PRAKTICKÉ CVIČENÍ č. 1 Název cvičení: VÝVOJ ČLOVĚKA - ANTROPOGENEZE Teoretický úvod: Během čtvrtohor do své poslední fáze dospěl vývojový proces, který začal u primitivních primátů v paleocénu a který skončil vznikem "moderního" člověka - Homo sapiens - asi před 200 000 lety. Podle současných vědeckých poznatků se člověk vyvinul v důsledku komplikovaných a dlouhodobých historicko-evolučních procesů z okruhu úzkonosých opic Starého světa. - Někdy koncem starých třetihor se od nich odštěpila nová vývojová linie: Nadčeleď
Čeleď
Podčeleď
Oreopithecidae Pliopithecidae gibonovití (Hylobatidae) Hominoidea Hominidae
Tribus
Zástupci Oreopithecus Pliopithecus gibon (Hylobates)
Dryopithecinae Ramapithecinae Ponginae Homininae
Dryopithecus Ramapithecus, Sivapithecus Gigantopithecus, orangutan (Pongo) Gorillini gorila (Gorilla) člověk (Homo), šimpanz (Pan Hominini troglodytes), bonobo (Pan paniscus)
Nástin evoluce nehumánních primátů V období před 70-60 mil. let.končí tzv. éra plazů, objevují se teplokrevní savci. Prastarý řád savců Insectivora (hmyzožravci) se stává vývojovým základem řádu tany. Právě tomuto řádu jsou nejvíce příbuzné poloopice (Prosimie), podřád z řádu Primates -primátů. V geologickém záznamu se poloopice objevují před 60-30 milióny lety. Tyto poloopice se specializovaly na pohyb ve stromovém patře, s čímž souvisí některé adaptace (1.rozvoj úchopové techniky , uvolnění rukou pro manipulace s potravou, předměty, 2.vznik nehtů a papilárních linií na bříšcích prstů, ploskách nohy i dlaních, u některých druhů dokonce na ocase, 3.důraz na rozvoj zraku a s tím související rozvoj mozku, 4.náhrada vícečetných porodů jednočetnými, prodloužení doby gravidity, výchovy a učení mláďat). Z poloopic zůstávají zachovány do dnešní doby jen některé čeledi : lemurovití, indriovití, outloňovití, ksukolovití a nártounovití. Jsou to často nenápadní, noční, plaší tvorové a vyskytují se tam, kde nejsou hojné opice. Řadě z nich dnes hrozí vyhynutí. Před 30. milióny let - na počátku oligocénu - se uzavírá období rozvoje poloopic a nastává "éra opic". Podřád Antropoidea - opice se podle místa vzniku a vývoje diferencovaly do dvou skupin: Úzkonosé opice (opice Starého světa) vytlačily v Africe poloopice díky lepšímu přizpůsobení ke stromovému životu, dále se rozšířily i do Evropy a Asie. V 30 miliónů let dlouhé izolaci se vyvíjely na americkém kontinentě ploskonosé opice, které se dochovaly jako tzv. opice Nového světa. Z období oligocénu pochází významné náleziště kosterních pozůstatků egyptského FAYUMU. Vrstvy staré 33-20 mil. let vydávají svědectví o existenci bohaté fauny rozbahněné delty veliké řeky. V nejstarších vrstvách byly odkryty pozůstatky "praopic" rodů Apidium, Parapithecus apod. Významný je objev Aegyptopitheca , který měl znaky budoucích opic i lidoopů.
