Praktická teologie pro sociální pracovníky
Pachatelé trestných činů
Pachatelé trestných činů jsou muži i ženy lidé, kteří se dostali do konfliktu se zákonem poprvé, i recidivisté pachatelé mladiství i dospělí, a to i v důchodovém věku příslušníci různých národností, kultur, vyznání, politického přesvědčení včetně extremistických směrů, sociálních vrstev osoby podléhající různým závislostem osoby s krátkodobým trestem i s trestem doživotním pachatelé trestných činů zaměřených proti majetku, zdraví nebo životu druhých lidí Proto je nutná diferenciace přístupu pastoračního pracovníka ke každému jedinci. Toto pojednání se týká především skupiny, která je vystavena největšímu riziku obtížné reintegrace do společnosti a tím i riziku recidivy. Tvoří ji pachatelé odsouzení za zvláště závažné trestné činy k výkonu trestu odnětí svobody (dále VTOS) přesahujícímu sedm let. Prodlužující se délka trestu s sebou přináší zvýšený tlak na přizpůsobení se vězeňskému prostředí a jeho přijetí jako součásti běžného života. Důsledky: snížení nebezpečí konfliktů během výkonu trestu zhoršení možnosti změny postojů odsouzeného.
Výkon trestu odnětí svobody
VTOS: zcela nová životní etapa – nutnost přijmout novou společenskou identitu. Dosud svobodný člověk se stává vězněm, čili nedobrovolnou součástí vysoce organizovaného systému, v mnohém potlačujícího jeho individualitu. Všechno své myšlení i úsilí nasměruje k tomu, aby se co nejrychleji tohoto tlaku zbavil, stal se opět „svobodným“ člověkem a mohl se vrátit do života, z nějž byl odsouzením vyňat. Toto jeho úsilí je logické a jasné. Méně jasné je, kdo se později z výkonu trestu vrátí: od zatrpklého vyvržence, nenávidějícího všechny a všechno a toužícího po mstě, přes štvance snažícího se dohnat to, oč jej vězení připravilo, až po kajícníka snažícího se napravit zlo, které spáchal. Přes svoji různost mají tyto varianty přístupu k životu po propuštění společný základ: tím je postoj k vlastnímu činu, stojícímu na počátku vězeňské životní etapy. Odmítání přijetí zodpovědnosti za spáchaný čin stejně jako utvrzování se ve vlastní nevině, podpírané sváděním viny na okolí, vede ke zcela jinému postoji, než upřímné a kající vyznání viny a přijetí zodpovědnosti za následky chybného jednání. Bez skutečně pravdivého přístupu k minulosti však není možné začít budovat novou, naděje a smyslu plnou budoucnost, realizovatelnou po propuštění.
Historie vězeňské duchovní služby
Bible: součást péče o chudé (Mt 25) Navštěvovat vězněné = jeden ze skutků tělesného milosrdenství Justiniánův kodex 533: právo biskupů dozorovat věznice Ve středověku se církev o vězně nezajímala; trest chápán jako odplata za zlý čin, většinou hrdelní Vězeňští kaplani poprvé v Anglii v 16. stol. – prvky klášterního života, snaha o nápravu vězňů 19. stol. – rozvoje vězeňské duchovní služby v Evropě, včetně Rakouska-Uherska P. František Josef Řezáč: Vězeňství v posavádních způsobech svých s návrhem o zdárnější trestání a polepšování zločinců. Komunismus: zrušení duchovní péče; nový rozvoj po roce 1989
Úkoly pastoračního pracovníka po dobu klientova výkonu trestu
Pomoci vězni poznat, přijmout a kajícně vyznat svůj minulý hřích, potrestaný rozsudkem, pomoci vězni najít cestu, jak odstraňovat – nebo alespoň snižovat – jeho následky pro oběť či její pozůstalé, dovést prozřevšího člověka k naději, dané každému upřímnému kajícníku. Ke splnění těchto úkolů mohou být použity všechny dostupné metody práce, jako např.:
individuální i skupinové pohovory, psychodramata, v nichž se rozehrají různá řešení jednotlivých situací, předcházejících trestný čin, rozbory literárních či filmových děl, zaměřené na ukázání možností pozitivních řešení krizových situací, biblické hodiny a bohoslužby, (je prospěšné vyvarovat se dogmatických rozdílů mezi jednotlivými denominacemi!), kulturní pořady, přinášející silné podněty pro promýšlení dosavadních životních postojů a priorit
