Přijati Bohem Ospravedlněni skrze Krista
www.BiblickaKnihovna.cz
Obsah Kdo to potřebuje vědět? . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 1 Když jsou viníci na svobodě . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 3 Důležité termíny
....................................... 5
Jak můžeme být Bohem přijati? . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Část 1: Žádné výmluvy . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Část 2: Místo nás . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Část 3: Mnoho výsledků . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .
6 7 10 16
U soudu . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 20
Název: Přijati Bohem – ospravedlněni skrze Krista. Původně: Accepted by God – Our Justification Through Christ. Uveřejněno s laskavým svolením www.rbc.org. Publikační řada: Discovery – Knowing God (Poznáváme Boha). Není-li uvedeno jinak, jsou biblické pasáže citovány z Českého studijního překladu. Další překlady: B21 – Bible, překlad 21. století, ČEP – Český ekumenický překlad, KB – Kralická bible. Překlad a sazba: Jan Janča, M.Ed. Korektury: Mgr. Dagmar Krpcová. Sazba provedena typografickým systémem TEX. Publikaci je žádoucí a možné šířit jakýmkoli způsobem, ale pouze jako celek a nevýdělečně. Dílo podléhá licenci Creative Commons CC BY-NC-ND 3.0. Ve spolupráci s www.didasko.cz připravila www.BiblickaKnihovna.cz, ©2012.
Přijati Bohem – ospravedlněni skrze Krista Jak může Bible pomoci někomu, kdo si myslí, že je natolik špatný, že jej Bůh nemůže přijmout? Anebo někomu, kdo necítí potřebu odpuštění, které nabízí Kristus? Anebo někomu, kdo si klade otázku, jak by se vůbec někdo mohl dostat do nebe? Jsou to zásadní otázky, protože Bible nám říká, že Bůh je nejen zosobněním pravé a štědré lásky, ale je také znám svou spravedlností. Díky Bibli a svému svědomí dobře víme, že jsme viníky, protože porušujeme Boží zákony. Jak tedy můžeme vyhovět Boží spravedlnosti? Doufám, že při čtení této brožury, kterou napsal redaktor Kurt De Haan, objevíte ty mnohé důvody, proč se můžete radovat ze všeho toho, co pro vás Ježíš Kristus vykonal. Pouze v Kristu totiž můžeme najít řešení toho, jak být přijati Bohem. Martin R. De Haan II
Kdo to potřebuje vědět? Nebudeme nakonec překvapeni tím, kdo se do nebes dostane? A nebudeme stejně překvapeni tím, kdo se do nebes nedostane? Umíte si představit, že tam třeba bude jistý kontroverzní politik, ale nebude tam váš pastor? A co když někdo, kdo by podle vás v nebi nemohl být ani ve snu, bude nakonec sedět přímo u Ježíšových nohou? Je něco takového možné? Je-li tomu tak, jak je to možné? A kdo potřebuje vědět, jak se dostat do nebe? Potřebují to vědět naši bližní. Když jsme se nedlouho po svatbě přestěhovali do činžovního domu, seznámili jsme se Earlem, který bydlel o patro níže. Byl to svérázný vdovec v důchodu. Když kýchal, celá budova se otřásala v základech. Earle mi řekl, že věří téměř všemu v Bibli, ale připadalo mu opovážlivé tvrdit, že by si někdo mohl být jistý, že bude v nebi. Jak čas plynul, pokračoval jsem v rozhovorech s ním. Jednoho dne mi Earle s úsměvem řekl něco jako: „Pokud člověk nemůže věřit Bibli, pak už se nedá věřit ničemu. Jsem si jistý, že půjdu do nebe.“ Když o několik roků později umíral na rakovinu, řekl mi, že je rád, že se nemusí smrti obávat." 1
Do dalšího bytu v patře pod námi se přistěhoval mladý pár se dvěma malými dětmi. Obvinili mě z modlářství, když slyšeli, jak jsem používal označení Bůh a Ježíš namísto hebrejských výrazů. O Ježíši mluvili jako o pravém Mesiášovi a jediné přijatelné oběti za naše hříchy. Ale zároveň dávali najevo, že má-li být člověk Bohu přijatelný, musí zachovávat starozákonní přikázání ohledně zvláštních dnů, ohledně soboty, zákony ohledně pokrmů a další části Mojžíšova zákona. Potřebuje to vědět svět. Další sousedé, vysokoškolští studenti, se mluvili o tom, jak zásadní je pochopit, co je třeba dělat, aby člověk měl správné postavení u Boha, aby byl pro Boha přijatelný a aby si mohl být jistý, že půjde do nebe. Možná jste také slyšeli některé z těchto výroků:
• „Nevěřím, že by Bůh poslal do pekla dobrého člověka, který není křesťanem, a přijal by do nebe špatného člověka jen proto, že je křesťanem.“ • „Zní to příliš snadno, že Bůh odpouští všechny naše hříchy, když jen prostě důvěřujeme Ježíši Kristu.“ • „Je třeba být členem církve a účastnit se všech rituálů.“ • „Bohu nezáleží na tom, čemu věříte, pokud jste upřímní a snažíte se konat dobro.“ • „Mé dobré skutky převažují nad těmi špatnými.“ • „Myslím, že jsem příliš špatný, než aby mi mohlo být odpuštěno.“ • „Bůh je příliš milující, než aby někoho poslal do pekla.“ • „Mám spásu díky své víře, takže nezáleží na tom, jak žiji.“ • „Nechci věřit v Ježíše, protože bych musel změnit svůj způsob života.“ • „Bůh k nám bude shovívavý. Vždyť nikdo z nás není dokonalý.“ • „Do nebe budou přijati lidé, kteří se alespoň trochu snaží žít jako Ježíš.“ • „Nebylo by spravedlivé, kdyby Bůh nechal jít do nebe nějakého masového vraha.“ Potřebujeme to vědět my sami. Možná je vám některý z výše uvedených výroků blízký. Možná jste si také kladli otázku, jak získat Boží schválení a jak se dostat do nebe. Ale třeba jste si říkali, že se hlavně potřebujete ubránit před netolerantními náboženskými fanatiky. Anebo se kvůli pocitům viny ze své minulosti považujete za beznadějný případ. Možná jste přijali Krista jako svého Spasitele již v dětství a vše, co pro vás Ježíš dělá, berete jako samozřejmost. Anebo myslíte na své příbuzné, sousedy, přátele a spolupracovníky, kteří potřebují slyšet pravdu 2
o tom, jak mohou mít jistotu, že je Bůh přijímá, a to nyní a navždy. Ať je to jakkoli, pojďme se společně na tuto zásadní otázku podívat. Žádná jiná Žádná jiná záležitost záležitost nemá větší význam, pokud jde nemá větší význam, pokud o to jak žít nyní a kde budeme žít věčně. jde o to jak žít nyní a Abychom lépe chápali, co je v sázce, na kde budeme žít věčně. několika následujících stranách se nejprve zaměříme na otázku, která je v této souvislosti naprosto zásadní – na otázku spravedlnosti. Přitom se na spravedlnost budeme dívat jak z lidské, tak i z Boží perspektivy.
