ThLic. Mgr. Denisa Červenková
Fundamentální teologie - dějiny
7. 11. 2009
Obsah: 1. Apologie od starověku po novověk 2. TF jako součást apologetické dimenze teologie (od renesance po IIVC) 3. Modely a směřování TF v současnosti
2
LITERATURA • GIBELLINI R.: Teológia XX. storočia. Prešov 1999. • ŽÁK L.: Fundamentálna teologia v Ríme, in Teologické texty 3 (2003), dostupné také na http://www.teologicketexty.cz/index.php?s=clanek&kod=20041120005 642&nadpis=Fundamentalna-teologia-v-Rime
• KRUMPOLC E.: Cesty fundamentální teologie po koncilu in TT 1996 7/1 21-24, (lze také vyhledat na www.teologicketexty.cz) • SKALICKÝ Karel: Fundamentální teologie na Papežské lateránské univerzitě in TT 3 (1993), 85-88. • BOUBLÍK V.: Teologie dějin spásy, 43-60 – studie věnovaná M. Blondelovi, tamtéž studie o teologii K. Rahnera, 85-116.
3
OTÁZKY K LÁTCE: • představit apologetický model, zhodnotit ho a poukázat, které prvky přispěly k jeho překonání • na jaké potřeby odpovídá klasická apologetika (demonstratio religiosa, christiana, catholica)? Na jaké „protivníky“ se zaměřuje? Jaký obranný postup volí? • Jaké jsou limity klasické apologetiky? Jaké poznatky doprovázely přechod od doktrinálního pojetí zjevení k jeho pojetí dějinně-spásnému? • IIVC nepojednává přímo o TF, ale nabízí obnovený pohled na některá témata – v čem konkrétně přispěl k novému pojetí TF?
4
Tři základní etapy vývoje fundamentální teologie:
Starověk: APOLOGIE prvních staletí Středověk/novověk: KLASICKÁ APOLOGETIKA Současnost (od IIVC): FUNDAMENTÁLNÍ TEOLOGIE 5
Apologie a Nový zákon • = obranná řeč na obhajobu sebe či někoho jiného, zdůvodnit určitou pozici • V NZ je výraz užit často, nejznámější místo: 1Pt 3,15, avšak žádný z novozákonních spisů nebyl napsán přímo za účelem obhajoby víry „Buďte vždy připraveni DÁT ODPOVĚĎ každému, kdo by vás vyslýchal o naději, kterou máte, ale čiňte to S TICHOSTÍ A S UCTIVOSTÍ.“ • NZ sleduje převážně kérygmatický záměr a pastorální účel: zvěstovat víru a povzbudit k ní, k vyznání a upevnění víry v komunitách, jimž jsou jednotlivé novozákonní spisy adresovány • důraz na základy víry, adresovaný především „dovnitř“ křesťanských komunit 6
Apologie v patristice • Existence specifického literárního žánru křesťanské apologie (2.-3. století) • Obecná struktura apologie: 1. Kontestace motivů pronásledování 2. Kritika polyteismu a tradičních náboženství 3. Prezentace křesťanského poselství 1. Krédo (monoteismus, Boží soud, Ježíš jako Logos) 2. Životní styl 3. Liturgie vyjadřuje víru
• Orientují se i vně komunity věřících: oslovit židy i pohany • obhajoba vždy spojena s důležitými křesťanskými obsahy a s typickým způsobem argumentace
7
Apologie směrem k židům: křesťanům vytýkáno: 1. opustili monoteismus, víru v jediného Boha otců 2. deformují mesiášská očekávání i smysl Písma 3. nedodržují zákon
odpověď křesťanů: 1. 2. 3.
