„Špunte, nebaví t ^ zákazy ?” Renáta Htnnlerová
OBSAH SEZNÁMENÍ SE SPECIÁLNÍ MATE ^SKOU ŠKOLKOU Prost ^edí postižených d ^tí Beruška ZÁKAZY .IAKO OBECNÁ PRAVIDLA (Funkce zákaz ^ ; Zákazy zdravých, zákazy postižených; Ovoce, které nejvíce chutná) ZOBECN ^ NÍ (Nutné zlo nebo p ^irozenost ? ...je zase pátek)
SEZNÁMENÍ SE SPECIÁLNÍ MATE ^SKOU ŠKOLKOU
1rost ^edí postižených d ^tí
Beruška
e pátek, šest hodin ráno. Stojím p ^ed pudovou Arpidy, kam chodím každý týden na praxi. Arpida je spole^ nost pro rehabilitaci zdravotn ^ postižených d ^tí a mládeže v ^ eských Bud ^jovicích. Její sou ^ástí je Soukromá speciální mate ^ská škola, Soukromá speciální základní a zvláštní škola, Speciáln ^ pedagogické centrum, Soukromá školní družina p^i speciální škole a St ^edisko pro volný ^as d ^ tí a mládeže. V tomto d ^tském centru funguje nestátní zdravotnické za ^ízení, ve kterém pracují od porní léka ^i (pediatr, d ^tský neurolog, rehabilita ^ ní léka^ a ortoped), d ^tská sestra a rehahi^ tem D je v dob^ pohytu ve škole ^ i škollita^ní pracovnice. ce poskytnuta rehabilita^ ní, logopedická a psychologická pé^e. K rehabilita ^ ním ú ^el ^ m zde slouží bazén, ví ^ivé lázn ^, laser a parafin. Tuto lé ^ bu využívají maminky s d ^tmi z r^ zných míst republiky, které jsou v Arpid ^ ubytovány na 2 - 3 týdny. NedalekoArpidy byly vystav ^ ny stáje pro kon ^ , které se tak staly možnou lé ^ bou (hipoterapií) i zábavou. Velice ^ asto jsou v tomto d^tském centru po ^ádány zábavné programy, kterých se ú ^astní postižené i zdravé d ^ ti z celého okolí. Mnoho postižených našlo v této p ^íjemné pudov ^ pracovní uplatn ^ ní. A vlastn ^ i já, spolu s dalšími 20-ti studenty, jsem zde našla místo své praxe. Každý pátek tedy klepu na dve^e mate^ské školky a vcházím ...
Mate ^ská školka tvo^ í jedno k ^ ídlo celé hudovv..Isou zde dv ^ t ^ídy - Beruška a V ^eli ^ ka. Každá t ^ída má p^ibližn ^ šest až sedm d ^ tí. (Kája - lehká mozková dysftinkee, lehká d ^tská mozková ohrna, Lukáš - lehká mozková dysfunce, hyperkinetický syndrom, výrazné opožd ^ ní ^e^ i, Vlastík - astma, Ani ^ ka - po operaci meningomyelokézy, parciální inkontinence, Martin - t ^ žká skolioza, deformace hrudníku, hospitalismus, deprivace, Tomáš - d ^ tská mozková ohrna, kvadruparéza, zraková vada). Zvláštností skladby d ^tí ve t^íd ^ je integrace d ^tí lehce mentáln ^ retardovaných s d ^tmi s intelektem v rámci normy, avšak s vážným somatickým postižením. Tato integrace vyžaduje zvýšenou pé ^ i, a proto jsou v každé t ^ íd^ dv ^ paní u ^ itelky. Atmosféra ve t ^íd^ je spíše rodinná a i za ^ízení t^íd p^ipomíná krásný d ^tský pokoj. T^ída totiž není ^tvercového ani obdélníkového tvaru, ale je to jakýsi „nepravidelník”, který vytvá ^í mnoho koutk ^ , jejichž samostatnost a atypi ^ nost jc dokonale využita. I hned u dve ^í je malý dome ^ ek, do kterého se lze schovat, vedle koutek - kuchy ^ ka se vším vyhavením, pak je obývací pokoj, garáž s auty, malé poli ^ ky piné hra ^ ek a další výklenek, piný velkých plyšových zví ^átek, mí ^^ a stavebnic pro rozvoj jemné a hrubé motoriky. Uprost ^ed je stolek a pár židlí, které tvo ^ í jídelnu. Každá t ^ ída má stejný rozm ^ r, ale jiný tvar i vybavení. Ve školce jsou krom ^ 25
velkých umyvadel, záchod ^ a v^ šák ^, také malá umyvadla, záchody, v ^šá^ ky a lavi ^ky. 'l'oto zmenšení všeho vybavení má samoz^ejm^ sv ^ j ú^el - vést d ^ti k samostatnosti a zbavit je závislosti na pomoci dosp ^ lých. Vždyt' p ^eci - d^ti chodí do školky, aby se n ^^emu nau ^ ily, aby mohly za^ ít chudit do první t ^ídy a pak aby se staly velkými. To je však mnohem složit^jší a nezávisí to pouze na skute ^ nosti, že se umím sám vy^^rat. Tu snad ani takovým problémem není, ... ale co t ^eba povinnost vy^^rat se v deset hodin. Nechce se vám? ... a potom p ^icházejí zákazy.
