PSYCHOLOGIE
„SINE ANIMA CORPUS, HOC EST SINE AMICIS HOMO“ (Tělo bez duše, to je člověk bez přátel)
Mgr. Jiří Staňa © 2010
Psychologie jako věda „Psychologie má dlouhou minulost, ale krátkou historii“ (H. Ebbinghaus, 1908)
Psychologie patří k vědním oborům, které se
v posledních letech značně rozvinuly a získaly široké uplatnění. Původně byla součástí filozofie (Aristoteles [384–322 př.n.l.] „O duši“). Jako samostatná věda se začala vyčleňovat až ve druhé polovině 19. století. Za jednoho z hlavních zakladatelů moderní psychologie bývá označován W. Wundt (1832–1920). Za rok vzniku moderní psychologie se často považuje rok 1879, kdy vzniká první laboratoř experimentální psychologie v Lipsku.
PSYCHOLOGIE empirická přírodně – společenská věda o
člověku
jejím předmětem je prožívání a chování jedince. Slovo psychologie má původ v řečtině (psyché = duše, logos = rozum) má interdisciplinární povahu – úzce se stýká s přírodními i společenskými vědami úkolem psychologie je zkoumat zákonitosti a mechanismy vzniku, utváření a průběhu lidského prožívání a chování
Prožívání je souhrnný název pro všechny vnitřní,
subjektivní psychické jevy (např. vjemy, představy, emoce, rozhodování, vybavování z paměti), které tvoří celek člověk si psychické jevy uvědomuje jen do určité míry: vědomé prožívání nevědomé prožívání Prožívání se projevuje navenek v chování člověka (např. výraz emocí)
Chování je souborem vnějších projevů, které jsou zpracováním a vyjádřením vnitřní situace člověka formy chování: expresivní – vyjadřující skutečné smýšlení a pocity adaptivní – účelně se přizpůsobující dané situaci
předmětem psychologie je prožívání a
chování, které jsou východiskem k poznání osobnosti člověka
Předmětem zkoumání psychologie jsou psychické jevy, souhrnně je označujeme jako psychiku.
•Psychické jevy jsou velmi rozmanité: procesy, stavy, vlastnosti, dílčí schopnosti. •Psychické procesy: např. vnímání, myšlení, představy, fantazie, paměť, pozornost… •Psychické stavy: např. nálada, soustředěnost, afekt, city... •Psychické vlastnosti osobnosti: např. temperament, charakter...
Úkoly a význam psychologie poznávání lidí působení na lidi uspořádání věcí a podmínek, v nichž lidé žijí přispění k formování člověka zvyšování produktivity práce výchova a vzdělání nastupující generace i dospělých zdokonalování systému řízení ve společnosti realizace nejrůznějších sociálně politických programů
Dělení psychologie
Systém psychologických věd se člení do tří skupin:
Základní psychologické vědy Speciální psychologické vědy
Aplikované psychologické vědy
Základní psychologické disciplíny
Obecná psychologie Sociální psychologie Vývojová psychologie Psychologie osobnosti Psychofyziologie Psychologická metodologie Psychopatologie Dějiny psychologie
Speciální psychologické disciplíny
Psycholingvistika Zoopsychologie Psychofyzika Biopsychologie Farmakopsychologie Diferenční psychologie Psychometrie
Aplikované psychologické disciplíny Pedagogická psychologie
Klinická psychologie Poradenská psychologie Psychologie práce Inženýrská psychologie Forenzní (soudní) psychologie psychologie sportu, psychologie dopravy,psychologie trhu a reklamy, vojenská psychologie, psychologie řízení, psychologie umění...
Předmět psychologie Psychologie je věda o psychické regulaci chování. Vlastním předmětem psychologie je zkoumání člověka jako bio-psycho a sociální bytosti. Současná psychologie sice má ve svém názvu „psyché“, ale ve svých teoriích se pojmu duše spíše vyhýbá. Se vznikem vědecké psychologie se předmětem psychologie stalo studium psychických procesů, stavů a vlastností. Psychologie se tak stala empirickou vědou.
Co je to psychologie? Je to obecná věda o lidském chování. Zkoumá psychické jevy, jak působí na život člověka, jak se v průběhu jeho života utvářejí a vyvíjejí. Hlavní druhy chování člověka jsou: jednání, řeč a výraz. Co je to prožívání? Jsou to vnitřní zážitky, které u člověka vznikají při psychické činnosti.
