POSEL SMRTI V Milenci a vrazi
Lukáš Konvalina
K smrti jsme odsouzeni všichni. Záleží jen na tom, kdy si pro nás přijde...
Obsah
I – Na stopě lovce........................................................................................................................... 4 II - Pád hvězdy........................................................................................................................... 23 III - Rovnováha sil.................................................................................................................... 38 IV – Panství zatracených....................................................................................................... 49 V – Propast věčnosti................................................................................................................... 75 VI – Čas na lásku...................................................................................................................... 92 VII – Vražedné běsnění......................................................................................................... 112 VIII – Zlomky pravdy........................................................................................................... 130 IX – Trest za život................................................................................................................. 144 X – Váha slibu........................................................................................................................... 158 XI – Střet.................................................................................................................................... 172 XII – Dokud nás smrt nerozdělí....................................................................................... 194 XIII – Démon mezi námi.................................................................................................... 205 XIV – Pojídači masa............................................................................................................... 219 XV – Mimikry........................................................................................................................... 250 XVI – Hrozba z temnot........................................................................................................ 277 XVII – Na ostří nože............................................................................................................ 299 XVIII – Nečekaná návštěva................................................................................................ 311 XIX – Tygr a Drak................................................................................................................ 318 XX – Odpočívej v pokoji........................................................................................................ 342 XXI – Nová krev..................................................................................................................... 356 XXII – Milenci a vrazi.......................................................................................................... 369 XXIII – Přes překážky ke hvězdám............................................................................. 381 XXIV – S těžkým srdcem.................................................................................................. 388
I – Na stopě lovce Nad severozápadním cípem Zambie pražilo toho dne slunce. Neprostupná džungle jako by byla vražednou pastí pro všechny, kteří se odhodlají vstoupit. Nesnesitelné horko spalovalo vše živé. Ani pod zelenými stromy nebylo od něj úniku. Po úzké hrbolaté stezce pomalým krokem postupovali tři cestovatelé – dva muži a žena. Všichni pozorovali okolí a dávali pozor na jakékoli neznámé zvuky. Jejich pochod z povzdálí sledovali prozpěvující ptáci a tiší, vražední plazi. Vpředu podivné skupiny šel vousatý muž s pistolí v ruce. Působil nervózně a až nezvykle často se ohlížel kolem dokola. Měl na sobě zelenou košili s dlouhými rukávy, hnědé silné kalhoty a na zádech batoh se spacákem a zásobami. Jeho modré oči kmitaly ze strany na stranu a jakýkoli nečekaný ruch ho vyděsil. Zbraň v ruce křečovitě svíral a neustále si pohrával se spouští. Za ním šla černovlasá žena. Vlasy měla spletené do krátkého copu a v jejích tmavých šikmých očích se zračil podivuhodný klid bez jakéhokoli napětí. Její oblečení bylo zcela černé a dlouhé tak, že krylo celé její tělo. U boku se jí houpal dlouhý ostrý nůž. Dlaně jí kryly černé kožené rukavice, které nechávaly volné pouze konečky prstů. Už na první pohled bylo vidět, že jí na pravé ruce chybí malíček. Skupinu uzavíral starší muž nesoucí další zavazadla. U boku měl mačetu a v levé ruce pistoli. Byl ostražitý a často se otáčel za sebe. Nebylo na něm ale vidět žádné zbytečné rozrušení jako na muži vpředu. Skupina pokračovala dál džunglí a asi po kilometru chůze se stáčela doleva. Držela se cesty, která nyní pokračovala podél řeky. Břeh byl kamenitý a snižoval se postupně jako schody. Cesta po chvíli končila a všichni šli dále přímo podél břehu. V řece byly jasně vidět špičaté balvany a křišťálově čistá voda se proplétala mezi nimi. V dálce bylo slyšet silné hučení vody. Družina pokračovala, až došla ke srázu. Voda zde stékala dolů mezi větvemi stromů a mizela v nedohlednu. Cestovatelé se vydali podél srázu, který se postupně lámal a snižoval. Útes tak tvořil jakési rovné terasy, které pozvolna vedly až dolů. Skupina mlčky slézala bez větších obtíží stále níž a níž. Dole pod mohutnými korunami stromů byla nezvyklá tma. Sluneční paprsky jen místy prorážely skrz listy. Všichni se vrátili k řece a pokračovali podél ní dál. Břeh se rychle změnil v bahno a v okolí se zvedl mlžný opar. Viditelnost byla rázem mnohem horší než nahoře a nervozita muže vpředu stále stoupala. Kolem bylo šero a zdálo se, že veškerý hluk hmyzu a ptáků náhle utichl. Vysoké stromy se tyčily nad cestovateli a jejich větve a listy byly nehybné, jakoby tady takhle stály stovky let. Lidé šli po nízké, zmáčené trávě podél bahnitých břehů, které by jim mohly rychle způsobit nečekané komplikace. V dálce se náhle ozvalo mohutné zařvání. Muž vpředu se okamžitě otočil tím směrem a třikrát bezmyšlenkovitě vystřelil do temnoty. „Do prdele, co to bylo?!“ vykřikl zděšeně muž. Reakce ženy byla nečekaná a velice rychlá. V okamžiku vyrazila muži z ruky zbraň a chytla ho oběma rukama za košili. Tichým hlasem k muži promluvila: „Už mě sereš, Nikolaii! Tohle byl jen obyčejný levhart a ty tady začneš střílet jako by ses pomátl. Teď o nás vědí všichni na míle daleko.“
„A jak to mám kurva vědět?“ bránilse muž. „Jsem v tomhle podělaným pralese poprvý. Myslel jsem, že to je…“ „Sklapni,“ přerušila ho, „to jméno nevyslovuj, když nevíš, kdo tě slyší. Ještě jedna chyba a budeš toho litovat!“ „Ahá, takže myslíš, že mě můžeš vyhrožovat! V Rusku jsem byl užitečný, co? Ale jakmile udělá někdo chybu, hned začne paní dokonalá vyhrožovat, že? Hlavně, že ty seš naprosto bezchybná!“ „Vážně myslíš, že se mnou můžeš jednat tímhle tónem? Kdybych tě nepotřebovala, už tady možná ležíš s prořízlým hrdlem.“ „Já jsem do téhle prdele nechtěl. Uznej, že to je tvoje chyba. Neměla jsi mě nutit sem jet!“ „Jsi na tenkém ledě, Nikolaii. Slíbil jsi, že přivedeš Ivana a zklamal jsi. Víš, co se stane, když zklameš Nikolaii?“ Žena se krátce zahleděla na prázdné místo na pravé ruce a pak vytáhla dlouhý nůž. Byl velice ostrý. Pomalým pohybem ho zvedla do úrovně Nikolaiových očí a velice pozvolna začala přibližovat špičku směrem k jeho levému oku. Nikolai nevěřícně sledoval její počínání a třásl se strachy. Nůž byl už jen pár centimetrů od oka. Muž se snažil uklidnit, zatínal zuby, ale nadále se klepal hrůzou a stále sledovat špičku nože. Přibližovala se stále blíž a blíž… „Tak dost,“ řekl muž vzadu. „Kasumi, to stačí. K čemu by nám byl oslepený střelec?“ Kasumi pomalu vrátila nůž do pochvy a odstoupila od Nikolaie. Ten si nechtěl nechat nic líbit, napřáhl se a udeřil, tedy alespoň myslel, že ji udeří. Kasumi neobvyklou rychlosti uhnula ráně, nataženou levou rukou chytila Nikolaje pod krkem. Podrazila mu levou nohu a roztaženou dlaní ho uděřila zepředu do obličeje. Upadl na zem a Kasumi mu okamžitě přišlápla krk. „Kasumi!“ zařval starší muž. „Přestaň s tím. Když nemáme Ivana, potřebujeme alespoň jeho. Já jsem nikdy pořádně nedržel střelnou zbraň v ruce a ty tvoje kousky taky nebudou stačit, jestli HO potkáme.“ „Cyi,“ odvětila žena, „ten chlap na mě zaútočil. Když na mě někdo zaútočí obvykle se nedožije rána.“ „Mě tvý pošramocený ego nezajímá, Kasumi!“ vykřikl Cy. „Kdyby ses naučila pořádně střílet tak ho tady můžeš pro mě za mě vykuchat.“ „Dávám přednost jiným zbraním.“ „Zkus to vysvětlit Kongamatovi!“ „Cyi!“ „Dobře, dobře, to sem nechtěl, ale i tak, vesnice je ještě několik mil daleko. Tak snad se nic nestalo.“ Kasumi poodstoupila a vzala Nikolaiovu zbraň. Ten se mezitím pomalu zvedal. „Tohle ti vrátím, až budeme tam. Odtamtud se sám živý nedostaneš, takže zastřelit nás bude něco jako sebevražda a ještě něco – jestli zaútočí a ty mineš, tak ti zpřelámu nohy a nechám tě jemu na pospas jako večeři.“ Nikolai nic neříkal, místo toho si masíroval ztuhlý krk. Mlčky se otočil a pokračoval po cestě dál. Litoval, že se spřáhnul s těmi 'šílenci', ale ze začátku to takhle drsně nevypadalo. Cy McCall ho
vyhledal v Petrozavodsku a vyptával se. Zajímalo ho všechno možné nebo spíše to nemožné. Následovaly výlety do Murmansku, Moskvy, k Bajkalu i na Sibiř. Jako dobrý znalec, dobrodruh a bývalý voják byl užitečný. Sice se nikdy nedozvěděl co Cy doopravdy sháněl, ale když dobře platil, spokojil se s jednoduchým vysvětlením, že je to cestovatel a sbírá informace pro svou knihu. Brzy mu bylo jasné, že to je nesmysl. Američan zajímající se o zvláštnosti a odlehlé kouty v Rusku? Blbosti. 'Vlastně to bylo celkem fajn,' pomyslel si muž. 'Ovšem jen do té doby, než se do toho zapletla ta Číňanka nebo Japonka, nebo co to vlastně bylo. Průhledná asi jako zdi Kremlu a ke všemu velice nebezpečná.' Kasumi přišla s nabídkou na výpravu a sháněla střelce. Nikolai navrhnul Ivana a pak byl tak hloupý a slíbil jí, že ho určitě přemluví. Jenže Ivan měl kupu jiných starostí a přemlouvání nepomohlo. Nakonec udělal Nikolai patrně největší chybu svého života, když za vidinou obrovského balíku peněz souhlasil, že pojede místo Ivana. A teď je tady v místě, kde by nikdy být nechtěl. V místě, kde má smrt své jméno a podobu. Dobrodruzi k večeru dorazili do malé vesničky. Bylo to sotva sedm malých kulatých domů. Zdi z hlíny, střecha a nábytek z rákosu. U většiny domů byly ohrady a v nich kozy. Zvířata byla vyhublé a zdálo se, že se sotva drží na nohou. Uprostřed vesnice bylo ohniště a kolem něj několik kamenných sedátek. Vesnice se zdála být téměř prázdná, jen u tůňky vyvěrající z nedaleké skály si hrály dvě malé děti. Jakmile si všimly nově příchozích, utekly s křikem do jednoho z domů. Cy předešel ostatní společníky a postavil se doprostřed vesnice k ohništi. Sundal batoh a vytáhl z něj několik šperků. Perly, náhrdelníky, korálky a pár dalších ozdob. Z domu, kam vběhly děti vystoupil vysoký a vyzáblý stařec. Jeho šedivý vous sahal až k pasu. Na sobě měl pouze bederní roušku, nic víc. Stařec přešel k ohništi a přitom stále provolával nějaké nesrozumitelné věty. Nesrozumitelné byly především pro Nikolaie a Kasumi, ale Cy jim rozumněl dobře. Kasumi se zájmem pozorovala jak Cy nabízí starci věci, které předtím vyložil z batohu. Když stařec jasným pohybem ruky odmítl nabízené věci a z domů vyšla na jeho zavolání asi desítka mužů a chlapců, Kasumi instinktivně sjela ruka k rukojeti nože. Ani ji nenapadlo, že by v případě nouze použila Nikolaiovu pistoli, kterou měla nyní zastrčenou za opaskem. Neměla tyhle věci ráda. Cy ale situaci uklidnil, když nabídl starci místo šperků jídlo. Měl s sebou několik konzerv, chleba, sušené maso a ovoce. Starce to evidentně potěšilo. Zanedlouho si spokojeně odnášel něco málo z Cyiových zásob. Během pár minut seděla většina vesnice u ohně, na kterém se opékala jedna z koz. Zatímco Nikolai a Kasumi byli poněkud nesví, Cy se celý večer bavil se starcem, který, jak brzy zjistil, byl něco jako náčelník vesnice. Vedle něj seděl jeho syn a jeho žena. „Kdy se na něj zeptáš, Cyi?“ otázala se Kasumi. „Dnes večer rozhodně ne. Nemusím se na nic ptát, aby mi bylo jasné, že ti lidé tu doslova živoří. Kmen Mbelga žije takřka na okraji bažin Džiundu a to není zrovna bezpečné místo.“ „Dobře, ale potřebujeme jejich podporu. Minimálně jednoho člověka, který bude ochotný s námi jít do bažin. Možná, když nabídneš víc jídla, tak půjdou bez řečí.“
„Ne, Kasumi. Mají velký hlad, to ano. Dokonce tak velký hlad, že mi před chvílí nabízeli své děti, když jim dám jídlo a nějaké léky, ale do bažin s námi jen tak nepůjdou.“ „Proč ne?“ „Protože se bojí smrti.“ Brzy se rozproudila zábava, která nakonec pohltila i Nikolaie. Místní tančili u ohně a zpívali písně, kterým sice nerozuměl, ale byl rád, že všudypřítomné napětí zvolnilo. Kasumi se nebavila vůbec. Jasně viděla, že ani takové veselí nepřekryje ten zvláštní zápach vznášející se celým okolím – zápach smrti. Stařec odvedl všechny tři do svého domu a připravil jim místo na spaní. V podstatě to byla obyčejná podlaha. Dům nebo spíše chýše byla stroze vybavena – pouze pár z rákosu spletených židlí, dřevěný stolek a několik košů a misek. V koutě byly i nějaké zbraně a oblečení. Nevěnovali tomu příliš velkou pozornost a raději ulehli ke spánku. Když se ráno Nikolai probudil, všiml si, že Cy vede venku hlasitý hovor s náčelníkem a Kasumi zpoza dveří domu přihlíží. Cy nakonec odešel zpátky dovnitř a nechal starce venku. „Takže?“ ptala se celá netrpělivá Kasumi. „Mluvili jsme o něm a… moc ho to nepotěšilo.“ „Mluv k věci, Cyi.“ „Jak chceš. Jeho syn už ho prý jednou viděl a tvrdí, že určitě půjde s námi.“ „No výborně, takže ví, kde sídlí. Je to daleko?“ „Ne, neví. Půjde proto, že je jediný, kdo ho viděl a věří tomu, že je již mrtvý.“ „Cože?“ „Prostě domorodci věří v to, že kdo ho uvidí, je odsouzen k smrti, a proto ho klidně může vidět znovu a znovu.“ „No výborně,“ přihlásil se ke slovu Nikolai. „A nenapadlo vás, že na tom třeba něco bude? Že ten tvor vážně nosí smrt?“ Kasumi se pohrdavě ušklíbla řekla: „Smrt nosí maximálně jeho zuby nebo drápy, nebo co to vlastně má. Pokud je živý, tak je možné ho i zabít.“ „Jo, to je dost pravděpodobný,“ uznal Nikolai. „Otázkou ale je, jestli se zabít nechá. Uvědomte si, že se chystáme jít do jeho prostředí, ve kterém žije a loví celý život. My nebudeme lovci, copak to nechápete? My budeme kořist.“ „Nechte toho Nikolai,“ řekl Cy, „Teď už necouvneme a vy také ne. Kromě jeho syna, říká si Mbele, s námi půjde jeho žena.“ „Žena? Proč?“ ptal se Nikolai. „Nechce zůstat bez svého manžela. Zkrátka si myslí, že je její povinností s ním jít, ale řekl bych, že jde spíše o to, že ho chce vidět na vlastní oči…“ „...aby na ně smrt přišla pokud možno ve stejnou dobu. Jak romantické,“ poznamenala ironicky Kasumi. „Tak nějak. Teď ale vážněji – za dvě hodiny vyrážíme po proudu na kánoích, takže si sbalte a sejdeme se u řeky.“ „Počkat, počkat,“ řekl Nikolai. „Pořád čekám, až se o něm dozvím něco víc a zatím jediné co víme je, že nosí smrt. Copak nikdo ani neví, jak vypadá?“
„Ale jo,“ odpověděl Cy. „Vysvětlím vám to později.“ Cy odešel k řece a zbytek skupiny se dal do balení. Měli stále dostatek zásob na deset dnů. Cesta do nitra bažin ale také pár dnů zabere… Nikolai se poté vydal na obhlídku vesnice. Nevypadala moc živě ani v tuto denní dobu, což ho překvapilo. Skupinka mužů, zdálo se, že je to drtivá většina vesnice, se chystala vyrazit do džungle, ale na opačnou stranu než byla řeka – zřejmě se chystali na lov, alespoň podle toho, že byli všichni vyzbrojení oštěpy. Nikolai je chvíli pozoroval, a když odešli, šel k nedaleké tůňce, aby se trochu osvěžil. Voda nevypadala moc zdravě, ale teď mu to bylo jedno. Během pár dnů s největší pravděpodobností zemře a kromě toho vodu odsud zřejmě pije celý kmen a zase tak špatné následky to mít nemůže. Umyl se, napil a pokračoval dál. Před jednou z chýší si všimnul chlapce. Viděl ho už včera večer nebo si alespoň myslel, že je to on. Neměl na sobě vůbec nic a se zaujetím si Nikolaie prohlížel. Pak zaběhl do domu. Nikolai se rozhodl jít za ním, aby viděl, co mají uvnitř. Pořád měl zvláštní pocit, že je ve vesnici příliš málo žen, vždyť včera byl u ohně snad celý kmen a napočítal jen tři ženy. Zvláštní... Uvnitř nalezl Nikolai starší ženu, zřejmě matku onoho chlapce. Držel se jí kolem pasu a oba vypadali, že se bojí. Chvíli na sebe mlčky hleděli a pak Nikolai radši odešel. Nakonec mu došlo, že by bylo lepší se s domorodci ani moc nestýkat. Netušil, co se tu považuje za společenský přestupek a jak takové věci vlastně řeší. Porušit nějaký jejich zvyk a skončit prošpikován oštěpy nebylo to, co by si Nikolai přál. Pár hodin se bezmyšlenkovitě potloukal kolem vesnice a přemýšlel, zda by nebylo lepší utéct. Vždy, když se ohlédl zpátky k domu, kde spal, viděl tam Kasumi, jak ho pozoruje. Netušil, jak dovede být rychlá. Zkoušet uprchnout by mohlo být stejně sebevražedné jako se vypravit do bažin. Naznal, že bude lepší mít Kasumi na své straně, dá-li se to tak vůbec říci. 'Možná se jen chvástá,' napadlo ho, 'ale možná, že opravdu ví, co a jak. Prozatím nebudu dělat problémy, ale jestli se mi vrátí do rukou zbraň, možná ji zabiju a zkusím přinutit ostatní, aby mě dovedli zpět.' K poledni se všichni sešli u řeky. Stál tu už Mbele s koženým pytlem na zádech a oštěpem v ruce. Byl to velký statný bojovník a většinu těla měl pokrytou barvami. Byli to zvláštní obrazce, kterým nerozuměl ani Cy. Jeho žena, jejíž jméno nikdo z trojice dobrodruhů neznal, vypadala úplně obyčejně. Jediné, co měla na sobě, byla tmavě červená látka kolem pasu. „Pojedeme ve dvou kánoích,“ řekl Cy, „já s Mbelem vpředu a vzadu vy tři. Budete se držet těsně za námi. Řeka je tady hodně široká a i když jsme pro něj v kánoích snadný cíl, Mbele tvrdí, že se nemusíme ničeho bát. Prozatím. Čekají nás tři dny cesty, než dorazíme k srdci Džiundu, kde budeme muset pokračovat po svých. Jsou tam nebezpečné bažiny, kde prý loví.“ „A jak vypadá?!“ ptal se Nikolai. „Mbele tvrdí, že ho viděl na jednom ze stromů. Blanitá křídla, asi dva metry rozpětí, rudá kůže, dlouhý úzký ocas, bílá lebka a oči vpadlé dovnitř. Prý nemá žádnou kůži na hlavě a zobák má tak ostrý, že zvířata trhá jako nic.“ „Výborně,“ vyděsil se ještě více Nikolai. „Zvířata trhá jako nic… no, jak dlouho mu asi
tak bude trvat, než roztrhá nás?“ „Přestaňte s tím a radši vlezte do kánoe,“ odvětil Cy. Rozdělili se, tak jak Cy chtěl a naložili zásoby. Nikolai si byl jist, že s Kasumi jede schválně, aby ho měla na očích. Nebyl z toho vůbec nadšený, ale bylo mu jasné, že s tím nic nenadělá. Během pár minut vyrazili. Nikdo z vesnice se s nimi nerozloučil. Proud řeky nebyl moc silný a tak museli všichni přistoupit k pádlování. Bylo to namáhavé, ale času měli málo a tak se nemohli zdržovat. Cy moc dobře věděl, že najít Kongamata nebude snadné a mnohem větší pravděpodobnost byla, že si je najde on sám. Věřil ale, že uspějí. Koneckonců bylo už načase… Cesta ubíhala velice pomalu. Zatímco všichni ostatní pádlovali, Kasumi bedlivě pozorovala okolní džungli. Měla dobré oči, ale ani přes Cyův popis pořádně nevěděla, co má očekávat. Drželi se uprostřed řeky a k bahnitým břehům to bylo na obou stranách přes šest metrů. Stromy byly značně podmáčené a bylo vidět několik velkých větví, které stály zaseknuté v řece u břehů. Voda byla celá špinavá a jen matně se od ní odrážel sluneční svit. Proplouvali podél vysoké strmé skály na pravém břehu. Vyčnívala několik málo metrů nad řeku a tvořila tak tmavý výklenek. Skála byla na mnoha místech pokryta nízkou travou a mechy. Kasumi si ji se zájmem prohlížela a přemýšlela, jak dobrý by byl z jejího vrcholku výhled. Věřila Cyovi a bylo jí jasné, že Mbele se zde vyzná, ale přesto měla chuť všem říct, aby zastavili a počkali na ni, zatímco se půjde podívat nahoru. „Cyi!“ ozval se Nikolai, „nezdá se vám, že tu je nějak mrtvo? Neslyším vůbec nic a ta řeka vypadá, jakoby v ní ani nic nežilo.“ Nikolai viděl, jak se Cy ptá na něco Mbeleho a potom mu odpověděl: „Mbele říká, že malí tvorové se Džiundu vyhýbají a ryby nemají rády zdejší vody, protože nesou smrt. Je tu ale spousta hmyzu.“ „Ano, všiml jsem si. Zatracení komáři!“ vykřikl Nikolai. Výprava pokračovala dál a to až do večera. Když se setmělo přirazili k levému břehu, kde ukryli kánoe a na nedaleké mýtince rozdělali oheň. Okolní lesy byly husté a s přicházející tmou rostlo i napětí všech dobrodruhů. Mbele se během chvíle vrátil s několika dalšími relativně suchými větvemi na udržení ohně. Byli téměř půl kilometru od řeky a komárů tu poletovalo jen pár. Džungle kolem nich ale už nebyla zdaleka tak nehlučná, jako dříve. Čas od času zaslechli řev šelem a cvrkot brouků byl takřka nepřetržitý. Po večeři Cy rozdělil hlídky po dvou. On sám chtěl s Mbelem začít a vystřídat je měli Nikolai s Kasumi. Cy ženě Mbeleho nedůvěřoval a kromě toho to nevypadalo, že během cesty bude něco víc než přítěž. Od doby, co přirazili ke břehu, se držela s Mbelem, ale Cy ji neslyšel promluvit jediné slovo. Bylo to o to podivnější, že se nezdála být vystrašená. Nikolai se na hlídku s Kasumi nijak netěšil. 'Copak mi to chce Cy dělat jen těžší a těžší?' napadlo ho. Po jídle ulehnul a ještě pár minut poslouchal jak se Cy o něčem dohaduje s Mbelem, pak usnul. „Nikolaii, Nikolaii“, řekl tichým hlasem Cy a zatřásl s ním, „udržujte oheň a hlavně nedělejte problémy, jasné? Až začne svítat, vzbuďte nás. Kasumi je támhle,“ ukázal k dvojici vysokých, u sebe rostlých stromů. Stála tam a hleděla do tmy, jakoby jí
dokázala prohlédnout. Nikolai v rychlosti vstal a šel za ní, zatímco Cy s Mbelem ulehli a usínali. „Naše první hlídka,“ řekla Kasumi, aniž by se otočila k blížícímu se Nikolaiovi. „Máš radost?“ Nikolaie překvapilo, že si ho všimla. „Myslím, že si to nemusíme dělat tak těžké, Kasumi. Jsme teď na společné lodi.“ „To už jsme dlouho, ale zatímco já tady zastávám stěžejní úlohu, ty jsi na své první plavbě a klepeš se strachy, jakmile se objeví cokoliv, co neznáš.“ „To jsi pořád takhle chladná? Mohli bychom se trochu seznámit, být přátelé a tak…“ „Jdeš na to trochu rychle. Mám tolik přátel, kolik potřebuji a ty mezi ně nikdy patřit nebudeš.“ „Tak s tím se klidně smířím, ale mohli bychom si navzájem alespoň říct, jací jsme a co máme za sebou, třeba nám to pomůže, abychom spolu líp vycházeli, co ty na to?“ Mlčela a stále hleděla do temnoty. „Tak já začnu. Pocházím z Petrohradu z rodiny řezníka. Fotr byl senilní kretén a…“ „...a ty jsi evidentně po něm! Drž už konečně hubu! Jsme na hlídce v pralese a ne na seznamovacím večírku.“ „Tak fajn, promiň. Jen jsem chtěl prolomit ty ledy mezi námi. Vždyť já o tobě nic nevím. Řekni mi alespoň něco málo. Jednu věc.“ „Tak dobře, jednu věc – dokážu člověka zaživa naporcovat. Chceš se přesvědčit?“ Nikolaiovi ztuhly rysy v obličeji, otočil se a pomalu se vrátil k ohništi. Normálně by se takovému člověku vysmál, ale v případě Kasumi to vypadalo smrtelně vážně. Přiložil do ohně, sedl si na jeden z nedalekých balvanů a rozhlížel se kolem. V okolí byl ale klid – pouze zvuky nočních tvorů a občasný šelest větví. Brzy ho začala přemáhat únava. Vstal a vydal se na procházku okolo mýtinky – potřeboval se nějak probrat a hovor s Kasumi nebyl zrovna ten nejlepší způsob. Přemýšlel, kde vlastně je. Porozhlédl se okolo, co až světlo z ohniště umožňovalo, ale nenašel ji. Napadlo ho, jestli by nebylo vhodné vzbudit ostatní, ale rychle to zavrhl. Jestliže je v pořádku, tak se zase vrátí a jestli ne… vadit mu to nebude. Zbytek noci strávil zíráním do ohně a přemýšlením o Kongamatovi. K ránu se odněkud z džungle vynořila Kasumi. Nikolai v tu dobu právě budil ostatní. Dole pod stromy byla stále velká tma, ale skrze jejich koruny již prosvětlovaly první sluneční paprsky. Byl nejvyšší čas vrátit se k lodím a vyrazit na další cestu. Během pomalé plavby si všichni všímali čím dál tím větší špíny v řece. Pokud by se to mělo zhoršovat, nezbude než opustit kanoe dříve, než původně zamýšleli. Kasumi si krátce po poledni všimla stínu ukrytého mezi stromy na levém břehu. Zdálo se jí, že je sleduje. Chvíli si pohrávala s myšlenkou, že jde o Kongamata, ale stín se držel stále u země. 'Je přece hloupost, aby se pohyboval takovýmto způsobem', pomyslela si. „Cyi,“ řekla, „myslím, že támhle u břehu něco je. Jde to za námi už dlouho.“ Cy se otočil tím směrem, aniž by přestal pádlovat a řekl: „Tohle nemůže být on. Spíš nějaká šelma. Pro jistotu se ale k tomu nebudeme přibližovat. Ještě musíme několik mil ujet.“ Pokračovali dál s občasnými zastávkami, aby si chvíli odpočinuli. Zatímco Cy, Mbele a Nikolai pokračovali bez větších známek
únavy, Kasumi musela zanedlouho vystřídat Mbelovu ženu. Řeka se porůznu vlnila, ale i tak vše kolem vypadalo nehybně a prázdně. Tak postupovali až do večera. Opět vynesli kánoe na břeh a vydali se hledat místo na noc. Všímali si, že místní podloží je už hodně podmáčené a trvalo téměř hodinu, než nalezli vhodné místo pro rozdělání ohně. S hledáním suchého dřeva byl ovšem velký problém. Zatímco Cy, Mbele a jeho žena vyrazili hlouběji do džungle, zbylí dva udržovali oheň, alespoň s tím, co našli. Kůra stromů a pár trsů suché trávy moc dobře neposloužily, ale nebylo na výběr. „Kdy mi už konečně vrátíš zbraň?“ ptal se Nikolai. „Vždyť už jsme druhý den v bažinách.“ „Ty jsi nepochopil, proč jsme pořád spolu, že ne? Myslíš, že jsem tak blbá, abych ti teď dala pistoli? Pokud potkáme něco nebezpečného, dostaneš ji, ale věř mi, že budu nablízku.“ „Co tím myslíš?“ „Je mi jasné, že při první příležitosti otočíš zbraň proti mně, Nikolaii, ale věř mi, že tu příležitost ti nedám. Zvykni si na mě, protože až do konce výpravy budu s tebou, stále s tebou a ty nejsi tak rychlý, abys mě stihnul zastřelit, když ti budu stát za zády.“ Nikolai měl chuť o tom chvíli debatovat, ale když se zamyslel nad jejími slovy, radši si to rozmyslel. Věděl, že otočit zbraň na ni a vystřelit zvládne během okamžiku. 'Za tu dobu přece nedokáže zareagovat,' pomyslel si, 'ačkoliv… ruku do ohně bych za to nedal'. Ať už mluvila pravdu nebo ne, podařilo se jí vyvolat v něm pochybnosti. 'Navíc, pokud ji nedokážu jediným výstřelem zabít, co pak? Ten její černý oblek je zvláštní. Proč by si někdo bral něco takového na výpravu do Africké džungle? Už od začátku mi bylo jasné, že ta žena není normální, avšak v zabíjení se zřejmě vyzná dobře. Možná ten její oblek ukrývá víc, než se zdá.' Cy a ostatní se po nějaké době vrátili a nesli s sebou trochu suchého paliva. „Vypadá to na poslední pořádný oheň, takže si to užijte,“ hlásal Cy. „V bažinách nebude šance něco takového sehnat,“ dodal. „Podle Mbeleho budeme zítra odpoledne v srdci bažin. Bude nutné se držet spolu. Prý je tam mnoho nebezpečných míst a to ani nemluvím o něm.“ „Poslyšte,“ řekl Nikolai, „co s ním budete dělat, když se nám ho povede zabít? Vždyť něco takového odsud jen těžko dostanete?“ „Nám ale nejde o to tu bestii zabít,“ řekl Cy, „my chceme jen zjistit, kde sídlí.“ „Předpokládám, že mi neřeknete proč?“ „Uvidíte sám, Nikolaii,“ řekl Cy. Ke slovu se dostala Kasumi: „Pamatuj si ale dobře, že ho nesmíš zastřelit. Zraněný se jistě vrátí tam, kde se ukrývá. Zraněný nebo…“ „Mlč, Kasumi,“ přerušil ji Cy. „Každopádně nám mrtvý k ničemu nebude.“ Nikolai souhlasně kývnul hlavou a přemýšlel nad tím, co málem a zřejmě omylem řekla Kasumi. O co tu vlastně jde? A jaká je asi tak pravděpodobnost, že se skutečně dostanou, tam kam chtějí? Zraněné zvíře se jistě stáhne pryč, ale otázkou je, jestli se Kongamato dá považovat za zvíře. Po jídle a odpočinku šli spát. Hlídky měli rozdělené stejně jako minulou noc a Nikolai ani nedoufal, že se Kasumi zbaví.
Nikolai po probuzení strávil opět celou dobu poblíž ohně. Kasumi tam byla také. Za celou noc na sebe nepromluvili jediné slovo. Ráno vzbudili ostatní, nasnídali se a vrátili se k řece. Všichni, snad až na Mbeleho se podivovali nad chováním jeho ženy. Stále ji nikdo neslyšel ani promluvit. Přemýšleli dokonce, jestli to vůbec umí. Zpočátku ji Kasumi považovala jen za zbytečné zavazadlo, ale postupem času měnila názor. Možná, že ještě bude k užitku. Poslední úsek cesty byl nejtěžší. Pohyb v bažině byl stále obtížnější a voda se sotva hýbala z místa. Zanedlouho se řeka začala větvit na několik úzkých ramen. Proplétaly se mezi podmáčenými ostrůvky, ve kterých se potápěly stromy a keře. Některé byly popadané a zahrazovaly cestu. Nikdo z nich by se ale stejně nerozhodl plout dál, už jen kvůli všudypřítomnému bahnu. Přistavili kánoe ke břehu a ukryli je v trávě, tak jako už dříve. Všichni si dobře zapamatovali tohle místo, protože poblíž trčel z řeky špičatý kámen. Podobný byl i u druhého břehu zhruba ve stejném místě. Jakoby ty kameny označovaly území patřící někomu jinému... Nikolai konečně dostal zpátky svoji pistoli PSM – malou, účinnou zbraň na slušných osm nábojů. Měl u sebe ještě několik zásobníků, takže pod dozorem Kasumi okamžitě jeden vyměnil. Cy měl tu svou rovněž připravenou, ačkoli doufal, že ji nebude muset použít. V řadě za sebou se vydali vpřed. První šel Mbele, za ním Cy, Nikolai, Kasumi a nakonec Mbeleova žena. Vypadala mnohem živěji než dříve, ale stejně od ní neuslyšeli jediné slovo. Během chvilky dorazili do míst, kde se řeka dělila. Postupovali místy, kde nerostla příliš vysoká tráva. Po levé straně měli bažinu. Byla nyní hnědošedá a na její hladině se občas objevovaly velké hrboly připomínající bubliny. V dálce byly vidět rozpadlé stromy nasáklé vodou. Mnohé z nich byly zcela vyvrácené a ty ostatní se nahýbaly nad bažinu až se zdálo, že musí každou chvíli spadnout. Jak šli dál, ozývalo se z temné bažiny bublání. Okolní stromy téměř úplně zahalovaly oblohu, pouze sluneční svit odhaloval dění v bažinách, ale i ten pomalu slábnul. Blížil se večer. Dorazili k obrovskému zaplavenému místu. Močály se rozprostíraly všude kolem nich a obcházet je by bylo příliš zdlouhavé. Stojící voda, nebo spíše špína, nebyla nijak hluboká, ale nebylo pochyb, že se budou muset namočit. Protější břeh byl v nedohlednu, ale toto 'jezero' bylo plné nízkých pahorků, na kterých obvykle rostlo pár stromů. Přímo před sebou viděli jeden takový, ale byl již vykotlaný a jeho vrchní polovina trčela ve vodě. Stromy kolem vypadaly vesměs mnohem sušší, než jaké vídaly u řeky. Mbele, krátce něco zašeptal Cyovi a ten to okamžitě přeložil ostatním: „Tady ho Mbele viděl. Na jednom z těch stromů před námi. Hlouběji v bažinách už nikdy nebyl.“ Nikolai si opět začal nervózně pohrávat s pistolí, čehož si Kasumi okamžitě všimla „Opovaž se udělat nějakou blbost.“ Nechal toho, ale stále se nemohl zbavit pocitu, že jde tváří v tvář vlastní smrti. Cy se zamyslel a pak řekl: „Nemá smysl pokračovat dál. Utáboříme se tady. Stromů je před námi málo a on se nebude mít kde schovat.“ Vyhledali na okraji močálu vhodné místo a odpočinuli si. S hlídkami se domluvili jako minule, ale Cy nabádal ostatní k mnohem větší obezřetnosti. Zatímco jedli, Mbele a jeho žena se vrátili na břeh, posadili se a dívali se do dáli. Stín noci brzy zahalil vše okolo, ale oni stále zůstávali na místě a pozorovali rozšiřující se temnotu. Oba vypadali uklidnění, jakoby jim bylo jedno, co je poblíž. Nikolai a za ním jako hlídací pes Kasumi na ně hleděli
zpoza stromů. Nikolai byl napjatý a nechápal, jak je možné, že oni nejsou. 'Riskují své životy a nezáleží jim na tom!' říkal si. Když se na ně tak díval, napadlo ho, jestli všechno to, není jen zbytečné divadlo, jestli Kongamato není jen výplod jejich fantazie. 'Třeba je už dávno mrtvý a v těch lidech pouze zůstávají zakořeněné představy o démonu z bažin. Po večerech si u ohně vyprávějí nejrůznější legendy a pak se jimi nechávají ošálit. Člověk, který věří v jeho existenci, ho může klidně vidět na každém rohu, oblouzněn vlastními přeludy.' Kdyby Nikolaie nepřesvědčovali, že Kongamato skutečně žije, možná by mu okolní bažiny nepřišly ani zpoloviny tak hrozivé. „Tak co, Nikolaii,“ ozvala se Kasumi. „ještě nemáš dost zírání do černoty? Chci se ještě dneska vyspat.“ „Klidně běž, já přijdu za chvíli.“ Kasumi se pobaveně pousmála. „Nejprve mi budeš muset vrátit zbraň.“ Sledovala, jak nepříliš ochotně odepnul pouzdro a předal jí ho. Upevnila si jej k opasku a odešla k tábořišti. Nikolai ještě několik minut sledoval dva domorodce, ale během okamžiku se proměnili jen v nejasné obrysy uprostřed černočerné noci. Obloha byla zatažená a měsíc ani hvězdy nedávali sebemenší světlo. 'Temná noc,' pomyslel si, 'na temném místě.' Cy mezitím seděl v trávě a dojídal zbytky sušeného masa, které si přidělil k večeři. Jediné světlo, které měli, byly kapesní svítilny. Nic víc. Celá noc proběhla nečekaně klidně. K ránu opět vyrazili na cestu. Pistole se vrátila do Nikolaiových rukou a Mbele je prováděl přes široký močál. Šli pomalu a zlehka našlapovali. Před nimi se zvedala mlha a clonila jim ve výhledu. Spoléhali se tedy především na svůj sluch. Kromě vzdáleného bublání a bzučení poletujícího hmyzu ale neslyšeli nic, co by nasvědčovalo přítomnosti Kongamata. Vybírali trasu přes vyvýšené kopečky, na kterých tu a tam rostly zuboženě vypadající stromy. Slunce nad nimi sotva zářilo a zahalovala jej velká hustá mračna. Během následující hodiny začalo silně pršet. Déšť sice rozehnal mlhu, ale v tom viděli jedinou výhodu. Pitné vody měli ještě dostatek, takže se nemuseli zdržovat. Konečně přešli močál a stáli opět na pevné, i když značně promočené půdě. Před sebou měli několik menších bahnitých jezírek, ale travnatá plocha, která mezi nimi utvářela úzké cestičky, se zdála být průchodná. Z mělké stojaté vody vyrůstalo pár vysokých stromů, jejichž první větve byly velice vysoko. Cestovatelé tam měli kolem sebe dostatek prostoru a ničím nezakrytý výhled. Déšť během chvilky zase ustal, ovšem přes zelené koruny stromů nepronikly dolů k bažině takřka žádné sluneční paprsky. Bylo tu temno, jakoby se opět blížil večer. Putovali obezřetně dál takřka nehlučným místem. Vzduch byl prosycen nepříjemným pachem, který neodehnal ani déšť. Čím dále šli, tím hůře se jim dýchalo. Kolem poledne si udělali krátkou přestávku pod jedním z vysokých stromů. Shodili batohy, posadili se do trávy a odpočívali. Viděli odsud, že jsou před nimi vysoké skály trčící se nad okolím. Cy vyrazil kus dopředu, aby se porozhlédnul. Přiblížil se k prvním kamenům, které ležely u skal. Dobře odsud viděl silnou skálu táhnoucí se po levé straně podél bažiny. Napravo se skála lámala a všude kolem ní byla nehybná
špinavá voda plná kamenů a kusů dřeva. Přemýšlel, kudy se vydat, jelikož obě bahnitá jezera vypadala hluboká. Jít podél skály se zdálo být zbytečné, protože se stáčela opačným směrem, než chtěli jít a vyšplhat po ní by bylo příliš obtížné. Všiml si úzké soutěsky nebo spíše tunelu, který, jak se zdálo, prochází celou skálou. Přiblížil se k tomu místu a jasně viděl stále se snižující průchod. Na jeho konci prosvítala zeleň. Pomalým krokem se vracel zpátky, když náhle ucítil slabý tlak na temeni hlavy. Podíval se nad sebe a s napětím, jaké snad nikdy nezažil, nebo si na to alespoň nevzpomínal, sledoval, jak mu tvář potřísňují kapičky krve. Padaly z koruny stromu. Náhle přímo před něj, se značným žuchnutím spadla dlouhá ohlodaná kost. Byly na ní cáry masa a podle délky tipoval, že patřila nějaké antilopě. Chvíli ztuhle zíral vzhůru s pistolí v rukou a pak gestem ruky přivolal společníky. Ti seděli sice o notný kus dál, ale viděli Cyovo podivné počínání. Mlčky a pomalu se přiblížili k němu. „Pst, je nad námi,“ řekl tiše Cy. „Máš nějaký nápad?“ zeptala se Kasumi. „Myslím, že to je ideální příležitost. Má tam svoji kořist, a pokud ho vyděsíme, určitě s ní odlétne pryč,“ Nikolai namířil nahoru a viděl jen slabě se pohupující korunu stromu. Skrze ni neprohlédl nic. Mohl klidně střelit přímo jeho. Mbele a jeho žena zatím hleděli vzhůru omámeni jeho přítomností. Zdáli se, že jsou úplně v transu. Na Cyův pokyn Nikolai vystřelil, ovšem jiným směrem, aby Kongamata nezasáhl. Z koruny se ozvalo vrčení a syčení a během okamžiku slézalo po kmeni něčí tělo. Chvilku trvalo, než rozeznali víc, ale poté bylo vše jasné – byl to levhart. Odrazil se a skočil přímo dolů mezi cestovatele. Než stihli zareagovat, snesl se na Mbeleho, který pod jeho tlakem spadl na záda. Do krku se mu zaryly ostré drápy. Krev z tepny vystříkla ven a potřísnila levhartovu tlamu. Kasumi v rychlosti vytáhla malý kousek kovu ukrytý ve vnitřní části svého oděvu. Vypadal jako malá hvězdice, ale hrany i špičky byly velice ostré. Švihla zápěstím a nechala hvězdici svézt se po prstech, aby nabrala správný směr. Levhart zařval bolestí, když se mu hvězdice zabodla do levého oka. Nikolai, který mohl už dávno střílet, váhal. Levhart totiž neměl v plánu ustoupit a tak pocítil svoji šanci. Zvíře potřáslo hlavou, vycenilo tesáky a přiskočilo ke Kasumi. Ohnalo se po ní tlapou. Žena ale před ostrými drápy uskočila dozadu, shýbla se a v ruce už držela nůž. Zazněl výstřel. Nikolai vyděšeně zíral před sebe. V roztřesených rukách svíral pistoli a v rychlosti si přemítal, jestli neudělal chybu. Měl Kasumi na dosah ruky, ale teď už bylo pozdě. Levhart s prostřelenou lebkou ležel na boku a zmítal se v poslední křeči. Nad ním stál se stále namířenou pistolí Cy. Kasumi v pokleku svírala nůž a pronikavým pohledem si měřila Nikolaie. Ten, jakoby vycítil, co tím chce říci, se omlouval: „Já… nestihl jsem zareagovat. To se přece stane, ne?“ Kasumi se postavila a přistoupila k němu. Postřehl, jak její stisk nože zesílil. Cy se rovněž otočil k Nikolaiovi s namířenou pistolí a tázavým pohledem. Nikdo z nich si nevšímal Mbeleovy ženy, která plakala nad bezvládným tělem svého manžela. Nikolai teď měl ale jiné starosti. „Co... co se děje? Omlouvám se, prostě nejsem tak rychlý…“ říkal ve spěchu nejistým hlasem. „Vážně? řekla Kasumi, „bývalý voják a má pomalejší reakce než padesátiletý muž,
který drží zbraň poprvé v ruce?! Mohl jsi tu svini zastřelit, když stála nad Mbelem, nebo když se blížila ke mně, ale ty nic… Víš, Nikolaii, ty jsi nic nepochopil. Myslel sis, že se mě jen tak zbavíš a utečeš pryč, co? Jenže jsi zapomněl na jednu věc – na svou zbabělost.“ Nikolai věděl, že prohrál, že se z tohohle už nedostane, alespoň ne po dobrém. „Selhal jsi!“ řekla Kasumi. Její nůž opsal oblouk a zasáhl Nikolaiovu ruku, ve které držel pistoli. Chtěl po ní vystřelit, ale nestihl to. Místo toho nechápavě sledoval, jak jeho oblíbená zbraň padá do trávy i s dvěma prsty. Chytil se za krvácející ruku. Ohlédl se na tu, která mu způsobila takové zranění, a sledoval významný úšklebek. Kasumi se shýbla a kopancem vedeným z oblouku podrazila Nikolaiovi nohy. Upadl na záda do zmáčené trávy. Cy se mezitím shýbnul pro Nikaiovu zbraň a šel se zajímat o to, co se stalo Mbelemu. Byl přesvědčen, že Kasumi se o zbytek postará. Jasně věděl, že situace se povážlivě zhoršila – průvodce mrtvý a jediný dobrý střelec na tom bude brzy stejně. Kromě toho stále ještě neobjevili Kongamata. Mají už jen jedno eso v rukávu a to stále klečelo nad Mbelem a plakalo. Věděl, že to nebude snadné a že to dost možná ani nevyjde, ale jiná možnost zde nebyla. Snad jen šťastná náhoda a ta se Cyovi vyhýbala už dlouhou dobu. Pátrání v Rusku sice přineslo určitý posun, ale jejich celkový cíl byl stále stejně daleko. Cy za sebou slyšel jen bolestivé výkřiky, steny a zoufalá volání o pomoc. Kasumi sice byla nenahraditelný společník, ale její metody byly příliš i na Cyův žaludek. Když si vyřizovala účty naposledy, málem se u toho pozvracel a to to ještě zdaleka nebylo tak strašné, jak by mohlo být. Skoro to vypadalo, jakoby se v těch věcech vyžívala, nebo si tím možná budovala respekt anebo zkrátka nesnášela, když jí někdo zklamal a dávala tak najevo, že něco takového nesnese. Cy o její minulosti zase tak moc nevěděl, ale časem si odvodil, kým zřejmě byla. Byl to docela paradox, že by právě ona takhle trestala ty, co selžou, ale možné to bylo. Na druhou stranu to ale nebývalo tak časté – s lidmi, kteří ji nezradili, ale postavili se rovnou proti ní jednala mnohem rychleji a efektivněji. Vyrušil ho zvuk, který do směsice stenů a vzdechů nepatřil – totiž šplouchnutí bahnité vody. Když se otočil, uviděl Nikolaie, jak utíká směrem dál ke skalám, co mu síly stačí. Byl celý od krve a oblečení měl úplně potrhané. Z hnědé bažiny se na břeh snažila vylézt Kasumi. Cy jí šel hned pomoci. Byla celá zabahněná, ale jakmile stanula na pevné půdě, vyběhla za Nikolaiem. „Kasumi! Hej! Počkej, nemůžeš přece…“ Neslyšela nebo spíše nechtěla svého společníka slyšet. Ten člověk jí unikal, srazil ji do bažiny a teď si myslel, že jí zmizí. Tohle nedokázala nechat plavat. Viděla Nikolaie, jak se ztrácí mezi skalami a utíkala tam. Nůž jí vypadl z ruky a spadl do bažiny, ale věřila, že muže bez problému dorazí i bez něj. Bahno, které měla všude na těle jí překáželo, ale Nikolai byl pořádně oslabený – věřila, že neunikne. Doběhla ke skále a zmizela v tunelu vedoucím skrze ni. Cy měl chuť celou výpravu zabalit a vrátit se, ale bez Kasumi to nešlo. Vzal za ruku Mbelovu ženu, která konečně dokázala, že není úplně němá, protože stále dokola opakovala jedno slovo: „Kongamato.“ Cy ji dovlekl k tunelu a ani se mu moc nevzpouzela. Kamenité podloží se zde snižovalo kamsi dolů. Stěny nebyly zrovna moc rovné, ale nešlo o žádné velké výklenky, kde by bylo možné se schovat. Žena už šla za Cyem sama a on tak mohl vytasit pistoli a pomalu pokračovat kupředu.
Když dorazil na druhou stranu, naskytl se mu výhled do údolí. Dole pod mírným svahem bylo několik dlouhých klikatících se zabahněných polí. Vyvěraly z nich plyny a vzduch páchnul hnilobou. Vpravo vedle sebe viděl pomalu stékající bahnitou říčku. Vpíjela se do větší bahnité plochy, která se zdála být zcela nehybná. Za ní byly na západě v dálce vidět vysoké, strmé, špičaté skály. Trčely tam osamoceně už stovky let. Cy měl nad sebou stále mohutné koruny stromů, které zakrývaly Slunce. Mezi stromy se táhly dlouhé provazce lián, ze kterých visely zelené listy. Cy viděl mlžné oblaky, jak se zvedají do výše. 'Dole to musí být mnohem horší,' napadlo ho. Kasumi ani Nikolaie odsud nebylo vidět. Mohli být už dál v šeru, které Cy nedokázal prohlédnout, ale stejně dobře se mohli stočit někam ke skalám a zmizet za balvany. Začal sestupovat níž a níž. Vyhýbal se kamenům na svahu a kontroloval, jestli s sebou stále má společnost. Žena se však zdála být odhodlaná pokračovat. Nakonec si říkal, že to pro ni nebude vůbec tak strašné stanout Kongamatovi tváří v tvář. Když sešli dolů, byla všude okolo šeď. Mlha se držela tady pod stromy a vůbec to nevypadalo, že by se měla ještě někdy rozplynout. Cy mlčky stáčel své kroky ke skalám. Slunce pomalu zapadalo a to nebylo dobře. Cy věděl, že nebude trvat dlouho a padne tma. Nad skalami zářila už sotva polovina Slunce, zbytek zapadl za obzor. Cy zpozoroval, že se po zemi pohybuje stín. Zpočátku měl pocit, že se mu to jen zdá, ale brzy zjistil, že tomu tak není. Stín se mihotal porůznu kolem něj, ale když vzhlédnul vzhůru, neviděl nic určitého. S ostražitostí, mnohem větší než předtím, pokračoval. Vyhýbal se otevřenějším prostranstvím, které nebyly kryty zelenými stromy. Našlapoval zlehka a dával pozor, aby nevyvolal sebemenší rušivý zvuk. Když překročil stín skalisek, byla všude neobvyklá temnota. Rozeznal, že skály jsou porostlé na vršku travami a zdálo se, že některé nejsou zdaleka tak špičaté, jak to vypadalo zdálky. Vysoký skalní útvar tvořil plošinu, na které rostlo mnoho dalších stromů. Vyšplhat nahoru se zdálo bez vybavení nemožné, ale zahlédl, že pod převisem vede do kamene díra. Šel se podívat dovnitř, aby zjistil, jestli někam nevede, ale Mbelova žena zůstala venku. Nechal ji teď být, protože mu bylo jasné, že v první řadě musí nalézt Kasumi. Skalní dutina ale nebyla vůbec hluboká. Sotva pár metrů široký otvor se postupně zužoval, až skončil téměř hladkou stěnou. Bylo na ní pár výstupků, ale nikde, ani nad sebou nenalezl jediný otvor vedoucí dál. Vrátil se zpět před jeskyni a v dálce zahlédl blížící se Kasumi. Přicházela dolů z menšího pahorku, na kterém trčel mohutný balvan. 'Konečně,' pomyslel si Cy. Bál se, že se jí něco stalo. Než stihla dorazit až k němu, snesl se ze vzduchu veliký tvor, podobný netopýrovi. „Kongamato!“ vykřikla domorodá žena s úžasem a snad i s radostí. Mířil na Kasumi a ta se ihned rozeběhla podél skály k ostatním. Cy vytasil pistoli a začal střílet. Kongamato byl ale stále dost vysoko a tak ani jediná kulka nezasáhla svůj cíl. „Běž, běž, utíkej,“ řvala na Cye Kasumi. Cy se rozeběhl pryč, směrem do bažin a když se ohlédl zpátky, viděl, jak je Kongamato sotva pár metrů od Kasumi a snaží se do ní zarazit pařáty. Byl přesně takový, jak ho popisoval Mbele. Křídla vypadala jako netopýří a jejich rozpětí bylo obrovské. Manévrovat mezi stromy by pro něj jistě bylo těžké, ale tady s tím neměl žádné problémy. Ocas byl dlouhý a postupně se zužoval. Na jeho konci byla veliká oblá věc, vypadající jako kyj. Díky ní mohl lépe manévrovat,
ale Cy předpokládal, že stejně dobře může sloužit jako smrtící zbraň. Pařáty se zdály být obrovské, tak velké snad neměli ani ti největší orli. Kůži měl rudou a to až po hlavu. Právě hlava byla nepřirozeně veliká a úplně bílá. Obrovská zobákovitá tlama ukrývala desítky ostrých zubů. Jeho oči byly zasazené do hlubokých důlků v lebce. Chráněné tak proti jakýmkoliv útokům. Podobal se mnohem víc prehistorickým tvorům, než čemukoliv jinému. Při útoku vydával zvuky připomínající skřeky. Kasumi, vědoma si smrtelného nebezpečí běžela, jak nejrychleji byla schopna, ale věděla, že to nestačí. Po levé straně, mezi několika kameny, zahlédla otvor ve skále. Okamžitě se stočila tím směrem a zapadla dovnitř. Cy v rychlosti nabíjel zbraň a jakmile se ohlédl, neviděl nikoho. Kongamato se mu ztratil někde mezi kameny a váhal, jestli ho má jít hledat. Kasumi zaběhla až na konec nevelké jeskyně celá udýchaná. Všimla si zde stojící domorodky, která zřejmě neměla odvahu nechat se jen tak Kongamatem zabít. Byla vyděšená a krčila se ke skále, aniž by věnovala pozornost nové obyvatelce jeskynního úkrytu. Kongamato se snesl až na zem a kolébavým potácivým pohybem, který pro něj evidentně nebyl úplně přirozený, vlezl do jeskyně. Byla i na něj dostatečně široká. Udržet rovnováhu mu pomohl ocas, přesněji 'závaží' na něm. Obě ženy mohly zblízka pozorovat jeho tlamu plnou malých, ale neskutečně ostrých zoubků. Měl ji částečně otevřenou a stále z ní vycházely prapodivné zvuky. Podobaly se skřekům dravců, avšak byly mnohem hlubší a pronikavější. Kasumi hned věděla, že jeskyně se nezužuje dostatečně. Tvorovi stačilo vmáčknout se mezi stěny a snadno ji usmrtit. Kasumi se ohlédla na stranu, kde stála domorodka. Zakrývala si oči dlaněmi, ale přesto byla úplně mimo. Přerývaně dýchala a třásla se strachy. Kongamato se stále blížil… Kasumi už neváhala, přistoupila k ženě, pevně sevřela obě ruce a vší silou ji ze strany udeřila. Její tvář nalétla na skálu. Z rozražené hlavy vytékala stružka krve. Žena byla omámená a v šoku. Kasumi ji uchopila a trhla s ní směrem ke Kongamatovi. Ten popadl svou bezvládnou oběť do tlamy a vycouval z jeskyně. Jakmile byl zase venku, rozletěl se nahoru. Cy se právě blížil a když viděl, že má v tlamě nějaké tělo, začal okamžitě střílet. Několik střel ho skutečně zasáhlo a on ze sebe vydal dlouhý bolestivý sten. Nejistým letem se obrátil k plošině a zmizel mezi stromy. Cy se rozběhl ke skále, ale dál už to nešlo. Zoufale se opřel rukou o stěnu, hlavu sklopenou dolů. Z jeskyně vyšla Kasumi a jakmile ho uviděla, přišla až k němu. „Copak, Cyi? To ti tak vadí ztráta té ženy? Vždyť stejně měla být jen jako krmení.“ Cy nevěřícně otočil hlavou a radostně vykřikl, když uviděl Kasumi živou a zdravou. Sice vypadala, jakoby vylezla z bahna, což byla v podstatě skutečnost, ale přesto ji objal. Krátce mu objetí opětovala a pak se vykroutila. „Uklidni se Cyi, takhle tě ještě neznám.“ „Mám radost, Kasumi, copak to nechápeš? Nejen, že jsi naživu, ale navíc to vypadá, že jsme zatraceně blízko. Kongamato letěl někam tam nahoru, mělo mě to napadnout, že bude sídlit nahoře ve skalách. Navíc je raněný, takže povídačky o jeho nesmrtelnosti byli jen…“ „Povídačky. Nikdy nevěř ničemu, co nevidíš na vlastní oči sám.“
„Budu si to pamatovat, teď ale musíme vymyslet, jak vylezeme nahoru. Já upřímně řečeno nemám šanci to zvládnout, ale ty možná ano. Není to zase tak vysoko a skála není zrovna hladká, takže opory pro ruce a nohy najdeš snadno.“ „Myslím, že nebude třeba šplhat po skále. Stačí jít podél ní. Tam vzadu jsem viděla kamenitý svah. Vylézt po něm bude mnohem snazší. Nikolai běžel daleko, to se musí nechat, ale… moc pomalu.“ Kolem už bylo značné šero a vydat se do nitra bažin by si netroufli. Tady mezi skalami a kameny, ale žádné takové nebezpečí nehrozilo. Kasumi vedla Cye. Všude před sebou viděli roztroušené balvany, některé se zřejmě uvolnily z podivně tvarovaných skal. Ty vypadaly hrozivě, obzvláště teď ve tmě. Pomalu šplhali na vyvýšený pahorek u paty skalní stěny, který následně přecházel ve strmý svah vedoucí na plošinu. Na kamenitém podloží si Cy všímal občasných tmavých skvrn od krve. Vedly tím směrem, kterým šli. Zanedlouho uslyšeli za jedním ze špičatých kamenů tlumené steny. Cye to dosti polekalo, a když za oním kamenem uviděl zkroucené tělo potřísněné krví, zhrozil se. Hlavu měl muž rozraženou od zakrváceného malého ostrého kamene, který ležel poblíž. Pravé oko měl úplně zavřené a víčko bylo zarudlé. Tím druhým sotva mžoural. Z nosu i zpola otevřených úst tekla krev a několik zubů měl vyražených. Na rukou bylo prstů jen pár – zbyly mu pouze palce a ukazováčky, ale i ty byly nepřirozeně pokroucené, zřejmě od nešťastného setkání s tvrdým kamenem. Na těle měl několik sečných zranění. „Vážně je nutné ho nechávat naživu?“ ptal se znechucený Cy. „Má co si zasloužil, Cyi. Chtěl nás zradit a nebýt jeho blbosti mohlo být už dávno po mně.“ „Já vím, ale… není tohle příliš?“ „Cyi! S nepřáteli nemůžeš mít slitování.“ „No dobře, dobře, ale pojďme už radši dál. Dělá se mi z něj špatně.“ „To mě se dělalo taky a ani nemusel vypadat takhle.“ Kasumi vyšplhala bez větších obtíží na vrchol. Cyovi to rozhodně nepřipadalo jako procházka, ale zvládnul to též. Dostali se do místa, kde všude kolem rostla vysoká zelená tráva. Všechno tu vypadalo živěji než dole, ale byl to jem dojem - stejně tu nic pořádného krom hmyzu nežilo. I zvířata zjevně věděla, jak nebezpečné je být v hledáčku Kongamata. Dobrodruzi se rozhlédli za sebe a naskytl se jim pohled na bažinu v celé své kráse. Výhled kazila jen postupující tma. Před nimi se trčila skaliska, ze kterých zurčel malý potůček. Došli až k němu a s potěšením zjistili, že je voda celkem čistá – rozhodně vypadala poživatelně na rozdíl od hnusu tam dole. Nad sebou uslyšeli řvaní Kongamata. Byl zalezlý ve výklenku na vršku jedné ze skal a bylo jasné, že ho zajímá něco úplně jiného, než dva cestovatelé stojící dole. Jeho království sice bylo narušeno vetřelci, ale moc dobře věděl, že jeden z nich dokáže být nebezpečný. Neměl sice v plánu je nechat naživu, ale zaútočit teď a odejít od čerstvé potravy by bylo hloupé. Cy s Kasumi začali prolézat okolní skaliska, ale stále se po očku ohlíželi, jestli je Kongamato stále nahoře zaměstnán něčím jiným. Oba věděli, že jsou proklatě blízko. Netrvalo dlouho a objevili velikou díru v jedné ze skal nad nimi. Dostat se až tam ale vypadalo obtížně. Skála se lámala na několik stupňů, ale vylézt na ně bylo minimálně pro Cye nemožné.
„Nedá se nic dělat, Kasumi, musíš nahoru. Vezmi si alespoň pistoli, kdyby něco…“ „Cyi, myslela jsem si, že po těch letech už víš, jak se stavím ke střelným zbraním.“ „Ano, ale tohle je otázka života a smrti. Jednou tě to může stát krk.“ „Neboj se. Když se nespoléhám na střelné zbraně, musím být lepší a lepší v tom ostatním, takže je to vlastně výhoda.“ Žena vyhledala vhodné místo, kde ze skály trčelo dostatek výstupků, a začala šplhat. Nešlo jí to moc rychle a někdy měla dost práce s hledáním dalšího vhodného místa pro úchyt, ale nakonec stanula nahoře. Kongamato byl ještě asi deset metrů nad ní. Otvor v mohutné skále byl obrovský. Prošla jím. Průchod pomalu klesal dolů a všude kolem byla velká tma. Neměla žádné světlo, takže se musela spoléhat především na sluch a hmat. Trvalo jen krátkou chvilku, než stanula před velkým kruhovým kamenným průchodem, zapuštěným do skály. Nikam nevedl a končil jen černou skálou. Po jeho obvodu byly vytesány nějaké znaky, možná písmo, ale zdálo se již dosti poničeno. I samotný oblouk pokrývaly menší trhliny, ale rozhodně to nevypadalo, že by se měl každou chvíli zřítit. Nahoře na oblouku byl z kamene vytesaný netvor. Podobal se Kongamatovi. Kasumi ale nejvíc zajímal zdobený zlatý podstavec poblíž. Na jeho vršku byla kulovitá prohlubeň, avšak prázdná. Kasumi ji nešťastně sledovala. Během chvilky se dala do zoufalého hledání na podlaze. Prohlédla každý kout a každou skulinku ve skále, ale bylo to k ničemu. Nakonec se obrátila a vydala se pomalu ven. Stanula na okraji skály a zoufalým hlasem zavolala na Cye: „Je to k ničemu, koule tam není!“ „Neřvi tak. Copak nevíš, kdo je nad tebou?“ Kasumi si uvědomila svou chybu a začala sestupovat dolů. Když slezla asi třetinu, uviděla, jak ze skály vyletěl temný stín. Byla již noc a okolí osvětloval jen svit měsíce a hvězd, ale bylo jí hned jasné, o koho se jedná. Proklínala svoji hloupost a to, že se nechala unést a upozornila na sebe. Cy si stínu všiml také a zděsil se. Rychle připravil pistoli a zamířil. Věděl, že nemá šanci trefit Kogamata přímo, spíš to bude otázka náhody. Vyčkával a stále doufal, že si to tvor rozmyslí. Byl přece již zraněný, copak zaútočí znovu? Kasumi slézala dolů tak rychle, jak jen byla schopná. Několikrát špatně odhadla výstupek a ten se pod ní ulomil. Naštěstí se dokázala udržet a rychle najít jinou oporu pro nohy. Kongamato se pustit téměř střemhlav dolů. S napřaženými drápy se rozletěl na skálu. Cy dole zatím stále vyčkával, ale nedával si žádnou velkou naději. Kromě toho věděl, že může klidně sestřelit i Kasumi. Když byl netvor blíž, Cy po něm dvakrát vystřelil. Zřejmě netrefil, ale Kasumi se stále držela na skále, takže to nebylo úplně špatné. Kongamato si uvědomil, že je dole další nezvaný host a vrhnul se po něm. Cy se rozběhl pryč, co mu síly stačily. Utíkal vysokou travou a snažil se dostat dolů ke svahu. Kličkovat mezi kameny mohlo přinést jistou naději, ale běh po otevřeném prostranství nikoliv. Několikrát v běhu vystřelil za svým pronásledovatelem, ale bylo to k ničemu. Zbraň byla brzy prázdná. Kongamato byl hned za ním a snažil se do něj narazit svou obrovskou lebkou. Cy na poslední chvíli padl k zemi, jinak by byl už zřejmě mrtvý. Kongamato se otočil, zatímco Cy se teprve pomalu zvedal. Kongamatův skřek se ozýval celou krajinou, což umožnilo Kasumi ho rychle najít.
Zatímco Cy utíkal, ona slezla dolů a teď se snažila upoutat Kongamatovu pozornost. Nebylo to moc platné. Oba před sebou měli svah s mnoha kameny, ale Kongamato letěl přímo na ně. Utíkat zpátky se nedalo. Kasumi se vrhla dolů. Několikrát zapískala a doufala, že si ji netvor konečně všimne. Na svahu popadla několik malých kamenů a házela je po něm. To tvora konečně vyvedlo z míry a opět změnil cíl svého útoku. Kasumi mezitím doběhla k již mrtvému Nikolaiovi. Kongamato ucítil silný pach krve a začal se zajímat o jeho původ. Slétl opatrně dolů, prohlédl si chladnoucí tělo a jediným pohybem ho uchopil do pařátů. Za chvíli již odlétal pryč. Udýchaný Cy dorazil ke Kasumi. „Zachránila jsi mi život.“ „Přesně tak, ale ty mě předtím taky, takže jsme si kvit. Teď ale jde o tu zasranou kouli – nebyla tam!“ „To snad není možné, tady jsem si byl jistý. Hledala jsi všude?“ „Jistěže ano. Prostě je pryč. Možná ji někdo rozbil.“ „Rozbil? To je blbost, Kasumi. Ta koule se rozbít nedá.“ „Tak ji musel někdo odnést, možná ji někam schoval, možná skončila v bažině… ať je to jakkoliv, bylo všechno zase k ničemu! Takže co teď?“ „Nevím, vážně nevím. Musím si to promyslet. Teď ale musíme zmizet.“ Oba se vrátili zpátky dolů, pokračovali podél skály k místu, kde byla jeskyně a následně se vydali do bažin. Počínali si velmi opatrně a jejich pochod se tak výrazně zpomalil. Po několika hodinách, ale dorazili k tunelu. Uvnitř si trochu odpočali. Jakmile byli nahoře, pobrali všechny batohy z místa, kde odpoledne odpočívali a vrátili se do skály, která představovala dostatečný úkryt. Najedli a napili se, připravili si zbraně a Cy začal vážně uvažovat o dalších krocích. Kasumi ho ale vyrušila. „Nemáme vůbec nic! Výprava na Filipínách byla taky k ničemu a tady je to stejné. Kongamato hlídá nefunkční portál!“ „Není nefunkční, jen je třeba ta koule!“ „A víš to určitě? Třeba ty koule ani neexistují, nebo se za tu dobu prostě rozpadly.“ „Vím o těch koulích už dost, Kasumi. Cesty po Rusku nebyly úplně zbytečné.“ „Vážně? Nevidím sebemenší posun kupředu a je úplně jedno, co o těch koulích víme, když nemůžeme žádnou najít.“ „Vím zcela určitě, že poblíž Kolského vrtu je další portál. Sice je někde hluboko pod zemí a dostat se k němu je nemožné, ale vím alespoň to, že těch portálů je mnohem více, než jsme původně mysleli.“ „Ano, Kolský vrt, jak úžasné,“ poznamenala ironicky. „Samozřejmě, že se dolů nedostaneme, otázkou je, jestli tam skutečně něco je. Vždyť si nic určitého neobjevil.“ „Stačily ty zvuky, Kasumi. Nemusím být jasnovidec, abych poznal, že nejsou normální. Lidé žijící v nejbližším okolí je slýchali také. Nejspíš tam dole žije další hlídač portálu.“ „Dobře, ale ten vrt je nám k ničemu. Potřebujeme portál a to dostupný portál.“ „Nech mě chvíli přemýšlet. Hmm, mám určitý nápad. Mohl bych zkusit Vatikán.“
„Vatikán?!“ podivila se Kasumi. „Ano, když hledáme něco takového, je pravděpodobné, že s tím někdo, někdy přišel již do kontaktu a záznamy z Vatikánu snad řeknou víc. Stavím se zase za de Lucou.“ „Já tam ale nepojedu. Myslím, že bych se neudržela před všemi těmi… šílenci.“ „Tebe by tam jen těžko pustili. Ale peníze vládnou světu, ne? A církev si určitě bude chtít přilepšit pár miliony.“ „Fajn, jak myslíš, ale co já?“ „Nejprve se vrátíme do Petrozavodsku. Nikolai mi o Ivanovi řekl dost. Pokud se nechá najmout, bude užitečný.“ „Bude loajální?“ „Měl by být, Kasumi. Ivan se vyzná. Měli jsme s touhle výpravou počkat a nepřemlouvat Nikolaie.“ „Máš pravdu, čekala jsem od něj víc, ale teď už na tom nezáleží.“ „Přesně. Pokud s tím budeš souhlasit, měl bych ještě další nápad, kde by mohl být portál. Ivan se ti možná bude hodit.“ „Ven s tím. O co jde?“ „Není to tak pravděpodobné jako tady, ale myslím, že jeden portál by měl být v Evropě.“ „To bude určitě již dávno objevený. Dokonce ani tady jsme kouli nenašli a to bych si na to ještě včera vsadila.“ „Možná objevený, možná ne. Zkusit to ale můžeme.“ „Dobře, půjdu do toho. Kde to přesně je?“ „Střední Evropa, bývalé Československo, ale už víc než rok je rozdělené. Teď je to tuším v České republice. Podle toho mála co vím, by měl být portál někde pod hradem Houska. Moc o tom hradu nevím, ale snad zjistíš víc.“ „Tak dobře. Ve střední Evropě jsem ještě nebyla.“ Ráno se sbalili a začali se vracet k řece. Cesta to byla dlouhá. Cy se od Mbeleho dozvěděl mnoho věcí a pečlivě sledoval, kudy šli, takže návrat zpátky mu nedělal větší problémy. Když dorazili k místu, kde spolu naposledy tábořili, oddychli si, že už Kongamata nepotkali. Cy nechtěl pokračovat dál ke kánoím, vzhledem k tomu, že za pár hodin měla padnout tma. Také byl přesvědčen, že zbytek cesty proběhne v klidu. Cesta po řece sice byla proti proudu, ale ten byl hodně slabý, takže počítal, že to stihnou poměrně rychle. Jakmile budou zpátky ve vesnici bude vše v pořádku. Zatímco Cy si šel odpočinout, Kasumi držela stráž. Usedla na břehu špinavých mokřin, na stejném místě, kde před dvěma dny seděl Mbele se svojí ženou. Přemýšlela o portálech. 'Cy tvrdí, že portálů je po celém světě rozeseto několik, ale z toho mála co známe, těžko můžeme určit, jestli jejích umístění má nějaký význam. Každopádně víme alespoň přibližně, co se má skrývat za nimi, ale dostat se tam nebude snadné. Kolik lidí to už asi dokázalo?' Kasumi dlouho hleděla do bažiny a pozorovala, jak nad ní převládají stíny a halí ji do tmy. V koruně jednoho ze stromů spatřila červené tělo s jasnou bílou hlavou. Prohlížela si ji, aniž by si uvědomovala případné nebezpečí. Přízrak smrti, tak se mu v okolí říká. Kdo ho uvidí, je prý odsouzen k smrti. Možná jde
jen o zbytečné báchorky na strašení dětí, ale uvědomovala si, že Mbele také zemřel a jako první z nich. Ten levhart mohl skočit na kohokoliv, ale vybral si právě jeho. Náhoda? Jeho žena ho následovala krátce poté. Samozřejmě Kasuminou vinou, ale v té jeskyni neměla na výběr, nebo tomu alespoň věřila. Věděla, že to bylo kdo z koho. Koho by si asi tak vybral, kdyby mu ji nepředhodila? Možná, že je také odsouzena k smrti, ale pak nad tím mávla rukou – koneckonců k smrti jsou odsouzeni všichni, záleží jen na tom, kdy si pro ně přijde.
II - Pád hvězdy Potemnělá místnost, prosycená kouřem z doutníků, který se jako noční obloha vznášel nad hlavami popíjejících mužů. Zápach whisky a zpocených těl se prolínal s vůní parfémů. U stolů seděli muži v drahých oblecích a sklenicí alkoholu v rukách. Pomalu popíjeli a koutkem oka sledovali tanečnice svíjející se u úzkých tyčí na kruhovém pódiu. Pohled většiny z nich byl nezaujatý a mnohem větší přednost dávali svým vyprazdňujícím se sklenkám. Čas od času někdo z přihlížejících hodil očkem na barmanku za pultem v rohu místnosti, lusknul prsty a během chvilky se těšil z další dávky nahnědlé tekutiny umožňující v rychlosti zapomenout na problémy všedních dnů. Většina z přítomných se snažila zahnat vzpomínky na své manželky, děti, práce, či jiné problémy a užívat si těch několik málo hodin, během kterých mohou uvolnit svou mysl a nechat spočinout v objetí svých paží ženy, které po tom přímo touží. Jen jedna noc a pak je vše pryč, ale ta jedna noc, ta jediná noc je ta nejsladší odměna po dlouhém týdnu dřiny. O bar se opíral muž s velkým doutníkem a samolibým výrazem v obličeji. Občas prohodil pár vět se spoře oděnou barmankou, která kupodivu nevykazovala známky opojení alkoholem. Oba bedlivě sledovali muže uvnitř a zjišťovali, že je většina z nich znuděna děním na pódiu. Na mužův pokyn se z chodby vedle baru vynořila pětice mladých dívek a okamžitě zamířila k některým z diváků. Vybírali především ty, na kterých byl vidět největší nezájem a nezaujatost. Pronesli pár zdvořilých slov a usedli mužům na klín. Ti okamžitě pookřáli a věnovali se nové společnosti. Zamyšleně na dívky hleděli a čas od času přešli od hovoru k polibkům. Muž s doutníkem na chvilku odešel uličkou z místnosti a vstoupil do dveří po levé straně. Barmanka tomu nevěnovala pozornost a pobízivě hleděla na dva vysoké silné muže stojící u vchodových dveří. Jeden z nich si všiml jejího pohledu a opětoval ho. Téměř dva metry vysoký mohutný muž s velice krátce střiženými vlasy a orlím nosem barmanku svlékal pohledem a ona si toho byla vědoma. Pomalým krokem vystoupila zpoza pultu a vyzývavě se o něj opřela. Její jasné modré oči se leskli ve slabém světle nástěnných lamp. Mohutný muž byl celý netrpělivý a přemýšlel, jestli se barmanka rozhodne k odvážnějšímu kroku dříve, než se vrátí šéf. Druhý muž se snažil nevěnovat svému kolegovi a barmance pozornost, ačkoli věděl, že se jen těžko udrží, přejde-li barmanka k vyzývavějším pohybům. Ta si olízla rty a v širokém úsměvu poodhalila své zářivé bílé zuby. Pomalým pohybem začala rozvazovat svůj kabátek. Několik málo mužů, kteří seděli u stolů, začli se zájmem sledovat barmančino počínání. Chvílemi měnili pohled na strážce u dveří a pobaveně, ovšem nijak nápadně, pozorovali, jak upřeně sleduje barmanku. Druhý strážce se také neudržel a rovněž sledoval situaci u baru. Dával však pozor na uličku, kterou předtím odešel jeho šéf. Věděl, že jeho práce rozhodně nesouvisí s personálem podniku. Je zde jen krátce, a kdyby šéf viděl, co právě dělá, jistě by ho za to nepochválil. Ostatně práce vyhazovače spočívá v řešení problémů a ne v jejich vytváření. Barmanka se
opřela zády o stěnu vedle baru a krátce zamávala přihlížejícím vyhazovačům. Zatímco ten větší z nich s úsměvem udělal totéž, druhý se zmohl pouze na nepříliš věrohodný úšklebek. Než stačila barmanka přejít k dalšímu kroku, vtrhli dovnitř podniku dva muži. Oba vypadali, že už mají dost vypito a jejich potrhané špinavé košile a zablácené kalhoty působily v porovnání s drahými obleky ostatních přítomných jako pěst na oko. Zatímco se mladší z dvojice mužů nervózně rozhlížel kolem, starší a také mnohem vypasenější muž vykřiknul: „To si snad ze mě dělaj prdel, né?! Čum na to, brácho! My tady tvrdě pracujem vod nevidim do nevidim a frájové s plnejma prkenicema si užívaj s takovejma babama.“ Oba návštěvníci přešli k barmance, což se ani jednomu z vyhazovačů nezamlouvalo a stoupli si těsně za opilé muže. Zatímco přemýšleli, jestli už zasáhnout, tlustý muž mluvil dál: „Tak tebe beru, kočičko.“ Ukázal přitom na překvapenou barmanku, která už dlouhou dobu neviděla, aby do podniku přišel někdo takový. „Tady mladej si vezme jednu tu kurvu z pódia, jasný?“ K baru se právě vrátil majitel. V rychlosti přejel pohledem po zákaznících u stolů a s potěšením zjistil, že přítomnost opilých mužů je nijak nepohoršuje, spíše jde o vítané zpestření večera. „Promiňte pánové,“ řekl, „tohle je slušný podnik pro slušné a především majetné zákazníky. Na takovéhle jednání si tady v Démantu nepotrpíme a být vámi, urychleně se otočím a už sem nikdy nevkročím.“ Tlustého muže jeho slova nijak nezaskočila, nebo si spíše nedokázal v silném alkoholovém rozpoložení uvědomit případné následky. „Hele, ty vopičáku. Bordel kam chodíme, je dneska z nějakýho podělanýho důvodu zavřenej a já si chci páteční večír užít jako dycky. Takže naval dvě prsatý baby než ti jednu vrazim!“ Majitel s libostí sledoval vzrůstající napětí u stolů a usmíval se. Věděl, že zákazníci se těší na zásah vyhazovačů, který nebývá častý, ale zato velice rychlý a brutální. Chtěl ale z nastalé situace vytěžit ještě víc. „Pánové, pánové. Asi vám budu muset zkazit večer. Místní bordel, jak mu říkáte, je už pár dnů zrušený. Tedy abych byl konkrétnější - odkoupil jsem ho a s ním i všechen personál. Ovšem nevěste hlavu, neboť po právě probíhající rekonstrukci bude vše, tak jak má být. Já myslím i na méně majetné jako jste vy dva, nebojte se. Prozatím si můžete užít s holkami z okolních ulic. Zdejších krásek je pro vás ale škoda.“ Významně se pousmál, tak aby ho oba opilci viděli. „Si myslíš, ty hajzle, že se budem zahazovat s nějakou špínou z ulic? Kdoví jaký sračky maj ty štětky v sobě! Já chci pořádnou kozatou kurvu a k tomu nóbl bejvák!“ Pozvednul ruku a výhružně ukázal usmívajícímu se majiteli pěst. Ten krátce kývnul hlavou k vyhazovačům a ti začali jednat. Opilci si toho všimli a otočili se. Tlustší z nich okamžitě dostal ránu pěstí od velkého vyhazovače a opřel se o pult baru, aby nespadl. S mladším mužem druhý vyhazovač pohodil dozadu na zem. V rychlosti vstal a utíkal z podniku, zatímco druhý opilec se nevzdával. Popadl téměř prázdnou láhev od whisky, stojící na pultu, rozbil ji o bar a seknul s ní po větším vyhazovači.
Ten uskočil a udeřil opilce pěstí přímo do nosu. Rána odrazila tlusťocha na bar, upustil lahev a oběma rukama se chytl za rozbitý nos, ze kterého tekla krev. Vyhazovač s ním trhnul k zemi a dal mu další ránu do obličeje. Bezvládné tělo poté odvlekl ven. Přihlížející muži byli výkonem vyhazovačů pobaveni a stejně tak jejich společnice a tanečnice u tyčí, které během rvačky přestali předvádět své schopnosti. Barmanka byla potěšena a usmála se na většího z vyhazovačů, který právě přicházel dovnitř. Dokonce ani nevěnovala pozornost svému šéfovi. Ten byl ovšem rovněž potěšen a nevšímal si těch dvou. Prohodil pár slov s barmankou a ta se dala ihned do uklízení vzniklého nepořádku. Situace v podniku se velice rychle uklidnila a všechen personál se opět začal věnovat své práci. Barmanka se otočila k majiteli, který opět pokuřoval doutník: „Takové pozdvižení by to chtělo častěji, nemyslíš Olivere?“ „Nic se nesmí přehánět, Jessico. Víš přece dobře, že si lidé časem zvyknou a pak… už to není ono.“ „A proto si stále držíš Rachel? Vždyť už je to přes šest let.“ „Jen klid. Vím, co dělám. Takovou kočičku jen tak neseženeš a vím dobře, jak nám to pomohlo. Ale jak se říká, v nejlepším se má přestat a ačkoli sis toho možná nevšimla, já vidím, že už to není, co bývalo.“ „Vážně? Co já vím, tak je Rachel stále špičkou.“ „To ano, ale dlouho to tak nebude. Jen se rozhlédni kolem. Ti chlapi mají doma třicetileté ženské a řvoucí parchanty a rozhodně nechtějí, aby jim to zdejší baby připomínaly.“ „Asi ti nerozumím.“ „Nová krev, Jessico, mladá a neznámá. To je to, co lidé chtějí.“ „Hmm, a máš ji už vyhlídnutou?“ „Ha ha, nebuď tak zvědavá. Až přijde čas, tak uvidíš.“ Oliver poodstoupil od baru a zamířil k pódiu. Během cesty mávnul na tanečnice, ty dokončily své pohyby a odešly do zákulisí. Vyskočil nahoru a z rohu vytáhl mikrofon. Otočil se k sedícímu publiku, které ho s náhlým zaujetím sledovalo. Všichni věděli, co teď přijde a nesmírně se na to těšili. Všech pět společnic usedlo na židle vedle 'svých' mužů. I ony se však těšily na přicházející zlatý hřeb večera. „Vážení panové a také vy, dámy,“ začal Oliver, „nebudu vás dlouho zdržovat, protože se jistě velice těšíte na hlavní hvězdu Démantu Noci. Na zářící drahokam, kterému se zde v Aberdeenu nic nevyrovná. Klenot, kterému mohou závidět všichni. Troufám si tvrdit, že ani nejlepší Londýnské noční kluby a nevěstince nemají někoho, kdo by se mohl rovnat božské Thalii!“ Oliver odstoupil stranou a vrátil se k baru. Mezitím, za velkého potlesku, přišla Thalia na pódium. Kolem pasu jí vlál opasek z dlouhých pavích per a ňadra kryla tenká průsvitná zlatavá látka. Obě zápěstí zakrývaly slabé stříbrné plíšky. Na levé ruce měla zlatý úzký nápažník stočený do podoby dvouhlavého hada. Kolem krku jí visel náhrdelník, na kterém se střídaly safíry a rubíny. Její temné zelené oči a plné červené rty působily na muže pod pódiem jako magnet. Na čele měla zářivou bílou čelenku s vyobrazením hydry. Rudé vlasy měla uvázané do vysokého copu, který ji následně spadal až po ramena.
Přítomní diváci s úžasem sledovali její smyslné pohyby a dočista zapomněli na své společnice, které jakoby byly v porovnání s krásou Thalie ničím. Vpíjeli se do jejích očí a oněměle sledovali, jak její řeč těla přechází v tanec podobný hadím pohybům. Diváci ji viděli již tolikrát, že by to jen ztěží dokázali spočítat, ale přesto byli zaujati, jako by její představení viděli poprvé. Nutno říci, že to, co Thalia předváděla na jevišti, rozhodně nebylo vždy stejné. Muži dole měli v paměti její všelijaké kousky od zpěvu, přes tanec s dalšími dívkami po působivé kouzelnické triky. Dokázala společně s dalšími sehrávat různé herecké, či milostné scény a převlékat se do nejrůznějších kostýmů, ve kterých vypadala neuvěřitelně přirozeně. Byla Kleopatrou, Messalinou, Nefertiti, Afroditou a dalšími a dalšími. Když dokončila svůj výkon, za mohutného potlesku a obdivných zvolání se uklonila a zmizela v zákulisí. Do sálu přiběhlo několik dalších mladých dívek, které se snažily odloudit muže do svých pokojů a oddávat se dalším radovánkám v soukromí. Místnost se velice rychle vyprázdnila a u stolů zůstalo jen několik málo stále se opíjejících mužů a jejich staronových společnic. Oliver odešel chodbičkou a dveřmi vpravo pokračoval až k pokoji své hvězdy. Vstoupil a pohybem ruky odehnal dívku, která pomáhala Thalii se odlíčit, převléci a uklidit všechny věci. Kráska seděla za velkým dubovým zrcadlem a mračila se. „Olivere, to mě už ani nenecháš se obléci?!“ „Takhle se mi stejně líbíš nejvíc,“ usmál se muž. Usedl na pohovku a roztáhl se po ní jako by dával najevo, že je tady pánem. Thalia se otočila a on mohl sledovat její krásné tělo z tak malé vzdálenosti jakou neměl nikdy možnost dosáhnout žádný z jejich obdivovatelů v sále. Ani jemu, ani jí nevadilo, že je takřka úplně nahá. „Tak proč jsi tady, Olivere? Znáš přece naši dohodu, ne?“ „Ale no tak. Bojíš se snad, že se neudržím a… no ale, když nad tím tak přemýšlím…“ „Vždycky jsi byl jen povýšený chlípník, Olivere.“ „Vážně?“ rozhořčil se muž. „Tak se rozhlédni kolem! Jsem pánem nočního života tady v Aberdeenu. Kurvy, štětky, šlapky, prostitutky, kurtizány – je jedno jak tomu budeš říkat. Jsou moje, pod mou ochranou a také pod mou kontrolou. Na obyčejného chlípníka to je obdivuhodný výkon, nemyslíš?“ „Ano, ano. Náš pan velkomožný Oliver Brown. Pán všech kurev v Aberdeenu.“ „Cha, cha. Vidím, že ti po těch letech pořádně stouplo sebevědomí, co?“ „Mám odhad na lidi a kromě toho vím, jak se navzájem potřebujeme. Od tebe bych ale očekávala víc slušnosti. Vtrhnout dovnitř, roztahovat se po mém pokoji a ještě mě ani nenechat se převléct není zrovna projev gentlemana, za kterého se před těmi lidmi venku považuješ.“ „Ha, ha, víš vůbec, co říkáš? Řeči o slušném zacházení zní od prostitutky opravdu směšně.“ „Myslíš, že jsi vtipný?! Víš moc dobře, že má práce tady nikdy nesouvisela s fyzickým uspokojováním těch chlapů.“ „Jo, a to je přesně ten důvod, proč jsem za tebou přišel. Čas na změnu.“ „Na změnu?!“ zhrozila se žena. „Chceš... chceš ze mě snad udělat kurvu?!“
„Když budeš hodná, možná že ti ani moc nesnížím plat.“ „Zbláznil ses? Máme přece dohodu. Klenot Démantu Noci. Nejlepší z nejlepších – takhle jsi to chtěl. Dokázala jsem z tvého mizerného hampejzu udělat podnik pro vyšší klientelu a nemusela jsem strávit ani jedinou noc s nikým z těch lidí. Vše jen díky mé kráse a schopnostem. Slíbil jsi mi, že v tomto postavení zůstanu, pokud budu stále tak úspěšná, a to já přece jsem.“ „Podívej, Rachel, co bylo bylo. Ať se ti to líbí nebo ne, zaměstnavatel jsem tady já. Uznávám, že jsi stále perfektní a že zákazníci chodí a vracejí se, ale zapomněla jsi na jednu věc, kterou ani ty nedokážeš změnit.“ „Mám o čtyřicet bodů IQ víc než je tady dovoleno?“ „Spíš o pět let víc než by se mi líbilo.“ „Ahá, takže jsem na podnik moc stará.“ „Je ti sedmadvacet Rachel. Začínali jsme spolu už skoro před sedmi lety a čas nezastavíš. Lidé chtějí někoho nového, neznámého a hlavně mladého.“ „Víš vůbec, o čem to mluvíš? Chceš mě nahradit nějakou mladou krávou, která ti bude po vůli?“ „Vidím, že nic nechápeš. A to si o sobě myslíš, jak jsi chytrá, ha ha. Je nejvyšší čas uvolnit místo nové hvězdě. V nejlepším se má končit, tak se to alespoň říká a věř mi, že na tom něco je. Jak dlouho to bude trvat, než bude podnik poloprázdný a zbylí chlapi budou zhnuseně odcházet, až tě uvidí na pódiu. Téhle situaci předejdu a to hned teď.“ „Teď? Chceš říct, že tohle bylo moje poslední vystoupení?!“ „Jestli tě to potěší, tak ti můžu říct, že kdybych měl adekvátní náhradu už předtím, tak jsi skončila už dávno. Takže můžeš tohle a spoustu dalších předchozích vystoupení brát jako takový projev mého vděku za všechny tvé úspěchy. Teď vážně, Rachel. Něco jsme spolu zažili a já tě rozhodně jen tak nevyhodím. Jessica přejde do toho nového bordelu a ty budeš fungovat jako barmanka.“ „Jako barmanka? Já?!“ „No ano, asi tak do pětatřiceti, no a potom si zvykneš na roli luxusní kurvy a…“ „...a za dalších pár let skončím ve špíně na rohu ulice.“ „A co mám jako dělat?! Přece po mě nemůžeš chtít, abych tě tady pořád držel. Tady neseženeš nikoho, kdo by se na tebe chtěl koukat ještě dalších dvacet let. Takovým lidem se myslím, říká manželé a ty tady nehledej.“ Oliver vstal a odešel pryč. Jakmile zavřel, roztříštila se o dveře pěkná skleněná vázička, kterou mívala Rachel na stolku. Cítila se zbytečná, jako kus hadru, se kterým se vytře podlaha, když je třeba, a pak se zahodí do kouta, aby nebyl na očích. 'Všechno to vypadalo tak hezky a teď… pár let a skončím na ulici podobně jako kdysi. Snažila jsem se, jak se jen dalo, abych to dotáhla alespoň na relativně příjemný život. Jenže nic jiného neumím - nemám zkušenosti a ani vzdělání. Skončím jako špína, na kterou se ostatní dívají spatra a opovrhují jí.' Po chvíli se do pokoje vrátila mladá asi dvacetiletá dívka, která Rachel předtím pomáhala se odlíčit. „Proboha co se to tu stalo?!“ řekla, jakmile zahlédla rozbité sklo u dveří.
„To nic, zapomeň na to,“ odvětila smutným hlasem Rachel. „Ale no tak, Rachel. Vždyť víš, že se mnou můžeš mluvit otevřeně – já nic Oliverovi neřeknu.“ „Ne, promiň, Jane, ale já dneska nemám náladu na řeči. Uklidíš to, prosím?“ „To, víš, že jo. Ale fakt by mě zajímalo, co ti je. Takhle rozhozená jsi nebyla od doby, co ten tlusťoch z radnice nabídl Oliverovi osm set liber, aby s tebou strávil noc.“ „Teď bych si snad přála, aby to tehdy neodmítnul. Říkalo se, že byl svobodný a možná, že by…“ „Počkej, počkej, snad tím nechceš říct, že se ti líbil?! Vždyť vypadal jak ufuněný kanec.“ „Ale ty prachy co měl… no nic já půjdu. Uvidíme se zase zítra.“ Rachel se rychle dooblékla a vyšla z podniku zadním vchodem, aby nikoho nepotkala. Venku byla tma, kterou provrtávalo světlo pouličních lamp. Čas od času po ulici projelo auto, ale víc nic. Žádní chodci ani žebráci a ani toulaví psi. Prošla několika úzkými temnými uličkami, tak jako již nespočetněkrát, až dorazila ke svému bytu. Bydlela v nejvyšším patře dnes takřka poloprázdného domu. Žádný velký luxus, ale stačilo jí to. V Démantu se sice neměla špatně, ale hodně peněz stály všelijaké knihy, obleky a rekvizity, které při své práci potřebovala. Oliver nebyl příliš ochotný jí to finančně hradit, ani když ho prosila. Upřednostňoval jednodušší přístup plný oplzlých řečí a erotických scén. Byla přesvědčená, že nová 'hvězda' bude umět právě jen tohle a silně pochybovala, že hosté budou spokojení. Zvykli si na náročnější představení a předpokládala, že Oliver brzy zjistí, jam moc se spálil. Jenže zároveň věděla, že on to stejně nikdy nepřizná, on zkrátka chybu nedělá. Když se Oliver pro něco v minulosti rozhodl, už ho nikdo nepřesvědčil o opaku. Přemýšlela, co bude dál. To, čeho se nikdy nechtěla dočkat, bylo teď tak blízko. Pozice barmanky? No proč ne, ale tím to rozhodně neskončí. Démant se stal zrodem její slávy a teď v něm zažije i pád na samotné dno. Druhý den byl stejně ošklivý, jako ten předešlý. Strach z nejisté budoucnosti přetrval a déšť za oknem nepomáhal tomu, aby Rachel přišla na jiné myšlenky. Měla dnes volno, ale přesto se chystala vyrazit do Démantu. Po jednoduchém obědu a pár hodin přemítání o tom, jestli jí to za to vůbec stojí, se rozhodla zkusit Olivera přemluvit. Konečně, vždyť třeba uzná, že se spletl, když mu to všechno vysvětlí a když se mu nabídne…. K večeru vyrazila ven. Její dlouhé rudé vlasy rychle zmáčel déšť. V jedné z uliček, poblíž Démantu potkala Jane. Stála na dešti a evidentně jí byla zima. Rozhodně nevypadala jako povolná a tajemná kráska, kterou by měl chtít každý kolemjdoucí. „Jane! Co tady děláš? Nemáš být uvnitř?“ „Oliver mě vyhnal, Rachel. Je strašně rozčílený a je to všechno má vina, promiň mi to.“ „Tvá vina?“ „Říkal všem v podniku, co s tebou zamýšlí. To je to, co jsi mi nechtěla včera říci, že ano? Ale to je jedno. Já jsem s ním pak mluvila. Chtěla jsem ho přesvědčit, aby si to
ještě rozmyslel, ale on místo toho…“ „Parchant jeden. Copak tě může jen tak vyrazit na ulici, navíc v tomhle nečase? Tvoje práce je přece uvnitř, v teple.“ „Myslíš, že ho to zajímá? Já ho musím poslechnout, vždyť víš. Když bude chtít abych tady stála celý den třeba nahá, udělám to. Když bude chtít, abych na to šla klidně se třemi najednou, udělám to taky. Potřebuju jídlo a nocleh a na to jsou třeba peníze. Kde jinde je mám sehnat?“ „Říkám si, jestli si to opravdu všechny zasloužíme, jestli nemáme na víc.“ „Tobě se to mluví, Rachel. Máš se… tedy spíše měla ses z nás nejlíp. Nepřeju ti to, ale jestli jednou skončíš jako já, tak pak teprve uvidíš jak ubohé to s námi je. Ale přesto všechno to dělat musíme, chceme-li přežít.“ „Chtěla bych to změnit. Mít život alespoň jako doteď, ale napořád. Být úspěšná a milovaná. Uznávaná a bohatá.“ „Ty ale nemusíš skákat, jak Oliver píská, vždyť jsi tak pěkná a inteligentní. Zkus trochu hledat, třeba najdeš někoho, kdo by tě měl rád.“ „Je to hezký nápad, opravdu, ale každého bude zajímat má minulost a co jím pak řeknu? Že jsem sedm let pracovala v bordelu?“ „Najdou se lidé, kterým to bude jedno. Věřím, že všichni nejsou takoví. Tady v Aberdeenu tě každý pozná a odhalí, co jsi zač, ale zkus to někde dál.“ „Mám jen tak jezdit po Skotsku, chodit od domu k domu a ptát se boháčů, jestli nejsem zrovna ta, se kterou chtějí strávit zbytek života? Víš, já nejsem tak naivní, jak si Oliver myslí. Vím, že zestárnu a že se to pozná, ať udělám cokoli. A taky vím, že mě potom každý odkopne, aby si mohl užívat s mladší. Takoví jsou všichni pracháči.“ „Míříš moc vysoko. Najdi si někoho jiného. Zamiluje se do tebe a vezmete se a pak si budete žít jako v pohádce.“ „Co takhle obojí dohromady? Peníze a lásku. To nedokáže nabídnout nikdo?“ „Ale no tak, Rachel. Chceš toho moc. Copak jsou ti málo všichni ti draze oblečení chlápci z podniku? Vsadím se, že by se každý nechal hned rozvést, kdybys mu řekla, že seš připravena mu skočit do náruče a být celý život jeho.“ „Hmm, možná… Ale co později? Co udělají za deset let? Já už chci konečně nějakou jistotu, chápeš? Nechci trávit noci v obavách, že mi ráno manžel řekne sbohem a půjde za jinou. Teď jsem sice krásná, ale až zestárnu, neseženu už nikoho takového. Pak už budu jen jako služka – uvař, ukliď, vyžehli, vyper, postarej se o děti, dojdi nakoupit a pak… když to všechno budeš bez řečí dělat… si tě vezmu.“ „Chceš od života moc. Co já bych za někoho takového dala… V tom případě ti zbývá hledat už jen speciální případy.“ „Co tím myslíš?“ „Boháče, kteří nemůžou mít někoho, jako jsi ty.“ Rachel se rozesmála, protože jí to přišlo absurdní. „A kde je mám jako hledat?“ zeptala se. „Tohle je těžké, já vím. Impotentní, duševně postižení, zmrzačení, osamělí boháči.“ „Stačí, to si snad ani nechci dál představovat.“ „Rachel! Tohle nemusí být vůbec špatné. Takoví lidé tě budou milovat, protože vědí,
že nikoho jiného nikdy neseženou. Musíš se trochu obětovat, nic víc.“ „Já vím, že to myslíš dobře, ale… zajdu si promluvit s Oliverem, třeba ho nějak přesvědčím.“ „Jak myslíš, ale potom se tady ještě zastav – možná bych měla jeden přímo konkrétní nápad.“ „Spíš ne, promiň, Jane. Nechci být otrokem slintajícího blázna, i kdyby měl třeba celý palác.“ Rachel rychlým krokem zahnula za roh a po pár metrech vstoupila zadním vchodem do Démantu. Byla celá promáčená, takže dříve, než začala hledat Olivera, zašla do svého pokoje trochu se ohřát. Potom přešla do hlavního sálu. V podniku bylo zatím prázdno, pouze pár opilců se krčilo u stolů. Nikdo z nich ale nebyl natolik mimo, aby nedokázal na pokyn odejít odsud po svých. Všichni moc dobře věděli, jak to zde funguje a jak nebezpeční jsou místní vyhazovači. Ti opět stáli u dveří s nepřítomným pohledem. Za barem seděla unavená Jessica. „Ááh, Rachel. Slyšela jsem, co se stalo…“ „Je tu Oliver?“ „Jasně, užívá si vzadu. Teď bych ho být tebou nerušila.“ „Kolik jich tam má?“ „Těžko říct. Čtyři?“ „Čím dál lepší. S větší mocí přichází i větší chuť, zdá se.“ „Pochopitelně.“ „Ještě jsem ti ani neblahopřála k tvému novému místu.“ „Jakému?“ podivila se barmanka. „Copak ti ještě Oliver neřekl, že jsi právě povýšila na bordelmamá z toho bordelu poblíž?“ „Já jsem dnes slyšela, že to čeká na tebe. Prý chce, aby ses co nejrychleji v tomhle směru zaučila. Čeká tě slušná kariéra jako vedoucí a občas si prý s někým vrzneš, abys věděla, jak se na to správně musí.“ „To... to snad ne. Bastard jeden!“ „Doufám, že se tu nemluví o mě!“ řekl právě přicházející Oliver. „Jak si to jako představuješ?!“ zeptala se Rachel. Oliver bez jakéhokoli vzrušení s úsměvem na rtech vytáhl jeden ze svých oblíbených doutníků a zapálil si. Mocně popotáhl a vypustil oblak hustého kouře přímo do tváře Rachel. „Představuji si to asi takhle, krásko. Tak za prvé – už nikdy o mě takhle nemluv. Za druhé – jsi od příštího týdne v tom novém podniku dole u přístavu. Jmenuje se to tam Nadržený Námořník a byl bych rád, aby ten název přesně odrážel běžnou klientelu, takže se snaž, kočičko. A nakonec za třetí – ještě jednou proti mně poštveš tu štětku Jane, tak bude litovat, že kdy strčila tu svou pěknou prdel to tohohle podniku. Je ti vše jasné?!“ „Ty seš taková svině, Olivere! Jane jsem proti tobě nepoštvala. Prostě už nemůže vystát to tvý posraný namyšlený jednání! Na ten zkurvenej bordel ti seru! Běž se tam kurvit sám, třeba na to chytneš víc lidí. Oliver Brown nahý od hlavy k patě čekající na své zákazníky, kteří jsou celí nedočkaví, aby mu ho tam mohli strčit. Jo, to bude mít
úspěch. A nakonec – s takovou prasáckou sviní se budu bavit, tak jak si zaslouží!“ Oliver vyvedený z míry, tak jak už dlouho nebyl, se napřáhl pravou rukou a chystal se Rachel udeřit. Nakonec ale ucouvnul. Místo toho ukázal na vyššího z vyhazovačů a řekl: „Georgi, dej jí facku.“ Rachel se nezmohla na jediné slovo. Místo toho jen nechápavě sledovala, jak George bez sebemenšího zaváhaní přešel k ní a udeřil jí. Na tváři se jí objevila rudá bolestivá skvrna, ale přesto cítila, že se George zdráhal silnější rány. Otočila se zpátky k Oliverovi. „Tady končím, ty sráči! Narvi si všechny ty štětky do prdele!“ Oliver se hlasitě zasmál. Jessica byla jeho jednáním skutečně překvapena a to se nestávalo často. „Vážně to bylo nutné?“ zeptala se ho, jakmile Rachel odešla. „Samozřejmě. Holky musejí vědět, co mohou a co ne. Rachel si o sobě myslí, že si může dovolovat, když je tak oblíbená, ale všechno má své meze!“ „Dobře, ale stálo to za to? Zabalila to tady!“ „Však ona přileze na kolenou, uvidíš.“ „Nejsem si tak jistá. Má svoji hlavu a je dost hrdá.“ Rachel se vrátila se do pokoje a rychle pobrala pár věcí, na kterých jí ještě záleželo. Nechtěla se sem už vracet. Démant Noci pro ni skončil. Definitivně. Vyrazila ven i s několika parfémy, šminkami, šperky a dalšími drobnostmi. Za rohem potkala Jane ve společnosti jedné z místních prostitutek. Říkalo se jí Rose, ačkoli nikdo nevěděl, zda je to její skutečné jméno. Patřila k těm ošklivějším a prostším. Bylo jí už něco přes čtyřicet a bylo jasné, že na sebe napatlala kupu makeupu jen aby nevypadala tak staře. Moc to nepomohlo. „Rachel,“ všimla si nově příchozí Jane, „proboha co to máš na tváři?“ „To nic není,“ odvětila, „to si jen Oliver potřebuje zvyšovat ego.“ Do hovoru se přidala Rose: „Na tak hezký tvářičce se to pěkně vyjímá, co?“ Rachel ani Jane jí nevěnovaly pozornost. „Předpokládám, že návrat na post hvězdy se nevyvedl, co?“ zeptala se Jane. „Bohužel. Říkala jsi předtím o nějakém návrhu…“ „No jasně. Pojď kousek dál.“ „Ale, ale,“ řekla Rose, „copak, nějaké tajnosti? To se Oliverovi líbit nebude.“ „Sklapni Rose!“ okřikla ji Jane. „Klidně mluv tady, Jane. Mě ty její tupé kecy nevadí.“ „Jak chceš, Rachel. Vzpomněla jsem si, že jsem měla asi před dvěma týdny jednoho takového zvláštního zákazníka. Vyptával se mě na pár věcí o městě, o lidech, o hospodách, o turismu a podobně. No, a když jsme byli spolu uvnitř, tak se mě mezi řečí…“ „Spíš mezi akcí, ne?“ řekla Rose. „Drž hubu, Rose,“ odsekla Jane. „Takže často povídal různé věci hlavně teda o turismu a jak je těžké vydělávat,... no tohle mě vůbec nezajímá, ale říkal taky, že zná nějakého chlápka, který prý má hrad a je úplně sám bez přátel, bez rodiny a že prý přišel o nohy a že je šlechtic a blázen a ještě pár věcí. Evidentně mu dost ležel v
žaludku.“ Do řeči zase skočila Rose: „Tak on nemá nohy, jo? Bejt tebou do toho jdu. Vždyť ho má až na zem!“ Rachel laciným vtípkům nevěnovala pozornost a vyptávala se: „A odkud ten chlápek pochází, to neřekl?“ „Ne, bohužel ne, ale i tak myslím, že to není špatný. Představ si to - byla bys paní hradu. Šlechtična, bohatá a…“ „A s mrzákem vedle sebe,“ řekla Rachel. Rose to nedalo, aby opět nepřispěla poznámkou: „Pokud ti nevadí tahat se s ním jako s balíkem slámy, tak si to užiješ.“ „Buď už konečně zticha, Rose!“ vykřikla Jane. „Nech jí,“ řekla Rachel. „Někteří lidé si nedokážou najít lepší zábavu. Nereaguj a ona během chvilky vypadne.“ „Ještě by se to dalo vyřešit ránou pěstí,“ napadlo již dost vzteklou Jane. „Jasně, ale to až za chvíli. Řekni mi, je ten člověk pořád tady?“ „To nevím, opravdu ne, ale říkal, že tu má nějaké zařizování. Třeba se zdržel, ale bude to už přes dva týdny.“ „A co jméno? Představil se ti?“ „Počkej chvilku,“ Jane se zamyslela a ak nadšeně zvolala. „Jo, myslím, že se jmenoval Charles.“ „Charles?“ podivila se Rose. „Princ Charles? Tak to by bylo něco. Jaký je asi tam dole, co?“ Rachel se usmála, protože jí Rose naběhla na smeč: „Určitě by se nezahazoval s takovou špindírou, jakou jseš ty, Rose.“ „To by ani nebylo třeba. Mě by úplně stačil takový Peyrac. A vůbec by mě nevadilo, že má na ksichtě ten humus. Důležitý je, jak to s ním umí. Vždyť vypadám jako Angelika, nemyslíte?“ „Ale jo,“ řekla Rachel, „seš stejná prodejná běhna, jakou byla ona.“ To už Rose nevydržela a v rychlosti odešla pryč. „Výborně, Rachel. To se ti opravdu povedlo!“ radovala se Jane. „Jasně, mě se věci obvykle daří, až… doteď. Můžeš mi toho člověka nějak popsat?“ „Byl dost starý a skoro plešatý. Škoda, že si nemůžu zákazníky vybírat sama.“ „Jane, kdybyste mohli odmítat staré a ošklivé, tak by vám klesly tržby možná až o polovinu.“ „Na tom asi něco bude… Vzpomínám si ještě, že ten člověk nosil brýle a byl takový, no zpočátku dost upjatý jako kdyby si to chtěl rozmyslet, ale pak nějak pookřál a…“ „To stačí, takovéhle detaily mně stejně nepomohou. Nemáš alespoň ponětí, kde by ten člověk mohl být?“ „Jestli je stále v Aberdeenu, tak zkus hotely, hospody, noclehárny, no prostě něco takového.“ „Dobrý nápad. Uvidíme. Sem se už nevrátím, Jane, a teď mi je v podstatě jedno, kam se dostanu. Možná, že se vidíme naposledy.“ „Chápu. Tak to ti popřeju hodně štěstí a ať ti to všechno vyjde, Rachel.“ „Díky, Jane. Tvé číslo mám, takže ti určitě budu volat. Snad to tady zvládneš a jednou se na tebe usměje štěstí. Zasloužíš si ho.“ S těmito slovy Rachel odešla uličkou ke svému domu.
Nahoře v bytě si sbalila pár nejdůležitějších věcí, aby byly připravené, až odsud odejde. Nevěděla kam jít, ale byla si jistá, že musí co nejdříve vyrazit. Oliver ji jen tak nenechá pláchnout. Pozítří má být v Nadrženém Námořníkovi, a jestli se tam neukáže, tak jí to ještě spočítá. Musí do té doby být pryč. Má jeden jediný den na to, aby nalezla toho záhadného Charlese. Ani nevěděla, jestli by to k něčemu bylo, kdyby se jí povedlo ho najít. Ale jestli je ten zmrzačený muž opravdu tak osamělý a jestli vlastní celý hrad, určitě se jí povede získat jeho přízeň. Konečně využije všechny své schopnosti přímo v akci. Věřila, že někdo takový nemá šanci jí odolat. Další den vstala už o půl sedmé ráno. Čas ji tížil a jinou možnost neviděla. Okamžitě vyrazila ven, kde byla zatím stále tma. Na svítání bylo ještě dost času, ale většinu Aberdeenu znala velice dobře. Jestliže si Charles mohl dovolit Jane, musel mít jistě dost peněz, takže levné ubytovny a špeluňky rovnou vynechala. Propletla se několika prázdnými uličkami a blížila se k hlavnímu náměstí. Poblíž stálo několik drahých hotelů, ale zkoušet to naslepo by bylo příliš zdlouhavé a kromě toho by jí těžko někdo na potkání říkal o svých hostech. Pokud se ale Charles zajímal o místní turismus, byl ideální možností místní informační turistický obchod. Samozřejmě jich bylo po Aberdeenu vícero, ale tenhle byl, alespoň podle toho, co Rachel věděla, nejblíže Démantu. Stál v jedné z uliček poblíž náměstí a otevřeno měl už od ranních hodin. Zvenku to vypadalo jako tuctový dům, kterých jsou všude kolem desítky. Měl dvě patra, přičemž dole byly velké vitríny a za nimi mnoho pohlednic, modelů lodí a námořnických rekvizit. Vrchní patro sloužilo zřejmě přímo pro majitele – nejspíše tam byly soukromé pokoje. Otevřela prosklené dveře a za zazvonění zvonečku, umístěného nade dveřmi, vešla. Ačkoli žila v Aberdeenu celý život, nikdy zde nebyla. Na druhou stranu jí ale vybavení nijak zvlášť nepřekvapovalo – uprostřed byla prosklená vitrína a v ní zjednodušený model dřevěné lodi. Na štítku stálo Bonaccord – 1606. Rachel lodě nic neříkaly, ačkoli dobře věděla, že odsud z Aberdeenu jich pocházelo opravdu velké množství. Aberdeen byl a vlastně stále je jedním z nejdůležitějších přístavních měst ve Skotsku. Rybolov a také zpracovávání žuly zde byly kdysi klíčové. Dnes se Aberdeen mění v průmyslové město stojící hlavně na ropném průmyslu. Zdejší krámek ale evidentně sázel spíše na již zašlou slávu města. Samozřejmě, že se tu našlo mnoho pohlednic, turistických map, plánů města, ozdobných štítků, plakátů a dalších drobností, ale většinu prostoru zaujímaly dobové noviny, zprávy o výstavbě lodí, jejich stavební plány, knihy o historii města a samozřejmě nesměly chybět ani mnohé záznamy o 'obyvatelích' Skotských jezer. Ty odsud sice byly dost vzdálené, ale jako lákadlo na zvědavé turisty fungovaly zřejmě i tak dobře. Rachel už jednou u jezer na severu byla a klidně by tam zamířila znovu. Ne, že by věřila na Nessie nebo další potvory ale trojlístek jezer Loch Ness, Loch Oich a Loch Lochy jí učaroval především tou klidnou atmosférou, třpytící se vodní hladinou a okolní přírodou. To ale bylo ještě v dětství v době, kdy se o ní staral Starej Johny. Tak mu alespoň říkala, protože mu bylo už něco přes šedesát a vůbec to byl takový nevrlý podivín. Našel ji na ulici jako sirotka a vzal ji pod svá ochranná křídla. Vždycky ji zajímalo, proč to udělal, obzvlášť když měl často problémy uživit i sám sebe, tak proč další hladový krk? Každopádně to netrvalo dlouho. Starej Johny měl
v sobě už vcelku pokročilou fázi rakoviny a za tři roky skončila opět na ulici, kde si jí později vyhlídnul Oliver. Uvědomila si, že se nechala unést vzpomínkami a rychle toho nechala. Prodavač za pultem se zdál být hodně mladý – asi pětadvacet let a už od doby, co sem přišla, si ji měřil podivným tázavým pohledem. „Dobrý den. Vidím, že tu není zrovna moc lidí.“ Nebyl tu vlastně nikdo kromě Rachel, ale do hlavní sezony ještě pár měsíců zbývalo, takže to bylo pochopitelné. „Nevadilo by vám tedy odpovědět mi na pár otázek?“ „Hmm, tak sice bych byl radši, kdybyste si něco vybrala, ale koneckonců jsme tu i přes informace, takže co vás zajímá?“ „Víte, ono to s turismem ani moc nesouvisí, tedy ano, ale… zkrátka – potřebuji vědět, jestli tu za vámi nebyl takový starší, brýlatý muž.“ „No, tak to je tedy popis. Zkuste někdy vyjít do ulic a schválně, kolik napočítáte starších brýlatých mužů, ano?“ „Uznávám, že to je asi hloupé, ale ten člověk se podle všeho silně zajímal o místní turismus a to myslím spíše obecně. Na nějakého obyčejného turistu to nevypadá. Z Aberdeenu určitě nepocházel.“ „Hmm, tak uznávám, že nebývá obvyklé, aby se tu kdekdo ptal na to, jak to zde prosperuje, ale i to se občas stane. Někteří lidé jsou jen zvědaví a někteří i neuvěřitelně otravní.“ „Jak to myslíte?“ „Tak jako vedoucí tady mám samozřejmě přehled o tom, co si turisté nejvíc kupují, co je zajímá a co jim tu naopak vadí, ale podávat takové informace každému na potkání není zrovna můj styl. V poslední době se tu jeden takový vlezlý typ, který se to ze mě snaží vypáčit, objevuje a to nezdravě často. Taky kdo to kdy viděl, aby ten samý člověk navštěvoval takovýhle obchůdek pomalu každý druhý den.“ „A předpokládám, že ten můj… ehm… popis na něj sedí, že ano?“ „Ano, skoro mám pocit, že už mi ten chlap z paměti snad ani nezmizí. Pořád ho zajímá, jak si udržujeme příliv turistů, co všechno nabízíme, co se jim v okolí nejvíc líbí, jak reagují na příběhy o příšerách a duchách a taky ho zajímají nejrůznější zábavní podniky v okolí. Je to přesně ten typ člověka, kterého vyrazíte s úsměvem ze dveří, a on vám přijde s ještě větším úsměvem oknem. Takového otrapu hledáte?“ „Už to tak bude. Neříkal vám ten muž, odkud pochází?“ „No, tak určitě je to Skot, alespoň podle přízvuku, ale prý dělá ve stejné branži jako já. Tedy pokud bych mu měl věřit, tak lituji jeho zákazníky.“ „Víc nevíte? Vážně by mi to pomohlo.“ „Hmm… počkejte, myslím, že se zmínil, že je z Anglie, ano myslím východní nebo jihovýchodní Anglie. Ale jak říkal, že se to tam jmenuje… zatraceně, promiňte mi, ale asi si nevzpomenu. Nejspíše nějaká zapadlá díra, protože ten název jsem v životě neslyšel a to mám docela slušný přehled, alespoň, co se Británie týče, ale… vážně, vážně nevím, promiňte.“ „To je v pořádku. Můžete mi alespoň říci, kdy tu ten člověk byl naposledy?“ „Naposledy? To vám můžu říci naprosto přesně – před dvěma dny ve čtyři hodiny odpoledne. Jestli přijde zase, tak z něj snad vyskočím z kůže.“
„Tak děkuji a… byl byste tak laskav a pokud přijde, poslal byste ho prosím za mnou domů? Klidně mu namluvte, že se přes ten turismus vyznám, jde mi hlavně o to, aby vážně dorazil.“ „Vidím, slečno, že vám na něm opravdu záleží. Samozřejmě, pokud mi řeknete, kam ho mám poslat, tak to velice rád udělám. Snad se ho tak alespoň zbavím.“ „Bydlím kousek odsud. Stačí jít přes náměstí, pak ulicí dolů k přístavu a… no radši vám nakreslím plánek.“ Po odchodu u obchodu se Rachel vrátila domů. Padla na ní nervozita a obavy. Jestli se s Charlesem minuli jen o pár dnů, tak je to vážně škoda. Doufala ale, že bude mít alespoň jednou kliku a konečně se dostane pryč. 'Jestliže je to opravdu takový zapadákov, tak tam budu od Oliverova hněvu dostatečně ukrytá. Možná bych mohla navrhnout tomu Charlesovi, aby mě ve svém obchodě, nebo co to vlastně má, zaměstnal. Učím se rychle, takže práci prodavačky zvládnu bez problému a o tom místě se zcela jistě naučím dost a to velmi rychle.' Rachel věřila, že má šanci zapadnout, ale otázkou bylo, jestli nakonec práce s tím chlapíkem nebude ještě horší než s Oliverem. Čím víc se blížil večer, tím byla nervóznější. Vážně nechtěla trávit zbytek života v nevěstinci a ve strachu z Olivera a jeho lidí. Když byla ještě hvězdou Démantu, nedovoloval si na ni, ale věděla, že teď se to změní. K půl šesté večer se přeci jen rozdrnčel zvonek a ona v naději, že jde o Charlese běžela otevřít. Za dveřmi stál starší, téměř plešatý muž s brýlemi na nose, rozveseleným výrazem v obličejem a na první pohled falešným úsměvem. Rachel na kratičký moment politovala Jane, ale potom rychle nahodila svůj obvyklý úsměv a zdvořilé jednání. „Dobrý den, pane. Jsem Rachel Blakeová.“ „Charles Murray,“ odpověděl muž a na pokyn Rachel vstoupil. „Bylo mi řečeno, krásná dámo, že si mě přejete a prý pro mě něco máte.“ „Ano, pane Murrayi. Posadíte se?“ „Proč ne, slečno. Můžu vás poprosit o kávu? Předpokládám, že to bude na dlouho…“ „Promiňte mi to, ale kávu ani čaj tu nemám. Stačila by vám voda?“ „Ech, tak samozřejmě, že by stačila, že ano. Obzvláště od tak krásné slečny jako jste vy.“ Zatímco Rachel odešla do kuchyně, Murray usednul do křesla v rohu místnosti. Za chvíli byla Rachel zpátky a trochu jí překvapilo, že si její host vybral právě takové místo. Sama musela dát zavděk dřevěným židlím, protože nic víc k sezení v pokoji neměla. „Víte pane, Murrayi, byla jsem dnes ráno v onom turistickém obchůdku a bylo mi řečeno, že vlastníte něco podobného.“ Murray okamžitě pookřál a ihned spustil: „Ano, ano, vlastním vyhlášený hotel Gordon’s Palace. Jde o turisty vyhledávané místo, obzvláště kvůli duchařským historkám.“ „Ve vašem hotelu straší?“ „Ne, ne můj hotel je naprosto bezpečný a perfektní, slečno Rachel. Je to architektonický skvost a obdivují ho jak cizinci, tak i místní. Stále ale nechápu, jak to souvisí s vámi.“
„No… já… nevím, jak to říci, ale zkrátka bych ráda navštívila ten váš hotel a pár dní tam pobyla, protože… mě zajímají právě nadpřirozené jevy.“ „Ááh, to samozřejmě uvítám. Jen mi prosím prozraďte, odkud víte, že v okolí mého hotelu straší?“ „Totiž, já… já velice ráda čtu duchařské příběhy a detektivky a vy prý pocházíte z Anglie, kde se to duchy a tajemnem jen hemží, ostatně sám říkáte, že tomu tak je.“ „Samozřejmě slečno, ale duchové z Black Mirror jsou bezpochyby ty nejstrašnější a nejzajímavější ze všech. Kdybych vám měl vyprávět o všech děsivých věcech, které se tam udály, trvalo by to snad týden!“ „Výborně, pane Charlesi, ehm, můžu vám tak říkat?“ „Jistě, to není žádný problém.“ „Dobrá, můžete mi jen tak zkratkovitě říci, co to vlastně je to Black Mirror?“ „Black Mirror, vážená slečno, je nejtajemnější místo možná dokonce celého světa! Je to rodiště starého šlechtického rodu Gordonů a věřte mi, že není jiná taková rodina, která by byla opředena větším tajemstvím. Já osobně si dokonce myslím, že mají něco společného s ďáblem!“ Rachel se snažila hrát překvapenou, protože jinak by snad musela vyprsknout smíchy. „No, ne, pane Charlesi. Opravdu vás obdivuji, že vydržíte na tom místě, když se tam všude potuluje tolik zla.“ „No, tak to víte slečno, já mám pro strach uděláno. Řeknu vám ale, že to je na panství Gordonů čím dál tím podivnější. Ze starého šlechtického rodu zbyl už jen mladý pan Adrian. Proslýchá se, že je to blázen s nevyrovnanou povahou. Někdy to dokonce vypadá, že v něm žije víc osobností. No, jak říkám, prostě je to blázen. Navíc před nedávnou dobou přišel o pravou nohu a…“ „Jen jednu?“ „Eh, no to stačí, nemyslíte?“ „No jistě, jistě. Pokračujte, prosím.“ „Takže jak jsem říkal – poslední pán panství Black Mirror je na první pohled člověk inteligentní, zkušený a rozumný, ale ve skutečnosti je to agresivní psychopat lačnící po krvi. Dokonce i já se málem stal jeho obětí.“ „To muselo být strašné,“ předstírala Rachel, která už dávno dala prodavači z obchodu za pravdu. „Ubránil jsem se, slečno, a nemusíte se ničeho obávat – ubránil bych i vás.“ „To vám věřím, ostatně už na první pohled vypadáte jako hrdina.“ „Ech, ale no tak, taková lichotka… Ale zkrátka jak říkám, ten Adrian je jako dva lidé, kteří se dělí o jedno tělo. Hříčka přírody, nebo spíše důkaz moci démonů.“ „A nebo to je jen chudák. Jestli má nějakou nemoc, bylo by lepší se mu snažit pomoci a ne se na jeho utrpení přiživ… eh.“ „Promiňte?“ „Ne, ne nic se neděje. Řekněte mi, Charlesi, mohl byste mě na Black Mirror zavézt?“ „Bude mi potěšením, slečno. Samozřejmě, že ano. Klidně zítra. Víte, byl jsem tu ještě před hlavní sezonou na návštěvě za bratrem a jeho rodinou, ale přeci jen máme už začátek března a hosté by byli zcela jistě zklamaní, protože můj hotel je jediný široko daleko.“
„Výborně Charlesi, děkuji vám. Mohli bychom vyrazit už v šest ráno?“ „Tak brzy? No tak dobře, ostatně bude mi ctí doprovázet takovou krasavici.“ „Ano? Stavte se tedy prosím zítra před domem.“ „Jistě, jistě, spolehněte se.“ „Budete tak laskav Charlesi a omluvíte mě – jsem už docela unavená a…“ „Chápu, čeká vás dlouhá cesta a chcete si odpočinout, to je pochopitelné. Já tedy už půjdu.“ Rachel vyprovodila Charlese až před dům a když se vrátila do pokoje, nevěděla, co si o tom všem má myslet. Byla sice ráda, že vše tak krásně vyšlo. 'Ten Adrian,' říkala si v duchu, 'bude zcela jistě trpět nějakou duševní chorobou a ne posednutím démona, takže soužití s ním by snad mohlo vyjít, ale otázkou je, jestli dokáže potlačit tu agresivitu, o které mluvil Charles. Možná, že když se nebude rozrušovat, nebude nic hrozit.' Rachel každopádně už teď věděla, že v přítomnosti Charlese to bude mít těžké, hodně těžké. Přicházela chvíle, kdy bude muset dokázat, co v ní doopravdy je. Možná má šťastný a bohatý život na dosah ruky, teď jde jen o to na něj skutečně dosáhnout.
