Praktická teologie pro neteology. Michael Martinek Jabok, Základní otázky

Křesťanské církve v občanské společnosti Praktická teologie pro neteology Michael Martinek Jabok, 2007

Základní otázky








Jaký je vztah české společnosti k náboženství, ke křesťanství a k církvím? Jaký smysl má existence křesťanských církví v současné společnosti? Jak jsou křesťanské církve organizovány a financovány, jaké aktivity vyvíjejí, co mohou společnosti přinést? Náboženské vyznání obyvatel ČR (Sčítání lidí 2001)






Obyvatelstvo celkem Věřící z toho • • • • •





10230060 3288088

církev římskokatolická 2740780 církev českosl. husitská 99103 českobratrská církev evangel. 117212 pravoslavná církev 22968 Náboženská společnost Svědkové Jehovovi 23162

Bez vyznání Nezjištěné vyznání

6039991 901981

Česká společnost a náboženství


Česká společnost je ve srovnání s většinou národů světa extrémně nenáboženská – ateistická. Pravděpodobné příčiny: • Negativní vnímání katolické církve českým národem, které má své kořeny už v husitství a později v rakousko-uherské monarchii, v níž byla tato církev těsně spjata se státní mocí. • Systematická protináboženská propaganda prováděná u nás po více než čtyřicet let komunistického režimu. • Sekularizace jako trend, který v uvedeném období zasahuje všechny evropské státy. • Nesplnění nadějí, které do křesťanských církví vkládala česká veřejnost těsně po svržení komunistického režimu v roce 1989. • Rostoucí přesvědčení, že tradiční církve nejsou schopny chápat současný svět ani nabídnout dnešnímu člověku přijatelnou podobu autentické spirituality.

Věrohodnost křesťanských církví





Existuje mnoho námitek proti institucionálnímu křesťanství. Některé jsou silně ideologicky zabarveny a vycházejí spíše ze subjektivních soudů lidí protikřesťansky zaměřených, jiné lze historickými, sociologickými či teologickými metodami prokázat a ve větší či menší míře je uznávají i samy církve. Historie: katolická církev se v roce 2000 veřejně přiznala a omluvila za tyto viny svých členů a představitelů: • rozdělení původně jednotné křesťanské církve do mnoha různých církví, které spolu pak po mnoho staletí žily ve vzájemných konfliktech, • souhlas s metodami intolerance a násilí ve službě pravdě, • dlouhodobé nepřátelství a nedůvěra křesťanů vůči Židům, • spoluodpovědnost za porušování základních lidských práv, za vážné formy sociálního bezpráví a diskriminace, za rozšíření teoretického a praktického ateizmu.

Církevní příslušnost obyvatel ČR Církve a náboženské společnosti registrované v ČR k 5.9.2007






























Apoštolská církev Bratrská jednota baptistů Buddhismus Diamantové cesty linie Karma Kagjü Církev adventistů sedmého dne Církev bratrská Církev československá husitská Církev Ježíše Krista Svatých posledních dnů v České republice Církev Křesťanská společenství Církev řeckokatolická Církev římskokatolická Česká hinduistická náboženská společnost Českobratrská církev evangelická Evangelická církev augsburského vyznání v České republice Evangelická církev metodistická Federace židovských obcí v České republice Jednota bratrská Křesťanské sbory Luterská evangelická církev a. v. v České republice Mezinárodní společnost pro vědomí Krišny, Hnutí Hare Krišna Náboženská společnost českých unitářů Náboženská společnost Svědkové Jehovovi Novoapoštolská církev v ČR Obec křesťanů v České republice Pravoslavná církev v českých zemích Ruská pravoslavná církev, podvorje patriarchy moskevského a celé Rusi v České republice Slezská církev evangelická augsburského vyznání Starokatolická církev v ČR Ústředí muslimských obcí Višva Nirmala Dharma

Témata přednášek













Úvod do předmětu, náboženská a církevní příslušnost obyvatel ČR Historické místo církví v české společnosti Právní postavení a financování církví Sebepojetí církví, jejich organizační modely, křesťanské církve v ČR Specifika katolické církve Dialog křesťanských církví se současnou společností Vlastní vymezení poslání církví: leiturgia, martyria, koinonia, diakonia Martyria – šíření a podpora křesťanství Koinonia a leiturgia: náboženská obec, bohoslužba jako vrcholná aktivita křesťanů Manželské právo, pastorace dětí, manželů a rodin Pastorace mládeže Účast církví ve vzdělávání, zdravotnictví, sociální práci, v armádě a vězeňství

Povinná literatura



 





II. vatikánský koncil, Radost a naděje (Gaudium et spes). Pastorální konstituce o církvi v dnešním světě. CODEX IURIS CANONICI (CIC). FILIPI, Pavel. Křesťanstvo. Historie, statistika, charakteristika křesťanských církví. Brno: CDK, 2001. OPATRNÝ, Aleš, Cesty pastorace v pluralitní společnosti. KN, Kostelní Vydří, 2006. TRETERA, Jiří Rajmund, Stát a církve v České republice. Kostelní Vydří: Karmelitánské nakladatelství, 2002.

Doporučená literatura                   

AMBROS Pavel, Fundamentální pastorální teologie. Olomouc: Vydavatelství UP, 2002. DOLISTA, Josef, Misijní úsilí církve. Kostelní Vydří: Karmelitánské nakladatelství, 2001. DOLISTA, Josef, Perspektivy církve. Vybrané kapitoly z eklesiologie. Kostelní Vydří: Karmelitánské nakladatelství, 2000. KAPLÁNEK Michal, Pastorace mládeže, Studijní text pro pracovníky s mládeží. Salesiánská provincie Praha 1999, Pro vnitřní potřebu KEHL, Medard, Kam kráčí církev? Diagnóza doby. Brno: CDK, 2000. KŘIVOHLAVÝ, Jaro, Pastorální péče. Studijní texty evangelikálního teologického semináře, svazek 4, Oliva, Praha, 2000, 1. vydání, 180 s. NEUNER, Peter, Laici a kléru? Praha: Vyšehrad, 1997. Nová evangelizace. Olomouc: Centrum Aletti, 2000. OPATRNÝ, Aleš, Pastorace v postmoderní společnosti. KN, Kostelní Vydří, edice Teologie, 2001. OPATRNÝ Aleš, Pastorační péče v méně obvyklých situacích. Pastorační středisko Praha 2000 OPATRNÝ Aleš, Pastorační situace u nás, analýzy a výhledy. KN Kostelní Vydří 1996. PESCH, Otto Hermann, Druhý vatikánský koncil 1962-1965. Praha: Vyšehrad, 1996. POSPÍŠIL, Ctirad Václav, Teologie služby. Kostelní Vydří: Karmelitánské nakladatelství, 2002. RABAN, Miloš, Sněm české katolické církve. Praha: Vyšehrad, 2000. SALAJKA, Milan, Křesťanská církev ve své duchovní aktivitě a práci. Praha: Karolinum, 1998. SKALICKÝ, Karel, Radost a naděje. Kostelní Vydří: Karmelitánské nakladatelství, 2000. SKALICKÝ, Karel, Zápasy o zítřek aneb Quo vadis, ecclesia. Ježek, 2000. SMOLÍK, Josef, Pastýřská péče. Praha: Kalich, 1991. ZULEHNER, Paul M., Církev: přístřeší duše. Situace a perspektivy dnešní církve. Praha: Portál, 1997.

Organizace výuky, požadavky ke zkoušce




Zahájení výuky 5. 2. 2009 Přednášky každý čtvrtek 13.45 – 15.15 Požadavky ke zkoušce: • Znalostní test • Osobní pohovor

Pastorace a praktická teologie





Pastorace (z lat. „pastor“ = pastýř): Soubor činností, jejichž cílem je podpora kvality života člověka ve všech jeho dimenzích (biologické, psychologické, sociální a spirituální), avšak za předpokladu, že tato podpora má svá východiska či motivaci v evangeliu; že je zakotvena v křesťanském pojetí života. Praktická (pastorální) teologie: disciplína, která si ve svém současném vývoji všímá především životních situací člověka, ty pak teologicky promýšlí (reflektuje, interpretuje) ve snaze člověku pomoci, formulovat motivaci k pomoci, nabídnout a poskytnout náměty k jednání, k rozhodování. Zároveň reflektuje veškeré aktivity církve jako instituce.

Vývoj pojetí pastorace


Konec 18. století – polovina 19. stol.:

Pastorační přemýšlení a jednání se očekávalo od toho, kdo byl pověřen úřadem – kněz (farář, kaplan atd.) = subjekt pastorace. • Měl se o své farníky starat nejen po stránce náboženské, ale plnil i funkci státní administrativy, osvěty kulturní, hospodářské, zdravotní, sociální. Předmětem pastoračního přemýšlení a jednání byla tedy celospolečenská problematika = objekt pastorace. Polovina 19. stol. – pol. 20. stol.: • Církev postupně ztrácí v některých oblastech své monopolní postavení (např. školství, zdravotnictví, státní správa), a přestává být jediným poskytovatelem všeobecně přijímané ideové základny. Předmětem (objektem) pastoračního jednání a myšlení je především problematika vnitrocírkevní (výuka náboženství, slavení bohoslužeb, vedení křesťanské obce), farář však má nadále pečovat o chudé, opuštěné, vězněné, sirotky apod. • Subjektem pastoračního jednání zůstává kněz. Od poč. druhé poloviny 20. stol.: • Důraz na prvek společenství v církvi, na spoluzodpovědnost všech křesťanů za život církve. Subjektem pastorace se stává celé společenství věřících. • Mění se také předmět zájmu pastoračního přemýšlení: praktická teologie se zabývá situací člověka, jeho radostmi a nadějemi, smutky a úzkostmi, a zajímá se také o funkce církve, které církev v současném světě plní. •







Teorie trojího úřadu Krista








Praktická teologie byla dříve nazývána pastorální teologií. Kněz byl označován jako pastýř (lat. pastor), proto se teologická disciplína, která se zabývala jeho prací, nazývala pastorální. Její základní teorií byla tzv. nauka o Kristově trojím úřadu. Ta vycházela z posledních třech veršů Matoušova evangelia: Ježíš přistoupil a řekl jim: "Je mi dána veškerá moc na nebi i na zemi. Jděte ke všem národům a získávejte mi učedníky, křtěte je ve jméno Otce i Syna i Ducha svatého a učte je, aby zachovávali všecko, co jsem vám přikázal. A hle, já jsem s vámi po všecky dny až do skonání tohoto věku" (Mt 28,18-20). Kněží byli v duchu uvedeného biblického citátu chápáni jako jediní pokračovatelé v činnosti Ježíše Krista, resp. nositelé (subjekty) církevní praxe (Lehner, 1996). Ostatní křesťané tak byli objekty pastorační práce kněží. Podle Kristových úřadů bylo stanoveno, že úkolem kněze je: • • •




úřad kněžský, tedy slavit bohoslužby, úřad královský, tedy pečovat o svěřený lid, a úřad prorocký, tedy učit svěřený lid.

Úřad prorocký byl odvozen od Ježíšovy výzvy v Matoušově evangeliu získávat učedníky, úřad kněžský od výzvy k tomu, aby byli tito učedníci pokřtěni, a úřad královský od výzvy k učení zachovávat Ježíšovu nauku.

Teorie konstitutivních prvků církve


Nová teorie pastorální teologie: její základní otázkou už není, co má dělat kněz, aby jednal podle vzoru Ježíše Krista, ale jak mají podle vzoru Ježíše Krista jednat všichni křesťané, tedy církev. Z každého křesťana se tak stává subjekt, který může a má jednat podle vzoru Ježíše Krista, a tak aktivně vytvářet praxi církve. Pastorální teologie se tak mění v praktickou teologii, protože se už nezabývá jen prací kněze (pastýře), ale praxí církve. Proto je třeba jasně stanovit, co je pro praxi církve charakteristické, resp. konstitutivní – o co má církev usilovat, aby vůbec byla církví. • Bohoslužebné jednání, které vyjadřuje vztah Boha k člověku a člověka k Bohu. Patří do něj slavení mše, modlitba, slavení svátostí, atp. Tento konstitutivní prvek je označován řeckým slovem liturgie (doslova: „dílo lidu“). • Svědectví Bohu, tedy takové jednání křesťanů, kterým dosvědčují, že věří v Boha. Patří sem jak klasické misie, které se snaží předat křesťanskou víru nekřesťanům, tak i svědectví života, tedy dosvědčování své víry odpovídající životní praxí. Tento konstitutivní prvek je označován řeckým slovem martyria (doslova: „svědectví“). • Společenství, které je vyjádřením víry, že život a učení Ježíše Krista má vést ke sjednocení lidí, aby každý člověk mohl sebe sama realizovat ve vztahu k druhým lidem. Patří sem kulturní a společenský život ve farnostech, snaha o sjednocení křesťanů různých vyznání i úsilí křesťanů o odstranění nespravedlností a válek, které rozdělují lidstvo. Tento konstitutivní prvek je označován řeckým slovem koinónia (doslova: „společenství“). • Služba potřebným, která nemá být pouhým důkazem, že křesťané berou svou víru vážně a dovádějí ji do důsledků, ale jasnou a praktickou odpovědí na utrpení a nespravedlnost ve světě, která nesleduje jiné cíle, než zmírnit utrpení a napravit nespravedlnost. Tento konstitutivní prvek je označován řeckým slovem diakonia (doslova: „služba při stolech“).

Realizační funkce církve Cíl činností církve



Sláva Boží a spása člověka. Oba pojmy tvoří jednotu: štěstí člověka je slávou Boží.




Rozvoj člověka ve všech dimenzích: fyzické, psychické, sociální i spirituální.

Historie praktické teologie








Církev byla vždy aktivní (všechny uvedené činnosti mají základ v prvních staletích), základní normy pocházejí od apoštolů (Sk, listy), z apoštolské tradice (literatura 2. a 3. stol.), pak kánony koncilů, správní soustavy, spisy církevních otců (Řehoř Veliký – Kniha pastorálních pravidel, kolem 600); od 7. stol. penitenciální knihy (upravují praxi zpovědi a rozhřešení); od 13. stol.: ucelené církevní právo, příručky pro zpovědníky, instrukce pro duchovní správce, návody k povznesení zbožnosti lidových vrstev. Systematická reflexe církevní praxe od 17. stol: pojem praktická teologie poprvé použil Gisbert Voetius (protestant – Utrecht, 1659) – rozlišení základních oborů Vznik pastorální teologie – Štěpán Rautenstrauch (katol. – opat břevnovského kláštera, rodák z Českolipska, první profesor PT v Praze, 1774, fakultní rektor ve Vídni, s pověřením zakládat tzv. „generální semináře“). Navrhl PT jako součást univerzitních studií teologie v Rakousku-Uhersku (1777): zaměření na „vlastnosti a schopnosti budoucího kněze“. Farář byl pedagogickým, osvětovým a administrativním nástrojem státu i církve zároveň. PT byla výhradně pomůckou pro činnost faráře s podrobným soupisem všeho, co měl farář dělat. Odpovídá to sice smyslu PT – je to o ČINNOSTI církve, ale omezuje past. pracovníky pouze na biskupy a faráře. Navíc jim nabízí poměrně přesnou technologii a nepočítá s reakcí na historické a společenské změny. Tato představa přetrvávala až do koncilu a mnohde dodnes. Vyjadřují ji pojmy duchovní správa, pastorace, pastorální teologie.

Praktická teologie jako věda








Německo 19. století (protest.) – Friedrich Schleiermacher, 1850 Die Praktische Theologie nach den Grundsätzen der Evangelischen Kirchen: souřadnost myšlení a zkušenosti, podobně jako např. pedagogika nebo politika – snaha dát praxi církve cíl a pravidla. Od něj pochází základní trvalá témata praktické teologie: napětí mezi teorií a praxí křesťanství, kritická snaha o objasňování skutečného poslání církve a jejích aktuálních možností, úsilí o porozumění člověku (i víře a církvi se vzdalujícímu) Až do 20. stol. v katol. církvi spíše věda aplikační: jak dosáhnout toho, aby lidé mysleli a žili podle představ církve. Postupně stále větší směřování k tomu, aby církev pochopila potřeby člověka a reagovala na ně (v katol. Církvi obrat na II. vat. Koncilu). To symbolizují dvě příručky: Handbuch der Praktischen Theologie (protest., 1974-78 Berlin – DDR), Handbuch der Pastoraltheologie (katol., 1969-72 Herder, hl. redaktor Karl Rahner) Interdisciplinární charakter PT: Tradičně navazovala na filozofické a teologické obory, v současné době se těsně spojila především se sociologií (zjišťování pastorační reality) a psychologií (metodika pastorační pomoci a péče).

PT v různých církvích





Pojem PT ve smyslu, jak o něm mluvíme, je společný katolické církvi a protestantským církvím. O nich budeme především mluvit, protože se s nimi setkáváme jak v naší náboženské realitě tak v sociální práci. Z tohoto okruhu je taky dostupná literatura. (Smolík, Křivohlavý, Salajka, katol. Ambros, Opatrný, Kaplánek, Křišťan). Východní církve PT v tomto smyslu nemají – soustředí se na liturgii, homiletiku, katechetiku a právo jako samostatné obory, pastorace je chápána spíše jako osobní pracovní náplň a zároveň poslání kněze. Katol. a protest. prakt. teologie je postavena na činnostech a hledá, jak je dělat co nejlépe, ortodoxní je postavena na osobě kněze a hledá, jak má žít a co má dělat. Pojem praktická teologie považují za protestantský, sami užívají název pastorologie, ve slovenských materiálech dušpastierstvo. Veškerá pastorace je u nich totožná s prací kněze, nikdo jiný se na ní ze zásady nepodílí – neznají místo laiků v církvi ani teologii laiků. Pastorologie je pak spíš pracovní příručka o tom, jak má žít a pracovat kněz. Vychází z biblického obrazu pastýře a z patrologických textů, nebere však vůbec v úvahu ani současné pastorálně-teologické výzkumy z kat. a protest. prostředí, ani nepočítá s pomocí sociologie k výzkumu pastorační reality.

1. HISTORICKÉ MÍSTO CÍRKVÍ V ČESKÉ SPOLEČNOSTI

Role církví v historii české společnosti








Nutné pro pochopení jejich současné reality, zvláště pro vysvětlení některých jejich těžko pochopitelných projevů. Nutné pro pochopení jejich významu a smyslu pro věřící lidi i pro společnost obecně (zatemněno v době komunismu, který ukázal církve pouze z negativní stránky). Nejde o opakování církevních dějin, ale o schematické sledování některých aspektů: • Vztah mezi křesťanstvím a společností (religiozita, příp. konfesní rozdělení populace) • Vztah mezi církví (církvemi) a státem (legislativní a reálné vymezení) • Vliv církví v oblasti kultury, vzdělání a sociální práce

Rozdělení na epochy


Symbolická přelomová data (vycházející ze vztahu mezi církví a státem): • 845: křest čtyřiceti českých pánů v Řezně – ztotožnění vládnoucích vrstev s křesťanstvím • 1039: Hnězdenská statuta – formální dovršení české státnosti, dodržování základních křesťanských morálních zásad stanoveno zákonem • 1415: Jan Hus – začátek konfesního pluralismu • 1620: bitva na Bílé Hoře – násilná rekatolizace, rakouský konfesní stát • 1918: vznik Československa – svoboda a vzájemná rovnocennost církví • 1948: komunismus – ateistický stát, perzekuce náboženství • 1989: sametová revoluce – svoboda církví a pluralita náboženství

Předkřesťanská religiozita


Prolínání kultů starých Germánů, Keltů a původních Slovanů • Přinášení obětí na posvátná místa (stromy, háje, louky, vody, hory), na nichž sídlili bohové. • Nebylo centrálně organizováno, nemělo vlastní teologii ani církevní instituci; představitelé – vesničtí šamani.




