UNIVERZITA PALACKÉHO V OLOMOUCI Pedagogická fakulta Ústav speciálněpedagogických studií
EVA HRNČIŘÍKOVÁ III. ročník – prezenční studium
Obor: Speciální pedagogika pro 2. stupeň základních škol a střední školy a Přírodopis se zaměřením na vzdělávání
POSTOJE SPOLEČNOSTI K OSOBÁM S MENTÁLNÍM POSTIŽENÍM Bakalářská práce
Vedoucí práce: Mgr. Petra Jurkovičová, Ph.D.
OLOMOUC 2010
Prohlášení Prohlašuji, že jsem bakalářskou práci vypracovala samostatně a použila jen uvedených pramenů a literatury.
V Olomouci dne 26. 6. 2010 …..………………………………… Vlastnoruční podpis
Poděkování Touto cestou bych ráda poděkovala vedoucí své bakalářské práce, Mgr. Petře Jurkovičové, Ph.D, za odborné vedení, cenné náměty a připomínky a za trpělivost při vedení mé bakalářské práce.
Obsah ÚVOD.................................................................................................................................... 6 I TEORETICKÁ ČÁST.......................................................................................................... 8 1 Mentální postižení ............................................................................................................... 8 1.1 Pojem mentální retardace (postižení) a jeho užití .......................................................... 8 1.2 Vymezení mentální retardace (postižení) ...................................................................... 9 1.3 Etiologie mentálního postižení .................................................................................... 12 1.4 Diagnostika osob s mentálním postižením................................................................... 15 1.5 Klasifikace mentálního postižení ................................................................................ 17 1.6 Psychologické zvláštnosti osob s mentálním postižením ............................................. 19 2 Postoje společnosti k osobám s mentálním postižením ....................................................... 23 2.1 Postoje společnosti k osobám s mentálním postižením v historii ................................. 24 2.2 Integrace osob s mentálním postižením v současnosti ................................................. 28 2.2.1 Pojem integrace ................................................................................................... 28 2.2.2 Integrace sociální ................................................................................................. 30 2.2.3 Integrace školská.................................................................................................. 32 2.2.4 Inkluze ................................................................................................................. 36 2.3 Rodina a dítě s mentálním postižením ......................................................................... 37 2.4 Osoby s mentálním postižením a právo ....................................................................... 39 2.5 Plánování zaměřené na člověka (individuální plánování) a transformace sociálních služeb ............................................................................................................................... 41 2.6 Organizace a občanská sdružení pro osoby s mentálním postižením a jejich úloha ve změnách postojů společnosti k osobám s mentálním postižením ....................................... 42 II PRAKTICKÁ ČÁST ........................................................................................................ 46 1 Charakteristika zkoumaného problému, cíle výzkumu a stanovení hypotéz........................ 46 1.1 Charakteristika zkoumaného problému ....................................................................... 46 1.2 Cíle výzkumu ............................................................................................................. 47
1.3 Stanovení hypotéz....................................................................................................... 47 1.3.1 Hypotéza.............................................................................................................. 47 1.3.2 Konkrétní hypotézy.............................................................................................. 48 2 Výzkumné šetření .............................................................................................................. 49 2.1 Charakteristika sběru dat............................................................................................. 49 2.1.1 Dotazník .............................................................................................................. 49 2.1.2 Popis použitého dotazníku.................................................................................... 49 2.2 Charakteristika analýzy získaných dat......................................................................... 50 2.3 Charakteristika výzkumné skupiny ............................................................................. 50 3 Analýza a interpretace výsledků ........................................................................................ 53 A. Informovanost o problematice mentálního postižení .................................................... 53 B. Osobní pocity při setkání s osobami s mentálním postižením ....................................... 57 C. Postoje společnosti k osobám s mentálním postižením ................................................. 63 D. Péče o osoby s mentálním postižením .......................................................................... 66 E. Integrace osob s mentálním postižením ........................................................................ 70 4 Závěr praktické části a doporučení pro praxi...................................................................... 75 Závěr .................................................................................................................................... 78 Použitá literatura .................................................................................................................. 79 Seznam příloh ...................................................................................................................... 85
ÚVOD Postoje společnosti k různým věcem a problémům se mění během jejího vývoje skrze získávání nových informací a zkušeností. Stejně je tomu i s postoji společnosti k osobám s mentálním postižením. Postoje k těmto lidem se postupně vyvíjely již od samého počátku lidstva a v současnosti se společnost snaží o integraci jedinců nejenom s mentálním postižením do běžného života. Integrace je dlouhodobý a nesnadný proces, který závisí právě na postojích společnosti. Bohužel lidé s mentálním postižením jsou stále vnímáni jako minorita v majoritní společnosti. Mělo by tomu však být jinak, jejich odlišnost by měla být vnímána jako určitá norma, nikoliv jako odchylka, alespoň podle inkluzivního přístupu. Jedince se zdravotním postižením by společnost měla respektovat a chápat je jako rovnocenné partnery. Bohužel současná společnost je zaměřena především na výkon a úspěch a skutečné hodnoty jí unikají. Osoby s mentálním postižením se vyznačují snížením intelektu, který se projevuje ve všech oblastech jejich osobnosti, tedy v chování, myšlení, komunikaci, atd. Řada z nás se těchto odlišností bojí, máme strach z nějakého jiného způsobu chování a jednání, než na jaký jsme zvyklí. Každý z nás je jedinečný, stejně tak i lidé s mentálním postižením. Bohužel tuto skutečnost si často mnoho lidí neuvědomuje a přistupuje k lidem s mentálním postižením s předsudky a stereotypy, které jsou ve společnosti již zakořeněny z předešlých dob. Přitom by stačilo jen trochu více informací o těchto lidech a osobních zkušeností a náš postoj by se možná změnil. Postavení občanů se zdravotním postižením se v současnosti v naší společnosti o něco zlepšilo a to zejména díky větší informovanosti o této problematice, úpravě legislativních podmínek a činnosti neziskových organizací. Ale k této změně mohlo také dojít skrze určitý posun v postojích společnosti k těmto lidem. Setkávání se s lidmi s mentálním postižením může být přínosem pro obě strany, záleží jen na nás, jak se k této problematice postavíme. Je potřeba překonat bariery, které pramení z nedostatku informací, předsudků a neschopnosti vnímat člověka s postižením jako partnera, který má stejná prává jako všichni ostatní. V naší prácí se budeme zabývat právě současnými postoji společnosti k osobám s mentálním postižením, jejich vývojem, ale také přístupem společnosti k integraci těchto osob do škol, zaměstnání, do běžného života. Práce je rozdělena na teoretickou a praktickou část. Teoretická část se skládá ze dvou kapitol. První kapitola je zaměřena na charakteristiku 6
osob s mentálním postižením, na vnímání pojmu „mentální retardace“ společností a jeho vymezení, na klasifikaci, diagnostiku a etiologii mentální retardace a jejich možného vlivu na postoje společnosti k těmto lidem. Druhá kapitola se zabývá postoji společnosti k osobám s mentálním postižením a to jak v historii, tak v současnosti, školskou a sociální integrací a také inkluzí. Zmiňujeme se zde také o vlivu neziskových organizací na postoje společnosti k těmto lidem a o transformaci sociálních služeb pro osoby se zdravotním postižením, která vychází z principů plánování zaměřeného na člověka. Zahrnuli jsme zde i kapitolu o přístupu rodiny k dítěti s mentálním postižením a také zamyšlení nad postoji společnosti k této rodině. V praktické části jsme pomocí dotazníku zjišťovali názory respondentů na současné postoje společnosti k osobám s mentálním postižením, na jejich integraci, také jejich názor na péči o tyto jedince u nás. Respondenti zde vyjadřovali své pocity vyvolané setkáváním se s osobou s mentálním postižením. Zajímal nás také stav informovanosti dotazovaných o problematice mentálního postižení, a odkud tyto informace získali.
7
I TEORETICKÁ ČÁST
1 Mentální postižení Mentální postižení je nejčastějším postižením vyskytujícím se ve společnosti. Podle údajů Národní rady zdravotně postižených se v České republice vyskytuje zhruba 300 000 osob s mentálním postižením, což jsou zhruba 3 – 4 % z celkové populace (Valenta, Müller et al., 2009). „Mentálně retardovaní mají zvláštní postavení mezi ostatními postiženými, protože jejich defekt se týká psychické oblasti, která u ostatních typů postižení nebývá primárně poškozena (Langer, 1996, s. 56).“ Mentálním postižením a jeho problematikou se zabývá velké množství autorů. Existují různé pohledy na toto postižení, na jeho definici, etiologii, klasifikaci i diagnostiku. V následujících kapitolách se budeme více věnovat tomuto postižení a charakteristice osob s mentálním postižením a to zejména v souvislosti postojů společnosti k těmto osobám a jejich ovlivnění.
1.1 Pojem mentální retardace (postižení) a jeho užití „Patrně žádný jiný druh handicapu nečiní člověka v běžné populaci tak zvláštním a odlišným jako právě mentální postižení. Nepostižení lidé často dokonce nemohou takto postiženým jedincům „přijít na jméno“, a tak o nich hovoří jako o „duševně nemocných“, o „bláznech“ apod. (Slowík, 2007, s. 109).“ Také Lečbych (2010a) se ve svém článku „O síle slova a mentálním postižení“ zabývá touto problematikou a v tomto článku také uvádí několik zásad, které bychom měli dodržovat, pokud hovoříme o člověku s mentálním postižením. Slovo je v našich životech velmi důležité, díky slovům můžeme získat, ale i ztratit přátele, slovo může být naší obživou. Slovo má velkou moc. Je potřeba si sílu slova neustále uvědomovat, jinak jej začneme zneužívat. Ze slov, kterými se vyjadřujeme o druhých, se snadno stávají nálepky, člověka zařazují do škatulek, které brání jakékoliv změně. Vedle škatulky „mentálně postižených“ existuje škatulka „mentálně nepostižení“, tedy takzvaně „normální“. Pro škatulku „mentálně postiženého“ je samozřejmé, že každý mentálně postižený musí být takový, že ničemu nerozumí, neumí číst, je pomalý, agresivní, nesvéprávný, ohrožuje okolí, nemůže pracovat, je 8
nesamostatný, nevzdělavatelný, nevychovatelný, inkontinentní a jeho místo je v ústavu. Kdybychom řekli o někom, že je „mentálně nepostižený“, řada z nás by byla klidnější, protože tohoto člověka máme ve škatulce „normálních“, ovšem tento člověk může být klidně masový vrah. Z toho nám vyplývají určité zásady. Pokud tedy mluvíme o „mentálně postižených“, měli bychom o nich mluvit jako o lidech. Pokud chceme někoho popsat, aniž bychom jej pomlouvali, měli bychom mluvit o tom, co tento člověk má rád, v čem je dobrý, co je na něm zajímavého. Diagnózy k popisu člověka s postižením nepoužíváme. V rámci humanizace vědního oboru psychopedie byly vypuštěny pojmy, jako je debilita, idiocie, imbecilita, demence a řada dalších. Ale nejenom díky humanizaci se tyto pojmy již nepoužívají. Jak jsme již uvedli v předchozím textu, slovo má velký význam a bývá často zneužíváno. Většina z těchto pojmů se stala společensky nepřijatelnými, protože nabývaly pejorativního zabarvení (duševně postižený byl často vnímán jako komická, či tragická postava). V současnosti se klade hlavně důraz na osobnost individua, proto se doporučuje používat pojmu osoba s mentálním postižením místo pojmu mentálně retardovaný (Valenta, Müller et al., 2009). Pojem „retard“ se snaží z povědomí veřejnosti dostat také hnutí Special Olympics International a Best Buddies International, které vytvořili kampaň „Ukončení používání slova Retard“ (2010). Ustanovili tak 3. březen dnem za ukončení používání slova „retard“. Představitelé těchto hnutí doufají, že tento den se stane každoročně uznávaným dnem, který podpoří přijetí a respekt k lidem s postižením v každodenním životě. V zahraničí se často pro označení osob s mentálním postižením užívá termínu „lidé s potížemi v učení“, který je akceptován (na rozdíl od jiných názvů) také samotnými lidmi s mentálním postižením (Johnová, 2010a).
1.2 Vymezení mentální retardace (postižení) „Termín jedinec s mentální retardací a jedinec s mentálním postižením se v současné české psychopedii používají jako synonyma (Černá a kol., 2008, s. 75).“ Vašek (1994) považuje pojem mentální postižení za širší než mentální retardace, zařazuje do něj osoby s IQ nižším než 85, na rozdíl od mentální retardace, kam patří osoby s IQ pod 70. Již od vzniku termínu mentální retardace se objevují problémy s vymezením jeho přesné definice. Termín mentální retardace znamená opožděnost rozumového vývoje, vycházíme zde z latinských slov mens – rozum, mysl a retardatio – zdržet, zaostávat (Bartoňová, Bazalová, Pipeková, 2007). 9
V následující části textu uvedeme několik „klasických“ definic mentální retardace, které jsou zaměřené na celkové snížení intelektových schopností jedince a jeho schopnosti adaptace na prostředí. Poté se zaměříme na stručný průřez různými modely a pojetími mentální retardace dle Lečbycha. Na začátek uvádíme definici Švarcové (2003, s. 24), která říká, že „za mentálně retardované (postižené) se považují takoví jedinci (děti, mládež i dospělí), u nichž dochází k zaostávání vývoje rozumových schopností, k odlišnému vývoji některých psychických vlastností a k poruchám v adaptačním chování.“ „Mentální retardace je souhrnné označení vrozeného postižení rozumových schopností, které se projeví neschopností porozumět svému okolí a v požadované míře se mu přizpůsobit. Je definována jako neschopnost dosáhnout odpovídajícího stupně intelektového vývoje (méně než 70 % normy), přestože postižený jedinec byl přijatelným způsobem výchovně stimulován (Vágnerová, 2004, s. 289).“ V současné době vycházíme z definice mentální retardace publikované Americkou asociací AAIDD (American Association of Intellectual and Developmental Disabilities) v roce 2002, která říká, že „mentální retardace je snížená schopnost charakterizovaná výraznými omezeními v intelektových funkcích a také v adaptačním chování, což se projevuje ve schopnosti myslet v abstraktních pojmech, v sociálních a praktických adaptačních dovednostech (Luckasson et al. in Černá a kol., 2008, s. 80).“ Valenta, Müller et al. (2009, s. 12) definují mentální retardaci jako „vývojovou duševní poruchu se sníženou inteligencí demonstrující se především snížením kognitivních, řečových, pohybových a sociálních schopností s prenatální, perinatální i postnatální etiologií.“ Lečbych (2008) se pomocí různých modelů mentální retardace snaží reflektovat odlišnosti v různých přístupech k osobám s mentálním postižením. Ronald Laing (in Lečbych, 2008) říká, že určitá skutečnost pozorovaná z různých hledisek, dává vznik odlišným popisům, ze kterých pak vznikají odlišné teorie a ty nás můžou vést k odlišným způsobům chování. Naše další chování k určité skutečnosti bude tedy ovlivněno počátečním způsobem (modelem), jakým danou skutečnost vidíme. Lečbych vytvořil několik modelů mentální retardace a to model medicínsky, sociální péče, popisný a ekologický. Tyto modely se liší pojetím jedince s mentálním postižením ve společnosti, klasifikací mentální retardace a také pojetím diagnostiky. Pomocí těchto modelů přistupuje řada z nás k osobám s mentální retardací, aniž bychom si to uvědomovali. Způsob jakým osoby s mentálním postižením vnímáme, ovlivňuje náš další postoj k těmto jedincům. 10
Medicínský (limitační) model přistupuje k osobě s mentálním postižením jako k pacientovi, klade důraz na jeho nedostatky a omezení v oblasti rozumových schopností a na těžkosti v adaptaci. Mentální retardaci podle tohoto modelu popisuje například Atkinsonová a kol. (in Lečbych, 2008, s. 18), která definuje mentální retardaci jako „značně podprůměrné obecné intelektuální fungování zároveň s nedostatečným adaptačním chováním.“ V diagnostice převládá určení úrovně inteligenčního kvocientu u daného jedince. Toto pojetí se odráží v Mezinárodní klasifikaci nemocí 10. revize (MKN-10), které vymezuje stupně mentální retardace podle hodnot IQ. Tato diagnostika a i klasifikace není zrovna nejlepší a setkává se s kritikou. Hodnota IQ nás informuje o celkové rozumové úrovni jedince, bereme ji však jen jako určité orientační vodítko. Pro určení pásma mentální retardace je důležitá kvalita zvládání životních nároků člověka v jeho přirozeném prostředí (Svoboda, Říčan, Krejčířová in Lečbych, 2008). Model sociální péče je založen na soucitu k osobám znevýhodněným ve společnosti. Tvrdí, že těmto lidem je nutno poskytnout komplexní péči a je potřeba lidi s mentální retardací chránit před neúspěchem a ponížením. Osoby s mentálním postižením by podle tohoto modelu měli žít v chráněném prostředí, tedy v ústavech sociální péče. I tento model se setkává s kritikou právě díky jeho názoru na péči o osoby s mentálním postižením (Lečbych, 2008). Popisný model nás zejména upozorňuje na negativní vliv „nálepkování“ (labeling). Diagnóza je jakousi „nálepkou“, která je „připevněna“ na člověku a znemožňuje změnu, staví jej tak do určité role. Popisný model usiluje o vyhnutí se tomuto „nálepkování“. Tento model se snaží popsat mentální retardaci skrze její projevy v každodenním životě. Osoba s mentálním postižením by tedy mohla být popsána jako osoba se sníženou schopností učení, pro kterou může být obtížné zacházení s penězi, čtení, psaní, vyjadřování se řečí … Mentální retardace by neměla být chápána jako hlavní charakteristika člověka, ale měla by být jen jednou ze stránek jeho osobnosti. Praktické využití tohoto modelu je zejména v oblasti osvěty a v boji proti stigmatizaci a předsudkům (Lečbych, 2008). Ekologický model se snaží řešit zejména problémy, které s sebou přináší integrace osob s mentálním postižením. Tento model vychází z předpokladu, že každý člověk má právo účastnit se na životě společenství, ze kterého pochází, je tak vyloučena segregace. Mentální retardace je zde chápána hlavně jako interakce jedince s prostředím, ve kterém žije. Klasifikace osob s mentálním postižením je v tomto modelu založena na míře podpory, kterou jedinci s mentálním postižením potřebují k životu v určitém prostředí. Ekologický model je využitelný zejména v integrační praxi, klade důraz na popis schopností jedince zapojit se 11
do určitého prostředí, nikoliv na popis jeho omezení. Tento model je také modelem podpůrným, snaží se vést osoby s mentální retardací k samostatnosti a nezávislosti (Lečbych, 2008).
1.3 Etiologie mentálního postižení „Příčiny vzniku mentálního postižení jsou velmi různorodé, vždy jde však o závažné organické nebo funkční poškození mozku (Slowík, 2007, s. 111).“ I přes velký pokrok biologických věd a rozvoj diagnostiky mentální retardace, však stále neznáme všechny její příčiny (Černá a kol., 2008). Švarcová (2003) rozděluje příčiny mentálního postižení na endogenní (vnitřní) a exogenní (vnější). Vnitřní příčinami jsou vlivy genetické (dědičné). Mentální retardaci mohou způsobit také vlivy vnější, které působí od početí až do období raného dětství. Exogenní vlivy dle období působení dále dělí na prenatální (působící od početí do narození), perinatální (působící těsně před, během a po porodu) a postnatální (působící po narození). Prenatální příčiny vzniku mentální retardace, které poškozují normální vývoj dítěte, Vágnerová (2004) dělí na fyzikální (ionizující záření), chemické (některé léky, alkohol, či drogy) a biologické (virové a mikrobiální nemoci, například zarděnky, toxoplazmóza, kongenitální syfilis). Mezi perinatální příčiny zahrnujeme vlivy působící během nebo těsně po porodu. Patří sem mechanické poškození hlavy – mozku dítěte při porodu, hypoxie či asfyxie, protrahovaný či předčasný porod, nízká porodní váha dítěte a nefyziologická těžká dětská žloutenka (Valenta, Müller et al., 2009). Postnatálními příčinami, tedy vlivy působícími v době po narození, mohou být záněty mozku způsobené mikroorganismy (klíšťová encefalitida, meningitida), mechanické vlivy jako traumata, mozkové léze při nádorovém onemocnění, krvácení do mozku a v pozdějším období života onemocnění, které vedou k deterioracím inteligence (Alzheimerova choroba). „Snížení intelektových schopností může zapříčinit i senzorická, citová a sociokulturní deprivace dětí vyrůstajících v nepřátelském, odcizeném, nepodnětném rodinném prostředí či dětí v institucionální péči (Valenta, Müller et al., 2009, s. 60).“ V následující části textu se budeme věnovat vlivům endogenním (vnitřním), mezi které patří vlivy genetické (dědičné). Někteří autoři řadí genetické vlivy mezi již zmiňované prenatální příčiny vzniku mentální retardace. „Mezi vlivy genetické řadíme mentální retardace na podkladě chromozomálních odchylek 12
a vrozené poruchy metabolismu. Asi v 25 % případů mentálních retardací jsou etiologickými faktory právě chromozomální a metabolické poruchy (Lečbych, 2008, s. 25).“ Chromozomální odchylky a vrozené metabolické poruchy způsobují syndromy. V této části textu si představíme několik syndromů, které se vyznačují nejenom postižením intelektu jedince, ale také určitou změnou vzhledu jedinců s těmito syndromy. Vzhled je v našich životech velmi důležitý, často vidíme na televizních obrazovkách a na stránkách časopisů krásné mladé lidi, kteří jsou úspěšní a my bychom chtěli být jako oni. Přitom tito krásní lidé mohou užívat různých návykových látek jako je alkohol nebo drogy. Když však spatříme například obézního a neupraveného člověka, díváme se na něj spíše „skrz prsty“, náš postoj k němu je spíše negativní, tento člověk však může být velmi přátelský a také úspěšný. Stejný negativní postoj můžeme zaujmout i vůči osobám s různými syndromy, které pozměnily jejich zevnějšek a také celkové vyjadřování. Pro lepší představu, jak osoby s těmito syndromy vypadají, uvádíme obrazové přílohy.
