje sociální cítění doby, bylo rozdělování peněz chudým, a to o každé neděli a svátku. Celkově šlo o jednu kopu grošů týdně. Pokud se všechny peníze nerozdaly, vytvářela se z nich zásoba pro chudé a vězně. K mincovním úředníkům patřil také řezač kolků, tj. rytec razidel, který zhotovoval matrice pro každou ražbu, a to za dohledu úředníka mince a po předchozím souhlasu panovníka. S mincovními razidly souvisel i úřad kolkaře, jenž spočíval v tom, že měl razidla v úschově a zodpovídal za ně. Mincovna měla přirozeně svého vrátného, který dbal na její řádné zabezpečení. Také přejímal a evidoval uhlí, dovážené do mincovny. Mincovnu hlídali ponocní, jimž se od konce 16. století říkalo hlásní. Ti měli podle potřeby k ruce pomocníky – pacholky. Když bylo z nějakého důvodu třeba, byla ostraha objektu zesílena, např. pokud v něm přechodně pobýval panovník nebo jiná důležitá návštěva10.

2.3.2 Verk čili Dílo mincovní Technologie zpracování stříbrné rudy až po ražbu mince ve středověké Kutné Hoře dosahovala špičkové úrovně a byla důmyslně propracovaná ve všech svých úsecích. Při těžbě se nedostávala na povrch čistá ruda, ale tzv, rubanina, tedy ruda s jalovinou, které bylo potřeba od sebe oddělit. Proto se rubanina drtila, promývala a třídila podle kvality, címž se v úpravnách připravovala rudní měl pro hutě11. Vytříděnou rudu od jednotlivých havířů a těžařstev nakupovali na rudném trhu rudokupci (erckauféři). Ti vlastnili většinu malých hutí se šachtovými a sháněcími pecemi, v nichž se prováděla první tavba stříbrné rudy. Spočívala v převádění stříbra do roztaveného olova. Výsledným produktem bylo surové, tzv. hertovní stříbro. Jako vedlejší produkt vznikala při tavbě tvz. černá měď. Provoz hutí vyžadoval dostatek vody, proto byly hutě roztoušeny především v údolí říčky Vrchlice (Páchu). Významný pokrok pro hutnění stříbra znamenalo zavedení nového technologického vynálezu – vycezování, tzv. ságrování mědi (z něm. Saigern). Ságrování umožňovalo pomocí „tvrdého olova“, což bylo olovo s malou příměsí antimonu, odloučit z černé mědi zbylé

10 11

BISINGEROVÁ, Marie a spol. Vlašský dvůr tajemství mince, Vydáno v rámci projektu EUROMINT v roce 2001, ISBN neuvedeno VOREL, Petr. Od pražského groše ke koruně české, Vydalo nakladatelství HAVRAN, s.r.o., v Praze 2004, ISBN 80-86515-40-0

17

vázané stříbro. Majitelům kutnohorských hutí, obeznámeným již v 60. letech 15. stol. s tímto procesem, se takto dařilo podloudně získávat navíc značná kvanta stříbra, které unikalo evidenci královských úředníků, dbalých na dodržování královského regálu. Surové stříbro prodávali rudokupci do královské mincovny ve Vlašském dvoře. Postup ražení mince procházel složitým procesem a byl soustředěný do jediného místa, areálu Vlašského dvora, kde si zachovával téměř 300 let neměnnou podobu. Celý proces, od úpravy surového stříbra na mincovní slitinu až po výrobek mince z této slitiny, se nazýval mincovní dílo – verk. Již od 14. století se skládal z těchto tří hlavních pracovních etap: 1. - dílo přípravné, které zahrnovalo proces přepalování surového stříbra, tj. čištění afinací, přípravu a zrnění mědi, slévání mincovní slitiny, tj. sazení verku a nakonec lití kadlubů, tzv. cánů. 2. - dílo mincířské, zahrnovalo úpravu cánů na mincovní pláty, stříhání plátů na mincovní střížky a plátky, kvečování, klopování a bělení mincovních plátků. 3. - dílo pregéřské, představovalo teprve poslední, samotnou ražbu mince12.

2.3.3 Přepalování surového stříbra Hertovní stříbro dodané z hutí do královské mincovny obsahovalo v sobě ještě značné množství olova a jiných kovů, což snižovalo jeho tažnost a kujnost. Prvním úkolem bylo čištění surového stříbra přepalováním – afinace (tavba surového stříbra za stálého přívodu vzduchu a za přítomnosti přísady tzv. tvrdého olova). Přepalování probíhalo v menších pecích, vzniklý klejt neodtékal pryč, nýbrž se vpíjel do stěn nístěje. Nístěj se proto připravoval ze zvláštní keramické mísy – testu, jejíž schopnost vsakovat klejt se ještě zvyšovala přidáním pórovité, propustné látky. Tou byl vhodně upravený popel. Jakmile bylo popelové lůžko v míse připraveno, dával se test k peci předehřívat. Prenéř (pracovník v dílně) zatím připravoval vše, co bylo potřeba k jeho „nabití“. Velké kousky stříbra a olova bylo nutno rozsekat na malé kousky. Potom prenéř kousky stříbra a olova dal do předehřátého testu a překryl žhavým dřevěným uhlím a pomocí kleští, vsadil do výhně v peci. Za stálého míchání míchadlem a vhánění vzduchu měchy se stříbro postupně přepalovalo. Čištění kontroloval speciálním hákem, který opatrně smáčel v roztaveném kovu. Jakmile stříbro nabylo správné bílé barvy a kujnosti, začal vytvořený koláč přepáleného stříbra ochlazovat vodou a odstranil z něj štětkou všechny nečistoty. Osušil jej na rožni a pomocí kladiva vyrovnal nerovnosti. Přepálené stříbro bylo mincovním prubířem 12


18

zkontrolováno, opatřeno cejchem a zváženo. Písař zapsal váhu a koláče stříbra byly předány úředníkům mince do mincovní pokladny. Pečlivě zváženy byly i drobné odlupky, setřené štětkou z koláče. Tyto úlomky stříbra se balily do papírových obalů a přidávaly se k ostatnímu prantu (stříbro určené k tavbě) do pokladnice. Před žárem z pece chránily prenéře zavěšené plechy omazané hlínou, kožené zástěry a rukavice. Prenéř musel být zkušený kovolijec a hutník, aby nedocházelo k úrazům, ale především, aby se zabránilo zbytečným ztrátám na drahém kovu. Proto byl „úřad prenéřský“ velmi považován a těšil se již od nejstarší doby mnohým výhodám.

2.3.4 Příprava a zrnění mědi Konečný kov určený k mincování nebylo čisté stříbro, nýbrž slitina stříbra s mědí. Obecně platilo, že čím drobnější mince se měla razit, tím chudší na stříbro se připravovala mincovní slitina. Do mincovní slitiny se používala již měď vyčištěná – červená. Aby se docílilo jejího dokonalého promíchání s roztaveným stříbrem, používalo se mědi ve formě granulí, zrnek, tzv. zrněné mědi. Zpočátku se zrnění mědi provádělo přímo u královských a soukromých hutí v údolí Vrchlice, ale již v 15. stol. měl Vlašský dvůr vlastní zrnírnu mědi s pecí. A tak zatímco prenéři přepalovali stříbro na prant, chystali tzv. kernéři v dílně zvané kernárna zrněnou měď pro výrobu mincovní slitiny. Měď určená k zrnění se roztavila v peci, k tomuto účelu se používal velký přenosný nístěj. Roztavená měď se přes březová košťata přelévala do kádě s vodou, a tím se třepila na drobné kapky. Ve vodě kapky tuhly na zrnka. Již koncem 15. stol. se ve Vlašském dvoře k zrnění používal místo košťat dřevěný válec. Měď dopadající na plášť válce se rozstřikovala a tuhla v granule. Nazrněná měď se dávala sušit na velké pánve. Jakmile oschla, byla zvážena, zapsána do účetních knih a v kožených pytlích uložena do truhlic ve skladu mědi13.

2.3.5 Sazení verku a lití cánů Nejdůležitějším úkonem celého přípravného díla byla konečná příprava mincovní slitiny z prantu a nazrněné mědi, tzv. sazení verku. Prováděli ji slévači ve své dílně (gysárně)

13


19

za dohledu a kontroly úředníků mince. Aby slitina – verk měla zákonem stanovenou jakost, poměr obsahu stříbra a mědi pro určitý druh mince, prováděli prubíři kontrolní tavby. K rozmíchání slévaných kovů v tyglích, se používalo podobných míchadel jako v prenárně. Celou proceduru měl na starosti gyséř nazývaný perkmistr. Hotovou slitinu bylo nutno opět zkontrolovat, nedošlo-li v ohni ke změně jakosti. Uznal-li prubíř slitinu za správnou, mohlo začít lití do kadlubů, kde slitina získávala hůlkový tvar prutu. Tento stříbrný prut se nazýval cán (něm. zain, lat. Virgula). V kutnohorských písemných pramenech nacházíme záznamy o zvláštních kadlubech, tzv. barchanech. Byly to sáčky ušité z tkaniny zvané barchet, které byly podélnými švy rozděleny na určitý počet úzkých rourkovitých přihrádek. Každá přihrádka byla jakousi formou pro jeden cán. Stříbro se do barchánu vlévalo společným nesešitým ústím. Od pol. 16. stol., s ražbou tolarů, které vyžadovaly cány většího průměru, začala se v mincovně jako kadlub používat železná rozevírací forma, tzv. ingus. Po odlití byly cány přesně zváženy a ocejchované vloženy do kožených pytlů. Úředníci mince dbali na jejich uložení v pokladnici. Pod dohledem gvardejna (královského prubíře), písaře mince a úředníků mince byla po skončeném lití vyčištěna i vychladlá pec a tygl na sazení verku. Ani nejmenší zbytek slitiny nesměl uniknout evidenci.

2.3.6 Dílo mincířské Jakmile úředníci přebrali hotové cány a uložili je do mincovní pokladnice, skončila 1. fáze mincovního díla, dílo přípravné. Druhá etapa výroby mince, nazývaná „dílo mincířské“ začínala přidělením přesného počtu cánů jednotlivým mincířům do jejich dílen – šmiten14. Zde se nabízí několik verzí, jak pražské groše vznikali15. 1. Tady mincíři těžkými kladivy cán na kovadlinách rozklepávali na úzké pásy. Pás stříbrného plechu přebírali stříhači mincovních střížků, aby z něj nastříhali čtverečky – mincovní střížky – farfule. Pás musel mít příslušnou tloušťku podle druhu mince, jenž z něj měla být vyrobena16. Nerovnoměrná tloušťka ručně vyráběného plechu je jedním z argumentů, které tento postup u starších mincí zpochybňuje.

14

BISINGEROVÁ, Marie a spol. Vlašský dvůr tajemství mince, Vydáno v rámci projektu EUROMINT v roce 2001, ISBN neuvedeno VOREL, Petr. Od pražského groše ke koruně české, Vydalo nakladatelství HAVRAN, s.r.o., v Praze 2004, ISBN 80-86515-40-0 16 BISINGEROVÁ, Marie a spol. Vlašský dvůr tajemství mince, Vydáno v rámci projektu EUROMINT v roce 2001, ISBN neuvedeno 15

20

2. Rozklepaný plech byl nejprve rozstříhán na čtverečky, z nichž mincíři odstřihováním vytvářeli kruhový tvar na tzv. plátek – kotlík. Plátky na drobnou minci vysekávaly průbojníkem. Tento postup je obvykle uváděn jako nejpravděpodobnější, i když je nepochybné, že vyžadoval značnou řemeslnou zručnost. Časově byl poměrně náročný a provázelo jej relativně velké množství odpadu17. Zbylé ostřižky byly spolu s nepovedenými střížky a plátky vráceny zpět do gysárny a po roztavení se přidávaly do mincovní slitiny příslušné jakosti. Při opakované tavbě docházelo totiž ke ztrátám na obsahu drahého kovu, a proto nařízení stanovovala, kolik odpadu plechu smí střihač prostříhat18. 3. Mincíři cány vůbec nerozklepávali, ale zvláštními nůžkami na kov rovnou rozdělovali na kousky stříbra o hmotnosti budoucího groše. Litý stříbrný prut pravidelného kruhového průřezu byl krájením dělen na mnoho malých válců o shodné výšce. Přesnost krájení mohla být snadno kontrolována vážením. Nakrájené polotovary (stříbrné válečky) mohly být údery kladiva na vodorovnou stranu snadno rozklepány do podoby mincovního střížku. Tento třetí postup je nejvíce pravděpodobný, protože byl zadaných poměrů nejrychlejší a přinášel minimum odpadu19. Na plátcích bylo nutné odstranit nerovnosti vzniklé při stříhání. Dělo se to tzv. klopováním. Tato činnost se urychlovala tím, že se plátky vyrovnali do sloupců. Nerovnosti hrany plátku se opravovaly tzv. kvečováním. Sloupek se sevřel kleštěmi a takto uchopený sloupek otloukal mincíř kladivem tak, aby se hrany okuly a zakulatily. V průběhu mincířského díla bylo nutno střížky nahřívat. Povrch kovu obvykle opět zčernal kysličníky kovů a znečistil se. Před konečnou ražbou reliéfu se proto plátky musely vyčistit, vybělit. To se provádělo v bělící komoře pomocí roztoku kuchyňské soli svinným kamenem. Tak se odstranily nečistoty a kotoučky získaly stříbřitou bílou barvu. Vybělené plátky opět přebíral do své přísné evidence úředník mince.

2.3.7 Dílo pregéřské Třetí, poslední pracovní krok výroby mince probíhal v ražebně – preghausu. Razič, pregéř, převzal od úředníků mince přidělený počet vybělených mincovních plátků. Správce a hlídač mincovních raznic, tzv. kolkař, mu přidělil raznice a on zasedl k práci v pregéřské stolici (lavici).

17

VOREL, Petr. Od pražského groše ke koruně české, Vydalo nakladatelství HAVRAN, s.r.o., v Praze 2004, ISBN 80-86515-40-0 BISINGEROVÁ, Marie a spol. Vlašský dvůr tajemství mince, Vydáno v rámci projektu EUROMINT v roce 2001, ISBN neuvedeno 19 VOREL, Petr. Od pražského groše ke koruně české, Vydalo nakladatelství HAVRAN, s.r.o., v Praze 2004, ISBN 80-86515-40-0 18

21

Pregéřská lavice se skládala z pracovního prostoru, dřevěného štoku (špalku) a sedadla (viz. obrázek). Na spodní raznici, zapuštěnou napevno v pracovní desce, položil pregéř mincovní plátek. Přiložil horní raznici a mohutným úderem – rázem pregéřského kladiva vyrazil minci. Plátek, nebo sloupec několika plátků kladl při tom najednou na rovnou kovadlinu. Aby byla mince ražena čistě a kvalitně, musel být pregéřův úder kladivem přesný20. Pregéř nemohl ovlivnit hmotnou podstatu mince, určenou kvalitou kovu a hmotností, ani její obraz, ztvárněný negativně na razidlech. Dával však minci definitivní podobu21. Kladivo bylo proto speciálně vytvarováno do mírného oblouku tak, aby udeřilo na minci stejnoměrně plnou plochou. Úhoz na raznici musel být i pružný. Proto se špalek, v němž byla zapuštěna spodní raznice, zasazoval do sudu bez dna, vyplněného směsí uhelného prachu s hlínou22. I razidla mají nejhlavnější roli v příběhu o českých mincích, neboť na nich bylo fixováno vše, co taková mince měla příjemci říci. Razidlo pro rubovou stranu pražských grošů mince (s obrazem lva) bylo ve 14. století pevně zapuštěné a nepohyblivé. Toto „spodní“ razidlo mělo podobu železného roubíku o kruhovém průřezu, který se směrem dolů rozšiřoval. Razidlo pro líc grošové mince (s korunou a se jménem panovníka) se dala přenášet. Mělo podobu krátkého železného válce. Na jeho spodní straně byl do hloubky ztvárněn negativní obraz mince. Na horní stranu tloukl pregéř kladivem.

