Praktická teologie pro sociální pracovníky. Jabok 2011

Praktická teologie pro sociální pracovníky Jabok 2011

Pastorační a spirituální péče v sociální oblasti Terminologie je nejednotná, v zásadě však platí následující rozlišení: • Pastorační péče vychází z evangelia a směřuje k rozvoji člověka ve všech jeho dimenzích. Mohou ji vykonávat pouze osoby, které k tomu mají pověření od některé z křesťanských církví. • Spirituální péče směřuje k rozvoji duchovní dimenze člověka, a to bez vázanosti na konkrétní náboţenství či konfesi. Mohou ji vykonávat osoby, které k tomu mají příslušnou kvalifikaci podle poţadavků zaměstnavatele.

Obojí vykonávají buď profesionální pracovníci (zaměstnanci) nebo dobrovolníci: • Kaplan: podle legislativy ČR církví pověřený duchovní v armádě nebo ve věznici (zaměstnanec), analogicky také ve zdravotnictví a v sociálních institucích; podle kanonického práva katolické církve kněz ustanovený pro zvláštní skupinu křesťanů (např. vězně, cestující na lodi, osob určité národnosti). • Duchovní: kaplan nebo dobrovolník věnující se duchovní nebo spirituální péči ve veřejných institucích. • Pastorační pracovník: běţně zaměstnanec nebo dobrovolník ve farnostech / sborech křesťanských církví, v oblasti sociální práce není jasně definován.

1

Praktická teologie pro sociální pracovníky. ETF / Jabok 2011

2

Základní cesty pastorace Naslouchání a dialog: úcta ke kaţdému člověku v kaţdé ţivotní situaci, přijetí člověka v jeho integritě, nabídka zájmu, blízkosti, vztahu – stejný postoj, s jakým přistupuje k člověku Bůh Společenství: zapojení člověka do skupiny s podobnými problémy (v podobném věku, podobně smýšlejících…) – vytvoření vztahových vazeb, sociálního zázemí, prostoru pro seberealizaci (církev) Víra: předkládat člověka a jeho problémy Bohu, modlit se za něj a spolu s ním, nabídnout mu křesťanské hodnoty, cestu víry, Boţí slovo, Boţí milost ve svátostech

8

Praktická teologie pro sociální pracovníky. Jabok 2008

3

Seminární práce 



Kaţdý si zvolí cílovou skupinu, s níţ má nějaké zkušenosti nebo o které má hlubší znalosti, a zapíše se do rozpisu studentů v ISu k příslušnému tématu (od 7. do 19. 9.) Ke zvolené cílové skupině napíše práci o rozsahu 3-5 normostran na téma: SPIRITUÁLNÍ POTŘEBY KLIENTŮ A CESTY K JEJICH NAPLŇOVÁNÍ.



Práce musí obsahovat:   





seriózně zjištěné spirituální potřeby dané skupiny klientů informace, zda na uspokojování spirituálních potřeb této skupiny klientů reaguje nějaký zákon, předpis, zda existují organizace (i nestátní), které se na ně specializují osobní nebo zprostředkovanou zkušenost s konkrétní realizací této činnosti: popis instituce, která ji realizuje, metody práce, zkušenosti sociálních pracovníků či duchovních apod. odůvodněné kritické hodnocení popsané aktivity (instituce)

Kaţdá práce musí být SAMOSTATNÁ: i kdyţ vycházíte ze stejných zdrojů, můţete je různě interpretovat; i kdyţ stavíte na stejných zkušenostech, můţete je různě reflektovat.

1


4

Prezentace a hodnocení 

 



Autoři jsou povinni osobně se zúčastnit hodiny, kdy je na programu dané téma. V rámci výuky budou prezentovat svá zjištění a aktivně se zúčastní diskuse k danému tématu. V následujícím týdnu se dostaví všichni autoři k osobnímu pohovoru s vyučujícím na téma své práce a k jejímu hodnocení. Práce bude hodnocena jako první část zkoušky. Druhou částí bude písemný test v závěru semestru, kde by měl student prokázat základní orientaci v oboru. Hodnotit se bude:   

1

forma (stylistika, vnější úprava, pravopis) hodnota informací (práce, kterou jste si dali s jejich zjišťováním, včetně hledání zdrojů) úroveň vaší vlastní kritické reflexe a vašich návrhů


