Prohlašuji, že jsem práci zpracovala samostatně a použila jen uvedených pramenů a literatury. Brno, květen 2011

MASARYKOVA UNIVERZITA FAKULTA SOCIÁLNÍCH STUDIÍ

Katedra mezinárodních vztahů a evropských studií Obor Mezinárodní vztahy

Postavení Vatikánu v mezinárodním systému a jeho zahraniční politika. magisterská práce

Bc. Tereza Dvořáková

Vedoucí práce:

PhDr. Michal Kořan, Ph. D.

UČO:

360404

Obor:

N-MS MV

Imatrikulační ročník: 2009

Brno, 2011

Prohlašuji, že jsem práci zpracovala samostatně a použila jen uvedených pramenů a literatury.

Brno, květen 2011 …………………………………….

Poděkování: Děkuji PhDr. Michalu Kořanovi, Ph.D. za odborné vedení, vstřícnost a cenné rady při tvorbě mé magisterské práce.

1

OBSAH

1. SEZNAM ZKRATEK

3

2. ÚVOD

4

2.1. Vatikán – nejmenší velmoc 2.1.1. Historie

8 9

2.1.2. Politický systém

10

2.1.3. Ekonomika a hospodářství

11

3. STATUT SVATÉHO STOLCE A VATIKÁNU DLE MEZINÁRODNÍHO PRÁVA

13

3.1. Vznik moderního státu

14

3.2. Lateránské smlouvy

17

3.3. Ústava státu Vatikán a státní orgány

21

3.4. Orgány a struktura Svatého stolce

22

4. DIPLOMACIE SVATÉHO STOLCE

24

4.1. Cíle Svatého stolce

25

4.2. Podoba papežské diplomacie

26

4.2.1. Struktura papežské diplomacie

26

4.2.2. Nástroje papežské diplomacie

28

5. PROFIL VATIKÁNU V MEZINÁRODNÍM SYSTÉMU A JEHO VÝVOJ V PRŮBĚHU 20. STOL

30

5.1. V zajetí diktatur

30

2

5.1.1. Pius XI., první papež „nového“ Vatikánu

30

5.1.2. Papež Pius XII., navždy ten, který povolil Hitlerovi

38

5.2. O cestě novým směrem

44

5.2.1. „Přechodný“ papež Jan XXII.

44

5.2.2. Papež Pavel VI., nejosamnělejší mezi papeži

51

5.3. Čtvrtstoletí, které otřáslo Evropou

57

5.3.1. Papež Jan Pavel II., bojovník s komunismem

57

5.3.2. Teolog Benedikt XVI.

65

6. MULTILATERÁLNÍ VZTAHY SVATÉHO STOLCE A VATIKÁNSKÉHO STÁTU

72

7. ZÁVĚR

76

8. RESUMÉ

80

9. SEZNAM POUŽITÝCH ZDROJŮ

81

10. PŘÍLOHY

85

3

1. SEZNAM ZKRATEK

AU – African Union EUTELSAT – European Telecommunication Satellite Organization FAO – uropean Telecommunication Satellite Organization IAEA – International Atomic Energy Agency IGC – International Grains Council ILO – International Labour Organization ITU – International Telecommunication Union OAS – Organization of American States UN – United nations UN-HABITAT – United Nations Centre for Human Settlements UNCTAD – United Nations Conference on Trade and Development UNDP – United Nations Development Program UNEP – United Nations Environment Programme UNESCO – United Nations Educational, Scientific and Cultural Organization UNHCR – United Nations High Commissioner for Refugees UNIDO – United Nations Industrial Development Organization UNIDROIT – International Institute for the Unification of Private Law UNWTO – United Nations World Trade Organization UPU – Universal Postal Union WHO – World Health Organization WMO – World Meteorological Organization WTO – World Trade Organization

4

2. ÚVOD

Mikrostát Vatikán je velmi specifickým subjektem mezinárodního systému a práva. Jeho podstata, stejně jako principy fungování, jsou zcela odlišné od ostatních států tzv. vestfálského typu. S tímto typem státu má Vatikán jistě společný princip vnější a vnitřní suverenity, ale v otázce teritoria, či obyvatelstva je dle mého názoru výjimkou, přestože disponuje obojím. Doložím to paralelou. Představme si subjekt o velikosti větší vesnice, který se rozhodne vyhlásit sám sebe uvnitř jiného suverénního státu, disponuje tedy pouhými několika sty členy, co postrádá, jsou relevantní vojenské síly a vlastní hospodářství. Jak dlouho by mohla trvat existence takového kvazistátu, pokud by se nezaštítil nimbem posvátnosti a proklamovanou neutralitou ve „světských“ záležitostech, která má upokojit ostatní státy? Vatikán přesto existuje jako platný člen mezinárodního systému v současné podobě již přes osmdesát let a navíc se zdá, že si nejen udržuje, ale dokonce zvyšuje svůj mezinárodní vliv i přes dlouhodobý trend poklesu počtu praktikujících věřících během dvacátého století, a s tím spojeným, přestože mírným, upadáním vlivu církve ve státě.1 Jak je tedy možné, že role, kterou papežský stát (Patrimonium sancti Petri, či Stati pontifici) hraje v mezinárodní politice, není v žádném případě marginální, jak by se zdálo logické realistickému oku? Vatikán, stejně jako Svatý stolec reprezentovaný papežem, biskupem římským2, je aktivním členem systému 1

V Evropě na tento vývoj měla vliv do jisté míry období protináboženských diktatur, nacismu a komunismu, globálně se o sekularizaci společnosti a pokles významu náboženství pro lidský život postaral mimo jiné také prudký rozvoj vědy a techniky a přijetí vědeckých teorií o původu života a vývoji druhů za oficiální a vyučované. V Evropě patří právě Česká republika mezi nejvíce ateistické národy s téměř 20% ateistů a necelou polovinou obyvatel tzv. bez vyznání. Přestože celkově dochází od počátku 21. století k mírnému nárustu počtu katolíků, který je ale způsoben především nárůstem počtu obyvatel celkově, a to zejména v zemích Afriky a Asie, vliv římsko-katolické církve v Evropě i USA upadá obzvláště z důvodu zájmu o tzv. východní náboženství a filozofie, jako je buddhismus, a nárůstu počtu lidí definujících své vyznání jako „víru v něco“, ne přímo v Boha. USA zaznamenávají v posledních dvou dekádách nárůst počtu ateistů z 11 na 20%. Údaje o Evropě: http://www.dominikduka.cz/clanky-vyjadreni/nabozenstvi-v-sekularizovane-spolecnosti/ (16. 5. 2011) a http://ec.europa.eu/public_opinion/archives/ebs/ebs_225_report_en.pdf (16. 5. 2011) a http://tisk.cirkev.cz/ze-zahranici/pocet-katoliku-celosvetove-stale-roste/ (16. 5. 2011). Údaje o USA: http://www.americanhumanist.org/hnn/archives/index.php?id=281&article=0 (16. 5. 2011) a https://www.cia.gov/library/publications/the-world-factbook/geos/us.html (16. 5. 2011). 2

O vztahu mezi Vatikánem a Svatým stolcem více pojednávám dále, na tomto místě je vhodné uvést jen tolik, že stát Vatikán a Svatý stolec jsou dva různé subjekty, přičemž papež je jak hlavou státu, tak Svatého stolce, který je nejvyšší autoritou katolické církve.

5

suverénních států, přestože k tomu není dle základního papežského zákona, ani Ústavy státu určen. Jedním z nejlepších možných vysvětlení je obratná zahraniční politika jeho představitelů a aktivní participace na světovém dění, včetně podpory mezinárodních organizací a konvencí, což ale přímo nekoresponduje s již zmíněnou náboženskou podstatou a neutralitou novodobého papežského státu v mezinárodních vztazích.3 Právě ten dobře patrný rozdíl mezi proklamovanou podstatou papežství a realitou mě přiměl uvažovat o vztahu mezi mocí a náboženstvím, který byl v minulosti vždy velmi těsný, ale který by se měl v současné „ateisující“ době plné vědeckých objevů pomalu rozpadat, pozbývat své důležitosti a validity. Hlavním cílem mé diplomové práce je určit postavení vatikánského státu a Svatého stolce v současném mezinárodním systému a analyzovat motivaci, způsob a výsledky zapojení těchto subjektů do mezinárodní politiky a zahraničních vztahů v průběhu 20. století, z čehož dle mého předpokladu vyplyne verifikace základních předpokladů této práce. Tvrdím, že Svatý stolec reprezentovaný papežem určitými svými aktivitami vybočuje ze svého primárního poslání šířit katolické náboženství a víru a přitom ovlivňuje mezinárodní politiku. Stejně tak vidím patrný, i když ne tak výrazný, rozpor mezi proklamovanou podstatou státu vytvořeného z jediného důvodu, tedy v mezinárodním systému garantovat nezávislost Svatého stolce jako nevyšší autority katolické církve působící internacionálně, a realitou chování vatikánského státu v mezinárodních vztazích.4 Na tomto místě definuji hlavní výzkumné otázky: 1. Jak je vymezen a právně zakotven stát Vatikán a Svatý stolec a jaký je jejich vzájemný vztah? 2. Jak se stát Vatikán chová v mezinárodním systému, tedy jaká je jeho zahraniční politika? A jak je to v případu Svatého stolce? 3

Slovo Vatikán, použité v názvu diplomové práce bez jakéhokoli přívlastku by se mohlo stát zavádějícím, proto podotýkám, že zahrnuje jak stát, tak instituci Svatého stolce, tedy obě složky vatikánské autority aktivní v mezinárodním systému. Takto používané bude v celé práci. 4

Tzv. papežská doktrína k této problematice říká, že „Papež nepotřebuje být hlavou státu proto, aby vládl, ale proto, aby nebyl ovládán. “ (Halas, 2002, 10).

6

3. Jak se v průběhu dvacátého století vyvíjela zahraniční politika a diplomacie Svatého stolce v souvislosti s osobou papeže, který je jejím tvůrcem a hlavním vykonavatelem? 4. Jaký vliv na dění v mezinárodních vztazích měli papeži coby hlavy státu Vatikán od roku 1929? 5. Jak se postavení výše zmíněných subjektů v mezinárodním systému liší? 6. Jakým způsobem k vatikánskému státu a Svatému stolci přistupují ostatní státy a jak s nimi jednají? Odpovědi na výše uvedené výzkumné otázky, jež by měly být vodítkem pro verifikaci mé teze, vyplývají z vlastního textu diplomové práce, který lze tématicky rozdělit pouze na čtyři, zato však poměrně obsáhlé části. V první, spíše teoretické části, se zabývám vznikem státu Vatikán a vymezení jeho existence v mezinárodním systému, pro celistvost a kontinuitu práce také z mezinárodně-právního hlediska, zatímco následující kapitola objasňuje strukturu a mechanismy papežské diplomacie. Zde by měl čtenář získat představu o právním vymezení účelu, podstaty a plánovaném fungování státu a Svatého stolce a jeho zahraniční politiky, které mu okamžitě vyvrátí třetí, nejobsáhlejší část, věnující se papežům 20. století a jejich zahraniční politice. Osobnost papeže, který je praktickým tvůrcem i vykonavatelem politiky Vatikánu, v minulém století výrazně ovlivňovala papežovo, tím i státní konání, přesto tato část nezískala životopisný rozměr, hlavním tématem je stále zahraniční politika papežů a její dopad na mezinárodní systém. Blíže jsou

v tomto

oddíle

rozebírány

také

bilaterální

vztahy,

především

ty

nejkomplikovanější, s Itálií a nekatolickými státy. V závěru práce se soustředím na multilaterální vztahy Svatého stolce a Vatikánu, čímž je myšleno především členství, jiné zapojení, či podpora mezinárodním organizacím. Mezinárodní právo a zakládající smlouvy v rozporu s politikami papežů a zapojení státu do různých mezinárodních organizací se tak stává trojlístkem pramenů, faktů a informací, na základě kterých budu zodpovídat výzkumné otázky a verifikovat výše uvedenou tezi.

7

Ve své práci tak budu vycházet jak z primárních, tak sekundárních zdrojů, stejně jako z cizojazyčné i české literatury. V českém odborném prostředí se problematikou Vatikánu jako státu a jeho existence hlouběji zabývá historik František X. Halas, jehož rozsáhlá publikae Fenomén Vatikán, jakož i další, je v mé práci často citována. Přestože ve svých publikacích, zabývajících se především církevní historií, téma Vatikánu rozebírá poměrně detailně, silně v nich převažuje historickodeskriptivní hledisko a problematika zahraniční politiky zůstává okrajovou. Velmi užitečnou se mi stala do češtiny přeložená publikace s názvem Moc papežů od dokumentaristy Guido Knoppa, který díky svému žurnalistickému pohledu do určité míry sdílí můj předpoklad a blíže rozebírá kontroverzní životy a politiky pěti papežů 20. století. Publikace mi, stejně jako již zmíněný Fenomén Vatikán, poskytla nejen určité kompletní informace, ale také, což je možná důležitější, mnohé podněty pro přezkoumání v jiných pramenech. Primární zdroje, tedy Ústavu státu a další zakládající smlouvy včetně bilatelárních smluv s Itálií a biografií papežů, mi poskytl internet, konkrétně oficiální stránky Vatikánu: http://www.vatican.va a http://www.vaticanstate.va v angličtině a italštině. Mezi primární zdroje také určitým způsobem počítám učebnice mezinárodního práva od pánů Čepelky, Ondřeje, Potočného a Šturmy, jež mi byly velmi nápomocné při tvorbě třetí kapitoly, která je svým mezinárodně-právním přesahem částečně mimo mé odborné zaměření. Přestože jsem při studiu pramenů několikrát narazila na cizojazyčné statě a články zabývající se politikou Vatikánu, publikace, ať již české nebo cizojazyčné, se povětšinou zabývají historií Vatikánu, praktickým křesťanstvím, památkami, případně životopisy papežů na jedné straně, či obecným vztahem moci a náboženství na straně druhé. Jsem proto přesvědčena, že optika, kterou nahlížím na problematiku papežství a Vatikánu ve své diplomové práci, je ve své podstatě ojedinělá a bude tak přínosem odborné veřejnosti.

8

2.1.

Vatikán – nejmenší velmoc

To, že je Vatikán, oficiálně nazývaný Vatikánským městským státem (Status Civitatis Vaticanae) či někdy nesprávně zaměňován za Svatý stolec (Santa Sede)5, nejmenším státem světa s nejnižším počtem obyvatel, je věc notoricky známá, přesto si v tomto místě nemohu odpustit několik faktů a číslic. Městský stát Vatikán se rozkládá na ploše pouhých 0,44 km2 v západní části italské metropole Říma při levém břehu řeky Tibery na tzv. Vatikánském kopci, dříve nazývaném Monte Vaticano. Je sídlem nejvyšších představitelů katolické církve v čele s papežem, kteří spolu s ostatními tvoří 832 obyvatel6 tohoto státu, z nihž jen málo přes 450 má státní občanství.7 Samotný stát je tvořen chrámem sv. Petra na Svatopetrském náměstí, kde se nachází též tzv. Apoštolský či Papežský palác, dále přilehlými, většinou muzejními a reprezentačními budovami a Vatikánskými zahradami, v nihž sídlí v tzv. Vládním paláci Papežská kurie.8 Ke státu také administrativně náleží exteritoriální území se zvláštním statutem opět uvnitř Říma, mezi něž patří i papežská bazilika sv. Jana v Lateránu, kde papežové sídlili, vyjma přechodného období tzv. Avignonského zajetí papežů9, až do roku 1377– 8, či papežské letní sídlo v Castel Gandolfo.10 Úředními jazyky jsou zde italština a latina.11

5

Svatý stolec disponuje též zastaralým synonymem Svatá stolice (Sancta Sedes), já jsem se však rozhodla ve své práci používat výhradně označení Svatý stolec (Santa Sede), především z důvodu nevhodných konotací druhého pojmu. (pozn. aut.)

6

Odhad k červnu tohoto roku dle serveru CIA World Factbook, online https://www.cia.gov/library/publications/the-world-factbook/geos/vt.html (24. 3. 2011).

7

data

dostupná

na:

http://www.vaticanstate.va/EN/State_and_Government/General_informations/Population.htm (24. 3. 2011).

8

Římská papežská kurie je nejvyšší a svrchovaný orgán katolické církve a dalo by se také říci jakýsi poradní orgán papeže, který využívá k výkonu své moci a povinností (http://www.vatican.va/roman_curia/index.htm, 24. 3. 2011).

9

Tímto termínem obvykle rozumíme období let 1305 – 1378, kdy se církev ocitla v silném úpadku a pod vlivem francouzké vlády, což bych neváhala označit za spolu související. Papež Klement V. (1305 – 1314) se před bouřemi zmítajícími Římem uchýlil pod ochranu francouzkého krále a roku 1309 natrvalo přestěhoval svůj papežský dvůr do Avignonu. Přestože již jeho předchůdci z 13. století často cestovali, Klementem počínaje, do Říma on a šest jeho následovníků nikdy nevstoupili (Collins, 2009; Halas, 2004). 10

http://www.vaticanstate.va/EN/State_and_Government/General_informations/Geography.htm (26. 3. 2011).

11

Mapa Vatikánu viz příloha.

9

2.1.1. Historie Termín Vatikán je používán již od doby říše římské, kdy byly na Vatikánském kopci zbudovány nejprve vily patriciů a později amfiteátr a zahrady sloužící k zábavě a potěše římských občanů, která často spočívala v mučení a vraždění křesťanů ve zmíněném amfiteátru. Neoznačuje však stejné území jako dnes, hranice byly pohyblivé až do jeho novodobé historie.12 Až roku 324 n. l. zde byla čerstvě pokřtěným císařem Konstantinem zbudována bazilika, na jejíhž základech byl v 16. a 17. stol. vystavěn chrám sv. Petra, a Vatikán mohl začít psát svou křesťanskou historii.13 Trvalou papežskou rezidencí je Vatikán vyhlášen až 17. 1. 1377 papežem Řehořem XI. (1370 – 1378) Papežství se ale po jeho náhlé smrti o rok později opět ocitá ve vážné krizi, která je nazývána velkým západním rozkolem, či papežským schizmatem.14 Po jejím překonání a stabilizaci papežství v průběhu 16. století i přes hrozbu náboženské reformace, za jejíž vrchol lze označit odluku Velké Británie od Vatikánu za vlády krále Jindřicha VIII. (1509 – 1547) a založení vlastní, tzv. anglikáncké církve, se papež Řehoř XIII. (1572 – 1585) roku 1582 zasloužil o změnu kalendáře z dosud používaného juliánského na tzv. gregoriánský, který používáme dosud. Během tzv. Velké francouzské revoluce byl papežský stát císařem Napoleonem Bonapartem (1804 – 1814, 1815) dokonce zrušen a připojen k satelitní cisitalské republice, přičemž papeže Pia VI. stálo odmítání vzdání se pontifikátu život. Přestože zakrátko byla existence Vatikánu, jako sídla papežů oficiálně obnovena, neklidná revoluční doba vrcholící v Evropě rokem 1848 papežům přidělala mnoho vrásek. 12

Největšího územního rozmachu Vatikán dosáhl na počátku 16. stol. za pontifikátu Julia II. (1503 – 1513), kdy bylo větší několikanásobně a na jihu zasahovalo až do oblastí ležících za hranicemi Říma (Kořínek, 2003). Julius II. také provedl mnohé architektonické změny. Kromě dále zmíněné přestavby původní Konstantinovy baziliky na současný chrám také rozhodl o výzdobě Sixtinské kaple freskami (http://www.vaticanstate.va/EN/State_and_Government/History/The_Vatican_City_during_the_times.htm, 24. 3. 2011). 13

http://www.vaticanstate.va/EN/State_and_Government/History/The_Vatican_City_during_the_times.htm (24. 3. 2011). 14

Řehořův nástupce papež Urban VI. svým hrubým chováním popudí většinu kardinálů, kteří se účastnili jeho volby, ti se proto rozhodnou Urbana sesadit tím, že zvolí nového papeže, Klimenta VII. Urban VI. se však svého pontifikátu nevzdává a uchyluje se opět do Avignonu. Situaci dvou, později dokonce tří papežů tak řeší až Kostnický koncil roku 1417, který zbavuje „posledního“odbojného papeže úřadu bez jeho souhlasu a volí papeže nového – Martina V. (Kořínek, 2003).

10

Revoluce v Itálii sice byla v červenci roku 1849 potlačena, ale neporažena. O jedenadvacet let později došlo ke sjednocení italských městských států spolu s Římem a území původního papežského státu s hlavním městem Vatikánem bylo Itálií anektováno. Vatikán tak prakticky opět zmizel z mapy, sice ne poprvé, ale tentokráte se zdálo, že již nadobro.15 Italský parlament již 13. května 1871 navrhnul zákony o zárukách papežské nezávislosti na italském státu, které se měly stát jakýmsi odškodněním za ztrátu území, papež je však odmítl podepsat a nepříjemné napětí mezi ním, provokativně stále sídlícím na anektovaném území, a Itálií zažehnalo až podepsání tzv. lateránské smlouvy roku 1929, která prohlásila Vatikán za samostatný a nezávislý stát s papežem jako svým nejvyšším představitelem. O moderní historii Vatikánu pojednám dále. (Halas, 2004; Kořínek, 2003 a Pečnikov, 1986).

2.1.2. Politický systém Vatikán je pochopitelně jediným svého druhu i v otázce politického systému. Jedná se o absolutistikou církevní monarchii, tzv. teokracii, s doživotně voleným papežem v čele, jehož volí shromáždění kardinálů16 mladších osmdesáti let, tzv. konkláve. Ti jsou uzamčeni v Sixtinské kapli tak dlouho, dokud nedosáhne některý z kandidátů potřebné většiny.17 Hlasování je zcela anonymní a v případě nezvolení dojde ke spálení hlasovacích lístků tak, že komínem vystoupá jako signál černý kouř. 15

Existence církevního státu Vatikán jako sídla papeže, byla zrušena a následně obnovena za poměrně krátké období dvou století celkem čtyřikrát. Poprvé se tak stalo roku 1798, kdy Napoleon Bonaparte (1804 – 1814, 1815) připojil území Vatikánu k satelitní cisalpinské republice pod správou Francie. V květnu roku 1809 zmíněný Napoleon dokonce církevní stát obnovený roku 1801 mírem z Lunéville zrušil de iure a území připojil k francouzskému císařství. Již o čtyři léta později došlo k obnovení papežského státu. Osudným se Vatikánu stal, i když jen na několik měsíců, také revoluční rok 1848 a zřízení italské republiky (Halas, 2004). 16

Jelikož s jistými církevními hodnostmi budu pracovat častěji, zdá se mi vhodné objasnit jejich funkci a postavení dle zastávaných církevních úřadů, a to v sestupném pořadí. Kardinál je hned po papeži druhá nejvyšší církevní hodnost, jmenuje je papež z příslušníků nejvyššího kléru pro činnost v Římské kurii. Arcibiskup neboli metropolita je hlavou církevní provincie skládající se z diecézí. Hlavou diecéze, tedy církevního obvodu, je biskup. Děkan spravuje děkanát, církevní okrsek, který čítá několik farností. Farnost, jako nejmenší církevní jednotka je pod správou faráře neboli kněze (http://www.pravoslavslovo.ru/prilogicz/cirkhierdleuradu.htm, 23. 4. 2011). 17

Počet kardinálů není přesně určen i složení konkláve se neustále mění, příliš staří kardinálové jsou nahrazováni mladšími. Většina potřebná ke zvolení je určena jako dvě třetiny přítomných kardinálů plus jeden hlas.

11

Pokud je papež zvolen, jsou spáleny hlasovací lístky s vlhkou slámou a vystoupá kouř bílý. Poté je nutné oznámit zvolenému kandidátu rozhodnutí konkláve, přičemž se očekává jeho přijetí a zvolení jména, které bude během svého pontifikátu užívat. Když se tak stane, vyjde konkláve z kaple na balkon chrámu sv. Petra a slovy: „Habemus papam!“ oznámí lidu „Máme papeže!“.18 Nový papež následně slouží intronizační mši, od dob papeže Pavla VI. (1963 – 1978) na náměstí sv. Petra, při které jsou mu předány odznaky jeho úřadu, papežské palium, součást oděvu a tzv. Rybářský prsten užívaný jako papežská pečeť.19 Případnou obranu státu zajišťuje Itálie a tzv. Švýcarská garda, kterou tvoří přibližně stovka vojáků ze švýcarských katolických rodin, jež mají za úkol střežit budovy, vchody i samotného papeže (Kořínek, 2009). Ve státu Vatikán se pochopitelně nevyskytují politické strany, jak je jinde obvyklé.

2.1.3. Ekonomika a hospodářství Vatikán

pochopitelně

nedisponuje

tržním,

centrálně-plánovaným

či

přechodným hospodářstvím jak je zvykem pro zbytek světa20, ani vlastní výrobou. V tomto jediném případě se jedná o tzv. nekomerční ekonomiku založenou na několika zdrojích příjmů, které pokrývají provoz státu a jeho institucí, včetně údržby památek a financování papežských velvyslanectví po celém světě, tzv. nunciatur. Ve fyzické formě se jedná o Petrův peníz, což značí příspěvky křesťanů z celého světa, příjmy z prodeje publikací a suvenýrů a vstupného do vatikánských památek. Důležitější a vyšší příjmy ale plynou z množství nemovitostí a akcií a z působení ve finančnictví a bankovnictví obecně. Většina kapitálu je uložena v Itálii. Měnou je ve

18

http://www.bbc.co.uk/czech/specials/1325_pope_election/ (26. 3. 2011).

19

Intronizací se nazývá slavnostní ceremonie korunovace monarchy a nejvyšších představitelů katolické a pravoslavné církve, tedy papeže, biskupa, opata a patriarchy (Kodex kanonického práva, 1994).