Když jsou viníci na svobodě Kriminalita je v mnoha částech dnešního světa životní realitou. Skutečnost je o to horší, že spravedlnost může být v nedohlednu. Až příliš často se dozvídáme, jak zločinec v poklidu spravedlnosti uniká. Vzbuzuje to v nás hněv. Dohání nás k nepříčetnosti, když jen pomyslíme na to, jak „Kdo ospravedlňuje násilník odchází ze soudní místnosti s poničemu, i ten, kdo odsuzuje hrdavým úsměvem na tváři, protože se mu spravedlivého, oba jsou pro podařilo soudní systém obelstít, anebo proHospodina ohavností.“ tože se mu podařilo hrozbami umlčet oběť Přísloví 17,15 nebo svědky. Jsme plni zloby, když slyšíme, jak si zločinci užívají na svobodě. Velmi nás zneklidňuje, když se právní systém stará více o práva vězňů než o práva jejich obětí. Mohl by Bůh dovolit, aby masový vrah šel do nebe? Je možné, aby člověk, který byl odsouzen za tak hrozný zločin, mohl volat ze své vězeňské cely k Bohu, takže by mu bylo úplně odpuštěno? Tato otázka by nám mohla pomoci, abychom se zaměřili na klíčovou problematiku, která je rozebírána právě v této brožuře. Pomyšlení, že byste sdíleli svůj nebeský příbytek s masovým vrahem, v člověku nevzbuzuje ty nejlepší pocity. Ale mohlo by se to stát? Než si na tuto otázku odpovíme, uvažujme o jednom ze dvou zločinců, kteří byli ukřižováni vedle Ježíše. Jeden z nich se Ježíšovi posmíval a druhý zločinec jej napomenul: „To se ani Boha nebojíš? Vždyť jsi stejně odsouzený. 3
A my spravedlivě, neboť dostáváme, co si zasluhujeme za své skutky, ale tento nic zlého neudělal.“ A říkal: „Ježíši, vzpomeň si na mne, až přijdeš do svého království.“ Ježíš mu řekl: „Amen, pravím ti, dnes budeš se mnou v ráji“ (Lk 23,40–43). Tomuto kajícnému provinilci se dostalo od Boha odpuštění těsně před tím, než „Dnes budeš se mnou zemřel. Jeho vina byla vymazána, jeho záv ráji.“ Ježíš (Lk 23,43) znam v trestním rejstříku byl nyní čistý. Mohlo by se to stát i v případě nějakého masového vraha nebo jiného zločince dnes? Jak by se to mohlo stát? Jak by Bůh mohl být spravedlivý, pokud by zcela odpustil takovému člověku? Apoštol Pavel poznal přímo na sobě, jak Bůh může odpustit viníkovi a přitom být naprosto dokonalým a spravedlivým Soudcem. Pavel se doznává, že kdysi býval samospravedlivý a myslel si, že si zasluhoval Boží přízeň (viz Fp 3,4–6). Věrně dodržoval veškeré židovské zákony. A když si všiml, že pravé uctívání Boha mělo být ohroženo skupinou horlivých následovníků jakéhosi údajného zaslíbeného Mesiáše, udělal vše, co bylo v jeho silách, dokonce některé z nich pronásledoval až na smrt nebo je nechával uvěznit (Sk 8,3; 22,4–5). Ale jednoho dne v Pavlově mysli a srdci nastala změna. Pavel se totiž setkal s Ježíšem a ten mu pomohl vidět jeho tragický omyl. Pavel si v důsledku toho uvědomil, že si od Boha nemůže naprosto nic zasloužit a že musí spoléhat pouze na Boží milosrdenství. Uvěřil, že Ježíš zemřel namísto něj a umožnil mu, aby byl před Bohem ospravedlněn. V jednom ze svých dopisů se Pavel nazývá tím nejhorším ze všech hříšníků (1Tm 1,15), ale přesto pevně věřil, že díky Ježíši Kristu půjde do nebe. Vidíme se v tomto obraze? Přesuňme se od příkladů z historie do současnosti. Jak uvidíme na následujících stranách, když budeme posuzováni podle Božích měřítek, bude každý z nás vinen řadou zločinů. Může nám připadat těžké se s tím srovnat, ale ve skutečnosti si na nebesa nemůžeme činit o nic větší nároky než masový vrah. Jak bychom pak mohli doufat, že se vyhneme spravedlnosti a strávíme věčnost na místě, kam patří pouze dokonalí lidé? Jak by Bůh mohl být spravedlivý, když by nedokonalé viníky, jakými skutečně jsme, osvobodil od 4
věčných důsledků jejich hříchu? Ale právě to Bůh podle Bible dělá. Pokud by to nedělal, nikomu by nemohl být umožněn přístup za nebeskou bránu. Všichni bychom byli na věčnost odsouzeni do pekla. Co tedy s tím? Abychom našli odpovědi na své otázky, prostudujeme si pravdy, které jsou vysvětlovány v Pavlově dopise Kristovým následovníkům do Říma. Pavel zde používá řadu důležitých termínů, přičemž důraz klade na ospravedlnění. Než tedy budeme číst dále, je třeba si použité výrazy osvětlit. V další části jsou tyto základní termíny stručně vysvětleny. Věnujte tedy těmto definicím svou pozornost.
Důležité termíny Boží milosrdenství: Zadržení zaslouženého trestu. Boží milost: Boží jednání založené na jeho lásce, kdy Bůh udílí svou nezaslouženou laskavost a přízeň. Boží zákon: Vyjádření o tom, co je podle Boha správné, či nesprávné, a to na základě jeho dokonalé osobnosti. Hřích: Porušení Božího zákona; stav, kdy člověk nedostačuje Božím měřítkům na to, co je správné; neposlušnost. Omilostnění: Krok, kdy Soudce odejme spravedlivý trest nad provinilcem; odpuštění. Ospravedlnění: Boží jednorázové prohlášení, že hříšníka již nečeká soud, ale že je příjemcem všech výhod, které plynou z toho, že má nyní spravedlivé postavení před Bohem díky tomu, co vykonal Ježíš Kristus. Posvěcení: Postupný proces, kdy se Kristův následovník stále více podobá Kristu. Přičítat: Převést nebo přičíst na účet někoho jiného. Smíření: Odvrácení hněvu, který je pak nasměrován na náhradníka. Spása: Skutek, jímž Bůh zachraňuje hříšníky od věčného trestu. Spravedlivý: Stav, kdy je člověk schválen Bohem, kdy je v Božích očích považován za spravedlivého. Vina: Boží prohlášení o provinění. Víra: Závislost na někom, spoléhání na někoho (nebo na něco); důvěra. 5
Vykoupení: Dílo, kdy Bůh prostřednictvím obětní smrti Ježíše Krista zaplatil trest za náš hřích.
