Právo na příznivé životní prostředí v právním řádu České republiky

Právnická fakulta Masarykovy univerzity Obor Právo Katedra práva životního prostředí a pozemkového práva

Diplomová práce

Právo na příznivé životní prostředí v právním řádu České republiky Zuzana Vavřinová

2012/2013

Prohlašuji, že jsem diplomovou práci na téma „Právo na příznivé životní prostředí v právním řádu České republiky“ zpracovala sama. Veškeré prameny a zdroje informací, které jsem použila k sepsání této práce, byly citovány v poznámkách pod čarou a jsou uvedeny v seznamu použitých pramenů a literatury. ……………………………......... Zuzana Vavřinová

2

Poděkování Na tomto místě bych ráda poděkovala vedoucí mé práce doc. JUDr. Iloně Jančářové, Ph.D. za cenné rady, pomoc a povzbuzení při zpracování práce. Dále bych ráda poděkovala svým nejbližším za trvale velkou podporu a zázemí, které mi poskytují, za což jsem jim vděčná.

3

Abstrakt Právo na příznivé životní prostředí jako jedno ze základních lidských práv se vyvinulo poměrně nedávno. I tak má ale potenciál významně přispět k ochraně životního prostředí. V českém právním řádu je toto právo zakotveno na ústavní úrovni, a to v Listině základních práv a svobod. Práce obsahuje nejprve analýzu práva na příznivé životní prostředí v českém právním řádu v obecné rovině, druhá část se poté zaměřuje na právo na zdravé a čisté ovzduší jako součást práva na příznivé životní prostředí. Cílem práce je odhalit, zda je právo v České republice vymahatelné a za jakých okolností.

Klíčová slova životní prostředí, lidská práva, ochrana ovzduší, znečištění ovzduší, Listina základních práv a svobod, Ostrava

4

Abstract The right to a favourable environment is one of the most recent one as regards to the time of its evolution. Nevertheless, it must be considered as being a very strong part within the environment protection system. The Czech legal system enforces this right inside its constitutional system, in particular in the Charter of Fundamental Rights and Freedoms. At first, this thesis focuses on analysing the right to favourable environment as defined by the legal system of the Czech Republic in general, while the second part of this thesis focuses in particular on the right to clean and healthy air as being a part of a right to favourable environment. This thesis focuses on answering the question of whether or not this right is possible to be enforced in the Czech Republic and if so, under what conditions.

Key words environment, human rights, air protection, air pollution, Fundamental Rights and Freedoms, town of Ostrava

5

Charter of

Obsah Obsah ............................................................................................................................... 6 Úvod ................................................................................................................................ 8 1.

2.

Základní pojmy ..................................................................................................... 13 1.1

Životní prostředí ........................................................................................... 13

1.2

Environmentální vs. ekologický.................................................................. 14

1.3

Každý .............................................................................................................. 15

1.4

Imise, imisní limity........................................................................................ 15

1.5

Emise, emisní limity a stropy ...................................................................... 17

Základní prameny právní úpravy...................................................................... 20 2.1

Ústavní pořádek České republiky .............................................................. 20

2.2

Zákonné předpisy ......................................................................................... 26

2.3

Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod .......................... 28

2.4

Další prameny mezinárodního práva ........................................................ 34

2.5

Předpisy Evropské unie ............................................................................... 37

3.

Příznivé životní prostředí jako součást lidských práv .................................... 39

4.

Podoba práva na příznivé životní prostředí v českém právním řádu .......... 43

5.

6.

4.1

Kdo je „každý“ ve světle judikatury Ústavního soudu ........................... 43

4.2

„Mít právo“ .................................................................................................... 46

4.3

„Příznivost životního prostředí“ ................................................................ 47

Právo na příznivé životní prostředí v souvislostech ochrany ovzduší ........ 50 5.1

Stav ovzduší v ČR ......................................................................................... 51

5.2

Stav ovzduší na Ostravsku .......................................................................... 52

5.3

Regulace znečištění a znečišťování ovzduší .............................................. 55

5.4

Žaloba města Ostravy ................................................................................... 65

Budoucnost práva na příznivé životní prostředí ............................................. 69

6

6.1 7.

Právo na příznivé životní prostředí v NOZ .............................................. 70

Závěr ....................................................................................................................... 72

Seznam použitých pramenů ....................................................................................... 76 Příloha č. 1 ..................................................................................................................... 79

7

Úvod K přežití člověk potřebuje (kromě jídla a vody) v podstatě nepřetržitý přísun vzduchu v množství 10-20 m3 za den. Kromě objemu je ale dalším důležitým parametrem také jeho kvalita, která pak bude mít souvislost zejména s tím, jakého věku se člověk dožije a v jaké zdravotní a fyzické kondici. Znečištěné ovzduší působí na zdraví člověka různými způsoby, jednak přímo, a to zejména skrze plíce, kterými znečištěný vzduch vdechuje, jednak nepřímo vlivem nepříznivých látek v prostředí a jejich vstřebáváním rostlinami a zvířaty. Tím se tyto látky dostávají do pitné vody a potravního řetězce a člověk na jeho vrcholu je pak přijímá ve své potravě. Účinky znečištění na půdy, rostlinstvo a živočišstvo negativně ovlivňují též celé přírodní ekosystémy a jejich fungování.1 Tématem této práce je právo na příznivé životní prostředí v právním řádu České republiky. Právo na příznivé (případně jiným adjektivem označené) životní prostředí se v určité podobě objevuje ve většině evropských ústav, přitom zpravidla toto právo přiznávají jen fyzickým osobám a ve většině případů (stejně jako v České republice) se nejedná o právo bezprostředně vymahatelné, ale lze se jej dovolávat pouze v mezích provádějících zákonů.2 To, že lidské právo na příznivé životní prostředí je v českém právním řádu zakotveno, považuji za velké pozitivum, které dokazuje povědomí českého ústavodárce o potřebě člověka žít v co možná nejlepším (nejčistším, nejzdravějším, nejvyváženějším, atd.) prostředí. (Na druhou stranu to ale

BRANIŠ, Martin; HŮNOVÁ, Iva a kol. Atmosféra a klima. Aktuální otázky ochrany ovzduší. Praha: Nakladatelství Karolinum, 2009. 351 s. ISBN 978-80-246-1598-1. 2 MÜLLEROVÁ, Hana. Lidské právo na životní prostředí – kritický pohled. Právník. 2012, roč. 151, č. 3, s. 225-254. ISSN 0231-6625. 1

8

nevypovídá nic o tom, jestli se tohoto práva lze domáhat.) Objevují se však otázky, zda je vůbec vhodné řešit environmentální problémy skrze lidská práva, zda může právo na životní prostředí určité kvality existovat jako součást katalogu lidských práv, zda má být ochrana životního prostředí i nadále záležitostí jednotlivých států nebo by bylo přínosné zakotvení práva také na mezinárodněprávní úrovni, dále otázky zda vůbec a případně jak je toto právo aplikováno a využíváno, a především zda je toto právo a jeho uplatňování vůbec způsobilé reálně přispět ke zlepšení (či zlepšování) stavu životního prostředí?3 Na všechny tyto otázky odpověď neznám. Přesto věřím, že práva na příznivé životní prostředí se v České republice domáhat lze (když už je v právním řádu zakotveno). Proto za důvod zpracování a cíl této práce považuji především podívat se na to, jak v praxi takové domáhání se svého subjektivního práva bude vypadat. Ve druhé části práce jsem kvůli zaměřila svou pozornost na (vskutku) nepříznivé životní prostředí na Ostravsku a na snahu města Ostravy tuto situaci řešit soudní cestou skrze žalobu podanou na Českou republiku. Jedná se o téma rozhodně aktuální. I když žaloba byla podána už v roce 2010, dosud nedošlo k projednání merita věci, a i ovzduší v Ostravě se stále nezlepšuje. Zatím se mohu jen domnívat, jak spor dopadne, a předjímat jeho výsledek. V každém případě se ale bude jednat o mimořádně důležitý „precedens“ (dosud totiž nebylo zahájeno mnoho relevantních sporů, ve kterých by se strany odvolávaly na své právo na příznivé životní prostředí 4), na základě kterého se možná stejnou cestou vydají i jiná města České republiky. Jak bude dále v práci doloženo, znečištěné ovzduší má skutečně alarmující vlivy na zdravotní stav lidí (zejména dětí, a to i dosud nenarozených) MÜLLEROVÁ 2012 op. cit. Např. databáze rozhodnutí Ústavního soudu eviduje pouze 14 věcí souvisejících s čl. 35 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Dostupné z: http://nalus.usoud.cz/Search/Results.aspx 3 4

9

a způsobuje také zvýšenou mortalitu obyvatel postižených území. Ostravsko představuje oblast významně zasaženou špatnou kvalitou ovzduší a město Ostrava, zdá se, podniká určité kroky ke zlepšení situace, mimo jiné též v roce 2010 podalo zmíněnou žalobu na stát, kterou se domáhá navržení a provedení konkrétních opatření zacílených na zlepšení kvality ovzduší. Zejména v souvislosti s touto žalobou (která je diskutována nejen v odborných kruzích, ale díky zájmu sdělovacích prostředků se dostala i do povědomí veřejnosti) považuji za účelné zabývat se rozborem práva na příznivé životní prostředí, potažmo jeho součásti „práva na zdravé ovzduší“, a zjistit, jak moc je situace v Ostravě vážná a zda český právní řád skrze toto subjektivní právo umožňuje situaci nějak vyřešit či alespoň zlepšit. Výchozí otázka této práce proto zní: „Lze v praxi uplatňovat právo na příznivé životní prostředí?“ Osobně předpokládám, že lze, a podaná žaloba města Ostravy je toho do jisté míry důkazem. Zejména však dokládá vůbec snahu se tohoto práva domáhat, a to považuji za nejdůležitější, jelikož dosud bylo toto právo dosti opomíjeno a nebyla mu věnována velká pozornost. V průběhu zpracování této práce tedy budu ověřovat svou premisu, že práva na příznivé životní prostředí se podle českého právního řádu domáhat lze, a za tím účelem provedu nejprve analýzu samotného tohoto práva a poté jeho aplikaci na jeden ze subsystémů práva životního prostředí, a to ochranu ovzduší. Právo na příznivé životní prostředí není tématem příliš frekventovaným a často zpracovávaným. Proto stěžejní prameny použité při studiu tématu a tvorbě práce představují zejména odborné články, právní předpisy, komentáře a judikatura. Odborná literatura a elektronické prameny byly poté při zpracování práce použity zejména pro dokreslení konkrétních aspektů

10

v jednotlivých částech práce. V českém právním prostředí neexistuje mnoho zdrojů zabývajících se problematikou práva na příznivé životní prostředí (natož pak aby se tímto tématem zabývaly komplexně). Bylo dosud napsáno jen několik odborných článků, příspěvků ve sbornících a dílčí pasáže v učebnicích a jiných tištěných zdrojích. Zdá se, že jediným autorem, který se v současné době právu na příznivé životní prostředí v Česku cíleně věnuje, je H. Müllerová. Na tomto místě bych ráda poděkovala Mgr. Vojtěchu Vomáčkovi za poskytnutí textu disertační práce Hany Müllerové (a i jiných souvisejících materiálů), který jsem díky tomu mohla při zpracování své práce použít. V zahraniční literatuře je právu na příznivé životní prostředí (případně se používá i jiné označení) věnován větší prostor. Proto jsem se při zpracování této práce snažila (alespoň v omezené míře) využít i těchto zdrojů. Z hlediska struktury lze tuto práci v základní rovině členit na dvě velké části. První z nich se zabývá právem na příznivé životní prostředí obecně a druhá jej pak konfrontuje s problematikou ochrany ovzduší. Na začátku práce vymezuji některé pojmy důležité pro lepší pochopení dalšího textu (jako je „životní prostředí“, „imise“ nebo odlišení pojmů „environmentální“ a „ekologický“, k jejichž záměně často dochází) a hned poté následuje poměrně rozsáhlý rozbor jednotlivých právních předpisů a pramenů práva se vztahem k právu na příznivé životní prostředí. V následujících částech práce potom už postupuji od obecného ke konkrétnímu, kdy ve třetí kapitole nazvané „Příznivé životní prostředí jako součást lidských práv“ zařazuji právo na příznivé životní prostředí do systému lidských práv a poukazuji na jeho lidskoprávní rozměr. Další kapitola je pojata jako analýza jednotlivých prvků práva na příznivé životní prostředí, ve které definuji zejména jeho subjekty, předmět a obsah. V páté kapitole už konfrontuji ústavní zakotvení práva na příznivé životní

11

prostředí s ochranou ovzduší a zabývám se tak vlastně „právem na zdravé a příznivé ovzduší“. Zde je nutno doplnit, že ochrana ovzduší obecně zahrnuje jednak ochranu před vnášením škodlivých látek, ale také ochranu ozonové vrstvy Země a ochranu klimatického systému Země. Vzhledem k rozsahu a možnostem práce a zaměření druhého „bloku“ práce na znečištění Ostravska se však věnuji pouze ochraně před vnášením škodlivých látek do ovzduší. V této části text opět obsahově postupuje od obecných konstatování o stavu ovzduší v České republice a následně na Ostravsku, přes vlivy a dopady znečištění, až po konkrétní nástroje a návrhy ke zlepšení znečištěného ovzduší. V závěrečné kapitole se ještě věnuji odhadům budoucího vývoje práva na příznivé životní prostředí a zejména nabízím komparaci stávajícího stavu se situací po nabytí účinnosti nového občanského zákoníku, který poměrně překvapivě do problematiky práva na příznivé životní prostředí také zasahuje. Práci pak uzavírá shrnutí výsledků, ke kterým jsem při zpracování tématu dospěla, ověření stanovené hypotézy a předložení několika návrhů v legislativní i praktické rovině. Přínos této práce vidím zejména v poskytnutí komplexního pohledu na právo na příznivé životní prostředí v České republice, a to jak v jeho teoretické, tak praktické podobě. Především praktická část zaměřená v této práci na nepříznivý stav ovzduší v Ostravě by si do budoucna zasloužila rozšíření o analýzu konkrétních opatření, která (snad) budou v průběhu času ještě přijata, a zpětný pohled na účinnost těchto opatření, která (doufejme) povedou ke snížení mimořádně silného znečištění v Ostravě i celém Moravskoslezském regionu.

12

1. Základní pojmy Hned na počátku je nezbytné definovat některé pojmy, které souvisí s předmětem této práce a pojednávanou problematikou, a které se v textu práce objevují častěji než jiné.

1.1 Životní prostředí Existuje mnoho definic tohoto pojmu, a to z různých vědních oborů. Zákonodárce vtělil svoji představu o obsahu pojmu „životní prostředí“ do zákona č. 17/1992 Sb., o životním prostředí5. Použil přitom definici, podle níž se jím rozumí „vše, co vytváří přirozené podmínky existence organismů včetně člověka a je předpokladem jejich dalšího vývoje“6. Současně ve stejném ustanovení demonstrativním výčtem uvádí jeho důležité součásti, kterými jsou zejména ovzduší, voda, horniny, půda, organismy, ekosystémy a energie. Za součást životního prostředí je však nutné považovat též přírodu modifikovanou lidskými aktivitami i kulturní krajinu (např. zemědělské pozemky).7 Na životní prostředí je tak třeba nahlížet jako na velice komplexní a složitý systém vztahů, které ve své spletitosti utváří ty nejzákladnější podmínky pro život vůbec, jakož i pro jeho další rozvoj. Tato komplexnost jde tak daleko, že nelze oddělit životní prostředí České republiky, jejích krajů či oblastí, od životního prostředí okolního světa, respektive celé planety Země. A můžeme zajít ještě dále a uvědomit si, že na životní prostředí naší modré planety působí i vlivy mající svůj původ mimo ni, ve vesmíru. Zákon č. 17/1992 Sb., o životním prostředí, ve znění pozdějších předpisů. In: CODEXIS [právní informační systém]. Atlas Consulting [cit. 17. 2. 2013]. 6 § 2 zákona o životním prostředí. 7 TICHÁ, Tereza a kol. Slovník pojmů užívaných v právu životního prostředí. Praha: ABF – nakladatelství ARCH, 2004. 464 s. ISBN 978-80-86165-95-0. 5

13

Jednotlivé složky životního prostředí se navzájem ovlivňují a působení na jednu z nich v konkrétním místě se může projevit v místě úplně jiném, dokonce velmi vzdáleném, nebo může mít vliv i na zcela jinou součást životního prostředí. A právě tato neohraničenost a neohraničitelnost je pro životní

prostředí

velmi

specifická

a

způsobuje

mj.

také

potíže

v environmentální legislativě.8 Právo životního prostředí právními normami upravuje společenské vztahy (soubor práv a povinností) související s ochranou životního prostředí.9 Pojem ochrany životního prostředí také definuje zákon o životním prostředí, a to jako činnosti, kterými se má předcházet znečišťování nebo poškozování životního prostředí, případně toto omezovat a odstraňovat. Zahrnuje přitom ochranu životního prostředí jako celku i jeho jednotlivé složky, ochranu druhů organismů a ekosystémů a jejich vzájemných vazeb.10

1.2 Environmentální vs. ekologický Oba výrazy se v současné době v českém slovníku objevují poměrně často. Jde přitom o pojmy převzaté ze zahraničí – z francouzštiny (l’environnement, l‘écologie) či spíše z angličtiny (environment, ecology). Výraz l’environnement nebo anglické environment v obou případech ale znamená to samé, co české „životní prostředí“. V současné době velmi módní výraz „environmentální“ tak vlastně vyjadřuje adjektivum k životnímu prostředí, resp. ho můžeme přeložit jako „týkající se životního prostředí“ či

BĚLOHRADOVÁ, Jitka. Zásady účasti veřejnosti na ochraně životního prostředí. Správní právo. 2011, roč. 44, č. 8, s. 477-492. ISSN 0139-6005. 9 DAMOHORSKÝ, Milan a kol. Právo životního prostředí. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2007. 641 s. ISBN 978-80-7179-498-1. 10 § 9 zákona o životním prostředí. 8

14

„spjatý s přírodou“. Další odvozenou variantou, která se v českém jazyce nově objevuje, je např. označení pro „vědní obor zabývající se komplexně studiem, tvorbou a ochranou životního prostředí“11 (environmentalistika). Výrazy jako ekologický nebo ekologie se v poslední době také používají velmi často a někdy dokonce až v nečekaných souvislostech. Podle slovníku cizích slov se ekologií rozumí „věda o vztazích organismů a prostředí, v kterém žijí a organismů k sobě navzájem“12, adjektivum „ekologický“ vyjadřuje skutečnost „šetrnou k životnímu prostředí“13. Objevují se však i výrazy jako homo ecologicus či ekologismus.

1.3 Každý Z jazykového hlediska se jedná o zájmeno neurčité, které pojímá osoby nebo věci souhrnně, ale též jednotlivě14, a jemuž by bylo možno přisoudit obecný význam ve smyslu „všechen bez výjimky“, ať už by se týkalo jakékoliv entity. Určitou náplň a konkrétní význam mu dodá teprve situace, v jaké je toto slovo použito.

