Psychologický ústav. Změna role prarodičů v rodině Magisterská diplomová práce

Masarykova univerzita Filozofická fakulta

Psychologický ústav

Klára Landová

Změna role prarodičů v rodině Magisterská diplomová práce

Vedoucí práce: PhDr. Alena Slezáčková, PhD.

2011

Prohlašuji, že jsem diplomovou práci vypracovala samostatně s využitím uvedených pramenů a literatury. ……………………………………………..

2

Na tomto místě bych chtěla poděkovat paní PhDr. Aleně Slezáčkové, PhD. a paní Doc. PhDr. Ireně Sobotkové, PhD. za trpělivost, laskavý přístup a podnětné připomínky při vedení práce.

Tato práce je věnována památce mé babičky a dědečka a na poděkování mým žijícím prarodičům za jejich podporu a lásku.

3

Dávno, dávno již tomu, co jsem posledně se dívala do té milé mírné tváře, co jsem zulíbala to bledé líce, plné vrásků, nahlížela do modrého oka, v němž se jevilo tolik dobroty a lásky; dávno tomu, co mne posledně žehnaly staré její ruce! – Není více dobré stařenky! Dávno již odpočívá v chladné zemi! Mně ale neumřela! – Obraz její odtisknut v duši mé s veškerou svojí barvitostí, a dokud zdráva zůstane, dotud bude žít v ní! – Kdybych štětcem mistrně vládnout znala, oslavila bych tě, milá babičko, jinak; ale nástin tento perem kreslený – nevím, nevím, jak se komu zalíbí! (Božena Němcová)

4

Obsah: Teoretická část ............................................................................................................................ 9 I. Rodina – kontext výchovy a vztahů................................................................................... 9 1. Změny rodinného uspořádání ve vývojovém kontextu .................................................... 10 2. Změny rodinného uspořádání v historickém kontextu české rodiny ................................ 11 II. Vývoj jedince ..................................................................................................................... 16 a jeho role ve vztazích prarodičů a vnoučat ...................................................................... 16 Sociální vývoj v prvních třech letech dítěte ......................................................................... 16 Předškolní období ................................................................................................................. 18 Školní věk ............................................................................................................................. 19 Pubescence............................................................................................................................ 19 Adolescence .......................................................................................................................... 20 Mladá dospělost .................................................................................................................... 21 Střední dospělost .................................................................................................................. 22 Stárnutí ................................................................................................................................. 23 Stáří a vysoký věk ................................................................................................................ 25 III. Prarodiče a jejich postavení v rodině ........................................................................... 28 1. Prarodiče jako nedílná součást rodiny .............................................................................. 28 2. Role a význam prarodičů pro výchovu vnoučat ............................................................... 32 3. Změna významu a rolí prarodičů v kontextu mezigeneračních obměn ............................ 35 4. Kontakt mezi prarodiči a vnoučaty................................................................................... 40 Závěr ........................................................................................................................................ 43 Výzkumná část ......................................................................................................................... 44 IV. Problém a cíl výzkumu .................................................................................................... 44 V. Metody a metodologické postupy ................................................................................... 45 1. Výzkumná metoda ............................................................................................................ 46 2. Metoda výběru a charakteristika vzorku .......................................................................... 47 3. Metody zpracování a analýzy dat ..................................................................................... 49 VI. Výsledky a jejich interpretace ........................................................................................ 51 1. Kategorie – Kontakt.......................................................................................................... 51 2. Kategorie – Sociální role .................................................................................................. 57 3. Kategorie – Postavení prarodiče v rodině......................................................................... 66 Diskuse a závěr ....................................................................................................................... 73 Citovaná literatura .................................................................................................................... 77

5

Abstrakt Tématem diplomové práce je role prarodičů v rodině a její změna během poslední generace. Teoretická část se zaměřuje postupně na rodinu, její charakteristiky, změny, kterými prošla a prochází, na vývoj jedince a jeho vliv na vztahy vnoučat a prarodičů. Poslední oddíl se věnuje postavení prarodičů v rodině, jejich rolím, historickému vývoji prarodičovství a kontaktu vnoučat a prarodičů. V praktické části práce je prezentován výzkumný plán a výsledky výzkumu, který se zabýval změnou prarodičovské role v rodině. Jednalo se o výzkum kvalitativní postavený na rozhovorech o vztahu k prarodičům s lidmi dvou věkových kohort: 14 – 16 let a 40 – 45 let. Odpovědi všech osob byly zaznamenány a data získaná z jednotlivých skupin byla porovnána.

Abstract The topic of the bachelor thesis is the role of grandparents in a family and how it changes during the last generation. The theoretical part focuses on a family first, its characteristic and changes it has been going through, and then on a development of an individual and its influence on the grandparents - grandchild relationship. The last part deals with the position of grandparents in a family, their roles, historical evolution of grandparentship, and the contact of grandchildren with their grandparents. The empirical part introduces the plan and the results of the research which was focused on the change of grandparents role in a family. It was a qualitative research based on interviews with people of two age categories – 14 to 16 years and 40 to 45 years - about their relationship to their grandparents. Answers of all people were recorded and the data gained from each age group were compared.

Klíčová slova Dítě, generace, mezigenerační vztah, prarodič, rodič, rodina, sociální role, společnost, stáří, vnouče, vývoj, vývojová změna

Keywords Child, generation, intergenerational relationship, grandparent, parent, family, social role, society, old age, grandchild, development, development change

6

Úvod Ţijeme v době, kdy starší věkové skupiny jsou početnější neţ ty mladší, v době, která se začíná zaobírat otázkami mezigenerační solidarity a kdy na významu nabývají některé otázky sociální politiky. Všude se mluví o prodluţujícím se ţivotě, stárnutí populace, o potřebě důchodové reformy. Ano, lidský věk se v posledních desetiletích výrazně prodlouţil. To způsobilo, ţe poprvé za celou lidskou historii ţijí pospolu nejen tři, ale často i čtyři generace. Přitom ţivotní styl současné naší společnosti je zaloţen na dvougeneračním modelu rodiny. Nemáme proto problém v souţití se staršími a starými rodiči a prarodiči? Umíme s nimi jednat? Umíme s nimi ţít? Mají nám co říct? Mohou být součástí naší výchovy, příp. výchovy našich dětí? V tradiční společnosti děti chovaly ke starým lidem velikou úctu, poslouchaly jejich ţivotní moudra a učily se od nich. Velikou úlohu v ţivotě lidí hrálo zakotvení v rodové tradici, předávání zkušeností z generace na generaci. Ale jak to s prarodiči a jejich úkoly vypadá dnes? Kdyţ otevřeme učebnici vývojové psychologie, zpravidla v oddílu o starší dospělosti a stáří narazíme na zmínku o prarodičovství. Podobně existují populárně naučné publikace, které poskytují rady, jak být dobrým prarodičem a jak dát vnoučatům co nejvíce. Převáţná část výzkumů se zabývá prarodičovstvím z perspektivy prarodičů. Málokde se ale dočteme, jak vidí prarodiče jejich vnoučata a jak být dobrým vnoučetem. Rozhodla jsem se proto svou diplomovou prací přispět ke zmapování této oblasti a jako hodnotitele jsem zvolila právě vnoučata. Zatímco prarodič si utváří svůj vztah k vnoučeti od jeho narození, dětem trvá ještě několik let, neţ začnou v plné míře vnímat své širší společenské okolí. Výzkum z perspektivy vnoučat je tedy značně omezený a v raném dětství dokonce nemoţný. Domnívám se, ţe i v současné době jsou prarodiče pro své vnuky a vnučky důleţitou součástí výchovného procesu. Zdá se však, ţe jejich role se v průběhu času mění ruku v ruce se změnami v rodinném uspořádání. Ve své práci bych tedy chtěla nalézt odpověď na otázku: Jak se během poslední generace změnila role prarodičů v rodině? Ráda bych zjistila, zda prarodiče neztrácí moţnost zasahovat do výchovy dětí, zda ztratili či získali nové sociální role v rodině, zda došlo ke změně statusu prarodiče. Zde by se totiţ mohly objevit důvody rostoucí degradace sociální role starých lidí obecně, jak se s ní v naší společnosti v posledních letech potýkáme.

7

Oproti roli prarodiče, která je normativně ustanovená a má určitý mustr, podle nějţ se mohou lidé řídit a s nímţ se mohou identifikovat, pro roli vnoučete ţádná norma definována není. Být vnoučetem vyjadřuje pouze pozici v rodinném uspořádání. Zatímco vnouče pro prarodiče představuje pokračovatele rodu, do něhoţ mohou vkládat své naděje, znamená pro ně budoucnost, prarodič pro vnouče představuje minulost. Ne vţdy jsme si vědomi toho, co nám minulost můţe přinést dobrého, a to především v době dospívání. S vědomím toho, ţe malé děti nejsou s to poskytnout o svém vztahu k prarodičům relevantní informace a pohled pubescentů je zkreslen emocionální nestabilitou a tendencí k rebelování proti autoritě, jsem za nejmladší věkovou skupinu pro svůj výzkum vybrala 14 – 16-leté respondenty. Věřím, ţe v tomto věku jsou jiţ mladí schopni objektivnějšího náhledu na situaci a mají i dostatečně rozvinuté kritické myšlení. Pokud však chci zkoumat vztah k prarodičům i v minulosti, jsem odkázaná na vzpomínky, které mohou mít pozměněnou podobu neţ byla skutečnost. Zpravidla to špatné zapomínáme a to hezké si pamatujeme. Teoretická část práce se dělí na tři oddíly. První oddíl se zabývá rodinou obecně a jejím vývojem během poslední generace tak, aby to odpovídalo době, o které se hovoří ve výzkumné části. Druhý oddíl je věnován lidskému vývoji s důrazem na vývoj sociální a jeho vliv na vztahy v rodině. Pro snazší pochopení je kontinuum vývoje rozděleno do jednotlivých období, jak jsou všeobecně známa a pouţívána. Ve třetím oddílu se jiţ zabývám prarodiči. Pokusím se ozřejmit, kdo jsou to prarodiče a jak se mohou odlišovat jejich funkce s ohledem na pohlavní, věkové a geografické rozdíly. Následuje analýza rolí, které jsou pro všechny prarodiče společné napříč kulturou, věkem a místem bydliště. Také popíšu změny, kterými prošla role prarodiče v rodinném uspořádání a poukáţu na to, jak tyto změny ovlivňují kontakt mezi prarodiči a vnoučaty. V praktické části práce přináším výsledky kvalitativní studie vztahů prarodičů a vnoučat, kterou jsem uskutečnila v době od léta 2009 do jara 2011. Výsledky jsou rozděleny do tří základních kategorií: kontakt mezi prarodiči a vnoučaty (jeho frekvence, délka, vzdálenost bydlišť a příleţitosti setkávání), sociální role prarodičů (partneři pro volný čas, zprostředkovatelé rodinné historie, vychovatelé, vzory a ostatní role) a postavení prarodiče v rodině (váha slova, vliv na ţivot vnoučete, míra zapojení či odstupu od rodiny, změna postavení v průběhu vývoje vztahu).

8

Teoretická část I. Rodina – kontext výchovy a vztahů „Man versteht die Kinder nicht, ist man nicht selbst kindlichen Herzens. Man weiβ sie nicht zu behandeln, wenn man sie nicht liebt.“1

(Ludwig Börne) Psát odborně o rodině není snadné. Vţdyť většina lidí v rodině ţije nebo část svého ţivota v rodině ţila. Existuje mnoho literatury, která se rodinou zabývá, stejně tak existuje i mnoho definic rodiny. Rodinu můţeme chápat jako základní jednotku společnosti, referenční vztahovou skupinu, jejíţ nezastupitelnou funkcí je socializace nových generací, jako mikrosvět, který uspokojuje (především citové) potřeby člověka a který je zaloţen na partnerských a rodičovských vztazích. S jistotou o ní můţeme říci pouze to, je ţe standardizovanou biologickou a reproduktivní jednotkou, protoţe jako sociální jev nabývá nejrůznějších forem v čase a prostoru, tzn. je časově a prostorově podmíněná. Odlišnou podobu dostává v různých historických etapách a v různých oblastech světa.2 Jiní autoři pojímají rodinu jako „velice sloţitý systém, který je prostorově, komunikačně a vztahově vymezen oproti sociálnímu okolí nikoli nutně ve smyslu opozice, ale ve smyslu základních charakteristik.“3 Chvála a Trapková4 pouţívají pro rodinu metaforu „sociální dělohy“. Nenarozené dítě je v děloze chráněno před nároky prostředí, které by mu uškodily, děloha tlumí nepříznivé vlivy a dítě je zde vyţivováno. Podobně funguje rodina ze sociálního hlediska. I zde je dítě vybavováno schopnostmi, aby po jejím opuštění bylo schopno vést plnohodnotný, nezávislý a samostatný ţivot. V prvních letech v rodině se u dítěte vytváří základní „psychické orgány“ pro celý další ţivot ve vnějším světě. Těhotenství trvá devět měsíců, psychosociální vývoj v rodině přibliţně 18 let a podobně jako v těhotenství i ve vývoji rozlišují autoři tři trimestry. Kolem šesti let opouští dítě chráněný vnitřní svět rodiny a vydává se do světa vnějšího – školy. Poslední trimestr začíná s nástupem puberty

1

volně přeloţeno: „Dětem nerozumí, kdo sám nemá dětské srdce, neumí s nimi jednat, kdo je nemiluje.“ Vančurová, 1987 3 Farková a kol., 2009, s.23 4 in Čermák & Miovský, 2002 2

9

kolem dvanácti let. Neustále roste separace z psychosociálního prostoru rodiny, která vrcholí „sociálním porodem“ při dosaţení dospělosti. Mezi charakteristiky rodiny patří její funkce: biologicko-reprodukční, socializačně– výchovná, vztahová a ekonomická. Se změnami rodiny se mění i její funkce, v některých je nahrazována jinými institucemi (např. školou, subjekty sociální politiky státu). Z hlediska dítěte však má rodina stále důleţitou funkci, protoţe mu zprostředkovává první a opakovanou zkušenost se ţivotem, se souţitím s ostatními lidmi, působí jako primární socializační činitel. Lidé v rodině spolu ţijí trvale po delší časové období a navzájem se ovlivňují, proto je rodina podmínkou zdravého vývoje dětí. Komunikace v rodině probíhá ve třech rovinách rozumové, smyslové a citové. Členové rodiny jsou v jejím rámci nositeli určitých sociálních rolí. Role je chování, které je vhodné a ţádoucí pro jedince v určitém postavení, je to předpokládaný způsob chování jedince v určité sociální situaci.5 Pro rodinu jsou základní role otce, matky, manţela, manţelky, syna, dcery, bratra a sestry, dále sem patří i role dědečka, babičky, vnuka a vnučky. Tradiční role jsou předávány z generace na generaci a jsou udrţovány tlakem ostatních osob, hodnotového a náboţenského systému a kultury dané společnosti na to, co je patřičné, schvalované a přijatelné. Přesto způsob, jak se své role v rodině zhostíme, závisí na nás samotných, na naší osobnosti.6 Jak bylo napsáno výše, rodina je časově a prostorově podmíněná. V následujících kapitolách se zaměřím na časovou podmíněnost, jednak v rámci ontogeneze - na vývoj rodiny v průběhu ţivota jejích členů, jednak v rámci fylogeneze - na vývoj rodiny v rámci historického vývoje. Historický vývoj rodiny je velice obsáhlé téma, které není předmětem této práce, proto bude zúţen prostorově na rodinu českou a časově na období od druhé poloviny 60. let 20. století po současnost.

Toto časové období bylo zvoleno, aby

korespondovalo s věkem respondentů a pomohlo tak vytvořit obraz rodiny, o který se budu moci opřít ve výzkumné části.

1. Změny rodinného uspořádání ve vývojovém kontextu Podobně jako lze pozorovat vývoj jednotlivce, vyvíjí se i jednotlivá rodina v průběhu ţivota svých členů. Nejprve se ustavuje rodičovský pár. Lidé se učí ţít společně 5 6

Hartl, Hartlová 2000 Farková a kol., 2009

10

v jedné domácnosti. Zvykají si na sebe navzájem, poznávají partnera a jeho původní rodinu. Je to jediné období v ţivotě rodiny, kdy práce zaujímá první místo v ţebříčku hodnot. Tato fáze můţe trvat různě dlouhou dobu, dokud se nenarodí první dítě. Pak se ţivot rodiny radikálním způsobem mění. Rodiče přizpůsobují svůj ţivot potřebám narozeného dítěte, jeden z nich, zpravidla matka, opouští zaměstnání, aby se mohla dítěti plně věnovat. V různém časovém odstupu pak můţe následovat různý počet dalších dětí. V tomto období se význam pracovní sféry oslabuje a do popředí zájmu se dostává rodina a děti, coţ platí jak pro muţe, tak pro ţeny.7 Další období nastává, kdyţ děti nastoupí do školy a oba rodiče se postupně mohou znovu naplno věnovat své práci. Poslední období v ţivotě rodiny přichází s odchodem dětí, kdy tzv. „vyletí z hnízda“, rodiče zůstávají sami a jakoby se vrací do doby před jejich narozením. Hodnota rodiny u ţen stojí poněkud výše neţ u muţů a stoupá plynule od zaloţení rodiny aţ do fáze rodiny se školními dětmi, kdy dosahuje svého vrcholu. U muţů hodnota rodinného ţivota prudce stoupá v prvních letech existence vlastní rodiny, v období po narození dětí dosahuje vrcholu a pak pomalu klesá. Představy muţů a ţen o hodnotě rodiny se sobě nejvíce přibliţují právě v období mladé rodiny s malými dětmi a po odchodu dětí. V poslední fázi opět dochází ke zvýšení hodnoty práce, snaha rodičů směřuje k zajištění pohodlného ţivota pro sebe i pro své dospělé děti.8

2. Změny rodinného uspořádání v historickém kontextu české rodiny Během posledních dvou generací došlo k různým změnám v ţivotě české rodiny. Tyto změny úzce souvisely s politickým uspořádáním a jeho vlivem na kaţdodenní ţivot. Přestoţe změny nastávají postupně, sametová revoluce znamenala velký přelom nejen v politice, ale také v chápání rodiny, vzájemných vztahů a tradičních hodnot. Proto jsem následující kapitolu rozdělila na část před revolucí a po revoluci.

2.1 Proměny 60. - 80. let V polovině 60. let se u nás začaly projevovat změny, které s sebou přinesl druhý demografický přechod. Zásadní změnou bylo sníţení úrovně plodnosti pod hranici prosté 7 8

Sirovátka & Hora, 2008 Sirovátka & Hora, 2008

11

reprodukce (z 2-3 na 1-1,5 dítěte). Socialistický reţim odsunul stranou dosavadní náboţenská omezení, umoţnil rozvod a interrupci. Rodinné dědictví bylo povaţováno za jeden z faktorů, odpovídajících za udrţování společenské nerovnosti. Jeho konfiskací byla rodině odebrána jedna z jejích funkcí a oslabena kontinuita vztahů mezi rodiči a dětmi. Politické snahy však směřovaly k vytvoření tzv. východoevropského modelu demografického chování, charakterizovaného snahou zajistit alespoň prostou reprodukci obyvatelstva, udrţet růst pracujících lidí a počty budoucích vojáků. Pronatalitní politika 70. let tyto snahy úspěšně podpořila.9 Děti narozené v 70. letech byly vychovávány v průměru vůbec nejmladšími rodiči v moderní české historii. Z toho vyplývá, ţe měly i mladé prarodiče, někdy ve věku kolem 40 let, a v raném věku mohly poznat ještě starší generaci. Zároveň veškeré práceschopné obyvatelstvo vstupovalo do pracovního poměru. V dávnější minulosti existovala prostorová a časová jednotka rodiny a pracoviště, to znamená, ţe celá rodina byla doma a pracovala pospolu. V 19. století tuto jednotku opustil muţ a šel za prací mimo domov. V druhé polovině 20. století, začaly odcházet za prací i ţeny. Pro matky malých dětí to znamenalo, ţe mohly dát děti do jeslí nebo je svěřit do péče příbuzným, zejména babičce. Zaměstnanost ţen u nás kulminovala v 80. letech a jejím důsledkem bylo opětovné sníţení porodnosti.10 Podle Horské a kol. (1990) v těchto letech pokračoval trend sniţování průměrného počtu členů domácnosti a růst počtu domácností jednotlivců. Podíl jednočlenných domácností vzrostl mezi sčítáními v roce 1961 a v roce 1980 ze 14% na 23%, počet jednočlenných domácností osob ve věku nad 70 let, bydlících osamoceně ve vlastním bytě, se zvýšil téměř na trojnásobek. Autorka vidí v těchto změnách přetrhávání sociálních vazeb, a proto je hodnotí poměrně negativně. Ostatní autoři však mají poněkud odlišný názor. Podle nich mladí lidé naopak byli na svých rodičích spíše závislí. Nejen, ţe nemohli, ale ani nechtěli ţít samostatně bez pomoci a podpory svých rodičů. Rodiče zajišťovali svým dospělým dětem finanční pomoc, hlídání dětí a jiné drobné sluţby především v prvních letech manţelství. V době totality u nás bylo zcela obvyklé, ţe mladí manţelé ţili na počátku společného ţivota několik let u rodičů (více neţ 4/5 párů zakládaly rodinu bez bytu). Pro vstup do manţelství uţ nebylo

9

Fialová a kol., 2000, Goody, 2000 Fialová a kol., 2000, Moţný, 2006, Vančurová, 1987

