Sociologie stratifikace a nerovnosti

ESF projekt OP vzdělávání pro konkurenceschopnost

„Inovace a modernizace výuky a zvyšování odborných kompetencí“

Tomáš Katrňák

Sociologie stratifikace a nerovnosti

Opava 2011

Obecná charakteristika práce Tento studijní materiál vznikl v rámci projektu „Inovace a modernizace výuky a zvyšování odborných kompetencí“, který je spolufinancován Evropským sociálním fondem (ESF) a státním rozpočtem České republiky. Registrační číslo projektu:

CZ.1.07/2.2.00/15.0173

Oblast podpory:

7.2.2 Vysokoškolské vzdělávání

Datum zahájení realizace projektu:

1. 10. 2010

Datum ukončení realizace projektu:

31. 12. 2012

Název:

Sociologie stratifikace a nerovnosti

Autor:

doc. PhDr. Tomáš Katrňák, Ph.D.

Vydání:

první, 2011

Jazyková korekce: autor studijní opory Počet stran:

90

© Tomáš Katrňák © Slezská univerzita v Opavě, Fakulta veřejných politik v Opavě

Obsah 1

Úvodem .................................................................................................................................................. 4

2

Rychlý náhled studijního materiálu......................................................................................................... 6

3

Sociální mobilita jako indikátor nerovné distribuce příležitostí............................................................... 9

4

5

3.1

První generace sociálně mobilitního výzkumu – formulace LZ hypotézy ................................................ 13

3.2

Druhá generace sociálně mobilitního výzkumu – teorie dosahování statusu ......................................... 17

3.3

Třetí generace sociálně mobilitního výzkumu – testování FJH hypotézy ................................................ 22

3.4

Čtvrtá generace sociálně mobilitního výzkumu – explanace mobilitního procesu.................................. 29

Měření sociální mobility........................................................................................................................ 34 4.1

Mobilitní tabulky jako nástroj analýzy mobilitních dat .......................................................................... 37

4.2

Mobilitní tabulky a identifikace strukturní a čisté mobility .................................................................... 44

4.3

Měření dosahování zaměstnaneckého statusu ...................................................................................... 49

4.4

Měření absolutní a relativní mobility – návrat k mobilitním tabulkám ................................................. 53

Teorie sociální mobility ......................................................................................................................... 62 5.1

Explanace sociální mobility..................................................................................................................... 65

5.2 Explanace reprodukce třídních nerovností.............................................................................................. 68 5.2.1 Racionální jednání jako základ reprodukce třídních nerovností ................................................... 70 5.2.2 Kulturní kapitál a habitus jako základ reprodukce třídních nerovnos ........................................... 74 5.3

Explanace sociální mobility a třídní reprodukce ..................................................................................... 78

6

Závěr..................................................................................................................................................... 83

7

Použitá literatura a zdroje..................................................................................................................... 84

3/90

1

Úvodem


Tato studijní opora je vytvořena pro studující Ústavu psychologických a pedagogických věd a pro Ústav veřejné správy a regionální politiky. Jejím cílem je nabídnout vhled do tématu sociologie stratifikace a nerovnosti se speciálním zaměřením na analýzu sociální mobility a nerovných sociálních šancí ve společnosti. Šance mají adjektivum sociální, protože odkazují ke skupinám, jichž je člověk součástí. Ať už jsou skupiny vymezené rasou, postavením na trhu práce (zaměstnáním), pohlavím, věkem, rodinou původu, místem narození či jinak geograficky. Můžeme to přirovnat ke kartám v ruce. Jejich hodnoty určují možnosti při karetní hře. Ať se člověk snaží sebevíc, jsou to hodnoty karet, které podmiňují jeho hru. Ve spravedlivé hře jsou karty rozdány náhodně (každý má stejnou pravděpodobnost dostat jakoukoliv kartu). V sociálním životě tomu tak však není. Proto jsou „hodnoty karet“ reprezentantů sociálních skupin předmětem sociologické analýzy. V tomto smyslu je sociologie kritickou vědou ke společnosti. Sociologové a socioložky ukazují problematická místa společnosti, popisují její neduhy a ukazují, jak společnost „drží“ pohromadě. Proč lidé spolu vycházejí, i když mají odlišnou velikost zdrojů ke své obživě a odlišné sociální šance. Sociologickou otázkou například je, nakolik jsou lidé jako příslušníci sociálních skupin zvýhodněni nebo naopak diskriminováni oproti členům jiných sociálních skupin. Nakolik to, že jsou součástí nějakého většího sociálního celku, ovlivňuje jejich jednání a poznamenává jejich životní výsledky. Zkrátka jak sociální charakteristiky poznamenávají lidský život.
Tento pohled není příliš rozšířený, zvláště ve společnostech, kde panuje ideologie individualismu. Je známo, že tam, kde jsou lidé přesvědčeni, že každý může dosáhnout těch nejvyšších sociálních met (například stát se prezidentem), najdeme větší míru interpretace neúspěchů v termínech osobních selhání. Sociologické poznání, odkazující k nerovnostem v sociálních šancích, které jsou v mnoha případech důvodem takových neúspěchů, se v takových případech většinou ignoruje. A to je chybou, protože charakteristika sociálního prostředí, jehož je člověk součástí, znalosti sociálních šancí, které jsou s tímto prostředím spojené, poznání společenských bariér, které existují bez přičinění lidí, nejen umožňují poznat osudy lidí jako příslušníků sociálních skupin, ale také pomáhají tyto bariéry změnit.

4/90


Hlavní důvod zařazení tohoto kurzu do výuky spočívá v tom, že povědomí o nerovných sociálních šancích (tedy o sociální stratifikaci) by mělo být součástí vědění každého vysokoškolského studia sociálních věd.
Úspěšné absolvování kurzu není podmíněno předchozím absolvováním jiného kurzu.

5/90

2

Rychlý náhled studijního materiálu

Předkládaný studijní materiál je věnován problematice sociální stratifikace. Sociální stratifikace je výrazem dvou typů nerovností: nerovnosti v životních podmínkách a nerovnosti v životních šancích. Nerovnost v životních podmínkách odkazuje ke skutečnosti, že v každé společnosti a historické době, se lidé liší ekonomickými, sociálními, kulturními nebo symbolickými zdroji. Jedinci nebo celé rodiny žijí v rozdílných materiálních podmínkách, mají jiné kulturní zázemí a symbolické uznání. Nerovnost v životních šancích znamená, že v jednotlivých společnostech se lidé liší příležitostmi, které mají k tomu, aby získali zdroje a privilegia a změnili své společenské postavení. Lidé nebo celé rodiny mají odlišné šance získat vzdělání, ekonomický příjem nebo společenskou prestiž. Pokud by nerovnost v životních podmínkách přestala existovat, všichni lidé by disponovali stejnými zdroji. Jednalo by se o společnost, v níž by všichni měli stejnou velikost ekonomického kapitálu, stejný stupeň vzdělání, stejný typ sociálních vazeb a symbolického uznání. Pokud by zanikla nerovnost v životních šancích, žádný člověk by neměl větší výhody než jiný – startovací pozice všech by byly totožné. Ekonomické výhody, kulturní znalosti a sociální známosti by v dosahování sociálních pozic nehrály významnou roli. V realitě jsou nerovnosti v životních podmínkách a nerovnosti v životních šancích obvykle provázány a doplňují se. Z analytických důvodů k nimi ovšem sociálně stratifikační badatelé přistupují odděleně. Nerovnosti v životních podmínkách většina z nich uchopuje jako třídní nerovnosti, nerovnosti v životních šancí většina z nich indikuje mírou sociální mobility. V prvním případě mapují nerovnosti související s trhem práce, ve druhém případě odkazují na otevřenost jednotlivých sociálních systémů. V prvním případě analyzují zaměstnanecké posty, sumarizují je do třídních pozic a ukazují, jak a proč se od sebe tyto pozice liší z hlediska ekonomického, kulturního nebo sociálního. Ve druhém případě indikují velikost sociálních bariér, které jsou mezi jednotlivými sociálními třídami, a analyzují jací lidé, v jaké míře a do jakých pozic tyto bariéry překonávají. Na nerovnosti v životních podmínkách se zaměřuje třídní analýza. Nerovnosti v životních šancích mapuje analýza sociální mobility.

6/90

Cíle studijního materiálu: V tomto studijním materiálu se budeme zabývat pouze nerovností v životních šancích. Téma sociální stratifikace si tedy představíme z hlediska sociologického konceptu sociální mobility. Nejdříve si tento koncept vymezíme. Poté si ukážeme, jak s ním pracovaly jednotlivé generace sociálních badatelů a badatelek, když vypovídaly o míře sociální stratifikace jednotlivých společností. V neposlední řadě si ukážeme, jak se tento koncept v empirické rovině měří. Po prostudování studijního materiálu byste měli umět odpovědět na otázky týkající se nerovných sociálních šancí, umět vymezit a definovat koncept sociální mobility, vědět, jak se s tímto konceptem pracuje v empirické rovině a na co tento koncept odkazuje. Budete umět: Vidět sociální svět nejen z individuální, ale také „sociální“ perspektivy. Budete vnímat nerovnosti dané sociálními charakteristikami a umět odpovědět na otázky, jak se tyto nerovnosti promítají do životních osudů lidí. Získáte: Získáte základní představu o sociologickém konceptu sociální mobility a nerovných životních šancí a budete umět tuto představu transformovat do empirických indikátorů sociální mobility. Budete schopni: Odpovědět na otázky, proč nerovné životní šance existují a jakým způsobem se udržují z jedné generace na druhou. Průvodcem studiem: Text je rozvržen do třech poměrně obsáhlých kapitol. Třetí kapitola představuje vývoj bádání v oblasti sociální mobility od jeho počátků až do současnosti. Ukazuje, že dnes lze identifikovat čtyři generace sociálně mobilitních výzkumníků, které se liší přístupem k sociální mobilitě, jejím metodologicko–analytickým uchopením a závěry, k nímž došly. Čtvrtá kapitola je zaměřena na metodologii a měření sociální mobility. Ukazuje způsoby jak jednotlivé generace analyzovaly sociální mobilitu a diskutuje slabá a silná místa jednotlivých

7/90

přístupů. Pátá kapitola představuje základy teorie sociální mobility. Zatímco metodologii sociálně stratifikační badatelé věnovali v posledních padesáti letech mobilitního výzkumu poměrně značnou pozornost, pole teorie se zdá být v tomto výzkumu zatím poněkud stranou. Pátá kapitola je proto zaměřena na důvody sociálně mobilitních procesů a představuje hlavní teorie, které odpovídají na otázku, proč k sociální mobilitě a k přetrvávání třídních pozic z jedné generace na druhou v západních společnostech v současné době dochází. Text je doplněn o závěr a seznam použité literatury.

8/90

3

Sociální mobilita jako indikátor nerovné distribuce příležitostí

RYCHLÝ NÁHLED KAPITOLY Kapitola představuje koncept sociální mobility jako indikátor nerovné distribuce sociální šancí, které člověka jako příslušníka sociálních skupin doprovázejí během jeho existence ve společnosti. Představuje jednotlivé generace sociálně mobilitního (stratifikačního) výzkumu a ukazuje,

jaké

jsou

odlišnosti

mezi

nimi

z hlediska

konceptu

sociální

mobility,

metodologických přístupů k sociální mobilitě a závěrů o ní. CÍLE KAPITOLY Po prostudování této kapitoly byste měli umět odpovědět na otázky, co je to sociální mobilita, k čemu tento koncept odkazuje a jaký je historický vývoj tohoto koncept v sociálně stratifikačním poznání. Měli byste rovněž znát základní hypotézy týkající se velikosti a vývoje sociální mobility v moderních společnostech druhé poloviny 20. století. Budete umět: Vymezit koncept sociální mobility a odpovědět na otázku, jak se jednotlivé evropské společnosti liší mírou sociální mobility. Získáte: Představu o tom, jak koncept sociální mobility vypovídá o nerovných šancích v moderních společnostech. Rovněž si osvojíte znalosti o základních hypotézách týkajících se velikosti a vývoje sociální mobility a metodologických přístupech k ní. Budete schopni: Odpovědět na otázku po významu sociální mobility pro poznání a pochopení moderních společností druhé poloviny 20. století. KLÍČOVÁ SLOVA KAPITOLY sociální mobilita, sociální reprodukce, životní šance, sociální determinismus, sociální osud

9/90

PRŮVODCEM STUDIEM KAPITOLY Sociální badatelé se začínají sociální mobilitou systematicky zabývat až po druhé světové válce. Konceptuálně ji však vymezuje Pitirim A. Sorokin (1927) již na konci dvacátých let minulého století. Sociální mobilitu definuje jako transmisi jedinců, sociálních objektů nebo hodnot z jedné sociální pozice do jiné a dělí ji na horizontální (transmise v rámci jedné úrovně) a vertikální (transmise z jedné úrovně do jiné). Vertikální sociální mobilita může být vzestupná (sociální výstup) a sestupná (sociální sestup). Podle typu stratifikace, přesněji řečeno podle kritérií, jímž diferencujeme lidi ve společnosti, pak hovoříme o zaměstnaneckém,

třídním,

příjmovém,

politickém,

vzdělanostním,

etnickém

nebo

regionálním vzestupu či sestupu.1 Sociální vzestup a sestup se může odehrávat na individuální nebo kolektivní rovině. V případě individuálního sestupu se člověk dostává níže bez ohledu na postavení skupiny, jejímž byl členem. Metaforicky vyjádřeno to připomíná pád jedince z lodi, která zůstává na hladině. Kolektivní sestup se týká celé sociální skupiny. Jedná se o změnu pozice skupiny jako celku v rámci struktury, v níž je jako skupina vymezena, a to bez ohledu na individuální sestup jedince. Metaforicky vyjádřeno se jedná o potopení lodi se všemi pasažéry, jež jsou na palubě. Společnost může být silně stratifikovaná, sociální mobilita v ní ovšem může a nemusí existovat. V případě, že sociální mobilita neexistuje, cirkulace členů společnosti je nulová. Sociální postavení lidí se během jejich života nemění. Děti žijí a umírají v třídním postavením svých rodičů. Hranice mezi třídami jsou příliš vysoké na to, aby je lidé bez obtíží zdolávali. Třídy jsou od sebe vzdálené a neexistují mezi nimi mobilitní kanály. Sociální vazby a sociální solidaritu najdeme v tomto případě především v rámci jedné třídy, nicméně o to jsou intenzivnější. Odlišné třídní postavení příslušníci sociálních tříd vnímají spíše jako cizí a nepatřičné. Třídní pozice jsou přidělovány na základě připsaných vlastností, jako je rodinný původ nebo zděděný majetek, nebo na základě nepotismu, známostí a osobních přátelství. Taková třídní struktura je definována jako uzavřená, rigidní a nepropustná.

1

Souhrnné mobilitní skóre, vyjádřené jedním číslem, je pro danou společnost velmi obtížné stanovit, protože úspěchy a neúspěchy v jednotlivých dimenzích sociální stratifikace se nemusejí doplňovat. Například člověk může přináležet do vyšší třídy než jeho otec (vzestupná intergenerační třídní mobilita), velikost jeho příjmu může být ovšem nižší (sestupná intergenerační příjmová mobilita) a přitom stupněm svého vzdělání se nemusí od svého otce lišit (vzdělanostní mezigenerační reprodukce). Z tohoto důvodu se většina sociálně stratifikačních badatelů obvykle zaměřuje na výzkum sociální mobility pouze v jedné z dimenzí. Nejčastěji to bývá dimenze třídního postavení.

10/90

Opakem je výskyt vysoké sociální mobility. Hovoříme o sociální cirkulaci, protože příslušníci sociálních tříd se v rámci třídní struktury mění. Bariéry mezi nimi jsou nízké, snadno překonatelné. Solidarita a sociální vazby existují napříč třídní strukturou; jejich rozpětí je větší, nicméně nejsou tak intenzivní (dokonce může docházet k tomu, že lidé stejného třídního postavení mají odlišné názory a postoje). Třídní pozice se získávají na základě výkonu, úsilí a osobních zásluh. Takovou třídní strukturu definujeme jako otevřenou, plastickou, propustnou. Krajní případ této struktury je situace perfektní neboli totální mobility. V tomto případě mezi lidmi neexistují žádné bariéry nebo hranice. Každý člen společnosti má stejnou šanci na všechny typy zaměstnanecké kariéry a jeho potomci, pocházející z odlišných třídních postavení, mají rovněž stejné šance skončit ve všech třídních pozicích. Tento základní Sorokinův konceptuální rámec se stal odrazovým můstkem pro nastupující generace sociálních badatelů zabývajících se od padesátých let dvacátého století systematicky sociální mobilitou.2 Podle typu dat, způsobu jejich analýzy, povahy analytických nástrojů, typu výzkumných problémů, druhů hypotéz a výzkumných závěrů byly na konci osmdesátých let dvacátého století rozlišitelné tři generace těchto výzkumníků (Ganzeboom, Treiman, Ultee, 1991). Dnes, na úsvitu jednadvacátého století, začíná tyto generace doplňovat další, čtvrtá generace, která není sice ještě plně ustavená, i když její kontury jsou již rozpoznatelné (Treiman, Ganzeboom, 2000).3 První generace dominuje v padesátých a šedesátých letech dvacátého století. Badatelská orientace představitelů této generace souvisí s ustavením Výzkumného výboru pro sociální stratifikaci a mobilitu 28 (Research Commitee for Social Stratification and Mobility 28) při Mezinárodní sociologické asociaci (International Sociological Association), jejímž cílem bylo zvýšit kvalitu sociálně mobilitního výzkumu a zajišťovat nadnárodní spolupráci vědců a komparaci jejich výsledků. Výzkumníci této generace pracují s jednoduchými statistickými technikami, nejčastěji s procentuálním vyjádřením mobilitních toků. Soustřeďují se na 2

Pojmy sociálně mobilitní výzkumníci, sociálně stratifikační badatelé, sociálně mobilitní generace a sociálně stratifikační generace používám v dalším textu ekvivalentně. Sociální mobilita indikuje rigiditu stratifikačního systému a naopak: čím je stratifikační systém otevřenější, tím jsou také větší sociálně mobilitní příležitosti. 3 Ke konceptu generací v sociálně stratifikačním výzkumu srov. např. Mayer, Müller (1971); Miller (1971); Featherman, Broom, McDonnell (1974); Hauser, Sewell, (1974); Matras (1980); Featherman (1981); Simkus (1981); Kerckhoff (1984); Kurz, Müller (1987); Burton, Grusky, (1992); Breiger (1995); Miller (1998); Noble (2000); Hout (2003).

11/90

velikost třídních nerovností a s tím související otázku otevřenosti a uzavřenosti třídních struktur v jednotlivých zemích. Jejich ústřední tezí se stal Lipsetův a Zetterbergův (1959) závěr o stejné velikosti absolutní mobility v industrializovaných zemích. Druhá generace je spojena s šedesátými a sedmdesátými lety dvacátého století. Její proponenti pracují s regresními modely, které rozpracovávají do pokročilých statistických technik (pěšinkové analýzy, později metod strukturního modelování), jejichž cílem je identifikovat determinanty dosažené zaměstnanecké pozice. Ústředním tématem druhé generace je role vzdělání při dosahování zaměstnaneckého statusu a hlavní prací Blau a Duncanova American Occupational Structure (1967). Třetí generace dominuje v sedmdesátých a osmdesátých letech dvacátého století. Její reprezentanti vycházejí z redefinovaného konceptuálního rámce sociální mobility první generace a pracují se sofistikovanými statistickými nástroji, které umožňují odlišit mobilitní šance od jejich strukturálně podmíněných proměn (log-lineární a log-multiplikativní modely). Hlavním tématem této generace je otevřenost a uzavřenost mobilitních režimů, klíčovou tezí je Feathermanova, Jonesova a Hauserova (1975) hypotéza o konstantní sociální fluiditě ve všech industrializovaných zemích a ústřední prací je Eriksonův a Goldthorpův výzkum Constant Flux: A Study of Class Mobility in Industrial Society (1992). V současné době se k těmto generacím přidává zatím stále se ještě konstituující čtvrtá generace sociálně mobilitních výzkumníků (Ganzeboom, Treiman, 2000). Její představitelé vycházejí se statisticko-metodologického aparátu předchozích generací, nicméně se již tolik nesoustřeďují na jeho další rozpracování, ale spíše jej využívají k odpovědím na specifické a věcně položené výzkumné otázky. Právě obrat k substantivitě stratifikačního procesu, na rozdíl od jeho metodologické a statistické specifikace, je pro čtvrtou generaci charakteristický. Většina výzkumných prací představitelů této generace je komparativně založená. Jejich hlavním cílem je zodpovědět otázku, jakým způsobem a do jaké míry sociální uspořádání a sociální kontext ovlivňuje podobu a výsledky stratifikačního procesu. V této kapitole si představíme každou generaci sociálně mobilitního výzkumu zvláště. V jednotlivých podkapitolách se budeme zabývat hlavními představiteli jednotlivých generací, jejich východisky, definicemi a koncepty a metodologicko-statistickým přístupem k sociální mobilitě. Ukážeme si klíčové výzkumy, hypotézy, zjištění a závěry, jež jsou s jednotlivými 12/90

generacemi spojené. V neposlední řadě se budeme zabývat konceptuálními problémy a metodologickými obtížemi, které doprovázejí střídání jednotlivých generací sociálně mobilitního výzkumu. 3.1

První generace sociálně mobilitního výzkumu – formulace LZ hypotézy

Od padesátých let dvacátého století byl výzkum sociální mobility nejdříve pouze implicitně, velmi záhy však již zcela systematicky realizován jako komparativní. Mezi prvotní studie, které se zabývaly mobilitou v rámci národních států, a které položily základy pro její následnou nadnárodní komparaci, patří práce Natalie Rogoff (1953), Davida Glase a jeho kolegů (1954) a Gösty Carlssona (1958). Rogoff (1953) zkoumala vývoj intergenerační zaměstnanecké mobility v americké společnosti mezi lety 1910 a 1940. Data, která analyzovala, pocházela z oddacích listů o uzavřených sňatcích v okresu Marion ve státě Indiana mezi lety 1905 až 1912 (v práci konkretizováno jako generace roku 1910) a lety 1938 až 1941 (v práci konkretizováno jako generace roku 1940). Zaměstnanecká škála, s níž Rogoff pracovala, obsahovala podle typu vykonávané práce deset stupňů, v několika málo případech ji nicméně pro analytické účely trichotomizovala na bílé límečky, modré límečky a zemědělce. Její zjištění ukázala, že i když se americká zaměstnanecká struktura proměňuje (některá místa zanikají, jiná vznikají), pravděpodobnost, že syn opustí otcovo zaměstnání se nijak výrazně v čase nemění. Velikost sociální mobility byla v jak v roce 1910, tak v roce 1940 v americké společnosti stejná. Glass a jeho spolupracovníci (1954) provedli podobný výzkum ve Velké Británii. Jejich výzkumný soubor tvořili dospělí z Anglie, Walesu a Skotska, vybraní na základě dvojstupňového stratifikovaného výběru v roce 1949. Zaměstnanecký status určovali na základě sedmistupňové škály prestiže povolání a na rozdíl od Rogoff svou analýzu nezaměřili pouze na velikost intergenerační zaměstnanecké mobility, ale zabývali se rovněž intragenerační mobilitou u nejstarších respondentů, homogamií, efektem sociálního původu na dosažené vzdělání a šancemi na sociální mobilitu. Své šetření navíc doplnili o komparaci sociální mobility mezi třemi zkoumanými zeměmi. I když jejich zjištění ukázala, že v britské populaci existuje změna mezi jednotlivými zaměstnaneckými pozicemi (především mezi těmi

13/90

nejméně vzdálenými), její velikost se mezigeneračně nemění a proto lze vývoj třídní struktury britské společnosti považovat za stabilní. Carlsson (1958) zkoumal zaměstnaneckou mobilitu mezi otcem a synem ve švédské populaci. Jeho vzorek pocházel ze švédského Mikrocensu a tvořilo jej devět kohort mužů narozených v manželství mezi lety 1899 až 1923 (kohorty oddělovala perioda třech roků). U každé zkoumané kohorty Carlsson srovnával současné zaměstnání syna se zaměstnáním otce v době jeho narození a mezikohortně sledoval vývoj sociální mobility. Podobně jako Glass a jeho kolektiv (1954) pracoval se zaměstnaneckou pozicí určenou na základě škály prestiže, i když vymezení zaměstnaneckého statusu obohatil ještě o další kritéria. Jeho závěry byly shodné se závěry předchozích dvou studií. Ve Švédsku se velikost sociální mobility mezikohortně nezměnila a navíc při komparaci s výsledky Glasse a jeho kolegů (1954) se ukázalo, že neexistuje výraznější rozdíl mezi velikostí sociální mobility ve Velké Británii a Švédsku. Každá z těchto prvotních studií sociální mobility ukázala, že třídní struktury (zkoumaných) národních států se v první polovině dvacátého století příliš nemění. Pro práce, které následovaly po těchto výzkumech, to byla výzva, jelikož závěr, že sociální mobilita se v industrializovaných zemích výrazně nezvyšuje, ostře kontrastoval s každodenní rétorikou o růstu rovnosti šancí v první polovině dvacátého století. Většina dalších výzkumů proto již byla explicitně zaměřena na nadnárodní komparaci sociální mobility.4 A pokud tomu tak nebylo, tak v nich výzkumníci alespoň diskutovali svá zjištění v kontextu zjištění z jiných zemí. Jejich cílem bylo zodpovědět otázku, které ze třídních struktur jednotlivých zemí patří mezi otevřené a uzavřené? Badatelé si uvědomovali, že bez referenčního rámce nadnárodní komparace, nemohou určit, zdali naměřená sociální mobilita v rámci národního státu je vysoká nebo nízká. Navíc pro identifikaci příčin a důsledků sociální mobility se nadnárodní komparace jevily jako vhodnější než národní výzkumy. Při nadnárodní komparaci bylo možné ptát se, jak a zdali vůbec ekonomická vyspělost země souvisí se sociální mobilitou, zdali mobilita nekoresponduje spíše s neekonomickými (kulturními) faktory, či zdali stejná velikost sociální mobility má také stejné konsekvence pro postoje a názory obyvatelstva.

4

Srov. např. Rogoff (1953); Janowitz (1958); Tumin, Feldman (1957); Lenski (1958); Matras (1960); Miller (1960); Jackson, Crockett (1964); Lopreato (1965).

14/90

Nezbytnou podmínkou realizace komparativních nadnárodních výzkumů byla standardizace zaměstnaneckých škál. Zaměstnanecká mobilita nemůže být měřena nezávisle na počtu zaměstnaneckých skupin. Stejně jako jejich počet,5 tak i obsah musí být v komparativním výzkumu jednotný. Tento problém většina výzkumníků první generace řešila zúžením definice sociální mobility z manuálních zaměstnání do nemanuálních. Tento typ sociální mobility byl v každé zemi poměrně snadno identifikovatelný. Hlavní závěr takto pojatého komparativního výzkumu, který se stal ústřední tezí první generace sociálně mobilitních výzkumníků, formulovali Seymour Lipset a Hans Zetterberg (1959). Jejich teze vešla ve známost jako LZ hypotéza. Lipset s Zetterbergem si položili otázku, zdali empirické údaje podporují názory, které jsou rozšířené na rovině každodenního vnímání a v populárně naučné literatuře, že americká společnost je otevřenější než většina společností starého kontinentu.6 Shromáždili dostupné empirické údaje a do jejich doby realizované sociologické výzkumy a na jejich základě srovnávali velikost vzestupné sociální mobility z manuálních do nemanuálních pozic, příčiny této sociální mobility a její důsledky v americké společnosti, několika evropských společnostech (západním Německu, Švédsku, Francii a Švýcarsku) a Japonsku. Z hlediska velikosti sociální mobility se jednotlivé země od sebe výrazně nelišily. Lipset se Zetterbergem nepotvrdili představu, že ve společnostech, o nichž se hovořilo jako o třídně diferencovaných, je sociální mobilita nižší, než v americké společnosti, o níž se mělo za to, že jí prostupuje duch rovnosti a idea stejných šancí pro všechny. Jejich závěr zněl, že „vzorec sociální mobility je v industriálních společnostech jednotlivých západních zemí prakticky stejný “ (Lipset, Zetterbergem, 1959:13). Jelikož každá ze zkoumaných zemí byla v jiné fázi ekonomického vývoje, a přesto se vyznačovaly podobnou velikostí sociální mobility, Lipset se Zetterbergem tuto tezi doplnili o konstatování, že sociální mobilita se stává relativně vysokou tehdy, když industrializace a ekonomický rozvoj dosáhnout určité hranice. I když pak v jedné zemi ekonomický rozvoj pokračuje a v jiné začíná stagnovat, míra sociální mobility je nasycená a už neklesá.

5

Počet zaměstnaneckých kategorií samozřejmě ovlivňuje velikost sociální mobility. Čím více zaměstnaneckých kategorií badatel nebo badatelka zvolí, tím větší míru sociální mobility pak v rámci zkoumané oblasti nebo země naměří. 6 Mělo se například za to, že socialismus se výrazněji nerozšířil v americké společnosti, protože zde existovala vysoká zaměstnanecká fluktuace, která neumožňovala ustavení a konsolidaci třídní struktury.

15/90

Z hlediska důvodů sociální mobility Lipset se Zetterbergem rozlišili důvody strukturální (vnější) a důvody dané motivací (vnitřní). Mezi strukturální důvody patří: 1) změny v počtech dostupných volných míst (některá zaměstnání zanikají, jiná se rozšiřují nebo vznikají úplně nová zaměstnání); 2) rozdílná míra fertility (lidé ve vyšších pozicích mají méně dětí než lidé v nižších pozicích); 3) změny v hodnocení zaměstnaneckých postů (určitá zaměstnání veřejnost oceňuje více a jiná naopak méně, člověk se tak stává mobilním, aniž by mezigeneračně změnil zaměstnaneckou pozici); 4) změny v počtech zděděných sociálních postavení (pro čím dál více lidí ve vyšších sociálních pozicích neexistují přímé mechanismy předávání výsad, s výjimkou vzdělání a motivace jejich potomků dosáhnout stejnou pozici); 5) změny v legislativě rozšiřující potenciální příležitosti (omezování legislativních a stavovských bariér a vytváření nových opatření, jako je svoboda volby povolání nebo svoboda volby podnikání). Mezi motivační důvody patří aspirace dosáhnout mezigeneračně lepšího postavení, jež jsou dány mírou sebehodnocení, velikostí prestiže jednotlivých zaměstnaneckých postů a touhou po ocenění od zbytku společnosti. Při interpretaci svých zjištění Lipset s Zetterbergem straní důvodům strukturálním. Stejná míra sociální mobility je podle nich způsobena stejností strukturálních změn, které doprovázejí proces industrializace. Všude tam, kde dochází k ekonomickému rozvoji, mění se i struktura zaměstnaneckých pozic, míra fertility a oceňování zaměstnaneckých pozic, oslabují mechanismy předávání statusů a proměňuje se pracovní a zaměstnanecká legislativa, což dohromady vede k sociální mobilitě. I když je velikost mobility ve všech industrializovaných zemích stejná, její důsledky jsou nicméně pro americkou společnost odlišné od důsledků v evropských společnostech. Podle Lipseta s Zetterbergem je pro americkou společnost charakterističtější větší přizpůsobivost člověka jeho novému postavení, než je tomu v evropských společnostech. Vazby na své původní postavení sociálně mobilitní Američané rychle zpřetrhají, mění nejen své hodnoty a postoje, ale také politické názory a politickou orientaci. Sociálně mobilitní lidé na starém kontinentě si naopak vazby ke svému původnímu postavení spíše zachovávají a hodnotovou orientaci a politické názory příliš nemění.