Vliv cizích kultů: kult íránského boha Mithry (příp. „Mihr“), někdy chápán jako slunce, jindy jako pakt či smlouva. • „Mir“ ve slovanských jazycích: smlouva, harmonie, shoda, soulad, mír • Vzdálené kulty neměly ve Střední Evropě dostatečnou organizační základnu, takže postupně podlehly expanzi křesťanství.

Radegast








Radhošť bývá tradičně spojován s uctíváním pohanského boha pohostinnosti, plodnosti a úrody Radegasta. Podle legendy nechali jeho modlu na vrcholu hory zbořit soluňští misionáři Konstantin a Metoděj, kteří po svém příchodu na Velkou Moravu v šedesátých letech 9. století údajně na Radhošť zavítali. Po tomto bohovi je také pojmenovaná tradiční značka českého piva. Na Radhošti se nachází jeho velmi známá socha. Neplést s čarodějem Radagastem z Pána prstenů.

Křesťanské misie


Pojetí: • křesťanství nadřazené původním kultům • křesťanská morálka jako uskutečňování dobra oproti původnímu zlu • křesťanský způsob života jako kultura oproti původnímu barbarství




Západní misie – francké: • Křest čtrnácti českých kmenových knížat v Řezně 845 • Fyzické násilí a hrozby




Východní misie – byzantské: • Příchod Konstantina a Metoděje na Moravu 863 • Snaha přiblížit se k lidem, naučit se jejich jazyk a přivést je ke křesťanství vysvětlováním jednoduchých základů víry (inkulturace)

Konstantin









a Metoděj

Rodní bratři, přišli z Byzance r. 863. Konstantin zemřel jako mnich (Cyril) v Římě 869, Metoděj se stal prvním moravským biskupem, zemřel 885. Vytvořili písmo pro slovanský jazyk, přeložili do něj Bibli, zavedli slovanskou liturgii. Společně se sv. Benediktem byli papežem Janem Pavlem II. dne 31.12.1980 prohlášeni za spolupatrony Evropy. Počátek slovanské kultury je spjat s počátkem křesťanství.

Upevňování křesťanství


Procesy, které probíhaly souběžně a navzájem se prolínaly a podporovaly. Vytvořily tak ideový základ nového českého státu, z nějž čerpal kulturní i náboženský život našeho národa po všechna další staletí a k němuž se jistým způsobem vztahuje dodnes. • vytváření vlastní církevní organizace (síť farností, pražské biskupství 973); • zakládání a rozvoj klášterů (prvním z nich byl klášter založený v obvodu pražského hradu kněžnou Mladou v roce 967); • rozvoj slovanské liturgie jako dědictví moravských věrozvěstů Konstantina a Metoděje (863); • kult světců – zejména svatého Václava, Vojtěcha a Anežky České.

Svatá Anežka česká









1211 – 1282, dcera českého krále Přemysla Otakara I. a královny Konstancie 1233 Vstoupila do řádu klarisek (založen sv. Františkem z Assisi) Vybudovala hospic pro chudé a založila špitální bratrstvo. Vystavěla tři chrámy, s nimiž byly spojeny mužský františkánský klášter, klášter klarisek a rozsáhlý špitál. Komplex těchto staveb vytvořil první gotickou dominantu Prahy, která na Vltavském břehu soupeřila s protilehlým sídelním palácem na Hradčanech. 1874 prohlášena za blahoslavenou, 12. 11. 1989 za svatou.

Křesťanství a český stát






Vznik české státnosti: 9. – 13. století Politický důvod identifikace českého státu s křesťanstvím: začlenění do evropského civilizačního okruhu. Příčina rychlého rozšíření křesťanství: silný sociální étos

Církev ve středověku


Papež Inocenc III. - IV. Lateránský koncil (1215): základ právního systému, v němž veškerou moc mají v rukou kněží a biskupové, upevnění dvou nerovnoprávných stavů v církvi – kněžského a laického. • dogma o transsubstanciaci (tedy změny podstaty chleba a vína v tělo a krev Ježíše Krista při slavení mše) • ustanovení, že moc takto proměňovat má výhradně kněz, který byl řádně vysvěcen biskupem s apoštolskou posloupností. • povinná osobní zpověď pro všechny věřící alespoň jednou za rok – jejím posluchačem a udělovatelem rozhřešení mohl být opět pouze vysvěcený kněz.

• definitivně potvrzen povinný celibát pro kněze. • svatá večeře Páně se má povinně přijímat jen pod jednou způsobou (oplatka – hostie), přijímání vína z kalicha pro všechny věřící se zakazuje


Tato rozhodnutí soustřeďují vysokou míru moci v rukou úzké vrstvy celibátně žijících kněží. V důsledku toho se rozšiřuje zneužívání moci církve (křížové výpravy), svévolné zvyšování jejího majetku (prodávání odpustků) a veřejně pohoršující život kněží, biskupů, papežů a řeholníků.

Reformní hnutí a inkvizice


Proti tomuto vývoji vznikají reformní hnutí, z nichž některá zůstávají věrná církvi (františkáni a další žebravé řády), jiná se staví do opozice (valdenští, kataři, lollardi, husité…). 1253 založení „Svaté inkvizice“, tj. organizace pro vyhledávání a usvědčování "kacířů" – křesťanů, jejichž pojetí víry bylo odlišně od pojetí oficiální církve. Její působení v celé Evropě zasahuje dobu asi pěti staletí a počet obětí jde do tisíců.




Svatá inkvizice:




• Hlavní metoda výslechu: tortura (různé druhy mučení) – vycházela z přesvědčení, že člověka, který má čisté svědomí, Bůh zázračně ochrání od bolesti. • Nejčastější trest: upálení (nevykonávala ho církev, ale světská moc na základě rozsudku církve) • Největší zločiny proti lidskosti v dějinách církve, v roce 2000 se za ně veřejně omluvil papež Jan Pavel II.

Doba Karla IV.










14. století: dovršení procesu vytváření církevní organizační struktury – dvě velká biskupství (pražské a olomoucké), hustá síť farností. Biskupové dohlíželi na činnost svých farářů a dbali na to, aby odpovědně plnili všechny své povinnosti. Vláda Karla IV.: dobrá spolupráce a vzájemný respekt mezi představiteli státní a církevní moci. Založení pražské univerzity: kvalitní teologické vzdělání a rozvoj intelektuálního života. Rozvoj nových hnutí uvnitř církve, která směřovala k prohloubení duchovního života kněží, řeholníků i laiků –devotio moderna (moderní zbožnost). Pravidelné konání diecézních synod – shromáždění diecézního kléru s účastí laiků pod vedením biskupa, které projednávalo otázky související s rozvojem církve a křesťanského života. Jedinečný historický pokus o demokratizaci církve, v pozdější době už nebyl obnoven.

Husitství a reformace



Mistr Jan Hus (1415): Vyvrcholení předreformačních kacířských hnutí v Evropě Hlavní myšlenky: • Svobodné kázání Božího slova • Udělovat svátosti smí pouze kněz bez těžkého hříchu • Příjímání pod obojí




Martin Luther (1517) • • • • •

Rychlé rozšíření v českých zemích, na přelomu 16. a 17. století téměř 90 % obyvatelstva „Cuius regio, eius et religio“, postupně vytváření prostředí náboženské tolerance Jednota bratrská 1547 Česká konfese 1575 Bible kralická 1592

Rekatolizace










1621: zrušení kalicha, vypovězení reformačních duchovních, nátlak na laiky (reformační komise, pobyt vojska) Asi čtvrtina z celkem 2 milionů obyvatel Čech a Moravy emigrovala Obnova katolické církve: kázání, školství, barokní umění (jezuitský řád) Od r. 1761: zpovědní seznamy Ilegální působení evangelíků: církevní sbory, překládání a četba Bible

Rakousko - Uhersko



1620 – 1781: násilná rekatolizace Jurisdikcionalismus: světský panovník má iura maiestatica circa sacra – vznešená práva nad posvátnými věcmi (podobně i v protestantských zemích).













Právo na ochranu a péči (státní dozor nad správou církevního majetku) Právo vrchního vlastnictví církevního majetku (zdaňování, příp. vyvlastnění – sekularizace) Právo dozoru nad vnějšími projevy náboženského života – publikační činnost, poutě, činnost řádů a kongregací Právo odvolat se proti rozhodnutí církevních institucí ke státním orgánům Právo předběžné státní kontroly církevních právních aktů (publikace papežských a biskupských nařízení až po jejich schválení panovníkem) Právo rozhodovat o obsazování biskupských úřadů (pouze v Olomouci zachována volba kapitulou).

1781: toleranční patent 1861 rovnoprávnost pro evangelíky, 1864 pro pravoslavné, 1912 pro příslušníky islámu

Katolická charita v 19. stol.












Dětské opatrovny (63) Sirotčince, útulky a jesle (62) Útulky, chorobince, chudobince (20) Ústavy pro tělesně nebo duševně vadné (32) Ústavy pro mládež mravně vadnou (2) Nemocnice (16) Ozdravovny (9) Vysokoškolské koleje (7) Pensionáty (22) Stanice pro domácí ošetřování chudých nemocných (20) Charitní spolky

Československá republika


„pryč od Vídně – pryč od Říma“: • Odpor vůči katolické církvi – stržení Mariánského sloupu • Reformní hnutí kněží – požadavky:





Větší nezávislost české katolické církve na Římu Liturgie v češtině Úprava kněžského studia a výchovy Zdobrovolnění celibátu

• Bez odezvy z Říma: 1920 vznik Československé církve, k níž přešlo asi 800.000 katolíků. • 1918: Českobratrská církev evangelická - spojení dosavadních několika evangelických církví. • Napětí mezi státem a církví se později uklidňuje a přetváří v prostředí náboženské svobody a plurality • Počátek českého ateismu: 700.000 lidí bez vyznání

Komunismus 1948 - 1989












Ateistický ideologický stát = konfesijní stát s opačným znaménkem (á rebours). Zákon 231/1948 Sb. na ochranu lidově demokratické republiky Zákon 46/1948 o pozemkové reformě Zákonem 217/1949 Sb.: zřízení tzv. státního úřadu pro věci církevní v rámci ministerstva kultury Zákon 219/1949 Sb. o hospodářském zabezpečení církví a náboženských společností státem Zákaz činnosti církví ve vzdělávání, zdravotnictví a sociální práci Mimozákonná perzekuce věřících, především řeholníků

Aktivity církví v době komunismu












Maximální využívání zákonných možností: bohoslužby, pastorace ve farnostech, výuka náboženství Ilegální existence církevních hnutí a řeholních společenství Vytváření paralelních hierarchických struktur (nejvýraznější tzv. skrytá církev kolem biskupa Felixe Davídka) Tajné evangelizační, výchovné a vzdělávací aktivity (bytové semináře, chaloupky atd.) Aktivní podpora disidentského hnutí směřujícího k destrukci komunistického režimu před r. 1989

Shrnutí


Zhruba po 700 let (9.-16. stol.) byla katolická církev hlavním (často jediným) kulturotvorným prvkem v Evropě i v českém státě: • • • • • • •










Etické základy (evropský étos vychází z étosu biblického) Zákonodárství (státní se odvíjelo od církevního) Školství, vzdělání, věda (včetně univerzit) Zdravotnictví a sociální práce (špitály) Umění (hudba, literatura, architektura, výtvarné umění) Politika (těsné propojení „trůnu a oltáře“) Ekonomika (kláštery)

Od reformace se na těchto funkcích začaly podílet i nově vznikající protestantské církve, hlavním kulturotvorným prvkem po dalších 300 let bylo křesťanství jako celek. V českém národě se postupně vyvinul tzv. „antikatolický afekt“, který vychází z historických okolností: sympatie k Husovi a husitství, násilná rekatolizace, austrokatolicismus. Dnes je přímý vliv křesťanství na politiku a kulturu minimální (s výjimkou sociální práce, kde je angažovanost církví mimořádná a veřejností respektovaná).

2. STÁT A CÍRKVE V ČESKÉ REPUBLICE Starověk


Antický svět: kult byl úzce spjat s veřejnou funkcí polis, byl jednou ze složek její činnosti. Náboženství bylo občanskou záležitostí, s občanskou společností se ztotožňovalo, a proto nebylo













zapotřebí žádných samostatných náboženských společností. Neexistoval komplex společensko– právních vztahů na způsob vztahů mezi státem a církvemi. Izrael: lid stál pod přímou vládou jediného Boha – společenské zřízení teokratické (bohovládné). Občanská pospolitost byla „pohlcena“ náboženskou pospolitostí. Římská říše: svobodní občané měli povinnost účasti na státním kultu, jedinou tolerovanou skupinou jiného vyznání byli Židé. Na základě tohoto principu docházelo v prvních staletích k opakovaným pronásledováním křesťanů. Konstantin: ediktem milánským (313) vyhlášena rovnoprávnost křesťanství s pohanským náboženstvím. Theodosius: zákaz pohanských kultů (391) – křesťanství se stává státním náboženstvím.

Středověk





Augustin (354 – 430) – O obci Boží (De civitate Dei): církev a politické národy tvoří jednotu, jednotné společenství křesťanů (Corpus Christianorum), zároveň však vytvářeli dvě obce – světskou a Boží, lišící se navzájem cílem svého působení. Náboženská jednota společnosti a polarizace moci mezi obcí světskou a náboženskou jsou typické znaky pro dějiny evropských politických národů přibližně v mezidobí let 500 až 1500. Cézaropapismus – nadvláda světského vládce nad církví: • •

•


Byzantský cézaropapismus: Justinán I. (527 – 565); církev včleněna do mocenských struktur státu, vládce zasahuje do církevní legislativy, svolává koncily a synody, uplatňuje v církvi administrativní moc. Franský cézaropapismus: Karel Veliký (800, chápal se jako „Bohem korunovaný vládce Římské říše“) a jeho nástupci (karlovci). Na rozdíl od byzantského cézaropapismu byl respektován primát papeže a duchovenstvo mělo rozhodující vliv nejen v náboženské, ale i v kulturní a politické oblasti. Germánský cézaropapismus: saský král Otto I. Veliký (936 – 973) svěřil některým biskupům území jako léna, a tak z nich vytvořil říšská knížata.

Papocézarismus – nadvláda papeže nad světskými vládci: papež Inocenc III. (1198 – 1216) získal většinu evropských panovníků mimo Římskou říši k tomu, aby uznali svůj lenní vztah k Apoštolskému stolci. Tento model se však nikdy v plnosti neprosadil.

Reformace











Německá (luterská) reformace = knížecí reformace: vytváření zemských církví (Landeskirchen), ve kterých zeměpáni zaváděli reformaci shora (cuius regio, eius religio). Švýcarská reformace: významné vůdčí osobnosti získaly rozhodující vliv v radách švýcarských měst: Ulrich Zwingli (1484– 1531) v Curychu a Jean Cauvain-Calvinus (1509–1564) v Ženevě. Vytvořili tam teokratický systém správy. Nejvyšší církevní orgán, konzistoř, složená z kazatelů a laických starších, měla silný vliv ve veřejných záležitostech – jejímu přísnému dozoru a soudu podléhal nejen rodinný, ale také občanský život ženevských věřících. Anglická reformace: prosazena shora přímo panovníkem (Jindřich VIII. 1491–1547). Papež, který králi váhal prohlásit jeho manželství s Kateřinou Aragonskou za neplatné, byl prohlášen za pouhého biskupa římské církve, zatímco za ochránce a nejvyšší hlavou církve v Anglii se prohlásil král. O rok později prosadil v parlamentu významné změny církevní ústavy, jimiž bylo dosaženo naprosté nezávislosti na papeži. Nejvyšším duchovním představitelem Church of England se stal anglický primas – arcibiskup canterburský. S reformací vyvstala otázka, jaký poměr bude mít státní moc ke dvěma či více vyznáním, která na jeho území působí. Může buď jednu konfesi ve svůj prospěch privilegovat a ostatní tolerovat (Josef II.) nebo vytvořit konfesněprávní rámec pro faktickou rovnost všech konfesí ve státě.

Rakousko - Uhersko



1620 – 1781: násilná rekatolizace Jurisdikcionalismus: světský panovník má iura maiestatica circa sacra – vznešená práva nad posvátnými věcmi (podobně i v protestantských zemích).













Právo na ochranu a péči (státní dozor nad správou církevního majetku) Právo vrchního vlastnictví církevního majetku (zdaňování, příp. vyvlastnění – sekularizace) Právo dozoru nad vnějšími projevy náboženského života – publikační činnost, poutě, činnost řádů a kongregací Právo odvolat se proti rozhodnutí církevních institucí ke státním orgánům Právo předběžné státní kontroly církevních právních aktů (publikace papežských a biskupských nařízení až po jejich schválení panovníkem) Právo rozhodovat o obsazování biskupských úřadů (pouze v Olomouci zachována volba kapitulou).

1781: toleranční patent 1861 rovnoprávnost pro evangelíky, 1864 pro pravoslavné, 1912 pro příslušníky islámu

Odluka církve od státu











Spojené státy americké – první dodatek Ústavy (1787): Kongres nesmí vydávat zákony zavádějící nějaké náboženství, Kongres nesmí vydávat zákony, které by zakazovaly svobodné vyznávání nějakého náboženství. Francie: důsledkem „Prohlášení práv člověka a občana“, přijatého Ústavodárným shromážděním 1789, bylo také zrovnoprávnění všech vyznání„ Nikomu se nesmí dít újma pro jeho názory, i náboženské.“ Náboženství se stává předmětem svobodné volby jednotlivce, stát tuto volbu nesmí ovlivňovat – zárodek budoucích vztahů mezi náboženstvím a společností v Evropě. Následovalo vyvlastnění veškerého církevního majetku, rušení řádů a klášterů a řada proticírkevních opatření. Německo: pod vlivem Francie sekularizace katolického církevního majetku (1803) Po Vídeňském kongresu (1814–1815) usiloval Apoštolský stolec o zlepšení vztahů s jednotlivými německými státy, a to formou konkordátu (1817 s Bavorskem) nebo alespoň formou tzv. cirkumskripční buly (1821 s Pruskem). K definitivnímu prosazení principu náboženské svobody a odluky církve od státu došlo v Evropě po 1.světové válce.