1.4 Imise, imisní limity Imisí označujeme „znečišťující příměsi obsažené v atmosféře, které přecházejí na příjemce (organismus, půda,…) nebo jsou s ním v kontaktu. Imisí se stává emise po přenosu, rozptýlení a po fyzikálně-chemických reakcích, do nichž v atmosféře

KRAUS, Jiří a kol. Nový akademický slovník cizích slov: A-Ž. Praha: Academia, 2005. 879 s. ISBN 978-80-2001-351-2. 12 tamtéž 13 tamtéž 14 FILIPEC, Josef a kol. Slovník spisovné češtiny pro školu a veřejnost. 4. vyd. Praha: Academia, 2005. 647 s. ISBN 978-80-2001-347-4. 11

15

vstupuje.“15 Za atmosférické imise v širším smyslu lze kromě chemických látek označit též hluk, radioaktivitu a člověkem způsobené změny teploty.16 Zákon o ochraně ovzduší17 definuje imisi jako úroveň znečištění, která se vyjadřuje skrze „hmotnostní koncentrace znečišťující látky v ovzduší nebo její depozice na zemský povrch za jednotku času“18. Znečišťující látkou přitom zákon rozumí „každou látku, která svou přítomností v ovzduší má nebo může mít škodlivé účinky na lidské zdraví nebo životní prostředí anebo obtěžuje zápachem“19. Za znečišťující látky tak budeme považovat jednak látky cizorodé, lidskou činností vnesené do ovzduší, ale také látky přirozeně se v ovzduší vyskytující, které však kvůli vyšší koncentraci mohou představovat zdravotní a jiná rizika. Imise vznikají jako důsledek vypouštění znečišťujících látek do ovzduší (emise, viz dále). Jejich následné působení v různých složkách životního prostředí, kam jsou přenášeny, představuje vážný problém20 (např. kyselé deště, těžké kovy v půdě a odtud v potravním řetězci). Zjišťování míry znečištění ovzduší probíhá formou nepřetržitého monitorování koncentrací znečišťujících látek v přízemní vrstvě atmosféry sítí měřících stanic.21 Zákon pracuje s pojmem imisní limit (ve významu „nejvýše přípustná úroveň znečištění“22), tyto limity v příloze č. 1 stanoví a zároveň určuje i maximální přípustnou roční četnost jejich překročení23. Z toho vyplývá

BRANIŠ 2009 op. cit. tamtéž 17 Zákon č. 201/2012 Sb., o ochraně ovzduší. In: CODEXIS [právní informační systém]. Atlas Consulting [cit. 12. 3. 2013]. 18 § 2 písm. d) zákona o ochraně ovzduší. 19 § 2 písm. b) zákona o ochraně ovzduší. 20 TICHÁ 2004 op. cit. 21 BRANIŠ 2009 op. cit. 22 § 2 písm. k) zákona o ochraně ovzduší. 23 § 3 odst. 1 zákona o ochraně ovzduší. 15 16

16

skutečnost, že nedodržení těchto limitů (jakkoliv může být škodlivé) ještě nemusí být protizákonné. Stav v rozporu s právem nastane až při příslušném počtu opakujících se překročení stanovených hodnot. Jako vodítko pro legislativní zakotvení konkrétních limitů existují tzv. směrné hodnoty stanovené Světovou zdravotnickou organizací.24 V příloze č. 1 zákona o ochraně ovzduší se uvádějí imisní limity a četnost jejich možných překročení během kalendářního roku pro následující znečišťující látky: oxid siřičitý, oxidy dusíku, oxid uhelnatý, benzen, olovo, troposférický ozon a tuhé znečišťující látky – tj. prachové částice. Dle velikosti se rozlišují částice PM10 (menší než 10µm) a částice PM2,5 (menší než 2,5µm). Kvalita těchto částic a jejich škodlivý vliv se potom různí podle dalších na ně navázaných látek dle zdrojů znečištění, ze kterých pocházejí. Jedná se zejména o benzo(a)pyren (zástupce polycyklických aromatických uhlovodíků vznikajících nedokonalým spalováním, u kterého byly prokázány karcinogenní účinky na lidský organismus)25, dále např. arsen, kadmium, nikl. Limity zákon vyjadřuje jako hmotnostní koncentrace znečišťujících látek ve volném ovzduší. Rozdílně jsou limity a četnosti stanovené pro ochranu zdraví lidí a pro ochranu ekosystémů a vegetace.

1.5 Emise, emisní limity a stropy

TICHÁ 2004 op. cit. Více informací na: Air Quality Guidelines. Global update 2005. Particulate matter, ozone, nitrogen dioxide and sulfure dioxide [online]. World Health Organization [cit. 19. 3. 2013]. Dostupné z: http://www.euro.who.int/en/what-we-do/health-topics/environment-andhealth/air-quality/publications/pre2009/air-quality-guidelines.-global-update-2005.-particulatematter,-ozone,-nitrogen-dioxide-and-sulfur-dioxide 25 ŠRÁM, Radim J.; DOSTÁL, Miroslav. Ovlivňuje znečištěné ovzduší náš zdravotní stav? [online]. Ústav experimentální medicíny AV ČR [cit. 18. 3. 2013]. Dostupné z: http://www.iem.cas.cz/press/press/120612-ovlivnuje-znecistene-ovzdusi-nas-stav.html 24

17

V právu životního prostředí můžeme emisi definovat jednak jako „přímé nebo nepřímé vypouštění látek, šíření vibrací a vyzařování hluku, tepla nebo jiných forem neionizujícího záření ze zařízení do životního prostředí“26, nebo jako „vypuštění skleníkového plynu do ovzduší“27, případně (v intencích zákona o ochraně ovzduší) jako znečišťování, kterým se rozumí „vnášení jedné nebo více znečišťujících látek do ovzduší“28.29 Zdroje, ze kterých jsou škodliviny vypouštěny, lze podle původu dělit na přirozené (např. sopečná a bakteriální činnost) a antropogenní (související s lidskou činností, např. výroba elektřiny a tepla, průmyslová a zemědělská výroba, doprava), přičemž antropogenní emise představují zpravidla daleko větší důsledky a rizika.30 Jako důležitá součást regulace znečišťování ovzduší se využívají emisní limity a emisní stropy. První z pojmů vyjadřuje maximální přípustné množství znečišťující látky nebo jejich skupiny, které jsou vnášeny do ovzduší vlivem provozu každého jednotlivého stacionárního zdroje (tím se rozumí ucelená technicky dále nedělitelná technická jednotka nebo činnost) 31. Emisní limity nebo

emisní

stropy

jsou

součástí

závazných

podmínek

pro

provoz

stacionárního zdroje, které obsahuje povolení provozu vydané příslušným krajským úřadem.32 Emisním stropem potom je „nejvýše přípustné množství

§ 2 písm. c) zákona č. 76/2002 Sb., o integrované prevenci a omezování znečištění, o integrovaném registru znečišťování a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů. In: CODEXIS [právní informační systém]. Atlas Consulting [cit. 12. 3. 2013]. 27 § 2 písm. c) zákona č. 695/2004 Sb., o podmínkách obchodování s povolenkami na emise skleníkových plynů a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů. In: CODEXIS [právní informační systém]. Atlas Consulting [cit. 12. 3. 2013]. 28 § 2 písm. c) zákona o ochraně ovzduší. 29 Nejedná se však o jedinou souvislost, ve které je výraz „emise“ v právu užíván. Běžně se hovoří o „emisi akcií“ nebo „emisi cenných papírů“ v oblasti práva obchodních společností a práva cenných papírů. 30 BRANIŠ 2009 op. cit. 31 § 2 písm. i) a e) zákona o ochraně ovzduší. 32 § 11 odst. 2 písm. d) a § 12 odst. 4 zákona o ochraně ovzduší. 26

18

znečišťující látky vnesené do ovzduší za kalendářní rok“33. Emisní stropy se stanovují jednak pro jednotlivé zdroje znečišťování, jednak pro vymezené území34, ale i pro celou republiku (obsahuje je Národní program snižování emisí České republiky35). K dodržování celostátních emisních stropů stanovených pro jednotlivé znečišťující látky Českou republiku zavazují také mezinárodní závazky (např. Evropská unie).36

§ 2 písm. j) zákona o ochraně ovzduší. § 4 odst. 4 zákona o ochraně ovzduší. 35 § 8 zákona o ochraně ovzduší. Národní program snižování emisí České republiky schválený dne 11. 6. 2007 je dostupný na stránkách Ministerstva životního prostředí: http://www.mzp.cz/cz/narodni_program_snizovani_emisi 36 TICHÁ 2004 op. cit. 33 34

19

2. Základní prameny právní úpravy Tato část práce obsahuje přehled nejdůležitějších pramenů práva souvisejících s danou problematikou a zároveň vysvětluje vztah jednotlivých předpisů k tématu práce, resp. k oblasti ochrany životního prostředí.

2.1 Ústavní pořádek České republiky 2.1.1 Ústava České republiky Současná Ústava České republiky37 (dále jen „Ústava“) byla přijata dne 16. 12. 1992 a vyhlášena pod č. 1/1993 Sb. Představuje jakýsi základ českého právního řádu, základní stavební kámen, na němž je právní řád České republiky vystavěn. Preambule Ústavy vyjadřuje výchozí ideje státu, obsahuje cíle, hodnoty a tradice, ke kterým se stát hlásí. Stejně jako na ni navazující text má též preambule normativní význam a tvoří neoddělitelnou součást textu Ústavy. Významná je především pro interpretaci jak samotné Ústavy, tak i jiných právních předpisů.38 Jednou z myšlenek vyjádřených v preambuli je také „odhodlání společně střežit a rozvíjet zděděné přírodní a kulturní, hmotné a duchovní bohatství“. V této pasáži hovoří Ústava k celé občanské společnosti, jelikož takto stanovené úkoly přesahují možnosti státu. Přesto vyjadřují jeho povinnost přijímat takové zákony a opatření, aby se dosažení těchto cílů co nejvíce přiblížil.39

Ústavní zákon č. 1/1993 Sb., Ústava České republiky, ve znění pozdějších předpisů. In: CODEXIS [právní informační systém]. Atlas Consulting [cit. 15. 2. 2013]. 38 ZACHOVÁ, Markéta. Právo na příznivé životní prostředí v ústavním systému České republiky. Právní rozhledy. 1999, roč. 7, č. 2, s. 95-101. ISSN 1210-6410. 39 tamtéž 37

20

Ve svém čl. 1 označuje Ústava Českou republiku za svrchovaný, jednotný a demokratický právní stát založený na úctě k právům a svobodám člověka a občana. Důležitý je čl. 3, který do ústavního pořádku České republiky řadí též Listinu základních práv a svobod, a čl. 4 garantující základním právům a svobodám (a tím i právu na příznivé životní prostředí) ochranu soudní mocí. V čl. 7 nalezneme povinnost státu „dbát o šetrné využívání přírodních zdrojů a ochranu přírodního bohatství.“ Tímto deklaratorním ustanovením text navazuje na „odhodlání střežit přírodní bohatství“ obsažené v preambuli. Právě na základě tohoto článku stát odpovídá za ochranu životního prostředí v zemi a je jím zavázán zabezpečit šetrné využívání zdrojů za účelem trvale udržitelného života. Ústava tím vyjadřuje preferenci dlouhodobých hledisek ochrany přírody v rámci střídajících se krátkodobých volebních období. Přitom státem je třeba rozumět veškeré jeho orgány moci zákonodárné, výkonné i soudní. 40 Z obsahového propojení čl. 7 s čl. 35 Listiny lze vyvodit též povinnost státu chránit životní prostředí.41

2.1.2 Listina základních práv a svobod Listina základních práv a svobod42 (dále jen „Listina“) tvoří spolu s Ústavou nejdůležitější součást ústavního pořádku České republiky (dále jen „ČR“). Přijalo ji Federální shromáždění dne 9. 1. 1991 jako přílohu k ústavnímu zákonu č. 23/1991 Sb. a v den schválení Ústavy dne 16. 12. 1992 poté byla ve stejném znění (avšak jako samostatný předpis) vyhlášena usnesením předsednictva

ZACHOVÁ 1999 op. cit. BAHÝL’OVÁ, Lenka; FILIP, Jan a kol. Ústava České republiky. Komentář. Praha: Linde, 2010. 1533 s. ISBN 978-80-7201-814-7. 42 Usnesení předsednictva České národní rady č. 2/1993 Sb., o vyhlášení Listiny základních práv a svobod jako součásti ústavního pořádku České republiky, ve znění ústavního zákona č. 162/1998 Sb. In: CODEXIS [právní informační systém]. Atlas Consulting [cit. 15. 2. 2013]. 40 41

21

České národní rady jako součást ústavního pořádku ČR (ústavní zák. č. 2/1993 Sb.). Listina navazuje na mezinárodní smlouvy o lidských právech a základních svobodách, které tvoří podle čl. 10 Ústavy součást právního řádu a mají aplikační přednost před zákonem.43 Pro výklad jednotlivých ustanovení Listiny je významná především judikatura Ústavního soudu.44 „Jak Ústava ČR, tak i Listina jsou založeny na přirozenoprávním principu. Souhrn základních práv a svobod vytváří tak nadpozitivní normy, které nesmějí být ve své podstatě změněny a odstraněny žádnými pozitivně právními zákonnými úpravami vč. změny Ústavy, pokud by jí došlo ke změně podstatných náležitostí demokratického právního státu.“45 Listina sestává z preambule a 44 článků obsažených v 6 hlavách. Hned v preambuli je zmíněna nutnost chránit přírodní bohatství a připomíná se „odpovědnost vůči budoucím generacím za osud veškerého života na Zemi“, slovy dnešními: koncepce trvalé udržitelnosti, přičemž tento postoj se má stát určujícím pro činnost zákonodárců i státních orgánů.46 V prvních ustanoveních Listiny nalezneme ty nejdůležitější myšlenky zakotvující svobodu a rovnost všech lidí, nezadatelnost, nezcizitelnost, nepromlčitelnost a nezrušitelnost základních práv a svobod a jejich zaručení všem bez rozdílu pohlaví, rasy, barvy pleti, jazyka, aj.47

ZACHOVÁ 1999 op. cit. HENDRYCH, Dušan a kol. Právnický slovník. 3. vyd. Praha: Nakladatelství C. H. Beck, 2009. 1481 s. ISBN 978-80-7400-059-1. 45 PROCHÁZKA, Antonín. Rozdílnost normativního obsahu článků ústavní Listiny základních práv a svobod. Právní rozhledy. 1996, roč. 4, č. 11, s. 512-513. ISSN 1210-6410. 46 ZACHOVÁ 1999 op. cit. 47 Čl. 1 a čl. 3 odst. 1 Listiny základních práv a svobod 43 44

22

Ochrana životního prostředí je zajištěna i v souvislosti s úpravou vlastnického práva, jehož výkon nesmí poškozovat lidské zdraví, přírodu a životní prostředí nad míru stanovenou zákonem, jak stanoví čl. 11 odst. 3 Listiny. Tuto míru poté rozvádí § 12 zákona č. 17/1992 Sb., o životním prostředí.48 Další restrikce ve prospěch ochrany životního prostředí obsahuje čl. 14 Listiny upravující svobodu pohybu a pobytu. K jejich omezení totiž na vymezených územích může dojít též z důvodu ochrany přírody, ovšem pouze na základě zákona. V praxi se jedná zejména o oblasti se zvláštní územní ochranou (národní parky). Právě v Listině, konkrétně v její hlavě čtvrté, v čl. 35 odst. 1, nalezneme samotné právo na příznivé životní prostředí. Jeho zakotvení na ústavněprávní rovině vyjadřuje velkou váženost (i vážnost) problematiky. Čl. 35 navazuje na ustanovení čl. 7 Ústavy zakotvující povinnost státu chránit životní prostředí a dohromady pak vyjadřují zavedení nové kategorie „ekologického státu“, jehož cílem je právě ochrana životního prostředí a trvale udržitelný rozvoj. 49 Právo na příznivé životní prostředí úzce souvisí s právem na život zakotveným v čl. 6 odst. 1 a s právem na ochranu zdraví v čl. 31 Listiny. Bez zajištění určité jakosti životního prostředí by tato práva nemohla dostát svého naplnění, jelikož stav

§ 12 zákona č. 17/1992 Sb., o životním prostředí zní: (1) Území nesmí být zatěžováno lidskou činností nad míru únosného zatížení. (2) Přípustnou míru znečišťování životního prostředí určují mezní hodnoty stanovené zvláštními předpisy; tyto hodnoty se stanoví v souladu s dosaženým stavem poznání tak, aby nebylo ohrožováno zdraví lidí a aby nebyly ohrožovány další živé organismy a ostatní složky životního prostředí. (3) Mezní hodnoty musejí být stanoveny s přihlédnutím k možnému kumulativnímu působení nebo spolupůsobení znečišťujících látek a činností. 49 ZACHOVÁ 1999 op. cit. 48

23

životního prostředí do značné míry předurčuje také kvalitu života a zdraví, jakož i možnost existence života samotného.50 Spolu s právem na příznivé životní prostředí upravuje čl. 35 právo každého na včasné a úplné informace o stavu životního prostředí a přírodních zdrojů51 a také důležitý zákaz ohrožování nebo poškozování životního prostředí, přírodních zdrojů, druhového bohatství přírody a kulturních památek nad míru stanovenou zákonem adresovaný každému při výkonu jeho práv52. Právo na informace o životním prostředí představuje významný nástroj ochrany životního prostředí a zabezpečení práva na příznivé životní prostředí, neboť jen informovaní lidé jsou s to účinně kooperovat při kontrole opatření přijatých k zajištění tohoto práva. Jedná se o legis specialis ve vztahu k obecnému právu na informace zakotvenému v čl. 17 Listiny. Tomuto právu odpovídá povinnost státních orgánů i příslušných právnických a fyzických osob tyto informace poskytovat. Také právu na informace o životním prostředí jsou stanoveny meze článkem 41 odst. 1 Listiny (ačkoli jeho obecná varianta v čl. 17 takto omezena není).53 Ustanovením čl. 35 odst. 3 jsou dány meze pro výkon veškerých práv, a to nejen těch, která jsou obsažena v Listině. Zákaz spočívající v ohrožování nebo poškozování životního prostředí, přírodních zdrojů, druhového bohatství přírody a kulturních památek nad míru stanovenou zákonem směřuje obecně vůči každému. Konkrétní povinnosti jsou poté upřesněny prováděcím zákonodárstvím.