Obrázek č. 4: Pregéř razí mince na pregéřské stolici

Zdroj: VOREL, Petr. Od pražského groše ke koruně české 20

BISINGEROVÁ, Marie a spol. Vlašský dvůr tajemství mince, Vydáno v rámci projektu EUROMINT v roce 2001, ISBN neuvedeno VOREL, Petr. Od pražského groše ke koruně české, Vydalo nakladatelství HAVRAN, s.r.o., v Praze 2004, ISBN 80-86515-40-0 22 BISINGEROVÁ, Marie a spol. Vlašský dvůr tajemství mince, Vydáno v rámci projektu EUROMINT v roce 2001, ISBN neuvedeno 21

22

Razidla byla vyráběna pomocí malých pozitivních razniček pro jednotlivá písmena a znaky (tzv. punců), drobné detaily byly ručně dorývány. Puncy pro jednotlivá písmena, znaménka či části obrazu v mincovní ploše vybíjel specializovaný umělec, řezač želez, do předem připravené vyčištěné plochy budoucího razidla, které pak rytecky dokončoval a začišťoval. U mincí Václav II. a u nejstarší emise grošů Jana Lucemburského jsou „rubová znaménka“ či „rubové značky“ umisťovány vedle ucha lva, později mezi oběma konci ocasu lva (tzv. meziocasní značka). Řezači želez je na razidla někdy umísťovali a jindy ne. V pozdějších letech vlády krále Karla IV. a krále Václava IV. se již žádné podobné značky na pražských groších neobjevují23. Hotové vyražené mince podstoupily kontrolu kvality ražby. Úředníci mince přísně poměřili přidělené množství a váhu mincovních plátků s výsledným počtem vyražených mincí. Vyřadili prasklé a nekvalitně vyražené plátky a zaznamenali jejich počet a váhu v registrech. Nové mince čekaly v pokladnici, až budou předány králi nebo jinak poslány do oběhu. Pracovní i administrativní postupy mincování v Kutné Hoře byly na svou dobu naprosto unikátní a dokonalé. Také proto kutnohorský mincovní i důlní systém přebírala hornická města a mincovny po celé středověké Evropě, v novověku dokonce i ve střední Americe. Všechny dílčí pracovní úkony mincovního díla vytvářely dohromady dokonale organizovaný velkopodnik. Z historického i technologického hlediska lze kutnohorskou mincovnu považovat za nejstarší koncentrovanou manufakturu v zemi. Kolem r. 1500 zde pracovalo asi 150 až 200 pracovníků různých profesí24.

2.4 Kutnohorské dolování 2.4.1 Organizace dolování Ze začátku byl nejvýznamnějším podnikatelem samostatný havíř. Když nemohl sám zvládnout technické potíže při těžbě, spojovalo se více havířů do společenstva. Jeho členové pracovali v jednotlivých částech dolu a dělili se o výsledky své práce.

23 24

VOREL, Petr. Od pražského groše ke koruně české, Vydalo nakladatelství HAVRAN, s.r.o., v Praze 2004, ISBN 80-86515-40-0 BISINGEROVÁ, Marie a spol. Vlašský dvůr tajemství mince, Vydáno v rámci projektu EUROMINT v roce 2001, ISBN neuvedeno

23

Hlavní silou středověké podnikatelské soustavy v Kutné Hoře však byla těžařstva, složená z kverků, tj. kapitálově silných měšťanů a šlechticů, kteří se největší měrou podíleli na financování i na podílech z dolování. Někdy však ani jejich prostředky nestačili na zajištění provozu dolů, a tak propůjčovali jednotlivé čelby nebo části dolu tzv. druhotným těžařům nebo přímo jednotlivým horníkům – lénhavířům. V některých případech se na dolování podílel také král. Lénhavířský systém podnikání byl značně komplikovaný v majetkoprávních i výrobních vztazích, ale vedl k důkladnému vytěžení rudných ložisek. Druhým typem velkých podnikatelů v Kutné Hoře byli rudokupci neboli erckauféři. Vykupovali od těžařů a lénhavířů rudu, kterou dále zpracovávali na stříbro a pak ji prodávali do královské mincovny. Rudokupci ovládali cenu rudy, čímž okrádali těžaře, lénhavíře i královskou urburu. Erckauféřský systém kvetl až do 16. století, kdy tuto sféru podnikání, vynášející největší zisky, převzal král.

2.4.2 Technika těžby Hlavním pracovním nářadím středověkého havíře byla hornická kladívka – želízko a tupý mlátek. Podle typu horniny se používala želízka nebo železné klíny různých velikostí. Tam, kde byla hornina velmi tvrdá, používala se metoda žárového dobývání, tzv. „sázení ohněm“. Spočívala v tom, že se před čelbou naskládala hranice dříví, omazala se jílem a zapálila. Skála žárem ohně popraskala a dala se snadněji dobývat. Měkká hornina se dobývala špičákem, nástrojem s dlouhým ostrým hrotem. Kopáč – trojhranná ostrá motyka, zvaná též krace – sloužil k odklízení či přihrnování rubaniny. Narubaná hornina se nakládala do neciček vydlabaných z jednoho kusu dřeva, které horník buď nesl, nebo táhl za sebou přivázané na provaze. Použití důlních vozíků je doloženo v Kutné Hoře až v 15. století. V další fázi se materiál překládal do okovů, proutěných košů nebo měchů z volské kůže a vytahoval se na povrch. Pro svislou dopravu na malé vzdálenosti se používaly hašply – vrátky, které obsluhovali obvykle dva hašplíři. Vrátkem se vytahovaly náklady o hmotnosti do 70 kg. (Viz. obrázek) U hlubších šachet se stavěly důlní žentoury neboli trejvy. Základní součástí trejvu je svislý hřídel, v jehož horní části je lanový buben, v dolní části vodorovně zasazené trámky, ke kterým se přitahovaly koně. Hřídel se otáčel v železných čepech, z nichž jeden byl zapuštěn do země, druhý byl ukotven v trámech v horní části stavby. Lano bylo od bubnu vedeno přes kladku nad šachtu. Celé zařízení bývalo kryto šindelovou střechou. Pomocí trejvu bylo možné

24

vytáhnout náklady o hmotnosti až 1 tuny z hloubek okolo 200 m. Původně se pracovalo pouze s jedním lanem nebo řetězem, v druhé polovině 16. stol. se začaly zavádět trejvy se dvěma protisměrně vinutými lany, takže bylo možno zároveň jedno břemeno vytahovat a druhé spouštět dolů. Pro pohon trejvů byla nejčastěji využívána koňská síla, ale tam, kde to bylo možné, stavěly se stroje na vodní pohon, který byl levnější a výkonnější. Existenci vodního kola máme v Kutné Hoře doloženu z roku 1310 (zdroj: informační materiál pro turisty Kutnohorské dolování od RNDr. Jana Pechočová).

Obrázek č. 5: Havíř obsluhující hašpl

Zdroj:

Obrázek č. 6: Hašpl v Kutné Hoře

obr. č. 5 HRABÁNKOVÁ, Světlana. České muzeum stříbra

Zdroj: obr. č. 6 vlastní foto [11. 7. 2008]

2.4.3 Odvodňování a větrání dolů Trejvy sloužily nejen k dopravě pevného materiálu, ale byly také nejdůležitějšími zařízeními k odvodňování. Voda se vytahovala v kožených měších stejným způsobem jako rubanina. Odvodňování pomocí štol nebylo všude možné pro nevhodné terénní podmínky, navíc jejich ražba byla zdlouhavá a nákladná. Voda ve štolách se odváděla buď stružkou přikrytou prkny, nebo dřevěnými koryty. S postupem těžby do velkých hloubek rostly i potíže s čerpáním vody. S novým řešením těchto problémů se však setkáváme až v 16. století, kdy došlo na některých dolech k zavádění tzv. vodotěsných strojů. Byly to většinou soustavy pump různé konstrukce. Ne vždy však plnily svou funkci podle očekávání, a tak nevytlačily čerpání pomocí trejvů. Kromě vody byl velkým nepřítelem havířů nedostatek čerstvého vzduchu. Největší potíže působil kouř ze sázení ohněm a plyny, uvolňující se z hnijícího dřeva. K docílení

25

přirozené cirkulace vzduchu byly raženy větrací komíny a prorážky mezi jednotlivými doly. Pro odvádění kouře se v chodbách s vyšším profilem někdy budovala tzv. kouřová mezipatra. Spodní částí pak vzduch proudil dovnitř, horní částí ven. Nad ústím šachet se budovala jednoduchá zařízení, jejichž účelem bylo zachytávat vítr a stáčet ho do podzemí. Kromě toho se využívaly dřevěné ventilátory, které měly tvar plochých bubnů se dvěma otvory. Ventilátor obsluhoval jeden havíř nebo pachole.

2.4.4 Doprava do dolů a vybavení havířů K dopravě horníků do dolu sloužily nejčastěji žebříky různých typů. Mohla to být prkna s vyřezanými otvory pro nohy, klády šikmo opřené o stěnu šachty s vysekanými schůdky nebo obyčejné příčlové žebříky. Kromě toho sjížděli havíři do úklonných šachet na kožené zástěře a přidržovali se lana, nebo mohli být spouštěni vrátky. Havíři fárali v pracovním oděvu, jehož hlavní součástí byla režná plátěná pertykle, tj. volný kabátec s kápí. Pertykle sahala až ke kolenům a byla přepásaná opaskem, nebo byla kratší, s krátkými rukávy, a nosila se zastrčená do kalhot. Oblečení spodní části těla bylo dosti různorodé. Havíři pracující na čelbách při těžbě rudy nosili kožené kalhoty a vysoké kožené boty nad kolena, nebo si kolena chránili nákolenicemi. Ostatní dělníci měli nízké boty a punčochy nebo plátěné kalhoty. Kožená hornická zástěra, tzv. flek, se začala používat až v 16. století. Do té doby její funkci zastávaly kožené kalhoty. K nezbytné výbavě havíře patřil nízký kahánek z pálené hlíny s hubičkou, většinou s průvlečným otvorem pro uchopení. Používaly se také kahany s ouškem nebo jednoduché kahany miskového tvaru. Do kahanu se vkládaly kroužky loje a lněný knot. K rozšíření kovových kahanů došlo až v 18. století.

2.4.5 Důlní díla Hlavními důlními díly byly šachty zakládané na žilném pásmu hustě vedle sebe. Byly raženy buď svisle, nebo po úklonu žíly. Byly natolik velké, že vedle těžného oddělení měly i oddělení lezné, vybavené žebříky. Jejich hloubka dosahovala i 50 až 150 m, nejméně však okolo 20 m. Na nárazišti jámy byl vylámán prostor na materiál a jímka pro vodu. V některých chodbičkách musel horník pracovat vsedě nebo i vleže, ale jsou známé i několik metrů široké a desítky metrů vysoké vyrubané prostory. Pod úroveň náraziště šachty se sledovala žíla systémem chodbic a slepých šachtic hlubokých 16 i více metrů. Tímto způsobem se již ve 2. pol. 14. stol. dosáhlo hloubky 400 až 450 m, tehdy největší na světě. V pozdější době dosáhly 26

nejhlubší kutnohorské doly hloubek okolo 600 m. (Jedním z nich byl i legendární, nesmírně bohatý důl Osel, který se zatopil v polovině 16. století.)

2.4.6 Ostatní profese na dolech Kromě havířů rubajících skálu na čelbách a hloubeních, pracovalo v dole mnoho dělníků jiných profesí. Byli to dělníci dopravující rubaninu z čelby k hašplům a na náraziště šachet, hašplíři, kteří vytahovali náklady pomocí vrátků, plniči kožených měchů, pohaněči koní v trejvech. Byly zde profese zajišťující bezpečnost a údržbu dolů. Z nich nejdůležitější byli důlní tesaři, kteří zhotovovali výdřevu. Další se starali o čištění odtokových stružek, žlabů a vodních jímek. Nutné bylo rovněž čistit dolové komíny od sazí při sázení ohněm a pečovat o to, by výdřeva byla omazaná jílem, pokud by měla přijít do styku s ohněm. Na povrchu pracovali řemeslníci a dělníci dalších profesí, např. kováři, vozkové a hlináci.

2.4.7 Surovinové zabezpečení dolů Kutná Hora jakožto centrum velkovýroby stříbra potřebovala pro své provozy množství surovin, které se buď nevyskytovaly v místě, nebo byly jejich zásoby vyčerpány. To se týkalo především dřeva. Velké množství se ho spotřebovalo v dolech a mnoho se spálilo při sázení ohněm. Krom toho byla velká poptávka po dřevěném uhlí pro potřebu hutí. V té době bylo širé okolí Kutné Hory zcela odlesněno. Kutnohorští byli nuceni nakupovat dřevo a uhlí z okolních panství, což však nestačilo krýt poptávku a navíc se zboží dopravou prodražovalo. Byl uskutečněn projekt na splavnění horního toku Labe a Metuje, aby se umožnila voroplavba z trutnovského a rychnovského panství. Dosáhlo se tak jistých úspor a dalších úspor se dosáhlo později vybudováním plavebního kanálu mezi Starým Kolínem a Turkaňkem. Podle údajů z 2. pol. 16. století se spotřebovalo v Kutné Hoře asi 6 000 tun dřevěného uhlí ročně. Dalšími důležitými surovinami bylo železo, ocel a olovo. Většina surovin se dovážela ze zahraničí, protože domácí zdroje byly zanedbatelné. Pro dopravu materiálu a vody se používalo pevných volských koží. Jejich spotřeba byla veliká, neboť se hodně ničily při práci v šachtách. Ve 30. letech 16. stol. se spotřebovalo 600-800 kůží ročně. Kože používané při těžbě v šachtách byly 12x objemnější než kože pro dopravu vrátkem. Rozlišovali se kože na těžení vody a na dopravu rudy a jaloviny.

27

2.4.8 Důlní koně Pro kutnohorský podnik bylo zapotřebí velkého počtu koní. Šlo o koně trejvové, kteří poháněli těžné a vodotěžné stroje, koně k dovozu rudy z dolů k hutím, pro pohon hutích měchů a k dovozu dřeva a uhlí. Koně byli ve stájích přímo u dolů, neboť trejvoví koně se přepřahávali každé dvě hodiny. Koňská síla nebyla nijak levná. Náklady na ni byly dány především cenou ovsa. Koncem 16. stol. byla dokonce lidská síla považovaná za levnější než síla zvířecí.