V miocénu (před 22-5,5 mil. let) fayúmské evoluční středisko vyhasíná, nové evoluční středisko se objevuje v Keni. Před 15 miliony let se v Africe začíná měnit charakter zemského povrchu, vznik náhorní plošiny ovlivňuje směr převládajících větrů. Asi před 12 mil. lety ve východní Africe zahájily vznik Velké příkopové propadliny, která vyvolala vývoj bohaté mozaiky nových ekologických podmínek. Franc. antropolog Y. Coppens se domnívá, že tato změna vyvolala oddělení
společných předků opů a lidí. Opové zůstali na západě (vhké trop. lesy), předchůdci lidí se adaptovali na nový život v otevřeném prostředí na východ od geografické bariéry (tento scénář nazývá Coppens "East side story"). Představitelem miocenních hominoidů (lidoopové se znaky společnými opům, lidoopům ev.rodu Homo ) je např. rod Drypopithecus - zesílená dolní čelist, stoličky s pěti hrbolky, mohutné špičáky samců, tvarově podobní dnešním lidoopům i pozdějším hominidům, zřejmě ale nebyli přímými předky lidoopů ani člověka. Výskyt Afrika i Evropa (před 19-12 mil.let). Pliopleistocénní hominidi Asi před 5-6 mil. let. se v Africe pronikavě ochladilo. Krajina byla pokryta prořídlými lesy a savanou. Vyvinulo se několik linií hominoidů, z nichž někteří nabyli podoby předlidí. Zařazují se do čeledi Hominidae a jednoho rodu Australopithecus. Australopitékové žili po čtyři milióny let, vytvořili řadu druhů i poddruhů nebo místních populací. konvenčně jsou paleoantropology členěni do čtyř (až pěti) druhů (Australopithecus ramidus - celkem 16 kostí bylo nalezeno v roce 1992 v Etiopii ve vrstvách starých 4,4 mil. let. . Měřil asi 130 cm, vážil kolem 30 kg. a objem mozkovny měl 250300 cm3. Měl znaky společné s Proconsulem , ale více s druhem Australopithecus afarensis). Australopithecus afarensis - kosterní pozůstatky z oblasti Hadaru v Etiopii a jezera Laetoli v Tanzanii ve východní Africe z doby vzdálené 3,6 - 2,6 miliónu let (objeveny američanem D.C. Johansonem, T.D. Whitem a A. Y. Coppensem 1978 - Lucy a pozůstatky dalších jedinců, M. Leakyovou byly nalezeny stopy otisklé v sopečném tufu v roce 1976 ). Měl dlouhou a nízkou lebku, vystouplý týl, protažený v hřeben . Objem mozku 380-400 cm3 byl jen o něco větší než u šimpanze ( 300-400cm3 ). Vyznačoval se bipední chůzí, ale trochu jinou než lidskou. Australopithecus africanus nazývaný také gracilní australopiték (nejvýznamější nález "taungské děcko"- R. Dart - 1924 - Taung - Jižní Afrika). Byl vysoký asi 120-150 cm,vážil 25-50 kg, mozková kapacita 430-520 cm3 představuje 2,8% tělesné hmotnosti, také funkčně byl mozek zdokonalen. Vyráběl kamenné nástroje - sekáče zařazované do kultury raného oldowanu. Australopithecus robustus a A.. boisei - patří k linii robustních autralopitéků. Obličej měli masivní, mozkovnu malou a plochou. Stoličky měly masivní sklovinu, špičáky i řezáky byly malé. Tyto znaky (a jiné ) nebyly lidské, ani lidoopí. Žili zřejmě i ve stromovém patře, bipedie se u nich nerozvíjela. Někteří dosáhli velikosti gorilího samce. Zřejmě vyráběli a používali nástroje oldowanského typu. Předchůdci člověka Aegyptopythecus Ardipithecus Ardipithecus kadabba, Ardipithecus ramidus (před 4,2 – 4,6 mil. lety) Tento rod je dnes slučován četnými nálezy z východní a jižní Afriky. Asi 120 cm vysocí, pohybovali se po dvou končetinách, měli vzpřímenou postavu a mozkovnu s maximální kapacitou kolem 454 cm3. Žili v rovinách a stepích a živili se převážně Australopithecus masitou potravou a plody. Pravděpodobně již lovili i větší zvířata (např. koně, žirafy). Na lov se vydávali v tlupách, v nichž se uplatňovala určitá spolupráce. Australopithecus anamensis, Australopithecus afarensis, Australopithecus africanus, Australopithecus garhi, Australopithecus bahrelghazali Formou blízký lidoopům. Velká opice, východní Afrika, Evropa, severní Indie a Čína. Příslušníci tohoto druhu byli také velmi početní a jejich způsob života jim dovoloval po dobu přibližně 12 miliónů let (mezi 20 až 8 milióny) osidlovat rozlehlá území. Dryopithecus je dnes považován za nejstaršího známého Dryopithecus předchůdce lidské vývojové linie. Nebylo tomu však tak, že by se Dryopithecus v průběhu miliónů let vyvíjel přímo přes odpovídající mezistupně do podoby člověka. Existoval ještě dlouho víceméně v nezměněné podobě. Gigantopithecus Čína a Indie, větší než gorila. Oreopithecus 1,2 m, 40 kg, jižní Evropa (Itálie), Afrika.