16/90

Platnost LZ hypotézy velmi záhy zpochybnili Miller (1960) nebo Jones (1969). Miller shromáždil data z 18 národních států, která byla sebrána mezi lety 1940 až 1955. Zaměřil se na intergenerační mobilitu z otce na syna a při omezení na dvě zaměstnanecké kategorie (manuální a nemanuální pozice) došel ke stejnému závěru jako Lipset a Zetterberg: ve Spojených státech amerických nenajdeme vyšší sociální mobilitu než v jiných zkoumaných zemích. Když ovšem použil podrobnější schéma pro rozdělení zaměstnaneckých pozic (diferencoval kategorie manuální, stejně jako nemanuální) a když se zaměřil vedle vzestupné sociální

mobility

také

na

sestupnou

mobilitu,

došel

k rozmanitějším

závěrům.

Industrializované země se sice příliš neliší v míře vzestupné mobility z manuálních pozic do nemanuálních, liší se ovšem velikostí sestupné mobility z nemanuálních do manuálních pozic, velikostí vzestupné mobility z manuálních pozic mezi elitu a také velikostí sestupné mobility z elitních pozic do nižších pozic.7 Každý z těchto mobilitních toků je spojen se specifickými příčinami a sociálními důsledky, které by měly být zvlášť analyzovány a zmapovány, uzavírá Miller (1960). Jones (1969) reanalyzoval data, s nimiž pracovali Lipset a Zetterberg, a ukázal, že empirická evidence pro podporu LZ hypotézy je slabá. V kategorii manuálních pracovníků odlišil skupinu zemědělců, zaměřil se na vzestupnou i na sestupnou sociální mobilitu, a dostal zcela jiné výsledky než Lipset se Zetterbergem. Odlišnosti mezi těmito výsledky byly napříč zkoumanými zeměmi statisticky významné. Podle Jonese je platnost LZ hypotézy dána především typem analýzy, kterou Lipset a Zetterberg použili. Tato analýza ignorovala dimenze v datech a na jejím základě pak podle Jonese autoři příliš hrubě slučovali zaměstnanecké kategorie. Jones také ukázal, že data za USA v této analýze byla nereliabilní. Nemanuálně pracujících bylo ve vzorku více a manuálně pracujících naopak méně, než bychom podle statistik pracovního trhu mohli očekávat. To poznamenalo Lipsetův a Zetterbergův závěr o velikosti celkové mobility ve Spojených státech amerických. 3.2

Druhá generace sociálně mobilitního výzkumu – teorie dosahování statusu

Šedesátá a sedmdesátá léta dvacátého století znamenají v sociálně stratifikačním výzkumu přesun badatelského zájmu od velikosti sociální mobility charakterizující jednotlivé 7

K podobným závěrům, ovšem pouze při komparaci čtyř vybraných zemí (USA, Nizozemí, Velká Británie a Japonsko), došli Fox a Miller ve své pozdější studii (1965).

17/90

společnosti k determinantám a zprostředkujícím mechanismům sociální mobility. Tento přesun proběhl v poměrně krátkém časovém období a souvisel s uvedením nových metodologicko-statistických technik do sociologie pro zkoumání sociální mobility (Duncan, 1966a, 1966b). Ústřední prací, která byla na těchto technikách vystavěna, a jež jako první nabídla odpověď na otázku po faktorech podmiňujících sociální mobilitu byla Blau a Duncanova American Occupational Structure (1967). Blau a Duncan přicházejí s novou konceptualizaci sociální mobility a oproti předchozí generaci stratifikačního výzkumu rovněž i s jejím odlišný způsobem zkoumání. Jsou přesvědčeni o tom, že ve výzkumu sociální mobility nelze spolehlivě odlišit její intergenerační a intragenerační aspekt (stejně jako vazba sociální původ a sociální pozice není oproštěna od vlastní zaměstnanecké kariéry, tak zaměstnanecká kariéra z jednoho pracovního místa na jiné není oproštěna od sociálního původu). Z tohoto důvodu navrhují zkoumat oba tyto typy mobility dohromady. Sociální mobilita podle nich není jednoduchý proces, který by byl nezávislý na sociálním okolí, ale jeho průběh podmiňují vždy určité faktory. Nezajímá je ovšem to, jak určitá proměnná ovlivňuje vzestupnou sociální mobilitu, ale jak sociální původ podmiňuje dosažené zaměstnanecké postavení a jak určité faktory toto postavení modifikují. Otázku po vlivu proměnných na sociální mobilitu si kladla již první generace sociálně stratifikačních výzkumníků. V odpovědi na ni představitelé této generace ovšem nerozlišovali výchozí pozice potomků, kteří prošli sociální mobilitou. Blau a Duncan tuto otázku reformulují do vztahu mezi sociálním původem a proměnnými podmiňujícími zaměstnanecký status, jelikož vzestupná sociální mobilita nemůže nebýt odvislá od startovací pozice člověka. Čím má člověk nižší postavení v zaměstnanecké struktuře, tím má také větší mobilitní možnosti (jednoduše řečeno má se kam posouvat). Hlavní proměnná, která podmiňuje vzestupné mobilitní šance, je tudíž startovací pozice, a proto v odpovědi na otázku po faktorech ovlivňujících sociální mobilitu musíme brát v potaz sociální původ člověka. Celkovou (vzestupnou)8 sociální mobilitu Blau a Duncana vymezují jako přechod od jednoho místa k jinému místu v zaměstnanecké struktuře. Výchozí místo je člověku připsané (indikováno zaměstnaneckým statusem otce), konečné místo člověk získává (vymezuje jej 8

Blau a Duncan analyzují pouze vzestupnou sociální mobilitu, sestupná mobilita je mimo oblast jejich zájmu.

18/90

konečné zaměstnanecké postavení syna nebo jeho zaměstnání v době zkoumání). Výchozí místo je startovací pozice člověka, konečné místo je jeho vlastní pozice. Ústřední otázky takto navrženého mobilitního výzkumu jsou: Jak připsané sociální postavení ovlivňuje získanou zaměstnaneckou pozici? Které proměnné ovlivňují šance člověka na vzestupnou zaměstnaneckou mobilitu? Jaký význam má dosažené zaměstnanecké postavení pro vlastní rodinu člověka? Zkrátka jaké jsou příčiny a důsledky dosaženého zaměstnaneckého postavení ve společnosti. Data, která Blau a Duncan analyzovali, byl vzorek všech pracujících mužů v americké společnosti z března 1962, ve věkovém rozmezí 20 až 64 let.9 Vliv jednotlivých proměnných na dosažené zaměstnanecké postavení zkoumali regresní analýzou, kterou rozpracovali do metody pešinkové analýzy (path analysis).10 Všechny proměnné pojímají jako měřitelné (kardinální). Výchozí pozici člověka indikují socioekonomickým indexem (Socio-Economic Index of Occupations – SEI), konstruovaným na základě průměrného příjmu (výraz zdrojů, jež má člověk k dispozici) a průměrného počtu let strávených ve škole (výraz sociální prestiže člověka) pro představitele jednotlivých zaměstnání.11 Blau a Duncanova analýza ukázala, že v americké společnosti první poloviny šedesátých let dvacátého století existuje poměrně silný vztah mezi zaměstnaneckou pozicí otce a syna, nicméně tento vztah při kontrole dosaženého vzdělání syna a jeho prvního zaměstnání, oslabuje na minimum. Rodina původu poznamenává pouze dosažené vzdělání potomka a tím se její skutečný vliv na zaměstnaneckou pozici syna vyčerpává. První zaměstnání potomka závisí více na jeho dosaženém vzdělání než na zaměstnaneckém postavení otce. V konečné zaměstnanecké pozici efekt sociálního původu je již nepatrný. Podmiňuje ji pouze dosažené vzdělání a především první zaměstnání. Sociální původ, dosažené vzdělání a začátek

9

Oficiální název tohoto šetření byl Occupational Changes in a Generation (OCG I). Pešinkovou analýzu začali jako první používat ve dvacátých letech minulého století genetikové (její počátky jsou spojené se Sewelem Wrightem). V sociálních vědách se stal jejím hlavním propagátorem v šedesátých letech právě Duncan, když publikoval sérii několika metodologických článků (srov. Duncan, 1966a; 1966b; 1969). 11 Metodologické aspekty konstrukce sociálně ekonomického indexu popsal Duncan již na začátku šedesátých let (Duncan, 1961). Index konstruoval tak, že k vybraným zaměstnáním, u nichž byla zjištěna prestiž v americké populaci, přiřadil proměnné vzdělání (indikované počty let strávenými ve škole) a ekonomický příjem a ukázal, že zaměstnanecká prestiž je funkcí těchto dvou proměnných. Na základě této funkce (rovnice) pak odhadl prestiž pro všechny zaměstnanecké skupiny. Výsledkem byla škála, kterou nazval socioekonomickým indexem zaměstnání (a nikoliv škálou zaměstnanecké prestiže), protože vznikla jako výsledek kombinace vzdělání člověka a ekonomického příjmu spojených s jeho zaměstnáním. 10

19/90

zaměstnanecké kariéry dohromady vysvětlují necelou polovinu variance zaměstnaneckých statusů (přitom platí, že čím je člověk starší, tím více posiluje vliv jeho předešlé zaměstnanecké kariéry na jeho současné zaměstnání a oslabují efekty sociálního původu a dosaženého vzdělání). Na základě těchto zjištění Blau a Duncan konstatují, že připsané charakteristiky člověka v získávání zaměstnaneckého statusu jsou v americké společnosti první poloviny šedesátých let dvacátého století slabší než zásluhy, které získá ve vzdělávacím systému. Rozdíly v zaměstnanecké struktuře americké společnosti nejsou výsledkem rozdílů daných sociálním původem, ale podmiňuje je dosažené vzdělání. Součástí stratifikačního systému americké společnosti je sice nerovná distribuce zaměstnaneckých pozic, mezigenerační kontinuita těchto nerovností jeho součástí již ovšem není, protože každá věková kohorta musí projít vzdělávacím systémem, který oslabuje efekt sociálního původu a mezigeneračního přenosu zaměstnaneckého statusu. Po vydání American Occupational Structure se zájem vědců v oblasti sociální stratifikace začal ubírat dvojím směrem. Jednak se výzkumníci soustředili na rozpracování a transformaci Blau a Duncanova socioekonomického indexu do zaměstnanecké škály, která by byla prostorově a časově komparovatelná, což byl nezbytný předpoklad návrhů, které byly s tímto směrem spojené a jejichž podstatou bylo vypracování sociálně stratifikačních modelů v rámci jednotlivých národních států a jejich následná komparace v čase a napříč národními státy. A jednak stratifikační badatelé pokračovali ve vývoji modelů dosahování zaměstnaneckého statusu a usilovali o identifikaci dalších proměnných, které skrze vzdělávací systém poznamenávají sociálně stratifikační proces v americké společnosti. Autoři, kteří se vydali prvním směr, vyšli z Duncanovy metody tvorby socioekonomického indexu a aplikovaly ji na stejný nebo větší počet základních zaměstnání v jednotlivých národních státech. Jejich cílem bylo buď precizovat Duncanovu metodu konstrukce socioekonomického indexu (srov. např. Blishen 1967; Stevens, Featherman, 1981) nebo se k ní naopak vymezit kriticky (srov. např. Hodge, Siegel, 1968; Hodge, 1981) a navrhnout alternativní škálu zaměstnání (např. Cambridgeská škála zaměstnání, více k ní srov. Steward, Prandy, Blackburn, 1980; Prandy 1990). Od druhé poloviny sedmdesátých let se v tomto směru bádání rovněž objevují návrhy na konstrukci nadnárodně komparovatelných

20/90

zaměstnaneckých škál. Nejdříve se jedná o mezinárodní škálu zaměstnanecké prestiže (Standard International Occupational Prestige Scale – SIOPS), kterou navrhuje Treiman (1975, 1977), a o něco později o mezinárodní socioekonomický index zaměstnání (International Socio-Economic Index of Occupational Status – ISEI), který nejdříve konstruují Ganzeboom, De Graaf a Treiman (1992) a o něco později aktualizují Ganzeboom a Treiman (1996, 2003) pro klasifikaci zaměstnaneckých statusů v industrializovaných zemích.12 Ruku v ruce se snahou o vytvoření mezinárodně komparovatelného indexu zaměstnání jde snaha o komparativní výzkum dosahování zaměstnaneckého statusu. Práce, které na tomto poli bádání vznikly v sedmdesátých letech dvacátého století, byly omezené pouze na komparaci malého počtu zemí (srov. Jones, 1971; Kerckohoff, 1974; Lin, Yauger 1975; Treiman, Terrell, 1975; Boyd, Featherman, Matras, 1980), protože metodologické obtíže spojené se srovnáním faktorů, podmiňujících dosahování zaměstnaneckého statusu, byly pro výzkumníky pořád ještě větší než metodologická a statistická výbava k jejich zvládnutí. Teprve v průběhu osmdesátých let se objevují práce, které systematicky srovnávají proces dosahování zaměstnání ve více zemích (srov. Treiman, Roos, 1983; Treiman, Yip 1989). Jejich závěry ukázaly, že ve většině industrializovaných zemí je vzdělání silnějším prediktorem zaměstnaneckého postavení než otcovo zaměstnání. V industrializovaných zemích (oproti zemím s nízkou mírou industrializace) alokace do zaměstnaneckých pozic probíhá na základě výkonových a nikoliv askriptivních kritérií. Vazba mezi otcovým vzděláním a vzděláním potomka je ovšem v těchto zemích velmi silná, což znamená, že základem alokace do zaměstnaneckých pozic je především lidský kapitál – znalosti a vědomosti, které si člověk osvojí na půdě školy. Druhý směr vytyčil sám Duncan a jeho spolupracovníci (Duncan, Haller, Portes, 1968; Duncan, Featherman, Duncan, 1972), když po vydání American Occupational Structure pokračují v sociálně stratifikačním výzkumu americké společnosti. Základní model dosahování zaměstnání rozšiřují o další proměnné, jimiž jsou kognitivní a mentální schopnosti. Otázka, na kterou odpovídali, zněla: získávají v americké společnosti mladí lidé

12

Základním problémem ve výsledcích nadnárodně komparovatelných škál prestiže povolání a komparovatelných socioekonomických indexů je kategorie zemědělců. Zatímco ve většině zemí je prestiž zemědělců průměrná, z hlediska měření jednotlivých variant socioekonomických indexů je jejich postavení ve většině zemí nejnižší. Otázkou pak zůstává, který z těchto dvou nástrojů indikuje jejich postavení v rámci hierarchie zaměstnání adekvátněji.

21/90

vzdělání podle svých mentálních a kognitivních schopností a to bez ohledu na svůj sociální původ nebo podle svého sociálního původu bez ohledu na své mentální a kognitivní schopnosti? První teze předpokládala otevřenost amerického vzdělávacího systému, kterou ovšem oslabovala skutečnost, že mentální schopnosti jdou ruku v ruce se sociálním původem. Druhá teze implikovala uzavřenost vzdělávacího systému a předpokládala, že potomci rodičů s vyšším sociálním původem nemají vyšší inteligenci než potomci rodičů s nižším sociálním původem. Po řadě analýz se Duncan a jeho spolupracovníci nakonec přiklonili k první tezi a konstatovali, že vzdělávací systém americké společnosti funguje na meritokratických principech, problémem ovšem je, že mentální a kognitivní schopnosti jdou ruku v ruce se sociálním původem, a proto jsou tyto principy zastřené. Duncanovy následovníci tento závěr rozpracovali do podoby modelu, který do dějin sociální stratifikace vešel pod názvem sociálně psychologický model sociální stratifikace. Jednotlivé varianty tohoto modelu byly navrženy tak, aby mezi sociálním původem a mentálními schopnostmi na jedné straně a dosaženým vzděláním na straně druhé byly identifikovány sociálně psychologické faktory, jako jsou motivace, hodnotová orientace, vzdělanostní aspirace, rodičovská podpora a rodičovské očekávání nebo významní druzí. Takto navržený model byl několikrát empiricky testován (srov. např. Sewell, Shah, 1968a, 1968b; Sewell, Haller, Portes 1969; Sewell, Haller, Ohlendorf 1970; Hauser 1972; Sewel, Hauser, 1972; Sewell, Hauser 1975; Hauser, Tsai, Sewell 1983) a žádný z těchto testů efekt sociálně psychologických proměnných na získané vzdělání nezamítl. Výsledkem bylo, že při kontrole sociálně psychologických proměnných efekt sociálního původu a mentálních schopností na dosažené vzdělání oslabuje na minimum. Vliv sociálního prostředí, mentálních a kognitivních schopností na stupeň vzdělání zprostředkovávají sociálně psychologické faktory, které hrají významnou roli v sociálně stratifikačním procesu americké společnosti.13 3.3

Třetí generace sociálně mobilitního výzkumu – testování FJH hypotézy

Kritika konceptualizace zaměstnání prostřednictvím socioekonomických indexů

ukázala

(Hodge, 1981; Hauser, Warren 1997; Jones, McMillan, 2001), že socioekonomické indexy jsou spojeny se dvěma problémy. Za prvé koncept socioekonomického indexu není ukotven v 13

Podrobněji k sociálně psychologickému modelu a jeho kořenům, včetně všech metodologických a substantivních závěrů srov. Campbell (1983) nebo Matějů (2005).

22/90

sociologické teorii. Jako analytický nástroj je tudíž neodůvodnitelný. Za druhé redukce zaměstnání na vzdělání a ekonomické ohodnocení znamená transformaci zaměstnání na „kontextuální“ proměnné bez přímého vztahu k jeho podstatě. Socioekonomický index specifické charakteristiky jednotlivých zaměstnání podle kritiky neindikuje a skutečný efekt zaměstnání na sociální, ekonomické, politické nebo psychologické rysy člověka nepostihuje.14 Z těchto důvodů většina sociálně mobilitních badatelů třetí generace opouští kontext sociální hierarchie a začíná pracovat se sociálními třídami.15 Podle Goldthorpa (1987) lze rozlišit tři faktory, které podmiňují kontury sociálních tříd a propusti mezi nimi. Jednak to jsou výhody spojené s jednotlivými třídami (jedinci se podle třídního původu liší velikostí ekonomických, kulturních a sociálních zdrojů, jimiž disponují). Jednak je to velikost sociálních bariér, které stojí v cestě z jedné sociální třídy do jiné (podle třídního původu člověka jsou tyto bariéry různě vysoké). A v neposlední řadě je to relativní přitažlivost sociálních tříd (v mezigeneračním horizontu jsou pro představitele jednotlivých tříd odlišné třídní pozice jinak žádoucí).16 Hypotézu, která charakterizuje sociální mobilitu v industriálních společnostech západního typu a která a stala se ústřední hypotézou, jíž testovala většina prací třetí generace sociálně stratifikačních výzkumníků, formulovali Featherman, Jones a Hauser (1975). Tito badatelé zkoumali zaměstnanecké nerovnosti dané škálami prestiže v USA a jiných kapitalistických zemích a ukázali, že jejich podstatou není zaměstnanecká prestiž sama o sobě, ale 14

Hauser a Waren (1997) jdou v kritice jednotlivých variant socioekonomických indexů dokonce tak daleko, že pochybují o užitečnosti jakékoliv socioekonomické škály vůbec. Jednak nacházejí rozdíly v socioekonomických determinantech zaměstnaneckého statusu mezi muži a ženami (ženy ve stejných zaměstnaneckých pozicích jako muži mají v průměru vyšší vzdělání než muži, přitom ovšem v průměru vydělávají méně než muži). A jednak ukazují, že vzdělání nemá stejnou váhu jako příjem při diferenciaci zaměstnaneckých pozic (jeho role je ve srovnání s příjmem větší). 15 Reprezentanti Výzkumného výboru pro sociální stratifikaci a mobilitu 28 nikdy nepřijali konceptualizaci zaměstnání pomocí socioekonomických indexů. Stejně tak nikdy nepřijali za oficiální výzkumný program přístup a metodologii druhé generace sociálně stratifikačního výzkumu. Oficiální stanovisko vždy bylo, že sociální třídy jsou základem sociální reality (více k tomu srov. Ganzeboom, Treiman, Ultee, 1991). 16 Oproti těmto důvodům pro třídní přístup v sociálně mobilitním výzkumu Ganzeboom, De Graaf a Treiman o pět let později (1992) obhajují hierarchický přístup k zaměstnanecké stratifikaci rovněž třemi důvody. Za prvé třídní kategorie jsou příliš hrubé na to, aby adekvátně postihly variabilitu mezi zaměstnáními. Hierarchické zaměstnanecké členění je jemnější a proto také přesnější. Za druhé hierarchické pojetí zaměstnání je nejvyšší úrovní měření. Jedná se o kardinální znak, který je aplikovatelný v multivariačních úlohách. Je informativnější, realističtější a snáze interpretovatelný. A za třetí socioekonomická škála zaměstnání je z hlediska explanace důvodů sociální mobility vhodnější než sociální třídy, protože je konstruována tak, aby odrážela velikost ekonomického příjmu a odpovídajícího vzdělání, které jsou typické pro jednotlivé zaměstnanecké pozice.

23/90

socioekonomické nerovnosti (dané velikostí příjmu a úrovní vzdělání). Prestižněji hodnocené zaměstnání jsou zároveň socioekonomicky zvýhodněná zaměstnání a naopak: čím nižší příjem a vzdělání jsou pro zaměstnání typické, tím hůře je také zaměstnání hodnoceno na škále prestiže. Zdroje, procesy a výsledky zaměstnanecké stratifikace jsou z tohoto důvodu podle Feathermana, Jonese a Hausera ve všech industrializovaných společnostech stejné – jedná se o socioekonomickou stratifikaci, v níž hodnoty, normy, legitimizace nebo přesvědčení spojené s jednotlivými zaměstnáními hrají jen doplňkovou roli. Industrializované země se neliší podobou zaměstnaneckých nerovností, ani socioekonomickými vzdálenostmi, které je utvářejí, protože oba tyto rysy zaměstnanecké struktury pramení ze stejných ekonomických sil nabídky a poptávky kapitalistických společností. Na základě těchto závěrů Featherman, Jones a Hauser formulují tezi, podle níž v industrializovaných zemích sice nemůžeme očekávat stejnou velikost celkové sociální mobility, jak v první generaci sociálně stratifikačního výzkumu konstatovali Lipset a Zetterberg

(1959),

ale

protože

jsou

síly

utvářející

zaměstnaneckou

strukturu

v kapitalistických zemích stejné, můžeme očekávat stejný vzorec cirkulační mobility, jež je oproštěn od změn v zaměstnanecké struktuře. To znamená, že v každé industriální společnosti by měl existovat relativně stabilní proces transmise zaměstnaneckého statusu, který je součástí rodinného systému kapitalistické společnosti. Tento proces se ve svém fenotypickém vyjádření mění podle toho, jak se mění zaměstnanecká struktura, jeho genotypická podoba zůstává ovšem stejná. Na rozdíl od Lipsetovy a Zetterbergovy hypotézy, Featherman, Jones a Hauser specifikují svůj závěr tedy v termínech cirkulační mobility. Ve formě hypotézy zní: „Genotypický vzorec mobility (cirkulační mobilita) je stejný v industriálních společnostech s tržní ekonomikou a nukleárně rodinným systémem“ (Featherman, Jones, Hauser, 1975:340). Fenotypický vzorec mobility je pozorovaná mobilita, kterou podmiňuje například technologická změna, nabídka a poptávka po specifických typech práce nebo měnící se hodnoty, ovlivňující poptávku po vyšším vzdělání, velikost ekonomické změny nebo podobu rodin. Do dějin sociálně stratifikačního výzkumu tato hypotéza vešla pod názvem FJH hypotéza (podle prvních písmen jejích autorů). Jejím základem je odlišení změn v zaměstnanecké struktuře od struktury příležitostí na zaměstnaneckou mobilitu. Výzkumy, které testovali tuto hypotézu, se s tímto odlišením musely vyrovnat. V průběhu osmdesátých let dvacátého 24/90

století se standardní součástí mobilitních analýz staly log-lineární a log-multiplikativní modely, jež toto vyrovnání umožnily. Jejich uvedení do stratifikačního výzkumu souvisí s nahrazením konceptů strukturní a čistá mobilita koncepty absolutní a relativní mobilita (neboli sociální fluidita) (Goldthorpe, 2000b). FJH hypotéza byla nejdříve testována na datech ze dvou nebo třech zemí (Erikson, Goldthorpe, Portocarero 1979, 1982, 1983; Robinson, 1984; Kerckoff, Cambell, Winfield-Laird, 1985). V těchto empirických testech obstála. Závěry pozdějších výzkumů, které srovnávaly mobilitní data z více zemí, se ovšem rozcházely. Grusky a Hauser (1984) analyzovali mobilitní toky v 16 zemích a ukázaly, že FJH hypotéza je nosná, protože podobnosti v relativní sociální mobilitě mezi zeměmi byly větší než rozdíly mezi nimi. O tři roky později Slomczynski a Krauze (1987, 1988) reanalyzovali ta samá data. Při analýze sociální mobility nepracovali s koncepty absolutní a relativní mobilita a k podchycení cirkulační mobility nepoužili log-lineární modelování. Pracovali s původními koncepty strukturní a čistá mobilita a pomocí lineárního přístupu se pokusili přímo vyjádřit míru čisté mobility pro každou zkoumanou zemi zvláště. Jejich analýza ukázala, že i když je celková pozorovaná sociální mobilita ve všech zemích podobná, velikostí čisté mobility se kapitalistické země mezi sebou liší. Grusky a Hauser (1988a, 1988b) v odpovědi na tento závěr poukázali na slabiny Slomczynskiho a Krauzeho analyticko-metodologického přístupu. Kritizovali především jejich uchopení FJH hypotézy pomocí frekvenčního vyjádření čisté mobility, ačkoliv je FJH hypotéza primárně formulována v termínech cirkulační mobility, tedy v termínech poměrů mobilitních šancí.17 Nejpropracovanějším testem FJH hypotézy byla na začátku devadesátých let minulého století práce Roberta Eriksona a Johna Goldthorpa Constant Flux: A Study of Class Mobility in Industrial Society (1992). Tato práce se stala klíčovou prací třetí generace sociálně stratifikačních badatelů, a to jak z věcných, tak metodologicko-statistických důvodů. Erikson a Goldthorpe shromáždili data o mužích věkového rozmezí 25 až 64 let z devíti evropských zemích a srovnávali v nich vývoj sociální mobility z otce na syna během dvacátého století. Země se od sebe lišily vývojem industrializace během dvacátého století, což zaručovalo dostatečnou variabilitu v exogenních proměnných, které mohou podmiňovat velikost

17

Očekávané (modelové) četnosti nejsou pak odhady čisté mobility, konstatují Hauser a Grusky (1988a), ale jsou to odhady velikosti sociální mobility a reprodukce vycházející vždy z určitých hypotéz. A jednou z nich je i FJH hypotéza, podle níž relativní mobilitní šance zůstávají konstantní, i když se mění zaměstnanecká struktura (tabulkové marginální distribuce) v čase nebo mezi státy.

25/90

sociální mobility (Anglie a Skotsko prošly tzv. brzkou industrializací – podíl lidí zaměstnaných mimo zemědělství tu dosáhl prakticky maxima ihned na počátku dvacátého století; Francie, Německo, Severní Irsko a Švédsko patří mezi země pozdní industrializace – až do poloviny dvacátého století zde poměrně značná část populace pracovala v zemědělství; Maďarsko, Irsko a Polsko patří mezi země opožděné industrializace, protože podíl pracujících v agrárním sektoru v těchto zemích začíná výrazněji klesat až počátkem padesátých let dvacátého století). Oproti FJH hypotéze Erikson a Goldthorpe postavili liberální teorii industrialismu (dále jen LTI).18 Podle LTI přechod od preindustriálních společností ke společnostem industriálním souvisí s rozvojem ekonomické a technologické racionality, progresivním zhodnocováním zdrojů a zbohatnutím společností (růstem reálného příjmu na hlavu), což znamená, že sociální systémy se stávají spravedlivějšími a otevřenějšími. Obecně roste vzestupná sociální mobilita a zvyšuje se rovnost příležitostí pro všechny členy společnosti. Důvody vyšší sociální mobility v industriálních společnostech oproti preindustriálním jsou tři: strukturální, procesní a kompoziční. První důvod odkazuje ke změnám v zaměstnanecké struktuře (mezigenerační přesuny od zemědělství k průmyslu a později do služeb), dále k růstu zaměstnanecké diverzity a ke zvyšujícím se nárokům na obsazení zaměstnaneckých pozic (nestačí již pouze pracovní síla, ale ve větší míře jsou nezbytné odborné znalosti a vědomosti). Druhý důvod odkazuje ke změnám v procesu, skrze nějž jsou lidé alokováni do zaměstnaneckých pozic. Sociální selekce se transformuje od askripce k zásluhám. Počítá se to, co lidé mohou a umějí dělat a nikoliv to, kdo jsou. A konečně třetí důvod odkazuje k tomu, že zaměstnanecké sektory, jejichž výběrovým kritériem je askripce, se stávají z hlediska ekonomického marginálními, a naopak sektory, ve kterých se zhodnocují vědění, nadání, talent a úsilí, a do nichž jsou lidé alokováni bez ohledu na svůj sociální původ, začínají rychle expandovat a stávají se v industriálních společnostech dominantními. Politický systém je podle LTI v každé industrializované zemi liberálně demokratický a růst sociální mobility ke stabilitě tohoto systému přispívá ze dvou důvodů. Jednak proto, že vysoká sociální mobilita legitimizuje existující třídní a statusové nerovnosti (neúspěch je více než jako důsledek společenského uspořádání chápán v intencích osobního selhání a pokud vzestupná sociální mobilita 18

Tato teorie dominuje v šedesátých až sedmdesátých letech minulého století především mezi americkými sociology. Někdy bývá také označována jako funkcionalistická teorie sociální mobility (více k tomu srov. Breen, 1997; Goldthorpe, 2000b).

