Masarykova univerzita Pedagogická fakulta Katedra speciální pedagogiky
POSTOJE SPOLEČNOSTI
K OSOBÁM S MENTÁLNÍM POSTIŽENÍM
DIPLOMOVÁ PRÁCE
Vedoucí diplomové práce:
PhDr. Barbora Bazalová, Ph.D.
Brno 2006
Vypracovala:
Bc. Kateřina Rosecká
1
Děkuji PhDr. Barboře Bazalové, Ph.D. za pomoc, pochopení a odborné vedení při
zpracování mé diplomové práce.
2
Prohlašuji, že jsem diplomovou práci zpracovala samostatně a použila jen literaturu
uvedenou v seznamu literatury. Souhlasím, aby práce byla uložena v knihovně Pedagogické fakulty Masarykovy univerzity a zpřístupněna ke studijním účelům.
…………………………………………… 3
OBSAH ÚVOD….…………………………………………………………………………..…....5
1 Mentální retardace ………..…….…………………………………………..……...7
1. 1 Vymezení pojmu mentální retardace, terminologie……………………......…….7
1. 2 Klasifikace mentální retardace……………….……………...…………………..9
1. 3 Charakteristika jednotlivých stupňů mentální retardace………………………11
1. 4 Okruh osob s mentálním postižením…………….……...……………………..13
1. 5 Psychologické zvláštnosti osob s mentálním postižením……………………...14
2 Postoje společnosti k integraci mentálně postižených osob……………………..22 2. 1 Charakteristické rysy postojů k mentálně postiženým………..………………22
2. 2 Postoje společnosti k postižení a nemoci v historii…………………………...24
2. 3 Integrační snahy v oblasti péče o mentálně postižené v historii………..……..26
2. 4 Integrace mentálně postižených osob v současnosti………………………..…28 2. 5 Socializace osob s mentálním postižením……………….……………………34
2. 6 Rodina s mentálně postiženým dítětem….………………………....…………37
3 Podpora osob s mentálním postižením…………………………………………...41
3. 1 Práva osob s mentálním postižením……………..…...……………………….41 3. 2 Některé formy péče o osoby s mentálním postižením………………………..43
3. 3 Společenské organizace a občanská sdružení…………………...…………....45
3. 4 Sociální zabezpečení……….………………………………………………….49
4 Postoje společnosti k osobám s mentálním postižením……………………….…52
4. 1 Stanovení cíle, hypotéz a metod výzkumu, časové vymezení výzkumu……..52 4. 2 Charakteristika techniky výzkumného projektu……………..…….…………53
4. 3 Charakteristika výběru zkoumaných osob…………………..……………......54 4. 4 Vlastní výzkum……..………………………..……………………………….54
4. 5 Analýza výsledků výzkumu…………………………………………………..71
ZÁVĚR……………………………………...…………………………………………74
RESUMÉ…………………………………………...………………………………….76
SUMMARY……………………………………………………………………………76 SEZNAM POUŽITÉ LITERATURY……………………………………………….77 PŘÍLOHY
4
ÚVOD Na celém světě žije okolo 500 milionů lidí s různým druhem zdravotního postižení.
V České republice je to přibližně 1 200 000 lidí. Z toho 300 000 tvoří lidé s mentálním
postižením. Ve většině zemí se tyto skupiny obyvatelstva přizpůsobují majoritní
společnosti. Ta je často přijímá jako objekty, kterým je třeba poskytnout potřebnou pomoc, a ne jako rovnocenné partnery. A právě úroveň péče o postižené a úroveň
vztahu k nim je významným ukazatelem společenské, hospodářské a kulturní úrovně země.
Přístup společnosti k postiženým lidem se v historii měnil od negativního přes
charitativní, po snahu o pomoc a podporu v rámci izolované ústavní péče, až po úsilí zařadit je do společnosti, činnosti a života zdravých lidí.
V posledních letech vzrostl zájem společnosti o tyto občany. Trendem se stala
integrace, která přináší všestranný rozvoj osobnosti a zlepšuje kvalitu života osob s postižením. Umožňuje postiženému uplatnit se ve společnosti. Prvotním článkem je
pedagogická integrace. Nese s sebou celou řadu opatření a to nejenom legislativních.
Důležitá je připravenost rodičů, ale i samotného dítěte. Normalizace představuje možnost žít normálním způsobem života v prostředí, které je důvěrně známé a s lidmi,
kteří jsou blízcí – rodiče, přátelé. S tím souvisí humanizace společnosti ve vztahu
k postiženým. To znamená respektovat a vidět zdravotně postižené občany jako
rovnocenné členy a partnery, kteří nejsou jen komplikací a přítěží. Současná společnost je však především zaměřena na výkon a úspěch, uvědomění si důležitějších hodnot jako je zdraví, přichází teprve tehdy, až se jim samotným a jejich blízkým nedostává. Změny postojů k postiženým jsou možné i s uvědoměním si těchto hodnot.
Typickým znakem mentální retardace je snížení intelektových schopností jedince,
které je spojené se zvláštnostmi v chování, myšlení, způsobu komunikace. Existují rozdíly v mentální úrovni těchto osob a těch si laická veřejnost není často vědoma.
Lidé s postižením jsou často přijímáni jako objekty soucitu a péče. V postojích
k těmto lidem můžeme rozpoznat předsudky a stereotypy, které jsou zakořeněny v kultuře dané společnosti z dob minulých. Příkladem může být umisťování těchto lidí
do ústavů sociální péče, kde se s nimi mohl málokdo potkat. V současnosti můžeme tyto občany vídat na ulicích, vznikají neziskové organizace, které se snaží těmto lidem pomoci. Vzrůstá informovanost a upravují se legislativní podmínky.
5
Proběhly a neustále probíhají výzkumy, které se týkají postojů společnosti
k postiženým lidem. Na Masarykově univerzitě se touto problematikou zabývala PhDr.
Barbora Bazalová, Ph.D. ve své disertační práci „Významy přisuzované postižení, postoje společnosti k osobám s tělesným postižením a postoje k integraci u nás a ve světě“. Tato práce mě inspirovala a stala se zdrojem informací pro zpracování mé diplomové práce, která má název „Postoje společnosti k osobám s mentálním
postižením“. Cílem mé práce bylo zjistit, jaké postoje zaujímá majoritní společnost k mentálně postiženým lidem a k jejich integraci, jak dalece je společnost informována o této problematice a také, jaký má názor na úroveň péče o tyto občany. Práce je
rozdělena na dvě části, na část teoretickou a výzkumnou. Teoretickou část tvoří tři kapitoly a čtvrtá je věnována výzkumnému projektu, výsledkům výzkumného šetření a závěrům šetření. V první kapitole
je vymezen pojem mentální retardace, uvedena
klasifikace mentální retardace, popsány psychologické zvláštnosti osob s mentálním
postižením a stanoven okruh osob s tímto postižením. Druhá kapitola věnována postojům společnosti k postiženým osobám v historii a v současnosti, uvedena je integrace a socializace týkající jedinců s mentální retardací. Je zde zmíněna i
problematika rodiny s mentálně postiženým dítětem. Třetí kapitola se věnuje podpoře, kterou poskytuje společnost těmto lidem. Zahrnuje práva mentálně postižených a jejich
vývoj, nastíněny jsou zde některé formy péče, taktéž uvedeny organizace poskytují podporu a péči, zmíněna je i oblast sociálního zabezpečení.
Metodou dotazníku jsem provedla výzkum, jehož cílem bylo získat údaje o
současných postojích k osobám s mentálním postižením, jedná-li se o pozitivní nebo negativní postoje. Zjistit, zda je veřejnost informována o této problematice. Zajímal mě
názor na péči o tyto občany, zda ji lidé považují za dostatečnou nebo naopak. Protože pracuji jako učitelka na základní škole praktické a základní škole speciální, zajímalo mě
také, jaký postoj má společnost k integraci mentálně postiženích dětí do škol i těchto jedinců do společnosti. Při své práci se často setkávám s přezíravým postojem nebo naopak s velkou mírou soucitu, lhostejností intaktní společnosti.
Osoby s postižením se po celý život setkávají s lidmi a každé toto setkání pro ně
může být posilou nebo nepříjemným zážitkem. Proto je třeba překonat bariery, které pramení z nedostatku informací, předpojatosti a neschopnosti vnímat člověka s postižením jako partnera, který má stejná prává jako všichni ostatní.
6
1 Mentální retardace 1. 1 Vymezení pojmu mentální retardace, terminologie Problematikou žáků s mentálním postižením se zabývá obor speciální pedagogiky
psychopedie. Tento termín je u nás užíván od poloviny minulého století. Psychopedie
využívá poznatků z psychologie, obecné pedagogiky, medicínských oborů a dalších společenských věd.
V současnosti psychopedie představuje obor, který se zabývá rozvojem, výchovou a
vzděláváním osob s mentálním postižením.
„V širším kontextu lze na psychopedii nahlížet jako na interdisciplinární obor
zabývající se prevencí (hlavně terciální), prognostikou mentální retardace (popř. jiných
duševních poruch) se zvláštním zřetelem na edukaci, reedukaci, diagnostiku, terapeuticko-formativní intervenci, kompenzaci, rehabilitaci, inkluzi (integraci) a socializaci či resocializaci klienta s mentálním či jiným postižením .“ (Valenta, M., Müller, O. 2003, s. 4)
V průběhu koncipování této vědní disciplíny vznikala celá řada terminologické
nejednotnosti u nás i v zahraničí. Důvodem je charakter postižení, který je předmětem
této speciální pedagogické disciplíny. Miloš Sovák (1986, s. 126), který je považován za jednoho ze zakladatelů československé speciální pedagogiky, používal termín slabomyslnost (oligofrenie, oligos = málo, fren =duše). Dle něj jde o omezení vývoje
všech psychických funkcí, nejvíce funkcí rozumových.
Současná všeobecná humanizace přináší celou řadu nejasností a nepřesností týkající
terminologie, nejenom v psychopedii. Jiné termíny používají lidé z řad profesionálů: lékaři, psychologové, speciální pedagogové a jiné laická veřejnost. Ty jsou pak na
překážku v komunikaci s veřejností, s rodiči postižených, mohou být často nepřesné a zavádějící.
Dnes se nejčastěji užívá termín mentální retardace odvozený z latinského mens.
(2.p. mentis) – mysl, rozum a retardace z latinského retardation – zaostávat, opožďovat, zdržovat. Představuje opoždění duševního vývoje. Tento termín se začal užívat po konferenci Světové zdravotnické organizace (WHO) v Miláně v roce 1959. Tímto termínem byly postupně nahrazovány ostatní, používané v minulosti.
7
Dolejší (1973, s. 38) uvádí tuto definici mentální retardace: „Mentální retardace je
vývojová porucha integrace psychických funkcí různé hierarchie s variabilní
ohraničeností a celkovou subnormální inteligencí, závislá na některých z těchto činitelů:
na nedostatcích genetických vloh, na porušeném stavu anatomicko-fyziologické struktury a funkce mozku a jeho zrání, na nedostatečném nasycování základních
psychických potřebách dítěte vlivem deprivace senzorické, emoční a kulturní, na deficitním učením, na zvláštnostech vývoje motivace, zejména na negativních
zkušenostech jedince po opakovaných stavech frustrace a stresu, na typologických zvláštnostech vývoje osobnosti“.
Pipeková (1998, s. 171), Švarcová (2000, s. 24) se shodují, že jde o stav, který
můžeme charakterizovat celkovým snížení intelektových schopností, která zahrnuje schopnost myslet, učit se a schopnost adaptovat se na své okolí. Jde tedy o stav trvalý.
Příčinou je organické poškození mozku. Jestliže jde o mentální retardaci vrozenou či
získanou časně do dvou let života, hovoříme o oligrofrenii (od tohoto termínu se
v současnosti upouští). Pokud došlo k porušení po druhém roce života mluvíme o demenci, která má progradující charakter s tendencí postupného zhoršování a prohlubování symptomů.
Mezinárodní klasifikace nemocí vymezuje mentální retardaci jako stav zastavení, či
neúplného duševního vývoje, který je zvláště charakterizován narušením dovedností,
projevujících se během vývojových období, přispívající ke zhoršení úrovně inteligence, tj. poznávacích, řečových, pohybových a sociálních schopností.
Často se setkáváme s termínem mentálně postižený, který je širší než mentální
retardace. Toto označení doporučila organizace Inclusion International užívat ve spojení
člověk (dítě, mladistvý) s mentálním postižením (s mentální retardací). Tím je vyjádřena skutečnost, že jde v první řadě o lidskou bytost a postižení je dalším z mnoha jeho osobnostních rysů.
Frekventovaným označením je pojem handicap (ztráta, omezení). Můžeme ho
chápat jako znevýhodnění oproti ostatním členům společnosti.
Mezi profesionály se využívá také označení danými Světovou zdravotnickou
organizací (WHO) z roku 1992 s platností od 1. 1. 1993, vyplývající z mezinárodní klasifikace nemocí (MKN). Mentální retardaci náleží jako první označení písmeno F.
Oddíl F70 – F79 je jí věnován celý, toto označení je považováno za základní kód. Hlavním hlediskem, které se zde používá, je opět stanovení inteligenčního kvocientu.
8
1. 2 Klasifikace mentální retardace Každá vědní disciplína se snaží utřídit své poznatky a výsledky svého bádání. Proto
si utváří své klasifikační systémy, které nahlíží na předmět zkoumání z různých hledisek Mezi nejčastější hlediska patří hledisko etiologické, doba vzniku, závislost na míře
intelektu, symptomatologické. Žádná klasifikace však nevystihuje zcela přesně daný
případ, protože operuje jen s jedním kritériem, nepočítá s nerovnoměrností v postižení
stránek osobnosti a tudíž stanovení inteligenčního kvocientu je považováno pouze za orientační diagnostické kritérium, přičemž je nutno hodnotit i další schopnosti retardované osoby (Procházková In Vítková 1998, s. 125).
Klasifikace podle etiologie (Zvolský, P. 2001, s. 157) Dědičnost
Intelektové schopnosti dítěte jsou výslednicí průměru intelektového nadání rodičů.
Lehká mentální retardace vzniká většinou v důsledku zděděné inteligence a vlivů rodinného prostředí. Metabolické poruchy a jiné abnormality se vyskytují zřídka. Sociální faktory
Snížení intelektových schopností je způsobeno sociokulturní deprivací v rodinách,
dětských domovech a jiných institucích. Nízké výsledky v testech inteligence jsou v korelaci s výchovou v nižších sociálních vrstvách, chudobou, nestabilními rodinnými
vztahy, špatnými bytovými podmínkami. Tyto faktory bývají většinou příčinou lehké
mentální retardace a výukové programy specielně zaměřené jim mohou zčásti předcházet.
Další enviromentální faktory
Zahrnují intrauternní infekce – např. zarděnky, kongenitální syfilis, toxoplasmósu.
Meningitidy, encefalitidy a jiná infekční onemocnění v novorozeneckém období vedou
též mnohdy k závažnému poškození duševního vývoje, podobně jádrový ikterus, otravy medikamenty, anoxie, úrazy spojené s nitrolebním krvácením. Tyto faktory bývají příčinou lehké i těžší mentální retardace.
9
Specifické genetické příčiny
a) dominantně podmíněné – jsou velmi vzácné
b) recesivně podmíněné – největší skupina specificky geneticky podmíněných poruch. Zahrnuje většinu dědičných metabolických onemocnění .
c) podmíněné poruchou sex chomosomů – nadbytečný X chomosom, Klinefelterův syndrom, Turnerův syndrom, Lesch-Nyhanův syndrom.
d) podmíněné chomosomovými abnormalitami – Downův syndrom. Nespecificky podmíněné poruchy
Chromosomální ani metabolická vada nebyla dosud objevena, nebylo zjištěno
porodní trauma, ani jiné poškození plodu nebo novorozence. V 15 –30% zůstává příčina mentální retardace neobjasněna.
Klasifikace podle doby vzniku (Pipeková InVítková 2004, s. 295 –296) Vrozená mentální retardace – je spojena s určitým poškozením, odchylnou strukturou nebo odchylným vývojem nervového systému v období prenatálním, perinatálním, nebo postnatálním, zhruba do dvou let života dítěte.
Získaná mentální retardace – demence, jde o proces zastavení, rozpadu mentálního
vývoje, který je zapříčiněn pozdější poruchou, nemocí, úrazem mozku. Jako nečastější příčina bývá uváděn zánět mozku, zánět mozkových blan, úrazy mozku, poruchy metabolismu, intoxikace, degenerační onemocnění mozku, duševní poruchy. Demence
způsobuje převážně nerovnoměrný úbytek intelektových schopností. Dětské demence se projevují zastavením psychického vývoje.
Sociálně podmíněná mentální retardace
Tzv. pseudooligofrenie vzniká nejčastěji v důsledku působení vnějšího prostředí. Důvodem není poškození CNS, ale nedostatečná stimulace dítěte prostředím. Při změně nepodnětného prostředí a vlivem vhodných výchovných prostředků může dojít ke zlepšení.
10
Klasifikace podle typu chování a) eretický – neklidný b) torpidní – apatický c) nevyhraněný
Klasifikace podle stupně inteligence Hlavní hledisko, kterého se využívá, je inteligenční kvocient (IQ). Stanovení IQ je
považováno za orientační. K určení diagnózy je nutné přihlédnout k ostatním schopnostem retardovaného dítěte. Naměřený IQ poskytuje pouhý globální odhad schopností mentálně retardované osoby ve vztahu k populační normě.
Od 1. 1. 1993 je u nás platná 10. revize Mezinárodní klasifikace nemocí, zpracovaná
Světovou zdravotnickou organizací v Ženevě. Mentální retardace patří do oboru psychiatrie, proto má jako první písmeno F. F70 – F79 je věnován mentální retardaci a toto označení je považováno za základní kód. F 70 Lehká mentální retardace: IQ 50-69
F 71 Středně těžká mentální retardace: IQ 35-49 F 72 Těžká mentální retardace: IQ 20-34
F 73 Hluboká mentální retardace: IQ 0-19 F 78 Jiná mentální retardace
F 79 Nespecifikovaná mentální retardace
1. 3 Charakteristika jednotlivých stupňů mentální retardace (Procházková In Vítková 1998, s. 127 – 128)
Lehká mentální retardace, IQ 50-69 (F70)
Výskyt z celkového počtu mentálně postižených osob je 80%.
Do 3 let můžeme pozorovat jen lehké opoždění nebo zpomalení psychomotorického
vývoje, nápadnější problémy se vyskytnou mezi třetím až šestým rokem dítěte.
Projevují se v oblasti řeči – malá slovní zásoba, opožděný vývoj řeči a komunikativních 11
dovedností, obsahová chudost, nedostatečná zvídavost a vynalézavost, stereotyp ve hře. Hlavní obtíže se projeví v období školní docházky. Převládá konkrétní myšlení, vázne logické myšlení, slabší paměť, vázne analýza a syntéza. Poruchy v oblasti jemné a hrubé motoriky, pohybové koordinace. V dospělosti však může dosáhnout normy.
V oblasti volní a emocionální se projevuje afektivní labilita, impulzivnost, úzkostnost, sugestibilita.
„Důsledky retardace se však projeví, pokud je postižený také značně emočně a
sociálně nezralý, např. obtížně se přizpůsobuje kulturním tradicím, normám a
očekáváním, není schopen vyrovnat se z požadavky manželství nebo výchovy dětí, nedokáže samostatně řešit problémy plynoucí z nezávislého života, jako je získávání a
udržení zaměstnání či jiného finančního zabezpečení, zajištění úrovně bydlení, zdravotní péče apod.“ (Švarcová, I. 2000, s. 28)
V nenáročném sociálním prostředí mohou být zcela bez problému.