Reakce katolické církve




Církev považuje tento vývoj za útok na samu podstatu křesťanství a tvrdě jej odsuzuje. Polarizace mezi tendencí liberální a ultramontánní (konzervativní, centralistická, zaměřená na Řím) Definitivní prosazení antiliberálního (ultramontánního) kurzu, který znemožnil církvi dialog s moderním světem a recepci jeho myšlenek: • • • • •




Řehoř XVI. (Mirari vos 1832), Pius IX. (Quanta cura 1864 – Sylabus errorum), 1. vatikánský koncil (1869-1870 – dogma o jurisdikčním primátu a papežské neomylnosti), Lev XIII. (Aeterni Patris 1879 – závaznost scholastické filozofie), Pius X. (Sacrorum antistitum 1910, antimodernistická přísaha – povinnost zrušena 1967)

Obrat až na 2. vatikánském koncilu (1962-1965), důsledky dodnes.

VZTAH MEZI STÁTEM A CÍRKVEMI









Konfesijní stát – identifikuje se s určitým náboženstvím či konfesí: • Netoleranční: jiné konfese nemají právo na legální existenci nebo jsou zásadním způsobem znevýhodněny (Rakousko-uherská monarchie od roku 1620 do 1848, postupné otvírání tolerance vůči evangelíkům – toleranční patent 1781; dnes některé islámské státy). • Toleranční: jedna konfese státem preferována, ostatní tolerovány za méně výhodných podmínek (dodnes Anglie, Skotsko, Řecko, do r. 2000 Švédsko) • á rebours (s opačným znaménkem) - totalitní ateismus (komunistické státy): státem preferována ateistická ideologie, církve měly vyhrazeny omezený prostor pro existenci. Sekulární (světský) stát – konfesně neutrální, neidentifikuje se s žádnou konfesí, všechny konfese i nevíru (bez vyznání) považuje za rovnoprávné: • Svoboda volby vyznání nebo stavu bez vyznání pro každého občana a svoboda vykonávat či nevykonávat náboženské obřady a vyznávat či nevyznávat víru podle této volby. • Paritní systém: Rovnost všech náboženství před zákonem; Nárokovost uznání náboženství (konfese, církve) jako instituce po splnění zákonných předpokladů • Uznání církví i jejich součástí jako právnických osob a možnost církví zakládat svobodně a nezávisle na státu další právnické osoby s jakýmkoliv posláním v rámci občanské společnosti. Sekulární stát odlukový: úplná odluka církve od státu Sekulární stát kooperační: uznává zvláštní postavení církví v rámci společnosti, přiznává jim mimořádná práva a v některých oblastech s nimi spolupracuje.

Komunismus 1948 - 1989












Ateistický ideologický stát = konfesijní stát s opačným znaménkem (á rebours). Zákon 231/1948 Sb. na ochranu lidově demokratické republiky Zákon 46/1948 o pozemkové reformě Zákonem 217/1949 Sb.: zřízení tzv. státního úřadu pro věci církevní v rámci ministerstva kultury Zákon 219/1949 Sb. o hospodářském zabezpečení církví a náboženských společností státem Zákaz činnosti církví ve vzdělávání, zdravotnictví a sociální práci Mimozákonná perzekuce věřících, především řeholníků

Listina základních práv a svobod





Článek 15 (1) Svoboda myšlení, svědomí a náboženského vyznání je zaručena. Každý má právo změnit své náboženství nebo víru anebo být bez náboženského vyznání. (2) Svoboda vědeckého bádání a umělecké tvorby je zaručena. (3) Nikdo nemůže být nucen vykonávat vojenskou službu, pokud je to v rozporu s jeho svědomím nebo s jeho náboženským vyznáním. Podrobnosti stanoví zákon. Článek 16 (1) Každý má právo svobodně projevovat své náboženství nebo víru buď sám nebo společně s jinými, soukromě nebo veřejně, bohoslužbou, vyučováním, náboženskými úkony nebo zachováváním obřadu. (2) Církve a náboženské společnosti spravují své záležitosti, zejména ustavují své orgány, ustanovují své duchovní a zřizují řeholní a jiné církevní instituce nezávisle na státních orgánech. (3) Zákon stanoví podmínky vyučování náboženství na státních školách. (4) Výkon těchto práv může být omezen zákonem, jde-li o opatření v demokratické společnosti nezbytná pro ochranu veřejné bezpečnosti a pořádku, zdraví a mravnosti nebo práv a svobod druhých.

Církve a stát po roce 1989


Obnova sekulárního státu – postupné vytváření nového konfesního práva • Zákon 16/1990: zrušen státní souhlas k výkonu duchovenské činnosti • Od 1. 1. 1991 jsou dotace na platy duchovních poskytovány přímo ústředím církví, ne duchovním jako doposud, v rámci zákona 219/1949. • 298/1990 Sb. a 338/1991 – restituční zákony • 308/1991 Sb. o svobodě náboženské víry a postavení náboženských společností, platil až do roku 2002. • Zákon 3/2002 Sb., o svobodě náboženského vyznání a postavení církví a náboženských společností, ve znění pozdějších novel.

Současný model vztahu státu a církví v ČR



Konfesní právo: Zákon 3/2002 Sb. Stát: • Registruje církve a jimi zřízené právnické osoby, • Ponechává jim plnou svobodu k vlastní činnosti, pokud neodporuje zákonu • Některým církvím přiznává zvláštní práva (§7), která nemají jiné právnické osoby (=kooperace církví a státu):







vyučovat náboženství na státních školách; pověřit duchovní ke službě v armádě a věznicích; být financována státem; konat církevní svatby platné před státem; zřizovat církevní školy; zachovávat zpovědní tajemství, pokud je tato povinnost tradiční součástí učení církve nejméně 50 let.

Registrace CNS








Návrh na registraci CNS podává přípravný výbor tří fyzických osob, musí předložit zápis o založení, podpisy alespoň 300 zletilých členů a základní dokument. Návrh na přiznání oprávnění k výkonu zvláštních práv může podat CNS, která je registrována nepřetržitě alespoň 10 let a plní všechny závazky vůči státu a třetím osobám. Návrh musí obsahovat podpisy tolika zletilých členů CNS, kolik činí alespoň 1 promile obyvatel ČR (tj. asi 10.000) Postup: 1. založení CNS; 2. registrace na MK ČR (přípravný výbor + 300 podpisů); 3. přiznání oprávnění k výkonu zvláštních práv (10 let od registrace, 10.000 podpisů). Registraci i oprávnění k výkonu zvláštních práv může stát zrušit, pokud daná CNS neplní zákonné podmínky.




MK vede tři rejstříky: 1. rejstřík registrovaných CNS (nyní 29),2. rejstřík církevních právnických osob (podle církví), 3. rejstřík svazů církví a náboženských společností. Všechny veřejně přístupné na www.mkcr.cz. Nejsou v nich školy – ty se registrují ve školském rejstříku na MŠMT.

Financování církví


Modely financování církví v Evropě: • Státní dotace: Belgie, Řecko • Církevní daň: Německo, Dánsko, Finsko, Švédsko • Církevní příspěvky: Rakousko • Daňové asignace: Itálie, Španělsko, v posledních letech také Slovensko, Maďarsko, Polsko a Litva • Výnosy z majetku: Velká Británie Portugalsku • Dobrovolné příspěvky: Francie, Nizozemí

Současný model financování církví v ČR














Katolické církvi bylo v letech 1990–91 vráceno zákonem č. 298/90 Sb. 35 mužských a 21 ženských klášterů a zákonem č. 338/91 Sb. 51 mužských a 62 ženských klášterů (celkem tedy 169) a také budova bohosloveckého semináře v Olomouci. Většina majetku katolické církve nebyla restituována a zůstává v rukou státu (restituce se týkala především budov, o které projevily zájem církevní subjekty – ne všech a ne jiných objektů, zejména lesů a půdy). Stát nadále podle zákona č. 218/1949 Sb., o hospodářském zabezpečení církví a náboženských společností státem podle vlastních pravidel dává církvím peníze na platy kněží a dalších zaměstnanců (rozpočet MK). Vše ostatní je financováno ze sbírek a darů věřících (povinnost přispívat na potřeby církve podle CIC, salár v evangelických církvích), příp. z pronájmů, výnosů, vlastní podnikatelské činnosti církevních subjektů a grantů (EU). Specifikum katolické církve: intence. Samostatně je financováno církevní školství (MŠMT – 1 mld.), zdravotnictví (zdrav. pojištění) a sociální práce (granty – nejisté, např. Charita: celkem 2 mld., z toho 800 mil. stát, 300 mil. zdrav. pojišťovny).

Financování církví v ČR





Podle zákona č. 218/1949 Sb. jsou financovány tyto CNS: • Apoštolská církev • Bratrská jednota baptistů • Církev adventistů sedmého dne • Církev bratrská • Církev československá husitská • Církev řeckokatolická • Církev římskokatolická • Českobratrská církev evangelická • Evangelická církev augsburského vyznání v České republice • Evangelická církev metodistická • Federace židovských obcí v České republice • Jednota bratrská • Luterská evangelická církev a.v. v České republice • Náboženská společnost českých unitářů • Pravoslavná církev v českých zemích • Slezská církev evangelická augsburského vyznání • Starokatolická církev v ČR

Financování podle uvedeného zákona nevyužívají tyto CNS: • • • •




Církev Ježíše Krista Svatých posledních dnů Křesťanské sbory Náboženská společnost Svědkové Jehovovi Novoapoštolská církev v ČR

Podle zákona č. 218/1949 Sb. jsou pro financování církví a náboženských společností schvalovány ve státním rozpočtu finanční prostředky v těchto závazných ukazatelích : 1. platy duchovních 2. pojistné k platům duchovních 3. platy církevní administrativy 4. pojistné církevní administrativy

5. ostatní věcné náklady (prostředky na provoz ústředí církví) 6. údržba církevního majetku

Návrh na finanční vyrovnání Programové prohlášení vlády 2007: „Vláda podpoří církve a náboženské společnosti při plnění jejich nezastupitelné úlohy v posilování morálních a duchovních hodnot v životě české společnosti. Vláda bude usilovat o dořešení vztahů mezi státem a církvemi a náboženskými společnostmi.“
30. května 2007: vláda zřídila vládní Komisi pro majetkové narovnání mezi státem a církvemi a náboženskými společnostmi. Tato komise uložila Ministerstvu kultury vypracovat návrh materiálu věcného návrhu zákona, který tuto problematiku bude řešit. Jako partner vládní komise byla pro řešení těchto otázek vytvořena také církevní komise.
Připravovaný právní předpis kombinuje metodu navrácení části movitého i nemovitého majetku (především pro řády, kongregace a společnosti zasvěceného života) s metodou vyplácení finančních kompenzací za majetek, který vrácen nebude. V obecných rysech vládla shoda mezi vládní i církevní komisí.
23. ledna 2008: vláda projednala návrh věcného záměru zákona a jednomyslně ho schválila.
2. dubna 2008: vláda schválila návrh zákona.
13. června 2008: Poslanecká sněmovna Parlamentu ČR rozhodla o ustavení dočasné poslanecké komise, která má rozsah a řešení majetkového narovnání posoudit. Ta měla výsledky své práce předložit do konce roku 2008.


Konkrétní podoba návrhu Pravidla pro předávání věcí v majetku státu, které byly neprávem odebrány CNS za komunistického režimu.
Každá z registrovaných CNS obdrží paušální finanční náhradu. Ta bude vyplácena po 60 let v ročních splátkách, jejichž výše je pevně stanovena.
Částka byla stanovena konsensem mezi státem a poškozenými CNS, a to na základě kvalifikovaného odhadu hodnoty nevydaného majetku. Celková hodnota tohoto majetku byla stanovena na 134 mld. Kč. Od této částky byl odečten odhad hodnoty majetku, který bude moci být vydán podle tohoto zákona. Kvalifikovaný odhad vychází z dat dodaných Českým ústavem zeměměřickým a katastrálním, Výzkumným ústavem zemědělské ekonomiky a Ministerstvem zemědělství.
Celková výše finanční náhrady pro všechny dotčené CNS činí 83 mld. Kč + úrok 4,85 %. Anuitní splátky, ročně celkem 4,27 mld. Kč. Celková výše splátek včetně úroků tak činí 256 mld. Kč.
Všechny uvedené církve budou po 20 let zároveň pobírat dosavadní státní příspěvek, jehož výše se bude v každém následujícím roce snižovat o 5%.
Dosavadní nepřímá podpora CNS spočívající ve financování škol, zdravotních a sociálních služeb, pomoci při správě historických a kulturních památek a v daňových úlevách zůstane zachována.


Roční splátka finanční náhrady pro jednotlivé církve •Apoštolská církev •Bratrská jednota baptistů •Církev adventistů sedmého dne •Církev bratrská •Církev československá husitská •Církev řeckokatolická •Církev římskokatolická •Českobratrská církev evangelická •Evangelická církev AV v České republice •Evangelická církev metodistická •Federace židovských obcí v ČR •Jednota bratrská •Luterská evangelická církev a. v. v ČR •Náboženská společnost českých unitářů •Pravoslavná církev v českých zemích •Slezská církev evangelická a.v. •Starokatolická církev v České republice

64 902 023 Kč, 14 000 000 Kč, 32 000 000 Kč, 46 759 508 Kč, 189 563 661 Kč, 18 366 662 Kč 3 550 000 000 Kč, 139 261 022 Kč, 7 281 114 Kč, 22 587 695 Kč, 16 715 806 Kč, 36 969 290 Kč, 6 993 690 Kč, 2 211 855 Kč, 70 442 428 Kč, 40 187 921 Kč, 16 757 325 Kč.

Problémy současného právního stavu










Nedořešený způsob financování církví (zpolitizovaná otázka restitucí církevního majetku) Přísné podmínky pro registraci a získání právní subjektivity institucí zřizovaných církvemi Neexistence smlouvy mezi Českou republikou a Vatikánem (konkordát)

3. KŘESŤANSKÉ CÍRKVE V ČESKÉ REPUBLICE CÍRKEV








Slovo „ekklésia“ (řec.) = shromáždění: původně v politickém smyslu, první křesťané ho používali pro vlastní setkávání „Ekklésia Kyriaké“ = církev Pána: z druhého slova odvozeno české slovo „církev“ (také něm. Kirche, angl. Church, it. Chiesa) Ve většině jazyků totéž slovo i pro sakrální stavbu – čeština pro ni používá slovo „kostel“ z lat. „castellum“ = pevnost

Vznik církve








Bible – Nový zákon: Ježíš Kristus – skupina apoštolů (12) a učedníků (70) – prvotní křesťanské obce. Vznikala fakticky, nikoli formálně – spíše jako hnutí, až později byla institucionalizována. „Eklesiologie“ = věda o církvi: vzniká později jako reflexe o již existující realitě - praxe předchází teorii.

Sebepojetí církve


Nikajsko-cařihradské vyznání víry (Nicea 325, Konstantinopolis 381) – čtyři základní znaky církve: • • • •

jedna svatá všeobecná apoštolská

Dvě dimenze církve







Božská (tajemná, duchovní, neviditelná): společenství lidí, kteří přijímají Bibli jako slovo Boží a věří v Ježíše Krista jako spasitele. Společně vytvářejí Boží království na zemi. Lidská (institucionální, viditelná): konkrétní instituce s organizačním a právním systémem. V průběhu dějin vznikají a zanikají, žádná z nich však není s Božím královstvím totožná.

Organizační modely církve


Hierarchický • Apoštolská posloupnost (sukcese): Ježíš předal své poslání apoštolům a jejich nástupcům – biskupům. Dál se předává přímo, z osoby na osobu, v nepřetržité historické řadě. • Biskup je představitelem Krista: v jeho rukou je veškerá pravomoc svátostná, řídící i soudní. • Platí plně v církvi katolické, částečně v církvích pravoslavných.




Demokratický

• Žádný člověk není chápán jako představitel Krista – hlavy církve. Celá církev je odpovědná za realizaci Kristova poslání v podobě dvou základních (nutných) funkcí: zvěstování evangelia, vysluhování svátostí. • Celá církev volí (pověřuje) své zástupce, kteří v ní budou mít vůdčí úlohu. • Platí ve většině církví vycházejících z reformace

Českobratrská církev evangelická (ČCE)














Vznik 1919 sjednocením několika evangelických církví 4 vyznání (české, bratrské, augsburské, helvetské) evangelická teologie (důraz na Bibli, obecné kněžství, ospravedlnění vírou); hlásí se k ní asi 117.000 obyvatel ČR „Presbyterně-synodní zřízení“: rozhodující slovo mají volení „starší sboru“ neboli presbyteři, o nejdůležitějších otázkách rozhoduje „synod“, shromáždění volených představitelů celé církve, duchovních i laiků, mužů i žen. Sbor, seniorát i celá církev mají své představitele, správní orgány i správní shromáždění. Struktura církve je tak plně demokratická Správa ve třech stupních: místní sbor, sbory v jedné oblasti tvoří „senioráty“ (14), senioráty dohromady tvoří „povšechný sbor“, tedy celou ČCE Nejvyšší řízení: synod (schází se 1x ročně), synodní rada Základní dokument: Církevní zřízení Celocírkevní řády, které církevní zřízení provádějí, schvaluje synod a jsou závazné pro celou církev

ČCE – základní dokumenty



Církevní zřízení – vydané Synodní radou ČCE 1953, poslední změna 2003 Celocírkevní řády, které církevní zřízení provádějí, usnáší se na nich synod a jsou závazné pro celou církev: • • • • • • • • • • •




Řád členství v církvi (ŘČC) Řád sborového života (ŘSŽ) Řád o správě církve (ŘSC) Jednací a volební řád (JVŘ) Řád pro kazatele (ŘK) Řád pastýřské služby (ŘPS) Řád výchovy a vzdělávání v církvi (ŘVVC) Řád diakonické práce (ŘDP) Řád hospodaření církve (ŘHC) Řád vizitací sborů (ŘVS) Řád pro studenty bohosloví (ŘSB)

Sídlo: Praha 2, Jungmannova 9 – Husův dům

Církev československá husitská (CČSH)  Ustavena 8.1.1920 z radikálního křídla modernistického hnutí katolické církve, v čele s Karlem Farským  Původně reformovaní katolíci (jazyk, celibát…), postupně přiblížení k evangelické tradici; hlásí se k ní asi 99.000 obyvatel ČR  Presbyterně episkopální zřízení: biskupové (muži i ženy) jsou voleni na určitou dobu, zvolení či povolaní presbyteři mají účast    

na řízení církve Liturgie a 7 svátostí Husitská teologická fakulta Sídlo: Praha 6 - Dejvice, Wuchterlova 5 Základní dokumenty: • o Ústava • o Organizační řád • o Hospodářský řád • o Řád duchovenské služby

Starokatolická církev














Starokatolické církve odděleny od řím. kat. po 1. vat. koncilu 1870 z důvodu nesouhlasu s dogmatem o papežské neomylnosti Episkopálně-synodální zřízení, apoštolská posloupnost Člen Utrechteské Unie (8 starokatolických církví), Sídlo v ČR: Na bateriích 27, Praha Břevnov Nejvyšší představitel: biskup Dušan Hejbal Katedrální chrám: sv. Vavřince na Petříně 18 farností, sociálně-pastorační střediska (Communio) Synodní řád a řád církevních obcí Starokatolické církve v ČR, platný od r. 1877, se změnami a doplňky přijatými 40. a 41. synodou (1997)

Katedrální chrám sv. Vavřince na Petříně

Pravoslavná církev v českých zemích a na Slovensku















Jedna z 15 pravoslavných autokefálních církví (cca 55 tis, členů; největší: patriarchát moskevský – 90 mil., řecký – 9 mil., cařihradský – 5 mil.). Hierarchické zřízení. Autokefální, právně nezávislá na ostatních pravoslavných církvích. Hlava církve : Jeho Blaženstvo ThDr. Nikolaj, metropolita českých zemí a Slovenska (Prešov). Představitel v ČR: Jeho Vysokopřeosvícenost doc. ThDr. Kryštof, PhD., arcibiskup pražský a českých zemí, Dělostřelecká 7 Metropolitní rada Pravoslavné církve v českých zemích: tvoří ji Pražská eparchie a Olomouckobrněnská eparchie. katedrální chrám sv. Cyrila a Metoděje v Resslově ul. v Praze 2. Ústava pravoslavné církve v českých zemích a na Slovensku (1992).