Orrorin
Paranthropus
Pliopithecus Proconsul Propliopithecus
Ramapithecus
Sahelanthropus
Oreupithecus bamboli Orrorin tugenensis Pochází z Afriky, byl ve srovnání s australopithékem vyšší a celkově mohutnější. Žil v lesnatém terénu a živil se převážně rostlinnou potravou. Lebku měl masivnější a těžší. Dnes převládá názor, že tento rod byl specializovanou býložravou vývojovou větví čeledi Hominidae, která žila ve stejné době jako Australopithecus a Homo habilis a vyhynula někdy na počátku středního pleistocénu. Podle skutečného datování žili zástupci rodu Paranthropus v rozmezí 2,7 – 1,5 miliónu let. Slepá vývojová větev, možná se oddělil od australopithéka. Paranthropus aethiopicus, Paranthropus boisei (Leakey, 1959), Paranthropus robustus (Broom, 1938) Předchůdce gibbonů. Předchůdce šimpanzů a možná také goril. Před 14 miliony let z Dryopitheka. 100 – 110 cm vysoký, první opravdový předchůdce člověka. Učiněn první vývojový krok směrem od opice k člověku (anatomické důkazy). Do dneška jsou z Ramapiteka známy pouze nálezy čelistí a zubů. Ramapithecus žil převážně na stromech světlého lesa, ale jeho zuby dokazují, že se živil jinak než ostatní opice: zatímco většina dávných lidoopů dávala přednost měkkému ovoci, jedl Ramapithecus vydatnější, ale tužší stravu. Silná zubní sklovina, která vykazuje výrazné stopy opotřebení, a jeho široké stoličky prozrazují, že jedl ořechy, semena, kořínky a další pevnou stravu. Jeho řezáky byly kratší než u ostatních opic a menší byla také dáseň. To s sebou přineslo první přiblížení se k lidské podobě obličeje. Čelist Ramapiteka byla kratší než u ostatních opic. Jeho stoličky měly, obdobně jako již u Dryopitheka, stejné zvrásnění jako stoličky lidské. Ramapithecus žil stejně jako jeho předchůdce a zároveň současník Dryopithecus ve východní Africe a jižní Asii, také pravděpodobně v Evropě a příliš se v průběhu přibližně 8 miliónů let nezměnil. Ramapithecus punjabicus Sahelanthropus tchadensis
Rod Homo Znaky: Homo se odlišuje od Australopitéka těmito znaky: ¾ ¾ ¾ ¾
existence kultury – i u nejstarších zástupců je cílevědomá výroba a užití nástrojů větší mozek – rozdíl minimálně o 500 cm3 mnohem menší zuby a čelist, parabolické zubní oblouky kosti – tenčí lebeční kosti, velká hlavice a kratší krček stehenní kosti, nezešikmená pánev
Nejstarší nález Nejstarší nález rodu Homo pochází z 2. 11. 1994 (lokalita Makaamital, Hadar, Etiopie, horní čelist se zuby dospělého jedince, oldowanská kultura) je starý 2,33 milióny let. Byl nalezen na území typické výskytem australopithéka afarského, ale stavbou lebky se od něj výrazně odlišuje. Odlišuje se však také od stavby jiných zástupců rodu Homo, a tak jde zřejmě o nový druh člověka. Nejstarší nález druhu Homo sapiens je tzv. Omo 1, který našli v Etiopii při řece Omo a je starý 195 000 let (datování z roku 2005). Předtím byl za nejstarší nález tohoto druhu považován člověk objevený v lokalitě Herto (1997). Tento člověk byl roku 2003 pojmenován názvem Homo sapiens idaltu a je starý 150 000 – 160 000 let. Existují dvě teorie vzniku rodu Homo:
Teorie převratných evolučních pulsů (Elizabeth Vrbová, polovina 80. let): V důsledku klimatických změn, které způsobily prudké zmenšení plochy lesů a jejich zachování se jen ve formě izolovaných „lesíků“ roztroušených po savaně se před 2,6 milióny let stali „izolovanými“ i obyvatelé jednotlivých lesíků, a proto časem vzniklo nejen mnoho nových druhů Homo, ale i jiných druhů živočichů. Tuto hypotézu uvítali hlavně zastánci teorie přerušované rovnováhy (punctuated equilibrium), která vysvětluje evoluci střídáním období vývojové stagnace a prudkých evolučních výbuchů. Teorie kumulativních ekologických změn (Anna K. Behrensmeyer, 1997): V důsledku klimatických změn, které způsobily před 2,5 – 1,8 miliony let nástup chladnějšího a suššího podnebí a klimatické výkyvy, došlo ke změně fauny ve prospěch savanových druhů (nahrazení až 60 % suchozemských savců), ke kterým patřili i první představitelé rodu Homo. Tato teorie je založená na výzkumu Turkanské kotliny v Keni.