20

Mám na mysli pohopitelně klasické rozdělení do sektorů na primer (zemědělství), sekunder (průmysl), tercier (obslužná sféra) a kvarter (věda a výzkum).

12

Vatikánu od roku 2002 euro, které nahradilo italskou a vatikánskou liru (Kořínek, 2009; Pečnikov, 1986).21

21

Co se týče zaměstnanosti, v samotném Vatikánu „pracují“ jen církevní hodnostáři, členové Švýcarské gardy a stovky dělníků z Itálie (Kořínek, 2009).

13

3. STATUT SVATÉHO STOLCE A VATIKÁNU DLE MEZINÁRODNÍHO PRÁVA

V této kapitole se budu dále zabývat teoretickou stánkou věci, jak jsem již nastínila v úvodu práce. Definuji stát Vatikán a jeho účel tak, jak ho vidí mezinárodní právo a jak by ho tedy mělo vnímat mezinárodní společenství. Stejnou pozornost věnuji i Svatému stolci. Mezinárodní právo veřejné je definováno jako soubor právních norem, které upravují chování států a jiných subjektů mezinárodního práva a jejich vztahy v rámci mezinárodního společenství. Jeho normy upravují převžně vztahy mezi svrchovanými státy a dále vztahy států k jiným subjektům mezinárodního práva, jakož i některé vztahy mezi těmito subjekty navzájem (Čepelka, Šturma, 2008, XLI). To s sebou nese do jisté míry a především v praxi poměrně flexibilní normy, vytvářené a sdílené na základě konsenzu mezi suverénními státy a případně mezinárodními organizacemi, tvořené z velké části vzájemnými dohodami a smlouvami, ať již bi nebo multilaterálními. Termín „temné vody mezinárodního práva“ proto nevznikl náhodou, orientovat se v poměrně složitém systému norem, smluv a nařízení není snadné. Ten, kdo toto umění ovládá, se většinou označuje za obratného diplomata. A Svatý stolec se, ke svému stěstí, mohl pyšnit mnoha zástupci tohoto typu. Předně je ale dle mého názoru nutné objasnit vztah mezi Svatým stolcem (Santa Sede) a Vatikánským městským státem. Svatý stolec je oficiální název papežského úřadu, jakožto nejvyšší instance katolické církve, který tvoří kromě papeže také celá Římská kurie. Velmi zjednodušeně řečeno, pojmem Svatý stolec označujeme nejvyšší autoritu, jakési headquaters katolické církve, jakožto světové organizace, se sídlem ve Vatikánu. Na druhé straně je Vatikán od roku 1929 suverénním státem ležícím v srdci Říma, který je oficiálním sídlem papeže, tedy římského biskupa, a Římské kurie, souhrně nazývanými Svatým stolcem.22 Z toho vyplývá, že Svatý stolec je autoritou

22

Oficiální titul papeže zní: Jeho Svatost papež, biskup římský, zástupce Ježíše Krista, nástupce knížete apoštolů, nejvyšší velekněz katolické církve, patriarcha západu, primas Itálie, arcibiskup a metropolita římské provincie, suverén Vatikánského městského státu a služebník služebníků božích (Dobrovolný, 1997).

14

existující dávno před založením Vatikánského státu a Vatikán je tak zřejmě jediným státem světa, který byl založen z určitého důvodu (Halas, 2004). Podle výkladu mezinárodního práva jsou Svatý stolec, a do jisté míry i Vatikánský stát, subjekty sui generis23 na sobě nezávislé. Svatý stolec je řazen do skupiny politických jednotek s omezenou subjektivitou, které v minulosti sice vykazovaly prvek území, jenž je nezbytnou podmínkou suverenity, tedy šlo o státní útvary, nicméně historickým vývojem své území ztratily. Přesto jim byla z různých důvodů i nadále přiznávána mezinárodněprávní subjektivita. Právní postavení Svatého stolce se dnes odvozuje nikoli z územního, ale spíše z historického a duchovního základu, podobně jako v případě Svrchovaného řádu maltézských rytířů (Čepelka, Šturma, 2008, 93). Z velké míry za tím, dle mého názoru, stojí vpravdě kvazistátní povaha současného Vatikánu, které zase předurčila duchovní podstata Svatého stolce.

3.1.

Vznik moderního státu

Jak již bylo uvedeno výše, svou moderní, státní historii Vatikán píše od jeho faktického obnovení roku 1929, přeněji 11. února toho roku, kdy se znovu objevil na mapě Itálie, tentokráte již ne jako církevní, ale jako moderní suverénní stát a samostatný subjekt mezinárodního systému. Tuto událost lze chápat jako jistý přelom, neboť po staletí Vatikán existoval pouze jako sídlo papeže, hlavy katolické církve, ležící v Římě a požívající jakýsi mezinárodní respekt, zatímco nyní se Vatikán stal suverénním státem a papež jeho hlavou. Tento krok byl ve své době také poměrně kontroverzní a předcházela mu několikaletá jednání a mnohaletý spor. Od faktického zrušení Vatikánského církevního státu jeho anexí nově vzniklou sjednocenou Itálií s hlavním městem Římem roku 1870 vedl Svatý stolec v čele s papežem ostentativně stále sídlícím na Monte Vaticano s Itálií diplomatickou válku. Toto téměř šedesátileté období je historií nazýváno „římskou otázkou“.

23

Svého druhu, jedinečné, překl. aut.

15

Do roku 1860 papež disponoval poměrně rozsáhlým územím ve střední části Apeninského poloostrova rozděleným na dva tzv. Papežské státy.24 V procesu sjednocování Itálie, tzv. risorgimentu25 byly tyto oblasti postupně začleněny do „nového“ státu. Od roku 1861, kdy oficiálně vzniklo Italské království, vyjednávání o dobrovolném připojení Papežských států nabralo na obrátkách, ovšem to papež Pius IX. (1846 – 1878) neustále odmítal se slovy: „This corner of the earth is mine. Christ has given it to me.“26 Poté, co byl italskými vojsky dobyt Řím, Pius IX. odmítl všechny italské smířlivé návrhy zákonů a smluv o postoupení částí Vatikánu do papežova užívání s obavou, aby nezpůsobil uzákonění anexe Papežských států. Tak se on a čtyři jeho nástupci stali tzv. Vatikánskými vězni, tedy papeži bez církevního státu. Přestože jeho území nadále obývali, již ho oficiálně nespravovali. Přesto byli „jen“ zbaveni pozemské vlády, a to „jen“ de facto, tedy ztrátou území, nikoli de iure, podle práva, jako Napoleonem Bonapartem roku 1809. Proto i nadále zůstali představiteli Svatého stolce a mohli prakticky dál vykonávat jeho politiku. Tak také konali a obratnou, mírovou a do jisté míry i mučednickou politikou si postupně naklonili veřejné mínění. Velkou zásluhu na tom jistě měl papež Benedikt XV. (1914 – 1922), jehož si vzal za vzor papež Benedikt VI. (2005 – současnost), právě z toho důvodu, že se jednalo o

24

Viz příloha.

25

Sjednocení Itálie byl proces zdlouhavý a postupný, probíhající přibližně v letech 1815 – 1871. Prvotním impulsem se stalo zhroucení francouzkého císařství, pod jehož nadvládou se italské státy od konce 18. stol. nacházely. Pád Napoleona Bonaparta přinesl zdání svobody na jedné a snahu Rakouska o ovládnutí i dalších, nejen severních států (Lombardie a Benátsko), na straně druhé. Velký význam v procesu sjednocení mělo národně-osvobozenecké hnutí Mladá Itálie vzniknuvší ve 30. leteh 19. stol., které především vyvoláváním povstání a neustálou vírou v nevyhnutelnost změny přispívalo význačnou měrou k událostem let následujících. Roky 1848 a 1849, někdy známé jako první italská válka za nezávislost, ještě nepřinesly požadované výsledky a snaha o vytvoření nového státu byla vojensky potlačena. Ale již tzv. druhá italská válka za nezávislost vedena o desetiletí později proti Rakousku byla úspěšnější. Sardinské království, se schopným Camillo Cavourem (1852 – 1859, 1860 – 1861) v čele, se s podporou francouzského vojska chopilo iniciativy a svou obratnou zahraniční politikou i vítězstvími na bojištích získávalo stále další a další území. Vznik tzv. Italského království, rozkládající se na většině Apeniského poloostrova, byl vyhlášen sardinským parlamentem již v březnu 1861, Benátsko bylo od Rakouska získáno v Prusko-Rakouské válce roku 1866. Zbývala již poměrně malá, přesto klíčová oblast – část bývalého Papežského státu okolo Říma zvaná Lazio. Ta byla po letech vyjednávání anektována po vstupu italských vojenských jednotek do Říma, který se záhy stal italským hlavním městem, v září 1870. Risorgimento tak bylo dokončeno a Papežský stát přestal po více, než tisíci letech existovat (Procacci, 1997). 26

„Tento kout země je můj. Dal mi ho Kristus.“ překl. aut. z anglicky psaných pramenů, dostupných na: http://www.concordatwatch.eu/showtopic.php?org_id=878&kb_header_id=841 (11. 4. 2011).

16

„odvážného proroka míru, který církev provedl bouřlivým válečným obdobím“ (Collins, 2009: 72).27 S měnícími se papeži a postupujícím časem začala nevraživost mezi Svatým stolcem a Itálií pomalu ustupovat pragmatismu, stejně jako se začalo slevovat z maximalistických požadavků směrem ke kompromisu, a byl to právě Svatý stolec, kdo začal s vyjednáváním. Předpoklady pro úspěch těchto jednání zdá se položil již výše zmíněný papež dobré vůle Benedikt XV., přesto musí být největší zásluha přiznána samotnému „vyjednávači“, v té době úřadujícímu Piovi XI. (1922 – 1939). Právě tento papež znovu položil „římskou otázku“ a obnovením tradičního požehnání Urbi et orbi28 projevil záměr znovu se zapojit do dění ve světě, vymanit se s Vatikánského zajetí a obnovit Vatikán a jeho autoritu v největším možném rozsahu. Přísně tajné rozhovory mezi Svatým stolcem a zástupci italského státu začaly již v roce 1926, a přestože bylo, jak uvádí Halas, základní shody dosaženo poměrně záhy, narážely na obtíže při řešění jednotlivostí. Proto trvaly déle než dva roky (Halas, 2004: 307). Největším problémem se pro italskou stranu stal plánovaný konkordát29 a odstoupení prostoru, pro budouci stát Vatikán. Nakonec však došlo ke shodě a 11. února 1929 byly podepsány tzv. Lateránské smlouvy, které umožnily založení Vatikánského státu, vymezily ho mezinárodně a právně, a stanovily jeho vztah s Itálií. (Collins, 2009 a Halas, 2004).

27

Benedikt XV. se aktivně zasazoval o mezinárodní usmíření a také například o vytvoření Ligy národů (Collins, 2009). 28

Městu (Římu) a světu, překl. aut. Požehnání, které papež uděluje z lodžie baziliky sv. Petra na Boží hod vánoční, Boží hod velikonoční a v několika dalších vyjímečných případech. Je často přenášeno médii a spojeno s velkým zájmem veřejnosti (Meehan, 1912).

29

Konkordátem se obecně rozumí mezinárodní smlouva mezi Svatým stolcem/státem Vatikán a dalším suverénním státem ohledně jakéhokoli tématu. Nejčastěji se jedná o vzájemné diplomatické uznání, zdůraznění zásad spolupráce, garance zásad náboženské svobody a nezávislosti katolické církve ve státě, či právní závazek k dodržování klíčových zásad Svatého stolce, vycházejících z katolické víry. Konkordáty se liší stát od státu v detailech. V současnosti má novodobý stát Vatikán uzavřeny konkordáty s více než 25 existujícími státy, včetně České republiky (http://www.concordatwatch.eu/showsite.php?org_id=844, 11. 4. 2011) a (Kelly, Ojetti, 1908).

17

3.2.

Lateránské smlouvy „Bůh Itálii a Itálie Bohu.“ Pius XI. 30

Pod pojmem Lateránské smlouvy je třeba si představit tři dokumenty rozdílného zaměření, politickou Smlouvu mezi Svatým stolcem a Itálií, tzv. Smírčí smlouvu (Lateran Conciliation Treaty), ekonomickou Lateránskou finanční konvenci (Lateran Financial Convention) a náboženský Lateránský konkordát (Lateran Concordat). Tyto dokumenty byly podepsány státním sekretářem kardinálem Gasparrim (1914 – 1930) zastupujícím Svatý stolec a papeže Pia XI. a Jeho excelencí Benitem Mussolinim (1922 – 1943) v zastoupení Jeho veličenstva Viktora Emanuela III. (1900 – 1946), oficiálně premiérem Italského království, který ovšem již fakticky vládnul jako diktátor. Přestože jsou Lateránské smlouvy často prezentovány jako kompromis mezi oběma státy, akt podpisu byl velkým vítězstvím pro papeže, a to nejen z důvodu získání územní suverenity a prosazení mnoha svých požadavků, ale také díky finančním kompenzacím ze strany Itálie. Toto odškodnění papeže mimo jiné postavilo do velmi výhodné výchozí mezinárodní pozice a jeho předchůdce označilo za oběti italské zvůle. Itálie naopak získala „pouze“ diplomatické uznání z papežovy strany. Přestože jsou tyto smlouvy považovány za jeden z největších diplomatických úspěchů Benita Mussoliniho jako ministerského předsedy, jelikož uznáním Italského království ze strany Vatikánu vlastně dosáhl i legitimizace své diktatury, z mého pohledu to byla spíše remíza.31 Lateran Conciliation Treaty, psána ve velmi přátelském duchu, souhrnně přiznává Svatému stolci „absolutní a zřejmou nezávislost a nespornou suverenitu v mezinárodní oblasti“, stejně tak shledává „nutným vytvoření městského státu Vatikán“, současně „uznává plné vlastnické právo, absolutní moc a suverénní jurisdikci nad tímto prostorem“ právě Svatému stolci, přičemž jeho hlava, papež, je 30

http://www.concordatwatch.eu/showtopic.php?org_id=878&kb_header_id=39191 (14. 4. 2011).

31

http://www.concordatwatch.eu/showtopic.php?org_id=878&kb_header_id=841 (14. 4. 2011).

18

v pravomocích a povinnostech (především těch diplomatických) srovnáván s hlavou státu, králem, a náleží mu proto i stejné zacházení.32 S tím souvisí také otázka diplomatického postavení papežských vyslanců, které se opět nijak neliší od toho, jaké požívají jejich kolegové z ostatních států, jimž je na oplátku dovoleno zakládat svá velvyslanectví pro Vatikán. Dle mezinárodních stanov jsou tedy diplomatická práva a povinnosti včetně imunity standardní a vzájemné, lišící se pouze v detailech, většinou náboženských poctách a právech jednat s příslušníky místní církve, odpovídající odlišnosti podstaty papežské a státní autority. Suverenitou a autoritou Svatého stolce a Vatikánu, jenž je dle smlouvy pouze „atributem vlastním jeho povaze v souladu s tradicí a s požadavky jeho poslání ve světě“, se smlouva zabývá v článcích č. 2, 3 a 4, diplomatické vztahy řeší články č. 8, 12, 19, 20 a 24. Právě článek posledně zmiňovaný se věnuje neutralitě Svatého stolce i Vatikánu. Doslova prohlašuje, že „chce zůstat a zůstane mimo jakékoliv

soupeření mezi

ostatními státy

i

mimo

kongresy, kde se tyto spory řeší, dokud si ovšem obě strany sporu nevyžádají jeho mírovou misi“, přesto „si pro sebe vyhrazuje právo vykonávat své morální a duchovní postání“. Stát tedy „bude vždy a ve všech případech považován za neutrální a nedotknutelné území“.33 Touto velmi „mazanou“ formulací si Svatý stolec zajistil svou nedotknutelnost zároveň s právem za určitých podmínek se zapojovat do mezinárodních vztahů. Článek č. 6 smlouvy je v podstatě výčtem povinností, ke kterým se Italské království vůči Vatikánu zavazuje, jedná se o zajištění dodávek vody, adekvátní infrastruktury a spojení s ostatními státy a koordinaci dalších veřejných služeb, přičemž veškeré náhrady jsou hrazeny italským královstvím. Tím však Vatikán v prosazování vlastních požadavků zdaleka neskončil. Již článkem č. 1 ustanovil katolickou víru státním náboženstvím Itálie, čímž došlo k obratu o 180° a návratu k ústavě království z roku 1848. Samotná jednání přitom byla podmíněna nuceným rozpuštěním katolické parlamentní Italské strany lidové (Partito Popolare Italiano) již

32

Treaty between the Holy See and Italy, překl. aut., online text dostupný na: http://www.vaticanstate.va/NR/rdonlyres/3F574885-EAD5-47E9-A547-C3717005E861/2528/LateranTreaty.pdf (14. 4. 2011).

33

Tamtéž (14. 4. 2011).

19

v roce 1926, čímž se z Itálie na oficiální rovině stala tabula rasa a papeži tak bylo umožněno zcela ovládnout náboženskou situaci.34 Jednou z nejvíce řešených záležitostí ve smlouvě je překvapivě správa a vlastnictví budov na území nového státu i historicky spjatých s papežstvím a jejich otevření veřejnosti. Po podpisu smluv tak dojde k navrácení objektů a prostranství zmíněných výše, přičemž jejich zpřístupnění závisí na míře a způsobu užívání papežem, v souladu s ochranou jeho osoby a soukromí.35 Lateran Financial Convention není nic jiného než právní závazek Itálie k vyplacení tzv. kompenzací Svatému stolci za desetiletí trvající anexi papežského území, a to částkou 750 milionů lir v hotovosti a 1 miliardou lir v 5% obchodovatelných dluhopisů. S trochou nadsázky a ironie se dá říci, že se papeži s usmířením s Itálií vyplatilo počkat. V návrhu tzv. Law of Guarantees z 21. března 1871 byla papeži nabídnuta „renta“ pouhých 3 225 000 lir ročně.36 Lateran Concordat již ze své podstaty určuje vzájemné vztahy Svatého stolce a Itálie v oblasti náboženství, spolu s pozicí církve v Italském království. Papeži se podařilo pomocí znovuzavedení kanonického práva37 v Itálii prosadit široké pravomoci v různých sférách života, prakticky tak konkordát funguje jako právní uznání politického a společenského vlivu katolické církve řízené z Vatikánu v italské společnosti.38 Jednání mezi Piem XI. a Mussolinim byla v případě konkordátu velmi tvrdá. Kromě snadno řešitelných otázek celkového postavení a činnosti duchovních, pevného ustanovení církevních svátků a dalších obřadů, či povinnosti změnit zákony týkající se církevních záležitostí dle papežovy vůle, obsahoval dokument i kontroverzní pasáže. 34

Tamtéž a http://www.concordatwatch.eu/showtopic.php?org_id=878&kb_header_id=841 (14. 4. 2011).

35

Veřejnosti otevřeno je pochopitelně náměstí sv. Petra, kudy vede prakticky jediný přístup do Vatikánu, spolu s budovami dnešních muzeí ve Vatikánském paláci, avšak např. do oblasti tzv. Vatikánského města střeženého Švýcarskou gardou je dosud vstup možný jen na zvláštní povolení (Kořínek, 2003). 36

Lateran Finanial Convention, překl. aut., online text dosupný http://www.concordatwatch.eu/showtopic.php?org_id=878&kb_header_id=39241 (14. 4. 2011).

na:

37

Kanonické právo je jakousi podmnožinou práva církevního platnou pro římské katolíky. Základním principem tohoto práva je nenarušování práva božského tzv. ius divinum, pozn. aut.

38

Lateran Concordat, překl. aut., online text dostupný http://www.concordatwatch.eu/showtopic.php?org_id=878&kb_header_id=39251 (15. 4. 2011).

na:

20

Zásadní neshody kupříkladu panovaly v otázce vzdělávání a postavení organizace Italské katolické akce (Azione Cattolica Italiana).39 Článek č. 35 zavádí právní paritu církevních škol s těmi státními a dle čl. 36 vniká ve státě povinnost vyučovat náboženství nejen na základní, ale také na střední škole. Kamenem úrazu se stal čl. 43, podle něhož papež uznává existenci Katolické akce, avšak požaduje její apolitičnost. Mussolini silně protestoval proti tomuto vývoji, neboť se oprávněně obával poklesu členů a politického významu Katolické lidové strany (PPI), a tím i podpory svého režimu (Koon, 1985). Nakonec ovšem akt podpisu konkordátu proběhl a tím Svatý stolec získal záruky o svobodě a nezávislosti katolické církve a její činnosti v Itálii. Taktéž došlo k vzájemnému uznání obou do té doby znepřátelených států, které se ve čl. 44 dokonce zavázaly k řešení případných neshod ohledně výkladu konkordátu se vzájemným respektem a dobrou vůlí.40 V roce 1984 byl v souvislosti s historickým vývojem konkordát modifikován ve smyslu zrušení katolictví jako státního náboženství v Itálii. Tato prakticky jediná podstatná změna je zakotvena ve čl. 1 upraveného konkordátu, jež je dílem jedné z nejvýznamnějších osobností vatikánské diplomacie, Jeho eminence kardinála státního sekretáře Agostina Casaroliho (1979 – 1990).41 K podepsání oběma stranami, Svatým stolcem a Itálií došlo 18. února 1984, k ratifikaci italským parlamentem 25. března roku následujícího.42 Kromě zmíněné modifikace konkordátu Lateránské smlouvy platí dodnes v nezměněném znění a přirozeně se staly součástí základní legislativy vatikánského 39

Jedná se o sdružení laiků, které spojuje římsko-katolické vyznání. Tato organizace v Itálii počala vznikat již roku 1867 a od své profesionalizace roku 1923 sdružovala jednotlivce ve čtyřech odnožích pro muže, ženy, mládež a studentstvo (http://www2.azionecattolica.it/chi-siamo, 14. 4. 2011). 40

Lateran Concordat, překl. aut., online text dostupný http://www.concordatwatch.eu/showtopic.php?org_id=878&kb_header_id=39251 (15. 4. 2011).

na:

41

Agostino Casaroli (1914 – 1998) získal doktorát z kanonického práva na Papežské církevní akademii v roce 1939. Již o rok později nastoupil jako úředník do Státního sekretariátu a během svého působení v kurii se stal legendární postavou vatikánské diplomacie. Byl spoluarchitektem zahraničních politik třech papežů a vedoucí postavou Kongregace pro mimořádné církevní záležitosti. Od roku 1979 zastával úřad státního sekretáře Jana Pavla II., z něhož odešel kvůli zhoršení zdravotního stavu v roe 1990 (http://www.cardinalcasaroli.org/cardinale/biografia.asp, 7. 5. 2011).

42

Modifications to the Lateran Concordat, online text dostupný http://www.concordatwatch.eu/showtopic.php?org_id=878&kb_header_id=39221 (15. 4. 2011).

na:

21

státu i Svatého stolce, stejně jako určujícím zákonem bilaterálních vztahů s Itálií, které byly po celou dobu fungování papežských států poměrně složité.

3.3.

Ústava státu Vatikán a státní orgány

Ústava státu vstoupila v platnost 22. února 2001 za pontifikátu Jana Pavla II. (1978 – 2005) a plně nahradila Ústavu ze 7. června 1929. Skládá se z pouhých dvaceti článků, což samo o sobě zdůrazňuje účelovost vatikánského státu a absenci vnitřní politiky. Dle ústavy je Vatikán teokracií, tedy absolutistickou monarchií vystavěnou na božském základě, v níž Papež, tedy zástupce Boha na zemi, drží ve svých rukách jako hlava státu prakticky veškerou moc, zákonodárnou, výkonnou i soudní. Papeži je tak vyhrazeno zastupování státu ve vztazích s ostatními státy a jinými subjekty mezinárodního práva, diplomatické styky a uzavírání smluv. Jsou mu také předkládány ke schválení návrhy zákonů, rozpočet a další finanční zprávy. Papež jmenuje členy Státní rady na pětileté období. Jeho jménem je vykonávána soudní moc a má také právo udělit milost a amnestii.43 Jen v případě nečinnosti Svatého stolce (absence papeže po smrti dosavadního a před zvolením následujícího) přecházejí některé pravomoci na tzv. Kolegium kardinálů, jejihž moc je ale podstatně omezena. 44 Faktickým vykonavatelem papežovy vůle v oblasti legislativy je však tzv. Papežská komise státu Vatikán (Pontifical Commission for Vatican City State), skládající se z deseti kardinálů, jejíž přeseda (Cardinal President) je po papeži nejdůležitější osobou ve státní správě a hraje podobnou roli jako předseda vlády. Jak legislativní akty, tak obecné pokyny a předpisy jsou po schválení vyhlášeny prostřednictvím oficiálního věstníku Svatého stolce Acta Apostolicae Sedis.

43 44

Tamtéž.

Fundamental Law of Vatican City State, online text dostupný na: http://www.vaticanstate.va/EN/State_and_Government/Judicialgoverningbodies/Laws_and_decrees.htm (15. 4. 2011).

22

Exekutivní moc vykonává orgán s těžko přeložitelným názvem Governatorato, přičemž funkci jeho předsedy vykonává taktéž předseda Papežské komise, který v tomto případě přebírá titul President of the Governatorato. Z titulu této funkce se stává oficiálním představitelem státu navenek. Jeho zástupcem je Státní sekretář (Secretary General), volený z řad biskupů, spolu se svým náměstkem (Deputy Secretary General), který obdrží titul monsignora. Spolupráce mezi Papežskou komisí a Governatoratem ve věci tvorby legislativních aktů je samozřejmostí, Prezident také může dle svého uvážení k rozhodnutím ohledně správy státu přizvat Státní radu (State Council) s Generálním radou (General Councillor) v čele.45 Papežovým jménem ve věcech soudních od roku 1987 rozhodují tyto justiční orgány – Soudce, Soud, Odvolací soud a Nejvyšší soud.46

3.4.