Jak můžeme být Bohem přijati?
Co se stane, pokud budete dvakrát zasaženi bleskem? Na svou vlastní kůži to poznal Martin Luther. Poprvé to bylo během jeho studií na právech. Procházel se venku během jednoho parného letního večera v červenci 1505, když blesk náhle udeřil tak blízko něj, že jej to srazilo k zemi. Po této děsivé příhodě dal slib, že se stane mnichem. Během měsíce zanechal práv a vstoupil do mužského kláštera. Ale Luther neměl ve své duši klid. Čím více se dozvídal o Bohu, tím více pociLuther neměl ve své duši ťoval svou nedostatečnost. Zkoušel se postit, klid. Čím více se dozvídal oddávat se modlitbě, trávil hodiny na zpoo Bohu, tím více pociťoval vědi. Po dlouhých letech, kdy pociťoval svou nedostatečnost. úzkost, depresi a marnost ohledně svého hrozného pocitu viny a ubohosti, pocitu, že nemůže být pro Boha přijatelný, byl Luther znovu „zasažen bleskem“ – bleskem Boží pravdy. Nedlouho po roce 1500 Luther vyvolal pozdvižení, když se oddělil od tehdejší oficiální církve. Proč na bránu církve ve Wittenburgu umístil svých 95 tezí? Luther objevil osvobozující, převratnou a věčně významnou pravdu. Nesčetněkrát se předtím snažil Bohu nějak dokázat, že je dostatečně dobrý, aby si zasloužil Boží přízeň. Ale nyní se mu otevřely oči. Konečně pochopil, jak Bůh může špatného člověka považovat za dobrého – jakožto hodný být nazýván dítětem Božím, jakožto hodný vstoupit do nebe. Jeho duše byla zasažena bleskem, když v Novém zákoně četl knihu Římanům. Ten záblesk Božího pohledu mu dal vše, co hledal. Kniha Římanům velmi jasně vysvětluje pravdu ohledně ospravedlnění, a proto se blíže podíváme na tytéž verše, které změnily život Lutherovi a které také změnily další dějiny církve. Ať tuto brožuru studujete sami nebo v nějaké skupince, povzbuzujeme vás, abyste si vyhradili čas a na začátku každé další části si přečetli z listu Římanům pasáže označené nadpisem „OSOBNÍ OBJEV“. Při čtení se snažte hledat odpovědi na uvedené klíčové otázky. 6
Část 1: Žádné výmluvy OSOBNÍ OBJEV: V této části se zaměříme na pasáž v Římanům 1,1–3,20. S uvedenou pasáží souvisí tyto klíčové otázky: 1. Proč jsou lidé vůči Bohu neposlušní? 2. Proč jsou naše výmluvy neopodstatněné? 3. Jak Bůh dává najevo svou laskavost? 4. Co se stane s duchovními rebely? 5. Kdo dokáže dostát Božím měřítkům? 6. K čemu je dobrý Boží zákon? Co vzbuzuje Boží hněv? Někteří lidé o této otázce raději nepřemýšlejí. Utěšují se představou, že Bůh je natolik milující, že by se na nikoho ani nikdy nemohl zlobit. Z první kapitoly listu Římanům je ovšem jasně vidět, že hřích vzbuzuje Boží hněv, a proto také potřebujeme ospravedlnění. Peklo není jenom příhodným strašákem kazatelů. Jedná se o skutečné místo, kde skončí všichni ti, kteří odmítnou odvrátit se od svého sobectví a přijít k Ježíši Kristu. Apoštol Pavel v Římanům 1,16–18 napsal: Nestydím se za evangelium, neboť je to Boží moc k záchraně pro každého, kdo věří, předně pro Žida, ale i pro Řeka. V něm se zjevuje Boží spravedlnost z víry k víře, jak je napsáno: ‚Spravedlivý z víry bude živ.‘ Boží hněv se zjevuje z nebe proti každé bezbožnosti a nepravosti lidí, kteří v nepravosti potlačují pravdu. V těchto verších je ostrý kontrast mezi člověkem, který pokorně vyjadřuje svou víru v Krista, a mezi člověkem, který záměrně zavrhuje a odmítá Boží pravdu. Jádrem hříchu je postoj, že nemůžeme důvěřovat Bohu, že by nám mohl dát to, co je pro nás nejlepší. Jedná se o sobeckou povýšenost, která nás vede k tomu, že odmítáme Boží měřítka a místo nich zavádíme své vlastní normy, které jsou ale založeny pouze na tom, že ve středu všeho jsme my sami. A proto je také skutečností, že jen málo lidí odmítá Krista z intelektuálních důvodů; většina lidí Krista odmítá, protože nehodlají měnit svůj způsob život. Proč jsou pro Boha naše výmluvy nepřijatelné? Pavel poukázal na očividnou životní skutečnost, – že lidé prostě mají základní povědomí o Boží existenci a Boží moci. Vesmír kolem nás ukazuje na moud7
rého, všemohoucího Stvořitele. A proto také nikdo z nás nemůže říci, že by nás Bůh ponechal v temnotě. To, co lze o Bohu poznat, je jim zřejmé; Bůh jim to zjevil. Jeho věčnou moc a božství, ačkoli jsou neviditelné, lze totiž od stvoření světa jasně vidět, když lidé přemýšlejí o jeho díle, takže jsou bez výmluvy (v. 19–20). Ale namísto před Stvořitelem se lidé sklánějí před tím, co Bůh stvořil (v. 23). Kromě toho v sobě máme svědomí – zrcadlo, které poukazuje na Boží zákony (2,15). Jistě, toto povědomí o tom, co je dobré a špatné, lze také ignorovat či umrtvovat (1Tm 4,12), ale díky svědomí nebudeme mít před Bohem v soudný den žádnou výmluvu (Ř 2,16). Mluvil Pavel i o mně? Pavel se vyjadřoval natolik jasně, aby to zásadní nemohlo nikomu uniknout. Ukazuje, že existují jen dva druhy lidí, a žádný z nich nemůže mít oprávněný důvod, aby nějak svůj hřích obhájil. Každý z nás spadá do jedné z těchto dvou kategorií. Požitkář (1,26–32). Tento typ je také známý jako hédonista; je ovládán chtivostí po osobním uspokojení. Pavel uvádí několik charakteristických rysů požitkářů; patří mezi ně: sexuální promiskuita, homosexualita, chamtivost, závist, svárlivost, lstivost, zlomyslnost, pomlouvačnost, zpupnost, domýšlivost, vychloubačnost, nenávist vůči Bohu, násilnost, povýšenost, neposlušnost vůči rodičům. Takoví lidé jsou nerozumní, věrolomní, bezcitní a nemilosrdní, schvalují zlo. Samospravedlivý člověk (2,1–3,8). Tento typ by se nikdy nepovažoval za nevěřícího požitkáře. Očividnou bezbožnost řady lidí ve společnosti považuje za cosi otřesného. Uznává Boží existenci i skutečnost, že se Bohu musí zodpovídat. Ale jeho problémem je pokrytectví. Šmahem poukazuje na hříchy druhých, ale jen stěží je schopen podívat se na to, jak obřím způsobem sám překračuje Boží zákony. Je slepý vůči svým vlastním chybám a pohotově poukazuje na to, jak ostatní čeká den Boží soudu, přičemž si neuvědomuje, že týž soud čeká i jeho samotného. Pavel vysvětluje, že člověk nezískává spravedlivé postavení před Bohem tím, že by byl „zbožný“ nebo že by pocházel z nějaké zbožné rodiny. Pavel boří mýtus, že člověk může být přijatelný pro Boha a může být osvobozen od Božího soudu jen tím, že by se třeba narodil jako Žid.