5

3. Nárys dějin charitní služby chudým a trpícím

Úřad diakonátu – jáhenství V té době, kdy učedníků stále přibývalo, začali si ti z nich, kteří vyrostli mezi Řeky, stěţovat na bratry z ţidovského prostředí, ţe se jejich vdovám nedává kaţdodenně spravedlivý díl. A tak apoštolové svolali všechny učedníky a řekli: „Bohu se nebude líbit, jestliţe my přestaneme kázat Boţí slovo a budeme slouţit při stolech. Bratří, vyberte si proto mezi sebou sedm muţů, o nichţ se ví, ţe jsou plni Ducha a moudrosti, a pověříme je touto sluţbou. My pak budeme i nadále věnovat všechen svůj čas modlitbě a kázání slova.“ Celé shromáţdění s tímto návrhem rádo souhlasilo, a tak zvolili Štěpána, který byl plný víry a Ducha svatého, dále Filipa, Prochora, Nikánora, Timóna, Parména a Mikuláše z Antiochie, původem pohana, který přistoupil k ţidovství. Přivedli je před apoštoly, ti se pomodlili a vloţili na ně ruce. (Sk 6,1-6) Doporučuji vám naši sestru Foibé, diakonku církve v Kenchrejích. Přijměte ji v Pánu, jak se sluší mezi věřícími, pomáhejte jí, kdyby vás v něčem potřebovala, neboť i ona byla pomocnicí mnohým i mně samému. (Řím 16,1-2) Rovněţ jáhnové mají být čestní, ne dvojací v řeči, ne oddaní vínu, ne ziskuchtiví. Mají uchovávat tajemství víry v čistém svědomí. Ať jsou nejdříve vyzkoušeni, a teprve potom, kdyţ jim nelze nic vytknout, ať konají svou sluţbu. Právě tak ţeny v této sluţbě mají být čestné, ne pomlouvačné, střídmé, ve všem věrné. Jáhni ať jsou jen jednou ţenatí, ať dobře vedou své děti a celou rodinu. Konají-li dobře svou sluţbu, získávají si důstojné postavení a velkou jistotu ve víře v Krista Jeţíše. (1 Tim 3,8-13)

3


7

Období pronásledování Svědectví o sociální angaţovanosti ve spisech apoštolských otců: Didaché (1. pol. 2. stol.): „Dej kaţdému, kdo tě bude ţádat, a neţádej vrácení. (…) Kdo však potřebu nemá, ten vydá počet z toho, proč vzal a na co. (…) Ať se zapotí tvá almuţna v tvých rukou, neţ poznáš, komu ji dáš.“ List Diognétovi (2. stol.): „Boha naopak napodobuje ten, kdo vezme na sebe břemeno svého bliţního, kdo chce činit dobro, kdo něčím vyniká a pomůţe tomu, komu se daří hůře; ten, kdo rozdává potřebným to, co dostal od Boha.“ Ignác Antiochijský († 107) v listu biskupu Polykarpovi: „Nezanedbávej vdovy; po našem Pánu ty se o ně starej (…) Otroky a otrokyně nepřehlíţej.“

Polykarp († asi 156): „A starší ať jsou milosrdní, ať se nad všemi slitovávají, navracejí zbloudilé, dohlédají na všechny slabé, nezanedbávají vdovu, sirotka či nuzného.“ Hippolyt Římský († 235) ve spise Apoštolská tradice - pomoc potřebným jako kritérium udělení křtu katechumenovi: „Ať je prověřován jejich ţivot. Zda ţili, dokud byli katechumeny, v počestnosti, ctili vdovy, navštěvovali nemocné, činili dobro.“ 3


8

Mučedník Justin: První apologie (kol. 155) „A v den nazývaný dnem Slunce přicházíme na jedno místo, z města i z venkova, a čte se z pamětí apoštolů a z písma proroků, dokud to čas dovoluje. Kdyţ předčitatel skončí, představený promlouvá a nabádá k napodobování těchto dobrých příkladů. Potom všichni povstaneme a modlíme se; pak, kdyţ skončí modlitby, přináší se, jak bylo řečeno, chléb a víno a voda; a hlava obce pronáší stejným způsobem modlitby a díky a lid vyjadřuje svůj souhlas slovem Amen! Potom se rozdává a dělí kaţdý z posvěcených pokrmů a prostřednictvím diakonů se doručí i těm, kteří nejsou přítomni. Zámožní a ochotní lidé sami od sebe dávají to, co chtějí; a shromážděné dary se předávají představenému, který z nich přispívá sirotkům, vdovám, potřebným z důvodů nemoci a jiných, zatčeným a přišedším cizincům: pomáhá zkrátka každému, kdo strádá.“