4. KATOLICKÁ CÍRKEV



Západní – římská (jednotná) Východní – celkem 21 církví sjednocených pod vedením římského papeže (stejná věrouka, jiná liturgie): • V ČR Řeckokatolická církev, Praha, Haštalské nám. 4, katedrála sv. Klimenta, apoštolský exarcha Ladislav Hučko (hierarchický organizační systém: 1 exarchát pod přímou pravomocí Apoštolského stolce, 7 děkanství, farnosti) • CCEO (1990 – Kodex canonum ecclesiarum orientalium)

Římskokatolická církev v ČR









Nejvyšší orgán v ČR (kolektivní vedení): Česká biskupská konference, Praha, Thákurova 3 (statutární orgán: předseda ČBK – arcibiskup Jan Graubner); diecéze – biskupové, vikariáty/děkanáty, farnosti 2 církevní provincie – v čele biskup – metropolita (arcibiskup): Čechy – Praha; Morava – Olomouc Místní biskupové: Papež buď svobodně biskupy jmenuje nebo zákonně zvolené potvrzuje (377). Podmínky biskupského svěcení: alespoň 35 let, 5 let knězem, doktor nebo alespoň licenciát teologie nebo opravdu zběhlý v těchto oborech (378). Diecézní biskup je povinen každých pět roků podat papeži zprávu o stavu své diecéze (399). Po dovršení 75 roků se zřekne svého úřadu do rukou papeže, který po zvážení všech okolností učiní opatření (401). Orgány diecéze: diecézní kurie, ekonomická rada (jmenuje a předsedá biskup, alespoň tři kvalifikovaní křesťané – 492), ekonom (zodpovídá se ekonomické radě a biskupovi – 494); kněžská rada (asi polovinu volí kněží, zbytek jmenuje biskup; má pouze poradní hlas) a sbor poradců (6 – 12 členů, jmenuje biskup z členů kněžské rady).

Římskokatolická církev v ČR











Katolická církev v České republice se dělí na dvě církevní provincie: 1. • • • • •

Českou církevní provincii tvoří: - Arcidiecéze pražská - Diecéze českobudějovická - Diecéze královéhradecká - Diecéze litomeřická - Diecéze plzeňská

2. • • •

Moravskou církevní provincii tvoří: - Arcidiecéze olomoucká - Diecéze brněnská - Diecéze ostravsko-opavská

Třetím subjektem je Apoštolský exarchát, organizačně a právně církevní útvar pro katolíky byzantskoslovanského obřadu (řeckokatolíky), kteří žijí na území České republiky.

Světové ústředí katolické církve: Vatikán





Vatikánský stát: katolická církev jako jediná ze současných náboženských institucí může jednat jako politický partner na úrovni států. Díky tomu může vyvíjet politický i morální tlak, a tak mít vliv např. na destrukci autoritativních režimů (komunismus), rozvoj lidských práv, řešení sociálních problémů rozvojového světa apod. Jelikož jde o církevně-politickou absolutistickou monarchii, mocensky zcela závislou na osobě papeže, závisí také kvalita jejího vlivu na konkrétním papeži. Díky osobnosti Jana Pavla II. tento vliv v posledních 27 letech vzrostl. Vedle politického a morálního tlaku na státy a veřejnost obecně vyvíjí Vatikán také přímý tlak na členy své církve, a to formou právních norem, které jsou pro ně závazné. Ty se týkají jak roviny osobní (nauka víry a mravů) tak institucionální (organizační a mocenské záležitosti). Tento tlak je často v rozporu s postmoderní mentalitou a stále více členů církve ho vnímá jako nepřiměřený a odmítá se mu podřídit. Prestiž církve proto ve světovém měřítku klesá.

Vatikánský organizační systém





Papež: biskup římský, zástupce Krista na zemi, nástupce apoštola Petra, pastýř celé církve, služebník služebníků Božích; má nejvyšší, plnou, bezprostřední a obecnou řádnou moc v církvi; je volen sborem kardinálů. Tutéž moc má biskupský sbor spolu s papežem a nikdy bez papeže (336); slavnostním způsobem ji vykonává na obecném sněmu – koncilu (337). Jedině papež svolává obecný sněm, pouze biskupové mají právo a povinnost účastnit se sněmu s hlasem rozhodujícím (338). Biskupský sněm – synod – je shromáždění biskupů, kteří byli vybráni z různých zemí světa, a scházejí se, aby pomáhali papeži…radami i projednáváním otázek, které se týkají činnosti církve ve světě (342). Koncil i synod se přerušují při uvolnění stolce papeže.















Kardinálové tvoří zvláštní sbor, jemuž přísluší volba papeže; rovněž pomáhají papeži projednáváním závažných otázek nebo zastáváním různých úřadů (349). Za kardinály jmenuje svobodně papež muže alespoň s kněžským svěcením; kdo ještě není biskupem, je povinen přijmout biskupské svěcení (351). Římská kurie, jejímž prostřednictvím vyřizuje papež obvyklé záležitosti celé církve a která plní své úkoly jeho jménem ve prospěch a k službě církvím, sestává ze státního čili papežského sekretariátu, Rady pro veřejné záležitosti církve, kongregací, soudů a jiných složek (360). To vše se zahrnuje pod pojem Apoštolský stolec nebo Svatý stolec (361). Papež jmenuje své vyslance do místních církví a států (papežský nuncius), ti tam pak jednají papežovým jménem (362-367). Státní sekretariát (v čele státní sekretář) – řídí celý systém, druhá osoba po papeži, papežem jmenován, smrtí papeže jeho funkce zaniká. Devět kongregací: rozhodují o vnitrocírkevních věcech, v čele stojí kardinálové, další kardinálové jsou členy (někdy i více kongregací). Význam spíše náboženský než politický, hlavní „ministerstva církve“. Jedenáct rad: nové – vznikly po 2. vat. koncilu, sjednoceny pod tento název reformou r. 1988; smysl podobný jako u kongregací, nemají však tak silný právní dopad – vydávají orientační dokumenty, ne však právně závazná rozhodnutí.

Papežové XX. století










sv. Pius X. 1903-1914 Benedikt XV. 1914-1922 Pius XI. 1922-1939 Pius XII. 1939-1958 Jan XXIII. 1958-1963 (Giuseppe Roncalli) Pavel VI. 1963-1978 (Giovanni Montini) Jan Pavel I. 1978 (Albino Luciani) Jan Pavel II. 1978 - 2005 (Karol Wojtyla) Benedikt XVI. od 2005 (Josef Ratzinger)

Papež Benedikt XVI.










Joseph Ratzinger, nar. 16. dubna 1927 v bavorském Marktl am Inn 1947-51 studium teologie a filozofie na univerzitě v Mnichově 1951 vysvěcen na kněze 1959 vyučuje teologii na univerzitě v Bonnu, 1963 v Münsteru, 1966 v Tübungenu, 1969 v Regensburgu. 1962-65 se účastní 2. vatikánského koncilu jako teologický poradce 1977 jmenován mnichovským a freisingským arcibiskupem a kardinálem. 1982 jmenován prefektem Kongregace pro nauku víry 19. dubna 2005 zvolen papežem, přijímá jméno Benedikt XVI.

Kanonické právo





Dějiny: • Nejstarší církevní právní sbírka: Didaché (kolem r. 100) • Později mnoho dalších dílčích sbírek, většinou omezených na určité území • Decretum Gratiani – XII. stol., první pokus o sbírku celocírkevně platnou v západní církvi. Základ pro vytváření vlastního samostatného církevního práva v dalších stoletích. • Corpus Iuris canonici 1582 – papež Řehoř XIII. • CIC 1917, nové znění 1983. Zavazuje katolické křesťany latinského obřadu. Vedle něj existuje podobný kodex pro katolíky východních obřadů. Současná situace: • Vyvíjelo se v evropské kultuře v těsné souvislosti s civilním právem: tradiční titul JUDr. – doktor OBOJÍHO práva. • V rámci globalizace je pro lidi jiných kultur těžké přijímat tento kodex, který nemá u nich kulturní základ. To je problém mezináboženského dialogu a misií. • Je formálně závazné pro všechny pokřtěné katolíky, tj. více než miliardu lidí • Je závazné pro všechny, kdo jsou pokřtěni v katolické církvi, včetně těch, kdo s církví nežijí, příp. se ani nepovažují za křesťany

Specifika kanonického práva









Kombinace práva s teologií – vychází z teologických principů Vlastní terminologie, nejednotná, odlišná od civilní právní terminologie Zákonodárcem je Bůh, v rámci hierarchické struktury pak papež (nebo obecný koncil schválený papežem) pro celou církev, biskupové pro své diecéze. Prameny práva: primární – božské (zjevení – Bible), sekundární – lidské Rozlišuje ius divinum (dáno Bohem, nelze měnit) – ius humanum (historicky proměnné) Kanonická umírněnost: bohatý systém udělování dispenzí (papež – biskup – farář) – vyvažuje celkovou morální náročnost práva, jsou přímo v právu konkrétně stanoveny

Obsah Kodexu kanonického práva












Kniha I – Všeobecné normy, Kniha II – Boží lid (Křesťané, Hierarchické zřízení církve, Společnosti zasvěceného a apoštolského života), Kniha III – Učitelský úřad církve, Kniha IV – Posvěcující služba církve (Svátosti, Bohoslužba, Posvátná místa a budovy), Kniha V – Majetek církve, Kniha VI – Církevní tresty, Kniha VII – Soudní a mimosoudní řízení.

Důležitá ustanovení CIC




















Příslušnost k církvi vzniká křtem nebo přijetím toho, kdo byl pokřtěn v jiné církvi. Zrušena může být POUZE osobním rozhodnutím (písemně projeveným a zapsaným do matriky křtu). Moc řízení je vázána na platně přijaté svěcení (jáhenské, kněžské biskupské, v rámci apoštolské posloupnosti) a zároveň na přijatý církevní úřad (papež, biskup = ordinář, farář). Papež i ordinář je zároveň nositelem moci zákonodárné, výkonné i soudní. Struktura církve: univerzální církev, partikulární církev – diecéze (v rámci státu biskupská konference), farnost – základní organizační jednotka. Všechny jsou ze zásady právnickými osobami. Rady na všech úrovních mají pouze poradní pravomoc. Základní povinností všech členů církve je udržovat stálé společenství s církví. Plné spol. s církví je založeno trojím svazkem: 1. vyznáním víry, 2. společenstvím svátostí, 3. uznáním církevního vedení. Práva: sdělovat pastýřům své duchovní potřeby i názory na zlepšení církve, dostávat od pastýřů duchovní dobra – slovo a svátosti, sdružovat se, evangelizovat, dostávat křesťanské vzdělání, právo na nedotknutelnost své pověsti a právní ochranu. Církevní soudy: diecézní (soudy 1. stupně – instance), metropolitní – interdiecézní (2. instance), Římská rota (všeobecný odvolací soud, alternativa k metropolitnímu, lze si ji vybrat jako 2. instanci). V čele soudu je vždy biskup (papež), v praxi ho zastupuje jmenovaný odborník – soudní vikář. Trestní právo: omezuje se pouze na vnitrocírkevní věci týkající se víry a církevní autority. Tresty: zabraňování v konání některých náboženských úkonů (exkomunikace, interdikt, suspenze); kázeňské tresty (pouze u kněží a řeholníků: odnětí úřadu, přeložení, propuštění z duchovního stavu).

Problém laiků a kléru












Specifický problém současné katolické církve: vysvětlení je nutné pro pochopení mnoha jejích dalších odlišností a specifik – proto po koncilu vzniká teologie laikátu. Etymologicky – mimobiblická řečtina: laos = lid, široká vrstva, masa; laikos = lidový, na rozdíl vztahujícího se k vyšším, vládnoucím vrstvám. Biblicky: lid Boží x lid ostatní, k tomuto chápání se vrací LG zdůrazněním církve jak Božího lidu. Definice pouze negativní: v katolické církvi jsou jasně definováni nositelé svěcení – v apoštolské posloupnosti ordinovaní jáhni, kněží, biskupové (jedno svěcení ve třech stupních), kteří žijí v celibátu a zároveň jsou nositeli moci. Všichni ostatní jsou laici (= nekněží, neordinovaní): „křesťané, kteří nepřijali svátost svěcení“ (CIC 207 § 1). Toto rozdělení je dáno definitivně, není prostupnost: kvůli celibátu se většina laiků nemůže stát kněžími, kvůli nezrušitelnému znamení svátosti kněžství se kněz nemůže stát laikem (to všechno je řešitelné pouze výjimečně – dispenzemi, částečná prostupnost u jáhnů, kteří ale nemají žádnou účast na moci). Řeholníci a řeholnice: z hlediska svěcení (a tedy také podílu na moci) jsou laiky, z hlediska způsobu života jsou Bohu zasvěcenými osobami (podobně jako kněží – celibát).




Katolická církev je vedena kněžími a biskupy, na druhé straně je v ní většina laiků – církev dvou stavů, do nedávné minulosti ještě jasně teologicky, právně i mocensky odlišených. Leo Karrer (laik, pastorální teolog, děkan teologické fakulty ve Švýcarsku): otázka laiků je klíčová otázka budoucnosti a existence církve.

Laici a klérus - dějiny


















Biblicky: laos používáno pro specifickou skupinu, v NZ křesťanskou obec jako celek – v protikladu k nekřesťanům = pohanům. Konstantinovský obrat 313 – edikt milánský: křesťanství se stalo lidovým náboženstvím, většina občanů říše byli křesťané, biskupové a kněží získali vysoké společenské postavení, privilegia, účast na moci státu. Pojem laos už nestojí v protikladu k pohanům, ale k vedoucím kruhům v církvi. Laik se stává tím, kdo není knězem, je definován nepříslušností ke stavu kléru. Zůstává však volba biskupa jako zásadní právo obce, kritériem pravověrnosti je lid jako celek, nikoli magisterium – biskup nemůže rozhodovat o otázkách víry a mravů bez souhlasu lidu. Zároveň vzniká stav řeholníků na základě rozhodnutí opustit tento svět a žít jen pro Boha, které považovali za dokonalejší než pachtit se za světskými starostmi. Pochází z laiků, ne z kléru: askeze, Církev tak má tři třídy – vzájemné oddělené, ale komunikující. Brzy dochází k propojení kněžského a mnišského stavu: požadavek, aby nositelé úřadu měli ctnosti mnichů, aby byli dokonalejší než laici. Mniši se stávali kněžími, kněží přejímali mnišský životní styl. Důsledek: celibát kněží od 6. stol., od 11. stol. povinný. Středověká koncepce: stav kleriků (včetně řeholníků) je ve své podstatě dokonalejší, stav laický je jen ústupek lidským slabostem (srv. Augustinovo učení o sexualitě). Klerici jsou tedy svou kvalitou nadřazeni laikům, proto také jsou v církvi dva vzájemně podřízené stavy: učící a poslouchající. Posíleno uzákoněním celibátu v 11. století. Bonifác VIII.: „Laici jsou úhlavními nepřáteli kleriků“. Důsledek trvající dodnes: naprostá většina kanonizací! Proti tomuto stavu vznikala od 12. století laická hnutí v církvi, která buď byla tvrdě potlačena nebo se transformovala v řeholní společenství (františkáni). První hnutí, které se dostalo do ostrého konfliktu s církví, bylo husitství, zásadní změnu přinesla až na něj navazující reformace: návrat k původní biblické a prvokřesťanské jednotě Božího lidu. Katolická církev se jí však v této věci vzepřela a potvrdila svou původní nauku (tridentský koncil). Probuzení laiků v ní začalo až v 19. století a vyvrcholilo na II. vatikánu, kde bylo učení o laicích oficiálně přehodnoceno: je jim přiznána stejná osobní důstojnost jako klerikům, možnost dosáhnout stejného stupně dokonalosti, aktivně se podílet na službě a životě církve (LG, AA, nový CIC), právně však zůstává nemožnost jakéhokoliv zasahování do rozhodování v církvi.

Laici a klérus – současné problémy

















možnost laiků podílet se na moci v církvi – např. větší pravomoci farních a diecézních rad, volba nebo aspoň možnost právního vyjádření k nositelům moci, hlavně biskupům, možnost laiků tvořit a realizovat vlastní církevní činnost nezávislou na kléru, otázka kněžského celibátu a vize kněžství – pro změnu: nedostatek kněží, jejich vzdálenost životu, psychologická rizika samoty, proti: nemožnost plně se věnovat službě; hlavní praktický problém: kněžská formace (semináře). krize současné podoby řeholního života: po koncilu musely všechny řády změnit své stanovy – princip: antropologický obrat, vzít více v úvahu realitu člověka, jeho biologických a psychologických daností a omezeností (změna chápání především v oblasti autority, konec slepé poslušnosti), reagovat na potřeby současného světa (dynamika oproti dosavadní statice: zdůraznění obnoveného poslání proti lpění na nefunkčních strukturách). proměna reálné podoby papežství: JP II. výslovně vyzval k hledání nové podoby této služby celé ekumenické společenství křesťanů (NMI), kanonizace: JP II. nejvíc ze všech papežů, sice větší podíl laiků, ale stále ještě neúměrně malý oproti řeholníkům a kněžím, laická spiritualita: donedávna odvozována od řeholní – hledání Boha v tichu a samotě, mimo starosti světa, tedy méně přístupná laikovi, řeholník mohl mít vždycky náskok, představa o typicky laické spiritualitě propojené se životem je nová; výjimka: František Saleský, Jan Bosko. povolání: dosud chápáno pouze vzhledem k zasvěcenému životu – někdo je povolán od Boha a někdo ne. Teprve nová koncepce chápe povolání jako obecnou věc – každý je povolán k nějaké podobě odpovědného a angažovaného života.

