Posudek vedoucího teoretické bakalářské práce Kateřiny Miholové
Chápání tělesnosti skrze kulturní paradigma Klíčová slova tanec, tělo, hra, pohyb, tělesnost, psytrance, taneční terapie, rituál Cituji: „Dle mého názoru představuje tanec aktivitu, která posiluje v lidech hodnoty a vlastnosti, které jsou v dnešní společnosti zatlačeny do pozadí. V dnešní euroamerické kultuře je jednou z hlavních uznávaných hodnot individuální výkon. Jednoznačně nejoblíbenější společenskou fyzickou aktivitou je sport. Jak by asi vypadala společnost, jejíž členové by v dětství kromě tělesné výchovy plné soutěživých her a měřených sportovních výkonů také tančili, spontánně vyjadřovali své pocity a prožitky prostřednictvím pohybové improvizace? Jak bych vypadala já?
Lukianos říká, že tanec je tak starý jako láska… Aristoteles hledí na tělo jako na předmět, který zkoumá zvenčí. Právě v antickém Řecku vznikají vědy jako anatomie, fyziologie a biologie. Později se tento přístup rozvíjí v karteziánském myšlení. René Descartes chápe tělo jako objekt, na který člověk hledí zvenku. Tělo pojímá jako nástroj. Tanec také může ovlivnit vnímání času. Roy Rappaport ve svém pojednání o “času mimo čas”, tvrdí, že rytmus a frekvence přímo ovlivňují biologické vnímání času. Podle Rappaporta „lidský mozek rozkládá čas ve vztahu k frekvenci na tři části, které nazývá termíny Herberta Simona „organický čas”, „sociální čas” a „kosmický čas”. Organickým časem rozumí „časovou oblast vyznačující se takovými fyziologickými procesy jako jsou dýchání, krevní oběh, hormonální sekrece, nervové reakce a některé blízké psychické procesy jako kolísání emocí, nálad a změny chování (jedná se o hodnoty okolo sekundy nebo menší)”.1 Kosmickým časem rozumí časovou hodnotu „odpovídající historické paměti společnosti… let“. Sociální čas je přechodná oblast
1
mezi organickým a kosmickým časem „v rámci které plyne světský společenský život v minutách, dnech, letech a životech …oblast kde, se do značné míry odehrávají běžné sociální interakce“. Podle Rappaporta mohou rituální mechanismy, zejména pak tanec, fyzicky vytrhnout jednotlivce z dočasné frekvence sociální do frekvence organické.“ „Celé shromáždění, jak se jeho kroky stávají koordinovanějšími, se pohybuje jako sjednocený celek, skrz časové hranice, ze sociální do organické časové oblasti…Ale vzor kroků stanovený liturgickým kánonem je neměnný, může být tedy chápán jako nikdy nezměnitelný. Řád, ke kterému se shromáždění při vysoké frekvenci přizpůsobuje, je řád oblasti nízkých frekvencí, oblasti zřejmě neměnné. Ve stejnou dobu shromáždění opustí sociální čas a vstoupí do organického a kosmického, do zároveň rychlého a neměnného“.2 Takto účastníci tanečního rituálu dospívají ke zkušenosti „věčnosti“. Během zážitků zvýšené energie nebo náhlého nečekaného uvolnění energie mohou účastníci rituálu pociťovat nadpřirozenou podporu nebo nalezení vlastních skrytých mystických schopností. Pro tanec je vynakládání úsilí, snažení a námaha stejně důležité jako uvolnění, schopnost nechat proudit energii. Jak v případě tančících, tak v případě meditujících i i lidí zabývajících se jógou lze najít podobné popisy „pocitu sjednocení protikladů, rmonie s vesmírem, jednoty s účastníky shromáždění, a dokonce jednoty s Bohem“. Kateřina Miholová se snaží nalézt paralely mezi „primitivním provozováním tanečních rituálů a dnešními psytrans tanečníky, nalézá dokonce paralely i v životní filosofii, Katka je zastánce ekologických aktivit a adekvátně kritická k současným křečím naší turbopostkapitalistické či preapokalyptické posttechnospolečnosti. Sleduje tanec jako fenomén nejen svobody těla a duše, jako schopnost sebevyjádření se jedince v jednotě celku ale i jako fyziologický až spirituálně antropologický fakt.