3


9

Jáhen Vavřinec (230 – 258) 

Jakoţto člověku odpovědnému za římské chudé mu byl po zajetí jeho spolubratří a papeţe ponechán určitý čas, aby shromáţdil církevní majetek, který měl odevzdat do rukou státních autorit. Vavřinec však rozdělil příslušný majetek chudým, které pak představil zmíněným autoritám jako skutečný poklad církve.









3


Vavřinec zůstal v paměti církve zapsán jako velký představitel církevní charity (DCE 23). Svatý Vavřinec byl dle legendy umučen na ţelezném roštu nad horkým uhlím. Během této tortury sv. Vavřinec křičí: „Z jedné strany jsem jiţ opečený, pokud mě chcete mít dobře udělaného, je čas mě otočit na druhou stranu.“ Dnes se většina odborníků domnívá, ţe byl sťat. Bernini 10

Raný středověk 

 



3

Po roce 313 (císař Konstantin – svoboda církve) se charitní angaţovanost církve zvyšuje, neboť stát jí předává některé ze svých úkolů. Odpovědnost se koncentruje především v osobě biskupa.

Chudé u soudu zastupovali tzv. procuratores pauperum (obhájci chudých), biskupové byli jejich úředně pověřenými ochránci. Právo azylu, podle nějţ (aţ na výjimky nejtěţších zločinů) byl pronásledovaný v prostoru kostela nedotknutelný (r. 466 rozšířeno i na prostory špitálů a ostatních církevních budov). Apoštolské konstituce (soupis církevních pravidel z konce 4. století) diakonické úkoly biskupa:  rozdělovat spravedlivě almuţny mezi sirotky, vdovy, postiţené a cizince bez prostředků;  pečovat o opuštěné a nemocné bez rozdílu;  zajišťovat výchovu sirotků, jejich adopci, sňatky a uplatnění v ţivotě;  hledat práci pro ty, kteří o ni přišli;  sytit hladové a šatit nahé; podporovat uvězněné;  poskytovat pohostinství cizincům;  zajistit řádný pohřeb křesťanů do země;  organizovat sbírky na pomoc pronásledovaným a na podporu ostatních církevních obcí v nouzi. Praktická teologie pro sociální pracovníky. ETF / Jabok 2011

11

Nové typy rezidenčních sociálních zařízení Xenodochium (řec., lat. hospitium/hospitale) - špitál. Poskytoval útočiště pro nemocné, chudé, bezdomovce a pocestné; původní zařízení, z něhoţ se ostatní formy odvíjely. Nosokomium (řec. nosos-nemoc) - určené k ošetřování nemocných. Nejstarší nosokomium na Západě zaloţila v Římě r. 380 zámoţná Fabiola, která zde také osobně s velkou obětavostí slouţila. Brefotrofium (řec. brefos-nemluvně, trefó-ţivím) – určené k péči o odloţené novorozence. Svým posláním se krylo s orfanotrofii. Orfanotrofium (řec. orfanos-sirotek) – sirotčinec pro starší a osiřelé děti. Těm zde byla poskytována kromě ţivobytí také výchova a vzdělání. Gerontotrofium/gerontokomeion (řec. gerontos-starý člověk) – útulek pro staré. Ptochotrofium/ptochium (řec. ptochos-chudý) – chudobinec; často alternativní název pro xenodochium. 3


12

Nápis na bývalém dívčím sirotčinci – Bologna, Itálie

3


13

Basil Veliký (329-379) 





3

370-379 arcibiskup v Cesareji, zaloţil postupně ještě jako kněz před branami města rozsáhlý špitální komplex, který jeho současníci pojmenovali po něm „basileias“. V tomto „městě milosrdenství“ seskupil kolem kostela řadu budov, určených k péči o cizince, sirotky, chudé, staré a nemocné (včetně malomocných), i řemeslné dílny a budovy pro ošetřující personál. Do díla, které také financoval převáţně z vlastních zdrojů, promítl Basil svou teorii, ţe člověk je svým založením sociální bytost a křesťanství musí být prožíváno v darování a službě. Péče o chudé a trpící proto představuje základní povinnost křesťanského a církevního života. Basil tímto počinem udal nový směr, který aţ dodnes určuje charitně diakonickou praxi východních pravoslavných křesťanů: Probíhá v zařízeních poskytujících sociálněmateriální pomoc, léčbu a poradenství a je zajišťovaná mnichy, kněţími a laickými bratrstvy. Praktická teologie pro sociální pracovníky. ETF / Jabok 2011