Bůh Otec je Bohem Ježíše Krista v Písmech se zpravuje o trpícím Mesiáši, Ježíš Kristus je klíčem ke čtení celého Písma zákon byl jen pedagogem, vedoucím ke Kristu
= křesťanství jako naplnění starozákonních zaslíbení
8
komunikace s helénskou kulturou: • otevřenost vůči filozofickým proudům doby (stoikové, platonismus) • Ježíš = Boží Logos (myšlenka, Slovo), které Bůh vyslovil při stvoření světa a které se stalo tělem na konci časů. • Vtělený Ježíš Kristus = týž, který byl u Otce, když tvořil svět • JK přítomen v každém lidském hledání pravdy • v pozadí struktura platónského výkladu světa: 9
Platonizující teologická vize:
Theos
Bůh Otec
Nús/logos
Ježíš Kristus
chaos/kosmos
stvořený svět (seménka Logu v něm)
10
• Výhoda apologií: pozitivní představení konverze ke křesťanství = přechod od částečného poznání k plnosti + křesťanství je opravdu schopno oslovit různé lidi a kultury svou nabídkou spásy (tj. není jen dalším národním či kmenovým náboženstvím)
• Možný problém: na pozadí platónského myšlenkového schématu některé skupiny křesťanů vyvodí, že Ježíš je jen „druhořadý Bůh“, srov. později (4.stol.) arianismus 11
Středověk z pohledu TF • Spíše nezájem o apologetiku protože celkem jednotné křesťanstvo (vnitřní problémy řešeny jinak) • určitá kontinuita „apologetické dimenze“ v křesťanské teologii, ale až v 12.-13. stol. pokusy o systematickou syntézu apologetických otázek • Otázka po návaznost soudobého křesťanství na JK – kdo autoritou garantující věrnost? Odtud prameny teologického poznání (loci theologici), ale také spekulativní dimenze: formulace předpokladů víry (preambula fidei), s tím spojené důkazy o Boží existenci, nakolik je rozum pro víru důležitý atd. 12
KLASICKÁ APOLOGETIKA VZNIK
nic se nezdá jisté a jasné: náboženství už není garantem jednoty jednota hledána v racionalitě (myslím, tedy jsem) změna v adresátovi (renesanční člověk, protestant, osvícenec) 13
RENESANCE → jaké je naše místo ve světě, vesmíru? Jsou ostatní náboženství horší, stejná nebo lepší než křesťanství? REFORMACE → která církev je pravá? OSVÍCENSTVÍ → není lépe důvěřovat rozumu než víře? Nepřinesla by klid zbraní a rozvoj člověka spíše sekulární společnost, která neválčí o svého boha?
14
Apologetika jako vědní disciplína • zejm. 17. století, ale už dříve pokusy Charron: ti, kdo sebejistě vystupují proti Bohu, nemají základní znalosti o křesťanském Bohu a náboženství Pascal: nejen ratio, přilněme k „rozumu srdce“, víra je sázka…
• vznik apologetických traktátů (nový „žánr“) • nereflektovaný racionalismus v teologii i u jejích protivníků viz deismus: rozum je kompetentní k ověřováním všech náboženských pravd, teologie se mění v diskusi s těmito směry
15
Struktura apologetického traktátu • Podle tří kroků tzv. DEMONSTRATIO = ukázat racionalitu víry
demonstratio religiosa reakce na osvícenství pojednání o přirozenosti a potřebnosti náboženství/zjevení
demonstratio christiana reakce na jiná náboženství: dokázat, že křesťanství je věrohodné a že Ježíš vrcholem Božího zjevení (poukazem jeho osobnost, zázraky…)
demonstratio catholica reakce na jiné církve (reformace), pravou církví je církev katolická… představit její vznik a povahu + loci theologici 16
Rysy • Karteziánský způsob reflexe: rozum jako jistota • oddělení dogmatiky a apologetiky: FAKT zjevení OBSAH zjevení
→ →
apologetika dogmatika
• obsah = co je zjeveno → rozumově nelze • fakt = že něco zjeveno → rozumově lze
17