DAMOHORSKÝ 2007 op. cit. Čl. 35 odst. 2 Listiny základních práv a svobod 52 Čl. 35 odst. 3 Listiny základních práv a svobod 53 ZACHOVÁ 1999 op. cit. 50 51

24

Čl. 41 v hlavě šesté zařazuje práva uvedená v čl. 35 mezi ta, jichž je možno se domáhat pouze v mezích zákonů, které tato ustanovení provádějí54, a nelze se jich tedy dovolávat přímo pouze na základě jejich uvedení v Listině. Obsah těchto prováděcích zákonů ovšem musí být takový, aby toto právo reálně zajistil.55 Ustanovení čl. 41 tak vlastně představuje ústavní zmocnění zákonodárce k tomu, aby stanovil konkrétní obsah práv, na které je zde odkazováno (a tedy i práva na příznivé životní prostředí). Jak ale upozornil ve svém nálezu Ústavní soud: „Ústavní prostor tohoto postupu je přitom určen požadavkem šetření podstaty a smyslu vymezovaného základního práva (dle čl. 4 odst. 4 Listiny)“.56

2.1.3 Ústavní zákon o bezpečnosti České republiky Na ústavní rovině se dále o životním prostředí hovoří v ústavním zákoně o bezpečnosti57, a to v článku 2, který upravuje pravomoc vlády vyhlásit nouzový stav za situace, kdy je ve značném rozsahu ohroženo životní prostředí. Čl. 5 tuto pravomoc konkretizuje na situace, kterými jsou živelní pohromy, ekologické nebo průmyslové havárie, nehody nebo jiné nebezpečí, které ve značném rozsahu ohrožuje životy, zdraví nebo majetkové hodnoty anebo vnitřní pořádek a bezpečnost. Nouzový stav může být vyhlášen jen s uvedením důvodů na určitou dobu a pro určité území. Lze jej vyhlásit pro část, nebo pro celé území státu, a to na dobu nejdéle 30 dnů. Vyhlášení takovéto mimořádné situace umožňuje vládě v souladu s Listinou v určitém rozsahu omezit některá Pro právo na příznivé životní prostředí je to zejména zákon o životním prostředí, viz poznámku č. 48, a konkrétní složkové předpisy. 55 ZACHOVÁ 1999 op. cit. 56 Nález Ústavního soudu ČR ze dne 9. 10. 1996, sp. zn. Pl. ÚS 15/96. In: NALUS [databáze rozhodnutí]. Ústavní soud ČR [cit. 18. 3. 2013]. Dostupné z: http://nalus.usoud.cz/ 57 Ústavní zákon č. 110/1998 Sb., o bezpečnosti České republiky, ve znění pozdějších předpisů. In: CODEXIS [právní informační systém]. Atlas Consulting [cit. 12. 3. 2013]. 54

25

práva daná zvláštními zákony nebo v určitém rozsahu uložit zvláštní povinnosti.58

2.2 Zákonné předpisy Právní ochranu životního prostředí na úrovni zákonné zajišťuje nepřeberné množství předpisů. Dle třídění M. Damohorského se jedná o předpisy obecného základu práva životního prostředí, zákony o organizaci ochrany životního prostředí, o odpovědnosti, zákony obsahující zvláštní (průřezové) nástroje ochrany životního prostředí, předpisy zajišťující ochranu jednotlivých složek a ekosystémů a zákony regulující specifické zdroje ohrožení životního prostředí a některé zvláštní činnosti.59 Základním předpisem provádějícím ustanovení Ústavy a Listiny související s životním prostředím je zákon o životním prostředí60. V jeho preambuli dokonce nalezneme přímý odkaz na právo na příznivé životní prostředí jako jedno ze základních práv, které zákonodárci na tomto místě stálo za zdůraznění. Dále pak zákon definuje vybrané pojmy (např. životní prostředí, znečišťování a poškozování životního prostředí, ochrana životního prostředí) a zavádí určité principy a východiska pro oblast ochrany životního prostředí. Jelikož se vesměs jedná pouze o deklaratorní ustanovení, je v praxi nezbytné jejich použití společně s jiným předpisem61, který zavedené instituty dále specifikuje. Důležitým ustanovením v souvislostech práva na příznivé životní prostředí (jehož se lze domáhat jen v mezích provádějících zákonů podle čl. 41

čl. 6 ústavního zákona o bezpečnosti České republiky. DAMOHORSKÝ 2007 op. cit. 60 Zákon č. 17/1992 Sb., o životním prostředí. 61 DAMOHORSKÝ 2007 op. cit. 58 59

26

Listiny) je § 12 zákona62, který blíže specifikuje tyto meze dané Listinou. Určuje přípustnou míru znečišťování životního prostředí a odkazuje na mezní hodnoty stanovené zvláštními předpisy. Těmito zvláštními předpisy pak budou zejména zákony a jejich prováděcí předpisy vztahující se k jednotlivým složkám životního prostředí. Konkrétní hodnoty a podmínky znečišťování (prohlášené za přijatelnou míru) stanovené těmito předpisy tak vlastně určují, jaký stav životního prostředí lze pokládat za příznivý.63 Návaznost na právo na příznivé životní prostředí lze najít také ve stavebním zákoně64 v části třetí o územním plánování, jehož cílem má být vytváření předpokladů pro výstavbu s důrazem na udržitelný rozvoj území za současného vyvážení podmínek pro příznivé životní prostředí, hospodářský rozvoj a soudržnost společenství obyvatel65. V návaznosti na toto ustanovení se o příznivém životním prostředí hovoří i v části věnující se regulačnímu plánu66. Lze tak vidět, že zákonodárce vytváří podmínky pro to, aby bylo možno dát činnosti prováděné člověkem a způsobující změny v krajině, potažmo v životním prostředí, do souladu s představou příznivého životního prostředí. Dále je nezbytné zmínit už na tomto místě též zákon o ochraně ovzduší67, který bude předmětem rozboru až ve druhé části práce věnující se znečištění ovzduší. Zákon definuje důležité pojmy, upravuje znečištění a znečišťování ovzduší i způsoby jejich posuzování a vyhodnocování, jakož i nástroje sloužící ke zlepšování stavu ovzduší. Předmětem úpravy jsou také práva a povinnosti Znění § 12 zákona o životním prostředí v poznámce č. 48. DAMOHORSKÝ 2007 op. cit. 64 Zákon č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), ve znění pozdějších předpisů. In: CODEXIS [právní informační systém]. Atlas Consulting [cit. 12. 3. 2013]. 65 § 18 odst. 1 stavebního zákona. 66 § 61 odst. 1 stavebního zákona. 67 Zákon č. 201/2012 Sb., o ochraně ovzduší. 62 63

27

osob ve vztahu k ochraně ovzduší a působnost orgánů veřejné správy. Pojmem „ovzduší“ lze podle zákona rozumět „vnější ovzduší v troposféře“68, přičemž troposférou se nazývá nejspodnější a nejhustší vrstva zemské atmosféry, která v těchto geografických podmínkách dosahuje do výše přibližně 11 km nad úrovní moře, a ve které se odehrávají biologické a meteorologické procesy.69 Ochranou ovzduší pak zákon rozumí „předcházení znečišťování a snižování úrovně znečišťování tak, aby byla omezena rizika pro lidské zdraví…, snížení zátěže životního prostředí látkami vnášenými do ovzduší a poškozujícími ekosystémy a vytvoření předpokladů pro regeneraci složek životního prostředí postižených v důsledku znečištění ovzduší“70.

2.3 Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod71 (dále jen „Úmluva“ nebo „Evropská úmluva“) vznikla jako lidskoprávní katalog na půdě Rady Evropy v reakci na Všeobecnou deklaraci lidských práv vyhlášenou Valným shromážděním OSN. Úmluva byla sjednána v Římě dne 4. 11. 1950. V platnost poté vstoupila, v souladu s nynějším článkem 59, po uložení deseti ratifikačních listin dne 3. 9. 1953.72 K přistoupení bývalé České a Slovenské Federativní Republiky došlo až 21. 2. 1991, kdy byla podepsána jak Úmluva, tak její do té doby vzniknuvší protokoly. Úmluva následně vstoupila pro ČSFR v platnost § 2 písm. a) zákona o ochraně ovzduší. BRANIŠ 2009 op. cit. 70 § 1 odst. 1 zákona o ochraně ovzduší. 71 Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod uveřejněná ve Sdělení federálního ministerstva zahraničních věcí č. 209/1992 Sb., o sjednání Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod ve znění protokolů č. 3, 5 a 8, ve znění pozdějších předpisů. In: CODEXIS [právní informační systém]. Atlas Consulting [cit. 17. 2. 2013]. 72 Treaty Office: Convention for the Protection of Human Rights and Fundamental Freedoms [online]. Council of Europe [cit. 25. 2. 2013]. Dostupné z: http://conventions.coe.int/Treaty/Commun/QueVoulezVous.asp?NT=005&CM=8&DF=25/02/201 3&CL=ENG 68 69

28

13. 3. 1992, pro samostatnou Českou republiku poté 1. 1. 1993. V současné době Úmluva eviduje 47 signatářů73 (členů Rady Evropy) a byla dosud měněna či doplněna 14 protokoly. Teritoriální působnost Úmluvy se odvíjí od území jednotlivých signatářských států a dle rozsahu osobní působnosti jsou chráněna práva každého jednotlivce nacházejícího se na území smluvní strany a podléhajícího její jurisdikci. Ačkoli v Evropské úmluvě, ani v jejích protokolech se o životním prostředí výslovně nehovoří, přesto alespoň druhotně dochází na základě Úmluvy k jeho ochraně. V 80. letech 20. století se objevila praxe předkládání případů porušení lidských práv v přímé souvislosti se zásahy do životního prostředí před mezinárodní orgány kontroly lidských práv74, mezi nimi i Evropskému soudu pro lidská práva (dále též „Soud“), který byl zřízen Úmluvou pro „zajištění plnění závazků přijatých Vysokými smluvními stranami v této Úmluvě a jejích protokolech“75. Oproti využití mezinárodněprávních nástrojů ochrany životního prostředí mělo, obrácení se na Soud, nespornou výhodu v možnosti podávání individuálních stížností na porušení práv a v již etablovaném fungujícím systému kontroly.76 Alespoň nepřímá ochrana byla postupem času životnímu prostředí poskytnuta díky tzv. environmentální interpretaci tradičních lidských práv, a to především těch obsažených v článcích 2 a 8 Úmluvy a článku 1 Dodatkového protokolu, která jsou Úmluvou přímo garantována. Dochází tak vlastně

Treaty Office: Convention for the Protection of Human Rights and Fundamental Freedoms: Chart of signatures and ratifications [online]. Council of Europe [cit. 25. 2. 2013]. Dostupné z: http://conventions.coe.int/Treaty/Commun/ChercheSig.asp?NT=005&CM=8&DF=25/02/2013&C L=ENG 74 MÜLLEROVÁ 2012 op. cit. 75 čl. 19 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. 76 MÜLLEROVÁ 2012 op. cit. 73

29

k rozšiřování rozsahu Úmluvou chráněných práv, když Soud připustil, že zásahy do životního prostředí mohou ve svém důsledku ohrožovat či poškozovat život, zdraví, obydlí nebo majetek člověka. Státy tak nyní musí při zabezpečování těchto práv brát v úvahu též ochranu životního prostředí.77 Prvním případem, kdy Soud konstatoval porušení Úmluvy v důsledku poškození životního prostředí, byla kauza „López Ostra“ z roku 1994.78 Čl. 2 chrání právo člověka na život. Jedná se o výchozí základní lidské právo, bez kterého by ochrana dalších práv vlastně postrádala smysl. Státu ukládá pozitivní povinnost zajistit dostatečná opatření pro ochranu života (nikoliv však jeho kvality, ta je do jisté míry chráněna čl. 8), a to před všemi typy nebezpečných činností a hrozeb.79 Čl. 8 směřuje k ochraně soukromého a rodinného života, obydlí a korespondence. Může však zahrnovat i ochranu zdravého životního prostředí, neboť jeho nepříznivý stav může zasahovat též obydlí člověka (zejména zásahy nemateriální povahy jako hluk, emise) a bránit mu v jeho pokojném užívání a narušit tak jeho soukromý a rodinný život.80 Pro možnost aplikace čl. 8 na určité jednání nebo nečinnost je však nutné, aby šlo o zásah do chráněného práva,

REPÍK, Bohumil. Chrání Evropská úmluva o lidských právech právo na životní prostředí? (první část). Bulletin advokacie. 2005, č. 7-8, s. 20-24. ISSN 1210-6348. 78 Rozsudek ESLP ze dne 9. 12. 1994 ve věci López Ostra v. Spain no. 16798/98. In: HUDOC [databáze rozhodnutí]. European Court of Human Rights [cit. 25. 3. 2013]. Dostupné z: http://hudoc.echr.coe.int/sites/eng/pages/search.aspx?i=001-57905 Více k této i jiným kauzám řešeným ESLP ve věci práva na příznivé životní prostředí např. v: REPÍK 2005 nebo MÜLLEROVÁ, Hana. Právo na příznivé životní prostředí jako základní lidské právo. Praha, 2009. 156 s. Disertační práce. Univerzita Karlova, Právnická fakulta. 79 MÜLLEROVÁ, Hana. Právo na příznivé životní prostředí jako základní lidské právo. Praha, 2009. 156 s. Disertační práce. Univerzita Karlova, Právnická fakulta. 80 REPÍK 2005 op. cit. 77

30

který bude bezprostřední (přímo do soukromé sféry stěžovatele) a dostatečně závažný (překročí určitou stanovenou hranici závažnosti).81 Dle judikatury Soudu čl. 1 protokolu č. 1 o ochraně majetku (resp. právo pokojně užívat svůj majetek) nezaručuje právo, aby se tento majetek nacházel v příjemném prostředí. Na druhou stranu určité zásahy do životního prostředí mohou učinit nemovitost neprodejnou nebo neuživatelnou a mohou se projevit takovým snížením hodnoty majetku, který bude odpovídat částečnému vyvlastnění. Zachování spravedlivé rovnováhy mezi obecným zájmem a zájmem jednotlivce je možno v takovém případě dosáhnout poskytnutím přiměřené náhrady ze strany státu.82 Vedle výše zmíněných článků Soud ve svých rozhodnutích akcentuje také procesní souvislosti ochrany práv a svobod zaručených Úmluvou, aby jednotlivci mohli plně uplatnit ochranu svých práv už na národní úrovni. Státy mají povinnost zajistit účinná řízení, ve kterých by byla možnost domáhat se daného práva nebo jeho nápravy. V případě ochrany životního prostředí se tyto požadavky na procesní záruky týkají zejména zajištění práva na informace, práva na účast na procesu rozhodování a práva na přístup k soudu.83 Základními výkladovými přístupy a kritérii, které Soud při svém rozhodování používá, jsou horizontální účinek Úmluvy, dovození pozitivních povinností států, otázka vnitrostátní zákonnosti (jednotlivci mají právo na dodržování vnitrostátních zákonů a soudních rozhodnutí84) a zásada

MÜLLEROVÁ 2009 op. cit. REPÍK, Bohumil. Chrání Evropská úmluva o lidských právech právo na životní prostředí? (druhá část). Bulletin advokacie. 2005, č. 9, s. 65-68. ISSN 1210-6348. 83 REPÍK 2005 II. část op. cit. 84 MÜLLEROVÁ 2009 op. cit. 81 82

31

spravedlivého vyvážení práv jednotlivce s veřejným zájmem.85 Soud za pomoci evolutivního a extenzivního výkladu interpretuje Úmluvu tak, aby se „přizpůsobila“ současným potřebám člověka a společnosti, a díky tomu je Úmluva stále živoucím nástrojem i mnoho let po svém vzniku.86 Subjekty odpovědnými za porušení Úmluvy, jsou její signatářské státy. Poškození životního prostředí, které vede k porušení či ohrožení práva chráněného Úmluvou, však může svou činností způsobit i subjekt odlišný od státu (např. soukromá společnost). Soud potom v takových případech zkoumá, zda stát učinil dostatečná opatření k ochraně práv jednotlivců.87 Tato horizontální dimenze úmluvy tak chrání nejen před aktivním jednáním státu, ale též před jeho nečinností, neochotě zasáhnout nebo absencí nutných opatření.88 Na základě Úmluvy mají totiž státy (vedle negativní povinnosti zabránit zasahování do chráněných práv) též pozitivní povinnost podniknout přiměřené preventivní kroky k jejich zajištění.89 Pro regulaci vztahů mezi jednotlivci (v souvislosti s čl. 8 Úmluvy) může stát volit prostředky dle vlastního uvážení. Soud potom pouze přezkoumá, zda při tom stát dodržel uvedené pozitivní povinnosti stanovené Úmluvou, zda dostatečně zvážil všechny

konkurující

zájmy,

případně

zda

na

jednotlivce

nenakládá

nepřiměřeně velké břemeno.90 Při posuzování rovnováhy mezi zájmy jednotlivce a obecným zájmem soud posuzuje zejména míru nezbytnosti, přiměřenosti a okolnosti zásahu do práv jednotlivce. Nicméně obecně

MÜLLEROVÁ 2012 op. cit. REPÍK 2005 I. část op. cit. 87 MÜLLEROVÁ 2009 op. cit. 88 REPÍK 2005 I. část op. cit. 89 MÜLLEROVÁ 2009 op. cit. 90 DUDOVÁ, Jana. Právo na ochranu veřejného zdraví. Ochrana veřejného zdraví před rizikovými faktory venkovního prostředí. Praha: Linde, 2011. 420 s. ISBN 978-80-7201-854-3. 85 86

32

v otázkách ochrany životního prostředí Soud jednotlivým státům přiznává širokou míru uvážení91 (doktrína „margin of appreciation“). Ta je omezena pouze ohrožením podstaty chráněného práva a jeho významem pro jednotlivce. Při posuzování Soudem tak hraje roli především to, zda a do jaké míry bylo zasaženo základní právo jednotlivce, a méně už objektivní míra závažnosti tohoto zásahu.92 Že mají státy k dispozici skutečně širokou míru uvážení, dokládá i skutečnost, že Soud shledal porušení Úmluvy zpravidla jen v případech porušení vnitrostátního práva současně se závazky z Úmluvy.93 Snaha domoci se ochrany životního prostředí skrze environmentální interpretaci tradičních a již zakotvených lidských práv má tu nevýhodu, že stěžovatelé musí prokázat, že existující vada životního prostředí porušila také některé jejich základní lidské právo (a takové dokazování nemusí být vůbec snadné), lze se ho domáhat tedy pouze ve spojení s tímto jiným porušeným právem. V opačném případě jejich žaloba nemůže být úspěšná. Zdá se však, že když už byli stěžovatelé úspěšní, muselo se v takových případech jednat o poškození životního prostředí dosahujícího značné intenzity, dokonce možná o škodu nezvratnou a nenapravitelnou. Kdyby bylo možno domáhat se životního prostředí určité kvality přímo, stěžovatelé by nemuseli čekat, až poškození jejich okolí dospěje do takového stupně závažnosti.94 Povinnosti států související s životním prostředím nedovozuje Soud primárně pro jeho ochranu, ale především pro ochranu jednotlivců před zvlášť MÜLLEROVÁ 2009 op. cit. SAN JOSÉ, Daniel García. Environmental protection and the European Convention on Human Rights. [online] Strasbourg: Council of Europe Publishing, 2005. [cit. 20. 3. 2013] 76 s. ISBN 92871-5698-0. Dostupné z: http://www.echr.coe.int/NR/rdonlyres/42AE81DD-7EA0-426B-AED144876FFF3D4C/0/DG2ENHRFILES212005.pdf 93 KMEC, Jiří; KOSAŘ, David a kol. Evropská úmluva o lidských právech. Komentář. Praha: C. H. Beck, 2012. 1660 s. ISBN 978-80-7400-365-3. 94 MÜLLEROVÁ 2012 op. cit. 91 92

33

závažnými environmentálními riziky.95 I přesto se činností Soudu během let vyvinula poměrně bohatá judikatura s environmentálním rozměrem a díky ní je Evropská úmluva schopna v určitých případech významně přispívat k ochraně životního prostředí, ačkoliv úprava práv k životnímu prostředí reálně neexistuje.