14

Jan Zlatoústý (řec. Chrysostomos) 



3

398-404 patriarcha konstantinopolský. V tomto městě, kde podle jeho vlastních údajů ţilo kolem roku 400 na 50 tisíc chudých, vytvořil velkolepý systém trvalé podpory pro více neţ 5000 chudých, zřizoval xenodochia a nosokomia pro cizince, nemocné a jiné potřebné a ustanovoval jejich obsluţný personál. Své věřící vyzýval, aby skromné xenodochium pro potřebné zřídil kaţdý ve své domácnosti. Pro pomoc chudým neváhal ani rozprodat drahokamy z církevní pokladnice a ve svých proslavených kázáních upřednostňoval sluţbu Kristu přítomnému v chudém a trpícím před liturgickou okázalostí.


15

Svatý Martin z Tours (317-397) 





3

Jako důstojník římské armády před branami města Amiens ve Francii neoblečeného ţebráka, spontánně rozťal svůj vojenský plášť mečem na dvě části a jednu z nich ţebrákovi daroval. V noci se mu pak údajně zjevil Kristus, přikrytý polovinou jeho pláště. Jakmile Martin pochopil tajemství svého setkání s Kristem v osobě chudého, opustil řady vojska, dal se pokřtít, stal se mnichem a zůstal jím i jako biskup. Vyprávění je plné symboliky. Vyzývá všechny, kdo disponují bohatstvím (kůň) a mocí (meč), k dobročinnosti, neboť v chudých a potřebných se setkáváme s Kristem samotným. Místem následování Krista bez kompromisu se stává mnišský ţivot a klášter. Karel Škréta (1610 – 1674): Sv. Martin se dělí o plášť se ţebrákem


16

Středověk: karolinské zákonodárství V době císaře Karla Velikého (8. – 9. stol.) se mnoţí v Evropě zákonné předpisy o charitní práci: Farnosti (nově zřizované organizační jednotky církve) nesou odpovědnost za péči o chudé na svém území.

Při katedrálách se vytvářejí tzv. matriky chudých, takto registrovaní chudí pak zakládají tzv. chudinské korporace („svépomocné skupiny“). Jejich členové získávají za drobné sluţby („veřejně prospěšné práce“) právo ţebrat u vchodu do kostela, právní ochranu a sociální zajištění.

Kaţdý biskup je povinen zřídit a finančně zabezpečovat špitál pro chudé a cizince.

3


17

Rytířské řády Vrcholný středověk je dobou rozkvětu špitálů v Evropě. Vznikají nové komunity, které povaţují provozování špitálů a péči o nemocné a chudé za svůj primární úkol. Historicky první mezi nimi byly rytířské (šlechtické) špitální řády. Svým působením dali špitálnímu hnutí řadu nových podnětů a také zcela nové geografické souvislosti. Ve sluţbě nemocným a chudým spojovali dobové ideály mnišského a rytířského ţivota. • Řád maltézských rytířů • Řád německých rytířů • Řád kříţovníků s červenou hvězdou 3


18

Maltézská pomoc, o.p.s. 



Řád maltézských rytířů vznikl jako mnišská komunita po vzoru Sv. Jana Křtitele vytvořená kolem roku 1050 amalfitánskými kupci. Členové této komunity provozovali špitál a poskytovali ubytování pro poutníky do Svaté země. Jako náboţenský řád byl oficiálně uznán papeţem Paschalem II. v r. 1113. Aţ do ztráty Malty v r. 1798 většina rytířů ţila zasvěceným ţivotem s řeholními sliby chudoby, čistoty a poslušnosti.V dnešní době většinu desetitisícové členské základny tvoří laici. Maltézská pomoc, o.p.s. je obecně prospěšná společnost, zaloţená Řádem pro naplňování cílů Řádu. Jejím posláním je poskytovat obecně prospěšné sluţby všem potřebným, bez rozdílu rasy, vyznání či postavení. Je řízena správní radou. 3


