PRÓZA. Téma války jako společný jmenovatel dobové tvorby

PRÓZA

Téma války jako společný jmenovatel dobové tvorby

Pro prózu let 1945–48 je příznačné míšení velmi různorodých tendencí, umocněných i tím, že v této době byla vydávána jak díla skutečně nová, tak texty vzniklé během okupace či dokonce před ní (Karel Poláček: Bylo nás pět, Karel Čapek: Bajky a podpovídky, Vítězslav Nezval: Valérie a týden divů). Vedle starších žánrových typů, za války hojně pěstovaných, tu navíc vystoupily tendence zcela nové, ať již souběžné s pohyby na západ od našich hranic, nebo směřující na východ, k socialistickorealistickému pojetí literatury. Společným jmenovatelem tvorby autorů různých generací, pojítkem sjednocujícím řadu uměleckých a myšlenkových tendencí se tu přitom stalo samo téma války jako výraz nedávné zkušenosti, s níž se myšlenkově vyrovnávala celá česká, evropská a světová společnost. Téma války se objevuje v dokumentární i svědecké literatuře, paraboly a podobenství vyjadřující válečnou zkušenost ale nabízela také historická a alegorická próza. Válka se stala základní situací pro prózy existenciálního ladění, zaměřující se na analýzu lidské existence ve vypjaté situaci, ale také pro prózy reagující na válku hledáním nového, aktivního, společensky angažovaného postoje k životu spojeného s vizí nového společenského řádu. Jeho nastolení v únoru 1948 však znamenalo nejen redukci této výchozí výrazové škály, ale také mocenské ukončení autonomie literatury a nástup ideologické normy, jejímž výrazem byl socialistický realismus.

52

Prehledne dejiny ceske kultury.indd 52

25.1.2012 8:54:10

1945–1948: PRÓZA

DOZNÍVÁNÍ STARŠÍCH TENDENCÍ

Mezi žánrové typy doznívající v knižní produkci druhé poloviny čtyřicátých let patřily žánry psychologického a společenského románu, próza usilující o renesanci epičnosti a historické a alegorické prózy. Pro významné autory psychologické prózy meziválečného období je příznačné, že ti, kteří se dožili konce války, se začali sami brzy odvracet od detailní psychologické analýzy a postupně tíhli buď k próze zdůrazněných funkcí společensko-politických (Václav Řezáč), nebo k sociálně utopickým podobenstvím. Druhou cestu dokládá poválečný vývoj Miroslava Hanuše, v jehož tvorbě je psychologická analýza vytlačována motivy fantasticko-mystickými (Příběh o pomoci, 1945) či dobrodružným vyprávěním o tom, co by bylo, kdyby Hitler přežil válku (román Já-spravedlnost, 1946). Úvahy o nacismu, vině a trestu pak posléze autora přivádějí k nutnosti boje za nový svět bez válek a utrpení a k idealizujícím vizím o blízkosti křesťanství a komunismu (Legenda o Tomášovi, 1947). Představitelem pokusů o společenský román širokého záběru, vyjadřující víru v demokracii, byla Evropská kantiléna Zdeňka Němečka (1945). Žánr rodových kronik naopak rozvíjeli – vedle autorů respektujících jeho tradiční kontury, jako například Čestmír Jeřábek v Letopisech české duše (1946) nebo Adolf Branald ve čtenářsky úspěšné herecké kronice Stříbrná paruka (1947) – také spisovatelé, kteří začali téma rodových a rodinných vztahů zasazovat do širších souvislostí společensko-politických, často značně ideologizovaných (Vojtěch Mixa, Marie Pujmanová). Hojně zastoupen byl také typ prózy, jehož kořeny tkví ve třicátých letech a v tehdejším úsilí o obrodu epických základů prozaického tvaru, tj. epika opřená o bohatou dějovost, ale také o kultivaci jazykových prostředků. K autorům takových próz patřili Vladimír Neff (Marie a zahradník, 1945), Josef Kopta (Láska v pěti podobách, 1946), Miloš Václav Kratochvíl (Pět milostných a jedna, 1946), Čestmír Jeřábek (Podivuhodný návrat bratra Anselma, 1948) či František Kubka (Palečkův úsměv, 1946).