Downův syndrom Downův syndrom je nejznámějším a nejčastěji popisovaný syndrom, který je způsobem změnou počtu chromozomů. Asi 5 % osob s mentálním postižením trpí tímto syndromem. Hloubka mentálního postižení je různá. U tohoto syndromu se vyskytuje řada nemocí a zdravotních komplikací, jako jsou například vrozené srdeční vady, žaludeční a střevní abnormality, myopie, nystagmus, poruchy štítné žlázy,… Pro tento syndrom je charakteristický „mongoloidní vzhled“ – malá postava, zploštělá lebka, mohutná šíje, plochý široký obličej s vystouplými lícními kostmi, krátké široké ruce se zakřivenými prsty, šikmé oči s kožními záhyby ve vnitřních koutcích, malá ústa (Ainsworth in Černá a kol., 2008; Lečbych, 2008). (Příloha č. 2)
Syndrom fragilního X chromozomu Syndrom fragilního X chromozomu je jednou z nejčastějších příčin mentální retardace. Vyskytuje se častěji u mužů. Tento syndrom je způsoben přítomností fragilního místa na dlouhém raménku chromozomu X. Společnými tělesnými znaky těchto jedinců je dlouhý úzký obličej s vystupujícím čelem a bradou, velké, odstávající uši, vysoce klenuté patro a nápadně velký obvod hlavy. Jsou zde přítomny okulomotorické poruchy, zhoršená koordinace a snížený svalový tonus. Rondal (in Černá a kol., 2008) se zabývá zvláštnostmi řeči u těchto osob, patří mezi ně hlasitá, rychlá až překotná řeč, malá srozumitelnost, vyskytuje se dysrytmie a echolálie, mají nápadně pronikavý a vysoký hlas. Receptivní slovní 13
zásoba je zachována (Černá a kol., 2008; Lečbych, 2008). (Příloha č. 3)
Prader-Willyho syndrom Prader-Willyho
syndrom
je
zapříčiněn
ztrátou
jednoho
nebo
více
genů
na 15. chromozomu. Je častější u chlapců než u dívek. Vyskytují se u něj různé formy mentální retardace. Mezi tělesnými znaky jsou nápadné krátké končetiny, lahvovité prsty, úzké čelo, buclaté tváře, také malý vzrůst. V oblasti řeči mají tito jedinci problémy s artikulací, objevují se u nich i hlasové a rezonanční zvláštnosti (Rondal in Černá a kol., 2008). Významným symptomem jsou obsedantně kompulzivní projevy chování a to zejména v oblasti stravování – posedlost jídlem a jedením (Černá a kol., 2008; Lečbych, 2008). (Příloha č. 4)
Angelmanův syndrom Jedná se o postižení 15. chromozomu, charakteristické těžkou až hlubokou mentální retardací s absencí řeči, opožděným motorickým vývojem a častým strabismem. Tento syndrom je často nazýván jako syndrom „šťastné loutky“, jedním z jeho projevů je častý úsměv a spontánní smích (Černá, 2008; Lečbych, 2008). (Příloha č. 5)
Syndrom kočičího křiku (Cri-du-chat syndrom) Tento syndrom je nazván podle typického hlasového projevu – kočičího křiku díky hypoplazi hlasivek, s vyšším věkem tento symptom mizí. Dalšími projevy je zpomalení růstu, malá lebka, výrazný prostor mezi očima a obočím, nízko posazené uši, šikmé oči, široké obočí. Problémy se objevují i v kognitivní, řečové a motorické oblasti. Mentální retardace je v těžkém až hlubokém pásmu (Černá a kol., 2008; Lečbych, 2008). (Příloha č. 6)
Klinefelterův syndrom Tento syndrom se vyskytuje pouze u mužů. Jedná se o chromozomální poruchu v pohlavních chromozomech projevující se až v dospívání. Typickými tělesnými znaky jsou malá varlata, zbytnění prsních žláz, vysoká postava, krátký trup a častá obezita. Postižena je také řeč, zvláště expresivní složka, vyskytuje se také opožděný vývoj řeči. Dyslexie často doprovází tento syndrom. Mentální retardace bývá v pásmu lehkého postižení (Černá a kol., 2008; Lečbych, 2008). (Příloha č. 7)
14
Turnerův syndrom Jedná se o chromozomální poruchu postihující ženy. V důsledku tohoto postižení u žen nedochází k vývoji sekundárních pohlavních znaků – prsů. Dalšími charakteristickými znaky je zpomalený růst, nápadná kožní řasa na krku, strabismus, dysfunkce hrubé i jemné motoriky a také různé řečové poruchy. Mentální úroveň je ve většině případů v pásmu mírné retardace (Černá a kol., 2008). (Příloha č. 8)
1.4 Diagnostika osob s mentálním postižením „Diagnostika je dlouhodobý proces, jenž musí brát v úvahu všechny systémy, které ovlivňují vývoj dítěte. Na základě stanovené diagnózy pak můžeme volit optimální výchovné postupy, ovlivňovat podmínky života a výchovy dítěte a dosahovat tak postupných změn ve vývoji dítěte. Komplexní diagnostika vyžaduje vnímat dítě v jednotě biologické, psychologické i sociální (Švarcová, 2003, s. 33).“ Diagnostika klienta se zdravotním postižením vychází z určitých principů. Jedná se o princip komplexního přístupu, kde je potřeba týmové spolupráce odborníků (speciálního pedagoga, psychologa, sociálního pracovníka a lékaře) při vypracování diagnózy. Dalším principem je etiologické hledisko, kdy upřednostňujeme spíše kauzální diagnostiku (hledání příčin stavu) před pouhým popisem symptomů. Aby diagnóza nebyla ovlivněna aktuálním stavem klienta při diagnostikování, nám zaručuje longitudinální princip. Vyšetření klienta by mělo být opakované a ne jednorázové. Princip dynamiky nás upozorňuje na to, že neexistuje diagnóza „jednou provždy“. A posledním principem je princip individuálního přístupu ke klientovi, je potřeba ke každému klientovi přistupovat jako k jedinečné osobě, zabraňujeme tak šablonovitosti (Valenta, Müller et al., 2009). Nejčastěji se v psychopedické diagnostice užívají metody psychologické a speciálně pedagogické diagnostiky (Valenta, Müller et al., 2009). Jak uvádí Valenta, Müller et al. (2009, s. 61) „speciálně pedagogická (psychopedická) diagnostika se zabývá rozpoznáváním podmínek, prostředků i efektivity edukace a šířeji i sociální terapie a enkulturace klientů (s mentálním či jiným duševním postižením).“ Speciálně pedagogická diagnostika používá při své práci klinické (nestandardizované) a testové (standardizované) metody. Mezi klinické metody řadíme anamnézu, pozorování, explorativní metodu dotazníku a rozhovoru, analýza produktů činnosti (dětské hry, kresby a písemných produktů). Do testových metod patří nejenom didaktické testy, ale také testy 15
psychodiagnostické (testy schopností – všeobecných jako je inteligence, testy vědomostí, dovedností, výkonu, i osobnosti), také sem řadíme testy sociometrické zjišťující interakce v malých skupinách (Valenta, Müller et al., 2009). Různé testy a metody tedy slouží ke zjištění úrovně rozumových schopností, adaptivního chování, motoriky, laterality, komunikace, sebeobslužných schopností, také úrovně koncentrace, motivace, temperamentu, sebepojetí, určitých prožitků, zkušeností a volních charakteristik (Švarcová, 2003; Černá a kol., 2008). Popisem jednotlivých testů a metod bychom se mohli ještě dlouze zabývat, to však není cílem naší práce. V naší práci se zaměřujeme na postoje společnosti k osobám s mentálním postižením. A právě tyto postoje společnosti často vychází z úrovně inteligence osob s mentálním postižením. Řada z nás ať už vědomě, či nevědomky hodnotí lidi podle jejich rozumové úrovně, jak se vyjadřují, jako moc „inteligentně“ na nás působí. Proto se v následující části textu budeme více zabývat inteligencí a jejím testováním. V současné době neexistuje přesná definice a vymezení inteligence. „Obecné definice zpravidla chápou inteligenci jako schopnost učit se z minulé zkušenosti a přizpůsobovat se novým životním podmínkám a situacím (Švarcová, 2003, s. 27).“ „Moderní teorie pracují s různými typy inteligence u člověka (abstraktní, praktická, sociální, atd.), stále se ovšem vyskytuje potřeba kvantifikovat (měřit) inteligenci (Slowík, 2007, s. 113).“ „Testy inteligence, mezi které patří například Wechslerův test, jsou konstruovány tak, že vyjadřují všeobecné mentální schopnosti jedince vzhledem k jeho věkové skupině (WHO in Černá a kol., 2008, s. 108).“ Pokud tedy projevy a rozumový výkon člověka odpovídá věku devítiletého dítěte, přestože je mu 18 let, bude jeho IQ odpovídat dolní hranici lehkého stupně mentální retardace, tedy hodnoty 50 (Slowík, 2007). Předpokládáme tedy, že se člověk s mentálním postižením bude chovat jako dítě a jako k velkému dítěti k němu také přistupujeme. „I když intelektové schopnosti odpovídají normě pro mladší vývojové období, nelze z tohoto faktu vyvozovat, že se osoba bude chovat jako vývojově mladší (Lečbych, 2010b).“ Naměřená hodnota IQ je jen jakési číslo, které o člověku samotném vypovídá jen velmi málo, zařazuje jej „pouze“ do kategorie osob s mentální retardací. Ve společnosti je tento člověk vnímán jako jedinec, který se o sebe neumí postarat, má problémy s učením, pamětí, pozorností a řadou dalších věcí. Ovšem ve skutečnosti tomu tak nemusí být. „Samotné číslo nám nedokáže odpovědět na otázky, jaká je kvalita percepce osoby s mentální retardací, jakou dobu dokáže udržet pozornost, jaký má rozsah pozornosti, jak dokáže svoji pozornost rozdělovat, jaká je jeho vizuomotorická koordinace, paměť, jakým způsobem se bude nejlépe 16
učit, jaké potřebuje kompenzační pomůcky či v čem podporu (Lečbych, 2010b).“ Feuerstein (Pokorná, 2010) se také zabývá problematikou testů inteligence. Tvrdí, že děti s nižším IQ je možné učit a rozvíjet, tak aby dosáhly lepších výsledků v testech inteligence. Inteligenční kvocient tedy není jednou pro vždy danou charakteristikou. Inteligenční testy měří jen aktuální výkon v umělé situaci. Neberou zřetel na jeho přirozené prostředí, ve kterém se dítě pohybuje, a které ho ovlivňuje, tedy jeho rodinu, školu a přátelé. Testy inteligence neurčují budoucí úspěšnost ve škole či v běžném životě. Feuerstein se společně se svými spolupracovníky zabýval určováním intelektuální úrovně. Společně vytvořili diagnostiku, která nemá být statickým, ale dynamickým hodnocením schopností dítěte – Systematické hodnocení potenciálu učení – Learning Potential Assessment Device – LPAD. Cílem této diagnostické metody je odkrýt skryté potencionální možnosti jedince.
1.5 Klasifikace mentálního postižení V následující kapitole se budeme zabývat klasifikací mentálního postižení a jejího významu v postojích společnosti k osobám s tímto postižením. „Každý mentálně postižený člověk je svébytný subjekt s charakteristickými osobnostními rysy, přesto se však u většiny z nich projevují v jednotlivých obdobích života charakteristické znaky, které závisí na hloubce a rozsahu mentální retardace (Pipeková in Vítková, 2004, s. 297).“ V současné době se užívá 10. revize Mezinárodní klasifikace nemocí (MKN) zpracované Světovou zdravotnickou organizací, která vstoupila v platnost v roce 1992. Podle této klasifikace se mentální retardace dělí do šesti základních kategorií (Švarcová, 2003). Existuje také americká národní klasifikace mentálních poruch, používaná Americkou psychiatrickou společností (APA), Diagnostický a statistický manuál mentálních poruch (Diagnostic and Statistical Manual of Mental Disorders – DSM). DSM je na rozdíl od Mezinárodní klasifikace nemocí podrobnější a konkrétnější. DSM-IV-TR z roku 1994 dělí mentální retardaci na lehkou mentální retardaci (kód 317, IQ na úrovni 50-55 až přibližně 70), střední mentální retardaci (kód 318.0, IQ na úrovni 35-40 do 50-55), těžkou mentální retardaci (kód 318.1, IQ na úrovni 20-25 do 35-40), hlubokou mentální retardaci (kód 318. 2, IQ nižší než 20 nebo 25) a nespecifikovanou mentální retardaci (kód 319, IQ nelze změřit standardními testy) (www.behavenet.com, 16.6.2010). Nyní si uvedeme jednotlivé kategorie mentální retardace podle 10. revize Mezinárodní 17
klasifikace nemocí s jejich základní charakteristikou zaměřenou na motoriku a schopnosti, které mohou ovlivnit postoj společnosti k těmto osobám a jejich začlenění do společnosti.
Lehká mentální retardace, IQ 50 – 69 (F70) Obtíže jedince s lehkou mentální retardací se nejvíce ukazují v prvních letech povinné školní docházky. Potíže se projevují v teoretické práci ve škole, zvláště se čtením a psaním. Paměť je mechanická a pozornost je krátkodobá a nestálá. Objevují se zde poruchy pohybové koordinace, jemná a hrubá motorika je opožděna. Myšlení i řeč jsou konkrétní. Vývoj řeči je opožděný, neužívají abstraktivních pojmů. Artikulace je neobratná, objevují se zde i určité nepřesnosti sémantického i syntaktického charakteru. U těchto jedinců je zjevná citová nezralost, nízká sebekontrola a sugestibilita. Osoby s lehkou mentální retardací jsou zcela nezávislé v osobní péči. Tito jedinci mohou dosáhnout určité samostatnosti, jsou pracovně začlenitelní, potřebují pouze dohled a oporu (Švarcová, 2003; Pipeková in Vítková, 2004; Vágnerová, 2004).
Středně těžká mentální retardace, IQ 35 – 49 (F71) Psychomotorický vývoj dítěte je značně opožděn, stejně jako jemná a hrubá motorika. Objevuje se zde trvalá neobratnost, nekoordinovanost pohybů a neschopnost jemných úkonů. V sebeobslužných činnostech tito jedinci potřebují pomoc a dohled na celý život. Myšlení a řeč je opožděna. Myšlení je stereotypní, nepřesné, ulpívající na detailech. V jejich slovníku chybí běžné konkrétní pojmy a jejich verbální projev je chudý, špatně artikulovaný a agramatický. Učení je mechanické a k zapamatování je potřeba stálého opakování. Emocionálně jsou spíše labilní, nevyrovnaní, typická je u nich dráždivost a výbušnost. V práci mohou vykonávat jednoduché úkoly, ve kterých se nevyžaduje přesnost a rychlost (Pipeková in Vítková, 2004; Vágnerová, 2004).
Těžká mentální retardace, IQ 20 – 34 (F72) U těchto jedinců je výrazný značný stupeň poruchy motoriky a také se u nich objevují další přidružené defekty. Omezení je velmi výrazné v oblasti řeči, naučí se jen několik slovních výrazů a jejich výslovnost je navíc nepřesná. Často vydávají jen pouhé skřeky nebo nemluví vůbec. Typická je pro ně nestálost nálad a impulzivita. Jsou závislí na péči druhých (Pipeková in Vítková, 2004; Vágnerová, 2004).
18
Hluboká mentální retardace, IQ je nižší než 20 (F73) Ve většině případů se jedná o kombinované postižení. Jedinci s hlubokou mentální retardací jsou často imobilní nebo výrazně omezeni v pohybu. Poznávací schopnosti nejsou téměř vyvinuty, stejně jako řeč. Možnosti jejich výchovy a vzdělávání jsou velmi omezené. Nejsou schopni základní sebeobsluhy, jsou závislí na péči jiných lidí (Švarcová, 2003; Pipeková in Vítková, 2004; Vágnerová, 2004).
Jiná mentální retardace (F78) Této kategorie se užívá, pokud stanovení stupně intelektové retardace je nesnadné nebo nemožné a to pro přidružené nebo somatické poškození, například u nevidomých, neslyšících, osob s autismem a dalších (Švarcová, 2003).
Nespecifikovaná mentální retardace (F79) Této kategorie se užívá v případech, kdy je mentální retardace prokázána, ale díky nedostatku informací nelze zařadit pacienta do některé z již uvedených kategorií (Švarcová, 2003).
Lečbych (2010c) ve svém článku „O klasifikaci mentální retardace“ upozorňuje na „nebezpečí“ této klasifikace. Mezinárodní klasifikace nemocí přistupujeme k člověku s mentální retardací z hlediska jeho omezení v „adaptaci“ a z hlediska „úrovně intelektu“. Na základě hodnoty IQ naměřené v testu inteligence rozlišuje osoby s mentální retardací a dále pak popisuje, jak se lidé s určitým stupněm mentální retardace chovají a dokonce jakou mají životní budoucnost. Zdůrazňuje se nesamostatnost, ovlivnitelnost, pomalost, pasivita, jednoduše negativní charakteristiky. Abychom předešli znevýhodňování osob s mentálním postižením, je třeba přestat s budováním negativního očekávání o jejich možnostech díky této tradiční klasifikaci. Je potřeba se jí vyhnout téměř všude mimo zdravotnictví. Pokud chceme klasifikovat osoby s mentální retardací, použijme raději rozlišení podle míry podpory, kterou potřebují k tomu, aby mohli žít v běžném prostředí. Lidem s mentálním postižením to škodí méně.
1.6 Psychologické zvláštnosti osob s mentálním postižením „Celkové poškození neuropsychického vývoje osob s mentální retardací přináší s sebou 19
řadu zvláštností v jednotlivých stránkách jejich osobnosti. Poškození se dotýká procesů poznávacích, zasahuje sféru emocionální a volní, ovlivňuje adaptibilitu i chování jedince, projevuje se i ve zvláštnostech motoriky (Pipeková in Vítková, 2004, s. 300).“
Počitky a vjemy „Prostřednictvím vnímání (percepce) člověk poznává své okolí, diferencuje známé a neznámé předměty a situace a na základě takto získaných informací se orientuje ve svém prostředí (Švarcová, 2003, s. 39).“ Pro jedince s mentální retardací je charakteristická opožděná a omezená schopnost vnímání, která má pak velký vliv na další vývoj jejich psychického vývoje. Rubinštejnová (in Valenta, Müller et al., 2009) řadí mezi zvláštnosti percepce osob s mentálním postižením jednak zpomalenost a snížený rozsah zrakového vnímání. Osoba s mentálním postižením vidí postupně, tím se zhoršuje jeho orientace v novém prostředí, nechápe perspektivu, nerozlišuje polostíny. Velmi je také postihnuta diferenciace tvarů, předmětů a barev. Zvláště je pak porušeno rozlišování figury a pozadí, je třeba jejich výrazného odlišení. Výrazná je také inaktivita mentálně retardovaných jedinců. Pokud si osoba s mentální retardací prohlíží nějaký předmět, nesnaží se vnímat všechny jeho vlastnosti. Objevují se zde obtíže nejen s prostorovým vnímáním, ale také s vnímáním času. Pro rozvoj řeči je významné sluchové vnímání, pokud i tato oblast je narušena, dochází k opožděné diferenciaci fonémů a jejich zkreslení. Pro zlepšení kvality vjemů a počitků je potřeba rozšiřovat okruh znalostí a představ u osob s mentálním postižením. Naopak nedostatek podnětů brání rozvoji vnímání a tím i myšlení a prohlubuje mentální retardaci (Švarcová, 2003).
Myšlení „Myšlení se v psychologii definuje jako zprostředkované a zobecňující poznání skutečnosti, zejména jejich podstatných znaků a vztahů (Čáp in Švarcová, 2003, s. 41).“ U jedinců s mentální retardací je díky porušení poznávací činnosti oslabeno právě myšlení. Jejich myšlení se omezuje pouze na konkrétní souvislosti mezi předměty a jevy, má omezenou schopnost zobecňování a abstrakce. Nedovedou si osvojit pravidla a obecné pojmy. Dalším významným nedostatkem je slabá řídící úloha myšlení, nedokážou použít již osvojených rozumových operací. Osoby s mentálním postižením nejsou schopny předvídat důsledky svého jednání, nepromýšlí své činy. Mají problémy s vnímáním logických 20
souvislostí a časového sledu, tedy nedostatky v sekvenčním myšlení. K rozvoji myšlení osob s mentálním postižením je potřeba systematického vzdělávání a to postupným osvojováním vědomostí, dovedností a návyků, které korespondují s jejich rozumovými schopnostmi a již získanými poznatky (Švarcová, 2003; Pipeková in Vítková, 2004; Vágnerová, 2004).
Paměť Jedním ze základních kamenů psychického vývoje je právě paměť. Díky paměti si uchováváme minulou zkušenost, získáváme vědomosti dovednosti a vytváříme si také vztahy k druhým lidem a způsoby chování. Osoba s mentálním postižením si vše osvojuje velmi pomalu, je potřeba mnohočetného opakování. Typická je také nestálost v uchovávání získaných informací a jejich nepřesné vybavování, tedy „zapomnětlivost“. U jedinců s mentální retardací převládá mechanická paměť. Lépe si zapamatují vnější znaky než vnitřní logické souvislosti, ty často ani nepostihnou. Děti s mentální retardací se nedokážou cíleně učit. Osvojené poznatky si nedovedou vybavovat v jiných souvislostech, než jen v jakých se jim naučily. Rozvíjení paměti u jedinců s mentálním postižením je potřeba kvalifikovaného speciálněpedagogického přístupu a velké trpělivosti (Švarcová, 2003; Pipeková in Vítková, 2004; Valenta, Müller et al., 2009).
Rozvoj řeči „Obecná psychologie považuje řeč za nástroj myšlení a prostředek vzájemného styku (Pipeková in Vítková, 2004, s. 301).“ Díky nedostatečné sluchové diferenciaci dochází k nedostatečnému vývoji řeči, nepřesné výslovnosti. Slovní zásoba je menší oproti intaktním jedincům. Objevují se rozdíly v aktivní a pasivní slovní zásobě. Aktivní slovní zásoba je velmi chudá bez přídavných jmen, sloves a spojek. Nápadnosti se objevují i v mluvnické stavbě řeči, často užívají agramatismy, opakování určitých slov nebo částí textu (Pipeková in Vítková, 2004; Vágnerová, 2004).
Zvláštnosti volních vlastností „Jedním z nejdůležitějších rysů osobnosti je její vůle, projevující se v uvědomělém a cílevědomém jednání (Švarcová, 2003, s. 48).“ U dětí s mentální retardací se slabá vůle neprojevuje vždy a ve všem, jsou zde velké odlišnosti. Vůli určují motivy a cíle, u osob s mentální retardací je značný nedostatek 21
iniciativy, řídí se jen nejbližšími motivy a ty vzdálenější nechápe. Častý je výskyt dysbulie (porucha vůle) a abulie (nerozhodnost, nedostatek vůle). Objevují se zde projevy nezralé osobnosti. U těchto jedinců je zvýšená sugestibilita, citová a volní labilita, impulzivnost, agresivita, úzkost a pasivita. Výchova vůle je složitý a zdlouhavý proces, který vyžaduje mnoho trpělivosti a pedagogické zkušenosti a dovednosti (Švarcová, 2003; Pipeková in Vítková, 2004; Valenta, Müller et al., 2009).
Zvláštnosti emocionální sféry „Jednou z nejvýznamnějších oblastí osobnosti, ovlivňující výrazným způsobem její prožívání a chování, je její emocionalita (Švarcová, 2003, s. 45).“ Osoby s mentálním postižením jsou emočně nevyspělé, jsou vybaveny menší schopností se ovládat. Jejich city jsou nedostatečně diferencovány, odlišné jemné odstíny v jejich prožívání neexistují. Buď jsou šťastné, nebo se zlobí, či pláčou, nic mezi tím. Jejich city jsou často nepřiměřené podnětům vnějšího prostředí a také svojí dynamikou. Mentálně postižení jedinci nedostatečně ovládají své city intelektem. Nijak nekorigují své city vzhledem k situaci, například nemohou najít uklidnění po nějaké křivdě. Můžeme u nich pozorovat také patologické citové projevy, jako je například dysforie (chorobné poruchy nálad, jejichž nástupy jsou překvapující vzhledem ke stávající situaci) a euforie (ničím nemotivovaná povznesená nálada). Také se často objevuje apatie projevující se lhostejností, nezájmem o jakoukoliv činnost a ztrátou zájmů. Emoce jsou v životě osob s mentálním postižením velmi důležité, jsou jedním z nejvýznamnějších motivačních činitelů jejich vývoje. Při prožívání pozitivních emocí se zvyšuje kvalita života těchto jedinců (Švarcová, 2003; Pipeková in Vítková, 2004; Valenta, Müller et al., 2009).