Orgány a struktura Svatého stolce

Jak již bylo řečeno, zastává Papež vedle funkce hlavy státu také funkci hlavy katolické církve. Jeho poradním orgánem v náboženských záležitostech a věcech katolické církve je Římská kurie, která je tvořena v porovnání se státními orgány velkým počtem úřadů i osob.47 Dalším typickým znakem papežových poradních orgánů je propojenost státních a náboženských funkcí, s mocenskou a diplomatickou převahou Svatého stolce. Nejdůležitějšími úřady jsou bezpochyby Státní sekretariát, v jehož čele stojí již zmiňovaný Státní sekretář (State Secretary), jež je doslova pravou rukou papeže v církevních záležitostech. Sekretariát se dělí na dvě sekce, a to pro všeobecné záležitosti a pro styk se státy, což lze snadno chápat jako paralelu k ministerstvům vnitra a zahraničních věcí. Dále je nutné zmínit tzv. kongregace, tedy doslova shromáždění římských i neřímských kardinálů, které podléhají řízení prefekta. 45

http://www.vaticanstate.va/EN/State_and_Government/StateDepartments/Legislative_and_executive_bodies.htm (19. 4. 2011). 46 47

http://www.vaticanstate.va/EN/State_and_Government/StateDepartments/Judicial_bodies.htm (19. 4. 2011).

Zatímco státní záležitosti spravuje kolem tří set pověřených osob, v církevních záležitostech jich jsou Papeži tak říkajíc k ruce dva tisíce (Halas, 2004).

23

V současnosti jich ve Vatikánu funguje devět.48 K nejvýše postaveným orgánům Kurie patří také tři Tribunály, mající na starosti záležitosti judiciální povahy, a Papežské rady, kterých je jedenáct a jsou taktéž vedené kardinály.49 Značná část právě uvedených orgánů se určitým způsobem podílí na bilatelárních a multilaterálních vztazích Svatého stolce, jako např. Komise pro náboženské vztahy s Židy, či Komise pro náboženské vztahy s muslimy, které patří do systému Papežských rad. Z dalších úřadů a institucí patřících do struktur Papežské kurie zmíním jen Švýcarskou gardu a tzv. soukromý kabinet papeže.50 Přestože výčet není úplný, pro účely této diplomové práce je myslím naprosto dostačující.

48

Kongregace pro nauku víry, pro evangelizaci národů, pro východní církve, pro bohoslužbu a svátosti, pro blahořečení a svatořečení, pro katolickou výchovu, pro klérus, pro biskupy a pro společnosti zasvěceného života a kongregace pro společnosti apoštolského života.

49

Patří mezi ně například Papežská rada pro laiky, pro jednotu křesťanů, pro mezináboženský dialog nebo Papežská rada pro sdělovací prostředky.

50

http://www.vatican.va/roman_curia/index.htm (19. 4. 2011).

24

4. DIPLOMACIE SVATÉHO STOLCE „Náboženství účelem, politika prostředkem.“51

Hlavou i krkem vatikánské diplomacie je papež a jeho poradní orgány Římské kurie ve věcech vztahů se zahraničím, které byly zmíněny výše, především sekce Státního sekretariátu pro styk se státy. Stát Vatikán je vůči tomu v mezinárodním systému marginálním subjektem, oficiálně v něm fungujícím prakticky jen díky osobě papeže ve funkci hlavy státu a zařazení Státního sekretariátu se Státním sekretářem jako oficiálním zástupcem státu navenek také do soustavy státních orgánů. Diplomatické mise ostatních států jsou akreditovány u Svatého stolce, přičemž také vatikánští diplomaté jsou zástupci papeže, proto je vhodné mluvit o papežské diplomacii. Podle nepsaného pravidla jsou všichni praktičtí vykonavatelé papežské diplomacie příslušníci kléru, tzn. duchovní, a to v hodnosti arcibiskupa či kardinála, podle povahy a důležitosti jemu svěřeného úkolu. O tom dále. Pravidlo o duchovním stavu papežových velvyslanců bývá někdy označováno za přežitek a ozývají se hlasy volající po restrukturalizaci vatikánské diplomacie ve smyslu její sekularizace, a to alespoň částečné v podobě duplikace (Halas, 2004). Přesto se nezdá, že by se chystala takto významná reforma, a dle mého názoru to ani není třeba. Je třeba si uvědomit, že zahraniční vztahy Vatikánu nejsou lineární, daly by se spíše znázornit tvarem trojúhelníku, přičemž jeho vrcholy kromě papeže a partnerského státu tvoří také řimsko-katolická církev a její věřící partnerského státu. Duchovnímu může být kromě primární funkce církevní svěřena také funkce diplomatická a může být vyslán jak k církevním hodnostářům a věřícím, tak i ke státním představitelům, zatímco obráceně to možné není. Případná duplikace diplomatických funkcí by pak byla poměrně nákladným, složitým a především zbytečným krokem. Z mého pohledu také příslušnost papežových vyslanců ke kléru zdůrazňuje vyjímečnost a jedinečnost papežské diplomacie, stejně jako její náboženskou podstatu. 51

(Halas, 2004, 341).

25

4.1.

Cíle Svatého stolce

Primárním cílem diplomacie Svatého stolce je uzavírání smluv o vzájemném diplomatickém uznání s partnerskými státy, které mu zaručuje bilatelární diplomacii spolu s mezinárodním uznáním a tím možnost podílet se na dění v mezinárodním systému a částečně i uvnitř partnerských států prostřednictvím lokální katolické církve. Prakticky to ale znamená, že navázáním diplomatických styků s Vatikánem partnerský stát uzná papežovu pravomoc vměšovat se do vnitrostátních záležitostí v otázkách souvisejících nejen s náboženstvím, ale také s dodržováním základních křesťanských morálních principů, tedy míru a lidských svobod, stejně jako fakt, že katoličtí věřící podléhají primárně vůli papeže. Svatý stolec tak má touto skulinou v mezinárodním právu způsobenou jeho flexibilitou a hrou se slovy poměrně volné pole působnosti a může se tak vměšovat do všech státních i mezistátních záležitostí, které vyhodnotí jako ohrožující základní křesťanské hodnoty, tedy ty jediné správné. Halas ve své publikaci uvádí, že smluvní ujednání všeho druhu, které Svatý stolec uzavírá s tím či oním státem, má podle představ Vatikánu upravit a řešit existující sporné otázky (nebo i takové, k nimž by mohlo dojít v budoucnu) ve vztazích tohoto státu a katolické církve. Smlouvy se zpravidla týkají zejména následujících otázek: a) definice právního postavení katolické církve; b) působnosti katolické církve na poli kulturním, vzdělvacím a charitativním; c) působnosti katolické církve v armádě; d) ekonomických záležitostí – systému finančního zajištění církve; e) „provázanosti“ smlouvy s právním řádem příslušného státu (Halas, 2004, 367). V současné době má smlouvu tohoto typu uzavřenou se 178 státy světa52, proto se Svatý stolec již soustředí na prosazování své politiky „ochrany křesťanských hodnot“. Obecně lze říci, že diplomacie Svatého stolce je podřízena náboženským cílům a také všeobecným zájmům lidstva. Hlavním úkolem Svatého stolce je šíření 52

http://www.vatican.va/roman_curia/secretariat_state/documents/rc_seg-st_20010123_holy-seerelations_en.html (25. 4. 2011).

26

římsko-katolického náboženství a víry, spolu s ochranou a prosazováním křesťanského hodnotového paradigmatu. S tím souvisí také ostatní aktivity Svatého stolce, nejčastěji s úmyslem prosazování mírového soužití a ochrany života a svobod člověka. Neméně důležitá je ale snaha o prosazení a dodržování legislativních úprav postavení římskokatolické církve a věřících ve státě k papežově spokojenosti, pokud je to nutné.53 „… Charakteristikým znakem diplomacie Svatého stolce je toto: posílat své představitele do různých zemí nejen pro ochranu práv Svatého stolce, církve, ale posílat je také k ochraně práv a k službě potřebám lidu oněch zemí. …“ Jan XXIII.54 Takto vágní formulace cílů papežské diplomacie papeži a jeho vyslancům poskytuje poměrně široké pole působnosti a také možnost vyjadřovat se k nejrůznějším tématům vnitřní i zahraniční politiky partnerských států, pokud je Svatý stolec shledá za možné ohrožení míru či životů, práv a svobod člověka, a to nejen katolíka.

4.2.

Podoba papežské diplomacie

4.2.1. Struktura papežské diplomacie Základním „nástrojem“ diplomacie Svatého stolce je papež. Papež je hlavním vykonavatelem výše zmíněných cílů vycházejích ze základních křesťanských principů a hodnot a ostatní diplomaté jednají jen jeho jménem a v jeho pověření. Papež sám je tvůrcem, managerem i doyenem, tedy vedoucím, diplomatického sboru. Papež funguje jako základní a někdy také poslední morální autorita mezinárodního systému. Od toho se také odvíjejí nástroje, jež má k dispozici k prosazování své politiky, a které mají spíše formu vyjádření se k určité situaci, případně doporučení a apelů na zúčastněné osoby k jejímu řešení podle křesťanských 53

Některé státy, jako třeba USA již svou základní legislativou zaručují římsko-katolické církvi takové postavení a práva, jaká papež žádá (Halas, 2004).

54

(Casaroli, 2001: 83)

27

zásad. Papež proto koná různé cesty55, proslovy a kázání; vydává encykliky, které mají formu prohlášení či vyjádření k určitému, často spornému tématu, dále apoštolské dopisy, napomenutí a zákony. Zvláštním typem apoštolského dopisu je tzv. motu proprio, v překladu „z vlastního podnětu“, který se, jako ostatně většina zmíněných dokumentů a činností týká konkrétní otázky.56 Papežovy, tzv. apoštolské cesty, mají oficiálně přísně náboženský princip, papež je zván k návštěvě biskupy partnerské země. K tomu, aby se cesta uskutečnila je však třeba souhlas politické moci státu, související s oficiálními setkáními se státními představiteli, která přidávají každé apoštolské cestě i politický rozměr. Papež se tak „stává“ rovněž hlavou svého státu a má proto možnost jako platný člen mezinárodního systému jednat se svým protějškem o otázkách, které uzná za vhodné. Struktura vatikánského diplomatického sboru je poněkud odlišná od struktury běžné v ostatních státech.57 Papežovy zástupce pro zahraniční věci lze souhrně nazvat legáty, přičemž v současnosti rozlišujeme pouze tři hodnosti, a to je apoštolský delegát, apoštolský nuncius a Legatus a latere. Penzijní věk diplomatů Svatého stolce je stejný jako u členů Římské kurie, a to 75 let. Apoštolský delegát je papežem primárně vysílán do států, s nimiž Svatý stolec nepěstuje bilatelární diplomatické styky, je proto vysílán „pouze“ k místní církvi a nemá statut diplomata. Jeho hlavními úkoly je udržovat vztah mezi Svatým stolcem a místními církevními hodnostáři a sbírat a poskytovat informace. Jedná se tedy o „běžného“ člena papežského diplomatického sboru, či vyslance s posláním nižší důležitosti. Apoštolský nuncius, zkráceně jen nuncius, je dnes nejběžnější forma papežského legáta. Reprezentuje Svatý stolec a jeho hlavním úkolem je udržovat dobré 55

Zvyk cestovat a šířit tak své poselství v zahraničí přímo svou osobou zavedl „až“ Pavel VI. v první polovině 60. let a běžnou součást svého pontifikátu z cestování udělal Jan Pavel II. v letech osmdesátých. poz. aut. 56 57

http://www.vatican.va/holy_father/index.htm (27. 4. 2011).

Složení diplomatického sboru a pravomoci jednotlivých hodností určuje Úmluva o diplomatických stycích z roku 1961, přičemž základy soudobého systému položil již Vídeňský kongres v roce 1815. Diplomaté jsou jmenováni státními orgány, většinou ministerstvem zahraničních věcí a jeho obměnami. Standardní je postup diplomata od nejnižší postupně přes všechny hodnosti podle Kariérního řádu příslušné země. Deset základních diplomatických hodností tvoří: atašé, III., II. a I. tajemník, specializovaný atašé, velvyslanecký rada, rada vyslanec, chargé d´affaires, vyslanec a velvyslanec, v pořadí od nejnižší po nejvyšší (Žaloudek, 1999).

28

vztahy a oficiální styky mezi ním a partnerskou zemí, u které je akreditován. Jeho sídlem v hostitelské zemi je tzv. nunciatura, jíž je hlavou. Od roku 1815 je apoštolskému nunciovi připisován titul doyena diplomatického sboru.58 Nuncia lze tedy označit za obdobu velvyslance a nunciaturu za druh velvyslanectví. Do funkce nuncia jsou jmenováni výhradně titulární arcibiskupové.59 Legatus a latere je nejvyšším papežským legátem, jemuž jsou přidělovány ty nejdůležitější úkoly a poslání. Tato funkce je svěřována výhradně kardinálům a stala se spíše vyjímečnou. Svatý stolec má v současnosti své legáty téměř ve všech subjektech mezinárodního práva, které s ním navázaly diplomatické styky a sám hostí velvyslance partnerských států. Počet rezidentních misí vyslaných výrazně překračuje ty přijaté, a to poměrem 106 : 66, přesto však počet vyslaných nunciů zdaleka nedosahuje počtu velvyslanců akreditovaných u Svatého stolce. Běžnou praxí totiž je zastávat funkci nuncia pro více států najednou.60 Diplomatické funkce jsou pro církevní hodnostáře velkou poctou a nezřídka pro ně znamenají také „kariérní“ postup. Z papežů státu Vatikán neprošli diplomatickou službou jen Jan Pavel I., Jan Pavel II. a fakticky také Benedikt XVI., což je možné chápat jako změnu v preferencích kurie ohledně vhodného kandidáta na papeže.

4.2.2. Nástroje papežské diplomacie Kromě již zmíněných nástrojů samotného papeže, využívá papežská diplomacie oficiálně velmi často bilaterálních jednání. Při těchto jednáních uplatňuje jednotný postup, jak přimět protistranu k přijetí jejích požadavků. Tento postup prakticky

58

Vedoucí a mluvčí diplomatické mise, pozn. aut.

59

Diplomatické hodnosti Svatého stolce prošly za dobu jeho existence zajímavým vývojem, přičemž poslední změna proběhla před dvěma desetiletími. Při ní došlo ke zrušení hodnosti internuncia/pronuncia, jež odpovídala funkci vyslance, a její představitelé byli zařazeni mezi legáty. Její držitelé byli totiž vysíláni do „nekatolických“ zemí, či se účastnili diplomatických misí, ale nevedli je, nebyli jejich doyeny. Proto jsou v současnosti všichni papežovi diplomatičtí zástupci apoštolskými nuncii, ale jen někteří z nich mají titul doyena (Halas, 2004).

60

Existuje například společná nunciatura pro Švédsko, Norsko, Finsko, Dánsko a Island se sídlem v Kodani, či apoštolský nuncius pro Gruzii, Arménii a Ázerbajdžán sídlící v Tbilisi (Halas, 2004).

29

odpovídá běžnému principu jednání a vyjednávání tak, jak ho popisují učebnice mezinárodních vztahů a diplomacie: a) zdůraznění výhod, které protistraně vyplynou přímo z přijetí požadavků; b) nabídky výhod, které budou protistraně uděleny výměnou za toto přijetí; c) hrozby sankcemi, nebudou-li požadavky protistranou přijaty. Jako přirozenou výhodu z uzavření jakékoli smlouvy Svatý stolec nabízí své tzv. expertní služby, tedy zkušenosti, které vatikánská diplomaie nabyla za staletí své existence. Výhoda, která státu připadne po přijetí papežových požadavků, je příspěvek k dobrému jménu státu ve světě, případně jeho legalizace, jak tomu bylo v případě Mussoliniho Itálie. Úlohu sankcí v papežské diplomacii hrají odejmutí přízně a veřejné odsouzení. Těchto nástrojů však papež užívá naprosto vyjímečně (Halas, 2004). 61 Zahraniční aktivita Svatého stolce je tedy trojího druhu a záleží jen na osobnosti a preferencích papeže, který upřednostní celkově, pro jednání v určité situaci, či jak je propojí při vytváření obecné i ad hoc strategie zahraniční politiky. Aktivita čiště diplomatická se soustředí na oficiální vztahy se státy na bilatelární úrovni, přičemž se papež prezentuje jako hlava státu Vatikán a oficiálními jednáními se svým protějškem se snaží dosáhnout svého cíle. Zastáncem této strategie byl například Pius XII., který se snažil působit na Hitlerovu morální stránku a svědomí při bilatelárních jednáních a prostřednictvím uzavřených smluv ho odradit od války. Pius ještě nepochopil, že totalitní režimy se na svědomí a morálku příliš neohlížejí. To Jan Pavel II. ano, částečně jistě díky osobním zkušenostem. Soustředil se proto na další způsoby, jak prosadit svou vůli, a to apoštolskou a ekumenickou aktivitou v pozici morální nadautority. Působil tím především na veřejné mínění a společnost celkově, která se tak stala jeho dalším, poměrně účinným nástrojem.

61

Při tvorbě třetí kapitoly jsem zcela záměrně vycházela téměř výhradně z publikace Fenomén Vatikán od Františka X. Halase, který v letech 1990 – 1999 působil ve Vatikánu jako velvyslanec ČSR, později ČR.

30

5. PROFIL VATIKÁNU V MEZINÁRODNÍM SYSTÉMU A JEHO VÝVOJ V PRŮBĚHU 20. STOL

V této kapitole se budu zabývat průběhem pontifikátů, především politikami a diplomacií papežů, kteří stáli v čele katolické církve od vzniku vatikánského státu. Rok 1929 změnil jen málo v praktickém provádění politiky Svatého stolce, přesto by měl být považován za zlomový z důvodu jejího právního zakotvení, které papeži otevřelo nové možnosti a učinilo z něj platného člena systému států. I nadále platí, že papež je nejen hlavní postavou, ale přímo tvůrcem zahraniční politiky. Osoba papeže, jeho charakter a schopnosti jsou tedy faktorem, který zahraniční politiku Vatikánu výrazně ovlivňuje.

5.1.

V zajetí diktatur

5.1.1. Papež Pius XI., první papež „nového“ Vatikánu „S potěšením vidíme, že toto územní vlastnictví je omezeno na tak minimální rozměry, že může a musí být samo pokládáno za zduchovnělé obrovskou, vznešenou a vskutku božskou duchovní mocí, které má sloužit jako opora.“62

O papeži Piovi XI. (1922 – 1939) byla již zmínka v kapitole věnované založení vatikánského státu a usmíření s Itálií. Právě rozhodující podíl na tomto zvratu v dějinách papežství mu zajišťuje zařazení mezi nejvýznamnější papeže v historii. Pius XI. je znám jako autoritativní papež, sice uznávající necírkevní autority, nicméně přesvědčený o nadřazenosti duchovní moci. Byl také velmi aktivní v oblasti zahraniční politiky a vztahů, a přestože nedosahoval diplomatických kvalit svého nástupce Pia XII., dosáhl několika významných úspěchů.

31

Budoucí papež Pius XI. se narodil 31. května 1857 jako Ambrogio Damiano Achille Ratti v obci Desio nedaleko Milána v poměrně zámožné rodině ředitele místní továrny na textil, a to jako čtvrté dítě. Již od deseti let se vzdělává v teologii a po maturitě vstupuje do teologického semináře v Miláně a Římě. Na kněze byl vysvěcen 20. prosince 1879. Pokračuje ve studiích a roku 1882 získává doktoráty z církevního práva a z filozofie. Téhož roku se vrací do Milána přednášet teologii, současně se zde stává členem správy slavné knihovny Biblioteca Ambrosiana a roku 1907 jejím prefektem. Rattiho činnost je papežem Piem X. sledována a kvitována s povděkem. Roku 1912 je proto povolán do Říma, aby se stal zastupujícím prefektem Vatikánské knihovny. O dva roky později se stává jejím prefektem, tedy hlavním knihovníkem, je povýšen do hodností kanovníka63 a Protonotario apostolico soprannumerario, hodnosti náležící kanovníkům hlavních římských bazilik. Tato pozice mu zajišťovala členství v nejvyšším kolegiu prelátů, tedy vyšších úředníku Římské kurie. V této chvíli začal jeho poměrně prudký „kariérní“ postup. V květnu 1918 Rattiho papež Benedikt XV. vyslal se statutem apoštolského návštěvníka, odpovídající hodnosti delegáta, do Polska a Litvy, kde se měl postarat o revitalizaci katolické církve po První světové válce. Výsledkem jeho diplomatických aktivit ale bylo plné obnovení vztahů s Polskem a Ratti byl logicky ustanoven apoštolským nunciem v Polsku v hodnosti arcibiskupa. V srpnu následujícího roku, tedy 1920, napadla Polsko bolševická vojska. Nuncius Ratti přesto zůstal ve Varšavě ve své pozici. Polsko opustil až na konci roku na přání papeže, aby mohl být jmenován arcibiskupem Milánským a kardinálem. Již na této pozici vyslovil svůj úmysl pracovat na vyřešení římské otázky, když označil Řím za druhý domov všech katolíků a skutečné hlavní město světa, spolu se záměrem znovu ho na toto místo povýšit.

62 63

(Halas, 2004, 379).

Pojmem kanovník se označuje kněz, který vykonává slavnostní liturgiceké funkce v určitém kostele, či náleží určité katedrále nebo chrámu (Kodex kanonického práva, 1994).

32

Když 22. ledna 1922 zemřel papež Benedikt XV., kardinál Ratti se stal jedním z možných kandidátů na jeho nástupce. Konkláve 53 kardinálů se sešla 2. února a po čtyřech dnech byl ve čtrnáctém skrutiniu zvolen papežem Achille Ratti. Získal 42 hlasů, což je dokonce o 6 více než potřebná hranice. Ratti pontifikát přijal a po více jak padesáti letech dal přihlížejícím z balkonu katedrály sv. Petra impulzivně požehnání Urbi et Orbi, čímž naznačil směr, kterým se bude jeho politika ubírat. Při své pontifikaci si kardinál Ratti zvolil jméno Pius XI. na znamení zamýšlené návaznosti na mírotvůrce Pia X. a za své heslo určil: „Pax Christi in regno Christi.“, volně přeloženo Kristův mír v království Kristově. 64 V neklidné meziválečné Evropě to byl úkol vskutku nadlidský, přesto se Piovi XI. částečně podařilo ho splnit. Ovšem někdy za cenu velkých ústupků. Zpočátku svého pontifikátu se Pius XI. soustředil na smíření s Itálií a splnění svého snu, obnovení Vatikánu. Již ve své první encyklice Ubi Arcano Dei Consilio z 23. prosince 1922 vyzývá k zachování míru, tam, kde je a ke smíření tam, kde je to třeba. Také se obrací přímo na Itálii a vyzývá ji k překonání strachu ze Svatého stolce, právě proto, že papež, ať již je to kdokoli, má vždy myšlenky míru, ne trápení.65 Přestože papežství ze své podstaty odsuzuje totalitní ideologie, které jsou neslučitelné s křesťanskou vírou a morálkou, především v otázce svobod člověka, Pius XI. byl, stejně jako jeho nástupce, ochoten jednat s představiteli těchto režimů a uzavírat politické kompromisy. V případě italského fašismu66, přesněji řečeno v jeho počátcích, papež zcela oprávněně pochyboval o jeho nebezpečnosti, naopak, Mussoliniho režim zatím zcela splňoval představu tzv. umírněné diktatury, která se papeži jeví jako ideální zřízení. Poslední pochyby, byly-li nějaké, zaplašila skutečnost 64

http://www.vatican.va/holy_father/pius_xi/biography/documents/hf_p-xi_bio_20070330_biography_it.html (27. 4. 2011).

65

http://www.vatican.va/holy_father/pius_xi/encyclicals/documents/hf_p-xi_enc_19221223_ubi-arcano-deiconsilio_en.html (28. 4. 2011).

66

Italský fašismus je označení pro ideologii, kterou prosazovalo politické hnutí Partito Nacionale Fascista, PNF a režim Benita Mussoliniho v letech 1922 – 1943. Fašismus je definován jako způsob politického jednání vyznačujícího se obsesivními představami o rozkladu společenství, o národním potupení, a o tom, že se národ stal obětí; stejně jako kompenzačními kulty sjednocení, síly a ryzosti, v nichž masová politická strana složená z militantních nacionalistů nepříliš spokojeně, ovšem výkonně spolupracující s tradičními elitami, opouští demokratické svobody a za pomoci spásného násilí a bez jakýchkoli etických nebo zákonných omezení usiluje o vnitřní očistu a vnější expanzi (Paxton, 2007,249 – 250).