Odklon od psychologické prózy

Společenské romány, rodové kroniky, fabulistická epika

53


25.1.2012 8:54:10

PŘEHLEDNÉ DĚJINY ČESKÉ LITERATURY 1945–1989

Jaromír John

Historické a alegorické prózy

Jiří Weil

Podněty epiky, která klade největší důraz na sám akt vyprávění, nejosobitěji rozvíjeli J. Š. Kubín, který ve své poválečné tvorbě mj. uplatnil svou zkušenost sběratele lidové slovesnosti (Kudrnaté povídky, 1946; Lidové humorky, 1948), a Jaromír John, jenž hledal uměleckou inspiraci v pokleslých slovesných žánrech. Johnovi v poválečném období vyšly dvě prózy o „lidech povržených“: Eskamotér Josef (1946) a Pampovánek (1948), rozsáhlý román založený na motivické paralele mezi historií Kristova ukřižování a životem chudého, opuštěného hocha nemanželského původu, kterého klášterní výchova přivede k přesvědčení o vlastní vyvolenosti. Základem Johnova přístupu k literatuře tu je ironie a parodie, která nerespektuje pravidla klasicky uměřeného vypravěčství, střídá různé žánrové i výrazové polohy a do epického vyprávění, plného dějových odboček, vkládá obsáhlé mimodějové vsuvky. Znalost nejodlehlejších skutečností života se u Johna spojuje s mnohostí vypravěčských postupů, se zpochybněním každého ustáleného a zkonvenčnělého hlediska a s osobitým přístupem k postavám, jež jsou současně poslušnými marionetami v rukách ironického vypravěče-principála i osobami, které neztrácejí záhadnost a vnitřní duchovní rozměr lidských bytostí. Součástí poválečné knižní produkce byly rovněž časové prózy historické a alegorické, vznikající v předchozím období jako jinotajné výpovědi o aktuální politické a společenské situaci. Jde o prózy, které prostřednictvím historických a pseudohistorických podobenství vyprávějí o falešných vůdcích a dobyvatelích, o barbarství válek a o odboji proti uchvatitelům. Dlouhodobější životnost mezi nimi přitom mají ty, které nabízejí větší spektrum možných konkretizací a jsou soběstačnější ve svém prvotním, nepřeneseném významu. To platí o románu Jiřího Weila Makanna, otec divů (rkp. 1940; 1946), postihujícím obecně platné mechanismy politické lži, falešného mesiášství a společenské manipulace. Autor tu proti sobě postavil titulní postavu arabského generála a lžiproroka z 8. století a masy jeho stoupenců, tedy individuální vůli k moci a v dějinách neustále zneužívanou touhu bezprávných vrstev po spravedlnosti. V románu, stylizovaném jako nápodoba starých kronik, se Jiří Weil odvrátil od psychologické introspekce a jednotlivým epizodám ponechal jejich autonomnost (portréty Makannových příznivců mají ráz takřka samostatných povídek). Vypravěč je tu věcným pozorovatelem dění,

54


25.1.2012 8:54:10

1945–1948: PRÓZA

vyhýbá se komentářům a emocím. Na působivosti románu se podílí i Weilova znalost pramenů a prostředí (v sovětské Střední Asii nuceně pobýval v třicátých letech). Titulní postavou prózy Miloše Václava Kratochvíla Král obléká halenu (1945) je český král Václav IV., kterého autor pojal jako osamělce, drceného svou neschopností volby mezi protichůdnými historickými silami. Kratochvílovo hledání možností osobní účasti v dění světa dosahuje – i při statičnosti ústředního charakteru – silného evokačního účinu: opírá se o lyrismus, malířsky barvité popisy městských i přírodních scenérií, využívá četných dynamizujících kontrastů, v některých epizodách vytváří ovzduší snové atmosféry. Hlubší analýzou odpovědnosti jedince je cervantesovský román Zdeňka Urbánka Cestou za Quijotem (1949). Román se v poúnorové kulturní atmosféře už nedočkal patřičného ohlasu, neboť aktualizoval téma poúnorovému režimu značně nepohodlné: odmítnutí zjednodušujících hotových kolektivních pravd a hledání vlastní individuální odpovědnosti a odpovědí. V rámci alegorické prózy se objevila i díla přicházející s tématem společenské změny, s projektem mravního a sociálního uspořádání poválečné společnosti. Některé alegorické prózy přitom naznačovaly cestu k poúnorové poetice jak zdůrazněním významu kolektivního vlastnictví a společné práce při formování nové lidské morálky, tak podřízením dějové logiky apriorní autorské koncepci. Utopické představy o nápravě lidských pořádků přitom jednotliví autoři promítali do různých historických či pseudohistorických témat (Jiří Hronek: Údolí jasu, 1946; Oldřich Audy: Údolí se zvedla, 1947).