V souvislosti

s tím

také

došlo

ke

všeobecnému

uznání

environmentální dimenze některých tradičních lidských práv, která mohou být porušena právě v přímé souvislosti s poškozením životního prostředí.96 Tyto tendence však pořád nejsou natolik silné, aby došlo k vydělení samostatného práva na životní prostředí určité kvality.

2.4 Další prameny mezinárodního práva Pokud budeme nyní uvažovat pouze oblast evropského regionu, lidské právo na příznivé životní prostředí, respektive na životní prostředí vymezené kvality, je v současné době zakotveno pouze na národní úrovni. V mezinárodněprávní rovině se zatím objevují jen jeho zárodky, a to ve formě různých nástrojů mezinárodního soft law, tedy pouze v nezávazné podobě.97 I když od konce 20. století začaly přibývat i závazné smluvní instrumenty, kvůli získání co nejširší mezinárodní podpory je jejich obsah často natolik „měkký“, že vlastně konkrétní závazky neobsahuje a jejich formulace je ponechána až na pozdější dodatky a dodatkové protokoly.98 Ochrana životního prostředí (nebo alespoň některé její dílčí aspekty) jsou nicméně obsaženy ve velkém množství

MÜLLEROVÁ 2009 op. cit. MÜLLEROVÁ 2012 op. cit. 97 tamtéž 98 ŠTURMA, Pavel; DAMOHORSKÝ, Milan a kol. Mezinárodní právo životního prostředí. I. část (obecná). Beroun: Eva Rozkotová – IFEC, 2008. 194 s. ISBN 978-80-903409-2-3. 95 96

34

mezinárodních dokumentů. Jedná se např. o úmluvy podepsané při Radě Evropy nebo mezinárodní úmluvy v ochraně přírody při OSN99. Poprvé bylo právo na životní prostředí určité kvality diskutováno během Konference OSN o životním prostředí člověka ve Stockholmu roku 1972 a od té doby je jeho ideální podoba předmětem široké akademické debaty.100 Stockholmská deklarace (jako jeden z výstupů této konference) obsahuje mnoho důležitých principů a hned první z nich uznává základní právo člověka na příznivé životní prostředí: „Člověk má základní právo na svobodu, rovnost a vyhovující životní podmínky v prostředí takové kvality, jež mu umožňuje důstojné živobytí. Má svatou povinnost chránit a zlepšovat životní prostředí pro současné a budoucí generace.“101 Tato konference spustila proces „ekologizace práva“102, kdy se nově i právními prostředky začalo dbát na důslednou ochranu životního prostředí. Právě na této konferenci byly také prezentovány studie dokládající pohyb znečištění ovzduší přes hranice států, a to až na vzdálenosti tisíců kilometrů.103 V roce 1992 následovala Konference Spojených národů o životním prostředí a rozvoji, kde byly

závěry Stockholmské

konference

dále

rozpracovány a mezi principy přijatými v Riu se objevují takové výchozí teze jako zachování životního prostředí budoucím generacím, trvale udržitelný rozvoj, zavedení odpovědnosti za poškození životního prostředí, přístup k informacím nebo zajišťování záležitostí životního prostředí ve spolupráci

Přehled dostupný na: http://www.unep.cz/konvence.php MÜLLEROVÁ 2012 op. cit. 101 Deklarace Konference Spojených národů o životním prostředí člověka ze dne 16. 6. 1972 [online]. United Nations Environment Programme [cit. 18. 3. 2013]. Dostupné z: http://www.unep.org/Documents.Multilingual/Default.asp?documentid=97&articleid=1503 102 WAGNEROVÁ, Eliška; ŠIMÍČEK, Vojtěch a kol. Listina základních práv a svobod. Komentář. Praha: Wolters Kluwer ČR, a.s., 2012. 931 s. ISBN 978-80-7357-750-6. 103 BRANIŠ 2009 op. cit. 99

100

35

s dotčenou veřejností104. K aplikaci tohoto principu byla roku 1998 přijata Aarhuská úmluva105, která vlastně na mezinárodní úrovni zakotvuje procesní práva spojená s právem na příznivé životní prostředí. Zatím poslední konference OSN o životním prostředí se konala v Johannesburgu v roce 2002 se zaměřením na udržitelný rozvoj. Aarhuská úmluva kromě toho, že se věnuje procesním garancím ochrany životního prostředí, ve své preambuli a čl. 1106 též odkazuje na hmotné právo člověka na život v příznivém životním prostředí, ačkoliv toto právo mezinárodně dosud výslovně zakotveno není. Tento rozpor se tak dá vyložit i v tom smyslu, že úmluva existenci práva na příznivé životní prostředí člověka předpokládá (i když možná až v budoucnu) nebo na něj odkazuje jako na mlčky uznaný fakt.107 Významnými úmluvami pro oblast ochrany ovzduší jsou např. Rámcová úmluva o změně klimatu, která byla podepsána v roce 1992 v Rio de Janeiro, kde se státy zavázaly co nejvíce omezovat emise skleníkových plynů a podniknout i další kroky v obraně před klimatickými změnami. Na tuto

Deklarace OSN přijatá na Konferenci o životním prostředí a rozvoji, která se konala 3.-14. 6. 1992 v Rio de Janeiro [online]. United Nations Environment Programme [cit. 18. 3. 2013]. Dostupné z: http://www.unep.org/documents.multilingual/default.asp?documentid=78&articleid=1163 105 REPÍK 2005 I. část op. cit. Sdělení MZV č. 124/2004 Sb.m.s. o Úmluvě o přístupu k informacím, účasti veřejnosti na rozhodování a přístupu k právní ochraně v záležitostech životního prostředí. In: CODEXIS [právní informační systém]. Atlas Consulting [cit. 11. 3. 2013]. 106 V preambuli je stanoveno: „…uznávajíce také, že každý jedinec má právo žít v prostředí zajišťujícím jeho zdraví a životní pohodu a že má povinnost, jako jednotlivec i spolu s ostatními, chránit a zlepšovat životní prostředí ve prospěch současných i budoucích generací,…“ Čl. 1 začíná slovy: „S cílem přispět k ochraně práva každého příslušníka současné generace i generací budoucích na život v prostředí příznivém pro jeho zdraví a životní pohodu…“ 107 MÜLLEROVÁ 2009 op. cit. 104

36

úmluvu navazuje Kjótský protokol z roku 1997108. Problematiku ochrany ozonové vrstvy řeší Vídeňská úmluva o ochraně ozonové vrstvy z roku 1985. O dva roky později na ni navázal Montrealský protokol o látkách, které porušují ozonovou vrstvu, a postupně přibývají zpřísňující dodatky. Roku 1979 v Ženevě došlo také k podepsání pro evropský region významné Úmluvy o dálkovém znečišťování ovzduší přecházejícím hranice států, který postupně následovaly doplňující protokoly (o síře, dusíku, těkavých organických látkách, o těžkých kovech a další).109

2.5 Předpisy Evropské unie Stejně jako v právu mezinárodním, ani v právu Evropské unie (dále jen „EU“) právo na životní prostředí určité kvality jako takové nenajdeme. V Preambuli Listiny základních práv EU110 nicméně lze nalézt odkaz na snahu o podporu vyváženého a udržitelného rozvoje a dále čl. 37 s názvem „Ochrana životního prostředí“ proklamuje „vysokou úroveň ochrany životního prostředí a zvyšování jeho kvality, které musí být začleněny do politik Unie a zajištěny v souladu se zásadou udržitelného rozvoje“. Tento článek však vyjadřuje pouze společný zájem unie, nikoliv individuální právo, které z něj zatím nelze ani dovodit.111 Životní prostředí představuje oblast, ve které EU sdílí pravomoc s jednotlivými členskými státy.112 V rámci politiky životního prostředí EU vydává tzv. akční programy i další strategické dokumenty nelegislativní Kjótský protokol k Rámcové úmluvě OSN o změně klimatu [online]. Ministerstvo životního prostředí ČR [cit. 11. 3. 2013]. Dostupné z: http://www.mzp.cz/cz/kjotsky_protokol 109 BRANIŠ 2009 op. cit. 110 Listina základních práv Evropské Unie 2012/C 326/02. In: CODEXIS [právní informační systém]. Atlas Consulting [cit. 11. 3. 2013]. 111 MÜLLEROVÁ 2009 op. cit. 112 Čl. 4 odst. 2 Smlouvy o fungování Evropské unie. Konsolidované znění verze 2012/C 326/01. In: CODEXIS [právní informační systém]. Atlas Consulting [cit. 25. 3. 2013]. 108

37

povahy.113 Co se týče aktů sekundárního práva EU, určité aspekty ochrany životního prostředí obsahují jak nařízení, tak směrnice nebo rozhodnutí. Nařízení mají obecnou působnost a jsou pro členské státy závazná v celém rozsahu114, avšak pro oblast životního prostředí jich dosud mnoho vydáno nebylo (výjimkou je např. nařízení o látkách poškozujících ozonovou vrstvu115). Směrnice je pro daný stát, kterému je určena, závazná pouze co do výsledku, kterého má být dosaženo, s možností volby formy a prostředků ponechané jednotlivým státům.116 Právě směrnice jsou v environmentální legislativě EU zastoupeny nejčastěji. Jejich povaha a obsah však nejsou vždy jednoznačné z pohledu založení práv také pro jednotlivce.117 Rozhodnutí může mít na rozdíl od předchozích dvou typů individuální povahu a může být určeno jak státu, tak právnické nebo fyzické osobě.118 Pro oblast ochrany ovzduší byla vydána řada směrnic týkajících se např. snižování emisí, kvality paliv nebo spalování odpadu. Konkrétně lze uvést např. směrnici o kvalitě vnějšího ovzduší a čistším ovzduší pro Evropu119, na které bude odkazováno v jedné z dalších částí práce.

KUCHYŇKOVÁ, Petra. Životní prostředí. Euroskop.cz [online]. Vláda České republiky [cit. 26. 3. 2013]. Dostupné z: https://www.euroskop.cz/8926/sekce/zivotni-prostredi/ 114 Čl. 288 Smlouvy o fungování Evropské unie. 115 Nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 1005/2009 ze dne 16. 9. 2009 o látkách, které poškozují ozonovou vrstvu. In: CODEXIS [právní informační systém]. Atlas Consulting [cit. 11. 3. 2013]. 116 Čl. 288 Smlouvy o fungování Evropské unie. 117 DUDOVÁ 2011 op. cit. 118 SYLLOVÁ, Jindřiška; PÍTROVÁ, Lenka a kol. Lisabonská smlouva. Komentář. Praha: C. H. Beck, 2010. 1299 s. ISBN 978-80-7400-339-4. 119 Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/50/ES ze dne 21. 5. 2008 o kvalitě vnějšího ovzduší a čistším ovzduší pro Evropu. In: CODEXIS [právní informační systém]. Atlas Consulting [cit. 11. 3. 2013]. 113

38

3. Příznivé životní prostředí jako součást lidských práv Tradiční přístup k ochraně životního prostředí se zakládá na veřejnoprávní regulaci doplněné o ekonomické a trestněprávní (a v omezené míře též soukromoprávní)

nástroje

a

spočívá

v ukládání

povinností

subjektům

soukromým i veřejným na jedné straně a ve vymáhání jejich plnění orgány státní správy na straně druhé. Otázky zakotvení daných povinností i efektivity a způsobu jejich vymáhání tak leží cele na straně státu. V posledních desetiletích se nicméně objevuje nový přístup doplňující ten tradiční, a to formou hledání spojitostí mezi ochranou životního prostředí a uplatňováním lidských práv, založený na úzké souvislosti mezi kvalitou prostředí, ve kterém člověk žije, a možností užívání základních lidských práv, kterými člověk disponuje. Tímto přístupem se do značné míry přesunuje důraz na jednotlivce a jeho práva, která může uplatňovat vůči státu jako hlavnímu garantovi stavu životního prostředí, a tím je tento jednotlivec fakticky vtažen do realizace cílů ochrany životního prostředí.120 H. Müllerová121 rozlišuje tři hlavní projevy přístupu k ochraně životního prostředí, který je založen na právech. Jako historicky první se objevil model environmentální interpretace lidských práv, který „doplňuje“ do některých tradičních lidských práv environmentální rozměr a umožňuje tak jejich využití jako nástroje ochrany životního prostředí.122 Jako další následoval tzv. procesní přístup, kdy uznání určitých procesních environmentálních práv bylo chápáno jako možnost dosažení vyššího stupně ochrany životního prostředí. 123 Třetí, MÜLLEROVÁ 2009 op. cit. tamtéž 122 Více v části věnované Evropské úmluvě. 123 K zakotvení těchto práv došlo zejména v tzv. Aarhuské úmluvě, později převzaté též legislativou EU. 120 121

39

nejnovější

model

pak

představuje

formulace

a

zakotvení

hmotného

subjektivního práva na příznivé životní prostředí jako nového lidského práva. Na poli mezinárodním je existence tohoto práva pořád předmětem široké diskuse.124 Česká republika na národní úrovni však již zakotvila právo na příznivé životní prostředí jako jedno ze základních lidských práv a zařadila se tak mezi 119 států světa125, které tomuto právu poskytly určitou formu ústavní garance. Nepřímo se tím vyjadřuje charakter České republiky jakožto ekologického státu. Nicméně ústavní úprava ochrany životního prostředí má spíše jen proklamativní charakter, je vyjádřena příliš stručně a neurčitě a podrobnější úpravu ponechává předpisům nižší právní síly. I když právo na příznivé prostředí na ústavní úrovni zakotveno je, není výslovně stanovena též povinnost životní prostředí chránit, tuto povinnost lze z textu Listiny jen nepřímo odvozovat.126 „Právo každého na příznivé životní prostředí patří k lidským právům, která reagují na hrozbu zničení živé přírody v důsledku nezodpovědného počínání lidí při civilizačních proměnách.“127 V zásadě jakákoliv lidská činnost má v jistém smyslu negativní vliv na životní prostředí. Zakázat veškerou takovou činnost však nelze, proto právo reguluje tyto negativní vlivy, až pokud překročí určitou přesně stanovenou hranici. Jejím překročením se potom negativní činnost stává protiprávní. Konkrétní číselné hodnoty vyjadřující uvedenou hranici nicméně stanoví zpravidla představitelé výkonné moci často pod vlivem momentální politické a ekonomické situace. Záleží proto na umístění potřeby chránit životní MÜLLEROVÁ 2009 op. cit. Environmental Rights Report 2008. Human Rights and the Environment [online]. Earthjustice [cit. 18. 3. 2013]. Dostupné z: http://earthjustice.org/sites/default/files/library/reports/2008environmental-rights-report.pdf 126 ZACHOVÁ 1999 op. cit. 127 tamtéž 124 125

40

prostředí na žebříčku hodnot státu v daném okamžiku a za daného složení politické reprezentace. V každém případě je však nutné vytvářet určité meze hospodářské činnosti fyzických a právnických osob a stanovovat povinnosti škůdcům životního prostředí, aby stát byl schopen zajistit určitou kvalitu životního prostředí. 128 Základní lidská práva a svobody představují morální maximy současné společnosti, kterými jsou chráněny hodnoty vysoké důležitosti obecně považované za hodné nejvyšší ochrany a úcty. Sídlí na samém vrcholu hierarchie norem právního řádu, v případě kolize tak převládají nad normami nižšího postavení. Proto status lidského práva poskytnutý ochraně životního prostředí by měl zajišťovat, aby tomuto zájmu byla dávána přednost před jinými zájmy, které takový status nemají.129 Zařazení práva na příznivé životní prostředí do některé z kategorií systému lidských práv je problematické. Vzhledem k důležitosti tohoto práva a významu příznivého životního prostředí jako předpokladu pro život sám a také s odkazem na související judikaturu Evropského soudu pro lidská práva, se jeví jako nejvhodnější zařadit toto právo mezi základní lidská práva. „Životní prostředí je právní statek, kterému je třeba v hierarchii eticko-právních hodnot přisoudit vysoké postavení. … Zdravé a ekologicky vyvážené životní prostředí je nepochybně předpokladem pro ochranu některých důležitých osobnostních práv, jako jsou právo na život, na fyzickou integritu, na lidskou důstojnost atd.“130 Nicméně v české Listině umístil ústavodárce právo na příznivé životní prostředí až ke konci katalogu práv, a to do skupiny práv hospodářských, ZACHOVÁ 1999 op. cit. MÜLLEROVÁ 2012 op. cit. 130 tamtéž 128 129

41

sociálních a kulturních v hlavě čtvrté. Toto zařazení mezi práva sociální, spolu s právem na ochranu zdraví, na sociální zabezpečení apod., je rovněž nazíráno s výhradami. „Zatímco klasická sociální práva jsou realizována odpovídající povinností státu je zajistit, právu na životní prostředí odpovídá povinnost každého (včetně státu) životní prostředí chránit, a tím vlastně zajišťovat toto právo pro všechny, což odpovídá specifické povaze životního prostředí jako veřejného statku, společného v užívání všem.“131 Právnický slovník132 nazývá právo na příznivé životní prostředí základním právem s relativní povahou (jelikož v Listině nejsou uvedeny jeho bližší podmínky)133 a spolu s právem na informace o životním prostředí, též obsaženým v Listině, je řadí mezi typická práva kulturní, avšak současně upozorňuje na jejich možné označení jako práva ekologická. Česká Listina označení „ekologická práva“ nepoužívá. Některými autory je však právo na příznivé životní prostředí řazeno mezi tato specifická práva, a to jednak kvůli jeho faktickému vztahu k životnímu prostředí (ačkoli by se jako vhodnější zřejmě jevilo použití slova „environmentální“), a jednak možná na základě srovnání s Ústavou Slovenské republiky, která těmto právům vyšetřuje zvláštní prostor.134 Vyhradit v Listině speciální oddíl pro práva související s životním prostředím se jeví jako dobré východisko do budoucna i v českém prostředí.

MÜLLEROVÁ 2012 op. cit. HENDRYCH 2009 op. cit. 133 Stejně se vyjádřil i Ústavní soud ve svém nálezu Pl. ÚS 17/95: „…právo na příznivé životní prostředí je nepochybně právem s relativním obsahem a je třeba ho vykládat z mnoha aspektů a vždy se zřetelem ke konkrétní věci.“ 134 ZACHOVÁ 1999 op. cit. 131 132

42

4. Podoba práva na příznivé životní prostředí v českém právním řádu Článek 35 odst. 1 Listiny zní: „Každý má právo na příznivé životní prostředí.“ Dále budou poněkud hlouběji a konkrétněji rozebrány jednotlivé aspekty tohoto práva ve světle současného pojetí.