Středně těžká mentální retardace, IQ 35 – 49 (F71)
Výskyt v celkovém počtu mentálně postižených osob je přibližně 12%.
Opožděný rozvoj myšlení a řeči přetrvává až do dospělosti. Omezení psychických
procesů je provázeno často epilepsií, neurologickými a tělesnými potížemi. Řeč je velmi
jednoduchá, slovník je obsahově chudý, časté agramatismy. U některých jedinců
přetrvává pouze nonverbální komunikace. Vývoj jemné a hrubé motoriky zpomalen, trvale zůstává celková neobratnost. Někteří zvládnou sebeobsluhu. Emoční labilita nevyrovnanost, charakteristický je infantilsmus, výbušnost a negativismus. Pracovní zařazení je možné často pouze pod dohledem v chráněných dílnách a pracovištích.
Těžká mentální retardace, IQ 20 – 34 (F72)
Výskyt v celkovém počtu mentálně postižených osob je 7%.
Psychomotorický vývoj je výrazně opožděn již v předškolním věku. Projevuje se
v pohybové neobratnosti, motorické poruchy jsou příznakem poškození CNS.
Dlouhodobým tréninkem si může jedinec osvojit základní hygienické návyky a činnosti
týkající se sebeobsluhy, někteří toho však nejsou schopni ani v dospělosti. Značné omezení psychických procesů, nápadnosti v koncentraci pozornosti. Řeč je omezena na
jednotlivá slova nebo skřeky, často je nevytvořena. Typické jsou afekty, nestálost nálad a impulzivita. Poznává blízké osoby. Potřebuje celoživotní péči.
12
Hluboká mentální retardace, IQ pod 20 (F73)
Tvoří 1% z celkového počtu mentálně postižených osob.
Téměř všichni takto postižení jedinci nejsou schopni sebeobsluhy, vyžadují péči po
celý život v základních životních úkonech. Běžné jsou neurologické a tělesné poruchy,
poruchy zraku, sluchu. Řeč je nerozvinuta, převládá nonverbální komunikace. Nepoznává okolí. Totální porušení afektivní sféry, sebepoškozování.
Jiná mentální retardace (F78)
Mentální retardaci nelze přesně určit pro přidružené senzorické nebo somatické
poškození, např. u nevidomých, neslyšících, nemluvících, u jedinců s těžkými
poruchami chování, osob s autismem nebo u těžce tělesně postižených osob (Švarcová, I. 2000, s. 30).
Nespecifikovaná mentální retardace (F79)
Mentální retardace je prokázána, ale není dostatek informací, aby mohlo dojít k
zařazení jedince do shora uvedených kategorií (Švarcová, I. 2000, s. 30).
1. 4 Okruh osob s mentálním postižením Za osoby s mentální retardací se zpravidla povazují takoví jedinci, u kterých dochází
k zastavení rozumového vývoje, k odlišnému vývoji osobních vlastností a k problémům v adaptačním chování. Hloubka a míra postižení jednotlivých funkcí je odlišná.
Rozdíly v mentální úrovni osob s mentální retardací jsou různé. Osoby s lehkým
mentální postižením dokážou dokončit školu, chodit do práce, někteří založí i vlastní
rodinu. Oproti tomu osoby s hlubokou mentální retardací, kteří nejsou schopni komunikovat, dodržovat hygienu a pohybovat se, budou po celý život odkázáni na
pomoc rodiny nebo cizí osoby. Při těžších stupních mentální retardace bývají přidruženy další poruchy, které jsou častější než v běžné populaci. Zvolský (2001, s. 159) uvádí, že polovina jedinců žijících v ústavech trpí epilepsií, 1/5 má poruchu sluchu
a zraku. Každé přidružené postižení pak prohlubuje mentální retardaci. Mezi těmito dvěma skupinami se nachází celá řada variant, v nichž je každý jednotlivý člověk
13
v něčem odlišný. Často se stává, že všichni mentálně postižení jsou zahrnuti do jednoho pojmu bez uvědomění si rozdílů.
Podle donedávna uznávaných názorů se soudilo, že mentální retardace je postižení
trvalé a zcela nezměnitelné. Předpokládalo se, že úroveň inteligence je od dětství do dospělosti neměnná. Z posledních výzkumů ale vyplývá, že v řadě případů opoždění lze
vhodným pedagogickým a psychologickým působením dosáhnout výrazného zlepšení rozumových schopností dítěte s mentálním postižením, zejména když je těmto dětem včas věnována dlouhodobá kvalifikovaná péče.
Také se ukazuje, že přizpůsobivost člověka požadavkům závisí nejenom na
inteligenci, ale na mnoha dalších faktorech, zejména pak na jeho emocionalitě a
sociabilitě, na míře rozvoje jeho volních vlastností, na úrovni komunikačních dovedností, na rozvinutí motoriky, na schopnosti sebeobsluhy a na řadě dalších praktických dovedností (Švarcová, I. 2000, s. 12).
Každý mentálně postižený jedinec je svébytná bytost s vlastními problémy a
potřebami. Má právo vzdělávat se, rozvíjet své schopnosti v rámci svých možností. Úkolem společnosti je poskytnout podporu a pomoc v co největší možné míře.
1. 5 Psychologické zvláštnosti osob s mentálním postižením Bylo zjištěno, že psychika se vyvíjí i při nejtěžších stupních mentálního postižení.
Psychický vývoj je specifický jev dětského věku a bylo prokázáno, že probíhá i při
nejtěžších patologických stavech organismu. To znamená, že duševní vývoj mentálně postižených dětí probíhá podle stejných zákonitostí jako u zdravého dítěte.
Poškození neuropsychického vývoje osob s mentální retardací však se sebou přináší
celou řadu zvláštností v jednotlivých složkách jejich osobnosti. Nejde o pouhé časové opoždění duševního vývoje, jde o strukturální vývojové změny. Jedná však o skupiny
natolik nesourodou, že ji nelze vyčerpávajícím způsobem charakterizovat. Každý
mentálně postižený je svébytný subjekt s charakteristickými osobnostními rysy. Přesto
se najdou určité společné znaky, které jsou ovšem závislé na druhu mentální retardace, hloubce, rozsahu, na tom zda jsou rovnoměrně postiženy všechny složky psychiky nebo
jsou výrazněji postiženy některé funkce a duševní vývoj je nerovnoměrný (viz tab. 1).
Bajo, Vašek (1994), Valenta, Müller (2003, s. 39) zmiňují tyto znaky: zvýšená závislost
14
na rodičích, infantilnost, sugestibilita a rigidita v chování, nedostatky v osobní
identifikaci a ve vývoji „já“, opoždění v psychosexuálním vývoji, nerovnováhou v aspiraci a výkonu, poruchami v interpersonálních vztazích a v komunikaci, malou
přizpůsobivosti k sociálním a školním požadavkům, citovou vzrušivostí, zpomalenou chápavostí, ulpíváním na detailech, sníženou mechanickou a logickou pamětí, poruchy
vizuomotoriky a pohybové koordinace, nedostatečnou slovní zásobou a neobratnost ve
vyjadřování, impulzivitu, hyperaktivitou nebo zpomalené chování, těkavou pozornost a řadu dalších projevů. Tyto příznaky vzájemně netvoří celistvý syndrom, který by byl
vždy přítomný u každého dítěte s mentální retardaci. Řada těchto příznaků se nemusí u konkrétního dítěte objevit.
Mentální retardace se klinicky projevuje zejména:
● zpomalenou chápavostí, jednoduchostí a konkrétností úsudků;
● sníženou schopností komparace (srovnávání) a vyvozování logických vztahů; ● sníženou mechanickou a zejména logickou pamětí; ● těkavostí pozornosti;
● nedostatečnou slovní zásobou a neobratností ve vyjadřování; ● poruchami vizuomotoriky a pohybové koordinace;
● impulsivností, hyperaktivitou nebo celkovou zpomaleností v chování; ● citovou vzrušivostí;
● sugestibilitou a rigiditou chování;
● nedostatky v osobní identifikace a ve vývoji „já“; ● opožděným psychosexuálním vývojem; ● nerovnováhou aspirací výkonu;
● zvýšenou potřebou uspokojení a bezpečí;
● poruchami v interpersonálních skupinových vztazích a v komunikaci;
● sníženou přizpůsobivostí k sociálním požadavkům (Švarcová, I. 2000, s. 33).
15
Tab. č. 1: Průvodní jevy mentální retardace (Švarcová, I. 2000, s. 34)
Neuropsychický vývoj
Somatická postižení
Mentální retardace
Lehká
Středně těžká
Těžká
Hluboká
Omezený,
Omezený, výrazně
Celkově omezený
Výrazně
(IQ 50 – 69)
(IQ 35 – 49)
opožděný
opožděný
Ojedinělá
Častá,
častý výskyt EPI
(IQ 20 – 34)
Častá,
neurologické příznaky EPI
(IQ nižší než 20)
omezený
Velmi časté,
neurologické příznaky,
kombinované vady
tělesné a Poruchy
motoriky
Opoždění
Výrazné opoždění, mobilní
motorického vývoje
Poruchy
psychiky
Snížení aktivity
řeč
motoriky
výrazně opožděný rozvoj
schopnosti
koncentrace pozornosti,
chápání,opožděný rozvoj
úroveň všech
imobilní
omezení pohybu Těžké poruchy všech funkcí
názorné a mechanické
dovedností sebeobsluhy
Schopnost
Úroveň rozvoje řeči je
Komunikace
Rudimentární
většinou vytvořena,
jsou schopni sociální
nonverbální,
komunikace nebo
schopnosti
komunikovat
chudost,
poruchy formální
vzdělání
nebo výrazné
funkční oslabení,
nerovnoměrný vývoj,
časté
Možnosti
výrazné porušení
pohyby,
Výrazně omezená
obsahová
a vůle
Většinou
Celkové omezení, nízká
opožděný vývoj řeči,
Poruchy citů
automatické
psychických procesů,
převládají konkrétní ,
Komunikace
Časté stereotypní
smyslové
variabilní, někteří jedinci interakce a komunikace,
verbální projev často bývá chudý,
agramatický
stránky řeči
a špatně artikulovaný
impulsivnost,
impulzivita, zkratkovité
Afektivní labilita, úzkostnost, zvýšená sugestibilita
Vzdělání na základě speciálního
vzdělávacího programu
převážně
neartikulované
výkřiky, případě jednotlivá slova
nonverbální
nekomunikují vůbec
nestálost nálady,
Celkové poškození
Těžké poškození
jednání
časté
potřebují stálý
na základě speciálního Programu PŠ
afektivní sféry,
sebepoškozování Vytváření
dovedností a návyků,
rehabilitační třídy
afektivní sféry, dohled
Velmi omezené (individuální péče)
16
Vnímání
Prostřednictvím
vnímání
(percepce)
člověk
poznává
své
okolí.
Obsahem
bezprostředního poznání jsou počitky, které odráží jednotlivé znaky podnětu, vjemy odráží podnět jako celek – souhrn počitků.
„Základem vnímání je vytváření zásoby podmíněných reflexů. U normálního dítěte
je tento proces bouřlivý a rychlý. U dětí s poškozenou nervovou soustavou se počitky a vjemy vytvářejí pomalu s velkým počtem zvláštností a nedostatků“ (Rubinštejnová, S. J. 1973, s. 120).
Dítě se učí dívat a vidět. To, co dokáže svýma očima vidět je výsledek určité životní
zkušenosti. Sluchové vjemy jsou výsledkem dříve vytvořených podmíněných spojů.
Počitky a vjemy získává o předmětech a jejich vlastnostech, které bezprostředně působí
na jeho analyzátory. Každý analyzátor se skládá ze tří části: z periferního receptoru
(oka, ucha, kůže apod.), z vodivého nervu a z centra v mozkové kůře. Podle toho, co dítě vidí a slyší závisí na kvalitě podmíněných spojů, které se právě vytvořily
v mozkové kůře. Vnímání prostoru je například výsledkem společné činnosti zrakového, pohybového a kožního analyzátoru. Základem vnímání je vytváření zásoby podmíněných reflexů.
Rubinštejnová (1973, s. 121) a Švarcová (2000, s. 38) upozorňují na výraznou
zvláštnost vnímání u mentálně retardovaných dětí tzv. inaktivita tohoto psychického
procesu. Když se mentálně postižené dítě dívá na nějaký předmět, obraz, nemá snahu
prohlédnout si ho do podrobností. Spokojí se s povrchním poznáváním předmětu, detaily ho nezajímají.
Sluchové vnímání má důležitou úlohu v psychickém vývoji a bezprostředně souvisí
s vývojem řeči. Pokud není dostatečně rozvinuto, brzdí zdokonalování výslovnosti. Slovní zásoba je chudá, časté je používání agramatismů. Vyjadřuje se v krátkých větách a konkrétních pojmech.
Podceňovat by se neměli ani vjemy v oblasti hmatu a kinestetické, ke kterým patří
zejména vnímání polohy vlastního těla v prostoru.
Opožděná, omezená schopnost vnímání, charakteristická pro mentálně postižené
děti, má velký vliv na celý další průběh jejich psychického vývoje.
17
Myšlení
Myšlení je poznání, zobecnění a slovem zprostředkované poznání skutečnosti.
Myslíme v pojmech. V charakteristice mentálně retardovaných se poukazuje na to, že
jejím základním znakem je porušení poznávací činnosti. Malé množství názorných a
sluchových představ, nedostatečná znalost zacházení s předměty, omezená zkušenost v komunikace a hlavně pomalý rozvoj řeči komplikuje rozvoj myšlení.
Základním nástrojem myšlení je řeč. Lechta (2002, s. 82-86. srov. Klenková, 1996, s.
37-39) shledává řeč osob s mentální retardací narušenou v rovině lexikální-sémantické, morfologické-syntaktické, foneticko-fonologické a pragmatické.Vývoj řeči je narušený
a opožděný. Záleží na stupni a hloubce postižení. Z vad řeči se často vyskytuje dyslálie, huhňavost, breptavost, která se často kombinuje s koktavostí.
Myšlení mentálně retardovaných je konkrétní a velmi omezené, neschopno abstrakce
a generalizace. Pojmy se vytváří těžkopádně a úsudky jsou nepřímé. Nedůslednost v myšlení je způsobena výkyvy v pozornosti, vyznačující se slabou řídící funkcí. Dítě si nepromyslí své jednání a nepředvídá jeho důsledek.
Systematické vzdělávání, osvojování vědomostí a dovedností odpovídající aktuální
úrovni schopností je cesta k rozvoji myšlení osob s mentální retardací.
Paměť
Mentálně postižené dítě si osvojuje všechno nové velmi pomalu, jen po mnoha
opakování, rychle zapomíná osvojené a hlavně nedovede včas a rychle využít získaných vědomostí a dovedností v praxi.
Příčina pomalého a špatného osvojování nových vědomostí tkví především ve
vlastnostech nervových procesů. Slabost spojovací funkce mozkové kůry podmiňuje malý rozsah a pomalé tempo vytváření nových podmíněných spojů a také jejich nepevnost.
Pomalé tempo osvojení nového, nestálost uchování a nepřesnost vybavení se často
označuje jako zapomnětlivost, špatná paměť. Kvalitu paměti snižuje i nízká úroveň
myšlení. Slabá schopnost myšlení, která stěžuje mentálně postiženým dětem vyčlenit podstatné z materiálu, který si mají zapamatovat, spojit mezi sebou jednotlivé prvky a oddělit náhodné, vedlejší asociace výrazně snižuje kvalitu jeho paměti.
Špatně chápou abstraktní slovní výklady bez názorných pomůcek. Převažuje paměť
mechanická. Zapamatují si často celé celky bez toho, aby pochopily obsah.
18
„Zapamatovat je dovednost pochopit osvojenou látku to znamená vybrat z ní základní
prvky, zjistit souvislost mezi nimi a zařadit je do určité soustavy vědomostí nebo
představ. Je to činnost velmi komplikovaná i pro děti s lehkým mentálním postižením“ (Švarcová, I. 2000, s. 41).
Volní vlastnosti
Vůle – chtění, záměrné, cílevědomé úsilí směřující k dosažení vědomě vytčeného cíle
vlastní jen člověku; funkce, která se podílí na oddálení vědomé odpovědi. (Hartl, Hartlová 2004, s 293).
Nedostatečnost iniciativy a neschopnost řídit své jednání jsou typické příznaky
nedostatku vůle (abulie). Ta se však u dětí s mentálním postižením neprojevuje všude a ve všem. Často si nedokážou odříci něco bezprostředně žádoucího ani kvůli věci
mnohem zajímavější a důležitější, která je ale časově vzdálená. Patrná je sugestabilita,
nekritické přijímání rad a pokynů od okolních lidí nebo naopak nevšímavost k těmto radám, vzdorovitost. Citová a volní labilita, impulzivnost, často agresivita jsou projevy nezralé osobnosti. To vede často k bezmyšlenkovitým reakcím na vnější podněty.
Zvláštnosti emoční sféry
Emoce (city) jsou důležitou složkou lidského chování. Platí, že city těsně souvisejí
s potřebami a jejich uspokojováním. Obecná psychologie dělí city na nižší a vyšší.
Nižší city jsou spojeny s uspokojováním základních (hladu, žízně, …), city vyšší
s uspokojování duchovních potřeb. Ve vyšších citech se prolíná spojení citů a myšlení.
Citový vývoj má souvislost s vývojem osobnosti jedince. Osoby s mentální retardací se jeví jako emočně nevyspělí, chovají se jako děti na nižší vývojové úrovni. Pociťují buď
absolutní spokojenost nebo naopak. Reakce jsou často neadekvátní podnětům. Důraz je kladen na uspokojování vlastních potřeb.
Slabé řízení citů intelektem vede k tomu, že se u těchto osob opožděně a obtížně
vytváří morální city: svědomí, pocit povinnosti, odpovědnost.
U některých z nich můžeme pozorovat určité chorobné citové projevy, které se
projevují popudlivostí při celkovém oslabení organismu, nebo epizodické poruchy nálad, které se označují jako dysforie. Jejich nástup nesouvisí s reálnými okolnostmi a
samy postupně odezní. Dítě, které je ochotné a přátelské, se změní na depresivní a
popudlivé. „Jindy se poruchy nálady projevují v podobě zvláštní, rovněž ničím 19
nemotivované povznesené nálady. Takovým ničím nemotivovaná povznesená nálada se
nazývá euforie. Euforie může být příznakem zhoršení nemoci (Rubinštejnová, S. J. 1976, s. 196).
Emoce mají v životě osob s mentální retardací velký význam a patří k motivujícím
činitelům jejich vývoje. Pozitivní emoce napomáhají k utváření kladných rysů jejich povahy.
Zvláštnosti utváření charakteru
Charakter dětí, včetně těch, které prodělaly onemocnění mozku, je vždy podmíněn
výchovou (Rubinštejnová, S. J. 1976, s. 208).
Z účelných způsobů utváření charakteru osob s mentálním postižením je výchova
správných návyků. Výchova správných návyků má pro mravní rozvoj dětí s mentální
retardací velký význam i pro to, že při poruchách v oblasti poznávací činnosti, při nízké
úrovni rozvinutosti jejich vědomí se sebeuvědomění je výchova mravních principů a zásad a přesvědčení těchto jedinců velmi obtížná. To ale neznamená, že je to věc
nemožná. Dítě musíme vhodnými způsoby seznámit s normami (Švarcová, I. 2000, s. 49). Chceme-li, aby si dítě s mentální retardací utvořilo kladný návyk spojujeme činnost s prožitkem. Tím se daný návyk daleko lépe zafixuje. Pouhým vysvětlováním, přikazováním kladného výsledku nedosáhneme. Při projevech agrese se snažíme zabránit tomu, aby jedinec neublížil sobě nebo někomu jinému. Tresty jsou ve výchově
dětí s mentální retardací velmi málo efektivní. Celá řada nepřijatelných způsobů chování, pro společnost často nevysvětlitelná, je u mentálně postižených pouze navyklý
způsob kompenzace, které vznikly jako důsledek určitého způsobu života. Pro tyto jedince je daleko složitější přizpůsobit se podmínkám okolního prostředí.