Miloš Václav Kratochvíl

Zdeněk Urbánek

Utopické koncepty nového světa

DOKUMENTÁRNÍ A SVĚDECKÁ LITERATURA Specifické postavení v české literatuře let 1945–48 měla dokumentární a svědecká literatura, uplatňující se zejména na poli takových žánrů, jako je reportáž, memoáry nebo deník. Díky spojení takřka výhradně s tématem okupace a války byly tyto texty vnímány jako příslib tematického i tvarového oživení a obratu k autentickému rozměru

55


25.1.2012 8:54:10


Obrat k „autentické“ literatuře: deníky, memoáry, reportáže

Ota Kraus a Erich Schön

Nové prvky ve vězeňské próze

Individuální svědectví

literární výpovědi a k realitě samotné. Rozmach dokumentární literatury byl totiž mimojiné i projevem potíží umělecké prózy vyrovnat se s agresivitou prožitého. Jako „požadavek času“ se přitom zprvu jevil úkol pojmenovat a vykreslit překonané osobní a národní utrpení a také odboj proti nacistům. Postupně však stále častěji a výrazněji vystupoval požadavek interpretovat tento boj jako okamžik, s nímž byla spojována očekávaná společenská změna. V prvních poválečných letech se na knižním trhu objevilo množství knih o nacistických věznicích a koncentračních táborech. Orientace na dokumentárnost a autenticitu výpovědi vyplývala z poválečného přesvědčení o nesdělitelnosti faktů hrůzné skutečnosti prostřednictvím výtvorů i té nejvypjatější fantazie. Autoři publikace Továrna na smrt (1946) Ota Kraus a Erich Schön proto vsadili na účinnost popisu kombinovaného s osobně zaujatým průhledem do osudů lidí ve světě, který „nikdo nikdy nepochopí“. S využitím dokumentů, vlastních zážitků i osobních svědectví vězňů pojali Továrnu na smrt jako průvodce po komplexu Osvětim-Březinka a jeho zrůdném mechanismu na „využití a likvidaci lidského materiálu“. Zkušenost druhé světové války přinesla do literatury s vězeňskou tematikou nové motivické i ideové prvky. Vězení je zde prostorem ne dobrovolného života v hromadnosti, v němž fungují mechanismy proměňující lidskou bytost ve „zvíře“, jež má být „zužitkováno“ a později v rámci „konečného řešení“ zlikvidováno v plynových komorách a krematoriích. Charakteristickým rysem „koncentráčnické“ literatury je snaha o maximální popisnost, o nahromadění co největšího množství reálií tak, aby – samy o sobě šokující – předváděly zrůdnost fašismu. Ačkoli ovšem díla vycházejí v podstatě ze stejné inspirace, jednotlivé knihy se v mnohém liší co do způsobu prezentace faktů a principů jejich organizace. V tomto období lze vysledovat dvě základní tendence, mezi nimiž dobová produkce oscilovala. Pro jeden okruh je charakteristické rozšiřování empirického základu autorovy výpovědi o svědectví jiných osob a též o dokumenty, které umožňují v širokém záběru vypovídat o povaze vězeňského systému a jeho dopadu na osudy jednotlivců a společenství vůbec (Lev Sychrava: Záznamy z Buchenwaldu, 1945; Jan Hajšman: V drápech bestie, 1947). K druhému okruhu patří práce, které se snaží nepřekračovat perspektivu individuálního

