ThLic. Mgr. Denisa Červenková
Fundamentální teologie - dějiny 22. 11. 2008
Obsah: 1. APOLOGIE OD STAROVĚKU PO NOVOVĚK a) Výraz apologie v Novém zákoně b) Apologie v patristice
2. TF JAKO SOUČÁST APOLOGETICKÉ DIMENZE TEOLOGIE 2.1. apologetika v manuálech: neoscholastický model 2.2 Rysy teologických manuálů a starších traktátů 2.3 směřování k překonání manualistického přístupu A. Kritika klasické apologetiky a) Metoda imanence (M. Blondel, P. Rousselot) b) diskuze o subjektivní apologetice (Francie) c) obnovení fundamentální teologie v Německu
2
3. Modely a směřování TF v současnosti 3.1 Podněty Druhého vatikánského koncilu 3.2 Pokoncilní směřování TF Základní rysy, nebezpečí a naléhavé úkoly současné TF Tři hlavní linie současné fundamentální teologie
3
LITERATURA • GIBELLINI R.: Teológia XX. storočia. Prešov 1999. • ŽÁK L.: Fundamentálna teologia v Ríme, in Teologické texty 3 (2003), dostupné také na http://www.teologicketexty.cz/index.php?s=clanek&kod=20041120005642&nadpis=Funda mentalna-teologia-v-Rime
• KRUMPOLC E.: Cesty fundamentální teologie po koncilu in TT 1996 7/1 21-24, (lze také vyhledat na www.teologicketexty.cz) • SKALICKÝ Karel: Fundamentální teologie na Papežské lateránské univerzitě in TT 3 (1993), 85-88. • BOUBLÍK V.: Teologie dějin spásy, 43-60 – studie věnovaná M. Blondelovi, tamtéž studie o teologii K. Rahnera, 85-116.
4
OTÁZKY K LÁTCE: • představit apologetický model, zhodnotit ho a poukázat, které prvky přispěly k jeho překonání • na jaké potřeby odpovídá klasická apologetika (demonstratio religiosa, christiana, catholica)? Na jaké „protivníky“ se zaměřuje? Jaký obranný postup volí? • Jaké jsou limity klasické apologetiky? Jaké poznatky doprovázely přechod od doktrinálního pojetí zjevení k jeho pojetí dějinně-spásnému? • IIVC nepojednává přímo o TF, ale nabízí obnovený pohled na některá témata – v čem konkrétně přispěl k novému pojetí TF?
5
APOLOGIE OD STAROVĚKU PO NOVOVĚK 1.
období APOLOGIÍ: tj. literárního žánru, jímž první křesťanští spisovatelé představují svou víru a zároveň ji hájí uprostřed světa středomořské antické kultury.
2.
KLASICKÁ APOLOGETIKA: novověký teologický útvar, který přetrval až do IIVC. Postupně se stane specifickým žánrem a jako takový bude pojmenována apologetika, tj. racionální argumentace na obhajobu víry, má ji upevnit a umožnit její lepší pochopení.
3.
FUNDAMENTÁLNÍ TEOLOGIE: tj. období po IIVC do současnosti, došlo ke změně názvu i náplně, dřívější apologetika je jednou z dimenzí TF.
6
Apologie a Nový zákon •
původ v klasické antice
•
= obranná řeč na obhajobu sebe či někoho jiného
•
V NZ je výraz užit často, nejznámější místo: 1Pt 3,15
•
Žádný z novozákonních spisů nebyl napsán přímo za účelem obhajoby víry
•
sleduje převážně kérygmatický záměr a pastorální účel: zvěstovat víru a povzbudit k ní, k vyznání a upevnění víry v komunitách, jimž jsou jednotlivé novozákonní spisy adresovány
•
důraz na základy víry, adresovaný především „dovnitř“ křesťanských komunit
7
Apologie v patristice •
Existence specifického „žánru“ apologie (2.-3. století)
•
Obecná struktura apologie: 1. Kontestace motivů pronásledování 2. Kritika polyteismu a tradičních náboženství 3. Prezentace křesťanského poselství 1. Krédo (monoteismus, Boží soud, Ježíš jako Logos) 2. Životní styl 3. Kult jako vyjádření víry
•
Orientují se i vně komunity věřících: oslovit židy i pohany
•
obhajoba vždy spojena s důležitými křesťanskými obsahy a s typickým způsobem argumentace
8
Apologie směrem k židům: křesťanům vytýkáno: 1. opustili monoteismus, víru v jediného Boha otců 2. deformují mesiášská očekávání i smysl Písma 3. nedodržují zákon
odpověď křesťanů: 1. 2. 3.