4.1 Kdo je „každý“ ve světle judikatury Ústavního soudu „Každým“, tedy tím, komu v českém právním řádu právo na příznivé životní prostředí jakožto subjektivní hmotněprávní oprávnění náleží (resp. komu je přiznáváno, tedy jeho subjektem), jsou v tomto případě chápány jen fyzické osoby. K tomuto závěru dospěl ve své judikatuře Ústavní soud, který už od usnesení vydaného dne 6. 1. 1998 (ve věci ústavní stížnosti občanského sdružení Děti země) argumentuje tím, že: „Je zřejmé, že práva vztahující se k životnímu prostředí (zde je myšleno jak právo na příznivé životní prostředí, tak právo na včasné a úplné informace o stavu životního prostředí a přírodních zdrojů) přísluší pouze osobám fyzickým, jelikož se jedná o biologické organismy, které na rozdíl od právnických osob - podléhají eventuálním negativním vlivům životního prostředí"135 a této dikce se dosud pevně drží a převzaly ji i ostatní české soudy. I když Ústavní soud v tomto rozhodnutí zopakoval již dříve vyslovený názor, že i pro právnické osoby lze dovodit poskytování ochrany základním právům a svobodám, v tomto případě (práva související s životním prostředím) tato práva neodpovídají právnímu postavení právnické osoby a svou povahou na ni nejsou použitelná. Svůj názor Ústavní soud podpořil definicí životního

Usnesení Ústavního soudu ČR ze dne 6. 1. 1998, sp. zn. I. ÚS 282/97. In: NALUS [online]. Ústavní soud České republiky [cit. 26. 2. 2013]. Dostupné z: http://nalus.usoud.cz/ 135

43

prostředí dle zákona o životním prostředí136, ve které se hovoří o „existenci organismů

včetně

člověka“.

Tento

postup

byl

nicméně

několikrát

zpochybňován. P. Molek např. nazývá toto ve své podstatě přelomové rozhodnutí

„problematickým

usnesením

odpírajícím

ekologickým

občanským

sdružením právo na příznivé životní prostředí, které je stále bráno jako závazné, byť jde o pouhé usnesení“137. Přinejmenším pozoruhodná je skutečnost, že v jiném rozhodnutí (a to tentokrát v nálezu)138 Ústavní soud ve věci stěžovatele – právnické osoby (Hnutí Duha) ve výroku výslovně konstatoval porušení jejího základního práva plynoucího z čl. 35 odst. 1, tedy práva na příznivé životní prostředí. S tímto rozporem se však Ústavní soud dosud nevypořádal139, pouze v jiném rozhodnutí140 konstatoval, že o žádný rozpor nejde. Proti názoru zastávanému Ústavním soudem ohledně restriktivního vymezení subjektů práva na příznivé životní prostředí se objevuje několik protiargumentů. Nejčastěji je Ústavnímu soudu oponováno tvrzením, že ochrana životního prostředí ukládá skrze množství environmentálních právních norem povinnosti jak fyzickým, tak právnickým osobám, a pokud tedy povinnost je stanovena všem, ale právo přiznáno jen některým, vzniká tím neodůvodněná nerovnost.141

§ 2 zákona o životním prostředí. MOLEK, Pavel. Výběr ze soudních rozhodnutí ve správním soudnictví. Soudní rozhledy. 2011, roč. 16, č. 6, s. 218. 138 Nález Ústavního soudu ČR ze dne 10. 7. 1997, sp. zn. III. ÚS 70/97. In: NALUS [online]. Ústavní soud České republiky [cit. 26. 2. 2013]. Dostupné z: http://nalus.usoud.cz/ 139 FRANC, Pavel. Soudní ochrana veřejného zájmu na pozadí problematiky ochrany životního prostředí. Právní rozhledy. 2007, roč. 15, č. 5, s. 164-170. ISSN 1210-6410. 140 Usnesení Ústavního soudu ČR ze dne 22. 2. 2005, čj. I. ÚS 603/04. In: LANGROVÁ, Veronika. Přehled judikatury z oblasti životního prostředí. Praha: ASPI, 2007. 378 s. ISBN 978-80-7357-252-5. 141 MÜLLEROVÁ 2012 op. cit. 136 137

44

Dále je Ústavnímu soudu například vytýkáno, že „nebere v úvahu skutečnost, že právnické osoby jako subjekty právních vztahů vznikly jako projev určitého právnického pragmatismu (racionalizace) pro situace, kdy by jinak skupiny fyzických osob sledujících stejný cíl musely vystupovat v právních vztazích, včetně právních úkonů směřujících k jejich vzniku, změně či zániku, vždy společně anebo alespoň prostřednictvím jimi udělených plných mocí určeným zástupcům, ale nepřihlíží ani k tomu, že každá právnická osoba jednak vzniká na základě úkonů fyzických osob a po celou dobu své existence dává tuto svou existenci najevo projevy, které jejím jménem činí opět fyzické osoby - její statutární orgány a její zaměstnanci. Vždy tedy má i svou osobní (personální) složku. To platí dokonce i o účelových sdruženích majetku (nadacích).“142 Též je poukazováno na možnou závislost samotné existence právnické osoby na životním prostředí, kdy jeho nízká kvalita reálně neumožní právnické osobě adekvátně realizovat předmět její činnosti a ta bude muset své působení ukončit.143 Příznivé životní prostředí je předpokladem existence člověka a existence člověka a jeho vůle je zase podmínkou možného založení a vzniku právnické osoby. Zkrátka i právnické osoby jsou subjektem práva a fakticky životní prostředí svou činností ovlivňují,144 a to mnohdy dokonce víc než osoby fyzické, avšak formulace práva na příznivé životní prostředí v českém právním řádu jim neumožňuje se jej domáhat (jsou jim přiznávána subjektivní práva toliko

PEKÁREK, Milan. K některým právním aspektům vztahu investor – životní prostředí. In: Moderní veřejná správa a ombudsman. Brno: Masarykova univerzita, 2005. s. 127-134. ISBN 80-2103792-X. 143 tamtéž 144 tamtéž 142

45

procesního charakteru145). To také reálně ztěžuje výkon činnosti nejrůznějších ekologických organizací, které mají ochranu životního prostředí stanovenu jako své poslání.146 H. Müllerová upozorňuje v souvislosti s právem na příznivé životní prostředí na oddělení oprávněného subjektu (nositele práva) a nositele zájmu, který je právem chráněn a který je jeho vlastním smyslem a cílem. „…toto právo náleží každému člověku, ale zájem, který je jeho smyslem, je autonomní, nenáležející jednotlivým nositelům tohoto práva ani nikomu jinému. Je to etický imperativ a zájem, statek, který, ač společně užívaný, nemůže být vlastněn. Tedy ten, kdo uplatňuje právo na životní prostředí, činí tak v prvé řadě v zájmu životního prostředí, ve druhé řadě v zájmu společnosti a event. teprve na posledním místě ve svém vlastním zájmu.“147

4.2 „Mít právo“ Povaha práva na příznivé životní prostředí byla též předmětem posuzování Ústavního soudu. Kromě toho, že ho soud vymezil jako právo s relativním obsahem148, definoval jej také jako subjektivní právo (resp. přisvědčil názoru stěžovatele, že se o subjektivní právo jedná): „…skutečnost, že životní prostředí je veřejným statkem (hodnotou) ve smyslu preambule Ústavy a Listiny a čl. 7 Ústavy, nevylučuje existenci subjektivního práva na příznivé životní prostředí, jakož i práva v zákonem stanoveném rozsahu se jej domáhat.“149 Tomuto

právu

potom odpovídá

povinnost

každého předcházet

znečišťování nebo poškozování životního prostředí a minimalizovat nepříznivé Nález Ústavního soudu ČR ze dne 10. 7. 1997, sp. zn. III. ÚS 70/97 op. cit. MÜLLEROVÁ 2012 op. cit. 147 tamtéž 148 Nález Ústavního soudu ČR ze dne 25. 10. 1995, sp. zn. Pl. ÚS 17/95. In: NALUS [online]. Ústavní soud České republiky [cit. 26. 2. 2013]. Dostupné z: http://nalus.usoud.cz/ 149 Nález Ústavního soudu ČR ze dne 10. 7. 1997, sp. zn. III. ÚS 70/97 op. cit. 145 146

46

důsledky svého počínání na životní prostředí.150 Ovšem chybí zakotvení výslovné povinnosti životní prostředí chránit a aktivně přistupovat ke zlepšování jeho stavu. Jak již bylo zmíněno výše v odůvodnění nálezu Ústavního soudu151, životnímu prostředí náleží povaha veřejného statku. Znaky této hodnoty vymezil Ústavní soud už v dřívějším rozhodnutí jako nedistributivnost, nedělitelnost a nemožnost vyloučit jedince z požívání statku.152

4.3 „Příznivost životního prostředí“ Životní prostředí představuje základní lidskou hodnotu a nezbytnou podmínku lidského bytí v biologickém, ekonomickém i sociálním smyslu.153 Jako pojem sám o sobě je však „životní“ prostředí pouze znakem definujícím toto prostředí a neříká nic o jeho kvalitách. I prostředí závažně poškozené pořád zůstane životním prostředím, ačkoliv o jeho vhodnosti pro život nemůže být řeč. Proto se považuje za nutné přidat k pojmu životního prostředí ještě nějaké adjektivum vyjadřující jeho kvalitu a hodnotovou orientaci, protože výraz „právo na životní prostředí“ je viděn jako nedostatečný a ochuzující, ačkoliv v zahraniční literatuře a na poli mezinárodním je toto sousloví běžně

ZACHOVÁ 1999 op. cit. Nález Ústavního soudu ČR ze dne 10. 7. 1997, sp. zn. III. ÚS 70/97 op. cit. 152 Nález Ústavního soudu ČR ze dne 9. 10. 1996, sp. zn. Pl. ÚS 15/96 op. cit. „Ústavní úprava postavení jedince ve společnosti obsahuje ochranu individuálních práv a svobod, jakož i ochranu veřejných statků. Rozdíl mezi nimi spočívá v jejich distributivnosti. Pro veřejné statky je typické, že prospěch z nich je nedělitelný a lidé nemohou být vyloučeni z jeho požívání. Příklady veřejných statků jsou národní bezpečnost, veřejný pořádek, zdravé životní prostředí. Veřejným statkem se tudíž určitý aspekt lidské existence stává za podmínky, kdy není možno jej pojmově, věcně i právně rozložit na části a tyto přiřadit jednotlivcům jako podíly. Pro základní práva a svobody je, na rozdíl od veřejných statků, typická jejich distributivnost.“ 153 ZACHOVÁ 1999 op. cit. 150 151

47

používáno.154 Na druhou stranu se však objevuje i názor, že „právo na životní prostředí bez adjektiv má kvalitativně bohatší obsah a význam a o mnoho rozmanitější smysl a poslání“155, a tak jedině „právo na životní prostředí“ (bez adjektiv) vyjadřuje ten správný význam.156 V českém právním prostředí nacházíme vyjádření kvality životního prostředí skrze jeho příznivost. Ale jak tento znak definovat? V souladu s článkem 41 odst. 1 Listiny, který stanoví, že práv uvedených v čl. 35 Listiny (a tedy i práva na příznivé životní prostředí) je možno se domáhat pouze v mezích zákonů, které toto ustanovení provádějí, je vlastně příznivost životního prostředí definována skrze tyto provádějící zákony, které vyjadřují tzv. „environmentální standardy“. Jedná se o „systém technických a jiných směrnic, které regulují vlivy lidských činností na životní prostředí, a to v podobě specifikace žádoucího stavu hodnoty příslušného činitele uvedeného rozmezím nebo častěji stanovením jeho minimální (resp. maximální) přípustné hodnoty.“157 Pomocí takovýchto norem technického charakteru tak zákonodárce určuje, jakou kvalitu okolního prostředí lze pro člověka ještě považovat za příznivou. Při stanovování těchto pravidel je nezbytné důsledně vycházet z aktuálních vědeckých a technických poznatků158, oprostit se přitom od individuálních zájmů jednotlivých politických uskupení a momentálních politických a jiných tlaků a „příznivost životního prostředí“ stanovit (tak říkajíc) „co nejpříznivěji“. Zároveň je důležité vymezené standardy v čase aktualizovat a držet krok

MÜLLEROVÁ 2012 op. cit. KOŠIČIAROVÁ, Soňa. Právo na priaznivé životné prostredie – prostriedky jeho uplatnenia a garancie. Právník. 1998, roč. 137, č. 12, s. 1039-1050. ISSN 0231-6625. 156 tamtéž 157 MÜLLEROVÁ 2012 op. cit. 158 V podobném duchu zní i § 12 zákona o životním prostředí, který obecně definuje přípustnou míru znečišťování. 154 155

48

s technickým pokrokem, aby pokud možno docházelo k postupnému snižování mezních hodnot přípustného znečišťování, a aby se co nejvíce zmenšovalo zatížení životního prostředí znečištěním vyprodukovaným člověkem. Přípustnou míru znečišťování pomocí mezních hodnot blíže definuje zákon o životním prostředí v § 12, konkrétní hodnoty a určení povinností ale nalezneme až ve zvláštních předpisech. „Proto také příznivé životní prostředí definujeme jako prostředí, do kterého je zasahováno a které je měněno nebo zatěžováno pouze v mezích stanovených zákonem a na něj navazujícími předpisy.“159 Ve zmíněném ustanovení se ovšem hovoří nejen o zdraví lidí, ale i o „dalších živých organismech a ostatních složkách životního prostředí“. „Příznivost“ životního prostředí je tak třeba posuzovat i ve vztahu k těmto ostatním živočichům, organismům a jiným hodnotám (jako je např. ekologická vyváženost), které je (vedle života člověka) také nutné chránit.

KUŽVART, Petr. Nad rozsudkem Vrchního soudu v Praze ve věci umístění cementárny u obce Tmaň. Právní rozhledy. 1998, roč. 6, č. 8, s. 406. ISSN 1210-6410. 159

49

5. Právo na příznivé životní prostředí v souvislostech ochrany ovzduší Jak již bylo rozebráno výše, čl. 35 ve spojení s čl. 41 Listiny koncipuje právo na příznivé životní prostředí jako právo, jehož se lze domáhat pouze v mezích zákonů, které ustanovení čl. 35 provádějí. Jelikož se jedná o právo relativní, jeho obsah je vždy určen až podle konkrétních okolností. Obecný zákonný předpis pro věci životního prostředí, zákon o životním prostředí, stanoví, že „přípustnou míru znečišťování životního prostředí určují mezní hodnoty stanovené zvláštními předpisy“160. Ve zkratce tedy lze říci, že znečišťování životního prostředí, které překročí stanovené mezní hodnoty a podmínky, způsobí nepříznivý stav životního prostředí, a tudíž nastane možnost dovolávat se jeho nápravy (také) skrze základní právo na příznivé životní prostředí, jak jej zakotvuje Listina. Pokud se dále zaměříme pouze na jednu ze složek životního prostředí, a to na ovzduší, základním předpisem zabývajícím se jeho ochranou je zákon o ochraně ovzduší161. Ten mimo jiné upravuje také „přípustné úrovně znečištění a znečišťování ovzduší“162 a „nástroje ke snižování znečištění a znečišťování ovzduší“163. Problematiku ochrany ovzduší doplňuje zákon o látkách, které poškozují ozonovou vrstvu, a o fluorovaných skleníkových plynech164. Oba zákony jsou účinné od 1. 9. 2012 a předpokládají doplnění podzákonnými prováděcími předpisy Ministerstva životního prostředí. Pro problematiku znečištění a

§ 12 odst. 1 zákona o životním prostředí. Zákon č. 201/2012 Sb., o ochraně ovzduší. In: CODEXIS [právní informační systém]. Atlas Consulting [cit. 17. 3. 2013]. 162 § 1 odst. 2 písm. a) zákona o ochraně ovzduší. 163 § 1 odst. 2 písm. c) zákona o ochraně ovzduší. 164 Zákon č. 73/2012 Sb., o látkách, které poškozují ozonovou vrstvu, a o fluorovaných skleníkových plynech. In: CODEXIS [právní informační systém]. Atlas Consulting [cit. 17. 3. 2013]. 160 161

50

znečišťování ovzduší jsou jimi především tzv. imisní vyhláška 165 a tzv. emisní vyhláška166.

5.1 Stav ovzduší v ČR Špatná kvalita ovzduší představuje v současné době v ČR (ale i ve světě) jeden z nejzávažnějších environmentálních problémů. Ohroženy jsou především oblasti s vysokou hustotou zalidnění (aglomerace velkých měst), kde se zároveň i ve velkém kumuluje doprava, a vysoce průmyslově zaměřené oblasti s množstvím různých továren, elektráren, tepláren, spaloven, ap. V České republice se tyto problémy nejvíce dotýkají hlavního města Prahy a okolí (kvůli značnému dopravnímu zatížení města, ale i vytápění rodinných domků), města Brna (především kvůli dopravě), Plzně, Hradecka a Pardubicka (ovzduší ovlivňuje zejména průmysl, energetika, doprava a lokální topeniště) a dále průmyslových částí Ústeckého kraje a Moravskoslezského kraje (zde je na vině průmysl, ale také lokální vytápění a regionální přenos znečištění ze silně industrializované oblasti na polské straně Slezska).167 Hlavními původci znečištění v celé ČR jsou tedy hlavně průmyslové závody a dopravní zatížení. Protože nejvíce ohrožují především oblasti s vysokou hustotou zalidnění, ve výsledku špatnou kvalitou ovzduší v České republice trpí více než 60%

Vyhláška č. 330/2012 Sb., o způsobu posuzování a vyhodnocení úrovně znečištění, rozsahu informování veřejnosti o úrovni znečištění a při smogových situacích. In: CODEXIS [právní informační systém]. Atlas Consulting [cit. 17. 3. 2013]. 166 Vyhláška č. 415/2012 Sb., o přípustné úrovni znečišťování a jejím zjišťování a o provedení některých dalších ustanovení zákona o ochraně ovzduší. In: CODEXIS [právní informační systém]. Atlas Consulting [cit. 17. 3. 2013]. 167 Znečištění ovzduší na území České republiky v roce 2011: Aglomerace [online]. Český hydrometeorologický ústav [cit. 13. 3. 2013]. Dostupné z: http://portal.chmi.cz/files/portal/docs/uoco/isko/grafroc/groc/gr11cz/kap241.html 165

51

obyvatel země.168 Znečištění ovzduší má přitom významný vliv na kvalitu života obyvatel, na jejich zdraví, ale také na „zdraví“ ekosystémů a živočichů.

5.2 Stav ovzduší na Ostravsku Jednu z oblastí, kterou dlouhodobě sužuje špatná kvalita vzduchu, představuje Ostravsko. Jedná se o území s nejhorším ovzduším v ČR a zřejmě i v celé Evropské unii169. Podle měření Českého hydrometeorologického ústavu byl v roce 2011 „v aglomeraci Moravskoslezský kraj v rámci České republiky produkován nejvyšší podíl emisí oxidu uhelnatého (CO), druhý nejvyšší podíl oxidu siřičitého (SO2), tuhých znečišťujících látek a těkavých organických sloučenin“170. Pravidelně v této oblasti, zvláště během chladnější poloviny roku, nastávají

období

doprovázené

s nadlimitními

zvýšenými

denními

koncentracemi

koncentracemi

dalších

škodlivin.

částic

PM10,

Koncentrace

prachových částic PM10 jsou v této oblasti dlouhodobě nejvyšší v rámci ČR. Průměrné denní koncentrace překračují stanovené limity na všech měřicích lokalitách v Moravskoslezském kraji a k tomuto nadlimitnímu stavu dochází na nejzatíženějších místech dokonce po více než 120 dní v roce. Stejně tak měření roční průměrné koncentrace částic PM2,5 dokazují ve všech sledovaných lokalitách Moravskoslezské aglomerace překračování povolených limitů. Oxid dusičitý (NO2) zatěžuje oblast především v místech se soustředěnou dopravou.