5. DIALOG KŘESŤANSKÝCH CÍRKVÍ SE SOUČASNOU SPOLEČNOSTÍ

Situace církví ve společnosti – proces sekularizace


V průběhu 19. a 20. století se zásadně změnilo postavení církví ve společnosti – proces sekularizace: • Ztráta politického a morálního vlivu křesťanských církví na většinu populace • Snižování počtu členů církví a počtu účastníků bohoslužeb • Snižování autority církví před vlastními věřícími – důraz na svobodu svědomí




Na tuto situaci se církve snaží reagovat.

2. Vatikánský koncil


1962 – 1965, Jan XXIII., Pavel VI.





Asi 2500 účastníků (biskupové a hosté) Cíl: • • • • •




„aggiornamento“ = zdnešnění reakce na sekularizaci zvýšení věrohodnosti církve před společností aktivizace členů církve – demokratizační prvky sebereflxe církve – zdůraznění základů

Podobným procesem procházely i evangelické církve

Dokumenty 2. vatikánského koncilu








čtyři konstituce: o církvi, o liturgii, o Božím zjevení a o církvi v dnešním světě devět dekretů: o pastýřské úloze biskupů, ekumenismu, katolických východních církvích, službě a životě kněží, výchově kněží, řádovém životě, misiích, laickém apoštolátu a hromadných sdělovacích prostředcích tři prohlášení: o náboženské svobodě, nekřesťanských náboženstvích a křesťanské výchově.

Myšlenky 2. vatikánského koncilu
























LG: změna modelu církve, důraz na pravomoci místních církví – decentralizace (dnes předmětem živé diskuse): koinoniální model církve SC: aktivní účast věřících na liturgii, domácí jazyk, částečná pluralita GS: antropologický obrat v teologii – církev už nechce pouze předávat svou pravdu a bránit se před zlým světem, ale chce se cítit součástí tohoto světa, podílet se na jeho radostech i bolestech, vést s ním dialog a nabízet mu svou pomoc v oblastech, kde je k tomu kompetentní DV: historicko-kritická metoda ChD: zvýšení pravomoci místních biskupů a biskupských konferencí (dříve pouze nástroje k realizaci centrálně daných směrnic); autonomie místních (lokálních, partikulárních) církví (decentralizace) PO: nový obraz kněze při zachování paradigmatu pastýře – koordinátor, facilitátor, animátor. AA: zásadní dokument přisuzující laikům lidskou rovnoprávnost a akční spoluodpovědnost v pastoraci (nedotažen právně a organizačně): rovnoprávnost laiků v církvi UR: magna charta ekumenismu – úsilí o jednotu jako program, zrušení předsudků, nepřátelství, odsuzování, lítost nad historickými chybami a přiznání, že současní členové mohou dojít spásy ve svých církvích, uznání, že jsou „v určitém společenství s katolickou církví, i když ne dokonalém“: AG: nová výzva k misiím, ale s respektem v místním kulturám a náboženstvím s láskou a bez násilí IM: chvála médií a výzva k šíření evangelia a zároveň k pozornosti k nebezpečím GE: vychovávat k aktivní a kritické účasti na veřejném životě, k hodnotám, k odpovědnosti, výchova je záležitost celého života, ne jen dětství a mládí NA: klíčový obrat koncilu – uznání hodnoty jiných náboženství a možného obohacení církve skrze ně: mezináboženský dialog DH: přiznává právo na volbu vlastního náboženství jako základní právo každého člověka: náboženská svoboda

Pastorálně teologické koncepce








Koncil zrušil dosavadní názorovou jednotu katolické církve. Začaly se hledat nové způsoby chápání světa a činnosti církve v něm – pluralismus. Pastorálně-teologická koncepce je způsob chápání praxe církve v reakci na konkrétní problémy doby a místa. Každý z nich vyjadřuje částečný úhel pohledu, nemusí být protichůdné, ale mohou se navzájem doplňovat a kombinovat. Všechny uvedené koncepce •

• • • •

probíhají napříč různými křesťanskými církvemi a všemi světadíly

jsou nadřazeny konkrétním pastoračním činnostem – stávají se kritériem pro vytváření pastoračních projektů, kterákoliv z nich může ovlivnit např. pastoraci ve farnosti, pastoraci mládeže či sociální službu církve. vyvinuly se ve 20. století – hlavně v jeho druhé polovině, jsou reakcí na kulturní a technologické změny, především sekularizaci, vyjadřují zápas křesťanství o nalezení nové identity a o znovunabytí vlivu na jedince a společnost reagují na vnější problém (např. odkřesťanštění Evropy, psychická labilita člověka, chudoba rozvojového světa, ekologické ohrožení…) a staví na systematicko-teologické reflexi, příp. také reflexi humanitních věd jsou dnes živé a aktuální, procházejí bouřlivým vývojem a ostrou teologickou diskusí

Nová evangelizace












Historie: Jsme svědky selhání tradičních forem hlásání evangelia – lze chápat i jako selhání koncilu, aggiornamenta, pokud jeho cílem bylo zvýšení počtu křesťanů. Proto vyhlásil papež JAN PAVEL II. 1983 program nové evangelizace. Měla by být nová „svým nadšením, svými metodami a svými výrazy.“ Nová evangelizace je oficiálním názorem církve, i když má odpůrce v táborech tradicionalistů (zdá se jim příliš moderní) i modernistů (zdá se jim příliš v zajetí starých způsobů myšlení). Papežské dokumenty: RM 1990, ChL 1992, TMA 1994, NMI 2000. Podstata: Nová evangelizace chce reagovat na postmoderní paradigma v kultuře: subjektivismus, pluralismus, konzumismus, drama odluky mezi evangeliem a kulturou (sekularizaci). Dříve všechny tyto jevy odsuzovala a nahrazovala je svou konstantní pravdou (viz předchozí klasické paradigma, monologické). Dnes vidí jejich slabé i silné stránky a vede s nimi dialog. Tuto cestu otevřel koncil antropologickým obratem. Cíl: přivést lidi ke Kristu, dát jim pochopit sebe sama ve světle evangelia. Metoda: nikoli jednostranné přesvědčování, nýbrž snaha odpovídat na skutečné otázky a touhy člověka, především otázku po Bohu a touhu po spiritualitě, které jsou prokazatelně aktuální i mezi současnými mladými lidmi. Odpovídat na skutečné touhy znamená vnímat je, naslouchat současnému člověku, brát ho vážně – evangelizace tedy přestává být monologická a stává se dialogickou = praktický důsledek koncilní změny eklesiologie. Důsledky: přijetí názorové (teologické) plurality jako normální reality v církvi; nabourání monolitické pevnosti vedlo k frustraci mnoha členů církve a jejich odchodu jinam (srov. Latinská Amerika); podobně krize kněžských a řeholních povolání.

Inkulturace

















Historie: komunikace křesťanství s antickou kulturou a dalšími kulturami, kam přicházelo, později popření (misie v Latinské Americe), v současnosti znovuobjevení. Podstata a cíl: Slavorum apostoli (SA, 1985, čl. 21): "vštěpení evangelia do domácí kultury spolu se začleněním této kultury do života církve." Metoda: dialog. Dvojí směr inkulturačního procesu: církev se mění, když přijímá prvky kultury, které nejsou cizí evangeliu – kultura se mění, když přijímá hodnoty evangelia, které jí nejsou cizí. Inkulturace je analogií inkarnace. Inkarnace, vstoupení Boha do těla, je předpokladem a vzorem pro inkulturaci, vstoupení církve do kultury. Inkulturační princip označuje takový způsob života a praxe církve, v němž komunikace evangelia s kulturou je analogií komunikace Boha s člověkem v události vtělení. Kritika: může znamenat rozmělnění křesťanství, přílišné přizpůsobování, ztrátu originality a identity. Možné důsledky inkulturace v našem prostředí: změna modelu církve, nová nabídka duchovních hodnot, společné vytváření kultury.

Politická teologie














Hlavní představitel J. B Metz, řeší otázku, zda vůbec se církve – křesťané mají angažovat ve veřejném životě, za změnu politických a hospodářských struktur, a pokud ano, tak jak. Reakce na sekularizaci a následnou privatizaci náboženství, která budila dojem, že křesťanství už nemá co dát společnosti a nemůže přispět k řešení jejích problémů – důsledek Osvětimi a poválečné situace v Evropě (ani křesťané tomu nedovedli zabránit…). Křesťanství bylo bezradné, když ztratilo politickou moc – jde o nový návrh, jak ovlivnit veřejné struktury v rámci pluralismu a demokracie. Teologicky: jde-li v křesťanství pouze (primárně) o eschatologii, nemá smysl zabývat se tímto světem. Jaký je vztah mezi spásou a kvalitou pozemského života? Nové odpovědi proti dosavadnímu spiritualismu, eschatologismu a dualismu: • Ježíš je solidární s druhými, je Bohem živých a chce, abychom ho následovali – idea lásky (agapé) a služby. Dosud chápána především z hlediska osobní zásluhy pomáhajícího – tzv. „dobrý skutek“ (bez milosti posvěcující nulová hodnota – vůbec se nebral v úvahu pomáhající čin jako takový), nyní také z hlediska hodnoty pomoci samotné. • jde o jeden život, nedělitelný, hmotný i duchovní, časný i věčný (imanentní spiritualita) • nespravedlivé politické struktury (chudoba, nesvoboda) brání člověku ve směřování k Bohu Hlavní idea: vyvést teologii z uzavřeného kruhu teorie a dualismu k angažovanosti za zlepšení struktur tohoto světa. Změny v praxi: od důrazu na vlastní spásu k odpovědnosti za svět; od etnocentrizmu a ekleziocentrismu k otevřenosti (problém politické angažovanosti za komunismu: boj za svobodu pro církev – církve nebo za svobodu pro všechny?); od priority víry (misie) k prioritě lásky (služba)… Důsledky: vznik dalších „teologií“ zaměřených na aktivní změnu struktur, nejzávažnější latinskoamerická teologie osvobození.

Církve a politika, křesťané a politika





Od doby, kdy se církve vzdaly přímé účasti na politické moci, panuje všeobecná zásada přímo jako instituce do politiky nezasahovat (např. zdržet se veřejných volebních preferencí, nemít vlastní politické strany ani žádné přímo nepodporovat, potažmo oficiální představitelé církví by neměli být aktivními politiky – CIC to přímo zakazuje, v ostatních církvích benevolence, ale vždy jako soukromé osoby, nikoli jménem církve). CIC: silně zaměřen dovnitř církve, myšlenky politické teologie do něj nepronikly – politická angažovanost připuštěna jen nepřímo v can. 225 § 2, duchovním výslovně zakázána: can. 285 § 3,4; can. 287 § 2. Aktivně:

•

•

1. církev jako instituce může (má, chce) být nadprůměrně aktivní ve službách (vzdělání, zdravotnictví, sociální práce) a v občanském sektoru (je zřizovatelem mnoha institucí v těchto oblastech). Zároveň se přímo nebo skrze své instituce vyjadřuje k jakýmkoliv otázkám veřejného života, zvláště v oblasti etiky. V českém – ateistickém – prostředí problém: vycítit hranici, kdy už by mluvit neměla, aby to národ necítil jako neoprávněné ovlivňování! 2. jednotliví křesťané jsou vyzýváni k přijímání přímé politické odpovědnosti na všech úrovních a k prezentaci křesťanských hodnot, které tam ovšem prezentují jako osoby, sami za sebe (Piťha, Bublan, Kopřiva, Schneider, Talíř, Lux, Smetana, ale taky Bartončík…). Problém: jsou-li zvoleni, měli by prosazovat zájmy svých voličů, které nemusí být vždy v souladu s jejich přesvědčením.

Teologie osvobození
























Návaznost na politickou teologii: přesvědčení, že i vnější (materiální) podmínky života člověka jsou důležité pro jeho spásu. Vznikla v Latinské Americe, navazuje na prorocký proud koloniálních misionářů. Jsme členy IUS, polovina všech IUS na světě je v Latinské Americe. Navazují na teologii osvobození a čerpají z jejích názorů, i když v současné době už ji vidí kriticky. Východisko: zjištění, že místní chudoba je změnitelná, neboť její příčinou je jednak nespravedlivá společenská struktura místní, jednak bohatství prvního světa, tedy nespravedlivá společenská struktura světová. Osvobození je párový pojem se závislostí, platí v nejširším smyslu: úroveň politická – osvobození politické (demokracie x totalitní režimy), sociální (změna struktur, aby byly spravedlivější v rozdělování bohatství); psychologická – osvobození osobní (od alkoholu a drog, konzumu atd.); teologická – duchovní (osvobození od zla, hříchu, věčného zavržení). Osobnosti: Gustavo Gutiérrez (Peru 1968), Leonardo Boff (Brazílie, 1972), Oscar Romero, Raúl Silva Henriquez (příklad Chile – Iglesia Liberadora) Kontinentální synody: Medellín (1968), Pueblo (1979), Santo Domino (1992) Reakce Vatikánu: Dokumenty Kongregace pro nauku víry 1984, 1986 (kard. Ratzinger) – první odmítnutí marxismu, druhý zdůraznění priority spásy v teologickému aspektu, osvobození psychologické a strukturální je až druhotné. Realita po třiceti letech: vznik dalších teologií osvobození – černá, feministická, ekologická; ovlivnění teologie jako celku – už nelze myslet teologicky, aniž by se bral v úvahu rozměr osvobození. Současný problém evangelikálních sekt v Latinské Americe: přestože katolická církev pomohla lidem ke zlepšení jejich sociální situace, ztrácí v současnosti mnoho svých členů. Co lidé skutečně potřebují?

Další koncepce














Monologická pastorace: staví na pojmu pravda, která je jediná, absolutní, daná člověku z vnějšku – Bohem, člověkem neovlivnitelná a nezměnitelná. Tuto jedinou pravdu poznává filozofie logickým myšlením, její nadpřirozenou část zjevil Bůh v Bibli a vysvětluje církev v dogmatech, v plnosti ji vlastní výhradně katolická církev. Charismatická pastorační koncepce: křest Ducha svatého a jeho důsledky – mimořádné dary Ducha = charizmata (uzdravování, proroctví, rozlišování duchů, jazyků), obnova v Duchu svatém – modlitba, setkání s Bohem jako prožitek: to je zároveň pastorační metodika i cíl, jde jim o zkvalitnění křesťanského života jako celku. Evangelikální pastorační koncepce: důraz na lidskou zkaženost a spásu skrze Ježíše Krista – kdo ho nepřijme, nemůže být spasen; nepřipouští možnost kvalitního života bez této radikální víry, odmítají pozitivní přínos východních a jiných spiritualit. Proto kladou důraz na obnovené misijní úsilí. Feministická teologie: Teologický princip rovnosti muže a ženy (i přes patriarchální pojetí SZ), nové hledání tváře Boha, která je otcovská i mateřská, návrat k principu jin – jang. Specificky církevní problém: postavení ženy v církvi, nerovnost zvláště v katolickém pojetí Ekologická teologie: proti dosavadnímu „Podmaňte si zemi“ (nepřímý důvod ničení přírody ze strany křesťanské kultury) nastupuje úcta ke stvoření, jehož autorem je Bůh (stejně tak podložená Biblí). Ten je zároveň mimo přírodu (transcendence) i uvnitř, jako duch, který všechno oživuje (imanence) = panenteismus. Vztah člověka k ostatním přírodním bytostem (rostlinám, živočichům) se stává vztahem dvou subjektů, nikoli subjektu k objektu, jak to bylo dosud chápáno. To je odstup od hierarchického chápání přírody (Bůh – člověk – živá – neživá) k síťovému (vzájemná závislost).

6. POSLÁNÍ CÍRKVÍ: MARTYRIA








Křesťané považují za svou povinnost svědčit o tom, co poznali a prožili: svědectví, předávání, hlásání víry = martyria, jedna ze čtyř základních činností církve. Specifikum svědectví (hlásání Božího slova) pro křesťanství – náboženství knihy: Bůh se s lidmi setkává a zasahuje do jejich života (události), Bůh k lidem mluví (slovo), lidé o tom mluví a kážou (zvěst – kérygma). Důvody: • • •




Cíl: • •




Zážitek, zkušenost setkání s Kristem – tak důležitá událost, že o ní spontánně chci mluvit; přesvědčení, že je to to nejlepší pro všechny lidi. Výzva Ježíše a apoštolů v bibli (příklady textů: Mt 28 – „Jděte do celého světa“) Dnes už neplatí plně třetí důvod, jímž bylo přesvědčení o nutnosti křesťanské víry pro věčnou spásu: teologie dospěla k možnosti spásy skrze Krista na základě věrnosti vlastní víře nebo vlastnímu svědomí (i bez víry); navíc tento důvod v historii často vedl k násilnému misijnímu působení (např. evangelizace a kolonializace Nového světa) – to dnes výslovně zakazuje CIC, can. 748 § 2!!! 1. probuzení víry a života ve víře (evangelizace), 2. jejich trvalé prohlubování a zkvalitňování (katechizace).

Povinnost předávat slovo platí pro křesťany vždy a všude, mění se důrazy. Dnes: v postkřesťanském světě prohloubení a posila víry věřících, svobodná nabídka křesťanství na náboženském supermarketu; v jiných kulturách také prohloubení a posila víry věřících s citlivostí k jejich kultuře, kvalifikovaný dialog s místními náboženstvími a nabídka vlastního poselství v inkulturované podobě.

Obsah víry



Po celé dějiny vytváří křesťané formulace obsahu víry, které jsou závazným zdrojem hlásání v jednotlivých církvích. Jediným psaným primárním pramenem víry všech křesťanů je Bible – SZ a NZ. Rozdíly ve způsobu výkladu a v chápání vztahu mezi Písmem a tradicí vedou k pluralitě církví i názorů uvnitř církví. Schéma základních pohledů v současné době: Protestantský: sola scriptura – jediným pramenem víry je psaná Bible, křesťané jsou jí podřízeni a mají se snažit o její stále aktuální výklad a jeho realizaci v životě: „Za jediné pravidlo víry a života uznává Boží slovo dosvědčené v Písmech Starého a Nového zákona“ (CZ ČCE). Pravoslavný: pramenem víry je svatá tradice = každodenní život Božího lidu. Jejím nepřednější projevem je svaté písmo, dále spisy svatých otců, bohoslužba, životy svatých a vyznání víry (nicejsko-cařihradské). Katolický: existují dva prameny víry – Písmo a tradice (život církve a jeho psané projevy), které jsou v neustálé živé interakci: „Kristus svěřil církvi poklda víry…, aby zjevené pravdy zkoumala, věrně sdělovala a vykládala“ (Can. 747 § 1).

•

• •





Apoštolské a Nicejsko-cařihradské vyznání víry – dnes společné pro všechny křesťany (důležité z hlediska ekumenického) – společné prohlášení představitelů všech hlavních církví v Německu o letnicích 1981. Nejednota trvá pouze ve filioque. Současný zásadní katolický dokument: Katechismus katolické církve (KKC, 1993) – závazný obsah víry; určen především biskupům jako podklad pro vytváření místních katechismů.

