Právní vztahy a právní skutečnosti
INTRO • Realizace práva – tvorba, – aplikace, – kontrola zákonnosti – vytváření právních vztahů
Právní vztah • vztah mezi dvěma případně více subjekty, který je regulovaný právem, jehož účastníci v něm vystupují jako nositelé subjektivních práv a povinností
• soukromoprávní vztah – mezi subjekty soukromeho prava
Judikatúra NS ČR Soukromoprávní vztahy se vyznačují zejména rovným postavením jejich účastníků spočívajícím v tom, že ve vzájemném právním vztahu žádný z nich nemá nadřazené postavení, není oprávněn rozhodovat o právech a povinnostech druhého účastníka a vynucovat plnění povinností autoritativně; základní právní formou, jíž se uplatňuje metoda právní regulace v těchto vztazích, je smlouva, popřípadě zákonem předvídaná právní skutečnost...
Právní vztahy relativní a absolutní • Relativní vztahy se „odehrávají“ mezi dvěma nebo i více - přesně určeným počtem subjektů (např. mezi poškozeným a škůdcem, jedním pronajímatelem a více nájemci bytu). • Naproti tomu u vztahu absolutního je na jedné straně subjekt, který má absolutní právo a na druhé straně neurčitý počet těch, kteří mají povinnost (např. vůči vlastníkovi, mají všichni povinnost nerušit jej ve výkonu jeho vlastnického práva).
Struktúra • Právní vztahy mají svoji strukturu, kterou tvoří: a) způsobilý subjekt (fyzická či právnická osoba); b) objekt (jde o to, čeho se vztah týká, tedy určité chování, které může, ale také nemusí ještě mít svůj předmět); c) obsah (jimi jsou práva a povinnosti).
Např. ve smluvním vztahu je předmětem jednak subjektivní právo věřitele požadovat plnění a subjektivní povinnost dlužníka plnit, jednak hmotná věc, která má být vydána a zaplacena.
Předpoklady právního vztahu • K tomu, aby právní vztah mohl vzniknout, je třeba, aby byly splněny tři předpoklady, jimiž jsou: 1) právní norma; 2) právní skutečnost; 3) subjekty a objekty.
Právní skutečnosti • Právní skutečnosti jsou tedy takové skutečnosti (okolnosti, podmínky), s nimiž právní normy spojují vznik, změnu či zánik právního vztahu. • Členění právních skutečností se v literatuře provádí podle celé řady kritérií, – zda jsou nebo nejsou závislé na vůli člověka. • Podle toho se pak dělí na volní jednání (projev lidské vůle v okolním světě) a objektivní skutečnosti, které na vůli člověka závislé nejsou (např. přírodní události).
• Další členění právních skutečností se provádí podle toho, zda jsou v souladu s právem či nikoli a podle tohoto kritéria se rozlišují: – a) jednání právní a jednání protiprávní; – b) právní události a protiprávní stavy
• Právní a protiprávní jednání je možno ještě dále členit – na ta, která mají povahu činnosti – nebo nečinnosti • a dále podle toho,
– zda jsou činěna s úmyslem způsobit následek předvídaný právní normou – nebo bez takového úmyslu
Právní jednání • Právní jednání mohou mít povahu individuálního právního aktu a právního úkonu. – Individuální právní akt či úřední rozhodnutí je aktem aplikace práva, které činí soud nebo správní orgán. – Právní úkon je projev vůle subjektu, který směřuje ke vzniku, změně nebo zániku subjektivních práv a povinností, které právní norma s takovým projevem spojuje
• Právní úkony se člení s ohledem na počet zúčastněných subjektů na – jednostranné (např. veřejný příslib, reklamace vad zboží) – a dvoustranné, případně vícestranné (zejména smlouvy, při nichž může být na obou stranách po jednom, ale také více subjektech).