III - Rovnováha sil Kasumi seděla v hotelovém pokoji na pohovce a prohlížela si jezero za okny v dálce. Pokoj nebyl nijak zvlášť dobře vybaven, ale na těch pár dnů to bohatě stačilo. Červená polstrovaná pohovka stála zhruba uprostřed místnosti, před ní malá, stará ale barevná televize z počátku devadesátých let na dřevěném stolku. Po pravé straně byl za špinavými okny výhled na Petrozavodsk, především na jeho přístaviště. Levá stěna pokoje v sobě měla zabudované dveře do malé ložnice a vedle nich i kuchyňskou linku, ovšem mizerně vybavenou. Dřez, sporák, trouba a kupa skříněk a poliček s různými věcmi, které ji vůbec nezajímaly. Proč taky, když v přízemí hotelu byla obstojná restaurace? Přímo za pohovkou byly vstupní dveře na chodbu a v rohu vedle nich stolek s židlemi. Zdi v pokoji byly, zdálo se, nedávno natřené žlutou barvou a jediné co na nich viselo, byl nástěnný kalendář, snad proto, aby hosté neztratili pojem o čase, což Kasumi vzhledem k absenci jakéhokoli rozptýlení opravdu hrozilo. Stočila zrak na něj a zhnuseně sledovala obrázek pro měsíc březen – důstojník, jak kyne nastoupeným vojákům při jakési slavnosti. Oči jí klesly o kousek níž a zaměřily se na datum 6. března. Byla neděle a město vypadalo jako po vymření. Ne že by to ve všední dny bylo kdovíjak lepší, ale na ulicích se v tu dobu také nevyskytovaly nějaké velké davy lidí. Moc jí to nevyhovovalo – měla ráda buď velké metropole s tisícovkami lidí všude kolem, ve kterých se nikdo nestaral o druhé nebo naopak prázdné a zapadlé vesnice, kde mohla mít snadno přehled o veškerém dění. Úplně nejraději však měla samotu. 'Už pátý den tady hnijeme a úplně zbytečně', pomyslela si. Několikrát Cyovi navrhla, že pojede na Housku sama, ale kdepak, on odmítl s tím, že potřebuje Ivana. 'Když Ivan nikde není k sehnání, tak co? Copak budeme čekat klidně týden nebo i víc než se objeví?' Kasumi vstala a trochu se protáhla. Stačily jí dva dny, aby zjistila, že v okolí nebude absolutně co dělat. Do pokoje právě dorazil Cy. Kasumi se otočila a spustila svou obvyklou denní dávku výčitek: „Takže zase nic, že? Ivan se vypařil a my trávíme drahocenný čas marným čekáním na něj. Je to tu ubíjející, to ti tedy řeknu! Chceme postupovat rychle a přitom trčíme tady. Všichni ti lidé se na mě koukají jako na zjevení a za mými zády si něco šuškají a smějí se mi. Vážně nevím, jak dlouho se ještě udržím a pak se někomu něco stane. Už jsem mohla být na tom zpropadeném hradě. Možná už bych měla kouli v rukou a mezitím trávíme zbytečný čas na tomhle mizerném místě. Jak dlouho ještě chceš čekat, Cyi? Kašlu na Ivana, nepotřebujeme ho ani jeden ani druhý!“ „Už jsi skončila? To brzo,“ řekl pobaveně Cy. „Neštvi mě, Cyi!“ „Klídek, Kasumi. Kromě toho, nudné čekání je u konce.“ „Vážně?“ řekla překvapeně. „Jo, chápu, že tě to tu moc nebaví, ale Ivana potřebujeme. Vzpomeň si, jak to dopadlo, když jsme to uspěchali a vzali s sebou Nikolaie. Nikdy nevíš, na co na
Housce narazíš a kromě toho budeš potřebovat překladatele. Pokud ovšem nechceš absolvovat rychlokurz češtiny.“ „Copak nepostačí angličtina nebo ruština?“ „V některých případech možná ano, ale jen v některých. Asi ses měla víc učit jazyky, Kasumi.“ „Zvládám jich pět, když počítám i rodnou japonštinu a s tím se v pohodě domluvím ve většině zemí světa. Ale teď zpátky k Ivanovi - kde je?“ „Večer bude dole v hotelu. Koná se tu nějaké vystoupení a ples. Ivan si takovou věc prý nenechá ujít.“ „Cože? Proč za ním nemůžeme přijít jen tak?“ „Ivan bývá opatrný, obzvláště když jde o někoho, jako jsi ty. Mluvil jsem s ním a chce se s tebou večer sejít.“ „Žertuješ?“ „Kdepak, mluvím zcela vážně. Abys tomu rozuměla – sešel jsem se s ním teď u přístavu a trochu mu osvětlil tu naši záležitost. Prozatím ví, že chceme pod Houskou hledat portál a potřebujeme někoho schopného a také někoho, kdo se v Česku vyzná a domluví. Pobýval asi čtyři roky někde u Milovic. Sice nemám ponětí, kde to je, ale za čtyři roky se člověk naučí dost.“ „Dobře, ale neměl jsi mu říkat o portálech.“ „Jinak to nešlo, navíc Ivan je čestný muž. Už Nikolai mi o něm řekl mnoho věcí a zdá se, že nelhal.“ „Čestný muž?!“ zvýšila hlas Kasumi. „Ukaž mi někoho, kdo upřednostní čest před penězi!“ „Ehm, takže Ivan je ochotný jet s tebou, ale až po té večerní akci. Chce, abys tam byla a abyste se seznámili. Ostatně myslím, že vám to oběma prospěje, až budete spolupracovat. Prý se na tebe těší.“ „Vážně? Tak proč nechce setkání jen ve dvou? Proč u toho musí být desítky lidí?“ „Víš, musel jsem mu tak trochu říci, co jsi zač a…“ „Cyi!“ „Promiň, nešlo to jinak. Prostě chce být opatrný a nejprve tě trochu blíž poznat.“ „Jak moc poznat?“ „Jde jen o to, že budete oba ve společnosti. Takže se na to připrav - peněz máš přece dost. Jo a netahej s sebou žádné nože a podobně. Tohle bude formální společenská akce a kdyby tekla krev, všechno by se jen zkomplikovalo. “ „Ještě jsi mi neodpověděl.“ „No… budete se bavit, možná povečeříte…“ „Nezamlouvej to! Kam až s tím poznáváním chce zajít?“ „Ehm, Kasumi. Občas to bez určitých obětí nejde, obzvláště když chceme někoho jako je Ivan a určité hranice je potřeba posunout kousek dál, aby…“ „Cyi! Přestaň to okecávat a řekni to narovinu!“ „Prostě o Ivanovi se ví, že chce mít situaci pod kontrolou a to tak, že úplně. V případě žen to je obdobné. Především u takových jako jsi ty, dává ještě před prací přednost, řekněme velmi kontaktnímu sbližování.“ „To je neuvěřitelný. S těmahle kecama jdi do politiky, ta je přesně pro tobě podobné
lidi, co dokážou hodiny žvanit o nesmyslech a nakonec se stejně nikdo nic nedozví! Vyklop to a hned!“ „Tak dobře. Prostě se s tebou nejspíš bude chtít vyspat.“ „Toho se nedožije!“ „Ale no tak Kasumi. Ivan se bude zcela jistě hodit a tohle není zase tak velká cena, navíc k tomu třeba ani nedojde.“ „To jako, že až se na mě podívá, tak si to rozmyslí?“ „Ne, takhle jsem to vůbec nemyslel. Jsi… pěkná Kasumi a… jen bys mohla být na některé lidi milejší.“ „Nechceš po mně, abych mu skočila do náruče a začala ho hned, jak ho uvidím líbat, že ne?“ „Upřímně řečeno – bylo by to asi nejlepší. Já chápu, že jsi zásadová, ale někdy je třeba ustoupit, aby bylo možné dosáhnout vyššího cíle. Když na něj budeš milá a budeš mu po vůli, tak bude mnohem větší šance, že to mezi vámi vyjde a pak už snadno potáhnete za jeden provaz.“ „Cyi! Nemůžeš po mě chtít takové věci. Já se přetvářet rozhodně nebudu. Jestliže si ten chlap honí ego tím, co si honí, tak spolu vycházet nebudeme nikdy. Už teď mi je odporný a nesahá mi ani po kotníky. Já sice upřednostňuji výsledky před cestou k nim, ale mám své zásady, které nikdy neporuším. Spát s ním nebudu. Tečka.“ „Jak myslíš, ale doufám, že tam večer budeš.“ „Půjdu tam, jen nečekej, že z toho budu kdovíjak odvázaná. Jak ho vlastně poznám?“ „Myslím, že bude lepší, když si on najde tebe. Každopádně očekávej vysokého, urostlého chlápka okolo pětatřiceti s krátce střiženými blond vlasy.“ „Dobře a ještě něco – jestli si myslí, že mě bude mít bezbrannou, tak to se hodně plete.“ „Ty jsi mě neslyšela! Žádné nože, hvězdice, meče, tyče, klacky,... prostě nic takového!“ „Myslíš, že musím mít ty věci, co jsi právě vyjmenoval, abych byla nebezpečná?“ „To snad není možné. Kasumi prosím tě, buď alespoň jednou rozumná a nech si poradit. Ivan není žádné ořezávátko. Sloužil i u speciálů v Afghánistánu. Nemůžeš si vyskakovat na kde koho.“ „Snad nechceš tvrdit, že si s ním neporadím.“ Do prdele, Kasumi! To se mi snad zdá! Jsi jak malý umanutý děcko! Ivan s tebou klidně vytře podlahu, když mu k tomu dáš důvod!“ Cy vytáhl z kabátu dvě letenky a vztekle je hodil na stůl. Chvíli trvalo, než se uklidnil. „Zítra ráno ti to letí odsud do Moskvy a pak rovnou do Prahy. Já odjíždím už teď a doufám, že v tom letadle budete oba, jinak tě v Čechách čeká dost problémů navíc. O tom hradu budeš muset pátrat sama, já nic víc nevím.“ „Tak fajn, Cyi, ale nemůžu ti slíbit, že pojedeme oba. Kde a kdy se zase sejdeme?“ „Zjistím, co budu moct a pak si tě najdu v Čechách. Zůstaň v okolí Housky.“ „Hmm, a na kdy to asi tak vidíš? Ty záznamy najdeš snad rychle, ne?“ „Pochybuju. Ani nevím, jestli se mi vůbec podaří něco objevit. A taky mám v Římě pár známých. Určitě se stavím za Alessandrem Antolinim, minimálně na návštěvu, takže se trochu zdržím. Odhaduji ale, že do deseti dnů budu v Čechách.“
„Dobře. Hodně štěstí Cyi. Teď už musíme zabodovat.“ „Tobě taky a nepozabíjejte se navzájem.“ Cy odešel pryč do svého pokoje, aby si sbalil věci. Neměl toho mnoho, ale trvalo mu to přes půl hodiny. Stále totiž přemýšlel nad tím, jestli je dobré nechat Kasumi s Ivanem a odjet. Ten žert s tím zabíjením vůbec nemusel být jen žert. Kasumi byla neuvěřitelně tvrdohlavá a egoistická. Když se setká s někým podobným, kdoví jak to může skončit. Ivan byl zkušený a bezpečně nejlepší z těch lidí co Cy znal, ale jak se zachová, když se setká s někým, pro koho ústupek znamená nepředstavitelnou porážku? V přízemí hotelu se k večeru sešlo několik desítek lidí. Pánové měli vesměs samé drahé obleky s nevýraznými kravatami a dámy nejroztodivnější barevné róby a šaty. Mnoho z nich mělo kolem krku ovinuty teplé kožíšky – ostatně nebylo se čemu divit, vždyť venkovní teplota se pohybovala pod bodem mrazu. Většina z nich se tvářila povýšeně a hrdě. Slavnost se odehrávala ve velkém sále s podiem. Ze stropu visely veliké zářivé lustry s mnoha blyštícími se ověsy. Ty byly tvarované do podoby oválných mnohostěnů a světlo, které skrze ně procházelo, vytvářelo na bílých stěnách všelijaké odstíny barev. Na podiu nyní předváděl svoje umění jakýsi pěvecký sbor, složený převážně ze starších mužů. Všichni byli oblečeni do zelených vojenských, vesměs důstojnických obleků. Písně, které zpívali, byli tradiční ruské a všem přítomným notoricky známé. Všude kolem se to hemžilo lidmi. Někteří jen poslouchali, jiní tu a tam pojídali z dlouhých stolů, které se téměř prohýbaly pod vrchovatými talíři s jídly, a někteří se bavili se svými přáteli. O kus dál, za dvojitými dveřmi byla restaurace. Většina stolů zde byla prázdných a mezi těmi zbývajícími kmitali číšníci a nosili zákazníkům jejich oblíbená jídla. U jednoho ze stolů v koutě seděl Ivan. Měl na sobě černý oblek a pod ním bílou košili, ve které mu bylo dost těsno. Podobné akce nenavštěvoval často. Byl tu vlastně jen kvůli Kasumi, ale nechtěl jí to dávat najevo. Rozhlížel se kolem a marně po ní očima pátral. Už třikrát musel odehnat číšníka, který se zdvořile ptal na jeho objednávku. Viděl odsud i do vedlejšího sálu, takže měl slušný přehled o lidech kolem, ale Kasumi nikde neviděl. Uplynulo už půl hodiny od začátku oslavy, ale stále se neobjevila. 'Kde jen vězí?' říkal si. 'Přece bych tu mezi všemi těmi převážně blonďatými Ruskami poznal Japonku.' Ke stolu opět přišel číšník. „Promiňte, pane, ale pokud si nehodláte objednat, měl byste odejít a uvolnit místo ostatním. Souhlasíte?“ Ivan se na číšníka otočil a s naprostým klidem, jaký byl pro něj vlastní, odpověděl: „Ne, nesouhlasím. Máte tady kolem snad málo místa?“ „To ne, pane, ale hosté můžou každou chvíli přijít a pak vás budu muset… vyprovodit.“ „Nepovídejte. A jak to plánujete udělat?“ „Ehh, no,“ číšník se poněkud zarazil, ale pak ze sebe v rychlosti vyhrknul: „budu muset zavolat šéfa.“ „Aha, a jak mě ten odsud vyhodí?“ „Zřejmě na vás zavolá ochranku a ta vás odsud odvede, pane, pokud neodejdete sám.“
„Hmm a myslíte si, že zásah ochranky nevyvolá mezi ostatními řekněme... odpor k jídlu?“ „Promiňte, pane?“ „Z osobní zkušenosti vím, že pohled na krev příliš chuť nepovzbudí, ale možná má váš šéf jiný názor. Nechcete se ho zajít zeptat?“ Číšník chvíli zíral s vytřeštěnýma očima a poté v rychlosti odešel. Než se stačil Ivan vrátit pohledem na vedlejší sál, přišla k němu. Sledoval ji se zájmem a určitým obdivem. Měla na sobě dlouhé tmavě zelené šaty. Spadaly jí až pod kolena a kopírovaly křivky jejího těla. Byly dosti přiléhavé, možná až příliš, ale vrchní část byla volnější. Šaty měla upnuté kolem prsou a její silné ruce a ramena byly odhalené. Ve tváři se jí ale vůbec nezračila radost z oslavy, jako jiným. Spíše vypadala, jakoby jí všichni ostatní vyloženě pili krev svými nechápavými pohledy. Ostatně na podobných akcích nikdy neviděli někoho takového. Nebýt Ivana, těžko by sem vůbec byla vpuštěna. Ivan vstal a políbil jí ruku. „Ivan Ivanovič Děgtargov k vašim službám, krásná dámo.“ „Kasumi Sato. Formálnosti můžeme vynechat,“ poznamenala suše. „Povečeříme, souhlasíte?“ Ivan obešel stůl a poodsunul židli. Kasumi se s nechutí posadila a s nezájmem zírala doprostřed stolu, kde stála zapálená svíčka a jídelní menu. Ivan usedl na své místo přímo proti ní. „Možná jste si měla vzít jiné šaty. Na zádech vám z nich vykukuje hlava draka.“ „Klidně ať vykukuje, mě to nevadí.“ „Ostatním by mohlo…“ „Ostatní mě nezajímají.“ „A já vás zajímám?“ „Pouze pracovně.“ „Alespoň nějak, to mě těší. Mimochodem,“ řekl šeptem, „myslel jsem si, že členové Yakuzy mívají potetovaná celá těla.“ Kasumi sebou nervózně trhla. „Kolik toho o mně víte?“ „Něco málo, ale doufám, že mi povíte víc.“ „Doufáte zbytečně,“ odsekla Kasumi. „Možná... Říkal jsem si, co asi tak krásná žena jako vy provedla, že jí musel být useknut malíček na pravé ruce.“ „Ten malíček jsem si usekla sama!“ „Nepovídejte. To muselo být hrozné. Řeknete mi proč?“ „Co je ti po tom!“ vyhrkla ze sebe. „My si tykáme? No vlastně proč ne. Brzy se jistě poznáme velice dobře.“ „S tím nepočítej.“ Ke stolku se zase vrátil číšník. „Á vidím, pane, že už máte společnost.“ Zkoumavě si začal Kasumi prohlížet. Ta si toho hned všimla. „Na co zíráš?“ zeptala se. „Ehh promiňte paní. To-to nic. Omlouvám se.“ „Radši ji moc nedrážděte,“ řekl Ivan, „myslím, že by vám mohla zajistit rychlý převoz do nemocnice.“
„Nebo na hřbitov,“ poznamenala zcela vážně Kasumi. Číšník zůstal stát jako opařený, ale Ivan ho rychle pověřil úkolem. „Přineste nám nějaké dobré bílé, ano?“ „J-jistě, pane. Nějaký konkrétní ročník?“ „Ne. Přineste zkrátka něco, za co vám tady dáma neutrhne hlavu.“ Když vyděšený číšník odcházel, Ivan se obrátil ke Kasumi: „Doufám, že máš ráda bílé.“ „Ujde, ale mohl ses mě nejdřív zeptat.“ „Mohl, ale pochybuju, že by se mě dostalo odpovědi.“ „Asi sis vybral špatnou společnost.“ „Neřekl bych. Jsme středem pozornosti.“ „A to bylo tvým cílem?“ „Jestli tě to znervózňuje, tak se neboj – brzy to přejde.“ „Předpokládám, že ti to bude chybět.“ „Uznávám, mě to nevadí.“ „Když ti vyliji na hlavu to víno, co nám přinesou, určitě budeme zase populární.“ „Ještě lepší to bude, když se postavíš na stůl a svlékneš si šaty.“ „Nemůžeš se dočkat?“ „Popravdě, počkám si až budeme sami.“ „Budeš si muset nechat zajít chuť.“ Číšník se právě vrátil s lahví vína v ledu a dvěma sklenkami. „Přejete si ochutnat, pane?“ zeptal se. „Netřeba, věřím, že je dobré. Ostatně, je to ve vašem zájmu. Můžete klidně nalévat.“ Číšník roztřesenýma rukama nalil a lahev nechal na stole. „Co si budete přát?“ „Suši asi nemáte, takže dvakrát Pelmeni, prosím. A vepřové maso vynechejte. Děkuji.“ Jakmile číšník odešel, Kasumi tázavě pohlédla na Ivana. „Pelmeni?“ „Maso v těstíčku. Neboj, bude ti to chutnat.“ Po večeři se oba přesunuli do hlavního sálu. Kasumi byla s jídlem nakonec spokojená, ale její náladu to stejně nezlepšilo. Ivan byl přesně ten typ člověka, který jí lezl na nervy. Stále se usmíval, byl v klidu i přes její narážky a evidentně si užíval toho, že jí má tady. Jídlo ze stolů povážlivě mizelo, ale Ivana zajímala především veliká mísa s punčem. Nalil si do sklenek stojících vedle a nabídl Kasumi. Mlčky přijala a pomalu vypila celý obsah sklenky. Ivan nalil další sobě. „Dobré, ne?“ zeptal se své společnice. „Není to špatné, ale snad by na mě nemuseli všichni tak civět.“ „Klídek. Vždyť o nic nejde.“ „Copak ještě nikdy neviděli Japonku?“ „Tady na severu se to dalo očekávat a kromě toho…“ „Co?“ „Kromě toho je asi zajímá, jestli ti ty šaty opravdu spadnou.“ Kasumi se zhrozením sledovala, jak ji odhalují už téměř polovinu ňader. Rychle je vytáhla, srovnala a sledovala smích okolních přihlížejících. Najednou jí přišlo, že stojí bezmocná v nějaké uzavřené kleci a všichni si na ní ukazují jako na zjevení. Ivan mezitím
s klidem nalil další punč a podal ho Kasumi. „Ještě pár sklenek a uvidíš, že ti všichni budou doopravdy ukradení. Pak bys to mohla rozjet naplno, co říkáš?“ „Myslela jsem, že jsi při tom nechtěl další čumily.“ „Kvůli tobě se klidně obětuji. Jestli máš chuť tak rovnou do toho.“ „Jsi prasák.“ „Já vím, ale už jsem se s tím smířil. Nedáš si ještě punč?“ „Chceš mě snad opít?“ „Ne, ne to tě neopije. Ale jestli to chceš urychlit, objednáme vodku.“ „Copak vy všichni Rusové pijete jen vodku?“ „Všichni ne, ale když se chceme opít, je to jasná volba.“ „Já se opít nechci.“ „Zatím...“ „Obraťme list, nechci se bavit o pití.“ „Měl jsem pocit, že se nechceš bavit vůbec.“ „Chvíli to snad ještě snesu.“ „Aha, takže už mezi námi přeskočila jiskra, jak se říká.“ „Nevšimla jsem si a o tomhle se s tebou také bavit nebudu. Vím, kde to skončí.“ „Obvykle v posteli, ale dobře, bude po tvém. Takže, co tě tak asi zajímá… hmm,“ Ivan předstíral, že přemýšlí a pal řekl: „Možná, jak rychle se dá zlikvidovat člověk.“ „Věř mi, že velice rychle.“ „Jaký je tvůj rekord?“ „Copak myslíš, že to je nějaká zábava?“ „Řekl bych, že pro tebe určitě. Tak co, jak dlouho to trvá?“ „Pár vteřin.“ „Pár vteřin? To nic moc. Já to zvládnu za zlomek sekundy.“ „Za zlomek sekundy sotva někomu zlámeš vaz.“ „Kdo mluví o lámání vazů? Kulka letí mnohem rychleji.“ „Střelné zbraně nesnáším.“ „To se ani nedivím. Není to zrovna bezpečné, když tě může někdo odprásknout na desítky metrů. K čemu pak jsou všechna ta bojová umění?“ „Pokud takovým nebezpečným situacím předcházíš, tak se to hodí.“ Ivan se pousmál. „Hmm, teorie je to pěkná, ale něco jiného je realita. Nikdy nevíš, jestli nemá protivník pod kabátem celou zbrojnici. Kdybys ale byla fakt tak dobrá, tak se nemusíš o takové věci vůbec starat. Slyšel jsem, že někteří týpci z toho vašeho uskupení prý umějí všelijaké kousky.“ „Nesmíš tolik koukat na filmy. Většina lidí z toho pak blbne.“ Ivan dělal, že je zklamaný, ačkoli moc dobře věděl, jak se věci mají. „Takže ty neumíš uhýbat kulkám? Ani běhat po vodě a dokonce ani létat? Tak teď jsi mě tedy fakt zklamala,“ poznamenal ironicky. „Ty se mi snad zdáš...“ „Ale že je to krásný sen…“ „Jsi jen nechutný namyšlenec.“ „To je otázka vkusu, ale teď už pojď. Ti chlapíci z jeviště už končí. Za chvíli to přijde.“ „Co přijde?“
„Za chvíli bude Kaťuša. Tu si prostě nenechám ujít.“ Ivan provedl Kasumi před nyní již prázdné podium. Trvalo jen pár minut, než zpoza rudého závěsu vystoupilo několik jiných muzikantů. Tentokrát to ale byli vesměs mladí muži a opět v uniformách. Před ně předstoupila mladá dívka a začali zpívat. Kvítky krášlí v sadě větve stromu, v dálku mráčky plují nad řekou. Šla Kaťuša, vyšla čile z domu, říčce blíž na skálu vysokou. Kráčí výš a písničku si zpívá, v dáli svého orla kdesi má, za ním s láskou, důvěrou se dívá, věrnou lásku jeho dobře zná. Oj, ty písni, dívčina již zpívá, v dálku leť, tam slunka záři vstříc, bojovníku, u hranic jenž dlívá, od Kaťuši pozdrav spěchej říct. Dívky své ať často vzpomínává, z dálky píseň její slyší znít, na vlast svou ať dobrý pozor dává, ráda jej Kaťuša bude mít. Kvítky krášlí v sadě větve stromu, v dálku mráčky plují nad řekou. Šla Kaťuša, vyšla čile z domu, říčce blíž na skálu vysokou. „Pěkný, ne?“ řekl Ivan, když skončili. „Jednou to stačilo.“ „Teď určitě přijde něco dalšího. Znáš Kalinku?“ „Ne a přežiju to i bez ní.“ V sále se brzy začalo vesele tančit a Ivan to se zájmem sledoval. „Dáme si alespoň jeden tanec, co říkáš?“ „Nechci.“ „Neumíš tančit?“ „Nestarej se.“ „Proč ne?“ „Můžeš se mě přestat pořád na něco ptát?!“ řekla rozzlobeně. „Můžu, ale nechci. Pověz, těšíš se na Čechy?“ „Neznám to tam, ale ty jsi tam prý byl.“ „Jo, jo. Čtyři roky a stálo to za to. Hned bych si to zopakoval.“ „Honil jsi celou dobu holky nebo chlastal vodku?“ „Ne, ne, takhle to vůbec nebylo.“ „A jak teda?“
„Honil jsem celou dobu holky a přitom chlastal pivo.“ „To si vážně myslíš, že těmihle řečmi mě přesvědčíš, abych s tebou šla nahoru do pokoje?“ „Jasně. Copak se ti nelíbím?“ „Nestojíš za nic.“ „Zato ty stojíš za hřích.“ Kasumi se vrátila ke stolu a nalila si další punč. Měla Ivana už plné zuby. Celá tahle zábava jí připadala neskutečně uhozená a Ivan sám byl snad ten nejotravnější člověk, jakého kdy potkala. Ivan přešel ke stolům také. „Potřebuji si na chvíli odskočit,“ řekl. „Počkáš na mě tady?“ „Řekni mi, proč bych měla?“ „Zcela určitě proto, že se těšíš, až se vrátím a spolu vyhledáme trochu větší soukromí.“ „Ty jsi snad blázen. Co mě brání odsud prostě odejít a vykašlat se na tebe, ať už se mnou pojedeš nebo ne?“ „Bezpochyby můj šarm.“ „Víš kolik přemáhání mě stojí, abych ti jednu nevrazila?“ „Je mi jasné, že se kvůli mně snažíš. Jen tak dál.“ Odešel a nechal zdrcenou Kasumi o samotě. Stále si přemítala, co jí říkal Cy. Zůstane s Ivanem, dokud sám bude chtít, ale nic víc nebude. Nic víc. Je jedno, jestli se na tu cestu nakonec vykašle, zvládne to klidně sama. Nakonec věděla, že snášet jeho řeči celou tu dobu by bylo strašné. Po chvilce přišel do sálu velký muž. V rychlosti vyhledal Kasumi opírající se o stůl a přišel k ní. Ta se na něj tázavě podívala. „Jsem z ochranky,“ pronesl muž. „Je mi líto, ale podobné slečny jako jste vy tady trpět nebudeme.“ „Až doteď vám to nevadilo.“ „Až doteď si nikdo nestěžoval.“ „Můžete mi říct, o koho jde? Možná si s ním půjdu promluvit.“ „Je mi líto. Zkrátka jsou tu tací, kteří nemají rádi, když se kolem potloukají cizí a podivní lidé.“ „Jsem tu s Ivanem Děgtargovem.“ „Vy ho tady někde vidíte?“ „Dobrovolně odsud neodejdu!“ „Takže vás budu muset odvést násilím. Jak chcete.“ Do sálu právě přišel Ivan, opřel se o zeď a sledoval dění u stolů. Usmíval se, když muž chytil Kasumi za šaty, a chtěl ji vyvléct ven, ale jen do doby, než Kasumi popadla jeden s talířů s jídlem a roztříštila ho o mužovu hlavu. Ten se za ní chytil, načež dostat ránu zezadu do krku. Následoval kopanec do genitálií a hned poté se muž zhroutil na zem. To už Ivan běžel k němu a už z dálky křičel: „Do prdele. Vasili, seš v pořádku?“ „Vypadám na to, kurva?“ skučel muž. „Říkal jsi, že půjde sama a v klidu!“ řval na celý sál Vasil a svíjel se v bolestech. Ivan pohlédl na Kasumi a podobně jako všichni ostatní sledoval, jak ji při potyčce definitivně spadla vrchní část šatů. Nevadilo jí to, už ne, když ji došlo, o co tu jde. Měla chuť Ivana na místě zabít, ale ovládla se. Chvíli
nehybně stála s vražedným pohledem na Ivanovi a pak se rozeběhla pryč. Pokračovala nahoru po schodišti až do svého pokoje. Kasumi ze sebe strhala zbytek šatů a snažila se marně uklidnit. Ivan krátce poté vrazil do pokoje, již opět s úsměvem na rtech. „Vypadni!“ zařvala žena. „Ale no tak, nechala jsi mi otevřeno, nebo jsi snad zapomněla zamknout? Ne, to určitě ne, chceš mě a jen se stydíš to dát najevo. Uznej ale, že tam dole by to nebylo ono.“ „Vypadni nebo tě zabiju!“ Ivan, nijak nerozhozen výhružkami, se chvilku rozhlížel po pokoji a pátral po něčem nebezpečném. Nenašel nic. „Pokud nemáš v kalhotkách schovaný meč, tak asi těžko.“ Ivan se pohodlně opřel o dveře do ložnice a sledoval zarudlou a rozlícenou Kasumi. „Ty se asi ráda předvádíš, co? No ale musím říct, že k tomu máš jisté důvody – přeci jen nejsi zakrslá, vychrtlá chudinka jako ostatní ženské tam od vás. Vypadá to, že ty a posilovna jste kámoši. Nemusela jsi ale Vasilovi tak ubližovat. Plánoval založit rodinu, co když už to nepůjde?“ „A co mi je po tom, ty šmejde?!“ „No, chápu, že jsem to možná trošičku přehnal, ale bylo to s dobrým úmyslem a to se cení. Hrát si na hrdinu, který ochrání dámu v nouzi, je ideální na získání přízně. Věděla jsi to?“ „Drž už konečně hubu a vysmahni!“ „Zdá se mi, že jsem tě trochu špatně odhadnul, příště už si dám větší pozor.“ „Příště už nebude, a jestli nechceš skončit jako ten blbeček, tak odsud hned vypálíš, ty ubožáku!“ „Neblázni. Copak nemáš srdce? Nahá vražedkyně Yakuzy, rudá jak indián, vzteky poskakuje ve svém pokoji, až se jí klepou prsa a hrozí dvakrát těžšímu chlápkovi, že ho zmlátí. Hele, nechceš zavolat ještě pár lidí odvedle? Skoro bych jim to taky přál vidět.“ Kasumi mlčela. Tvář měla opravdu vzteky rudou a pěsti zaťaté až ji zbělely klouby. Cítila neskutečnou nenávist. „Jo, hezky se na tebe kouká, Kasumi, ale mohli bychom popojít kousek dál. Zvládneme to tady, rovnou tady na pohovce.“ To už Kasumi nevydržela, napřáhla se pravou rukou a rozběhla se proti Ivanovi. Ten jí levou rukou chytil za zápěstí, zkroutil ho a tvrdě jí přirazil ke stěně. Pokusila se ho zasáhnout do obličeje, ale místo toho jen sledovala, jak jí pevně sevřel obě ruce, pootočil se a přehodil ji přes záda, přímo na stolek, kde stála televize. Ta spadla a stolek se pod její vahou prolomil. Ivan stále dával dobrý pozor, aby jí příliš neublížil, ale na vybavení pokoje nijak nehleděl. Než se stihla zvednout, dostala slušnou ránu pěstí do tváře. Ivan poodstoupil přesvědčen, že je po všem, ale mýlil se. Kasumi sice tekla z úst krev, ale rozhodně se nevzdávala. Vyskočila na nohy a s řevem se vrhla na Ivana. Bez větších obtíží zablokoval pár úderů a využil příležitost - jakmile zvedla nohu, aby ho kopla do žaludku. Zachytil ji oběma rukama, otočil se a švihnul s ní o zeď. Rozhodně ne tak silně, jak by mohl. Koneckonců zabít ji by nebylo nejvhodnější a nějaké opravdu vážné zranění také nebylo na místě. Každopádně jí náraz slušně pohmoždil a narazil nějaká ta žebra. Nevypadala na to, že se ještě zvedne a o něco
se pokusí. „Tak jsem tě přeci jen dobře odhadl, Kasumi.“ Ze země se ozvalo tiché bolestivé zavrčení: „Za tohle tě zabiju.“ „Tomu sama nevěříš, že ne? Sama jsi mě napadla a já tě holýma rukama vyřídil. Určitě víš, co by to znamenalo na mě vytáhnout nějaké meče, nože a podobně, co? Jasně, určitě bych to pak odnesl, ale znamenalo by to, že jsi zbabělá a slabá a to ty nepřipustíš. Kdepak, ty mě nezabiješ. Na férovku nemáš šanci - moc dobře víš, že kdybych chtěl, už jsi mrtvá a můžu ti slíbit, že příště chtít budu. Tak si to užij, dej se trochu dohromady a uvidíme se na letišti. Myslím, že si ten výlet spolu užijeme.“ Ze stolu v rohu si vzal jednu letenku a vypravil se ven. Kasumi se pomalu snažila vstát. Celé tělo ji bolelo a věděla, že Ivan opravdu zvítězil. Zničil ji jak fyzicky, tak psychicky. Ne, nedokáže ho nějak pohodlně ze zálohy zabít, ani na něj zaútočit s výhodou držené zbraně. Měl ve všem pravdu – sama ho napadla a prohrála. Její čest a hrdost jí nedovolí ho napadnout znovu a vzít si na to zbraň. Právě se pojistil, aby mu z její strany nehrozilo žádné nebezpečí.
IV – Panství zatracených Tmavá místnost bez oken se stolem, na kterém byl jediný zdroj světla – plápolající plamínek svíčky, jež osvětloval listinu, která se zaplňovala modrým inkoustem z pera vedeného rukou zamyšleného muže. „Panství Black Mirror. Místo na které zbytek světa raději zapomněl. Nehostinná pahorkatina pokrytá hustými temnými lesy, jež zahalují vše živé a nechávají to tiše spát. Málokdo se odváží toto místo vůbec navštívit a ještě mnohem méně lidí má tu odvahu nebo spíše drzost tu žít natrvalo. Jakoby zdejší kraj odmítal cizince, jakoby nechtěl být spatřen a naopak chtěl zůstat všem očím skryt. Na našem panství není bezpečné místo, nikdo tu nemůže najít úkryt, protože žádný není. Nebezpečí zde číhá na každém rohu a mohlo by se zdát, že jen blázen by tu dobrovolně zůstal. Každý ví, co se tu odehrávalo a odehrává, ale příčina toho všeho je zahalena clonou, kterou prohlédlo jen málo duší. Ani oni se však nemohou považovat za znalce panství našeho, neboť záhady zde ukryté jsou jistě zaryty hluboko do dávné minulosti, kterou nepamatuje už nikdo z živých. Ani my, přestože jsme formálně pány zdejšího kraje, jsme ve skutečnosti jen jeho loutkami, neboť paradoxně právě my jsme nejvíce doplatili na vrtochy osudu. Na našich bedrech dříve ležela zodpovědnost a moc naše měla sloužit k ochraně ostatních před zlými silami, ale dnes jsme to my, kdo potřebuje ochránit. Jsme na pokraji vymření a všichni ví, že s naším skonem skončí také mnohé zlo a bolest, kterou jsme způsobili. Otázkou však zůstává, jestli s naším koncem nezmizí i moc a síla kraje, protože jsme s ním spjati silnými řetězy a ty nejdou zpřetrhat. Jak dlouho ještě vydržíme stát na kopci a shlížet na to, co nám mělo říkat pane? Čemu všemu dokážeme ještě odolat, než se zlomíme jako suchý zpráchnivělý strom, kterému se už teď v mnohém podobáme. Bohatá koruna bez listů a pouze jedna jediná větev. Prozatím je mladá a pevná ale jak známo jest – i ta nejpevnější větev se pod náhlým a silným náporem zlomí. Budeme pokoušet štěstí naše a smůlu ostatních nebo se pokusíme větev upevnit, zajistit a ochránit? To ukáže až čas a to je to jediné, čeho máme dostatek.“ „Tak tohle je ono?“ ptala se Rachel, jakmile přijeli k hotelu Gordon’s Palace. „Ano, ano krásná dámo. Pěkné, že?“ odpověděl pyšně Murray. „Hezké, to ano. Docela to zapadá do té krajiny okolo. Přijde mi to tu takové… pusté.“ Budova to byla vskutku obrovská, možná až moc… Murray zaparkoval pod stříškou v levé části hotelu, vystoupil a zdvořile otevřel Rachel dveře. „Jste galantní, Charlesi.“ „Samozřejmě, slečno. Na rozdíl od většiny zdejších lidí, já vím, jak se chovat k dámě. Předpokládám, že si budete přát pokoj.“ „Pro začátek to asi bude nejlepší, to máte pravdu, ale nemám zase tak moc peněz…“ „V pořádku. Udělám vám slevu. Řekněme patnáct liber za noc, co říkáte?“ „Patnáct liber?! No, tak dobře, ale… není to moc výhodná sleva.“
„Přežít tady je těžké, to víte. Zkrátka je to ta nejmenší cena, jakou si mohu dovolit, abych se uživil, rozumíte, ne?“ „Rozumím. Mohl byste mi prosím ukázat panství a trochu mě provést, alespoň po nejbližší vesnici?“ „Potřebuji být v hotelu pro ostatní, to víte, kdyby někdo přišel a já tu nebyl... Pomalu se blíží sezona a kdoví o kolik zákazníků jsem přišel návštěvou Aberdeenu.“ „Teď asi čekáte, že vám učiním nabídku, že?“ „Nechci vás ožebračit, chápejte ale, že musím myslet také na sebe a na hotel. Je to celý můj život!“ „Tak to vás radši nebudu obtěžovat. Možná najdu někoho jiného a vstřícnějšího.“ „Jak myslíte, slečno, ale když budete cokoli potřebovat nebo budete shánět informace – budu zde pro vás.“ „Rozumím, kdyby něco… obrátím se na vás.“ Murray z auta vytáhnul kufr s věcmi Rachel a otevřel jí dveře do hotelu. Byla překvapena velikostí recepce. Velká místnost podobná spíše nemocniční hale byla navíc neobvykle vysoká. Skrze veliká prosklená okna na stěně u vchodu bylo vidět před hotel. Ve skutečnosti byla okna tak velká až se Rachel zdálo, že stojí na jakési galerii. Recepční pult se táhnul téměř po celé širší straně haly a za ním v rohu byly dveře dál. Murray jimi provedl Rachel a chodbičkou jí dovedl až k pokojům. Zastavil se u dveří s číslem jedna a položil před ně kufr. „Tady je váš pokoj, slečno. Chcete ho nejprve vidět?“ „To nebude nutné.“ Rachel z peněženky vytáhla požadovanou sumu a předala ji Murrayovi. „Počkejte moment, než dojdu pro klíče. Normálně je nechávám u recepce, ale když jsem byl teď nějakou dobu pryč, přesunul jsem je pro jistotu i s dalšími věcmi mimo dosah, chápete?“ „Snad se tu nekrade?“ „Ale, ne. Samozřejmě, že ne slečno. Jen chci mít jistotu.“ Murray odešel a žena zatím obdivovala klasický styl nábytku a vlastně celkového vybavení chodby. Neměla ráda všechny ty moderní jednoduché věci, ze kterých už na první pohled vyhlížela strohost a lacinost. Bývaly obvykle škaredé a jejich výrobci se soustřeďovali především na praktickou stránku, na čemž Rachel sice také záleželo, ale když se na to nedalo dívat… Na konci chodbičky byla větší místnost s křesly a nízkým stolkem. Evidentně zde měli odpočívat turisté a bavit se přitom čtením knih z police poblíž. Nikdo tu však nebyl. Murray během chvilky přišel s klíčem v ruce a podal ho Rachel. „Děkuji, Charlesi. Můžete klidně jít. Pokoj si prohlédnu sama.“ „Ať se vám tu líbí, slečno. Ještě malý detail – zapište se prosím do návštěvní knihy. Bude na recepci.“ Odešel a Rachel odemkla dveře do svého pokoje. Vybavení nebylo nijak zázračné, ale dalo se to čekat. Po levé straně byla skříň, za ní bytelná postel. Zhruba proti dveřím bylo v místnosti okno a pod ním stůl s židlí. Dále tu byla televize, sice stará, ale dostačující. Výklenek ve stěně ukrýval místnůstku s toaletou a sprchou. Rachel položila do pokoje kufr s tím málem, co měla s sebou, trochu si místnost prohlédla a vypravila se ven.
Za recepcí stál Murray, a jakmile ji uviděl, vytáhl zpod pultu návštěvní knihu a pero. Zapsala se a přitom si všimla, jak málo podpisů tam je. Letos byla vůbec první. „Tak, děkuji mnohokrát, slečno Rachel. Kdybyste měla zájem, mám tu pro turisty nejrůznější pohledy, známky, tajemné artefakty a další upomínkové předměty. Jen je musím všechny vynosit ze skladu, počkejte tu na mě.“ „To nebude nutné,“ přerušila ho Rachel. „Myslím, že si peníze nechám na důležitější věci.“ „Jak myslíte, slečno, ale řeknu vám, že to jsou opravdu skvostné předměty. Žádný šunt.“ „Ne, děkuji Charlesi. Vážně mě to nezajímá. Máte tu na panství noviny? Píše tu někdo o zdejším dění?“ „Tak samozřejmě, že něco takového máme, že? Ani Black Mirror není tak zapadlé, aby se tu netiskly noviny, ale ty vám neřeknou o strašlivých událostech, co se tu dějí.“ „Nechápejte mě špatně, ale radši bych si udělala obrázek pomocí místního plátku. Máte tu nějaké?“ „Zapomínáte, slečno, že jsem byl téměř měsíc pryč. Kde bych tedy měl vzít dnešní noviny?“ „Nemám na mysli dnešní. Jsem tu poprvé v životě a tohle místo mi přijde poněkud odříznuté od světa. Neznám tu nikoho a ani nevím, co tu vlastně máte. Budou mi stačit noviny klidně měsíc nebo i víc staré, abych zjistila, jak to tu chodí.“ „Rozumím, samozřejmě. Možná něco najdu v kanceláři.“ Murray zamířil do své kanceláře, která byla hned vedle dveří k pokojům, odemkl, vstoupil a zase za sebou v rychlosti zavřel, jako by nechtěl, aby někdo viděl, co je uvnitř. Rachel si zatím prohlížela halu. Byla z ní celá unešená, ale pomalu nabývala dojmu, že to tu původně nesloužilo jako hotel. Během chvíle byl Murray zpět s pomačkaným kusem papíru. Na první pohled byl vidět velký kruhový otisk, zřejmě od hrnku s kafem. „Tak, tady to máte, slečno. Musíte prominout, já… nenapadlo mě, že by to ještě někdo chtěl číst…“ „V pořádku Charlesi. Děkuji.“ „Nemáte zač, slečno. Dovolte mi ale ještě jednou nabídnout spíše sebe jako zdroj informací. Přeci jen toho o panství vím spoustu a jsou to všechno ověřené informace. Udělalo by mě to radost, kdybych vám mohl všechny ty věci povědět sám, a vůbec se nemusíte starat o to, že by mě to zdržovalo.“ Rachel už měla co dělat, aby udržela na tváři úsměv, ale přemohla se. „Víte, Charlesi, já myslím, že už jsem vás obtěžovala dost dlouhou dobu a opravdu v tom nechci dál pokračovat…“ „Mě by to nevadilo, krásná dámo. Koneckonců je mou povinností jakožto čestného a šlechetného muže vás ochránit a varovat před nebezpečím, které se na panství skrývá.“ „Charlesi!“ vykřikla Rachel, ale pak se zase zklidnila a pokračovala klidným hlasem. „Jsem po té cestě trochu unavena a ráda bych teď byla o samotě, rozumíte, co tím chci říci?“
„Jistě, jistě slečno. Promiňte mi to, neuvědomil jsem si, že vás cesta tak vyčerpá. Tak snad až si odpočinete…“ Rachel odešla k pokojům a to dost rozhozená. Málem se neudržela a řekla Murrayovi něco dost ošklivého. 'Ten člověk je neuvěřitelně neodbytný,' pomyslela si Rachel. 'Kdoví jak dlouho to s ním tady ještě vydržím. Pravdou je, že musím jednat. Strávím tady ještě pár nocí a může chodit žebrotou.' Rachel se vrátila do pokoje a natáhla se na postel. Noviny byly celé ušmudlané, špinavé a lepkavé, ale text pro ni jistě bude důležitý. Každá role začíná sběrem informací. Než se ale stihla začíst, někdo silně zabouchal na dveře. „Slečno Rachel! Otevřete prosím dveře!“ Hned poznala Murraye, ostatně, kdo jiný by to taky mohl být, vždyť hotel byl úplně vylidněný. Otevřela znechuceně dveře, ale jakmile zahlédla, Murraye vykouzlila široký úsměv. „Promiňte, slečno. Vážně mě to mrzí, ale ty noviny bych si radši vzal zpátky. Víte, není v nich nic vyloženě důležitého. Jen by to pro vás byla ztráta času.“ „Charlesi, můžete mi vysvětlit proč ta náhlá změna? Píše se tam snad něco nepěkného o vás nebo o vašem hotelu?“ „Ty noviny totiž obsahují spoustu lží a výmyslů, víte? Je to obvyklá snaha zajistit větší zisk a oblouznit důvěřivé čtenáře. Jen peníze, vždyť víte, jak to chodí. Mohl bych vám o tom vyprávět… Zkrátka mi došlo, že by pro vás ty články mohly být pouze zdrojem dezinformací a váš pohled na panství by tak byl zkreslený, čehož bych se rád vyvaroval.“ „A vy si ty noviny kupujete, přestože tohle víte?“ Murray se na chvilku zarazil, protože nemohl najít vhodnou odpověď. „Občas se tam zkrátka dá najít něco… něco užitečného, ale vám bych je neradil číst.“ „Promiňte, Charlesi, ale ráda bych si o tom rozhodla sama. Slíbím vám, že ty věci také nebudu brát zcela vážně.“ Murray neochotně pokýval hlavou a poté odešel. Rachel si vydechla a doufala, že už ji nechá být. Rozhodně ale byla připravena věřit více novinám než jemu. Vrátila se na postel a konečně začala číst.
Black Mirror Times pátek 18. 2. 1994 Smrt v hotelu – nové skutečnosti Jak již víte z minulého vydání, panstvím Black Mirror v poslední době otřásla zpráva o smrti převorky Valentiny Antoliniové. Ta byla před dvěma dny (16.2) ráno nalezena mrtvá v hotelu Gordon‘s Palace jeho majitelem Ch. Murrayem (52). Připomeňme, že V. Antoliniová pobývala na Black Mirror v listopadu minulého roku, kde opatrovala lady Victorii Gordonovou (†89). Nedlouho po její smrti odjela neznámo kam a opět se vrátila koncem prosince. Od té doby několikrát odjela pryč, ale zase se vracela. Podle vyjádření policie šlo o jasnou sebevraždu. Co ale přiměje katoličku k takovému činu? Vyjádření pana Ch. Murraye jsme Vám přinesli včera, ale naše pátrání přineslo nové skutečnosti. Zjistili jsme, že V. Antoliniová byla krátce před svou sebevraždou navštívena
svým bratrem Pietrem Antolinim. Je možné, že by neshoda s bratrem dovedla mladou ženu k takovému činu? Sám Pietro to však odmítá a ze smrti své milované sestry viní pána Black Mirror – Adriana Gordona. Ten nám sice odmítl poskytnout rozhovor, ale na základě jeho nedávné nehody, při které přišel o pravou nohu, a jeho blízkého vztahu s mrtvou, můžeme usuzovat, že má na incidentu jistou vinu. Někteří se totiž domnívají, že trvalé zranění způsobilo v duši mladého šlechtice zahořklost a zatrpklost, která vyústila v ostrou hádku s V. Antoliniovou. Ta prý vyvrcholila onou nešťastnou událostí. Nám se ovšem podařilo objevit i další možný důvod. Podle informací, které se k nám dostaly se zdá, že pokoj slečny Valentiny byl ten samý, ve kterém před 13 lety spáchal sebevraždu jistý James Gordon(†31). James byl duševně nemocný již ve svém raném dětství. Jeho příbuzenský vztah k rodině Gordonů jsme sice nevypátrali, ale víme zcela jistě, že býval hlavní podezřelý z rituálních vražd v roce 1981. Později byl z vražd posmrtně usvědčen Samuel Gordon(†33) ale ještě v době vyšetřování se Jamesovi podařilo z léčebny v Ashburry utéct. Krátce poté byl nalezen u majáku na útesech Sharp Edge nad bezvládným a neskutečným způsobem zmrzačeným tělem Roberta Gordona(†62). Zvláštností je, že se nepodařilo zcela prokázat Samuelovu vinu. Každopádně byl James odvezen zpět do své cely a krátce nato spáchal sebevraždu oběšením. Je všeobecně známo, že na našem panství se vypráví o nejrůznějších strašidelných historkách a naše redakce může nyní přijít s další. Je možné, aby v pokoji, kde strávil James podstatnou část života, stále strašil jeho duch a nutil jeho obyvatele k podobnému činu, jakého se dopustil on sám?
Mrtví vylézají z hrobů? Záhada rozkopaných hrobů na Warmhillském hřbitově stále pokračuje. Otec Furas zamítl hroby otevřít a zjistit, zda nejsou některé z kostí odebrané. Mezi místními však tato událost vyvolala vážné obavy. Ukázalo se, že překopané hroby patří zřejmě obětím vražd v roce 1981. Tehdy Samuel Gordon zavraždil během několika málo dnů 5 osob a následně spáchal sebevraždu. Vůbec největším tajemstvím je to, že jeden z hrobů překopán nebyl. Nikdo přesně nedokáže určit, o koho se jedná a s jistotou můžeme vyloučit pouze Samuelova děda Williama Gordona(†78). Námi dotázaní se většinou shodují na jméně Samuela Gordona(†33), který jako jediný nebyl obětí vraždy, nýbrž sebevraždy. Znamená to tedy, že Samuelovy oběti nedošly klidu ani po své smrti?
Středověk na Warmhill Přednáška otce Furase o praktikách inkvizice ve Španělsku vzbudila pozitivní ohlasy mezi místními. Otec Furas proto plánuje pokračovat a další přednáška bude již za čtrnáct dnů ve čtvrtek a to na téma procesy s vlkodlaky.
Inzerce a vzkazy Ve Willow Creek je otevřena právnická poradna. Najdete mne naproti mostu (bývalý dům Dr. Winterbottomové). Cena dohodou dle obtížnosti případu. Peter Daveson
Věnuji třítýdenní koťata (4) dobrým a laskavým duším. Warmhill, dům č. 2 Nancy Sitterová
1.3. Proběhne slavnostní znovuotevření hospůdky U Tří soudků. Všichni jste srdečně zváni. První pinta piva zdarma! Harry
Sháníme staré (19. až počátek 20. stol.) kompletní nepoškozené porcelánové čajové servisy z Anglie. Kavárna Willow Creek
Noviny neobsahovaly příliš mnoho informací, ale vzhledem k poklidnému životu na panství se to dalo čekat. Ostatně, o čem by asi tak mohli dennodenně psát? 'Pro začátek to není úplně špatné,' říkala si v duchu Rachel. 'Murrayovi asi pořádně klesly zisky po tom nálezu mrtvoly, ale na druhou stranu, kdoví jestli tu v té době vůbec někdo byl.' Rachel se vydala ven z pokoje. Zamkla ho a pokračovala do haly. Murray právě vytíral poštovní schránky vzadu za recepcí. „Charlesi!“ oslovila muže Rachel. „Můžete mi v rychlosti říci, kudy do Willow Creek?“ „Doufám, krásná dámo, že jste těm článkům nevěřila.“ „Nebojte se, Charlesi. Jestli se vám kvůli tomu článku vyskytly nějaké nepříjemnosti, tak to mě opravdu mrzí.“ „Víte, dělám, co můžu, ale stále mi někdo hází klacky pod nohy. Lidem vadí moje úspěšnost, víte co tím myslím, že.“ „Ano… to opravdu chápu. Řeknete mi už kudy do vesnice?“ „Ale jistě, promiňte mi to. Stačí, když vyjdete z hotelu a na křižovatce se dáte doprava. Cesta pokračuje podél řeky, a když se jí budete držet, dostanete se hned do Willow Creek.“ „Děkuji vám.“ Rachel se vydala ven, ale než stihla zabrat za kliku od vstupních dveří, Murray se zase ozval: „Nechtěla byste si koupit mapu, slečno? Mám jich tu spoustu a pro rychlou orientaci to je to nejlepší.“ Rachel se otočila na Murraye. „Ne, děkuji, ale vážně nemám zájem. Když budu něco
potřebovat, zeptám se Vás. Neodmítnete mi poradit, že ne?“ „Ehh, to jistě ne.“ Rachel konečně vyšla ven z hotelu. Vysoko na obloze svítilo slunce. Vzduch byl čerstvý a osvěžující vánek Rachel čechral vlasy. Nebylo to tak strašné, jak si představovala. Sice bylo jasné, že tu lišky dávají dobrou noc, pokud se sem vůbec někdy nějaká zatoulá, ale je tak alespoň v bezpečí před Oliverem. Pořádně si prohlédla vysokou budovu hotelu a říkala si, co se s ní asi tak stalo, že ji Murray nechal předělat na hotel. Podle novin se zdálo, že v minulosti to byla spíše nemocnice nebo nějaký specializovaný ústav. I samotné interiéry vypadaly podivně, ale byly vcelku příjemné. Jen kdyby byl příjemný i jejich majitel... Obešla garáž a všimla si velké prosklené zimní zahrádky. Bylo tam několik stolů a lavic. Napadlo ji, že dříve zde možná bývala restaurace, to ještě v době kdy hotel prosperoval. Teď se ale zdál být zapomenutý a chátrající. Chystala se vrátit na cestu, když jí zaujal oplocený objekt za budovou. Byl tu travnatý svah a pod ním hřbitov ukrytý pod korunami vzrostlých stromů. Obklopoval ho poničený zrezivělý plůtek z kovových tyčí. Šla se podívat blíž, protože jí přišlo velice zvláštní, že by právě tady měl být hřbitov. Skrze díru v plotě došla na prázdné místo v jeho středu. Všude kolem stály nízké kamenné náhrobky s většinou nečitelnými jmény a epitafy. Podle životních dat zjistila, že drtivá většina mrtvých zde byla pohřbena už před stovkami let. Z dvacátého století tu nebyl nikdo. Některé náhrobky byly již rozdroleny, ale naprosto všechny vypadaly neudržovaně, jako by sem nikdo nepřišel už celé roky. Jediné, co zde stálo ještě relativně v dobrém stavu byla kaplička. Velké kusy kamenitých kvádrů stále ještě držely pohromadě a stejně tak pevné dřevěné dveře, pobité železnými pláty. Zkusila, jestli půjdou otevřít, ale byly zamčené. Vydala se pěšinkou do další části hřbitova. Bylo tu několik větších hrobek a krypt. Všechny se zdály být bytelné a nepřístupné. Napadlo jí, jestli jsou v nich pochováni členové rodu Gordonů. Vzadu našla úzký průchod do další části hřbitova. Oplocení kolem obdélníkového dvora vypadalo mnohem nověji, snad jen pár týdnů staré, ale ve stejném stylu. Ve dvou řadách za sebou tu byli náhrobky jeden jako druhý. Všechny byly jednoduché a nezdobené – pouze kvádry z kamene a ve vrchní části byly zaoblené. Přišlo jí divné, že by tu najednou pohřbili tolik lidí, obzvlášť když to vypadalo, že tenhle hřbitov už dlouho neplní svůj účel. Po zběžném prohlédnutí vyrytých jmen jí bylo hned jasné, kdo je zde pohřben – všechny jména patřily k rodu Gordonů. Všimla si tu Marcuse, Mordreda, Tobiase, Lothara, Jeremyho, Williama, Randalla, Roberta, Samuela a pár dalších. Druhou řádku zaujímali ženy – Rose, Agnes, Jennifer, Rebecca, Victoria, Eleonor, Elisa, Catherin a ještě několik jiných. Našla tu i svou jmenovkyni Rachel. Podle životních dat snadno zjistila, že šlo s největší pravděpodobností o manželku Jeremyho Gordona. Stále ale nechápala důvod toho všeho. 'Chtěl snad osamělý Adrian všechny své předky znovu pohřbít a to takto pospolu? Copak upřednostnil takovéto jednoduché hroby před zdobenými a prostornými hrobkami, jenž by byly pro vznešený šlechtický rod příhodnější? A především – jak je možné, že noviny udávají místo odpočinku Williama a Samuela u kostela na
Warmhill? Možná to byl Adrian, kdo hroby otevřel, aby ostatky přesunul sem. V tom případě ale ten neotevřený hrob není Samuelův, jak se místní domnívají. Jenže hrob Jamese tady nikde není.' Přišlo jí tohle všechno opravdu podivné. Zdálo se, že Adrian je na tom velice špatně a kdoví, jestli Rachelinin plán vůbec může vyjít. Měla z toho místa husí kůži. Lidé, které od sebe dělila celá staletí, tu teď leželi vedle sebe, jeden vedle druhého. Radši v rychlosti odešla a vrátila se nahoru před hotel. Napadlo jí, že se na hroby zeptá Murraye, ale radši si to rozmyslela – ostatně, ty jeho řeči jí lezly na nervy. Držela se cesty, jak ji bylo doporučeno. Po levé straně líně tekla řeka. Nevěděla jak se nazývá, ale její tichý hukot byl pro ní jako klidná hudba, jež uklidňovala a očišťovala mysl. Nespěchala, aby si mohla naplno vychutnat tohle místo. Asi po čtyřiceti minutách pomalé chůze zahlédla v dáli vesnici. Po pravé straně cesty se táhly dlouhé lány polí obklopených nízkými plůtky. Za nimi prosvítaly zelené louky a zahlédla tam i několik kusů pasoucího se dobytka. Bylo to dost daleko, takže rozpoznat víc se nedalo. Cesta se držela právě mezi poli a zadní částí vesnice. Obíhala ji, neboť vesnicí samotnou procházely jen úzké dlážděné chodníčky. Pro auto byly příliš malé. Atmosféra ve Willow Creek byla pochmurně strnulá. V kontrastu s krásným slunečným počasím to vypadalo jako jiný svět. Rachel zpoza některých domů občas zaslechla štěkot psů, ale lidé tu nebyli nikde. První co ji zaujalo, byla budova muzea. Šlo o první dům hned na kraji vsi. Plánovala tam později určitě zajít, ale nejprve chtěla zjistit, proč je tu tak liduprázdno. Prošla podél několika málo domů, jež stály po její pravici. Na štítku jednoho z nich stálo: 'právník Peter Daveson.' Pomoc od někoho takového, ale rozhodně nepotřebovala. Za tímto domem už bylo jen pár dalších a pak konec vesnice a cesta kamsi k lesu. Stočila kroky k mostu. Chvíli si prohlížela pomalu plující vodu v korytě, jak se na ní odráží sluneční paprsky, a poté došla až na náměstí nebo spíše na náves. Vpravo vedl přes řeku jeden menší můstek a ulička se stáčela k velké věži s hodinami a k honosnému domu. Správně odtušila, že jde o radnici, což by sice byl dobrý zdroj informací, ale přesto by radši pomoc od někoho otevřenějšího. Jestliže byl starosta podobný typ jako snad všude ve vesnicích a městečkách, kde doposavad Rachel byla, půjde o vychloubačného náfuku, který si hraje na velkého pána. Budova kavárny však už vypadala mnohem lépe. Podivilo ji, že právě tady najde kavárnu, která navíc na první pohled vypadala velice noblesně. Říkala si, že jde možná jen o bohatého majitele, pro kterého je kavárna spíše radost a nečeká, že na tom tady zbohatne. To hospoda v uličce nalevo, táhnoucí se hned vedle řeky, vypadala mnohem přirozenější pro takovouto vesničku. Navíc nevypadala vůbec zle. Okna i dveře byly na první pohled nedávno vyměňované a zevnitř se ozývalo bujaré veselí. Trochu se zdráhala vejít, neboť měla obavy z případných napitých hostů. Nakonec se ale přeci jen odhodlala a vešla. Rachel se rozhlédla v rychlosti kolem a zahlédla jen čtyři muže u stolů v koutě místnosti, jak popíjejí z krásných keramických malovaných korbelů pivo. Interiér vypadal také dobře. Podlaha byla dřevěná z velkých tlustých prken a stejně tak strop, ze kterého na dvou místech visely jednoduché kovové lustry se žárovkami podobajícími se tvarem svíčkám. Stěny byly pokryté dřevěnými lištami a mnohé byly
polepené nejrůznějšími plakátky. Všimla si reklam na pivo, víno, boty, oděvy, hodinky, líčidla, auta, doutníky a další věci. Většina z nich pocházela snad ještě z dob za druhé světové války. Opravdu působivá a zřejmě i dost cenná sbírka. Stolů tu bylo sotva šest a byly pěkně opracované, nejspíše ručně. Sice šlo jen o jednoduché silné desky se zaoblenými hranami, ale rozhodně nepostrádaly styl. Co jí však zarazilo, byla nepřítomnost hostinského. Vysoký barový pult jí trochu připomínal bar z Démantu, ale obsluha chyběla. Nevěděla, jestli nemá zkusit zavolat nebo jen někde usednout a čekat. Oči se jí zastavily na čtveřici mužů. Poznala, že její přítomnost je vzrušila a už dlouhou chvíli z ní nespouštěli své pohledy. Situace se jí zdála poněkud trapná. Pousmála se na ně a doufala, že to bude stačit, aby si zase hleděli svého. Jeden z nich ale vstal a pomalu přišel až k ní. Byl to mladík, sotva pětadvacet let. Měl holou hlavu a na odhalených pažích mnohá tetování. Náušnice v levém uchu, řetízek kolem krku a náramky na loktech Rachel připomněly mladé nafoukané hejsky, jakých bylo po Aberdeenu stovky. Obvykle se shlukovali do menších skupinek, ve kterých si pak připadali hrozně drsní a nadřazení nad ostatními. Často si dělali legrácky z kde koho a způsob, jakým to prováděli, se v jedné věci vždy shodoval – jeden z nich pronesl ubohý vtípek a všichni ostatní se tomu začali hlasitě a hlavně falešně smát, čímž chtěli zřejmě dát najevo, jak si jejich kumpán danou osobu 'podal'. „No, ty seš ale kočička,“ uznal muž. „Ty vole, chlapi, to je kus. Hele číčo, už se ti někdy stalo, že jsi přes ty svý balóny neviděla na cestu?“ Z rohu se ozval smích, ale Rachel z toho nijak překvapená nebyla. „Ještě chvíli na mě takhle zírej a budeš si muset otřít bradu od slin. Nehledě na to, že máš už teď v kalhotách stan, co?“ „Ha, cha chá. Dobrý odhad. Mohli bysme trochu ukojit choutky, ne? Švédská trojka je málo, co takhle v pěti?“ „Zavři tu svou nevymáchanou tlamu Matte. Jestli se tady chceš s těma přitroublýma kamarádíčkama ještě někdy ukázat, tak se té dámě okamžitě omluvíš!“ zařval právě přicházející hostinský. Byl to obtloustlý chlapík asi něco přes padesát s knírkem a jinak již plešatou hlavou. „Se snad tolik nestalo, ne, Harry?“ vykrucoval se Matt. „Dobře si to rozmysli, jestli to co teď vypustíš z úst nebude omluva, tak jsi tu skončil.“ Rachel jasně viděla, že strach z trvalého odloučení od piva je pro Matta dostatečně silná motivace k tomu aby se omluvil, ačkoli bylo jasné, že tím jeho drsná image mezi ostatními dost ztratí. „Tak promiňte slečno, ale…“ nahnul se blíž k Rachel a zašeptal ji do ucha, „...ty tvoje pohledy, to byla jasná výzva.“ Matt se hned nato sebral a společně s kamarády odešel z hospody. „Odpusťte mi to, slečno,“ omlouval se hostinský. „Měl jsem zůstat tady a dávat pozor. Pivo na účet podniku, co říkáte?“ „V pořádku, pane Harry. Víte, jsem tu nová a spíš než pintu piva bych potřebovala slyšet nějaké zprávy o dění tady.“ „K vašim službám. Já jsem se sem tedy vrátil po deseti letech sotva před dvěma měsíci, ale dříve jsem zde žil od malička.“ „Můžu vědět, proč jste odsud odjel?“
„Není to moc příjemná historka, ale vlastně by vám to mohlo pomoci se trochu zorientovat takže poslouchejte. Vedl jsem tuhle hospodu už řadu let společně se svojí ženou Mary. Byl to pohodový život v malé zapomenuté vísce, kde si všichni navzájem vidí až do talíře, jak se říká. V roce 1981 se tady ale stalo dost nehezkých věcí. Jeden z pánu Black Mirror… ehm… Black Mirror jste už viděla?“ „Abych se přiznala – ještě ne, ale mám to v plánu.“ „No, takže mladý Samuel Gordon tehdy zavraždil svého dědečka Williama, strýce Roberta, patologa Hermanna, jednoho služebného a mladého chlapce odsud. Takové věci dokáží pořádně změnit názor na Gordony i přesto, že jsme si jich vždycky vážili a uznávali je. Spousta lidí je tehdy všechny do jednoho proklínala a přála si jejich rychlý konec.“ „Vy také?“ „Já? Hmm, spíše než, že bych je nenáviděl, mi jich bylo všech dost líto. Nevím proč to mladý pan Samuel tehdy udělal, ale nikdy bych to do něj neřekl. Znal jsem ho ještě jako chlapce, když sem do hospody chodil se svým dědečkem. Pak po požáru zámku, při kterém uhořela jeho manželka na dvanáct let odjel, a když se vrátil… začalo to zabíjení. Možná to udělal z hořkosti ze ztráty své ženy. Možná trpěl nějakou nemocí… kdoví. Rozhodně si ale nemyslím, že byl přímo zlý. Krátce po těch vraždách má žena otěhotněla. Nemohla mi pak dále pomáhat v kuchyni a na mě spadlo spoustu práce navíc. Postupně jsem omezil nabídku jídel, abych to všechno stíhal a tak je to vlastně i teď. Ale, o čem to mluvím? Tohle s tím vůbec nesouvisí, promiňte.“ „Nic se nestalo.“ „Mary nechtěla vychovávat dítě tady, protože jí to přišlo nebezpečné a tak jsme se krátce po jeho narození odstěhovali. Moc se nám nevedlo a Mary před nedávnem zjistili zhoubný nádor. Bude to ani ne půl roku, co je pryč a tak jsme se se synem vrátili sem. Hospoda byla po mém návratu bez majitele, takže jsem mohl velice rychle zase dát vše do pořádku a začít znova.“ „Ta vaše ztráta… mě mrzí Harry.“ „To nic. Už jsem se s tím vyrovnal a kluk nejspíše taky.“ „Viděla jsem venku kavárničku, není to pro vás konkurence?“ „Uznávám, že trochu ano, ale lidé se vždycky rádi napijí dobrého piva. Kdysi jsem tu dokonce vařil vlastní, Černý zubr se nazývalo a... možná s tím časem zase začnu. Jako za starých časů... no ale ne tak docela. Přeci jen se to tu změnilo. Všímám si, že už tu není taková pohoda jako dříve a někteří lidé, jako třeba Matt Newcastle a jeho parta dělají spoustu problémů. Někdy si říkám, jestli to je pro kluka dobrý se s nimi vídat.“ „A co Gordonové?“ „Jak říkám, jsem tu jen krátce a mladého pana Adriana jsem zatím viděl jen asi dvakrát. Moc sem k nám do vesnice nechodí, ale dalo se to čekat. Jen abyste rozuměla, pan Adrian je synem toho Samuela, o kterém jsem vyprávěl.“ „Ano? Zajímavé... Slyšela jsem, že je prý je hodně osamělý.“ „Nemá rodinu, to ne, ale jinak to na zámku docela žije.“ Rachel se podivila, ale nedávala na sobě nic zdát. Měla pocit, že je Adrian odříznutý od světa, maximálně
s jedním služebným, který se o něj stará, ale zdálo se, že tomu tak není. „Jak to myslíte?“ zeptala se. „Nezřídka tady vídám Edwarda, pánova komorníka. No a občas se tu objeví i Mark. Ten se mu stará o funkčnost zámku.“ „Víc služebných nemá?“ „Ephram, ehh to je můj kluk, říkal, že tam viděl ještě někoho, ale nejspíše si vymýšlel.“ „Vy ho tam pouštíte samotného?“ „Zakazuju mu to, ale to víte – děti. Často si hraje poblíž zámku, asi ho fascinuje. Ostatně se tomu ani nedivím.“ „Hmm, děkuji Harry. Moc jste mi pomohl.“ „Rádo se stalo. Klidně přijďte zase.“ „Přijdu, určitě přijdu,“ řekla Rachel a vydala se ven. Proniknout do zdejších poměrů nebude úplně jednoduché,' pomyslela si, 'ale nějak to snad půjde. Vydala se zpátky na náměstí a tentokrát navštívila kavárnu. Udivil ji i její moderní vnitřek a vybavení. Podobně na tom byly kavárny z Aberdeenu, ačkoli ty měly obvykle mnohem více zákazníků. Tady nebyl kromě prodavačky za pultem nikdo. „Dobrý den,“ pozdravila Rachel a se zájmem si prohlížela mladou blonďatou dívku s dlouhými vlasy a smutným výrazem v očích. 'Za někoho takového by Oliver nabídl zcela jistě značnou sumu,' pomyslela si a pak si povzdechla. 'Copak ho nedokážu vymazat nadobro z paměti? Oliver je už pryč, začala jsem nový život. Nemůžu se přece nechat ovládat vzpomínkami!' „Budete si přát?“ zeptala se dívka. „Dala bych si kávu, tedy cappuccino.“ „Jistě, hned vám ho dodám.“ „Rachel usedla ke stolu co nejblíže pultu. Během pár minut přišla obsluha i s objednávkou. „Promiňte, že se ptám, ale… vy jste tu nová?“ „Ano, slečno…?“ „Denise. Denise Taylorová.“ „Těší mě, já jsem Rachel. Bydlím prozatím v hotelu Gordon’s Palace.“ „Takže turistka?“ „Ano i ne. Nepřijela jsem sem obdivovat vesnici ani zámek, ale hodně se vypráví o nadpřirozených jevech tady v okolí.“ „Aha, Murray se už zase předvedl.“ „Promiňte?“ „Víte kolik lidí sem už nalákal na ty svá strašidla? A přitom tady nikdo z nich žádné duchy neviděl.“ „Opravdu ne? Nepřijela jsem sem na základě Murrayových výmyslů. Hledání duchů mě zajímalo už od malička, a když se mi dostalo možnosti to peněžitě zúročit…“ „Nechtě mě hádat - spisovatelka hledající inspiraci.“ „To ani ne. Vlastně to není nic moc. Pouze jsem psala do novin články o záhadných
událostech. O něčem takovém se dalo psát roky, ostatně Británie je těmi věcmi proslulá, ale v poslední době se moc nedařilo. Tady už vlastně ani nejsem pracovně, ale šéf cestu zaplatil předem a takovou radost, abych ji stornovala, mu neudělám.“ „Neshoda na pracovišti, ehh, to je mi dost povědomé.“ „Vy alespoň stále pracujete, nebo snad ne?“ „Pracuji, ale spíše z donucení. Kdybych mohla, tak odsud okamžitě vypálím a zapomenu na tohle místo.“ Rachel se rozhlédla po moderním interiéru. „Nezdá se mi to tady tak špatné.“ „Nemyslím kavárnu, ta je ještě celkem fajn. To tohle panství je děsné, však to sama poznáte. Ale vám to možná tak nepřijde. A navíc rozhodně za sebou nemáte tolik životních proher jako já.“ „Asi nebudu ta pravá, ale jestli chcete, klidně se mi můžete svěřit.“ Denise se usmála a posadila se vedle Rachel, potěšená tím, že se o její starosti alespoň někdo zajímá. „Původně jsem tady v kavárně pracovala se svým snoubencem Edwardem. Jenže mě odkopl a šel vytírat podlahy a stlát tomu Adrianovi z Black Mirror.“ „Dělá mu sluhu?“ „On by to určitě nazval jinak, nějak honosně, aby to nevypadalo, že mu dělá poskoka, ale ve skutečnosti tomu tak je. Edward je zvláštní člověk, posedlý spíše minulostí, než současným životem, ale nikdy bych si nemyslela, že může klesnout tak hluboko.“ „A on tuhle kavárnu dříve vedl?“ „Ne, ne. Kavárnu vede můj otec, který je vlastně tím hlavním důvodem, proč tu jsem. Edward tady dělal číšníka.“ „Nezdá se mi, že by si tak moc pohoršil. Určitě má alespoň lepší plat, ne?“ „To možná má, ale to je tak všechno. S mojí další známostí to dopadlo dost podobně. Víte, v posledních letech tu pobýval jeden inspektor – Conrad Spooner se jmenoval. Galantní a vzdělaný muž, ne jako ti burani všude okolo. Jenže mě jen využil pro svůj prospěch.“ „Také vám utekl?“ „Ano, jakmile dostal místo v Londýně, sbalil si věci a zmizel pryč. Vykašlal se na mě, jako bych vůbec neexistovala. Zkoušela jsem ho přemlouvat, několikrát jsem jela až za ním, ale všechno to bylo k ničemu. Jen jsem se zbytečně ponižovala.“ Denise se rozplakala.„Promiňte mi to.“ „To je v pořádku,“ řekla Rachel a dala Denise svůj kapesník. „Díky. Neměla bych vás dál zdržovat.“ „Nezdržujete, ale…“ Rachel si všimla, že do kavárny právě někdo přišel. Byl to brýlatý mužík s přihlouplým výrazem ve tváři. Na sobě měl kostkovanou košili a oranžový svetr. „Máte tu hosta,“ upozornila servírku Rachel. Denise se otočila, aby viděla o koho jde a pak se opřela lokty o stůl a zakryla si s hlasitým povzdechnutím tvář. „Áá, ahoj, D-denise.“ pozdravil muž. „J-jak se d-dnes máš?“ „Vypadni Bobby!“ odsekla Denise. „A-ale j-já tě m-mám rád. Ch-chci si t-tě vzít.“
„Já tě ale nechci, slyšíš?! Nechci tě už vidět! Kolikrát sem ještě přilezeš a budš škemrat?! Sbal se a už mi konečně zmizni ze života!“ Bobby s otevřenými ústy a nechápavým pohledem pomalu vycouval z kavárny. „Tak tohle je můj další životní omyl,“ řekla smutným hlasem Denise. „Nebylo to moc kruté? Tvrdil, že vás má rád.“ „To ano, má mě rád, ale copak jste ho neviděla? Vždyť je to cvok.“ „Vypadá poněkud… jednoduše, ale to nemusí být na překážku.“ „Ale je to na překážku. Umíte si představit, jak by to vypadalo? Já ve společnosti takového opičáka? Bobby je milý a hodný, ale já ho prostě nemůžu milovat, vždyť je všem k smíchu.“ „Do toho vám nemůžu mluvit, Denise. To je čistě vaše věc.“ „Pravda, ale dost bylo o mě. Stále věříte, že tu najdete duchy?“ „Možná. Prý tu je mnoho podivností.“ „Asi ano, ale snad všechny jsou spojeny s rodem Gordonů, takže nejlepší bude, když se zeptáte přímo Adriana.“ „Aha, no… ale ptát se Adriana přímo na jeho rodinu by možná nebylo úplně… taktní nebo snad ano?“ „No jo, to asi máte pravdu. Jsem to já ale husa. Zkuste tedy někoho na Warmhill, tam vůbec žijí samí podivíni. Přeptejte se faráře a on vám určitě někoho doporučí. Hlavně ale nic nevěřte Murrayovi. Ten starý prašivec si věci vymýšlí, podle toho, jak se mu to hodí.“ „Vy ho nemáte moc v oblibě, že ne?“ „Nemám a nejsem sama. I když je Murray pro vesnici důležitý, je to starý uzavřený podivín. Lidi toho o něm vědí strašně málo a radši se s ním ani nestýkají.“ Rachel se hlavou chvíli honily myšlenky až se zformovaly v jeden plán, jež dala najevo svým šibalským úsměvem, který Denise nezaregistrovala. „Měla jsem takový zvláštní pocit, Denise. Asi se mi to jen zdálo, tak mě prosím neberte moc vážně, ale přišlo mi, jakoby mě Murray chtěl.“ „Chtěl?!“ „Je mi to trapné o tom takhle mluvit. Zkrátka mě žádal, abych s ním šla do jeho pokoje… Myslíte, že by byl něčeho… schopný?“ „Tedy u Murraye je možné všechno, ale jestli vám dělal nějaké neslušné návrhy, asi byste měla jít na policii a rozhodně tam s ním nezůstávat o samotě. Stanice je hned vedle a inspektor vám určitě rád pomůže.“ „Nechci tady svůj pobyt začít nějakými problémy. Navíc, kdoví jak to Murray myslel, ale… dám si na něj pozor. Vlastně mě tak napadá… co kdybychom si začaly tykat?“ „Skvělý nápad! Konečně je v tomhle zapadákově někdo normální s kým se dá mluvit. Já jsem Denise.“ „Rachel, a pokud ti to nebude vadit, asi bych už šla. Můžeš mi ještě vysvětlit kudy do Warmhillu?“ „Stačí, když půjdeš po cestě, kterou jsi přišla dál do lesů a na druhé křižovatce zaboč doleva. Pak stačí jít pořád dál, až dorazíš ke kostelu, no a hned za ním je Warmhill. Je to vlastně jen pár polorozpadlých domků, některé ani nejsou obydlené.“ „Výborně, díky.“ Rachel zaplatila kávu a odešla ven.
Bobby seděl u mostu, slepě hleděl do řeky a plakal. Rachel přišla až k němu a oslovila ho. „Bobby? Co je ti?“ „T-to k-kvůli Denise. Ona mě nechce. Já ji m-mám ale moc r-rád. Strašně m-moc.“ „Poslyš Bobby. Pokud o tebe Denise nestojí, zkus ji nechat být. Přestaň na ni myslet a najdi si někoho jiného. Zbytečně se trápit kvůli někomu, kdo o tebe nejeví zájem je k ničemu.“ „J-já ji mám ale pořád rád. Když v-vidím ten její úsměv a… a proč jen jsem t-takový? D-Denise se za m-mě s-stydí. J-já nechci, aby s-se za mě s-styděla. Jsem h-hloupý a t-t-tlustý a p-pomalý a… t-to není fér.“ „Neviň sám sebe z věcí, za které nemůžeš. Hledej na sobě to dobré, co jiní nemají.“ Bobby zřejmě už nevnímal. Opět se hlasitě rozplakal a Rachel ho nechala jeho smutku. Koneckonců měla teď spoustu jiných starostí. Přešla most a zatočila doleva k okraji vesnice. Brzy vstoupila do lesa. Cesta se zúžila a byla plná nerovností. Přes listí stromů jen těžko prostupovaly sluneční paprsky, a tak zde bylo nebývalé šero. Ani skutečnost přicházejícího jara, ani hlasité štěbetání ptáčků a ani čerstvý čistý vzduch, který Rachel s radostí vdechovala, nedokázaly zastínit podivnou atmosféru vznášející se všude kolem. Tmavý hustý les by jí sice připadal romanticky, ale to neplatilo pro lesy na Black Mirror. Stíny, které stromy vrhaly jí přišly plné podivných obrazců. Zřejmě jen silná představa způsobená pochmurností tohoto místa, ale přesto se neubránila pocitu, že lesy v sobě mají víc, než se zdá. Některé stíny vypadaly jako smutně se rozpínající pokroucené pařáty a jiné jí přišly jako zděšené obličeje. Když došla na druhou křižovatku, zahlédla v dálce po pravé straně obrys Black Mirror. Zámek stál na vysokém kopci a hrdě shlížel na krajinu okolo. Přišla trochu blíže, aby si ho lépe prohlédla. Vypadal majestátně a velmi staře. Dvě křídla, přičemž to starší bylo kdysi opevněným hradem. Právě stará věž původního hradu byla nejvyšším bodem působivého architektonického díla. Rachel přemýšlela, kolik staletí zde už takhle stojí a dává všem najevo, kdo je tu pánem. Přistihla se, jak se v myšlenkách vidí jako uznávaná šlechtická paní, všemi obdivovaná a respektovaná. Dětské sny se jí možná přeci jen promění ve skutečnost, ale ještě je příliš brzy. Vždyť ještě ani neviděla pána. 'Teď ale není vhodné tam jít,' pomyslela si. 'Pokud chci na pána zámku zapůsobit, musím na to jít chytře a hlavně rychle, než mi vyschne peněženka.' Obrátila se a pokračovala pěšinou k Warmhill. Byla to pěkná dálka a během celé cesty neviděla živou duši. Překročila zurčící potůček a brzy stanula před zdí Warmhillského kostela. Cesta sice pokračovala ještě pár set metrů dál k osadě, ale zkoušet jen tak náhodně zdejší obyvatele, kteří dost možná ani nebudou mít chuť se s Rachel bavit, jí nepřišlo nijak zvlášť výhodné. Rozhodla se nejprve vyhledat faráře. Skrze otevřenou branku vstoupila na hřbitov. Hroby se zdály být neuspořádané a dokonce zde ani nebyly vyšlapány žádné cestičky. Nejvíce jí ale zaujal kostel – především jeho velikost. Musel tu stát již velmi dlouho, a přesto se zdál být naprosto v pořádku. Čtvercová věž s cimbuřím byla tvořena z mnoha několika černých kamenů, které k ostatním na
první pohled nepatřily. Zdálo se, jakoby by byly ohořelé. 'To je přeci hloupost,' pomyslela si, 'Vždyť jaký požár by to musel být, aby začernil kameny v takovém tvaru a navíc, kde by se tam nahoře vzal?' Stočila zraky zpátky ke hřbitovu a rozhodla se, že si ho nejprve trochu projde. Dávala dobrý pozor na to, kudy jde. Ne že by byla pověrčivá, ale šlapat přímo po hrobech mrtvých se jí zdálo nevhodné. Obešla kostel z levé strany. Učaroval jí již dávno mrtvý a uschlý strom, tyčící se na nízkém pahorku přibližně uprostřed této části hřbitova. Jeho větve se rozpínaly nad hroby v podivném tvaru. Přišla až k zadní části, kde stálo několik vysokých kamenitých hrobek. Přemýšlela, jestli jde o původní hrobky Gordonů, ale nebylo na nich žádné značení, zkrátka nic, co by napovědělo víc. Stál tu mezi dvěma hrobkami jeden veliký náhrobek. Zaujal ji především svým umístěním. Psalo se na něm: 'William Gordon, 1903-1981.' Vzpomněla si, že tohle jméno viděla už i na hřbitově u hotelu. 'Je tedy již prázdný,' říkala si, 'anebo je za tím mnohem víc?' Vrátila se ke kostelu a vstoupila dovnitř hlavním vchodem. Nikdy v kostele nebyla a tak si všechno se zájmem prohlížela. Kostelu už na první pohled vévodil bohatě zdobený oltář se zlatavým rounem, na kterém stál kříž. Po levici měla pod obloukovým stropem zpovědnici. Vpravo pak byla v pravém křídle dlouhá chodba ukončená mřížemi, vedoucími neznámo kam. Vzadu nad vchodem byly na balkonu obrovské varhany, ke kterým vedlo úzké točité schodiště zapadlé ve výklenku u hlavních vrat. Rachel chvíli čekala, jestli si jí někdo všimne. Nechtěla nikoho volat, ostatně kdoví jak by to farář přijal. Asi po deseti minutách se otočila a zamířila ven. Až teď si všimla postavy sedící se sklopenou hlavou v lavici úplně vzadu. Přistoupila k ní a všimla si, že spí. Sice jí předtím krátce problesklo hlavou, že je ten muž možná mrtvý, ale to by ho tady snad nenechali… Vypadal staře a měl dlouhé rozpuštěné bílé vlasy. „Ehm, promiňte, pane?“ Muž se jen trochu pohnul a opřel o lavici, ale spal dál. Podle zabláceného a špinavého oděvu začínala mít Rachel pochybnosti, že jde skutečně o faráře. Odhodlala se do něj trochu šťouchnout. Nejprve začal něco brblat, ale poté otevřel oči a polekaně ucouvl. „Promiňte, otče. Já jsem nechtěl…“ „Nebojte se,“ chlácholila ho Rachel, „já nejsem otec, pane?“ „Mark, hrobník Mark.“ „Rachel Blakeová, těší mě.“ „No, to mě taky. Ještě štěstí, že nejste Furas. Nepovíte mu to, že ne?“ „Ani nevím, kde vlastně je.“ „Určitě na faře. To je ten velký domek, hned za kostelem. Co tady vlastně hledáte?“ „Sháním někoho, kdo mi může něco říct o tajemných věcech tady v okolí. Bývala jsem novinářka, teď už sice nejsem, ale záliba v duchařinách přetrvává.“ „Něco málo bych věděl, ale jestli se chcete dneska klidně vyspat… radši bych to nechal být.“ „Vám se zřejmě spalo dobře, takže to zase tak hrozné nebude, ne?“ „Když v tom člověk žije už kolik let, tak se na to dá zvyknout. Ale když chcete, tak
proč ne. Jen mě sem pak nechoďte vyčítat, že nemůžete usnout.“ Rachel si sedla vedle Marka a zeptala se: „Můžete mi ale nejdříve říct, kde je pochován otec Adriana Gordona, Samuel?“ „Tak pokud se mu leží stále pohodlně, tak určitě tady na Warmhill. Pravdou však je, že se tu v poslední době událo pár podivností s hroby a někteří si myslí, že se Samuelovi a jeho obětem už tam dole nelíbí.“ „Vím, něco jsem o tom slyšela. Kdo je tedy pohřbený v Samuelově hrobě u hotelu Gordon‘s Palace?“ „Vy jste ještě neprohlídla nejnovější Murrayův trik?“ „Promiňte?“ „Udělal si tam s mojí pomocí vlastní hřbitov Gordonů a tvrdí, že to pomůže turismu. V těch hrobech neleží nikdo, ale Murray sází na to, že si to hloupí turisté budou myslet a budou tam hledat duchy.“ „Hloupí turisté… ehm, zajímavé… Murray je tedy vážně případ… Můžete tedy už začít s vyprávěním?“ „Ale jo, chcete slyšet příběh o tom, jak Samuel Gordon upálil vlastní ženu na hradě a pak utekl neznámo kam, o tom jak se v jedenaosmdesátém vrátil, aby povraždil šest lidí včetně sebe, o tom jak jeho dcera pozabíjela pár dalších a postarala se i o vyhoření Black Mirror nebo o tom jak jeho syna posedl démon?“ „S tím démonem to myslíte vážně?“ „Abych pravdu řekl, sám nevím. Pravdou je, že sem Adrian přijel ani ne před rokem a krátce poté se začal chovat dost podivně. Prý ho ovládaly záchvaty vzteku a agresivity, ale pak zase pominuly. Osobně jsem přesvědčen, že na tom má zásluhy slečna Antoliniová, ale ta už je pár týdnů po smrti.“ „Slyšela jsem, prý sebevražda.“ „Asi ano, ale kdoví, co za tím vězí.“ „Neměl byste příběh bez Gordonů?“ „Vypráví se tu mnoho věcí, ale je zvláštní, že snad všechny nějak souvisí s Gordonovic rodinou.“ „To je škoda.“ „Vlastně… jo na pár věcí bych si snad vzpomněl. Víte, nedaleko opuštěného domu v lesích, dříve patřil patologu Hermannovi, stojí mlýn. Bude to už nejméně tři staletí, co ho postavili a dnes je obrostlý lesem a obklopen bažinou. Zbyla z něj sotva jediná místnost. Povídá se, že v něm kdysi žil mlynář a ten měl tři dcery.“ „Promiňte, že vám do toho skáču, ale to zní spíše jako pohádka.“ „Až na to, že pohádky mívají šťastné konce, alespoň pokud vím. Tohle moc šťastně neskončilo… Mlynářovy dcery si nikdy nenašly nápadníka a on jednou vážně onemocněl a s vidinou brzké smrti se rozhodl svůj majetek věnovat jedné z nich. Mlynář rozhodně nebyl žádný chudák a dcery dobře věděly, že s jeho majetkem se budou mít skvěle po dlouhá léta. Žádná z nich ale nevěděla, které mlýn nakonec připadne. Nejstarší dcera byla přesvědčena, že majetek musí dostat ona, ostatně tak tomu obvykle bývá a ty druhé dvě to moc dobře věděly. Obě dvě, každá za sebe, přemlouvaly otce, aby se rozhodnul pro ni a házely špínu na své sestry. Mlynář byl ale neoblomný a stále chřadnul. Oběma mladším dcerám došlo, že by mohl umřít
dříve, než rozhodne o tom, komu vše přidělí a pak se budou jistě muset sbalit a nechat vše své nejstarší sestře. Za vidinou ohromného zisku se spojily a naplánovaly vraždu. V noci se vkradly do pokoje své nejstarší sestry a ubodaly ji. Jenže vražda to byla značně nerozvážná a otec brzy pochopil, co se stalo. Neměl ale už sílu něco udělat a kromě toho se zbylé sestry navzájem obviňovaly a snažily se tak v očích otce očistit. Říká se, že nejmladší dcera se úplně pomátla, sestru zabila a nechala ji semlít mezi mlýnskými kameny. Pak prý skončila otci na talíři, aniž by ten něco tušil a během jídla zemřel. Nová dědička mlýna se však neradovala dlouho, neboť se z nějakého podivného důvodu začala šířit v okolí bažina. Říčka pohánějící mlýnské kolo se rozvodnila, zalila okolí a dnes je mlýn takřka ponořený v močálech. Co se stalo s nejmladší dcerou nikdo vlastně neví. Někteří tvrdí, že se utopila v bažině, jiní, že spáchala sebevraždu, když si konečně uvědomila, co se stalo a pár lidí si dokonce myslí, že si ji odnesl čert do pekla. Ať je to jak chce, říká se, že v mlýně straší. Prý je tam po nocích slyšet hlasitý smích nejmladší dcery, jak předkládá svému otci rozemletou sestru k večeři.“ „Zajímavý příběh. Máte pravdu, tohle bych dětem před spaním radši nevykládala.“ „Ale to není zdaleka všechno. Vzpomínám si ještě na jeden příběh. Chcete ho slyšet?“ „Myslím, že tohle bude stačit. Moc vám děkuji a nezapomeňte na mě.“ „Jakže?“ „To nic, nechte to být.“ Rachel se vydala ven a pomalým krokem opustila prostory kostela. Začalo se pomalu stmívat a jí ještě zbývalo vyřešit několik věcí. U brány hřbitova potkala starou shrbenou ženu s podivným skelným pohledem. Chtěla ji ignorovat a jít dál. „Počkejte, počkejte,“ řekla stařena tichým chraplavým hlasem. Rachel se s nevolí otočila, připravena vyslechnout si, co jí chce ta podivínka říct. „Jste tu nová, že ano? Nechcete koťátko?“ „Prosím?“ řekla překvapeně Rachel. „Koťátko. Malé pohyblivé zvířátko s…“ „Já vím, co je koťátko!“ přerušila ji Rachel, „ale proč mi ho nabízíte?“ „Já jich mám už moc a pomalu na ně nestačím. Musím je chudinky nechávat utopit nebo utlouct. Moc přitom křičí a mě to trhá srdce.“ „Cože?! Tak proč jich máte tolik?“ „Kočičky a kocourci se množí a já s tím těžko něco udělám. Nemůžu ale ty malé krčky nechat umřít hlady, vždyť jsou tak roztomilí.“ „A tak je radši utopíte… Nechci se s vámi bavit, promiňte, ale spěchám.“ Rachel byla připravená odejít, ale stařena jí zastavila. „Je lepší je zabít hned když jsou maličké, než potom sledovat jak trpí. V mládí je to snadné je zabít. Stačí chytit za nožičky a párkrát praštit klackem po hlavě. To by zvládlo i dítě ale jak říkám nedělám to ráda. Mohla byste jim zachránit životy, nechcete?“ Rachel se se zlostí otočila, protože opravdu neměla chuť poslouchat takové řeči.
„To, že jste je nechala rozmnožit je vaše vina, tak mi je nevnucujte a nehrajte na mě ty srdceryvné komedie!“ „To máte takové srdce? Chudinky kočičky si tohle nezaslouží. Vy byste jim určitě mohla poskytnout papání a domov. Kočičky se nehodí jen na chytání myší, jsou to zvířátka, která dokáží rozpoznat blížící se zlo.“ Rachel už nevnímala a odešla. 'Mám snad zapotřebí poslouchat nesmyslné řeči pomatené stařeny?' pomyslela si. Napadlo ji, jestli takhle končí všechny osamělé ženy. Jestli si vytvoří vztah se zvířaty a poté se jimi nechají dočista pobláznit. 'Takhle skončit nesmím, to tedy ne.' Rachel se šla ještě jednou podívat k bráně zámku. Zlobila se sama na sebe, že se jím nechává tak unést, přestože nemá zdaleka vyhráno, ale bylo to všechno tak blízko… Přímo u malé branky vedoucí na pozemek, zahlédla močícího Matta, takže se raději začala tiše vzdalovat. Než ale byla pryč, otočil se a všiml si jí. Chtěla se dát na útěk ale možná by to tak bylo ještě horší, vždyť by mu jen těžko mohla utéci. „Hele, hele, kohopak tu máme? No to je mi štěstí.“ „Štěstí bude, když ti Adrian nic neudělá. Myslíš, že je dobrý nápad tohle dělat šlechticovi?“ „Ha, ha a co mi jako udělá? Kdyby tady ten sráč byl, tak ho klidně celýho pochčiju, ale takhle si musím vystačit aspoň s tou jeho hnusnou bránou. Doufám, že je všem jasný za co ho považuju.“ „Závidíš mu majetek?“ „Leda hovno. Ten blbeček je úplnej magor tak co mu asi tak můžu závidět?“ „Takže ti něco udělal?“ „Jo, narodil se.“ Rachel bylo jasné, že rozhovor s někým takovým nemá význam, takže se otočila a odešla pryč. Obávala se, že ji Matt zastaví, ale nestalo se. Ve Willow Creek zašla do hospody. Stoly byly k večeru skoro plné a Harry měl s obsluhou hodně práce. „Budete si přát, slečno Rachel?“ řekl, jakmile ji uviděl. „Je možné si tady koupit lahev něčeho tvrdšího?“ „Vy něco slavíte?“ „Dalo by se to tak říci. Slavím příjezd na Black Mirror a novou etapu mého života.“ „Ha, ha, ať se vám tu líbí, slečno. A co se týče té odpolední nepříjemnosti…“ „To přeci nic nebylo.“ „Já si to nemyslím, víte? Nechci abyste měla o nás špatné mínění. Mnozí si řeknou, že když tohle je vesnice, tak tu bude plno hloupých, nevychovaných primitivů, ale ono to tak vůbec není.“ „Já vám rozumím, Harry. To že jsem z města, ještě neznamená, že mám ohledně venkovského světa nějaké nepěkné předsudky.“ „To rád slyším, ale přesto – co takhle lahev dobré whisky zdarma. To přece neodmítnete.“ „To rozhodně ne. Děkuji, Harry, ale tím se váš dluh smaže, ano? Nechci vás nějak využívat.“
„Zajisté, slečno. A ještě jednou - ať se vám tu daří.“ Rachel spokojeně odešla z hospody a zamířila ke svému dočasnému domovu - k hotelu. Když tam dorazila, byla už téměř tma. Stále zde bylo jen jedno a to Murrayovo auto, takže noví turisté zřejmě nedorazili, což se náramně hodilo. Vstoupila dovnitř a všimla si, jak Murray sedí v křesle v hlavní hale a odpočívá. „Zdravím, Charlesi.“ „Slečno Rachel. Už jste si prohlédla naše panství?“ „Částečně už ano. A musím vám dát za pravdu, je tu plno hrůzostrašných věcí.“ „To věřím, slečno, ale nemusíte se ničeho bát.“ „Jenže, to je právě to – já se už bojím.“ „Bojíte? Čeho, smím-li se zeptat.“ „Slyšela jsem historky o vraždách Gordonů a jejich šílenství a taky o tom, že v okolí straší nejrůznější duchové. Povídá se prý o bláznivé dceři mlynáře, ale mnohem více mě znepokojuje ten hřbitov vzadu za hotelem.“ „Ech, ale je to jen hřbitov, že ano a kromě toho jste říkala, že vás duchové zajímají.“ „Zajímají, to ano, ale tady jich je tolik a navíc tak blízko, až mě to děsí… Myslíte, že byste mě mohl doprovodit do pokoje a chvilku tam se mnou pobýt?“ „Ehm no, já nevím, slečno,“ řekl Murray a začervenal se. „Prosím, přece mě neodmítnete. Mám tu takovou malou lahvičku na zahřátí a uklidnění, dáte si také, ne?“ „Vy mě uvádíte do rozpaků, krásná slečno. Co kdyby ale někdo přišel a já tu nebyl. Hotel zamykám až k osmé večer.“ „Snad by vám nevadilo zavřít o hodinku nebo dvě dříve. Pro jednou se přeci nic nestane.“ „Hm, tak tedy dobrá. Když se budete v mé přítomnosti cítit bezpečněji, já s vámi půjdu.“ „Dáte si ještě?“ ptala se Rachel a s radostí sledovala, jak se obsah celé whisky pomalu ztrácí především v Murrayově hrdle. Sama vypila sotva jednu sklenku, ale její podbízivost a oslavné řeči na jeho osobu dělaly své. „Tak, Charlesi, jste velice galantní muž a já si vážím vaší přítomnosti. Chápu, že jsem vám svoji žádostí způsobila menší komplikace, ale…“ „Kompilace? Néé. To vůbec néé. Já jsem rád, že jste tu se… se… se mnou. Já se strašně rád dívám na vás, víte? Ano, víte? Líbí se mi ten váš úsměv a… a ty oči a vlasy a…a…“ „Posledních dvacet minut ale sledujete spíše můj výstřih.“ „Ehhh, ano i ten se mi líbí. Já… já…“ „Co říkáte, Charlesi. Nechtěl byste mě?“ „Já? Vás? To nemůžu.“ „Ale, no tak. Takový mužský jako vy…“ „Ehh, nééé. Já už něco mám… mám svůj ho-hotel a ten je můj. Mě hotel stačí a…a eh.“ Murray se skácel na postel a patrně usnul. Rachel z toho sice nebyla úplně nadšená, ale stále nešlo o žádný výrazný problém. Prudce ze sebe strhla pár knoflíčků u kabátku, rozcuchala si vlasy a šla ven z pokoje. Murray sice vstupní dveře zamknul, ale klíč ponechal v zámku, snad kdyby bylo třeba rychle hotel opusti, takže
se bez problémů dostala ven. Byl chladný temný a deštivý večer, krásně zapadající do jejího plánu. Co nejrychleji pospíchala k zámku. Dávala si pozor, aby jí nikdo nezahlédl a vesnici se radši vyhnula a obešla ji po cestě. Když dorazila k bráně, byla už promočená až na kost. Svítily tu kulaté lampy, které držely zajímavě opracované sošky žen. Byly úplně nahé a všechny zaujímaly stejnou pózu, jež dávala vyniknout jejich křivkám. Rachel to připomnělo Démant. Když se chystala zazvonit, někdo se ozval zpoza brány: „A-ahoj. J-jdeš za námi?“ Rachel se polekala a ucouvla. Muž přišel k bráně co nejblíže a díky světlu dobře viděla, kdo to je. Byl celý zmáčený, s krátkými černými vlasy, které zplihle držely na čele. Nevypadal zrovna chytře a jeho pootočené držení hlavy, nepřítomný výraz v očích a pootevřená ústa značily nějakou duševní poruchu. Rachel se skoro bála zeptat, ale dlouhé mlčení jí už připadalo trapné, takže se nakonec odhodlala. „Vy jste Adrian Gordon?“ „N-ne, j-já jsem R-ralph.“ Rachel si hlasitě oddychla. „Pustíte mě dovnitř, Ralphe?“ „Já nemůžu p-pouštět n-nikoho cizího. J-jak se jmenuješ?“ „Rachel.“ „D-dobře, R-r-rachel. Už tě z-znám a-ale stejně tě nemůžu p-pustit.“ „Proč ne?“ „J-já se m-musím p-poradit.“ „Dobře, tak to prosím udělej.“ Rachel čekala všechno možné, ale to co se stalo, opravdu ne. Ralph vytáhl na světlo dva malé panáčky. Byly z vycpané látky a vysocí sotva dvacet centimetrů. Lišili se snad jen délkou nití, které tvořily vlasy. Jeden je měl velice krátké a ten druhý dlouhé až po pás. Ralph je významně ukázal Rachel, jakoby šlo o něco nepředstavitelně cenného a poté je spojil ústy k sobě a hlasitě přitom mlaskal. „Pan B-bubby má m-moc rád p-paní B-bubbovou, víš?“ Ani Rachel už nedokázala na ústech déle držet úsměv a zmohla se jen na úšklebek. „P-pan B-bubby říká 'ppustíme tě p-protože j-jsi h-h-hezká', a-ale paní B-bubbové s-se t-to nelíbí. P-prý nnesmíme p-pouštět n-nikoho ani k-když je p-p-pěkný.“ „A co si myslíš ty, Ralphe?“ „J-já n-nevím. D-darren by se m-mohl m-moc m-moc zlobit.“ Rachel už skoro pochybovala, jestli je vážně na Black Mirror. Adrian, Edward, Mark, Ralph a teď už i nějaký Darren nehledě na to, že Bubby a Bubbová byli minimálně v očích Ralpha další plnohodnotní obyvatelé. „A co takhle se zajít zeptat někoho jiného,“ navrhla Rachel. „T-to já asi nemůžu. Darren t-teď večeří, a-ale snad bych mohl zajít za M-markem.“ „Tak to udělej, prosím. Mě už je tady zima.“ „A-ale M-mark n-není moc hodný. Jen někdy, když m-mě bere na v-výlety, ale j-jinak se se mnou moc n-nebaví.“ „Na jaké výlety tě bere, Ralphe? Do ordinace?“ „N-né. Z-z-rovna v-včera nás v-všechny t-tři vzal do E-egypta za p-pyramidami.“
Rachel zůstala jen nechápavě zírat s otevřenými ústy. „M-možná bych mohl zajít za Ed-ed ehm Ed-Edwardem,“ řekl s úlevou Ralph. Bylo znát, že výslovnost tohoto jména mu dělá značné potíže. „Dobře, tak za ním zajdi, jo?“ Ralph nechal Rachel dobrých pět minut o samotě. Měla už chuť zazvonit, ale nakonec to nebylo třeba. Jasně slyšela blížící se kroky. Mladý černovlasý muž v černém obleku a s motýlkem otevřel branku. „Dobrý večer, slečno. Já jsem Edward, komorník pana Adriana Gordona. Můžu vám nějak pomoci?“ „Ano, to byste mohl. Promiňte, zapomněla jsem se představit, jsem Rachel Blakeová a za moje současné vzezření, jež rozhodně není obvyklé, se hluboce omlouvám. Víte, málem jsem se stala obětí znásilnění a jakožto cizinka, která zde nikoho nezná, bych vašeho pána chtěla požádat o pomoc.“ „Znásilnění?! Měla byste spíše vyhledat pomoc na policejní stanici.“ „Ano, to já vím, avšak jsem zde teprve prvním dnem a nechtěla bych tady způsobit někomu problémy. Zpátky do hotelu se však již vrátit nemohu. Mám vážné obavy.“ „Rozumím-li tomu dobře, stala jste se obětí útoku přímo od hoteliéra Charlese Murraye?“ „Ano, je tomu tak. Možná šlo jen o velké nedorozumění, takže bych nerada situaci řešila prostřednictvím policejních složek, ale na druhou stranu, nemohu se, jak jistě chápete, vrátit do hotelu a dělat jako by se nic nestalo.“ „Chápu, slečno. Pojďte prosím, představím vás panu Adrianovi.“ Edward zavedl Rachel do hlavní haly zámku. Ta byla sama o sobě tak velká, že by se do ní Rachelinin byteček klidně vešel. Komorník zde ženu nechal a prošel chodbou krytou rudým závěsemaž do jídelny. U dlouhého dubového stolu seděli dva muži. Jeden z nich byl pohledný pětadvacátník s hnědými nepravenými vlasy. Jediné, co ho opravdu hyzdilo byly umělá protéza nahrazující pravou nohu. Druhý muž byl starší a vypadal asi na třicet let. Měl dlouhé černé vlasy, které mu dodávaly zvláštní charisma. „Pane Adriane, pane Samueli,“ oslovil muže komorník. „Je tu slečna Rachel Blakeová a žádá vás o pomoc. Tvrdí, že se jí Charles Murray pokusil znásilnit a ona prý déle nemůže setrvávat v hotelu. Nechce ale situaci hrotit a zatahovat do toho policii. Nemá však kam jít a na koho se obrátit.“ „Děkuji Edwarde,“ řekl Adrian, „právě jsme dojedli, klidně ať jde sem.“ Samuel odsunul židli ve snaze vstát. „Půjdu do svého pokoje,“ řekl. „Ale no tak, tati, proč se pořád skrývat? Vždyť mi už připomínáš matku.“ „Catherin ale nebyla pro všechny vrah.“ „Dobře, ale skrývala se také tak. Její tvář hyzdily popáleniny a ona se styděla za to, co se z ní stalo.“ „Čas na výčitky?“ otázal se Samuel. „Ano, to já Catherin málem upálil, ale přece mi to teď nemusíš připomínat!“ „Promiň, táto. Jen nechci abys žil tak jako ona. Ta žena, Rachel, je tu nová, viďte Edwarde.“ „Ano, prý první den.“ „No tak vidíš, táto. Nic to nebude, zapůsobíš na ni dobře a ona pak žádným
povídačkám neuvěří. Edwarde, pošlete ji hned sem.“ „Adriane!“ „Klídek, táto. Tohle vyjde, nemusíš se o sebe bát.“ „Já se bojím o tebe!“ Rachel vstoupila do jídelny, a přestože tu bylo spousta věcí, které by si chtěla ráda prohlédnout, své zraky nechala spočinout na tváři nyní stojících mužů. „Adrian Gordon, velice mě těší,“ řekl pán zámku, políbil ženě ruku a nabídl místo k sezení. „Simon Woods, Adrianův přítel,“ představil se Samuel. Adrian po něm vrhl nechápavý pohled. „Paní Rachel,“ řekl Adrian. „Slečno, když dovolíte.“ „Jistě, promiňte. Slyšel jsem k čemu mezi vámi a Murrayem došlo a pokud to bude v mých silách, pomůžu vám.“ „Jste laskav, pane Gordone.“ „Stačí Adriane.“ „Jak si přejete. Jde o to, že jsem sem přijela teprve dnes ráno. Jsem původně novinářka, ale po jistých neshodách, které bych nerada dále rozváděla, jsem se rozhodla začít nový život na venkově. Původně jsem si zde chtěla udělat jen krátký výlet, ale zdejší prostředí mě doslova učarovalo a uvažuji o trvalejším bydlení. Bohužel jsem se však dopustila vážné chyby, když jsem vpustila do svého pokoje v hotelu podnapilého hoteliéra Murraye. Mezi námi k ničemu nedošlo, ale věřte mi, že nechybělo mnoho. Zpočátku běžný zdvořilý hovor vyústil v nečekanou touhu ze strany pana Murraye a já jsem jen s notnou dávkou štěstí vyklouzla zavčasu ven. Nechci nikomu způsobovat potíže, a dokonce ani panu Murrayovi a proto se chci obejít bez policie. Nemám ale kam jít. Přeci jen panství skoro neznám a tak…“ „Chápu, slečno Rachel. Navrhuji vám, abyste zůstala tady na zámku. Buďte tedy naším hostem. Klidně i více dnů, podle potřeby. Edwarde, připravte prosím slečně Rachel večeři.“ „Jistě, pane,“ řekl komorník a odešel do kuchyně, kam vedl průchod přímo z jídelny. „Máte ráda jehněčí?“ otázal se Rachel Adrian. „Ano, moc. Bude mi ctí tu s vámi zůstat. Doufám, že vám tím nepřivodím zbytečné nepříjemnosti.“ „Jistě, že ne. Naopak to bude čest pro nás hostit takovou dámu, že?“ Adrian se s tázavým pohledem otočil na Samuela. „Ano, samozřejmě, že to pro nás bude čest. Ale… já se nyní vzdálím, pokud dovolíte.“ Samuel odešel z jídelny a Adrian s Rachel osaměli. „Jsou všichni šlechtici tak velkorysí jako vy, pane Gordone?“ „A jsou tak krásné všechny novinářky?“ Adrian po večeři zavedl Rachel do svého pokoje v přízemí. Pro pohyb už neužíval kolečkové křeslo, tak jako kdysi, ale stále míval po ruce pěknou zdobenou hůl, která mu pomáhala při chůzi. „Vzhledem k mému zranění nechodím moc často po schodech a tak mám pokoj zde,“ řekl a ukázal na zdobené dveře, za kterými kdysi býval čajový salonek. „Dnes
však udělám výjimku a uvolním ho pro vás.“ „To není vůbec nutné!“ bránila se Rachel. „Vždyť kde budete spát vy?“ „Něco si už najdu, nemějte strach. Pokojů zde máme hodně, jen nejsou zrovna dobře vybaveny. Rozhodně po vás nechci, abyste spala na rozvrzané posteli v nějaké prázdné a oprýskané místnosti plné pavučin.“ „Já bych s tím rozhodně problém neměla, Adriane. Když vás vidím v takovém stavu… je mi vás líto a nechci, abyste kvůli mně spal kdoví kde. Tohle je přeci váš pokoj. Když mi do něj váš komorník dopraví klidně pohovku, vyspím se i tak dobře.“ „Myslíte, že bych takovou krásnou ženu nechal spát na obyčejné pohovce? Pokud trváte na tom, abych vám byl nablízku, můžeme to udělat opačně.“ „Obdivuji vás čím dál tím víc, Adriane. O vás šlechticích se říkají mnohé věci. Obvykle mají lidé za to, že vysoce postavení lidé jsou arogantní, pyšní a že opovrhují druhými, ale vidím, že tak to vůbec není.“ „Ne všichni jsou stejní jako já. Sám mám na šlechtice obdobný názor a možná právě proto se snažím být jiný. A kdo říká, že se to časem nezmění, jsem šlechticem sotva pár měsíců, cha cha. Možná ze mě jednou bude uzavřený, nevrlý bručoun,“ řekl se smíchem Adrian. „Nemyslím. Jste mladý a energický. Člověk jako vy nepodlehne získanému titulu a nezmění se. Za svůj život jsem potkala mnoho nejrůznějších lidí, někteří byli i velice mocní, ale žádný nebyl jako vy.“ „Krásná slova. Myslím, že na vaši návštěvu zde jen tak nezapomenu. Nechcete provézt zámkem?“ „Moc ráda bych ho viděla, ale jsem už docela unavená. Chtěla bych se jít natáhnout, ale mohli bychom si chvíli povídat. Váš rod je velice zajímavé téma.“ „Věřte mi, že zase tak zajímavé není, ale uvidíme… Pošlu Edwarda, ať pokoj ještě upraví a zatím si půjdu něco zařídit. Přijdu potom.“ Zatímco Edward s Markem narychlo připravovali pokoj, Adrian pomalu vystoupal po schodech. Zahnul do pravého křídla. Po levé straně zde byla chodbička s koupelnou a Edwardovým pokojem. Vedla odsud i další chodba k bývalému pokoji Victorie a Roberta a především k pokoji Samuela, kam mířil. Neobtěžoval se klepáním a rovnou vešel. Byl to jednoduchý pokoj s postelí, krbem, stolkem, umyvadlem a pár maličkostmi. Vlastně stejný, jaký měl Samuel kdysi. Ten stál hned proti němu a se zamyšlením se díval z okna. Deštivý, pochmurně temný večer vystihoval jeho momentální náladu. „Být tebou, to okno zavřu. Co kdyby tě někdo poznal, Simone?“ „Připadá ti to legrační?“ řekl Samuel aniž by se otočil. „A tobě? Vždyť budu vypadat jako idiot! Co jí mám jako říct? Že můj otec neví, jak se doopravdy jmenuje?“ „Proč bys jí měl něco říkat. Zítra bude snad pryč nebo ne?“ „Když to klapne, možná se zdrží déle.“ Samuel se s překvapením konečně otočil a řekl: „Zbláznil ses?“ „Vůbec ne. Začíná mě mít ráda a já jí taky. Padli jsme si do oka a možná z toho něco bude… A kromě toho je její přítomnost výhodná pro nás pro oba. Vysvětlit vše
Edwardovi a Markovi dalo práci, ale vyšlo to a zvládnu to i v jejím případě. Čím více lidí bude stát na tvé nebo spíše na naší straně, tím lépe.“ „Přišla sem sotva před hodinou a už mi tvrdíš, že s ní budeš mít vztah?!“ „Netvrdím nic, ale možné to je. Sám víš, jaké jsou teď moje vyhlídky. Nechci sledovat, jak mi život utíká, aniž by po mě něco zbývalo. Takže chytím příležitost jakmile se nějaká objeví a nebudu váhat.“ „Copak za tím nic nevidíš?“ „Co mám vidět? Je ponížená a smutná. Nemá se o koho opřít a nikoho tu nezná. Není vázána minulostí a líbí se jí tu. To je ideální příležitost.“ „Právě že až moc ideální.“ „To jako myslíš, že mi lže?“ „Ano, to si myslím, Adriane. Znám Murraye déle než ty a nevěřím, že by něco takového udělal.“ „Prý se opil a pak je možné všelicos. Myslím, že jsi vůči ní zbytečně podezřívavý anebo… žárlíš.“ „Zamysli se trochu nad tím, co říkáš a uvědom si jednu věc – kolik novinářek vypadá tak jako ona?“ „No a co? Prostě je hezká, to některé ženské bývají.“ „Nemůžu se zbavit dojmu, že je falešná. Dokonce i její vzhled tak působí. Všiml sis, jaké má prsa?“ „Těch třináct let v hrobě udělalo hodně.“ „Přestaň plácat takové blbosti. Někdy se chováš jako malé dítě.“ „Ne, to není blbost. Dneska už plastická chirurgie umožňuje všelicos upravit a změnit a běžně se to využívá nejen kvůli zdraví. V Americe to je na denním pořádku.“ „A tobě přijde normální ze sebe dělat něco, co nejsi?“ „Že to říkáš zrovna ty. Schováváš se tu jakoby jsi za ty vraždy vážně mohl.“ „To s tím ale vůbec nesouvisí!“ „Já v tom určitou podobnost vidím, ale teď už se musím vrátit k Rachel.“ „Počkej ještě. Řekneš jí, kdo jsem?“ „Pěkně jsi mi to zavařil s tím Simonem. Když řeknu pravdu, bude jasné, že něco skrýváš a nikdo to nesmí vědět. Zkrátka jsi tím přiznal svoji vinu. Spíše jí to zkusím nějak hodně šetrně vysvětlit.“ Adrian odešel a vydal se do svého pokoje a nechal Samuela být. Ten usedl na postel a přemýšlel, jaký má vlastně ten jeho život význam. Adrian má pravdu – skrývá se jakoby přiznával vinu, ale tím to není. Ve skutečnosti se bojí reakce ostatních. Lidé si těžko nechají něco vysvětlit, když věří v pravý opak a obzvláště když v tom nejsou sami. Jak by to asi dopadlo, kdyby se třeba zítra sebral a vyrazil do Willow Creek? Co by vesničané udělali, kdyby ho zahlédli živého a zdravého? Skutečně potřebuje podporu někoho jiného ale koho? Adrian tiše vešel do svého pokoje. Rachel tu už byla a vypadalo to, že spí. Lehl si na pohovku a snažil se usnout. Stále však nemohl přestat myslet na krásku ležící sotva pár metrů od něj. „Adriane?“ ozvalo se tiše z postele, „váš kamarád Simon se tak nejmenuje doopravdy, že ne?“
„Proč si to myslíte?“ „Ten druhý muž. Ten, co se jmenuje jako ten zdejší hrobník ten...“ „Mark?“ “Ano ten. Když upravoval pokoj a nesl vám sem pohovku, pojmenoval vašeho přítele Samuel.“ „Ech, Rachel já…“ Adrian marně nacházel vhodná slova. Vůbec nebyl připravený říct Rachel pravdu, ale nebylo zbytí. „Slečno Rachel, budu vám muset něco vysvětlit. Myslím, že nemá smysl to před vámi tajit, ale slibte mi, že to zůstane mezi námi. Nikdo se to nesmí dozvědět.“ „Ničeho se nebojte, já bych vám nikdy nijak neublížila a vaším známým také ne.“ „Samuel je… můj otec.“ Rachel tohle přinutila se zvednout z postele. Rozsvítila lampičku na stole a zírala na Adriana. „Ale… to-to není TEN Samuel, že ne? Je to váš nevlastní otec. Musí přece být, vždyť vypadáte skoro stejně staře.“ „Ne, Rachel. Samuel je můj biologický otec. Je mu asi jen o deset let více než mě, ale to vám hned vysvětlím.“ „To… to přece není možné. V deseti letech to… nejde.“ „Na tomhle světě existují síly, které jsou většině lidem utajeny. Můj otec se s jednou z nich setkal a strávil třináct let v nezměněné podobě jako… duch.“ „Cože?! Děláte si ze mě legraci?!“ „Ne, Rachel, věřte mi. Nad naším rodem se odnepaměti vznáší jako vyrovný vztyčený prst starodávná kletba Gordonů. V dávném sporu prvních z rodu byla tato kletba vyřčena a od té doby vnáší hrůzu do srdcí lidí. Za ta staletí mnozí na kletbu zapomněli nebo ji dokonce považovali za pouhý výmysl, ale tak tomu nebylo. Před více než dvaceti lety o sobě dala kletby vědět a vybrala si mého otce Samuela. Ten nad svým tělem ztratil kontrolu a založil požár zámku během kterého málem uhořela jeho milovaná žena Catherin. Otec ji považoval za mrtvou a odcestoval na dlouhých dvanáct let do Irska. Vrátil se až roku 1981 a tehdy na něj opět kletba zaútočila. Tentokrát jí však neunikl. V dávných kronikách bylo psáno, že jedině potomek prvního z Gordonů – Marcuse, pohltí pět duší pěti smrtelných lidí a tím naplní slova kletby, kterážto přivede na svět toho, jež ji vyřknul – Marcusova bratra Mordreda. Otec se tak stal v roce 1981 obětí kletby, která ho ovládla a on nevědomky, aniž by to mohl jakkoliv ovlivnit zabil pět lidí. Když pochopil, co se stalo, nemohl dál žít a spáchal sebevraždu, ale ve své podstatě byl nevinný – nemohl za to. Jenže to pro otce nebyl definitivní konec. Obtěžkán dušemi těch jež zabil, zůstal na tomto světě a až po třinácti letech se vrátil s mojí pomocí zpátky. Dnes už Mordred a jeho kletba nepředstavují nebezpečí – i přes velké obtíže jsem tu hrůzu konečně zastavil. Otec tedy už ani nemůže být nikým a ničím ovládán. Je to normální člověk z masa a kostí, který si s sebou nese děsivé vzpomínky a proto skrývá svoji identitu před cizími. Lidé se nesmějí dozvědět, co se stalo, protože by mu mohli ublížit, rozumíte mi? Oni pravdu nepochopí, ale vy ano.“ Rachel měla na jednu stranu chuť se zvednout a utéct od této šílené rodiny pryč, ale na stranu druhou se jí do rukou dostávala ohromná páka. „Abych byla upřímná, moc to nechápu, ale věřím vám. Sama vím, že ještě mnoho
věcí nebylo objeveno a vyzkoumáno a tak je možné, že existuje to, co jste popsal. Jen mě to trochu děsí.“ „Já to chápu, ale prostě je to tak. Zítra vám ukážu víc, abyste mi mohla věřit. Mohu vám to všechno, co jsem teď řekl dokázat, jen se teď prosím uklidněte a snažte se to nějak vstřebat.“ Rachel ve skutečnosti zase tak vyděšená nebyla. Pokud člověk zabije pět lidí, aniž by za to jakkoliv mohl, je snad vrahem a zaslouží si trest? Věřila, že některé věci zkrátka ovlivnit nelze. Tento názor ale zcela jistě nemají všichni. Její plán dostat se do Adrianovy přízně vyšel bez sebemenšího klopýtnutí a ještě získala něco navíc – kohokoli ze zámku, především pak Samuela a jeho syna, mohla v případě potřeby velmi vážně ohrozit a z nastalé situace těžit.
V – Propast věčnosti „Tak už konečně něco řekni. Neslyšel jsem od tebe ještě ani slovo od té… ehm… události, ale pochop, že to bylo nutné. Jo, s lidma, jako seš ty, to zkrátka není snadný, Kasumi. Takže? Nic? Do prdele, to teda bude výlet!“ Naštvaný Ivan sešlápl plyn a na ručce tachometru naskočila téměř stovka. Silnice byla rovná až na pár zákrutů, které zvládl bez problému projet. „Co myslíš, nejedu moc rychle? Hej, hej, jsme doma Kasumi, nebo se v myšlenkách hrabeš v mých vnitřnostech? Trochu přidáme, jo?“ Zrychlil ještě více, ale na Kasumi to stejně žádný dojem neudělalo. V dálce se ve vedlejším pruhu objevil traktor s valníkem. Ivan stočil vůz mírně do protisměru a ještě přidal. Vzdálenost mezi oběma vozidly se povážlivě tenčila a traktorista se snažil uhnout do krajnice. Ivan ještě mírně popojel do vedlejšího pruhu, aby se srážce nemohl vyděšený traktorista svým přičiněním vyhnout. „Brzdi! Co to kurva děláš?!“ zařvala Kasumi z plných plic. „Ono to mluví,“ poznamenal ironicky Ivan a přitom svoje auto v rychlosti stočil do svého pruhu, aby se vyhnul střetu. „Zastav, zastav! Končím s tebou! Sereš mě tak, jako snad nikdy nikdo!“ Ivan s širokým úsměvem přeci jen zastavil. Kasumi okamžitě vystoupila, jakoby si nebyla jistá, jestli se hned zase nerozjede. „Počkej, Kasumi. Copak si ty krámy, co nám zaplňují kufr, nevezmeš s sebou?“ Mlčela a rychlým krokem se vydala pěšky dál ke svému cíli. Ivan mírně popojížděl, aby se držel vedle ní a stáhnul okénko. „Na Housku to je ještě dobrých osm kilometrů, má krásná vražedkyně. To se docela projdeš.“ Nereagovala, ale už v sobě opět začínala pociťovat zlost a vztek, čemuž se běžně bez problému vyhýbala, ale v přítomnosti Ivana jí to moc nešlo. Už na letišti ho ignorovala a myslela si, že s ní nepoletí, ale on na to, že si chce udělat výlet do Čech a na Housku, stejně jako ona, a že je to jen souhra náhod. Nakonec se rozhodla držet s ním a to hned, jakmile doletěli do Prahy. Už na Ruzyňském letišti měla problém se domluvit. Ivan se nakonec postaral o všechno sám. Půjčil si auto, směnil peníze, koupil mapu, aby zjistil, kam vlastně jet a vyrazili. Hrozně jí štvalo, že je na něm tak závislá, ale všechno má své meze… „No tak, Kasumi. Naskoč a jedem.“ „Jdi do hajzlu.“ „Ne, do hajzlu se mi nechce, ale teď se mi nechce ani na tu Housku, vždyť co tam bez tebe budu dělat? Chci si s tebou povídat.“ „Ohrozil jsi mě na životě a to málokdo přežije ve zdraví. Být na tvém místě někdo jiný, už by se válel v kaluži krve a sám by se nepostavil. „Jenže já nejsem někdo jiný, já jsem Ivan a věř mi, že na místě toho jiného bys byla ty a to je na tom všem to nejlepší, ha ha. Možná jsi dobrá Kasumi, ale na mě nestačíš, tak se s tím smiř.“ Japonka přidala do kroku, což stejně k ničemu nevedlo a po její levici se stále držel Ivanův vypůjčený vůz. „Musím přiznat, že jsem ještě s nikým nevedl hovor tak bizardním způsobem, ale vypadá to dost směšně, tak už si naskoč.“ Kasumi se ze zoufalství rozeběhla, co jí síly stačily v marné snaze uniknout,
ale bylo to pochopitelně k ničemu. „Přidej, přidej,“ povzbuzoval jí se smíchem Ivan. Nakonec se ale rozjel a nechal ji daleko za sebou. Brzy se zatáhlo a na obloze se objevily dešťové mraky. Začalo pršet. Silnice, po které Kasumi nyní už jen rychlým krokem šla, se vnořila do hustého lesa. Lesy vlastně obklopovaly celý hrad a stejně tak malou vesnici, co byla poblíž. Tak to alespoň vyčetla z mapy a vzhledem k tomu, že věděla, kde se nachází a kterým směrem je její cíl, rozhodla se to vzít zkratkou přes les. Jejímu rozhodnutí pomohl jednak silný déšť a také pocit, že musí mít přehled o tom, co Ivan dělá. V lesích bylo pusto. Terén byl rovný a půdu pokrývaly tu a tam trsy tmavě zelené trávy. Občas byla nucená prodírat se kapradinami nebo se vyhýbat mohutným balvanům, či vyvráceným stromům. Stále ale držela směr. Sice ji párkrát přepadly myšlenky, že se možná ztratila, ale vždy sama sebe přesvědčila, že jde správným směrem. Koneckonců to nebylo nijak daleko a taky neprocházela nepřehlednými porosty poprvé. V Thajsku sice žádné takovéto lesy nebyly, ale často se tehdy pohybovala v džunglích, kde získala slušný orientační smysl. Náhle se zničehonic zvedl mlžný opar, který obklopil okolí. Stromy, jinak pokryté alespoň několika málo listy, vypadaly teď uschle, jakoby byly na konci svých sil. Bylo to zvláštní a na klidu nepřidával ani fakt, že les utichl. Neslyšela jediného ptáka, jediný šelest větví, zkrátka nic. Dokonce se zdálo, že i déšť zmírňuje. Našlapovala tiše a její ostražitost se značně zvýšila. Ve vzduchu byl cítit zvláštní pach, který ani zdaleka nepřipomínal vůni čerstvého vzduchu v listnatém lese po dešti. Podívala se k nebi, ale jediné co viděla, byla zatažená obloha a holé větve stromů. S neklidem si začala všímat houstnoucí mlhy. Neměla v plánu se vrátit nebo tohle podivné místo obejít a tak pokračovala vpřed. Úroveň terénu se mírně zvyšovala a ona po chvíli vystoupala na nevelký kopeček. Na jeho druhé straně byl podstatně příkřejší svah a dole spatřila sochu připomínající člověka. Těžko říct – byla ještě daleko. Kasumi se k ní opatrně přiblížila, aby si ji mohla dobře prohlédnout. Byl to zřejmě nějaký svatý, ale žádný nápis zde nebyl. Socha stála na vysokém podstavci, který Kasumi sahal až po ramena. Muž byl zahalena pláštěm a v levé ruce svíral kříž. Výraz ve tváři by se dal nejlépe popsat jako naprostá beznaděj. Kasumi se dívala té soše do očí a překvapilo ji, že je nemá obrácené vzhůru k nebi, jak by bylo běžné. Zdálo se, že shlíží dolů, přímo na místo, kde Kasumi stála. Ten pohled v Japonce vyvolal neklid a tak poodstoupila stranou, aby nebyla terčem nehybných očí. Přistoupila blíž, snažíc se najít nějaký náznak toho, co má socha znamenat. 'Proč by vlastně měla stát tady v lesích, opuštěná a zapomenutá?' napadlo ji. 'Možná tudy kdysi vedla nějaká obchodní stezka, ale nic tomu nenasvědčuje.' Kasumi pomalým pohybem natáhla ruku ke kříži. Byl pokrytý mechem a měl na sobě mnoho prasklin, stejně jako zbytek sochy. Než na kříž dosáhla, prasklina kolem prstů se zvětšila a rozšířila se jako pavučina. Kříž spadl nejprve na podstavec, poté až na zem do zmáčené půdy. Žena se shýbla, aby kříž vzala do rukou. Byl teď celý zablácený. Jemně ho držela v dlani a on se přesto pomalu rozpadal dál a dál. Malinké úlomky jí proklouzávaly mezi prsty až se celý kříž rozdrolil. V ruce jí zůstaly jen kusy bahna. Pohlédla zpět k soše a polekaně couvla. Po tváři té sochy se valil slabý proud vody. Vypadalo to, že vyvěrá z jejích očí, které opět shlížely na ni.
'To bude tím deštěm,' říkala si, ale stejně tomu jen ztěží věřila. Opatrně se vzdálila, otočila a vydala se dál k vesnici. Hustá mlha se brzy rozplynula a okolí se opět probudilo k životu. Přesto se ale zdálo, že něco zvláštního, něco nepřirozeného visí ve vzduchu. Podivné napětí bylo cítit všude kolem. Samota Kasumi nikdy nevadila, ale teď to bylo jiné. Nakonec se před ženou lesy rozestoupily a ona se ocitla u vísky Houska. Silnice se táhla celou její délkou a domy byly řídce rozesety poblíž ní. Architektura ji nijak zvlášť neoslovila, taky nešlo o žádné umění. Oprýskané omítky, někdy polorozpadlé stěny, vymlácené okenice a zaneřáděné dvory vytvářely dojem, že to tu je jako po vymření. Procházela vesnicí, aniž by si všimla jediného člověka. Zdálo se, že mnoho domů je opuštěných. Došla až k podlouhlému domu s tmavě oranžovou omítkou. Na štítu visel nějaký nápis, který nepřečetla, ale co jí zaujalo, bylo především Ivanovo vypůjčené auto stojící před domem. Chvíli váhala, jestli má vstoupit, ale pak to zavrhla. K hradu to byl už jen kousek cesty a nepotřebovala Ivana, aby si ho šla prohlédnout. Déšť byl sice nepříjemný, ale zdaleka ne tolik, jako Ivan. Kasumi tedy pokračovala po silnici, která začala pozvolna stoupat. Po pravé straně byla úzká cesta, jež se nejprve zvedala a poté prudce klesala dolů po svahu. Za kopečkem dobře viděla věžičku nějakého stavení. Přiblížila se k němu, aby zjistila, o co se jedná. Byla to zřejmě kaplička položená až k patě kopce. Stěny byly z cihel, pokrytých již značně opadanou omítkou. Obešla kapličku a stanula před jejím vchodem. Dřevěné dveře z rozpadajících se plesnivých trámků byly pootevřené a tak se rozhodla vstoupit. Panty byly již povysazené a nakloněné, dveře drhly o kamenitý práh. Nedaly se pořádně otevřít a když zabrala, několik příček se rozpadlo a zůstaly ležet na zemi. Konečně se ale mohla protáhnout dovnitř, jenže tu nic nebylo. Pouze úzký výklenek se zbytky jakési malby a rozpraskaná soška Panny Marie. Chyběla jí téměř polovina těla a druhá část držela pohromadě snad už jen silou vůle. Kasumi to nechala být a vrátila se na silnici. Po chvíli stoupání zahlédla na vrcholku kopce mezi stromy hrad Housku. Nebyl nijak zvlášť velký, ale zaujal ji jeho čtvercový tvar. Cesta dál vedla podél zdi, jež obklopovala nádvoří před hradem. Brzy došla až k němu. Po obou stranách cesty stály dva vysoké sloupy bez jakéhokoli zdobení. Nebyla tu žádná brána, prostě nic, co by mělo nezvané hosty zastavit, ale Kasumi brzy pochopila, proč tomu tak je. Obdélníkové nádvoří, na kterém stála a rozhlížela se, bylo zřejmě sídlem kastelána. Před sebou měla Japonka velkou bránu vedoucí přímo do hradu, který teď zblízka vypadal mnohem majestátněji než předtím. Po pravé straně se podél dlouhé zdi táhlo nějaké, na první pohled obývané stavení. Dříve mohlo sloužit hospodářským účelům, ale dnes už rozhodně ne. Dnes to byl domek s čistou uklizenou terasou, u kterého stála prázdná psí bouda. V rohu domu byly bytelné dveře. Přišla k nim, a protože si nevšimla žádného zvonku, zaklepala. Po chvilce se vedle dveří otevřela okenice a z ní vykoukl černovlasý muž s plnovousem. Něco zvolal, ale Kasumi jeho slovům nerozuměla. „Promiňte. Mluvíte anglicky?“ zeptala se. „Ach, ano, ano. Nepoznal jsem hned, že jste cizinka, ale situaci to nemění. Houska má zavřeno. Začínáme v dubnu.“
„Já tu nejsem kvůli turistickým prohlídkám, tedy do určité míry ano, ale… jde mi o jinou věc.“ „O jakou?“ „Slyšela jsem, že je pod zdejším hradem něco… zvláštního.“ „No… ano, ale proč vás to zajímá?“ „Záleží na tom? Vlastně… co byste řekl na takovou soukromou prohlídku po hradě?“ „Podívejte, nechápejte mě špatně, ale vy sem přijdete měsíc před začátkem sezony a chcete po mě, abych vás jen tak provedl po hradě, aniž bych věděl, co tím sledujete? Stavte se tu počátkem dubna, ano? Prohlídky máme vždy o víkendu od deseti do pěti.“ „Já sem ale nemůžu přijet, kdy se mi zlíbí! Z Japonska je to sem docela kus cesty. Zajímá mě tenhle hrad, především kvůli tajemným a neobvyklým věcem a kdo říká, že vám za prohlídku dobře nezaplatím? Kolik se běžně platí?“ „No… šedesát za osobu.“ „Korun?“ „Jistě.“ „Dobře, dám vám čtyřikrát tolik, když mě provedete hradem s tím, že mě povíte všechno, co budu chtít vědět.“ „Promiňte slečno, ale vy asi nechápete, jak to chodí, že ne? Na prohlídku obvykle jde kolem třiceti lidí, takže za jednu takovou dostáváme od turistů nějakých osmnáct stovek.“ „Fajn, a kolik z toho dostanete opravdu vy?“ „No…“ „Podívejte, já nemám zase tak moc času, takže si tedy stanovte cenu sám, ať už můžeme začít.“ „Myslím, že tisíc na ruku bude stačit.“ „Polovinu teď, polovinu potom.“ „Slečno, co tím sledujete?“ „Řekla jsem, že chci dostatek informací, ale kde mám jistotu, že je dostanu?“ „Podívejte, slečno, vy nejste ta, kdo si tady určuje pravidla,“ řekl kastelán rozčíleně. „Tak mě nenuťte to dělat,“ odsekla Kasumi. Kastelán mlčky zabouchl okno a Kasumi se rozhlédla okolo. Bylo tu prázdno, tedy ideální podmínky pro poněkud hrubší jednání, na které se pomalu připravovala. Dostat se dovnitř musela a věděla, že výklad kastelána se bude hodit také, takže když to nepůjde po dobrém… Dveře domu se otevřely a z nich vyšel kastelán s deskami, ve kterých bylo spousta popsaných listů papírů. „Myslela jsem, že jste odmítl.“ „Pět set teď a pět set potom. Doufám, že držíte slovo a že nečekáte příliš, protože mnoho věcí o Housce ani já neznám.“ „Nemějte obavy.“ Kasumi zaplatila a kastelán ji dovedl k masivním železným vratům, které odemkl jedním z klíčů, které měl u sebe. „Mimochodem, já jsem Petr.“ „Kasumi, těší mě.“
Vstoupili na vnitřní nádvoří hradu, které se tvarem podobalo čtverci. V přízemí vedlo dovnitř hradu několik dveří a nad sebou Kasumi spatřila podél vnitřní strany zdí ve dvou úrovních ochozy s vysokým černým zábradlím. Ten vyšší ochoz byl sotva pár metrů pod střechou, která sahala až po jeho okraj. Díky tomu byly ochozy a zdi chráněné před deštěm. Nádvoří tvořily velké kamenité desky, poskládané jedna vedle druhé a v jeho středu bylo nízké čtvercové hrazení, obklopující momentálně prázdnou plochu. Kastelán začal svůj výklad: „Hrad Houska byl založen někdy v rozmezí let 1270 až 1280 Přemyslem Otakarem II.“ „Co tu bylo předtím?“ „Podle záznamů z kronik dřevěné hradiště. Dal ho někdy kolem roku 878 postavit vévoda Pšovanů, Slavibor.“ „Pšované?“ „Ano. To byl rod, jež sídlil na svém hrádku Pšově nedaleko Mělníka. Není to odsud daleko, asi dvacet kilometrů.“ „Ano, já vím. Přes Mělník jsme projížděli.“ „Vy tu máte někoho s sebou?“ „Svým způsobem jo, ale to není podstatné. Pokračujte a snažte se nic nevynechat, i když to může vypadat jako malichernost.“ „Dobrá, ale… většina cizinců se v České historii zrovna moc dobře neorientuje. Spíše je zajímá zdejší výzdoba, malby, zkrátka umění a ne historie hradu.“ „Já upřednostňuji spíše tu historii. Prohlídka nějakých obrazů, nábytku a podobných věcí mě neosloví.“ „Jak říkáte... V době výstavby Housky byl nedaleko odtud postaven hrad Bezděz. Až vystoupáme nahoru, bude jistě vidět v dálce na kopci.“ „Ten Bezděz, má nějakou spojitost s Houskou?“ „Oba byly postaveny stejnou hutí, ale z hlediska vzniku to bude vše.“ „Vraťme se prosím ještě zpátky k těm Pšovanům. Zmiňoval jste nějakou kroniku…“ „Ano. Záznam o tom se objevuje v kronice Václava Hájka z Libočan. Počkejte, někde to tu budu možná mít.“ Petr se chvíli prohraboval v papírech, na kterých byly mnohé poznámky a otištěné stránky ze starých knih až nakonec našel to, co hledal. „Mám to tady,“ řekl a podal Kasumi list s drobným úhledným písmem. Ta se na to zběžně podívala a pak to Petrovi vrátila se slovy: „Mohl byste mi to přeložit?“ „Ach… ano jistě, promiňte. Tak tedy poslouchejte: Léta Páně 878: Slavomil Pšovský, jinak Mělnický, kterémuž proto, že byl z rodu Hrabova, někteří Hrabě a jiní Hrabovec říkali, maje syna krásného vzrůstu a mužné postavy, jemuž bylo jméno Housek dáno. Protož Slavomil rozkázal na jedné vysoké skále hrad pevný postaviti a od jména syna svého kázal jej Housek nebo Houskov jmenovati. A když byl dokonán, nalezena jest nedaleko od toho hradu díra, v kteréžto díře množství rozličných duchů bývalo, kteříž pomalu více a více lidem tu obývajícím překážku činili a někdy v rozličných úkazů proměňujíce se lidem tu obývajícím ukazovali tak hrozně, že tudy lidé nesměli choditi, takže ten hrad byl jim zanechán.
