Politizující teologie • Xenofanés z Kolofónu (cca 569-470 př. Kr.) – putující bard: filosofické zpěvy u krbů mocných, kritik antropomorfních představ bohů. Není ateistou. Snaží se čelit perskému panasiatismu změnou polyteistických kultů v účinnou panhelenizační myšlenku – politická snaha. • 7 vlastností Xenofanova boha: jeden, největší, odlišný, cele všudypřítomný vnímáním i myšlením, spočívající – nehýbající se, není jen duch, ale má podobu koule.
Politizující teologie Xenofanés: „Jeden je bůh mezi bohy a lidmi největší, který smrtelníkům ni tělem ni myslí podoben není. Celý on vidí a celý též myslí a celý též slyší, na témže místě stále on zůstává, aniž se pohne; nijak mu nesluší, aby snad přecházel tam nebo onam. Beze vší námahy všechno on koná myšlenkou ducha.“ (Zl. B 23-26)
„Elejská škola“ • j Itálie (Hylea – dnes Velia, zal. po r. 545 př. Kr. – řečtí kolonisté, perská invaze) • Parmenidés (cca 540-470 př. Kr.) – cesty (?Egypt, Athény – dialog s mladým Sokratem), možná učitelem Xenofanés (P. ale: nenábožensky) Bytí jest a nebytí není, bytí nemá vzniku ani zániku, je věčné, stálé, neměnné, spojité, nepřetržité, homogenní, neporušené, nedělitelné, jedno (to hen), podobající se okrouhlé kouli. (zl. B8) Jedno zůstává, zatímco mnohé se mění. „otec racionalismu“ – cesta smyslového poznání je cesta většiny smrtelníků, doporučuje: rozumové poznání. Úkolem čl: otevřít se pravdě, která se sama zjevuje.
„Elejská škola“ • Zenón (cca 490-430 př. Kr.) aporie (bezradnost, nesnáz): půlení (A-B): Stadion - „Nelze projít nekonečným počtem (míst) nebo se dotknout nekonečného počtu v konečném čase“ (A 25), Achilleus a želva, Letící šíp stojí: „Pohybující se nepohybuje ani na tom místě, kde je, ani na tom, kde není“ (B 4) . „Je-li místo, v čem bude? Vždyť vše, co je, je v něčem, a co je v něčem, je též v (nějakém) místě. Bude tedy místo v místě, a to jde do nekonečna. Není tedy místa.“ (A 24). Důkazy sporem proti mnohosti, pohybu, času, prostoru; upřednostnění racionality před zkušeností, zakoušením skutečnosti. Klíč k pohybu hledal v klidu, pojmu, ohraničení. Více než o pohyb jde o povahu geometrického kontinua. Vyhrocen rozdíl mezi smyslovým a rozumovým poznáním, nabízejí jednoznačně formální řešení: skutečnost není zkušenost, ale myšlené objekty. Křižovatka v dějinách myšlení: dále linie k Platónovi, nebo k sofistům a Démokritovi (atomismus, „smějící se filosof“)
Období klasické řecká filosofie II
Zuzana Svobodová
Platón (428/7-348/7 př. Kr.) • • • • • • • •
vl. jm. Aristoklés, Platon přezdívka daná učitelem gymnastiky (platys – široký) aristokrat (na rozdíl od Sokrata) snaha o ucelený systém výchovy a vzdělávání, požadavek podřízení zájmům státu, ideál kalogathíe. Zaměřen na dospělé a dospívající, na nemnohé (dnes: všem), nic nezaručeno. filosofie – láska k moudrosti, záležitost vyvolených, božská (zda toho bůh dopřává), amatérská (milovnická) Moudrost je vlastností boha a láska k moudrosti je náklonností k bohu. promýšlí základy státu a státnosti kolem r. 387 př. Kr. zakládá v Athénách Akadémii (působila bez přerušení téměř 900 let) ideje – v nich je daná míra, kterou lze myšlenkově vytušit – proti sofistovi Protagorovi, který tvrdil: Člověk je mírou všech věcí, nemůže existovat žádná všeobecná míra. Platón: to by ničilo základy vědy a mravnosti. Ve filosofii nejde o přemlouvání, ale o dialog (podobně Hérakleitos: každá věc potřebuje svůj protiklad)
Platón (428/7-348/7 př. Kr.) Platón - Mýtus o jeskyni (Ústava)
Platonovy inspirace • • • • • •
eleatské učení o nehybném bytí pythagorejská mystika čísel Sokratovo tázání po pravdě východní myšlenkové tradice egyptské myšlenkové tradice řecká tradice mýtů (Akadémos)
Platonovy obrazy • nikoli systematická nauka • Kde se v lidech berou sny a touhy? – Duše má v sobě uloženy obrazy harmonie, dobra, krásy, lásky. – Odkud jsou tyto obrazy? – Ze světa idejí (obrazů), tam lidské duše pobývaly. • Ideje: věčné, mimo prostor a čas, hierarchie idejí (nejvyšší: idea dobra), předobraz konkrétní skutečnosti • Duše: věčné, ale sestoupily dočasně do lidí; rozumné (proto v říši idejí), vznětlivé a žádostivé (proto strhovány k zemi a poutány tělem) • Obsah poznání: rozpomínání (anamnésis) na svět idejí, kde duše pobývala • Podnět k poznání: láska (Erós) jako touha po světě idejí („ideálním světě“), prazákladní tvořivá síla
Platonova představa státu • • • • •
Politeia: Ústava / Republika analogie světa idejí a lidské duše stát řízen milovníky moudrosti (filosofy) 3 pokusy o realizaci v Syrakusách Zákony – revidovaná představa státu – s ústavou z různých systémů
Psychagogika – vedení duše • psychagogiá – Platonova filosofie je působením na duši, výchova duše • řeč mýtu, tvorba filosofického mýtu • mýtus jako řeč duše – ví, ke komu mluvit a ke komu mlčet • snaha o nový vztah: mýtus a logos (přesto zdroj idealismu)
Platon • Problém poznání: – poznání založené na smyslech je zdání (doxa) – rozpomínání – dokonalé poznání – ideje cílem poznání – vše směřuje k přiblížení idejím
• Problém Boha: – nejvyšší ideou dobro, bůh – pramen pro ostatní id.: účast na božském bytí – bůh (demiurgos) stvořil (myšlením) svět – autorem všech věcí, aby byly také jiné bytosti, které by se mu podobaly v dokonalosti a blaženosti – později nejvyšší bytost hen – jedno, to zdrojem božského rozumu (demiurgos) a světové duše
Platon • Psyché – „trojdílná“ (rozumová – to logistikon, nesmrtelná; odvážlivá – to thymoides; žádostivá – to epithymetikon)
• Kosmologie – svět je stvořený (demiurgos), viditelný obraz boha – hmota se skládá ze 4 prvků: zem, voda, vzduch, oheň – podstatou každého prvku je tvar daný určitou kombinací trojúhelníků – hvězdy a planety mají inteligentní duše, jsou „nebeskými božstvy“, vládnou smrtelnými částmi lidské duše a lidského těla – čas je pohybem nebeské sféry
Aristotelés (384, Stageira-322 př. Kr., Chalkida) • syn lékaře Nikomacha • žák Platóna (od 17ti let 20 roků v Akadémii - Athény): „Čtenář“ • vychovatel třináctiletého Alexandra Makedonského • „encyklopedicky“ shrnul dosavadní vývoj řeckého myšlení
Aristotelés: Lykeion cca r. 335 zakládá filosofickou a vědeckou školu: Lykeion – první organizované badatelské společenství v evropských dějinách (Apollón Lykeion – ochránce stád proti vlkům)
„škola peripatetická“ – procházet se (peripatein), kolonádní sloupořadí (peripatos) výjimečnost: - vědecký a badatelský rozsah - způsob vyučování - kvalitní knihovna - využívání učebních pomůcek
Aristotelés • Logika – Organon (nástroj – správného myšlení): 6 knih: Kategorie, O výkladu, První analytiky, Druhé analytiky, Topiky, Sofistické paradoxy – tvůrce systematické logiky – základní prvky myšlení: pojmy, ty dělí do 10 kategorií / predikátů: podstata a 9 kategorií (kvantita, kvalita, vztah, místo, čas, poloha, habitus, činnost, trpnost) – sylogismus (deduktivní myšlení): subjekt S, predikát P, střední termín M – 3 možné figury: 1) střední termín subjektem v obou premisách: M je P, M je S → S je P; 2) střední termín je predikátem v obou premisách: P je M, S není M → S není P; 3) střední termín subjektem v jedné a predikátem v druhé premise: M je P, S je M → S je P. – epagogé (induktivní myšlení): z příkladů usuzujeme na zákon
Aristotelés • Metafyzika – věda o prvních principech / příčinách – témata (dle Fyziky): Podstata neboli esence věcí, Látka neboli subjekt, Zdroj pohybu neboli účinná příčina, Finální příčina neboli bůh. – příčina všeho pohybu a změn: bůh – nesmyslová a věčná substance (smyslové a věčné: nebeská tělesa; smyslové a zanikající: ostatní) – nauka o esencích (nahrazuje Platonovu nauku o ideách) – esence nejsou mimo věci, ale mají v nich svůj základ – 4 příčiny všech věcí: vnitřní: látka (hylé), forma (eidos); vnější: příčina účinná, příčina finální. – změna vyžaduje: formu, látku a sterésis (chybění, nedostatek)
Athénská škola
Platon a Aristoteles Luca della Robbia, Florencie, 1437/39
Helénistická filosofie a filosofie pozdní antiky
Zuzana Svobodová
Quo vadis philosophia? • • • • • • • •
Pozdní Akademie. Skepse. Stoa. Epikurejská filosofie. Helénistická filosofie. Filón. Novoplatonismus. Patristika. – – –
• •
Gnose. Augustin. – – –
• • •
Patrologie a patristika. Prezentace PATRISTIKA - studijní materiály. Apoštolští otcové. Církevní otcové.