Bůh Otec je Bohem Ježíše Krista v Písmech se zpravuje o trpícím Mesiáši, Ježíš Kristus je klíčem ke čtení celého Písma zákon byl jen pedagogem, vedoucím ke Kristu
= křesťanství jako naplnění starozákonních zaslíbení
9
komunikace s helénskou kulturou: •
otevřenost vůči filozofickým proudům doby (stoikové, platonismus) téma Logu u Justina, důraz na zákon, odvolávání se na starobylost tradice u Tertuliána)
•
Ježíš = Boží Logos (myšlenka, Slovo), které Bůh vyslovil při stvoření světa a které se stalo tělem na konci časů.
•
Vtělený Ježíš Kristus = týž, který byl u Otce, když tvořil svět
•
zároveň přítomen v každém lidském hledání pravdy
•
v pozadí struktura platónského výkladu světa: Theos ↨ Nús/logos ↨ chaos/kosmos
→ → →
Bůh Otec Ježíš Kristus
stvořený svět (seménka Logu v něm)
10
Bůh Otec Theos
Nús/logos
chaos/kosmos
Ježíš Kristus
stvořený svět (seménka Logu v něm)
11
• Výhoda apologií: pozitivní představení konverze ke křesťanství = přechod od částečného poznání k plnosti + křesťanství je opravdu schopno oslovit různé lidi a kultury svou nabídkou spásy (tj. není jen dalším národním či kmenovým náboženstvím)
• Problém: na pozadí platónského myšlenkového schématu některé skupiny vyvodí, že Ježíš je jen „druhořadý Bůh“, srov. později (4.stol.) arianismus´a schéma platonského myšlení
12
Středověk z pohledu TF • Spíše nezájem o apologetiku protože celkem jednotné křesťanstvo (vnitřní problémy řešeny jinak) • ano, určitá kontinuita „apologetické dimenze“ v křesťanské teologii, ale až v 12.-13. stol. pokusy o systematickou syntézu apologetických otázek • důležitá formulace tzv. předpokladů víry (preambula fidei – patří sem zejm. existence Boha)
13
KLASICKÁ APOLOGETIKA VZNIK
nic se nezdá jisté a jasné: náboženství už není garantem jednoty jednota hledána v racionalitě (myslím, tedy jsem) změna v adresátovi (renesanční člověk, protestant, osvícenec) proto roste význam apologetiky-obhajoby
14
RENESANCE → jaké je naše místo ve světě, vesmíru? Jsou ostatní náboženství horší, stejná nebo lepší než křesťanství? REFORMACE → která církev je pravá? OSVÍCENSTVÍ → není lépe důvěřovat rozumu než víře? Nepřinesla by klid zbraní a rozvoj člověka spíše sekulární společnost, která neválčí o svého boha?