„To tam vážně je? To o těch duchách a úkazech?“ „Ano, jak jsem říkal už předtím – Houska skrývá mnohá tajemství.“
„Nestojím o žádné turistické strašáky, takže ty vypusťte, ale řekněte mi, opravdu se tu něco objevovalo?“ „Nejprve bych pokračoval v ryze faktických věcech, souhlasíte? Pověsti a strašidelné historky necháme zatím stranou, dobře?“ „Ano, jen mi řekněte jednu věc – ta díra, je stále někde v okolí hradu?“ „Je tady, to ano. Váže se k ní zajímavá historka, ale teď zpět k historii. Jak jste si jistě všimla, Houska stojí na pískovcové skále, nevelkých rozměrů a tomu byla uzpůsobena velikost hradu a jeho tvar.“ „Proto je téměř čtvercový.“ „Ano. Tam venku v místě, kde se skála zvedá, byla postavena vysoká věž. Jinak byl hrad tvořen třemi křídly, jak jistě vidíte. V tom zadním křídle je kaple, kam se půjdeme později podívat. Hrad se po čase dostal do držení pánů z Dubé a jeho majitelem byl Hynek Berka z Dubé. V té době patřilo okolí Housky koruně, ale král Václav II. byl vězněn právě na nedalekém Bezdězu a toho Hynek využil, aby zde postavil opevněný hrad. Tehdy zde z Prahy do Žitavy vedla obchodní stezka a tedy ráj lapků a zlodějů. Z ochrany kupců proudily Hynkovi značné peníze. Časem se zde vystřídalo několik majitelů. Zhruba na přelomu 15. a 16. století bylo kolem hradu vybudováno opevnění, později stržené ve století sednáctém. Roku 1658 byla také zbourána zmiňovaná věž. Koncem 16. století byl hrad přestavěn na renesanční zámek, jehož podobu dnes připomíná nejvíce.“ „To opevnění… proč bylo strženo?“ „Hrad měl být původně zbourán celý, ale nedošlo k tomu.“ „To mi neuniklo, ale jaký k tomu byl důvod?“ „Patrně se mělo za to, že hrad už neplní svoji funkci, ale to, proč došlo ke změně, se dodnes přesně neví. Objevují se názory, že hrad nepotřeboval vnější opevnění, protože případné nebezpečí nehrozilo zvenku ale… z vnitřku. Tím už ale zacházíme k pověstem a nejprve si projdeme některé obytné místnosti.“ „To je, myslím, zbytečné. Říkal jste něco o výhledu po krajině…“ „Pojďte tedy za mnou nahoru.“ Petr provedl Kasumi přes nádvoří a vstoupil do jedněch dveří v pravém křídle. Na konci chodby zde bylo točité schodiště, po kterém oba vystoupali až nahoru. Ocitli se tak v nejvyšším patře. Přešli do vedlejšího severního křídla, kde vešli do jedněch z dveří. Místnost zde byla prázdná až na zbytky maleb na zdi. Výhled z okna byl ale působivý. Silně zalesněná krajina a v dálce dva vysoké strmé kopce. „Na tom kopci vpravo, tak tam stojí Bezděz. Za jasného počasí je krásně vidět.“ Kasumi se nahnula z okna, aby dobře viděla, co je kolem hradu. „Kde přibližně je ta díra?“ zeptala se. „Měla by být kousek pod námi. Tam vás ale už nezavedu, dohodli jsme se jen na prohlídce hradu.“ „Vím. Trefím tam sama. Půjdeme se podívat do kaple?“ „Proč ne.“ Vchod do ní byl v přízemí v severním křídle hradu, tedy v tom samém, kde byli teď. Sešli proto po schodech dolů a Petr odemknul dveře dovnitř.“ „Já se v tom zase tak moc nevyznám,“ řekla Kasumi, „ale neměla by kaple být někde
stranou? Tohle vypadá, že je v samotném středu hradu.“ „Skutečně tomu tak je. Vskutku jde o ne zrovna obvyklou polohu.“ Vstoupili dovnitř a Kasumi hned zaujal její tvar. Obdélníkový půdorys se u oltáře, směřovaného k východu, tvaroval do podoby pětiúhelníku. Západní strana byla ukončena tribunou. Stěny byly zdobeny několika freskami. Všimla si na nich i podivných postav. „Je normální, aby byli ti lidé znázorněni hlavou dolů?“ „To opravdu není a to není jediná zvláštnost. Fresky pocházejí ze třicátých let 14. století. Všimněte si na stranách zpodobnění archanděla Gabriela a Michaela. Michael, jak vidíte, bojuje s drakem, tedy symbolem zla.“ Kasumi si výjev prohlížela a pozornost věnovala především drakovi. Nevypadal jako draci z pohádek, které slýchala v mládí, ale na druhou stranu jí bylo jasné, že podoba Asijských draků se od těch Evropských v mnohém liší. Byl poněkud obtloustlý, postavený na čtyřech nohách a celý měl mírně nazelenalou barvu. V jeho předních prackách však byl zvláštní kruhový předmět. „Předpokládám, že vás zaujala ta koule. Skutečně jde o unikát. Nevím o žádném jiném zpodobnění Michaela s drakem, ve kterém by byl zachycen tento předmět. Říká se, že v okolí Housky kdysi nějaký takový drak žil.“ „Existuje nějaké vysvětlení, co je ten předmět zač?“ „Ne, ale vzhledem k tomu, jak to drak drží, by se mohlo zdát, že se to snaží chránit.“ „A co ty ostatní fresky?“ „Nad tribunou je vyobrazen svatý Kryštof, ale to zdaleka není tak zajímavé jako dvě postavy támhle.“ Petr ukázal na malbu, kde z jedné stojící postavy jakoby vylézala postava další. „Zdá se, že jsou překryty. Někdo je přemaloval?“ „Právě že ne. Prokázalo se, že byly namalovány současně. Podivné je i to, že jen jedna postava má svatozář.“ „Co to značí?“ ptala se Japonka. „To opravdu nevím.“ „Může to být nějaká přeměna - transformace?“ „Vyloučit se nedá asi nic. Máte na mysli povznesení obyčejného člověka na svatého?“ „Nebo naopak. Co je tu dál?“ „Tady za tribunou je další postava, lukostřelce.“ „Lukostřelce?“ „Nikdo nemá ani ponětí, co je tím myšleno, protože není znám ani jediný ekvivalent. Vzhledem k tomu, že se odsud provádělo kázání, mohlo by snad jít o jakousi modlitbu vystřelenou jako šíp do oblak. Zkrátka symbolický význam.“ „Možná, ale… to tady vzadu na té postavě, to je ocas?“ „Ano, podivné, já vím. Nic podobně zajímavého tu už není, takže bych přešel k těm pověstem. Berte je ale skutečně jen jako pověsti.“ „Ano, ale jak se říká – ve všem je zrnko pravdy.“ „Tahle kaple je podle jedné z pověstí vlastně uzávěrem Pekel.“ „Přímo tady kde stojíme?“ „Přesně tak. Kdysi zde byla nějaká průrva a na jejím místě byla kaple postavena.“
„Kopal tu někdo?“ „Nešlo o nic rozsáhlého, ale když se nic neobjevilo, upustilo se od dalších výkopů.“ „Ve kterých místech?“ „Poslyšte, vy máte ale zvláštní otázky. Pokud vím, tak tady u oltáře.“ „Hmm, něco dalšího?“ „Venku před hradem byla kdysi studna a tvrdilo se, že vede do Pekla. Místní se rozhodli Peklo prozkoumat a tak dolů spustili nějakého na smrt odsouzeného muže. Když ho po chvilce vytáhli zpět, měl prý úplně bílé vlasy a nebyl schopen říct, co bylo tam dole.“ „Co se s ním stalo?“ „Krátce poté zemřel a studna byla zasypána, jenže to nebyl zrovna jednoduchý proces. Zdálo se totiž, že je bezedná. Trvalo téměř tři roky, než se někomu podařilo tu studnu uzavřít.“ „Mělo z ní během té doby něco uniknout?“ „O ničem se nemluví. Co by vás ale mohlo zajímat je událost, co se přihodila Máchovi.“ „Komu?“ „Karel Hynek Mácha, to je jeden z našich nejznámějších básníků, copak jste o něm nikdy neslyšela?“ „Pochybuji.“ „Vážně ne? To se divím.“ „Macuo Bašó.“ „Cože?“ „To je zase náš nejslavnější básník. A vidíte, taky jste o něm neslyšel.“ „Chápu, kam míříte, ale zpátky k Máchovi. Zajímaly ho okolní hrady a zříceniny, a když byl tady na Housce, stala se mu jedna zvláštní věc. Napsal o tom v dopisu určeným pro jeho přítele, zdejšího hajného.“ „Máte přepis v těch listech?“ „Tady ne, ale určitě to najdu někde doma. Pojďte.“ Opustili kapli a Kasumi se zájmem sledovala, jak ji Petr zamyká. Věděla, že ta kaple je místo, kde má největší šanci něco objevit. Nemůže ale kopat jen tak do země, když nemá nářadí a navíc, když se tu pohybuje kastelán. Venku pořád slabě pršelo a začalo se stmívat. Petr ji vyvedl z hradu, zamkl bránu a zmizel ve svém domku. Během pár minut byl zpět s popsaným listem. Víte, překládat něco takového není zrovna snadné, ale pokusím se. Milý Eduarde,… nazítří na silnici litoměřické před Bohušovicemi mne přepadla nevýslovná touha, že když se dám vpravo, přes lesy a hory, za pár mílí doputuju k Housce a Bezdězu - kdo ví, kdy je zas zhlídnu! Došel jsem na Housku s druhé hodiny půlnoční. Císařský háv nebes, lesy šuměly nočním vánkem. Jasno všude, lampy nepotřebí, v duši horší temnota. Jeť prý na hradě jáma, sluje jakási, vede do pekla. Jedni praví, že ji sám d'ábel vykopal, jiní, že alchymisti prorazili. Jda po nádvoří, v hlubokých stínech zahlédl jsem temnější - otvor v podzemí. Do té pekelné jámy spustil kdys zločince - Eduarde, mně té chvíle bylo zoufaleji, než dávnému odsouzenci - táhlo mě to v neznámé hlubiny stezkou neznámou! Pro tu chvíli zažehl jsem borovou soušku, a Eduarde, já se toho odvážil - vlezl jsem do té díry. Chvíli sestupuju - podobné chodby bývaly na Dobytčím trhu, co klučík jsem jimi prolézal - závanem z hlubin louč zhasla.
Kolem děsivé nicoty, noha se třásla na výstupcích kamení, chrastění kostlivců, světlo modravé, co odraz v hladině, v něm stíny jak strašidla.. Když jsem k sobě přišel - Eduarde - já byl v pekle - nebo v zimničních snách. Mraky bledé, slunce nevidno, nebe povlečené obrovitou sítí pavučin. Povětří sytila síra, prach a čoud štípal v plicích, že jsem stěží dýchal. Pomíšený hluk se rozléhal, dunění a potlumené ryčení - lkala zem z roztaveného kamene. V útesech pískovcových vyhlodaná doupata plála nadpřirozeným jasem, žlutým, sinavým. Kostlivci netvoři se vypínali nad vrcholky bradel, porostlých sežehlými křovinami, ratolestí nevidět. Bytosti lidské s lícemi změněnými, za časté nevidomí, namnoze šaškovskou veteší oděné, chvátaly v zástupech co vichřicí hnány rmutným labyrintem. Štvaly je Dantovy ďábelsky chechtající se měchy s očima ohnivýma - vsávaly a polykaly ty nešťastníky. Eduarde, já myslel, že zešílím - ouzkost a smutek mě pojaly ze strašlivé končiny. Pekelných nástrojů jsem se nebál, dalo se jim utýct - zatracenců jsem želel, že se v hořkém chvatu míjejí, na sebe nepromluví, bez usmání, bez pozdravu. Talácel jsem se valícím davem, nikdo si mě nevšiml, nikdo na mě nepohlédl. Až dívčina jakási v šedé elfí říze, zářivá co Anjel, ve zlatých vlasech černou čelenku, obepínajicí tvář - pousmála se na mne. Přistoupil jsem k ní, v zoufání svém pravím: „Jsem v pekle…“ Zavrtěla hlavou - já se leknul, že mi nerozumí. Tu sňala z hlavy tenkou pásku, já se opakoval. Smála se, řkouc po česku zpěvným hlasem, leč rychle a podivným přizvučením: „To si myslí mnohý…“ Eduarde, ty vidiny se měnily a přelévaly - na nich skutečné peklo horoucí. Člověk nemůže vypsat, co vidiny ukazovaly. Všechny mé noční přístrahy se otevřely, všechny temnoty, plameny, propasti, lidi, co larvy - kéž bych oči mohl otevřít mimo vidění své…! Rakev temnoty a červů, bolest, hrůznost nejdivější, děsivější otevřeného hrobu… Hrůza… Eduarde, kéž bych směl zapomenout! „Jestli toto není peklo, kde tedy jsem?" táži se vyjeven - člověk je slabé zvíře. „V Praze,“ předci, odvětila sličná Dídó. Mně se zatmělo před očima. Vzpomněl jsem na legendy, kdy člověk opustiv domov, vrací se po řadě roků: „Který letopočet?“ vyhrkl jsem, doufaje, že žertem odpoví. „Dva tisíce šest, “ pronesla. Zakroužila prstem po čele - zmizela mi. Já jí nevěřil, Eduarde - budoucnost nemohla být hrozivější mých nočních můr! Bloudil jsem mezi domy - útesy, tak vidím v povzdálí utěšené vily, zeleň, bílé zídky... Utíkal jsem k nim: zas nebylo vidět živáčka, jen psi štěkali za vysokými ohradami. Najednou zhlídnu kovový plot, kolem trocha křoví, uvnitř jáma, zpustlé rozvaliny - smetí kolem...! Já to místo poznal, Eduarde - poznal jsem ho! Kdybych paměť ztratil, stála tam cedule, na ní ouředním hranatým písmem, špatným českým jazykem sepsané, co za místo se zde nachází... Já to místo předce znával, kolem lesy hluboké a stinné. Sedával jsem tu, slýchal hlahol rohů, třeskot mečů, zvonění pohárů v bujné pitce! Ty ruiny ponuré - toť byvší Hrádek krále Václava! Tma mě zachvátila - víc nevím. Zbloudil jsem na Housce, promočený rosou. Zlý, divný sen hrozné tušení! Pište mi Eduarde - pište, co nejdřívěji! Praha, 10. srpna 1836, Karel Hynek.
Kasumin výraz už během čtení zvážněl a když Petr dočetl, trvalo jí notnou chvíli, než se k tomu vyjádřila a to jediným slovem: „Pitomost.“ „Proč myslíte?“ „Pokud by se to opravdu stalo a pokud by z toho ten Mácha byl vážně tak zdrcený, tak by se jen těžko obtěžoval s takovým obšírným vysvětlováním plným zbytečných poznámek a popisů.“ „Nezapomeňte, že to byl básník. Je logické, že využívá takové obraty.“ „Dejme tomu, ale i tak. Studna má prý být zasypaná, takže kudy by se tam asi tak mohl dostat?“ „To vážně netuším ale kdoví, jak to vlastně bylo. Možná nalezl nějaký jiný vchod.“
„Hmm.“ „Můžete nad tím klidně dumat dál, ale mám pocit, že tímto prohlídka končí, takže…“ „Ano, děkuji mnohokrát. Moc jste mi pomohl. Tady jsou vaše peníze.“ „Díky. Užijte si zbytek dovolené, slečno,“ řekl Petr a celý spokojený odešel do domu. Kasumi sice byla o tisícovku lehčí, ale dozvěděla se mnoho nového. Prošla si ještě nádvoří a hledala cokoli, co by připomínalo průchod do podzemí. Bohužel marně. Vydala se dolů do vesnice, ale hned za rohem spatřila o zeď opřeného Ivana. Seděl v trávě a nepřítomným pohledem zíral před sebe. Na první pohled na sobě neměl žádná zranění, ale nevypadal vůbec dobře. Pohrávala si s myšlenkou, že se půjde podívat, co mu je a pomůže mu, ale copak si to zaslouží? Když procházela kolem něj, spatřila, jak muž zamžikal očima a pokusil se vstát. „Héé, Kaš-š-umi. Ahój.“ „Tobě nic vážného není? Škoda. Jenom ses někde ožral jako prase...“ Ivanovi chvíli trvalo, než se mu podařilo se postavit a stejně se přitom musel opírat o zídku. Popošel o pár pomalých nejistých kroků blíž ke Kasumi, která naopak ustoupila dál od něj. „Nechoď ke mně, vždyť to z tebe táhne jak ze sudu whisky.“ „Có? Možná ze sudu vodky.“ „Záleží na tom? Já jsem zjistila spoustu nového a už vím, minimálně to, že jsme na správném místě. Co jsi zjistil ty?“ „Nó, čepují tu dobrý pivo.“ „Zmiz mi radši z očí.“ „Né to né. Vždyť já jsem šel sem za tebou ti… pomoct a… ale už jsem sem nedošel.“ „Nejlíp mi pomůžeš, když přestaneš tak smrdět.“ „To asi nepude. Ale… teď se pudu asi vyspat. Unavil sem se.“ „Spíš venku. Zavřená v autě s tebou nebudu.“ „Nebudem spát venku, protože jsem… dostal bydlení.“ „To myslíš vážně?“ „Ruda z hospody mě nabíd, pokoj u sebe v domě a dokonce tam přichystá postel i pro tebe, tak jakej sem?“ Ivan zvednul ruce v oslavném gestu a evidentně čekal samou chválu. „Jseš blbej, blbej jako snad nikdo. Žvaníš samý voloviny a kdoví, co jsi tomu chlapovi nakecal. Chápeš, že si musíme všechno nechat pro sebe? Nikdo se nesmí dozvědět, o co nám vlastně jde.“ „Ale… já si rád povídám.“ „Spíš zkus chvíli držet hubu a ukaž mi, kde bydlí ten trouba.“ Ivan se potácivým krokem vydal dolů k vesnici. Cestou minuli jen tři domy a on se u každého zastavil a zkoumavým pohledem si ho prohlížel. Nakonec skončili před hospodou u auta. „Počkej chvilku tady. Musím se zeptat, kde… bydlíme.“ „Jo a při té příležitosti do sebe hodíš další sklenku nebo radši dvě a budeš na tom ještě hůř. Jdu s tebou.“ Vešli dovnitř a hned se ocitli v prostorném sále s mnoha stoly všude kolem. Bylo tu i nevelké pódium, patrně pro nějaké slavnosti. Za výčepem stál
hospodský s dlouhou zástěrou. Zcela jistě byla původně bílá, ale to naznačovaly jen občasné světlejší fleky mezi četnými skvrnami od mastnoty, zbytků jídla a piva. Ivan okamžitě zamířil ke stolu v koutě sálu, kde seděli dva muži. Jeden z nich byl holohlavý čtyřicátník, ale ten již jen ležel na desce stolu a vyspával. Druhý ještě vnímal okolí, i když s tím měl problémy. Byl hubený s černými dlouhými vlasy. „Rudo!“ zajásal Ivan a roztáhnul ruce, aby svého kamaráda objal. Ruda vstal ze židle a šel mu naproti, ale zakopl o židli a svalil se na podlahu. „Rudó? Kam jdeš?“ ptal se Ivan a naklonil se nad něj. „Musíme jít domů. Už se mi chce… spát.“ Ruda se obrátil a nechápavě sledoval Ivana. „Cože?“ řekl. „Přepni na češtinu, blbe,“ řekla Kasumi a šťouchla do Ivana, který chvíli nechápal, co se po něm chce, ale pak začal už česky. „Vstávej Rudo, já sem přece Ivan, Tvůj kámoš.“ Pomohl mu zpátky na nohy a Ruda se mu chytil kolem ramene, aby zase neupadl. Sice byli oba úplně namol, ale nedalo se Ivanovi upřít to, že ze všech tří vydržel nejvíc. „Tak jo, Rudo. Jdeme domů. Ukaž kudy.“ Ruda natáhl ruku a chvíli s ní nejistě mával sem a tam a pak ukázal na dveře za výčepem. „Támhle,“ zvolal radostně. „Dobře, tak jdeme,“ řekl Ivan a vyrazili tím směrem. „Tam je nejspíš kuchyně, vy kreténi. Musíme ven.“ Ivan se náhle zastavil a chvíli si přebíral, co mu Kasumi řekla. „Jdeme asi blbě, Rudo. Tam je kuchyně.“ „Nekecej,“ řekl Ruda, „to chci taky umět tohlencto. Jseš jasnovidec, vole!“ „Ještě než odsud vypadneme, byste měli zaplatit, ne?“ ozvala se Kasumi. „Jo, ještě než odsud vypadneme, bysme měli zaplatit,“ řekl Ivan Rudovi. „Ještě než odsud vypadneme, bysme měli zaplatit!“ zařval na celý sál Ruda. „Jo, to bysme měli,“ řekl Ivan a táhl Rudu dál ke vchodovým dveřím jakoby nic. Kasumi se otočila na hostinského, ale ten nevypadal, že mu počínání těch dvou vadí. „To je v pohodě,“ řekl, „vyberu si to u Rudy, až vystřízliví. Radši na ně dejte pozor, slečno.“ Kasumi sice nevěděla, co se jí snaží hostinský říct, ale ona nikomu nic nedlužila, tak proč se o to starat? Všichni tři vyšli ven a Ruda s Ivanem nasávali do plic čerstvý vzduch. Byla už skoro tma a Kasumi se rozhodla, že bude lepší být Ivanovi nablízku. Ne proto, aby mu pomáhala, ale aby věděla, co bude dělat. „Tak jo, Rudo. Kde bydlíš?“ ptal se Ivan. „Já ti nevím, kámo. Někde tady to bude.“ „Počkej, tak pudem tady ulicí a uvidíme. Když uvidíš svůj dům, tak houkni.“ Kasumi byla docela ráda, že šli dál relativně mlčky až na nějaké to brblání, ale netrvalo dlouho a Ruda spustil: „Kámo?“ „Co?“ „Já se asi pudu utopit.“ „Fakt? Myslim, že se ti to nebude líbit.“
„Vážně ne? Tak mi poraď něco jinýho. Já už mám toho všeho dost.“ „Zkus se zastřelit. To bejvá rychlý.“ „Když já ti nemám flintu.“ „Já jo, počkej, někde tu bude. Nikam nechoď,“ Ivan Rudu pustil a vytáhl z pod kabátu svoji pistoli Yarigin. „Do prdele, to snad není pravda. Okamžitě to ukliď!“ řekla Kasumi. „Buď zticha tý… potvoro jedna,“ řekl Ruda, který stejně vůbec nevěděl, co Kasumi říká, ani kde vlastně je. „Na, vem si ji,“ řekl Ivan. „Ne počkej, já to nedokážu. Zastřel mě ty.“ „Možná se zastřelím s tebou. Taky už mě to všechno začíná srát.“ „Ale… kdo pak vodpráskne mýho zetě?“ „Ty máš zetě?“ „Jo, jmenuje se pijavice a saje mi krev a hlavně prachy. Musíš mi slíbit, že ho zabiješ, kámo.“ „A nechceš ho radši zabít sám? Možná ti to zvedne náladu.“ „Jó, to by mohlo. Tak domluveno, jdeme na pijavici.“ Kasumi se od nich značně vzdálila, už když Ivan vytáhl pistoli a teď když se zase rozešli přemýšlela, jestli je bezpečné jít s nimi dál. Ruda ušel jen pár kroků a náhle zvolal: „Hůů.“ „Co je, ty vole?“ divil se Ivan. „Už jsme doma. Kurva, já sem tak rád. Doufám, že mě žena s nikým nepodvedla, co sem byl pryč.“ „Někoho má?“ „Já ti nevim, ale viděl sem to ve filmech. Chlap přijde po cestách domů a najde tam cizí dítě. Jo, takhle to holt bejvá. Žencký sou svině.“ Ruda s Ivanem se dopotáceli před dveře prostorného domu. „Počkej, někde tady dole mám schovaný klíče.“ Ruda se shýbnul a odsunul rohožku, pod kterou byl svazek klíčů. „Na, odemkni to za mě.“ „Kterej je to klíč?“ „Ten poslední, vždycky to bejvá ten poslední.“ Ivan začal postupně zkoušet klíče do zámku. „Co ti tak trvá, vole? Říkám ti, začni tim posledním.“ „A jakej z nich to je, do hajzlu?“ řekl Ivan a ukázal Rudovi všechny klíče. Ten se na ně nejistě podíval a pak na jeden z nich ukázal. Ivan ho vyzkoušel a konečně otevřel dveře. Kasumi zůstala stát na ulici. Bylo jí vlastně úplně jedno, jestli poteče krev, ale v žádném případě nestála o to, aby tekla z ní. „Pst, drž hubu!“ křičel Ruda. „Stará určitě spí.“ Přišli do předsíně, odkud vedly dveře dál, nejspíše na chodbu a také zde bylo schodiště do patra. Ruda na něj ukázal a řekl: „Tam někde jsou volný pokoje. Tam bydlíš, tak jdi.“ „Počkej, a co pijavice?“ „A jó, pijavice. Když ona asi nebude doma. Vždycky na noc chodí někam pryč.“ „Kam pryč?“ „Co já vim, někam do prdele.“
Za dveřmi se rozsvítilo světlo a do předsíně přišla starší žena s malým dítětem v náruči. Smutným pohledem se podívala na oba muže. „Proč mi to děláš Rudo? Copak mě musíš ničit i ty?“ Ruda se otočil na Ivana a řekl: „Tak vidíš kámo, co sem říkal – podvedla mě. S kým máš to dítě, ty mrcho, jedna?! Já ho zabiju, slyšíš, zabiju ho!“ Žena se rozplakala, otočila se a mlčky odešla. „Jo, to je jí podobný. Vždycky zdrhne jak malý děcko. No nic, běž si odpočnout, já taky už pudu.“ Ruda udělal pár kroků ke dveřím, narazil do stěny a sesunul se k zemi. Během chvíle usnul. Ivan se vydal nahoru do patra. Byla tu úzká chodbička a mnoho dveří po levé straně zdi. Zapadl hned do prvních dveří. Byl to běžný pokoj s postelí, policemi, knihovnou, televizí a dalšími věcmi. Okamžitě ulehl na postel. Kasumi venku zatím vyčkávala, jestli se začnou ozývat rány, ale k ničemu nedošlo. Ze stále otevřených dveří vykoukla žena, rozhlédla se kolem, a když ve tmě nalezla obrys postavy, řekla vystrašeným hlasem: „Kdo jste?“ Kasumi nerozuměla, ale přišla blíže na světlo. „Česky nerozumím,“ řekla v angličtině, „mluvíte anglicky?“ Žena nereagovala a tak se Kasumi zeptala znovu a to v ruštině. Žena kývla hlavou na znamení souhlasu a poté už začala rusky. Sice dlouho hledala vhodná slova a nerozuměla příliš dobře, ale byla schopná se domluvit. „Co tu hledáte?“ zeptala se. „Máte něco společného s Rudou jako ten druhý muž?“ „Do určité míry ano.“ „Kde vlastně je?“ „Ten Ruda mu nabídl nějaký volný pokoj. Jde o to, že tu máme určitou práci a zdržíme se zde pár dnů, ale nejbližší ubytovna je trochu z ruky. Já se ale klidně vyspím venku, nemám s tím problém a nechci vás obtěžovat.“ „Co jste si dohodli s Rudou je vaše věc, já jsem s ním po dnešku definitivně skončila, takže mě to nezajímá, ale chci, aby byl v domě klid, protože tu je malé dítě, takže buďte prosím tiše.“ „Rozumím, nemusíte mít strach. Můj… ehm společník bude zřejmě už v pokoji, můžete mě ukázat, kde je?“ „Prázdný pokoj je nahoře v patře poslední dveře v chodbičce. Pojďte už, ať mohu zamknout.“ Kasumi vstoupila dovnitř. „Jinak já jsem Anna,“ řekla žena a podala si s Kasumi ruku. „Kasumi, těší mě. Pobyt tady vám zaplatím, nemějte strach.“ „Mě na tom nezáleží. Neberte mě špatně, ale problémů máme i tak dost, takže víc než možnost přenocovat nečekejte. Maximálně vám ráno dám něco k snědku, ale musíte se mi zaručit, že nebudete dělat problémy.“ „Nemohu mluvit za Ivana, mého společníka, ale co se mě týče, můžete být bez obav. Ráno odejdu a vrátím se nejdříve večer, bude-li to vůbec třeba. Jen by mne zajímala jedna věc - ráda bych věděla, proč tohle děláte? Proč dovolíte tady přenocovat úplně cizím lidem a k tomu ještě cizincům?“ „Jak jsem už řekla, je to hlavně Rudova věc a kromě toho… mě už pramálo záleží na
tom, co se kolem děje. Na mém místě byste to viděla stejně. Víte, Jaromír, on je… ale to je jedno. Dobrou noc,“ řekla Anna a odešla pryč. Kasumi dle pokynů vstoupila do 'svého' pokoje. Byl téměř vyklizený a zůstalo tu jen nějaké nepotřebné harampádí. Bylo tu rozbité jízdní kolo, krabice s oblečením, dvě židle s ulomenými nohami a také několik dek a povlečení na postele. Postel tu však nebyla a nebyl tu ani Ivan. Za normálních okolností by tomu nevěnovala pozornost, ale pocítila výhodu v možnosti pobývat tady poblíž místních lidí. Mohla se díky tomu snadno dozvědět o tom, co se v okolí povídá a v tom viděla vůbec největší plus. Byla přesvědčená, že celá ves bude už zítra vědět o jejich příjezdu a jak se říká – přítele si drž blízko, nepřítele ještě blíž. Kasumi považovala za potenciální nepřátele všechny lidi v okolí. Vydala se z pokoje, aby našla Ivana. Nebylo to zase tak těžké, protože hlasité chrápání se ozývalo jen z jednoho pokoje. Uvnitř byl na posteli rozvalený Ivan. Pokoj už na první pohled vypadal obývaně, a kdyby sem jeho majitel teď přišel, s největší pravděpodobností by Ivan skončil na ulici nebo rovnou na policii. „Hej, Ivane, vstávej ty kreténe!“ zvolala Kasumi. Ivan něco zabrblal ze spaní, převalil se na bok a chrápal dál. Kasumi s ním párkrát zalomcovala, avšak zbytečně. Nakonec jí nezbylo, než ho jednoduše odtáhnout. Měla co dělat, vzhledem k jeho váze, ale zvládla to a velice pomalu ho dopravila do pokoje. Rozložila si na podlaze jednu z dek, ale než stačila ulehnout, Ivan se probral. „A jé, Kasumi, tebe sem dlouho neviděl.“ „Sklapni a spi.“ „Ne, počkej. Asi se mi to dneska moc nepovedlo, co? Promiň, já jsem se nechtěl takhle, ech… zřídit.“ „Mlč. Mám s tebou jen samé starosti.“ „No tak to zase ne. Zařídil jsem spoustu věcí a jen mi to teď trochu nevyšlo, no. To se stane. Pověz mi, co chystáme zítra?“ „Zítra jdu do lesů hledat díru v zemi, ale ty se mnou nepůjdeš.“ „Proč ne?“ „Nestojím o tebe. Můžeš se ale postarat o něco jiného.“ „Poslouchám...“ „Možná je někde na Housce cesta do podzemí. Mohla by být v kapli pod zemí a možná i někde na nádvoří, ale pochybuji. Ty Máchovy kecy mi nepřijdou zrovna věrohodné.“ „Cože? Jó, Mácha. Toho si pamatuji, počkej, jak jen to bylo.“ Ivan se zamyslel a pak vykřikl: „Jo, už vím, to se ti bude líbit. Poslouchej.“ Byl pozdní večer – první máj – večerní máj – byl lásky čas. Hrdliččin zval ku lásce hlas, kde borový zaváněl háj. O lásce šeptal tichý mech; květoucí strom lhal lásky žel,
svou lásku slavík růži pěl, růžinu jevil vonný vzdech. „Drž hubu, chci se vyspat a ne poslouchat nesmysly.“ „Ty vůbec nemáš romantickou duši.“ „Možná ne, ale zato mám rozum, který tobě evidentně schází. Už s tím nepokračuj, jasné!“ „To se neboj, já to stejně dál neznám, ale zajímalo by mě, jak souvisí Mácha s naší věcí.“ „Podle dopisu, co napsal, se dostal do podzemí pod nádvořím a prošel nějakou… asi bránou nebo co a ocitl se v Praze roku 2006.“ „Tak to je teda borec. Víme, kde ta brána je?“ „Samozřejmě že ne. Bude to výmysl, o tom není pochyb.“ „Cy říkal něco o tom, že tu hledáme portál, tedy nějakou bránu.“ „Ano, ale ta nevede do budoucnosti.“ „Jó? Jak to víš?“ „To je moje věc. Zkrátka a dobře se starej jen o tu kapli, zatímco já budu hledat další stopu v lesích, ale teď už spi.“ Kasumi se konečně uložila ke spánku a neuběhlo ani deset minut a Ivan se zase ozval. „Klidně si zítra choď po lese, ale já už vím, jak bránu najít. Počkáme si na Máchu a dostaneme z něj, kam to vlastně vlezl. Když nebude chtít spolupracovat, tak to z něj prostě vymlátíme.“ „Je rok 1994, ty blbče. Nebudu na něj dvanáct let čekat a navíc je to nesmysl. Kromě toho za dvanáct let už… budu jiná.“ „Jak to myslíš?“ „V tu dobu mi potáhne na čtyřicítku a to už není věk na věci, které dělám doteď.“ „Jo, už ti rozumím. Budeš stará na to, aby sis mohla vyskakovat na kde koho. Zatímco teď se ti může postavit jen málokdo, tak v tu dobu budeš ráda, když najdeš někoho, s kým dokážeš zatočit, ha ha. Jo, to ti nezávidím, che che. Pád až na dno, hmm. Alespoň vidíš, jak výhodné je umět zacházet se střelnými zbraněmi. Žádnou dobrou fyzičku to nevyžaduje, takže zatímco já budu ještě v šedesáti schopen zabíjet, ty budeš ráda, když udržíš v ruce meč.“ Kasumi mlčky vstala a odešla z pokoje. Nechtěla, aby se tohle stalo. Začala pomýšlet na budoucnost, čemuž se obvykle vyhýbala, ale tentokrát už bylo pozdě. Bude možná žít ještě hodně dlouho, ale jak dlouho to bude opravdový život, tak jako doteď? Pak už přijde jen živoření, kdy bude vzpomínat na to, co dokázala nebo byla schopná dokázat. Možná bude lepší, když se toho nedočká. Potemnělý sál ukrytý kdesi v podzemí, který osvětlovalo jen několik málo svící rozestavěných uprostřed. U zdi byl obdélníkový oltář, na kterém stál kalich s vínem a nad ním miska s posvěcenou hostií, kterou překrývala černá neprůhledná látka. Nad oltářem stál kněz v černém plášti s kápí na hlavě. Stejně oblečení byli další dva muži stojící vedle kněze a také čtyři další tvořící půlkruh na druhé straně oltáře. Kněz měl
na rozdíl od ostatních na zadní straně pláště vyobrazený velký rudý bafomet – obrácený pentagram. Před ním ležela na oltáři nahá mladá žena. Nohy měla roztažené a stejně tak ruce, ve kterých držela černé svíce. Přímo za knězem byl na stěně připevněn velký dřevěný latinský kříž, avšak obrácený. Po jeho pravici stál podstavec s knihou. Kněz a jeho dva pomocníci se sklonili k oltáři. „In nomine Magni Dei Nostri Satanas, Introibo ad altare Domini Infemi,“ řekl zvučným hlasem kněz, načež pokračovali druzí dva slovy: „Adjutorium nostrum in nomine Domini Inferi.“ Kněz dále pokračoval sám: „Před mocným a nepopsatelným Knížetem Temnot a v přítomnosti všech hrozivých démonů Hlubin a této shromážděné společnosti, já potvrzuji a přiznávám své minulé omyly. Prohlašuji, že Satan vládne zemi a potvrzuji svým slibem uznávat a ctít jej ve všech věcech, bez výhrad.“ Kněz odkryl černou látku a pozvedl do výše misku s hostií. „Přijď, ó mocný Pane Temnot a pohleď příznivě na tuto oběť, kterou přinášíme tvým jménem.“ Položil hostii zpět na oltář a obrátil ruce nataženými dlaněmi dolů. „Ó mocný a hrozný Pane Temnot, prosíme tebe, který přijímáš a uznáváš tuto oběť, kterou ti obětujeme ve prospěch této shromážděné společnosti, na kterou jsi vložil svůj znak, kterým můžeš přispět k naplnění a prodloužení našeho života pod tvou ochranou a proto vydáváme příkaz tvému strašlivému pochopovi ke splnění našeho přání a zničení našich nepřátel. Žádáme tě, služebníku Pána Temnot, o spolehlivou pomoc při tomto zvláštním přání. O pomoc při zabití všech, kteří nám stojí v cestě a tím pohrdají mocí tvou a tvého Pána. Znič ty, co jsou pokrevně spjaty s matkou mého syna, neb všichni ti si zasluhují smrt. Pouze jeho a ji ušetři.“ Kněz zvedl ruce do výše a pronesl: „Potvrď nám, tvým věrným dětem, ó Pekelný Pane, jehož chválíme svou neřestí a věříme ve tvou nespoutanou sílu a moc, že patříme mezi tvé vyvolené. Zříkáme se duchovního ráje slabých a chudých, vkládáme do tebe naši naději, očekáváme splnění všech našich přání. Skláníme svá těla k zemi a hrdě říkáme: Otče náš, jenž jsi v Pekle, pochváleno budiž tvoje jméno. Přijď království tvé, staniž se vůle tvá, jak na zemi, tak i v Pekle! My tuto noc splatíme své spravedlivé dluhy a neprohřešíme se na cestě utrpení. Uveď nás v pokušení a zbav nás naší falešné pobožnosti, protože tvoje je království, moc i sláva až na věky!“ Kněz uchopil hostii, otočil se zády k ostatním, zvedl ji do výše kříže a hlasitě a vztekle započal dlouhou řeč. „Ježíši, podvodníku, zloději slibů a loupežníku smyslů slyš! Ode dne, co jsi se stal výplodem slabých střev falešné panny, jsi nesplnil ani jeden svůj závazek a zklamal jsi ve všech svých slibech. Staletí uběhla marným čekáním na tebe. Lidé se tě dovolávají a slýchají: Doufejte, snášejte utrpení, andělé vám pomohou, Nebesa se vám otevřou... Ty podvodníku! Ty dobře víš, že všechno jsou jen lži, jen výplody chorých mozků. Zapomněl jsi na chudobu, kterou jsi kázal a poddaní se zamilovali do banketů! Viděl jsi slabé klesat pod tlakem prospívajících, zatímco ty jsi klidně stál a kázal úslužnost! Ach, jaké pokrytectví! Ty věčná špíno Betlémská, museli jsme přijmout tebe i tvé nestydaté podvody, tvé neodpustitelné zločiny! Měli jsme zatlouci hřebíky do tvých rukou daleko hlouběji, trnovou korunu narazit na tvé čelo daleko pevněji a vyvolat větší krvácení z tvých zasychajících ran na boku. A tak učiníme a činit budeme, klidně znesvětíme tvé tělo, znesvětíme je obrovskou zhýralostí, ty prokletý Nazarejče. Pohleď, velký Satane, na symbol těla
toho, který chtěl ze Země vymýtit rozkoš a který ve jménu Křesťanské 'spravedlnosti,' zavinil smrt miliónů našich statečných Bratrů. My proklínáme jej, a przníme jeho jméno. Pekelná Výsosti, uvrhni jej do Hlubiny, ať věčně trpí v nekonečných mukách. Přenes na něj svůj hněv, ó Kníže Temnot, a rozervi jej, protože on musí poznat sílu tvého vzteku! Povolej své legie, vyšli své posly na podporu tohoto a přivolej na Křesťanské potácející se kreatury jejich záhubu. Andělé, cherubíni a serafíni musí zalézt a třást se hrůzou, ležíc na lopatkách před tebou. Rozdrť brány Nebeské, protože zločiny na našich předcích musí být pomstěny!“ Kněz hostii hodil na zem a zuřivě po ní začal šlapat, poté vytáhl z pod svého pláště dokonale tvarovanou černou kouli a položil jí na ženu na oltáři. Z temnoty v koutě sálu se ozvalo zlostné zavrčení a všichni následně uslyšeli dunivé kroky. Nikdo z přítomných neviděl jejich původce a ten se jako plíživý stín přesunul k východu ze sálu. Když odešel, kněz dokončil obřad slovy: „Ego vos benedictio in nomine Magni Dei Nostri Satanas.“ Všichni přítomní hlasitě pronesli: „Ave, Satanas! Dokonáno jest.“
VI – Čas na lásku „Tamhle vlevo nad krbem to je Mordred Gordon,“ řekl Adrian a ukazoval přitom na obrovské plátno na kterém byl zachycen starší muž s zlostným výrazem ve tváři. Měl na rukách spousty prstenů a vedle něj stáli dva vzteklí psi. Celý obraz byl malován se značným použitím zelené barvy. „To je ten, který proklel náš rod. Už od pohledu, sympaťák, že?“ usmál se Adrian a když zjistil, že to Rachel nepobavilo, otočil se čelem k obrazu vedle. „Ten na druhé straně je Marcus, zakladatel rodu,“ Adrian ukázal na obraz s důstojně a inteligentně vyhlížejícím starým mužem v brnění. „Marcus byl vůbec zvláštním člověkem a dokázal spoustu věcí. Společně s bratrem založili Black Mirror, tehdy to byl ještě opevněný hrad a dnešní podobu získal až mnohem později. Mordred se však brzy pomátl a začal se chovat jako sobecký šílenec. Jeho manželka Marie mu dala syna Damiena, ale on věřil tomu, že to je syn Marcuse. Nenáviděl svého bratra, svou ženu a všechny ostatní. Tehdy také propadl alchymii a různým temným vědám a naukám. Omylem svého syna zabil, když prováděl jeden experiment. Ať už vymyslel cokoliv, je zřejmé, že se mu povedlo něco objevit, ostatně otec je toho důkazem. Po letech Mordredovy vlády se Marcus vrátil z ciziny a zjistil jak se věci na Black Mirror změnily. Mordred během své nedlouhé vlády ustavičně ničil zdejší lid. Stali se z nich téměř otroci a jeho pošetilost dokonce přivedla mnoho nevinných na popraviště. Když tohle Marcus zjistil, vypravil se s Marií a několika věrnými Mordreda zastavit. Podle starých záznamů Mordred uprchl kamsi pod hrad a zde ho Marcus našel. Mordred svou ženu zabil a Marcus ho v následném souboji porazil. Bohužel mu ale nechal dostatek prostoru na vyslovení té kletby, která pak postihla celý náš rod.“ „Tomu se jen těžko dá věřit.“ „Přesto je to tak. Dokonce je i její přesný přepis toho, co Mordred řekl. Došlo zkrátka k tomu, že se kletba projevila až o téměř osm set let později na mém otci. No a další historii už znáš.“ „Nikdy bych neřekla, že se něco takového může opravdu přihodit, Adriane. Tvého otce vážně lituji. Nechci ani pomyslet na to, jaké by to bylo, kdybych měla na svědomí životy několika lidí a přestože by to nebyla má vina, všichni by o tom byli přesvědčeni. Nemá to lehké.“ „To opravdu ne, ale pojď, zatím jsi toho moc neviděla a přitom ti chci ukázat ještě spoustu věcí.“ „Jsem vážně ráda, že to pro mě děláš, Adriane. Připadá mi to jako turistická prohlídka na nějakém hradě, ale s jeho vlastními obyvateli a jen pro mě. Skoro lituji, že už nedělám pro noviny, mohla bych tady o tom napsat článek.“ Adrian se zhrozil a s vážným pohledem se otočil k Rachel. „To, co ti říkám je naše historie, Rachel. Slíbila jsi mi, že si všechno necháš pro sebe. Kromě toho by ti těžko někdo za hranicemi panství uvěřil.“ „Promiň, Adriane, já to tak nemyslela. Samozřejmě, že se to nikdo nedozví, ostatně k čemu by mi to bylo? Navíc, když budu bydlet na panství, byla by hloupost rozčílit si svého pána.“
„Nejsem tvůj pán.“ „Ale přesto mám takový pocit, víš, působíš na mě takovou mocí a autoritou až se vedle tebe cítím strašně malá. Ani ten nápad s tykáním moc nepomohl.“ Adrian jí položil jemně ruku na rameno. „Ale no tak, vždyť jsme oba stejní, Rachel. Zkus si odmyslet všechnu tu výzdobu, ty koberce, obrazy, lustry, služebné, nebo spíše zaměstnance, zahradu a další věci, až zbudu jen já a to je to důležité. Chci říct, že majetek z nás nedělá více, než jsme, ačkoli si to mnozí myslí. Nedívej se na mě jako na šlechtice, ale jako na obyčejného chlápka, co má místo městského bytu zámek. Pravda, něco se ode mne očekává, jako od šlechtice a pána panství, ale to jsou jen podružné záležitosti. Vezmi si třeba Edwarda. Chová se ke mně uctivě, jak to považuje za nutné, ale já na tom nijak nelpím. Když mi začne tykat, trochu se v mé přítomnosti uvolní a začne mě brát spíše jako kolegu nebo přítele - bude mi to příjemnější, pokud ovšem bude stále plnit své povinnosti. Na druhou stranu mi je ale jasné, že jemu by to nepřišlo správné a přirozené. Respektuji to, jen chci říct, že vlastnictví Black Mirror a titul ze mě nedělají nějakého nadčlověka a věř mi, že já to mohu posoudit moc dobře. Skoro celý život jsem ani nevěděl, kdo jsem a žil jsem běžný život studenta na univerzitě v Bostonu. Nebudu se tvářit, jako někdo, kdo nejsem a chci, aby to ostatní pochopili.“ „Já…“ „Co se děje?“ „Nic, jen… s tebou Adriane, se cítím úplně jinak, než kdy předtím.“ „Jak to myslíš?“ „V minulosti jsem si častokrát připadala jako uvězněná, zkrátka nesvobodná a zneuznávaná. Ale teď mi to tak nepřijde. Jsi ke mně laskavý, možná víc než si zasloužím a já bych se ti chtěla nějak odvděčit.“ „To přece nic není. Dělám to rád. Zajímáš se o hrad, o náš život a o mě…“ „Cítím se zde úplně jako v jiném světě. Ohromená něčím, co jsem nikdy nečekala, že uvidím. Ukážeš mi prosím něco dalšího?“ „Jistě, pojď za mnou.“ Adrian zavedl Rachel do knihovny. Viděl na ní ohromné překvapení, když sledovala přeplněné police vzácných knih. Knihovna byla obdélníková místnost a obě širší stěny zakrývaly po celé délce regály se srovnanými knihami. Podle štítků mohl každý okamžitě poznat, kde jaký žánr najde a následně si vybrat podle nálady nebo potřeby. V zadní části knihovny stál bytelný stůl z tmavého dřeva. Leželo na něm několik knih, prázdných svitků a psací potřeby. Když k němu Rachel přišla, se zájmem si prohlížela popsaný list. „Ty píšeš? To bych od někoho, jako jsi ty nikdy nečekala.“ „Ne, to není moje práce. Psaní pro mě není, maximálně tak deník, kam občas zanesu nějakou tu poznámku, ale něco takového opravdu ne. Moc zdlouhavé, moc nudné a navíc zbytečné, ale otec na to má jiný názor.“ „Takže to je jeho rukopis?“ „Jo. Zvláštní, co? Jsme na konci dvacátého století a nemáme tu ani obyčejný psací stroj.“
„Proč ne? Vždyť by to bylo mnohem pohodlnější.“ „To ano, ale otci se to nelíbí. Někdy bývá až příliš konzervativní. Chtěl jsem to tu všechno zmodernizovat. Dostat sem televizi, počítače, bezpečnostní alarm, moderní nábytek, moderní umění a kupu dalších věcí, ale bohužel…“ „Vždyť je to tvůj zámek!“ „To sice je, ale pořád s otcem hrozně moc cítím a lituji ho. Chci, aby se mu tady líbilo a aby ho nepřepadaly děsivé vzpomínky. Snažím se mu zkrátka pomáhat, jak jen to jde.“ „A nezdá se ti, že by ses měl více prosadit? Chápu, že tvůj otec toho má za sebou hodně, ale neměl by ses kvůli němu tak omezovat.“ „Možná máš pravdu, ale… sám nevím, co vlastně chci.“ „Moc ráda bych ti s tím pomohla. Mohla bych tě třeba nějak rozveselit a zpříjemnit ti život.“ „Tvá přítomnost mi ho zpříjemňuje dostatečně,“ usmál se Adrian. „O čem vlastně tvůj otec píše?“ „Ani přesně nevím. Klidně si to prohlédni, myslím, že mu to nebude vadit. Já zatím najdu knihy, co mluví o té kletbě, ať mi můžeš věřit.“ „Věřím ti i tak, Adriane. Není třeba.“ Rachel usedla za stůl a prohlédla si list popsaného papíru. Zdálo se, že ještě nebyl dopsán. Panství Black Mirror. Místo, na které zbytek světa raději zapomněl. Nehostinná pahorkatina pokrytá hustými temnými lesy, jež zahalují vše živé a nechávají to tiše spát. Málokdo se odváží toto místo vůbec navštívit a ještě mnohem méně lidí má tu odvahu nebo spíše drzost tu žít natrvalo. Jakoby zdejší kraj odmítal cizince, jakoby nechtěl být spatřen a naopak chtěl zůstat všem očím skryt. Na našem panství není bezpečné místo, nikdo tu nemůže najít úkryt, protože žádný není. Nebezpečí zde číhá na každém rohu a mohlo by se zdát, že jen blázen by tu dobrovolně zůstal. Každý ví, co se tu odehrávalo a odehrává, ale příčina toho všeho je zahalena clonou, kterou prohlédlo jen málo duší. Ani oni se však nemohou považovat za znalce panství našeho, neboť záhady zde ukryté jsou jistě zaryty hluboko do dávné minulosti, kterou nepamatuje už nikdo z živých. Ani my, přestože jsme formálně pány zdejšího kraje, jsme ve skutečnosti jen jeho loutkami, neboť paradoxně právě my jsme nejvíce doplatili na vrtochy osudu. Na našich bedrech dříve ležela zodpovědnost a moc naše měla sloužit k ochraně ostatních před zlými silami, ale dnes jsme to my, kdo potřebuje ochránit. Jsme na pokraji vymření a všichni ví, že s naším skonem skončí také mnohé zlo a bolest, kterou jsme způsobili. Otázkou však zůstává, jestli s naším koncem nezmizí i moc a síla kraje, protože jsme s ním spjati silnými řetězy a ty nejdou zpřetrhat. Jak dlouho ještě vydržíme stát na kopci a shlížet na to, co nám mělo říkat pane? Čemu všemu dokážeme ještě odolat, než se zlomíme jako suchý zpráchnivělý strom, kterému se už teď v mnohém podobáme? Bohatá koruna bez listů a pouze jedna jediná větev. Prozatím je mladá a pevná, ale jak známo jest – i ta nejpevnější větev se pod náhlým a silným náporem zlomí. Budeme pokoušet štěstí naše a smůlu ostatních nebo se pokusíme větev upevnit, zajistit a ochránit? To ukáže až čas a to je to jediné, čeho máme dostatek. Při pohledu do budoucna vidím jen nejistotu a strach. Věž nebude stát, když nemá pevné základy a s lidmi je to obdobné. Když jejich minulost je od začátků protkána bolestí a neúspěchem, není možné s přibývajícími léty sílit. Věřím, že jsme už pochopili strašlivou moc vzpomínek a dnes bychom si přáli jednu jedinou věc – zapomenout. Jak toho ale docílit?
„Tvůj otec je na tom špatně, že? Z tohohle listu je cítit smutek a žal.“ „Sžírá ho to, co 'provedl' a mě to samozřejmě taky vadí. Když se vrátil, očekával jsem, že bude úplně jiný. Myslel jsem, že bude veselý z toho, že jsem tu a že budeme spolu, ale jeho vzpomínky jsou příliš silné. Řekl bych, že už nikdy nebude šťastný… Ale dost o otci - půjdeme se podívat do světa, souhlasíš?“ „Do světa? Jak to myslíš?“ „Mark, má takovou zajímavou zálibu v modelářství a musím uznat, že to opravdu umí. Nedávno dokončil pyramidy v Gíze, ale má i spoustu jiných věcí.“ Adrian doprovodil Rachel ke starému křídlu a dále do jednoho z pokojů. Když Rachel zahlédla velké stoly, na kterých byly velice věrné zmenšeniny Londýnského Toweru, Tádž Mahalu, sochy Svobody a mnohých dalších, nevěřila vlastním očím. U každého takového modelu stál dlouhý text popisující historii skutečných staveb, doplněný o několik fotek a obrázků. „Mark má teď v plánu vyrobit celé Black Mirror, kam zanese všechny zajímavé stavby, co tu máme. Měl by tu být Warmhillský kostel, Willow Creek, maják na Sharp Edge, Murrayův hotel, doly na západě panství, Black Lake a další… no a samozřejmě náš zámek.“ „Něco takového musí být úžasné. Strašně bych si přála to vidět.“ „Určitě to uvidíš, Rachel. To ti můžu slíbit. Půjdeme ven na zahradu?“ „Jistě, ráda se nadýchám čerstvého vzduchu.“ Adrian provedl Rachel přes jídelnu ven na zadní zahradu. Rachel se otočila k zámku a pořádně si ho prohlížela. Adrian zahájil výklad: „Není to ani půl roku, co tady hořelo a už se to skoro ani nepozná. Moje sestra Angelina by klidně nechala celý zámek lehnout popelem jen aby dosáhla svého. Chtěla využít moci, kterou nabízel Mordred a jeho kletba ve svůj prospěch. Nejde to však tak snadno, neboť s kletbou úzce souvisí krev mužských potomků našeho rodu. V tu dobu jsem byl jediný a tak mě Angelina vyhledala až v USA, kde jsem žil, aniž bych věděl, kdo je má pravá rodina. Nakonec to všechno skončilo dobře, byť za hroznou cenu. To moje matka Angelinu zabila a obětovala při tom svůj vlastní život, aby ochránila ten můj.“ „To je hrozné... A při tom požáru se ti stala ta… věc?“ „Kdepak. O nohu jsem přišel až později. A mohla za to jedna hloupá past na vlky anebo spíše moje zbrklost.“ Adrian si povzdechl a připomněl si chvíli, kdy pátral po odkazu svého otce a snažil se ho všemožně přivézt zpět do života. „Promiň mi to, nechtěla jsem ti to připomínat,“ omlouvala se Rachel. „Neomlouvej se, ty přece za nic nemůžeš. Kromě toho jsem se s tím už vyrovnal, jen na mě občas přijde taková chvíle, kdy si říkám, jak by to asi dopadlo, kdybych tam tehdy neudělal takovou pitomost. Stalo se to kousek od starých dolů na západě panství. Tam v podzemí jsem nalezl způsob, jak otce zachránit, ale když jsem odtamtud prchal šlápl jsem do pasti.“ „Před čím jsi prchal?“ „Myslím, že o dalších nadpřirozených jevech zatím pomlčím. Možná se to dozvíš později, Rachel, ale nechci tě děsit.“
„Chápu. Nebuď ale smutný - je mnoho lidí, kteří na tom jsou podobně jako ty, ale oni nemají tohle všechno.“ „To asi nemají, ale takovýhle majetek taky není kdovíjaká výhra. Víš, ani dřív jsem neměl moc přátel, ale teď je to snad ještě horší. Jistě, mám tady tátu a jsem za to doopravdy rád a taky mám dva služebné a jednoho takového… podivína, ale tohle zkrátka nejsou přátelé, kterým bych se mohl svěřovat a oni naopak mě. To, že jsem Gordon už samo o sobě vytváří ohromnou propast mezi všemi ostatními v okolí a já v poslední době čím dál tím víc pociťuji, že mi tu někdo chybí…“ „Je až neuvěřitelné, jak moc jsme si podobní. Také mám vedle sebe neustále pusto. Jsem sama a nikoho nezajímám a řeknu ti, že tvůj problém se jménem Gordon mi připomíná i mé problémy. Možná se to zdá absurdní, ale moje propast, která vzniká mezi ostatními, je způsobena právě mým vzhledem.“ „Nevidím na tobě jedinou vadu.“ „To je právě to. Všichni čekají, že stačí zamávat plnou peněženkou a ovinu se jim hned kolem krku, ale já taková nejsem. Chtěla bych normální život s člověkem, který mě bude milovat za každých okolností. Když někoho potkám, tak jakékoliv sbližování vzdá dříve, než se stačíme poznat, protože je přesvědčen, že mi záleží jen na penězích a nenechá si nic vysvětlit. Bohatí si naopak myslí, že mě mohou mít kdykoliv se jim zachce, ale o nějaké lásce tam nemůže být řeč. Výsledkem je to, že stále marně čekám na pověstného prince na bílém koni, který se do mne zamiluje a já do něj a prim bude hrát především to, co skrýváme pod povrchem. Jenže takhle čekám už kolik let a moje naděje jsou den ode dne slabší.“ Adrian se dlouze zadíval do jejích krásných jasných očí a pak řekl: „Možná… možná, že čekat už nebude třeba. Nevím čím to je, ale tvá přítomnost mi čím dál tím víc vyplňuje to prázdné místo.“ „Přivádíš mě do rozpaků, Adriane. Ale… já také cítím, že s tebou je všechno takové… jiné a lepší.“ „Nesedneme si támhle pod altánek?“ „Radši bych usedla tady k fontánce. Je v ní krásně čistá voda. Tak osvěžující…“ „Dobře, proč ne.“ Adrian se sice tomuhle místu vyhýbal a pro trávení tak krásných chvil, jaké teď zažíval, by si radši vybral místo, kde nikdo v minulosti nezemřel, ale přece Rachel neodmítne! Usedli tedy na okraj fontánky. Kámen byl studený, ale nevadilo jim to. Chvíli se na sebe jen tak mlčky dívali a pak Adrian krátce, jakoby se obával nepříjemné reakce, políbil Rachel na tvář. Té se to velice líbilo a Adrian s chutí pozoroval její krásný úsměv a pohled plný radosti a jakéhosi uvolnění. Nevydržel to a políbil jí znovu a znovu. Cítili se oba šťastně, jakoby najednou hodili všechny své problémy za hlavu. Rachel smočila ruku ve studené průzračné vodě a jen tak z legrace vychrstla trochu vody na Adriana. Ten se tomu zasmál a během chvilky byli oba celí mokří. Adrian pak provedl Rachel okolo zámku. Ten už vypadal téměř jako před požárem. Adrian okamžitě po návratu otce začal s dalšími pracemi a snažil se vše maximálně urychlit. Sice ho to vyšlo poněkud dráž, ale naprostá většina dělníků byla ochotná za tučný příplatek pracovat mnohem tvrději a déle. Normálně by na to nespěchal, ale
čím déle se tu potloukali cizí lidé, tím větší nebezpečí hrozilo pro Samuela. Skrýval se, jak jen to šlo a evidentně úspěšně, protože jeho oživení se mezi veřejnost nedostalo. Prošli kolem hlavního vchodu do zámku, až dorazili ke stájím. Byla to stará zděná budova se dvěma vchody, přičemž vrata se obvykle nechávala zavřená a dovnitř se vcházelo z boku. Před stájemi byla studna. Už dávno se nepoužívala, ale nechávala se otevřená. Adrian neviděl důvod studnu zabednit a to i přesto, že hned vedle bydlel Ralph. Byl si jist, že to není zase takový hlupák, aby skákal do studny. „Máte tu koně?“ zeptala se Rachel. „Ne, ačkoli Ralph by ho chtěl, ale nevím, jestli by se o něj dokázal postarat.“ „Ten Ralph, to je… nějaký místní sirotek?“ „V podstatě ano. Má nějakou duševní poruchu, nevím přesně, o co jde, ale není to zase tak strašné, aby tady nemohl žít. Většinu života strávil v místním blázinci a…“ „Počkej, není to teď ten hotel?“ „Jo, zvláštní místo pro hotel, i když s tím Murray určitě neměl tolik práce. Přeci jen mezi blázincem a hotelem není zase tak velký rozdíl. Dřív se to tam jmenovalo Ashburry a honosně se tomu říkalo nemocnice pro duševně choré. Táta ale říkal, že už jen z toho pobytu tam se musel každý dočista zbláznit. Pacienti to tam rozhodně neměli lehké, ale radši bych to před tebou dál nerozváděl.“ „Máš pravdu, nějaké ohavné podrobnosti vážně slyšet nepotřebuji. Pověz mi ale, co se stalo s Ralphem dál a proč skončil u tebe?“ „Ashburry později zrušili a pacienti se převezli jinam. Z nějakého důvodu, možná zpackaná organizace převozu, se stalo, že několik pacientů uprchlo. Pokud vím, tak jediný, který zůstal na panství a nebyl nikým znovu odchycen byl právě Ralph. Nevím přesně, co se s ním dělo dál ale určitě pár let bydlel v prostorách Akademie.“ „To ho tam nechali jen tak?!“ „Ale, ne. To místo je už stovky let naprosto opuštěné a je z toho pouhopouhá ruina. Někdy tě tam určitě vezmu. Možná, že se ti to bude líbit. To místo má zvláštní atmosféru, takovou romantickou a navíc je všude kolem bujná příroda.“ „Moc ráda bych to tam viděla.“ „Je to odsud pěkná dálka, ale… možná bychom s tím nemuseli zase tak moc otálet.“ „Chceš říct, že tam půjdeme hned teď?“ „Nejprve bych dokončil prohlídku, jestli tě to tedy ještě zajímá…“ „Určitě. Povídej, prosím, jak to bylo s Ralphem dál.“ „Ralph se později z akademie přesunul do takové dřevěné chaty ve Warmhillských lesích. Víš, kde je Warmhill?“ „Ano, už jsem tam byla poslechnout si příběh.“ „Příběh?“ „Nemohla bych být dobrou novinářkou, kdyby mě nezajímaly věci, o kterých píšu, a zdejší hrobník Mark zná strašidelných historek spousty.“ „Zajímají tě strašidla? To se ti tu určitě bude líbit, ale zpátky k Ralphovi. V té chatrči bydlel jen pár měsíců a pak mu shořela. Zřejmě to byla jeho vina, ale rozhodně ji nezapálil úmyslně. Ještě štěstí, že tady s ohněm manipulovat nemusí. Od té doby, což je jen necelý měsíc, bydlí tady ve stájích. Zpočátku to s ním bylo hodně těžké,
protože během svého pobytu v Ashburry si vytvořil podivný vztah k malé hadrové panence.“ „Ke dvěma panenkám, ne? Pan Bubby a paní Bubbová.“ „No právě, úplně stačil pan Bubby. Přišel o něj během toho požáru a chvíli jsem si myslel, že na něj zapomene, ale bohužel. Několikrát jsem ho musel uklidňovat a hlídat ho, zatímco bezhlavě pobíhal po pozemku, díval se pod každý lísteček a kamínek, jestli zrovna pod ním není pan Bubby. Když se jednou napíchnul na ostnatý drát, co vedl zvenčí kolem zdi, málem ho to stálo život. Ještě štěstí, že jsem byl nablízku.“ „Kolem zdi jsem ale žádný drát neviděla. Jen nahoře, na zdi.“ „Ten, co byl dole jsem nakonec musel uklidit. Neodpustil bych si, kdyby se mu kvůli tomu něco stalo. Každopádně ani po tom zranění se jeho touha po Bubbym nezměnila, až jsem nakonec musel požádat Marka, aby vyrobil nového panáčka a to co možná nejpodobnějšího tomu původnímu. Docela se to i povedlo a on vážně uvěřil, že je to pan Bubby, ale Mark, aby mu udělal větší radost, vytvořil ještě jednoho. Ralph si na něj zvykl nečekaně rychle a tak vznikla paní Bubbová. Jestliže se předtím musel o všem radit s Bubbym, tak teď ještě navíc i s Bubbovou. Nevím, jak to přijde tobě, ale já mám pocit, jakoby se jeho osobnost rozdělila na další část. A aby toho nebylo málo, tak i Ralph chápe rozdíl mezi mužem a ženou a skoro se zdá, že láska, kterou si vytvořil mezi oběma panáčky, přeskočila i na něj. Děsím se toho, že na něj přijdou nějaké choutky.“ „Vypadá to, že s ním máš jen samé starosti.“ „Podle toho, co jsem říkal, to tak asi vypadá, ale Ralph mi i dost pomáhá. Pracovitý je opravdu hodně a díky němu se zahrada pomalu vrací do stavu, jaký by byl pro takový zámek očekávatelný. A nedávno jsem objevil i další jeho schopnost – perfektně se dokáže postarat o Boba.“ „To je zase kdo?“ „Bob je náš hlídací pes, tedy zatím jen malé štěně, ale až vyroste, bude užitečný. Původně jsem chtěl už velkého vycvičeného psa, ale došlo mi, že Ralph by se ho bál. Takže když s ním bude odmalička a když ho uvidí vyrůstat, určitě to bude v pohodě a hlavně mi odpadne další starost.“ „Jaká to je rasa?“ „Kuvasz.“ „O tom jsem v životě neslyšela.“ „Pojď se na něj podívat.“ Adrian doprovodil Rachel do stájí. Byly uklizené a čisté, což ji trochu překvapilo. V rohu byl starý rozbitý kočár a kolem něj několik úhledně srovnaných zahradnických náčiní. Stály tu i velcí bytelní houpací koně a opodál i staré dřevěné houpací křeslo, na kterém seděl Ralph. „A-ahoj, D-darrene, ahoj R-rachel,“ řekl Ralph, jakmile je uviděl. Adrian se otočil k Rachel a tiše jí zašeptal do ucha: „V přítomnosti Ralpha jsem Darren. Pak ti to vysvětlím.“
Rachel kývla na znamení souhlasu a pozdravila: „Ahoj, Ralphe. Jak se dnes máš?“ „D-dobře, já i pan Bubby a paní B-bubbová. Máme teď s-spoustu s-starostí, víš?“ „Slyšela jsem. Prý se staráš o Darrenovu zahradu a taky o pejska.“ „A-ano, ha ha. B-bob se jmenuje. T-to j-jméno jsem vymyslel já!“ „Chtěli bychom se na něj podívat,“ řekl Adrian. Nechceš se jít zatím proběhnout venku?“ „T-tak d-dobře. D-dneska by měl zase přijít E-ephram.“ „Ephram?!“ řekl s obavami v hlase Adrian. „Jé, p-promiň. T-to je t-tajemství. On nechce, aby se to někdo d-dozvěděl. Neřeknete mu t-to, že ne?“ „Možná. Záleží na tom, kdo to je a co s ním máš.“ „Ephram je syn Harryho, Darrene,“ řekla Rachel, „prý si okolo zámku často hraje.“ „Ahá, a teď už víme s kým, že ano Ralphe? To se Harrymu nebude líbit.“ „P-prosím, Darrene,“ škemral Ralph, „Ephram je můj přítel, stejně jako ty a Samuel. Já nechci, aby se t-to dozvěděl Harry. Určitě by mu zakázal sem ch-chodit. T-ty si se mnou n-nikdy nehraješ třeba na s-schovávanou a-a to mě m-mrzí.“ „Tak dobře, Ralphe. Můžete si spolu hrát, ale nezapomeň, co jsem ti říkal.“ „S-samuel si t-taky hraje na schovávanou, a nikdo ho nesmí najít, d-dobře. Nikomu n-neprozradím, že se schovává t-tady, neboj.“ „Dobře, Ralphe, tak se mi to líbí a teď nás nech o samotě, jo?“ „J-jasně,“ řekl Ralph a vyběhnul ven. Rachel z přítomnosti duševně postiženého muže nebyla kdovíjak nadšená, ale nedávala to na sobě znát. „Nebojíš se, že Samuela prozradí?“ ptala se Rachel. „To víš, že mám obavy, ale zase - i kdyby to prozradil, tak jemu to nikdo věřit nebude. Tedy doufám v to.“ Adrian dovedl Rachel k poslední stáji v rohu budovy, kde na matraci právě spalo malé štěně. Bylo celé bílé s dlouhými chlupy. „Krásné a roztomilé,“ usmála se Rachel. „Můžu si ho pohladit?“ „Proč ne. Zatím toho moc neuhlídá, taky mu je jen osm týdnů, ale později by to měl být ideální hlídač. Kuvasz je původně maďarské pastevecké plemeno. Má silný vlnitý kožich, skvělý do zdejšího chladného podnebí. Nebude jednoduché ho vychovat, ale Mark s tím naštěstí má nějaké zkušenosti, takže Ralphovi pomáhá, jak jen to jde. Až vyroste, budu muset pro jistotu Harryho varovat, aby na Ephrama dohlédnul.“ „Ani se nechce věřit, že z něčeho tak rozkošného se vyklube velký a silný hlídací pes.“ „Je to stejné jako u lidí a vlastně u všeho živého. Počáteční nevinnost se může velice rychle změnit v něco nečekaného. Tak už to bývá…“ „To máš pravdu – nic není tak, jak to zpočátku vypadá… Proč tě Ralph vlastně oslovuje Darren? Nebylo by lepší mu vysvětlit, kdo vlastně jsi?“ „Pokud mu to vysvětlit dokážeš, tak před tebou opravdu smeknu. Darren bylo moje původní jméno, které mě dala moje adoptivní matka. To, že jsem Gordon a že se ve skutečnosti jmenuji Adrian, jsem zjistil až mnohem později. Moje matka Catherin zkrátka nechtěla abych tu žil – bála se o mě.“ „A jsi jako Adrian šťastnější?“ „Abych řekl pravdu – ani sám nevím. V poslední době jde všechno strašně narychlo
a nemám ani dost času si všechny ty události pořádně přebrat a promyslet. Ale… asi ano, jsem teď šťastnější. Zpočátku to nebyla žádná legrace, když mi najednou spadlo všechno tohle do klína, ale zabydluji se a počítám, že za pár měsíců budu mít zcela jasno a už nikdy nebudu chtít odsud odejít.“ „Nevím, co na to řekneš a nechápej mě prosím špatně, ale… mohla bych tu zůstat trochu déle? Víš, než si něco najdu a než se…“ „Počkej, počkej, ty chceš vážně odsud odejít?“ „Nechci tě využívat, Adriane, vždyť jsem tady úplně cizí…“ „Buď prosím upřímná, Rachel. Vidím na tobě, že se ti tu strašně líbí a já nemám nejmenší důvod tě vyhazovat, právě naopak. Chtěl jsem tě o to požádat už předtím, ale nějak nenacházím slova.“ „Navrhuješ mi snad abych tady zůstala? Natrvalo?“ „Přesně tak.“ „Adriane, já… nevím co na to říct. Tohle je to nejkrásnější, co pro mě kdo kdy udělal. Samozřejmě, že ti to vynahradím a zaplatím, jak jen budu moci. Víš, chtěla bych práci ve zdejších novinách, myslím, že bych dokázala ten plátek pozvednou mnohem výš.“ „Rachel, já ti pobyt tady nenabízím jako nějaký nájem. Nechci, abys mi za to platila, ostatně s penězi jsem na tom tak dobře, až by mi to přišlo trapné, po tobě ještě něco chtít. Víš, Rachel, já… asi… chtěl bych ti říct, že…“ „Ano?“ „Ech… půjdeme se podívat na Akademii?“ „Kvůli tomu jsi se tak zaseknul? Moc ráda tam s tebou půjdu, Adriane. Vlastně s tebou půjdu kamkoliv budeš chtít.“ „Dobře, ale nejprve musím za Murrayem. Máš tam přeci své osobní věci, ne? A kromě toho nedovolím, aby se na tebe takový budižkničemu sápal.“ „Ale Adriane, počkej. To není nutné. Nekažme si tenhle krásný den někým jako je Murray. Já za ním zítra zajdu sama a vyřídím to.“ „Tak dobrá, ale samotnou tě k němu rozhodně nepustím.“ Adrian se podíval na hodinky. „Hmm, bude už skoro poledne. K Akademii vyrazíme až po obědě.“ Samuel z okna svého pokoje s nelibostí sledoval mladý pár. Drželi se za ruce, skoro jako milenci a to se poznali teprve včera. Nechápal, jak je to možné. Vždy byl podezíravý a nenechával s sebou manipulovat, ale jeho syn byl úplně jiný. Copak mu nepřišlo divné, že se tu zničehonic objeví taková žena a v rychlosti se mu ovine kolem krku? A ještě tvrdí, že se jí Murray pokusil znásilnit? Murray?! Vůbec se mu to nelíbilo a Adrian vypadal úplně omámený, jakoby měl oči jen pro ni. Nevěřil tomu, že je novinářka a nevěřil ani tomu, že se tu objevila náhodou. Vzpomněl si na sebe a na Catherin, když se oni dva setkali prvně. Bylo to roku 1967 krátce před Vánoci. Randal Gordon tehdy pořádal na Black Mirror ples ku příležitosti padesátého výročí od zasnoubení svého otce Williama s Victorií. Tehdy Samuelovi bylo sotva dvacet let a Elisa, jeho matka, po něm chtěla, aby si co nejdříve našel budoucí nevěstu. Randal se k tomu choval benevolentněji a Samuelovi to bylo mnohem příjemnější. Rozhodně si neplánoval vyhlédnout nějaké děvče, jen proto, že
se to hodilo rodině, ale tehdy na plese byl doopravdy okouzlen přítomnosti mladé Catherin z chudého a nevýznamného rodu Rotchů. Pro ni byl Samuel rozhodně, jak by se řeklo, dobrá partie. Elisa však někoho jako byla Catherin nesnesla. Mezi otcem a matkou to začalo povážlivě skřípat a on se zatím postupně, pomaličku čím dál tím více sbližoval s Catherin. Zpočátku jen vzájemné formální návštěvy se snad i díky rozporu mezi rodiči proměnily v milostné schůzky, na které se obě strany těšily dlouho dopředu. Trvalo téměř rok, než se Catherin nastěhovala na Black Mirror a krátce nato se spolu vzali. Vzpomínal si moc dobře na šílenou scénu, kterou Elisa ztropila na svatební hostině a která nakonec vyústila v naprosté odloučení od jeho samotného. Nikdy nepřekousla, že se její syn oženil s někým takovým. Manželství rodičů se brzy proměnilo v šílenství, provázané nekonečnými hádkami a výčitkami. Sám vinu necítil, protože upřednostnil lásku před majetkem a nikdy by nerozhodl jinak, ale nebylo to pro něj tehdy vůbec snadné. Už tenkrát chtěl Black Mirror opustit, aby nemusel dennodenně sledovat nenávistné pohledy své matky, a s Catherin začít nový život jinde. Nakonec se to vyřešilo opačně a Elisa z panství odešla, načež se Randal rozhodl jít za ní. Ani ne po měsíci, se na Black Mirror dostala zpráva o jejich autonehodě. Samuela to rozhodilo, ale přesto nechápal, co udělal špatně. Krátce na to se na něm začala projevovat kletba, až to nakonec vyústilo v požár zámku. Měl pocit, že všem svým blízkým jen ubližuje, ale nedokázal to změnit. Teď ale neubližuje nikomu, naopak – chce synovi pomoci. Věřim, že mu musí otevřít oči a to dříve, než bude pozdě. Na dveře právě někdo zaklepal. Samuel otevřel a vyslechnul si, co mu chtěl Edward říci. „Pane Samueli. Bude se podávat oběd. Srnčí na smetaně. Pan Adrian si přeje, abyste tam byl.“ „Bude tam i Rachel, že ano?“ „Ano, pane. Pan Adrian jí navrhl, aby zde zůstala bydlet natrvalo, bude-li si to přát.“ „Natrvalo? Oběd mi prosím doneste sem, Edwarde, a vyřiďte Adrianovi, že si s ním přeji co nejdříve mluvit.“ „Ano, vyřídím, pane. Jak si přejete.“ Edward odešel a Samuel si začal zoufat ještě víc než předtím. Moc dobře věděl, jak tohle může skončit a byl rozhodnut s tím něco dělat. Jestliže je jeho syn oblouzněný tak, že si vůbec neuvědomuje potenciální hrozbu, bude mu muset pomoci. Do pokoje se krátce nato přiřítil, opět bez zaklepání, Adrian. „Co to má znamenat? To jako ode dneška už ani nevylezeš z pokoje?! Rachel už chápe, co jsi zač a co jsi prožil. Vysvětlil jsem jí to a rozumí tomu, takže nevidím sebemenší důvod být tady zalezlý jako nějaká krysa.“ „No to je výborné, takže naše slavná Rachel už ví o rodu Gordonů první poslední a předpokládám, že zámek už také zná jako své boty. Nechceš jí ještě ukázat Rituální komnatu nebo rovnou Černé zrcadlo, ať je spokojená?“ „Nech si těch narážek. Rachel se samozřejmě nedozví nic o mé úloze Strážce a to co s tím souvisí. Řeknu jí ale vše, co o nás potřebuje vědět. Já si na žádné tajnosti hrát nepotřebuji, obzvlášť když vidím, že je náš člověk.“
„Náš člověk?! Snad chceš říct, že ty jsi její člověk, ne?! Včera jí nabídneš přístřeší, dneska rovnou celý zámek a zítra ji požádáš o ruku?“ „A co je ti vlastně po tom? Stačilo mi těch pár hodin, abych zjistil, že je mi s ní dobře. Tak dobře, jako ještě nikdy s nikým, tak proč ti to vadí?“ „Zbláznil ses? Copak to vůbec nechápeš? Řekni mi, co o ní víš? Tys jí o nás navykládal první poslední, a co řekla ona tobě?“ „Něco už o ní vím a prozatím mi to stačí. To, že není tak sdílná jako já, nic neznamená. Někteří lidé neradi mluví o své minulosti, obzvlášť když není vůbec hezká a to mi někoho připomíná, že ano Samueli? Taky půjdeš každému na potkání vyprávět svůj životní příběh plný vražd a bolesti?“ „Proč o tom mluvíš, proč mi to chceš takhle připomínat?!“ „Protože je to stejné. Já se za svoji minulost nestydím, taky proč bych měl, já přece nikoho nezabil.“ „Sklapni, Adriane! Copak to musí skončit takhle? Chceš mi vmetat do obličeje moji minulost? Ty taky nejsi žádné ztělesnění dokonalosti, tak s tím přestaň!“ „Ale ano, otče. Já jsem Strážce a na rozdíl od tebe, jsem alespoň čistý. Moji minulost nezačerňuje vina za smrt pěti, ne počkej, vlastně skoro sedmi lidí. Kdyby nebylo požáru, tak Rebecca, moje adoptivní matka nedopadla tak jak dopadla a i moje pravá máma by měla spokojený život a dost možná, že by stále žila.“ „To snad, to snad nemyslíš vážně?! Budeš mě vinit i za smrt Catherin?! Jak ubohý vlastně jsi…“ „Silná slova, otče. Nezapomeň, že nejsi nic. Oficiálně jsi mrtvola bez jakéhokoliv práva. Jestli se ti nelíbí, že s námi Rachel bude, tak si můžeš sbalit věci a jít. Jen si dej pozor na místní, jestli tě někdo z nich uvidí… asi z toho nebudou nadšení.“ „Vyhazuješ mě? Z mého zámku?!“ „Tohle není tvůj zámek. Můžeš zkusit svůj případ předložit k nějakému soudu nebo tak, aby přezkoumali, jestli jsi živý nebo mrtvý. Pak by tě možná časem přeci jen prohlásili za živého, byli by ti navráceny práva a hned nato bys putoval do vězení, kde bys do konce života hnil za své zločiny. Takže drahý otče, tenhle zámek už nikdy nebude říkat pane Samuelu Gordonovi!“ „Co se to s tebou stalo, Adriane? Nehledíš kolem sebe jako zbaven smyslů. Jak můžeš tohle všechno dopustit?“ „Tohle je můj život, rozumíš? To znamená, že to já o něm rozhoduji a už se nenechám svazovat tvými potřebami a názory. Začneš mě a také ji respektovat, je ti to doufám jasné.“ „S Rachel se s největší pravděpodobností spálíš stejně jako s Angelinou. Copak ses nepoučil?“ „Angelina byla zrádná mrcha. Nemůžeš ji srovnávat s Rachel.“ „Ale ano, můžu. Angelina tě využila jako loutku a přesně to se děje i teď. Pošli Rachel pryč nebo si o ni alespoň zjisti víc. Můj názor je zatím takový, že je to stejná mrcha jako Angelina!“ „To odvoláš!“ „Dokud nezjistím víc, tak ne.“ „Ale ano, odvoláš to. Rachel totiž není tvoje dcera!“ „A tím chceš říct, co? Že to kvůli mně byla Angelina taková?!“
„Ano, přesně to chci říct! Zplodil jsi falešnou čubku, protože ty sám jsi bezpáteřný…“ „Co? Co jsem? Ty jsi taky moje dítě Adriane a když byla Angelina čubka, tak co jsi po tom ty? Jaká špína musí být v tobě?“ „Matka měla pravdu. Ty… ty jsi zrůda. Slabá, zbabělá zrůda. Je mi jasné, proč právě na tebe kletba zapůsobila. Ty jsi totiž ten největší a nejpodlejší slaboch z nás všech. Stydím se za tebe, stydím se za to, že jsi Gordon, protože to jméno ti nepatří. Ty nejsi nic, jsi zamořený vzduch, který svoji přítomnosti jen obtěžuje všechny kolem. Lituji toho dne, kdy jsem tě přivolal zpátky. Ty se totiž nikdy nezměníš.“ Samuel tohle už opravdu nevydržel a dal Adrianovi ránu pěstí. Chytil ho pod krkem a smýknul s ním stranou ke krbu. Adrian měl co dělat, aby se udržel ve stoje. Popadl krucifix na římse krbu a praštil s ním otce do hlavy. Samuel spadl a držel se za krvácející ránu na čele. Do pokoje vtrhli Edward s Markem, kteří slyšeli hlasitý zvuk rvačky a hádku. Oba okamžitě pochopili, co se děje a Adriana odtáhli stranou. „Máš štěstí,“ řekl Adrian, „příště už ho mít nebudeš. Tohle je můj život a já se nebudu kvůli tobě omezovat!“ Stále rozzuřený Adrian odcházel s Edwardem pryč a Samuel hlídán Markem se pomalu zvedal. „Neříkejte, že mi do toho nic není, pane, protože tohle se týká nás všech, takže mi prosím vysvětlete, co to má znamenat,“ řekl Mark. Samuel hleděl na čtyřicátníka se zrzavými vlasy a strništěm. Opravář Mark byl vždycky poněkud prostší a nerad chodil kolem horké kaše. Měl blíže spíše k Samuelovi, což mohlo být dáno tím, že se potkali již v jedenaosmdesátém, byť o přátelství nemohla být řeč. „Běžná hádka a menší rvačka, nic víc,“ snažil se věc uzavřít Samuel. „Jo, jasně, a kdybychom nepřišli včas, tak to máte nejspíše spočítaný. Být váma se radši někam posadím, protože ta rána, co máte na hlavě určitě nebude jen tak.“ „Máte pravdu, ale to zvládnu. Obejde se to bez šití.“ „Jo? Vy jste doktor?“ „Nedělejte si srandu, Marku. K doktorovi s tím nepůjdu, i kdyby mě to mělo zabít.“ „Víte, co je nejhorší, pane?“ „Co?“ „Když máme sloužit, tím jako myslím sebe a Edwarda, dvěma lidem, přičemž si oba jdou navzájem po krku a jen tak mezi námi… vzniklo to kvůli přítomnosti slečny Rachel, že ano?“ „Máte pravdu. Přijde vám normální, že jí můj syn nabídne trvalý domov tady na zámku, když se poznali včera večer?“ „Osobně znám pana Adriana asi tak stejně dlouho jako vy, čili pár týdnů. Absolutně netuším, jestli je pro něj podobná, jak to jen slušně říci, ehm, zbrklost běžná, ale mě by nikdy nenapadlo u sebe doma ubytovat někoho takhle cizího.“ „Tak to máme stejný názor. Rachel se synem mává, jak se jí zachce a nechce se mi věřit, že za tím je jen náhlá láska.“ „Máte nějaký návrh, jak to dokázat?“ „A mám jistotu, že s tím hned nepůjdete za Adrianem?“ „Pane, než sem přišla ona, tak bylo vše v pohodě, takže pokud ji odsud dokážete vystrnadit, já vám v tom milerád pomůžu.“ „Tak dobrá, risknu to a budu vám věřit. Můžete mi přinést z hotelu její věci?“
„S Murrayem se moc v lásce nemáme, ale udělám, co budu moct.“ „Nezapomeňte, že vše zůstane jen mezi námi. Edwardovi ani Ralphovi nic neříkejte.“ Mark odešel splnit úkol a Samuel zašel do koupelny, kde byla lékárnička. Na panství sice pobýval doktor, ale jít za ním do vesnice se klidně mohlo rovnat sebevraždě. „Bylo to nerozvážné a strašně hloupé, Rachel,“ říkal Adrian, když šli lesní stezkou k majáku. „Vážně jsem to nechtěl, já… nevím, co mě to popadlo. Mrzí mě to, co se stalo.“ „Víš, Adriane, to, že je Samuel tvůj otec, nemusí nutně znamenat, že je dobrý a jestli o mě vykládal takové věci…“ „Řekl, že jsi mrcha a že to, že jsi tu, je jen nějaký tvůj trik. Jen hra, při které se mnou manipuluješ, ale to není pravda.“ „Jistě že není. Nemám důvod před tebou nic skrývat, Adriane. Můžu ti klidně vyprávět celý svůj životní příběh, ale vážně nevím, jestli to je to, co chceš.“ „Ne, Rachel. Já nejsem tak podezíravý a tak zaslepený jako otec. Bylo by mi trapné zjišťovat, jestli jsi opravdu taková, jak mi tvrdíš, protože ti věřím. Není podstatná minulost, pokud se s tím dokážeš vyrovnat a to můj otec nikdy nedokáže. Možná právě kvůli sobě mi takhle bezhlavě stojí v cestě za štěstím.“ „Je nám spolu dobře a to je hlavní.“ „Přesně, ale těžko můžu nemyslet na to, co se stalo, takže tenhle výlet asi nebude tak romantický, jak měl být. Promiň mi to.“ „Ne, Adriane, to není tvá vina a kromě toho – dva lidé, kteří se mají rádi, by měli být schopni překonat i ty obtížné chvíle, protože život není jen o štěstí a radosti.“ „Život je také o tom navzájem si pomáhat a být si oporou, já to moc dobře vím a taky vím, že… ale nic.“ Pokračovali dál a lesy se pomalu rozestupovaly. Nakonec dorazili k vysoké stavbě, tyčící se nad pustým okolím. Ohromná hromada kamenů sestavená do podoby čtvercové věže zde stála snad už celé věky. Vypadala jako temný strážce hlídající panství před burácivým mořem a vším, co s ním přichází. Dnes však bylo moře klidné a nárazy vln na skaliska se ozývaly jen velice slabě. Přišli až k majáku. „Působivá stavba,“ řekla Rachel a zblízka si maják prohlížela. „To je. Ptal jsem se otce, kdy ho vlastně postavili a proč nakonec skončil takhle, ale ani on to nevěděl.“ „Hmm, musí tu stát stovky let. Dá se jít dovnitř?“ „Určitě ano. Samotného by mě zajímalo, jak to tam vypadá.“ Adrian opatrně vstoupil dovnitř. Na zemi bylo trochu ztrouchnivělého dřeva, které zřejmě pocházelo z rozpadající se střechy. Nad sebou si všiml zbytků dřevěné podlahy v patře. Dříve se tam mohlo lézt po žebřících, ale po těch nebylo ani památky. „Není tu vůbec nic. Pojď, půjdeme ven.“ Oba pokračovali dál na kopec, kde se rozprostíraly ruiny Akademie. Cesta bujnou přírodou, plnou nerovností byla pro Adriana obtížná, ale snažil se nedat na sobě nic zdát. Nechtěl, aby se za svůj stav musel stydět. Ocitli se před rozlehlou ruinou. Rachel se otočila a prohlížela si krásný výhled na krajinu kolem. Lesy byly opravdu rozsáhlé a kromě vysokého kopce, na kterém stál Black Mirror, nebylo možné
rozeznat nic dalšího. Obrátila své zraky na moře v dálce a zhluboka se nadechla čerstvého vzduchu. Od moře foukal svěží vánek. Adrian zatím vstoupil do zbytků Akademie a rozhlížel se. Nečekal, že se to tu nějak výrazně změnilo od doby, kdy tu byl naposledy a tak nebyl překvapený, když zjistil, že je vše tak jak bylo. Zbytky stěn porostlé travami a keři, spadlé klenby a sloupy, a rozpraskaná schodiště, vedoucí dříve kamsi do vyšších pater. Cestu do podzemí zahrazovala nepřehlédnutelná hromada kamenů ze zdí okolo. Rachel přišla za ním a s úžasem si ruinu prohlížela. „To je neuvěřitelné,“ řekla s nadšením. „To tedy je. Právě tady jsem poprvé potkal Ralpha.“ „Pověz, co se tu stalo?“ „Bude to více než tři staletí, co zde propukl požár. Když si vezmu, jak daleko to je k řece, je mi jasné, že šance na včasné uhašení byly nulové.“ „Hmm, takže nezůstalo nic? Všechny nashromážděné vědomosti byly najednou pryč?“ „Tak nějak. To málo, co se povedlo zachránit, nestálo, v porovnání s tím, co bylo navždy ztraceno, za nic.“ „Trochu mi to připomíná Alexandrijskou knihovnu. Celá staletí těžké dřiny, stovky, možná tisíce vzácných a nenahraditelných děl, skvostná architektura a najednou je během jediného okamžiku vše pryč.“ „Naše Akademie by se těžko mohla Alexandrijské knihovně byť jen vzdáleně rovnat a navíc, za jejím zničením nestály davy fanatiků.“ „Císař Theodosius I. vážně nebyl zrovna tolerantní k cizím náboženstvím, ale jak víš, že něco podobného se nestalo i tady? Možná tu bylo uloženo něco, co bylo někomu trnem v oku.“ „To si nemyslím, ačkoli… vyloučit se to nedá. Příčiny požáru nejsou vůbec známy, ale dost o Akademii. Nevěděl jsem, že se orientuješ v historii.“ „Přečetla jsem spoustu knih a… to víš, něco málo mi v hlavě uvízlo.“ Adrian se usmál, „Něco málo? Proč mám pocit, že se zbytečně podceňuješ?“ „Zase nějaký velký přehled o tom všem nemám. Zajímají mě hlavně určitá období nebo lépe řečeno historické osobnosti.“ „To je zajímavé.“ Adrian si sednul do stínu na jeden z kusů kamene a Rachel se usadila vedle něj. „Bolí tě noha, nemám pravdu?“ „Je to sem přeci jen kus cesty a… no trochu ano, ale hlavně nemůžu přestat myslel na tátu.“ „Adriane, možná… možná, že to tak bylo nejlepší. Víš, třeba si uvědomí, že nemůže rozhodovat o tobě a o tvých citech. Někdy člověk udělá něco, za co by se nejraději ani neviděl, ale po čase se ukáže, že to nebylo vůbec tak špatné, jak se zprvu zdálo.“ „Ano, ale je to můj otec.“ „Já vím, jenže ty sice jsi jeho syn, ale už nejsi malé dítě. Nemůže ti rozkazovat.“ „On mě ani neviděl vyrůstat. Vlastně ani netušil, že vůbec existuju. Když po tom požáru, při kterém málem upálil vlastní ženu odcestoval, nikdy nezjistil, nejen to, že Catherin přežila, ale ani to, že navzdory popáleninám porodila dvě zdravé děti. Jaké
to asi je zjistit po dlouhých letech, že máš někde dítě, které ani neznáš? On o mě neví vůbec nic, ale nemůžu mu to vyčítat. Vždycky jsem si přál mít tátu. Vzpomínám si, jak jsem se ještě jako chlapec pořád matky ptával, proč já ho nemám? Děti ve škole se mi smáli, ukazovali si na mě a říkali: 'Podívejte, to je ten Darren. Je tak ošklivý, že ho ani táta nechce.' Je zvláštní, jak taková na první pohled maličkost umí změnit život. Už tehdy jsem byl na okraji společnosti, všemi odstrkovaný a opovrhovaný. A tak ze mě vyrostl samotář a teď jsem to já, kdo nechápe jednání druhých.“ „Ty jsi ale měl alespoň matku, Adriane. Sice nevlastní, ale přesto to byla matka. Já neměla nic. Stydím se o tom mluvit, ale ty jsi ke mně tak upřímný a otevřený, že nemůžu jinak. Byla jsem hodně malá, možná tak osm, devět let, když jsem skončila na ulici. Vyrůstat ve špíně a zápachu mezi odpadky a potloukat se bídou nebylo vážně nic pěkného. Netrvalo dlouho a dostala jsem se do nějakého dětského domova kdesi na předměstí Aberdeenu. Nikdy jsem nebyla zrovna vůdčí typ a tak… jsem skončila podobně jako ty, jenže v neustálé společnosti agresivních a zlých eh… teď nějak nenacházím slova… no… zkrátka dětí, ale pod tím výrazem si obvykle člověk představí něco úplně jiného, než co jsem potkávala denně já. Brzy jsem pochopila, že i na té pitomé ulici jsem se měla lépe, takže jsem utekla a vrátila se ke svému staronovému životu. Naštěstí jen na pár měsíců, protože poté si mě vyhlídnul jeden starý osamělý muž a začal se o mě starat.“ „A potom?“ „Potom… už to bylo všechno jen lepší a lepší. Začala jsem konečně docházet do škol, vystudovala jsem a dostala klidnou práci v tamních novinách. Vlastně to byl pohodový život, ale nic netrvá věčně…“ Adrian Rachel objal a kapesníkem utřel slzy, které jí začaly stékat po tváři. „Nechtěl jsem tě rozplakat. Nekažme si těmihle věcmi den a zkusme se bavit o něčem příjemnějším. Co takhle o té tvé zálibě v minulosti? O co se nejvíce zajímáš?“ „Je to trochu neobvyklé, ale asi to způsobil ten můj život. Mám v oblibě hlavně nejkrásnější a nejmocnější ženy historie.“ „Docela to k tobě sedí. Nejkrásnější…“ „I kdybych byla krásná, tak mocná nebudu nikdy.“ „Myslíš? No, Anglická královna z tebe asi nikdy nebude, ale třeba jednoho dne najdeš někoho opravdu uznávaného a slavného.“ „Možná… možná to bude dokonce samotný šlechtic, který hledá ve svém životě někoho, kdo mu může být oporou a kdo bude stát vždy po jeho boku, protože jak sám říká - má vedle sebe prázdno. Třeba si ten šlechtic jednou uvědomí, jak moc se mu podobám a možná že zahlédne v mých očích něco povědomého. Prohlédne mi do duše a spatří tam jen bolest a žal a poté přistoupí ke mně a najednou si všimne, že se obojí vytrácí. Ukáže se, že on má ve své duši to samé a že to mizí vždy, když jsem s ním. Oba pak pocítíme štěstí, které nám bylo dlouhý čas odepíráno a tak pochopíme, že jen vedle sebe můžeme poznat nám až doposavad utajovaný život plný nových a krásných okamžiků.“ „Možná je to všechno blíže než se může zdát. Zdá se, že život, který vedu se dá
nazvat jen polovinou života, protože muž a žena jsou si odpradávna souzeni a potřebují jeden druhého, aby mohli opravdu žít plnohodnotný život. Bylo už dost váhání a ukrývání se před sebou samotným. Vypadá to, že štěstí, které hledám, právě letí jen kousek nade mnou a jediné, co je třeba k jeho získání je odhodlat se k výskoku a konečně na něj dosáhnout. Život není tak dlouhý, aby bylo možné stále vyčkávat a možná, že je dokonce velice krátký a tak je třeba občas příliš nepřemýšlet a jednat. Je načase zahodit obavy a ponořit se do svého nitra a udělat přesně to, co chce srdce. Myslím, že nastal v mém životě okamžik, který rozhodne o všem a s tím okamžikem přichází i něco tak krásného, že jen stěží dokážu uvěřit tomu, že bdím. Vím, že bez lásky není život životem a mé srdce žadoní o to, abych ho poslechl.“ Adrian dlouze políbil Rachel. „Tohle je naše chvíle a náš život,“ řekl a políbil ji znovu a znovu. Objímali se a líbali, jakoby se pro ně čas zastavil. Oba pociťovali něco neznámého a užívali si tohoto krásného okamžiku, jak jen mohli. Pro oba to bylo něco jako dar z nebes, zázrak, který otevíral dveře dál. Nezaobírali se myšlenkou, jestli je to vůbec možné, jestli se jim může přihodit něco takového, protože nechtěli vynechat ani malou chviličku tohoto okamžiku. Věřili, že po tom, co si prožili, mají nárok na opravdové štěstí a byli přesvědčeni, že právě přišlo. Samuel procházel chodbami starého křídla zámku a vstoupil do pokoje, který dříve patříval jeho ženě. Tady žila dlouhá léta po tom strašlivém požáru a on neměl ani ponětí, že by tomu tak mohlo být. Když narychlo utekl z panství, žil v osamění a tak moc si přával svoji milovanou Catherin ještě někdy spatřit! Kdo by si byl pomyslel, že ji měl na dosah ruky, když se sem po dvanácti letech vrátil. Jaká ironie osudu! Prakticky stačilo otevřít jedny hloupé dveře a opět by pohlédl na její tvář. Na tvář poznamenanou požárem, který sám zavinil. Všechno tu zůstalo tak, jak to zanechala. Adrian chtěl pokoj vyklidit, ale on s tím nesouhlasil. Přestože tenhle pokoj nikdy neviděl, vyvolával v něm krásné vzpomínky na jejich společné okamžiky plné radosti. Bylo to téměř to jediné, co mu po ní zbylo. Jen vzpomínky… Nebylo moudré sem chodit, protože se vzpomínkami přicházely i výčitky. Otevřel pár šuplíků a v jednom nalezl staré album se společnými fotkami. Pamatoval si, že ho dříve opatroval on a uchovával ho ve svém pokoji. Možná si Catherin chtěla připomenout ty chvíle a tak skončilo zde. Přemýšlel, zda ho má otevřít, ale nedokázal to. Na poličce byla malá dřevěná krabička se zdobením. Neviděl jí poprvé a teprve teď, když jí spatřil tady v pokoji, si vzpomněl, co pro něj tehdy znamenala. Kdysi jí dostal od dědečka Williama a poté ji věnoval Catherin když ji žádal o ruku. Dlouho přemýšlel o tom, co jí kromě zásnubního prstenu a kytice dát a pamatoval si, jak moc se tím trápil. Tehdy mu William daroval tuhle nádhernou hrací skříňku a řekl, že díky tomuhle si na něj Catherin vzpomene kdykoliv a kdekoliv. Tu melodii milovala, ale zřejmě jen do té doby, než jí tak ublížil. Skříňka poté skončila zpátky u Williama, a když si ji po dlouhých letech znovu pustil, ani si nedokázal vzpomenout, co to drží v rukou. Všechno to bylo tak dávno… Catherin ale nezapomněla, jak se zdá, a tak se skříňka vrátila zase k ní. Samuel ji pustil a snažil se vybavit tu chvíli, kdy ji Catherin předával. Kočár tažený koňmi se řítil po dlážděné cestě k městu. Mladý černovlasý muž, sedící uvnitř nervózně sledoval ručku na svých hodinkách. Dívka vedle něj byla podstatně
klidnější. „Samueli, nemusíme tam přece být přesně v sedm, vždyť volný stůl tam určitě bude.“ „Dnes nepovečeříme u obyčejného stolu, Catherin. Zamluvil jsem celý salonek, jen pro nás dva.“ „Salonek?! Lásko, nemusíme mít celý salonek. Jestli jde o ten incident minule, tak mě to zase tak nevadilo a navíc pochybuji, že budeme mít opět smůlu na ostatní hosty.“ „Jde o něco úplně jiného… Batesi, nemůžeme jet rychleji?!“ zakřičel Samuel na svého sluhu. „Promiňte, pane, dělám, co můžu.“ Ještě pár prásknutí bičem a několik ujetých mil a kočár zastavil před honosně vyhlížejícím domem, na jehož štítu zlatavým písmem stálo 'Restaurace Zlaté srdce.' Bates otevřel Catherin a pomohl jí vystoupit z kočáru. Samuel vystoupil sám, a zatímco Catherin poodstoupila stranou, Samuel tiše promluvil k Batesovi. „Doufám, že je vše připravené.“ „Samozřejmě, pane. Hodně štěstí.“ „Díky, Batesi.“ Samuel otevřel Catherin zdobené dveře a doprovodil jí chodbičkou až k salonku. Byla to prostorná místnost, dnes však jen s jediným stolem v samotném středu. Na malém stolku vedle dveří stála veliká kytice plná růží a malá krabička. Samuel obě věci vzal a před očima překvapené Catherin poklekl. „Catherin. Protože ty jsi to největší štěstí, jaké mě kdy potkalo a potká, dovol, abych ti předal tuto kytici rudých růží, jako symbol mé lásky k tobě. Možná se ptáš, proč právě růže, ale důvod je prostý – tato květina je jako život sám. Je krásná na pohled a schopná učarovat každého svoji líbeznou vůní, ale je také nebezpečná a zraňující pro ty, kteří nejsou dostatečně opatrní. Dva lidé, kteří jsou spolu, se ale mohou radovat z krásy té květiny společně a tím uzřít její moc dvojnásob. Ti dva lidé si také vzájemně pomohou a daleko lépe se vyhnou nebezpečí, které skrývá. Mohou tak mnohem silněji užívat života a ochránit se před jeho hrozbami. Dále ode mne přijmi tuto truhličku, navenek nevinnou a nezajímavou, ale uvnitř mocnou a krásnou. Její melodie, nechť se stane důkazem naší vzájemné lásky. Jeden moudrý muž mi řekl, že opravdová láska se nepozná na první pohled, ale teprve, když se oba milenci otevřou jeden druhému. Poté se stejně jako v případě této skříňky ukáže, že to důležité, to opravdu jedinečné a nezapomenutelné je uvnitř. Otevři jí, prosím.“ Catherin stiskla tlačítko, které spustilo melodii, a odklopila víko, pod kterým byl překrásný prsten s blyštivým drahokamem, a ona samou radostí začala plakat. „Catherin, jsi světlo mého života a tvá krása nachází konkurenci jen v tvé duši. Vím, že pokud bych si měl na celém světě vybrat ženu, se kterou bych strávil zbytek života, byla bys to ty. Slibuji ti, že tě nikdy neopustím a že tě budu navždy milovat, neboť není pro mne většího štěstí, než být ti po boku v dobrém i zlém. Catherin, vezmeš si mě za muže?“ Catherin se na tváři objevil široký úsměv. „Ano, miláčku. Budeme svoji až navěky.“ S těmito slovy Samuela objala a políbila.
Samuelovi zaslzely oči, když si tohle všechno vybavil. Věděl, že sem neměl chodit. Skříňku vrátil a rychle vyšel ven. Na chodbě potkal Marka. „Tak tady jste, pane. Hledal jsem vás všude možně.“ „Máte její věci?“ „S Murrayem to bylo trochu horší pořízení, protože to včera nejspíše vážně přehnal s pitím ale ano, mám její kufr tady. Ani mu moc nevadilo, že jsem si ho odnesl a zdá se, že jeho sympatie k Rachel, pokud tedy vůbec nějaké kdy byly, dost ochably. Kufr jsem nechal dole v jejím pokoji. Dnes ráno, když jste byl v knihovně psát, mě Adrian nakázal připravit tam pořádnou postel, takže se zdá, že budou oba spát v salonku delší dobu.“ „Ptal jste se Murraye na to znásilnění?“ „Vážně si myslíte, že by mi to potvrdil?“ „Tak ptal jste se nebo ne?“ „Ne, pane. Přišlo mi to zbytečné.“ „Asi… máte pravdu…. Viděl jste venku Adriana?“ „Ne, pane.“ „Dobře. Kdyby něco, tak ty věci jste přinesl z vlastní iniciativy, abyste Rachel pomohl, rozumíme si?“ „Mám jí tedy jít na ruku?“ „Bude to tak nejlepší a teď se půjdu podívat na ten kufr. Kdyby se Adrian nebo ona vrátili, tak mi to urychleně oznamte, ano?“ „Jasně, budu hlídat venku, kdyby něco… Jen si dejte pozor na Edwarda. Mám pocit, že je Adrianovi zcela věrný a klidně na vás bude donášet.“ Samuel zašel do salonku. Dobře věděl, že tu Adrian má spoustu věcí včetně pistole a napadlo ho, jestli by nebylo lepší mu jí vzít. Něco takového by ale jistě způsobilo spoustu problémů a on věděl, že se pohybuje na velice tenkém ledě. Na Rachelinině posteli ležel její kufr. Otevřel ho a začal prohrabávat její věci. Našel tu několik kusů oblečení, hygienické potřeby, knihy o historických osobnostech, velký mosazný klíč a také lístek s telefonním číslem, který si vzal s sebou. Čekal opravdu víc, ale alespoň nějaké spojení s její minulostí. Věci zase srovnal tak jak byly, opatrně vyklouzl ven do haly, kde bylo naštěstí prázdno a zamířil okamžitě do knihovny. Byl tu Edward a stíral prach z polic s knihami. Otočil se hned, jakmile zaslechl vrzání dveří. „Pane Samueli. Potřebujete něco?“ „Ne, ne to je v pořádku.“ „Vaše listiny nechám tak, jak jsou. Nemusíte mít strach.“ „Jistě, rozumím.“ Samuel vycouval ven a vystoupal po schodech do patra. Na chodbě u Edwardova pokoje byl další telefon, takže nebylo nutné čekat, až Edward z knihovny odejde. Chvíli přemýšlel, co říct a po chvilce měl v hlavě alespoň částečný plán. I přesto počítal, že bude muset dost improvizovat. Zvedl sluchátko a vytočil číslo, které si Rachel napsala. „Tady Jane Austinová,“ ozvalo se. „Přejete si?“ „Dobrý den, já… jsem doktor Ford z Norwichské nemocnice. Bohužel vám musím oznámit špatnou zprávu… slečna Rachel Blakeová je….“
„Panebože… nechcete mi říct, že…“ „Je mrtvá… bohužel. Je mi to moc líto… Musíme o tom informovat příbuzné a jediný člověk na koho se nám podařilo najít kontakt jste vy. Předpokládám, že jste její sestra, že ano?“ „Já… já… ne… já jsem jen kamarádka a…“ „V tom případě vám nebudu moci říct víc, chápejte. Můžete nám poskytnout kontakt na její rodinu?“ „Na rodinu? Ona nemá… ehh… neměla rodinu.“ „Podívejte… tato záležitost se zcela jistě bude řešit prostřednictvím policie, protože je tu podezření, že šlo o trestný čin…“ „Myslíte vraždu?“ „Pochopte, že jakožto lékař nemohu k tomuto nic víc říct, ale zcela určitě budete policií kontaktována, takže abychom si mohli všichni ušetřit práci – můžete mi sdělit, kde by bylo možné vás zastihnout?“ „Ano… samozřejmě. Žiju v Aberdeenu a najdete mě buď v mém bytě na Milf Street 14 nebo spíše v práci a to v podniku Démant Noci na Bakery Street. Je to poblíž centra směrem k přístavu.“ „Ano, děkuji. Vyřídím to strážníkovi a připravte se na to, že vás během pár dnů vyhledají. Ještě mě tak napadá… můžete mi dát číslo na jejího bývalého zaměstnavatele?“ „Ehh, pane Forde já mu to, co se stalo… oznámím osobně. Myslím, že to tak bude… bude nejlepší. Jestli je to vše, tak mě prosím omluvte, já…“ „Jistě, slečno. Chápu, že vás ta zpráva zasáhla. Děkuji a nashledanou.“ Samuel věděl, že po tomhle rozhodně nemůže lístek s číslem vrátit do Rachelinina kufru, takže ho roztrhal a spálil v krbu ve svém pokoji. Přemýšlel co teď, protože stále nevěděl o Rachel nic. Měl jen zbytečnou adresu její naivní kamarádky a tím to končilo. Všechno to vypadalo beznadějně. Opět se mu na mysl dostala slova, která Adrianovi řekl v Rituální komnatě, krátce poté, co provedl tajemný rituál s cílem odpoutat od něj duše zavražděných a přívézt ho zpátky do světa živých. Tehdy Adrianovi slíbil, že bude stát vždy při něm, ale nemohl ho přece podporovat v tom, co teď dělá. Několik dlouhých minut strávil přemýšlením o sobě a přemítal o tom, co se stalo, až se nakonec rozhodl, co musí udělat. Vyšel před zámek, kde stále čekal Mark a dával pozor, jestli se nevrací Adrian s Rachel. „Už s tím můžete přestat, Marku.“ „Našel jste něco?“ „Něco málo, ale na tom teď nezáleží.“ Samuel pokračoval dál k bráně, což Marka zarazilo. „Pane! Kam jdete?!“ „Promiňte, ale to vám nemůžu říct.“ „Ale… co mám říct panu Adrianovi?“ „Řekněte mu pravdu. Viděl jste mě odcházet pryč a nemáte ponětí, kam jsem šel. Pochopte, že pro nás oba bude lepší, když nebudete vědět víc.“ Samuel prošel brankou a po pár krocích minul nějakého neznámého muže. Byl to hubený brýlatý dlouhán s krátkými černými vlasy a knírkem. Samuel doufal, že ho
nepozná a tak kolem něj jen mlčky prošel. Jejich pohledy se setkaly, ale ani ten muž nepromluvil jediné slovo. Samuel poté rychlým krokem pokračoval po cestě dál. Adrian s Rachel se drželi za ruce a scházeli z prostor Akademie dolů k majáku. Už zdálky zahlédli postavu stojící na útesech nebezpečně blízko okraje. Stačil jen kousek, jeden neopatrný pohyb a moře si mohlo vzít lidský život. „Héj, pane,“ zakřičel Adrian, „ty kameny mohou být dost kluzké, nechcete se radši kousek vrátit?!“ Nereagoval, a tak se Adrian rozeběhnul blíže, aby se dozvěděl, co je to za člověka, ale jeho stav jen těžko umožňoval něco více, než rychlou chůzi. Po pár metrech upadl a Rachel mu musela pomoci se znovu postavit. Když se opět ohlédli k útesům, nezahlédli nikoho. „Co to má být?“ ptal se Adrian, aniž by čekal, že se mu dostane odpovědi. Rachel rychle pospíchala k útesům, protože se obávala nejhoršího. I Adrianovi bylo jasné, že ten člověk se nemohl tak rychle ztratit a tak se mohlo stát jen jediné… „Nechoď tak blízko, Rachel!“ křičel Adrian, když viděl, že Rachel stojí téměř na okraji útesu a snaží se ve vlnách něco objevit. Doufala, že neuvidí nic, kromě sílících vln, které vinou zvedajícího se větru narážejí na skaliska, ale nebylo tomu tak. Spatřila nějaké bezvládné tělo, se kterým si pohrává moře. Adrian už stál těsně vedle Rachel a opatrně se nakláněl, aby také viděl, co se stalo. Tělo několikrát narazilo na jednu ze špičatých skal, které byly u paty útesu, a poté zmizelo někde v hlubinách. „Adriane, pojď radši dál. Nechci ani domýšlet, co by se stalo, kdybys uklouznul.“ Adrian se vzdálil až k majáku, o který se opřel, a na jeho tváři bylo vidět silné rozrušení. „Musíme zpátky na zámek, Rachel, a to rychle.“ „Proč? Poznal jsi toho člověka?“ „Ne, ale… mám obavy o… pojď, rychle.“ Adrian dělal, co mohl, aby se k zámku dostal co možná nejrychleji. Cestou se mu v hlavě vytvářel jeden hrozivý scénář, a čím více nad tím přemýšlel, tím přesvědčenější o celé věci byl. Když došli do zámku, okamžitě vystoupal po schodech k Samuelově pokoji a vstoupil dovnitř. Samuel tu nebyl, přesně jak se obával. Pospíchal zase dolů, kde potkal Edwarda, který právě vycházel ze salonku společně s Rachel. „Adriane, Samuel prý někam odešel. Zahlédl ho Mark a nikdo neví, kam měl namířeno. Nemyslíš si, že…“ Adrian se ztěžka rozdýchal, posadil se na schodiště, sklopil hlavu a tiše řekl: „Je to… moje vina, Rachel. Já ho…“ Rachel si rychle přisedla k němu, objala ho a snažila se ho uklidnit. „Pane, Adriane, můžete mi prosím vysvětlit, co se stalo?“ ptal se Edward. „Já to vůbec nechápu. Taky byste měl věděl, že tu byl pan Pietro Antolini a vyptával se na svoji sestru, takže jsem ho...“ „Nevidíte, že Adrianovi není dobře?!“ okřikla komorníka Rachel. „Nechte ho teď v klidu, ano?“ řekla rozhněvaně. A tak zatímco Edward odcházel a Adrian se pokoušel vzpamatovat, Rachel se na tváři objevil nenápadný úsměv.
VII – Vražedné běsnění Děsivý neutuchající křik plný překvapení a hrůzy. Ivan se náhle probral, posadil a promnul si oči. Chytil se za hlavu a opět oči zavřel ve snaze nevnímat bolest. „Neřvi tak!“ vykřikl. Nebylo to k ničemu – nikdo ho neslyšel. Rozhlédl se po pokoji ve snaze najít Kasumi, ale ta tu nebyla. Pomalu se zvedl a nejistými kroky došel ke dveřím pokoje. Otevřel je a hlasitost křiku se ještě zvýšila. Poznal, že to tak ječí nějaká žena, ale proč? Vydal se ke schodišti, a když byl asi v půli cesty k němu, zavládlo konečně ticho. Netrvalo však dlouho. Zaslechl dunivou ránu a pak nějaký sípot. To už scházel po schodech dolů a zahlédl u zdi vedle vchodových dveří Kasumi, jak pevně drží pod krkem pár centimetrů nad zemí nějakou mladou vyděšenou ženu. „Řekni jí, že já s tím nemám nic společného!“ vyštěkla Kasumi. „A s čím, do hajzlu?“ řekl Ivan a rozhlédl se po předsíni, načež se mu tak zvedl žaludek, až se pozvracel. U dveří na chodbu leželo tělo jeho kamaráda Rudy, ale kdyby nevěděl, že to je on, ani by ho nepoznal. Pravou ruku měl utrženou a ležela v rohu u botníku. Tvář měl rozdrásanou na kusy a zasychající krev se mísila se servanými vlasy, jež pokrývaly velkou část obličeje. „Nezírej na něj a řekni jí to. A ještě něco jí vyřiď – jestli se na mě ještě jednou vrhne, tak jí zabiju.“ Kasumi dívku pustila na zem a ta se ihned skácela, neschopna vstát. Klepala se hrůzou a přerývaně dýchala. Nedokázala se vyrovnat s tím, co se tu stalo. „Moji rodiče, jsou… panebože, proč? Proč?!“ křičela dívka neschopna se soustředit na cokoli jiného. „Co vám tak strašného udělali? Proč museli skončit takhle?“ „Co to má znamenat, Kasumi? Co se tu stalo?“ ptal se zděšený Ivan a utíral si špinavou bradu. „Víš toho asi tolik, co já. Tam uvnitř je ještě jeho žena s otevřeným břichem, ze kterého vylézají střeva. Být tebou tam nechodím. Jak vidíš, dveře ven jsou vylomené, takže ten co tu byl, patrně dobře věděl, kam jde a co má v plánu. Žádné stopy jsem ale nenašla a ani známky boje. U toho Rudy je to očekávatelné vzhledem k tomu, jak na tom byl a jeho žena byla zřejmě překvapena a zasažena něčím do hlavy. Její obličej je také zohaven.“ „Ale proč by je někdo měl zabít?“ „Já nejsem žádný vyšetřovatel, Ivane. Vidím, co se stalo, ale nemůžu z toho vyvodit žádné závěry. Co je ale ze všeho nejdivnější, jsou ta těžká zranění. Myslím tím ta ruka a rozdrásané tělo.“ „Tím chceš říct co?“ „Ty rány na hlavách úplně stačily, tak kdo by potom dělal takové věci? Viděla jsem už spousty těch, kteří zabíjeli za šíleného vzteku a své oběti k smrti nenáviděli, ale nikdo z nich neměl potřebu vytrhávat z těla vnitřnosti.“ „Mohlo to být nějaké zvíře. Všude okolo jsou lesy.“ Kasumi se pohrdavě podívala na Ivana. „Prober se a do té doby radši mlč.“ „Co se ti zase nelíbí? Když to nebyl člověk, tak to musí být zvíře nebo máš snad jiný
nápad?“ „Já netvrdím, že to neudělal člověk. Posloucháš mě vůbec?“ Do domu právě přiběhl mladý černovlasý muž s knírkem. Zhluboka se nadechl a rozhlédl se po místnosti. Během toho nevěřícně kroutil hlavou ze strany na stranu. „Co? Co to má být? Co jste za lidi?“ ptal se Ivana a Kasumi, která ačkoli nerozuměla, dokázala dobře odhadnout, na co se muž ptá. Vysvětlovat začal Ivan. „Podívejte, tohle tady kolem, to… není naše práce.“ Dívka, stále ležící na podlaze, se otočila a vyhrkla ze sebe: „Jaromíre! Udělej něco, ti lidé…“ „Buď zticha, Gito,“ řekl Jaromír. „Jaromíre?!“ řekla nevěřícně dívka. „Kde je Tomášek?“ ptal se Jaromír. „No já nevím. Viděla jsi toho chlapce, Kasumi?“ „Je v pořádku,“ řekla anglicky. Jaromír jí rozuměl a pochopil, že česky neumí. Gita se v cizích jazycích nijak zvlášť neorientovala, ale už věděla, že její syn je naživu. Vidina mrtvých rodičů však byla děsivá a k tomu hrubé chování jediného člověka, ve kterém čekala oporu… „Tak dost,“ řekl Jaromír, „volám policii!“ Vykročil k chodbě, kde byl na zdi připevněn telefon, ale Kasumi mu to nedovolila a postavila se mu do cesty. „Uhni mi,“ řekl a napřáhl ruku, jakoby jí chtěl udeřit. Kasumi mu pravou rukou pevně stiskla zápěstí, načež se jí pokusil dát ránu druhou rukou, jenže i na té ho zachytila za zápěstí. V okamžiku mu obě ruce zkroutila dolů a následně na stranu a to přes sebe, což pořádně zabolelo. Mírně ho kopla do nohy, aby si trochu pomohla a strhla na zem. Jaromír spadl, ale obě ruce měl stále pevně zachyceny. Kasumi by neměla problém mu třeba zlámat ruku, ale to teď nebylo na místě. Gitu zase začala přepadat zlost, když viděla, jak ta žena snadno přemohla jejího muže. Ivan, kterému bylo stále hodně špatně, si ani nevšiml, jak se Gita zvedla a bezmyšlenkovitě se rozeběhla proti Kasumi. Ta o tom ale moc dobře věděla a stačilo jí jen pouskočit stranou, chytit dívku zezadu za hlavu, zaklonit jí a hned poté silně udeřit přímo do zdi. Hned poté jí dala ránu pěstí a Gita bezvládně spadla přímo na zohavené tělo svého otce. „Nikdo se odsud ani nehne!“ řvala vzteklá Japonka. „Tohle nemá cenu, Kasumi. Nic jsme neudělali, tedy až doteď. Předtím bychom skončili na policii, tedy zřejmě ve vazbě, jako podezřelí ale nejspíš by nás pustili. Teď tě ale můžou zabásnout za ublížení na zdraví. Musíme rychle pryč,“ řekl Ivan. „Ne, to tedy nemusíme,“ opáčila, „nezahodím takovou šanci. Ta díra je blízko a já ji najdu. Nikdo o té věci neví a tak to zůstane co nejdéle. Tahle pustá vesnice je ideální a máme šanci vše ututlat alespoň po nějakou dobu. Zůstaneš tady a pohlídáš je anebo… je tu ještě jiná možnost.“ „Jaká?“ Kasumi přistoupila k Ivanovi a zašeptala mu do ucha: „Jestliže mě ještě jednou napadnou, tak už pominu to, že mají dítě a oba zabiju. Sice stále budeš muset dávat pozor na dům, ale vše bude klidnější.“ „Kasumi!“ vykřikl udivený Ivan, „ti lidé mají malé dítě!“ „Cože! Co chcete s mým synem a… a co to má vlastně znamenat? Co tu děláte? Tohle přece není vaše práce!“ řekl Jaromír a pomalu se zvedal.
„Kde bereš tu jistotu?“ ptal se udivený Ivan „Tady Gita je patrně přesvědčená o opaku.“ „No já… nevím, říkali jste to nebo... nebo ne? Nechte mě odejít, ano? Půjdu vám z cesty.“ „Nepůjdeš nikam. Ivane, sežeň nějaké provazy nebo alespoň kusy látky, musíme je svázat.“ „Mám tě tu s nimi nechat o samotě?“ „Mně se nic nestane, tak běž už.“ „Já se ale nebojím o tebe, Kasumi. Podívej, nechci, aby z toho kluka byl najednou sirotek.“ „Krucinál, Ivane! Najdu si to sama, ale ať se ani nehnou. Jo a odkliď někam ty dveře tady, ať to už na první pohled nevypadá, že se tu něco stalo.“ Vyšla ven, a jakmile zmizela za domem, Jaromír se pokusil pomalu vstát, přičemž sledoval Ivana, který vyndával z pantů zbytek dveří. Ten si na něj ale dával pozor a koutkem oka ho hlídal. Okamžitě se otočil a vytáhl pistoli. „Ať tě ani nenapadne něco zkoušet, frajere. Hezky se zase usaď a neriskuj život.“ Kasumi prohledávala starou dřevěnou kůlnu stojící poblíž domu. Našla tam spoustu nářadí, naštípaného dřeva, nějaké zrezlé plechy, drát a také provaz. Sice tenký, ale pevný. Když se vracela do domu, pořádně se rozhlížela okolo, jestli někoho neuvidí. Gitin řev musel být slyšet hodně daleko odsud, ale za tu dobu by se sem zcela jistě už někdo vypravil zjistit, co se děje. 'Snad to nikdo neslyšel,' pomyslela si Japonka. 'Těžko říct, jestli se nám podaří vše ukrýt a předstírat, že se nic neděje, ale zkusit se to musí.' Zašla do domu, kde se právě Ivan pokoušel nahradit rozbité vchodové dveře těmi z chodby. „Bude to tak nejlepší,“ řekl, když Kasumi uviděl. „Poslyš, to vážně chceš jít sama ven? Víš, napadlo mě, jestli ten vrah nešel spíše po nás.“ „To si nemyslím. Těžko by si nás s nimi někdo spletl. Až to doděláš, svlékni je a svaž.“ Ivan se nechápavě otočil. „Svléknout? Proč?“ „Protože nebudeme riskovat, že u sebe něco mají.“ „Co bych jako měl mít?“ ptal se Jaromír, který už zase klidně seděl. „Drž hubu, s tebou se nebavím,“ odpověděla mu Kasumi. Ivan konečně nasadil dveře do pantů, které naštěstí nebyly ulomené, a začal prohledávat Jaromíra, který poznal, že bude lepší se nebránit. „Říkala jsem svléknout!“ zdůraznila žena. „To je pitomost, Kasumi. Stačí, když si ověřím, že u sebe nemají nic ostrého.“ „Jak myslíš, ale už jsem viděla chlapa, co měl v opasku malý otvor a nosíval tam tenkou břitvu.“ „Tak k tomu asi měl dobrý důvod, jenže normálně člověk nepředpokládá, že skončí spoutaný.“ „Na to jsem v jeho případě také spoléhala.“ „Počkej, to byl přímo tvůj vězeň? Bylo mu to k něčemu?“ „Bylo. Osvobodil se a pokusil se mě zbavit.“
„Aha, takže už žere hlínu.“ „Co seš vlastně zač?“ ptal se Jaromír. Kasumi ale otázce nevěnovala pozornost. „Musím si pospíšit a ne tady pořád žvanit. Dej mi klíče od auta,“ řekla Kasumi. Ivan jí je mlčky hodil a sledoval, jak odchází ze dveří. Doufal, že ji nevidí naposledy. Kasumi rychlým krokem zašla k autu, otevřela kufr, kde měla své vybavení. K boku si připevnila dlouhý nůž a na záda černou zdobenou pochvu s japonským tradičním mečem – katanou. Ze všech věcí, co tu měla, šlo o nejvzácnější zbraň. Mistrovská práce, perfektně vyvážená a ostrá tak, že s ní bylo možné přeseknout minimálně tři těla najednou, o čemž se ostatně už jednou přesvědčila. V rukou skvěle vycvičeného člověka, za kterého se právem považovala, to byla zbraň rozsévající bolest a smrt. Chybějící malíček pro Kasumi znamenal významný postih, ale za ty roky se s tím dokázala vyrovnat. Naučila se totiž držet zbraň také v levé ruce a byla s ní tak smrtící jako kdysi. Pospíchala k Housce a krátce před ní zahnula na cestu ke kapličce. Dobře věděla, že je to nejbližší cesta k úpatí skály, na které stojí severní křídlo hradu. Obloha byla sice zatažená a bylo sotva pět hodin ráno, ale mlha nebyla. O to víc ji tedy překvapil šedý neprostupný opar kolem kapličky. Vytáhla katanu, pevně ji uchopila a vykročila tím směrem. Dveře od kapličky byly téměř úplně vylámané a tak vstoupila dovnitř. Na místě, kde včera viděla zbytky sošky, nalezla jen spoustu drobných úlomků. Rychle se otočila a zaposlouchala se do okolních zvuků. Kromě vrzání zbytku dveří a náhlého větru prohánějícího se korunami stromů neslyšela nic. Vyšla ven a opatrně opustila toto zvláštní místo. Brzy zapadla do hustých lesů pod skálou, ale stále nedokázala ze své mysli vytěsnit tohle všechno. Kolem té sochy, co viděla včera, to bylo podobné, ale co to všechno znamená? Obě místa mají spojitost, ale jak souvisejí s ní? Byla si vědoma toho, že v životě udělala věci, které by se jen těžko daly v očích druhých zcela přejít, ale ona necítila vinu. 'Možná je tu něco, čemu ty desítky mrtvých vadí…' říkala si. Skála, kolem které šla, měla spoustu nerovností a malých skulin, ale nic z toho nepřipomínalo ani v nejmenším vchod do podzemí. Přes koruny stromů nebylo nic moc vidět, ale dalo se dobře poznat, kde se nachází. Dorazila až k místu, které bylo téměř přesně pod oknem, ze kterého včera shlížela na okolí. Pokud měl kastelán pravdu, nemohlo to být odsud příliš daleko. Lesy sice byly nepřehledné, ale tohle místo byl skvělý výchozí bod. Zpátky ke skále přece trefí vždycky, tím si byla jistá. Systematicky se pustila do prohledávání okolí. Ivan s oběma svázanými lidmi zůstal radši v předsíni. Tělo Rudy zakryl plachtou nalezenou ve sklepě a odklidil ho, aby nebyl na očích. Gita byla stále v bezvědomí a tak mu jedinou společnost dělal Jaromír a lahev vodky, kterou v domě nalezl. Rozhodně neměl v plánu se opít, ale pomáhalo mu to zmírnit bolesti hlavy. „Podívejte,“ snažil se obhájit Jaromír, „nechápu, o co vám jde a co tu hledáte, ale pokud s těmi vraždami nemáte nic společného, bude pro vás lepší nechat vše na policii. Tím, co děláte si jen přitěžujete.“ „Taky mám ten pocit, ale jí to těžko někdo vysvětlí,“ řekl Ivan. „Je to docela drsňačka, co? Takové jsou nejlepší,“ řekl obdivně Jaromír. Probouzející se Gita ho slyšela moc dobře.