10

12

nutné, aby mladí měli kde bydlet a aby byli ekonomicky soběstační, jako tomu bylo dříve.11 Výskyt vícerodinných domácností byl a i v dnešní době je ovlivněn převahou poptávky nad nabídkou na trhu bytů a výhodností vícegeneračního souţití z hlediska rodinné ekonomiky v širším smyslu slova. Kromě ekonomických výhod je dán i delším průměrným věkem tzn. častějším přeţíváním tří i čtyř generací. Podle statistických údajů z 80. let ţil někdo z prarodičů v 7,5% velkoměstských rodin. V roce 1989 provedl Jiří Kovařík výzkum 7000 českých rodin a zjistil, ţe 9% z nich ţilo v jedné domácnosti s prarodiči nebo alespoň jedním z nich. Vyšší čísla se objevila v případě rozvedených nebo ovdovělých obou pohlaví. 12

2.2 Rodina od 90. let Pád více neţ 40 let trvajícího totalitního reţimu u nás odstartoval převratný vývoj ve všech oblastech ţivota. Výjimkou není ani rodina. Změny, které na západě probíhaly desetiletí, se u nás uskutečnily během několika let. Hlavním rozdílem je získaná svoboda volby. Tam, kde před revolucí byla pouze jedna moţnost, dnes si můţeme vybrat z nepřeberného mnoţství nabídek. Tato svoboda se promítá i do časování ţivotních plánů. Mladí lidé kromě rodinného ţivota mají k dispozici spoustu jiných způsobů, jak se realizovat, a dochází tak k poklesu hodnoty dítěte, které jiţ není absolutní hodnotou jako v minulosti. Následkem toho se posouvá sňatek a narození prvního dítěte do vyššího věku (tzv. odloţené rodičovství). Stále více se prosazuje tzv. sociální mobilita, snaha o lepší sociální a ekonomickou pozici, které lze těţko dosáhnout s větším počtem dětí. Antikoncepce jiţ není jen prostředkem ochrany před nechtěným těhotenství, ale stává se poměrně spolehlivým prostředkem, který umoţňuje tzv. plánované rodičovství. To znamená, ţe si pár volí, kdy a zda vůbec bude mít děti. Mezi vzděláním a plodností se stále více projevuje negativní závislost, coţ znamená: čím vyššího vzdělání ţena dosáhla, tím méně má dětí. V současné době tato závislost dosahuje statistické významnosti.13 Od roku 1992 do roku 1997 vzrostl průměrný věk prvního sňatku a narození prvního dítěte zhruba o dva aţ tři roky a oproti 80. létům dokonce o 5-8 roků. Na 11

Moţný, 1990, Alan, 1989 Moţný, 1990, Matějček 1997 13 Fialová a kol., 2000, Hamplová a kol., 2001, Matoušek, 1993, Rabušic, 2001, Sirovátka & Hora, 2008 12

13

uvedených změnách se podílí několik faktorů jako např. finanční nedostupnost bytů, vzestup ţivotních nákladů po narození dítěte a hrozící nezaměstnanost. Důvody však mohou být nejen praktické, ale i psychologické. Poţadavky, které klade dnešní doba na rodičovskou roli jsou mnohem vyšší neţ v předchozích generacích. Děti jsou totiţ stále více vystaveny nebezpečným a destruktivním stylům ţivota. Posuny na jedné straně se projevují i na straně druhé – fáze rodinného ţivota s dětmi se posouvá od 40 let věku rodičů aţ nad věkovou hranici 50 let. Období po odchodu dětí z rodiny, tzv. postparentální fáze, zůstává přibliţně stejně dlouhé či se dokonce ještě prodluţuje, díky rostoucí naději na doţití. Stále více roste neochota dospělých dětí ţít se svými rodiči a zároveň se ukazuje, ţe významný počet rodičů se na stáří stěhuje blíţe ke svým dětem, aby se vyvarovali osamělého ţivota.14 Účast ţen na trhu práce je dnes téměř rovnocenná muţům, stále stoupá počet dvoukariérových rodin. Následky ekonomické nezávislosti ţen se kromě sníţené plodnosti projevují také na sníţení stability rodiny. Dochází ke sníţení sňatečnosti a pluralizaci forem rodinného souţití. Klasická rodina a klasické manţelství se pomalu vytrácí z evropské scény. Stále více rodin je zakládáno neformálně na základě nesezdaného souţití. Stoupá tedy počet dětí narozených mimo manţelství. Nadále však roste rozvodovost a klesá ochota lidí jít do nového svazku a mít další děti, roste počet bezdětných párů. Je zajímavým paradoxem, ţe děti zůstávají vysokou prioritou českých rodin, ale v soutěţi s jinými hodnotami je jejich narození odkládáno aţ nikdy neuskutečněno. Rodiče pak mají méně dětí, neţ by si ve skutečnosti přáli mít.15 Změny v rodině se projevují ve třech jejích aspektech velikosti (tendence k malé rodině), plánování (počet dětí, doba jejich narození, vzdělání atd.) a intenzitě (na menší počet dětí připadá více pozornosti jejich rodičů, mají na děti více nároků a vyšší očekávání). Kvůli manţelským rozvodům a partnerským rozchodům se uţ tak malá rodina často tříští ještě více do fragmentárních rodin, které snad nelze ani za rodiny označovat. Není divu, ţe párové souţití zaţívá krizi, kdyţ vzhledem k délce ţivota se od 19. století jeho délka, pokud by mělo trvat od mladé dospělosti do smrti, téměř zdvojnásobila.16

14

Fialová a kol., 2000, Chapman, 2005, Goody, 2000 Hamplová a kol., 2001, Matoušek, 1993, Moţný, 2006, Plaňava, Pilát a kol. 2002, Rabušic, 2001, Vybíral, 2008 16 Goody, 2000, Vančurová, 1987 15

14

Doposud byly popisovány změny týkající se zakládání rodiny a dětí. Změny se však projevují i na druhém konci spektra u starých a umírajících osob. Roste počet lidí, kteří umírají bez přítomnosti svých nejbliţších, jsou izolováni od rodinných příslušníků, umírání je zbavováno rodinné dimenze. Tento osamocený způsob umírání nebyl v předchozích generacích znám a je pravděpodobně důsledkem strachu z blízkosti umírajících. Připomínka smrti člověka znepokojuje, myšlenka na to, ţe smrt zhatí budoucí plány, přináší bolest z ukončení vlastního rozvoje a otázku: „Kdo se postará o mne, aţ nebudu moci se postarat sám?“17

17

Vybíral, 2008

15

II. Vývoj jedince a jeho role ve vztazích prarodičů a vnoučat Tento oddíl diplomové práce je věnován zasazení vztahů mezi prarodiči a vnoučaty do kontextu vývoje jedince. Je sice pravda, ţe člověk se vnoučetem rodí, ale dítě je zpočátku značně fixováno na matku a tento vztah je zcela primární. Proto ve svém popisu vývoje dítěte spojím novorozenecké, kojenecké a batolecí období a budu si všímat jen souvislostí, které jsou základem pro budoucí vztahy v širší rodině. Zlatým věkem pro rozvoj vztahů mezi vnoučaty a prarodiči je předškolní věk dítěte, kdy se matka většinou vrací do pracovního procesu a ke slovu přicházejí další pečující osoby. Vztahy se dále dynamicky rozvíjejí během školního věku dítěte a během bouřlivého období dospívání jsou podobně jako vztahy k rodičům a vrstevníkům redefinovány. V období mladé dospělosti člověk zpravidla o své prarodiče přichází. Střední dospělost se na první pohled můţe zdát pro účely této práce nedůleţitá, protoţe tito lidé nemívají prarodiče a sami ještě prarodiči nebývají. Přesto i o této věkové kategorii bude zmínka v souvislosti s problémem tzv. sandwichové generace. Navíc naše druhá skupina respondentů (40 - 45 let) se právě v této věkové skupině nachází a jejich odpovědi mohou být vývojovými souvislostmi ovlivněny. Prarodiči se pak lidé stávají většinou po dosaţení 50 let věku a jsou jimi aţ do smrti. Prodluţování lidského věku se týká právě tohoto období prarodičovství, přičemţ platí, ţe zpočátku tohoto období lidé ještě pracují a konec tohoto období je provázen nejrůznějšími zdravotními problémy, které brání v provozování některých aktivit s vnoučaty. Zlatým věkem prarodičovství z hlediska prarodičů by tedy mohlo být období mezi 65 – 70 lety, ale současně zde hraje roli velké mnoţství dalších faktorů, které mohou situaci prarodičů a vnoučat značně ovlivnit.

Sociální vývoj v prvních třech letech dítěte Rané fáze vývoje dítěte zmiňuji především proto, ţe právě zde se vytváří schopnost sociálního vnímání, schopnost poznávat pocity, úmysly, emocionální a hodnotové nastavení u ostatních lidí. Pokud se člověk tomuto v senzitivní fázi nenaučí, má v dospělosti velké problémy s empatií, nedokáţe se vcítit do ostatních, nedokáţe posoudit,

16

jak se vedle něho lidé cítí, nedovede odhadnout jejich reakce a sám se cítí ohroţen18. Kvalita vztahů mezi dítětem a pečujícími osobami má rozhodující podíl na tom, jaký vztah si dítě vytvoří k sobě samému a ke světu – zda bude prosociálně či destruktivně orientované. Podle Eriksona se během prvního roku dítěte rozhoduje, zda získá ke světu pocit základní důvěry či nedůvěry. Není pochyb o tom, ţe zkušenost dítěte s jistou a bezpečnou vazbou od prvního okamţiku, a dokonce uţ v prenatální fázi vývoje, představuje základní projektivní faktor, který jedince později uschopňuje obstát v civilizací podmíněných nebezpečích budoucího ţivota.19 Pokud vztah mezi pečující osobou a dítětem neprobíhá dostatečně bezpečně, spolehlivě a konzistentně, pokud často dochází k narušení vzájemného dialogu a nedorozuměním, vytvoří se u dítěte narušený vztah k vlastnímu Já (Selbst). Dojde k odmítnutí sebe sama, dítě má sklony k sebenenávisti. Následkem sebenenávisti je pak zakořeněná nenávist i k cizím osobám.20 Kdo nemá rád sám sebe, nemůţe mít rád ani ostatní lidi. Rodina, včetně prarodičů, by tedy měla fungovat jako místo ochrany v rozvoji dítěte, jako primární protektivní faktor. Podle Langmeiera a Krejčířové (2006) je novorozenec tzv. „předladěn“ pro sociální interakci. Uţ od prvních týdnů dítě ţivě a pozitivně reaguje na lidský, a především ţenský hlas. Upřednostňuje smějící se lidský obličej před jinými předměty. Citlivé je na hmatový kontakt, hlazení a laskání. Za jeden z mezníků můţe být povaţován první sociální úsměv dítěte kolem 6. týdne věku a později i hlasitý smích na přelomu třetího a čtvrtého měsíce. Škála

komunikačních

dovedností

rychle

narůstá,

pláč

je

ve

třech

měsících

diferencovanější, lze podle něho rozpoznat, co dítěti chybí. Ve druhé čtvrtině roku začíná dítě rozlišovat známé lidi od neznámých a během dalších měsíců je rozeznává jistěji. Tento rozvoj pak pokračuje aţ k osmému měsíci, kdy se dítě začne cizích lidí bát a vyţadovat přítomnost známých osob.21 Od batolecího období se prarodičům otvírají rozsáhlé moţnosti jak přispět ke kognitivnímu a řečovému vývoji dítěte, mohou se podílet na rozvoji schopnosti mluvit a na rozšiřování slovní zásoby. Dítě se stává autonomnější a rozrůstá se okruh jeho sociálních vztahů, a to hlavně v rámci rodiny. Není jiţ tolik závislé na matce, takţe můţe pobývat i

18

Prekopová, 1993 Erikson, 1999, Langmeier, Krejčířová, 2006, Lehmkuhl, 2003 20 Lehmkuhl, 2003 21 Gürtler, 2000, Langmeier, Krejčířová, 2006 19

17

delší dobu s babičkou či dědou. V tomto období si dítě začíná uvědomovat a formovat svou roli v rodině, vytváří se základy prosociálního chování a schopnosti sociálního porozumění. Všechny pečující osoby se musí obrnit trpělivostí v době, kdy dítě prochází obdobím vzdoru a negativismu, kdy se vytváří jeho Já.22

Předškolní období (3 – 6 let) Jak bylo napsáno jiţ v úvodu této kapitoly, předškolní věk vnoučete je povaţován za zlatý věk prarodičovství. Předškolní dítě se učí samostatnosti. Na konci tohoto období by mělo být schopné zvládnout nároky školního prostředí. Musí tedy zvládnout spoustu nových motorických úkonů, samostatné oblékání, zavazování tkaniček, samostatné jedení, musí se zdokonalit v řeči, zbavit se patlavosti a nesrozumitelnosti. Dochází k velkému rozvoji poznatků o světě, dítě se stále na něco ptá, je zvídavé. Na důleţitosti nabývá předčítání a vyprávění pohádek, které pomáhají rozvíjet fantazii a slovní zásobu dítěte a poskytují mu jistotu, ţe dobro vţdy zvítězí nad zlem. S pohádkami a příběhy roste i význam prarodičů, kteří bývají zkušenými vypravěči. Dalšími neopomenutelnými fenomény v předškolním věku jsou hra a kresba. Obě přispívají k rozvoji fantazie a motoriky, slouţí k sebevyjádření a odreagování negativních emocí, především strachu. Dítě je úzce navázáno na členy své rodiny, zároveň však vyrůstá z jejího rámce, tzn. ţe navazuje vztahy mimo rodinu – s vrstevníky a učitelkami v mateřské škole, s dětmi ze sousedství atd. Kolem šesti let dítě pochopí význam smrti, ţe je nezvratná a konečná.23 Podle Eriksona se v předškolním věku odehrává boj mezi iniciativou a vinou, jehoţ úspěšným završením je schopnost jednat účelně. Vytváří se sociální kontroly, zábrany impulsivního jednání, základy mravnosti a morálnosti, jednoduše řečeno svědomí, dítě si osvojuje základní sociální role (především genderové). Vychovatelé a pečující osoby by měly být opatrné v trestání dítěte, aby nevychovaly bojácného a úzkostného jedince. Dopředu postupuje i emocionální vývoj, pocity se zjemňují a diferencují, dítě začíná chápat subjektivní povahu emocí, tzn. ţe druhý můţe v téţe situaci cítit něco jiného neţ já.24

22

Klosinski, 2008, Langmeier, Krejčířová, 2006 Langmeier, Krejčířová, 2006 24 Erikson, 1999, Langmeier, Krejčířová, 2006 23

18

Školní věk (6 – 12 let) Děti mladšího školního věku jsou tzv. „střízlivými realisty“, coţ znamená, ţe se snaţí pochopit okolní svět tak, jak doopravdy je. Mají v sobě zakotvenu přirozenou zvídavost, touţí se naučit něco nového. Prarodičům se zde nabízí moţnost zvídavost dětí ukojit předáváním vědomostí a zkušeností. Ve vztahu vnoučat a prarodičů zpravidla platí, ţe s rostoucím věkem dětí se tento vztah mění, roste jeho intenzita, prarodiče nabývají na významu a hodnotě. V tabulce uvedené níţe jsou úkoly prarodičů pro jednotlivé věkové skupiny dětí od narození do dosaţení dospělosti.25 Věk vnoučete 0-6 6-12 12-18

Úkol prarodičů Vytvoření pevné vazby, finanční podpora, podpora kognitivního vývoje Materiální, motivační a kognitivní podpora při zvládání školních problémů Mediace při konfliktech a separačním procesu (Klosinski, 2008)

Sociální vývoj ve školním věku se odehrává ve znamení vytváření rodičovských postojů. Školáci se učí zacházet s malými dětmi, pevně si osvojují muţskou či ţenskou identitu. Sdruţují se spíše v izosexuálních skupinách (dívčí a chlapecké skupiny se baví odděleně). Stále důleţitější úlohu hraje postavení dítěte ve vrstevnické skupině. Zlepšuje se schopnost sociálního porozumění, volního sebeřízení, seberegulace. Dítě se stává odolnějším k zátěţi a adaptabilnějším. Lépe rozumí samo sobě i postojům okolí. Působením školního vyučování, roste slovní zásoba dítěte i sloţitost větné stavby, rozvíjí se paměť. Eriksonova koncepce vývoje předpokládá, ţe dítě školního věku balancuje mezi snaţivostí a méněcenností a vítězstvím snaţivosti můţe získat kompetence k práci a řešení problémů. Působení dospělých osob na dítě se můţe projevit v postoji k práci, v němţ mu jsou rodiče i prarodiče vzorem. Přístup dospělých osob k dítěti se projeví v jeho sebehodnocení, které se během školního věku ustaluje a stává stabilnějším.26

Pubescence (12 -15 let) Po relativně klidném období přichází bouřlivý čas dospívání, který Erikson chápe jako období hledání vlastní identity. Dochází k akceleraci růstu. Zrání osobnosti a pohlavní

25 26

Klosinksi, 2008, Langmeier, Krejčířová, 2006 Erikson, 1999, Langmeier, Krejčířová, 2006

19

zrání s sebou přináší dočasnou emoční labilitu, časté změny nálad, negativní rozlady a nejistotu. Apatie a ochablost způsobená zvýšenou unavitelností se střídá s fázemi aktivity. Pubescence bývá nazývána období druhého vzdoru, dospívající kriticky testuje dosavadní hodnoty, odporuje všemu konvenčnímu. Větší odstup prarodičů od otázek výchovy jim umoţňuje zůstat klidnějšími, kdyţ vnouče „má své dny“. Prarodiče mohou slouţit jako kompenzační faktory v normativních krizích, jako místo úniku pro děti v konfliktech s rodiči. Na základě svého absolutistického pojetí morálky jim dítě vytýká nedostatky, kritizuje je, odmítá něţnosti i kontrolu. Kdyţ se pohádá s rodiči, můţe u prarodičů nalézt klid a pohodu, místo k odpočinku a zklidnění, kde na něj nejsou kladeny ţádné nároky. Dospívající člověk má nejistou budoucnost, nejasně definované postavení ve společnosti, kdy dítětem se jiţ necítí a dospělým ještě není. Zároveň čelí mnoha nárokům ze strany školy, dále rozvíjí motorické dovednosti, řečové schopnosti, zabývá se mnohými koníčky atd., a proto je mu takových míst ke zklidnění a odpočinku velice třeba.27 Ve vztahu k členům rodiny musí během dospívání dojít k emancipaci, a to především od rodičů. Aby toto osamostatnění a nalezení vlastní ţivotní cesty úspěšně proběhlo, jsou dospívající radikálně kritičtí a revoltují, jejich vidění světa je značně černobílé. Pro člověka v pubertě jsou jeho rodiče vţdy „out“. Jak ţijí, jejich názory, co se jim líbí nebo nelíbí, je podle mladých překonané a přeţité. Oproti tomu jsou prarodiče ve výhodě, protoţe jejich styl není brán jako konkurenční nebo se dokonce opět dostává do módy. Mladí se zkrátka vymezují proti předchozí generaci ne proti té jiţ dávno minulé. 28 „Chlapec dělá do patnácti let to, co mu otec říká. Potom dělá to, co otec dělá.“ (G. Chapman)

Adolescence (15 – 20 let) V adolescenci dochází k uklidnění po bouřích pubescence. Sebehodnocení, které v pubescenci pokleslo a bylo značně nestabilní se pomalu vrací do normálu. V 15 – 16 letech vrcholí intelektový vývoj fluidní sloţky inteligence. Vztahy k rodičům se taktéţ stabilizují, zároveň roste význam vrstevnických vztahů a především vztahů k jedincům opačného pohlaví. Na počátku adolescence si mladí vybírají střední školu, na jejím konci se rozhodují o zaměstnání či dalším studiu na vysoké škole. V období první volby bývají

27 28

Farková, 2009, Gürtler, 2000, Langmeier, Krejčířová, 2006 Klosinski, 2008, Langmeier, Krejčířová, 2006

20

dospívající nejistí a častěji si nechají poradit od rodičů či prarodičů. Druhá volba pak bývá samostatnější. Úkolem tohoto období je dosaţení psychické diferenciace a nezávislosti.29 S prarodiči mohou adolescenti najít společné téma v orientaci na duchovno. I v této oblasti mladí hledají svou identitu a osobní víru a prarodiče jim mohou být zkušenými rádci a zprostředkovateli duchovních hodnot v sekularizované společnosti. Busoni a Boon ve svém výzkumu zjistili, ţe mladí si na vztahu s prarodiči nejvíce cení: citové pouto, smysl pro rodinnou historii, bezpodmínečné přijetí, ţe si vědí rady v kaţdé situaci a ţe pomáhají porozumět generaci rodičů.30

Mladá dospělost (20 – 30/32 let) V období mladé dospělosti, které navazuje na adolescenci, pokračuje další rozvoj kognitivních kompetencí a stabilizace emočního proţívání a sebepojetí. Dochází k upevnění identity dospělého, člověk přejímá plnou odpovědnost za vlastní ţivot, dosahuje zralosti. Z psychosociálního pohledu je to období vytváření hlubokého a trvalého partnerského vztahu, intimity, jejímţ protipólem je sociální izolace jedince. Mladí dospělí pak zpravidla ţijí v manţelství nebo partnerství a zakládají rodinu. Ţivot mladého dospělého prochází mnoha změnami. Mění se ţivotní rytmus, vnímání své pozice ve skupině i svého postavení a vlastní hodnoty. Všechny tyto události včetně ukončení studia a hledání pracovního uplatnění a samostatného bydlení představují důleţité mezníky v ţivotě dospělých.31 Role dospělého poskytuje svému nositeli větší sociální prestiţ a práva, ale zároveň ukládá více povinností. Za znaky dospělosti lze povaţovat to, ţe člověk koná nějakou produktivní práci, která jej činí soběstačným, hospodaří samostatně, spolupracuje bez zbytečných konfliktů, vyřizuje své záleţitosti samostatně, má realistické plány, bydlí sám, je schopen trávit volný čas sám i se stýkat s příslušníky opačného pohlaví beze strachu, rozšiřuje svou orientaci v prostředí a pečuje o blaho rodiny, přátel i širšího společenství.32 V tomto období člověk ztrácí své prarodiče a zároveň tím, ţe má děti, činí prarodiče ze svých rodičů. Mladí rodiče bývají při prvním dítěti nezkušení a značně nejistí, 29