2
ONA VĚC je tedy tanec sám o sobě - ve smyslu osobní existenciální reality stejně jako vesmírné harmonie. Je jasné, že nám nezbývá nic jiného, než jí dát za pravdu.. Zajímavě analyzuje v zhledem k tématu tance fenomén hry – jakožto aktivity neúčelné..a zároveň podřízené pravidlům. Z textu však nevyplývá žádný jasný význam či odpověď, je to zamyšlení se nad psachosociálními kvalitami hry a vlastně také tance, které oba - hra i tanec podléhají pravidlům ale mohou být stejně tak extatické, přiznám se, že zde se čtenář může mírně ztratit v názvech druhů forem her ale výsledek četby se nějak zvlášť neliší od lakonických osobních zážitků, které má zajisté i studentka…Snad by se dala tato část textu vnímat jako jakási paralela ke kritice dramatických aktivit, kterým může být čistá hra jako sama radost a nic víc inspirací…nebo snad přemítání o řádu v neřádu? “Antická filosofie, jak říká Patočka, probíhá celá ve třetí osobě. Nezná sebereflexi, nezná pojem já, subjekt v antické filosofii je zamlčen. I pojem psýché není v antice duše či mysl v našem slova smyslu, je to vždy životní funkce, impersonální jsoucno. Na tělo antická filosofie hledí také pouze z vnějšku. Aristoteles chápe tělo jako věc, hledí na něj zvenčí, není to „mé tělo“…“ „Fenomenologická filosofie nepojímá tělo jako objekt. Tělo nemůže být objektem, nemůžeme se na něj podívat zvenčí, nemůžeme se od vlastního těla vzdálit, či se k němu přiblížit. Pakliže chápeme tělo jako objekt mezi jinými objekty, jako artefakt, popíráme fakt, že tělo se rodí do své existence“. Jde tedy o spor dvou filosofií, které mají co do činění s naší bolestivou percepcí těla a ducha? V další části textu je analyzován tanec z hlediska historického. Od řeckého – rituálního tance, věnovaného Apollonovi a Dionýsovi, přes římský tanec, který srovnává
s vojenským
sdružováním
a
pochodováním,
k
tanci
středověku,
karnevalové kutuře zmiňované Bachtinem, k Dance macabre, jako přelomovou dobu vidí vznik párového tance ve středověkých dvorních tancích, kdy na pořad dne přichází pravidla pohybu, uzavření úst, omezení těla do ztvrdlé formy,
dále v barokním tanci zmiňuje jako nosnou osobnost krále Ludvíka 14. a jeho kapel mistra Lullyho s okázalým druhem tance, ze kterého vychází konečně balet – vysoce stylizovaný tanec, který se snaží vizuálně popřít zemskou přitažlivost, vlastně to „dolní“ –
tedy místo, kde zřejmě kdysi začal. Přichází 20.století s výrazovým
tancem – až narativně realistickým, používá expresi, tělesnost, emoce. Obloukem se opět vrací k párovému tanci v tanečních jako společenské tortuře a jako protiklad zmiňuje psytrans – opět extatické tisícihlavé davy, které nacházejí společný dech v antiestetických kreacích v rytmu vlastního srdce, propojeni s vesmírem. Psytrance vyzdvihuje jako čistý – nedrogový tanec nových médií, kdy již tanečník tančí sám ve své meditativní, vnitřně extatické, mírumilovné a čisté bublině a je svobodem nekontaktem (jde většinou o přívržence internetu, kteří se příliš erotikou prakticky nezabývají, tím si jsou jaksi „bezpeční“) sdílejí však rituál Goa, lásky k Gaie, v prostoru s jinými…tento tanec ji zajímá oi po stránce estetické – výtvarné – manipuluje totiž s prostředím (VJ) ale i s kostýmy, (UV..) Poslední kapitolu věnuje taneční terapii jakožto pozitivnímu východisku pro ty, kdo se bezmezně stydí tančit veřejně – viděni jinými, jejichž tělo je jednou částí stále uzavřeno v karteziánském korzetu strachu ze sebevyjádření. Věřím, že Katka měla silný osobní důvod pro sepsání této práce, která je na odpovídající bakalářské úrovni akceptovatelná a adekvátní. Zmíněná literatura odpovídá výborné schopnosti teretického bádání a vyjádření. Formuluje
složité
doktríny,
orientuje
se
(s
mírným
zjednodušováním)
v historicko-filosofické struktuře, je pravda, že s méně slovy a s více osobními názory by pro mne byla práce zajímavější. Doporučuji k absolutoriu Hodnotím B V Brně 4.6. 2012
doc.Mgr. Jana Preková