„Jaromíre! Vždyť se podívej, co nám udělala! Je to vražedkyně!“ „Buď zticha. Ona za to nemohla a na rozdíl od tebe alespoň k něčemu je. Ty neumíš ani pořádně uvařit.“ „Jaromíre?!“ řekla dívka nevěřícně a Ivan se zatím slušně bavil neshodami, které mají. „No co, co se ti nelíbí? Jsi ukňouraná ubožačka, co se věčně jen lepí na své pitomé rodiče. Teď je s tím ale konec.“ „Proboha, posloucháš se vůbec? Říkáš to jakoby jsi byl rád, že se to stalo! Vždyť… vždyť to byli mí rodiče!“ „No a teď už nejsou, což mně upřímně tedy nijak zvlášť nevadí.“ Gita se rozplakala. „Potřebuji si něco zařídit, takže mi nikam neutečte,“ řekl Ivan s úsměvem a vyšel ze dveří na zahradu. „Proč mé rodiče tak nenávidíš, Jaromíre? Vždyť nemáš práci, nemáš peníze, nemáš nic. Tolikrát jsi od nich vyžadoval půjčku a stejně jsi ji nikdy nesplatil. Oni ti vždycky pomáhali a ty je přesto tak nenávidíš?“ „Ano, ano, přesně tak! Jenže oni byli jenom překážkou a nic víc. Veškerý majetek teď připadne nám nebo spíše mě. Ty nejsi nic a tohle je tvoje poslední šance. Buď se změníš a budeš moji oddanou manželkou, která se o mě bude starat, anebo vyklidíš pole pro někoho jiného, ale Tomášek zůstane se mnou.“ „Ty za ní stále chodíš, že ano? Já… myslela jsem, že je konec.“ „Ale prosím tě, konec? Soňa se chová jako normální žena, kdežto ty se hodíš jen na služku.“ „Tak proto ty tvoje noční výlety. Byl jsi s ní, s tou cizí štětkou!“ „Takhle o ní nemluv! Nesaháš jí ani po kolena!“ „Táta měl pravdu. Ty jsi jen hnusná pijavice. Přiživoval ses jen na mých rodičích a na mě, aby sis mohl užívat s ní! Ty za jejich smrt můžeš, že ano? Tak řekni to, řekni to! Je to tvoje vina, zabils je, ty parchante, zabils je!“ Gita s sebou trhala jak smyslu zbavená. „Přiznej se hajzle jeden! Slyšíš, tak slyšíš?!“ „Tak jo, hlavně už drž hubu! Zasloužili si to. Byli jen nicotná zábrana v mojí cestě za štěstím a jsem rád, že…“ Do místnosti vtrhl Ivan, který až doteď stál tiše za dveřmi a poslouchal hádku. Moc dobře věděl, že lidé v afektu nejsou schopni se ovládnout a často prozradí to, co by za normálních okolností tajili. Sice nevkládal žádné velké naděje, že dojde až k takovému přiznání, ale na druhou stranu Jaromíra podezíral už předtím. Okamžitě ho zvedl a dal mu ránu pěstí do břicha. Ruce měl svázané za zády, takže se nemohl nijak bránit. „Já si to myslel, že v tom máš prsty, ty sráči!“ Tomášek, jež stále ležel v pokoji Gity se probudil a začal hlasitě brečet. „Zatraceně, to musí řvát zrovna teď?“ ptal rozzlobený Ivan. „Pusť mě prosím a já ho uklidním,“ žadonila Gita. „Obvykle bývá hodný, teď má jenom hlad.“ Ivan zase cítil, jak mu třeští hlava a tak v rychlosti Gitu rozvázal. Odešla a on se mohl zase věnovat Jaromírovi, kterému se ale na tváři objevil úšklebek. Ivan to pochopil, zhrozil se a vyběhnul za Gitou. „Né!“ zařval a celým tělem do ní vrazil, právě když vystrašeně vytáčela číslo policie na telefonu. Náraz ji srazil a během pádu na zem se uhodila hlavou o hranu nízké skříňky, co tu byla. Z rozražené hlavy jí vytékal proud krve. Ivan ji rychle chytil snažíc
se zjistit, co se děje. Do toho stále hlasitě brečelo dítě a na chodbu se dopotácel Jaromír. Nechápavě zíral na svoji ženu. „Ty parchante!“ zařval. Ivan hleděl do prázdných očí, ve kterých pomalu zhasínala jiskra života a v duchu záviděl Kasumi, protože věděl, že by nad takovým incidentem jen nezaujatě mávla rukou. On to ale nedokázal. Nechtěl jí zabít, ale… stalo se. Položil bezvládné tělo a prohlédl si dlaně od krve. Zabil už spousty lidí, ale tohle bylo jiné. Přemohla ho zlost. Strhnul ze zdi ten proklatý telefon a rozšlápl ho, potom se jeho oči setkaly s těmi Jaromírovými. „Ty vrahu!“ zařval muž. Ivan nic neřekl, místo toho přistoupil k němu a udeřil ho pěstí do obličeje. Jaromír upadl obličejem k zemi a z úst mu tekla krev. Ivan si na něj kleknul a zatřásl s ním. „Tys ty dva nezabil, tak kdo to byl? Kdo to udělal a kde je? Slyšíš mě?! Mluv!“ „Zabil jsi mi ženu!“ „Zabiju i tebe, jestli mi to nepovíš.“ Ivan byl jak smyslu zbavený a Jaromír toho využil. Přestože měl svázané ruce i nohy, byl dostatečně blízko, aby mu dosáhl na opasek. Ozvala se rána a Ivan se skácel na zem s dírou v noze. Jaromír vzal nůž, který měl Ivan u sebe a rychle si přeřezal pouta. „Možná bych tě měl zabít, ty svině, ale proč si komplikovat život. Já pořád nejsem vrah, ale ty ano a snadno tě odsoudí i za ostatní dvě vraždy.“ Jaromír vyběhl ven a Ivan se rychle začal zvedat. Kulka mu prolétla stehnem, ale nezasáhla nic důležitého. Bolelo to, ale zažil už daleko horší věci. Rychle si ránu obvázal, aby zastavil krvácení, obrátil do sebe trochu vodky a vyběhl ven. V dálce spatřil Jaromíra, jak běží ke hradu. Byl zcela jistě pořád ozbrojený a určitě nepředpokládal, že bude pronásledován, takže měl Ivan výhodu. 'Proč ten parchant ale běží tam a nehledá místo toho pomoc ve vsi?' říkal si a pak mu to došlo. Vyběhl za ním, co mu síly stačily. Ivan cestou minul kapličku, které ale nevěnoval pozornost – ostatně nebylo na ní nic k vidění. Po chvíli zabočil dolů do lesů, kde bylo mnohem obtížnější Jaromíra pronásledovat. Podařilo se mu k němu přiblížit a přemýšlel, co udělá, aby ho přemohl. Nakonec k tomu však nebyla příležitost, protože ho prozradila zpráchnivělá a promáčená větev, na kterou nevědomky šlápl. Pod jeho vahou se s prasknutím zlomila a Jaromír okamžitě tím směrem dvakrát vystřelil. „Ať tě to ani nenapadne, sráči. Zmiz a zachráníš si život!“ vykřikl. Ivan zůstal skrytý za nevelkým balvanem a neměl vůbec nic, s čím by mohl získat výhodu. Jen pitomá lahev vodky, jejíž účinek dobře zaháněl bolest. Chvíli bylo ticho a on se snažil v něm zaslechnout sebemenší zvuk svého nepřítele, který by mu mohl pomoci, ale nic. Oba stáli naprosto nehybně a Jaromíra, ačkoli měl jasnou výhodu, tlačil čas. Nakonec se rozběhl dál a po chvíli vystřelil za sebe ještě další dvě kulky. Nemyslel si, že Ivana trefí, ale potřeboval získat čas a vystrašit ho. Ivan dobře věděl, že musí riskovat a nemůže si dovolit ho ztratit. Někam běžel a on musel zjistit kam. V sázce byl Kasumin život. Ivan dával dobrý pozor a řídil se především sluchem. Přeskočil úzký potůček a pospíchal dál. Při pronásledování se dostal až ke strmému svahu. Dole u jeho paty zahlédl Jaromíra, který zmizel pod jedním z balvanů. Ivan měl za to, že si ho všiml a že vyčkává, až přijde blíž. Neměl jinou možnost než to vzít oklikou. Seběhl
dolů a přibližoval se z opačné strany k tomu kameni. Až teď zahlédl, že pod ním vede stezka někam do tmy. Váhal, jestli má jít dovnitř, protože dobře věděl, že to může být to poslední, co udělá. Nakonec se ale rozhodl. Kasumi na něj spoléhala a on to tak hloupě zkazil. Nechtěl dopustit, aby ji to stálo život. Vstoupil do dlouhého tunelu. Po stěnách byly v několikametrových intervalech rozmístěny hořící pochodně. Jejich záře prosvětlovala úzkou cestu dál. Chodba se všelijak kroutila, ale stále mírně klesala. Už nespěchal, aby na sebe neupozornil. Tiše nakračoval a stále hleděl do dálky před sebe. Pátral po čemkoli zajímavém a po nějaké době skutečně něco objevil. Po levé straně byl ve skále další otvor, který po pár metrech končil prostornější místností. U zadní stěny bylo naskládáno několik dřevěných beden a krabic. Zběžně je prohlédl a zjistil, že obsahují knihy o satanistických rituálech, svíce různých tvarů a velikostí, zapalovače, zásoby jídla, lahve s pitnou vodou a několik zdobených nádob. Nic co by teď uvítal, snad až na ten zapalovač, který mohl posloužit ve tmě. Když odcházel, zakopl o nějaký kus kamene a málem spadl na zem nebýt stěny poblíž. Posvítil si zapalovačem, aby pořádně viděl a nalezl tajnou přihrádku ve stěně těsně nad zemí. Kámen, o který zakopl, byl jeden z těch, co skrýš chránily. Uvnitř nalezl knihu. Neměl moc času a tak ji prolistoval jen zběžně a zjistil, že je plná poznámek o nějakých obřadech. Udivilo ho, že jsou všechny texty v anglickém jazyce. Ve skrýši muselo být ještě něco, tím si byl jist a ten kdo to odsud vzal, měl jistě naspěch. Teď ale nebyl čas nad tím přemýšlet musel jít dál. Netrvalo dlouho a zaslechl z dáli ozývající se zvuky. Připadalo mu to jako hlasy, ale nerozeznal žádná slova. Zrychlil krok, protože věděl, že je blízko. Před ním se chodba rozšířila a vedla do obrovského prostorného sálu. Svíčky rozložené všude možně po zemi i na svícnech však neosvětlovaly stěny tohoto místa, takže skutečnou velikost mohl jen odhadovat. Na druhém konci byl oltář a u něj hlouček lidí. Napočítal šest mužů v černých hábitech, kteří stáli v kruhu. Poznal, že uprostřed stojí další postava, ale neviděl, kdo to je. Stínil mu totiž Jaromír naštěstí otočený zády k němu. Měl vytasenou pistoli a mířil s ní na ty ostatní. Často měnil svůj cíl, ale Ivan netušil proč. Všichni byli teď tiše, ale určitě ne proto, že by si ho všimli. Ivan byl naprosto nehlučně skrytý ve stínu. Opatrně položil lahev, která by mu teď stejně jen překážela, a vyčkával. „Tak dozvím se to už konečně?! I ta vlezlá štětka je ukecanější než vy!“ zařval Jaromír. Jeden z mužů, který představoval kněze a jako jediný měl hábit s rudým bafometem, nakonec neochotně promluvil. „Jaromíre, pochop, že to nebyl náš nápad a…“ „Drž hubu!“ přerušil ho Jaromír. „Podvedli jste mě!“ „No tak, zkus to pochopit.“ „Ale hovno pochopit! Chcete ho jen pro sebe!“ Ze tmy vystoupila zcela nahá světlovlasá žena. Jaromíra to zaskočilo. „Soňo?!“ řekl s překvapením. „No co koukáš? Bez živého oltáře žádný obřad nevyjde. Vždyť si to sám říkal.“ „Zradila jsi mě?!“ „Ne, Jaromíre. Já tě stále miluji, ale mám obavy, jestli ty miluješ mě. Poslední akce
jsou všechny jen pro tvoje vlastní potěšení. Eda zabíjí jen pro tebe. Před půl rokem to byl tvůj kamarád, co ti dlužil prachy, před dvěma měsíci tvůj bývalý šéf, před týdnem dokonce tvoje matka a včera… vždyť víš. Promiň nám to, ale říkáme si, jestli jsi opravdu tak nenahraditelný, jak jsi tvrdil.“ „Jistě, že jsem. Eda poslouchá jen mě a navíc jen v případě, že mám tu kouli. To, že provedete obřad, nebude stačit. Všichni tu riskujete životy a to úplně zbytečně. Mám o tebe strach Soňo a o vás ostatní samozřejmě taky. Dořešíme to potom, teď máme na starost jiné věci.“ „Už jsem myslela, že jste na mě zapomněli.“ Ivan moc dobře poznal Kasumin hlas, ale už předtím byl přesvědčený o tom, že tu je. „Co je to vůbec za člověka?“ ptala se Soňa. „Ty jí znáš?“ „Ani ne, ale začíná se mi líbit. Co tady vlastně hledáš?“ ptal se Jaromír. „Především tu kouli.“ Jaromír se usmál. „Zajímalo by mě, odkud o ní víš?“ „Do toho ti nic není.“ „Víš vůbec k čemu ta koule slouží?“ „Vím o ní mnohem víc než ty a protože ji hledám už dost dlouho, těší mě, že jsem ji konečně našla. Vezmu si ji a půjdu.“ „Kde bereš tu sebejistotu?“ „Odlož pistoli a já ti to ukážu.“ „To bych musel být vůl.“ „Copak si ani trochu nevěříš? Je vás tu osm, což je jasná přesila nebo ne?“ „Nebav se s ní Jaromíre a skoncuj to,“ řekla Soňa. Ivan už dál váhat nemohl. Rozběhl se a skočil na Jaromíra, čímž ho srazil k zemi. Chvíli se na zemi převalovali a Ivan se vší silou snažil vzít Jaromírovu pistoli, což se moc nedařilo. Jaromír vytáhl nůž a seknul s ním Ivana do tváře. Pak ho od sebe odstrčil, rychle se odvalil stranou a vstal. Ivan se držel se za krvácející ránu a pomalu se zvedal. S pistolí kousek od hlavy se mu nechtělo dělat žádné rychlé pohyby. „Tak vás tu mám oba, vy všiváci,“ řekl Jaromír. Ivan rozevřel dlaň a s úšklebkem ukázal zásobník, který se mu ve rvačce o pistoli podařilo uvolnit. „Smůla, co?“ řekl. „Ani ne. Jeden náboj je stále v komoře. Bude mi stačit.“ Poslední zoufalá naděje byla pryč Ivan teď už mohl jen čekat na smrt. „Já tě ale nechci zabít. Možná vás dokonce nechám i odejít, koneckonců jste ideální kandidáti na vrahy všech těch lidí, ale pod jednou podmínkou.“ „Poslouchám,“ řekl Ivan. „Ta tvoje šikmooká kočička, na oltáři, tady a teď. Víš, co myslím.“ „Jaromíre?!“ řekla překvapená Soňa. „No co? Ty se na tom oltáři rozvaluješ pokaždé, tak nebuď sobecká a uvolni pro jednou místo tady té… Kasumi, že ano. Třeba se od ní něčemu přiučíš, ne? Tak co, jdeme na věc nebo ne, a nezapomeň vzít v potaz svého přítelíčka. Pořád mu můžu vystřelit mozek z hlavy.“ Kasumi se s pobavením dívala na Ivana, který naprosto ztratil veškeré naděje a už jen čekal na popravu. Mohla ho ještě chvíli deptat, ale
nebyla vhodná doba. „Jo, jdeme na to. Doufám, že se nebudeš před tolika lidmi stydět.“ „Panejo, ty jsi už pořádně rozpálená, co? No jo je tu dost horko, to kvůli těm svícnům.“ Kasumi si pomalým pohybem vracela katanu do pouzdra a Jaromír vykročil k ní. V mžiku katana opsala oblouk a čistým pohybem usekla Jaromírovi ruku i s pistolí. Zůstal mu jen krvácející pahýl zakončený nad loktem. Držel se za něj s vytřeštěnýma očima a celé tělo se mu klepalo. „Horko teprve bude,“ řekla Japonka tiše. Všichni ostatní s úděsem sledovali celou scénu a poté se s dlouhými noži vrhli na Kasumi. Jediná Soňa se držela stranou a přispěchala k Jaromírovi, který se snažil ostatní obejít a dobelhat se k oltáři. Kasumi byla obklíčena šesticí mužů. Pevně stiskla katanu, zvedla ji do výše ramen, otočila se a okamžitě usekla jednomu z nich polovinu hlavy. Ze zbytku vystříkla krev a mozek. Skrčila se a přešla do kotoulu, aby se uhnula muži, který se ji zezadu snažil probodnout. V pokleku zůstala a podsekla muži, u kterého skončila, nohy. Sek vedený katanou byl neskutečný. Obě nohy přesekla jako nic a tělo se s děsivým zařváním zhroutilo na zem. Muž sledoval vytékající krev a v záchvatu beznaděje se marně snažil zastavit krvácení. Kasumi mu nevěnovala pozornost, protože pro ni už nebyl hrozbou. Již stála a další z mužů byl tak blízko, že se pokusil zabodnout jí nůž přímo ze strany do hlavy. V mžiku se prohnula a katanu zasunula hluboko do břicha toho muže. Pomohla si nohou, kterou se zapřela o jeho klesající tělo, aby katanu vytrhla ven. Společně s ní vylétlo několik kusů masa a z těla vytekla střeva. Vykryla nůž vedený rukou dalšího muže, poodskočila stranou, aby si vytvořila prostor, švihla katanou a odsekla mu zápěstí i se zbraní. Pootočila se na bok, švihla znovu a to seshora, až rozsekla muži hlavu po krk. Zbylí dva polekaně ucouvli stranou a Kasumi se naskytla možnost přiblížit se k oltáři, o který se opíral Jaromír. Klečel na kolenou a byl otočený zády k ní. Přešla do výskoku, který ukončila přesným sekem přímo na jeho krk. Ozvala se skřípavá rána, Kasuminými dlaněmi a posléze i celým tělem projel třas. Jaromírova hlava se skutálela z oltáře dolů, tělo se svalilo na bok a jí se dostal kratičký pohled na zlomenou čepel katany, která praskla nárazem do dokonale tvarované černé koule, jež byla stále pevně držena v Jaromírově ruce. Zbylí dva muži pocítili šanci a vrhli se na Kasumi, každý z jedné strany. Rozběhla se proti tomu, co byl blíže u ní. Vyhnula se noži, kterým se jí muž snažil zasáhnout, a pravou ruku mu obtočila kolem krku. Postavila se těsně vedle něj a druhou rukou mu podepřela záda, aby si vytvořila oporu. Prudce mu zatlačila hlavu do záklonu a pak dolů až se ozvalo křupnutí. To vše proběhlo v takové rychlosti, že muž neměl sebemenší šanci zareagovat. Obtočila se kolem bezvládného těla a vyšvihla nohy do vzduchu, aby jimi zasáhla posledního muže, který právě přibíhal. Po nárazu mu z ruky vypadl nůž a on se skácel na zem. Zvedal se, když mu žena zezadu probodla nožem krk. Chytil se za něj, dlouze zachrčel a skácel se k zemi. Sálem se ještě stále rozléhal křik muže bez nohou, ale pomalu utichal. Stála nad všemi těmi těly celá zakrvácená jako nějaký děsivý nástroj samotné smrti. „Jsi na řadě,“ řekla k Soně, která se skláněla nad zmrzačeným tělem svého milence. Postavila se a v očích se jí objevila nenávist. „Jsi pořád jen člověk z masa a kostí. Můžeš umřít a já se o to postarám! Zpřelámu ti
konečky prstů, rozdrásám ti tvář, vypíchnu obě oči a zlámu vaz, a to všechno za to, co jsi udělala jemu!“ „Takové řeči nemám ráda. Budeš jich ještě litovat,“ řekla s naprostým klidem Kasumi. Soňa sevřela ruce v pěst, až si nehty zaryla do kůže a vrhla se na ni. Napřáhla se a její ruka vystřelila přímo na Kasumin obličej. Jaké bylo její překvapení, když její pěst skončila v Kasumině dlani sevřená jako ve svěráku. Ta s ní trhla k sobě, čímž Soňa ztratila rovnováhu a předklonila se. Toho Kasumi využila, přiskočila blíž a zasáhla jí pěstí zespodu přímo do čelisti. Soně se hlava zvrátila mírně dozadu a ze zakrvácených úst vypadlo několik zubů. Kasumi využila toho, že je její protivnice stále zmatená, uchopila ji prsty na obou rukou a zprudka s nimi trhla směrem nahoru. Soňa zařvala bolestí, zapotácela se a poodstoupila stranou. Kasumi za chůze k ní rozevřela prsteníček a prostředníček na pravé ruce a vši silou je zabodla přímo do Soniných očí. Okamžitě je vytáhla, načež začaly prasklé oční bulvy vytékat ven. Druhou rukou jí nehty přejela po tváři, až se na ní objevily krvavé škrábance. Soňa stěží vnímala sama sebe a jediné na co se v záchvatu šílenství a nesnesitelné bolesti zmohla, bylo rozběhnout se co nejrychleji dopředu přímo na Kasumi. Ta to očekávala, shýbla se a opětovně se narovnala, až když Soňa přepadávala přes ní. Pevně ji stiskla jednou rukou za krk, druhou jí podepřela břicho a zvedla ji do výše. Krátce poté ji spustila dolů a přešla do podřepu. Soňa narazila zády přímo na její koleno a ztěžka vydechla. Kasumi ji shodila ze sebe a dupla jí na krk, čímž jí zlámala vaz. Ivan sledoval děsivá jatka a byl rád, že dnes ještě nic nejedl. Krev, kusy těl a všelijaké vnitřnosti byly všude kolem. Hrozný pohled. „Osm lidí, osm lidí! Netrvalo ti to ani tři minuty!“ „A mělo by jich být devět!“ zařvala Kasumi. „Je to jen další ukázka toho, že člověk se nesmí spoléhat na druhé!“ „Promiň, tohle jsem vážně zvoral.“ „Kde je ta holka? Doufám, žes jí tam nenechal!“ „Bohužel… byla to nehoda a… je mrtvá.“ „Výborně. Tím líp.“ „Já jí zabil, Kasumi.“ „Tvůj jediný opravdu užitečný příspěvek k tomu všemu.“ „Nějak nedokážu sdílet nadšení. Jen si představ to dítě. Přišlo o čtyři příbuzné, včetně otce a matky. Kromě toho je teď samo a…“ „To ale není naše starost, Ivane. Co je mi po tom, co s ním bude? Důležitá je tahle koule.“ Kasumi ji z oltáře vzala a dlouze si ji prohlížela. Zasáhla jsem ji katanou a zatímco ta je k ničemu, tak koule na sobě nemá ani škrábnutí. To je úžasné.“ „Myslel jsem, že pátráme po té bráně a tu tady nikde nevidím. K čemu nám je ta koule?“ „Je to klíč. Klíč k portálu.“ „Musíme odsud zmizet a taky si potřebuji nějak zašít tu ránu. Půjdeme ven.“ „Ani náhodou. Portál musí být blízko. Najdeme ho.“ „Ty jsi je neslyšela? Bavili se o nějakém vraždícím tvoru. Vzpomeň si, co udělal těm lidem.“ „Je to hlídač portálu a bude-li to nutné, zabijeme ho.“ „Hlídač portálu! Nechceš mi náhodou ještě něco říct? Cy se o žádném hlídači portálu
nezmiňoval.“ „Asi nepředpokládal, že bys mu mohl věřit. Musíme jít dál, někde tu určitě bude cesta.“ „Právě jsme unikli smrti a vidím, že je ti to líto. Ten chlápek mluvil o tom, že toho tvora ovládá. Je to tou koulí?“ „Já nevím, ale rozhodně vím, že ho můžeme zabít, takže se připrav.“ Ivan si vzal zpátky svoji pistoli a také jednu z pochodní. Prohlédl stěny celého sálu a poblíž oltáře nalezl strmou stezku vzhůru. „Počkej ještě chvilku. Našel jsem tuhle knihu. Než vyrazíme, možná bychom měli zjistit, jestli v ní není něco o té věci.“ Ivan podal Kasumi knihu, ona se na něj podívala zlostným pohledem a řekla: „Co to jsi za idiota? Vážně myslíš, že když neumím česky ani slovo, že to přečtu?“ „Asi bych ti na to řekl něco 'pěkného', ale po tom všem vážně nemám na žerty náladu. Je to psané v angličtině, takže to snad zvládneš, ne?“ Kasumi v knize začala pomalu listovat, zatímco on dával pozor na cestu dál.
2. 6. 1993 Neuvěřitelné. V lesích jsme nalezli tunel vedoucí někam pod hrad. Spousta lidí o něm slyšela, a přesto nevěří v jeho existenci. Trvalo dlouhé měsíce odklidit všechny ty balvany, ale povedlo se. Jsem zvědav, co tu objevíme. 3. 6. 1993 Z podzemí nás vyhnaly nějaké zatraceně děsivé zvuky. Jediné, co jsem nalezl je dokonale tvarovaná koule. Netuším k čemu je, ale je štěstí, že si toho ostatní nevšimli. Určitě bude mít velkou cenu. 4.6. 1993 Vypadá to, že se věci kolem našeho spolku dávají do pohybu. Začal jsem si proto psát tento nový deník, protože tohle vážně vypadá na novou éru. Vzhledem k tomu, že většina těch pitomců neumí anglicky ani slovo, bude nejbezpečnější psát to takto. Teď ale k věci - Satan skutečně existuje a my ho vyvolali! Vrátil jsem se sám do podzemí, doufaje, že naleznu víc těch černých koulí, ale místo toho jsem narazil na démona, na pravého démona! Celé ty roky provádíme rituály a myslíme si, jaká to není legrace a on tu je najednou živoucí důkaz existence Pekla. Stál jsem přímo před ním a hleděli jsme na sebe. Tedy, vlastně nevím, jestli mě viděl, protože nemá žádné tělo ani hlavu, ale přesto ke mně promlouval. Chtěl tu kouli a vyhrožoval zabitím. Asi bych už tohle nepsal, kdybych mu neřekl, že ji můžu zničit. Polekalo ho to, ačkoli to nebyla pravda. Pocítil jsem šanci, jak toho využít. 14. 8. 1993 Trvalo dost dlouho, než jsem se o svém objevu podělil s ostatními, ale nebyla jiná možnost. Toho netvora jsme pojmenovali Eda a já osobně mám pocit, že ho můžu využívat. Stačí pohrozit, že zničím tu kouli a on
se ke mně připlazí jako štěně. Nechápu, jak může být služebník Pekel takový idiot. Rozhodli jsme se provádět rituály tady, ale ostatní chtějí vědět, čím to, že mě ten tvor poslouchá. Nevím, co jim říct. 24.8. 1993 Dnes jsem musel s pravdou ven. Pověděl jsem jim o té kouli a přesvědčil je, že jako vedoucí všech těch obřadů mě Eda uznává za svého pána. Hlavně musím dát pozor na tu kouli. Ukrývám jí i s deníkem tady, protože doma by mi na ni určitě někdo přišel. Nikdo se ale nesmí dozvědět, že v ovládání Edy nehrají moje 'schopnosti' žádnou roli. Nechci přece, aby ho někdo mohl použít proti mně. 4. 9. 1993 Dnes proběhla Edova první akce. Až doposavad se držel uvnitř katakomb poblíž takového zvláštního kruhového portálu. Vysvětlil jsem mu, co po něm chci a on souhlasil. Do obřadu, který jsme provedli, jsem zakomponoval pokyn pro Edu a ten následně vyrazil ven, aby ho splnil. Vrátil se zpět a přinesl s sebou mrtvolu Hrůzovic čokla. Konečně bude od toho věčně štěkajícího zmetka pokoj. Teď jen vymyslet, kam tu zdechlinu strčit. S Edou bude ještě legrace. 26. 10. 1993 Vymysleli jsme pro Edu další úlohu a během obřadu ho poslali na akci. Pavel potřeboval trochu postrašit svého kamaráda Radima, ale Eda to zřejmě pochopil jinak a tak Radima k ránu odvezl pohřebák. 28. 10. 1993 Eda nejspíše umí jen zabíjet a je dobře, že to víme včas. Daleko horší je událost s Pavlem. Naznačil nám, že kvůli smrti Radima uvažuje o odchodu a prý nás možná práskne poldům. Takže tu máme další Edův cíl. Obřad provedeme ještě tuto noc. 2. 11. 1993 Všiml jsem si, že Eda umí víc, než předvádí. Od té doby, co ho čas od času pouštíme ven se na některých místech v okolí objevuje zvláštní mlha zřejmě nadpřirozeného původu. Ještě jsem jí nepotkal, ale chlapi v hospodě mluví o podivných událostech, které se v jejím středu stávají. Jenže proč to Eda dělá? 3. 11. 1993 Promluvil jsem s Edou a zkusil z něj dostat příčinu těch mlžných zjevení. Jeho odpověď mi vyrazila dech. Tvrdí, že chce vyhnat lidi v okolí, aby odsud odešli a on se mohl volně potulovat po okolí. To, že nechce být spatřen mu schvaluji, ale s volností ať nepočítá. 4. 2. 1994
Dlouho jsem nic nezapisoval, protože to ani nestálo za řeč. Proběhlo pár akcí výhradně v mojí režii, ale vypadá to na problém. Eda byl dnes velice naštvaný a vyhrožoval mi. Zdá se mi, že už ho nevydržím ovládat dlouho. Chce tu kouli vrátit a jeho vztek se odráží na četnosti mlžných zjevení. Je to zlé, protože tím na nás jen upozorní. Nevím, jestli je stále bezpečné nechávat tu kouli zde, protože pokud jí Eda získá, bude všechno ztracené. Musím vymyslet, co dál. 7. 2. 1994 Dnes jsem načapal Karla, jak se mi doma přehrabuje ve věcech. Ten parchant pase po té pitomé kouli. Snažil se z toho vymluvit, ale moc dobře vím, o co mu šlo. Důrazně jsem upozornil Rudu, že si nepřeji, aby do domu pouštěli kohokoli z mých přátel. Zdá se mi, že v mé skrýši v katakombách bude má koule přeci jen lépe ukrytá. Pro jistotu si budu na Edu dávat mnohem větší pozor. Zatím nevím, co udělám s Karlem, protože mám starostí až nad hlavu. Kdyby na mě alespoň tak netlačila máti… 6. 3. 1994 Zítra proběhne akce s velkým A. Situace se ale komplikuje. Eda je čím dál tím naštvanější a na mě tlačí i Soňa. Nelíbí se jí, že o tom, co bude Eda dělat, už rozhoduji jen já. Opravdu nevím, co dělat. Možná vše ukončím a zametu za sebou stopy. Nějak zasypu vchod a Edu pohřbím. Doufám, že se k tomu odhodlám co nejdříve.
„Výborně,“ řekla Kasumi, když dočetla. „Co jsi tam našla?“ „Už vím, jak ho ovládat. Můžeme jít,“ Kasumi si vzala svůj nůž, kouli a s Ivanem vyrazili dál. Stezka stále stoupala vzhůru a chůze byla čím dál obtížnější. Když se stěny zúžily natolik, že nemohli jít vedle sebe, vzala si Kasumi od Ivana pochodeň a šla jako první. Během cesty nenarazili na jediné světlo. V dáli zaslechli pravidelné cinkání v intervalu sotva dvou vteřin. Když dorazili blíž, rozeznali, o co se jedná. Ze stropu padaly dolů kapky a jejich dopad do louže na zemi vyvolával onen zvuk. Teď, když byli přímo na místě, rozléhal se nepříjemný zvuk všude kolem jako ozvěna. Chodba se brzy poté rozvětvila a nyní vedla dvěma směry – dál rovně a doprava. Zastavili se na křižovatce a poslouchali, jestli neuslyší nějaké zvuky. Bylo to ale marné. Jediný zvuk, co slyšeli, byla kapající voda z tunelu, odkud přišli. Kasumi se mlčky vydala dál rovně a Ivan ji následoval. Zhruba po sto metrech natrefili na další křižovatku, která tentokrát rozdělovala chodbu na tři další. „Je to tu jak bludiště,“ zašeptal Ivan. Kasumi také došlo, že jim v těchto prostorech hrozí, že se ztratí a tak se rozhodla držet levé stěny. Odbočili, ale za okamžik stanuli na další křižovatce, která byla tvarově stejná jako ta, kterou právě prošli. Zahnuli opět doleva a šli dál. Stezka se pozvolna snižovala a díky tomu mohli pokračovat rychleji. Úhel sklonu byl však stále ostřejší a v jednom okamžiku Kasumi nedošlápla na pevnou zem a s výkřikem přepadla přes okraj propasti. Ivan okamžitě skočil k zemi a zachytil padající Kasumi za ruku. Sledoval, jak pochodeň padá někam dolů a poté zhasla. Všude okolo byla téměř neprostupná tma. „Dělej, chyť se mě druhou rukou a
já tě vytáhnu,“ křičel Ivan. Kasumi mu ale nevěnovala pozornost. Místo toho se snažila dosáhnout na skalní výstupek, na kterém skončila koule. Věděla, že je právě tam, ale nemohla na ni dosáhnout. „Spusť mě níž,“ nakázala Ivanovi. „Vykašli se na to, Kasumi. Nestojí to za to.“ „Ne, já jí musím získat. Ještě kousek, kousíček.“ Snažila se co nejvíce natáhnout. Cítila, jak se koule dotýká, ale nedokázala ji uchopit. Ivanovi se čím dál tím víc potila dlaň a uvědomoval si, že mu Kasumi vyklouzává. „Neudržím tě. Není čas, Chyť se mě.“ Kasumi se ale stále snažila dosáhnout na kouli. Dost možná to byla jediná naděje, jak se dostat za portál. Nehodlala se jí vzdát. Byla dlaní stále blíž až v ní konečně uchopila ten zvláštní chladivý předmět. V dálce se zničehonic ozval tlumený řev, načež se Ivan polekal a cuknul rukou. Cítil, jak mu po prstech na dlaní sjíždí Kasumina ruka neschopná se zachytit. „Néé!“ zařval vyděšeně Ivan. Kasumi padala dolů bez jediného výkřiku jako by byla smířená s tím, co se stalo a stane. Ivan ještě dlouhou dobu zíral dolů do tmy a doufal, že zaslechne něco, cokoliv, co by znamenalo, že je naživu, ale neslyšel nic. Vůbec nic. Za ním se ozval další řev a on musel jednat, nechtěl-li, aby ho netvor nalezl. Všude kolem byla tma a jediné čím si mohl posvítit, byl zapalovač. Zažehnul ho a pospíchal ven, co mu síly stačily. Věděl, že v takové úzké a navíc slepé chodbě nemá šanci uniknout. Když doběhl na křižovatku, cítil závan chladu přímo z chodby, co byla před ním. Neváhal a vběhl do chodby po pravé straně a stejně volil i na další křižovatce. Mířil co nejrychleji zpět do sálu s oltářem. Když se sem dostal, překvapil ho právě narůstající mlžný opar. Nechápal, co to má znamenat a tak se zastavil, připravil pistoli a poté pozvolným krokem vykročil. Šeď všude kolem se jen stěží dala prohlédnout. Všiml si, že většina svící rozestavěných všude kolem byla pohaslá a ty zbylé sotva plápolaly. Zem byla zalitá krví, tak jako prve a těla zůstala na svých místech, ale cítil, že tu něco nehraje. Před sebou zahlédl nepatrný pohyb. Vypadalo to jako stín nebo spíše obrys lidské postavy. Nabýval na velikosti a přibližovat se. Ivan se soustředil jen na tu věc před sebou, byl připraven okamžitě střílet, ale když se před ním z husté mlhy objevila Kasumi, užasl. Stála před ním, celá od krve, tak jako předtím a on nechápal, kde se tu bere. Nevydala ze sebe ani hlásku, místo toho pozvedla svoji pravou ruku a on si všiml něčeho hrozného. Už to nebyl jen malíček, co jí na ruce scházelo, ona neměla žádné prsty. Na zápěstí se jí objevily rudé skvrny. Poznal, že je to krev. Natáhla ruku až k němu a on si všiml, že jí začíná odpadávat kůže. Její rozpadající se ruka, na které byla už na několika místech vidět bělavá kost, se dotkla jeho pistole. Pocítil tlak, a zatímco až doteď sázel na to, že se mu to jen zdá, tak nyní si už tak jistý nebyl. Znervózněl a ruka se mu začala třást. Kasumi otevřela ústa a vycenila zuby, které se krátce nato uvolnily a postupně, jeden po druhém, se zachrastěním dopadaly na tvrdou zem. Zíral na ni a stále doufal, že se mu to všechno jen zdá. Zavřel oči, zatnul zuby a vystřelil. Pak znovu, znovu a znovu. Nastalo ticho. Bál se oči znovu otevřít a pistoli si takřka instinktivně přirazil k hlavě. Celý tento den byl jako noční můra a on už nemohl dál. Všichni kolem něj, vlastně úplně každý, koho dnes viděl, je mrtvý. Copak je tohle
všechno možné? Během těch pár dní si Kasumi oblíbil, jako málokoho. Bavilo ho ji vytáčet, ale měl ji přesto rád pro její jedinečnost, nezávislost a do jisté míry i upřímnost. Otevřel v rychlosti oči a hned je křečovitě zavřel. Ležela na podlaze s několika malými otvory v těle, ze kterých proudila krev. Ztěžka polkl a začal si v duchu počítat. 'Pět, čtyři, tři,…' Otevřela oči a prudce vydechla. Byla tu tma, všude jen tma. Několikrát se zhluboka nadechla a poznala, že každý takový nádech způsobuje silnou bolest na plicích. Snažila se dýchat už jen krátce a velmi pozvolna, ale i tak cítila nepříjemný tlak. V jedné ruce stále křečovitě svírala chladivou kouli. Povolila stisk a druhou rukou se dotkla tváře. Projela si prsty po temeni hlavy a nahmatala nějakou tekutinu. Věděla co to je ačkoli tu byla taková tma, že nic neviděla. Prohmatala si tělo a byla ráda, když nenašla žádné další zranění. Pokusila se posadit, což sice bolelo, ale podařilo se to. Zvedla se na pravé noze, ale jakmile se došlápla na zem tou levou, zhroutila se s bolestivým stenem a nepříjemným zapraskáním k zemi. Nezkoušela se znovu postavit, protože věděla, že by to nedokázala a urychleně se narovnala na záda, aby na nohu nepůsobil žádný tlak. Věděla, že má nejspíše zlomenou v lepším případě jen nalomenou stehenní kost. Na tomto místě to znamenalo téměř jistou smrt. Pokusila se dostrkat až k nějaké stěně, aby se mohla opřít a vymyslet, co dál. Sebemenší pohyb se zraněnou nohou vyvolával téměř nesnesitelnou bolest, takže ji potřebovala nějak znehybnit a srovnat. Konečně se jí podařilo dosáhnout stěny. Nahmatala kolem sebe spoustu úzkých podlouhlých předmětů různých velikostí i tvarů a teprve, když narazila na oválný dutý předmět s dvěma velikými otvory, poznala, o co se jedná. Vypadalo to, že nebude první, kdo tu skončí. Stále u sebe měla svůj nůž, se kterým si rozřezala oděv na několik úzkých pruhů látky, se kterými by bylo možné snadno přivázat nohu k nějaké dlaze, ale kde ji vzít? Kosti okolo zase tak dlouhé nebyly a většina byla už dávno rozpraskaná. Kromě toho musela neustále bojovat s nepříjemnou touhou zavřít oči a usnout. Nezbylo než pořádně improvizovat - zlomenou nohu mírně pokrčila, nadzvedla a tak pevně jak jen to šlo k ní přivázala tu druhou. Na chůzi sice mohla zapomenout, ale už na zlomeninu nepůsobila takovým tlakem, takže další pohyb byl snesitelnější. Kousek dál narazila na další kostru, tentokrát mnohem větší a bezesporu lidskou. Nahmatala i kusy nějaké látky a mezi nimi i dlouhý nůž podobný těm, co měli sektáři. Když mezi ostatky nalezla i malou chrastící krabičku, málem radostně vykřikla. Bylo v ní ještě dost suchých zápalek. Během chvilky se místnost pokoušel osvítit malinký plamínek. Za pár vteřin byl pryč a ona stejně nevěděla nic o tomhle místě. Osvítila sotva část nerovné stěny, co měla za sebou a tím to končilo. Vzala velkou část oděvu, obmotala ji kolem holenní kosti, co nalezla a zapálila. Byla si jistá, že látka zase tak dlouho hořet nebude, ale světlo z provizorní louče konečně napovědělo víc o tom, kde je. Místnost to nebyla zrovna moc velká a jediné co tu bylo, byly dvě kostry. Jedna zcela určitě lidská, druhá jí přišla jako zvířecí, možná pes nebo něco podobného. Také si mohla pořádně prohlédnout nepěknou bouli na noze, ale naštěstí nebyla zase tak velká a kost byla relativně srovnaná. Co bylo ale nejdůležitější – nalezla kousek od sebe tunel kamsi dál. Vzala si další kusy látky a začala velmi pozvolna stoupat. Jediné co mohla dělat,
bylo se v sedu odstrkovat rukama a držet obě dolní končetiny v klidu, protože jakýkoli tlak na ně by byl velice bolestivý. Někde v dáli zaslechla ránu a pak ještě tři další v rychlém sledu. Muselo to být z velké dálky a tak neplýtvala silami a nesnažila se někoho volat. Cesta dál stoupala, což sice naznačovalo, že by mohla vést zpátky nahoru, ale každý pohyb byl čím dál namáhavější. Byla už vyčerpaná, ale odmítala se vzdát, obzvláště teď, když měla alespoň nějakou naději. Zaslechla další ránu a to mnohem jasněji a hlasitěji než prve. Doufala, že přijde další, ať už to je cokoli, protože díky tomu věděla, že se přibližuje. Při posledních metrech se její výstup ještě více zpomalil a měla velké problémy se držet při vědomí. Ocitla se na křižovatce, ale netušila kudy pokračovat. Zapálila další látku a pokračovala chodbou vlevo. Po chvíli cesty, během které stěží odolávala stále sílící bolesti a mrákotám se doploužila do prostorného sálu, odkud vedlo hned několik chodeb. Síly jí dodala vidina portálu. Byl připevněn ke skále a vedle něj byly zdobený zlatý sloupek. Věděla, že je konec, protože ven z jeskyně se nikdy nedostane. Přímo před ní byl její životní cíl a bezpochyby to bude to poslední, čeho v životě dosáhne, pokud vůbec. Umístila kouli do stojanu a s napjetím sledovala, co se bude dít. Pomalu se jí zavíraly víčka. Snažila se opět zhluboka dýchat, protože doufala, že ji bolest udrží při vědomí, ale časem poznala, že to stejně moc nepomůže. Portál se stále ne a ne probudit k životu, a ona nemohla odehnat tu zvláštní touhu usnout. Dobře věděla, že naděje na to, že se ještě někdy probudí, je mizivá. Nechtěla umřít, vůle k životu byla jednou z věcí, které jí nechyběly ani v nejmenším, ale tohle už nemělo budoucnost… Portál byl evidentně rozbitý. V dálce zaslechla šílený řev plný vzteku. Vylekalo ji to a probralo, což bylo samozřejmě dobře, ale pocítila také naprostou bezmocnost vůči čemukoli, co by jí chtělo ještě více ublížit. S napětím se zaposlouchala do zvuků, které přicházely z jedné z chodeb. Připomínalo to vrčení vzteklého psa, ale zdálo se být něčím tlumené. Po chvilce zahlédla v chodbě obrys lidské postavy. Přišla až k ní na světlo a ona poznala, že to není člověk z masa a kostí, ale jakýsi tvor v černém mnišském rouchu. Na hlavě měl nasazenou kápi, ale zdálo se, že pod ní nic není - žádný obličej, žádné tělo. Jediné co měl, byly dvě vrásčité ruce ukončené ostrými drápy. Kasumi se přitiskla zády ke stěně v zoufalé snaze dostat se od toho tvora co nejdále. Z jeho 'úst' vycházel nepříjemný chlad. „Tu kouli,“ řekl hlubokým hlasem bez jakýchkoli známek emocí. Kasumi zalitovala, že ji nemá u sebe, protože by s ní snad mohla toho tvora vystrašit, ale teď když koule zůstala na zlatém stojanu, bylo vše k ničemu. Nemá jak ho přesvědčit, aby ji nechal být a odešel. Zmohla se jen na to, že mu roztřesenou rukou ukázala na portál a stojan vedle něj. Tvor se k němu otočil a natáhl po kouli svůj pařát. Uchopil ji a zvedl nad hlavu. Poté se otočil zpět na Kasumi, která už měla v rukou nůž a snažila se postavit, aby se alespoň mohla pokusit se bránit. Bolest, která projela jejím tělem, jí vehnala slzy do očí a tak zatnula zuby ve snaze ji nevnímat. Mnich přistupoval stále blíž a blíž a Kasumi se začala třást zimou, kterou ten tvor jakoby přinášel s sebou. Nebyla v situaci, kdy by mohla svému nepříteli úspěšně vzdorovat, a otázkou bylo, jestli to vůbec nějakým způsobem šlo, vždyť jak ublížit něčemu, co ani nemá pořádné tělo? Do sálu se z vedlejší chodby náhle přiřítil Ivan. Zařval na netvora, který se
obrátil jeho směrem. Hned potom se o strop těsně nad mnichem roztříštila lahev a většina alkoholu z ní potřísnila jeho černý plášť. Ivanova pochodeň švihla vzduchem a dopadla na mokrý plášť, který okamžitě vzplál jasným plamenem. Oheň se začal rychle rozšiřovat a mnich se zmítal v plamenech, přičemž ze sebe vydával nelidské výkřiky. Pohled na něj byl hrozný, ale zároveň přinášel úlevu. Netrvalo dlouho a po mnichovi zůstal jen popel a koule. Ivan se shýbl a sebral kouli ze země. Zůstala naprosto neporušená. Hned poté klekl k opět ležící Kasumi. „Jsi to ty, že jo?“ „Co?“ vydala ze sebe tiše. „Nebýt té věci, tak jsem už ležel s kulkou v hlavě! Představ si, že ten parchant mi způsobil nějakou nechutnou vidinu, nebo co, ve které ses rozpadávala na kusy. Kdyby tam nepřišel a nevyrušil mě, tak…“ „Co… co se stalo?“ „Přišel jsem na to, že kulky na něj neplatí a navíc se mi zasekla zbraň. Chtěl kouli a já ho poslal za tebou zpátky do jeskyní.“ „Tys… ho poslal sem… aby mě zabil?“ „Myslel jsem, že je po tobě, ale jsem rád, že jsem se spletl. Ještě štěstí, že ten hajzl nemá rád oheň. Můžeš vstát?“ „Ech, ne. Mám… něco s nohou. Asi je trochu… ech, zlomená a… taky mě bolí hlava a...“ Ivan velice opatrně vzal Kasumi do náruče a vydal se co možná nejrychleji k východu. „Musíš do nemocnice.“ „Ne! Půjdu… do vězení… kvůli tomu, co se stalo. Musíme odjet někam… pryč.“ „Ne, Kasumi. Nejseš na tom dobře a já nejsem žádný doktor. Nemám tušení, co všechno ti je, takže jedeme do nemocnice.“ „Budou… na nás mít důkazy… nechci jít sedět!“ „Myslím, že ten balvan, co je nad vchodem půjde shodit. Je dost uvolněný, takže tu jeskyni zavalím a pak už na nás nebudou mít nic.“ „Neměli by, kdybys… kdybys nebyl takový idiot a… nezabil tu… ženu.“ „Máš pravdu. Do hajzlu!“ zabědoval Ivan. „V tom domě... najdou tam... naše… otisky.“ Ivan konečně vynesl Kasumi ven na vzduch, položil ji opatrně do trávy a prohlédl si veliký balvan krající průchod do jeskyně. Věděl, že když spadne, ucpe vchod do jeskyně a těžko někoho napadne tady hledat. Věřil, že s nějakou pevnou dlouhou větví se mu ho podaří vypáčit a shodit dolů. „Cy!“ vyhrkla ze sebe Kasumi. „Co je s ním?“ ptal se Ivan. „Může… nám pomoct. Je to vlivný člověk a… musíš ho najít.“ „Tak fajn, ale kde ho najdu?“ „Nevím. Jel do Říma, ale… já nevím, kde ho najít.“ „Takhle ale nemám šanci ho sehnat!“
„Počkej… má tam… má tam nějaké přátele. Zkus to… přes ně. Najdi je a…“ „Koho tam má?“ „Já… já nevím!“ Kasumi byla opět na pokraji bezvědomí ale bránila se mu, jak jen mohla. „Kasumi, poslouchej mě, musím vědět, koho mám najít. Pověz mi, jak se ti jeho přátelé jmenují, alespoň jedno jméno.“ „On… se o nich… moc často nezmiňoval.“ „No tak. Vzpomeň si.“ „Najdi… najdi… Antoliniho. Najdi Alessandra Antoliniho.“
VIII – Zlomky pravdy Čtvercová zdobená místnost, jejíž stěny pokrývaly obrovské barevné fresky, znázorňující několik historických událostí. Cy stál uprostřed a rozhlížel se okolo. Zaujala ho především freska, na které byl vyobrazen požár města. Do místnosti rychlým krokem vstoupil starý muž v červeném kardinálském rouchu. Na hlavě měl typickou červenou čapku – solideo. Snažil se nedat na sobě znát nervozitu, ale moc mu to nešlo. „To je Požár v Borgo, Cyi. Uhasil ho papež Lev III. pouhým požehnáním.“ Cy se nejprve nezaujatě otočil k muži, ale hned poté se usmál a podal svému příteli ruku se slovy: „Alonso, tak sis na mě konečně našel čas? Trvalo ti to tři dny…“ Alonso však Cyovo nadšení nesdílel a rychle od něj poodstoupil dál. „Copak, Alonso, sympatie ochably, jakmile jsi postoupil výš?“ „Funkce kardinála pořád není to, co bych si přál, ale to s tím nesouvisí. Už nejsme přátelé Cyi a ty to moc dobře víš.“ „Myslel jsem, že ta maličkost nic nezmění…“ „Ukradl jsi vzácné listiny! Byly to originály a to není žádná maličkost!“ Cy si povzdechl, neboť tušil, že tohle bude těžké pořízení. „Bylo to jen pár papírů, Alonso, a pro mě měly rozhodně větší cenu než pro vás všechny. Beztak by se tady na ně jen prášilo.“ „K čemu ti vlastně byly?“ „To není tvoje věc, Alonso.“ „Jak myslíš… každopádně jsem rád, že mi je konečně vracíš, ale tím se naše rozepře nesmaže.“ „Problém je v tom, že… já ti už nic nevrátím. Ne, že bych nechtěl, ale…“ „Ty je nemáš?!“ zhrozil se Alonso. „Je to ještě horší… ony jsou pryč.“ Alonso zíral zvláštním nepřítomným pohledem až Cye napadlo, jestli mu tou zprávou nějak neublížil. Po chvilce se ale vzpamatoval. „Co… co se s nimi stalo?“ „V Tibetu došlo k takovému nepříjemnému incidentu, který stál život několika mnichů a jedné bláznivé ženy. Nějak se mi to vymklo z rukou a kvůli mé společnici začala v jednom klášteře téct krev. Hodně krve. Také vypukl požár a… no zkrátka nebyl čas na zachraňování nějakých cárů papírů.“ „Cárů papírů?! Uvědomuješ si, jak důležité byly?“ „Jistěže ano. Bez nich bych se jen těžko dostal k tomu, co jsem tam hledal.“ „Soudě podle toho, že tu jsi, mám pocit, že jsi ještě nenalezl vše.“ „Jsem na dobré cestě, ale potřebuji od tebe pomoct.“ „Už zase? Nepřipadá v úvahu. Já jsem s tebou skončil. Odejdi odsud, Cyi!“ „To nemůžu, protože se potřebuji nutně dostat do zdejších tajných archivů.“ „O čem to mluvíš? Tajné archivy tu nejsou. Vše bylo už před lety odhaleno veřejnosti. Je mi líto,“ řekl Alonso a otočil se ve snaze odejít. Cy ho však chytil za rameno. „Za svým cílem jdu už dvě desítky let, Alonso, a moc dobře vím, že stárnu, takže už
nemůžu jen tak sedět, čekat a sledovat, kde se co objeví. Musím už začít jednat, a když to nejde po dobrém… půjde to po zlém.“ Alonso polekaně couvl. „Jak jsem řekl, Cyi, žádné tajné archivy tu nemáme.“ „Vážně myslíš, že ti něco takového uvěřím? Nedělej ze mne hlupáka. Je mi jasné, že církev skrývá stovky svazků, které kdyby se dostaly na veřejnost, tak způsobí něco obrovského a pro vás naprosto nepřípustného. Oba moc dobře víme, že za ta staletí se tu nashromáždily věci, které by nikdy neměly opustit svá místa a dostat se ven. Moc dobře víš, že si všechno nechám pro sebe, ale jak říkám - potřebuji se tam dostat.“ „To je nemožné. Vím, co teď přijde. Nabídneš peníze stejně jako minule, ale tentokrát už to zachází příliš daleko a já s tím končím.“ „Ne, Alonso, ty nekončíš!“ „Chceš mi vyhrožovat?“ „To nechci, ale pochop, že já se tam nutně musím dostat.“ „Chápeš vůbec, co to znamená? Co kdyby se na to přišlo? A kromě toho… víš vůbec, co tam chceš hledat?“ „Záznamy o Pekle.“ „Jaké záznamy?“ „To už není tvoje starost, Alonso. Zaveď mě do toho archivu a já z vděčnosti věnuji církvi tučnou sumu. Co bys řekl na deset milionů dolarů?“ „Jsi k smíchu Cyi. Nikdy ti neukážu, kde archivy leží a jak se dostat dovnitř. Tvé peníze nic nezmění.“ „Pak nezbývá, než že mi ty svazky najdeš a přineseš.“ „Uvědomuješ si vůbec kolik svazků se zaobírá Peklem? Kromě toho nemám jediný důvod ti pomáhat. Máš jen ty své peníze a na to já už neslyším.“ „Chtěl bys usednout na Svatý stolec, že ano? Můžu ti pomoct.“ Alonsův výraz ještě více zvážněl. Otevřel dveře vedoucí ven. „Vypadni, Cyi!“ Cy pochopil, že přestřelil a zklamaně odešel. Nečekal, že s Alonsem bude snadné pořízení, ale věřil, že dosáhne svého. Zdá se, že se spletl. Opustil budovu Vatikánských muzeí a snažil se vymyslet, co dál. 'Jak jen ho přimět ke spolupráci?' říkal si v duchu. Na prohlížení památek neměl ani pomyšlení, takže se rychle propletl několika uličkami, aniž by pořádně vnímal své okolí a vydal se co nejrychleji za svým přítelem. Honosně vyhlížející vila na okraji Říma byla domovem rodu Antoliniů už dlouhá léta. Cy zazvonil a po chvilce otevřela starší žena. „Dobrý den, pane,“ řekla, „kdo jste a co si přejete?“ „Zdravím, Eleno. To už je to tak dávno, že si na mě nepamatujete? Jsem Cy McCall. Buďte tak hodná a vyřiďte Alessandrovi, že jsem tu.“ „Jistě, pane.“ Žena odešla a Cy se zatím mohl kochat pohledem na velkou udržovanou zahradu před vilou a také na fontánku v jejím středu. Neměl na to ale mnoho času, neboť během chvíle byla Elena zpátky a pozvala Cye dál. „Pán čeká v pracovně. Mám vám ukázat, kde to je?“ „Není třeba. Znám to tu dobře.“ Cy vstoupil do hlavní haly vily, odkud vedlo mnoho
dveří do dalších místností. Stěny byly pokryté obrazy. Poznal pár děl od Caravaggia a Michelangela, ale většina pro něj byla naprosto neznámá. Přímo proti vchodovým dveřím bylo zdobené schodiště pokryté rudým kobercem a s ručně vyřezávaným zábradlím. Vystoupal nahoru a vstoupil do dveří na konci chodbičky, jež procházela levým křídlem vily. „Vítej, Cyi, ani nevíš, jakou jsi mi udělal radost,“ řekl Alessandro Antolini, muž, kterému vila a okolní pozemky říkaly pane. Byl to už starší člověk, zhruba ve stejném věku, jako Cy. Dlouhé prošedivělé vlasy měl rozpuštěné a sahaly mu až do poloviny zad. Cy na něm poznal skrývaný zármutek a přemýšlel, čím to je způsobeno. Alessandro býval obvykle veselý, možná až příliš, ale dnes to bylo jiné… „Naposledy jsem tu byl asi před rokem, ale podle výrazu Eleny to vypadá na nejméně deset let.“ „Už stárne a zapomíná, starý příteli. Musíš jí prominout. Rozhodně ale nemám v plánu vyhodit služebnou, která tu prožila skoro celý život. Dáš si se mnou sklenku červeného?“ „Víno z tvých vinic se nedá odmítnout.“ „To máš pravdu, Cyi. Zavzpomínáme si na staré dobré časy, co ty na to?“ „Podle té poloprázdné lahve whisky, co máš na stole, se zdá, že jsi dnes už vzpomínal.“ „A ty se mi po tom, co se stalo, divíš?“ „Ještě ani nevím, co se stalo. Je to vážně Alessandro?“ „Informoval jsem o tom Alice, ona ti nic nevyřídila?“ „Svou ženu jsem neviděl už více než dva roky. Hodně teď cestuji, takže…“ „Tak proto jsi nebyl na pohřbu a já už myslel, že jsi na nás zanevřel. Odpusť.“ „Chceš snad říct, že Francesca je… mrtvá?“ „Ona ne. To má dcera, Cyi,“ Alessandro neudržel slzy. „Moje malá Valentinka umřela.“ Cy byl tou zprávou opravdu zaskočen. Vzpomínal si na ni, když byla ještě mladá dívka. Často si s ní hrával na zahradě. To bylo ještě v době, kdy s Alice žili tady ve vile. Potom, co si ji vzal, se přestěhovali se do Iowy, ale stále sem občas jezdili. Přestože manželství s Alice nebylo zrovna ideální, rodina Antoliniů ho měla až na Alicinu sestru, Francescu, v oblibě. Mrzelo ho, že Valentina dopadla takhle. Bývala vždy rozesmátá, upřímná a otevřená. Vždycky tvrdil, že její dobrotivé srdce je jako dar od Boha. „Je mi to moc líto, Alessandro. Měl jsem ji tak rád… Jak to snáší Francesca?“ „Zhroutila se a… musí teď zůstat v léčebně, dokud se nedá dohromady. Jen nevím, jak dlouho jí to bude trvat. Naše holčička pro ni byla vším.“ „A co Pietro? Jak se s tím vyrovnal?“ „Je úplně jiný, než býval. Byli si s Valentinou vždycky nejbližší a… teď se bojím, že udělá nějakou hloupost, Cyi Pořád jezdí někam do Anglie, nechce mi nic říct, tak ani nevím, co tam hledá, ale je mi jasné, že to souvisí s Valentinou. Představ si, že se tam prý sama zabila.“ „Valentina?! Proboha proč by to dělala?“ „Já vůbec nevím. Pietro možná něco tuší, ale od něj se nic nedozvím. Promluv si
s ním, prosím tě o to, a zkus ho nějak uklidnit. Jste přece dobří přátelé.“ „Vlastně jsem s ním chtěl mluvit, kvůli jedné věci. Najdu ho tady?“ „Určitě ano, bude nejspíše u koní.“ „To červené si necháme navečer, souhlasíš?“ „Dobře. Pošlu zatím Elenu, ať ti připraví pokoj.“ „To nebude nutné. Zajistil jsem si ubytování v Římě. Nemůžu se tu zdržet dlouho. Zatím sbohem,“ řekl Cy a odešel z domu. Vzadu za vilou byly prostorné stáje s několika čistokrevnými hřebci. Na jednom koni se po louce proháněl Pietro. Kůň na závodního hřebce rozhodně nevypadal, ale Cy věděl, že ve stájích se pár takových nalézá. Pietrův strýc Raul byl ve své době úspěšným žokejem a i teď se čas od času objeví na nějakém závodišti. Cy se opřel o plot co byl kolem stájí a chvíli zamyšleně sledoval, jak se Pietro snaží vypořádat se vzpurným koněm. Vzpomněl si na událost asi před patnácti lety. Tehdy tady na tomto místě spadla z koně Valentina během své první jízdy. Skončila s poraněnou pánví a lékaři tvrdili, že šance na to, že bude vůbec někdy chodit je minimální. Ač se to zdálo neuvěřitelné, tak se z toho všeho dostala a po několika operacích a měsících cvičení se opět postavila na nohy. Byl to tehdy okamžik plný radosti a Valentina prohlásila, že se stal zázrak. Tvrdila, že to nebyli doktoři, kdo ji vyléčil, ale že to byl Bůh a ona si myslela, že se mu za to musí odvděčit... Když si Pietro všiml přihlížejícího Cye, seskočil z koně, zavedl ho zpátky do stájí a šel si se svým přítelem promluvit. „Rád tě zase vidím, Cyi,“ volal Pietro už zdálky. „Já tebe taky. Slyšel jsem, co se stalo a... upřímnou soustrast. Valentina byla dobrá žena.“ „Je to tragédie, ale potřebuji s tebou něco vyřídit. Je dobře, že jsi se ukázal.“ „Tak povídej?“ Pietro se rozhlédl kolem, aby se ujistil, že v okolí nikdo není. Všude byl ale klid. „Změnil jsem názor. Chci ti pomoci s tou věcí.“ „Je to už přes dva roky, co jsem tě o to žádal a tehdy jsi tvrdil, že ani omylem.“ „Jenže věci se od smrti Valentiny změnily. Pojedu s tebou hledat ty pitomé portály.“ „Promiň, Pietro, ale já už společníka našel.“ „Jenže mě můžeš zcela věřit a kromě toho mi nejde o peníze.“ „To jí také ne a… nevykládej si to špatně, ale někoho vhodnějšího než je ona bych asi jen těžko nalezl.“ Pietro se opřel o plot, vytáhl cigaretu a zapálil si. „Ty ses dal zase dohromady s Alice? Tak to gratuluju. Myslel jsem, že to je beznadějné.“ „Ne, o Alice tu nejde. Spolupracuji s jednou poměrně schopnou ženou z Yakuzy.“ „Z Yakuzy?! Neblázni, vždyť zaplétat se Japonskou mafii je snad to nejhorší, co můžeš udělat!“ „Jen klid, Pietro, není to tak horké. Stačí, když budu opatrný a to jsem. Vysvětli mi, proč ta náhlá změna? Tvrdil jsi, že jsi služebník Boží a že pokoušet se odhalit snad to největší tajemství světa by tě ani ve snu nenapadlo.“ „Věci se změnily. Moje sestra nikdy v životě neudělala jedinou špatnost. Nikdy
nikomu neublížila a najednou je mrtvá. Proč zrovna ona, když celý život jen pomáhala druhým? Proč ji Bůh nechal umřít? Dlouho jsem nad tím přemýšlel a došlo mi, že nedokážu dál sloužit něčemu, v co ani pořádně nevěřím.“ „Vždyť jsi kněz. Nemůžeš přestat věřit v Boha.“ „Já už nejsem kněz, copak to nechápeš? Valentina si smrt nezasloužila a Bůh to musel moc dobře vědět. Musel by jí v tom přece zabránit, ale on to neudělal. Nechal moji milovanou sestřičku umřít. Pověz mi, Cyi, věříš v Boha?“ „Během svých cest jsem narazil na tolik roztodivných bohů, že sám nevím, jakému z nich věřit. Existence Boha ale není to, co mě žene dál. Chci jen vědět, jak věci fungují.“ „Právě v tom vidím jedinou možnost, jak získat odpověď na otázku, která mě sžírá. Myslíš, že až to najdeš, tak se dozvíš, na jakých základech stojí náš svět?“ „Ano!“ odvětil jednoznačně a bez známek pochybností Cy. „Netvrdím, že vím, co tam přesně najdu, ale určitě mi to pomůže najít odpověď na otázky, které si lidé pokládají už celé věky a na které marně hledají jednoznačné odpovědi.“ „Pokud existuje Peklo, pak musí být i Nebe a tedy i Bůh, že ano, Cyi? Podívej, jediné, o co se mohu skutečně opřít při řešení téhle otázky, je víra a tu už jsem ztratil. Nyní potřebuji nějaký opravdový důkaz. Vezmi mě prosím s sebou, Cyi. Pomůžu ti najít ten portál a dostat se dovnitř.“ „Nechci ti dávat nějaké klamné naděje, Pietro, takže ti to vysvětlím hned. Situace se nemá tak, jak si asi myslíš. Podařilo se nám najít několik portálů, ale stále nám chybí klíč k tomu všemu. Chybí nám černá koule. Nevíme, kde přesně ji hledat a jen se snažíme jít po stopách. Myslel jsem, že něco najdu ve Vatikánských archivech, ale můj bývalý přítel kardinál Alonso de Luca o tom nechce ani slyšet. Potřeboval bych ho přemluvit, aby mě vpustil do tajného archivu, kde by se snad daly dohledat nějaké informace o těch koulích nebo portálech, ale stejně je to jen velmi mlhavá stopa. Myslíš, že bys mi s tím mohl nějak pomoci?“ „Ne že bych nechtěl, ale moje pravomoce jsou nicotné v porovnání s de Lucou. Nějaký incident by mohl pošpinit moji rodinu a to nemůžu dopustit. Mám ale pro tebe zajímavou zprávu. Poslední dobou často jezdím do Anglie, do místa, kde Valentina zemřela. Jsem přesvědčen, že s její smrtí má něco společného muž, kterému pomáhala s velmi, velmi podivnou věcí. Valentina si podrobnosti nechávala pro sebe, ale pověděla mi, že ten chlap, jmenuje se Adrian Gordon, měl co do činění s jakousi kletbou a…“ „Kletbou? To zní směšně.“ „Taky mi to nějak nejde do hlavy, ale na tom zase až tak nezáleží. Možná tě bude zajímat, že Adrian zastává úlohu zvanou Strážce, která s tou kletbou souvisí. Právě za pomoci Valentiny se této úlohy zhostil a je zřejmé, že jeho úkolem je cosi chránit. Nevím ale zcela přesně, co má chránit - to mi Valentina nikdy nesdělila.“ „Pochybuji, že nějaká 'kletba' měla s naší věcí něco společného.“ „Těžko říct. Podstatná je ale jiná věc. Včera jsem tam byl zase a snažil se z toho pitomce dostat, co mé sestře udělal. Stejně jako několikrát předtím jsem si vyslechl jen řeči jeho sluhy o tom, že se se mnou pan Adrian nechce bavit a abych se už nevracel. Důležité je to, že když jsem k tomu jeho zámku přicházel, viděl jsem, jak
odtamtud jde nějaký černovlasý podivín. Říkal jsem si, kdo to má být a co má společného s Gordony.“ „Kdo vlastně jsou ti Gordonové?“ „To je šlechtický rod, kterému tam všechno patří. Až do včerejška bych si vsadil na to, že Adrian je poslední z rodu, ale když jsem zjistil, co to bylo za chlapa… no, vezmu to popořadě. Ten člověk se choval jako blázen – pořád se rozhlížel všude okolo, jakoby nechtěl, aby ho kdokoli viděl a tak jsem se později v místní kavárně vyptával, kdo to vlastně byl. Servírka, docela pěkná, mi sdělila, že podle popisu by to mohl být Samuel Gordon. Tvrdila mi ale, že ten už je dobrých třináct let mrtvý a stále opakovala, že jsem ho nemohl vidět u zámku, ale nanejvýše jako figurínu v muzeu, které tam mají. Pochopitelně jsem se tam zašel podívat a zjistil jsem, že ten Samuel byl, nebo spíše je, pětinásobný vrah. V roce 1981 spáchal sebevraždu a kromě toho je také otcem Adriana. Okamžitě jsem šel po jeho stopě, protože jsem věděl, že má něco společného s Valentinou. Je štěstí, že z té díry vede jen málo cest, takže nebylo těžké ho pronásledovat. Dostihl jsem ho, jak jde k nejbližší vesnici, kde ještě staví autobusy. Sledoval jsem ho a vím, že jel do Ipswiche na nádraží a chtěl vlakem do Aberdeenu. Za pár dnů se vrátím na Black Mirror a toho chlapa si tam najdu. Mám ale pocit, že ho budeš chtít také, že ano?“ „Nedá mi to, abych se nezeptal – vážně jsi si jistý, že ten vrah a ten chlap, co jsi ho potkal, je jeden a ten samý?“ „Zcela jistý si tím nejsem, ale promluvil jsem si také s vedením tamní diecéze, které úzce spolupracovalo s Valentinou. Biskup toho moc nevěděl, ale řekl mi, že s ním Valentina v poslední době často mluvila. Adrian měl prý se svým mrtvým otcem nějaké plány. Víc o tom všem nevím, ale dozvím se to.“ „Dobrá, Pietro. Půjdeme do toho všeho společně. Nejsem v pozici, kdy bych mohl stopy, ať už jsou jakkoli podivné, nechávat bez povšimnutí. Toho chlapa chci a to co nejdříve. Pojedeš za ním do Aberdeenu a najdeš ho tam.“ „Proč? Stačí počkat až se vrátí na Black Mirror.“ „Tvrdil jsi, že je tam známý jako pětinásobný vrah. Na jeho místě bych odtamtud okamžitě vypadnul a začal nový život. Ty ne?“ „Ty myslíš, že se do Aberdeenu stěhuje? Natrvalo?“ „Bylo by to logické. Pokud je to všechno pravda, tak je ten chlápek jako magnet. Půjdou po něm lidé, co jim ublížil, půjde po něm policie, půjdou po něm média a půjde po něm i církev. Musíš ho rychle najít a hlídat. Dej si ale pozor, pořád je to vrah.“ „Podle toho mála co vím od Valentiny, měl ten chlap co dočinění s kletbou. Naznačila mi, že pod jejím vlivem se člověk nedokáže chovat normálně. Zdá se, že právě ta kletba hrála roli v jeho vraždách, ale Valentina a Adrian se prý postarali, aby kletba už nehrozila.“ „Hmm, ne, že bych to všechno zcela chápal, ale věřím ti. Pokud tvrdíš, že je nebo byla nějaká kletba, tak dobrá, ale uvědom si, že my jdeme po něčem jiném. Půjdu teď vyřídit pár věcí s Alonsem a vypátrám, co jsou ti Gordonové zač.“ Cy se co nejrychleji vrátil zpátky do Vatikánu, protože byl rozhodnut jednat.
Když přišel do muzea, vtrhnul okamžitě do Alonsovy pracovny. Sice zde nikdy nebyl, ale teď neměl chuť si prohlížet mahagonový nábytek, obrazy povětšinou s motivem ukřižování Ježíše Krista ani soukromou knihovnu. Vyděšený Alonso vstal od stolu. „Tady nemáš co dělat, Cyi! Běž pryč a už se nikdy nevracej. Já jsem s tebou nadobro skončil.“ Cy ale neměl v plánu Alonsa poslechnout. Přistoupil až k němu. „Povím ti, co teď uděláš, Alonso, a protože jsi nebo spíše byl jsi můj přítel, radím ti, abys to udělal hned a bez zbytečných řečí. Okamžitě zajdeš do toho vašeho archivu a přineseš mi odtamtud vše, co se týká šlechtického rodu Gordonů. Poradím ti, že žijí v Anglii na panství Black Mirror a před nedávnem s nimi, konkrétně s jistým Adrianem Gordonem, pracovala na nějaké důležité záležitosti církevní vyšetřovatelka Valentina Antoliniová. Vím, že ta žena často cestovala především po Evropě a zaobírala se prošetřováním nadpřirozených jevů, zázraků, chceš-li to nazývat takto. Jsem přesvědčen, že na Black Mirror byla z podobného důvodu. Takže se teď seber a běž, Alonso, a nepočítej s tím, že se tomu vyhneš.“ „Pomátl jsi se, Cyi! Nedonutíš mě to udělat!“ „Dovol, abych ti trochu připomenul naši situaci. Většina lidí všude kolem ví, že jsme přátelé. Nebylo by dobré, kdybych se někomu zmínil o tom, že jsi mi půjčil ty listiny a že je už nemáš a nikdy mít nebudeš. Uvědom si také, že ačkoli tebe už nepodplatím, tak v případě druhých s tím nebudu mít takové problémy a kromě toho vím, že mi uvěří to, co jim řeknu. Nepodceňuj mě, Alonso.“ „Myslíš, že mě můžeš zatlačit do kouta? Já jsem kardinál! Jsem důležitý člověk a ty mi nemůžeš takhle rozkazovat! Nebojím se tě.“ „Nemyslel jsem, že budeš takhle tvrdohlavý, ale jak chceš… Jestliže neuděláš to, co chci, tak uvolním Svatý stolec a ukážu všem, že máš na něj zálusk. Pak ti na něj pomůžu podvodem usednout a ty víš moc dobře, že dokážu vše nastražit tak, aby to vypadalo, že to byla tvoje práce. Postarám se nejen o to, abys jako kardinál skončil, ale také o to abys skončil ve vězení, ne jako mocný muž, ale jako osamělá troska, protože kdo se bude chtít dál přátelit s člověkem, který udělá něco tak nepřípustného. Zničím tě, Alonso. Sice to bude trvat dlouho, ale stojí mi to za to.“ „Tvůj mizerný plán má jednu velikou trhlinu a to, že svět bude mít současného papeže ještě dlouhé roky. Jak dlouho budeš muset čekat? Pět, deset let, nebo ještě déle?“ „Co když papež náhle zemře?“ „Spoléháš se na náhodu?“ „Nepůjde o náhodu. Znám někoho, kdo papeže zabije.“ Alonso se zhrozil, zarazil se a chytil se za srdce, jakoby mu mělo každou chvíli vyskočit z hrudi. „Už jen za pomyšlení na to se budeš smažit v Pekle, Cyi!“ „Risknu to. Vzpomínáš, jak jsem ti ráno vyprávěl o masakru v Tibetu? Zemřelo tam nejméně šest buddhistických mnichů a všechny zabila moje společnice. Co pro ni bude znamenat zabití Svatého muže? Já myslím, že vůbec nic. Bude to jen další pomyslný zářez na pažbě a jen tak mezi námi – na té pažbě už je tolik zářezů, že se ten za papeže mezi těmi ostatními lehce ztratí.“ „Blafuješ.“ „Jsi si tím jistý? Co když se pleteš, Alonso? Papež zemře a to ty budeš mít ruce od
krve. Jeho život totiž závisí na tvém rozhodnutí a vsadím se, že když ho nezachráníš, tak se v Pekle potkáme. Budu se tam na tebe těšit.“ Alonso, bledý jako stěna vypadal, že je na pokraji infarktu. „D-dobře, Cyi,“ vykoktal ze sebe kardinál. „Udělám, co chceš.“ Poté se potácivým krokem vydal ven z pracovny. Cy původně nechtěl zajít tak daleko, ale vyplatilo se to. Byl to zvláštní pocit, když si uvědomil, že vlastně opravdu jen blafoval. Kasumi by totiž papeže nezabila bez pádného důvodu a on by jí ho asi jen těžko dal. Cy se mohl konečně věnovat prohlídce pracovny. Veškeré vybavení tady muselo stát opravdu hodně peněz a on moc dobře věděl, že velká část z nich byla dříve jeho. Podplácení Alonsa bylo daleko snazší než takovéto vyhrožování a věděl, že dále pokoušet štěstí by nebylo rozumné. Doufal, že najde nějakou pořádnou stopu, protože tohle je patrně jeho poslední návštěva Vatikánského muzea a to na hodně dlouhou dobu. Trvalo téměř dvě hodiny, než se Alonso vrátil. Měl u sebe jen jeden svazek mnoha listin v pevných převázaných deskách. Mlčky to položil na stůl a zase odešel. Cyovi bylo jasné, že čím déle tu bude, tím hůře pro něj, takže schoval spisy pod kabát, počkal zhruba deset minut, jestli se Alonso nevrátí a poté pomalu vyklouznul ven. Propletl se davem turistů, kteří obdivovali veřejně přístupné části muzea, a snažil se nedat na sobě nic znát. Připadalo mu, že si ho někteří vyloženě prohlížejí, a když konečně vyšel před budovu a ohlédl se, zdálo se mu, že ho jakýsi turista dokonce sleduje. Věděl, že kdyby ho teď chytila stráž, bylo by vše ztraceno. Teď už by to jen těžko dokázal svést na Alonsa, ale ty záznamy si rozhodně nemohl pročítat uvnitř, neboť se pomalu blížil večer a času na to, aby vše prolistoval, potřeboval spoustu. Kromě toho bylo možné, že záznamy budou potřeba i později. Oddechl si, když opouštěl Vatikán a mířil co nejrychleji do vily Antoliniů. Byl už večer, když tam dorazil. Elena ho tentokrát bez otázek vpustila dovnitř a poslala ho do společenské místnosti v přízemí. V křesle seděl už v mírně podnapilém stavu Alessandro a povídal si s Pietrem. „Á konečně jsi dorazil, Cyi,“ řekl Alessandro a nalil příteli sklenku vína. „Posaď se a pij, protože to je to jediné, co můžeme pro Valentinku udělat.“ „Nemyslím, že jí to k něčemu bude,“ řekl Cy, ale posadil se na pohovku a napil se skvělého vína. „Už jsme tu všichni,“ řekl Pietro, „takže mohu přejít k věci. Chystám se odjet tady se Cyem a je dost možné, že se vrátím až za dlouho.“ Alessandra ta zpráva zaskočila. „Pořád někam jezdíš, synu, copak už to nestačilo. Vrať se zase ke svým povinnostem, alespoň tak přijdeš na jiné myšlenky. Věř mi, že ti to pomůže.“ „Ne, otče. Ke své práci se nemohu vrátit. Ještě ne.“ „Alessandro,“ oslovil přítele Cy, „potřeboval bych si s Pietrem dořešit pár věcí ohledně naší cesty. Omluvíš nás prosím?“ „Klidně si to vyřiďte tady. Já půjdu k sobě do pokoje.“ „Alessandro, počkej. Já to nemyslel špatně. Pochop, že je to delikátní záležitost a já do toho nechci zasvěcovat více lidí, než bude nutné.“ „Vždyť já tě chápu, Cyi. Vlastně je to celé dobrý nápad. Když vezmeš Pietra někam
s sebou na výpravu, tak mu to jen prospěje. Alespoň zapomene na to, co se stalo.“ „Na to se spolehni, otče,“ řekl Pietro a s úlevou sledoval, jak Alessandro odchází. „Nechal nám tady víno. Výborně.“ Cy sledoval Alessandra jak vychází ze dveří se sklopenou hlavou. Když za sebou zavíral dveře, vypadalo to, že mu lesknou oči. „Mám dojem, že to snáší hůře než ty, Pietro. Nechceš si to ještě rozmyslet?“ „Ne. Tuhle věc musím vyřešit. Musím zjistit, k čemu přesně došlo a také odhalit, jak se věci mají. Nedělám to jen pro sebe, ale také pro ni, pro Valentinu. Jestliže celý život strávila v bludu, je mojí povinností odhalit pravdu.“ „Dobrá. Z Vatikánu jsem přinesl tyhle spisy. Myslím, že bys je měl také vidět.“ Cy položil složku na stůl a Pietro se usmál hned, jak uviděl titulek 'Black Mirror'. Nalezli mnoho záznamů, které, jak se zdálo, podléhaly tomu nejvyššímu stupni utajení. Každý Gordon od zakladatelů rodu bratrů Marcuse a Mordreda zde měl dlouhé záznamy, které mapovaly celý jeho život. Podstatná část knihy se věnovala teoretickým představám o světě za tajemným Černým zrcadlem, které bylo kdesi v hlubinách pod Black Mirror. Několik poznámek se týkalo také Strážců portálů a nechyběl ani rodokmen rodu Gordonů. Našli zde záznamy z vyšetřování, které pověření lidé čas od času prováděli. Black Mirror bylo stále pod kontrolou z vnějšku a poslední, kdo sem zanesl své záznamy, byla Valentina. Cy s Pietrem z archu vybrali to nejdůležitější a důkladně si to všechno pročetli. Svět náš je odjakživa sžírán zlovůli mocností Pekelných a náš Pán ve své dobrotivosti nám všem ukazuje správnou cestu, jak se nebezpečí vyhnout. Protože nástroje Pekelné jsou zákeřné a zkažené, musejí být z našeho světa vymíceny a my tak budeme moci být očištěni od všech nepravostí, které Peklo ve své ubohosti vytváří. Ne jinak tomu je v případě Černého zrcadla. I toto jest bezesporu výtvor ďáblův a nebýt velikého muže cti a víry – Marcuse Gordona, jistě bychom my všichni byli v ohrožení nesmírném. Tento zbožný člověk nalezl Černé zrcadlo a informoval o tom Svatého otce. Ten rozhodl celou záležitost zevrubně prošetřit a ustanovit Marcuse ochráncem lidu. Věřme, že díky němu a jeho následovníkům se již nikdy nikdo nebude moci obávat síly, které Černé zrcadlo má. Tvrdí se, že za ním se nachází svět tak odlišný od toho našeho, že každý by se dočista pomátl, kdyby tam měl jen na malou chvíli vkročit. Každý člověk má svoji duši, která mu byla dána z vůle Boží a po smrti tato duše opustí tento svět a putuje do světa jiného. Za zrcadlem však žijí zlé Stíny. Tvorové, jež vyšli z lůna Pekelných, aby pustošili náš svět. Když duše opustí lidské tělo, Stín se jí pokusí pohltit a stáhnout k sobě. Jen čistá duše se Stínu vyhne a dosáhne Království nebeského. A proto nenechme se oblouznit a buďme nadále oddanými služebníky našeho Pána, jinak nás čeká děsivý trest. Jonathan Costa 1432 „Tohle nevidím dobře,“ řekl Cy. „Proč ne?“ ptal se Pietro. „Nevěříš těm věcem?“ „Je vidět, že o Černém zrcadlu ani církev moc neví a kromě toho nevidím jedinou spojitost s informacemi, jež jsme našli v Tibetu. Nikde tam nebyla jediná zmínka o Stínech, co požírají duše. My se snažíme dostat za portály, ale to je něco úplně
jiného, než Černé zrcadlo. Za nimi má prý být místo na hranici světa našeho a světa tam dole.“ „Myslíš brána do Pekla.“ „Ano, tak nějak. Pokud je za Černým zrcadlem Peklo, pak je možné, že prostor za portály je jakási vstupní brána, která by na rozdíl od zrcadla měla být relativně bezpečná. V Tibetu jsem našel zmínky o tom, jak to tam vypadá a také několik velice zajímavých textů. Jsou to jakési pokyny, které se musí splnit, aby bylo dosaženo něčeho velkého.“ „Čeho?“ „To přesně nevím,“ řekl Cy, ačkoli to vůbec nebyla pravda. Společně s Kasumi věděl, co bude třeba za portálem udělat a oba k tomu byli odhodláni, ale nebylo moudré o tom informovat někoho dalšího. „Pojďme k dalším textům,“ navrhl Cy. „Snad zjistíme víc.“
Vůbec první zmínka o Marcusovi Gordonovi pochází až z konce dvanáctého století. Je známo, že Marcus Gordon se zúčastnil roku 1189 třetí křížové výpravy vedené za účelem dobytí Jeruzaléma, jež si přivlastnil krutý tyran a antikrist Saladin. Marcus se pod velením anglického krále Richarda I. zúčastnil obléhání Akkonu. Když Akkon roku 1191 kapituloval a francouzský král Filip II. August se vrátil do Francie, Richard pokračoval v tažení proti Saladinovi. Je známo, že během tohoto tažení se Richard s Marcusem velice sblížil. 7. září 1191 se odehrála bitva u Arsufu, ve které získal Marcus pověst hrdiny, když sám přemohl několikanásobnou přesilu. Saladinova porážka u Arsufu pomohla Richardovi nejen upevnit své pozice, ale také postoupit kupředu. Podařilo se mu obsadit přístav Jaffa, ale k ofenzívě Jeruzaléma nedošlo, neboť se Richard dostal do sporu s Konrádem z Montferatu. Mezi Richardem a Saladinem začalo dlouhé období vyjednávání. Ani jedna ze stran však nechtěla té druhé ustoupit a tak přišel Richard s odvážným návrhem, který mu prý vnuknul, v té době již blízký přítel, Marcus Gordon. Saladinův bratr Al-Adil se měl oženit s Richardovou sestrou Johannou a jejich sídelním městem měl být právě Jeruzalém. Tento bláznivý nápad měl počítat s tím, že bude Jeruzalém přístupný jak pro křesťany, tak i pro zkažené muslimy, což samozřejmě nebylo možné. Richard i po této události považoval Marcuse za muže zcela oddaného a věrného nejen jemu samotnému, ale také Svaté říši římské a už v této době sliboval Marcusovi povýšení do šlechtického stavu a vlastní území v Anglii, což se mnohým zdálo neslýchané. Po neshodách se Saladinem se Richard odhodlal k útoku na Jeruzalém. Několikatýdenní obléhání však nepřineslo ovoce a tak se Richard stáhnul nejprve do Jaffy a poté až do Akkonu. Jaffu se mu sice podařilo opětovně dobýt, ale vážná nemoc a politická situace v Anglii ho přiměla uzavřít se Saladinem pětileté příměří a vrátit se domů. Během zpáteční cesty byl však Richard zajat Leopoldem V. Babenberským, který tak jednal na rozkaz římského císaře Jindřicha VI. a francouzského krále Filipa II. Pro Marcuse, který se vrátil bezpečně do Anglie, začaly krušné časy neboť slíbenou půdu a titul mu Richardův bratr Jan Bezzemek odmítl dát a navíc zabavil veškerý majetek, který Marcusovi patřil. Marcus byl nucen žít téměř v bídě a vydělával si jen občasnými šermířskými vystoupeními. Toužebně očekával návrat svého krále, ke kterému došlo v únoru roku 1194 poté, co Richard souhlasil s podmínkami, jež mu byly dány. Okamžitě se pustil do války proti Fillipovi II. a Marcusovi dal, co mu bylo slíbeno. Richard mu rovněž navrátil odejmutý majetek a navíc ho tučně vyplatil jako kompenzaci za problémy, které měl. Marcus se ale rozhodl pomoci Richardovi ve válce s francouzským královstvím. Roku 1199 při obléhání hradu Chalus byl Richard
zasažen šípem, do rány se mu dostala infekce a 6. dubna zemřel. V jeho posledních chvílích s ním byl právě Marcus Gordon a také Richardova matka Eleonora Akvitánská, které zemřel v náručí. Eleonora měla za to, že vinou Marcuse Richard zahynul, ačkoli k tomu dnes nemáme jediný důkaz a nechala ho uvěznit, stejně jako kdysi Marcusova bratra Mordreda o kterém se tvrdilo, že zahynul již v dětství. Oba byli drženi na hradě v Rouen až do Eleonořiny smrti roku 1204. Po dvou letech, během kterých se bratři snažili očistit své jméno (nutno říci, že úspěšně) společně založili na Marcusových pozemcích opevněný hrad, jež nazvali Black Mirror. Marcus velice rychle převzal správu nad celým územím a úspěšně vládl svým poddaným. Oblíbenost mezi prostým lidem a především přízeň u královského dvora dopomohla k tomu, že se stal velice mocným a uznávaným i za hranicemi svého panství. Během válek v Anglii bojovali oba bratři po svém boku za krále Jana. Roku 1211 Mordred svého bratra přesvědčil, aby se zapojil do probíhající křížové výpravy na jihu Francie, kterou vyhlásil papež Innocenc III. Marcus ve válce zůstal pouhé dva roky, během kterých zažil hromadné popravy, vypalování a drancování měst a vybíjení tisíců lidí nehledě na jejich vyznání. Během války Mordred spravoval panství Black Mirror a to brutálním a vykořisťovatelským způsobem, který stál život stovek lidí. Jeho černé srdce plné nenávisti vůči všemu živému však nepočítalo s předčasným návratem Marcuse. Ten se na Black Mirror vrátil v srpnu roku 1213 a již brzy pochopil, že ho jeho bratr zradil. Díky několika stovkám věrných mužů obléhal Black Mirror a donutil Mordreda ustoupit do podzemních prostor pod hradem. Zde se utkali v boji na život a na smrt, poté, co Mordred chladnokrevně zavraždil svoji ženu, která zde byla také. Mordred byl poražen, ale na sklonku života vyřknul mocná slova kletby, která měla postihnout Marcusovy potomky. Marcus brzy zjistil, k jakým věcem se Mordred během jeho nepřítomnosti odvážil. Mordredovi se podařilo hluboko pod Black Mirror nalézt ohromnou bránu do jiného světa, zvanou Černé zrcadlo podle sídla Gordonů. Není přesně známo, jakým způsobem ho Mordred využil, ale ví se, že prováděl mnohé pokusy. Marcus se dozvěděl také o pěti portálech, které na panství a v jeho okolí jsou a které s velkou pravděpodobností ústily přímo do Pekla. O těchto objevech informoval papeže Innocenta III., který po dlouhém rozmýšlení rozšířil Marcusovo panství tak, aby na jeho území bylo všech pět portálů a následně rod Gordonů ustanovil ochránci Černého zrcadla a portálů. Protože opatrnosti nebylo nazbyt, bylo rozhodnuto, že vždy pouze jeden z rodu Gordonů, ten, kterého vybere církev, se stane Strážcem portálů a jen on bude znát všechna tajemství. Od této doby jsou Gordonové ochránci okolního světa a nikdy by neměli upadnout v zapomnění, neboť na jejich bedrech spočívá osud lidstva. Paolo Ricci 1526
„Tím se nám situace podstatně zjednodušuje,“ řekl Cy. „Pět portálů?! Co myslíš, že to znamená?“ ptal se překvapený Pietro. „Nejsem si jistý. Objevili jsme zatím jen tři, možná čtyři, ale byly od sebe vzdáleny tisíce kilometrů. Buď je to jen jedna velká náhoda, nebo je Black Mirror něčím výjimečné. Každopádně víme, co dělat dál.“ „Myslím, že ten Samuel by o portálech mohl vědět a i kdyby ne, tak Adrian jakožto Strážce je musí znát určitě.“ „Přesně tak, Pietro. Budou pro nás důležití nejspíše oba dva.“ „Chtěl bych si prohlédnout ještě tohle.“ Pietro ukázal popsaný list, pod kterým byla podepsána Valentina.
Veškeré nebezpečí související s kletbou Gordonů je zažehnáno. Kletba, kterou vyřknul Mordred Gordon a která ho měla ve výsledku přivolat ze světa mrtvých, byla zrušena v okamžiku, kdy částečně ovládnutý Adrian Gordon porazil ve světě Stínů za Černým zrcadlem Mordredovu duši, čímž znemožnil její spojení s Mordredovým Stínem, který se nacházel v Adrianově těle. Pokud by k tomu nedošlo a Mordredův Stín by se v Adrianově těle spojil s jeho duší, došlo by k plnému ovládnutí Adriana a jediné, co by po Adrianovi zůstalo, by byla jeho tělesná schránka, zbavena jeho vědomí, pocitů a všeho ostatního. Zničení Mordreda tak zažehnalo hrozbu, ale nabízí se otázka – je možné, aby z prostor, kde Mordredův Stín byl, unikl další Stín někoho jiného? Osobně se domnívám, že to není možné, neboť žádný podobný incident není znám. Je mi již známo, že po smrti člověka dojde k vytvoření jeho Stínu za Černým zrcadlem. Mordred ale dokázal Stíny dostat i do našeho světa a to v jejich pravé podobě. K jejich přechovávání slouží černé, dokonale tvarované koule a je pravděpodobné, že Stín může z koule odejít, tak aby ovládl tělo živého člověka. To jest podobný způsob, jaký použil Mordred k ovládnutí Adriana. I nadále je tedy zcela nezbytné, aby bylo Černé zrcadlo chráněno a úloha Strážce, kterou nyní Adrian zastává, rozhodně není zbytečná. Další velice zajímavou věcí jsou portály, které ústí do místa zvané Rituální komnata, kterou navštívil zřejmě po dlouhých staletích nejprve Samuel Gordon a poté jeho syn Adrian. Neměla jsem možnost portálem projít, ale dle Adrianových slov se za ním nachází kruhová místnost s velkou propastí, oltářem a trůnem. Mordred tuto místnost využíval a odtud také unikl jeho Stín. Mám ale podezření, které hraničí s jistotou, že tato místnost byla zbudována již před tisíci lety, plnila nějakou důležitou funkci a podle trůnu se zdá, že patřila někomu velice mocnému. Valentina Antoliniová 9. 12. 1993
„Věděla toho spoustu, Cyi, mohla nám být opravdu užitečná.“ „Nevěděl jsem, že se ta místnost nazývá Rituální komnata. Co mě však udivuje, je význam těch koulí. Netušil jsem, že fungují také jako schránka na ty Stíny. Podstatné ale je, že koule odemykají portály a to nás zajímá především.“ „Pokud tomu dobře rozumím, tak Samuel v té komnatě už byl a zná to tam.“ „Ano, zdá se, že tomu tak je a to ho dělá důležitějším, než jsem si myslel. Chtěl bych, aby tam šel s námi.“ Do salonku vtrhla Elena a ve spěchu začala vysvětlovat, co se děje: „Pane, Cyi, právě volá nějaký muž a přeje si s vámi mluvit.“ „Se mnou?!“ „Ano, víte, sháněl se po vás už před několika hodinami, když jste byl pryč.“ „Proč jste mi to nevyřídila, Eleno?“ „Promiňte, pane, zapomněla jsem.“ „To je v pořádku, Eleno, můžete jít,“ řekl Pietro, a když odešla, obrátil se ještě k Cyovi, který už pospíchal k telefonu, co byl na chodbě. „Odpusť, že ti to nevyřídila, ale poslední dobou trpí zřejmě nějakou chorobou a často zapomíná. Už jsem navrhoval otci, abychom jí propustili, ale nechce o tom ani slyšet.“ „Nic se nestalo,“ řekl Cy a už držel sluchátko telefonu v ruce. „Tady, Cy McCall, přál jste si se mnou mluvit?“ „Ani nevíte, jak rád vás slyším, Cyi.“
„My se známe?“ „Ivan Děgtargov, nevzpomínáte si?“ „Ano, jistě. Nepoznal jsem vás po hlase. Stalo se něco?“ „Bohužel. Potřebujeme okamžitě vaši pomoc. Jsem s Kasumi v Praze a oba jsme utrpěli zranění, která…“ „Cože? Je Kasumi v pořádku?!“ „Poslyšte, nemám zase tak moc času a navíc bych taky uvítal lékařskou péči, takže asi takhle – Kasumi má zlomenou nohu a nějaké zranění hlavy, nevím jak je to vážně. Teď leží v nemocnici v Praze, jenže po nás po obou pase policie, kvůli jedné nehodě, co se stala. Myslíte, že nám budete moci nějak pomoct?“ „Udělám, co půjde. Jedu okamžitě tam, ale povězte mi ještě jednu věc – našli jste něco?“ „Ano. Máme divnou černou kouli.“ „Skvělé!“ zaradoval se Cy. „Dejte na ní pozor a na sebe samozřejmě taky. Uvidíme se v Praze.“ Cy byl na jednu stranu rád, protože byli zase o krok blíže svému cíli, ale zranění, které utrpěla Kasumi bylo významnou komplikací. „Co se stalo?“ ptal se Pietro, když Cy položil sluchátko. „Změna plánu. Musím okamžitě do Prahy a vypadá to, že se tam zdržím, protože moje společnice je zraněná.“ „A to je důvod čekat? Můžeme pokračovat spolu?“ „Ne, to nemůžeme!“ rozhořčil se Cy. Pietra to dost zarazilo. „S Kasumi spolupracujeme a já se na ní nemůžu najednou vykašlat a jít si po svých.“ „Proč je to takový problém? Prostě je zraněná a tak nemůže jít dál. Copak to nepochopí?“ „Uzavřeli jsme dohodu, Pietro, a já ji nemůžu porušit.“ „Proč ne?“ „Protože mi na ní záleží, protože ji nutně potřebujeme, kdyby se něco stalo a taky protože ji nechci zradit. Pro tebe se nic nemění. Pojedeš do Aberdeenu, najdeš Samuela a budeš ho sledovat. Dohlížej na něj, aby byl v bezpečí, ale ať se nedozví, co po něm chceme. Vyřídím situaci v Praze a pojedu okamžitě za tebou. Ubytuj se v nějakém hotelu nejlépe v centru, ať mám šanci tě rychle najít.“ „Dobře, ale co když tam už nebudu? Co když se Samuel přeci jen vrátí na Black Mirror nebo pojede jinam. Ideální bude, když zůstaneme stále v kontaktu. Můžeme přece použít mobil!“ „Teoreticky by to tak bylo nejlepší, ale je tu problém ohledně Kasumi. Myslím, že má strach, že by ji mohl někdo vystopovat a tak nechce, abychom komunikovali tímhle způsobem. O tom, že s ní pracuji, nejspíše vědí také, takže nebezpečí hrozí nám oběma.“ „Chceš mi tvrdit, že po tobě jde Yakuza?! A ty jen tak nakráčíš do našeho domu?! Chápeš, co riskuješ?!“ „Uklidni se, Pietro – není to tak horké. Naposledy nás přepadla nějaká jejich členka v Tibetu a od té doby, což jsou už skoro dva roky, se naštěstí nic nestalo, ale opatrnosti není nikdy nazbyt. Zkus prostě zařídit, aby tam Samuel zůstal, dokud nebudeme připravení. Jakmile to bude možné, sejdeme se všichni v Anglii na Black
Mirror, kde ho vyslechneme.“ „Copak ho nemůžeme vyslechnout v Aberdeenu?“ „Pochybuji, že nám něco řekne bez pádného důvodu. Nezapomeň, že Gordonové mají portály chránit před okolním světem. Taky myslím, že se nám bude hodit jako průvodce. Navíc mám pocit, že se podívám na zoubek i tomu Adrianovi. Ti lidé mě zajímají. Rozhodně ale potřebujeme mít po boku Kasumi. Kdyby se něco dělo, tak ona se o ty lidi postará a když bude třeba, tak je oba bez problémů zabije.“ „To by mi ani nevadilo. Pořád se ale obávám o tebe – copak té… Kasumi vážně můžeš věřit.“ „Té můžu věřit naprosto ve všem. Najít v dnešním světě někoho, kdo tě nezradí je vážně umění, takže mám velkou radost, že je na mé straně a to zdaleka není její jediná výhoda. Skvěle se vyzná v zabíjení, což se na mých cestách obzvlášť vyplatí. To mi připomíná – uvědom si Pietro, že tohle nejspíše nebude žádný bezpečný výlet. Je dost dobře možné, že nás na Black Mirror budou čekat opravdu nebezpeční protivníci.“ „Takže nejsi sám, kdo pase po těch portálech. Já to tušil.“ „Jsem sám. Těmi protivníky nemám na mysli jen… lidi.“ „Cože?“ „To nic, radši na to hned zapomeň. Máme před sebou těžký úkol, ale věřím, že konečně po všech těch letech se blížíme k cíli. Odhalíme jednu z největších otázek lidstva.“ „V to doufám, ale nemyslíš, že bych si zasloužil o tom všem vědět víc?“ „Promiň, Pietro, ale není to tak snadné, jak to vypadá. Musíš mi důvěřovat, protože víc ti opravdu říct nemohu.“ Cy odcházel z vily se smíšenými pocity. Byl zamyšlený a vůbec si nevšiml, že je někým sledován. Věděl, že věci se podstatně změnily, a přestože odhalil mnoho nového, tak komplikace ohledně Kasumi a Ivana byly nepříjemné. 'Pomoc od Pietra může být opravdu důležitá, ale nesmím ho zbytečně ohrozit. Vzít ho s sebou do Rituální komnaty by mohlo být velice riskantní, takže ho budu muset přesvědčit, aby tam nešel. Bude to teď hodně těžké a navíc se nabízí otázka ohledně hlídačů portálů. Pět portálů vzdálených od sebe jen pár desítek kilometrů znamená pět nebezpečných a smrtících tvorů v těsné blízkosti.' Věděl, že na tohle by byla zapotřebí pořádná ozbrojená a vycvičená skupina a on měl jen Kasumi a Ivana. Napadlo ho, jak na tom místě vůbec dokážou přežívat obyčejní lidé.
IX – Trest za život Potemnělá místnost, prosycená kouřem z doutníků, který se jako noční obloha vznášel nad hlavami znuděných mužů. Zápach whisky a zpocených těl se prolínal s přehnaně silnou vůní parfémů. U stolů seděli muži v drahých oblecích se sklenicí alkoholu v rukách. Pomalu popíjeli a přemýšleli, jestli nemají odejít zpátky ke svým ženám a dětem. Čas od času pohlédli na pódium, na kterém se téměř nahé mladé dívky snažili předvádět vyzývavé pózy, které ovšem byly tak křečovité a nepřirozené, že jen málokterý z mužů se na jejich výstup vydržel dívat delší dobu. Pohled většiny z nich směřoval do vyprazdňujících se sklenic, které si podle nich zasloužily daleko větší pozornost. Čas od času se někdo z hostů zvedl, nechal na stole určitý obnos peněz a zmizel buď v některém z pokojů s vybranou společnicí, nebo rovnou za vchodovými dveřmi, připraven vyrazit domů. O bar se opíral nervózní muž s velkým doutníkem a zlostným výrazem v očích. Občas zvýšeným hlasem prohodil pár vět se spoře oděnou barmankou, která měla už na první pohled také něco vypito. Každému bylo jasné, že spolu mají nějaké neshody. Oba s nechutí sledovali každého, kdo prošel dveřmi ven na ulici. „Byla chyba jí vyhazovat, Olivere,“ řekla barmanka. „Drž hubu, Jesicco!“ zařval muž. „Slyším to od tebe den co den!“ Všichni hosté v místnosti s podivem pohlédli na Olivera, majitele podniku Démant Noci, a nevěřili tomu, co právě slyšeli. Vždy galantní a na první pohled slušný Oliver Brown zničehonic vyjel na svoji barmanku. Něco takového od něj ještě nikdy neslyšeli a pro mnohé to byl signál, že Démant už zdaleka není takový, jaký býval. Odešla největší hvězda, na kterou se vždy všichni těšili a byla nahrazena někým tak nezkušeným a neschopným, že to vypadalo spíše jako nějaký nejapný žert. I další personál se v brzké době obměnil a skvělé tanečnice vystřídaly sice velice vyvinuté, ale jinak naprosto nic neumějící krasavice. Pravda, v běžném nevěstinci by to byla záruka úspěchu a ohromného zisku, ale tohle byl Démant Noci! Tohle byl podnik pro stálou, vybíravou a velice náročnou klientelu, která se nenechá ošálit začátečnicemi, ať už vypadali jakkoli dobře. Všichni doufali, že to majiteli během pár dní dojde a že se sem časem budou moci vrátit a kdoví, třeba opět uvidí vystoupení oblíbené Thalie, na kterou se snad všichni hosté ptali a děsili se toho, že se jí něco stalo. Od Olivera se však stejně nic konkrétního nedozvěděli. Do podniku právě vstoupil Samuel Gordon, a když se rozhlédl po sále, jen těžko dokázal uvěřit svým očím. Za stoly pod pódiem byli už jen tři muži, přičemž dva si podpírali hlavu a snažili se neusnout, což by zcela jistě vyvolalo problémy s dvojicí vyhazovačů, kteří stáli u vchodových dveří. To nejhorší ale bylo na pódiu, kde právě jedna z tanečnic ze sebe ze zoufalství strhala zbytek oděvu a obtáčela se kolem kovové tyče zcela nahá. Samuel sice v podobném podniku nikdy nebyl, ale už teď chápal, že i tanec u tyče se musí umět, aby to dokázalo někoho pobavit. Sklopil zraky jinam a to na bar po levé stěně sálu. Oliver si nově příchozího měřil svým
pohledem. „Škoda, mohl to být dobrý zákazník,“ poznamenala tiše Jesicca, když viděla Samuelův překvapivý pohled na všechno okolo. Oliver její poznámku slyšel a opět ho to vytočilo. Třísknul pěstmi do pultu a poté hrubě odstrčil barmanku stranou. „Ještě jedno slovo a končíš tady, ty štětko! Už tě mám po krk. Co si o sobě myslíš? Já jsem Oliver Brown a co jsi ty? Drž hubu a všímej si jen svý práce, jasný?!“ Jesicca na něj zírala s vytřeštěnýma očima a pusou dokořán. Vyšší z vyhazovačů byl něčím takovým rovněž pořádně ohromený, zatímco ten druhý se snažil tvářit, jako by se nic nestalo. Zbylí tři hosté se zvedli a vydali se ke vchodu. „Jen si jděte, vy nenažranci!“ řval Oliver. „Jste jak rozmazlení haranti, co si zvyknou na to nejlepší a pak se můžou posrat, když to nedostanou. Táhněte všichni do hajzlu! A ty vypadni taky, vlasatče. Zmiz, protože Rachel tady už není, chápeš, není! Copak musím na dveře přitlouct ceduli velkou jako kráva, abyste to pochopili?! Odtáhla někam do prdele, takže jestli ji chcete ještě někdy vidět, tak běžte do prdele taky!“ Samuel se při zmínce o Rachel vyděsil, a když si ji podvědomě umístil na pódiu místo poslední ženy, která ještě zřejmě nepochopila, že už se snaží zbytečně, vyděsil se ještě více. Stále věřil, že je to jen shoda jmen, ale už jen ta představa, že Adrian má vedle sebe prostitutku z takové mizerné díry, byla pro Samuela děsivá. „Dobrý večer, pane... Browne.“ řekl Gordon. „Tys mě neslyšel? Táhni odsud a vezmi si tuhle kurvu s sebou!“ Oliver ve vzteku obešel bar, chytil Jesiccu za ruku a smýknul s ní směrem k Samuelovi, který ji zachytil a pomohl jí se narovnat. „Potřebuji nutně mluvit s Jane Austinovou,“ nedal se Samuel. „Měla by tu pracovat.“ Oliver do sebe obrátil trochu whisky z baru a poté si rozepnul oblek, protože mu bylo z toho rozčílení pořádné horko. „Georgi, vyraž toho chlapa na ulici, ať už mě nesere.“ George, vyšší a urostlejší z vyhazovačů, neochotně vyrazil splnit úkol. Chytil Samuela, který se raději ani nebránil a vlekl ho ke dveřím. „Počkejte,“ vykřikl na Olivera, „říká vám něco jméno Rachel? Znáte tady někdo Rachel Blakeovou?!“ Na tvářích všech přítomných, snad jen kromě tanečnice u tyče se objevil údiv. „Počkej, Georgi, nechej ho být a místo toho odtáhni tu krávu z pódia nebo ji tam půjdu vlastnoručně uškrtit!“ George poslechl Oliverův nový příkaz a Samuel byl opět volný. „Co víte o Rachel?“ zajímal se Oliver a snažil se zapůsobit slušných chováním. „Nejdřív mi povězte, odkud ji znáte vy?“ „Odkud? Tady odsud přece.“ zasmál se Oliver. „Rachel byla hvězda mého podniku. Božská Thalia, tak se jí říkalo a teď je někde kdovíkde.“ Samuel se snažil vyrovnat s vědomím, že Rachel není žádná novinářka, ale něco mnohem, mnohem horšího. Ještě jednou se rozhlédl okolo a poté se obrátil zpět na Olivera. „Vím, kde Rachel je. Podvedla mého syna a snaží se ho využít.“ „Ta čubka chce prachy, co?“ „Ano, ta… čubka chce nejspíše prachy, a pokud se jí to podaří, tak jich bude mít hodně, opravdu hodně.“
„Řekněte mi, kde je a já se o to postarám.“ „Takže ji přeci jen chceš zpátky,“ řekla Jesicca. Olivera to opět rozčílilo a napřáhl se ve snaze ji udeřit. Ona se přitiskla k Samuelovi, jakoby očekávala, že ji ochrání, což se také stalo. „Pane Browne,“ oslovil muže Samuel, „potřebuji, abyste Rachel odtáhl ze života mého syna a to natrvalo. Je mi jedno, co s ní budete dělat, mě jde jen o jeho dobro. Momentálně ani nemá ponětí, jakou zmiji si hřeje u srdce, a počítám, že nebude snadné ji od něho odtrhnout.“ „Udělám proto všechno, nemějte strach. Kde přesně jí najdu?“ „Ehm, můžeme pokračovat v hovoru o samotě?“ „Jistě. Pojď se mnou do kanclu.“ Samuel následoval Olivera do chodbičky poblíž pódia a poté do jedněch z dveří. Byl tu typický kancelářský stůl, malý bar plný alkoholu, bytelný trezor v rohu, hromada papírů všude kolem, pár knih, obrázek téměř nahé Rachel, který si Samuel prohlédl, a také pohovka, na kterou se poté usadil. Oliver zavřel dveře, vytáhl ze skříně dvě sklenky a nalil do nich drahou Irskou whisky. „Takže, jak si to představujete?“ ptal se Oliver. „Podívejte, já vám tu pouze učiním jistou nabídku a tím to skončí. Neurazte se, ale rád bych tu věc vyřídil a to bude všechno. A o tu whisky nestojím.“ „Možná mě považujete za burana, ale věřte mi, že ten můj výstup byl naprosto ojedinělý. Omlouvám se vám za ty urážky a hrubé jednání, ale v současné době se věci ohledně podniku nevyvíjejí právě nejlépe.“ „Může za to Rachel?“ „Ano, ta hnusná děvka. Říkal jste, že je s vaším synem. Víte vůbec, co je Rachel za člověka?“ „Povězte mi, co o ní víte?“ „Rachel byla obyčejný sirotek z ulice, když jsem ji objevil. Bylo jí tehdy asi devatenáct let, když souhlasila s mojí nabídkou dělat zde prostitutku. Chápejte, že v tomhle byznysu nejde mít nějaké ohledy a nemůžu špindíru, která se hrabe v popelnicích, pustit rovnou sem. Povětšinou se kurvila na ulici, ale časem jsem objevil její kvality a tak se stala cennou a velmi žádanou mezi bohatými. Měla snahu a dokázala s lidmi dost manipulovat, což není k zahození. Čas od času tu měla nějaké to pěvecké, či herecké vystoupení, ale muži si ji nemohli vynachválit především při sexu, jak jinak, že? Představte si, že mocní lidé mají někdy opravdu podivné choutky a tak bývá obtížné je plně uspokojit. Rachel naštěstí neměla problémy takřka s ničím. Když to bylo nutné, hodila na sebe latex a vzala bičík anebo…“ „Dost! To úplně stačí. Nemusíte pokračovat,“ řekl Samuel a snažil se vyhnout pomyšlení na Rachel při takové 'práci.' Oliver byl naopak rád, neboť Samuel jeho lžím snadno uvěřil. „Pane Browne, nebudeme chodit kolem horké kaše, takže to řeknu na rovinu. Musím se Rachel zbavit, takže vám dám tučnou sumu, když se mnou pojedete na Black Mirror, dosvědčíte mému synovi, co jste řekl mě a vezmete si Rachel s sebou.“ Oliver se zasmál. „Na to se spolehněte. Co se té tučné sumy týče, tak s ní to
nemusíte zase tak moc přehánět. Rachel je pro mě jako zlatý důl.“ „Nic ve zlém, ale vážně dokáže jedna… no prostě Rachel pozvednout tenhle podnik?“ „Špatně jsem odhadl zdejší zhýčkané zákazníky. Pamatujte si Samueli, že když podnikáte v něčem takovém, není vždy moudré přijít s formátem, který ostatní převálcuje a pak ho poslat pryč. Nemyslel jsem, že je Rachel až tak moc důležitá pro všechny ty lidi a jak říká jedno přísloví – nezjistíte, co máte, dokud o to nepřijdete. Podnik samozřejmě nadále vydělává, ale přítomnost Rachel a jejích čísel mu dokázal hodit punc kvality, na kterou se tady ve městě žádný jiný bordel nezmůže. Ale před ostatními o tom ani slovo, jasné? Tenhle byznys stojí na tom, že mám vše pod kontrolou a všichni mi musejí jít na ruku, jinak to nebude fungovat.“ „Rozumím, ale zpátky k našemu problému. Na Black Mirror je to kus cesty, takže navrhuji vyrazit už brzy k ránu. Nejsem tu autem, takže vás budu muset požádat, abyste…“ „Jen klid. Vezmu vás s sebou, to není žádný problém. Stavte se tu přesně v sedm ráno. Budu na vás čekat před podnikem.“ Samuel se s Oliverem rozloučil a odešel z kanceláře. Na chodbě ho překvapila Jesicca, která okamžitě začala předstírat, že se nic neděje, ale Samuel dobře věděl, že tu není náhodou a že poslouchala za dveřmi. I Oliver ji zahlédl a rozčílil se. „Pojď sem. Pojď sem, ty mrcho!“ Jesicca neochotně vstoupila do kanceláře a Oliver za ní zabouchl dveře. Samuel slyšel, jak na ni muž řve a vyhrožuje jí a napadlo ho, jestli nemá zasáhnout. Možná by to bylo správné, ale především se potřeboval zbavit Rachel a nebylo tedy na místě si naštvat Olivera. Co nejrychleji odešel z Démantu a vrátil se do levného hotelu, ve kterém si pronajal pokoj. Byl rád, že o Rachel konečně ví víc a už se nemohl dočkat, až ji vystrnadí ze zámku. Věřil, že to pomůže opět upevnit vztahy mezi ním a Adrianem, když mu ukáže Rachelininu pravou tvář. Říkal si jestli by neměl zajít za Jane a nějak šetrně jí vysvětlit, že jí lhal, ale radši se do toho nechtěl dále plést. Zdálo se, že Jane tu zprávu ještě neroznesla mezi zaměstnance Démantu, což ale nebylo zase tak nečekané, když jí to oznámil teprve včera. Brzy ráno, již v šest hodin Samuel vstal a vypravil se k Démantu. Ulice byly ještě tmavé a navíc silně pršelo. Než k podniku dorazil, byl promáčený až na kost. Před budovou stál drahý sportovní vůz červené barvy, ale Oliver tu nikde nebyl. Samuel předpokládal, že čeká v Démantu, takže tam vstoupil hlavním vchodem. Byla tu nečekaná tma, ale jinak se vše zdálo být tak jako včera. Jen tu bylo naprosto pusto, ale dalo se to čekat. Byl všední den a navíc brzy ráno, takže Samuel ani nepředpokládal, že by takový podnik mohl mít pro veřejnost otevřeno už teď. Neznal to tu, ale předpokládal, že Oliver bude u sebe v kanceláři a to dost možná s lahví whisky. To Samuela znervózňovalo, vzhledem k tomu, že s ním měl jet na dlouhou cestu, ale byl ochoten to risknout. Otevřel dveře do kanceláře a jen těžko věřil svým očím. Na zemi u pracovního stolu leželo bezvládné tělo a pod ním byla kaluž krve. Samuel se rychle rozhlédl po místnosti a poté přiskočil k tělu a obrátil ho na záda. Byl to Oliver, přesně jak se domníval. Na sobě měl několik bodných ran, ze kterých tekla
krev. Byl už mrtvý, ale rozhodně ne dlouho. První, co Samuela napadlo, bylo, že vrah šel po penězích, ale trezor nebyl otevřený a ani na něm nebyly patrné žádné známky manipulace. Samuel zaslechl policejní sirény, což ho neskutečně vylekalo a urychleně vyběhl z kanceláře. Očekával, že policie půjde dovnitř především hlavním vchodem a tak okamžitě pokračoval chodbičkou ve snaze najít nějaký jiný východ. Na konci byly dveře vedoucí ven do úzké uličky, kterými vyběhl a hned si všiml několika policistů, kteří se sem právě blížili. „Hej, stůjte!“ zakřičel jeden z nich a to byl pro Samuela signál, že musí utíkat jako o život, protože o ten mu v tuto chvíli opravdu šlo. Rozběhl se uličkou dál. Cestou minul dvě popelnice, které srazil za sebe, aby tak vytvořil svým pronásledovatelům překážku. Každá vteřina mohla rozhodnout. Dostal se na ulici, kde už projížděly auta. Lidé mířili do práce a on toho mohl využít. Vybral správný moment a prokličkoval mezi auty na druhou stranu ulice. Běžel dál nahoru směrem k náměstí. Očekával, že se bude moci ztratit v davu, ale to by tu nějaký musel být. Vinou nepříznivého počasí a denní doby bylo náměstí téměř prázdné. Policejní jednotky měl stále za sebou a jejich výkřiky se začaly mísit s varovnými výstřely. V žádném případě se nemohl pokoušet přeběhnout tak velké prostranství, jako bylo náměstí, takže se držel u domu po pravé straně a jakmile to bylo možné, zapadl do jedné z ulic. Kličkoval dál ještě několik set metrů, ale věděl, že šance na zdařilý útěk je čím dál menší. Jestli své pronásledovatele rychle nesetřese, tak bude zle. Pospíchal co mu síly stačily skrze opuštěné staveniště, kde předpokládal, že se konečně ztratí, ale nepovedlo se mu to. Na rozmáčené půdě, která zde byla, se snadno dala nalézt jeho čerstvá stopa a tak musel rychle zase do ulic. Prohnal se malým parkem a zaběhl do úzké uličky. Před sebou zpozoroval velikou zeď bránící v cestě dál. Rychle se ohlédl a viděl trojici policistů s namířenými pistolemi. Poznal, že je konec, že nestihne zeď přelézt dříve, než ho zastřelí. Chvíli se rozmýšlel, co dělat, ale věděl, že nemá šanci uniknout. Nezbylo, než si kleknout a dát ruce za hlavu. Vše bylo ztraceno a on nedokázal pochopit, jak je to možné. 'Proč musím mít takovou smůlu?' pomyslel si. Ani pořádně nevnímal své okolí, když se mu na zápěstích objevily pouta a byl odveden ve společnosti strážníků do auta. Přes zamlžené sklo, o které se tříštily kapky deště, sledoval okolní pochmurný svět a byl si jist, že už nikdy ho neuvidí zblízka. Samuel seděl spoutaný za stolkem v prázdné místnosti. Po pravici měl neprůhledné sklo a dobře věděl, že za ním stojí lidé, kteří sledují každou jeho reakci a slyší vše, co se v místnosti děje. Vždycky se bál, že jednou skončí tady a nutno říci, že zaslouženě, vždyť jakých špatností se v životě dopustil! 'Koho zajímá, že to nebyla tak docela má vina?' říkal si v duchu. 'Jaká je asi šance, že sem přijde někdo, kdo by mi byl ochoten uvěřit všechno, co se stalo? Doživotní vězení, to je to co mě čeká.' Dovnitř vstoupila asi třicetiletá blondýna v policejní uniformě. V rukou nesla jakési dokumenty, a přestože se snažila nedat to najevo, byla v přítomnosti Samuela poněkud nesvá. Posadila přímo proti Gordonovi a ten se nemohl zbavit dojmu, že se ho žena spíše obává. Pokládal si otázku, proč na jejím
místě není někdo jiný, někdo rozhodnější a sebejistější. „Jsem seržantka Emily Haleyová,“ představila se žena. 'A co vy, pane, řeknete mi své jméno?“ „Už jsem ho říkal tomu strážníkovi, co mě sem přivedl.“ „Měla jsem na mysli vaše pravé jméno. Vy se nejmenujete John Carter.“ „Vážně? A jak se tedy jmenuji?“ „Poslyšte, chytili jsme vás téměř při činu. Utíkal jste, jakmile vás naši lidé zahlédli a to pěkně dlouho. Jste podezřelý z vraždy, takže co kdybyste začal spolupracovat?“ „Nevidím žádný důvod. Stejně to nic nezmění.“ „Takže se přiznáváte, že jste zabil Olivera Browna.“ „Vy pořád ještě nevíte, kdo jsem, nemám pravdu?“ řekl Samuel a pocítil nepatrnou naději. „A jak to s tou věcí souvisí?“ otázala se policistka. „Ne nic, zapomeňte na to. Browna jsem nezabil, přišel jsem tam, už když byl mrtvý.“ „Co jste tam hledal?“ „Měli jsme spolu odjet, protože….“ „Kam odjet?“ „Ehh… do Dundee. Slíbil, že mě vezme do Dundee.“ „Proč by to dělal?“ „Chtěl tam jet také, kvůli něčemu… já ani nevím, co tam hledal. Neřekl mi to.“ „Proč vám tu cestu nabídl?“ „Setkali jsme se v tom podniku. Prohodili pár vět ani přesně nevím o čem a…“ „Proč vám tu cestu nabídl?!“ zopakovala Emily otázku mnohem důrazněji než prve. „Nevím, prostě byl opilý, učinil návrh a já souhlasil.“ Samuelovi už teď bylo jasné, že jeho výpověď je spíše k smíchu. Neměl vůbec čas připravit si cokoli věrohodnějšího, neboť byl přesvědčený, že vražda Olivera Browna bude to nejmenší z čeho bude obviněný. Policistka ve výslechu pokračovala: „Proč jste chtěl do Dundee?“ „Na návštěvu.“ „Koho jste chtěl navštívit?“ „Jednoho přítele, on…“ „Jaká je jeho adresa?“ „Já… já nevím.“ „Jedete za přítelem, když ani nevíte, kde bydlí?“ „Měli jsme se sejít na nádraží a…“ „Na jakém nádraží?“ „Záleží na tom? Vždyť už je to jedno.“ „Ano záleží. Název stanice? Kde jste se měli sejít?!“ „Hlavní nádraží v Dundee. Já… já nevím, jak se mu říká.“ „Jak se jmenuje váš přítel?“ „Peter Fraser.“ „Kolik mu je?“ „Asi pětatřicet.“ „Proč jste za ním chtěl jet?“
„Jen… na návštěvu.“ „Je ženatý?“ „Nevím, možná.“ „Kdy jste ho viděl naposledy?“ „Asi před rokem.“ „Kde jste ho viděl?“ „Potkali jsme se tady v Aberdeenu.“ „Kde přesně?“ „Ehh v přístavu.“ „On tu bydlel?“ „Ne, žije v Dundee.“ „Tak co tu dělal?“ „Prý tu byl kvůli památkám.“ „A hledal je v přístavu, že ano?“ „Ehh…“ „Baví vás to?“ „Prosím?!“ „Proč mi pořád jen lžete?!“ vykřikla Emily. „Já vám chci přece pomoct.“ „Chcete mě pomoct? Tak mě pusťte, protože já za nic nemůžu. Brown byl už mrtvý, když jsem tam přišel.“ „Proč jste ho zabil?“ „Nezabil jsem ho. Copak mě neslyšíte!“ „Pokud byste ho skutečně nezabil, tak proč nám jen a jen lžete? Proč si vymýšlíte stupidní historky o kamarádovi, kterého jste v životě neviděl?!“ „Protože… eh…“ „Kam jste schoval vražednou zbraň?“ „Nikdy jsem ji neměl a mimochodem, kdyby ano, nemyslíte, že byste ji už dávno měli? Jakmile jsem opustil ten podnik, tak po mě šli vaši lidé, tak kam jsem ji asi tak mohl dát?“ „To byste nám měl říct vy. Vy jste podezřelý z vraždy. V Brownově kanceláři jsme našli otisky. Víte, čí by mohly být?“ „Kohokoli. Vždyť tam pracovaly spousty lidí.“ „Ano a taky jsme je všechny prověřili. Našli jsme tam jedny, které patří jistému… panu Gordonovi.“ Samuel sebou po téhle zprávě polekaně cuknul, což Emily dobře zaznamenala. „Nechcete mi o sobě konečně něco říct?“ Samuelovi chvíli trvalo, než se odhodlal mluvit. „Jmenuji se Samuel Gordon. Narodil jsem se 6. 10. 1948 v Ipswichi a… zemřel jsem 17. 5. 1981 na Black Mirror.“ Teď se zase vyděsila Emily, protože stále čekala, že Samuel to vše nějak rozumně vysvětlí, ale nestalo se. „Nevěříte, že?“ zeptal se jí. „Ale ano, pane Gordone. Vyžádali jsme si váš spis a tam to takhle skutečně stojí. Můžete mi to nějak… objasnit?“ „To byste stejně nepochopila.“ „Z našeho hlediska se na to nezbývá než dívat tak, že jste svoji smrt pouze fingoval.“
„Neříkejte, že nemáte jasné důkazy o tom, že jsem doopravdy zemřel.“ „To je právě to, co nás děsí… Nebude vám vadit, ještě nějakou dobu odpovídat na otázky?“ „Ani ne.“ „Chtěli jsme to odložit na zítřek, ale když s tím nemáte problém… Konečně tu máme člověka, který je s vaším případem obeznámen podstatně více, než my ostatní. Bude se tím nadále zabývat on.“ Emily vstala a byla na ní vidět ohromná úleva, když odcházela z místnosti. Samuel na malou chvíli osaměl a poté sem k jeho překvapení nepřišel inspektor Colliere z Black Mirror, jak očekával, ale krátkovlasý muž se samolibým výrazem. S naprostým klidem usedl na židli, opřel si nohy o stůl a usmál se na Samuela. Poté si rukou prohrábl své zrzavé vlasy a spustil: „Když mě v Londýně vyhledali a řekli mi, že mě potřebují na případ jistého Gordona, víš, co jsem jim na to řekl, Samueli?“ „Netuším.“ „Zeptal jsem se jich, co ten pitomec Adrian zase vyvedl? A místo toho abych se s nimi vrátil na Black Mirror, mě zatáhnou sem a předloží mi spis chlapa, co má už dobrých třináct let žrát hlínu.“ „Vy jste Conrad Spooner, nemám pravdu?“ „Vidím, že synáček si pustil pusu na špacír, he he. No jo, už to tak bude.“ „Nespravedlivě jste ho podezíral ze žhářství! Když na podzim málem shořel náš zámek, poslal jste za mříže jeho a poté, co byl puštěn na kauci, vám musel před nos podstrčit důkazy o tom, že za vším stál náš zahradník, který jednal na popud Angeliny, čili mé dcery. Jinými slovy jste byl neschopný!“ „Pokud vím, tak teď jsi podezřelý ty, kámo, a něco mi říká, že to nespravedlivé není.“ „Nikoho jsem nezabil!“ „Takže doktor Heinz Hermann si jednoho večera prostě zapnul pilu na řezání mrtvol a rozhodl se vyzkoušet, jaké to je uříznout si hlavu.“ „Myslel jsem, že mě viní ze smrti Browna.“ „Ještě před pár hodinami jsi byl hlavní podezřelý, ale teď jsi spadl až na druhou příčku a zdá se, že půjdeš ještě níž.“ „Cože?“ „Přitáhli sem nějakou slepici, co dělala v tom klubu barmanku, a ta jim vyslepičila, co slyšela. Prý jsi včera s Brownem vedl nějaký hovor ohledně Black Mirror a kurvy jménem Rachel. To jsem nevěděl, že má Adrian takové chutě, ale on by s ním zadarmo asi nikdo nebyl, co? Je ta děvka aspoň pěkná?“ „Můžete se držet tématu?“ řekl nasupeně Samuel. „No, jasně. Zkrátka a dobře se ukázalo, že barmanka měla zatraceně dobrý důvod Browna zabít. Ty pohmožděniny, co měla na těle, byly totiž od něj a podobně zacházel i s pár dalšími, které budeme teprve vyslýchat. Ony měly na rozdíl od tebe jasný motiv. Ale buďme na sebe upřímní – tvoji nevinnou si zase tak jistý nejsem. Ty přece ani žádný motiv nepotřebuješ nebo snad ano? Pověz mi, co přiměje člověka zabít milovaného dědečka, naprosto cizího zahradníka a malého bezbranného
chlapce? Co se těch zbylých vražd týče, tak ty docela chápu, ale proč tahle trojice? Proč ne někdo jiný?“ „Já si své oběti nevybíral!“ „Jasně, takže tě vedla ruka Boží.“ „Říkejte si tomu, jak chcete, ale nikam to stejně nepovede. Chtěl bych už zpátky do cely.“ „Ha, ha, to znělo, jako bys o tom rozhodoval. No tak, Samueli, vyklop mi jak to, že ses zase ocitl mezi živými. Věř mi, že by mě to dost zajímalo. Jak jsi to udělal, že tě prohlásili za mrtvého? To by nezvládl ani Houdini.“ „Můžete nad tím přemýšlet, Spoonere. Třeba to vymyslíte.“ „No, jak myslíš. Popovídáme si zase zítra, to už budeš určitě rozumnější.“ Spooner odešel a během chvíle si pro Samuela přišli dva muži a odvedli ho do cely. Tlusté plechové dveře ukrývaly místnost s nepohodlným lůžkem, špinavou toaletou, umyvadlem, stolem a rozvrzanou židlí. Přes úzké zamřížované okénko sem proudil čerstvý vzduch, ale přesto tu byl všude cítit nepříjemný zápach. Bylo mu jasné, že jeho případ podléhá zvláštnímu utajení a pravděpodobně se na veřejnost ani nikdy nedostane to, co provedl na Black Mirror. Přemýšlel, jestli ještě vůbec někdy uvidí svého syna. Další den nebyl o nic příjemnější než ten minulý. Ven z cely se Samuel dostal jen na necelou hodinu, když mu umožnili vyjít ven na dvorek. Neustále s ním byl jeden z dozorců, ale jinak byl dvůr prázdný. Nebývalo to obvyklé a Samuel věděl, že je to jen další bezpečnostní opatření, proti tomu aby se věci, co ví, nedostaly na povrch. Naprostá izolace byla zničující a dávala tušit, že už nikdy nebude propuštěn na svobodu. Pořád se s tím vším nedokázal vyrovnat a bylo mu jasné, že to potrvá hodně dlouho, než si na svůj nový život nebo spíše živoření zvykne. Samuel usedl na jednu z lavic, které byly po obvodu dvorku, a prohlížel si vysoké zdi věznice, na kterých se procházeli ozbrojenci. Nepomýšlel na útěk, vždyť by stejně neměl význam… Později byl opět odveden do výslechové místnosti, kde už čekal Spooner, který vypadal, jakoby se tu snad chtěl zabydlet. Na stole měl krom složky s dokumenty, kelímkem kávy a krabičku plnou koblih, které míval rád. Samuel se usadil a opět se dostal pod palbu otázek a posměšků, které byly pro Spoonera vlastní. „Tak jak jsi se dnes vyspal, Samueli? Nebudeš si chtít stěžovat, že nespíš na ručně vyřezávané posteli s nebesy, na kterou jsi zvyklý, že ne?“ „Spíše bych si měl stěžovat na to, že jsem ještě ani neviděl svého právníka. Copak mi nebude nějaký přidělen? Mám na něj přece právo.“ „Vážně? Vypadá to, že v Britských zákonech jsou podstatné nedostatky. Jak je ksakru možné, že oživlé mrtvoly nemají žádná práva?“ „Co takhle vypustit moji smrt a brát vše jakoby k ní nikdy nedošlo?“ „Víš, co je na tom všem nejhorší, Samueli? Kdybys nikdy nezemřel, tak ti dnes táhne na padesátku ale oba víme, že tomu tak není.“ Spooner položil na stůl dvě fotografie, na kterých byl Samuelův obličej. „Tahle prví pochází z roku 1981 a byla pořízena krátce před tvou pitvou. Moc ti to tam nesluší. Ta druhá byla pořízena včera po tvém zatčení. Co myslíš, najdeš pět rozdílů?“
Samuel se na fotky nevydržel dívat moc dlouho, obzvlášť ne na tu první. Pohled na mrtvolně bledý obličej byl děsivý, ale Spooner měl samozřejmě pravdu. Během své smrti nezestárl ani o pár let. Vlastně byl teď ještě o pár týdnů mladší než na té první fotce. Vše, co se událo s jeho tělem od doby, kdy ho postihla kletba, jakoby se nikdy nestalo.“ „Víš, co o tobě kolegové, kteří jsou s tvým případem obeznámeni, a že jich není moc, tvrdí? Prý jsi mimozemšťan.“ „Aha, takže se mě zbavíte a pošlete mě do nějakých laboratoří na výzkumy.“ „Alespoň bys byl užitečný.“ „To těžko, protože na mě nic zvláštního není. Jsem obyčejný člověk a nic víc.“ „Samozřejmě, že ano Samueli. Jsi úplně obyčejný člověk a jen tak čirou náhodou jsi vstal z mrtvých.“ „Nebylo to náhodou.“ „Proč mi konečně nevysvětlíš, co víš?“ „Protože bych tím ohrozil nejen Adriana a Black Mirror, ale dost možná také celé lidstvo.“ „No jasně, už jsme zase u toho. Kletba Gordonů, no jak jinak.“ „Kolik toho o kletbě víte?“ „Přes pět let jsem hnil na Black Mirror a dělal tam inspektora. Skoro všichni vesničané se tam shodli na téhle věci: ano - o nějaké kletbě jsem slyšel, a ne - nic o ní nevím.“ Samuel si smutně povzdechl a pustil se do vyprávění: „Když loni v prosinci můj syn zdědil po své prababičce Victorii zámek a byl povýšen do šlechtického stavu, cítil se osamělý. Jeho práva matka Catherin byla mrtvá, jeho adoptivní matka Rebecca byla mrtvá, jeho sestra Angelina byla mrtvá,... neměl zkrátka nikoho. Dokonce i jeho přítelkyně Valentina Antoliniová ho opustila. Byl sám mezi staletí starými zdmi a nevěděl kudy kam. Časem najal služebné, ale přesto mu chyběl blízký člověk. Začal se tedy zajímat o mou smrt a stopa ho zavedla až do dolů na našem panství. Tak nalezl bytost, jež mu pomohla odhalit pozadí mé smrti. Dozvěděl se tak o rituálu majícím osvobodit svázané duše a odčinit křivdu, jež se stala na tom, kdož byl proklet kletbou Gordonů. Adrian na hřbitově vykopal kosti mé i mých obětí a umístil je na místa, kde ti lidé zemřeli, přičemž s tou mojí prošel skrze portál do takzvané Rituální komnaty. Zde byla kletba vyřčena, zde Mordred Gordon proklel potomky svého bratra a zde to měla všechno definitivně skončit. Vrátil jsem se zpátky a teď sedím zde.“ Conrad vstal od stolu zatleskal a uklonil se. „Nádhera, Samueli. A teď nám pověz tu o Popelce, ta je prý taky dobrá.“ Samuelovi málem zaslzely oči, neboť mu smutno z toho, jak někdy bývá těžké přiznat si pravdu, když vypadá tak nevěrohodně. „Můžu alespoň vědět, jestli je něco nového v případu pana Browna?“ „Ale jo,“ řekl Conrad a zase se posadil. „V jednom z kontejnerů u toho bordelu se našla vražedná zbraň a to rovnou s otisky.“ „Takže máte vraha.“ „To ano, právě sedí přede mnou.“ Samuel vytřeštil oči, načež se Spooner rozesmál. „Na tom noži se našly otisky té barmanky, Jesiccy, ale taky jedny další, které ovšem
v databázi nemáme. Víš, co to znamená?“ „Že ona možná není vrah, takže se budete muset ještě snažit.“ „Vražednou zbraň měla v ruce, jako poslední o tom nemáme pochyb, ale máš pravdu, že to z ní vraha nedělá. Vraťme se zase k tobě a zkusme být trochu vážní, ano? Jaká byla vůbec tvá vražedná zbraň?“ „Žádnou jsem neměl.“ „To jako, že si Henry Stanton jen tak vysál všechnu krev sám? Na to jsi přece potřeboval nějakou… já nevím, hadičku nebo něco takového.“ „Podívejte, Spoonere, tohle nemá smysl. Co vám mám říct – že jsem měl nadpřirozené schopnosti? Jen se mi vysmějete. Jaký mi hrozí trest za ty vraždy?“ Spooner zvážněl, nejprve chvíli mlčel, ale pak vstal, vyšel z místnosti a po pěti minutách byl zase zpátky. „Podívej, Gordone, teď to je jen mezi námi a já ti nebudu lhát. Jsi usvědčený ze tří vražd, ale oba moc dobře víme, že jich máš na svědomí pět. I tak tě ale oficiálně čeká doživotí.“ „A neoficiálně?“ „Neoficiálně jsi nepochopitelná a nevyzpytatelná zrůda, a aby se zabránilo tomu, že se tvůj případ dostane ven, je pravděpodobnější, že se ti dříve než půjdeš před soud, stane nějaká ehm… nehoda.“ „Cože?“ „O tvém případu ví kromě mě jen tři další lidé. Ta seržantka, šéf místní policie a nějaký chlap z vlády, kterému o tom řekli a který to má na starosti. Riziko, že se to dozví někdo další je příliš velké a dle nařízení by k tomu nemělo dojít. Očekává se, že během týdne tě někdo odstraní.“ Samuel byl z té zprávy nejprve pořádně zaskočený, ale když si to všechno přebral, měl pocit, že to tak bude nejlepší. Nikdy se neměl vrátit do světa živých. Teď si tím byl jist. „Můžete pro mě něco udělat, Spoonere?“ „Povídej.“ „Oznamte prosím Adrianovi, že jsem mrtvý, ale neříkejte mu, co se mi tu stalo, ano?“ „Spolehni se.“ Dny plynuly pomalu a čekání na smrt bylo úmorné. Samuel každou chvíli snad i toužebně očekával, že dovnitř vejde nějaký muž a sprovodí ho ze světa. Netušil, jak by k tomu mohlo dojít, možná ho uškrtí nebo otráví, ale bylo mu jasné, že jeho život během pár chvil nenávratně skončí. Neměl sílu cokoli dělat a tak většinu času strávil zíráním na strop pokrytý plísní a vzpomínáním na lidi, které měl rád. Občas přemýšlel také nad tím, jak se asi má Adrian, ale vždy skončil myšlenkami na falešné Rachel, která v něm jen vyvolávala zlost. Poslední dobou už ani nebyl pouštěn ven na dvůr, jakoby všichni věděli, že to nemá žádný význam. Pouze občas ho vyvedli z cely do sprch, kde ze sebe mohl alespoň na čas udělat člověka, ale vždy ho vodili tak, aby nikoho z vězňů nepotkal. Dny se brzy proměnily v týdny a na něj začal doléhat nesnesitelný pocit naprostého odloučení od světa. Nikdo mu nedělal společnost a jediné koho čas od času vídal, byl dozorce, který mu přinášel jídlo. Vždycky ho s velkou rychlostí zhltal, ačkoli vypadalo nevábně, a pak toužebně očekával, že ucítí
účinky jedu a během pár chvil konečně zemře. Nedošlo k tomu a tak zhruba po dvou týdnech začal uvažovat o tom, jak by se mohl sprovodit ze světa sám. Trvalo dost dlouho, než se k tomu odhodlal, ale jednoho dne se do toho přeci jen pustil. Ulomil jednu nohu židle až ze zbytku čouhaly hřebíky. O ně poté rozřezal svoje oblečení na pruhy látky, které svázal k sobě a vytvořil smyčku. Odsunul stůl a přivázal látku k mřížím v okně. K oknu přistavil zbytek židle, na který vylezl a smyčku si navlékl na krk. Díval se dolů na vratkou židli, na které držel rovnováhu a vzpomněl si na okamžik, kdy stál na vrcholku staré věže a shlížel dolů. Minulost je odvráceným zrcadlem mé duše, tak si to řekl a i dnes věděl, že je to pravda. 'V minulosti se odráží to, jaký skutečně jsem a stejně tak se má duše odvíjí od vzpomínek, které mám. Stejně jako tehdy, tak ani dnes neexistuje nikdo, kdo by mě mohl soudit, protože nikdo jiný neví, jaký doopravdy jsem a co se všechno stalo. Se svými dávnými zločiny jsem se už vyrovnal, ačkoli to nebylo snadné, ale je mi jasné, že teď je zločin i to, že žiju. Jaký jiný trest za život může být než smrt?' Několikrát se zhluboka nadechl, aby si dodal odvahu, poté zavřel oči a zvrátil židli, která spadla stranou, načež se mu pod nohama vytvořil prázdný prostor. Smyčka kolem krku se stáhla tak, že už se nebyl schopen nadechnout. Zmítal sebou a kopal nohama. Instinktivně se chytil za krk a snažil se uvolnit ze smrtícího sevření, které si sám připravil. Stále chtěl zemřít, ale ten pocit, který zažíval, byl děsivý a navíc nekonečně dlouhý. Nemožnost se nadechnout mu zatemňovala mysl natolik, že už přestával vnímat, co se vlastně děje. Věděl, že už to nemůže trvat dlouho… Látka se pod jeho vahou začala pomalu trhat a on se po chvíli zřítil na zem. Trvalo nějakou dobu, než se vzpamatoval. Vztekle ze sebe strhal zbytek látky a posadil se nešťastně na matrace, tvořící postel. Ten pocit, který během pokusu o sebevraždu zažíval, byl natolik děsivý, že nebyl ani v nejmenším schopen ho zcela vytěsnit z hlavy a pokusit se o něco podobného v nejbližší době znovu. Samuel v cele trávil už celý měsíc. Když se zjistilo, že se pokusil o sebevraždu, odstranili z cely vše, čím by si mohl ublížit. Nic dalšího se od té doby nezměnilo a on při každém příchodu dozorce s jídlem a pitím řval jak nepříčetný a snažil se zjistit, proč ho stále drží naživu. Dozorce však téměř vůbec nereagoval a tak stejně nezjistil nic. Za tu dobu, co zde trávil, se jeho vzhled změnil téměř k nepoznání. Byl celý špinavý a zarostlý tak, že by ho poznal jen málokdo. Podmínky, které tu měl, byly jak ze středověku a netušil, jak dlouho to tu ještě vydrží. Dlouhé dny v takřka prázdné cele trvaly snad věčnost a původně vítané cesty do sprch se staly spíše noční můrou, protože představa, že se poté opět vrátí do své cely, byla hrozivá. V cele neměl sebemenší rozptýlení, zkrátka vůbec nic, čím by se mohl zabývat a časem poznával, že to zanechává své následky i na jeho mysli. V noci se mu takřka neustále zdávaly sny, ve kterých je zpátky na Black Mirror a je volný! Potuluje se kolem zámku nebo pobíhá lesem a pak se probudí a zjistí, že je stále tady, zavřený jako krysa. Čas od času se snažil zabavit tím, že si povídal sám se sebou. Bylo to dost hrozné, když si uvědomil, co vlastně dělá, ale přesto bylo nutkání s někým mluvit silnější. Přemýšlel, jak dlouho bude trvat, než si na to všechno dokáže přivyknout, podobně jako na dobu, kdy byl mrtvý. Tehdy se pohyboval po zámku a
sledoval dění okolo sebe, aniž by do něj mohl zasáhnout. Byl tak sám a tak opuštěný. Nepotřeboval jíst ani nemusel spát - nebyl živý ale ani mrtvý. A to nebylo to nejhorší... Takřka po dvou měsících nicotného života se jednoho dne otevřely dveře cely a za nimi stál vysoký černovlasý muž s brýlemi. Samuel právě seděl v koutě cely a trvalo mu dost dlouho, než pochopil, že se děje něco neobvyklého, co do jeho neskutečně stereotypního života nepatří. „Pane Samueli, vzpomínáte si na mě?“ Samuel se dlouze zadíval na tvář muže a snažil si vzpomenout, kde ji už viděl. Zdálo se to být vzdálené snad rok, ale přeci jen si vybavil, kde muže zahlédl. „Black Mirror,“ řekl chraptivým hlasem, „potkal jsem vás u zámku. Ten den, co jsem odjížděl.“ „Ano. Půjdete teď se mnou.“ „Aha, tak konečně,“ zaradoval se Samuel, „mohli jste si s tou popravou pospíšit.“ „Asi nejsem ten, za koho mě máte, pane Samueli.“ „Vy mě nechcete zabít?! Kdo… kdo tedy jste?“ Muž se zamyslel, jestli je bezpečné prozradit své pravé jméno, ale došlo mu, že Samuel možná od Adriana ví, kdo je Pietro Antolini. „Říkejte mi třeba Franku. Popravit vás ale rozhodně nechci. Spíše jsem vás přišel zachránit.“ „Zachránit? Mě už není pomoci.“ „Ale ano. Dalo to dost práce, ale odedneška jste zase volný. Pamatujte si, že vaše smrt nebyla žádnou smrtí. Jste Samuel Gordon a jste zproštěn veškerých obvinění. Vraždy, ke kterým došlo před lety byly vyhodnoceny špatně a vrahem jste nebyl vy ale takřka neznámý bezejmenný muž, jemuž se na Black Mirror říkávalo hrobník. Byl to šílenec, jež úmyslně zabil všechny ty lidi a snažil se shodit vinu na vás. Nenáviděl rodinu Gordonů, a proto vraždil. Vy jste po vraždách odcestoval a vrátil jste se až před pár měsíci. Mrtvola, jež se našla u zámku, nebyla vaše, ale patřila muži, který se za vás pouze vydával, aby pronikl do zámku. Byl to podvodník a zloděj. Veškeré spojení mezi ním a vámi už neexistuje. Dokonce i vzorky DNA se někam ztratily. Jste opět šlechticem a také vlastníkem panství Black Mirror, neboť závěť sepsaná vaším dědečkem Williamem opět nabyla platnosti. Váš syn Adrian je v současnosti pouze majitelem vily Gordonů ve Walesu, o které v závěti nebyla zmínka a kterou mu odkázala její předchozí majitelka Victorie Gordonová.“ „Vy tu vůbec nejste, že mám pravdu? Jste jen v mé hlavě. Vymyslel jsem si vás.“ „Jsem skutečný a přišel jsem vás vytáhnout z téhle díry, takže se zvedejte. Půjdete si teď pro své věci a nové doklady. Bude stačit jen pár podpisů a budete opět Samuelem Gordonem, tak jako kdysi. Máme vše připravené, tak pojďte už.“ Samuel, který stále zcela nevěřil tomu, co se kolem děje se po chvíli přeci jen zvedl a potácivým pohybem vyšel mlčky z cely. Čekalo ho trochu papírování, opětovné vysvětlení situace a především pořádná koupel v teplé vodě, kterou neviděl už hodně dlouho. Dostal také nové oblečení a nechal se ostříhat. Na doporučení Pietra si však ponechal plnovous, který ho dělal mnohem starším, což se mohlo hodit. Pietro poté zavedl Samuela do svého hotelového pokoje na náměstí v Aberdeenu a předložil mu k jídlu konečně něco jiného než vězeňskou stravu. Rýže s masem a
zeleninou z Čínského bistra sice nebyla nic extra, ale Samuel po tom všem rozhodně nebyl vybíravý. Neuniklo mu, že za jeho zachráncem přišel do bytu jakýsi muž, patrně asiat. Dlouho spolu hovořili v předsíni a to o samotě, takže Samuel vůbec nezjistil o co šlo. Pietro se poté vrátil a Samuel byl připraven si promluvit. „Mám na vás kupu otázek Franku,“ řekl Samuel, „a byl bych rád, kdybyste mi na ně odpověděl.“ „Tak se ptejte,“ řekl Pietro a usadil se ke stolu. „Především mě zajímá, co se kolem mě vlastně dělo. Proč mě drželi v cele takovou dobu a proč mě vůbec propustili?“ „Řekněme, že já a mí společníci máme zájem o to, abyste zůstal mezi živými. Zařídili jsme všechny maličkosti a taky abyste byl právně naprosto čistý. Pochopte, že ale nebylo možné vše zařídit příliš rychle.“ „Dobře, ale co ta vražda?“ „Asi bych vám to neměl říkat, ale… barmanka odtamtud práskla svého komplice nějakého vyhazovače, nebo co to bylo a rovnou policii sdělila, kde se ukrývá.“ „Takže vrahem byl on.“ „Přesně tak. Nemohl snášet, jak ji Brown neustále ubližoval a rozhodl se to s ním ukončit, no a protože ta barmanka dobře věděla, že tam budete, zavolala ve správný čas policii a ti vás odchytili.“ Pietro už nezmínil, jak mu bylo Samuelovo zatčení nakonec užitečné, a jak toho s Cyem využili, aby získali přesně tolik času, kolik potřebovali a ještě si Samuela naklonili na svoji stranu. „Teď bychom rádi, abyste s námi jel domů, domů na Black Mirror.“ „Vy jste mě nepomohli z dobroty srdce,“ řekl vážně Samuel, „co ode mne tedy požadujete?“ „To se dozvíte, až přijde ten správný čas. Mám pokyn vás okamžitě dopravit na Black Mirror. Pojedeme vlakem a to ještě dnes, takže se dejte dohromady, protože nám to jede už za necelou hodinu.“ „Podívejte, jsem vám vděčný za to, že jste mne odtamtud dostali, ale nebuďte si tak jistí, že vám pomůžu.“ Pietro se usmál, což Samuela překvapilo. „Pomůžete nám Samueli, to mi věřte.“
X – Váha slibu Kasumi ležela na nepohodlném nemocničním lůžku v malém pokoji, hlídaném zvenčí policistou. Ten se z ní už včera snažil dostat, co přesně u Housky dělali. Když se po vsi rozkřiklo, k čemu došlo, pár lidí si vzpomínalo na dva podivné cizince a tak ji nalezli opravdu rychle. S Ivanem to bylo poněkud horší, protože se skrýval a ani ona nevěděla, kde vězí. Sice se snažila podat policii verzi, která se držela reality co možná nejvíce, ale když se jí zeptali na auto s kufrem plným zbraní, nastal vážný problém. Tvrzení, že je obyčejná turistka a podobné věci sbírá, nebylo moc přesvědčivé a důvod, proč svázali Gitu a Jaromíra, také nezněl moc věrohodně. Teď ale neměla chuť myslet na to, co se stalo. Rozhlížela se po pokoji, který nebyl příliš dobře vybaven, ale s tím neměla problémy. Přístroje kontrolující životní funkce se zdály být v pořádku, ačkoli už na první pohled bylo zřejmé, že mají něco za sebou, a to bylo nejdůležitější. Nevěděla, jestli se jí tu může dostat opravdu kvalitní zdravotnické péče, ale doufala v to. Hlavu měla ovázanou a zlomená noha byla v sádře, ale nebyla lékař a tak netušila, jak to všechno vypadá a jak dlouho si tu ještě poleží. Návštěva České republiky se ale dost prodlouží, tím si byla jistá. Za pootevřenými okny byl slyšet nepříjemný rámus. Podle výkřiků a pláče se zdálo, že jsou venku malé děti. Protože měla okno hned po své levici, stačilo se jen trochu natáhnout a shlédnout z něj dolů. Na ulici u nemocnice byl hlouček malých chlapců a tloukli do jednoho dalšího, který ležel na zemi a marně se dožadoval pomoci. Teprve, když byl natolik zmlácený, že nemohl dál křičet, ostatní se sebrali a s pochvalnými řečmi odešli. Kasumi zcela jasně viděla, že útočníci měli podstatně tmavší barvu pleti a jí díky tomu přišla na mysl vzpomínka z dětství... Její otec Kamon byl původem z Thajska, a když přišel do Japonska, začal pracovat v docích. Nakládání a vykládání beden s rybami a dalšími mořskými tvory byla jeho nejčastější práce a vzhledem k tomu, že v přístavech pracovalo více cizinců z různých koutů světa, dostal se otec s některými z nich do vážných problémů. Bylo zvláštní, jak nenávistní mohou lidé být, když se někdo od nich odlišuje. S Japonci otec takové problémy nemíval, ale v případě některých dalších to už nebylo tak jednoduché. Vidina otce, který se po těžké celodenní dřině vrací domů zbitý, byla pro Kasumi hrozná. Tehdy věřila tomu, že je lepší táhnout s ostatními, ať už jde o cokoli. Nikdy nevybočovat, to bylo to, co si častokrát opakovala a dnes byla zatraceně ráda, že ona vybočila. Dobře věděla, že se vždycky najde někdo lepší, někdo mocnější, ale čím více se bude snažit, tím méně takových lidí může potkat. Čistá teorie byla v jejím případě převedena dost možná nechtěně v praxi, ale s ohlédnutím zpět se ty šílené roky plné bolesti a zdánlivě marného snažení ukázaly být ohromnou výhodou, kterou ostatní neměli. Už dlouhou dobu se ale nemohla zbavit myšlenek na nejistou budoucnost, které v ní vyvolal před pár dny Ivan. Jaké by to bylo, kdyby sem přišel doktor a řekl jí, že skončí třeba ochrnutá?! Věděla, že se to v tomhle případě nestane, ale co kdyby jednou ano? Vůbec si nedokázala představit sebe připoutanou na kolečkové křeslo.