Sebehodnocení Důležitou složkou osobnosti je sebepojetí, tedy to jak osoba vnímá sama sebe. Sebehodnocení osob s mentálním postižením není zcela objektivní, bývá nekritické a ovládané především emocemi. Názory jiných lidí jsou pro ně důležité, jsou na nich závislí po celý život, můžeme je tedy snadno ovlivnit. Mentálně postižení jedinci nedokážou odhadnout své možnosti a mají nerealisticky vysokou nebo naopak nerealisticky nízkou aspirační úroveň. Pozitivní sebehodnocení je velmi důležité, protože slouží jako základ pozitivní motivace (Pipeková in Vítková, 2004; Vágnerová, 2004).
22
2 Postoje společnosti k osobám s mentálním postižením Abychom se lépe zorientovali v problematice postojů společnosti k osobám s mentálním postižením, vymezíme si nejdříve následující pojmy – postoj, společnost, postižení a poté mentální postižení. Postoj bychom podle psychologického slovníku (Hartl, Hartlová, 2009, s. 442) mohli definovat jako „sklon reagovat ustáleným způsobem na různé předměty, osoby, situace. Postoje získáváme v průběhu života a to zejména vzděláním a sociálními vlivy, jsou součástí naší osobnosti. Postoje obsahují složku poznávací (kognitivní), citovou (afektivní) a konativní (behaviorální).“ Pokud mluvíme o společnosti, „jedná se o skupinu jednotlivců, kteří patří ke stejnému druhu a jsou organizováni kooperativním způsobem. Tito jedinci jsou spojeni historií, příbuzenskými a ekonomickými vztahy, sdílí společné normy, hodnoty a role a obývají stejnou územní lokalitu (Hartl, Hartlová, 2009, s. 556-557).“ Zászkaliczky (in Lechta, 2010, s. 43) chápe postižení jako „významnou kvantitativní a kvalitativní odchylku od normálního vývoje, která se projevuje primárními a sekundárními příznaky. Postižení není onemocnění, ale (zpravidla) onemocněním způsobený dlouhodobý, nevratný (ireverzibilní) stav, v důsledku kterého „zdraví“ není možné obnovit.“ Pro srovnání si uvedeme méně „odbornou“ definici postižení. „Postižení znamená omezení nebo ztrátu schopností vykonávat činnost způsobem nebo v rozsahu, který je pro člověka považován za normální (Slowík, 2007, s. 27).“ Vzhledem k potřebám naší práce si vymezíme mentální postižení podle sociálního přístupu. Toto vymezení uvádí Slowík (2007, s. 110), který definuje mentální postižení jako „postižení charakteristické dezorientací ve světě a ve společnosti, která omezuje zvládat vlastní sociální existenci samostatně bez cizí pomoci.“ V následující části textu se zaměříme více na problematiku postojů společnosti k osobám s mentálním postižením. „Postoje společnosti i jejich jednotlivých členů jsou závislé na historické úrovni vývoje společnosti. Mění se podle dosažené úrovně společenského vědomí, podle převládajících náboženských, filosofických a etických představ. Na tom také závisí postoje k příslušníkům společnosti, kteří se od ostatních liší svým tělesným či psychickým stavem (Štech, Vágnerová, Hadj-Moussová, 1997, s. 12).“ Osobnost každého člověka se utváří kontaktem a vlivem ostatních členů společnosti, také
23
jejich postoje se vytváří učením a jsou podmíněny sociokulturním charakterem prostředí, ve kterém žijí. Společnost udává určité normy a hodnoty, určuje, co je žádoucí a nežádoucí nebo správné, či nesprávné. Každá společnost si tedy vytváří určitý ideál. Jako nežádoucí až nebezpečné pak považuje členy společnosti, kteří se ať už vzhledem či jinými charakteristikami odlišují od většiny. Každý z nás má totiž vrozenou dispozici reagovat na všechno odlišné od normy, jako na něco negativního. Tak je tomu i u osob s mentálním postižením. U mnohých lidí tito jedinci mohou vzbuzovat strach nebo odpor, přináší nejistotu (Štech, Vágnerová, Hadj-Moussová, 1997). Naše vnímání osob s postižením je ovlivněno předsudky, které laik nesnadno odlišuje od skutečnosti, až stereotypy. Stereotyp znamená fixaci určitého názoru, či postoje, který vzniká většinou bez vlastní zkušenosti. Stereotyp je tedy pro mnohé lidi pohodlný, ale pro jedince s postižením velmi nepříznivý. Stereotyp brání integraci těchto lidí do společnosti. Je proto potřeba se v problematice osob s postižením vzdělávat, přistupovat k ní s nadhledem, nepředpojatě, otevřeně a být přístupný novým zkušenostem. Dalším problémem, který může bránit úspěšné integraci osob s postižením je generalizace, tedy zevšeobecňování. Často všechny osoby s mentálním postižením „dáváme do jedné škatulky“, aniž bychom se zaměřili na jejich individuální odlišnosti. Stále u nás převládá také medicinizace postižení, která způsobuje, že se na člověka s postižením díváme jako na pacienta, stavíme jej do sociální role pacienta. Slovo pacient je spojeno se slovem nemoc, postižení však ne vždy musí být i nemocí (Novosad in Slowík, 2007). Společnost opět tyto jedince izoluje od okolního světa a tím brání získávání informací a zkušeností s postiženými lidmi. Stigmatizace – znamení, označení je podle Goffmana (in Slowík, 2007) příčinou handicapu postižených jedinců, není to tedy jejich vada či porucha. Při stigmatizaci nejde o konkrétní omezení psychických nebo fyzických funkcí, ale o způsob jakým jsou tito jedinci vnímáni, hodnoceni a na základě toho jsou pak akceptováni či spíše neakceptováni (Štech, Vágnerová, Hadj-Moussová, 1997; Slowík, 2007). Přiměřené postoje, tedy důvěra v možnosti a schopnosti člověka s postižením a ochota vstupovat s nimi do interakcí, jsou základním předpokladem pro integraci osob s postižením (Požár in Lechta, 2010).
2.1 Postoje společnosti k osobám s mentálním postižením v historii Jak již bylo zmíněno v úvodní kapitole této části naší práce, „postoje společnosti i jejich 24
jednotlivých členů jsou závislé na historické úrovni vývoje společnosti (Štech, Vágnerová, Hadj-Moussová, 1997, s. 12)“, proto se nyní zaměříme na postavení osob s mentálním postižením ve společnosti a na vývoj přístupu k těmto osobám v historii. Jak nám ukazují archeologické výzkumy v oboru paleontologie a paleodemografie, již v prehistorickém období se objevují osoby s postižením. Díky různým kostěným nálezům s výraznými tělesnými deformitami byla doložena existence tělesně postižených jedinců v tomto období. Nálezy dokonce svědčí o tom, že jedinci s tělesným postižením se dožívali relativně vysokého věku, někteří až kolem 40 let. Tento fakt by nám mohl prozrazovat, že o tyto jedince bylo během jejich života určitým způsobem postaráno, bez cizí pomoci by těžko přežili. Podpora slabých, závislých, postižených má podobné charakteristiky jako péče o dítě, možná proto se ostatní členové tlupy, skupiny či kmene starali o tyto jedince (Titzl, 2000). Duševní porucha se v dochované literatuře poprvé objevuje v lékařském dokumentu tzv. Eberově papyru a to kolem roku 1900 před Kristem (Valenta, Müller et al., 2009). Zajímavé je také Lykurgovo opatření z roku 800 před Kristem upozorňující na požívání lihovin, které může mít špatný vliv na potomstvo a to zejména na jeho duševní vývoj (Zeman, 1939). Starověk bývá spojován se zbavováním se nemocných a postižených členů společnosti (usmrcování dětí ve Spartě, které by nevydržely tvrdou výchovu). Jednalo se nejspíše o děti s těžkými somatickými vadami, které byly velmi viditelné již při narození. Také ve starověkém Římě se uplatňovalo toto pravidlo, svědčí o tom například výrok římského filosofa Seneky (Kysučan, 1982, s. 65), který říká „my usmrcujeme mrzáky a topíme děti, které přicházejí na svět neduživé a znetvořené. Nejednáme tak z hněvu a zlosti, ale řídíme se zásadami rozumu – oddělit tak špatné od dobrého.“ Na druhé straně v dochovaných zákonných dokumentech nacházíme např. velmi přísná opatření, která zaručují postiženým jedincům povinnou ochranu a péči a to od rodiny, obce nebo státu (Titzl in Slowík, 2007). Také ve filosofických dílech Aristotelových nebo Platonových se objevují zmínky o slabomyslnosti. Významní lékaři té doby, Hippokrates a Galenos, se také zabývali mentálním onemocněním a to zvláště jeho etiologií (Kysučan, 1982; Valenta, Müller et al., 2009). Hippokrates vytvořil první klasifikaci duševních poruch, ve které rozlišoval šest druhů duševních poruch (Černoušek, 1994). Středověk byl výrazně ovlivněn náboženskými názory. Na straně jedné byly osoby duševně postižené považovány za „blázny“ vyvolené bohem a na straně druhé byly označovány za „zplozence ďáblovi“. V této době nespadaly duševní poruchy do oblasti medicíny, ale 25
do démonologie, která všechny „posedlé“ trestala (Zvolský in Valenta, Müller et al., 2009). V této době však také došlo k prvním pokusům o charitativní péči o duševně nemocné. Objevují se dokonce řeholní řády pečující o duševně nemocné, jsou zřizovány klášterní špitály, hospice a také azylová zařízení například v Kolíně nad Rýnem, Paříži, Římě. Velmi zvláštní „institucí“ pečující o duševně nemocné byly tzv. lodě bláznů, které pluly evropskými moři. Pomocí těchto lodí se města zbavovala „svých bláznů“ a také měly určitý terapeutický účinek, odvážely „blázny“ do poutních míst (Kysučan, 1982; Slowík, 2007; Valenta, Müller et al., 2009). V období renesance byla vytvořena Felixem Platterem první klasifikace duševních poruch a to v jeho díle Pojednání o nemocích ducha. Platter zde jasně vymezil hranici mezi poruchami vědomí, psychózami a mentální retardací, kterou nazývá Imbecilitas mentis. V této době u nás působí Jan Amos Komenský, který hájí nutnost vzdělávat všechny děti bez ohledu na jejich postižení. Ve svém díle Didaktice velké zmiňuje různé skupiny žáků odpovídající v dnešní době lehké a hlubší mentální retardaci. Popisuje je a dává zde různé rady, jak je vzdělávat, tedy zejména individuálním přístupem, názorností a konkrétností (Kysučan, 1982; Titzl, 2000; Valenta, Müller et al., 2009). Velká francouzská revoluce společně s Deklarací práv člověka přinesla nutnost pomáhat všem „nešťastným“ členům společnosti. Tento princip humánnosti byl sice propagován, ale nebyl zcela realizován. Tyto ideje však přinesly nové názory na postoj společnosti k duševně nemocným. Zásluhou psychiatra Filipa Pinela nebyli již duševně nemocní jedinci vsazováni do okovů. Pinel společně se svým žákem Jeanem Etiennem Dominiquem Esquirolem se také teoreticky zabývali idiocií, jejím vymezením a také klasifikací duševních poruch (Kysučan, 1982; Valenta, Müller et al., 2009). Dalším významnou osobností, která přispěla k lepšímu postavení duševně nemocných jedinců ve společnosti, byl Jean Itard. Itard se zabýval výchovou dětí s mentálním postižením, například experiment s „divochem z Aveyronu“, u kterého se snažil o rozvoj smyslů, řeči a motoriky. Přestože u tohoto jedince nedosáhl požadovaných výsledků, dokázal, že jedince s mentálním postižením lze speciální metodikou dále rozvíjet. Itardem byl ovlivněn francouzský lékař Eduard Sequin, který se zabýval nejen systematickou péčí o slabomyslné, ale také jejich výchovou a diagnostikou (Kysučan, 1982; Valenta, Müller et al., 2009). V této části textu se zmíníme o zákonných opatřeních, které přispěly k začlenění osob s mentálním postižením do společnosti a o významných osobnostech starajících se o jedince s mentálním postižením u nás. Poprvé se zájem o neprospívající žáky objevil v Tereziánském školním řádu z roku 1774. 26
V roce 1863 je vydán zákon o domovském právu, který jako první ustanovuje nárok postižených jedinců na sociální pomoc. Došlo tak k rozvoji ústavů pro tělesně, duševně a smyslově postižené občany. Řád školní o vyučování z roku 1905 povolil zřizování zvláštní pomocné či podpůrné třídy. Učitelé těchto tříd prošli „psychopedickým“ kurzem, kde se věnovali zvláštnostem v osobnosti a výchově žáků trpících „blbostí“. Jeden z prvních „psychopedů“ u nás byl Karel Slavoj Amerling, který se stal zakladatelem a ředitelem prvního ústavu pro slabomyslné Ernestina na Pražském hradě. Své klienty učil základnímu vzdělání, ručním a zemědělským pracím, sebeobslužným dovednostem a hygieně. Z mnoha dalších významných osobností zabývajících se problematikou osob s mentálním postižením zmíníme Karla Herforta, který prosadil individuální přístup ke klientům a rozšířil jejich výuku. Byl také spoluzakladatelem časopisu Úchylná mládež. Jeho spolupracovník Josef Zeman prosadil zákon o pomocných školách z roku 1929, díky kterému byly pomocné školy zařazeny do školského systému. Řada dalších osobností rozvíjela péči, ale i výchovu o slabomyslné jedince, jako například Jan Mauer, Konrád Sedláček, Otakar Chlup, Vlasta Novotná, Karel Beneš, František Čáda a řada dalších (Kysučan, 1982; Valenta, Müller et al., 2009). Po druhé světové válce se u nás majoritní společnost cíleně segregovala od různě postižených lidí. V postojích starších generací tuto segregaci můžeme pozorovat ještě dnes. V padesátých letech došlo k rozvoji speciálního školství a ústavnictví. Školství se rozdělilo do dvou proudů, pro děti zdravé bylo určeno vzdělávání ve školách běžného typu, děti s postižením byly vzdělávány ve speciálních institucích. Také například v soudnictví docházelo ke zbavování svéprávnosti občanů postihnutých „duševní chorobou“ bez jejich řádného a objektivního vyšetření (Michalík, 2001; Slowík, 2007). V letech 1970 – 1989 se můžeme setkat se vzděláváním dítěte s postižením v tzv. běžném vzdělávacím proudu. Šlo však jen o výjimky, které vznikaly na popud rodičů těchto dětí. Tyto děti byly odkázány na libovůli školy a učitelů. Nejednalo se o integraci, jak ji chápeme dnes. Děti s těžším stupněm postižení, zejména děti mentálně postižené a děti s kombinovaným postižením, nebyly vzdělávány skoro vůbec. Podle školského zákona č. 29/1984 Sb. tyto děti mohly být osvobozeny od školní docházky. Děti s těžším postižením často skončily v ústavech. V této době byly zřizovány hromadné a velkokapacitní ústavy pro občany s postižením. V těchto ústavech žili v nelidských podmínkách a byla jim upírána jejich lidská práva a potřeby. Díky této segregaci zdravých a postižených byl prohlubován pocit odtažitosti a nepochopení (Michalík, 2001; Slowík, 2007). Po roce 1990 se majoritní společnost začala seznamovat díky masmédiím s problematikou 27
osob s postižením a vznikla řada občanských spolků, nadací, sdružení snažících se o zrovnoprávnění životních podmínek občanů se zdravotním postižením (Michalík, 2001; Slowík, 2007). Jak můžeme vidět v předchozí historické „exkurzi“, postoje společnosti k osobám se zdravotním postižením se mění s jejím vývojem, což je zapříčiněno získáváním nových informací a zkušeností. Právě díky těmto novým informacím a zkušenostem mohou lidé přehodnotit, či změnit své názory na osoby s postižením a jejich život.
2.2 Integrace osob s mentálním postižením v současnosti V dnešní době je u nás pořád velké množství lidí, zejména s mentálním a kombinovaným postižením, kteří jsou určitým způsobem segregováni. Nemohou se účastnit každodenního společenského života, obohacovat jej a nechat se jím obohacovat. Postoje k osobám s postižením se tedy nejčastěji pohybují mezi segregací a integrací. Přičemž integrace se teprve v různých oblastech života (práci, škole,…) postupně vyvíjí (Fischer, Škoda, 2008; Procházková, 2009).
2.2.1 Pojem integrace Integrace je v dnešní době velmi používaným termínem, v literatuře se objevuje velké množství definic tohoto pojmu. WHO definuje integraci jako „sociální rehabilitaci, jako schopnost osoby podílet se na obvyklých sociálních procesech (Fischer, Škoda, 2008, s. 23).“ Obecně bychom integrací mohli rozumět začleňování či spojování určitých částí v jeden celek, tedy soužití majority – intaktních jedinců s minoritou – lidí se sociálním a zdravotním znevýhodněním (Novosad, 2009). Jesenský (1995, s. 12) chápe integraci jako „stav soužití postižených a nepostižených při přijatelné míře konfliktnosti, jako stav vzájemné podmíněnosti vyjádřené slovy „jeden pro druhého“.“ Pokud mluvíme o integraci, je potřeba vymezení i jejího opaku a to segregaci, což je společenské oddělování, vylučování. Mohli bychom také říci odloučení postižených od nepostižených (Jesenský, 1995; Fischer, Škoda, 2008). Podstatou integrace by mělo být smysluplné začlenění člověka se zdravotním či sociálním znevýhodněním mezi ostatní lidi, které může být obohacující pro obě strany, a ne pouhé začlenění těchto jedinců do institucí. Úspěšné začlenění jedinců s postižením je tedy závislé 28
na našich postojích, na tom, jak jsem schopni tento proces akceptovat. Jedním z ukazatelů úspěšné integrace by mělo být to, do jaké míry dokážeme člověku s postižením vytvořit podmínky k uspokojování jeho základních lidských potřeb (biologických, sociálních i růstových) a umožnit tak jeho celkovou seberealizaci (Jankovský in Procházková, 2009; Lečbych, 2010d). Nyní popíšeme integrativní snahy v následujících modelech (Bürli in Mühlpachr, 2004). Medicínský model vychází z biologických, organických nebo funkčních příčin. Vede k medicínsky orientované péči. Léčba a překonání poruchy a handicapu je cílem. Integrace spočívá v přizpůsobení se stávající struktuře, změna školského systému není nutná. Sociálně patologický model vychází z toho, že integrační obtíže vychází z problémů sociálních,
nikoliv z biologických odlišností.
Toto
pojetí řeší otázku socializace
a diskriminace. K integraci slouží speciální terapie a normalizace. Model prostředí se zaměřuje na změnu školy či jiných zařízení ve prospěch znevýhodněného jedince. Jedinci jsou tak integrováni do běžného prostředí, které se přizpůsobuje potřebám všech účastníků. U antropologického modelu jde o lepší interpersonální vztahy a interakce. Nejde zde jen o to, aby se handicapovaní jedinci mohli podílet na společenské seberealizaci společně s okolím, ale je zde důležité vzájemné respektování všech s ohledem na jejich jedinečnost a potřeby. „Integrace se pokládá za vzájemný proces, ve kterém se obě strany k sobě přibližují a mění se. Cílem integrace je vytvoření akceptace znevýhodněných a „zdravých“ – dávat i brát na obou stranách (Fischer, Škoda, 2008, s. 24).“ Existují tři procesy přizpůsobení, které různým způsobem zdůrazňují cíl integrace. Tyto procesy popisuje Mühlpachr (in Vítková, 2004), jedná se o asimilaci, akomodaci a adaptaci. Asimilace znamená vypořádání se handicapovaného se způsoby a pravidly chování většiny. Jedinec je převezme v největší možné míře. Asimilace je spíše orientovaná na lehčí formy postižení. Akomodace uznává práva postižených. Odlišnosti nejsou potlačovány, ale tlak se vyvíjí na většinu. Handicapovaný si vytváří pozitivní sebeobraz. Adaptace je oboustranné přizpůsobování postižených a nepostižených. Dochází zde k vzájemnému úsilí o přiblížení se. Adaptace vede k interaktivním formám integrace. Na integraci můžeme pohlížet z mnoha úhlů a různě ji dělit. Například Michalík (2001) integraci rozděluje na integraci širší – začlenění občanů se zdravotním postižením do společnosti a integraci dílčí – zaměřující se na určitou oblast života, například integraci do zaměstnání, školy, sportu, volného času, … Speck (in Procházková, 2009) rozlišuje dvě 29
formy integrace. Osobní integraci, která se vztahuje k osobnosti člověka, člověk prožívá sebeakceptaci, seberealizaci a autonomii. Sociální integrace znamená účast na sociokulturním životě – komunikace s prostředím, začlenění do sociálních skupin, začlenění v bydlení, profesním životě a také do kulturního života. V následující části textu se zaměříme na integraci sociální, školskou a také se více budeme zabývat pojmem inkluze.
2.2.2 Integrace sociální Sociální integraci bychom mohli definovat jako „proces rovnoprávného společenského začleňování zdravotně postižených osob do výchovně vzdělávacího i pracovního procesu života společnosti (Podešva, 2007, s. 12).“ Integrace je tedy nejvyšším stupněm socializace jedince, kterou bychom mohli vymezit jako „schopnost zapojit se do společnosti, akceptovat její normy a pravidla, vytvářet a formovat k ní pozitivní vztahy a postoje (Novosad, 2009, s. 21).“ Jedinci se zdravotním postižením nejsou schopni bez pomoci dosahovat tak vysoké míry socializace, je proto potřeba vytvářet pro jejich integraci vhodné podmínky. Na socializaci, sociální integraci se tedy podílí nejenom samotný jedinec a jeho individuální zvláštnosti, ale také objektivní aspekty dané stavem společnosti. Uvedeme si zde jak subjektivní, tak i objektivní podmínky integrace. Ovlivněním objektivních podmínek našimi postoji a názory můžeme právě určitým způsobem působit i na některé subjektivní podmínky integrace, tedy na samotného jedince se zdravotním postižením (Podešva, 2007; Slowík, 2007; Novosad, 2009). Mezi subjektivní podmínky patří (Podešva, 2007): -
Zdravotní stav a omezení, která z něj vyplývají (ovlivnění lokomoce, mobility, komunikace, vnímání, emotivity, chování a jednání jedince).
-
Osobnostní rysy jedince dané vrozenými dispozicemi, ale také působením rodiny, společnosti.
-
Schopnost zvládnout nepříznivou životní situaci – charakterové vlastnosti.
-
Vnější vlivy, na kterých je jedinec závislý, tedy rodina či osobní zázemí.
Mezi objektivní podmínky řadíme (Podešva, 2007): -
Společenské vědomí, postoje k postiženým jedincům a stigmatizaci.
