Praktická teologie pro sociální pracovníky
Odraz nemoci a bolesti v životě člověka
Bolest a dysfunkce některých tělesných orgánů související se závažným onemocněním zatěžují člověka zpravidla dlouhodobě či trvale. Promítají se potom do různých vrstev života, do lidských vztahů i do vnitřního světa:
Jednostrannost: nemoc obsazuje velkou část pozornosti, vnímání a uvažování. Omezení sociálních vazeb: člověk zatížený bolestí si mnohdy vybírá jenom ty společenské kontakty, které jsou pro něho únosné nebo příjemné; někteří lidé se mu vyhýbají, protože nevědí, jak s ním vhodně komunikovat, nebo odmítají zátěž, kterou by vnímání bolesti nebo solidarizování se s nemocným přinášelo. Hlubší otázky: hledání viníka (otázka, zda si zdravotní problémy sám nepřivodil či zda mu je nezpůsobil někdo druhý); proč bolest nese on a ne druzí; smyslu situace zatížené nemocí nebo smysl nemoci samotné. Větší citlivost: vůči nepříjemným podnětům, které přicházejí zvenčí i vůči vnitřním podnětům, stavům a procesům. Jindy naopak znecitlivění. Zpochybnění vnitřních jistot
Nemoc jako výzva a úkol
Nemoc se zdaleka netýká jen tělesných funkcí člověka. Má svůj odraz v jeho psychice a přivádí ho zpravidla k řadě existenciálních a spirituálních otázek. Tato situace má být okolím nemocného chápána a v řešení otázek, které nemoc nastoluje, má být nemocný podporován. Nemocný také potřebuje naplnit řadu úkolů, které k životu patří:
Zorientovat se v situaci, která je pro něho nová Uvést do souvislosti dosavadní život s životem v nemoci Najít smysl života i v nové situaci Vyrovnat se se strachy jak o sebe, tak o blízké Vyrovnat se s bilancí vlastního života Vyrovnat se s domnělými nebo skutečně utrpěnými křivdami a neúspěchy Vyrovnat se s manky vlastní odpovědnosti
O těchto i dalších věcech, které jsou důležité, je některý nemocný schopen komunikovat a jiný téměř nebo vůbec ne. To ovšem neznamená, že si existenciální a spirituální otázky neklade, že se je nepokouší řešit. Ovšem téměř nikdo, kdo o nich komunikuje, nebude o nich komunikovat s každým, ale jen s někým, koho si pro tuto roli v podstatě vybere.
Spiritualita a náboženství
Spirituální oblast je ta oblast v nitru člověka,
kde se řeší nejdůležitější a nejniternější otázky, kde se člověk opírá o své zásadní a poslední jistoty, kde se člověk dotýká svých fundamentálních životních zážitků a zkušeností, kde navazuje na to, co mu kdysi předali či zprostředkovali jeho rodiče a prarodiče.
Spiritualita: vyjádření obrazu nitra člověka, výraz pro jeho niterné zakotvení i zacílení, které určuje v zásadě jeho orientaci v životě a které může a nemusí mít svou výslovnou náboženskou dimenzi; soubor nejniternějších a nejdůležitějších vztahů, které jsou pro člověka konstitutivní. Náboženství: určitým způsobem formulovaná spiritualita, která je zpravidla sdílená s jinými osobami. Jde potom o „osobní náboženství člověka“ nebo o náboženství, které má tvar určitého náboženského systému, charakterizovaného vírou a praxí konkrétní církve či náboženské společnosti, se kterým se dotyčný člověk převážně ztotožňuje. Pro mnoho lidí je problémem o těchto důležitých a hlubokých věcech komunikovat. Není to jen otázka důvěry k partnerům rozhovoru, je to také výsledek životního stylu, ve kterém člověk k verbalizaci těchto témat dospěl nebo nedospěl. Spirituální (duchovní) témata se však vyskytují prakticky u každého člověka, jde o širší oblast, než je oblast výslovně náboženské praxe a běžných náboženských projevů.
Spirituální péče
Spirituální péčí v širším slova smyslu rozumíme takové jednání s člověkem, ve kterém ho
respektujeme v jeho jedinečnosti, doprovázíme v jeho obtížích, nemoci, utrpení či umírání, pomáháme mu k lidsky důstojnému zvládnutí jeho životní situace včetně smrti a respektujeme přitom či podporujeme jeho spiritualitu.