26/90

převažuje nad sestupnou, existuje ve společnosti více vítězů než poražených, a proto je také více lidí pro zachování stávajícího politického řádu), a jednak proto, že vysoká sociální mobilita redukuje potenci pro kolektivní akci na třídní základě (oslabuje dělnická hnutí a identifikaci manuálně pracujících se skupinou dělníků; posiluje naopak spíše individuální zájem každého z nich). Při testování LTI oproti FJH hypotéze Erikson a Goldthorpe analyzovali sociální mobilitu za pomocí EGP třídního schématu (nejčastěji pracovali s sedmitřídní verzí, v některých případech z důvodu nedostatku respondentů byli ovšem nuceni pracovat také s pětitřídní a trojtřídní verzí).19 Jejich analýza vývoje absolutní mobility20 neukázala žádný jednotný trend s ohledem na industriální vývoj v jednotlivých zemích. V průběhu industrializace absolutní sociální mobilita stejnoměrně neroste. Evropské industrializované společnosti padesátých let nejsou otevřenější než ty samé společnosti o tři desetiletí dříve, jak předpokládá LTI. Industrializace není spojena s jednotnými změnami v zaměstnanecké struktuře. Při analýze relativní sociální mobility,21 očištěné od změn v zaměstnanecké struktuře, se Erikson a Goldthorpe nejdříve zaměřují na její vývoj ve zkoumaných zemích. Následně pak testují rozdíly mezi zeměmi a rozdíly mezi zeměmi s ohledem na vývoj relativní mobility v jejich rámci. V prvním případě jim na data nejlépe sedl model konstantní sociální fluidity (CnSF – Constant Social Fluidity), který předpokládá konstantní vývoj sociální mobility v jednotlivých zemích. Protože tento model netestuje trend (pouze předpokládá, že vývoj sociální mobility neexistuje), Erikson a Goldthorpe modelují mobilitní vývoj jako uniformní změnu. Tento model jim na data sice sedl lépe než předchozí model (země se tedy od sebe liší v míře sociální fluidity), jeho parametry ovšem neukázaly jednosměrné otevírání sociálních systémů na pozadí industrializace. Z tohoto důvodu LTI hypotézu zamítají. Podobným způsobem postupují při testování ve druhém (rozdíly v sociální mobilitě mezi zeměmi) a třetím případě (rozdíly v sociální mobilitě mezi zeměmi s ohledem na její vývoj v 19

Kontext sociální hierarchie, který používala druhá generace sociálně stratifikačního výzkumu, odmítají. V tomto případě zkoumali muže až po třicítce, protože předpokládali, že jejich zaměstnanecká kariéra je již natolik stabilizovaná, že k významnějším intrageneračním posunům u nich již nedochází. Zaměstnání svých otců tito muži uváděli z doby své adolescence. 21 V tomto případě pracují se čtyřmi desetiletými kohortami synů (25-34 let, 35-44 let, 45-54 let a 55-64 let). 20

27/90

jejich rámci). Oba testy dopadly stejně: velikost sociální fluidity se na pozadí industrializace nijak výrazně nemění. Analýza ovšem ukázala, že variance v relativních mírách sociální mobility mezi zeměmi je větší než v relativních mírách mezi kohortami. Jednotlivé země by se tedy měly od sebe odlišovat více než se liší věkové kohorty v každé zemi. V dalším kroku proto Erikson a Goldthorpe konstruují model jádrové sociální fluidity (core social fluidity model), který vyjadřuje vzorec relativní sociální mobility v industrializovaných zemích, přesněji řečeno vzorec relativních nerovností v přístupu do třídních pozic podle třídního původu na základě teoreticky zdůvodněných efektů třídní struktury.22 Erikson a Goldthorpe zkoumají do jaké míry a v jakém ohledu (jakými mobilitními charakteristikami) se jednotlivé zkoumané země od modelu jádrové sociální fluidity odlišují.23 Protože jsou odlišnosti signifikantní, FJH hypotézu v její striktní podobě zamítají (stejný vzorec a stejná velikost efektů na relativní sociální mobilitu v industrializovaných zemích). Odlišnosti mezi státy ovšem nejsou systematické. Způsobují je specifika jednotlivých národních států (historické a politické okolnosti). Odhlédneme-li od nich, základní vzorec jádrové sociální fluidity (tedy relativní pravděpodobnost sociální mobility) zůstává stejný. Z tohoto důvodu FJH hypotézu v její méně striktní podobě (stejný vzorec, ale odlišná síla efektů na relativní sociální mobilitu v jednotlivých industrializovaných zemích) Erikson a Goldthorpe nezamítají. V industrializovaných zemích s tržní ekonomikou a nukleárním typem rodiny existuje stejný vzorec integenerační třídní mobility, a i když jednotlivé efekty tohoto vzorce působí na sociální mobilitu v každé zkoumané zemi s poněkud jinou intenzitou, význam těchto efektů a směr jejich působení na sociální fluiditu je ve všech zemích stejný. Konec osmdesátých a začátek devadesátých let dvacátého století znamená pro sociálně stratifikační výzkum vyrovnání se závěry Goldthorpova a Eriksonova výzkumu. Zatímco jejich závěr, že mobilitní vzorec (relativní mobilita mezi jednotlivými třídními pozicemi) je ve všech industrializovaných zemích stejný (společná sociální fluidita), opětovnému přezkoumání částečně odolal, neboť byl dobře metodologicky i statisticky podložen, jejich druhý závěr o 22

Základem modelu jádrové sociální fluidity jsou čtyři efekty, které ukazují vliv jednotlivých třídních pozic otců na sociální fluiditu jejich synů. Jedná se o efekt hierarchie, který vyjadřuje vertikální vzdálenost třídních pozic, dále o efekt dědičnosti, který zachycuje rozdílnou míru reprodukce pro jednotlivé sociální třídy, o efekt odvětví (sektorů) zaměstnání, odkazující na sociální bariéry mezi jednotlivými odvětvími a konečně o efekt blízkosti, který mapuje sociální vzdálenost jednotlivých třídních pozic. Pokud pro třídní pozici otce existují tyto efekty dohromady, jejich vliv se sčítá. 23 Vedle devíti zkoumaných státům tento model aplikují ještě na další tři země, ke kterým dodatečně získali data: Československo, Itálie a Nizozemí.

28/90

tom, že velikost relativní sociální mobility se v čase ve zkoumaných zemích neměnní (konstantní sociální fluidita), byl při opětovném testování zpochybněn. Erikson a Goldthorpe pracovali s daty, jež byla sebrána v jednom časovém okamžiku. Při analýze vývoje sociální mobility v jednotlivých zemích tudíž vyšli z předpokladu, že věk neovlivňuje sociální mobilitu, a proto věkové rozdíly v jednotlivých šetřeních mohou být interpretovány jako kohortní efekty.24 Tento předpoklad se ukázal jako neoprávněný. Velmi záhy po časopisecké publikaci prvních závěrů z Eriksonova a Goldthorpova výzkumu (1987a, 1987b),25 Ganzeboom, Luijkx a Treiman (1989) analyzovali 149 mobilitních tabulek z 35 zemí a ukázali, že zkoumané země sice mají podobný vzorec relativní sociální mobility, mezi sebou a v čase se ovšem velikostí sociální fluidity signifikantně liší. Mobilitní šance jsou ve všech zemích stejné, třídní struktury jednotlivých zemí jsou ovšem různě otevřené a míra jejich otevření se mění v čase. Wong (1990, 1992) srovnával velikost relativní sociální mobility v USA, Velké Británii, Japonsku, Maďarsku, Polsku a Brazílii a použil sofistikovanější statistickou analýzu než Erikson a Goldthorpe. Jeho závěry ukázaly, že odlišnosti mezi těmito zeměmi jsou nejen ve velikosti relativní sociální mobility, ale rovněž také v jejím vzorci. Tato variance není systematická. FJH hypotéza jako charakteristika sociální mobility v těchto zemích by měla být podle jeho analýzy zamítnuta. K explanaci rozdílů mezi zeměmi přispívaly největší měrou nevertikální efekty, konkrétně zaměstnanecké sektory související s ekonomickým příjmem (nemanuálové, manuálové nebo zemědělci), a postavení na trhu práce (zaměstnanec, zaměstnavatel, samostatně výdělečně činný). 3.4

Čtvrtá generace sociálně mobilitního výzkumu – explanace mobilitního procesu

I když čtvrtá generace badatelů v oblasti sociální stratifikace testuje opakovaně FJH hypotézu, to, čím se odlišuje od třetí generace, je zaměření na explanaci rozdílů v otevřenosti stratifikačních systémů. Badatelé této (zatím poslední) generace zužitkovávají 24

Dnes se tento přístup označuje jako kvazi-kohortní analýza. Alternativou k němu jsou opakované statistické výběry z populace. 25 Erikson a Goldthorpe publikovali klíčové části výzkumu v European Sociological Review. V roce 1992, po vydání Constant Flux, bylo celé prosincové číslo tohoto časopisu věnováno reflexi a kritice metodologie a závěrů této práce (srov. European Sociological Review, Vol. 8, No. 3, Special Edition on Social Stratification and Social Mobility, 1992).

29/90

odkaz druhé generace stratifikačních výzkumníků, kteří hledali odpověď na otázku po determinantech sociální mobility, a přitom pracují s metodologicko-statistickým aparátem třetí generace (log-lineární a log-multiplikativní modely) pro analýzu mobilitních tabulek. Explanační výzkum v této generaci zatím probíhá dvojím směrem. Základem obou směrů je komparace (názor formulovaný první generací stratifikačních badatelů, že pouze referenční rámec daný existencí jiných případů umožňuje zhodnotit vlastní případ, do současnosti přetrval). Reprezentanti prvního směru se zaměřují na otevřenost přechodů mezi jednotlivými zprostředkovateli sociální mobility (vztah mezi sociálním původem a vzděláním nebo vzděláním a zaměstnaneckou pozicí). Představitelé druhého směru analyzují otevřenost sociálních systémů na základě měření sociální mobility a hledají odpověď na otázku po jejích determinantech. První směr je zatím spojen se dvěma velkými komparativními výzkumy. V první polovině devadesátých let dvacátého století Shavit a Blossfeld (1993) editují výsledky analýz vzdělanostních tranzicí z 13 zemí.26 Hlavní otázka tohoto výzkumu zněla, zdali vztah mezi sociálním původem a vzděláním v poslední čtvrtině dvacátého století ve zkoumaných zemích oslabuje a proč? Analyzovaná data pocházela z reprezentativních šetření pro jednotlivé země pro kohorty narozené mezi lety 1910 až 1960. Výsledky ukázaly, že i když se jednotlivé země liší sociálními a vzdělanostními strukturami, míra otevřenosti jejich vzdělávacích systémů se v čase nemění, s výjimkou Švédska a Nizozemí, kde efekt sociálního původu na dosažené vzdělání v čase oslabuje. Podle Shavita a Blossfelda je důvodem tohoto oslabování dlouhodobá redukce socioekonomických nerovností v těchto zemích, která doprovází otevírání jejich vzdělávacích systémů. O něco později Shavit a Müller (1997) editují výzkum rovněž z 13 zemí,27 ovšem zaměřený nyní na přechod mezi vzdělávacím systémem a trhem práce. Hlavní otázka výzkumu byla zaměřena

na

vztah

mezi

dosaženým

vzděláním,

zaměstnaneckým

statusem

a

zaměstnaneckou prestiží v případě prvního zaměstnání ve zkoumaných zemích. Data 26

Země, které byly do výzkumu zařazeny, jsou: USA, Německo, Nizozemsko, Švédsko, Velká Británie, Itálie, Švýcarsko, Tchaj-wan, Japonsko, Polsko, Maďarsko, Československo a Izrael. Do jisté míry tato práce vzniká jako odpověď na požadavek členů Výzkumného výboru pro sociální stratifikaci a mobilitu 28, kteří se na zasedání v roce 1988 shodli na tom, že je nezbytné analyzovat vývoj vzdělanostních nerovností v jednotlivých národních státech. 27 USA, Německo, Nizozemsko, Švédsko, Velká Británie, Itálie, Švýcarsko, Francie, Irsko, Izrael, Austrálie, Tchajwan a Japonsko.

30/90

pocházela z reprezentativních šetření pro jednotlivé země a výsledky jejich analýzy ukázaly, že stratifikace a standardizace vzdělávacího systému posiluje vztah mezi vzděláním a prvním zaměstnáním. Především diference mezi výučním listem a tzv. akademickou větví ve vzdělávacím systému posiluje nerovnosti na trhu práce a třídní rozdíly. U žen je participace na trhu práce více podmíněna jejich vzděláním než u mužů (čím vyšší je vzdělání žen, tím více jich je také na rozdíl od mužů na trhu práce). Z hlediska nezaměstnanosti ve všech zemích jak pro muže, tak ženy platila stejná nepřímá úměra: čím nižší je jejich vzdělání, tím vyšší je také pravděpodobnost jejich nezaměstnanosti. Druhý směr je zatím spojen pouze s jedním komparativním výzkumem sociální mobility, který byl realizován pod vedením Richarda Breena (2004). Do výzkumu bylo zařazeno 11 zemí28 a hlavní výzkumná otázka zněla, jaký je vývoj absolutní a relativní sociální mobility ve zkoumaných zemích v poslední třetině dvacátého století a co tento vývoj podmiňuje? Národní výzkumníci zkoumali změny v sociální mobilitě v každé zemi zvláště. Všechny země dohromady pak byly analyzovány s cílem jejich nadnárodní komparace. Pro identifikaci třídního postavení v každé zemi autoři jednotlivých kapitol použili sedmitřídní verzi Goldthorpova schématu. Analyzovaná data pocházela z reprezentativních výběrů realizovaných v jednotlivých národních státech.29 Jelikož žádný z těchto výběrů nebyl určen k tomuto výzkumu, lišil se nejen jejich počet v jednotlivých zemích, ale také časová perioda mezi nimi (například za Nizozemí do analýzy vstoupilo 35 výzkumů, za Polsko pouze 3 výzkumy). Žádný z těchto sběrů dat nicméně neproběhl před rokem 1970 a pro roce 2000. Sociální mobilitu jak v národních státech, tak v nadnárodní komparaci autoři studie analyzovali zvlášť pro muže a ženy. Měření absolutní mobility ukázalo, že třídní struktury zkoumaných zemí se k sobě přibližují. Nadnárodní rozdíly v absolutní mobilitě, vzestupné a sestupné mobilitě se od sedmdesátých do devadesátých let dvacátého století zmenšují. Děje se to proto, že se zmenšují rozdíly mezi determinanty absolutní mobility. Ve všech zemích ubývá lidí v zemědělství, klesá počet 28

Velká Británie, Francie, Irsko, západní Německo, Nizozemí, Itálie, Švédsko, Norsko, Polsko, Maďarsko a Izrael. Tímto krokem se autoři vyhnuli problémům spojeným s kvazi-kohortní analýzou, kterou použili Erikson a Goldthorpe (1992). Ve druhé polovině devadesátých let dvacátého století totiž Breen a Jonsson (1997) ukázali, že informace týkající se třídní pozice rodičů zjištěné prostřednictvím jejich potomků, zvláště ve starších věkových skupinách, jsou vysoce nereliabilní. Interpretace závěrů o asociaci mezi třídním postavením rodičů a jejich dětí v jednotlivých věkových skupinách jako efekt času na změnu mobilitního režimu je pak zavádějící a mylný. 29

31/90

manuálně pracujících a roste podíl zaměstnanců ve třídě služeb. Jedná se o proměnu třídní struktury od zemědělství, přes industriální společnost k postindustriální společnosti, jež je ve všech zkoumaných zemích stejná. Relativní sociální mobilita jak u mužů, tak žen v jednotlivých národních státech roste, tento růst není nicméně stejný, a proto nelze konstatovat, že se zkoumané země v poslední třetině dvacátého století k sobě přibližují. Subtilnější analýza ukázala, že nadnárodní rozdíly v relativní sociální mobilitě mají ovšem zanedbatelný vliv na absolutní mobilitní toky. Výzkum tedy nepotvrdil FJH hypotézu o stejné relativní mobilitě v industrializovaných zemích, stejně jako nepotvrdil Eriksonův a Goldthorpův (1992) závěr o stabilitě relativní sociální mobility na pozadí industrializace. Ukázal ovšem, že dochází ke konvergenci absolutních mobilitních toků a velikost relativní sociální mobility jejich směr a charakter nijak výrazně nepodmiňuje. Třídní struktury v evropských zemích začínají mít stejnou podobu, i když v jejich rámci najdeme rozdílné relativní mobilitní šance pro reprezentanty jednotlivých sociálních tříd. Oba tyto směry současné sociálně stratifikační generace doprovází otázka, co se děje se stratifikačními systémy po roce 1989 v bývalých socialistických zemích. Až do nedávné doby odpověď na tuto otázku byla limitována časem, který uběhl od roku 1989. Dnes se ovšem již objevují první výzkumy, jež mapují vývoj sociální mobility v devadesátých letech dvacátého století a na začátku jednadvacátého století v zemích bývalého socialistického bloku. Gerber a Hout (2004) zkoumali intergenerační sociální mobilitu ruské společnosti mezi lety 1988 a 2000. Jejich analýza ukázala, že se relativní sociální mobilita v tomto období snižuje a třídní nerovnosti rostou. Ke stejnému závěru došel rovněž Pollak a Müller (2002) při komparaci vývoje intergenerační sociální mobility západní a východní části Německa mezi lety 1991 až 2000. Sociální fluidita ve východní části Německa stejně jako na začátku, tak i na konci devadesátých let byla sice vyšší než sociální fluidita západní části Německa, nicméně v obou částech Německa sociální fluidita v devadesátých letech oslabuje a třídní struktura těchto společností se uzavírá. Oba tyto výzkumy sociální mobility ukazují stejný závěr: transformace socialistických zemí v kapitalistické země je spojena s uzavíráním třídní struktury a s posilováním vztahu mezi sociálním původem a zaměstnaneckou pozicí. Podobné závěry přinesl komparativní výzkum vývoje vzdělanostní homogamie v české, slovenské, polské a maďarské společnosti v průběhu devadesátých let dvacátého století 32/90

(Katrňák, Kreidl, Fónadová, 2006).30 Analyzovali jsme všechny uzavřené sňatky mezi lety 1988 až 2000 a zjistili jsme, že v průběhu devadesátých let dvacátého století relativní míra vzdělanostní homogamie ve všech čtyřech zemích roste (v České republice a v Polsku se jedná o mírný nárůst, v Maďarsku a na Slovensku se jedná o růst strmější), přičemž podoba tohoto růstu není lineární, ale v každé zkoumané zemi kvadratická. Připustíme-li, že relativní vzdělanostní homogamie indikuje uzavřenost a otevřenost vzdělanostních struktur, musíme konstatovat, že přechod od socialismu ke kapitalismu je v těchto zemích doprovázen změnami v povaze vzdělanostních nerovností, které se ve vnímání a následném sňatkovém chování lidí zvětšují. Srovnání těchto nálezů s předchozími nálezy týkajícími se vývoje relativní sociální mobility v ruské a německé společnosti staví do popředí dvě otázky. Jednak: dochází v postsocialistických zemích z hlediska vývoje nerovností ke konvergentnímu nebo divergentnímu vývoji? A pokud můžeme hovořit o konvergentním vývoji, jak nálezy naznačují, jaké faktory podmiňují tento vývoj? Co tedy ovlivňuje růst třídních nerovností během sociální, politické, kulturní a ekonomické transformace od socialismu ke kapitalismu v jednotlivých zemích bývalého socialistického bloku? Na tyto otázky čtvrtá generace sociálně stratifikačního výzkumu zatím neodpověděla. SHRNUTÍ KAPITOLY Velikost sociální mobility odkazuje k velikosti sociálních bariér ve společnosti. Indikuje otevřenost a uzavřenost sociální struktury, ukazuje cesty, jejichž prostřednictvím jedinci z méně privilegovaných rodin získávají jiné zaměstnanecké pozice, než mají jejich rodiče. Tyto nálezy vypovídají zároveň o druhé straně mince sociální mobility, jíž je reprodukce třídní

30

Analýza homogamie doplňuje analýzu sociální mobility ve stratifikačním výzkumu, protože stejně jako sociální mobilita, tak i homogamie odkazuje k třídním bariérám, které mezi jednotlivými sociálními třídami a sociálními skupinami existují (více k tomu srov. Ultee, Luijkx, 1994; Smits, Ultee, Lammers, 1998a; 1998b). Vysoká sociální mobilita znamená vysokou heterogamii a zároveň nízkou homogamii – třídní struktura je otevřená, protože lidé poměrně hladce překonávají třídní rozdíly, které mezi nimi jsou. Nízká sociální mobilita jde ruku v ruce s nízkou heterogamií a naopak vysokou homogamií – třídní struktura je uzavřená, bariéry v rovině každodenního jednání jsou příliš velké na to, aby je lidé bez obtíží zdolávali. Vzdělanostní homogamie tedy nevypovídá pouze o párování mezi dvojicemi, které je charakteristické pro jednotlivé společnosti, ale indikuje rovněž velikost otevřenosti jednotlivých třídních struktur. Například vysoká vzdělanostní homogamie indikuje velké vzdálenosti mezi jednotlivými vzdělanostními stupni ve vnímání lidí, která se pak promítá do jejich sňatkového chování. Hovoříme-li naopak o nízké vzdělanostní homogamii, hovoříme o tom, že vzdálenosti mezi vzdělanostními stupni jsou ve vnímání lidí nízké, lidé je pak snadno překonávají a uzavírají vzdělanostně heterogamní sňatky.

33/90

struktury z jedné generace na druhou. Otázky, které čekají na odpověď v sociálně mobilitním výzkumu souvisejí podobně jako u třídní analýzy s mechanismy sociální mobility a třídní reprodukce. Jaké faktory ovlivňují sociální mobilitu a třídní reprodukci? Proč k tomu dochází? Jak se velikost sociální mobility promítá do ekonomických výsledků společnosti? Jaké důsledky má sociální mobilita pro politiku? Pro sociální oblast? Pro společenský život a kulturu? A naopak: jak politické, sociálně politické a kulturní rozhodnutí a změny ovlivňují velikost sociální mobility? To jsou otázky, které nebyly zatím uspokojivě zodpovězeny. Z tohoto důvodu je nutné se sociální mobilitě a především důsledkům, které má pro lidský život, stále věnovat. KONTROLNÍ OTÁZKY Jak byste vymezili koncept sociální mobility? Čím se odlišují jednotlivé generace sociálně mobilitního výzkumu? Co je to LZ hypotéza? Co nám říká FJH hypotéza? Jak souvisí vzdělanostní homogamie a sociální mobilita? ÚKOLY K ZAMYŠLENÍ Když se zamyslíte na svým životem, prošli jste ve srovnání se svými rodiči vzestupnou nebo sestupnou sociální mobilitou? Anebo jste zůstali na stejné pozici, jako Vaši rodiče – reprodukovali jste tedy postavení, do něhož jste se narodili? A jaké faktory v tomto procesu hráli nejvýznamnější roli? A bylo ve Vaší moci tyto faktory ovlivnit individuálním úsilím a vlastní pílí? PRO ZÁJEMCE Sopóci, J.; Búzik, B.: Teórie sociálnej stratifikácie a mobility. Univerzita Komenského Bratislava, Bratislava 1999. Katrňák, T.; Fučík, P.: Návrat k sociálnímu původu: Vývoj sociální sratifkace české společnosti v letech 1989 až 2009. Brno, CDK 2010.

34/90

4

Měření sociální mobility

RYCHLÝ NÁHLED KAPITOLY Tato kapitola je zaměřena na měření sociální mobility. V kapitole si ukážeme, jak se sociální mobilita empiricky indikuje, jaké typy sociální mobility lze v datech odlišit a jak se taková data o sociálně mobilitních procesech analyzují. V tomto ohledu neopustíme perspektivu čtyř generací sociálně stratifikačního výzkumu. CÍLE KAPITOLY Po přečtení této kapitoly byste měli mít rámcovou představu o analýze empirických mobilitních dat. Měli byste umět pracovat s mobilitními tabulkami, které jsou základním metodologickým nástrojem analýzy mobilitních dat. Měli byste rovněž znát základní typy sociální mobility, které lze v mobilitních tabulkách identifikovat. Měli byste poznat empirický přístup teorie dosahování statusu. V neposlední řadě byste měli umět odpovědět na otázku, co nám mobilitní data říkají o sociálních bariérách a nerovných sociálních šancích ve společnosti. Budete umět: Číst mobilitní tabulky a umět rozlišit základní typy sociální mobility v mobilitních tabulkách. Měli byste také umět identifikovat empirické základy teorie dosahování zaměstnaneckého statusu. Metodologicky se tak naučíte se sociální mobilitou pracovat. Získáte: Představu o tom, jak se koncept sociální mobility empiricky indikuje. Také si osvojíte znalosti o základních procesech, které lze v mobilitních tabulkách identifikovat. Budete schopni: Odpovědět na otázku, jak se empiricky sociální mobilita v mobilitních tabulkách a v datech týkajících se dosahování zaměstnaneckého statusu identifikují. KLÍČOVÁ SLOVA KAPITOLY

35/90

mobilitní tabulka, odtoková a přítoková sociální mobilita, strukturální a čistá sociální mobilita, empirie dosahování statusu, absolutní a relativní sociální mobilita, šance a poměry šancí, vzdělanostní homogamie

PRŮVODCEM STUDIEM KAPITOLY V měření sociální mobility jsou nejrozšířenější dva přístupy. Představitelé prvního přístupu pracují s agregovanými daty v mobilitních tabulkách, představitelé druhého přístupu pracují s individuálními daty, které analyzují pomocí pokročilých regresních metod. První způsob používala první generace, rozpracovala jej třetí generace a využívá jej také čtvrtá generace sociálně mobilitních badatelů (Ganzeboom, Treiman, Ultee, 1991; Treiman, Ganzeboom, 2000). Druhý způsob je svázán s druhou generací a v kombinaci s prvním způsobem jej používají rovněž někteří představitelé čtvrté generace sociálně mobilitních výzkumníků (Treiman, Ganzeboom, 2000). Oba metodologické postupy a s nimi spojené statistické aparáty jdou ruku v ruce s odlišným analytickým přístupem k sociální stratifikaci. Konstrukce mobilitních tabulek předpokládá existenci sociální tříd a třídních nerovností, regresní metody jsou založené na konceptech sociální status a vertikální nerovnosti. Zastánci práce s mobilitními tabulkami jsou přesvědčeni o tom, že lidé z hlediska zdrojů, jež mají k dispozici, a omezení, jimž musejí čelit, sdílejí podobné životní šance. Patří tedy do stejné sociální třídy – do totožné (do jisté míry) sociálně uzavřené entity. Reprezentanti sofistikovaných regresních modelů se domnívají, že lidé jsou odměňování podle toho, jaký dílem přispívají k chodu společnosti. Velikost přijmu, zaměstnanecká prestiž a stupeň vzdělání dohromady určují jejich postavení v hierarchii zaměstnaneckých statusů (zaměstnání tedy pojímají jako stupně na vertikální škále). Zastánci prvního přístupu pomocí mobilitních tabulek indikují míru omezení sociální mobility z jedné třídy do jiné, představitelé druhého přístupu ukazují, co podmiňuje dosahování sociálního statusu ve společnosti. Zatímco tedy první přístup je zaměřen na analýzu velikosti sociálních

36/90

bariér mezi třídami, ve druhém přístupu jde o to zmapovat faktory podmiňující dosažený zaměstnanecký status.31 Tato kapitola představuje první a druhý přístup z hlediska jejich metodologicko–statistických aspektů. Zabývá se analýzou mobilitních tabulek v první generaci sociálně stratifikačního výzkumu, mapuje základní východiska regresního přístupu k dosahování zaměstnaneckého statusu ve druhé generaci a ukazuje, proč sociálně stratifikační badatelé třetí generace se znovu k mobilitním tabulkám vracejí a jaký metodologicko-statistický aparát dnes pro jejich analýzu používají. 4.1

Mobilitní tabulky jako nástroj analýzy mobilitních dat

Analytickým nástrojem, který používala první generace sociálně stratifikačních badatelů pro identifikaci mobilitních procesů, byly mobilitní (kontingenční) tabulky. Jedná se o elementární vyjádření sociální mobility. V případě intergenerační třídní mobility je mobilitní tabulka kombinací třídního postavení otce (případně rodičů), obvykle v řádcích tabulky, a třídního postavení syna (případně dětí), obvykle ve sloupcích tabulky. V případě intragenerační (kariérní) třídní mobility je mobilitní tabulka kombinací třídní příslušnosti jednoho a toho samého člověka, řádky a sloupce tabulky se ovšem od sebe liší časovými okamžiky, v nichž byla třídní příslušnost zjišťována. Tabulka 4.1 zachycuje intergenerační třídní mobilitu z otce na syna v první polovině sedmdesátých let dvacátého století ve Spojených státech amerických, Velké Británii a Japonsku.32 Čísla na diagonále ukazují absolutní počet mezigeneračně imobilních jedinců (reprodukce třídní struktury), čísla nad diagonálou a pod diagonálou ukazují absolutní počet mobilních jedinců, přičemž čísla nad diagonálou vyjadřují sestupnou mezigenerační mobilitu (třídní postavení syna je nižší než třídní postavení otce), a čísla pod diagonálou ukazují 31

První přístup bývá také někdy nazýván jako evropský přístup k sociální stratifikaci, druhý přístup jako americký přístup k sociální stratifikaci. Pro první přístup je klíčový koncept životních šancí, pro druhý koncept společenského úspěchu. 32 Data za USA pocházejí z šetření Occupational Changes in a Generation (OCG II) realizovaného v roce 1973, data za Velkou Británii pocházejí z šetření Oxford Social Mobility Survey uskutečněného v roce 1972 a data za Japonsko pocházejí z šetření Social Stratification and Mobility (SSM) realizovaného v roce 1975. Vzorek ve všech třech zemích tvořili muži ve věkovém rozmezí 20 až 64 let. Data z americké a britské společnosti analyzovali Kerckohoff, Campbell, Winfield-Laired (1985) a data z japonské společnosti analyzoval Grusky (1983). Analýzu všech tří zemí dohromady s aspirací odpovědět na otázku po uzavřenosti a otevřenosti národních třídních struktur představili až výzkumníci třetí generace mobilitních badatelů: Yamaguchi (1987) a o několik let později Xie (1992).

37/90

vzestupnou mezigenerační mobilitu (třídní postavení syna je vyšší než třídní postavení otce). Čím vzdálenější je pole v tabulce od diagonály ve směru vyššího nebo nižšího třídního postavení otce nebo syna, tím je také větší vzestupná nebo sestupná mobilitní vzdálenost.