33

společného nepřítele – italských liberálů, kteří vystupovali proti církvi a jejihž režim Mussolini svrhl (Halas, 2004). Jak jsem již uvedla výše, papežovy výzvy adresované italské vládě padly na konci roku 1922 na úrodnou půdu. Nový režim Benita Mussoliniho pochopil svou šanci na lepší profil a mezinárodní uznání a přijal nabídku k nejprve tajnému, posléze již veřejnému vyjednávání. Lateránské smlouvy byly podepsány 11. února 1929. Záhy se však papež s nelibostí přesvědčil o nespolehlivosti totalitních vůdců jako partnerů. Již roku 1931 Mussolini obvinil církev, že Katolická akce překračuje pravomoci dané jí Konkordátem prováděním společenských aktivit, a vydáním příslušného dekretu sdružení mládeže Katolické akce zrušil. Papež okamžitě reagoval vydáním ostré encykliky Non abiamo bisogno, ve volném překladu „Není nám třeba“ 29. června 1931. Zde papež energicky odsuzuje chování italské vlády plné násilí, tvrdosti a neúcty k tisku, dohodám i lidské svobodě a životu.67 Po nesnadných jednáních mezi Piem XI. a Mussolinim je 2. září téhož roku činnost Katolické akce v Itálii obnovena, ovšem přísně jen v náboženské oblasti. Tento kompromis již není takovým vítězstvím papežské diplomacie, jakým byly Lateránsé smlouvy, neboť italskému a v této chvíli již zcela fašistickému státu zaručuje monopol na výchovu mládeže bez vlivu církve (Halas, 2004). Do dění v mezinárodních vztazích se papež zapojil však již v roce 1926 v souvislosti s krutým pronásledováním katolíků po převratu v Mexiku, které vyvrcholilo občanskou válkou. Ve své encyklice Iniquis afflictisque 18. listopadu odsuzuje kruté a nepřiměřené zacházení s lidmi a potlačování jejich práv novou vládou na

základě

ústavy

z roku

1917.

Situaci

v Mexiku

dokonce

přirovnává

k pronáslednování křesťanů ve starověku.68 Jakkoli byla plamená, encyklika Iniquis afflictisque na události v Mexiku podstatný dopad neměla a proticírkevní politika vlády pokračovala. Papež se znovu pokoušel situaci zvrátit působením na svědomí lidí v encyklikách Acerba Animi roku 1932 a také Firmissiam Constantiam v březnu 1937, 67

http://www.vatican.va/holy_father/pius_xi/encyclicals/documents/hf_p-xi_enc_29061931_non-abbiamobisogno_en.html (28. 4. 2011).

68

http://www.vatican.va/holy_father/pius_xi/encyclicals/documents/hf_p-xi_enc_18111926_iniquisafflictisque_en.html (28. 4. 2011).

34

která již zastihla mexickou vládu a církevní hodnostáře vyčerpané mnohaletou válkou, a tedy ochotné ke kompromisu. Proto se od roku 1937 začala situace v Mexiku uklidňovat, docházelo ke znovuotvírání některých kostelů v zemi, ovšem za podmínky stažení církve z politického života, což doporučoval i sám papež v encyklice z roku 1937. Smír byl dokonán za vlády prezidenta Manuela Avila Camacha (1940 – 1946), který jako katolík podnikl mnoho kroků ke zlepšení postavení církve ve státě, například zrušil kontroverzní články z ústavy roku 1917 (Camp, 1997). Jaký vliv na tento vývoj událostí měla aktivita papeže, je těžké soudit, nicméně se přikláním k názoru, že přínos papežovy činnosti během občanských válek v Mexiku byl především v upozorňování na neutěšené poměry a jejich morální odsouzení. Obdobná situace, ovšem s ještě mizivějšími výsledky nastala po převratu v tradičně katolickém Španělsku a pádu monarchie v dubnu roku 1931. Král Alfonso XIII. (1886 – 1931) opustil zemi 14. dubna poté, co v komunálních volbách zvítězili socialisté a republikáni a byla vyhlášena tzv. Druhá španělská republika. Ústava přijatá 9. prosince zajišťovala oddělení církve od státu, volební právo ženám, civilní sňatek a rozvod. Církevní majetek byl konfiskován, kostely a kláštery devastovány. Vzdělávání bylo taktéž sekulární (Arteta, 1999). Papež byl tímto vývojem událostí pobouřen a vydal k této příležitosti 3. června 1933 encykliku Dilectissima Nobis, v níž ostře protestuje proti potlačování víry a vlivu církve v baště katolicismu, ve Španělsku. Schválení španělské Ústavy označuje za trestný čin nejen proti náboženství a církvi, ale také proti jednomu z deklarovaných principů občanské svobody.69 Veškeré papežovy protesty se však minuly účinkem a k obnovení postavení církve došlo až po pádu Druhé republiky a nastolení Francovy diktatury roku 1939. Franco revidoval všechny zákony a nařízení předcházejícího režimu, včetně těch náboženských. Z katolické církve učinil jeden z pilířů své moci (Arteta, 1999). Toho se však Pius XI. již nedožil, ve znovunavázání vztahů s „novým“ Španělskem ho zastoupil Pius XII. Možnosti papeže ovlivnit situaci v cizí zemi jsou tedy prakticky možné „jen“ prostřednictvím jeho projevů, ať již ústních či psaných, působit na veřejné mínění a diplomatickou cestou, přičemž ale nemá v ruce trumfy v podobě reálných sankcí. Tato 69

http://www.vatican.va/holy_father/pius_xi/encyclicals/documents/hf_p-xi_enc_03061933_dilectissimanobis_en.html (28. 4. 2011).

35

skutečnost dle mého názoru stojí v cestě realizování papežových záměru nejvíce. A to i v případě, že jsou jeho rozhodnutí podporována zbytkem kurie. Opačná situace nastala v roce 1935, po italském útoku na Etiopii. Papež ve veřejném projevu v Castel Gandolfo tvrdě odsoudil dobyvačnou výpravu Itálie, sloužící jen k rozšíření jejího koloniálního panství a označil celou akci za nespravedlivou válku. Při publikaci papežovi řeči však byly všechny ostřejší výrazy odstraněny ve snaze uchovat si s Itálií dobré vztahy (Halas, 2004). Papež tedy v této době byl hlavou diplomacie Svatého stolce, ale nebyl všemocný. V tomto nebezpečném meziválečném období se kurie chovala podle pravidla „Účel světí prostředky.“, přičemž hlavním účelem bylo zachování mladého vatikánského státu a udržení jeho i svého postavení. Kromě fašismu se Pius XI. musel utkat ještě s dalšími etablujícími se totalitními ideologiemi, jednou z nich byl německý nacionální socialismus neboli nacismus70, ke kterému se Pius stavěl více nepřátelsky, než k fašismu. Strana NSDAP, později vedená Adolfem Hitlerem (1934 – 1945) již roku 1920 vydává prohlášení, ve kterém žádá „náboženskou svobodu pro všechny formy náboženství ve státě, pokud se nestavějí proti zvyklostem a mravním principům germánské rasy“, což přeloženo znamená naprosté podřízení náboženství státu. A Pius XI. byl zdatný překladatel. Přestože cítil nacistickou hrozbu, ve dvacátých letech byla ješte nevýrazná a netýkala se přímo Vatikánu, proto jí papež nevěnoval tolik pozornosti a nechal její řešení v rukou místních biskupů. Ti zakázali katolíkům pod trestem exkomunikace, čili vyloučení z církve, jakoukoli účast na Hitlerově hnutí a v nacistické straně, což papež považoval za vhodné a tiše toto rozhodnutí požehnal. Roku 1928 také oficiálně vyhlásil antisemitismus, jeden ze základů praktické nacistické ideologie za neslučitelný s křesťanstvím (Halas, 2004). Přesto je papež nakloněn jednání s představiteli německého státu ve snaze uzavřít konkordát a mít tak možnost kontrolovat alespoň činnost církve uvnitř 70

Označení nacismus má totalitní ideologie vlády NSDAP (Národně socialistické německé dělnické strany) a Adolfa Hitlera v Německu v letech 1933 – 1945, která vznikla spojením fašistického pojetí vládnutí s rasistickou teorií nadřazenosti árijské rasy a teorií pokroku skrze konflikt vyšší a nižší rasy řešený likvidací rasy nižší. V této souvislosti je třeba zmínit další prvek nacistické ideologie a to antisemitismus, tedy nenávist k židům, kteří byli označeni za nejnižší rasu. Na rozdíl od fašismu, nacismus pracuje také s okultními a iracionálními prvky. Společnou těmto dvěma totalitním ideologiím je naopak agresivní politika uvnitř státu i navenek (Bedürftig, 2002).

36

totalitních států. Apoštolským nunciem v Německu byl v té době Eugenio Pacelli, budoucí papež Pius XII., který se soustředil na uzavírání konkordátů s jednotlivými spolkovými zeměmi a byl v tomto směru velmi úspěšný. S papežovým svolením pak roku 1933 němečtí biskupové sezvali konferenci do Fuldy, kde odvolali zákaz účastnit se na činnosti NSDAP, jako první smírný krok s totalitním režimem. Hitler byl vývojem událostí nadšen podobně jako Mussolini před čtyřmi lety, v konkordátu se Svatým stolcem viděl stejně jako on mezinárodní uznání zatím vratkého režimu, které mělo navíc morální váhu. Vyjednávání byla velice snadná, na rozdíl od Mussoliniho, Hitler papeži učinil mnohé ústupky s vědomím, že papež nemá páky potřebné k jejich prosazování, a konkordát, jehož tvůrcem byl nuncius Pacelli byl uzavřen ještě roku 1933. Již krátce nato začalo jeho porušování (Halas, 2004). Vatikán protestoval ústy papeže, ale již perem Pacelliho, vydáním encykliky Mit Brennender Sorge 14. března 1937. V encyklice se mluví o strachu a překvapení z vývoje situace v Německu. Svatý stolec se oficiálně staví proti porušování konkrodátu, pronásledování příslušníků katolické církve a panteistickým tendencím zbožšťování vůdce, národa a rasy. Výhrady má i k porušování všeobecné mravnosti a přirozených práv. „Ti, kdo povyšují rasu, národ či některou z jeho konkrétních forem, představitele státní moci anebo jiné základní prvky lidské společnosti na normu, jež převyšuje vše, včetně náboženských hodnot, převracejí a falšují řád věcí stvořených podle boží vůle.“71 Němci reagovali velmi ostrou diplomatickou nótou a rozpoutali proti Vatikánu propagandistickou válku, nicméně vypovědět konkordát se ze strachu o ztrátu uznání a podpory německých katolíků neodvážili. Stejně tak Pius nepomyslel na přerušení diplomatických styků, které by znamenalo absolutní izolaci od dění v Německu, což nebylo v jeho zájmu. Za pontifikátu Pia XI. také došlo k narůstání vlivu třetí totalitní ideologie 20. století, komunismu. Ani s touto ideologií Vatikán nesouhlasil, přesto, že v souladu s křesťanskými hodnotami svobody a práv člověka vystupovala proti kapitalistickému vykořisťování. Na rozdíl od Itálie a Německa, Sovětský svaz reprezentovaný Josipem Visarionovičem Stalinem (1922 – 1953) neměl nejmenší zájem na komunikaci se 71

http://www.vatican.va/holy_father/pius_xi/encyclicals/documents/hf_p-xi_enc_14031937_mit-brennendersorge_en.html (28. 4. 2011).

37

Svatým stolcem. Stejně tak naprosto ignoroval encykliku Divini Redemporis z 19. března 1937, ve které papež rezolutně odsuzuje ateistický materialismus komunistické ideologie a označuje ji za zvrácenou, což případnému navázání diplomatických styků příliš nepomohlo.72 V této době byl již Pius XI. vážně nemocen a, jak jsem naznačila výše, většinu jeho povinností z jeho vůle převzal kardinál Pacelli. Papež Pius XI. zemřel 10. února 1939 v předvečer sedmnáctého výročí svého pontifikátu. Zanechal po sobě neúplný text encykliky s názvem Humani generis unitas, doslova přeložitelné jako „Jednota lidské rasy“, ve které ostře vystupuje proti rasové diskriminaci a totalitním režimům. Po důkladné úvaze tento dokument jeho nástupce Pacelli nechal nedokončený a k jeho zveřejnění došlo až roku 1959.73 O tom dále. Na rozdíl od svých předchůdců se Pius XI. poměrně snažil „jít s dobou“, jejímž znakem se staly zvyšující se nacionalistické tendence, které se ve třetím světě, kde stále působili katoličtí misionáři, projevovaly dekolonizací a snahou o samostatnost. Papež tyto tendence správně zaznamenal a vyhověl jim v náboženské oblasti postavením evropských a místních kněží na stejnou úrověň, spolu s vysvěcením prvních domorodých biskupů.74 Papež Pius XI. byl velmi aktivní75 a autoritativní osobou, odhodlaným a upřímným bojovníkem na Petrově stolci. Tyto vlastnosti spolu se schopností diplomacie a zájmem o dění v mezinárodním systému z něj činí prvního papeže nové éry, která k papežství nebyla a není právě vlídná.

72

http://www.vatican.va/holy_father/pius_xi/encyclicals/documents/hf_p-xi_enc_19031937_diviniredemptoris_en.html (28. 4. 2011). 73

http://www.vatican.va/holy_father/pius_xi/biography/index.htm (28. 4. 2011).

74

Roku 1923 svého prvního biskupa „dostala“ Indie, v roce 1926 Čína, o rok později Japonsko atd. (Halas, 2004).

75

Za Piova pontifikátu bylo uzavřeno šestnáct konkordátů (Bádensko, Bavorsko, Československo, Ekvádor, Francie, Haiti, Jugoslávie, Kolumbie, Litva, Lotyšsko, Německo, Polsko, Prusko, Rakousko a Rumunsko), přitom došlo také k navázání diplomatických styků s desítkou zemí (Estonsko, Guatemala, Honduras, Irsko, Japonsko, Kuba, Libérie, Panama, Salvador a San Marino). Takovéto zahraniční aktivity byly do doby Pia XI. nevídané (Halas, 2004).

38

5.1.2. Papež Pius XII., navždy ten, který povolil Hitlerovi „S mírem není nic ztraceno. S válkou všechno.“ 76

Budoucí papež Pius XII. (1939 – 1958) se narodil jako Eugenio Pacelli Giuseppe Maria 2. března 1876 v Římě. Pocházel z patricijské, tedy aristokratické, vysoce postavené rodiny již tradičně sloužící Římské kurii.77 Mladý Eugenio měl být právníkem jako jeho předci, přesto si vybral kněžskou dráhu. Zapisuje se do semináře a je výborným studentem. Roku 1899 promuje s vyznamenáním v oboru teologie a obojího, tedy církevního a „světského“ práva, stává se knězem a začíná svou kariéru u Svatého stolce. Roku 1901 se na doporučení svých učitelů stává členem Kongregace pro mimořádné církevní záležitosti a o tři roky později papežským komořím. V letech 1904 – 1916 pomáhá kardinálu Gasparrimu (1852 – 1924), později Státnímu sekretáři (1914 – 1930) s kodifikací kanonického práva. Mezitím postupuje na kuriálním hodnostním řebříčku. Roku 1911 se stává podsekretářem, následující rok mladším sekretářem a roku 1914 sekretářem Kongregace. V této době se již naplno přeorientoval z funkce právní na funkci diplomatickou. V dubnu roku 1917 je papežem Benediktem XV. jmenován do funkce nuncia v Bavorsku, kam odjíždí okamžitě po vysvěcení na arcibiskupa. Prakticky ovšem funguje jako apoštolský nuncius všech spolkových zemí i Německa jako celku, a není to špatná volba. Pacelli se uvádí jako velmi inteligentní, schopný a opatrný diplomat. Roku 1920 je oficiálně jmenován nunciem Německa a o pět let později se z Mnichova stěhuje do Berlína. Je také jmenován doyenem diplomatického sboru. Výsledkem jeho působení v Německu je roku 1925 uzavření konkordátu s Bavorskem a s Pruskem o čtyři roky později.78

76

http://www.vatican.va/holy_father/pius_xii/biography/documents/hf_p-xii_bio_20070302_biography_it.html (29. 4. 2011).

77

Jeho bratr Francesco byl stejně jako jeho otec a děd církevním právníkem a účastnil se příprav Lateránských smluv.

78

Jistě mu lze ještě připsat zásluhy na uzavření konkordátu s Bádenskem v roce 1932, přestože je již ve funkci apoštolského nuncia v Německu vystřídán (Knopp, 2003).

39

Po dvanácti letech strávených v Německu, které si velmi oblíbil a nutno říci, že tento obdiv byl vzájemný, je papežem Piem XI. v roce 1929 povolán zpět do Říma a 16. prosince jmenován kardinálem. V únoru následujícího roku převzal z rukou kardinála Gasparriho úřad Státního sekretáře. V této funkci sestrval až do svého zvolení papežem roku 1939 a za tu dobu získal mnoho zkušeností na diplomatickém poli. Z pověření papeže vykonal množství diplomatických cest po Evropě i Americe, kde se setkal s mnoha policky významnými osobnostmi.79 V nejvyšší funkci papežského legáta také vedl mezinárodní kongresy v Buenos Aires a Budapešti.80 Největším, nejpamátnějším a také nejvíc kontroverzním počinem Státního sekretáře kardinála Pacelliho však zůstává vytvoření a uzavření konkordátu s Německem v roce 1933, které je již popsáno výše. Když v únoru roku 1939, na samém prahu hrozící světové války, umírá papež Pius XI., volba jeho nástupce je velmi pečlivá a přesto překvapivě rychlá. Kardinálům je jasné, že do bouřící doby musí zvolit správného papeže, jak prohlásil kardinál Suhard: „Příští papež bude muset být buď světec, nebo hrdina.“81 Kardinál Pacelli není ani jedno, je to dokonalý diplomat. Přesto, nebo právě proto, se stane nejlogičtější volbou, také díky svým znalostem němčiny a německé mentality a částečně jistě i proto, že je všeobecně známé přání Pia XI., který si v něm „vychovával“ svého nástupce. Konkláve kardinálů byla do Sixtinské kaple svolána 1. března, již následujícího dne vychází na balkon chrámu sv. Petra kardinál Pacelli zvolený ve třetím kole volby. Z úcty ke svému předchůdci přijal pontifikační jméno Pius XII. a jako své motto bude používat „Opus justitiae pax.“, tedy „Mír je dílem spravedlnosti.“82 Nový papež Pius XII. byl dokonale obeznámen s mezinárodní situací. Již ve svém prvním projevu k veřejnosti 3. března 1939 vyjadřuje hluboké obavy z hrozící 79

Patrně jen díky osobnímu přátelství s prezidentem Rooseveltem (1933 – 1945) Spojené státy roku 1939 znovu navázaly neoficiální diplomatické styky přerušené v roce 1870 (Tamtéž).

80

http://www.vatican.va/holy_father/pius_xii/biography/documents/hf_p-xii_bio_20070302_biography_it.html (28. 4. 2011).

81 82

(Knopp, 2003).

http://www.vatican.va/holy_father/pius_xii/biography/documents/hf_p-xii_bio_20070302_biography_it.html (28. 4. 2011).

40

války a zároveň apeluje na představitele států, aby pokračovali v cestě prosperity a občanského pokroku.83 Diplomat v něm navíc dovedl odhadnout, odkud se blíží nebezpečí, proto se snažil evropské mocnosti volat k zachování míru, jak jen to bylo možné. Fakticky ale jen pokračoval v aktivitách, které začal již jako státní sekretář. V květnu toho roku sezval představitele evropských mocností k jednání u jednoho stolu, ke kterému bohužel nedošlo. Státy již byly rozhodnuté válčit. Pius se přesto nevzdával a ještě poslední den měsíce srpna vyzval vlády Německa, Polska a dalších evropských států, aby zachovaly mír a vzájemné „spory“ vyřešili jednáním (Halas, 2004 a Knopp, 2003). Záměry německé říšské vlády však byly naprosto jiné, Piovy šance na úspěch proto byly nulové již od začátku. Následující den, 1. září, Hitlerovo Německo napadlo Polsko a začala Druhá světová válka. Od této chvíle celý svět očekával papežovo ostré odsouzení svévolné německé agrese, ale nedočkal se ho do konce války. Pius byl příliš opatrný papež, snažící se problémy řešit diskrétně a vědom si toho, že podobné prohlášení by bylo nacistickou vládou chápáno jako provokace, aniž by něco změnilo k lepšímu.84 Dával přednost činům před velkými slovy, přestože si již v průběhu války uvědomil, že ho za to historie odsoudí. V soudobé situaci se přesto rozhodl uplatnit veškerý svůj vliv k dosažení tří cílů: zmírnit válečné útrapy, jak jen to bylo možné, uchránit jich katolické obyvatelstvo a zachovat mír v Itálii (Halas, 2004). Ve své první encyklice Summi Pontificatus z 27. října 1939 vyjadřuje své znepokojení a bolest z utrpení, do kterého tvůrci mezinárodní situace chtějí uvrhout lidi, rodiny a společnosti. Volá je proto k modlidbě a zastavení krvavého konfliktu.85 Veřejnost jeho prohlášení přijímá a ztotožňuje se s ním, přesto je pobouřena jeho neurčitostí. Papež neoznačuje ani nejmenuje agresora, spoléhá se na čitelnost svých slov a snaží se působit na svědomí a morálku nacistických vůdců, aniž by tušil, že v Německé říši již nic takového neexistuje. Přesvědčí se o tom v březnu následujícího roku při návštěvě německého ministra zahraničí Joachima von Ribbentropa (1938 – 83

(Tamtéž, 29. 4. 2011).

84

Ještě jako kardinál Pacelli prohlásil: „Systém veřejné kritiky spíše škodí, než prospívá.“ (Knopp, 2003, 42).

85

http://www.vatican.va/holy_father/pius_xii/encyclicals/documents/hf_p-xii_enc_20101939_summipontificatus_en.html (29. 4. 2011).

41

1945) ve Vatikánu. Při osobním rozhovoru papež ministrovi vyjevil své obavy a stížnosti na chování německé vlády, ale nesetkal se s ničím jiným než s přezíravostí (Knopp, 2003). Zdá se, že právě v tom okamžiku Pius XII. ztratil poslední iluze o možném zvrácení situace a s pomocí svých agentů začal vyvíjet tajnou aktivitu i diplomacii, kterou nazýval „důvěrné služby spojencům“ (Halas, 2004, 396). Stal se tak prakticky politickým spoluhráčem spojenců, přičemž porušil neutralitu Vatikánu. Organizoval charitativní sbírky a pátrání po pohřešovaných, snažil se o navázání spojení mezi válečnými zajatci a jejich rodinami, poskytoval pomoc i úkryt uprchlíkům. Kromě toho také nadále, i když tiše působil na mezinárodní scéně, přičemž se často sám vystavil nebezpečí. Zprostředkoval mimo jiné spojení mezi německými opozičními důstojníky, kteří chtěli provést státní převrat a britskou vládou. Vytrvale tajně jednal s Mussolinim a až do června roku 1940 se mu dařilo zrazovat ho od vstupu do války.86 V květnu téhož roku posílal spojencům šifrované zprávy o chystané ofenzívě na Západní frontě (Knopp, 2003). Nic z toho však veřejnost nevěděla a nadále se k papeži stavěla odmítavě. Poté, co nacistická vojska v červnu 1940 napadle Belgii, Lucembursko a Nizozemsko, neutrální státy, papež se rozhodl jednat veřejně a zaslal jejich představitelům soustrastné telegramy. Německá i italská vláda byla rozhořčena papežovou nepřípustnou politickou aktivitou a vměšováním do záležitostí mimo jeho kompetence, a pohrozila intervencí. Papež se opět stal „vězněm“ ve Vatikánu, jeho sítě byly odposlouchány, jeho nunciové vypovídáni zpět do Vatikánu, byl očerňován nacistickou propagandou (Halas, 2004). Veřejnost však byla přesto pobouřena papežovým „mlčením“. Pius ale nestál o chválu veřejnosti, kterou by mu vyneslo veřejné odsouzení, byl přesvědčen, na základě předchozích zkušeností, že by nezastavilo jediný výstřel z pušky, naopak by způsobilo ještě krutější jednání totalitních režimů, které by svou zlobu zaměřily i na příslušníky katolické církve (Knopp, 2003, 66). Ve ztížených podmínkách se proto soustředil na povzbuzování lidí svými projevy a charitativní činnost.

42

Je třeba zdůraznit, že ačkoli papež i nadále vystupoval po boku spojeneckých mocností, důrazně protestoval proti jejich postupu v Itálii, kterou i nadále vnímal jako hlavní oblast svého působení, a opět se tak „stal“ také hlavou katolické církve. Při zvratu ve válce v roce 1943, kdy došlo ke zhroucení Mussoliniho režimu, začali spojenci bez ohledu na dosavadní aktivity papeže toto území bombardovat, přičemž nevynechali ani hlavní město, Řím. Papež se proti tomuto jednání ostře ohrazoval a jeho autorita dopad války na Itálii poněkud zmírnila, také co se týče otázky italských Židů87, jejihž situace se po obsazení nacisty v září 1943 rapidně zhoršila. Do této doby byli italští Židé deportací do koncentračních táborů uchráněni. Přestože sympatizoval s Hitlerem, Mussolini nepřijal nacionálně-socialistické přesvědčení antisemitismu a rasové nesnášenlivosti, proto jejich likvidaci, také díky naléhání papeže, neustále odsouval. Poté, co se moci v Itálii chopili nacisté, se však situace změnila. V tomto okamžiku papež přerušil své mlčení a hrozil otevřeným odsouzením, pokud bude zatýkání Židů pokračovat. Přestože na třináct set lidí již nacisté deportovali, většina římských Židů byla zachráněna (Knopp, 2003). Stejně úspěšný byl papež při své první a jediné přímé intervenci, což u něj ke konci života vyvolalo pochybnosti o správnosti jeho předchozího jednání. V červnu roku 1944 bylo území Itálie osvobozeno spojenci a tím došlo i ke zlepšení podmínek ve Vatikánu. Ve stejnou dobu nacistický režim již začínal chápat svou prohru a snažil se proto „dohnat, co se ještě dalo“ s neobyčejnou brutalitou. V Maďarsku se to projevilo masovými deportacemi Židů do vyhlazovacích táborů. Papež proto 25. června poslal regentovi Maďarského království admirálu Horthymu (1920 – 1944) telegram, ve kterém otevřeně odsuzuje bestiální zacházení s maďarskými Židy a žádá okamžité zastavení transportů. V červenci toho roku Horthy vydal odpovídající příkaz (Knopp, 2003). Ještě před koncem Druhé světové války papež Pius XII. správně odhadl hrozbu komunismu, jako další totalitní ideologie, se kterou bude třeba bojovat. V roce 1948 se 86

Vstup Itálie do války po boku Německa postavil papeže do velice nevýhodné mezinárodní pozice. Zůstal obklopen „nepřáteli“ a spojenci začali pochybovat o jeho loajalitě.