Spirituální rozměr péče o nemocného spočívá tedy v tom, že okolí nemocného chápe a akceptuje kromě ostatních i duchovní stránku nemocného člověka, a dále v tom, že se aktivně stará o naplnění jeho duchovních potřeb.
Pohled na nemoc z hlediska náboženské víry
S náboženskou oblastí bývá spojena snaha o interpretaci bolesti nebo životního nezdaru, za který je nemoc považována. Bolest a nemoc jsou potom chápány některými jako:
Trest – tam, kde je Bůh chápán jako tvrdá, soudící autorita; dotyčný člověk si potom klade otázku, zač tento trest dostává, případně jak by mohl vinu odčinit, aby byl trest zrušen. V těchto případech se zpravidla předpokládá, že Bůh nebo božstvo jedná podobně jako přísný a mstivý člověk. Výzva k prohloubení života z víry nebo k hledání cest k pozitivním změnám ve vlastním životě Šance – buď k dovršení života nebo k důležitým změnám v uspořádání života, ke kterým se nemocný rozhoduje
Pro nemocného může být velkým povzbuzením, jestliže si po delším čase snášení bolesti a nemoci uvědomí, že jeho svět víry trvá i při změnách, které v životě nastaly. Pro fáze nemoci, které se již blíží smrti, je důležité, že náboženská víra člověku zpravidla umožňuje smysluplný výhled i za hranice smrti.
Psychicky nemocní
Zásadním požadavkem služby člověku s psychickými obtížemi nebo člověku psychicky nemocnému je jeho bezpodmínečné přijetí pracovníkem bez předsudků, vnitřního odporu a jakéhokoliv odsuzování. To neznamená, že nemůže vyjádřit taktně, ale jasně, co by sám nedělal, s čím nesouhlasí nebo co mu není milé. Zdůraznění určitých odlišností v přístupu k psychicky nemocnému ovšem může vést až k přehnanému dojmu, že psychické obtíže vždy suspendují intelektuální i náboženský život nemocného, že nemocný nemůže prostě nic. To by mohl právem pociťovat jako netaktnost nebo i ponížení a znehodnocení. Je třeba stále uznávat, že člověk, který byl navštíven psychickou obtíží nebo nemocí, nepřestal být plnohodnotným člověkem, nestal se zcela nemohoucím, ovšem nemůže realizovat všechno to, co může zdravý člověk. A v rozlišení toho, co v daném stavu může a nemůže, co mu prospívá a co škodí, spočívá zásadní jádro dobré péče o nemocného (ostatně i o zdravého).
Ti, kdo nemocné doprovázejí
Nemocniční kaplani: odborně vzdělaní muži a ženy z různých církví, kteří organizují a vykonávají doprovázení nemocných. Vyškolení dobrovolníci, kteří se věnují jednotlivým nemocným. Požadavky na osoby, které doprovázejí nemocné:
bezpodmínečná úcta k vnitřnímu světu nemocného, ať už je doprovázejícímu blízký nebo vzdálený, empatie, která umožňuje přijetí vnitřního světa nemocného a kontakt mezi nemocným a doprovázejícím, který není jen čistě profesionální nebo formální, trpělivost a přiměřený dostatek času
STANDARDY PRO ZDRAVOTNÍ KAPLANSKOU SLUŽBU V EVROPĚ
Evropská síť zdravotní kaplanské služby (7. konzultace, Turku, Finsko 12.-16. červen 2002) Standardy pro zdravotní kaplanství v Evropě představují společné prohlášení, které je vyjádřením pomáhající činnosti skupin věřících v prostoru zdravotní péče v celé Evropě. Jsou míněny jako podněty, k nimž možno odkazovat, a směrnice pro všechna vyznání a denominace při profilování duchovní péče v prostoru péče zdravotní. Označení osoby, jenž poskytuje duchovní péči, se různí podle vyznání, denominace, tradice, národa. V tomto dokumentu jsou termíny kaplan a pastorační chápány jako termíny všeobecně přijímané, ale nejsou omezující. Tento dokument je výsledkem 7. konzultace evropské sítě zdravotní kaplanské služby, která se sešla v Turku ve Finsku, na níž se podílelo 40 zástupců církví a organizací, reprezentujících 21 evropských zemí. Dokument sbližuje zkušenosti různých zde zastoupených tradic a svádí dohromady standardy zdravotního kaplanství z Evropy i odjinud.