Tabulka 4.1. Intergenerační sociální mobilita z otce na syna ve Spojených státech amerických, Velké Británii a Japonsku (absolutní čísla). Syn VN

NN

VM

NM

Z

Celkem

USA Vyšší nemanuálové Nižší nemanuálové Vyšší manuálové Nižší manuálové Zemědělci Celkem

1 275 1 055 1 043 1 159 666 5 198

364 597 587 791 496 2 835

274 394 1 045 1 323 1 031 4 067

272 443 951 2 046 1 632 5 344

17 31 47 52 646 793

2 202 2 520 3 673 5 371 4 471 18 237

Velká Británie Vyšší nemanuálové Nižší nemanuálové Vyšší manuálové Nižší manuálové Zemědělci Celkem

474 300 438 601 76 1 889

129 218 254 388 56 1 045

87 171 669 932 125 1 984

124 220 703 1 789 295 3 131

11 8 16 37 191 263

825 917 2 080 3 747 743 8 312

Japonsko Vyšší nemanuálové Nižší nemanuálové Vyšší manuálové Nižší manuálové Zemědělci Celkem

127 86 43 35 109 400

101 207 73 51 206 638

24 64 122 62 184 456

30 61 60 66 253 470

12 13 13 11 325 374

294 431 311 225 1 077 2 338

Otec

Na základě prostého součtu celkových relativních četností (tabulka 4.2) v diagonálních polích tabulek, v polích nad diagonálami a pod nimi, můžeme srovnat podíl mezigeneračně imobilních, sestupně a vzestupně mobilních a sestupně a vzestupně mobilních o určitou vzdálenost. Zatímco v USA prošlo třídní reprodukcí 30.7% jedinců, ve Velké Británii to bylo 40.2% a v Japonsku 36.2%. Třídně mobilních naopak v USA bylo 69.3% lidí, v Británii 59.8% a v Japonsku 63.8%. Z těchto podílů připadlo v USA 15.7% na sestupnou třídní mobilitu a 53.6% na vzestupnou třídní mobilitu, v Británii 18.1% na sestupnou třídní mobilitu a 41.7% na vzestupnou třídní mobilitu a v Japonsku 16.7% na sestupnou třídní mobilitu a 47.1% na vzestupnou třídní mobilitu (tabulka 4.3). Jak u vzestupné, tak u sestupné mobility je u každé 38/90

země nejrozšířenější mobilita na krátkou vzdálenost (o 1 stupeň) a se vzrůstající vzdáleností podíl mobilních jedinců klesá. Všechny tato procentuální vyjádření naznačují, že v sedmdesátých letech dvacátého století byla nejpropustnější třídní struktura v USA a to především směrem do vyšších třídních pozic. Naopak největší podíl lidí, kteří prošli reprodukcí třídního postavení a sestupnou třídní mobilitou byl ve Velké Británii.

Tabulka 4.2. Intergenerační sociální mobilita z otce na syna ve Spojených státech amerických, Velké Británii a Japonsku (procenta). Syn Otec

VN

NN

VM

NM

Z

Celkem

USA Vyšší nemanuálové Nižší nemanuálové Vyšší manuálové Nižší manuálové Zemědělci Celkem

7 5.8 5.7 6.4 3.7 28.6

2 3.3 3.2 4.3 2.7 15.5

1.5 2.2 5.7 7.2 5.6 22.2

1.5 2.4 5.2 11.2 9 29.3

0.1 0.2 0.3 0.3 3.5 4.4

12.1 13.9 20.1 29.4 24.5 100

Velká Británie Vyšší nemanuálové Nižší nemanuálové Vyšší manuálové Nižší manuálové Zemědělci Celkem

5.7 3.6 5.3 7.2 0.9 22.7

1.5 2.6 3.1 4.7 0.7 12.6

1.1 2.1 8.1 11.2 1.5 24

1.5 2.6 8.5 21.5 3.5 37.6

0.1 0.1 0.2 0.4 2.3 3.1

9.9 11 25.2 45 8.9 100

Japonsko Vyšší nemanuálové Nižší nemanuálové Vyšší manuálové Nižší manuálové Zemědělci Celkem

5.4 3.7 1.8 1.5 4.7 17.1

4.3 8.9 3.1 2.2 8.8 27.3

1 2.7 5.2 2.6 7.9 19.5

1.3 2.6 2.6 2.8 10.8 20.1

0.5 0.6 0.6 0.5 13.9 16

12.5 18.5 13.3 9.6 46.1 100

V případě, že spočítáme řádkové relativní četnosti pro jednotlivé země (podíl absolutních četností v polích tabulky a jejich součtu v řádcích), dostaneme odtokovou mobilitu (outflow mobility). Tato mobilita vyjadřuje mezigenerační vliv třídního původu a ukazuje, jaký podíl potomků „odtekl“ z třídy, do níž se narodili. Jedná se o odpověď na otázku – kam? Do jakých tříd synové v mezigeneračním přechodu odcházejí? Jak se rozdělila skupina synů, jejichž

39/90

otcové měli určité třídní postavení? Jaký je podíl potomků, které každá sociální třída „dodává“ do jednotlivých tříd?

Tabulka 4.3. Intergenerační sociální mobilita (vzestupná a sestupná) a reprodukce ve Spojených státech amerických, Velké Británii a Japonsku (procenta). USA 30.7 69.3

VB 40.2 59.8

Japonsko 36.2 63.8

Vzestupná mobilita o 1 stupeň (krátká vzdálenost) o 2 stupně (střední vzdálenost) o 3 stupně (delší vzdálenost) o 4 stupně (dlouhá vzdálenost)

53.6 25.2 15.6 9.1 3.7

41.7 21.4 11.5 7.9 0.9

47.1 20.2 11.9 10.3 4.7

Sestupná mobilita o 1 stupeň (krátká vzdálenost) o 2 stupně (střední vzdálenost) o 3 stupně (delší vzdálenost) o 4 stupně (dlouhá vzdálenost)

15.7 9.7 4.2 1.7 0.1

18.1 12.5 3.9 1.6 0.1

16.7 10.1 4.2 1.9 0.5

Reprodukce Mobilita

Když spočítáme sloupcové relativní četnosti v tabulkách (podíl absolutních četnosti v polích tabulky a jejich součtu ve sloupcích), dostaneme přítokovou mobilitu (inflow mobility). Tato mobilita ukazuje třídní původ synů, neboli vyjadřuje jaký podíl potomků, z té které třídy, „přitekl“ do určité třídy. Jedná se o odpověď na otázku – odkud? Z jakých tříd synové přicházejí? Jaké je složení třídy podle třídního původu jejích příslušníků? Jaký je podíl třídních představitelů, kteří jsou „odváděni“ z jednotlivých tříd jejich otců? Tabulka 4.4 ukazuje výsledky odtokové mobility pro USA, Velkou Británii a Japonsko. Ve všech třech zemích synové vyšších nemanuálů v poměrně značné míře končí zase ve třídě vyšších nemanuálů, menší část z nich ve třídě nižších nemanuálů, manuálů a velmi málo z nich se stává zemědělci. Synové nižších nemanuálů jsou jak v USA, tak v Británii nejčastěji zastoupeni v třídě vyšších nemanuálů (v USA to bylo 41.9%, ve Velké Británii 32.7%).33 Podobnou mobilitu vidíme v obou zemích u synů zemědělců. Největší podíl z nich končí ve třídě nižších manuálů (v USA to bylo 36.5%, ve Velké Británii 39.7%). Ani jeden z těchto

33

Tato procenta lze také interpretovat jako pravděpodobnost syna pocházejícího z určité třídy dostat se do jiné třídy. V tomto případě by to znamenalo, že u synů nižších nemanuálů je v USA pravděpodobnost dostat se do třídy vyšších nemanuálů 0.42, v Británii je to 0.33.

40/90

trendů není ovšem patrný pro japonskou společnost. Pro všechny třídy zde platí, že synové končí nejčastěji ve třídě svého otce.

Tabulka 4.4. Odtoková intergenerační sociální mobilita z otce na syna ve Spojených státech amerických, Velké Británii a Japonsku. Syn Otec

VN

NN

VM

NM

Z

Celkem

USA Vyšší nemanuálové Nižší nemanuálové Vyšší manuálové Nižší manuálové Zemědělci Celkem

57.9 41.9 28.4 21.6 14.9 28.5

16.5 23.7 16 14.7 11.1 15.6

12.4 15.6 28.4 24.6 23.1 22.3

12.4 17.6 25.9 38.1 36.5 29.3

0.8 1.2 1.3 1 14.4 4.3

100 100 100 100 100 100

Velká Británie Vyšší nemanuálové Nižší nemanuálové Vyšší manuálové Nižší manuálové Zemědělci Celkem

57.5 32.7 21.1 16 10.2 22.7

15.6 23.8 12.2 10.4 7.6 12.6

10.6 18.6 32.1 24.9 16.8 23.9

15 24 33.8 47.7 39.7 37.7

1.3 0.9 0.8 1 25.7 3.1

100 100 100 100 100 100

Japonsko Vyšší nemanuálové Nižší nemanuálové Vyšší manuálové Nižší manuálové Zemědělci Celkem

43.2 20 13.8 15.5 10.1 17.1

34.3 48 23.5 22.7 19.1 27.3

8.2 14.9 39.2 27.6 17.1 19.5

10.2 14.1 19.3 29.3 23.5 20.1

4.1 3 4.2 4.9 30.2 16

100 100 100 100 100 100

Tabulka 4.5 ukazuje výsledky přítokové mobility pro tytéž země. Míra reprodukce je v tomto případě u všech tří zemí patrná především u zemědělců a nižších manuálů (např. synové, kteří patří mezi zemědělce, měli v USA v 81.5% případů otce zase zemědělce, ve Velké Británii to bylo v 72.6% případů a v Japonsku v 86.9% případů). Původ vyšších nemanuálů je ve všech zemích poměrně rovnoměrně rozložen mezi všechny sociální třídy (v Japonsku dokonce 27.3% vyšších nemanuálů pochází z třídy zemědělců). Podobné to je i v případě nižších nemanuálů.

41/90

Tabulka 4.5. Přítoková intergenerační sociální mobilita z otce na syna ve Spojených státech amerických, Velké Británii a Japonsku. Syn Otec

VN

NN

VM

NM

Z

Celkem

USA Vyšší nemanuálové Nižší nemanuálové Vyšší manuálové Nižší manuálové Zemědělci Celkem

24.5 20.3 20.1 22.3 12.8 100

12.8 21.1 20.7 27.9 17.5 100

6.7 9.7 25.7 32.5 25.4 100

5.1 8.3 17.8 38.3 30.5 100

2.1 3.9 5.9 6.6 81.5 100

12.1 13.8 20.1 29.5 24.5 100

Velká Británie Vyšší nemanuálové Nižší nemanuálové Vyšší manuálové Nižší manuálové Zemědělci Celkem

25.1 15.9 23.2 31.8 4 100

12.3 20.9 24.3 37.1 5.4 100

4.4 8.6 33.7 47 6.3 100

4 7 22.5 57.1 9.4 100

4.2 3 6.1 14.1 72.6 100

9.9 11 25 45.1 8.9 100

Japonsko Vyšší nemanuálové Nižší nemanuálové Vyšší manuálové Nižší manuálové Zemědělci Celkem

31.8 21.5 10.8 8.8 27.3 100

15.8 32.5 11.4 8 32.3 100

5.3 14 26.8 13.6 40.4 100

6.4 13 12.8 14 53.8 100

3.2 3.5 3.5 2.9 86.9 100

12.6 18.4 13.3 9.6 46.1 100

Poměr mobilitních odtoků mezi dvěmi variantami výchozí pozice (třídní zařazení otce) nebo poměr mobilitních přítoků mezi dvěmi variantami konečné pozice (třídní zařazení syna) indikuje index odlišnosti (index of dissimilarity). Vypočítá se jako součet všech pozitivních rozdílů mezi dvěma procentuálními distribucemi, dělený číslem 100.34 Kdyby rozdíly mezi těmito distribucemi neexistovaly, byly by odtoky ze všech tříd otců nebo přítoky do všech tříd synů stejně veliké. Index odlišnosti tedy ukazuje, jak velký podíl případů z hlediska odtokové nebo přítokové mobility přesahuje stav, kdy dva odtoky z třídy původu nebo dva přítoky do konečné třídy jsou identické. Tabulka 4.6 ukazuje velikost indexu odlišnosti pro jednotlivé varianty tříd otců a tříd synů ve Spojených státech amerických, Velké Británii a 34

Například index odlišnosti mezi odtokovým podílem pro zemědělce a nižší manuály v americké společnosti z tabulky 6.4 vypočítáme jako [(21.6 – 14.9) + (14.7 – 11.1) + (24.6 – 23.1) + (38.1 – 36.5)]/100, což odpovídá kontrastní pozitivní diferenci (14.4 – 1)/100. Podobně spočítáme index odlišnosti v tabulce 6.5 mezi přítokovým podílem například pro nižší nemanuály a vyšší nemanuály [(17.5 – 12.8) + (27.9 – 22.3) + (20.7 – 20.1) + (21.1 – 20.3)]/100, čemuž zase odpovídá kontrastní pozitivní diference (24.5 – 12.8)/100. Index odlišnosti nabývá hodnot <0;1>. Čím vyšších hodnot dosahuje, tím je také difference mezi zkoumanými distribucemi větší.

42/90

Japonsku. Pro všechny tyto společnosti platí, že čím větší vzdálenost mezi třídními pozicemi, tím je také vyšší hodnota indexu odlišnosti, tedy vyšší podíl případů, které se z hlediska mobilitních toků od sebe odlišují. Tabulka 4.6. Index odlišnosti mezi mobilitními odtoky (pod diagonálou) a mobilitními přítoky (nad diagonálou) ve Spojených státech amerických, Velké Británii a Japonsku. Otec

VN

NN

Syn VM

USA Vyšší nemanuálové Nižší nemanuálové Vyšší manuálové Nižší manuálové Zemědělci

– 0.16 0.30 0.38 0.48

0.12 – 0.21 0.30 0.40

0.28 0.18 – 0.12 0.24

0.34 0.23 0.11 – 0.13

0.69 0.64 0.56 0.51 –

Velká Británie Vyšší nemanuálové Nižší nemanuálové Vyšší manuálové Nižší manuálové Zemědělci

– 0.25 0.40 0.47 0.55

0.13 – 0.23 0.30 0.41

0.21 0.20 – 0.14 0.31

0.31 0.24 0.13 – 0.25

0.69 0.67 0.63 0.63 –

Japonsko Vyšší nemanuálové Nižší nemanuálové Vyšší manuálové Nižší manuálové Zemědělci

– 0.23 0.40 0.39 0.48

0.16 – 0.31 0.30 0.39

0.34 0.29 – 0.12 0.30

0.34 0.29 0.14 – 0.25

0.60 0.55 0.47 0.33 –

NM

Z

Jak odtoková, tak přítoková mobilita jsou dvě strany jedné mince. Jedná se o dva rozdílné pohledy na jeden a ten samý jev. Odtoková mobilita odkazuje k vzestupným nebo sestupným šancím spojeným s třídním původem člověka. Indikuje sílu vztahu mezi tím, kde člověk v třídní struktuře začne, a tím, kde v ní skončí (Breen, Rothman, 1995). Čím silnější je tento vztah, tím nižší jsou mobilitní šance člověka a tím explicitnější je jeho třídní příslušnost. Přítoková mobilita odkazuje ke složení třídy, k její homogenitě a heterogenitě. Ukazuje, jak je třída konzistentní a soudržná vzhledem k třídnímu původu jejích příslušníků. Čím větší je tato

43/90

soudržnost, tím větší je sociální a kulturní semknutí třídních příslušníků, tím jasnější jsou třídní kontury a tím silnější je také identifikace člověka se svou třídní pozicí.35 I když kombinace těchto typů mobilit ukazuje propustnost jednotlivých sociálních tříd, jejich používání je problematické, protože třídy nejsou obvykle stejně veliké. Například když při komparaci odtoků a přítoků u třídy, která je v populaci zastoupena z 10%, s odtoky a přítoky u třídy, která je v populaci zastoupena ze 30%, nenajdeme rozdíl, neznamená to, že tento rozdíl neexistuje. Jelikož jedno a to samé číslo znamená pro obě třídy něco jiného, rozdíl mezi těmito třídami existuje, nicméně procentuální vyjádření odtokové a přítokové mobility jej neindikuje.36 4.2

Mobilitní tabulky a identifikace strukturní a čisté mobility

Problémem až dosud prezentované analýzy mobilitních dat je nezohlednění věku respondenta. Výzkumníci sice pracují s aktuální třídní pozicí respondenta, určenou na základě jeho zaměstnání, nicméně nerozlišují, zdali se jedná o pozici na začátku pracovní kariéry, v jejím středu nebo na jejím vrcholu. Když respondent pak uvádí pozici otce, obvykle jmenuje tu nejúspěšnější nebo tu nejdéle zastávanou, která ovšem může být zcela odlišná od jeho současné pozice, i když není vyloučeno, že jí rovněž za několik let nedosáhne. Tento typ analýz zkrátka srovnává nesrovnatelné, protože nebere zřetel na intragenerační (kariérní) mobilitu respondenta, konstatovali již autoři prvních mobilitních studií v padesátých letech (srov. Rogoff, 1953; Glass 1954; Carlsson, 1958). Glass (1954) navrhl tento problém řešit komparací otců a jejich potomků až dosáhnout určité věkové hranice (např. 50 let), kdy je jejich pracovní kariéra již stabilizovaná natolik, že není příliš pravděpodobná další intragenerační mobilita.37 Problémem tohoto řešení je, že opomíjí z analýzy podstatnou část populace. Lenski (1958) nebo Lipset a Bendix (1959) proto navrhli jiné řešení, jež spočívá v kohortní komparaci třídních pozic. Respondentovo zaměstnání by mělo být srovnáváno s otcovým zaměstnáním, které měl ve stejném věku, jež má respondent 35

Tyto dvě vyjádření mobility nejsou stejná relativní čísla, protože jsou počítána vždy ve vztahu k číslům v marginálních distribucích mobilitních tabulek, které nejsou pro otce a syny totožné. 36 33% odtokové mezigenerační mobility u sociální třídy, kterou reprezentuje 99 lidí, znamená, že skutečně třídně mobilních je 33 potomků; 33% této mobility u třídy, jíž reprezentuje 9 lidí, znamená, že třídní mobilitou prošli ve skutečnosti pouze 3 potomci. 37 Tento závěr vychází ze zjištění, že k sociální mobilitě dochází nejčastěji v první třetině ekonomické aktivity (mezi 20 až 35 rokem života) a s postupujícím věkem její četnost velmi rychle klesá (více k tomu srov. Jaffe, Carleton, 1954).

44/90

v době šetření. Podle Yasudy (1964) není ani toto řešení nejvhodnější, protože v něm není dostatečně oddělena intergenerační a intragenerační mobilita. Nevíme, co je funkcí výhod daných otcovým třídním postavením a co je důsledkem potomkovi vlastní kariéry. Rogoff (1953) nebo Yasuda (1964) proto navrhují komparovat první zaměstnání potomka s otcovým zaměstnání v téže době. Oddělíme tak intergenerační mobilitu od intragenerační mobility (především Yasuda se domnívá, že nástupem do prvního zaměstnání se efekt rodinného původu vyčerpává a další posuny v zaměstnanecké kariéře musíme již připsat na vrub intragenerační mobilitě) a navíc tuto komparaci lze ve výběrových šetřeních dělat pro jednotlivé kohorty a tak analyzovat vývoj intergenerační mobility v čase. Ani toto řešení se ovšem nejeví jako nejvhodnější, protože vliv otcovy třídní pozice nemusí končit nástupem syna do prvního zaměstnání, konstatuje Lenski (1958). Intergenerační a intragenerační mobilita se mohou vzájemně doplňovat a nemusí mezi nimi existovat tak radikální předěl, jež předpokládá Yasuda (1964). Než konečné řešení tohoto problému se pro další vývoj měření sociální mobility ukázaly podstatnější okolnosti, které při komparacích generací otců a synů vyvstávaly na povrch. Od doby komparace třídních (zaměstnaneckých) pozic otců a synů v mobilitních tabulkách bylo totiž jasné, že nelze mechanicky srovnávat dvě generace bez ohledu na strukturu třídních (zaměstnaneckých) pozic, která byla v generaci otců a která je v generaci jejich potomků. Struktura třídních (zaměstnaneckých) pozic se mění a s ní se mění i velikost třídní mobility. Dále bylo zřejmé, že nelze mechanicky srovnávat dvě generace otců a synů bez ohledu na mezigenerační rozdíl v nabídce uvolněných zaměstnání (Lipset, Zetterberg, 1966). Díky nižší porodnosti ve vyšších třídách než v nižších třídách má například každá další generace synů z nižších tříd k dispozici větší počet neobsazených zaměstnaneckých míst a jejich mobilita je pak oproti generaci otců nutně vyšší. Na základě těchto úvah začala být celková intergenerační třídní mobilita chápána jako výsledek třech příčin. Tou první jsou změny ve složení sociálních tříd dané technologickým pokrokem ve společnosti (některá pracovní místa zanikají, jiná se objevují). Tou druhou jsou změny ve velikosti třídní populace (třídní diferenciace v porodnosti, úmrtnosti, migraci do třídy a emigraci ze třídy). A tou třetí je prostá cirkulace lidí mezi jednotlivými třídami.

45/90

První dvě příčiny vedou ke strukturální (někdy také vynucené) mobilitě, třetí příčina vede k čisté (někdy také výměnné) mobilitě (Kahl, 1953; Lipset, Zetterberg, 1966). Strukturální mobilita nemá nic do činění s nerovnostmi v příležitostech. Je důsledkem technologického pokroku a demografických změn v jednotlivých třídách. V případě rychlého technologického a ekonomického rozvoje je její míra vysoká, mizejí pracovní místa rodičů a potomci se nemají na jaká místa a do jakých tříd reprodukovat, přesto ovšem nerovnosti v příležitostech pro tyto potomky mohou zůstávat stejně vysoké, jako byly pro generaci jejich rodičů.38 Čistá mobilita odkazuje k výměně, k mezitřídnímu pohybu lidí. Až tato mobilita indikuje, jak třída původu poznamenává mobilitní proces, jak zdroje, jež mají představitelé jednotlivých tříd k dispozici, ovlivňují nerovnosti v mobilitních šancích potomků, kteří v nich vyrostli.39 Ústředním problémem první generace sociálně mobilitních badatelů se velmi záhy stalo odlišení těchto dvou typů mobilit v celkové míře mobility. Jak moc je naměřená mobilita výsledkem strukturní změny ve společnosti a jak moc je odrazem rovnosti příležitostí? Nakolik se jednotlivé společnosti liší nerovnostmi v životních šancích bez ohledu na jejich ekonomický a technologický pokrok? První řešení spočívalo v uchopení čisté mobility jako residua, které dostaneme po odečtení strukturní mobility od celkové mobility. Jelikož celková mobilita byla z mobilitních tabulek snadno vypočitatelná, mělo se zato, že stačí určit velikost strukturní mobility a dopočet do celkové mobility bude vyjadřovat velikost čisté mobility. Kahl (1953) v analýze amerických dat z roku 1947 vyšel z předpokladu, že četnosti v marginálních polích mobilitní tabulky pro syny reprezentují jejich zaměstnaneckou strukturu v americké společnosti na konci čtyřicátých let a četnosti v marginálních polích tabulky pro otce ukazují zaměstnaneckou strukturu, která byla v americké společnosti na začátku dvacátých let. Strukturní mobilitu pak 38

V této souvislosti Lipset a Zetterberg (1959, 1966) jsou dokonce přesvědčeni, že by bylo správnější než o sociální mobilitě hovořit o nerovnosti příležitostí, protože naměřená absolutní sociální mobilita ještě nutně nemusí odpovídat rovným příležitostem a zjištěná rovnost příležitostí nemusí být vyjádřena celkovou absolutní sociální mobilitou. Například v populaci, kde pracuje 90% lidí v zemědělství, může existovat naprostá rovnost příležitostí a přesto zde většina dětí bude muset pracovat zase v zemědělství (naměřená absolutní mobilita bude tudíž nízká). Když se naopak společnost ekonomicky rychle rozvíjí a roste počet nemanuálních pracovních míst, musejí být obsazovány potomky manuálně pracujících rodičů (ze skupiny potomků nemanuálně pracujících rodičů již nemá tyto místa kdo obsazovat). V takové společnosti pak naměříme vysokou sociální mobilitu, i když rovnost šancí se nijak dramaticky nezvyšuje. Otázkou zůstává, jak a zdali vůbec změny v zaměstnanecké struktuře ovlivňují její otevřenost a uzavřenost, tedy rovnost a nerovnost šancí. Tato otázka nebyla dodnes spolehlivě zodpovězena. 39 Kahl (1953) tuto mobilitu nazývá individuální mobilitou, nicméně jak ukazuje Yasuda (1964) nebo Goldthorpe (2000b) tento termín není vhodný, protože se jedná o nadindividuální, makrostrukturální koncept.

46/90

identifikoval jako rozdíl mezi strukturou třídního postavení otců a synů – jako rozdíl mezi řádkovými a sloupcovými margináliemi v mobilitní tabulce. Když se vrátíme k Tabulce 4.1, můžeme na základě tohoto řešení konstatovat, že jak v USA, tak Velké Británii a Japonsku došlo ke strukturní mobilitě mezi otci a syny u zemědělců (v USA bylo v této třídě 4471 otců, jejich synů je zde bylo 793; ve Velké Británii bylo v této třídě 743 otců, synů 263 a v Japonsku byla tato mezigenerační změna z 1077 otců na 374 synů). Synové otců zemědělců byli „donuceni“ k mobilitě do vyšších tříd, protože počet pozic ve třídě zemědělců je v jejich generaci nižší než u jejich otců. Výpočet absolutního počtu strukturně mobilních jedinců je triviální. Lze k němu dospět třemi způsoby: buď odečteme vždy větší číslo v marginálním poli od menšího čísla v marginálním poli pro jednu a tu samou třídu otců a synů, čísla pak sečteme a součet vydělíme číslem 2, nebo odečteme čísla v marginálních polích otců od čísel v margináliích polích synů, ale pouze v případě, že čísla v marginálních polích otců jsou menší než čísla v marginálních polích synů (v případě, že čísla jsou větší, odečítáme syny od otců a dostaneme stejný výsledek), anebo vždy menší číslo z marginálního pole otců a synů v jedné a té samé třídě umístíme na diagonálu tabulky, tyto čísla sečteme a jejich součet odečteme od celkového počtu respondentů v tabulce.40 Jakmile dostaneme absolutní počet strukturálně mobilních, vypočítáme jejich podíl41 a rozdílem tohoto podílu a celkové mobility dostaneme velikost čisté mobility pro jednotlivé země. Pro USA, Velkou Británii a Japonsko velikost strukturní a čisté mobility ukazuje Tabulka 4.7. Na základě těchto údajů bychom měli poopravit naše předchozí tvrzení, že japonská společnost je otevřenější než britská společnost, jež bylo podepřené údaji o celkové mobilitě. Strukturní změna, jíž prošlo Japonsko, je větší než strukturní změna ve Velké Británii, a čistá mobilita je naopak v Japonsku téměř o 12% menší než ve Velké Británii. USA zůstává i v tomto případě společností s nejotevřenější třídní strukturou.

40

Například pro USA v Tabulce 6.1 podle prvního způsobu výpočtu dostaneme absolutní počet strukturně mobilních jako ((5198 − 2202) + (2835 − 2520) + (4067 − 3673) + (5371 − 5344) + (4471 − 793)) / 2 = 3705, podle

druhého způsobu výpočtu jako (5198 − 2202) + (2835 − 2520) + (4067 − 3673) = 3705 a podle třetího způsobu výpočtu jako 18237 − (2202 + 2520 + 3673 + 5344 + 793) = 3705. 41

Pro USA je tento podíl (3705 /18237)100 = 20.3%.

47/90

Tabulka 4.7. Intergenerační strukturní a čistá sociální mobilita a reprodukce ve Spojených státech amerických, Velké Británii a Japonsku (procenta). Reprodukce Mobilita Strukturní mobilita Čistá mobilita

USA 30.7 69.3 20.3 49.0

VB 40.2 59.8 14.3 45.5

Japonsko 36.2 63.8 30.1 33.7

Druhé řešení v odlišení strukturní a čisté mobility spočívalo v identifikaci čisté mobility přímo z mobilitních tabulek. Jednalo se o konstrukci více nebo méně složitých mobilitních indexů. V prvních mobilitních výzkumech Rogoff (1953), Glass (1954) a Carlsson (1958) nezávisle na sobě vyšli z stejného předpokladu, že velikost mobility a imobility v mobilitních tabulkách lze určit na základě vzdálenosti mezi naměřenými četnostmi a očekávanými četnostmi, jež dostaneme za předpokladu statistické nezávislosti neboli perfektní mobility.42 I když každý z těchto autorů mobilitní index nazval jinak (Rogoff hovoří o „poměru distance sociální mobility“, Glass používá termín „index asociace“ a Carlsson „koeficient associace“ či „c“), způsob jeho výpočtu byl stejný. Jednalo se o poměr naměřených a očekávaných četností, které dostaneme za situace perfektní mobility.43 S kritikou neadekvátnost tohoto idexu pro určení čisté mobility v diskusi, která proběhla na stránkách Population studies o metodologii práce Glasse (1954) a jeho kolegů, přišel Billewicz (1955).44 Ukázal, že index asociace může nabývat pro dvě diagonální tabulková pole stejných hodnot, i když v jednom poli pozorujeme úplnou reprodukci (všichni synové končí ve stejné třídě otců) a ve druhém naopak velmi slabou reprodukci (asi pouze desetina synů končí ve třídě jejich otců). Nebo naopak pro dvě diagonální tabulková pole může nabývat rozdílných hodnot, i když je v nich mezigenerační 42

Koncept statistické nezávislosti znamená, že data v mobilitních tabulkách jsou rozloženy zcela náhodně. Mezi sociální třídou otce a syna neexistuje žádný vztah. Jedná se o situaci perfektní mobility, kdy pravděpodobnost jakéhokoliv třídního postavení je pro všechny syny pocházející z různých sociálních tříd otců stejná – třídní struktura je zcela otevřená. 43 Vzorec pro výpočet je (nij N ) /(ni. n. j ), kde nij označuje frekvenci v i-tém řádku a j-tém sloupci mobilitní tabulky, N je celkový počet respondentů, ni. označuje celkový počet respondentů v i-tém řádku mobilitní tabulky a n.j označuje celkový počet respondentů v j-tém řádku mobilitní tabulky. Tento index může nabývat hodnot <0;∞>, přičemž číslo 1 znamená statistickou nezávislost neboli situaci perfektní mobility. Čím je číslo větší než 1, tím větší nadreprezentace případů vzhledem ke statistické nezávislosti a čím je číslo menší než 1, tím menší nadreprezentace vzhledem k statistické nezávislosti. Blackburn a Prandy (1997) ukázali, že idea tohoto výpočtu pochází z práce American Bussiness Leaders (Taussig, Joslyn, 1932), nicméně až do doby prvních mobilitních výzkumů nebyla zobecněna. 44 Do diskuse vstoupili ještě Prais (1955) a Gábor (1955), odpověď na jejich kritiku viz Scott (1955).