8
O této pravdě by měl přemýšlet každý zbožný člověk. Pro Boha se nestaneme přijatelnými tím, že budeme mít zbožné rodiče, budeme chodit do nějaké církve, dávat peníze na misijní účely či budeme sloužit v různých programech církve.
Vědci nikdy nenaleznou lidský gen na zbožnost.
Proč našimi dobrými skutky nemohou být převáženy ty špatné, takže bychom byli pro Boha přijatelní? Pokud nám vysvětlení uniklo, Pavel je uvádí ještě jednou a tak přímočaře, abychom tomuto zásadnímu závěru nemohli uniknout: Nikdo nemůže nikdy vykonat dostatek dobra, aby jím vyrovnal tu hrůznou závažnost byť jediného hříchu. Pavel napsal: Co tedy? Máme (před pohany) výhodu? Vůbec ne! Vždyť jsme už dříve obvinili Židy i Řeky, že jsou všichni pod mocí hříchu, jak je napsáno: ‚Není spravedlivého, není ani jednoho, není, kdo by rozuměl, není, kdo by horlivě hledal Boha. Všichni se odchýlili, společně se stali nepotřebnými, není, kdo by činil dobro, není ani jeden. Jejich hrdlo je otevřený hrob, svými jazyky mluví lest, pod jejich rty je hadí jed. Jejich ústa jsou plna kletby a hořkosti, jejich nohy jsou rychlé k prolití krve, na jejich cestách je zkáza a trápení, cestu pokoje nepoznali; není bázně Boží před jejich očima.‘ Víme, že vše, co Zákon praví, praví těm, kdo jsou pod Zákonem, aby byla umlčena každá ústa a aby se před Bohem stal vinným celý svět, protože ze skutků Zákona nebude před ním ospravedlněn žádný člověk, neboť skrze Zákon je poznání hříchu (3,9–20). Závěr je tedy jednoznačný: Všichni jsme před Bohem viníky. Každý z nás nějakým způsobem porušil Boží zákon. Špatnost nevymažeme tím, že se pouze budeme snažit konat dobro. V Boží soudní síni, kde Bůh je Zákonodárcem a Soudcem, jsme naprosto bezmocní, nemáme naprosto nic na svou obhajobu, proč bychom neměli být odsouzeni. Co si tedy počít? Máme to vzdát? Ne. Pavel nás přivádí na samý konec našich vlastních možností, aby nám ukázal, nakolik potřebujeme, aby nám přišel na pomoc Pán Ježíš Kristus. V další části listu Římanům uvidíme, jak Bůh může být spravedlivým Soudcem, a přesto nás osvobodit od trestu za náš hřích.
9
Část 2: Místo nás OSOBNÍ OBJEV: V této části se zaměříme na pasáž v Římanům 3,21–4,25 a 9,1–11,36. S uvedenými pasážemi souvisí tyto klíčové otázky: 1. Jak můžeme mít před Bohem spravedlivé postavení? 2. Kdo na sebe vzal náš trest? Proč? 3. Proč se zde tolik mluví o Abrahamovi? 4. Proč nemůžeme Boha obvinit z bezpráví? 5. Proč se nemůžeme pyšnit svou vírou? Jak Bůh může říci, že jsme spravedliví, když spravedliví nejsme? Zásadní pasáž pro pochopení této otázky je v Římanům 3,21–26. Nyní však je zjevena Boží spravedlnost bez Zákona, dosvědčovaná Zákonem i Proroky, Boží spravedlnost skrze víru Ježíše Krista pro všechny a na všechny ty, kteří věří. Není totiž rozdílu: všichni zhřešili a postrádají Boží slávu, ale jsou ospravedlňováni zadarmo jeho milostí skrze vykoupení, které je v Kristu Ježíši. Jeho Bůh ustanovil za prostředek smíření skrze víru v jeho krev, aby ukázal svou spravedlnost s ohledem na prominutí prohřešení, jež byla spáchána již dříve v čase Boží shovívavosti, a aby ukázal svou spravedlnost v nynějším čase, takže sám je spravedlivý a ospravedlňuje toho, kdo žije z víry Ježíšovy. Shrňme si klíčové body této pasáže:
• Bůh se díky své milosti chopil iniciativy a poskytl způsob, abychom mohli být ospravedlněni. • Nikdo není schopen zachovávat Boží zákony. • Ospravedlňováni jsme nikoli tím, že se snažíme být dobří, ale tím, že vkládáme svou důvěru v Krista. • Ježíš svou obětní smrtí zaplatil trest, který jsme si zasluhovali my sami. Místo nás zakusil Boží hněv proti hříchu. • Boží spravedlnosti je učiněno zadost. Jsme před Bohem ospravedlněni díky tomu, co pro nás vykonal Ježíš, nikoli proto, co konáme my sami. • Bůh zadržel finální soud za náš hřích, dokud Kristus nevzal náš trest na sebe. • Bůh nás nejprve soudí a prohlašuje, že jsme nespravedliví. Následně nás však ospravedlňuje a prohlašuje nás za spravedlivé. 10
Co pro nás znamená ospravedlnění? Ospravedlnění znamená, že naše vina je smazána a je nám přičtena Kristova spravedlnost. Bůh může špatné lidi nazývat dobrými, protože Ježíš položil svůj život místo nás. Když se tedy Bůh dívá na nás, vidí Krista. Vraťme se k definici v této brožuře: „Ospravedlnění je Boží jednorázové prohlášení, že hříšníka již nečeká soud, ale že je příjemcem všech výhod, které plynou z toho, že má nyní spravedlivé postavení před Bohem díky tomu, co vykonal Ježíš Kristus.“ Biblický učitel Warren Wiersbe uvádí: „Ospravedlnění je aktem, při němž Bůh prohlašuje věřícího hříšníka za spravedlivého v Kristu na základě díla, které Kristus vykonal na kříži“ (Be Right, str. 35). Pastor a autor Charles Swindoll píše: „Ospravedlnění je Boží milosrdný akt, jímž Bůh prohlašuje za spravedlivého věřícího hříšníka, který je dosud ve svém hříšném stavu. Vidí, jak potřebujeme pomoci, jak se utápíme v bažině svého hříchu. Vidí, jak vzhlížíme k Ježíši Kristu a ve víře mu úplně důvěřujeme, že nás očistí od našeho hříchu. A přestože k němu přicházíme se všemi svými potřebami a vší své temnotě, Bůh nám říká, ‚Jsi prohlášen za spravedlivého! Vše ti je odpuštěno! Vše ti je prominuto!