Langmeier, Krejčířová, 2006 Klosinski, 2008, Langmeier, Krejčířová, 2006 31 Langmeier, Krejčířová, 2006, Vágnerová, 2007 32 Farková, 2009, s.44 30

21

s problémy a otázkami se obrací na své rodiče, ti zde plní roli rádců v otázkách výchovy. Na druhou stranu se můţe stát, ţe prarodiče zasahují do výchovy, i kdyţ si jejich děti rady vědí nebo chtějí být samostatní a nezávislí. Prarodiče se k tomu cítí být oprávnění, protoţe ač jsou jejich děti dospělé, přesto zůstávají jejich dětmi. Svými výchovnými zásahy pak mohou stavět překáţky mezi snachou/zetěm a dětmi.33

Střední dospělost (30/32 – 46/48 let) Střední dospělost je obdobím stabilizace po uskutečnění důleţitých ţivotních kroků během mladé dospělosti, vrcholem zralosti. Člověk se adaptoval na partnerský, rodinný i pracovní ţivot a nyní můţe své schopnosti a znalosti, svou specializaci dále prohlubovat, zlepšovat výkon a zvyšovat pracovní samostatnost. Po období hledání optimálního pracovního místa a střídání zaměstnání následuje zpravidla usazení a ustaluje se taktéţ podoba sociální sítě člověka. Vnější okolnosti působí zklidnění i ve vnitřním ţivotě, člověk se stává realističtějším, pragmatičtějším a jistějším. Do popředí se dostává potřeba generativity, tzn. tendence k přesahu vlastního ţivota, potřeba pečovat o někoho, vytvářet trvalé hodnoty, dávat ze sebe to nejlepší, která se uplatňuje jak v partnerství/manţelství a rodičovství, tak v zaměstnání.34 Kolem čtyřiceti let se ohlašuje tzv. „skóre v poločase“ čili krize středního věku charakterizovaná tendencí zabývat se sám sebou a bilancovat dosavadní ţivot. Mění se postoj k hodnotám, sebepojetí bývá znovu přehodnocováno. Lidé středního věku si uvědomují konečnost ţivota, tendují k introverzi, snaţí se zhodnotit svou minulost a přítomnost, zváţit budoucí kroky a nalézt nový smysl ţivota. Uvědomují si postupné uzavírání perspektiv, coţ je v literatuře nazýváno jako „syndrom zavírajících se dveří“. Jedná se o dlouhodobý proces. Tento syndrom postihuje více ţeny, na jejich vzhledu se totiţ odrazí první známky stárnutí jiţ po 40. roce. Často pak kromě bilancování proţívají i depresi a pocity marnosti. Děti dospívají a role matky ztrácí na významu. Role sexuální partnerky je zase ohroţena postupně se vytrácející přitaţlivostí. Zatímco ţena vadne, přibývá jí vrásek, ztrácí štíhlou linii a pevné prsy, její muţ se zdá být na vrcholu sil. Ţena pak můţe začít ţárlit na mladší ţeny, k nimţ se obrací muţova pozornost. Pondělíček popisuje tzv. syndrom Popelky, kdy ţena stále čeká na vysvobození princem, který 33 34

Klosinski, 2008 Farková, 2009, Langmeier, Krejčířová, 2006, Vágnerová, 2007

22

nepřichází. Kaţdodenní stereotyp přináší pocity prázdnoty a otázky, zda je moţno ještě něco změnit. Právě v této době se rozpadají nefunkční manţelství, v těch, která nefungují a přesto zůstanou, manţelé pouze přebývají pod jednou střechou.35 Vzhledem k prodluţující se naději na doţití jsou dnešní dospělí nejen rodiči, ale také dětmi, v ojedinělých případech i vnoučaty. S těmito rolemi jsou spojeny různé povinnosti. Tato věková skupina je sevřená mezigeneračními konflikty, jako rodiče mají hlavní odpovědnost za děti a rodinu, často jsou odkázáni na pomoc rodičů. Zároveň se stává ţe jejich rodiče (příp. prarodiče) ve vyšším věku a se zhoršujícím se zdravotním stavem potřebují péči. Vedle toho je rodičovská generace podrobena zátěţím v zaměstnání, soutěţi a tlakům spojeným s budováním kariéry. Zatímco dříve byla péče o vlastní nebo partnerovy rodiče samozřejmostí, dnes je tato péče pro vytíţenou generaci rodičů značně náročná. Autoři tuto situaci nazývají „sandwichová problematika“, protoţe nápory na dospělé ze všech stran obrazně připomínají sandwich.36

Stárnutí (46/48 – 65 let) Obdobím stárnutí se budu zabývat podrobněji, protoţe právě v těchto letech se lidé zpravidla stávají prarodiči. Jedná se o zvláštní okamţik, který jakoby přidá léta, lidé si začnou připadat starší.37 Přesto je stárnutí relativní pojem, kaţdý člověk vnímá svůj věk subjektivně a mnoho starších lidí se na svůj věk necítí. Ţe se chronologický věk můţe lišit od biologického dokazuje Jalavista svým výrokem: „Ze dvou kalendářně stejně starých jedinců je biologicky mladší ten, u něhoţ můţeme očekávat delší zbytek ţivota“ (in Pondělíček, 1987, s. 13). Rychlost stárnutí ovlivňují hereditární faktory, zdravotní stav, vzdělání, sociální vrstva, rozsah a hloubka sociální sítě, městské či venkovské prostředí a ţivotní styl. Především posledně jmenovaný faktor je moţné ovlivnit. Stárnutí představuje pro člověka výzvu změnit dosavadní způsob ţivota a hledat cestu k novým horizontům. Autoři se shodují na tom, ţe protektivně působí cílevědomá duševní i fyzická aktivita. Pondělíček (1987, s. 21) k tomu píše: „Pokud se člověk do budoucna dívá bez cíle a rezignuje na moţnost dalšího sociálně psychologického rozvoje, je to s ním subjektivně a nakonec i 35

Farková, 2000, Krejčířová, Langmeier, 2006, Pondělíček, 1987, Vágnerová, 2007 Wieners, 2005 37 Klosinski, 2008 36

23

objektivně zlé. Začíná komplexně stárnout.“ Po fyzické stránce dostatek pohybu a tělesné námahy zpomaluje atrofování svalů, pórovatění kostí, podporuje krevní oběh a schopnost srdce vyrovnat se s náhlým napětím, čímţ zabraňuje arterioskleróze a sniţuje riziko infarktu myokardu. Fyzická stimulace usnadňuje absorbování ţivotně důleţitých látek.38 Na počátku období stárnutí dochází k definitivnímu odchodu dětí z domova. Končí éra rodičovské výchovy a rodiče se musí vyrovnat se syndromem prázdného hnízda. Vrací se k původnímu stavu samotných manţelů, jako byli před narozením prvního dítěte, mají šanci k sobě znovu přilnout, avšak jinak, neţ dřív, zvyšuje se především citová závislost jednoho na druhém. S dlouho trvajícím vztahem a mnoha společnými zkušenostmi roste intimita. Manţelé se dobře znají, rozumí si často i beze slov, přizpůsobili se sobě navzájem. Odchodem dětí jsou více dotčeny ţeny, na jednu stranu se jim stýská, zároveň se ale těší, ţe jim ubude práce s vařením a úklidem a budou mít více času na sebe. Musejí však zaplnit prázdnotu novými aktivitami. Muţi bývají více ponořeni do práce a méně zainteresovaní v péči o děti, takţe jejich odchod pro ně neznamená tak velkou změnu. Zároveň ubývá i finanční zátěţe a atmosféra se zklidňuje.39 Někteří autoři chápou období stárnutí jako zlatý věk, nejproduktivnější ţivotní období, kdy sice ubývá sil, ale zároveň se aktivizují mechanismy odškodnění, které vyvaţují nedostatky a biologické nevýhody způsobení stárnutím. Mozek i tělo pracuje ekonomicky, s rozvahou. Nabyté zkušenosti nahrazují ubývající pruţnost myšlení, umoţňují člověku soustředit a napřít síly k dosaţení cíle. Úsilí je vykrystalizované a člověk zralý, jeho proţívání je vyváţené a má vyšší etickou kvalitu, uvaţování je objektivnější, reálnější a hlubší. Ačkoli svou práci neprovádí tak rychle jako dříve, je o to přesnější a odbornější. Generativita dostává nový rozměr – předávání zkušeností následující generaci.40 Další změny v ţivotě stárnoucích lidí přináší období přechodu. Znovu platí, ţe se více dotýká ţen především v biologické rovině, ačkoli i u muţů kolem padesáti let lze mluvit o andropauze, která s sebou můţe přinést dysfunkce v endokrinním systému, hlavně pokles produkce sexuálních hormonů, psychickou alteraci a určitou dysbalanci. Klimakterium často pro ţeny představuje kritičtější období neţ puberta. Jeho proţívání je ovlivněno biologickými i socioekonomickými faktory, např. rodinný faktor, spojení 38

Farková, 2009, Pondělíček, 1987, Vágnerová, 2007 Farková, 2009, Langmeier, Krejčířová, 2006, Pondělíček, 1987 40 Langmeier, Krejčířová, 2006, Pondělíček, 1987, Vágnerová, 2007 39

24

s okolím, moţnost provozování volnočasových aktivit, ekonomický status. Mezi projevy klimakteria patří ztráta plodnosti, potíţe se srdcem, zrychlení tepu, hypertenze, pocity chladu v končetinách, návaly horka, bolesti páteře, hlavy a kloubů, zaţívací, a trávicí potíţe, zvracení, nadýmání, noční močení a nespavost. V oblasti psychiky se projevuje vznětlivost, labilita nálad, poruchy koncentrace a deprese. Hormonální změny, úbytek androgenů u muţů a estrogenů u ţen způsobují prosazení femininních rysů u muţů a virilních znaků u ţen. Po psychické stránce dochází k sblíţení proţívání ţen a muţů. Ţeny se stávají ráznější, začínají dominovat, muţi jsou mírnější a submisivnější.41 Stárnoucí tělo vykazuje některé nepříjemné změny. Zvyšuje se náchylnost ke vzniku chorob, klesá rezistence a prodluţuje se doba hojení ran. Klesá pruţnost pokoţky, řídnou a šediví vlasy, slábne schopnost termoregulace. Zhoršuje se citlivost smyslů, především zraku, sluchu a chuti. Mění se nitrobuněčné procesy, stoupá hladina cholesterolu v krvi, koordinace nervového systému, práce ledvin i endokrinní rovnováha. Zásadní změny se dějí v kardiovaskulární systému, kde se přebytečný tuk ukládá na stěny cév a podporuje arteriosklerózu, zhoršuje se prostupnost kapilár. Pohybový systém je poznamenán hromaděním vápenatých solí na buněčné membráně a tím vznikající osteoporózou, řídnutím a dekalcifikací kostí, část vápníku také odchází s močí.42 S přibývajícími léty se mění vnímání času, který se jakoby zrychluje, měsíce a roky připadají starším lidem kratší neţ dřív.43 Je to jednak proto, ţe např. v 60 letech představuje rok 1/60 ţivota, zatímco ve dvaceti to byla 1/20, jednak proto, ţe ţivotní tempo člověka se postupem času zpomaluje.

Stáří a vysoký věk (65 – 75 let)

(od 75 let)

Na přelomu období stárnutí a stáří člověk ukončuje svou pracovní kariéru a odchází do důchodu. Znamená to pro něho zcela novou situaci, které se musí přizpůsobit. Najednou za dne na den má méně práce a povinností, získává čas pro realizaci svých koníčků. Dochází k obratu v myšlení a celkové orientaci, klesá význam vnějšího prostředí a roste význam vlastních záţitků a postojů, angaţovanost na sobě samém. Odchod do penze však můţe mít i negativní dopady. Člověk ztrácí svůj status pracovníka, který po mnoho let

41

Bromley, 1974, Farková, 2009, Langmeier, Krejčířová, 2006, Pondělíček, 1987, Vágnerová, 2007 Bromley, 1974, Farková, 2009, Pondělíček, 1987, Vágnerová, 2007 43 Pondělíček, 1987 42

25

budoval, aniţ by získal nový, prestiţí odpovídající. Tento stav můţe přerůst aţ v krizi identity. Ţeny, pro které byla během ţivota na prvním místě rodina a ne kariéra, se s odchodem do penze vyrovnávají snáze neţ muţi. Díky této zkušenosti si lidé znovu uvědomují, ţe se ocitli v konečné etapě ţivota a mládí je nadobro pryč. K horší adaptaci přispívá i pohled společnosti, která touţí po zjevné produktivitě svých členů a nemá pro stáří příliš pochopení.44 V této souvislosti hovořil jiţ v roce 1968 R. N. Butler o ageismu. Ageismus je jinými slovy věková diskriminace, která nejvíce postihuje právě staré lidi a můţe vést aţ k jejich vyčlenění ze společnosti. Projevuje se v nejrůznějších sférách ţivota jako opovrţení, averze, předsudky nebo vyhýbání se kontaktu, jako diskriminace v bydlení, v zaměstnání či sluţbách. Na staré lidi je pohlíţeno jako na senilní, zkostnatělé a rigidní v myšlení, staromódní a zaostalé v morálce. Důstojnost stáří a úcta k němu typická pro dřívější generace je během 20. století, kdy se s prodluţujícím věkem stáří stává sociálním problémem, nahrazena kultem mládí.45 Někteří autoři upozorňují, ţe stáří nemusí znamenat ztrátu potřeby být uţitečný pro společnost ani konec produktivity. Vţdyť člověk neztrácí ze dne na den dosavadním ţivotem získané tvůrčí a organizační schopnosti, pracovní a ţivotní zkušenosti. Pro starého člověka je naopak velmi třeba, aby zůstal aktivní a činorodý, čímţ zvyšuje svou naději na doţití. Představa stáří jako odpočinku je tedy pravdivá jen z poloviny. Staří lidé mohou disponovat vyrovnaností, rozváţností, trpělivostí a vytrvalostí, menší hodnotu přisuzují slávě, bohatství a moci.46 Být starý zároveň znamená být ve věku, kdy se blíţí konec ţivota, projevují se omezení, nemohoucnost, odkázanost sama na sebe. Adaptační mechanismy nejsou tak pruţné jako dřív, klesá odolnost vůči frustraci, roste sugestibilita, lidé mohou být přecitlivělí, vztahovační, depresivní nebo agresivní, stupňuje se konzervatismus a rigidita. Involuční změny jsou nezadrţitelné, roste počet překáţek v kaţdodenním ţivotě i riziko úrazů a s tím spojený počet kompenzačních pomůcek, které člověk potřebuje. Přibývá nemocí, zvyšuje se sklon k nádorovým onemocněním a proces uzdravení trvá delší dobu. Tělo ochabuje, přibývá vaziva na úkor funkčních tkání a ztrácí se jeho pruţnost. Svalová

44

Pondělíček, 1987 Bromley, 1974, Farková, 2009, Vágnerová, 2007 46 Farková, 2009, Langmeier, Krejčířová, 2006, Pondělíček, 1987 45

26

síla sedmdesátníka odpovídá svalové síle dvanáctiletého chlapce. V kognitivní oblasti se sniţuje rychlost reakcí.47 Ačkoli se paměť pro nové události zhoršuje, starý člověk se více zabývá svými vzpomínkami a více si jich vybavuje, přítomnost vnoučat vyvolává vzpomínky na vlastní dětství. Sociální síť se zuţuje, odchodem do důchodu člověk ztrácí dosavadní denní kontakt s kolegy, partner/ka umírá, přátelé starého člověka umírají nebo deteriorovali a hrozí sociální izolace a emoční deprivace. S rostoucím věkem přibývá úvah o smrti. Hovoříme zde o tzv. „Proustově syndromu“, kdy u člověka roste strach ze smrti, kdyţ vidí, jak umírají jeho blízcí.48 Vývojovým úkolem stáří je dosaţení integrity, tzn. přijetí svého ţivota jako smysluplného celku a smíření se smrtí. Slovo integrita má svůj kořen ve slově tact (dotýkat se), z něhoţ se dále odvozují slova kontakt, nedotčený, taktilní a hmat. Erikson (1999, s. 12) k tomu říká: „Bez dotyku není růstu, ve skutečnosti bez dotyku není moţný ţivot. Nezávislost je omyl. Je to způsob ţivota v dotyku a v dotknutelnosti, ne nedotknutelný cíl, který bychom měli hledat a dosahovat.“ Být integrován znamená drţet pohromadě, být propojen sám v sobě i v rámci mezigeneračních vazeb, ţít svůj kaţdodenní ţivot dobře především v maličkostech. Integrita od člověka nevyţaduje heroické činy, ale věrnost v malých věcech. Její nalezení s sebou přináší moudrost. Kořenem slova moudrost je véda (vidět, vědět), v sumerském jazyce je zase příbuzná se slovem ucho. Moudrost je tedy něco, co je zprostředkované zrakem a sluchem, případně gesty, tancem, zpěvem. Je úzce spojena s uměním dívat se a naslouchat, uchovat získané informace k pouţití, kdykoli to bude třeba, s uměním vést investice do zraku a sluchu a zaměřit schopnosti na to, co je podstatné a trvalé.49

47

Klosinski, 2008, Langmeier, Krejčířová, 2006, Pondělíček, 1987, Vágnerová, 2007 Bromley, 1974, Klosinski, 2008, Langmeier, Krejčířová, 2006, Pondělíček, 1987 49 Erikson, 1999 48

27

III. Prarodiče a jejich postavení v rodině Poslední oddíl teoretické části práce je věnován prarodičům a jejich postavení v rodině. Předchozí oddíly nám poslouţily k objasnění skutečností týkajících se rodiny a vývoje jedince. Uvedené informace by nám teď měly pomoci lepšímu pochopení prarodičovství v jeho rodinném a vývojovém kontextu. Následující část je rozdělena na čtyři kapitoly, z nichţ první se věnuje pojmu prarodič, typologii prarodičů a faktorům, které mezi nimi vytváří rozdíly. Druhá kapitola rozebírá role v rodině, které jsou všem prarodičům společné. Třetí kapitola se zabývá historickým vývojem prarodičovství od jeho dohledatelných počátků aţ po současnost a porovnává odlišnosti a změny. Ve čtvrté kapitole je zdokumentován kontakt mezi prarodiči a vnoučaty, jeho podoby a charakteristiky.

1. Prarodiče jako nedílná součást rodiny Prarodiče jsou lidé zpravidla od staršího dospělého věku výše. Můţe jim být čtyřicet, šedesát nebo osmdesát. Jedná se tedy o věkově velice heterogenní skupinu lidí. Jedno však mají společné: jsou to lidé, jejichţ děti se staly rodiči. Vyrovnaly se tak svým rodičům v plodivé schopnosti a tito rodiče ztratili poslední baštu převahy, kterou dosud nad svými dětmi měli.50 V souvislosti s vnoučaty se nabízí k úvaze otázka po specifikaci této sociální skupiny. Zatímco vnoučetem někoho je kaţdý člověk a nehraje roli to, zda své prarodiče zaţil či nikoliv, prarodiči se mohou stát pouze lidé, kteří měli děti a jejichţ děti taktéţ mají děti. Jedná se tedy o určitým způsobem specifikovanou skupinu lidí, kteří jsou pravděpodobně více pro-rodinně orientovaní neţ ti, kteří děti nemají. Moţná jsou také více konformní a podléhají tlaku společnosti na reprodukci jedince.51 Vágnerová52 popisuje ve své knize čtyři typické znaky prarodičovské role: 1.posouvá generační příslušnost jedince (tento znak se týká narození prvního vnoučete), 2. mění vztahy uvnitř rodiny (především vztah rodičů a prarodičů), 3. potvrzuje normalitu rodiny, pokračování rodu, 4. prarodiče ve své roli nemají stejná práva ani povinnosti jako rodiče, nejsou odpovědní za výchovu dětí. 50

Matějček, 1997, Gürtler, 2000 Höpflinger a kol., 2006 52 Vágnerová, 2007, s.282, 283 51

28

Sociobiologové hovoří o prarodičovství jako o daru lidské evoluce, který se vyplatí pěstovat, oceňovat a chválit, ale jak to bývá s dárky nejsou všechny spravedlivě rozdělené a ne pro všechny stejně drahé. Pokud tímto způsobem uvaţujeme, jsme schopni pochopit, ţe prarodiče mají dobré i špatné stránky, ţe mohou konflikty mezi rodiči a dětmi buď posilovat nebo mírnit a ţe záleţí na konkrétním případu, které stránky převáţí. V literatuře bývají prarodiče hodnoceni veskrze pozitivně, většina výzkumů také toto pozitivní hodnocení vnoučaty a ostatními členy rodiny potvrzuje. Zdá se, ţe za normálních okolností prarodiče působí jako důleţitý protektivní faktor, jako zdroj a podpora nukleární rodiny, jako nárazníky při stresu a konfliktech, jako ti, kdo přispěchají s pomocí v krizových situacích. Přesto se mohou vyskytnout případy, kdy vztahy v rodině nefungují, jak by měly, a prarodiče nejsou výjimkou.53 Jako účinný i kdyţ poněkud zkreslující prostředek k charakteristice určité skupiny lidí mohou poslouţit typologie. Pro lepší vhled do prarodičovství zde uvádím typologii, jejímiţ autory jsou Neugarten a Weinstein54: 1) formální prarodiče (nejčastější typ)-tradiční představy o prarodičovství, jasné hranice k funkci rodičů, nepříliš emocionální vztah k vnoučatům 2) radost a zábavu hledající prarodiče (2. nejčastější) – autorita nehraje roli, společné trávení volného času stojí v popředí 3) distancující se prarodiče – sledují ţivot vnoučat z povzdálí, mají řídký kontakt 4) moudří rádci – hlavně dědečkové s patriarchálním zaloţením, předávají svoje zkušenosti, rozumějí a zprostředkovávají historii rodiny 5) náhradní rodiče – hlavně babičky – přebírají výchovu dětí Pro intenzitu vztahů mezi vnoučaty a prarodiči je jedním z rozhodujících faktorů vzdálenost jejich míst bydliště. Lange a Lauterbach55 analyzovali socioekonomické faktory, které ovlivňují, jak daleko se dospělé děti od svých rodičů odstěhují a kde zaloţí novou rodinu. Jsou to např. úroveň vzdělání a pracovní situace dospělých dětí, příjem rodiny, regionální zvláštnosti, počet sourozenců v prokreační rodině, rodinná situace rodičů (prarodičů), postavení prarodičů v rodinném cyklu, kritické ţivotní situace. V ţivotě vnoučat mohou plnit prarodiče rozličné funkce. Tyto funkce se různí podle pohlaví, věku (zdravotního stavu a ţivotosprávy), místa bydliště, rodinných tradic a 53

Klosinski, 2008 in Klosinski, 2008 55 in Wieners, 2005 54

29

zvláštností (původu, etnické a náboţenské příslušnosti), převaţujícího typu výchovy v rodině a dalších proměnných. Nyní se pokusím tyto rozdíly popsat podrobněji.