Neomylnost církve a hierarchie pravd





Neomylnost (can. 749) – platí pouze ve věcech víry a mravů a při jejich slavnostním vyhlášení. Týká se papeže samotného (v praxi vždy vyžaduje souhlas biskupů) a sboru biskupů na koncilu nebo mimo koncil spolu s papežem. Hierarchie pravd (poprvé v UR, pak CIC 750-754): • 1. Boží zjevení psané nebo tradicí sdělené, zároveň slavnostně vyhlášené nebo řádně předkládané magisterem: nutno věřit vírou božskou a katolickou, souhlas plný a neodvolatelný (750), všichni jsou POVINNI vyvarovat se každého učení, které je s ním v rozporu; • 2. učení hlásané magisteriem jako platné, ale nevyhlášené definitivně – může se dalším vývojem poznání změnit: vyžaduje se poslušnost rozumu a vůle z nábožnosti, ne však souhlas víry (752), křesťané SE SNAŽÍ varovat se toho, co se s ní neshoduje; • 3. rozhodnutí biskupů, společně i jednotlivě (753): křesťané jsou povinni s nábožnou poslušností přijmout věrohodný učitelský úřad svých biskupů. Od odpovědných činitelů v církvi (biskupové, představení řádů, nositelé teologických vědeckých titulů a učitelé teologie) se vyžaduje slib naprostého souhlasu se vším, co církev učí (Professio fidei). Učitelský úřad církve: CIC 747 – 843.

Misie – misiologie











Základní cesta předávání víry: výchovou nových generací. Vedle toho však křesťané vždy cítili poslání přinášet evangelium (dobrou zprávu) těm, kdo ho neznali. Definice: Misie (lat. missio – poslání, vyslání) = proces hlásání evangelia a ustanovování partikulárních církví (dva prvky: předávání poselství; organizace, zákonodárství, osamostatňování – koinonia). Dějiny: do 3. stol. středomoří, do 10. stol. celá Evropa (včetně Slovanů: Konstantin a Metoděj), do 13. stol. Skandinávie; 12. – 14. stol. Čína, zároveň křižácké války a snaha o znovuobrácení muslimů; 16. – 18. stol. Amerika, Asie, Afrika. Krize: Od 19. století vstupují do hry dva faktory, které tento proces zpomalily a posléze zastavily, příp. způsobily kroky zpět – ztráty již křesťanských regionů: Konfrontace s vyspělými kulturami a náboženstvími Asie: postupný přechod od jednosměrných misijních aktivit k mezináboženskému dialogu Proces sekularizace: ztráta masové podpory církve/církví a příslušnosti ke křesťanství v západním světě.

• •

Proces evangeliazce



V ČR je v současnosti ročně několik tisíc konvertitů ke křesťanství Průběh evangelizačního procesu – stupně evangelizace = postupná cesta víry jednotlivého člověka / křesťanské obce • • • • •

svědectví života (preevangelizace) hlásání evangelia (evangelizace) přijetí evangelia začlenění do společenství – vytvoření místní církve svátostný život (liturgie, katechizace) – růst a zrání místní církve

•

poslání evangelizovaného – samostatnost místní církve

Katecheze - katechetika




















Základní činnost církve od počátku její existence, navazuje na evangelizaci, slouží trvalému zkvalitňování osobní víry křesťana – činnost církve dovnitř. Praxe: katecheze sociálních skupin (např. vyučování náboženství ve škole…), svátostná (příprava na první přijímání a zpověď, na manželství, biřmování, křest dětí nebo dospělých), veřejná (např. biblické hodiny). Nejčastější činnost laiků (na rozdíl od kázání), kteří studovali teologii. Definice: systematické doprovázení na cestě víry – neztotožňovat s pouhým vyučováním, i když je její součástí. Viz též KS ČBK, s. 1. Její součástí je také vyučování náboženství, náboženská pedagogika apod. Dokumenty: VDK, Katechetické směrnice ČBK; ČCE Řád pro kazatele – čl. 19; Řád výchovy a vzdělávání v církvi. Obsah: úplná a nezkreslená nauka víry podle KKC, důraz na existenciální otázky konkrétních lidí; společné i osobní doprovázení s dialogem o víře a s nabídkou odpovědí víry; ČCE: ŘVV čl. 3. Metodika: všechny výchovné a vzdělávací formy – přednášky, názorné vyučování, dialog, osobní příklad a vztah, zážitková pedagogika… Kvalifikační předpoklady: • osobní víra a příklad života (katecheta nejen učí, ale také ukazuje cestu, předává zkušenosti a doprovází), • souhlas s církví (katecheta pracuje v církvi a jménem církve, z jejího pověření: dochází k vnitřnímu rozporu, pokud jeho osobní smýšlení není v úplném souladu s církví – jak to řešit? Sdělovat jasně nauku církve, ale o sporných otázkách zároveň vést dialog a spolu s posluchači být trvale na cestě); vzdělání: TF, VOŠ, katechetické kurzy; • Jabok tuto kvalifikaci dává, udělení kanonické mise však závisí na rozhodnutí biskupa – neexistuje na ni nárok. Povinnost kanonické mise: uděluje ji biskup s časově omezenou platností, žádá farář; ČCE katechetu povolává staršovstvo, pověření dává seniorát. Požadavky viz čl. 19 ŘK.

Katechumenát



Příprava dospělého člověka (cca od 14 let) na křest cíle: • • •







měl by trvat alespoň rok, křest nejlépe o velikonocích; systematicky podané učení víry, zároveň osobní doprovázení – ručitel, později kmotr (nejlépe účast v komunikativní katechumenátní skupině), postupné iniciační obřady; fáze: • • • •




upevnit víru a její spojení s životní praxí, získat systematické vzdělání v nauce víry, zapojit se do společenství církve (najít v ní domov);

1. konverze, rozhodnutí, přijetí do katechumenátu (označení křížem – 34, předání Bible NZ – 37), 2. katecheze s příslušnými obřady (exorcismy, žehnání, mazání olejem), zařazení mezi čekatele křtu (rozhodnutí katechumena a jeho potvrzení ručitelem a církví), 3. duchovní příprava, očištění a zasvěcení, obřady skrutinia (3., 4., 5. neděle postní: exorcismy, svěřování symbola a modlitby Páně, vyznání víry, efeta, volba jména, mazání olejem) – postní doba, končí přijetím křtu, 4. mystagogie – doba velikonoční, doprovázení po křtu!

Křest: uděluje kněz nebo jáhen, politím nebo ponořením, v rámci velikonočních obřadů, zároveň biřmování a eucharistie, není třeba se zpovídat!

Církev a média











Není možné, aby křesťané opomenuli média v rámci svědectví o víře (martyrie) – bylo to tak od počátku, první média byla kázání a dopisy apoštolů, veřejně čtené. Dnes jsou média největší silou, která ovlivňuje myšlení a chování lidí. Historie: Rozvoj médií od 19. století, první reakce: snaha o rozvoj katolického tisku jako protiváhy ke světskému, upozorňování na mravní nebezpečí ve filmu (Vigilanti cura – Pius XI. 1936) – církev by měla vydávat závazná stanoviska pro katolíky (srov. Index zakázaných knih). Komplexní pohled až na koncilu – Inter mirifica 1963, Communio et Progressio 1971 (Pavel VI.). Založena Papežská rada pro sdělovací prostředky – poslední dokumenty: Etika v médiích 2000, Církev a internet 2002. Zásady: • Církev by měla mít vlastní média k šíření svého poselství mezi věřícími i nevěřícími. • Křesťané by měli kvalifikovaně působit v médiích obecně, a tak skrze ně šířit křesťanské hodnoty. • Křesťanský uživatel by měl odpovědně vybírat z nabídky a kriticky na ni reagovat (mediální pedagogika). Křesťanská média v ČR: • Nakladatelství (Portál, Karmelitánské n., Vyšehrad, Kalich, CDK…) • Periodika (většina církví + odborné) • Rádio a TV (Proglas, Telepace, TV Noe) • Internet (christnet, evangnet, cirkev, vira, signaly…)

7. KOINONIA, LEITURGIA

Farnost, sbor – základní pastorační struktura církve








Původ v době apoštolské (Parochia lat., z řec. Paroikia: paroikein – bydlet vedle, paroikos – soused), Se všemi funkcemi, které plní farnost dnes, se setkáváme již v prvních křesťanských obcích (Sk) – pravzor farnosti. Znaky, platné dodnes i v ekumenickém kontextu: • • • •

Zřizovány biskupem a jemu podřízeny (součást diecéze) Vlastní kostel s křtitelnicí Vlastní farář Územní hranice: ne vždy, paralelně vznikaly personální farnosti – řeholní, dvorské, národnostní

Farnost – sbor






Definice: Společenství věřících vymezené místně, pod vedením duchovního správce zastupujícího biskupa. Místo, kde se uskutečňuje církev – základní buňka církve: farnost je církví v malém. Podstatné znaky – LG: hlásání Božího slova, slavení Večeře Páně, jednota v lásce. Farnost realizuje všechny oblasti poslání církve (SSSS), i když na různé z nich klade různý důraz: • Svědectví: evangelizace, kázání, katecheze, vyučování náboženství. • Společenství: součást společenství místní a světové církve; management a ekonomika; podpora vytváření vztahů a různých skupin uvnitř farnosti. • Slavení: liturgie a svátosti • Služba: farní charita, pomoc starým, nemocným, rodinám, sociálně potřebným

Právní (kanonický) pojem farnosti
















CIC, can. 515 – 552 (Kniha II, Hlava 6): definice farnosti a kvazifarnosti, ustanovení a povinnosti faráře, administrátora farnosti, skupiny farářů, příp. faráře a farních vikářů; vedení farní administrativy (matriky), pastorační a ekonomická rada. Farnost zřizuje a ruší diecézní biskup, je právnickou osobou. Definice (can. 515): „Farnost je určité, natrvalo zřízené společenství křesťanů v místní církvi, svěřené pod vedením místního biskupa do pastorační péče faráři, jako jejímu vlastnímu pastýři.“ Farnost územní nebo osobní (can. 518). Farář: je ustanoven biskupem na dobu neurčitou (522), musí být knězem (521), může být více kněží, z nichž jeden je odpovědný (517), jedná jménem farnosti – statutární orgán (532), sídlí ve farnosti blízko kostela (533), má povinnost hlásat slovo Boží, slavit svátosti (528), pečovat (doprovázet) o své farníky (529), v 75 letech se musí zříci úřadu (538), při neschopnosti faráře nebo uvolnění farnosti jmenuje biskup administrátora (539-540), farní vikář – kněz, ustanoven biskupem (545-548). Rada: ekonomická povinná (537), pastorační podle diecézního práva (536) KKC 2179: cit CIC 515; KKC 2226: „Farnost je pro křesťanskou rodinu eucharistickým společenstvím a srdcem liturgického života; je to výsadní místo katecheze dětí i rodičů.“ Farnost je základní subjekt i objekt pastorační činnosti církve. Paradigmatická novost: dříve byl subjektem – nositelem činnosti církve farář, po koncilu celá farnost, jednotliví čle-nové a skupiny mají různé služby a odpovědnosti.

Církevní obec v ČCE a CČSH











Řím.-kat.: Farář je jmenován biskupem, pastorační a ekonomická rada (z poloviny volené farníky) mají poradní hlas. ČCE: sborové shromáždění volí staršovstvo a kazatele, toho pak ustanovuje synodní senior. Staršovstvo je nositelem správní moci. Podobně CČSH Rada starších. Oddělení duchovní správy od ekonomické a správní. Pojmy: farní sbor – sborové shromáždění – staršovstvo – kazatel; seniorát – senior; povšechná církev – synodní rada – synodní senior. CČSH: shromáždění náboženské obce volí radu starších a faráře, toho pak ustanovuje biskup. Rada starších je nositelem správní moci. Oddělení duchovní správy od ekonomické a správní.




Pojmy: náboženská obec – shromáždění NO – rada starších – farář; diecéze – biskup; církev – patriarcha

Základní pastorační model








Pastorační společenství (nejbližší spolupracovníci faráře, odpovědní za různé resorty, společně se radící a rozhodující o celku, vytvářejí pastorační projekt farnosti), jeho animační jádro (zaručuje duchovní a teologickou identitu: skupina kněží, řeholníků, zaměstnanců, teologicky vzdělaných lidí) Okruh přímých adresátů poslání (věřící, kteří se zúčastňují liturgického života farnosti – praktikující; formálně všichni pokřtění) a jejich další aktivity: různá společenství, katecheze, charita apod. Ostatní obyvatelé farnosti, skupiny, úřady, instituce apod.: spolupráce na úrovni místní samosprávy, vzdělávacích institucí, zdravotnických a charitativních institucí. Farnost jako komunitní centrum, podílí se na komunitním plánování.

Liturgie








Slovo liturgie pochází z řečtiny (leitourgia) a označuje služby athénských občanů pro společenství. V septuagintě chrámová služba kněží a levitů, v NZ obojí plus bohoslužba a další významy. V raném křesťanství se liturgií rozuměla jak služba obci tak služba Bohu. V křesťanství převážil druhý význam, dnes chápán stejně v celé ekuméně: veřejná bohoslužba církve. Teologie liturgie: Spasitelné Boží působení se děje ve slově a ve svátostech – proto služba slova a služba svátostí jsou nejdůležitější činnosti církve (vedle nich ještě služba lásky). Pokračování uskutečňování díla spásy – symbolická připomínka Božího konání v liturgii (z NZ – život Ježíše Krista: poslední večeře, modlitba, společenství apoštolů, křest atd.) spojená s vírou, že i v této reálné chvíli a na tomto místě skrze tuto symbolickou připomínku Bůh působí. Definice liturgie: společná bohopocta církve – protože je společná, musí mít sdílený řád. Protože je to bohopocta, jež se týká duchovních hodnot a pojmů, které nelze sdílet pojmoslovím materiálně časového světa, staví na symbolickém vyjadřování

Historie liturgie





Zprávy o Poslední večeři Nového zákona (zpřítomnění této svaté události se uskutečňovalo slavnostmi Večeře Páně) a poslání křtít od Ježíše Krista = hlavní dvě události, které si církev připomínala společnou bohoslužbou a vždy věřila, že v nich přímo působí Bůh, nezávisle na kvalitě udělovatele i přijímajícího. Shromáždění na památku večeře Páně se konalo v neděli, kolem ní se vytvářel rituál modliteb a čtení biblických textů. Prvotní prvky liturgie: křest, večeře Páně, slavení neděle. Postupně vznikaly další společné modlitby (modlitba hodin – poustevníci, mniši), obřady, žehnání a svátosti – pluralita. Jednotlivé podoby liturgie vycházely z místních kultur, během prvních 8 staletí jich vzniklo mnoho (základní dělení: východní – západní), některé se dochovaly jako živé dodnes (např. římská, milánská, maronitská, syrská, byzantská). V naší kultuře od 9. stol. převážila liturgie římská, z níž vychází současná liturgie jak katolická tak protestantská.

Svátosti





Základním prvkem liturgie jsou svátosti, o nichž církev věří, že v nich Bůh přímo působí skrze daná znamení a nezávisle na osobě udělovatele i přijímajícího. Původně nebyl tento rozdíl jasně vymezen, do svátostí se počítalo např. svěcení kostela, pohřeb, řeholní sliby – počet kolísal od dvou do 40. Nakonec se jich vymezilo 7, které nejvíce provázejí život každého člověka od narození až k umírání. Přísně biblické, tedy Ježíšem přímo založené, jsou ovšem pouze dvě základní. Svátost = symbolické znamení reálného Božího působení. Materie (hmotný symbol) a forma (slovní formule). Pro všechny křesťany dvě základní – křest a eucharistie ustanovené Ježíšem (popsat průběh), katolická církev celkem 7 – odvoditelné z evangelia nebo z praxe apoštolů

7 svátostí





















Křest: základní svátost, ustanovená Kristem uznávaná všemi církvemi. Působí přijetí do církve, odpuštění hříchu prvotního i osobních, ospravedlnění a účast na novém životě Ježíše Krista. Má trvalou platnost (křtí se jen jednou), přesně danou formu (trojí ponoření nebo polití a slova), jeho předpokladem je víra (ale lze křtít i malé děti na víru rodičů), proto mu předchází čas uvádění do víry – katechumenát. Iniciační svátosti: křest, biřmování a eucharistie – tvoří jednotu, plně uschopňují křesťany ke splnění jejich poslání (pojetí katolické a východní, evangelické bez biřmování, mají však konfirmaci). Konfirmace – biřmování: katol. a vých. svátost, evang. žehnání Eucharistie – večeře Páně: různé názvy (EK 163), ustanovená Ježíšem, materie (chléb a víno), forma (konsekrační slova – biblická citace); srovnání pojetí katolického, luteránského a reformovaného (Zwingli – EK 165-166). Trvalá přítomnost – nemocní, druhotně (!) klanění; obě způsoby – ekumenické přiblížení (i luterské pojetí uznává možnost jediné způsoby v odůvodněných případech). Problém ekumenické pohostinnosti – teologické pojetí a zákonné ustanovení! Katolíci a luteráni uznávají reálnou přítomnost, reformovaní pouze památku, v současnosti se však i oni přiklání k formulaci reálné přítomnosti. Především jde o tajemství. Svátost smíření (pokání – zpověď): princip shodný – jde o odpuštění hříchů Bohem, totožnost mezi katolickým a původně luterským pojetím i v otázce individuální zpovědi a kněze jako prostředníka (EK 183) – obě pojetí dnes uznávají principiálně obě možnosti. Povinnost dodržet zpovědní tajemství. Pastorační otázky: frekvence zpovědi, její forma (ve zpovědnici, zpovědní místnosti), role zpovědníka (známý, neznámý; duchovní vedení)… Ordinace – svěcení: ve všech církvích existují tři stupně služby: episkopální, presbyterální, diakonátní – ale v různém pojetí: katol., anglikánské a pravoslavné kněžství jako svátost a nezrušitelné znamení v rámci apoštolské posloupnosti; evangelické – pověření dává obec, ordinaci Kristus – je neopakovatelná (na rozdíl od instalace); není vázána na specifický způsob života jako v katolickém pojetí (celibát). Svátost manželsví Svátost nemocných: „Je někdo z vás nemocen? Ať zavolá starší církve, ti ať se nad ním modlí a potírají ho olejem ve jménu Páně. Modlitba víry zachrání nemocného, Pán jej pozdvihne, a dopustil-li se hříchů, bude mu odpuštěno.“ (Jakub 5,14-15) Pomazání olejem spojené se smířením a viatikem.