I. ZDRAVOTNÍ KAPLANSTVÍ Kaplanství poskytuje pastorační služby v různých zdravotnických zařízeních, a to tak, že prokazuje službu s ohledem na existenciální, duchovní a náboženské potřeby těch, kdo trpí, a těch, kdo o ně pečují, že přivádí k zdrojům osobním, zdrojům víry, kulturním i zdrojům společenství. II. ORGANIZACE A ROZVOJ KAPLANSKÝCH SLUŽEB Kaplanské služby jsou organizovány různými způsoby v různých evropských zemích. Je to určováno:
administrací náboženských skupin zdravotnickými institucemi státními zdravotnickými směrnicemi a politikou kaplanskými asociacemi
Kaplanské služby jsou vykonávány duchovními i laiky, kteří byli profesionálně vycvičeni v oblasti pastorační péče. Jsou zplnomocněni jejich společenstvím věřících a uznáni zdravotnickým systémem. Kaplanské služby fungují jako součást multidisciplinárního týmu.
III. OBLASTI AKTIVITY KAPLANSTVÍ
Kaplani jsou přítomni pro pacienty, příbuzné, jiné jim blízké osoby, návštěvníky a personál:
1. aby proklamovali a bránili nekonečnou hodnotu a důstojnost každé osoby 2. aby byli znamením existenciálního a duchovního rozměru utrpení, nemoci a smrti 3. aby skýtali znamení uzdravující, podpůrné, usměrňující a smiřující síly náboženské víry 4. aby se snažili dbát na to, aby spirituálním potřebám lidí z různých náboženských nebo kulturních prostředí bylo vyhověno při respektování osobního přesvědčení 5. aby se pokoušeli chránit pacienty před nevhodnou duchovní vtíravostí nebo proselytismem 6. aby poskytovali podpůrnou spirituální péči skrze empatické naslouchání a dávali najevo porozumění těm, kdo jsou v úzkosti 7. aby poskytovali bohoslužbu, obřady a svátosti podle té které náboženské tradice 8. aby sloužili jako členové multidisciplinárního zdravotnického týmu 9. aby poskytovali a měli účast na výukových programech pro zdravotnické profesionály 10. aby byli činní jako prostředníci a smírčí osoby a poskytovali obhajobu těm, kdo potřebují mluvčího ve zdravotnickém systému 11. aby podporovali a účastnili se ve výzkumných programech o spirituální péči 12. aby stanovovali a vyhodnocovali účinnost poskytované spirituální péče 13. aby usnadňovali společné uvědomování si potřeb a požadavků lidí, jimž slouží, pečujících a zdravotnických systémů
IV. TEOLOGICKÉ, PASTORAČNÍ A ETICKÉ OTÁZKY
Kaplanství je zdrojem teologických, pastoračních a etických otázek při své angažovanosti v programech a diskusích týkajících se:
a. teologických a pastoračních problémů b. spirituálně/existenciálních potřeb a hodnot c. etických (vč. biomedicínských) problémů d. zlepšení pastorační zdravotní péče
V. VÝCHOVA, FORMACE A SUPERVIZE
Těm, kdo pracují v kaplanství, se dostává profesionálního výcviku skrze jejich duchovní úřad na úrovni přiměřené jejich funkci. Tento proces zahrnuje:
a. b. c. d.