Rozdíly mezi pohlavími Je jasné, ţe se poněkud liší role babičky a role dědečka podobně jako je tomu u otce a matky. Kaţdá role má svá specifika a trochu odlišné pole působnosti. Jinou podobu mají vztahy mezi dědečky a vnuky, jinou mezi dědečky a vnučkami, stejně tak jako mezi babičkami a vnuky a babičkami a vnučkami. Role babičky je pro vnoučata často spojena s dobrým jídlem. Ze statistických údajů56 vyplývá, ţe vnoučata nejčastěji a nejdéle zaţívají babičku z matčiny strany. Je to logické, kdyţ si uvědomíme, ţe ţena zpravidla bývá mladší neţ její partner a ţe ţeny vykazují vyšší naději na doţití neţ muţi. Zároveň výzkumy potvrdily převahu matrilineární solidarity, to znamená, ţe se pro mladou rodinu více angaţují prarodiče z matčiny strany, spojení s orientační rodinou ţeny je častější a uţší. Její rodiče více pomáhají při výchově vnoučat neţli rodiče muţe, a častěji mladou rodinu podporují finančně.57 Biologické a sociální determinanty jednotlivých pohlaví hrají roli i v reakci na jiţ zmíněnou ztrátu dosavadní rodičovské nadřazenosti. V době, kdy dcera čeká vlastní dítě, její matka je ve věku, kdy se konec její plodnosti blíţí nebo jiţ nastal. Tento fakt můţe vést k pocitům ţárlivosti vůči dceři nebo snaše. Dědečkové jsou zde mnohem méně dotčeni osvědčenou plodností svých synů nebo zeťů. Na druhou stranu se matka můţe na rozdíl od otce identifikovat s proţitky své těhotné dcery, protoţe moc dobře ví, jak vypadá mateřství. Dcera zase ví, ţe jí matka můţe s ledasčím poradit a proto ji často zve na pomoc.58 Ve vztahu k vnoučatům to mají babičky díky instinktivnímu vybavení o něco snazší. Jakmile spatří narozené dítě, oţívají v nich mateřské city. Dědečkovi schází tato přímá instinktivní cesta k malému dítěti. Jeho vztah k dítěti roste postupem času podle toho, jak jsou spolu v kontaktu. Obecně mají babičky uţší vztahy s vnoučaty neţ dědečkové a vnukové jsou jim bliţší neţ vnučky.59

56

In Höpflinger a kol., 2006 Klosinski, 2008, Mo ţn ý, 1 9 9 0 , W ie ne rs , 2 0 0 5 58 Farková, 2009, Matějček, 1997, Vágnerová, 2007 59 Klosinski, 2008, Matějček, 1997 57

30

Rozdíly dané věkem a dalšími časovými faktory Přijetí prarodičovské role se liší u lidí různého věku. Pokud člověk není penzistou, stále je podroben rostoucí konkurenci v zaměstnání, má spoustu jiných povinností a zájmů, pečuje třeba ještě o své staré rodiče atd., nemá prostě na vnoučata tolik času. Matějček v případě

správného

načasování

narození

vnoučat

pouţívá

pojem

„zralost

pro

prarodičovství“. V jeho výzkumech bylo dokázáno, ţe existuje velice úzký vztah mezi věkem, kdy se vdávala matka, a věkem, kdy se vdávala její dcera. 60 V případech, kdy se tedy obě dvě vdávají brzy a brzy mají děti, se stává, ţe vnoučata spíše překáţejí, vadí, zabírají čas. Prarodiče se neidentifikují se svou rolí, mohou mít pocit, ţe je odsouvá „do starého ţeleza“. Stejně důleţitou úlohu hraje pořadí vnoučete, kolik dětí prarodiče měli a kterému z nich se narodilo. Zda to byla dcera nebo syn a zda tím pádem dítě nese totéţ jméno jako prarodiče a je přímým pokračovatelem rodu.

Rozdíly mezi regiony a styly výchovy Rozdíly mezi chápáním prarodičovské role jsou podmíněny také zeměpisnými faktory. Pozorovatelné jsou jednak rozdíly mezi jednotlivými regiony, jednak mezi velkoměsty, městy a vesnicemi. Příčinou je odlišný historický vývoj na venkově a ve městech, který dodnes vztahy mezi prarodiči a vnoučaty ovlivňuje. I v rámci mého výzkumu se projevilo místo bydliště jako významná intervenující proměnná. V neposlední řadě zde existují rozdíly dané ideovými postoji a tradicemi, které se dědí z generace na generaci a které jsou pro kaţdou rodinu specifické.61 Kaţdá generace rodičů (prarodičů) má vlastní postoj k výchově dětí (vnoučat) ovlivněný tím, co je ve společnosti běţné, co říkají pediatři, co stojí v současných naučných knihách, co se očekává ve škole a v budoucí profesi. Zároveň právě běţné instituce jako jsou mateřské a základní školy dětem běţně kontakt se staršími osobami neumoţňují.62

60

Matějček, 1997 Singly, 1999, Fialová a kol., 2000 62 Gürtler, 2000, Wieners, 2005 61

31

2. Role a význam prarodičů pro výchovu vnoučat V rámci aktivit, které prarodiče s vnoučaty podnikají, mohou pro ně být nejen partnery ve hře a přáteli, ale i vzory, zprostředkovateli minulosti a rádci v těţkých ţivotních situacích. Role prarodičů je podmíněna biologicky, má trvalý charakter a je definována všemi třemi generacemi, prarodiči samotnými, rodiči i dětmi.63 Tato práce si však neklade za cíl popsat všechny moţné funkce, které mohou v rámci rodiny prarodiče plnit. Ráda bych se teď zaměřila na role, které vyplývají uţ ze samotné podstaty prarodičovství a z moţností daných vývojovým obdobím, v tomto případě stářím. Měly by proto být pro všechny prarodiče společné.

Členství v širší rodině První úloha společná všem prarodičům vyplývá z toho, ţe jsou jedním z prvních významných rozšíření okruhu společenského styku vnuků, jsou součástí širší rodiny. Širší rodina jedinci nabízí více moţností identifikace, rozšiřuje rezervoár postav, které se nabízejí v rámci uţší rodiny. Situaci dnešních dětí a dospělých charakterizuje ubývající pletivo vztahů. Klesající počet narozených dětí a rostoucí izolace základních rodinných buněk způsobují, ţe z dětí se stávají osamělé bytosti. Prarodiče mohou zmírnit tlak, který doléhá na často osamocenou dětskou generaci.64 Kaţdé dítě potřebuje pro zdravý vývoj dostatečný počet kontaktních osob. Jejich nedostatek můţe u dětí vést aţ k poruchám psychiky a rozvoji patologií. Prarodiče jako zástupci širší rodiny jsou klíčovými objekty pro utváření identity mladého člověka. Zároveň mohou vnoučatům zprostředkovat poznání vlastností, které se v mladších generacích vyskytují jen řídce, např. klid, pokoj, křehkost, zamyšlenost. Peter Schwob k tomu říká: „Příslušností ke své rodině a díky vědomí, ţe je součástí i dědicem určité specifické tradice, se dítěti a dospívajícímu otevírají… další nové moţnosti, jak definovat sám sebe“.65 Mladí lidé při hledání opory pro své ideály sahají právě k před-rodičovským generacím nebo objevují ideály svých prarodičů jako něco nového.66

63

Klosinski, 2008, Vágnerová, 2007, Wieners, 2005 Hauserová-Schönerová, 1996 65 Hauserová-Schönerová, 1996, s.45 66 Alan, 1989, Wieners, 2005 64

32

„Der Anfang aller Erziehung heiβt: Zeit haben für das Kind.“67 (Karl Hesselbacher)

Časové možnosti Oproti rodičům mají prarodiče, zvláště ti, kteří jsou jiţ v penzi, více času. Aktivní věk uţ mají za sebou, mohou se uvolnit a obracet k hodnotám, pro něţ dříve nebyl prostor. Tento fakt je uschopňuje k naplňování určitých specifických potřeb jejich vnoučat. Proţívání času u starých lidí je velmi podobné tomu, jak jej proţívají děti. Navíc právě děti a důchodci disponují největšími časovými rezervami, na rozdíl od pracující generace. Prarodiče si pak často uvědomují, ţe na vlastní děti neměli tolik času nebo se jim nemohli tolik věnovat, jak by chtěli, a ve vnoučatech vidí moţnost, jak to vynahradit.68 Více si připomínají vlastní dětství a chyby mládí, jsou moudřejší. Uţ se nemusejí rozčilovat a ztrácet nervy. Díky tomu, ţe nenesou přímou odpovědnost za dítě, jsou mu schopni dát větší volnost a snáze vymezit jasná pravidla. Mají věkem a zkušenostmi získaný odstup, takţe bývají shovívavější k drobným přestupkům a hříchům vnoučete, méně přísní a nároční neţ rodiče. Slovy Petra Klímy: „Prarodiče uţ vědí, co stojí za rozčilování a co ne.“69 V dědečkovi často mívají vnoučata ochránce před otcovskými tresty, protoţe on si pamatuje, jak se učil a choval jejich otec ve srovnatelném věku a v podobných situacích. Vnoučata zase nemají tak velkou potřebu vymezovat se vůči prarodičům, kteří se nacházejí v jiné pozici neţ rodiče. Na druhou stranu prarodiče vědí, co všechno by se mohlo stát, bývají úzkostlivější, aby si dítě neublíţilo, mohou mu proto bránit v některých pohybových aktivitách.70

Pamětníci Ze všech členů rodiny ţijí prarodiče nejdéle, obsáhli nejdelší časové období. Uţ tedy pouhou svou existencí jsou pro děti ztělesněním dějin a nositeli rodové tradice. Jsou pro vnoučata názornou ukázkou minulých časů, svědky doby, kterou děti znají jen z knih a 67

volně přeloţeno: „Počátek kaţdé výchovy spočívá v tom: mít na dítě čas.“ Abeln, 2006, Gürtler, 2000, Hauserová-Schönerová, 1996, Tichý, 2009, Wieners, 2005 69 Tichý, 2009, s.16 70 Farková, 2009, Gürtler, 2000, Matějček, 1997, Tichý, 2009, Vágnerová, 2007 68

33

filmů. Reprezentují minulou kulturu a nesou v sobě raţení své generace. Často plní funkci cenného zdroje informací o rodové historii. Vyprávěním svých záţitků a

zkušeností

ukazují mladým mnoho hlubších hodnot a postojů. Ve své osobě spojují minulost a budoucnost. Svým ţivotem představují historii a činí ji vnoučatům pochopitelnou. Díky nim vnouče objevuje, ţe v průběhu ţivota kaţdého člověka dochází ke změnám a vývoji. Zároveň svým ţivotem dokazují, ţe všechny překáţky se dají překonat a ţivot se dá zvládnout. Jsou pro vnoučata ţivým svědectvím o běhu času. Děti tak postupně začínají chápat, ţe i jejich mladí a silní rodiče budou jednou také takto starými a ţe i je samotné čeká totéţ.71

Nemoc a smrt jako hodnota v procesu výchovy Stává se, ţe prarodiče jsou, zvlášť ve vysokém věku, velmi nemocní. Nemohou uţ nic dělat a zdánlivě nemohou svým vnoučatům nic dát. Ale opak je pravdou. Dítě se v kontaktu s nemocnými a starými lidmi učí především empatii. Pozná, ţe starší člověk má jiné potřeby, a naučí se je respektovat. Ačkoli tomuto světu starších lidí úplně nerozumí, můţe lépe pochopit ţivotní rytmus, zákonitosti vývoje a stárnutí.72 „Poznání nemocí a slabostí stáří je navíc i příleţitostí, jak zvyšovat vnímavost dítěte vůči bolestem druhých a jak zušlechťovat neboli kultivovat jejich pro-sociální orientaci“.73 Hodnotnou zkušeností, kterou prarodiče poskytují svým vnoučatům, je záţitek smrti blízké osoby. Pro děti to bývá první intenzívní kontakt se smrtí. Dříve bylo samozřejmé, ţe člověk umíral doma, uprostřed svých blízkých. V posledních letech se rozmáhá tendence vytěsnit smrt a myšlenky na ni. Umírající lidé se uklízejí před světem, aby náhodou nepřipomínali těm ţivým a zdravým, co je jednou čeká. Zdravotní sluţba přebírá úlohu rodiny v posledních okamţicích ţivota člověka. Děti tak ztrácejí moţnost kontaktu se smrtí. Matějček s Dytrychem i Hauserová-Schönerová se shodují na tom, ţe fakt smrti by se neměl před dětmi zakrývat. „Jestliţe nějaký člověk náhle prostě zmizí, chybí dítěti znalost posledních okamţiků lidského ţivota. Tak se stává smrt nepochopitelnou, bez hlubšího vhledu do ţivotních zákonů a cyklů.“74 Na druhé straně 71

Gürtler, 2000, Hauserová-Schönerová, 1996, Chvojka, 2003, Klosinski, 2008, Langmeier, Krejčířová, 2006, Matějček, 1997 72 Langmeier, Krejčířová, 2006, Wieners, 2005 73 Matějček, 1997, s.125 74 Hauserová-Schönerová 1996, s.89

34

autorka dokládá, ţe tam, kde děti měly moţnost být přítomny umírání prarodičů, zeslábl jejich strach ze smrti a dovedly se lépe vyrovnat s konečností ţivota.75

3. Změna významu a rolí prarodičů v kontextu mezigeneračních obměn Zatímco v první části práce jsem se pokusila popsat změny, kterými prošla česká rodina obecně, v této kapitole se zaměřím na změny v roli prarodičů. Toto uţší téma však vyţaduje širší časový i místní rámec. Postoj k prarodičům není ţádnou antropologickou konstantou, současná kvalita vztahů mezi prarodiči a vnoučaty je výsledkem dlouhého a komplexního procesu vývoje. Ačkoli prarodiče byli jistě přítomni od počátku existence lidského rodu, jejich specifická role v rodině, v té podobě v jaké ji známe dnes, byla utvářena a formována především v posledních přibliţně 250 letech.76

3.1 Role prarodičů v 18. - 20. století Vznik prarodičovské role můţeme dobře dokumentovat na sémantickém vývoji. Slovo „babička“ do 15. století bylo označením pro jakoukoli starou ţenu, od 16. století se tak nazývala i porodní bába. Význam tohoto slova v dnešním smyslu slova se objevuje aţ někdy během 18. století. Oficiální zmínku o něm lze nalézt v naší literatuře v Jungmannově slovníku z roku 1830.77 Proč právě v této době? Odpověď je třeba hledat v socioekonomických podmínkách 19. století. Jedním z faktorů, které k rozvoji prarodičovské role přispěly, by mohlo být zavedení starobního důchodu, který se zpočátku prakticky týkal pouze muţů. Renta uvolnila muţe ze zaměstnání a poskytla jim tak moţnost věnovat se naplno jiným činnostem, neţ byla práce. Prarodičovství bylo v této době propagováno jako smysluplné vyplnění podzimu ţivota.78 Měšťanské ţeny 18. a 19. století se vdávaly velmi brzy. Málokdy průměrný věk v době sňatku překračoval 20 let. To způsobilo, ţe mnoho ţen se stalo babičkami jiţ ve věku 40 - 45 let a mnohé z nich se dočkaly dospělosti svých vnoučat. Zároveň klesal počet 75

Hauserová-Schönerová, 1996, Klosinski, 2008, Matějček, 1997, Moţný, 1990 Chvojka, 2003 77 Matějček, 1997 78 Chvojka, 2003 76

35

ţen, které se po ovdovění znovu provdaly, častěji tedy ţily dále samy a věnovaly se rodině svých dětí nebo se k rodině svých dětí přistěhovaly. Nízký věk při sňatku a rostoucí naděje na doţití způsobily prodlouţení po-rodičovské fáze ţivota. Nejmladší děti rodinu zpravidla opouštěly v době, kdy bylo jejich matkám kolem padesáti let. Role babičky a dědy pomáhala překonat izolaci, pocit nesmysluplnosti ţivota i psychické či sociální krize.79 Prarodičovská role se nerozvíjela na bázi společného souţití v jedné domácnosti, je výsledkem rodinných vztahů tzv. „přes hranice domácnosti.“80. Vícegenerační domácnosti se v hojnější míře objevovaly teprve koncem 19. a na počátku 20. století, a to spíše na venkovských usedlostech. Ve druhé fázi agrární revoluce, která probíhala na konci 19. století, klesal počet nepříbuzných pracovníků na venkovských statcích. Více členů širší rodiny ţilo a pracovalo pospolu, tedy i prarodiče se svými vnoučaty. Počet třígeneračních domácností na venkově masově vzrostl. Je však nutné si všimnout, ţe vícegenerační domácnosti se velmi často pojí s konflikty mezi jednotlivými generacemi. Jádro konfliktů spočívalo ve způsobu hospodaření, kdy mladí touţili po modernizaci a staří se snaţili udrţet osvědčené postupy. Děti (vnoučata) zcela jistě zřetelně pociťovaly panující napětí. Na druhou stranu prarodiče, kteří jiţ nemohli pro své stáří vykonávat těţkou ani středně těţkou práci, měli více času pro nejmladší členy rodiny. Stávali se tak vychovateli nové generace ve větší míře neţ jejich děti, které v plné ţivotní síle od rána do večera pracovaly. Dědečkové učili své vnuky, jak vést hospodářství, babičky učily vnučky domácím pracím.81 Zcela jiná situace však byla ve městech. Na přelomu 19. a 20. století se i v rodinách ţijících ve městech objevil emocionálně konkrétně definovaný vzor vztahu mezi prarodiči a vnoučaty. Děti zpravidla neţily s prarodiči v jedné domácnosti, ale zaţívaly přítomnost babičky a dědy ve svých rodinách. Prarodiče často ţili na venkově a děti z města k nim jezdívaly na návštěvu. S přibýváním a rozvojem těţkého průmyslu se ve městech ve sféře proletariátu rozvinul model tzv. dělnické rodiny („Arbeiterfamilie“). Další generace těchto rodin zůstávaly ve městě a děti většinou ţily ve stejném městě jako jejich prarodiče. Vícegenerační domácnost ve městech však v této době byla spíše výjimkou a zpravidla její trvání bylo dočasné. Pokud mladí manţelé neměli kde ţít nebo potřebovali materiální

79

Chvojka, 2003 v originále:„über Haushaltgrenzen hinweg“, Chvojka, 2003, s.349 81 Chvojka, 2003 80

36

podporu či hlídání dětí, bylo jim toto aţ na výjimky poskytováno rodiči ze strany manţelky.82 Od 17. do 19. století byl ve střední Evropě podíl lidí starších 60 let z celkového počtu obyvatel konstantní. Zpravidla se pohyboval mezi 6 – 9 procenty. Pouze 2 – 3 procenta obyvatel byla starší neţ 70 let. Na přelomu 19. a 20. století došlo k demografickým

změnám,

které

měly

za

následek

náhlý

vzrůst

počtu

lidí

v prarodičovském věku. Zároveň poklesl věk uzavírání sňatku, takţe více lidí se dočkalo nejen vnoučat, ale i pravnoučat. Souţití čtyř generací pohromadě se tak poprvé v historii objevilo právě ve dvacátém století.83 Koexistence čtyř generací s sebou přináší i dosud nepoznané problémy. Tyto problémy se dotýkají především babiček, po kterých se vyţaduje, aby se věnovaly vnoučatům, zároveň ale musí pečovat ještě o své vlastní rodiče, většinou matku. S prodluţujícím se věkem se prodlouţilo i období, po které vnoučata mohou zaţít své prarodiče a obráceně. Někteří autoři se domnívají, ţe tento jev je pouze přechodný, protoţe zároveň dochází k odsouvání narození prvního dítěte do vyššího věku.84 Vývoj prarodičovské role neprobíhal izolovaně a nezávisle, nýbrţ úzce souvisel se změnami v rodinném uspořádání. Nápadná je zde především souvislost mezi vývojem role dítěte v rodině a vývojem role prarodiče. S růstem důleţitosti dítěte (vnoučete) v rodině, který vyvrcholil deklarací dvacátého století Ellen Key jako „století dítěte“, došlo k ustavení role prarodiče jako osoby o dítě pečující. K jejímu rozvinutí přispěl i technický pokrok v oblasti komunikačních prostředků. V 18. a 19. století se jednalo především o dopisy, které byly později nahrazeny telefonem a v poslední době internetem.