Interpretace textu: Augustin Aurelius: O Boží obci I. Praha: Karolinum 2007, s. 266-269. Otázky k interpretaci: zde
Pseudo-Dionysius (Dionysius Areopagita) Boëthius. Útěcha z filosofie. ...
Akademia Od Platona filosofická škola jako náboženské uskupení (thiasos), v čele scholarcha. „stará Akademie“: vliv pythagoreismu, matematika, astronomie, dialektika, etika: Platon (do 347 př. Kr.) – Speusipos (do 339, Platonův synovec) – Xenokratés (do 314, rozdělení věd, tj. filosofie na fysiku, logiku/dialektiku, etiku) – Polemón (do 270) – Kratés (do 266/5) – střední Akademie (druhá): skepticismus: Arkesilaos (266/5– 242/1, heslo: zdržet se úsudku (ř. epoché), nic nenapsal, vliv pyrrhónské skepse) – Lakydes z Kyrény (241-215) – Euander a Telekles (společně) (205-165) – Hegesinus (160) – nová Akademie (třetí): Karneades (155129 př. Kr., snaha o teorii pravděpodobnosti (probabilismus), čl poznává pouze co je pravděpodobné, ne co je pravda; vyvrátil tehdejší domnělé důkazy bohů – důkaz z tzv. souhlasného mínění lidí (x někteří lidé jsou atheisté) a teleologický důkaz (x množství neúčelnosti v přírodě) – čtvrtá Akademie: Filón z Larissy (110-84 př. Kr.) – pátá Akademie: od skepse k eklekticismu, aristotelismu, stoicismu: Antiochos z Askalónu (130/20-68 př. Kr.) – Aristos – Theomnéstos – Ammónios z Alexandrie – Plútarchos z Chaironeie (45/50-120/127) – Taurus – Attikos / Syrianus – Proklos (412-485, konec novoplatonské Akademie) – Marinos z Neapole (*440) – Isidor z Alexandrie – Damaskios (cca 462 – po 538). Císař Justinián r. 529 po Kr. – potlačování „pohanských ideologií“ – Akademii uzavřel.
Pozdní Akademie • Plútarchos z Chaironeie (45/50-120/127 po Kr.) – ostře odděluje intelekt od duše, intelekt vždy zůstává mimo tělo. Dualismus duše a těla. Cílem filosofie je theologie. Kritizuje epikurejce i stoiky, k eklekticismu, synkretismu nepřispívá vědomě – uvědomuje si opozici Platon (např. možnost více kosmoi) – Aristoteles (jeden svět). • O Isidě a Osiridovi – výklad egyptských mýtů a kultů, nachází mnohé společného s filosofií svých předchůdců, Pythagoras, Platon, Eudoxes označeni za žáky „barbarské“ moudrosti. Převtělování jako samozřejmost.
Pozdní Akademie Plútarchos z Chaironeie • O Bohu: Pouze B vpravdě jest, je vpravdě jeden, vše ostatní se děje (spíše než jest) a je mnohým (spíš než jedním). B je prostý veškeré jinosti. B je vykonavatel prozřetelnosti (x Aristoteles: sebestředné božstvo), někde znaky stoického pantheismu (svět a duše světa jako součást Boha), jinde proti. Mezi bohy a lidmi démoni (3 druhy), intelekt – démon. Démoni dobří a zlí. O tom, jak se Bůh zmocňuje lidské duše (extáze); kde se vzal úpadek věšteb, démonologie. • O Sókratově daimoniu – proti bujnému fantazírování pythagorejců, pro Sókratovu střízlivost. • Vždy byla jen jedna Akademie, odlišná od pyrrhónství (skepse) – nebere novou Akademii na vědomí. • Ethika (l. Moralia)
Pozdní Akademie Plútarchos z Chaironeie • Bioi paraleloi (Souběžné životopisy) – 23 dvojic životopisů vynikajících Řeků a Římanů (Démosthenés – Cicero), 3 životopisy samostatné → rovnocennost obou antických národů • Hostina sedmi mudrců, Hovory o lidském štěstí, O lásce, O poslouchání, O potlačování hněvu, O tlachavosti, O zvědavosti, Přátelé a pochlebníci, Rady manželské, Útěcha ženě • na V velký vliv po celý středověk (byzantské školy) • od 14. st. na Z: obd. renesance (a reformace): Melanchthon, Erasmus Rotterdamský, F. Rabelais, M. Montaigne, J. J. Rousseau
Skepse. Skepticismus • Pyrrhón z Élidy (360-270 př. Kr.) – proti užitečnosti poznání v životě: pravdu vůbec nelze poznat; naše poznání není možné ničím prověřit. Program: zdržení se úsudku (epoché). Sképsis – nazírání, hledání, zkoumání – později: zkoumání, které nevede k nalezení jistoty. • Tři skeptické otázky: – Jaká je podstata věcí? – Neznáme ji a nemůžeme poznat. – Jak je máme hodnotit a jaký postoj k nim máme zaujmout? – Nijak, abychom dosáhli klidu, necitlivosti (ataraxiá, apatheiá). – Co nám z toho vzejde?
• Negace pozitivního vědeckého a filosofického myšlení.
Stoa • zakladatelem Zenon z Kitia na Kypru (342/336-270 př. Kr.) • etika: cílem štěstí, kt. spočívá ve ctnosti, v přirozeném životě dle přírody, přizpůsobení se zákonům přírody a světa • hl. ctnosti: rozum (fronésis), odvaha, sebekontrola (mírnost), spravedlnost • vyhýbat se vášním a afektům: požitkům, strachu, touze apod.
Stoa • získat nezávislost na vnějších věcech, klid – ataraxiá, klidné trpění – apatheiá • rozvíjejí i logiku • Bůh je duší světa a aktivním principem, v sobě formy všech věcí: logoi spermatikoi, B převádí svět zpět do sebe univerzálním „spálením“ (ekpyrósis) – opakuje se • svoboda souhlasem s nutností → Seneca (4 př. Kr.-65 po Kr., De otio / O prázdnu, De tranquillitate animi / O klidu duševním, De clementia / O mírnosti ...)
Epikurejská filosofie Epikúros (341-270 př. Kr.) – skromný život; svět tvořen z atomů, lidská duše není nesmrtelná. Bohové se o svět a osud člověka nezajímají, čl si musí smysl života najít a uskutečňovat sám. Nejvyšší hodnotou eudaimonia – projevuje se jako pozitivní pocit, slast, rozkoš (hédoné) – klid duše. Smrti se čl nemusí bát, protože když čl žije, není smrt, až přijde, nebude tu čl. Moudrý netouží po nesmrtelnosti, ale aby smysluplně prožil tento život. Epikúrova filosofie působila ještě ve 4. st. po Kr., kdy jeho následovníci propagovali spíše fyzické pojetí slasti.
