duben–květen 2014 / ročník 15
Zemřel Gary Becker – imperátor sociálních věd
Beckerovo ekonomické impérium Dominik Stroukal
Jiří Schwarz
P
rofesoru ekonomie a sociologie Chicagské univerzity a nositeli Nobelovy ceny za ekonomii bylo 83 let a dlouho se potýkal s nemocí. Truchlí za něj nejen ekonomové a sociologové, ale také politologové, demografové, právníci, kriminalisté, psychologové a zástupci dalších vědních oborů, do jejichž vývoje Gary Becker tak originálně zasáhl. Od druhé poloviny 50. let dvacátého století zásadně přispěl k rozšíření v té době poměrně úzkého obzoru zkoumání ekonomie do oblastí jiných sociálních věd. Ekonomii, do té doby se převážně zabývající problémy hospodářského růstu a rovnováhy, přeměnil v ekonomii každodenního života, ve vědu zkoumající lidský kapitál, motivace vedoucí ke vzdělání, k ochraně zdraví, k závislostem na návykových látkách, založení a zachování rodiny, problémy diskriminace, kriminality, ale také chování zájmových skupin, lobbistů a politiků. Jím zkoumaná palčivá a aktuální témata ze života moderních demokratických společností s tržní ekonomikou často provokovala. Mikroekonomická analýza byla pro něj nástrojem zkoumání problémů, které byly do té doby doménou studia jiných společenských věd. Za svůj originální přístup, který v mnoha oblastech přinesl překvapivé, často i kontroverzní výsledky, byl mnohými kritizován. Jeho vědecký přínos byl ovšem v roce 1992 oceněn autoritou nejvyšší a byla mu udělena Nobelova cena, a to za rozšíření používání mikroekonomické analýzy v širokém spektru lidského jednání a společenských vztahů zahrnujících netržní chování. Svými badatelskými „intervencemi“ do tehdejších domén ostatních společenských věd učinil z ekonomie imperiální společenskou vědu. Liberální ekonomové jej spontánně považovali za jejího imperátora. Již za svého života se Gary Becker stal jedním z nejcitovanějších ekonomů. Milton Friedman jej ve svých pamětech označil za svého nejtalentovanějšího a nejlepšího studenta. Akademické práci, jejíž podstatná část je svázána s Chicagskou univerzitou, na níž Becker působil nejdéle, zůstal věrný po celý život. Už v roce 2011 na jeho počest a na počest jeho slavného učitele byl na Chicagské univerzitě založen Beckerův a Friedmanův institut pro ekonomický výzkum. Gary Becker byl jeho prvním předsedou. Gary Becker měl rád Prahu a Českou republiku, a to nejen proto, že se od počátku 90. let živě zajímal o proces transformace bývalých komunistických zemí s centrálně řízenou ekonomikou. Lidskou svobodu považoval za nutnou podmínku racionálního ekonomického rozvoje. Privatizace, pomocí níž se centrálně řízené ekonomiky mohou zbavit neefektivních státních podniků, byla pro něj středobodem hospodářských reforem postkomunistických zemí. Uvolnění podnikatelských aktivit a liberalizaci cen, mezd a měnového kurzu znamenaly pro něj nezbytné předpoklady úspěšné hospodářské transformace. V roce 1991 se jako prezident Montpelerinské společnosti podílel na uspořádání její konference v Praze, což od jejího založení v roce 1947 bylo poprvé za bývalou železnou oponou. V roce 1995 navštívil Prahu podruhé, aby obdržel první Výroční cenu Liberálního institutu a byl mu udělen čestný doktorát Vysoké školy ekonomické. Od toho roku osvětloval jeho obývací pokoj lustr z českého křišťálu a svým návštěvám neopomněl zdůraznit, že je z Prahy… Jiří Schwarz (
[email protected]) je ředitelem Centra ekonomických a tržních analýz (CETA) a docentem na katedře ekonomie, Národohospodářské fakulty VŠE.