2.4.9 Úpadek, rozkvět a zánik kutnohorského dolování Postupné vytěžení svrchních částí ložiska nutilo těžaře postupovat do větších hloubek, což se projevilo poklesem těžby a především zvýšení provozních nákladů. Úpadek, který postihl na přelomu 14. a 15. století především nejstarší a největší doly, přerostl začátkem 15. stol. vlivem politických nepokojů a husitských bouří v těžkou krizi celého revíru. Město bylo dvakrát dobyto a vypáleno. Mnoho dolů bylo zatopeno a zavaleno a z Kutné Hory odešla kapitálově nejsilnější část obyvatelstva. K rozsáhlejší obnově dolování došlo až v 2. pol. 15. století, vyžádala si však nemalé finanční prostředky. Těžba se částečně přesunula jednak jižně od města, jednak na sever. Přestože rozsah těžby i množství vydobytých kovů bylo značné, postup do hloubky a s tím i rostoucí technické potíže jsou příčinou krize, která začala zachvacovat revír v polovině 16. stol., a to opuštěním dolů Oselského pásma. Rozsáhlé práce započaté na dalších pásmech skončily nezdarem. Vyčerpání ložisek, stálý vzrůst provozních nákladů a zvýšená produkce stříbra v Německu a hlavně v Americe, byly těžkou ranou kutnohorskému dolování na přelomu 16. a 17. století. Pokusy o obnovení těžby zaznamenáváme až na konci 17. stol., na konci 18. stol. a vposlední čtvrtině 19. stol. Vesměs byly neúspěšné. Novou a poslední éru kutnohorského dolování započala německá okupační správa v roce 1939, která se však nezajímala o stříbro, ale o polymetalické rudy, především o zinek a olovo. Zahájila těžbu na dole Turkaňk. V roce 1991 byla těžba ukončena a během roku 1992 byl důl likvidován. V současné době jsou známé jen nepatrné pozůstatky důlních děl kdysi tak slavného rudního revíru. Nejznámějším je středověké důlní dílo na oselském pásmu, které je turisticky

28

přístupné. Několik drobných štol najdeme v údolí Vrchlice a Bylanky. Nejzajímavější je komplex starých dolů na Kaňku, není však běžně přístupný25.

2.5 Mince ve Vlašském dvoře VÁCLAV II. (1278/83 - 1305) Český a polský král, syn Přemysla Otakara II. Jeho vláda znamenala dovršení mohutných hospodářských i správních změn započatých za vlády jeho otce. Nastal významný rozvoj hornictví, vyvolaný potřebami královského dvora i vojenskými taženími. Od počátku své vlády pokračoval Václav II. v ražbě tenkých jednostranných brakteátů. Ke konci 13. století dosahovaly zisky stříbra v Kutné Hoře tak velkých hodnot (odhady činí až 20.000 kg stříbra ročně), že Václav II. mohl přikročit v roce 1300 k zásadní organizační změně v hornictví vyhlášením lus regale montanorum (královského horního zákoníku), který představoval novou všeobecnou normu pro hospodářský, technický i správní provoz dolů a stal se závazným pro všechny doly v českém království. Jeho autorem byl italský právník Gozza z Orvieta. Na tento zákon bezprostředně navázala mincovní reforma, která měla obdobně rozhodující význam pro dosavadní mincovnictví v zemi. Václav II. pozval do Čech florentské finanční odborníky Riniera (Reinharda), Apparda (Alfarda) a Cynona Lombardského. Ti podle severoitalského vzoru navrhli měnu založenou na pražské hřivně (253,17 g) jakostního 15-lotového stříbra (938/1000). Byla zavedena nová těžká mince pražský groš o stabilní hmotnosti a jakosti drobné mince parvy v přesně stanoveném poměru ke groši. Z hřivny bylo raženo 64 pražských grošů (hmotnost 3,95 g), které se dělily na 12 parvů. Základní početní jednotkou se stala kopa grošů, která se rovnala 60 grošům (720 parvům). V Uhorsku sa razba grošov nerozšírila. Uhorsko malo bohaté zlaté bane na Slovensku, a preto uprednostňovalo razbu zlatých florénov (dukátov). Skoro sa stali chýrne po celej Európe. Napr.-Florény Karola Róberta. Nedostatok zlata na razbu dukátov viedol k myšlienke raziť mince obsahujúce jednu unciu striebra (32g). Ich hodnota sa rovnala dukátu. Typickou mincou středočeských keltov boli zlaté miskovité dúhovky26.

25 26

PECHOČOVÁ, Jana. Kutnohorské dolování, Vydalo nakladatelství VEGA L jako svou 33. publikaci, ISBN 80-85627-22-1 http://m-i-n-c-e.blog.cz/0702/peniaze-a-ich-historia [ 23. 11. 2008]

29

Zavedení nové mince byl ukončen dosavadní oběh denárů i brakteátů a jejich cyklické obnovování. Ražba grošů i parvů započala někdy během roku 1300 a pokračovala až do roku 1305, kdy Václav II. Zemřel. Za vlády Václava II. se razily tyto mince: pražský groš a parvus.

Obrázek č. 7: Pražský groš Václava II.

Zdroj: PETRÁŇ, Zdeněk. Mince ražené ve Vlašském dvoře

Obrázek č. 8: Parvus Václava II.


VÁCLAV III. (1305 - 1306) Český, od roku 1300 také uherský král, jediný syn Václava II. a Jitky Habsburské. Po smrti Václava II. roku 1305 nastoupil na český trůn. V Olomouci však byl ještě před svou korunovací 4. 8. 1306 zavražděn. České mince Václava III. Nejsou známy. Existuje však předpoklad, že mincovna v Kutné Hoře během krátké vlády Václava III. Mohla pokračovat v ražbě pražských grošů se jménem jeho otce.

RUDOLF HABSBURSKÝ (1306 - 1307) Český král, manžel Elišky Rejčky, vdovy po Václavu II. a jeho nástupce. Z doby jeho vlády doposud české mince s jeho jménem nejsou známy.

JINDŘICH KORUTANSKÝ (1307 - 1310) Český král, nástupce Rudolfa Habsburského, jehož manželkou byla Anna, dcera Václava II.

30

Ani z doby jeho vlády doposud nejsou známy žádné mince ražené v Čechách, proto se předpokládá, že k ražbě vlastních mincí nedošlo.

JAN LUCEMBURSKÝ (1310 - 1346) Český král, jediný syn lucemburského hraběte a pozdějšího římskoněmeckého císaře Jindřicha VII. (1308-1313), manžel Elišky Přemyslovny. Jan Lucemburský obnovil v Kutné Hoře ražbu pražských grošů (jakost snížil oproti grošům Václava II. na 930/1000-883/1000) a parvů (jakost snížena z 544/1000 na 375/1000), jejichž kvalita navíc poklesla ještě více v roce 1327. Zřejmě na počátku Janovy vlády došlo v krátkém období poprvé a naposledy k ražbě dvou typů ½-grošů. Za vlády Jana Lucemburského se razily tyto mince: pražský groš, půl groš tzv. anglického typu, půl groš tzv. českého typu a parvus.

Obrázek č. 9: Půlgroš Jana Lucemburského (český typ)


Obrázek č. 10: Půlgroš Jana Lucemburského (anglický typ)


31

KAREL IV. (1346 - 1378) Český a německý král a od roku 1355 římskoněmecký císař. Nejstarší syn českého krále Jana Lucemburského a Elišky Přemyslovny. Je považován za nejvýznamnějšího panovníka, za jehož vlády dosáhlo české království největšího rozkvětu. Přes tento obrovský hospodářský, politický i kulturní vzestup českého státu, mincovnictví Karla IV. během jeho vlády upadalo a jakost pražského groše poklesla z 840/1000 až na 750/1000. Protože si toho byl císař vědom, v roce 1378 spolu se synem Václavem IV. vydal nový mincovní řád. V něm se přiznává, že zlehčování mincí (především drobných) vznikala obecnímu lidu nemalá škoda. Nařídil tedy přidávat k 100 hřivnám stříbra nejvýše 12 hřiven mědi (na mincovní kov o ryzosti 893/1000). Z této hřivny se pak mělo razit 70 pražských grošů o hmotnosti 3,62 g. Parvy měly mít tutéž jakost. Ta se tedy měla u grošů touto mincovní reformou zvýšit o 20 %, u parvů dokonce o 60%. Mince takto zlepšené však nebyly doposud numismatiky zaznamenány, proto zřejmě tato mincovní reforma nebyla uskutečněna. Za vlády Karla IV. se razily tyto mince: pražský groš a parvus.

Obrázek č. 11: Pražský groš Karla IV.


VÁCLAV IV. (1378 - 1419) Český a římský král, prvorozený syn Karla IV. a Anny Svídnické. Hlavní mincovním nominálem produkovaným královskou mincovnou v Kutné Hoře byl pražský groš. Tato mince ražená v Kutné Hoře byla produkována v obrovském množství. V této době byla kutnohorská těžba stříbra na svém vrcholu. Jakost i kvalita ražby však značně poklesly. Tyto mince názorně dokumentují prohlubující se hospodářskou i politickou krizi českého státu za Václavovy vlády. V kutnohorské mincovně se nedbalo na řádnou ražbu. Roku 1384 byla přerušena ražba parvů a zavedena ražba jednostranných peněz, které měly být 1/7 pražského groše a haléřů jako 1/14 groše. V roce 1407 vydal Václav IV. nový mincovní

32

řád, podle kterého byla snížena ryzost grošů na 610/1000 a penízů na 400/1000. Jakost grošů se tím snížila o 36%, u drobných mincí dokonce o 65%. Na pražských groších je král titulován toho jména třetí (WENCEZLAVS TERCIVS), protože Václav III. – syn Václava II. nebyl korunován, a proto ho lucemburkové mezi české krále nepočítali27. Za vlády Václava IV. roku 1384 byla uskutečněna měnová reforma, která přinesla technologicky nenáročnou ražbu jednostranných drobných mincí nazývaná „čtyřráz“. Kromě pražského groše a peníze se čtyřrázem byly roku 1384 zavedeny dva nominály: peníze a haléře. Směnný poměr byl stálý 1groš = 7 peněz = 14 haléřů28.

Obrázek č. 12: Pražský groš Václava IV.


HUSITSKÉ VÁLKY Roku 1419 vypukly husitské války. Ražba mincí pokračuje v nezměněné podobě nesoucí jméno zemřelého krále. Neexistují zatím ani písemné doklady, podle kterých bychom mohli rozlišit mince z doby husitské a pohusitské. V Kutné Hoře, která zůstala na protihusitské straně, dále probíhala ražba pouze drobných mincí – jednostranných peněz29. Šlo o minci bez textu, pouze s vyobrazením českého lva, umístěného v jednoduchém hladkém kroužku nebo ve dvou kroužcích. Roku 1421 byla Kutná Hora dobyta Pražany. Během dalších neklidných dob Kutnohorská mincovna produkovala ohromné množství jednostranných „černých“ peněz se čtyřrázem, které se staly hlavní a nejpočetnější mincí peněžního oběhu v Čechách, a to až do poloviny 15. století. Žádnou změnu nepřinesla ani krátká doba vlády císaře Zikmunda, ani krátká vláda

27

PETRÁŇ, Zdeněk. Mince ražené ve Vlašském dvoře, Vydáno v rámci projektu EUROMINT v roce 2002, ISBN neuvedeno VOREL, Petr. Od pražského groše ke koruně české, Vydalo nakladatelství HAVRAN, s.r.o., v Praze 2004, ISBN 80-86515-40-0 29 PETRÁŇ, Zdeněk. Mince ražené ve Vlašském dvoře, Vydáno v rámci projektu EUROMINT v roce 2002, ISBN neuvedeno 28

33

jeho zetě Albrechta Habsburského, ba ani spory o moc v zemi ve čtyřicátých letech 15. století, z nichž nakonec jako zemský správce vítězně vyšel Jiří z Poděbrad. Za doby Husitské války se razil jednostranný peníz a jednostranný haléř.

ZIKMUND LUCEMBURSKÝ (1420 – 1437) Uherský a římský král, římskoněmecký císař a nechal se korunovat na českého krále, i když byl zemským sněmem roku 1420 odmítnut jako zrádce českých zájmů30. Je nejstarším synem ze čtvrtého manželství Karla IV. s Eliškou Pomořanskou. Za Zikmundovy vlády kutnohorská mincovna zřejmě stále razila pouze peníze se čtyřrázem, které doposud nelze spolehlivě identifikovat. Dne 20. 7. 1436 sice Zikmund českým stavům v Jihlavě mimo jiné slavnostně slíbil, že obnoví v Čechách ražbu pražských grošů, tento slib však již nestačil splnit.

ALBRECHT II. HABSBURSKÝ (1437 - 1439) Český a uherský král, vévoda rakouský, zeť a následník Zikmunda Lucemburského. Za jeho krátké vlády razila na českém území mincovna Kutná Hora zřejmě pouze jednostranné peníze, které doposud nelze jednoznačně identifikovat. Okolo mincí ražených za vlády Albrechta II. Habsburského je zatím mnoho nejasností31. O české mincovní produkci čtyřicátých let 15. století nevíme nic konkrétního. Předpokládá se, že v Čechách pokračovala v Kutné Hoře pouze ražba běžných jednostranných mincí32. Po obsazení Prahy, Jiřím z Poděbrad jako zemským správcem roku 1448, došlo k částečnému uklidnění situace a roku 1450 je zaznamenána mincovní reforma, která zlepšila jakost doposud ražených drobných peněz a haléřů33. Jiří z Poděbrad zůstal zemským správcem i po oficiálním nastoupení třináctiletého krále Ladislava na český trůn v roce 1453 a jeho pražské korunovaci 15. června 1454. Kutnohorská mincovní produkce se i po zavedení nových platidel omezila jen na ražbu drobných nominálů, hlavně jednostranných peněz, tj. 1/7 groše. Jejich podoba se však od starších výrazně lišila. Nové mince byly také jednostranné, ale byly raženy na pravidelném kruhovém střížku, vyráběném pomocí průbojníku, bez čtyřrázu. Byly raženy kvalitněji,

30

VOREL, Petr. Od pražského groše ke koruně české, Vydalo nakladatelství HAVRAN, s.r.o., v Praze 2004, ISBN 80-86515-40-0 PETRÁŇ, Zdeněk. Mince ražené ve Vlašském dvoře, Vydáno v rámci projektu EUROMINT v roce 2002, ISBN neuvedeno 32 VOREL, Petr. Od pražského groše ke koruně české, Vydalo nakladatelství HAVRAN, s.r.o., v Praze 2004, ISBN 80-86515-40-0 33 PETRÁŇ, Zdeněk. Mince ražené ve Vlašském dvoře, Vydáno v rámci projektu EUROMINT v roce 2002, ISBN neuvedeno

31

34

vypadaly lépe, i když obsahovali o něco méně stříbra a jejich napodobení v pokoutních dílnách bylo podstatně složitější34.

LADISLAV POHROBEK (1453-1457) Český a uherský král, syn Albrechta II. Habsburského a Alžběty Lucemburské. Narodil se po smrti svého otce 12. 2. 1440, proto je znám pod historickým přízviskem „Pohrobek“. V době Ladislavovy vlády razila mincovna v Kutné Hoře jednostranné peníze a haléře. Zřejmě příležitostnou ražbou byly dnes unikátní pražské groše ražené buď ke korunovaci, nebo u příležitosti královy návštěvy v Kutné Hoře roku 1454 (známy jsou pouze 3 exempláře, které nesou na vnitřním opise lícní strany jméno panovníka „LADISLAVS PRIMVS“). Za vlády Ladislava Pohrobka se razily tyto mince: pražský groš a kruhový peníz.