87

Na tomto místě se mi zdá vhodné vysvětlit rozdíl mezi pojmy žid a Žid. Se slovem žid, které označuje náboženskou příslušnost, se setkáváme již zřídka. Protože v tomto případě náboženská příslušnost souvisí s etnickou, častější a přesnější je použití označení Žid, které jsem proto použila i já, pozn. aut.

43

neváhal otevřeně postavit na stranu „imperialistického“ Západu, čímž opět, dle svého uvážení, porušil proklamovanou neutralitu Svatého stolce. Kontaktu se státy Východního bloku se sice nebránil, ale nedostal příležitost. Stalin vypovídal konkordáty satelitních států SSSR a snažil se o naprosté přerušení vazeb a styků se Svatým stolcem. Papež se proto odhodlal k ráznému kroku a 1. července 1949 vydal dekret o exkomunikaci všech katolíků, kteří jsou členy komunistické strany nebo ji nějakým způsobem podporují (Halas, 2004). Rozbratření s komunistickou ideologií potvrzuje vydáním prohlášení známého jako Ecce ego declinabo 24. prosince 1954, ve kterém odmítá komunismus jako sociální systém naprosto v rozporu s křesťanskou naukou, a kritizuje soudobý systém, který označuje za „studený mír“.88 Pragmaticky poté své aktivity soustředil do oblastí, kam mu nebyl zamezen přístup, tedy na západ. V srpnu 1950 negativně reaguje encyklikou Humani Generis na snahy o částečnou reformaci katolické církve a zakazuje je.89 Jako potvrzení své absolutní moci a autority v oblasti katolické víry 1. listopadu téhož roku povznáší učení o nanebevzetí Panny Marie na úroveň církevního dogmatu (Knopp, 2003). Nepřestává být přesto aktivní ani v diplomatické a politické oblasti. Již ve válečném období neváhá uzavírat smlouvy o diplomatických stycích s evropskými i mimoevropskými zeměmi.90 Kontroverzním počinem se stane obnovení konkordátu se Španělskem v roce 1953, kde vládne Francisco Franco prakticky jako diktátor, čímž vyvolá negativní reakci veřejnosti.91 Odkazy k podobné „legalizaci“ fašismu i nacismu o nemnoho let dříve znepokojují mezinárodní prostředí. Papež proto poukazuje na apolitičnost svého kroku, motivovaného snahou o jednotu římsko-katolické církve

88

http://www.vatican.va/holy_father/pius_xii/speeches/1954/documents/hf_p-xii_spe_19541224_egodeclinabo_it.html (29. 4. 2011).

89

http://www.vatican.va/holy_father/pius_xii/encyclicals/documents/hf_p-xii_enc_12081950_humanigeneris_en.html (29. 4. 2011).

90

Jedná se o Finsko a Čínu v roce 1942, Sýrii a Írán o rok později, Libanon a Egypt roku 1947, Indii v roce 1948 a Indonésii, Filipíny, Pákistán, Japonsko a Etiopii v průběhu 50. let (Halas, 2004, 419).

91

Francův režim bývá označován za fašistický, případně totalitní s fašistickými prvky. Franco důsledně potlačoval a likvidoval politickou opozici, stejně jako národnostně – separatistické snahy především Basků a Katalánců. Obnovil činnost a enormní vliv katolické církve, přičemž porušení některých přikázání se trestala vězením. Společnost byla také orientována značně maskulině a práva žen byla potlačována. Přesto Franco fakticky vládl Španělsku až do své smrti v roce 1975 (Payne, 1987).

44

s možnou přidanou hodnotou v zapojení Španělska do postupující západoevropské integrace, kterou tiše schvaluje a podporuje (Halas, 2004). V průběhu roku 1958 se jeho zdravotní stav neustále zhoršuje, přesto do poslední chvíle plní své povinnosti. Umírá v Castel Gandolfo 9. října 1958. Na základě jeho přání je pohřben ve Vatikánské kapli stranou od ostatních papežů. Hluboké pochybnosti o sobě samém vyjádřil krátce před svou smrtí: „Vše co jsem učinil, učinil jsem z lásky k bližnímu. Zda to bylo dost, to vědí pouze nebesa.“92

5.2.

O cestě novým směrem

5.2.1. „Přechodný“ papež Jan XXII. „Chci otevřít dokořán okna církve, abychom my mohli vidět ven a lidé dovnitř.“ 93

Papež Jan se narodil v Sotto il Monte do rodiny rolníka Roncalliho 25. listopadu 1881 jako čtvrtý ze čtrnácti dětí. Při křtu dostal jméno Angelo Giuseppe. Již v roce 1892 vstoupil do semináře v blízkém Bergamu a ve věku patnácti let vstoupil do řádu františkánů. V letech 1901 – 1905 studoval v Papežském římském semináři, kde v červenci 1904 získal doktorát z teologie a pokračoval ve studiu církevního práva. Dne 10. srpna téhož roku byl vysvěcen na kněze. Svá studia přerušil v roce 1905, kdy byl jmenován tajemníkem nového biskupa Bergama Giacoma Radini Tedeschiho (1905 – 1914), což zahrnovalo také výuku v semináři. Po vstupu Itálie do První světové války v roce 1915 se stal kaplanem s hodností seržanta lékařské jednotky v Bergamu a sloužil zraněným vojákům. Přitom se již projevila jedna z jeho nejvýraznějších vlastností, vstřícnost.

92

(Knopp, 2003, 17).

93

(Collins, 2009, 74).

45

V roce 1921 byl povolán ke službě Svatému stolci, papež Benedikt XV. (1914 – 1922) Roncalliho jmenoval prezidentem Společnosti pro šíření víry. Jeho hlavním úkolem bylo udržování vztahů s misijními organizacemi a zakládání nových. V této funkci prokázal velké diplomatické nadání, kterého si všiml i papež Pius XI. Roncalli proto o čtyři roky později Řím opět opustil, tentokrát již v hodnosti biskupa a apoštolského delegáta v Bulharsku.94 Tímto začala jeho dvaceti sedmi letá kariéra v diplomatických službách Svatému stolci. Hlavním úkolem nuncia Roncalliho v Bulharsku byla pomoc válkou zasažené katolické menšině. Jeho diplomatické nadání a otevřená mysl však brzy misi rozšířila na všechny obyvatele Bulharska, bez rozdílu křesťanského vyznání, což se asi nejmarkantněji projevilo po ničivém zemětřesení v roce 1928, kdy pomáhal a utěšoval postižené bez rozdílu, jak jen ve své funkci mohl. Řídil se přitom svým přesvědčením o jednotě křesťanů. Během svého bezmála desetiletého působení ve většinově ortodoxním Bulharsku se mu podařilo navázat kontakty s královskou rodinou, které neměly daleko k přátelství, a založit stálou apoštolskou delegaci v Bulharsku.95 Na konci roku 1934 ve funkci apoštolského delegáta změnil působiště, z Bulharska přesídlil do Turecka, přičemž do oblasti jeho působení spadalo také Řecko. Během dalších deseti let, která tu strávil, proslul svou schopností dialogu s nekatolickými vyznáními, ať už se jednalo o ortodoxní křesťanství nebo dokonce o islám. Navštívil v dnešním Istambulu pravoslavného patriarchu Benjamina I. (1936 – 1946), čímž prolomil téměř devět století trvající napětí mezi konfesemi. V průběhu Druhé světové války, která Řecko zasáhla poprvé již v říjnu 1940, k pravoslaví a islámu přibyli ještě Židovští uprchlíci z různých států Evropy, kterým neváhal pomoci. Jen v průběhu roku 1944 vydal v rámci tzv. operace Křest desetitisíce falešných křestních listů, které Židům umožnily projít přes Řecko a uprchnout z Evropy. Přitom nezapomínal ani na Řeky samotné, jejiž země byla obsazena italskými a německými jednotkami. Podařilo se mu například vyjednat zrušení britské námořní blokády

94

Bulharsko němělo v té době se Svatým stolcem navázány oficiální diplomatické vztahy, proto se tam Roncalli odebral „jen“ jako delegát, nikoli nuncius, pozn. aut.

95

http://www.vatican.va/news_services/liturgy/saints/ns_lit_doc_20000903_john-xxiii_it.html (2. 5. 2011).

46

řeckých přístavů a obnovení dodávek potravin do zdevastovaného a vyhladovělého Řecka, čímž zachránil další desetitisíce životů (Knopp, 2003). Na konci roku 1944 bylo apoštolskému delegátovi Roncallimu doručeno překvapivé osobní rozhodnutí Pia XII., který ho jmenoval do prestižní funkce apoštolského nuncia ve Francii. Papežovo rozhodnutí bylo zčásti formováno Roncalliho diplomatickými schopnostmi a zkušenostmi, zčásti pak nedostatkem vhodnějších kandidátů na tento post. Ten byl zapříčiněn velkou vytížeností římské kurie ve válečných měsících a nepostradatelností jejích členů, stejně jako politickou diskreditací nečlenů podezřelých ze spolupráce s loutkovou vichistickou vládou před osvobození Francie spojenci.96 I ve Francii ho v diplomatické funkci provázel úspěch a respekt, stal se tak z pouhého kompromisu skvělou volbou papeže, který jistě nelitoval, že mu tento úřad svěřil. Z Francie byl povolán zpět do Itálie až v březnu 1953, a to jen proto, aby byl jmenován kardinálem a zároveň benátským arcibiskupem. Roncallimu se tím splnil velký sen znovu hlásat evangelia a působit na „obyčejné“ lidi, mezi nimiž se cítil nejlépe.97 Když v říjnu 1958 zemřel papež Pius XII., kardinál Roncalli odjel na konkláve do Vatikánu, jak bylo jeho přirozeností, bez jakýchkoli ambicí. Do Říma se 25. října sjelo 51 kardinálů, aniž by mezi sebou měli jednoznačného kandidáta. Oficiální list Vatikánu L´Osservatore Romano měl připraveno patnáct životopisů možných papežů. Bylo nutné dát hlasovat jedenáctkrát, než jeden kandidát získal potřebnou většinu dvou třetin a jednoho hlasu. Stal se jím 28. října šest a sedmdesátiletý kardinál Roncalli, který měl ze svého zvolení rozporuplné pocity, byl si vědom odpovědnosti, která tak na něj byla v závěru života uvalena.98

96

Jak sám Roncalli prohlásil s humorem sobě vlastním: „Když není dost koní, nechá se klusat osel.“ (Knopp, 2003, 96). 97 98

http://www.vatican.va/news_services/liturgy/saints/ns_lit_doc_20000903_john-xxiii_it.html (2. 5. 2011).

Zvláště pak poté, co papežský tajemník Antonio Bacci (1931 – 1960) oficiálně vyjádřil neobvykle konkrétní přání, aby nový papež byl „především otcem pro ty národy, které jsou ohroženy absolutní, potlačující tyranií, měl by si vzít za své záležitosti chudých a každým možným prostředkem hájit lidská práva. Měl by být nadnárodní, chovat se přísně církevně a měl by být charitativní, lidštější a měl by umět obejmout východní i západní církev.“ (Knopp, 2003, 88 – 89).

47

Nový papež přijal pontifikační jméno Jan, což bylo jen prvním z mnoha překvapení pro kurii, stejně jako sebevědomí a důraz, s jakým se ujal svého úřadu, přestože měl být, jako již dříve ve své kariéře, přechodným kompromisním řešením.99 Za své motto si zvolil Oboedientia et Pax, tedy „Poslušnost a mír“100, ale pokud jde o kurii, poslušný nezůstal, právě naopak. Již ve svém inauguračním projevu 4. listopadu 1958 vyjevil záměr provádět změny vedoucí k revitalizaci církve a jejímu přizpůsobení se nové době, tzv. „aggiornamento“. Jako první papež v historii uspořádal po svém uvedení do úřadu tiskovou konferenci, a tím jakoby otevřel doposud zavřené dveře Vatikánu. Během prvního roku svého pontifikátu přijal na čtvrt milionu lidí k audienci a Vatikán navštívilo více státníků, než za devatenáct let dlouhý pontifikát Pia XII. Ve všech svých kázáních a projevech také používal prostou řeč a improvizaci (Knopp, 2003). Jan tím vyjevil svou podstatu „papeže z lidu“ a „muže dialogu“, lidského a spontánního, kterému kontakt s lidmi působil potěšení. Začal s personálními změnami v kurii a jejím omlazením jmenováním celkem 55 nových kardinálů, přičemž jmenoval prvního kardinála černé pleti, arcibiskupa Rugambwu z Tanzánie.101 Rozhodl se také uvolnit přísný ceremoniál při kontaktu se svými poradci, jednou ze změn tohoto typu byla redukce tří povinných pokleknutí před papežem na jedno, což odůvodnil slovy: „Jedno pokleknutí stačí. Myslíte si snad, že vám napoprvé nevěřím?“102 Nejkontroverznějším krokem „přechodného“ papeže v církevních záležitostech však bylo svolání Druhého ekumenického koncilu, tedy shromáždění kardinálů, biskupů, prelátů, hlav jednotlivých mnišských řádů a katolických univerzit, aby v řádu měsíců projednávali otázky restrukturalizace katolické církve. Koncil se sešel v bazilice sv. Petra v rekordním počtu 2498 účastníků 11. října 1962. Papež definoval obecné cíle koncilu v encyklice Ad Petri cathedram již v červnu roku 1959 jako 99

Pontifikovo jméno je všeobecně chápano jako symbol, ukazatel, kterým směrem se chce vydat. Roncalli si jméno Jan, neobvyklé v posledních stoletích, vybral ze skromnosti s odůvodněním, že jeho nositelé byli pro vývoj v církvi a ve světě málo významní a vládli většinou jen krátkou dobu (Halas, 2004). 100

překl. aut.

101

Jedním z těchto nových kardinálů byl i milánský arcibiskup Montini, budoucí papež Pavel VI. (Halas, 2004).

102

(Knopp, 2003, 83)

48

rozvíjení katolické víry a její moderní výklad, obnova křesťanského života, transformace církevní hierarchie v kolegialitu a přizpůsobení se době.103 Sám Jan také prosadil funkci pozorovatele na koncilu a obsadil do ní zástupce osmnácti nekatolických křesťanských vyznání, včetně představitele ruské pravoslavné církve, čímž pokračoval v uvolňování napjaté atmosféry mezi různými konfesemi křesťanské víry (Halas, 2004 a Knopp, 2003). Jan XXIII. nebyl papež-diplomat jako dva jeho předchůdci. Jan byl především pastýř svého stáda věřících i ateistů, protože, jak řekl: „Všichni jsou děti Boží.“104 Svou apolitičností ale dokázal víc, než jeho politicky zaangažovaní předchůdci. Již vydáním encykliky Mater et magistra 15. května 1961 prokázal svůj zájem o sociální otázku, problémy chudoby a nespravedlnosti, především pak bídy a nerozvinutosti zemí tzv. třetího světa.105 Papež v ní poukazuje na hlad a analfabetismus, který v těchto zemích panuje a na nutnost tento nešvar vymýtit pomocí, která ale nebude znamenat ekonomickou kolonizaci těchto zemí.106 Jan tak věcně a velice pokrokově reagoval na vývoj mezinárodního systému, jeho zájem o sociální otázku a akcentace a jistá podpora aspektů levicově orientované socialistické politiky však byla v kurii přijata se zděšením. Mezinárodní systém se v této době potýkal s vážnou krizí a papež Jan před ní nezavíral oči. Stavba tzv. Berlínské zdi, symbolu nepřátelství mezi západním a východním blokem, v srpnu 1961 postavila svět na pokraj atomové války. Jan okamžitě vyslal mírové poselství konferenci Nezúčastněných zemí do Bělehradu, reakce byla nečekaná. Generální tajemník Ústředního výboru komunistické strany SSSR, tedy první muž Sovětského svazu Nikita Chruščov (1953 – 1964) ocenil 103

http://www.vatican.va/holy_father/john_xxiii/encyclicals/documents/hf_j-xxiii_enc_29061959_adpetri_en.html (2. 5. 2011).

104

(Knopp, 2003, 130)

105

Pojem země třetího světa pochází od francouzského demografa Alfreda Sauvyho (1898 – 1990). Ten jím označoval ekonomicky málo rozvinuté země, které nepatřily ani do tzv. prvního, tedy mezi kapitalistické státy, ani do druhého světa, země východního bloku (Giddens, 1999). Toto rozdělení odpovídá pojmosloví období Studené války, „války“ ekonomické a politické, v letech 1947/8 – 1989/1991, kdy byl svět rozdělen na dva bloky pod ideologickým vedením Spojených států a Sovětského svazu, a státy třetího světa, později zformovaných do tzv. Hnutí nezúčastněných (Friedman, 2007). 106

http://www.vatican.va/holy_father/john_xxiii/encyclicals/documents/hf_jxxiii_enc_15051961_mater_en.html (2. 5. 2011).

49

papežovu snahu o mír ve stranickém listu Pravda, čímž dal světu najevo svou neochotu pro vstup do války se Spojenými státy a napětí v mezinárodním systému se podstatně zmírnilo. Zdálo se také jako by po téměř půl století Sovětský svaz zaregistroval existenci a autoritu papeže. Chruščov však zašel ještě dál. K příležitosti papežových osmdesátých narozenin v listopadu téhož roku poslal do Vatikánu oficiální gratulaci, na kterou Jan, po důkladné úvaze odpověděl a ledy mezi Vatikánem a SSSR tak roztály. Římská kurie ostře protestovala proti papežovu jednání přímo v rozporu s vůlí Pia XII., který jakýkoli kontak s komunistickým světem zákázal (Knopp, 2003). Jan přesto kontakt se Sovětským svazem nepřerušil, spíše naopak, v zájmu světového míru ho nadále rozvíjel.107 Několik dní po zahájení ekumenického koncilu se vztahy mezi USA a SSSR opět rapidně zhoršily a hrozba globálního jaderného konfliktu se stala reálnou více, než kdy jindy, nastala tzv. Kubánská neboli Karibská krize.108 Prezident J. F. Kennedy (1961 – 1963) zaregistroval narůstající sympatie mezi Janem XXIII. a Chruščovem a požádal proto papeže o zprostředkování v této krizi mezinárodního systému. Jan sepsal mírové poselství, na které obě strany reagovaly kladně a papež Jan tyto reakce ještě téhož dne, 24. října uveřejnil v médiích. Vývoj situace nabral nečekaný spád, když 28. října Chruščov Kennedyho ujistil, že okamžitě vydá příkaz ke stažení raket z Kuby (Knopp, 2003). Papežova role v tomto potencionálním konfliktu jistě nebyla marginální, právě naopak. Dokonce, i když v duchu realistického myšlení zavhrneme představu o morálním účinku papežova poselství a jeho dopadu na svědomí obou aktérů sporu, zůstane skutečnost, že díky papežovu zprostředkování se oba aktéři dozvěděli o vzájemné neochotě válčit. Určitou reakcí na Karibskou krizi se stala encyklika Pacem in terris, tedy „Mír na zemi“, kterou papež vydal 11. dubna 1963, a která by měla být považována za jeho

107

Dočkal se za to několika vstřícných gest ze strany sovětského vedení, jako bylo propuštění hlavy ukrajinské řecko-katolické církve Josifa Slipého (1944 – 1984) z komunistického vězení roku 1963, či svolení k vyslání monsignora Casaroliho (1961 – 1967), papežova delegáta do Prahy a Budapešti téhož roku (Halas, 2004).

108

Karibská krize vypukla v říjnu roku 1962 v souvislosti s rozmístěním sovětských raket středního doletu na Kubě. USA reagovaly námořní blokádou Kuby, která začala 22. října. SSSR ji označil za ohrožující světový mír a začal mobilizovat své vojenské složky ve východní Evropě. V USA taktéž začaly přípravy na případnou válku, kterou však ani jedna z mocností nechtěla začít. Situace se dostala do patu (Kennedy, 2000).

50

odkaz. Je to také první dokument Svatého stolce, jenž se neobrací jen ke katolickým duchovním a věřícím, ale také ke všem lidem dobré vůle (Knopp, 2003). Encyklika je, včetně obecného úvodu, rozdělena na šest částí, z nihž každá se věnuje určitému aspektu vztahů, mezi lidmi, mezi lidmi a veřejnou mocí, mezi státy, a mezi státy a nadstátní autoritou. V poslední části se papež obrací také k „nevěřícím“. Encyklika se dá chápat jako jakýsi návod k jednání, které povede ke světovému trvalému míru, obrací se tedy především k představitelům veřejné moci, kteří ve světovém systému rozhodují. Papež v encyklice rozvíjí myšlenku, že míru je možno dosáhnout pouze při zachování řádu, který stanovil Bůh. Podle něj je každý člověk nositelem nezcizitelných práv, jako je právo na život, tělesnou nedotknutelnost a prostředky k důstojnému způsobu života, jako je zdrotní péče, či sociální služby; stejně tak je ale nositelem povinností ke společnosti. Papež vyzdvihuje nutnost veřejné moci, ale moc musí být podle jeho názoru uplatňována v souladu s morálním řádem, nikoli s ad hoc úvahami vládce. Smyslem veřejné moci je tedy uskutečňování obecného blaha, které souvisí s lidskou přirozeností. Dále uvádí, že všechny státy jsou si rovny a každý má právo na existenci a rozvoj. Stejně tak přiznává právo na důstojnou existenci minoritním etnikům. Odsuzuje zbrojení, které brání hospodářskému a sociálnímu rozvoji, a naprosto odmítá koncepci vzájemného odstrašení, která dle jeho názoru, vede jen k dalšímu zbrojení a násilí. S určitým uspokojením hodnotí existenci OSN, která splňuje předpoklady nadstátní autority, přesto však s lítostí rozpoznává minimální vliv na chování států.109 Některé myšlenky obsažené v tomto dokumentu jsou velmi pokrokové a troufám si říci, že část z nich se do dnešních dní nepodařilo uplatnit. Dne 3. června 1963 papež Jan, jedna z nejkontroverznějších postav vatikánské diplomacie, prohrává boj s rakovinou a dveře a okna, která za pět let svého pontifikátu otevřel, se opět zavírají. Ještě za svého života dostává Balzamovu mírovou cenu a v roce 2000 je papežem Janem Pavlem II. blahořečen (Collins, 2009). 109

http://www.vatican.va/holy_father/john_xxiii/encyclicals/documents/hf_jxxiii_enc_11041963_pacem_en.html (2. 5. 2011) a (Knopp, 2003).

51

5.2.2. Papež Pavel VI., nejosamnělejší mezi papeži „Bránit početí je zločin…“110

Giovanni Battista Montini se narodil 26. září 1897 v severní části Itálie do bohaté rodiny vyšší třídy. Jeho otec, Giorgio Montini byl uznávaným advokátem, vydavatelem deníku Cittadino di Brescia a poslancem katolické lidové strany. Giovanni Battista nastoupil do kněžského semináře v Brescii, kde byl také v roce 1920 vysvěen na kněze. Přesto se u něj projevily vlohy zděděné po otci, když ještě jako student a mladý kněz bojoval proti fašismu články v časopise La Fionda, který založil. V roce 1922 začal studovat diplomacii a církevní právo na prestižní římské škole Accademia dei Nobili Ecclesiastici, ale již následujícího roku svá studia nuceně přerušil, jelikož byl vyslán v hodnosti atašé k nunciatuře do Varšavy. Tamní počasí však neprospívalo jeho zdraví, proto byl roku 1924 povolán zpět do Říma, do Státního sekretariátu, kde v diplomatických službách na různých postech působil až do roku 1954 a dobře se obeznámil se strukturou a prostředím kurie. V roce 1937 byl jmenován zástupcem státního sekretáře Pacelliho v Oddělení pro běžné záležitosti, kde zůstal i po výměně nadřízeného o dva roky později. Na této pozici nasbíral cenné diplomatiké zkušenosti a získal přehled o světovém dění. Roku 1954 byl Montini jmenován arcibiskupem milánským. V Miláně se brzy stal velice oblíbeným a nekonvenčním patriarchou, uznávaným pro svůj pozitivní přístup k dělníkům, snahy přiblížit náboženství širokým vrstvám obyvatelstva a zájem o sociální otázky. Po smrti Pia XII. v roce 1958 panoval v kurii názor, že pokud by byl Montini kardinálem a účastnil by se konkláve, byl by zvolen papežem. Stejného mínění, které nijak neskrýval, byl i kardinál Roncalli, nově zvolený papež, který byl shodou okolností Montiniho podřízeným ve Státním sekretariátu. Arcibiskupa Montiniho si velmi vážil a jmenoval ho kardinálem ihned po nástupu do úřadu. Po smrti Jana XXIII.

110

(Knopp, 2003, 216).