Sebehodnocení
„ Sebehodnocení mentálně retardovaných je ovlivněno jejich způsobem uvažování a
omezenou možností pochopit, jaké jsou jejich kompetence (resp. v čem jsou odlišní od ostatních). V důsledku toho sebehodnocení není zcela objektivní, je nekritické a ovládané především emocionálně (např. přáním)“ (Vágnerová, M. 1999, s. 153).
Sebehodnocení formuje povahové rysy, ovlivňuje dynamickou stránku osobnosti,
jednání a chování osoby. Celý proces sebehodnocení úzce souvisí s motivací. Na
sebehodnocení postiženého dítěte působí protichůdné vjemy v rodině, ve škole. Je 20
závislé celý život na názorech jiných lidí. Zvýšené sebehodnocení souvisí s celkovým
nedostatečným intelektuálním rozvojem, je projevem celkového emocionálního zabarvení hodnocení i sebehodnocení a je projevem celkové nezralosti osobnosti.
Mentálně postižení jedinci nedokážou odhadnout své možnosti a mají nerealisticky
vysokou nebo nerealisticky nízkou aspirační úroveň. Chování takového žáka je na jedné
straně motivováno snahou vyhnout se úkolům, obavami z nezdaru, ze selhání, a z těchto pocitů a postojů pak vyplývá nízká aspirace, která je v rozporu s jeho skutečnými
schopnostmi. Na druhé straně tam, kde jde o plánované jednání, o úvahu o svých
možnostech a o podmínkách, které jsou dány určitou situací, tam se dítě nerealisticky hodnotí a uplatňuje nerealisticky vysoké aspirace (Pipeková In Vítková 2004, s. 304 ).
Lidé s mentálním postižením tvoří jednu z nejpočetnějších skupin mezi zdravotně
postiženými. Za mentálně postižené se považují takové osoby, u kterých dochází
k zaostávaní rozumového vývoje a k jinému vývoji některých psychických funkcí.
Příčinou je organické postižení mozku. Jedná se o stav, který je trvalý. Tito lidé se odlišují od ostatních svých chováním a vystupováním. Veřejnost o těchto lidech málo ví,
nevidí mezi nimi rozdíly a hodnotí je často neadekvátně. Inteligence je však pouze
jedním článkem, který napomáhá přizpůsobení se prostředí. Záleží na volních vlastnostech, emocionalitě a dalších dovednostech. Přiměřeným vedením a výchovou lze rozvíjet schopnosti a dovednosti těchto osob, což napomůže jejich uplatnění ve společnosti.
21
2 Postoje společnosti k integraci mentálně postižených osob
2. 1 Charakteristické rysy postojů k postiženým Existuje celá řada definic postojů. Průcha (1998, s. 181) postoj definuje jako
hodnotící vztah zaujímaný jednotlivcem vůči okolnímu světu, jiným subjektem i k sobě
samotnému, který zahrnuje i tendenci chovat se nebo reagovat relativně stabilním způsobem. Postoj je získáván jednotlivcem na základě spontánního učení v rodině a
v jiných sociálních prostředích. Je determinován kulturně tzn. má specifický obsah v jednotlivých kulturních skupinách.
Hartl, Hartlová (2000, s. 192) popisují postoj takto: „je to sklon ustáleným
způsobem reagovat na předmět, osoby, situace a na sebe sama, postoje jsou součástí
osobnosti, souvisí se sklony a zájmy osobnosti, předurčují poznání, chápání, myšlení a
cítění, vědomosti, k dovednosti a postoje se získávají v průběhu života, především
vzděláváním a širšími sociálními vlivy, jako je veřejné mínění, sociální kontakty aj. jsou
všechny relativně trvalé a obsahují složku poznávací (kognitivní), citovou (afektivní) a konativní (behoviorální).“
Postoje ovlivňují lidské chování. Kognitivní složka postoje se týká názorů a
myšlenek, které osoba má o předmětu postoje ta je u lidí často slabá. Lidé vědí, existují
různá postižení, ale pokud se s nimi nesetkali v rodině nebo nejbližším okolí, tak o
problémech, možnostech a omezeních zpravidla vědí velmi málo. Nemají dostatek informací.
Emocionální složka má často ambivalentní charakter. Týká se toho, co osoba cítí
k předmětu postoje, čili emocí a emocionálních reakcí (Heysová, N. 1998, s. 96).
Postižení a nemoc jsou hodnoceny jako něco nežádoucího. Pak jsou jedinci často předmětem soucitu, protože jsou to lidé, kteří měli smůlu, potkalo je neštěstí zpravidla bez vlastního zavinění. Avšak mohou vzbuzovat i hrůzu a odpor, protože představují
něco negativního. Postoje, v konečné podobě, nejsou člověku vrozené. Vytváří se učením a výrazně jsou podmíněny sociokulturními vlivy prostředí, ve kterém jedinec
žije. Společnost většinou nějakým způsobem stimuluje a ovlivňuje přijetí určitých postojů a odlišné odmítá. Obecnější postoje pak vykazují rigiditu, mnohdy lze mluvit až
22
o stereotypu. Stereotyp představuje tendenci k fixaci určitého názoru či postoje. Je
charakterizován rigiditou, iracionalitou a obtížnou ovlivnitelností novými zkušenostmi.
Jedním z projevů stereotypu v postoji k postižením je tendence ke generalizaci (Vágnerová, M. 2004, s. 15-16).
„Akcent na individuální schopnosti, ale i způsoby chování a jednání má specifický
význam pro postavení ZdP ve společnosti. Nedostatečná zkušenost veřejnosti z komunikace a kooperace se ZdP způsobuje, že individuální projevy jednotlivých ZdP
(pozitivní i negativní) velmi často generalizuje na celou skupinu či vrstvu ZdP“ (Jesenský, J. 1993, s. 48).
„Konativní nebo behoviorální dimenze postoje se týká sklonů k chování či jednání
ve vztahu k předmětu postoje“(Heysová, N. 1998, s. 96). Projevy v postojích k postiženým lidem mohou být výrazem obrany před potencionálním ohrožením či
nejistotou. Fyzická nebo mentální odlišnost může být příčinou, proč se jim ostatní lidé
snaží vyhnout. Člověk si uvědomuje vlastní zranitelnost, proto se může cítit nepříjemně,
neví jakým způsobem reagovat. Neznámé vzbuzuje zpravidla více strachu než běžné a poznané. Důležitou roli zde hraje informovanost. Na tomto poli nám ji přináší zejména
medicína a pak laické mínění veřejnosti, které nemusí být vždy objektivní. Závisí také
na aktuálních názorech dané společnosti. Co je „normální“ a přijatelné nebo naopak abnormální a omezující. Postoje se pak v různých společnostech mohou lišit dle kulturního, náboženského politického i ekonomickou zázemí.
Nemoc, postižení je společenským handicapem a člověk nebývá považován za
viníka. Nemoc je jedna z mála odchylek sociální identity, která svému nositeli zaručuje
i určitý privilegia, např. ohledy, sympatie, trpělivost a ochotu tolerovat některé nedostatky. Postižení představuje určitý, relativně stabilní znak organismu. Jeho nositel
proto získává roli postiženého se všemi pozitivními i negativními znaky, které tato role
v dané společnosti má. Vágnerová (2004, s. 18) formulovala základní rysy sociální role, které získává nemocný nebo postižený člověk:
1. Nemocný není považován za viníka svého nežádoucího stavu a nepředpokládá se také, že by byl schopen bez pomoci tento stav napravit.
2. Nemocný má sice určitý privilegia, tj. je zproštěn některých povinností, ale nemá stejná práva jako lidé zdraví.
23
3. Nemocný je povinen považovat tento stav za negativní a nežádoucí a z toho důvodu se musí v mezích svých možností snažit o jeho nápravu. Toto je velmi
složité u duševních nemocí a u mentální retardace, kde chybí adekvátní hodnocení.
Postoje společnosti k handicapovaným se mohou různit dle typů postižení. Z
výzkumů, které uvádí Jesenský (1993, s. 49 – 50) vyplývá, že nejméně přijímanou skupinou jsou mentálně postižení (52%), druhou nejméně přijímanou skupinou jsou
nevidomí (42%), neslyšící zaujímají třetí místo (34%), na čtvrtém místě jsou tělesně
postižení (19%). Nejlépe přijímanou skupinou jsou lidé s řečovou vadou. Většina dotazovaných uvedla u osob s mentální retardací jako problém porozumění takovému člověku, nepřijatelné chování a neuspokojivou komunikaci.
Představy majoritní společnosti o postižených bývají opředeny množstvím
nejasností, záhadami, předsudky a často i obavami. K těmto představám přispívají i samotné projevy postižených jedinců: jinak se chovají, jinak vypadají, mají problémy
v komunikaci. Z toho pak plyne rozpačitý, negativní nebo hostilní postoj společnosti
k těmto lidem. Sami postižení potvrzují, že nestojí o soucit, nechtějí být pouze obsluhování v sebelepších ústavech. Jsou to především lidé, jako všichni ostatní a chtějí
žít takový život, jako všichni ostatní spoluobčané. Chtějí žít ve společnosti svých nejbližších, kde se narodili. Vést, pokud je to možné, normální rodinný život, žít ve
vlastním bytě, mít zaměstnání, rozhodovat o tom, jak trávit volný čas. To vše upřednostňují před sebedokonalejší péčí v kolektivních zařízeních.
Důležité, pro úspěšné začlenění osob s mentální retardací do společnosti je
odstranění neobjektivního nazírání na tyto jedince. Proto je nutné působit na změnu postojů majoritní společnosti k nim.
2. 2 Postoje společnosti k postižení a nemoci v historii Od prvopočátku je lidstvo provázeno postiženími, nemocemi a jejich důsledky.
Zdravotní omezení, které se označuje jako postižení, existuje a existovat bude a to i přes
veškeré úsilí odborné veřejnosti. Je to realita, která prostupuje každou společnost, ve
24
které se řeší ne právě jednoduchý vztah zdravých, silných a nepostižených, kteří se prezentují jako majorita a slabších, nemocných, postižených, kteří jsou v postavení minoritním (Titzl, B. 1998, s. 7).
Lidé s postižením byli vždy určitým způsobem nápadní; díky vzhledu, mentální
úrovni, způsobem komunikace, v chováním. Byli vytlačování na okraj společnosti a omezování v životních možnostech.
První písemné záznamy pocházejí z dob starověkého Řecka a Říma. Tyto kultury
vyznávaly kult harmonie krásy těla a ducha. Proto např. zákon dvanácti desek umožňoval rychle usmrtit zvlášť obludné dítě (Titzl, B. 1998, s. 79 ). Největší moc nad dítětem měl otec nebo mužská část rodu a rozhodovali o jejich osudu. Duševní nemoci
nebyly doménou chudých, nevyhýbaly se ani vládnoucím rodům. Např. císař Augustus Octavianus nechával zřizovat poručnictví nedorostlým nebo duševně vadným členům
rodiny. Platon doporučuje duševně choré zahubit, je tomu tak lépe pro ně samotné, tak pro stát. Měl tím na mysli zuřivé a nevyléčitelně nemocné. Klidní jedinci měli zůstat v péči rodiny, nejbližší příbuzenstvo mělo povinnost se o ně postarat. V Římě se konaly
trhy bláznů, ti byli prodáváni bohatým pro obveselení. Odborné ošetření patřilo bohatým, neodborné otrokům.
Ve středověku, vlivem křesťanství, převládá názor, že nemoc a postižení je boží
trest za hříšný život. Tento názor přetrval až do 19. století. V raném středověku vznikají
hospitaly – zařízení nemocničního typu při klášterech. Zde byly vyčleněny místnosti určené pro poutníky, pocestné a duševně choré. V těchto místnostech se poskytovalo
jídlo, pití a propagovalo se učení církve. V pozdním středověku dochází k obratu. Mentálně postižený je označován za šílence, stává se symbolem strachu a nebezpečí. Městské úřady se snažili zajistit pořádek tím, že tyto jedince vyháněly za hradby měst a nechaly je bezcílně putovat krajinou.
Charakteristické pro renesanci bylo hledání pravdy za pomoci věd. Bojovalo se proti
pověrám a čarodějnictví. Poprvé se objevují pravidla a předpisy pro zacházení s duševně chorými. Blázniví lidé nejsou nebezpeční, mohou i pobavit. Byli vystavování při městských trzích a slavnostech v klecích a sloužili k pobavení.
Lodě bláznů byla primitivní, soběstačná instituce, zabezpečující detanční a izolující
funkci ve společnosti. Myšlenka se objevuje v díle Michela Foucalta (1993, s. 12-15), který konstatuje, že tyto koráby skutečně existovaly, dokládají to záznamy z kronik např. Norimberská, a můžeme je vidět i na obrazech Hieronimuse Bosche, a jsou
25
zmíněny i v jiných literárních a uměleckých dokumentech. Na palubě takové lodi
putovali nemocní a šílení od města k městu. Společnost se jich tímto způsobem zbavovala.
V 17. století se zakládají velké internační budovy, vznikají velké špitály, které
nebyly zpočátku lékařskou institucí, ale měly polosoudní strukturu. Byly označovány za třetí kategorii represe spolu s policií a soudnictvím. V těchto zařízeních se používá středověkých trestů, pranýřů. Mentální retardace je považována za skandál. Vyhnout se skandálu znamenalo internovat. Izolace znamenala zapomnění. Po celé 17. – 18. století se duševní choroby léčily nelidskými způsoby: bitím, hladem, okovy.
Pokrok v oblasti medicíny, psychologie a dalších oborů přinesl také změny
v nahlížení na osoby s postižením. Řada pověr, strachu, odmítání byla odstraněna. Řada věcí odborníky vyvrácena. Podpora těchto lidí se stala v 19. století společensky žádoucí. Kritizuje se polyfunkčnost internačních zařízení, a dochází v průběhu století ke specializaci ústavních zařízení.
Radikální změnu v nazírání na zdravotnickou péči o mentálně postižení přinesl
Philipp Pinel. Humanizoval léčbu ve velkých špitálech (Černoušek, M. 1994, s. 156). Laický přístup byl překonán, prosazuje se snaha o odborný přístup, zkoumají se a třídí
poznatky o jednotlivých nemocech, postiženích. Hledají se řešení, v rámci možností dané doby.
2. 3 Integrační snahy v oblasti péče o mentálně postižené v historii
Zpočátku chyběla jakákoliv možnost vzdělávání pro osoby s postižením. Obzvláště
mentálně postižení byli považováni za nevzdělavatelné.
Odborná péče o mentálně retardované jedince se začala uplatňovat teprve nedávno –
spadá do doby zakládání prvních ústavu a to na konec 19. století. První ústav pro mentálně postižené byl založen ve Francii v Paříži v roce 1824, ve Velké Británii v roce 1847 a zde byl také uzákoněn první zákon o povinném vzdělávání mentálně retardovaných (Monatová, L. 1996, s. 45).
Průlomem v českých zemích přineslo založení Ernestina v roce 1871 v Praze.
Zakladatelem byl MUDr. Karel Slavoj Amerling. Byl to první ústav pro mentálně 26
postižené v Rakousku–Uhersku. Náplní činnosti ústavu bylo poskytnou výchovu i
vzdělání. (Eisová, A. 1983, s. 7). O rozvoj péče o postižené u nás se zasloužila celá řada
odborníků: Karel Herford – nástupce K. S. Amerlinga, Josef Zeman – zakladatel našeho speciálního školství, Jan Mauer a řada dalších. V těchto případech se však ještě
nejednalo o integrované vzdělávání. Důležité bylo poskytnout vůbec nějakou formu vzdělávání.
Další posun nastal po druhé světové válce, v 50. letech minulého století. Dochází
k budování oboru speciální pedagogika, kdy vzdělávání je rozděleno na dva proudy. Pro děti zdravé je určeno vzdělávání ve školách běžného typu, děti s postižením byly
vzdělávány ve speciálních institucích. Tomu odpovídaly i resorty státní správy:
školství a sociálních věcí. Teprve v letech 1970 – 1989 se můžeme výjimečně setkat se vzděláváním konkrétního dítěte s postižením v tzv. běžném vzdělávacím proudu. Šlo o výjimky, které vznikaly na popud rodičů postiženého dítěte a nebyly legislativně upraveny. Tyto děti však
byly odkázány na libovůli školy a učitelů. Musely se
přizpůsobit pravidlům, zvládnout dané učivo, aby mohly ve škole zůstat. Nejednalo se tedy o integraci, jak ji chápeme dnes. U dětí s těžším stupněm postižení, zejména u dětí
mentálně postižených a dětí s kombinovaným postižením ke vzdělávání nedocházelo vůbec. Podle školského zákona č. 29/1984 Sb. byly osvobozeny od školní docházky (Michalík, J. 1999, s. 70-71).
Problém zdravotně postižených v době totality nespočíval v sociálním zabezpečení.
To bylo dokonce na vyšší úrovni než v jiných zemích. Byl vybudován snad nejrozsáhlejší systém speciálních škol, do kterých byly umisťovány děti i s nepatrným postižením. Jedinci s těžším stupněm mentálního postižení, byly dávány do
velkokapacitních ústavu sociální péče s celoročním provozem, kde jim byla poskytována péče v základních oblastech často však nekvalifikovaným personálem.
Většina zdravé populace se s postiženými prakticky nesešla. Tím se prohluboval
pocit vzájemné odtažitosti a nepochopení mezi majoritní skupinou a zdravotně postiženými. Důsledkem této segregace je, že veškeré změny, ať už legislativní či
přístupu k těmto lidem, probíhají velmi pozvolna a nejsou jednoduchou záležitostí. Důležité je překonat bariery, které dělí majoritní společnost od osob s postižením a umožnit co nejvíce kontaktů, které by napomohly k vzájemnému poznání.
27
2. 4 Integrace mentálně postižených osob v současnosti Demokratické změny, které v ČR proběhly v listopadu 1989, se promítly i do
speciálního školství a psychopedie vůbec.
Téma integrace se stalo prioritou speciální pedagogiky. Je to proces, který umožňuje
plnohodnotný společný život postižených i zdravých jedinců s respektováním jejich
individuálních schopností a možností rozvoje. Jesenský (1993, s. 60) definuje integraci jako stav soužití postižených s nepostiženými při přijatelní míře konfliktnosti, kdy se
zdravotně postižený vyrovnal se svou vadou, žije a spolupracuje s majoritní skupinou,
prokazuje takové výkony a vytváří takové hodnoty, které společnost intaktních uznává jako rovnocenné, společensky významné a potřebné.
„V oblasti integrální speciální pedagogiky je nejčastěji užívána citace podle Dr.
Bürliho , který chápe integraci, jako snahu poskytnout v různých formách výchovu a
vzdělávání jedince se specifickými vzdělávacími potřebami v co možná nejméně restriktivním prostředí, které optimálně odpovídá jeho skutečným potřebám“ (Mühlpachr In Vítková 1998, s. 17).
V Americe a ve Skandinávských zemích se užívá pojem inkluze – úplné splynutí
postižených s majoritní skupinou. Integrace představuje způsob, kdy byla nějaká
skupina vydělena a zpátky zařazena do běžného proudu. U nás tyto dva pojmy často splývají v jeden.
