Praktická teologie pro sociální pracovníky
Pastorace mládeže
Pojmy: pastorace mládeže = práce církve s mládeží, se zaměřením více evangelizačním nebo více diakonickým (jako každá pastorace). PM je objekt zkoumání, věda (teorie o praxi) je spíše pastorální teologie mládeže (Lechner, Kaplánek). Historie oboru: Jako samostatný podobor pastorální teologie existuje až od 60. let 20. století, dříve se pastorace mládeže chápala jako součást pastorace dětí. Metoda stejná jako v celé pastorální teologii: zkoumání reality, kritická interpretace, stanovení kritérií, návrh změněné praxe. Související obory: katechetika, pedagogika, psychologie; z teologie dogmatika (eklesiologie), morálka.
Mládež jako sociální skupina
Do 18. století: mladí lidé netvořili zvláštní sociální skupinu. Dokud žili v rodině, hledělo se na ně jako na děti. Když dospěli, začali vykonávat zaměstnání a založili rodinu, převzali všechna práva a povinnosti dospělých občanů. 19. století: množství mladých lidí, kteří buď začali studovat anebo odcházeli za prací z venkova do měst, začalo měnit tvář společnosti –vytvořily se podmínky k tomu, abychom mohli hovořit o mládeži jako o samostatné sociální skupině. Od začátku 20. století: mládež se stává zvláštní společenskou vrstvou, jejíž příslušníci se nedají zařadit ani mezi děti, ani mezi dospělé. Od poloviny 20. století: kultura mládeže – mladí lidé už nepřebírají kulturní vzorce (způsoby jednání, hodnoty, volnočasové aktivity, umění, způsob oblékání atd.) od dospělých, ale spíše od sebe navzájem. Konec 20. a zač. 21. stol.: diferenciace kultury mládeže – mnoho tzv. subkultur (životní styl určité skupiny lidí, který se v některých rysech odlišuje od většinového životního stylu).
Ohraničení „mládí“
Dolní a horní hranice věkového období, které považujeme za mládí, se stále diferencuje a mění. Rozlišujeme různá hlediska:
Legislativní: 15-18 let „mladiství“, přičemž např. studující jsou za účelem přídělu sociálních dávek považováni za „děti“ do svých 26 let. Psychologické: mezi mládež řadíme jak jedince, kteří prochází vývojovou etapou dospívání (adolescence, v české literatuře pubescence a adolescence) – přibližně 13-19 let, tak i ty, kteří prožívají etapu rané (resp. mladé) dospělosti – přibližně 19-30 let. Sociologické: výrazně se prodlužuje příprava na zaměstnání – doba provizorního životního stylu, který je charakteristický pro většinu populace ve věku 18-30 let. Projevy: studium, cestování, případně dobrovolnictví, krátkodobý pracovní poměr, způsob života a zábavy charakteristický pro mládež, dle možností samostatné bydlení anebo společné bydlení nesezdaných párů, případně skupiny studentů.
Dospělost: životní etapa, v níž jedinec převzal plnou zodpovědnost za svůj život, a to jak v rovině materiální, tak v rovině psychické a sociální. Mládí: období, v němž jedinec žije provizorním životním stylem. Začátek tohoto období je totožný se začátkem dospívání. Toto období je ukončeno převzetím plné zodpovědnosti za vlastní život.
Mládež – cílová skupina pedagogiky, sociální práce a pastorace
Potřeba pomoci na cestě k dospělosti: mladí lidé potřebují lidskou i odbornou pomoc při svých vývojových úkolech. Role edukace na cestě k dospělosti: formální edukace probíhá ve škole a vzdělávacích institucích, informální probíhá především v rodině a v každodenním životě, nonformální (neformální) v rámci dalších institucí – mimo školu a zaměstnání. Na všech třech rovinách edukace se setkáváme s aktivitou církví, které v doprovázení mladého člověka na cestě k dospělosti odedávna viděly součást svého poslání. Sociální práce s mládeží: nízkoprahová zařízení pro děti a mládež (NZDM), terénní sociální práce ve formě streetworku, prevence sociálně-patologických jevů, sociálně-právní ochrana dětí a mládeže apod. Všechny tyto oblasti služby mládeži a společnosti mohou poskytovat také církve a jednotliví křesťané. Pokud tuto službu chápou jako realizaci poslání církve, můžeme jejich aktivitu v uvedených oblastech považovat za pastoraci. Pastorace mládeže: v rámci křesťanských církví existuje řada modelů pastorace mládeže. Některé modely jsou zaměřeny více na pomoc v nouzi a uspokojení potřeb, jiné na senzibilizaci spirituální stránky života a hodnotovou orientaci. Principy charakteristické pro většinu modelů pastorace mládeže: zaměření na integrální rozvoj osobnosti mladého člověka, tedy na jeho rozvoj po stránce spirituální, psychické, sociální a fyzické; zaměření na specifickou kvalitu křesťansky motivované práce s mládeží, která odráží jak motivační zaměření pracovníků, tak cílové priority; zásada rovnosti a solidarity: pomoc se nabízí mladým lidem bez ohledu na jejich národnost, barvu pleti nebo náboženství; pokud se stanovuje pořadí pomoci, tak je rozhodujícím kritériem naléhavost potřeby.