Postoj odsouzeného k vlastní vině
Odmítání viny: Klient zločiny poctivě a nehraně odsuzuje, a kdyby připustil, že se jich vědomě dopustil, odsoudil by i sám sebe. Proto často velmi krkolomně zdůvodňuje, proč se vše stalo jinak, než jak dokázalo vyšetřování a než je zapsáno v rozsudku, a proč onen hrůzný čin musel spáchat kdokoli jiný, jen ne on sám. Pastorační pracovník stojí před úkolem narušit tuto mnohdy velmi vypilovanou pohádku a dovést klienta k pravdivému sebepoznání a k nutnosti svědomitě a pravdivě rozebrat příčiny, z nichž jeho trestný čin vyrostl. Přiznání viny: Sebeodsouzení: Někteří z těch, kteří se sami dopracovali k poznání, že oni jsou opravdu vrahy, se nejen odsoudili, ale i vynesli nad sebou rozsudek smrti a vykonali jej. Sebevraždy z výčitek svědomí nejsou sice nijak časté, ale vyskytují se. Nepřímé vyviňování: častým argumentem klientů, kteří přiznávají svůj čin, je poukazování na jakousi „osudovou nevyhnutelnost“, s níž v dané situaci nemohli jednat jinak, protože neexistovalo a neexistuje jiné řešení tehdejší situace, než to, které museli – sice neradi, ale nevyhnutelně – zvolit. Úkolem pastoračního pracovníka v takovéto situaci je vést klienta k přijetí skutečnosti, že osudová nevyhnutelnost je v přímém rozporu se stvořitelským plánem, podle nějž má každý člověk možnost svobodné volby postoje k situaci, která může být sama o sobě nezměnitelná.
Problémy klienta po propuštění z výkonu trestu
Existenční: získání práce, příp. i bytu – umocněno nezvyklostí komunikovat s úředníky. Společenské: lidé, mezi něž se klient vrátil, běžně řeší situace, které on sám nezvládá, a používají věci, které on nemá, často ani nezná; mají zážitky, které jemu naprosto chybí, stejně jako oni nerozumí jeho zážitkům a vzpomínkám z výkonu trestu. Důsledky: propad do izolace, pocit méněcennosti, pád na dno společenského žebříčku. Rodinné: propuštěný se těžko zapojuje do všedního života rodiny – během trestu se jí odcizil; mívá tendenci jednat s dospívajícími dětmi, jako by byly stejně staré jako v době jeho zatčení; vrátí-li se ke svým rodičům, ti s ním často jednají jako s malým dítětem nebo jako s nesvéprávným jedincem. Partnerské: jsou dány ztrátou každodenní nutnosti tolerovat osoby druhého pohlaví spolu s návykem nesvěřovat se a od druhého očekávat jakýkoli podraz – to často vede k podezřívavosti, tajnůstkářství a ke kontrolování partnerky; Významnou roli mohou hrát i sexuální praktiky, které si odsouzený během výkonu trestu osvojil; problémem je i navazování nových vztahů – otázka, zda mají potenciálnímu partneru říci o své minulosti.
Pomoc klientovi po propuštění z výkonu trestu
Vězeňský pastorační pracovník by měl klást důraz na následující oblasti:
Morální kvalita prostředí, z něhož odsouzený vyšel a s nímž měl během výkonu trestu pravidelný kontakt – je klíčovým faktorem ovlivňujícím život odsouzených Hledání hodnotové stupnice: Z hlediska logoterapie je úkolem interventa pomoci klientovi nalézt jeho vlastní hodnotovou stupnici a světonázor. Klient má být veden k poznání a využití konkrétních možností vlastní existence. Tím se logoterapie stává výchovou k odpovědnosti. Celoživotní poslání: Vedle dílčích úkolů, rozvíjejících klientovu sebedůvěru a řešících jeho aktuální životní situace, lze uvažovat i o úkolu jako o celoživotním poslání. To má smysl zvláště pro odsouzené, kteří mají na svědomí trestné činy s neodstranitelnými následky. V takové situaci nestačí vést klienta pouze k postupné nápravě pokřivených sociálních a jiných vazeb, ale je potřeba mu pomoci nalézt takovou sféru zájmu, v níž by prožíval vědomí vlastní naděje a odpovědnosti.
Verifikovatelnost dosažení těchto cílů je velmi obtížná: vězeňský pastorační pracovník se většinou setká pouze s těmi svými bývalými klienty, kteří vzdor vší snaze selhali a vrátili se do výkonu trestu, mnohdy s naprosto stejným trestným činem. S touto zátěží se musí pastorační pracovník trvale vyrovnávat.