19

Hnutí chudoby

3



Nové pojetí chudoby a charity profilují postavy jako sv. František z Assisi (1182-1226) nebo sv. Dominik (1170-1221). Jejich působení nevyústilo jenom v zaloţení různých řeholních společenství (dominikáni 1216, františkáni 1209), ale např. formou františkánského laického „třetího řádu“ (1218) dokázalo s velkou atraktivitou zasáhnout aţ do vysokých vrstev šlechty. Do tohoto proudu náleţí vzorové charitní postavy sv. Hedviky Slezské (1174-1243), její neteře sv. Alžběty Durynské (12071231) a sv. Anežky Přemyslovny. Znovu oţívá biblický étos pomoci chudým, který neznamená jen program zmírnění chudoby, ale také radikální blízkost chudým a trpícím.


20

Svatá Anežka česká 1211 – 1282, dcera českého krále Přemysla Otakara I. a královny Konstancie 1233 Vstoupila do řádu klarisek (zaloţen sv. Františkem z Assisi) Vybudovala hospic pro chudé a zaloţila špitální bratrstvo. Vystavěla tři chrámy, s nimiţ byly spojeny muţský františkánský klášter, klášter klarisek a rozsáhlý špitál. Komplex těchto staveb vytvořil první gotickou dominantu Prahy, která na Vltavském břehu soupeřila s protilehlým sídelním palácem na Hradčanech. 1874 prohlášena za blahoslavenou, 12. 11. 1989 za svatou.



  





3


21









1

KŘÍŢOVNÍCI S ČERVENOU HVĚZDOU Hlavním posláním bratří byla špitální činnost Největšího rozkvětu dosahuje Řád za vlády Karla IV., kdy spravoval na 60 špitálů, domů a farních kostelů v českých zemích a Uhrách: Stříbro, Most, Litoměřice, Cheb, Klatovy, Ústí nad Labem, Kouřim, Písek, Praha - Nové Město, České Budějovice, Sušice, Chlum sv. Máří, Hradiště sv. Hypolita u Znojma, ve Slezsku např. Vratislav, Boleslav, Svídnice, Lehnice. Většina z nich zanikla v době husitských válek.


22

1


23

Zbožná bratrstva, bekyně Mnohé ze špitálních řádů se vyvinuly z původních bratrstev. Tento fenomén náleţí k pestrému obrazu sociální práce církve v mnoha zemích aţ dodnes. Charitní diakonie biskupů, mnichů, klášterů a kleriků získává od 12. století významné doplnění v nesčíslných sdruţeních laiků, muţů a ţen, kteří svou duchovní cestu nacházejí ve společném prohlubování zboţnosti i v solidární sluţbě slabým a trpícím. Některé z nich působily po boku slavných špitálních řádů a byly jejich „občanskou základnou“ (Bratrstvo Ducha svatého, Bratrstvo sv. Antonína atd.). Jiné, zejména od 13. a 14. století působily samostatně. Společenství tzv. bekyň: Ovdovělé ţeny nebo svobodné dívky ţily v komunitách bez nutnosti skládat řeholní sliby na tzv. bekyňských dvorech (např. v Praze na konci 14. století 19 domů) a ujímaly se úkolu vzdělávání dívek, péče o nemocné a umírající v domácnostech, péče o chudé a vedení špitálů.

3


24

Bekyňský dvůr – Bruggy (Belgie)

3


25

Martin Luther 

Reformační hnutí: Martin Luther (14831546) svou nauku staví na přesvědčení o radikální zkaţenosti lidské přirozenosti po prvotním hříchu a na představě „ospravedlnění“ (uzdravení duše), které působí Bůh pouze svou milostí a člověk na něm získává podíl pouze svou vírou. Cesta spásy je nyní radikálně oddělena od představy zásluţnosti lidských „dobrých skutků“. Pomáhající sluţba chudým a trpícím pro Luthera nesmí být chápána jako způsob, jakým si lze zaslouţit věčnou spásu. Tato teologická koncepce má pro sociální práci církve dvojí účinek:  1. Pomáhající angaţmá je nahlíţeno jako důsledek osvobození Bohem (z pout hříchu a sobectví) a je zdůrazněna rovnost všech. Takové pojetí můţe fungovat jako prevence před instrumentalizací chudých a trpících pro získání vlastní spásy.  2. Stejná koncepce ale můţe vést k podceňování přirozeného potenciálu člověka v nouzi i podceňování nástrojů a poznatků, jaké přinášejí humanitní obory. 3