Obrázek č. 13: Jednostranný peníz Ladislava Pohrobka


JIŘÍ Z PODĚBRAD (1458 - 1471) Zemský správce (1452 - 1453), v březnu roku 1458 byl zvolen českým králem, a to proti vůli části domácí šlechty. Od počátku vlády Jiřího z Poděbrad razila mincovna ve Vlašském dvoře pouze drobné jednostranné stříbrné mince - kruhové peníze a haléře35. Na jaře roku 1460 se vyhrotila krize peněžního oběhu. Trh byl zavalen nehodnotnými mincemi, které se na naše území dostaly z Rakouska a Německa (tzv. hrabánky a šinderlinky). Šlechta proto nechtěla od poddaných brát jiné peníze než zákonem uznané „ peníze horské“, ale kutnohorská mincovna nestíhala tolik mincí v tak krátkém čase vyrobit. Král se rychle potřeboval zbavit cizích ražeb, proto ve většině českých měst byly zřízeny směnárny, předzásobené českými mincemi. Nově vyráběné „ peníze horské“ byly na první pohled stejné jako ražby z roku 1450, ale měly o něco menší 34 35

VOREL, Petr. Od pražského groše ke koruně české, Vydalo nakladatelství HAVRAN, s.r.o., v Praze 2004, ISBN 80-86515-40-0 PETRÁŇ, Zdeněk. Mince ražené ve Vlašském dvoře, Vydáno v rámci projektu EUROMINT v roce 2002, ISBN neuvedeno

35

obsah stříbra (jen okolo 26 %, zatímco starší mince obsahovaly asi 39 % Ag). Obsah stříbra v mincích přinesených do směnárny, a tudíž částku vyplacenou v nové měně stanovili příslušní úředníci, z čehož vznikalo množství podvodů, sporů a nevole. Průběh měnové reformy ještě po pěti letech králi Jiřímu vyčítala opoziční šlechta. Kutnohorská mincovna začala ve velkém produkovat „ horské peníze“, které postupně v peněžním oběhu šedesátých let 15. století v Čechách zcela převládly. V této době se v Kutné Hoře objevily vydatnější zdroje stříbra. Dostatek drahého kovu králi Jiřímu umožnil konečně provést zásadní reformu domácího měny36. Roku 1469 se znova zavedla ražba pražských grošů a zároveň král vydal pro královskou mincovnu v Kutné Hoře mincovní řád. Tento řád obsahoval nařízení o ražbě pražských grošů, peněz i haléřů. Měly mít takovou jakost jako za vlády Václava IV. (1378 - 1419). U grošů tedy hmotnost 2,70g a jakost 620/1000 odpovídající stejnému nominálu podle mincovní reformy Václava IV. z roku 1407. Poměr pražského groše k ostatním nominálům měl být: pražský groš = 7 peněz = 14 haléřů37. Drobných mincí, nově zavedených roku 1469, se asi nerazilo příliš mnoho. Proto jsou české drobné mince z posledních dvou let vlády krále Jiřího poměrně vzácné. Pražské groše Jiřího z Poděbrad jsou krásné mince. Svým ztvárněním plně respektuje starší vzory, pouze jméno panovníka je jiné „GEORGIVS PRIMVS“. Ve srovnání s grošovými ražbami Václava IV. Jsou Jiříkovy groše mnohem lépe technologicky provedeny38. Za vlády Jiřího z Poděbrad se razily tyto mince: pražský groš, kruhový peníz, haléř.

Obrázek č. 14: Jednostranný haléř Jiřího z Poděbrad


36

VOREL, Petr. Od pražského groše ke koruně české, Vydalo nakladatelství HAVRAN, s.r.o., v Praze 2004, ISBN 80-86515-40-0 PETRÁŇ, Zdeněk. Mince ražené ve Vlašském dvoře, Vydáno v rámci projektu EUROMINT v roce 2002, ISBN neuvedeno 38 VOREL, Petr. Od pražského groše ke koruně české, Vydalo nakladatelství HAVRAN, s.r.o., v Praze 2004, ISBN 80-86515-40-0

37

36

Obrázek č. 15: Pražský groš Jiřího z Poděbrad


VLADISLAV II. JAGELLONSKÝ (1471 - 1516) Český a od roku 1490 i uherský král, syn polského krále Kazimíra IV. Za jeho vlády dosáhla těžba stříbra v Kutné Hoře druhého (i když nižšího) vrcholu39. Kutná Hora zažívala nové období stříbrné slávy. Přispěla k tomu zřejmě nově odkrytá vydatná ložiska stříbrné rudy a také pokročilejší technické vybavení, které umožňovalo dobývat vzácný kov i z větších hloubek40. Díky bohatství stříbrných dolů mimo jiné přibyly další významné stavby (např. chrám sv. Barbory v Kutné Hoře nebo Vladislavský sál na Pražském hradě), nechal rozšířit královskou mincovnu a své dočasné sídlo, Vlašský dvůr. Vladislav II. zachovával mincovní systém Jiřího z Poděbrad.

Obrázek č. 16: Chrám sv. Barbory V Kutné Hoře

Zdroj: vlastní foto [11. 7. 2008]

39 40

PETRÁŇ, Zdeněk. Mince ražené ve Vlašském dvoře, Vydáno v rámci projektu EUROMINT v roce 2002, ISBN neuvedeno VOREL, Petr. Od pražského groše ke koruně české, Vydalo nakladatelství HAVRAN, s.r.o., v Praze 2004, ISBN 80-86515-40-0

37

Razil ve velkém množství pražský groš a zavedl bílé a malé peníze41. Od roku 1472 se o produkci kutnohorské mincovny vedla docela podrobná účetní dokumentace. Pečlivě vedené účty, umožňují sledovat, jak se měnil úředně stanovený obsah stříbra ve vyráběných mincích. Kvalita pražských grošů si stále uchovávala stejnou úroveň. Nejstarší Vladislavovy groše byly jen o málo horší než mince Jiřího z Poděbrad. Pražské groše Vladislava Jagellonského se razily v Kutné Hoře nepřetržitě 45 let beze změny textu opisů lícní i rubové strany. Na líci bylo ve vnitřním okruží vyraženo jméno panovníka „WLADISLAVS SECVNDVS“, ostatní opisy se shodovaly se staršími verzemi. Nový typ drobných mincí se začal v Kutné Hoře razit až od března roku 1482. Měly obsah stříbra 7 lotů (48,3%) a stejnou platební sílu, tedy 1/7 pražského groše. Pro tento nominál se ujalo pojmenování „bílý peníz“, oficiálně také „denár český“. Na jedné straně nesly v mincovním poli obraz českého lva a ten byl doplněn opisem se jménem panovníka (případně ve zkrácené podobě) a na druhé straně nesly korunovanou iniciálu panovníkova jména „W“. Od roku 1485 až do roku 1497 se v kutnohorské mincovně razily pouze pražské groše. Za vlády Vladislava II. Jagellonského se razily tyto mince: pražský groš, bílý peníz a malý peníz (haléř)42.

Obrázek č. 17: Pražský groš Vladislava Jagellonského


Obrázek č. 18: Jednostranný malý peníz Vladislava Jagellonského

Zdroj: PETRÁŇ, Zdeněk. Mince ražené ve Vlašském dvoře 41 42


38

LUDVÍK JAGELLONSKÝ (1516-1526) Český a uherský král, syn Vladislava II. Jagellonského. Mincovní systém svého otce Ludvík nezměnil. V kutnohorské mincovně razil ve velmi omezeném množství v letech 15231524 pražské groše (hmotnost 2,8g, jakost 437/1000). Vyráběly se především drobné mince. Hlavním raženým nominálem byl však bílý peníz (0,43g, jakost 375/1000) a malý peníz (0,39g, jakost 188/1000)43. Změnilo se pouze jméno vydavatele „LVDOVICVS PRIMVS“ a na malých penězích dominovalo korunované písmeno „L“ jako ústřední část zkratky titulu a jména panovníka „R. L. P.“, rozuměj „Rex Ludovicus Primus“. Pražské groše se jménem krále Ludvíka se razily v Kutné Hoře jen minimálně, její produkci zastínil proud stříbra z krušnohorského Jáchymova. Pražské groše z Jáchymova měl od kutnohorských odlišit malý šlikovský erb, umístěný na rubové straně. Tyto groše jsou dnes známy jen v nemnoha exemplářích a patří mezi velmi vzácné ražby grošové doby. Za vlády Ludvíka Jagellonského se razily tyto mince: pražský groš, bílý peníz a malý peníz (haléř).

Obrázek č. 19: Bílý a malý peníz Ludvíka Jagellonského


FERDINAND I. (1526 - 1564) Český a uherský král, římskoněmecký král a císař, vnuk císaře Maxmiliána I.(1486 1516), bratr tehdejšího španělského krále a římského krále Karla V. Ferdinandova manželka byla Anna Jagellonská, sestra zemřelého českého krále Ludvíka a jedinou dědičkou trůnu44. Za jeho vlády zprvu v kutnohorské mincovně pokračovala ražba pražských grošů, bílých a malých peněz, avšak postupně země přešla na tolarový systém. Poprvé byl tolar ražen v Kutné Hoře roku 1543 a měl hodnotu 22 - 24 pražských grošů. Krátce na to následovala i ražba tolarových dílů. Ražba pražských grošů skončila roku 1547. V rámci snahy o sjednocení 43 44


39

měny v celé říši zavedl Ferdinand I. roku 1561 zlatníkovou měnu. Za vlády Ferdinanda I. se razily tyto mince: pražský groš bez letopočtu a 1533 - 1547, lehký pražský groš 1547, bílý peníz bez letopočtu a 1526 - 1564, malý peníz bez letopočtu a 1530 – 1535,1537 - 1539, 1541 a 1545 - 1549, 1551, 1553 a 1561 - 1563, tolar 1543 - 1561, 1/2 tolar 1545,1549 - 1553, 1555 - 1560, 1/4 tolar 1544 - 1545, 1549 - 1550, 1552, 1555 - 1556, 1558 - 1561, zlatník (60krejcar) 1562 - 1564, 1/2 zlatník (30 krejcar) 1562 - 1564, 10-krejcar 1562 - 1564.

Obrázek č. 20: Lehký pražský groš Ferdinanda I. z roku 1547


Obrázek č. 21: 10-krejcar Ferdinanda I. z roku 1564


MAXMILIÁN II. (1564 - 1576) Český a uherský král, římskoněmecký císař, prvorozený syn císaře Ferdinanda I. a Anny Jagellonské. Za manželku mu rodinná rada určila jeho španělskou sestřenici Marii Habsburskou. Za jeho vlády razila mincovna v Kutné Hoře mince zlatníkové měny zavedené Maxmiliánovým otcem Ferdinandem I. roku 156145. 28. ledna 1573 přijal český zemský sněm 45

PETRÁŇ, Zdeněk. Mince ražené ve Vlašském dvoře, Vydáno v rámci projektu EUROMINT v roce 2002, ISBN neuvedeno

40

usnesení, podle kterého byla ukončena ražba dosud vyráběných krejcarových mincí a po dohodě císaře se stavy se vrátily všechny vládní mincovny, včetně Kutné Hory, zpět k ražbě mincí tolarové soustavy. Současně byl v tomto roce zaveden také nový nominál – bílý groš. Měnový systém později ještě doplnil mince o hodnotě poloviny bílého groše, ražená od roku 1577 pod jménem „malej groš“. Dnes jsou všechny české krejcarové mince z let 1561 - 1573 vzácné, zvláště pak vyšší nominály, šedesáti-, třiceti- a desetikrejcary46. Za vlády Maxmiliána II. se razily tyto mince: zlatník (60-krejcar) 1565 - 1573, 1/2 zlatník ( 30-krejcar) 1565 - 1573, 10-krejcar 1565 - 1572, tolar 1573 - 1577, 1/2 tolar 1573 - 1577, 1/4 tolar 1573 - 1577, bílý groš 1573 - 1577, bílý peníz 1564 -1577, malý peníz 1564 -1577.

Obrázek č. 22: Bílý groš Maxmilliána II. z roku 1576


Obrázek č. 23: 1/2-zlatník (30-krejcar) Maxmilliána II. z roku 1572


RUDOLF II. (1576 - 1611) Český a uherský král, římskoněmecký císař, syn Maxmiliána II. Habsburského a Marie Habsburské.

46


41

Za jeho vlády produkce kutnohorské mincovny zpočátku významně stoupala současně s upadající činností mincovny v Jáchymově. Po roce 1600 se však i v této mincovně začal projevovat úpadek dolování. Mincovní systém Rudolfa II. se oproti vládě jeho otce Maxmiliána II. nezměnil. Nadále platil mincovní řád z roku 157347. Císař Rudolf II. české mincovnictví výrazně ovlivnil jiným způsobem než peněžními reformami. Jako velký milovník umění si hned od počátku své vlády zakládal na reprezentativnosti vlastních mincí. Výraznou změnu vnějšího vzhledu tolarových nominálů představovalo nahrazení heraldického znamení císařského orla, orlem „letícím“. Za císaře Rudolfa II. se české mince razily ve čtyřech mincovnách: v Praze, v Kutné Hoře, v Jáchymově, v Českých Budějovicích. Ražby jednotlivých mincoven lze od sebe rozlišit hlavně podle značky mincmistra, umisťované tehdy na spodním nebo horním okraji opisu lícní či rubové strany mincí. Mincovna v Kutné Hoře se specializovala na výrobu bílých a malých peněz, kde se neuváděla značka mincmistra48. K mincovním nominálům přibyl na doporučení českých stavů ze dne 4. 2. 1577 pouze malý groš, který se rovnal 1/60 tolaru. Měl mít hmotnost 1,055g a ryzost 390/1000. Jakost ostatních nominálů se během celé Rudolfovy vlády příliš neměnila. Výrazněji stoupla mincovní produkce násobků tolarů. Za vlády Rudolfa II. se razily tyto mince: 4-tolar 1603 - 1604, 3-tolar 1603 - 1605 a 1607 - 1608, 2-tolar 1603 - 1611, tolar 1578 - 1612, 1/2 tolar 1578 - 1606, 1608 a 1610 1611, 1/4 tolar 1578 - 1607 a 1609 - 1611, bílý groš 1576 - 1605, 1608 - 1610, malý groš 1578 - 1611, bílý peníz 1578 - 1604 a 1606 - 1611, malý peníz 1577 - 161249.

Obrázek č. 24: Malý groš Rudolfa II. z roku 1597


47


42

Obrázek č. 25: 2-tolar Rudolfa II. z roku 1604


Obrázek č. 26: Tolar Rudolfa II. z roku 1592


MATYÁŠ (1611-1619) Český a uherský král, římskoněmecký císař, třetí syn Maxmiliána II. Slavné kutnohorské doly se ocitly v hluboké krizi již roku 1615, kdy panovnická komora přestala těžbu financovat a ponechala jen na vůli soukromých těžařů, chtějí-li tam podnikat. Bez značných státních investic však kutnohorské doly již tehdy nemohly být provozovány a jejich činnost skomírala. Po roce 1615 byl objem těžby ve srovnání se situací o století dříve mizivý50. V zemích Koruny české se za jeho vlády razily mince tolarového systému, který se od roku 1573 neměnil. Tolar se rovnal 90 krejcarům. Průběžně však klesala jakost drobných mincí – bílých a malých grošů. Za jeho vlády byly tyto nominály raženy naposled a razily tyto mince: 2-tolar 1612 - 1619,tolar 1612 - 1620, 1/2 tolar 1612 - 1619, 1/4 tolar 1612 - 1619, bílý groš 1616 - 1619, malý groš 1612 - 1615 a 1617 - 1619, bílý peníz 1612 a 1615 - 1619 a malý peníz 1612 - 1619. 50


43

Obrázek č. 27: 1/4-tolar Matyáše z roku 1613


ČEŠTÍ STAVOVÉ (1618 - 1620) Dne 23. 5. 1618 došlo v Praze k defenestraci a následné volbě třicetičlenného direktoria. 28. 6. 1619 vydalo toto direktorium vlastní mincovní řád, kterým byla zavedena nová soustava domácích platidel. Byly zrušeny bílé a malé groše a nahradila je měna krejcarová. Tím se český měnový systém přihlásil k měnám ostatních německých států. Mimo tolary a jejich díly měla být zahájena ražba dukátů, 24 - krejcarů, 12 - krejcarů, 3 - krejcarů a krejcarů, bílých a malých peněz. Nakonec byly raženy jen stříbrné mince. V Čechách byly včetně mincovny v Kutné Hoře raženy převážně 24 - krejcary a 12 - krejcary. Tolary, zlaté mince a malý peníz nebyly vůbec raženy. Jen ve velmi omezeném množství byly raženy 3 krejcary, krejcary a bílé peníze51.