Legislativní rámec pastorační činnosti církví ve věznicích ČR
Zákon o církvích a náboženských společnostech č. 3/2002 Sb., § 7 odst. 1 písm. b): zvláštní právo církví a náboženských společností s patřičným stupněm registrace pověřovat osoby k výkonu duchovenské činnosti v místech, kde se vykonává vazba nebo trest odnětí svobody. Zákon o výkonu trestu odnětí svobody č. 169/1999 Sb., § 20 – možnosti působení církví a náboženských společností: „Církev se může podílet na naplňování účelu výkonu trestu poskytováním duchovní služby zejména
a) konáním bohoslužeb pro zájemce z řad odsouzených, b) individuálními rozhovory, pastoračními návštěvami a umožněním individuálního přístupu k náboženským úkonům, c) vedením studijních hodin k výkladu náboženských textů, d) zajišťováním duchovní a náboženské literatury a zpěvníků, e) pořádáním přednášek a besed, zejména s etickou tématikou, popřípadě koncertů hudebních skupin a jednotlivců, f) při přípravě odsouzených k jejich propuštění, g) dalšími vhodnými formami přispívajícími k dosažení účelu výkonu.“
Podobně Zákon č. 293/1993 o výkonu vazby, § 15
Dohoda o duchovní službě
Na základě Dohody o duchovní službě ze dne 18. 8. 2008 mezi Vězeňskou službou České republiky, Ekumenickou radou církví České republiky a Českou biskupskou konferencí vykonávají pastorační službu ve věznicích pověření duchovní všech zúčastěných církví. Podmínky:
Formy:
Bezúhonnost Pověření ze strany odpovědného orgánu církve Doporučení výkonným výborem o.s. Vězeňská duchovenská péče Pracovní poměr v dané věznici Dobrovolné poskytování duchovenské služby – alespoň 2x měsíčně
Organizace:
Hlavní kaplan Rada pro duchovní službu ve věznicích a ústavech:
řešení základních mezicírkevních a koncepčních otázek Členové: zástupce České biskupské konference, zástupce Ekumenické rady církví, vrchní ředitel kabinetu generálního ředitele Vězeňské služby, předseda Vězeňské duchovenské péče a hlavní kaplan.
Práva pověřených osob (čl. 6, odst. 2)
a) vstupovat do věznice, v níž konají duchovní a pastorační činnost, a pohybovat se v ní v rozsahu stanoveném vnitřními předpisy, b) podílet se vhodnými formami na duchovně výchovné činnosti, c) upozorňovat příslušné služební funkcionáře na zjištěné nedostatky, které brání řádnému výkonu duchovní a pastorační činnosti, d) požadovat informace o stavu a chování obviněných, odsouzených a chovanců, jimž poskytují duchovní a pastorační činnost , e) nahlížet do osobních spisů odsouzených, jimž poskytují duchovní a pastorační činnost, pokud s tím tyto osoby souhlasí, f) přinášet do věznice nebo ústavu, v nichž konají duchovní a pastorační činnost, náležitosti nezbytné pro provádění náboženských úkonů, a to v rozsahu a množství schváleném ředitelem příslušné organizační jednotky. Víno pro potřeby eucharistie propustí orgány kontroly v množství maximálně do 2 dcl.
Seznam církví sdružených v ERC, na které se vztahuje působnost Dohody I. Členské církve ERC 1. Apoštolská církev 2. Bratrská jednota baptistů 3. Církev bratrská 4. Církev československá husitská 5. Českobratrská církev evangelická 6. Evangelická církev metodistická 7. Evangelická církev a.v. v ČR 8. Jednota bratrská 9. Pravoslavná církev v českých zemích 10. Slezská církev evangelická augsburského vyznání 11. Starokatolická církev
II. Přidružené církve 12. Armáda spásy III. Pozorovatelé ERC 13. Anglikánský sbor sv.Klimenta v Praze 14. Církev adventistů sedmého dne 15. Federace židovských náboženských obcí v ČR
Vězeňská duchovenská péče, o.s.