Evoluce humánních primátů Před 2 mil. let se mění klima v Africe je suché ( s výjimkou pásma rovníkových pralesů), galeriové lesy zůstávají jen podél řek,jinak je zde více savan s ojedinělými stromy. Severní a jižní pól jsou silně zaledněny. Gracilní australopitéci pozvolna mizí a objevují se pokročilejší hominidi . Jsou již zařazováni do rodu Homo, a to H. habilis - člověk zručný. Mají velkou a klenutou mozkovnu o kapacitě až 700 cm3 ("mozkový rubikon" navržený sirem A. Keithem byl představován hodnotou 750 cm3, později byl upraven L. Leakeyem na hodnotu 650 cm3. Je to hodnota prvního lidského mozku), obličej je ještě z boku talířovitý. Tělo je bližší druhu H. erectus - zejména jeho bipedie. Tělesná výška se udává okolo 140 cm, hmotnost 40 kg. Nástroje používá člověk zručný ještě oldowanského typu, ale pokročilejší. Ve zhotovování nástrojů se zcela zjevně projevila standardizace (záměr). Vyráběli již dvoulící sekáče, otloukače, škrabáky, bodce, šídla, mnohostěny a jakési koule (bola?). Podle všeho si stavěli i přístřešly. Nálezy pochází z Olduvaiské rokle v Tanzánii, východního břehu jezera Turkana ( East Rudolf). Období výskytu Homo habilis bylo relativně krátké (před 2-1,6 mil. let - tedy 400 000 let). Homo erectus je další člen z evoluční řady našich předchůdců. Původně byl pojmenováván více názvy - Homo heidelbergensis. Pithecantropus apod. Dnes jsou jménem H. erectus označovány pozůstatky lidí z časového úseku mezi 1,6 mil. let až asi 100 000 lety. V rámci celého tohoto časového úseku je evidentně patrná tendence ke zvětšování mozkovny, rozmezí hodnot objemu m. se udává od 775 do 1300 cm3. Povrchové struktury na odlitcích mozkovny svědčí o strukturních změnách mozku. Stoličky a třenové zuby se zmenšují, zřejmě v souvislosti s úpravou potravy na ohni. Tělěsná výška erekta byla kolem 170cm. Materiální kultura - před 1,5 mil. let se objevuje pěstní klín nového typu - je kapkovitého tvaru, souměrný, funkčně vyvážený . Jejich tvar napovídá o upřednostňování pravé ruky, což se potvrdilo i na asymetrii hemisfér (ta svědčí i o ev. používání řeči) . Tato technologie zpracování se nazývá acheuléénská. Sociální organizace - na její změny se usuzuje podle nálezů i analogií s některými starobylými kmeny . Vyznačuje se exogamií, tvorbou manželských párů (monogamní?) a rodin. Prohloubila se dělba práce mezi muži a ženami. Způsob obživy - existují dva modely, určené přírodními podmínkami.: a) způsob lovecko-sběračský - v celoročně teplých oblastech s obdobímimi dešťů. Spočíval ve střídání rybaření, sběru lesních plodů, semen, hlíz, lovu drobné zvěře apod. - týká se např. lovců a sběračů z mladého paleolitu v Zambii. b) způsob okázalých loveckých výprav - v oblastech mírnějšího klimatu - např. ze Španělska (Torralba, Ambrone) nebo z Ču-ku-tien v Číně. Nový termoregulační systém - potřeba energie vzrostla vzhledem ke způsobu života až o třetinu. Přírodní výběrem byl posílen termoregulační systém umožňující se rychle zbavit