Materiály k církevním dějinám • • • • • •
Počátky církve Apoštolská doba Šíření církve v Evropě od 4. století Tridentský koncil Rozšiřující: články v číslech Teologických textů věnovaných tématům: Čas a dějiny, Evropa a křesťanství, Tisíc let české teologie, Jan Hus a ekumena
Další materiály k rozvoji křesťanství v Evropě • • • • • •
Kláštery a univerzity v Evropě Etapy křesťanství v dějinách Křesťanství a mystika Církev a umění rozšiřující: články v Teologických textech – Samizdat č. 9 věnovaný dějinám církve
Alexandria • spojení 3 kultur: řecké, egyptské, židovské • Músaion (knihovna, ohnisko vzniku helénistické kultury) • vznik Septuaginty, pol. 2. st. př. Kr.: List Aristeův – apokryf o nadpřirozeném vzniku překladu • ve 2. st. se zde uzavírá Corpus Hermeticum – egyptský Thovt ztotožněn s řeckým Hermem „Trismegistem“ – texty mezi náboženstvím, filosofií, magií
Alexandria • hlavní sídlo gnóze: gnostik Hérakleón (komentář k J), Valentinos (Evangelium pravdy) • poč. 3. st. se zde vzdělává Plótinos – zakladatel novoplatónismu • křesťanství – dle tradice od apoštola Marka • alexandrijská škola: Pantainos – Kléméns Alexandrijský – Órigenés – Ammonios Alexandrijský – Dionýsios Alexandrijský – Theognóstos Alexandrijský – Pierios – Petr Alexandrijský
Filón z Alexandrie (25/20 př. Kr. – 40 po Kr.) • • • •
židovský filosof a teolog, píše řecky eklekticismus, orientace: Platon, pythagorejci, stoa alegorický výklad Bible „jsem, který jsem“ – existence, je to jediné, co lze o B poznat • snaha o smíření řeckého a židovského myšlení / judaismus jako filosofický systém (Mojžíš – největší filosof) • Logos, emanace → křesťanství: Kristus – Logos, učení o Boží Trojici (Klement Alexandrijský, Órigenés, Eusebius, Řehoř z Nyssy, Ambrož, Jeroným, Augustin)
Órigenés (185 Alexandrie – 253 Týros) • učitel, filosof a teolog • Věk úzkosti: E. R. Dodds: pozdní antika (500 let) – věk úzkosti (v užším smyslu 3. st. po Kr. – do Konstantina) • dialektika, fyzika, matematika, geometrie, astronomie, ... → filosofie, teologie – zejm. výklad Bible. • viz prezentace Patristika
PATRISTIKA
- součást patrologie Zkoumá: spisy apoštolských otců novozákonní apokryfy spisy apologetů
Křesťanští apologeté (obránci) 1 Cíl (úkol): očistit křesťany od pomluv věcně informovat své spoluobčany o podstatě církevních bohoslužeb a životních řádů oslovit své současníky Výsledky: Přispěli k helénizaci křesťanského myšlení. V určitém smyslu byli právě apologeté zakladateli církevní teologie jako vědní disciplíny. Apologie napomohly k vytýčení jedinečnosti biblického poselství, k odlišení křesťanství od náboženského synkretismu.
Křesťanští apologeté (obránci) 2 Prostředky: Promýšleli důsledky víry v Krista – líčili mravní a bohoslužebný život křesťanů Zřídkakdy užívali jako důkaz Kristovy zázraky! Zvažovali možnost a oprávněnost učených, filosofických a náboženských námitek nepřátel Podávali důkaz o pravdivosti křesťanství na základě splnění starozákonních prorockých výroků i jiných vizí. Usilovali o obranu křesťanství vůči protestům z důvodů odporování státním mravům nebo státnímu náboženství (odvolávali se na některé příznivé císařské reskripty a na přirozené právo). Používali helénský jazyk. Proti helénistické gnózi, která hovořila o spasení jako o záchraně z hmotnosti a času hájili apologeté tři základní křesťanská dogmata: 1) Víru ve Stvořitele světa. 2) Skutečné vtělení Ježíše Krista. 3) Vzkříšení těla. Helénistickou filosofickou kritikou mýtů kritizovali pohanský polyteismus. Vedli rozhovor s řeckou filosofií, kterou hodnotili buď příznivě (Justinos, Athenagoras), nebo záporně (Tatianos, Theofilos).
Jednotlivé křesťanské apologie 1 List Diognetovi (nejstarší dochovaná apologie) – viz Spisy apoštolských otců. Petrú kérygma (Vznik: poč. 2. st., nejspíše v Egyptě, cituje jej např. Klement Alexandrijský a Origenes.) Obrana Kodratova (Psána císaři Hadrianovi, kterému pravděpodobně předána v době jeho pobytu v Athénách v letech 125 nebo 129.) Obrana Aristona z Pelly (První známá obrana křesťanství namířena výlučně proti Židům.) Obrana Melitona ze Sard (konec 2. st., svůj spis připsal císaři Marku Aureliovi v letech 169–177) Části obran lze nalézt též u Miltiada a Apollinaira z Hierapole. Obrana Aristeida z Athén (Zachovala se v syrském znění, psána mezi roky 138 a 147 Antoninu Piovi, varuje císaře před pronásledováním křesťanů; zachována díky zapracování do středověké legendy o Barlaamu a Joasafovi (Josafatovi), o obrácení indického králevice. Legendu přeložil do češtiny Tomáš Štítný ze Štítného.
Jednotlivé křesťanské apologie 2 Justin (nejvýznamnější z apologetů, chiliasta) První Apologie. Sepsána kolem r. 150–155; adresována císaři Antoniu Piovi (138–161). Dialog s Židem Tryfónem - po vzoru platónských dialogů; Kristus kainos nomothetés; křesťanství jako pravá filosofie; proti judaistickému moralismu označení nový zákon. Tatianos Logos pros Hellénas (Proslov k Řekům) – proti řecké filosofii (zároveň jí samé podlehl). Athenagoras (zřejmě z Athén) – filosof, stal se křesťanem, kolem r. 177 pro císaře Marka Aurelia a jeho syna Commoda píše Přímluvu za křesťany (Presbeia peri christianón) a traktát o vzkříšení (Peri anastaseós nekrón) Theofilos Tři knihy Autolykovi – vykládá církevní učení o Bohu a o věčném životě, ve druhé knize obhajuje biblické pojetí Stvoření proti řecké mytologii, ve třetí knize hájí křesťany proti nařčení z nemravných orgií. Theofilos je prvním z církevních spisovatelů, který užil slova trojice (trias). Tři aspekty božího jednání vyjádřil slovy Bůh, Slovo, Moudrost.
Polemikové s církví Kelsos, Aléthés logos (177/80) Lukianos ze Samosaty (+185, nejde o stejnojmenného biblistu ze 4. st.), Peregrinos Próteus Gnostikové: Simon Mag (působící kolem r. 100 v Efezu, rozlišoval mezi Bohem a demiúrgem) Basilides (působil v Alexandrii před r. 140) Valentinos (vzdělaný Egypťan, kde působil asi od r. 135, poté odešel do Říma a znovu po r. 165 přešel na východ. Spojoval platónskou filosofii s novozákonní zvěstí) Herakleon, spis Hypomnémata s krátkými vysvětlivkami k Janovu evangeliu – významný pramen Origenovy exegeze; autorem prvního soustavného komentáře k Janovu evangeliu. Ptolemaios, působil v polovině 2. st. v Římě, list Floře – první teorie o několika pramenech knih Mojžíšových Markión ze Sinope - Upravil 10 epištol apoštola Pavla a s upraveným Lk je povýšil na kanonickou sbírku.