výhody apologetiky 1. důraz na absolutní transcendenci zjevení 2. Přísná metodika, přehledné členění a koherentní seřazení argumentů. 3. řeší otázky, které jsou důležité pro daný náboženskokulturní kontext 4. apologetika jako střední cesta v promýšlení vztahu víry a rozumu: rozum souvisí s vírou, pokud jde o fakt zjevení, nemůže však vše, porozumět obsahu dokáže jen víra
18
Limity: • vnějškovost některých kritérií • odmítnutí „znamení času“ • výtka (nepřiznaného) racionalismu • křesťanství je přeci více než nauka, je spásnou událostí života, smrti a vzkříšení JK
• vymezení zjevení jako locutio Dei (Boží mluvení) a rozlišení faktu a obsahu zjevení je sice pojmově jasné, ale neodpovídá věroučné zkušenosti •
Viz též K. Skalický in TT
19
Další vývoj • až do IIVC podobné schéma • pokusy o změnu: viz tübingenská škola, návrat k církevním otcům, metoda imanence nebo vliv personalismu • první reakce na pokusy o překonání manuálu ze strany učitelského úřadu: Lamentabili, Pascendi, Aeterni Patris …
20
Apologetika imanence (M. Blondel) Maurice BLONDEL: • „apologetika imanence“: lidská touha po nekonečném, má charakter něčeho potřebného i nedosažitelného • vzájemná korespondence mezi lidským hledáním a nabídkou křesťanství. • člověk musí učinit volbu pro či proti transcendenci: otevřít se daru či zvolit postoj jeho/své vlastní negace. • transcendence uvnitř lidské existence • najít, kudy do nás vchází milost, co umožňuje její přijetí 21
Pierre Rousselot • úkon víry je syntetický: nikoliv dvě etapy 1. čistě racionální dokazování zjevení (přirozená víra), 2. spolupůsobení vůle a milosti (nadpřirozená víra). • věrohodnost (kredibilita) nepředchází víru, je její součástí nejde tedy o výsledek demonstrace věrohodnosti Zjevení. • znamení věrohodnosti jsou uvnitř zkušenosti víry: pokusit se vytěžit z konkrétní zkušenosti víry způsob, jak ji sdělovat druhým
22
„Integrální apologetika“
sloučit objektivní apologetiku a apologetiku subjektivní:
objektivní motivy věrohodnosti
povinnost věřit
subjektivní motivy
ochota věřit
•
Proto lze mluvit o korespondenci lidského snažení S Božím dílem
•
Křesťanství nehlásá zvěst, která k člověku přichází „zvnějšku“, ale to, po čem člověk v imanenci svého srdce nevědomě nebo vědomě vždy toužil. Zjevení je tedy odpovědí na lidskou otázku po smyslu
•
23
Obnova v Německu: Karl RAHNER •
„antropologicko-transcendentální model“
• •
navazuje na imanentní metodu (ale i další vlivy) „transcendentální“ = otevřenost vůči tomu, co nás přesahuje
• •
Člověk není jen držitel „lidské přirozenosti“, ale obdařen milostí a určen k životu ve společenství s Bohem
•
Toto nasměřování do nás vloženo jako „nejhlubší střed naší existence“
•
Během života si toto Boží sebesdělení stále hlouběji uvědomujeme a prožíváme náš život jako odpověď na toto oslovení
•
Člověk je podle Rahnera především „posluchač (Božího) Slova“: naslouchání je základním postojem člověka vůči zjevení
•
Úkol TF: poskytnout víře racionální základy (i se zachováním jisté neurčitosti, která tu nutná…)
24
B. Welte • existence člověka je bytím ve světě • konečnost je fakticky daná, nekonečnost je ideální touhou člověka • lidská existence představuje místo jejich setkání/napětí
25
3. Modely a směřování TF v současnosti 3.1 Podněty Druhého vatikánského koncilu 3.2 Pokoncilní směřování TF • • •
Období přechodu k obnovenému širšímu pojetí TF Tři hlavní „školy“ fundamentální teologie Koncepce tohoto kurzu
26