Dnes nikoho nepřekvapí, že známe ekonomii sexu, ekonomii štěstí nebo ekonomii drogové závislosti. Ekonomie je proměnila z vědy o národním hospodářství na soubor nástrojů. A tak ekonomové v posledních letech usilovně hledali a stále hledají další a další místa, která ještě nedokázali vsunout do modelů poptávky a nabídky, nákladů a výnosů a racionálního rozhodování. Řekněme to narovinu - může za to Gary Becker. Například drogová problematika se dnes bez vhledu ekonomů prakticky neobejde. V roce 1988 Becker s Kevinem Murphym popsali teorii racionální závislosti a převrátili celý obor naruby. Proč by se nedala vysvětlit závislost jako racionální volba člověka maximalizujícího užitek v prostředí vzácných zdrojů? Vedle ekonomie rodiny, teorie racionálního rozhodování o investici do vzdělání anebo populární ekonomii zločinu tak začaly vznikat i další obory inspirované beckerovským imperialismem. Ekonomie od té doby není jen vědou o finančních trzích a hospodářských cyklech. Dostali jsme se do doby, kdy se na univerzitách vyučuje ekonomie sexu. Například Tim Harford v The Logic of Life popisuje racionalitu za vzestupem orálního sexu. Dle Harforda jsou lidé jednoduše více informovaní o zdravotních rizicích sexu a přizpůsobují se. Harford aplikuje teorii her na seznamovací večery, vysvětluje používání ochra(pokračování na straně 2)
Proč ekonom oponuje zákazům dětské práce, brání humanitární pomoci, a přesto není psychopat Petr Houdek Ekonomie je někdy nazývána ponurou vědou proto, že její závěry jsou často v rozporu s tím, co by si člověk přál či očekával, že „by být mělo“. Ekonomové svým zaměřením na reálné lidské jednání – a nikoliv na to, co respondenti toliko říkají či jak se subjekty chovají v laboratořích – často odkrývají, že deklarované cíle a skutečné dopady, někdy ne zcela viditelné, se velmi liší. Nathan Nunn a Nancy Qian nyní přispěli k „špatné“ pověsti ekonomie tím, že analyzovali americkou potravinou pomoc v letech 1971-2006 a zjistili, že v dané podobě živila zejména pokračování občanských válek v dotovaných zemích (dopad na mezistátní konflikty identifikován nebyl) [1].
Humanitární podpora válek Ve své analýze vyžili toho, že intenzita potravinové pomoci USA není dána ani tak potřebností potravin v dotovaných zemích, ale úrodou pšenice v předchozích letech. Vláda totiž zemědělskou produkci od amerických zemědělců vykupuje a nashromáždí-li značné přebytky, vyváží je coby mezinárodní pomoc. A jelikož úroda závisí především na počasí nad Amerikou, velikost potravinové pomoci je dána také spíše počasím a nikoliv povahou konfliktu. Šlo proto lépe odhalit, že po větší pomoci následuje rozhoření konfliktu a nikoliv třeba naopak, že (pokračování na straně 3) /1
Beckerovo ekonomické impérium (pokračování ze strany 1)
ny u mexických prostitutek a zachází o dalších oblastí, jako je ekonomie zločinu, hazardu, závislosti, rasismu apod. Mnoho z těchto oblastí v dalších výzkumech pak popsal ve své další knize, The Undercover Economist. Harford není zdaleka jediným, kdo se vydal zkoumat zajímavé a dříve neprozkoumané oblasti každodenního lidského života. Arnold Kling napsal Learning Economics, Steven Landsburg se proslavil knihou The Armchair Economist , pravděpodobně první knihou tohoto druhu, a knihou s provokativním názvem More sex is safer sex, David Friedman je autorem knihy Hidden Order: The Economics of Everyday Life, John Lott nazval svou populární knihu Freedomnomics, Tyler Cowen Discover Your Inner Economist, Robert Frank The Economic Naturalist a Charles Wheelan Naked Economics. Simon Bowmaker, autor knihy Economics Uncut dokonce na New York University vyučuje kurz Economics of Sex, Drugs and Rock ‘n’ Roll. V Čechách se touto cestou vydal Lukáš Kovanda s kurzem Pop-ekonomie na VŠE a svými knihami Proč je vzduch zadarmo a panenství drahé a Proč si ženy přitažlivost koupit nemohou, a muži ano. Nejsou to zajímavé otázky? A v určitém smyslu i zajímavější, než otázky finančního trhu a vzniku peněz? Všechny tyto knihy jsou ryzí ekonomií, ale nenajdete v nich grafy ani rovnice, jsou to příběhy. Avšak největším dítětem Garyho Beckera,