MYSLITELÉ RANÉ CÍRKVE
Myslitelé / teologové rané katolické církve 1 Eirenaios – Sv. Irenej (130/140–200) Elenchos kai anatropé tés pseudonymuo gnóseós, jediné úplně dochované latinské znění: Adversus haireses ("Proti bludným naukám") Hippolytos (<170–235) Filosofúmena (Filosofické úvahy; Vyvrácení všech kacířstev, Refutacio – knihy V–X) Apostoliké paradosis (Apoštolské podání, Traditio apostolica) výklad knihy Danielovy Tertullianus (Quintus Septimius Florens Tertullianus) Apologeticum (Obrana) De testimonio animae (Svědectví duše) De praescriptione haereticorum (Uplatnění preskripce vůči heretikům) Contra Marcionem Adversus Iudaeos De anima De pudicitia (O počestnostech) De spectaculis (O hrách) Ad nationes (K pohanům) Adversus Praxean (Proti Praxeovi) De exhortatione castitatis (O povzbuzení k čistotě) De monogamia (O jednoženství) De virginibus velandis (Jak se mají dívky zahalovat) De cultu feminarum (O ženské parádě)
Myslitelé / teologové rané katolické církve 2 Klemens Alexandrijský (pol. 2. st.–211/216) Protreptikos pros Hellénas Paidagógos Strómateis Tis ho sózomenos plousios Výňatky z gnostika Theodota a další (nedochovaný spis O slavení velikonoc – Peri tú páscha, De pascha) Cyprián z Kartága (Thascius Caecilius Cyprianus) (200/210–258) De unitate ecclesiae (O Jednotě v církvi) De opere et eleemosynis (Dobré skutky a dobročinnost, O dobročinnosti) Origenes (185–253/254) scholia, homilie (stovky) a komentáře (desítky knih) Contra Celsum (Proti Celsovi) Peri archón ("O základech", De principiis) Rozhovor s Heraklidem Eis martyrion protreptikos ("Povzbuzení k mučednictví", Exhortatio ad martyrium) Περί πάσχα (Peri pascha "O Velikonocích") Peri euchés ("O modlitbě", De oratione) Eis martyrion protreptikos ("Povzbuzení k mučednictví", Exhortatio ad martyrium) Athanasius – Sv. Atanáš (295–373) Život sv. opata Antonína Sv. Antonín (250–356)
Myslitelé / teologové rané katolické církve 3 Efrém Syrský – Sv. Efrém Syrský (306–373) Basil z Caesareje (329–376) De spiritu sancto (O Duchu svatém) Contra Eunomium (Proti Eunomiovi) Hexaémeron (Devět kázání o stvoření světa) De legendis gentilium libris (K mládeži) Éthika (Moralia, tj. Morální pravidla) / Regulae morales Regulae ad monachos (Malé askétikon) Asceticon magnum sive Quaestiones (Velké askétikon) Řehoř Naziánský /z Nazianzu/ (329/330 – asi 390) Promluvy Řehoř Nysský /z Nyssy/ (cca 335 - 394) Život svaté Makriny O stvoření člověka Homilie na knihu Kazatel O panenství Homilie na Velepíseň Život Mojžíšův
Myslitelé / teologové rané katolické církve 4 Viktorín z Ptuje († 303/304) komentáře na různé knihy Bible: celý se zachoval jen Komentář (poznámky, scholia) na Zjevení svatého Jana (Scholia in Apocalypsin) O stvoření světa (De fabrica mundi) – z traktátu dochované jen zlomky Metoděj z Olympu († asi 311) Hostina deseti panen (Convivium decem virginum) latinsky Symposion o panenství (Symposion he peri hagneias); Migne, PG, XVIII, 27-220 řecky O svobodné vůli (peri tou autexousiou) O vzkříšení (Aglaophon he peri tes anastaseos) staroslověnské zlomky z latinských traktátů: O životě (lat. De vita) O jídlech (lat. De cibis) O malomocenství (lat. De lepra) O pijavici (lat. De sanguisuga)
Myslitelé / teologové rané katolické církve 5 Apollinaris z Laodikeie (též Apollinarios) (310 – 390) Hilarius z Poitiers (* asi 315 † 13. ledna 367) Tractatus super Psalmos Commentarius in Evangelium Matthaei Tractatus Mysteriorum – objeven v r. 1887, o předobrazech Kristových a jeho církve v prorockých knihách Starého zákona. dokázal harmonicky spojit exegetickou metodu antiochijskou a alexandrijskou. Wulfila nebo Ulfilas (asi 310 – 383) Dochované fragmenty Wulfilova překladu Písma do gótštiny jsou známé jako Codex Argenteus.
Od věku úzkosti
Zuzana Svobodová
Novoplatonismus • od 2. do 6. století po Kr. • poslední obsáhlý systém • Ammónios Sakkas (175-242) z Alexandrie – //alexandrijská škola: Pantainos – Kléméns Alexandrijský (150215) – Órigenés (185-254/5) – Ammonios Alexandrijský / Sakkas – Dionýsios Alexandrijský (Héraklas Dionýsios) ...//
• Plótinos (203-270)
Novoplatonismus. Plótinos • •
•
• • •
Plótinos (203-270) nar. v Egyptě, studia (také Alexandria), přichází do Říma, zakládá školu, vede až do své smrti. Ovlivněn Filónem. Podpora císaře Galliena, uctíván. Plán na Platónopolis v Itálii. Božská bytost: Výklad: jedno, první, věčné, nejvyšší, dobro, neuchopitelné, bez protikladů, v sobě završené // Původně: nekonečné, nedělitelné, neprostorové, bezčasové, bez pohybu a bez klidu, bez tvaru, žádné „toto“, bez velikosti, bez povahy, bez myšlení, bez vůle, bez potřeb. Stvoření. Božství překypuje, vyzařuje (emanace) → stvoření → čl: sebezapomínající odevzdání (extáze), sjednocení z božstvím (mystika – Indie, zprostředkované): Musíme „zavřít oči a probudit v sobě jiný obličej“, musíme „ztichnout, až se objeví“, s „věčným, které v sobě nosíme, nazírat věčnost a věčné“, pak se „sjednotíme s oním bohem, který je tiše přítomen“ (vytržení, extáze). pramen, který přetéká a přece se přetékáním nezmenšuje slunce, které vysílá světlo, a přece ho vyzařováním neubývá svět pochází z božství a je v něm současně uchováván
Novoplatonismus. Plótinos Božství je „jinak než vše, co po něm následuje“. O Bohu můžeme jen „říci, čím není. Čím ale je, říci nemůžeme.“ – negativní cesta „Odvrhni všechny ostatní věci, chceš-li ho vyjádřit, nebo pozorovat. A jestliže jsi všechno odstranil a ponechal jen jej samého, pak nehledej, co bys mu snad mohl ještě přidat, nýbrž to, zda bys mu mohl ještě něco ve svém myšlení odejmout.“ „Je víc a větší, než jsme vůbec s to vypovědět.“
Novoplatonismus. Plótinos Skutečné (smyslové i duchovní) je vždy rozmanité. Základní charakter konečné skutečnosti: být mnohostí. „před mnohým je jedno, z něhož to mnohé je“ „mnohé nemůže být, není-li jedno, z něhož nebo v němž mnohé je“ „původ, v němž je současně obsaženo všechno a to všechno jako celé“ Jedno je v dokonalé zralosti – nic nehledá, má vše, nic nepotřebuje – je tak současně přeplněno, že jeho přeplněnost vytváří jiné.“
Novoplatonismus. Plótinos Jedno je v mnohém „současně přítomno a současně od něho odděleno“. Svět krásný a dokonalý, ale je to dokonalost omezená. Látka – matérie – nikoli protibožský princip (gnoze), ani stvořena z ničeho (křesťanství), ale: nejzazší horizont, nejvzdálenější hranice, kterou si duše sama klade, jako temnota hranicí světla.
Novoplatonismus • Porfyrios (234-301/5) žák Plótínův, vydává jeho sebrané spisy – 6 skupin po 9ti: Enneady (devítky) • → Sýrie: Iamblichos (†330) • → Athény: Proklos (412-485)
Akademia Od Platona filosofická škola jako náboženské uskupení (thiasos), v čele scholarcha. „stará Akademie“: vliv pythagoreismu, matematika, astronomie, dialektika, etika: Platon (do 347 př. Kr.) – Speusipos (do 339, Platonův synovec) – Xenokratés (do 314, rozdělení věd, tj. filosofie na fysiku, logiku/dialektiku, etiku) – Polemón (do 270) – Kratés (do 266/5) – střední Akademie (druhá): skepticismus: Arkesilaos (266/5– 242/1, heslo: zdržet se úsudku (ř. epoché), nic nenapsal, vliv pyrrhónské skepse) – Lakydes z Kyrény (241-215) – Euander a Telekles (společně) (205-165) – Hegesinus (160) – nová Akademie (třetí): Karneades (155129 př. Kr., snaha o teorii pravděpodobnosti (probabilismus), čl poznává pouze co je pravděpodobné, ne co je pravda; vyvrátil tehdejší domnělé důkazy bohů – důkaz z tzv. souhlasného mínění lidí (x někteří lidé jsou atheisté) a teleologický důkaz (x množství neúčelnosti v přírodě) – čtvrtá Akademie: Filón z Larissy (110-84 př. Kr.) – pátá Akademie: od skepse k eklekticismu, aristotelismu, stoicismu: Antiochos z Askalónu (130/20-68 př. Kr.) – Aristos – Theomnéstos – Ammónios z Alexandrie – Plútarchos z Chaironeie (45/50-120/127) – Taurus – Attikos / Syrianus – Proklos (412-485, konec novoplatonské Akademie) – Marinos z Neapole (*440) – Isidor z Alexandrie – Damaskios (cca 462 – po 538). Císař Justinián r. 529 po Kr. – potlačování „pohanských ideologií“ – Akademii uzavřel. 7 posledních učitelů odchází do exilu.