-
Životní prostor a v něm technické, dopravní, komunikační a architektonické bariéry. 30
-
Vztah státu k postiženým lidem.
-
Úroveň zprostředkování výchovy, vzdělání a profesní přípravy lidem se zdravotním postižením.
-
Vůle a možnost vytvářet pracovní podmínky pro osoby se zdravotním postižením, tedy využití jejich schopností a nadání.
Z předchozího textu nám vyplývá, že socializace jedinců se zdravotním postižením není u všech stejná právě díky těmto objektivním a subjektivním podmínkám. Rozlišujeme tedy čtyři stupně socializačního procesu, ve kterém integrace zaujímá přední místo. Integrací rozumíme plné začlenění jedince se zdravotním postižením do společnosti. Jedinec je samostatný a nezávislý, nevyžaduje zvláštní přístupy ani ohledy. Je rovnoprávným partnerem ve všech oblastech života – vzdělávání, pracovní uplatnění i společenského života. Adaptace je o něco nižší fází socializace a je charakteristická schopností zdravotně postiženého jedince přizpůsobit se prostředí, toto přizpůsobení se je závislé na jeho osobnosti. Utilita označuje sociální zařazení jedince se značně omezeným vývojem. Tento jedinec není samostatný a v mnoha oblastech je závislý na jiných lidech, nemůže žít samostatně. Inferioritu můžeme chápat jako nejnižší stupeň socializace. Jedná se o sociální vyčlenění jedince ze společnosti. Jedinci jsou nesamostatní a odkázáni na pomoc druhých osob i při uspokojování nejzákladnějších potřeb (Podešva, 2007; Novosad, 2009). Také Jesenský (1995) se zabývá problematikou integrace a ve své práci uvádí škálu stupňů sociální integrace podle Světové zdravotnické organizace (WHO), která rozlišuje osm stupňů integrace. Tím prvním je sociálně integrovaný, kdy jedince jeho postižení neomezuje ve společenských činnostech. Účast inhibovaná, kdy postižení vyvolává určité omezení. Dále pak omezená účast, osoby se zdravotním postižením se plně neúčastní společenských činností. Zmenšená účast, kdy účast jedinců na společenském životě je omezena na rodinu, domov, pracoviště. Ochuzené vztahy chápeme jako omezení ve fyzickém, sociálním či psychickém vývoji bez sklonu ke zlepšení. Udržování vztahů pouze k vybrané a omezené skupině či k jednotlivci je charakteristické pro redukované vztahy. V narušených vztazích jedinci již nejsou schopni trvalejších vztahů s ostatními lidmi a změny chování působí negativně. Posledním stupněm je společenská izolovanost, kdy jde o specifický případ segregace, osoby žijí v izolaci a míra jejich integrace je nezjistitelná. U těchto osob hrozí právě sociální exkluze, vyloučení ze společnosti. Integrační proces se může ubírat různými směry, záleží na zvoleném přístupu v sociální integraci, tyto přístupy uvádí Jesenský (1995). Asimilační přístup je pro společnost zpočátku 31
snazší, celkově však méně výhodný. Pravidla soužití určuje společenská majorita, záleží tedy na konkrétním jedinci, jak se zvládne přizpůsobit. Celkově výhodnějším pro společnost, zpočátku však náročnější je adaptační (koadaptační) přístup. Znevýhodnění je v tomto přístupu společným problémem, jak konkrétní osoby, tak i celé společnosti. Společnost vstřícnými opatřeními jedince podporuje v sociální integraci, přizpůsobování je vzájemné. Sociální integrací a jejími oblastmi (práce, vzdělávání, kulturní život,…) bychom se zde mohli zabývat ještě dlouho. Například právě pracovní integrace je v životě každého člověka, tedy i zdravotně postižených jedinců velmi důležitá. „Možnost vykonávat práci zprostředkovává postiženým lidem pocit, že jsou užiteční a cenní pro společnost. Účastnit se pracovního života znamená v podstatě také být integrován do společnosti (Schubert in Procházková, 2009, s. 43).“ Naše práce však na tuto problematiku není zaměřena. V nástinu jsme zde chtěli naznačit, jak je sociální integrace pro osoby nejen s mentálním postižením velmi důležitá a jak moc ji můžeme ovlivnit právě našimi postoji a přístupem. Zda bude osoba se zdravotním postižením zařazena do společnosti, závisí právě na těchto postojích a ochotných krocích společnosti, ve které tento jedinec žije.
2.2.3 Integrace školská V této části naší práce se budeme zabývat školskou integrací, tato oblast, tedy oblast vzdělávání dětí se zdravotním postižením s dětmi „zdravými“, je v naší společnosti velmi diskutována. Možná právě proto, že do školy chodil každý z nás a i naše děti, stejně jako my, budou muset absolvovat školní docházku. V současné době se pod pojmem školní integrace zjednodušeně rozumí vzdělávání postižených jedinců společně s jejich nepostiženými vrstevníky, tedy zařazení žáků se zdravotním postižením do „hlavního proudu vzdělávání“ (Švarcová, 2003). Jesenský (1995, s. 15) zavádí pojem pedagogická integrace, který chápe jako „dynamický, postupně se rozvíjející pedagogický jev, ve kterém dochází k partnerskému soužití postižených a intaktních na úrovni vzájemně vyvážené adaptace během jejich výchovy a vzdělávání a při jejich aktivním podílu na řešení výchovně vzdělávacích situací.“ Rodiče dětí se zdravotním postižením se mohou rozhodnout mezi dvěma možnostmi a to integrovaným vzděláváním v běžné škole nebo dají přednost variantě segregovaného vzdělávání ve speciální škole. Obě tyto varianty mají své výhody i nevýhody. Speciální školy nejsou vždy v místě bydliště dítěte se zdravotním postižením, proto dítě musí dojíždět nebo je 32
v internátním pobytu, tím dochází k omezení kontaktů s rodinou a jeho blízkým okolím, což pro rozvoj jeho osobnosti není dobré. Rodiče dětí s postižením mají bohužel ještě z dřívějška v povědomí myšlenku: zdravé dítě – „normální“ škola, dítě s postižením – speciální škola. Častým důvodem pro volbu speciální školy je také nepřipravenost místní školy na přijetí žáka s postižením. S přípravou na integrované vzdělávání by se mělo začít, co nejdříve. Pokud se tedy rodiče rozhodnou pro integrované vzdělávání, měli by včas navštívit ředitele školy a seznámit jej se svými představami, které očekávají při vzdělávání jejich dítěte, mělo by jít o prosbu, nikoliv o předložení požadavků. Integrované vzdělávání může probíhat ve formě individuální integrace v běžné třídě nebo skupinové integrace v rámci speciálních tříd základních škol. Také tyto varianty integrace mají své výhody a nevýhody. Individuální integrace znamená začlenění žáka s postižením do prostředí většinové společnosti, tedy „zdravých“ dětí. Tato forma je náročná na pedagogické vedení a prostředky speciálně pedagogické podpory. Ve speciálních třídách je zachováno speciálně pedagogické vedení, ve třídě působí speciální pedagog. U obou možností integrace není takové omezení kontaktu s přirozeným prostředím, jako je tomu u speciálních či internátních škol (Michalík, 2001; 2002). Často rodiče dětí se zdravotním postižením, tak i rodiče „zdravých“ dětí vyjadřují své obavy ze školské integrace. Mají strach, že jejich dítěti důsledkem přítomnosti žáka se zdravotním postižením nebude věnována dostatečná pozornost a nedostane se jim tak nejlepšího vzdělání. Školská integrace však prospívá nejenom dětem s postižením, ale také jejich „zdravým“ spolužákům. Děti se zdravotním postižením mohou v běžných školách získat něco, co se jim v segregovaném prostředí speciálních škol nedostane. Na procesu „učení“ se nepodílí jen učitelé, ale také skupina, v níž k tomuto učení dochází, v této skupině se jedinec sebehodnotí a hodnocení je také vystaven. Být součástí třídy v běžné škole, dává těmto dětem možnost učit se chování běžnému u „zdravých“ spolužáků, také možnost rozvoje jejich sociálních dovedností a komunikace. Děti s mentálním postižením se mohou vyznačovat určitými vlohami a nadáním a mohou mít své zájmy, které chtějí rozvíjet, a právě škola běžného typu jim k tomu může lépe dopomoci. Pomocí této integrace může tedy dojít k maximálnímu rozvoji jejich osobnosti. Pro „zdravé“ děti pravidelný kontakt s dětmi postiženými může znamenat rozvoj jejich morálních vlastností. Děti si tak k osobám se zdravotním postižením vytváří kladné vztahy, které pak přetrvávají i v budoucnosti. Také dochází ke zvýšení sociální citlivosti u nepostižených dětí, učí se komunikovat s postiženými a zvykají si na jejich přítomnost ve společnosti. Je nutné učit děti vzájemné spolupráci a to se všemi členy skupiny a to bez ohledu na jejich individuální zvláštnosti (Kubíče, Kubíčová, 33
1997; Michalík, 2002; Švarcová, 2003). Keblová (in Michalík, 2001) uvádí výsledky výzkumu týkajícího se postojů žáků základních škol ke svým smyslově postiženým spolužákům a z výzkumu vyplývá, že „zdraví“ žáci nečiní rozdíly mezi svými spolužáky s postižením a ostatními spolužáky a dokonce se s nimi přátelí a pomáhají jim. Mezi základní faktory ovlivňující úspěch integrace patří rodiče a rodina, škola, učitelé, poradenství a diagnostika, forma integrace, prostředky speciálně pedagogické podpory (podpůrný učitel, osobní asistent, doprava dítěte, kompenzační a učební pomůcky, úprava vzdělávacích podmínek) a další faktory (architektonické bariéry, sociálně psychologické mechanismy, organizace zdravotně postižených) (Michalík, 2001). Nyní se budeme více zabývat některými z nich.
Rodina a rodiče Rodiče mají rozhodující úlohu ve výchově dítěte, tento výrok je stanoven v Úmluvě o právech dítěte. Než rodiče dítěte se zdravotním postižením přijmou tuto situaci, projdou několika základními fázemi – „modelovými“ reakcemi na narození postiženého dítěte. Jako první se u těchto rodičů setkáváme s šokem, který je obranou reakcí organismu na tuto zprávu. Dále pak dochází k zavržení, zejména popření diagnózy. Následuje bolest opakující se v intervalech a je dlouhodobá. Pochopení postižení, nikoliv smíření se s ním je další fází. Poslední fází je přijetí dítěte s postižením i dalších okolností, které s tímto souvisí (podrobnější popis a rozšíření těchto fází viz kapitola Rodina a dítě s mentálním postižením). Školská integrace a její úspěch právě závisí na fázi, ve které se rodiče nachází. Mezi další faktory ovlivňující úspěch integrace patří obavy rodičů o zdraví a osud dítěte vedoucí k jejich větší opatrnosti. Tímto může dojít až k omezení přirozených kontaktů dítěte a jeho celkového rozvoje. Někteří rodiče mohou mít nedůvěru vůči institucím a jejich představitelům. Také ekonomická a sociální nejistota může vést ke komplikacím při integraci jejich dětí s postižením. Rodiče se často setkávají s různými až protichůdnými informacemi, které získávají od různých odborníků, právě tento „zmatek“ v informovanosti může zapříčinit neúspěch v integraci (Michalík, 2002). Rodina by k zajištění úspěchu školní integrace také měla zajistit bezpečnou dopravu dítěte do školy a ze školy, kvalifikovanou pomoc při učení dítěte doma a ve volném čase mu zajistit vhodnou společnost dětí, spolužáků a kamarádů (Jesenský, 1995).
Škola a učitelé Pokud se škola rozhodne přijmout dítě se zdravotním postižením, měla by splňovat určité 34
minimální požadavky. Tím prvním je celková výchovná atmosféra na škole, kterou ovlivňuje sociokulturní zázemí žáků a také pedagogický sbor a vedení školy. Aby dítě s postižením bylo bez větších problémů integrováno, je také potřeba zohlednění motivace spolužáků a jejich vztah ke vzdělání. Spolužáci dítěte s postižením by měli být ochotni mu pomáhat a ochraňovat jej před neporozuměním jiných, podceňováním či zesměšňováním. Školu tvoří učitelé, jejich motivace a připravenost k integraci je velmi důležitá, znalosti z oblasti speciální pedagogiky jsou předpokladem ke kvalitní práci učitele. Nejenom tyto faktory, ale také schopnost komunikace učitelského sboru jako celku jsou významné pro úspěch integrace. Vytvoření Individuálního vzdělávacího plánu (IVP) je pro integraci také velmi důležité, na jeho zpracování se podílí jednak rodiče konkrétního dítěte, ředitel školy, třídní učitel, speciální pedagog, výchovný poradce a speciálně pedagogické centrum. Tento dokument je důležitým prvkem podpory zabezpečující optimální vzdělávání žáka se zdravotním postižením (Jesenský, 1996; Kubíče, Kubíčová, 1997; Michalík, 2002).
Faktory, které ovlivňující integraci postižených jedinců, vyplývají převážně z postojů jednotlivých účastníků integrace, tedy z postojů rodiny, školy, učitelů, žáků, pracovníků speciálně pedagogického centra, společnosti celkově. Záleží jen na každém z nás, jak se k této problematice postavíme, jak ji budeme chápat a prosazovat, či nikoliv. Tolerance a pozitivní přístup k integraci zdravotně postižených jedinců jsou ukazatelem celkové vyspělosti naší společnosti. Výzkum Ústavu pro informace ve vzdělávání v roce 2001 provedl výzkum „Zařazení žáků (dětí) s mentálním postižením do škol v ČR“ (Grofková in Valenta a kol., 2003), který ukázal, že do základních škol je integrováno 1304 žáků z celkového počtu 30 346 žáků. Tato čísla ukazují, že zhruba „pouhá“ 4 % žáků s mentálním postižením je integrována v běžných školách. Integrace dětí s mentálním postižením je asi nejvíce problematická. Asi nejvíce účinnou formou integrace žáků s mentálním postižením v podmínkách našeho školství je tzv. „batavská škola“, tedy zřízení speciální třídy s mentálně postiženými žáky v běžné škole. Je zde snížený počet žáků a přítomnost dvou pedagogů, „obecného“ pedagoga, který se věnuje převážně intaktním žákům. Speciální pedagog pak vyučuje individuální formou podle osnov speciální a praktické školy. Společné vyučování probíhá ve vybraných předmětech, kde mentální deficit není tak znatelný, tedy ve výchovách (Valenta, Müller in Valenta a kol., 2003).
35
2.2.4 Inkluze Pokud mluvíme o integraci, musíme zde zmínit v současné době velmi používaný pojem inkluze. Inkluzi Jesenský (in Valenta a kol., 2003, s. 8) chápe jako „zapojování, tedy nevylučování handicapovaných z hlavního proudu společenských procesů.“ Pro srovnání uvádíme další definici inkluze, která říká, že „inkluze je nikdy nekončící proces, ve kterém se lidé s postižením mohou v plné míře zúčastňovat všech aktivit společnosti stejně jako lidé bez postižení (Slowík, 2007, s. 32).“ Inkluze je moderním trendem v začleňování handicapovaných osob do společnosti a spočívá v přesvědčení, že všichni lidé jsou si rovni v důstojnosti a právech (Brandl in Slowík, 2007). Inkluze znamená možnost začlenit se do skupiny intaktní populace již od počátku – „je normální být jiný“ (Vítková in Vítková, 2004). Osoby s postižením jsou tedy zapojovány do všech činností jako lidé bez postižení a to bez použití speciálních prostředků a postupů. Pomoc a podpora přichází teprve až v situacích nezbytně nutných. Právě v tomto můžeme vidět posun od integračních postupů a metod (Slowík, 2007). O inkluzi se zejména mluví v souvislosti s inkluzivní pedagogikou. V současnosti můžeme evidovat tři pohledy na inkluzivní pedagogiku. Ztotožňujeme ji buď s integrací, nebo se jedná o vylepšenou „optimalizovanou“ integraci. Inkluze je odlišná od integrace, jde o novou kvalitu přístupu k postiženým – bezpodmínečné akceptování speciálních potřeb všech dětí (Horňáková in Lechta, 2010). Inkluzivní pedagogika je založena na tom, že každé dítě se zdravotním znevýhodněním je prvotně zařazeno do běžné školy bez ohledu na typ jeho postižení. Není zde důležité, zda dítě zvládne učivo daného ročníku v plném rozsahu. Inkluze není žádnou výhodou, kterou si dítě muselo zasloužit, ale je to jeho automatické právo. Při integraci je však prvně dítě s postižením zařazeno do speciální školy a až teprve později do školy běžného typu, zdá-li se odborníkům a rodině, že by ji mohlo zvládnout (Novosad, 2009). „Inkluze znamená vytvořit ve třídě takové prostředí, které vítá a oceňuje odlišnosti (Lang, Berberichová, 1998, s. 28).“ Všechny děti mají právo učit se společně s vrstevníky, zapojit se do takového učení, které vyhovuje jejich dovednostem a potřebám a učit se v heterogenních skupinách jako součást sociálního učení (Shevin in Lang, Berberichová, 1998). Inkluzivní vzdělávání obohacuje obě strany, jak děti se zdravotním postižením, tak i děti „zdravé“. Tato inkluze nabízí všem dětem možnost získat širší pohled na svět a přijmout rozdíly, podílet se na vzdělávání druhých a získat něco díky darům a nadání ostatních. Inkluze také přispívá k naplnění nejen jejich fyzických, sociálních a citových potřeb a úplně mění 36
diskriminující chování a cítění vůči znevýhodněným jedincům (Lang, Berberichová, 1998). Mezi zásadní prvky úspěšné pedagogické inkluze patří kladný postoj všech zúčastněných, závazek usilovat o inkluzi a používat inkluzivní postupy a metody a přiměřené dovednosti a znalosti. Tyto faktory souvisí navzájem a jsou velmi důležité a závisejí na hlubších postojích, přístupech, nasazení a dřívějších zkušenostech (Lang, Berberichová, 1998). Více se zde již inkluzí zabývat nebudeme, ve stručnosti jsme zde chtěli charakterizovat inkluzivní přístup v začlenění jedinců se zdravotním postižením, který je opět, jak již bylo řečeno závislý na postojích společnosti.
2.3 Rodina a dítě s mentálním postižením Rodina je nejpřirozenějším prostředím pro výchovu dítěte, tedy i pro dítě s mentálním postižením. Prostředí rodiny mu poskytuje dostatek podnětů k rozvoji osobnosti, uspokojuje vztahové a emocionální potřeby (pocit bezpečí, jistoty a emocionální stability) a také se podílí na vytváření jeho vlastní identity. Narození mentálně postiženého dítěte je pro rodinu však velmi traumatizující, odborníci tvrdí, že je to jedna z nejbolestivějších situací v životě člověka. Do dětí většina z nás vkládá své naděje, očekávání a přání, jsou naplněním smyslu našeho života (Švarcová, 2003; Slowík, 2007; Valenta, Müller et al., 2009). Bohužel tuto velmi nesnadnou situaci rodičům dítěte s postižením často nikdo neulehčí, dokonce naopak ještě více ji některé postoje a názory znesnadňují. Rodina se musí vyrovnat s reakcemi svého okolí, které jsou mnohdy negativní. Někteří známí a přátelé odejdou, nemusí být zlí, ale třeba pouze jen nevědí, jak se chovat k dítěti s mentálním postižením a k jeho rodičům. Negativní postoje společnosti k osobám s mentálním postižením jsou zdrojem stresu pro celou rodinu a vedou k řadě dalších znevýhodnění a omezení. Rodina s dítětem s mentálním postižením bývá většinou ekonomicky oslabena, rodiče nemají žádné pracovní úlevy, jejich pracovní růst je omezen. Tyto rodiny mnohdy žijí v jakési izolovanosti a osamocenosti, jsou tak kladeny velké nároky na jejich psychiku a celkovou osobnost. Jak je vidět z předchozího výčtu některých znevýhodnění a omezení, situace rodiny s dítětem s mentálním postižením není vůbec jednoduchá, je proto potřeba této rodině pomáhat nejenom ekonomicky, ale také poskytnou kvalitní odbornou zdravotnickou, speciálně pedagogickou a psychologickou péči a to všem členům rodiny. Potřeba „osvěty“ v této oblasti je také velmi důležitá, jak jsme již zmínili, řada známých a kamarádů rodiny neví, jak se chovat k dítěti s mentálním postižením a jeho rodičům. Raději se s nimi přestanou stýkat, 37
stačilo by však jen o něco více informací o tomto postižení a situace by se možná změnila. Pro rodinu s mentálně postiženým dítětem je totiž velmi důležité udržet si své postavení ve společnosti (Švarcová, 2003; Vágnerová, 2004; Vančura, 2007; Novosad, 2009). Dotkli jsme se zde postojů společnosti k rodině s dítětem s postižením, v následující části textu se zaměříme na postoj rodiny k dítěti s mentálním postižením. Narození postiženého dítěte zastihne oba rodiče nepřipravené. Nevědí, co je v životě čeká, jak se toto dítě bude vyvíjet, jak s ním mají zacházet a vychovávat jej. Je proto velmi důležité, aby jim skutečnost o postižení jejich dítěte byla vhodně sdělena a bylo jim poskytnuto, co nejvíce informací o této problematice. Pokud rodiče přijmou dítě s postižením, znamená to pro vývoj dítěte obrovský vklad do života (Švarcová, 2003; Vančura, 2007). Než k tomuto však dojde, rodina prochází několika fázemi. Nyní si zde uvedeme jednotlivé fáze reakce na toto zjištění, které uvádí Vágnerová (2008). 1. Ve fázi šoku a popření se zhroutí veškeré naděje rodiny. Rodiče odmítají uvěřit diagnóze a její nezvratitelnosti. 2. Ve fázi bezmocnosti jsou rodiče bezradní, netuší, co mají dělat, mají strach a zároveň očekávají pomoc, ale neví jakou a v čem by měla spočívat. 3. Fáze postupné adaptace a vyrovnání se s problémem. Rodina se učí přijímat skutečný stav věcí a postupně se vyrovnávají s realitou. Často zde dochází k obviňování partnerů navzájem, hledá se viník. 4. Fáze smlouvání. Jedná se o přechodné období, kdy rodina přijímá postižení svého dítěte a nové skutečnosti. 5. Fáze realistického postoje. Toto uvědomění si skutečnosti vede k jejímu přijetí, realistickému náhledu na životní situaci a na osobnost dítěte a jeho možnosti. Rodina tak zaujímá k této zátěži určitý postoj, snaží se porozumět této situaci, pochopit, že je srozumitelná a zvládnutelná a má smysl ji řešit.