teologickou a pastorační výchovu a reflexi povědomost o problémech zdravotní péče prakticko/klinickou supervizi duchovní vedení
Dohoda o duchovní péči ve zdravotnictví mezi ČBK a ERC v ČR
20.listopadu 2006 Přílohy:
Kvalifikační předpoklady nemocničního kaplana Kvalifikační předpoklady dobrovolníka Etický kodex nemocničního kaplana a dobrovolníka – poskytovatele spirituální péče vyslaného církví
Kurz Nemocniční kaplan (ETF 2007/2008)
Nemocniční kaplan není jen duchovním v úzkém slova smyslu. Již nyní mohou jednotlivé státem uznané církve vysílat do nemocnic své duchovní, aby sloužili jednotlivým veřícím např. zpověďmi či svátostmi. Naproti tomu nemocnicní kaplan pečuje o pacienty konkrétního/ch oddělení, příp. o jejich příbuzné. Stará se nejen o duchovní potřeby pacientů, ale může pomoci i nevěřícím v jejich obavách, praktických problémech vyplývajících z jejich pobytu v nemocnici apod. Nemocniční kaplan v sobě zahrnuje nejen základní dovednosti duchovního, ale i psychologa a sociálního pracovníka "v terénu", aniž by ovšem zasahoval do kompetencí farářů, psychologů nebo psychiatrů. Nemocniční kaplan umí řešit bežné problémy pacientů v nemocnicích, které nespadají do medicínské oblasti, a v případě nutnosti umí rozeznat krizový stav a zařídit kontakt s odborníkem. Cílem projektu je v pilotním projektu vyškolit cca 20 osob s předchozím bakalářským nebo magisterským vzděláním v oborech teologie, psychologie nebo sociální práce, které budou působit v nemocnicích, léčebnách dlouhodobě nemocných či jiných zdravotnických zařízeních jako "nemocniční kaplani". Projekt je připraven kolektivem pracovníků Evangelické teologické fakulty a 1. a 2. lékařské fakulty Univerzity Karlovy. Jak při vlastním projektu, tak při následném uplatnění absolventů kurzu se počítá se spoluprací pražských fakultních nemocnic.
Obsah pilotního kurzu
Desetiměsíční kurz je rozvržen do těchto modulů:
„Nemoc“, její definice a základní přístupy k terapii. Lékařská etika. „Public health“ Psychopatologie. Paliativní medicína Pacient v krizi Chronický pacient Nemocné dítě Duchovní péče o nemocné: východiska a cíle. Duchovní zdroje služby útěchy. Nemoc a smrt, zdraví a uzdravování v křesťanské tradici a v jiných nábož. systémech. Role církevního společenství při doprovázení nemocných. Druhy a stupně spirituality. Vina a smíření.
Výuka bude probíhat jeden víkend v měsíci, předpokládá se intenzivní samostudium odborné literatury. Součástí kurzu bude také povinná praxe v letním semestru.
Česká společnost pro klinickou pastorační péči (14.2.2009)
1. Česká společnost pro klinickou pastorační péči (dále jen “ČSKKP”) je dobrovolné sdružení lékařů, vysokoškoláků-nelékařů (nemocniční kaplani, teologové) a ostatních pracovníků ve zdravotnictví, kteří se zajímají o klinickou pastorační péči poskytovanou v rámci celkové péče o pacienta. 2. ČSKPP dbá na rozvoj a rozšiřování vědecky podložených poznatků lékařských věd a na vědecky podložené poznatky teologických věd, zejména praktické (pastorální) teologie, spirituální teologie, teologické etiky a religionistiky. Spolupracuje s teologickými fakultami v ČR: KTF UK, HTF UK, ETF UK, TF JU, CMTF UP. Rovněž spolupracuje se zahraničními univerzitami. 3. ČSKPP umožňuje navazování a rozvíjení mezioborového dialogu a otevírá tak cestu k lepší spolupráci lékařů a nemocničních kaplanů v rámci multidisciplinárních týmů. 4. Služba nemocničních kaplanů, kteří jsou členy ČSKPP, je kompatibilní se službou evropských nemocničních kaplanů, jejichž péče je standardizovaná na národní a evropské úrovni, vychází z křesťanských kořenů a křesťanské teologie a je ekumenická.[1] 5. ČSKPP je otevřena i mezináboženskému dialogu a spolupráci s židy a muslimy. 6. ČSKPP dbá na dodržování etických zásad při výkonu povolání nemocničních kaplanů. 7. ČSKPP se podílí na zvyšování úrovně odborných znalostí svých členů i nemocných a jejich blízkých v oboru klinické pastorační péče. 8.ČSKKP je autonomní organizační složkou České lékařské společnosti Jana Evangelisty Purkyně, která je právnickou osobu, působící na území ČR a jejímž sídlem je Praha.