přebytečného tepla (výhoda oproti šelmám, které mohou v subtropickém klimatu lovit pouze ráno a večer- při ochlazení). Nový termoregulační systém by založen na zmnožení potních žláz a ztrátě tělesného pokryvu. První "nazí lidé" byli zřejmě silně pigmentováni. Nevýhodou této adaptace byla silnější závislost na vodních zdrojích , která vyvolala nutnost tvorby sídel v blízkosti vod a přenášení vody . Kulturní adaptace - patří sem tvorba "pradomácností"- přístřešků - "home base". Tyto byly přechodné a trvalé, v jeskyních (nejstarší Šandalja poblíž Puly -Istrie- 1-1,5 mil, let), pod převisy i stavěné v otevřené krajině
(Francie, Přezletice u Prahy - 700 tis. let). Jinou kulturní adaptací je používání ohně, které člověku poskytlo teplo, světlo, ochranu před šelmami, možnost úpravy potravy, pocit bezpečí a udržování sociálního zázemí. Snad už u erekta umožnilo vznik rituálů ( přírodní barvivo okr poblíž ohniště v Ču-ku tienské jeskyni - lebky s posmrtnými změnami). Výskyt H. erectus - nejstarší nálezy jsou z Afriky (1,6 mil. let - chlapec z Narikotome od jezera Turkana), tzv. "první rozptyl" pokračoval směrem na jih i sever přes Střední východ do jihovýchodní Asie (Jáva - nálezy staré 800 000 let, Čína 800-700 tis. let), ale i do Evropy (buď z východu nebo jihu) - Soluň, Heidelberg, Budapest 650-600 000 let.
Rekapitulace - mezníky ve vývoji člověka 1. vznik samotné lidské čeledi před 7-5 mil let 2. adaptivní radiace Australopitéků 3. vývoj zvětšeného mozku (vznik rodu Homo) před 2,5 mil. let 4. vznik moderních lidí - Homo sapiens sapiens Původ moderních lidí je dnes velmi diskutovaný a přes velký počet kosterních nálezů nedořešený problém. Doba vzniku moderních lidí (tedy takových, kteří mají cit pro technologii a inovaci, schopnost uměleckého vyjádření, introspektivní vědomí a smysl pro morálku - jak říká R.Leakey) je vymezena archeologickými nálezy před 35 tisíci lety. Klasická představa o vzniku moderního člověka říká: po vymizení jedinců typu H. erectus z archeologického záznamu prošlo lidstvo tzv. "neandrtálskou fází vývoje" (A. Hrdlička 1927). Neandrtálci žili asi před 130 –30 000 lety a obývali západní Evropu, Blízký Východ až střední Asii. Později byly nalezeny kosterní pozůstatky mnohem modernějšího typu, ale starší, na ojedinělých místech v Africe (Border Cave, Broken Hill, Koobi Fora...), Asii (Qafzef) i Evropě (Steinheim, Arago, Petralona, Atapuerka) . Byly nazvány archaický Homo sapiens , protože měly daleko více společných znaků s moderním Homo sapiens sapiens, než s neantdrtálcem (Homo sapiens neandertalensis nebo Homo neandertalensis). Na základě těchto objevů byly vytvořeny tři domněnky o původu moderního člověka (neexistuje zcela jednoznačný soulad mezi doklady archeologickými, paleontologickými a molekulárními): Charakteristika neandrtálců. Klasický neandrtálec má stáří asi 130 000 - 32 000 let (z Evropy mizel postupně ve vlně probíhající od východu na západ v časovém rozpětí 40 000-32 000 let). Neandrtálské