Uvedenými fázemi rodiče nemusí procházet v jednotlivém pořadí, některé dokonce mohou být vynechány. Každá rodina, její situace a také každé dítě je jiné, proto jsou zde různé odlišnosti v přijetí této situace (Dale in Valenta, Müller et al., 2009). Narození mentálně postiženého dítěte zasahuje i další členy rodiny, jeho sourozence, kteří se také musí vyrovnat s řadou změn. „Zdravé“ dítě brzy pochopí, že ke svému postiženému sourozenci se nemůže chovat jako ke zdravému. Toto zjištění může vést k ochranitelskému postoji. Dojde také k uvědomění si rozdílného přístupu rodičů k sobě a k jeho sourozenci. Může se u nich dostavit pocit viny, že oni jsou „zdraví“. Nebo pozornost rodičů k sourozenci 38
závidí, pak se snaží často nevhodně jejich pozornost upoutat. U starších sourozenců se často stává, že převezmou pečovatelskou roli. Rodiče by si měli uvědomit, jak náročnou situací „zdravé“ dítě prochází. Měli by nepostižné dítě umět vyslyšet, protože jejich postřehy mohou napomoci ke zdravému rodinnému klimatu. Často u rodičů dochází k zaměření se na dítě s postižením a jeho nepostižení sourozenci mohou být odsouváni až od pozadí. Také může dojít k opačné situaci, kdy se rodiče právě naopak velmi zaměří na „zdravého“ sourozence a kladou na něj velké požadavky, kompenzují tak zklamaní a nenaplněná očekávání spojené s postiženým dítětem. Oba přístupy poznamenávají sourozence na celý život. Rodiče by měli umět dítě vyslyšet, protože jejich postřehy mohou napomoci ke zdravému rodinnému klimatu (Blažek, Olmrová, 1988; Slowík, 2007). Vyrovnání se se všemi změněnými okolnostmi je pro vývoj dítěte s mentálním postižením velmi důležité, je potřeba aby rodiče zaujali k dítěti pozitivní postoj. Říci, který postoj by byl tím nejlepším, nelze určit, nemělo by to však být odmítání dítěte s postižením. S odmítáním ze strany jednoho z rodičů (nejčastěji ze strany otce) se často setkáváme, tato situace může vést až k rozpadu rodiny, který má pak špatný dopad i na dítě s mentálním postižením. Naopak rodiče mohou zaujmout přespříliš ochranitelský přístup, který ovšem také není nejlepším řešením, může dojít až k izolaci dítěte od společenského okolí. Dalším přístupen rodičů je rezignace na výchovu a rozvíjení dítěte a uspokojování jen jeho základních biologických potřeb. Opakem tohoto přístupu je neúměrná snaha vychovat dítě tak, aby se co nejméně lišilo od jeho vrstevníků. Brát a mít rád dítě takové jaké je – takto bychom mohli označit nejvhodnější postoj a přístup rodičů k dítěti s jakýmkoliv postižením, ale i k dítěti bez postižení (Švarcová, 2003).
2.4 Osoby s mentálním postižením a právo Postoje společnosti k osobám s mentálním postižením se odráží také ve vývoji jejich práv. „Lidská práva se obvykle charakterizují jako ta práva, která lidem dovolují rozvíjet a využívat jejich možnosti a schopnosti a uspokojovat základní materiální a duchovní potřeby. Vycházejí ze stále více pociťované potřeby lidí žít takovým životem, v němž bude respektována a chráněna hodnota a důstojnost každé lidské bytosti. Respektování lidských práv a svobod je základem spravedlivého uspořádání každé společnosti (Švarcová, 2003, s. 14).“ Již počátkem 20. století se začínají prosazovat lidská práva osob s mentálním postižením. 39
Roku 1924 byla přijata deklarace práv dítěte nazvaná Ženevská deklarace. Na ni navazuje Deklarace práv dítěte z roku 1959. V 60. letech také působí organizace rodin dětí s mentální retardací – Evropská liga společnosti mentálně retardovaných, která se snažila o zabezpečení mentálně handicapované v různých oblastech jejich života – vzdělání, přípravy na povolání, zaměstnávání, …Roku 1971 byla Valným shromážděním Spojených národů přijata Deklarace práv mentálně postižených osob. Pro lepší představu zde zmíníme základní znění této deklarace, které uvádí Pipeková (in Vítková, 2004, s. 305): 1. Mentálně postižený má mít co nejvíce stejných práv jako ostatní lidé. 2. Mentálně postižený má právo na zdravotní péči a další vhodnou lékařskou činnost, na výuku, výchovu a vedení, které mu pomohou co nejvíce rozvinout jeho možnosti a schopnosti. 3. Mentálně postižený má právo na slušnou životní úroveň, dostatečný příjem peněz. Má právo pracovat podle svých možností nebo být jinak užitečný. 4. Pokud to podmínky dovolují, má mentálně postižený právo žít se svou rodinou a účastnit se společenského života. Proto by jeho rodina měla dostávat pomoc. Když je nutné, aby mentálně postižený žil v ústavu, má být prostředí a způsob života co nejvíce podobný normálnímu životu. 5. Mentálně postižený má právo na odborníka, který bude podle potřeby chránit jeho spokojený život, práva a zájmy.
Tato deklarace však nebyla ve všech zemích plně uskutečněna (Švarcová, 2003; Pipeková in Vítková, 2004). V roce 1981 byla přijata deklarace pod názvem Sunbergova, která říká, že každá handicapovaná osoba musí mít přístup ke vzdělání, profesní přípravě, kultuře a informacím, a to v rámci světového systému celoživotního vzdělávání. Tato deklarace byla prvním krokem k dnešnímu inkluzívnímu vzdělávání. O rok později OSN přijala Celosvětový akční program formulující politiku handicapu ve třech oblastech – prevence, rehabilitace a zrovnoprávnění příležitostí. Roku 1989 u nás byla přijata Deklarace práv dítěte z roku 1959. Nás zajímá zejména článek 23, ve kterém mentálně či fyzicky handicapované dítě má prožít plný život v podmínkách zajišťujících důstojnost, podporujících sebedůvěru a usnadňujících aktivní zapojení dítěte do společnosti. V 90. letech minulého století u nás bylo zpracováno několik národních plánů na zlepšení situace znevýhodněných občanů (1992, 1993, 1998). V letech 2006 – 2009 probíhal Národní plán podpory a integrace občanů se zdravotním postižením, který je spojen s Národní radou zdravotně postižených. (Švarcová, 2003; Pipeková 40
in Vítková, 2004; Slowík, 2007). „Díky těmto dokumentům se zvolna mění k lepšímu legislativní podmínky v oblasti vzdělávání, pracovního uplatnění, sociálního zabezpečení nebo zdravotní péče občanů s postižením atd. Svá práva začínají aktivně prosazovat sami lidé s handicapem a stejně jako v evropském a celosvětovém měřítku se rovněž u nás přesouvá pozornost na opatření proti diskriminaci znevýhodněných osob (Michalík in Slowík, 2007, s. 42).“
2.5 Plánování zaměřené na člověka (individuální plánování) a transformace sociálních služeb V této kapitole se lehce dotkneme problematiky péče o osoby s mentálním postižením a změn, které v této oblasti postupně nastávají a to díky novému pohledu a přístupu v poskytování služeb lidem se zdravotním postižením. Jak uvádí Johnová ve svém článku „Plánování zaměřené na člověka a transformace ústavní péče I.“ (http://www.dobromysl.cz/scripts/detail.php?id=1089, 2010a), nová úprava Zákona o sociálních službách stanovuje, „že sociální služby musí být plánovány tak, aby byly zohledněny osobní představy a potřeby klientů sociální služby a aby jim služby umožňovaly vést běžný způsob života.“ Východiskem pro tuto úpravu Zákona o sociálních službách a Standardů kvality sociálních služeb byly principy „na člověka zaměřeného plánování“ (Johnová, 2010a). Plánování zaměřené na člověka představuje cestu pro vytvoření realistického plánu k naplnění životních cílů, přání a potřeb lidí s mentálním postižením. Bohužel v ČR stále převládá individuální plánování vycházející z pohledu profesionálů, tedy co mohou tito profesionálové nabídnout sami nebo prostřednictvím svých organizací. Nabídka je však vždy užší než to, co nabízí život. Také dochází k vytváření přílišné závislosti klientů na formálních zdrojích (službách profesionálů) a nejsou využívány neformální zdroje (rodina, přátelé, sousedé apod.), které by umožnily lidem udržovat a vytvářet si přirozené sociální vazby, být součástí společnosti a žít běžným životním stylem. Těchto neformálního zdrojů by se však podle principů plánování zaměřeného na člověka mělo hojně využívat. V plánování zaměřeném na člověka role pracovníků v sociálních službách směřují k obhajování práv lidí s postižením a k vymáhání jejich práv na jiných sociálních systémech. Tato změna v přístupu poskytování služeb lidem s postižením s sebou přináší také změnu systému klasifikace
41
klientů, která by se měla orientovat na potřebnou podporu pro člověka s postižením k jeho sociálnímu začlenění, osobnímu rozvoji, k běžnému životu (Johnová, 2010a). Individuální plánování založené na principech plánování zaměřeného na člověka a používání nových metod práce by mělo vést k postupné transformaci ústavní péče. V transformaci ústavní péče jde o úpravu životních podmínek obyvatel ústavů, tedy umožnit této skupině lidí žít běžným stylem života s individuálně poskytovanou podporou. Lidé se zdravotním postižením chtějí žít ve vlastním bytě, vydělávat peníze, najít si partnera, apod., to je však často neslučitelné s životem v ústavní péči v jeho původních podmínkách (velkokapacitní zařízení, nedostatek soukromí,…). Pokud chtějí ústavy dodržet principy individuálního plánování, musí reagovat na požadavky svých klientů a přizpůsobit jim i své služby. Tyto služby tak budou mít postupně terénní charakter (podpora poskytovaná v přirozeném prostředí) a budou více zaměřeny na obhajobu práv klientů (prosazení práva na využití služeb zaměstnanosti nebo vzdělávání v základní škole, pomoc s možností sportovat v místním sportovním klubu apod.) (Johnová, 2010b). Johnová ve svém článku „Plánování zaměřené na člověka a transformace ústavní péče II.“ (http://www.dobromysl.cz/scripts/detail.php?id=1130, 2010b) říká, „samotná změna způsobu individuálního plánování nemůže změnit ústavní péči na služby komunitního typu. Může ale být důležitým začátkem, který ukáže směr a iniciuje změny v oblasti financování a organizace poskytovaných služeb.“ Právě díky postupným změnám v postojích společnosti k osobám nejenom s mentálním postižením mohlo dojít ke zvratům v přístupu sociálních služeb ke svým klientům se zdravotním postižením.
2.6 Organizace a občanská sdružení pro osoby s mentálním postižením a jejich úloha ve změnách postojů společnosti k osobám s mentálním postižením Nezastupitelné místo v oblasti péče o osoby s mentálním postižením, ale také v oblasti postojů a přístupu k těmto lidem mají právě různé organizace, občanská sdružení, spolky, nadační fondy a nadace, tzv. nevládní pomáhající sektor. Jejich práci můžeme hodnotit vesměs pozitivně, doplňují služby, které stát neposkytuje v dostatečné míře nebo jsou pro některé skupiny nevyhovující a nedostupné. Tyto neziskové organizace představují dobrovolnou aktivitu jejich členů, často bez nároku na jakoukoliv odměnu a přesto pracují 42
s velkým nasazením a ve vysoké kvalitě (Slowík, 2007; Novosad, 2009). Národní
rada
zdravotně
postižených
je
zastřešující
základnou
organizací
handicapovaných osob od roku 2000. Jejím hlavním cílem je posílení hlasu handicapovaných občanů ve společnosti a obhajoba, prosazování a naplňování jejich práv a potřeb (Michalík in Slowík, 2007). Nyní si zde uvedeme několik organizací a sdružení pro osoby s mentálním postižením a jejich stručnou charakteristiku a cíle, díky kterým se postoje společnosti k osobám s mentálním postižením mohou změnit.
Společnost pro podporu lidí s mentálním postižením v České republice, o. s. (SPMP) Toto sdružení je celostátní nezisková organizace působící na národní, regionální a lokální úrovni s mnohaletou zkušeností (sdružení bylo založeno roku 1969) v oblasti podpory lidí s mentálním a kombinovaným postižením a jejich rodin. V současné době sdružuje více než 8000 členů. Tato organizace se snaží o „společnost pro všechny“. Lidé s mentálním postižením a jejich rodiny by měli mít stejné životní příležitosti jako ostatní členové společnosti (www.spmpcr.cz, 16.6.2010). Hodnoty, které tato společnost prosazuje, vyjadřují její postoj k osobám s mentálním postižením, patří mezi ně zejména rovnoprávnost lidí s mentálním postižením. Tito lidé mají stejná práva být zařazeni do společnosti při jakémkoliv stupni postižení. Lidé s mentálním postižením mají možnost žít nezávislým způsobem života. Poskytováním zejména podpory a nejenom péče lidem s mentálním postižením, jim pomáháme v jejich rozhodování a uplatňování jejich talentu a schopností. V této organizaci rodiče a přátelé lidí s mentálním postižením spojují své osobní zkušenosti s poznatky odborníků při hledání a využívání nových metod podpory lidem s mentálním postižením (www.spmpcr.cz, 16.6.2010). Práce této organizace spočívá v seznamování veřejnosti s problematikou mentálního postižení a tím odstraňování předsudků a nesprávných představ o lidech s mentálním postižením. Dále poskytuje sociální služby různého druhu a podporuje transformaci ústavní péče na komunitní služby. Organizuje celoživotní vzdělávání a společenské akce pro lidi s mentálním postižením, rodiče, profesionály a veřejnost. Pomáhají lidem s mentálním postižením převodem důležitých informací do jim srozumitelné podoby. Připomínkují zákony ovlivňující život lidí s mentálním postižením a prosazují naplňování Úmluvy OSN o právech osob se zdravotním postižením. Toto všechno se děje za účelem zlepšení podmínek života občanů s mentálním postižením žijících v rodinách i v péči sociálních a vzdělávacích zařízení 43
(www.spmpcr.cz, 16.6.2010).
Uvedli jsme si zde největší společnost pro podporu lidí s mentálním postižením, nyní se zde jen krátce zmíníme o některých organizacích a sdruženích, které mají velkou zásluhu na pomoci a zapojování osob s mentálním postižením do společnosti a které také podstatnou mírou ovlivňují postoje společnosti k těmto lidem.
Studio OÁZA Studio OÁZA vzniklo roku 1992. Jedná se o nevýdělečné občanské sdružení pro lidi s mentálním postižením od 6 let výše, jehož cílem je zejména rozvíjení jejich kulturních a společenských aktivit. Hlavní náplní tohoto sdružení je organizování pravidelných kroužků zájmové umělecké činnosti pro lidi s mentálním postižením a dalších akcí přispívajících k jejich integraci a zapojení do společenského života (www.special.cz/oaza/, 16.6.2010).
Společnost rodičů a přátel dětí s Downovým syndromem, o.s. Společnost rodičů a přátel dětí s Downovým syndromem, o.s. je občanské sdružení s celostátní působností. Sdružení bylo založeno roku 1996. Uvedeme si zde cíle této organizace, které tuto organizaci charakterizují a vyjadřují její náplň. Orientace na problematiku osob s Downovým syndromem, prosazování principů občanských a lidských práv osob se zdravotním postižením je jedním z jejich cílů. Dále pak pomáhat svým členům sdružovat rodiny dětí s DS, setkávat se, předávat si osvědčené postupy, rozvíjet zkušenosti a rozšiřovat znalosti. Sdružuje také rodiny s odbornou veřejností za účelem pozitivního ovlivňování individuální vývoj dítěte. Toto sdružení vyhledává nové efektivní metody, vypracovává koncepce a šíří poznání formou osvěty - zlepšuje informovanost rodin, odborné veřejnosti i širší veřejnosti o problematice osob s DS. Obhajoba práv osob s DS, poradenství a aktivizace rodičů v sociálně právní problematice patří také mezi hlavní cíle tohoto sdružení. Přímá práce s dětmi a mládeží, integrace do předškolních a školních zařízení je jedním z posledních cílů této organizace (www.downsyndrom.cz, 16.6.2010).
Asociace pomáhající lidem s autismem (APLA) Asociace pomáhající lidem s autismem (APLA) je organizací, jejímž cílem je pomáhat všem dospělým, dětem, jejich rodinám, kteří trpí některou z poruch autistického spektra. Byla založena na počátku roku 2000. Podpora systematické a komplexní odborné pomoci lidem s poruchami autistického spektra, a zároveň spoluvytváření podmínek pro všestrannou 44
a konkrétní pomoc jejich rodinám je náplní činnosti této organizace. Tato organizace se skládá ze čtyř sekcí a to rodičovské, klinické, pedagogická a sociálně právní. Činnost jednotlivých sekcí je zaměřena především na informovanost odborné i laické veřejnosti, diagnostiku, vzdělávání odborníků, podporu vzdělávacích a sociálních programů, a především na podporu rodičů (www.praha.apla.cz, 16.6.2010).
45
II PRAKTICKÁ ČÁST
1 Charakteristika a stanovení hypotéz
zkoumaného
problému,
cíle
výzkumu
1.1 Charakteristika zkoumaného problému V současné době se uskutečňuje řada výzkumů týkajících se postojů a vztahů intaktní společnosti k osobám s různým postižením, ať už jde například o mentální nebo tělesné postižení. Díky těmto výzkumům se nejen zjišťují postoje a vztahy společnosti k osobám s postižením, ale zároveň se skrze ně může zvyšovat informovanost intaktní společnosti o problémech postižených lidí. Získáním nových informací mohou lidé přehodnotit, či změnit své názory na osoby s postižením a jejich život. Postoje společnosti k různým věcem, událostem, problémům se mění s jejím vývojem, což je zapříčiněno získáváním nových informací a zkušeností. Stejně je tomu i s problematikou osob se zdravotním postižením a postoji společnosti k nim. Ve starověku se objevují první zmínky o slabomyslných jedincích v různých filosofických dílech. Osoby s mentálním postižením byly v této době v nejhorším případě usmrcovány a v tom lepším vytlačovány až na samý okraj společnosti. Ve středověku byly tyto osoby dokonce považovány za „ďáblovi děti“ a blázny a jejich život byl velmi omezován. Byly izolovány v různých klášterech a hospicích (Kysučan, 1982). V takovýchto podmínkách žily osoby s mentálním postižením po několik staletí a občas se objevily snahy o zlepšení jejich postavení ve společnosti, které však nebyly moc úspěšné. „Výrazný pokrok ve vztahu ke slabomyslným nastal v období po Velké francouzské revoluci. Byla vydána Deklarace práva člověka, kde byla zdůrazněna nutnost pomoci společnosti všem nešťastným členům společnosti. Zásluhou psychiatra Filipa Pinela nebyli duševně nemocní vsazováni do okovů (Kysučan, 1982, s. 69-70).“ V 19. století nastala změna. Postupný rozvoj medicíny a psychologie přinesl nový pohled na osoby s postižením. Odborníky byly odstraněny různé pověry a strach. Získávají se nové poznatky o jednotlivých nemocech a postiženích a tím se zdokonaluje i jejich léčba. Zároveň se rozšiřuje informovanost o mentálním postižení mezi laickou veřejností díky masmédiím. Je však třeba si uvědomit, že ne vždy jsou tyto informace pravdivé nebo můžou být nesprávně 46
prezentovány. V našem výzkumu jsme se zaměřili na současné postoje společnosti k osobám s mentálním postižením a na její názor na možnou integraci těchto osob do běžného života. V praktické části jsme použili ke sběru dat dotazník. Pomocí této metody můžeme oslovit velké množství respondentů a zpracování dat bude rychlé a snadné. Rozhodli jsme se dotazník předložit osobám ve věku 19 a více let. Chtěli bychom tak oslovit mladší generaci, která má možnost ovlivnění budoucnosti nejen v postojích společnosti k osobám s mentálním postižením, ale i zvýšení možností jejich integrace. A naopak starší generaci bychom chtěli ukázat, že mentálně postižené osoby nejsou jen osoby, které jsou “zavřené v ústavech sociální péče“, ale že v současné době se možnosti a způsob jejich života změnil a to jak už ve vzdělávání, zaměstnání, či bydlení.
1.2 Cíle výzkumu Před samotným výzkumem je potřeba zvolit si cíle, kterých chceme dosáhnout. Našim hlavním cílem je zjištění postojů společnosti k osobám s mentálním postižením, zda jsou pozitivní či negativní. Mezi parciální cíle výzkumu patří zjistit názor společnosti na možnou integraci mentálně postižených jedinců do běžných škol, zaměstnání, kulturních a sportovních akcí. Zda společnost s touto integrací souhlasí, či nesouhlasí. Dalším parciálním cílem je zjištění názoru společnosti na možné znevýhodňování v určitých oblastech života osob s mentálním postižením v intaktní společnosti. Zjistit mínění společnosti na péči o jedince s mentálním postižením v České republice je také jeden z parciálních cílů.
1.3 Stanovení hypotéz
1.3.1 Hypotéza Hypotézy jsou základem kvantitativních výzkumů. Hypotéza je tvrzení, které je vyjádřeno oznamovací větou a toto tvrzení musí vyjadřovat vztah mezi dvěma proměnnými. Proto je tedy vždy formulována jako tvrzení o rozdílech, vztazích nebo následcích. Hypotézu musí být možno empiricky ověřovat. Proměnné, které v hypotéze vystupují, musí být měřitelné. Pokud 47
se nepodaří hypotézu ve výzkumu vyvrátit, můžeme ji přijmout, ale ne ji považovat za jednou provždy dokázanou, protože při opakovaném ověřování hypotézy se mohou objevit fakta, která jsou s ní neslučitelná. Hypotéza nemůže být nikdy jednoznačně a definitivně dokázána žádným empirickým důkazem (Chráska, 2007).
1.3.2 Konkrétní hypotézy Abychom došli k určitému závěru naší práce, v předchozí kapitole jsme si stanovili hlavní cíl a parciální cíle výzkumu. V této části práce jsme si vytvořili konkrétní hypotézy, které budeme analýzou získaných informací verifikovat.
H1: Více respondentů předpokládá negativní postoje společnosti k osobám s mentálním postižením než pozitivní postoje společnosti.
H2: Více respondentů souhlasí s integrací osob s mentálním postižením do běžného života než s jejich segregací.
H3: Více respondentů předpokládá pozitivní ovlivnění vlastního života setkáváním se s osobami s mentálním postižením než negativní ovlivnění.
H4: Větší množství respondentů si myslí, že lidé s mentálním postižením jsou u nás znevýhodňováni, menší množství respondentů je názoru opačného.
H5: Více respondentů souhlasí s integrací dětí s mentálním postižením do běžné školy než s jejich integrací do třídy s dětmi intaktními.
48
2 Výzkumné šetření
2.1 Charakteristika sběru dat
2.1.1 Dotazník Jako výzkumnou metodu ke sběru dat v praktické části jsme zvolili dotazník. Chráska (2007, s. 163) vymezuje dotazník „jako soustavu předem připravených a pečlivě formulovaných otázek, které jsou promyšleně seřazeny a na které dotazovaná osoba (respondent) odpovídá písemně.“ Dotazník musí být pečlivě a odborně sestaven, abychom dosáhli jeho nejvyšší výpovědní hodnoty. Při řazení položek v dotazníku vždy dáváme přednost psychologickému hledisku před logickým. Nejdůležitější položky se umisťují ve střední části dotazníku. Při interpretaci dat získaných z dotazníku musíme být velmi obezřetní, abychom odlišili objektivní zjištění od subjektivních soudů. Výhodou dotazníku je na druhé straně rychlé a ekonomické shromažďování dat od velkého počtu respondentů (Chráska, 2007).