Aurelius Augustinus (354-430) • • • • • • • • •
„poslední muž antiky a první muž středověku“ otec úředník římské správy, matka Monika – křesťanka narozen v Tagaste – S Afrika, římská provincie Numidie studium rétoriky v Kartágu, život „buřiče“, promiskuitní, skládá divadelní hry učitelem rétoriky v Kartágu, Římě, profesorem v Miláně, žije s družkou, syn Adeodatus, rozchod, život s jinou družkou ve 32 letech konverze – matka, kázání milánského biskupa Ambrože „Vezmi, čti! Vezmi, čti!“ Ř 13,13 „...vzešlo světlo jistoty v mém srdci...“ od manicheismu ke skepticismu, platónismu, novoplatónismu, ke křesťanství, křesťanská adaptace novoplatónismu (Bible a Plótinos), ... středověk, ... Pascal, Kierkegaard, ... 395 biskupem v Hipponu (Annaba v Alžírsku), zde †430
Aurelius Augustinus (354 – 430) Některá česká vydání Augustinových děl Sv. Augustina Aurelia Rozhovor o blaženém životě. V Brně; Olomouci: Matice cyrilometodějská, 1931 Svatého Augustina Rozhovory duše s Bohem = Soliloquia animae ad Deum / V Praze : Cyrilo-Metodějské knihkupectví Gustava Francla, 1946 Čtvero pojednání o křesťanském boji. Olomouc: Krystal OP, 1948. O Boží obci, 2 sv. Praha: Vyšehrad, 1950. Výklad k Prvnímu listu sv. Jana, in Šestá patristická čítanka, Praha: Česká katolická charita 1989 Vyznání, Praha: Kalich, 1990 Estetika svatého Augustina a její zdroje / O pořádku. O učiteli. Praha: Karolinum, 2000 O milosti a svobodném rozhodování ; Odpověď Simplicianovi. Praha: Krystal OP, 2000 O lži a jiné úvahy. Třebíč: Akcent, 2000. Miluj a dělej co chceš : úvahy hledajícího srdce. Praha : Paulinky, 2002 Řehole pro komunitu. Kostelní Vydří : Karmelitánské nakladatelství, 2004 Modlitby svatého Augustina. Kostelní Vydří : Karmelitánské nakladatelství, 2004 Křesťanská vzdělanost = De doctrina christiana / Aurelius Augustinus ; Praha : Vyšehrad, 2004 Katechetické spisy (obsahuje O náboženském vyučování katechumenů, Kázání ke katechumenům o Vyznání víry, Vavřincova příručka o víře, naději a lásce, O křesťanském boji), Olomouc: Krystal OP, 2005
Aurelius Augustinus •
unde malum? odkud zlo? (manicheismus: od zlého boha) adaptoval Plótína: zlo jen nedostatkem dobra (nemá vlastní bytí) privatio, defectus boni (sr. ticho nedostatkem zvuku, temno nedostatkem světla) Neexistuje pozitivní prapříčina zla, nemá smysl ji hledat. – dopouštění zla proto, aby vzniklo ještě větší dobro
• • •
„Čím jiným jsme než vůlemi?“ – v kontextu přednosti vůle, víry a citů před ratiem (u čl podobně jako u B přednost vůle před rozumem), rozum závislý na víře: „věříme, abychom poznávali, nepoznáváme, abychom věřili“ „věř, abys porozuměl“ (crede, ut intelligas) – (Tertulián z Kartága †222: věřím, protože je to nesmyslné – credo quia absurdum // credibile est, quia ineptum/pošetilé/ est)
• • •
Jsem-li si jist, že pochybuji, musím mít i jistotu o své existenci. Pochybuji, tedy jsem. jestliže se mýlím, jsem (si enim fallor, sum) „doktor milosti“ (doctor gratiae): „sám ze sebe není nikdo nic jiného než lež a hřích“ (proti Pelagiovi: „je vždy plně v moci člověka hřešit či nehřešit“, „svobodou své vůle je člověk na Bohu nezávislý“, již sama svobodná vůle milostí, díky ní čl učiněn Bohem schopným dosáhnout osobní spásy)
Anicius Manlius Severinus Boëthius 470-524 • „poslední Říman ... a první scholastik“ – seznamoval středověk s antickou filosofií • silnější filosofický, než náboženský zájem → často řazen na konec antiky, před Augustina (začátek „středověké filosofie“), i když časově pozdější • nomen omen, nomen poetae: znamení, pro poznání původu a naznačení budoucnosti: Anicius – rod Nepřemožených Fabiů (l. anikos: nepřemožený); Severinus: soudcovská přísnost (l. severus: přísný), vytrvalý v učení (l. perseverare: vytrvat), Boëthius – řeckého původu: pomocník (ř. boétheó: přispívám k pomoci, pomáhám; ř. boéthós: na volání spějící, pomocný – ř. boé: volání; boétheia: pomoc)
Anicius Manlius Severinus Boëthius 470-524 • •
• •
ze slavné římské rodiny, osiřel, (pěstoun senátor Symmachus) vzdělání, Athény, řečtina, zájem o vědy, hudbu, matematiku, filosofii, politiku píše učebnice z různých oborů, překládá Platona i Aristotela → Jan Scotus Eriugena (810-877 „první otec scholastiky“ – první vyslovil scholastické přesvědčení: pravé náboženství je zároveň pravou filosofií) zná Aristotelovu logiku a fyziku díky Boëthiovo In Aristotelis De interpretatione – základy latinské filosofické terminologie, Boëthius zprostředkovává i učení alexandrijské školy (spor o studium Boëth. v Alexandrii) latinskému Západu. Poprvé ukazuje, jak lze aplikovat aristotelskou filosofii na teologické učení (O Trojici). magister translationis: Přeložím do latiny každou Aristotelovu knihu, která se mi jen dostane do ruky, i veškeré Platónovy dialogy... Řídí se radou Platona a účastní se státní správy, za zásluhy odměněn a jmenován magister officiorum – v čele veškeré státní úřední služby. Nařčen z velezrady (zřejmě podporoval snahy národní římské strany po spojení s byzantskou říší), uvězněn, bez obhajoby popraven, uctíván jako světec Severin
Anicius Manlius Severinus Boëthius 470-524 • Philosophiae consolatio / Philosophiae Consolationis / De consolatione philosophiae / Útěcha z filosofie / Filosofie utěšitelka. • ve středověku jedna z nejpřekládanějších a nejčtenějších knih • V češtině poprvé ukázky r. 1883, celé r. 1930, 1941. • Filosofie, šat s písmeny P ( Π, praxis) a TH (Θ, theoria), žebřík: Praxis je žebříkem k Theória • tzv. konsolační literatura: Krantor ze Soloi, Chrysippos, Plútarchos, Cicero, Seneka, Boëthius, ... Komenský, ... E. Rádl Útěcha z filosofie, Praha 1946.