Dobrovolné sdružení křesťanů – duchovních i laiků, kteří byli vedením svých církví pověřeni duchovenskou službou ve věznicích ČR. VDP působí na základě spolupráce a vzájemné tolerance církví a náboženských společností v ekumenickém duchu a udržuje těsné vztahy s Ekumenickou radou církví v ČR (ERC) a Českou biskupskou konferencí (ČBK). Svoji činnost zaměřuje především na:
1. spolupráci, výměnu zkušeností a pomoc při duchovenské, pastorační, příp. charitativní službě pověřených osob vězňům (obviněným i odsouzeným); 2. vytváření vhodných podmínek pro práci církví v zařízeních VS ČR; 3. vytváření vhodných podmínek ve svých církvích ke službě a pomoci vězňům i propuštěným; 4. snahu o praktickou spolupráci s vězeňským personálem na všech úrovních.
Zpovědní tajemství v trestně-právních záležitostech
Zákon č. 3/2002 Sb. (Zákon o církvích) § 7: Zvláštní práva registrovaných církví a náboženských společností
Právní řád ČR výslovně zbavuje kněze zákonné povinnosti oznámit závažný trestní čin, o němž se dověděl v rámci zpovědi (§ 168 trestního zákona), a zároveň ho zbavuje povinnosti svědčit o takovém trestném činu, nezbavuje ho však povinnosti překazit trestný čin, pokud o jeho přípravě ví předem. Zákon č. 140/1961 Sb. (Trestní zákon) § 168: Neoznámení trestného činu
f) zachovávat povinnost mlčenlivosti duchovními v souvislosti s výkonem zpovědního tajemství nebo s výkonem práva obdobného zpovědnímu tajemství, je-li tato povinnost tradiční součástí učení církve a náboženské společnosti nejméně 50 let; tím není dotčena povinnost překazit trestný čin uložená zvláštním zákonem (§ 167 trestního zákona).
(3) … Oznamovací povinnost nemá také duchovní registrované církve a náboženské společnosti s oprávněním k výkonu zvláštních práv, dozví-li se o spáchání trestného činu v souvislosti s výkonem zpovědního tajemství nebo v souvislosti s výkonem práva obdobného zpovědnímu tajemství.
Zákon č. 141/1961 Sb. (Trestní řád) § 99: Zákaz výslechu
(2) … Svědek nesmí být vyslýchán též tehdy, jestliže by svou výpovědí porušil státem uloženou nebo uznanou povinnost mlčenlivosti, ledaže byl této povinnosti příslušným orgánem nebo tím, v jehož zájmu tuto povinnost má, zproštěn.
Duchovní služba v armádě ČR
Rozkaz ministra obrany České republiky č.19 z 3. června 1998: Zřízení duchovní služby v rezortu Ministerstva obrany Smlouva mezi Ekumenickou radou církví a Českou biskupskou konferencí o podmínkách vzniku a působení duchovní služby v resortu ministerstva obrany Dohoda o spolupráci mezi Ministerstvem obrany, Ekumenickou radou církví a Českou biskupskou konferencí o duchovní službě v rezortu MO. Pastorační centrum Duchovní služby AČR v Lulči nedaleko Vyškova bylo slavnostně otevřeno 6. července 2007. Slouží jako výcvikové a školící zařízení, ve kterém se pořádají etické semináře pro vojáky v základním výcviku, instruktory výcviku, vrchní praporčíky a podobně. Je i místem neformálních setkání vojáků před odjezdem do zahraničních misí a po jejich návratu. Vojenský kostel sv. Jana Nepomuckého v Kanovnické ulici v Praze na Hradčanech. Dnes je místem modliteb, například za mír a za padlé a zemřelé.
Dohoda o spolupráci mezi MO, ERC a ČBK o duchovní službě v rezortu MO
Duchovní služba má za úkol zejména
podporovat velitele všech stupňů v jejich odpovědnosti za naplňování a ochranu lidského rozměru života každého vojáka v činné službě a občanského zaměstnance (dále jen pracovníků rezortu Ministerstva obrany); nabízet pomoc při řešení osobních krizí i těžkostí, které vznikají v pracovním, osobním a rodinném životě pracovníků rezortu Ministerstva obrany; přispívat k rozvíjení a prohlubování demokratických tradic evropské kultury v rezortu Ministerstva obrany; vytvářet podmínky pro naplňování ústavně zaručených lidských práv, která souvisejí se svobodou vyznání pro pracovníky rezortu Ministerstva obrany ve všech situacích spojených s plněním jejich služebních a pracovních povinností.