Omezenou a zuboženou. Odkázanou na ostatní a neschopnou mnoha jinak běžných úkonů. Nebylo mnoho věcí, kterých se bála, ale tohle byla jedna z nich. Vzpomněla si na léta v Japonsku, kde už jen její jméno vyvolávalo v lidech pocit strachu a vědomí blížící se smrti. Během pár let si vybudovala ohromný respekt a věhlas po celém Tokiu a jeho okolí. I někteří její spolupracovníci se báli toho, že na ně jednou ukáže Tokutarův prst a ona si pro jejich život přijde. Dnes už ji Tokutaro neovládal a strašně ráda by ho viděla mrtvého. Dokud bude schopná se volně pohybovat a nebude ničím omezena, bude moci stále představovat hrozbu pro kohokoliv, ale kdo se zalekne ženy připoutané k vozíku? Nikdy by si sama nesáhla na život, ale možná, že by změnila názor, kdyby se něco takového jednou stalo. Vyhlížela z okna, protože to bylo to jediné, co tady mohla dělat. Chlapec ležící na chodníku stále ještě nevstal a zdálo se, že to s ním je vážné. Pomýšlela na to, že by možná měla někoho zavolat a upozornit, že venku je někdo, kdo potřebuje lékařskou pomoc, ale neudělala to. Sama sebe se ptala, proč by to vůbec měla udělat, když k tomu chlapci ji nic neváže. Necítila k němu vůbec nic. Vlastně se k ostatním nikdy nevázala. Být zodpovědný za někoho jiného jí přišlo vždycky absurdní. Snad kdyby šlo o vlastní dítě, ale proč se starat o druhé ať jde o kohokoli? Bylo jen málo lidí, na kterých jí alespoň trochu záleželo. Jakákoli citová investice se totiž dala velice snadno otočit proti ní a mohla by z toho být velice nebezpečná zbraň. Proč dávat nepříteli nějaké výhody, když je může bez větších problémů využít? Zdálo se to být hrozné, ale ona to viděla jinak. Vždycky byla mnohem radši v úloze jakéhosi nezávislého pozorovatele, který získává informace, aniž by pro to musel cokoli obětovat. Napadlo ji, že chlapec venku možná bojuje o život a že by její reakce mohla být klíčová pro jeho záchranu, ale přesto neměla důvod cokoli dělat. Neviděla totiž jedinou možnou výhodu, kterou by to přineslo a spoléhat se na náhodu pro ni bylo většinou nemyslitelné. Roli pro ni hrála především jistota nebo to, co se jí blížilo. Napadlo ji, kolik lidí by se asi zachovalo stejně. Morální zásady většiny, by nejspíše rozhodly jednat a pomoct, ale ty její byly vždycky trochu odlišné. Přimělo ji to zamyslet se nad tím, jak se lidé snaží v očích jiných něčeho dosáhnout. Být zkrátka lepší. Mohlo by se zdát, že i ona měla snahu vynikat nad druhými, ale nebylo tomu tak. To, čeho dosáhla v podvědomí ostatních, byl jen jakýsi vedlejší produkt. Nikdy neměla potřebu ukazovat svoje kvality, neboť čím méně toho o ní druzí věděli, tím lépe. Po ulici procházel nějaký stařec s malým psíkem. Byl to nejspíše jezevčík a bylo jasně patrné, že má svého pána velice rád. Stále kolem něj radostně běhal, snad jako kdyby podobné procházky nebyly příliš časté. Kasumin vztah ke zvířatům byl podobný jako k lidem. Sice ani jako malá neměla jediného domácího mazlíčka, ale během let poznala, že některá zvířata si dokážou k lidem vytvořit pouto, které se jen těžko dá zpřetrhat. Byla přesvědčená, že pokud se někdy někde dlouhodobě usadí, což zatím nebylo moc pravděpodobné, tak si pořídí zvíře, nejspíše psa, který pro ni jednak bude představovat užitek, ale také jistou věrnost a ta je v případě lidí obrovskou vzácností. Muž venku si všiml zmláceného chlapce a okamžitě se rozběhl k němu, aby zjistil, co se stalo a také mohl případně pomoci. Chvíli se nad ním
skláněl, poté v rychlosti uvázal psa kolem pouliční lampy a pospíchal za roh nemocnice, patrně proto, aby sehnal pomoc. Evidentně měl velkou snahu, což Kasumi trochu udivovalo, obzvláště když byl muž již poměrně starý. Myslela si, že takový člověk už nebude mít nějaké mylné iluze o světě a společnosti. Kasumi, které bylo jen osmadvacet už dávno ztratila ty pěkné představy o lidech, které ji rodiče vtloukaly do hlavy v dětství. Život ji naučil dívat se na vše pokud možno z několika úhlů pohledu a nikomu nedůvěřovat. Ona sama byla schopna poskytovat důvěru takřka komukoli, kdo jí ještě neublížil, ale jakmile zjistila, že se v dotyčném spletla a že ji zklamal, bylo zle. Dávala vždy velikou váhu slibům, na které se zcela spoléhala. Její sliby platili za každých okolností, ale zase s nimi šetřila. Očekávala, že sliby dané druhými budou mít rovněž takovou váhu a když se ukázalo, že ji někdo podvedl a zradil, tekla obvykle krev. Možná od druhých očekávala příliš, ale když dávají sliby, tak přeci mají počítat s tím, že je za každou cenu dodrží, říkala si mnohokrát. Po ulici právě procházel další člověk. Byl to mladý muž s kšiltovkou a kapucí na hlavě. Přišel ke chlapci a zdálo se, že se mu snaží nějak pomoci. Pořádně se rozhlédl kolem sebe, zřejmě aby se ujistil, že ho nikdo nevidí. Poté chlapce prošacoval a s malým předmětem urychleně utekl směrem, ze kterého přišel. Kasumi bylo jasné, že se ten člověk už nevrátí a že to, co si odnesl, byla zřejmě peněženka. S podobným chováním se už několikrát setkala. Také by se tak zachovala, ale jen v případě, že by to opravdu potřebovala. Zbytečně okrádat lidi, co se nemohou bránit, jí připadalo zbabělé. Rozhodně by však se nepokoušela zloděje zastavit. Vždyť proč taky? Kdyby někdo ohrožoval ji, bylo by to samozřejmě něco jiného a taková událost by bezesporu vyústila smrtí útočníka, anebo v horším případě její smrtí. Smrt bylo něco, čemu se vždy bránila, jak jen to bylo možné, a věděla, že kdyby došlo k boji o holý život, udělala by naprosté maximum pro to, aby z něj vyšla vítězně. Pes uvázaný venku se zdál být bez svého pána čím dál víc neklidnější. Pokoušel se uvolnit, a protože ve spěchu uvázaný uzel na vodítku zřejmě nebyl nijak pevný, tak se mu to nakonec podařilo. Pes se chvíli motal kolem chlapce a poté se rozběhl velkou rychlostí někam pryč. Kasumi viděla, jak pes běžel na silnici, co vedla poblíž a poté se ztratil pod koly právě projíždějícího auta. Řidič, který si musel všimnout, že něco srazil, ale nereagoval a odjel, jakoby se nic nestalo. Na silnici zůstala jen přejetá mrtvolka malého psa a Kasumi to stačilo, aby se opět utvrdila ve svém přesvědčení. Věděla, že kdyby se ten starý muž nestaral o chlapce, tak by mohl být se svým psem i nadále. Dětský život možná bude zachráněn, ale ten psí je nenávratně pryč a nabízela se otázka, který z nich má nebo měl větší cenu? Zpoza budovy vyběhlo několik zdravotníků s nosítky a přístroji. Krátce poté dorazila k místu také houkající sanitka, ze které vyběhli další muži. Kasumi neměla ponětí, co přesně s chlapcem dělají, ale když jejich původně překotné snažení značně ochablo, zdálo se, že už mu není pomoci. Stařec se vrátil, nejprve se o něčem dohadoval s ostatními a poté začal zoufale hledat svého psa. Trvalo notnou chvíli, než starce napadlo podívat se až k silnici. To už ale Kasumi nesledovala, neboť do pokoje přišel Cy.
Kasumi na něj zůstala chvíli překvapeně zírat, protože nečekala, že se tu objeví, a poté se snažila zjistit, co se děje. „Cyi, co… co tu děláš? Vždyť sem nikdo kromě lékařů a policie nesmí.“ „Taky tě rád vidím, Kasumi.“ „Promiň. Samozřejmě, že jsem ráda, že tu jsi.“ „Výborně a předpokládám, že budeš ještě radši, když ti řeknu, že před pokojem už nikdo nehlídá a hlídat nebude.“ „Chceš říct, že jsi zařídil, aby…“ „No jasně, že jo! Copak si myslíš, že tě nechám zestárnout v base? Projednal jsem pár věcí s policejním náčelníkem a zdá se, že důkazy o tom, že jste byli s Ivanem na místě činu, se kamsi vytratily. Dokonce je možné, že jste u Housky nikdy nebyli a že ti vrazi jsou už dávno za hranicemi. Jste oba volní.“ „Za tohle jsem ti opravdu vděčná, Cyi. Je až zarážející jakou hodnotu mohou mít peníze. Každopádně moc děkuju.“ „Nic se nestalo. Jak už jsem párkrát říkal, tak na tuhle výpravu jsou potřeba dvě věci - prachy a zbraně. Přes prachy tu jsem já a jako zbraň mám tebe s Ivanem.“ „Bohužel máš momentálně jako zbraň pouze Ivana. Vždyť se na mě podívej.“ „Ale no tak, Kasumi. Nemyslela sis, že na tebe zapomenu, že ne?“ „Jen v případě, že bys už neměl zájem pokračovat.“ „Vzhledem k tomu, co máme,“ Cy vytáhl černou kouli, „tak by bylo naprosto nesmyslné skončit.“ „Máme dvě možnosti, Cyi. Buď Zambie, nebo Filipíny, protože portál pod Houskou nefungoval.“ „Kdepak, možností máme hned pět.“ „Tomu nerozumím.“ „Asi takhle, Kasumi. Mám už vše zařízené, takže buď v naprostém klidu. Až se dáš opět dohromady, tak spolu pojedeme do Anglie na panství Black Mirror. Tam se sejdeme s Pietrem Antolinim, což je můj přítel, který se teď stará o muže jménem Samuel Gordon. Samuel je člověk, který o Black Mirror ví spoustu věcí a pro nás je důležitý především z toho důvodu, že před třinácti lety zahynul, ale nyní je opět mezi živými.“ „To… to přece není možné.“ „Zdá se, že to možné je a jeho znalosti nám mohou být velice ku prospěchu. Takže jistě chápeš, že ho potřebujeme.“ „Ano, ale říkal jsi něco o portálech.“ „Na Black Mirror se jich nachází hned pět, což znamená za prvé velkou šanci na nalezení nějakého funkčního a za druhé obrovské nebezpečí.“ Cy vytáhnul z kapsy svazek klíčů a dal je Kasumi. „Od čeho jsou?“ zeptala se. „Od vašeho nového bytu. Pronajal jsem ho a je jen pár kilometrů odsud. Ivan už tam je a požádal jsem ho, aby ti připravil vše, co budeš potřebovat a aby ti pomohl, jak jen to půjde. Budeš mít tolik času, kolik jen budeš potřebovat na to, abys byla minimálně v takové formě jako dřív. Dej si záležet, protože se blížíme k cíli a je mi jasné, že půjde o život. Já teď musím odjet do Skotska a vrátím se asi tak za měsíc.
To už budeš mít sundanou sádru a budeš moct naplno cvičit. Domluvíme se, kdy budeš připravená, a spustíme náš plán. Teď už zase musím jet, takže na viděnou, Kasumi.“ Kasumi byla z toho všeho dost překvapená a snažila si to ujasnit. Samuel byl bezesporu důležitý, ale starost jí dělaly především portály. Měla ráda výzvy, ale tohle bylo možná až příliš. Věděla, že se musí co nejdříve uzdravit a připravit, protože tentokrát to bude opravdu nebezpečné. Kasumi zůstala v nemocnici jen pár dnů a poté se již přesunula do malého, ale moderně zařízeného bytu na sídlišti na okraji Prahy. Ivan, který tu už bydlel, byt vybavil vším, co oba potřebovali a byl přímo nadšený, když sem poprvé přivedl Kasumi. Představa společného žití s Ivanem pro Japonku byla dost děsivá. „Vítej do nového života, Kasumi!“ křičel Ivan, jakmile jí otevřel dveře do předsíně, kde se nacházel botník, šatník a zrcadlo. „Pojď se podívat, co tu všechno je,“ řekl Ivan a ukázal jí celý byt. Vévodila mu velká místnost, která byla rozdělená na dvě části. Prává část představovala plně vybavenou kuchyni, kde byl i jídelní stůl a ta levá zahrnovala pohodlnou pohovku, křeslo, malou knihovnu a také televizi. V místnosti bylo také pár oken a dveře na balkon. Z chodby vedly dveře do koupelny s vanou a toaletou a také do velikého pokoje, kde byla manželská postel, což Kasumi zarazilo. Našla tu všechny svoje věci, včetně zbraní a rovněž pár posilovacích strojů a činek. Tomu ale nevěnovala přílišnou pozornost, protože byla stále zaujata postelí. Obrátila se čelem k Ivanovi, který nedokázal skrýt široký úsměv a pozorně sledoval její reakci. „Nečekáš, že tam budeme spát oba, že ne?“ „Samozřejmě, že ano, vždyť je to jak dělané pro nás dva.“ „Vyspím se na pohovce.“ „Počkej, počkej, to přece nemyslíš vážně. Víš, jak to bude zajímavé. Vsadím se, že budu vůbec první člověk, kdo se ráno probudí hned vedle tebe.“ „Kde bereš tu jistotu, že se probudíš?“ „Poslouchala jsi mě vůbec? Budu první, kdo s tebou bude takhle spát. Neboj, všechno je jednou poprvé a ty si to vyzkoušíš a pak mě budeš na kolenou prosit, abych spával i nadále s tebou.“ „Budu na kolenou prosit? Hmm, tak to mě ještě neznáš. A mimochodem si moc nefandi, protože já už jsem v takové posteli párkrát spávala.“ „Aha a kdo spal vedle tebe? Japonský meč?“ „Člověk, o kterém jsem myslela, že mě miluje,“ řekla zasněně Kasumi. „Počkej, takový člověk se vážně našel?“ „Drž hubu, Ivane. O tomhle se s tebou nebudu bavit.“ „Tys byly vdaná?!“ řekl nevěřícně Ivan. „Neslyšel jsi mě?! Drž už hubu! Spát s tebou tady nebudu a tečka.“ „Proč ne? Myslel jsem, že ti to nebude vadit?“ „Co jako čekáš? Myslíš, že když jsi mě zachránil před tou potvorou a sehnal Cye, že se tím mezi námi něco změní? Pořád jsi idiot a já tě nenávidím.“ „Minimálně jsem velice schopný idiot, nezdá se ti? Podívej, co tu všechno máš, a
v lednici jsem pro nás přichystal víno. Oslavíme náš společný život.“ „Slavit s tebou nebudu. Na tom, že tu budeme spolu, totiž není co slavit. Je sice hezké, že tu mám zase své věci, ale na nějaké pořádné cvičení můžu zapomenout, protože je to tu moc stísněné a ohánět se třeba takovou Naginatou vyžaduje prostor.“ „Čím, že se to chceš ohánět?“ „Zapomeň na to a radši vypadni.“ „No, to půjde těžko, když tu bydlím. Pořád jsme ještě nedořešili spaní.“ „Co chceš ještě řešit? Spím na gauči, tak se s tím zkus vyrovnat.“ „Vždyť se na sebe podívej, Kasumi. Chodíš o berlích s nohou v sádře a navíc jsi malá křehká žena. Snad mě nepovažuješ za takového sobce, že bych tě nechal spát na gauči, zatímco já budu mít postel.“ „Jsi snad první, kdo mě kdy nazval křehkou.“ „Aha a já už myslel, že jsem první, kdo tě kdy nazval ženou,“ řekl se smíchem Ivan a nečekal, že to Kasumi tak rozhodí. Naštvaně odešla ven z ložnice a usadila se na pohovce. „Ale no tak, vždyť já vím, že jsi žena, ostatně v tom hotelu to bylo celkem jasně poznat,“ řekl Ivan a sedl si vedle Kasumi. „No tak, Kasumi,“ snažil se jí uklidnit, „už se nezlob. Jsi jen taková… ženská verze Ramba. Trošku uber plyn, nebuď tak agresivní, uklidni se, začni se chovat mile, přestaň se pořád ohánět zbraněmi, zkus snížit tvůj průměr zabitých za rok, nauč se tančit, najdi si chlapa - o jednom bych věděl, někde se usaď, založ rodinu, vychovávej děti,…“ „Můžeš pro mě něco udělat?!“ „Cokoli si vzpomeneš.“ „Narvi si pistoli do tlamy a stiskni spoušť.“ Bydlení v neustálé společnosti Ivana nebylo pro Kasumi nikterak příjemné a to ani poté, co uběhly celé tři týdny od doby, co se sem nastěhovala. Prázdný nemocniční pokoj najednou vypadal jako ráj v porovnání s tím, co zažívala tady. Přestože měla stále nohu v sádře, snažila se být většinu dne co možná nejdále od Ivana. Historické památky bylo něco, co ji vždy zajímalo a tak se často vypravovala do centra Prahy, kde se navíc mohla poměrně snadno domluvit, neboť spousta lidí zde využívala značného turistického ruchu a tak zvládali alespoň základy angličtiny a němčiny. Německy Kasumi sice neuměla, ale angličtinu ovládala perfektně. Když se jednoho večera vrátila domů překvapilo ji, že zde Ivan ještě není. Nebývalo to obvyklé, ale pro ni rozhodně vítané. Po rychlé večeři se natáhla na pohovku a pomalu usnula. Přibližně o půl dvanácté v noci ji probudila hlasitá rána z předsíně. To právě přicházející Ivan ve tmě vrazil do botníku. „Do prdele!“ vykřikl. Kasumi rozsvítila světla a zjistila, že Ivan není sám, ale má s sebou velice spoře oděnou ženu. Už na první pohled bylo jasné, že ji sehnal nejspíše v nočním klubu, nebo možná rovnou na ulici. „Jé, Kasumi. Ty nespíš?“ ptal se Ivan „Vypadám snad na to?“ odsekla Kasumi „Ty někoho máš, myšáčku?“ zeptala se udiveně dívka. „Kdepak, to je… to je moje, ehm… pomocnice,“ odpověděl Ivan.
„Takže služka.“ „No, tak nějak.“ „To je skvělé, myšáčku. Uvař nám pořádně silný kafčo, jasný?“ řekla rozkazovačně dívka a bylo vidět, že si to užívá.“ „Ona ti asi nerozumí, lásko. Pojď radši rovnou na věc. Noc je krátká tak ať ji nepropásneme.“ Ivan odvedl svojí novou společnici do pokoje. Kasumi, která kromě první Ivanovy věty absolutně netušila, oč jde, se chystala opět ulehnout, ale než k tomu došlo, zaslechla další ránu a hned poté z pokoje vyběhla už zcela nahá žena. Okamžitě se obořila na Kasumi. „Co si to dovoluješ? Hned se seber a ukliď ty pitomosti, co máš v ložnici. Málem jsem se o to přerazila!“ „Roxano,“ křičel z pokoje Ivan, „vykašli se na to, stejně ti nerozumí. Já to tu uklidím!“ Kasumi přišlo líto, že jim vůbec nerozumí, protože to začínalo být zajímavé. Roxana ale rozhodně neměla v plánu přestat, už jen kvůli tomu, že jí přišlo hrozně zábavné řvát na pro ni naprosto podřadnou Asiatku, která navíc nechápala, co se kolem ní děje. „Mám tě tam dostrkat násilím, ty čubko?!“ vykřikla Roxana a rázně vykročila ke Kasumi. Když si Ivan uvědomil, co má vlastně jeho dívka v plánu vyběhl z pokoje. „Ne, přestaň, Rox, přestaň.“ Chytil ji kolem pasu a odtáhl radši co nejdál od Kasumi, které už došlo, že se jí někdo snaží ublížit. „Cože?! Pusť mě, myšáčku, slyšíš?“ křičela Roxana na Ivana, který neochotně poslechl a marně se ji pokoušel uklidnit. „Můžeš mi vysvětlit, co to má znamenat?“ ptala se Roxana. „Věř mi, že to poslední, co chceš udělat, je ji naštvat.“ „Jak to, že se bojíš vlastní služky? Já se o ní postarám. Ukážu ti, jak se na tyhle cizácký mrchy musí.“ „To není nejlepší nápad, krásko. Ona vlastně ani tak není moje… služka, jako spíše jistá spolubydlící a…“ „Tvrdil jsi, že nikoho nemáš, Ivane!“ „Taky, že nemám, já…“ „Naštval jsi mě a za všechno může ona! Takový mrzák mi nebude překážet!“ Roxana semkla ruce v pěst, což dalo Kasumi jasný signál, že je načase se bránit. Samozřejmě mohla Ivanovi říct, aby si tu ženu odtáhl pryč, ale to by pro ni byla známka slabosti. Bylo jí jasné, že noha v sádře je značné omezení, ale ne tak velké, aby si neporadila s takovouhle ženou, která navíc jednala v afektu. Kasumi si v rychlosti sundala košili, jež jí mohla částečně kompenzovat pohybové omezení, neboť i takovým na první pohled zbytečným 'kusem hadru' se dalo úspěšně blokovat údery a mást protivníka. K žádnému boji ale nakonec nedošlo, neboť se Roxana zarazila, prohlédla si Kasumino silné tělo a patrně naznala, že zase takové šance na úspěch nemá, takže se stále naštvaná, ale již i znervóznělá velice rychle vyprovodila z bytu. „Tak ti fakt děkuju,“ řekl ironicky Ivan, když za Roxanou zamykal.
„Spíš bys měl být rád, že zase nemusíš shánět Cye.“ „Právě jsi mi zhatila úžasnou noc s tou krasavicí.“ „Můžu alespoň vědět, co proti mně ta kráva měla?“ „Myslím, že ses jí už od začátku moc nelíbila.“ „S mojí existencí má problém hodně lidí.“ „Jo, a patrně ne každý ví, co máš pod povrchem.“ „O tom, co mám pod povrchem, neví nikdo, ale to, co asi myslíš ty je pro mě naprosto nezbytná věc. Jistě ti neuniklo, že ženská fyziologie má od té mužské značné odlišnosti a ať si každý tvrdí, co chce, tak reflexy, mrštnost ani znalost bojových umění nemůže plně kompenzovat nedostatek fyzické síly, takže nezbývá, než se trochu více snažit.“ „Hezky řečeno, ale můj božský večer to stejně nezachrání! Ačkoli si tak říkám, že by se tu možná našel někdo, kdo by rád Roxanu nahradil, co ty na to?“ „Kdybys byl našrot, jak to u tebe občas bývá, tak bych snad ještě takové kecy pochopila, ale to, že jsi střízlivý mě jen utvrzuje v tom, že jsi imbecilní debil.“ „Hmm, no jak chceš.“ Ivan se pohodlně usadil v křesle, zatímco se Kasumi konečně vrátila na pohovku a chystala se spát. Očekávala, že bude klid, ale spletla se. Ivan zapnul televizi a začal přepínat kanály ve snaze najít něco zábavného. „To nemyslíš vážně. Je půlnoc a já se chci vyspat!“ okřikla ho Japonka. „Víš, co se mi na tobě nelíbí, Kasumi? Jak je možné, že tě vůbec nezajímám?“ „Sklapni a vypni tu zpropadenou televizi!“ „Ještě se ani jedenkrát nestalo, že bys o mě chtěla vědět víc. Takhle náš vztah přece nemůže fungovat.“ „Pleteš si mě s někým jiným. Já s tebou vztah nemám.“ „Chceš abych tu televizi vypnul?“ „Samozřejmě, že ano!“ „A půjdeš se mnou do postele?“ „Naser si.“ Ivan s úšklebkem zvednul hlasitost, ale nebyl takový hlupák, aby si myslel, že to Kasumin názor změní, takže zkusil něco mnohem stravitelnějšího. „Uděláme dohodu, ano? Já telku vypnu, stejně tam jsou samé voloviny, ale jen, když si zahrajeme takovou nevinnou hru, jo?“ „Nebudu se tu svlékat.“ „Tohle nemám na mysli, ačkoli… dej vědět, když změníš názor. Zahrajeme si hru na pravdu. Řekněme na tři otázky, ať tu nejsme věčnost. Budeme se střídavě ptát jeden druhého na to, co nás zajímá a budeme si zcela popravdě odpovídat. Bylo by to lepší hrát s flaškou chlastu, ale ta poslední včera večer padla za vlast.“ „Tak fajn,“ řekla Kasumi, „ale s televizí končíš a to myslím vážně. Víš, jak otravné je, když stále posloucháš, jak někdo mluví jazykem, kterému vůbec nerozumíš?“ „Dobře, slibuju, že televizi už nezapnu a to už nikdy, když si to nebudeš přát, ale chci i tvůj slib, že budeš mluvit pravdu.“ Tohle Kasumi zaskočilo, protože neměla v plánu Ivanovi říkat pravdu, když se jí to nebude hodit, ale už nemohla couvnout. „Platí, máš mův slib.“ „Výborně. Tohle bude ještě zajímavější než noc s Roxanou. Hmm, tak na co bych se
tak mohl zeptat…“ „Hlavně to urychli, ať tu nejsme do rána.“ „Dobře, takže… co tě přimělo opustit Yakuzu?“ Tohle nebylo zrovna téma, o kterém by se chtěla Kasumi bavit, ale neměla na vybranou. „Stala jsem se nežádoucí, když jsem zabila Ichira Watanaba.“ „To je vše? Trochu to rozveď.“ „To už není předmětem naší dohody. Teď se ptám já. Jaká jsi v životě utrpěl nejvážnější zranění?“ „Co to je za otázku? Jo, počkej už to chápu. Ty máš ráda pořádné drsňáky, co? Váleční veteráni a podobní.“ „Tak odpovíš mi?“ „No jasně. Zranění během výcviku Specnaz vynechám, protože to stejně nestálo za řeč, ale během války v Afghánistánu to bylo dost drsný. Vůbec první akce jsem tam měl roku 1979.“ „Můžeš přejít rovnou k tomu podstatnému?“ „Vydrž, já k tomu dojdu. Zážitky z války přece nemůžu jen tak vypustit, ne?“ Kasumi si povzdechla a rozvášněný Ivan popisoval svoji první akci. „Měli jsme zaútočit na palác Afghánského prezidenta Hafizuláha Amína. Nejprve jsme vyčistili restauraci na nedalekém kopci, odkud byl na palác skvělý výhled a založili jsme tam velitelství. Od KGB jsme měli plány paláce a jeho okolí, ale nemysli si, že to bylo snadný. Ten parchant to tam měl jako pevnost. U paláce byly palposty s kulomety a granátomety. Příjezdovou cestu nepřetržitě střežily tanky T-54 a samozřejmě nechyběla Amínova garda, tvořená především jeho příbuznými. Aby toho nebylo málo, tak v Kábulu jsme odhalili ještě tankovou brigádu. Nemít takovou podporu od vozidel bojový pěchoty, nedostali bychom se nikdy dovnitř. Když jsme vyřadili kulometné palposty v oknech a dostali se ke zdem paláce, začali na nás ty svině házet granáty. Odneslo to dost chlapů, ale přeci jsme se probili dovnitř. Jenže pak teprve začalo peklo. Čistili jsme místnost po místnosti a neměli jsme žádnou pořádnou výhodu, takže nás tam dost zařvalo. Neustálé výbuchy granátů, střelba ze všech stran, hustý kouř a především neustále světlo, které znemožňovalo pořádné krytí.“ „To nikoho nenapadlo vyřadit elektřinu?“ „Jistě, že ano, jenže na to nebyl čas a navíc generátory byly až někde ve sklepě, kam jsme se nemohli dostat. Stálo to prostě za hovno a po jednom výbuchu jsem skončil zavalený zdivem. Nebylo by to tak hrozné, kdyby mi náraz nevyrazil čéšku na levé noze. Nemohl jsem se ani postavit, protože kolenní kloub byl skoro na sračku. Aby toho nebylo málo, tak mě zasáhlo několik střepin od granátů, takže jsem byl nakonec rád, že mě odtamtud dostali živého.“ „Hmm, to muselo být dost ošklivé.“ „Taky že jo, ale to nebylo zdaleka všechno. O tři roky později jsme s důležitým muničním konvojem projížděli pustou vesnicí. Pustá měla být podle rozvědky, jenže nebyla. Přepadli nás desítky mudžáhidů a já měl tu smůlu nebo spíš štěstí, že si mě chtěli nechat jako zajatce.“ „Vyzkoušel sis, jaké to je být vyslýchán?“ „Bohužel ano. Ty hajzly zajímaly počty našich vzdušných sil a pár blížících se akcí.
Smůla byla, že se poblíž poflakovalo pár Pákistánských speciálů. Černí čápi se jim říkalo a jejich výslechové metody za těmi našimi zase tak moc nezaostávali.“ „Nevypadá to, že máš nějaké následky.“ „Taky jsi ještě neviděla, co mám na nohou.“ „Povídej.“ „Když pominu mlácení a postupné topení v sudu s vodou, tak mi také vkládali mezi prsty na nohou lihem namočené a potom zapálené kusy papírů. Je to hrozná věc a v některých případech pak byla nutná amputace. No ale naštěstí mě tam naši nenechali moc dlouho.“ „Ještě nějaký úžasný zážitek?“ „Jen čistý průstřel stehna a tahle jizva na tváři, což ti snad nemusím popisovat. Teď ale přijde na řadu moje druhá otázka a doufám, že se konečně rozkecáš.“ „To záleží na tom, na co se budeš ptát.“ Ivan se usmál, což Kasumi znervóznilo. „Proč sis usekla malíček?“ Tohle Kasumi opravdu zaskočilo, protože šlo o jednu z jejich největších životních proher. „Malíček jsem si neusekla najednou, ale po dvou částech. Poprvé to bylo ještě v Japonsku a podruhé během plavby do Thajska.“ „Já se ptal na důvod, Kasumi, nesnaž se to zamluvit.“ „Hmm, no tak dobře. Bylo to kvůli smrti… smrti mých dětí.“ Ivanův užaslý výraz a otevřená ústa mluvila za vše. Ani v nejmenším by ho nenapadlo, že Kasumi měla dítě a dokonce ne jen jedno. „Jedno jsem musela zabít sama, protože by mě jinak ty zkurvenci popravili. Proto jsem si uřízla první článek malíčku, protože to byla moje chyba. Neměla jsem to dopustit, prostě neměla.“ „To muselo být strašné. Mrzí mě to, Kasumi. Jestli nechceš, tak o tom nemusíme hovořit.“ „Zeptal ses a já s tím souhlasila, takže to dokončím. Druhé dítě mi zabili oni a… taky jsem za to mohla já. Přísahala jsem všem těm sviním pomstu, ale… nedošlo k tomu.“ Kasumi vypadala nečekaně sklesle a bylo na první pohled vidět, že ji strašně mrzí, co se stalo a že si to vyčítá. Ivanovi jí bylo najednou líto a snažil se představit si, jaké to musí být přijít o své děti a jedno z nich navíc sprovodit ze světa vlastní rukou. „Moje druhá otázka, Ivane,“ řekla Kasumi, když se zase vzpamatovala. „Kolik lidí už jsi zabil holýma rukama?“ „Ha, ha, no jasně, chceš vědět, jestli jsi lepší a to v tomhle případě nejspíš ano. Jasně, že jsem prošel několika bitkami, ať už šlo o hospodské rvačky, zápasy v armádě nebo vyřizování účtů, ale obvykle protivníka neodváželi rovnou na krchov, což je v tvém případě zřejmě běžné. Nepočítám to, ale takových lidí bylo v mém případě možná pět nebo šest. Někdy ti o nich povím, protože se k tomu vážou velice zajímavé historky.“ „Nemusíš se obtěžovat, ale jinak jsem ráda, protože máš co dohánět.“ „Jsem zase na řadě, a jelikož ti nechci přivodit další trauma, tak zkusím něco úplně nevinného. Proč máš na zádech vytetovaného právě draka?“ „Když jsem byla v Yakuze, měla jsem mít tetování na celém těle, ale můj šéf mi kupodivu učinil výjimku, protože bylo lepší na sebe neupozorňovat. Toho draka jsem si tam nechala vytetovat až mnohem později a to zkrátka proto, že se mi líbí.“
„Není špatný. Docela se k tobě hodí, ale nechceš si sundat podprsenku, ať si ho můžu prohlédnout celého?“ „Máš smůlu a navíc pořád mám jednu otázku.“ „Tak povídej.“ „Miluješ mě?“ „Ehh, jasně že jo, Kasumi. Jseš jedinečná.“ Ivan se okamžitě začervenal a políbil Kasumi přímo na ústa. Polibek ale netrval dlouho, protože naštvaná Kasumi okamžitě ucukla. „Co si to dovoluješ?!“ vyštěkla na něj. „Copak jsi neslyšela? Miluju tě, takže jestli ses o tom chtěla ujistit, tak se právě stalo.“ „Jenže já tebe nemiluju, ty pitomče!“ „Ale vždyť ses mě ptala jestli…“ „Sklapni!“ řekla a odešla do pokoje, kde ze sebou zamkla. Ivan evidentně nepochopil, proč se ho na to ptala, ale jeho odpověď ji potěšila. Právě se ukázala jeho citová investice... Cy Kasumi navštívil přesně za měsíc od jejich posledního setkání a v tu dobu již byla Kasumi bez sádry a trávila spoustu času přípravami. „Vidím, že nezahálíš,“ řekl Cy, když ho Kasumi vpustila do bytu. V rukou měla právě Nunčaku – dva dřevěné špalky spojené řetězem. „Zdravím, Cyi. Tohle je skoro to jediné s čím můžu cvičit přímo tady v bytě. I tak se to už ale neobešlo bez několika nehod.“ „Tím myslíš támhlety praskliny v omítce?“ „Taky jsme museli nechat vyměnit jedno okno, ale to se stane. Se dvěma Nunčaky mě to zase tak moc nejde.“ „Nešlo by to cvičit venku?“ „Ale jo. Problém je v tom, že před sídlištěm je dětské hřiště a tak se všude okolo motá spousta spratků. Včera mi jeden z nich vběhl pod ránu a…“ „Proboha nechceš říct, žes ho zabila“ „Ne, stihla jsem tyč stočit stranou...“ „Uf, ještě že tak.“ „…a jenom jsem mu zlámala ruku.“ „Ehm.“ „Ta jeho rodina se teď na mě dívá trochu… divně a říkám si, jestli nebudou padat hlavy, když zase vyjdu ven. V tom baráku naproti jich žije snad deset a tak pro jistotu nevycházím z domu bez něčeho pořádně ostrého.“ „Možná by nebylo od věci požádat Ivana, aby chodíval s tebou. Nebaví ho sledovat tě, když se oháníš zbraněmi?“ „Kdybych při tom byla nahá, tak určitě ano.“ „Mám ho o to požádat já? Myslím, že neodmítne, když mu řeknu, že tě ohrožují nějací lidé.“ „Jak chceš, Cyi. Spíše mi ale řekni, jak to vypadá s naší věcí.“ „Je to skvělé. Samuel Gordon trčí ve vězení ve Skotském Aberdeenu a bude tam
přesně tak dlouho, jak budeš potřebovat.“ „To zní opravdu skvěle. Víš, přemýšlela jsem nad těmi portály a vím, že půjde do tuhého. Ta noha mě pořád ještě trochu bolí a nemám v ní takový cit. Taky jsem pod Houskou přišla o katanu a…“ „O katanu?!“ „Jo, je to velká škoda, ale co se dá dělat. Takovouhle nádhernou věc ale nikde jinde než v Japonsku neseženu a to je místo, kam nemůžu ani vkročit.“ „Šlo by tam poslat Ivana. Pověz mi, kde ji sežene a půjde to.“ „Bohužel ne, protože bych ji musela mít v ruce. Výběr takové zbraně, aby mi perfektně seděla, to prostě nejde udělat jinak než osobně. Krom toho jsem zvyklá na její dokonalé provedení a trvalo by mi dost dlouho se sžít s jinou. Podívej, asi takhle – žádný velký problém to není, protože toho tady mám pořád spoustu, ale potřebuji se s tím vším procvičit, protože jsem to už dlouho nedělala a nemůžu si dovolit nic podcenit.“ „Chápu, takže na jak dlouho to vidíš?“ „Desátého května, souhlasíš?“ „Jenom měsíc?!“ „Cyi, já ty zbraně nedržím poprvé v ruce. V Thajsku jsem s nimi cvičila takřka neustále.“ „Trochu mě mrzí, že jsem u toho nebyl. Možná bych pak nebyl tak nervózní, když se proti tobě v Tibetu postavila ta žena. Rozhodně to pro mě byl zážitek, protože to, co jste tam obě předváděly, bylo neuvěřitelné, ale měl jsem o tebe šílený strach.“ „Chmm, Akira Watanabe... Netušila jsem, že mi půjde po krku přes tři roky, ale nebyla tak dobrá.“ „Ještě že tak. Ale abychom to dořešili. Pojedu hned zase zpátky a připravím propuštění Samuela přesně na desátého května. Přibližně koncem dubna se sem vrátím a spolu poté vyrazíme na Black Mirror. Zřídíme si základnu v tamním opuštěném bunkru. Bude to ideální skrýš.“ „To by měla být. Zdržíš se tu alespoň přes noc?“ „Promiň, ale rád bych byl co nejdříve zpátky. Ale mohli bychom si dát alespoň kafe, co ty na to?“ „Proč ne.“ Hned druhý den vyrazila Kasumi ven. Tentokrát měla v plánu prozkoušet si několik technik s Naginatou - zbraní podobnou šavli. Její čepel byla asi tak dlouhá jako násada – necelý metr. Mohla sloužit poměrně jednoduše k sekání i bodání, ale díky těžišti, které bylo zhruba uprostřed zbraně, s ní bylo možné velice rychle točit a pokrývat tak zhruba metrovou vzdálenost od jejího uživatele. Kasumi předpokládala, že případní útočníci si pořádně rozmyslí cokoli provézt, když má v rukou něco tak dlouhého. Nechtěla zbytečně vyvolávat konflikty, takže poodešla od sídliště o značný kus dál než včera. Na okraji parku byl dostatek prostoru bez překážek a tak se mohla pustit do provádění přesně nacvičených póz, výpadů, krytů a podobně. Pochopitelně se to nemohlo vyrovnat tréninku s jiným člověkem, ale byla přesvědčená, že by dost možná ani v celé zemi nenašla nikoho, kdo by to s Naginatou uměl. Zhruba po půl
hodině k ní přiběhly tři malé děti, které nepochybně patřily k lidem, kterým předevčírem zmrzačila chlapce. Nenechala se jejich udivenými výrazy znervóznit, ale neustálé pokřikování, které přišlo vzápětí, již otravné bylo. Když ji jeden hlasitý výkřik tak vyvedl z míry, že si dala ratištěm přímo do zubů, rozzuřilo ji to. Zlostně se podívala na děti, které se mohly potrhat smíchy, ale dobře věděla, že to byla především její chyba. 'Nemůžu se přeci nechat vyvádět z míry takovými parchanty,' říkala si, a dále se už soustředila jen na sebe a zbraň, kterou svírala v rukou. Dětem se rozhodně nedala upřít velká snaha o to, aby Kasumi opět vyvedli z míry. Pobíhali okolo, stále na ni pokřikovali a doufali, že se zase praští nebo si rovnou udělá něco vážného. Kasumi už se ale moc nepletla a když už chybu udělala, tak pouze v tom, že zkazila posloupnost a přesnost jednotlivých výpadů. Jeden z chlapců však dostal nový nápad, jak Kasumi přinutit udělat chybu a to tak, že ze země sebral malý kámen a hodil ho přímo na ni. Kasumi kámen zasáhl do pravé tváře a ačkoli to nezanechalo víc než malou odřeninu, byl to pro ni důvod zasáhnout. Moc dobře věděla, které z prchajících dětí se ji pokusilo ublížit a klidně byla ochotná i zabíjet, protože stačilo málo a kámen ji zasáhl do oka. Rozzuřila se, okamžitě upustila Naginatu a v dlaních se jí takřka instinktivně objevil nůž. Záda prchajících dětí byla snadným cílem, ale uvědomila si, že není vhodné je zabíjet. Místo toho rychle sebrala jeden z kamenů, napřáhla se a vrhla ho po chlapci. Zasáhla ho do hlavy, přesně jak chtěla, a on se skácel na zem. Z rány mu vytékala krev a hlasitě brečel. Po chvilce se zvedl a utíkal, co mu síly stačily domů. Kasumi se vrátila pro Naginatu a vracela se do bytu. Přemýšlela, jestli jsou zde všichni děti tak zlí a nenávistní. Po incidentu s chlapcem se situace ještě více vyhrotila. Mnohokrát byla Kasumi častovaná slovními útoky z řad rodičů oněch dětí, ale protože jim ani nerozumněla, nijak jí to nevadilo. Zhoršovalo se to natolik, že i Ivan moc dobře věděl, že by mohla vbrzku přijít msta. Lidem z protějšího domu se nedalo upřít minimálně to, že drželi pohromadě za každých okolností. Kasumi očekávala každým dnem nějaký konflikt a bez společnosti ozbrojeného Ivana a ostrého nože už ani nevycházela z domu. Byla přesvědčená, že ti lidé nemají ani kouska cti a že by se na ni klidně vrhli s mnohonásobnou přesilou. Rostoucí napětí, čas od času vyprchávalo, když se v okolí objevily policejní hlídky, ale ani ty neměli zájem rostoucí napětí definitivně vyřešit. Celá záležitost byla o to podivnější, že policie neměla zájem ani důkladněji prošetřit okolnosti zranění obou chlapců, což ale Kasumi docela nahrávalo, protože problémy s policií by její pobyt zde mohly protáhnout. Přesvědčila se o tom, že trvalý život v blízké společnosti mnoha lidí pro ni není absolutně možný. 'Copak je pro ostatní tak těžké držet se ode mne dál a nestarat se?' říkala si. Kasumi bylo úplně jedno, jak se chovají druzí, dokud ji nezačali ohrožovat. Občas se zamýšlela nad tím jak je možné, že její život je neustále protkán zabíjením, ale odpověď byla snadná – stále se jí někdo snažil ublížit, ať už to bylo z jakéhokoliv důvodu a ať už to bylo jakkoliv vážné a tak zatímco mnoho jiných by takové záležitosti řešili mírumilovně, tak ona je řešila obvykle definitivně. Spoléhat se na to, že útočníka zmlátí a on ji poté nechá být, bylo v jejích očích velmi naivní. Určitě by se
dříve nebo později našel někdo, kdo by se s porážkou nevyrovnal a vymyslel by účinný způsob, jak ji zabít a přitom neohrozit sám sebe. 'Je pravda, že lidé jsou často drženi v určitých mezích díky zákonům, jenže takováto hranice je snadno překročitelná.' Zákony pro Kasumi neznamenali žádné neměnné slovo boží. Neřídila se přikázáním druhých ale výhradně sama sebou. Počátkem května přijel Cy, což byla pro Kasumi vítaná událost. Protože Japonka byla zase v maximální formě, nic nebránilo tomu se sbalit a připravit na cestu do Británie.
XI – Střet Přestože byl již květen, na Black Mirror nebylo vůbec pěkné počasí. Silný vítr, který ohýbal koruny stromů a mírný déšť, to byly pádné důvody, proč ulice Willow Creek zely prázdnotou. Málokdo dnes vůbec vyšel ven, ale zítřek měl být jiný. Na zítřek se těšili téměř všichni na panství a už v tuto chvíli se na něj připravovali. Adrian Gordon se právě blížil k vesnici a ani špatné počasí mu nedokázalo vymazat dobrou náladu. Překročil most přes řeku a vydal se do Abayina obchodu, který stál na návsi. Zvonek nade dveřmi zacinkal a vždy vlídná a usměvavá prodavačka Abaya hned poznala, že má dalšího zákazníka. Její obchůdek se smíšeným zbožím bylo jediné místo, kde mohli obyvatelé panství nakoupit zásoby, ať už šlo o potraviny, hygienické potřeby, nářadí, oblečení, časopisy či jiné věci. „Dobrý den, Abayo,“ pozdravil Adrian. „Zdravím vás, pane. Jak se dnes máte?“ „Copak se můžu mít jinak než skvěle? Jsem tu, abych zkontroloval, jestli je vše připraveno.“ „Ano, zařídila jsem vše, co jste po panu Edwardovi vzkázal. Včera přijel vůz se zásobami z města a s ním i to, co jsem objednala. Už je to připraveno v kavárně.“ „Výborně, děkuji. Počítám zítra s vámi.“ „Samozřejmě, že ano. Jsem moc ráda, že vám budu moci pomoct.“ „Budu muset už jít, takže na viděnou, Abayo.“ Adrian se venku nezdržel dlouho, protože okamžitě zašel do kavárny, která byla hned vedle obchodu. Obvykle v ní pracovala pouze Denise a jeden kuchař, ale Adrian najal dva další, aby se to všechno mohlo stihnout včas. V samém středu kavárny už byly připraveny stoly seskupené do písmena U a pokrýval je čistý bílý ubrus s krajkami. Denise měla s přípravami spoustu práce, ale Adrian věděl, že to vše nedělá jen pro peníze, ale i pro svoji kamarádku Rachel. „Pane Adriane, přišel jste se podívat, jak to vypadá?“ „Hostinu zařizuje především Rachel, ale chtěl bych od vás slyšet podrobnosti.“ „Samozřejmě, pane. Trochu se obávám, jestli to všechno vyjde, protože něco podobného jsme tu ještě nikdy neměli.“ „To je celkem pochopitelné, ale tohle je jediné možné místo, kde se může hostina konat. Na zámek by většina hostů odmítla přijít, vždyť sama dobře víte, že se mu hodně lidí vyhýbá.“ „Já tomu rozumím, ale především se bojím o organizaci a jídlo.“ „Podívejte, já neočekávám nic výjimečného, ale jakožto pán Black Mirror by mi přišlo nesprávné pořádat svatební hostinu jinde, než na mém panství. Kromě toho tam chci mít ty, kteří mi jsou nejbližší a také nejdůležitější občany Black Mirror. Vaši práci tady zítra převezme Abaya a Harry, ale to už asi víte. Rachel vás ale nechce jen jako hosta, ale i jako družičku.“
„I to už vím a jsem z toho opravdu nadšená.“ „Máte připravená místa pro všechny hosty?“ „Ano, přesně jak si Rachel přála. Jen se chci zeptat na Murraye. Vážně tu nebude? Tedy ne, že by mi to vadilo, ale ve vesnici je to důležitý člověk.“ „Důležitější než já není, takže když si ho nepřeji, tak tu nebude.“ „Rozumím.“ „Poslyšte, Rachel mi říkala, že to má být překvapení, ale nedá mi to – můžete mi prozradit, co se bude podávat?“ „Ehm, no když to chcete vědět. Jako předkrm plátky lososa s citronovou šťávou, dále houbová polévka…“ „Vážně?“ usmál se Adrian. „Tu přímo zbožňuji!“ „Rachel mi o tom říkala. Snažte se ale prosím nedat najevo, že o tom všem víte.“ „Spolehněte se. Co budeme mít dál?“ „Máme tu jako hlavní chod krocana na medu a na závěr jako desert Skotskou mlhu, což je šlehačka s trochou whisky a cukrovím a k tomu mandle. Samozřejmě nebude chybět pořádný dort s čokoládovou polevou a kousky ananasu. K pití pak je přichystané vaše červené i bílé víno.“ „Už teď se mi sbíhají sliny.“ „To vám věřím, pane. Chcete vědět ještě něco?“ „Myslím, že není třeba. Na starosti to má především Rachel, takže pokud bude něco potřebovat, tak se tu ještě během dne staví nebo pošle Edwarda. Uvidíme zítra. Budu se na vás těšit.“ „Já samozřejmě také a ještě jednou vám oběma gratuluji.“ „Díky,“ řekl s úsměvem Adrian a odešel z kavárny. Nemohl se zítřku vůbec dočkat. Tak krásný den to pro něj bude… Adrian venku před kavárnou zahlédl Murraye, jak právě opouští Abayin obchod a nese si s sebou tašku s nákupem a dnešní noviny. Murray se na Adriana otočil a zdálo se, že mu chce něco říci. „Copak, Murrayi, máte něco na srdci?“ ptal se Adrian a usmíval se při tom. „Jste ubožák, Gordone. Nevadí mi, že mě nechcete na hostinu, ale že ani na svatbu ne. Pozval jste takřka všechny obyvatele panství. Kdejakého budižkničemu, ale mě ne. Je to od vás sprosté.“ „A vy se mi divíte? Buďte rád, že se nepostarám o to, abyste odsud nadobro zmizel. Jestliže jste během posledních let rozhodoval o dění na panství, tak teď je načase si velice rychle zvyknout, že tu jsem já a také moje nastávající a pokud ona řekne, že vás na panství nechce, a že bych se jí vůbec nedivil, tak podniknu kroky, které vás odsud nejen vystrnadí, ale nejspíše také přivedou do vězení. Uvědomujete si vůbec, že pro svůj hotel Gordon's Palace používáte jméno mého rodu?! Nemáte na to právo a to samé platí pro všechny ty upomínkové předměty. Jak vůbec můžete prodávat masky na Halloweenn s obličejem mého otce?! Být vámi Murrayi, udělám maximum pro to, abych si Rachel udobřil. Ještě jste se jí ani neomluvil.“ „Také nemám za co se omlouvat. Nevzpomínám si, že bych slečně Rachel ublížil.“ „To, že si nevzpomínáte ještě neznamená, že k ničemu nedošlo a teď už mi zmizte
z očí.“ Naštvaný Murray odešel směrem ke svému hotelu a Adrian vyrazil na dlouhou cestu až na Warmhill. Vítr znatelně zesílil ještě dříve, než tam dorazil. Doufal, že počasí se pro zítřejší den umoudří. Adrian předpokládal, že otce Furase zastihne v kostele, takže vstoupil bočními dveřmi dovnitř. Okamžitě ho zaujala výzdoba, která byla připravena na zítřejší událost. Vše vypadalo čistě a to i včetně lavic pro návštěvníky. Od hlavních vchodových dveří až k oltáři vedl červený koberec a na ochozu nahoře se leskly ohromné varhany. Otec Furas, starý, asi osmdesátiletý muž, postával u oltáře a pročítal nějakou knihu. „Přeji dobrého dne, otče,“ pozdravil Adrian. „Já vám také, Adriane. Jak vidíte, vše je již připraveno a vaše prsteny hlídám jako oko v hlavě.“ „To je moc dobře. Je mi jasné, že bude vše tak, jak jsme si přáli, a jen jsem se chtěl ujistit, zda se nestalo něco neočekávaného, co by mohlo zítřejší svatbu ohrozit.“ „Kdepak, Adriane, můžete být klidný. Snad jen…“ „Mluvte, otče.“ „Víte, v posledních pár dnech se tu čas od času ozývají nářky malých koťat, které chová Nancy Sitterová.“ „Už zase vybíjí kočky?“ „Bohužel je tomu tak. Stará se o více než patnáct koček, které se navzájem rozmnožují a Nancy to řeší tímto způsobem.“ „Zajdu si s ní promluvit. Jestliže se Warmhillem zítra při svatbě bude ozývat zoufalé mňoukání, tak… zatím sbohem otče.“ Adrian odcházel z kostela poměrně naštvaný. Až doposavad vše vypadalo skvěle a nikde se neobjevila jediná chybička, ale tohle byl vážný problém. 'Co by si asi Rachel pomyslela, kdyby se během obřadu ozývaly okolím zvuky umírajících koťat? Ne, to tedy ne – tomuhle musím předejít.' Adrian cestou k Nancyinu stavení, jež bylo až těsně u lesa, potkal hajného Earla – vousatého podivína jež vždy nosil jediný oděv – zelené kalhoty a špinavou potrhanou bundu stejné barvy. Adrian se ptal sám sebe, jestli Earl vůbec může vypadat nějak jinak. Stále stejně zanedbaný vzhled, stále stejné špinavé oblečení, stále stejný výraz ve tváři, až se Adrianovi zdálo, že je ten člověk s okolními lesy, jež také vypadaly stále stejně, nějak spjatý. „Zdravím, Earle,“ řekl Adrian, když muže míjel. „Dobrej, Gordone. Potřebuješ něco?“ Adrian se zastavil, a když si prohlédl Earlovu brokovnici, dostal nápad. „Poslyšte, Earle, co víte o Nancy?“ „O té staré čarodějnici? Mám za to, že je ta bába úplnej magor. Vždyť jakej jinej člověk by se mohl starat o všechny ty potvory?“ „Pokud vím, tak se jí v poslední době opět rozmnožují kočky.“ „Jo je to tak a fakt je, že mě to dost sere. Pořád to tady mňouká a já mám sto chutí tam jít a všechny je postřílet.“ „Co vám brání?“
„Nechci mít s tou babiznou nějaký potíže. Kdoví čeho všeho by byla schopná, takže se o ní radši vůbec nestarám.“ „Řeknu vám to narovinu – jak už víte, tak se zítra žením a nepřeji si, abych při tom byl rušen, takže by bylo ideální zbavit se všech koťat a to hned. Myslím, že Nancy také nebude nic namítat, když by to stejně dříve nebo později udělala.“ „No, to je otázka. Ta baba je jak říkám praštěná a tak obvykle koťata nejdříve vnucuje všem lidem v okolí a až poté, když se nenajde nikdo, kdo by si je nechal, je utopí nebo v horším případě utluče. Jak je stará, tak už nemá takovou sílu a místo jedné rány jich potřebuje třeba pět nebo šest. Ty kočky pak řvou bolestí a mě to až trhá uši.“ „Tak si s ní půjdeme promluvit.“ Earl neochotně souhlasil a po pár minutách oba došli k dřevěnému stavení, které vypadalo ze všech domů, co na Warhmill byli, nejhůře. Rozpadající se děravá střecha, ulámané okapy, špinavé stěny pokryté plísní, vymlácené okenice a takřka vylomené dveře dávaly tušit, že uvnitř nikdo nežije, ale opak byl pravdou. Ze dveří vylezla stará shrbená žena s kočkou, která jí seděla na ramenou. Další tři kočky vyběhly ven a rozutekly se po okolí. „Ehm, zdravím, paní Sitterová,“ řekl Adrian. Earl se s pozdravem neobtěžoval, neboť věděl, že se od Nancy ničeho podobného nedočká. Něco jako slušné vychování jí evidentně chybělo. „Nechceš si vzít koťátko?“ řekla chraplavým hlasem Nancy a přiblížila se k Adrianovi. „Mám jich tam uvnitř ještě dost.“ „O žádnou kočku nestojím, ale jsem tu, abych vám pomohl. Tady Earl vám všechny koťata zlikviduje, a abychom tenhle problém vyřešili nadobro, postřílí i všechny ostatní kočky krom řekněme dvou nebo tří, co vy na to?“ Earl nakonec neměl nic proti, obzvlášť když si přál sám pán Black Mirror, ale Nancy vypadala, jakoby jí někdo měl povraždit vlastní děti. Zbledla a ruka se jí začala třást. Adrian to všechno myslel v dobrém, protože mu bylo jasné, že je třeba jednat, ale Nancy to viděla jinak. Chytila se Adriana a začala s ním vztekle lomcovat. „Ty vrahoune,“ křičela pištivým hlasem, „okamžitě zmiz nebo uvidíš. Budeš se smažit v pekle a všichni, na kterých ti záleží, tam skončí také.“ Adrian se ale v žádném případě nenechal vystrašit. Vyhrožování ho však rozzuřilo a tak odstrčil Nancy pryč a vytáhl z peněženky dvě stě liber. „Dvě stovky, Earle. Dvě stovky, když postřílíte všechny kočky, co tady jsou.“ „Ale…“ „Pět stovek!“ „Tedy… jdu na to, Gordone.“ „A vy Nancy se o nic nepokoušejte nebo přísahám, že toho budete hořce litovat. Když vidím, jak to tady vypadá… tak je mi jasné, že byste mi měla být vděčná a kromě toho tady ty kočky beztak jen trpí, vždyť se podívejte jak vyzáblé a odrbané jsou. Kost a kůže nic víc. Nedělám tady žádný zločin, ale za to vy ano!“ Naštvaný Adrian odešel a po chvíli za sebou slyšel jen občasné výstřely z brokovnice. Protože měl ale obavy o to, aby Nancy neztropila zítra nějakou scénu, zašel ještě do Willow Creek na policejní stanici.
Byl tu pouze strážník Zak – nepříjemný bručoun a samotář. Protože inspektor byl pryč, měl čas pro sebe a tak se bavil tím, že házel šipky na obrázek Samuela Gordona, co visel na stěně. „Vidím, že mého otce nesnášíte,“ řekl Adrian a opřel se o velkou kopírku. Protože Zak se k odpovědi neměl, mladý šlechtic zatím pozoroval vybavení stanice. Byly tu jen dva stoly – pro inspektora a jeho pomocníka Zaka. Na stolech byly počítače a vzadu u zdi veliká bedna s obrazovkou a sluchátkem – terminál, kam přicházely zprávy a kde byly vyřizovány veškeré hovory přepojené na místní stanici. Zak konečně odložil šipky a poukázal na obrázek Adrianova otce. „Nemůžu se zbavit dojmu, že si zasloužil mnohem horší trest než smrt,“ řekl. „No… když myslíte. Je tu někde inspektor Colliere? S ním si popovídám určitě lépe.“ „Řeší nějaký problém s Mattem a jeho bandou. Prý se zabydleli v tom starém baráku poblíž vesnice a dělají tam bordel – alkohol, drogy, no a tak. Musíte si vystačit se mnou. Co máte na srdci?“ „Znáte Nancy Sitterovou?“ „Kočičí Nancy? No aby ne, když bydlím kousek od ní. Řeknu vám, že je to tam docela očistec.“ „Teď bych to spíše nazval čistkou.“ „Asi vám nerozumím, Gordone.“ „Řekněme, že dlouholetý problém s přemnožením koček bude co nevidět definitivně vyřešen. Právě proto bych byl rád, abyste především zítra během mé svatby dohlédnul na to, aby mi Nancy nemohla způsobit žádné potíže. Počítám, že na mne bude mít docela pifku.“ „Hmm, sice jsem se na svatbu docela těšil, ale jestli se vám opravdu podařilo zbavit se těch zvířat, tak jsem vaším dlužníkem. Klidně to udělám. Sice je pravda, že likvidace všech těch koček není zrovna mírumilovné řešení, ale neznám nikoho kromě Nancy, kdo by s tím nesouhlasil.“ „Výborně, takže nashle, Zaku.“ Adrian měl už pobíhání sem a tam plné zuby a cítil se hodně unavený. Vrátil se proto co nejdříve domů na zámek. Rachel odpočívala ve svém pokoji v bývalém salonku. Přípravy svatby pro ni byly velmi náročné a to obzvláště proto, že nikdy nic podobného nezažila. Bylo obvyklé, že se lidé zúčastňují svateb svých přátel nebo příbuzných, ale Rachel ještě nikdy na svatbě nebyla a ani neměla možnost pomáhat s přípravami někomu jinému. Jediná věc, která jí výrazně zjednodušovala práci bylo to, že ani ona a ani Adrian neměli jediné příbuzné, čímž odpadlo spousty starostí. Vstala z postele, oblékla si teplý kožich a vyšla do chladného deštivého dne. Navštívila Marka, který ve stájích připravoval kočár. Byl to starý černý kočár s erbem Gordonů na boku. Ještě před pár měsíci byl takřka rozpadlý, ale Mark ho kvůli Rachel musel opravit a teď už se čekalo jen na koně, kteří ho měli táhnout. Gordonové žádné koně nevlastnili a tak si je Adrian pro tuto událost musel pronajmout a to včetně kočího. „Dobrý den, Marku, bude vše tak, jak má být?“ otázala se Rachel. „Ptáte se mne už potřetí, paní. K ránu dorazí kočí s koňmi. Zapřáhne je do téhle
nádhery a můžete vyrazit rovnou ke kostelu.“ „Dobře, jen doufám, že tu bude včas. Svatbu máme velmi brzy.“ „Já vím, ale nebojte se. Pana Morrise jsem znával osobně a byl na něj spoleh. Pár let dokonce pracoval tady na zámku jako podkoní.“ „Skutečně?“ „Ano, to bylo ještě za dob pana Williama, čili asi před patnácti lety. Později se odsud odstěhoval a já jsem s ním dočista ztratil veškerý kontakt. Až před necelým rokem jsem se dozvěděl, že se mu dost zadařilo a že má vlastní farmu nedaleko odsud.“ „Co je ten Morris vůbec za člověka?“ „No… je to takový poněkud prostší typ, který obvykle říká co si myslí a s ničím si moc neláme hlavu.“ „Chcete říct, že jde o vesnického burana?!“ „Hmm, pochybuji, že s ním budou problémy. Pouze vás doveze ke kostelu a poté do vesnice na hostinu. Pokud chcete, mohu mu ještě vyřídit, aby si na své chování dával pozor, ale myslím, že během jízdy ani nepromluví, takže to bude v pohodě.“ „Tak dobrá, věřím vám a už půjdu.“ Rachel ze stájí odešla mnohem klidnější než prve, ale stejně se obávala toho, že něco nevyjde, ať už to bude cokoliv. Vrátila se do zámku a vyhledala Edwarda, který byl v patře a vytíral koupelnu. „Potřebujete něco, paní?“ ptal se Edward. „Jen jsem chtěla… já vlastně ani nevím co.“ „Vidím, že jste dost nervózní, ale myslím, že se nemusíte obávat, protože vše určitě vyjde. Věřím, že to bude krásná a nezapomenutelná svatba.“ „Ano snad ano. Řeknu vám ale, že si pořádně oddychnu, až to bude za námi.“ „Na oddych budete mít spoustu času i na svatební cestě. Pan Adrian vybral opravdu nádherné místo.“ „Říkáte to jako byste strašně rád letěl s námi.“ „Upřímně řečeno, byl by to můj sen.“ „Tak to budete muset snít i nadále. Jen doufám, že se nám o zámek dobře postaráte, až budeme pryč.“ „Udělám, co bude v mých silách.“ „To vám věřím. Poslyšte, ráda bych si dala horkou koupel, abych se trochu uvolnila.“ „Ano, jistě, rozumím. Pustím se poté do úklidu znovu.“ Během pár minut již byla Rachel ve vodě a snažila se ze sebe smýt stres. Horká voda, vonné oleje a pěna bylo to, co si obvykle dopřávala každý večer a hned poté se pouštěla do milostných hrátek s Adrianem. Přemýšlela, jak asi zareaguje na překvapení, které si přichystala na svatební noc.
Po Mayfieldské cestě, která vedla podél řeky Glance směrem na západ, šli k Warmhill Samuel s Pietrem. Samuel se sice rád vracel na panství, ale z Pietra měl zvláštní nepříjemný pocit. Pořád se nemohl zbavit dojmu, že to, co se od něj očekává, se mu vůbec nebude líbit. „Kam mě chcete dovézt?“ ptal se Samuel.
„To uvidíte, až tam budeme.“ Samuel dostal další z mnoha Pietrových odpovědí, které stejně nic neříkaly. Vyptával se ho na spousty věcí už na nádraží v Aberdeenu a později ve vlaku, ale nedozvěděl se vůbec nic. Stále jen: 'počkejte, až přijde čas' nebo 'vydržte, však se to dozvíte' anebo 'řeknu vám to později.' Začínal mít toho všeho už plné zuby, a když Pietro změnil směr a sešel z cesty do lesa, rozhodl se, že už ho nebude následovat. Vždyť proč taky, když ani neví, kam ho Pietro vede. „Podívejte, Franku, buď mi okamžitě řeknete, co přesně ode mne očekáváte, nebo se seberu a jdu domů. Na Black Mirror mám syna a chci ho zase vidět.“ Pietro zvážněl a otočil se k Samuelovi. „Je to už jen kousek. Dozvíte se vše, jakmile tam budeme.“ „To mi stačí, abych se rozhodnul. Je mi líto, ale naše cesty se rozejdou. Když budete potřebovat, můžete mne najít na zámku.“ Samuel se rázným krokem vydal dál po cestě a Pietro značně znervózněl. „Nemůžete odejít, Samueli!“ „Nebuďte si tak jistý.“ Pietro absolutně nevěděl, co dělat, protože neměl nic, čím by mohl Samuela přesvědčit ke spolupráci a Cy se svými lidmi se teprve blížil k panství. Nikdy by ho nenapadlo, že se Samuel z ničeho nic rozhodne vrátit a riskovat, že si ho všimnou místní. 'Možná je právně nevinný, ale zdejší obyvatelé určitě moc dobře vědí, co je zač. Jak může udělat takovou blbost?' říkal si Pietro a zůstal stát na pokraji lesa. Bezmocně se díval na postavu v dálce. Samuel pokračoval po cestě a čas od času se ohlédl zpátky za sebe, aby se ujistil, že ho nikdo nepronásleduje. Když už byl poblíž Warmhillské osady, zaslechl z dálky střelbu. Polekalo ho to, ačkoli si byl jist, že se nestřílí po něm. Rozeběhl co možná nejrychleji k zámku. Ptal se sám sebe, jestli by ho střelec okamžitě zabil, kdyby ho poznal, nebo jestli by se obtěžoval s policií. Nejspíše ne a to ho děsilo nejvíce. Když Samuel přiběhl k zámku a pohlédl na něj, vzpomněl si na své sny v cele. Teď byl opravdu tady a byl volný, ale nebyl si jistý, jak ho přijme Adrian. Chvíli přemýšlel, co má vůbec říct až někoho potká. Došel k bráně, před kterou postával malý asi desetiletý chlapec, a zdálo se, že někoho vyhlíží. Samuel se zarazil a váhal, jestli se má vůbec přiblížit. Vzhledem k tomu, že před ním bylo jen dítě, tak se přeci jen odhodlal k tomu pokračovat. „Ehm, ahoj,“ řekl chlapci. „Jé, ty jsi ale vousatý,“ řekl s údivem chlapec. „Řekneš mi, co tu děláš?“ „A povíš to tátovi?“ „Kdo je tvůj otec?“ „Jmenuje se Harry a patří mu tady hospoda. Všichni ho tady mají rádi a já ze všech nejvíc, ale jemu se nelíbí, když chodím sem.“ „Já to Harrymu nepovím, nemusíš se bát.“ „Tak dobře. Líbíš se mi, tak já ti to tedy povím. Čekám, jestli se tu objeví Ralph.“
„Tak Ralph...“ „Ty ho znáš?“ ptal se překvapený chlapec. „Ano, je to můj kamarád.“ „Tak to je skvělé. Můj taky. Nechceš si s námi hrát?“ „Ani ne, ale potřeboval bych jít dovnitř.“ „Ne, to prosím ne. Když zazvoníš, tak sem přijde pan Edward a pošle mě pryč.“ „Proč by to dělal?“ „Protože panu Adrianovi se nelíbí, že si chodím hrát s Ralphem na zahradu. Bojí se, že by mi mohl ublížit ten pejsek, ale vím, že poslouchá Ralpha, takže by mi nikdy nic neprovedl.“ „Hmm, počkáme tu na Ralpha spolu, souhlasíš?“ „Tak dobře. Jak se vlastně jmenuješ?“ „Já jsem… jsem Tom,“ zalhal Samuel a doufal, že klučina na to skočí. „A já jsem Ephram,“ řekl chlapec. „Ephram… to je zvláštní jméno.“ „Dala mi ho maminka Mary, protože to je židovské jméno a maminka byla židovka.“ „Pověz mi něco o tom Adrianovi, chlapče. Stále s ním je jedna taková rudovlasá žena?“ „Jo, už jsem ji párkrát viděl a je fakt pěkná. Myslím, že se mají oba moc rádi, protože někdy chodí po zahradě a drží se za ruce nebo se líbají.“ „A co další lidé na zámku? Je tu někdo nový?“ „Nový? To ani ne. Od doby, co sem chodím, přišla jenom ta pěkná holka.“ K brance přiběhl Ralph a odemkl ji pomocí svého klíče. Chvíli mu to trvalo, a když stanul před Samuelem, viditelně ho to rozrušilo. „S-Samueli, a-ahoj,“ řekl Ralph. „Tohle není Samuel, Ralphe. Jmenuje se Tom,“ vysvětloval Ephram. „N-ne. J-je tom-můj přítel, S-samuel. M-mám ho moc rád.“ „Počkej, Ephrame, já ti to vysvětlím. Ehm, Tom je pouze moje přezdívka, víš?“ Ephram si Samuela chvíli prohlížel a poté se otočil a rychle pospíchal k vesnici. Samuel pochopil, že něco není v pořádku, ale nemohl toho chlapce zastavit, vždyť by to mohlo být jen horší. „Ralphe, zůstaň prosím tady a hlídej, kdyby sem přišel nědo cizí,“ nařídil muži Samuel. „D-dobře S-samueli. Zůstanu tu s p-panem B-bubbym, p-paní B-bubbovou a Bbobem. B-budeme h-hlídat.“ Samuel pokračoval k zámku. Byl hodně nervózní ze setkání s Ephramem a také kvůli tomu, co brzy přijde. Otevřel dveře do hlavní haly a vstoupil. Po dvou měsících stál opět doma, ale věděl, že důvod k radosti bude, až když odsud odejde Rachel a na to to zatím nevypadalo. Samuel se rozhlížel kolem sebe, a protože v hale nikdo nebyl, rozhodl se vstoupit do Adrianova pokoje. Byl rovněž prázdný ale to, co zde viděl, ho nepříjemně překvapilo. Byla tu jedna velká manželská postel a po stranách skříně s oblečením. Dále několik šuplíků s věcmi, malá knihovnička a také velká fotografie,
na které byl Adrian s Rachel, jak se líbají. Změnilo se toho víc, než Samuel očekával. „Miláčku, už jsem doma,“ ozvalo se z haly a Samuel poznal Adrianův hlas. Zhluboka se nadechnul a pomalým krokem vyšel z pokoje. U krbu už stál Adrian s Rachel a právě se objali a políbili. Samuel přistoupil k nim, aniž by si ho všimli a významně si odkašlal. Adrian i Rachel se polekali a stočili zraky na Samuela, načež ustoupili o několik nejistých kroků vzad. Samuel nečekal, že ho bude Adrian kdovíjak vítat, ale nemyslel si, že z toho bude až takhle přepadlý. Skoro se zdálo, jakoby svého otce už nikdy nechtěl vidět. Rachel byla bledá jako stěna a stále po očku sledovala reakci Adriana. „Adriane,“ řekl Samuel, „nevím, jak začít, ale… jak vidíš, tak jsem se vrátil živý a zdravý.“ Adrian chvíli mlčel a Samuel si nebyl jistý, co to má znamenat. Poté konečně promluvil, ale rozhodně ne tak, jak Samuel očekával. „Utekl jsi odsud, aniž bys komukoli cokoli řekl. Nikdo nevěděl, kam jsi vlastně šel, a když jsem ten den viděl na útesech postavu, jak se vrhá do vln, byl jsem přesvědčen, že jsi to byl ty. Vyčítal jsem si tu naši hádku a rvačku a nebýt tady Rachel, nevím, jak bych se s tím vyrovnal. Až po třech dnech se ukázalo, že jsi to nebyl ty, ale Bobby Ackland, který se patrně nedokázal vyrovnat s tím, že ho Denise nechce. Měl jsem obrovskou radost a snažil se tě najít. Nebylo to vůbec snadné, protože jsem nikomu z místních nemohl říct, koho vlastně hledám. Krátce nato se na zámku objevil Spooner s tím, že jsi v Aberdeenu zemřel. Nechtěl mi o tom nic říct. Chtěl jsem jet pro tvé tělo a pochovat ho tady, načež mi došlo, že to není ani možné, protože… vždyť víš. Druhým měsícem už žiju s tím, že jsem svého otce nadobro ztratil a nejzvláštnější na tom všem je, že mi ani moc nechybíš, protože mám vedle sebe Rachel, kterou miluji a vím, že kdybys tu byl, tak… zase budou problémy. Teď se tady najednou zjevíš jako duch a… a já nevím, co čekáš. Myslíš, že ti skočím kolem krku a budu jásat, že můj otec se opět z nějakého důvodu vyhnul smrti? Tehdy, když jsem tě oživil jsem měl pocit, že tě potřebuji, protože jsem neměl nikoho jiného, ale teď už to tak není. Teď je se mnou Rachel, a vím o ní víc, než o svém vlastním otci. Já nevím, co si o tom všem mám myslet. Cítil jsem vinu na tom tvém zmizení, ale nechyběl jsi mi.“ „Slyšet tohle od vlastního syna je… bolestivé. Myslel jsem, že budeš rád, že budeme zase spolu a ty mi místo toho řekneš, že o mě už nestojíš? Byl jsem ti dobrý jen dokud jsi nepotkal ji? Jsem pro tebe jen dočasná náhrada, kterou odkopneš, když ji už nechceš?“ „Takhle to prostě cítím, otče. Smiř se s tím. Uvědom si, že teď po dvou měsících strávených s Rachel, jsem s ní prožil větší část života než s tebou.“ „Samueli,“ oslovila muže Rachel, „Adrian ti chce šetrně naznačit, že tu již nejsi vítán. Je mi líto, ale měl by ses vrátit, odkud jsi přišel, protože tady už pro tebe není místo.“ „Jsi jen falešná zmije.“ „Takhle s ní nemluv!“ vykřikl Adrian. „Vážně? Vážně myslíš, že tuhle obyčejnou prostitutku znáš lépe než mě? Celou dobu tě jen vodí za nos a…“ Adrian přistoupil přímo před Samuela a zlostně mu pohlédl do očí. „Ty nejsi můj otec.
Zmiz z mého zámku a už se nikdy nevracej, protože mezi námi je definitivní konec. Svoji pravou matku jsem znal jen krátce, ale poznal jsem, že mě má ráda. Ty jsi však něco úplně jiného. Nenávidíš mě, protože mám něco, co ty ne. Já mám Rachel. Mám ženu, kterou nade vše miluji a se kterou chci založit rodinu, kdežto ty nemáš už nic. Stejně jako jsi zničil život Catherin uděláš vše pro to, abys zničil ten můj, jenže to se ti nepodaří. Protože jsi můj biologický otec, tak ti poskytnu laskavost a dám ti čtyřiadvacet hodin. Poté nahlásím policii, že ses tu objevil a oni ti půjdou po krku. Opusť mé panství a možná se stihneš někde ukrýt a budeš žít obyčejný život v ústraní.“ „Má to jeden háček Adriane. Já jsem naprosto nevinný.“ „Zešílel jsi?!“ řekl udivený Adrian. „Právě naopak, a aby to bylo ještě zajímavější, tak ty mě nemůžeš vyhodit ze svého zámku.“ „A to jako proč?“ „Protože žádný nemáš. Black Mirror patří mě. Můžu ti to snadno dokázat.“ Samuel vytáhl několik listin a podal je Adrianovi, který si je v rychlosti projel očima. Rachel se mezitím vzdálila a odešla do knihovny. „Ačkoli mne nenávidíš, tak tě odsud v žádném případě nevyženu, Adriane, ale Rachel tu nezůstane.“ „Ty sprostý parchante! Myslíš, že ji odsud vyženu?! Klidně si to tady sežer, ale my odjíždíme a to včetně služebnictva. Pojedeme do Walesu.“ „Jak se asi bude Rachel líbit život v bažině?“ „Omyl. Už druhý měsíc odsud řídím rekonstrukci vily a bažinu se daří likvidovat. Kolem vily samotné je už snadno obyvatelný prostor.“ „Můžeš nás se Samuelem nechat chvíli o samotě?“ řekla Rachel, která se vrátila z knihovny. „Můžu, ale k ničemu to nevede. Budeme se stěhovat do Walesu a necháme Samuela, ať si tu dělá, co chce.“ „Ještě uvidíme,“ řekla s úsměvem Rachel. Adrian se vzdálil do pokoje a Samuel od Rachel očekával nějakou podlost. „Já Adriana miluji, Samueli, miluji ho celým svým srdcem.“ „Přestaň mi pořád lhát, protože to na mě už neplatí. Jde ti jen o peníze. Nic jiného tě nezajímá.“ „Pleteš se. Když jsem odcházela z Aberdeenu, chtěla jsem najít jak lásku, tak i peníze a našla jsem to obojí přímo tady. Já se svého štěstí nevzdám.“ „Chceš říct, že když Adrian přijde o všechno, tak s ním budeš i nadále?“ „Už si nedokážu představit život bez něj.“ „Čím to, že ti nevěřím? Možná to bude tím, že ses považovala celou dobu za ubohou novinářku a přitom jsi byla obyčejná prostitutka. Uvědomuješ si, jaké to musí pro otce být, když ví, že žena se kterou jeho syn je, před ním prošla postelemi stovek, možná tisíců jiných lidí?“ „Já jsem ale nikdy nebyla prostitutkou.“ „Oliver Brown tvrdil něco jiného.“ „Oliver je lhář.“ „To znělo jakoby jsi ty nebyla.“
„Oliver mě nenávidí, takže na mě patrně naházel všelijakou špínu a ty mu to polykáš i s navijákem. Přísahám, že jsem se nikdy neživila sexem. Pracovala jsem v Démantu, ale jako tanečnice, zpěvačka a herečka.“ „Proč to tedy neví Adrian?“ „Protože vím, že by měl předsudky stejně jako ty. Nedovolím ti, abys mi překážel v cestě za štěstím!“ „Co máš v plánu?“ „Právě jsem oznámila mé kamarádce Denise, že se tu náhle objevil Samuel Gordon a že nás tu všechny ohrožuje. Moc mi nevěřila, ale slíbila, že udělá to, oč jsem požádala. Míří sem inspektor Colliere a určitě ještě další vesničané, které vyburcovala a jsou na tebe moc zvědaví.“ „To nemyslíš vážně!“ zhrozil se Samuel. „Je běžné, že lidé bojují za své štěstí, tak proč já bych neměla? Schválně jim ukaž ten cár papíru, co mluví o tvé nevinně. Uvidíme, jestli je to přesvědčí o tom, že jsi nevinný.“ Rachel odešla za Adrianem a nechala zdrceného Samuela být. Samuel zašel do svého pokoje, kde uložil všechny listiny. Bylo mu jasné, že tady stejně nemají žádnou cenu. Díval se z okna přímo před bránu a očekával, kdy se tam objeví dav lidí. Déšť venku stále sílil a naděje pohasínala. Usedl na postel a složil hlavu do dlaní. Po chvilce zadrnčel zvonek u hlavní brány a po necelých deseti minutách do pokoje vstoupil Adrian. „Tak tady jsi,“ řekl a posadil se vedle Samuela. „Venku je asi patnáct lidí včetně inspektora Colliera a dokonce i otce Furase. Všichni požadují, abys šel ven, a oba moc dobře víme, co se stane.“ Samuel mlčel. „Podívej, já nevím, jak se o tobě dozvěděli, ale dobře vědí, že tu jsi a já tě nemohu skrývat. Řekl jsem, že nevím, co to má znamenat a kde se tu bereš a Rachel, Edward a i Mark mi to potvrdili.“ Samuel vstal a chystal se odejít. „Můžeš se pokusit utéct. Pozemek je obehnán zdí, a když ji přelezeš, tak se možná stihneš ztratit v lesích a…“ „Ne, Adriane,“ přerušil Samuel svého syna. „Už nemá smysl utíkat. Jsi všechno, co mám a nebudu ti dělat další problémy. Chtěl jsem ti jen pomoct, ale vidím, že to nemělo smysl. Snad si na mě někdy vzpomeneš a… na tom už stejně nezáleží. Přeji ti, abys byl šťastný, a doufám, že nebude pozdě, až pochopíš, co je Rachel zač.“ Samuel odešel ven před zámek. Už zdálky slyšel rozlícený dav. Ohlédl se zpět a na balkonu viděl Adriana s Rachel. Sice jim neviděl do tváře, ale bylo mu jasné, že Rachel se mu vysmívá, zatímco Adrian ho lituje. Když došel, až k bráně, dav lidí náhle užasl. Až doposavad si nikdo nebyl moc jist, že zde skutečně je Samuel Gordon, ale teď když ho všichni viděli na vlastní oči, neměli už žádné pochyby. Lidé se dovolávali jeho hlavy, vyčítali mu smrt ostatních a nazývali ho ztělesněním ďábla. V davu se všichni cítili velice silní, ale Samuelovi bylo jasné, že jednotlivec by před ním raději utekl. Ralph, který s Bobem vše sledoval z povzdálí se vyděsil, když pochopil, že Samuelovi chtějí ublížit. Přiblížil se k bráně, zatímco Samuel otevíral malou branku. Jakmile to udělal, dovnitř vtrhlo hned několik lidí, kteří se na něj vrhli, strhli ho na zem a začali ho tlouct, jak smyslu zbavení. Colliere se je snažil rozehnat,
ale to už se sem vrhl i Ralph se slovy: „P-pusťte ho. N-nechte h-ho být!“ Snažil se Samuela zachránit, ale několik lidí ho hrubě odstrčilo stranou a srazilo na zem. Bob se okamžitě vrhl na jednoho z mužů a snažil se chránit svého pána. Zakousl se jednomu muži do lýtka a ten zařval bolestí. Colliere neváhal, vytáhl pistoli a střelil psa do boku. S bolestivým zakňučením se zhroutil na bok a těžce oddychoval. Vesničané Samuela zvedli a svázali mu ruce za zády. Poté ho odvedli před bránu, kde stál otec Furas. Ralph zůstal s Bobem, který tiše kňučel. Jeho smutný pohled dával najevo, že už mu není pomoci. Umíral. Těsně před branou klečel svázaný Samuel a z úst mu tekla krev. Zdál se být se vším smířený. Colliere – místní inspektor v béžovém plášti a s klouboukem stál hned vedle a promlouval k ostatním. „Rozejděte se zpátky do svých domovů. Tohle není vaše záležitost.“ Ozývaly se nesouhlasné výkřiky a mnozí požadovali okamžitou Samuelovu popravu. Z davu vystoupil Furas a obrátil se k ostatním se slovy: „Inspektor má pravdu. To ďábel promlouvá z úst tohoto netvora a může vás snadno ošálit svými lži. Buďte silní a věrní Bohu a raději nepokoušejte své štěstí. Tento muž je zplozencem pekel a proto musí být zničen. Já se o to postarám a vy se mezitím vraťte domů a modlete se za mne i za ostatní.“ Lidé přeci jen poslechli a Furas zde zůstal pouze s Collierem. „Co máte v plánu, otče?“ ptal se Colliere. „Tento démon se vrátil do našeho světa, aby způsobil další mnohé zlo. Je zde, aby vraždil a týral čestné a věrné. Vy víte lépe než já, čeho všeho se dopustil, takže jistě chápete, že ho nemůžeme předložit zákonům, protože ty jsou na něj krátké.“ „Jako inspektor bych si nikdy nepomyslel, že se dopustím něčeho takového, ale… musím s vámi souhlasit, otče. Prošetřoval jsem všechny ty vraždy a dobře vím, že panstvím se šířil nesmírný strach. Každý se bál o svůj život a teď je to tu znovu. Samuel Gordon musí být zabit a to definitivně.“ „Vůbec nic nechápete,“ řekl Samuel, který každou chvílí očekával, že mu kulka proletí hlavou a konečně ukončí jeho život. „Neposlouchejte ho, inspektore. Z jeho úst je cítit pouze jed, kterým nás chce ošálit.“ „Co tedy navrhujete?“ „Zničíme toho ďábla jednou provždy. Chladné vody Black Lake se o to postarají, o tom jsem přesvědčen.“ Inspektor Colliere Samuela zvednul a všichni tři se vrátili až k říčce tekoucí poblíž Warmhill. Pokračovali podél řeky několik dlouhých kilometrů, a poté ji opustili a vydali se na severovýchod. Nakonec dorazili k ohromné vodní ploše, která tvořila hranici panství. Black Lake nazývané také Mrtvé jezero bylo ze všech stran obklopené Glanceským a Warmhillským lesem. Jeho hladina byla zčeřená neustálým deštěm, ale i přesto bylo patrné, že je voda značně tmavší, než by bylo obvyklé. Colliere dovedl Samuela až na okraj ztrouchnivělého mola, které se před dávnými lety využívalo. Už dlouhé roky se však nikdo neodvážil na jezero vyplout. Ještě před necelým stoletím bylo Černé jezero plné ryb, které rybáři z Willow Creek často chytali a prodávali na trzích. Poté
z nějakého důvodu všechny ryby vymřely a to během pár dnů. Tvrdilo se, že tu byl použit nějaký jed, ale ani přes velké snažení všech obyvatel panství se nikdy nepodařilo do jezera vrátit život. Jezero zůstalo i nadále mrtvé a opuštěné a tak se o něm během let rozšířily různé historky. Silný vítr byl velice nepříjemný a to obzvláště na tak prázdném prostoru, jaký tu byl. Samuel klečel na samém okraji mola a hleděl do dálky. Jezero bylo tak rozlehlé, že ani neviděl na druhý břeh. Vlny, co se na hladině tvořily vlivem větru, jakoby toužebně chtěly pohltit další oběť. Rozhodně by nebyla první, protože Mrtvé jezero bylo často vyhledáváno nejrůznějšími sebevrahy. Tvrdilo se, že v jeho blízkosti je cítit přítomnost těch, co zde utonuli a přemlouvají každého, kdo se sem odváží, aby skočil dolů a splynul s nimi. Samuel sklopil zraky přímo pod sebe a pátral po čemkoli neobvyklém. Vzpomněl si, jak mu kdysi William vyprávěl příběh o dvou dětech, kteří si sem chodívali hrát. Jednoho dne se pod chlapcem ulomilo několik příček na molu a on spadl do jezera. Jeho sestra mu nedokázala pomoci a jediné na co se zmohla, bylo sledovat, jak temná voda pohlcuje jeho zmítající se tělo. Děvče od té doby trávilo celé dny na konci mola, v místech, kde teď Samuel klečel a bedlivě sledovalo hladinu pod sebou. Vesničané se dívky častokráte ptávali, proč to dělá, proč si připomíná tu nešťastnou událost, a když jim jednoho dne odpověděla, nevěřili vlastním uším. Děvče řeklo, že si sem chodí povídat se svým bratrem. Tvrdilo, že se ve vlnách čas od času objeví jeho bledá tvář a vyptává se jí, jaké je to tam nahoře. Skupina odvážnějších vesničanů to chtěla vidět na vlastní oči, a tak se i přes námitky dívenky vydali jednoho dne k jezeru a požadovali po ní, aby svého bratra přivolala. Děvče neochotně uposlechlo, a když se na hladině skutečně objevila tvář chlapce, vesničané prý zaslechli, jak sestře vyčítá, že je sem přivedla. Několik lidí se prý později dušovalo, že zahlédli mrtvolně bledou ruku chlapce, která vystoupila nad hladinu a stáhla děvčátko dolů. Pravdou však bylo, že od té doby už nikdo nikoho z obou sourozenců nezahlédl a jejich těla nebyla nikdy nalezena. Samuel se snažil pod hladinou najít něco, co by tuhle historku mohlo potvrdit, ale neviděl nic. Po chvilce v něm začala pracovat představivost, nebo že by ne? Zdálo se mu, jakoby se dole něco mihlo. Jakoby se pod vodou něco rychlého pohnulo a najednou bylo zase pryč. Zaslechl šepot. Nedokázal přijít na to odkud přichází, a když se do něj zaposlouchal, poznal, že to jsou slova. „Jaký jsi, náš nový hoste? Jaký budeš, až přijdeš k nám? Řekni sbohem své lásce a vykroč vstříc nám. Černé vody náš svět kryjí, žádní noví nepřicházejí buď vítán mezi mrtvými a rozluč se s živými.
Buď zdráv nový příteli, tady najdeš svůj klid. Budeme spolu až navěky v temných vodách žít. Poslední krok a pak už nic tak nečekej již, nebo chceš víc? Umrlčí tvář čeká na tebe synu smrti, Samueli Gordone.“ Samuel potřásl neklidně hlavou ve snaze zbavit se těch veršů. Byl čím dál víc nervóznější. „Uvidíme, jak si Mrtvé jezero poradí s ďáblem v lidském těle,“ řekl Furas. Colliere se chystal Samuela srazit do vody, když se ozval výstřel. „Okamžitě odstup, slyšíš?!“ ozvalo se z lesa. Furase to polekalo, ale Colliere vytasil svoji pistoli. Hned nato se ozval další výstřel. Kulka dopadla sotva metr od Colliera. „Opakovat to nebudu. Zahoď zbraň do jezera a odstup od něj,“ ozvalo se opět z lesa. Samuel přemýšlel, kdo se ho snaží zachránit. Colliere raději poslechl a pistoli zahodil, načež z lesa vykročil vysoký muž. Samuel se ohlédl, aby na něj viděl. Byl skoro dvoumetrový, urostlý, měl krátké blond vlasy a na sobě tmavě zelené vojenském oblečení, včetně rozepnuté vesty. „Kdo jste?“ ptal se Furas. „Do toho ti nic není, dědku. Jestli nechcete skončit s dírou v čele, tak se teď hned seberete a zmizíte odsud, co možná nejdál.“ „Uvědomujete si, co je tohle za člověka?“ ptal se Colliere. „Uvědomuji si to mnohem více než vy dva. Zmizte!“ Colliere byl ochotný uposlechnout ale Furas to neměl v plánu. „Bůh tě potrestá, protože pomáhat ďáblu je hřích! Zaprodal ses peklu!“ Muž chytil Furase za límec a strhnul ho k zemi. „Máš ještě něco na srdci? Mohli bychom vyzkoušet, co řekne jezero na kněze. Nechceš si zaplavat, starče?“ Furas se pomalu zvedal a rozhodl se raději nedělat další problémy a odejít. „Nemáme moc času, Samueli, takže bychom měli vyrazit,“ řekl muž a Samuelovi přeřezal ostrým nožem pouta. „Kdo jste?“ ptal se Gordon. „Já jsem nějakej Ivan a jak ti zřejmě neuniklo, právě jsem tě zachránil před koupelí.“ „Nevypadáte jako Angličan.“ „To bude asi tím, že jsem Rus, ale to teď není podstatné.“ „Jak jste mě tu našel a co ode mne vlastně chcete?“ „Mému současnému zaměstnavateli bylo líto, že jsi nás všechny opustil a tak mne poslal za tebou na zámek. Docela klika, že jsem tam ani nemusel. Všiml jsem si, jak tě ti dva pitomci někam vedou a sledoval je. Teď ale nemůžeme ztrácet čas. Seznámím tě s pár zajímavými lidmi, ale protože by nás mohl někdo pronásledovat,
půjdeme menší oklikou, abychom je zmátli.“ Cesta lesem byla dlouhá, obzvláště když Ivan provedl Samuela velikým obloukem kolem Warmhill a poté zamířil až k okraji panství. Následně se vrátili téměř až k cestě a pak už konečně mířili k bunkru. Když k němu dorazili, byl už pozdní večer. Ivan otevřel plechová dvířka u paty velikého kopce a po dlouhém schodišti sešel do místnosti, kde byla spousta dřevěných lavic a na tribuně stolek. Vypadalo to tu jako v kostele, ale ve skutečnosti šlo o shromaždiště dávno rozpadlého uskupení, jež se nazývalo Řád. Úloha tohoto spolku byla zabránit komukoli, aby využil odkazu Mordreda. Řád se tedy dostal do konfliktu s Angelinou, avšak neuspěl a Angelina přinutila svého bratra, aby do svého těla vpustil Mordredův Stín. Od té doby se Adrian dělil s Mordredem o jedno tělo a nezbylo mu než s dávným předkem bojovat. Ivan Samuela provedl kolem starého nefunkčního výtahu až do sálu kdesi v podzemí. Mezi nimi a povrchem byly tuny kamenů. Samuel stál před ocelovými vraty bunkru a stále nechápavě hleděl na svého zachránce Ivana. Vrata byla sice otevřená, ale i tak v nich nebylo vidět nikoho dalšího. „Dozvím se už na co mě potřebujete?“ zeptal se šlechtic. „Prý se nám budeš hodit. Cy se nemůže dočkat, až tě vyslechne.“ „Kdo je Cy?“ „Chlápek, pro kterého teď dělám. Možná se ti jeho plány nebudou zrovna dvakrát líbit, ale věř mi, že bude lepší spolupracovat.“ Z dlouhé chodby za vraty bunkru konečně někdo vyšel. Dva muži – jeden starší, zavalitější s prošedivělými vlasy na hlavě a druhý vysoký a hubený. V tom druhém Samuel poznal svého zachránce z Aberdeenu. „Vítám, vás Samueli,“ začal starší muž. „Jsem Cy McCall a tady mého přítele Pietra Antoliniho už jistě dobře znáte.“ „Pietra Antoliniho?!“ řekl překvapený Samuel, kterému to jméno nebylo cizí. „Ani v Aberdeenu jsem nepochopil, o co mu vlastně šlo. Už jste mi podruhé zachránili život a je mi jasné, že to nebylo zadarmo.“ „To opravdu ne,“ řekl Pietro, „my pomohli tobě a ty na oplátku pomůžeš nám, jednoduché.“ „Pro vás určitě, ale záleží na tom, o co se jedná. Předem upozorňuji, že si života po tom všem už nijak moc nevážím, takže moji spolupráci rozhodně nepovažujte za jistou.“ „Jste zvláštní člověk, Samueli,“ řekl Cy, „ale v jedné věci se pletete – my tu nejsme obchodně. Informace, které máte, si vezmeme, i když se vám to nebude líbit.“ „Zdá se mi to nebo se mi snažíte vyhrožovat?“ „Nezdá, ale já mnohem radši řeším věci po dobrém. Jen jsem vás chtěl vyvézt z prvotního omylu.“ „To už jsme si odbyli, takže můžeme přejít k věci,“ řekl Samuel. „To můžeme,“ dodal Pietro a postavil se Samuelovi tváří v tvář. „Moje sestra tvému synáčkovi pomáhala ohledně kletby Gordonů a jsem přesvědčen, že to souvisí s její smrtí. Z Adriana ani jeho poskoka Edwarda jsem se nedozvěděl nic, ale ty mi to zcela jistě řekneš. Má sestra by si nikdy nesáhla na život, kdyby se nevyskytlo něco,
co od základů otřáslo s její vírou a oživení mrtvoly, to něco je! Ani já už teď pořádně nevím, co si myslet a v co věřit. Takže požaduji vysvětlení a to teď hned!“ „Tak tohle je ten důvod? To je to proč jste mě sem zatáhli? Chcete vědět, proč jeho sestra spáchala sebevraždu? To se mi snad zdá…“ „Jo,“ řekl Ivan, „to máš pravdu, Samueli. Problém je však v tom, že Pietro to s námi táhne i z jiných důvodů, než jsou ty naše. Nejprve ale vyřešíme jeho sestru, takže mu to vysvětli, ať můžeme pokročit dál.“ „Nemám co vysvětlovat. Vím jen to, co mi Adrian řekl a není toho moc – tvoje sestra nesouhlasila s mým oživením, protože se prý bála, co to přinese. Považovala to za jakousi blížící apokalypsu – pevně věřila, že k mému oživení nesmí v zájmu světa dojít.“ „Ano, to, že to souvisí s tebou mi došlo taky.“ „Pak víte to, co já.“ „Lžeš! Tohle nemůže být důvod její smrti.“ „Já také neříkám, že je. Víc prostě nevím.“ „Zatraceně! Já to musím vědět!“ „Uklidni se Pietro,“ naléhal Cy. „Samuel to opravdu vědět nemusí a třeba to neví ani Adrian.“ „Ale ano, musí to vědět. Mezi ním a Valentinou se něco stalo a já chci vědět, co to bylo.“ „Možná to zjistíme později, ale doufám, že stále jsi na naší straně a pomůžeš nám.“ „Jistěže ano, Cyi. Když Bůh mohl dopustit, aby se tohle stalo mé bezbranné sestřičce, tak… chci znát pravdu. Nebudu sloužit někomu, o kom ani nevím, jestli si moje služby zaslouží.“ „Jakožto služebník boží ale nemůžeš jít s námi.“ „Jasně, to už jsi mi několikrát vysvětloval. Bude bezpečnější zůstat stranou.“ „Docela tady Samuela lituju,“ řekl Ivan. „Vždyť vůbec nechápe, o čem se to bavíte. Nechcete mu to už konečně vysvětlit?“ „Máte pravdu, nejvyšší čas. Takže podívejte Samueli, věc se má takhle - chceme proniknout skrze portál do místa, kterému říkáte Rituální komnata.“ „Ne, to vám nedovolím,“ řekl rezolutně Samuel. „Buďte rozumný Samueli. Potřebujeme vědět, kde portály leží. Zprávy z Vatikánu mluví o pěti portálech, ale neudávají jejich polohu. Vy nám řeknete, kde jsou.“ „Neřeknu! Ta místnost není dobrá a nikdo se tam nesmí dostat, obzvláště nikdo jako jste vy.“ „Sám jste říkal, že vám na životě už nezáleží, tak proč nám bráníte?“ „Jsou ale lidé, na kterých mi záleží.“ „Ani si neuvědomujete, na jak tenký led se to právě teď pouštíte.“ „Zase vyhrožujete? Čekal jsem od vás víc.“ „Tentokrát se vám spíše snažím pomoct. Zvažte dobře, jak odpovíte, protože toho můžete hořce litovat. Mám na vás celkově jen dvě otázky: Za prvé – kde jsou všechny portály? Kouli už máme u sebe, takže dovnitř projdeme bez problému. A teď druhá otázka, která je vlastně také důvodem, proč tu jste vy a ne váš syn – co přesně se dělo po vaší smrti?“
„Mám taky jednu otázku: Co tam uvnitř plánujete dělat?“ „Pomůže vám odpověď se rozhodnout?“ „Spíše ne, ale jsem zvědavý, o co vám jde. To místo totiž skrývá určitě ještě mnohá tajemství a vy víte jaká jsou, nemám pravdu?“ „Ano, máte. Záznamy z Vatikánu obsahovaly něco o vaší kletbě, o kletbě Gordonů, ale ta je nám ukradená. Stejně tak nás nezajímá ani Stínový portál neboli Černé zrcadlo. My tam jdeme z jiného důvodu a ten vás nemusí zajímat.“ „Čímž jasně dáváte najevo, že ten důvod není nic, co by se mi líbilo natolik, abych vám pomohl. Tím pádem neřeknu nic. Pořád cítím určité závazky k lidem, které mám rád a moc dobře vím, co způsobila existence kletby. Nebudu riskovat, že vám jde o něco podobného nebo ještě horšího.“ „Jste tvrdohlavý člověk. Obměkčí vás snad to, že vlastně ani my sami pořádně nevíme, co nás tam čeká? Máme určité plány, ale i pro nás je to krok do neznáma, proto potřebujeme informace. Vaše smrt určitě nebyla úplně běžná, ale i tak nám to může pomoci odhalit víc.“ „To na situaci nic moc nemění. Nedozvíte se nic.“ „Jak myslíte.“ Cy i s Pietrem odešli, ovšem nezdálo se, že by byli zklamaní. Samuel zůstal před vraty sám s Ivanem. „Podívej Samueli, já také pořádně nic nevím, ale před neznámými věcmi se rozhodně neklepu strachy. Přiznávám, že hlavní důvod, proč tu jsem, jsou Cyovi prachy, ale taky mám kromě toho chuť objevit něco, co nikdo nikdy neviděl.“ „Kdyby mi na nikom nezáleželo, tak vám také pomůžu, ale jde o to, že já nejsem sobecký ignorant, který nechápe potencionální hrozbu.“ „To je právě to, čeho využijeme.“ „Co tím chcete říct?!“ „Díky tvému zážitku ze záhrobí jsi pro nás až příliš cenný a tak z tebe budeme muset získat informace jiným způsobem než za pomoci násilí. Pokud si to ovšem rychle nerozmyslíš a neřekneš nám alespoň to, co jste zažil, když jsi umřel. Pochop, že takové věci nám mohou pomoci zjistit víc a připravit se na případná nebezpečí.“ „Přemlouváním ze mě nic nedostanete, Ivane.“ „Tak fajn, chtěl jsi to, máš to mít. Hraješ si na tvrďáka, ale před ní se rozklepeš jako malé děcko.“ „Před ní?“ „Kasumi!“ zavolal Ivan směrem do bunkru. Zpoza vrat po chvíli přišla pomalým rozvážným krokem černovlasá žena. Na sobě měla rudý, průsvitný oblek a černé kalhoty. Vlasy sčesané dozadu a uvázané v krátkém copu. Přišla až k Samuelovi a prohlédla si ho pohledem, který nevyjadřoval naprosto žádné emoce. Samuel byl z jejího vzezření překvapen. Nečekal, že se tu objeví někdo takový a už vůbec by si nemyslel, že se bude obávat nějaké ženy, ale ten její pohled a ten nerozhoditelný klid ho znervózňoval čím dál tím víc. Čišela z ní hrdost a vědomí velké moci. Postavila se přímo těsně před něj, a přestože byla asi o půl hlavy menší než on, připadal si vedle ní podivně prázdný. Snažil se nedat to na sobě znát, protože už teď věděl, že ze
všech těch lidí tady, se nejvíce bude obávat právě jí a bude lepší, když si to ona myslet nebude. Zahleděl se jí přímo do očí a ona jeho pohled okamžitě opětovala. Cítil, že když to vydrží, pomůže mu to zvednout si sebevědomí a jí ho naopak značně sníží. Jenže to nevydržel ani deset vteřin. „Lidskou psychiku není dobré podceňovat, Samueli Gordone. Většina lidí to dělá a to je jejich obrovská chyba. Asi už to víš, ale stejně ti to radši připomenu, protože by to brzy mohlo být to, co si budeš až do konce života opakovat – jmenuji se Kasumi Sato. Zapamatuj si to, ať víš, komu máš přát tu nejbolestivější smrt. Jsi vyděšený a klepeš se strachy a to před tebou stojím jen já, jen malá slabá žena, tak proč se kvůli tomu zbytečně nervovat?“ „Nejsem vyděšený.“ „Nelži sám sobě. Nevíš, co tě čeká a snažíš se uklidnit tím, že mě považuješ za něco mnohem menšího a slabšího než doopravdy jsem. Ono ti to ale nepomůže, protože v hloubi duše víš, že tomu tak rozhodně není. Je ti jasné, že ty informace z tebe můžu dostat a záleží jen na mně, jak moc těžké to pro tebe bude.“ „To není pravda.“ „Lhát sám sobě je jedna z věcí, kterou jen dokazuješ svoji slabost, obzvlášť když to děláš tak nápadně, že to musí být jasné naprosto každému.“ „Mám pocit, že to je spíš opačně. Připadáš si hrozně silná, když jsou všude kolem ti lidé a když mám svázané ruce.“ Samuel se skoro vyděsil, když tohle vypustil z úst a vyděsil se ještě víc, když následně viděl na Kasumině tváři děsivý úsměv. „Ivane. Rozvaž ho a běž se podívat, co dělá Cy a Pietro.“ „Počkej, Kasumi. Nemá mu být ubližováno, vždyť víš. Potřebujeme ho vcelku, protože se nám může ještě hodit.“ „Já vím. Ještě nikdy jsem nemučila oživlou mrtvolu a budu si muset nechat zajít chuť, to ale neplatí pro jeho syna…“ Samuel se zhrozil a ani nevnímal, jak mu ostrý nůž rozetnul spoutané ruce. Ivan se poté ztratil v bunkru a Kasumi začala kolem Samuela obcházet, jako by byl její kořistí. „Na co si to hraješ?“ zeptal se jí. „Čekám, jestli jsem se náhodou nespletla a jestli máš opravdu odvahu mě zkusit vyřídit.“ „Silácké řeči ti jdou dobře.“ „Kdybys mě znal delší dobu, poznal bys, že to není žádné chvástání.“ „A jak to mám poznat?“ „Nevědomost tě neomlouvá, Samueli. Svět je plný možností a každá situace má nepřeberné množství řešení. To, že o mě nic nevíš, ti ve výsledku výhody nedává, ale uznávám, že takhle klidný bys nebyl, kdybys mě znal víc.“ „Zase jen slova, slova a slova. Je to hezké, ale čekal jsem něco jiného. Vyslýchat sice neumím, ale obvykle je přitom třeba víc než jen mluvit a mluvit.“ „Zaháníš strach čím dál tím odvážnějšími řečmi, to je pro mě dobrá zpráva, ale pro tebe ne. Nakonec to vyústí v agresivitu a tvůj útok, což je signál pro mě, že ti můžu bez jakýchkoliv výčitků zlámat vaz.“ „Kdybys to chtěla udělat, tak mě na to neupozorníš.“ „Možná ne, ale co když vím, že tě to naopak posílí a budeš si na své jednání dávat
ještě menší pozor.“ „Budeme tady vézt psychologické debaty?“ „Uznávám, že hrabat se v tvé mysli je zajímavé, ale máš pravdu – jsme tu z nějakého důvodu a ten s tvými pocity zase tak moc nesouvisí.“ „Nevím, co tenhle rozhovor přinesl tobě, ale v mém případě se nic nemění. O portálech ani o mé smrti nepadne jediné slovo.“ „Jak chceš. Adrian možná bude sdílnější.“ „To nebude.“ „Ty pořád nechápeš můj potenciál, že ne? Na jednu stranu tě chápu, protože začátky bývají vždycky těžké a zvyknout si na něco chvíli zabere, ale na stranu druhou nerozumím tomu, proč ohrožuješ život vlastního syna.“ „Nechápeš víc věcí, třeba to proč jsem tě neshodil do támhleté propasti.“ Samuel ukázal na prázdnou čtvercovou díru poblíž. Byla v ní tma. „Ty nejsi žádný hlupák, Samueli. Víš, že v té šachtě bys skončil sám, nebo bych to s tebou vyřídila ještě rychleji, ale pochopil jsi už, že mám určité zásady. Možná ti to přijde jako výhoda a zdá se ti, že jsem kvůli tomu značně omezená, ale z mého pohledu to tak není. Jedno omezení totiž otevírá mnohé další cesty a je jen třeba si správně vybrat. Řekni mi, jakou hodnotu pro tebe má život jako takový?“ „Žádnou.“ „Máš stejný názor jako já, i když z jiného důvodu a kromě toho myslím, že nemluvíš tak docela pravdu. Pro mě také život nehraje žádnou velkou roli, ale čest s životem poněkud úzce souvisí a zbavit se života by znamenalo zbavit se cti.“ „Zase jsme u filosofování?“ „Jak vidíš, tak ano. Stanovit si životní cíl nebo cíle je důležité pro získání cti.“ „Tvoje čest mě ale nezajímá.“ „Moje čest je něčím, co mě vede dál. Tebe vedou dál obavy o blízké a pocit jakési zodpovědnosti, jinak, po tom, co jsi mi řekl, bys už dávno skočil do té díry sám.“ „A z toho plyne, co?“ „Z toho plyne, že když přijdeš o všechny blízké, což dle mého názoru znamená přijít jen o Adriana, tak spácháš sebevraždu, nemám pravdu?“ „Jak na to mám jako odpovědět?“ „Jednoduše řekni pravdu nebo to snad nedokážeš? Chceš tedy říct, že tvůj život má větší cenu? Že nežiješ jen kvůli Adrianovi?“ „Přestaň to na mě pořád zkoušet. Všechno to tvoje slovíčkaření mě už leze krkem.“ „Už zase se rozčiluješ. Být tebou toho nechám. Slyšela jsem, že jsi prý spáchal sebevraždu, takže strach ze smrti už asi nemáš. Tak co to bude? Co tě kromě Adriana drží při životě? Odpovíš mi sám nebo to mám udělat za tebe?“ „Nevíš, co cítím.“ „Ale ano, vím to. Máš obavy z neznáma nebo z umírání.“ „A to má být důvod, proč žiju?“ „Ano. Aby ses zabil, tak budeš potřebovat silný podnět, který tvoji obavu převýší. Jednou jsi zemřel a víš, jaké to bylo, ale teď to bude asi jiné a ty nevíš jaké. Horší, lepší, těžko říct. Kdybys to věděl, tak jsi dávno mrtvý, ale to možná my všichni. My všichni na celém světě nevíme, co nás doopravdy čeká, až zemřeme. A my to
chceme nebo se alespoň chceme pokusit to zjistit. Proč nám tedy nepomoci, když to bude užitečné i pro tebe? Třeba se dozvíš, že smrt není nijak strašná, takže se zabiješ hned, jak to zjistíš a budeš mít klid.“ „Takže tobě jde jen o to podívat se smrti do očí a zjistit, co tě čeká?“ „Já se neznáma nebojím, Samueli. Jde mi o to, že chci něco dokázat. Na světě žije přes pět miliard lidí a není tak snadné udělat něco, co nikdo jiný před tebou nezvládl.“ „Chceš slávu?“ „Ne. Nepotřebuji ostatní. Mě je jedno, co si myslí, ale to jediné, co je pro mě na světě důležité jsem já. Stačí, že si něco dokážu sama sobě.“ „A to, že při tom pomřou klidně stovky lidí je podružné?“ „Ano, to je. Proč se zajímat o druhé, když pro mě nic neznamenají? V životě jsem potkala jen pár lidí, na kterých mi alespoň trochu záleželo a většina z nich už je stejně mrtvá.“ „To mě mrzí, jestli tě to potěší.“ „Prázdná slova potěší jen hlupáka, Samueli. Neponižuj se přede mnou ani před sebou samotným, nemáš-li to zapotřebí.“ „Kasumi!“ zakřičel z bunkru Cy a vyšel ven, „jestli ti nic neřekne, tak nemá cenu tady celou noc diskutovat. Nechej ho být, odpočiň si a zítra dojdeš pro Adriana. Jinak se nehneme z místa. Ivan půjde s tebou.“ „Zvládla bych to sama Cyi, ale jak myslíš. Poslední možnost, Samueli. Dozvíme se, co chceme vědět nebo ne?“ „Ani omylem!“ Vracející se Ivan zase Samuela svázal a odvedl ho do zadní místnosti bunkru, kde byly obrovské nádrže na vodu a také roura od kanalizace. Přenechal ho na starosti Cyovi a Pietrovi a šel si promluvit s Kasumi. „Ty bys z něj dokázala dostat to, co chceme vědět, že jo?“ „Určitě ano ale jsou tu dvě překážky. Za prvé ho potřebujeme živého a nejlépe zdravého a za druhé bych musela mít důvod mu ublížit.“ „Důvod?“ „Přesně tak. Já neubližuji lidem, kteří mě neohrožují nebo mne nezradí. Už dávno ne.“ Druhý den k ránu se Kasumi v bunkru vybavila na blížící se akci. V rukou nesla Naginatu a k pasu měla připevněny dvě úzké dýky, z každé strany jednu. Šlo o starou Japonskou zbraň, využívanou původně na souostroví Rjúkjú. Říkalo se jí Džitte a jednalo se o zbraň používanou především k obraně a následnému rychlému protiútoku. Na spojení rukojeti a ostří vystupovaly dva železné špičaté výčnělky, které směřovaly dopředu ve tvaru vidlice. Společně s Ivanem, který byl opět ozbrojen svojí oblíbenou ruskou pistolí Yarygin, vyrazili ven. Ivan s Kasumi se k zámku vydali lesem, protože přitahovat přílišnou pozornost rozhodně nebylo vhodné. Brána byla ale zamčená a stejně tak malá branka vedle. „Zazvoníme?“ zeptal se Ivan?