48/90

reprodukce z otce na syna téměř úplná (prakticky všichni synové končí v třídě jejich otců). To je dáno tím, že tento index není nezávislý na marginálních distribucích v mobilitních tabulkách. Na základě této kritiky vznikla celá řada dalších mobilitních indexů a jejich následných korekcí (viz např. Durbin (1955); Tumin, Feldman (1961); Yasuda (1964); Bertaux (1969); Pullum (1970); Tyree (1973) nebo Boudon (1973)).45 Žádný z nich se ovšem neukázal jako adekvátní pro rozlišení čisté a strukturní mobility. Jelikož velikost každého indexu podmiňovaly marginální četnosti v mobilitních tabulkách, nebylo možné dostat stejné výsledky pro dvě generace nebo dvě společnosti s rozdílnou strukturou marginálií a tedy přesvědčivě určit změnu v mobilitních vzorcích bez ohledu na změny v třídních strukturách. 4.3

Měření dosahování zaměstnaneckého statusu

V polovině šedesátých let Duncan (1964) ukázal, že intergenerační změna pozorovaná v mobilitních tabulkách, která byla počítána jako strukturní mobilita, nekoresponduje (a nikdy ani nemůže korespondovat) s reálnou změnou v zaměstnanecké struktuře. Když Kahl (1953) formuloval algoritmus pro určení strukturní mobility v mobilitních tabulkách, vycházel z předpokladu, že všichni synové již „nahradili“ své otce, a proto prostým rozdílem marginálních tabulkových distribucí lze určit velikost strukturní intergenerační mobility. Problém je v tom, že zaměstnanecká distribuce otců je zjišťována u synů, kteří jsou v době sociologického šetření na trhu práce. Otcové, kteří neměli syna, se do šetření nedostanou. Otcové, jež měli dva a více synů, jsou naopak v šetření nadreprezentováni. Otcové synů, kteří opustili trh práce v době, než šetření začalo, z výzkumu vypadávají. A otcové, kteří jsou stále ještě na trhu práce, i když jsou již zkoumáni jejich synové, reprezentují sice předchozí generaci, nicméně svou intragenerační mobilitou poznamenávají zaměstnaneckou strukturu v čase zkoumání. Když je potom výzkum mobility reprezentativní, tak pouze na zaměstnaneckou strukturu v době zkoumání. Tato reprezentativita ovšem není přenositelná na předchozí generaci. Zaměstnaneckou strukturu otců nelze specifikovat prostřednictvím zaměstnanecké struktury synů, konstatuje Duncan (1964). V mobilitních tabulkách je tedy srovnávána reálná zaměstnanecká struktura s hypotetickou zaměstnaneckou strukturou a na

45

Diskusi o jednotlivých indexech a způsobech jejich výpočtu viz Bibby (1975).

49/90

základě tohoto srovnání se vyvozují nejen závěry o velikosti strukturní, ale také o velikosti čisté intergenerační mobility. Duncan (1964) byl přesvědčen, že tyto problémy nelze vyřešit ani rozšířením retrospektivního výzkumu, ani kohortním přístupem k intergenerační mobilitě. Navrhuje proto novou konceptualizaci sociální mobility a nový způsob analýzy mobilitních dat, jež do historie stratifikačního výzkumu vešly pod názvem teorie dosahování statusu.46 Zaměstnanecká pozice otce se v tomto pojetí nevztahuje ke generaci otců, ale je to proměnná, která popisuje výchozí sociální status syna. S ní je srovnávána konečná zaměstnanecká pozice syna (nebo jeho pozice v době zkoumání), což umožňuje zodpovědět otázky jak a do jaké míry výchozí sociální pozice determinuje dosažené sociální postavení ve společnosti. Mobilitní tabulky bychom tedy podle Duncana měli chápat jako uspořádání výchozích sociálních statusů podle dosažených statusů u těch kohort, které byly do výzkumu zahrnuty, a závěry, k nimž na jejich základě dospějeme, interpretovat jako intrakohortní změny a nikoliv jako intergenerační mobilitu. Takto konceptualizovaná sociální mobilita šla ruku v ruce nejen s jejím novým analytickým uchopením, ale také s novou sadou otázek, na které předchozí generace sociálně stratifikačních výzkumníků se svým metodologickým aparátem jen obtížně a především nepřesvědčivě odpovídala. Duncan se svými spolupracovníky v polovině šedesátých let uvádí do sociologie pěšinkovou analýzu (path analysis) (Duncan, 1966a; Duncan 1966b), která umožnila zkoumat vliv více faktorů na zaměstnaneckou pozici, a tak zodpovědět otázky, co a jakým způsobem podmiňuje zaměstnání, které člověk vykonává? V pěšinkové analýze výzkumník modeluje efekty jednotlivých nezávisle proměnných na závisle proměnnou, při kontrole vzájemných vztahů mezi nezávisle proměnnými. Jedná se o způsob, jak zachytit přímé a nepřímé vztahy mezi proměnnými a ukázat rozdíly v jejich síle. Například když víme, že zaměstnání otce koreluje se zaměstnáním syna a ptáme-li se, jak je tento vztah zprostředkován vzděláním syna, můžeme tuto otázku zodpovědět právě prostřednictvím pěšinkové analýzy. Klasická výzkumná otázka v tomto případě zní: mají synové otců prestižnější a ekonomicky výhodnější zaměstnání, protože mají vyšší vzdělání, bez ohledu na zaměstnání jejich otce (efekt otcova zaměstnání na zaměstnání syna při kontrole synova 46

Tento návrh předznamenal nejen začátek konce metodologie první generace sociálně stratifikačních výzkumníků, ale také uzavření této generace jako celku (Ganzeboom, Treiman, Ultee, 1991).

50/90

vzdělání oslabuje na minimum), nebo synové otců v prestižním a finančně dobře ohodnoceném zaměstnání získávají podobné zaměstnání bez ohledu na jejich vzdělání? Analýza americké společnosti ukázala, že lidé s vyšším vzděláním vykonávají prestižnější a finančně lépe ohodnocené zaměstnání než lidé s nižším vzděláním, i když jejich otcové se typem svého zaměstnání neliší.47 Proměnné, jež vstupují do pěšinkové analýzy, musejí být měřitelné. Toho lze dosáhnout třemi způsoby: buď jsou jednotlivé proměnné dichotomizovány (např. manuálové, nemanuálové), nebo každou zaměstnaneckou kategorii specifikujeme jako zvláštní „dummy“ proměnnou, anebo vytvoříme škálu skórů či vah, která charakterizuje jednotlivé zaměstnanecké posty a splňuje tak požadavek jejich kardinalizace (Duncan, Hodge, 1963; Duncan-Jones, 1973). Blau a Duncan volí třetí způsob. Pro zaměstnanecké postavení otce a syna konstruují na základě průměrů z příjmu a let strávených ve škole socioekonomický index zaměstnání (SEI). Pešinková analýza se stává oporou Blau a Duncanova (1967) modelu dosahování statusu. Na přelomu šedesátých a sedmdesátých let začíná dominovat zkoumání stratifikačního procesu. Obrázek 4.1. ukazuje Blau a Duncanův základní model dosahování statusu v americké společnosti.48 Model obsahuje dvě proměnné, charakterizující sociální původ (otcovo vzdělání a zaměstnání), dvě proměnné charakterizující synovu startovací pozici na začátku jeho zaměstnanecké kariéry (jeho vzdělání a jeho první zaměstnání) a proměnnou, jíž je synovo zaměstnání v době sběru dat. Vzdělání otce a syna jsou zde nezávisle proměnné, které ovlivňují další proměnné ve směru šipek (čísla nad šipkami jsou pěšinkové koeficienty – path coefficients –, jež ukazují efekt jednotlivých proměnných při kontrole všech ostatních proměnných).49 Například vzdělání otce působí pouze na vzdělání syna, nicméně zaměstnání otce působí jak na vzdělání syna, tak na jeho první zaměstnání a jeho zaměstnání v době

47

Podobně bychom se mohli ptát: vydělávají lidé s vyšším vzděláním více, protože mají prestižnější a finančně lépe ohodnocené zaměstnání (efekt vzdělání na příjem při kontrole zaměstnání oslabuje na minimum), nebo vzdělanější lidé vydělávají více bez ohledu na prestiž a ekonomické ohodnocení zaměstnání. Výzkum pro americkou společnost ukázal, že lidé s vyšším vzděláním, kteří mají stejné zaměstnání, vydělávají více (Treiman, 1970). Efekt vzdělání na příjem při stejných zaměstnáních tedy neoslabuje. 48 Do dějin mobilitního výzkumu tento model vešel pod názvem „mobilitní prasátko“. 49 Pešinkové koeficienty jsou plně standardizované regresní koeficienty (ve vztahu každé nezávisle a závisle proměnné bereme ohled na směrodatnou odchylku obou proměnných), které interpretujeme následovně: vzroste-li nezávisle proměnná o standardní odchylku, můžeme očekávat změnu u závisle proměnné o standardní odchylku regresního koeficientu, který indikuje vztah mezi nezávisle a závisle proměnnou.

51/90

realizace výzkumu. Nejsilněji podmiňuje první zaměstnání syna jeho vzdělání (0.44). Jen o něco méně vzdělání syna ovlivňuje jeho další zaměstnání (0.39). Na základě těchto údajů, Blau a Duncan uzavírají svou analýzu konstatováním, že vzdělání je nejdůležitějším prediktorem zaměstnanecké pozice v americké společnosti.

Obrázek 4.1. Koeficienty pěšinkové analýzy v základním modelu dosahování zaměstnaneckého statusu v americké společnosti.

Pramen: Blau, Duncan (1967:170).

Podle Treimana (1970) má pěšinková analýza oproti předchozí analýze mobilitních tabulek v komparativním stratifikačním výzkumu tři výhody. Jednak lze s její pomocí oddělit podstatné kauzální vztahy od nepodstatných. To je velmi užitečné při větším počtu proměnných, s nimiž do analýzy vstupujeme. Jednak můžeme navrhnout stejné modely pro celou řadu společností a parametry vztahů v těchto modelech mezi sebou srovnávat. Tím odpovíme na otázku, které determinanty a jak moc ovlivňují dosahování sociální pozice v konkrétních společnostech oproti jiným společnostem. A v neposlední řadě lze do pěšinkové analýzy vstupovat s daty z různých šetření, protože pěšinkové koeficienty jsou odvozeny z korelací

52/90

nultého řádu (zero-order corelations) mezi proměnnými v modelu.50 To podstatně zvyšuje možnosti práce s daty dostupnými pro sociálně stratifikační výzkum v jednotlivých zemích. Pěšinková analýza byla později rozpracována do metod strukturního modelování (Jöreskog, 1970; Duncan, 1975; Bielby, Hauser, 1977) a rozšiřuje se také do jiných oblastí sociálněvědního výzkumu.51 Používání obou těchto technik je nicméně pevně svázáno s druhou generací, i když částečně také přesáhlo do třetí generace sociálně mobilitního výzkumu. Především kvůli pojímání zaměstnání a ostatních proměnných vstupujících do analýzy jako kontinuálních (kardinálních) byly tyto techniky opuštěny. I když tento přístup umožňoval vyjádřit vztahy mezi proměnnými pomocí několika málo parametrů, argumenty, že proměnné v sociálním světě nejsou svou povahou kardinální (nesplňují tedy požadavky normálního rozložení a nelze je vyjádřit pomocí aritmetického průměru, směrodatné odchylky a korelačního koeficientu), postupně převládly a pěšinková analýza a metody strukturního modelování v průběhu osmdesátých a devadesátých let dvacátého století přestávají být v sociálně mobilitním výzkumu používány.52 Dnes, kdy se konstituuje již čtvrtá generace tohoto výzkumu (Ganzeboom, Treiman, 2000), je jejich využití při analýze sociální mobility spíše výjimkou než pravidlem. 4.4

Měření absolutní a relativní mobility – návrat k mobilitním tabulkám

Prvním problémem Blau a Duncanova návrhu měřit sociální mobilitu jako vztah mezi zaměstnáním otce a syna, který je zprostředkován dalšími faktory, bylo, že nezohledňuje posuny v zaměstnanecké struktuře v čase nebo – pokud bylo toto řešení aplikováno na komparativní výzkum – rozdíly v zaměstnaneckých strukturách mezi národními státy. Tento

50

Korelace nultého řádu ukazuje sílu vztahů mezi proměnnými, které nejsou kontrolovány pro jednotlivé vztahy mezi nimi. 51 Základní rozdíl mezi pešinkovou analýzou a stukturním modelováním spočívá v tom, že pešinková analýza testuje (pouze) kauzální vztahy mezi proměnnými, zatímco stukturní modely jsou zaměřeny na testování struktur vztahů mezi proměnnými. 52 Spor o povahu kategorizovaných (diskrétních) proměnných, které tvoří drtivou většinu proměnných v sociálním světě, má svůj počátek na začátku dvacátého století. Otázkou tehdy bylo, zdali jsou tyto proměnné svou povahou inherentně diskrétní, nebo se jedná pouze o projevy spojitých (kontinuálních) nepozorovaných proměnných. George Udny Yule zastával první stanovisko, Karl Pearson obhajoval druhé stanovisko (více k tomu srov. Agresti, 2002). Tento spor se táhne dodnes, kdy je znám jako spor mezi transformačním přístupem (převládá ve statistice a biostatistice) a latentním přístupem ke kategorizovaným proměnným (dominuje v ekonometrii a psychometrii). Více k tomu srov. Powers, Xie (2000).

53/90

způsob řešení není vhodný pro rozlišení strukturních a individuálních příčin zaměstnanecké mobility. Dalším problémem použití Blau a Duncanovy metodologie byl předpoklad uspořádání zaměstnání podle určitého kritéria do vertikální škály. Na rozdíl od vzdělání nebo příjmu jsou zaměstnání nominální proměnné, to znamená, že inherentně neobsahují měřitelné prvky nebo kritéria podle kterých by je bylo lze hierarchicky seřadit. Otázkou tedy bylo, nakolik různé varianty zaměstnaneckých škál (SEI, SIOPS, ISEI), s nimiž pěšinková analýza nebo později strukturní modelování pracuje, vypovídají o realitě zaměstnaneckých pozic a jejich vlivu na sociální mobilitu z jedné generace na druhou nebo v rámci individuální profesní kariéry. Způsob řešení těchto dvou problémů je spojen s ustavením další, třetí generace sociálně mobilitního výzkumu (Ganzeboom, Treiman, Ultee, 1991). Sociálně stratifikační výzkumníci, kteří se průběhu sedmdesátých a osmdesátých let dvacátého století nespokojili s Blau a Duncanovým návrhem konceptualizovat sociální mobilitu jako dosahování zaměstnaneckého statusu, neopustili kontext mobilitních tabulek a pokračovali v hledání řešení, které by spolehlivě odlišilo strukturní a čistou (výměnnou) mobilitu (srov. např. Hazelrigg, 1974; McCledon, 1977, 1980; Hope, 1981a, 1981b; Jones, 1985). Paralelně s tím ovšem zaznívají kritiky dělení sociální mobility na tyto dvě složky, které poukazují na to, že identifikace strukturní a čisté mobility pomocí marginálií v mobilitních tabulkách je nepřesná a především zavádějící (Hauser, Koffel, Travis, Dickinson, 1975; Erikson, Goldthorpe, Portocarero, 1979; Goldthorpe, 1980; Sobel, 1983; Sobel, Hout, Duncan, 1985). V roce 1985 obsah těchto kritik shrnul Breen (1985) do třech bodů. Za prvé marginální distribuce v mobilitních tabulkách nemají empirického referenta. Jak už ukázal Duncan (1964), marginální řádková distribuce otců nereprezentuje reálnou zaměstnaneckou distribuci v čase sběru dat. Z tohoto důvodu rozdíly mezi marginálními tabulkovými distribucemi otců a synů neukazují skutečné rozdíly v zaměstnaneckých strukturách zkoumaných společností. Za druhé v realitě je strukturní a čistá mobilita spojená. Mobilitní tabulky reprezentují jedince a jejich mobilitní dráhy. V této rovině distinkce mezi strukturní a čistou mobilitou

54/90

nemá význam, protože oba dva typy mobility zde koexistují. Podle Goldthorpa (1980) se lze jen těžko domnívat, že faktory, které ovlivňují změnu v zaměstnanecké struktuře (např. ekonomický růst nebo technologický pokrok) zároveň neovlivňují vzorec čisté mobility (např. růst vzdělanostních šancí). Strukturní a čistá mobilita je odlišitelná pouze na societální, nadindividuální rovině. Rozdíl mezi těmito typy mobility musí být pochopen, nemůže být ovšem indikován empiricky, protože to, co vždy pozorujeme, je celková mobilita jedince, která není složena z jedné (oddělitelné) části strukturní mobility a z druhé (oddělitelné) části čisté mobility. Navíc je zavádějící předpokládat, že strukturní změny ve stejné míře ovlivňují mobilitu do jednotlivých třídy, v nichž potomci rodičů s rozdílným třídním původem končí. Jejich efekt pravděpodobně variuje a je provázán s růstem nebo poklesem rovnosti šancí pro představitele jednotlivých sociálních tříd. Za třetí v mobilitní tabulce je empirický obsah strukturní mobility definován rozdílem mezi marginální distribucí otců a jejich potomků. Neexistují-li tyto rozdíly, je strukturní mobilita v tabulce neidentifikovatelná. Veškeré posuny bychom pak měli přičíst na vrub čisté mobilitě. Pokud pracujeme se vzorky z populací, je ze statistického hlediska tento závěr neodůvodnitelný. Matematické důkazy navíc ukazují, že pro dvě tabulky, které se liší rozdílem mezi marginálními distribucemi – v první tabulce je tento rozdíl velký (vysoká strukturní mobilita), ve druhé žádný (bez strukturní mobility) –, může existovat stejná velikost asociace mezi původem potomka a jeho aktuální třídní pozicí, pokud je vypočítána jako poměr mobilitních šancí pro jednotlivé sociálních třídy. Marginální distribuce tedy výpočet mobilitních šancí nepoznamenávají. Promítají se pouze do specifikace celkové mobility. Zvláště tento poslední bod kritiky, která v sociálně mobilitním výzkum zaznívala v průběhu osmdesátých let minulého století stále silněji,53 vedl k nové konceptualizaci sociální mobility. Koncepty strukturní a čistá mobilita byly nahrazeny koncepty absolutní a relativní mobilita (Goldthorpe, 1980).

53

Patrně poslední výměna názorů na nosnost konceptů strukturní a čistá mobilita proběhla ve druhé polovině osmdesátých let na stránkách Sociological Methods & Research (Krauze, Slomczynski, 1986a, 1986b; Sobel, Hout, Duncan, 1986) a American Sociological Review (Hauser, Grusky, 1988a, 1988b; Slomczynski, Krauze, 1988).

55/90

Absolutní mobilita vyjadřuje celkovou mobilitu, k níž došlo mezi generacemi nebo během určitého časového období. Absolutní mobilita je intergenerační, mezikohortní nebo intragenerační a je spojena jak se zaměstnaneckými posuny ve společnosti – se změnami v distribucích třídních pozic, tak s růstem mobilitních šancí. Relativní mobilita indikuje samotnou velikost mobilitních šancí, jež jsou charakteristické pro potomky podle tříd původu, že skončí v různých třídních pozicích. Tato mobilita měří rozdíly nebo podobnosti v nerovnostech příležitostí. Odkazuje ke kompetitivním výhodám spojeným s rozdílnými třídními pozicemi a ukazuje míru otevřenosti a uzavřenosti třídní struktury. Může být například nízká, i když je absolutní mobilita vysoká. Znamená to, že ve společnosti sice dochází k zaměstnaneckým posunům, nicméně v jejich rámci relativní šance na to skončit v jiné třídní pozici zůstávají prakticky stejné. Absolutní mobilita je vyjadřována procentuálně. Ukazuje celkový podíl lidí, který prošel sociální mobilitou. Podle typu sociální mobility se obvykle konkretizuje na vzestupnou a sestupnou, na mobilitu na dlouhou a krátkou vzdálenost nebo na mobilitu odkud a kam. Relativní mobilitu ukazují poměry mobilitních šancí (odds ratios). Jedná se o vyjádření šance na

vzestupnou

(sestupnou)

mobilitu

reprezentanta

jedné

sociální

třídy

oproti

reprezentantovi jiné sociální třídy. 54 Mobilitní šance počítáme jako poměr dvou čísel nebo dvou celkových (sdružených) procent. Jedná se o podíl čísel v jednotlivých třídách původu (otců) a aktuální třídy (synů). Například v tabulce 5.4 jsem viděli, že pravděpodobnost vzestupu z třídy původu vyšších manuálně pracujících do třídy vyšších nemanuálně pracujících byla v USA 28.4%. Když to vyjádříme v mobilitních šancích, dostaneme tyto údaje: šance vyšších manuálně pracujících dostat se do třídy vyšších nemanuálně pracujících oproti tomu, že skončí ve třídě nižších nemanuálně pracujících, byla v USA 1.78.55 Naopak jejich šance dostat se do třídy nižších nemanuálně

54

V mobilitních tabulkách jsou mobilitní šance měřené ex post. Data obvykle ukazují dvě třídní struktury, které jsou od sebe oddělené různou časovou periodou. Nedemonstrují velikost zdrojů a bariér, typických pro představitele jednotlivých sociálních tříd. Ukazují výsledek mobilitního procesu, nikoliv proces sám, jenž k výsledku vedl. Nerovnosti ve výsledcích mobilitního procesu jsou tedy považovány za výraz nerovností v mobilitních šancích. Problémem je, že výsledky mobilitního procesu nemusejí být pouze odrazem nerovností ve zdrojích a omezeních, ale mohou být rovněž výrazem nerovností v preferencích, intencích, záměrech a úsilí (Breeen, Goldthorpe, 2001), schopností nebo inteligence (Herrnstein, Murray 1994). 55 Vypočítáno jako 1043/587 z tabulky 4.1, nebo jako 5.7/3.2 z tabulky 4.2

56/90

pracujících oproti šancím, že skončí ve třídě vyšších nemanuálně pracujících byla 0.56.56 V prvním případě jsou šance na třídu vyšších nemanuálně pracujících 1.78 krát vyšší oproti šancím na třídu nižších nemanuálně pracujících, ve druhém případě jsou šance na třídu nižších nemanuálně pracujících oproti šancím na třídu vyšších nemanuálně pracujících 0.56 krát menší.57 Tato dvě čísla ukazují jednu a tu samou věc, nicméně jinak vyjádřenou (když vydělíme 1/0.56 dostaneme 1.78 a naopak). Někteří sociální vědci proto upřednostňují interpretaci šancí v podobě přirozených logaritmů, protože přirozený logaritmus čísla 0.56 je -0.58 a čísla 1.78 je 0.58). V tomto případě je kritériem rovnosti šancí číslo 0. Při interpretaci šancí v jejich původní podobě je kritériem jejich rovnosti číslo 1. Poměr dvou mobilitních šancí ukazuje velikost relativní sociální mobility. Například mobilitní šance potomků z třídy vyšších nemanuálů na to skončit zase ve třídě vyšších nemanuálů oproti tomu že skončí ve třídě nižších nemanuálů v kontrastu k šancím potomků z třídy nižších nemanuálů skončit v těch samých třídách byly v USA 1.98.58 Ti, co se narodili vyšším nemanuálům v americké společnosti měli 1.98 krát vyšší šanci (neboli o 98%), že skončí v třídě jejich rodičů, než aby skončili ve třídě nižších nemanuálů, oproti těm, kteří se narodili do rodiny nižších nemanuálů.59 Číslo 1 i v tomto případě znamená rovnost šancí, číslo větší než 1 ukazuje vyšší šance a číslo menší než 1 šance nižší. Poměr šancí je jedno číslo, které reprezentuje vztah mezi čtyřmi poli mobilitní tabulky. K úplnému popsání mobilitní tabulky pomocí poměrů šancí proto vždy stačí méně poměrů šancí, než je polí v tabulce. U dvojrozměrné mobiltní tabulky, jejíž proměnné mají I a J počet

56

Vypočítáno jako 587/1043 z tabulky 4.1, nebo jako 3.2/5.7 z tabulky 4.2 Procentuálně vyjádřeno: v prvním případě jsou mobilitní šance potomků vyšších manuálů na to, že skončí ve třídě vyšších nemanuálů o 78% větší oproti tomu, že skončí ve třídě nižších nemanuálů, ve druhém případě jsou jejich šance na mobilitu do třídy nižších nemanuálů o 44% nižší oproti šancím na jejich mobilitu do třídy vyšších nemanuálů. 58 Vypočítáno jako (1275/364)/(1055/597), čemuž odpovídá (1275 x 597)/(1055 x 364). Stejný výsledek dostaneme, když namísto absolutních čísel dosadíme relativní čísla. 59 Stejnou šanci, ovšem na to, že skončí ve třídě nižších nemanuálů oproti vyšším nemanuálům, pak měli ti, co se narodili nižším nemanuálům oproti těm, kteří se narodili vyšším nemanuálů. Kontrastní šance vypočítáme jako 1/OR (1/1.98=0.51). Tedy: šance těch, kteří se narodili vyšším nemanuálům v americké společnosti na to, že skončí ve třídě nižších nemanuálů oproti vyšším nemanuálům byly 0.51 krát menší, než šance potomků nižších nemanuálů skončit v této třídě. Nebo: šance těch, co se narodili nižším nemanuálům oproti těm, kteří se narodili vyšším nemanuálů na mobilitu do třídy vyšších nemanuálů oproti mobilitě do nižších nemanuálů byly 0.51 krát nižší. Stejnost čísel 1.98 a 0.51, ovšem s opačným znaménkem, lehce dokážeme zase jejich převodem na přirozené logaritmy. 57

57/90

variant, je základní (nezbytný) počet poměrů šancí dán vzorcem (I - 1)(J - 1).60 Zbylé poměry šancí jsou redundantní; jsou závislé na základních poměrech šancí a navíc jsou z nich odvoditelné. Základní počet poměrů šancí pro popis relativní sociální mobility v USA, Japonsku a Velké Británii ukazuje tabulka 4.8. Tabulka 4.8. Poměry relativních mobilitních šancí z otce na syna ve Spojených státech amerických, Velké Británii a Japonsku. Otec

VN

NN

Syn VM

USA Vyšší nemanuálové Nižší nemanuálové Vyšší manuálové Nižší manuálové Zemědělci

1.98 1.97 2.39 2.61 -

1.74 4.66 5.31 7.2 -

1.97 4.27 8.27 11.49 -

2.2 3.38 3.37 72.75 -

-

Velká Británie Vyšší nemanuálové Nižší nemanuálové Vyšší manuálové Nižší manuálové Zemědělci

2.67 2.13 2.37 2.71 -

3.11 8.32 8.45 8.96 -

2.8 6.14 11.38 14.84 -

1.15 1.57 2.65 108.29 -

-

Japonsko Vyšší nemanuálové Nižší nemanuálové Vyšší manuálové Nižší manuálové Zemědělci

3.03 2.13 1.83 2.38 -

3.94 15.01 9.37 8.93 -

3 5.91 7.98 9.83 -

1.6 3.2 3.33 31.56 -

-

NM

Z

Vidíme, že pro Velkou Británii a Japonsko jsou poměry šancí na diagonále tabulky vyšší než pro USA. Relativní mobilitní šance jsou v těchto společnostech nižší než v USA. Výjimku tvoří zemědělci. V Británii jsou relativní šance potomků zemědělců (oproti potomkům nižších manuálů) na to, že skončí jako zemědělci ve srovnání s mobilitou mezi nižší manuály, nejvyšší. V Japonsku jsou naopak tyto šance nejnižší. Podobný trend vidíme i u nižších manuálů. V případě vyšších tříd jsou tedy USA a Velká Británie relativně otevřenější společnosti než Japonsko. V případě nižších tříd a zvláště zemědělců, je ovšem Japonsko

60

U trojrozměrné tabulky o variantách I, J a K, je pak nezbytný počet poměrů šancí dán vzorcem (I - 1)(J - 1)(K -

1).

58/90

otevřenější společností než USA a Velká Británie. Poměry šancí jako indikátory míry relativní reprodukce u zemědělců a nižších manuálů jsou zde ze všech třech zemí nejnižší. V současném mobilitním výzkumu jsou poměry šancí považovány za nástroj měření nerovnosti v přístupu do jednotlivých třídních pozic podle třídního původu. Počítají se z jádra mobilitní tabulky, což znamená, že jejich velikost neovlivňují ani marginální četnosti, ani celkový počet respondentů v mobilitní tabulce (Powers, Xie, 2000). Z tohoto důvodu mohou indikovat míru relativní sociální mobility. Navíc jsou základem log-lineárního a logmultiplikativního modelování (Goodman, 1970; 1971, 1981; Bishop, Fienberg, Holland, 1975), které se jako statistický nástroj od osmdesátých let minulého století pro identifikaci relativní sociální mobility používají. Cílem této techniky je ukázat strukturu mobilitních dat – vzorec, který se v datech vyskytuje, analyzovat efekty jednotlivých proměnných, které tento vzorec utvářejí, a identifikovat sílu vztahu mezi nimi (k log-lineární analýze v mobilitním výzkumu srov. více Hout, 1983; Yamagushi, 1987; Xie 1992; Goodman, Hout, 1998, 2001; Powers, Xie, 2000). Od konce osmdesátých let minulého století se sice objevují názory, které nabádají k opatrnosti používání poměrů šancí jako prostředku k vyjádření relativních mobilitních šancí (Harrison, 1988; Kelley, 1990; Dessens, Jansen, Ringdal, 1995). Někteří autoři rovněž zpochybňují koncept rovnosti šancí, jež je základem relativní sociální mobility a jehož vyjádřením je situace perfektní sociální mobility (Hout, 2003; Swift, 2004). Argumenty, o něž se představitelé těchto názorů opírají, ovšem nejsou zatím natolik přesvědčivé, aby poměry šancí jako základ analýzy mobilitních tabulek a koncept perfektní mobility jako situace rovnosti relativních šancí přestaly dominovat současnému sociálně mobilitnímu výzkumu. SHRNUTÍ KAPITOLY V mobilitním výzkumu procentuální distribuce odkazují k absolutním mírám, šance a rizika k mírám relativním. Sociální mobilitu podle toho, jak je indikována, můžeme rozdělit na absolutní a relativní. Toto dělení vychází z konceptů absolutní a relativní sociální mobility. Absolutní a relativní mobilita (sociální fluidita) v sociálně stratifikačním výzkumu nahradily koncepty strukturní (vynucená) a čistá (cirkulační) mobilita, které se ukázaly pro analýzu mobilitních dat jako empiricky nepoužitelné, protože ex post nelze empirickou analýzou data o sociální mobilitě rozdělit na složku strukturální a složku čistou (Goldthorpe, 1980). Faktory,

59/90

které ovlivňují změnu v zaměstnanecké struktuře (např. ekonomický růst nebo technologický pokrok) zároveň nemohou neovlivňovat čistou mobilitu (např. růst vzdělanostních šancí). Absolutní mobilita vyjadřuje celkovou mobilitu a je spojena jak se zaměstnaneckými (strukturálně vynucenými) posuny ve společnosti – se změnami v distribucích třídních pozic v čase (pracovní pozice v primárním a sekundárním sektoru mizejí a nová místa vnikají v terciárním sektoru), tak s růstem mobilitních šancí. Sociální fluidita ukazuje, jaké jsou šance lidí, že skončí ve stejné nebo odlišné třídní pozici oproti svým rodičům. Odkazuje tedy ke kompetitivním výhodám spojeným s rozdílnými třídními pozicemi a odkazuje na míru otevřenosti či uzavřenosti třídní struktury. Může být například nízká, i když je absolutní mobilita vysoká. Znamená to, že ve společnosti sice dochází k zaměstnaneckým posunům (všichni se v rámci zaměstnanecké struktury posunují od nižších k vyšším pozicím), nicméně v rámci zaměstnanecké struktury relativní rozdíly (šance) mezi nimi na to skončit v jiné třídní pozici se prakticky nemění. Pokud bychom si zaměstnaneckou strukturu představili jako eskalátor, kde zaměstnanecké pozice odpovídají jednotlivých schodům, absolutní mobilita indikuje jak pohyb celého eskalátoru směrem vzhůru, tak pohyby lidí z odlišných sociálních tříd původu po jednotlivých schodech. Sociální fluidita však ukazuje pouze pohyby lidí podle třídního původu po schodech k sobě navzájem, a to bez ohledu na rychlost pohybu eskalátoru. KONTROLNÍ OTÁZKY Jaký je rozdíl mezi strukturní a čistou mobilitou? Jak se liší absolutní a relativní mobilita? Jak je definována odtoková a přítoková mobilita? Jak se v kontingenční tabulce vypočítají šance a poměr šancí? Co je to pěšinková analýza a jak se liší od analýzy mobilitní tabulky? ÚKOLY K ZAMYŠLENÍ Lze sociálně mobilitní data prezentovat v jiné podobě, než je sociálně mobilitní (kontingenční) tabulka? V jaké podobě by musela být taková data. A lze v datech v kontingenční (mobilitní) tabulce skutečně pomocí konceptu absolutní a relativní mobility

60/90

odlišit faktory strukturální od faktorů sociálních v mobilitních procesech? Jakou roli hrají faktory individuální? PRO ZÁJEMCE Katrňák, T. 2008. Spříznění volbou? Homogamie a heterogamie manželských párů v České republice. Praha: SLON. Sopóci, J.; Búzik, B.: Teórie sociálnej stratifikácie a mobility. Univerzita Komenského Bratislava, Bratislava 1999.