15
Apologetika jako vědní disciplína • zejm. 17. století, ale už dříve pokusy Charron: ti, kdo sebejistě vystupují proti Bohu, nemají základní znalosti o křesťanském Bohu a náboženství Pascal: nejen ratio, přilněme k „rozumu srdce“, víra je sázka…
• vznik apologetických traktátů (nový „žánr“) • nereflektovaný racionalismus v teologii i u jejích protivníků viz deismus: rozum je kompetentní k ověřováním všech náboženských pravd, teologie se mění v diskusi s těmito směry
16
Rysy • Karteziánský způsob reflexe: rozum jako jistota • oddělení dogmatiky a apologetiky: FAKT zjevení OBSAH zjevení
→ →
apologetika dogmatika
• obsah = co je zjeveno → rozumově nelze • fakt = že něco zjeveno → rozumově lze
17
Struktura apologetického traktátu • Podle tří kroků tzv. DEMONSTRATIO = ukázat racionalitu víry
demonstratio religiosa reakce na osvícenství pojednání o přirozenosti a potřebnosti náboženství/zjevení
demonstratio christiana reakce na jiná náboženství: dokázat, že křesťanství je věrohodné a že Ježíš vrcholem Božího zjevení (poukazem jeho osobnost, zázraky…)
demonstratio catholica reakce na jiné církve (reformace), pravou církví je církev katolická… představit její vznik a povahu
18
výhody apologetiky 1.
důraz na absolutní transcendenci zjevení
2.
Přísná metodika, přehledné členění a koherentní seřazení argumentů.
3.
řeší otázky, které jsou důležité pro daný nábožensko-kulturní kontext
4.
apologetika jako střední cesta v promýšlení vztahu víry a rozumu: rozum souvisí s vírou, pokud jde o fakt zjevení, nemůže však vše, porozumět obsahu dokáže jen víra
19
Limity: • vnějškovost některých kritérií • odmítnutí „znamení času“ • výtka (nepřiznaného) racionalismu • křesťanství je přeci více než nauka, je spásnou událostí života, smrti a vzkříšení JK
• vymezení zjevení jako locutio Dei (Boží mluvení) a rozlišení faktu a obsahu zjevení je sice pojmově jasné, ale neodpovídá věroučné zkušenosti •
Viz též K. Skalický in TT
20
Kritika klasické apologetiky (blíže) •
APRIORISMUS pojmu zjevení
•
INTELEKTUALISMUS v dělení na fakt a obsah zjevení: pokud se určitý fakt ukáže zjevný, neznamená to, že mu uvěřím…
•
VNĚJŠKOVOST: pravdivost zjevení není hledána v teologickém základu, ale naopak mimo něj
•
NEZÁJEM O SUBJEKT a jednotlivé dimenze lidského života: proto ale hlásání neúčinné, protože nemá zájem o adresáta, o jeho sebeporozumění v tomto světě
•
REDUKCE CHRISTOLOGIE na Ježíšovu mesiášskou funkci, důraz na zázraky: z Ježíšových znamení jsou vyráběny vědecké argumenty!
•
POLEMIČNOST, tíhnoucí k jednostrannosti a budující nedorozumění, přeceňování vedlejších témat jen kvůli jejich významu pro polemiku
21
Další vývoj • až do IIVC podobné schéma • pokusy o změnu: viz tübingenská škola, návrat k církevním otcům, metoda imanence nebo vliv personalismu • první reakce na pokusy o překonání manuálu ze strany učitelského úřadu: Lamentabili, Pascendi, Aeterni Patris …
22
První pokusy o překonání tradiční apologetiky Maurice BLONDEL: • „apologetika imanence“: lidská touha po nekonečném, má charakter něčeho potřebného i nedosažitelného • vzájemná korespondence mezi lidským hledáním a nabídkou křesťanství. • člověk musí učinit volbu pro či proti transcendenci: otevřít se daru či zvolit postoj jeho/své vlastní negace. • transcendence uvnitř lidské existence • najít, kudy do nás vchází milost, co umožňuje její přijetí
23