znaky zřejmě svědčí o přizpůsobení těchto lidí drsnému ledovcovému klimatu a masité stravě ( menší, podsadité tělo, velký nos, velké řezáky, masívní kosti lebky). Jiné struktury - sklonění týlního otvoru dopředu, jiná poloha úst, velká mozkovna s kapacitou 1245 -1740 cm3 , průměrně 1560 cm3- nebyly dosud uspokojivě vysvětleny. Způsob lovu vyžadoval inovace - např. oštěpy s přitmelenými hroty mousterského typu (mandlovitý nebo trojúhelníkovitý tvar, přitesaný do ostří). I jiné nástroje vykazovaly specializaci - nože, škrabáky, drásadla, bodce. Neandrtálci obývali nejčastěji jeskyně, ale v otevřené krajině si stavěli i sídla (Molodová na břehu Dněstru, Ukrajina..) Vznikají i složité kulturní tradice -poprvé se setkáváme s kultem pohřbívání (Šanidár - v Íráku), které podávají svědectví o používání přírodní medicíny. Homo sapiens sapiens. Anatomicky moderní člověk - kromaňonec- pojmenovaný podle starce z naleziště CroMagnon., u nás v Předmostí u Přerova, ve Věstonicích, v Brně , Moravském Krasu a pod. Anatomické rysy : změna tvaru mozkovny - vyšší čelo, zkrácení obličeje, spodiny lebeční, snad i změněná poloha dutiny ústní a hrtanu (přesná artikulace zvuku, která u neandrtálců podle některých vědců nebyla možná). Postava kromaňonců byla různorodá - někteří byli vysocí a štíhlí, jiní menší, podsadité postavy, tváře měli úzké i široké. Čepelová industrie. Ve výrobě nástrojů způsobil kromaňonec revoluci. Nástroje byly z kamene, rohoviny, kostí i dřeva. Čepele byly pečlivě opracovány na pilky, šídla, vrtáky, škrabáky. Čepele i leštili pískovcem nebo smirkem (měli zřejmě dostatek času nebo trpělivosti. Výrobní tradice se dělí do několika kultur: aurignatién , perigordién, magdalenién.
Způsob obživy. Ve východní Evropě zanechali po sobě stopy lovci mamutů, ve Francii a Španělsku lovci koňů, v západní Evropě se stali v naší době slavnými magdalénští lovci sobů .Vyráběli i harpuny, parohové vrhače, používali mikrolity - čepelky dlouhé 2-3cm. Mladopaleolitičtí lovci používali i vrhače oštěpů a dokonce luky a šípy ( kánon evropské mužské postavy - lučišník?). Výtvarné umění - o jeho smyslu a původu se vedou dlouhé diskuse, jisté je, že efektivnější získávání potravy vytvořilo podmínky pro dostatek volného času. Rumělka a okr v místech sídlišť svědčí o zdobení těl, obydlí. V jekyních (Altamira, Lascaux...) zůstaly dochovány jednoduché obrazce a čáry, ale i překrásné realistické obrazy zvěře. Snad to byly znázorněné představy šamanů, viděné za změněného stavu vědomí , snad měly některá zvířata znázorňovat ženský a jiná mužský symbol, nebo to byly "oběti" rituálního lovu. Součástí umění kromaňonců byly i sošky , rytiny na kostech, v mamutovině. Druhý rozptyl - týká se rozšíření lidí do Severní Ameriky a Austrálie. Datování - příchod do Ameriky přes Beringovu úžinu - snad 20 000 let, podle některých i dříve. První Australané se objevili nejdříve před 30 000 lety, snad připluli na vorech ve více přistěhovaleckých vlnách.