56


25.1.2012 8:54:10

1945–1948: PRÓZA

svědectví a spíše než na extenzitu záběru kladou důraz na emocionální váhu osobní výpovědi. Knihy této tendence jsou zastoupeny četněji a vykazují také větší žánrovou variabilitu (Jiří Beneš: V německém zajetí, 1945; Václav Jírů: Šesté jaro, 1946; Anna Auředníčková: Tři léta v Terezíně, 1945; Olga Košutová: U Svato bořic, 1946). K nejzajímavějším dílům v rámci dokumentární a svědecké beletrie patří prózy dvou autorů, kteří si jsou vzájemně vzdáleni generačně i tvůrčím naturelem, z daného kontextu se však vydělují úhlem pohledu, jímž nazírají osobní prožitek válečné reality s její absurditou, ale také úrovní literárního ztvárnění. Debut Václava Boukala Blázen veze pravdu v kufru (1947) se opírá o záznamy, jež si autor vedl během totálního nasazení v Německu, v době dobrodružného útěku z říše a nového nasazení. Od ostatní tehdejší produkce tohoto zaměření se próza odlišuje oscilací mezi věcným záznamem a sarkastickou nadsázkou, komikou a také tragikou, převážně se však kniha pohybuje v lehkovážném tónu. Základem útlé knížky Adolfa Hoffmeistra Turistou proti své vůli (1946; s tit. The Animals Are in Cages, New York 1941) je historie autorova útěku z protektorátu do exilu. Hoffmeister ji objektivizuje a stylizuje do příběhu fiktivního hrdiny, v němž dává – s ironií a nadhledem, často humorným – vyniknout především paradoxům cesty za svobodou. Zcela ojedinělé postavení si v poválečných letech získala próza Julia Fučíka Reportáž psaná na oprátce (1945). Byla přijímána jako dokument o životě za mřížemi tak, jak jej zachytil funkcionář ilegální komunistické strany a oddaný vyznavač jejích ideálů. Reportáž však nebyla jen bezprostředním záznamem prožitků, chronologickým sledem deníkových záznamů, ale byla od samého počátku autorem pojata jako stylizované literární dílo, které vědomě pracuje s uměleckými prostředky. Text Reportáže už od počátku dává najevo, že se nepodrobuje tlaku vnucených okolností, nýbrž naopak se jim vzpírá, přetváří rušivé vnější zásahy v součást uměleckého řádu. Vnucená skutečnost uvěznění se pro autora stávala skutečností tvořenou, literárně reflektovanou, a tím i osvobodivou. Významná role přitom připadá jeho tematizovanému dialogu s potenciálními čtenáři a jeho snaze předat těmto budoucím adresátům zprávu o přítomné době i ideové poselství, které z ní podle jeho politické víry vyplývá.

Václav Boukal

Adolf Hoffmeister

Reportáž psaná na oprátce

57


25.1.2012 8:54:10


V samotném textu jsou tak zakódovány prvky, které umožnily jeho pozdější hagiografickou interpretaci. Úsilí vytvořit legendu komunistického odboje ostatně odpovídaly i politicky motivované zásahy do textu, které vydavatelé provedli před jeho prvním vydáním. Vynechány totiž byly ty pasáže v závěru textu, v nichž se Fučík přiznával, že i on podlehl a pod nátlakem vypovídal. A třebaže to charakterizoval jako součást hry, již s gestapem vedl, aby svedl vyšetřování ze stopy, jeho přiznání k této „hře“ by problematizovalo záměr editorů glorifikovat jej jako mučedníka, bojovníka a vzor pro všechny budovatele komunismu. V důsledku těchto škrtů tak Fučíkův literárně působivý text mohl posloužit jako politický argument. Politicky byl jeho potenciál využit zejména od přelomu čtyřicátých a padesátých let, kdy byla Reportáž psaná na oprátce v rámci literárního kánonu komunistické mládeže považována za základní dílo.

VÁLEČNÉ TÉMA VE FABULOVANÉ PRÓZE

Ota B. Kraus

Téma války a života v protektorátu dominovalo také fabulované próze, v níž motivy násilí, brutality a nejrůznějších podob lidské degradace, hladu, ale také vzpoury vstupovaly do beletristicky koncipovaných výpovědí usilujících o postižení obecnějšího rozměru a smyslu osobní lidské zkušenosti a tragiky. Fabulovanou prózu s tematikou vězení reprezentují například soubor povídek Františka Bárty Pod Goethovým dubem a jiné prózy (1946), kniha Touha, chléb můj Zdeňka Pluhaře (1947), Rudá v černé Karla Josefa Beneše (1947) či soubor próz Milana Jariše Oni přijdou (1948; rozšíř. 1949). Jestliže většina obdobných próz aktualizovala etiku solidárnosti, hrdinství a nadřazení kolektivního osudu jedinci, pozoruhodný debut Oty B. Krause Země bez Boha (1948) zůstával zcela mimo tento dobový společenský a literární kontext. Osud židovské komunity ve vyhlazovacím táboře Osvětim, který byl i osudem autorovým, je v něm podán s důrazem a smyslem pro hlubší existenciální rozměr života