které ho přerostlo minimálně v počtu prodaných knih je dílo Stevena Levitta Freakonomics. Patrně nejvíce právě díky Levittovi dnes lidé po celém světě nechápou ekonomii jako vědu o penězích a počítání HDP. Levitt ve Freakonomics a poté i v SuperFreakonomics se Stephenem Dubnerem popisují podvádění v zápasech sumo, podobnost mezi realitními makléři a členy Ku Klux Klanu, proč drogoví dealeři bydlí u svých matek, ekonomii pojmenování dětí, peněžnímu systému u opic nebo prostitutkám v Chicagu. Dodnes vedou jeden z nejčtenějších ekonomických blogů (tím nejčtenějším byl, zcela nepřekvapivě, blog Garyho Beckera, který psal spolu s Richardem Posnerem) a vydávají novou knihu Think Like a Freak. Ekonomické myšlení se otevřelo světu. Ekonomie čehokoliv. Švýcarský ekonom Bruno Frey proslavil ekonomii štěstí, Larry Witham ekonomii náboženství, Daniel Hamermesh ekonomii krásy a dalo by se pokračovat dále. Jejich výzkumy dávají smysl. Ekonomické faktory ovlivňují štěstí a štěstí ovlivňuje zpětně fungování lidí uvnitř ekonomik. Existuje poptávka po náboženství a nabídka náboženství. Krásní lidé vydělávají více peněz a krásné ženy si berou bohatší muže. To vše jsou oblasti, které stojí za to zkoumat a Gary Becker měl radost, že se ekonomie vyvíjí tímto směrem. Ekonomie všeho, co vás napadne. Korunu tomu všemu nakonec nasadil jeden
z autorů Terra Libera Dan Šťastný s knihou Economics of Economics. Ekonomie ekonomie? Proč by ekonomické nástroje nedokázaly vysvětlit ekonomii samotnou? Existuje poptávka po ekonomech a ekonomických teoriích, stejně jako existuje jejich nabídka. Nakonec tak ekonomie začíná vysvětlovat i sama sebe. Která jiná věda to umí? Svoboda funguje. Poptávka po vysvětlení každodenních fenoménů se potkává s nabídkou vysvětlení od ekonomů. Skrývá se v tom však i jisté nebezpečí. Jak říká Steven Landsburg, vášní ekonomů není změnit svět, ale pochopit ho. A to přesně Becker a jeho pokračovatelé dělají. Bohužel ale (alespoň tedy v tomto ohledu) po světě nechodí pouze ekonomové, ale také politici. Je nesmírně snadné a lákavé chytit se zjištění ekonomů a postavit na nich hospodářsko-politická opatření. Omezování svobody, se kterým se každý den potýkáme, má v ekonomii mocného a tradičního spojence. Ekonomie beckerovské tradice zdánlivě přináší mnoho prostoru pro nejrůznější zákazy a příkazy, avšak je to skutečně pouze zdánlivě. Podíváme-li se blíž, uvidíme, že stejně jako Becker, tak i jeho pokračovatelé docházejí ke stejnému závěru – svoboda funguje. Dominik Stroukal (dominik@stroukal. cz) je místopředseda Ludwig von Mises Institutu a student doktorského studia na Národohospodářské fakultě VŠE.
Volby do EP – berme rekordně nízkou účast jako svobodnou vůli lidí, ne jako impulz pro další regulace Aleš Rod Výsledky letošních voleb do Evropského parlamentu, které se v České republice odehrávaly na konci minulého týdne, byly sečteny velmi rychle. Důležitou roli v tom hrála i rekordně nízká účast 18,2 %. Právě tato účast, respektive neúčast oprávněných českých voliček a voličů spustila diskuse o zavedení povinné volební účasti. K možnému zavedení povinné volební účasti se vyjádřil kdekdo – největší mediální prostor byl věnován pátečnímu výroku prezidenta Miloše Zemana, který uzákonění povinné volby pod pohrůžkou pokuty obhajoval. Mělo by tedy být vhození volebního lístku do volební urny obligatorním aktem, jehož neprovedení bude finančně nebo jinak penalizováno? Samozřejmě že ne! Prezident Miloš Zeman i další obhájci této myšlenky se mýlí, povinná volební účast je naprostý nesmysl. Zaprvé, je špatným precedentem „soudit a napravovat“ svobodná a ekonomicky racionální rozhodnutí jednotlivců. Vhodit, nebo nevhodit lístek do urny není ničím jiným
než ekonomickým rozhodnutím. Je to akt, kdy člověk zvažuje benefity, které mu účast ve volbách přinese, a ekonomické náklady, které pro něho tato volba generuje. K reálné kalkulaci přínosů vlastní účasti ve volbách jsou nutné tři věci: 1) vědomosti o volebním systému (tj. musím chápat, co mohu svou volbou dokázat změnit), 2) součinnost ostatních voličů stejného kandidáta (tj. aby přišli v dostatečném počtu i ostatní a hlasovali stejně jako já) 3) a také to nejdůležitější – aby kandidát po volbách při výkonu funkce skutečně prosazoval, co mi před volbami slíbil. Všechny tyto tři faktory jsou samy o sobě velmi komplikované a, vyjma toho prvního, zcela neovlivnitelné. Jakmile přitom začneme pochybovat jen o jednom z nich, motivace volit se dramaticky snižuje. Na druhé straně, reálná kalkulace ekonomických nákladů účasti ve volbách je velmi jednoduchá – stačí sečíst explicitní náklady volby (sbírám informace, připravuji si hodnocení kandidátů, musím