52

v roce 1963 tedy již Montini odjel do Říma nejen jako kardinál, ale především jako jeden z hlavních kandidátů, označených jako papabili.111 Konkláve ve složení osmdesáti kardinálů se sešla 19. června 1963 a již 21. června vystoupal z komína Sixtinské kaple bílý kouř. Kardinál Montini byl zvolen papežem již v šestém kole volby a přijal pontifikační jméno apoštola Pavla z Tarsu, o kterém Bůh řekl: „…on je mým nástrojem, který jsem si zvolil, aby nesl mé jméno národům i králům a synům izraelským…“112 Nový papež tím vyjádřil svůj záměr být, spíše než vládcem, misionářem a poutníkem propagujícím křesťanskou víru a hodnoty. Přestože

byla

novému

papeži

často

vyčítána

přílišná

váhavost

a

konzervativnost, již při uvedení do úřadu překvapil svými rozhodnutími konat slavnostní obřad pod širým nebem na náměstí svatého Petra a odevzdat tiáru, slavnostní papežský korunovační klenot, a zpeněžit ji jako dar pro chudé (Knopp, 2003). Katolická církev v šedesátých a sedmdesátých letech 20. století procházela hlubokou krizí uvnitř i navenek ve vztazích ke společnostem západní civilizace, zapříčiněné jejich sekularizací a obecnou relativizací morálky. Potřebovala proto do svého čela opatrného vyjednávače, který by uspokojil konzervativní i revoluční proud v katolické církvi a „upadající“ společnosti přivedl zpět na správnou cestu víry. Papež Pavel VI. byl tedy dalším kompromisním rozhodnutím konkláve, diplomat, spojující v sobě úctu k tradicím i touhu vhodným způsobem modernizovat. Ale jak už to s kompromisními řešeními bývá, přes určité úspěchy plně neuspokojil nikoho a zůstal nepochopen. Na počátku svého pontifikátu oznámil, že hodlá pokračovat v odkazu jeho předchůdce Jana a dovést ke zdárnému konci vatikánský koncil, což nebylo samozřejmé. Papež je natolik svrchovanou hlavou církve, že není nijak vázán politikami ani rozhodnutími svých předchůdců. Za své motto si přitom vzal heslo papeže Jana, „Aggiornamento“. Zasedání koncilu probíhala v podzimních měsících let 111

http://www.vatican.va/holy_father/paul_vi/biography/documents/hf_p-vi_bio_16071997_biography_en.html (4. 5. 2011). 112

Skutky apoštolů 9,15.

53

1963 – 1965 a oficiálně byl Pavlem VI. zakončen 8. prosince 1965, s výsledky, které reformisty nenadchly, či přímo zklamaly, jako bylo naprosté opomenutí otázky žen v kněžském stavu, či zamítnutí kontroly početí, případně jiných, které tradicionalisty pobouřily, jako možnost liturgie v mateřském jazyce. O dva roky později se Pavel odhodlal k rozsáhlé reformě Římské kurie. Konstituce Regimini Ecclesiae Universae, kterou v roce 1967 vydal, rušila či slučovala některé její orgány, přejmenovávala je a zároveň vytvořila několik nových.113 Také podstatně internacionalizovala personální složení kurie tak, že v okamžiku papežovy smrti v roce 1978 dosáhla dvojí rovnosti – 33 italů, 33 ostatních evropanů a 66 mimoevropských členů (Halas, 2004; Knopp, 2003). Ve stopách Jana XXIII. se vydal i v otázce sbližování s ostatními konfesemi. V lednu roku 1964 došlo k setkání s hlavou ortodoxní církve Athenagorou (1948 – 1972) na neutrální půdě, ve Svaté zemi, která odpovídá dnešnímu území Izraele a sousedních států, spolu se spornými územími. Nejen, že prolomil více než pět set let trvající okázalou ignoraci východní církve, stal se také vůbec prvním papežem, který navštívil Izrael.114 Den před ukončením vatikánského koncilu, 7. prosince 1965 Pavel VI. slavnostně zrušil klatby nad východní církví, které na ni byly uvaleny v roce 1054. Následovaly i vzájemné návštěvy hlav obou církví v Římě a v Istambulu (Halas, 2004). Papež Pavel VI. prakticky začal éru „cestujících“ papežů. Mezi jeho prvenství patří také první let letadlem a jeho hojné využívání, kvůli čemuž byl američany přezdíván Flying Paul (Knopp, 2003, 210). Přesně v duchu apoštola Pavla, papež cestoval nejen do katolických zemí, ale navštívil kromě již zmíněného Blízkého východu také Indii, Švýcarsko, Spojené státy americké, Ugandu či Austrálii, tedy státy na pěti kontinentech. Některé cesty si udržely náboženské poslání, jiné byly čistě politickou záležitostí. 113

Mezi změny tohoto typu patřilo přejmenování stále fungující inkvizice, trestající tzv. myšlenkové zločiny, na Kongregaci pro učení o víře a změna jejího účelu z negativního na pozitivní, vychovávající (Knopp, 2003). 114

Přestože je papeži Pavlovi často vyčítána váhavost a introvertní povaha neslučitelná s jeho úřadem, autorita a respekt z něj plynoucí se po dobu jeho pontifikátu nevytratil. Dokazuje to právě cesta do Izraele, který byl v té době ve válce se sousedním Jordánskem, a dělila je takřka neproniknutelná hranice. Po dobu papežovy návštěvy přesto složili zbraně a představitelé státu se také dohodli na otevření hraničního přechodu u Megidda tak, aby měl papež volnou cestu (Knopp, 2003).

54

Do druhé kategorie spadá papežova návštěva New Yorku 4. listopadu 1965, kde sloužil mši pod širým nebem na stadionu Yankee a promluvil, opět jako první papež v historii, před Valným shromážděním OSN.115 Ve Spojených státech se stal papež senzací a uvítaly ho davy lidí. Papež se toho rozhodl využít a zanechat ten nejlepší dojem, a přestože pro něj veřejná vystoupení nebyla takovým potěšením, jako pro jeho předchůdce, z velké části se mu to podařilo.116 Ve svém projevu, který přednesl ve francouzštině, vyzýval zástupce 104 států k udržování a ochraně míru, přičemž citoval, v té době již bývalého, prezidenta USA J. F. Kennedyho: „Lidstvo musí učinit konec válce, jinak učiní válka konec lidstvu.“ Papež však nezůstal jen u vášnivých, přesto neurčitých mírových apelů, ale do svého projevu zapojil také sociální problematiku, která se ho velmi dotkla při návštěvě v Africe. Vyzval proto státy k využití prostředků ušetřených omezením zbrojení k rozvoji chudých a zaostalých zemí.117 Stejnou nótu papež sledoval i nadále. Ve své encyklice Populorum Progressio, neboli O vývoji národů, z 26. března 1967, kterou adresoval kromě církevních hodnostářů také všem lidem dobré vůle, se věnuje problematice rozvoje a nerozvinutých zemí, kterým projevuje solidaritu a zasazuje se o sociální spravedlnost. V textu papež konstatuje, že svět je nemocen, protože pravý důvod bídy a chudoby nespočívá v tom, že zdroje vyschly, ani ve faktu, že několik málo členů systému odčerpává příliš, ale v tom, že mezi lidmi a národy chybí bratrský duch. Nabádá vyspělé státy k pomoci rozvojovým zemím a hovoří přímo o povinnosti solidarity zemí bohatých se zeměmi chudými. Stejnou měrou se papež věnuje otázce revoluce, kterou v souvislosti s kolonizovanými zeměmi Afriky a Asie považuje za legitimní v případě jednoznačné a dlouhotrvající násilné nadvlády, která těžce porušuje základní lidská 115

Valné shromázdění je hlavním poradním a reprezentativním orgánem Organizace spojených národů založené roku 1945, jejímž cílem je zachování mezinárodního míru a bezpečnosti a zajištění mezinárodní spolupráce. Ve Valném shromáždění má každý člen své zastoupení a každý hlas má stejnou váhu. Slouží jako fórum k multilaterálnímu projednávání všech otázek daných základním zákonem – Chartou OSN. Schází se pravidelně od září do prosince, může být také svoláno v mimořádné situaci definované Chartou (http://www.un.org/en/ga/, 4. 5. 2011).

116

Nestal se ale takovou autoritou, aby dokázal amerického prezidenta Johnsona (1963 – 1969) odradit od válčení ve Vietnamu, přestože se o to pokoušel. Při audienci ve Vatikánu 23. prosince 1967 papež velice otevřeně a nediplomaticky vyzýval Johnsona k zastavení bombardování, na což však prezident reagoval podrážděně a papeži naznačil, že z vměšování Vatikánu „není příliš šťastný“ (Knopp, 2003, 236).

117

http://www.vatican.va/holy_father/paul_vi/speeches/1965/documents/hf_p-vi_spe_19651004_unitednations_fr.html (4. 5. 2011).

55

práva a nebezpečně ohrožuje obecné blaho země.118 Přesvědčení o své pravdě dokázal v červenci roku 1970, kdy ve Vatikánu přijal k audienci vůdce osvobozeneckých hnutí v Angole, Mozambiku a Guinei-Bissau, čímž pobouřil nejen představitele Portugalska, koloniální mocnosti, která byla v opozici těmto hnutím, ale i ostatní evropské státníky. Na světovou veřejnost propagující svobodu i malé státy ale tímto svým poměrně odvážným činem velmi zapůsobil. Již při recepci následující po jeho projevu v New Yorku papež překvapil dlouhým a srdečným potřesením rukou se sovětským ministrem zahraničí Gromykem (1957 – 1985), čímž však pouze demonstroval svůj záměr otevřít se východnímu bloku, aby tak pro církev v těchto státech získal největší možné výhody. Pavel VI., k nelibosti kurie, pokračoval ve vatikánské „Ostpolitik“, jak ji začal Jan XXIII., přestože jeho postoj Katolická zpravodajská agentura označila za „rezervovanější a vytříbenější“. Pavel VI. však chápal důležitost kontaktu s komunistickými státy. Již ve své encyklice Ecclesiam Suam z 6. srpna 1964, charakterizoval církev v těchto státech jako „utlačované a pokořované společenství, v němž jsou práva ducha znásilňována těmi, kdož mají v rukou moc“ a rozhodl se tento stav zvrátit.119 Přestože jsou výsledky jeho diplomatických snah často označovány za žalostné z důvodu nepatrného dopadu na situaci samotných věřících, papež se přesto soustředil na uzavírání pro Vatikán nepříliš výhodných dohod, vysíláním neoficiálních zástupců Svatého stolce do těchto zemí a projevování zdvořilostí, což vnímal jako důležité kroky pro další vývoj. Tento veskrze smířlivý a málo provokativní přístup se ukázal být rozumným, jelikož Sovětský svaz přestal chápat papeže jako protivníka a vztahy obou subjektů se kontinuálně zlepšovaly. Vyvrcholením této politiky byl souhlas Sovětského svazu s účastí Svatého stolce na jednáních Konference o bezpečnosti a spolupráci v Evropě (KBSE) v letech 1973 – 1975 a podpisu závěrečného aktu.120 Kardinál Casaroli, 118

http://www.vatican.va/holy_father/paul_vi/encyclicals/documents/hf_pvi_enc_26031967_populorum_en.html (4. 5. 2011). 119

http://www.vatican.va/holy_father/paul_vi/encyclicals/documents/hf_p-vi_enc_06081964_ecclesiam_en.html (4. 5. 2011).

120

Jednání inicioval Sovětský svaz se záměrem udržet si kontrolu nad satelity ve střední a východní Evropě a dosavadní statut quo. Státy západního bloku v konferenci naopak viděli možnost snížení napětí v regionu, prohlubování hospodářské spolupráce se sovětskými satelity a způsob, jak odstranit „železnou oponu“ a zasahovat do oblasti kontrolované SSSR tak, aby došlo ke zlepšení životních podmínek v těchto státech. Konference byla zahájena a zakončena ve finských Helsinkách, největší kus práce byl ale odveden na zasedání

56

nazývaný „Henry Kissinger Vatikánu“, který byl přizván, byl dokonce jmenován předsedou konference a závěrečná podpisová jednání zahajoval (Knopp, 2003). Toto vstřícné gesto ze strany sovětského vedení znamenalo pro Vatikán první „oficiální“ propustku do východní Evropy a jeho účast na mezinárodní konferenci zvýšila prestiž Svatého stolce a upevnila jeho postavení na mezinárodní scéně. Jestliže již za pontifikátu Jana XXIII. byla díky jeho vstřícnosti, moudrosti a lidskosti odpuštěna válečná léta a došlo k otevření a přizpůsobení se světu, po podpisu Helsinského aktu se ze Svatého stolce stal relevantní aktér mezinárodního systému, morální autorita, se kterou je dobře mít oficiální styk. Za Pavlova pontifikátu došlo k navázání diplomatických vztahů s třiceti devíti zeměmi, většinou z Asie a Afriky. Přes všechny dílčí úspěchy, vyvolané povětšinou liberalizací, v kontroverzní a přesto naléhavé otázce šedesátých let, kontrole porodnosti, zůstal papež Pavel přísně konzervativní, což se mu svým způsobem stalo osudným. V době uvolňování mravů, volné lásky, rozvoje antikoncepce, ale také populačního boomu zemí třetího světa papež 25. července 1968 vydal encykliku Humanae vitae, tedy O správném pořádku při předávání lidského života, v níž odsuzuje každé jednání, které před pohlavním aktem, během něho nebo po něm slouží k tomu, aby zabránilo početí.121 Papež tak jako bezbožné odsuzuje nejen interupce a sterilizaci, ale také moderní antikoncepční metody. Kromě toho, že encyklika vyvolala bouře i mezi katolickou veřejností, podstatně utlumila snahy o reformu církve v samotné kurii. Papež nejen, že se obrátil vývojově zpět, ale také rozhodl sám proti většině v kurii, čímž prakticky popřel podstatu a výsledky vatikánského koncilu, který prosazoval kolegiální, ne hierarchický přístup. Tímto kolísáním v názorech a postojích papež zklamal veřejnost i kurii a dokonce znejistěl sám sebe. Od roku 1970 již necestoval a zaobíral se myšlenkami na

v Ženevě od 18. září 1973 do 21. července 1975. Helsinský závěrečný akt byl podepsán zástupci 35 států mezi 30. červencem a 1. srpnem toho roku a signatáře zavazoval „pouze“ k budování bezpečnosti a spolupráce v Evropě, což konferenci umožnilo zůstat flexibilním orgánem. Největším přínosem Helsinského aktu je bezesporu skutečnost, že signatáři poprvé připustili, že zacházení s občany a vnitřní prostředí států není výsostným právem jejich představitelů, ale podléhá mezinárodní kontrole. Konferenci se tak připisuje významný podíl na rozvoji demokracie ve státech východního bloku (Leška, 1997). 121

http://www.vatican.va/holy_father/paul_vi/encyclicals/documents/hf_p-vi_enc_25071968_humanaevitae_en.html (4. 5. 2011).

57

odstoupení. Těsně předtím, než 6. srpna 1978 v Castel Gandolfo zemřel, vyžádal si jen skromný náhrobek a ty nejnutnější pocty.

5.3.

Čtvrtstoletí, které otřáslo Evropou

Po smrti Pavla VI. na Petrův stolec usedl muž bez diplomatických zkušeností a znalostí kurie, benátský patriarcha Albino kardinál Luciani, usměvavý papež, který na znamení úcty ke svým předchůdcům přijal jako první papež v historii dvouslovné pontifikační jméno, Jan Pavel I. Ze svého zvolení ve čtvrtém kole volby 26. srpna 1978 byl spíše nešťastný, neboť se necítil na to být prvním mužem katolické církve.122 V noci z 28. na 29. září Jan Pavel I., papež, který nejvíce toužil po tom být vesnickým farářem, zemřel po pouhých 33 dnech svého pontifikátu na infarkt myokardu (Knopp, 2003).

5.3.1. Papež Jan Pavel II., bojovník s komunismem „Nebojte se!“ 123

Po překvapivé smrti papeže Jana Pavla I. se konkláve 111 kardinálů znovu sešla v sobotu 14. října 1978 k volbě papeže, pochopitelně v prakticky stejném složení a se stejnými favority. Byli jimi především italští kardinálové Siri a Benelli. Ale již po čtyřech kolech volby vyšlo najevo, že se ani jednomu z nich nepodaří získat potřebnou většinu 75 hlasů. Padl proto návrh nového jména. Tím byl do té doby nepříliš známý kardinál polské národnosti Wojtyla a události se začaly ubírat tím směrem, který naznačil již papež Jan Pavel I. slovy: „Až já odejdu, přijde Wojtyla.“ (Knopp, 2003, 245).

122

„Pán nechť vám odpustí, co jste mi udělali.“ Jan Pavel I ke kardinálům konkláve (Knopp, 2003, 245).

123

(Knopp, 2003, 325).

58

Po poměrně výrazné lobby ve shromáždění kardinálů byl krakovský arcibiskup kardinál Wojtyla zvolen papežem v osmém kole volby 16. října a postaral se tak o několik senzací najednou. Stal se po dlouhých 455 letech prvním papežem jiné, než italské národnosti, navíc národnosti, která i nadále spadala do východního bloku. Papežem se stal také v poměrně nízkém věku padesáti osmi let a čekal ho druhý nejdelší pontifikát v moderních dějinách Vatikánu trvající bezmála dvacet sedm let (Dobrovolný, 1997). Papež Jan Pavel II. se narodil 18. května 1920 ve Wadowicích nedaleko Krakova v chudé rodině bývalého důstojníka jako Karol Jozef Wojtyla, nejmladší ze tří dětí. V mládí se věnoval sportu, literatuře a divadlu. Navštěvoval gymnázium a po jeho absolvování se v roce 1938 zapsal na filozofickou fakultu Jagellonské univerzity v Krakově. Po vypuknutí Druhé světové války byla Jagellonská univerzita nacisty uzavřena, Wojtyla byl nucen studia přerušit a až do konce války pracovat v kamenolomu a továrně na chemikálie. Tato situace byla ještě umocněna smrtí otce roku 1941, po které byl nucen vydělávat si peníze na živobytí. Přesto v roce 1942 vstoupil do ilegálního církevního semináře v Krakově a pokračoval ve studiích na ilegální teologické fakultě Jagellonské univerzity. Po skončení války a dokončení studií byl Wojtyla 1. listopadu 1946 vysvěcen na kněze, krátce poté byl poslán na navazující studia do Říma. Již roku 1948 se však vrátil do Polska, aby se stal kaplanem farnosti Niegowicz v Krakovském vojvodství. V roce 1958 ho papež Pius XII. v rámci snah proniknout za železnou oponu jmenoval biskupem v krakovské arcidiecézi. O pět let později již převzal úřad jejího arcibiskupa, který vykonával až do svého zvolení papežem. Ještě jako arcibiskup se s pozitivním ohlasem zúčastnil vatikánského koncilu. V roce 1967 byl papežem Pavlem VI. jmenován kardinálem.124 V probíhající Studené válce bylo zvolení Wojtyly papežem určitou provokací Sovětskému svazu, jehož propaganda jej okamžitě označila za intriku Západu a Wojtylu za jeho agenta (Dobrovolný, 1997). Záhy se tak vyrojily spekulace o tom, jaký účel měla volba polského kardinála hlavou katolické církve a zda nebyla čistě 124

http://www.vatican.va/holy_father/john_paul_ii/biography/index.htm (5. 5. 2011).

59

politickým aktem, který měl pomoci destabilizovat Východní blok. Sám Wojtyla se po celou dobu svého pontifikátu choval velmi zdrženlivě, pokud se jednalo o politické otázky a kladl důraz především na náboženskou podstatu svého postavení. Pokud se veřejně zapojoval do politických záležitostí, tak vždy kladl na první místo mezi pohnutkami k tomuto snahy o zachování míru a ochranu nezcizitelných lidských práv v souladu s křesťanskou etikou, což může být chápáno buď jako důkaz apolitičnosti papežovy podstaty, či jako strategie k zamaskování jeho sekundárního poslání a přání, rozložit Východní blok zevnitř. Papež nijak neskrýval svůj nesouhlas s komunistickou ideologií a agresivní politikou SSSR na území jeho satelitů, se kterou měl osobní zkušenost. Přesto byl vždy prezentován jako obava o poměry a postavení katolické církve a dodržování lidských práv v těchto státech, nikdy jako snaha o zrušení politické opozice. Papež v tomto ohledu dokázal oficiálně udržet přísnou neutralitu. Jan Pavel II. pochopil, že oficiální jednání s totalitní mocí není spolehlivé ani výhodné, proto poněkud omezil bilaterální vztahy Svatého stolce a rozhodl se působit na společnosti a veřejné mínění, čímž nepřímo ovlivňoval politiku často více, než se podařilo jeho předchůdcům. Obrací se také k místním církvím, kam dosazuje „vhodné“ kleriky a začne tak budovat církevní základnu v zemích Východního bloku, čímž podporoval jeho vnitřní rozklad. Zmíněné aktivity jsou oficiálně apolitické, pokud tedy byl Wojtyla tajným politickým tahem kurie, lze ho považovat za tah velmi šťastný. Strategie, kterou Jan Pavel II. zvolil, byla velmi vhodná a role, kterou v rozpadu SSSR sehrál, nebyla v žádném případě marginální. V apolitických záležitostech si naopak počínal velmi kategoricky, aniž by dal najevo nějaký zájem o to, jak budou jeho rozhodnutí přijata. Jak uvedl americký deník Time, jeho slovník rozlišuje jen pojmy „správný“ a „špatný“,125 proto není možné hledat za jeho oficiálním okázalým nezájmem o politické záležitosti povahové a charakterové nedostatky. Papež Jan Pavel II. byl nepochybně velmi silná charismatická osobnost s přirozenou autoritou a darem velet. Jeho síla pocházela také z jeho schopnosti skloubit staré a nové, tedy držet se vhodných tradičních principů a 125

(Dobrovolný, 1997, 53).

60

přitom přizpůsobit svou politicko-náboženskou aktivitu změnám ve společnosti. Jen v jednom podstatném ohledu zůstal přísně konzervativní, a to v otázkách euthanasie a sexuálního života. Kategoricky se stavěl proti interupcím, veškerým formám antikoncepce, homosexualitě a mimomanželskému styku. Legendární je jeho výrok při návštěvě v přelidněné Africe: „Milujte se a množte se!“ Stejně kontroverzní bylo jeho prohlášení, že kondom nesmí být při styku použit ani v případě, že je jeden z partnerů nakažen virem HIV. Když byl roku 1996 v Polsku přijat liberálnější zákon o potratech, nechal se papež slyšet, že národ, který vraždí vlastní děti, vraždí sám sebe (Dobrovolný, 1997, 53). Tento radikální postoj, o jehož správnosti byl papež až do své smrti přesvědčen, byl přijímán veřejností s přezíravostí, katolíky s nevolí a lékařskými asociacemi se zděšením. Díky pokračujícímu dialogu mezi Svatým stolcem a ostatními církvemi přestal být papež autoritou jen určité oblasti sjednocené katolickou vírou, stal se, v souvislosti s papežovou strategií alespoň čtyř mediálně ostře sledovaných apoštolských cest ročně, skutečnou světovou morální autoritou a mediální hvězdou (Halas, 2004). První apoštolská cesta nového papeže Jana Pavla II. vedla pochopitelně do jeho rodného Polska. Žádost o návštěvu papež podal krátce po nástupu do úřadu roku 1978 a vyvolal tím velkou bouři ve Východním bloku. Vedení komunistické strany SSSR ostře doporučilo jeho žádost zamítnout, polská vláda si ale nic takového s ohledem na katolickou většinu obyvatelstva nedovolila. Odsunutí oficiální návštěvy „až“ na červen roku následujícího bylo jediné, co si vymohla. Jan Pavel II. se tak stal prvním papežem, který pronikl za železnou oponu a cesta byla chápána jako triumf jeho vůle a známka oslabení komunistické moci (Halas, 2004). Návštěva v Polsku začala 2. června 1979 a mezi Poláky měla obrovský ohlas, částečně také z důvodu papežova odmítnutí zdrženlivého diplomatického vystupování a opatrně formulovaných promluv, které mu doporučoval státní tajemník Casaroli (Knopp, 2003). Papežova návštěva je v pramenech také často uváděna jako impuls, který polští občané potřebovali k oficiálnímu zformování protikomunistické opozice, hnutí Solidarita.126 Komunistická 126

Solidarita vznikala v první polovině roku 1980 jako nezávislé odborové hnutí pracujících v souvislosti s vlnou stávek, které vyvrcholily masivní stávkou ve strategických loděnicích v Gdaňsku. Do jejího čela se postavil Lech Walesa a poměrně rychle se stala společenským hnutím s masovou podporou. V polovině srpna byl vypracován seznam požadavků, který kromě „obvyklých“ ekonomických obsahoval také požadavky politické, především

61

vláda byla takříkajíc zahnána do kouta a 31. srpna 1980 došlo k prvnímu vítězství opozice ve Východním bloku, k podepsání tzv. Gdaňských dohod, které Polákům mimojiné zajistily svobodné odbory. Papež neskrýval své potěšení z vývoje situace a 15. ledna 1981 přijal Lecha Walesu ve Vatikánu k audienci, která byla oficiálně prezentována jako „přátelská návštěva“. Hnutí bylo nadále úspěšné především díky své zdrženlivé taktice, diskrétním hrozbám Washingtonu, váhání Moskvy a také podpoře papeže. Polská komunistická vláda se pokusila ještě jednou situaci zvrátit, když předseda vlády Jaruzelski (1981 – 1985) 13. prosince 1981 vyhlásil vyjímečný stav a uchýlil se k násilí. Opoziční vůdci byli pozatýkáni a hnutí Solidarita formálně postaveno mimo zákon, přestože i nadále fungovalo tzv. podzemně. O plánovaném „útoku“ polské vlády proti opozici se dozvěděla americká CIA, Ústřední zpravodajská služba, a jala se o něm na konci roku 1981 informovat papeže. Toto rozhodnutí nelze chápat jinak než jako pozvání do koalice v boji proti polské komunistické vládě. Svatý stolec ale reagoval velmi zdrženlivě a oficiálně zůstal věrný své apolitické podstatě, polskou opozici ani nevaroval. Jan Pavel II. se tak omezil na kritiku vyhrocené situace v Polsku v souvislosti s porušováním lidských práv ve svých promluvách a kázáních a písemný dialog s Jaruzelským. Tajně však z Vatikánu plynula podzemní Solidaritě podpora, především finanční (Knopp, 2003). Jan Pavel II. byl natolik kontroverzní osobou, že na něj bylo spácháno množství atentátů, z nihž nejblíže svému cíli byl terorista turecké národnosti Ali Agca, který na papeže několikrát vystřelil ze vzdálenosti asi šesti metrů přímo na Svatopetrském náměstí. Papež byl velmi těžce zraněn v oblasti břicha, kulka zasáhla tenké i tlusté střevo a jen těsně minula tepnu. Operace trvala více, než pět hodin. Celou tu dobu se za papežův život modlili tisíce lidí na vatikánském náměstí a papeži byly do nemocnice doručeny desítky telegramů od státníků, křesťanů i ateistů. Papež naštěstí svá těžká zranění přežil. Ali Agca byl na místě zadržen a odsouzen k doživotnímu vězení, v roce 2000 mu však byla udělena milost a byl deportován z Itálie zpět do Turecka, kde byl znovu uvězněn. Papež projevil svou dobrou vůli tím, že po svém zotavení v roce 1983 Agcu ve vězení navštívil. Fotografie atentátníka a jeho oběti vytvoření nezávislých odborů, právo na stávku, zrušení cenzury, propuštění politických vězňů a některé další. (http://www.solidarity.gov.pl/index.php?document=2, 6. 5. 2011).