Obrázek č. 28: 3 - krejcar Českých stavů z roku 1619


Pro ražby stavovské vlády v Čechách z let 1619 a 1620 je charakteristické, že na nich není jmenovitě uveden žádný vydavatel. Lícní straně dominuje česká královská koruna a pod 51


44

ní letopočet, obojí uzavřeno v latinském opise „MONETA REGNI BOHEMIAE“ (tj. mince Království českého). Na rubu je umístěn pouze znak Království českého volně v mincovním poli. Opisovou část vyplňuje latinské heslo „ IN DEO FORTITVDO“ (tj. v Bohu je síla) a číslicemi uvedená hodnota mince52. Za vlády českých stavů se razily tyto mince: 24-krejcar 1619 - 1620, 12-krejcar 1619, 3-krejcar 1619, krejcar 1619 a bílý peníz 1619. Obrázek č. 29: 12 - krejcar Českých stavů z roku 1619


FRIDRICH FALCKÝ (1619 - 1620) Český král a falcký kurfiřt, syn falckého kurfiřta Fridricha IV. a zeť anglického krále Jakuba I. Za jeho krátké vlády nadále platil mincovní řád stavovského direktoria. Docházelo však k dalšímu zlehčování krejcarových mincí53. Ve stejné hmotnosti a kvalitě kovu, jakou měli osmačtyřicátníky, se v Kutné Hoře začaly vyrábět mince označené číslicí „60“ (šedesátikrejcary) a dokonce i „70“ (sedmdesátikrejcary). Až tyto mince lze považovat za počátek inflační spirály. K jejich masovému uvedení do oběhu však již nedošlo a patří mezi vzácnější ražby českého „zimního krále“54. Za vlády Fridricha Falckého se razily tyto mince: 70 - krejcar 1620, 60 - krejcar 1620, 48 - krejcar 1620, 24 - krejcar 1620, 12 - krejcar 1620, bílý peníz 1619 - 1620 a malý peníz 1619 – 1620.

Obrázek č. 30: Bílý peníz Fridricha Falckého z roku 1620

Zdroj: PETRÁŇ, Zdeněk. Mince ražené ve Vlašském dvoře 52

VOREL, Petr. Od pražského groše ke koruně české, Vydalo nakladatelství HAVRAN, s.r.o., v Praze 2004, ISBN 80-86515-40-0 PETRÁŇ, Zdeněk. Mince ražené ve Vlašském dvoře, Vydáno v rámci projektu EUROMINT v roce 2002, ISBN neuvedeno 54 VOREL, Petr. Od pražského groše ke koruně české, Vydalo nakladatelství HAVRAN, s.r.o., v Praze 2004, ISBN 80-86515-40-0

53

45

Obrázek č. 31: 12 - krejcar Fridricha Falckého z roku 1620


FERDINAND II. (1619-1637) Český a uherský král, římskoněmecký císař, syn Karla, arcivévody korutanského a štýrského a Marie Bavorské. Na trůn však nastoupil Ferdinand II. až po porážce stavovského povstání 1620. Mincovnictví bylo v této době znehodnoceno válečnými událostmi a všechny tři mincovny království (Praha, Kutná Hora a Jáchymov) razily znehodnocené ( kiprové nebo také dlouhé) mince. Roku 1622 totiž pronajal císař všechny mincovny včetně kutnohorské konsorciu Hanse (Jana) de Witteho, které těžce poškodilo měnu. Proto byl Ferdinand II. nucen vyhlásit 14. 12. 1623 státní bankrot – tzv. kaládu. Správa mincoven přešla zpět pod královské úředníky – mincmistry. Byly unifikovány všechny měnové systémy. Za základ byla vzata vídeňská hřivna o hmotnosti 280g a zároveň byla ukončena platnost pražské hřivny. Navíc 7. 1. 1635 byla Kutná Hora obsazena švédským vojskem a pět měsíců byla mincovna vyřazena z provozu. Mincovních nominálů v období tzv. kiprové mince 1620-1623 bylo postupně raženo velké množství, protože se jejich hodnota vlivem probíhající inflace rychle měnila: Období tzv. kiprové (dlouhé) mince 1620-1923: 300 - krejcar (2-tolar) 1620, 150 krejcar (tolar) 1621-1623, 140-krejcar (tolar) 1620-1621, 120-krejcar (tolar) 1621-1622, 75krejcar (1/2 tolar) 1621-1622, 70-krejcar (1/2 tolar) 1620-1621, 60-krejcar (1/2 tolar) 16201621, 48-krejcar 1621,37 a 1/2 krejcar (1/4 tolar) 1621, 37-krejcar (1/4 tolar) 1621-1622, 30krejcar (1/4 tolar) 1621, 24-krejcar 1622, 15-krejcar 1621-1622, 12-krejcar 1621,3-krejcar 1620-1622, krejcar 1622, 1/2 krejcar bez letopočtu a 1621-1623, 1/4 krejcar 1621-1622, bílý peníz 1620 a haléř 1619-1620. Mincovní nominály ražené po mincovní reformě v roce 1623, 6-tolar 1631, 2-tolar 1623-1628 a 1630-1634, tolar 1623-1634 a 1636, 1/2 tolar 1623-1634, 1/4 tolar 1623-1634 a

46

1637-1638, 3-krejcar 1623-1637, krejcar 1624-1625 a 1627-1628, 1/2 krejcar 1623-1624 a 1626-1634 a 1/4 krejcar 1623-1630 a 1633.

Obrázek č. 32: 120 - krejcar Ferdinanda II. z roku 1621


Obrázek č. 33: Tolar Ferdinanda II. z roku 1626


FERDINAND III. (1637-1657) Český a uherská král, římskoněmecký císař, druhorozený syn Ferdinanda II. a Marie Anny Bavorské55. Ferdinand III. oficiálně ukončil zákonný oběh slavných pražských grošů. Od roku 1300 až do roku 1547 teoreticky stále platily všechny vydané pražské groše. Starší hodnotnější ražby byly v mincovnách taveny jako zdroj drahého kovu pro výrobu nových emisí s nižším obsahem stříbra. Teoreticky mince stále platily, groš jako groš. V peněžním oběhu českých zemí však zůstalo ohromné množství starších pražských grošů, většinou ražeb Vladislava Jagellonského a Ferdinanda I., ale tu a tam se mezi nimi objevily i staré mince krále Václava IV56. Mincovní systém se oproti vládě Ferdinanda II. nezměnil. V roce 1643 mincovna 11 měsíců po vydrancování švédským vojskem nepracovala. Za vlády Ferdinanda III. se razily

55 56


47

tyto mince: 2 - tolar 1638, tolar 1638 - 1639, 1641 a 1643, 1/2 - tolar 1638, 1641 a 1643, 1/4 tolar 1638 a 1641, 3- krejcar 1638 - 1643 a 1654 - 1657, krejcar 1654, 1/2 - krejcar 1654 a 1656, 1/4 - krejcar 1640 a 1654.

Obrázek č. 34: Tolar Ferdinanda III. z roku 1638


FERDINAND IV. (1647 – 1653) Český, uherský a římský král korunovaný ještě za vlády svého otce Ferdinanda III., a to 5. 8. 164657. Leopoldův starší bratr o osm let později předčasně zemřel a nikdy se trůnu neujal. Po Ferdinandovi III. (1637 - 1657) následuje až Ferdinand V. (1837 - 1848)58. Mince s jeho jménem nebyly v českých mincovnách raženy.

LEOPOLD I. (1657 – 1705) Český a uherský král, římskoněmecký císař, druhorozený syn Ferdinanda III. a Marie Anny Španělské. Za jeho panování byl dosavadní mincovní systém z roku 1625 rozšířen o několik nových nominálů: 15-krejcar a 6-krejcar(1659) a některé díly krejcarů 1/2 -krejcar a 1/4-krejcar (1680). Roku 1680 byla snížena jakost některých drobných nominálů. Významná změna v mincovním systému byla provedena na základě patentu z roku 1694. Touto změnou se zlatník stal skutečně raženou mincí, do té doby byl pouze početní jednotkou. Za vlády Leopolda byly v Čechách prakticky poprvé k ražbě mincí užity válcové razící stroje instalované také v kutnohorské mincovně. Těžba v kutnohorských dolech významně upadla a k ražbě převážně drobných mincí byl používán kov z většinou z neplatných mincí stažených z oběhu59.

57


48

Tři vládní mincovny, které v Čechách působily na počátku vlády Leopolda I., se ukázaly být zbytečným přepychem. Již v roce 1671 definitivně ukončila svou činnost mincovna v Jáchymově, později v Kutné Hoře (1727)60. Za vlády Leopolda I. se razily tyto mince: 10 dukát 1669, 5 - dukát 1669, 2 - dukát 1670, ½ - dukát 1690, ¼ - dukát, 2-tolar 1666, 1669 a 1671, tolar 1659, 1666, 1669, 1671, 1677 a 1695, ½ - tolar 1671 a 1695, 15 - krejcar 1694 1696, 3 - krejcar 1658 - 1671, 1673, 1675 - 1701 a 1705 - 1706, krejcar 1659 - 1668, 1671, 1675, 1680 - 1681, 1683 - 1684, 1686 - 1705, ½ - krejcar 1661, 1663, 1665, 1667 - 1670, 1674 - 1675, 1678, 1680 - 1681, 1683, 1686, 1688 - 1694, 1696 – 1705.

Obrázek č. 35: 15 - krejcar Leopolda I. z roku 1695


Obrázek č. 36: Tolar Leopolda I. z roku 1671


JOSEF I. (1705 - 1711) Český a uherský král, římskoněmecký císař, nejstarší syn Leopolda I. a Eleonory Magdaleny Terezie Falcké. Za vlády tohoto panovníka došlo v kutnohorských dolech ke zvýšení těžby stříbra. Mincovní systém zavedený roku 1694 se však nezměnil a mincovna 60


49

razila převážně drobné krejcarové mince. Tolary byly raženy jen během jednoho roku a ve velmi omezeném množství. Za vlády Josefa I. se razily tyto mince: tolar 1711, 3 - krejcar 1705 - 1711, krejcar 1706 - 1710, 1/2-krejcar 1706 - 1711.

Obrázek č. 37: 1/2 - krejcar Josefa I. z roku 1709


KAREL VI. (1711 - 1740) Český a uherský král, římskoněmecký císař, mladší syn Leopolda I. Mincovnictví navázalo na mincovní systém Leopolda I. z roku 1694. Instrukcí z roku 1717 byla pouze snížena jakost drobných nominálů (3 - krejcarů, krejcarů a 1/2-krejcarů). Podle instrukce měla být nahrazena výroba mincí válcovými stroji, vřetenovým rotačním strojem. Současně byly mince vyšších hodnot poprvé (od roku 1728) opatřovány ornamenty a nápisy na hranách, aby se zamezilo nepoctivému okrajování. Za vlády Karla VI. se razily tyto mince: tolar 1712, 1/2tolar 1712 - 1726, 1/4-tolar, 3 - krejcar 1712 - 1716 a 1718, krejcar 1712 - 1724 a 1726, 1/2krejcar 1712 - 1724 a 1726.

Obrázek č. 38: 1/2 - tolar Karla VI. z roku 1718


Přestože došlo i za panování Karla VI. k dalšímu vzestupu těžby stříbra ve zdejších dolech, začaly u císařského dvora stále sílit snahy i zrušení mincovny v Kutné Hoře. Tomu

50

nakonec přispěl i hromadný odchod zaměstnanců mincovny. Na konci roku 1726, tedy po více jak čtyřech stoletích, ukončila kdysi slavná královská mincovna svou činnost a na počátku roku následujícího byla úředně definitivně zrušena.

2.6 Mincmistři v Kutné Hoře 2.6.1 Mincmistr Mincmistr byl úředníkem stojícím v čele mincovny. Měl na starosti veškerou činnost v mincovně, odpovídal za ní svou značkou na minci. Protože těchto činností bylo příliš mnoho, měl mincmistr obvykle jednoho nebo více zástupců a písařů. Dohled nad veškerým mincovnictvím země, ale i nad dalšími hospodářskými otázkami, měl nejvyšší (královský) mincmistr, který sídlil v Kutné Hoře. Tento úřad byl zaveden v roce 1462 a zrušen 1783. Funkce nejvyššího mincmistra vyžadovala také dohled nad všemi doly v království, které právě v této době zaznamenávaly výrazný rozvoj. Nejvyšší mincmistr byl jedním z vrcholných úředníků v zemi. Jeho úřad odpovídá v současnosti funkci ministra financí.

2.6.2 Značky mincmistrů na kutnohorských mincích Touto značkou jako nejvyšší úředník mincovny ručil za úředně stanovenou hmotnost a jakost ražených mincí. Mincmistrovské značky mají charakter drobných obrázků nebo iniciál jména mincmistra, pod jehož momentální správou mincovna byla. V kutnohorské mincovně začali používat mincmistři své značky od roku 1573. Tyto značky byly obvykle umístěny na lícní straně mincí pod poprsím panovníka nebo později také na rubu pod státním znakem (český lev, říšský orel). Byly tvořeny buď symbolem (malým rodový znak) nebo heraldické mythologické zvíře nebo jeho část nebo počáteční písmena mincmistrova jména (monogram). Použití iniciál jmen mincmistrů jako jejich značek bylo zavedeno ve všech mincovnách říše nařízením v roce 1678. Na některých ražbách se značka neobjevuje. Buď ji v tomto období mincmistr nepoužil, nebo nebyl momentálně úřad mincmistra obsazen. Kutnohorská mincovna navíc sama používala vlastní značku malého českého lva.

51

2.7 Mincovní nominály ražené v kutnohorské mincovně Pražský groš - česká stříbrná mince zavedená mincovní reformou Václava II. (1278/83 1305) roku 1300. Některé hypotézy kladou počátek grošů do Prahy, odkud získaly své jméno. Pokud tomu tak bylo, razilo se v Praze jen krátce a ražba byla záhy přenesena do Kutné Hory. Po téměř celou dobu ražby pražských grošů na nich není letopočet, ten se objevuje na rubní straně těchto mincí teprve v samém závěru jejich ražby v letech 1533 - 1547. Byly raženy po dobu téměř čtvrt tisíciletí a produkce jen kutnohorské mincovny se odhaduje na půl miliardy těchto mincí. Pražské groše šířily slávu českého království i v daleké cizině, kam se tehdy jako relativně velmi hodnotné mince dostávaly s obchodem. Ražba pražského groše zřejmě na samém konci roku 1547 definitivně skončila, ten však přesto ještě dalších téměř 100 let zůstával součástí peněžního oběhu a jeho konečná platnost byla vyhlášena patentem Ferdinanda III. Z 26. 9. 1644.

Parvus - drobná stříbrná mince ražená od roku 1300 spolu s pražským grošem v Kutné Hoře. Ražba parvů byla v Čechách ukončena v roce 1384.

Půlgroš - stříbrná mince v hodnotě poloviny pražského groše ražená zřejmě na samém začátku vlády Jana Lucemburského. Jedná o mince vysoce vzácné, proto byly vysloveny i předpoklady, že se šlo o zkušební ražby. Převládá však názor, že půlgrošů bylo raženo dostatek, avšak brzo byly staženy z oběhu. Podle některých, mohly být půlgroše raženy jen ke korunovaci Jana Lucemburského 7. 2. 1311.

Peníz - drobná stříbrná jednostranná mince ražená po roce 1384 jako 1/7 pražského groše. Peníz se dělil na 2 haléře.

Haléř - nejmenší jednostranný stříbrný nominál zavedený v Kutné Hoře po roce 1384 jako polovina penízu. Haléřem se také nazývá malý peníz.

Bílý groš - stříbrná mince zavedená císařem Maxmiliánem II. (1564 – 1576). Poprvé se razila ve Slezku a v Polsku od počátku 15. století. Naposledy byl ražen bílý groš v roce 1619.