Spiritualita mládeže
Otázka relevance tématu:
Extrémně malá identifikace české populace a zejména české mládeže s církvemi vyvolává zdání, jakoby se otázka spirituality české mládeže vůbec netýkala. Tento dojem je ještě zesílen společenským povědomím (pocházejícím z doby totality), v němž člověk, který se veřejně zajímá o duchovní život, tak trochu „vybočuje z normálu“. Pochybnost o relevanci tématu „spirituality“ je v současném českém prostředí způsobena zejména trojím zjednodušením, které je v naší společnosti velmi rozšířené:
Spiritualita mládeže v ČR podle výzkumu Eurobarometr (2002):
nereflektované automatické ztotožnění spirituality s křesťanstvím, ztotožnění víry v Boha s příslušností k některé církvi, zejména k církvi katolické, ztotožnění obsahu křesťanské víry se zjednodušenou formulací některých dogmat.
33% se deklarovalo jako ateisté (nevěří v žádného Boha), 29% se zařadilo do skupiny „je nerozhodný, agnostik, neví, zda je Bůh, nepatří k žádné náboženské skupině“, 7% neodpovědělo vůbec nebo odpovědělo, že neví. 26% se označilo jako věřící (8% jako praktikující, 18% jako nepraktikující).
Náboženství tedy představuje kladnou hodnotu minimálně pro ¼ mladé populace v ČR, téměř každý třetí nemá v této otázce jasno a zbytek se k této otázce staví buď lhostejně nebo odmítavě. Jednoznačné je pouze to, že většina mládeže se k žádné církvi přímo nehlásí. Sekulární religiozita – hledání transcendentního rozměru v běžném životě:
Orientace na zážitky Hledání přátelství, lásky a sounáležitosti
Pastorace mládeže – služba církve mládeži a společnosti
Církev chápe práci s mládeží jako součást své služby spolu s mladými lidmi, mezi mladými lidmi a pro mladé lidi. Pastorace mládeže má být nesobeckou službou církve mládeži. Cílovou skupinou pastorace mládeže jsou všichni mladí lidé, a to zejména ti, kteří potřebují pomoc. Zásadní prvky pastorace mládeže: Církev slouží mládeži. Církev neslouží sama sobě, ani nechce mladé lidi „ovládnout“. Křesťané pracující s mládeží slouží Ježíši Kristu, který je pro ně zpřítomněn v konkrétních chlapcích a dívkách. Církev pomáhá mladým, aby se mohli realizovat. Pomáhá jim tedy v seberealizaci, anebo – snad lépe řečeno – v nalezení sebe sama a v naplnění vlastního životního poslání, ve zužitkování darů a schopností. Církev pomáhá mladým lidem realizovat se podle vzoru Ježíše Krista. Za tímto výrokem stojí přesvědčení, že právě v Ježíši Kristu je plnost lidství. A proto každý, kdo vezme Ježíšův život jako měřítko pro vlastní život, stává se více sám sebou – člověkem, jakým má být. Realizovat se podle vzoru Ježíše Krista znamená prožívat jeho svobodu, která pochází ze svrchovanosti Boží, kterou (Ježíš) zvěstuje a přináší. Šance oslovit mládež spočívá ve schopnosti odpovídat na touhu člověka po štěstí. Pastorace mládeže má mladým lidem umožnit, aby prožili, že právě křesťanská víra otevírá více než jiné světonázorové nabídky cestu k seberealizaci a tím odpovídá na otázku po smyslu života, po štěstí a identitě mladého člověka. Přičemž se do těchto otázek musí také vždy zahrnout otázka štěstí, spásy a identity všech lidí. Cílem práce s mládeží není získat nové členy církve, ale spíše motivace a uschopnění k orientaci života na cestu, kterou šel Ježíš.