3.2 Role prarodičů v dnešním společenském uspořádání Abeln (2006) píše, ţe v dnešní době je hodnota prarodičů ještě vyšší neţ kdy dřív, protoţe roste časové vytíţení pracující generace. Mnohé děti nejdou ze školy domů, protoţe je tam nikdo nečeká, a tráví svůj odpolední čas na krouţcích nebo právě u

82

Chvojka, 2003 Chvojka, 2003 84 Höpflinger, 2006 83

37

prarodičů. Rodiče, kteří jsou z práce unavení, pak rádi pošlou děti na víkend nebo na prázdniny k babičce a dědovi, aby měli klid a mohli si oddechnout. Cherlin a Furstenberg85 uvádějí do kontrastu dřívější emočně chudé, disciplínou a přísností se vyznačující vztahy dospělých (tedy i prarodičů) k dětem s dnešními emočně nabitými, individuálnějšími a volnějšími vztahy, jejichţ podobu si kaţdý utváří podle sebe. Konečnou podobu vztahu ovlivňují osobnost, zájmy a zdravotní stav prarodičů. Jinými slovy je dnes moţné bez tlaku a odpovědnosti rozvíjet přátelské aţ rozmazlující chování, které dříve mezi (pra)rodiči a dětmi scházelo. V době, kdy péči o nemocné a staré přebírá stát, vnoučata uţ nepředstavují potenciální pečovatele ve stáří a nemoci, nýbrţ jsou symbolem lásky. Ani ze strany prarodičů není samozřejmost, ţe budou plnit určité funkce v rodině, tlaky na povinnost vůči potomkům ztrácí na síle, prarodičovství je tak spíše otázkou volby a dobrovolného rozhodnutí. 86 Prarodičům i vnoučatům se otevírá široké spektrum moţností, jak mohou svůj vzájemný vztah utvářet. Navíc na to mají více času, dnešní naděje na doţití jim umoţňuje aţ tři desetiletí společné existence ve světě. Zatímco v roce 1900 mělo alespoň jednoho prarodiče 77% desetiletých, 27% dvacetiletých a 1% třicetiletých lidí, v roce 2000 uţ to bylo 99% desetiletých, 92% dvacetiletých a 39% třicetiletých. Zároveň prarodiče při narození vnoučat bývají zdravější a v lepší fyzické kondici, neţ v dřívějších dobách, takţe mohou s vnoučaty provozovat nejrůznější aktivity. Na druhou stranu lidé, kteří se stávají prarodiči, nejsou často ještě v důchodovém věku a mají svých starostí dost. Není divu, ţe netouţí pečovat o vnoučata a trpělivě se jim věnovat. Postupem času vnoučata rostou, sílí, osamostatňují se a získávají nové kompetence a pozice ve společnosti, zatímco u prarodičů je tomu naopak. Síly a kompetence pomalu ubývají, musejí se vzdávat některých pozic, roste jejich závislost na cizí pomoci.87 Vnímání vlivu a funkce prarodičů se minulých desetiletích viditelně změnilo. Zatímco současné představy o prarodičovství automaticky vychází z toho, ţe prarodiče mají na své vnuky dobrý vliv, kolem poloviny 20. století byl vliv prarodičů na vnuky hodnocen primárně negativně. Jedním z důvodů pro to byly myšlenky, s nimiţ přišla psychoanalýza. A sice, ţe prarodiče jednak přílišným rozmazlováním dítěti brání v samostatném rozvoji a jednak jsou představiteli rodičovské autority a přísnosti, která 85

In Wieners, 2005 Farková, 2009, Klosinski, 2008, Wieners, 2005 87 Farková, 2009, Klosinski, 2008, Wieners, 2005 86

38

jedince svazuje. Dalším důvodem bylo pojetí rodinné terapie, které se orientovalo pouze na patologii a prarodiče chápalo jako rušivé faktory, které vţdy při souhře generací působí problémy. V dnešním pohledu rodinné terapie nestojí v popředí mezigenerační problémy, ale zisk a šance mít prarodiče jako podporu – v ohledu finančním, organizačním a emocionálním. Důraz se přesunul od patologie k protektivním faktorům a v terapii jsou prarodiče chápáni jako faktory resilience a důleţité zdroje, jak pro rodiče, tak pro děti, jako primární kontaktní osoby, u nichţ lze nalézt stabilitu, jistotu a klid. Ukazuje se, ţe prarodiče nejsou překáţkou ve vývoji dětí, ale mohou výrazně pomoci při řešení problému. Třetím důvodem je tendence přecházet od horizontální k vertikální struktuře příbuzenství, to znamená, ţe intergenerační vztahy jsou upřednostňovány před intrageneračními, např. prarodiče jsou ceněni více neţ sourozenci. Současná literatura dokonce ukazuje stereotypně pozitivní aţ idealizovanou roli především babiček. A výsledky výzkumů88 potvrzují, ţe vysloveně negativní vztah dětí k prarodičům je spíše výjimkou. Skutečnost je třeba hledat někde uprostřed.89 Ze statistických údajů vyplývá, ţe dochází ke sniţování významu mezigenerační závislosti. Typická dnešní rodina ţije odděleně od svých orientačních rodin a je na nich ekonomicky nezávislá. „Mladá generace neočekává pomoc ani rodičů, ani společnosti a uvědomuje si, ţe hlavní zodpovědnost za ţivot svůj i svých dětí nese právě ona sama“.90 Rodiče pomáhají svým dětem, ne proto, ţe ty by se bez nich neobešly, nýbrţ proto, aby jim dali najevo své city. Mladí manţelé často souhlasí s pomocí od rodičů jen pokud je to nečiní na nich příliš závislými a nemají pocit, ţe jim to musí vrátit.91 Dnešní prarodiče zpravidla vedou vlastní domácnost a neţijí na stejném místě jako jejich vnoučata, přesto nelze mluvit o jejich izolování. Chvojka (2003) dokonce hovoří o zintenzivňování sociálních kontaktů mezi prarodiči a vnoučaty. Dochází k němu díky rozvoji dopravy a komunikačních prostředků. Prarodiče tak mohou udrţovat blízký vztah i s vnoučaty, která od nich ţijí daleko. Dalším důvodem k zintenzivňování vztahů je ubývající počet dětí v rodinách. Prarodiče mají méně vnoučat, tím pádem na kaţdé z nich připadá větší díl jejich pozornosti.92

88

např. in Wieners, 2005 Klosinski, 2008, Wieners, 2005 90 Fialová a kol., 2000, s.83 91 Singly, 1999 92 Wieners, 2005 89

39

Rozšířeným fenoménem naší doby jsou rozpady rodin a manţelství a existence tzv. patchwork rodin, poslepovaných z jiných rozpadlých rodinných systémů. Zde dochází k proměnám a znovudefinování prarodičovské role. Moţná ještě úplně nevíme, jak mají prarodiče na rozvod reagovat a jak postupovat, aby nedošlo k násilnému zpřetrhání vztahů mezi vnoučaty a prarodiči, kdyţ rodič (jejich dítě) rodinu opustí. Přitom funkce prarodičů jako druhých rodičů93 nebo náhradních rodičů není ţádná novinka. Uţ dlouho představují stabilitu a jistotu pro děti při úmrtí některého z rodičů, při nezralosti u nezletilých rodičů či v době restrukturace rodiny.94

4. Kontakt mezi prarodiči a vnoučaty Výzkum Wienersové přinesl nápadně pozitivní hodnocení mezigenerační vztahů vnoučaty i prarodiči. Zdá se, ţe jak vnoučata, tak prarodiče, jsou si vědomi výhod takových generace překračujících kontaktů uvnitř vlastní rodiny. Obě generace - děti i prarodiče - se totiţ navzájem skvěle doplňují, kaţdá má část toho, co té druhé chybí. Na předešlých stranách jsem rozsáhlým způsobem pojednala o rolích prarodičů v ţivotě jejich vnoučat, zde bych se chtěla zmínit o tom, co přináší kontakt s vnoučaty prarodičům. Ve výzkumu dotazovaní prarodiče většinou odpovídali, ţe povaţují kontakty se svými vnoučaty za velmi důleţité a chápou je jako obohacení. Díky nim se prarodiče cítí mladší, vnoučata představují rozšíření jejich osoby za hranice vlastní existence – ve vnoučatech tzv. „ţijí dál“, coţ představuje jistou formu nesmrtelnosti. Vnoučata naplňují jejich potřebu otevřené budoucnosti,

stimulace, citového vztahu, seberealizace a

orientace.

Prarodičovství je významnou součástí identity stárnoucího člověka. Vnoučata své prarodiče udrţují v obraze o současném světě a otevírají jim cestu k nastupující generaci. Kromě praktické pomoci prarodičům, např. při nakupování, opravách v bytě a dalších činnostech, úměrných věku, vnoučata mohou fungovat jako zprostředkovatelé mezi rodiči a prarodiči, pokud jsou vztahy mezi těmito generacemi narušené. Zároveň se ukázalo, ţe prarodiče se častěji povaţují za členy rodiny svých dětí, zatímco vnoučata prarodiče do své rodiny spíše nepočítají.95

93

v originále „Nebeneltern“ Klosinski, 2008 95 Farková, 2009, Klosinski 2008, Vágnerová, 2007, Wieners, 2005 94

40

Vztah mezi prarodiči, rodiči a dětmi je vztahem výměny materiálních hodnot, času a účasti. V současné době je velmi rozšířený především finanční transfer na děti a vnoučata. Kromě toho do materiální stránky vztahu patří i to, ţe prarodiče nosí vnoučatům dárky, babičky vaří oblíbená jídla. z pohledu dětí stojí prarodiče se svou mocí nad rodiči, mohou přispět k realističtějšímu vidění vlastních rodičů očima dětí.96 O tom, jak často, kdy a kde se budou prarodiče a vnoučata vídat, většinou rozhoduje rodičovská generace. Na rodičích záleţí, jaký dají dětem příklad ve vztahu k prarodičům. Zda jim projevují úctu, starají se o to, jak ţijí, jezdí k nim rádi na návštěvu. Pokud tomu tak není, děti získávají negativní model vztahu nejen k vlastním prarodičům, ale ke starším lidem obecně.97 Prarodiče mohou zasahovat do výchovy dětí dvojím způsobem. Buď přímo ţijí v rodině svých potomků, vídají se s vnoučaty kaţdodenně a starají se o ně nebo ţijí odděleně a do chodu mladé rodiny zasahují pouze nepřímo pomocí návštěv, telefonních hovorů a příleţitostných setkání. Ti, kdo vnoučata nemají, nemusí být o kontakty s mladou generací ochuzeni, vţdy se nabízí moţnost stát se „adoptivními“ prarodiči cizích dětí a tvořit tak most k překonání mezigenerační propasti.

4.1 Přímé působení prarodičů v rodině jejich dětí Populační vývoj České republiky je charakteristický přibýváním lidí starších 60 let. Při sčítání lidu v roce 1991 bylo v ČR ve věku nad 60 let 1 836 485 osob, to je přibliţně 17,8% z celkového počtu obyvatel, o deset let později to činí 1 883 783 osob, tzn. přibliţně 18,5% z celkového počtu obyvatel. V porovnání se staršími údaji je zde patrná tendence růstu a to jak celkového počtu těchto lidí, tak i jejich podílu na celkovém počtu obyvatelstva. Z toho vyplývá, ţe dnešní dítě s velkou pravděpodobností má oba dědečky a obě babičky a ani pradědeček či prababička není výjimkou.98 Podle výzkumů z let 1992 a 1996 klesl mezi těmito roky výskyt třígeneračních rodin mezi úplnými rodinami z 4,7% na 3,6%. U neúplných rodin je v roce 1996 toto číslo o něco vyšší, asi 7,1%. Z výše uvedených výzkumů lze vyčíst, ţe společné souţití více generací u nás není příliš častým jevem. Přitom platí, ţe na venkově je počet 96

Klosinski, 2008 Chapman, 2005 98 CSÚ, 1991, 2001, Matějček, 1986 97

41

vícegeneračních domácností vyšší neţ ve městech. Nárůst či pokles jejich počtu je závislý na bytové a ekonomické situaci a dalších faktorech, které byly rozebrány výše. Zdá se však, ţe intenzita vícegeneračního souţití není tím nejdůleţitějším ukazatelem vlivu prarodičů na výchovu vnoučat. Znamená to pouze, ţe prarodiče s rostoucí nezávislostí mladé generace ztrácí přímý vliv na ţivot rodin svých dětí.99

4.2 Nepřímý vliv prarodičů na rodinu jejich dětí Ve hře zůstává vliv nepřímý, tzn. „na dálku“. Ten se uskutečňuje především pomocí návštěv. Kolem 90% mateřských a 80% otcovských prarodičů přichází pravidelně na návštěvu do rodiny svých dětí, přičemţ platí, ţe na venkově se toto číslo blíţí stovce, ve městě 80%.100 Toto číslo odpovídá situaci v ostatních průmyslových zemích, kde se kolem 85% prarodičů často stýká s vnoučaty.101 Výzkumem nepřímého vlivu se zabývá ve své knize Matějček. Přináší nám následující výsledky. Většina dotázaných přiznává důleţitost prarodičů pro ţivot rodiny. 56% dotázaných souhlasí s tím, ţe prarodiče pomáhají vytvářet dobré rodinné vztahy. 62% dospělých dětí se často stýká se svými rodiči a necelých 25% z nich je rodiči finančně podporováno. Pokud jde o vnoučata školního věku, kolem 54% jich rádo něco podniká s prarodiči a 87% jich prarodičům aspoň s nějakou drobností pomáhá.102 Ukazuje se, ţe „navzdory nuklearizaci rodiny vazby mezi dospělými dětmi a jejich rodiči neslábnou“.103 Geografická vzdálenost má u nás zanedbatelný význam. Jednak asi 90% starých osob ţije ve stejné obci nebo asi hodinu cesty od svých dětí a jednak stupeň rozvoje dopravy u nás umoţňuje dobrý přístup i k vzdálenějším příbuzným. Přirozenou součástí ţivota tak zůstává vzájemná mezigenerační pomoc.104

99

Čermáková a kol., 2000, Matějček, 1997 Matějček, 1997 101 Hauserová-Schönerová, 1996 102 Matějček, 1997 103 Alan, 1989, s.382 104 Matěj č e k, 1 9 9 7 100

42

Závěr Prarodiče uţ tím, ţe jsou tu s námi, jsou pro své vnuky a vnučky podstatnou a nenahraditelnou součástí rodinného ţivota. Mohou protestovat proti narození vnoučete nebo naopak naléhavě připomínat, ţe by se vnoučata narodit měla. Mohou zcela zásadním způsobem ovlivňovat ekonomické funkce mladé rodiny, mohou ji výrazně podporovat nebo naopak její ekonomickou prosperitu znesnadňovat. Mohou zasahovat do procesu výchovy vnoučat tím, ţe jim buď vnucují jiné normy, neţ jim dávají jejich rodiče, anebo naopak nahrazují chybné struktury a hierarchie hodnot hodnotami, které jsou obecně uznávané a pro danou kulturu platné. Mohou také vstupovat svými názory do emočního souţití mladé rodiny, pevnými postoji, moudrostí a tolerancí mohou vést ke zpevnění manţelského souţití svých dětí. Jaké poznatky jsme tedy získali z dostupné literatury k výzkumné otázce: Jak se během poslední generace změnila role prarodičů v rodině? Role prarodičů a jejich výchovný styl se mění v souvislosti s proměnami, jimiţ prochází celá česká společnost. Rodiči se stávají starší a snad tím pádem i zodpovědnější lidé, neţ tomu bylo dřív. Spoléhají více sami na sebe, neţ na pomoc rodičů. Také prarodiče mají, alespoň co se věku týče, blíţe ke zralosti. V tomto aspektu se vývoj v dobách totality odklonil od západního světa a dnes se opět připodobňuje situaci v rozvinutých zemích. Ubývá přímého vlivu rodičů na ţivot dospělých dětí a jejich rodin. Mladí často hledají takovou distanci, která by neohroţovala ani dřívější pouta s rodiči ani nová pouta v prokreační rodině. Jako ideální se ustaluje model neţít s prarodiči – tzn. nebýt závislý, ale ţít blízko nich – nepřetrhat vztahy a umoţnit dětem častý styk s prarodiči. Troufám si říci, ţe univerzální funkce (jak jsem se je snaţila ukázat ve druhé kapitole třetího oddílu), které prarodiče plní ve výchově vnoučat jsou natolik nezastupitelné a důleţité, ţe v budoucím vývoji českých rodin nebudou ohroţeny. Ubývání přímého vlivu prarodičů nebude mít dopad na jejich nepřímé působení. A moţná, ţe moudrost prarodičů nás přiměje více si jich váţit.

43

Výzkumná část IV. Problém a cíl výzkumu Role prarodičů v rodině byla za téma diplomové práce zvolena v reakci na rostoucí degradaci stáří jako neproduktivního věku a na palčivé otázky sociální politiky ohledně reformy důchodového systému. Dalším důvodem bylo přibývání celoţivotně bezdětných osob, které se nestaly rodiči a nestaly/nestanou se tudíţ ani prarodiči. Existence sociálních jistot, které jsou v našem státě k dispozici, jiţ nenutí lidi mít děti a vnoučata, která by se o ně ve stáří postarala. Z těchto úvah se vynořují otázky: Jaká je úloha starých lidí v současné společnosti? Proč lidé mají děti a vnoučata? A proč je nemají? Klesá význam a hodnota rodičovství a prarodičovství? Nebo se transformuje do jiné podoby? Jak bude rodičovství a prarodičovství vypadat v budoucnosti? Mění se intenzita rodinného souţití a mezigeneračních vazeb...? Protoţe nedokáţu dát uspokojivé odpovědi na všechny tyto otázky, rozhodla jsem se ve své práci zmapovat změnu prarodičovské role, která se udála v průběhu poslední generace. Základní výzkumná otázka zní: Jak se během poslední generace změnila role prarodičů v rodině? Pro snadnější uchopení problému jsem si výzkumnou otázku rozdělila a formulovala tři podotázky: Stýkala se vnoučata v předchozí generaci více nebo méně se svými prarodiči? Ztratili prarodiče ve vztahu ke svým vnoučatům některé sociální role nebo naopak získali nové? Změnilo se v průběhu poslední generace postavení prarodičů v rodině? Odpověď na první otázku zpracovává oblast kontaktu mezi vnoučaty a prarodiči. Poloţením druhé otázky bychom se měli dozvědět o sociálních rolích prarodičů, zatímco třetí otázka se zabývá jejich postavením v rámci rodinného systému. Všechny dohromady by měly sloţit obraz o roli prarodičů v rodině a o jejích proměnách. V odborné literatuře je moţné nalézt studie o mezigeneračních vztazích i o prarodičích.105 V drtivé většině se však jedná o studie zpracované z pohledu prarodičů samotných, v ojedinělých případech o studie z pohledu obou generací. Ve své práci jsem se

105

viz např. Klosinski, 2008, Sirovátka & Hora, 2008, Trommsdorff, 2008, Wieners, 2005

44

vydala třetí a málo prošlapanou cestou studie vztahů mezi vnoučaty a prarodiči z pohledu vnoučat.

V. Metody a metodologické postupy Pro výzkumné účely byla pouţita průřezová studie kvalitativního charakteru. Kvalitativní analýza byla zvolena proto, aby bylo moţné popsat mezigenerační vztahy v celé jejich šíři a hloubce. Snaţila jsem se o celostní porozumění problému, pochopení jeho dynamiky a postihnutí co nejširšího kontextu daného jevu. Má práce neusiluje o ověření hypotéz, je spíše exploratorní a induktivní. Jejím účelem je získat vhled a orientaci v problematice mezigeneračních vztahů.106 Pro další vědeckou práci, můţe poslouţit jako pilotní studie, která mapuje oblast a ukazuje, kde existují určité trendy vývoje, které by bylo moţné dále zkoumat a ověřovat. Průřezová forma výzkumu byla zvolena kvůli omezeným časovým moţnostem k realizaci. V rámci dvou let se mi díky ní podařilo získat údaje od dvou generací osob (14 – 16 let a 40 – 45 let). Bohuţel tento postup má i své nevýhody. Srovnává výpovědi různých věkových skupin osob, z nichţ kaţdá vyrůstala v jiných podmínkách a tyto podmínky mohou hrát nezanedbatelnou úlohu v charakteru odpovědí zkoumaných osob. Kromě toho si uvědomuji moţnost zkreslení, které s sebou nese různý věk respondentů. Nejen, ţe vyrůstali v různých podmínkách, ale mají za sebou různě dlouhou ţivotní cestu, různé mnoţství zkušeností a nacházejí se ve zcela odlišných vývojových fázích. S určitým zkreslením odpovědí je třeba počítat i ve vztahu ke vzpomínkám. Zatímco mladší skupina respondentů má ţijící prarodiče a hovoří o současném stavu nebo době nedávno minulé, starší skupina respondentů jiţ prarodiče nemá. Babičku v průměru více neţ 11 let a dědečka v průměru více neţ 20 let (viz Tabulka 1). Navíc pokud respondenti hovořili o prarodičích, vraceli se často ve vzpomínkách do svých předškolních a školních let. Paměť má konstruktivní povahu, coţ znamená, ţe při konsolidaci vzpomínek dochází k jejich pozměnění na základě předchozí zkušenosti a vytváříme si tak vzpomínku, která se liší od toho, co se skutečně stalo.107 Emoce, které vzpomínky provázejí, také mohou mít vliv na jejich výbavnost. Jednoduše řečeno to nepříjemné zapomeneme a hezké vzpomínky nám zůstanou nebo se nám naopak stále vrací 106 107

Ferjenčík, 2000 Sternberg, 2002

45

traumatický záţitek, který nelze zapomenout. Z tohoto důvodu jsem se snaţila klást respondentům i otázky čistě faktické nejen ty emočně zabarvené.