61/90

5

Teorie sociální mobility

RYCHLÝ NÁHLED KAPITOLY Tato kapitola je zaměřena na vysvětlení (explanaci) sociálně mobilitních pohybů. Dozvíme se v ní odpovědi na otázky, proč k sociální mobilitě dochází, jaké jsou příčiny vzestupných nebo sestupných mobilitních posunů ve společnosti. Představíme si základní teorie, v nichž hraje roli vzdělávací systém. Budeme se věnovat teorii industrializace a zaměříme se na teorie britského sociologa Johna Goldthorpea a francouzského sociologa Pierra Bourdieu. CÍLE KAPITOLY Po přečtení této kapitoly byste měli umět odpovědět na otázky po příčinách sociální mobility. Měli byste umět identifikovat základní faktory, které hrají roli v mobilitních pohybech a měli byste je umět rozlišit. Budete umět: Uvažovat o příčinách sociálně mobilitních procesů. Umět identifikovat faktory, které hrají v sociálně mobilitních pohybech roli, a umět rozlišit, nakolik jsou tyto faktory součástí rodinného původu a nakolik vně rodiny se nacházející společnosti. Získáte: Představu o tom, jak k sociální mobilitě dochází a především budete seznámeni s odpověďmi na otázky, proč k ní dochází. Tím si osvojíte základní teoretická vysvětlení týkající se procesů sociální mobility. Budete schopni: Odpovědět na otázku, jak a proč k sociální mobilitě dochází. Co jsou to za faktory, které způsobují pohyby lidí po sociálním žebříčku směrem nahoru nebo dolů. KLÍČOVÁ SLOVA KAPITOLY vzdělávací systém, vzdělanostní šance, industrializace, strategie, habitus, kulturní kapitál

62/90

PRŮVODCEM STUDIEM KAPITOLY Dnes se sociálně stratifikační badatelé shodují na tom, že vzdělávací systém je nedílnou součástí sociální mobility a reprodukce společnosti. Liší se ovšem v názoru, zdali vzdělávací systém redukuje třídní nerovnosti a je katalyzátorem sociální mobility, nebo naopak stvrzuje třídní nerovnosti a posiluje třídní reprodukci. Ti, kteří usilují o to vysvětlit sociální mobilitu, pojímají vzdělanostní systém jako nástroj redukce třídních nerovností, ti, kteří hledají příčiny reprodukce sociálních nerovností, naopak přistupují ke vzdělávacímu systému jako prvku posilujícímu třídní nerovnosti. Jako nástroj redukce třídních nerovností je vzdělávací systém pojímán obvykle z hlediska makrosociologického. Podle teorie industrializace (Kerr, Dunlop, Harbison, Myers, 1960; Blau, Duncan, 1967; Treiman, 1970; Kerr, 1983), ekonomický a technologický rozvoj doprovázejí rozšiřující se možnosti vzdělání pro stále větší část populace. Dosažené vzdělání oslabuje sociální determinanty spojené s rodinou původu. Askriptivní charakteristiky člověka ustupují do pozadí ve prospěch meritokratických (zásluhových) kritérií. Industrializovaná společnost je sociálně mobilitní společnost, v níž člověk na základě svého vzdělání získává zaměstnanecké postavení. Jako nástroj stvrzování třídních nerovností je vzdělávací systém pojímán především z hlediska mikrosociologického. Dosažený stupeň vzdělání u většiny dětí odpovídá třídnímu postavení jejich rodiny původu. Badatelé, kteří takto ke vzdělávacímu systému přistupují, se ovšem liší v názoru, zdali vzdělávací systém hraje v konstituci třídních nerovností aktivní nebo pasivní roli. Jedni tvrdí, že je to především vzdělávací systém, co vytváří nerovnosti, které odpovídají třídním nerovnostem, druzí jsou naopak přesvědčeni o tom, že jsou to kulturní rozdíly, které souvisejí s třídními rozdíly, co se u potomků rodičů z různých třídních pozic ve vzdělávacím systému zviditelňuje. Podle toho, jaký aspekt jednotliví autoři zdůrazňují, je lze rozdělit na představitele sociální a kulturní reprodukce (Giroux, 1983; Reid, 1986). Ti, co hovoří o sociální reprodukci, popisují rozdíly mezi třídními pozicemi přetrvávajícími v čase, ti, kteří píší o kulturní reprodukci, popisují kulturní milieu jednotlivých sociálních tříd a analyzují faktory, které přispívají k jeho přetrvávání z jedné generace na druhou. Vezmeme-li si jako pomůcku levo-pravé (politické) spektrum, můžeme představitele sociální

63/90

reprodukce umístit do jeho levé části a představitele kulturní reprodukce do jeho pravé části. Autoři nalevo chápou školní selekci jako příčinu – jako to, co způsobuje, že děti z nižších sociálních tříd končí ve stejném třídním postavení jako jejich rodiče (viz např. Althusser, 1971; Bowles, Gintis, 1976; Kohn, 1977).61 Autoři napravo chápou školní selekci jako důsledek třídních nerovností, které existovaly již předtím, než dítě do školy nastoupilo (viz např. Bernstein, 1971; 1975; Willis, 1977; Heath, 1983; MacLeod, 1995).62 Autoři nalevo samozřejmě neříkají, že by třídní nerovnosti mezi jednotlivými rodinami před nástupem dětí do školy neexistovaly. Nejsou to ovšem ony, co je podle nich příčinou rozdílného úspěchu žáků ve škole. Na vině je systém – způsob uspořádání ekonomických, majetkových a sociálních vztahů mezi lidmi. Stát používá školu jako nástroj socializace dětí do sociálních tříd, z nichž pocházejí. Autoři napravo ovšem namítají: je-li to pravda, znamenalo by to, že u rodin ze stejné sociální třídy, jejichž děti navštěvují stejnou školu, by proces reprodukce třídních nerovností nemohl proběhnout podle odlišných scénářů. Všechna dětí by musela končit v zaměstnáních stejného typu jako jejich rodiče. To se ovšem podle nich neděje.63 John Goldthorpe (2000b) a Pierre Bourdieu (1966, 1971, 1977, 1989) zužitkovávají oba tyto přístupy ke vzdělanostnímu systému. Jejich explanaci reprodukce třídních nerovností lze umístit doprostřed mezi tyto dvě názorové skupiny. Oba autoři na jedné straně píší o vzdělanostním systému, který selektuje žáky podle jejich třídního původu, na straně druhé pojímají jednání rodičů a dětí vzhledem ke vzdělanostnímu systému jako strategické jednání. Velikost zdrojů a typ omezení jsou podle jejich názoru sice dány třídní strukturou, nakládání se zdroji a vyrovnání se s omezeními třídní struktura již ovšem nedeterminuje. To podléhá strategickému uvažování s ohledem na cíle, jichž chce člověk (nebo celá rodina) dosáhnout. Třídní struktura, vzdělanostní systém a lidské jednání se tak ve většině případů doplňují. Nelze je od sebe oddělit. Koexistují a dohromady přispívají k tomu, že empirická data ukazují pravidelnosti v přetrvávání třídních nerovností z jedné generace na druhou.

61

Podle těchto autorů školní selekci determinují strukturální požadavky kapitalistické společnosti, zvláště pak její ekonomický systém a zaměstnanecká struktura. Škola slouží státu k přizpůsobení dětí do sociálních tříd, v nichž vyrostly. 62 Bernstein nebo Heath kladou důraz na jazykovou výchovu dětí, Willis na zkušenosti dělnických hochů a MacLeod na definici úspěchu ve společnosti, která souvisí s velikostí vzdělanostních a profesních aspirací. Tyto faktory, spojené s rodinným prostředím, v němž dítě vyrůstá, poznamenávají jeho školní výkon a ovlivňují tak reprodukci třídní struktury moderní společnosti. 63 Více ke konceptům sociální a kulturní reprodukce srov. Katrňák (2004).

64/90

Sociální mobilita a reprodukce společnosti jsou dvě strany jedné a té samé mince. V této kapitole se jimi ovšem budeme zabývat odděleně. Nejdříve si představíme teorii industrializace jako odpověď na otázku po příčinách sociální mobility a poté se budeme zabývat odpověďmi na otázku po reprodukci třídních nerovností. Představíme si teorii Johna Goldthorpa a Pierra Bourdieu. Nakonec tyto teorie srovnáme a pokusíme se odpovědět na otázku, proč k sociální mobilitě a reprodukci třídních nerovností z jedné generace na druhou v současných západních společnostech dochází. 5.1

Explanace sociální mobility: teorie industrializace

Když Seymour Lipset a Hans Zetterberg (1956) v padesátých letech minulého století srovnávali velikost sociální mobility v industrializovaných zemích, rozlišili její strukturální a motivační důvody. Strukturální, neboli vnější důvody, jsou dány změnami ve struktuře obsazovaných míst, motivační, neboli vnitřní důvody, jsou dány aspiracemi, snahou a úsilím člověka po dosažení lepší třídní pozice. Lipset se Zetterbergem vysvětlili rozdíly v sociální mobilitě napříč zeměmi především strukturálními důvody. V zemích, v nichž dochází k ekonomickému rozvoji, se podle nich mezigeneračně mění i struktura zaměstnaneckých pozic. Tímto konstatováním položili základy makrostrukturální teorii sociální mobility, která vysvětluje sociální mobilitu ve vztahu k procesu industrializace. Tato teorie bývá označována jako teorie industrializace (Kerr, Dunlop, Harbison, Myers, 1960; Treiman, 1970; Kerr, 1983), jako liberální teorie industrializace (Erikson, Goldthorpe, 1992), či jako teorie modernizace (Blau, Duncan, 1967), protože sociální mobilita podle ní roste v důsledku technologického a ekonomického rozvoje moderní společnosti. Někdy bývá tato teorie také označována jako strukturálně funkcionalistická teorie sociální mobility (Breen, 1997; Goldthorpe, 2000b), protože obsahuje předpoklady funkcionalistického přístupu ke společnosti: technologický a ekonomický pokrok vytváří požadavky na existenci vzdělaných a kvalifikovaných zaměstnanců, kteří jsou nezbytní pro zaměstnaneckou strukturu a výrobní proces.64

64

Představitelé funkcionalismu (Parsons, 1940; Davis, 1942; Davis, Moore, 1945; Davis, 1953; Moore, 1953; 1963) vycházejí z předpokladu, že nikde neexistuje společnost bez sociální stratifikace, což znamená, že nerovnostmi mezi lidmi plní určitou societální funkci. Každá společnost je složena ze sociálních pozic, které mají rozdílný význam pro chod a přetrvávání společnosti. Tyto pozice jsou spojené jednak s určitými předpoklady (kvalifikačními nároky), jednak s určitými povinnostmi a jednak s určitými odměnami, právy a výhodami. To

65/90

Podle Treimana (1970) vyšší míra industrializace znamená také vyšší otevřenost stratifikačního systému. Nerovnosti, jejichž základem jsou askriptivní charakteristiky, ustupují do pozadí ve prospěch meritokratických (zásluhových) kritérií. Tato proměna

znamená, že sociální pozice jsou ve svém důsledku jinak žádané a pro fungování společnosti také jinak významné. Problémem, který musí každá společnost řešit, je, aby lidé, kteří splňují předpoklady pro zastávání určitých pozic (talent, schopnosti), tyto pozice obsadili, vydrželi v nich a plnili povinnosti s nimi spojené. To se děje právě díky existenci sociálních nerovností, přesněji řečeno nerovné distribuci výhod a odměn podle sociálních pozic. Společnost tím dosahuje toho, že nejtalentovanější a nejpracovitější jedinci jsou motivováni k tomu, aby získávali potřebné vzdělání a odborné znalosti, na jejich základě splnili předpoklady pro výkon činností spojených s těmi nejprestižnějšími sociálními pozicemi a tyto pozice neopustili. Jedná se o institucionalizovanou sociální nerovnost, která přispívá k přetrvávání společnosti v čase. Žádná společnost se bez ní neobejde. V tomto smyslu je sociální stratifikace funkční a společensky nezbytná. Toto vysvětlení existence sociálních nerovností se stalo v padesátých a šedesátých letech minulého století, v době dominace funkcionalismu v sociologii, předmětem několika diskusí, především na stránkách amerických sociologických časopisů. Podle kritiky (srov. Tumin, 1953a; 1953b; Tumin, Feldman, 1961; Tumin, 1963; Huaco, 1966) není především vůbec jasné, co to znamená, když řekneme, že některé sociální pozice jsou funkcionálně důležitější než jiné pro přetrvávání společnosti. Všechny sociální pozice, které ve společnosti jsou, plní určitou funkci, pokud se přidržíme funkcionalistického vysvětlení. Stanovovat, které z nich jsou nejdůležitější, je jako rozhodovat, který z lidských orgánů má pro život člověka větší význam. Dále není jasné, jak sociální nerovnosti motivují nejtalentovanější a nejschopnější lidi k získávání vzdělání a odborných znalostí. Je tomu spíše naopak. Čím jsou vyšší sociální nerovnosti, čím je společnost silněji stratifikována, tím více bariér musejí talentovaní lidé v cestě za vzděláním překonávat a tím méně jich je také připraveno zastávat nejprestižnější sociální pozice. Naopak méně talentovaní potomci, jejichž rodiče mají vysoký ekonomický kapitál, často právě díky němu získávají vyšší vzdělání. Rovněž není jasné, proč by lidé v nejlépe oceňovaných pozicích neměli své lepší postavení využívat k tomu, aby o ně nepřišli a aby je nepředávaly svým potomkům. A v neposlední řadě také není jasné, proč by lidé, kteří zastávají nižší sociální pozice, měli akceptovat, že někdo jiný zastává vyšší sociální pozici a proč by měli být motivováni k práci, když jsou za ni hůře odměňováni než jiní. Kritika funkcionalistického pojetí sociální stratifikace tedy poukázala na to, že stratifikace sama o sobě má spíše negativní funkce. Omezuje možnosti získat vyšší vzdělání a odborné znalosti u talentovaných lidí, kteří pocházejí z defavorizovaných rodin. Nevytváří kompetitivní prostředí, které motivuje lidi k těm nejlepším výkonům. Blokuje jejich kreativní potenciál. Generuje politickou elitu, která pomocí ideologie ospravedlňuje status quo sociálních nerovností jako přirozený, logický a morálně správný. V případě, že sociální nerovnosti nejsou pro níže sociálně postavené adekvátně a dostatečně zdůvodněny, podporuje nesnášenlivost a nedůvěru mezi jednotlivými společenskými segmenty a omezuje tak možnosti sociální integrace. Představitele nejméně prestižních sociálních pozic dehonestuje, snižuje jejich loajalitu ke společnosti, vyvolává u nich pocity apatie a demotivuje je k sociální participaci. V šedesátých a sedmdesátých letech dvacátého století představitelé konfliktualistického směru v sociologii vyšli z této kritiky a ukázali, že při analýze sociální stratifikace je nezbytné rozlišit dva typy schopností lidí (srov. Dahrendorf 1959; Collins, 1975). Jednak jsou to schopnosti k obsazení sociálních pozic a výkonu činností s nimi spojených a jednak jsou to schopnosti se na tyto pozice dostat. Funkcionalisté pracují pouze se schopnostmi lidí k obsazení sociální pozice a předpokládají, že díky sociálním nerovnostem se lidé podle svých schopností dostávají do jim odpovídajících sociálních pozic. Problémem ovšem je, že schopnosti k výkonu činností v sociální pozici a schopnosti k dostání se do pozice se nemusejí překrývat. Lidé, jež mají materiální, kulturní nebo symbolické výhody je využívají k dostání se do sociálních pozic bez ohledu na to, zdali mají schopnosti k výkonu činností, které jsou s těmito pozicemi spojené. Za pomocí těchto prostředků pak svá výhodná postavení udržují a usilují o jejich mezigenerační reprodukci. Konfliktualistická odpověď na otázku, proč systém sociální stratifikace existuje, zní: nikoliv kvůli její funkčnosti a distribuci těch nejtalentovanějších lidí na ty nejvyšší posty, ale především proto, že sociální nerovnosti vyhovují vysoce postaveným sociálním skupinám, která tyto sociální nerovnosti všemi prostředky, jež mají k dispozici, udržují a snaží se je ospravedlnit. Podle konfliktualistů není takový systém pro společnost ani nezbytný, ani nutný. Společnost by bez něj mohla existovat, a to dokonce lépe než s ním.

66/90

probíhá ve třech oblastech: v zaměstnanecké struktuře, ve vzdělávání a v příjmových nerovnostech. Na pozadí industrializace se zaměstnanecká struktura stává rozmanitější. Tradiční pracovní místa zanikají a naopak vznikají nová pracovní místa, která souvisejí se zaváděním nových technologií do výrobního procesu. V zemědělství je zaměstnáno stále méně lidí. Ve všech zemích, které prošly industrializací existuje velmi vysoká negativní asociace mezi počtem lidí pracujících v zemědělství, technologickým a ekonomickým rozvojem společnosti. V takových zemích se zvyšuje počet nemanuálně pracujících oproti manuálně pracujícím. Roste podíl lidí zaměstnaný v obchodě, ve službách, v administrativě, ve finančnictví a oblasti nových technologií. Industrializace znamená také růst vzdělanostní úrovně celé populace. Lidé v nejčetnějších kategoriích

vzdělanostní

struktury

se

mezigeneračně

posunují

směrem

k vyšším

vzdělanostním stupňům. Vznikající nová pracovní místa vyžadující odborníky – zaměstnance s formální kvalifikací, kterou nelze získat v rodině původu, ale pouze ve vzdělanostním systému. Vzdělání se stává nezbytným předpokladem zaměstnání. Roste podíl potomků, kteří získávají vzdělání. Pro každou následující generaci jsou pak vzdělanostní šance vyrovnanější. Industrializace zvyšuje průměrný příjem na hlavu ve společnosti. Důsledkem je, že se snižují příjmové nerovnosti v populaci. Tradiční odvětví s nízkou produktivitou práce buď zanikají, nebo se transformují do takové podoby, že produktivita práce se v nich zvyšuje a přímo úměrně tomu rostou výdělky zaměstnanců v nich. Stále více lidí díky získanému vzdělání rovněž vykonává nemanuální práci, která je lépe finančně hodnocená než práce manuální. Tyto změny mají vliv na sociální postavení, které člověk ve společnosti získává. A to s ohledem jak na životní podmínky, v nichž vyrostl, tak na životní šance, které měl. Vliv rodičů na sociální pozici postupně ustupuje do pozadí, protože vyšší industrializace je svázána s vyšším přímým vlivem dosaženého vzdělání na zaměstnanecké postavení člověka. Vyšší sociální mobilitu dále umocňuje rozšiřující se masová komunikace, která demokratizuje společnost a přibližuje k sobě sociální vrstvy, rostoucí urbanizace, jež prostorově sbližuje jednotlivé sociálních třídy, a vysoký stupeň geografické mobility, který vyvazuje jedince a

67/90

celé rodiny z příbuzenských síti a zvyšuje jejich orientaci na vzdělanostní systém jako prostředek sociální mobility. Vyšší industrializace také znamená, že efekt zaměstnaneckého postavení na velikost ekonomického příjmu roste. Oslabuje naopak přímý vliv vzdělání na velikost příjmu. Vzdělání je předpokladem zaměstnání, nicméně jeho vliv na příjem v industrializované společnosti zprostředkovává typ vykonávané práce. Výsledkem je, že sociální, ekonomické a kulturní rozdíly mezi lidmi jsou menší. Sociální struktura se na pozadí industrializace postupně otevírá. Jednání, postoje a názory lidí přestávají být jednoznačně diferencovatelné vzhledem k jejich sociálnímu postavení, stejně jako ve vztahu k sociálnímu postavení rodiny jejich původu. Sociální skupiny se k sobě přibližují. Vzdálenosti mezi nimi se zmenšují. V chování, jednání a názorech naopak začíná být v rámci jedné skupiny identifikovatelná heterogenita, jež souvisí se vzrůstající sociální mobilitou ve společnosti. Protože lidé pocházejí z různých sociálních prostředí a končí v různých sociálních pozicích roste také tolerance představitelů jednotlivých sociální postavení k sobě navzájem. V takové společnosti se více hovoří o individuální než skupinové sociální mobilitě. Jedná se o dosahování sociálního statusu, aniž by existovaly bariéry spojené s existencí sociální tříd. Individuální neúspěch je pak více vnímán v rovině osobní prohry než v rovině sociálních zábran a společenské nespravedlnosti. Za těchto okolností politická podpora levicových stran ve společnosti slábne. Subjektivní vnímání sociálního postavení přestává být dáno objektivními statusovými kritérii a třídní uskupení a vliv sociálních skupin na jednání a chování lidí postupně mizí. 5.2

Explanace reprodukce třídních nerovností

Podle Goldthorpea (2000b) stojí funkcionalistická teorie o růstu sociální mobility na pozadí industrializace na dvou neodůvodněných předpokladech: jednak na tom, že expanze vzdělání a rozšiřování vzdělanostního systému doprovází ekonomický a technologický pokrok ve společnosti, a jednak na tom, že vzdělanostní systém působí ve prospěch intergenerační sociální mobility a nikoliv v její neprospěch. Goldthorpe se domnívá, že představitelé funkcionalistické teorie neukazují, proč by rozšiřující se vzdělanostní nabídka pro širší vrstvy

68/90

obyvatelstva měla doprovázet proces industrializace, stejně jako nevysvětlují, proč by vzdělanostní systém měl fungovat jako sociálně mobilitní výtah a nikoliv naopak. Goldthorpe ukazuje, že základem funkcionalistické teorie jsou pouze dvě empirická zjištění. Jednak to, že posiluje asociace mezi dosaženým vzděláním a sociální pozicí, a jednak to, že oslabuje asociace mezi sociální pozicí otce (rodičů) a sociální pozicí potomka (potomků). Z těchto

zjištění

pak

představitelé

funkcionalistické

teorie

vyvozují

závěr,

že

v

industrializovaných společnostech roste meritokratická selekce. Vzdělanostní systém intervenuje do vztahu mezi sociální pozicí rodičů a jejich dětí, oslabuje sociální vazby mezi nimi, čímž mezigeneračně rostou sociálně mobilitní šance. Oproti funkcionalistické teorii proponenti reprodukce třídních nerovností přistupují ke vzdělanostnímu systému jako k součásti mezigenerační reprodukce třídních nerovností. Podle nich selekce, k níž ve škole dochází, natolik odpovídá třídnímu původu žáků, že ji musíme považovat více za součást třídní reprodukce než za katalyzátor sociální mobility. Bourdieu a Passeron (1964, 1977) konstatují: to, že škola nadané a talentované žáky oceňuje a ti pak končí v prestižních povoláních typu lékařů, právníků, vědců nebo učitelů, a méně talentované žáky podněcuje učit se, ti ovšem poznávají, že jim chybí potřebné nadání, a proto končí v méně prestižních povoláních, obvykle dělnického typu, je pravdou pouze na první pohled. Ve skutečnosti škola provádí selekci ve prospěch výše a lépe postavených sociálních tříd. Vybírá již předem vybrané. Vytváří nerovnosti, které jdou ruku v ruce s třídními nerovnostmi. A tyto nerovnosti navíc legitimizuje. Potomky pocházející z vyšších sociálních tříd škola oceňuje, umožňuje jim dále studovat a dosáhnout stejnou nebo vyšší třídní pozici. Děti z nižších sociálních tříd naopak defavorizuje. Právě ve vzdělanostním systému poznávají, že jejich schopnosti nejsou takové, aby mohly vykonávat zaměstnání jiného typu, než jaké vykonávají jejich rodiče. Obvykle pak končí v podobném třídním postavení, jako jejich rodiče. Metaforicky řečeno se jedná o efekt svatého Matouše: těm, kteří mají, je dáno, a těm, kteří nemají, je vzato (Merton, 1970). Problémem přitom není, že by děti pocházející z nižších třídních pozic neměly nadání a talent jako potomci rodičů z vyšších tříd. Problémem je, že jsou to právě děti z nižších sociálních tříd, které škola podle svých standardů označuje jako děti bez talentu, nadání, schopností a píle,

69/90

čímž zavádí hranice, které kopírují třídní nerovnosti, a tak přispívá k reprodukci třídních pozic z jedné generace na druhou. Klíčová otázka, na kterou představitelé reprodukce třídních nerovností odpovídají, pak zní: Jakým způsobem dochází k tomu, že značné množství potomků získává ve vzdělanostním systému takový stupeň vzdělání, který determinuje jejich postavení na trhu práce natolik, že jejich konečná třídní pozice se příliš neliší od třídní pozice jejich rodičů? Jak podle Goldthorpa, tak podle Bourdieu odpověď na tuto otázku musíme hledat v mikrorovině – v omezeních, jimž jsou jednotliví sociální aktéři (a celé rodiny) vystaveni, a v životních cílech, promítnutých do životních strategiích, které mají. 5.2.1 Racionální jednání jako základ reprodukce třídních nerovností Oproti funkcionalistické teorii sociální mobility se John Goldthorpe (1996, 2000b) zaměřuje na vysvětlení pravidelností v relativních šancích na mezigenerační sociální mobilitu, neboli na přetrvávání třídních nerovností z jedné generace na druhou. Člověka pojímá jedince, který hraje v tomto procesu aktivní roli. Nejedná se¨podle něho o tlak strukturálních okolností, které člověka nutí jednat takovým způsobem, aby se třídní struktura mezigeneračně reprodukovala. Stejně tak se nejedná o internalizované jednání nebo jednání, v němž je člověk veden kulturními hodnotami nebo sociálními normami. Jde o aktivní odpověď člověka na třídní situaci, v níž se nachází. V subjektivním slova smyslu je tato odpověď dokonce racionální, protože z hlediska konkrétního aktéra a s ohledem na jeho třídní situaci je vždy provedena tak, aby užitek z ní byl jak v materiálním, tak sociálním smyslu co nejefektivnější. Reprezentanti jednotlivých třídních pozic se liší zdroji a omezeními. Odlišují se velikostí a druhem zdrojů. Na základě těchto rozdílů třídní struktura determinuje rozdílné životní šance představitelů třídních pozic. Rozdílná velikost a povaha zdrojů jsou základem pro rozdílné reprodukční (případně mobilitní) investice. Reprezentanti jednotlivých sociálních tříd tyto nerovnosti reflektují, a proto volí rozdílné strategie k udržení třídní pozice z jedné generace na druhou.65

65

Strategie je postup, jenž vede k určitému cíli. Je-li výsledkem tohoto postupu zachování zdrojů a výhod, udržení třídní pozice v čase, jedná se reprodukční strategie. Strategické jednání není podle Goldthorpa neuvědomované. K diskusi o pojmu strategie, která proběhla na přelomu osmdesátých a devadesátých let na stránkách časopisu Sociology, srov. Crow (1989), Morgan (1989), Knights, Morgan (1990) nebo Edwards, Ribbens (1991).