Duchovní služba ve Fakultní nemocnici Praha-Motol
Od 1. března 2008 naleznete ve Fakultní nemocnici Motol nové pracoviště duchovní služby, které se nachází v sousedství "Prostoru ticha". Nemocniční duchovní služba je součásti celkové péče o pacienta, o jeho blízké osoby i o zdravotníky; a to bez rozdílu vyznání nebo světového názoru. „Prostor ticha“ byl zbudován v přízemí vstupní haly budovy pro dospělé. Lze v něm spočinout, prožít smutek, plakat, poděkovat, meditovat, modlit se, sejít se k bohoslužbě. V „Prostoru ticha“ se také konají každou neděli od 15.15 hodin mše svaté a každou první neděli v měsíci od 14.00 hod. evangelické bohoslužby. Od 1. března 2008 poskytovali duchovní službu ve FN Motol tři duchovní, kteří se dělili o jeden pracovní úvazek. V současné době zde pracuje na část úvazku pět duchovních, kteří se dělí o dvě pracovní místa. Při své službě jsou vázáni mlčenlivostí a etickým kodexem nemocničních duchovních.
Nemocniční duchovní služba je určena lidem, jak bez vyznání, tak jakéhokoliv vyznání:
Pacientům, kteří v průběhu hospitalizace trpí osamělostí, smutkem nebo strachem. Pacientům, kteří v souvislosti s nemocí řeší naléhavé vztahové nebo existenciální otázky. Pacientům, kteří nespolupracují s okolím a je potřeba v nich posílit pocit důvěry a naděje. Pacientům, u kterých zcela schází anebo vlivem nemoci selhává smysl jejich života. Pacientům, kteří si potřebují popovídat nebo uvítají jen přítomnost druhého člověka. Příbuzným, kteří sami psychicky špatně nesou nemoc či odloučení blízké osoby. Příbuzným, kteří těžko hledají slova při komunikaci s nemocným členem rodiny. Příbuzným, kteří potřebují povzbudit při provázení nemocné či umírající blízké osoby. Příbuzným, kteří zažívají emoční chaos vyvolaný ztrátou blízké osoby. Příbuzným, kteří se potřebuji přeladit, spočinout či načerpat novou sílu.
Nemocniční duchovní služba dále:
zprostředkovává na vyžádání kontakt s duchovními z různých církví a náboženských společností. spoluzajišťuje pořádání náboženských obřadů a modliteb v „Prostoru ticha“ i na jednotlivých odděleních. spoluorganizuje osvětu v oblasti duchovních potřeb a duchovní péče v nemocnici, ať už pro personál, dobrovolníky nebo laickou veřejnost.
Etický kodex nemocničního kaplana a dobrovolníka – poskytovatele spirituální péče vyslaného církví
Nemocniční kaplani a dobrovolníci jsou ve vztahu k pacientům, příbuzným, jiným jim blízkým osobám i pracovníkům ve zdravotnických zařízeních zavázáni dodržovat tyto etické zásady:
1. proklamovat, respektovat a chránit nedotknutelnou hodnotu a důstojnost každé osoby;
2. s úctou respektovat existenciální a duchovní rozměr utrpení, nemoci a smrti;
3. bez vnucování přibližovat uzdravující, podpůrnou, usměrňující a smiřující sílu náboženské víry;
4. dbát na to, aby spirituálním potřebám lidí z různých náboženských nebo kulturních prostředí bylo vyhověno při respektování osobního přesvědčení pacienta a i pracovníka;
5. chránit pacienty před nevhodnou duchovní vtíravostí nebo proselytismem;
6. poskytovat podpůrnou spirituální péči zejména empatickým nasloucháním a s porozuměním vnímat stavy úzkosti, obav a znejistění;
7. zprostředkovat či poskytovat bohoslužbu, obřady a svátosti podle potřeb pacienta a svých vlastních možností, daných řádem té které církve;
8. přijímat případné úkoly v multidisciplinárním zdravotnickém týmu, jsou-li do něho zařazeni;
9. působit jako zprostředkující a smírčí osoby v konfliktních situacích;
10. nevyužívat těžké situace pacienta ani informací, přijatých v souvislosti se spirituální péčí, ve svůj prospěch;
11. zachovávat mlčenlivost o svěřených důvěrných informacích
12. rozvíjet a udržovat požadované znalosti, dovednosti a kompetence v oblasti své práce;
13. v případě potřeby zprostředkovat kontakt s duchovními vlastní církve;
14. chápání služby nemocničního duchovního je primárně neevangelizační
Souhrn 1.