2.1.2 Popis použitého dotazníku Pro výzkum jsme použili nestandardizovaný dotazník (Příloha č. 1). Při sestavování dotazníku jsme se snažili o jasnost a srozumitelnost všech kladených otázek. Dotazník je rozdělen na dvě části, z nichž první část se týká sociodemografických údajů respondentů – jejich pohlaví, věk a maximální dosažené vzdělání. Druhá část dotazníku se zaměřuje na vztahy a postoje společnosti k osobám s mentálním postižením, jejich integraci do běžných škol, zaměstnání, účast na kulturních a sportovních akcích a také názor společnosti na péči o osoby s mentálním postižením v České republice. Tato část dotazníku se skládá z 15 položek, z nichž 4 položky obsahují 5 podpoložek, celkem tedy 20 položek. V dotazníku jsme užili otázky uzavřené, u kterých je respondentům předkládán určitý počet předem připravených odpovědí. Tyto otázky byly jak dichotomické, u nichž lze dát jen dvě vzájemně se vylučující odpovědi, tak polytomické. U polytomických otázek mají respondenti na výběr více jak dvě odpovědi. V dotazníku se také dvakrát objevuje škálová položka, kde respondent vybírá určitý bod na předem připravené škále (Chráska, 2007). 49
V dotazníku se objevuje zastaralý pojem a to ústav sociální péče. Tento název se již nepoužívá, byl nahrazen novým označením domov pro osoby se zdravotním postižením. Toto nové pojmenování je poměrně nedávno zavedené a mnoha lidem se ještě nedostalo do povědomí a znají jen předešlý název, proto jsme v dotazníku užili dříve užívaného názvu ústav sociální péče. Pojem intaktní děti jsme v dotazníku nahradili pojmem zdravé děti. Víme, že je to neadekvátní pojmenování vůči dětem s mentálním postižením, protože tyto děti nejsou nemocné, nemělo by tedy být užito protikladu tohoto slova zdravé. Pro účely dotazníku to však bylo potřebné. Mnozí dotazování nemusejí znát cizí slovo intaktní a ve společnosti se často díky nedostatečné informovanosti mluví o osobách s mentálním postižením jako o nemocných jedincích, přestože tomu tak není.
2.2 Charakteristika analýzy získaných dat Odpovědi jednotlivých položek dotazníku jsme sečetli, převedli na procenta a vše zanesli do tabulek, tabulky jsme doplnili grafy. U některých otázek jsme užili test chí – kvadrát. „Test chí – kvadrát je nejčastěji užívaným statistickým postupem, jestliže máme pedagogické jevy zachyceny na úrovni nominálního měření. Test chí – kvadrát patří mezi tzv. neparametrické statistické postupy. Používání neparametrických postupů není vázáno tolika a tak přísnými podmínkami jako používání postupů parametrických. Test chí – kvadrát je jedním z nejznámějších testů významnosti, pomocí něhož rozhodujeme o tom, zda zjištění, které výzkum přinesl, je skutečně významné, anebo je způsobeno náhodou (Chráska, 1988, s. 22). “ V naší práci jsme použili test chí – kvadrát pro čtyřpolní tabulku o dvou řádcích a dvou sloupcích, což je zvláštní případ kontingenční tabulky. Používá se v případech, kdy jevy, které chceme ověřovat, mohou nabývat dvou alternativních kvalit (chlapec – dívka, plavec – neplavec atd.) (Chráska, 1988). Této metody jsme užili u otázek číslo 8, 9 a 12.
2.3 Charakteristika výzkumné skupiny Výzkumnou skupinu našeho šetření tvořili muži i ženy 19 a více let s různým stupněm 50
dosaženého vzdělání. Výběr respondentů byl náhodný, tvořili jej většinou obyvatelé Zlínského, Jihomoravského a Olomouckého kraje. Jednotlivé počty mužů a žen, jejich věkové složení a maximální dosažené vzdělání jsou zasazeny do tabulek a doplněny grafy.
Pohlaví Tabulka č. 1: Rozdělení respondentů dle pohlaví Pohlaví muži ženy celkem
počet 43 57 100
počet v % 43 57 100
43% muži ženy
57%
Graf č. 1: Rozdělení respondentů dle pohlaví
Věk Tabulka č. 2: Rozdělení respondentů dle věku Věk 19 - 30 let 31 - 45 let 46 - 60 let 61 let a více celkem
muži 22 3 16 2 43
ženy 34 10 12 1 57
celkem 56 13 28 3 100
51
celkem v % 56 13 28 3 100
3% 19 - 30 let
28%
31 - 45 let 56% 13%
46 - 60 let 61 let a více
Graf č. 2: Rozdělení respondentů dle věku
Maximální dosažené vzdělání (nepovinný údaj) Tabulka č. 3: Maximální dosažené vzdělání respondentů Maximální dosažené vzdělání základní vyučen střední odborná škola s maturitou gymnázium vyšší odborná škola vysoká škola celkem
19%
1%
muži 0 9 18 5 2 9 43
ženy 1 6 14 20 2 9 52
celkem 1 15 32 25 4 18 95
celkem v % 1 16 34 26 4 19 100
základní
16%
vyučen
4%
střední odborná škola s maturitou gymnázium 26%
34%
Graf č. 3: Maximální dosažené vzdělání respondentů
52
vyšší odborná škola vysoká škola
3 Analýza a interpretace výsledků V průběhu ledna a února roku 2010 jsme rozdali 120 dotazníků i s průvodním dopisem. Dotazníky jsme předávali respondentům osobně nebo prostřednictvím dalších osob. Do března roku 2010 se nám vrátilo 100 dotazníků, což je 83 % návratnost. Na základě zjištěných výsledků v této části práce bude možné dokázat, zda platí dané hypotézy, či nikoliv. Výsledky některých otázek našeho výzkumu jsme srovnali s výsledky výzkumu „Jak se u nás žije lidem s postižením?“ (Daňková, 2006), který byl realizován sdružením Máme otevřeno? v roce 2005 – 2006 mezi osobami s mentálním nebo kombinovaným postižením. Respondenty byli uživatelé různých typů sociálních služeb v 18 pražských organizacích, poskytujících služby lidem s tímto druhem postižení. Věkové rozpětí respondentů bylo 18 – 64 let. Cílem výzkumu bylo zjistit, zda jsou v současné nabídce sociálních služeb poskytovaných v těchto organizacích zastoupeny nebo suplovány služby typu občanské advokacie, tj. služby, které se zabývají obhajobou práv uživatele a podporou při naplňování jeho možností v různých oblastech života. Z výzkumu lze hodnotit situaci respondentů v několika základních oblastech – finance, bydlení, práce, volný čas, sociální služby a jejich využívání. Pro větší přehlednost a lepší zpracování dat jsme otázky rozdělili do několika oblastí.
A. Informovanost o problematice mentálního postižení Mnoho lidí má velmi zkreslené představy o osobách s mentálním postižením, což je převážně způsobeno špatnou informovaností o tomto postižení. Tyto nepřesné informace získávají z televize, rádia, internetu. Masmédia často nepřesně nebo dokonce i chybně uvádějí některé skutečnosti, což by se nemělo stávat. Jejich vliv na společnost je velký, je proto potřeba, aby se zaměřily na pravdivost a věrohodnost informací, které prezentují. Proto by pořady o osobách s jakýmkoliv postižením měli “režírovat“ odborníci – speciální pedagogové. Tak by tomu mělo být i u článků, které se objevují v novinách a časopisech. Stejně jako u pořadů o osobách s jakýmkoliv postižením by bylo dobrým řešením, aby jejich autory či spoluautory byli speciální pedagogové nebo alespoň jejich konzultanty či oponenty a to ještě před tím než jsou tyto pořady nebo články zveřejněny. Rodiče a učitelé by si měli uvědomit, že vychovávají budoucí generaci, která může mnohé 53
věci ovlivnit, je proto nutné předávat jim potřebné vědomosti a zkušenosti a učit je zodpovědnosti nejenom za svou budoucnost, ale i budoucnost jiných osob, například právě osob s mentálním postižením. Nyní se vyjádříme k otázkám týkajících se dané oblasti.
1. Setkal (a) jste se někdy nebo se často setkáváte s člověkem s mentálním postižením?
Tabulka č. 4: Otázka č. 1 Možnosti ano, jednou ano, často ne celkem
muži 15 24 4 43
ženy 15 39 3 57
celkem 30 63 7 100
celkem v % 30 63 7 100
7% 30% ano, jednou ano, často ne 63%
Graf č. 4: Otázka č. 1
Výzkumem jsme zjistili, že většina dotazovaných se alespoň jednou setkala s osobou s mentálním postižením, dokonce více jak polovina respondentů se setkává často. Z toho nám může vyplynout, že situace se v průběhu let změnila a integrace osob s mentálním postižením do společnosti je možná a velmi pomalu se stává reálnou. Osoby s mentálním postižením už nejsou jen „zavřeni v ústavech“, ale mohou žít se svou rodinou, nebo dokonce i samostatně díky chráněnému a podporovanému bydlení. Mají větší svobodu pohybu, ale i svobodu v rozhodování, sami si zajdou nakoupit, navštíví kino nebo divadlo. Mohou být zaměstnáni na volném trhu práce nebo v tzv. podporovaném zaměstnávání, které určitým způsobem upravuje podmínky jejich práce.
54
3. Máte nějaké informace o problematice lidí s mentálním postižením?
Tabulka č. 5: Otázka č. 3 Možnosti ano ne celkem
muži 25 18 43
ženy 43 14 57
celkem 68 32 100
celkem v % 68 32 100
32% ano ne 68%
Graf č. 5: Otázka č. 3
Pokud ano, odkud jste tyto informace získal (a)? (můžete označit i více možností)
Tabulka č. 6: Podotázka č. 1 Možnosti z televize, radia z knih a časopisů na internetu ze školy od rodiny a přátel od organizací pro lidi s MP celkem
muži 16 1 8 12 6 5 48
ženy 20 3 11 21 19 11 85
55
celkem 36 4 19 33 25 16 133
celkem v % 27 3 14 25 19 12 100
12%
z televize, radia 27%
z knih a časopisů
19% na internetu 3%
ze školy od rodiny a přátel
14% od organizací pro lidi s MP
25%
Graf č. 6: Podotázka č. 1
Skoro 70 % respondentů má nějaké informace o mentálním postižení, které získali různou cestou. Masmédia – televize, rádio a internet nás velmi zásobují informacemi, což vyplývá i z našeho výzkumu. Masmédia mají zásadní vliv na formování povědomí a mínění společnosti, proto je potřeba se zamyslet nad tím, zda informace sdělované médii jsou vždy pravdivé a spolehlivé. Informace získané z televize a rádia nemůžeme ve velké míře nijak ovlivňovat, jedná se totiž o výdělečné podniky, které si musí získat své „klienty“ a prosadit se mezi konkurencí. Často tak při prezentaci různých zpráv a problémů nejde o vlastní obsah zprávy, ale o způsob, jakým jej média předkládají veřejnosti. Prezentace je tak často atraktivní, ale obsahově zpráva pokulhává. Internet se v dnešní době velmi užívá a dochází k jeho maximálnímu rozmachu. Poskytuje nám velké množství informací, které zde však může „napsat“ kdokoliv z nás, tyto informace nejsou cenzurovány, nemusí být tedy pravdivé. Proto bychom si pravdivost různých sdělení a informací měli raději vždy ověřovat, než jim uvěříme. Výsledky výzkumu ukazují, že také naše rodina, přátelé a škola hrají velmi významnou roli v našem životě. Masmédií nemusí využívat každý, ale rodina a škola se dotýká každého z nás. Rodina vytváří naše hodnoty a budoucí postoje k různým věcem a to skrze její vlastní zkušenosti a rady. Také do školy musí nebo museli chodit všichni z nás. Učitelé nás nejenom učí různým znalostem, které mají průkaznou hodnotu a jsou věrohodné, ale také se nám snaží předávat své zkušenosti a vychovávat nás k toleranci a k vlastnímu úsudku. V dnešní době bohužel upadá čtení knih a tím i získávání nových znalostí z nich. A právě většinou knihy nám mohou poskytnout pravdivé informace. 56
Přes 30 % respondentů nemá žádné informace o problematice osob s mentálním postižením. Možná je tomu proto, že hodně našich respondentů své mládí prožilo v totalitním režimu, který se snažil o osobách s jakýmkoliv postižením mluvit, co nejméně a „zavírat“ je v ústavech. Nemohlo tak dojít ke vzájemnému kontaktu. Další dotazovaní možná ještě neměli možnost se setkat s osobami s mentálním postižením nebo se o tuto problematiku nikdy nezajímali. Možná o těchto osobách slyšeli, ale nemají potřebu se více touto problematikou zabývat, netýká se jich.
B. Osobní pocity při setkání s osobami s mentálním postižením V každém z nás vyvolávají odlišnosti druhých lidí něco jiného, nějaký jiný pocit. Může to být strach, rozpaky, radost, soucit, … Při prvním setkání s osobami s mentálním postižením často nevíme, jakým způsobem se zachovat, dříve jsme se s nimi totiž nesetkali. Máme přirozený strach z neznámého a velké rozpaky. Je proto potřeba blíže se seznámit s problematikou mentálního postižení a to nejenom prostřednictvím různých televizních pořadů, ale také odborných přednášek a nejlépe osobními zkušenostmi. V následující části textu se budeme věnovat rozboru jednotlivých otázek.
2. Jaké pocity ve Vás vyvolává setkání s člověkem s mentálním postižením? (můžete označit i více možností)
Tabulka č. 7: Otázka č. 2 Možnosti soucit bezmoc strach potřeba pomoci radost rozpaky jiné celkem
muži 22 8 3 18 3 23 3 43
ženy 39 19 7 31 3 21 2 57
celkem 61 27 10 49 6 44 5 202
57
celkem v % 30 13 6 24 3 22 2 100
2%
soucit
22%
30%
bezmoc strach
3%
potřeba pomoci radost 13%
24%
rozpaky
6%
jiné
Graf č. 7: Otázka č. 2
V otázce číslo 2 jsme se zaměřili na pocity vyvolané setkáním s osobami s mentálním postižením. Už od starověku se společnost setkávala s osobami s různými postiženími, které v nich vzbuzovaly spíše pocity odporu, strachu, ale také lítosti. Náš výzkum ukazuje, že současné pocity se změnily od počátků vývoje společnosti. Ve výsledcích výzkumu převládají pocity potřeby pomoci a soucitu, což je přirozený projev lidskosti a také již zmiňované rozpaky. Respondenti měli také možnost doplnit i jiné pocity, které nebyly v dotazníku uvedeny, byly to pocity empatie, respektu, úcty, ale také vztek (ne na postiženého jedince) a zajímavou odpovědí byl pocit zájmu sledovat nestandardní odchylky v chování mentálně postižených jedinců.
7. Jaké by pro Vás bylo časté setkávání se s člověkem s mentálním postižením?
Tabulka č. 8: Otázka č. 7 Možnosti příjemné nevadilo by mi to nepříjemné stresující celkem
muži 2 33 5 3 43
ženy 2 41 6 8 57
celkem 4 74 11 11 100
58
celkem v % 4 74 11 11 100
4%
11% 11%
příjemné nevadilo by mi to nepříjemné stresující 74%
Graf č. 8: Otázka č. 7
14. Pracovat s mentálně postiženým člověkem by (doplňte jednu z možností)
Tabulka č. 9: Otázka č. 14 Možnosti pro mne bylo příjemné pro mne bylo obohacující mi nevadilo pro mne bylo nepříjemné celkem
muži 0 6 29 8 43
ženy 1 14 32 10 57
celkem 1 20 61 18 100
celkem v % 1 20 61 18 100
1%
18%
20%
pro mne bylo příjemné pro mne bylo obohacující mi nevadilo pro mne bylo nepříjemné
61% Graf č. 9: Otázka č. 14
Pracovat a stýkat se s lidmi s mentálním postižením jsou dvě odlišné věci. 74 % respondentů by nevadilo často se setkávat s lidmi s mentálním postižením, avšak společné 59
pracoviště s osobami s mentálním postižením by nevadilo 61 % respondentů. Samotné setkávání se s lidmi s postižením s sebou nepřináší takovou zodpovědnost, jakou máme v zaměstnání. Mnozí z nás chtějí pracovat s kvalifikovanými lidmi, což mohou být i mentálně postižení jedinci, avšak díky předsudkům vůči nim si to často neuvědomujeme. Také možný strach a rozpaky při setkávání s lidmi s mentálním postižením mohou způsobit, že s nimi někteří lidé nechtějí pracovat. Jak uvádí Novosad (2009, s. 31) „zkušenosti ukazují, že získá-li společenské okolí potřebné informace i realistický náhled a podaří-li se navodit co možná přirozený mezilidský kontakt, obvykle se stane fakt, že existují spoluobčané, spolužáci či spolupracovníci s postižením, běžnou realitou a okolí i jednotlivci je hodnotí podle jejich lidských vlastností a sociální i pracovní adaptability a úspěšnosti.“
15. Myslíte si, že pravidelné setkávání se s lidmi s mentálním postižením může nějakým způsobem ovlivnit Váš život?
Tabulka č. 10: Otázka č. 15 Možnosti ano ne celkem
muži 33 10 43
ženy 50 7 57
celkem 83 17 100
celkem v % 83 17 100
17% ano ne 83% Graf č. 10: Otázka č. 15
Jestliže ano, tak: (vyznačte na škále)
|__________|__________|__________|__________| 1 pozitivně
2
3
4
5 negativně 60
Tabulka č. 11: Podotázka č. 4 Možnosti 1 2 3 4 5 celkem
muži 6 16 9 1 1 33
ženy 12 23 13 1 1 50
2%2%
celkem 18 39 22 2 2 83
celkem v % 22 47 27 2 2 100
22%
27%
1 2 3 4 5 47%
Graf č. 11: Podotázka č. 4
Jestliže ano, tak v jakých oblastech Vašeho života?
Tabulka č. 12: Podotázka č. 5 Možnosti komunikace zvýšení schopnosti empatie mezilidské vztahy změna životních hodnot rozšíření pohledu na problematiku MP celkem
muži 12 21 10 19 17 79
61
ženy 12 25 23 26 26 112
celkem 24 46 33 45 43 191
celkem v % 13 24 17 24 22 100
22%
komunikace
13%
zvýšení schopnosti empatie 24%
mezilidské vztahy změna životních hodnot
24%
rozšíření pohledu na problematiku MP
17%
Graf č. 12: Podotázka č. 5
Jakákoliv osobní zkušenost ovlivní náš život ať už pozitivně, či negativně. Stejně je tomu i při setkání se s osobou s mentálním postižením. Většina respondentů souhlasí spíše s pozitivním ovlivněním jejich života, ale objevilo se i pár jedinců s opačným názorem. Chtěli jsme se také dozvědět, které oblasti života respondentů jsou nejvíce ovlivněny setkáváním se s osobami s mentálním postižením. Zvýšení schopnosti empatie, změna životních hodnot a rozšíření pohledu na problematiku osob s mentálním postižením jsou podle výsledků výzkumu nejvíce ovlivněné oblasti. Komunikace a mezilidské vztahy jsou výrazně méně označovanými odpověďmi. K jejich ovlivnění je potřeba dlouhodobého kontaktu s lidmi s mentálním postižením, jsou to však oblasti života, které právě setkávání se s lidmi s mentálním postižením nejvíce ovlivní. Kontakt s lidmi s mentálním postižením však nejspíše řada našich respondentů nemá nebo se s nimi setkávají jen zběžně. Možná právě z tohoto důvodu, z vlastní zkušenosti, dotazovaní označovali odpovědi, ke kterým není potřeba tak dlouhodobého styku s lidmi s mentálním postižením, ale k jejich ovlivnění dojde právě jen občasným setkáváním, jako je tomu například u zvýšení schopnosti empatie a změny životních hodnot. Většina z nás si nedokáže představit, co obnáší život s postižením, teprve až přímá zkušenost nám poskytne možnost vcítění se do situace postižené osoby. Díky této zkušenosti si uvědomíme, že život s postižením není vůbec jednoduchý a může dojít až k přehodnocení našich současných životních hodnot a postojů.
62
C. Postoje společnosti k osobám s mentálním postižením „Postoje společnosti i jejich jednotlivých členů jsou závislé na historické úrovni vývoje společnosti. Mění se podle dosažené úrovně společenského vědomí, podle převládajících náboženských, filosofických a etických představ. Na tom také závisí postoje k příslušníkům společnosti, kteří se od ostatních liší svým tělesným či psychickým stavem. Postoje k postižení je možno tedy chápat jako výraz úrovně rozvoje společnosti. Čím je ke svým odlišným členům společnost tolerantnější, tím větší úroveň tolerance obecně vykazuje a to zase svědčí o vyšší úrovni jejího rozvoje vůbec (Štech, Vágnerová, Hadj-Moussová, 1997, s. 12-13).“ Do této kategorie jsme zařadili nejen otázku týkající se názoru respondentů na postoj společnosti k lidem s mentálním postižením, ale také otázku znevýhodnění těchto osob ve společnosti. Negativní postoje mohou vést ke znevýhodňování postižených jedinců v různých oblastech života až k jejich segregaci. Nyní se vyjádříme k výsledkům jednotlivých otázek.
4. Jaké má podle Vás společnost postoje k lidem s mentálním postižením? (vyznačte na škále) |__________|__________|__________|__________| 1
2
3
4
pozitivní
5 negativní
Tabulka č. 13: Otázka č. 4 Škála 1 2 3 4 5 celkem
muži 0 9 19 15 0 43
ženy 1 6 36 14 0 57
celkem 1 15 55 29 0 100
celkem v % 1 15 55 29 0 100
63
0%
1%
15%
29%
1 2 3 4 5 55%
Graf č. 13: Otázka č. 4
Více jak polovina respondentů na škále od 1 do 5 (pozitivní – negativní) označila číslo 3. Předpokládají tedy jakýsi neutrální vztah společnosti k těmto lidem, ani pozitivní, ani negativní. Druhou nejvíce označovanou variantou bylo číslo 4, které směřuje spíše k negativnímu postoji. Z názorů dotazovaných vyplývá, že naše společnost není nejspíše ještě natolik vyspělá, aby dokázala být tolerantní k jejím odlišným členům. Je to však jen zobecněný názor vybraných respondentů, který nemusí být totožný s reálným obrazem v celé společnosti.
5. Myslíte si, že lidé s mentálním postižením jsou u nás znevýhodnění?
Tabulka č. 14: Otázka č. 5 Možnosti ano ne celkem
muži 30 13 43
ženy 40 17 57
celkem 70 30 100
celkem v % 70 30 100
30% ano ne 70%
Graf č. 14: Otázka č. 5
64
Jestliže ano, tak v jaké oblasti? (můžete označit i více možností)
Tabulka č. 15: Podotázka č. 2 Možnosti vzdělání zaměstnání bydlení doprava komunikace celkem
muži 11 28 9 14 15 77
22%
ženy 17 34 15 18 25 109
celkem 28 62 24 32 40 186
celkem v % 15 33 13 17 22 100
15% vzdělání zaměstnání bydlení
17%
33%
doprava komunikace
13% Graf č. 15: Podotázka č. 2
Jak jsme již uvedli v úvodu, negativní postoj společnosti může vést až ke znevýhodňování postižených jedinců v různých oblastech života, ať už je to vzdělání, zaměstnání, bydlení, … Výsledky výzkumu ukazují, že podle názoru 70 % dotazovaných jsou u nás osoby s mentálním postižením znevýhodňovány a to nejvíce v zaměstnání a v komunikaci. Výsledky našeho výzkumu jsme porovnali s výsledky výzkumu „Jak se u nás žije lidem s postižením?“ (Daňková, 2006). Tento výzkum prokázal, že na otevřeném trhu práce pracuje stále více lidí s postižením, ale je to jen malá část z celkového počtu, pouze 10 % dotazovaných. Zhruba 60 % respondentů je zaměstnáno v pracovně-tréninkovém programu a zbytek je bez zaměstnání. Z toho můžeme usuzovat, že lidé s mentálním postižením jsou v této oblasti opravdu znevýhodňováni. V chráněných dílnách např. často pracují velmi schopní lidé, kteří v práci chráněné podmínky v takové míře vůbec nepotřebují a mohli by tak pracovat na otevřeném trhu práce.