‘ “ (Growing Deep In The Christian Life, str. 238). Je to „jako bych nikdy předtím ani nezhřešil“? Kdysi se toto vysvětlení s oblibou používalo v nedělní církevní škole. Může na tom něco být, ale také to může vést k mylným představám. Tato definice je v souladu s tím, co Pavel uvádí v Římanům ohledně toho, jak jsme před Bohem prohlašováni za spravedlivé. Ospravedlnění znamená, že Bůh nám přičítá veškerou dokonalou Kristovu dobrotu. Cejch viny je vymazán. Ale na druhé straně není pravda, že jsme nikdy předtím nehřešili. Ani to nemůže znamenat, že pro naše osvobození od viny za naše hříchy nemusela být zaplacena nesmírná cena. Pravda je tedy v tom, že před Bohem stojíme jako hříšníci, jimž bylo odpuštěno, jako hříšníci, jejichž trest vzal místo nich na sebe Pán Ježíš Kristus. Proč Pavel napsal celou kapitolu o Abrahamovi? Co se můžeme o ospravedlnění naučit od někoho, kdo žil 2000 let před Kristem? Pavel věnuje celou kapitolu Abrahamovi, protože mnozí čtenáři jeho listu byli Židé. A všichni Židé odvozují svůj rodinný původ od Abrahama. Pavel ze 11
své osobní zkušenosti věděl, jaké existuje nebezpečí, když lidé vkládají důvěru v obřízku a v to, že patří k Abrahamovi, než ve vztah s Bohem založený na skutečné víře. Pavel a další Židé se usilovně snažili zajistit si spravedlivé postavení před Bohem dodržováním zákonům, které Bůh předal Mojžíšovi. Ale jen si dělali iluze, když si mysleli, že to mohou mít u Boha dobré díky svému úsilí dodržovat Zákon. Důvěřovali sami sobě, a nikoli Božímu milosrdenství a milosti, která se měla zjevit v zaslíbeném Mesiáši. Pavel citoval z Genesis 15,6, když napsal: „Neboť co praví Písmo? ‚Uvěřil Abraham Bohu, a bylo mu to počteno za spravedlnost‘ “ (4,3). Pavel pokračuje: „Tomu, kdo pracuje, se mzda nedává z milosti, nýbrž z povinnosti. Kdo však (pro svou spravedlnost) nepracuje, ale spoléhá na toho, který ospravedlňuje bezbožného, tomu se jeho víra pokládá za spravedlnost. Tak i David vypravuje o blahoslavenství člověka, jemuž Bůh připisuje spravedlnost bez skutků“ (v. 4–6). Co je klíčovou myšlenkou této kapitoly? Bůh Abrahama prohlásil za spravedlivého předtím, než se Abraham podrobil obřízce. Abraham tedy nebyl za spravedlivého prohlášen proto, že by si to nějakým svým konáním zasloužil, ale protože důvěřoval Bohu, že vykoná, co zaslíbil. Není to příliš snadné? Nemělo by od nás být spíše něco požadoMnozí se s koncepcí váno? Mnozí se s koncepcí ospravedlnění ospravedlnění jen těžko jen těžko potýkají. Vše jim připadá příliš potýkají. Vše jim připadá příliš snadné, málo náročné. snadné, málo náročné. Připadalo by jim logičtější, kdyby si spásu mohli vydobýt nějakou humanitární službou, modlitbou, půstem nebo nějakým rituálem. Ale Bible říká, že veškeré takové úsilí je naprosto bezcenné, že si jím spásu nemůžeme zasloužit. Podívejme se, co apoštol Pavel napsal Filipanům. Nejdříve uvádí všechny možné „náboženské“ aktivity, jimiž si před svým obrácením snažil zajistit Boží přízeň, a pak pokračuje: Cokoliv mi bylo ziskem, to jsem pro Krista uznal za ztrátu. A opravdu také pokládám všechno za ztrátu pro nesmírnou vzácnost poznání Krista Ježíše, svého Pána. Pro něho jsem se všeho zřekl a pokládám to za odpad, abych získal Krista a byl nalezen v něm, nemaje svou spravedlnost, která je ze Zákona, ale tu, která je z víry v Krista, tu spravedlnost, která je z Boha na základě víry (Fp 3,7–9). 12
A ve svém dopise věřícím v Efezu Pavel zdůraznil, že spása je „Boží dar“ – je tedy výsledkem Božího díla, nikoli našich skutků. Jste zachráněni milostí skrze víru; a ta záchrana není z vás – je to Boží dar; není na základě skutků, aby se nikdo nechlubil. Vždyť jsme jeho dílo, stvořeni v Kristu Ježíši k dobrým skutkům, které Bůh předem připravil, abychom v nich žili (Ef 2,8–10). Jak na tuto pravdu reagoval Martin Luther? Již jsme se zmiňovali o tom, jak pravda o ospravedlnění vírou zásadně proměnila Lutherovo myšlení. Luther sám vypráví, jak se to stalo: Velice jsem toužil rozumět Pavlově epištole Římanům a v cestě mi stála pouze formulace „spravedlnost Boží,“ kterou jsem chápal jako spravedlnost, kterou Bůh spravedlivě trestá nespravedlivé. Byl jsem v situaci, kdy coby bezúhonný mnich jsem stál před Bohem jako hříšník sužovaný svým svědomím, přičemž jsem si nedůvěřoval, že má zásluha by Boha uspokojila. Proto jsem nemiloval spravedlivého a rozzlobeného Boha, ale spíše jsem pociťoval nenávist a reptal jsem proti němu. Přesto jsem lnul k drahému Pavlovi a silně jsem toužil poznat, co měl na mysli. Dnem a nocí jsem nad tím hloubal, dokud jsem nespatřil souvislost mezi spravedlností Boží a vyjádřením, že „spravedlivý bude živ z víry“. A pak mi došlo, že spravedlnost Boží je spravedlnost, kdy nás Bůh díky své milosti a čirému milosrdenství ospravedlňuje skrze naši víru. Pak jsem se cítil znovuzrozený, cítil jsem, jak jsem prošel otevřenými dveřmi do ráje. Celé Písmo mělo najednou nový smysl, takže zatímco předtím mě „spravedlnost Boží“ naplňovala nenávistí, nyní se mi stala čímsi nevýslovně sladkým, plným lásky. Tato Pavlova pasáž se mi stala branou nebeskou (citováno církevním historikem Rolandem Baintonem v jeho biografii Luthera Here I Stand). Připadá vám to nespravedlivé? Pavel v Římanům 9–11 odpovídá na námitku, kterou od svých čtenářů očekává. Spásu iniciuje Bůh, ospravedlnění je svrchovaným dílem Božím v životě těch, které sám Bůh zvolí k záchraně, a proto by někteří lidé mohli Boha obvinit, že je nespravedlivý v tom, že některé ospravedlňuje a jiné nikoli. Veškerá Pavlova argumentace v Římanům však až do této chvíle spočívala v tom, že spása je naprosto nezasloužená, nikdo si ji nemůže nijak vydobýt, nemá žádný vztah k jakýmkoli snahám o spravedlnost ze strany jakéhokoli 13