Anicius Manlius Severinus Boëthius 470-524 • „je třeba s klidnou myslí snášet vše, co se děje na zápasišti osudu, jakmile jsi složil svou šíji pod jeho jho“ (stoa) • „Domnívám se, že lidem více prospívá osud nepříznivý než příznivý. Tento totiž předstírá blaho a klame, ač se zdá, že lichotí. Onen však je vždy pravdivý, když stálou změnou dokazuje, že je nestálý. Tento klame, onen poučuje.“ • „Platón se domnívá, že rody, druhy a jiné obecniny jsou poznávány nejen odděleně od těl, ale že tyto obecniny existují mimo těla. Naproti tomu Aristotelés zastává názor, že věci netělesné a obecniny jsou skutečnými předměty poznání, ale existují jen ve věcech spadajících pod naše smysly.“ V komentáři k Aristotelovi na straně Aristotela (vyžaduje to autor díla), v Útěše na straně Platóna. (středověku odkázal spor o universálie)
Scholastika 8.–15. století
Scholastika Pilíře středověké scholastické filosofie (a teologie): 1) recepce antiky • Snaha vyrovnat se nově s antikou • Aristotelská filosofie (→ „struktura“ křesťanské nauky) 2) vznik univerzit • Katedrální a biskupské školy (l. schola), později univerzity 3) vědecká činnost nově vzniklých řádů (dominikáni, františkáni) • Hlavní pojmy scholastiky: rozum a víra, dominance rozumu
Raná scholastika 8.–12. století
• Boëthius (480–525) – překlady Aristotela a dalších antických filosofů do latiny Útěcha z filosofie Opuscula sacra „vše, co máme si osvojujeme jen tím, že se tomu připodobňujeme“
Raná scholastika 8.–12. století •
Anselm z Canterbury (1033–1109) – víra východiskem filosofování, „důkaz“ (zdůvodnění) Boží existence („nad co nelze myslet něco většího“, reálný „pojem“ Bůh, za hranicemi lidského rozumu), „otec scholastiky“ Cur deus homo Monologion – dovození obsahu křesťanského učení sola ratione (nikoli na základě Písma) Proslogion De veritate (O pravdě) De libertate arbitrii (O svobodě rozhodování) De casu diaboli (O pádu ďábla) De grammatico (O gramatikovi, filosofický spis, základní otázky metafyziky) Epistola de incarnatione verbi (List o vtělení slova) – realismus a nominalismus v učení o Trojici
Kontemplativní cesta (I) • Bernard z Clairvaux (1090/1–1153) – představitel monastické teologie, kontemplace, cisterciácká mystika, snaha o obnovu benediktinské řehole, Bernard sám založil 72 klášterů; očištění – osvícení – sjednocení De gratia et ligero arbitrio (O milosti a svobodném rozhodování)
O stupních pokory a pýchy • Škola v Chartres (v oblibě Platón) • Škola sv. Viktora v Paříži
Nominalismus a realismus Spor o univerzálie • Krajní nominalismus: vpravdě „jest“ jen jednotlivé (jednotliviny), se kterým lze mít přímou zkušenost, domnělé obecniny vznikají až po věcech (post res), jsou to jen slova, jména (nomina), nemají samostatnou skutečnost (→empirismus, skepse, Berkeley, Hume), aristotelismus: obecnina po věci (universale post rem) • Krajní realismus: vpravdě „jest“ jen obecné, univerzální, které je trvalé, nepodléhající změně, lze popsat, poznat. Jednotlivé věci (nahodilé, pomíjející, proměnné) vznikají až po obecném, obecné před věcmi (ante res), → racionalismus (Platon, Descartes), platonismus: obecnina před věcí (universalie ante rem)
Vrcholná scholastika 13. století •
Františkánská filosofie: Bonaventura (vl. jm. Jan Fidanza, 1221– 1274) – život jako cesta k Bohu, skutečnost odráží Boží myšlenku, vůle před rozumem. • Dominikánská filosofie: Albert Veliký (1193–1280) – Padova, Paříž (zde jeho žákem ↓) – komentáře k Aristotelovi, Summa de creaturis (Bůh je všestranně činný rozum, který stvořil první inteligenci / novoplatónská koncepce), Summa theologica. Ve sporu o univerzálie syntéza: bytnost před věcí (ante rem), pojmy po věci (post rem), individuální, specifická bytnost ve věci (in re). Tomáš Akvinský (1225–1274) – italská aristokratická rodina, studia v Paříži, vyučuje tam i v Neapoli. Rozum před vůlí (vůle zaměřena na rozum), nejrozšířenější (nejvýznamnější) nauka středověku, syntéza rozumu a víry. Na rozdíl od Augustina uznává dvojí cíl čl: přirozený a nadpřirozený, navzájem se nevylučují. „intelektualismus“ „suma“ – systematický souhrn vědění Proti pohanům (Summa contra gentiles) Teologická suma (Summa Teologiae)
Tomáš Akvinský – 5 cest k poznání Boha („důkazů“) • Vše podléhá změně, pohybu, to předpokládá první impuls – prvotního hybatele • Vše má příčinu → prvotní příčina • Věci mohou a nemusejí být → existenci působí nutnost • Skutečnost vykazuje stupně dokonalosti → nejvyšší dokonalost • Vše smysluplně uspořádáno, nasměrováno → inteligence, která vše řídí
Pozdní scholastika • Jan Duns Scotus (1264-1308) – františkán, Paříž, Oxford (Opus Oxoniense), doktor subtilis, snaha o syntézu Tomáše a františkánské školy, důraz na zkušenost, intuitivní poznání, vrchol spekulativní středověké scholastiky. Esencí Boha je jeho vůle. Vůle v čl je nadřazena rozumu (a její zkažení je horší než zkažení intelektu: Nenávidět Boha je horší než-li ho nepoznat.) „voluntarismus“ • William Ockham (Vilém z Occamu, 1285/1300-1348/1350) – františkán, žák ↑, proti papeži na straně tzv. spirituálů (proti poživačnosti, pro mravní čistotu), via moderna – zahajuje (dosavadní scholastika / tomismus: via antiqua), radikální oddělení teologie a filosofie: V Boha je nutno věřit, aniž je dokázán. ještě extrémnější voluntarismus než ↑; zkušenost (s reálnými jednotlivými jsoucny je) prvotní, co mimo ni, je bez významu, doktor singularis, nominalismus, církev mimo politiku. Princip ekonomie myšlení – tzv. Occamova břitva – „Jsoucna nesmějí být rozmnožována, aniž by to bylo nutné.“ Není nic takového jako pohyb, ale jsou jen věci v pohybu. Otevírá cestu empirickému (→F. Bacon), fyzikálnímu a přírodovědeckému výzkumu.
Kontemplativní cesta (II) • Mistr Eckhart (1260-1327) – Jan Eckhart z Hochheimu,
dominikán, žák Alberta a Tomáše, ovlivněn novoplatonismem: Plótinos, Proklos, ..., význam oddanosti, srdce, kontemplace za hranicemi racionality, ppd. r. 1307 v Čechách (generální vikář dominikánů pro Čechy) „kde člověk v poslušnosti vyjde ze svého já a zbaví se svého, tam musí v tomtéž okamžiku vejít Bůh“ „odvrátit se od všech věcí a usebrat se v čistém bytí“ „nejvyšší vrchol povýšení je v samé hloubce pokoření“ někt. výroky odsouzené pap. bulou z r. 1329: „... chtěl vědět víc, než bylo třeba...“
• Devotio moderna (Nová zbožnost) • Tomáš Kempenský (1380-1471) Následování Krista
Arabská filosofie 9. – 12. století
• Muhammad (571-632) – prorok, zakladatel islámu, sjednocení arabských pouštních kmenů → Arabská říše • Rysy: Žádná harmonizace filosofického a teologického myšlení Snaha o sloučení učení Platóna a Aristotela: aristotelovská logika + novoplatonismus
• Al-Farábí (872-950) – rozlišuje bytnost (esenci) a existenci (konkrétní projev esence) → inspiruje Tomáše Akvinského • Avicenna (Ibn Síná, 980-1037) – filosof, lékař, islámský Východ • Averroes (Ibn Rušd, 1126-1198) – islámský Západ, „Komentátor“ • Islámská mystika – súfismus, poezie, hudba, výtvarné umění. • Ve 13. st. mimořádný vliv arabské filosofie na křesťanskou scholastiku.
Židovská filosofie • Maimonides (Moše ben Maimon, 1135-1204) – snaha o syntézu Aristotela a Bible (SZ, Tenak/Tanach) → vliv na Tomáše Akvinského a vrcholnou scholastiku • Židovská mystika – kabala, učení o 10ti duchovních sférách, harmonie, duchovní vývoj kosmu a člověka, katastrofa (dobro se zlem), náprava (oddělování←). Pražská škola – Jehuda ben Becalel (Rabbi Löw, 1512-1609)
Renesanční filosofie 14.–16. století humanismus, reformace, renesanční filosofie
Renesance – znovuzrození, společenské i duchovní proměny Renesanční humanismus – studium původních textů antických autorů, florentská (platónská) Akademie (zal. r. 1459) humánní – „lidské“ ale též „nenáboženské“
Humanismus •
Erasmus Desiderius Rotterdamský (Gerrit Gerritszoon, 1465/6-1536, Basilej) – augustiniánský mnich, kněz, učitel, učenec. „Evropan“ - Nizozemí, pařížská studia, Itálie, Anglie, Švýcarsko. Předchůdce osvícenství. Enchiridion militis christiani (Příručka křesťanského vojáka) Encomium moriae (Chvála bláznovství) Institutio principis christiani (Výchova křesťanského knížete) – Karlu V. Ecclesiastes (Kazatel) latinský překlad a poznámky NZ – filologická práce Příprava na smrt (dobrý život – nezbytná podmínka šťastné smrti) De puritate ecclesiae christianae (Čistota křesťanské církve) – v otázkách reformace se snaží stát uprostřed Nářek míru O slušném chování dětí
Reformace individuální víra svědomí sola fide sola scriptura ad fontés naturalismus („zemitost“, smyslovost, empirie) antropocentrismus racionalismus
• Jan Hus (1371-1415) • Martin Luther (1485-1546)
Mikuláš Kusánský (1401-1464) O učené nevědomosti O lovu moudrosti O skrytém Bohu O míru víry O vrcholu zření Jednota jako syntéza protikladů B: „coincidentia oppositorum“ – jednota protikladů Co je Bůh a je možné ho pochopit?
Renesanční filosofie • Prvky nového myšlení: naturalismus – vztah k přírodě, sensualismus, panteismus individualismus, antropocentrismus: ve vědě, politice (Nicolo Machiavelli, 1469-1527; Hugo Grotius, 1583-1645), náboženství racionalismus utopie – vize o rozumné a harmonické společnosti (Thomas Morus, 1478-1535, Utopia; Tomasso Campanella, 1568-1639, Sluneční stát; Francis Bacon, 1551-1626, Nová Atlantida) nové koncepce o střídání epoch – Giambattista Vico (1668-1744): koncepce historického koloběhu epoch božské, heroické, lidské, ...