Opakem integrace je segregace. Ta představuje vyčlenění, odloučení postižených od
nepostižených. Znamená únik od společnosti, jeho výsledkem může být naprostá stagnace, agrese nebo útok vůči sobě, případně vůči ostatním (Jesenský, J. 1995, s. 65). O segregovaném vzdělávání hovoříme v případě, kdy žáci s postižením jsou vzděláváni
ve speciálních třídách a zařízeních, odděleně od svých zdravých vrstevníků. Segregované vzdělávání může znamenat pouze omezení ne vyloučení z běžných společenských kontaktů.
Prvním krokem úspěšné integrace je školní integrace. Vítková (In Pipeková a kol.
1998, s. 14) uvádí: „Školní integrace spočívá v úskalí dosáhnout stavu, který se
považuje za ideální: není to pevně stanovený stav, pod tímto pojmem je třeba chápat
dynamický proces. Protože se školní integrace nedá legitimovat ani k její krátkodobé či dlouhodobé působnosti, jde o otázky stanovení cíle, o normativní rozhodnutí, o postulát, o vědecké hodnocení, o ideologický směr myšlení a jednání.“
28
Pro úspěšnou školskou integraci se předpokládá změna v chápání postižení.
Vítková (In Pipeková a kol. 1998, s. 15) píše, že se méně vychází z kategorie postižení
vztahující se k jedinci, kterým je přiřazeno určité místo k výuce a podpoře, a více se
vychází ze specifických vzdělávacích potřeb, k nimž se má poskytovat pokud možno individuální nabídka podpory. Uvádí, že jako nový termín se v anglicky mluvících zemích prosadil termín „Speciál Education Needs“, v německy mluvících zemích „Sonderpädagogischr Förderbedarf“ a v ČR se začal užívat název „žáci se specifickými
vzdělávacími potřebami“. Dále podle konceptu „The lease restrictive enviroment“ (co nejméně restriktivní prostředí) píše, že se mají postižení žáci zdělávat v co možná nejvyšší možné míře se svými vrstevníky. Postižený žák se však nemusí učit vždy
v běžné třídě. Rozsah společného vzdělávání není tedy pevně stanoven, naopak musí být uvážen v souvislosti s potřebami jednotlivých žáků.
První podnět, k integrovanému vzdělání mentálně postižených s ostatními dětmi
v mateřských a základních školách, dala Itálie v sedmdesátých letech 20. století. Tento přístup přijala celá řada evropských zemí. Dochází k odklonu ve výchově a vzdělávání handicapovaných ve speciálních školách. Je zde snaha o začleňování vrstevníky (Monatová, L. 1996, s. 46).
mezi zdravé
Činitelé školské integrace
Úspěšné integraci musí předcházet celá řada podmínek. Mezi činitele ovlivňující
úspěšnost školské integrace patří především rodiče a rodina, škola a učitel a v neposlední řadě také samotné dítě.
Integrace dítěte do běžné školy je ovlivněna i jeho přáním, postoji a očekáváním.
Dítě je vhodné, před vstupem do školy, motivovat. Vše se odvíjí od druhu a stupně
postižení. Nemělo by být stresováno případnými obavami či nereálnými očekáváními
rodičů a ostatních dospělých. Dítě by mělo být připraveno účastnit se na běžném životě školy. Dle Michalíka (1999, s. 141) dítě není do školy přijímáno a smysl integrace nespočívá ve snaze dítě „znormalizovat“. Podstatou a základním předpokladem úspěšné integrace je naopak poskytnutí odpovídajících prostředků speciální pedagogické
podpory. Jedním z důvodů odmítání integrační tendence, zejména v počátcích 90. let, byly obavy z odmítnutí dítěte zdravými spolužáky. Argumentem se stala obvyklá zkušenost většiny dospělých s agresivitou a posměšky dětí projevujících vůči spolužákovi, který se výrazněji odlišoval od běžného průměru. Přitom odlišností mohlo
29
být cokoliv. Několik let praxe u nás zatím podobným obavám nenasvědčuje. Ukazuje se, že přítomnost dítěte s postižením ve třídě, je ostatními dětmi zpravidla vnímáno jinak, než výše uvedené (Michalík In Valenta a kol. 2003, s. 35).
V současné době, kdy o zařazení svého dítěte do značné míry rozhodují rodiče, je
třeba, aby měli o integrovaném vzdělávání dostatek informací. Při svém rozhodování
mají možnost využít odbornou speciálních pedagogických center a psychologických
poraden. Velmi častým důvodem k umístění dítěte do běžné ZŠ bývá vzdálenost
speciální školy příslušného typu. V praxi se objevují požadavky rodičů, které často vyplývají z jejich nesouhlasu s umístěním do speciální školy. Rodiče by se měli rozhodnout nejen podle svých pocitů, vzdálenosti školy a dalších pohnutek, ale vždy tak, aby to bylo v zájmu a ku prospěchu dítěte.
Integrovanému vzdělávání předchází souhlas rodičů dítěte. Při projednávání přijetí
dítěte do běžné školy je třeba, aby rodiče informovali učitele o diagnóze, schopnostech a možnostech dítěte, i o jeho nedostatcích. Vytvoří se tak podmínky pro individuální
přístup k jeho výuce. Rodiče musí zajistit dopravu dítěte do školy, pomoci při přípravě
na vyučování, zajistit některé speciální a kompenzační pomůcky, nutná je intenzivní spolupráce s vyučujícím, zajištění pravidelných kontrol u odborných lékařů.
V současnosti spíše výjimečně, ale i v budoucnu, s rozvojem prostředků speciální
pedagogické podpory, nebudou zřejmě všechny školy připraveny na přijetí dítěte
s každým druhem postižení. Již nyní by však škola, která se rozhodne dítě přijmout, měla splňovat určité minimální požadavky. Nejde jen o náležitosti správného řízení, architektonických barier, a možnosti poskytnutí speciálních pomůcek. Jde i o další
aspekty. Vedle žáků tvoří školu učitelé. Úroveň jednotlivých členů pedagogického
sboru bude jedním z stěžejních faktorů úspěšnosti školské integrace. Integrovaný
způsob vzdělávání vyžaduje od učitele běžné třídy, aby především získal alespoň základní informace o druhy a typu postižení dítěte a o metodách výuky. Dále navázat těsnou spolupráci s rodiči postiženého dítěte a také vytvořit příznivé klima ve třídě.
Protože valná většina učitelů nemá zkušenost s prací s postiženými dětmi, je
nezbytné, aby spolupracovali se speciálním pedagogem a speciálním pedagogickém centrem. Ten podá učiteli komplexní informace a charakteru postižení dítěte a o základních probléme vyplývající s jeho postižení.
30
Nástup postiženého dítěte by měl být projednán s určitým časovým předstihem. To
učiteli napomůže, aby se seznámil se zásadami, metodami práce s dítětem, pokud možno ještě před zahájením výuky. Doporučuje se absolvovat odborný seminář.
Podmínkou úspěšné výchovy a vzdělávání je, jak už bylo uvedeno, úzká a soustavná
spolupráce učitele běžné školy s rodiči dítěte. Trvalý kontakt mezi učitelem a rodiči
umožní, aby se obě strany vzájemně informovaly o úspěších a nedostatcích dítěte. Učitel může případně doporučit shodnou formu pomoci při domácí přípravě dítě.
Školní integrace žáků s mentálním postižením se sebou nese celou řadu problémů,
vyplývající ze skutečnosti, že žáci s mentálním postižením mají, vzdělávací potřeby
odlišné od svých nepostižených spolužáků. Obsah vzdělávání v běžné škole zpravidla
nechápou, takže musí být vzděláváni podle vzdělávacích programů zvláštní školy nebo pomocné školy. Většina žáků s mentální retardací trpí poruchami koncentrace
pozornosti a trvale vyžadují zvýšenou pozornost učitele. Je nutné poskytnou dostatečnou individuální péči (Švarcová, I. 2000, s. 114).
Michalík (In Valenta a kol. 2003, s. 53) se přiklání k začlenění mentálně postiženého
dítěte do sociálního prostředí běžné ZŠ. „ Na prvním stupni je prospěšnost integrace dětí s mentálním postižením pro ně samotné i celý třídní kolektiv ověřena. Ukazuje se,
že i kdyby integrovaný žák strávil se svými vrstevníky v přirozeném sociálním prostředí s běžnými vzorci komunikace pouze jeden rok, v jeho životě je to věc zásadní a nenahraditelná.“
Integrace je velmi důležitá, protože styk majoritní skupiny s postiženými jedince od
nejútlejšího věku vede k vzájemné akceptaci a toleranci, ale má svoje limity. Jen
nevelké množství mentálně postižených osob je schopno se plně integrovat do společnosti. Jde většinou o jedince lehkým stupněm mentální retardace, kteří mají dobré sociální zázemí. Integrace má své možnosti ale i limity. Lidé s mentálním postižením
mají větší omezení účastnit se života společnosti na stejné úrovni jako ostatní, vzhledem
ke způsobu komunikace, získávání informací, v péči o své potřeby. Lidé s těžím mentálním postižením budou vždy závislí na péči jiné osoby (Švarcová, I. 2000, s. 112).
Školská legislativa
Základy postupného začleňování žáků s postižením byly položeny na začátku 90. let.
V současnosti je základní právní normou upravující základní vztahy ve školství zákon ČNR č. 561/2004 Sb. o předškolním, základním, středním a vyšším odborném
31
vzdělání (školský zákon). Zvláštní důraz je zde kladen na rovnost vzdělávacích
příležitosti pro všechny a respektování vzdělávacích potřeb jednotlivců při vzdělávání. Zdůrazněna je zde diskriminace, zejména pokud jde o přístup ke vzdělání, což vyplývá z čl. 20 odst. 1 pís. a) Úmluvy o právech dítěte. Je zde zdůrazněno úsilí o zabezpečení
přístupu ke vzdělání dětem se speciálními vzdělávacími potřebami. Školský zákon
podporuje propojení speciálního školství se školami běžného typu a posiluje tendence k individuální integraci žáků se speciálními vzdělávacími potřebami do běžných škol. Vzdělávací programy mohou být upraveny podle jejich potřeb. Za žáky se speciálními
vzdělávacími potřebami jsou považováni osoby se zdravotním postižením - mentálně, tělesně, zrakově nebo sluchově postižení, s vadami řeči, souběžně postižení více
vadami, autismem a vývojovými poruchami učení nebo chování. Zdravotně znevýhodnění – zdravotně oslabení, dlouhodobě nemocní nebo s lehčími zdravotními
poruchami vedoucí k poruchám učení nebo chování. Sociálně znevýhodnění – osoby s nízkým sociálně kulturním znevýhodněním, s nařízenou ústavní či uloženou
ochrannou výchovou, osoby v postavení azylantů. Mají právo na vzdělávání způsobem, který odpovídá jejich potřebám a možnostem. Musí být vytvořeny nezbytné podmínky, včetně bezplatného pořízení speciálních učebnic, pomůcek. Pro tyto žáky lze využít plné integrace do běžných škol a tříd, nebo zřizovat školy s upraveným vzdělávacím
programem, nebo v rámci běžné školy (ZŠ) jednotlivé třídy, oddělení nebo skupiny s upraveným vzdělávacím programem(§16, školského zákona).
Konkrétní vzdělávání osob s postižením řeší vyhláška MŠMT č. 73/2005 Sb. o
vzdělávání dětí, žáků, studentu se speciálními vzdělávacími potřebami a dětí, žáků
a studentu mimořádně nadaných. Vymezuje okruh žáků s těžkým zdravotním postižením za které jsou považováni žáci s těžkým zrakovým, sluchovým postižením,
těžkou poruchou dorozumívacích schopností, hluchoslepí, s více vadami, autismem, s těžkým tělesným nebo těžkým a hlubokým mentálním postižením.
Těmto žákům náleží nejvyšší míra podpůrných opatření. Tím se rozumí využití
speciálních
metod, postupů, forem a
prostředků vzdělávaní,
kompenzačních,
rehabilitačních a učebních pomůcek, spec. učebnic, poskytnutí pedagogicko psychologických služeb, a zajištění služeb asistenta pedagoga. Jsou zde uvedeny typy
speciálních škol dle typu postižení. Pro žáky s mentálním postižením jsou zřizovány tyto typy speciálních škol, pokud není možná integrace výše uvedenými formami: •
mateřská škola speciální,
32
• • •
základní škola praktická, základní škola speciální,
odborné učiliště a praktická škola.
§ 6 vyhlášky řeší otázku individuálního vzdělávacího plánu, který je vhodný pro
„individuálně integrovaného žáka, žáka s hlubokým mentálním postižením, případně
žáka skupinově integrovaného“.
Individuální vzdělávací plán je závazným dokumentem pro zajištěni speciálních
vzdělávacích potřeb žáka a je součástí dokumentace žáka. Individuální plán je nutné
vypracovat pro individuálně integrovaného žáka, skupinově integrovaného žáka, žáka s hlubokou mentální retardací a žáka speciální školy. Obsah individuálního vzdělávacího plánu stanoví vyhláška.
Individuální vzdělávací plán je vypracován zpravidla před nástupem žáka do školy,
nejpozději však 1 měsíc po nástupu žáka do školy nebo po zjištění speciálních
vzdělávacích potřeb žáka. Může být doplňován a upravován během celého školního roku podle potřeby.
Za zpracování individuálního vzdělávacího plánu odpovídá ředitel školy.
Vypracovává se ve spolupráci se školským poradenským zařízením a zákonným
zástupcem žáka nebo nezletilým žákem. Ředitel školy seznámí s individuálním vzdělávacím plánem zákonného zástupce žáka nebo zletilého žáka, který vše podepíše.
Školská poradenská zařízení sleduje a dvakrát ročně vyhodnocuje dodržování
postupů a opatření stanovených v individuální vzdělávacím plánu.
Na škole může působit asistent pedagoga § 7. Náplň práce asistenta stanoví ředitel
školy (§2, odst. 2, písm. f, školského zákona): pomoc žákům při přizpůsobení se školnímu prostředí, pomoc pedagogickým pracovníkům při edukaci, při komunikaci se žáky, při spolupráci s rodiči, při spolupráci s komunitou odkud žák pochází.
Vyhláška MŠMT ČR 72/2005 Sb. o poskytování poradenských služeb ve
školách a školských poradenských zařízeních stanoví tyto typy poradenských
zařízení §3: pedagogicko-psychologická poradna (PPP), speciální pedagogické centrum (SPC).
Speciální pedagogické centrum poskytuje poradenské služby žákům se zdravotním
postižením a žákům se zdravotním znevýhodněním integrovaným ve školách a školských zařízeních. Ve školách, třídách nebo studijních skupinách s upravenými
vzdělávacími programy, žákům se zdravotním postižením v základních školách 33
speciálních a žákům s hlubokým mentálním postižením. Činnost SPC spočívá
v poradenských službách v rámci diagnostiky, individuální nebo skupinové péči a to ambulantně na pracovišti SPC, ve školách a školských zařízeních, popř. v rodinách.
Zjišťuje připravenost žáků se zdravotním postižením na povinnou školních docházku, speciální vzdělávací potřeby žáků, zpracovává odborné podklady pro integraci žáků a jejich zařazení a další vzdělávací opatření §6.
2. 5
Socializace osob s mentálním postižením
Integrace se týká vlastní osobnosti postiženého a také jeho socializace. Jedním
z prostředků socializace je školní integrace, jak je uvedeno výše.
Socializace představuje „proces, v němž si člověk osvojuje určitý systém poznatků,
norem a hodnot, jež mu umožňují začlenit se do určité společnosti a účastnit se jejího života“ (Petráčková, V. a kol. 1998, s. 698).
Valenta, Müller (2003, s. 233) definují socializaci jako proces neustálého celkového
zespolečenšťování člověka. Jde o proces osvojování si potřebného společenského chování vlivem všech možností, které poskytuje prostředí.
Proces socializace trvá po celý život. Nezávisí však pouze na samotných
postižených, ale na vůli a postojích intaktní veřejnosti a hlavně nejbližších přátel, rodiny
a spolupracovníků. U určité části veřejnosti převládá mylný názor, že má význam pouze
pro postižené. Není tomu tak. Tento přístup je projev neschopnosti vyrovnat se s vadou
a odlišností postižených. Vždy dochází k vzájemnému obohacování všech účastníků tohoto procesu (Jesenský, J. 1993, s. 63).
WHO svou mezinárodní klasifikací poruch, disaptibilit a handicapů odstupňovala
socializaci do osmi stupňů. Hlavní hlediskem odstupňování je míra narušení společenských vztahů.
1. sociálně integrovaný – zahrnuje plnou účast ve všech obvyklých společenských vztazích (činnostech)
2. inhibovaná účast – zahrnuje osoby, u kterých existence poruchy nebo snížení
schopnosti vyvolává nespecifickou nevýhodu, která jim může bránit, avšak nikoliv znemožnit, účast na plném rozsahu obvyklých společenských činností
34
(rozpaky, plachost, snížené sebeuvědomění apod. vyvolané viditelným postižením aj. poruchami) a může znamenat mírné odchylky v chování
3. omezená účast – zahrnuje osoby, které se nepodílejí na plném rozsahu
obvyklých společenských činností (osoby s poruchami a odchylkami, které
nepříznivě ovlivňují možnost manželství, sexuální život aj.), některé poruchy osobnosti a odchylky v chování
4. zmenšená účast – zahrnuje osoby, které nejsou schopné navázat náhodné
kontakty, takže jejich společenské vztahy jsou omezeny na primární a
sekundární vztahy (rodina, přátelé, sousedé, spolupracovníci), osoby retardované ve fyzickém, psychickém nebo společenském vývoji s tendencí ke zlepšení
5. ochuzené vztahy – zahrnují osoby, které mají potíže se zachováním sekundárních
kontaktů (přátelé, sousedé, kolegové), osoby s retardací ve fyzickém, psychickém, sociálním vývoji bez známek tendencí ke zlepšení
6. redukované vztahy – zahrnují osoby schopné udržovat vztahy pouze k primárně význačným osobám
7. narušené vztahy – zahrnují osoby, které nejsou schopné udržovat vztahy s jiným
lidmi, poruchy nebo odchylka bránící rozvoji normálních společenských vztahů, osoby u kterých špatná přizpůsobivost v chování znemožňuje koexistenci
s integrací do obvyklého domova a rodiny, starší osoby po ztrátě rodiny a přátel s omezenou schopností navázat nové vztahy
8. společensky izolované – zahrnují osoby, jejichž schopnost společenských kontaktů je nezjistitelná pro jejich izolovanost (Jesenský, J. 1995, s. 64 – 65).
Člověk s mentálním postižením, si do procesu přináší vlastní primární omezení –
sníženou inteligenci a sekundární omezení, které vyplývá z vlastností osobnosti postiženého, i různé vnější faktory prostředí. V závislosti na stupni a typu postižení lze
předpokládat, že bude mít, ve větší či menší míře, problémy se zařazením do společnosti.
Socializace osob s mentálním postižením bývá opožděna. Chování mentálně
postižených bývá společností hodnoceno jako problémové. Preferují stereotypy, obtížně chápou sociální interakce. Náročné životní situace řeší neadekvátně, využívají spíše
kompenzační mechanismy (útěk, agresi) než konstruktivní řešení. V sociální oblasti bývají závislí na mínění ostatních a aktivitě ostatních osob. Proto rozvoj komunikace,
35
osvojení základních norem chování pracovních a sociálních návyků vedoucích k samostatnosti a k přijatelnému chování je hlavním úkolem při práci s nimi (Vágnerová, M. 1999, s. 156).
V rámci úspěšné socializace je potřeba:
● podporovat rodiny s mentálně postiženým dítětem,
● v případě potřeby poskytnout náhradní rodinnou nebo ústavní péči,
● zajistit výchovu a vzdělávání a to takovou, která respektuje schopnosti a možnosti mentálně postiženého dítěte,
● poskytovat a podporovat zájmové aktivity a pracovní uplatnění,
● umožnit pobyt v samostatné domácnost, jestliže je to možné (Valenta, Müller 2003, s. 234).