ZÁKAZY JAKO OBECNÁ PRAVIDLA Skute^nost, že matka dá své dít ^ do mate ^ské školky, je dnes naprosto normální. Školka m ^že být jakousi p^ípravou na nástup do školy, se kterým p ^ichází pojem kolektiv, osvojování si svých vlastních rolí a u ^ení se pravidl ^m chování. Ano, pravidla chování - tím by se dalo nazvat prolínání se dvou sv ^t ^, sv ^ta d^ tského a sv ^ta dosp^ lých. V mate ^ské školce se d ^ti setkají nejen se svými vrstevníky, ale takés paní u ^ itelkou, která se pro n ^ ^ asto stává malým problémem. Nepiní totiž funkci matky ani kamarádky - a to je pro d ^ti nepochopitelné. Postupem ^asu poznají, že nemohou ^íkat: „ paní u^itelku, podej mi, prosím té, tu tužku ... " a že si ve školce nemohou d ^ lat, co cht ^ jí. Mate^ská školka má totiž sv ^j ^ád, který je t^eba dodržovat. ^ád, který tak ^asto dává podn^ ty k zákaz ^ m a p ^íkazilw. Když ^eknete d^tem, aby se p ^ed ob^dem vy^ uraly, m ^žete se setkat s protesty v podob^ otázky naštvaného Lukáška: „A pro ^ bvclr m^! jít é^rat, k(lt'ž už jsem bil v^era ...'” ...
a p^ l hodiny nato se p^ i poledním spánku po ^ urá. ^ urání v mate ^ské školce je velice aktuální a tém ^^ všechny d^ti jej poci ^ují stejn ^ . Nap^. když se má spát, pot ^ebují všichni ^ urat, a když mají jít všichni na záchod, tak se vždy najdou alespo ^ dva, kterým se zrovna nechce. Jako t^eba Martin ... p^icházím a vidím, že Martin stále stojí nad záchodem, ruce v bok a ^eká (už asi p^t minut). Já: „Tuk co Alartine, už tu hade?” Martin moc nemluví, takže moji otázku ponechá bez odpov^di. Já: „ 'l'ak co, Martine, hude tu už? Rychle se vy^urej, a ^ už nr^ržeš zpátky do t ^íchv. Vís p^ece, že hude sva^inu? ” Martin kývne. Já: „Nechceš p^eci, uhv ti d^ti vypily ^aj cr sn ^dly sva^inu?” Martin: „ Ne.
Najednou se za ^íná oblékat a na to já okamžit ^ reaguji v ^tou:,, 'Luk to teda ne, chlape^ku, hezky se vy ^uráš jako ušedrntu ostatní dati.” Vzhledem k tornu, že je ve t ^íd^ málo d ^tí, máme p ^ehledu tom, kdo na záchod ^ byl a kdo ne. Stává se totiž, že se pak d^ti v dob^ spaní courají na záchod a nebo se pomo^í). Martina jsem zase svlékla a p^isunula jsem si stopoten se doli ^ ku, se slovy z pohádky o drakovi: „Kdo ^ ká, ^ká.” A do^ kala jsem se za pár sekund. ^ád z^stává ^ádem. A p ^íšt ^ p ^jdou zase ^ urat všichni. Bez ^ ekání a bez odmlouvání. Nebo takový bazén. Voda je prý radostí pro d ^ti. Ale jak se zdá, tak ne pro všechny. Ur ^ it^ ne pro Tomáška, který se jednoho páte ^ního dopoledne rozplakal ... „Né, rnanriuku, né ..., já nechci do huzénu ... " ,,Tomášku, tuk nep^jdeš, "
^íká maminka a sv ^^uje se mi, žc neví ^ ím to je, ale že poslední dobou nechce Tomášek ani do vany, že se moc vody 26
hojí. Nahlas ^íká: „Toníšku, už p ^ijdete do huzénu, p ^ijdu se ncr tehe podívat. "Tomáškóvi te^ou slzy a když si za chvíli za^al s d ^ tmi hrát, tak ^íkám, že s ním do bazénu p ^jdu. Jdeme do bazénu. Beru si Tomáška, vezu ho ve vozí ^ ku a nesu s sebou zelené vodní brýle, aby mu nest ^íkala voda do o^ í. Neustále na n ^hu mluvím, spole^ n^ se sprchujeme, držím ho v náru^ í a ^íkám: „Tcík, .sprchu vupneme a utíkáme clo bazénu, jo?” Tomášek: „Jo. " P^icházíme k bazénu, navlékám Tomáškovi kruh a u toho povídám: jsem Ledu zv^davá, jak mim tu vodu tcínthleten pán v t ^ch hílejrh kalhotech namíchal.'' Lezeme do vody a sotva umu ^ ím první ^ást t^la, volám: „ Teder, Tonráškrr, dneska je hr voda super. Dneska je teplou^ká, vid'?'' Tomášek leze do vody a ^íká: „Jo. " Já: „ Tak, Tomášku, hezky ponrlou ^ktr. A p^kn^ kopej noži^kcrnru, a ^ se nám brzy uzdremí. Jen a ^ se na nás p^ijde maminka podivut. 'Tomášek po chvíli opravdu kope noži ^-