Pokud jde o náležitosti úkonů, patří mezi ně: • a) náležitost osoby (úkon může učinit pouze osoba, která je k němu způsobilá); • b) náležitosti vůle (úkon musí být učiněn svobodně, vážně a je třeba, aby byl prostý omylu); • c) náležitosti projevu vůle (je třeba, aby úkon byl učiněn srozumitelně, co do obsahu určitě, v předepsané nebo dohodnuté formě-písemné, ústní, ale i učiněné mlčky a plnění musí být možné a dovolené, nesmí se tedy zákonu příčit, obcházet jej ani být v rozporu s dobrými mravy).
Právní události a protiprávní stavy • Právní události jsou takové skutečnosti, s nimiž právní normy spojují vznik, změnu nebo zánik práva či povinnosti. Na rozdíl od právních jednání nejsou závislé na vůli člověka a v tomto smyslu lze o nich hovořit jako o skutečnostech objektivních
• Protiprávní stav je objektivně vzniklá situace, která je v rozporu s právem. Výraz objektivně zde znamená, že ke vzniku stavu došlo nezávisle na vůli člověka.
Právní jednání v NOZ • § 545 • Právní jednání vyvolává právní následky, které jsou v něm vyjádřeny, jakož i právní následky plynoucí ze zákona, dobrých mravů, zvyklostí a zavedené praxe stran. • § 546 • Právně lze jednat konáním nebo opomenutím; může se tak stát výslovně nebo jiným způsobem nevzbuzujícím pochybnost o tom, co jednající osoba chtěla projevit. • § 547 • Právní jednání musí obsahem a účelem odpovídat dobrým mravům i zákonu.
Náležitosti právního jednání • náležitost osoby , § 15 odst. 2 ….. Svéprávnost je způsobilost nabývat pro sebe vlastním právním jednáním práva a zavazovat se k povinnostem (právně jednat) • náležitosti projevu vůle, § 546 …Právně lze jednat konáním nebo opomenutím; může se tak stát výslovně nebo jiným způsobem nevzbuzujícím pochybnost o tom, co jednající osoba chtěla projevit.
• náležitosti vůle, § 551 …O právní jednání nejde, chybí-li vůle jednající osoby. § 552 …O právní jednání nejde, nebyla-li zjevně projevena vážná vůle.
• Zdánlivé právní jednání • § 554 …K zdánlivému právnímu jednání se nepřihlíží.
Zdánlivé právní jednání • Rozdíl… • 40/1964… nedostatek vůle, vážnosti, určitosti a srozumitelnosti projevu vůle spojoval s absolutní neplatností právního úkonu, • vychází nová úprava z pojetí, že v takových případech se o projev vůle vůbec nejedná (§ 551 - 554 NOZ).
• O právní jednání dle § 551 NOZ nejde, – chybí-li vůle jednající osoby, – nebo vůle nebyla zjevně projevena (§ 552) – dalším nedostatkem, který má za následek tzv. zdánlivost právního jednání, je nedostatečná určitost či srozumitelnost jednání, pro kterou nelze ani výkladem zjistit jeho obsah (§ 553)
§ 553 • (1) O právní jednání nejde, nelze-li pro neurčitost nebo nesrozumitelnost zjistit jeho obsah ani výkladem. • (2) Byl-li projev vůle mezi stranami dodatečně vyjasněn, nepřihlíží se k jeho vadě a hledí se, jako by tu bylo právní jednání od počátku. § 555 • (1) Právní jednání se posuzuje podle svého obsahu.
Forma právních jednání § 559 • Každý má právo zvolit si pro právní jednání libovolnou formu, není-li ve volbě formy omezen ujednáním nebo zákonem.
Neplatnost právních jednání • § 574 • Na právní jednání je třeba spíše hledět jako na platné než jako na neplatné. • § 575 • Má-li neplatné právní jednání náležitosti jiného právního jednání, které je platné, platí toto jiné právní jednání, pokud je z okolností zřejmé, že vyjadřuje vůli jednající osoby.