Podle závažnosti a stupně mentálního postižení můžeme dosáhnout jednoho ze čtyř
stupňů socializace, kterou prezentuje Sovák (1972, s. 25).
Integrace – úplné, celkové splynutí, postiženého se společností. Bez závislosti a
nesamostatnosti a to ve výchově, vzdělání a pracovním uplatnění i ve společenském soužití.
Podle většiny autorů nelze tohoto stupně socializace u mentálně postižených dosáhnout
(Bajo, Vašek 1994).
Adaptace – přizpůsobení se postiženého jedince společenskému prostředí. Jsou nutné
některé ohledy. Postižený je samostatný, ale v určitých podmínkách a za určitých okolností. Sem můžeme zařadit osoby s lehkou mentální retardací a hraničním pásmem mentální retardace.
Utilita – sociální upotřebitelnost. Pracovní a společenské uplatnění je možné realizovat
za podpory intaktních osob. Není samostatný, je závislý na jiných. Jedná se o postižené v střením pásmu mentální retardace.
Inferiorita – sociální neupotřebitelnost. Do této skupiny patří plně závislí a
nesamostatní jedince, kteří potřebují trvalou pomoc. Jedná se osoby s těžkou až hlubokou mentální retardací.
Pro začleňování osob s mentálním postižením do společnosti hraje důležitou roli
nejen stupeň postižení, ale celá řada faktorů jako úroveň volních vlastností, schopnost 36
adaptace, emocionalita, povahové vlastnosti. To vše je třeba pro navazování vztahů s ostatními lidmi.
2. 6 Rodina s mentálně postiženým dítětem Rodiče přistupují k narození nového dítěte s určitými představami a přesvědčeními o
jeho potřebách a možnostech, vkládají do něj své naděje, nesplněná přání. Vidí v něm pokračování sebe sama (Matějček, Z. 1986, s. 284).
Narozením mentálně postiženého dítěte se náhle vše rozplyne. Rodiče mají pocit
vlastního selhání v rodičovské roli. Neschopnost zplodit vlastního zdravého potomka patří k nejtraumatizujícím okamžikům v života rodičů. Reakce na tuto situaci je
ovlivněna převažujícími postoji společnosti. Rodina se musí vyrovnat s různými, často nepředstavitelnými reakcemi svého okolí.
Řada rodičů si stěžuje na nevhodný způsob sdělení o postižení svého dítěte
nemocničním personálem. Protahování, odmítavý přistup a nejasnosti okolo dítěte vedou rodiče ke zvyšování strachu, že něco není v pořádku. „Výzkum Quinea a Pahla
jasně ukázal, že nespokojenost rodičů vzrůstá s tím, jak roste věk dítěte, ve kterém je
diagnóza sdělena“ (Blažek, B.; Olmrová, J. 1988, s. 21). Pokud dojde k postižení dítěte v pozdějším věků, bývá reakce rodičů odlišná. Nedochází zde k znehodnocení
rodičovské prestiže. Rodiče se utvrdili ve své vlastní roli i normálnosti dítěte a jejich
vlastní sebepojetí se pod působením později vzniklého postižení mění méně (Vágnerová, M. 1999, s. 103). Vnímání společnosti je také odlišné: později vzniklá vada
je srozumitelnější, protože lidé přece mohou během života onemocnět nebo utrpět úraz. To je věc, která je všem všeobecně známá.
Reakce rodičů na sdělení o narození postiženého podomka prochází typickými
fázemi. Vágnerová (2004, s. 78 - 79 ) uvádí sled reakcí na tuto zátěž. Fáze šoku a popření
Šok je první reakcí na skutečnost, že dítě je postižené. Popření je obranným
mechanismem vlastní psychické rovnováhy. Pro tuto fázi je typické hledání viníka.
Rodiče nyní nechtějí slyšet nic o možnostech péče o dítě, protože ještě nedošlo ke smíření s faktem, že postižení vůbec existuje. Důležité je vyrovnání se s danou
37
informací, to může trvat různě dlouhou dobu. A právě tady hraje důležitou roli zdravotnický personál a nejbližší rodina.
Fáze postupné akceptace a vyrovnání s problémem
V této fázi vzrůstá zájem rodičů o potřebné informace. Hledají příčiny postižení,
viníka, který je za vše zodpovědný, řeší budoucnost svého dítěte. Reakce jsou buď emočního rázu: pocit vlastní viny a s tím spojené sebeobětování, pocity bezmoci a
hanby. (Únikem od dané situace může být umístění dítěte do institucionální péče nebo
odchod partnera od rodiny.) Racionální způsob zpracování problému je odvozen od vlastních zkušeností, zdravotního stavu, osobnosti výbavě, věku a dalších faktorech a proto volba a varianty nejsou náhodné. Po zpracování a zvládnutí této informace se
odvíjí další přístup a postoj rodičů k dítěti. Bude se také odvíjet výchovný přístup, který ovlivní dítě na celý život. Fáze realismu
Rodiče už realisticky hodnotí danou situaci. Postupné přijetí s sebou nese otázky:
„Co bych mohl udělat?“, „Jak mohu pomoci?“ V této fázi je připraveno místo pro adekvátní výchovné přístupy k dítěti, ale i budování vhodného rodinného klimatu.
Zdeněk Matějček (Valenta, Müller 2004, s. 239) uspořádal do deseti bodů podmínky,
které vedou k co nejlepšímu uspokojení potřeb dítěte z hlediska rodinného klimatu.
1. Rodiče by měli o svém dítěti co nejvíce vědět – nejlépe z odborných zdrojů.
2. Dítě s mentálním retardací potřebuje značnou dávku obětavosti (porozumění, výchovného vedení), ale ne „obětování se“ – péči o dítě je nutné rozdělit mezi všechny členy rodiny.
3. Vztah k postiženému dítěti nemá mít charakter pasivného prožívání neštěstí – spíše aktivního řešení úkolu, který je třeba zorganizovat, rozpracovat do dílčích činností, získat pro něho odborné i laické spolupracovníky.
4. Rodiče musí znát a přijmout pravdu o budoucnosti vývoje svého dítěte
5. Pro zdárný vývoj dítěte je důležitější mu pomáhat k radostnému životu, než je litovat.
6. Každý cílevědomý krok ve výchově, v učení, rehabilitace chce svůj čas a náležitou míru.
7. Rodiče mentálně postiženého dítěte by se neměli úplně izolovat od okolního světa.
38
8. Rodiče mentálně postiženého dítěte by se měli zbavit přecitlivělosti na reakce okolí.
9. Je nutné si do maximální míry chránit manželství a rodinu.
10. Je třeba realisticky vyhlížet do budoucnosti (stran vlastní schopnosti zajistit potřeby dítěte i reálné pomoci okolí, stran institucionálního zajištění výchovy apod.).
Narození mentálně postiženého dítěte je zásahem i pro sourozence. Ti se nemusí
vyrovnat s novou situací, která s sebou nese řadu změn. Zdravé dítě pochopí, že ke
svému postiženému sourozenci se nemůže chovat jako ke zdravému. To může vést k ochranitelskému postoji, k větší toleranci. Někteří se stanou pro ně jakýmisi vůdci.
Brzy si také uvědomí jiný přístup rodičů k sobě a k sourozenci. Mohou mít pocit viny,
že oni jsou zdraví nebo pozornost rodičů k sourozenci závidí, to může vyvolat obranné
mechanismy jako je nevhodné upoutávání pozornosti. U starších zdravých sourozenců se často stává, že převezmou pečovatelskou roli. Jde zpravidla o starší dceru. Další
variantou je přílišná koncentrace zájmu rodičů o zdravé děti. Což může způsob kompenzace neuspokojení z postiženého dítěte. Zdravé dítě má vynahradit zklamání. Oba přístupy poznamenávají sourozence na celý život. Rodiče by si měli uvědomit, jak
náročnou situací zdravé dítě prochází. Měli by nepostižné dítě umět vyslyšet, protože jejich postřehy mohou napomoci ke zdravému rodinnému klimatu (Blažek, Olmrová 1988, s. 36-37).
Výchova mentálně postiženého dítěte leží ve větší míře na bedrech rodiny a to
zejména matky. Odlišnosti ve výchově tohoto dítěte a intaktního, přibližně ve stejném
věku, je obtížnější a náročnější na pedagogické dovednosti, čas a trpělivost rodičů. Výsledky se dostavují velmi zvolna, někdy dokonce tak pomalu, že vychovatel je téměř
nezpozoruje. Každá sebemenší dovednost vyžaduje u mentálně postiženého dítěte dlouhodobý a trpělivý nácvik. Téměř každý z rodičů, který vychovává mentálně
postižené dítě propadá pocitům neúspěšnosti, bezmoci a beznaděje. V takových situacích potřebují pochopení a povzbuzení nejbližšího okolí a odborné veřejnosti (Černá In Lechta a kol. 1997, s. 177).
Ve výchově jde především o to, aby byl zajištěna podpora pro celkový rozvoj
jedince. Je jasné, že tím prostředím, které přijímá odpovědnost v největší míře, je
rodina. Ta může najít oporu v odbornících s jejichž pomocí mohou zkvalitnit život osob
39
s postižením v průběhu celého jejich života. Pokud ta nefunguje nastupují náhradní opatření.
Výchovné přístupy rodičů k mentálně postiženému dítěte se mohou lišit. Od
nevhodných jako je úzkostná, rozmazlující, zavrhující, ochranitelská, rezignující až po
perfekcionalistickou. Nejvhodnější je přijmout dítě takové jaké je a snažit se o co nejlepší rozvoj jeho schopností. Postižené dítě může rodinu jak narušit, ale také ji semknout dohromady, zlepšit soudržnost a její sebepojímání (Chvátalová, H. 2001, 43).
Každá společnost se snažila vyrovnat s odlišností svých členů různým způsobem. Ten
se lišil podle uznávaných hodnot a norem v dané době a společnosti. Postoje
k postiženým lidem jsou závislé na platných tradicích, zkušenostech a stereotypech, které jsou zafixovány. Je třeba působit na jejich změnu.
Společnost se však musí naučit žít s odlišnými jedinci a tomu napomáhá integrace.
Ta je součástí socializace, která směřuje k začlenění handicapovaných do společnosti. Přináší vzájemný kontakt a tím i informace, které napomáhají k překonání barier, které dělí postižené od ostatní společnosti. Důležitá je úprava legislativních, ekonomických podmínek a také připravenost společnosti.
Rodina má nezastupitelné místo v životě každého z nás. U mentálně postižených dětí
tomu není jinak. Pro jejich správný vývoj je důležité, aby se rodiče dokázali vyrovnat
s daným postižením a zaujali k dítěti pozitivní postoj a tím mu vytvořili zázemí, které potřebuje pro svůj vývoj.
40
3 Podpora osob s mentálním postižením 3. 1 Práva osob s mentálním postižením Člověk usiluje především o to, být svobodnou bytostí. Být svobodný znamená mít
možnost volby, samostatně se rozhodovat. Důležitější je snaha o to, aby člověk s postižením nebyl pouze případem o kterém rozhoduje někdo jiný, ale především člověk, který má právo rozhodovat sám o sobě.
Lidé s mentálním postižením mají stejná lidská práva jako všichni ostatní členové
společnosti. K uvědomění tohoto faktu vedla dlouhá cesta a dodnes není zcela u konce.
První zájem o lidská práva byl po 1. světové válce, kdy byla podepsána Wersaillská
dohoda, která stanovila podmínky míru. Součástí dohody bylo založení Ligy národů ILO – Mezinárodní organizace práce. Dohoda vyjadřovala obavu o zdraví a blaho dětí na celém světě. V září 1924 byla přijata na pátém shromáždění Ligy národů deklarace práv dítěte nazvaná Ženevská deklarace. K ní se připojila řada zemí.
Po druhé světové válce byla Organizací spojených národů (OSN) přijata Všeobecná
deklarace lidských práv se základní myšlenkou: „uznání základní důstojnosti, rovnosti
a nezadaných práv všech členů lidské rodiny“ (Dybward, In: Sborník mezinárodní konference K97m 1998).
V listopadu 1959 při zasedání OSN byla vyhlášena a přijata Deklarace práv dítěte.
V 60. letech se začali hlásit o slovo rodiče mentálně postižených dětí, vznikla Evropská liga společností mentálně handicapovaných jejímž cílem bylo „hájit zájmy
handicapovaných bez ohledu na národnost, rasu nebo přesvědčení. Vytváření
vzájemného porozumění mezi rodiči a dalšími, kteří mají zájem o otázky mentálně
handicapovaných, se bude liga snažit zabezpečovat v jejich prospěch všechny možné zdroje, dostatečnou péči v oblasti léčby, vzdělávání, bydlení, přípravy na povolání, zaměstnání a sociální služby“ (Švarcová, I. 2000, s. 15).
V roce 1961 byla přijata Evropská sociální charta, která byla jedinou mezinárodní
smlouvou o lidských právech, která výslovně zviditelňovala postižené osoby jako
nositele lidských práv. Pojetí postižení v tomto dokumentu vycházelo z představy, že
postižení potřebují především péči a pomoc svých nepostižených spoluobčanů. Z toho pak vyplynulo zřizování speciálních zařízení pro lidi s postižením.
41
Později došlo ke kritice ze strany hnutí postižených. Důvodem bylo vidění mentálně
postiženého jako člověk, který není schopen samostatného života.
Na třetím kongresu Mezinárodní ligy v roce 1966 zazněla slova, která kladla důraz
na individuální práva postižené osoby, jako lidské bytosti. 20. prosince 1971 byla na
valném shromáždění jednohlasně přijata Deklarace práv mentálně postižených osob. V ní se mimo jiné uvádí, že člověk s mentálním postižením má mít stejná práva jako
ostatní lidé. Má právo na pracovní uplatnění, být se svou rodinou, právo na odborníka, který bude chránit jeho spokojený život, práva a zájmy.
Dalším dokumentem, který umožňoval zkoumat, jak se zachází s lidmi kteří byli
zbaveni svobody je Evropská konvence o prevenci týrání a nelidského nebo ponižujícího zacházení nebo trestání.
Valné shromáždění OSN roku 1982 přijalo Celosvětový program, který formuloval
politiku handicapu v oblasti prevence, rehabilitace a zrovnoprávnění příležitostí.
Prvním mezinárodním dokumentem, který je závaznou formou pro všechny státy,
které je ratifikovaly, je Úmluva o právech dítěte, která u nás vstoupila v platnost v únoru 1991.
V prosinci 1993 byla Valným shromážděním schválena Standardní pravidla pro
vyrovnání příležitostí pro soby se zdravotním postižením V tomto dokumentu je upozorněno na kvalitu života zdravotně postižených k dosažení plného zapojení a
rovnosti. U nás byla tato pravidla vydána v roce 1997 Sdružením zdravotně postižených (Pipeková InVítková 2004, s. 306).
V září 1997 v Praze zorganizovalo sdružení pro pomoc mentálně postižených ČR ve
spolupráci s Pedagogickou fakultou Univerzity Karlovy a Psychopedickou společností mezinárodní konferenci – Lidská práva pro osoby s mentálním postižením. Jejím
tématem byla lidská práva osob s mentálním postižením. Konference se zúčastnila řada odborníků, představitelé z rodičovských organizací ze 42 zemí. Zazněly zde příspěvky
týkající se realizace lidských práv v rodině, v prostředí, zkušenosti s uplatňováním práv mentálně postižených v jiných zemích (Sborník příspěvků K97, 1998).
Všichni účastníci se shodli, že zlepšování života občanů s mentální retardací,
v mezinárodním měřítku, je možné. Důležitá je ochota lidí měnit společnost v jednotlivých
zemích
tak,
aby
k rovnoprávným členům společnosti.
přistupovala
k mentálně
postiženým
jako
42
3. 2 Některé formy péče o osoby s mentálním postižením Možnosti péče o osoby s mentálním postižením se v současné době rozšiřují. Mohou
je zajišťovat státní i nestátní organizace, občanská sdružení, církev, charita, organizace zdravotně postižených.
Ústavní péče
Nejznámější formou péče o tyto jedince u nás, jsou ústavy sociální péče, které byly
zřizovány státem hlavně v době minulé. Vztah společnosti k této formě péče je často ambivalentní.
Pro mentálně postižené se zřizují ústavy s denním, týdenním a celoročním
pobytem.
Denní ústavy (tzv. stacionáře) poskytují péči o děti, mládež a dospělé v době, kdy
jsou jejich rodiče v zaměstnání. V péči o dospělé toto zařízení supluje činnost
chráněných pracovišť, kam by měli dospělí lidé s mentálním postižením docházet (Švarcová, I. 2000, s 137).
Týdenní zařízení je vhodné pro dítě, tak pro rodiče. Rodiče se během týdne starají o
ostatní děti, chodí do zaměstnání – žijí běžným rodinným životem. O víkendu se starají o postižené dítě. To neztrácí kontakt s rodinou.
Ústavy s celoročním pobytem jsou mnohdy řešením pro rodiče, kteří ať už
z důvodů ekonomických, bytových, v rámci zachování rodiny i z důvodů osobních.
Rozhodnutí o zařazení do tohoto typu péče není rozhodnutím lehkým. Pro některé je to však jediné možné řešení dané situace.
Potřeba zvyšování kvality péče o klienty v Ústavech sociálně péče, je vyjádřena v
„Standardech“, které vydalo Ministerstvo práce a sociální věcí v ČR v roce 2002. Zde
jsou zakotveny povinnosti zařízení respektovat základní lidská práva uživatelů služeb, jakými jsou ochrana osobní svobody, soukromí, osobních údajů, svobodu rozhodování,
právo na vzdělání a svobodnou volbu povolání atd. (Valenta, M. , Müller, O. 2003, s. 260).
43
Chráněné bydlení a podporované bydlení
Chráněné bydlení je jedna z možností, jak lidem s mentálním postižením umožnit žít
běžným způsobem života jako ostatní vrstevníci. Jedná se o sociální službu, která se vyvinula ve druhé polovině 20. století jako alternativa k velkým ústavním zařízením. Vychází z myšlenky, že potřeby člověk s mentálním postižením lze nejlépe naplnit v jeho přirozeném prostředí, rodině, v místě, kde vyrůstal a má zde své zázemí.
Chráněné bydlení umožňuje člověku s postižením zůstat v běžném prostředí a
v tomto prostředí jsou mu poskytovány služby. V řadě případů využívá služeb, jako běžní občané. Tento způsob posiluje přirozené sociální vazby (např. rodiči, sourozenci,
sousedy, přáteli), vytváří se přirozená síť podpory. Obyvatelé chráněného bydlení jsou
vedeni a motivování k maximální samostatnosti, více rozhodují o věcech, které se jich týkají, je respektována jejich dospělá role.
V praxi vypadá chráněné bydlení tak, že obyvatelé bydlí v malých skupinách buď
v bytech nebo rodinných domcích, pokud možno nedaleko svého bydliště. Byty, domky
nesmí být vyřazeny z běžné zástavby. Asistence a pomoc je poskytována dle individuální potřeby. V případě podporovaného bydlení bydlí ve vlastním bytě, kam dle dohody dochází asistent.
Chráněné a podporované bydlení je v principu určeno lidem se všemi stupni
mentálního postižení, tedy i lidem s postižením těžkým. Nezřídka panuje mylné
představy, že život v chráněném bytě zvládnou pouze lidé s lehčí formou postižení.
Zkušenosti ze států, které tuto péči poskytují delší dobu ukazují, že tento typ sociální služby je schopen reagovat i na potřeby lidí s těžkým stupněm postižení. V praxi pak
záleží na konkrétních okolnostech a situaci, potencionálním klientovi, tak i na konkrétním zařízení.