se dostavit do volební místnosti s použitím auta / MHD / vlastních nohou...) a implicitní náklady (obětovaná příležitost – co bych mohl dělat, ale nemůžu, protože jdu volit?). Nelze se divit, že u mnoha voličů převáží právě dobře definovatelné náklady a práva volit se vzdají. A nelze je za to soudit – ať tak činí proto, že raději stráví ušetřený čas s dětmi na dětském hřišti, nebo že raději sedí s kamarády v baru. To, že má nevolič odlišné preference než volič, není chyba ani selhání. Je to přirozené vyjádření svobodné vůle! Zadruhé, je minimálně naivní domnívat se, že voliče ignorujícího politické dění, včetně politických rozhodnutí jednotlivých kandidátů a jejich důsledků na směřování politických systémů všech velikostí (tj. evropské, národní i municipální volby) změníme tím, že mu volbu přikážeme. Pokud si někdo uvědomuje spíše náklady své volby a nikoliv možné přínosy volby (viz výše), změníme jeho pozici tím, že mu na bedra naložíme další náklady („Musíš volit!“), navíc podmíněné trestem („Nebo dostaneš pokutu!“)? Samozřejmě že /2
POKRAČOVÁNÍ - VOLBY DO EP – BERME REKORDNĚ NÍZKOU ÚČAST JAKO SVOBODNOU VŮLI LIDÍ, NE JAKO IMPULZ PRO DALŠÍ REGULACE
ne. Naopak, takový volič bude mít tendenci své náklady co nejvíce snižovat – s poctivým sledováním politického dění, důkladným zvažováním kandidátů a maximálně obezřetnou volbou určitě nepočítejme. Spíše tak se snadno ovlivnitelnými voliči reagujícími na laciné sliby a pudově a emotivně laděné kampaně, s protestními hlasy obskurním či extremistickým stranám, nebo přímo s neplatnými volebními lístky. To nás vede ke třetímu argumentu – škodám, které neinformovaný volič může způsobit sám sobě či někomu dalšímu chybnou volbou. Je logické, že čím lépe je volič informován (jak o názorech a programu vlastního kandidáta, tak o kvalitě a minusech ostatních kandidátů), tím kvalitnější jeho volba bude.
To platí i opačně – čím méně informovaný volič, tím vyšší je pravděpodobnost, že vybere špatně s ohledem na vlastní cíle, ať již si tyto cíle uvědomuje, nebo ne. A nemusíme mít hned doktorát z politologie, abychom dokázali předjímat, co se stane, když do volebních místností naženeme miliony neinformovaných a k volbě nepřipravených voličů. Selžou a nasekají chyby, které následně povedou ke špatným politickým rozhodnutím. A špatní polici nejsou tím, po čem bychom měli prahnout, nebo snad ano? Povinná volební účast je zkrátka hloupost. Zároveň však chápu, proč se názory pro implementaci této myšlenky ozývají spíše od jedinců a stran z levé strany politického spektra. Na sociální jistoty, paternalismus státu, solida-
ritu a rovnosti všeho druhu by neinformovaní voliči donucení k volbě pod pohrůžkou trestu asi slyšeli spíš… Ať tak nebo tak, mějme na paměti, že tento koncept nemá racionální opodstatnění. Povinnost volit je nesmyslná regulace, která by větší zájem a informovanost voličů nezajistila, daleko spíše by generovala nekvalitní politiky a špatná rozhodnutí. Nechat volbu účasti ve volbách i o samotném výběru kandidátů plně na voličích představuje základní pilíř demokracie. A tak to musí zůstat. Aleš Rod (
[email protected]) je analytik Centra ekonomických a tržních analýz (CETA) a doktorským studentem na Národohospodářské fakultě VŠE.
Proč ekonom oponuje zákazům dětské práce... (pokračování ze strany 1)
by rozhoření konfliktu přivolalo potravinovou pomoc (kdy by data také ukazovala, že vyšší pomoc doprovází větší boje). Potvrdilo se tak nepřímo podezření, že až 80 % potravinové pomoci se cestou ke svým příjemcům ztratí a nejčastějšími zloději jsou právě lokální ozbrojené síly, které zisky z prodeje lupu využijí na nákup zbraní a na žold. Nemluvě o tom, že často i vojáci trpí podvýživou, a proto potravinová pomoc směřovaná jim, podporuje přímo i jejich bojeschopnost.