Podstata psychiky, vymezení a charakteristika prožívání Psychika je souhrn psychických obsahů a psychických funkcí jedince, které mu umožňují reagovat na subjektivní vnímanou a pociťovanou skutečnost. Zahrnuje psychické procesy (vnímání, myšlení, představivost, fantazie, učení, city, vůle ap.). Prožíváním označujeme to, co si člověk sám ze svého psychického života uvědomuje. Prožívání je mnohem bohatší než vnější chování.
U prožívání rozlišujeme tyto tři stránky:
Poznávací stránka – přijímání podnětů smysly a jejich zpracování. Citová stránka – to, co poznáváme nebo děláme, je nám libé či nelibé. Snahová stránka – něco chceme, jednáme, dosahujeme cílů.
Psychika vědomí a nevědomí Vědomí je to, co člověk prožívá a uvědomování si tohoto prožívání. Nejasné vědomí nazýváme podvědomím a přes svou latentní podstatu s ním lze disponovat, jedná se např. o znalosti či vzpomínky. Co si člověk neuvědomuje z vlastního duševního života při prožívání, nazýváme nevědomím, je vytěsněno a nelze s ním běžně disponovat, zkoumat lze např. rozborem snů nebo hypnózou apod.
Hlavní proudy v moderní psychologii
Gestaltismus (tvarová psychologie) Gestalt z německého tvar, útvar, struktura.
Vycházeli z kritiky Wundtovy psychologie hledající jednotlivé komponenty, z nichž se skládají komplexní psychické jevy naopak podle „gestaltistů“ člověk vnímá okolí kolem sebe komplexně v celcích. Předchůdcem Christian von Ehrenfels (1859-1932) popsal tzv. transpozici (např. melodie, celek, který se vyznačuje tvarovými kvalitami, které se liší od vlastností jednotlivých tónů). Celostní chápání psychického dění, nadřazenost celku nad částmi; tvar (Gestalt) vzniká nejen z jednotlivých částí, ale hlavně na základě jejich konfigurace, často se tvar v zásadě nemění, ale pouze se liší v detailech. Hlavním zakladatelem v r. 1927 Max Wertheimer (1880–1943) Němec narozen v Praze později působící v USA. Další rozvoj v tzv. lipské (Felix Krueger) a berlínské škole (Wolfgang Köhler, Kurf Koffka).
Behaviorismus (chování = behavior) – na základě analýzy mezi podněty z okolí a chování organismů vznikají pochody uvnitř organismu Zakladatelem je americký psycholog J. B. Watson (1878–1958); významnými představiteli řazeným k této psych. škole byli ruští psychofyziologové I. P. Pavlov (1849–1936) a V. M. Bechtěrev (1857–1927), kteří zkoumali především problematiku reflexů (Pavlov podmíněné reflexy; Bechtěrev akcidentální reflex).
Neobehaviorismus – směr který překonavá základní formu
behaviorismu založenou na schématu „podnět-reakce“. E. C. Tolman (1886 – 1959) přichází s modelem „podnět-organismus-reakce“ kladoucím důraz na faktory vlastní organismu.
Kognitivní psychologie (cognitiv = poznávat) – rozhodující jsou kognitivní procesy, kterými si vytváříme vnitřní obrazy vnějšího světa a to především smyslové poznávání, představivost, fantazie, ale také myšlení, rozhodování, paměť, učení, schopnost abstrakce, řeči, atd. Všechny tyto procesy mají dynamický charakter a jsou úzce spojeny na úrovni jak vědomé tak nevědomé se snahovými a citovými procesy. Tato škola bere v úvahu individuální zkušenosti, osobnostní odchylky, sociální zvláštnosti a sociální podmíněnost, neboť to vše může ovlivnit psychickou reakci. Hlavním představitelem Ulric Neisser, v roce 1967 vydal knihu „Cognitive Psychology“ – např. více věříme vzpomínkám, které obsahují více podrobností, ty však nemusí být vždy přesné a objektivní. Dalším významný představitel švýcarský psycholog J. Piaget (1896–1980), původně filozof a zoolog, který se soustředil např. na rozvoj abstraktního myšlení a problematiku asimilace, věnoval se především dětem.