Osobní asistence
„Osobní asistence je komplex služeb, jejímž cílem je pomoci člověku se zdravotním
postižením zvládnout prostřednictvím osobního asistenta ty úkoly, které není schopen zvládnout sám“ (Bazalová, B. 2003, s. 72). U mentálně postižených osob se osobní
asistenti uplatňují při individuální péče o děti s těžšími formami postižení, kdy rodiče
jsou vytížení. Doprovází děti do školy, pomáhají v chráněných dílnách nebo
v chráněném bydlení, v době onemocnění rodičů apod. Tato služba je poskytována bez omezení místa a času a klient si ji kupuje. Sdružení, které tyto služby poskytuje, uzavírá
44
smlouvu o poskytování asistence s klientem, popřípadě jeho zákonným zástupcem. Oba
účastníci jsou povinni dodržovat tzv. Deklaraci os. asistence. Ta stanoví pravidla pro vytvoření dobrého vztahu asistenta a klienta, podporuje předcházení nedorozumění a stanoví způsoby řešení konfliktů.
Osobní asistence je typickou službou pro tělesně postižené občany. Problém u
mentálně postižených osob je, že nejsou schopni organizovat asistentskou péči o sebe. Nedokáží správně formulovat přání, vyjadřovat své vlastní potřeby a zájmy, ale i oni mají právo spolurozhodovat o svém vlastním životě.
Práce osobního asistenta pro mentálně postižené je velmi náročná. Asistent by měl
být pomocníkem průvodcem životem, advokátem klienta, ale především blízkým člověkem, který s ním bude prožívat jeho vlastní život. Každý asistent musí proto projít speciálním kurzem.
Respitní péče
Služba respitní péče. Jde o pomoc rodičům (opatrovníkům) postižených osob v době,
kdy se nemohou z jakéhokoliv důvodu o tyto jedince postarat sami (vyřizování na úřadech, hospitalizace ve zdravotnickém zařízení, návštěva lékaře, apod.). Formou
respitní péče se poskytuje pomoc nejen v době, kdy potřebují vyřídit nezbytné záležitosti na úřadech nebo u lékaře, ale i v době, kdy si chtějí prostě jen odpoledne odpočinout a udělat si čas sami na sebe, aby tak načerpali nové síly pro další péči o své blízké.
Respitní péče probíhá dle přání klienta, v místě bydliště. Respitní péči provádějí
proškolení asistenti. Program si spolu s asistenty stanoví klienti (návštěva kroužků, vycházka, sport, apod.).
3. 3 Společenské organizace a občanská sdružení Narůstající význam ve výchově osob s mentální retardací mají nejenom státní
instituce, ale i společenské organizace a občanská sdružení. Ty se zabývají spolkovou
činností a provozem různých zařízení, jako jsou školy, denní stacionáře a centra, asistenční služby apod. Významné místo zde zaujímá Národní rada zdravotně
postižených České republiky, která převzala funkce Sboru zástupců organizací 45
zdravotně postižených i Sdružení zdravotně postižených. Členy rady jsou sdružení zdravotně postižených občanů nebo jejich zákonní zástupci.
Sdružení zdravotně postižených v ČR (SZdP v ČR) (Bazalová, B. 2003, s. 84-86)
Sdružení zdravotně postižených je dobrovolné občanské sdružení ve kterém jsou
členy následující organizace: • • • • • •
Svaz tělesně postižených v ČR (STP v ČR),
Svaz postižených civilizačními chorobami v ČR (SPCCH v ČR), Svat neslyšících a nedoslýchavých v ČR (SNN v ČR),
Asociace rodičů a přátel zdravotně postižených dětí v ČR (ARPZPD v ČR), Sdružení pro pomoc mentálně postiženým ČR (SPMP ČR)
Sdružení pro životní prostředí zdravotně postižených v ČR (SŽPZP v ČR).
Mezi SZdP V ČR a jeho členskými organizacemi existuje dělba úkolů při pomoci
občanům se zdravotním postižením SZdP v ČR se ve své činnosti orientuje na problémy
obecnějšího charakteru společné pro více typů postižení. Sem patří legislativní činnost, obecné sociálně právní poradenství, včetně poradenství vykonávaného prostřednictvím
Středisek pro poradenství a sociální rehabilitace, které jsou rozmístěny po celé České
republice, vydávání informačních tiskovin, zvyšování kvalifikace pracovníků středisek pro poradenství, zahraniční styky formou členství ve významných organizacích,
pořádání seminářů se zahraniční účasti k problematice právní úpravy postavení občanů se zdravotním postižením ve společnosti, otázkám jejich vzdělávání a pracovního uplatnění.
Členské organizace se zaměřují na typické problémy jednotlivých zdravotních
postižení. Zaměřují se na osvojení návyků, dovedností a schopností postiženého člověka, aby byl schopen se vyrovnat s problémy každodenního života způsobené jeho zdravotním postižením. Zajišťují i některé služby jako je výuka bodového písma,
půjčování a testování pomůcek, specifické formy poradenství, školení, kursy, ozdravné
pobyty apod. SZdP ČR a jeho členské organizace také zaměstnávají zdravotně postižené občany, kteří pracují v oblastech sociálně právního poradenství, vydávání tiskovin, administrativy.
Pracují zde skupiny právníků a dalších odborníků, kteří mají za úkol zpracovávat
připomínky k navrhované právní úpravě legislativy, která se týká právního postavení
46
zdravotně postižených ve společnosti. Funguje zde i bezplatná právní pomoc občanům
s postižením ať už se týká invalidních důchodů, dávek sociální podpory apod., poradenská služba je v jednotlivých střediscích.
Činnost SZdP v ČR a jeho členských organizacích je závislá na dotacích ze státního
rozpočtu na jednotlivé projekty.
Sdružení pro pomoc mentálně postiženým ČR (SPMP ČR)
SPMP ČR je členskou organizací SZdP v ČR, Národní rady zdravotně postižených,
České rady humanitárních sdružení. Spolupracuje s obdobnými zařízením doma i
v zahraničí. Od roku 1991 je členem mezinárodní organizace Inclusion International, členem evropské organizace Inclusion Europe od její založení v roce 2000.
Je dobrovolnou organizací, jejímž cílem je pomáhat osobám s mentální retardací,
včetně postižených kombinovanými vadami, a jejich rodinám. Sdružení podporuje všechny iniciativy zabezpečující trvalé zkvalitňování podmínek života lidí s mentálním
postižením, prosazuje jejich rovnoprávné postavení ve společnosti a provádí osvětovou činnost pro veřejnost.
Ve své činnosti má sdružení dlouholetou zkušenost, získanou od svého založení
v roce 1969. Sdružení ve své činnosti navazuje na Deklaraci práv mentálně postižených, vyhlášenou Valným shromážděním OSN v roce 1971 a na deklaraci práv invalidů,
přijatou OSN. Vychází z poznatků Světové zdravotnické organizace a dalších mezinárodních aktů a ze stavu péče o občany s mentálním postižením v ČR. Jejich
cílem je dosáhnout co nejlepšího naplnění hospodářských, sociálních a kulturních práva a humanismu.
V současné době má SPMP 8 500 členů, působí na celém území ČR, má své krajské,
okresní a místní organizace. Od roku 1990 provozuje 21 speciálních zařízení, které jsou
převážně vzdělávací s denním, týdenním režimem, v menším rozsahu chráněná bydlení, možnost zapojení v chráněných dílnách, individuálně na pracovních místech v rámci podporovaného zaměstnání.
Asociace pomáhající lidem s autismem (APLA)
APLA je organizací jejímž cílem je pomáhat všem dospělým, dětem, jejich rodinám,
kteří trpí některou z poruch autistického spektra. Vznikla na počátku roku 2000. Náplní její činnosti je podporovat systematikou a komplexní odbornou pomoc lidem
47
s poruchami autistického spektra, a zároveň spoluvytvářet podmínky pro všestrannou a konkrétní pomoc jejich rodinám. Je rozdělena do čtyř sekcí: rodičovská, klinická, pedagogická a sociálně právní. Tyto sekce vyhlašují své cíle, které tak veřejnost
informují o prioritách členů. Náplň činnosti sekcí je zaměřena především na
informovanost odborné i laické veřejnosti, diagnostiku, vzdělávání odborníků, podporu vzdělávacích a sociálních programů, a především na podporu rodičů.
Na základě toho vytvořila projekt AUTISMUS.CZ, který v sově zahrnuje další
nezávislé projekty zaměřené na informace, vzdělávání, včasnou diagnostiku a návaznou péči a další volnočasové aktivity dětí s poruchou autistického spektra.
Studio OÁZA
Studio OÁZA je pražským nevýdělečným občanským sdružením, které kromě
sociálně stanovených symbolických příspěvků nemá žádné vlastní pravidelné zdroje příjmů a většinu finančním prostředků získává z dobrovolných příspěvků a darů.
Hlavní náplní studia je organizování pravidelných kroužků zájmové umělecké
činnosti pro mentálně postižené a dalších akcí přispívajících k jejich integraci a zapojení do společenského života.
V současné době fungují v tomto zařízení tyto kroužky: hudební, hudebně –
pohybový, dramatický, výtvarný, baletní, keramika, promluvy, hra na klavír, kytaru a flétnu, výuka anglického a německého jazyka, výpočetní techniky. Navštěvuje je 66 lidí
s mentálním postižením. Kroužky probíhají každý všední den odpoledne a večer. Vedou je nejenom odborníci – speciální pedagogové, ale i profesionální umělci. Své výsledky prezentují na veřejných výstavách a vystoupeních.
Klub rodičů a přátel dětí s Downovým syndromem
Klub funguje od září 1996, jako nezisková organizace, občanské sdružení s celostátní
působností. Je svépomocným rodičovským sdružením orientovaným na problematiku Downova syndromu (DS) od narození dítěte.
Úkolem sdružení je pomoc při překonávání traumatické situace, kterou je narození
dítěte s DS – poradenství s nabídkou krizové intervence, informační materiály,
rodičovská soudržnost a podpora. Nabídky programů včasné péče o děti s DS, optimalizující vývojové možnosti dítěte pod vedením specialistů, resp. lékařů,
pedagogů, fyzioterapeutů, speciálních pedagogů; vyhledávání nových efektivních 48
metod, které v komplexu přispívají k pozitivnímu vývoji dítěte; pořádání kursů a distribuce materiálů, zaměřených na jednak pro rodiče, jednak pro veřejnost. Aktivizace rodičů
v sociálně právní problematice, zejména prosazování principu rovnosti
občanských a lidských práv. Integrace osob s DS do společnosti, začleňování dětí do kolektivů mateřských a základních škol. Aktivizace rozvoje služeb zvyšujících kvalitu života rodinám pečující o osoby s DS a umožňující všem žít plnohodnotný, společný život.
3. 4 Sociální zabezpečení „Každý stát má svůj systém sociální ochrany, který poskytuje pomoc svým občanům,
kteří se ocitliv nepříznivé sociální situaci. Lidé se zdravotním postižením určitě patří k těm, kteří tuto pomoc potřebují. Díky svému znevýhodnění se stávají závislými na pomoci státu a jeho úkolem je poskytnout jim pomoc. Ta je realizována buď formou sociálních dávek nebo formou poskytování služeb“ (Bazalová, B. 2003, s. 90).
„Občané s postižením mají problémy s pracovním uplatněním, s přístupem
k informacím, ke vzdělání. To byl také důvod k tomu, aby v roce 1991 vznikl Vládní výbor pro zdravotně postižené občany jehož členy se staly zástupci vlády. Vládní výbor
vypracoval tzv. Národní plán pomoci zdravotně postiženým občanům (NPP), který
vláda v roce 1992 schválila. Na to navázal Národní plán opatření negativních důsledků zdravotního postižení (NPO) ze dne 8. 9. 1993. V roce 1998 vláda schválila
Národní plán vyrovnání příležitostí pro občany se zdravotním postižením. Všechna
opatření zahrnuta v těchto plánech mají pomoci zdravotně postiženým, dokud nebudou zaneseny do legislativy ČR. V současnosti je základní formou pomoci zdravotně
postiženým, poskytování finanční podpory v rámci důchodů, příspěvků, dávek sociální péče a různých výhod“ (Bazalová, B. 2003, s. 90).
Zákon č. 100/1988 Sb. o sociálním zabezpečení ve znění pozdějších zákonů. Tento
zákon v současnosti stále platí. Poslanci však 22. 12. 2005 schválili návrh nového
zákona o sociálních službách. Novou právní normu musí však posoudit ještě Senát a podepsat prezident. Jestliže projde schvalovacím procesem nabude účinnosti 1. ledna
2007. Důvodem ke zpracování nové právní normy byla právě potřeba změnit systém sociálních služeb, který funguje od 80. let minulého století a nevyhovuje potřebám
49
dnešní doby. Nejenže nezohledňuje změny společnosti, ale také dostatečně nezohledňuje proces sociálního začleňování jako základní myšlenku moderní sociální politiky.
Sociální služby jsou určeny lidem, kteří se ocitli v nepříznivé životní situaci.
Většinou se jedná o následky nepříznivého zdravotního stavu, krizové sociální situaci, vysokého věku, životní návyky nebo o život v sociálně znevýhodněném prostředí. Aby
se takto postižení mohli opět začlenit do normálního života, potřebují obvykle pomoc druhé osoby.
Vyhláška MPSV ČR č. 182/1991 Sb. ve znění vyhlášky č. 28/1993 Sb. a č.
137/1994 Sb. a v posledním znění č. 206/95 Sb. Zde jsou uvedeny příspěvky určené pro
občany se zdravotním postižením. Pečovatelská služba se poskytuje v domácnostech
občanů a to za úplatu. Úkony pečovatelské služby jsou běžné úkony pečovatelské služby, ošetřovatelské úkony, nákupy a nutné pochůzky, práce spojené s udržením domácnosti apod.
Zákon ČNR č. 482/1991 Sb. o státní sociální podpoře ve znění zákona č. 84/1993
Sb. a č. 165/1993 Sb.. Upravuje posuzování zdravotního stavu a pracovní neschopnosti,
podmínky pro poskytování mimořádných výhod, problematiku příspěvků. Příspěvky jsou zde členěny na opakované a jednorázové, po obsahové stránce vychází ze dvou základních pojmů „těžce zdravotně postižený občan“ a „občan s těžkými vadami pohybového nosného ústrojí“. Paragraf 7 zákona č. 482/1991 Sb. pojednává o příspěvku
pří péči o osobu blízkou či jinou osobu. Tento příspěvek může být poskytnut rodiči
nebo prarodiči dítěte, popřípadě jiné osobě, která má dítě svěřené do výchovy za podmínky, že je dlouhodobě těžce zdravotně postižené, vyžaduje mimořádnou péči zvlášť náročnou. Podmínkou je celodenní péče, která je splněna i v případě, je-li dítě
umístěno v jeslích, mateřské škole a tato doba nepřevyšuje čtyři hodiny denně. Také
v případě plní-li povinnou školní docházku a to podobu výuky, připravuje se na budoucí
povolání, jde-li o osobu starší 18 let, převážně úplně bezmocnou nebo navštěvuje odpovídající zařízení a doba nepřesáhne šest hodin denně.
Je zde umožněno, aby dospělí zdravotně postižení a jejich rodiče mohli pobírat
příspěvek na osobu blízkou a také mohli trávit část dne ve školách, stacionářích a rodiče chodit na určitou část dne např. do práce.
Zákonem č. 360/1999 Sb. došlo ke změně ustanovení zákona o sociálním
zabezpečení. Řeší otázku průkazů mimořádných výhod. Průkazy mimořádných výhod 50
(TP, ZTP a ZTP/P) se staly veřejnou listinou, do které nelze pod hrozbou pokuty zasahovat. S tím vznikla povinnost ohlásit jeho ztrátu nebo odcizení nebo případné
nalezení. Průkazy mají omezenou dobu platnosti. U osob do 20 let nejvýše 5 let, u osob do 50 let nejvýše 10 let, u osob nad 50 let bez omezení.
V pracovně právní oblasti je platný zákon o zaměstnanosti 474/2001 Sb. Každá
společnost má povinnost splnit povinný podíl zaměstnaných zdravotně postižených osob. Je zde stanoven postup vytvoření pracovního místa pro osoby se zdravotním
postižením. Tato povinnost se může splnit také tím, že se zaměstnavatel stane odběratelem obchodním partnerem firmy, která zaměstnává postižené osoby.
V České republice je zakotvena povinnost státu poskytnout lidem, kteří mají tak
těžké zdravotní postižení, že nejsou schopni se o sebe postarat, nemají rodinu, která by tuto situaci vyřešila, péči v ústavech sociální péče. Zde jim musí být zajištěny takové podmínky, aby byla zachována důstojnost občana.
Stát je jediným subjektem, který má povinnost postarat se o zdravotně postižené
občany. Ten však není a ani nemůže být schopen postihnout všechny složky pomoci. A
proto tuto funkci přebírá řada nestátních institucí ,občanských sdružení, nadací. Činnost těchto institucí je buď financována státem formou dotací, grantů nebo samy organizace si obstarávají finanční prostředky na svůj provoz (Bazalová, B. 2003, s. 92).
Veškerá lidská práva se vztahují i na osoby s mentálním postižením. Umožňují jim žít
běžným způsobem života a uspokojovat jejich potřeby. Každá společnost respektuje tato
práva a snaží se podporovat zdravotně postižené, či jinak handicapované spoluobčany, v rámci svých možností.
Rozvíjí se různé nové formy péče, které jsou zajišťovány státními a nestátními
organizacemi. Ty se snaží poskytnout pomoc v různých oblastech života. Stát poskytuje sociální zabezpečení těm, kteří
jsou nějakým způsobem znevýhodnění. Mentálně
postižení do této skupiny patří. Sociální služby jsou jim poskytovány v takovém rozsahu, aby mohli žít, pokud je to možné, jako ostatní lidé.
51
4 Postoje společnosti k osobám s mentálním postižením
4. 1 Stanovení cíle, hypotéz a metod výzkumu, časové vymezení výzkumu
V současnosti se společnost stále více zajímá o problematiku osob s postižením.
Provádí se výzkumy, kterými se zjišťují postoje společnosti k těmto lidem. Z těchto výzkumů je patrné, že s vývojem společnosti se mění i postoje.
Výzkum, týkající se „Významů přisuzovaných postižení, postojů společnosti
k osobám s tělesným postižením a postojů k integraci v brněnském regionu“, provedla
PhDr. Barbora Bazalová, Ph.D. ve své disertační práci „Významy přisuzované postižení, postoje společnosti k osobám s tělesným postižením a postoje k integraci u nás a ve světě“ v roce 2003.
Můj výzkum byl prováděn v ČR, zejména v kraji Vysočina od prosince roku 2005
do ledna roku 2006. Byl také zaměřen na analýzu postojů a názorů, které se týkají vztahu společnosti k mentálně postiženým lidem a také k jejich integraci. Cílem výzkumné činnosti bylo:
1. Zjistit, jaké postoje zaujímá společnost k osobám s mentálním postižením, zda jsou negativní či pozitivní. Mají-li lidé dostatek informací, které se týkají problematiky osob s mentálním postižením.
2. Zjistit názory a postoje veřejnosti k integraci mentálně postižených osob a k úrovni péče o ně.
3. Zhodnotit tyto názory a postoje veřejnosti k mentálně postiženým jedincům. Hypotézy: H1 Se zvyšujícím se počtem informací o osobách s mentálním postižením se zvyšuje kladný postoj k nim.
52
H2 Většina respondentů souhlasí s integrací osob s mentálním postižením. H3 Mentálně postiženým osobám není poskytována dostatečná péče.
Pro výzkum bylo využito metody kvantitativní a techniky dotazníku. Stěžejní technikou byl dotazník. Výsledky vlastního šetření byly zaneseny do
tabulek a doplněny grafy.