58


25.1.2012 8:54:10

1945–1948: PRÓZA

na „kousku země“, od níž Bůh odvrátil tvář. Individuální příběhy několika postav zachycují vězněné v mezních situacích, v nichž pouhá touha po přežití vydává zkoušce ty nejzákladnější city a hodnoty, jako jsou láska mateřská, milostná, přátelství a solidarita. V bezútěšném vyústění pak jen jedno peklo střídá druhé. Druhou podobu válečné tematiky představoval tzv. okupační román, tedy prózy usilující o zachycení a „diagnózu“ života české společnosti za protektorátu, nezřídka s využitím prvků reportážních a dokumentačních, jakož i se zřetelem k širšímu politickému a historickému kontextu. Jejich autoři přitom zpravidla pracují s vypravěčem, jenž fiktivní děje rozvíjí na pozadí dobových reálií a aktualit a nejednou přejímá i roli komentátora a glosátora, jenž deklaruje etické postoje. Vzhledem k tomu, že většina autorů těchto próz patřila ke starší generaci, téma okupace pro ně představovalo motivické obohacení a inovaci jejich poetiky a tradičních vyprávěcích technik. Významnější pozornost si zaslouží Frank Tetauer a jeho kniha K ránu přichází smrt (1947), koncipovaná jako román o psaní románu, především však do brněnského prostředí situovaný román Bedřicha Golombka Vysazená okna (1947), v němž je protektorátní Brno viděno pohledem „zdola“, jako sled každodenních starostí. Z tehdejší prozaické produkce Golombkův román vystupuje důrazem na chaos a nepravosti revolučních dnů, ztvárněním teroru, jenž si pod rouškou revoluce vyřizuje osobní účty, a ironickou dějovou pointou.

Okupační román

Bedřich Golombek

PRÓZA S EXISTENCIÁLNÍMI MOTIVY Z rozmanitých reakcí na prožitek války se postupně výrazněji vydělovaly dvě dominantní a vzájemně protichůdné tendence. Zatímco mnozí válku brali jako výzvu k aktivnímu jednání ve jménu nového kolektivismu, jiná výrazná část prozaické tvorby reflektovala především tragický rozměr skutečnosti a osamělost individua v moderním světě. Tvorba této linie byla tehdejší kritikou uváděna především do souvislostí se soudobým francouzským existencialismem, třebaže

Existenciální východiska

59


25.1.2012 8:54:10


Speciﬁka české existenciální tvorby

Jan Čep

bylo zřejmé, že nejde o přímý kontakt a bezprostřední vliv, jako spíše o obdobnou reakci na prožitou zkušenost. Spíše než o české existencialistické próze lze tedy hovořit o autorsky rozmanitém uplatnění dílčích existenciálních pocitů, situací, motivů a motivických komplexů v dílech, jež jako celek měla většinou charakter psychologického nebo psychologicko-společenského románu. Existenciální motivy úzkosti a odcizení, nepřekročitelnosti bariér mezi lidmi, nudy a hnusu z lidské tělesnosti jsou pozorovatelné již ve většině psychologických próz první poloviny čtyřicátých let. Na rozdíl od francouzských próz tohoto zaměření (Sartre, Camus) však nevyrůstají z uceleného a filozoficky podloženého konceptu světa. Pocity odcizení, úzkosti a marné snahy o dorozumění překonávají postavy českých psychologických próz většinou tím, že se přiklánějí k určitému mravnímu řádu, který sice před nimi vyvstává jako výsledek hledání a někdy i trpkých citových ztrát, ale který jim zároveň do budoucna poskytuje záruku pevnosti a jistoty hodnot. To lze spatřovat v prozaické tvorbě autorů ze skupiny kolem Kamila Bednáře, jejichž díla vycházela většinou až po válce (např. Jiří Valja: Zbraně bezbranných, 1946; Bohuslav Březovský: Člověk Bernard, 1945; Karel Dvořáček: Živ buď, neumírej, 1947). Styčné body s existencialismem lze najít ve válečné a těsně poválečné tvorbě i dalších autorů. Prózu soustředěnou k okamžikům, v nichž se ozřejmuje podstata lidského osudu (často jde o okamžik smrti) a dochází k „prozření“ (zážitku transcendentna, skutečnosti člověka přesahující), reprezentoval od třicátých let především Jan Čep. Základní situace postav v jeho prózách je nesena oscilací mezi „dvojím domovem“, tj. životem a časem pozemským a věčným. Po válce vydal Čep povídkový soubor Polní tráva (1946), tematicky sjednocený motivem pomíjivosti pozemského života. Životní peripetie Čepových zdánlivě prostých postav jsou podány střídmě a s charakterizační úsporností, pod povrchem zaznamenávaných epizod jsou však utajeny intenzivní vnitřní konflikty postav. Výsledné smíření s neodvratným během času a s vyšší než lidskou logikou životního dění, s fatalitou událostí, není dáno a priori, Čepův vypravěč ponechává svým hrdinům vnitřní svobodu, která s sebou nese i pochybnosti, vnitřní rozpolcenost a především pocit úzkosti, často přetrvávající navzdory přijetí vyššího řádu lidského údělu.

60


25.1.2012 8:54:10

PRÓZA. Téma války jako společný jmenovatel dobové tvorby

Recommend Documents