2.
3.
Nemoc se promítá do různých vrstev života, do lidských vztahů i do vnitřního světa. Klade člověku existenciální a spirituální otázky a často zpochybňuje jeho vnitřní jistoty. Pro nemocného i jeho okolí to může být zároveň výzvou i úkolem. Spirituální rozměr péče o nemocného spočívá v tom, že okolí nemocného chápe a akceptuje kromě ostatních i jeho duchovní stránku, a dále v tom, že se aktivně stará o naplnění jeho duchovních potřeb. Pastorační péči o nemocné se u nás věnují odborně vzdělaní nemocniční kaplani ve spolupráci s vyškolenými dobrovolníky. Služba je organizována ekumenicky a mezikonfesijně.
Literatura Základní: BRANTSCHEN J. Proč nás dobrý Bůh nechává trpět. Skriptum, Praha 1994. KŘIVOHLAVÝ J. Povídej, naslouchám. Návrat domů, Praha, 1993 OPATRNÝ, A. Malá příručka pastorační péče o nemocné. Pastorační středisko, Praha 2003. OPATRNÝ, A. Pastorační péče v méně obvyklých situacích. Pastorační středisko, Praha 2005. Doporučená: DI GIULIO R., KRANZOVÁ R. O smrti. Nakladatelství Lidové noviny, Praha 1997. FRANKL V. Lékařská péče o duši. Cesta, Brno 1994. IVANOVÁ, K., ŠPIRUDOVÁ, L., KUTNOHORSKÁ, J. Multikulturní ošetřovatelství I. a II. Grada, Praha, 2005. KŘIVOHLAVÝ, J. Psychologie smysluplné existence. Otázky na vrcholu života. Grada, Praha 2006. LUKASOVÁ, H. I tvoje utrpení má smysl. Cesta, Brno 1998. PERA, H, WEINERT, B. Nemocným nablízku. Vyšehrad, Praha 1996. PESCHKE K.-H. Křesťanská etika. Vyšehrad, Praha 1999. ŘÍČAN, P. Psychologie náboženství, Portál, Praha:2002. SVATOŠOVÁ, M. Hospice a umění doprovázet. Ecce homo, Praha 1995. VIRT G., Žít až do konce. Vyšehrad, Praha 2000.
Onkologická onemocnění a jejich léčba
Člověk je jediná známá bytost, která ví o konci své existence. Vědomí vlastní smrtelnosti vede člověka k otázkám po smyslu naší existence. To se děje zejména při vážné nemoci. V historii měla péče o nemocné vždy dvě dimenze – vedle péče o nemocné tělo se pečovalo i o duchovní dimenzi pacientů. Zhoubné nádorové onemocnění: chorobný stav charakterizovaný nekoordinovaným růstem abnormálních buněk s postupným šířením do okolních tkání, průnikem do mízního a cévního systému a postižením vzdálených orgánů (metastazování). Léčba: Kurativní má pacienta z nádorového onemocnění vyléčit. Paliativní – vyléčení nelze předpokládat (výjimky mohou existovat), prodloužení života je však možné a někdy lze dosáhnout i dlouhodobějšího přežití. Hlavním cílem je zlepšení či alespoň udržení kvality života. Symptomatická a podpůrná – cílem je mírnění symptomů (příznaků), a to jak nemoci, tak vedlejších účinků terapie. Symptomatická a podpůrná léčba je tedy nezávislá na stadiu onemocnění, je rovněž většinou nezávislá na kurativním či paliativním záměru.