kama, má na o ^ ích zelené vodní brýle a usmívá se tak, aby mu nest^íkala voda do o^í. Skoro to ani není úsm ^ v, je to takový usm ^vavý škleb. Usmívá se i paní u ^ itelka, p ^ichází a ptá se: „Tuk co, Tume, není tu parádu?” A 'Tomášek opakuje: „Je to paráda, dneska nám trr vodu pán doh ^e namíchal... - je to per-rcí-da ... ' Spin^ní této ^ádové povinnosti se nakonec stalo p ^íjemným zážitkem. 'takových p ^ íjemných prožitk ^ p^ipravují paní u ^itelky mnohem víc. Dít ^ ale ^ asto nechápe, že když mu vezmete z ruky medvídka s jedním okem a vedete ho do dome ^ku, kde se za chvíli bude hrát pohádka, tak že mu tím chcete dokázat, že perníková chaloupka je také p^knou zábavou. Váš pravý úmysl pozná tehdy, když se jeho stýskající o^ i, hledající medvídka s jedním okem v hromad^ hra^ek, zabaví hrou. A tak takové pin^ní ^ádu m ^že být n ^kdy n ^^ ím moc p^kným. Mnohé zákazy jsou malými kr ^^ ky ve výchov^ . Zákazy v rámci výchovy, to jsou zákazy n ^^eho, co není správné, co se nesmí a co by se nem ^lo. Malé dít^ nemá cit pro chvíli, kdy na n ^j m ^ že n ^co spadnout, kdy si rozbije nos, nebo kdy moc ublíží n ^ komu menšímu než je on. „ Tam necho^, tam nesmíš. Nech to, polož to, vrcrt'se... " - to vše jsou v ^^né zákazy, bez kterých by snad ani dít ^ nebylo dob ^e uchrán ^nu a vychováno. Kdo z rodi ^^ vychová dít ^, aniž by mu špatné zakázal? Kdo z nich nepokárá, neok ^ikne, nepohrozí ... Malé d^ti jsou velice živé a dovádivé. B ^hání, skákání a praní - to je sv ^t d ^tí. Ne vždy uplat^ ují svou živost na správném míst ^. P^íklad Ani ^ ky na vozíku ... „Tak d^ti uklízíme. Martine, Lukášku ... " D^ti neuklízí. 'tomáš: „A pro^ máme uklízet? " Paní u ^ itelka: „ Protože za chvíli hude oh ^d. A hlavn^ - tohle všechno vidí éert s Mikulášem a nic nám nep^inesou. " D^ti za^aly uklízet. Kája: „Já ttr dneska nebudu vát.” Ani ^ka: „Lukáši, Lukáši ... Lukáši!” 1.ukáš drží její vozík a jezdí s ním. (Ani ^ka je po operaci nohou a nikdo se jejích noži ^ek nesmí dotýkat.Ani paní u ^ itelky, proto sedí celý den ve vozí ^ku). Paní u ^ itelka zakazuje: „ To nesmíš, to nikdo nesmí!”
Nebo p^íklad Lukáška, který si sám nedokáže hrát, bere d^tem hra^ky a mlátí je. D^ti se ho bojí. Pozoruji ho. Jde od dít^te k dít^ti a bere hra^ ky. Bezbranný Martin, když ho vidí, tak už volá: ,,Lukášu, Lukášu! Jdi pry^ ! " A hojí se. Jdu k Lukášovi a snažím se ho zabavit hra^ kou. Ta pro n ^ho však po chvíli ztrácí význam. Paní u ^ itelka: ,, Tak d^ti, uklízíme, horle ob^d ` Všichni uklízejí, Tomášek ohlašuje, že ješt ^ doveze 'takoví 1 u jsme
cement na stavbu. Ozývá se:.,Att, au!" Martin volá. Lukáš mu vzal hra^ku a ješt^ ho s ní p ^etáhl. Jdu a d ^ lám po ^ádek. Vedu I .ukáše ke stolku se slovy:., Tak bude ob^d, všichni se posac^le a budeme jako nlrškt•. " V ^ta, že zákazy ve výchov ^ jsou omezením ve správném sm ^ru, je pravdivá. A že jsou zákazy výsadou pouze dosp ^ lých? Opak nám jednoho dne potvrdila Ani ^ka ... P ^ ipravujeme si program na váno^ ní besídku. Všichni sedíme kolem Ani ^^ ina vozíku a Ani ^ ka hraje na flétnu. My u ^ itelky, na chvíli odcházíme na chodbu podívat se na n ^ které výrobky d ^tí. Povídáme si a ve t ^íd ^ je nezvyklé ticho. Jdu se podívat, nakouknu a vidím ... Všichni sedí na židlích,Ani ^ka zády k nám, drží v ruce flétnu a najednou vyk ^ ikne: „Ticho! Ticho lady bude! Sedn^te si. ruce za z^ la. Ticho! A m ^žete m^ poslouchat!'' Zapíská kousek písni ^ ky, pak to zkazí a ^ekne: „.lé. Ta neradí. Ruce dozadrt, op ^ete se a licho!” Všechny d ^ti pozorn ^ sedí a poslouchají jak hodinky. Ani ^ ka znovu za^ ne pískat, znovu to zkazí a znovu napomíná. D ^ ti piní p^esn ^ její povely. P ^ichází paní u ^ itelka a ^íká: „Teda Ani^ka, /v nás lady ani nepnuebuje.š. Tak rnr tady d^ti, máme novou paní itelku... " Ani ^ka sedí a z o ^ í jí kouká, že je asi moc ráda. ^ u Ani ^ka: ,..lát budu u^itelka.” ^ íkán si, kde se v Ani ^ ce vzala taková velitelská chvilka. Je vždy moc poslušná a tichá. Je opravdu jejím p ^áním, být paní u ^ itelkou, nebo chce pouze napomínání „oplácet” n ^ komu jinému? .Ie velice chytrá a ^ iperná, svou inteligencí p^esahuje tém ^^ všechny d ^ti ve t^íd ^ , proto se možná cítí být siln ^ jší. Nebo má pot ^ebu pomoci jim a nahrazuje paní u ^ itelku? Možná musí doma poslouchat a nemá možnost se samostatn ^ projevovat ... D^ti ^ asto napodobují dosp ^ lé, hrají si na