Dětská práce a její zákazy Zničené dětství, mnohdy i zdraví, jakož i omezené životní vyhlídky kvůli zanedbané školní docházce jsou zřejmé důvody, proč by morální člověk měl usilovat o vymýcení dětské práce. I dnes však ve světě zhruba 168 miliónů dětí pracuje a 85 miliónů z nich v nebezpečných podmínkách (třeba v dolech). Vůbec nejčastějším opatřením, které má zamezit využívání dětské práce, je právní zákaz. Je-li doprovázen příslušnými sankcemi, dětská práce se pro zaměstnavatele stane „dražší“ (s jistou pravděpodobností hrozí odhalení a potrestání), dospělí zaměstnanci
se začnou více „vyplácet“ a najímání capartů se omezí. Vyvstává však opět problém, že cíl záměru a jeho skutečné dopady nejsou totéž, ba naopak, mohou být v protikladu. Potřeby rodin se totiž vznikem zákona nijak nezmění, pakliže na tom byli tak špatně, že jim nezbývalo nic jiného než poslat děti za prací (možná si je i proto pořídily), co se stane, když poptávka zaměstnavatelů po dětech začne mizet? Exaktních analýz na toto téma mnoho není, resp. není žádná. Důvodem je patrně i to, že výzkum může uzavřít, že zákaz dětské práce je „špatný“, což není stanovisko, které by v dnešním světě vědci přineslo slávu a uznání. Prashant Bharadwaj, Leah K. Lakdawala a Nicholas Li si na svá ramena kříž přesto vzali a prozkoumali, k čemu vedl indický zákon, který roku 1986 dětskou práci v tamním průmyslu zakázal [3]. A došli k onomu temnějšímu výsledku. Zákon vskutku snížil ochotu zaměstnávat děti, což se ale projevilo zejména v poklesu dětských mezd. Nejchudším rodinám nato nezbývalo než ke strojům poslat své ještě mladší děti, míra zaměstnanosti dětí ve věku 10-13 let narostla. Docházka do škol se
zhoršila, stejně jako životní úroveň chudých rodin, měřená již na úrovni spotřeby kalorií, jakož i celkovým bohatstvím. Říkat lidem věci, které nechtějí slyšet, málokdy vede na výsluní slávy a popularity. Přesto, kdyby nic jiného, maximou každého skutečného ekonoma by mělo být ukazovat, že cesta do pekla je často skutečně dlážděna nejčistšími úmysly. [1] Nathan Nunn, Nancy Qian (2014): US Food Aid and Civil Conflict. American Economic Review 104(6): 1630–1666. [2] Prashant Bharadwaj, Leah K. Lakdawala, Nicholas Li (2013): Perverse Consequences Of Well Intentioned Regulation: Evidence From India‘s Child Labor Ban. NBER Working paper 19602, http://www.nber.org/papers/w19602 [k 2014-05-01]. Text vyšel v upravené podobě i v časopisu Vesmír. Petr Houdek, ekonom, Přírodovědecká fakulta UK, Fakulta sociálně ekonomická UJEP a INBES.org, autor blogu Pokusy na lidech a společnosti http://houdekpetr.blogspot.cz/
Reforma ochrany osobních údajů Jonáš Rais
Světová ekonomika je stále více závislá na IT a digitálních datech a objem datových transakcí roste každým rokem exponenciálně. Internetu se v posledních 5 letech přisuzuje asi 21 % veškerého ekonomického růstu (Lee-Makiyama, 2013) a odhaduje se, že v roce 2020 budou zisky firem v EU jen díky množství osobních údajů až o 1 bilion Eur ročně vyšší (BCG, 2012). Stále větší pozornost si také v posledních letech získávají tzv. big data,
tedy nestrukturovaná data, která svým rozsahem převyšují schopnost zachycení, skladování a zpracování obvyklými databázovými systémy (příkladem můžou být třeba zdravotnická data o charakteristikách pacientů, léčbě a lécích, tweety, data o počasí, polohová data GPS, data o prodejích a mnoho dalších). Lze je využít například k efektivnějšímu cílení reklamy či vývoji nových produktů. Potenciální pozitivní vliv digitálních dat na
budoucí vývoj ekonomiky je tedy nezpochybnitelný, avšak stejně tak je lze využít k celé řadě jiných účelů, které mohou být společností vnímány negativně. Příkladem může být možnost získávání informací o spotřebitelích, které by normálně sdílet nechtěli. Je tedy pochopitelné, že spotřebitelé v průzkumech veřejného mínění obecně kladou velký důraz právě na bezpečnost osobních údajů. Nicméně tyto projevené preference se často nesho/3
POKRAČOVÁNÍ - REFORMA OCHRANY OSOBNÍCH ÚDAJŮ
dují s jejich skutečným chováním. Mnohdy jsou ochotni poskytnout svá data i s vidinou téměř nulové odměny (BCG, 2012). To se může zdát iracionální, ale je třeba si uvědomit, že dodržování zásad bezpečnosti při manipulaci s osobními údaji je pro uživatele mnohdy velmi nákladné (příkladem může být čtení různých podmínek užití). Evropská komise proto v roce 2012 přišla s návrhem rozsáhlé reformy, jejímž cílem je vytvoření harmonizovaných pravidel v celé EU, které nejen ochrání dostatečně osobní data spotřebitelů, ale zároveň podpoří ekonomický růst a zaměstnanost. Nová regulace se bude vztahovat jak na evropské firmy, tak na firmy mimo EU, které zpracovávají osobní data získaná poskytováním služeb a zboží občanům EU. To tedy prakticky znamená, že jakákoliv společnost, která má evropské zákazníky, se bude muset touto novou regulací řídit. Mezi