70/90

Strategie jednotlivých reprezentantů sociálních tříd se liší podle cílů, k nimž jsou směřovány. Goldthorpe (2000b) nepojímá cíle jako univerzální (všichni členové společnosti mají vždy stejný cíl, jímž je dosáhnout co nejvýhodnější pozice ve společnosti), ani jako kulturně podmíněné (orientace na sociální vzestup variuje podle hodnot jednotlivých tříd), ale jako kombinaci těchto dvou pojetí. Představitelé jednotlivých sociálních tříd mají jednotnou základní sociálně mobilitní orientaci, s ohledem na rozdílné zdroje a omezení se ovšem liší v cílech, o něž usilují. Základní mobilitní orientací je podle Goldthorpa udržení třídní pozice z jedné generace na druhou – vyhnutí se mezigeneračnímu třídními sestupu. Dosažení vyšší třídní pozice, mezigenerační sociální mobilita je pak až druhotným cílem. Nejdříve jde tedy reprezentantovi každé třídní pozice o minimalizaci rizik, které souvisejí se sestupnou mezigenerační mobilitou, a až teprve poté usiluje o vzestupnou mezigenerační mobilitu. Podle postavení v rámci třídní struktury lze rozlišit dvě základní mobilitní strategie, které vedou k mezigenerační reprodukci třídního postavení a vyhnutí se sestupné třídní mobilitě. Jedná se o mobilitní strategie „zdola“ a mobilitní strategie „shora“. Mobilitní strategie „zdola“ jsou typické pro dělnickou třídu, třídu drobných vlastníků a samostatně výdělečně činných. Mobilitní strategie „shora“ najdeme u třídy služeb, jako jsou manažeři, odborní pracovníci, administrativa nebo vedoucí pracovníci. Pro mobilitní strategie „zdola“ jsou charakteristické nedostatečné zdroje a obtížnost volby. Reprezentanti hůře situovaných tříd se musejí vyrovnávat s konfliktem, zdali volit takové jednání, které vede k mezigenerační kontinuitě jejich třídní pozice, anebo se orientovat na třídní vzestup, ovšem za cenu rizika, že dosavadní pozici mezigeneračně ztratí. Pokud budou rodiče investovat do vzdělání dítěte, které je předpokladem sociální mobility do třídy salariátu, riskují, že dítě školu nedokončí, nezíská výuční list, který je předpokladem a zároveň zárukou řemesla, jež je charakteristické pro jejich třídní pozici. V tomto případě by jejich potomek měl horší třídní postavení než oni. Z tohoto důvodu je pro ně bezpečnější orientovat se ve vzdělanostním systému na řemeslo, které je základem jejich postavení, a které je později může také katapultovat v průběhu zaměstnanecké kariéry do třídy mistrů nebo nižších techniků. V případě drobných živnostníků je tato strategie explicitní. Na vzdělanostní systém a záruky sociálního postavení, které poskytuje, se ve většině případů nespoléhají. Usilují naopak o

71/90

přímé předání rodinného podniku dětem. Školu chápou pouze jako nezbytný doplněk transmise rodinného kapitálu z rukou rodičů do rukou dětí. Ekonomická, sociální a kulturní askripce je v jejich mezigeneračním jednání důležitější než ve vzdělanostním systému osvojené znalosti. Volí tuto strategii, protože mnohem lépe a s mnohem větší jistotou mezigeneračně stabilizuje jejich třídní postavení. Drobní živnostníci, kteří mají určitý majetek, určitý typ kulturních a sociálních zdrojů (např. tradici rodinného podniku, typ obchodu nebo prodeje, které jsou spojené s určitými znalostmi, schopnostmi a sociální sítí odběratelů) lze podle Goldthorpa (2000b) považovat z hlediska sociální vzestupu za nejkonzervativnější. Strategii „zdola“ směrem k nižšímu vzdělání nebo dokonce nespoléhání se na dosažené vzdělání v případě drobných živnostníků doplňují nižší vzdělanostní aspirace a profesní ambice potomků dělnických rodičů a drobných živnostníků. Tyto aspirace jsou výrazem omezeného ekonomického kapitálu a zdrojů jejich rodičů. Zvláště je to patrné vzhledem k terciálnímu vzdělávání, kde je ekonomická podpora rodičů nezbytná. Vzdělanostní dráha, která je kratší a zaručuje dřívější návrat ekonomických nákladů na ni, je pak pro rodiče atraktivnější, než vzdělanostní dráha v terciálním vzdělávání, která sice slibuje ekonomicky větší návratnost, nicméně za cenu značného odkladu a také rizika, že ji potomek úspěšně nedokončí. Ekonomické investice do sociální mobility jsou v tomto případě ohroženy nejistotou jejich návratu. Omezenou rodičovskou podporu vzdělanostních aspirací potomků, stejně jako jejich opatrnost v jejich ekonomické podpoře při dalším vzdělávání, musíme proto považovat s ohledem na velikost jejich zdrojů za racionální. Selekce, která probíhá ve vzdělanostním systému podle třídních nerovností, rodiče v tomto typu jednání utvrzuje. Děti z nižších sociálních tříd nekončí ve stejné míře se stejným vzděláním jako děti z lépe sociálně situovaných tříd. Vzdělanostní systém nefunguje čistě na meritokratických principech. Třídní diference se promítají do jeho selekce. Třídní struktura zabraňuje tomu, aby škola vybírala ty nejtalentovanější děti a posílala je do dalších vzdělanostních stupňů. Za těchto okolností je neracionální a nestrategické spoléhat se na schopnosti a nadání potomků jako na základ úspěchu ve vzdělanostním systému. Oproti mobilitním strategiím „zdola“ jsou mobilitní strategie „shora“ přímočařejší. Jejich cílem je udržení výhodné pozice v rámci třídní struktury, a to jak za pomocí zdrojů, které mají

72/90

představitelé těchto pozic k dispozici, tak za pomocí vzdělanostního systému. Neexistuje zde konflikt mezi vzestupnou sociální mobilitou prostřednictvím vzdělanostního systému a reprodukcí třídního postavení bez opory ve vzdělání. Vzdělání potomků je vždy na prvním místě. Jednání reprezentantů vyšších tříd je orientováno na co nejvyšší formální vzdělání jejich potomků. A to za využití jak ekonomický, kulturních, tak také sociálních zdrojů, jež mají tito reprezentanti k dispozici. Cílem je transformovat schopnosti a nadání dětí do maximálně možného vzdělanostního úspěchu. Nikoliv pouze předat materiální zdroje z rukou rodičů do rukou dětí. Zdroje spojené s vyšším třídním postavením tuto strategii umožňují. Ekonomický příjem představitelů vyšších tříd je natolik dostatečný a stabilní, aby jejich potomek mohl ve vzdělanostním systému setrvat dostatečně dlouho. Jedná se o dlouhodobou vzdělanostní investici, která finanční rozpočet rodiny výrazněji nezatěžuje. Stejně jako v případě strategií „zdola“

ani

v

tomto

případě

sice

není

jistý

její

výsledek,

nicméně

riziko

nereprodukovatelnosti třídní pozice v případě neúspěchu je ve srovnání s návratností investic podstatně menší. Nedaří-li se totiž potomkovi vzdělání získat, rodiče obvykle investují další zdroje, aby zvýšili jeho vzdělanostní šance. Lakonicky řečeno – askripce v tomto případě posiluje dosažení vzdělání. Pokud ani tato podpora nevede k úspěchu, rodiče mobilizují další zdroje, aby potomek vzdělání získal v jiných větvích vzdělanostního systému (alternativní kurzy, školy a vzdělávací instituce). A pokud ani toto úsilí nepřinese úspěch, rodiče se přestávají orientovat na vzdělanostní systém a selhání svého potomka v něm kompenzují strategií založenou na askripci. Své zdroje a kapitál zkrátka předají potomkům přímo. Tím třídní postavení mezigeneračně stabilizují. Jedná se záchrannou strategii, která je součástí strategií „shora“ a která umožňuje prvotní orientaci na vzdělanostní systém. Tato strategie ovšem není součástí strategií „zdola“. V případě, že rodiče z nižších sociálních tříd orientují potomka na školní dráhu a jejich potomek ve vzdělanostním systému neuspěje, opora v alokovaných zdrojích rodiny pro něj neexistuje. Třídní postavení se v takovém případě nereprodukuje. Vyšší sociální třídy naopak orientací na vzdělání mnoho neriskují, protože při reprodukci třídních pozic se jejich představitelé v té nejzazší fázi mohu spolehnout na své zdroje.

73/90

5.2.2 Kulturní kapitál a habitus jako základ reprodukce třídních nerovností Goldthorpovo (2000b) uchopení reprodukce třídních nerovností pomocí racionálního jednání je zaměřeno především na deskripci reprodukce. V případě explanace důvodů třídní reprodukce tato odpověď ovšem zůstává na příliš obecné rovině. Důvody zužuje na velikost ekonomických zdrojů a omezení dané třídní strukturou, které jedinci v třídní struktuře reflektují a s ohledem na ně také jednají tak, aby jejich třídní postavení přetrvávalo z jedné generace na druhou. Konkrétnější odpověď na otázku po důvodech reprodukce třídních nerovností nabídl Pierra Bourdieu (1966, 1971, 1977, 1989; Bourdieu, Passeron, 1964, 1977). V šedesátých a sedmdesátých letech minulého století se v několika šetřeních zabýval vztahem mezi vzdělanostními výsledky dětí a jejich třídním původem ve Francii. Jeho analýzy ukázaly, že potomci z vyšších sociálních tříd pocházejí zároveň také z „vyššího“ kulturního prostředí než potomci z nižších sociálních tříd. Mají vyšší úroveň kulturního kapitálu. Bourdieu tímto konceptem označuje dovednosti, které dítě získává na základě kulturní kvality rodinného prostředí. Kulturní kapitál je um, které si dítě v rodinném prostředí osvojuje, je to vědění, které zde získává, a které se projevuje v jeho jednání. Potomci z vyšších sociálních tříd v průběhu výchovy získávají lingvistické schopnosti, kulturní a odborné znalosti. Škola funguje na základě tohoto kapitálu. Učitelé ve škole oceňují děti podle jeho velikosti.. Potomci „dědí“ kulturní znalosti a vědomosti po svých rodičích a díky nim jsou pak také ve vzdělanostním systému úspěšní. Škola transformuje jejich kulturní dědictví v osobnostní zásluhy a vzhledem ke studentům z dělnických tříd je definuje jako nadané, talentované a schopné. Dělá to, protože po studujících vyžaduje odpovědi na otázky, na které odpovědi neposkytuje. Pokud si studenti tyto odpovědi neosvojí v rodině původu, jsou ve škole defavorizováni. Pokud jim naopak rodiče dominantní kulturu zprostředkují a oni se v ní vyznají a orientují se v jejích pojmech, škola jejich znalosti zhodnocuje a takoví potomci také dosahují lepších školních výsledků, než jakých dosahují děti pocházející z nižších sociálních tříd. Kulturní kapitál existuje ve třech formách: jako vtělený, jako objektivizovaný a jako institucionalizovaný (Bourdieu, 1986). Vtělený kulturní kapitál jsou intelektuální a tělesné dispozice člověka, získané v průběhu socializace. Objektivizovaný kulturní kapitál jsou

74/90

kulturní artefakty, např. obrazy, sochy, knihy, fotografie a nástroje, jež se v domácnosti používají. Institucionalizovaný kulturní kapitál jsou akademické tituly a vědecké hodnosti. Kulturní kapitál je vždy spojen s konkrétní osobou, s jejím chováním, s jejími názory. O kulturní kapitál nelze přijít, nelze jej tedy ztratit, ani zcizit. Stejně jako každý jiný kapitál má i tento kapitál tendenci se mezigeneračně reprodukovat. Všechny práce, které empiricky testovaly Bourdieovu teorii třídní reprodukce, mezigenerační vliv kulturního kapitálu na školní úspěch nebo dosažené vzdělání ve větší nebo menší míře sice zaznamenaly, nicméně teorii jako celek ani nepotvrdily, ani nevyvrátily. Problém je v tom, že ke spolehlivému empirickému testu této teorie musí být souběžně kontrolováno přinejmenším šest proměnných: třídní postavení rodiny, kulturní kapitál rodičů, jeho transmise v kulturní kapitál potomků, samotný kulturní kapitál potomků a nakonec ještě jejich dosažené vzdělání a třídní postavení. A to je velmi obtížné. Tyto proměnné nelze zachytit v jednom časovém okamžiku, protože jsou rozložené do poměrně dlouhého časového intervalu. Mají mezigenerační horizont.66 Podle kritiků Bourdieovy teorie je právě transmise kulturního kapitálu z rodičů na děti slabým místem celé teorie. Dědí potomci od rodičů kulturní kapitál automaticky? Nebo 66

Např. Halsey, Heath a Ridge (1980) se zaměřili na kulturní kapitál rodičů, který indikovali stupněm jejich vzdělání, a testovali vztah mezi jeho velikostí a získaným vzděláním potomků. Přitom kontrolovali vliv proměnných, jako bylo zaměstnání, třídní pozice a ekonomický kapitál rodičů. DiMaggio (1982) nebo DiMagio a Mohr (1985) se naopak zaměřili na kulturní kapitál dětí a zkoumali vztah mezi jeho velikostí a školními úspěchy dětí při kontrole jejich inteligence a socioekonomického statusu. Kulturní kapitál indikovali jako kulturní participaci studentů, jako souhrn jejich postojů, aktivit a zkušeností vzhledem k umění, hudbě a literatuře. De Graff (1986) se zaměřil na kulturní kapitál rodičů a zkoumal vztah mezi jeho velikostí a dosaženým vzděláním dětí při kontrole ekonomických zdrojů rodiny. Kulturní kapitál indikoval jednak zvykem rodičů číst knihy (hodiny, které rodiče týdně věnují četbě, a frekvence jejich návštěv knihoven během jednoho měsíce) a jednak jejich kulturní participací (frekvence návštěv muzeí, galerií, divadel, koncertů nebo historických objektů v jednom měsíci). Teachman (1987) zkoumal vztah mezi velikostí kulturního kapitálu rodičů a školním úspěchem jejich dětí. Kulturní kapitál indikoval podobně jako de Graff – jako participaci rodičů na formální kultuře. Katsillis a Rubinson (1990) se zabývali vztahem mezi kulturním kapitálem studentů, jejich školním úspěchem a socioekonomickým statusem jejich rodičů, přičemž kulturní kapitál studentů měřili jako míru jejich účasti na kulturním dění (návštěvy divadel, muzeí, galerií a přednášek). Kalmijn a Kraaykamp (1996) indikovali kulturní kapitál rodičů jako kulturní aktivity (návštěvy divadel, koncertů, muzeí a podpora dětí v četbě literatury) a zkoumali vztah mezi četností těchto aktivit a školním úspěchem dětí. Ty z nich, které se zaměřily na kulturní kapitál rodičů a nechaly variovat podle něho školní úspěch svých potomků, nic neříkají o mezičlánku, který je mezi kulturním kapitálem rodičů a dosaženým vzděláním jejich potomků, tedy o kulturním kapitálu potomků. Z těchto prací nevíme, nakolik, jak a jestli vůbec se podařilo rodičům jejich kulturní kapitál dětem předat a jestli je to právě předaný kulturní kapitál, co ovlivňuje školní úspěch jejich dětí. Naopak ty z nich, které se zaměřily na kulturní kapitál dětí a nechaly variovat podle něho jejich školní výkony, zase mlčí o tom, nakolik děti získaly svůj kulturní kapitál od rodičů a nakolik už jeho podobu ovlivnila škola, její výuka, vrstevnická skupiny, tedy v širším slova smyslu vně rodinu nacházející se společnost.

75/90

rodiče do tohoto předání investují čas, energii a ekonomické prostředky? A co rodiče z nižších sociálních tříd? Mohou investovat do tvorby kulturního kapitálu svých dětí, i když jej sami nevlastní? A co se stane pokud rodiče z vyšší sociální třídy vlastní kulturní kapitál, ale neinvestují do jeho předání potomkům? A jakou roli v předání kulturního kapitálu hrají potomci? Jsou to pasivní jedinci, kteří akceptují všechny rodičovské záměry, nebo naopak musí být jejich role aktivní a na získání kulturního kapitálu se musejí podílet? Na tyto otázky Bourdieu odpovídá konceptem habitu. Tento koncept Bourdieu rozpracovává na pozadí dialektického vztahu mezi objektivní sociální strukturou a subjektivním jednáním člověka. Ukazuje, že stejně jako neexistuje pouze jednání oproštěné od socioekonomických podmínek, neexistuje ani jednání, které by bylo vedeno pouze tlakem strukturálních požadavků. Každém jednání obsahuje jak volba, tak strukturální podmíněnost. Člověk se sice rozhoduje a jedná podle svého uvážení, ovšem vzhledem k tomu, že má určité třídní postavení a určitou zkušenost, nemůže ani toto postavení, ani tuto zkušenost ve svém jednání nezohledňovat. Sociální struktura ovlivňuje podobu jeho jednání tak, že jeho jednání zpětně působí ve prospěch zachování této struktury. Ač o výsledné podobě jednání tedy rozhoduje jedinec, je toto jednání strukturováno, podřízeno sadě možností zosobněných v jeho habitu. Habitus je tedy systém dispozic k určitému jednání. Obsahuje v sobě všechny prožité zkušenosti, které se projevují ve vnímání, myšlení, reflexi a jednání člověka (Bourdieu, 1977). Habitus je internalizovaná třídní pozice, rozpoznatelná ve vnějších projevech člověka, v jeho názorech a postojích, které k této pozici odkazují, čímž je zpětně stvrzována. Habitus se získává během socializace a je trvalou vlastností člověka. Neznamená to ovšem, že je to zvyk – něco, co člověk ve svých názorech a postojích neustále opakuje. Habitus je neustále tvořen. Zvláště je to patrné v kontextu nových situací, jež lidé s rozdílným habitem, vnímají a definují odlišným způsobem a podle této definice pak i odlišně jednají (Bourdieu, 1989b). Sama třídní struktura, zosobněná v habitu člověka, je tedy podle Bourdieuho zárukou toho, že člověk bude jednak tak, aby tuto strukturu reprodukoval. Aby předával svou zkušenost, ekonomický a kulturní kapitál svým potomků, kteří jej budou akceptovat. I když se sociální a ekonomické podmínky mohou měnit, člověk volí vždy takové strategie, aby dosáhl co nejvýhodnější třídní pozice a předal ji generaci svých potomků. Habitus tak paradoxně na

76/90

jedné straně sice determinuje jednání, nicméně protože musí být neustále tvořen a jelikož je jeho podstata jak třídní, tak individuální, je na straně druhé také tím, co umožňuje změnu jednání. Například v situacích, kdy se jednání stává v důsledku měnících se strukturálních podmínek pro udržení sociální pozice neefektivní, aktéři volí konverzi svých kapitálů, čímž mění i podobu jednání. Ať už se jedná o restrukturalizaci ekonomiky, pracovního trhu nebo trhu vzdělávání, na tyto změny jedinci nebo celé rodiny ve svých strategiích aktivně reagují. Konvertují své kapitály z jedné podoby do druhé tak, aby jejich výsledná velikost, a tedy i jejich třídní pozice zůstaly v čase (mezigeneračně) nezměněné. Konceptem habitu Bourdieu sice odpovídá na otázku proč příslušníci vyšších sociálních tříd investují do předání kulturního kapitálu svým potomkům, neodpovídá ovšem na otázku, čím je to dáno, když se toto předání nezdaří, potomek je ve vzdělanostním systému neúspěšný a zažije sestupnou třídní mobilitu, nebo naopak co ovlivňuje, že potomek z nižších sociálních tříd, bez kulturního kapitálu je ve škole velmi úspěšný a projde vzestupnou třídní mobilitou. A právě toto by podle de Singlyho (1999) nebo Lareau (2000) mělo být klíčové pro Bourdieovu teorii. Oba dva jsou totiž přesvědčeni, že vlastnictví kulturního kapitálu rodiči nemusí nutně znamenat automatický profit dětí z něho. Kulturní kapitál dítěti podle nich do hlavy nikdo nenalije. Nelze jej předat jako ekonomický kapitál v podobě peněz nebo majetku z rukou rodičů do rukou dětí. A dítě jej také nezíská tak, jako když sní krajíc chleba s máslem a nasytí se. Chtějí-li rodiče svůj kulturní kapitál potomkům předat, musejí do tohoto předání podle obou autorů investovat nejen úsilí, čas a energii, ale také v mnoha případech ekonomický kapitál. Lareau píše: „Musíme být schopni vysvětlit, proč ‚konzumace‘ kulturních statků v rodině ovlivňuje typ vzdělání, které člověk získá, nebo proč skutečnost, že v rodině najdeme několik encyklopedických svazků, ovlivňuje vysoké vzdělanostní aspirace dítěte, jež v této rodině vyrůstá. Nezaměříme-li se na aktivaci kulturních zdrojů, tak nejen že to nebudeme schopni udělat, ale značná část analytické síly konceptu kulturního kapitálu se vytratí“ (2000:179-180). Podobně u de Singlyho čteme: „Na rozdíl od ‚dobrého vychování‘ a nenuceného tělesného projevu, kterému se učíme jaksi samozřejmě a nepozorovaně, neotevře-li člověk knihy z rodinné knihovny, ztrácí jejich existence v rodině svou účinnost. Mladí lidé, kteří žijí v takovém prostředí, musejí, pokud chtějí ‚dědit‘, věnovat této činnosti potřebný čas a obětovat ji činnosti jiné (byť s využitím rady svých rodičů). Ve formě reprodukce společnosti, která má silnou školní složku, je i u těch nejbohatších rodin nutná

77/90

jejich mobilizace, nechtějí-li zůstat pozadu v honbě za vysokoškolským vzděláním“ (1999:3536). Zdá se, že vlastnictví zdrojů a ochota investovat do transmise zdrojů není jedna a ta samá věc. To, že má člověk kapitál, ještě neznamená, že bude investovat do jeho předání a naopak Bez zdrojů se pochopitelně investovat nedá, nicméně existence zdrojů ještě neznamená jejich automatické předání, stejně jako absence zdrojů neznamená, že lidé nebudou usilovat o to, aby je jejich potomci získali jinde. Z tohoto důvodu se zdají být investice do předání zdrojů, ochota a zájem rodičů zdroje vůbec používat, pro Bourdieuovu koncepci vzdělanostní reprodukce, postavenou kolem transmise kulturního kapitálu, mnohem podstatnějším faktorem než samotná velikost zdrojů. 5.3

Explanace sociální mobility a třídní reprodukce

Na základě představených teorií lze identifikovat dvě hlavní příčiny sociální mobility a třídní reprodukce. Jednak jsou to změny v podobě třídní struktury a jednak je to velikost zdrojů a omezení, které představitelé jednotlivých třídních pozic mají k dispozici a které mohou ve svém jednání zužitkovávat. První příčina poznamenává velikost absolutních, neboli objektivně daných mobilitních příležitostí. Každá sociální mobilita je identifikována v rámci určité struktury (obvykle se jedná o třídní strukturu). Změny v této struktuře pak ovlivňují vzorec a velikost sociální mobility. Dojde-li ke změně v proporcích jednotlivých tříd, zvyšují se, nebo se naopak snižují šance reprezentantů ostatních tříd na obsazení těchto pozic. Když například roste počet pozic ve vyšší třídě a míra fertility zůstává u představitelů této třídy nezměněna, rostou také mobilitní šance na obsazení těchto pozic u potomků rodičů z nižších tříd. Většina empirických analýz tuto skutečnost potvrzuje. Změny v absolutní mobilitě v čase nebo v nadnárodní komparaci způsobuje především vývoj a proměny třídní struktury. Druhá příčina se týká relativních, neboli subjektivně daných mobilitních šancí. Na rozdíl od objektivně daných mobilitních příležitostí, se jedná o individuální mobilitní šance, kterými se jedinci mezi sebou liší podle třídního postavení jejich rodičů (v případě intergenerační mobility), a to bez ohledu na změny v podobě třídní struktury. Tyto šance jsou dány odlišnými zdroji a omezeními, souvisejícími s rozdílnými třídními pozicemi. Velikost a povaha

78/90

zdrojů se promítá do odlišných strategií, které rodiče a jejich potomci volí (zase v případě intergenerační mobility). Třídní struktura je i v tomto případě determinantem mobilitních šancí, protože představitelé jednotlivých třídních postavení mají k dispozici rozdílné zdroje a omezení, nicméně jedná se o pouze dílčí determinant, protože to, jak budou jednotliví představitelé třídních pozic se zdroji nakládat a jak budou jednotlivým omezením čelit, třídní struktura již nedeterminuje. Teorie sociální mobility v tomto případě musí vycházet jak z třídní struktury, tak z mimo třídní strukturu nacházející se sociálních charakteristiky. Zatímco teorie industrializace předpokládá, že se představitelé všech sociálních tříd se ve stejné míře spoléhají na vzdělanostní systém, prostřednictvím něhož dochází ke snižování třídních nerovností a růstu sociální mobility v čase, podle Johna Goldthorpa (1997, 2000b) jsou důvody pro reprodukci třídního postavení u představitelů nižších sociálních tříd pořád ještě silnější než důvody pro jejich orientaci na vzdělanostní systém a třídní vzestup. Vzdělanostní systém nefunguje na meritokratických principech, děti z nižších tříd v něm nemají stejnou šanci na vzdělanostní úspěch jako děti z vyšších tříd. S ohledem na tuto skutečnost a s ohledem na velikost zdrojů, které reprezentanti nižších tříd mají k dispozici, jsou jejich strategie zaměřené na mezigenerační třídní stabilitu, aniž by se výrazněji orientovali na vzdělání. Představitelé vyšší sociální tříd se naopak při mezigenerační reprodukci na vzdělanostní systém spoléhají. Velikost jejich zdrojů a omezení, stejně jako školní selekce probíhající podle třídních nerovností, jim to umožňuje. Aktivně se účastní meritokratické soutěže ve vzdělanostním systému. Oproti nižším sociálním třídám mají tu výhodu, že ať se rozhodnout pro tuto cestu, nebo se budou pouze spoléhat na alokovaný kapitál, jejich cíl je vždy stejný – mezigenerační stabilita třídního postavení. Oproti tomu u nižších tříd se rozhodnutí pro askriptivní reprodukci nebo vzdělanostní reprodukci pojí vždy s odlišnými cíli. V prvním případě jde o reprodukci třídního postavení, ve druhém případě jde o třídní vzestup, ovšem za cenu značného rizika třídního sestupu. S ohledem na velikost tohoto rizika většina reprezentantů nižších tříd pak volí strategii, v níž se formální vzdělání nevyskytuje. Konkrétní důvody reprodukce třídního postavení prostřednictvím vzdělanostního systému, doplňuje Pierra Bourdieu (1966, 1971, 1977, 1989). Děti, které do školy přicházejí z odlišných třídních prostředí, mají odlišný objem kulturního kapitálu. Škola jej zhodnocuje a na jeho podkladě provádí selekci ve prospěch těch z nich s jeho vyšším objemem. K tomu dochází 79/90

proto, že vyšší sociální třídy jsou více obeznámeny s tématy, které tvoří páteř školního učiva. Znají kulturu, jež je základem školního učiva. Díky této znalosti se jejich potomci ve školním učivu orientují. Vyznají se v něm, protože tuto schopnost „zdědily“ po svých rodičích. Orientují se ve školou předkládaném učivu, dokáží je rychle a bez větší problémů zpracovat a mají také menší problémy se zvládnutím školní zátěže. Navíc umějí odpovědět na otázky, na něž škola sice odpovědi nenabízí, nicméně je po dětech vyžaduje. Takové děti nakonec učitelé definují jako schopné a talentované a školní systém jim umožňuje studovat v dalších vzdělávacích programech. Zbylé žáky, pocházející z nižších sociálních tříd, kteří nemají podobný objem kulturního kapitálu, kteří se méně vyznají ve školní látce, učitelé označují jako méně talentované. Tito žáci pak končí v nižších vzdělanostních stupních. I když se Goldthorpeova a Bourdieuho teorie třídní reprodukce prostřednictvím vzdělanostního systému vzájemně doplňují, odlišují se v pojetí člověka, jako aktéra reprodukčního procesu. Goldthorpe pojímá člověka v tomto procesu jako autonomního a aktivního. Podoba reprodukce je výsledkem jeho úsilí. Člověk ví, proč dělá to, co dělá – dokáže své jednání zdůvodnit. Podle Bourdieu je člověk v reprodukčním procesu spíše pasivní bytostí. Podoba reprodukce je výsledkem nerovností daných kulturní kapitálem, které škola zhodnocuje. Člověk je na základě jeho velikosti vzdělanostním systémem tvarován, a to, že jedná tak, jak jedná, je dáno spíše vnějšími okolnostmi než jeho úsilím. V prvním případě potomci podle třídní příslušnosti mají rozdílné cíle, protože racionálně zhodnocují zdroje a omezení dané třídní strukturou. Ve druhém případě potomci podle třídní příslušnosti mají rozdílné cíle, protože zdroje a omezení třídní struktury jim neumožňují mít odlišné cíle. V prvním případě jsou jednání, vzdělanostní a profesní aspirace reakcí na třídní strukturu, ve druhém případě jsou důsledkem třídní struktury. V prvním případě to, co jedinec chce, ovlivňuje také to, čeho dosáhne. Nicméně protože váží všechna rizika spojená s procesem sociální mobility, racionálnější se z jeho úhlu pohledu jeví brzké opuštění vzdělanostního systému a orientace na třídní reprodukci. Ve druhém případě to, čeho jedinec dosáhne, je ovlivněno tím, co je mu dovoleno. Člověk nemůže jít za omezení a zdroje, které vymezují mantinely jeho jednání. V prvním případě je důvodem třídní reprodukce sám člověk, protože adaptuje své aspirace na velikost zdrojů, jež má k dispozici, ve druhém případě jsou to zdroje samotné, které omezují člověka v sociální mobilitě. Které z těchto

80/90

pojetí člověka je pro popis procesu třídní reprodukce adekvátnější, zůstává otázkou pro další výzkum. SHRNUTÍ KAPITOLY Opakem konceptu sociální mobility je koncept třídní reprodukce. Zatímco sociální mobilita zachycuje intergenerační, kohortní nebo kariérní změny v třídní struktuře společnosti, koncept reprodukce označuje trvalost třídních nerovností z jedné generace na druhou nebo v rámci jedné generace. Obsahem tohoto pojmu není změna, ale sociální řád. Otázky po důvodech sociální mobility se tážou, čím je to dáno, že dochází ke změně třídního postavení. Otázky po důvodech reprodukce společnosti se ptají, jak dochází k tomu, že dochází k přetrvávání třídního postavení z jedné generace na druhou, mezi kohortami nebo v rámci zaměstnaneckých kariér. Jedná se o dva koncepty, které jsou analyticky odlišitelné, prakticky nicméně spolu koexistují. Vysoká sociální mobilita znamená zároveň nízkou reprodukci třídních nerovností a naopak: vysoká reprodukce třídních nerovností odpovídá nízké sociální mobilitě. Odpovídáme-li pak na otázky po příčinách sociální mobility, odpovídáme tím také na otázky po reprodukci třídního postavení a naopak. V empirické rovině většina sociálně stratifikačních badatelů měří především sociální mobilitu, v teoretické rovině ovšem většina z nich diskutuje o příčinách reprodukce společnosti. KONTROLNÍ OTÁZKY Co říká teorie industrializace o sociální mobilitě? Jak vzdělávací systém přispívá k sociální reprodukci? Jak vzdělávací systém přispívá k vzestupné sociální mobilitě? Jak Bourdieu vymezuje kulturní kapitál a habitus? Jaké strategie lze identifikovat podle postavení v třídní struktuře podle Goldthorpea? ÚKOLY K ZAMYŠLENÍ Jako roli hraje vzdělávací systém v současné české společnosti ve vzestupném sociálně mobilitním procesu? Přispívá spíše k reprodukci sociálního postavení nebo k vzestupné sociální mobilitě? A jakou roli by měl v ideálním případě hrát? Je cílem každé společnosti mít otevřený stratifikační systém,v němž se každý může stát prezidentem, nebo tomu tak není?

81/90

Pokud někdo projde sestupnou sociální mobilitou v současné české společnosti až do takové míry, že se z něj stane bezdomovec, čím je to podle Vás způsobeno? A existují nějaké typické cesty sestupné sociální mobility směrem k bezdomovectví? Jako roli hraje etnická příslušnost v tom, že člověk má nízké sociální šance? A je tomu vůbec tak? PRO ZÁJEMCE Katrňák, T. 2008. Spříznění volbou? Homogamie a heterogamie manželských párů v České republice. Praha: SLON. Sopóci, J.; Búzik, B.: Teórie sociálnej stratifikácie a mobility. Univerzita Komenského Bratislava, Bratislava 1999. Katrňák, T.; Fučík, P.: Návrat k sociálnímu původu: Vývoj sociální sratifkace české společnosti v letech 1989 až 2009. Brno, CDK 2010.