Humanistická psychologie Vzniká po 2. světové válce v USA. Zabývá se sebevyjádřením člověka, jeho pravou identitou a seberealizací a byla reakci na behaviorismus, když zdůrazňovala tvořivost osobnosti. Okolí člověka je třeba zlidšťovat, aby každý měl příležitost projevit svou identitu. Významnými představiteli američtí psychologové A. H. Maslow (1908–1970) a zakladatel tohoto směru C. R. Rogers (1902– 1987) se zabýval individuální terapií, kdy se pacient stává klientem, jedná se o vyvážený vztah mezi lékařem a pacientem, začínal u studia dětí – teorie o vrozené tendenci k růstu, zralosti a pozitivní změně prosazoval nedirektivní výchovu. K dalším představitelům patřil např. Viktor E. Frankl (1905-1997).
Hlubinná psychologie
psychoanalýza – Freud (1856–1939) individuální psychologie – Adler (1870–1937) analytická psychologie – Jung (1875–1961) neopsychoanalýza – Fromm (1900–1980)
Psychoanalýza – Sigmund Freud (1856–1939) fyziologický determinismus = jedinec je puzen fyziologickými silami, které jsou hlavními determinanty lidského chování. Duševní energie = libido je svou povahou sexuální. Vytvořil tzv. strukturální model osobnosti (id, ego, superego). Analytická psychologie – Carl Gustav Jung (1875–1961) Nevědomí: a)zděděné kolektivní – archetypy (persona, animus, anima, …) b)získané osobní Archetypy – jsou to prožitkové obsahy, které byly vytvořeny v průběhu dějin lidského rodu, a člověk je vstřebává. Jungova typologie člověka: introverze x extroverze. Individuální psychologie – Alfred Adler (1870–1937), Chování člověka je determinováno sociálními vlivy. Nejdůležitější silou je touha po moci. Tvůrčí já má přispívat k blahu celého lidstva, lidstvo jako společenství spolupráce. Sourozenecké pořadí určuje chování pro celý život.
Transpersonální psychologie Zabývá se mimořádnými změněnými stavy vědomí, vznikajícími mystickými praktikami, meditací, drogami apod. Pojem transpersonální poprvé užil v roce 1910 italský psychiatr Roberto Assagioli (1888–1974), který kritizoval Freudovu koncepci nevědomí, které chybí pojem nadvědomí, psychologie má zkoumat nejen pudy, ale také tvořivost, vůli, radost a moudrost. Psychedelické hnutí: Timothy Leary (1920– 1996), Richard Alpert (1933) a Ralph Metzner. Současným významným představitelem je americký psycholog českého původu Stanislav Grof (1931) autor metody „holotropního dýchání“.
Transakční analýza Psychologický směr, který založil a rozvinul zejména E. Berne (1910–1970), americký psychiatr a psycholog, autor několika knih (nejvýznamnější jsou „Jak si lidé hrají“ a „Co
řeknete, až pozdravíte“). Směr zkoumá lidské chování z hlediska tří stavů ega (tří hlavních rolí, a to role rodičovské, dětské a dospělé) v různých podnětových situacích. Vzájemné mezilidské akce (transakce) mají charakter příběhů s odkrytými či skrytými
rolemi. Transakční analýza je tedy analýzou her a životních scénářů.
Praktické uplatnění nachází
v transakční psychoterapii.
Vývojové etapy osobnosti
VÝVOJ OSOBNOSTI Ontogeneze osobnosti zkoumá jednotlivá
věková období v průběhu celého života. Vedle genetické složky, projevující se v průběhu zrání, je vývoj osobnosti podstatně podmíněn životními zkušenostmi, zejm. v tzv. formativních obdobích vývoje (časné dětství, dospívání a adolescence).
Vývoj osobnosti je ovlivněn rodinným
prostředím (kvalita a stálost citových vztahů v rodině). Tzv. teorie vrstev osobnosti se snaží složky osobnosti uspořádat do hierarchické soustavy (např. Freudova teorie).
Jiní odborníci se zabývají identifikací
základních faktorů osobnosti pomocí statistické analýzy výsledků získaných např. pomocí dotazníků.