stěžejní body regulace patří především právo na souhlas, právo být zapomenut, právo na přenositelnost dat, povinnost určení inspektora osobních údajů a zavedení tzv. „one-stop-shop“ principu. Protože je sporných bodů nové regulace mnoho, zaměřím se dále pouze na několik vybraných. Kromě potenciálně velmi nákladné povinnosti stanovení tzv. inspektora osobních údajů, která platí pro firmy zpracovávající údaje více než 5000 jednotlivců během období 12 měsíců, je jedním z nejkontroverznějších bodů celé regulace právo být zapomenut a právo na výmaz (v nejnovější verzi regulace sjednoceno pod právo na výmaz). To určuje povinnost správce, jenž osobní údaje zveřejnil, je vymazat a informovat třetí strany o žádosti subjektu údajů o výmaz všech odkazů na tyto osobní údaje nebo kopií či replikací těchto osobních údajů. Vynutitelnost tohoto bodu je diskutabilní, protože zajištění kompletního smazání dat může být mnohdy nad možnosti jednotlivých společností, obzvláště v době rozvinutého internetu a otevřených sítí (ECIPE, 2013). Potenciálně velmi restriktivní – především v oblasti internetového marketingu – je právo na souhlas. To v praxi znamená, že
aby mohla firma s osobními údaji nakládat, musí k tomu od subjektu dostat explicitní souhlas. Subjektu při souhlasu budou muset být poskytnuty jasné informace o tom, jak budou data využívána a komu budou dále postoupena. Pro většinu firem to bude znamenat změny jejich dosavadních postupů, ovšem pro společnosti poskytujících služby, jako je cílená reklama či provádění online analýz dat (např. měření návštěvnosti), to bude znamenat zásadní změnu. V nové regulaci se za osobní údaje považuje podstatně širší okruh dat. To platí i pro většinu nástrojů, které tyto společnosti využívají – všechny online identifikátory, jako jsou soubory cookie a IP nebo MAC adresy. Protože jsou tyto služby zpracovávány často třetí stranou, bude pro ně technicky velmi obtížné získat ke zpracování souhlas. Navíc, protože je zjišťování podmínek pro subjekty nákladné, lze očekávat při schvalování spíše jejich mechanické chování. V případě nezískání souhlasu se tak mnohdy zamezí firmám ve vykonávání činnosti. Přitom jen v České republice činily v roce 2012 výdaje do internetové reklamy přes 11 miliard Kč, což je o čtvrtinu více než v předchozím roce (SPIR, 2013). Firmy poskytující cílenou reklamu a online analýzy dat, ale i pojišťovací a finanční služby, můžou být také značně ovlivněny regulací profilování. Profilováním se rozumí opatření založené na automatickém zpracovávání dat, jehož cílem je vyhodnocovat osobnostní rysy subjektů a předvídat tak jejich ekonomickou situaci, osobní preference, geografickou polohu, atp. Z úplného zákazu v původním návrhu se regulace v poslední verzi změnila na tzv. „opt-out“ princip (ovšem za určitých restriktivních podmínek). Christensen a kol. (2013) odhadují, že jen z důvodu znemožnění cílené reklamy by mohly firmy (SME) v průměru ztratit na ušlých ziscích asi 565 až 2049 Eur v závislosti na oblasti podnikání. Zavedení nové regulace může mít tedy vážné finanční dopady, především na malé a středně velké firmy. Christensen a kol. (2013) předpokládají, že by konečným důsledkem mohlo být snížení zaměstnanosti
o 0,2 až 0,6 procenta a snížení počtu firem o 3 až 5 procent. Nová regulace může také způsobit vážné narušení přeshraničního poskytování služeb. Protože regulace přidá firmám nové povinnosti, učiní výrobu a poskytování služeb nákladnější a tedy méně konkurenceschopnou. Navíc lze očekávat i zvýšení cen importu, omezení zahraničních investic a v důsledku restrikce ne-evropských zpracovatelů dat také zvýšení konečné ceny zboží a služeb v Evropské unii (ECIPE, 2013). Zatímco snahu Evropské komise o zvýšení bezpečnosti osobních údajů lze označit za chvályhodnou, skutečné důsledky regulace jsou diskutabilní. Z množství dosavadních ekonomických analýz vyplývá, že zvýšení nákladů a objem ušlých zisků v důsledku restriktivních opatření převýší možné úspory administrativních nákladů a že potenciální zvýšení bezpečnosti osobních údajů občanů nedokáže dostatečně ospravedlnit negativní dopady regulace. BCG. 2012. The Value of Our Digital Identity. Liberty Global Policy Series. Christensen, Laurits R., Andrea Colciago, Federico Etro, and Greg Rafert. 2013. “The Impact of the Data Protection Regulation in the EU.” http://www.intertic.org/new_site/wpcontent/uploads/Policy%20Papers/CCER. pdf. ECIPE. 2013. The Economic Importance of Getting Data Protection Right: Protecting Privacy, Transmitting Data, Moving Commerce. Brussels: European Centre for International Political Economy (ECIPE). Lee-Makiyama, Hosuk. 2013. “Law and Economics Analysis of EU GDPR”. ECIPE PRESENTATION, June 21. SPIR. 2013. “Tisková Zpráva: V Internetové Reklamě Je Přes 11 Miliard Korun a Její Objem Dále Roste”. Sdružení pro internetovou reklamu.