Oblasti pastorace
výchovná pomoc rodinám (pomoc rodičům a pěstounům, poradenství) školní pastorace (pastorační působení ve školách, bohoslužby a setkání pro školy) farní pastorace (práce s církevně socializovanými skupinami mládeže ve farnosti, v diecézi, v rámci církevních hnutí a působení řádů) pastorace v rámci volného času (střediska mládeže, kluby) pomoc mladým lidem žijícím mimo rodinu (domovy mládeže, internáty, dětské domovy, ústavy) péče o sociálně znevýhodněné skupiny mládeže (imigranti, nezaměstnaní, skupiny ohrožené sociálně-patologickými jevy) pastorace skrze prostředky sociální komunikace (média) zvláštní služby (např. pastorace mladých lidí v nemocnici, ve výkonu vojenské služby, ve vězení, ve sportu, dále pastorace osob s handicapem)
Pastorace mládeže v katolické církvi
Koordinační centrum: Sekce pro mládež České biskupské konference (Sekretariát: sídlo ČBK, Thákurova 3, Praha – Dejvice, ředitel: Mgr. Vít Zatloukal)
Diecézní centra pro mládež, Diecézní centra života mládeže, kaplani a laičtí zástupci pro mládeže ve vikariátech/děkanátech Cíl: koordinace aktivit církve s mládeží, prodloužená ruka biskupů a biskupské konference, vytváření společenství v církvi, formace aktivních jedinců. Aktivity: organizace světových setkání mládeže s papežem, národních a diecézních setkání mládeže, v DCŽM společný život, formace animátorů pro farní společenství Cílová skupina: primárně věřící katolická mládež. Základní zaměření: především evangelizační a katechizační. Koncepce: spiritualita podle dokumentů papeže – bohatý mladík, svatost, společenství, odvaha k pravdě i proti proudu.
Pastorační plán sekce pro mládež ČBK (2002): Dlouhodobé cíle a dlouhodobý pastorační plán
Společenství církve musí být neustále schopno oslovovat mladé lidi, být pro ně referenční skupinou a formovat z nich vyzrálé katolické osobnosti. Pro práci Sekce to především znamená: nevěřícím zprostředkovat pozitivní zkušenost s církví, popřípadě odstraňovat předsudky, sympatizující přivést k aktivnímu postoji hledání, hledající uvést na cestu katechumenátu, věřícím nepraktikujícím pomoci setkat se s Kristem, objevit společenství církve a nastoupit cestu křesťanské formace, věřícím praktikujícím přispět k prohloubení víry, k duchovnímu růstu a k přijetí spoluzodpovědnosti v církvi a ve společnosti, napomáhat k rozpoznání a k volbě osobního povolání. Pro službu Sekce to konkrétně znamená stanovit základní priority dlouhodobého pastoračního plánu, kterými jsou zejména: – podpora formace animátorů mládeže, – rozšíření a zdokonalení formace kněží a laiků zapojených v pastoraci mládeže, – přispění k lepšímu kontaktu mladých lidí s biskupem, – zdokonalení zpětné vazby pro biskupy, – podpora malých společenství, – rozvíjení vnitrocírkevní a ekumenické spolupráce ve vztahu k pastoraci mládeže, – rozvíjení mezinárodních kontaktů a spolupráce, – objevování nové cesty v pastoraci mládeže na základě zkušeností a rozborů, – zajištění trvale udržitelného rozvoje v personálních otázkách na všech úrovních, – budování informační sítě pro mládež.