26

Reformace a Tridentský koncil Spolu s Lutherovou naukou o dvou říších (světské a duchovní), kde péče o chudé ve společnosti je úkolem světské moci (kníţata, města, panovníci), vedla reformace, alespoň v raném období (16. století), k úpadku kultury sociální solidarity. Luther sám si na tento úpadek stěţuje. Potvrzuje, ţe souvisí s popřením zásluţnosti dobrých skutků a podobně se vyjadřovali i někteří Lutherovi současníci. Zodpovědnost za sociální péči je přesouvána na stranu představitelů politické (necírkevní) moci. V důsledku toho se sociální praxe stále více odpoutává od liturgie a zvěstování a toto odcizení platí i naopak. V období od reformace do Francouzské revoluce (1789) proţívá charitní angaţmá křesťanů významnou diferenciaci. Paralelně s prastarými aktivitami řádů a mnoha nových kongregací narůstá význam komunálních sociálněcharitativních projektů (chudinské vyhlášky, komunální špitály atd.). Charitní diakonie jako výraz křesťanské solidarity ale ţije dále. Stacionárních a ústavních charitních projektů se stále více ujímají města, řehole a kongregace; sociální práce orientovaná na přirozené ţivotní prostředí jednotlivců je realizována na úrovni farních komunit, společenství a sborů. 3


27

Charismatické osobnosti a nová hnutí Sv. Ignác z Loyoly (1491-1556) se po příchodu do Říma ujal organizace sociální péče, zřídil sirotčince, útulek sv. Marty pro prostitutky, a vedl své spolubratry (Jezuity) k tomu, aby navštěvovali nemocnice a slouţili nemocným.

3


28

Karel Boromejský Milánský arcibiskup sv. Karel Boromejský (†1584) ve svém městě proslul obětavostí, s jakou se ujímal hladových a umírajících při epidemiích 1570 a 1576 Karel ŠKRÉTA (1610 – 1674): sv. Karel Boromejský navštěvuje nemocné





3


29

Juan Ciudad (1495-1550) Současníci

ho nazývali pro jeho lásku k nemocným Jan z Boha. Ve španělské Granadě zaloţil roku 1538 reformovaný špitál, první příklad moderní, komplexní ošetřovatelské péče. Kolegium jeho pomocníků vytvořilo po jeho smrti bratrstvo a 1586 získalo papeţské schválení pod názvem Řád milosrdných bratří.



3

Generace jeho následovníků pak během 400 let vytvořily síť nemocnic, které jsou rozsety ve 47 zemích světa. O nemocné v nich pečuje 1500 řádových bratří a téměř 35 tisíc spolupracovníků. Poskytují pomoc všem potřebným bez jakýchkoliv rozdílů. V Čechách působí řád od roku 1605 v nemocnici ve Valticích. Další nemocnice byly zaloţeny v Brně, Praze, Vizovicích, Prostějově, Letovicích a Novém Městě nad Metují.


30

Sv. Vincent de Paul (1581-1660) 

3

Zdůrazňoval starokřesťanské přesvědčení, ţe charitní angaţmá je úkolem kaţdého pokřtěného. Proto vytvářel skupiny charitních dobrovolníků ve farních komunitách. Pro účely péče o chudé a osamělé nemocné ustavil nejprve skupinu ţen a 1620 i skupinu muţů. S přesvědčením, ţe mezi duchovní a sociální nouzí existuje příčinná souvislost, zřídil r. 1625 společenství misionářských kněţí Lazaristů. Ti měli dbát na povznesení duchovního ţivota chudých a zároveň během svých venkovských misií ustavovat dobrovolnické a svépomocné charitní skupiny. Spolu se sv. Luisou de Marillac († 1660) zaloţil také (1633) Společnost dcer křesťanské lásky, která dnes čítá na 21.000 sester, věnujících se chudým a nemocným v 91 zemích světa.