K novověké filosofii 16. – počátek 19. století
Zuzana Svobodová
Francis Bacon (1561–1626) • základ poznání ve zkušenosti (empirie, praxe) • „Vědění je moc“ / scientia est potentia, věda→technika →průmyslový rozvoj. Posláním vědy je rozšiřovat panství čl nad přírodou. „Nová Atlantida“ – aluze na Platóna, ideální společnost řízená učenci „Novum Organon / Nové organon“ – aluze na Aristotela, o předpokladech poznání – indukce, zkušenost • Idoly – překážky – předsudky (chyby v myšlení):
Idoly jeskyně Idoly kmene Idoly tržiště Idoly divadla
metoda indukce •
od dílčích poznatků k závěru, analýza více případů, z toho zobecnění – obecně platný závěr – problém: nikdy není možné prozkoumat všechny případy (1 může zpochybnit dříve platný závěr) → indukce má jen určitou pravdivostní hodnotu, jde o pravděpodobnost – forma poznání a posteriori – po zkušenosti, je na ní závislá (x a priori / předem – nezávislá na zkušenosti, typické pro matematiku, dedukci)
Nové organon F. Bacona (1620): nikoli k pravděpodobnosti, ale k vědecké pravdě je možné dospět porovnáváním tří tabulek: – tabulka případů, v nichž k jevu došlo; – tabulka případů, v nichž k jevu nedošlo; – tabulka stupňů, kdy se jev uskutečnil jen částečně.
• (kritika: K. Popper, B. Russel – př. induktivista při volném pádu z mrakodrapu až do prvního patra: „všechno je v pořádku“)
Thomas Hobbes (1583–1645) •
teorie společenské smlouvy (stát výsledkem „kolektivní smlouvy“ – kompromis mezi sobectvím a násilím) • mechanistický materialismus • neomezená moc státu Leviathan neboli O podstatě, zřízení a moci státu církevního a občanského „Leviatan“ → absolutismus mysl jako výpočetní systém, stroj, který schpen pracovat se slovy preostřednictvím aritmetických operací (matematika s čísly, mysl s pojmy): zvíře + intelekt = člověk člověk - intelekt = zvíře považován za předchůdce kybernetické vědy
• • • •
Od renesance k racionalismu
renesance: přírodně-estetická harmonie novověk: racionálně-logická zákonitost téma: člověk – rozum – dějiny redukcionismus – materialistický monismus (vše je hmota a její pohyb, mechanika, přírodovědné zjednodušování člověka i světa) • „Věk náboženství a filosofie ustoupil století vědy!“ (d´Alembert, 1717-1783´, Úvod do:) Encyklopedie aneb Racionální slovník věd, umění a řemesel / d ´Alembert, Denis Diderot (List o slepcích k ponaučení vidoucích), Voltaire
René Descartes (Cartesius, 1596–1650) neduživý, vychován jezuity, „vojenský turista“, „vzešlo mi světlo zázračného pochopení“ → pouť do Lorety, uchýlí se do Holanska, později u švédské královny. Rozprava o metodě snaha přenést exaktní matematickou metodu do filosofie Meditace o první filosofii – obraz světa •Co když nás Bůh klame? Dubito / cogito, ergo sum – základ v „já“ •subjekt-objektové vnímání světa •dualismus ducha a těla – omezené substance •neomezená substance: Bůh, čirá pravda
Blaise Pascal (1623–1662)
•nechodil do školy, učí jej jeho otec (matka brzy zemřela) •geniální matematik, obhajuje ideál „jasného a zřetelného“ poznání •ale racionální a matematické myšlení neodpovídá na nejpodstatnější otázky člověka „srdce má své důvody, o kterých rozum neví“ „Víra je toto: cítit Boha srdcem, nikoliv rozumem.“ •později v klášteře Port-Royal – středisko jansenismu, morálně přísné katolictví (x jesuitské kazuistice)
Myšlenky (Pensées) „Veškerá důstojnost člověka spočívá v myšlení.“ Člověk je myslící třtinou. „Poslední krok rozumu je uznání, že existuje nekonečno věcí, které ho překračují.“ Myšlenka se musí ztratit v údivu. Být člověkem znamená „být v rozporu“. „Bůh Abrahamův, Bůh Izákův, Bůh Jakobův, nikoli filosofů a učenců“, „Oheň, jistota, jistota, cítění, radost, mír“, „zapomenutí světa a všech věcí kromě Boha“, „dokonalé vnitřní odříkání“ „Všechny věci vzešly z ničeho a jsou vyzdviženy až k nekonečnému.“ „Všechno neštěstí ve světě pochází z toho, že nedokážeme být v klidu ve svém pokoji.“
Blaise Pascal stroj schopný sčítat a odčítat, P. sestrojil ve 22 (19) letech, na pomoc otci – výběrčímu daní (uvnitř propojená ozubená kolečka)
Baruch Spinoza (1632–1677) Etika vyložená způsobem užívaným v geometrii • úsilí o matematickou jednoznačnost ve filosofii (etice, ...) • Deus sive natura – ztotožňuje Boha a přírodu, Bůh skrytou příčinou věcí • „svoboda je poznaná nutnost“ • vliv na filosofy-básníky: J. G. Herder, J. W. Goethe, A. Shopenhauer, F. Nietzsche, B. H. Bergson, A. Einstein
Gottfried Wilhelm Leibniz (1646–1716) • monády – činné síly ve věcech, každá odlišná, individuální (každá zrcadlením univerza), mají představy a proměny, pohyb vychází zevnitř, „nemají okna“ – neovlivňují se • „Celá příroda je plná života“ • „předzjednaná harmonie“ – uložena v monádách • zlo vyplývá z konečnosti (nedokonalosti) člověka a světa • „nejlepší ze všech světů“ (Voltaire polemizuje) • → vliv na německou dialektickou filosofii • → idea o holotropním vesmíru (celostní, živý ve všech jeho částech) zkonstruoval mechanickou kalkulačku, která byla schopna násobit a dělit až šesticiferná čísla
Anglický empirismus • John Locke (1632-1704) – učitel, rádce, lékař Esej o lidském rozumu – „nic není v intelektu, co by dříve nebylo ve smyslech“, tabula rasa – zapisuje se zkušenost prostřednictvím smyslů (sensualismus)
• George Berkeley (1684-1753) – esse est percipi (bytí je vnímání) → subjektivní idealismus
Anglický empirismus • David Hume (1711-1776) • zkušenost jsou naše duševní stavy – smyslové dojmy: „imprese“ x představy (ideje) • Of the Standard of Taste (1758): nová estetika, pojmy vkus, zdravý rozum; city vždy pravdivé (citové soudy), kritérium vkusu vždy subjektivní, spontánní, intuitivní, proměnlivé – hranice: estetický zdravý rozum (většinově uznávaná kritéria) • poznávací skepticismus → I. Kant, K. R. Popper
Francouzské osvícenství Charles-Louis Montesquieu (16891755) Duch zákonů – historie a forma státu (práva), kritika absolutního státu, teorie dělby moci Perské listy
Francouzské osvícenství François Marie Arouet Voltaire (1694-1778) • v mládí 2x v Bastile, zastánce teze o nezbytnosti osvíceného despotismu, panovníci ať se řídí filosofickým racionalismem. • dějiny tkví v proměnách ducha a kultury • deismus (Bůh stvořitel, dále nezasahuje) • myšlenky tolerance, sociální a politický ráz francouzského osvícenství 1755 zemětřesení v Lisabonu, 30.000 mrtvých → Poème sur Désastre de Lisabonne Candide (1759) – tragikomický „filosofický román“; „Je třeba obdělávat svou vlastní zahrádku.“ Svět je svou podstatou problematický, není nejlepší, ale lze zlepšit/zhoršit → konstruktivní úsilí, finalistický optimismus (v té době také: humanistický optimismus – Robinson Crusoe) Panna Orleánská Filosofické listy
Jean Jacques Rousseau (1712–1778) • city, člověk, příroda • pokrok civilizace příčinou úpadku lidskosti • za obnovení přírody v člověku • za rovnost všech • znejisťuje osvícenství, podněcuje romantismus – hnutí velkých citů Rozprava o původu a základech nerovnosti mezi lidmi Emil aneb O výchově O společenské smlouvě
Immanuel Kant (1724–1804) • přírodovědec (Kant-Laplaceova teorie vzniku vesmíru), fyzik, antropolog, logik, metafyzik, ... • Královec /Königsberg, pietistická rodina; poslední slova: „Je to dobré.“ • učitelem v šlechtické rodině: „Považoval za velké umění zabývat se účelně dětmi a naladit se na způsob jejich myšlení, ale prohlašoval také, že by si nikdy nemohl toto umění osvojit.“ • po 9ti letech: učitelská činnost na univerzitě: filosofie, matematika, fyzika, geografie, přirozené právo, mechanika, mineralogie. 15 let soukromým docentem. • Lze nalézt důvěryhodné základy lidského ducha? • Zkoumání předpokladů rozumu – „kantův kopernikovský obrat“: poznání vykládáno z člověka (dosud z předmětu) • otázky po nepodmíněném v člověku, podmíněném ve světě a nepodmíněném jako takovém; „nezbytné úkoly“ metafyzického myšlení: Bůh, svoboda, nesmrtelnost
Immanuel Kant (1724–1804) Kritika čistého rozumu – „stojíme před novým zrozením metafyziky“ – obrana metafyzického poznání lidského ducha • (ale) skutečnost se neodráží bezprostředně v lidském duchu, skutečnost ne nejeví ve svém bytí přímo, sama o sobě (uchopujeme věci jako jevy, ne věci o sobě) • (nýbrž) v člověku/poznávajícím subjektu: předpoklady zkušenostního poznání (apriori – předem dané struktury: nazírací forma času a prostoru, základní myšlenkové kategorie: možnost, nutnost, příčina,...; svět pro nás; aposteriori)
Immanuel Kant (1724–1804) • Člověk je ze své podstaty puzen pronikat otázkami nad sebe a nad konečný svět: Vedle zkušenostního poznání také transcendentální dialektika: Idea duše a svobody vůle, Idea světa, Idea Boha. Čl je občanem dvou světů – pokus prolomit konečnost a dospět k absolutnímu. „Že se duch člověka někdy zcela vzdá metafyzických zkoumání, lze právě tak málo očekávat, jako že my, abychom nevdechovali neustále znečištěný vzduch, zastavíme raději zcela dýchání.“ Kritika praktického rozumu – právě v oblasti praktického se může najít to bezpodmínečné; předpoklady etiky, svoboda mravního citu – kategorický imperativ – brání člověku, aby jednal podle zvůle a nálady; ukazuje se, když chce člověk vážně vědět, jak má jednat: „tak a ne jinak musíš jednat“: nepodmíněnost: mít povinnost. Kritika soudnosti
Immanuel Kant (1724–1804) • • •
píše německy a latinsky neprojektuje nový světový dům, ale vyžaduje od čl sebepoznání Existuje filosofie školská a filosofie podle pojetí světového (in sensu cosmico) – to je věda o posledních účelech lidského rozumu, věda o nejvyšší maximě používání našeho rozumu. Její obor působnosti vyznačují otázky:
1. 2. 3. 4.