65
D. Péče o osoby s mentálním postižením Pod pojmem “péče“ si každý člověk představí něco jiného, může to být lékařská, rehabilitační péče, poradenské služby nebo například denní stacionáře. Proto jsme do našeho dotazníku zařadili otázku číslo 6, abychom se nejdříve dozvěděli, co se respondentům vybaví pod slovem “péče“. Poté jsme se jich ptali na jejich názor na tuto péči, je-li podle nich kvalitní nebo dostatečná nebo právě naopak. V následující části textu budeme analyzovat jednotlivé otázky.
6. Pod pojmem péče o lidi s mentálním postižením v ČR si představíte: (můžete označit i více možností) Tabulka č. 16: Otázka č. 6 Možnosti dostatečná nabídka volnočasových aktivit chráněné dílny chráněné a podporované bydlení ústavy sociální péče poradenské služby lékařská péče rehabilitační péče denní a týdenní stacionáře celkem
12%
muži 13 26 23 31 16 21 19 13 162
celkem 32 72 52 67 42 42 41 43 391
celkem v % 8 18 13 17 11 11 10 12 100
dostatečná nabídka volnočasových aktivit chráněné dílny
8%
10%
ženy 19 36 29 36 26 21 22 30 219
18%
chráněné a podporované bydlení ústavy sociální péče poradenské služby
11% 13% 11%
lékařská péče rehabilitační péče
17% denní a týdenní stacionáře
Graf č. 16: Otázka č. 6 66
Jaký je Váš názor na tuto péči u nás?
Tabulka č. 17: Podotázka č. 3 Možnosti péče je dostatečná a kvalitní péče je dostatečná, ale nekvalitní péče je nedostatečná a nekvalitní péče je nedostatečná, ale kvalitní nevím celkem
muži 4 3 8 8 20 43
ženy 6 3 9 23 16 57
celkem 10 6 17 31 36 100
celkem v % 10 6 17 31 36 100
péče je dostatečná a kvalitní
10% 6% 36% 17%
péče je dostatečná, ale nekvalitní péče je nedostatečná a nekvalitní péče je nedostatečná, ale kvalitní nevím
31%
Graf č. 17: Podotázka č. 3
Nejvíce označovanými odpověďmi na otázku číslo 6 byly chráněné dílny, poté ústavy sociální péče a chráněné a podporované bydlení. Možnost ústavy sociální péče označili skoro všichni dotazovaní. Bude to nejspíše proto, že dříve se o problematice mentálně postižených mluvilo hlavně v souvislosti s jejich “zavřením“ v ústavech sociální péče (dnes domovy pro osoby se zdravotním postižením). Většina z označovaných odpovědí, tedy chráněné dílny, ústavy sociální péče, chráněné a podporované bydlení jsou službami výhradně pro osoby se zdravotním postižením, což může znamenat, že lidé s postižením jsou u nás vnímáni velmi „speciálně“ a segregačně. Dokazuje to i to, že odpověď dostatečná nabídka volnočasových aktivit je nejméně označovanou variantou, ale právě tato služba umožňuje lidem s mentálním postižením setkávání se s intaktními lidmi a podporuje jejich integraci do běžného života.
67
Podle úsudku 1/3 respondentů je péče v ČR nedostatečná, ale kvalitní. Druhou častou odpovědí byl názor nedostatečné a nekvalitní péče. 36 % respondentů označilo odpověď nevím, protože nejspíše nedokážou tuto situaci posoudit například pro nedostatek informací. Jak uvádí Švarcová (2003) možnosti v péči o lidi s mentálním postižením jsou u nás stále omezené, na rozdíl od jiných zemí, kde se již po dvě desetiletí rozvíjejí rozmanité alternativní formy péče. Péče o osoby s postižením se u nás uskutečňuje zejména prostřednictvím sociální podpory a sociálních služeb. Sociální podpora představuje zejména finanční pomoc, zatímco sociální služby poskytují konkrétní pomoc handicapovaným v různých oblastech jejich života. V současnosti probíhají změny v oblasti sociální péče podle nové právní úpravy (Zákon č. 108/2006 Sb., o sociálních službách), díky které dochází k rozšíření škály různých typů sociálních služeb a také standardizaci jejich kvality (Slowík, 2007).
12. Lidé s mentálním postižením by měli žít v ústavech sociální péče.
Tabulka č. 18: Otázka č. 12 Možnosti muži souhlasím 1 souhlasím za předpokladu, že jsou zde splněny podmínky pro kvalitní život 30 nesouhlasím 12 celkem 43
3%
ženy 2
celkem celkem v % 3 3
17 38 57
47 50 100
47 50 100
souhlasím
50%
47%
souhlasím za předpokladu, že jsou zde splněny podmínky pro kvalitní život nesouhlasím
Graf č. 18: Otázka č. 12
Ještě v minulých desetiletích převládal názor, že člověk s mentálním postižením “patří“ do ústavu (Švarcová, 2003). Jak je vidět z našeho výzkumu situace se zase tak nezměnila, celá 68
polovina respondentů souhlasí s umístěním osob s mentálním postižením do ústavu sociální péče (dnes domov pro osoby se zdravotním postižením), z toho však 47 % respondentů souhlasí pouze pod podmínkou naplnění všech podmínek pro kvalitní život. Druhá polovina respondentů je názoru přesně opačného. Při vyhodnocování této otázky jsme užili test chí – kvadrát, který prokázal, že jsou zde významné statistické rozdíly mezi muži a ženami a to u odpovědí souhlasím za předpokladu, že jsou zde splněny podmínky pro kvalitní život a nesouhlasím. Zatímco většina mužů souhlasí s umístěním osob s mentálním postižením do ústavů sociální péče, větší počet žen s tímto nesouhlasí. Je to zřejmě dáno jejich odlišnou psychikou. Ženy jsou emotivnější, mají vyvinutější pečovatelský pud, chtějí se raději starat doma o jedince s postižením, ať už se jedná o jejich dítě, sourozence nebo jiného příbuzného, než jej “umístit do ústavu“. Jak uvádí Vágnerová (2007, s. 38), „ženy jsou sociálně citlivější, což se projevuje i jejich větší ovlivnitelností názory jiných lidí, více reagují na jakoukoliv odezvu.“ Možná právě toto ovlivnění názory druhých lidí může způsobit, že se o své dítě chtějí starat, než by jej umístily do domovů pro osoby se zdravotním postižením. Společnost by o nich mohla říci, že nechtějí pečovat o své dítě, jsou tedy “špatnými matkami“. „Od muže-otce se očekává méně než od matky a společnost je tudíž k chování otců mnohem tolerantnější (Vágnerová, 2007, s. 118).“ Vztah otce a dítěte se vyvíjí pomaleji než je tomu u matky a dítěte. Muž k tomu, aby se stal otcem, potřebuje trávit čas se svým dítětem a postupně s ním navazovat vztah (Vágnerová, 2007). Muži se více spoléhají sami na sebe než ženy, což je spojeno s větší tendencí k sebeprosazování a zdůvodňování vlastní svobody a nezávislosti (Vágnerová, 2007). Možná právě díky těmto vlastnostem více mužů u této otázky vyjádřilo svůj souhlas, více si uvědomují potřebu svobody a nezávislosti než ženy.
13. Lidé s mentálním postižením by měli mít možnost vlastního bydlení (chráněné a podporované bydlení).
Tabulka č. 19: Otázka č. 13 Možnosti souhlasím nesouhlasím celkem
muži 39 4 43
ženy 51 6 57
celkem 90 10 100
celkem v % 90 10 100
69
10% souhlasím nesouhlasím 90%
Graf č. 19: Otázka č. 13
Chráněné bydlení je skupinová nebo individuální forma bydlení, které je poskytováno osobám
se
zdravotním
postižením
se
sníženou
soběstačností.
Stejně
je
tomu
i u podporovaného bydlení, avšak zde se jedná o terénní službu, nikoliv o pobytovou (Zákon č.
108/2006 Sb., o
sociálních službách).
90 % respondentů souhlasí s těmito
možnostmi bydlením. Pro srovnání se skutečností uvádíme výsledky výzkumu „Jak se u nás žije lidem s postižením?“ (Daňková, 2006), podle kterých více jak polovina respondentů bydlí ve vlastním bytě – sám nebo s rodiči, 30 % osob bydlí v zařízení rezidenčního typu, 17 % v chráněném bydlení. Většina respondentů je se svým bydlením relativně spokojeno. Nejvyšší procento těch, kteří nejsou spokojeni, je u osob v rezidenčním bydlení. V otázce bydlení dle našeho názoru mají osoby s mentálním postižením řadu možností a mohou si vybrat pro ně tu nejvhodnější.
E. Integrace osob s mentálním postižením „Integrace je postoj společnosti k handicapovaným občanům, který je neodmítá, nesegreguje, ale naopak se snaží vytvářet optimální podmínky pro jejich začlenění do “hlavního proudu“ společenského života (Švarcová, 2003, s. 12).“ „Integrace patří k základním fenoménům rozvoje osobnosti a utváření kvality života zdravotně a sociálně postižených (Jesenský, 1995, s. 11).“ V našem výzkumném šetření jsme se zaměřili hlavně na integraci školní (pedagogickou) a začlenění osob na volný trh práce a do různých kulturních a sportovních akcí. Jak uvádí Jesenský (1995, s. 15) „pedagogickou integraci zdravotně postižených chápeme jako dynamický, postupně se rozvíjející pedagogický jev, ve kterém dochází k partnerskému 70
soužití postižených a intaktních na úrovni vzájemně vyvážené adaptace během jejich výchovy a vzdělávání a při jejich aktivním podílu na řešení výchovně vzdělávacích situacích.“ V současnosti se podle Zákona č. 561/2004 Sb., o předškolním, základním, vyšším odborném a jiném vzdělání upřednostňuje vzdělávání dětí, žáků a studentů se speciálními vzdělávacími potřebami ve standardním školním prostředí. Speciální školy jsou určeny pro žáky a studenty s těžkými formami postižení. Úspěšnost školní integrace je ovlivněna zejména prostředím školy, postoji a kompetencemi učitelů ke vzdělávání žáků se speciálními vzdělávacími potřebami, spoluprací se školskými poradenskými zařízeními a převládajícími pohledy na školskou integraci ve společnosti (Slowík, 2007). Nyní se vyjádříme k otázkám týkající se dané oblasti.
8. Děti s mentálním postižením by měly navštěvovat školu s dětmi zdravými.
26% souhlasím nesouhlasím 74%
Graf č. 20: Otázka č. 8
9. Děti s mentálním postižením by měly navštěvovat stejnou třídu s dětmi zdravými.
33% souhlasím 67%
nesouhlasím
Graf č. 21: Otázka č. 9
71
Tabulka č. 20: Srovnání otázek č. 8 a č. 9 ŠKOLA Možnosti souhlasím nesouhlasím celkem
muži 33 10 43
TŘÍDA ženy 41 16 57
celkem 74 26 100
celkem % 74 26 100
v muži 17 26 43
ženy 16 41 57
celkem 33 67 100
celkem v % 33 67 100
U otázek číslo 8 a 9 jsme pro jejich srovnání užili test chí – kvadrát. Díky tomuto testu byly prokázány významné statistické rozdíly v názorech na integraci dětí s mentálním postižením do školy s dětmi zdravými a do třídy s dětmi zdravými. S integrací dětí s mentálním postižením do školy s dětmi zdravými souhlasilo 74 % respondentů, zatímco s integrací dětí s mentálním postižením do třídy s dětmi zdravými pouze 33 % dotazovaných. Lidé zřejmě ještě nejsou připraveni na to, aby se oni sami nebo jejich dítě vzdělávalo společně s osobou s mentálním postižením. Rodiče často vyjadřují obavu, že jejich dítěti nebude věnována dostatečná pozornost a dostatek podnětů v důsledku přizpůsobení se dítěti s mentálním postižením. Často také samotní učitelé nemají dostatečné informace o integraci žáků se zdravotním postižením do běžných škol a díky tomu nemohou rodičům podat správné a dostatečné vysvětlení procesu integrace. Řada učitelů však může zaujímat podobný postoj k integraci žáků s mentálním postižením do běžné třídy, jak ukazují výsledky našeho výzkumu. Povzbudivé ovšem může být to, že více jak 2/3 respondentů souhlasily s integrací dětí s mentálním postižením do běžné školy. Intaktní děti by tak měly možnost se setkávat s dětmi s mentálním postižením na chodbách, obědech, či v družinách a mohlo by mezi nimi docházet k vzájemně prospěšné interakci. Intaktní děti by získávaly zkušenosti s osobami s mentálním postižením a vytvářely si tak snad kladný postoj k těmto jedincům. U dětí s mentálním postižením by tato integrace mohla vést k rozvoji jejich osobnosti a psychomotorických schopností. Pro srovnání zde uvádíme výzkum „Zařazení žáků (dětí) s mentálním postižením do škol v ČR“ (Grofková in Valenta a kol., 2003), který provedl Ústav pro informace ve vzdělávání v roce 2001. Podle tohoto výzkumu bylo individuálně integrováno v základní škole 124 žáků s mentálním postižením a 1180 žáků s mentálním postižením ve speciálních třídách základních škol, což činilo zhruba 4 % z celkového počtu žáků. Integrace žáků s mentálním postižením do běžné školy tedy výrazně v roce 2001 převládala nad integrací do třídy základní školy i ve skutečnosti.
72
10. Lidé s mentálním postižením by měli mít při hledání práce stejné možnosti jako zdraví lidé.
Tabulka č. 21: Otázka č. 10 Možnosti souhlasím nesouhlasím celkem
muži 30 13 43
ženy 36 21 57
celkem 66 34 100
celkem v % 66 34 100
34% souhlasím 66%
nesouhlasím
Graf č. 22: Otázka č. 10
Náš výzkum ukazuje, že většina respondentů souhlasí se stejnými možnostmi pro osoby s mentálním postižením při hledání práce, jako mají intaktní jedinci. Práce a pracovní uplatnění je pro každého člověka velmi důležitá, stejně je tomu i u osob se zdravotním postižením. Díky práci, která je pro ně přirozenou potřebou, tito jedinci získávají vyšší sociální sebevědomí, pocit lidské plnohodnotnosti a také samostatnost a nezávislost (Slowík, 2007). Zaměstnávání osob s mentálním postižením na volném trhu práce je legislativně ošetřeno. Zákon stanovuje povinné kvóty pro zaměstnání osob se změněnou pracovní schopností, ovšem zaměstnavatele to nijak výrazně nemotivuje k jejich zaměstnávání. Raději odvedou jakousi finanční „pokutu“ do státního rozpočtu, než by zaměstnali osobu s postižením, ať už například z důvodů různých komplikací nebo předsudkům vůči zaměstnávání postižených osob. Lidé s postižením tvoří tedy mezi nezaměstnanými velký podíl, diskriminace v této oblasti bohužel ještě nevymizela (Slowík, 2007).
73
11. Lidé s mentálním postižením by měli mít možnost účastnit se různých kulturních a sportovních akcí.
Tabulka č. 22: Otázka č. 11 Možnosti souhlasím nesouhlasím celkem
muži 43 0 43
ženy 55 2 57
celkem 98 2 100
celkem v % 98 2 100
2% souhlasím nesouhlasím 98%
Graf č. 23: Otázka č. 11
98 % respondentů je si vědoma důležitosti kulturních a sportovních zážitků v životě postižených jedinců. Zajímavé je porovnání s otázkou číslo 6, kde dotazovaní vybírali z různých možností ty, které se jim vybaví, když se řekne „péče o osoby s mentálním postižením“. Pouhých 8 % respondentů v této souvislosti označilo variantu „dostatečná nabídka volnočasových aktivit“, ale v této otázce respondenti reagovali na začlenění jedinců s mentálním postižením do různých kulturních a sportovních akcí v 98 % procentech kladně. Řada lidí si se slovem „péče o osoby s mentálním postižením“ nespojí dostatečnou nabídku volnočasových aktivit, která je však velmi důležitá pro integraci osob s mentálním postižením do společnosti. Je zde vidět, že lidé tyto jedince vnímají hodně „speciálně“ až segregačně. Avšak pokud lidem položíme přímou otázku na účast osob s postižením na různých kulturních a sportovních akcích, jejich odpověď je kladná. Pokud by vyjádřili svůj nesouhlas, „diskriminovali“ by tak jedince s postižením. A to si nejspíše skoro všichni naši respondenti uvědomili. Pro postižené jedince je důležité uplatnit se v hlavním proudu společenských aktivit, což může být i navštěvování běžné školy, zaměstnání a také účast na různých kulturních a společenských akcích. Míra těchto aktivit podmiňuje společenský status postiženého, na kterém lidem s postižením záleží (Jesenský, 1995). 74
4 Závěr praktické části a doporučení pro praxi V úvodu této části práce budeme verifikovat předem stanovené hypotézy a to na základě předešlé analýzy a interpretace výsledků našeho výzkumného šetření. Poté se zaměříme na nejdůležitější poznatky, které nám přinesla analýza získaných dat, a pokusíme se zde uvést některá doporučení pro budoucí praxi vyplývajících z našeho výzkumu. Nyní se budeme zabývat verifikací našich předem stanovených hypotéz.
H1: Více respondentů předpokládá negativní postoje společnosti k osobám s mentálním postižením než pozitivní postoje společnosti. Potvrzujeme platnost této hypotézy. Výsledky našeho výzkumu prokázaly, že více respondentů předpokládá spíše negativní postoje společnosti k osobám s mentálním postižením.
H2: Více respondentů souhlasí s integrací osob s mentálním postižením do běžného života než s jejich segregací. Platnost této hypotézy nemůžeme jednoznačně potvrdit. U většiny otázek týkajících se integrace osob s mentálním postižením do běžného života převládala souhlasná odpověď, avšak u otázky týkající se začlenění dětí s mentálním postižením do třídy s dětmi zdravými, více jak polovina respondentů nesouhlasila.
H3: Více respondentů předpokládá pozitivní ovlivnění vlastního života setkáváním se s osobami s mentálním postižením než negativní ovlivnění. Tuto hypotézu označujeme jako platnou. Pozitivní ovlivnění vlastního života při setkávání se s osobami s mentálním postižením předpokládá větší počet respondentů než ovlivnění negativního.
H4: Větší množství respondentů si myslí, že lidé s mentálním postižením jsou u nás znevýhodňováni, menší množství respondentů je názoru opačného. Tuto hypotézu označujeme jako platnou. Více jak polovina respondentů si myslí, že lidé s mentálním postižením jsou u nás znevýhodňováni.
75
H5: Více respondentů souhlasí s integrací dětí s mentálním postižením do běžné školy než s jejich integrací do třídy s dětmi intaktními. Potvrzujeme platnost této hypotézy. Menší množství dotazovaných souhlasí s integrací dětí s mentálním postižením do třídy s dětmi intaktními než s jejich integrací do běžné školy.
V této části textu bychom ještě jednou chtěli shrnout nejdůležitější poznatky a výsledky vyplývající z našeho výzkumného šetření a pokusíme se zde také uvést některá doporučení pro budoucí praxi. Náš výzkum byl zaměřen na zjištění postojů společnosti k osobám s mentálním postižením. Výzkum ukázal, že podle názorů respondentů naše společnost vnímá jedince s mentálním postižením stále spíše negativněji, jedná se však jen o zobecněný názor vybraných respondentů, který nemusí být totožný s reálným obrazem v celé společnosti. V praktické části naší práce jsme se také zaměřili na úroveň informovanosti o problematice mentálního postižení. Řada našich respondentů má určité informace z této oblasti a to zejména díky masmediím (televizi, rádiu a internetu) a také díky rodině a škole. Masmédia nás v dnešní době velmi zásobují řadou různých informací, mají velký vliv na formování povědomí a mínění společnosti o různých věcech. Měli bychom si však uvědomit, že ne vždy jsou tyto informace pravdivé či správným způsobem prezentovány. Rodina vytváří naše hodnoty a budoucí postoje k různým věcem a to skrze její vlastní zkušenosti a rady. Stejně tak je tomu i v případě školy, učitelé nás nejenom učí různým znalostem, ale také se nám snaží předávat své zkušenosti a vychovávat nás. Rodiče a učitelé by si tak měli uvědomit svou zodpovědnost za výchovu budoucí generace a měli by ji vést k toleranci a k vlastnímu úsudku. Integrace je pro osoby se zdravotním postižením velmi důležitá a také je známkou určité vyspělosti společnosti. Většina našich respondentů souhlasí se začlenění jedinců s mentálním postižením do společnosti, problém se však objevil v oblasti integrace žáků s mentálním postižením do běžné třídy. Dotazovaní souhlasí s integrací těchto žáků do běžné školy, ovšem svůj nesouhlas vyjadřují při integraci těchto žáků do třídy s intaktními dětmi. Mnoho rodičů totiž netuší, co proces integrace obnáší, představují si jen, že jejich dítě bude chodit do třídy s mentálně postiženým žákem, což podle nich zapříčiní, že jejich dítěti nebude věnována dostatečná pozornost. Učitelé by proto měli věnovat větší pozornost vysvětlení pojmu integrace a všeho, co je s ním spojeno a to nejenom rodičům intaktních žáků, ale také intaktním žákům. Dotazovaní u otázek týkajících se pravidelného setkávání a společného pracoviště 76
s osobami s mentálním postižením většinou označovali odpověď „nevadilo by mi“. Tato odpověď je velmi vyhýbavá, respondenti jí nevyjadřují ani výrazný souhlas a ani výrazný nesouhlas. Nechtějí zřejmě vypadat jako ti, pro které by bylo obtížné stýkat se lidmi s mentálním postižením v soukromí a v zaměstnání a tím je určitým způsobem „diskriminovat“, proto se k tomuto tématu vyjadřují spíše neutrálně. Vybraní respondenti si uvědomují znevýhodňování jedinců s mentálním postižením v naší společnosti a to zejména v oblasti zaměstnávání a komunikace. U otázky týkající se stejných možností pro osoby s mentálním postižením při hledání práce jako mají „zdraví“ lidé, však více jak 1/3 respondentů vyjádřilo svůj nesouhlas. Bohužel dotazovaní si také stále spojují péči o osoby s mentálním postižením s ústavy sociální péče (dnes domovy pro osoby se zdravotním postižením) a skoro polovina respondentů si také myslí, že lidé s mentálním postižením by měli žít v těchto „ústavech“, ale za předpokladu, že jsou zde splněny podmínky pro kvalitní život. Samotnou péči o jedince s mentálním postižením pak hodnotí jako kvalitní, ale stále nedostatečnou. Dalo by se tedy říci, že určitý posun v naší společnosti nastal, ale lidé s mentálním postižením jsou u nás bohužel stále vnímání spíše „odlišně a speciálně“ než jako naši rovnocenní partneři. Postoje majoritní společnosti se k nejenom mentálně postiženým lidem neustále mění a vyvíjí. Náš výzkum ukázal, že postavení osob s mentálním postižením se zlepšilo oproti minulosti. Je však stále potřeba více tolerance a více informací o této problematice a také vlastních zkušeností, které by vedly k vzájemnému porozumění a společnému životu bez předsudků.