Pierre Rousselot • úkon víry je syntetický: nikoliv dvě etapy 1. čistě racionální dokazování zjevení (přirozená víra), 2. spolupůsobení vůle a milosti (nadpřirozená víra). • věrohodnost (kredibilita) nepředchází víru, je její součástí nejde tedy o výsledek demonstrace věrohodnosti Zjevení. • znamení věrohodnosti jsou uvnitř zkušenosti víry: pokusit se vytěžit z konkrétní zkušenosti víry způsob, jak ji sdělovat druhým
24
„Integrální apologetika“
sloučit objektivní apologetiku a apologetiku subjektivní:
objektivní motivy věrohodnosti
povinnost věřit
subjektivní motivy
ochota věřit
•
Proto lze mluvit o korespondenci lidského snažení S Božím dílem
•
Křesťanství nehlásá zvěst, která k člověku přichází „zvnějšku“, ale to, po čem člověk v imanenci svého srdce nevědomě nebo vědomě vždy toužil. Zjevení je tedy odpovědí na lidskou otázku po smyslu
•
25
Obnova v Německu: Karl RAHNER •
„antropologicko-transcendentální model“
• •
navazuje na imanentní metodu (ale i další vlivy) „transcendentální“ = otevřenost vůči tomu, co nás přesahuje
• •
Člověk není jen držitel „lidské přirozenosti“, ale obdařen milostí a k životu v dovršení a ve společenství s Bohem člověka
•
Toto nasměřování do nás vloženo jako „nejhlubší střed naší existence“
•
Během života si toto Boží sebesdělení stále hlouběji uvědomujeme a prožíváme náš život jako odpověď na toto oslovení
•
Člověk je podle Rahnera především „posluchač (Božího) Slova“: naslouchání je základním postojem člověka vůči zjevení
•
Úkol TF: poskytnout víře racionální základy (i se zachováním jisté neurčitosti, která tu nutná…)
26
B. Welte • existence člověka je bytím ve světě • konečnost je fakticky daná, nekonečnost je ideální touhou člověka • lidská existence představuje místo jejich setkání/napětí
27
3. Modely a směřování TF v současnosti 3.1 Podněty Druhého vatikánského koncilu 3.2 Pokoncilní směřování TF • •
Období přechodu k obnovenému širšímu pojetí TF Tři hlavní „školy“ fundamentální teologie
•
Koncepce tohoto kurzu
28
Podněty Druhého vatikánského koncilu Bůh se ve své dobrotě a moudrosti rozhodl zjevit sebe samého a oznámit tajemství své vůle: že lidé prostřednictvím Krista, vtěleného Slova, mají v Duchu svatém přístup k Otci a stávají se účastnými božské přirozenosti. Tímto zjevením oslovuje neviditelný Bůh ze své veliké lásky lidi jako přátele a stýká se s nimi, aby je pozval a přijal do svého společenství.“ Dei Verbum 2
29
Analýza textu: •
Bůh se rozhodl“ = „zalíbilo se Bohu: zjevení je milost.
•
ve své dobrotě a moudrosti“- od sapienciálního k agapickému horizontu teologie
•
„zjevil sebe samého“ = předmětem zjevení je Bůh sám
•
„tajemství“ - namísto „věčné dekrety jeho vůle”
•
„prostřednictvím Krista“ – christologická dimenze zjevení
•
„v Duchu svatém“ – pneumatologická dimenze zjevení
•
„přístup k Otci“ – trojiční dimenze zjevení
•
„mají… přístup k Otci … účastnými božské přirozenosti, oslovuje … lidi jako přátele a stýká se s nimi, aby…“ - kategorie Boží smlouvy s člověkem ne jako vazalství vůči Bohu! je tu obsažena i dialogicko-personalistický rozměr zjevení
30
• namísto dvou pramenů Zjevení (Písma a Tradice): jediný zdroji/pramen, jímž je Bůh • víra: trojí dimenze aktu víry vztah rozumu a víry jako poslušnost intelektu a vůle, která vyplývá z víry • Úkol tradice: církev „ve své nauce, životě a bohoslužbě zvěčňuje a všem generacím předává všechno, co sama je a v co věří“ • Úkol učitelského úřadu: autenticky vykládat Boží slovo, „není nad Božím slovem, ale slouží mu“