Etické kodexy péče o nemocné a umírající
Hippokratova přísaha (5. stol. př. Kr.) – přísaha řeckým bohům, že lékaři budou dodržovat její obsah: „Nepodám nikomu smrtící látku, i kdyby ji ode mne žádal, a ani nikomu tuto možnost nenavrhnu. Podobně nepodám ženě abortivní prostředek.“ Asafova přísaha (6. st. po Kr.): „...dejte pozor, abyste nezabili žádného člověka šťávou z kořene; a nepřipravíte a nepodáte ženě s dítětem...lektvar, jímž byste způsobili potrat... Nebudete připravovat jedy pro muže nebo pro ženu, aby s nimi zabili svého přítele; ani neodhalíte, které kořeny jsou jedovaté, a ani je nedáte do ruky nikoho, a nedáte se přimět ke konání zla.“ 19. a 20. století: názor, že existují životy, které nejsou hodny žití – tzv. rasová hygiena, holocaust. Druhá pol. 20. století – dokumenty, které zavazují k ochraně důstojnosti a svébytnosti lidských bytostí, nadřazují zájmy a blaho lidské bytosti zájmům společnosti a vědy, zdůrazňují povinnost respektovat a chránit důstojnost smrtelně nemocných a umírajících, která je nedotknutelná ve všech obdobích života, případně výslovně zakazují eutanázii: Deklarace Světové lékařské asociace o eutanázii – 1987, 1992, 2002; Úmluva na ochranu lidských práv a důstojnosti lidské bytosti v souvislosti s aplikací biologie a medicíny – 1997; Etický kodex České lékařské komory – 1996 Přelom 20. a 21. stol. – dvě Doporučení Rady Evropy týkající se smrtelně nemocných a paliativní medicíny: „Ochrana lidských práv a důstojnosti smrtelně nemocných a umírajících“ – Doporučení parlamentního shromáždění Rady Evropy č. 1418 z roku 1999 „O organizaci paliativní péče“ – Doporučení Rec 24 Výboru ministrů Rady Evropy členským státům z roku 2003
Eutanázie
Navzdory těmto snahám se od 70. let šíří Evropou nová snaha o legalizaci či dekriminalizaci eutanázie (Holandsko, Belgie). Ti, kteří prosazují eutanázii, se domnívají, že pacient má právo se rozhodnout ukončit svůj život a lékaři musí respektovat tuto jeho autonomii. Eutanázie (řec. eu – dobrý, thanatos - smrt): úmyslné ukončení života člověka na jeho opakovanou žádost někým jiným než jím samým (tzn. lékařem). Asistované suicidium je úmyslné ukončení života – sebevražda za asistence lékaře.
Paliativní medicína a paliativní péče
Židovsko-křesťanské kořeny: člověk dostává svůj život darem od Boha. Má ho proto smysluplně využít se vším, co k němu patří, tedy i s utrpením a smrtí. Paliativní medicína: nejstarší známý obor medicíny; od latinského pallium – rouška, plášť. Úkolem je „zakrýt“ hojivou rouškou účinky nevyléčitelné choroby či poskytnout plášť těm, kteří byli ponechání na mrazu, protože jim kurativní léčba nemůže pomoci. Paliativní péče:
aktivní péče o pacienty s cílem mírnit bolest a jiné symptomy, nabízet psychologickou, sociální i duchovní podporu, a tak dosáhnout co možná nejlepší kvality života pacienta i jeho blízkých; vyžaduje multidisciplinární tým; snaží se o otevřenou komunikaci s pacientem a práci s jeho rodinou; podporuje život, pohlíží na umírání jako na přirozený proces; a neurychluje ani neoddaluje přicházející smrt.
Většinou odborníků je paliativní medicína a péče považována za jedinou medicínskou alternativu k eutanázii, kterou je možno těžce nemocným lidem nabídnout a ošetřit tak všechny potřeby, které tito nemocní mají.
Hospicové hnutí
První hospic moderního typu (sv. Kryštofa v Londýně) založila Cicely Saundersová (1918–2005) v r. 1967.
koncept „celkové bolesti“ („total pain“), podle kterého je tělesná bolest nerozlučně spjata a vzájemně se ovlivňuje s utrpením (bolestí) v oblasti psychické, sociální i duchovní. Jednotlivé složky bolesti jsou provázané a jejich provázanost vystupuje do popředí zvláště v preterminálních a terminálních stádiích nemoci; multidisciplinární tým, jehož členové se věnují jednotlivým složkám utrpení pacientů.