77
Závěr Mentální postižení je charakteristické snížením rozumových schopností a to různého stupně. Bohužel společnost ke všemu odlišnému přistupuje s určitým strachem a obavami, stejně je tomu i u osob s mentálním postižením. Díky jejich „handicapu“ nejsou schopni naplnit sociální roli, která se od nich očekává a tak jsou často vylučováni z majoritní společnosti a stávají se minoritou. K tomu by však nemělo docházet. V naší práci jsme se zaměřili na postoje společnosti k lidem s mentálním postižením, zabývali jsme se mentálním postižením, jeho charakteristikou. Chtěli jsme zjistit, proč právě tato skupina znevýhodněných jedinců je ve společnosti vnímána často tak negativně. Možná už jen samotný název jejich znevýhodnění způsobuje předsudky a následně pak jejich vylučování ze společnosti. Také bychom se měli zamyslet nad zařazením těchto osob do určitých kategorií mentální retardace podle stupně IQ, které těmto jedincům tak dává nálepku „mentálně retardovaný“. Samotné číslo o tomto člověku nic nevypoví, je potřeba se s ním blíže seznámit, zjistit v čem je tento jedinec dobrý a naopak v čem potřebuje pomoc. Bohužel řada z nás to nedělá a přistupuje k těmto lidem s předsudky a brání tím tak jejich integraci. Pojmem integrace jsme se zabývali i v naší práci, integrace je pro znevýhodněného člověka velmi důležitá a do jaké míry bude integrace úspěšná, závisí právě na postojích společnosti. U mentálně postižených byla integrace považována dříve za nejproblémovější. Dnes se situace pomalu zlepšuje. I oslovení respondenti většinou souhlasí s integrací jedinců s mentálním postižením do škol, zaměstnání i kulturních a sportovních akcí. Důležité je, začít nahlížet na mentálně postižené i ostatní znevýhodněné jedince jako na jedinečné osobnosti a ne jako na objekty soucitu nebo odmítání. Je potřeba stále více tolerance a vzájemného setkávání se a také více věrohodných informací o této problematice. To vše je nutné k překonání barier a předsudků, které by mohlo přinést vzájemné obohacení oběma stranám.
78
Použitá literatura BARTOŇOVÁ, M., BAZALOVÁ B., PIPEKOVÁ J. Psychopedie. 2. vyd. Brno : Paido, 2007. 150 s. ISBN 978-80-7315-161-4.
BLAŽEK, B., OLMROVÁ, J. Světy postižených : sociální posila v rodinách s mentálně retardovaným dítětem. 1. vyd. Praha : Avicenum, 1988. ISBN není uvedeno.
ČERNÁ, M. a kol. Česká psychopedie. 1. vyd. Praha : Karolinum, 2008. ISBN 978-80-2461565-3. ČERNOUŠEK, M. Šílenství v zrcadle dějin : Pojednání pro inteligentní čtenáře. 1. vyd. Praha : Grada, 1994. ISBN 80-7169-086-4. FISCHER, S, ŠKODA, J. Speciální pedagogika : edukace a rozvoj osob se somatickým, psychickým a sociálním znevýhodněním. 1. vyd. Praha : Triton, 2008. ISBN 978-80-7387014-0. GROFKOVÁ, I. Specifika integrace žáků s mentálním postižením v základní škole. In VALENTA, M. a kol. Přehled speciální pedagogiky a školská integrace. 1. vyd. Olomouc : Univerzita Palackého v Olomouci, 2003. ISBN 80-244-0698-5.
HARTL, P., HARTLOVÁ H. Psychologický slovník. 2. vyd. Praha : Portál, s. r. o., 2009. ISBN 978-80-7367-569. CHRÁSKA, M. Empirická pedagogická šetření a jejich statistické vyhodnocování. 1. vyd. Olomouc : rektorát Univerzity Palackého v Olomouci, 1988.
CHRÁSKA, M. Metody pedagogického výzkumu : Základy kvantitativního výzkumu. 1. vyd. Praha : Grada Publishing, a.s., 2007. ISBN 978-80-247-1369-4. JESENSKÝ, J. Jinakost a integrace. In VALENTA, M. a kol. Přehled speciální pedagogiky a školská integrace. 1. vyd. Olomouc : Univerzita Palackého v Olomouci, 2003. ISBN 80244-0698-5. 79
JESENSKÝ, J. Kontrapukty integrace zdravotně postižených. 1. vyd. Praha : Karolinum, 1995. ISBN 80-7184-030-0.
KUBÍČE, J., KUBÍČOVÁ, Z. Máme mnoho společného : Integrace tělesně a mentálně postižených žáků, příležitost i odpovědnost. 1. vyd. Praha : TECH-MARKET, 1997. ISBN 8086114-08-2.
KYSUČAN, J. Úvod do psychopedie. 1. vyd. Olomouc : Pedagogická fakulta Univerzity Palackého, 1982.
LANG, G., BERBERICHOVÁ, CH. Každé dítě potřebuje speciální přístup. Vytváření integrovaných a inkluzivních tříd. 1. vyd. Praha : Portál, s. r. o., 1998. ISBN 80-7178-144-4.
LANGER, S. Mentální retardace. Etiologie, diagnostika, profesiografie, výchova. 3. přeprac. vyd. Hradec Králové : Kotva, 1996. ISBN 80-900254-8-X.
LEČBYCH,
M.
Mentální
retardace
v dospívání
a
mladé
dospělosti.
1.
vyd.
Olomouc : Univerzita Palackého v Olomouci, 2008. ISNB 978-80-244-2071-4.
LECHTA, V. Inkluzivní pedagogika – základní vymezení. In LECHTA, V. (ed.) Základy inkluzivní pedagogiky. Dítě s postižením, narušením a ohrožením ve škole. 1. vyd. Praha : Portál, s. r. o., 2010. ISBN 978-80-7367-679-7.
MICHALÍK, J. Školská integrace dětí s postižením. 2. vyd. Olomouc : Univerzita Palackého v Olomouci, 2001. ISBN 80-224-007-4.
MICHALÍK, J. Škola pro všechny aneb Integrace je když …Vsetín : ZŠ Integra za podpory programu PHARE – ACCESS 99 EU, 2002. ISBN 80-238-9885-X.
MÜHLPACHR, P. Axiologická a normativní dimenze integrace. In VÍTKOVÁ, M. (ed.) Integrativní speciální pedagogika : integrace školní a sociální. 2. rozšiř. a přeprac. vyd. Brno : Paido, 2004. ISBN 80-7315-071-9.
NOVOSAD, L. Poradenství pro osoby se zdravotním a sociálním znevýhodněním : základy 80
a předpoklady dobré poradenské praxe. 1. vyd. Praha : Portál, s. r. o., 2009. ISBN 978-807367-509-7.
PIPEKOVÁ, J. Pedagogika osob s mentálním postižením – psychopedie. In VÍTKOVÁ, M. (ed.) Integrativní speciální pedagogika : integrace školní a sociální. 2. rozšiř. a přeprac. vyd. Brno : Paido, 2004. ISBN 80-7315-071-9.
PODEŠVA, L. Manuál zaměřený na integraci osob se zdravotním postižením do společnosti. 1. vyd. Olomouc : Univerzita Palackého v Olomouci, 2007. ISBN 978-80-244-1629-8.
POŽÁR, L. Sociálněpsychologická východiska inkluzivní pedagogiky. In LECHTA, V. (ed.) Základy inkluzivní pedagogiky. Dítě s postižením, narušením a ohrožením ve škole. 1. vyd. Praha : Portál, s. r. o., 2010. ISBN 978-80-7367-679-7.
PROCHÁZKOVÁ, L. Podpora osob se zdravotním postižením při integraci na trh práce. 1. vyd. Brno : MSD, spol. s. r. o., 2009. ISBN 978-80-7392-094-4.
SLOWÍK, J. Speciální pedagogika. 1. vyd. Praha : Grada Publishing, a.s., 2007. ISBN 97880-247-1733-3.
ŠTECH, S., VÁGNEROVÁ M., HADJ-MOUSSOVÁ Z. Psychologie handicapu. Část 1, Handicap jako psychosociální problém. 1. vyd. Liberec : Technická univerzita v Liberci, 1997. ISBN 80-7083-208-8.
ŠVARCOVÁ, I. Mentální retardace : vzdělání, výchova, sociální péče. 2. přeprac. vyd. Praha : Portál, s. r. o., 2003. ISBN 80-7178-821-X.
TITZL, B. Postižený člověk ve společnosti. 1. vyd. Praha : Univerzita Karlova, 2000. ISBN 80-86039-90-0.
VÁGNEROVÁ, M. Psychopatologie pro pomáhající profese. 3. rozšiř. a přeprac. vyd. Praha : Portál, s. r. o., 2004. ISBN 80-7178-802-3.
VÁGNEROVÁ, M. Psychopatologie pro pomáhající profese. 4. rozšiř. a přeprac. vyd. 81
Praha : Portál, s. r. o., 2008. ISBN 978-80-7367-414-4.
VÁGNEROVÁ, M. Vývojová psychologie II. Dospělost a stáří. 1. vyd. Praha : Karolinum, 2007. ISBN 978-80-246-1318-5.
VALENTA, M., MÜLLER O. Žák s mentální retardací či jinou duševní poruchou. In VALENTA, M. a kol. Přehled speciální pedagogiky a školská integrace. 1. vyd. Olomouc : Univerzita Palackého v Olomouci, 2003. ISBN 80-244-0698-5.
VALENTA, M., MÜLLER O. et. al. Psychopedie : [teoretické základy a metodika]. 4. aktualit. a rozšiř. vyd. Praha : Parta, s. r. o., 2009. ISBN 978-80-7320-137-1.
VANČURA, J. Zkušenosti rodičů dětí s mentálním postižením. 1. vyd. Brno : Společnost pro odbornou literaturu – Barrister a Principal, 2007. ISBN 978-80-87029-14-5.
VAŠEK, Š. a kol. Špeciálna pedagogika : Terminologický a výkladový slovník. 1. vyd. Bratislava : Slovenské pedagogické nakladatelstvo, 1994. ISBN 80-08-01217-X.
VÍTKOVÁ, M. Legislativní rámec pro integrativní/inkluzivní výchovu a vzdělání. In VÍTKOVÁ, M. (ed.) Integrativní speciální pedagogika : integrace školní a sociální. 2. rozšiř a přeprac. vyd. Brno : Paido, 2004. ISBN 80-7315-071-9.
ZEMAN, J. Dějiny péče o slabomyslné. 1. vyd. Praha : Spolek pro péči o slabomyslné, 1939.
ZÁSZKALICZKY, P. Proměny paradigmatu – od segregace k inkluzi. In LECHTA, V. (ed.) Základy inkluzivní pedagogiky. Dítě s postižením, narušením a ohrožením ve škole. 1. vyd. Praha : Portál, s. r. o., 2010. ISBN 978-80-7367-679-7.
Internetové zdroje DAŇKOVÁ, Š. Jak se u nás žije lidem s postižením? [online]. 2006, [cit.3.6.2010]. Dostupné na WWW:
82
JOHNOVÁ, M. Plánování zaměřené na člověka a transformace ústavní péče I. 2010a, [cit.16.6.2010]. Dostupné na WWW:
JOHNOVÁ, M. Plánování zaměřené na člověka a transformace ústavní péče II. 2010b, [cit.16.6.2010]. Dostupné na WWW:
Kampaň za ukončení používání slova "Retard". [online]. 2010, [cit.3.6.2010]. Dostupné na WWW:
retard.html>
LEČBYCH, M. O síle slova a mentálním postižení. [online]. 2010a, [cit.3.6.2010]. Dostupné na WWW:
LEČBYCH, M. O diagnostice osob s mentálním postižením. [online]. 2010b, [cit.3.6.2010]. Dostupné na WWW:
LEČBYCH, M. O klasifikaci mentální retardace. [online]. 2010c, [cit.3.6.2010]. Dostupné na WWW:
LEČBYCH, M. (Za)integrace. [online]. 2010d, [cit.3.6.2010]. Dostupné na WWW:
POKORNÁ, V. Intervenční program instrumentálního obohacení (Instrumental Enrichment) Reuvena
Feuersteina.
[online].
2010,
[cit.3.6.2010].
www.behavenet.com www.downsyndrom.cz www.praha.apla.cz www.special.cz/oaza/ www.spmpcr.cz
83
Dostupné
na
WWW:
Legislativní normy Zákon č. 561/2004 Sb., o předškolním, základním, středním, vyšším odborném a jiném vzdělávání (školský zákon).
Zákon č. 108/2006 Sb., o sociálních službách.
Vyhláška č. 73/2005 Sb., o vzdělávání dětí, žáků a studentů se speciálními vzdělávacími potřebami a dětí, žáků a studentů mimořádně nadaných.
Zdroje příloh HOGENBOOM, M. Menchem mit geistiger Behinderung beder verstehen. 2. vyd. München : Ern Reinhardt Verlag München Basel, 2006. ISBN 978-3-497-01850-5.
Dívka se syndromem kočičího křiku. [online]. [cit.3.6.2010]. Dostupné na WWW:
Chlapec s Klinefelterovým syndromem. [online]. [cit.3.6.2010]. Dostupné na WWW:
Chlapci se syndromem kočičího křiku. [online]. 2010, [cit.3.6.2010]. Dostupné na WWW:
Tělesné znaky dívky s Turnerovým syndromem. [online]. [cit.3.6.2010]. Dostupné na WWW:
Tělesné znaky chlapce s Klinefelterovým syndromem. [online]. [cit.3.6.2010]. Dostupné na WWW:
Žena
s Turnerovým
syndromem.
[online].
[cit.3.6.2010].
Dostupné
na
WWW:
84
Seznam příloh Příloha č. 1 – Dotazník Příloha č. 2 – Downův syndrom Příloha č. 3 – Syndrom fragilního X chromozomu Příloha č. 4 – Prader-Willyho syndrom Příloha č. 5 – Angelmanův syndrom Příloha č. 6 – Syndrom kočičího křiku (Cri-du-chat syndrom) Příloha č. 7 – Klinefelterův syndrom Příloha č. 8 – Turnerův syndrom
85
Příloha č. 1 - Dotazník
DOTAZNÍK
Postoje společnosti k osobám s mentálním postižením
Vážená paní, vážený pane.
Jsem studentkou speciální pedagogiky na Univerzitě Palackého v Olomouci. Chci Vás požádat o vyplnění tohoto dotazníku, který poslouží ke zpracování praktické části mé bakalářské práce. Cílem mé práce je zjistit, jaké postoje zaujímá společnost k osobám s mentálním postižením a k jejich integraci do společnosti.
Dotazník je anonymní a Vaše odpovědi budou sloužit jen pro výzkumné účely. Proto Vás prosím o jeho pravdivé vyplnění. Zvolenou odpověď označte nebo doplňte Váš názor.
Za vyplnění dotazníku velmi děkuji.
Eva Hrnčiříková
S případnými dotazy se na mne můžete obrátit na telefoním čísle +420 608 103 127 nebo emailové adrese [email protected].
Pokud si budete přát zaslat výsledky mého výzkumu, uveďte zde nějaký kontakt na Vás.
Pohlaví
Věk
a) muž
b) žena
a) 14 – 18 let b) 19 – 30 let c) 31- 45 let
d) 46 – 60 let e) 61 let a více
Maximální dosažené vzdělání (nepovinný údaj) a) základní
b) vyučen
e) vyšší odborná škola
c) střední odborná škola s maturitou
d) gymnázium
f) vysoká škola
1. Setkal (a) jste se někdy nebo se často setkáváte s člověkem s mentálním postižením? a) ano, jednou b) ano, setkávám se často c) ne
2. Jaké pocity ve Vás vyvolává setkání s člověkem s mentálním postižením? (můžete označit i více možností) a) soucit b) bezmoc c) strach d) potřeba pomoci e) radost f) rozpaky g) jiné (uveďte prosím jaké) _______________________
3. Máte nějaké informace o problematice lidí s mentálním postižením? a) ano b) ne
Pokud ano, odkud jste tyto informace získal (a)? (můžete označit i více možností)
a) z televize a radia b) z knih a časopisů c) na internetu
d) ze školy (v různých hodinách, na přednáškách, seminářích) e) od rodiny, přátel f) od organizací pro lidi s mentálním postižením
4. Jaké má podle Vás společnost postoje k lidem s mentálním postižením? (vyznačte na škále)
|__________|__________|__________|__________| 1
2
3
4
pozitivní
5 negativní
5. Myslíte si, že lidé s mentálním postižením jsou u nás znevýhodnění? a) ano b) ne
Jestliže ano, tak v jaké oblasti? (můžete označit i více možností)
a) vzdělávání b) zaměstnání c) bydlení d) doprava e) komunikace (s úřady, v obchodech, …)
6. Pod pojmem péče o lidi s mentálním postižením v ČR si představíte: (můžete označit i více možností) a) dostatečná nabídka volnočasových aktivit b) chráněné dílny c) chráněné a podporované bydlení d) ústavy sociální péče e) poradenské služby (sociální, právní, partnerské, … poradenství) f) lékařská péče g) rehabilitační péče h) denní a týdenní stacionáře
Jaký je Váš názor na tuto péči u nás?
a) péče je dostatečná a kvalitní b) péče je dostatečná, ale nekvalitní c) péče je nedostatečná a nekvalitní d) péče je nedostatečná, ale kvalitní e) nevím
7. Jaké by pro Vás bylo časté setkávání se s člověkem s mentálním postižením? a) příjemné b) nevadilo by mi to c) nepříjemné d) stresující
8. Děti s mentálním postižením by měly navštěvovat školu s dětmi zdravými. a) souhlasím b) nesouhlasím
9. Děti s mentálním postižením by měly navštěvovat stejnou třídu s dětmi zdravými. a) souhlasím b) nesouhlasím
10. Lidé s mentálním postižením by měli mít při hledání práce stejné možnosti jako zdraví lidé. a) souhlasím b) nesouhlasím
11. Lidé s mentálním postižením by měli mít možnost účastnit se různých kulturních a sportovních akcí. a) souhlasím b) nesouhlasím
12. Lidé s mentálním postižením by měli žít v ústavech sociální péče. a) souhlasím (všichni lidé s mentálním postižením) b) souhlasím za předpokladu, že jsou zde splněny podmínky pro kvalitní život (dostatek
volnočasových aktivit, soukromí, …) c) nesouhlasím
13. Lidé s mentálním postižením by měli mít možnost vlastního bydlení (chráněné a podporované bydlení). a) souhlasím b) nesouhlasím
14. Pracovat s mentálně postiženým člověkem by (doplňte jednu z možností) a) pro mne bylo příjemné. b) pro mne bylo obohacující. c) mi nevadilo. d) pro mne bylo nepříjemné.
15. Myslíte si, že pravidelné setkávání se s lidmi s mentálním postižením může nějakým způsobem ovlivnit Váš život? a) ano b) ne
Jestliže ano, tak: (vyznačte na škále)
|__________|__________|__________|__________| 1
2
3
pozitivně
4
5 negativně
Jestliže ano, tak v jakých oblastech Vašeho života?
a) komunikace b) zvýšení schopnosti empatie (vcítění se do situace druhých lidí) c) mezilidské vztahy d) změna životních hodnot e) rozšíření pohledu na problematiku mentálního postižení
Příloha č. 2 – Downův syndrom
Obrázek č. 1: Dívka s Downovým syndromem (Hogenboom, 2006, s. 36)
Příloha č. 3 – Syndrom fragilního X chromozomu
Obrázek č. 2: Chlapec se syndromem fragilního X chromozomu (Hogenboom, 2006, s. 72)
Příloha č. 4 – Prader-Willyho syndrom
Obrázek č. 3: Muž s Prader-Willyho syndromem (Hogenboom, 2006, s. 90)
Příloha č. 5 – Angelmanův syndrom
Obrázek č. 4: Chlapec s Angelmanovým syndromem (Hogenboom, 2006, s. 100)
Příloha č. 6 – Syndrom kočičího křiku (Cri-du-chat syndrom)
Obrázek č. 5: Chlapci se syndromem kočičího křiku ()
Obrázek č. 6: Dívka se syndromem kočičího křiku ()
Příloha č. 7 – Klinefelterův syndrom
Obrázek č. 7: Chlapec s Klinefelterovým syndromem ()
Obrázek č. 8: Tělesné znaky chlapce s Klinefelterovým syndromem ()
Příloha č. 8 – Turnerův syndrom
Obrázek č. 9: Žena s Turnerovým syndromem ()
Obrázek č. 10: Tělesné znaky dívky s Turnerovým syndromem ()
ANOTACE Jméno a příjmení:
Eva Hrnčiříková
Katedra:
Ústav speciálně pedagogických studií
Vedoucí práce:
Mgr. Petra Jurkovičová, Ph.D.
Rok obhajoby:
2010
Název práce: Postoje společnosti k osobám s mentálním postižením Název v angličtině:
Attitudes of society towards persons with mental disabilities
Anotace práce:
Bakalářská práce je zaměřena na postoje společnosti k osobám s mentálním postižením. Teoretická část obsahuje obecné informace o mentálním postižení a postojích společnosti k těmto lidem. Praktická část zahrnuje výsledky dotazníkového šetření, které bylo zaměřeno na postoje společnosti k osobám s mentálním postižením, na jejich možnou integraci do škol, zaměstnání, na kvalitu péče o tyto osoby a na pocity vyvolané setkáním s osobami s mentálním postižením.
Klíčová slova:
Mentální postižení, postoje společnosti, integrace, inkluze, péče
Anotace v angličtině:
Bachelor thesis focuses on the attitudes of society towards persons with mental disabilities. The theoretical part contains general information about mental disability and the attitudes of society towards these people. The practical part includes the results of the questionnaire survey, which focused on the attitudes of society towards persons with mental disabilities, their possible integration into education, employment, quality of care for these persons and the feelings caused by an encounter with persons with mental disabilities.
Klíčová slova
Mental disability, attitudes of society, integration,
v angličtině:
inclusion, care
Přílohy vázané v práci:
Příloha č. 1 – Dotazník Příloha č. 2 – Downův syndrom Příloha č. 3 – Syndrom fragilního X chromozomu Příloha č. 4 – Prader-Willyho syndrom Příloha č. 5 – Angelmanův syndrom Příloha č. 6 – Syndrom kočičího křiku (Cri-du-chat syndrom) Příloha č. 7 – Klinefelterův syndrom Příloha č. 8 – Turnerův syndrom
Rozsah práce:
85 s.
Jazyk práce:
Český