PŘÍKLAD KLASICKÉHO PERIODIZAČNÍHO SYSTÉMU 1. OBDOBÍ PRENATÁLNÍ (280 dnů, zhruba 9 kalendářních měsíců) 2. OBDOBÍ KOJENECKÉ (do 1 roku, novorozenecké období 10 dní případně 6 týdnů po narození) 3. RANÉ DĚTSTVÍ (do 3 let) 4. PŘEDŠKOLNÍ DĚTSTVÍ (do 6/7 let) 5. ŠKOLNÍ DĚTSTVÍ – mladší (do 10/11), starší, puberta (do 14/15 let) 6. ADOLESCENCE (do 18/21 let)
DOSPÍVÁNÍ Dospívání je vývojové období mezi dětstvím a dospělostí. Začíná prepubertou (u dívek 10–12 rok, u chlapců 11–13 rok), vrcholí pubertou, tělesným dospěním (první menstruace, výron semene). Adolescence završuje celý proces dospívání v oblasti psychologické a sociální zrání (role muže, ženy aj.), mnohdy až po 20 roce. Zralost sexuální a dospělost kalendářní a právní neznamená zralost psychickou.
7. MLADŠÍ DOSPĚLOST (do 30/32) 8. STŘEDNÍ ODSPĚLOST (do 46/48)
9. STARŠÍ DOSPĚLOST (do 65 let) 10. STÁŘÍ (do 75 let) 11. POKRAČUJÍCÍ STÁŘÍ (nad 75 let, vysoký věk nebo krajní stáří nad 90 let)
VÝVOJ OSOBNOSTI PODLE Piageta • • • •
1) senzomotorické stádium (0–2 let) 2) stadium symbolického a předpojmového myšlení (2–4 let) 3) stadium názorného myšlení (4–7 let) 4) stadium konkrétních operací (7–12 let)
• 5) stadium formálních operací tedy schopnost abstrakce (po 12 roce)
L. Kohlberg stanovil 3 stadia morálního usuzování: • a) stadium premorální podmíněné snahou vyhnout se trestu (do 7 let) • b) stadium konvenční morálky plynoucí ze soc. role (do 13 let) • c) stadium postkonvenční na základě přijatých zásad, schopnost respektovat nestranné hodnocení
VÝVOJ OSOBNOSTI PODLE FREUDA • • • • •
a) Orální (1 rok) b) Anální (2–3 rok) c) Falické (3–5 rok) d) Latence (po 6 roku) e) Genitální (adolescence +)
VÝVOJ OSOBNOSTI PODLE ERIKSONA a) b) c) d) e) f) g) h)
Důvěra a nedůvěra (1 rok) Autonomie proti studu a pochybnostem (do 3 roku) Iniciativa a vina (3–5 rok) Výkonnost, snaživost a méněcennost (6–15 rok) Identita a zmatení (15–18 rok) Intimita a osamělost (mladá dospělost) Generativita a stagnace (dospělost) Integrita a zoufalství (stárnutí)
Učení a paměť
„TANTUM SCIMUS, QUANTUM MEMORIA TENEMUS“
Paměť je schopnost nervového systému přijímat, uchovávat a vybavovat informace po různě dlouhou dobu ve formě engramů (vtisk, stopa) a využívat je v procesu učení. Paměť není rozvíjena rovnoměrně. Za největší období rozvoje lze považovat věk v rozmezí 15 až 25 let. paměť paměť paměť paměť paměť paměť paměť paměť paměť paměť
senzorická symbolová provozní krátkodobá dlouhodobá mechanická logická sluchová zraková pohybová
FÁZE PAMĚTI
zapamatování – bezděčné nebo záměrné mechanické nebo logické; uchování v paměti (retence) – koncentrace, opakování, důležitost, srozumitelnost, rozsah; zapomínání – negativní i pozitivní psychický pochod; vybavování (reprodukce) – bezděčné nebo záměrné mechanické nebo logické; znovupoznání (rekognice) – neúplná neaktivní reprodukce.