Úkol č.1: Tvorba jednoduchého kladogramu Teoretický úvod: Vymezení taxonů vyšších než druh a vytvoření jejich klasifikace je v současné době nerozlučně spojeno s fylogenetikou, která se snaží nejen o rekonstrukci historického vývoje organismů a současně o zajištění jejich příbuznosti, ale i o vypracování obecně platných a testovaných metod svého studia. Jedna z možností, jak zjistit, zda jsou skupiny organismů příbuzné mezi sebou, je porovnat jejich znaky - anatomické struktury (orgánové soustavy atd.). Části těla, které mezi sebou vykazují podobnost, založenou na přenosu genetické informace z předka na potomka, se označují jako homologické orgány (struktury) (např. přední končetina koně, křídla ptáků, prsní ploutve velryb a paže člověka jsou homologické jeden k druhému). Jestliže rozdílné organismy sdílejí větší množství homologických struktur, je vysoká pravděpodobnost, že jsou mezi sebou příbuzné a že musí tedy mít v minulosti i společného předka. Těmito skutečnostmi se při klasifikaci zabývá kladogeneze. Kladogeneze je štěpení, vznik a zánik samostatných vývojových linií s tím, že každý vznik je podmíněn evolucí změn, ke kterým může docházet pouze v jedné vývojové linii. Jako výsledek takových příbuzenských znaků se konstruuje kladogram, což je graf, který znázorňuje fylogenetickou příbuznost jednotlivých vývojových linií od jejich společného předka. Vertikální osa představuje čas a jednotlivé větve pak příbuzenské vývojové linie. Obr. č. 1: Fylogenetické vztahy žijících lidoopů a člověka uvnitř čeledi Hominidae. Podle Cracrafta a Donoghue (2004). Homo Homininae Pan Gorillinae
Gorilla
Ponginae
Pongo
Postup: 1. Vytvoříme tabulku sledovaných zástupců a budeme u nich zjišťovat přítomnost specifických znaků. Přítomnost znaku oznáčíme symbolem X. Zástupci: klokan rudý, mihule potoční, makak rhesus, skokan hnědý, člověk, želva mořská, pstruh Sledované znaky: hřbetní nervová trubice nebo notochord, páteř, párové končetiny, amnion, mléčná žláza, placenta, v chrupu zkrácené špičáky + posunutí velkého týlního otvoru do centra lebeční báze klokan notochord páteř
součet
mihule
makak
skokan
člověk
želva
pstruh
2. Na základě vyhodnocených informací sestavíme Vennův diagram, do kterého umístíme 7 zástupců tak, aby představovali charakteristiky znaků (formou množin), které mají jednotlivé skupiny společné.
Člověk: sapientace Kůň: Placenta Tuňák: páteř
3. Pomocí rozdělení z Vennova diagramu vykreslíme výsledný kladogram. Který doplníme o jednotlivé linie a zanky, které jsou jim společné. TUŇÁK
KŮŇ
ČLOVĚK
sapientace
placenta páteř Sdílení sledovaných znaků 4. V průběhu výzkumů byly v Jižní Americe objeveny 3 další organismy: první je velmi podobný leguánovi, druhýse podobá velkému potkanovi a třetí karasovi. Umístě tyto organismy do již vytvořeného kladogramu a zdůvodněte proč? Úkol č. 2: Sestavit schéma vývojové řady předků člověka Postup: 1.Vzestupně seřaďte následující předchůdce člověka a chronologicky vymezte délku jejich existence: Ardipithecus ramidus, Australopithecus anamensis, A. afarensis, A. africanus, A. bosei, Homo habilis, Homo erectus, Homo neandrthalensis, Homo erectus, archaický Homo sapiens, Homo sapiens sapiens 2. Zakreslete do uvedeného schématu vývojové řady jednotlivé předchůdce člověka. 3. Kdaným zástupcům přiřaďte zobrazené skicy lebek (nalepte je do schématu). 4. Najděte a přerušovanou čarou naznačte vývojové tendence.
Obr. č. 2 : Ukázka schématu vývojové řady
Úkol č. 3: Doplnit v přehledu chybějící informace o předcích člověka Postup: 1. Do předkreslené tabulky doplňte chybějící charakteristiky přehledu.
předchůdci člověka
znaky
Tělesná konstituce
Výška (cm), váha
Tvar lebky, objem mozkovny
Zuby, čelisti
Způsob obživy
Východní Afrika, Evropa, severní Indie a Čína
Dryopithecus
Tužší pevná strava, semena kořínky, ořechy
Ramapithecus Stoličky měly masivní sklovinu, špičáky i řezáky byly malé
Austraopithecus
relativně malá tvář x větší a plošší , vývoj nosu, 600-800 cm3
Homo habilis
Homo erectus
Homo neandrthalensis
Homo sapiens sapiens
Geografická distribuce
Robustní skelet, ale typické lidské znaky
Evropa, západní Asie
Úkol č. 4: Rekonstrukce opěrné soustavy Postup: 1. Z dodaných částí opěrné soustavy sestavte správně do profilů šimpanze, australopitheca a člověka a pojmenujte části jejich kostry.
profil šimpanze
profil člověka profil australopitheca