Liturgika

















Liturgika = věda o liturgii: dějiny, teologie, liturgický prostor, čas, hudba, právo. Čeští odborníci a autoři: František Kunetka, Zdeněk Demel (hlavně historie), Pavel Hradilek. Liturgický čas: rok (začíná adventem, další doby se počítají podle data velikonoc – pohyblivě, centrum: velikonoce); neděle (oslava vzkříšení, prapůvod chápání liturgického času, v kat. církvi povinnost klidu a účasti na mši); pátek – postní den; systém svátků v kat. církvi (svatí podle data – většinou úmrtí, kategorizace – slavnosti, svátky, památky; příklady – mariánské, Cyril a Metoděj, Petr a Pavel, Václav…); otázka kanonizací!? Liturgický prostor: historie chrámové architektury (domácí bohoslužby, římské baziliky, historické stavební slohy, logika gotických katedrál a barokního triumfalismu, moderní chrámová architektura – příklady); Liturgická hudba: historie, druhy, zvláštní místo chorálu a varhan, diskuse o moderní hudbě. Liturgické knihy: misál, lekcionář, obřady svátostí, breviář. Liturgické vybavení (nádoby a materiály): kalich a miska (patena), hostie a víno, konvičky, voda, oleje (nemocných, křtěnců, křižmo); svíčky plátna na oltář, paškál… Liturgické oblečení: alba, štola, ornát (+ liturgické barvy); biskupské insignie: berla a mitra Problém lidové zbožnosti: na rozdíl od liturgických úkonů není upravována církví, počítá se spontánní kreativitou (často ovšem podporována kněžími a představiteli církve); církev se vyjadřuje pouze při označování excesů (růženec, litanie, křížové cesty; procesí, poutě, poutní místa; úcta mariánská a dalších svatých, problém zjevení; eucharistická úcta…)

Svátostná katecheze




Udělování svátostí je v církvích tradičně využíváno ke vzdělávání ve víře – katechezi. Křest dětí: informace rodičů – podle jejich vyspělosti. Podmínkou je předpoklad křesťanské výchovy. Křest dospělých (už asi od 14 let): • • •










katechumenát (koncilem obnovená stará tradice církve – pracovat s liturgickou příručkou) cíle: upevnit víru a její spojení s životní praxí, získat systematické vzdělání v nauce víry, zapojit se do společenství církve (najít v ní domov); měl by trvat alespoň rok, křest nejlépe o velikonocích; systematicky podané učení víry, zároveň osobní doprovázení – ručitel, později kmotr (nejlépe účast v komunikativní katechumenátní skupině), postupné iniciační obřady.

První zpověď a eucharistie dětí: zpravidla v prostředí farnosti, nikoli školy, věk 5 – 8 let (schopnost rozlišovat dobro a zlo, chápat rozdíl mezi obyčejným a eucharistickým chlebem), první systematická katecheze. Biřmování: svátost dospělosti, letnice, naplnění Duchem, u nás nejčastější věk odchodu ze ZŠ, kdy je pastoračně poslední možnost zachytit mladé lidi před odchodem z kostela. Příprava se pak chápe jako obnovená základní katecheze přizpůsobená dospělejšímu chápání – uvedení do dospělé víry. Manželství: v širším kontextu další možnost základní katecheze pro lidi, kteří už ji zapomněli ze školy nebo jsou dosud církví nedotčeni. Užší: příprava na manželství: poučení o teologické podstatě, církevně právních aspektech, morálních povinnostech, psychologických a medicínských aspektech, liturgii svátosti.

8. MANŽELSKÉ PRÁVO, PASTORACE DĚTÍ, MANŽELŮ A RODIN



Základní biblické texty: Gn 1-2; Mt 19,4-9; Ef 5,25-32. Podle křesťanského pojetí je manželství • • •




Trvalé životní společenství muže a ženy (to předpokládá věrnost a nerozlučnost) Zaměřené k jejich společnému dobru a k plození a výchově potomků (cíl) Uzavřené odpovídající právní formou.

Tyto principy manželství považují křesťané za dané přirozeným právem – tedy tím, které se vztahuje na všechny lidi (nejen na katolíky a nejen na křesťany). Proto křesťané považují trvalou monogamní




rodinu za základ náboženské i civilní společnosti a odmítají všechny jiné formy soužití (mnohoženství, mnohomužství, více následných manželství, kolektivní rodiny, nesezdaná partnerství, registrované partnerství homosexuálů apod.). Na těchto principech se shodují všechny křesťanské církve (s rozdílnostmi v konkrétních aplikacích), prosazují je také křesťansky orientovaní politici a zákonodárci.

Liturgie manželství








Manželství chápe jako svátost většina církví kromě evangelických: CIC 1055 – manželský svazek mezi pokřtěnými je „povýšen Ježíšem na svátost“ (Ef 5, 32: problém slova tajemství – sacramentum). Manželství vzniká vzájemným souhlasem veřejně vyjádřeným – udělovateli svátosti jsou manželé navzájem (v pravoslaví kněz). Povinná liturgická forma: • Ve mši nebo beze mše • Tři otázky, VZÁJEMNÝ SOUHLAS – MANŽELSKÝ SLIB, žehnání prstenů, modlitba za manžely. • K tomu sbírka biblických textů

Manželské právo












Katolická církev vyžaduje k platnému uzavření manželství kanonickou formu: manželský slib vyjádřený před farářem (jáhnem) a dvěma svědky a zápis do matriky oddaných a pokřtěných. Nebylo tomu tak ovšem vždy. Ideál věrnosti a nerozlučnosti byl sice od dob apoštolů obecně sdílen, neexistovaly však předpoklady pro formální kontrolu jeho plnění – církevní sňatek a zápisy v matrikách. Za uzavření manželství se považovala svatba podle zvyklostí v dané společnosti, což byl často pouze vzájemný slib snoubenců v kruhu jejich rodin a zahájení společného života. CIC 1917 zavázal každého katolíka ke kanonické formě Každá církev má manželství jako instituci právně ošetřeno, katolické manželské právo je nejrozsáhlejší a nejpřísnější – vychází to z tradice naší kultury, kde bylo manželství původně ošetřeno pouze církevním právem a teprve později bylo převzato do práva civilního. Právo se zajímá o vznik manželství a o jeho problematické situace – stane-li se rodina pro jednoho z partnerů nebo pro děti nebezpečným místem, reguluje právo možnost rozchodu, aniž by manželství zaniklo. Zjistí-li se dodatečně, že na počátku nebyly splněny některé zákonné podmínky, může být církevním soudem uznána neplatnost manželství od počátku. Funkční manželství a rodinu nechává právo v klidu.

Způsobilost k uzavření manželství














1083: věk – muž 16, žena 14 let 1084: neschopnost k souloži předchozí a trvalá (nikoli neplodnost – ta může být pekážkou podle can. 1098, jdeli o záměrný podvod). 1085: dřívější manželství 1086: pokřtěný s nepokřtěným; biskup však může od této překážky dispenzovat, pokud a) katolická strana učiní upřímný příslib, že se bude snažit, aby všechny děti byly pokřtěny a vychovány v katolické církvi; b) nekatolická strana dá najevo, že si je vědoma povinností a příslibu katolické strany; c) obě strany uznávají účel a podstatné vlastnosti manželství (can. 1126). 1087: svěcení jáhenské, kněžské, biskupské (možnost dispenze od celibátu = laicizace, uděluje papež) 1088: řeholní slib (dispenzovat může jedině papež) 1089: odvedení, zadržování, únos za účelem uzavření manželství 1090: vražda vlastní manželky nebo manžela ženy, s níž chce uzavřít sňatek 1091-1094: příbuzenství – v přímé linii vždy, v boční do čtvrtého stupně; švagrovství; konkubinát; osvojení

Manželský souhlas






1095: užívání rozumu 1096 minimální znalosti o manželství: vzhledem k obecně přijímané možnosti rozvodu v současné společnosti i civilním právu lze předpokládat, že mnozí snoubenci nejsou dostatečně informováni o křesťanském pojetí manželství – tomu by měla zamezit povinná příprava snoubenců. 1097 omyl co do osoby; § 2 omyl ve vlastnostech osoby: člověk si bere partnera pro nějakou jeho vlastnost, bez níž by si ho nevzal, a pak zjistí, že šlo o omyl – např. těhotenství partnerky, majetek, zdraví, víra apod. Na tento kánon navazuje následující 1098 – podvod.












1098 podvod = záměrné uvedení v omyl ze strany jednoho z partnerů: zamlčená nebo předstíraná vlastnost by mohla vážně narušit manželství, cílem klamání je vylákání manželského souhlasu. Příklady: těžká tělesná nebo duševní nemoc, homosexualita, neschopnost soulože, neplodnost (je-li druhým partnerem očekávána), sociální či majetkový status, dluhy, nemanželské dítě apod. 1101 vnitřní souhlas: manželství lze prohlásit za neplatné, pokud vyjádřený souhlas byl simulací a ve skutečnosti alespoň jeden z partnerů „pozitivním úkonem vůle“ (nutno dosvědčit!) vylučoval samo manželství nebo některý z jeho podstatných prvků – věrnost, nerozlučnost, sexuální život, potomstvo. To je běžná situace mnoha lidí (i pokřtěných katolíků?), kteří dnes uzavírají manželství. 1102: neplatnost manželství pod podmínkou do budoucna 1103: uzavření manželství pod vlivem násilí nebo vážného strachu – dotyčný je nucen zvolit manželství, aby se zbavil násilí nebo strachu. 1104: fyzická přítomnost – buď osobně nebo prostřednictvím zástupce; 1105: podmínky pro uzavření manželství skrze zástupce

Forma uzavření manželství












1108: před farářem nebo pověřeným duchovním a dvěma svědky 1111: ve farnosti, kam místně přísluší alespoň jeden ze snoubenců – jinak musí být písemné dovolení místního faráře 1116: nouzová svatba pouze před svědky – v nebezpečí smrti nebo za předpokladu, že svědek církve nebude přítomen alespoň měsíc 1118: místo – pouze farní kostel, v jiném kostele nebo kapli jen s dovolením faráře nebo ordináře, mimo sakrální prostor jen ordináře 1121: povinný zápis do matriky oddaných; 1122: do matriky pokřtěných

Manželství mezi nepokřtěnými











Katolické církevní právo (CIC) zavazuje pokřtěné katolíky (povinná církevní svatba, jinak je manželství neplatné), má však důsledky i pro různé hraniční situace. Na základě přesvědčení, že principy manželství se vztahují na všechny lidi (přirozeným právem – viz výše), je také manželství mezi dvěma nepokřtěnými, kteří od začátku uznávali základní křesťanské principy manželství, církví chápáno jako platné, nikoli však svátostné (to mohou uzavřít jedině dva pokřtění) = zákonné manželství. Pokud ovšem některý z partnerů předem výslovně zpochybňoval některý z principů manželství, jak je chápe církev (věrnost, nerozlučnost, sexuální život, plození dětí), může to být důvodem pro případné vyhlášení neplatnosti (vada souhlasu – can. 1101). Došlo-li k civilnímu rozvodu zákonného manželství, před církví toto manželství trvá. Proto za života prvního partnera nemůže rozvedený partner, pokud se nechá pokřtít, uzavřít nové platné církevní manželství, ani nemůže (bez křtu) uzavřít platné církevní manželství se svobodným pokřtěným katolíkem (překážka existujícího manželství – can. 1085, §1). Případné další civilní manželství je před církví neplatné – trvá platnost manželství prvního. Dostane-li se kterýkoli z partnerů v zákonném manželství konverzí a křtem pod závaznost církevního práva, nemusí uzavírat nový sňatek, ale také se nesmí rozvést (s výjimkou privilegia paulina can. 1043-1049).

Manželství katolíka s nepokřtěným






Je neplatné: rozdíl náboženství je zneplatňující překážkou manželství (can. 1086); Po udělení dispenze musí být manželství uzavřeno kanonickou formou, jíž je katolická strana vázána – pak je platné, ale nesvátostné (zákonné manželství – nepokřtěný by sice mohl být udělovatelem svátosti jako u křtu, nikoli však příjemcem.). Takové manželství může rozvést papež na základě privilegia petrina (není uvedeno v CIC, viz dále). Exkurs: Právně nedořešené je manželství pokřtěných, ale nevěřících – specifická situace v západní kultuře, CIC s ní nepočítá: nutným předpokladem přijetí svátosti z teologického hlediska je víra, z právního hlediska se však víra mezi podmínkami pro uzavření manželství neuvádí. Právo předpokládá, že pokřtěný je zároveň věřící a nepokřtěný je zároveň nevěřící – ztotožňuje víru se křtem, což je v rozporu s realitou v našem kulturním prostředí.

Manželství katolíka s pokřtěným nekatolíkem





Je zakázáno bez výslovného dovolení biskupa, ten udělí dovolení za stejných podmínek jako v případě svatby katolíka s nepokřtěným (viz výše, kán. 1086). Katolík je vázán kanonickou formou, biskup však od ní může ze závažných důvodů dispenzovat a dovolit jinou veřejnou formu – např. obřad v jiné církvi (relativně nové ustanovení: Pavel VI., Matrimonia mixta, 1970). Takto uzavřené manželství považuje katolická církev za platné a




svátostné se všemi důsledky, včetně asymetrie při případném rozvodu (nekatolická církev ho dovoluje, katolická ne). Rozvedou-li se manželé – příslušníci nekatolické církve (v rámci své církve řádně) a pak někdo z nich uzavře manželství v katolické církvi, je neplatné – překážka existujícího svazku (kán. 1085).

Princip nerozlučitelnosti






Přijímají ho všechny církve, rozdílně však chápou možnost výjimek. Církve pravoslavné, starokatolické a evangelické na základě Mt 5,32 („Já však vám pravím, že každý, kdo propouští svou manželku, mimo případ smilstva, uvádí ji do cizoložství; a kdo by se s propuštěnou oženil, cizoloží.“) a Mt 19,9 ("Pro tvrdost vašeho srdce vám Mojžíš dovolil propustit manželku. Od počátku to však nebylo. Pravím vám, kdo propustí svou manželku z jiného důvodu než pro smilstvo a vezme si jinou, cizoloží.") připouští možnost, že se Boží vůle ohledně manželství vinou některého z partnerů nenaplní, a pak je možná rozluka i další sňatek. Katolická církev chápe smilstvo pouze jako důvod k odloučení za trvání manželství (can. 1152). Katolická církev považuje manželství za nerozlučitelné nejen principiálně, ale i fakticky: „Uznané a dokonané manželství nemůže být rozloučeno žádnou lidskou mocí a ze žádného důvodu s výjimkou smrti“ (can. 1141). Týká se manželství mezi pokřtěnými – svátostného.

Možnosti odloučení manželů









Odloučení (dříve: rozluka od stolu a lože), kdy manželé spolu sice nežijí, ale manželství právně stále trvá a žádný z nich tedy nemůže uzavřít další platný církevní sňatek – důvody: smilstvo, nebezpečí pro duši nebo pro tělo nebo pro děti (can. 1151-1155); vždy je třeba žádat biskupa; když pomine příčina odloučení, je nutno obnovit spolužití. Manželství nedokonané (can. 1061) může zrušit papež na žádost obou nebo i jedné ze stran, proti vůli druhé (can. 1142) – dnes výjimečné (otázka prokazování); Privilegium paulinum, privilegium petrinum Uznání neplatnosti manželství od začátku – řeší církevní soud: důvody roztržky mohou mít kořeny v dávné minulosti – proto se zkoumají chyby ve způsobilosti, souhlasu a formě. Pokud je tam problém, může soud vyhlásit neplatnost manželství od počátku. Nenajde-li se problém na začátku, manželství rozloučit nelze (s výjimkou manželství nedokonaného a Pavlova či Petrova privilegia). Soudní proces nemá trvat déle než rok, pokud rozhodne o neplatnosti manželství, musí výsledek prozkoumat ještě odvolací soud, lhůta 6 měsíců. Při procesu se vychází z předpokladu platnosti manželství, opak musí být dokázán.

Zplatnění manželství


Zjistí-li se v průběhu manželství, že při jeho uzavření existovala zneplatňující překážka, a není-li zájem o vyhlášení neplatnosti, může dojít ke zplatnění dvěma způsoby: •

•

•

Prosté zplatnění – konvalidace: překážka pominula nebo byla dispenzována, pak je třeba obnova manželského souhlasu alespoň tou stranou, jíž se překážka týkala (nové složení manželského slibu, v případě vady formy celý obřad). Manželství teprve nyní nabývá platnosti (can. 1156-1160). Dnes nejčastější využití – vada formy: dva pokřtění katolíci se vzali jen civilně, později – zpravidla po konverzi alespoň jednoho z nich – chtějí mít svatbu platnou i před církví; podobně kněz (řeholník) po obdržení dispenze od papeže. Zplatnění v základu – sanace: bez obnovy manželského slibu a kanonické formy (např. pro odpor jednoho z manželů), pouze autoritou církve (biskup); předpokladem je existující manželský souhlas obou stran, daný najevo alespoň civilní formou. Manželství se zplatňuje se zpětnou platností – od samého počátku nebo od chvíle pominutí překážky (např. smrt předchozího manžela; can. 1161-1165). Zpravidla se provádí konvalidace, sanace je nouzovým řešením, pokud je pro někoho z partnerů problémem účast na církevním obřadu.

Pastorace manželů a rodin


Příprava na svátost manželství (Familiaris Consortio – Jan Pavel II.; Příprava na svátost manželství – dokument Papežské rady pro rodinu 1996) je povinností faráře – důvody: krize rodiny (neznalost křesťanských principů), neúcta k životu (běžný souhlas s potraty a antikoncepcí), nová evangelizace (příležitost k evangelizace již pokřtěných). •

příprava vzdálenější: výchova v rodině, ve farnosti, ve společenství;

•

•




bližší – v době zasnoubení: probíhá s jednotlivým párem nebo ve skupině, ručí za ni farář, může přizvat odborníky. Témata: dospělá víra a křesťanské hodnoty, základní znaky křesťanského manželství (jednota, věrnost, nerozlučnost, plodnost), aspekt právní, lékařský, psychologický, pedagogický. bezprostřední: shrnutí, modlitba, liturgická příprava, svátost smíření.

Pastorační doprovázení rodin: společenství manželů a rodin, příprava na křest dětí, osobní doprovázení v krizových situacích (nemusí dělat jen kněz, často jsou k tomu naopak vhodnější zkušení manželé). Křesťanské specifikum – rodiny s mnoha dětmi, jejich kvalita závisí na osobních předpokladech rodičů: nejlepší, pokud jsou taky z více dětí. Vzájemná podpora s dalšími podobnými rodinami!

Rozvod, pastorace rozvedených a znovu sezdaných





Rozvod není zázračnou cestou k řešení manželských krizí, někdy však je jediným východiskem – pastorační pracovník by se měl vždy snažit udržet manželství, ne však za každou cenu – umění rozlišování! Citlivé doprovázení v rozvodových situacích, riziko neprofesionální osobní vázanosti pomáhajícího na osobu, která se rozvádí. Ti, kdo uzavřeli druhé manželství (civilní) – otázka přístupu ke svátostem jako pastorační problém: • • • •

Dříve: rozhodnutí, že budou žít jako bratr a sestra, veřejně prohlášené Někdy dovoluje biskup přijímat tam, kde je lidé neznají Někdy jim to dovolí kněz na vlastní riziko (právně to však není v jeho pravomoci) BK Německa a Holandska: zdůraznění významu svědomí – kněz by jim neměl svátost odepřít, pokud k ní z vlastního rozhodnutí přistoupí.