Znečištění ovzduší na území České republiky v roce 2011: Oblasti se zhoršenou kvalitou ovzduší [online]. Český hydrometeorologický ústav [cit. 13. 3. 2013]. Dostupné z: http://portal.chmi.cz/files/portal/docs/uoco/isko/grafroc/groc/gr11cz/kap243.html 169 Konkrétně např. koncentrace benzo(a)pyrenu jsou v Ostravě-Bartovicích nejvyšší v EU. Viz např. ŠRÁM, Radim J.; DOSTÁL, Miroslav. Ovlivňuje znečištěné ovzduší náš zdravotní stav? [online]. Ústav experimentální medicíny AV ČR [cit. 18. 3. 2013]. Dostupné z: http://www.iem.cas.cz/press/press/120612-ovlivnuje-znecistene-ovzdusi-nas-stav.html 170 Znečištění ovzduší na území České republiky v roce 2011: Aglomerace [online]. Český hydrometeorologický ústav [cit. 13. 3. 2013]. Dostupné z: http://portal.chmi.cz/files/portal/docs/uoco/isko/grafroc/groc/gr11cz/kap241.html 168

52

Limitní roční koncentrace benzo(a)pyrenu (jedná se o zástupce polycyklických aromatických uhlovodíků s prokázanými karcinogenními účinky na zdraví člověka)

jsou

překračovány

každoročně

a

na

některých

stanicích

i

mnohonásobně. Stejně tak měřené roční koncentrace benzenu pravidelně překračují stanovené limity. V menší míře se potom objevují také nadlimitní koncentrace ozonu a oxidu siřičitého (SO2).171 Moravskoslezský kraj doplácí na svou velkou průmyslovou tradici. Na relativně malém území jsou tu koncentrovány významné průmyslové zdroje a zvláště velké a velké zdroje znečišťování zde představují téměř třetinu produkce emisí celé ČR. Příčiny této nepříznivé situace jsou ale v zásadě čtyři, a to kromě znečištění pocházejícího z těžkého průmyslu, také znečištění z dopravy, (především v zimním období) z lokálních topenišť a přeshraniční přenos škodlivin v ovzduší mezi Českou a Polskou republikou. Takto znečištěné ovzduší má přitom velmi vážné dopady na zdraví lidí. Ústav experimentální medicíny AV ČR v roce 2012 zveřejnil výsledky studie zkoumající mj. zvýšenou nemocnost dětí na Ostravsku, trpících zejména opakovanými záněty plic nebo astmatem, dále vliv znečištěného ovzduší na těhotné ženy a vyvíjející se plod nebo na kvalitu spermií, a výsledky byly alarmující. Vědci také potvrdili vliv znečištěného ovzduší na poškození chromozomů nebo na zkracování průměrné délky života lidí a zvýšenou úmrtnost. Závažné zdravotní důsledky dávají do souvislosti s těžkým průmyslem, který vypouští do ovzduší karcinogenní benzo(a)pyren a způsobuje pak jeho několikanásobně větší koncentrace navázané na jemných prachových částicích, než povolují stanovené limity. Zároveň varují před

Znečištění ovzduší na území České republiky v roce 2011: Aglomerace [online]. Český hydrometeorologický ústav [cit. 13. 3. 2013]. Dostupné z: http://portal.chmi.cz/files/portal/docs/uoco/isko/grafroc/groc/gr11cz/kap241.html 171

53

důsledky, jaké může mít takováto dlouhodobá zátěž organismu na celou populaci žijící v této oblasti (týká se zhruba 1 milionu lidí). 172 Výskyt karcinogenních

polycyklických

uhlovodíků

(jejichž

zástupcem

je

benzo(a)pyren) vědci už delší dobu spojují se zvýšeným rizikem vzniku nádorů, kardiovaskulárních onemocnění, diabetu nebo Alzheimerovy demence. Způsobuje také nízkou porodní hmotnost, sníženou plodnost mužů a negativně ovlivňuje psychický vývoj dětí.173 Co se týče důsledků znečištěného ovzduší na životní prostředí, např. emise oxidů síry a dusíku významně poškozují citlivé sladkovodní ekosystémy (klesá množství ryb a snižuje se diverzita ostatních vodních organismů), lesy (způsobují odlistění a snížení vitality stromů) nebo půdy (změny chemického složení). Další negativní vlivy je možno sledovat též na kulturním dědictví, dané látky poškozují zejména vápencové a mramorové památky.174 V roce 2010 se město Ostrava rozhodlo bezútěšnou situaci ohledně významně znečištěného ovzduší řešit žalobou na stát a po vzoru některých západních metropolí se domáhat ochrany svého ovzduší u soudu. Město Ostrava tak v květnu 2010 podalo žalobu k Městskému soudu v Praze proti Vládě České republiky, Ministerstvu životního prostředí a Ministerstvu Pořad Nedej se: „Lidem v Ostravě dochází trpělivost“ z 8. 1. 2012 [online]. iVysílání České televize [cit. 11. 3. 2013] Dostupné z: http://www.ceskatelevize.cz/ivysilani/1095913550-nedejse/211562248420030/ Bližší informace na stránkách Institute of Experimental Medicine AS CR, dostupné z: www.iem.cas.cz, informace o výzkumu vlivu znečištěného ovzduší např. na http://www.iem.cas.cz/miranda2/export/sitesavcr/data.avcr.cz/lifesci/uem/research/publications /genetic-ecotoxicology/files/topinka-2011.pdf, informace o odborném semináři na téma „Zdravotní rizika znečištěného životního prostředí Moravskoslezského kraje“ ze dne 21. 11. 2012 dostupné z: http://www.iem.cas.cz/press/press/130213-analyza-znecisteneho-ovzdusi-naostravsku.html 173 ŠRÁM, Radim J.; DOSTÁL, Miroslav. Ovlivňuje znečištěné ovzduší náš zdravotní stav? [online]. Ústav experimentální medicíny AV ČR [cit. 18. 3. 2013]. Dostupné z: http://www.iem.cas.cz/press/press/120612-ovlivnuje-znecistene-ovzdusi-nas-stav.html 174 BRANIŠ 2009 op. cit. 172

54

dopravy a domáhá se ochrany před nezákonným zásahem podle části třetí zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, spočívajícím v nedostatečné a neefektivní ochraně čistoty ovzduší.175

5.3 Regulace znečištění a znečišťování ovzduší Zákon o ochraně ovzduší (dále jen „ZOO“) svěřuje výkon státní správy na úseku ochrany ovzduší Ministerstvu životního prostředí, Ministerstvu zdravotnictví, České inspekci životního prostředí, České obchodní inspekci, krajským úřadům, obecním úřadům obcí s rozšířenou působností, obecním úřadům, celním úřadům a Ministerstvu zemědělství (na území vojenských újezdů potom příslušným újezdním úřadům a Ministerstvu obrany), přičemž působnosti stanovené zákonem obecním a krajským úřadům spadají pod výkon přenesené působnosti, pokud zákon nestanoví jinak176. Jako cíl právní úpravy důvodová zpráva vytyčuje zejména snížení emisí znečišťujících látek a dosažení zlepšení kvality ovzduší, resp. zajištění takové kvality vnějšího ovzduší, která nebude představovat zdravotní rizika pro člověka, ani rizika pro ekosystémy.177 Za tímto účelem ZOO definuje přípustné úrovně znečištění a znečišťování ovzduší, stanovuje (ve spojení s prováděcími vyhláškami) příslušné imisní a emisní limity pro znečišťující látky, upravuje různé nástroje ke zlepšení stavu ovzduší nebo posuzování a vyhodnocování stavu ovzduší.

Žaloba ke stažení na stránkách města Ostravy, dostupná z: http://www.ostrava.cz/cs/omeste/zivotni-prostredi nebo v příloze č. 1 této práce. 176 § 27 odst. 1 až 3 zákona o ochraně ovzduší 177 Důvodová zpráva k zákonu č. 201/2012 Sb., o ochraně ovzduší, znění účinné od 20. 7. 2011. In: Beck-online [právní informační systém]. Nakladatelství C. H. Beck [cit. 13. 3. 2013]. Dostupné z: http://www.beck-online.cz/ 175

55

Tyto činnosti náleží do kompetencí Ministerstva životního prostředí, avšak provádí je právnická osoba jím zřízená, a to Český hydrometeorologický ústav (dále jen „ČHMÚ“). Ten také spravuje informační systémy kvality ovzduší. Pro účely posuzování a řízení kvality ovzduší zákon dělí území ČR na zóny a aglomerace, které stanoví příloha č. 3. Pokud v zóně nebo aglomeraci dojde k překročení některého z imisních limitů stanovených v příloze č. 1 (pro ochranu zdraví lidí nebo ochranu ekosystémů a vegetace - pro oxidy síry a dusíku, oxid uhelnatý, benzen, prachové částice, olovo, arsen, kadmium, nikl nebo benzo(a)pyren), § 9 ZOO stanoví povinnost ministerstvu společně s příslušným krajským nebo obecním úřadem zpracovat pro dané území „program zlepšování kvality ovzduší“, a to do 18 měsíců od konce kalendářního roku, ve kterém k překročení došlo. Program zlepšování kvality ovzduší vydává ministerstvo ve formě opatření obecné povahy. Má obsahovat konkrétní opatření specifikovaná určitými lhůtami, jejichž cílem by bylo dosažení stanovených limitů v co nejkratší době. Vydaný program má být podle potřeby (avšak nejdéle po 3 letech) aktualizován. Na celorepublikové úrovni ministerstvo zpracovává podobný koncepční dokument, a to „národní program snižování emisí České republiky“178, jehož cílem má být snížení celkové úrovně znečištění a znečišťování ovzduší, a má obsahovat konkrétní hodnoty, jichž má být dosaženo, specifikovaná opatření a lhůty k jejich provedení, jakož i orgány zodpovědné za jejich naplnění. Národní program má být zpracován nejméně jednou za 4 roky (poslední však pochází z roku 2007) a schvaluje jej vláda.

§ 8 zákona o ochraně ovzduší. Poslední program schválený dne 11. 6. 2007 usnesením vlády č. 630 je k dispozici na webu Ministerstva životního prostředí. Dostupný z: http://www.mzp.cz/cz/narodni_program_snizovani_emisi 178

56

Situaci mimořádně znečištěného ovzduší, kdy imise oxidu siřičitého, oxidu dusičitého, částic PM10 nebo troposférického ozonu překročí některou z prahových hodnot dle přílohy č. 6 ZOO a podmínek zde stanovených, zákon nazývá smogovou situací179. Informace o vzniku a ukončení smogové situace ministerstvo, resp. ČHMÚ, neprodleně zveřejňuje v televizním a rozhlasovém vysílání i jiných médiích. Některé další konkrétní nástroje využitelné především na místní úrovni budou dále podřazeny pod jednotlivé původce znečištění ovzduší na Ostravsku a doplněny o informace z výsledků šetření zástupkyně ombudsmana Jitky Seitlové, která od roku 2009 prováděla ve věci ovzduší v Ostravě šetření z vlastní iniciativy180 a zaměřila se především na postup úřadů příslušných v ochraně veřejného zdraví a životního prostředí, zda tyto dostatečně využívají všechny nástroje, které jim zákon pro řešení věci nabízí. Současně také formulovala vlastní návrhy opatření ke zlepšení situace.

5.3.1 Znečištění ovzduší průmyslem Ostravsko zatěžuje především těžký průmysl, ale ať už se jedná o jakýkoliv stacionární zdroj, který znečišťuje nebo by mohl znečišťovat ovzduší, ZOO reguluje různé fáze existence a provozu těchto zdrojů.

§ 10 zákona o ochraně ovzduší a příloha č. 6 k zákonu. „Stanovisko zástupkyně ombudsmana ke stavu ovzduší v Ostravě“ ze dne 3. 1. 2012 [online]. Veřejný ochránce práv [cit. 18. 3. 2013]. Dostupné z: http://www.ochrance.cz/tiskovezpravy/tiskove-zpravy-2013/stanovisko-zastupkyne-ombudsmana-ke-stavu-ovzdusi-v-ostrave/, „Závěrečné stanovisko k postupu příslušných úřadů ve věci znečištění ovzduší v Ostravě“ sp. zn.: 3792/2009/VOP/KČ [online]. Veřejný ochránce práv [cit. 18. 3. 2013]. Dostupné z: http://www.ochrance.cz/fileadmin/user_upload/STANOVISKA/Zivotni_prostredi/Ovzdusi/379 2-09-KC-ZSO.pdf a „Ostrava – další rok se znečištěným ovzduším“ ze dne 16. 1. 2013 [online]. Veřejný ochránce práv [cit. 18. 3. 2013]. Dostupné z: http://www.ochrance.cz/tiskovezpravy/tiskove-zpravy-2013/ostrava-dalsi-rok-se-znecistenym-ovzdusim/ 179 180

57

Pro ostravské ovzduší představují závažný problém stávající zdroje znečišťování. Přesto pro úplnost je třeba uvést, že v případě, kdy by investor měl zájem stavět v území nový zdroj produkující znečištění, bylo by třeba (v obecné rovině) pro tuto stavbu zajistit soulad s územním plánem, získat stanovisko k posuzování vlivů záměru na životní prostředí, dále územní rozhodnutí o umístění stavby, stavební povolení a kolaudační souhlas, případně integrované povolení nahrazující některé z předchozích. Vydání stanoviska k územnímu plánu a regulačnímu plánu obce má v kompetenci krajský úřad. Ten také vydává závazné stanovisko v územním řízení (obecní úřad zde potom může vydat alespoň vyjádření), ve stavebním řízení a vydává povolení provozu stacionárního zdroje uvedeného v příloze č. 2 k ZOO. Pro zdroje v příloze neuvedené vydává závazné stanovisko namísto krajského úřadu obecní úřad obce s rozšířenou působností. Krajský úřad má povinnost

při

vydávání

stanovisek

a

povolení

provozu

vycházet

z vypracovaných programů zlepšování kvality ovzduší a z úrovně znečištění, která v dané oblasti panuje.181 ZOO nově zavádí tzv. kompenzační opatření182, jejichž současným uložením podmiňuje možnost vydání souhlasného stanoviska orgánem ochrany ovzduší v územním řízení o umístění stacionárního zdroje uvedeného v příloze č. 2 v případě, že v oblasti, kde by měl být zdroj umístěn, již je překročen některý z imisních limitů, nebo by k jeho překročení došlo, resp. pokud by umístěním stacionárního zdroje došlo k nárůstu úrovně znečištění o více než 1% imisního limitu znečišťující látky183. Vhodnými kompenzačními opatřeními mohou být opatření ke snížení emisí u stávajících zdrojů (kterým by

§ 12 zákona o ochraně ovzduší. § 11 odst. 5 a 7 zákona o ochraně ovzduší. 183 § 27 vyhlášky č. 451/2012 Sb. 181 182

58

poté bylo krajským úřadem změněno vydané povolení k provozu v souladu s novými nižšími hodnotami), případně mohou být provedena jiná opatření v zasaženém území např. umístění izolační zeleně (v takovém případě musí být provedena dříve, než bude nový stacionární zdroj uveden do provozu), vždy by ale mělo být cílem snížení úrovně znečištění v oblasti. Povolení provozu, které vydává krajský úřad, stanovuje závazné podmínky pro provoz zdroje, a to mj. emisní limity, emisní stropy, technické podmínky provozu, způsob a četnost zjišťování úrovně znečištění, ale také zvláštní podmínky provozu pro případ vzniku smogové situace 184 (pokud stacionární zdroj významně přispívá k úrovni znečištění v dané lokalitě; v případě vyhlášení smogové situace bude provozovatel takového zdroje neprodleně informován, aby omezil provoz a tím se zabránilo dalšímu nárůstu znečištění185). Jednou vydané povolení provozu může krajský úřad též změnit, a to pokud došlo ke změně rozhodných skutečností nebo pokud byl u stacionárního zdroje při zpracování programu zlepšování kvality ovzduší identifikován významný vliv na překročení některého z imisních limitů. V takovém případě lze zpřísnit stávající limity a podmínky provozu nebo i stanovit další.186 Další kompenzaci za znečišťování ovzduší upravuje ZOO jako poplatky za znečišťování187, konkrétně za znečišťující látky vypouštěné stacionárním zdrojem, jejichž množství má provozovatel povinnost zjišťovat. Do roku 2016 je

§ 12 odst. 4 zákona o ochraně ovzduší. Podrobnosti stanoví vyhláška č. 451/2012 Sb. § 10 odst. 3 a 4 zákona o ochraně ovzduší. Smogový regulační systém omezí množství škodlivin v ovzduší [online]. Ministerstvo životního prostředí [cit. 25. 3. 2013]. Dostupné z: http://www.mzp.cz/cz/news_121016_smog 186 § 13 zákona o ochraně ovzduší. 187 § 15 zákona o ochraně ovzduší. 184 185

59

výnos z těchto poplatků příjmem Státního fondu životního prostředí, po tomto roce se bude dělit mezi fond, kraj a státní rozpočet. V případě, že provozovatel stacionárního zdroje neplní povinnosti uložené ZOO nebo povolením provozu, příslušné orgány mají možnost uložit provozovateli opatření k nápravě, případně vydat rozhodnutí o zastavení provozu nebo uložení finanční sankce188. V oblasti znečištění průmyslem zástupkyně ombudsmana odhalila mezery možného postupu krajského úřadu, který by mohl místním podnikům stanovit přísnější emisní limity a stropy a stanovit konkrétní organizační a kontrolní opatření ke zlepšení stavu ovzduší a snížení množství vypouštěných látek. Prostor se nabízí také u některých velkých hutí významně přispívajících ke znečištění ovzduší, které dosud nevyužívají výhradně jen nejlepší dostupné techniky.189 Přitom tlak na společnosti, aby využívaly nejúčinnější technologie v oboru a jejich emise se pohybovaly při spodní hranici rozpětí definujícího nejlepší dostupné techniky, by odůvodňovaly právě zhoršené místní podmínky. Právě Slezsko jako oblast s nejhorším ovzduším v Evropě, by podle zástupkyně ombudsmana mělo být prostorem pro zkoušení inovativních technologií ke snížení emisí znečišťujících látek.