člověka. Pavel uvedl: „Nezáleží tedy na tom, kdo chce, nebo na tom, kdo se snaží, ale na Bohu, který se smilovává“ (9,16 B21). Mnohým je těžké tuto holou pravdu přijmout, protože to sráží naši pýchu – Bohu nemůžeme nabídnout zhola nic. Můžeme pouze vírou přijmout to, co nám nabízí. V čem se Židé tolik mýlili? Pavel uvádí, že Izrael usiloval o spravedlnost a selhal, „Stál jsem před Bohem jako „protože nevycházel z víry, nýbrž jakoby hříšník sužovaný svým ze skutků Zákona. . . Protože neznají Bosvědomím, přičemž jsem si ží spravedlnost, a místo toho usilují postanedůvěřoval, že má zásluha vit svou vlastní spravedlnost, nepodřídili by Boha uspokojila.“ se spravedlnosti Boží“ (9,32; 10,3). Martin Luther Naproti tomu nabídka spásy je nyní otevřena všem, kdo ji přijímají vírou jako dar. Vyznáš-li svými ústy Pána Ježíše a uvěříš-li ve svém srdci, že ho Bůh vzkřísil z mrtvých, budeš zachráněn. Srdcem se věří k spravedlnosti a ústy se vyznává k záchraně, neboť Písmo praví: ‚Každý, kdo v něho věří, nebude zahanben.‘ Není rozdílu mezi Židem a Řekem: Vždyť nade všemi je týž Pán, štědrý ke všem, kdo ho vzývají, neboť ‚každý, kdo by vzýval Pánovo jméno, bude zachráněn‘ (10,9–13). Mluví Jakub proti Pavlovu učení o ospravedlnění vírou? Předpokládá se, že autorem krátkého dopisu, který nese Jakubovo jméno, je nevlastní Ježíšův bratr, který nejdříve v Ježíše nevěřil (J 7,2–5), ale později přijal pravdu, že Ježíš je Spasitel. Jakub se stal vedoucím představitelem rané církve (Sk 12,17; 15,13) a Pavel se o něm zmiňuje pochvalně (Ga 1,19; 2,9). Proč tedy někteří lidé mají dojem, že Jakub (jehož dopis vznikl před dopisem Římanům) a Pavel spolu nesouhlasí, pokud jde o toto základní téma týkající se spásy? Tento problém ale vzniká jen tehdy, když Jakubova slova vytrhneme ze širšího kontextu toho, co se snažil říci. Jakub napsal: Co je platné, moji bratři, říká-li někdo, že má víru, ale nemá skutky? Může ho taková víra zachránit? (Jk 2,14) Jakub pak uvádí příklad, jak je třeba prakticky pomáhat tomu, kdo potřebuje jídlo či oděv. Je bezcenné snažit se takového člověka nějak utěšit, pokud mu nedáme jídlo a oblečení. Jakub pokračuje: Tak i víra: nemá-li skutky, je sama o sobě mrtvá. Někdo však řekne: ‚Ty máš víru a já mám skutky.‘ Ukaž mi tu svou víru bez skutků a já ti ukážu svou víru na svých skutcích (Jk 2,17–18). 14
Jakub dále, podobně jako Pavel, podporuje svou argumentaci na příkladu Abrahama: Cožpak náš otec Abraham nebyl ospravedlněn ze skutků, když na oltáři obětoval svého syna Izáka? Vidíš, že víra působila spolu s jeho skutky a že v těch skutcích se stala víra dokonalou. I naplnilo se Písmo, které praví: ‚Uvěřil Abraham Bohu, a bylo mu to počteno za spravedlnost‘ a byl nazván Božím přítelem. Vidíte, že ze skutků je člověk ospravedlňován, a ne jen z víry (Jk 2,21–24). Co by na to řekl Pavel? Celým srdcem by s tím souhlasil. Jakub a Pavel se totiž ve svém dopise zaměřili na různé aspekty ospravedlnění. Pavel mluvil o Božím aktu ospravedlnění, kdy Bůh prohlašuje člověka za spravedlivého ve chvíli, kdy takový člověk vloží svou důvěru v Ježíše jako svého Spasitele. Jakub ale psal o viditelných projevech ospravedlnění, k nimž dochází v novém způsobu života takového člověka. V tom prvním smyslu jsme prohlášeni za spravedlivé v Božích očích. V tom druhém smyslu jsme prohlášeni za spravedlivé v očích lidí. J. Ronald Blue píše v komentáři The Bible Knowledge Commentary: „Pavel a Jakub společně předkládají plný rozměr víry. Pavel psal o vnitřní spásné víře z Božího hlediska. Jakub psal o vnější služebné víře z lidského hlediska. Pravé semeno spásné víry je potvrzováno konkrétním ovocem služebné víry. Jakub ukazuje, že biblická víra koná“ (str. 816). Francouzský reformátor Jan Kalvín (1509–1564) vysvětluje Jakubovy výroky následovně: Pavel prohlašuje, že lidé jsou ospravedlňováni bez dobrých skutků, a Jakub není ochoten považovat za spravedlivého nikoho, kdo dobré skutky postrádá. Věnujeme-li patřičnou pozorností kontextu, odstraníme veškeré pochybnosti; omyl našich odpůrců totiž spočívá hlavně v tom, že se domnívají, že Jakub definuje způsob ospravedlnění, zatímco jeho jediným cílem je zničit zvrhlou jistotu těch, kteří marně předstírají víru jako výmluvu ke svému opovrhování dobrými skutky. Nechť tedy Jakubova slova překrucují jakkoli, ale nikdy z nich nezískají více než tyto dvě teze: Že prázdný přelud víry nevede k ospravedlnění a že věřící, nespokojený s takovou představou, projevuje své ospravedlnění dobrými skutky (Jan Kalvín, Instituce učení křesťanského náboženství). 15
Jak uvidíme, apoštol Pavel také důrazně prohlašoval, že člověk, který má opravdovou víru v Krista, ji bude projevovat ve svém novém způsobu života, v souladu se svým tvrzením, že byl Bohem prohlášen za spravedlivého.