Podněty Druhého vatikánského koncilu Bůh se ve své dobrotě a moudrosti rozhodl zjevit sebe samého a oznámit tajemství své vůle: že lidé prostřednictvím Krista, vtěleného Slova, mají v Duchu svatém přístup k Otci a stávají se účastnými božské přirozenosti. Tímto zjevením oslovuje neviditelný Bůh ze své veliké lásky lidi jako přátele a stýká se s nimi, aby je pozval a přijal do svého společenství.“ Dei Verbum 2 27
3.2 Pokoncilní směřování TF Období přechodu k obnovenému širšímu pojetí TF (do 1979) •
přidržení se tradičního schématu
•
téma otevřenosti člověka vůči transcendentní dimenzi včlenění dějin spásy
• •
promýšlení pojmů víry a zjevení, na nich nové koncepce TF
•
strukturace apologetiky v novém kontextu
•
zaměření na analytické, lingvistické, logické a vědeckoteoretické otázky 28
3.3.2. Tři současné „školy“ TF = tři modely TF podle tří teologických fakult
1. NĚMECKÁ ŠKOLA: – TF jako věda o základech teologie. – obsažné traktáty, které často zachovávají klasické trojiční členění pojednání na otázky náboženství, křesťanského zjevení a církve, nakonec připojeno pojednání o gnozeologických otázkách. – Kritiku tohoto pojetí najdeme např. u H. Verweyena Patří sem Handbuch der Fundamentaltheologie od W. Kerna, H. Pottmeyera a M. Secklera z let 1985-88, také H. Fries, H. Waldenfels, K. H. Neufeld 29
2. ŘÍMSKÁ ŠKOLA PAPEŽSKÉ UNIVERSITY GREGORIANUM • soustředí se na na otázky věrohodnosti zjevení • dělí látku na dvě části: 1. zjevení a jeho předávání v církvi, 2. apologetická část o epistemologických otázkách v současném kontextu. •
R. Latourelle, J. Wicks, G. O´Collins, C. Dotolo, C. Aparicio Valls. R. Fisichella, S. Pié Ninot. Reprezentativním dílem této školy je Dizionario di teologia fondamentale (Slovník fundamentální teologie), který vyšel poprvé r. 1990 v Assissi.
30
ŘÍMSKÁ ŠKOLA PŘI PAPEŽSKÉ UNIVERZITĚ V LATERÁNU
navazuje na práci teologů českého původu, V. Boublíka a K. Skalického
tzv. „dialogická perspektiva fundamentální teologie“: velká pozornost věnována otázce náboženství (v plurálu i singuláru) ve vztahu ke křesťanství odtud dále linie, která se věnuje teologii náboženství či teologii kultury
K této škole lze přiřadit autory jako G. Lorizio, P. Coda, L. Žák, P. Sguazzardo, A. Sabetta ad.
Ukázkovým dílem této školy je čtyřdílná Teologia fondamentale (2004-2005).
postupuje od epistemologických otázek a dějin bádání o víře k otázkám po základech teologického poznání (zjevení, tradice, víra), k tématu věrohodnosti a teologických pramenů v minulosti a dnes 31
Souhrn novodobého vývoje • TF si vždy (vedle hájení křesťanského poselství) uchovala charakter úvodní teologické vědy: uvádí do teologie, jejích oborů a metod (poskytuje v nich základní orientaci) a hledá klíčová slova, kterými lze zpřístupnit podstatu křesťanství, to co je právě křesťanství vlastní • dnes se většinou TF soustředí na zjevení ve smyslu sebesdělení Boha v Ježíši Kristu, právě ono je ústředním momentem křesťanské víry a teologie 32
Pojetí TF v našem kurzu •
částečně v linii lateránské školy (+další:): od metodologie a historického úvodu do oboru, k hlavním tématům: zjevení, víře a jejímu předávání (tradici).
•
TF jako teologie základů: pokud porozumíme vlastním základům, snadněji najdeme cesty, jak vlastní víru obhájit a sdělit druhým
•
dříve samozřejmá znalost toho, co je „základ“ křesťanství, dnes lépe nepředpokládat ani mezi křesťany samotnými
•
bude následovat: postup od základní struktury TF k tématu zjevení, (jeho povaze, zjevení v Písmu, v tradici, kultuře), k víře (jako odpovědi na zjevení) a k tradici (předávání zjevení v dějinách)
33