Specifické situace





Homosexuálně orientovaní lidé, příp. páry: církev neschvaluje homosexuální chování, neboť v Bibli i křesťanské tradici bylo vždy považováno za hříšné. Teprve současná medicína a kultura se na věc dívá jinak. Lidé s homosexuální orientací jsou povoláni k životu v celibátu – nesmí však být svěceni na kněze (dokument 2005). Katolická církev zásadně neschvaluje žádnou formu registrovaného partnerství • • •

vzhledem k hříšnosti homosexuálního chování; aby nedocházelo k dojmu blízkosti manželství; aby si takové páry nemohly posléze adoptovat děti. (Srov. pozitivní prohlášení sdružení evangelických kazatelů.)

• • •

odešli v době formace – bez dlouhodobých závazků mohou žít bez právních překážek plně laickým životem; odešli s celoživotním závazkem a získali dispens – církevně-právně vše v pořádku, mohou uzavřít i církevní svatbu; odešli s celoživotním závazkem a nemají dispens – z nezájmu (odklon od církve) nebo z nemožnosti. Pak jsou často ve vlastní církevní obci přijímáni negativně.

Ženatí kněží, řeholníci a řeholnice: společensky tolerovaní i podporovaní, vnitrocírkevně nikoli – situace se však postupně mění; tři možné situace:

9. ÚČAST CÍRKVÍ VE VZDĚLÁVÁNÍ A V SOCIÁLNÍ PRÁCI

Pastorace mládeže











Pojmy: pastorace mládeže = práce církve s mládeží, se zaměřením více evangelizačním nebo více diakonickým (jako každá pastorace). PM je objekt zkoumání, věda (teorie o praxi) je spíše pastorální teologie mládeže (Lechner, Kaplánek). Historie oboru: Jako samostatný podobor pastorální teologie existuje až od 60. let 20. století, dříve se pastorace mládeže chápala jako součást pastorace dětí. Metoda stejná jako v celé pastorální teologii: zkoumání reality, kritická interpretace, stanovení kritérií, návrh změněné praxe. Související obory: katechetika, pedagogika, psychologie; z teologie dogmatika (eklesiologie), morálka.

Sociologie současné mládeže








Pojem mládež: sociologicky – věková skupina od ukončení základní školy po přijetí životních závazků (práce, rodina); psychologicky – adolescence a mladá dospělost; právně – mladiství 15-18 let, mladí 16-26 let; pastorálně teologicky – nejvíce sociologické hledisko = skupina mladých lidí, kteří ještě neučinili základní životní rozhodnutí (z teologického hlediska zde hraje důležitou roli pojem povolání = cíl PM). Fenomén prodloužení mládí: vývoj od r. 1850, u nás od r. 1990 – zvýšení průměrného věku prvního sňatku ze 24,5 na 31 let, resp. z 21,5 na 28, tendence ke 30 rokům u mužů i žen. Nové období naplněné vzděláváním, cestováním, hledáním práce, střídáním partnerů apod. Religiozita mládeže: klesající za komunismu, v posledních letech stoupající, boom 1990 – 1994, pak šly všechny položky dolů; důsledek: setření ostré hranice mezi věřícími a nevěřícími. V současnosti: • •

asi 60-80% mladých se považuje za nevěřící, z nich asi polovina věří na nemateriální jevy, především posmrtný život – spíše v podobě reinkarnační než křesťanské. 20-40% se považuje za věřící, z toho většina katolíků, malé skupiny nekatolíků, východních náboženství (buddhismus, jóga) a nových směrů; asi 5% pravidelně navštěvuje bohoslužby; většina těch, kdo se považují za křesťany, má kritické výhrady vůči vlastní církevní organizaci i doktríně (kritičtí křesťané, ekumeničtí křesťané apod.).

Modely pastorace mládeže v ČR



Většina církví má vlastní práci s mládeží Model PM Sekce pro mládež České biskupské konference • Historie: spolča za komunismu, vznik 1990, Statut 1993, Pastorační plán 2002 • Oficiální cíl: koordinace aktivit církve s mládeží, prodloužená ruka biskupů a biskupské konference, vytváření společenství v církvi, formace aktivních jedinců. • Struktura: Sekretariát a jeho vedoucí, diecézní centra mládeže, diecézní centra života mládeže. • Aktivity: organizace světových setkání mládeže s papežem, národních a diecézních setkání mládeže, v DCŽM společný život, formace animátorů pro farní společenství • Cílová skupina: primárně věřící katolická mládež. • Základní zaměření: především evangelizační a katechizační. • Koncepce: spiritualita podle dokumentů papeže – bohatý mladík, svatost, společenství, odvaha k pravdě i proti proudu.

Salesiánský model














Je detailně vypracovaný, vytvářel se asi 30 let, vycházel z praxe salesiánských oratoří a škol, poprvé v historii byla tato praxe reflektována na akademické úrovni; později kodifikována v základních dokumentech SDB: 23. GK 1990 Výchova mládeže k víře, La PGS, 1998. Východisko: masová práce s mládeží většinou věřící v oratořích, školách, internátech, farnostech, ale víra postupně stále víc odtržená od života. Věřící mladí lidé žijí stejně a mají téměř stejné hodnoty jako jejich nevěřící vrstevníci. Cílová skupina: děti a mládež především ze sociálně slabšího prostředí, ohrožená, problémová. Cíl: pomoci mladým lidem ke kvalitnímu životu – primárně diakonický; ukázat jim víru a duchovní hodnoty takovým způsobem, aby pro ně byly přijatelné a proměňovaly jejich život. Cesta: preventivní systém Dona Boska aplikovaný na současnou situaci. Rozšíření celosvětové, zvláště v románských a rozvojových zemích, výjimkou je západní a střední Evropa – v rámci postmoderní kultury tento koncept funguje méně. Díla • Oratoř – středisko mládeže: základní struktura navazující na salesiánskou tradici, dnes nízkoprahová střediska s činností zájmovou – skupinovou a zcela otevřenou. Často jsou záchytným bodem sociální sítě pro mládež (napojení na telefonní i osobní poradenství, krizovou intervenci, chráněné bydlení atd.) podle sociálních potřeb místa. Velké oratoře mají tisíce návštěvníků a nepřetržitý provoz. • Školy: hlavně střední a učňovské, pak základní, dnes vyšší a vysoké. Podle místních zákonů zapojeny do sítě, akreditovány, někdy placeny státem. Tradičně hlavní důraz na učňovky a průmyslovky, později vyšší – IUS. Charakteristika: odborná kvalita, výchovné prostředí, sociální pomoc jednotlivcům. • Farnosti: většinou spojeny se školou nebo oratoří nebo obojím (velká díla v Itálii), široká nabídka zájmové, evangelizační a katechizační činnosti pro mládež, živá společenství, zpravidla živější a otevřenější církev než v širokém okolí. • Sdělovací prostředky: v duchu DB, který realizoval apoštolát tisku, dnes se salesiáni snaží využívat všech prostředků s cílem oslovit mládež a skupiny, které s mládeží pracují. Velká nakladatelství specializovaná podle místních podmínek na náboženskou nebo psychologicko-pedagogickou literaturu (Portál), televizní stanice nebo nahrávací studia (u nás Telepace, TV Noe), rozhlasové stanice, Internet. • Nová sociální díla: pro bezdomovce, emigranty, vězně, drogově závislé apod. Záleží na kreativitě salesiánů v konkrétním prostředí.

Činnost církví ve školství


Křesťanské církve považují za svůj základní úkol v rámci služby slova (svědectví – martyria) podílet se na výchově a vzdělávání dětí a mládeže. V současné době to činí několika způsoby: • výchova a náboženské vzdělávání (pastorace a katecheze) dětí a mládeže ve farnostech a sborech (Sekce pro mládež ČBK, Sekce katechetická ČBK, Řád výchovy a vzdělávání ČCE) • vyučování náboženství na základních a středních školách zřizovaných státem, krajem, obcí nebo svazkem obcí, příp. na školách soukromých (Sekce katechetická ČBK) • zřizování a provozování církevních škol a školských zařízení (Sekce církevního školství ČBK, Evangelická akademie, teologické fakulty veřejných univerzit)

Legislativa


Zákon 3/2002, § 7: Zvláštní práva registrovaných církví a náboženských společností • • •




Zákon 561/2004, §15: Vyučování náboženství •

•

•




(1) Registrovaná církev a náboženská společnost může za podmínek stanovených tímto zákonem k plnění svého poslání získat oprávnění k výkonu těchto zvláštních práv: a) vyučovat náboženství na státních školách podle zvláštního právního předpisu (ŠZ) e) zřizovat církevní školy podle zvláštního právního předpisu (ŠZ) (1) Ve školách lze v souladu se zásadami a cíli vzdělávání podle § 2 vyučovat náboženství. Náboženství mohou vyučovat registrované církve nebo náboženské společnosti, kterým bylo přiznáno zvláštní právo vyučovat náboženství ve státních školách, a to i společně na základě jejich písemné dohody. (2) V základních a středních školách zřizovaných státem, krajem, obcí nebo svazkem obcí se vyučuje náboženství jako nepovinný předmět, pokud se k předmětu náboženství uskutečňovanému danou církví nebo náboženskou společností přihlásí ve školním roce alespoň 7 žáků školy. K vyučování náboženství lze spojovat žáky z několika ročníků jedné školy nebo více škol, nejvýše však do počtu 30 žáků ve třídě. Spojovat žáky z více škol k vyučování náboženství lze na základě smlouvy mezi příslušnými školami, která upraví rovněž úhradu nákladů spojených s tímto vyučováním. (3) Vyučovat náboženství může v pracovněprávním vztahu k právnické osobě, která vykonává činnost dané školy, pověřený zástupce církve nebo náboženské společnosti, který splňuje předpoklady pro výkon činnosti pedagogického pracovníka podle zvláštního právního předpisu. Pověření vydává statutární orgán církve nebo náboženské společnosti, v případě římskokatolické církve statutární orgán příslušného biskupství.

Zákon 563/2004, § 14: Učitel náboženství • • •

Učitel náboženství získává odbornou kvalifikaci vysokoškolským vzděláním získaným studiem v akreditovaném magisterském studijním programu a) v oblasti teologických věd, b) v oblasti pedagogických věd zaměřené na přípravu učitelů náboženství, nebo v oblasti pedagogických nebo společenských věd a vysokoškolským vzděláním získaným studiem v akreditovaném bakalářském studijním programu v oblasti pedagogických věd zaměřené na přípravu učitelů náboženství, nebo vzděláním v programu celoživotního vzdělávání uskutečňovaném vysokou školou a zaměřeném na přípravu učitelů náboženství.

Ekumenická spolupráce


Rámcová dohoda o spolupráci v oblasti církevního školství (2001) • • •

•


Českobratrská církev evangelická – povšechný sbor a Česká biskupská konference Česká biskupská konference a Českobratrská církev evangelická se dohodly na spolupráci a vzájemné pomoci v oblasti církevního školství. V rámci této dohody se obě strany zavazují, že budou spolupracovat v otázkách projednávaných s vládou, Ministerstvem školství, mládeže a tělovýchovy a dalšími státními orgány ve věcech církevních škol, jejich řízení, správy, financování, organizace výuky a dalších záležitostech, a to jak ve vztahu k aktuálním problémům a otázkám současné působnosti a činnosti církevních škol, tak i v rámci jednání o budoucí právní úpravě církevního školství. Zvláště budou dbát na to, aby jejich zástupci společně připravovali stanoviska ke všem důležitým otázkám církevního školství. Obě strany se zavazují, že při projednávání uvedených otázek nebudou jednat navenek jménem druhé smluvní strany. V rámci této spolupráce si budou smluvní strany poskytovat potřebné informace o církevních školách souhrnně i jednotlivě, a to zejména prostřednictvím školské sekce ČBK a jejího ředitele, a prostřednictvím Evangelické akademie ČCE a jejího ředitele.

V roce 2007 existuje v ČR celkem 131 církevních škol všech stupňů, z toho 98 je zřízeno řím. kat. církví, 16 ČCE, 17 jinými církvemi. Společným koordinačním orgánem je Sekce církevního školství ČBK, zastřešujícím orgánem Asociace ředitelů církevních škol ČR.

Účast církví v sociální práci


Jedna z hlavních činností křesťanů v průběhu dějin. V době komunismu u nás znemožněna, po roce 1989 zakládají církve nové instituce: • • • • •

Charita Česká republika (církev katolická) Diakonie ČCE Adra (Církev adventistů sedmého dne) Armáda spásy YMCA

Charita Česká republika










Největší nestátní poskytovatel sociálně zdravotních služeb v ČR. Právnická osoba dle CIC (kánon 312, 313). Je součástí (útvarem) římskokatolické církve registrované v České republice podle zák. č. 3/2002 Sb., od níž odvozuje svou právní subjektivitu. Členem Sdružení Česká katolická charita je šest diecézních (DCH) a dvě arcidiecézní (ACH) charity. Devátým subjektem jsou Česká katolická charita - Domovy duchovních a řeholnic. V čele každé ACH/DCH stojí ředitel a prezident, který se stará o duchovní formaci a pastoraci. V každé ACH/DCH je základní složkou farní, oblastní nebo městská charita (FCH, OCH nebo MCH). Dnes existuje více jak tři sta padesát FCH, OCH a MCH. Dohromady provozují a zřizují v ČR přes pět set projektů. Hlavní činností Charity je pomoc potřebným na území České republiky. Jde zejména o pomoc matkám s dětmi v tísni, lidem bez přístřeší, osobám se zdravotním a mentálním postižením, sociálně slabým rodinám, drogově závislým, opuštěným starým lidem, osobám, které se ocitly v osobní krizi, migrantům a uprchlíkům, vězňům a osobám vracejícím se z výkonu trestu. Charita provozuje poradny, stacionáře, přechodná ubytování, domovy na trvalý pobyt, hospice apod. a vede projekty na

začlenění do společnosti a využití volného času. Důležitou součástí charitní práce je rovněž humanitární pomoc do zahraničí. Pracovníci Charity se rovněž účastní práce v odborných komisích na ministerstvech zdravotnictví a práce a sociálních věcí. Podílí se rovněž na vzdělávání studentů, pracovníků Charity i ostatních neziskových organizací v oblasti sociální, zdravotní a humanitární pomoci.

Duchovní služba v armádě ČR







Smlouva mezi Ekumenickou radou církví a Českou biskupskou konferencí o podmínkách vzniku a působení duchovní služby v resortu ministerstva obrany Dohoda o spolupráci mezi Ministerstvem obrany, Ekumenickou radou církví a Českou biskupskou konferencí o duchovní službě v rezortu MO Rozkaz ministra obrany České republiky č.19 z 3. června 1998: Zřízení duchovní služby v rezortu Ministerstva obrany Funkční náplň vojenského kaplana • • • • • • • • • • •

Je přímo podřízen veliteli útvaru, u kterého vykonává svou službu. Zodpovídá za naplňování a dodržování pokynů hlavního kaplana ve své podřízenosti. Je poradcem velitele v oblasti duchovní služby, etických a morálních hodnot, náboženských otázek. Podporuje velitele velitelství a velitele všech podřízených stupňů v jejich odpovědnosti za naplňování a ochranu lidského rozměru života každého vojáka v činné službě a občanského zaměstnance. Zodpovídá za vytváření podmínek pro naplňování ústavně zaručených lidských práv, která souvisejí se svobodou vyznání pro pracovníky dané součásti ve všech situacích spojených s plněním jejich služebních a pracovních povinností. Poskytuje pomoc při řešení osobních krizí i těžkostí, které vznikají v pracovním, osobním a rodinném životě pracovníků velitelství a přímo podřízených součástí. Zajišťuje odborné vzdělávání v oblasti etiky a religionistiky formou přednášek, seminářů či besed. Vykonává nebo zabezpečuje duchovní službu pro příslušníky velitelství i přímo podřízených stupňů a jejich rodiny včetně bohoslužeb pro všechny církevní denominace sdružené v rámci České biskupské konference a v Ekumenické radě církví. Spolupracuje s duchovními církví a náboženských společností civilního sektoru, není-li činnost těchto duchovních v rozporu s posláním a působností rezortu Ministerstva obrany. Spolupracuje s duchovními jiných armád v rámci mezinárodních vojenských aktivit. Spolupracuje s vojenskými lékaři, psychology a dalšími pracovníky, kteří zabezpečují sociální politiku na úrovni velitelství.

Duchovní služba ve vězeňství














Zákon č. 3/2002 Sb., v § 7 odst. 1 písm. b) zmiňuje zvláštní právo církví a náboženských společností s patřičným stupněm registrace pověřovat osoby k výkonu duchovenské činnosti v místech, kde se vykonává vazba nebo trest odnětí svobody. Zákon o výkonu trestu odnětí svobody č. 169/1999 Sb. v platném znění stanoví v § 20 možnosti působení církví a náboženských společností: • • • • • • • •

"Církev se může podílet na naplňování účelu výkonu trestu poskytováním duchovní služby zejména a) konáním bohoslužeb pro zájemce z řad odsouzených, b) individuálními rozhovory, pastoračními návštěvami a umožněním individuálního přístupu k náboženským úkonům, c) vedením studijních hodin k výkladu náboženských textů, d) zajišťováním duchovní a náboženské literatury a zpěvníků, e) pořádáním přednášek a besed, zejména s etickou tématikou, popřípadě koncertů hudebních skupin a jednotlivců, f) při přípravě odsouzených k jejich propuštění, g) dalšími vhodnými formami přispívajícími k dosažení účelu výkonu

• •

1. tato osoba musí být pověřena k této činnosti vedením své církve, 2. s jejím působením musí vyjádřit souhlas ředitel příslušné věznice.

•

VDP sdružuje zejména ty, kteří jako pověřené osoby ve smyslu zákonných norem České republiky (dále jen"pověřené osoby"), konají křesťanskou službu vězňům, jejich rodinám, vězeňskému personálu, bývalým vězňům i obětem trestné činnosti. Svoji činnost zaměřuje především na: 1. spolupráci, výměnu zkušeností a pomoc při duchovenské, pastorační, příp. charitativní službě pověřených osob vězňům (obviněným i odsouzeným); 2. vytváření vhodných podmínek pro práci církví v zařízeních VS ČR; 3. vytváření vhodných podmínek ve svých církvích ke službě a pomoci vězňům i propuštěným; 4. snahu o praktickou spolupráci s vězeňským personálem na všech úrovních.

Vyhláška MS č. 345/1999 Sb v platném znění, kterou se vydává řád výkonu trestu odnětí svobody stanoví v § 2 podmínky, které musí splňovat „pověřená osoba“, tj. duchovní působící ve věznici: Dohoda o duchovní službě (nařízení generálního ředitele VS ČR č. 18/1999, ze dne 28. 6. 1999, ve znění doplňku ze dne 8. 1. 2001) mezi Vězeňskou službou České republiky, Ekumenickou radou církví České republiky a Českou biskupskou konferencí STANOVY OBČANSKÉHO SDRUŽENÍ VĚZEŇSKÁ DUCHOVENSKÁ PÉČE (schválené členskou schůzí VDP 29. 1. 2004 v Praze) - IV. Cíle činnosti: • • • •