Časový harmonogram:
2005 září – listopad
příprava výzkumu
2006 únor – březen
vyhodnocení a interpretace
2005 prosinec – leden
výzkum
4. 2 Charakteristika techniky výzkumného projektu Dotazník obsahoval 18 otázek, které pochází z disertační práce Bazalové B. (viz
výše). Dotazník obsahoval otázky, které se týkaly vztahů, postojů společnosti k mentálně postiženým osobám, otázky vztahující se k integrace mentálně postižených
osob do běžných škol a společnosti. V další části byly položeny otázky týkající názorů respondentů na péči o osoby s mentálním postižením. Následující čtyři otázky byly kontrolní. Posledních šest otázek se týkalo sociodemografických údajů.
Sociodemografické otázky se týkaly pohlaví, věku, vzdělání, zaměstnání a bydliště
jednotlivých respondentů. Uzavřených otázek bylo v dotazníku šestnáct. Polootevřené otázky byly dvě a týkaly se pocitů respondentů při kontaktu s osobou s mentálním postižením a jejich profese.
Dotazník byl zpracován univariační analýzou.
53
4. 3 Charakteristika výběru zkoumaných osob Dotazníkový soubor šetření měl 102 respondentů. Dotazníky byly rozdány 120
respondentům a vrátily se v počtu 102 dotazníků. Výběr respondentů byl náhodný, tvořili ho zejména obyvatelé kraje Vysočina. Zastoupeni byli ženy i muži, různého
věkového složení, s různým stupněm dosaženého vzdělání a pracovního uplatnění, obyvatelé měst i vesnic.
4. 4 Vlastní výzkum Soubor N byl tvořen 102 respondenty. Pro zpracování dotazníku byla zvolena
univariační analýza. To znamená, že jednotlivé otázky byly analyzovány podle jednotlivých odpovědí. Odpovědi byly zpracovány do tabulek a doplněny grafy. Otázky budou dále interpretovány v následujícím textu.
Výzkumný soubor N=102 respondentů. 1. Setkal(a) jste se s osobou s mentálním postižením nebo takovou znáte?
Ano Ne
Celkem
Počet respondentů 71 31 102
% 70% 30%
100%
Tab. 1: Respondent zná nebo potkává osobu s mentálním postižením
54
30%
Ano Ne
70%
Graf 1: Respondent zná nebo potkává osobu s mentálním postižením Z počtu 102 respondentů se s osobou s mentálním postižením setkalo nebo takovou zná 71 respondentů, 31 dotázaných se s takovou osobou nesetkalo nebo takovou nezná. Tab. 1, Graf 1.
2. Jaký pocit máte při setkání s osobou s mentálním postižením? Pocity
Soucit Strach Beru je jako ostatní Bezmoc Neumím své pocity vyjádřit Jiné Celkem
Počet respondentů 31 1 33 6 23 8 102
% 30% 1% 32% 6% 23% 8%
100%
Tab. 2: Pocity při setkání s mentálně postiženou osobou
55
6%
32%
23%
Soucit Strach
Beru je jako ostatní Bezmoc
1%
Neumím své pocity vyjádřit
8%
30%
Jiné
Graf 2: Pocity při setkání s osobou s mentálním postižením Respondenti si měli vybrat některý z pocitů při setkání s mentálně postiženým
člověkem. 33 z nich zvolilo možnost – „beru je jako ostatní“, u 31 převládal soucit, 23 neumí své pocity vyjádřit, z čehož můžeme také usuzovat, že jejich vztah je spíše ambivalentní. 6 cítí při setkání bezmoc a 1 z dotázaných strach. Při situaci „beru je jako
ostatní“, může také jít o lhostejnost a nezájem. Pro respondenty bylo jednoduší označit tuto variantu, než dát své pocity skutečně najevo.
Pokud si nedokázali vybrat z nabízených variant, mohli se vyjádřit sami (kolonka „Jiné“, Tab. 3, Graf 3). Toho využilo 8 respondentů.
Odpor Nechuť Lhostejnost Lítost Žádný pocit Celkem
Pocity
Počet respondentů 2 1 2 1 2 8
% 25% 13% 25% 13% 25%
100%
Tab. 3: Pocity respondentů, kteří zvolili jiné
56
25%
24% Odpor
Nechuť
Lhost ejnost 13%
13%
Lítost
Žádný pocit
25%
Graf 3: Pocity respondentů, kteří zvolili jiné U 8 respondentů, kteří zvolili variantu „Jiné“ (otázka č. 2) se vyskytovaly tyto pocity: odpor, lhostejnost, žádny pocit, nechuť, lítost. Většinou se jedná o negativní pocity.
3. Jaké postoje má společnost, dle Vás, k osobám s mentálním postižením? Postoje Rozhodně pozitivní Spíše pozitivní Spíše negativní Rozhodně negativní Nedokáže posoudit Celkem
Počty respondentů 6 42 38 7 9 102
% 6% 41% 37% 7% 9%
100%
Tab. 4: Názory respondentů na postoj společnosti k mentálně postiženým
57
7%
9%
6% Rozhodně pozitivní Spíše pozitivní 41%
37%
Spíše negativní
Rozhodně negativní Neví
Graf 4: Názory respondentů na postoj společnosti k mentálně postiženým K otázce se vyjádřili všichni respondenti. Více jak jedna třetina respondentů (42) se domnívá, že postoje společnosti vůči mentálně postiženým jsou spíše pozitivní a 6 je
přesvědčeno, že jsou rozhodně pozitivní. 38 respondentů označilo variantu spíše negativní, za rozhodně negativní je považuje 7 dotázaných. 9 dotázaných neví.
Je zde určitá rozporuplnost, kdy nemůžeme zcela s určitostí říci, jak tomu ve skutečnosti
je. 42+6 (48%) jej považuje za pozitivní, 38+7 (44%) jej považuje za negativní. Jde o 4% rozdíl meze negativním a pozitivním postojem ve prospěch pozitivního postoje.
4. Souhlasíte s tím, aby mentálně postižené a zdravé děti navštěvovaly společnou školu?
Rozhodně souhlasí Spíše souhlasí Spíše nesouhlasí Rozhodně nesouhlasí Neví Celkem
Počet respondentů 48 31 10 2 11 102
% 47% 30% 10% 2% 11%
100%
Tab. 5: Souhlas respondentů se vzdělávání zdravých dětí společně s mentálně postiženými dětmi v jedné škole
58
10%
2%
11% 47%
Rozhodně souhlasí Spíše souhlasí
Spíše nesouhlasí
Rozhodně nesouhlasí Neví
30%
Graf 5: Souhlas respondentů se vzděláváním zdravých dětí společně s mentálně postiženými v jedné škole
Většina respondentů (48) souhlasí s tím, aby se mentálně postižené děti vzdělávaly
společně se zdravými. 31 respondentů spíše souhlasí. Spíše nesouhlasí 10 respondentů a rozhodně proti byli pouze dva respondenti. 11 dotázaných neví.
5. Souhlasíte s tím, aby mentálně postižené a zdravé děti navštěvovaly společnou třídu?
Rozhodně souhlasí Spíše souhlasí Spíše nesouhlasí Rozhodně nesouhlasí Neví Celkem
Počet respondentů 40 28 11 9 14 102
% 39% 27% 11% 9% 14%
100%
Tab. 6: Souhlas respondentů se vzděláváním zdravých dětí společně s mentálně postiženými dětmi v jedné třídě
59
14% 9%
39%
Rozhodně souhlasí Spíše souhlasí
Spíše nesouhlasí
Rozhodně nesouhlasí
11% 27%
Neví
Graf 6: Souhlas respondentů se vzděláváním jejich dětí společně s mentálně postiženými dětmi v jedné třídě
V tomto případě, kdy šlo o vzdělávání dětí respondentů ve společné třídě, by rozhodně souhlasilo 40 respondentů a spíše souhlasilo 28 respondentů. Rozhodně nesouhlasilo 9 respondentů a spíše nesouhlasilo 11
dotázaných. Ostatní zvolili variantů nevím.
Ukázalo se, že existují rozdíly v názorech na společné vzdělávání v jedné škole a třídě.
Většina respondentů by neměla nic proti tomu, aby se mentálně postižení děti vzdělávaly společně se zdravými v jedné škole. Kladně se k tomuto vyjádřilo 77%
(48+31) dotázaných (Graf, Tab. 5). Se společným vzděláváním v jedné třídě by souhlasilo 66% (40+28). Je zde 11 % rozdíl v neprospěch společnému vzdělávání
v jedné třídě. Jedním z důvodů může být skutečnost, že významnou část respondentů tvořily ženy (63%) (viz otázka č. 14) a ty mají, zpravidla, větší obavy o své děti.
60
6. Domníváte se, že by pobyt zdravých dětí společně s mentálně postiženými dětmi, může negativně ovlivnit jejich vývoj?
Počty respondentů 1 2 18 62 19
Rozhodně ano Spíše ano Spíše ne Rozhodně ne Nedokáže posoudit Celkem
102
% 1% 2% 18% 61% 19%
100%
Tab. 7: Názor respondentů na možnost ohrožení vývoje zdravých dětí při společném vzdělávání
1% 2%
19%
18%
Rozhodně ano Spíše ano Spíše ne
Rozhodně ne
Nedokáže posoudit 60%
Graf 7: Názor respondentů na možnost ohrožení vývoje zdravých dětí při společném vzdělávání
Tato otázka byla položena v souvislosti s otázkou 4 a 5. 62 dotázaných odpovědělo, že společné vzdělávání zdravých dětí s mentálně postiženými nemůže ohrozit jejich vývoj.
K variantě spíše ne se přiklonilo 18 respondentů, tuto věc nedokáže posoudit 19 61
dotázaných. Nepřímo z tohoto můžeme vyvodit, že lidé jsou informování o tom, že takto postižení lidé nemůžou ostatní ohrozit.
7. Domníváte se, že lidé s mentálním postižením, by měli žít v ústavech sociální péče?
Počty respondentů 5 6 22 57 12
Rozhodně ano Spíše ano Spíše ne Rozhodně ne Nedokáže posoudit Celkem
102
% 5% 6% 22% 56% 12%
100%
Tab. 8: Souhlas respondentů s životem mentálně postižených osob v ústavech sociálně péče
12%
5%
6% 22%
Rozhodně ano Spíše ano Spíše ne
Rozhodně ne 55%
Nedokáže posoudit
Graf 8: Souhlas respondentů s životem mentálně postižených osob v ústavech sociálně péče
62
Více, jak jedna polovina respondentů nesouhlasí s tím, aby lidé s mentálním postižením
žili v ústavech sociální péče. 22 dotázaných s tímto faktem spíše nesouhlasí. 6 respondentů spíše s tímto souhlasí a 5 se přiklání k tomu, aby mentálně postižení žili
v ústavech sociální péče. Variantu nedokážu posoudit zvolilo 12 dotázaných. Názor respondentů je takový, že lidé s mentálním postižením by neměli žít v ústavech sociální péče.
8. Domníváte se, že osoby s mentálním postižením jsou ve společnosti diskriminovány?
Počty respondentů 15 41 36 2 8
Rozhodně ano Spíše ano Spíše ne Rozhodně ne Nedokáže posoudit Celkem
102
% 15% 40% 35% 2% 8%
100%
Tab. 9: Názor respondentů na diskriminaci
2%
8%
15%
Rozhodně ano Spíše ano Spíše ne
35%
Rozhodně ne 40%
Nedokáže posoudit
Graf 9: Názor respondentů na diskriminaci 63
K otázce se vyjádřili všichni respondenti. Nejvíce respondentů si myslí 41, že osoby
s mentálním postižením jsou v naší zemi spíše diskriminovány a 15 dotázaných se domnívá, že tomu tak rozhodně je. 36 respondentů se myslí, že tomu tak spíše není. Dva
respondenti si domnívají, že mentálně postižení rozhodně diskriminováni nejsou. 8 dotázaných nedokáže tuto věc posoudit. Z odpovědí vyplývá, že lidé se domnívají, že existuje diskriminace mentálně postižených osob.
9. Domníváte se, že péče o osoby s mentálním postižením je u nás nedostatečná? Počty respondentů 1 29 62 2 8
Rozhodně dostatečná Spíše dostatečná Spíše nedostatečná Rozhodně nedostatečná Neví Celkem
% 1% 28% 61% 2% 8%
102
100%
Tab. 10: Názory respondentů na úroveň péče o mentálně postižené
2%
8%
1%
28%
Rozhodně dostatená Spíše dostatečná
Spíše nedostatečná
Rozhodně nedostatečná Neví 61%
Graf 10: Názory respondentů na úroveň péče o mentálně postižené 64
K otázce se vyjádřili všichni respondenti. 62 se domnívá, že je tato péče spíše nedostatečná a za zcela nedostatečnou ji považují 2 dotázaní. 29 volilo variantu – „spíše dostatečná“, 8 dotázaných neví, jak tomu je. Respondenti si myslí, že určitá péče je mentálně postiženým lidem poskytována, ale převládá názor, že je nedostatečná.
10. Máto nějaké informace o problematice osob s mentálním postižením? Počty respondentů 14 40 38 10
Rozhodně ano Spíše ano Spíše ne Rozhodně ne Celkem
102
% 14% 39% 37% 10%
100%
Tab. 11: Míra informovanosti o problematice osob s mentálním postižením
10%
14% Rozhodně ano Spíše ano Spíše ne
37%
39%
Rozhodně ne
Graf 11: Míra informovanosti o problematice osob s mentálním postižením Nejvíce respondentů se přiklonilo k variantě spíše ano (40), 14 dotázaných informace o této problematice má, informace spíše nemá 38 dotázaných a 10 o této problematice
neví nic. Ukázalo se, že většina dotázaných má informace o mentálně postižených, jde
65
však o malý rozdíl mezi informovanosti a neinformovaností a to v počtu 6 respondentů, ve prospěch informovanosti. Lidé tedy nějaké informace mají. Otázkou je, jakého rázu tyto informace jsou. Informací může být i to, že tito lidé žijí v ústavech sociální péče,
existují pro ně stacionáře, vzdělávají se ve školách pro ně určených apod. V případě 14
respondentů, kteří označili variantu „rozhodně ano“, jde asi o osoby, kteří s těmito lidmi
pracují nebo sami o takového člověka pečují. Dle mého názoru se o mentálně
postižených osobách v mediích hovoří stále málo. V daleko větší míře můžeme slyšet o tělesně, zrakově, sluchově postižených lidech. Ať už se jedná o pořady v televizi, články v časopisech, novinách.
11. Vadilo by Vám, kdyby jste se měli pravidelně setkávat s osobou s mentálním postižením?
Rozhodně ano Spíše ano Spíše ne Rozhodně ne Neví Celkem
Počty respondentů 1 22 34 32 13 102
% 1% 22% 33% 31% 13%
100%
Tab. 12: Názor respondentů, zda by jim vadilo setkávat se pravidelně s osobou s mentálním postižením
66
13%
1%
22% Rozhodně ano Spíše ano Spíše ne
Rozhodně ne
31% 33%
Neví
Graf 12: Názor respondentů, zda by jim vadilo setkávat se pravidelně s osobou s mentálním postižením
K otázce se vyjádřili všichni respondenti. Nejfrekventovanější odpověď byla „spíše ne“
34 dotázaných. 32 respondentům by pravidelný kontakt s mentálně postiženou osobou nevadil vůbec. Variantu „spíše ano“ zvolilo 22 dotázaných. 13 dotázaných neví. Z daného se dá usuzovat, že lidem by nevadil kontakt s mentálně postiženou osobou.
12. Souhlasíte se začleňováním osob s mentálním postižením do škol, kulturních akcí, zaměstnání apod. ?
Rozhodně souhlasí Spíše souhlasí Spíše nesouhlasí Rozhodně nesouhlasí Neví Celkem
Počet respondentů 51 28 13 5 5 102
% 50% 27% 13% 5% 5%
100%
Tab. 13: Souhlas s integrací mentálně postižených osob do společnosti
67
13%
5%
5% Rozhodně souhlasí Spíše souhlasí 50%
27%
Spíše nesouhlasí
Rozhodně nesouhlasí Neví
Graf 13: Souhlas s integrací mentálně postižených osob do společnosti S integrací mentálně postižených osob zcela souhlasí 51 respondentů, což je polovina
dotázaných. S tímto faktem spíše souhlasí 28 dotázaných. Spíše nesouhlasí 13
respondentů a rozhodně nesouhlasí 5 a stejná část neví. Z odpovědí na tuto otázku vyplývá, že většina dotázaných je nakloněna integraci mentálně postižených osob do společnosti.
13. Domníváte se, že úroveň péče o osoby s mentálním postižením u nás je srovnatelná se západními zeměmi?
Rozhodně ano Spíše ano Spíše ne Rozhodně ne Neví Celkem
Počty respondentů 1 13 49 18 21 102
% 1% 13% 48% 18% 21%
100%
Tab. 14: Názory respondentů na úroveň péče o mentálně postižené u nás a v západních zemích
68
21%
1%
13% Rozhodně ano Spíše ano Spíše ne
Rozhodně ne
18% 47%
Neví
Graf 14: Názory respondentů úroveň péče o mentálně postižené u nás a v západních zemích
K otázce se vyjádřili všichni respondenti. 49 se domnívá, že úroveň péče v ČR je spíše
nesrovnatelná s péčí v západních zemích. 18 respondentů ji považuje za zcela
nedostatečnou. Za spíše dostatečnou ji považuje 13 dotázaných, za dostatečnou 1 respondent. 21 dotázaných nedokáže tuto věc posoudit. Většina respondentů se shodla na tom, že úroveň péče je nesrovnatelná s péčí v západních zemích.
14. Pohlaví: • •
muž
žena
Z dotazníkového souboru N=102 respondentů bylo 64 (63%) žen a mužů 38 (37%). Z celkového počtu byla více, jak polovina žen.
69
15. Věk: • • • • •
do 18 let
18 – 30 let
31 – 45 let
46 – 60 let
61 a více let
Nejvíce respondentů bylo ve věkovém rozmezí 31 – 45 let (41), následovala věková
skupina od 18 – 30 let (28) a lidé ve věku od 46 – 60 let (19). Věková skupina do 18 let (9) a 5 lidí bylo v důchodovém věku.
16. Nejvyšší dokončené vzdělání: • • • • • •
základní vyučen
střední odborná škola s maturitou gymnázium
vyšší odborná škola vysoká škola
Otázka 16 se týkala nejvyššího dokončeného vzdělání. Nepočetnější skupinou byli lidé,
kteří absolvovali střední odbornou školu (28), vyučených respondentů bylo 23, osob se
základním vzděláním 17, absolventů gymnázií 16, vysokoškolsky vzdělaných 13 a vzdělání na vyšší odborné škole získalo 5 osob.
17. Povolání: • • • • •
student
důchodce
nezaměstnaný
soukromý podnikatel zaměstnán jako
70
K povolání respondentů se vztahovala otázka 17. Nejvíce zastoupenou skupinou byli lidé, kteří jsou zaměstnáni (65) nejčastěji jako dělníci, technicko administrativní
pracovníci, technici, švadleny, učitelé, ženy na mateřské dovolené, vychovatelé,
zdravotníci, prodavačky, vedoucí pracovníci, pomocný personál. Pak následovali studenti 18, důchodci 8, nezaměstnaní 6 a soukromí podnikatelé 5.
18. Bydliště: • • • •
samota
vesnice město
velkoměsto
Poslední otázka se týkala bydliště respondentů. Nejpočetnější skupinu tvořili lidé, kteří
žijí na vesnici (58), druhou nejpočetnější skupinou byli respondenti žijící ve městě (39). Nejmenší zastoupení měli lidé z velkoměsta (3) a ze samot (2).