Tab. 1 Věk starších respondentů při úmrtí prarodičů, o kterých hovořili Ţena 1 Ţena 2 Ţena 3 Ţena 4 Ţena 5 Muţ 1 Muţ 2 Muţ 3 Muţ 4 Muţ 5 Průměr

Babička 10 22 30 23 36 42 25 35 24 35 28,2

Dědeček 13 16 18 32 21 8 26 22 17 18 19,1

1. Výzkumná metoda K získání dat byla pouţita metoda dotazování, konkrétně polostrukturované interview, jehoţ součástí byly tyto otázky: 1. Jak staří byli Vaši prarodiče, kdyţ jste se narodil/a? 2. Kolik Vám bylo let, kdyţ Vaši prarodiče zemřeli? 3. Jak často se stýkáte/jste se stýkal/a se svými prarodiči? 4. Kolik času s nimi trávíte/jste s nimi trávil/a? 5. Při jakých příleţitostech se s prarodiči stýkáte/jste se stýkal/a? 6. Jak daleko od Vás ţijí/ţili vaši prarodiče? 7. Mohl/a byste povyprávět nějakou vzpomínku na Vaše prarodiče? 8. Jaké aktivity s prarodiči provozujete/jste provozoval/a? 9. Zajímal/a jste se o své prarodiče, kdyţ jste byl/a mladý/á?/ Zajímáte se o své prarodiče? Vyprávěli Vám? 10. Kdybyste měl/a jedním slovem nebo jednou větou říct, kým pro Vás jsou/byli prarodiče, jak byste to vyjádřil/a? 11. Co se Vám vybaví, kdyţ se řekne babička? 12. Co se Vám vybaví, kdyţ se řekne dědeček?

46

13. Zasahují/zasahovali prarodiče do Vaší výchovy? Jakým způsobem? 14. Měli prarodiče ve Vaší rodině ještě nějakou další funkci? Jakou? 15. Jakou váhu má/mělo slovo prarodičů ve Vaší rodině? 16. Liší/lišilo se nějak chování členů Vaší rodiny mezi sebou od chování k prarodičům? 17. Jak se vyvíjel Váš vztah k prarodičům? Mohl/a byste tento vývoj popsat? 18. Jak byste popsal/a vliv prarodičů na Váš ţivot? V čem Vás ovlivnili? 19. Jsou/byli pro Vás prarodiče vzorem? V čem? Všechny otázky byly otevřené, první dvě slouţily k získání informací o vzorku, druhou otázku jsem kladla pouze starší skupině respondentů. Otázky 3 – 6 se týkaly kontaktu mezi vnoučaty a prarodiči a odpovědi na ně byly dobře kvantifikovatelné. Následující otázky jiţ nabízely respondentům široké pole odpovědí a já jsem se snaţila jim dát co největší volnost ve stylu odpovědi a nenavádět k určitému stylu odpovědi. Rozhovor jako metodu výzkumu jsem zvolila především kvůli jeho interaktivitě. Kromě obsahu slov jsem mohla vnímat i vnější projevy respondentů (mimiku, výraz emocí ve tváři, dojetí a pláč nebo radost a smích). Uţ to, s jakou ochotou a mírou motivace respondent o daném tématu hovořil, mi mohlo leccos napovědět o jeho vztahu k prarodičům. A ačkoli se všichni respondenti účastnili výzkumu dobrovolně, byla míra jejich motivace různá a zpravidla v mladší skupině niţší neţ ve skupině starší. Zvolená forma rozhovoru mi poskytla na jedné straně podklad otázek, které byly pro všechny stejné, na straně druhé jsem měla moţnost otázky přeformulovat či dovysvětlit, pokud nebyly respondentovi úplně jasné. Taktéţ jsem se mohla doptat, pokud mi nebyla jasná odpověď. Občas se mi stalo, ţe na některou otázku respondent odpověděl předem, pak jsem ji mohla vynechat a věnovat se dalším. Nevýhodou, kterou tato forma výzkumu přinesla, byla časová náročnost zpracování získaných dat.

2. Metoda výběru a charakteristika vzorku K výzkumu bylo třeba oslovit osoby dvou generací. Bylo v mém zájmu, aby mladší skupina respondentů byla schopna objektivního posouzení vztahu k prarodičům a aby starší skupina respondentů byla pokud moţno co nejmladší, s co nejmenším odstupem od událostí, o kterých se hovořilo. Domnívám se, ţe objektivní reflexe jsou schopni mladí

47

lidé teprve na přelomu pubescence a adolescence. Uţ v pubescenci se ustavuje schopnost formálního myšlení, zároveň však dochází k emocionální instabilitě a rebelantství vůči autoritě, kterou prarodiče představují. To by mohlo odpovědi značně zkreslit. Z těchto důvodů jsem zvolila jako věk pro mladší skupinu respondentů 14 – 16 let. Věkovou hranici 40 – 45 let pro starší skupinu jsem stanovila na základě faktu, ţe ţeny narozené v druhé polovině 60. let měly nejvíce dětí mezi 25 a 30 lety.108 Respondenti byli do výzkumu vybráni pomocí příleţitostného výběru. Oslovila jsem 10 ţáků 8. a 9. tříd a odpovídajících tříd osmiletého gymnázia a na základě jejich dobrovolného souhlasu s nimi provedla rozhovory. Pak jsem je poţádala, aby oslovili své rodiče. V případě ochoty ke spolupráci jsem provedla rozhovory i s nimi. Další výzkumné osoby jsem doplnila z okruhu svých známých, případně pomocí lavinového výběru (metody sněhové koule). Podařilo se mi udrţet vyrovnanost skupin podle pohlaví, abych zamezila vlivu pohlavních rozdílů na výsledky. Také jsem stanovila jednotné podmínky ohledně ţivota s prarodiči. V mladší skupině byl podmínkou alespoň jeden pár ţijících prarodičů, ve starší skupině byli všichni prarodiče po smrti. Oslovování případných respondentů jsem ukončila po dosaţení deseti osob pro kaţdou skupinu (5 dívek, 5 chlapců, 5 ţen a 5 muţů). Zároveň bylo splněno pravidlo teoretické saturace, které umoţňuje v kvalitativním výzkumu ukončit sběr dat, pokud se začnou odpovědi opakovat.109 Rozhovory s respondenty proběhly individuálně na různých místech jeden respondent přišel za mnou domů, za čtyřmi respondenty jsem šla k nim domů. Tyto rozhovory byly zvláštní tím, ţe během nich postupně přicházeli k poslechu další členové rodiny a zajímali se o probírané téma. Ostatních 15 rozhovorů proběhlo na neutrální půdě, na pracovišti respondentů (5), v ZUŠ (3), na letním táboře (5), na dovolené (2). Vţdy se však podařilo zajistit místo s klidnou a příjemnou atmosférou. Domnívám se, ţe místo rozhovoru nemělo vliv na jeho kvalitu. Pro rozhovor si respondenti častěji vybírali prarodiče ze strany matky (v poměru k prarodičům ze strany otce 3:1), protoţe, jak jiţ bylo rozebráno v teoretické části práce, tito prarodiče ţijí zpravidla delší dobu a jejich kontakt s mladou rodinou je intenzivnější.110

108

Sirovátka & Hora, 2008 Miovský, 2006 110 viz Höpflinger, Hummel, & Hugentobler, 2006, Klosinski, 2008 109

48

Ukázalo se, ţe v odpovědích respondentů hraje důleţitou úlohu věk prarodičů při jejich narození, který je zobrazen v Tabulce 2. Rozptyl odpovídá téměř jedné generaci a projevuje se v aktivitách, které prarodiče s vnoučaty provozují a následně i v intenzitě vztahu. Nejmladší babičce bylo při narození vnoučete 42 let (ve starší skupině), nejstarší 67 (v mladší skupině). Rozdíl tvoří 25 let. Nejmladšímu dědečkovi bylo 44 let (ve starší skupině), nejstaršímu 71 (v mladší skupině). Rozdíl tvoří 27 let. Z tabulky lze zároveň vyčíst, ţe průměrný věk prarodičů při narození vnoučete je v mladší skupině respondentů vyšší, a to přibliţně o 2 roky. Ačkoli se jistě nejedná o reprezentativní vzorek, tento trend odpovídá tomu, co se píše v literatuře, totiţ, ţe prarodiči se stávají lidé vyššího věku neţ tomu bylo na konci 60. let 20. století.111

Tab. 2 Věk prarodičů při narození respondentů Dívka 1 Dívka 2 Dívka 3 Dívka 4 Dívka 5 Chlapec 1 Chlapec 2 Chlapec 3 Chlapec 4 Chlapec 5 Průměr

Věk babičky 51 67 56 47 52 50 62 47 46 60 53,8

Věk dědečka 55 71 66 52 52 51 71 53 52 68 59,1

Věk babičky Ţena 1 60 Ţena 2 52 Ţena 3 47 Ţena 4 46 Ţena 5 42 Muţ 1 44 Muţ 2 56 Muţ 3 42 Muţ 4 66 Muţ 5 61 Průměr 51,6

Věk dědečka 63 68 49 51 47 55 65 44 69 62 57,3

3. Metody zpracování a analýzy dat Všechny rozhovory jsem nahrávala na diktafon, coţ mi umoţnilo věnovat plně svou pozornost respondentům. Všichni respondenti dali k nahrávání svolení a myslím si, ţe skutečnost nahrávání nijak neovlivnila jejich odpovědi. Zvukovou podobu rozhovorů včetně průvodních emocionálních projevů (smích, pláč, odmlky) jsem pak doslovně přepsala do datových souborů pro jednotlivé respondenty. Proto se v části výsledků vyskytují při citacích nespisovná slovní spojení. Následně jsem si rozhovory několikrát

111

Matějček & Dytrych, 1997

49

pečlivě pročetla, podtrhávala jsem informačně nabité části vět, abych je oddělila od slovní vaty. Pak jsem se snaţila odlišit odpovědi na mé otázky od povídání mimo téma, při němţ se respondenti vzdálili od linie rozhovoru (mluvili například o svých rodičích, sourozencích nebo sourozencích svých rodičů atd.). Data jsem rozdělila do tří základních kategorií podle výzkumných otázek, které jsem si poloţila (viz kapitola Problém a cíl výzkumu). Kategorie se týkají kontaktu mezi vnoučaty a prarodiči, sociálních rolí prarodičů a jejich postavení v rodině. Po zpracování dat pomocí deskriptivní analýzy, navazovalo vytváření trsů z dat. Hledala jsem v nich určité společné opakující se vzorce a jednotky a z nich vyvozovala podkategorie. Takto zpracovaná data jsem vloţila do přehledných tabulek a grafů, aby bylo moţné porovnat shody či kontrasty mezi jednotlivými věkovými skupinami respondentů. Strauss a Corbinová povaţují za kvalitativní analýzu pouze tu, která nezahrnuje čísla nebo počítání. Hammersleyová se na kvalitativní a kvantitativní data dívá spíše jako na kontinuum, jeţ vyjadřuje preciznost dat, jejíţ přiměřenou úroveň je třeba stanovit.112 Tohoto pohledu jsem se drţela, kdyţ jsem se pokoušela data do přiměřené míry kvantifikovat. Byla jsem si vědoma redukce, která při této snaze nastala, proto jsem na závěr v tabulkách redukovaným datům opět vrátila jejich osobitost a jedinečnost citováním částí výroků respondentů a komentářem.

112

in Čermák & Miovský, 2002

50

VI. Výsledky a jejich interpretace Výsledky jsou prezentovány v tabulkách, které mají následující podobu. Symbol „1“ vyjadřuje přítomnost jevu nikoli jeho kvantifikaci, ta je v případě potřeby doplněna v závorce. Pro lepší přehlednost jsou u některých tabulek ještě grafická znázornění. Symbol „-“ znamená, ţe se odpověď nepodařilo z nějakého důvodu zjistit, např. se respondent odpovědi vyhnul nebo odbočil k jinému tématu.

1. Kategorie – Kontakt První část rozhovoru se týkala toho, jak se prarodiče s vnoučaty setkávají. Respondenti měli hovořit o tom, jak daleko od prarodičů bydlí (vzdálenost bydlišť), jak často se s nimi stýkají, kolik času při jednom setkání s nimi přibliţně stráví a při jakých příleţitostech prarodiče nesmí chybět. Účelem bylo zjistit, do jaké míry prarodiče participují na ţivotě rodiny svých dětí a na výchovném formování vnoučat. Kolik mají času na to, aby se s vnoučaty setkávali a vstupovali tak do jejich ţivota. Tabulka 3 přináší informace o vzdálenosti bydlišť respondentů a jejich prarodičů. Prarodiče jednoho chlapce jsou rozvedení, takţe nebydlí spolu, oba však bydlí v přibliţně stejné vzdálenosti od rodiny respondenta. V případě 3 respondentů z druhé skupiny došlo během ţivota k přestěhování, takţe je v tabulce uvedeno u jednoho respondenta více údajů. U všech tří respondentů se mladý rodičovský pár odstěhoval do větší vzdálenosti (320, 45 a 150 km) od prarodičů. Ve dvou případech se po nějaké době rodina přistěhovala zpět k prarodičům, v jednom případě se přistěhovali prarodiče k rodině svých dětí. Ve dvou případech ještě došlo nejprve k sestěhování do jedné domácnosti, coţ bylo povaţováno za provizorium, které se opět po nějaké době změnilo přestěhováním do vzdálenosti jiţ vyhovující pro obě strany. Tyto případy dobře dokumentují trend popsaný v teoretické části práce: kdyţ prarodiče zestárnou přistěhují se blíţe rodině svých dětí nebo jejich děti se přistěhují blíţ. Z grafu 1 lze dobře vypozorovat, ţe v mladší skupině ţijí rodiny respondentů od prarodičů nejčastěji ve střední vzdálenosti do 50 km (průměr tvoří 45,5 km) a nikdo z nich neţije s prarodiči v jednom domě, zatímco ve starší skupině ţilo v jednom domě s prarodiči hned pět respondentů. Ukazuje se zde další trend vývoje popsaný výše, totiţ

51

větší závislost mladých rodin na rodičích (především rodiče ţeny) v době komunismu a v současnosti rostoucí neochota mladých dospělých ţít se svými rodiči.113 Tab. 3 Vzdálenost bydlišť respondentů a jejich prarodičů

Dívka 1 Dívka 2 Dívka 3 Dívka 4 Dívka 5 Chlapec 1 Chlapec 2 Chlapec 3 Chlapec 4 Chlapec 5 Průměr Ţena 1 Ţena 2 Ţena 3 Ţena 4 Ţena 5 Muţ 1 Muţ 2 Muţ 3 Muţ 4 Muţ 5

V jednom V jiném 2 – 50 km 50 – 100 km Nad 100 km domě domě do 2 km 1 (80 km) 1 (86 km) 1 (150 km) 1 (40 km) 1 1 (20 km) 1 (10 km) 1 (40 km) 1 (25 km) 1 45,5 km 1 1 1 (15 km) 1 (320 km) 1 (40 km) 1 1 (45 km) 1 (25 km) 1 1 1 1 (150 km) 1 (25 km) 1 1

Vzdálenost bydlišť starší skupina

Vzdálenost bydlišť mladší skupina 6 5 4 3 2 1 0

6 5 4 3 2 1 0

v do 2 km 2-50 km 50-100 nad 100 jednom km km domě

v do 2 km 2-50 50-100 nad 100 jednom km km km domě

Graf 1 Vzdálenost bydlišť 113

viz Sirovátka & Hora, 2008

52

Z Tabulky 4 lze vyčíst, jak často se prarodiče se svými vnoučaty setkávají. Kategorie odpovídají dennímu, týdennímu, měsíčnímu a ročnímu intervalu. Pokud setkání probíhá/probíhalo vícekrát v daném intervalu, je počet setkání uveden v závorkách. Frekvence kontaktu přesně odpovídá vzdálenosti bydlišť, která byla uvedena v předchozí tabulce. Platí zde nepřímá úměrnost, s rostoucí vzdáleností klesá frekvence setkávání. Respondenti, kteří se za ţivota prarodičů stěhovali, opět uvedli dvojí frekvenci kontaktu, několikrát týdně, kdyţ bydleli s prarodiči a v řádu měsíců aţ roku, kdyţ bydleli ve větší vzdálenosti. Graf 2 přehledně zobrazuje frekvenci kontaktu. Je z něj patrné, ţe mladší respondenti se nejčastěji setkávají s prarodiči v řádu týdnů (kaţdý týden, jednou za dva aţ tři týdny). Nikdo z nich se pravidelně nesetkává s prarodiči častěji neţ jedenkrát týdně, a to ani kdyţ bydlí ve stejném městě (obci). Ve starší skupině se respondenti se svými prarodiči setkávali velmi často několikrát v týdnu, buď bydleli s nimi s jednom domě nebo v jednom městě (obci). Tab. 4 Frekvence kontaktu respondentů a jejich prarodičů Několikrát týdně Každý týden Měsíčně Ročně Dívka 1 1 (2x) Dívka 2 1 (4-5x) Dívka 3 1 (3-4x) Dívka 4 1 (1-2x) Dívka 5 1 Chlapec 1 1 (2-3x) Chlapec 2 1 Chlapec 3 1 (6x) Chlapec 4 1 (2-3x) Chlapec 5 1 Ţena 1 Ţena 2 Ţena 3 Ţena 4 Ţena 5 Muţ 1 Muţ 2 Muţ 3 Muţ 4 Muţ 5

1 1

1 1 (3-4x) 1 (5-6x)

1 1 1 1

1 1

1 1

53

Frekvence kontaktu mladší skupina

Frekvence kontaktu starší skupina

5 4 3 2 1 0

8 6

4 2 0 několikrát týdně

každý týden

měsíčně

několikrát týdně

ročně

každý týden

měsíčně

ročně

Graf 2 Frekvence kontaktu Podobu kontaktu dotváří Tabulka 5, v níţ je ukázáno jeho trvání. Kategorie na sebe kontinuálně nenavazují, vycházejí z odpovědí respondentů. V řádu hodin někteří uvedli přesné číslo, zatímco jiní pouze vyjádřili, ţe kontakt trvá/trval několik hodin. Opět někteří respondenti spadají do více kategorií. Buď se zde promítlo stěhování jako v předchozích tabulkách nebo je/byl kontakt s prarodiči jiný během roku a jiný o prázdninách, kdy k babičce a dědovi jedou/jeli na týden a déle. V Grafu 3 je vidět, ţe v mladší skupině respondentů vedou víkendová setkání s prarodiči, zatímco u starší skupiny to byla spíše setkání v řádu hodin.

54

Tab. 5 Trvání kontaktu Několik hodin Víkend Týden Déle než týden 1 1 1 1 1 1 1 1 (2 hod.) 1 1 1 1 1 (6 hod.) 1 (1,5 hod.)

Dívka 1 Dívka 2 Dívka 3 Dívka 4 Dívka 5 Chlapec 1 Chlapec 2 Chlapec 3 Chlapec 4 Chlapec 5 Ţena 1 Ţena 2 Ţena 3 Ţena 4 Ţena 5 Muţ 1 Muţ 2 Muţ 3 Muţ 4 Muţ 5

1 1

1 1

1 1

1

1

1 1 (6 hod.) 1 1 1 1 (2 hod.)