UČENÍ Učení je prostředkem navození přetrvávající změny v osobnosti působením zkušeností, což umožňuje adaptaci na příslušné životní podmínky. Mechanismy a formy učení asociace (spojení různých obsahů našeho vědomí); zpevňování (soc. posilování ve formě odměny a trestu); nápodoba a identifikace; vhled (pochopení vycházející z náhlého postřehu); transfér (už naučený návyk potencuje nový návyk); observační učení (učení na základě pozorování toho, že je trestán nebo odměňován někdo jiný).
druhy učení
bezděčné a záměrné habituace učení poznatkům senzomotorické učení učení intelektovým činnostem sociální učení
výsledky učení vědomosti dovednosti návyky
Jak efektivně funguje paměť
Psychologie - inteligence
Motto: „Inteligentní člověk dokáže rozpoznat v chaosu řád a naopak v řádu chaos.“
Definice inteligence: W. Stern:
• Inteligence je všeobecná schopnost individua vědomě orientovat vlastní myšlení na nové požadavky, je to všeobecná duchovní schopnost přizpůsobit se novým životním úkolům a podmínkám. D. Wechsler: • Inteligence je vnitřně členitá a zároveň globální schopnost individua účelně jednat, rozumně myslet a efektivně se vyrovnávat se svým okolím. J. P. Guilford:
• Inteligence je schopnost zpracovávat informace. Informacemi je třeba chápat všechny dojmy, které člověk vnímá.
Měření inteligence I. Měření inteligence je fenoménem, který se objevuje již v 19. století. Původní metody měření velikosti mozku byly ve 20. století nahrazeny důmyslnějšími testy pro měření mentálních schopností. F. Galton se snažil měřit inteligenci měřením lidských rozměrů. Zřídil antropometrickou laboratoř, kde si zájemci mohli za 3 pence nechat změřit ostrost zraku a sluchu, vizuální pozorování (za hlavní znakem inteligence byly považovány citlivé smysly), dýchání, dobu reakce, sílu tahu a stisku, sílu úderu, rozpětí paží, výšku, váhu a rozměry hlavy. Výsledkem měření byl percentil, který charakterizoval, do jaké části obyvatelstva proband patří.
Měření inteligence II. První způsoby měření inteligence vycházely z předpokladu, že intelektuální schopnosti souvisejí s velikostí mozku. Proto byla inteligence lidí měřena podle rozměrů jejich lebek (kraniometrie). P. Broca (1824-1880) vážil mozky již zemřelých velikánů, např. Turgeněva (asi 2000 g), France (1017 g), Gausse (1492 g) a jiných. Mozek samotného Brocy vážil 1424 g (průměrný lidský mozek má hmotnost 1200 až 1500 g). V případě, že mozek nebyl již k dispozici, naplnil lebku olověnými broky, které potom zvážil.
Měření inteligence III. Měření inteligence pomocí testů poprvé použil francouzský psycholog A. Binet při vyšetřování duševně zaostalých dětí (1904). K tomu úkolu byl pověřen ministerstvem školství a jeho metoda měla odhalit děti, jejichž zařazení do normálního žákovského kolektivu mohlo činit potíže. Vypracoval soubor 30 různě obtížných úloh zaměřených na měření schopnosti úsudku, porozumění a logického myšlení. Test nechal vyřešit určitému vzorku lidí a výsledky statisticky zpracoval. Vznikla tak stupnice, pomocí které měřil tzv. mentální věk. Úroveň intelektu pak charakterizoval rozdílem fyzického a mentálního věku.
W. L. Stern definoval inteligenční kvocient (IQ) jako poměr mentálního a fyzického věku: IQ = 100 x mentální věk/fyzický věk Jako normu průměrné inteligence zvedl hodnotu 100. První IQ test, který se stal vzorem pro všechny další testy a v revidované podobě se používá dodnes, vytvořil Američan Terman pod názvem Stanford-Binetův test. Skládal se z deseti testů, z nichž každý byl pro děti jedné věkové kategorie od 3 do 14 let.
Rozložení inteligence v populaci podle Guassovy křivky:
Rozdělení inteligence, stejně jako jiných lidských vlastností, v celkové populaci lze znázornit pomocí Gaussovy křivky normálního rozdělení. Z grafu vyplývá, že inteligence většiny obyvatelstva (68,2 %) se pohybuje kolem průměru v pásmu podprůměrné a nadprůměrné inteligence. Méně lidí v oblasti nízké a vysoké inteligence (33,2 %), ještě méně v oblasti velmi nízké a velmi vysoké inteligence (4,2 %) a pouze zlomek lidí se nachází v pásmech extrémně nízké a vysoké inteligence (0,4 %). Obyvatel s nízkou a velmi nízkou inteligencí je oproti předpokladu Gaussovy křivky poněkud více, protože inteligence části z nich byla snížena v důsledku onemocnění nebo nehody.