Jonáš Rais (
[email protected]) je analytik Centra ekonomických a tržních analýz (CETA) a magisterským studentem na Národohospodářské fakultě VŠE.
Recenze knihy J. Stiglitze - The Price of Inequality Tomáš Mlčoch Daniel Kahneman ve své knize Myšlení rychlé a pomalé uvádí, že jednou z nejpřínosnějších akademických zkušeností v jeho životě bylo napsání vědeckého článku s největším odpůrcem jeho stávajících teorií. V podobném duchu by se dalo motivovat liberálně smýšlející ekonomy k přečtení knihy The Price of Inequality. Pojďme si proto v tomto článku přiblížit tuto knihu od J. Stiglitze. Kniha se primárně věnuje tomu, jaká je cena nervnosti a na co všechno má nerovnost vliv. Ekonomové rádi přisuzují různým věcem
cenu (v tomto případě je zejména nepeněžní), ostatně není důvod proč tento přístup neaplikovat na nerovnost. Na jednu stranu přerozdělování snižuje ekonomickou efektivnost (ač by J. Stiglitz souhlasil jen do určité míry a při správném nastavení systému); na druhou stranu, vyšší nerovnost znamená rozdělenější společnost, která v extrémním případě může znamenat až ohrožení demokracie. V „lepším případě“ je to společnost segregovaných čtvrtí, kde chudí a bohatí žijí odděleně (podobně jako je tomu v některých částech USA nebo
např. v Jihoafrické republice). V horším případě je to hobbesovské homo homini lupus, kdy se lidé snaží vzít si vlastní silou určité zdroje od jiných. Dalšími problémy, a tedy cenou nerovnosti, mohou být ekonomická nejistota, zvyšující se chudoba, sociální tenze nebo horší zdravotní stav obyvatel.1 1 Zajímavou knihou o vlivu nerovnosti je také The Spirit Level: Why More Equal Societies Do Always Better od autorů R. Wilkinsona a K. Pickett. Autoři se v knize věnují mimo jiné nervnosti a komunitnímu
/4
POKRAČOVÁNÍ - RECENZE KNIHY J. STIGLITZE - THE PRICE OF INEQUALITY
Dále Stiglitz pojednává o tom, co tuto nerovnost v USA způsobuje. Hlavním důvodem jsou dle něj tzv. uzákoněné loupeže (původní autor tohoto názvu je F. Bastiat, Zákon), kdy je zákonem stanoveno nějakému subjektu platit za službu, přičemž tato služba je předražená (při zakázce), podceněná (při aukci nebo prodeji státního majetku), je poskytována, přestože ji nikdo nezbytně nepotřebuje, nebo jde o zákonnou ochranu nějaké partikulární skupiny na úkor ostatních. Nejen, že tyto náklady rent-seekingu nesou daňoví poplatníci, ale tyto aktivity rovněž uměle zvyšují nerovnost ve společnosti a do velké míry ji konzervují. Konkrétně, v USA se jedná například o délku patentů (vytváření patentových portfolií); omezení vstupu do některých odvětví; nedokonalé monopolní zákony, které umožňují dlouhodobou existenci monopolů a tedy vyšší ceny pro spotřebitele; bailouty (sanace, záchrana) bankám ve výši stovek mld. dolarů po vypuknutí krize v roce 2008; ochrana neefektivních odvětví skrze cla; přehnané investice do armádního zbrojení a nákupy léků bez sledování jejich ceny; či daňové zákony postavené tak, aby bylo možno je obcházet a daně ve finále neplatit, přičemž ti nejchudší nemají téměř možnosti se těmto daním vyhnout. Díky tomuto v USA úspěšnému rentseekingu, dle autora, bohatí obyvatelé USA disproporčně bohatnou v porovnání s „běžnými“ obyvateli (měřeno např. mediánovým příjmem). To s sebou nese nedostatečnou agregátní poptávku, protože vyživotu, společenským vztahům, mentálnímu zdraví, fyzickému zdraví, obezitě, mladistvým těhotenstvím či násilí a uvěznění. Autoři rozvíjejí zejména tzv. relativní deprivaci.