4. 5 Analýza výsledků výzkumu Z výzkumu vyplývá, že postoj společnosti ke mentálně postiženým je spíše kladný.
Společnost je ochotna přijímat tyto jedince. U části z nich přetrvává soucit, ale někteří je
začínají vznímat jako sobě rovné. Společnému vzdělávání, zdravých a mentálně postižených v jedné škole, je společnost nakloněna. V případě integrovaného vzdělávání
v jedné třídě, oproti vzdělávání v jedné škole, je již patrný rozdíl a to v neprospěch
společnému vzdělávání v jedné třídě. Valná část populace má určité informací o
problematice osob s mentálním postižením a tato situace napomáhá integraci těchto osob do společnosti a k jejich přijetí vůbec. Z výzkumu tedy vyplývá, že lidé jsou
nakloněni integraci osob s mentálním postižením. Integrace je však složitý proces a
dosáhnout úspěšné integrace vyžaduje hodně úsilí a tolerance na straně společnosti, tak na straně postižených. U mentálně postižených však nemůžeme počítat s integrací
úplnou, zvláště u těžších forem postižení. Úroveň péče o mentálně postižené je dosud nedostatečná a tento fakt potvrdila většina dotázaných.
71
Hypotéza H1: Se zvyšujícím se počtem informací o osobách s mentálním postižením se
zvyšuje kladný postoj k nim.
Tato hypotéza byla potvrzena.
Výzkum ukázal na kladný postoj k mentálně postiženým. Rozdíl mezi kladným a
negativním přijetím, však není velký. Můžeme pozorovat určitou nevyhraněnost a nejistotu ve vztazích k těmto lidem. Většina dotázaných si myslí, že by tito lidé neměli
žít v ústavech sociální péče. Většina respondentů také odpověděla, že má informace o problematice mentálně postižených a také by jim nevadil pravidelný kontakt s mentálně postiženou osobou. To ukazuje, že lidé jsou ochotni přijímat tyto jedince mezi sebe.
Ve sledované skupině převažuje kladný postoje k mentálně postižením lidem. Tato
skutečnost může být ovlivněn celou řadou faktorů a to nejenom množstvím informací. Např: většinu respondentů tvořili ženy (jsou soucitnější), výzkum probíhal v období
vánočním a povánočním (lidé jsou ochotní si více pomáhat a jsou vstřícnější), většina dotázaných žije na vesnice (lidé o sobě více ví, bližší kontakt, větší míra tolerance).
Hypotéza H2: Většina respondentů souhlasí s integrací osob s mentálním postižením. Tato hypotéza byla potvrzena.
Většině respondentů by nevadilo společné vzdělávání mentálně postižených dětí se
zdravými spolužáky. Jestliže by se jednalo o společné vzdělávání ve stejné třídě, byl zde
patrný rozdíl oproti společnému vzdělávání v jedné škole. Důvody, proč se někteří dotázaní nesouhlasili se vzděláváním v jedné třídě mohou být obavy, že učitelé budou věnovat větší pozornost mentálně postiženým dětem než dětem zdravým. Dalším
důvodem mohou být obavy z hlučnosti a rušivosti těchto dětí. Mentálně postižené děti mohou omezovat své vrstevníky ve vzdělání. Většina dotázaných, ale ví, že mentálně
postižený žák nemůže negativně ovlivnit vývoj zdravého spolužáka. To ukazuje i na určitou informovanost v této problematice. Většině dotázaných také souhlasí s tím, aby
tito lidé byli v kontaktu s majoritní společností. Ať už v rámci zaměstnání, při návštěvě divadelních představení, výstav apod.
Ve sledované skupině převažuje kladný přístup k integrovanému vzdělávání, ale také
integraci do společnosti.
Hypotéza H3: Mentálně postiženým osobám není poskytována dostatečná péče. Tato hypotéza byla potvrzena.
72
Respondenti jsou si vědomi toho, že mentálně postiženým lidem není poskytována
dostatečná péče a existují zde určité rezervy. Většina dotázaných osob se také myslí, že v západních zemích je o mentálně postižené osoby lépe postaráno než je tomu u nás. Ve sledované skupině převládá názor, že péče je nedostatečná.
73
ZÁVĚR Ve své práci jsem se zabývala postoji majoritní společnosti k mentálně postiženým
lidem. Cílem práce bylo zjistit, jedná-li se o postoj negativní či pozitivní, zda má
společnost informace o této problematice. Přiklání-li se k integraci nebo segregaci a také považují-li lidé péči o mentálně postižené za dostatečnou.
Mentální postižení tkví ve snížení rozumových schopností, které může být různého
stupně, a s tím souvisí neschopnost přizpůsobit se normám dané společnosti a naplnit
sociální roli, která se očekává. Člověk s mentálním postižením si svoji odlišnost často ani neuvědomuje a přistupuje k ostatním lidem s dětskou bezprostředností a otevřeností, jemu vlastní. Lidé často neví, jak na toto reagovat.
Vývoj společnosti, jako celku, směřuje stále více k toleranci a schopnosti akceptovat
odlišnost. Od poloviny 90. let se začala uplatňovat integrace zdravotně postižených, jako jedna z nejvýznamnějších inovací. Přinesla se sebou celou řadu problémů: ekonomických,
legislativních a také společenských. Úprava
legislativních a
ekonomických podmínek je v kompetenci vlády daného státu. Oproti tomu oblast společenská, je dána jednotlivými členy společnosti. A právě její zvyklosti, ve vnímání
a posuzování mentálně i jinak postižených osob, vedou k jejich segregaci nebo integraci. U mentálně postižených byla integrace považována za neproblémovější. V současnosti je integrace mentálně postižených legislativně ošetřena. Tím je splněn
jeden faktor úspěšné integrace. Důležité však je, začít nahlížet na mentálně postižené i
ostatní zdravotně postižené jako na jedince, kteří jsou jedinečnými osobnostmi a ne jako na objekty soucitu nebo odmítání. Vytvořit takové prostředí, které umožní, co možná nejčastější vzájemné kontakt a poskytnou dostatek informací, které přinesou poznání o
této problematice. Překonání těchto barier přinese oběma dvěma stranám vzájemné obohacení.
Výzkum ukázal, že postoj společnosti k mentálně postiženým je spíše kladný. Tuto
skutečnost potvrdila řada dotázaných, ale nejde o markantní rozdíl mezi kladným a
odmítavým postojem. Je zde určitá ambivalence. Lidé jsou, zřejmě, stále ovlivněni
minulostí. Předpokládala jsem, že společnost má na základě současného vývoje, určité informace o této problematice a ukázalo se, že tomu tak skutečně je. Zvyšuje se
medializace a ta tomu napomáhá. Faktem, ale je, že mentálně postižení stojí na okraji této popularizace.
74
Výrazný posun, směrem k lepšímu, nastal v oblasti integrace. Lidé souhlasí, aby se
děti s mentálním postižením vzdělávaly společně se svými zdravými vrstevníky v jedné
škole i třídě a také ví, že takto postižené dítě nemůže ohrozit vývoj zdravého dítěte. Většině by také nevadilo setkávat se s mentálně postiženými lidmi ve společnosti.
Dotazovaní se také shodli na tom, že úroveň péče o tyto občany je u nás stále
nedostatečná.
Postoje majoritní společnosti se k postiženým lidem neustále mění a vyvíjí. Samotný
výzkum ukázal, že postavení těchto osob je lepší, než tomu bylo v minulosti. Je však
třeba stále více tolerance a vzájemných kontaktů, více informací o toto problematice, abychom bez problémů mohli žít vedle sebe.
75
RESUMÉ
Téma diplomové práce zní
„Postoje společnosti k osobám s mentálním
postižením“. Cílem práce bylo zjistit jaké postoje zaujímá společnost k mentálně
postiženým lidem a k jejich integraci. Práce je rozdělena na část teoretickou a výzkumnou. Teoretická část je složena ze tří kapitol. V první kapitole je vymezen
pojem mentální retardace, stanoven okruh osob s tímto postižením, uvedena klasifikace
mentální retardace. Druhá kapitola věnována postojům společnosti k postiženým osobám v historii a v současnosti. Třetí kapitola se věnuje podpoře, kterou poskytuje společnost mentálně postiženým lidem.
Ve výzkumné části jsem se zaměřila na postoj společnosti k osobám s mentálním
postižením a k jejich integraci. Pro výzkum jsem zvolila metodu dotazníku. Hypotézy, které byly stanoveny s cílem, byly ověřeny. Ukázalo se že lidé mají převážně kladný postoj k osobám s mentálním postižením a souhlasí s jejich integrací.
SUMMARY
The subject of the dissertation is called “Society attitudes towards persons with
mental diseases”. The aim of the dissertation was to find out what kind of attitudes the
society takes up towards persons with mental diseases and their integration. The
dissertation is divided into two parts, theory and research. The theoretical part composites from three chapters. The first chapter defines the term mental disease, the
circle of person with these diseases and presents the classification of mental retardation. The second chapter is focused on society attitudes towards the persons with these diseases in the present times and in the past. The third chapter is focused on supports the society gives to persons with mental diseases.
In the research part I focused on society attitudes towards persons with mental
diseases and their integration. For the research I chose the method based on a questionnaire. Hypotheses that were defined with an aim were verified. It was showed
that people have mostly positive attitudes towards the persons with mental diseases and agree with their integration.
76
SEZNAM POUŽITÉ LITERATURY
BAJO, I. ; VAŠEK Š. Pedagogika mentálne postihnutých. Bratislava: Sapientia, 1994. ISBN 80-967180-1.
BAZALOVÁ, B. Významy přisuzované postižení, postoje společnosti k osobám s tělesným postižením a postoje k integraci u nás a ve světě. Disertační práce. Brno: MU, 2003. 235s.
BLAŽEK, B.; OLMROVÁ, J. Světy postižených. Praha: Avicenum, 1988. 08-083-88.
ČERNOUŠEK, M. Šílenství v zrcadle dějin. Praha: Grada Avicenum, 1994. ISBN 80-
7169-086-4.
DOLEJŠÍ, M. K otázkám psychologie mentální retardace. Praha: Avicenum 1973. 08-
051-73.
EISOVÁ, A. Kapitoly z dějin psychopedie. Praha: SPN. 1983.
FOUCAULT, M. Dějiny šílenství. Praha: NLN, s. r. o. , 1994. ISBN 80-7106-085-2.
HARTL, P; HARTLOVÁ, H. Psychologický slovník. Praha: Portál, 2000. ISBN 80-
7178-303.
HAYSOVÁ, N. Základy sociální psychologie. Praha: Portál 1998. ISBN 80-7178-1983.
CHVÁTALOVÁ, H. Jak se žije dětem s postižením. Praha: Portál, 2001. ISBN 807178-588-1.
JESENSKÝ, J. a kol.
Kontrapunkty integrace zdravotně postižených. Praha:
Karolinum, 1995. ISBN 80-7184-030-0.
JESENSKÝ, J. Prostor pro integraci. Praha: Comenia Consult 1993.
JESENSKÝ, J. Uvedení do rehabilitace zdravotně postižených. Praha: Karolinum, 1995. ISBN 80-7066-941-1.
KLENKOVÁ, J. Kapitoly z logopedie I. Brno: Paido, 1996. ISBN 80-85931-41-9.
LECHTA, V. Symptomatické poruchy řeči u dětí. Praha: Portál 2002. ISBN 80-7178-
572-5.
LECHTA, V. ; MATUŠKA, O. ; ZÁSZKALICZKÝ, P. Nové cesty k postihnutým lúďom. Bratislava: Liečreh Gúth, 1997. ISBN 80967838-7-2.
MATĚJČEK, Z. Rodiče a děti. Praha: Avicenum, 1986. 08-056-89.
MICHALÍK, J. Školská integrace dětí s postižením. Olomouc: UP, 1999. ISBN 80-
7067-981-6.
77
MONATOVÁ, L. Pojetí speciální pedagogiky z vývojového hlediska. Brno. Paido,
1996. ISBN 80-85931-20-6.
PETRÁČKOVÁ, V. ; KRAUS, J. a kol. Akademický slovních cizích slov. Praha:
Academia 1998. ISBN 80-200-0607-9.
PIPEKOVÁ, J. A KOL. Kapitoly ze speciální pedagogiky. Brno: Paido, 1998. ISBN 80-85931-65-6.
PRŮCHA, J. a kol. Pedagogický slovník. Praha: Portál, 1998. ISBN 80-7178-252-1.
RUBINŠTEJNOVÁ, S., J. Psychologie mentálně zaostalého žáka. Praha: SPN, 1973.
Sborník příspěvků mezinárodní konference Lidská práva osob s mentálním postižením K97. Praha, 1998.
SOVÁK, M. Nárys speciální pedagogiky. Praha: SPN, 1982. 14-072-86.
ŠVARCOVÁ, I. Mentální retardace. Praha: Portál, 2000. ISBN 807178-506-7.
TITZL, B. Postižený člověk ve společnosti. Praha: Ped. fa. UK, 1998. ISBN 86039-30-
7.
VÁGNEROVÁ, M. Psychopatologie pro pomáhající profese. Praha: Portál, 1999.
ISBN 80-7178-214-9.
VÁGNEROVÁ, M. a kol. Psychologie handicapu. Praha: Karolinum 2004. ISBN 807184-929-4.
VALENTA, M. A KOL. Přehled speciální pedagogiky a školské integrace. Olomouc: UP, 2003. ISBN 80-244-0689-5.
VALENTA, M. ; MÜLLER, O. Psychopedie. Praha: Parta, 2003. ISBN 807320-039-2.
VÍTKOVÁ, M. (ed.). Integrativní speciální pedagogi.ka. Brno: Paido, 2004. ISBN 807315-071-9.
VÍTKOVÁ, M. Integrativní speciální pedagogika. Brno: Paido, 1998. ISBN 80-8593151-6.
ZVOLSKÝ. P. A KOL. Speciální psychiatrie. Praha: Karolinum, 2001. ISBN 80-7184203 6.
Asociace pomáhající lidem s autismem [online]. APLA [ cit. 2005-10-20]. Dostupné na WWW:
Chráněné bydlení a podporované bydlení [online]. [cit. 2005-10-12]. Dostupné na WWW:
Klub rodičů a přátel děti s Downovým syndromem [online]. [cit. 2005-10-20]. Dostupné na WWW:
78
Ministerstvo práce a sociálních věcí ČR [online]. MPSV ČR. [cit. 2005-11-28]. Dostupné na WWW:
Ministerstvo školství mládeže a tělovýchovy ČR [online]. MŠMT ČR. [cit. 2005- 12-11]. Dostupné na WWW:
Dostupné naWWW:
Respitní péče [cit. 2006-3-13]. Dostupné na WWW:
Sdružení pro pomoc mentálně postiženým ČR [on line]. SPMP ČR. [cit 2005-11-10]. Dostupné na WWW:
Studio OÁZA [on line].[cit 2005-10-20]. Dostupné na WWW:
Sdružení zdravotně postižených v ČR [on line]. SZdP ČR. [cit 2005-11-10]. Dostupné na WWW:
79
Příloha č. 1: pro výzkum použity otázky z disertační práce Bazalové, B. 2003.
DOTAZNÍK
„Postoje společnosti k osobám s mentálním postižením“
Vážený pane, vážená paní
Jsem studentkou speciální pedagogiky na Masarykově univerzitě v Brně. Chci Vás
požádat o vyplnění tohoto dotazníku, který poslouží ke zpracování výzkumné části mé diplomové práce. Cílem práce je zjistit, jaké postoje zaujímá společnost k osobám s mentálním postižením a k jejich integraci do společnosti.
Dotazník je anonymní a bude sloužit jen pro studijní účely. Prosím Vás proto o pravdivé odpovědi a ujišťuji Vás, že Vaše odpovědi nebudou zneužity. Zvolenou odpověď označte nebo doplňte.
Za vyplnění dotazníku mnohokrát děkuji.
Bc. Kateřina Rosecká
80
1. Setkal(a) jste se s osobou s mentálním postižením nebo takovou znáte? a) ano b) ne
2. Jaký pocit mate při setkání s osobou s mentálním postižením? a) soucit b) strach
c) nechuť
d) bezmoc
e) neumím své pocity vyjádřit
f) jiné (uveďte prosím jaké) ………………………………………….
3. Jaké postoje má společnost, dle Vás, k osobám s mentálním postižením? a) rozhodně pozitivní b) spíše pozitivní
c) spíše negativní
d) rozhodně negativní e) nedokážu posoudit
4. Souhlasíte s tím, aby mentálně postižené a zdravé děti navštěvovaly společnou školu?
a) rozhodně souhlasím b) spíše souhlasím
c) spíše nesouhlasím
d) rozhodně nesouhlasím e) nevím
81
5. Souhlasíte s tím, aby mentálně postižené a zdravé děti navštěvovaly společnou třídu?
a) rozhodně souhlasím b) spíše souhlasím
c) spíše nesouhlasím
d) rozhodně nesouhlasím e) nevím
6. Domníváte se, že pobyt zdravých dětí společně s mentálně postiženými dětmi, může negativně ovlivnit jejich vývoj?
a) rozhodně ano b) spíše ano c) spíše ne
d) rozhodně ne
e) nedokážu posoudit
7. Domníváte se, že lidé s mentálním postižením, by měli žit v ústavech sociální péče?
a) rozhodně ano b) spíše ano c) spíše ne
d) rozhodně ne
e) nedokážu odpovědět
8. Domníváte se, že osoby s mentálním postižením jsou ve společnosti diskriminovány?
a) rozhodně ano b) spíše ano c) spíše ne
d) rozhodně ne
e) nedokážu posoudit
82
9. Domníváte se, že péče o osoby s mentální postižením je u nás dostatečná? a) rozhodně dostatečná
b) spíše dostatečná
c) spíše nedostatečná
d) rozhodně nedostatečná e) nevím
10. Máte nějaké informace o problematice osob s mentálním postižením? a) rozhodně ano b) spíše ano c) spíše ne
d) rozhodně ne
11. Vadilo by Vám, kdyby jste se měli pravidelně setkávat s osobou s mentálním postižením ? a) rozhodně ano
b) spíše ano c) spíše ne
d) rozhodně ne e) nevím
12. Souhlasíte se začleňováním osob s mentálním postižením do škol, kulturních akcí, zaměstnání apod. ?
a) rozhodně souhlasím b) spíše souhlasím
c) spíše nesouhlasím
d) rozhodně nesouhlasím e) nevím
83
13. Domníváte se, že úroveň péče o osoby s mentálním postižením u nás je srovnatelná se západními zeměmi?
a) rozhodně ano b) spíše ano c) spíše ne
d) rozhodně ne e) nevím
Údaje o Vás:
14. Pohlaví: a) muž
b) žena
15. Věk:
a) do 18 let
b) 18 – 30 let c) 31 – 45 let
d) 46 – 60 let
e) 61 a více let
16. Nejvyšší dokončené vzdělání: a) základní b) vyučen
c) střední odborná škola s maturitou d) gymnázium
e) vyšší odborná škola f) vysoká škola
84
17. Povolání:
a) student
b) důchodce
c) nezaměstnaný
d) soukromý podnikatel
e) zaměstnán jako ………………………………………………
18. Bydliště
a) samota
b) vesnice c) město
d) velkoměsto
85
Anotace Rosecká, Kateřina: „Postoje společnosti k osobám s mentálním postižením“,
diplomová práce. Brno, MU 2006, s. 79.
Diplomová práce se zabývá postoji společnosti k mentálně postiženým osobám,
k jejich integraci a také péčí o tyto jedince v současnosti.
Klíčová slova: postoje společnosti, mentální retardace, integrace, legislativa,
socializace, práva, neziskové organizace, péče. Key
words: society attitudes,
mental retardation,
socialization, human rights, non - profit organizations, care.
integration,
legislation,
86