52

Bílý peníz - drobná, většinou jednostranná stříbrná mince poprvé zavedená králem Vladislavem II. Jagellonským (1471-1516) po roce 1483. Naposledy byl ražen bílý peníz českými stavy v mincovně Kutná Hora s ročníkem 1619.

Malý groš - drobná stříbrná mince v hodnotě ½ bílého groše, zavedená výnosem císaře Rudolfa II. ze dne 4. 2. 1577 na doporučení českých stavů.

Malý groš je v českém

středověkém i novověkém mincovnictví jedinou mincí s nápisem v českém jazyce - MALEY GROSS. Malý groš zanikl mincovní reformou českých stavů roku 1619.

Malý peníz (haléř) - drobná stříbrná jednostranná mince ražená v Kutné Hoře za vlády Vladislava II. Jagellonského od roku 1482. Naposledy byl malý peníz ražen za vlády Matyáše v Kutné Hoře v roce 1619.

Tolar - těžká stříbrná mince rozšířená od 16. století po celé Evropě a později i v dalších částech celého světa. Poprvé byly tolary raženy v městečku Jáchymov. Mincovna je poprvé v Kutné Hoře razila od roku 1543. Ražba tolarů a jejich dílů byla v Čechách přerušena v roce 1561, kdy císař Ferdinand I. zavedl mincovní systém zlatníkový. Znovu se začal razit od roku 1573 až do roku 1712.

Zlatník - původně německá stříbrná mince. V Čechách došlo k zavedení zlatníkové měny rozhodnutím císaře Ferdinanda I. v roce 1561. Pro odmítavý postoj stavů byla zlatníková měna ukončena za Maxmiliána II. (1564 - 1576) v roce 1573 a přistoupilo se k návratu na původní tolarovou měnu. Zlatník byl nadále pouze početní jednotkou o 60 krejcarech. Jako ražená mince byl obnoven opět v roce 1694.

Krejcar – původně stříbrná mince ražená v rakouských Tyrolích po roce 1271. Na našem území byl krejcar poprvé ražen za Ferdinanda I. (1526 - 1564) od roku 1561 v rámci zavedení zlatníkové měny. Spolu se znovuzavedením tolarové měny roku 1573 krejcar i jeho násobky načas zmizely. Znovu se objevil až v roce 1619, kdy jej mincovní reformou opět zavedli stavové. V období tzv. dlouhé (kiprové) mince 1620 - 1623 byly za Ferdinanda II. raženy nejrůznější násobky krejcarů61.

61


53

3. Jáchymov 3.1 Stříbrná horečka v Krušnohoří a vznik prvních tolarů v Jáchymově Mladičký český král Ludvík Jagellonský (*1506) přebíral roku 1516 po svém zemřelém otci vládu v neklidné době. V zemi tehdy vrcholil spor mezi šlechtou a městy, který hrozil přerůst v novou domácí válku. Přesto byl počátek Ludvíkova kralování charakterizován dočasným „složením zbraní“, když mezi sebou šlechta a královská města uzavřela roku 1517 dohodu o rozdělení sfér vlivu, tzv. Svatováclavskou smlouvou. První polovina 16. století je dobou, kdy v Čechách sehrála podnikatelská aktivita roli. Nejperspektivnějšími

odvětvími

šlechtického

podnikání

se

ukázaly

být

velké

vodohospodářské projekty a také důlní podnikání. Horečná prospektorská činnost přinášela úspěchy v objevech nových nalezišť železa, mědi, cínu a dalších kovů. Ti šťastnější nalezli na svých panstvích i rudy drahých kovů, tak jako rodina hrabat Šliků z Pasounu62. Počátkem 16. století byla na šlikovských panstvích v Krušných horách objevena stříbrná ruda. Tento nález zpočátku nebyl ničím zvlášť překvapivý. Přítomnost rud ušlechtilých kovů (cínu, mědi i stříbra) v Krušných horách byla obecně známa. O českém stříbře v Krušnohoří se však zřejmě vědělo již dříve. Snad i proto projevovali němečtí vévodové v druhé polovině 15. století zájem o mnohá území na české straně Krušných hor a zvláště o šlikovská panství na Loketsku. Zkušenosti ze saských nalezišť dávaly tušit, že objev byť jen drobné žíly na povrchu může vést k pěkné hroudě stříbra, ukryté uvnitř skalního masivu63. Stříbro na české straně Krušných hor nenalezli Šlikové osobně, ale dokázali chytře využít zásob bohatých stříbrných rud, které byly objeveny i na jejich pozemcích. Nález velkých zásob drahého kovu se zpočátku dařilo tajit. Stříbro se v okolí pozdějšího Jáchymova zřejmě těžilo již dříve64. Zkušební těžba probíhala již někdy v 15. století. V roce 1512 byla v tamějších horách objevena nějaká stará štola, ale už nikdo v okolí nevěděl, kdo to tu kdy kutal a s jakým výsledkem. Stará opuštěná štola však vyvolala zájem prospektorů, kteří měli možná větší štěstí nebo lepší zkušenosti než jejich předchůdci65. Netrvalo dlouho a ještě téhož 62

VOREL, Petr. Od pražského groše ke koruně české, Vydalo nakladatelství HAVRAN, s.r.o., v Praze 2004, ISBN 80-86515-40-0 VOREL, Petr. Od českého tolaru ke světovému dolaru, Vydalo nakladatelství RYBKA PUBLISHERS v roce 2003, ISBN 80-86182-71-1 64 VOREL, Petr. Od pražského groše ke koruně české, Vydalo nakladatelství HAVRAN, s.r.o., v Praze 2004, ISBN 80-86515-40-0 65 VOREL, Petr. Od českého tolaru ke světovému dolaru, Vydalo nakladatelství RYBKA PUBLISHERS v roce 2003, ISBN 80-86182-71-1 63

54

roku horník Kašpar Bach z Gravéru a Össer z Ostrova u Konradsgrünu nalezli stříbronosnou žílu na vrcholu kopce jménem Schrottenberg. Schrottenberg patřil k panství Ostrov, které drželi již od roku 1434 v zástavě od císaře Zikmunda páni Šlikové z Holíče a Pasounu. Jako hlavní představitel rodu vystupoval Štěpán Šlik z Holíče, kterému v době nálezu v roce 1516 táhlo sotva na třicítku66. K posouzení rentability možné budoucí těžby byli přizvání důlní specialisté ze sousedního Saska, Kašpar Margenthal a Jiljí Bäuerlein. Ti ohodnotili nalezený zdroj rudy jako mimořádně kvalitní a rozsáhlý a doporučili její těžbu i vzhledem k vhodným přírodním podmínkám. Ostrovská větev Šliků byla také rodinnými vazbami blíže spjata s českou šlechtou. Štěpánova matka pocházela z rodu pánů z Gutštejna a Štěpánovým švagrem byl Kryštof Pluh z Rabštejna (v rabštejnském rodě si sám v roce 1521 Štěpán nalezl svou manželku). Příbuzenské vztahy uvnitř domácí aristokracie hrály v oné době velmi podstatnou roli i v jednáních šlikovských stříbrných dolů. Se skutečnou těžbou a zpracováním stříbrné rudy v nově zřízených hutí bylo započato až roku 1516, kdy během několika letních měsíců vznikla v hlubokém a strmém lesním údolí nová hornická osada, čítající několik stovek provizorních obydlí. V hornickém prostředí bylo zvykem dávat novým důlním revírům jména podle světců. V tomto případě padla volba na svatého Jáchyma, zřejmě v souvislosti s tím, že část hornického personálu pocházela ze saského Annabergu (sv. Jáchym a sv. Anna byli rodiče Panny Marie, tj. prarodiče Ježíše Krista)67. Hluboké krušnohorské údolí, které oplývalo stříbrem bylo nejprve jednoduše pojmenováno Údolí. Později Údolí svatého Jáchyma, latinsko-německá verze Sant Joachims Thal, z toho nakonec dnešní Jáchymov68. Štěpán Šlik ani jeho příbuzní se nijak zvlášť neangažovali v samotné organizaci důlní činnosti. Při zajištění těžby stříbrné rudy a jejího zpracování v hutích využívali Šlikové zkušeností saských horníků a také investorů, kteří financovali těžbu a měli příslušný podíl ze zisku. Sami Šlikové však neměli dostatečný vstupní kapitál k zahájení těžby a zpracování 69

stříbra . Počátkem 16. století patřili mezi středně majetkově zámožné panstvo, přesto by jejich prostředky nestačily na financování tak náročného podniku, jakým bylo zřízení stříbrných dolů. Za blíže nejasných okolností došlo ještě roku 1518 k formulování smlouvy mezi Šliky a norimberskými bankéři Jakubem Welserem a Janem Nützelem. Tato smlouva 66

VOREL, Petr. Od pražského groše ke koruně české, Vydalo nakladatelství HAVRAN, s.r.o., v Praze 2004, ISBN 80-86515-40-0 VOREL, Petr. Od českého tolaru ke světovému dolaru, Vydalo nakladatelství RYBKA PUBLISHERS v roce 2003, ISBN 80-86182-71-1 68 VOREL, Petr. Od pražského groše ke koruně české, Vydalo nakladatelství HAVRAN, s.r.o., v Praze 2004, ISBN 80-86515-40-0 69 VOREL, Petr. Od českého tolaru ke světovému dolaru, Vydalo nakladatelství RYBKA PUBLISHERS v roce 2003, ISBN 80-86182-71-1 67

55

byla v rozporu s tehdejšími českými zákony, vývoz hutního stříbra za hranice byl v Království českém přísně zakázán. Smlouva s norimberskými bankéři byla proto pro Šliky velmi nevýhodná a znamenala faktický norimberský monopol na odběr jáchymovského stříbra. Problém nebyl jen v samotné schopnosti splácet půjčené peníze, ale také ve formě těchto splátek. Šlikové však intenzivně hledali jinou cestu, jak získat co nejvíc a jak obejít zákony70. Již v průběhu roku 1519 Šlikové zahájili jednání, jejichž výsledkem mělo být zřízení nové mincovny. Pokud by jáchymovké stříbro mělo podobu oficiálně ražených mincí, odpadly by právní problémy s jeho vývozem za hranice. Českým králem byl tehdy mladičký Ludvík Jagellonský, který ještě nedosáhl plnoletosti a byl zastupován skupinou poručníků, mezi nimiž měl rozhodující postavení braniborský markrabí Jiří Hohenzollern. S tímto mužem vedli Šlikové v průběhu roku 1519 jednání o povolení ražby, která však nevedla k žádnému zjevnému výsledku. Úspěšnější byla šlikovská diplomacie u české aristokracie. Ti pak podpořili šlikovský návrh na zemském sněmu v Praze, zahájeném 9. ledna 1520. Sněm povolil zřízení nové privátní mincovny, s obecně formulovanou podmínkou, že tato ražba nesmí být v rozporu se zájmy Koruny české.

Obrázek č. 39: Jáchymovská mincovna po rekonstrukci v roce 2002

Zdroj: vlastní zdroj – informační magnetka

V mincovně měly být raženy jednak standardní české mince dle kutnohorského vzoru, tj. pražské groše (z jedné třetiny mincovního kovu), ale také nové mince, „zlatníkové groše“ a jejich díly dle saských vzorů (z dvou třetin mincovního kovu). Usnesením zemského sněmu 70


56

byla výroba nových jáchymovských mincí alespoň částečně legalizovaná, i když panovnický souhlas s touto činností Šlikové stále neměli (ten se podařilo získat až o tři roky později)71.

Obrázek č. 40: Model koňského žentouru v Jáchymovské mincovně


V pozadí sněmovního usnesení byla předběžná jednání s několika významnými zemskými úředníky, jejichž podporu si Šlikové zajistili. Svědčí o tom list z 25. ledna 1520, kterým byl Zdeňku Lvovi z Rožmitálu, Ladislavovi ze Šternberka a Janu Pluhovi z Rabštejna přislíben významný podíl na šlikovském podnikání, pokud se podaří legalizovat šlikovskou ražbu mincí i u královského dvora. Z každé hřivny stříbra by v takovém případě měli zmínění tři magnáti i jejich potomci dostávat společně 7 grošů českých. Výkupní cena jedné hřivny (253,14 g) stříbra byla tehdy v kutnohorské mincovně oficiálně stanovena na 180 grošů. Úplatky politikům představovaly bezmála 4% z ceny kovu, tedy více, než kolik by sami Šlikové dostávali od norimberských bankéřů, pokud by se stříbro z Čech vyváželo. Přesto byl Štěpán Šlik ochoten i takto vysokou cenu platit, neboť vlastní výroba mincí zřejmě přinášela zisky mnohem větší72. Proto král Ludvík Jagellonský nemohl během své krátké a mocensky nevýrazné vlády dosáhnout nějaké podstatné změny. On sám jako český král z jáchymovského bohatství neměl přímé zisky73. Z písemných zmínek nepřímo vyplývá, že královský dvůr však s ražbou nakonec souhlasil. Štěpán Šlik zahájil roku 1520 v nově zřízené mincovně oficiální rozsáhlou ražbu velkých stříbrných mincí podle saského vzoru. Očekával, že většina stříbra, vytěženého a následně zmincovaného v Jáchymově, nalezne své odbytiště za hranicemi. 71

VOREL, Petr. Od českého tolaru ke světovému dolaru, Vydalo nakladatelství RYBKA PUBLISHERS v roce 2003, ISBN 80-86182-71-1 VOREL, Petr. Od pražského groše ke koruně české, Vydalo nakladatelství HAVRAN, s.r.o., v Praze 2004, ISBN 80-86515-40-0 73 VOREL, Petr. Od českého tolaru ke světovému dolaru, Vydalo nakladatelství RYBKA PUBLISHERS v roce 2003, ISBN 80-86182-71-1 72

57

Nové šlikovské mince byly proto připravovány jako exportní artikl a metrologicky vycházely ze starších saských ražeb, vyráběných v průběhu prvních dvou desetiletí 16. století a nazývaných „guldengroschen“, tedy „zlatníkové groše“. I jáchymovským mincím se tak původně říkalo, ale pro odlišení od saských ražeb se zvýrazňovalo místo původu: „Joachimsthaler Guldengroschen“. To bylo však příliš dlouhé, takže v běžné ústní i písemné komunikaci se rychle vžily zkratky: „Joachimsthalergrosch“, „jochmtálský groš, „tulský groš“ a nakonec „thaler“ či české „tolar“. V severočeském Jáchymově má tedy své symbolické kořeny i dnešní americký „dolar“. Hlavním místem vývozu jáchymovských výrobků se staly trhy s drahým kovem v Lipsku. V Lipsku, byla kvalita dodávaných mincí pravidelně zkoušena. Záznamy o výsledcích těchto zkoušek (od jara 1522 do jara 1528) se dochovaly i pro jáchymovské tolary. Podle dochovaných váhových údajů prošlo zkušebnou v Lipsku během oněch šesti let okolo 2 200 000 jáchymovských tolarů74. Tomuto vývozu, který zajišťoval nejvyšší zisk, byla podřízena činnost celé mincovny. Nižší nominály (pražské groše) se v té době v Jáchymově ve větší míře nevyráběly, takže pro jáchymovskou mincovnu a pro zdejší stříbrné doly musely být za kvalitní tolary v zahraničí nakupovány drobné mince k zajištění výplat zaměstnancům. Bylo to jednodušší a levnější. Tolary pak ve dvacátých letech 16. století z těchto důvodů dominovaly na trhu s drahými kovy, protože jich bylo nabízeno více, než zlatníkových grošů. Jáchymovské tolary si však svou oblibu nezískaly jen trvalou kvalitou kovu, ale i perfektním technickým zpracováním a působivým vzhledem. Ten byl do jisté míry ovlivněn také výše zmíněným sněmovním usnesením z roku 1520, které předepisovalo vzhled pražských grošů, které se měly razit v Jáchymově75. Za kvalitu mincovního kovu ručil po celou dobu, kdy se tolary razily v režii pánů Šliků, mincmistr Oldřich Gebhart, který měl nad provozem mincovny vrchní dohled. Obě strany mince se výrazně odlišují. Jedna je „královská“ – na ní nalézáme český zemský znak (dvouocasého korunovaného lva) již v renesanční podobě, opis okolo něj nese jméno a tituly českého krále: „LVDOVISVS. PRIM. D. GRACIA. R. BO“ (tj. LUDOVICUS PRIMUS, DEI GRACIA REX BOHEMIE, v překladu Ludvík První z boží milosti král český). Druhá strana tolaru vyjadřovala identitu vydavatele. Umělecké ztvárnění „šlikovské“ strany je dokonce kvalitnější a reprezentativnější než u strany „královské“. U grošů, jejichž vnější podoba byla tradiční a neměnná, byl šlikovský rodový erb vložen jen v podobě 74 75

VOREL, Petr. Od pražského groše ke koruně české, Vydalo nakladatelství HAVRAN, s.r.o., v Praze 2004, ISBN 80-86515-40-0 VOREL, Petr. Od českého tolaru ke světovému dolaru, Vydalo nakladatelství RYBKA PUBLISHERS v roce 2003, ISBN 80-86182-71-1

58

rozdělovací značky rubové strany. U tolarů plochu mince vyplňuje velká postava sv. Jáchyma se šlikovským rodovým erbem. Erb je umístěn buď u pravé nohy světce, nebo pod ním. Vedle postavy jsou písmena „S“ a „I“, tedy světcovy iniciály („Sant Ioachim“, svatý Jáchym). Podstatná byla ale písmena v opisu: „AR. DOMI. SLI. STE. ET. FRA. CO. D. B.“, která čteme jako „ ARMA DOMINORUM SLICORUM STEFANI ET FRATRES COMITUM DE BASSAUN“, v překladu „štít“ („erb“) pánů Šliků, Štěpána a bratří, hrabat z Pasounu“. Přes drobné úpravy opisové části se obsah onoho sdělení neměnil po celou dobu oficiální ražby šlikovských tolarů v Jáchymově (1520-1528).