31

Boromejky



3

V Nancy vzniká r. 1679 kongregace Milosrdných sester sv. Karla Boromejského („Boromejky“), jejichţ úkolem bylo ošetřování nemocných chudých a opuštěných dětí. Česká větev této kongregace provozuje mimo jiné Nemocnici pod Petřínem v Praze. Praktická teologie pro sociální pracovníky. ETF / Jabok 2011

32

Vznik moderního charitního hnutí 



3

Antoine-Frédéric Ozanam (1813-1853), profesor Sorbonny, 1997 prohlášený za blahoslaveného, zaloţil v duchu sv. Vincence iniciativu dobrovolníků, jejímţ cílem je aktivní práce s chudými a jinak potřebnými (např. při moru, který zasáhl Paříţ v r. 1832), jako kritérium autenticity křesťanské víry. Skupina jeho přátel se v dubnu 1833 (Frédéricovi bylo teprve 20 let) rozhodla svým sociálním aktivitám dát strukturu: zakládají „charitní konferenci“, z níţ se později (1834) vyvinula výhradně dobrovolnická „Společnost sv. Vincence de Paul“. Pozoruhodným přístupem k problémové mládeţi na předměstí italského Turína vynikal sv. Jan Bosco (1815-1888). V duchu jeho pedagogiky (preventivní pedagogika), spojující tři základní hodnoty rozumu, náboţenství a lásky, se věnuje práci s dětmi a mládeţí celosvětově na 34.000 jeho následovníků a následovnic z řádu Salesiánů Dona Bosca. V naší zemi jsou jejich častými projekty Salesiánská střediska mládeţe.


33

Rozvoj charitního hnutí Závěr 19. stol.: koordinace roztříštěných charitně-diakonických iniciativ. Na národní úrovni vzniká např. ve Francii r. 1890 „Centrální úřad dobročinnosti“, jenţ si dává za úkol zvýšit efektivitu charitní práce, přispět k hlubšímu poznání otázky chudoby, studovat a propagovat prostředky prevence chudoby a koordinovat aktivity jednotlivých charitativních subjektů. V r. 1939 je tento úřad nahrazen dodnes fungujícím ústředím „Caritas France“ (Secours catholique). V Německu se podařilo dosáhnout vzájemného propojení rozmanitých a rozdrobených charitních uskupení a ústavních zařízení Lorenzi Werthmannovi, kdyţ ve Freiburgu r. 1897 inicioval zaloţení „Charitního svazu pro katolické Německo“. Od roku 1921 nese tato instituce jméno „Německý charitní svaz“ (Deutscher Caritasverband). „Říšský svaz katolické dobročinné organizace v Rakousku“ vzniká r. 1901.



3


34

Charita v České republice 

 



3

V našich zemích se moderní tradice charitní práce rodila v Olomouci, z iniciativy arcibiskupa A. C. Stojana. Nejprve byl ustaven arcidiecézní „Svaz charity“ v Olomouci (7.2. 1922), v zápětí v Brně (14.3. 1922), a oba svazy zakládají 20.9. 1928 „Zemské ústředí Svazů charity v zemi moravsko-slezské.“ Centralizace je dokončena téhoţ roku v Praze vznikem „Říšského ústředí Svazů katolických charit v ČSR“. V době komunismu mohla Charita provozovat jen několik zařízení, především pro péči o kněze a řeholní sestry v důchodovém věku. V roce 1990 plně obnovila svou činnost a stala se největším nestátním poskytovatelem sociálních služeb v ČR. Celek nese od r. 2007 název „Charita Česká republika“, je členěn do šesti diecézních a dvou arcidiecézních středisek a v jejích zařízeních poskytuje sociální i ošetřovatelské sluţby potřebným téměř 4000 placených pracovníků a přibliţně stejný počet dobrovolníků (stav 2005).


35

Evangelická Diakonie 

 

3

V oblasti evangelických církví bylo srovnatelným počinem zaloţení ‚Centrálního výboru pro vnitřní misii‘ v Německu v roce 1848, který zastřešoval a spojoval různé zemské diakonické a misijní iniciativy. Za tímto mezníkem stojí postava Heinricha Wicherna (1801-1881). Výbor v Berlíně zastupoval zájmy svých diakonických subjektů jak vůči zemským církvím, tak vůči státu. Od roku 1976 (západní Německo) a 1979 (východní N.) nese dnešní jméno „Diakonické dílo“ (Diakonisches Werk). V ČR zastřešuje diakonickou práci jedenácti evangelických a dalších křesťanských církví „Diakonie v České republice“. Podle vlastních údajů se v 70 diakonických zařízeních věnuje dvěma tisícům klientů asi 1000 placených pracovníků a další desetitisíce dobrovolníků v přirozeném sociálním prostředí farních sborů.