1 1 1

Trvání kontaktu starší skupina

Trvání kontaktu mladší skupina 10 8 6 4 2 0

8 6

4 2 0

několik hodin

víkend

týden

několik hodin

déle než týden

víkend

týden

déle než týden

Graf 3 Trvání kontaktu Porovnáním Tabulek 3, 4 a 5 si můţeme vytvořit ucelený obrázek o kontaktu mezi vnoučaty a prarodiči. Pokud tito bydlí/bydleli v jednom domě nebo v jednom městě (obci), setkávají/setkávali se častěji (zpravidla několikrát v týdnu) na dobu několika hodin. Pokud

55

bydlí/bydleli ve vzdálenosti desítek kilometrů, setkávají/setkávali se v řádu týdnů, nejčastěji na víkend. Pokud bydlí/bydleli daleko (více neţ 80 km), setkávají/setkávali se v řádu měsíců na víkendy a na delší dobu o prázdninách. Jednoduše řečeno ti, kteří bydlí blízko, se vídají častěji a na kratší dobu, ti kteří bydlí dále se vídají méně často a na delší dobu. V Tabulce 6 jsou vypsány příleţitosti k setkávání vnoučat a prarodičů, které respondenti zmínili. Pro většinu z nich to jsou prázdniny, z nichţ část tráví u prarodičů, dále jsou to oslavy narozenin a svátků, vánoce a velikonoce. Podle četnosti je vidět, ţe k těmto příleţitostem prarodiče neodmyslitelně patří. Tab. 6 Další příležitosti k setkávání Nemoc vnoučete Donáška jídla

Zabíjačka

Návštěva lékaře

Koncert

Svatba, pohřeb

1

Návštěva dalších příbuzných

1

Biřmování, přijímání

Vánoce, velikonoce

1 1 1

Vinobraní, pouť

Oslavy narozenin a svátků

Ţena 1 Ţena 2 Ţena 3 Ţena 4 Ţena 5 Muţ 1 Muţ 2 Muţ 3 Muţ 4 Muţ 5

Prázdniny Dívka 1 Dívka 2 Dívka 3 Dívka 4 Dívka 5 Chlapec 1 Chlapec 2 Chlapec 3 Chlapec 4 Chlapec 5

1

1

1

1 1 1

1 1 1 1

1 1 1 1

1 1

1

1 1 1 1

1 1 1 1 1

1

1

1 1

1

1

1 1

1 1

1 1 1 1

1 1 1

56

2. Kategorie – Sociální role Pojem sociální role zde není chápán pouze jako chování, které je vhodné a ţádoucí pro jedince v určitém postavení.114 Spíše se jedná o úlohu, kterou daná osoba v rodinném systému plní, o její funkci. Z odpovědí respondentů vyplynulo, ţe prarodiče v jejich rodinách nejčastěji fungují ve čtyřech sociálních rolích: 1. Partneři pro volný čas115 2. Vychovatelé 3. Ţivotní vzory116 4. Zprostředkovatelé rodinné historie117 Postupně se teď budu těmto jednotlivým rolím věnovat. Na závěr kapitoly uvádím ještě tabulku s dalšími úlohami prarodičů, které respondenti jmenovali, které se však vyskytovaly v méně případech. Tabulka 7 přináší informaci o společném trávení volného času vnoučat a prarodičů. Jsou v ní jmenovány aktivity, které spolu provozují. Nejčastější aktivitou v obou věkových skupinách je „pomoc prarodičům v domácnosti“. Pod společnou hlavičku jsou zde zahrnuty činnosti jako mytí nádobí, vaření spolu s babičkou, společné pečení cukroví nebo koláčů, obstarávání nákupů, skládání uhlí a zalévání květin. Mírou četnosti následují aktivity: práce na zahradě + chystání dřeva, povídání, procházky + houbaření, které častěji zmiňovali respondenti starší věkové skupiny. Největší a absolutní převahu měla tato skupina v aktivitách, které jsem souhrnně nazvala „venkovský ţivot“. Sem byly zařazeny aktivity: chov zvířat, pěstování ovoce a zeleniny, sezónní práce – ţně, škubání hus, a např. odpovědi: „dědeček mě vozil na krávě, na koni, chodila jsem s babičkou na ostružiny, dělali jsme povřísla, vázali snopy,“ nebo „společně se dělalo na poli, na loukách, že jsme sekali, děda mě naučil zabíjet králíky, stahovat králíky, v létě se dělaly sena…“ Tři respondenti z mladší skupiny odpověděli, ţe pracují s prarodiči na zahrádce nebo jim pomáhají řezat dřevo. Domnívám se však, ţe tuto odpověď nelze zařadit do kategorie venkovský ţivot, která v sobě nese poněkud jiný emoční náboj neţ samotná práce na zahradě. Respondenti, kteří hovoří o venkovském

114

Hartl & Hartlová, 2000 srov. oddíl III, kapitola 2, Časové moţnosti 116 srov. oddíl III, kapitola 2, Členství v širší rodině 117 srov. oddíl III, kapitola 2, Pamětníci 115

57

ţivotě, vyzdvihují zároveň volnost a přirozený řád, které tento ţivot přináší, coţ hezky vystihují následující výpovědi: „Já jsem se u nich cítila hrozně svobodná, to je asi nejvýraznější projev, že tam byl permanentní respekt k svobodě všech zúčastněných, ten respekt byl veliký a přitom všechno mělo nějaký řád.“ Upozorňují na to, ţe prarodiče se jim osobně nijak zvlášť nevěnovali, přesto se cítili přijímaní a zapojení: „Že to bylo, jak to na té vesnici bývá přirozeně, že je to dítě zapojené do těch věcí, které se běžně dějou.“ „Celá ta atmosféra tam byla taková hrozně bezprostřední a vstřícná, že to nebylo tak, že by oni šli s náma na výlet, tak to nefungovalo, ale my jsme mohli cokoliv s nima.“ „Děda jezdil traktorem, takže taky, tam nebylo takový to, jak bych to řekla, když jsem za ním přišla do práce na traktor, věděl, zastavil, naskočila jsem, jelo se a prostě takovej kontakt beze slov, ale takovej, to cejtíte zevnitř.“ V mladší skupině získala absolutní převahu aktivita „společenské hry“, kterou ţádný ze starších respondentů nezmínil. Mírnou převahu měli mladší respondenti i ve společných výletech. Uvedená fakta mě vedou k úvaze, zda prarodiče dnes nemusí vynaloţit na zabavení vnoučat více energie neţ dříve, kdy pouze dělali svou kaţdodenní práci a vnoučata se k nim přirozeným způsobem připojila. Pro tyto úvahy svědčí i fakt, ţe někteří respondenti z mladší skupiny zejména ti, kteří mají starší a tím pádem méně aktivní prarodiče, si během rozhovorů stěţovali: „když tam přijedu, tak se hrozně nudím, tam se nedá nic moc dělat“. V mladším věku vnoučat i prarodičů se ještě nějaká společná zábava našla, „ale teďka už moc ne, už mě to nebaví.“ Moţná je to způsobeno tím, ţe dnešní mladí jsou náročnější na zabavení a nespokojí se jen tak s něčím. Respondent ze starší skupiny připomíná důleţitý fakt, ţe nejen prarodiče tu byli pro něho, ale také on byl zde pro prarodiče. Svou úlohu vnoučete vidí ve sluţbě babičce: „Tam jsem spíš za ní chodil proto, abych se s ní pobavil, abych ji trochu jako vnesl radosti do života, abych jí zpříjemnil to její stáří.“ Z Tabulky 7 je moţné vyčíst, ţe se vyskytly další aktivity, které jmenovali respondenti pouze jedné skupiny. V mladší skupině to byly kromě společenských her také cyklistika, venčení psa, vysvětlování elektroniky („a většinou oboum vysvětluju mobily, protože oni si teďkon koupili a vůbec s tím teda nějak nevědí si rady, tak jim to vždycky nějak řeknu“) a sledování TV seriálu. Ve starší skupině se oproti mladší navíc vyskytuje jiţ jmenovaný venkovský ţivot, dále, chataření, učení písním, myslivost, rybaření, práce v dílně, návštěva kostela a hřbitova.

58

Tab. 7 Společné aktivity vnoučat a prarodičů

1 1

1

Návštěva kostela, hřbitova 1 1

Sledování TV seriálu Práce v dílně Rybaření Myslivost Vysvětlování elektroniky Venčení psa Učení písním Koupání Cyklistika Četba

Chataření Společenské hry, karty Venkovský život Procházky, houbaření

Výlety Povídání

1

1

Práce na zahradě, dřevo

1 1

1 1 1 1

1

1

1 1

1 1 1 1

1

59

1 1 1

1 1 1 1

1 1

1 1 1 1

1

Pomoc prarodičům v domácnosti

1

1

1 1

1 1 1 1 1

1 1 1

1 1

Ţena 1 Ţena 2 Ţena 3 Ţena 4 Ţena 5 Muţ 1 Muţ 2 Muţ 3 Muţ 4 Muţ 5

1 1

1 1

1 1 1 1 1

1

1 1 1 1 1

1 1

1 1

1

Dívka 1 Dívka 2 Dívka 3 Dívka 4 Dívka 5 Chlapec 1 Chlapec 2 Chlapec 3 Chlapec 4 Chlapec 5

6 5 4

3 2

mladší skupina

1

starší skupina

0

Graf 4 Společné aktivity vnoučat a prarodičů Neopomenutelnou rolí prarodičů je role vychovatelů. 13 respondentů uvedlo, ţe prarodiče na jejich výchovu měli vliv. Jeden respondent povaţoval výchovný vliv prarodičů za zásadní, podle jeho slov byli velmi přísní, autoritativní a „vyžadovali absolutní úctu ke starším lidem.“ Většina respondentů však zdůraznila, ţe výchovný vliv nebyl nijak programový, ale spíše vyplynul ze společně tráveného času, a vychovatelský primát drţeli rodiče. „Ta výchova byla v takový praktický rovině a babička formovala takovým svým, asi nevědomky, miloučkým, babičkovským přístupem.“ „Jako, že by třeba něco říkali našim, to rozhodně ne.“ „Že by oni našim do něčeho mluvili nebo zasahovali, tak to nedělali, měli takový velký respekt a úctu jedni k druhým, která byla taková přirozená.“ „Oni byli takoví konzervativní hodně ale že by zasahovali, tam se ctilo takový to, že co řekne maminka a tatínek a jsou to rodiče, takže se poslouchají.“ Tabulka 8 uvádí, zda prarodiče výchovu vnoučete nějakým způsobem ovlivnili, pokud ano, je v ní upřesněno jak.

60

Tab. 8 Výchovný vliv prarodičů Ne Dívka 1 Dívka 2 1 Dívka 3 Dívka 4 Dívka 5 1 Chlapec 1 Chlapec 2 Chlapec 3 1 Chlapec 4 Chlapec 5

Ano 1 Rozmazlují 1 1 1 1 1 1

Ţena 1 Ţena 2 Poučují Ţena 3 Více nutí do práce Ţena 4 Ţena 5 Pomáhají, radí Muţ 1 Dříve vynadali Muţ 2 Muţ 3 Dříve radili Muţ 4 Poučují Muţ 5

Ne Ano 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1

Starali se V nepřítomnosti rodičů V nepřítomnosti rodičů Byli přísní, autoritativní Směrovali skrze souţití Směrovali skrze souţití

S rolí vychovatele úzce souvisí i role vzoru. Vzor je zde chápán ve smyslu modelu či příkladu, jako objekt napodobování a ztotoţňování se.118 Pouze tři respondenti uvedli, ţe pro ně prarodiče nejsou v ničem vzorem. Jeden z nich to vysvětluje následovně: „Já jsem je nikdy neviděl v jejich letech takhle dobrejch, takže to ani nedokážu říct.“ Výsledky jsou opět k dispozici v Tabulce 9, shrnutí v Grafu 5. V případě kladné odpovědi je upřesněno v čem jsou prarodiče vnoučatům vzorem. V pěti případech respondenti uvedli, ţe prarodiče jsou pro ně vzorem v nějaké praktické činnosti, kterou dobře vykonávají. Sem byly zahrnuty odpovědi: v tom, jaké má zaměstnání, jak jezdí na kole, v pečení dortů, vaření, v péči o domácnost a ve výchovném přístupu k dětem. Nejširší oblast pro vyjádření toho, v čem jsou/byli prarodiče vzorem, tvoří dobré vlastnosti. Pět respondentů jmenovalo pracovitost, tři dobrotu, dva starostlivost, upřímnost, poctivost, pravdomluvnost, klid a smysl pro humor, jednou byly zmíněny: trpělivost, ochota pomoci, činorodost, zásadovost, obyčejnost, porozumění, dobré vychování, muţství, zodpovědnost za rodinu, vyváţenost osobnosti a schopnost rozlišování. Oblasti, které nespadají ani do jedné z předchozích kategorií, byly zahrnuty pod hlavičku „jiné“. Sem spadají ţivotní zkušenosti, co dokázali, přirozený řád a respekt k němu a ideové přesvědčení. Ţeny častěji vidí svůj vzor v babičce, muţi v dědečkovi. Mladší respondenti většinou hodnotili oba prarodiče: „Oni jsou oba dva takový jako už klidný už takový dobrý.“ Někteří starší respondenti vyjadřovali nedostiţnost prarodičovských vzorů: „Když si na babičku z maminčiny strany vzpomenu, taková ta řádná, hodná, katolická žena, která se mi vždycky hrozně líbila, a když se tak nad tím zamyslím, tak mě mrzí, že úplně jakoby 118

Hartl & Hartlová, 2000

61

nedostihuju toho, jak se mi to líbilo, jak to měla babička.“ Důvodem nedostiţnosti vzorů by mohly být různé skutečnosti. Prarodiče například ţili v jiné době, kdy byly upřednostňovány jiné hodnoty neţ dnes. „Myslím si, že ta skromnost a takový ty věci, který tyhlecty generace měly, bohužel těm dnešním generacím schází a možná, že třeba ta mladá generace, možná na to i přijde věkem.“ Často to byli lidé věřící, více fyzicky pracující, kteří ţili obyčejný venkovský ţivot. „Babička mi byla vzorem…ve svých zásadách, v tom, jak se chovala k lidem, v tom každodenními životě, jak prostě reagovala, v takové té obyčejnosti.“ „U dědy jsem si asi vodnes takový to chlapství, zodpovědnost za rodinu, on byl řemeslník, tak i takovou čest, hrál v kostele na housle, tak když jsem viděl ty jeho ruce a měl hrát v kostele na housle tak i takovou vyváženost tý osobnosti, že to nebyl jenom řemeslník prachobyčejnej, ale krásně maloval, takže i takovou chlapskou osobnost, takovou kompletní ne úzce zaměřenou, možná model chlapa fyzicky i duševně pracujícího.“ Zároveň byla jiná politická situace, prarodiče starších respondentů zaţily jednu nebo obě světové války, komunistickou diktaturu. „Ten dědeček s tou babičkou pro mě byli vzorem takovýho šťastnýho, svým způsobem, života, protože oni prošli nejdřív těžkou etapou života, potom další těžká etapa byla i potom v těch letech komunismu, kdy prostě děda byl taky dost perzekuovanej díky tomu, že byl v západní armádě, takže prostě neměl to jednoduchý v tom životě.“

62

Tab. 9 Vzor pro vnouče Dívka 1 Dívka 2 Dívka 3 Dívka 4 Dívka 5 Chlapec 1 Chlapec 2 Chlapec 3 Chlapec 4 Chlapec 5 Ţena 1 Ţena 2 Ţena 3 Ţena 4 Ţena 5 Muţ 1 Muţ 2 Muţ 3 Muţ 4 Muţ 5

Ne Ano 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1

Zaměstnání, pečení dortů Starostlivost Vaření Cyklistika Smysl pro humor, starostlivost, dobrota, klid Pracovitost, upřímnost, klid Pracovitost, dobrota, porozumění Zkušenosti, co dokázali

1 1

Poctivost, upřímnost, dobré vychování Přirozený řád a respekt k němu

1 1 1 1 1 1

Smysl pro humor, pracovitost, dobrota Zásadovost, obyčejnost Poctivost, pravdomluvnost Péče o děti a domácnost, ideové přesvědčení Pracovitost, výchovný přístup Muţství, zodpovědnost za rodinu, vyváţenost osobnosti, činorodost, trpělivost, schopnost rozlišování, ochota pomoci Pracovitost, pravdomluvnost

1

1

8 7 6 5

4 3

Mladší skupina

2

Starší skupina

1 0 praktická činnost (vaření, pečení, péče o děti a domácnost, výchova, cyklistika)

vlastnosti

jiné (zkušenosti,přirozený řád, ideové přesvědčení)

Graf 5 Vzor pro vnouče

63

Pro vnoučata plní prarodiče roli zprostředkovatelů rodinné historie. Kromě toho, zda prarodiče fungují jako zprostředkovatelé rodinné historie, informuje Tabulka 10 také o tom, zda je více aktivní prarodič a vypráví sám od sebe, zda je více aktivní vnouče a vyptává se nebo zda jsou aktivní obě strany. Z témat, o kterých se v rodině vyprávělo, se objevují např. rodokmen, druhá světová válka, dědečkova vojna, spartakiáda, krmení hus a stará řemesla. Tab. 10 Zprostředkovávání rodinné historie Ne Dívka 1 Dívka 2 Dívka 3 Dívka 4 Dívka 5 Chlapec 1 Chlapec 2 Chlapec 3 Chlapec 4 Chlapec 5

Ano

Prarodič vypráví

1 1 1 1 1 1 1

1 1 1 1

1

Vnuk se zajímá Ţena 1 Ţena 2 Ţena 3 Ţena 4 Ţena 5 Muţ 1 Muţ 2 Muţ 3 Muţ 4 Muţ 5

1 1 1 1 1 1

1 1 1

Ne

1 1

1 -

Ano

Prarodič vypráví

1 1

1 1

1 1 1 1 1

-

1 1 1

Vnuk se zajímá

1 1 1

Role prarodičů, které byly uvedené doposud, jmenovala většina respondentů. Některé role či funkce se vyskytovaly v několika nebo v docela ojedinělých případech. Tyto funkce jsou shrnuty v Tabulce 11. Nejčastěji je byla zmiňována funkce vztahová (12x), která v sobě zahrnuje jistou emocionální dimenzi – prarodiče jsou: „lidi, který mám hodně ráda“, „hodní, všechny nás mají rádi“, „moje velká láska“, „blízcí lidé“, „moji hodný lidi, měl jsem je rád“, „lidé, s kterými jsem se rád bavil“, „důležití lidé“, „vším“, „darem a příležitostí“, „poselstvím laskavosti“, „Babička pro mě byla miloučká všechápající bytost, takový hnízdečko“. Další v četnosti byla funkce prarodičů jako členů širší rodiny (9x). Do této funkce byla zahrnuta vyjádření v tom smyslu, ţe prarodiče jsou prostě nedílná součást rodiny, babička a děda, ţe jsou to rodiče matky nebo otce, ţe jsou jako druzí rodiče. Funkce prarodičů jako hlídačů dětí (8x) vyjadřuje, ţe prarodiče jsou k dispozici, aby v případě potřeby zaskočili za rodiče a pohlídali vnoučata. Pro tři respondenty jsou prarodiče zázemím a jistotou, podle dvou respondentů mají ještě stmelovací funkci, jsou jakýmsi „pojítkem rodiny“. Po jednom bodu získaly ještě funkce řešitelů problémů, pomoci v nouzi: „Jsou to jedni z prvních lidí, na který se rodina obrací,

64

když potřebujeme pomoc.“, odkazu na minulost a dvě ryze praktické funkce zásobování zeleninou a pletení. Tab. 11 Ostatní funkce v rodině

1 1 1

Babička plete

1 1

Zásobování zeleninou

Odkaz na minulost

Pomoc v nouzi

Řešitelé problémů

Stmelovací

1 1 1

Zázemí, jistota

Ţena 1 Ţena 2 Ţena 3 Ţena 4 Ţena 5 Muţ 1 Muţ 2 Muţ 3 Muţ 4 Muţ 5

Hlídači dětí

1

Členové širší rodiny

Vztahová Dívka 1 Dívka 2 Dívka 3 Dívka 4 Dívka 5 Chlapec 1 Chlapec 2 Chlapec 3 Chlapec 4 Chlapec 5

1 1

1 1 1 1

1

1 1 1

1 1

1

1 1 1 1

1

1 1

1 1 1

1 1

1

1 1

1 1

Funkce prarodičů jako členů širší rodiny a jako pamětníků a zprostředkovatelů rodinné historie byly popsány i v teoretické části práce. Zde přibyly další, tak jak je vnímají a vnímali ve svých rodinách respondenti. Ráda bych se ještě zmínila o funkci prarodičů v nemoci a smrti, kterou jsem v teoretické části taktéţ popsala a o níţ i jeden z respondentů hovořil následovně: „Hrozně moc, co mi dalo, když jsem našel babičku mrtvou, protože jsem k ní hodně chodil a hodně jsme si povídali, a pak jsem byl v podstatě první, kdo jí našel, a našel jsem jí v křesle takovou vyladěnou, to mě tak jako ohromně obohatilo. Tak jak jsem jí celej život viděl, tak i tak umřela, že to nebylo nic ošklivýho.“

65

3. Kategorie – Postavení prarodiče v rodině Při hledání ukazatelů postavení prarodičů v rodině jsem opět vyšla z odpovědí respondentů, z nichţ jsem získala tyto kategorie: Váha slova Míra ovlivnění ţivota vnoučete Míra zapojení do rodiny/odcizení od rodiny dospělých dětí Změna postavení prarodiče v průběhu vývoje vnoučete Kategorie Váha slova vyjadřuje míru, v níţ je slovo prarodiče bráno váţně v rodině jeho vnoučete, rodiči, případně vnoučetem samotným. Z výpovědí v prvních dvou kategoriích (jak jsou uvedeny v Tabulce 12) nelze váhu slova prarodičů posoudit, buď respondent odpověděl, ţe neví nebo to není schopen posoudit, anebo prarodiče do ţivota rodiny nikdy nezasahovali, takţe se váha jejich slova nikdy neprojevila. V dalších kategoriích se respondenti vyjadřovali o váze slova prarodičů, ţe je velká nebo ţe rodiče své rodiče poslouchají nebo ţe slovo prarodičů mělo váhu poradní či doporučující. Další odpovědi plynou ze srovnání slova prarodičů se slovem rodičů, jednak ţe váha je stejná jako u slova rodičů, jednak ţe je poloviční jako slovo rodičů nebo existovalo společné slovo prarodičů a rodičů. V Grafu 6 je vidět, ţe mladší respondenti vnímají, ţe slovo prarodičů má větší váhu, zatímco starší respondenti vnímají prarodiče spíše jako poradce či nezasahující. Můţe to znamenat dvojí, buď dnes slovo prarodičů opravdu poţívá větší váţnosti neţ dříve nebo dospívající respondenti posuzují váhu slova jinak neţ dospělí ve středním věku. Vzhledem k tomu, co se píše v literatuře, kloním se spíše k názoru, ţe jsou tyto odpovědi zkresleny vývojovým stupněm respondentů a mnoţstvím zkušeností.