Obrázek č. 41: Jáchymovský tolar z roku 1520

Zdroj: JEŽEK, Oldřich. Jáchymov,

Podle soudobých metrologických norem měly jáchymovské tolary obsahovat 29,23g stříbra o ryzosti 93,1 %. Pražské groše z Jáchymova měl od kutnohorských odlišit malý šlikovský erb, umístěný na rubové straně. Pražské groše ze šlikovské mincovny jsou dnes známy jen v nemnoha exemplářích a patří mezi velmi vzácné ražby grošové doby76. Šlikové si byli dobře vědomi, že budoucnost jejich jáchymovského mincování je přímo závislá na českém králi. Pokud bude král silným panovníkem, který bude mít dostatek prostředků, mohl by v budoucnu bez větších právních problémů prosadit vyplacení šlikovských panství. Mladí Šlikové se proto snažili získat důvěru mladého krále. Společně s ním se také vydali na osudové tažení proti Turkům. Vojska českého a uherského krále

76


59

Ludvíka Jagellonského se střetla v nerovné tragické bitvě u Moháče v roce 1526. Mladý král zahynul, z bojiště se nevrátil ani Štěpán Šlik. Jeho tělo se nikdy nenašlo, byl tedy po čase prohlášen za mrtvého. Na rozloučení s ním nechali jeho bratři v jáchymovské mincovně razit honosný renesanční „úmrtní“ tolar, jehož opis hlásá, že Štěpán Šlik obětoval svůj život za vlast v boji proti Turkům. Samotnou smrtí Štěpána Šlika a krále Ludvíka se v Jáchymově přímo v roce 1526 mnoho nezměnilo. Pouze jméno českého krále na rubové straně bylo nahrazeno novým: „FERDINADVS PRIMVS“. Nový český král Ferdinand I. Habsburský si byl velmi dobře vědom významu jáchymovských dolů a mincovny pro státní pokladnu. Během několika měsíců prosadil zásadní změnu. Zrušil rozhodnutí zemského sněmu z roku 1520, protože výroba mincí v Jáchymově ve šlikovské režii byla ke škodě právům „koruny české“. Jáchymovská mincovna byla v roce 1528 převedena pod přímou panovnickou správu a již následujícího roku 1529 odtud začaly vycházet tolary v nové podobě, s obrazem českého krále a zemským znakem česko-uherským. Šlikům zůstal jen podíl na těžbě stříbra. V době, kdy český král Ferdinand I. přejímal jáchymovskou mincovnu, se již pro velké stříbrné mince ve střední Evropě postupně ujímal termín „tolar“ jako obecné pojmenování. Podle účetní dokumentace se ještě v roce 1530 mezi oficiálními označeními termín „tolar“ nevyskytoval. Ve čtyřicátých letech 16. století se v přístavním Hamburku hovoří o „tolarech“. Díky stříbrnému bohatství českých hor tak vznikla již druhá všeobecně a dodnes rozšířená měnová jednotka. První byl ve středověku „groš“, odvozený od stejnojmenného české mince. Se vznikem tolarů je spojeno další období významného exportu českého stříbra v první polovině 16. století. V době, kdy byli Šlikové v důsledku změny v roce 1528 donuceni ukončit ražbu vlastních mincí nebylo rozhodnuto, zda se „tolar“ skutečně stane hlavním stříbrným platidlem, nebo zda bude jen krátkou kapitolou v dějinách měnového vývoje. O budoucím osudu tolaru však ještě zdaleka nebylo rozhodnuto a trvalo celé půlstoletí, než tolar zcela ovládl peněžní směnu. K masové výrobě velkých stříbrných mincí do počátku dvacátých let 16. století postupně přistoupili držitelé všech tehdy rozhodujících evropských oblastí důlní těžby stříbra, kterými bylo české a saské Krušnohoří, stříbronosné pohoří Harz, rozkládající se na severozápad od Saska, a tyrolský Schwarz.

60

O roku 1525 se proto v rámci Svaté říše římské teoreticky mohly vyrábět dva hlavní druhy velkých stříbrných mincí: habsburské guldinery a zlatníkové groše saského typu, označované jako tolary. Díky české královské koruně získal král Ferdinand I. vedle svých zdrojů tyrolského a rakouského stříbra kontrolu nad stříbrným bohatstvím českých Krušných hor. Od roku 1528 tak jáchymovská mincovna fungovala jako mincovna vládní, vyrábějící mince českého krále. Pokračovala zde ražba tolarů podle saského vzoru. Český král, nemohl o své vůli změnit metrologické parametry českých mincí, neboť k tomu potřeboval souhlas zemského sněmu. Přes úpornou snahu upravit český měnový systém podle rakouského vzoru tohoto cíle král Ferdinand I. během prvních dvaceti let své vlády nedosáhl. Dočasně se mu to podařilo až v letech 1546-1547. V průběhu předchozího čtvrt století se staly stříbrné tolary hlavním druhem mincí, s nimiž se obchodovalo na evropském trhu. Nejrozšířenějším druhem zatím zůstávaly tolarové ražby, vyráběné z nově vytěženého hutního stříbra, ale produkce v Tyrolích, v Krušnohoří a v Harzu již začínala v polovině 16. století ztrácet dřívější atraktivitu. Těžba se začínala prodražovat. I když stříbrné doly produkovaly stále stejné nebo dokonce větší množství drahého kovu, přestávaly být rentabilní a nevyplácely se. Mince, které se z nově vytěženého stříbra vyrobily, sotva postačily k pokrytí nákladů na těžbu a zpracování vstupní suroviny na ražbu. Drahý kov se dobýval ze stále větších hloubek, což zvyšovalo těžební náklady (především na odčerpání důlních vod a pohon vodotěsných zařízení), snižovala se i kovnatost zpracovávaných rud. Ke snižování rentability starých evropských důlních oblastí však více přispělo obecné snižování ceny drahých kovů a nárůst ceny ostatního zboží a surovin, potřebných k provozu dolů. Výrazné změny v cenových poměrech, nazývané „cenová revoluce“, vznikly v důsledku ohromného a stále vzrůstajícího přílivu zlata a stříbra ze zámořských kolonií, především z jihoamerických dolů. U stříbra byla tato změna výraznější než u zlata. Dovoz zámořského stříbra do Evropy od poloviny 16. století mnohonásobně převýšil objem vlastní domácí těžby. Mince tolarového typu se začaly ve velkých objemech razit i v mincovnách těch zemí, které vůbec žádné vlastní drahé kovy neprodukovaly. Jednání ohledně společné říšské měny byla proto na počátku druhé poloviny 16. století mnohem složitější než před rokem 1524. Přesto nakonec jednání říšských sněmů dospěla k určitému řešení, které bylo vyhlášeno pro mincovny na území Říše římské v roce 1551. Základem nové říšské měny měla být mince, nazývaná také tradičně „zlatník“. Její hodnota se však 61

neodvozovala z parity vůči zlatým rýnským mincím, ale měla být pevně fixovaná na výši 72 krejcarů. Tato číslovka měla být na mincích také vyražena. Nominální hodnota nových mincí ve výši 72 krejcarů je na první pohled nepraktická, protože se obtížně počítají násobky a díly. Jedním z prvních úspěchů, kterého Ferdinand I. jako císař dosáhl, bylo přijetí III. říšského mincovního řádu roku 1559. Základní jednotkou měny byl zlatník o šedesáti krejcarech tzn. měl takový obsah stříbra, jaký odpovídal 5/6 říšského zlatníku (dvaasedmdesátikrejcaru) z roku 1551 a od roku 1561 prosadil výrobu těchto mincí i v Království českém. Po smrti císaře Ferdinanda I. († 1564) se stal římským císařem a zároveň králem českým a králem uherským, jeho nejstarší syn Maxmilián II. (1564-1576). V roce 1566 souhlasil s novelizací III. říšského mincovního řádu, kde byla znovu legalizována výroba „starých dobrých tolarů“. Jejich hmotnost (29,23 g) odpovídala tehdy raženým tolarům saským, ryzost však měla být snížena na 88,9% a platební síla stanovena na 68 krejcarů. V roce 1573 byl císař Maxmilián II. donucen v českých mincovnách zastavit ražbu krejcarových nominálů a zavést výrobu zvláštních zemských mincí (bílých grošů) a také „staronových“ tolarů. Ty měly mít platební sílu již 70 krejcarů (resp. 30 bílých grošů). Vzápětí poté byla zahájena výroba tolarů i v Uhrách (1573) a ve Štýrsku (1574). Tolary tak začaly plnit funkci, kterou přejaly od svého uvedení na trh počátkem 16. století - totiž mince obchodní. „Říšský tolar“ podle novely z roku 1566 byl mincí o předepsaném obsahu ryzího stříbra (25,987 g). V této podobě a funkci zůstaly na podstatné části Svaté říše římské zachovány až do poloviny 18. století. Samotné tolary neměly svoje „drobné“ a nedělily se na žádné jednotky, pouze zlomky (obvykle půltolary a čtvrttolary). Od přelomu šedesátých a sedmdesátých let 16. století si ve střední Evropě vydával své vlastní tolary kdekdo. V menších knížecích a městských mincovnách, rozesetých tehdy po území dnešního Německa, Švýcarska a historického Slezska, vznikaly desítky různých tolarových ražeb, vydávaných často jen z reprezentačních důvodů, jako mince pamětní či příležitostné, případně jako upomínkový obchodní artikl. Ne všichni vydavatelé však dodržovali stanovené metrologické normy, a tak do oběhu pronikly i tolary, které měly záměrně nižší obsah stříbra. Většina zemí se snažila nějakým způsobem regulovat peněžní oběh a kontrolovat kvalitu cizích mincí, pronikající v důsledku obchodu i finančních spekulací na jejich území. Při vládních mincovnách byla zakládána zvláštní zkušební oddělení pod vedením pověřených úředníků, kteří měli pravidelně prověřovat kvalitu obíhajících mincí.

62

V polovině čtyřicátých let 16. století již vznikaly tištěné přehledy tolarů v Nizozemí. Pro zjednodušení vlastních obchodů začali Nizozemci jako první nejen sledovat, ale také oficiálně zveřejňovat kvalitu tolarů. V Sasku byl podobný přehled tolarů a některých dalších mincí vydán tiskem poprvé v roce 1572. V poslední čtvrtině 16. století se rozsah evropských zemí, v nichž se vyráběly velké stříbrné obchodní mince pod názvem „tolar“, výrazně rozšířil na východ. V roce 1573 byla jejich ražba (přerušená roku 1561 při zavedení zlatníkové měny) obnovena v Království českém a zároveň se v rámci habsburské monarchie rozšířila i do Uher. V uherských mincovnách se před rokem 1573 vyráběly především zlaté dukáty, ze stříbra jen drobné denáry. Po uzavření mírových smluv s osmanskou říší v roce 1568 se staly velké stříbrné ražby důležitým vývozním artiklem do oblasti Přední Asie77. Jáchymovská těžby a sláva skončila už po třiceti letech. Polovina 16. století učinila tečku za pověstí českého středověkého mincovnictví. Roku 1547 zrušil král Ferdinand I. Habsburský systém a český groš byl vytlačen zlatým rýnským a grošem míšenským (kurz byl 1 groš český za 2 groše míšenské)78.

3.2 Jáchymov a jeho historie Nevzhledné hornické sídliště vyrostlo v lidnaté město. Sedmnáct let od vzniku zde žije na osmnáct tisíc obyvatel a řadí se tak mezi nejlidnatější města království. Město je proslulé nejen bohatstvím, ale i prostopášným a hříšným životem. Byly zde desítky pochybných živností, v nichž se i těžce vydělané peníze lehce utratily. Obchodníci nabízeli dovoz a prodej vzácných i potřebnějších věcí a potravin. Obživu tu nacházeli nejrůznější řemeslníci, uplatňující svou zručnost, jak při výrobě důležitých potřeb, tak i při tvorbě předmětů uměleckého zaměření. Střediskem obce byl tehdy tzv. Chlebný trh (poblíž dnešní kaple sv. Anny), kde také stávala původní radnice. Město se nevyhnulo ani sociálním bouřím, při nichž nespokojení horníci obvykle přerušili práci a hrozili opuštěním dolů. Největší bouře se odehrála v době selské války v sousedním Německu roku 1525. Tehdy vzbouření horníci obsadili město i hrad Freudenstein. Zlost se obrátila i proti radnici, kterou vzbouřenci

77 78

VOREL, Petr. Od českého tolaru ke světovému dolaru, Vydalo nakladatelství RYBKA PUBLISHERS v roce 2003, ISBN 80-86182-71-1 file:///C:/Documents%20and%20Settings/Martin/Plocha/vyvoj_penazi_16916.html [25.2.2008]

63

vyplenili. Po necelém týdnu, zvláště když došla zpráva o nezdaru povstání v Německu, byla uzavřena mezi horníky a Štěpánem Šlikem smírná dohoda. Přesto vrcholem stavitelského ruchu jsou pro Jáchymov následující třicátá a čtyřicátá léta. Bohatí měšťané si ke stavbě i výzdobě nových obydlí zvali umělce i z ciziny. Vypovídá o tom svědectví několika měšťanských domů, především v zachovaných portálech. Nad vraty bývaly světlíky, někdy kryté železnou mřížkou. Domy nebyly číslovány, ale označovány nějakým znakem, který mohl čerpat i ze jména majitele. Některé domy zdobily sošky svatých, umístěné ve výklencích na rohu budov. O zámožnosti města vypovídá renesanční radnice, kterou roku 1531 odkoupila obec za dva tisíce zlatých od Jeronýma Šlika. Královská mincovna (z let 1534-1536) se zajímavým arkýřem je svědkem majetnických i politických změn, k nimž došlo po nástupu Ferdinanda I. Habsburského na český trůn. Objevují se v ní proto královští úředníci. Přirozenou dominantou historické části města je kostel sv. Jáchyma z let 1534 – 1540.