Salesiánský model
Je detailně vypracovaný, vytvářel se asi 30 let, vycházel z praxe salesiánských oratoří a škol, poprvé v historii byla tato praxe reflektována na akademické úrovni; později kodifikována v základních dokumentech SDB: 23. GK 1990 Výchova mládeže k víře, La PGS, 1998. Východisko: masová práce s mládeží většinou věřící v oratořích, školách, internátech, farnostech, ale víra postupně stále víc odtržená od života. Věřící mladí lidé žijí stejně a mají téměř stejné hodnoty jako jejich nevěřící vrstevníci. Cílová skupina: děti a mládež především ze sociálně slabšího prostředí, ohrožená, problémová. Cíl: pomoci mladým lidem ke kvalitnímu životu – primárně diakonický; ukázat jim víru a duchovní hodnoty takovým způsobem, aby pro ně byly přijatelné a proměňovaly jejich život. Cesta: preventivní systém Dona Boska aplikovaný na současnou situaci. Rozšíření celosvětové, zvláště v románských a rozvojových zemích, výjimkou je západní a střední Evropa – v rámci postmoderní kultury se tento koncept stává součástí běžné sociální a pedagogické práce s mládeží. Výchovně pastorační projekt Salesiánské provincie Praha (2001)
Salesiánská díla
Oratoř – středisko mládeže: základní struktura navazující na salesiánskou tradici, dnes nízkoprahová střediska s činností zájmovou – skupinovou a zcela otevřenou. Často jsou záchytným bodem sociální sítě pro mládež (napojení na telefonní i osobní poradenství, krizovou intervenci, chráněné bydlení atd.) podle sociálních potřeb místa. Velké oratoře mají tisíce návštěvníků a nepřetržitý provoz. Školy: hlavně střední a učňovské, pak základní, dnes vyšší a vysoké. Podle místních zákonů zapojeny do sítě, akreditovány, někdy placeny státem. Tradičně hlavní důraz na učňovky a průmyslovky, později vyšší – IUS. Charakteristika: odborná kvalita, výchovné prostředí, sociální pomoc jednotlivcům. Farnosti: většinou spojeny se školou nebo oratoří nebo obojím (velká díla v Itálii), široká nabídka zájmové, evangelizační a katechizační činnosti pro mládež, živá společenství, zpravidla živější a otevřenější církev než v širokém okolí. Sdělovací prostředky: v duchu DB, který realizoval apoštolát tisku, dnes se salesiáni snaží využívat všech prostředků s cílem oslovit mládež a skupiny, které s mládeží pracují. Velká nakladatelství specializovaná podle místních podmínek na náboženskou nebo psychologicko-pedagogickou literaturu (Portál), televizní stanice nebo nahrávací studia (u nás Telepace, TV Noe), rozhlasové stanice, Internet. Nová sociální díla: pro bezdomovce, emigranty, vězně, drogově závislé apod. Záleží na kreativitě salesiánů v konkrétním prostředí.
Řád výchovy a vzdělávání v církvi (ČCE)
Čl. 7. Výchova a vzdělávání mládeže Místem výchovy a vzdělávání mládeže jsou církevní sbory všech stupňů. Sbory všech stupňů zřizují své poradní odbory mládeže. Ve farních sborech, kde je to účelné, je odbor mládeže ustanovován na období jednoho roku a je nejméně tříčlenný. Poradní odbor mládeže seniorátu je ustanovován na období dvou let a má čtyři až devět členů a dva až čtyři náhradníky, z nichž nejméně polovina je z řad mládeže do 30 let. Poradní odbor mládeže synodní rady je ustanovován na období dvou let a má devět členů a čtyři náhradníky. Čtyři členové odboru a dva náhradníci jsou kazatelé. Nejméně polovina členů odboru je z řad mládeže do 30 let. Práce odboru se účastní rovněž jeden zástupce bohoslovců z řad ČCE. Porady mládeže jednají o záležitostech mládeže, volbou navrhují členy odboru mládeže a podávají návrhy příslušným správním orgánům církve. Poradu svolává odbor mládeže nejméně jednou ročně alespoň s měsíčním předstihem. Ve farním sboru se účastní porady všechna mládež sboru nebo rovný počet zástupců každé skupiny mládeže, je-li jich ve sboru více. Porada volbou navrhne jednoho zástupce na výroční sborové shromáždění. Je-li mladší 18 let, má pouze hlas poradní. Od staršovstva se očekává, že ho bude rovněž zvát na své schůze. Pro práci mládeže zřizuje církev v ÚCK oddělení mládeže a ustanovuje tajemníka - faráře mládeže. Tajemník-farář mládeže řídí oddělení mládeže a odpovídá za jeho činnost. Tajemník farář mládeže je kazatelem povšechného sboru.