Partnerem ministra obrany ČR pro koncepční otázky a zásadní jednání, která se týkají problematiky spojené s duchovní službou v rezortu Ministerstva obrany, je Rada pro duchovní službu, ve které jsou zastoupeni:
hlavní kaplan Armády České republiky (AČR); jeden duchovní z církví, které se účastní této dohody, který působí jako poradce ministra obrany pro duchovní službu a kterého jmenuje ministr obrany ČR na základě doporučení těchto církví; zástupce Ekumenické rady církví; zástupce České biskupské konference; zástupce AČR, kterého určí náčelník Generálního štábu AČR; zástupce Civilní ochrany, kterého určí velitel Civilní ochrany České republiky.
Funkční náplň vojenského kaplana
Je přímo podřízen veliteli útvaru, u kterého vykonává svou službu. Zodpovídá za naplňování a dodržování pokynů hlavního kaplana ve své podřízenosti. Je poradcem velitele v oblasti duchovní služby, etických a morálních hodnot, náboženských otázek. Podporuje velitele velitelství a velitele všech podřízených stupňů v jejich odpovědnosti za naplňování a ochranu lidského rozměru života každého vojáka v činné službě a občanského zaměstnance. Zodpovídá za vytváření podmínek pro naplňování ústavně zaručených lidských práv, která souvisejí se svobodou vyznání pro pracovníky dané součásti ve všech situacích spojených s plněním jejich služebních a pracovních povinností. Poskytuje pomoc při řešení osobních krizí i těžkostí, které vznikají v pracovním, osobním a rodinném životě pracovníků velitelství a přímo podřízených součástí. Zajišťuje odborné vzdělávání v oblasti etiky a religionistiky formou přednášek, seminářů či besed. Vykonává nebo zabezpečuje duchovní službu pro příslušníky velitelství i přímo podřízených stupňů a jejich rodiny včetně bohoslužeb pro všechny církevní denominace sdružené v rámci České biskupské konference a v Ekumenické radě církví. Spolupracuje s duchovními církví a náboženských společností civilního sektoru, není-li činnost těchto duchovních v rozporu s posláním a působností rezortu Ministerstva obrany. Spolupracuje s duchovními jiných armád v rámci mezinárodních vojenských aktivit. Spolupracuje s vojenskými lékaři, psychology a dalšími pracovníky, kteří zabezpečují sociální politiku na úrovni velitelství.
Souhrn 1.
2.
3.
Posláním pastoračního pracovníka ve výkonu trestu odnětí svobody je pomoci klientovi najít hlubší smysl života, než jaký měl v době spáchání trestného činu, a dovést jej k poznání, že k dosažení svého cíle lze použít prostředky, které nejsou v rozporu se zájmy ostatních lidí a společnosti. To je téměř vždy spojeno s nutností změnit hodnotovou stupnici. Zde může pastorační pracovník nabídnout kriteria, definovaná Desaterem a Biblickým svědectvím. Dalším důležitým úkolem pastoračního pracovníka je připravit odsouzené, kteří strávili ve výkonu trestu odnětí svobody delší dobu – více než 7 let – na návrat do civilní společnosti. Přitom je třeba vzít v úvahu, že mohou nastat problémy v oblasti existenční, společenské, rodinné , partnerské a dalších. V souladu s platnou českou legislativou vykonávají pastorační službu ve věznicích a vazebních věznicích v ČR duchovní a dobrovolníci, kteří jsou k tomu vedením svých církví pověřeni.
Literatura Základní: ERIKSON, Erik H. Die Kindheit und die Gemeinschaft, Bonn, Neumann Verlag, 1957. FRANKL, V.E. Lékařská péče o duši, Brno, Cesta 1997. HÁLA, J. Teorie a praxe českého vězeňství I + II. České Budějovice, ZSF JU 1997 + 1999. ŘEZÁČ, F.J. Vězeňství v dosavadních způsobech svých s návrhem o zdárnější trestání a polepšování zločinců. Příloha časopisu „České vězeňství“ 3, 1995, s. 4-5. VACEK, E. Jakou šanci mají propuštění vězni . Časopis České vězeňství 4,1996, s. 1, 6-14. Doporučená: FRANKL,V.E. Vůle ke smyslu, Brno, Cesta 1998. FRANKL, V.E. Psychoterapie pro laiky, Brno, Cesta 1998. FRANKL, V.E.Teorie a terapie neuróz, Praha, 1999. ŘEHÁČEK, M a spol. Uplatňování resocializačních programů u odsouzených. Časopis České vězeňství 3,1995, s. 3, 6-7. UHLÍK, J. F.J Řezáč – reformátor vězeňství a školství 19.století. Příloha časopisu České vězeňství 5,1997, s. 2.