• Nová úprava NOZ vychází z pravidla, že stanoví-li zákon, že je právní jednání neplatné, bude se jednat pouze o neplatnost relativní. • Absolutní neplatnost by měla nově být pouze výjimečným následkem, a to v následujících případech (§ 580 a § 588): – 1) Jednání je ve zjevném rozporu s dobrými mravy, nebo – 2) zavazuje k plnění od počátku nemožnému, anebo – 3) odporuje zákonu a současně zjevně narušuje veřejný pořádek.
Hlavní důvody neplatnosti • § 580 • (1) Neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. • (2) Neplatné je právní jednání, pokud má být podle něho plněno něco nemožného.
• § 581 • Není-li osoba plně svéprávná, je neplatné právní jednání, ke kterému není způsobilá. Neplatné je i právní jednání osoby jednající v duševní poruše, která ji činí neschopnou právně jednat.
• 582 • (1) Není-li právní jednání učiněno ve formě ujednané stranami nebo stanovené zákonem, je neplatné, ledaže strany vadu dodatečně zhojí. Zahrnuje-li projev vůle současně více právních jednání, nepůsobí nedostatek formy vyžadované pro některé z nich sám o sobě neplatnost ostatních.
Omyl § 583 • Jednal-li někdo v omylu o rozhodující okolnosti a byl-li v omyl uveden druhou stranou, je právní jednání neplatné. § 585 • Vyvolala-li omyl jednajícího osoba třetí, je právní jednání platné. Měla-li však osoba, s níž se právně jednalo, na činu třetí osoby podíl, anebo o něm věděla či alespoň musela vědět, považuje se i tato osoba za původce omylu.
Následky neplatnosti • • •
• •
• • •
§ 586 (1) Je-li neplatnost právního jednání stanovena na ochranu zájmu určité osoby, může vznést námitku neplatnosti jen tato osoba. (2) Nenamítne-li oprávněná osoba neplatnost právního jednání, považuje se právní jednání za platné. § 587 (1) Kdo byl k právnímu jednání přinucen hrozbou tělesného nebo duševního násilí vyvolávající vzhledem k významu a pravděpodobnosti hrozícího nebezpečí i k osobním vlastnostem toho, jemuž bylo vyhrožováno, jeho důvodnou obavu, má právo namítnout neplatnost právního jednání. (2) Kdo přivedl jiného k právnímu jednání hrozbou nebo lstí, nahradí vždy újmu z toho vzniklou. § 588 Soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.
Důsledky jednání učiněných pod hrozbou násilí • SOZ je spojoval s absolutní neplatností, přičemž část právní nauky dokonce dovozovala, že se nejedná o absolutní neplatnost, nýbrž o neexistenci, protože vůle jednajícího chybí. • NOZ se vrací k zásadě „třebas donucen, přece jen to chtěl“, neboť donutit lze osobu i k tomu, aby jednala k svému prospěchu nebo k užitku osoby sobě blízké apod. – Pak není důvod konstruovat pro tyto případy absolutní neplatnost, nýbrž je věcí donuceného, aby sám uvážil, chce-li zachovat platnost toho, co učinil pod donucením. I takové jednání se tedy bude považovat za platné, pokud by se dotčená osoba jeho neplatnosti nedovolala.
Relativní neúčinnost • § 589 • (1) Zkracuje-li právní jednání dlužníka uspokojení vykonatelné pohledávky věřitele, má věřitel právo domáhat se, aby soud určil, že právní jednání dlužníka není vůči věřiteli právně účinné. Toto právo má věřitel i tehdy, je-li právo třetí osoby již vykonatelné, anebo bylo-li již uspokojeno. • (2) Neúčinnost právního jednání dlužníka se zakládá rozhodnutím soudu o žalobě věřitele, kterou bylo odporováno právnímu jednání dlužníka (odpůrčí žaloba).