soko-příjmové skupiny nejsou schopny utratit tyto své vysoké příjmy, což dále způsobuje nižší než plnou zaměstnanost. Z tohoto důvodu autor navrhuje alespoň 70% zdanění vysokých příjmů. V tomto ohledu patrně autor lehce přestřelil, jelikož víme, že se daňový výnos např. ve Francii dramaticky snížil (z tohoto i implicitně plyne Stiglitzova náklonnost k daňové harmonizaci a zrušení daňových rájů), protože bohatí jednoduše nejsou ochotni tuto sumu platit a radši emigrují; rovněž při tomto návrhu do jisté míry „háže do stejného pytle“ ty, kteří si peníze vydělali skrze nějakou inovaci na trhu, s těmi, co si je jednoduše politicky vybojovali – u tohoto však autor argumentuje tím, že i podnikatelé, kteří si tyto částky vydělali, z velké části spoléhali na existující infrastrukturu, a tedy v jejich příjmu byly obsaženy i pozitivní externality z infrastruktury, vzdělaných pracovníků atd. Nejen rent-seekingové aktivity vedou ke zvyšování nerovnosti ve společnosti. Autor se domnívá, že tento stav je nevyhnutelný (leč patrně dočasný) s ohledem na zavádění nových technologií ve výrobě a tedy vzniku strukturální nezaměstnanosti. Důvodem je nižší poptávka po méně kvalifikovaných pracovnících, jejichž práce je nahrazena novými technologiemi (tzv. skill-biased technological change). Dále jsou to také nízké mzdy (v porovnání s privátním sektorem) v sektoru školství, kdy tyto nízké mzdy nemotivují ty nejkvalifikovanější k učení a státní školský systém – který má být jedním z hlavních strůjců rovnosti ve společnosti – tak přináší horší vzdělání, a tedy horší perspektivu pro děti z chudších rodin. Podobně působí i tzv. ekonomická diskriminace (statistická diskriminace) nebo globalizace. Autor rovněž kritizuje makroekonomic-
kou politiku nízkých úrokových sazeb, která implicitně znamená levnější kapitál, a tedy jeho substituci na úkor pracovníků, což dále zvyšuje nezaměstnanost a nerovnost. Autor dále kritizuje celou řadu skutečností a faktů z USA a lidově by se dalo říci, že nikde nezůstane nit suchá. Bohužel se zdaleka nevyvarovává ideologickým výlevům a často některé argumenty dohání až do extrémů bez podložených dat. Přesto bychom si jednu lekci z této knihy měli odnést – zkoumání distribučních efektů různých politik. Přesněji, ekonomie se ve svých počátcích ve velké míře zabývala rozdělováním a distribucí (viz D. Ricardo či A. Smith a jejich díla politické ekonomie), nicméně posléze – zejména od dob děl A. Marschalla – se od tohoto ustoupilo a dnes se standardní či „učebnicová“ ekonomie učí tak, jakoby žádné distribuční efekty nenastávaly. Opak je pravdou, každé opatření má určité distribuční či redistribuční efekty a ekonomie by na toto neměla zapomínat. Tyto efekty se však dají zkoumat více věcně a méně plamenně než to dělá J. Stiglitz ve své knize, což jistě mnohé liberální čtenáře odrazuje. Přesto se domnívám, že většina z nás (nechci mluvit za všechny) by nevyměnila určitou peněžní částku za život v příjmově segregovaných čtvrtích, strachu z toho, že nás někdo okrade z důvodů vyšší kriminality či dokonce riskovala, že by nastaly nepokoje podobné těm v severoafrických zemích. Proto mějme na paměti i vliv různých politik na nerovnost ve společnosti, protože všechno má svou cenu. Tomáš Mlčoch (
[email protected]) pracuje jako analytik zdravotní ekonomiky v Institutu pro zdravotní ekonomiku a technology assessment (iHETA.org)
Ludwig von Mises Institut Česko & Slovensko On-line archiv
TERRA LIBERA z let 2000–2013 dostupný na stránkách
www.mises.cz/terralibera/
TERRA LIBERA
je vydávána společností TERRA LIBERA. Kontaktní adresa: Ludwig von Mises Institut, o.s. Kapraďová 2651/10, Praha 10, 106 00 E-mail:
[email protected] Její vydávání není povoleno ani schváleno žádnou státní institucí.
/5