Část 3: Mnoho výsledků OSOBNÍ OBJEV: V této části se zaměříme na pasáž v Římanům 5–8 a 12–16. S uvedenými pasážemi souvisí tyto klíčové otázky: 1. Jaké jsou výsledky ospravedlnění? 2. Proč by věřící měli brát hřích vážně? 3. Proč bychom měli vyvíjet velké úsilí, abychom byli dobří? 4. Jak nám Bůh pomáhá, abychom byli dobří? Co se změní díky ospravedlnění? Dobrým příkladem vztahu, pokud jde o právní statut a praktický projev, je manželství. U svatebního obřadu se podobně jako u ospravedlnění prohlašuje, že snoubenci vstoupili do nového vztahu. Muž a žena, kteří nejsou formálně nijak spřízněni, uzavřou právní smlouvu, která by měla změnit jejich život. Od té chvíle mají společný majetek, bydlí společně a společně očekávají, jak v budoucnu bude jejich vztah růst a prohlubovat se. Z právního hlediska se tedy svatebním obřadem mění opravdu mnoho skutečností. Na druhé straně se muž se ženou uzavřením sňatku nestávají dokonalými životními partnery. Musí přestat smýšlet a žít jako svobodní a začít smýšlet a žít jako lidé v manželství. Podobné je to i v případě, kdy jsme byli právně ospravedlněni Bohem. V té chvíli jsme vstoupili do vztahu, který je třeba rozvíjet. Analogií s manželstvím ovšem nevysvětlíme vše, protože každé manželství není trvalé. Ale když nás ospravedlní Bůh a přivede nás do nového vztahu se sebou, nikdy se s námi nerozvede. Nic nás nikdy nemůže oddělit od Kristovy lásky (Ř 8,38–39). Sami můžeme opakovaně selhávat, ale Bůh si přeje, aby tento vztah trval věčně, takže nakonec se bude jednat o dokonalý vztah (v. 29–30). Mějte na mysli, že ospravedlnění je založeno na tom, co vykonal Bůh, nikoli na našich skutcích. Jaký praktický prospěch plyne z ospravedlnění? Jak jsme si ukazovali v předchozí části, Pavel by s Jakubem plně souhlasil, že ospravedlněním cesta křesťana nekončí. Pěstitel očekává, že mladý strom ponese časem stále více ovoce, a stejně i Bůh chce, aby ospravedlněný člo16
věk přinášel ve svém životě stále více ovoce v podobě správného chování. Ospravedlněný člověk se nestává automaticky dokonalým ani nepřestává být hříšníkem, který už by se nemusel snažit nic zlepšovat. Pavel v Římanům 5–8 podrobně ukazuje, jaký prospěch člověku plyne z ospravedlnění před Bohem. Následující soupis není ani zdaleka úplný. Máme:
• Pokoj s Bohem (5,1). • Naději, že Bůh dokončí, co v nás zaOspravedlnění je založeno počal (v. 2). na tom, co vykonal Bůh, • Vědomí o Boží lásce skrze Ducha svanikoli na našich skutcích. tého, která v nás nyní přebývá (v. 5). • Ujištění, že nás nečeká Boží hněv; byli jsme totiž s Bohem smířeni (v. 9–11). • Věčný život (v. 21). • Schopnost žít novým způsobem života (6,4). • Naději na budoucí vzkříšení (v. 5). • Osvobození od nadvlády hříchu; možnost žít jako Boží služebníci (v. 6–23). • Závazek být závislí na Duchu Božím; svou duchovnost nemusíme poměřovat schopností dodržovat pravidla (7,1–6). • Boj s hříchem, v němž nakonec skrze Ježíše Krista zvítězíme (v. 7–25). • Pomoc a moc Ducha svatého, který nám umožní konat, co je správné (8,1–11). • Těsný vztah s Bohem; můžeme mu říkat Otče (v. 15–16). • Nové postavení dědiců Božích a spoludědiců Kristovy slávy (v. 17). • Naději, že jednoho dne obdržíme plný prospěch z toho, že jsme děti Boží (v. 23–25). • Pomoc Ducha Božího při našich modlitbách (v 26–27). • Jistou naději, že jednoho dne budeme dokonalí jako Kristus (v. 28–31). • Ujištění, že nás od našeho vztahu s Bohem nemůže nic odloučit (v. 31–39). Co tedy máme dělat? V důsledku toho, že jsme byli ospravedlněni, jsme tedy obdrželi opravdu velmi mnoho. Co tedy Bůh očekává, že na našem vzájemné vztahu budeme dělat my sami? Ve 12.–16. kapitole Římanům dostáváme řadu praktických pokynů do života. Pro rozdíl mezi tím, kým jsme coby ospravedlnění hříšníci, a mezi procesem, kdy se stáváme podobnější Kristu, se někdy používají označení posta17
vení a stav (nebo pozice a praxe). Pokud jde o naše oficiální, trvalé, Bohem vyhlášené postavení coby věřících v Kristu, jsme ospravedlněni a Bůh na nás nahlíží tak, že vlastníme Kristovu spravedlnost. Pokud jde o náš stav, jedná se o naši aktuální úroveň duchovní zralosti, kterou projevujeme jako Kristovi následovnici. Jedná se o to, do jaké míry jsme závislí na Kristu, jak se nasazujeme pro jeho cesty, jak v každodenním životě projevujeme svou víru, když si volíme to, co je správné podle Boha. Pavlův popis v Římanům 12–16 se vztahuje právě k takovému vyjadřování víry v každodenním životě. Máme:
• Vydávat své tělo Pánu (12,1). • Odolávat tlakům světa, abychom mu nepřizpůsobovali své myšlení a jednání, ale spíše dovolili Bohu, aby přeměňoval naši mysl (v. 2). • Sloužit dalším věřícím schopnostmi, které nám dal Bůh (v. 3–8). • Upřímně projevovat lásku (v. 9). • Ošklivit si zlo, lnout k dobrému (v. 9). • Sloužit k dobru dalších (v. 10). • Žít radostně, projevovat trpělivost při obtížích, být vytrvalí v modlitbě (v. 12). • Pomáhat lidem v nouzi a být pohostinní (v. 13). • Nemstít se (v. 14 a 17). • Projevovat soucit (v. 15). • Vyhýbat se předsudkům (v. 16). • Prosazovat pokoj a přemáhat zlo dobrem (v. 17–21). • Podřizovat se nadřízeným autoritám a zákonu (v. 13,1–7). • Milovat druhé (v. 8–11). • Žít řádně; ani nemyslet na to, že bychom podlehli pokušení (v. 12–14). • Všemožně se snažit vycházet s dalšími věřícími a posilovat jejich víru (14,1–15,13). • Mít se na pozoru před falešnými učiteli (16,17–19). Je to sice poměrně dlouhý výčet, ale v Bibli je ještě celá řada dalších vybídek. Při čtení Nového zákona opakovaně uvidíte, jak Kristus a jeho apoštolové vybízejí věřící, aby svou víru projevovali v každodenním životě. Již jsme se zmiňovali o pasáži v Efezským 2,8–10. Podívejme se znovu do 10. verše, protože k našemu tématu má co říci: „Vždyť jsme jeho dílo, stvořeni v Kristu Ježíši k dobrým skutkům, které Bůh předem připravil, abychom v nich žili.“ Pavel tedy nejprve uvádí, že jsme spaseni vírou a nikoli skut18
ky, ale rychle svým čtenářům připomíná, že jsme „stvořeni v Kristu Ježíši k dobrým skutkům“. Vždyť přesně to je součástí Božího plánu od samého počátku: „Bůh [tyto skutky] předem připravil, abychom v nich žili.“ Jasněji ani důrazněji by už to ani nešlo říci. Proč si tedy tolik lidí myslí, že si musí svou spásu zasloužit? „Jsme ospravedlněni Není problém náhodou v pýše? Je velmi samotnou vírou. Ale nejsme pokořující přiznat si, že si naprosto nijak ospravedlněni vírou, která zůstane samotná.“ nezasloužíme Boží milosrdenství a milost. John Gerstner Jak jsme viděli v Části 1: Žádné výmluvy, nikdo se před Bohem nemůže ničím vychloubat. A tím se dostáváme k samotnému jádru celého problému. Od chvíle, kdy Adam s Evou pojedli onoho zakázaného ovoce, my lidé máme sklon domnívat se, že víme lépe než Bůh, co je pro nás dobré. Příliš nadneseně vidíme svou důležitost, své schopnosti i svou dobrotu. Ale Bůh tuto namyšlenost tříští na kusy a volá nás k pokornému pokání – zve nás, abychom přijali spásu způsobem, jakým žebrák přijímá skývu chleba. Anebo si někdo myslí, že je natolik špatný, že pro Boha nikdy nemůže být přija„Má jediná naděje je ve telný. Z Božího hlediska si ale všichni zaTvém velkém milosrdenství. sluhujeme pouze peklo. A z Božího hleDej, co přikazuješ, diska zároveň neexistuje hřích, který by a přikaž, co je Tvou vůlí.“ byl natolik špatný, aby jej Bůh neodpustil Svatý Augustin (ovšem kromě naprostého odmítání Boha). Jen si vzpomeňme na apoštola Pavla. Kvůli své samospravedlnosti a tomu, jak před svým obrácením pronásledoval křesťany, se považoval za nejhoršího ze všech hříšníků, a přesto si byl naprosto jistý, že jej Bůh přijímá. A co verše v Bibli, z nichž to vypadá, že spása je ze skutků? Tyto verše, které na první pohled zdánlivě ukazují, že naše spása je založena na našich skutcích, je třeba vždy pečlivě číst v celém kontextu toho, co učil Kristus a apoštolové. James Montgomery Boice o této problematice mluví ve své knize Foundations Of The Christian Faith (Základy křesťanské víry). Nejdříve uvádí několik Kristových podobenství a učení, které by bylo možné chápat i tak, že 19
prosazují spásu na základě skutků. A pak píše: „Tyto Ježíšovy příběhy a výroky zdánlivě vyučují, že lidé jsou zachraňováni na základě své vytrvalosti, prozíravosti, iniciativy či dobročinnosti. Celý problém však zmizí, když si uvědomíme, že Ježíš si neprotiřečí, ale že spíše ukazuje důsledky toho, co znamená opravdově v něj věřit jako ve Spasitele“ (str. 429–430). Jak o vás vypovídají vaše skutky? Když se na nás lidé podívají, vidí, co Bůh vykonal v našem životě? Vidí ovoce ospraPravá víra vytváří ovoce vedlnění a Boží dílo obnovy (J 3)? Je sipokání a oddanosti Kristu. ce pravda, že Boží ospravedlnění přichází ke všem, kdo jej přijmou tím, že důvěřují Kristu, ale nikdo by neměl zůstávat v pomýleném názoru, že může přijít ke Kristu pro spásu, ale přitom si bude chtít ponechat svůj starý způsob života. Pravá víra vytváří ovoce pokání a oddanosti Kristu. Tak to prostě je. Zasáhl i vás blesk podobně jako Martina Luthera, když jste četli list Římanům? Je-li tomu tak, radujte se z toho, co pro vás Kristus vykonal a podělte se o svůj nový objev s dalšími.
U soudu Pokud byste se pojednou ocitli před Bohem, kde byste slyšeli, jak žalobce uvádí všechny důvody, proč byste měli být posláni do pekla, přiznali byste svou vinu, nebo byste se snažili ji všemožně popírat? Apoštol Pavel řekl: „Všichni zhřešili a postrádají Boží slávu“ (Ř 3,23). Všichni jsme tedy viníky. A co je trestem za náš hřích? „Mzdou hříchu je smrt, ale darem Boží milosti je Co byste řekli na život věčný v Kristu Ježíši, našem Pánu“ svou obhajobu? (Ř 6,23). Co můžeme říci na svou obhajobu? „Bůh však projevuje svou lásku k nám tím, že Kristus za nás zemřel, když jsme ještě byli hříšní“ (Ř 5,8). Ježíš zemřel za nás, zaplatil trest místo nás. Ale musíme jako dar přijmout jeho odpuštění. Jediným požadavkem je uvědomit si, že odpuštění potřebujeme a přijmout Kristovu nabídku. „Vyznáš-li svými ústy Pána Ježíše a uvěříš-li ve svém srdci, že ho Bůh 20
vzkřísil z mrtvých, budeš zachráněn. . . neboť ‚každý, kdo by vzýval Pánovo jméno, bude zachráněn‘ “ (Ř 10,9.13). Pokud jste to ještě neudělali, řekněte Ježíšovi, že věříte, že zemřel místo vás, a přijměte jeho nezasloužený dar odpuštění. Je to jediná možnost, jak si ohledně všech svých špatností počínat správně, jak být přijat Bohem a jak mít jistotu, že budete v nebi.