Filozofií hospicového hnutí se podařilo ovlivnit medicínu chronických chorob natolik, že se od 80. let 20. století mohla začít rozvíjet paliativní medicína, která se později stala součástí tzv. školské (akademické) medicíny. Do popředí vstoupila lidská práva, resp. práva nemocných, včetně práva na pravdivé informace. A dále řešení etických otázek a vztah lékař – pacient. Projekt prvního hospice v naší zemi byl zpracován v r. 1989 ihned po revoluci. Hospic v Praze-Bubenči nebyl dokončen především pro politickou nevůli během prvních porevolučních let. První otevřený hospic na našem území byl hospic sv. Anežky v Červeném Kostelci (1995).
Multidisciplinární tým
Úkolem týmu je provádět integrovanou komplexní péči, která předchází a zmírňuje všechny aspekty utrpení. Složení multidisciplinárního týmu je následující: lékaři různých specializací, zdravotní sestry, dietní sestra, rehabilitační pracovník, psycholog, sociální pracovník, pastorační pracovník. Do širšího týmu se zahrnují i členové rodiny, přátelé a dobrovolníci. Svým způsobem do týmu patří i pacient – on je ten, který má právo na informace o svém zdravotním stavu, o navrhovaných vyšetřeních a zákrocích, o možných rizicích, má právo nabídnutou léčbu a péči akceptovat nebo také odmítnout.
Péče o spirituální bolesti pacientů
Existenciální tíseň zůstává velkou překážkou při snižování míry utrpení pacienta, tedy celkové bolesti. Mírnění existenciální tísně se věnuje pastorační péče. Proto má být členem týmu i pastorační pracovník, zpravidla označovaný jako nemocniční kaplan. Práce nemocničního kaplana spočívá v péči o existenciální, duchovní a náboženské potřeby (otázky, potíže, problémy) nemocných i těch, kdo se o ně starají (zdravotníci, příbuzní a přátelé). Plně respektuje autonomii nemocného a jeho osobní hodnoty, vycházející z jeho přesvědčení a z jím preferované kultury. V konceptu přístupu k celkovému utrpení (total pain) přispívá především snižováním existenciální úzkosti ke zlepšení či udržení kvality života pacienta a jeho blízkých. Konkrétní podoba péče nemocničního kaplana o existenciální, duchovní a náboženské potřeby pacientů a jejich příbuzných spočívá v individuálním přístupu, naslouchání, rozhovorech a bohoslužbách.
Souhrn 1.
2.
3.
Současná lékařská etika zdůrazňuje povinnost respektovat a chránit důstojnost smrtelně nemocných a umírajících lidí. Paliativní péče je aktivní péče o pacienty s cílem mírnit bolest a jiné symptomy a nabízet psychologickou, sociální i duchovní podporu. Proto vyžaduje multidisciplinární tým. Cílem paliativní péče je dosažení co možná nejlepší kvality života pacientů i jejich blízkých. Paliativní medicína a péče je považována za jedinou medicínskou alternativu k eutanázii, kterou je možno těžce nemocným lidem nabídnout a ošetřit tak všechny jejich potřeby. Paliativní péče klade důraz na duchovní potřeby a duchovní podporu. Proto má být členem týmu i pastorační pracovník – nemocniční kaplan. Jeho práce spočívá v péči o existenciální, duchovní a náboženské potřeby nemocných i těch, kdo se o ně starají. Ta se realizuje v individuálním přístupu, v naslouchání, rozhovorech a bohoslužbách.
Literatura
O organizaci paliativní péče. Doporučení Rec (2003) 24 Výboru ministrů Rady Evropy členským státům, Cesta domů, Praha 2004. POMPEY H. – SCHEIDA N., Zomeranie, Dobrá kniha, Trnava 2004. STUDENT J.-Ch. – MÜHLUM A. – STUDENT U., Sociální práce v hospici a paliativní péče, H&H, Praha-Jinočany 2006. FRANKL V. E., A přesto říci životu ano. Psycholog prožívá koncentrační tábor, Karmelitánské nakladatelství, Kostelní Vydří 1996. MUNZAROVÁ M., Vybrané kapitoly z lékařské etiky III. Kodexy lékařské etiky a jiná etická doporučení, Masarykova univerzita v Brně, Brno 2000.