62

potřásající si rukama na obálce časopisu Time obletěla celý svět a ještě zvýšila papežův morální kredit (Ströbinger, 2000). Při vyšetřování atentátu se objevila teorie, podle níž Agca jednal z rozkazu Bulharské komunistické strany, která měla být prodlouženou rukou sovětské tajné služby KGB, běžně Bulhary používající pro „špinavou práci“. Myšlenka na fyzické odstranění Jana Pavla II. měla pocházet z 13. listopadu 1979, kdy byl předsednictvu komunistické strany SSSR předložen ke schválení přísně tajný dokumet o šesti bodech, jakýsi návod, jak postupovat proti Vatikánu. Body 4 a 5 byly pro atentát klíčové. Bod 4 ukládal agentům KGB a sovětské propagandě zvýšit boj proti nové východní politice Vatikánu, bod 5 mluvil o úkolu zostouzení papeže a poukazování na škodlivost vatikánské politiky pro mír. Na základě tototo dokumentu měl Jurij Andropov, hlava KGB vydat příkaz agentům „přiblížit se papeži“, což ve slangu tajných služeb znamenalo fyzickou likvidaci. Tato teorie oficiálně prokázáná nebyla, a prestože při vyšetřování atentátu na povrch vypluly mnohé nesrovnalosti, byla raději „zametena pod koberec“ (Ströbinger, 2000). Po rozpadu SSSR, k němuž oficiálně došlo v prosinci 1991, definoval Jan Pavel II. novou hrozbu konzumerismu. Přejímání západního stylu života po rozpadu bipolárního systému označuje za výměnu jednoho otroctví za druhé. Podle jeho slov je „materialismus Západu nebezpečnější, než ten z východu, neboť je schopen přivést člověka na špatnou cestu nikoli násilím, ale svodem“ (Knopp, 2003, 366). Tato kritika kapitalistického

systému

mu

vysloužila

přezdívu

„Největší

levičák

světa“

(Dobrovolný, 1997, 62). Spolu s koncem SSSR je papež Jan Pavel II. nucen čelit problematice nacionalismu, rozpadu státních útvarů a konfliktům s tím spojených. Pro rozsáhlou diplomaticko-politickou akci se rozhodl v případě dnes již bývalé Jugoslávie, jejíž rozpad započatý roku 1991 byl z těch složitějších a vyústil v krutou občanskou, nábožensky a etnicky motivovanou válku mezi Slovinci, Chorvaty, Srby a Muslimy, během níž se postupně odtrhlo Slovinsko, Chorvatsko, Republika Makedonie a Bosna a Hercegovina, přičemž Srbsko s Černou horou zůstali spojeni ve Svazové republice Jugoslávie (Šesták, 2009).

63

Papež se nejprve snažil osobními výzvami prezidenty Jugoslávie, Chorvatska a Slovinska donutit k jednání, poté co se situace vyhrotila, dospěl k závěru, že mezinárodní uznání Slovinska a Chorvatska by mohlo propukající konflikt zastavit. Přestože se jeho předpoklad ukázal být chybným, byl městský stát Vatikán prvním subjektem, který nově vzniklé státy diplomaticky uznal. V dalších letech konfliktu pak papež organizoval charitativní pomoc, která plynula i do pravoslavných a muslimských oblastí, a za zlepšení životních podmínek a obnovení míru na Balkáně bojoval na mezinárodní půdě všemi možnými způsoby. V roce 1997 po jeho intervenci na půdě OSN byly zrušeny ekonomické sankce OSN vůči Srbům. V tomtéž roce vyslala Jugoslávie ke Svatému stolci svého vyslance (Halas, 2004). Za více, než čtvrtstoletí pontifikátu Jana Pavla II. došlo k navázání mnoha diplomatických styků a smluv. Kromě států bývalého Východního bloku, došlo také k několika více překvapivým podpisům. V roce 1984 založily stálé velvyslanectví u Svatého stolce Spojené státy, které již celá desetiletí pěstovaly diplomacii s Vatikánem neoficiálně prostřednictvím zvláštních vyslanců. Tento systém fungoval dobře, náhlý zájem USA vztahy se Svatým stolcem postavit na mnohem bližší a oficiálnější úroveň je možné vykládat jen zvýšením morální vážnosti a mezinárodního vlivu za Wojtylova pontifikátu. Státem, který dlouhodobě usiloval o oficiální vztahy se Svatým stolcem, byla

Jihoafrická

republika,

k podpisu

smlouvy

však

došlo

až

po

pádu

nedemokratického režimu Apartheidu.127 Papež tím fakticky ospravedlnil ústupnost jeho předchůdců Pia XI. a Pia XII. vůči nedemokratickým režimům, které byly ale praktikovány významnými mocnostmi soudobého systému. Jejich akeptace tak byla čistě účelovým nástrojem ve snaze zachovat mír. Státem, se kterým bylo navázání oficiálních vztahů nutné, ale značně komplikované, byl Izrael. Jan Pavel II. učinil velký krok kupředu ve vztazích s judaismem již svou cestou do bývalého nacistického vyhlazovacího tábora v Osvětimi při své první návštěvě Polska v červnu 1979, kde vyjádřil hlubokou lítost nad činy a nečinností křesťanů v minulosti. Toto „uznání vinny“ hluboce zasáhlo světovou veřejnost. V roce 1986 se také stal prvním papežem, který navštívil 127

Tento režim založený na rasové segregaci, nesnášenlivosti a zvýhodňování „bílých“ obyvatel byl státní politikou JAR v letech 1948 – 1990, pozn. aut.

64

synagogu, vybral si pro tento akt synagogu v Římě. K navázání oficiálních vztahů mezi Svatým stolcem a Izraelem došlo v roce 1994. Současně byla uzavřena tzv. basic agreement, upravující postavení křesťanských církví v Izraeli, která byla roku 1997 rozšířena o právní statut katolické církve v tomto státě. Papež vyjádřil velkou radost nad stabilizací vztahů s Židy, přesto slovy: „je třeba hledat rovnováhu mezi bezpečností Izraelského státu a právem palestinského lidu na vlast“ zdůraznil, že mu leží na srdci lidská práva Palestinců stejně jako dobré vztahy s židovským státem. V této době začalo navazování styků se zástupci Palestinské autority (Halas, 2004). Během svého mimořádně dlouhého pontifikátu vykonal Jan Pavel II. 104 zahraničních apoštolských cest. Navštívil 129 zemí světa, přičemž na cestě po Spojených státech v říjnu roku 1993 pokořil hranici miliónu kilometrů (Dobrovolný, 1997).128 Nejvýznamnější a také nejkontroverznější je jeho Výroční pouť do Svaté země v roce 2000, kde navštívil významná poutní místa v Egyptě, Jordánsku, Izraeli a na Palestinských teritoriích. Tato cesta byla uskutečněna jen díky dobrým vztahům těchto zemí se Svatým stolcem, kvůli kterým pro tuto příležitost překonaly i vzájemné spory. Během pouti papež mimojiné zavítal do Muzea Holokaustu a vložil lístek s prosbou o odpuštění za chování minulých generací křesťanů do Zdi nářků v Jeruzalémě.129 Papežova návštěva však vyvolala i negativní reakce, především ze strany radikálních islamistů. V září roku 2000 Blízký východ znovu zachvátilo násilí, oficiální záminkou k válce bylo zadrhnutí mírového procesu a provokativní návštěva budoucího premiéra Izraele Ariela Šarona na posvátném místě muslimů, Chrámové hoře. Je ovšem nasnadě považovat papežovu přítomnost na svatých místech islámu a jeho sbližování s Izraelem za jednu z přísad neobyčejně výbušné směsi. Jan Pavel II. také věnoval hodně pozornosti vnitřnímu uspořádání katolické církve a kurie obvzlášť. Odhodlal se k její reorganizaci, protože pochopil, že pevná

128

Nejvíce navštěvovanou zemí bylo pro papeže Jana Pavla II. Polsko, do kterého cestoval celkem devětkrát, z toho pětkrát ještě před oficiálním rozpadem SSSR. Mezi hojně navštěvované státy patřila také Francie, USA, Mexiko a Španělsko. Jan Pavel II. se také stal prvním papežem, který navštívil Českou republiku/Československo, a to hned třikrát (http://www.vatican.va/holy_father/john_paul_ii/travels/index.htm, 6. 5. 2011).

129

http://www.vatican.va/holy_father/john_paul_ii/travels/sub_index/trav_holyland-2000.htm (6. 5. 2011).

65

organizace církve a vládnutí s autoritativním nádechem je nezbytným předpokladem pro mezinárodní vliv. Již v roce 1990 se u papeže začala rozvíjet Parkinsonova nemoc a jeho zdraví se postupně zhoršovalo také v souvislosti s četnými zraněními a operacemi. Jan Pavel II., papež, jehož mottem určeným Panně Marii bylo „Totus Tuus“, neboli „Celý tvůj“, zemřel 2. dubna 2005 a jeho pohřeb 8. dubna se stal událostí, které byli přítomny osobně i prostřednictvím médií milióny lidí po celém světě. Jeho nástupce, papež Benedikt XVI. v tomto případě pominul obvyklou pětiletou lhůtu od smrti a zahájil proces beatifikace, blahořečení Jana Pavla II. již 28. června téhož roku. Jan Pavel II. byl blahořečen první neděli po velikonocích, 1. května letošního roku.130

5.3.2. Teolog Benedikt XVI. "Střet mezi západní civilizací a islámem se nekoná." 131

Benedikt XVI. pokračuje v trendu „neitalů“ na Petrově stolci. Narodil se v Marktl am Inn v Německu jako Joseph Alois Ratzinger 16. dubna 1927 do rodiny nižší střední třídy. Jeho otec byl policista, matka pracovala jako kuchařka. Dětství strávil ve vesnici Traunstein nedaleko rakouských hranic, kde také začal formovat svou křesťanskou víru. K utvrzení ve správnosti svého přesvědčení u Ratzingera došlo během Druhé světové války, kdy získal několik nepříjemných zkušeností v souvislosti s nacistickým potíráním katolické víry v Německu. V roce 1941, po dovršení čtrnácti let, byl

130 131

http://cs.christiantoday.com/article/papez-jan-pavel-ii-byl-blahorecen/18191.htm (6. 5. 2011).

Reakce na teroristické útoky v Londýně v roce 2005, které byly podle papeže dílem „malé skupiny fanatiků“. (http://www.christnet.cz/magazin/zprava.asp?zprava=9374, 6. 5. 2011).

66

nedobrovolně odveden do jednotek Hitlerjungend.132 V roce 1943 začal sloužit v německé protiletadlové jednotce u Mnichova, kde ho také zastihl konec války. Po skončení války se mohl vrátit ke studiím. V letech 1946 – 1951 spolu s bratrem Georgem studoval teologii a filozofii na univerzitě v Mnichově a současně nastoupil do církevního semináře. Kněžské svěcení Ratzinger přijal 29. června 1951, ale dráhu kněze nikdy nenastoupil, rozhodl se pokračovat v akademické dráze, dál studovat a vyučovat teologii. V roce 1953 získal doktorát z teologie a o čtyři roky později se kvalifikoval pro výuku na univerzitě. Poté v leteh 1957 – 1977 působil na katedrách filozofie a teologie ve Freisingu, Bonnu, v Münsteru, Tübingenu a v Regensburgu. Během dvaceti let působení na univerzitách a intenzivní výzkumné činnosti si vybudoval pověst uznávaného teologa, což bylo potvrzeno již v letech 1962 – 1965, kdy v doprovodu kolínského arcibiskupa působil v Římě na vatikánském koncilu ve funkci tzv. perita, tedy teologického experta. V roce 1972 se stal spoluzakladatelem teologického časopisu Communio, který je v současnosti jedním z nejvýznamnějších periodik tohoto druhu. V březnu 1977 byl za svůj přínos katolické nauce jmenován arcibiskupem Mnichova a Freisingu, téhož roku ho papež Pavel VI. povýšil na kardinála. Ratzinger účastnil již volby Jana Pavla I., který mu poskytl prakticky jedinou, navíc spíše „polodiplomatickou“, než diplomatickou zkušenost tím, že ho jmenoval svým zvláštním vyslancem legátem pro Mezinárodní mariologický kongres v Ekvádoru.133 132

Hitlerjungend, v překladu Hitlerova mládež, bylo označení polovojenské mládežnické organizace při NSDAP, která vznikla již roku 1922 a působila v Německu až do konce Druhé světové války, kdy byla spojenci rozpuštěna. Byla určena pro chlapce ve věku 14 až 18 let, které vychovávala v nacistickém duchu a byla tak jedním z největších propagátorů Hitlerova režimu, založeném na nadřazenosti německého národa, zastupujícího árijskou rasu, a silném antisemitismu. Přijetím zákona o tzv. Jugenddienstpflicht, tedy služební povinnosti mládeže v roce 1939 byl vstup do Hitlerjungend pro německé chlapce povinný. Od roku 1943 začala být tato organizace využívána jako záloha vojenských rezerv a členové starší šestnáct let byli nasázováni do boje. Jak se válka chýlila ke konci, byli členové Hitlerjungend využívání na frontě čím dál více a věková hranice jejich bojeschopnosti se snižovala (Butler, 1997). 133

Teologický kongres pod patronací Papežské Mariánské Akademie v Římě probíhá na Papežské Lateránské univerzitě od roku 1950 každé čtyři roky. Jedná se o vědecká setkání, která mají pro mariologii historický význam a jsou vděčně přijata hlavně v akademickém světě. Jako ostatní kongresy, také tento představuje jedinečnou příležitost, kdy se vzájemně setkávají odborníci na mariologii z celého světa. Setkání a dialog mezi vědci pocházejících z různých kultur a náboženského prostředí jsou mimo jiné příležitostí k rozšíření horizontů reflexí o Panně Marii v kontextu nové evangelizace, inkulturace víry, všestranný lidský rozvoj a ekumenický a mezináboženský dialog. (http://radiovaticana.cz/clanek.php4?id=2878, 6. 5. 2011).

67

Po svém biskupském svěcení se stal významným členem Německé biskupské konference a Mezinárodní teologické komise.134 Roku 1981 byl papežem Janem Pavlem II. jmenován prefektem prestižní Kongregace pro nauku víry, čímž se stal také předsedou právě zmíněné komise, a natrvalo přesídlil do Říma. V kurii fungoval na několika prestižních postech, v letech 1986 – 1992 předsedal komisi připravující nový Katechismus katolické církve, a působil v různých radách Státního sekretariátu, především pak v těch pro vztahy se státy a nekatolické církve. Roku 1998 byl kardinál Ratzinger papežem jmenován viceděkanem kurijního kolegia kardinálů, o čtyři roky později jeho děkanem, což odpovídá funkci předsedy, a jeho vliv v kurii neustále rostl. V roce 2000 se stal čestným členem Papežské akademie věd.135 Již během svého působení v kurii navázal přátelství s papežem Janem Pavlem II., především díky podobnému konzervativnímu křesťanskému smýšlení, a stal se jedním z jeho nejbližších spolupracovníků. Poté, co Jan Pavel II. zemřel, kardinál Ratzinger se stal hlavním kandidátem na post jeho nástupce. Přesto bylo jeho zvolení papežem překvapením v tom, že kardinálové v posledních několika volbách dali přednost před jasnými favority méně známým osobnostem, což se, alespoň v případě Jana XXIII. a Jana Pavla II. vyplatilo. Kardinál Ratzinger byl zvolen již druhý den volby 19. dubna 2005 ve čtvrtém kole a stal se tak 265. a zatím posledním papežem. Jako své pontifikační jméno si zvolil Benedikt, což znamená požehnaný. Svůj výběr odůvodnil slovy: „Chtěl jsem se nazývat Benedikt XVI., abych ideálně navázal na ctihodného papeže Benedikta XV., který vedl církev v trýznivém údobí první světové války. … V jeho stopách chci své ministerium dát do služeb smíření a harmonie mezi lidmi a národy, neboť jsem hluboce přesvědčen, že velké dobro míru je především Božím darem, je to křehký a vzácný dar, o nějž je nutno prosit, chránit jej a budovat den co den s přispěním všech 134

Mezinárodní teologická komise je součástí Římské kurie a poradním orgánem Svatého stolce. Byla vytvořena roku 1969. Tvoří ji seskupení třiceti teologických expertů jmenovaných papežem a jejím předsedou je prefekt Kongregace pro nauku víry, s níž také nejvíce spolupracuje. (http://www.vatican.va/roman_curia/congregations/cfaith/cti_index.htm, 6. 5. 2011) 135

http://www.vatican.va/holy_father/benedict_xvi/biography/documents/hf_ben-xvi_bio_20050419_shortbiography_en.html (6. 5. 2011).

68

lidí dobré vůle. Jméno Benedikt kromě toho připomíná mimořádnou postavu velkého „patriarchy západního mnišství“ sv. Benedikta z Nursie … Postupné šíření benediktínského řádu, který založil, mělo nesmírný vliv na šíření křesťanství na celém evropském světadílu. Sv. Benedikt je proto v Německu velmi uctíván a zvláště v Bavorsku, mé rodné zemi; je základním opěrným bodem pro jednotu Evropy a mocnou připomínkou nezadatelných křesťanských kořenů její kultury a její civilizace.“136 O pět dní později, 24. dubna, sloužil již jako papež Benedikt XVI. intronizační

mši

a

zvolil

si

motto

„Cooperatores

Veritas“,

v překladu

„Spolupracovníci pravdy“ (Collins, 2009). Benedikt se rozhodl pokračovat v linii svého předchůdce Jana Pavla II., kterého považoval za svého učitele. Za hlavní problém lidstva ve 21. století kromě postupující sekularizace označil relativistické odmítání pravdy, a to především obecných morálních pravd vycházejících z křesťanského Desatera, což vyjádřil již před zahájením konkláve slovy: „Zavádí se diktatura relativismu, která neuznává nic za konečné, a která ponechává jako jediné měřítko pouze vlastní „Já“ a vlastní chutě.“137 Své konzervativní zaměření nový papež vyjádřil také v otázce sexuality a antikoncepce, kde se se svým předchůdcem naprosto ztotožnil. Před svou apoštolskou cestou do Afriky v březnu 2009 papež mluvil o nebezpečí sexuální nevázanosti a šíření viru HIV/AIDS, které označil za tragédii, jenž nemůže být překonána jen penězi a rozdáváním kondomů. Důrazně prohlásil, že masivní distribuce kondomů problém nemoci AIDS spíše zhoršuje a také doporučil bojovat proti ní sexuální zdrženlivostí a manželskou věrností. Za tyto výroky byl veřejností a především lékařskými organizacemi odsouzen.138 Ve své knize rozhovorů s německým autorem Peterem Seewaldem, která v českém překladu Světlo světa vyšla na konci dubna tohoto roku, je již papež k otázce prezervativů smířlivější, čímž nejenže zbořil jedno podstatné církevní tabu, dané encyklikou Humanae Vitae, ale také tím zvýšil svůj morální kredit v očích světové veřejnosti způsobem, jakým se to jeho předchůdci nepodařilo. Benedikt v rozhovoru poprvé veřejně připustil možnost v konkrétních případech 136

http://www.radiovaticana.cz/clanek.php4?id=3703 (6. 5. 2011).

137

http://www.radiovaticana.cz/clanek.php4?id=3627 (6. 5. 2010).

138

http://news.bbc.co.uk/2/hi/africa/7947460.stm (6. 5. 2011).

69

používat kondomy, a to právě k zastavení šíření viru HIV a u osob poskytujících sex za úplatu.139 Nekompromisní zůstává k formám antikoncepce sloužící pouze k zabránění početí, interupcím, euthanasii a lékařskému využívání lidských embryí. Již jako předseda Kongregace pro nauku víry se také zabýval otázkou homosexuality. Jako papež v srpnu 2005 schválil dokument Instrukce o kněžství a homosexualitě, který vyzývá k přísnějším prověrkám budoucích kněží tím, že zakazuje udělovat kněžské svěcení osobám praktikujícím homosexuální chování, taktéž osobám se silnými homosexuálními sklony či osobám podporujícím tzv. „gay kulturu”.140 Jakkoli se tento papežův krok může zdát kontroverzní a omezující základní svobodu člověka, je svým způsobem reakcí na sexuální pedofilní skandály příslušníků katolického kléru v mnoha zemích Evropy a ve Spojených státech. V politice Jana Pavla II. také jeho nástupce pokračuje v otázce smiřování nejen s ostatními konfesemi křesťanství, ale také ostatními náboženstvími, předně judaismem a nově i islámem. Na přelomu listopadu a prosince 2006 na znamení dobré vůle, ale přesto s přísnými bezpečnostními opatřeními, navštívil Turecko. Na žádost předních muslimských představitelů papež v listopadu 2008 v Římě uspořádal katolicko-muslimský seminář, kde spolu obě strany diskutovaly na téma lásky k Bohu a bližnímu. V prosinci téhož roku pak uspořádal pravidelné muslimsko-katolické sympozium.141 Pro usmíření konzervativních katolíků rozezlených závěrem vatikánského koncilu, se papež roku 2007 rozhodl rozšířit užívání latinské liturgie (Collins, 2009). Své snahy o přiblížení víry modernímu světu Benedikt završil v lednu roku 2009, když nechal spustit kromě již fungujících oficiálních webových stránek Svatého stolce i Vatikánského městského státu také vatikánský kanál ve čtyřech jazycích na

139

http://www.ct24.cz/svet/108014-papez-v-nove-knize-o-homosexualite-kondomech-a-abdikaci/ (6. 5. 2011).

140

http://www.radiovaticana.cz/clanek.php4?id=4887 (6. 5. 2011).

141

http://www.radiovaticana.cz/clanek.php4?id=10548 (6. 5. 2011).

70

internetovém serveru YouTube, který obsahuje zprávy o dění okolo papeže a záznamy jeho promluv, kázání a projevů.142 Za své dosavadní působení na Petrově stolci vydal papež Benedikt tři encykliky, a to Deus caritas est (Bůh je láska) roku 2005, Spe salvi (Spaseni v naději) v roce 2007 a Caritas in veritate (Milosrdenství je v pravdě) roku 2009, které neslouží jako papežův komentář určitých situací v mezinárodním systému, jako tomu bývalo u jeho předchůdců. Papež se prostřednictvím nich obrací nejen ke katolíkům, ale také k ostatním obyvatelům tohoto světa a doufá v návrat k tradičním křesťanským hodnotám, které vidí jako nápravu mnoha problémů současného světa, ke křesťanské lásce a naději pro všechny bez rozdílu. Tyto ideje také sám prakticky podporuje, když v roce 2008 zakládá tzv. Ratzinger Foundation, charitativní organizaci, která se orientuje na získávání prostředků prodejem papežových knih a spisů. Získané peníze poté putují na studijní stipendia.143 V encyklice z roku 2009 se nadto zabývá sociálními otázkami chudoby a vývoje států a společností.144 Za dosavadních šest let svého pontifikátu vykonal papež Benedikt také poměrně velké množství apoštolských cest, které tolik proslavily jeho předchůdce. Kromě kontroverzních cest do Turecka a Afriky, konkrétně Angoly a Kamerunu, které jsem již zmínila, navštívil Svatý otec s velkým ohlasem také Spojené státy americké v dubnu 2008, kde se setkal s prezidentem G. W. Bushem jr. (2001 – 2009) a některými oběťmi sexuálních zločinů katolických kněží, přičemž toto chování veřejně odsoudil. Dále promluvil před Valným shromážděním OSN a sloužil veřejné mše pod širým nebem. Světová média papežovu cestu do USA hodnotila velmi kladně, stejně jako několikerý návrat k tématu sexuálních zločinů katolického kléru, což přispělo ke zlepšení vnímání katolické círve ve světě.145 Významnou návštěvou byla také papežova cesta do Svaté země v květnu následujícího roku, při které navštívil nejen židovská poutní místa, ale jako první papež vstoupil do třetího nejposvátnějšího místa

142

http://www.youtube.com/user/vatican?blend=1&ob=5 (6. 5. 2011).

143

http://www.zenit.org/article-24950?l=english (6. 5. 2011).

144

http://www.vatican.va/holy_father/benedict_xvi/encyclicals/index_en.htm (6. 5. 2011).

145

http://www.radiovaticana.cz/clanek.php4?id=9390 (6. 5. 2011).