Obrázek č. 42: Kostel sv. Jáchyma


Půvabnou stavbou, poněkud vzdálenou městskému ruchu, je tzv. Špitální (někdy nazývaný Hřbitovní) kostel Všech svatých. Jedná se o nejstarší stavební památku Jáchymova,

64

pravděpodobně již z roku 1516. Z 16. století na starých hornických mapách je zakreslen s budovou městského špitálu, s níž byl spojen krytým dřevěným pavlačovým můstkem. Ze špitálu zbyly jen opěrné zdi, můstek se již dávno proměnil v prach. Horníci přijímali víru zcela přirozeně. Dříve než sfárali, poprosili, aby jim Bůh nadělil dobrou rudu. Když se vrátili na světlo, poděkovali alespoň za šťastný návrat. Protestantství nalezlo v Jáchymově úrodnou půdu. Dělo se tak jistě i díky takovým osobnostem, jakou byl Jan Mathesius (rektor školy, později, duchovní otec obce). Patří k prvním kronikářům města a jako první v našich zemích pořizuje matriční záznamy o narození a úmrtích. Byl mezi lidem velmi oblíben a svá kázání sepsal v knize Sarepta. Ta obsahuje kromě mnoha poučení odborného rázu, také křesťanské hornické desatero. Kdybychom chtěli Mathesiovi přisuzovat věštecké schopnosti, mohli bychom v jeho kázáních nalézt i předpověď vzniku lázní. V souvislosti s jeho jménem sluší se podtrhnout význam zdejší latinské školy pro duchovní a kulturní život Jáchymova. Řízení tak složitého hospodářského života vyžadovalo poměrně početnou vrstvu vzdělaných lidí. Na osm až devět tisíc tzv. dělného lidu v dolech, hutích, mincovně a v dalších zařízeních, připadal již tehdy jeden tisíc báňských a hutních odborníků a různých mistrů a úředníků. Zdejší škola je dokázala dobře připravit nejen v základních znalostech a v latině, ale po určitou dobu se tu vyučovalo i řečtině a dokonce snad i hebrejštině. To vše vytvářelo předpoklady k širokým kontaktům místních vzdělanců se světem. Již před Mathesiovým příchodem se tu vědělo o podivné, nevysvětlitelné a neléčitelné chorobě. Mezi lékaři se o ní hovořilo jako o jáchymovské hornické nemoci. Vedle mnoha odborných znalostí byla již známa zkušenost s černým lesklým kamenem, při jehož větším výskytu v dole jako by se ztrácely stříbronosné žíly. Horníci jej chápali jako znamení smůly, odtud byl už jen krůček k pozdějšímu názvu “smolinec“. I Mathesiova kázání oplývají mnoha poznatky z oblasti mineralogie. Není se co divit, byl totiž současníkem zakladatele této vědní disciplíny Jiřího Agricoly (vlastním jménem Geod Bauer), který v letech 1527-1532 působil v Jáchymově jako městský lékař. Díky zvídavosti a takřka dennímu styku s místními báňskými odborníky, horníky a hutními písaři, shromáždil Agricola tolik vědomostí, že roku 1530 vydává v proslulé Frobenoiově tiskárně v Basileji první spis o Jáchymově „Bermannus, sive de re metallica“ (Rozprava o hornictví). Kniha vypráví o krušnohorských horních městech, o Jáchymově, o jeho šachtách, o pojmenování strojů a nářadí, o uložení rudných žil. Tento spis byl průpravou k Agricolově životnímu dílu „dvanáct knih o hornictví“. Toto dílo bylo vydáno čtyři měsíce po autorově smrti v roce 1556 rovněž v Basileji. 65

3.3 Úpadek na Jáchymovsku Před vznikem první jáchymovské školy, která byla zřízena z podnětu císařského dvora roku 1716, zaznamenalo město úpadek těžby stříbra. S tím jak se prohlubovaly šachty, rostly náklady, přičemž poptávka klesala vzhledem k přílivu uloupeného drahého kovu z nově objeveného světadílu. Město, kdysi vzkvétající, se zdálo být odsouzeno k zániku. Svým dílem k tomu přispěly i morové rány (roku 1568 na devět set úmrtí, roku 1607 dvě stě mrtvých). Lidé opouštěli město i pro víru. Sčítání lidu roku 1613, kdy se zde napočítalo pouze 529 obyvatel (bez dětí a služebných), naznačovalo, že Jáchymov se stává městem „mrtvým“. Následovala katolizace (roku 1627 byla uzavřena městská latinská škola, která byla protestantská), plenění třicetileté války, kdy město strádalo především tím, že bylo stále považováno bohaté. Jenomže bohatství, které se kdysi dalo měřit desítkami tun čistého stříbra a statisíce ražených mincí, nacházelo svou ozvěnu již jenom v dobrém jménu tolaru. Ani těžba kobaltu, jehož se používalo k výrobě barev, ani rozšíření těžby cínu v blízkém okolí, natož pak rozmach krajkářství v Krušnohoří nevrátilo Jáchymovu jeho pověst. Jeho jméno snad šířili absolventi horní školy. Během 17. a počátkem 18. století prý upadlo v zapomenutí i slavné dílo Agricolovo. Upozornil na ně až profesor báňské akademie ve Freiberku A. G. Werner (1750-1817). Po dlouhém období úpadku a zapomnění přinesl blýsknutí na nové časy objev nové planety, které bylo dáno jméno Uran. Podle ní byl nazván prvek objevený roku 1789 německým chemikem Klaprothem. V roce 1841, bylo již známo, že se uran hodí k přípravě barev. Město získalo také tím, že v roce 1856 zde rakouská vláda vybudovala tabákovou továrnu, která zaměstnávala asi čtyřista zaměstnanců. Rostl také drobný průmysl: rukavičkárny, výroba hraček, výroba kufrů, mýdla, aj. Známý byl měšťanský pivovar. V roce 1895 bylo vybudováno železniční spojení do Ostrova. Ožila tak spodní část Jáchymova zvaná Unterthal. V roce 1873 zachvátil Jáchymov požár, při němž bylo zničeno na čtyři sta domů. Došlo k miliónovým škodám na majetku, a také ke ztrátám na kulturním dědictví předcházejících generací. Vzhled města se změnil, v plamenech zmizely charakteristické stavby s vysokými štíty a hrázděným zdivem. V roce 1864 v nejstarším dole Svornost vytryskl hluboko v podzemí pramen, který byl k nezastavení a zatápěl jedno patro za druhým. Nikdo tehdy neměl tušení, že právě tato voda je předzvěstí naplnění Mathesiovy myšlenky o vzniku lázní. Když zatopila důl, odtékala bez 66

užitku údolím. Jenom v ústním podání letitých horníků jí prý byla přisuzována neobyčejnost, pro niž chybělo vysvětlení. To přichází až z Paříže od Marie Curie-Sklodowské. V roce 1898 publikuje objev nového prvku, který na počest rodné země nazývá polonium a o pět měsíců později oznamuje objevení zářivého prvku, který pojmenuje radium. Roku 1902 se jí podařilo předložit hmotný důkaz: vyrobila jednu desetinu gramu nového prvku, čistého radia. Dochází k prvním pokusům s léčebnými účinky radioaktivních vod. Okresní lékař MUDr. Gottlieb tu léčil první pacienty z města i okolí. Prameny byly svedeny několikametrovým potrubím, a tak se roku 1906 Jáchymov stává městem prvních radioaktivních lázní. Roku 1913 se v jáchymovských lázních léčilo na dva a půl tisíce hostů. Škrt přes slibné propočty udělala 1. světová válka. Po válce návštěvnost lázní rychle roste. V roce 1930 překračuje již počet devíti tisíc. Jáchymovský okres měl tehdy necelých 18 tisíc obyvatel, z nichž 95 % byli občané německé národnosti. Pochopitelně zde byly německé školy. Ve dvacátých letech se jen s obtížemi rodila menšinová škola česká. Rok 1938 zaznamenal pro několik stovek českých občanů útěk a naopak pro tisíce německých obyvatel nadšené vítání. Ačkoli první poválečné sezóny se zdály navazovat na období třicátých let, přichází roky tzv. studené války a železné opony. Znamenají opět pokles přílivu lázeňských hostů. Na základě smlouvy o těžbě a odbytu uranových rud, uzavřené mezi vládami Československa a Sovětského svazu v listopadu 1945, se Jáchymovsko stává místem nesmlouvavé těžby strategicky důležité suroviny. Nejméně třetinu z více než čtyřiceti tisíc zaměstnanců v první polovině padesátých let tvořili političtí vězňové, kteří naplňují bývalé zajatecké tábory. O stříbronosném kraji s prameny léčivých vod se potajmu hovoří jako o „jáchymovském pekle“. Již roku 1956 je město vyňato z tzv. „pohraničního pásma“ a o dva roky později začínají dosud živořící lázně přebírat zpět svou roly. Jáchymov se poznenáhlu otevírá republice a částečně i světu79.

79

JEŽEK, Oldřich. Jáchymov, Vydala TVORBA s.r.o., V Praze 1995, ISBN 80-85386-69-0

67

Závěr a doporučení Závěrem bych doporučila tomu, kdo se blíže zajímá o mincovnictví v České republice, aby se vydal cestou stříbra v Kutné Hoře. Protože si myslím, že právě zde je ten začátek. V Kutné Hoře je spousta dalších informací, které jsem ve své práci neuvedla a věřím, že pro mnohé to bude i dobrý víkendový tip na výlet. Zvláště bych doporučila podívat se do Vlašského dvora, kde to vše začalo a na Hrádek. Jedná se o unikátní gotickou budovu, kde je v součastné době muzeum - České muzeum stříbra. Jeho činnost se soustřeďuje na historii Kutné Hory, jako na královské horní město, v němž sídlila centrální královská mincovna, která již od středověku proslula těžbou stříbra a ražby slavného pražského groše. Ve srovnání s mincovnou v Jáchymově toho Kutná Hora nabízí mnohem více k vidění. V Jáchymově jsem byla z městečka, které v 16. století bylo jedno z nejvýznamnějších ve střední Evropě, trochu zklamaná. Poslední dobou se Jáchymov, jak jsem již zmínila ve své práci, zabývá převážně cestovním ruchem, které láká turisty k návštěvě lázeňských hotelů v dolní části města. Na druhém místě je láká k návštěvě uranových dolů, kde pracovali političtí vězni po 2. světové válce a teprve na třetím místě do Jáchymova jezdí turisti, aby viděli, jaké bohatství nám zanechali naši předkové a to Jáchymovskou mincovnu, která po rekonstrukci v roce 2002 určitě stojí za prohlídku.

68

Seznam použité literatury BISINGEROVÁ, Marie a spol. Vlašský dvůr tajemství mince, Vydáno v rámci projektu EUROMINT v roce 2001, ISBN neuvedeno HRABÁNKOVÁ, Světlana. České muzeum stříbra, Vydalo nakladatelství GLORIET s.r.o. v roce 2005, ISBN 80-86644-69-3 JEŽEK, Oldřich. Jáchymov, Vydala TVORBA s.r.o., V Praze 1995, ISBN 80-85386-69-0 PECHOČOVÁ, Jana. Kutnohorské dolování, Vydalo nakladatelství VEGA L jako svou 33. publikaci, ISBN 80-85627-22-1 PETRÁŇ, Zdeněk. Mince ražené ve Vlašském dvoře, Vydáno v rámci projektu EUROMINT v roce 2002, ISBN neuvedeno VOREL, Petr. Od českého tolaru ke světovému dolaru, Vydalo nakladatelství RYBKA PUBLISHERS v roce 2003, ISBN 80-86182-71-1 VOREL, Petr. Od pražského groše ke koruně české, Vydalo nakladatelství HAVRAN, s.r.o., v Praze 2004, ISBN 80-86515-40-0 ŽEMLIČKA, Josef. Století poslední Přemyslovců, Vydalo nakladatelství Panorama v Praze v roce 1986, ISBN neuvedeno

69

Seznam internetových odkazů www.radiovody.wz.cz/vody/jach.htm staženo dne 25. 2. 2008 file:///C:/Documents%20and%20Settings/Martin/Plocha/vyvoj_penazi_16916.html dne 25. 2. 2008 http://m-i-n-c-e.blog.cz/0702/peniaze-a-ich-historia staženo dne 23. 11. 2008

70

staženo

Seznam obrázků Obrázek č. 1: Mince kněžny Emmy (EMMA REGINA 985 - 995) Obrázek č. 2: Vlašský dvůr v Kutné Hoře Obrázek č. 3: Dvě z Kutnohorských šmiten Obrázek č. 4: Pregéř razí mince na přegéřské stolici Obrázek č. 5: Havíř obsluhující hašpl Obrázek č. 6: Hašpl v Kutné Hoře Obrázek č. 7: Pražský groš Václava II. Obrázek č. 8: Parvus Václava II. Obrázek č. 9: Půlgroš Jana Lucemburského (český typ) Obrázek č. 10: Půlgroš Jana Lucemburského (anglický typ) Obrázek č. 11: Pražský groš Karla IV. Obrázek č. 12: Pražský groš Václava IV. Obrázek č. 13: Jednostranný peníz Ladislava Pohrobka Obrázek č. 14: Jednostranný haléř Jiřího z Poděbrad Obrázek č. 15: Pražský groš Jiřího z Poděbrad Obrázek č. 16: Chrám sv. Barbory V Kutné Hoře Obrázek č. 17: Pražský groš Vladislava Jagellonského Obrázek č. 18: Jednostranný malý peníz Vladislava Jagellonského Obrázek č. 19: Bílý a malý peníz Ludvíka Jagellonského Obrázek č. 20: Lehký pražský groš Ferdinanda I. z roku 1547 Obrázek č. 21: 10-krejcar Ferdinanda I. z roku 1564 Obrázek č. 22: Bílý groš Maxmilliána II. z roku 1576 Obrázek č. 23: 1/2-zlatník (30-krejcar) Maxmilliána II. z roku 1572 Obrázek č. 24: Malý groš Rudolfa II. z roku 1597 Obrázek č. 25: 2-tolar Rudolfa II. z roku 1604 Obrázek č. 26: Tolar Rudolfa II. z roku 1592 Obrázek č. 27: 1/4-tolar Matyáše z roku 1613 Obrázek č. 28: 3-krejcar Českých stavů z roku 1619 Obrázek č. 29: 12-krejcar Českých stavů z roku 1619 Obrázek č. 30: Bílý peníz Fridricha Falckého z roku 1620 Obrázek č. 31: 12-krejcar Fridricha Falckého z roku 1620 Obrázek č. 32: 120-krejcar Ferdinanda II. z roku 1621 71

Obrázek č. 33: Tolar Ferdinanda II. z roku 1626 Obrázek č. 34: Tolar Ferdinanda III. z roku 1638 Obrázek č. 35: 15-krejcar Leopolda I. z roku 1695 Obrázek č. 36: Tolar Leopolda I. z roku 1671 Obrázek č. 37: 1/2-krejcar Josefa I. z roku 1709 Obrázek č. 38: 1/2-tolar Karla VI. z roku 1718 Obrázek č. 39: Jáchymovská mincovna po rekonstrukci v roce 2002 Obrázek č. 40: Model koňského žentouru v Jáchymovské mincovně Obrázek č. 41: Jáchymovský tolar z roku 1520 Obrázek č. 42: Kostel sv. Jáchyma

72

Ražba stříbrných mincí v Kutné Hoře a v Jáchymově

Recommend Documents