„Jasně, ale pistoli radši neukazuj.“ „Ta tvoje hračka taky nevypadá zrovna nevinně.“ „Taky není, ale těžko s ní někoho ohrozím na desítky metrů.“ Ivan zkusil zazvonit celkem třikrát, ovšem bez sebemenšího účinku – nikdo nepřišel. „Půjdu se tam podívat,“ řekla Kasumi a vyšvihla se na bránu. Vysoká zeď byla sice potažena ostnatým drátem, ale velká brána ne. Vylézt nahoru a seskočit na druhé straně pro ni nepředstavovalo žádný větší problém. „Počkej tady, hned jsem zpátky.“ „Jestli odjeli z panství, tak jsme nahraní,“ řekl Ivan a opřel se o zeď, načež si zapálil cigaretu. Kasumi opatrně zamířila rovnou k zámku. Prohlížela si ho se zájmem, ale ne moc dlouho – dobře věděla, že si musí pospíšit. Došla až k hlavním vratům a zkusila zabrat za kliku. Nic. Bylo zamčeno, což ji rozhodně nijak netěšilo. Už když stoupala do kopce k zámku, viděla po levé straně menší budovu, takže se vydala hned tam a doufala, že nějak zjistí, co se tu děje. Před budovou stájí seděl v trávě Ralph. Už na první pohled byl smutný a zamyšlený. Kasumi přistoupila až k němu. „Kde je Adrian Gordon?!“ zeptala se. Ralph zvedl hlavu a podíval se na ni pohledem vyjadřujícím překvapení a nevoli. Vstal a řekl: „D-darren sem n-nikoho p-pouštět nechce. B-běž pryč.“ „Darren mě nezajímá, řekni mi, kde je Adrian Gordon, pán zámku.“ „Ne-neřeknu, říká pan B-bubby a-a p-paní B-bubbové se taky nelíbíš. B-běž pryč.“ „Nemám čas a ani náladu na hovor s tupcem. Řekni mi, kde je Adrian a to hned!“ „N-ne! Já se s t-tebou n-nechci b-bavit a už b-běž p-pryč. Nebo tě b-budeme mmuset vyhnat,“ řekl Ralph důležitě a ukázal Kasumi obě panenky, jakoby tím chtěl naznačit, že má početní převahu. Kasumi pevně uchopila Naginatu oběma rukama, protočila ji a naprosto přesným pohybem usekla Bubbovi i Bubbové hlavu. Ralph s neuvěřitelným zděšením doširoka rozevřel oči a pusu, jakoby chtěl vykřiknout. Nechápavým pohledem sledoval, jak hlavy obou panenek padají do trávy. Ruce se mu rozklepaly a obě malá tělíčka mu z nich vypadla. Poté obrátil pohled na Kasumi a vyjekl. „Kde je Adrian Gordon?“ zeptala se Asiatka tichým a nenávistným hlasem. Ralph se otočil a vší silou spěchal domů do stájí. Klepal se hrůzou, z toho, co viděl a po tvářích mu proudem stékaly slzy. Kasumi se rychle vydala za ním, ale jakmile se dostala ke dveřím, výrazně zvolnila a Naginatu odložila u vchodu. Přeci jen by její délka v té tmavé budově mohla být spíše překážkou. V rukou se jí objevily Džitte, se kterými rychle udělala několik zkusmých pohybů, aby si na ně více zvykla a opatrně vstoupila dovnitř. Chvíli trvalo, než si její oči zvykli na šero a prach. Pozorně se rozhlížela všude okolo a snažila se nevydat sebemenší zvuk. Zaujal ji především stůl, na kterém bylo několik kulatých koláčků s ovocem úhledně narovnaných v bílé krabičce se zdobenými zlatavými okraji. Z přepážky upevněné u střechy, kam se běžně ukládalo seno, se na ni náhle snesl Ralph a strhl ji svou vahou k zemi. Zbraně ženě vypadly z rukou a uviděla záblesk jakéhosi kovu, který držel Ralph. Chvíli se převalovali na zemi. Kasumi v žádném případě nechtěla dát Ralphovi příležitost zaútočit tím, co tak křečovitě svíral v dlaních a tak své původní snažení – získat zpět Džitte, vzdala, aby
se mohla maximálně soustředit na Ralpha. Nakonec se jí ho podařilo setřást, v rychlosti se zvedla a vyběhla ven, avšak stále pronásledovaná Ralphem. Teprve venku na světle zjistila, že to, co má muž v rukou, je obyčejná sekera na štípání dřeva. Chtěla rychle popadnout Naginatu, se kterou by se bez problému ubránila, ale jakmile na ni dosáhla, Ralph nečekaným úderem přeseknul ratiště a to takovým způsobem, že Kasumi zůstal v rukou jen zbytek dřevěné násady. 'Mohu raději utéct,' honilo se jí hlavou, 'ale copak zbaběle zdrhnu před takovým bláznem? Ne, nikdy nepřipustím, aby mě někdo takový porazil.' Ralph se k ní ale přibližoval stále víc a víc a ona byla nucena ustupovat, protože nedokázala najít vhodnou chvíli k útoku. Ralph sekal sekerou sem a tam jako smyslu zbavený. Ztěžka oddechoval a v očích neměl vůbec žádný výraz, který by mohl vypovídat o jeho dalším jednání. Několikrát se Kasumi rozhodla zaútočit, ale na poslední chvíli musela uskočit, protože směr Ralphem vedeného seku se pro ni absolutně nečekaně změnil a ona nedokázala najít žádný systém, kterým řídil své útoky. Stále ustupovala a pociťovala vzrůstající napětí. V rychlosti kmitala prsty na rukou, snad aby se nějak uklidnila a připravila k útoku, který dříve nebo později provede, i kdyby ji to mělo stát život. Neustoupí, ne před někým takovým, tím si byla jistá. Za sebou najednou ucítila pevnou překážku – studnu. Nevšimla si ji a málem přepadla přes okraj. Ralph se v tu chvíli napřáhl a zvedl sekeru nad hlavu, snažíc se jediným přímým sekem zarazit ostří do Kasuminy hlavy. Využila šance a v posledním okamžiku uskočila stranou. Sekera dopadla na tvrdý kámen a Ralph byl z nárazu evidentně rozhozen. Toho využila – zasáhla ho zbytkem Naginaty do zad, podrazila mu nohy a strhla ho do studny. Uslyšela jen hlasitý křik a jeho ozvěnu. Pak s plesknutím utichl a nastalo ticho.
XII – Dokud nás smrt nerozdělí Nejkrásnější a nejšťastnější den jeho života nastal. Cítil se úplně uvolněný, jakoby se včera nestalo to, co se stalo. Hodil to všechno za hlavu, aby si mohl tento den užít naplno. Nemyslel na to, jak vesničané odvedli otce, ani na to, jak Collier zastřelil Boba a jak z toho byl Ralph smutný. Věděl, že Ralph nebude chtít po tom, co se stalo jít na svatbu, ale byl za to nakonec rád. Byl si jist, že na zámku bude ve větším bezpečí a pohodě, a že si alespoň trochu bude moct spravit náladu napečenými koláčky, na které by jinak musel čekat, až se začne slavit v kavárně. Adrian sice sám sebe považoval spíše za ateistu, ale ani po událostech s Valentinou neměl k církvi vyloženě odpor. Navíc, Rachel, jak zjistil, věřící byla, i když asi taky ne nijak silně, ale svatbu v kostele si moc přála, takže proč se trochu neobětovat, obzvláště když jí tím udělá radost. Konečně se dveře kostela otevřely a svatební průvod začal vcházet dovnitř. Oba budoucí novomanželé vcházeli společně za doprovodu varhan, hrajících Wagnerův Svatební pochod. Adrian měl černý frak. Sako ukončené kousek pod pasem s dlouhými šosy. Pod ním měl bílou košili s tmavým motýlkem. Kalhoty s lampasy a na hlavě vysoký černý cylindr. Hůlka, kterou používal k opoře výborně doplňovala celý komplet. Vypadal opravdu důstojně a sálala z něj velká moc. Rachel jdoucí po jeho pravici měla sněhově bílé šaty. Korzet upevněný pod rameny s výstřihem do tvaru srdce jí nechával volné, nekryté paže. Sukni měla krajkovou, ukončenou jen pár centimetrů nad zemí. Kolem okraje na přední části měla jemně zlatavé zdobení ve tvaru rozpínajících se větví stromu. Pas byl zvýrazněn stříbrnou broží se zasazeným tmavě červeným rubínem. Jemný závoj spadající do úrovně pasu měl krajkový lem, do kterého bylo zasazeno několik malinkých křišťálů. Byl upnutý na blyštivé čelence, která zdobila její sepnuté rudé vlasy. Za nimi šli jakožto svědci Edward s Markem. Průvod ukončovala družička Denise a za ní už přicházeli hosté. Bylo jich dobře přes dvě desítky, tedy mnohem víc, než Adrian očekával vzhledem ke včerejšku. Na přání Rachel pozval kde koho, aby se tak alespoň všichni přesvědčili, že je zcela normální, na rozdíl od jeho otce. Rachel věřila, že taková událost významně pozvedne už takhle dost chladné vztahy mezi Gordony a ostatními. Hosté usedli do lavic a síň se uzavřela. Oba mladí lidé stáli u oltáře před otcem Furasem, který nedokázal skrýt nadšení. Vždyť šlo o první svatební obřad, který se zde za jeho přítomnosti uskuteční a navíc mělo jít o svatbu takového významu! Když se hluk v síni zcela utišil Furas spustil svoji předem připravenou řeč: „Adriane a Rachel, rozhodli jste se uzavřít manželství. Ptám se vás před církví a před Bohem: je toto vaše rozhodnutí svobodné a upřímné?“ „Ano,“ odpověděli bez zaváhání jeden po druhém.
„Chcete si slíbit lásku, úctu a věrnost. Ptám se vás před církví a před Bohem. Zavazujete se k tomu opravdu na celý život?“ „Ano.“ „Chcete založit rodinu? Ptám se vás před církví a před Bohem. Přijmete děti od Pána Boha ochotně a budete je vychovávat podle božího zákona?“ „Ano.“ „Nyní svá rozhodnutí potvrďte slavnostním slibem a podáním ruky.“ Adrian se zhluboka nadechl, aby ovládl rostoucí napětí a spustil: „Já, Adrian Gordon, odevzdávám se tobě Rachel Blakeová a přijímám tě za manželku. Slibuji, že ti zachovám věrnost, že tě nikdy neopustím a že s tebou ponesu všechno dobré i zlé až do smrti. K tomu ať mi pomáhá Bůh. Amen.“ Nyní totožnou řeč odříkala Rachel: „Já, Rachel Blakeová, odevzdávám se tobě Adriane Gordone a přijímám tě za manžela. Slibuji, že ti zachovám věrnost, že tě nikdy neopustím a že s tebou ponesu všechno dobré i zlé až do smrti. K tomu ať mi pomáhá Bůh. Amen.“ „Ať Bůh ve své dobrotě upevní váš slib, který jste vyjádřili před církví a naplní vás svým požehnáním. Co spojil Bůh, ať člověk nerozlučuje!“ Furas vzal schránku s připravenými prsteny z bílého zlata, do kterých byly vsazeny malé třpytící se diamanty, se slovy: „Ať Bůh požehná tyto prsteny, které si vzájemně chcete předat jako znamení své věrnosti a lásky. Amen.“ Adrian uchopil jeden prsten a jemně jej nasadil na ručku své nastávající. Druhý prsten nasadila Rachel Adrianovi. Oba přistoupili blíže k oltáři a Furas zvednul ruce směrem k nim. „Bože všemohoucí, ty jsi všechno stvořil a všemu dal svůj řád a k svému obrazu jsi učinil člověka jako muže a ženu. V ženě jsi dal muži nerozlučnou pomocnici, takže už nejsou dva, ale jedno tělo a jedna duše, a učíš nás, že co jsi spojil, člověk nemá právo rozloučit. Bože svatý, ty jsi spojení muže a ženy posvětil a učinil z něho veliké tajemství, neboť manželství je obrazem jednoty tvého Krista a církve. Bože, z tvé vůle se žena od počátku stvoření spojuje s mužem a ty jejich společenství naplňuješ svým požehnáním, o něž je nepřipravil ani prvotní hřích, ani vody potopy. Shlédni milostivě na své služebníky Adriana a Rachel, kteří své životy spojují v manželství a prosí o tvou ochranu a požehnání. Vlij do jejich duše milost svého Svatého Ducha a naplň jejich srdce svou láskou, aby navždy zůstali věrni svému vzájemnému slibu. Své služebnici Rachel dej lásku a mírnost. Ať žije podle příkladu svatých žen, o kterých čteme v knihách Písma. Svému služebníku Adrianovi dej, ať má ke své ženě důvěru a úctu, ať ji vždycky miluje, jako Kristus miluje svou církev. A oba ať nikdy nezapomenou, žes je společně povolal do svého království. Dej, ať spolu žijí šťastně, dopřej jim dlouhá léta a nakonec život věčný. Skrze Krista, našeho Pána.“ Poté se oba dlouze políbili. První novomanželský polibek jim přišel i tak velice krátký ale zato nesmírně krásný. Rachel stékaly po tváři slzy štěstí. Byli svoji a to až napořád, dokud je smrt nerozdělí. Pomalým krokem se odebírali z prostor kostela ven. Rachel cestou odhazovala lístky ze své kytice, kterou jí předala Denise. Když se
dveře kostela rozevřely, aby mohli projít, bylo to, jakoby vstupovali do nové éry života. Už nikdy nebudou strádat, protože mají jeden druhého. Byli spolu a šťastni. Jakmile oba novomanželé vyšli ven a chystali se nasednout do kočáru, překvapili je dva lidé – vysoký statný muž a menší žena. Přicházeli k nim a muž už při chůzi vytasil zbraň, kterou namířil na Adriana. Ten naprosto nechápal, o co se jedná a považoval to vše nejprve za nejapný žert, protože nedokázal pochopit, že nejšťastnější den života se mění v noční můru. „Adrian Gordon?“ otázal se Ivan. „Jdete s námi.“ Rachel zkoprněla a z rukou jí vypadla kytice. Stála jako opařená a nezmohla se na jediné slovo. „Co? Kdo sakra jste?!“ zeptal se Adrian. „Je mi líto, ale novomanželské radovánky musíte odložit. Půjdete s námi nebo…“ Ivan pootočil svoji zbraň na Rachel, která vyjíkla hrůzou. Hosté v kostele už také pochopili, že se něco děje a mezi mnohými se začala stupňovat panika. „To ne, to snad ne. Já… Kdo vlastně jste?!“ řval Adrian. „Adriane? Co to je za lidi?“ ptala se vyděšená Rachel. „Poslední slovo a pak začnu střílet. Když budete spolupracovat, tak se nejspíše vrátíte živý, takže dobře zvažte, jestli vám to za to stojí.“ Adrian stále nic nechápal, ale přeci jen se rozhodl spolupracovat a nedělat problémy. „Adriane, Adriane! Nechoď pryč prosím tě, nechoď s nimi pryč. Já…, my tě potřebujeme.“ Adrian se nejistě otočil na Rachel: „Kdo my?“ Ivan Adriana popadnul a odtáhl stranou. Rachel se zhroutila na zem. „Adriane! Adriane! Já… čekám tvoje dítě. Nechoď prosím tě s nimi. Zůstaň tu se mnou, s námi, prosím!“ „Počkejte, pusťte mě!“ Ivan ale odtáhnul Adriana pryč a pak postrčil kupředu, aby šel dál sám. Ještě se ohlédl a sledoval, jak Edward pomáhá Rachel zpátky na nohy. 'Co že to řekla?' napadlo ho 'Já budu otcem?!' Brzy zmizeli v lesích, kde se následně stočili velkou oklikou k bunkru a dávali si pozor, aby se nikdo nevydal za nimi. Přivedli zděšeného Adriana dovnitř a zavedli ho až do zadní místnosti, kde byli po levé straně veliké nádrže na vodu. Byla tu i roura vedoucí dál ke staré kanalizaci, jež se táhla odsud přes vesnici až k hotelu. Adrian by si nikdy nepomyslel, že v koutě té místnosti uvidí, to co skutečně uviděl – svého otce. „Ty?! Cože?! Co to má znamenat?!“ řekl nevěřícně. „Adriane, proboha, co to máš na sobě?“ ptal se Samuel, ale stačil jediný pohled na Adrianův prsten, aby pochopil, co se stalo. „Ty tví zasraní kumpáni mě odchytli přímo před kostelem! Ty grázle! Rachel se sesypala, a jestli se jí něco stane, tak tě vlastnoručně zabiju, slyšíš zabiju! Tentokrát ale doopravdy. Copak nikdy nechcípneš definitivně?!“ „Adriane! Uklidni se, to není moje vina. Já ty lidi také neznám, jako ty.“ „Drž hubu, drž hubu a už mi konečně zmiz ze života! Co ode mě chceš Samueli? Co ještě chceš, abys mi dál pokoj?!“
„Tak tohle je ten tvůj povedený synáček, pro kterého žiješ, Samueli?“ ptala se nevěřícně Kasumi. „Je to můj syn a já ho mám rád ať je ke mně jaký je.“ „Jsi zvláštní člověk, Samueli. No nic, přivažte ho.“ Ivan s Cyem, Adriana, který se sice bránil a vzpouzel, ovšem ne dostatečně, připoutali s roztaženými pažemi ke stěně. Bylo tu několik úchytů na provazy a řetězy, takže nebyl problém k nim Adriana přivázat tak pevně, aby se nemohl pořádně hýbat. „Půjdeme hned k věci, ne?“ navrhla Kasumi a přistoupila k Adrianovi. „Potřebujeme vědět, kde je na panství pět portálů, které vedou do Rituální komnaty. Tvůj otec nám to nechce říct, takže doufám, že budeš sdílnější.“ „Trhni si, mrcho. Neřeknu ti ani hovno!“ „Možná někdo z vás dvou časem změní názor. Pár podnětů k tomu vám dám...“ „Nechte ho být,“ prosil Samuel, „a ty Adriane jí nijak neubližuj. Má své zásady, které neporuší, takže buď zticha a nic ti neudělá.“ „Drž hubu!“ zařval Adrian. „Nevypadá, že by si tvé rady bral k srdci, Samueli, a navíc mě tak docela neznáš. Kromě toho tady nejsem jediná, kdo mu může pořádně znepříjemnit život, viď Ivane.“ „Nedělám to rád, ale když není na výběr… V armádě jsme také občas vyslýchali a nepamatuji si na jediný případ, kdy stačil ten člověk umřít dříve, než nám vyklopil alespoň část z toho, co jsme chtěli vědět.“ „Já ti neřeknu ani hovno!“ řval vzteklý Adrian. Ivan si vzal nůž a přistoupil k Adrianovi. Ten to s hrůzou sledoval, ale nenávist za neuvěřitelně zpackaný den a možná celý život přetrvávala. „Hej, ty šikmooká mrcho!“ zařval Adrian. „To nemáš na víc? Jsi ubožačka a nic víc.“ Kasumi dala Adrianovi ránu pěstí, až mu začala z úst téct krev. „Kasumi!“ vykřikl překvapený Samuel, „vždyť ti nic neudělal. Proč ho biješ?“ Kasumi se na Samuela ohlédla, a mírně pokynula rukou, jakoby mu chtěla předvést, co se bude dít dál. „Na férovku si netroufneš, ty svině?!“ zařval Adrian „Přestaň s tím, Adriane!“ okřikl ho Samuel. „Copak se jí taky bojíš? Jste ty největší svině, jaký jsem v životě kdy potkal. Starej plesnivej děděk, nabušenej sráč, co se umí jen ohánět tou svou pistolkou, namyšlená čubka odněkud z Číny. Hej no na tebe mluvím, tady jsme v Anglii, tak táhni odkud si vylezla! A co se tebe týče ty špinavá kreaturo, copak nevíš, kdy máš už konečně umřít?!“ Kasumi se otočila zpět na Adriana a na tváři se jí opět objevil ten děsivý úsměv, který Samuel znal, když mu nechávala rozetnout pouta. Samuel to dobře viděl a věděl, že Adrian v té její 'zkoušce trpělivosti' neobstojí. „Počkej, počkej. Já vám to řeknu,“ otočil Samuel. „Řeknu vám to všechno, ale necháte ho jít. Neublížíte mu.“ „Za takovéhle urážky,“ řekl Ivan, „bych mu nejradši rozbil hubu na kaši, ale nechám to všechno na vás Cyi. Rozhodněte vy.“ „Nemyslím, že je nutné tady Adrianovi nějak ubližovat. Neměli jsme to v plánu, pokud se dozvíme, co chceme vědět, takže když nám to všechno popravdě vysvětlíte, tak ho necháme jít. Upozorňuji vás, Samueli, že pokud nám něco zatajíte nebo budete
dokonce lhát, tak si vás najdeme a věřte mi, že pak už tak hodní nebudeme.“ „Jasně,“ souhlasil Samuel, „Chci ale, aby mi to Kasumi slíbila. Chci aby slíbila, že už Adrianovi neublíží.“ „Začínám si tě vážit, Samueli. Vážně nejsi takový hlupák, za jakého jsem tě původně považovala. Promiň mi to. Slibuji, že Adrianovi neublížím, ne pokud mě nezradí a neohrozí mě, ale za ostatní mluvit nemůžu.“ „Chcípni, mrcho!“ zařval Adrian. „Buď už zticha, zatraceně!“ okřikl syna Samuel. „Právě ti tady zachraňuji život, tak zkus alespoň protentokrát projevit nějaký vděk a hlavně rozum.“ „Co čekáš, ty hajzle? Kvůli vám všem je moje svatba v háji, a jestli se něco Rachel stane, tak vás všechny do jednoho zlikviduju a s tebou, můj drahý otče, to bude hodně dlouhé a hodně bolestivé.“ „Můžeme jít vedle,“ navrhl Samuel, „aby nás neslyšel a hlavně, aby nám do toho nemohl mluvit?“ Kasumi se ušklíbla a řekla: „Vidím, že sympatie poněkud ochabují i z tvé strany, Samueli, Jistěže můžeme jít, ale pro jistotu tady zůstaň, Ivane.“ „Neboj se – pohlídám ho, ale nemám rád, když mě někdo takhle uráží. Zkuste to vyřídit co možná nejrychleji, aby ještě byl schopen odejít po svých.“ Odešli a nechali Ivana se stále rozrušeným a naštvaným Adrianem. Ivan zevnitř uzavřel dveře tlačítkem, to aby nebyli rušeni Adrianovými nadávkami. „Proč jsi ho udeřila?“ ptal se okamžitě Samuel. „Myslel jsem, že neubližuješ lidem, kteří nechtějí ublížit tobě.“ „Potíž je v tom, že něco nutně potřebuji, a když něco nutně potřebuji, jsem ochotná překročit tu svoji hranici a přistoupit k násilí, ale nikdy ne k nějakému velkému. Nikdy bych mu nijak vážně neublížila.“ „Ale kdybys byla na jeho místě, stačilo by to jako důvod k zabíjení, nemám pravdu?“ „Máš, jenže já nejsem na jeho místě. Potřebovala jsem ho dostat tam, kam jsem chtěla a povedlo se to.“ „Vyprovokovat ho...“ „Ano, počítala jsem, že to bude stačit, abys spolupracoval.“ „Jenže už jsi slíbila, že mu neublížíš, tak co když vám neřeknu nic. Porušíš slib?“ „Ne. Slib neporuším nikdy. Má čest by byla najednou pryč a to nedopustím. Nezapomeň ale, že máme Ivana. Tenhle můj trik je ve výsledku daleko stravitelnější než Ivanovo mučení, které může Adriana poznamenat na celý život.“ „Takže bych ti měl být nakonec vděčný?“ „No, to už je na tobě, Samueli.“ „Myslím, že je načase začít s tím opravdu důležitým,“ zapojil se do rozhovoru Cy. „Povězte nám, Samueli, kde jsou portály?“ Samuel se rozhlédl po místnosti. Ne snad, že by pomýšlel na útěk, ale přemýšlel jak začít. Mezitím sledoval zavřený poklop vedoucí do kanálu v podzemí, generátor elektrické energie, jež byl hned vedle vstupních vrat i spoustu polic se starými krabicemi a plechovými skříňkami. „Takže je to takhle,“ začal Gordon, „portálů je tu hned šest.“
„Šest?“ podivil se Cy. „Ano. Mám za to, že církev nikdy nezjistila, že jeden je i hluboko pod naším hradem. Právě k tomu, se ale jen těžko budete dostávat, takže ten rovnou vylučte. Druhý je pod Warmhillským kostelem, ale ten je, podle toho co mi Adrian řekl, uzavřený. Možná k němu vede cesta skrze doly nebo tu šachtu před vraty, ale stejně je to riskantní. Třetí portál je někde v bažinách na východě panství, ale i ten je nedostupný. Bažiny jsou navíc v tuhle roční dobu smrtící. Čtvrtý by měl být někde v řece poblíž hotelu, což taky není zrovna snadno dosažitelné místo, pokud nemáte potápečskou výbavu. Pátý portál je v Akademii, která stojí nedaleko pobřeží, ale ten je zavalený, neboť Akademie se před necelým rokem zřítila. Jediný portál, kterým se můžete dostat dovnitř bez problémů, je v lesích na západě, poblíž místa zvaného Stonering. Můžu vás tam zavést.“ „Výborně, to budeme rádi,“ řekl Cy, „a myslím, že s námi půjdete rovnou dovnitř.“ „Dovnitř?“ „Můžete se nám ještě hodit, obzvláště když to tu tak dobře znáte. Dokonce se zdá, že to tu znáte líp než církev, to je zvláštní. Víte také, proč je těch portálů právě tady na Black Mirror tolik?“ „Nemám zdání. Ty portály jsou tajemstvím i pro nás. Myslel jsem, že vy o nich víte víc.“ „Víme, že se nacházejí i jinde po světě, ale ne v takové koncentraci na jednom jediném místě. Našli jsme portál na Filipínách u kláštera svatého Isidora, v Zambii v bažinách Džiundu, zřejmě i v Rusku v Kolském hlubinném vrtu a také v České republice pod středověkým hradem Houska. Teď ale k druhé věci – povídejte, jaké to bylo po smrti.“ Samuel si smutně povzdechl, neboť tohle téma neměl rád. „Má smrt nebyla klasickou smrtí, jak už víte, ale bylo to nějak takhle. V roce 1981 jsem spáchal sebevraždu skokem z věže našeho hradu. Důvod je podružný, ostatně říkáte, že kletba vás nezajímá. Hned poté jsem se ocitl zpátky v našem hradu, ale už jsem neměl tělo. Stále jsem před sebou viděl těch pět lidí, které jsem zabil – byli mojí součástí. Proboha, opravdu vám to musím vykládat?!“ „Chápeme, že to asi nebylo příjemné, ale my to potřebujeme vědět. Mluvte prosím dál.“ „Dobrá, ale nechte mě si na to alespoň sednout. Ty vzpomínky na to jsou… děsivé.“ Samuel se posadil na lavici a chvíli jen tak zíral a snažil se uklidnit. „Cítil jsem, že nejsem sám. Najednou ve mně bylo pět dalších osobností a každá se domáhala pozornosti a hlavně slova. Vyčítali mi, že jsem to udělal a popisovali si navzájem své zážitky, když umírali. Stále mě pronásledovali, stále dokola.“ „Zkusil jste jim uniknout?“ „Samozřejmě, ale nemohl jsem se dostat dál než ze zámku. Jakoby mě tam něco drželo. Možná já sám. Nevím. Pořád chtěli vysvětlení, pořád se ptali proč? Proč jsem je zabil a proč právě je? Já… já to ale nevím, prostě se to stalo. Nemohl jsem si vybrat – já své kroky neřídil, to kletba!“ Samuel zakryl dlaní obličej a sklopil zrak, jakoby nechtěl, aby ho někdo viděl. „Schoval jsem se. Vrátil jsem se do svého bývalého pokoje a zůstával tam několik dlouhých let. Nejhorší bylo, že jsem také
sledoval dění mezi živými. Procházel jsem zdmi a jinými předměty, jakoby by byly vzduch a vnímal jsem hlasy druhých. Má žena… našel jsem na hradě i mou ženu Catherin a… myslel jsem, že je už po smrti, ale nebyla. Dlouhých dvanáct let jsem si to myslel a najednou byla přede mnou, živá. Chtěl jsem na ni promluvit, chtěl jsem ukázat, že tu jsem a že mě mrzí, co se stalo. Nechtěl jsem jí tehdy ublížit. Viděl jsem i své děti. Vyrůstaly tam a já jim nemohl dát najevo, že je mám rád a že… já už nemůžu!“ „Viděl jste tam nějaké netvory? Něco, co do tohohle světa nepatří?“ „Ne… byl jsem pořád tady. Později jsem konečně nalezl způsob, jak se zviditelnit. Zkoušel jsem to dlouho. Několik let, než se to povedlo, ale vždycky jen na chvíli… na malou chvíli. Stálo mě to spoustu soustředění, ale nakonec to šlo. Dokázal jsem zviditelnit sám sebe i mé vzpomínky. Myslím, že jsem nechtěně děsil ostatní. V tu dobu se prý říkalo, že na zámku straší duch Samuela Gordona. Někdo mě zkrátka viděl.“ „Dobrá. To už nám stačí. Škoda, myslel jsem, že se dozvíme něco podstatného. Každopádně ještě dnes večer jdeme do toho portálu, takže půjdete s námi a poté vás necháme jít, souhlasíte?“ „Co mám jiného dělat. Teď už ale prosím pusťte Adriana.“ Kasumi a zatáhla za páku na panelu poblíž. Dveře se otevřely a Samuel s potěšením sledoval už celkem zklidněného Adriana, který na sobě naštěstí neměl žádná zranění. „Takže Adriane,“ začal zase Cy, „víme, co jsme chtěli vědět a už vás nepotřebujeme. Sice jste mohl být zdvořilejší a vstřícnější, ale uznávám, že i my jsme to přehnali a omlouváme se za vaše vyrušení při svatbě. Doufám, že přijmete jako malou kompenzaci peněžitou sumu. Jakmile to bude možné, pošlu vám sem tři sta tisíc dolarů, souhlasíte?“ „Nacpi si ty prachy do prdele. Moji svatbu to už nevrátí!“ „Vidím, Adriane, že jsi stále ještě docela neovládl své emoce,“ řekla Kasumi. „Přestaň dělat další hlouposti a buď rád, že to takhle dopadlo,“ uklidňoval svého syna Samuel. „Slib jim a hlavně tedy jí, že se o nic nepokusíš a že nikomu neublížíš a oni tě pustí a nechají jít, že ano?“ „Samozřejmě,“ řekl Cy. „Tak zněla dohoda.“ Adrianovi se to sice příčilo, ale nakonec uznal, že to bude nejvhodnější. „Dobře, dobře. Máte mé slovo. Přísahám, že vám nic neudělám, ale zmizíte mi ze života.“ „Pokusíme se,“ řekl Ivan a odříznul Adrianovi všechny provazy, co ho poutaly. „Je mi jedno, co plánujete s portály nebo támhletím hajzlem, i když vím, že se mi to asi nebude líbit, ale moji prioritou je se teď postarat o Rachel. Řekněte mi ale jednu věc – kdo vám řekl, že se dnes žením. Vždyť otec to nevěděl.“ „Vlastně jsem si to zjistila sama,“ řekla Kasumi. „Ve stájích jsi svému jednoduššímu přítelíčkovi nechal koláčky v dost slavnostním obalu.“ „Ty jsi byla u nás?!“ „Ano a určitě bys měl taky vědět, že se mě tvůj kamarád pokusil zabít.“ S Adrianem to zacloumalo, prohlédl si zbytky provazů na rukou a pevně je stisknul. Samuel si toho nevšiml a ani nikdo další.
„C-co s ním je?“ vykoktal ze sebe Adrian, jakoby se sám bál té odpovědi. „Skončil na dně studny. A jestli čekáš, že je mi to líto, tak není.“ Adrian zrudnul a před očima měl jen pomstu. V rychlosti obmotal Kasumi provaz kolem krku. Pevně ho utáhl a to rychleji než zareagovala. Ivan byl připraven zasáhnout, ale Cy ho pokynem ruky zadržel. Samuel nevěděl, co dělat. Kasumi byla škrcená, ale stejně vypadala, jako že má vše pod kontrolou. Vyšvihla pravou nohu ohromnou rychlostí do výše, přitom ucukla hlavou a zasáhla tak předkloněného Adriana přímo do čela. Ruce mu povolily a on spadnul na zem. Kasumi dopadla na něj, ale okamžitě se zvedla a několikrát ho kopla do boku. „Přivaž ho znovu, Ivane! Tentokrát odsud živý neodejde!“ Ivan poslechl a upřímně řečeno byl i docela rád, protože věděl, že už jen návrat Adriana zpátky by mohl způsobit potíže. Nevypadal na to, že všechno hodí za hlavu a nechá je být. Adrian byl zatím docela mimo, ale začal se opět probírat. To už ale pevně držel na svém starém místě, přivázán novými provazy. „Kasumi, prosím ne,“ řekl Samuel, „on to tak nemyslel, nech ho být.“ „Že nemyslel? Pokusil se mě zabít a já spoléhala na jeho slib! Dnes zemře!“ „Ne, to ne. Nezaslouží si to.“ „Člověk, který se pokusí někoho zrádně zabít, že si nezaslouží smrt? Uvědom si Samueli, že tady nejsme pod zákonem, pod zákonem který vymýšlí hrstka lidí, ale který má platit pro všechny bez výhrad. Přijde ti to správné? Mám riskovat, že člověk, který mě jednou podvedl a pokusil se mě zlikvidovat, se o to nepokusí znovu? Kdepak, Samueli, platí to, co jsem ti už řekla – nevědomost tě neomlouvá. Každý je odpovědný za své činy a nezáleží na tom, kdo to je nebo jaký je. Kdyby se o to samé pokusil třeba tady Cy, tak ho také zabiju a udělala bych to i v případě, že by šlo kupříkladu o mé vlastní dítě.“ „Copak nepřipouštíš chybu? Říká se, že chybovat je lidské.“ „Možná tomu tak je, ale i za své chyby odpovídáme my a ne někdo jiný. Nesnaž se házet vinu na někoho nebo na něco, co s tím nemá co dělat.“ „Ale vždyť jsi ho vyprovokovala!“ „To se pleteš. Jen jsem mu řekla to, co by stejně brzy zjistil. Jenomže kdyby byl na zámku a my zde, měl by příležitost se nám pomstít.“ „Já ti ale nemůžu dovolit to udělat. Vždyť je to můj syn!“ Ivan Samuela pro jistotu popadl a chystal se ho odvléci vedle. „Ne, počkej. Já… já ho chci vidět!“ „Věřte mi, Samueli,“ oslovil Gordona Cy, „že tohle byste vidět nechtěl. Řekl bych, že ani Ivan tohle vidět nechce, nemám pravdu?“ „Sice nevím přesně, co má Kasumi v plánu, ale mluvíte o tom tak, že se snad také radši vzdálím.“ „Já tu chci zůstat!“ naléhal Samuel, který nedokázal svého syna opustit ani v této chvíli. „Chceš mít noční můry až do konce života? Tak fajn, já ti v tom bránit nebudu, ale volně tě tady nenechám. Je mi jasné, že uděláš všechno proto, abys mě zastavil. Takže ho prosím Ivane přivaž k támhleté trubce.“ Ivan, ač s nelibostí poslechl, ale už teď Samuela litoval. Svázal mu ruce a přivázal je k trubkám, které vedly vedle dveří k panelu, jenž je otevíral. S Cyem poté odešel. V chodbě vedle už čekal Pietro, který
předtím hlídal v okolí bunkru, aby se ujistil, že se sem nikdo z vesničanů nechce dostat. Teď měl ale velkou chuť si s Adrianem promluvit. „Jděte pryč Pietro,“ řekla Kasumi, když ho uviděla vcházet. „Mám tady nějaké nevyřízené účty a dříve než ho pustíte, bych chtěl slyšet odpovědi.“ „My ho ale pouštět nebudeme. Tady končí.“ „Tím líp. Nemůžu se dočkat.“ Adrian už začal konečně zcela vnímat a dobře Pietra slyšel. Jeho situace byla už naprosto beznadějná až nechápal, jak je to všechno možné. Nejlepší den jeho života se v mžiku proměnil v něco neskutečně ohavného. 'Proboha proč? Co jsem udělal tak špatného, že si zasloužím zemřít a zrovna dnes? Copak to je chyba, pomstít přítele, který si rozhodně nezasloužil skončit takhle?' Pietro přistoupil k Adrianovi blíž a smál se jeho pomlácenému obličeji. „Už z tebe konečně dostanu, co jsi provedl mé sestřičce?!“ Adrian mu pohlédl do očí a protože věděl, že si už nepomůže, zalhal: „Znásilnil jsem ji a měl jsi vidět, jak u toho kvičela.“ Pietro zbrunátněl a dal Adrianovi ránu pěstí do obličeje. „Ty svině!“ „Ha, ha. Jdi se vysrat, Pietro. Dneska jsem se ženil, ještě před pár hodinami mi farář vyprávěl nějaké žvásty o Bohu a jeho milosrdenství a co teď? Co se se mnou stane sotva hodinu po obřadu? Až se s tím zasraným Bohem potkám, řeknu mu, ať mi políbí prdel.“ Pietro byl připraven Adriana klidně utlouct, ale Kasumi měla rozhodně jiné plány. „Běžte vedle, Pietro. Tohle vidět nechcete.“ „Tamten se taky dívá a já se fakt nemůžu dočkat, až bude Adrian kňučet bolestí.“ „Vypadněte!“ řekl naprosto zoufalý Samuel. Pietro se ještě chvilku rozmýšlel, ale nakonec přeci jen šel k ostatním. Kasumi tlačítkem uzamkla dveře a předstoupila před Adriana. „Ze všech lidí, kteří mě kdy zradili, a že jich nebylo málo, jsi byl ty ten nejrychlejší. Trvalo ti to sotva minutu, než ses mě pokusil zbaběle zabít, přestože jsi slíbil, že to neuděláš. Věř mi, že toho budeš hodně dlouho litovat.“ Samuel až teď pochopil, o co Kasumi jde. Měl za to, že Adriana nějak popraví, možná ohavným způsobem, ale rychle. Tohle však nečekal. „Co? Co tím chceš říct? Copak ho nezabiješ?“ ptal se se zděšením. „Ale ano, Samueli, ovšem zdaleka ne tak rychle, jak by sis přál. Smrt nemusí nutně znamenat trest, ale tohle ano. Já jsem mu věřila, doopravdy jsem mu věřila a málem mě to stálo život. Rozumím tomu, že ucítil obrovskou zlost za zabitého přítele, ale to mou situaci nemění. To, že nedokázal ovládnout své emoce je jeho problém.“ „A co mi jako uděláš, ty svině? Ukecáš mě k smrti?“ „Znám mnoho způsobů, jak ti připravit ty nejstrašlivější muka, jaká si dokážeš představit, ale bohužel tu nemám zase tak moc prostředků. Mít trochu víc času, zřejmě bych se pokusila chytit nějakou tu krysu, které tu jsou a pak…“ „Pak co? Má mě zabít jedna malá pitomá krysa? To mě s ní chceš udusit?“ Samuel
tušil, co by Kasumi s krysou dělala a děkoval bohu, že žádnou nemá. Stejně byl ale úplně mimo, zmítal a trhal sebou ve snaze se uvolnit, ale nešlo to. „Kasumi, prosím, zapřísahám tě, nedělej to. Pokud musíš, pokud opravdu musíš, tak ho… zabij… ale nemuč ho, prosím tě. Dám ti svůj majetek, klidně celý Black Mirror, ale nedělej to.“ „Chceš vynahradit ohrožení na životě, které mi způsobil, zámkem? Je to směšné, Samueli, protože jak už jsem ti řekla, pro mě je důležitá moje čest a ta souvisí s mým životem, o který mě chtěl připravit. Nedám mu k tomu další příležitost, a protože už vím, že mu nemůžu věřit, není žádná šance, že ho nechám jít. Nesnaž se, Samueli, nemá to význam.“ Kasumi na další Samuelovy řeči nereagovala. Ostatně, kdyby se měla stále zabývat jeho prosbami, tak by se nakonec nikam nedopracovali. Zase tolik času nazbyt neměli. „Mít krysu, Adriane, tak už mi stačí jen železná nádoba, třeba kbelík, kterých je tady dost. Poté bych ti jednoduše přivázala kbelík i s krysou kolem pasu a to by bylo skoro vše.“ „A to mě má jako zabít?“ „Když se té kryse trochu pomůže, když se jí přitopí… Co myslíš, Adriane, kudy bude krysa utíkat z rozžhaveného kbelíku?“ Adrian polknul, protože mu to bylo už jasné. Předtím si ještě nedokázal dost dobře uvědomit, čeho všeho je Kasumi schopná, ale teď už to věděl a bylo jasné, že ji nezastaví absolutně nic. Pocit agresivity vystřídal rychle strach a beznaděj. „To… to neuděláš. Prosím, to ne.“ „Říkala jsem už, že krysu tady nemám, takže vybereme něco jiného. Znáš ling-čchi?“ „To má být nějaký tradiční čínský pokrm?“ zkusil situaci zlehčit Adrian, protože byl natolik zoufalý, že podobný vtip viděl jako šanci, jak se nezbláznit. „Věř mi, že při ling-čchi bys jíst nechtěl. Tohle je starý způsob mučení používající se v Číně. Někteří lidé tvrdí, že nic strašlivějšího už ani nemůže být. Já na to tady sice nemám potřebné nástroje, ale vystačím si i s obyčejným nožem.“ Adrian sice nechápal, co přesně čekat, ale už když mu Kasumi začala strhávat oděv, byl celý bez sebe. Zmítal se v poutech a marně se je snažil přetrhnout. Dovolával se pomoci, ale nebylo to nic platné. Veškeré jeho naděje byly pryč. V hlavě mu krátce probleskl celý život a především pak ten necelý rok, který strávil na Black Mirror. Ani v těch nejčernějších myšlenkách by ho však nenapadlo, že jeho krátký život skončí právě takto. Teď už věděl, že nezáleží na tom, jaký život lidé vedou, protože smrt si může přijít pro kohokoliv a kdykoliv. Když byl Adrian již téměř nahý, Kasumi naprosto chladnokrevně začala divadlo neskutečné hrůzy a děsu. Jasně si uvědomovala, že tohle běsnění bude to nejhorší, co kdy na někom předvedla. Samuel neměl sílu to sledovat, zavřel oči, sklopil hlavu a snažil se nevnímat. Přesto však slyšel. Slyšel šílený jekot svého syna, když mu byly řezány kusy masa ze stehen. Slyšel nelidské vřeštění plné bolesti, když mu s plesknutím padaly na zem uřezané uši. Slyšel stále se stupňující řev plný zoufalých
výkřiků, když mu byly řezány prsty na rukou a nohou. Slyšel kvílení nesmírného šílenství, když mu byly vypíchnuty obě oči a uříznut nos. „Dost! Dost!“ řval Samuel na celou místnost s tvářemi plnými slz a stále se snažil udržet oči zavřené. „Jak dlouho ještě?! Jak dlouho?! Copak to vydržíš? Jak můžeš?! Slituj se a nech ho už konečně umřít! Udělám to klidně sám, jen… jen mi prosím dej tu možnost, protože tohle … tohle nejde vydržet!“ Kasumi, která byla celá špinavá od Adrianovy krve, přistoupila k Samuelovi, přeřezala mu pouta a podala nůž se slovy: „Dokonči to tedy sám, Samueli. Pokud pro svého syna opravdu chceš něco vykonat, udělej to. Já ti v tom bránit nebudu.“ Samuel vzal nůž. Ani ho nenapadlo zkusit s ním na Kasumi zaútočit, protože se bál, strašlivě se bál její pomsty. Nabízený nůž byl jasným symbolem důvěry a on ji nechtěl zklamat a skončit podobně jako Adrian. Vstal a nyní konečně pohlédl na svého syna. Stačil mu zlomek vteřiny a pozvracel se z té hrůzy. Krev a kusy masa byly všude kolem. Adrian vypadal jako naporcovaná hmota masa, ale stále živá. Když se uklidnil, vykročil k němu. Dýchal tak hluboce, jak jen mohl a dělal vše proto, aby se z toho pohledu dočista nepomátl. Přesto se třásl, bylo mu špatně a stěží vůbec vnímal. Byl už u něj a v tu chvíli Adrian zvedl zohavenou hlavu. Prázdné oční důlky, ze kterých stékala krev, jakoby marně tápaly okolo, snažíc se něco najít. Pevně stisknul nůž, uchopil Adriana za vlasy a hlavu mu zvrátil dozadu. Tehdy jediným řezem ukončil svému synovi život. Hned poté mu vypadl nůž z rukou a on se zhroutil k zemi.
XIII – Démon mezi námi „No to je dost,“ řekla Kasumi, když se Samuel konečně začal probírat. Vypadal znaveně, a když pohlédl do tváře Kasumi, zhrozil se. „To nebyl sen,“ řekl a hlas mu klesl. „Ne to tedy nebyl a tvá noční můra stále pokračuje, takže se zvedej, jdeme k portálu. Už takhle jsi nás připravil o spoustu času.“ „Copak nevidíš, jak na tom jsem? Víš vůbec, co jsem si prožil? To se mnou nemáš ani trochu soucitu?“ „Pokud si dobře vzpomínám tak to bylo tvoje přání, zůstat a dívat se, takže vinu za svůj současný stav přikládej sám sobě a co se soucitu týče tak… v hloubi duše s tebou možná trošku cítím, ale navenek to jen těžko bude znát.“ Samuel nechápal, jak někdo může být takový. 'Copak ona není člověk? Kam se poděla její lidskost, pokud tedy vůbec kdy nějakou měla?' Zvedl se a zjistil, že je v hlavní části bunkru, nedaleko prázdných plechových skříní. Dveře do místnosti s nádržemi byly zavřené a on byl za to rád. „Kde je Adrianovo tělo?“ zeptal se právě přicházejícího Cye. „Zatím stále v té místnosti. Kasumi navrhovala hodit ho do díry, ale rozmluvil sem jí to.“ Samuel pohlédl zase na Kasumi a nechápal. „Co jsi to za člověka?“ „Nečekáš snad, že když se Adrian řádně pohřbí, že se tím pro něj něco změní, že ne?“ „To nevím, ale rozhodně si nepřeji, aby skončil v nějaké díře!“ „Podívejte, Samueli,“ řekl Cy, „jakmile vás propustíme, můžete s Adrianem dělat, co uznáte za vhodné.“ „To mě fakt povzbudilo,“ řekl ironicky Samuel a společně s ostatními vyšel z bunkru do sálu´s šachtou, kde na schodech seděl Ivan a čistil si svoji pistoli. „Takže jdeme na věc,“ řekl Cy. „Pietro zůstává poblíž bunkru a bude hlídat. Ostatní tady nechte všechny zbraně.“ „Počkat,“ řekl Ivan, „jak všechny zbraně?“ „Do Rituální komnaty půjdeme neozbrojení a to myslím vážně,“ zdůraznil Cy. „Přesně tak,“ řekla Kasumi. Samuel dost dobře netušil proč takové rozhodnutí a měl v plánu se zeptat. Předběhl ho však Ivan. „Promiňte, ale tohle mi budete muset vysvětlit, Cyi.“ „Nechceme si nikoho rozhněvat. Půjdeme tam v míru a tím máme i největší šanci odejít odtamtud živí.“ „Chcete říct, že tam někdo žije?“ nevěřil tomu, co slyšel Ivan. „Takhle bych to asi nenazval, ale nebudeme zkrátka nic riskovat. Proč dávat čemukoliv důvod nás zabít?“ „Dobrá, budu vám věřit, Cyi. Moc se mě to nezdá a je mi jasné, že si necháváte hodně věci pro sebe, ale snad víte, co děláte.“ Ivan nechal v bunkru svoji pistoli a nůž, který přidal do krabice s Kasuminými zbraněmi. Bylo v ní stále dost věcí, včetně
prasklé Naginaty. Kasumi mezitím svázala Samuelovi ruce. „Jen pojistka. Chápeš ne?“ „A co když budu utíkat?“ zeptal se Samuel. „Mě neutečeš,“ odvětila Kasumi. „Ehm, Kasumi,“ řekl Cy a prohlížel si její zakrvácené oblečení. „Ano?“ „Nechceš jít ven v tom, co máš na sobě, že ne?“ „Nic jiného tu nemám, Cyi, a vážně nemám v plánu jít ven jen ve spodním prádle.“ „Já bych proti tomu nic nenamítal“ řekl Ivan, který se vracel z bunkru. Jeho náklonnost ke Kasumi však poněkud ochabla, když viděl, co se stalo Adrianovi. Věděl, že to musí nejprve vstřebat a smířit se s tím, že se Kasumi dokáže chovat jako zvíře. Počítal s tím, že si na to brzy zvykne a nakonec se mu to možná i zalíbí, vždyť civilizovaných žen potkal spoustu ale těch co se dokážou chovat jako necitelná krvežíznivá šelma jen pár a Kasumi mezi nimi s přehledem vedla. „V bunkru je pár plechových beden a našel jsem v nich i nějaké to vojenské oblečení. Asi bude dost zatuchlé, ale snad se tam něco vhodného najde.“ Kasumi s Cyem zašli do bunkru a Ivan se obrátil na Samuela. „Líbí se ti?“ zeptal se ho. „Jste normální?! Ta žena mi zabila syna!“ „Jo, to už jsem zaznamenal, ale když si to odmyslíš a vezmeš v úvahu jen ji samotnou, tak co na ní říkáš?“ „Je to zrůda!“ „Zrůda? Pietro mi vyprávěl o tvých vraždách. Když ona je zrůda, co jsi potom ty?“ Samuel sklopil hlavu a zamyslel se nad Ivanovými slovy. Neměl na to ale mnoho času, neboť z bunkru se vrátil Cy s Kasumi, která na sobě měla tmavě zelené vojenské kalhoty a podstatně světlejší potrhanou košili. Svoje staré oblečení shodila do díry a byla připravena vyrazit k portálu. Vypravili se na dlouhou cestu skrze White Wood. Samuel věděl, že krátce po Adrianově návratu z nemocnice, hajný Earl raději odstranil všechny pasti, aby nedošlo k dalšímu neštěstí, ale přesto postupovali lesem velice opatrně. Bylo už pozdní odpoledne a Samuel předpokládal, že zpátky půjdou až za tmy, takže se snažil přesně zapamatovat cestu, kterou šli, aby se pak vyhnul problémům. Bloudit po lese a tvrdit, že neví, kudy jít, by mohlo mít bolestivé následky. Po dvou hodinách chůze dorazili ke Stonering - placatý prasklý kámen tvořící oltář uprostřed nevelké mýtinky, obklopený třemi menhiry tvořícími trojúhelník. Místo, kde se dříve prováděly druidské rituály ale těžko říct, jaké vlastně byly. Samuel si okolí nijak zdlouhavě neprohlížel a Cy s Ivanem také ne. Kasumi však byla mnohem zaujatější. Podobná podivná místa ji vždycky zajímala. „Co je to za místo?“ zeptala se Samuela. „Říká se, že je to místo dávných druidských rituálů. Právě tady jsem před lety zabil malého chlapce Vicka. Nemůžeme jít už dál?!“ řekl Samuel, který se nechtěl uchylovat ke vzpomínkám. Opatrně sestoupili dírou pod prasklým oltářem a ocitli se v jeskyni, kterou dělila ohromná zhruba čtyři metry široká propast. Hluboká díra,
končící v nedohlednu byla přehrazena žebříkem a také podstatně bytelnějším prknem. „Určitě to je bezpečné?“ ptal se Ivan. „Jste z nás bezesporu nejtěžší, Ivane,“ řekl Cy, „takže doporučuji poslat na druhou stranu nejprve někoho jiného.“ Samuel předpokládal co tím Cy myslí a tak přistoupil blíž a chystal se přejít na druhou stranu. „Ty první nepůjdeš, Samueli,“ zastavila ho Kasumi. „Vážně? Proč ne?“ „Protože je dost dobře možné, že se nás pokusíš shodit a kromě toho mám takový nepříjemný pocit, že tobě by případný pád dolů zase tak moc nevadil. První půjdeš ty, Cyi, ano?“ „Počítám s tím, takže do toho…“ Cy velice pomalu vkročil na lávku. Byl rád, že je dost široká, protože pohled dolů mu nedělal vůbec dobře. Opatrnými kroky se nakonec dostal na druhou stranu. „Teď ty, Ivane,“ řekla Kasumi. Ivan dobře věděl, že je skoro o třicet kilo těžší než Cy, takže si nebyl vůbec jistý, jestli lávka vydrží. Rozhodl se raději rozložit váhu a lávku překonat po čtyřech, což se mu bez problému podařilo. „Jsi na řadě, Samueli,“ řekl Ivan. Samuel lávku přešel téměř bez jakéhokoli zaváhání. Na druhé straně se otočil a přemýšlel, jestli lávku dokáže shodit, dříve než mu v tom někdo zabrání. Kasumi se na něj podívala a usmála se. „Nemá to cenu, Samueli. Nic tím nezískáš a co se mě týče, tak já tuhle díru klidně přeskočím, když to bude nutné.“ Ivan raději Samuela odtáhnul stranou a Kasumi s naprostým klidem přešla. Cy si mezitím prohlížel obrázkové písmo vyryté ve stěně. Bylo tu několik postav a také malá černá koule, která se vyskytovala téměř na každém obrázku. „Víte, co to je?“ ptal se Cy Samuela. „To je rituál, který prováděli druidové s černými koulemi. Tak mi to alespoň Adrian vysvětloval.“ „Takže oni znali význam těch koulí?“ divil se Cy. „Možná ano, těžko říct. Také to mohli považovat jen za nějaký rituální předmět.“ Cy vytáhl černou kouli, kterou Kasumi s Ivanem nalezli u Housky a vložil ji na zlatavý stojan. Portál se rozsvítil pronikavým oranžovým světlem a všichni s výjimkou Samuela užasli. Kasumi se zamyslela a řekla: „Soudě podle té desky a žebříku jste do Rituální komnaty před nedávnem vstoupili. Takže máte také jednu z těch koulí.“ „To ano. Máme ji pro jistotu na zámku, aby se přes portál nikdo cizí nedostal. Škoda, že to k ničemu nebylo.“ Všichni čtyři postupně prošli skrze portál. „Co to má znamenat?“ ptala se Kasumi, jakmile se ocitli v rozbořeném sále. Všude kolem se povalovaly trosky sloupů a veškeré průchody do dalších částí byly zasypány. Podlaha byla také z kamene, ale rovněž byla popraskaná a zničená. Dírami v zemi pronikalo oslnivé světlo. Všichni, včetně Samuela s ohromením hleděli na vytesané démony na podstavcích poblíž portálu, ze kterého vyšli. Kasumi jako
první přešla do středu a se zaujetím si prohlížela strop. Byl desítky metrů vysoko, ale i odsud viděla těžké kamenné kvádry, ze kterých trčely ostré čepele. Jiné kvádry se zdály být celistvé a bez dalších smrtících pastí – ostatně, k čemu čepele, když by každého rozdrtil i pád samotného kvádru. Kasumi nepochybovala o tom, že všechny ty bloky mohou sjet až dolů a usmrcovat neopatrné. Správně tušila, že spouštění pastí souviselo s deskami lemujícími celý sál. Na každé z desek byl načrtnut rudý symbol. Kasumi nevěděla, co přesně znamenají a tak jim nevěnovala přílišnou pozornost. Cy si prohlížel především pokroucenou kostru ležící na jednom podstavci. Byly na ní malé kousky shnilého masa a odporně páchla. 'Ten člověk tady nezůstal uvězněn,' pomyslel si Cy, 'musel ho zabít ten kvádr nahoře.' „Tak, kde to zatraceně jsme?!“ vykřikla Kasumi, když přestala být zaujata tímto místem a začala zase uvažovat o svém cíli. „Myslím, že tohle je Akademie,“ řekl Samuel. „Akademie?“ divil se Cy. „Čekal bych tu nějaké knihy, svazky, mapy, plány, prostě něco takového.“ „Akademie nesloužila jen k tomuto účelu. Dříve tu samozřejmě všelijaké spisy byly, ale většina z nich nepřežila požár. Podzemí Akademie, ve kterém stojíme, sloužilo výhradně kvůli ukrytí tohohle,“ řekl Samuel a ukázal na portál, ze kterého přišli. „Výborně,“ řekla Kasumi, „to jen potvrzuje, že Peklo skutečně existuje a lidé, co to tu stavěli, o tom věděli.“ „Nevím, jestli věřili, že to vede do Pekla,“ řekl Samuel. „Chtěli ukrýt Rituální komnatu, aby Mordred nemohl ovládnout někoho jiného. On na tom místě zkrátka číhal od doby, kdy tam byl zabit. Byl však připoután a neschopen posednout kohokoli, ovšem jen do té doby než mu pomocí jednoduchého obřadu jež vyžadoval krev nás Gordonů, byla pouta uvolněna. Má dcera Angelina přinutila Adriana obřad vykonat, ale krátce nato ji má žena srazila dolů do propasti. „Vaše problémy s tou kletbou nás zase tak nezajímají, Samueli,“ řekl Cy. „Zajímá nás, proč tu jsme.“ „Nevím,“ odpověděl Samuel, „některé portály zřejmě vedou jen sem a jiné pak až do Rituální komnaty.“ „Takže ten, ze kterého jsme vylezli, nevede zpátky do lesů?“ ptal se Cy. „Bohužel ne,“ odpověděl Samuel. „No tak Samueli uklidněte se,“ řekl Ivan, „sám jsem zvědavý jaké to tam je.“ „To my všichni,“ řekla Kasumi. „Už jen vidět to místo musí být zážitek na celý život.“ Cy se vrátil k portálu vyjmul z podstavce kouli, která tu už byla a opět ji umístil. Portál se rozžhavil a masa energie začala pulsovat. Cy vstoupil dovnitř jako první, následoval Ivan vedoucí Samuela a nakonec Kasumi, která se ještě jednou krátce ohlédla po sále a obdivovala stavitelské mistry, kteří dokázali vystavět takový skvost. Když vstoupili dovnitř, byli všichni až na Samuela pohlceni úžasem. Cy s Kasumi tohle místo znali z popisků a i tak byli ohromeni, když to vše viděli na vlastní oči. Veliký trůn z kostí dominoval celé komnatě. Byla tu také kruhová propast o šířce zhruba metru a půl, která oddělovala, dokonalý kruhový podstavec, jež byl uprostřed,
od zbytku sálu. Na podstavec vedly schody a byl tak mírně nad úrovní podlahy. Pokrývalo ho vyobrazení pentagramu a v jeho středu stál nevelký oltář, na kterém bylo po obvodu umístěno pět stříbrných klíčů – takzvaných klíčů moci. Mezi nimi vedl uzoučký kanálek na krev. Ta zřejmě měla původně být v kulaté nádobce s výčnělky ve tvaru lidských lebek. Jakmile si Cy s Kasumi všechno tohle prohlédli, věnovali se oba symbolům vyobrazeným na obvodu kruhového podstavce. Další symboly byly i ve dvou kruhových pásmech nedaleko trůnu ale ty byly totožné s těmi na podstavci. Ivan byl mezitím stále fascinován pochmurně mrtvolnou atmosférou tohoto místa. Sledoval běsnící psy vytesané na sloupech. Jejich tlamy byly doširoka rozevřené a čouhaly z nich ostré tesáky. Zajímaly ho i další podstavce, stojící po levé straně trůnu. V jednom z nich byla další černá koule. Napadlo ho si ji vzít na památku, ale na to byl ještě čas. Udivovaly ho také neustále hořící nádoby. 'Copak je možné, aby zde hořely po celou věčnost? Vždyť jejich palivo by muselo být už dávno spotřebované.' Zjistil, že ve svém zaujetí, úplně přestal dávat pozor na Samuela. Ten měl stále svázané ruce, stál poblíž trůnu a sledoval Cyovo a Kasumino počínání. Pořád ale nechápal, co se má vlastně stát. Zaslechl jak Cy něco říká Kasumi, ale bylo to šeptem a vůbec jim nerozuměl. 'Snad si to chtějí rozmyslet,' pomyslel si, 'vždyť zahrávat si s tímto místem je… nepředstavitelné.' Cy se konečně přesunul k němu a pobídl ho, ať jde ke kraji, do míst, kde stály stojany s koulemi. Ivan stále fascinován tentokrát kostlivým trůnem, nevěnoval ostatním pozornost, ale jen do té doby, než se Kasumi postavila zhruba doprostřed plošiny k oltáři, ukázala na písmo podél propasti a řekla: „Tento text je přesně to, co jsme potřebovali. Nikdo mě teď nerušte, za žádnou cenu!“ Zvedla ruce do výše hlavy dlaněmi otočenými ke stropu a hlasitě překládala slova na podlaze. „Brána pekel, místo moci, trůn z kostí a palác noci. Pán smrti a jeho děti, vládnou světu a jejich bezbřehá moc s sebou přináší jen temnou noc. Samaeli synu můj, tohle místo je tvůj trůn. Brána pekel jest sídlo tvé, vládni mu, jak uznáš za vhodné.“ Celým prostorem se rozlehlo děsuplné kvílení. Znělo to jako hlasy, nekonečné zástupy hlasů, které se dožadovaly pozornosti. Překřikovali druhé, aby sami ukázali, že jsou tu. Zatímco Ivan byl značně vyveden z míry, Kasumi a Cy cítili ohromnou úlevu. Vypadali jako lidé, kteří dojdou na samotný konec své cesty, kterou si vytyčí. Jakoby jim už vše bylo jedno, protože dokázali to, co chtěli. Šli za svým cílem, a když
ho konečně dosáhli, pociťují sílu, kterou jim takové vítězství poskytlo. Oba se teď nahnuli nad okraj propasti a s ohromným zadostiučiněním pozorovali dění dole. Samuel se ze zvědavosti přiblížil k okraji též, to aby viděl také. Na rozdíl od nich byl ale zaskočen a okamžitě odvrátil své zraky pryč. Uskočil stranou a ztěžka se rozdýchal. To, co viděl dole ho přímo děsilo. Na tu kratičkou chvíli, po kterou se díval dolů do hlubin, viděl něco, co už nikdy nevymaže z paměti. Hladina rozžhavené tekutiny byla pokryta stovkami nerovností a výčnělků, které se hýbaly, a měli tváře – ano, lidské tváře. Rozeznal prázdné oční jamky a prázdně klapající ústa se vztyčenými jazyky, které se kroutily a zmítaly. Změti holých vystouplých hlav. Sápali se ven, ačkoli neměli jak. Přesto na nich i na tu chvilku viděl neuvěřitelnou snahu vylézt. Dostat se až nahoru a pak, co pak? Jejich nelidské hlasy brzy utichly, ale rozhodně ne jejich touha a chtíč. Ty byly natolik silné, že šly snadno vyčíst i z těch jejich děsivých tváří. Chtěli ven, všichni ti chtěli ven. Ivan se také odhodlal a naklonil se, aby se přesvědčil na vlastní oči, co se tam dole děje. Strnul hrůzou, ale pohledem vydržel mnohem déle, než Samuel. Díval se dlouze s obličejem zkrouceným údivem a strachem, který jakoby v jeden okamžik několikanásobně zesílil. „Oni se hýbou!“ vykřikl Ivan. „Zvedají se výš a výš! To nemůžeme, to stačí, Kasumi zastav to!“ „Proč myslíš, že to zastavím? Naopak, zajde to ještě dál. Ještě jsme neskončili.“ „Cože! Pošli je pryč! Zavři je, vždyť oni uniknou!“ „Možná,“ opáčila, „každopádně si na to počkáme. Podívej se za sebe.“ Ohlédl se a viděl, jak levá lebka tvořící opěradlo trůnu zářila pronikavým rudým světlem, které stále nabývalo na intenzitě. „Co se stane, až se rozsvítí obě?“ „Uvidíme,“ odpověděla Kasumi Do rozhovoru se přidal Cy: „Podívejte, Ivane, ty… věci, teď procházejí z Pekla a stoupají vzhůru. To, co je teď tam dole, ale nejsou duše lidí, jak si možná myslíte – lidé nemohou z Pekla odcházet.“ „Mohou,“ řekl tiše Samuel, „už jeden z nich prošel.“ „Ach, ta vaše kletba,“ řekl Cy, „no, možná přeci jen mohou, ale určitě to nebude běžné a hlavně snadné.“ „Co to tedy je?“ ptal se Ivan. „Prosím?“ ptal se Cy. „Co to je?! Říkal jste, že to nejsou mrtví lidé, tak co to vlastně je?“ „Nevíme to jistě,“ odpověděla Kasumi, „ale zřejmě jejich pán.“ Ivan polknul, otočil se tázavě k Cyovi a potom k Samuelovi, který byl tou odpovědí také velice zaskočen. Pak se rozběhl doprostřed sálu k oltáři. Pokusil se strhnout Kasumi k zemi, ale ta uskočila stranou. „Zastav to, Kasumi, nebo ti ublížím,“ řekl Ivan a semknul ruce v pěst. „Zašlo to příliš daleko. Ty možná nemáš strach, ale já ano. Nevíš, co to udělá, nevíme vůbec nic, tak to zastav!“ „Já se svého cíle nevzdám.“
„Kasumi, ty víš, že tě mám moc rád, ale tohle zachází příliš daleko. Až v posledních dnech zjišťuji čeho všeho jsi schopná a vím jedno – ty nemáš žádné zábrany. Nedá se nic dělat – musím tě zastavit násilím.“ „Takže budeme bojovat a tentokrát to bude na život a na smrt. Uvidíme, kdo je lepší.“ Cy i Samuel byli překvapeni jednáním Ivana. Cy doufal ve schopnosti Kasumi a věděl, že teď je vše na ní, protože jeho pomoc by nikdy nepřijala a ostatně nevěřil, že by dokázal Ivana zastavit. Samuel naopak fandil Ivanovi a věděl, že když vyhraje, můžou přinutit Cye, aby postup těch věcí zamezil. Gordon věřil, že Kasumino sebevědomí je jen uměle vyvoláné a že chlap jako hora, kterým Ivan byl, si s ní bez větších obtíží poradí. Kasumi byla tentokrát v klidu stejně jako Ivan. Její oči se zúžily a tvář měla nehybnou a bez jakékoli známky vzrušení. Zaujala bojový postoj a pomalu kroužila kolem oltáře, stejně jako Ivan. Náhle vyskočila, odrazila se levou nohou od kraje oltáře a skočila po Ivanovi. Snažila se ho pomocí loktů zasáhnout přímo do temene hlavy. Ivan byl ale rychlejší, oběma rukama ji odrazil stranou a ona dopadla tvrdě na podlahu. Vymrštila se zase na nohy a tentokrát zaútočila přímo na Ivanův krk. Věděla, že taková dobře mířená rána by mohla rychle ukončit boj, avšak Ivan to věděl taky a dával dobrý pozor. Její ruku zachytil v zápěstí, strhnul níž, až se předklonila a udeřil ji hlavou do čela. Zavrávorala a odstoupila stranou, neschopná další akce. V rychlosti zatřásla hlavou ze strany na stranu, ale černota, která se jí po ráně objevila před očima, šla jen těžko vymazat. Stěží dokázala vnímat okolí. Dostala ránu pěstí do břicha a hned nato těžký pravý hák do tváře. Z úst jí vystříklo několik kapek krve a zhroutila se k okraji propasti obličejem k zemi. Na Kasumi, která byla těsně před splněním svého cíle to však nestačilo. Opět se vyšvihla na nohy a v mžiku dala Ivanovi pěstí do tváře. S ním to ale moc nehnulo a ránu okamžitě opětoval. Kasumi to téměř srazilo na kolena, ale ustála to. Ivan ji chytil za ruku a přehodil si ji přes záda. Dopadla na kraj oltáře a svalila se na zem. Ivan k ní přistoupil a sledoval, jak se jí z úst pomaličku řine krev. Sténala bolestí, ale snažila se vstát. Opřela se nejprve lokty a pak dlaněmi o zem. Zdála se být roztřesená. Pohlédla očima na Ivana a ve vzteku vycenila zakrvácené zuby. V očích se jí zračila nenávist a zloba. Ivan v nich poznal i jakési zoufalství. Pomalu se snažila zvednout a Ivan na malou chviličku pocítil lítost. Prožila si mnoho těžkých chvil a vytyčila si životní cíl dosáhnout tohoto místa a přivolat ty věci tam dole, ale nebylo jí to přáno. Žena zklamaná životem a nepřízní osudu, proti kterému musela bojovat - ovšem marně. Zabila jedno vlastní dítě, jen aby přežila a uchránila to druhé, jenže i o to přišla. Ať už byla jakákoli, vždy ctila své zásady. Měla svou čest, možná na jiných hranicích než ostatní, ale měla ji. Celý svět se postavil proti ní a ona zase proti němu. Byla sama, sama proti všem. Ale všechno má své meze. Ivan věděl, že nemůže zbytečně ohrozit lidské životy. Kopl ji do boku. Vykřikla bolestí. Náraz byl tak silný, že ji nadzvedl, odstrčil a ona přepadla přes okraj. Podařilo se jí ještě zachytit rukama za kraj plošiny. Křečovitě se držela, zuby zaťaté, oči zeširoka rozevřené a ztěžka dýchala. Pohlédla dolů, viděla desítky hladových tváří, jak lačně otevírají a zase zavírají tlamu. Jakoby na ni čekali. Nad ní stál Ivan a očekával, že co nevidět spadne. Nechtěla mu tu radost dopřát, ne ještě ne! Pokusila se rozhoupat. Nejprve mírně pohybovala nohama dopředu a dozadu, ale potom víc a víc. Ivan to viděl a zvednul nohu
připraven ztěžka došlápnout a rozdrtit jí prsty na rukou. Věděla, že zbývá jen jedna možnost, jedna jediná. Zapřela se, vyšvihla nohy dozadu a v tom okamžiku roztáhla ruce mnohem dál od sebe. Ivan sešlápl pouze prázdnou zem. Ona se však držela nohama o vnější okraj propasti, který byl o něco níž než podstavec s oltářem. Mohla se přesunovat a to poměrně velkou rychlostí. Stálo ji to ohromné soustředění, ale dokázala Ivanovi uhýbat. Mohla se dostat až k Cyovi, ten by jí snad vytáhl ale to by nebyla ona - buď to dokáže sama, nebo vůbec. Ivan byl její zoufalou snahou sice překvapen, ale věděl, že nevydrží dlouho. Zpátky na plošinu se nedostane, aniž by jí okamžitě nesrazil zpátky, takže bylo jen otázkou času, než jí dojdou síly. Každopádně jí to nemínil protahovat, snad ze soucitu, ale právě toho Kasumi využila. Jakmile zvedl pravou nohu připraven ji skopnout dolů, zapřela se o vnější stěnu propasti, odrazila se a skočila po něm. Myslela si, že její váha ho vyvede z rovnováhy, otočí se kolem své osy a spadne do propasti, ale zmýlila se. Ivan s nečekaným závažím na noze skutečně ztratil rovnováhu, ale podařilo se mu pád dostatečně korigovat a padl 'jen' na záda asi půl metru od okraje. Kasumi se při jeho pádu pustila a zůstala záměrně u země na všech čtyřech. Ivan se urychleně zvedal, vědom si své chyby, ale udělal další. Postavil se a v tu chvíli se Kasumi pohnula směrem k němu a přesným a rychlým kopancem ho zasáhla ze strany přímo do kolenního kloubu na levé noze. Zavrávoral, když jeho válkou pošramocený kloub utrpěl tvrdou ránu, ale ohnal se po ženě pěstí. Okamžitě se zvedla a uhnula úderu, přičemž chytila jeho zápěstí, obtočila se kolem Ivana a zasáhla mu loktem z boku krk. Uskočila, opět se odrazila jednou nohou od okraje oltáře a tentokrát zaútočila přímo na tvář. Byla v dostatečné výšce, aby nekrytého Ivana zasáhla kolenem ze strany přímo do spodní čelisti, což se taky povedlo. Čelist povážlivě zakřupala a Ivan se za ni bolestivě chytil. Kasumi mezitím zmírnila pád kotoulem a využila úžasné příležitosti, který jí muž poskytl, když sklonil hlavu. Chytila se oběma rukama o oltář, vymrštila se a pravou nohou udeřila zezadu temeno jeho hlavy. Ivan padl takřka omráčen až k zemi. Věděl, že situace se pro něj stále zhoršuje. 'Bez vážných zranění se z toho už nedostanu, ale teď jde jen o to tu mrchu srazit dolů.' Chytil Kasumi za kotník, plánujíc ji strhnout k zemi. V mžiku stáhla druhou nohu k sobě, aby si vytvořila oporu, pootočila se a trhla sebou na opačnou stranu. Ozvalo se křupnutí a Ivan ze sebe vydal bolestivý výkřik. Měl zlomené zápěstí. S údivem sledoval nepřirozeně zkroucenou ruku a poprvé po dlouhých letech mu tvář zračila opravdové zděšení. Co vypadalo jako krátký a jednoduchý souboj se změnilo v plejádu bolestivých zranění a věděl, že teď už opravdu balancuje mezi životem a smrtí. Držel se za zkroucenou ruku a snažil se vstát. Snad doufal, že ho Kasumi nechá, protože už nemohl zaútočit – zmohl se jen na vykrytí jedné rány, ale hned nato dostal druhou a to pěstí přímo zepředu do krku. Zachrčel a z úst se mu vydralo několik krvavých kapek. Zdravou rukou se instinktivně chytil krku a následně se rozklepal s ústy dokořán. Oči mu pomalu zakryla šedivá téměř neprostupná stěna a hlava mu postupně klesla skoro až na prsa. Stál na samotném okraji a ztěží se vůbec držel na nohou. Kasumi mohla klidně sledovat jeho malátný pohyb, jenž by byl během pár chvil zakončen pádem k zemi, ale chtěla mu dopřát jiný konec. Vyšvihla se s pokrčenýma nohama a opřela se o zem rukama, aby nespadla a dodala úderu
švih. Náraz kolenou zespodu do Ivanovy brady způsobil, že se jeho hlava obrovskou rychlostí zaklonila až nepřirozeným způsobem dozadu. Přitom mu z úst vytryskly krůpěje krve a ozvalo se tiché prasknutí. Sledovala, jak se s prázdným výrazem řítí do propasti mezi všechny ty stvůry. Během krátkého okamžiku zmizel pohlcen mezi jejich hladovými ústy. Kasumi brzy opustil adrenalin a její zranění se opět probudila k životu. Vyčerpaná Asiatka přejela pohledem na Cye, který byl evidentně rád, že to takhle dopadlo a také na Samuela, který však byl značně překvapený tím, co právě viděl. Jeho naděje se rozplynuly jak pára nad hrncem a ačkoli vypadala Kasumi nyní slabě, rozhodně nebyl takový blázen, aby se ji pokusil nějak zbavit. 'Zase tak jednoduché by to nebylo, obzvláště když tu stále je Cy,' říkal si. Zatímco Kasumi se potácivým pohybem přesunula ke stěně, o kterou se opřela, aby si alespoň trochu odpočinula, Cy pospíchal k ní, aby zjistil, jestli jí není něco vážného. Což o to, vážné to bylo, ale Kasumi to viděla jinak. Zhluboka dýchala a držela se za pohmožděné břicho. Samuel měl chuť jí tvář rozkopat na kusy, za to, co udělala Adrianovi, ale snažil se zachovat si čistou a klidnou mysl. Nehledě na to, že jeho hrozící smrt by teď nikomu neprospěla. Odvážil se opět pohledět dolů a s hrůzou sledoval, jak je hladina obličejů už jen pár metrů pod povrchem. Ohlédl se na Kasumi a Cye a vypadalo to, že se o něj vůbec nezajímají. Hladina se zvyšovala, stále výš a výš. 'Jak hrozná je smrt pohlcením těmi… věcmi?' pomyslel si. Opět se ohlédl po dvojici svých věznitelů a rozhodl se jednat. Nezbývalo mnoho času a viděl už jen jediné východisko z této situace. V rychlosti doběhl k oltáři. Kousl se do rtu a nechal několik kapek krve spočinout na oltáři. Klíče moci byly stále na svých místech, tak jak si je pamatoval. Když zde byl poprvé uzavřel díky obřadu propast, aby z ní Mordred neunikl. Nebylo to moc platné ale na krátkou dobu to pomohlo. Doufal, že teď to pomůže též. Vybavil si slova potřebná pro dokončení obřadu a začal tak hlasitě, jak jen mohl: „Zodocare, Busadire Im Coraxo Zodere Matorebe Matorebi, Vax Dasobra Vei Maliore Vax Dasobra, Maliore Im Ibute Amena Vei Busadire, Amena Vax Zodocare!“ „Nic. Jak je to možné?“ ptal se sám sebe Samuel a nadále sledoval propast. „Co to ten debil dělá?“ ptala se Kasumi, když Samuel začal podruhé. Kasumi se s obtížemi postavila a vydala se pomalu k němu. Přemýšlela, jestli ty 'Samuelovy žvásty' nejsou něco víc než jen žvásty. Gordon to zkoušel ale už podruhé a stále bez sebemenšího efektu. Zoufale se opřel rukama o oltář, hlavu sklopenou. „Přeruš to, Kasumi. Nemá to žádnou cenu, copak na světě není nikdo, na kom ti záleží? Zastav to, prosím.“
„Nesnaž se, Samueli,“ ozval se hluboký hrubý hlas za jeho zády. S překvapením se otočil a strnul. Seděl na trůně, jakoby tam odjakživa patřil. Celé tělo bylo temně šedé a vysoké asi o hlavu výš než člověk. Hlava byla nepřirozeně protáhlá směrem dopředu, ústa byla plná obrovských a ostrých zubů. Z očí šlehaly plameny a jediný pohled do nich působil v duši Samuela ohromné zoufalství a pocit beznaděje. Uši nebo co to vlastně bylo, trčely až nad temeno hlavy, byly protáhlé do špičata a z čela vyrůstal obrovský roh. Několik centimetrů nad hlavou se větvil, spadal podél zad dolů až po lopatky a protahoval se do špičky. Ohromná blanitá křídla vycházející zpod zad měl složené, tak aby mu na trůnu nepřekážely. Byl rozložitý a mohutný. Paže pokrývaly silné pletence svalů, z obou zápěstí vyčnívaly tři malé zahnuté rohy. Prsty na obou rukou měl zakončené tlustými rovnými drápy. Vstal, přišel k omámenému Samuelovi. Nevšímal si nikoho dalšího, ostatně Kasumi i Cy stáli naprosto strnule, jakoby byli z kamene. „Slova jsou správně,“ pronesl netvor, „ale krev…“ Nahnul se nad oltář a z jednoho oka mu vytekla krvavá slza. Jakmile dopadla, ozval se rachot a z okraje plošiny se pomalu začala vysouvat podlaha. Zakryla celou díru, a jakmile se tak stalo, místnost výrazně ztemněla. Démon okamžitě vypustil další slzu a posuvná podlaha se vrátila zpátky. „Krev už je k ničemu. Byl jsi mrtvý a její moc je pryč.“ „Co to má být?“ ptal se nejistě Samuel. „Co jsi zač?!“ „Ha, ha, mám mnoho jmen, Samueli Gordone, mnoho jmen. Neptal ses někdy sám sebe, jak je možné, že si lidé vytvořili tolik různých představ o světech pro mrtvé? Opravdu myslíš, že existují desítky a desítky nejrůznějších pekel, podsvětí a dalších říší? Myslíš, že třeba Maye čekala původně po smrti Xibalba, ale když se nechali pokřtít, tak peklo? Peklo, tak jak jej zná křesťanský svět? Číňany čeká Yum gan, Maory Hawaiki,... ha ha ha. Nepřijde ti to absurdní? Lidé jsou tak slabí… sami se omamují vlastními výmysly. Snaží se sami sebe přesvědčit, že vědí, co čeká tam dole a přitom to neví nikdo. Nikdo! Říkej mi třeba Samael, jak se ostatně opravdu jmenuji, nebo třeba rohatý ošklivý démon anebo nejhorší noční můra, udělá-li ti to radost. Mě na tom nesejde. Téměř tisíc let jsem byl uvězněný tam dole, ale nyní opět zaujmu své právoplatné místo tady na Bráně pekel.“ „Brána pekel? Co je to vlastně za místo?“ „Ha, ha, zvláštní, že se na to ptáš, když právě ty bys o tomto místě měl vědět nejvíc. Skrze tuhle bránu procházejí do Pekla duše zemřelých. Hned poté se za Černým zrcadlem vytvoří jejich Stíny, ale to je království mé sestry. Tím tě zatěžovat nebudu.“ „A jakou roli v tom procesu hraješ ty? Co se dělo s mrtvými, když jsi tu nebyl?“ „Nic moc. Peklo nemělo nad jejich dušemi žádnou moc a tak se zkrátka rozpadly, ale Stíny, vznikaly i tak. Lilith, temná paní a královna Černého zrcadla neboli Místa moci, jak ho nazýváme my, nebyla mým pádem nijak omezena. Každý člověk se skládá ze dvou částí, které kryje tělesná schránka – jedna část je duše, druhá je Stín a obě části putují po smrti člověka na své místa v Pekle. Duše ovšem byly ztraceny, neboť já jsem Cháron, jsem převozník duší, kterým pomáhám překlenout cestu ze světa živých do světa mrtvých. Přesto do Pekla pár lidí přišlo i za mé nepřítomnosti – byli to ti, kteří skočili nebo spadli dolů do propasti. První je člověk, jehož Stín i duše sice pronikly do Pekla, ale zůstaly na místech, které jim nejsou vyhrazena. Díky kletbě
Mordred ošálil naši moc a tak Stín zůstal zde a duše naopak za Černým zrcadlem. Bylo to nepřirozené a podlé, avšak dnes jsou již obě části zničeny. Na těch dalších lidech už nic tak neobvyklého nebylo až na to, že to byla tvá žena s dcerou.“ „Co? Co s nimi teď je?“ „Co asi, jsou v mé moci. Přišly do Pekla živé a nyní jim vládnu.“ „Proboha to je... to je strašné! Ale co Ivan? On je také v pekle? Je s nimi?“ „Ne, Ivana jsem si vzal k sobě.“ „K sobě?!“ „Ano, je teď mojí součástí jako mnoho jiných. Dalo by se říci, že jsem sběratel. Sbírám ty, co se mi hodí a Ivan je velice schopný člověk. Tady mezi námi by se ale našel ještě lepší kandidát.“ „Kasumi?“ otázal se Samuel, přestože znal pravdu. „Samozřejmě. Její schopnosti jsou… působivé.“ „Tak proč si ji nevezmeš?“ „Ani já nejsem všemocný, Samueli. Než budu moci pozřít další oběť, bude muset uplynout hodně času, takže jí se nikdy nezmocním. Jaká škoda...“ Samuel pořádně nevěděl, co si o tom všem má myslet. Rozhlédl se po ostatních, kteří stáli nehybně jako sochy. „Proč vlastně mluvíš jen se mnou, vždyť já tě ani nevyvolal.“ „Ostatní nejsou důležití Samueli, ty ano. Zamyslel ses někdy nad tím, jak je možné, že můžeš nebo spíše mohl jsi otevírat Bránu?“ Samuel mlčel, protože se mu to přestávalo líbit. Opřel se o oltář, aby měl alespoň nějakou oporu a nespouštěl oči z démona. Ten přistoupil k naprosto nehybné Kasumi a zkoumavě si ji prohlížel - její hnědé, široce rozevřené oči vyzařující jistotu a klid, rty vypadající jakoby chtěly promluvit, čistou snědou tvář, černé dozadu sčesané vlasy upevněné do copu, které se ani nehnuly, ačkoliv z jámy proudil slabý vánek, pevné tělo značící neobvyklou sílu a výdrž. „Byl jsem vypuzen vlastní chybou. Vypuzen někým, u koho bych to nikdy nečekal. Slabochem, jehož jsem podcenil.“ Ukázal na Kasumi a řekl: „Tady vidíš moji chybu, Samueli.“ „Ona?! Říkal jsi, že jsi byl vyhnán před stovkami let!“ „Ne ona, ty hlupáku!“ Jediným čistým pohybem rozříznul svými drápy její vrchní oděv. Ten spadl neslyšně na zem a odhalil celý trup s několika pohmožděninami. Pouze ňadra zůstala kryta. „Kdyby sis mohl vybrat ženu, která by nosila tvé sémě, byla by to nemocná slabá ošklivá chudinka nebo někdo takový? Já si vybrat mohl a udělal jsem to. Eleonora Akvitánská byla krásná, vznešená, inteligentní a mocná.“ „Blafuješ. Myslíš, že ti tohle uvěřím?“ „Jindřich II. se svou ženou nebýval příliš často a ne všechny děti byly skutečně jeho. Samozřejmě, že se to nedostalo na povrch, ostatně to bylo hlavně v jejím zájmu. Obcovat s démonem by ani v případě královny nebylo bezpečné. Vlastně ani nevím, jestli se jí to líbilo, ale chlubit se tím rozhodně nechtěla. Žena jakou byla Eleonora, se nerodí každý den. Taková žena může zplodit silného a neporazitelného válečníka. Muže z oceli, před kterým se budou nepřátelé třást strachy. A ona mi ho dala. Jeho a poté ještě jednoho.“ Samuel zalapal po dechu, neboť začínal mít jisté tušení, o co tu jde. Démon na něj pohlédl s pobavením. „Vidím, že už začínáš chápat. Můj
druhorozený syn, ačkoli byl žárlivým ubožákem neustále zahalen stínem svého staršího bratra, mě porazil. Mě! Vypudil mě odtud a svoji krví zavřel bránu, takže jsem skončil v Pekle a nemohl se vrátit.“ Samuel už zcela jist svým podezřením se s ústy dokořán dlouze zadíval na své dlaně. Jeho zrychlený dech se rozléhal celým sálem. „Ha ha, vítej do rodiny, Samueli Gordone!“ „T-takže ty… jsi…“ „Otec Marcuse Gordona a jeho špinavého bratra Mordreda. Ale nemysli si, že ty jsi něco víc než člověk. Ani Marcus v sobě neměl víc než jen mou krev, ale přesto dokázal velké věci. Hnusíš se mi, Samueli. Když si vzpomenu na mocného Marcuse a porovnám to s tebou – dělá se mi špatně.“ „Zabiješ mě? Protože jsem nesplnil tvé očekávání?“ „Ano, ale… ne osobně. Vyvraždit vlastní rodinu je dost ohavné, obzvláště když v ní koluje MÁ krev. Ale právě tato krev je příčinou mého pádu. Ještě štěstí, že mám své věrné služebníky - udělají to za mě a velice rádi. Tohle bude má pomsta, Samueli. Mí hlídači portálů dostihnou všechny Gordony, kteří existují a smažou je z povrchu zemského. Nyní, když jsem opět u moci, i oni povstanou. Všechny, kdo se jim postaví do cesty, stihne smrt. S mými bojovníky se nikdo měřit nemůže a ty moc dobře víš, že jich tu je hned šest. Teď vidím, jak chytré bylo vytvořit na panství Gordonů pět dalších portálů a tím i pět dalších strážců, kteří mě chránili.“ „Proto jich je tu tolik? Chtěl jsi větší ochranu, když se tu usídlili tví potomci?“ „Samozřejmě že ano a nemysli si, že jsem neměl prsty v tom, že Marcus dostal právě toto území. To, že zámek stojí nad Černým zrcadlem není žádná náhoda ale Lilith chtěla být Gordonům nablízku a já také. Do té doby než jsem vytvořil dalších pět portálů tu byl jen jeden jediný portál a to právě poblíž Lilithina zrcadla. Ty ostatní jsem vytvořil až později.“ „K čemu vůbec potřebuješ portál?“ „Kvůli mým bojovníkům, které moc portálů drží v tomto světě a já je mohu snadno ovládat. Občas se stane, že můj bojovník zemře a musí být nahrazen jiným, což se stalo kupříkladu v Čechách. Můj drak tam byl zahuben ale nahradil ho někdo nový, bohužel i ten je již mrtvý, že Kasumi? Během mé nepřítomnosti však některé portály ztratily svoji moc, a mí netvoři si dělali, co chtěli. Je tu ale i další důvod, proč existují portály. Přes ně ke mně mohli přicházet mí věrní lidští služebníci, kteří pak vykonávali mé rozkazy. Kdysi jsem jich měl celé zástupy, a aby sem nemohl vejít kde kdo, vytvořila pro mě Lilith nezničitelné černé koule, sloužící jako klíč.“ „Zdá se, že to nebyl moc dobrý nápad, když se sem pak Mordred dostal a porazil tě.“ Samaela troufalost jeho vzdáleného potomka velice rozčílila. „Vysmíváš se mi? Mě?! Blíží se tvůj konec, Samueli! Neutečeš, nikdo z vás neuteče. Budete jako štvaná zvěř!“ Démon se vrátil na svůj trůn, usedl a otočil se na Samuela. V očích se mu zablesklo jasné červené světlo a znehybněl. Samuel na něj ještě chvíli zíral, poté se nahnul nad propast, kde už nebyly žádné tváře. Vrátil se k oltáři, povytáhl jeden z klíčů moci a o jeho ostrou hranu si postupně přeřezal pouta. Byl připraven Kasumi shodit dolů. Sice by to ničemu nepomohlo, ale jako zadostiučinění to pokládal za nutné. Než to ale stačil udělat, byla i s Cyem opět v pořádku.
„Tak jsi spokojená?!“ obořil se na Kasumi Samuel jakmile si všiml, že se už hýbe. „Ano, Samueli jsem spokojená.“ Přešla k démonovi a krátkou chvilku si ho prohlížela. Vypadal jako socha, jen ty oči stále svítily. „Úžasné,“ řekl Cy. „To ano, ale měli bychom rychle vyrazit,“ řekla Kasumi. „Jdeme, Samueli.“ Až teď si všimla, že Gordon už pouta nemá, ale bylo jí to jedno. Cy zvedl kouli, jež byla na jednom z mnoha stojanů, a opět ji tam vrátil. Všichni se urychleně vydali portálem ven. „Proč ten spěch?“ ptal se Samuel, když stáli opět v jeskyni. „Copak se nechceš pokochat tím, co jsi způsobila?“ „Viděla jsem toho dost. Možná ti to tak nepřišlo, ale slyšela a viděla jsem moc dobře, co se tam stalo. Je to teď jako vzpomínka, jakoby se mi do paměti okamžitě zaryly události dlouhé několik minut. Takže si nemysli, že přede mnou něco utajíš, Samueli, potomku démona.“ „Přestaň! Myslíš, že je mi to příjemné? Vyvolala jsi zlo, které může pohltit všechny! Jsi zrůda!“ „Od tebe to sedí...“ „Radši bych to byl nikdy nezjistil.“ Do rozhovoru se zapojil Cy: „Musím říct, že jsem nikdy nevěřil, že něco takového vážně objevíme.“ „Co teď plánuješ dělat, Cyi? Vracíš se domů?“ zeptala se Kasumi. „Určitě ano. Sice nemám žádný hmatatelný důkaz jeho existence, ale úplně mi stačí vědět, že je skutečný. Konečně vím, jak se věci doopravdy mají. Měl bych na něj spousty otázek, ale nemůžu chtít všechno. Tady to nejspíše bude brzy hodně nebezpečné, takže zbytečně riskovat se mi nechce.“ „No to snad ne!“ řekl Samuel, „copak nikdo z vás nemá ani kouska zodpovědnosti? Zdrhnete, jakmile tu začne jít o život a necháte tu všechny ty lidi napospas jemu? Vy vrazi!“ „Já jsem neřekla, že odjíždím. Myslím, že je načase si vytyčit další životní cíl a ten poměrně úzce souvisí s tebou, Samueli.“ „Chceš mě zabít, aby se nemusel tolik snažit? Zbytečně. Beztak je jasné, že se na ten lov nesmírně těší, jinak by nás zabil už tam.“ „Začíná se mi tu líbit a je mi jasné, že potřebuješ ochranu, Samueli. Během pár okamžiků ti jistě budou v patách hlídači portálů a jsem moc zvědavá, jestli je dokážeme zastavit. Takže od téhle chvíle, ať se ti to líbí, nebo ne, mě můžeš považovat za osobního strážce.“ „Chceš mě chránit?! Vždyť ani nevíš, proti čemu stojíš!“ „Taky ti nic neslibuji. Pokud uvidím, že není naděje, radši zmizím, ale pochybuji, že se to stane. Už jsem se s pár hlídači potkala a jde je zabít. Tak pojď Samueli, měli bychom se pohnout. Musíme zpátky do bunkru pro výbavu a pak zkusíme ulovit lovce.“ „Nechápu tě, ale i tak nic riskovat nebudu. Evidentně si věříš, ale portálů je v okolí šest. Pokud má z každého vylézt nějaké nebezpečné stvoření, jsi v koncích. Ani ty nedokážeš všechny zastavit. Sice bych rád viděl, jak tě nestvůry drásají na kusy, ale
nic takového nebude. Samael jasně říkal, že chce zabít všechny Gordony a já jsem poslední. Nemá smysl utíkat. Zabij mě teď a tady, tím mě nejlépe ochráníš a všechny ostatní též.“ „Silná slova, Samueli, ale jak víš, že jsi poslední Gordon?“ „Vím moc dobře, jak to s mou rodinou vypadá. Když je můj syn mrtvý, nezbývají už žádní další Gordonové“ „A co ti nenarození?“ „Jakže?“ „Rachel je těhotná. Budeš dědečkem, Samueli.“ „Rachel, že je… to snad ne.“ „Stále si myslíš, že se to týká jen tebe?“ „Ne… já… to ale nemůžeme…“ „Nemůžeme co? Nechat ji jen tak zabít? To zřejmě ne. Jdeme Samueli. Teprve teď to začíná být opravdu zajímavé.“
XIV – Pojídači masa Samuel, Cy a Kasumi mířili nejkratší cestou k bunkru. Blesky bičovaly oblohu a prosvítaly mezi stromy jako náhlý paprsek světla. Vše bylo tmavé a temné. Drželi se pohromadě, protože sami viděli sotva na pár metrů. Záře blesků alespoň na malou chvíli pomohla určit správný směr. Burácející vichr jim kradl další smysl – sluch. Postupovali mlčky, ale v srdcích všech stále narůstal zneklidňující pocit nejistoty. Když náhle vezmete lidem jejich nejpřirozenější smysly, kterými poznávají okolí, cítí se jako bezbranné vystrašené děti. I Kasumi pociťovala neklid a stále se ohlížela za sebe a snažila se svýma bystrýma očima proniknout závojem tmy a zjistit, jestli jim v patách nekráčí… smrt. Nejistota se prohlodávala do duše, jako když vrták provrtává slabé ztrouchnivělé dřevo. Nevěděli, co přesně vystoupilo z portálu v jeskyni a nevěděli ani, jestli se tomu podařilo překonat propast, ze které raději odstranili žebřík i lávku. Neměli žádné zbraně a Kasumi na tom nebyla zdravotně zrovna nejlépe, a tak věřili, že je lepší se schovat. Utéct a schovat se, ale před čím vlastně? Bylo těžké zůstávat v nejistotě a nepoznat skutečnou hrozbu, ale věřili, že to snad tak bude lepší. Ne vždy se však dá utíkat a pak nezbude než se otočit a stát tváří v tvář neznámu. Jediný Samuel znal lesy na Black Mirror alespoň tak, aby dokázal v tomhle počasí, bylo-li to vůbec počasím, najít přibližný správný směr, když už ne nějakou pěšinu nebo stezku, která by je tam dovedla. Blesky neúnavně drtily oblohu svojí mocí a tu a tam si našli cestu i sem, do lesů. Již dvakrát zaslechli děsivou ránu a následný pomalý pád vzrostlého stromu. S žuchnutím dopadl na zem, zlomený a zničený. Samuel vedl ostatní po příkrém kamenitém svahu dolů do údolí. Vinou stálého deště byl svah zablácený a pod nohama značně nejistý. Cy uklouzl a nebýt včasného Samuelova zachycení, mohl skončit až dole v temnotě, do které není dobré vstupovat sám. Temnota je jako rozpínající se šero. Jeden člověk, jedna svíčka ho nezastaví a bude pohlcena, ale když je svíček víc a víc, musí šero ustoupit. „Tohle se mi líbí čím dál tím míň,“ řekl Cy, „už abychom byli odsud co nejdál.“ Cesta po svahu byla dlouhá, rozhodně delší než za běžného dne nebo noci, ale tohle nebyla běžná noc. Konečně stanuli dole, připraveni pokračovat dál. Děsivá rána a mohutné zaskřípání sotva pár desítek metrů od nich je však přiměla okamžitě se otočit. Blesk zasáhl strom rostoucí přímo na úpatí svahu a obrovský kmen se převrátil. Příkrost svahu pomohla v jeho rozpohybování a jako valící se lavina se řítil dolů, přímo na ně. Samuel i Cy se okamžitě rozprchli každý na jinou stranu, snažíc se vyhnout smrtonosnému kmenu. Kasumi se rozhodla pro jiný úkryt a uskočila směrem k úpatí svahu. Vysoké strmé kameny posloužily jako odrazový můstek a valící se kmen na ně dopadl. Ve své setrvačnosti se vymrštil do výšky a s ohromnou ránou dopadl na zem dobrých osm metrů od úpatí svahu. Svou vahou zapadl do půdy a konečně se zastavil. Samuel se vracel zpátky a doufal, že ostatní jsou také v pořádku. Když ho Kasumi zahlédla, byl už těsně u ní. Tma byla opravdu neprostupná, jakoby ani nebyla přirozená… „Kde je Cy?“ ptala se, „není s tebou?“
„Ne, běžel na druhou stranu, někam tam.“ Samuel ukázal směr, kudy viděl Cye utíkat, ale pak mu ruka klesla zase k tělu, jakoby si nebyl jistý směrem. „Musel by se přece už vrátit,“ řekl nejistým hlasem. Rychlým krokem se vydali za ním. Samozřejmě mohli ho zkusit zavolat ale neutuchající vítr, silný déšť a jejich vlastní sklíčenost jim v tom bránila. Ušli sotva pár desítek metrů, když uviděli klečící siluetu ve tmě. Kasumi se k ní rozběhla, protože její strnulost a postoj vypovídal o tom, že něco není v pořádku. Zdálo se jí, že čím víc se blíží, tím větší tma je všude kolem. Přibližovala se ale i když byl předtím vidět alespoň obrys těla, tak teď nerozpoznala nic. 'Jak je to možné?' ptala se sama sebe v duchu. Připadala si jako slepá. Konečně se před ní opět vyjevilo lidské tělo. Bylo k ní otočené zády se sklopenou hlavou. Měla zato, že je Cy jen vyčerpaný, koneckonců už měl svůj věk. Přestože byla tak blízko, stále nedokázala rozeznat sebemenší detaily. „Cyi,“ řekla a jemně se dotkla jeho zad, aby mu dala najevo, že je nablízku, že je tu s ním. Její ruka místo pevných zad narazila na něco měkkého a poddajného. Čím více projížděla rukou dál, tím lepkavější a jemnější látku nacházela. V rychlosti ucukla rukou a vyndala ji z té… věci. Na ruce cítila pohyb. Zvláštní mravenčení, či co to bylo. Přiblížila ji k očím tak, aby na ni vůbec viděla a zděsila se. Kolem prstů se proplétaly desítky malinkých červů a brouků. Vítr částečně utichl a do nosu se ženě dostal nechutný zápach tlejícího masa. Hnilobný puch štípal do očí a stále sílil. Temnota okolo se rozestoupila a ona konečně poznala, co má na dosah ruky – shrbenou hmotu hnědého uhnívajícího masa, prolezlého všemožným hmyzem. Z útrob těla vylézali bílí tlustí červi a s tichým plesknutím dopadali na zmáčenou zem. Vinou deště vypadalo celé tělo téměř tekutě, ale plné života. A to doslova. Hlava podivného těla, doposavad otočená a sklopená, se začala k jejímu úděsu pohybovat. Spatřila zbytky lidského obličeje zbaveného očí. V bezzubých ústech spočíval velký útržek čerstvého masa. Jeho podstatná část visela z úst ven a mnohými otvory v prohnilých tvářích vylézali červi a pomalu ho ohlodávali. Z levého očního důlku vylezla dlouhá černá housenka s bezpočtem malých kmitajících nožek. Prolezla k masu a zmizela v ústech, nesouce si s sebou jeho malou část. Kasumi ještě nikdy v životě nepotkala nic z čeho by se jí tak zvedl žaludek. Vydržela se bez problému dívat na svíjející a trpící umírající, dokázala někoho fyzicky i psychicky mučit dlouhé hodiny, aniž by to na ní zanechalo jakoukoli nechuť a zvládla i pohled na rozsekané kusy těl, ale kombinace tohoto bylo i na ni moc. Nesnesitelný zápach a vědomí, že ta odpornost je živá jí do úst vháněla obsah žaludku, který jen těžko dokázala potlačit. Její oči konečně spadly níž a pronikly tmou. Na zemi v podmáčené zemi uviděla toporně ležet tělo Cye. Jeho tvář byla roztrhaná a zdeformovaná. Hruď se zdála být otevřená a visely z ní cáry masa a kusy vnitřností, hlavně střev. Kasumi ztěžka polkla, aby zahnala potřebu zvracet. Díky mrtvému příteli rychle zahodila odpor a v jejím srdci převládl hněv. Oběma rukama chytila hlavu hnijící stvůry a snažila se zabořit jí prsty dovnitř. Věřila, že to, co ji pohaní, je mozek, nebo spíše to, co z něj zbylo. Dlaně jí až po zápěstí zmizely ve spleti masa a červů a snažila se nahmatat a zničit to důležité uvnitř. Až doposavad klidný tvor urychleně změnil své jednání a rukama, nebo spíše podivnými pahýly, v rychlosti odstrčil Kasumino tělo pryč. Náraz to byl neskutečně silný a Kasumi odlétla několik metrů vzad, kde dopadla zády na
bahnitou zem. V dlaních jí zbyly kusy shnilého tmavého masa. Samuel, který po rozestoupivší tmě vše s hrůzou a z povzdálí sledoval, konečně zareagoval. Pomohl Kasumi na nohy a snažil se ji uklidnit a odvléci stranou, protože hnijící tvor se začal věnovat opět Cyovi. „Nech mě!“ zařvala Kasumi a vztekle se vrhla zpátky. „Kasumi, počkej. Nech to radši být!“ Bylo to marné. Kasumi se vrátila k tomu, co uměla velice dobře a už v běhu přešla do výskoku ukončeného kopem přímo do hlavy tvora. Kopanec oddělil téměř polovinu hlavy a srazil ji k zemi. Z jejího zbytku okamžitě vylezli stovky malých broučků a snaživě nosili maso kousek po kousku na své původní místo. Mezitím se tvor rozhodl nadobro přestat s hostinou, dokud nevyřeší otravného útočníka. Ačkoli měl jen spodní polovinu hlavy, postavil se a čvachtavým pohybem se ke Kasumi přiblížil. Rozšlápl zbytek své hlavy, jakoby to nic neznamenalo, nebo jakoby věděl, že díky svým pomocníčkům se dříve nebo později vrátí tam, kde původně byla. Kasumi, přesvědčená, že když rozseká tělo na kusy, nebude se moci zase složit, provedla ze stoje kop vedený přímo na hruď. Očekávala, že ji doslova vykopne ze zbytku těla, ale místo toho nechápavě sledovala, jak jí noha prošla tělem skrz a opět se objevila na druhé straně. K ještě většímu zděšení zjistila, že ji nedokáže vytáhnout. Rovnováhu stále držela, takže se pokusila tělo dlaněmi odstrčit a končetinu uvolnit, ale místo toho jí ruce zajeli do prsou svého protivníka, kde zůstaly uvězněné trčet. Nemohla s nimi ven a ani dovnitř. Samuel, který mezitím odběhl, aby u svahu pobral několik větších kamenů, se konečně vrátil a sledoval, že Kasumi teď vypadá, jako by byla součástí netvora. Měl v plánu ho zasypat kameny a tím ho snad roztrhat na kusy. Nevěřil, že by se mu to opravdu mohlo povézt, když měl kamenů jen pár, ale doufal, že ho to alespoň zastaví. Teď měl ale strach, že zasáhne Kasumi. Čím dál tím víc v ní viděl důležitého spojence a udržet ji naživu mohlo znamenat mnoho. Věděl, že svoji nenávist musí odložit, pokud chce zvýšit šance na přežití sebe i Rachel. Tvor opět podobným způsobem vymrštil paže a udeřil s nimi Kasumi. Následně z něj velkou rychlostí vylétla a to přímo zády k nedalekému kmeni stromu. Narazila do něj a s bolestivým výkřikem spadla dolů. Kolem rukou měla stále maso, které z tvora vyletělo i s ní. Samuel neváhal, protože tvor tentokrát neměl v plánu přestat a věnovat se něčemu jinému. Postupně na něj hodil všechny kameny, ale výsledek byl jen ten, že oddělil zbytek hlavy a část levé paže. Ať tu věc drželo naživu cokoli, hlava to nebyla. Ani jako bezhlavý se nemínil zastavit a Kasumi rozhodně nevypadala na to, že se dokáže zvednout a utéct. Samuel k ní rychle přiběhl a pomáhal jí na nohy, které se ale stejně podlamovaly a on si ji nakonec musel vzít do náruče a vší silou utíkat pryč. Tichý protivník kypící životem, ale nebyl vůbec pomalý. Nebýt bláta, které ho výrazně zpomalovalo, by je jistě dostihl. „Pusť mě,“ řekla Kasumi, když ztěžka oddychující Samuel únavou výrazně zpomaloval. Uběhl s ní velkou dálku, ale vždy když v rychlosti otočil hlavu dozadu, viděl temný obrys smrtícího nepřítele. Samuel Kasumi rychle položil a doufal, že se udrží na nohou sama, což se potvrdilo, ale místo toho, aby utíkala dál, se zastavila a otočila. „Co to děláš, Kasumi? Musíme pryč.“ „Já ho zabiju.“
„On už mrtvý je. To, co ho drží pohromadě, jsou především ty odpornosti v něm. Nemůžeš ho dostat.“ Kasumi věděla, že Gordon má pravdu, že proti netvoru nemá šanci. Navíc po tom všem se cítila hrozně potlučená a slabá. Vlastně se sotva držela na nohou, ale smrt posledního člověka, který ji měl alespoň trochu rád ji zasáhla více, než čekala. Před ní se ze stínu vyvalil on. Hnilobou prosáklá věc stále neměla hlavu, ale i tak žena věděla, že ho nezvládne zabít. Musela by ho rozsekat nebo roztrhat na kusy a ani pak by to nejspíše nebyl jeho definitivní konec. Zpočátku pomalým krokem couvala, ale pak se přeci jen otočila a utíkala pryč za Samuelem. Běželi, co jim síly stačily několik dlouhých kilometrů a až když Kasumi padla k zemi se Samuel zastavil. Nejprve se rozhlédl okolo a s úlevou, avšak stále s neklidem zjistil, že ohnilec, jak ho začal nazývat, tu není. Kasumi byla na kolenou a bylo jasné, že už toho všeho má dost. Vlasy deštěm slepené, tělo pokryté bahnem a kusy ohnilcova těla, odporný pach a k tomu těžké sípavé dýchaní. Vypadala hrozně a nyní opravdu představovala snadný cíl pro kde koho. Samuel se přistihl, jak přemýšlí, jestli ji tu nemá nechat nebo dokonce něčím utlouct. Čím více se blížili k bunkru, tím větší hrůza a zlost na něj padala. 'Opravdu mi ještě může být ku pomoci, když je na tom takhle? Má cenu ji brát s sebou?' Přemýšlel nad tím dlouho a bylo mu jasné, že i ona ví, co se mu honí hlavou. Nevydala ze sebe ani hlásku a ani nezvedla hlavu, aby se mu podívala do tváře. Šetrně se dotkla svých žeber a snažila se zjistit, jak na tom jsou. Tlak na ně ji hodně bolel, ale zlomené snad nebyly. Žebra ale rozhodně nebyla to jediné, co jí způsobovalo bolesti. Cítila se špatně, a čím více nad tím přemýšlela, tím to bylo horší. Ivanovy rány se ozývaly a náraz do stromu, včetně vyčerpávajícího běhu dokončili dílo zkázy. Věřila, že je to definitivní konec. I kdyby Samuel překousl smrt syna, tak teď už se pro něj stává zbytečnou zátěží. K bunkru je to ještě kus cesty a její, pro Samuela dříve výhodná přítomnost se měnila v omezující závaží. Samuel to ale viděl jinak a podepřel ji, aby mohla vstát. „Možná se pletu, ale myslím, že to co právě teď dělám, pro tebe znamená hodně.“ Kasumi chtěla něco říct, ale z úst se jí vydral jen sípot. Samuel ji už rozhodně nemohl vzít do náruče nebo na záda, takže risknul pomalý pochod k bunkru. Kasumi se mu držela kolem ramene a myslela jen na to, aby ho co nejméně zdržovala. Samuel byl značně nervózní při sebemenším zapraskání větví, či jiném neobvyklého zvuku. Snažil se z hlavy vytěsnit myšlenky na to, co by dělal, kdyby ho teď ohnilec překvapil. Vlastně by byla jen jedna možnost a věděl, že kdyby bylo rozhodování na Japonce, tak to bez výčitek udělá. Jenže na rozdíl od ní Samuel nežil jen přítomností a uvědomoval si, že pro něj může být cenná, ovšem pokud to oba přežijí. Nakonec ji musel skoro vléct a tak se dostali k řece. K bunkru to bylo jen pár stovek metrů, ale sám nevěděl, na kterou stranu se vydat, aby došli k mostu. Řeka tu byla příliš široká a měla silný proud. Po chvilce rozmýšlení pokračovali proti proudu. Zdálo se mu to nejlepší, protože přibližovat se k Willow Creek rozhodně nebylo nejbezpečnější. Vítr se zase začal zvedat a stromy se mocně ohýbaly. Oba byli už celí promočení, ale díky tomu se z Kasumina těla alespoň smýval zápach a zbytky masa. Samuel strnul, když k němu vichr zanesl táhlé vytí vlka. Zdálo se, že je sám, ale sázet se na to
nedalo. Samuel přidal do kroku. Druhý břeh se najednou zdál být mnohem více než předtím. Stal se jakýmsi nejistým útočištěm, které rozhodovalo o životě a smrti. Vytí zaslechl znovu a mnohem silnější než prve. 'Jak daleko to může ještě být?' ptal se v duchu sám sebe. Každý metr, který ušli, úpěnlivě sledoval břeh před sebou a doufal, že tam konečně uvidí most. „Musíme si pospíšit,“ řekl, „můžeš běžet?“ „Ech, možná…“ odpověděla tiše. Samuel vrhnul rychlý pohled za sebe. Neviděl nic, ale k uším mu dolehlo tiché vrčení. Rozeběhl se a vlekl za sebou Kasumi, která se přemáhala, aby vůbec dokázala držet krok a neupadla. Neměli šanci utéct, ale neviděli jinou možnost. Konečně v dálce zahlédli něco, co překračovalo řeku. Nebyl to ale most, jak si zprvu mysleli. Až když přiběhli k tomu, zjistili, co to doopravdy je – padlý kmen stromu. Překonával velkou část řeky, ačkoli po něm nebylo možné přejít až na konec. Výrazně zvolnili, i když za sebou stále slyšeli blížícího se vlka. Opatrně vkročili na kmen. Samuel šel vpředu a měl co dělat, aby neuklouzl do řeky. Pod sebou viděl několik malých, ale špičatých kamenů, které vyčnívaly z rozbouřené řeky. Pád dolů by mohl být to poslední, co zažije, ale zůstat na břehu bylo minimálně stejně nebezpečné. Drželi se za ruce a došli až na konec kmenu. Špička stromu se musela ulomit a skončila v řece. Na druhý břeh to ale stále bylo dobré dva metry. Když se Samuel nervózně ohlédl, spatřil tmavě šedého vlka, jak s vyceněnými tesáky a krví podlitýma očima opatrně stoupá po kmeni. Kasumi si stěží uvědomovala nebezpečí a vlka sledovala zmateným pohledem. Pro všechny tři znamenal jediný špatný pohyb pád a vážné riziko smrti. Samuel tušil, že Kasumi se nepřiměje ke skoku na druhý břeh, ačkoli by to zvládla. Vypadala ale naprosto omámeně, snad to bylo únavou nebo tou bolestí, těžko říct. Kromě toho ten vlk by to mohl skočit také, zase taková vzdálenost to nebyla. 'Kdyby jen ten břeh nebyl tak podmáčený a strmý,' říkal si Samuel, a sbíral odvahu pro to, co chtěl udělat. Sundal si bundu a opatrně obešel Kasumi. Málem přitom uklouzl, ale nakonec se to povedlo. Hodil bundu přímo na vlčí hlavu, aby zvíře vyvedl z míry a zakryl mu alespoň na chvíli smrtící tesáky. Hned potom po něm skočil a snažil se ho strhnout dolů. Jeho váha s vlkem skutečně zacloumala a ten neudržel rovnováhu. Tlapy se mu smekly a se zakňučením se zřítil dolů. Táhlé kňučení se ozývalo ještě dlouho poté, co ho proud odnesl pryč. Pak utichlo, avšak ne kvůli tomu, že by už nebyl z doslechu, ale vinou ostrých kamenů, na které vlčí tělo naráželo a které mu způsobily smrtelná zranění. Samuel se přeci jen udržel na kmeni a odplazil se na břeh. Kasumi se vrátila opatrně za ním. „Je jich tu víc?“ hlesla. „Nejspíš ano, ten vlk byl dost mladý. Zkusíme jít ještě kus proti proudu. Někde tu ten most musí být.“ Samuel znaveně vstal a opět podepřel Kasumi, která na tom stále byla špatně. Ušli sotva tři sta metrů, když s úlevou dorazili k dřevěnému mostu. Nebyl v dobrém stavu, ale unesl je. Teď už oba dobře věděli kudy se nejrychleji dostat k bunkru, takže neváhali ani okamžik a šli. Předpokládali, že před ním najdou na stráži Pietra, ale ten tu nebyl.