82/90

6

Závěr

V nejobecnější rovině koncept sociální mobility odpovídá na otázky, jak se určití jedinci dostávají na určité sociální pozice a z jakých důvodů? Měří sociální pohyby lidí ve společnosti, ať už se jedná o pohyb v rámci jedné generace (zaměstnanecká kariéra) nebo z jedné generace na druhou (mezi rodiči a jejich dětmi). Mírou sociálních pohybů tento typ analýzy indikuje otevřenost a uzavřenost společnosti. Ukazuje na velikost sociálních bariér mezi lidmi a na míru obtížnosti jejich překonávání. Základní okruhy problémů mobilitního výzkumu jsou dvojího druhu. Za prvé je to měření sociální mobility. Jedná se o zmapování velikosti sociální mobility, o postihnutí jejího typu (horizontální, vertikální) a směru (vzestupná a sestupná), o analýzu mobilitní vzdálenosti mezi výchozí a konečnou pozicí a o určení míry, do níž objektivní sociální pohyb ovlivňuje subjektivní proměnu mobilitního jedince. Za druhé je to výzkum důsledků mobilitního procesu pro existenci třídní struktury. Jedná se o analýzu souvislostí mezi sociální mobilitou a přetrváváním třídních pozic, o určení vztahu mezi sociální mobilitou a rigidností třídní struktury. Ideálním a zároveň krajním stavem sociální mobility je rovnost životních šancí neboli situace perfektní mobility. V tomto případě se lidé neliší příležitostmi, které v průběhu svého života mají k tom, aby získali to, o co usilují. Společnost je sociálně otevřená, člověk své postavení získává. V takové společnosti je obtížné predikovat osud člověka na základě postavení jeho rodičů. Druhým krajním stavem sociální mobility je situace totální imobility (společenské reprodukce). Ve společnosti nenajdeme žádný (intragenerační nebo intergenerační) sociální pohyb. Mezi sociálním třídami neexistují propusti a nerovnosti v životních šancích jsou maximálně možné. Jedná se o sociálně uzavřenou společnost. Predikce třídní pozice člověka je snadná, protože je připsaná na základě postavení jeho rodičů. Mobilitní režimy západních společností se obvykle nacházejí někde mezi těmito dvěma extrémy.

83/90

7

Použitá literatura a zdroje

Agresti, A.: Categorical Data Analysis. Wiley, Hoboken 2002. Althusser L.: „Ideology and Ideological Apparatuses (Notes towards an Investigation).“ In: Althusser, L.: Lenin and Philosophy and Other Essays. Montly Review Press, New York 1971, 127-186. Bernstein, B.: Class, Codes and Control: Volume 1, Theoretical Studies towards a Sociology of Language. Routledge & Kegan Paul. London 1971. Bernstein, B.: Class, Codes and Control: Volume 3, Towards a Theory of Educational Transmissions. Routledge & Kegan Paul. London 1975. Bielby, W. T.; Hauser, R. M.: „Structural Equation Models.“ American Review of Sociology 3 (1977), 137-161. Billewicz, W. Z.: „Some Remarks on the Measurement of Social Mobility.“ Population Studies 9 (1955), 96-100. Birkelund, G. E.: „A Class Analysis for the Future? Comment on Grusky and Weeden: ‘Decomposition Without Death: A Research Agenda for a New Class Analysis’.“ Acta Sociologica 45 (2002), 217221. Bishop, Y. M. M.; Fienberg, S. E.; Holland, P. W.: Discrete Multivariate Analysis: Theory and Practice. MIT Press, Cambridge 1975. Blau, P. M.; Duncan, O. D.: The American Occupational Structure. Wiley, New York 1967. Blishen, B. R.: „A Socio-Economic Index for Occupations in Canada.“ Canadian Review of Sociology and Antropology 4 (1967), 41-53. Bourdieu, P.: „The Forms of Capital.“. In: Richardson, J. G.: Handbook of Theory and Research for Sociology of Education. Greenwood Press, New York 1986, 241-258. Bourdieu, P.: La distinction: critique sociale du jugement. Editions de Minuit, Paris 1979. Bourdieu, P.: Outline of A Theory of Practice. Cambridge University Press, Cambridge 1977. Bourdieu, P.; Passeron, J.-C.: Les héritiers: les etudiants et la culture. Editions de Minuit, Paris 1964. Bourdieu, P.; Passeron, J.-C.: Reproduction in Education, Society and Culture. Sage, London 1977. Bowles, S.; Gintis, H.: Schooling in Capitalist America: Educational Reform and the Contradictions of Economic Life. Routledge & Kegan Paul, London 1976. Boyd, M.; Featherman, D.; Matras, J.: „Status Attainment of Immigrant and Immigrant Origin Categories in the United States, Canada, and Israel.“ Comparative Social Research 3 (1980), 199228. Breen, R. (Ed.): Social Mobility in Europe. Oxford University Press, Oxford 2004. Breen, R.: „A Framework for Comparative Analyses of Social Mobility.“ Sociology 19 (1985), 93-107. Breen, R.: „Inequality, Economic Growth and Social Mobility.“ British Journal of Sociology 48 (1997), 429-449. Breen, R.; Hannan, D. F.; Rottman, D. B.; Whelan, C. T.: Understanding Contemporary Ireland: State, Class and Development in the Republic of Ireland. Macmillan, London 1990. Breen, R.; Jonsson, J. O.: „How Reliable are Studies of Social Mobility? An Investigation into the Consequences of Unreliability in Measures of Social Class.“ Research in Social Stratification and Mobility 15 (1997), 91-112. Breen, R.; Goldthorpe, J.: „Class, Mobility and Merit: the Experience of Two British Birth Cohorts.“ European Sociological Review 17 (2001), 81-101. Breiger, R. L.: „Social Structure and the Phenomenology of Attainment.“ Annual Review of Sociology 21 (1995), 115-136. Broom, L.; McDonnell, P.: „Current Research on Social Mobility: An Inventory.“ Current Sociology 22 (1974), 353-391. Butler, T. Savage, M. (Ed.): Social Change and the Middle Classes. UCL Press, London 1995. Campbell, R. T.: „Status Attainment Research: End of the Beginning or Beginning of the End.“ Sociology of Education 56 (1983), 47-62. Carlsson, G.: Social Mobility and Class Structure. Gleerup, Lund 1958. Cohen, J.: Class and Civil Society. University of Massachussetts Press, Amherst 1982.

84/90

Collins, R.: „A Theory of Stratification.“ In. Collins, R.: Conflict Sociology: Toward an Explanatory Science. Academic Press, New York 1975, str. 49-89. Crozier, G.: Parents and Schools: Partners or protagonists? Trentham, Stoke-on-Trent 2000. Dahrendorf, R.:: Class and Class Conflict in Industrial Society. Stanford University Press, Stanford 1959. De Graaf, P. M.: „The Impact of Financial and Cultural Resources on Educational Attainment in the Netherlands.“ Sociology of Education 59 (1986), 237-246. de Singly, F.: „Les relations conjugales.“ In: Singly, de F. (Ed.): La famille ľ état des savoirs. Éd. La Découverte, Paris 1991. Dessens, J. Jansen, W.; Ringdal, K.: „Log-Linear Models in Comparative Research: A Paradigm Lost?“ European Sociological Review 11 (1995), 261-271. DiMaggio, P.: „Cultural Capital and School Success: The Impact of Status Culture Participation on the Grades of U.S. High School Students.“ American Sociological Review 47 (1982), 189-201. DiMaggio, P.; Mohr, J.: „Cultural Capital, Educational Attainment, and Marital Selection.“ American Journal of Sociology 90 (1985), 1231-1261. Duncan, B.; Duncan, O. D.: Sex Typing and Social Roles. Academic Press, New York 1978. Duncan, O. D.: „A Socioeconomic Index for All Occupations.“ In. Reiss, A. J.: (Ed.): Occupations and Social Status. Free Press, New York 1961, 109-138. Duncan, O. D.: „Inequality and Opportunity.“ Population Index 35 (1969), 361-366. Duncan, O. D.: „Methodological Issues in the Analysis of Social Mobility.“ In. N. J. Smelser, S. M. Lipset (Ed.): Social Structure and Mobility in Economic Development. Aldine, Chicago 1964, 51-97. Duncan, O. D.: „Occupation Trends and Patterns of Net Mobility in the United States.“ Demography 3 (1966), 1-18. Duncan, O. D.: „Path Analysis: Sociological Examples.“ American Journal of Sociology 72 (1966), 1-16. Duncan, O. D.: Introduction to Structural Equation Models. Academic Press, New York 1975. Duncan, O. D.; Featherman, D. L.; Duncan, B.: Socioeconomic Background and Achievemnet. Seminar Press, New York 1972. Duncan, O. D.; Hodge, R. W.: „Education and Occupational Mobility a Regression Analysis.“ American Journal of Sociology 68 (1963), 629-644. Duncan, O. D; Haller, A. O.; Portes, A.: „Peer Influence on Aspirations: A Reinterpretation.“ American Journal of Sociology 74 (1968), 119-137. Duncan, O.: „Discussion of Papers.“ Pacific Sociological Review 2 (1959), 27-29. Duncan-Jones, P.: „Preparing Social Stratification Data for Path Analysis.“ In. Müller, W.; Mayer, K. U.: Social Stratification and Career Mobility. EPHE, Paris 1973, 189-212. Edwards, R.; Ribbens, J.: „Meandering Around ‘Strategy’: A Research Note on Strategic Discourse in the Lives of Women.“ Sociology 25 (1991), 477-489. Erikson, R.; J. H. Goldthorpe: The Constant Flux. A Study of Class Mobility in Industrial Societies. Clarendon Press, Oxford 1992. Featherman, D. L.: „Social Stratification and Mobility: Two Decades of Cumulative Social Science.“ American Behavioral Scientist 24 (1981), 364-385. Featherman, D. L.; Hauser, R. M.; Sewell, W. H.: „Toward Comparable Data on Inequality and Stratification: Perspectives on the Second Generation of National Mobility Studies.“ Current Sociology 22 (1974), 383-397 (Supplementary vol. 1). Featherman, D. L.; Jones, F. L.; Hauser, R. M.: „Assumptions of Social Mobility Research in the US: The Case of Occupational Status.“ Social Science Research 4 (1975), 329-360. Fox, T.; Miller, S. M.: „Intra-Country Variations: Occupational Stratification and Mobility.“ Studies in Comparative International Development I (1965), 3-10. Gabor, A.: „The Concept of Statistical Freedom and its Application to Social Mobility.“ Population Studies 9 (1955), 82-95. Ganzeboom, H. B. G.; Luijkx, R.; Treiman. D. J.: „International Class Mobility in Comparative Perspective.“ Research in Social Stratification and Mobility 8 (1989), 1-29.

85/90

Ganzeboom, H. B. G; Treiman, D. J.: „Internationally Comparable Measures of Occupational Status for the 1988 International Standard Classification of Occupations.“ Social Science Research 25 (1996), 201-239. Ganzeboom, H. B. G; Treiman, D. J.: „Three internationally Standardised Measures for Comparative Research on Occupational Status.“ In. Hoffmeyer-Zlotnik, J. H. P. Wolf, Ch. (Ed.): Advance in CrossNational Comparision. A European Working Book for Demographic and Socio-Economic Variables. Kluwer, New York 2003, 159-193. Ganzeboom, H. B.; D. J. Treiman; W. C. Ultee: „Comparative Intergenerational Stratification Research: Three Generations and Beyond.“ Annual Review of Sociology 17 (1991), 277-302. Ganzeboom, H. B.; De Graaf, P. M. G; Treiman, D. J.: „A Standard International Socio-Economic index of Occupational Status.“ Social Science Research 21 (1992), 1-56. Gerber, T. P.; Hout, M.: „Tightening Up: Declining Class Mobility during Russia’s Market Transition.“ American Sociological Review 69 (2004), 677-703. Giroux, H. A.: Theory and Resistance in Education: A Pedagogy for the Opposition. Bergin & Garvey. New York 1983. Glass, D. V.: (Ed.): Social Mobility in Britain. Routledge, London 1954. Goldthorpe, J. H.: „Outline of a Theory of Social Mobility.“ In. Goldthorpe, J. H.: On Sociology. Numbers, Narratives, and the Integration of Research and Theory. Oxford University Press, Oxford 2000b, 230-258. Goldthorpe, J. H.: „Social Class and the Differentiation of Employment Contracts.“ In. Goldthorpe, J. H.: On Sociology. Numbers, Narratives, and the Integration of Research and Theory. Oxford University Press, Oxford 2000a, 206-229. Goldthorpe, J. H.; C. Payne: „Trends in Intergenerational Class Mobility in England and Wales, 1972– 1983.“ Sociology 20 (1986), 1-24. Goldthorpe, J. H.; Llewellyn, C.; Payne, C.: Social Mobility and Class Structure in Modern Britain. Clarendon Press, Oxford 1980. Goldthorpe, J.: „Class Analysis and the Reorientation of Class Theory: the Case of Persisting Differential in Educational Attainment.“ British Journal of Sociology 47 (1997), 481-505. Goodman, L. A.; Hout, M.: „Statistical Methods and Graphical Displays for Analyzing How the Association Between Two Qualitative Variables Differs Among Countries, Among Groups or Over Time: A Modified Regression-Type Approach. Sociological Methodology 28 (1998), 175-230. Goodman, L. A.; Hout, M.: „Statistical Methods and Graphical Displays for Analyzing How the Association Between Two Qualitative Variables Differs Among Countries, Among Groups or Over Time. Part II: Some Explanatory Techniques, Simple Models, and Simple Examples.“ Sociological Methodology 31 (2001), 189-221. Goodman, L.: „Pertitioning of Chi-Square, Analysis of Marginal Contingency Tables, and Estimation of Expected Frequencies in Multidimensional Contingency Tables.“ Journal of American Statistical Association 66 (1971), 339-344. Goodman, L.: „The Multivariate Analysis of Qualitative Data: Interactions among Multiple Classifications.“ Journal of American Statistical Association 65 (1970), 226-256. Goodman, L.: „Three Elementary Views of Log-Linear Models for the Analysis of Cross-Classification Having Ordered Categories.“ Sociological Methodology 1981, 193-239. Grusky, D. (Ed.): Social Stratification in Sociological Perspective: Class, Race & Gender. Westview, Boulder 2001. Halsey, A.; Heat, A. F.; Ridge, J. M.: Origins and Destinations: Family, Class and Education in Modern Britain. Clarendon Press, London 1980. Harrison, R. J.: „Do Odds Ratios Really Control for the Availability of Occupational Positions in Status Contingency Tables? European Sociological Review 4 (1988), 65-79. Haugh, M. R.: „Social Class Measurement and Women’s Occupation Roles.“ Social Forces 52 (1973), 86-98. Hauser, R. M.: „Disaggregating a Social-Psychological Model of Education Attainment.“ Social Science Research 1 (1972), 159-188.

86/90

Hauser, R. M.; Grusky, D. B.: „Cross-National Variation in Occupational Distributions, Relative Mobility Chances, and Intergenerational Shifts in Occupational Distributions.“ American Sociological Review 53 (1988a), 723-741. Hauser, R. M.; Grusky, D. B.: „Errors in Slomczynski and Krauze’s Comparative Analysis of Social Mobility.“ American Sociological Review 53 (1988b), 749-752. Hauser, R. M.; Koffel, J. N.; Travis, H. P.; Dickinson, P. J.: „Temporal Change in Occupational Mobility: Evidence for Men in the United States.“ American Sociological Review 40 (1975), 279-297. Hauser, R. M.; Tsai, S. L.; Sewell, W. H.: „A Model of Stratification with Response Error in Social and Psychological Variables.“ Sociology of Education 56 (1983), 20-46. Hauser, R. M.; Warren, J. R. (1997): „Socioeconomic Indexes for Occupations: A Review, Update, and Critique.“ Sociological Methodology 27 (1997), 177-298. Hazelrigg, L. E.: „Partitioning Structural Effects and Endogenous Mobility Processes in the Measurement of Vertical Occupational Status Change.“ Acta Sociologica 17 (1974), 115-139. Heath, S. B.: Ways with Words: Language, Life and Work in Communities and Classrooms. Cambridge University Press, Cambridge 1983. Heberle, R.: „Recovery of Class Theory.“ Pacific Sociological Review 2 (1959), 18-24. Hodge, R. W.: „The Measurement of Occupational Status.“ Social Science Research 10 (1981), 396415. Hope, K.: „The New Mobility Ration.“ Sociological Forces 60 (1981), 544-556. Hope, K.: „Vertical Mobility in Britain: A Structured Analysis.“ Sociology 15 (1981), 19-55. Hopper, E.: Social Mobility. Blackwell, London 1981. Hout, M.: Mobility Tables. Sage, Beverly Hills 1983 Huaco, G. A.: „The Functionalist Theory of Stratification: Two Decades of Controversy.“ Inquiry 9 (1966), 215-240. Jackson, E. F.; Crockett H. J.: „Occupational Mobility in the united States.“ American Sociological Review 29 (1964), 5-15. Janowitz, M.: „Social Stratification and Mobility in West Germany.“ American Journal of Sociology 64 (1958), 6-24. Jones, F. L.: „Occupational Achievement in Australia and the United States: A Comparative Path Analysis.“ American Journal of Sociology 77 (1971), 527-539. Jones, F. L.: „Structural and Circulation Mobility are Alive and Well: A Critical Comment on Sobel’s Premature Obituary Notice.“ Sociology 19 (1985), 139-142. Jones, F. L.; McMillan, J.: „Scoring Occupational Categories for Social Research: A Review of Current Practice, with Australian Examples“ Work, Employment & Society 15 (2001), 539-563. Jones, F. L: „Social Mobility and Industrial Society: A Thesis Reexamined.“ The Sociological Quartely 10 (1969), 292-305. Jöreskog, K. G.: „A General Method for the Analysis of Covariance Structures.“ Biometrika 57 (1970), 239-251. Kahl, J. A.: The American Class Structure. Rinehart & Winston, New York 1953. Kalmijn, M.; Kraaykamp, G.: „Race, Cultural Capital, and Schooling: An Analysis of Trends in the United States.“ Sociology of Education 69 (1996), 22-34. Katrňák, T.: Odsouzeni k manuální práci: vzdělanostní reprodukce v dělnické rodině. Slon, Praha, 2004. Katrňák, T.; Kreidl, M.; Fónadová, L.: „Trends in Educational Assortative Mating in Central Europe: Czech Republic, Slovakia, Poland and Hungary, 1988 and 2000.“ European Sociological Review 2006 (v tisku). Katsillis, J.; Rubinson, R.: „Cultural Capital, Student Achievement, and Educational Reproduction: The Case of Greece.“ American Sociological Review 55 (1990), 270-279. Kelley, J.: „The Failure of a Paradigm_ Log-Linear Models of Social Mobility.“ In. Clark, J.; Mofgil, C.; Modgil, S.: John H. Goldthorpe: Consensus and Controversy. The Falmer Press, London 1990, 319346. Kerckhoff, A. C.: „The Current State of Social Mobility Research.“ Sociological Quarterly 25 (1984), 139-153.

87/90

Kerckhoff, A.: „Stratification Process and Outcomes in England and the U.S.“ American Sociological Review 39 (1974), 789-801. Kerckohoff, A. C; Campbell, R. T.; Winfield-Laired, I.: „Social Mobility in Great Britain and the United States.“ American Journal of Sociology 91 (1985), 281-308. Kerr, C.: The Future of Industrial Societies. Harvard University Press, Cambridge 1983. Kerr, C.; Dunlop, J. T.; Harbison, F. H.; Myers, C. A.: Industrialism and Industrial Man. Harvard University Press, Cambridge 1960. Knights, D.; Morgan, G.: The Concept of Strategy in Sociology: A Note of Dissent. Sociology 24 (1990), 475-484. Kohn, M. L.: Class and Conformity: A Study in Values. With Reassessment. The University of Chicago Press, Chicago 1977. Krauze, T. K.; Slomczynski, K. M.: „Matrix Representation of Structural and Circulation Mobility.“ Sociological Methods and Research 14 (1986), 247-269. Krauze, T. K.; Slomczynski, K. M.: „Structural and Circulation Mobility in the Linear Programming Framework. The Critics in Hot Water – A Rejoinder to the Invited Comment ‘Saving the Bath Water’.“ Sociological Methods and Research 14 (1986), 285-300. Kurz, K.; Müller, W.: „Class Mobility in the Industrial World.“ Annual Review of Sociology 13 (1987), 417-442. Lareau, A.: „Invisible Inequality: Social Class and Childrearing in Black Families and White Families.“ American Sociological Review 67 (2002), 747-776. Lareau, A.: Home Advantage: Social Class and Parental Intervention in Elementary Education. Rowman & Littlefield, Lanham 2000. Lin, N. Yauger, D.: „The Process of Occupational Status Achievement: A Preliminary Cross-National Comparision.“ American Journal of Sociology 81 (1975), 543-562 Lipset, S. M.; H. L. Zetterberg: „A Theory of Social Mobility.“ In. R. Bendix; S. M. Lipset (Ed.): Class, Status, and Power. Social Stratification in Comparative Perspective. The Free Press, New York 1966, 561-573. Lipset, S. M.; H. L. Zetterberg: „Social Mobility in Industrial Societies.“ In. S. M. Lipset; R. Bendix: Social Mobility in Industrial Society. University of California Press, Berkeley 1959, 11-75. Lipset, S. M.; R. Bendix: „Some Sources of Inter-Generational Mobility.“ In. S. M. Lipset; R. Bendix: Social Mobility in Industrial Society. University of California Press, Berkeley 1959, 182-201. MacLeod, J.: Ain’t No Makin’ It: Aspirations & Attainment in a Low-Income Neighborhood. Westview Press, Boulder 1995. Matras, J.: „Comparative Social Mobility.“ Annual Review of Sociology 6 (1980), 401-431. Mayer, K. U.; Müller, W.: „Progress in Social Mobility Research.“ Quality and Quantity 5 (1971), 141177. Mayer, K. U.; Featherman, D. L.; Sekbee, K. L.; Colbjørsen, T.: „Class Mobility During the Working Life: A Comparision of Germany and Norway.“ In. Kohn, M. L. (Ed.): Cross-National Research in Sociology. Sage, New Park 1989, 218-239. McClendon, M. J.: „Structural and Exchange Components of Vertical Mobility.“ American Sociological Review 42 (1977), 56-74. Miller, R.: „The Limited Concerns of Social Mobility Research.“ Current Sociology 46 (1998), 145-163. Miller, S. M.: „Comparative Social Mobility.“ Current Sociology 9 (1960), 1-89. Miller, S. M.: „The Future of Social Mobility Studies.“ American Journal of Sociology 77 (1971), 62-65. Moore, W. E.: „But Some Are More Equal than Others.“ American Sociological Review 28 (1963), 1318. Parsons, T.: „An Analytical Approach to the Theory of Social Stratification.“ American Journal of Sociology 45 (1940), 841-862. Pawson, R.: A Measures for Measures. Routledge, London 1989. Payne, G.: Mobility and Change in Modern Society. Macmillan, London 1987 Pollak, R.; Müller, W.: „Social Mobility in East and West Germany, 1991-2000. Re-unification of Two Mobility Spaces?“ (http://www.nuff.ox.ac.uk/rc28/Papers/pollak.pdf)

88/90

Powers, D. A.; Xie, Y.: Statistical Methods for Categorical Data Analysis. Academic Press, San Diego 2000. Prais, S. J.: „The Formal Theory of Social Mobility.“ Population Studies 9 (1955), 72-81. Prandy, K.: „Similarities of Life-Style and Occupations of Women.“ In. Crompton, R.; Mann, M. (Ed.): Gender and Stratification. Polity Press, Cambridge 1986, 112-129. Prandy, K.: „The Revised Cambridge Scale of Occupations.“ Sociology 24 (1990), 629-655. Pullum, T. W.: „What Can Mathematical Models Tell Us About Occupational Mobility.“ Sociological Inquiry 40 (1970), 258-280. Rapp, R.: „Family and Class in Contemporary America: Notes Toward an Understanding of Ideology.“. In: Thorne, B.; Yalom, M.: Rethinking the Family: Some Feminist Questions. Longman, New York 1982, 168-187 Reay, D.: „Linguistic Capital and Home–School Relationships: Mothers’ Interactions with their Children’s Primary School Teachers.“ Acta Sociologica 42 (1999), 159-168. Robinson, R.: „Structural Change and Class Mobility in Capitalist Societies.“ Social Forces 63 (1984), 51-71. Rogoff, N.: „Social Stratification in France and the United States.“ American Journal of Sociology 58 (1953), 347-357. Rogoff, N.: Recent Trends in Occupational Mobility. Free Press, Glencoe 1953. Rose, D.; O”Reilly, K.: The ESRC Review of Government Social Classification. OSN and ESRC, London 1998. Sewel, W. H.; Haller, A. O.; Ohlendorf, G. W.: „The Educational and Early Occupational Status Attainment Process: Replication ad Revision.“ American Sociological Review 35 (1970), 1014-1027. Sewel, W. H.; Haller, A. O.; Portes, A.: „The Educational and Early Occupational Attainment Process.“ American Sociological Review 34 (1969), 82-92. Sewel, W. H.; Hauser, R. M.: „Causes and Consequences of higher education: models of the status attainment process.“ American Journal of Agricultural Economics 54 (1972), 851-861. Sewel, W. H.; Shah, V. P.: „Parents’ Education and Children’s Educational Aspirations and Achievements.“ American Sociological Review 33 (1968b), 191-209. Sewel, W. H.; Shah, V. P.: „Social Class, parental Encouragment, and Educational Aspirations.“ American Journal of Sociology 73 (1968a), 559-572. Sewell, W. H.; Hauser, R. M.: Education, Occupation & Earnings. Academic Press, New York 1975. Shavit, Y.; Blossfeld, H. P. (Ed.): Persistent Inequality: Changing Educational Attainment in Thirteen Countries. Westview Press, Boulder 1993. Shavit, Y.; Müller, W. (Ed.): From School to Work: A Comparative Study of Educational Qualifications and Occupational Destinations. Oxford University Press, Oxford 1997.. Schneider, B.; Coleman, J. (Ed.): Parents, Their Children and Schools. Westview Press, Boulder 1993. Simkus, A. A.: „Comparative Stratification and Mobility.“ International Journal of Comparative Mobility 22 (1981), 213-236. Slomczynski, K. M.; Krauze T. K.: „A Paradigmatic Crisis in the Multiplicative Modeling of Mobility Tables: The Problem of Circulation Mobility as an Anomaly.“ American Sociological Review 53 (1988), 742-748. Slomczynski, K. M.; Krauze T. K.: „Cross-National Similarity in Social Mobility Patterns: A Direct Test of the Featherman-Jones-Hauser Hypothesis.“ American Sociological Review 52 (1987), 598-611. Smits, J.; Ultee, W.; Lammers, J.: „Educational Homogamy in 65 Countries: An Explanation of Differences in Openness Using Country-Level Explanatory Variables.“ American Sociological Review 63 (1998a), 264-285. Smits, J.; Ultee, W.; Lammers, J.: „Occupational Homogamy in Eight Countries of the European Union, 1975-89.“ Acta Sociologica 42 (1998b), 55-68. Sobel, M. E.: „Structural Mobility, Circulation Mobility and the Analysis of Occupational Mobility: A Conceptual Mismatch.“ American Sociological Review 48 (1983), 721-727. Sobel, M. E.; Hout, M.; Duncan, O. D.: „Exchange, Structure, and Symmetry in Occupational Mobility.“ American Journal of Sociology 91 (1985), 359-372.

89/90

Sobel, M. E.; Hout, M.; Duncan, O. D.: „Saving the Bath Water. An Invited Comment on Krauze and Slomczynski’s ‘Matrix Representation of Structural and Circulation Mobility’.“ Sociological Methods and Research 14 (1986), 271-284. Sorokin, P. A.: Social and Cultural Mobility. Harper and Brothers New York 1927. Stevens, G.; Featherman, D. L.: „A Revised Socioeconomic Index of Occupational Status.“ Social Science Research 10 (1981), 364-395. Stewart, A.; Prandy, K.; Blackburn, R. M.: Social Stratification and Occupation. Macmillan, London 1980. Swift, A.: „Would Perfect Mobility be Perfect?“ European Sociological Review 20 (2004), 1-11. Treiman, D. J.: „Problems of Concept and Measurement in the Comparative Study of Occupational Mobility.“ Social Science Research 4 (1975), 183-230. Treiman, D. J.: Occupational Prestige in Comparative Perspective. Academic Press, New York 1977. Treiman, D. J.; Ganzeboom, H. B. G.: „The Fourth Generation of Comparative Stratification Research.“ In. Quah, M. S. R; Sales, A. (Ed.): The International Handbook of Sociology. Sage, London 2000. 98121. Treiman, D. J.; Ross, P. A.: „Sex and Earnings in Industrial Society: A Nine Nation Comparision.“ American Journal of Sociology 89 (1983), 612-650. Treiman, D. J.; Terrell, K.: „The Process of Status Attainment in the United States and Great Britain.“ American Journal of Sociology 81 (1975), 563-583. Treiman, D.: „Industrialization and Social Stratification.“ Sociological Inquiry 40 (1970), 207-234. Tyree, A.: „Mobility Ratios Association in Mobility Tables.“ Population Studies 27 (1973), 577-588. Ultee, W.; Luijkx, R.: „Educational Heterogamy and Father-to-Son Occupational Mobility in 23 Industrial Nations: General Societal Openness or Compensatory Strategies of Reproduction?“ In. Luijkx, R.: Comparative Loglinear Analyses of Social Mobility and Heterogamy. Tilburg University Press, Tilburg 1994, 173-209 Willis, P.: Learning to Labour: How Working Class Kids Get Working Class Jobs. Saxon House, London 1977. Wong, R. S. K.: „Understanding Cross-National Variation in Occupational Mobility.“ American Sociological Review 55 (1990), 560-573. Wong, R. S. K.: „Vertical and Nonvertical Effects in Class mobility: Cross-National Variations.“ American Sociological Review 57 (1992), 396-410. Xie, Y.: „The Log-Multiplicative Layer Effect Model for Comparing Mobility Tables.“ American Sociological Review 57 (1992), 380-395. Xie, Yu: „The Log-Multiplicative Layer Effect Model for Comparing Mobility Tables.“ American Sociological Review 57 (1992), 380-395. Xie, Yu; Shauman K. A.: Women in Science: Career Processes and Outcomes. Harvard University Press, Cambridge 2003. Yamaguchi, K.: „Models for Comparing Mobility Tables: Toward Parsimony and Substance.“ American Sociological Review 52 (1987), 482-494. Yamaguchi, Kazuo: „Models for Comparing Mobility Tables: Toward Parsimony and Substance.“ American Sociological Review 52 (1987), 482-494. Yasuda, S.: „A Methodological Inquiry into Social Mobility.“ American Sociological Review 29 (1964), 16-23.

90/90