Pastorace mládeže v rámci volného času
Nabídky mládežnických aktivit můžeme rozdělit do dvou základních skupin: nabídky organizované a nabídky otevřené (nízkoprahové). Pod nabídkami organizovanými si můžeme představit zejména zájmovou činnost, ale také aktivitu v rámci sportovních oddílů a mládežnických organizací. Předpokladem účasti je pak buď členství v nějaké organizaci anebo závazná přihláška do nějakého kurzu či skupiny. Nabídky otevřené jsou naopak charakterizovány tzv. nízkoprahovostí, tedy minimálními nároky na účastníka. Pastorace v rámci tzv. otevřené (nízkoprahové) práce s dětmi a mládeží se realizuje v rámci těch nízkoprahových zařízení pro děti a mládež (NZDM), která vznikla na základě křesťanské motivace anebo jsou dokonce zřízena církevním subjektem (salesiánská střediska, zařízení Charity nebo Diakonie). Nízkoprahová zařízení patří totiž (právě díky své charakteristické „otevřenosti všem“) k těm málo místům, kam přicházejí sociálně znevýhodnění mladí lidé. Základním znakem pastorace mládeže ve srovnání s jinými formami práce s mládeží není ani tak rozdíl v obsahu nabízených služeb, ale spíše rozdíl postoje těch, kteří tyto služby nabízí, a nabídka přesahu do spirituální roviny.
Souhrn 1.
2.
3.
4.
5.
Od začátku 20. století vytváří mládež ve společnosti zvláštní sociální skupinu. Jednoznačně definovat mládež je obtížné, protože spodní a vrchní hranice věkového období, které považujeme za mládí, se stále diferencuje a mění. Sociální práce s mládeží v ČR se zaměřuje především na prevenci sociálněpatologických jevů, dále na poskytování sociálně-právní ochrany dětí a mládeže a na provoz nízkoprahových zařízení pro děti a mládež (NZDM). Sociální práci s mládeží ovšem nelze omezit pouze na pomoc mladým lidem, u nichž se dají diagnostikovat zřetelné sociální nebo psychické problémy. Jedná se také o pomoc v celkovém rozvoji osobnosti. K tomu směřuje také výchova a vzdělávání (edukace), které neprobíhá pouze ve škole (na rovině formální), ale také na rovině informální (v každodenním životě) anebo nonformální (v rámci volnočasových aktivit). Pojmem „pastorace“ se obecně označuje soubor činností, v nichž církev navenek i dovnitř realizuje svoje poslání. Služba bližnímu (diakonia) patří k základním realizačním prvkům církve. Do pastorace mládeže můžeme obsahově zahrnout: výchovnou pomoc rodinám, pastorační působení ve školách, farní pastoraci, pastoraci v rámci volného času, pomoc mladým lidem žijícím mimo rodinu, péči o sociálně znevýhodněné skupiny mládeže, pastoraci skrze prostředky sociální komunikace a ostatní pastorační služby (např. pastorace mladých lidí v nemocnici, ve výkonu vojenské služby, ve vězení, ve sportu, pastorace osob s handicapem atd.). Základním znakem pastorace mládeže, který ji odlišuje od ostatních forem pomoci mladým lidem, není rozdíl v obsahu nabízených služeb, nýbrž rozdíl v postoji těch, kdo tyto služby nabízejí, a bezesporu také explicitní pozornost, která se věnuje spirituální dimenzi lidského života. Spiritualita mladého člověka se kultivuje například prostřednictvím široce chápané náboženské výchovy. Mladí lidé totiž mají právo na to, aby nezůstali sami s obtížnými otázkami, jako je např. smrt, bolest, pochybení a vina.
Literatura Použitá literatura (výběr): ERIKSON, Erik H. Jugend und Krise. Stuttgart 1981. HELSPER, Werner. Jugend zwischen Moderne und Postmoderne. Opladen 1991. OTTO, Rudolf. Posvátno. Praha 1998. SCHMIDT, Franz. Grundlagentexte zur katholischen Jugendarbeit. Frankfurt; Basel; Wien 1986. VECCHI, Juan (ed.), Pastorale giovanile salesiana, Roma 2000. Doporučená literatura: KAPLÁNEK, Michal. Pastorace mládeže. Praha 1999. KAPLÁNEK, Michal. Vztah teologie k pedagogice a sociální práci. In Fórum pastorálních teologů III. Olomouc 2003. KAPLÁNEK, Michal. Specifika práce s neorganizovanou mládeží v salesiánských střediscích mládeže. In Děti, mládež a rodina. Brno 2003. MARTINEK, Michael. Ztracená generace?. Svitavy 2006.