5.3.2 Znečištění ovzduší pocházející z dopravy Vzhledem k tomu, že automobily spotřebovávající elektrickou energii, vodu nebo vzduch zatím rozhodně nepředstavují majoritu ve vozových parcích obyvatel ani právnických osob, až na výjimky se tak po českých silnicích

§ 22 an. zákona o ochraně ovzduší. „Stanovisko zástupkyně ombudsmana ke stavu ovzduší v Ostravě“ ze dne 3. 1. 2012 [online]. Veřejný ochránce práv [cit. 18. 3. 2013]. Dostupné z: http://www.ochrance.cz/tiskovezpravy/tiskove-zpravy-2013/stanovisko-zastupkyne-ombudsmana-ke-stavu-ovzdusi-v-ostrave/ 188 189

60

pohybují pouze vozidla s obvyklým (více či méně dokonalým) spalovacím motorem. Neblahou skutečností také zůstává, že počet aut v Česku se každoročně zvyšuje190. S rostoucí automobilovou dopravou pak ruku v ruce roste i objem vypouštěných emisí. Pro regulaci znečištění pocházejícího z dopravy právní řád upravuje technické požadavky na provoz silničních motorových vozidel, povinnost provádění

kontrol

technického

stavu

vozidel

nebo

např.

povinnost

pravidelného měření emisí191. Další regulovanou oblast v dopravě představuje stanovení požadavků na kvalitu a složení paliv a obsah biopaliva 192. Vedle stanovení těchto povinností se rostoucí dopravní zatížení omezuje jen velmi obtížně. Určité možnosti ale nabízí např. ZOO. V případě, že došlo k překročení některého z imisních limitů uvedeného v příloze č. 1 k ZOO (kromě limitů stanovených pro ozon), může obec na svém území (nebo části území) vyhláškou stanovit tzv. nízkoemisní zónu193, ve které omezí provoz silničních motorových vozidel, zejména tím, že starší typy vozidel produkující více emisí nebudou moci do této zóny vjet. Příslušný silniční správní úřad také může upravit samotný provoz na komunikacích v zóně. Ve vyhlášce obec stanoví území nízkoemisní zóny a emisní kategorie vozidel s povoleným vjezdem (povolit vjezd bez ohledu na emisní kategorii vozidla

lze

obyvatelům

daného

území

nízkoemisní

zóny,

osobám

s nepříznivým zdravotním stavem nebo místním podnikatelům; další výjimky Studie o vývoji dopravy z hlediska životního prostředí v České republice za rok 2011 [online]. Brno: Centrum dopravního výzkumu, 2012 [cit. 25. 3. 2013]. Dostupné z: http://www.mzp.cz/C1257458002F0DC7/cz/studie_vyvoj_dopravy_2010/$FILE/OOOStudie_o_vyvoji%20_dopravy2011_doprava-20130125.pdf 191 Zákon č. 56/2001 Sb. o podmínkách provozu vozidel na pozemních komunikacích, ve znění pozdějších předpisů, a jeho prováděcí předpisy. In: CODEXIS [právní informační systém]. Atlas Consulting [cit. 17. 3. 2013]. 192 Upravuje § 19 an. zákona o ochraně ovzduší. 193 § 14 zákona o ochraně ovzduší. 190

61

jako např. vozidla záchranných složek obsahuje příloha č. 8 ZOO). Obec může tyto emisní kategorie ještě zpřísnit pro případy, kdy bude vyhlášena smogová situace194, případně stanovit další podmínky provozu nízkoemisní zóny pro tyto situace mimořádně zhoršeného ovzduší. Účinnost vyhlášky o nízkoemisní zóně může obec nastavit nejdříve 12 měsíců po jejím vyhlášení. Podrobnosti o pravidlech pro nízkoemisní zóny a získávání emisních plaket pro rozlišení emisních kategorií vozidel má upravit vláda nařízením, dosud však k jeho schválení nedošlo.195 Další opatření omezující provoz silničních motorových vozidel může obec stanovit nařízením, kterým vydá regulační řád 196 pro případy vzniku smogové situace, a to za podmínky, že tato opatření mohou přispět ke snížení úrovně znečištění. Pokud už pro dané území byla vyhlášena nízkoemisní zóna, uvedená opatření na omezení provozu vozidel při vzniku smogové situace budou stanovena jako zvláštní podmínky nízkoemisní zóny 197. Jako možná opatření pro snížení znečištění z dopravy zástupkyně ombudsmana navrhla např. vybudování záchytných parkovišť na okraji města, čímž by se snížil počet aut projíždějících ulicemi, rozšíření železničních tratí z centra Ostravy do okolních obcí a měst nebo zvýšení frekvence čištění pozemních komunikací od prachu.198

§ 10 zákona o ochraně ovzduší. Moravskoslezský kraj: Návrh nařízení vlády o nízkoemisních zónách jde do vlády [online]. Ministerstvo životního prostředí ČR [19. 3. 2013]. Dostupné z: http://www.mzp.cz/cz/nizkoemisni_zony_navrh_novinky Podle § 14 odst. 3 má ministerstvo vést seznam vyhlášených nízkoemisních zón způsobem umožňujícím dálkový přístup. Tento seznam však dosud není přístupný. 196 § 10 odst. 4 zákona o ochraně ovzduší. 197 § 10 odst. 5 zákona o ochraně ovzduší. 198 „Ostrava – další rok se znečištěným ovzduším“ ze dne 16. 1. 2013 [online]. Veřejný ochránce práv [cit. 18. 3. 2013]. Dostupné z: http://www.ochrance.cz/tiskove-zpravy/tiskove-zpravy2013/ostrava-dalsi-rok-se-znecistenym-ovzdusim/ 194 195

62

5.3.3 Znečištění ovzduší lokálními topeništi Třetí příčinu špatného stavu ovzduší na Ostravsku představují lokální topeniště. Jedná se především o vytápění domácností pomocí starých kotlů na tuhá paliva, které však nedisponují systémem dokonalého spalování. Tato situace nastává zejména v chladnějších měsících. Navíc lidé mnohdy topí čímkoliv, co hoří (ačkoliv samozřejmostí by mělo být, že odpadem se netopí) 199, a proto dochází k tomu, že do ovzduší uniká velké množství škodlivin také z těchto zdrojů a obyvatelé si ovzduší (v zimě už tak dost špatné kvůli častým zhoršeným rozptylovým podmínkám) sami ještě více znečišťují. ZOO v § 16 odst. 7 stanoví „povinnost“ právnickým a fyzickým osobám připojit se na existující soustavu zásobování teplem nebo využít pro vytápění některý z ekologičtějších způsobů, ovšem tuto povinnost oslabuje technická možnost a ekonomická přijatelnost řešení pro danou osobu. Fakticky tak jde pouze o nabídnutou alternativu, kterou se ovšem Ministerstvo životního prostředí snaží podpořit tím, že vyhlašuje programy s možností čerpat ze státního rozpočtu dotace na výměnu nevyhovujících kotlů200. Další souvislostí lokálních topenišť je pálení ve venkovním prostoru v otevřených ohništích, kde také bývají spalovány nejrůznější materiály. Přitom zákon výslovně dovoluje tímto způsobem likvidovat pouze suché rostlinné materiály neznečištěné chemickými látkami201, ačkoliv i tuto možnost může obec vyhláškou omezit, resp. úplně zakázat (pokud zajistí jiný způsob

Zákon spalování odpadu (podle zákona č. 185/2001 Sb., o odpadech o změně některých dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů) mimo vymezené stacionární zdroje zakazuje (§ 16 odst. 6 zákona o ochraně ovzduší). 200 Informační kampaň ke společnému programu Moravskoslezského kraje a Ministerstva životního prostředí na podporu výměny stávajících ručně plněných kotlů na tuhá paliva za nové nízkoemisní automatické kotle na webu http://www.jakspravnetopit.cz/ 201 § 16 odst. 4 zákona o ochraně ovzduší. 199

63

odstranění takového materiálu)202. Pro obec s výrazně znečištěným ovzduším lze tuto variantu jen doporučit. V obou případech se tak osoby dopouštějí přestupku podle ZOO (případně podle zákona o přestupcích203). Významnou překážkou v tomto ohledu však představuje skutečnost, že kontrolující osoba (např. Česká inspekce životního prostředí) není oprávněna vstoupit na pozemek soukromé osoby. Zástupkyně ombudsmana ve výsledcích svého šetření204 vytýká nečinnost a nedůslednost i v této oblasti, a to magistrátu, který by měl aktivněji kontrolovat spalování nedovolených materiálů občany a pokutovat je za překračování přípustné tmavosti kouře.205 Jako podnět pro zákonodárce navrhuje např. zakotvení možnosti vyhlásit zónu s úplným zákazem topení pevnými palivy nebo provádět účinnější kontroly topení v domácnostech.206

5.3.4 Znečištění ovzduší přecházející přes hranice z Polska Znečištění přecházející hranice mezi polskou a českou částí Slezské pánve v závislosti na převládajícím proudění vzduchu také významně přispívá k nepříznivému stavu ovzduší v Ostravě. Ministerstvo se k této situaci staví tak, že sestavuje různé pracovní skupiny, které mají jednat s polskou stranou o vzájemném předávání informací o znečištění a jeho původcích a o společném

§ 16 odst. 5 zákona o ochraně ovzduší. Zákon č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů. In: CODEXIS [právní informační systém]. Atlas Consulting [cit. 17. 3. 2013]. 204 „Stanovisko zástupkyně ombudsmana ke stavu ovzduší v Ostravě“ ze dne 3. 1. 2012 [online]. Veřejný ochránce práv [cit. 18. 3. 2013]. Dostupné z: http://www.ochrance.cz/tiskovezpravy/tiskove-zpravy-2013/stanovisko-zastupkyne-ombudsmana-ke-stavu-ovzdusi-v-ostrave/ 205 Podle § 23 zákona o ochraně ovzduší ve spojení s vyhláškou č. 415/2012 Sb. 206 „Ostrava – další rok se znečištěným ovzduším“ ze dne 16. 1. 2013 [online]. Veřejný ochránce práv [cit. 18. 3. 2013]. Dostupné z: http://www.ochrance.cz/tiskove-zpravy/tiskove-zpravy2013/ostrava-dalsi-rok-se-znecistenym-ovzdusim/ 202 203

64

postupu při získávání prostředků z evropských dotačních programů.207 Jistá forma spolupráce však probíhá už od roku 1998 a dosud nedošlo k představení jakýchkoliv konkrétních kroků či opatření. Velkou překážku totiž znamená fakt, že Polské republice se podařilo vyjednat výjimku z plnění emisních limitů při vstupu do EU a tato výjimka trvá minimálně do roku 2014. Do té doby se zřejmě jen těžko na situaci něco změní. Jelikož jednání s polskou stranou se zdají být poměrně problematická, zástupkyně ombudsmana opakovaně navrhuje přizvat k nim jako arbitra zástupce Evropské komise, což by mohlo pomoci zvýšit aktivitu Polska při řešení této otázky.208

5.4 Žaloba města Ostravy Jak už bylo uvedeno, statutární město Ostrava se žalobou ze dne 21. 5. 2010 domáhá poskytnutí soudní ochrany před nezákonným zásahem České republiky podle části třetí soudního řádu správního209. Žalobce přitom poukazuje zejména na skutečnost, že podle zákona o obcích je jako územně samosprávný celek povinen pečovat o všestranný rozvoj svého území a o potřeby svých občanů a při plnění svých úkolů chránit též veřejný zájem.210 Zároveň tvrdí, že mu svědčí subjektivní právo na příznivé životní prostředí podle Listiny (čl. 35 odst. 1, což se ale příliš neshoduje se stávající judikaturou Ústavního soudu) i podle komunitárního práva. Při tom se odvolává na

Česko a Polsko zažívá restart spolupráce v oblasti zlepšování ovzduší, oba státy chtějí společný postup při získávání evropských dotací [online]. Ministerstvo životního prostředí ČR [cit. 25. 3. 2013]. Dostupné z: http://www.mzp.cz/cz/spoluprace_polsko 208 „Ostrava – další rok se znečištěným ovzduším“ ze dne 16. 1. 2013 [online]. Veřejný ochránce práv [cit. 18. 3. 2013]. Dostupné z: http://www.ochrance.cz/tiskove-zpravy/tiskove-zpravy2013/ostrava-dalsi-rok-se-znecistenym-ovzdusim/ 209 Znění žaloby (bez příloh) je obsahem přílohy č. 1 této práce. Plné znění dostupné na: http://www.ostrava.cz/cs/o-meste/zivotni-prostredi 210 § 2 odst. 2 zákona č. 128/2000 Sb., o obcích, ve znění pozdějších předpisů. In: CODEXIS [právní informační systém]. Atlas Consulting [cit. 25. 3. 2013]. 207

65

rozhodnutí Soudního dvora EU ve věci Dieter Janecek v. Bavorsko („fyzické či právnické osoby dotčené rizikem překročení mezních hodnot musí mít možnost od příslušných orgánů požadovat, aby byl vypracován akční plán“211, resp. byla přijata potřebná opatření) a rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 2 Cdo 333/97212, který má potvrzovat aktivní legitimaci obce při ochraně jejích občanů před rušením imisemi. Nezákonnost zásahu spatřuje žalobce v nečinnosti žalované, kdy tato neposkytuje dostatečnou a efektivní ochranu čistotě ovzduší jako jedné ze složek práva na příznivé životní prostředí žalobce a ani dostatečně nechrání zdraví osob a životní prostředí. Zároveň upozorňuje na nesprávnou implementaci

komunitárního

práva,

resp.

jeho

nedodržování

Českou

republikou. Evropské směrnice, na které se žaloba odkazuje, stanoví povinnost členským státům učinit nezbytná opatření pro předcházení překračování mezních hodnot stanovených pro škodlivé látky v ovzduší a v případě, že dojde k jejich překročení, státy mají povinnost v uvedené lhůtě uvést stav do souladu s těmito hodnotami. Z judikatury Soudního dvora potom vyplývá, že osoby, jejichž zdraví ohrožuje překročení mezních hodnot znečišťujících látek, se mohou dovolávat kogentních pravidel obsažených ve směrnicích a povinností uložených státům, pokud jsou tato pravidla stanovena ve směrnici bezpodmínečně a s dostatečně přesným obsahem. Žalobce se dovolává opakovaného překračování mezních hodnot stanovených pro jemné částice, oxid siřičitý, oxid dusičitý a přízemní ozon na jeho území a upozorňuje na negativní dopady těchto vysokých koncentrací na lidské zdraví, přičemž stát si

Rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 25. 7. 2008, věc C-237/07. In: CODEXIS [právní informační systém]. Atlas Consulting [cit. 25. 3. 2013]. Poznámka: žaloba obsahuje jiné označení věci, avšak s ohledem mj. i na uvedené (správné) datum přijetí rozhodnutí je považuji za chybu v psaní. 212 Nepodařilo se dohledat v databázi rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu ČR na http://www.nsoud.cz/ 211

66

byl a je této nepříznivé situace vědom, avšak nepřijal dostatečná a efektivní opatření pro její zlepšení, která by zaručila dodržování stanovených limitů. Z aktů EU (a konkrétně směrnic, kterých se Ostrava ve své žalobě dovolává) skutečně vyplývá povinnost států udržet hodnoty znečištění ovzduší v „přijatelných“ mezích stanovených těmito směrnicemi. Jelikož se jedná o právně závazné akty a členské státy jsou povinny plnit závazky vůči EU, mají členské stát povinnost přijmout veškerá nezbytná vnitrostátní právní opatření k jejich provedení.213 Právně závaznými akty jsou přitom jak nařízení, směrnice, rozhodnutí, ale mohou jimi být i rozsudky Soudního dvora EU.214 Věc Dieter Janecek v. Bavorsko215, na kterou je v žalobě poukazováno, má v lecčems podobné rysy situaci v Ostravě. Žalobce v této věci bydlel v oblasti, kde docházelo k překračování stanovených limitů znečišťujících látek (především prachových částic), a domáhal se u vnitrostátních soudů vypracování akčního plánu pro kvalitu ovzduší s cílem určit opatření, která mají v krátké době zajistit dodržování předepsaných limitů tak, jak to ukládá právo EU. Evropský soudní dvůr, ke kterému věc nakonec dospěla, ve výsledku konstatoval existenci subjektivního práva fyzické (i právnické) osoby na vypracování a provedení konkrétních opatření, která mají mít za cíl dodržení hodnot stanovených směrnicí (bez ohledu na to, jaké další prostředky nabízí vnitrostátní právo), a potvrdil povinnost členských států podniknout okamžité kroky podle uvedené směrnice. Soudní dvůr také připomněl, že vzhledem

Čl. 291 Smlouvy o fungování Evropské unie. SYLLOVÁ 2010 op. cit. 215 Rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 25. 7. 2008, věc C-237/07 op. cit. 213 214

67

k závazné povaze směrnice, nelze „vyloučit možnost dotčených osob dovolávat se povinnosti, kterou ukládá“216. Nutno ještě doplnit, že v případě neplnění norem komunitárního práva nebo jejich ne-transpozice či neúplné transpozice, může být členský stát stižen sankcemi ze strany orgánů EU. Komise může uložit napomenutí nebo proti danému státu zahájit řízení, příp. i podat žalobu u Soudního dvora. Všem zmíněným prostředkům už Česká republika v souvislosti se závazky v oblasti životního prostředí čelila.217

216 217

Rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 25. 7. 2008, věc C-237/07 op. cit. KUCHYŇKOVÁ Euroskop.cz op. cit.

68

6. Budoucnost práva na příznivé životní prostředí Globální problémy životního prostředí narůstají. Je proto třeba důsledně prosazovat zvýšení účinnosti environmentální ochrany. V tomto směru se právo na příznivé životní prostředí jakožto základní lidské právo jeví jako mocný právní prostředek, který je dán do rukou každého jednotlivce, aby se mohl o své zdravé prostředí „poprat“ a být jeho „strážcem“ vedle státu, který však v ochraně životního prostředí stále musí plnit stěžejní roli. Jednotlivec se tak může naplno projevit a aktivně uplatňovat svou odpovědnost za životní prostředí. V České republice je sice právo na příznivé životní prostředí zakotveno (a to dokonce na ústavní úrovni), ale zdá se, že poměrně obtížně aplikovatelným způsobem.218 Pro vylepšení koncepce práva na příznivé životní prostředí a ochrany životního prostředí vůbec se do budoucna navrhuje např. výslovně zakotvit povinnost každého životní prostředí chránit a pečovat o něj, povinnost státu chránit a zlepšovat jej, usilovat o vytváření ekologické rovnováhy a odpovědnost státu za stav životního prostředí. Mezi dalšími návrhy se objevuje důsledné formulování a dodržování základních cílů a záměrů ekologické politiky státu. Co se týče samotného zakotvení práva, bylo by

zřejmě vhodnější upravit

práva

související s životním

prostředím

v samostatném oddílu Listiny, odděleně od práv hospodářských, sociálních a kulturních, a jejich pojetí pokud možno blíže a jasně specifikovat.219 Jako varianta k dosažení cílů práva na příznivé životní prostředí se v odborných kruzích navrhuje také zakotvení institutu actio popularis, žaloby

218 219

MÜLLEROVÁ 2012 op. cit. ZACHOVÁ 1999 op. cit.

69

ve veřejném zájmu, kterou by řízení proti porušiteli norem práva životního prostředí mohl iniciovat kdokoli.220 Jde o procesní prostředek, který zatím český právní řád nezná, nicméně právě pro tuto oblast by mohl mít velký potenciál. Zejména nevládní neziskové organizace pracující v oblasti ochrany životního prostředí (a kterým dle judikatury Ústavního soudu subjektivní právo nenáleží) by se poté mohly ujmout své role a aktivním způsobem životní prostředí a jeho jednotlivé části ve veřejném zájmu bránit. Co se týče judikatury Ústavního soudu, ve věcech životního prostředí dosud není příliš obsáhlá a do budoucna tu stále existuje možnost, že např. po vzoru Evropského soudu pro lidská práva se bude rozhodování Ústavního soudu ubírat podobným směrem, a to skrze environmentální interpretaci existujících lidských práv. V tomto případě ovšem záleží na tom, jak moc aktivní v této otázce budou jednotlivé fyzické osoby, a zda se budou aktivně svých práv domáhat.