doktory, na prodava^ ku, nebo na tátu a na mámu, jako Tomášek s Kájotr. Kája jezdí s nákla ^ákem, já jsem pán u benzíny a Tomášek je Kájova manželka. Sedí o dva metry dál u stavebnice. Kája p^ ijede. Já: „ Doln.r den pane. Chcete benzín echo rntT tr? " Lukáš:., Benzín, dra a p ^íl. " D^ lám jako že ^ erpám benzín a ^íkám:., 43,5!1. " Kája: .Ié, já jsem si zapomn ^l doma peníze. Po^kejte.” Odejde za manželkou a ^ íká Tomášovi: Mcinto, dej mi na benzín." A Tomášek odpoví: „Nedám ti ani na benzín, ani na pivo. " I Zrát si na dosp ^ lé, to jsou d ^tské brv, ve kterých se objevuje tolik pravdy. U ^ti opakují, co slyší doma a tak ^asto bývá velká legrace. l v d ^tských hrách jsou uplat^ ovány zákazy, napomínání a kárání. Jc to jakási malá p ^íprava na dosp ^ lost, na roli mámy, táty nebo paní u ^ itelky. Možná je to jakýmsi vyvažováním ... táta je v ^ tší a starší, proto m ^ po^ád napomíná ... hudeme si hrát. l -ed' jsem já v ^tší, a proto hudu já napomínat. Zákaz je vlastn ^ pro dít^ nejjednodušší formulací pravidla. M ^ lo by se jej nau ^ it znát a dodržovat. V p ^ípad^ porušení pevn ^ stanoveného pravidla (nap ^. nesahat Ani ^ce na noži ^ ky) p^ichází napomenutí, n ^ kdy i trest. Pracovníci ve výchovných za ^ízeních mají podmínky k výchov^ pon ^ kud ztížcny..le evidentní rozdíl mezi výchovou ústavní a rodinnou. Doma svému dít ^ti vysv^tlíte, že to, co práv^ te^ ud ^ lalo, se ned ^ lá. Když to ud ^ lá podruhé, zakážete mu to. Pot^ etí možná dostane vynadáno a pak výprask, který je asi metodou ncjú ^ innjší. Vc Školce si moc doh ^e rozmyslíte, jakou variantu zvolit, aby se neminula ír ^ inkem. Jedno však víte p ^edem - výprask to nehude. V instituci se velice t ^ žko uplat ^ ují individuality, protože povaha institu-
ce je charakterizována obecnými pravidly, na která si dít ^ musí zvykat. Když dít^ za ^ ne navšt ^ vovat mate ^skou školku, vstoupí do za ^ ízení, ve kterém se musí pod ^ídit již výše zmín ^ nému ^ádu. B ^žnými ^ innostmi, hrami a povinnostmi se vytvá^ejí obecná pravidla, která musí d ^ ti respektovat. U^ti si p^eci ve školce nemohou d ^ lat co cht ^jí.A práv^ proti sob ^ stojící myšlenka dít ^ te, pro které je zdánliv ^ všechno dovoleno, a paní u ^ itelky, která se ^ ídí obecnými pravidly, je d ^ vodem k omezování a hran ^ ní d ^ tským myšlenkám a hrám. Snahou dosp ^ lých ^ asto bývá d ^tský sv ^t se sv^tem dosp^ lých spojit, noho alespo ^ p^i p lížit. A tím napomínáním: bud' v bazénu, nest^íkej, vy^ urej se a bud' tiše ... tím p ^ece dosp^ lí necht^jí omezovat d ^ tské hry a nápady. Snaží sc d^ti nau ^ it ur^ itá pravidla chování. N ^co jim ukázat, n ^^emu jc nau ^ it, vysv ^tlit... Paní u ^ itelka ^ekla d ^tem: „Tek, d^li, p ^jdeme zpívat.” Tomášek:.,.Iát nem ^žtr. " Paní u^ itelka: ,. T ontcišku u pro^ nem ^že.š?'''T'omášek: „Já jedu nu chatu pru písek, abych mohl cLtsvarit garáž. " Paní u ^ itelka: „Tomášku, zaparkuj s autem, pak chatu doslaríš, až si zazpíváme.” Když ^ekla, aby šel Tomáš s ostatními zpívat, tak tím nemyslela vyvést ho z jeho vlastního sv ^ta. lJr^ it^ necht^ la, aby zahodil auto a už nikdy nejel pro písek. Pouze si p ^ála, aby šel s ostatními zpívat, aby si nehrál sám ... aby t ^eba on sám nevystoupil ze svého sv^ ta a nezjistil, že všichni jsou pry ^ a zpívají a on nezpívá. Není to nad ^azené u ^ itel ^ ino chování: ,.Pojd' zpíral, ted' hned! '' Naopak. Vždyf ona sama v ^ tou:Zaparkrtj, až si zazpívá/ne. pak rhaht doslaví š, " vstupuje do jeho sv ^ta a pak teprve oba vystupují a jdou zpívat. Oha sv ^ ty se tedy prolínají a postupem ^ asu za ^ ínají splývat, protože i paní u ^ itelka si ob^as zahraje na babu a i dít^ dokáže dosp ^ lému n^co zakázat. Výsledkem je zobrazení dvou sv ^ t ^ v jednom. l (važováním nad zákazy vás ur^ it^ napadne otázka: „ Mithrnt b ^s i jiné zp ^tsohr, jctlr stanovit praridla?” .lá odpovídám: „Nevím, opravdu nevím, zda je tí^ittn ^jší dít^ti p^estup/n• zdlouhavé rrsr^llorat. " Sta^ í p^ece ^íci: „ To nesmíš!” a clíté ví, co to znamená. Napomínání