66

Tab. 12 Váha slova Společné slovo s rodiči

Poloviční jako rodiče

Jako rodiče

Doporučující

1 1

Poradní

Rodiče je poslouchají

Velká

Ţena 1 Ţena 2 Ţena 3 Ţena 4 Ţena 5 Muţ 1 Muţ 2 Muţ 3 Muţ 4 Muţ 5

Nevím

Nezasahovali Dívka 1 Dívka 2 Dívka 3 Dívka 4 Dívka 5 Chlapec 1 Chlapec 2 Chlapec 3 Chlapec 4 Chlapec 5

1

1 1 1 1 1

1

1 1

1 1

1

1 1

1 1 1

1 1 1

1

1 1 1

1

1 1

8 7 6 5 4

Mladší skupina

3

Starší skupina

2 1

0 Velká

Poradní a doporučující

Nezasahovali

Graf 6 Váha slova

67

Míru ovlivnění ţivota vnoučete prarodiči zobrazuje Tabulka 13. Ukazuje jednak kvantitu (hodně, trochu, vůbec neovlivnili), jednak kvalitu ovlivnění (v které oblasti hodnotového systému k ovlivnění došlo). Z Grafu 7 je patrné, ţe svými prarodiči byli více ovlivněni respondenti starší generace. Nemůţeme však říct s konečnou platností, ţe dříve měli prarodiče na ţivot svých vnoučat větší vliv. Mladší respondenti stále se svými prarodiči ţijí, je tedy moţné, ţe míra vlivu v dalších letech ještě poroste. Někteří respondenti ve starší skupině upozornili, ţe si vliv prarodičů uvědomili aţ v dospělosti nebo dokonce aţ po jejich smrti. Proto zde nemohu činit předčasné závěry. Tab. 13 Vliv na život vnoučete Kvantifikace

Co je důleţité

Ideově a politicky

V morálních hodnotách

Po duchovní a sociální stránce

Ve vztahu k přírodě

Ve vztahu k práci

Ve vztahu k učení

Hodně

Ţena 1 Ţena 2 Ţena 3 Ţena 4 Ţena 5 Muţ 1 Muţ 2 Muţ 3 Muţ 4 Muţ 5

Trochu

Neovlivnili Dívka 1 Dívka 2 Dívka 3 Dívka 4 Dívka 5 Chlapec 1 Chlapec 2 Chlapec 3 Chlapec 4 Chlapec 5

Hodnotový systém

1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1

1 1

1

1 1 1 1

1

1

1 1

1

1

68

Graf 7 Vliv prarodičů na život vnoučete

Tabulka 14 přináší informaci o tom, zda se v přítomnosti prarodičů chovají vnoučata jinak neţ obvykle. Pokud ano, je zde upřesněno jak. Domnívám se, ţe Tabulka 14 ukazuje na míru zapojení vnoučat do rodiny či odcizení od rodiny. Jiné chování u vnoučat v přítomnosti babičky a dědy můţe znamenat, ţe mají větší respekt před prarodiči a ţe ti jsou pro ně spíše cizími osobami, neţ členy vlastní rodiny. Z Tabulky je vidět, ţe přítomnost prarodičů ovlivňuje chování asi poloviny respondentů. Jedná se veskrze o ovlivnění pozitivní: děti či rodiče se před prarodiči méně hádají, méně perou, mají před prarodiči větší respekt neţ před rodiči, s kterými dennodenně ţijí. Tento trend je trochu výraznější ve skupině mladších respondentů. V teoretické části jsem zmiňovala výzkum Wienersové, v němţ se ukázalo, ţe vnoučata prarodiče do „své“ rodiny spíše nepočítají, coţ by získaná data podporovala.119

119

viz Wieners, 2005

69

Tab. 14 Odlišnosti v chování v přítomnosti prarodičů Dívka 1 Dívka 2 Dívka 3 Dívka 4 Dívka 5 Chlapec 1 Chlapec 2 Chlapec 3 Chlapec 4 Chlapec 5 Ţena 1 Ţena 2 Ţena 3 Ţena 4 Ţena 5 Muţ 1 Muţ 2 Muţ 3 Muţ 4 Muţ 5

Ne Ano 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1

Méně se hádáme Méně se hádáme Méně se hádáme Oni byli zvyklí na něco jinýho neţ je teď Na babičku si tolik nedovolím Větší respekt, jsme opatrnější

1

Méně jsme se prali

1 -

Někomu z dětí nadrţovali -

-

-

1

Bylo to víc, ţe jsme na návštěvě

1 1 1 1 1 Protoţe jsem si vědoma, ţe vztah mezi vnoučetem a prarodičem není statický, ale

vyvíjí se, domnívám se, ţe se mění i postavení prarodiče v očích vnoučete. Výsledky hodnocení vývoje postavení prarodiče v očích vnoučete jsou v Tabulce 15. Odpověď ne znamená, ţe respondent ţádný vývoj nezaznamenal, ţe postavení je stále stejné. Odpověď ano je pak zase upřesněna dále. Odpovědi mladších respondentů se zde diametrálně liší od odpovědí starší skupiny. Mladší hodnotí změny, které proběhly od jejich dětských let po současnost, zatímco starší respondenti mají k dispozici delší časové období a hodnotí i změnu pohledu na prarodiče po jejich smrti. U mladších je patrná klesající tendence postavení prarodičů, protoţe během dospívání roste postavení vnoučat. U starších zase postavení prarodičů spíše posiluje, s rostoucími zkušenostmi jsou dospělá vnoučata schopna více chápat jejich postoje a způsoby chování. Odpovědi mladších respondentů lze rozdělit do dvou kategorií: Kategorie „Klesá autorita prarodičů“ vyjadřuje pohled dospívajících, kteří přestávají být dětmi a jejichţ postavení vůči prarodičům se vyrovnává. Byly sem zahrnuty odpovědi: „Jako malá jsem si myslela, že babička je hrozně přísná.“ „Teď už si z nich tolik neděláme.“ „Dřív jsem se

70

bál, kdybych něco proved, teď už ne.“ „Dřív jsem je bral víc jako autority, teďka si s nima můžu normálně povídat jako sobě rovný.“ „Čím je člověk starší, dovolí si říct i ten vlastní názor.“ „Prostě jsem si na ně zvykl.“ Další kategorie „Prarodiče stárnou“ vyjadřuje pokles aktivity a projevy involuce u prarodičů. Mladší respondenti to vyjadřovali takto: „Dřív byli pružnější, byla s nima i legrace, dnes jsou to staří lidi.“ „Dřív dědeček ještě chodil.“ Není zde překvapením, ţe se jednalo se o ty respondenty, kteří měli v mladší skupině nejstarší prarodiče. Odpovědi starších respondentů spadají do kategorií: „Roste úcta a pochopení“. Např: „Čím jsem byl starší, tím jsem třeba někdy chápal více jejich postoje.“ „V tý dospělosti spíš člověk měl k nim větší jakoby úctu za to, že tam člověk trávil ten čas a vyrůstal v období toho dětství.“ „Čím jsem byl větší, tak jsem si jich čím dál tím víc vážil, stoupali v mých očích na ceně.“ Do kategorie „Prohlubování vztahu“ byly zařazeny odpovědi: „Postupem času se vztahy prohloubily.“ „Až s vlastními dětmi si uvědomíte, že představovali nějaký ty morální hodnoty a s jejich odchodem vám teprve dojde, o co jste v životě přišla.“ „Z tý lásky teďka akorát to cítím tak trošku jinak než jako lásku, ale takovou jako vděčnost, za to že tady byli a něco tady zanechali po sobě.“ Zde více neţ v předchozích případech je jasné, ţe odpovědi jsou ovlivněné věkem respondentů a ţivotní zkušeností.

71

Tab. 15 Vývoj postavení prarodiče

1 1

1

-

-

Prohlubování vztahu

Roste úcta a pochopení

-

1

Prarodiče stárnou

1 1

1 1 1 1 1 1 1 1

Klesá autorita

Ţena 1 Ţena 2 Ţena 3 Ţena 4 Ţena 5 Muţ 1 Muţ 2 Muţ 3 Muţ 4 Muţ 5

Ano

Ne Dívka 1 1 Dívka 2 Dívka 3 Dívka 4 Dívka 5 Chlapec 1 Chlapec 2 Chlapec 3 Chlapec 4 Chlapec 5 1

1 1 1 1 1

-

1 1 1 1 1 1

-

1 1 1 1 1 1

1

7 6 5 4 3 2 1 0

Mladší skupina Starší skupina

Klesá autorita

Prarodiče stárnou

Roste úcta a pochopení

Prohlubování vztahu

Graf 8 Vývoj postavení prarodiče

72

Diskuse a závěr V diplomové práci jsem se snaţila podat ucelený obraz o roli prarodičů v rodině a její změně během poslední generace, zodpovědět otázku: Jak se během poslední generace změnila role prarodičů v rodině? Můţeme říci, ţe určitá změna v prarodičovské roli se ve výzkumu projevila. K jejímu popisu pouţiji výzkumné podotázky. Stýkala se vnoučata v předchozí generaci více nebo méně se svými prarodiči? V porovnání dvou skupin mých respondentů můţeme z hlediska frekvence hovořit o poněkud sestupném trendu v mezigeneračním kontaktu. Vnoučata se dříve stýkala z prarodiči častěji a na kratší dobu. Hlavním důvodem byla větší blízkost jejich míst bydliště. Více neţ polovina ze starších respondentů bydlela s prarodiči v jednom domě nebo v rámci jednoho města. Běţné bylo setkávání několikrát během týdne na pár hodin. V mladší skupině se kontakt mezi prarodiči a vnoučaty přesouvá na víkendy. Bydlí od sebe v průměru ve vzdálenosti kolem 45 km a vnoučata jezdí k prarodičům strávit jeden nebo dva dny, kdyţ nemusí do školy – o víkendu nebo o prázdninách. Tím pádem se vytrácí i pravidelná hlídací funkce prarodičů, kdyţ jsou rodiče během týdne v práci i moţnost ovlivnění vnoučat o samotě. K prarodičům je potřeba dojet, takţe se za nimi vydává zpravidla celá rodina. Rodiče jsou často ti, kdo určují a rozhodují, zda se vnouče s prarodiči setká, kdy a na jak dlouho. Mimořádné příleţitosti k setkávání vnoučat a prarodičů zůstávají neměnné. Jsou jimi nejvíce prázdniny, rodinné oslavy narozenin a svátků a všeobecné svátky - vánoce a velikonoce. Ztratili prarodiče ve vztahu ke svým vnoučatům některé sociální role nebo naopak získali nové? Bádání v oblasti sociálních rolí přineslo nejzajímavější výsledky. Úloha prarodičů jako partnerů pro volný čas zůstává stále důleţitá, stejně tak to, ţe prarodiče nabízí vnoučatům moţnost být uţiteční a pomáhat jim. Zcela se ale mění kvalita aktivit, které prarodiče obvykle s vnoučaty provozují. Prarodiče starší generace častěji bydleli na venkově, coţ se promítlo i do společných aktivit, které mají spíše venkovský charakter: práci na zahrádce, se zvířaty, procházky a houbaření, chataření a povídání. Dnešní dospívající mají více prarodičů ve městech. Ti s nimi chodí na výlety, jezdí na kole a hrají společenské hry – karty, šachy, Člověče, nezlob se atd. Vnoučatům dříve se prarodiče

73

nevěnovali tolik jako dnes, nechávali jim svobodu, aby se zapojili do práce, kterou prarodiče vykonávali. Jak vyplynulo jiţ z odpovědi na otázku kontaktu mezi prarodiči a vnoučaty, díky tomu, ţe se tyto dvě generace méně setkávají o samotě a vnoučata nejsou pravidelně svěřována prarodičům na hlídání, mění se povaha výchovného vlivu prarodičů a tudíţ i význam jejich role jako vychovatelů. Nemohou své vnuky vychovávat skrze souţití, spíše mohou udělit radu nebo poučení. Důleţitost role prarodičů jako vzoru pro vnoučata zůstává přibliţně stejná, i kdyţ mladší skupina si více bere za vzor nějakou činnost, kterou prarodiče vykonávají, starší skupina spíše jejich vlastnosti. Kromě toho si ještě respondenti starší skupiny uvědomují nedosaţitelnost prarodičovských vzorů. Stále stejným a významným způsobem zůstávají prarodiče pro vnoučata zprostředkovateli rodinné historie. Dokonce respondenti z mladší skupiny projevili o něco málo vyšší zájem o vyprávění prarodičů. Projevilo se, ţe prarodiče mají v rodině stále důleţitou funkci vztahovou, jako členové širší rodiny a jako hlídači dětí. U vztahové, stmelovací a hlídací funkce byl u našich respondentů v průběhu generace zaznamenán mírný pokles. Změnilo se v průběhu poslední generace postavení prarodičů v rodině? Poslední část odpovědí přinesla největší zklamání. O změně postavení prarodičů během poslední generace se nepodařilo získat téměř ţádné spolehlivé údaje. Pouze kategorie „Zapojení prarodiče do rodiny“ potvrdila trend objevený uţ v rámci kontaktu. Tím, ţe se prarodiče s vnoučaty vídají méně často a jezdí k nim na víkendovou návštěvu s rodiči, stojí dnes prarodiče spíše mimo rodinu svých dospělých dětí. V kategoriích „Váha slova“ a „Vliv prarodičů na ţivot vnoučat“ sice byly zjištěny rozdíly, bohuţel v těchto případech nejsem schopná říct nakolik jsou tyto rozdíly dané mezigeneračním posunem a nakolik odlišným vývojovým stadiem respondentů. Moţná byly zvoleny nevhodné otázky, kategorie nebo nevhodné věkové skupiny respondentů. Co nám ale výzkum přinesl je přehledný obraz o tom, jak se vztah mezi prarodiči a vnoučaty vyvíjí v rámci ontogeneze. Vztah malého dítěte s prarodičem je poznamenán nerovností. Dítě k prarodiči vzhlíţí, má před ním respekt. Během dospívání se role pomalu vyrovnávají. Dospívající začíná vidět chyby, respekt se pomalu ztrácí, prarodič stárne a jeho společenský status naopak klesá (rapidně klesá především s odchodem do penze). Přesto stále vnímá prarodiče

74

jako někoho zkušeného, jako rodiče některého z rodičů, jehoţ slovo má váhu a ovlivňuje rozhodnutí rodičů. Dospělý ve středním věku, který o prarodiče přišel je schopen reflektovat skutečnost, ţe slovo prarodičů bylo spíše slovem poradním pro rodiče, kteří se nakonec sami rozhodli. Tak jak to nyní činí on sám. Jiţ se nepotřebuje s prarodičem porovnávat a je schopen si přiznat jeho vliv na svůj ţivot (který moţná ještě stoupá po smrti prarodiče). Není pro něj důleţitý vývoj během něhoţ získal nad prarodičem převahu, ale ten vývoj který nastal aţ s přibývající zkušeností – ţe totiţ prarodiče více pochopil, díky tomu získali v jeho očích více úcty a vztah s nimi se mohl prohloubit. Jedinečnost a přínos studie tkví v tom, ţe podává celistvý obraz o změně, která proběhla v roli prarodičů během poslední generace. Navazuje tak na některé studie120, které se zabývaly některým z aspektů mezigeneračních vztahů. Při její konstrukci jsem vycházela z literatury, která se taktéţ zabývá mezigeneračními vztahy. Odkazy na literaturu a srovnání s ostatními výzkumy se nacházejí přímo v textu práce a doplňují prezentované výsledky. Slabou stránkou studie je její validita. Vzhledem k tomu, ţe byl pouţit kvalitativní výzkum, bylo zajištění validity obtíţné. V pojetí validity podle Čermáka a Štěpaníkové se mohu opřít o validitu vyplývající z povahy dat, totiţ, ţe se jedná o data bohatá a hustá. Rozhovory byly doslovně přepsány, při vyhodnocování mi nechyběly ani informace z pozorování respondenta při rozhovoru. Data byla pojímána v celém kontextu, respondent hovořil sám o sobě, o svém vztahu k prarodičům a pocitech s tímto vztahem spojených. Validita vyplývající z výběru respondentů byla také vysoká. Skupiny byly vyrovnané podle pohlaví a tvořili je lidé různého vzdělání, profesní orientace a socioekonomického statusu, kteří pocházeli z celé České Republiky. Někteří respondenti mi po skončení rozhovoru poskytli zpětnou vazbu k výzkumu a kladení otázek, přispěli tak ke zvýšení validity týkající se reflexivní a diagnostické povahy výzkumu. Výzkumná studie má spíše pilotní a průkopnický charakter, proto nabízí široké moţnosti dalším výzkumníkům. Bylo v ní naznačeno několik moţných trendů ve vývoji prarodičovské role, jejichţ rozsah by bylo dobré ověřit. Přikláněla bych se zde jiţ k pouţití dotazníku, kterým je moţné získat lépe strukturovaná data od většího počtu osob neţ 120

in Höpflinger, Hummel, & Hugentobler, 2006, Klosinski, 2008, Trommsdorff, 2008, Wieners, 2005

75

pomocí rozhovoru. Kromě toho výzkum inspiruje k dalšímu bádání o prarodičích, které zatím stojí na okraji vědeckého zájmu, zatímco otázky spojené s prodluţujícím se stářím jsou ve společnosti čím dál palčivější.

76

Citovaná literatura Abeln, R. (2006). Grosseltern sind wie Regenschirme. Vom rechten Umgang mit Enkeln. Ulm: Femedienverlag. Alan, J. (1989). Etapy života očima sociologie. Praha: Panorama.

Apostel, B. U. (1989). Grosseltern als Sozialisationsfaktoren. Bonn: Gilbert. Bromley, D. (1974). Psychológia ĺudského stárnutia. Bratislava: Smena. Čermák, I., & Miovský, M. (2002). Kvalitativní výzkum ve vědách o člověku na prahu třetího tisíciletí . Tišnov: SCAN. Čermák, I., & Štěpaníková, I. (Leden 1998). Kontrola validity dat v kvalitativním psychologickém výzkumu. Československá psychologie , stránky 50-62. Čermáková, M. (2000). Proměny současné české rodiny. Praha: SLON. Český, s. ú. (1991). Obyvatelstvo podle jednotek věku a pohlaví. Získáno 13. Listopad 2008, z http://www.czso.cz/sldb/sldb.nsf/i/C87CAAA6E512C6B2C1257330002851E4/$File/tab03 .xls Český, s. ú. (2001). Věková struktura obyvatelstva ČR. Získáno 13. Listopad 2008, z http://www.czso.cz/csu/2003edicniplan.nsf/t/A900324B7C/$File/41090301.xls Chapman, G. (2005). Pět znaků láskyplné rodiny. Praha: Návrat domů. Chvojka, E. (2003). Geschichte der Grosselternrollen vom 16. bis 20. Jahrhundert. Wien: Böhlau Verlag. Erikson, J. M. (1999). Životní cyklus rozřířený a dokončený. Praha: NLN. Farková, M. a. (2009). Dospělost a její variabilita. Praha: Grada. Ferjenčík, J. (2000). Úvod do metodologie psychologického výzkumu. Praha: Portál. Fialová, L., Hamplová, D., & Kučera, M. e. (2000). Představy mladých lidí o manželství a rodičovství. Praha: SLON. Fišer, Z. C. (1996). Dobrodružství třetího věku. Kostelní Vydří: Karmelitánské nakladatelství. Goody, J. (2000). The European Family. Oxford: Blackwell Publishers.

77

Gürtler, H. (2000). Kinder lieben Grosseltern. München: Kösel Verlag. Hamplová, D. a. (2001). Diferenciace reprodukčního a rodinného chování v Evropských populacích. Praha: Sociologický ústav AV ČR. Hartl, P., & Hartlová, H. (2000). Psychologický slovník. Praha: Portál. Hauserová-Schönerová, I. (1996). Děti potřebují prarodiče. Praha: Portál. Höpflinger, F., Hummel, C., & Hugentobler, V. (2006). Enkelkinder und ihre Grosseltern. Intergenerationelle Beziehungen im Wandel. Zürich: Seismo Verlag. Horská, P., & Kučera, M. e. (1990). Dětství, rodina a stáří v dějinách Evropy. Praha: Panorama. Klosinski, G. (2008). Grosseltern heute - Hilfe oder Hemmnis? Tübingen: Attempto Verlag. Langmeier, J., & Krejčířová, D. (2006). Vývojová psychologie. Praha: Grada. Lehmkuhl, U. (2003). Aggressives Verhalten bei Kindern und Jugentlichen. Ursachen, Prävention, Behandlung. Göttingen: Vandenhoeck & Ruprecht. Matějček, Z. (1986). Rodiče a děti. Praha: Avicenum. Matějček, Z., & Dytrych, Z. (1997). Radosti a strasti prarodičů aneb když máme vnoučata. Praha: Grada. Matoušek, O. (1993). Rodina jako instituce a vztahová síť. Praha: SLON. Miovský, M. (2006). Kvalitativní přístup a metody v psychologickém výzkumu. Praha: Grada. Moţný, I. (1990). Moderní rodina. Brno: Blok. Moţný, I. (2006). Rodina a společnost. Praha: SLON. Němcová, B. (1953). Babička. Praha: Státní nakladatelství krásné literatury. Plaňava, I., & Pilát, M. a. (2002). Děti, mládež a rodiny v období transformace. Brno: Barrister & Principal. Pondělíček, I. (1987). Stárnutí: osobnost a sexualita. Praha: Avicenum. Prekopová, J. (1993). Malý tyran. Praha: Portál. Rabušic, L. (2001). Kde ty všechny děti jsou? Praha: SLON.

78

Singly, F. (1999). Sociologie současné rodiny. Praha: Portál. Sirovátka, T., & Hora, O. (2008). Rodina, děti a zaměstnání v české společnosti. Brno/Boskovice: František Šalé - ALBERT. Sternberg, R. J. (2002). Kognitivní psychologie. Praha: Portál. Tichý, M. (Leden 2009). Nezastupitelná role prarodičů při výchově dětí. Salesiánský magazín , stránky 13-18. Trommsdorff, G. (Květen 2008). The Value of Children and Intergenerational Relations Project. Získáno 23. Duben 2011, z Universität Konstanz: http://www.unikonstanz.de/developmental-psychology/VOCproject.html Vágnerová, M. (2007). Vývojová psychologie II. Dospělost a stáří . Praha: Karolinum. Vančurová, E. (1987). Úvahy o dětech a lidech v rodině. Praha: SPN. Vybíral, J. (2008). Pastorální a etické výzvy v oblasti manželství, rodiny a sexuality. Brno: CDK. Wieners, T. (2005). Miteinander von Kindern und alten Menschen. Wiesbaden: Verlag für Sozialwissenschaften.

79