6.1

Právo na příznivé životní prostředí v NOZ

Oproti úpravě v současné době účinném občanském zákoníku221, nový soukromoprávní kodex (dále jen „NOZ“)222 s účinností od 1. 1. 2014 poskytuje kromě jiného též ochranu právu každého žít v příznivém životním prostředí223. NOZ staví na antropocentrickém přístupu. Byl pojat jako charta soukromých práv a jako takový též má za úkol provádět a provést Listinu, a tedy základní

ZACHOVÁ 1999 op. cit. Zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů. In: CODEXIS [právní informační systém]. Atlas Consulting [cit. 11. 3. 2013]. 222 Zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník. In: CODEXIS [právní informační systém]. Atlas Consulting [cit. 11. 3. 2013]. 223 § 81 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník. 220 221

70

práva a svobody v ní garantované.224 V tomto směru tak NOZ navazuje na čl. 35 Listiny a zde zakotvené právo na příznivé životní prostředí přejímá do oddílu věnujícímu se osobnosti člověka225. Soubor základních práv a svobod tvoří součást pasivního statusu člověka, jak jej chápe NOZ. Proto v § 81 NOZ je vedle života, důstojnosti a zdraví člověka chráněno také právo každého žít v příznivém životním prostředí. Ustanovení § 82 odst. 1 NOZ upravuje (pro případ, že byla osobnost člověka dotčena – a tím i jeho právo žít v příznivém životním prostředí) právo domáhat se, aby bylo od neoprávněného zásahu upuštěno nebo aby byl odstraněn následek takového zásahu, tj. současně i požadovat náhradu případné způsobené újmy. NOZ obecně počítá s náhradou majetkové škody i nemajetkové újmy. Tu ovšem bude třeba hradit pouze v případech smluvně ujednaných nebo stanovených zákonem. Záleží na tom, jaká se v budoucnu rozvine praxe, ale s účinností NOZ by nicméně mohlo dojít k posílení soukromoprávní odpovědnosti za životní prostředí, kdy NOZ by mohl vylepšit její v současné době nedostatečné pojetí.226 Na rozdíl od § 415 stávajícího občanského zákoníku, NOZ nezakotvuje zvláštní prevenční povinnost ve vztahu k přírodě a životnímu prostředí. Z. Horáček to však nepovažuje za nic tragického, když toto ustanovení bylo zpravidla pojímáno pouze jako interpretační pomůcka.227

Důvodová zpráva k vládnímu návrhu na vydání občanského zákoníku č. 362/0. In: CODEXIS [právní informační systém]. Atlas Consulting [cit. 11. 3. 2013]. 225 Hlava II, díl 2, oddíl 6. 226 HORÁČEK, Zdeněk. Nové základní východisko soukromoprávní odpovědnosti za škody na životním prostředí – příspěvek do diskuze nad tímto tématem. In: JANČÁŘOVÁ, Ilona; VOMÁČKA, Vojtěch. Odpovědnost v právu životního prostředí. Brno: Masarykova univerzita, 2012. s. 35-40. ISBN 978-80-210-6037-1. 227 tamtéž 224

71

7. Závěr Na mezinárodní úrovni dosud k zakotvení práva na příznivé životní prostředí v závazné formě nedošlo. Významné rozdíly mezi jednotlivými státy mezinárodního společenství a jejich vyspělostí způsobují, že při jednáních probíhajících

v oblasti

otázek

životního

prostředí

dochází

k přijímání

kompromisů, a proto je mezinárodní právo životního prostředí založeno z velké části na různých doporučeních, deklaracích, programech, obyčejích a zásadách, tedy nástrojích nezávazného soft-law. Co se týče aktivit Evropské unie, oblast politiky životního prostředí představuje jedno z nejdůležitějších témat agendy orgánů EU, které však zároveň ovlivňuje i mnoho dalších politik.228 Lze tedy předpokládat pokračující intervenci evropského práva v české (nejen environmentální) legislativě. Do budoucna zajímavý vliv může mít i rozhodování Evropského soudního dvora v otázkách souvisejících s životním prostředím, ačkoliv je pravdou, že jednotlivci k tomuto orgánu mají jen omezený přístup. Právo na příznivé životní prostředí jako možný institut podílející se na ochraně životního prostředí v ČR dosud v zásadě nebylo využíváno. Výjimkou jsou některé snahy neziskových ekologických organizací, jimž však Ústavní soud subjektivní právo nepřiznal. Jednotlivci (fyzické osoby) zatím neprojevili zájem se svého subjektivního práva domáhat. Ochraně životního prostředí by proto rozhodně prospělo svěřit toto právo i právnickým osobám. Zejména různá ekologická sdružení by jistě měla vůli za příznivé životní prostředí bojovat a přiznání práva by pro ně bylo velkou výhodou. Jako alternativa

228

KUCHYŇKOVÁ Euroskop.cz op. cit.

72

(nejen) pro právnické osoby by se také nabízelo zakotvení výše zmíněné actio popularis. Co se týče situace na Ostravsku, shledávám ji naprosto alarmující. Znečištění ovzduší zde trvá už dlouhá desetiletí, všechny zúčastněné strany o tomto nepříznivém stavu vědí, ale zřejmě pro nápravu problému (nebo alespoň jeho zlepšení) nedělají dost. I podle vyjádření zástupkyně ombudsmana 229 úřady promarnily řadu let a příležitostí. Na základě jejího šetření se nicméně situace trochu rozpohybovala, a tak snad lze očekávat větší aktivitu a důslednost při prosazování nových opatření. Překvapující také je, že dosud nebyla zpracována studie, která by jednoznačně identifikovala, jakou měrou jednotlivé zdroje přispívají ke znečištění ovzduší na Ostravsku. Hovoří se tak stále o čtyřech původcích znečištění bez konkrétních procentuálních podílů. Dále by mělo být zavedeno kontinuální sledování zdravotního stavu obyvatel, které by umožnilo vyhodnotit efektivitu přijatých opatření. Také by mělo dojít ke zpracování studie analyzující dopady znečištění v ekonomické sféře, jako jsou např. náklady na léčení nemocných, na ozdravné pobyty pro děti, pracovní neschopnosti, atd., které dosud také nebyly vyčísleny.230 Ostravský obecní úřad (resp. Magistrát města Ostrava) se nachází v poněkud schizofrenní situaci. Vystupuje jednak v pozici samosprávného orgánu, který hájí zájmy svých občanů (a jako samosprávná jednotka Ostrava podala žalobu na stát), jednak působí jako dotčený správní orgán v ochraně Viz „Závěrečné stanovisko k postupu příslušných úřadů ve věci znečištění ovzduší v Ostravě“ sp. zn.: 3792/2009/VOP/KČ [online]. Veřejný ochránce práv [cit. 18. 3. 2013]. Dostupné z: http://www.ochrance.cz/fileadmin/user_upload/STANOVISKA/Zivotni_prostredi/Ovzdusi/379 2-09-KC-ZSO.pdf 230 Určité náklady vznikající v souvislosti se znečištěním ovzduší a jejich mezinárodní srovnání obsahuje např. publikace Revealing the costs of air pollution from industrial facilities in Europe [online]. Copenhagen: European Environment Agency, 2011 [cit. 26. 3. 2013]. Dostupné z: http://www.eea.europa.eu/publications/cost-of-air-pollution 229

73

ovzduší, přičemž pro tuto činnost mu zákon dává řadu nástrojů, jak znečištěné ovzduší alespoň do jisté míry ovlivnit. Přestože žalobu město Ostrava podalo v prvním pololetí roku 2010, následující dva roky se soudy zabývaly otázkami procesní povahy a Městský soud v Praze se tak k projednání žaloby dostal až v březnu 2013 a podle internetového deníku E15.cz231 dospěl k závěru, že žaloba byla podána opožděně (nebyla dodržena dvouměsíční lhůta od chvíle, kdy se žalobce o nezákonném zásahu dozvěděl), a proto ji odmítl a samotnou věcí se vůbec nezabýval. Zdá se, že město Ostrava hodlá ve sporu pokračovat a proti rozhodnutí podalo kasační stížnost a v případě, že ani poté nedosáhne meritorního projednání věci, zřejmě vyzkouší jinou formu žaloby nebo se obrátí na Evropský soud dvůr nebo na Evropský soud pro lidská práva. I přes stručnost práva na příznivé životní prostředí jsem se domnívala, že samo zakotvení práva na ústavní úrovni a jeho konkretizace pomocí např. imisních a emisních limitů dává dostatečnou možnost, jak se práva domáhat. Zdá se, že formálně jsou předpoklady splněny. Meze stanovené Listinou vyplňují prováděcí předpisy a reálně by tak právo na příznivé životní prostředí mělo mít otevřené dveře ke svému uplatnění. Nicméně přesto právo není využíváno. Možná je to dáno neochotou fyzických osob se ho jednotlivě domáhat (možná k tomu v České republice ještě nedozrál ten správný čas). Možná to ale způsobuje samotný způsob zakotvení práva. Domnívám se, že omezení dané čl. 41 způsobuje, že domožení se práva je vnímáno jako příliš složité. Jednoznačně ve prospěch vymahatelnosti práva bych vnímala krok, kterým by byla dána možnost se tohoto práva domáhat přímo na základě jeho samotného zakotvení v Listině. Dále by měla být vymezena konkrétní forma, Ostrava podá kasační stížnost proti odmítnutí žaloby na stát kvůli smogu [online]. E15.cz [cit. 25. 3. 2013]. Dostupné z: http://zpravy.e15.cz/domaci/udalosti/ostrava-poda-kasacni-stiznost-protiodmitnuti-zaloby-na-stat-kvuli-smogu-967163 231

74

jak se práva domáhat, aby právo na příznivé životní prostředí nebylo jen jakýmsi „zdánlivým“ základním právem. Podoba, v jaké je právo na příznivé životní prostředí zakotveno a uplatňováno v ČR, se tedy nezdá být příliš funkční. Právní řád sice upravuje environmentální standardy, nicméně jejich dodržování lze vnímat jako pochybné. Právo na příznivé životní prostředí je veřejností nedoceněno, v zásadě není příliš uplatňováno a dokonce jeho existence mnohdy není veřejnosti vůbec známa. Na v úvodu vymezenou otázku, zda lze v České republice v praxi uplatňovat právo na příznivé životní prostředí, tak nelze odpovědět jednoznačně kladně. Předpoklady pro uplatnění práva se zdají být splněny (a v práci byly podrobně rozebrány), přesto v praxi využíváno není. Možným vodítkem by alespoň mohl být budoucí výsledek ostravského sporu se státem.

75

Seznam použitých pramenů Literatura 1. BAHÝL’OVÁ, Lenka; FILIP, Jan a kol. Ústava České republiky. Komentář. Praha: Linde, 2010. 1533 s. ISBN 978-80-7201-814-7. 2. BĚLOHRADOVÁ, Jitka. Zásady účasti veřejnosti na ochraně životního prostředí. Správní právo. 2011, roč. 44, č. 8, s. 477-492. ISSN 0139-6005. 3. BRANIŠ, Martin; HŮNOVÁ, Iva a kol. Atmosféra a klima. Aktuální otázky ochrany ovzduší. Praha: Nakladatelství Karolinum, 2009. 351 s. ISBN 97880-246-1598-1. 4. DAMOHORSKÝ, Milan a kol. Právo životního prostředí. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2007. 641 s. ISBN 978-80-7179-498-1. 5. DUDOVÁ, Jana. Právo na ochranu veřejného zdraví. Ochrana veřejného zdraví před rizikovými faktory venkovního prostředí. Praha: Linde, 2011. 420 s. ISBN 978-80-7201-854-3. 6. FILIPEC, Josef a kol. Slovník spisovné češtiny pro školu a veřejnost. 4. vyd. Praha: Academia, 2005. 647 s. ISBN 978-80-2001-347-4. 7. FRANC, Pavel. Soudní ochrana veřejného zájmu na pozadí problematiky ochrany životního prostředí. Právní rozhledy. 2007, roč. 15, č. 5, s. 164-170. ISSN 1210-6410. 8. HENDRYCH, Dušan a kol. Právnický slovník. 3. vyd. Praha: Nakladatelství C. H. Beck, 2009. 1481 s. ISBN 978-80-7400-059-1. 9. HORÁČEK, Zdeněk. Nové základní východisko soukromoprávní odpovědnosti za škody na životním prostředí – příspěvek do diskuze nad tímto tématem. In: JANČÁŘOVÁ, Ilona; VOMÁČKA, Vojtěch. Odpovědnost v právu životního prostředí. Brno: Masarykova univerzita, 2012. s. 35-40. ISBN 978-80-210-6037-1. 10. KMEC, Jiří; KOSAŘ, David a kol. Evropská úmluva o lidských právech. Komentář. Praha: C. H. Beck, 2012. 1660 s. ISBN 978-80-7400-365-3. 11. KOŠIČIAROVÁ, Soňa. Právo na priaznivé životné prostredie – prostriedky jeho uplatnenia a garancie. Právník. 1998, roč. 137, č. 12, s. 1039-1050. ISSN 0231-6625. 12. KRAUS, Jiří a kol. Nový akademický slovník cizích slov: A-Ž. Praha: Academia, 2005. 879 s. ISBN 978-80-2001-351-2. 13. KUCHYŇKOVÁ, Petra. Životní prostředí. Euroskop.cz [online]. Vláda České republiky. Dostupné z: https://www.euroskop.cz/8926/sekce/zivotni-prostredi/

76

14. KUŽVART, Petr. Nad rozsudkem Vrchního soudu v Praze ve věci umístění cementárny u obce Tmaň. Právní rozhledy. 1998, roč. 6, č. 8, s. 406. ISSN 1210-6410. 15. LANGROVÁ, Veronika. Přehled judikatury z oblasti životního prostředí. Praha: ASPI, 2007. 378 s. ISBN 978-80-7357-252-5. 16. MOLEK, Pavel. Výběr ze soudních rozhodnutí ve správním soudnictví. Soudní rozhledy. 2011, roč. 16, č. 6, s. 218. 17. MÜLLEROVÁ, Hana. Lidské právo na životní prostředí – kritický pohled. Právník. 2012, roč. 151, č. 3, s. 225-254. ISSN 0231-6625. 18. MÜLLEROVÁ, Hana. Právo na příznivé životní prostředí jako základní lidské právo. Praha, 2009. 156 s. Disertační práce. Univerzita Karlova, Právnická fakulta. 19. PEKÁREK, Milan. K některým právním aspektům vztahu investor – životní prostředí. In: Moderní veřejná správa a ombudsman. Brno: Masarykova univerzita, 2005. s. 127-134. ISBN 80-210-3792-X. 20. PROCHÁZKA, Antonín. Rozdílnost normativního obsahu článků ústavní Listiny základních práv a svobod. Právní rozhledy. 1996, roč. 4, č. 11, s. 512-513. ISSN 1210-6410. 21. REPÍK, Bohumil. Chrání Evropská úmluva o lidských právech právo na životní prostředí? (první část). Bulletin advokacie. 2005, č. 7-8, s. 20-24. ISSN 1210-6348. 22. REPÍK, Bohumil. Chrání Evropská úmluva o lidských právech právo na životní prostředí? (druhá část). Bulletin advokacie. 2005, č. 9, s. 65-68. ISSN 1210-6348. 23. SAN JOSÉ, Daniel García. Environmental protection and the European Convention on Human Rights. [online] Strasbourg: Council of Europe Publishing, 2005. 76 s. ISBN 92-871-5698-0. Dostupné z: http://www.echr.coe.int/NR/rdonlyres/42AE81DD-7EA0-426B-AED144876FFF3D4C/0/DG2ENHRFILES212005.pdf 24. SYLLOVÁ, Jindřiška; PÍTROVÁ, Lenka a kol. Lisabonská smlouva. Komentář. Praha: C. H. Beck, 2010. 1299 s. ISBN 978-80-7400-339-4. 25. ŠRÁM, Radim J.; DOSTÁL, Miroslav. Ovlivňuje znečištěné ovzduší náš zdravotní stav? [online]. Ústav experimentální medicíny AV ČR. Dostupné z: http://www.iem.cas.cz/press/press/120612-ovlivnujeznecistene-ovzdusi-nas-stav.html 26. ŠTURMA, Pavel; DAMOHORSKÝ, Milan a kol. Mezinárodní právo životního prostředí. I. část (obecná). Beroun: Eva Rozkotová – IFEC, 2008. 194 s. ISBN 978-80-903409-2-3.

77

27. TICHÁ, Tereza a kol. Slovník pojmů užívaných v právu životního prostředí. Praha: ABF – nakladatelství ARCH, 2004. 464 s. ISBN 978-80-86165-95-0. 28. WAGNEROVÁ, Eliška; ŠIMÍČEK, Vojtěch a kol. Listina základních práv a svobod. Komentář. Praha: Wolters Kluwer ČR, a.s., 2012. 931 s. ISBN 97880-7357-750-6. 29. ZACHOVÁ, Markéta. Právo na příznivé životní prostředí v ústavním systému České republiky. Právní rozhledy. 1999, roč. 7, č. 2, s. 95-101. ISSN 1210-6410.

Důvodové zprávy a elektronické publikace 1. Důvodová zpráva k vládnímu návrhu na vydání občanského zákoníku č. 362/0. 2. Důvodová zpráva k zákonu č. 201/2012 Sb., o ochraně ovzduší, znění účinné od 20. 7. 2011. 3. Air Quality Guidelines. Global update 2005. Particulate matter, ozone, nitrogen dioxide and sulfure dioxide [online]. World Health Organization. Dostupné z: http://www.euro.who.int/en/what-we-do/health-topics/environmentand-health/air-quality/publications/pre2009/air-quality-guidelines.global-update-2005.-particulate-matter,-ozone,-nitrogen-dioxide-andsulfur-dioxide 4. Environmental Rights Report 2008. Human Rights and the Environment [online]. Earthjustice. Dostupné z: http://earthjustice.org/sites/default/files/library/reports/2008environmental-rights-report.pdf 5. Revealing the costs of air pollution from industrial facilities in Europe [online]. Copenhagen: European Environment Agency, 2011. Dostupné z: http://www.eea.europa.eu/publications/cost-of-air-pollution 6. Studie o vývoji dopravy z hlediska životního prostředí v České republice za rok 2011 [online]. Brno: Centrum dopravního výzkumu, 2012. Dostupné z: http://www.mzp.cz/C1257458002F0DC7/cz/studie_vyvoj_dopravy_2010/ $FILE/OOO-Studie_o_vyvoji%20_dopravy2011_doprava-20130125.pdf 7. Závěrečné stanovisko k postupu příslušných úřadů ve věci znečištění ovzduší v Ostravě sp. zn.: 3792/2009/VOP/KČ [online]. Veřejný ochránce práv. Dostupné z: http://www.ochrance.cz/fileadmin/user_upload/STANOVISKA/Zivotni_ prostredi/Ovzdusi/3792-09-KC-ZSO.pdf

78

Příloha č. 1

79