jc sou ^ástí jejich života a oni je možná ani neberou jako omezování. V zákazech se objevují dva póly. První pól je charakterizován skute ^ ností, že zákazy nejsou vždy nutné a správné a ne vždy vycházejí z ^ innosti dít^ te. Vycházejí z naší nálady, z naší netrp ^ livosti a ne^ innosti. Zkrátka nejsou na svém míst ^ . Druhý pól je opakem. Opravování špatných ^ inností, zakazování z d ^ vodu ochrany dít^te, vysv^tlování, upozor^ ování a kulturní zákazy ... Paní u ^ itelka: Kájo, neulírej si lr' nudle do rukávu. Tob ^ maminka nedala kapesník? " Kája: nula.” Paní u ^ itelka: ,. Tak si ho undej a rrsnn'kej se. Podívej na letí sv ^j rukáv, ostudo jeden. To /é moc maminka doma nepochválí." Zákaz „neutírej si nudle do rukávu” je pravda zákazem kulturním. Nebo když ^íkám Ani ^ cr: „Ani^ka, ^ekni doma mmince, (11' /í rvéisti ouška,” tak tím chci pouze ^íci, že to pravd ^ podobn ^ tento týden maminka moc nestihla a že by to m ^ la napravit. A proto také naAni ^ ky otázku: „Pro^ hrch !n m ^la mamince ^íkal?'' odpovídám, že není p ^ kné mít špinavá ouška, protože je mají špinavá jenom Šmudlové. Mezi prvním a druhým páleni je jakási neur^ itá zóna, která dává dít^ ti na výb^r. „ Kájo a nechceš si razil radši aulo?” Kája: Ne, ,já hrch cht ^l ven.” Paní u ^ itelka: „Pojd'ke em ^ 27
Kája. Pudirej se, luka je venku velikánská zimu. Tu hvchum mohli také nustt'dnuut. C'o kchrbt'chum si radši postavili kumín?" Kája se ješt ^ chvíli dívá z okna a pak ^íká: „No, kch'ž je tam lu zima, tak tu mcíle, pani u ^ilelko, prardu. Pudem ra^í na ten komín.” Kája m^ l vlastn ^ možnost výb^ru, ale
paní u ^ itelka ho p ^esv ^d^ ila, p^estože v^d^ la, že stejn^ ven nep ^jde, aby ven nechodil. Nenakázala mu: „Tady budeš.” Nabídla not možnost sám si vybrat. Zdá se být tedy neur^ itá zóna jednou z možností jiného stanovení pravidel? Možná je to „zlatá st ^ední cesta”, jak se ^íká. Zakazování zdravým a zakazování postiženým ... Jsou rozdíly mezi t ^ mito zákazy? Ano, ur^ it^ ano. Postižené d ^ti mají ur^ itá omezení v ^ innostech, práv ^ z d ^ vodu jejich zdraví. A tak se nesmí ú^ astnit n^ kterých her a ^ inností, které by jim mohly škodit. Možná více než zákazy jsou v tomto p ^ípad^ uplat^ována napomenutí. „Martine, nehrh se, vždvt ' hudeš mít ta zúdi^ka ješt^ horši.” Martin se narovná a kouká. Paní u ^itelka: „Pojd', zcrrviéime si, trocha si ta zúdi^ka ncrruvnúme, ahv nás nehulely. "Chvíli cvi ^ í a pak si jde zase Martin hrát. Po p ^ti minutách už zase slyším u ^ itel ^ in hlas: „Martine, tv mne v ^hec neposloucháš. Sedni si parádn^ ! Ták, ... sprciwr^. " Nezdá se, že by Martin cht^l mít hrbatá
záda. Má t^žkou skoliozu a cvi ^ í n^ kolikrát denn^ . I Irbit se je však pro n^j pohodln ^jší a tolik se soust ^edí na práci, že na rovná záda úpin ^ zapomíná. U zdravých d ^tí mají rodi ^e tendenci naopak popostrkovat k náro ^ n^jším ^ innostem. T^ší je pak, když je d ^ti zvládnou. A když ne, provokují v ^ tou: „No, tr jsi Leda poseru. Takovou v^tu bychom nemohli postiženému ^íci. Vždy ^ bychom tím mohli upozornit na jeho postižení, na n ^co, co on sám nedokáže, ale ostatní ano. Když víme, že je postižené dít^ omezeno v mnoha sm ^rech, tak bychom mu nikdy nem ^ li zakazovat oblíbené ^ innosti. Postižené i zdravé d ^ti pot^ebují slyšet pochvalu ... Paní u^itelka: „ 1 irk, Tu p te. Stoupni si na noži^ku a hudeme chvilku chodit.” Tomášek: „Já nenr ^žu, protože nechci.” Paní u^ itelka: „Neodmlouvej a hezky si stoupni.” Pomáhá mu a u toho ^íká: „Nu vida, lakoví šikovný kluk, takhle krásn^ umí stát a on bv parád jenom netle/, roštcik jeden.” Existují rozdíly mezi výchovou postiženého a zdravého dít^te, a proto platí i zákazy ur ^ ené pro postižené a zdravé. A tady se práv ^ dotýkáme otázky integrace. Za ^adit totiž postižené d^ti do spole^nosti zdravých d^tí je oboustrann^ prosp^šné.Ldravé d^ti se u^ í pomáhat druhým, hrát si s nimi a má to pro n ^ velký význam do života. Postižené d^ti mají kolem sebe živost a snaží se být stejn ^ dobrými a šikovnými