Když vstoupili dovnitř, Samuel si hlasitě oddechl. Zavřel dveře a oba pokračovali do hlavní části k vratům. Právě z nich vycházel Colliere s plakající Rachel, která jen stěží chápala, co se doopravdy stalo. „Cože?! řekl Coliere překvapeně, když zahlédl Samuela a namířil na něj svoji pistoli. „Uklidněte se, Colliere,“ řekl Samuel, o kterého se opírala Kasumi. „Viděl jsem to uvnitř,“ řekl inspektor, „a… je to vaše práce. Stejný podpis jako kdysi.“ „Ne, to není moje vina. Já už jsem čistý. Svému synovi bych nikdy neublížil!“ „Ta vedle tebe, že ano?“ řekla Rachel a hlas jí klesl. „Viděla jsem ji na svatbě.“ Samuel se zadíval do očí Kasumi. 'Mám říct pravdu?' pomyslel si. 'Stačí na ni ukázat prstem a zřejmě by to stačilo, aby ji Colliere zastřelil nebo alespoň nasadil pouta a poslal za mříže. Vždyť Rachel nevěří, že tu hrůzu jsem způsobil já. Ať už jí Adrian o kletbě vyprávěl cokoli, tak se zdá, že to na ní něco zanechalo.' Správně tušil, že Rachel ho ani v nejmenším za vraha nepovažuje. To, co předvedl na Black Mirror ji přesvědčilo, že Adriana má rád a nikdy by mu neublížil. Kasumi se pomalu vzpamatovávala a opět se dostávala do své obvyklé ráže. Poodstoupila od Samuela. „Tak co?“ řekl Colliere, „kdo je za tu hrůzu tam zodpovědný?“ Nastalo ticho, které po chvilce přerušil zase Colliere. „Vy, Gordone, jste vrah tak či tak a za to zaplatíte. A co se týče vás, slečno, tak s námi půjdete na stanici.“ „Samuel za nic nemůže,“ řekla Rachel. „Jak to myslíte? Vždyť je to zrůda. Zabil pět lidí a přestože byl mrtvý je zase naživu!“ „On za ty vraždy nemohl,“ řekla Rachel. „To ale ve výsledku nic nemění. Zaslouží si smrt víc než kdo jiný!“ „Řešíme tu banality!“ zvýšila hlas Kasumi, 'a přitom konkrétně po vás dvou,“ Kasumi ukázala na Samuela a Rachel, „jdou síly daleko větší, než si dokážete představit.“ „Má pravdu. Řekni mi popravdě, Rachel. Jsi těhotná?“ zeptal se Samuel. „Ano ale…“ „Je to Adriana?“ „Jistě.“ „Do prdele!“ „Co je? Co to s tím má společného?“ vyzvídala Rachel. „Jsi v nebezpečí. Jdou ti po krku!“ „Kdo?! Nevím o čem mluvíš! Já chci hlavně vědět, kdo mi zabil muže! Milovala jsem ho, milovala!“ Rachel se opět rozplakala. „Nevím, co na ni zkoušíte, Gordone, ale jestli od vás uslyším něco jiného než jméno vraha, tak vás na místě zastřelím!“ „Ivan,“ odpověděl Samuel už bez váhání. Schválně koutkem oka sledoval, jak to zapůsobí na Kasumi, ale na její tváři nevyčetl nic. „Ivan byl ten muž, co Adriana odvedl ze svatby,“ vysvětlila Kasumi. „To, co se stalo byla jeho práce. A to, co se tam venku teď děje je také jeho vina. Jeho a dalšího muže, který je už ale také po smrti.“ „Také? Takže ten muž, ta zrůda už je po smrti?“ zeptala se Rachel. „Ano je. Patřila jsem k nim, to je pravda, ale nevěděla jsem, co přesně plánují. Ošálili mě a zašlo to příliš daleko, tak daleko, že už jsem nemohla jen tak sedět a nečinně
přihlížet. Věci, co se teď potulují venku, přivolali oni a já jsem je zastavila bohužel příliš pozdě.“ „Podle toho, co máš na těle, to vypadá, že to nebylo snadné,“ řekla Rachel. „Taky nebylo, ale to teď není podstatné.“ „Vyšetřování určitě ukáže víc,“ řekl Colliere, „už jsem poslal Zaka do vesnice pro vybavení. Oba jste podezřelými a nemyslete si, že té vaší báchorce věřím.“ „Je mi jedno čemu věříte, ale pochybuji, že se k vyšetřování stihnete dopracovat. Stále opomíjíte to tam venku,“ řekla Kasumi. „A co tam má jako být? Myslíte bouřku? Ta je tady u nás v Anglii běžná, slečno.“ „Na panství se vám momentálně pohybuje šest podivných stvoření a až je uvidíte, tak pochopíte, že existují temné síly, které…“ „Já jsem muž vědy, ostatně těžko bych mohl dělat tuhle práci, kdybych věřil na nějaké nadpřirozeno.“ „Ta bouřka není normální, inspektore. To vám přeci musí být jasné,“ řekla Rachel. „Upřímně řečeno začínám litovat, že na panství už nemáme blázinec. Copak to opravdu všichni považuje za důkaz nějakého nadpřirozena? Nepřijde vám to směšné? Je to jen silná bouřka.“ „Tak dost!“ řekla Kasumi, „nemáme čas na zbytečné řeči.“ Z hluboké šachty se ozvalo mohutné zavrčení, které rozhodně nepřipomínalo žádné zvíře, které na panství žilo. Všichni se otočili tím směrem a strnuli. „C-co je to?“ ptala se vyděšená Rachel. „Ta šachta se napojuje na doly a tím i na podzemí pod Warmhill,“ řekl Samuel. „Další z nich,“ dodala Kasumi. Jako ozvěna se celým sálem začalo ozývat nepřirozené funění a vrčení, které stále nabývalo na síle. „Leze to sem,“ řekl Samuel, „rychle dovnitř.“ Všichni zaběhli do hlavní části bunkru, ale než stihli vrata zavřít, vyskočilo z jámy obrovské bílé cosi. Tělo vysoké jako člověk připomínalo spíše nějakou šelmu. Čtyři mohutné nohy ukončené silnými drápy byly smrtící, ale to co všechny zaujalo nejvíce, byla hlava. Dvě velké rudé obrovské oči byly posazeny po obou stranách hlavy a připomínaly oči mouchy. Z tlamy vycházely desítky neustále se svíjejících chapadel. Tvor se rozběhl přímo proti nim, zatímco oni prchali do zadní místnosti. Colliere několikrát vystřelil, ale kulky se od tvora odrazily, jakoby nedokázaly proniknout neuvěřitelně tvrdou kůží. Colliere a Rachel zaběhli do místnosti s nádržemi jako první a hned nato se sem dostal Samuel. Kasumi tak rychlá nebyla a tvor jí byl v patách. Proti jeho rychlosti neměla šanci. „Dělej, pojď!“ povzbuzoval ji Samuel s rukou na uzavíracím tlačítku, protože věděl, že jestli to vůbec stihne, bude to těsné, hodně těsné. Ta věc byla velká a silná a nebylo jisté, že se nějak do místnosti nedostane. Colliere s pomocí Rachel rychle vypáčil železnou tyčí jeden hák ze zdi a přivázal k němu řetěz. Moc dobře věděli, že jediná šance je roura vedoucí do kanalizace. Samuel přimáčkl tlačítko na panelu v okamžiku, kdy jimi proskočila Kasumi a dveře se se skřípotem uzavřely. Narazilo do nich tělo tvora a to takovou silou, až se prohnuly. Collierovi se povedlo zaháknout hák o okraj roury a právě pomáhal Rachel vylézt. Dveře zapraskaly pod dalším
nárazem. „Pospěšte, rychle,“ poháněl ostatní Samuel, „ta věc se sem dostane. Stěny jeho nápor nevydrží.“ Colliere byl už nahoře. Po další ráně zůstala mezi popraskanými dveřmi a omlácenou stěnou velká mezera. Věděli, že tohle nestihnou a tak Kasumi udělala něco, co by Rachel asi jen těžko vydržela sledovat. Nožem, který tu stále zůstal po mučení, odřízla Adrianovo tělo a s pomocí Samuela, který chápal, že to je nezbytné, ho provlekla dírou ven. Nabídla ho tak té potvoře a doufala, že ji to zbrzdí. Rychlost s jakou se celé tělo náhle vcuclo otvorem byla nečekaná. Zatímco se z vedlejší místnosti ozývalo mlaskání a chřoupání, Samuel s Kasumi vyšplhali nahoru. Společně se sešli až v kanalizaci u roury. „Neměli jsme tam Adriana nechávat,“ řekla Rachel, aniž věděla, jak vlastně jeho tělo skončilo. „Adrian už je mrtvý a my bychom se měli hlavně starat o to, abychom nedopadli stejně,“ odvětila Kasumi. „Co to proboha je?“ ptal se Colliere naprosto vyvedený z míry. Nikdy by si nepomyslel, že uvidí něco takového. „Podobných věci je teď na panství šest. Jsou to…“ „To není důležité,“ přerušil Kasumi Samuel. „Určitě je možné ty věci zabít?“ zeptal se Asiatky. „Jo. Jen to není vždycky snadné,“ odpověděla mu. „Kam tohle vede?“ zeptal se Colliere a ukazoval přitom na temnou chodbu, jedinou, kterou se mohli vydat. „Stará kanalizace táhnoucí se pod panstvím,“ řekl Samuel. „Adrian tvrdil, že se tudy dá dostat jedině k hotelu. Jiné cesty jsou dávno nepřístupné.“ „Až k hotelu?“ podivovala se Rachel, která si uvědomila, že to je několik dlouhých mil. „V té tmě to nebude nic snadného,“ dodal Colliere. „Chcete tu snad zůstat?“ ptala se Kasumi, ale odpovědi se jí nedostalo. Kanály byly kromě tmy a nepříjemného zápachu plné krys. Přesto jim to ani zdaleka nepřišlo tak hrozné, jako to, co bylo dole. Cítili se tu sice stísněně, avšak bezpečně. Úkryt, kam se jen těžko někdo dostane, byl ideální. Roura nebyla tak velká, aby se jí monstrum dole mohlo protáhnout, což jim dávalo momentálně velice vzácný pocit bezpečí. Stále k nim ale doznívalo vzteklé vrčení netvora. Dorazili až k padací mříži, blokující cestu. Nebyla tak velká a ani příliš těžká, aby se nedala zvednout. Samuel s Collierem se o to postarali, aby mohli ženy prolézt. Z druhé strany pomohly Samuelovi mříž podržet, zatímco Colliere prolezl a následně Colliere s Kasumi umožnili průchod i Samuelovi. Kanalizace se začala nepříjemně větvit. Drželi se pospolu, aby se neztratili, ale chvíli zabralo, než si v hlavě ujasnili, kudy dál. Trvalo dlouhé hodiny, než se dostali k vůbec prvnímu výlezu z kanálů. Cesta dál vedla ještě k jednomu dalšímu a tím to končilo. Žádný další přístupný východ tu nebyl. Samuel vybral ten první, vyšplhal po žebříku a opatrně nadzvedl poklop. Venku byla tma, ale rozeznal hotel. Byl kousek před ním na parkovišti, takže ke vstupním dveřím to bylo jen pár metrů. Chystal se vylézt ven, když tu se k němu začal přibližovat zvuk kopyt
běžícího zvířete. Zprvu vůbec nechápal, co to má znamenat, ale dusot byl čím dál tím blíž, což ho znepokojovalo. Před sebou spatřil od řeky přibíhajícího mohutného černého koně. V rychlosti vrátil poklop na místo a slezl dolů. „Slyšel jsem dobře?“ ptal se Colliere. „Kůň?“ „Ano,“ odpověděl Samuel. „Nikdo na panství nemá koně,“ řekl Colliere. „Tak, co to tedy je?“ ptala Rachel, na kterou to vše působilo opravdu děsivě. Celý tenhle den pro ni byl jen nesnesitelná noční můra a ona už několikrát prosila Boha, aby to všechno byl jen sen a aby se konečně probudila vedle Adriana. Realita pro ni byla obtížně stravitelná. „Kam vede ten druhý poklop?“ ptala se Kasumi. „Řekl bych, že někam do hotelu,“ odpověděl Samuel. „V tom případě není co řešit,“ řekl Colliere a vydal se k němu. Samuel šel opět vpředu a už na první pohled poznal, že tento poklop rozhodně není nijak běžný. Ze spodní strany byla malá páčka, a když za ní zatáhl, ozvalo se cvaknutí. Poklop se odemkl a Samuel ho odstranil, aby mohl ven. Jakási tvrdá látka mu v tom však zabránila. Snažil se nahmatat otvor nebo alespoň zjistit, co to nadzvedl, ale marně. „Kasumi, podej mi nůž.“ S ním už nebyl problém zábranu rozříznout a zjistit, kde to vlastně jsou. To, do čeho právě dělal otvor, byl obyčejný koberec, ale trvalo mu to značnou chvíli. Ne proto, že by mu to nešlo, ale když si uvědomil, co to drží v ruce a jak to znělo ve chvíli, kdy ostří dopadalo na tělo jeho syna… nedokázal ty vzpomínky vyhnat z hlavy. „Chceš pomoct?“ ptala se Kasumi. „Co? Ne, ne. To je v pořádku,“ odpověděl jí. Konečně vytvořil dostatečný prostor. Už zbývalo jen odtáhnout postel, která poklop blokovala, a následně mohli všichni vylézt do tmavého pokoje. Mizivé světlo zvenčí ho nedokázalo dost dobře osvítit. Kasumi dostala zpátky svůj nůž a Samuel se pokusil otevřít dveře. Marně. „Murrayi!“ zařval z plných plic. „Murrayi, hej! Tady jsme!“ přidal se k němu Colliere. Několikrát zalomcovali dveřmi, ale k ničemu to nevedlo. Až po nějaké době k nim konečně dolehly zvuky blížících se kroků. „Murrayi? Jste to vy?“ ptal se Samuel. „Co když to je něco jiného?“ řekla poděšeně Rachel. Kasumi byla s nožem připravená u stěny hned za dveřmi, aby případného nepřítele překvapila. Rachel v ní už nějakou dobu viděla určitou oporu. Ačkoli bylo na první pohled jasné, že na tom není zdravotně nejlépe, vážila si jí čím dál víc. „Áá,“ vykřikla Rachel poděšeně. „Co je?“ ptal Samuel „Já nevím. Mám pocit, že po mě něco leze. Nějaký hmyz asi…“ Začala se ošívat a rychle se snažila najít důvod toho svědění. Pohledy Samuela a Kasumi se setkaly a oba v nich navzájem poznali porozumění a vzpomínky. Ve dveřích něco zacvakalo a náhle se rozletěly. Kasumi hned nepoznala, kdo to je, ale necítila žádný odporný zápach, takže to musel být člověk. V rukou měl baterku a kuchyňský nůž. Kasumi mu okamžitě přiložila svůj nůž ke krku a mírně mu zvrátila hlavu dozadu. Z jeho
roztřesených rukou obě věci vypadly a baterka zhasla. „Kdo jste?“ ptala se. „M-murray,“ odpověděl. „Nech ho být, Kasumi,“ řekl Samuel a sbíral ze země baterku - byla rozbitá. „Co se tu děje? Kdo jste?“ ptal se vřeštivým a vystrašeným hlasem hoteliér. „Teď není čas na vysvětlování, Murrayi,“ přerušil ho Colliere. Rozsviťte alespoň někde. Mám už té tmy po krk.“ Murray ho poznal po hlase a řekl: „To půjde těžko, inspektore – proud je vypnutý. Jsem tu úplně odříznutý a to, co je tam venku mi doufám vysvětlíte.“ „Co je tam venku?“ ptala se Rachel. Murray zavedl všechny ke schodišti do patra, kde bylo spousta chodeb přehrazených - zřejmě nebyly vůbec rekonstruované. Zamířil do svého pokoje, kde je pobídl, aby se podívali k oknu. Zvuk hromu a četnost blesků se povážlivě zvýšila a každou chvíli místností projelo oslnivé světlo. Déšť bušil na okenice a venku zavládla hustá mlha. Spatřili obrovského černého vraníka. Ještě nikdo z nich neviděl tak mohutného koně. Jeho oči žhnuly rudým světlem a na hřbetě mu seděl jezdec. Měl na sobě starou jezdeckou uniformu, ale místo hlavy byla holá lebka s prázdnými očními důlky, ze kterých vycházelo podivné tlumené rudé světlo. Kroužil po prostoru před hotelem a čas od času se kůň vzepjal, postavil se na zadní a hlasitě zaržál. Jezdec máchal sem a tam mečem, jakoby chtěl rozvířit šedou mlhu. „Vidí nás?“ šeptla Rachel. „Co to proboha je?“ ptal se roztřesený Murray. „Nevím, já…“ hlas se Samuelovi jen ztěžka dostával z úst. Cítil se zoufalý. „No nic,“ pronesl Murray a zlostně se podíval na Kasumi, „dojdu alespoň pro svíčky, když jste mi musela zničit baterku.“ „Nikam nejdete,“ řekla, „žádné světlo dělat nebudeme.“ „To tu budeme po tmě? Jdu pro světlo,“ zkusil to znovu Murray a chystal se odejít. Kasumi ho chytila za košili. „Jestli tady zapálíš svíčku nebo ho nějakým jiným způsobem upozorníš, že tu jsme, tak toho budeš litovat.“ Murray ještě vyděšenější odstoupil a odešel co nejdál od Kasumi. „Má pravdu,“ souhlasil s Asiatkou Colliere. „Musíme se skrývat a přečkat do rána.“ „Nejde mi o to čekat až do rána,“ upozorňovala Kasumi, „ale teď si musím už opravdu odpočinout. Je tu vedle nějaký jiný pokoj?“ „J-jo,“ řekl Murray. Hned dveře vedle. Pokojů je tu vlastně spousta a jsou celkem vybavené, tak si vyberte. Musím ale zajít dolů pro klíče.“ Kasumi chtěla vyrazit s ním, ale Samuel jí zadržel. „Půjdu tam. Nemusíš dělat všude hlídače.“ Sešli dolů do haly a Samuel přemýšlel nad bezpečností vstupních dveří. „Kolik je sem vchodů, Murrayi?“ „Myslíte, že mám chuť se zrovna s vámi bavit? Doneslo se mi, že vás inspektor chytil a také, že jste mu utekl. Jaká škoda... ačkoli možná z vás bude úžasná atrakce pro turisty.“ „Chci vědět, kolik sem vede cest, chápete? Řeknete mi to nebo mám té ženě, co vám tak hezky vysvětlila, že nemáte svítit, povědět, že jste udělal něco nepěkného?“
„Jen jeden a ten je řádně zabezpečený, jak vidíte.“ Vstupní dveře skutečně byly zajištěny stoly, křesly i židlemi, aby se nikdo nedostat dovnitř.“ „Pokud si vzpomínám, tak se do budovy dá dostat ještě přes kotelnu.“ „Už dávno tomu tak není, pane Gordone, a to kvůli bezpečnosti. Jak říkám, do hotelu vede jen tahle jediná cesta a tou nikdo neprojde.“ Samuel si tím jist nebyl. Už viděl tři pekelné bojovníky a minimálně jeden z nich by dveřmi prošel jako nic. Došlo mu, že Kasumi zbytečně přeceňuje, vždyť jak by mohla ty věci zastavit, když veškeré vybavení zůstalo v bunkru? Jediné, co měli byl nůž a Collierova pistole, která mohla fungovat možná tak na koně. Vrátili se nahoru a Murray rozdal všem klíče od jejich dočasných úkrytů. „Musíme zůstat na hlídce,“ řekl Colliere. „To rozhodně,“ odvětil Samuel. „Murrayi, běžte si na chvíli do pokoje a nechte nás tu samotné.“ Murray, ač zprvu nerad, odešel a ostatní zůstali sami na chodbě. „Jemu moc nevěřím,“ řekl Samuel, „vlastně nevěřím ani vám, inspektore.“ „Chm, myslím, že teď je třeba odložit neshody, ať jsou jakékoli. Prozatím bude lepší držet spolu.“ „To máte pravdu. O hlídky se tedy postaráme my a Rachel.“ „Proč ne ona?“ ptal se Colliere. „Kasumi necháme být. Je na tom dost bídně a potřebuje si odpočinout.“ „No dobrá. Začnu jako první a po třech hodinách mě vystřídáte.“ Samuel kývnul a Colliere se vrátil do pokoje k Murrayovi. „Musíme si spolu promluvit,“ řekla Kasumi, „jen my tři.“ Když přišli do Kasumina pokoje, usedli na postel, jež byla vedle starého dřevěného stolu. „Není třeba to dál tajit, spíše naopak. Ty věci jdou především po Samuelovi a po tobě Rachel, respektive po tom, co neseš v sobě.“ „Adrianovo dítě?“ „Přesně. Nevím, co mají v plánu, ani jak jsou chytré, ale musíme je jednoho po druhém zabít.“ „Ty to dokážeš, že jo?“ ptala se s nadějí v hlase Rachel. „Udělám, co bude v mých silách.“ „Mám strach hlavně o Ralpha a Edwarda. Musíme jim pomoct.“ „Hrad je teď ve velkém nebezpečí,“ řekl Samuel. „Minimálně jeden bude přímo uvnitř, možná…“ „Proboha. To je strašné. Co Edward a Ralph?“ „Máme určitou naději, že se nedostal přímo do zámku, ale v prostorách pod ním je určitě.“ „Musíme tam zítra jít. Možná… bychom měli ještě dnes…“ „Ne!“ řekla Kasumi. „Já… už nemůžu.“ „Promiň, já vím. Ještě jsem ti ani nepoděkovala. Jsem hrozně ráda, za to co jsi udělala, že ses jim všem pomstila, ale… nemělo to skončit takhle.“ „Ti lidé zradili i mě. Nevěděla jsem, že udělají tohle. Původně chtěli jen moji ochranu, ale nevěděla jsem, že to má být ochrana před tím, co je teď venku. Vyvolali to, aby
zjistili, co se vlastně stane, a od Adriana požadovali informace. Věděl toho o zdejším kraji a jeho tajemstvích hodně. Čekali nějaký vděk od těch tvorů, nějakou výhodu, moc.“ „Takže tě najali, jako… jako žoldáka? Za peníze?“ „No… ano. Za peníze. To ale neznamená, že nemám určité zábrany. Jsou věci, které bych neudělala nikdy ani za miliony.“ „Ne, já to takhle nemyslela. Nenaznačuji, že nás můžeš zradit, kvůli vyšší nabídce, to… to vůbec ne, promiň, jestli jsi to tak pochopila. Spíše chci… chci nějakou jistotu, rozumíš? Ty… jsi v tom, co děláš dobrá, že ano? Umíš zabíjet a tak… a všechny je zabiješ, že ano? Všechny do jednoho.“ Samuelovi se přestávalo líbit, kam rozhovor směřuje. Rachel evidentně měla příliš velký strach a nejradši by slyšela, že Kasumi vyrazí hned teď ven a všechny je bez problémů zlikviduje. Věděl, že bude lepší udržet ji v realitě. „Rachel, myslím, že uděláme nejlépe, když už půjdeme.“ „Jo, promiň, potřebuješ si odpočinout, já… já vím.“ „Samueli, zůstaneš tu ještě na chvilku?“ ptala se Kasumi. „Dobře, chvilku ještě ano.“ Samuel vyprovodil Rachel do jejího pokoje a vrátil se zpátky. Usedl na postel vedle ležící Kasumi. „Ty ale umíš lhát,“ řekl. „Nedělám to ráda, ale bude to tak lepší.“ „To bude… mimochodem, jak bys jí na to vlastně odpověděla?“ „Já nevím. Nemáme vůbec nic a proti nám stojí šest monster, přičemž každé je jiné a jinak zranitelné. Kromě toho vůbec nevíme, jestli se dokážou dorozumívat, čeho se bojí a co všechno dokážou. Ale… chci ti hlavně říct, že… že mně těší, co jsi pro mě udělal, Samueli.“ „Ty bys to ale neudělala, že ne? Nechala bys mě v lese napospas vlkům nebo něčemu horšímu a v tom bunkru bych na tvém místě sledoval, jak se mi před očima zavírají dveře, že ano?“ Kasumi mlčela a Samuel dobře věděl, co to znamená. „Na tebe se nedá spoléhat, pokud to předem neoznámíš. Myslíš jen na sebe. Nepřijde ti to jako zbabělost?“ Stále mlčela. „Nediv se, že nemáš nikoho, komu by na tobě záleželo, když nejsi ochotná se ani trochu obětovat pro druhé. Nevidí v tobě žádnou hodnotu kromě toho, co dokážeš. Respekt a úctu u ostatních si buduješ jen fyzickými schopnostmi a strachem, který to v lidech vyvolává. Chápu, že nechceš riskovat a držíš si odstup, protože zrada je hrozná, ale pořád jsi jen sama. Bohužel ani ten nejlepší nemůže stát proti všem ostatním a přijde čas, kdy chtě nechtě poznáš sílu děsivé samoty a bezmocnosti. Věř mi, protože vím, o čem mluvím. Vím to z vlastní zkušenosti. Pokud tohle všechno přežijeme, skončíme jako osamocené trosky ploužící se světem a nikdo po nás ani nehlesne. Zmizíme, tak jak jsme se objevili, protože si to dost možná zasloužíme. Záleželo ti někdy na někom? Mě ano a byl jsem to já, kdo je od sebe odvrhnul. Nikdo mě nechápal, protože to nezažili a nezbyl nikdo, s kým bych svůj smutek mohl sdílet. Nikdo, kdo by mě mohl pomoci ani nikdo, kdo by mi byl schopen porozumět. Také v sobě dusíš děsivou minulost a snažíš se ji
vytěsnit z hlavy, nemám pravdu? Nebyla jsi vždycky taková. Něco se stalo, něco bolestivého, co změnilo tvůj názor na svět, že? Neříkám, že názor je to špatný, ale není dokonalý. Vždycky se dá najít chyba, na každém, na všem. Děláš všechno proto, abys ji nehledala, ale občas se tomu nedá vyhnout. Občas vzpomínáš a říkáš si, jak to všechno mohlo být, kdyby se nestalo tohle a tamto. Tohle je jeden z těch okamžiků.“ Viděl, jak jí po tváři stékají slzy a byl přesvědčen, že je to vzácná chvíle. Jemu se to stává častěji, když ve snech vídá svoji ženu za tím oknem, jak ji pohlcují plameny a ona buší na sklo a volá: 'Samueli, Samueli.' On klečí venku v blátě před hradem a ptá se sám sebe, proč to udělal, proč se to stalo. Je tam venku bezmocný a opuštěný. Nemá sílu něco udělat, přestože tu možnost má. Potřásl hlavou, aby přestal vzpomínat, protože toho bylo víc, mnohem víc a on se za to styděl. Bál se toho, až dnes ulehne k spánku a až se mu hlavou začne honit Adrianovo umírání. Umírání, za které také cítí vinu. A ta jeho tvář, když ho zabíjel... Na tu tvář nezapomene nikdy. Bál se samoty a spánku. Díval se na ni, jak tiše pláče a přemýšlel, na co asi vzpomíná ona. Poví mu to? Hleděli si do očí a jeden druhému se snažili proniknout do duše a zjistit, co je uvnitř. Samuel jí jemně položil ruku na hruď, ale nepřestával jí sledovat oči plné bolesti ze vzpomínek. Nahnul se k ní blíž. Byla celá špinavá a páchla, ale to nebylo důležité. Nebylo ani důležité to, co udělala s jeho synem, protože ji chápal. Zdálo se mu to strašné, ale bylo to tak. Jak ji může vinit z něčeho takového, když by se na jejím místě zachoval podobně? Tedy ne, že by svého případného vraha řezal na kusy. Podstata však byla stejná. Adrian byl jeho syn a ne její. Ona k němu necítila vůbec nic. Položila svoji ruku na tu jeho a přimáčkla ji k tělu. Pocítila sílící bolest, ale pomohlo jí to. „Začalo to už v dětství. Narodila jsem se do dělnické rodiny. Žili jsme v chudinské čtvrti na okraji Jokohamy. Otec byl přístavní dělník, původně pocházel z Thajska, matka prodávala origami.“ „Ehh?“ „Skládanky z papíru. Nebylo to nic moc, ale uživili jsme se, dokud… si matka nespálila obě ruce. Nemohla s nimi ani hýbat a léčba přišla draho, hodně draho. Neměli jsme ani na jídlo, ale lékaři tvrdili, že se z toho dostane, že se jí do rukou vrátí cit a že bude jako dřív. Otec se zadlužil, aby jí pomohl, ale… nebylo to k ničemu. Byli jsme na dně a tehdy za námi přišel muž v drahém obleku a něco po otci chtěl. Nevěděla jsem, o co mu šlo, ale po pár dnech se vrátil a nabídl otci obrovskou sumu peněz za… za mě. Ten den to bylo naposledy, co jsem viděla rodiče. Bylo mi devět. Odvedl mě k jiným lidem a tvrdil, že to je všechno jen nějaká hra. Že se zase za pár dnů vrátím k rodině a že matka bude zdravá, protože jí pomůže a že už nebudeme muset žít v chudobě. Přišlo mi to jako zázrak, ale ze dnů se staly týdny, z týdnů měsíce a z měsíců roky. Dostávala se mi výchova a vzdělání. Říkali mi, jak svět funguje, jak to všechno chodí, na co si musím dávat pozor, co je důležité a co ne. Přišlo mi to správné, protože jsem byla sama. Celou tu dobu jsem vídala jen pár lidí a ven mě nikdy nepouštěli samotnou. Prý kvůli mé bezpečnosti a já jim věřila. Tvrdili, že svět venku je špatný a zlý, že všechno musí mít svůj řád, že je třeba mít disciplínu, úctu a respekt před svými pány, za které se oni považovali.“ Zvedla pravou ruku a ukázala Samuelovi prázdné místo po malíčku. „Každá chyba si má zasloužit
trest, jako vzpomínku na neúspěch a varování. Pomůže to dosáhnout dokonalosti, tak to říkali. V patnácti mě převezli jinam. Skončila jsem v odlehlém komplexu někde na severu Hokkaidó. Bylo tam pusto a už první den tam jsem pochopila, že ti 'hodní' nejsou tak hodní a že jim nikdy nešlo o mě jako o člověka. Chtěli ze mě mít stroj na zabíjení a… povedlo se jim to. Bylo nás tam deset, všechno dívky v mém věku a s podobnou minulostí.“ „Ale proč ne muži? Vždyť pro roli zabijáka by byli daleko vhodnější.“ „Ženy se dají ovládat mnohem snáz a přímo v akci představují potenciálně slabšího protivníka. Oni nechtěli vytvořit silné bojovníky, ale někoho nenápadného, někoho od koho se nic moc nečeká a díky tomu je mnohem nebezpečnější. V těch prostorách jsme podstupovaly velice tvrdý výcvik. Učily jsme se znát lidskou anatomii a ovládat bojová umění, hlavně Ninjutsu a zlepšovat se po fyzické i psychické stránce. Trénovali nás se zbraněmi i bez nich. Zkoušeli jsme ovládat a využívat takzvanou sílu Ki. Byly to nekonečné dny plné běhání, posilování, bojování,… ale nešlo jen o tohle. Bylo to také o poznání a sebeovládání. Žádné z nás to nepřišlo divné, věřily jsme jejich představám a lžím. Brzy jsme se navzájem spřátelily a pomáhaly jsme si, jak jen to bylo možné. Celé ty dlouhé roky jsme při přesunu po komplexu procházely kolem obrovské železné klece. Byla uprostřed hlavní haly a nikdo z nás nevěděl, k čemu má sloužit. Některé si myslely, že se dříve používala na zvířata, jiné tvrdily, že nás to má jen psychicky deptat a je pravda, že na nás ta klec skutečně tak působila. Ta klec byla jako symbol našeho spoutaného života a toho, že už nebudeme svobodné. Nikdy nám neřekli, k čemu přesně ta klec slouží, až do toho dne. Pamatuju si ho celý od začátku do konce. Ten den, bylo mi tehdy devatenáct, nás nahnali do klece, zavřeli a řekli, že ven pustí jen tu poslední, co zůstane naživu.“ „Jakže?“ „Také jsme zprvu nechápali, a trvalo víc než hodinu, než první z nás pochopily, co je tím myšleno. Začínala se uzavírat spojenectví. Spojenectví, o kterých všechny věděly, že musí skončit, že to je vše jen naoko. Jen dočasně a to na tak krátký čas, jak jen se to bude hodit. Bylo nás deset, všechny jsme se znaly po čtyři dlouhé roky. Byly jsme stále spolu a teď to muselo skončit. Ten den jsem vůbec poprvé zabila člověka a ne jednoho. Šest.“ „Šest?!“ „Slibovaly jsme si, že se nikdy nepodvedeme, že budeme stále spolu, držet za jeden provaz a… ono to najednou nešlo. Vzpomínám si na každou z nich. Vím, jak přesně skončily. A jedna z nich, ta poslední, mě prosila… prosila, abych ji nechala být. Ležela na zemi v koutě, byla celá od krve a prosila mě. Připomínala mi ty společné chvíle, všechno to, co jsme spolu zažily a já nevnímala. Měla jsem před očima nepřítele, kterého musím zabít za každou cenu. Nebránila se ale musela jsem to udělat. Poté mě přesunuli do Tokia, k muži jménem Tokutaro, který za celou touhle 'zkouškou' stál. Oficiálně jsem se zařadila mezi členy Yakuzy a stala jsem se Tokutarovým nástrojem pomsty. Stačilo mu na někoho ukázat a já jsem mu přinesla jeho hlavu, někdy doslova. Zpočátku to bylo těžké, ale už během pár měsíců se mne mé oběti báli. Někteří mne na kolenou prosili, aby to bylo rychlé a pokud možno bezbolestné. Tehdy jsem ale začínala chápat, že svět není tak jednoduchý, jak to
vypadalo. Ptala jsem se sama sebe, proč mám být smrtícím nástrojem a proč ti lidé mají umírat moji rukou, přestože jsem k nim necítila nenávist? Proč si zaslouží smrt, když mě nic neudělali? Postupem času jsem začínala svým obětem poskytovat určité výhody. Chtěla jsem jim umožnit se bránit a zprvu zákeřné vraždy se proměnily ve zdánlivě spravedlivé souboje. Ne proto, že bych k nim cítila lítost, ale proto, že mi to nepřišlo tak zbabělé. Moje sympatie k Tokutarovi a jeho lidem ochabovaly a já se čím dál tím víc sbližovala s jeho synem, se kterým jsem občas pracovala. Zamilovala jsem se do něj a šlo to velice rychle, protože mi to přišlo jako něco neznámého a krásného. Otěhotněla jsem, ale krátce na to se ukázalo, že to bylo Tokutarovým plánem. Zjistil, že se začínám měnit a že už mu nejsem tak věrná jako dřív. Řekl mi, abych své dítě zabila a ukázala mu jeho hlavu na důkaz mé oddanosti a věrnosti. Neměla jsem být víc než oddaný služebník, pes který štěká jen a jen pro svého pána – pro něj. Neměla jsem mít vlastní názory ani nějaké city. Jen dokonalý stroj na zabíjení.“ „Předpokládám, že jsi utekla a začala nový život.“ „Kdyby to bylo tak snadné… Měl mě v hrsti a neposlechnout bylo jako spáchat sebevraždu. Souhlasila jsem, že své dítě zabiju, ale mě se narodily dvě. Chlapec a dcera. Tokutaro to nevěděl a já jsem mohla dát jednomu z nich život. Jenže kterému? Neumíš si představit to rozhodování. Nevěděla jsem podle čeho volit a věděla jsem, že nějak se rozhodnout musím. Vzpomněla jsem si na sebe a na můj zničený život a zabila holčičku. Chlapce jsem rychle dala nějakým lidem a věřila, že se o něj postarají. Udělala jsem ale chybu a čas od času jsem ho navštěvovala, abych viděla, jak vyrůstá. Vždycky, když jsem otevřela dveře do jeho pokoje, bylo to jako přijít do jiného světa. Svět, který mi byl po celý život odepřen – svět radosti a štěstí. Ale oni to nějak zjistili a jednou, když jsem vešla k těm lidem, našla jsem je mrtvé v kalužích krve a to všechno kvůli mně. Otevřela jsem dveře do pokoje a na nich z druhé strany… našla své dítě… ukřižované.“ Kasumi se silně rozplakala a Samuel si ji vzal do náruče a dlouho ji utěšoval, dokud se neuklidnila a neusnula. Poté ji nechal o samotě a tiše vyklouzl z pokoje. Překvapilo ho, že se mu tak otevřela a byl za to opravdu rád. Život se s ní rozhodně nemazlil a on se dokonce přistihl, jak ji lituje. Lituje ženu, která zabila jeho syna a vyvolala všechny ty věci, co se teď prohánějí venku. Zvláštní… Zašel do haly, kde hlídal Colliere. Seděl zamyšleně na židli hned vedle kanceláře. „Mám ještě více než hodinu, copak mě už jdete vystřídat?“ ptal se, jakmile zahlédl Samuela. „Myslím, že spánek ještě odložím. Klidně můžete jít.“ „Hmm, tak dobrá.“ Colliere vstal a pomalu odcházel. „Počkejte,“ zarazil ho Samuel, „nechcete mi tu nechat pistoli? Jen tak pro jistotu, chápete, ne?“ „Zrovna vám budu dávat další prostředek, jak někoho zabít... Máte mě za hlupáka?“ „Před pár hodinami jste tvrdil, že nadpřirozeno neexistuje. Řekl bych, že jste už změnil názor, tak co se trochu zamyslet nad moji vinou? I Rachel vám potvrdila, že jsem za ty vraždy nemohl, že v tom hrála roli kletba.“
„Pistole zůstane u mě, Gordone. Jediný v koho tady mám alespoň trochu důvěry je ta… ehm… Kasumi.“ Colliere vystoupal po schodišti a Samuel osaměl. Připadal si tu jako v pasti. Opatrně se přiblížil k velkým oknům, skrze které prosvítalo slabé měsíční světlo. Čas od času zahlédl jezdce, jak se prohání po okolí. Jediné, v co mohl doufat bylo, že o nich neví. Liják za okny a časté údery hromu dotvářely společně s netvorem hrůzný obraz beznaděje. Raději se zase vrátil zpátky a snažil se přijít na nějaký plán. Přibližně po čtyřech hodinách, během kterých se naštěstí nic neudálo, vystoupal nahoru k pokoji Rachel a vešel dovnitř. Rachel spala a byla celá zabalená v přikrývce, jakoby si myslela, že jí to může pomoct. Opatrně s ní zatřásl, aby ji vzbudil. Lekla se a málem vykřikla hrůzou. „Jen klid. Máš hlídku.“ „Já?!“ řekla vystrašeně. „Podívej, stačí, když budeš dole v hale a kdyby se cokoli dělo, tak mě nebo Colliera vzbudíš, ano?“ „Dobře, ale…“ „Za chvíli se bude beztak rozednívat, tak to nebudeš mít nijak těžké.“ Zatímco Rachel opatrně sestupovala po schodech do hlavní haly, Samuel zašel do svého pokoje s výhledem před hotel. Bál se sice usnout, ale věděl, že si musí alespoň na malou chvíli odpočinout. Věnoval jen krátký pohled skrze zamlžená okna, a když zjistil, že jezdec stále neúnavně krouží okolo, raději ulehl ke spánku. „Samueli, Samueli, vzbuď se,“ ozvalo se tiše, načež Samuel v rychlosti otevřel oči a vykřikl. „Adriane, já nechtěl! Odpusť mi, prosím!“ „Neřvi tak.“ Samuel se uklidnil a pohlédl na Kasumi, která se ho právě pokoušela vzbudit. „Měl jsem zlý sen a…“ „Ty já mám taky. Na to si budeš muset zvyknout, ale příště tady neřvi, jasné?“ „Pokusím se… ale proč mě už budíš? Za okny je pořád tma.“ „To ano, ale je nejméně osm hodin ráno.“ Samuel přistoupil k oknu. Obloha byla tak zatažená, že byla tma jako v noci. Silný déšť ani bouřka neutichly a vítr stále ohýbal větvemi stromů. Přes hustou mlhu nebylo vidět dál než pár metrů. Obraz děsu za okny přetrval, ale něco se přeci jen změnilo. „Jezdec je pryč,“ řekl podiveně, ale s úlevou. „To ano a máme štěstí, že na nás nezaútočil. Když jsem vstala, šla jsem zkontrolovat hlídku a našla Rachel, jak dole spí.“ „Nechceš říct, že bys jí ublížila jen proto že usnula? Víš vůbec, jak to prožívá?“ „Od hlídky očekávám, že bude hlídat, ale… neublížila bych jí.“ „Zdá se mi, že ti je už mnohem lépe.“ „Naražené kosti a namožené svaly mě stále bolí, ale je to lepší a proto je nejvyšší čas vyrazit na lov.“ „Říkáš to, jakoby ti netvoři byli naší kořistí.“ „Já vím, že to zatím vypadá spíše opačně, ale s tím snad něco uděláme. Máš nějaký
plán?“ „Ehm, myslel jsem, že ty ho budeš mít, Kasumi.“ „Nějak nebyl čas ho vymyslet. Ráda bych si vyslechla tvůj nápad.“ „Myslím, že by u toho měli být všichni, půjdeme je nejprve sehnat.“ Samuel s Kasumi vzbudili ostatní a poté se všichni sešli v Murrayově prostorném pokoji. „Jezdec už venku není,“ radovala se Rachel, „ takže můžeme co nejdříve na zámek.“ „Jako útočiště by to nebylo špatné,“ uznal Colliere. Samuel to však zamítal. „Ne pokud by nebyl jeden z těch tvorů přímo uvnitř nebo přesněji řečeno v katakombách pod hradem. Odtamtud se ale klidně mohl dostat ven a navíc, pokud nám jdou skutečně po krku a pokud jsou alespoň trochu chytří, tak budou zámek hlídat.“ „Musíme odjet z panství a to okamžitě,“ hlesl stále vystrašenější Murray. „Má pravdu,“ řekla Rachel, „potom budeme v bezpečí a především sem můžeme někoho poslat, třeba armádu.“ Collierovi to však nepřišlo nejmoudřejší. „To ale za předpokladu, že se odsud dostaneme živí, paní Gordonová. Nejbližší vesnice je více než deset mil daleko a navíc, kde máte jistotu, že nám někdo uvěří, když začnete mluvit o těch netvorech? Sám bych tomu nevěřil.“ „Murrayi,“ oslovil hoteliéra Samuel, „vy jste tu beztak k ničemu, tak nám jděte alespoň připravit něco k snědku.“ Jakmile Murray odešel, Kasumi si vzala slovo. „Potřebujeme si ujasnit náš stav. Jaké máme zbraně?“ „Pistole s nabitým zásobníkem a jen dvěma náboji navíc,“ řekl Colliere. „Zbylých pět kulek jsem vystřílel na tu věc v bunkru a stejně to nemělo význam. Kromě toho tady v hotelu neseženeme víc než pitomý kuchyňský nůž.“ „Jak víme, že si tu Murray neschovává třeba další pistoli?“ ptal se Samuel. „Už jsem se ho ptal. Nanejvýše má támhleten pepřový sprej, ale co nám bude ten platný?“ Colliere ukázal na noční stolek, kde stála malá modrá plechovka. „Pořád je to lepší než nic,“ řekla Rachel a vzala si ho. Nečekala, že jí to doopravdy pomůže, ale měla alespoň nějakou výhodu. „Podívejte,“ řekl Samuel, „trochu jsem nad tím přemýšlel a myslím, že není moudré odsud utíkat, když je tady ten jezdec. Podle mě jen vyčkává a my bychom ho měli nejprve nějak vyřídit.“ Samuel čekal, jak zareagují ostatní. V očích Colliera a Rachel poznal, že nejsou zrovna nadšeni, ale chápou, že je to nutné. Kasumi byla v klidu a on dobře věděl, že je na to připravená. Byl rád, že je tu alespoň jeden člověk se kterým může v tomto směru počítat.„Mám plán, takže poslouchejte: já vylezu ven skrze kanalizaci a upozorním ho na sebe. Z tohohle okna je přímo na kanál skvělý výhled, takže vy, Colliere, budete moci střílet. Protože máme jen pár nábojů, snažte se vyřídit především toho koně, protože tam máme téměř jistotu, že se ho povede zabít. Jakmile budeme mít koně z krku, očekávám, že jezdec půjde za námi sem a to je šance pro ostatní. Vsadím se, že dole v kotelně bude spousta nářadí, se kterými ho ve třech nebo čtyřech lidech určitě udoláme.“ „Vidím, že ten tvůj plán počítá se ztrátami v našich řadách, co?“ poznamenala ironicky Kasumi.
„Já vím, že je to nebezpečné, ale copak máme na výběr?“ „Kolik z vás umí šermovat? ptala se Kasumi. Po chvilce ticha se ozval Samuel. „Otec mě to kdysi učil, ale… moc toho neumím. Ty snad ano?“ „Já? Ne, ale mám z nás největší šanci ho zabít.“ „Proč mu prostě neprohnat kulku lebkou?“ ptal se Colliere. „Možná proto, že kulek máme zatraceně málo a bylo by moudřejší s nimi šetřit,“ řekl Samuel. „No… jak myslíte,“ odvětil Colliere. „Tak jak to tedy uděláme?“ ptala se netrpělivá Rachel. „Přesně jak Samuel řekl až na to, že proti jezdci půjdu sama,“ odpověděla Kasumi. Samuel dovedl Kasumi dolů do kotelny. Kromě kotle a kupy uhlí tu bylo už jen několik starých kusů oblečení a skříně s nářadím. Zatímco si Kasumi vybírala něco vhodného, Samuel si prohlížel zazděný vchod. Kasumi vytáhla asi metr dlouhou železnou tyč. „Tohle?“ podivil se Samuel. „Přesně tak. Není ani moc těžká, ale pevná je dost. Délkou se skoro vyrovná tomu meči co má, takže bude ideální.“ „Nechceš si to ještě rozmyslet? Vždyť je to hloupost. Nemůžeš vědět, jak dobrý s tím mečem je.“ „A tak myslíš, že když se na něj vrhnu s těmi starci, že to bude lepší? Vždyť by mi jen překáželi a Rachel je úplně vystrašená. Co myslíš, že udělá, až ho uvidí zblízka?“ „No dobře, ale dávej na sebe pozor.“ „To dávám vždycky.“ Seshora se náhle ozval výkřik. „To byla Rachel!“ řekl Samuel a rychle pospíchal do haly. Po schodech právě stoupal ohnilec, který už byl opět tak jako dříve, tedy i s hlavou. Nesnesitelný puch hniloby, který ho provázel, byl strašný. Rachel stála nad schodištěm a tiskla v rukou již prázdnou plechovku od pepřového spreje, který však na netvora nezabral. Sledovala, jak Collier střílí jako zběsilý, aby netvora zastavil, ale nemělo to žádný účinek. „To je k ničemu!“ křičel Samuel. „Nemá to cenu!“ Colliere však nevěnoval pozornost a tak do netvora vyprázdnil celý zásobník. Účinek se nedostavil a ohnilec stoupal stále výš a výš. Kasumi se ho pokusila probodnout ostrou stranou tyče, což se sice podařilo, ale byl problém ji vytáhnout zpět. Ohnilec se pomalu otočil a ohnal se po Kasumi rukou tvořenou stejně jako většina těla tisícem malinkých brouků a kusy hnijícího masa, které je pokrývalo. Kasumi se Samuelem vycouvali až do hlavní haly, kam je ohnilec zahnal. Stále v sobě měl tyč, před kterou museli rovněž uhýbat. Samuel ji chytil a snažil se s ní zapáčit, ale bez viditelného účinku. Držela v něm, jakoby byla jeho součástí. „Ten kotel!“ vykřikla Kasumi. Samuel pochopil, o co Kasumi jde. „Bude trvat, než ho připravím. Drž ho ode mne dál,“ odvětil Samuel a pospíchal do kotelny. Kasumi zatím kroužila kolem ohnilce a uhýbala jeho úderům. V hale se objevil Colliere s nabitou zbraní, ve které zůstaly poslední dva náboje. „Nestřílejte!“ vykřikla Kasumi, „nemá to žádný smysl. Radši odsud vypadněte!“
Colliere, který se stále nemohl rozhodnout, jestli střílet nebo se do toho neplést, sledoval ohavnou stvůru a její prozatím marnou snahu zabít Kasumi. Chtěl ženě pomoci, ale ze strašlivého zápachu měl co dělat, aby se nepozvracel. Rachel, která stále stála nad schodištěm to už nevydržela. Neměla tak silný žaludek, jako Kasumi, která se s tímto zápachem navíc už setkala. Po pěti minutách neustálého uhýbání začala být Kasumi velmi unavená a to i přesto, že netvor nebyl moc rychlý. Colliere už byl pryč a tak jí nic nestálo v cestě do kotelny, kam měla v plánu netvora přivést. Ohnilec byl vzteklý a kromě šelestu brouků z něj vycházely podivné vrčivé zvuky. Kasumi před ním odcouvala až do prostorné kotelny, kde už z roztopeného kotle vycházel silný žár. Samuel stále přikládal a snažil se vytvořit co možná největší teplo. Kasumi si ze skříně vzala další lopatu, ale rozhodně neměla v plánu se věnovat házením uhlí do kotle. Místo toho se ještě nějakou dobu vyhýbala ohnilcovi a snažila se, aby z ní neztrácel pozornost. Promočené a silně páchnoucí maso se pozvolna měnilo a vysychalo. Ohnilec se tak začal nejenom zpomalovat, ale jeho váha se snižovala. Kasumi se napřáhla a lopatou urazila ohnilcovi hlavu. Zbytek těla se na Kasumi vrhnul mnohem zuřivěji a Samuel hlavu urychleně nabral na svoji lopatu a přihodil do kotle a to i se stovkami brouků. Kasumi snadno urážela kusy seschlého těla, načež je Samuel definitivně likvidoval v kotli. Nakonec zbylo jen tělo, které Samuel nacpal do kotle pomocí tyče, jež z něj stále vylézala. Po zemi se pohybovaly stovky brouků a červů, ale teď už nemohli dělat vůbec nic. Rozutekly se pryč a Samuel s Kasumi se vrátili nahoru. Byli unavení a promáčení potem z horka, které v kotelně bylo, ale na obou byla jasně patrná úleva. „Co se stalo?“ ptala se Rachel, které bylo stále špatně. „Právě vedeme 1:0,“ odpověděla Kasumi. „Vážně?!“ řekla radostně Rachel a byla na ní vidět velká úleva. „Dobrá práce,“ řekl Colliere, „povězte mi ale, jak se sem ten hnus dostal?“ „Jak? Celkem snadno, když jsou dveře ven otevřené!“ „Murray?!“ ptal se inspektor. „Kdo jiný?“ řekla Kasumi, „kdyby to nakonec nedopadlo takhle skvěle, tak by toho ještě dlouho litoval, ale mám pocit, že se o něj stihnou postarat jiní.“ Všichni zašli do haly, kde byly dveře ven skutečně odbarikádované a otevřené. „Takže provedeme náš plán?“ ptal se Colliere. „Stále mám dva náboje a myslím, že na toho koně to bude stačit.“ „Nevím, jestli jste si toho stačil všimnout, ale já jsem právě se Samuelem bojovala o holý život v nechutném horku a vážně bych si ráda nejprve odpočala.“ Sotva to Kasumi dořekla, prosklená okna v hale se rozpadla a dovnitř skočil ohromný černý vraník se svým nemrtvým jezdcem. Všude po zemi se povalovaly střepy z rozpadlých okenic, po kterých dupal kůň. Jezdec vypadal jako člověk až na to, že jeho hlava byla bez kůže – pouze holá lebka. Jeho meč, který byl potřísněn čerstvou krví, měl na sobě spousty špičatých výčnělků, které dokázaly trhat vnitřnosti a způsobovat tak rozsáhlá a v podstatě smrtelná zranění. Kůň se postavil na zadní, což díky vysokému stropu v hale nebyl problém a hlasitě zaržál. Jeho oči žhnuly rudě a stejně na tom
byly oči nebo spíše oční důlky jeho jezdce, které rovněž zářily nepřirozeným světlem. Namířil meč na překvapenou Kasumi, která s ostatními pomalu couvala na chodbu a řekl hlubokým hlasem: „Tebe zabiju jako první.“ Jezdec seskočil z koně a vyrazil ke dveřím, mezi kterými stáli ostatní. Kasumi bylo jasné, že není kam utéci a tak vykročila i přes nesouhlasné výkřiky ostatních kupředu. Colliere vypálil přímo na netvora a zasáhl ho do lebky, jenže bez viditelného účinku. Kostlivec se napřáhl mečem a vedl ránu shora přímo na Kasuminu hlavu. Ta jen stihla zvednou tyč do výše a zablokovat ránu, ale netvorova síla byla tak velká, že Kasumi srazil na zem. Spadla na záda a Samuel se rozběhl proti nemrtvému. Strhnul ho k zemi a snažil se mu vyrvat z rukou meč. Nemělo to takřka žádný význam, neboť netvor Samuela s lehkostí odkopl stranou a zase se stavěl na nohy. Těch pár vteřin ale Kasumi stačilo, aby se postavila a couvla do bezpečné vzdálenosti. Colliere se dlouho rozmýšlel, co dělat a poté vystřelil podruhé. Ne však na kostlivce, ale na jeho koně. Střelil ho do boku, ze kterého začala prýštit temně rudá krev. Kůň se bolestí sotva udržel na nohou. Kostlivec si všiml co se stalo a v rychlosti se vyšvihl do sedla. „Já si pro vás přijdu,“ řekl a vyskočil z budovy ven. Kůň se nenesl tak volně jako předtím, ale nezdálo se, že jde o smrtelné zranění. Všem chvíli trvalo, než se vzpamatovali. „Tady už není bezpečno,“ řekl Colliere, „já se vracím do Willow Creek a navrhuji, abyste šli se mnou.“ „To není dobrý nápad,“ odvětila Kasumi, „myslíte, že vás tam nechá jen tak dojít?“ „Postřelil jsem mu koně a on naznal, že je čas na ústup, takže pochybuji, že se ke mně ještě přiblíží.“ „Už ale nemáte žádné náboje,“ připomněla Rachel. „To sice nemám, ale on snad není tak hloupý, aby se to pokoušel zjišťovat.“ „Nebo tak chytrý…“ pronesl Samuel. „Rozhodně odsud musíme pryč, ale vesnice není dobrý nápad už jen kvůli nám. Nechci zbytečně ohrožovat ostatní.“ „Co tedy navrhuješ?“ ptala se Rachel. „Na stanici máte dost zbraní, že ano, inspektore?“ ptal se Samuel. „Dvě pistole a jednu brokovnici. Uvědomte si, kde to jsme. Tady není žádná zbrojnice, přestože by měla být. Pokud máme ochránit vesnici, budeme je potřebovat, je mi líto Gordone.“ „Navrhuji se vrátit do bunkru,“ řekla Kasumi. „Pokud tam ta bestie už nebude, můžu si odtamtud vzít své zbraně a Ivan si tam nechal pistoli. Zásobník na sedmnáct nábojů není k zahození.“ „Pokud tam ta bestie nebude…“ zopakoval významně Samuel. „Než se tam dostaneme, bude to několik hodin chůze, ale souhlasím s Kasumi. Je to naděje.“ „Jenže čím déle se budeme zdržovat, tím větší nebezpečí vzniká pro lidi ze zámku,“ řekla Rachel. „S návrhem jít na zámek souhlasím,“ řekla Kasumi, „obzvláště když tam můžeme najít další netvory a alespoň částečný úkryt, ale ne dokud si nedojdu pro své věci. Vyjít ven beze zbraní je příliš nebezpečné.“ „Tak dobře, ale někdo by tu měl zůstat, aby mohl ostatní varovat, kdyby se něco
změnilo,“ navrhl Samuel. „S tím souhlasím. Kdyby se cokoli dělo, tak se vydej za námi,“ řekla Rachel. „Počkat, já myslel, že tu zůstaneš ty, Rachel,“ řekl překvapený Samuel. „Nechci tu zůstat sama. S Kasumi budu v bezpečí.“ Zatímco Samuel zůstal strážit hotel, Kasumi s Rachel sešplhali do kanalizace a vydali se rychlým krokem k bunkru. „Se zbraněmi to bude snadné, nemám pravdu?“ ptala se Rachel. Kasumi bylo jasné, že tomu sama pořádně nevěří. „Proč ode mne pořád čekáš nějaké zázraky? Udělám, co půjde, ale viděla jsi, co nám to šlo po krku, nebo ne? Tohle snadné nebude, ať už budeme mít cokoli.“ „Tak promiň, já to tak nemyslela.“ „Nepatřím k takovým bláznům, co si před jakoukoli akcí řeknou: jo, já jsem nejlepší na světě, takže zvládnu všechno levou zadní. Takovíhle lidé bývají obvykle první, co zemřou, protože si myslí, že stačí, když sami sebe přesvědčit o své jedinečnosti a síle, jenže je potřeba mnohem víc. Uznávám, že jsou věci, ve kterých vynikám nad většinou ostatních, ale to pořád nic neznamená.“ „Já to chápu, ale i tak se vedle tebe cítím bezpečně,“ Obě dorazily k mříži, jež blokovala cestu. „Vrátím se pro něco, čím to podepřeme,“ řekla Kasumi a nechala Rachel samotnou. Temné prostory kanalizace jí vůbec nedělaly dobře. Absolutní ticho narušovalo jen pištění krys. Rachel se dívala do chodby za mříží a její představivost začala pracovat. Napadlo ji, co dělat, když se tu náhle ukáže další netvor. Kdyby alespoň věděla, jak vypadají ti zbylí tři, ale po tom, co už viděla, jí bylo jasné, že mohou být jacíkoliv. Kasumi se konečně vrátila a nesla s sebou úzkou, asi třicet centimetrů dlouhou trubku. Byla dost pevná, takže na podložení se zdála být ideální. „Pomoz mi to zvednout,“ řekla Kasumi. Mříž byla docela těžká, ale ve dvou nebyl zase takový problém ji nadzvednout. Horší bylo, že ji nyní musela Kasumi udržet sama, zatímco ji Rachel podloží trubkou. „Zvládnu to. Udržím ji.“ „Jseš si jistá, Kasumi?“ „Jistě! Tři! Dva! Jedna! Teď!“ Rachel mříž pustila a Kasumi pocítila okamžitý nárůst váhy, kterou držela. Rachel co nejrychleji podložila mříž a Kasumi ji pozvolna spustila na trubku. „Můžeme pokračovat. Hlavně dávej pozor na tu trubku,“ řekla Kasumi. Obě se protáhly pod mříží a vydaly se dál. „Nečekala jsem, že to zvládneš. Jseš dost silná.“ Kasumi se otočila k Rachel měla chuť se jí zeptat, proč má takovou snahu ji stále vychvalovat, ale rozmyslela si to. Možná to bylo vážně kvůli strachu, jak tvrdil Samuel, těžko říct. Každopádně ale nebylo vhodné si Rachel rozhněvat, už jen kvůli dítěti. Cestou dál Kasumi přemýšlela, jestli Samuel vidí tak daleko jako ona a doufala, že ano. „Slezu dolů, a kdyby něco, buď připravená mě vytáhnout,“ řekla Kasumi, když dorazili k rouře. Nic nenasvědčovalo tomu, že tu je chapadlový netvor, ale spoléhat se na to nedalo. Kasumi sešplhala až dolů. Bylo tu všude spoustu krve. Dveře ven byly úplně
vylomené a okolní zdivo se rozpadalo. Netvor byl dost velký a patrně uměl šplhat, což bylo znepokojující. 'Ještě štěstí, že roura na něj byla moc úzká.' pomyslela si Kasumi. Asiatka přešla do hlavní části bunkru a prohlížela věci okolo. Když našla Ivanovu pistoli rozšlápnutou, zklamalo ji to. Její krabice se zbraněmi se naštěstí vyhnula netvorovu řádění. Vzala odsud Ivanův nůž, dvě dýky Džitte a čtyři vrhací hvězdice. Jediné co tu zbylo, byly Nunčaky a zlomená Naginata. Právě její ztráta teď byla opravdu bolestivá, neboť by to byl skvělý způsob, jak se vypořádat s jezdcem. Také tu stále zůstal Cyův neporušený kufr, kde měl mnohé listiny a lékárničku. Kasumi ji však už nepobrala. Opatrně vyšla z vrat bunkru. I tady byly na zemi skvrny od krve. Velká díra v rohu sálu vypadala opravdu zlověstně. Dalšími vraty se dostala do místnosti s lavicemi. Dveře odsud a úzké schodiště už vedly ven do lesů a vzhledem k tomu, že byly zcela neporušené a tunel byl úzký, bylo nadmíru jasné, že tudy netvor neprošel. Kasumi se vrátila k díře a opatrně se nad ní nahnula. Věděla, že netvor je tu jako v pasti. Je moc velký na to, aby prošel rourou do kanalizace a zároveň moc velký i na to, aby se dostal z bunkru ven. Otázkou však bylo, kam přesně tahle díra vede. Kdyby byla slepá, znamenalo by to, že mají o starost méně, jenže jak to zjistit? Kasumi byla přesvědčená, že má šanci porazit jezdce, ale na tohohle obrovitého netvora si moc nevěřila. V hlubinách pod sebou zaslechla tlumené vrčení, což byl signál, že tu není sama. Na malou chvilku spočinula zrakem na nedaleké hromadě kamenů a napadlo ji zkusit jeden z nich hodit dolů na netvora. Teoreticky by to mohlo zabrat, ale pokud ne, tak nemá naději na přežití. Rozeběhla se k rouře a rychle vyšplhala nahoru. „Viděla jsi ho?“ ptala se Rachel. „Ne, ale je tam. Zřejmě nemá kam jinam jít anebo to tu hlídá, těžko říct. Každopádně ale můžeme jít zpátky. Tady máš jeden nůž. Jen pro jistotu.“ „Díky, ale upřímně, čekala jsem, že budeš mít nějaký meč nebo něco takového.“ „Tohle je všechno co mám a neboj se, protože tyhle věci jsou také velice nebezpečné.“ Obě ženy se vracely zpátky do hotelu. „Proč nám vlastně pomáháš?“ ptala se cestou Rachel. „Mám ráda výzvy.“ „Tobě nevadí riskovat život?“ „Ne, pokud vidím, že mám určitou naději na úspěch.“ „To jsem ráda, že to vidíš takhle. Já jsem naději ztratila už dávno.“ „Naděje je vždycky. Spoléhat se na ni sice není vždy dobré, ale naše situace pořád není tak hrozná, jak si možná myslíš.“ „Vážně? Pět zrůd se pohybuje venku a tři z nich jsme ještě ani neviděli. Vždyť to může být naprosto cokoli.“ „To ano. Čím dříve je poznáme, tím lépe.“ Kasumi s Rachel dorazily až k prvnímu poklopu a jakmile zahnuly za roh, zahlédly před sebou obrys postavy. V mžiku se v rukou Kasumi objevily Džitte, které namířila před sebe. „Klid, Kasumi. To jsem já, Samuel.“
Kasumi sklopila dýky. „Stalo se něco?“ zeptala se. „Bohužel ano. Jezdec se vrátil a jeho kůň je opět zcela v pořádku.“ „Cože?!“ zeptala se Rachel. „Všiml si mě a skočil zase dovnitř. Na boku už nemá žádnou ránu.“ Kasumi, která byla původně rozhodnutá vyjít nahoru a bojovat, se zarazila a přemýšlela. Samuel poznal, že si už není tak jistá, jako dříve. „Co budeme dělat?“ ptala se vyděšená Rachel. „Můžu zkusit toho koně zase vyřadit. Mám vrhací hvězdice a s těmihle dýkami také umím házet, jenže to ho nezabije, a jestli zase uteče, tak o ty věci přijdu. Kromě toho nevím, jestli s nimi neumí házet i jezdec. Dát mu k dispozici vrhací zbraň by nebylo dobré. Hmm, podle toho dusotu nad námi počítám, že je stále v hale a předpokládá, že nám odřízl cestu. Můžeme odsud utéct, ale na cestě budeme snadnou kořistí.“ „Jsme na Black Mirror.“ řekl Samuel. „Je tu tolik hustých lesů, že se mu v nich lehce ztratíme. Od hotelu k nejbližšímu lesu to není ani půl míle.“ „V tom případě je rozhodnuto. Doufám, že umíš běhat, Rachel,“ řekla Kasumi. Samuel si od Kasumi vzal druhý nůž a opatrně se protáhl kanálem na parkoviště. Pomohl vylézt ostatním a poté se pomalu přesunuli za roh hotelu. Krátce zahlédli jezdce v hlavní hale a doufali, že on je neviděl. Jakmile byli zcela z dohledu, rozeběhli se ke hřbitovu za hotelem. Nebylo to vůbec příjemné místo, obzvláště za tak odporného počasí. Každou chvíli oblohu prořízl blesk a během okamžiku zaburácel hrom. Bouře byla přímo nad panstvím a zdálo se, že snad ani nikdy nepřestane. „Co je tady?“ ptala se Kasumi a ukazovala na starou kapličku na hřbitově. „Nevím, nejspíše nic důležitého,“ řekl Samuel. Kasumi se pokusila marně otevřít plechové dveře a poté do zámku strčila jednu z vrhacích hvězdic a snažila se její špicí vypáčit zámek. „Měli bychom jít, Kasumi,“ řekla Rachel, „tohle místo mi nahání husí kůži.“ „Ten zámek je mizerný. Půjde to povolit a možná najdeme něco uvnitř. Musíme využít každé příležitosti.“ „Já ti nevím, Kasumi,“ řekl Samuel. „Sem se dříve ukládala mrtvá těla pacientů sanatoria, než se pro ně vykopal hrob.“ Kasumi se se zaujetím rozhlédla okolo. „Jakého sanatoria?“ zeptala se ostatních. „Ten hotel byla před lety nemocnice pro nemocné cholerou a v těch dobách se pacienti pohřbívali sem na tento hřbitov. Některé hroby jsou staré více než tři staletí. Později se z nemocnice stala psychiatrická léčebna, takže na tomhle hřbitově leží i spousta duševně nemocných.“ Kasumi to poslouchala se zájmem, ale stále se snažila především otevřít kapličku. Rachel byla po Samuelových slovech bledá jako stěna a její fantazie začala pracovat na plné obrátky. Každou chvíli očekávala, že z hrobů náhle začnou vylézat nemrtví pacienti. Věděla, že koncem devatenáctého století řádila v Evropě pandemie cholery. Neustálé křeče, průjmy, zvracení a ve výsledku stovky a stovky mrtvých. Kolik lidí zde asi bylo pohřebeno? Kasumi se konečně podařilo otevřít kapličku a vstoupila dovnitř. Uprostřed byl veliký vozík s dřevěnou deskou, patrně na mrtvá těla. Na zemi bylo pár plesnivých beden,
většinou s nepotřebnými kusy plechu a rozbitého nářadí. Povalovalo se tu i několik rozbitých lahví podle zápachu dost možná od chlóru. Bylo jasné, že Murray kapličku zrovna moc často nenavštěvoval. Nebylo tu bohužel nic použitelného. „Nejvyšší čas vyrazit, Kasumi, tohle místo opravdu není nijak přívětivé,“ řekl Samuel. „Máš pravdu. Ani já se tu necítím zrovna nejlépe,“ odvětila Kasumi. Všichni tři rychlým krokem obešli hřbitov a ztratili se mezi stromy v lesích. Cesta lesem se zdála být nekonečná a rozhodně ne bezpečná. Všichni byli ostražití a důkladně pátrali po přítomnosti někoho dalšího. „Na zámek to je ještě hodně daleko a brzy nás čeká pořádné stoupání,“ řekl Samuel. „Ashburrské vrchy vedou odsud až k Willow Creek. Teoreticky je můžeme obejít a pokračovat lesní cestou vedoucí od majáku, ale to je příliš nebezpečné.“ „To ano,“ souhlasila Kasumi. „Cestám se bude lepší vyhýbat, jak jen to půjde.“ „Nejkratší cesta na zámek ale vede blízko močálů, že ano, Samueli?“ ptala se Rachel. „Ano a tam také můžeme natrefit na dalšího netvora. V Deepmirských močálech je někde ukrytý další z portálů.“ „Do bažin nemůžeme jít, Samueli,“ řekla Kasumi, „to je příliš nebezpečné, obzvlášť v té tmě.“ „Já vím. Půjdeme menší oklikou,“ řekl Samuel a dál vedl ostatní lesem. Svahy v lesích pokrývaly ohromné vesměs špičaté kameny. Cesta byla pro Rachel vyčerpávající, ale stále se držela s ostatními. Věřila, že ji tu nenechají, ale stále si nebyla jistá Samuelem. 'Kasumi je momentálně na jeho straně, takže to musím změnit. Musím si získat její přízeň a musím ji dostat do stavu, kdy bude ochotná chránit spíše mě, než Samuela. Nemůžu mu po to všem vůbec věřit. Otázkou je, nakolik se taková žena, jako je Kasumi, nechá ovlivnit a ovládat.' Byla přesvědčená, že až se z těchto problému dostanou, pokud se z nich vůbec dostanou, bude muset být Kasumi zcela na její straně. Buď se to povede, nebo bude muset pominout její nezanedbatelný potenciál a přistoupit k radikálnějšímu řešení. Rozhodně si z ní ale nesmí udělat nepřítele. Po několika hodinách konečně dorazili k cestě. Vedla od vesnice až k útesům Sharp Edge a stejně jako všechny ostatní cesty, byla i tahle promáčená a pokrytá nepříjemným bahnem. Popadané dráty elektrického vedení a spadl sloup dávaly najevo, že panství je a ještě dlouho bude bez elektřiny. V tomhle počasí to nikdo spravovat nebude, obzvláště když tu jsou mnohem důležitější problémy. Samuel byl připraven vyrazit dál lesem, ale nejprve si potřeboval ujasnit směr. Než to stihl udělat, všichni zaslechli zlověstný dusot kopyt, jež dával najevo, že se blíží vážné nebezpečí. Jezdec přijížděl tryskem přímo k nim po cestě od vesnice. Jeho temný obrys krytý clonou neustálého deště byl děsivý. „Pryč!“ vykřikl Samuel a vyběhl okamžitě do lesů. Rachel s Kasumi ho následovaly a doufaly, že Samuel ví, co dělá. Zběsilý úprk před jezdcem byl vyčerpávající. Kasumi se ohlédla za sebe a zahlédla temně rudé záblesky vycházející z očí nemrtvého. Jeho kůň měl vážný problém kličkovat mezi stromy a tak celá skupina získávala náskok. Samuel však věděl, že to nic neznamená a doufal, že stihne dorazit tam, kam míří dříve, než se jezdec dostane na cestu, jež vedla přímo k bývalému domu
patologa Hermanna – jejich cíli. Jinak zlověstně vyhlížející stavení nyní představovalo úkryt a možnost si odpočinout. Konečně přiběhli až k němu – velkému zděnému domu s dvěma patry a podkrovím. Samuel okamžitě zabral za kliku na dveřích. Bylo zamčeno. „Počkej, já to zkusím otevřít,“ nabídla se Kasumi, okamžitě vybrala vhodnou špičatou hvězdici a zastrčila jí do zámku. „Pospěš si! Už se blíží! Honem!“ ječela Rachel. „Drž hubu, potřebuju se soustředit!“ obořila se na ni Kasumi. Samuel se rozhlížel kolem po něčem, čím by se daly dveře vyrazit, ale nebylo tu vůbec nic vhodného. Velice rychle prohlédl staré zrezivělé auto, ve kterém však už nebylo skoro nic. Dokonce i sedadla někdo odnesl. „Nejde mi to,“ volala na ostatní Kasumi. „Musíme pryč, musíme běžet dál,“ řekla Rachel. Samuel však věděl, že jsou až nebezpečně blízko Deepmirských močálů a obával se dalšího netvora. Zkusil prohlédnout i kontejner, jestli tam nenajde něco užitečného, ale byl zamčený. Zrezivělý zámek nevypadal příliš bytelně, takže popadl jeden z kamenů, které ohraničovaly cestu kolem domu, a zámek urazil. Uvnitř nalezl spousty odpadků, ale také něco mnohem lepšího. Nevěřil vlastním očím, když v kontejneru objevil pistoli a brokovnici. Obojí se zdálo být nabité. Samuel nevěděl, že ty zbraně sem kdysi uschoval Adrian, to aby je neměl u sebe když nad ním čas od času převládal Mordred. Samuel teď neměl ani pomyšlení přemýšlet o tom, kde se tu zbraně berou a vše přičítal šťastné náhodě. „Odstup, Kasumi,“ řekl. Ta se nejprve ohlédla, aby zjistila, o co jde a poté poodešla stranou. „Nechceš mi vysvětlit, kde jsi to sebral?“ ptala se. „Na to teď není čas.“ Samuel vypálil na zámek u dveří a poté již snadno otevřel dovnitř. Právě včas, neboť jezdec se blížil. „Dovnitř, Rachel, dělej!“ křikl Samuel. Rachel se ukryla uvnitř domu, který sice nevypadal nijak přívětivě, ale rozhodně to bylo lepší, než jezdec venku. „Kasumi,“ řekl Samuel a hodil jí brokovnici. Poté začal střílet po jezdci, především po jeho koni. „Střílej, Kasumi, střílej a miř na hlavu!“ Samuel vyprázdnil celý zásobník a ukázalo se, že to opravdu k něčemu bylo. Kůň se skácel s bolestivým stenem a jezdec spadl na zem také. „Doraž ho, Kasumi,“ řekl Samuel, který už neměl čím střílet. „Ne… já nemůžu,“ odvětila Kasumi, která ještě ani nevystřelila a vrátila brokovnici Samuelovi. Ten nějakou dobu nechápal, co to má znamenat, ale poté se vzpamatoval a brokovnici si vzal k sobě. Nemrtvý jezdec už byl na nohou. „Všichni zemřete!“ řekl vztekle svým hlubokým hlasem. Samuel stál nehybně přede dveřmi do domu a čekal na správný okamžik. Netvor se blížil k němu pomalým krokem. Kasumi měla v rukou Džitte a byla připravená se bránit. Samuel stále vyčkával. „Dnes zemřeš,“ řekl jezdec Samuelovi, který přesně v tu chvíli vystřelil přímo na jeho lebku. Rána mu jí téměř celou urazila a on se pomalým pohybem hroutil k zemi. Samuel přistoupil blíž a vystřelil znovu. Teprve teď světlo v jeho očích naprosto zhaslo. Kasumi mezitím přišla k umírajícímu koni. Přemýšlela, jestli je možné, aby se z toho všeho zase uzdravil a rozhodla se nic neriskovat. Pomocí
Džitte mu probodla tepnu a nechala ho vykrvácet. „Tak to bychom měli,“ řekl Samuel a snažil se vyrovnat s tím, co se tu stalo. „Myslím, že si musíme něco vyjasnit, Kasumi.“ „To ano. Také mám něco na srdci.“ Oba zašli dovnitř domu a hledali Rachel. Hned hlavní hala byla plná nejrůznějšího harampádí. Kusy starých hadrů, prázdné police, skleněné nádoby, dokonce počítač, roztrhané knihy, rozlámané židle, stoly a mnoho dalšího. Zdálo se, že tu nikdo nežil už léta. „Rachel!“ zavolal Samuel, „Rachel, kde jsi!.“ „Už je po všem! Můžeš vylézt,“ přidala se Kasumi ale bylo to zbytečné. „Podívám se nahoru a ty zatím prohlédni sklep, ano?“ Kasumi kývla na znamení souhlasu a opatrně sestoupala po vlhkých a kluzkých schodech do staré márnice. Byla tu sice tma, ale na pitevním stole uprostřed stála zapálená svíčka. „Rachel, pojď nahoru. Ten jezdec už je minulostí.“ „Kdepak,“ ozvalo se z koutu kousek za Kasumi, „Rachel nikam nepůjde a ty také ne.“ Kasumi se neobtěžovala slovy a místo toho okamžitě sfoukla svíčku. Nechtěla, aby ten člověk viděl, jak se jí v rukou objevily vrhací hvězdice. Bez větších problému by je dokázala hodit na onoho muže i takto poslepu, nejprve ale musí zjistit, kde přesně je Rachel. „To nebylo moc chytré,“ řekl opět muž a rozsvítil baterku, co měl v ruce. Kasumi byla oslepená náhlým světlem, které jí muž namířil přímo do očí. Sklopila zrak a čekala, co muž udělá. „Kdo vůbec jsi?“ zeptal se. „Kdo jsi ty?“ „Já se ptal první, ale dobře, dobře. Jsem Matt a ty jsi co?“ „Kde je Rachel?“ „Chtěl jsem vědět, jak se jmenuješ!“ „Ona není tady dole, že ne?“ zeptala se Kasumi, která začínala nabývat přesvědčení, že jsou dole sami. Neslyšela totiž sebemenší zvuky kohokoli dalšího. „Nevím, kde je jaká Rachel, ale ty jsi v mém domě.“ Kasumi si všimla světla přicházejícího seshora. Poznala, že je to Samuel a přichází dolů se svíčkou v ruce. „Kasumi? Co se tu děje?“ ptal se. „Máme tu ne zrovna vítanou společnost,“ odpověděla mu. Samuel sestoupil až dolů a zahlédl Matta, jak se krčí v koutě. „Kdo jste?!“ ptal se ho. Z Mattových roztřesených rukou vypadla baterka. Kasumi si ji vzala a teprve nyní si oba mohli dobře prohlédnout Matta. Klepal se jako sulc a Samuel poznal, že má zarudlé oči a celý se potí. V jedné ruce křečovitě svíral nenápadný pytlíček s bílým práškem. Samuel mu ho vytrhl z rukou, aby se přesvědčil, jestli je to opravdu to, co si myslel. V tu chvíli však Matt podlehl nečekané agresivitě. Vrhl se na Samuela a srazil ho k zemi. „To je moje!“ vykřikl. Kasumi Matta odtáhla stranou, ten se po ní ohnal a pokusil se ji strhnout na zem, ale marně. Matt se postavil a vytáhl z kapsy skalpel. Byl malý, ale velice ostrý.
„Máš pět vteřin na to, abys to zase uklidil, jinak tě zabiju,“ řekla chladně Kasumi. Samuel ale dobře věděl, že to Matt neudělá. Normálně by asi Kasumi nechal, ať to s ním vyřídí, ale jeho informace mohly být důležité. Nenápadně vzal baterku a pořádně s ní praštil Matta zezadu do hlavy. Ten se skácel k zemi. „Ten chlap je úplně našrot. Tohle vypadá na kokain.“ Samuel ukázal Kasumi pytlíček s drogou. „V těhle věcech se nevyznám ale je mi jasné, že jsem ho měla zabít.“ „Možná ještě budeš mít příležitost. Svážeme ho a až se probere, řekne nám, co ví.“ „To je dobrý nápad. Jenže, kde je Rachel?“ „O ní se neboj. Našel jsem ji nahoře v jednom pokoji. Je hrozně unavená, takže jsem navrhl, ať se trochu prospí.“ „Chceš tu zůstat přes noc?“ „Nejspíše ano, ale nejprve se musíme ujistit, že tu jsme sami.“ „Já projdu dům a ty se zatím postarej o toho šmejda, ale nezapomeň se zcela ujistit, že u sebe nemá nic nebezpečného,“ řekla Kasumi s důrazem. Samuel Matta svázal několika provazy a dovlekl ho pokoje v patře. Vypadalo to tu hrozně, stejně jako ve zbytku domu. Dříve tahle místnost sloužila zřejmě jako pracovna, ale jediné podle čeho se tak dalo soudit, byl kancelářský stůl opřený o jednu ze stěn. Byla tu ještě také nevzhledná pohovka a několik rozbitých talířů. Kasumi mezitím prohledala dům, ve kterém však nic zajímavého nenašla a poté několika kusy nábytku zabarikádovala vstupní dveře. Skoro všechna okna v domě byla kryta mříží, což z domu dělalo vhodné útočiště. Poté vyšla nahoru a nejprve zkontrolovala Rachel. Spala na ne zrovna pohodlné posteli v takřka prázdném pokoji, který dříve sloužil jako ložnice pána domu. Stěny byly ještě stále pokryté pár obrazy. Na jednom byla nějaká vesnice, další zachycoval skupinu lidí, jak hrají poker a ty ostatní měly už strhaná plátna. Zajímavá byla především vitrína se sbírkou nočních motýlů. Samuel se mezitím v pokoji usadil na židli a byl připraven pokládat Mattovi otázky. Matt už vypadal mnohem klidněji a podstatně uvolněněji než dříve. „Hej, brácho, dej mi aspoň trochu snížku.“ „Na to rovnou zapomeň. Máš vůbec ponětí, co se kolem děje?“ „No jó, trochu sem to přehnal, ale to se stane.“ „Máš tu nějaké náboje?“ „Náboje? Co tím jako myslíš, vole?“ „V kontejneru vedle domu jsem našel pistoli a brokovnici.“ „Fakt? To si děláš prdel!“ „Chceš říct, že nejsou tvoje?“ „Ani hovno, vole. Jestli to na nás nahrál ten prďola Colliere, tak toho bude litovat.“ „Počkej, jak nahrál?“ „Asi před měsícem jsme se sem s klukama nastěhovali a společně si tu užívali. Víš co myslím, ne? Fetu bylo dost, tak nebylo co řešit, jenže pak nás vychmát inspektor, fet zabavil a kluky zabásnul. Já sem mu zdrhnul a pak sem se vrátil pro to, co nenašel, ale ten parchant byl důslednej. Vylez sem ven a málem mě vomyli, když
jsem to tam viděl. Říkám ti vole, že od týhle chvíle fetuju s mírou, fakt že jo.“ Do pokoje právě přišla Kasumi. Matt si ji se zájmem prohlížel. „Tak co? Víme něco nového?“ ptala se Samuela. „Nic moc. Ten pitomec toho moc neví.“ „No tak to mě snad můžete pustit, ne?“ „Na to zapomeň!“ okřikla ho Kasumi. „Zůstaneš tady a můžeš jedině doufat, že tě tu někdo najde, ale v současné době bych na to moc nespoléhala.“ „To si děláš prdel, ne? Koukej mě pustit, ty štětko!“ „Tam dole jsi mě chtěl napadnout a můžeš být rád, že ses k tomu nakonec nedostal.“ „Jako proč? Myslíš, že se tě mám bát?“ „Nemáš ani představu, čeho všeho jsem schopná.“ „No to mě poser. Rozvaž mě a pak uvidíme, kdo se bude koho bát.“ Kasumi se významně pousmála. „Ne, Kasumi, tohle ne. Nepotřebujeme další potíže,“ řekl Samuel, který moc dobře věděl, jak tohle může skončit. „Právě se jich chystám zbavit. Ten člověk je feťák a navíc úplný kretén. Zabiju ho a bude o starost méně.“ „Ty že mě zabiješ? Ha, ha,“ ozval se Matt. „Víš… nic zásadního proti tomu nemám, Kasumi, ale nemůžu tě vystavovat, navíc zbytečně, nebezpečí. Co když uděláš nějakou chybu a on tě zabije?“ „Nedá se to vyloučit, Samueli, ale chybu můžeš udělat i když přecházíš silnici. Chybu můžeme udělat, i když ho necháme naživu a já myslím, že v tomhle případě je riziko větší než to, že mě zabije v boji.“ „Tím se dostáváme k otázce, na kterou jsem se chtěl zeptat už venku. Proč ho tedy jednoduše nezastřelíš? To, že jsi nestřílela, souvisí s tvými představami a názory, že ano?“ „Nikdy nepoužívám střelné zbraně. Spoléhám se na sebe a na to, co dokážu. Zabít člověka výstřelem z pistole by dokázalo i dítě, jenže postavit se mu tváří v tvář už něco vyžaduje.“ „Vy ste magoři, že jo?“ ozval se zase Matt. „Utekli jste z blázince a teď tu machrujete.“ „Co myslíš, že by udělal, když ho pustíme?“ ptala se Kasumi. „Kdoví jak na tom je po těch drogách. Může mít třeba schizofrenii, nebo zkrátka cokoli.“ „Schizofrenii…“ řekl zasněně Samuel a Kasumi si toho všimla. „Co se děje?“ „Já… nevím. Možná… jsem ji měl také. Před lety, v době, kdy… kdy mě postihla ta kletba, tak občas jsem míval vidiny, bolela mě často hlava a…“ „Ha, ha, ha. Jsme tu jak ve cvokárně,“ řekl Matt, „ještě mi řekni, že máš něco společnýho s Adrianem a poseru se smíchy. Ten míval taky takový kecy. Posedl mě démon a přikázal mi dělat tohle a tamto, uááá. Ha, ha, ha.“ „O čem to mluvíš?!“ řekl rozzlobený Samuel. „Adrian Gordon, vypatlanec ze zámku, vždyť víš ne? To je takovej imbecil, že jsem za celej život většího nepotkal, ale vy dva byste mu klidně mohli konkurovat. Jak se
vlastně má ten bastard? Už jsem ho dlouho nepotkal.“ „On je mrtvý,“ řekl Samuel, načež se Matt rozesmál. „Ha, ha, ha, konečně mu ruplo v bedně. Tak teď ste mě fakt dostali, cha, cha. Po tomhle mi je líp než po fetu. No ty vole, Adrian šel ke všem čertům a já už myslel, že se toho nikdy nedožiju a ono fakt jo.“ Samuel zrudnul vzteky. Nožem rozříznul Mattovy pouta. „Je tvůj,“ řekl a vydal se ke dveřím, u kterých Kasumi stála. Poodstoupila, aby mohl Samuel odejít a ještě než tak učinil, jí zašeptal do ucha: „Když bude trpět, mě to vadit nebude.“ Matt, který se pomalu zvedal, zůstal s Kasumi zcela sám. „Co to má jako znamenat?“ ptal se. „Říkal jsi něco ve smyslu, že proti tobě nemám šanci, tak to dokaž.“ Matt se chvíli rozmýšlel a rozhlížel kolem sebe. „A když tě zabiju, tak mě zabije on, že jo?“ „Vyloučit se to nedá, ale budeš o sobě alespoň moct říct, že jsi ten, kdo zabil Kasumi Sato.“ „To zní, jakoby se o to snažilo už hodně lidí.“ „Celé zástupy, ale stále neúspěšně.“ „Tak to je nevyšší čas to změnit.“ Matt semknul ruce v pěst a zvednul je do výši hlavy, aby se mohl krýt. Začal poskakovat na místě, aby byl stále v pohybu. Vypadalo to však dost směšně a Kasumi bylo zřejmé, že tohle nebude nijak těžké. Měla čas na to se připravit a soustředit se jen na svůj cíl, což v boji s Ivanem moc nevyšlo obzvláště, když jí udeřil do hlavy, čímž ji naprosto vyvedl z míry. Rozhodla se vyzkoušet něco, co už dlouho nevyužila. Mírně natáhla levou ruku před sebe a dlaň otočila k Mattovi. Roztáhla prsty na ruce a soustředila se jen na svoji dlaň. Věděla, že ačkoli to, co má v plánu patří spíše do světa filmů, je to naprosto reálné, přestože si to mnozí nemyslí. Před lety, měla spoustu času tuto techniku rozvíjet a naučila se ji využívat. Matt, který její počínání nechápal, se přiblížil až k ní. Kasumi v mžiku vystřelila ruku dopředu, přímo na Mattovu hruď. Úder Matta odrazil pořádně dozadu až na zeď. Zařval bolestí a zhroutil se k zemi. Nechápal, kde se v Kasumi vzala tak strašlivá síla. Pokoušel se zase vstát. Kasumi se otočila a pomalu odcházela ke dveřím. Věděla, že tohle není konec a dávala si moc dobrý pozor. Spousta lidí, když uvidí jasnou příležitost, se rozhodnou okamžitě jednat a moc nepřemýšlet, což byl i Mattův případ. Rozběhl se vší silou na Kasumi, která to očekávala. Otočila se, okamžitě chytila Matta, přičemž kousek ustoupila, a vrhla ho přímo na dveře, které se vyrazily a on tak skončil až na chodbě. Tvář měl celou od krve a už se nepokoušel dál bojovat. „To stačí. Nechej toho, už to stačilo.“ „To si vážně myslíš, že si řekneš, když už máš dost a já tě nechám být? Nepřijde ti to absurdní?“ „Přece bys nezabila člověka, co se nebrání?“ „Vstaň!“ řekla rázně. Matt se o to pokoušel, zatímco na chodbu vyšel Samuel s tácem, na kterém bylo jídlo, co tu našel. Prohlédl si Matta, jak se snaží postavit a přitom se stále opírá o stěnu.
„Kasumi, hlavně z toho nedělej zase nějaké… Prostě tady potom nechci uklízet vnitřnosti.“ „Bez obav,“ řekla Kasumi a chytila Matta kolem krku. Snažil se sevření uvolnit, ale nešlo mu to. Kasumi ho škrtila tak dlouho, dokud mu z očí nevymizel život. Samuel se společně s Kasumi postaral o tělo, které složili do kontejneru vedle budovy. V životě si prožil už tolik ohavností, že ho tahle nedokázala nijak moc vyvézt z míry. Vrátili se do domu, kde Samuel v jedné místnosti připravil místo na spaní. Najedli se a ačkoli to nebylo nic moc, byli za to rádi. Situace venku se nijak nezměnila a tak se pomalu dali do plánování dalších kroků. „Jsi v pořádku, Kasumi?“ „Už mi bylo i líp, ale jde to. Zítra pokračujeme na zámek?“ „Přesně tak. Připrav se na dalšího netvora, který tam zcela jistě bude, ale obávám se i toho, že nás někdo překvapí tady.“ „Je to možné a proto navrhuji opět držet hlídky.“ „Dobře, vezmu si první. Ještě než půjdeš spát bych s tebou, ale potřeboval něco probrat. Co myslíš, že se stane, když pobijeme všechny ty stvůry?“ „To nevím ale jsem ráda, že nad tím přemýšlíš, protože je tu jedna věc a já nevím, jestli si to vůbec uvědomuješ. Ten démon zůstane v Rituální komnatě, a pokud se ho chceme zbavit, musíme to udělat tak, jak se to povedlo tvému předkovi.“ „Ano, tohle mě už také napadlo a upřímně mě to znepokojuje. Mordred Gordon si vedl něco jako deníky, ale to není podstatné. Jde o to, že mě ty knihy Adrian ukazoval a já si je pročetl, jenže v nich nebyla jediná zmínka o tom, jak Mordred zastavil démona.“ „Máš nějaký nápad, jak to zjistit?“ „Nevím, já… vážně nevím.“ „Myslíš, že by si to ten Mordred nezapsal, vždyť to muselo být důležité.“ „Počítám s tím, že to někde bude, ale kde? Mordred trávil většinu času u Černého zrcadla, ale Adrian tam nic víc nenašel. Ani v Rituální komnatě nic není a mě už napadá jen jedno místo, kde Mordred pobýval. V jeho deníku jsou zprávy o tom, že na Warmhill popravoval nevinné. To se povídá i mezi lidmi. Zdá se, že se v mučení snad vyžíval. Obviňoval lidi a soudil je během falešných zkonstruovaných procesů. Poté je mučil a popravoval.“ „V tom případě musíme na Warmhill.“ „Jenže v kostele nic není. Marcus ho dal postavit přímo na tom místě, ale nezdá se, že by tam něco objevil.“ „Dobře, ale pokud Mordred své oběti věznil a mučil, tak to nemohl dělat jen tak někde.“ „Máš pravdu. Nejsou žádné zmínky, že by k tomu docházelo na našem hradě, ostatně tam ani nikdy nebylo žádné vězení nebo dokonce mučírna. Na Warmhill musí být víc, než se zdá…“ „Je tu ale ještě další problém.“ „Další? Co máš na mysli? Koule zůstala v jeskyni, a kdyby to nestačilo, tak stále máme jednu na zámku?“
„O tohle mi nejde. Samueli, démon zmínil, že ho Mordred porazil a uzavřel, čímž se ho zbavil, jenže na to uzavření je přece zapotřebí krev.“ Samuel si až teď uvědomil vážnost situace. „Máš pravdu... bez krve Gordonů ho nikdy neporazíme!“ „Nemáte někde na hradě trochu krve schované?“ „Ne, ta krev musí být čerstvá a navíc mužská.“ „Tak to je ještě horší než mé nejčernější představy. Tvá krev je k ničemu a jiný Gordon už nežije. Chápeš tedy, co se musí stát?“ Samuel dobře věděl, co je v sázce. Přemítal si to všechno ještě dlouho poté, co z pokoje odešel a sešel dolů, kde následně střežil dům. Proti nim už stáli jen čtyři hlídači portálů. I jeden jediný však s sebou nosí smrt.
XV – Mimikry Další den vypadal stejně ohavně jako ten předchozí. Nekonečný liják a bouře, jakoby neměly už nikdy přestat. Noc byla kupodivu klidná a tak, jakmile si odpočinuli, vyrazili Samuel, Kasumi a Rachel na další cestu. Zbraně, jež byly bez munice, ukryli v domě, protože neviděli důvod se s nimi tahat. Vyhnuli se bažinám a poté již pomalu stoupali k Black Mirror. Zámek vypadal v tomto počasí obzvláště hrůzostrašně. Blesky šlehaly oblohou a dotvářely obraz děsu. V srdcích všech převládal strach z neznámých netvorů, kteří mohou být naprosto kdekoliv. Hlavní brána zámku držela stále na svém místě, ovšem malá branka vedle, byla vylomená z pantů. „Co se tu mohlo stát?“ ptala se Rachel, ale ostatní neměli žádnou odpověď a tak mlčeli. Samuel je dovedl po schodech nahoru k zámku. Vypadal opuštěně a temně. „Nejdřív bychom měli zajít do stájí pro Ralpha,“ řekla tiše Rachel. Kasumi na sobě nedala nic znát a Samuel se snažil o totéž. „Dobře, tak dobře,“ řekl, aby nevzbudil podezření. „Samueli!“ ozvalo se. Samuel náhle zpozorněl a rozhlížel se kolem sebe. Kasumi si jeho podivného počínání všimla. „Co se děje?“ zeptala se. „Copak jsi neslyšela?“ „O čem to mluvíš?“ „Já… nevím asi to nic není. Jdeme ke stájím.“ Obešli pomalým krokem plot kolem staré věže a naskytnul se jim pohled na budovu stájí zastíněný tmou. Samuel udělal pár kroků vpřed, ale pak náhle zkoprněl. „Co s tebou je, Samueli?“ ptala se Rachel. „Neslyšíte nic?“ „Co bychom měli slyšet? Jen déšť, vítr a bouře, jinak je ticho.“ Samuel ale opět zaslechl svoje jméno, otočil se a pomalu se vydal k zámku. „Samueli, pojď za mnou. Pojď,“ zaslechl a nejistým krokem šel dál za hlasem. „Samueli, co to děláš?!“ ptala se Kasumi a vydala se za ním. „Ten hlas… já… znám ho.“ „Samueli přestaň s tím. Nikdo tu není.“ Samuel ale nevnímal nebo spíše nechtěl vnímat. Sám si nebyl jistý tím, co se děje a Kasumi měla chuť být mu radši nablízku, ale Rachel byla už před stájemi a bylo jasné, že odtamtud neodejde, dokud nenajde Ralpha. Samuel vstoupil do zámku. Kasumi se tedy vrátila ke stájím, a doufala že se Samuel o sebe dokáže postarat. Nemůže přece hlídat oba dva najednou, když každý jde jinam. Obě ženy vstoupily do budovy stájí. Kasumi nechtěla, aby Rachel měla nějaké podezření a tak předstírala, že také pátrá po Ralphovi. Byla teď zatraceně ráda, že odsud odnesla rozbitou Naginatu, protože kdyby ji tu Rachel našla, asi by se to neobešlo bez otázek. „Možná se schoval do zámku,“ řekla Rachel, když prohledala celé stáje včetně seníku a stejně nic nenašla. Kasumi ochutnala pár svatebních koláčků a musela
uznat, že jsou výborné. „Nemyslela bych si, že budeš jíst sladké,“ podivila se Rachel. „Jsme v situaci, kdy neuškodí trochu cukru na zklidnění nervů. Nemysli si, že na mě to, co se děje, nijak nepůsobí.“ „Ten košíček byl plný, když jsme sem přišly, nemám pravdu?“ „Máš. Možná… Ralphovi nechutnaly.“ „Bojím se, že se mu něco stalo.“ Vyšly zase ven na déšť a pokračovaly k zámku. Najednou se Rachel zastavila a pro něco se shýbla. Na zemi v blátě ležela dvě malá hadrová tělíčka a také hlavičky. Rachel si je prohlížela a snažila se smýt z nich bláto. Kasumi raději couvla o kus stranou. „Tohle patřilo Ralphovi,“ řekla Rachel. „Nikdy by ty panenky takhle nepohodil a už vůbec by jim neutrhal hlavičky.“ Rachel se otočila na Kasumi. Ta udělala ještě pár kroků vzad a sledovala Rachel. Vlasy slepené deštěm nedokázaly skrýt tvář plnou nejistoty. Její pohled pokládal otázky, na které by Kasumi raději neodpovídala, ale zdálo se, že nemá na vybranou. „Kasumi, řekni mi, že to udělaly ty zrůdy. Řekni, že s tím nemáš nic společného. To, že jste nás našli zrovna při svatbě, byla jen náhoda, že ano?“ Než stačila Kasumi odpovědět, Rachelinina tvář se změnila. Otevřená ústa a vytřeštěné oči dávaly tušit, že ji právě něco vystrašilo. Zvedla ruku a ukázala přímo za Kasumi. Ta se v okamžiku otočila a ve tmě zahlédla obrys postavy. Byla jen malý kousek od ní. Ozvalo se téměř až nepřirozené zavrčení plné nenávisti a vzteku. Kasumi pocítila, jak jí tenký předmět obmotal v rychlosti nohu. Poznala, že je to nejspíše bič a než stihla zareagovat, tvor strhnul Kasumi stranou. S výkřikem přepadla přes okraj studny, jež byla hned vedle. Samuel vstoupil do hlavní haly zámku. Byla tu příšerná tma a on viděl sotva půl metru před sebe. Zastavil a zaposlouchal se do okolních zvuků. Téměř úplné ticho. Jediné, co slyšel, byl déšť zvenčí a občasná rána – hrom. Doufal, že zase uslyší ten hlas, co ho volá. Zdál se mu tak povědomý, tak známý, ale nechápal jak je to možné. Otevřel dveře do salonku a vstoupil. Okenice byly zakryté závěsy a tak sem neprosvítalo téměř vůbec žádné světlo. Dveře se za ním náhle zabouchly a to i přesto, že tu nebyl žádný průvan. Snažil se takřka poslepu najít v Adrianových zásuvkách jeho pistoli, nebo alespoň zdroj světla. Prohledal skříň s šuplíky i psací stůl, ale bylo to zbytečné. Jediné, co našel, byl jeho deník. Musel odhrnout závěs a jít s ním k oknu, aby vůbec dokázal něco přečíst a ujistit se, že je to doopravdy deník Adriana Gordona. Deník, který si psal už asi půl roku. Nedokázal odolat pokušení a tak si ho vzal s sebou. Věděl, že si ho později přečte, pokud ovšem nějaké později bude… Otevřel dveře ven a vrátil se do haly. Rozhlédl se kolem, aby se ujistil, že se nic nezměnilo a poté se vydal k jídelně. Tady byl jen velký stůl, několik židlí a police se zdobenými talíři a mísami. Skrze okna se díval na zadní zahradu, jež byla ponořena do temna, stejně jako vše okolo. Procházel kolem oken a pociťoval vzrůstající neklid. Nemohl se zbavit dojmu, že tu není sám. Přišlo mu, jako by byl někým nebo něčím sledován, ale kdoví… možná je to jen výplod fantazie. Nedalo mu to, aby se k jednomu z oken nenaklonil blíž. Bylo trochu zamlžené, což nebylo nic nečekaného. Dotkl se ho dlaní a pocítil chlad. Až teď si uvědomil, že v celém zámku
je hrozná zima, možná větší zima než venku. Podivné… Očistil okno a pohlédl skrze něj ven. Větve stromů se ohýbaly pod silným větrem, ale to bylo vše, co uviděl. Byla příliš velká tma. Náhle se zablesklo a ve světle, které trvalo jen nepatrnou chviličku, zahlédl tvář. Něco se mu na ní nezdálo, ale viděl ji na tak krátký okamžik, že si ani nevybavil, jak vypadala. Polekaně ucukl a narazil zády na stůl. Tep se mu zrychlil a trvalo přes minutu, než se uklidnil natolik, aby se k oknu opět přiblížil. Tentokrát velice, velice pomalu. Byla zase tma a tak neviděl vůbec nic. Byl si jistý, že se mu to nezdálo, že za tím oknem někdo stál, ale… jak se o tom přesvědčit? A chce se vůbec přesvědčit? Byl tu naprosto sám a měl sto chutí se vrátit k Rachel a Kasumi. Dveře na zadní zahradu byly hned vedle. Stačilo udělat dva, tři kroky a natáhnout ruku na kliku, jenže opravdu chtěl vyjít ven, když za těmito okny něco bylo? Pokračoval dál do kuchyně. Jednoduchá kuchyňská linka, stůl pro služebnictvo, poličky a šuplíky s nádobím a příbory, dveře do sklepa, které byly ovšem otevřené, což ho rozhodně neuklidňovalo a především malá komůrka s uskladněným jídlem a pár věcmi. Právě sem se pro všechny případy uschovávaly věci, které teď potřeboval. Bylo tu několik svíček, zapalovač a především petrolejka, kterou si vzal a zapálil. Věděl, že tak na sebe může snadno upozornit, ale jinak to opravdu nešlo. Když byli v hotelu, pohybovali se potmě, protože světlo zvenčí bylo dostatečné, ale tady to bylo jiné. Možná počasím, možná něčím horším, ale v zámku a jeho okolí byla ještě větší tma, než všude jinde. Nechtěl vycházet ven zrovna tady, když byli ostatní na druhé straně zámku a tak se pomalu vydal zpět do haly. V jídelně si dovolil jeden krátký pohled na okna, ale neměl šanci něco spatřit, obzvláště když měl v ruce lampu. Uvědomil si, že světlo bylo sice vítané, ale díky tomu si jeho oči nedokázaly tak přivyknout tmě. Kolem sebe dokázal bez problému rozeznávat veškeré předměty, ale co se dělo o pár metrů dál, mohl jen odhadovat. Vyšel z jídelny do hlavní haly a podél zdi se vracel k hlavnímu vchodu. Dveře před ním se náhle rozletěly dovnitř do salonku, jakoby na ně z ničeho nic zapůsobil nějaký velký tlak. Před ním ale bylo čisto. Nikde nic. Nepokoušel se je znovu zavřít, místo toho se celý nesvůj přiblížil k vratům vedoucím ven a zabral za kliku. Nic. Ani se nehnuly, jakoby byly zamčené. 'Jak je to možné?' říkal si v duchu a zkusil pořádně zabrat. Nemělo to žádný význam. Otočil se zády ke dveřím a přemýšlel. Byl tu jako v pasti a Rachel s Kasumi stále nepřicházely. 'Co tam venku mohou dělat?' Vrátil se rychlým krokem do kuchyně, ale když zabral za dveře, opět zjistil, že s nimi ani nehne. Odhodlal se otevřít i dveře v jídelně, ale ani to k ničemu nebylo. Žádná šance, jak se dostat ven. Položil lampu na stůl, popadl jednu z židlí, pořádně se rozmáchl a třísknul s ní do okna. Dal by ruku do ohně za to, že se rozbije, ale místo toho se židli ulomila jedna z noh. Nevzdával to a bušil s židlí do skla tak dlouho, dokud mu v ruce nezůstalo jen opěradlo. Celý znavený ho upustil na zem. Opět vzal do ruky lampu a pořádně si posvítil na sklo, které se pokoušel rozbít. Nebylo na něm ani škrábnutí, prostě nic. Vrátil se do kuchyně a rozhodl se zjistit, jak se vlastně věci mají. Prošel dveřmi ke schodišti vedoucím do sklepa a po vlhkých a kluzkých schodech pomalu sestoupal dolů. Byla tu hrozná tma. Nebýt lampy, neviděl by si ani na špičku nosu. Police na lahve s vínem byly poloprázdné, ale rozhodně ne kvůli tomu, že Adrian tak pil. Většinu vína zničila voda poté, co byl uhašen požár na konci minulého roku. Samuel se naklonil nad starou studnu a
pohlédl dolů. Neviděl vůbec nic, ale věděl, že studna vede do podzemí, kde je Černé zrcadlo. Přestože mu Adrian nabízel, aby se tam zašel podívat, to raději nikdy neudělal. Tahle díra ale nebyla ta, co Samuela zajímala nejvíce. Přistoupil k jednomu ze tří kanálů, co ve sklepě byly. Potěšilo ho, že mříž od něj je tam, kde má být a dodalo mu to naději. Chvíli nehybně čekal, jestli se z kanálu něco neozývá, ale jediné, co odtamtud vycházelo, byl nepříjemný zápach. Neměl v plánu sejít dolů. Místo toho pátral po něčem hodně těžkém, co by kanál zablokovalo. Ve sklepě byly dvě velké prázdné nádrže, do kterých se dříve napouštěla pitná voda. Jednu z nich přesunul přímo na mříž kanálu a doufal, že to zadrží to, co by odtamtud chtělo vyjít ven. Vrátil se nahoru a plánoval se podívat do patra. 'Jestliže tu někde stále jsou Edward s Markem, tak nejspíše někde nahoře.' říkal si. Když vstoupil do jídelny, strnul hrůzou. Okenice před ním se změnily. Byl na nich červený nápis vytvořený patrně krví: 'Jdu si pro tebe.' Zašel zase do haly a marně se snažil uklidnit. Zhluboka dýchal a nedokázal se vůbec soustředit. Stále se rozhlížel kolem sebe. Věděl, že smrt na něj může skočit odkudkoli. Přišlo mu bezpečnější držet se co možná nejdál od portálu, a proto vyšel nahoru do patra. Napadlo ho, že by možná dokázal sešplhat z balkonu dolů, nebo v nejhorším zkrátka seskočit a doufat, že to přežije. Modlil se, aby se nestalo to, čeho se obával, ale jakmile zkusil zabrat za kliku, jeho naděje pohasly. Ani balkon nebyl přístupný a on si čím dál tím víc připadal jako v kleci. Vydal se chodbou do starého křídla a to právě v okamžiku, kdy se na balkonu objevila silueta postavy. Nevšiml si jí. Otevřel dveře a vstoupil do místnosti, kde před lety vypukl požár. Právě tady Catherin zůstala uvězněná a nebýt kuchařky Rebeccy, nikdy by se odtud živá nedostala. Po požáru se poničená zeď pokoje odebrala a tím se tato místnost spojila s chodbičkou, kde bylo schodiště na půdu. Dveře se za Samuelem však zabouchly, a když se otočil, aby zjistil, co se to zase děje, zahlédl Catherin. Byla před ním a on nechápal, co to znamená. Měla krásné zlatavé vlasy a hebkou mladou pleť nepoškozenou ohněm ani ničím jiným. Vypadala tak, jak si ji pamatoval, a zvláštní bylo, že na sobě neměla jediný kousek oblečení. „Samueli,“ řekla a položila mu něžně ruku na rameno. Poznal, že to byla ona, kdo ho venku volal. Konečně po všech těch letech stála před ním a vnímala ho. Byl skutečný, stejně jako ona. „Co… se to děje?“ zeptal se s obavami v hlase Samuel. Catherin se usmála. Její plné rudé rty a bílé zářivé zuby vytvářely tak nádherný úsměv, jaký měla jen ona. „Miluješ mě, Samueli?“ Samuel se zadíval do jasných modrých očí, které zářily štěstím a touhou. „Tak miluješ mě nebo ji?“ zeptala se Catherin znovu. „Ji?“ „Nedělej, že k ní nic necítíš, miláčku. A nemám na mysli jen lítost a soucit.“ „Rachel mě nezajímá, Catherin.“ „Já ale nemluvím o Rachel. Copak se mám o svého milého přít s někým jako je ona? Uráží mě už jen skutečnost, že ti na ní záleží. Jak můžeš mít rád ženu, která má na svědomí tolik životů?“ „Ale… já miluju tebe, Catherin.“
„Tak mi to dokaž. Polib mě. Polib mě tak, jak bys políbil milovanou ženu po pětadvacetiletém odloučení.“ Samuel se chvíli zdráhal, ale nedokázal odolat. Políbil ji, ale chuť jejich rtů byla odporná. Chtěl se odtrhnout, protože měl najednou v ústech něco tak hnusného, že měl pocit, že se pozvrací. Všimnul si, že Catherin má tváře nafouklé, jakoby měla ústa něčím přeplněná. Bylo tu nechutné. Náhle pocítil, jak do jeho úst poměrně velkou rychlostí proudí jakási hmota. Začal se dávit a vší silou se snažil Catherin od sebe odtrhnout. Nešlo to a tak na poslední chvíli chytil její dlouhé vlasy a snažil se jí zvrátit hlavu dozadu. Podařilo se a on se hned poté skácel k zemi. Rozkašlal se a snažil se ze sebe dostat to, co měl v ústech. Byla to krev smíchaná se zvratky. Ohlédl se na Catherin, které neustále tekla z úst krev a odporně vyhlížející kusy čehosi, a to velkou rychlostí. Přitom se hlasitě smála jako smyslu zbavená. „Ty už mě nechceš, Samueli?! Možná bys radši ji.“ Catherinina tvář se začala měnit a stejně tak i zbytek jejího těla. Kůže jí začala padat na zem, jakoby se sloupávala a pod ní zůstalo svalstvo a kosti. Ty se nejprve trochu měnily a poté se potáhly kůží novou. Samuel se na to nemohl dívat, a když vše skončilo, spatřil místo Catherin Kasumi. Postavil se a vytáhl nůž, protože už věděl, že to před ním není Kasumi ani nikdo jiný, ale další netvor. Litoval, že mu nůž nevrazil do srdce, už když ta věc měla podobu Catherin. Netušil totiž, jak moc si je netvor s Kasumi podobný a jestli umí to, co ona, bude to zlé. „Zemřeš Samueli, už teď jsi mrtvý,“ řekla falešná Kasumi. Samuel se rozhodl ustoupit. Otevřel dveře na půdu a vyběhl nahoru. Neměl čas se rozhlížet kolem sebe, stejně tu kromě všelijakého haraburdí nebylo nic potřebného. Falešná Kasumi se však blížila stále k němu. Popadl lahev, co se povalovala v koutě a mrštil ji po Kasumi. Když uviděl, jak ji dokázala ve vzduchu zachytit, a opětovně hodit nazpátek, poznal, že jde do tuhého. Jen tak tak stačil před lahví uhnout stranou a ta se roztříštila o zeď. Samuel nečekal, otevřel dveře od věže a po točitém schodišti běžel nahoru. Vrata nahoře však byla zavřená. Několikrát s nimi zalomcoval, ale nebylo to nic platné. Pevně stiskl nůž a otočil se připraven bránit svůj život až do konce. Kasumi spadla až na dno studny. Mohla děkovat bohům, že nebyla zase tak moc hluboká a že bylo na dně spoustu bahna a také asi metr vody. I přesto si ale pořádně sedřela kůži na zádech. Byla tu hrozná tma a především nechutný zápach moči a výkalů. Byla od nich celá špinavá, ale nebyla v tom sama. Přímo proti ní se o stěnu opíral vyhublý zakrvácený mužík s mrtvolně bledým obličejem. Měl zavřené oči a bylo vidět, že tu je už hodně dlouhou dobu. Ralph tu trávil již třetí den. Třetí den v místě, kde se není možné natáhnout a vlastně ani pořádně sednout. Třetí den ve špíně držen na životě pouze vodou stékající svrchu. Třetí den v hluboké díře, kam byl svržen právě kvůli Kasumi. Otevřel oči. Ralph a Kasumi na sebe hleděli. Pohled z očí do očí se zdál být nekonečně dlouhý. Stejně jako při jejich prvním setkání, tak ani tentokrát nedokázala rozluštit na co Ralph myslí, ačkoli podle toho, co mu provedla, předpokládala, co se bude dít dál. Bylo to pro Kasumi vůbec podivné, neboť oči a výraz ve tváři dokázal o lidech říci opravdu mnoho a ona v tom byla schopná číst jako v knize, avšak Ralph byl jiný. Kasumi také dokázala vytvořit ledovou nečitelnou tvář, která protivníky mate, ale ne za každých okolností. Vypjatá situace jaká byla
tato, jí v tom bránila. Zatímco se soustředila především na Ralpha, pravou rukou jemně projížděla po stěně studny a hledala nerovnosti, po kterých by snad mohla vylézt. Stěny byly však kluzké kvůli dešti. Stříška nad studnou nedokázala zachytit všechny kapky vody a tak se studna stala pastí i pro Kasumi. Byla si jistá, že nedokáže vylézt po zdi. Poté dostala nápad, to když jí ruka sjela až k pasu a přesvědčila se, že má u sebe stále obě Džitte. Snad dokáže pevně zarazit dýky do spár mezi kameny. Bohužel má jen dvě, což bude dělat celý výstup velice náročným. Opatrně jednu dýku vytáhla. Ralph si toho všimnul. Jakmile zahlédl ostří, skočil po Kasumi a srazil ji pod vodu. Chytil ji kolem krku a vší silou se ji snažil utopit. Kasumi neváhala ani okamžik a bodla dýkou Ralpha do zad. Špinavá tmavá voda se začala barvit krví a Kasumi se zapřela a nohama od sebe Ralpha odstrčila. Zasténal bolestí, ale nepřestal na Kasumi útočit. Pokusil se jí vyrazit z ruky dýku, ale to se mu nepodařilo a dostal ránu pěstí. Spadl pod hladinu a Kasumi měla konečně dostatek času pro sebe. Bylo jí jasné, že Ralph stále žije a že se nejspíše zavčasu vzpamatuje a vrhne se na ni. Rozhodovala se, co s ním udělá. Mohla ho zabít, jenže když to udělá, Rachel se to dříve nebo později dozví a bylo otázkou, jak na to bude reagovat. Na druhou stranu má se jím nechat ohrožovat? Zastrčila dýky, chytila Ralpha, který se pomalu zvedal, kolem krku a trhla, aby mu zlámala vaz. Poté bezvládné tělo pustila do vody. Uvědomovala si, jak je Rachel důležitá a že pokud zjistí, kdo je za to odpovědný, bude to hodně těžké, ale také si uvědomovala, že ten muž se jí už dvakrát pokusil vzít život a takovou věc nemůže opomenout ani v takto výjimečné situaci, v jaké se právě nacházela. Opět si vzala dýky a připravovala se na dlouhý a především extrémně náročný výstup. Předpokládala, že někde na dně bude Ralphova sekera, jenže její ostří bylo příliš široké a tak jedinou možností zůstávaly dýky. Zabodla jednu do spáry mezi kameny kousek nad úrovní hlavy a další zabodla trochu výš. Byl problém si mezi kameny najít vhodné místo pro zasunutí dýky ale šlo to. Několikrát se zhluboka nadechla a poté se přitáhla k dýkám. Doufala, že čepel vydrží, ostatně, jinou šanci jak se odsud dostat neměla, takže to musela zkusit takto. Postupně zasouvala dýky výš a výš a přitom stoupala. Nejhorší na tom všem bylo to, že se ani nemohla zapřít nohama o kameny, protože byly strašně kluzké a tak musela takřka po celou dobu používat jen ruce a navíc mnohdy svou váhu držela pouze na jedné, protože tou druhou musela hledat vhodné místo pro dýku, což někdy trvalo nepříjemně dlouhou dobu. Když se konečně dostala až na povrch, převalila se znaveně přes okraj studny a spadla do smáčené trávy. Byla vyčerpaná, ale teď rozhodně nebyl čas na odpočinek. Postavila se zase na nohy a rozhlédla se okolo. Neviděla vůbec nikoho a nechtěla volat, aby tím nepřitáhla pozornost netvora. Zaběhla do stájí, kde se nejprve zaposlouchala do okolních zvuků, aby zjistila, jestli tady někdo není. „Rachel?“ řekla tiše. „Ka-kasumi? To jsi ty?“ ozvalo se ze seníku. Kasumi pohlédla nad sebe a zpozorovala vyděšenou Rachel. „Dýcháš tak hlasitě, až se divím, že tě tu nikdo nenašel.“ „Nikdo sem nepřišel,“ řekla Rachel a slezla ze žebříku dolů.
„Tak, kde je ta věc? Viděla jsi, co to je?“ „Ne, vůbec nevím. Běžela jsem okamžitě sem nahoru, protože mi to přišlo jako dobrý úkryt.“ Rachel konečně přistoupila až ke Kasumi, ale hned zase ustoupila dál a zakryla si ústa a nos svými šaty. „Proboha, co to je za puch? Smrdí to jak…“ „Teď vážně nemám čas vysvětlovat, co se stalo, ale ano, máš pravdu… jsem celá od smradlavého bahna a ještě něčeho, co nebudu rozvádět.“ Kasumi vyběhla ze stájí. „Musíme najít Samuela, pospěš si a drž se u mě.“ Obě ženy pospíchaly k hlavnímu vchodu do zámku. Kasumi byla ostražitá a stále se ohlížela kolem sebe. Jakmile stanuly před vchodem, Kasumi zabrala za kliku, ale dveře se ani nehnuly. „Co s tím je, do prdele.“ „Samuel musel jít jinudy,“ řekla Rachel. „Ne, vždyť jsem ho viděla. Viděla jsem, jak vchází dovnitř těmihle dveřmi.“ Kasumi kousek poodstoupila a pohlédla vzhůru. „Počkej tady, Rachel, a kdyby se cokoli dělo, tak uteč. Taky nezapomeň, že máš ten nůž.“ „Eh, počkej, co chceš dělat?“ „Jdu pro Samuela.“ Kasumi vyšplhala po jedné z lamp, které byly před vchodem do zámku. Poté se chytila za okraj balkonu a vytáhla se nahoru. Přímo před sebou za okny zahlédla jakousi postavu, jak pomalu kráčí do levého křídla zámku. Zkusila otevřít dveře a vejít dovnitř, ale byly zamčené. Sklo vypadalo sice neporušeně, ale nezdálo se, že je kdovíjak pevné. Kasumi se postavila k oknům pravým bokem a vymrštila nohu přímo proti sklu. Počítala s tím, že ho prorazí, ale bylo neuvěřitelně pevné. Spadla až k zemi vyvedená z rovnováhy a držela se za bolavou nohu. Byla ráda, že si neudělala něco vážného. Vstala, snažila se přijít na způsob, jak se dostat do zámku. Vymlácená okna staré věže se zdála být snad jediná vstupenka dovnitř. Po obou stranách balkonů byly na zdi připevněny velké železné kříže. Vybrala ten vlevo a vylezla na něj. Aby nespadla, přidržovala se rohu budovy, ale i tak si uvědomovala, že to začíná být nebezpečné. Velice nebezpečné a bude ještě hůř! Malá věžička kousek nad ní měla v dolní části římsu a ta se zdála být jedinou možností, jak se dostat na střechu zámku. Zachytila se té římsy a pomalu ručkovala kolem věžičky. Poté se už celkem snadno vytáhla až na střechu. Střecha levého křídla končila zábradlím, které jí teď opravdu přišlo vhod, protože se nemusela tak moc obávat pádu. Přesunula se až k oknům staré věže a jedním se protáhla dovnitř. Byl tu ohromný nepořádek a na zemi mezi hromadami papírů a knih leželo něčí tělo. Kasumi k němu přistoupila blíž a poznala, že je to muž, kterého viděla na svatbě. Tehdy pomáhal Rachel. Klekla si k němu a ujistila se, že dýchá. Mírně s ním zatřásla a on vylekaně ucukl. „Kdo… kdo jste a kde se tu berete?“ „Jen klid, jsem Kasumi a vy budete…“ „Edward. Jsem komorník pana Adriana, ale vás jsem viděl na svatbě. Co jste mu provedla?!“ „On…“ Na dveře od věže právě někdo zabouchal a zatřásl s nimi. „Proboha, to je ona.“ zděsil, se Edward. „Kdo?“
„Moje matka.“ „Vy se tu zamykáte před matkou?“ ptala se Kasumi a chystala se vrata odemknout klíčem, který v nich byl. „Moje matka je už skoro osm let mrtvá,“ řekl Edward a Kasumi se zarazila. „Máte tu nějakou zbraň?“ „Pánovu pistoli, jenže už nemám náboje a nevím, kde sehnat další. Pán možná měl nějakou skrýš, ale já o ní nevím.“ Kasumi otevřela dveře, přičemž v rukou měla už jednu dýku. Přímo za dveřmi zahlédla Samuela. Otočil se a jejich pohledy se setkaly. „Jsi to ty?“ vykřikl Samuel a v rukou křečovitě svíral nůž. „O čem to zase mluvíš, Samueli?“ řekla Kasumi. Samuel za sebou uslyšel kroky a polekaně couvl do věže. „Takže… ty jsi… člověk?“ „A co jiného bych měla být?“ Samuel rychle zabouchl dveře a zamkl je. Rozhlédl se po místnosti, kde se o stůl opíral Edward. Když zahlédl Samuela, ukázal na něj, přičemž se mu třásla ruka. „To je ta věc.“ „Co blázníte?“ ptal se Samuel. „Vzalo to na sebe podobu mrtvého pana Samuela, rychle, zabijte ho.“ „Ne. Musel bych být nahý. Ono to asi neumí měnit víc než své tělo.“ „Do prdele!“ zařvala Kasumi. „Může mi konečně někdo vysvětlit, co se to tu děje?!“ Dveře do věže se rozletěly a vypadly z pantů. Do věže právě vstoupila další Kasumi. Ta pravá Kasumi čekala všelicos, ale tohle opravdu ne. Zírala na svého naprosto přesného dvojníka s otevřenými ústy. Jediný rozdíl byl v tom, že falešná Kasumi na sobě neměla vůbec nic, což byl důsledek přeměny. „Která je která?“ ptal se Edward tiše Samuela. „Copak jste mě neposlouchal?“ řekl Samuel a vrhl se s nožem na nahou Kasumi. Ta mu snadno zkroutila ruku, až z ní nůž vypadl a odrazila ho od sebe. „Utíkejte!“ vykřikla pravá Kasumi a narazila svým tělem do té falešné, aby získala pro ostatní čas. Očekávala, že ji srazí ze schodiště dolů, ale místo toho tam skončila sama. Falešná Kasumi jí totiž velice snadno shodila dolů. „Je konec, Samueli!“ řekla a vykročila k němu. To už Samuel prolézal oknem na střechu, kde byl Edward. Falešná Kasumi se však bez problému dostala na střechu taktéž. Kluzké tašky byly pro všechny tři velice nebezpečné. Samuel s Edwardem s tím však měli mnohem větší problém než falešná Kasumi a tak se k nim začala nebezpečně přibližovat. Šance na to, že stihnou nějak slézt, byla takřka nulová. Samuel dobře věděl, že jediná šance je balkon, jenže střecha nad ním byla i tak příliš vysoko. „Nemáš kam utéct, Samueli, je po všem.“ Kasumi rozhodně neměla v plánu nechat svoji dvojnici, aby Samuela zabila. Ani v tom nejpodivnějším snu by si nepomyslela, že se někdy setká sama se sebou, ale teď to bylo tady. Vyběhla zase do věže a v rychlosti se protáhla oknem. Spatřila falešnou Kasumi, jak stojí sotva pár metrů od Samuela s Edwardem, kteří měli co dělat, aby se nezřítili dolů. Pohled na své vlastní tělo nebyl pro Kasumi nikterak příjemný, ale nenechala se ani na okamžik omámit. Rozběhla se k netvorovi a přitom udržovala rovnováhu, aby nespadla. Falešná Kasumi ji vůbec nezaznamenala a tak, když byla těsně za ní, chytila se rukama za zábradlí a kopancem srazila falešnou
Kasumi dolů. Během pádu nevydala jediný výkřik, prostě vůbec nic. „Zachránila jste nám život. Díky,“ řekl Edward. „Jo, ale myslím, že budu potřebovat trochu času, abych se vyrovnala s tím, že jsem se právě tak snadno zabila. Trochu mě mrzí, že to nebyl pořádný souboj.“ „Uvědom si, že to nebyl člověk, tak si to nijak neber,“ řekl Samuel a pomalu se s ostatními vraceli do věže. „Já vím, ale i tak. Už jen ta představa, že bych měla bojovat sama se sebou je… fascinující.“ Rachel zůstávala před zámkem. Dokud měla Kasumi na dohled, cítila se alespoň trochu bezpečně, ale jakmile zmizela ve staré věži, opět ji přemohl neklid a strach. Napadlo ji, že by mohla zkusit dostat se do zámku zadním vchodem přes kuchyni. Zahrada kolem pravého křídla však za tohohle počasí nevypadala nijak přívětivě. Velký suchý strom uprostřed vypadal zlověstně a vítr ohýbající větvemi okolních stromů jen umocňoval strašidelné představy, jaké Rachel měla. Došla až ke dveřím, ale než je stačila otevřít, zaslechla před sebou jakýsi smích. Chtěla se zeptat, kdo to je, ale slova jakoby utonula v obavách. Couvala zase před zámek. Z temnoty před ní vystoupila mladá žena s podivně zářícíma očima. Už na první pohled ale byla jasná jedna věc – nebyl to člověk, neboť tvář ženy byla převrácená a tak její oči byly tam, kde by měla být ústa a naopak. Uši měla rovněž otočené a to samé nos, jehož nozdry směřovaly vzhůru. Rachel měla chuť začít křičet hrůzou, ale ovládla se a když si všimla stočeného biče v levé ruce netvora, neváhala už ani okamžik a utíkala před zámek. Když zde zahlédla ležící tělo, zděsila se a přiběhla až k němu. Sklonila se nad ním a obrátila ho tváří k sobě. Pak se teprve ujistila, že je to Kasumi. Byla živá. „Proboha co… co se ti stalo a proč jsi… nahá?!“ ptala se Rachel a pomáhala Kasumi na nohy. „Tam nahoře je netvor, který na sebe vzal moji podobu. Musím ho zabít a ty mi pomůžeš!“ řekla vztekle falešná Kasumi. Poté přistoupila ke dveřím, dotkla se jich rukou a Rachel zpozorovala, jak se v tu chvíli podivně rozsvítily. Poté Kasumi vešla dovnitř a Rachel ji raději následovala. „Jak je možné, že jsi ty dveře otevřela?“ „To teď není důležité,“ řekla falešná Kasumi a pokynem ruky se elektrická světla v hale rozsvítila, přestože proud byl stále vypnutý. Rachel z toho nebyla zrovna dvakrát klidná, a když spatřila na schodišti Samuela, Edwarda a další Kasumi, nevěděla, co si počít. „Ustup od ní,“ vykřikla pravá Kasumi a rychle seběhla dolů do haly. Falešná Kasumi ale chytila Rachel kolem krku a pevně ji držela, aniž by se mohla hnout. „Pusť ji. Tohle se jí netýká,“ řekla Kasumi. „Ale týká, copak myslíš, že nevím, co nosí pod srdcem? Jdi mi z cesty nebo zemře,“ řekla falešná Kasumi. „Bojíš se mě? Ty mi nesaháš ani po kolena, protože já bych se svému soupeři postavila a nesnažila se o takovou ubohost. Ty nejsi jako já. Jsi jen podlá a falešná
čubka.“ Falešná Kasumi vztekle zavrčela a odstrčila od sebe Rachel. Ta spadla na zem a Samuel jí pomohl vstát. Kasumi vyskočila do výšky a kopla svoji dvojnici do prsou. Ta se jen zapotácela a hned poté chytila Kasumi jednou rukou za zápěstí, strhla jí ruku stranou a dala jí ránu do boku pod žebra. Kasumi vykřikla bolestí a poznala, že netvor v žádném případě není po fyzické stránce takový jako ona a to i přesto, že vypadají naprosto totožně. Falešná Kasumi měla podstatně větší sílu a Kasumi bylo už teď jasné, že nemůže zvítězit. Rychle dala falešné Kasumi ránu loktem do nosu, načež její sevření povolilo a Kasumi ustoupila o několik kroků dál. Věděla, že po takové ráně by sama skončila se zlomeným nosem, ale netvorovi se nic moc nestalo. Z nosu mu nevytekla ani jediná kapka krve a nezdálo se, že ho to byť jen trochu zabolelo. Proti člověku by něco takového nikdy neudělala, ale tohle člověk nebyl a tak Kasumi vytáhla obě Džitte a v mžiku je mrštila po falešné Kasumi. Ta nestihla zareagovat a tak jí jedna dýka zasáhla přímo do krku a druhá do očního důlku. Falešná Kasumi zařvala zlostí a veškerá kůže poblíž zasažených míst jí začala pomalu opadávat. Netvor rychle uchopil dýky do dlaní, a vztekle je vytrhl z těla ven, načež se ostří zlomila. Už to ale nebylo nic platné, neboť kůže se z těla sloupávala dál, až nakonec odpadla všechna. Kasumi se zhnusením sledovala sama sebe bez jediného kousku kůže. Být to kdokoli jiný, zase tak moc by jí to nesebralo, ale tohle pro ní bylo opravdu ohavné. Nedokázala se od toho odpoutat pohledem. „Tohle není konec!“ křikl Samuel a popadl Kasumi za ruku. „Rychle do knihovny,“ zavolal na ostatní, kteří poslechli, neboť stejně neměli žádný jiný plán. „Kasumi vyházej knihy v druhé polici svrchu v oddělení renesance. Je tam tajná schránka se zlatou rukojetí dýky a rubínem.“ Samuel mezitím prohledával sloup v rohu u vchodových dveří a snažil se nahmatat páčku, která otevírala tajnou chodbu. „Ehh, nevidím tu ani na krok, tak jak mám poznat, kde tu je renesance?“ řekla Kasumi. Rachel pocítila příležitost být taky trochu užitečná, a protože dobře věděla, kde co je, začala rukojeť hledat sama. Během chvilky nalezla to, co Samuel potřeboval a předala mu to. Kdyby měli trochu více času, mohli by na rukojeti obdivovat dokonalé zdobení a jemné opracovaní, ale času teď měli zatraceně málo. Samuel nalezl mechanismus, který odklopil zámek a do něj zasunul rukojeť. Po otočení se sloup odsunul a otevřelo se úzké točité schodiště vedoucí kamsi do hlubin. „Rychle, dovnitř!“ vykřikl, když se dveře do knihovny otevřely a mezi nimi byl obrys jakési postavy. Nikdo nevěděl, jakou podobu netvor nyní má, ale neměli v plánu to zjišťovat. Seběhli až do sálu s mnoha pokroucenými symboly a řetězem, jež vedl někam do hlubin. Samuel věděl, že tu kdysi byla voda, jež tvořila jeden z mnoha bezpečnostních prvků, které měli zabránit komukoli, aby se dostal k Černému zrcadlu. Adrian ale neviděl důvod nádrž zavírat nebo dokonce napouštět. Klec sloužící jako výtah zůstala dole v jeskyni a jediná šance, jak se tam dostat také byl řetěz.
„Tak a co teď?“ ptala se Kasumi. „Pod námi je obrovská jeskyně s mnoha chodbami, které se táhnou Black Mirrorským kopcem. No a přímo pod tímto místem je propast, která končí kdovíkde, pokud tedy vůbec někde končí. Když tu věc srazíme dolů, tak máme vyhráno.“ Kasumi se opatrně nahnula nad propast a hleděla dolů. „Tam je ale nějaká plošina, je tam skála a nějaká… klec?“ „Ano klec, byl to výtah, ale mechanismus se rozbil.“ „A co když ta svině nespadne až dolů, co potom?“ „Nebylo by lepší počkat na toho… ehh tvora až dole?“ zeptal se Edward. „Jenže, kde je jistota, že za námi sleze? Nebudeme tam jako v pasti?“ ptala se Rachel. „V tom případě je to jasné,“ rozhodla se Kasumi. „Já to srazím dolů a vy už tam budete připraveni, abyste tu svini shodili do propasti.“ Samuelovi to nepřišlo jako dobrý nápad, ale nebyl čas vymýšlet něco důmyslnějšího. Začal pomalu slézat dolů a hned po něm lezl Edward. Rachel se však příliš bála. „Já… já to nezvládnu.“ „To nevadí, zůstaň tady, ale dávej pozor, kam šlapeš. Stoupni si co nejdál za mě ke zdi,“ řekla Kasumi. Během pár vteřin do místnosti po schodišti sestoupil… Adrian. Už na první pohled bylo jasně patrné, že na sobě nemá žádné zranění, která mu způsobila Kasumi a dokonce měl i obě nohy v pořádku. Netvor by ostatně nedokázal vytvořit cokoli umělého, a tak aby mohl chodit, musel se přetvořit v Adriana z doby před jeho zraněním. „Co takhle někdy ukázat svoji pravou tvář?“ zeptala se Kasumi. „Moje pravá tvář je zpodobněna nad portálem v katakombách.“ „Až tě zabiju, ráda se na ní půjdu podívat,“ řekla Kasumi a vykročila k Adrianovi blíž. „Dost!“ řekl a zvednul ruku. „Mám pro vás nabídku. Jakožto nejmocnější Samaelův strážce jsem dostal možnost chránit portál přímo pod Black Mirror a pro ten účel mi byly dány zvláštní schopnosti, které jiní bojovníci nemají. Umím na sebe vzít podobu těch, kteří někdy byli poblíž mého portálu a můžu získat i jejich znalosti a vzpomínky. Dokážu ale i mnohem víc – mohu mrtvé vrátit zpátky do života.“ „Jak?“ řekla s nadějí v hlase Rachel. „Chtěla bys zpátky svého Adriana?“ „Samozřejmě, že ano.“ „V tom případě stačí udělat jediné a já se o zbytek postarám. Máš mé slovo, že ho opět přivedu do světa živých.“ „A co… co mám udělat?“ „Zabít své dítě.“ Kasumi neváhala už ani okamžik, shýbla se, podrazila Adrianovi nohy a srazila ho do propasti. Ten se se zařváním zřítil dolů a dopadl přímo na klec, ze které se svalil na okraj propasti a přepadl přes něj do hlubin. Rachel zůstala nahoře stát jako opařená. „Cos to provedla?!“ „Zlikvidovala jsem další pekelnou zrůdu a zachránila tvé dítě.“ „Adrian se mohl vrátit, ty… tys ho zabila!“ „Snad nemyslíš, že by dodržel slovo, ostatně pochybuji, že vůbec mluvil pravdu.
Kromě toho šlo o tvé dítě a to je pro nás velice důležité.“ „O čem to mluvíš?“ „Ehm, to si povíme později.“ Kasumi si uvědomila, že málem přestřelila. „Říkal, že je nejmocnější hlídač portálů? To není špatné,“ řekla pyšně. Samuel s Edwardem se už vraceli nahoru. Kasumi jim pomohla a společně se vrátili do knihovny, kde Samuel zapálil svíčku u stolu, aby bylo alespoň něco málo vidět. „Nakonec ani nebylo nutné jít tam dolů, ale stálo to za to,“ řekl Edward. „Co je to vlastně za místo a kdo ho postavil?“ „Neberte si to špatně, Edwarde,“ řekl Samuel, „ale o těch prostorech by měli vědět jen Gordonové a to ještě jen někteří z nich. Spadá to pod funkci Strážce. Nemůžu vám povědět, co tam přesně je.“ „Mám pocit, že vím, co pod námi leží, Samueli,“ řekla Kasumi, která o Černém zrcadle již něco málo věděla. „Důležitý je teď především výsledek a ten nám říká, že nám chybějí už jen tři hlídači.“ „Jeden je stále v katakombách pod zámkem,“ řekl Samuel. „Ne už není. Tohle byl on.“ „Cože? Vždyť jsem tu mříž zablokoval. Když jsem tam přišel, byla mříž vedoucí ke katakombám stále zavřená a tak jsem ji zajistil.“ „Nenapadlo tě, že ji za sebou mohl zavřít? Tenhle parchant byl zatraceně chytrý,“ řekla Kasumi. „Jeden netvor je stále u zámku,“ řekla Rachel, „je to nějaká mrcha s bičem. To kvůli ní spadla Kasumi do studny.“ „Tys spadla do studny? To proto jsi tak… špinavá?“ ptal se Samuel. „Mám v pokoji spoustu oblečení, potom ti nějaké najdu a… nebo ti ho radši najdu hned,“ řekla Rachel. Obě zašly do bývalého salonku. Cestou jim neuniklo, že světla v hale už nesvítí a po netvorovi nezbyla nikde žádná stopa. Rachel se rozhlížela po pokoji a na mysl jí přišly vzpomínky. „Když si uvědomím, že je navždy pryč, tak… je mi smutno, Kasumi. Když jsem ho před chvílí zase viděla je to ještě horší.“ Rachel se začala přehrabovat ve skříni s oblečením. „Máš nějaké zvláštní přání?“ ptala se. „Pevné kalhoty a nějaké triko nebo košili. Čím tmavší, tím lepší a hlavně ať to je lehké a pohodlné. O nějaké rifle opravdu nestojím. To bych si radši nechala tohle.“ „Ech, no, myslím, že tu určitě něco najdu. Rozhodně se o to budu snažit.“ Rachel po pár minutách vytáhla tmavě červené kalhoty a poté přešla vedle, kde měl oblečení Adrian. „Co tohle, šlo by to? Koupila jsem to Adrianovi, ale nějak jsem neodhadla jeho vkus.“ Rachel vytáhla černou košili s obrázkem kostlivce s kytarou a nápisem: 'Dead Metal žije navěky.' „Proč ne. A ehh, podprsenku… ta tu asi nebude, co?“ „No, neuraz se, ale mám přeci jen větší velikost.“ „Nevadí, mě na tom nesejde, obzvláště ne v takovéto situaci.“ Kasumi se svlékla, jakoby se nic nedělo a oblékla si nabízené šaty. Rachel to dost šokovalo. „Já… bych tě nechala o samotě anebo bych se otočila, stačilo počkat.“
„Rachel, já si na takové drobnosti nepotrpím, protože to absolutně nic neznamená a kromě toho… jste mě už nahou viděli. Úplně nahou.“ „Jo… to… máš pravdu. Musí to být strašné vidět sama sebe, že jo?“ „To tedy ano. Ten pohled na své vlastní tělo bez kůže… na to do smrti nezapomenu.“ Obě ženy vrátily zpátky do knihovny, kde Samuel prohlížel pistoli od Edwarda. „Kam jste to proboha střílel?“ ptal se ho. „Zkoušel jsem rozbít ta okna a pak jsem taky zastřelil svoji matku nebo spíše to, co na sebe vzalo její podobu. Spadla na zem, ale když ani po pěti kulkách nebyla mrtvá, prchal jsem nahoru do věže a doufal, že mě tam nenajde.“ Rachel pohlédla podezíravě na Edwarda. „Pokud si dobře vzpomínám, tak ta zrůda říkala, že na sebe bere podobu těch, co se někdy v minulosti objevili poblíž portálu a zřejmě nezáleží na tom, kdy to bylo. Vaše matka tady někdy byla?“ „Moje matka tady v šedesátých letech pracovala jako kuchařka. Pak její místo převzala jistá Rebecca Michaelsová.“ „Stále nemáme vyhráno. Navrhuji jít dál,“ řekla Kasumi. „Musíme najít ještě Marka a Ralpha.“ řekla Rachel. „Edwarde, nevíte, kde jsou? Kam mohli jít?“ „Ehm, Marka jsem naposledy viděl, když jel s vámi do vesnice pro inspektora. Netuším co s ním je ale na zámek se nevrátil. Ralpha jsem nepotkal vůbec. Zdá se, že někam utekl.“ „Neutekl,“ řekla Kasumi, která chtěla tuhle věc už konečně vyřešit, „Ralph je dole ve studni a je mrtvý.“ „Panebože, to… to nemůže být pravda,“ řekla Rachel a raději se usadila do křesla. „Je to tak a umřel kvůli mně.“ „Cože?!“ vykřikla Rachel. „Nevím, jak se dostal do studny, ale zřejmě ho tam něco srazilo, a když jsem tam spadla také, vrhnul se na mě a chtěl mě utopit. Já, no prostě jsem se musela bránit.“ Rachel se rozplakala. „Je mi to líto, paní,“ řekl Edward. „Kasumi, můžete mi vysvětlit, kde je můj pán? Pokud si dobře vzpomínám, byla jste na svatbě, takže víte, co s ním je.“ „Poslyšte, Edwarde, on… je mrtvý,“ řekl Samuel. Edwarda ta zpráva velice zaskočila. „Pan Adrian že je… to nemůže být pravda. Co se mu stalo?!“ „Lidi, ke kterým Kasumi dříve patřila ho zavraždili.“ „Tak proč je tu ještě s námi?!“ „Ne, vy to nechápete. Kasumi jimi byla podvedena a za všechno, co se tady kolem teď děje, mohou oni. Naštěstí je zabila a teď nám chce pomoct napravit, co se stalo, nemám pravdu?“ „Ano, to máš.“ „Takže vy jste na naší straně... Určitě?“ „Já jsem především na své vlastní straně a mým cílem je momentálně ochránit zbývající Gordony a zničit ty netvory. Ještě zbývají tři a nesmíme opomenout ani jejich vůdce. Už teď dopředu ti říkám, Samueli, že jeho budu chtít vyřídit taky.“ „O jakém vůdci se to bavíte?“ ptala se Rachel.
„Až vyřešíme náš současný problém, tak si o tom promluvíme, Rachel. Samueli pojď, probereme něco o samotě. Za pět minut vyrážíme na Warmhill. Sejdeme se v hale.“ Samuel s Kasumi zašli do jídelny, aby byli sami. Gordon zjistil, že nápis na oknech je pryč, což ho trochu uklidnilo, ale vědomí, že někde poblíž je další netvor, nebylo moc příjemné. „Myslíš, že bude lepší jí o tom ještě neříkat?“ ptal se Samuel. „Myslím, že by ji to mohlo dost rozrušit a taky se mi nelíbí, když na nás bude mít takovou páku.“ „Páku?“ „To dítě je pro nás nezbytné, a když to ona bude vědět, má nás v hrsti. Prozatím bude lepší mlčet.“ „Pochybuji, že na nás něco bude zkoušet? Proč by to dělala?“ „Třeba proto, že jsme zabili jejího muže.“ „Nikdo kromě nás o tom neví, Kasumi, tak jak by se to mohla dozvědět?“ „Zapomněl jsi na Pietra?“ „Do hajzlu. Kde vlastně je?“ „To nevím, ale pokud je stále naživu, představuje pro nás veliký problém.“ Samuel s Kasumi se přidali k ostatním, kteří čekali v hale a společně vyrazili ven ze zámku. Nebylo těžké ho opustit, protože všichni moc dobře věděli, že díky své velikosti není zrovna bezpečným místem. Rachel se v přítomnosti již tří dalších lidí cítila bezpečněji než předtím, ale stále považovala za největší naději právě Kasumi. Ta si velice dobře uvědomovala případné nebezpečí a také na ní začaly pomalu doléhat události předchozích dnů. Dnešek byl opravdu vyčerpávající a to ještě zdaleka nebyl konec. Přistihla se, jak přemýšlí o pořádném odpočinku, který by jí přišel vhod, ale rychle ty představy zahnala. Teď se musí plně soustředit, jinak je možné, že se toho odpočinku již nedočká. Neměla v plánu prohledávat pozemky okolo zámku, protože byly až příliš veliké. Opustili prostory zámku brankou a pokračovali po cestě k Warmhill. Cesta byla dlouhá, ale když přišli až k Old Wansfordské říčce, poznali, že se blíží. Říčka byla již vylitá z koryta a zdálo se, že to bude čím dál horší, pokud nepřestane pršet. Po levé straně protékala Glance, která ovšem měla rovněž hladinu značně zvýšenou a místy sahala až k cestě. Pokračovali dál až na Warmhill, kde bylo nebývale větrno. Vítr burácel ve větvích stromů a všude kolem se povalovaly zlámané větve. „Hrozné počasí,“ řekl Samuel, když konečně dorazili k bráně hřbitova. „Nepůjdeme se podívat, jak se vede lidem na Warmhill?“ ptala se Rachel. „Ne, to teď není na místě,“ zamítl návrh Samuel. „Musíme nejprve najít nějaký úkryt a to v kostele. Zdá se, že se tam svítí,“ Vstoupili na temný hřbitov a neuniklo jim hlasité mlaskání a chrochtání vycházející odněkud ze zadního hřbitova. „Kanec?“ ptal se Edward. „Snad, ale zjišťovat to nebudeme,“ řekl Samuel. Pokusil se otevřít vrata kostela, ale marně. „Nejspíše budou zajištěné z druhé strany, což v téhle době není nic
nečekaného.“ Boční dvířka už otevřená byla a tak všichni čtyři velice rádi vešli dovnitř pod střechu, kde se mohli trochu osušit a ohřát. V kostele byly zapálené svíčky, takže tu bylo světlo skoro jako ve dne. „Stát!“ ozvalo se zpoza jednoho ze sloupů. „Nechceme vám ublížit,“ řekl Samuel. Kasumi rozhodně neměla v plánu někoho poslouchat. V rukou se jí objevily nenápadné hvězdice a byla připravená je použít. Na světlo vystoupil hrobník Mark. Byl celý špinavý a v rukou svíral pušku, se kterou mířil na ostatní. „Proboha, položte to, Marku,“ řekl Edward. Kasumi zachovala kamennou tvář a chystala se vrhnout hvězdice, pokud hrobník okamžitě nesklopí zbraň. Dokázala by přesně zasáhnout krk a vyřadit muže, možná nadobro. „Dobře, tak fajn, hošani,“ řekl hrobník Mark, který byl především z přítomnosti Samuela značně rozhozený. Pušku opřel o sloup a vykročil blíž k ostatním. „Můžete nám vysvětlit, co se tu děje?“ ptal se Samuel. „No… nevím, kde bych měl začít, protože se toho semlelo dost. Začalo to, když přišla ta velká bouřka. Z ničeho nic byla tu a pak sem přišel nějakej udýchanej brejloun s tím, že se z bunkru v lesích ozývají děsivý zvuky. Chvíli jsme se dohadovali, ale farář chtěl, abych se šel podívat, co že se to vlastně děje a tak jsem vzal Earla a vyrazili jsme. Když jsme tam dorazili, našli jsme tam hromadu krve, nějaký divný zbraně a jinak nic moc, jenže pak vylezlo něco z té díry v zemi a… to bylo fakt peklo. Ta věc vypadala jak ohromnej kanec, jenže měla chapadla a dvě veliký zářící oči. Vystřelil jsem po tom, ale nemělo to smysl a tak jsme i s Earlem zdrhali pryč, jenže jeho ta svině dostala.“ „Počkejte,“ řekla Kasumi, „říkal jste, že to bylo tu noc, co se ta bouře objevila?“ „Jasně a mimochodem, máte zvláštní vkus, co se oblíkání týče.“ „Museli jste tam přijít krátce po nás. Ale… byla jsem tam i den poté a žádné tělo jsem neobjevila.“ „Mohl ho sežrat jako… vždyť víš,“ řekl tiše Samuel. „Mohl, jenže i tak by po něm nejspíš něco zbylo.“ „Chcete říct, že Earl možná ještě žije?“ divil se hrobník. „Viděl jste ho umřít?“ „No… vlastně jsem jenom zaslechl křik a to už jsem pádil odtamtud. Vod tý chvíle se schováváme tady v okolí kostela. Rozmístil jsem tu Earlovy pasti, takže být vámi si dám pozor, kam šlapu.“ „Kdo všechno tu s vámi je?“ ptala se Kasumi. „Já, farář, ten chlápek a to je vlastně všechno. Na Warmhill žije už jen Zak a ten je asi ve vesnici a taky Nancy, jenže ta je praštěná a sem nešla, ani když ji farář přemlouval.“ „Potřebovala bych si s Pietrem… tedy s tím chlápkem promluvit,“ řekla Kasumi. „Proč ne, je tady ve starý zvonici. Počkejte, já pro něj dojdu.“ „Ne, já s ním chci mluvit o samotě.“ „Proč Kasumi?“ ptala se Rachel, „a kdo to vlastně je?“ „Muž, který s námi spolupracoval. Měl na Adriana dost velký vztek.“
„Vážně? Počkej, kde já jsem to jméno už slyšela... Říkáš Pietro?“ „Ano, Pietro Antolini.“ „Pietro Antolini… to je ten chlap, co se mu tady zabila sestra. Prý za to vinil Adriana, tak proto ho zabili, že jo?“ „Ehh, je to možné,“ řekl Samuel. „Já mu vyškrábu oči!“ řekla naštvaná Rachel, která konečně našla viníka svého neštěstí a chtěla se mu pomstít. „Ne, Rachel. Ty na sebe dávej pozor, máš přeci dítě. Násilnosti nechej na mě,“ řekla Kasumi. „Zabiješ ho? Prosím řekni, že ano?“ „Pokud mi ublíží, tak ano.“ Kasumi odešla do pravého křídla kostela a na konci chodby vstoupila otevřela mříž od zvonice. Byla tu prostorná místnost, plná všelijakého nepotřebného haraburdí, včetně poškozených rámů obrazů, zaprášených a děravých koberců. Pietro si právě prohlížel kulatý otvor na sloupu, který podpíral střechu. „Ahoj Pietro,“ řekla Kasumi. „Ech, kde se tu bereš a kde jsou ostatní?“ zeptal se. „Ostatní už nejsou. Ivan se mě pokusil zabít, ovšem jak vidíš neúspěšně a Cy skončil jako oběť jednoho z monster, které tu jsou.“ „Panebože to ne. To se nemělo stát,“ řekl Pietro, kterého smrt přítele hluboce zasáhla. Posadil se na schody a trvalo dlouho, než opět promluvil. „Udělali jsme chybu, že ano?“ „Já určitě ne. Pro mě to byl krok do neznáma a rozhodně ho nelituju. Sice pro tebe nemám žádný důkaz toho, že Peklo skutečně existuje, ale stačí vyjít ven a určitě se o tom sám přesvědčíš.“ „Díky, ale nemám zájem. Viděl jsem… eh tedy vlastně slyšel jsem dost. Víte už, co se děje s lidmi poté, co zemřou?“ „Ano.“ „Tak na co ještě čekáš? Řekni mi to?!“ „Zhruba osm set let se duše mrtvých rozpadaly a to byl zřejmě definitivní konec. Předtím a od této chvíle, jdou všechny duše do Pekla, kde se s nimi děje… no to už nevím ale asi to nebude nic příjemného.“ „Říkáš do Pekla? A co jde do Nebe?“ „Do Nebe? Asi nic.“ „Chceš říct, že Nebe neexistuje?“ „Já nevím, Pietro, ale pokud démon Samael nelhal, tak všechny duše jdou do Pekla a je úplně jedno, jaký vedli život. Můžeš být kněz, vrah nebo třeba jen malé děcko a stejně skončíš v Pekle. Takhle to alespoň chápu já.“ „Takže… je to všechno nesmysl? Je zbytečné se řídit nějakými pravidly, protože to stejně nic nezmění? Nezabiješ, nepokradeš, nesesmilníš,… to všechno jsou jen kecy?“ „Z toho už si vyvoď závěry sám.“ „A co ty, Kasumi, v co věříš ty?“ „Já? Jedině v sebe. Chovám se tak, jak sama uznám za vhodné a je mi jedno, co si o
tom myslí druzí. Neřeším, co bude až umřu, a to ani teď ne. Jestliže skončím v Pekle nebo kdekoli jinde mě nezajímá.“ „Hmm, to není špatná představa. Rozhodně je lepší, než byla ta moje.“ „Pietro, nepřišla jsem za tebou jen z tohoto důvodu.“ „To jsem čekal, Kasumi. O co tedy jde?“ „Likvidujeme hlídače portálů - ty bestie, co jsou venku. Zbývají nám ještě tři. Nečekám, že nám s tím pomůžeš, ale nechci, abys mi dělal problémy. V kostele je Samuel a Rachel, jenže ta neví, co přesně se stalo Adrianovi a je důležité, aby se to nedozvěděla. Momentálně žije v přesvědčení, že za Adrianovu smrt mohli Cy s Ivanem a také ty.“ „Cože?“ „V jejích očích jsem něco jako ochránce, který pomstil Adrianovu smrt a já nechci, aby se dozvěděla pravdu. Takže abychom si to ujasnili – ty jsi byl jen jejich průvodce na panství. Ano, měl jsi na Adriana zlost, ale s jeho smrtí nemáš nic společného. Jeho smrt mají na svědomí Ivan s Cyem.“ „Mám o svém nejlepším příteli říct, že to byl vrah?! Pomátla ses?!“ „Ani v nejmenším. Pokud se na mě Rachel naštve a napadne mě, tak ji zřejmě zabiju, což bude mít za následek, že nezničíme toho démona, a když ho nezničíme, tak všechny duše všech zemřelých půjdou do Pekla. Když ho ale porazíme, tak duše do Pekla nepůjdou. Takže co, Pietro, chceš jít do Pekla?“ „Ty víš, jak lidi přesvědčovat. Dobře, nikomu to nepovím, přísahám, že si to nechám pro sebe, ale ještě se tě potřebuji na něco zeptat. Jak dlouho si myslíš, že to bude trvat než toho démona porazíš a kam máš plánu jít poté?“ „Co je to za otázky, Pietro? Neodhadnu jak nám to s likvidací netvorů půjde a co bude potom... no myslím, že do toho ti nic není.“ „Hmm, teď mě omluv. Nemám zájem tu být ve společnosti toho pitomce Samuela, takže se vracím za Furasem na faru.“ „Počkej ještě.“ „Co je?“ „Pošli sem faráře a zkus odsud dostat Marka.“ „Proč?“ „Protože tě právě zachraňujeme před Peklem!“ Pietro si povzdechl a odešel. Kasumi si ještě chvíli prohlížela zvonici. Zkusila otevřít zadní dveře vedoucí na hřbitov, ale byly zajištěné, což ji potěšilo. V žádném případě si nemyslela, že kostel dokáže ty netvory zadržet, takže čím méně způsobů, jak by se sem mohli dostat bude, tím lépe. Napadlo ji vylézt do kostelní věže, odkud by mohl být zajímavý výhled po okolí, ale když si uvědomila, jaké je počasí, nechala to být. Vrátila se k oltáři. „Byl tu ten Pietro,“ řekla Rachel a bylo vidět, že ji jeho přítomnost nijak nepotěšila. „Mluvil s tebou?“ ptala se Kasumi. „Vůbec ne, sotva na nás pohlédl. Požádal Marka, aby ho doprovodil na faru a odešli spolu. „Edwarde, nepůjdete tam také?“ zeptala se Kasumi.