71

islámu, nejstarší mešity tzv. Skalního chrámu na Chrámové hoře v Jeruzalémě.146 Během své cesty se setkal také s prezidentem palestinské samosprávy Mahmúdem Abbásem (od 2004), kterému vyjádřil podporu v úsilí o vlastní stát a současně naději ve smíření s Izraelem, a navštívil palestinský uprchlický tábor Ayda v Betlémě.147 V září roku 2009 také navštívil Českou republiku, kde pobýval v Praze, Brně a Staré Boleslavi.148 Hodnotit pontifikát současného papeže Benedikta XVI. a jeho osobu je po pouhých šesti letech poměrně těžké. Benedikt je jistě dobrý papež, avšak panující ve stínu svého předchůdce Jana Pavla II., velkého papeže. Také se projevuje méně politicky a více se stará o záležitosti náboženské, což je ale zřejmě dáno politicky „klidnějším“ obdobím jeho pontifikátu. Přes konzervativní základ své víry začíná katolickou církev ještě více přizpůsobovat současné době a jejím problémům a pokračuje v jejím smiřování s ostatními vyznáními. Je tedy vhodné předpokládat, že se jeho pontifikát bude i nadále vyvíjet tímto směrem.

146

http://radiovaticana.cz/clanek.php4?id=11236 (6. 5. 2011).

147

http://radiovaticana.cz/clanek.php4?id=11242 (6. 5. 2011).

148

http://radiovaticana.cz/clanek.php4?id=11847 (6. 5. 2011).

72

6. MULTILATERÁLNÍ VZTAHY SVATÉHO STOLCE A VATIKÁNSKÉHO STÁTU

Závěrečnou kapitolu své diplomové práce jsem se rozhodla věnovat zapojení Svatého stolce do systému mezinárodních organizací, které je, přes jeho nestátní podstatu, velmi výrazné. Svatý stolec se spolupráce s mezinárodními organizacemi nezříká, naopak, vidí v nich podobnou nadstátní autoritu, jakou je on sám, a také se ztotožňuje s některými základními principy, které na rozdíl od něj mohou prosazovat na základě smluvního závazku s jistou razancí. Papež Pavel VI. se o vztahu Svatého stolce a mezinárodních organizací vyjadřuje v apoštolském dopise 29. června 1969 těmito slovy: „… Hluboká touha všech lidí dobré vůle po mírovém soužití národů, (…), je dnes vyjádřena také skrze činnost mezinárodních organizací. Ty dávají k dispozici své znalosti a zkušenosti každému (…). Vztahy mezi Svatým stolcem a mezinárodními organizacemi jsou početné a rozmanité, v každé z nich jsme zřídily stálé mise, které prokazují zájem církve o obecné problémy společnosti a nabízejí svou pomoc a spolupráci.“149 Právě za pontifikátu Pavla VI., který kromě vyjádření podpory ideji mezinárodních organizací také reorganizoval vatikánský diplomatický sbor tak, aby byla multilaterální diplomacie Svatého stolce realizovatelná, se tento druh diplomacie začal ve Vatikánu více prosazovat, což jistě souviselo s nárůstem počtu států i mezinárodních organizací a jejich vlivu. Cíle Svatého stolce lze dělit na obecné a konkrétní. Ty obecné vyjadřuje papež ve svých projevech, ať už mimořádných, jako jsou ústní i písemná poselství, či v pravidelných, jako je novoroční projev, či již zmíněné Urbi et orbi. O prosazování konkrétních cílů se starají vatikánští diplomaté rezidentních i nerezidentních misí na půdě mezinárodních organizací i suverénních států. Jedinou ambicí vatikánské diplomacie je podle arcibiskupa Taurana „přesvědčit osoby odpovědné za společnost

149

http://www.vatican.va/holy_father/paul_vi/motu_proprio/documents/hf_p-vi_motuproprio_19690624_sollicitudo-omnium-ecclesiarum_it.html (8. 5. 2011).

73

k jednání, které vyloučí válku, násilí, strach, zlo, nepřátelství a smrt (…), protože věří, že s Boží pomocí může člověk změnit směr, kam se svět ubírá.“150 Na půdě mezinárodních organizací se vatikánští diplomaté řídí křesťanskými hodnotami, ze kterých vyplývají základní zásady diplomacie Svatého stolce, mezi něž patří, že všechny národy jsou si rovny a mají právo na svobodnou existenci, systém suverénních států by se měl chovat jako „rodina národů“, které jsou navzájem solidární, a kde válka je nepřípustná. Mezi aktivity, kterým Svatý stolec vyjadřuje svou podporu, proto patří snižování vojenských výdajů, odzbrojení, vzájemný respekt mezi náboženstvími a kulturami, solidarita s chudšími zeměmi a ochrana lidského života a práv.151 Z předchozího textu vyplynulo, že Svatý stolec je v diplomatických otázkách nadřazen státu Vatikán, platí to i v případě přístupu k mezinárodním organizacím. Diplomatické mise, ať už stálé, či s vyslané s konkrétním účelem, jsou akreditovány u Svatého stolce. Počet organizací, jihž je Svatý stolec členem, kde má stálého pozorovatele, či tam své zastoupení vysílá, je také mnohem vyšší, než v případě vatikánského státu. Stát Vatikán sám o sobě v souladu se svou účelovostí a požadovanou neutralitou žádnou aktivitu, kromě bilatelárních vztahů s Itálií, nevyvíjí. Pokud se vyskytne otázka, na jejímž řešení má eminentní zájem a chce se ho zúčastnit, použije diplomaty Svatého stolce. Srdcem bilatelární i multilaterální vatikánské diplomacie je Státní sekretariát, konkrétně Sekce pro vztahy se státy. Státní sekretariát byl vytvořen jako tzv. Apoštolský sekretariát již v 15. století, Sekce pro vztahy se státy roku 1793 v souvislosti s revolucí ve Francii a vypořádání se s problémy, které pro církev představovala. Po Vídeňském kongresu v letech 1814 – 1815 byl diplomatický sbor Svatého stolce mezinárodně uznán a jeho agenda globálně rozšířena.152

150

http://www.vatican.va/roman_curia/secretariat_state/documents/rc_seg-st_doc_20020422_tauran_en.html (8. 5. 2011). 151

http://www.vatican.va/roman_curia/secretariat_state/documents/rc_seg-st_doc_20020422_tauran_en.html (8. 5. 2011).

152

http://www.vatican.va/roman_curia/secretariat_state/documents/rc_seg-st_12101998_profile_en.html (8. 5. 2011).

74

Již po První světové válce Svatý stolec projevil zájem o vstup do nově vytvořené Ligy národů, předchůdkyně OSN. Tato iniciativa, všeobecně přijata kladně, byla jednoznačně zamítnuta Itálií, která se snažila zabránit nárůstu mezinárodního vlivu Svatého stolce. Ze zapojení do činnosti Ligy národů tak sešlo. Zatímco Pius XI. se o vstup do Ligy národů a spolupráce s mezinárodními organizace nezasazoval, Pius XII. v roce 1945 netrpělivě očekával vytvoření OSN. Velké naděje, které do této organizace vkládal, se ale z důvodu omezení její činnosti především probíhající Studenou válkou nenaplnily a papež se v přístupu k OSN stal skeptickým. Kritizoval především její neakceschopnost spolu s principem státní suverenity, jež se stal esem v rukávu státům porušujícím lidská práva. Se zvolením papeže Jana XXIII. Svatý stolec doslova obrátil. Jan je nadšeným příznivcem integrace a nadstátní autority, činnost OSN podporuje a ve své encyklice Pacem in Terris kladně hodnotí především vznik Všeobecné deklarace lidských práv, o který se OSN zasloužila. Jan v této organizaci vidí značný potenciál a do budoucna doufá, „… aby Organizace spojených národů byla schopna jak svou strukturu, tak i prostředky, které má k dispozici, více a více uzpůsobovat svým velkým a šlechetným úkolům.“153 Již za pontifikátu tohoto papeže započala diskuze o zapojení Svatého stolce do činnosti OSN. Jelikož však není státem, nemohl se stát členem organizace a rozhodlo se proto o vyslání stálého zástupce – pozorovatele, který sice nemá právo hlasování, ale může ho ovlivnit vyjádřením svých názorů. Stalo se tak v březnu 1964, během pontifikátu Pavla VI., který také jako první papež sídlo OSN navštívil. V současné době stálý pozorovatel Svatého stolce přisedá zasedání OSN jako celku a mnoha z jejích agentur, jako je UNESCO, UNCTAD, UNIDO, UNIDROIT, UNWTO, UNDP, UNEP, UN-HABITAT, či UNHCR. Účastní se také jednání IAEA, FAO, ILO, WHO, OAS, AU, WMO, WTO a dalších organizací.154 Pokud jde o reciprocitu, ve Vatikánu sídlí dvě rezidentní mise OSN.

153

http://www.vatican.va/holy_father/john_xxiii/encyclicals/documents/hf_jxxiii_enc_11041963_pacem_en.html (8. 5. 2011). 154

http://www.vatican.va/roman_curia/secretariat_state/documents/rc_seg-st_20010123_holy-seerelations_en.html (8. 5. 2011).

75

Svatý stolec se po signování helsinského Závěrečného aktu v roce 1975 stal členem Konference o bezpečnosti a spolupráci v Evropě (CSCE), což logicky vyústilo v přijetí Charty Organizace bezpečnosti a spolupráce v Evropě (OSCE) po jejím vytvoření v roce 1990. Zapojení do činnosti této organizace však často koliduje s neutralitou Svatého stolce, proto se soustředí na roli zprostředkovatele a stabilizátora.155 Velmi specifický vztah pojí Svatý stolec s Evropskou Unií. Evropská integrace byla Svatým stolcem vždy tiše podporována, zatímco přímé zapojení samozřejmě není možné. Přesto již od roku 1970 existuje papežská nunciatura při Evropských společenstvích. Svého delegáta vysílá také do Bruselu a k Radě Evropy do Štrasburku. Svatý stolec je aktivní v podepisování rozličných konvencí, čímž k jejich plnění prakticky zavazuje miliardu katolíků po celém světě. Mezi ty nejvýznamnější patří Ottavská konvence zakazující používání nášlapných min, Smlouva o nešíření jaderných zbraní, Smlouva o zákazu používání chemických zbraní, Ženevská konvence na ochranu obětí války, Vídeňská konvence o diplomatických stycích, Mezinárodní konvence práv dítěte a některé další.156 Městský stát Vatikán je také formálně členem několika mezinárodních organizací. Patří mezi ně především UPU, ITU, IGC a ENTELSAT.157

155

http://www.osce.org/mc/35330 (8. 5. 2011).

156

http://www.vaticanstate.va/EN/State_and_Government/Internationalrelations/Adherence_to_International_Conv entions.htm (8. 5. 2011). 157

http://www.vatican.va/roman_curia/secretariat_state/documents/rc_seg-st_20010123_holy-seerelations_en.html (8. 5. 2011).

76

7. ZÁVĚR

Instituce papežství existuje bezmála dva tisíce let, v současné podobě již téměř celé milénium. V souladu s tím, jak se během prvních staletí po Kristu šířila křesťanská víra, stalo se křesťanství ve své katolické podobě převládajícím, či dokonce jediným akceptovaným a tvrdě prosazovaným vyznáním v Evropě, jehož pravidla řídila život napříč společenským žebříčkem až do dob nedávno minulých. Římskokatolická církev získala enormní moc společenskou, ekonomickou i politickou, kterou neváhala uplatňovat.158 Papež se tak v průběhu staletí stal nadstátní autoritou, jejíž vůli podléhala většina evropských vládců. Od konce 18. století začaly probíhající revoluce měnit státní uspořádání, na což doplatila nejedna evropská monarchie. Společně se zaváděním demokracie a v souladu s opouštěním starých řádů zaznamenala také katolická církev pokles svého vlivu na mezinárodní dění i vnitřní politiku států a instituce papežství, jak byla známa do té doby, se ocitla ve vážné krizi. Tu však zdárně překonala, což se nejmarkantněji projevilo na počátku 20. století, kdy bylo papeži navráceno vatikánské území a stal se kromě hlavy katolické církve suverénem svého státu, což ho vrátilo zpět do mezinárodní politiky, přestože ne na stejnou pozici. Právě tato oficiální revitalizace společně s poměrně překvapivým zapojením papeže do světového dění v průběhu 20. století i v současné době mě přiměl uvažovat o tom, do jaké míry je činnost papežské diplomacie „posvěcena“ zákonem, a kde již překračuje své pravomoce. Zahraniční politika Svatého stolce a státu Vatikán se tak stala hlavním tématem mé diplomové práce. Již v úvodu své práce jsem představila městský stát Vatikán a autoritu papeže v jejich současné podobě. V první, spíše teoretické a deskriptivní části jsem se zabývala vznikem státu v roce 1929 a vymezením jeho existence v mezinárodním systému dle mezinárodního práva. Stejné analýze jsem podrobila také instituci Svatého stolce. V této kapitole jsem se blíže zabývala rovněž strukturami obou subjektů. 158

Kardinálové například běžně působili u dvorů katolických států jako jedni z nejvyšších poradců panovníka, kde měli pochopitelně možnost prosazovat zájmy katolické církve, diktované jim papežem.

77

Následující kapitolu práce jsem věnovala papežské diplomacii v obecné rovině, jejím cílům, formě a nástrojům. Druhá část mé diplomové práce je zaměřena na praxi bilaterální a multilaterální diplomacie Svatého stolce od konce dvacátých let 20. století prakticky do současnosti. Rozhodla jsem se pro formu mapování průběhů pontifikátů šesti papežů, kteří se na Petrově stolci za dobu existence vatikánského státu vystřídali a měli tu možnost ovlivnit mezinárodní politiku.159 Závěrečnou kapitolu jsem věnovala zapojení především Svatého stolce, ale i státu Vatikán, které je však minimální, do systému mezinárodních organizací, institucí a konvencí. Hlavním cílem mé diplomové práce bylo definovat postavení vatikánského státu a Svatého stolce v mezinárodním systému a analyzovat motivaci, způsob a výsledky jejich zapojení do mezinárodní politiky ve 20. století, což se podařilo. S jistotou tak mohu uvést, že stát Vatikán byl vytvořen jako právní záštita instituce Svatého stolce a tento svůj účel nijak nerozšířil. Jeho mezinárodní vliv a míra zapojení do systému suverénních států je minimální. Naprostým opakem vatikánského státu je v tomto případě instituce Svatého stolce, nejvyšší orgán římsko-katolické církve. V mezinárodním systému je velmi aktivní, a to jak ve vzájemných vztazích se státy, tak na mezinárodním fóru. Díky faktu, že jeho hlava, papež, je současně hlavou státu, se stává rovnocenným partnerem ostatních subjektů mezinárodního systému a jeho účast na tvorbě mezinárodní politiky je tak do jisté míry, a při splnění určených podmínek, „legální“. Právě zmíněná „jistá míra“ mě zajímala nejvíce. Základním předpokladem mé práce, který byl verifikován právě v nejobsáhlejší části práce věnované politice a zapojení papežů do mezinárodního dění, bylo tvrzení, že Svatý stolec reprezentovaný papežem určitými svými aktivitami vybočuje ze svého primárního poslání a přitom se často snaží o ovlivnění mezinárodní politiky nevhodným způsobem, či za použití nepřípustných prostředků. Primárním posláním Svatého stolce je řídit katolickou církev a šířit „pravou víru“ a její hodnoty. Papež Pius XI. přesto poměrně tvrdě vyjednával s Itálií o formálním navrácení vatikánského území. Základním znakem 159

V tomto místě narážím na extrémně krátký pontifikát papeže Jana Pavla I. v roce 1978, který jsem se rozhodla pro jeho minimální vliv na mezinárodní systém ve své diplomové práci vynechat. Osobnost Jana Pavla I. přesto spolu s vyjímečně krátkým pontifikátem tvoří zajímavou látku ke studiu, které by bylo vhodné věnovat pozornost.

78

„politiky“ Svatého stolce je přísná neutralita. Pius XII. přesto podporoval spojence během Druhé světové války tajnými akcemi a po jejím skončení se otevřeně postavil na stranu Západu. Sama podstata křesťanství je v přímém rozporu s ideologií komunismu. Papež Jan XXIII. přesto neváhal jednat politicky a v zájmu zlepšení vzájemných vztahů a předpokládaným zvýšením vlivu na mezinárodní situaci navázat přátelskou komunikaci se Sovětským svazem. Primárním zájmem Svatého stolce má být spirituální oblast a prosazování křesťanských hodnot. Pavel VI. přesto vystoupil ve Spojených státech jako pravá celebrita a začal s akcentací sociální politiky. Svatý stolec by měl být nadstátní a nestrannou institucí. Papež Jan Pavel II. se přesto nijak netajil sympatiemi ke svému rodnému Polsku a svou činností výrazně napomohl k pádu komunismu v této zemi. Podstata politiky Svatého stolce by měla být dogmatická. Benedikt XVI. přesto ustoupil tlaku veřejnosti a v souvislosti s vývojem světové mentality odstranil některá dosavadní církevní tabu. Podobných příkladů jsem, především v páté kapitole své práce, uvedla celou řadu. Na závěr k této otázce mohu říci, že přestože primárním zájmem papežského úřadu by měly být náboženské otázky, nikdy tomu tak zcela nebylo. Jak jsem již uvedla výše, vliv papeže na mezinárodní politiku v období středověku a částečně také novověku byl enormní z důvodu zcela zásadního společenského vlivu římskokatolické církve v Evropě. V období dvacátého století, kterému jsem se věnovala ve své práci, a které bych nazvala moderním, již byla pozice církve v politice oslabena a rozvoj protináboženských ideologií jejímu úpadku, přestože byl nucený, ještě napomohl. Papežové se přesto nevzdali a nově jednali především v souladu s křesťanským učením a svým vlastním svědomím. Právě prosazováním hodnot křesťanské lásky k bližnímu obhajovali své zásahy do mezinárodní politiky, ať již byly motivovány snahou o zachování míru či porážku komunismu. Tento důraz na křesťanskou morálku a jednání papežů v souladu s ní se stal esem v rukách Vatikánu, které mohlo jen těžko něco přebít. Přestože Svatý stolec jednal mimo rámec svých pravomocí, oficiálně tak činil „v zájmu lidstva“ a zachování míru a prosperity, což se jen málo států odvážilo veřejně odsoudit, a papežové tak měli zajištěn poměrně snadný přístup do mezinárodní politiky, který využili každý po svém, na základě své povahy a schopností.

79

Tezi o rozporu mezi proklamovanou podstatou státu vytvořeného z jediného důvodu a realitou chování vatikánského státu v mezinárodních vztazích se zcela verifikovat nepodařilo. Jak jsem již uvedla výše, zapojení státu Vatikán do systému mezinárodních vztahů je zcela formální a minimální. Veškerá diplomatická aktivita je vyvíjena Svatým stolcem, případně jeho prostřednictvím. Při tvorbě své diplomové práce jsem mnohokrát narazila na problematiku, jejíž bližší zkoumání by bylo jistě velice zajímavé, ale byla buď mimo téma mé práce, nebo mi její širší prozkoumání nedovolil omezený rozsah. Mezi tyto otázky hodné dalšího výzkumu bych, kromě již zmíněné osobě a smrti Jana Pavla I., jistě zařadila strukturu a fungování Římské kurie a její vztah k vatikánskému státu, či politiku Svatého stolce během Druhé světové války. Větší pozornost by také, dle mého názoru, zasloužila osoba, život a dílo každého papeže, zmíněného v mé diplomové práci. Vliv Vatikánu na mezinárodní politiku a jeho moc je morální povahy. Právě proto je dle mého názoru pravděpodobné, že ji, přes určité kolísání v závislosti na schopnostech papeže, nikdy neztratí úplně a přes pokles věřících zůstane vlivnou nadstátní morální autoritou, jakou v současnosti bezesporu je, přestože nedisponuje ani jednou divizí.

80

8. RESUMÉ

The topic of my thesis is the position of Vatican state and the Holy See in the international system and foreign policy of these subjects. The text itself can be divided into two parts. The first one is more theoretical, in the second one; I operate more with the diplomatic and politic praxis of Holy See and the state. Main aim of my thesis is to find out and define the roles which Vatican state and Holy See play, as well as if their behaviour and actions are not “illegal” by the international law. The first chapter is dedicated just to the defining of the Holy See and Vatican state status just in accordance with international law, the establishing of the state and the structures and functions of the state and religious institutions and organs. Some basic facts about the state and papacy in general, I have already mentioned in the introduction. The chapter two deals with the papacy diplomacy, in general view, focused on the main ideas and goals, structure, function and tools used by the Pope and his legates. Next chapter is probably the most comprehensive. It is composed of the six pontificate´s analysis of Popes, who were involved in the 20th century policy. I have concentrated mostly in their characters and abilities, which formed their policies and diplomacy of Holy See in general, as well as the bilateral relations and direct involvement in the international issues. The last chapter deals with multilateral activity of the Holy See, it means the cooperation with international organisations.

81

9. SEZNAM POUŽITÝCH ZDROJŮ

(2008): Bible: Český ekumenický překlad. Česká biblická společnost: Praha. (2000): Fundamental Law of Vatican City State. Online text dostupný na: http://www.vaticanstate.va/EN/State_and_Government/Judicialgoverningbodies/Laws _and_decrees.htm (1994): Kodex kanonického práva. Zvon: Praha. (1929):

Lateran

Concordat.

Online

text

dostupný

na:

http://www.concordatwatch.eu/showtopic.php?org_id=878&kb_header_id=39251 (1929):

Lateran

Financial

Convention.

Online

text

dostupný

na:

http://www.concordatwatch.eu/showtopic.php?org_id=878&kb_header_id=39241 (1984): Modifications to the Lateran Conordat. Online text dostupný na: http://www.concordatwatch.eu/showtopic.php?org_id=878&kb_header_id=39221 (1929): Treaty between the Holy See and Italy. Online text dostupný na: http://www.vaticanstate.va/NR/rdonlyres/3F574885-EAD5-47E9-A547C3717005E861/2528/LateranTreaty.pdf

Arteta, Antonio U. (1995): Dějiny Španělska. Praha: Nakladatelství Lidové noviny. Bedürftig, Friedmann (2002): Třetí Říše a druhá světová válka. Lexikon německého národního socialismu. Praha: Prostor. Butler, Rupert (1997): Hitlerova mladá garda: Dějiny Hitlerjungend. Praha: Columbus. Camp, Roderic (1997): Crossing Swords. Politics and Religion in Mexico. New York: Oxford University Press. Casaroli, Agostino (2001): Trýzeň trpělivosti – Svatý stolec a komunistické země (1963 – 1989). Kostelní vydří: Karmelitánské nakladatelství. Collins, Michael P. (2009): Vatikán. Praha: Euromedia Group, k. s. – Knižní klub.

82

Čepelka, Čestmír, Šturma, Pavel (2008): Mezinárodní právo veřejné. Brno: C. H. Beck. Dobrovolný, Marek (1997): Velká pětka: Nejmocnější muži světa, jak je neznáte. Praha: Duel. Friedman, Norman (2007): The Fifty-Year War: Conflict and Strategy in the Cold War. Annapolis: US Naval Institute Press. Giddens, Anthony (1999): Sociologie. Praha: Argo. Halas, František X. (2002): Vztahy mezi státem a církví z hlediska jejich mezinárodního rozměru. Olomouc: Univerzita Palackého. Halas, František X. (2004): Fenomén Vatikán: idea, dějiny a současnost papežství, diplomacie Svatého stolce, České země a Vatikán. Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury (CDK). Kennedy, Robert F. (2000): Thirteen Days: A Memoir of the Cuban Missile Crisis. New York: W. W. Norton & Company. Knopp, Guido (2003): Vatikán: Moc papežů. Praha: Euromedia Group, k. s. – Ikar. Koon, Tracy H. (1985): Believe Obey Fight: Political Socialization of Youth in Fascist Italy, 1922–1943, University of North Carolina press, Chapel Hill. Kořínek, Vladimír a kol. (2003): Ministáty Evropy. Krnov: nakladatelství Kořínek. Leška, Vladimír (1997): KBSE / OBSE minulost, přítomnost, perspektivy. Praha: Karolinum. Paxton, Robert O. (2007): Anatomie fašismu. Praha: Nakladatelství Lidové noviny. Payne, Stanley G. (1987): The Franco regime, 1936 – 1975. Madison: University of Wisconsin Press. Procacci, Giuliano (1997): Dějiny Itálie. Praha: Nakladatelství Lidové noviny. Ströbinger, Rudolf (2000): Smrt ve Vatikánu. Brno: Moba. Šesták, Miroslav et al. (2009): Dějiny jihoslovanských zemí. Praha: Nakladatelství Lidové noviny.

83

Žaloudek, Karel (1999): Encyklopedie politiky. Praha: Libri.

Kelly, L., & Ojetti, B. (1908). Concordat. In: The Catholic Encyclopedia. New York: Robert

Appleton

Company,

online

text

dostupný

na:

http://www.newadvent.org/cathen/04196a.htm. Meehan, A. (1912): Urbi et Orbi. In: The Catholic Encyclopedia. New York: Robert Appleton

Company,

online

http://www.newadvent.org/cathen/15221a.htm.

http://www2.azionecattolica.it http://www.americanhumanist.org http://www.bbc.co.uk http://www.cardinalcasaroli.org/ http://cs.christiantoday.com https://www.cia.gov/ http://www.concordatwatch.eu http://www.ct24.cz/ http://www.dominikduka.cz http://ec.europa.eu http://www.osce.org http://www.pravoslavslovo.ru/ http://radiovaticana.cz/ http://www.solidarity.gov.pl http://tisk.cirkev.cz http://www.un.org/en

text

dostupný

na:

84

http://www.vatican.va http://www.vaticanstate.va http://www.youtube.com/ http://www.zenit.org/