Modely inteligence I.:
Nejjednodušší model navrhl v r. 1927 Charles Spearman. Podle něho existuje obecná rozumová schopnost. Prakticky to znamená, že dokáže-li někdo řešit určitý okruh problémů, dokáže také zároveň řešit i problémy jiného typu. Při testování inteligence se vychází z jednoho všeobecného testu a jeho výsledku v hodnotě inteligenčního kvocientu (IQ). K tomuto účelu se nejčastěji používají např. Ravenovy matice. Experimentálně bylo potvrzeno, že úspěšní řešitelé toho testu jsou rovněž úspěšní v testech zaměřených na speciální schopnosti např. verbální, numerické, paměťové apod.
Ravenova matice
Raven v roce 1938 vytvořil typ testu, který měřil obecnou inteligenci tak, jak ji definoval Spearman. Ravenův test je písemný a může být rozdán velké skupině lidí. Základem testu je matice diagramů 3 x 3, do které se doplňuje chybějící diagram ve třetí řadě na základě logických souvislostí. Podstatou tohoto testu je měření obecné intelektuální schopnosti pracovat s abstraktními pojmy.
Modely inteligence II.: J. P. Guilforda, v r. 1967 předložil trojrozměrný model inteligence. Jednotlivými rozměry jsou mentální operace, obsah a produkty mentální činnosti: Mentální operace
Obsah
Produkty
Hodnocení Odvození Kreativita Paměť Poznání
Obrazový Symbolický Sémantický Chování
Prvky Třídy Vztahy Systémy Transformace Implikace
Odvození představuje tzv. konvergentní myšlení – vyvíjení logických závěrů z daných informací. Kreativita představuje tzv. divergentní myšlení – tvoření informací z informací již daných. Vzájemnou kombinací těchto faktorů dostaneme 120 (5x4x6) složek inteligence. Vyjádření inteligence hodnotou IQ je možné na základě 120 faktorů !? Tento model je kritiky označován jen jako „čistě logický model“, kde nezávislost jednotlivých faktorů je jen zdánlivá.
Různá pojetí pojmu inteligence
Druhy inteligence: Inteligenci je možno rozdělit do několika typů: abstraktní, praktická, sociální a emoční inteligence. Abstraktní inteligencí se označuje ta část inteligence, kterou lze měřit testy IQ. Projevuje se jako schopnost řešit dobře definované - akademické problémy s jednoznačnou odpovědí. Abstraktní inteligence dobře koreluje s úspěšností v akademickém životě. Naproti tomu praktická inteligence je schopností řešit problémy každodenního života. V těchto případech řešení není jednoznačné a zpravidla existuje několik alternativních způsobů. Nejasná je často i formulace úkolu. Sociální inteligencí lze označit schopnost pohybovat se v sociálním prostředí, tj. řídit lidi, umět s lidmi jednat a manipulovat (umět předvídat chování druhých), pohotově reagovat na jejich podněty apod. Ukazatelem sociální inteligence mohou být například počet přátel, zastávané společenské funkce, osobní korespondence apod. Měřením sociální inteligence pomocí testů byla nalezena nízká korelace s abstraktní inteligencí (korelační koeficienty dosahovaly hodnot 0,24 až 0,40). O emoční inteligenci se začalo mluvit poměrně nedávno. D. Goleman (1995) označil základní typy schopností emoční inteligence: uvědomění si sebe · sebemotivace · vytrvalost · kontrola impulzů · regulace nálad · empatie · naděje nebo optimismus Emoční inteligence velmi podstatně ovlivňuje úspěšnost jedince v rodině, na pracovišti, v sociálních a intimních vztazích.
LIDSKÝ MOZEK A JEHO HEMISFÉRY – FUNKCE Levá mozková hemisféra
Pravá mozková hemisféra
(analytické myšlení/dominance)
(alternativní myšlení/intuice)
Logika
Tvořivost
Jazyk
Celost
Počítání
Prostor
Psaní
Hudba
Lineárnost
Čich
Analýza
Symbolika
Intelekt – inteligence
Fantazie
Racionální
City
Aktivita
Barvy
Časová orientace
Iracionalita
Self image – představa o sobě
Pasivita