31
• Duch svatý umožňuje hlubší porozumění víře • na prvním místě je poznání Boha ve Zjevení a teprve poté - jako o dílčí součást tohoto širšího poznání - „přirozené“ poznání Boha
32
3.2 Pokoncilní směřování TF Období přechodu k obnovenému širšímu pojetí TF (do 1979) •
přidržení se tradičního schématu
• •
téma otevřenosti člověka vůči transcendentní dimenzi včlenění dějin spásy
•
promýšlení pojmů víry a zjevení, na nich nové koncepce TF
•
strukturace apologetiky v novém kontextu
•
zaměření na analytické, lingvistické, logické a vědeckoteoretické otázky
33
3.3.2. Tři současné „školy“ TF = tři modely TF podle tří teologických fakult
1. NĚMECKÁ ŠKOLA: – TF jako věda o základech teologie. – obsažné traktáty, které často zachovávají klasické trojiční členění pojednání na otázky náboženství, křesťanského zjevení a církve, nakonec připojeno pojednání o gnozeologických otázkách. – Kritiku tohoto pojetí najdeme např. u H. Verweyena Patří sem Handbuch der Fundamentaltheologie od W. Kerna, H. Pottmeyera a M. Secklera z let 1985-88, také H. Fries, H. Waldenfels, K. H. Neufeld
34
2. ŘÍMSKÁ ŠKOLA PAPEŽSKÉ UNIVERSITY GREGORIANUM • soustředí se na na otázky věrohodnosti zjevení. • dělí látku na dvě části: 1. zjevení a jeho předávání v církvi, 2. apologetická část o epistemologických otázkách v současném kontextu. •
R. Latourelle, J. Wicks, G. O´Collins, C. Dotolo, C. Aparicio Valls. R. Fisichella, S. Pié Ninot. Reprezentativním dílem této školy je Dizionario di teologia fondamentale (Slovník fundamentální teologie), který vyšel poprvé r. 1990 v Assissi.
35
ŘÍMSKÁ ŠKOLA PŘI PAPEŽSKÉ UNIVERZITĚ V LATERÁNU
navazuje na práci teologů českého původu, V. Boublíka a K. Skalického
tzv. „dialogická perspektiva fundamentální teologie“: velká pozornost věnována otázce náboženství (v plurálu i singuláru) ve vztahu ke křesťanství odtud dále linie, která se věnuje teologii náboženství či teologii kultury
K této škole lze přiřadit autory jako G. Lorizio, P. Coda, L. Žák, P. Sguazzardo, A. Sabetta ad.
Ukázkovým dílem této školy je čtyřdílná Teologia fondamentale (20042005).
postupuje od epistemologických otázek a dějin bádání o víře k otázkám po základech teologického poznání (zjevení, tradice, víra), k tématu věrohodnosti a teologických pramenů v minulosti a dnes
36
Souhrn novodobého vývoje • TF si vždy (vedle hájení křesťanského poselství) uchovala charakter úvodní teologické vědy: uvádí do teologie, jejích oborů a metod (poskytuje v nich základní orientaci) a hledá klíčová slova, kterými lze zpřístupnit podstatu křesťanství, to co je právě křesťanství vlastní • dnes se většinou TF soustředí na zjevení ve smyslu sebesdělení Boha v Ježíši Kristu, právě ono je ústředním momentem křesťanské víry a teologie
37
Pojetí TF v našem kurzu •
Částečně v linii lateránské školy (+další:): od metodologie a historického úvodu do oboru, k hlavním tématům: zjevení, víře a jejímu předávání (tradici).
•
TF jako teologie základů: pokud porozumíme vlastním základům, snadněji najdeme cesty, jak vlastní víru sdělit druhým
•
Dříve samozřejmá znalost toho, co je „základ“ křesťanství, dnes lépe nepředpokládat ani mezi křesťany samotnými
•
bude následovat: postup od základní struktury TF k tématu zjevení, (jeho povaze, zjevení v Písmu, v tradici, kultuře), k víře (jako odpovědi na zjevení) a k tradici (předávání zjevení v dějinách)
38