Co mohu vědět? → metafyzika Co mám činit? → morálka, etika V co smím doufat? → náboženství Co je člověk? → antropologie (na ní lze převést ostatní ot.: Co je to za bytost, která může vědět, má činit, smí doufat?)
(Heidegger: V Kantových otázkách jde o lidskou konečnost – první 3 otázky odhalují omezenost člověka, 4. je přímo otázkou po konečnosti v člověku, otázka po bytnosti pobytu, nikoli antropologie, ale fundamentální ontologie – jako základ metafyziky.)
Immanuel Kant (1724–1804) kategorický imperativ: Jednej podle zásady, o které bys chtěl, aby se stala obecným zákonem. Jednej tak, aby lidství v tobě i v jiném člověku ti bylo účelem, nikoli prostředkem.
Dvě věci naplňují mysl vždy novým a rostoucím obdivem a úctou, čím častěji se jimi zabývá: hvězdné nebe nade mnou a mravní zákon ve mně.
• •
Němečtí romantikové
Friedrich Schiller (1759-1805) – Kantův žák, velmi K. obdivuje Johann Wolfgang Goethe (1749-1832) – navazuje na renesanční hermetismus • Johann Gottfried Herder (1744-1803) – básník, filosofické zkoumání dějin a jazyka. Odmítá Kanta: říše nekonečných výmyslů, zkáza mladých myslí, zpustošení duší. • Johann Gottlieb Fichte (1762-1814) – myslíme tak, jací jsme; aktivní idealistický postoj: vytváříme svět v ideji, svět je sebeuskutečňováním Já, společenství svobodných bytostí, „říše duchů“. Naše svoboda má kořeny ve svědomí. Přítomnost: věk dovršeného egoismu: „Já musí být zničeno.“ Obdiv ke Kantovi: „On vůbec netápal, nýbrž viděl. Ve světle jsou ovšem věci jiné než v temnotě tápání.“ „Na učence z povolání se nehodím...chci jednat, mám velké žhavé projekty... Mou hrdostí je, abych zaplatil činy své místo v lidstvu, abych ze své existence vyvodil věčné důsledky pro lidstvo a pro celý duchovní svět.“ → manifesty, pamflety,... „Jak slunce jasná zpráva... Pokus donutit čtenáře k pochopení.“ Když se „člověk vzdá pro vyšší svobodu své vlastní svobody a samostatnosti a ztratí ji, bude se podílet na jediném, pravém božském bytí.“ „Žít v Bohu znamená být v něm svobodný.“
Němečtí romantikové • Friedrich Wilhelm Joseph Schelling (1775-1854) – také obdiv ke Kantovi: „obraz jeho ducha ve své celé uzavřené jedinečnosti /bude/ zářit celou budoucností filosofického světa.“ Idea polarity (dvoupolárnost: subjektivní, ideový svět – duch a dějiny; objektivní, hmotný svět) – ve světě nikdy jen jedno, nebo jen druhé; v prazákladu absolutní jednota subjektu a objektu, ducha (sebeuvědomování přírody) a přírody (něvědomé činnosti ducha). Filosofie identity, emotivní, intuitivní panteismus. Zájem o mystiku, vliv na filosofii iracionalismu. „Dějiny jako celek jsou neustálým, ponenáhlu se odhalujícím zjevením absolutního... /jsou/ eposem básněným v Božím duchu.“ • hlavní rysy romantismu: intuitivní myšlení, emocionalita, příroda
J. G. Herder
J. G. Fichte
Friedrich Schiller Listy o estetické výchově (Über die ästhetische Erziehung des Menschen) Listy o kráse
Johann Wolfgang Goethe Spřízněni volbou (←Stendhal – kap. v Červený a černý I/7) Utrpení mladého Werthera Prometheus Faust F. W. J. Schelling
Johann Wolfgang Goethe (1749-1832) • „Spinozův dědic“ – odhodlán žít v míru s celým světem, ale osamělosti vystaven ve svém nitru: čl je „první rozmluvou, kterou vede příroda s Bohem“, přesto slyší uchem Werthera: „hlas zcela do sebe zapuzeného, sebe sama postrádajícího a nezadržitelně se propadajícího stvoření“.
Georg Wilhelm Friedrich Hegel (1770–1831) • žák Schellingův, vrchol osvícenského myšlení Fenomenologie ducha – myšlenka (idea) principem světa. Svět je seberozvíjením absolutní ideje. Jednota protikladů – negace negace. Rozum vládne dějinami. • jednota bytí a myšlení, princip jednoty: „Vše, co jest rozumné, je skutečné, a co je skutečné, jest rozumné.“ • Dialektika – vývoj protikladů: logika, filosofie přírody, filosofie ducha. Teze (bytí), antiteze (nebytí), synteze (dění). • Prostřednictvím aktivity člověka se projevuje rozvoj rozumu, ducha. Člověk aktivním tvůrcem dějin (přetváření světa prací) • Filosofie – nejvyšší projev absolutního ducha; idea myslící sebe samu. • starohegelovci – interpretují světového ducha nábožensky • mladohegelovci - interpretují světového ducha jako sociálněmateriální zákonitost dějin
Georg Wilhelm Friedrich Hegel • nejradikálnější odklon od antropologického tázání – myšlenkový systém, který vedl k „vyvlastňování konkrétní lidské osoby a konkrétního lidského společenství ve prospěch světového rozumu“. Abstrakce Čl – princip, v němž světový rozum dospívá ke svému dokonalému sebevědomí. Snaha o nový světový dům pro člověka v čase, dějinách. „V každém člověku je světlo a život, je vlastnictvím světla; a není osvětlován světlem, jako temné těleso, které jen trpí cizí zář, nýbrž rozhořívá se jeho vlastní zápalná látka, a je vlastním plamenem.“ (z mládí)
Tři velké antropologické systémy • Aristotelés: kosmologický (domov pro čl antického, svět věcí, čl věcí mezi věcmi) • Tomáš Akv.: teologický (domov pro čl křesťanského středověku) • Hegel: logologický (nikdy se nestal skutečným domovem pro moderního čl)
Děkuji Vám za pozornost během celého kurzu ...a možná naviděnou při předmětech: Filosofie výchovy (IS: T545) Postmoderní filosofové personalismu (IS: T542) Filosofie náboženské výchovy (IS: T522) Křesťanské kořeny v evropské kultuře (IS: T547) Komenský jako teolog a filosof (IS: T548) Didaktika náboženské a etické výchovy ...
Zuzana Svobodová http://nelhostejnost.googlepages.com/