jako ti zdraví. A tak si vlastn ^ navzájem pomáhají a vzájemn^ se dopl ^ ují. Vlastík, který má „pouze” astma, je intelcktov^ nadpr^m ^rný, takéAni ^ ka i Kája jsou velice byst^í.A tak je pozvednuta úrove ^ t^ídy. l lry, které jsou pro d ^ti ur^eny, jsou voleny tak, aby uspokojily možnosti fyzicky zdravých a aby rozvíjely vývoj postižených. A d^tem nep ^ipadá divné, že všichni se to ^ í sami dokole^ ka a že Tomášovi musí n^kdo pomáhat a že Ani ^ ka se to^ í do kole^ ka na vozí^ku. Ona t ^eba p^íšt^ odpoví první na n^jakou otázku, bude n ^co znát, a nebo zahraje na tlétnu. Všichni mají z her radost a pohybují se tak, jak mohou. Jsou k sob ^ milí ... Jednou k nám paní u ^ itelka z vedlejší t ^ídy p^ivezla malého l lonzíka, který jc ležící. Má krásné o ^ i, sv^tlé vlasy, ale 2H
jeho postižení je jedním z nejt ^žších. „Tuk, Honzíku, Iv jsi k nám p^išel na návšt^ vu, no, to jsi hocha'. " Vyndavá ho opatrn^ z vozíku a chvíli ho chová. Všichni sedí kolem. Pohladí ho po hlavi ^ce a ^íká: „No, ty máš ale krásné vlas'.” I lonzík se usm^je. Jdu se s l lonzíkem p^ivítat a také ho pohladím po vláskách. D ^ti sedí, ani nedutají. Najednou I lonzíka pohladí Ani ^ ka, Martin a nakonec i Kája, který po mn ^ opakuje s p ^ehnanou intonací: „Honzíku, ty ntá.š ale krásné vlásky.” Sedím, ml ^ ím a dívám se I lonzíkovi do jeho hn ^dých o^í... dívám se do jeho u^ í a p^emýšlím nad tím, že zrovna on je ten, který pomáhá d^tem otevírat o ^ i a srdce a u ^ í je dívat se na sv ^t z lehu. Takovým d ^tem bychom ani nem ^li zakazovat. Zbývá „pouze” zachránit jeho pocity samoty a být stále s ním. Zákazy zdravých a postižených d ^tí mají ješt^ jeden d ^ ležitý rozdíl. V zákazech postiženým se totiž n ^kdy objevuje postižení samotné a bývá velice ^asto z^ejmé. Paní u^ itelka: „D^ti, dávejte pozor s tím mí^em ncr An ^^^itn v noži^ku. " Nebu p^íklad z bazénu... Všichni jsou v bazén ^ a Kája s Martinem po sob^ st^íkají. Voda st ^íká až ke mn ^ a k Tomáškovi. Tomášek dnes nemá brýle, a proto musíme dávat na jeho o ^ i pozor. A tak hned kluky napomínám: „Klecí, nest^íkejte. Tomášek dneska nemá bra éle. " A z t^chto p^íklad ^ vlastn^ také poznáváme, že n ^jaká skupina zákaz ^ m ^že charakterizovat postiženého. N ^které zákazy se totiž vztahují pouze k jednomu postižení, tudíž k jednomu dít ^ti. (Ani^^ iny noži ^ ky, Tomáškova o ^ i^ ka). Neustálé zákazy a napomínání jsou typické pro Lukáše. Nebývá v pátek moc ^asto ve školce, ale když zde je, stojí to za to. Lukáš nikdy nechodí do bazénu. Nevyjad ^uje se verbáln^, ale svými pohyby dává velice najevo, jak moc si stojí za svým. Dnes ho op^t lákám do bazénu, on otvírá pusu a široce rozhazuje rukama. Po deseti minutách p ^emlouvání Lukáše vedu do bruuzdališt^. (V brouzdališti je d ^tem voda po kolena a mají tam mnoho hra^ek.) Lukáš v brouzdališti p^ímo ^ádí. Sedím s ním ve vod ^ a p^esto, žc jsem metr ud n^ho, neustále ho napomínám: „Nelej tu vat/u z takové rNkv. Nesahej na Akrrvinu a nech ho, ut ' si hraje. Lukáši, copak lose d^la? Pujc!' sema IdidIl' SI sed/ni. "Lukáš nereabujc. Moje zákazy, p^ipomínky a napomínání nebere. Nevadí mu, že sedím za ním, už zase bere lodi ^ku, nalévá ji vodou a pokouší seji vylít Petrovi na hlavu. Zastavím ho: „Lukáši!!"A myslím si, ten Lukáš... N ^kdy tedy bývá v zákazech postižení z^ejmé. Platí také, že m^žeme poznat dít^ podle ur^itých porušovaných pravidel? Obávám se, že ne. Nesetkala jsem se v této školce s dít ^ tem, které by neustále p ^estupovalo stejná pravidla. Obecná pravidla, která se nevztahují k postižení, platí pro všechny. Platí pro všechny, a proto každý, kdo tato pravidla p^estoupí, je pokárán bez ohledu na postižení. Jak v ^ bec berou d^ti své postižení? Mnoho záleží na rodi^ích a hlavn ^ na matce. Matka má poslání své dít ^ dob^e vychovat. Je to takový malý domácí úkol od Boha. P ^ijmout své dít^ takové jaké je a v ^ novat mu všechnu svou pé ^i a lásku. At' se dít^ narodí zdravé nebo postižené, je stále dít ^tem své matky. Bohužel mnoho rodi ^^ se nedokáže s handicapem svého dít^te vyrovnat. D^ lají, jako by žádné postižení neexistovalo, a tím zvyšují nároky na dít ^, ktcré má omezené možnosti. Pak se k vrozenému handicapu p ^idružují psychické problémy. Dít ^ se nap^. obvi ^ uje, sebelituje - a tím sc naruší jeho vztah k ostatním lidem. 'takoví j mi jsme