36

Caritas Internationalis







Organizační kroky na nadnárodní úrovni začaly v roce 1924, kdy 22 zemí vytvořilo společnou charitní konferenci se sídlem ve švýcarském Lucernu. O čtyři roky později dostala konference název „Caritas Catholica“ a od roku 1957 nese jméno „Caritas Internationalis“. Síť této konfederace dnes zahrnuje 162 národních členů a její generální sekretariát sídlí ve Vatikánu. Charitní aktivity národních členů v Evropě koordinuje a u bruselských orgánů zastupuje „Caritas Europe“. Sídlo má proto v Bruselu. Ve Vatikánu sídlí od r. 1971 také „Papeţská rada Cor Unum“, jakési vatikánské ministerstvo pro charitu církve, jehoţ cílem je asistovat papeţi v jeho charitních projektech, koordinovat všechny pomáhající projekty konané jménem církve, nést zodpovědnost za celocírkevní motivaci katolických věřících k sociální angaţovanosti a spolupracovat s mezinárodními ne-církevními organizacemi, jako je Červený kříţ, Mezinárodní zdravotní organizace (WHO) atd. 3


37

Benedikt XVI.: Deus caritas est 

První encyklika papeţe Benedikta XVI., 2005



Biblický a teologický rozbor pojmu „láska“

.



3


38

Encyklika Deus caritas est První část (teologická): Jednota lásky ve stvoření a v dějinách spásy Druhá část (praktická): Caritas, uplatňování lásky církví – „komunitou lásky“ Církev realizuje Jeţíšův příkaz lásky k bliţnímu dvěma způsoby:

• Sociální práce, zdravotnické sluţby (charita) = přímá pomoc klientovi; zde se přímo angaţují církevní instituce. • Sociální nauka církve = etické zásady pro jednání institucí (politika, ekonomie, kultura); do těchto oblastí církev jako instituce nevstupuje, ale vyzývá laiky, aby se v nich angaţovali.

I v nejlepším politickém a sociálním systému bude vţdy existovat bolest, samota, vyloučení ze společnosti – na ně církev a křesťané reagují pomáhající láskou

3


39

Souhrn 1.

2.

3.

4.

3

Duchovní i sociálně-charitní otřesy, které reformace zpočátku v charitní oblasti působila, se zanedlouho proměnily v novou, úrodnou půdu, z níž vyrostlo bezpočet nových pomáhajících iniciativ a charitních aktérů. Vznikají první pokusy systematického přístupu k problému chudoby, nejprve na komunálně politické úrovni (v 18. a 19. století i na celostátní úrovni). Od počátku se tyto snahy musí vyrovnávat s nebezpečím byrokratizace a odosobnění pomoci. Od konce 19. století se mezi charitními aktéry stále více prosazuje potřeba vzájemné koordinace a propojení, což vyústilo v ustavení mnoha regionálních (diecézních) a národních centrál Charity. Trendům, které určují povahu moderní sociální práce v mimocírkevní sféře (profesionalizace, sekularizace, ekonomizace atd.) je vystavena i charitní práce církví, což přináší řadu nových výzev i problémů. Praktická teologie pro sociální pracovníky. ETF / Jabok 2011

40

Základní literatura 

     

3

D´ELVERT, CH. Geschichte der Heils- und HumanitätsAnstalten in Mähren und Oesterr. Schlesien. Brünn, 1858. FRÖHLICH, R. Dva tisíce let dějin církve. Praha: Vyšehrad, 1999. LIESE, W. Geschichte der Caritas I-II. Freiburg i. Br.: Caritasverlag, 1922. MATOUŠEK, O. a kol. Základy sociální práce. Praha: Portál, 2001. MESSINA, R. Dějiny charitativní činnosti. Kostelní Vydří: Karmelitánské nakladatelství, 2005. OPATRNÝ, M. Zapomenutý drahokam: Teologie a sociální práce. Teologie & Společnost, 2004, č.5., s. 9-10. VAŠEK, B. Dějiny křesťanské charity. Olomouc: Velehrad, 1941. Praktická teologie pro sociální pracovníky. ETF / Jabok 2011

41

Praktická teologie pro sociální pracovníky. Jabok 2011

Recommend Documents