P ^íkladem špatného p ^ijmutí handicapu dít ^te jc nap ^. Lukáš. Lukáš je p ^ípadem, u kterého je evidentní, že ^ ást jeho postižení hy už dávno neexistovala, kdyby nebylo špatných vztah ^ v rodin ^ . Snad i jeho postižení vychází ze zanedbanosti v t^ hotenství a špatného psychického stavu matky. V poslední dob^ se stává, že když si pro Lukáše p ^ijdou rodi ^e, tak ve chvíli, kdy je vidí, za^ ne plakat a nechce s nimi jít T ale u jsme po ob ^d^ Mrnline, má,S' tadr nramindom ^ lm. !'ezmi si svet ^ík a otážeš jíl. " Postupn ^ d ^ti odcházely. I okna jsem vid ^ la, že se blíží Lukášovi rodi ^ e. Podívaly jsme se na sebe s kolegyní v o ^ekávání Lukášovy reakce. Rodi ^e dorazili.laklepali a maminka se usmívá. lukáš, sotva ji spat ^il, za ^al plakat a chytá se paní u ^ itelky za ruku a schovává se za ni. Další plá ^ . Lukáš musí s rodi ^ i odejít. Na tomto p ^ íkladu vidíme, že ne každá matka vychovává své d ^ti se stejným nasazením a pé ^ í. Je samoz^ejmé, že Lukáš si na kolektiv zvyká, ale pobyt v rodin ^ ho vrací zp ^t do p ^ vodního stavu. Nehrát si, ubližovat, nechápat ... Nedokáži si p^edstavit, co z Lukáše vyroste. l Iž dnes není skoro zvládnutelný, mnoho v ^cí nechápe. Je nejprohlémov ^jším dít^tem a v jeho p ^ípad ^ je vylou ^eno, že by se nap ^ . s ostatními koupal v bazénu. Je fyzicky zdatný a již ve svých ^ ty ^ech letech dokáže svou sílu využít ve sv ^ j prosp^ch a prosazení si své v ^ le. V bazénu byl pouze jednou, násilím a s kruhem. Po p^ti minutách k ^iku se mu tam zalíbilo, necht ^ l ven. Když ho pak zas násilím z bazénu dostali, tak se rozb^hl a bez kruhu cht^ l sko^ it zp^t do hlubokého hazénu. Neví tedy snad ani, že by se mohl utopit. Neví také, že nesmí strkat d ^ tem hlavu pod vodu. Vysv ^ tlujeme mu to, ale on to nechápe. Nedokáže ani pohladit, možná proto, že trpí hyperkinetickým syndromem, možná proto, že ho doma nikdo nehladí... Ale on musí chodit každé odpoledne ze školky dom ^ ... neví, kam by šel, je p ^ece dít ^ tem své matky ... Bohužel zdá se, že v jejím p ^íkladu výchovy je využíváno více trest ^ než zákaz^ , k ^ iku než domlouvání a žádné vysv ^tlování ... i to je výchova. A tak poznáváme, že ne každé spojení výchovy se zakazováním je vždy tou správnou cestou k dokonalosti. N ^ kdy se stává, že d ^tská upovídanost a zv ^davost p ^esahuje ur^ itou hranici. "touto hranicí myslím chvíle, kdy dít^ vystupuje ze svého d ^tského sv^ta a v moment nejmén ^ p^ íhodný se za ^ ne zajímat o rozhovor dosp ^lých. Lidov ^ tomuto jevu ^íkáme „strkat nos do toho, do ^eho mu nic není” a velice ^asto to ješt ^ komentujeme v ^tou spíše symbolickou, nad kterou sc pousm^jeme: „ Kdež se dva dospéli 1) 01 71, tak d^li ššonpají nohama.” Když takové dít^ vstoupí do rozhovoru dosp^ lých, ob^as po nich zopakuje n ^ jakou tu v^tu, ješt^ si samo p ^isadí svou myšlenku a p ^ivlastní si v ^c, která v ^ bec není jeho, tak vznikají i takovéto situace... Tomášek našel brýle v ^erveném pouzd ^e. „Hele, pani u^itelkn. tudt n^co je ... " Oto^ í se na mne a ^íká:.,Jé. moje hrt'le!” Já: „Tnnráškrr, In asi nehudu Jrnje hrt'le. To hodnu hrt'le pani rr^ilelkt. " Tomášek chvíli kouká, kýve t^ lem ze stranu na stranu a pak ^íká: „ Tt' hrejte v^bec nejsou pani itelky. Tt Ísorr JOJíž moje. Její takhle v^ bec netrpudaj. " ^ u Paní u ^ itelka: „ T nme, nesahej na 1r hrt`/e a dusí!"a schovává hrvle do šuplíku ....Ie zvláštní, že dít ^ti, které má kolem sebe spousty hra ^ ek, aut a panenek, padnou do o ^ í oby^ ejné zapomenuté brýle. V p ^ ípad^ Tomáška v ^ bec nebyly ohlášeny „nalezené” brýle. Naopak - byly záhy p ^ ivlastn^ ny, a to samotným Tomášem, který brýle nikdy nenosí. (Používá pouze kontaktní ^o^ ky.)
Nebo jeden p ^ípad zv ^davosti ... Tomášek se na mne dívá a ptá se: ,. Co si píšeš? ” Paní u ^ itelka: „ Tomášku, Jv . jsi ale davá jako d^dek." ^ r^dutvt'jako hubka. "Tomáš: ,.A h• jsi zv podívá, nic ne ^ íká a oditelka se na Tomáška kárav^ Paní u ^ lítci. " Paní ^ád n ^kde po chází. 'tomáš: „Ta pani u^itelka „ Tomáš^e ^ekla: dve a ^ela zaslechla, otev u ^ itelka tuto v ^tu Podle tohoto ... r'' dávej pozor, ahr ti jedna rtep^ilíJlu si nemohou dovolovat to, co ^ti p ^íkladu poznáváme, že d ^te do rozhovoru dosp ást tohoto vstoupení dít ^ dosp^ lí. ^ asto opomenutím pozornosti zc strany lých bývá ^ vychovatele. lešt^ jednou bych cht^ la napsat p^ íklad z. kulturních zákaz^ , o kterém jsem se již zmínila, nyní však z d ^ vodu kone ^ného komentá ^e paní uklíze ^ ky... Já: „Ani^Iro, ^ekni doma mamince, aby ti rr ^istila arrška. " Ani ^ ka: „A pro^ hrch ji to m^lo ^íkal?” ,lá: ,, Prnlužc hr lí je m ^la rr^istit, abys je nem^la špinavá. ,Špinavá ouška mají /oliž jenom Snn cdloré. " Iklíze^ ka, která p ^ivezla sva ^ inu, rozhovor vyslechla a ze srandy mi ^íká: „Tr jsi ale Pnnl'a, vid?” V tu chvíli se toho d ^ti chytly a volaly na mne jeden p ^es druhého: ,. 7• jci ale Pmrl 'a, vid'? Tr jsi ale Pun!'a... " Uklíze^ ka: ,,Tak d^ti, ale dost! To se ned^kí. Když se cha dnsp ^lí spuhr hatí, d^li moji ht'! zIicha. " To byl p^ íklad naší neopatrnosti, jež dala d ^ vod d ^ tem k tomuto pok ^ikování. Ono jc n ^kdy velice d ^ ležité ne^ íkat p^ed d ^tmi vše, co si myslíme. V tu chvíli mají totiž uši všude a to opravdu nejlépe ví vychovatelé a u ^ itelé v mate^ské školce. Nikdo by nev ^^il, co se od dít ^te v takové školce na rodi ^e dozvíte. A tak si pouze ov ^^ujete, že dít ^ nepoví jen to, co neví ...
ZOBECNLNÍ a na záv ^ r ješt^ pár slov a myšlenek. Zákazy jako takové jsou sou ^ ástí našeho života. Nejen sv ^ta d ^ tí, ale i nás dosp^ lých. V dosp^ lém v ^ ku jsou zákazy ^ asto hrány jako omezování a opravdu tomu tak n ^ kdy bývá. Je p ^eci sm ^šné zakazovat dosp ^ lému ^ lov^ku ... ^ lov^ ku, který ví, co chce, jde si za svým cílem a už na tomto sv ^ t^ n ^ jaký ten pátek žije. Tyto zákazy v dosp^ losti jsou však trochu o n ^^em jiném, mají jiné funkce a jinak bývají p ^ijímány. Cht^ la bych se spíše vrátit k d ^tským zákaz^ m ... Jsou brány jako nutné zlo nebo p ^irozenost? Nutným zlem se stávají p ^i špatné výchov ^ . A ur^ it^ velice málo lidí bere zákazy jako zlo. Mnozí by možná ^ekli: Ud^lám n^co p^kného, jsem pochválen. Provedu ."'pahnost, jsem pah veslárr. " Možná je tomu lak ... V p^ipad ^ , žc nebudeme psát o pochvalách, nem ^ li bychom psát ani o zákazech, protože zákazy i pochvaly jsou protiklady, které se vzájemn ^ dopl ^ ují a jeden bez druhého by ztrácely význam. P^irozenost zákaz^ je hlediskem p ^ijateln^ jším. Vždy^ pat^í k výchov^, jak jsme se práv ^ p^esv^d ^ ili. A ^ asto slýchám o zakázeném jako o ovoci, které nejvíce chutná. Vždy ^ vzpome ^ te si na své d ^tství. Které z vašich zážitk ^ hvly t ^ mi nejkrásn ^ jšími? Nebyly práv ^ ^ erstv ^ zakázané? Ve chvíli, kdy padne zákaz, v ^d ^ lo se, kam se p^ jde. I starší lidé, kte ^í vzpomínají, hovo ^í v^tšinou o tom, co kdy proveclli. Vždycky taková vzpomínka vykouzlí na vašich ústech úsm ^ v. Není tedy práv ^ v zákazech kouzlo d ^tství? Bylo by v ^ bec bez zákaz^ d ^tství d ^ tstvím?
29
Když se na otázku zákazu podíváme z druhé strany, bylo by velice zajímavé, kdyby bylo vše dovoleno. ^ lov ^k by v ^d^ l, že m ^ že všechno a tak by ho vlastn ^ nic nelákalo. Ne^íkám, že každého zákazy p ^ itahují, ale mít vše dovoleno'? "l'o bychom byli vychováváni asi v jiném duchu, sv ^t by vypadal trochu jinak. Možná by tím byla potla^ena naše lidskost. lidskost - vyhnout se špatnostem a mít smysl pro dobro a zlo. Mate ^ská škola je vlastn ^ takovou malou „továrnou” na morálku, na zvyk v cizím prost^edí. A brán ^ní dosp^lých d^ tem p^ece pat ^í k d^tskému sv^tu, k jejich v ^ ku, k nim samým. Pokusme se n ^kdy i p^es nutnost všech zákaz ^ a omezování spinit d ^tem jejich p^ání. Vstupujme do jejich života d^tských her. Jen na nás záleží, jak dít^ vychováme.Ale pouze na nás nezáleží, jak ^asto budeme d ^tem bránit ... je zase pátek. P ^icházím do mate ^ské školky, sedím na lavi ^ ce, zouvám si boty, kabát do ruky a chci zaklepat ... Všude ticho. Je šest hodin ráno a ze dve ^í, na kterých je nalepena velikánská beruška, se ozývá st ^ídání dvou hlas ^ . První, tichý a tém ^^ nesrozumitelný - d ^ tský. Druhý - u ^ itel ^ in, též tichý a špatn ^ slyšitelný, zakon ^ený otázkou ur^enou dít^ti: „Šptnitt, ^ iehcn,í (^ zákazy?” ... nevím, v jaké souvislosti byla otázka vy ^^ena. Vím jen, že zn ^ la velice mile. Záhy se ozýval smích. D^ tský i u ^ itel ^ in ...Sedla jsem si zpátky na lavi ^ku a v duchu jsem si myslela - jsou v život ^ chvíle, jež nemáme právo kazit...
30
'takoví _u jsme