„Myslíte, že je tam bezpečněji?“ „Možná a hlavně si tam můžete odpočinout.“ „Já asi půjdu taky,“ řekla Rachel. Kasumi chtěla něco namítnout, ale věděla, že ani tady to nebude nijak příjemné. Odešli a tak Kasumi zůstala se Samuelem sama. „Zdá se mi to nebo rozjíždíš nějaký plán?“ otázal se Samuel. „Nezdá. Budeme hledat cestu do Mordredovy mučírny.“ „Už teď?“ „Přesně tak. Doufám, že farář nám k tomu něco řekne. Za chvilku dorazí sem.“ „Asi ze mě nebude zrovna dvakrát nadšený.“ „Neboj – ochráním tě.“ „Bez tebe, Kasumi, bych byl už dávno mrtvý.“ „Beze mě bys nikdy nepřišel o syna.“ Pro Samuela tohle byla rána přímo do srdce. Sklipil hlavu do dlaní a přemýšlel, proč mu to Kasumi vůbec řekla. Nezdálo se, že by to bylo kvůli její snaze se mu vysmívat nebo ho ranit. Spíše jen chtěla, aby si uvědomil pravdu. Přesto ji ale vzhledem k okolnostem vděčil za hodně. Otec Furas během deseti minut skutečně dorazil do kostela. Jakmile zahlédl Samuela, strnul. Do ruky si okamžitě vzal malý dřevěný kříž z oltáře a namířil ho na Samuela. „Jsi ďábel, strůjce všeho toho zla! Povolal jsi na nás démony pekel! Pán tě ztrestá za tvé hříchy a uvrhne v zapomnění. Jaká svatokrádež, že stojíš přímo zde na půdě svaté!“ „Na tyhle kecy nemáme čas a ani náladu,“ spustila Kasumi, „takže to zkrať, ať se můžeme bavit jako lidé. Nehledě na to, že Samuel s tím nemá nic společného.“ Kasumi udělala pár kroků k Furasovi. „Co si to dovolujete? On je démon v lidské podobě a vy jste dost možná jeho komplic. Nedivil bych se, kdybyste i vy vylezla z hlubin pekel!“ „Ty kreténe, na tohle vážně nejsem zvědavá,“ řekla Kasumi a vytrhla z rukou Furase dřevěný kříž, který zahodila pryč. „Jsem věrný služebník boží a můj Pán mě ochrání.“ „Tak to bys mu měl vzkázat, ať si pospíší, jinak to nestihne!“ „Kasumi, my ho potřebujeme. Žádné násilí,“ řekl Samuel. „Já vím. Nebudeme chodit kolem horké kaše – povězte, co zde bylo, než se tu postavil kostel?“ „Proč bych vám měl něco říkat?“ „Protože jsme teď tvoje jediná naděje. Máš pravdu, že venku jsou služebníci Pekla, ale my jsme je přišli zničit, takže doporučuji spolupracovat.“ „Nevěřím vám.“ Kasumi přešla k oltáři a posadila se na něj, což pro Furase bylo naprosto nepřístupné. „Co když bych řekla, že nás poslal Bůh, abychom ty věci zabily. Chceš nám snad bránit?“ „Vás že poslal Bůh? Vysmíváš se mi, démone?“ „Kde bereš jistotu, že to tak není? Co když to takhle Bůh chtěl? Možná vypadáme
v tvých očích jako démoni, ale jak jsem už někde slyšela Boží cesty jsou nevyzpytatelné. Třeba tady Samuel sice zemřel, jak jistě víš, ale byl povolán zpátky do tohoto světa, a to aby odčinil své hříchy. Zná to tady a je tak pro mě ideální průvodce s obrovským množstvím informací.“ „A vy jste co?“ „Já jsem vycvičená vražedkyně.“ „Co mi to tu namlouváte?! Chceš říct, že právě vás povolal Bůh?“ „Někdo tu špinavou práci udělat musí.“ Samuela překvapovalo, jak dokáže Kasumi bez problémů vymýšlet takové věci, ale zdálo se, že to na faráře zabírá. „Podívejte, otče,“ zkusil to Samuel po dobrém, „nemůžeme vás do všeho zasvětit, ale musíte nám věřit. Nutně se potřebujeme dostat do zdejšího podzemí.“ „Chmm, nevím, co si o tom všem mám myslet. Je mi jasné že se musím rozhodnout a… když tvrdíte, že tu jste, abyste nás ochránili, tak… dobrá, pomůžu vám. Nakonec horší to snad být ani nemůže. Vzadu pod zvonici je…“ „Marcusova hrobka, já vím,“ řekl Samuel, „my ale hledáme něco trochu jiného. Máme podezření, že se zde na této půdě popravovali a mučili lidé.“ „Za doby Mordreda, tak to skutečně stojí v kronikách.“ „Jak to tu vypadalo, než zde Marcus nechal postavit kostel? Byla tu v té době nějaká stavba?“ „Pokud vím, tak ano a to přímo na místě, kde stojíme. Je to zapsáno v naší kronice, chcete ji snad vidět?“ „Ne, to poč…“ „Ano, přineste nám ji,“ přerušila Samuela Kasumi. „Dobře, tak já se hned vrátím.“ Zatímco Furas odešel, Kasumi si začala prohlížet podlahu. „Kdybys tady nechal postavit kostel, co bys umístil nad vstup do mučíren?“ zeptala se. „Nemám páru, co se Marcusovi honilo hlavou, ale… kostel postavil právě tady patrně, aby odčinil hříchy, takže nějaká symbolika by se snad… hmm.“ „Myslíš, že by to mohlo být pod oltářem?“ ptala se Kasumi. „Nevím. Marcus mohl celé podzemní prostory, pokud tady vůbec nějaké byly, klidně zasypat. Jestliže to ale nechal být a pouze zboural budovu, co tu byla, tak…“ Samuel přešel zamyšleně ke vchodu do kostela a prohlížel si kameny tvořící podlahu. „Vstoupit do mučírny znamená trpět v bolestech a umírat, kdežto vstoupit do kostela je něco úplně opačného. Dva rozdílné světy a jen jeden jediný vchod, co myslíš?“ „Těžko říct, Marcus mi přijde docela na hlavu už podle toho, že postavil kostel právě tady, takže těžko odhadnout, jestli měl v úmyslu to, co říkáš, ale má to smysl.“ „Budeme potřebovat krumpáče a lopaty, ale hlavně musíme přesvědčit faráře, že děláme správnou věc.“ „To by mě zajímalo, jak to chceš udělat,“ řekla Kasumi a na chvilku si sedla do jedné z lavic vpředu. „To už nech na mě,“ řekl Samuel a posadil se hned vedle. Chvíli mlčeli a Samuel
poté promluvil. „Právě tady jsem zjistil, jakých hrozných věcí jsem se to před lety dopustil. Přijel se sem vyzpovídat náš komorník a mě hrozně zajímalo, co má na srdci, takže jsem využil příležitosti a zahrál si na kněze. Ta chvíle, kdy mi v podstatě do očí řekl, že jsem vrah pěti lidí… bylo to hrozné.“ „Copak ty jsi nevěděl, že zabíjíš?“ „Ne, vůbec ne. Když jsem byl v moci kletby, bylo to jako bych byl někdo jiný. Měl jsem poté určité útržky vzpomínek na ty hrůzné činy, ale nedokázal jsem si to poskládat dohromady. Všechno to bylo tak mlhavé a vzdálené. Měl jsem pocit, že jde jen o zlé sny nebo výplody mé fantazie, ale bohužel… bylo to skutečné. „Už je to pryč, tak si s tím nelámej hlavu.“ „Kdyby to bylo tak snadné…“ Samuel se rozhlédl kolem sebe a prohlížel si strohý interiér kostela. „Stejně je to zvláštní,“ řekl. „Co je zvláštní?“ „Dva vrazi odpovědní za nepředstavitelné hrůzy sedí spolu o samotě v kostele.“ „Nemáš toho za sebou tolik co já, ale je mi jasné, že si to mnohem více bereš k srdci. Já cítím lítost jen za smrt svých dětí.“ „Chceš si o tom promluvit?“ „Jestli myslíš, že mě zase uvidíš ubrečenou, tak to se pleteš.“ „O to mi přece vůbec nejde, ale musím uznat, že to, cos mi tehdy řekla, bylo zajímavé a přinutilo mě to dívat se na tebe z úplně jiného úhlu pohledu. Rád bych se o tobě dozvěděl víc. Třeba to, jak ses vůbec spojila s Cyem a jeho lidmi.“ „Dlouhou dobu jsem spolupracovala jen a pouze s Cyem. Ti další dva se k nám přidali před pár měsíci. Je to více než dva roky co jsem Cye poprvé viděla. Pro svůj plán potřeboval spojence, ale ideálně takového, který nebaží po penězích, má pokud možno stejný cíl a především se neštítí takřka ničeho. V té době jsem pobývala právě v Bangkoku, ale začínala jsem mít poměrně horkou půdu pod nohama, kvůli nepokojům ve městě, kvůli Tokutarovi, který mě, jak jsem se dozvěděla, vyčmuchal a také kvůli tomu, co jsem tam prováděla.“ „Další vraždy?“ „Kdepak. Skupinka vlivných a bohatých mužů pořádala nelegální turnaje v pokeru, kterých se zúčastnil i Cy. Poker ale nebyl jediným zdrojem jejich zábavy. V té samé budově probíhaly občas také souboje. Cy na ně zavítal a zřejmě jsem ho tam zaujala.“ „Počkej, počkej, ty ses bila pro peníze? Tomu se mi ani nechce věřit.“ „Nějak se člověk živit musí, a když jediné, co umí, je prát se a zabíjet, tak… není moc na výběr. Dnes vím, že ačkoli mi to mnohé přineslo, bylo to příliš riskantní a už nikdy bych do něčeho podobného nešla. Mohla jsem si vyzkoušet všechno to, co jsem se poslední roky učila přímo v akci to ano, ale za to riziko to nestálo. Tohle totiž nebyly žádné 'nevinné' souboje s mnoha pravidly, které ostatně nesnáším. Z ringu odcházel po svých obvykle jen jeden a někdy ten druhý ani nepřežil. Vše bylo dovoleno, a když pořadatelé chtěli, klidně byli ochotni dát někomu z nás i značné výhody v podobě chráničů nebo dokonce zbraní. Můj brutální styl boje, výcvik z mládí, dobrá znalost tamního a velice oblíbeného Thajského boxu, a částečně i půl roku učení korejského tradičního bojového umění bylo to, co mě pomáhalo přežít nebývale dlouhou dobu.
Osmnáct vyhraných soubojů a jen dvě porážky, které naštěstí přišly velice brzy a tak neskončily žádným vážným zraněním. Později už mě ostatní tak nenáviděli, že mi bylo jasné, že buď odejdu jako vítěz nebo tam chcípnu. Život, který jsem tehdy vedla, zkrátka za moc nestál a bylo mi jasné, že nebude trvat dlouho. Měla jsem ohromnou zlost sama na sebe a nějak jsem nedokázala najít jiný smysl života než porazit co nejvíce protivníků, než mě některý z nich zabije. Byla jsem pitomá a nebýt Cye, který mě z toho srabu dostal, tak už jsem určitě po smrti. Cy mě nabral jako pomocníka při hledání portálu. Sice jsme ho neobjevili, ale začala jsem se zajímat o to, čeho se snaží dosáhnout a přišlo mi to jaký výborný nápad. Vlastně mě zachránil.“ „Tak to už chápu, proč tě jeho smrt tak vzala.“ „Dosáhl toho, po čem celý život pátral a hned nato zemřel. Snad mu to za to stálo.“ Furas se vrátil a vypadal už mnohem klidněji. S sebou nesl velkou knihu – kroniku farnosti Warmhill. „Tak tady máte. Chvíli mi trvalo, než jsem ji našel a ještě jsem potřeboval na faře ubytovat pana Edwarda a paní Rachel. Informace o tom, co tu bylo před kostelem, jsou hned na začátku kroniky.“ Samuel rozevřel knihu a chvíli v ní listoval. Brzy nalezl to, co hledal, ale nebylo toho mnoho. Tak jak čas plyne neúnavně dál, velcí páni trápí svůj lid. Zdejší kraj však měl být tohoto ušetřen, to když ctihodný a milostivý služebník Boží, Marcus Gordon vládnouti nám započal. Známo jest však, že bratr jeho, krutý tyran a zlotřilec Mordred, v době kdy Marcus do cizích krajů vésti války odešel, zahalil stínem svým celé panství a zadupával do země všechny, kteří Marcuse opěvovali a věrně mu sloužili. Mordredova prohnilá duše pokoušela prostý lid a jeho touha po krvi a utrpení nevinných sílila. Na místě, které později Warmhillským vrchem nazváno bylo, on nechal zbudovat temné kobky a mučírny, jež sloužily pro jeho potěšení. Nekonečné týrání Marcusova lidu však ustalo, když se sám Marcus z ciziny vrátil. „Otče Furasi,“ řekl Samuel, když dočetl to, co potřeboval. „Kdybych vám řekl, že se nutně potřebujeme dostat do té mučírny a že je dost možné, že vchod do ní leží někde pod hlavními vraty kostela, co byste na to řekl?“ „Chcete mi tvrdit, že pod naším kostelem se nachází mučírna?“ „Kde jinde než v podzemí by měla být? Kostel přece postavil Marcus právě na místě, kde docházelo k popravám a mučení nevinných. Tak co, dovolíte nám tu kopat?“ „To nikdy, vždyť jsme na půdě kostela.“ „Myslím, že se vás ptát nebudeme,“ řekla Kasumi. „Ne, počkej. Jestliže nechceme, aby nás lidé k smrti nenáviděli a to já nechci, tak by bylo lepší dostat svolení přímo od vás, otče.“ „Copak vás rozum opustil?“ „Podívejte, Mark nám tvrdil, že nějaká potvora řádí tady poblíž v bunkru. Když ji zabijeme, změnilo by to váš názor?“ „Hmm, budete mi to muset nějak dokázat, ale pokud toho démona opravdu zahubíte, tak vám dovolím zjistit, co se nachází pod naším kostelem. Máte mé slovo.“ „Výborně, otče. Nyní si ale potřebujeme oba odpočinout. Myslíte, že nám můžete
poskytnout nocleh a něco k snědku?“ „Mluvil jsem na faře s paní Rachel Gordonovou a ta mi potvrdila, že jste již něco zahubili. Paní Gordonové věřím, takže jsem ochoten vám pomoci, ale nedělám to rád, obzvlášť ne ve vašem případě, Samueli. Co se vás, slečno týče, nechtěla byste se mi vyzpovídat ze svých hříchů? Možná, že vám ještě stále je pomoci a můžete se dočkat Božího slitování. Ulevilo by to vaší duši, věřte mi.“ „Myslím, že by vás ta zpověď časem unavila, ale až tohle všechno skončí, tak vám o tom klidně povyprávím. Počítejte ale s tím, že se ve zpovědnici docela zdržíme,“ řekla Kasumi a přemýšlela, jak by popisování desítek vražd na faráře zapůsobilo. „Dobrá, stavte se poté za mnou. Teď ale pojďte se mnou na faru.“ Atmosféra na faře nebyla kdovíjak vlídná. Furas s Markem se postarali o ostatní a nabídli jim jídlo, vodu a víno. Celá skupina se sešla v prostorném pokoji, kde byla pohovka, pár židlí, stůl a také spousty obrazů s náboženskými motivy a plné police knih. Furas byl vášnivý čtenář a na svoje sbírky vzácných knih nedal dopustit. „Tak snad abych šel k sobě do boudy,“ řekl hrobník Mark, jakmile pochopil, že Samuel má v úmyslu zde zůstat. „Přestaňte s tím, Marku,“ řekl Edward, „vždyť vidíte, že nám nemá v plánu ublížit.“ „Mám pocit, že bude lepší, když půjdu já,“ řekl Samuel. „Otče, ukážete mi, kde si mohu odpočinout a vyspat se? Jsem už dost unavený.“ „Stačí vyjít na chodbu a hned v prvních dveřích vlevo je jeden z pokojů, který jsem pro vás na dnešek připravil. Slečna nebo možná už paní Kasumi tam má rovněž připravenou matraci a deku. Ostatní se snad raději vyspí jinde.“ Samuelovi bylo jasné, že Furas ho nemá vůbec v oblibě a možná se ho i trochu bojí, ale na druhou stranu bude lepší, když zůstanou s Kasumi o samotě. Odešel pryč a doufal, že Kasumi půjde co nevidět také. Rachel pocítila zajímavou příležitost, jak si Kasumi vyzkoušet. „Je zvláštní, že ačkoli tu sedíme v přítomnosti muže, který se spolčil s vrahy mého manžela a možná dokonce zosnoval plány na jeho zavraždění…“ Rachel významně pohlédla na Pietra, který také už uvažoval o odchodu „…tak se necítím být ohrožená, neboť tady máme také člověka, který se o naši bezpečnost jistě postará.“ Hrobník se zasmál a pak řekl: „Chcete nám tvrdit, že tady ta… šikmoočka nás jako ochrání? To snad ne.“ Kasumi se do hovoru raději nezapojovala, spíše sledovala kam až to zajde. „Už jsem měla možnost Kasumi vidět v akci, a věřte mi Marku, že bych jí ochotně svěřila svůj život.“ „Odpusťte, že se do toho míchám,“ řekl Furas, „ale slyšel jsem, že je to vražednice.“ „Ovšem velice schopná a troufám si tvrdit, že i věrná. Kasumi je odvážná a velice silná žena. Ji jen tak něco nezlomí, to mi věřte. Kasumi, přemýšlela jsi někdy nad tím, co budeš dělat, až tohle všechno skončí? Máš nějaké plány?“ „Upřímně ještě je všechno stále dost daleko, abych nad tím přemýšlela.“ „Dost daleko? Podle mě je to záležitost na pár dnů.“ Kasumi měla co dělat, aby udržela nehybnou tvář a nějak Rachel nenaznačila, že tady rozhodně nepůjde o pár
dnů ale spíše měsíců. „Zmínila jsi, Kasumi, že jsi s těmi lidskými bestiemi…“ „Já už raději také půjdu,“ řekl Pietro, který tohle opravdu nechtěl poslouchat a odešel z pokoje. „No zkrátka vím, že jsi od nich dostávala peníze a tak pro tebe mám velice zajímavou nabídku. Jsi na to bezesporu nejlepší člověk ze všech lidí, co jsem kdy potkala. Přála bych si, abys zůstala na Black Mirror a poskytovala mi ochranu před všemi, co by mi chtěli jakýmkoli způsobem ublížit. Byla bys mojí tělesnou strážkyní a neboj se o peníze, protože těch mám dost.“ Kasumi věděla, že nemůže nabídku bez dobrého důvodu odmítnout. Bylo jí jasné, že udělala chybu, když Rachel vysvětlovala, proč spolupracovala s Cyem, ale teď už to nemohla jen tak zapřít, jinak by Rachel jistě pojala podezření. „Zní to lákavě, Rachel, a musím se přiznat, že nad tím budu uvažovat a to nejen kvůli nabízeným penězům, ale také proto, že se mi na panství líbí, především díky klidu, který tu je nebo spíš byl. Jak už jsem ti ale říkala, mám své zásady a peníze pro mě nejsou to hlavní. Museli bychom si vytyčit jasně dané úkoly, aby pak nedošlo mezi námi k neshodám, neboť nejsem ochotna dělat vše, co po mě zaměstnavatel žádá, což se jasně ukázalo i v případě mých posledních zaměstnavatelů.“ „Hmm, no to je samozřejmě pochopitelné. Nežádala bych po tobě víc, než jsi ochotna splnit a rozhodně bych na tebe nijak netlačila. Pověz mi ale… jsi schopná ublížit člověku, když na něj někdo pouze ukáže prstem a dá ti balík peněz?“ „Naznačuješ tím něco?“ „Vůbec nic, jen že někteří lidé určitě rozlišují podle toho, co je jejich cíl za člověka.“ „Někteří lidé, mezi které se řadím i já dokonce nezabíjí z jiných než osobních důvodů.“ „Vskutku? Osobní důvod je ale dost široký pojem.“ „To bezesporu je, ale teď už mě budete muset omluvit, protože si potřebuji odpočinout. Zítra mě čeká další těžký den.“ Kasumi odešla, ale ještě než zavřela dveře na chodbu, uslyšela Marka, jak se na ni ptá Rachel. Kasumi se rozhodla zjistit, o čem se přesně mluví. Poslouchání za dveřmi sice nebylo kdovíjak důmyslné, ale bylo to účinné. „Co je to vůbec za člověka, vypadá jako z jiného světa,“ řekl Mark, který Kasumi evidentně pohrdal. „To také je,“ odpověděla Rachel. „Když jsme tu teď sami, budu k vám mluvit otevřeně. Na Kasumi byste si měli dávat opravdu dobrý pozor, protože když ji naštvete, tak to bude zlé. S takovou ženou je třeba jednat velice opatrně.“ „Myslíte, že je opravdu až tak nebezpečná?“ ptal se Furas. „Kasumi je nevyzpytatelná, nekontrolovatelná a velice, velice nebezpečná. Její fyzická síla je pro ženu neobvyklá a její schopnosti přímo volají po tom, aby byly využity. Jen je nutné zahrát na tu správnou strunu.“ „A už jste ji našla, paní?“ ptal se Edward. „Zatím ještě ne, ale najdu ji.“ Kasumi neměla v plánu poslouchat dál, protože jí to stačilo. Vešla do pokoje, kde už ležel Samuel a nemohl usnout. Pokoj prohlédla jen zběžně a zjistila, že slouží patrně
jako Furasova pracovna. Byly tu totiž další police s knihami a stůl s psacím strojem. Kasumi jemně zatřásla se Samuelem. „Musím si s tebou promluvit.“ „Co se děje?“ řekl Samuel a posadil se na matraci. Kasumi si sedla vedle něj. „Mám pocit, že tě chce Rachel zabít.“ „Prosím?! To se ti něco zdálo.“ „Nabídla mi práci na zámku jako její stráž a ptala se mě, jestli jsem ochotná ubližovat lidem, když na ně ukáže.“ „A jsi?“ „Musím ti na to odpovídat? V žádném případě neklesnu tam, kde jsem byla před lety. Jsme teď na tenkém ledě, Samueli. Rachel je falešná a jestli zjistí, jak moc je pro nás důležitá, budeme to mít těžké.“ „Nezlob se, ale falešná jsi taky. Proplouváš mezi všemi těmi lidmi díky lžím a pomáháš si svojí ledovou tváří, kterou nemají snad ani profesionální hráči pokeru.“ „Taky lžeš, Samueli. V současné době je pravda příliš nebezpečná. Vraťme se k Rachel.“ „Máš pravdu, Kasumi. Chtělo by to získat si její přízeň a ty máš mnohem větší šanci než já.“ „Asi ano ale nelíbí se mi to. Je to nebezpečná žena.“ „Tak ukaž, že jsi lepší než ona. Věřím, že na to máš, Kasumi. Stejně - proč pro nás musí být tak důležitá zrovna ona, zatraceně. Škoda, že není jiná možnost.“ „Možná… že je. Tvá krev sice neúčinkuje, ale co krev tvých potomků?“ „Všimni si, že kvůli tobě už žádné nemám.“ „Já vím... ale pochop, že šlo o mé bezpečí, o mou čest a o konflikt mezi mnou a jím. Uznávám, že kdyby žil bylo by všechno snazší, ale co se stalo, stalo se. Proti tobě jsem nikdy nic neměla a nemám. Neber to osobně.“ „Už se v tom přestaň hrabat, Kasumi.“ „Jak si přeješ. Ale k věci - pokud to s Rachel nevyjde, tak budeš muset oplodnit nějakou jinou ženu a důležitý bude jen výsledek a ne to, co s tou ženou prožiješ.“ Kasumi si lehla na svoji matraci a přikryla se dekou. Samuel ještě dlouho přemýšlel nad jejími slovy, a ačkoli to znělo jakkoli podivně, uvědomil si, že to může být nezbytné. Doufal ale, že k tomu nedojde. Vzpomněl si, že má u sebe stále ještě Adrianův deník a tak se rozhodl si ho prohlédnout, ještě než půjde spát. Se zapalovačem, který měl ze zámku, se vcelku snadno mohl dát do čtení posledních záznamů.
Já tomu nerozumím S Valentinou jsme si byli docela blízcí, alespoň myslím, ale jakmile jsme porazili duši Mordreda, co byla za zrcadlem, tak se se mnou rozloučila, popřála mi hodně štěstí, připomněla úlohu Strážce a odešla. Teď, když je po všem, doléhá na mě ta zvláštní moc samoty, kterou ještě umocňuje skutečnost, že žiju v tak obrovském sídle a zcela sám! Je to zvláštní pocit nemít nikoho blízkého. Můj otec že žije?!
Smůla se mi lepí na paty. Pátrání po mém otci mě zavedlo do dolů a tady jsem potkal něco neuvěřitelného – Mordredova syna Damiena. On s ním prováděl něpěkné pokusy – chtěl do něj dostat Stín jakéhosi krále Armundera a nejhorší na tom je, že se mu to povedlo. Již stovky let žije Damien s Armunderem a nemají žádné tělo. Jde pouze o spojení duše a Stínu. Je to zvrácené i na poměry toho, co jsem o životě a smrti zjistil. Z Armunderovy knihy, jež je plná Mordredových zápisků jsem se konečně dozvěděl pravdu o kletbě. Kletba se naplno projevila právě na mém otci a to co následovalo, byl už její výsledek. Jak je z knihy patrné, otec skončil v místech na pomezí světů, obtěžkán dušemi těch, které zabil. Existuje způsob, jak všechny opět od sebe odpoutat a protože by to způsobilo zlom kletby, je dost možné, že vše by se zase vrátilo do starých kolejí. Jestli tomu dobře rozumím, doba od chvíle, kdy byl otec proklet, se vymaže a on bude zase tak jako dřív. Zřejmě to už neplatí o jeho obětech, ale snad to tak bude lepší. Vážně nechci, aby se mi na panství proháněli šílenci Robert Gordon a Heinz Hermann. Mordred to měl vymyšlené, když připouštěl možnost, že by sám skončil jako prokletý a aby předešel utrpení po případné smrti, chtěl mít pomocníka Damiena nebo spíše Armundera, který by ho mohl opět oživit. Jeho plán, jak mít dva životy, krachnul s Damienovým skonem a tak se poté zdráhal skočit na první oběť, kterou byl shodou okolností právě otec, když se to v Rituální komnatě chystal zastavit. Tehdy myslel, že stačí zavřít tu propast a Mordred bude zničen – mýlil se. Ještě štěstí, že ho Mordred neovládnul, protože pochybuji, že by otec dokázal vzdorovat tak jako já. Nejspíše by se už teď proháněl panstvím Mordred v otcově těle, ovšem s vlastní zkaženou duší. Štěstí, že k tomu nedošlo. Pět symbolů smrti, pět způsobů jak zabíjet. Sice dost dobře nechápu, co přesně symboly smrti znamenají, ale vím, že je to něco jako zbraň a to takřka dokonalá. Jeden z nich jsem si vyzkoušel na vlastní kůži a musím říct, že lituju ty, na kterých se symboly plně podepsaly. Byl to hrozný pocit bezmocnosti a slabosti. Už jsem párkrát zkoušel napodobit Armundera a přijít na, jak to udělal, ale asi dělám něco špatně. Ještě, když jsem studoval v Bostonu, měl jsem tu možnost zúčastnit se pár přednášek o samurajích. Nevím, co je na tom pravdy, ale prý byli tací, kteří dokázali pouhou silou vůle donutit svého soupeře k tomu, aby se vzdal. Myslím, že kdybych takovým lidem nabídl moc symbolů smrti, utrhali by mi za to ruce. Přál bych si se jednou s někým takovým setkat a zjistit, jestli opravdu umí to, co se říká a jestli dokáže symboly ovládnout. Den D Zítra to přijde. Zítra mě propustí z nemocnice a já uskutečním svůj plán. Potřebuji k tomu ostatky otce a jeho obětí, nalézt místa, kde zemřeli a také místo, odkud byla kletba seslána. Doufám, že Edward splní úkoly, co jsem mu zadal. Sehnat mi pistoli asi bude z toho všeho nejtěžší, ale snad si nějak poradí. Teoreticky bych mohl využít i zbraně, které jsem kdysi nalezl v tom starém domě a schoval je do kontejneru, ale počkám, jak pořídí Edward. Koneckonců se ve zbraních vůbec nevyznám a těžko říct, co jsou ty dvě hračky zač a jestli náhodou nejsou policií hledané, třeba jako vražedné zbraně. Samuel Gordon – Můj táta Povedlo se! Sice jsem nevěřil vlastním očím, když mi táta řekl, že chce raději umřít, než se vrátit na zámek, ale naštěstí jsem ho přesvědčil. Ještě tu noc jsme společně zahrabali ostatky ostatních lidí a poté jsem představil svého tátu Edwardovi. Nechal si to všechno hezky vysvětlit a věřím, že s ním nebudou potíže.
Potíže nebudou ani s Ralphem, který takřka skákal radostí, když se setkal se svým dávným přítelem Samuelem. Musím od otce vyzvědět, kde se to vlastně potkali, vlastně musím vědět všechno o jeho životě a na oplátku se on dozví všechno ode mne. Musíme rychle dohnat ty dlouhé roky, co jsme se neviděli. Smrt Valentiny Dnes jsem se dozvěděl, že Valentina se v Murrayově hotelu zabila. Zaskočilo mě to a i přes to co mi provedla, mi jí je líto. Zdá se, že do poslední chvíle věřila tomu, že musí zasáhnout a musí mi zabránit v osvobození otce. Když jsem jí v nemocnici řekl o mém plánu, pokusila se mě ještě tu noc udusit polštářem a když jsem se později vrátil na panství, byla ochotná mě klidně zapíchnout dýkou. Nikdy bych si nepomyslel, že se projeví jako fanatik ale stalo se. Zajímalo by mě jestli se zabila, když zjistila, že mě nezastaví nebo proto, že si uvědomila svůj hrůzný čin a nebyla schopna se s ním vyrovnat. Rodinná idylka Je to paráda. Táta je tu s námi a já zase cítím, že je všechno tak, jak má být. Trochu mě mrzí, že je pořád takový uzavřený a nerad mluví o svém životě, ale chápu ho. Horší je skutečnost, že se tu musí schovávat před okolím. Musím přijít na způsob, jak to změnit, vždyť to teď vypadá, jako by byl nějaký vězeň. Jsme přece Gordonové, tak se nemůžeme schovávat před lidmi venku. Je to jen sen? Navštívila nás snad ta nejkrásnější žena pod sluncem. Mohl jsem na ní oči nechat a to už od prvního okamžiku, kdy se tu objevila. Je to ještě lepší, protože ode mne chtěla pomoci a já pochopitelně neodmítnul. Cenné body pro Adriana a musím sbírat další, dokud to jen půjde. Nejsem hlupák a moc dobře vím, co mám na noze a taky vím, že není mnoho žen, které by to jen tak opomenuly. Situaci kazí jen můj otec. Je zvláštní, že mi vůbec nepřeje, copak by nechtěl, aby se jeho syn sblížil s takovou krasavicí? Zatím jsme se sotva poznali, ale už vím, že má v plánu zůstat na panství, takže mám jistou naději, že to zajde dál. První dojem prý dělá hodně, tak nesmím marnit čas. Všechno je moje vina Mám v sobě tak rozporuplné pocity, že nevím jak začít. Pohádal jsem se s tátou a to kvůli Rachel. Bylo to dost ošklivé a oba jsme to přehnali. Nevím, jestli si uvědomil svoji chybu, ale já rozhodně ano a měl jsem v plánu se mu omluvit, ale… panebože proč jsem s tím jen otálel?! Můj otec je teď mrtvý a všechno to je moje vina. Nevím, jestli si to dokážu někdy odpustit. Nebýt Rachel, se kterou jsem se sblížil a dokonce si dal první pusu, tak nevím, jak bych na tom byl. Musíme to spolu překonat. Ještě štěstí, že jí tu mám. Nová naděje? Dnes za námi byl inspektor Colliere. Vyřídil mě, že se našlo tělo Bobbyho Acklanda. Prý ho vyplavilo moře. Denise, Rachelininu kamarádku, to dost vzalo a okamžitě hodila vinu na sebe a to dost možná oprávněně. Mě ale svitla naděje. Možná to nebyl otec, kdo skočil na Sharp Edge do vln, možná to byl právě Bobby.
Nejhorší na tom všem je, že nemůžu policii ani vyřídit, že se otec pohřešuje, vždyť by se mi vysmáli a možná bych skončil rovnou v blázinci. Vše je ztraceno Navštívil mě Spooner. Nechápal jsem, co to má znamenat, protože jsme se nikdy neměli moc v lásce, ale pochopitelně mě zajímalo, proč se sem vypravil až z Londýna. Sdělil mi, že táta je mrtvý. Nechtěl mi říct, jak se to stalo, jen to, že jeho tělo je v Aberdeenu. Nechápu, co tam hledal, ale Rachel si myslí, že snad chtěl začít nový život v místě, kde ho nikdo nezná. Nejspíše má pravdu, ale vrtá mi hlavou, proč právě Aberdeen. Ptal jsem se Rachel, jestli něco neví a její odpověď mě rozesmutnila ještě víc. Má za to, že táta tam chtěl bydlet proto, aby byla šance, že ho někdy v budoucnu navštívím. Z Aberdeenu pochází Rachel a zřejmě si myslel, že se tam čas od času vypravíme za jejími známými a při té příležitosti ho navštívíme. Copak si vážně myslel, že ho už nechci vidět? Šťastní až navěky Nikdy by mě ani ve snu nenapadlo, že k tomu dojde, ale je to tak. Pozítří si Rachel beru za ženu! Nemůžu se dočkat. Je to jako v pohádce. Přípravy na svatbu jsou unavující, ale bude to stát za to. Mám ohromnou spoustu peněz, vlastní panství, zámek a ještě vilu ve Walesu. Mám věrné služebné, úctu všech lidí v okolí a především bohyni po svém boku, co víc si může člověk přát? Od této chvíle konečně začínám žít naplno. Teď přijde velkolepá svatba, potom vysněná svatební noc a poté líbánky na Novém Zélandu. Kéž se z tohohle snu nikdy neprobudím!
Samuel dočetl a neubránil slzám. Vzpomínky na syna byly stále příliš živé. Trvalo ještě dlouho, než se mu vůbec podařilo se uklidnit. Poté ulehl ke spánku a doufal v bezesnou noc, ostatně tak jako vždycky.
XVI – Hrozba z temnot Když se k ránu Samuel vzbudil, neuniklo mu, že Kasumi ještě stále spí. Nechtěl ji budit, protože mu bylo jasné, že si po tom všem, čím si prošla, potřebuje pořádně odpočinout. Tiše vyklouzl na chodbu a hned první, co udělal, bylo, že se zašel podívat ven, jaké je počasí. Naštěstí už nebyla taková tma jako v předešlých dnech, ale slunce stále zahalovaly temné mraky. Déšť sice neustal, ale už to nebyl takový liják. „Co myslíš, dočkáme se toho, až ta bouře přestane?“ zeptal se Pietro, který se opíral o zeď fary. Samuel si ho zpočátku ani nevšiml. „Těžko říct. Co vám vlastně brání v odchodu z panství? Nic vás tu přeci nedrží.“ „Mám své důvody a o těch se bavit nehodlám.“ „A proč tu jste takhle na dešti? To je také tajemství?“ zeptal se Samuel. „Přemýšlím, jak se z toho všeho dostat a na čerstvém vzduchu mi to jde lépe. Na rozdíl od tebe a Kasumi si ale nehraju na spasitele.“ „Myslíte, že nám jde o slávu? Jen se snažíme přežít, jako všichni.“ „Jak je vůbec možné, že se zrovna vy dva dáte dohromady? Copak jsi Kasumi koupil?“ „Kdybyste jí znal tak jako já, tak je vám jasné, že Kasumi se koupit nedá. Možná to je zvláštní, ale jsme si teď docela blízcí.“ „Jsi jen sobec, stejně jako Adrian. Je mi jasné, že o něj ti nikdy nešlo.“ „Pletete se, protože nechápete, co cítím. Nedokážu vám to vysvětlit, ale vězte, že Adriana jsem měl moc a moc rád. Měl jsem na Kasumi obrovský vztek a chtěl ji zabít, ale pak jsem si uvědomil, jak moc se mi podobá a taky, že proti mně nic nemá. Šlo o konflikt mezi ní a Adrianem a já jsem v tom vůbec nehrál roli.“ „Vedle člověka, kterému nezáleží na vlastní rodině tedy nebudu.“ Pietro odešel na faru a Samuel zůstal venku sám. Nebyl tu však dlouho, neboť během chvíle sem přišla Kasumi. Trochu se protáhla a postavila se vedle něj. „Vyspala ses dobře?“ zeptal se Samuel. „Vzhledem k tomu, že se další noci už asi nedožiju, to mohlo být lepší.“ „Přemýšlel jsem a mám plán, jak tu svini zabijeme.“ „Tak to si ráda poslechnu, ale ty se mnou nepůjdeš.“ „Jak to myslíš? Vždyť tady jde především o mě. Samozřejmě, že půjdu.“ „Pověz mi, co máš v plánu, ale zůstaneš tady na faře, Samueli. Budeš tu v mnohem větším bezpečí a o to jde především. Jsi jediný, kdo ví všechno a dokáže Samaela vypudit, tedy za předpokladu, že zjistíš, jak na to. Já nejsem ta důležitá.“ „Ale ano, jsi. Pro mě už ano.“ Kasumi se na Samuela pousmála. „Není to tak dlouho, co jsi mě nenáviděl.“ „To jsem ještě nevěděl, co jsi za člověka.“ „A teď už to víš?“ „Určitě vím dost na to, abych změnil názor, ale chtěl bych vědět ještě víc a proto
nechci, aby se ti něco stalo. Půjdu s tebou. Mohu ti pomoct.“ „Nejvíce mi pomůžeš tak, že zůstaneš zde a dohlédneš na Rachel. Ještě než vyrazím, mi prozraď ten plán.“ „V dolech na západě panství by se dost možná daly najít výbušniny, a když se nastraží k té díře v bunkru…“ „Díky, to by snad mohlo vyjít. Kde přesně ty doly najdu?“ „Já tě k nim zavedu.“ „Samueli!“ řekla naštvaně Kasumi, která měla jeho tvrdohlavosti už dost, ale na druhou stranu jí jeho neústupnost připomínala ji samotnou. „Podívej, jdu s tebou, ať se ti to líbí nebo ne a doufám, že nemáš v plánu mě zastavit násilím. Jedeme v tom oba Kasumi, tak to zkus pochopit. Kromě toho můžeme klidně narazit na další vlky, takže potřebujeme někoho, kdo se nebojí střílet.“ „Nebojím se střílet! Ale to je teď jedno. Především potřebujeme zbraň a tu nám Mark asi nedá. Kde vůbec je?“ „To hned zjistím.“ Samuel zašel do domu a vstoupil do kuchyně, jež byla hned naproti dveřím od pracovny. U jídelního stolu zde seděl Furas s Pietrem a pili kávu. „Promiňte, otče, ale můžete mi prozradit, jestli tady na faře není nějaká střelná zbraň?“ „Jediné, co tu je je Markova puška a tu vám dát nemůžeme,“ odpověděl Furas. „Hmm, no dobrá. Ještě mě tak napadá, otče, podle čeho jste vlastně poznal, že v okolí řádí nějací netvoři, když se stále ukrýváte tady? To vám opravdu stačilo svědectví Marka?“ „Já jsem muž víry a mimo to, jedno stvoření jsem viděl na vlastní oči. Včera, zhruba v poledne, se tu po okolí proháněl jakýsi nemrtvý jezdec.“ „Jezdec?!“ řekl nevěřícně Samuel. „Ano, je tomu tak. Doufejme, že ho pasti, vysoké zdi, pevné brány a náš kostel donutí držet se zpátky. Přesto ale myslím, že bude nejlepší držet se většinu dne přímo v kostele a modlit se. Za chvilku tam vyrazíme, půjdete taky?“ Překvapený Samuel neodpověděl a raději se vrátil na verandu. Kasumi na něj pohlédla a bylo jí jasné, že se něco stalo. „Včera tady byl ten náš jezdec,“ řekl Samuel. „Včera? Vždyť už je druhý den mrtvý.“ „Zdá se, že není, což mě tedy opravdu děsí.“ „To je zlé. A jak to vypadá se zbraněmi?“ „Bohužel nic. Jediná šance je zkusit to ve Willow Creek ale nevím, jestli nám Colliere něco půjčí.“ „Zajdu tam a zkusím ho přesvědčit.“ „Šel bych s tebou, ale… Colliere mě nemá moc v lásce a ostatní vesničané asi také ne. Do vesnice se dostaneš tak, že půjdeš po cestě směrem k zámku. Kousek před ním je křižovatka a…“ „Samueli, po cestě by šel jedině idiot. Pokud tu ten jezdec stále řádí, tak musím jít lesem. „Dobře, tak v tom případě se stačí držet řeky. Jdi podél proudu a dorazíš
k vesnici. Víš, kde teče Glance, že jo?“ „Jo, vždyť jsme šli včera jen kousek od ní. Už se tu začínám orientovat Samueli, nemusíš mě popisovat každou maličkost. Radši mi dej tu Edwardovu pistoli. Máš ji u sebe nebo ne?“ „Mám, ale k čemu zrovna tobě bude dobrá?“ „Nepotřebujeme zbraň, když jednu máme. Stačí náboje a třeba Colliere nějaké má.“ Samuel uznal, že má Kasumi pravdu a předal ji pistoli. Kasumi vyrazila rovnou k bráně na hřbitov. Prošla přes něj, přičemž si dávala dobrý pozor, kam šlape. Skutečně minula několik kovových sklápěcích pastí, ale nebylo těžké si jich všimnout. Jakmile byla na cestě, přešla ji a pokračovala k lesu. Držela se co nejblíže Glance a podél ní se vydala do Willow Creek. Neměla moc času přemýšlet nad tím, jak je možné, že jezdec opět žije, protože se musela soustředit na to, kudy jde a dávat pozor na okolí. K vesnici dorazila asi po hodině. Už dobrých dvě stě metrů před prvním domem stáli u cesty dva muži s loučemi v rukou. „Stát,“ řekl jeden z nich, „kdo jste?“ „Jmenuji se Kasumi a chtěla bych do vesnice. Je s tím snad problém?“ „Já jsem Steve a mám to tu hlídat. Omlouvám se, ale na panství se teď ději divné věci a musíme být všichni obezřetní. Vy budete zřejmě turistka, že ano?“ „Ne tak docela, ale to je celkem jedno. Inspektor Colliere mě zná a předpokládám, že vám řekl, co se tu děje.“ „Není to tak dlouho, co jsme viděli jakéhosi kostlivce na koni. Zní to směšně, že ano?“ „Viděla jsem ho také. Kromě něj ještě dva další, kteří jsou již mrtví.“ „Mrtví?! Myslíte úplně?“ „Ano. Zabila jsem je s… chci říct sama.“ „Co mi to tu vykládáte?“ podivil se Steve. „Podívejte mám docela naspěch a nutně potřebuji mluvit s inspektorem, takže může mi někdo z vás říct, kde bych ho našla?!“ „Dobrá, odvedu vás k němu,“ řekl druhý muž a společně s Kasumi zamířil k policejní stanici. „Poslyšte, asi jste neviděla pana Adriana Gordona a jeho manželku Rachel?“ Kasumi se na chvilku zastavila a prohlédla si muže. „Nejste náhodou Mark?“ „Náhodou ano. Jsem Mark Holmes. Takže víte, kde jsou nebo ne?“ „Společně s Rachel, Samuelem a…“ „Pan Samuel žije?!“ Mark tomu ani nedokázal uvěřit. „Ano žije, ale jeho syn už ne.“ „Chcete říct, že pan Adrian je mrtvý?!“ „Je to tak. Zabili ho lidé, kteří vyvolali ty ohavnosti, co se tu prohánějí. Podařilo se nám dvě z nich zabít a teď se ukrýváme na Warmhill. Máme v plánu zlikvidovat dalšího netvora, ale nutně potřebujeme zbraně. Myslíte, že nám Colliere nějaké dá?“ „Dost o tom pochybuji, protože jich tu i tak máme málo, ale snad budete mít štěstí. Tak tady je policejní stanice,“ Mark ukázal na nevzhlednou budovu v koutu náměstí. „Inspektor bude uvnitř a já se zase musím vrátit na stráž. Odpusťte, ale nemůžu jít
teď na Warmhill. Tady jsem užitečnější.“ „Nic se neděje, ostatně situace tam je zatím klidná.“ Kasumi vstoupila do budovy, zatímco Mark se vrátil k druhému muži, který hlídal vesnici. Za stolem seděl zamyšlený inspektor Colliere. Když zahlédl Kasumi, podiveně zvedl hlavu, jakoby viděl ducha. „Vy jste ještě naživu?“ zeptal se s údivem. „Zabít mě není zase tak snadné. Spíše mě udivuje, že jste to přežil vy. Myslela jsem, že jít do vesnice po cestě bude sebevražda.“ „Měl jsem štěstí, ale to neplatí pro našeho společného známého Murraye.“ „Je mrtvý?“ „Říkáte to, jakoby vám to bylo milejší, ale zklamu vás - je jen těžce raněný.“ „Zase takové zklamání to není.“ „Nalezl jsem ho kousek od vesnice s hlubokou ranou na boku. Myslím, že náš přítel jezdec ho dostihl.“ „Slyšela jsem, že je opět tady, což mě překvapuje vzhledem k tomu, že jsme ho se Samuelem zabili.“ „Zdá se, že se mýlíte, Kasumi. Možná nejste tak dobrá, jak si myslíte. Tím nechci říct, že si vás nevážím to rozhodně ne. Pomohla jste a toho si cením.“ „Každopádně máme i tak jeden úspěch, když jsme porazili netvora na zámku. Mám v plánu zahubit dalšího, který je v dolech, ale na to potřebujeme nějaké světlo, nejlépe baterku a především zbraň, protože se obáváme vlků.“ „Baterku vám klidně půjčím, ostatně dnes už konečně není taková tma. Se zbraněmi to ale bude horší. Už jsem říkal, že máme jen dvě pistole a brokovnici, což je i tak málo.“ „Jednu pistoli mám u sebe. Můžete se na ni podívat?“ Kasumi ukázala inspektorovi původně Adrianovu zbraň. „Tohle je Spitfire na 9mm. Takové máme i tady, je to běžná policejní zbraň. Kde jste ji našla?“ „Řešme důležitější věci, ano? Mohl byste postrádat nějaké náboje?“ „No… ne že by se mi kdovíjak chtělo.“ „Colliere, asi vám to nedochází, takže to připomenu – vy hnijete zde a chráníte vesničany, kdežto já pobíhám po panství a lovím ty bestie. Co myslíte, co má větší význam?“ „Já chráním lidské životy, vy jen ten svůj a svých blízkých.“ „Nepochopil jsme mě, ale nevadí. Chci dva zásobníky za tip, kde seženete další pistoli a brokovnici. Nalezli jsme je před dvěma dny, ale neměli jsme náboje a tak jsme to nechtěli tahat s sebou.“ „Tak to mi dost možná budou k ničemu.“ „Možná, já se ve střelných zbraních nevyznám.“ „Tak dobrá. Nakonec dva zásobníky nejsou tak velká oběť.“ Colliere svým klíčem odemknul plechovou skříň, kde byli krabice s náboji. Vzal zásobníky a předal je Kasumi. Poté vytáhl z šuplíku pod pracovním stolem baterku Rozsvítil jí a zase zhasnul, aby se ujistil, že funguje, ale baterie byla už skoro vybitá a tak raději vytáhl ještě zapalovač. „Takže?“
„Ve starém domě v lesích, je v patře pokoj, kde jsme ty zbraně nechali. Ten dům je kousek od cesty. Je v něm márnice s hromadou nepořádku.“ „Tam jsem před pár dny našel Matta a jeho tlupu. Teď pobývají tady v base, tedy až na Matta. Dům jsme prohledali, ale žádné zbraně tam nebyly.“ „Možná jste hledali špatně, a když už jsme u toho Matta, doporučuji se podívat do kontejneru vedle domu. Měli jsme jisté neshody a…“ „To je neuvěřitelné! Vy přijdete sem na policejní stanici a jen tak mezi řečí se zmíníte o tom, že jste zabila člověka? Víte vůbec, co to je zákon?! Tady si nemůžete zabíjet, jak se vám zachce!“ „Zabila jsem ho v sebeobraně!“ „Tomu bych sice věřil, vzhledem k tomu, jaký Matt je nebo spíše byl, ale měl bych vás i tak okamžitě zavřít.“ „Tvrdil jste, že tu už někdo pobývá. Máte hodně cel?“ „Jen dvě a o ty se teď dělí pět lidí. Nemyslete si ale, že se k nim nevejdete.“ „Jestli chcete počty vězňů snížit, tak mě tam zavřete, ale myslím, že to nebude úplně nejšťastnější řešení.“ „To chcete vážně tvrdit, že je zabijete?“ „Až jim řeknu, jak dopadl Matt, tak to půjde velice rychle, to mi věřte. Navrhuji vám na můj čin raději zapomenout už jen proto, že vám pomáhám zachránit ty lidi venku. Není policie právě od toho? Nemá náhodou ochraňovat lidi před nebezpečím?“ „No… tak dobře. Nakonec Matt si dost možná zasloužil takhle skončit.“ „Rozumná řeč. Ještě se tak zeptám – napadlo už někoho odsud odjet?“ „Krátce poté, co jsem sem před dvěma dny přišel, se jedna rodina rozhodla odjet v Gordonovic kočáru, kterým sem Morris přivezl paní Gordonovou. Přepadl je ten jezdec někde na silnici. Koně se splašili a i s kočárem spadli do koryta řeky. Morris stihl zavčasu vyskočit a tak se asi zachránil. Lidé se teď příliš bojí a nemyslím, že se odsud někdo další rozhodne odejít.“ „Takže se zdá, že nikdo z vnějšku nemá ponětí o tom, co se zde děje. To není moc povzbudivé.“ „Máte snad v plánu odjet a sehnat pomoc? Docela bych to uvítal.“ „Ne, pomůžu si sama. Jak už jsem řekla, mám v plánu jít do dolů na západě panství, jen nevím, kde přesně leží. Našel by se tu někdo, kdo by mě tam mohl doprovodit? Ideálně někdo, kdo umí i střílet?“ „Nezlobte se, ale většina lidí by tam nešla ani za peníze a už vůbec ne s vámi. Nevypadáte zrovna věrohodně. Zkuste se ale poptat Morrise. Myslím, že by rád z vesnice zmizel, hlavně kvůli tomu jezdci. Měl by být v ordinaci u Terryho. Je to cihlový dům na okraji vesnice, hned vedle Harryho hospody. Vyjdete ven a dáte se doprava za roh a poté až k bráně.“ „Dobře, děkuji.“ Kasumi vyšla před stanici a pokračovala podle Collierovy rady. Situace ve vesnici opravdu nebyla kdovíjak vlídná. Glance vytékala z koryta a ani horečná snaha vesničanů vytvořit hráze z pytlů s pískem nebyla moc platná. Všude se pracovalo, nikdo nezahálel, ale spousta domů měla už teď sklepy plné vody, a jestli bude takhle
pršet ještě pár dnů, přijdou o své domovy možná nadobro. Hospoda U Tří soudků vypadala pro Kasumi vcelku lákavě vzhledem k tomu, že dnes ještě nic nejedla a vlastně ani včera toho moc nebylo. Vstoupila proto dovnitř. Za pultem stál hospodský Harry a připravoval ostatním vesničanům, kteří pracovali na stavbě hráze a čištění domů, něco k snědku. Na pultu měl několik chlebů se salámy. V koutu místnosti seděl Ephram a hrál šachy. Sice neměl protihráče, ale zjevně mu to nevadilo. „Zdravíčko, slečno. Vás jsem tu ještě neviděl,“ řekl Harry „Máte dobrou náladu, což je vzhledem k okolnostem poměrně vzácnost.“ „Snažím se najít i v té hrůze, která se děje, něco pozitivního a pravdou je, že to vesničany ohromně semklo. Vlastně si tu teď připadám jako za starých časů. Jen mám strach tady o kluka, aby se mu něco nestalo.“ „Věnoval byste mi něco k snědku?“ „Ale jistě, jen si poslužte. Chcete k tomu pivo?“ „Ne, to určitě ne.“ Kasumi si na chvíli sedla ke stolu, u kterého byl Ephram. „Dobrý den, paní. Umíte hrát šachy?“ zeptal se jí. „Ne,“ odvětila Kasumi. „Znám ale jiné hry.“ „Nevypadáte jako Angličanka.“ „To taky nejsem. Pocházím až z Japonska.“ „Japonska? Jaké to tam je?“ „Já… o tom mluvit nebudeme.“ Kasumi teď rozhodně nechtěla vzpomínat. Vstala a chystala se odejít. Do hospody v rychlosti vešel holohlavý černoch v bílém plášti potřísněném krví. „Čau, Harry, ten chlápek, ten Murray potřebuje nutně krev a já z něj za boha nemůžu dostat krevní skupinu. Takže potřebuju nějakýho nulovýho negáče, nevíš, kdo z místních má krevní skupinu nula negativní?“ „Já ani nevím, jakou mám já skupinu, ale zkusím se poptat.“ „Super, tak s tím hlavně pospěš, jinak budu muset riskovat a dát mu jinou, jenže to taky může skončit hodně blbě.“ „Ephrame, rychle, pomoz mi oběhnout lidi a zjistit, kdo má krevní skupinu nula negativní.“ Harry i se synem urychleně vyběhli ven a Kasumi zde zůstala s doktorem sama. „Počkejte, vy jste Terry?“ zeptala se Kasumi. „Terry Black a vy jste?“ „Kasumi Sato, ale to teď není podstatné. Máte v ordinaci jistého Morrise?“ „Jo. Měl pár ošklivých škrábanců a mírný otřes mozku. Dnes jsem ho kontroloval, jestli už je v pořádku a rány nehnisají, ale zdá se, že ne.“ „Pošlete ho prosím sem a to co nejdříve.“ Terry souhlasně kývnul hlavou a pospíchal hned zpátky k sobě. Kasumi zůstala v hospodě sama. Zamyslela se nad Murrayem a jeho problémem s krví. Věděla, že sama je univerzální dárce, ale v žádném případě by nedarovala krev někomu takovému. Vždyť proč taky? Navíc by jí slabost ze ztráty krve rozhodně nepřišla vhod. Zvenčí se ozval křik vyděšených lidí. Kasumi vyšla ven, aby zjistila co se děje a zahlédla na protějším břehu jezdce. Dva lidé po něm stříleli, ovšem bez valného účinku. Jezdec se u nich zastavil a jediným
máchnutím uťal oběma hlavu. Ostatní, co to viděli, se ukryli v domech a jezdec zahlédl další případné oběti na druhém břehu. „Ukryjte se, slečno, tohle není nic pro vás,“ řekl strážník Zak, který už přibíhal s brokovnicí. „Miřte především na koně, tím tu svini dostanete na zem a poté mu rozstřílejte hlavu.“ „Zajímavé rady, ale teď se stáhněte!“ křikl Zak, když už byl jezdec na mostě. Kasumi přeci jen poslechla a pospíchala k ordinaci doktora Blacka, ze které zrovna vycházel starší muž s čapkou na hlavě a nepřítomným výrazem ve tváři. „Vy jste Morris?“ zeptala se ho. „Ano,“ řekl a poté zahlédl jezdce, načež se vylekal. „Rychle dovnitř.“ „Ne, počkejte. Ten netvor má teď jiné starosti, takže pojďte se mnou. K dolům to musí být tudy, že ano?“ řekla Kasumi a ukázala k bráně, za kterou už začínal les. „K dolům? Ano… ale…“ „Pojďte!“ Kasumi společně s Morrisem utíkali pryč a za sebou slyšeli jen křik lidí a občasné výstřely. Jezdec se dostal do křížové palby. Z jedné strany pálil Zak svoji brokovnicí a z té druhé Colliere, který se kryl za zdmi domů u policejní stanice. Oba věděli, že jsou patrně jedinou překážkou mezi jezdcem a vesničany, takže pokud je chtějí ochránit, nesmějí to vzdát a ani se nechat zabít. Kasumi a Morris utíkali do lesů a když byli už dostatečně daleko od vesnice, zastavili se a ohlédli. Jezdec ani nikdo další je nepronásledoval, což bylo povzbudivé. Kasumi podala Morrisovi pistoli a dva zásobníky. „Prý s tím umíte zacházet.“ „Mám doma pušku, kterou obvykle plaším ptáky, ale pistoli jsem v ruce ještě nedržel.“ „Ale snad víte, jak se střílí nebo ne? Prostě tam nacpěte zásobník, natáhněte a mačkejte spoušť, až nás bude chtít někdo zabít.“ „A proč tedy nestřílíte sama?“ „O to se nestarejte! Vyrazíme nejkratší cestou k dolům.“ „V tuhle dobu? Ach jo. Proč sem se sem jen vracel?! Je to tu všechno prokleté.“ „Buďte zticha a jděte už, nebo se snad chcete vrátit do vesnice, když tam řádí ten bastard?“ Morris neochotně vyrazil a Kasumi ho stále koutkem oka sledovala. Byla připravená zasáhnout, pokud by se Morris rozhodl otočit zbraň na ní. Cesta byla dlouhá a Kasumi časem neuniklo, že se točí v kruhu. „Vy to tu moc neznáte, co?“ „Taky jsem tu třináct let nebyl. Mám ponětí o tom, kde ty doly leží, takže tam snad dorazíme.“ „Doufám, že to nebude trvat do večera.“ „Vy jste mi příjemná...“ Pokračovali dál temným lesem. Mlha, která tu byla, dělala vše ještě mnohem obtížnějším. Morris viditelně znejistěl a zpomalil. „Nevybrala jste si toho pravého.“ „Toho už jsem si všimla.“ „Co tam vůbec chcete dělat?“ „Sehnat výbušniny a zlikvidovat další bestii.“ „Vy? Jste snad... voják?“
„Jasně že jsem. Jsem velitelkou speciálního Britského komanda, které vzniklo za účelem hubit netvory z Pekla. Prostě držte hubu a stupidní otázky si strčte někam.“ Morris se raději na nic dalšího neptal. Zhruba po třech hodinách přeci jen dorazili k dolu. Velký kopec, ve kterém byl vchod do podzemí, nevypadal vůbec přívětivě a bezpečně. „Půjdu dovnitř a vy tu raději počkejte.“ „Co když se nevrátíte?“ „Dejte mi hodinu a pak si jděte po svých.“ Kasumi se přiblížila k vchodu do dolu a neuniklo jí, že mříž, jež má bránit ve vstupu, je otevřená. Byl k ní přivázán řetěz, který dále vedl do dolu. Vstoupila dovnitř a rozsvítila baterku. Světlo bylo mdlé, ale pořád lepší než nic. Všude kolem bylo spousty beden a sudů. Než začne hledat nálože, chtěla Kasumi nejprve prohlédnout okolí. Především ji zaujala propast, do které vedl řetěz. Posvítila si dolů a všimla si, že tam je tunel vedoucí kamsi dál. Přemýšlela, kdo se tam odvážil sestoupit. „Nechoď tam,“ ozvalo se tiše z koutu místnosti. Kasumi se otočila, posvítila do místa, odkud hlas zaslechla. V rohu, ukrytý za převráceným důlním vozíkem, seděl malý chlapec. Byl celý průhledný. Kasumi skoro nevěřila vlastním očím a obávala se dalšího netvora. „Co jsi zač?“ zeptala se. „Jsem Damien, syn Mordreda Gordona.“ „Mordreda Gordona? Co o něm víš?“ „Všechno. Je to můj otec.“ „Tak mi pověz, jak porazit démona Samaela. Mordred to dokázal.“ „Nevím o čem to mluvíš. Ani Armunder to neví.“ „Kdo je Armunder?“ „Armunder jsem taky já. Je to můj Stín.“ „Stín? Ze světa za Černým zrcadlem?“ „Ano.“ „Zná Lilith?“ „Královnu Místa moci? Byl jejím otrokem, jako všechny Stíny. Měla bys už raději jít.“ „Ne dříve, než najdu, co hledám. Musím zabít netvora. Viděl jsi ho?“ „Ano, je dole. Nemůže odsud, přestože se snaží. Cesta, která vedla od portálu na povrch, na Warmhillský kopec, je zavalená a on nemůže projít.“ „Stejně ho potřebuji zabít, víš jak na to?“ Kasumi neuniklo, že se Damien začíná nepříjemně měnit. Jeho tvář stárla a objevili se na ní vrásky, což vzhledem k tomu, že to byl malý chlapec, vypadalo obzvláště podivně. Japonka netušila co to má znamenat a tak jen vyčkávala. Když přeměna skončila, duch vystoupil blíže, ale bylo vidět, že na denní světlo, jež částečně svítilo i do dolu, se mu nechce a raději se mu vyhýbá. „Není to tak dlouho, co tu byl jiný blázen, který se opovážil rušit mě, krále Armundera! Ukradl mi moji knihu a ještě se mu podařilo uniknout! Ty takové štěstí mít nebudeš. Skloň se přede mnou, ty špíno!“ Armunder vyslovil cosi, čemu Kasumi nerozuměla. Žena náhle pocítila sílící bolest, která jakoby prostupovala celým jejím tělem. Klesla
na kolena, protože se nedokázala pořádně hýbat a zavřela oči. „Ha, ha. Jsi tak bezmocná.“ Kasumi sebou cukala bolestí a vší silou zatínala zuby. Ruce měla sevřené v pěst tak křečovitě, že si zarývala nehty do dlaní. K Armunderovu údivu se po chvíli uklidnila a opět se postavila na nohy. „To je všechno, ty zbabělý šmejde?!“ vykřikla a ohnala se rukou po Armunderovi. Jen rozvířila vzduch. „Cha, cha, chá, nemůžeš vzdorovat moci symbolů smrti.“ Armunder opět vyřknul jakási slova a Kasumi ovládla podivná touha. Pohlédla na svoji ruku a najednou ucítila prazvláštní chuť na maso, na lidské maso. Jakoby náhle celý život neměl jiný smysl. Měla hlad, šílený hlad. Z úst jí vytékaly sliny. Dlouhou dobu hleděla s ohromným přemáháním na svoji dlaň a snažila se ubránit neuvěřitelnému pokušení se do ní zakousnout. Trvalo několik minut, než touha ochabla. „Ty zasraná malá svině!“ křičela Kasumi. „To jsi takový zkurvený sráč, že se bojíš se mi postavit tváří v tvář?!“ „Neuvěřitelné... Ještě jsem neviděl, aby někdo odolal hned dvěma symbolům smrti. Co jsi zač, ženo?“ „Prý jsi byl Lilithiným otrokem. Chceš se jí pomstít?“ „Proti Lilith se nikdo postavit nemůže.“ „Možná ne, ale co její bratr Samael. Co když ho uvidí na kolenou? Myslíš, že jí to nebude vadit?“ „Copak ty víš, jak toho docílit?“ „Ano. Pro začátek potřebuji zabít tu bestii, která je pod námi. Tak na mě přestaň zkoušet ty svoje ubohé triky a přilož ruku k dílu, protože se ti to jistě vyplatí.“ „Mohu ti pomoct, ale nebude to snadné. Cítím, že dokáže být nebezpečný i mě a to není dobré. Disponuje kouzelnou mocí.“ „Záleží na tom, co chceš, ale pokud se vážně považuješ za krále, nepřijde ti zbabělé se před ním ukrývat?“ „Dobrá, ženo. Buď jsi odvážná nebo šílená ale já ti dokážu, že nejsem slaboch. Co mám podle tebe udělat?“ Kasumi se chvíli prohrabovala v bednách, co ležely v koutě, až konečně nalezla, co potřebovala. Byla tu již otevřená krabice s několika špachtlemi dynamitu. Nebylo jich tu moc a vzhledem k tomu, že na víku, které bylo o bednu opřené, nebyl téměř žádný prach, zdálo se, že s ním před nedávnem kdosi manipuloval. Téměř všechny nálože na sobě měly nitroglycerin, který se uvolnil a seskupil do podoby malých kapiček. Kasumi bylo jasné, že stačí sebemenší náraz a dojde k výbuchu. „Nemůžu s tím jít až dolů, takže tam půjdeš ty. Nalákej sem tu svini. Připravím jí překvapení.“ Armunder netušil, co přesně Kasumi zamýšlí, ale poslechl ji. Přiblížil se k šachtě a poté po čtyřech, hlavou dolů začal slézat po stěně. Kasumi nechtěla nic ponechat náhodě a tak její původní plán využít jen jeden dynamit pozměnila. Věděla, že jedna nálož nemusí vůbec stačit, ale dynamit byl nestabilní a nosit ho postupně by bylo velmi nebezpečné. Rozhodla se tedy velice opatrně přesunout celou bednu. Donesla ji k okraji propasti a vyčkávala, až se vrátí Armunder. Během té doby pociťovala sílící napětí a snažila se neztrácet hlavu. 'Bude to nebezpečné, to ano, ale nesmím to vzdát a hlavně nesmím udělat chybu.
Mám jen jeden pokus, a pokud minu…' Trvalo téměř deset minut, než ze z hlubin dolu ozvalo vzteklé zavrčení. Ve chvíli, kdy Kasumi zahlédla Armundera jak leze nahoru a za ním šplhá netvor, pustila bednu do hlubin a to přímo na netvora. Okamžitě skočila k zemi a zakryla si uši. Rána, která se ozvala, byla ohromná. Ucítila, jak se jí pod nohama třese zem. Urychleně vstala a vyběhla z dolu. Výbuch otřásl celou šachtou a narušil její stabilitu. Nejprve se uvolnilo jen několik kamenů, ale poté se začala propadávat i podlaha a podpěrné trámy, co držely strop. Kasumi stála venku před dolem a sledovala, jak se celý kopec hroutí. Z dolu vylétl oblak prachu, načež se Asiatka silně rozkašlala. Když se prach rozvířil, byl důl zavalen kameny. Přemýšlela, jak je možné, že jedna jediná bedna dynamitu, navíc zdaleka ne plná, způsobila tohle všechno. Stabilita dolu byla nesjpíše velice mizerná. Rozhlédla se okolo a zjistila, že Morris tu nikde není a to přesto, že v dole nebyla ani čtyřicet minut. Důkaz o tom, že je netvor mrtvý také nebyl, ale věděla, že to není až tak podstatné. Hlavní bylo, že je stále naživu, kdežto chapadlovitý netvor už ne. Tušila, že Furasovi bude stačit důkaz, že zabila jiného netvora. Pomalým krokem se vypravila zpátky do vesnice. Doufala, že nenarazí na žádné nebezpečí už jen kvůli tomu, že se prakticky neměla jak bránit. Měla jen čtyři vrhací hvězdice, což nebylo mnoho. Obloha byla stále zatažená a vítr ani déšť neustal. Napadlo ji, jestli se to vrátí do normálu teprve, když zabijí všechny netvory. Dorazila až k Willow Creek, ve které stále panoval rozruch. Lidé odklízeli těla, kterých zde bylo opravdu mnoho, a nakládali je na valník. Na náměstí ležela také zdechlina koně i s jezdcem a kolem ní stál hlouček lidí. „Pánové, viděl jsem za svůj život hodně, ale tohle opravdu ještě ne,“ řekl vrásčitý, téměř plešatý stařec v černém obleku. Kasumi přistoupila až k němu a všimla si, že zde nikde není inspektor Colliere. „Vy jste kdo, paní?“ zeptal se stařec. „Jmenuji se Kasumi Sato a vy?“ „Jsem Peter Daveson.“ „Starosta vesnice?“ „To zatím ne, ale zasedám v radě a vzhledem k tomu, že starostka Puftová je jednou z obětí tohoto netvora, tak jsem nyní dočasně převzal vedení.“ „A další mrtví?“ „Můžete je vidět támhle na voze. Vesnice přišla o dvanáct mužů a žen.“ Kasumi se shýbla nad mrtvolou jezdce. Měl prasklinu na lebce a jeho oblečení bylo celé potrhané. „Těch mrtvých bude ještě víc, protože tohle není konec.“ Rozhlédla se po ostatních a neuniklo jí, že většina má v rukou nějaké nářadí na obranu. Obvykle nože, krumpáče, vidle nebo kosy, ale všimla si také muže se sekerou. „Můžete mi ji na chvíli půjčit?“ zeptala se ho. Muž nevěděl, co má Kasumi v plánu, ale sekeru jí mlčky podal. Kasumi ji zvedla do výše a usekla kostlivci hlavu. „Co to děláte?“ ptal se udivený Peter. „Tohle si vezmu s sebou.“ „To snad nemyslíte vážně! Víte, co to bude za slávu, když nějakému muzeu
nabídneme takový exemplář? Jezdec s lidským tělem ale s holou lebkou a navíc gigantický kůň, jakého ještě nikdo nikdy neviděl. Proslavíme se po celé Anglii,“ řekl Peter zasněně, jakoby na takovou slávu čekal celý život. „Kromě toho jsme tu potvoru usmrtili my, takže nám vraťte, co patří nám.“ Kasumi se rozhlédla po ostatních, kteří na Peterova slova slyšeli. Významně pozvedli své zbraně. „Nikde tu nevidím Colliera. Ráda bych s ním něco probrala.“ Peter se rozhlédl okolo sebe, jakoby někoho hledal a poté řekl: „Colliere vyrazil k Black Lake, aby zavřel stavidlo a omezil tak přítok Old Wansfordské říčky. Jezero pojme ještě hodně vody, takže nám to pomůže udržet Glance v korytě. Navrhuji jít za ním. Stačí vyrazit odsud stále na sever.“ Z hospody vyšel Harry, a když uviděl Kasumi okamžitě zamířil k ní. „Už jsem myslel, slečno, že vás to zrůda zabila.“ „Možná že ještě zabije, vyloučit se to nedá.“ „Tomu nějak nerozumím.“ „Jestli si myslíte, že tohle je všechno, tak věřte, že není. Už jsem se s touhle potvorou setkala a také jsem myslela, že je mrtvá, a nebyla. Během pár hodin nebo možná dnů ta svině zase ožije.“ „Co to na nás zkoušíte?“ ptal se naštvaný Peter, který tomu ani v nejmenším nevěřil. „Obě mrtvoly spalte a doufejte, že to bude stačit.“ Davem se ozvaly nesouhlasné výkřiky a jediný Harry bral Kasumina slova vážně. „Možná, že na tom něco bude. Nakonec co jiného s tím taky dělat.“ „Zešílel jste Harry?! Tohle je unikát, rozumíte? Těch peněz, co to vesnici přinese!“ Kasumi přistoupila těsně k Peterovi a pohlédla mu do očí. „Až se ten sráč bude mečem vrtat v tvý zdechlině, tak ti prachy budou na hovno.“ Kasumi se poté obrátila a přistoupila k Harrymu. „Pokud se nepletu, tak máte malého kluka. Rozmyslete si, jak moc ho máte rád.“ Kasumi i s lebkou jezdce chtěla odejít z vesnice, ale Peter byl proti. „Tu lebku chceme zpátky!“ zakřičel. „Nemám jediný důvod vám ji vracet.“ „Řekl jsem vám, co jste chtěla vědět, takže projevte vděk a odvděčte se tím, že nám lebku vrátíte. Je to slušnost.“ „Slušnost je neohrožovat obyvatele vesnice, kteří jsou navíc tak pitomí, že vám věří.“ Osud všech těch lidí byl ve skutečnosti Kasumi ukradený, ale byla by podstatně radši, kdyby jezdce přeci jen spálili. Rozeběhla se po cestě směrem k Warmhill a doufala, že někde na cestě dostihne Colliera. Bylo jí jasné, že inspektor je ve vesnici váženým mužem a není tak zaslepený jako Peter, takže by ho snad dokázala přesvědčit, aby dal jezdce spálit. Nepotkala však nikoho a bloudit lesem se jí nechtělo a tak zamířila k Warmhill. Tady výrazně zpomalila, aby omylem nešlápla do nějaké pasti. Před kostelem bylo pusto a tak vešla dovnitř. V lavicích tu seděla Rachel, Edward a Pietro. Furas pronášel nějakou řeč o Boží pomoci a o tom, že se vše zase vrátí do pořádku, když lidé neztratí víru v Boha. Samuel neposlouchal a místo toho nervózně přešlapoval v pravém křídle hned u dveří. Když mezi nimi uviděl Kasumi, ulevilo se mu, protože
se bál, že je mrtvá. Když viděl, jak nese velkou lebku, byl ještě radši. „Kde jsi byla takovou dobu? Ani nevíš, jak jsem se bál, že se ti něco stalo!“ „Ty ses o mě bál?“ „Samozřejmě. Vidím, že opět slavíme nebo spíše slavíš úspěchy. Jak jsi ho vůbec dostala?“ „Tohle nebyla moje práce. Jezdec řádil ve Willow Creek a vesničanům se ho podařilo zabít. Místo toho mám však jiný úspěch. Byla jsem v dolech a…“ „Ty jsi tam šla sama?! Říkal jsem přece, že…“ „Nemůžu tě ohrožovat, Samueli, navíc zbytečně. Doprovodil mě tam nějaký Morris a bohužel odtamtud utekl i s pistolí. To ale není to podstatné. V dole jsem potkala nějakého… ducha?“ řekla Kasumi, jakoby si tím ani nebyla jistá. „Adrian mi o něm vyprávěl. Je to syn Mordreda Gordona, kterého postihl Stín jakéhosi krále Armundera. Byl to mocný vládce z dávných dob a ovládal takzvané symboly smrti.“ „To už vím, ale ne každý těm jeho kouzlům podlehne.“ „Chceš říct, že ty ses tomu ubránila?“ řekl s údivem Samuel. „Asi ano. Je to vážně tak překvapující?“ „Rozhodně je. Možná bys přežila moje řádění před lety. Právě tímto způsobem jsem vraždil – pomocí kouzel symbolů smrti. To proto bylo jakékoli policejní vyšetřování krátké.“ Samuel si smutně povzdechnul. „Ale už o tom nemluvme.“ „Dobrá, ostatně důležité je, že jsem vyhodila do vzduchu tu svini z podzemí a taky jsem zasypala doly. Doufám, že ten bastard Armunder tam chcípnul taky.“ Oba přešli k oltáři a Kasumi na něj položila lebku jezdce, dříve než si toho Furas stačil všimnout. „Pěkná ozdoba, co myslíte, Furasi?“ řekla ironicky. Všichni hleděli na lebku s údivem, ale nejvíce to zasáhlo Furase. „Znesvěcujete kostel! Okamžitě to odneste!“ „Chtěl jste důkaz, že jsme zabili netvora a tady je.“ „Ale tohle není netvor z dolů.“ „Ten už je mrtvý taky, ale těžko vám z něj přinesu trofej, když explodoval.“ „To je neuvěřitelné... Kdo vlastně jste, slečno? Kde se ve vás bere taková moc?“ „Jsem zabiják démonů, ale teď musím okamžitě za Collierem. Dovedete mě někdo k Black Lake?“ „Co by tam Colliere hledal?“ ptal se Samuel. „Má v plánu uzavřít nějakou říčku, jméno si už nepamatuju. Willow Creek je skoro pod vodou. Ulice jsou zatopené, stejně jako domy a pokud nepřestane pršet, bude to ještě horší. Colliere myslí, že získá více času, když zavře stavidlo a nechá jezero bez odtoku.“ „Black Lake ale žádný odtok nemá, vlastně ani přítok.“ „Takže… takže mi ten hajzl lhal!“ „Kdo?“ „Nějaký stařec. Peter Daveson se myslím jmenuje.“ „Proč by to ale dělal?“ zeptala se Rachel. „Možná se tě chtěl jen zbavit,“ přemýšlel Samuel. „Anebo… věří se, že v jezeře jsou mrtví lidé, kteří nutí ostatní, aby skočili za nimi a utopili se.“
„Jdu zpátky za ním!“ „Počkej, Kasumi,“ řekla Rachel, „je ve vesnici Mark?“ „Byl tam, ale jezdec zabil asi dvanáct lidí a nevím, jestli…“ „Panebože. Jdu tam s tebou,“ řekla Rachel rozhodně. „Jsi teď paní Gordonová, že ano? Takže tvé slovo by mělo mít váhu.“ „Pochopitelně. Jsem váženým člověkem.“ Kasumi i všichni ostatní cítili, jak je na to Rachel hrdá a patřičně si to užívá. „Tak dobře. Půjdeme tam spolu a ty, Samueli tady začni zatím kopat,“ řekla Kasumi. „Tak počkat,“ řekl Furas a přistoupil blíž, „nesplnili jste, o co jsem vás žádal.“ Kasumi se zúžili oči zlostí. „Myslíš, že jsem nějaká tvoje loutka?! Jen díky nám je panství čím dál tím bezpečnější. Tvoje modlení je úplně na hovno!“ „O čem to tu blábolíte?!“ ptal se Pietro. „Co chcete kopat?“ „Máme za to, že tu jsou podzemní prostory a my je chceme najít, protože nám to pomůže porazit… no prostě zničíme tím to zlo,“ řekl Samuel a uvědomil si, že by možná nebylo nejlepší vyprávět o Bráně pekel a Samaelovi. „Chcete rozkopat kostel? Tak to uděláme!“ „Pietro?!“ řekl nevěřícně Furas. „Žádný Bůh není, otče. Je jen peklo a i vy tam skončíte tak či tak.“ „To je rouhání nejhlubšího zrna!“ „Jdu pro Marka, aby mi otevřel kůlnu s nářadím.“ Pietro přistoupil k Samuelovi „Nemysli si, že se mezi námi něco změnilo. Nenávidím tě a dělám to jen pro sebe a taky pro Kasumi. Byl bych moc rád, aby všechny záležitosti, co tu máme, už konečně vyřešila.“ „Vážně? Pročpak vám na tom tak záleží?“ „Lidská trpělivost má své meze a Kasumi nebude mít možnost napravovat zdejší problémy moc dlouho. Minulost dostihne každého.“ Pietro odešel k boudě, kde bydlel Mark a Kasumi s Rachel vyrazili do Willow Creek. „Jsem moc ráda, že už je tu bezpečněji,“ radovala se Rachel. „Rozhodně se tím pocitem nenech ovládnout a stále si dávej dobrý pozor.“ „To taky dám. Nejsem hloupá a vím, že přede mnou něco se Samuelem tajíte. K čemu potřebujete najít nějaké podzemí, když netvoři jsou venku? To přece nemá logiku.“ „Bohužel je tu ještě jeden netvor a ten je mnohem nebezpečnější. Nemusíme se obávat, že na něj narazíme, ale porazit ho vyžaduje víc. Mordred Gordon ho porazit dokázal a tak musíme zjistit, jak se mu to podařilo. Předpokládáme, že pod kostelem je mučírna, kterou často využíval, takže by se tam snad dalo něco nalézt.“ „Aha. Tak teď už tomu rozumím. Jsem ráda, žes mi to řekla, víš? Myslím, že Samuel by to neudělal. Myslí jen na sebe.“ „Nechtěli jsme tě předčasně strašit. Teď ale musíme vyřešit tuhle záležitost. Peter mě předtím vůbec neposlouchal, ale jestliže se chceme jezdce zbavit, nemůžeme jeho mrtvolu nechat jen tak.“ Obě ženy dorazily k vesnici. Přešly most, a jakmile Rachel zahlédla vůz s těly, urychleně přiběhla blíž. Těla byla zakryta plachtou a tak nikomu nebylo vidět do
tváře. „Musím zjistit, jestli tu není…“ „Chápu. Nemám to udělat za tebe?“ nabídla se Kasumi. „Tobě by to nevadilo?“ „Jsem zvyklá na daleko horší věci.“ „Zjisti taky, jestli tam není Denise. Je to pohledná blondýna, asi pětadvacet let.“ Kasumi vylezla na valník a dala se do ohledávání mrtvol. Většinu lidí ani neznala, ale našla tu Steva, který se s ní bavil u vesnice. Mark a ani Denise mezi mrtvými nebyli. „Nejsou tu,“ řekla Kasumi a když se ohlédla, zjistila, že se sem blíží Peter a za ním spousta vesničanů. „Co si to dovolujete?“ křičel už z dálky. „Ti lidé zemřeli, když bránili své domovy, své rodiny a vy takhle zneucťujete jejich památku? Jaká drzost!“ „Teď ti ukážu, Kasumi, že síla není důležitá, tak jako moc,“ řekla Rachel a postavila se tváří v tvář Peterovi s povýšeným výrazem ve tváři. „Jmenuji se Rachel Gordonová a jistě víte, co to jméno znamená. Pozemky, na kterých stojí tato vesnice patří rodu Gordonů a to už stovky let. Když se já rozhodnu podívat na ty, co zde zahynuli, abych zjistila, jestli mezi nimi nejsou moji služební, nikdo mi v tom nebude bránit. Tady slečna Kasumi vám zachraňuje životy tím, že poráží démony, před kterými byste se vy a všichni ostatní, co tu jsou, pouze třásli strachy. Všichni byste jí měli být vděční, protože jen díky ní jste stále naživu.“ „Ale… my jsme vděční, paní Gordonová.“ „Lžete! Kasumi mi sdělila, že odmítáte uposlechnout její dobře míněné rady. Nevím, o co přesně se jednalo, ale od této chvíle budete všichni Kasumi poslouchat tak, jako bych to byla já. Pokud se dozvím, že jste odmítli splnit její vůli, svolím, aby vás za to potrestala.“ Peter se otočil k ostatním. Chvíli jen tak zíral a poté vykřikl. „Na co čekáte?! Připravíme hranici a toho netvora i s koněm spálíme na popel!“ Rachel se otočila ke Kasumi s úsměvem. „Tohle je opravdová moc. Je dobré mít po boku někoho, jako jsem já.“ Kasumi seskočila z vozu. „Půjdeme si promluvit s Collierem. Doufám, že je u sebe.“ Zatímco na náměstí panoval rozruch, obě ženy vešly na policejní stanici. Byl tu pouze strážník Zak, který seděl za svým stolem a odpočíval. „Kde je inspektor?“ zeptala se Rachel. „To stvoření ho probodlo mečem. Je u Terryho, ale potřebuje do nemocnice. Je to s ním prý dost vážné a s Murrayem také.“ „Proč tedy někdo něco nepodnikne?“ „Ale ano. Mark se nabídl, že sežene pomoc. Vypravil se k hotelu a doufá, že využije Murrayův vůz, aby odsud oba odvezl. Sice je Murray stále v bezvědomí a nikdo neví, kde schovává klíče, ale Mark tvrdil, že auto rozjede i bez nich.“ „Fajn, můžeme zase jít,“ řekla Kasumi. „Počkej,“ zarazila ji Rachel. „Neměli bychom Markovi pomoci?“ „To, co děláme my je důležitější a navíc to tu není bezpečné. Uvědom si, že se tu
stále prohání minimálně jeden netvor.“ Zak si povzdechl a vstal od stolu. „Tak to abych těm venku řekl, ať se zbytečně neradují, co?“ řekl Zak a odešel ven. Kasumi a Rachel ho následovaly. Na náměstí se pomalu začala stavět hranice z klád a prken, které měli vesničané ve stodolách. „Dohlédněte ať ty mrtvoly opravdu spálí,“ řekla Kasumi Zakovi a poté s Rachel odešla k Warmhill. Samuel, Pietro, Edward a Mark už horečně pracovali na odklízení desek u vchodu do kostela a doufali, že naleznou cestu do podzemí. Furas se na to nemohl koukat a tak odešel na faru. Kasumi chtěla také pomoci, ale Samuel s tím nesouhlasil. „Celý den tu pobíháš sem a tam, tak si sedni a odpočívej, dokud to ještě jde.“ Kasumi sama nejlépe věděla, že už má toho všeho opravdu plné zuby a tak poslechla. „Já… myslím, že tu nejsem moc platná,“ řekla Rachel. „Ale ano,“ oponoval hrobník. „Pomozte nám odnášet kameny.“ Na Rachel bylo vidět, že se jí do fyzické práce vůbec nechce, ale nakonec se přinutila přiložit ruku k dílu. Celým kostelem se rozléhaly zvuky krumpáčů, které dopadaly na podlahu a rozbíjely desky. Asi po hodině práce se opravdu podařilo nalézt tmavou díru vedoucí do hlubin. „A máme to,“ řekl Edward s potěšením, „teď ještě odklidit zbylé kameny, aby se tam dalo vlézt.“ Netrvalo dlouho a v kostele se vedle již zpřístupněné podzemní chodby objevila rovněž hromada hlíny a kamenů. Kasumi posvítila svoji baterkou dolů a nalezla kamenné schodiště. „Co má být tam dole?“ ptal se Mark. „Mučírna,“ odpověděl Samuel. „V tom případě myslím, že počkám tady nahoře.“ K hrobníkovi se přidal i Pietro s Edwardem, kteří na něco takového rovněž nebyli zvědaví. „A co ty, Rachel? Jdeš s námi?“ zeptal se Samuel. „Myslím, že by to pro ni mohlo být dost deprimující,“ řekla tiše Kasumi. „Mučírna mě nezajímá,“ odvětila Rachel a na mysl jí přišlo zohavené Adrianovo tělo. Vzpomínka na něj byla bolestivá. „Půjdu na faru, trochu si odpočinout.“ „V tom případě jdeme,“ pobídla Kasumi Samuela. „Je tu hrozná tma,“ řekl Samuel, když vstoupil s Kasumi do podzemí. Na osvětlení měli jen zapalovače, protože baterka už dosvítila. Dlouhá chodba končila kdesi v temnotě a byla dobré čtyři metry široká. „Než vyrazíme dál, chtěl bych ti něco říct, Kasumi.“ „Povídej.“ „Víš, Kasumi, mám o tebe docela obavy. Je vidět, že máš ohromnou výdrž ale i ty musíš mít svoji hranici. Po tom všem, co jsme v posledních dnech prožili, skoro očekávám, kdy se vyčerpáním zhroutíš.“ „Takovou možnost vyloučit nemůžu, a dost mi pomáháš v tom, aby se to stalo.“ „Jak to myslíš?“ „Třeba když jsem se včera vyškrábala ze studny, byla jsem takřka na dně a měla toho dost. Nebýt tebe a Rachel, tak bych si chvíli odpočinula, jenže bylo třeba ti okamžitě pomoct a tak jsem prostě vstala a šla za tebou, nehledě na to, jak špatně
jsem se cítila. Výstup po zámku byl taky vyčerpávající a ten souboj s… se sebou to také nebylo vůbec příjemné. K tomu ta dnešní záležitost s chapadlovým netvorem a Armunderem, pak to běhání sem a tam, no… je klidně možné, že se tady zhroutím a to je asi důvod, proč na to všechno tak spěchám.“ „Chápu, chceš to mít co nejdříve za sebou, ale vždyť si klidně můžeme dopřát odpočinek. Máme za sebou čtyři ze šesti monster a portál v akademii je zasypaný, takže máme slušnou šanci, že se ten zmetek ani nedostal ven. Můžeme se vrátit a prozkoumat to později nebo až zítra. Půjdeme na faru, tam se prospíš a odpočineš si.“ „Jenže já potřebuji víc než pár hodin k dobru. Dát se pořádně dohromady bude vyžadovat čas. Musíme vyřídit ty zbylé parchanty a najít způsob, jak se vypořádat se Samaelem. Čím dříve se to podaří tím lépe, protože pak si snad konečně odpočineme a to všichni. Nejsem slepá, vidím, jak se to podepisuje na tobě.“ Samuel uznal, že Kasumi má pravdu. Opravdu měl toho všeho plné zuby. Neustálé napětí, vyčerpání, strach,... a smutek ho také trápil. „Myslíš, že zítra vysvitne slunce?“ zeptala se Kasumi. „Také ti tolik chybí? Prší bez přestání již čtvrtý den a k tomu ten vítr a bouře. Je to špatné a bude ještě hůř, jestli z toho dostaneme nějakou nemoc.“ Kasumi si jen smutně povzdechla a vyrazili chodbou dál. Netrvalo dlouho a po levé straně natrefili na velká železná vrata. Byla v docela dobrém stavu i po všech těch letech. Samuel otevřel a ocitli se v prostorné místnosti. Na chladných kamenných zdech byly upevněny mnohé řetězy s okovy a ve výšce také železné úchyty pro louče. Po levé straně byly vysoké kamenné lavice a na straně druhé bylo spoustu ještě celkem zachovalých nástrojů. To, kde se oba ocitli, byla bezpochyby mučírna. „Mám pocit, že to pro tebe bude hodně inspirativní,“ řekl Samuel. Přímo proti nim bylo velké dřevěné kolo připevněné řetězem ke kamennému sloupku. Kasumi si ho prohlížela s velkým zájmem, jako všechno ostatní. „Mohu požádat o menší komentář?“ „Vím, že by bylo dobré přijít na jiné myšlenky, ale tohle není zrovna uklidňující téma.“ Samuel se rozhlédl okolo a zběžně si všechny nástroje prohlédl. Byl tu skřipec, palečnice, bota, železná panna a další a další. „Mordred byl hodně vynalézavý a mám pocit, že dokonce předběhl svou dobu. Některé nástroje se myslím používaly až mnohem později a v trochu jiné podobě. Když pomyslím na všechny ty chudáky, kteří si tím museli projít…“ Samuel se vrátil ke Kasumi, která stále zírala na mohutné kolo pobité železnými pláty a snažila se přijít na způsob, jak přesně se využívalo. „Tohle sloužilo pro popravu a ne na mučení. Tím kolem se lámaly končetiny a tělo se poté vplétalo do něj. Obvykle se začínalo hlavou tedy spíše krkem a tím to pro odsouzence vlastně skončilo, ale ne všichni měli takové… štěstí.“ „Jsem nevinný, nevinný, slyšíte?!“ křičel zoufalý vyhublý muž, kterého v řetězech vyváděli z cely dva muži. „Prosím, poslouchejte, copak to nechápete?“ Jeho snažení bylo však marné. Muž klopýtl a sotva se držel na nohou, ale dozorci na to nereagovali. Věděli, že ho odtáhnou ven, ať už udělá cokoli. Muž stoupal po vlhkých
schodech a následně procházel bránou ven. Oslnivé světlo bílého dne bylo něco, co muž neviděl už přes tři týdny a vzpomínal, jak moc si přál ho zase jednou spatřit. Muži chvíli trvalo, než si na nečekané světlo přivyknul, a když se tak stalo, pátravě se rozhlížel okolo sebe. Sotva pár desítek metrů od něj stála dřevěná konstrukce a na ní tři oprátky. Muž sledoval tři nehybná těla a přepadlo ho podezření, které se proměňovalo v jistotu s každým dalším krokem, který k onomu místu udělal. „Né, né, panebože, né!“ řval muž, když poznal ženu a dva mladíky, kteří zde viseli. Dozorci mu ale nedali ani chvíli na vzpamatování se a už ho vedli po strmých dřevěných schodech nahoru na popraviště. Jen vykročit na jediný schod bylo pro každého jako překročit hranici života a smrti, vždyť poté už nebylo cesty zpět… Zdrcený muž vystoupal až nahoru a pohlédl do očí Jacoba Stuarta, kata, který byl ještě před pár lety pouhým kovářem ve Willow Creek, ale dnes zastával v očích pána panství jednu z nejdůležitějších funkcí. Muž byl sražen na kolena a tiše se modlil. Věděl, že jeho život již brzy skončí a tak je nejvyšší čas prosit Boha o odpuštění. Jacob stál nehybně nad odsouzeným mužem jako socha a vyčkával. Věděl, že k zahájeni popravy ještě někdo chybí a on na něj musí počkat, jinak ho čeká bolestivá smrt. Z vrat dvoupatrové zděné budovy konečně vyšel onen člověk. Dlouhé černé vlasy s šedinami, zlostný a nenávistný pohled a mnohé šperky a prsteny – to je pán panství, Mordred Gordon. Jeho tmavě zelený plášť ho zahaloval takřka celého. Pomalým krokem mlčky vystoupal na popraviště, načež dozorci a kat padli na kolena, aby uctili přítomnost svého pána. Mordred jim pokynem ruky dovolil vstát a poté se již věnoval vyzáblému a vystrašenému muži. „Vidíš, co jsi způsobil?“ zeptal se Mordred. Muž na to nereagoval. Věděl, že Mordred mu před pár dny přikázal, ať prozradí místo, kde se ukrývá jeden z jeho synů, který prý ukradl měšec s penězi bohatého kupce. Nikdy nevěřil, že by se to mohlo stát, ale i kdyby… copak mohl poslat svého vlastního syn na smrt? Mordred chytil muže za vlasy a zvrátil mu hlavu tak, aby přesně viděl houpající se těla. „Stálo to za to?“ zeptal se ho. Muž otevřel oči. Bledé nepřítomné tváře jeho synů a manželky jakoby na něj zíraly s výčitkami. „Podívej se na ně a řekni mi, kam mám pověsit tebe, když tu jsou jen tři oprátky?“ Muž mlčel, protože se stále nemohl odpoutat od vzpomínek a pocitu viny. Mordred muže chytil kolem krku. „Odpověz mi nebo ti dám vyříznout jazyk!“ „Já… nevím,“ hlesl muž. „Zdá se tedy, že odsud odejdeš živý,“ řekl Mordred. Muž náhle pookřál. „Děkuji, můj pane, děkuji vám mnohokrát.“ „Jacobe, odveď ho dolů.“ Kat pána poslechl a muž brzy stanul opět na travnaté půdě. Mordred ukázal na dozorce, kteří už věděli, co mají dělat. Ve spěchu odešli zpátky do věznice. „Z celého srdce vám děkuji, pane, že jste se nade mnou slitoval. Budu vám za to až do konce života vděčný, to vám můžu slíbit,“ řekl muž. Byl rád, že to takhle dopadlo, ačkoli ztráta rodiny byla nepředstavitelná. On ale žil a mohl dál sloužit svému pánovi a Bohu. Dozorci se vrátili a s sebou nesli téměř čtyřicetikilové kolo z tvrdého dřeva a několik trámků. Muž nechápal, co to má být, ale když bylo kolo přineseno až k němu a kat ho strnul k zemi, pochopil, že se radoval předčasně. Dozorci ho srazili k zemi
přímo na již rozložené dřevěné desky. Zmítal a trhal sebou, ale nebylo to nic platné. Kat zvedl kolo do výše a poté ho spustil přímo na mužovo lýtko na pravé noze. Ozvalo se křupnutí, načež se Mordred usmál a muž začal šílet bolestí. „Miluju ten zvuk. Pokračuj dál kate a nespěchej na to, ať si to stihne pořádně užít. Nejprve lýtka, poté stehna a pak přejdi na ruce.“ Jacob poslechl ostatně jako vždy. Muž řval bolestí ještě dlouho. Přelámané končetiny se zkroutily do nepřirozených pohybů. „To stačí, kate.“ řekl Mordred, když těžké kolo dopadlo na hrudní koš muže. Vpleť ho do kola a vystav ho na trámu. Bude tam pro výstrahu ostatních.“ „A co je tohle,“ ptala se Kasumi, když ukazovala dva dřevěné trámy, zhruba dva metry od sebe, na které byl zasazen tlustý trám seříznutý do tvaru stříšky. „Oslí hřbet. Svázaný člověk seděl nahoře na špici a jeho vlastní váha stačila k tomu, aby trpěl v bolestech. Na nohy se přidala závaží, která ho tlačila níž, a výsledkem byly zlomeniny pánevních kostí.“ Kasumi přejela dlaní po vrchním trámu. „Není to moc hladké. Kdyby byl ten člověk ještě k něčemu přivázaný a pohybovalo se s ním, tak by to bylo mnohem horší, kvůli třískám, které by se zabodávaly všude možně.“ „Nemysli si, že jsi první, koho to napadlo. Lidé byli, co do technik a způsobů mučení velice vynalézaví.“ „Jak je vůbec možné, že toho tolik víš?“ „Otce tyhle věci dost zajímaly. Byl středověkem skoro posedlý a spoustu jsem si toho zapamatoval, když o tom mluvíval.“ Kasumi si prohlížela další nástroj a to desku s řetězy, v jejíž dolní části byl tlustý železný válec s otvory na horní straně. „Velice nepříjemný nástroj.“ „Sloužilo to k drcení končetin, nemám pravdu?“ „Přesněji nohou. Do těch otvorů se vtloukaly klíny.“ Mordred Gordon vstoupil do mučírny, kde již byl připravený kat Jacob a odsouzenec, jež byl přivázán k dřevěné desce. Nohy měl až po kolena umístěny a pevně přivázány v železech. Nemohl s nimi ani hnout a se svým tělem také ne, protože bylo přichyceno řetězy. Hlavu měl volnou a stále ji držel zvednutou, aby viděl, co se s ním děje. Kat měl na vedlejším stolku připraveny klíny z železa. Mordred přistoupil až k muži a zasmál se. „Už je ti doufám, jasné, že tvůj život tak hrozný nebyl, že ne? A to jsi tvrdil, že nemůžeš takhle žít a chceš odejít z mého panství, abys byl svobodný.“ „Slíbil jste mi to, pane.“ „Ano a jsem čestný muž. Dám ti, co jsi chtěl. Nechám tě z panství odejít. Dostaneš svobodu.“ „Tak… tak proč tohle všechno?“ „Kate! Začni!“ Jacob poslechl a k mužovu zděšení popadl obrovské kladivo, jež bylo opřené o zeď. Mordred se pohodlně usadil na lavici a sledoval kata při práci. Ten vzal jeden z klínů a zasunul ho do otvoru v železu. Muž už teď řval jako smyslu zbavený a to ještě k ničemu nedošlo. Kat zvedl kladivo nad hlavu. Odsouzenec na něj hleděl s hrůzou. Už jen ta představa, že kladivo dopadne na klín a rozdrtí mu kosti, ho přiváděla k šílenství. „Odpočítej si to sám,“ řekl Mordred muži, který nechápal, co to má znamenat. Dal si
velký pozor, aby nevydal jedinou hlásku. Mordreda to rozčílilo. „Počítej do pěti, jinak ti dám vyříznout jazyk!“ Muž byl bledý strachy a velice pozvolna otevřel ústa. „Jedna…“ řekl a hlas mu klesl, „dva.“ Muž poté zoufale vykřiknul: „Né to né, prosím, prosím.“ „Kate. Vyřízni mu jazyk z úst.“ „Né, né. Tři… čtyři…“ Muž pohlédl na dveře z mučírny v zoufalství a v duchu prosil Boha, aby je otevřel Marcus Gordon a zachránil ho před zrůdou, jež si říká Mordred. Nikdo ale nepřišel. Se zachrčením se mu z úst vydralo: „Pět.“ Načež se kladivo kata dalo do pohybu. „Stop!“ vykřikl Mordred. Muž pocítil ohromnou úlevu. Nevěděl, co říct a tak raději mlčel. „Kate. Nejprve mu vyřízni jazyk.“ Kat popadl kleště a ostrý nůž. Muž se zmítal a házel hlavou sem a tam, ale nebylo mu to nic platné. Kat sevřel jeho jazyk pevně do kleští a během chvíle ho celý od krve zahodil do železného kýble, jež na podobné části těl sloužil. Muži z úst vytékala krev, ale to zdaleka nebylo všechno. Kat opět připravil kladivo a tentokrát už mohl svoji práci dokončit. Postupně zatloukal železné klíny jeden po druhém do ubožákova těla. Jeho nohy byly drceny a z kostí pomalu vytékala kostní dřeň. Jeho nelidský řev nebyl nic platný. Krev stékala po desce na zem a Mordred se při každém dopadu kladiva hlasitě smál. Když bylo hotovo Mordred vstal a přistoupil k muži. „Teď jsi svobodný. Můžeš si jít, kam se ti zlíbí.“ „Na podobné desce se ale daly dělat i jiné věci.“ řekl Samuel. „Například?“ „Třeba rozpárat břicho, vytrhat maso a střeva navíjet na naviják. Šest metrů střev a ehh, Kasumi, představa, že ti dávám takovéhle informace a ty potom něco z toho využiješ na člověku… to je šílené!“ „Už takhle znám spoustu druhů mučení a poprav, tak nečekej, že mě to nějak změní. Například vím, že se v Číně využívalo něco na principu šibenice. Odsouzenec stál na hromádce cihel, které se postupně odebíraly. Trvalo podstatně déle, než se člověk udusil. V Indii, kde jsem také pár měsíců pobývala se zase popravovalo pomocí slonů, kteří jednoduše rozšláply oběti lebku. Vím, že ve Vietnamu se Američtí vojáci neštítili nabodávat obyčejné ženy na kůl. Svoji vlastní vahou se pak propadly stále níž a níž… Je toho spousta Samueli. Neuvěřitelné, jakých zvěrstev se mohou lidé dopouštět.“ „To vážně vyšlo z tvých úst?“ „Já zabíjím a mučím jen ty, kteří mě zradili a pokusili se mě zabít. Takový člověk si zaslouží trpět, než mu je dovoleno umřít, ale nikdy bych nepotrestala nevinné.“ „Pojď raději dál. Z tohohle místa a těch představ mi běhá mráz po zádech.“ Vrátili se na chodbu a pokračovali pomalu dál. Chodba se větvila a vedla vpravo i vlevo. „Rozdělíme se?“ navrhla Kasumi. „Dobře, ale když něco najdeš, ozvi se mi.“ Samuel vybral chodbu vpravo a šel dál. Po pravé straně narazil na velké dřevěné dveře pobité železnými pláty. Měly bytelný zámek, ale nebyly dovřené. Uvnitř byla malá místnůstka sotva 2x2 metry, kde nebylo
kromě řetězů u stěny vůbec nic. Bezpochyby šlo o celu, a když si vzpomněl na sebe a na Aberdeenské vězení, přišlo mu to v porovnání s tímhle jako ráj. Uvědomil si, že samotné věznění během staletí podstatně změnilo svoji podobu. Plně vybavená cela s umyvadlem, záchodem, postelí a stolem nebyla ani zdaleka tak děsivá jako tohle místo. Vrátil se na chodbu a pokračoval dál. Cestou minul ještě devět takových cel, ale už si je neprohlížel, ostatně byla jedna jako druhá. Dorazil na křižovatku, kde již stála přímo proti němu Kasumi. „Také jsi našel jen prázdné cely?“ „Přesně tak. Musíme dál a to jedině tudy,“ Samuel ukázal na chodbu po pravé ruce a šli dál. Byly tu schody vedoucí dolů a na jejich konci dveře. Otevřeli je a ocitli se v poměrně prostorné místnosti, jež byla vcelku bohatě vybavena. Uprostřed byl stůl se šuplíky a za ním židle. Bylo tu několik polic s poháry a lahvemi, ve kterých bylo víno. Kasumi si jednu lahev vzala a prohlédla si ji. Byla pokrytá vrstvou prachu. „To už bych raději nepil,“ řekl Samuel. „Nejsem blázen, ostatně alkohol piju jen výjimečně.“ Samuela zaujal obraz přímo na zdi proti dveřím. Měl zlatavý rám a byla na něm Mordredova tvář. Měl dlouhé vlasy, četné vrásky a vyloženě zlý pohled. Celý obraz byl malován s častým využitím zelené barvy. „Všimla jsem si, že na zámku je tenhle chlápek taky a taky celý zelený. Proč?“ „To netuším. Možná měl tu barvu prostě jen rád. Každý má nějakou oblíbenou barvu a ta tvoje bude černá nebo ne?“ „Proč si to myslíš? Pod černou si obvykle lidé představují něco zlého. Máš dojem, že jsem zlá?“ Samuel nevěděl, jestli to Kasumi myslela vážně nebo to byl vtip. Když se nad tím ale zamyslel nebyl schopen jednoznačně odsoudit Kasumi jako zlého člověka. „Kasumi, svět se nedělí na zlé a dobré. Ty jsi taková, jaká jsi a mě… mě se to začíná líbit. Ta barva mi k tobě prostě sedí nejvíc, to je všechno.“ „Nemám žádnou vyloženě oblíbenou barvu, ale když si vzpomenu na chvíli, kdy jsem poprvé viděla rozkvetlé sakury… ta růžová všude kolem… bylo to hezké,“ řekla zasněně. „Chtěla by ses jednou vrátit domů, do Japonska, nemám pravdu?“ „Už nemám domov, Samueli. Vzali mi ho.“ Samuel se dal do prohledávání stolu, ale jediné na co narazil, byl prach. Vše bylo prázdné, jakoby to tu už někdo prohledával. „Vypadá to, že Marcuse také zajímalo, co jeho bratr prováděl,“ řekl Samuel. „Co takhle obvyklá skrýš za obrazem,“ řekla Kasumi a shodila Mordredovu podobiznu na zem. Jediné co našla, byla zeď pokrytá plísní. „Přiznejme si, že tohle je marné, vždyť uplynulo skoro osm set let. Chytili jsme se naděje a neuvědomili si, jak moc to je absurdní.“ Kasumi ale neměla v plánu s hledáním přestat. Zpřeházela všechen nábytek, pomocí židle urazila police, rozbila i všechny lahve ale stejně to nebylo nic platné. Stále to ale nevzdávala a tak začala
nejprve prohledávat kameny ve stěnách, jestli nenajde nějaký uvolněný. Poté přešla na podlahu a to už Samuel seděl na stole a pozastavoval se nad Kasuminou zarputilostí, která však přeci jen přinesla ovoce. Přímo pod obrazem, těsně u zdi, nalezla na podlaze uvolněnou desku, kterou vytáhla a odkryla tajnou schránku. Byla v ní zaprášená špinavá kniha, která se takřka rozpadala v rukou. „Výborně, Kasumi,“ řekl obdivně Samuel, „měli bychom to vynést ven na světlo ne?“ „Až později. Světlo zapalovače mi úplně stačí a chci vidět, co jsem to vlastně nalezla.“ Můj bratr je konečně pryč a já jsem pánem svého panství. Jaká úleva nemít toho zkurvence stále za zády. Teď se konečně předvedu jako mocný vládce a ne jako ukňučený slaboch, za jakého mě všichni považovali v jeho přítomnosti. Vždyť jaký jiný vládce má na své straně démona?! Jsem nepřemožitelný. Jeskyně s portálem, kterou jsem pod naším hradem už před lety objevil, by měla vypadat jinak. Okamžitě nařídím svým lidem, aby tam zbudovali bludiště s pastmi, které mohou neopatrné snadno zabít. Potíž je v tom, že stavitelé budou o portálu vědět, ale co už, všechny je dám popravit. Samael mi jistě poskytne trochu ze své moci a tím bude možné portál ještě více zabezpečit před vetřelci. Stavba je hotova, takže se teď zase mohu plně věnovat mému synovi. Armunderovu knihu už mám projitou do posledního detailu, takže se brzy pustím do svého plánu. Teď ale zpět k portálům. Každý kdo chce k němu projít, musí vlastnit můj prsten do kterého Samael dal trochu své moci a tak jedině on dokáže otevřít vchod do katakomb. To ale není všechno, neboť dále je třeba zvolit pětici symbolů smrti. Opatrnosti není nikdy nazbyt a tak je dále pochopitelně nutná černá Lilithina koule a také se musejí rozsvítit vybraná světla, aby se cesta k portálu otevřela. Bojím se, že bych mohl snad zapomenout, která světla jsou ta správná, a proto jsem si pro jistotu nakreslil mapu. Teď už se na Bránu nedostane nikdo jiný. Tento portál je dokonale chráněn a ty ostatní hlídají Samaelovi věrní. Možná by nebylo špatné, aby vytvořil jednoho hlídače, který by mi pomáhal střežit tento portál. Samael s mým návrhem souhlasil, ale tvorba hlídače prý zabírá dlouhá léta. Řekl mi ale, že výsledek bude stát za to. Jsem zvědav, jen doufám, že nebude tak ohavný, aby se mi z něj pak dělalo špatně. Začíná mě to všechno štvát. Chtěl jsem, aby mi Samael propůjčil pár svých schopností a on jednoduše odmítnul. Prý mi už tak řekl spoustu věcí a nesmím podle něj chtít příliš. Copak si neuvědomuje, jaký byl můj mizerný život? To kvůli němu jsem hnil dlouhá léta v kobkách v Rouenu. Ještě horší je pomyšlení na to, že Marcus byl tohoto osudu ušetřen a ta čubka Eleonor ho věznila jen krátkou dobu. Myslím, že právě kvůli mému osudu mi Samael pomáhá, zřejmě cítí vinu, ale je to málo! Samael konečně vytvořil svého bojovníka. Zdá se, že je velmi mocný a dokonce umí měnit podobu. Samael mě nabídl, že se ten netvor klidně změní v Marii a ta mi bude po vůli na rozdíl od té skutečné, která se nemůže vyrovnat s tím, že jsem jí vzal syna. Stále na mě tlačí a chce vědět, kde je. Snad jí ani radši nebudu říkat pravdu. Také jsem se Samaela ptal, jestli by nechtěl vytvořit další portály. Prý to ale už stačí a víc portálů a hlídačů by ho jen vysilovalo. Zdá se, že netvoři v okolí se v tomto světě neudrží sami od sebe. To může být užitečná novina, a jestli si Samael myslí, že je zcela v bezpečí… tak to se hodně plete. Zatraceně! Je pěkné, že mi Samael dal kouzelnou knihu, jejíž písmo se objeví jen, když na ní působí naše krev. Je hezké i to, že mě pověděl snad všechna tajemství Brány Pekel, ale mě to nestačí. Chci víc, chci být jako on. Mocný… nejmocnější na světě! Zasloužím si to.
Je to zlé. Samael zjistil, že provádím pokusy s Černým zrcadlem. Trochu mě zaráží, že mu to Lilith pověděla až nyní, ale to můj problém nijak nemění. Mám pocit, že mě co nevidět nějak ublíží. Už to nemůžu dále odkládat, musím ho vyřídit, ale musím na to opatrně. Vím moc dobře, že dokáže takřka zmrazit kohokoli živého a pokud na to není člověk připravený a nepočítá s tím, tak to může být to poslední, co ho v životě potká. Vím ale také, že ho to stojí hodně sil, a když tomu odolám, bude příliš slabý. Samael je vlastně hlupák. Probodnul jsem mu hrdlo, jakmile se ke mně otočil zády, aniž by na mě stihl cokoli zkusit. Nezabilo ho to, ale ztratil svoji podstatu v tomto světě a byl bezmocný. Ten ubožák dokonce prosil o to, abych přestal. To si vážně myslel, že to udělám, vždyť by mě zabil hned, jakmile by mohl. Bylo to rychlé, velice rychlé – jen verše a má krev. Pak se brána uzavřela a ta svině zůstala dole. Zpět se dostane jen, když bude vyvolán a to zcela jistě nikdo neudělá. Jsem pánem Brány pekel. Je to zvláštní pocit. Trochu mne mrzí skutečnost, že všichni hlídači v okolí zmizeli se svým pánem, ale možná to tak bude nejlepší. Dnes se ke mně donesla hrozná zpráva – Marcus se prý vrací. Zatím je stále ve Francii, takže mám dost času se připravit. Proti někomu, kdo přemohl démona, bude bezmocný.
„Vypadá to jednoduše,“ řekla Kasumi, když dočetla. „Vážně? Je to přesně tak, jak jsme se obávali.“ „Je to mnohem lepší, protože máme jistotu, že je možné Samaela porazit.“ „Jenže on nás bude očekávat.“ „To ano, Samueli ale teď už pojďme nahoru. Myslíš, že je čas říct Rachel celou pravdu?“ „Asi ano. Konečně, dozvědět se to musí, ale ostatním ani slovo. Nikdo nesmí vědět, co je v té knize,“ řekl Samuel a Mordredovy zápisky si vzal k sobě. Společně vyrazili do kostela. „Víš, když jste předtím odcházeli do vesnice, Pietro mi něco řekl a já to pořád nemůžu vyhnat z hlavy. Tvrdil, že tu nebudeš moci být dost dlouho a že tě minulost dostihne. Nevíš, jak to mohl myslet?“ „Hmm, mám obavy, že má v plánu říct Rachel, co se stalo Adrianovi. Jestli k tomu ale dojde, tak nikdy nezískáme Rachel na naši stranu a je důležité, aby byla ochotna nám pomoci ze své vlastní vůle.“ „Začíná tu být pořádné horko a něco mi říká, že bude ještě hůř.“
XVII – Na ostří nože Samuel a Kasumi se vrátili z podzemí do kostela. Nahoře už celí netrpěliví postávali Pietro, Mark a Edward. Samozřejmě je také zajímalo, co přesně se dole nachází. Mark pomohl oběma vylézt nahoru a už během toho se ptal: „Tak co? Našli jste něco zajímavého?“ „Ano,“ řekl Samuel, „ale nemohu o tom mluvit. Musíte pochopit, že tahle záležitost se týká především nás.“ „Vážně?“ řekl Pietro, „mám takový pocit, že v ohrožení jsme tu všichni!“ „To je pravda,“ přidal se Mark, „pomohli jsme vám ten vchod objevit a tak si snad zasloužíme vědět víc.“ „Nalezli jsme pracovnu Mordreda Gordona, ostatně můžete se na ni jít podívat. Jsou tam i cely, kde věznil své oběti a vcelku zachovalá a plně vybavená mučírna. Očekávali jsme, že tam najdeme informace o netvorech a snad i návody, jak je všechny zničit, ale bohužel.“ „Čím to, že ti vůbec nevěřím, Samueli?“ řekl Pietro. „Věřte si čemu chcete,“ odvětil Samuel, „mě to absolutně nezajímá.“ Samuel byl rozhodnut odsud odejít, ale Pietro se mu postavil do cesty. „Už mě to vážně přestává bavit. Tahle hra už se mi zkrátka zajídá. Myslíš, že nevidím, co máš pod vestou?“ „Samueli,“ řekla Kasumi, načež jí Samuel předal Mordredovy zápisy a Adrianův deník. „U mě budou ve větším bezpečí, a jestli má někdo chuť mi to sebrat, ať raději počítá s tím, že mu také můžu něco sebrat a myslím, že to je podstatně cennější.“ „Poslyš, Kasumi,“ řekl Pietro, „oba moc dobře víme, co se mezi námi přihodilo. Mám zájem o to, aby se celý ten problém s netvory vyřešil a to co nejdříve, ale došlo mi, že ani tobě se nedá ve všem věřit a proto chci vědět, jak se na náš problém díval Mordred. Týká se to nás všech, tak mi ukaž, co stojí v těch papírech, protože já chci znát pravdu nebo snad mám všem tady říct, co vím?“ „Dal jsi mi slib, že to zůstane mezi námi,“ řekla s klidnou tváři Kasumi. „To ano, ale i slib se dá porušit a domnívám se, že nezajdeš až k násilí, když to udělám, nemám pravdu?“ „O čem tu to mluvíte?“ ptal se Mark. „Tady slečna Kasumi není taková bezchybná superhrdinka, na kterou si to před ostatními hraje.“ Kasumi neměla v úmyslu nějak zasáhnout dříve, než Pietro zradí, ale bylo jí jasné, že pak už bude pozdě. Nedalo se ale nic dělat, její vlastní pravidla jí nedovolovala mu ublížit, protože stále držel své slovo a ona se mohla pouze domnívat, zda ho poruší nebo ne. Samuel ale ničím takovým vázán nebyl. Rozběhl se a strhnul Pietra k zemi, načež mu dal několik ran pěstí, přímo do obličeje. Pietrovy brýle praskly a sklo pořezalo jak Samuelovu ruku tak i tvář Pietra. Jediný Mark zareagoval a Samuela odtáhnul stranou. Pietro se s Edwardovou pomocí pomalu zvedal a držel se za nos, ze kterého tekla krev. „Zabiju tě, Pietro! Jestli to uděláš, tak tě zabiju!“ řval Samuel.
„Uklidněte se!“ řekl Mark. „Vidíte toho zbabělce?!“ řekl Pietro a ukázal na Samuela, „nedokáže ani přiznat svoji vinu. To kvůli němu skončil Adrian Gordon, tak jak skončil.“ „Pane Samueli?“ řekl udivený Edward, „to vy jste…“ „Ne on ne. Takový ubožák nemá na to, aby Adrianovi ublížil, ale kdyby od začátku spolupracoval, tak Adrian vůbec zemřít nemusel,“ řekl Pietro. „Paní Rachel ale říkala, že jste to byl vy, kdo chtěl panu Adrianovi ublížit. Spolupracoval jste s jeho vrahy. Takže také nejste bez viny,“ řekl Edward. „Možná spolupracoval, ale nezabil jsem ho,“ řekl Pietro a pohlédl na Kasumi. Viděl, jak si pohrává s vrhací hvězdicí a znejistěl. 'Ublíží mi, když to prozradím nebo ne? Kdyby mě za to jen zbila, tak by to ještě nebylo tak hrozné, ale když skončím s hvězdicí v oku, co pak? Možná bude lepší počkat až Kasumi zmizí, pokud možno nadobro a poté klidně můžu vynést na světlo to, co se v bunkru stalo. Jenže... pak už mi to k ničemu nebude.' „Jdeme odsud, Kasumi,“ řekl Samuel. „Edwarde, zajděte na faru pro Rachel. Sejdeme se před branou hřbitova. „Ano, pane,“ řekl Edward a šel splnit svůj úkol. Samuel s Kasumi odešli z prostor kostela. Nikdo je neměl v plánu zastavit, ale Markovi bylo už v tuhle chvíli jasné, že se věci mají jinak, než to vypadá. „Zabila bys ho?“ ptal se Samuel, když už stál s Kasumi před hřbitovem. „Možná bych mu dala pěstí, ale nic vážného, protože zabít ho by mě mohlo poslat do vězení. Tím bych totiž jasně přiznala vinu. I když něco mi říká, že policie by musela pozavírat snad všechny, kdyby se tu někdo opravdu staral o zákony.“ „Život na Black Mirror má své výhody...“ Rachel s Edwardem zanedlouho přišli. Bylo vidět, že Edward věří spíše Samuelovi a Kasumi než Pietrovi, ostatně Pietro mu ještě život nezachránil. „Už tu není bezpečno, Rachel,“ řekl Samuel, „Pietro nás chce poštvat proti sobě.“ „Mě se nelíbil už od začátku. Často za mnou chodil a vyptával se na Adriana a Valentinu a taky na to, co měli mezi sebou. Dokonce se mě ptal, jestli Adrian Valentinu opravdu znásilnil, jakoby to měla být pravda. Není to dobrý člověk.“ „Kam teď vyrazíme?“ ptal se Edward. Kasumi se zamyslela a řekla: „Samuel je zraněný a navíc se blíží noc takže navrhuji navštívit bunkr. Je tam jednoduchá lékárnička, tak si alespoň může vydesinfikovat a ovázat rány. Nejlepší bude se tam i prospat.“ Nikdo nic nenamítal a tak se všichni čtyři vydali k bunkru. Blížila se noc a všude byla skoro taková tma jako v posledních pár dnech. Když dorazili do bunkru, Rachel s Edwardem se rozhodli zůstat raději v sále, kde se scházeli členové Řádu. Samuel se také zdráhal jít dál, když tu všude bylo spoustu Adrianovy krve, ale nakonec se rozhodl Kasumi následovat. Prohrabala se Cyovými věcmi a v jeho kufru nalezla lékárničku. „Možná by nebylo od věci si ji vzít s sebou,“ navrhl Samuel, když mu Kasumi
ošetřovala ránu na ruce. „Jestli se s tím chceš tahat, tak klidně, ale já chci mít ruce volné.“ „Taky mohlo Cye napadnout vzít si nějaký batoh, místo toho kufru. Co v něm vůbec má?“ „Jen nějaké listiny s poznámkami a knihy. Cy se s přípravou nikdy moc nezaobíral a většinou cestoval pokud možno nalehko, takže nic opravdu užitečného tam není. Záznamy o tvé rodině, pocházející až z Vatikánských archivů by tě ale mohly zajímat.“ „Z Vatikánských archivů?!“ „Ano. Patrně jste je zajímali opravdu hodně, když si psali kdejakou maličkost. Zdá se ale, že je s tím teď konec, takže vliv církve na tvoji rodinu je ztracen. Docela úleva nebo ne?“ „Hmm, po smrti Adriana by teď měl být vybrán nový Strážce, který bude chránit portály a Černé zrcadlo.“ Kasumi ovázala Samuelovi ruku. „Vypadá to, že jsi neoficiálním Strážcem ty, nebo že bys raději Rachel? Tomu říkám výběr,“ poznamenala ironicky. „Myslím, že Strážce nemusí nutně pocházet z naší rodiny. Teoreticky takovou úlohu můžeš zastávat i ty, jen je potíž v tom, že Strážce má představovat hned několik ctností.“ „Vážně? Tak to mě zajímá.“ „Nejsem si všemi zcela jistý, ale myslím, že Strážce musí prokázat milosrdenství, musí být ochotný nezištně pomáhat druhým, musí být důvěřivý, nesmí ztrácet naději a především musí věřit v sebe a v Boha.“ „Hmm, zní to hezky, ale ten, kdo splňuje všechny podmínky, je dle mého názoru idiot. Co takhle kdybych si vytyčila nějaké vlastní. Víru v sebe mám, naději tu většinou také, ale co něco praktického, třeba znalost panství a jeho tajemství nebo odvaha, či sebeovládání. Neuškodila by ani schopnost bránit portály vlastním tělem než jen slovy. Nějak si neumím představit situaci, kdy Strážce stojí před portálem a říká kupříkladu mě: 'Je mi líto, ale dál nesmíte' a myslí si, že mě to zastaví.“ Samuel chápal, že dnešní svět není místo pro člověka, který splňuje všechny podmínky Strážce. 'Těžko říct, jestli tomu kdy bylo jinak. Ideály a realita jsou od sebe vzdálené širokou propastí a kdyby Strážci neměli takovou moc a podporu církve, a kdyby žili mezi lidmi a ne v ústraní na Black Mirror, snadno by je mohl každý využít pro svůj vlastní prospěch a o portálech by se brzy dozvěděl celý svět. Jak poznat člověka, který si zaslouží pomoc a bude si jí vážit? Jak zjistit, komu je možné důvěřovat? A samotná víra v Boha, k čemu ta je, když se zdá, že Bůh je jen pojem, jen prázdné slovo? Možná, že Samael měl nakonec pravdu – lidé si sami sobě lžou a snaží se lži změnit v pravdu. Mnozí s tím nezačínají na sobě ale rovnou na druhých, vždyť je tak snadné omámit ty, co potřebují vůdce a sami nevědí, co si počít. Vidina vzrůstající moci ale změní každého, zdá se, a tak si lidé navzájem šplhají po zádech a shazují druhé, aby právě oni vynikli, přičemž nehledí na to, co stálo na samém počátku – touha změnit věci k lepšímu.' „Samueli? Je ti něco?“ ptala se Kasumi. „Eh, co? Ne, ne. Jen jsem se zamyslel.“ Samuel nad tím raději už dál nepřemýšlel a tak se s Kasumi vrátil k ostatním, kteří odpočívali v lavicích.
„Našli jste v mučírně něco?“ ptala se Rachel. „Ano,“ řekla Kasumi. „Víme už co dělat dál a protože mám za to, že my čtyři bychom měli držet pohromadě, myslím, že byste to měli vědět také.“ „Souhlasím,“ řekl Samuel, „ale musí to zůstat mezi námi. Je to tajemství Gordonů, které by se už jen kvůli naší bezpečnosti nemělo dostat na povrch.“ „No, jsem přece Gordonová, takže se mnou nebudou problémy,“ řekla Rachel. „Já také budu mlčet,“ dušoval se Edward. „Ostatně sloužím celému rodu Gordonů a ne jen panu Adrianovi.“ „V tom případě přejděme k věci,“ řekla Kasumi a usedla do lavice mezi ostatní načež začala s vyprávěním: „Na celém tomto paství je šestice portálů, které vedou do místa, jež se jmenuje Brána pekel. Na Bráně kdysi vládl démon Samael a Mordred Gordon se dostal do jeho přízně. Samael mu sdělil mnoho věcí o sobě a Bráně jako takové, aniž by tušil Mordredovu zradu. Protože Mordred k němu měl v podstatě volný přístup, nemusel se obtěžovat s porážením nějakých hlídačů portálu, jako to teď děláme my a mohl rovnou přejít k tomu důležitému. Samael nepředpovídal zradu, takže se Mordredovi snadno povedlo ho zranit natolik, že se Samael nemohl dál bránit a jeho moc ochabla. Samaelova podstata skončila za Bránou a Mordred ji pomocí magické formule a krve Gordonů uzavřel. Samael se nemohl vrátit, jedině, že by byl opět vyvolán a to právě udělali moji lidé.“ Rachel i Edward byli z toho všeho poněkud zmatení. „Tedy… kdyby mi tohle vyprávěl někdo cizí, tak… asi bych ho poslala do blázince,“ řekla Rachel. „Proč je ale v tom procesu důležitá krev Gordonů?“ zeptal se Edward. Samuel se rozhodl trochu zalhat: „Samael chtěl Mordredovi a Marcusovi dát moc na to, aby mohli Bránu rovněž používat a jak vidíte, využil toho dokonale.“ „Hmm, no dobře, takže co musíme udělat?“ ptala se Rachel. „Zabijeme zbylé netvory, aby tu byl opět klid. Poté se utkáme se Samaelem. Má to ovšem jeden háček,“ řekl Samuel. „Potřebujeme krev Gordonů.“ Rachel se podivila. „To je problém? Vždyť jsme oba Gordonové.“ „To, že se vdáš za Gordona neznamená, že ti v žilách bude proudit jeho krev a navíc… musí jít o krev mužskou.“ „Stále nevidím problém.“ „Protože jsem byl mrtvý…, tak moje krev ztratila účinek.“ Rachel až teď pochopila, co se jí to Samuel snaží říct. „Takže, takže ty… ty mi chceš tvrdit, že…“ „Jediný, kdo nás může zachránit je tvoje dítě, Rachel,“ řekl Samuel. „Jiná možnost neexistuje.“ Rachel zůstala sedět s otevřenými ústy jako opařená. Trvalo notnou chvíli než zase promluvila: „Já to dítě ale nechci! Bez Adriana už to… to nejde a jen mi ho bude připomínat. Jdu na potrat, jakmile se to tady vyřeší.“ Kasumi vstala a přešla k oltáři. Opřela se o něj rukama a bylo na ní vidět, že je značně rozhozená. „Je ti málo, co pro tebe dělám?“ ptal se Samuel. „Nebýt mě a Kasumi, tak jsi dávno mrtvá. Co takhle projevit nějaký vděk?“ „Od tebe to zní opravdu divně, Samueli. Jak ses odvděčil Adrianovi, když tě přivedl do světa živých? Pošlapal jsi jeho cestu za štěstím. Takhle odměňuje Samuel Gordon svého zachránce?“ „A co ctěná Rachel Blakeová?“ nedal se Samuel. „Co štětka z Aberdeenského zaplivaného bordelu?! Co dělá ona? Lže, intrikuje a podvádí kde jen to jde, aby dosáhla svého. Myslíš, že
mě dokážeš zahnat do kouta? Jen to řekni, vyklop to, co máš v plánu! Nejprve budeš hrát strašně nešťastnou a poté učiníš nabídku za své dítě. Co chceš za to, abys ho porodila? Peníze, zámek nebo si vystačíš jen s vilou? Anebo ti jde o něco jiného? Jakmile zase jednou budete s Kasumi sami, tak jí navrhneš, aby mě zlikvidovala? Nevěřím ti ani nos mezi očima!“ „Tohle poslouchat nebudu!“ řekla Rachel a pospíchala ke dveřím. Samuel ji chytil za ruku. „Nikam nejdeš! Už mám plné zuby toho, jak se všemi jen manipuluješ, jak jim lžeš!“ Samuel ji přirazil ke stěně a vytrhl jí z ruky nůž, kterým se chtěla bránit. „To dítě porodíš, ať se ti to líbí nebo ne. Jediné, co tě může zachránit je skutečnost, že to bude holčička, potom si s ní dělej klidně, co uznáš za vhodné. Můj syn si nezasloužil takovou kurvu a už vůbec ne, aby mu dala dítě!“ „Kasumi!“ řvala Rachel s neskrývaným zoufalstvím, „udělej něco, copak nevidíš, co se to s ním stalo? Je to zvíře!“ Kasumi sice přistoupila blíž, ale jen aby pokynem ruky zastavila Edwarda, který se chystal zasáhnout „Zamyslete se nad tím, Edwarde, jestli si ten, komu sloužíte, zaslouží vaše služby. My opravdu nemáme jinou možnost, než to dítě. Teoreticky by mohl Samuel někoho oplodnit, ale když jeho krev už teď neúčinkuje, tak je to obrovský risk.“ „Nemůžeš mě přinutit to dítě porodit! Můžu si sama ublížit a co pak, co? Budeš v koncích, Samueli.“ „Přísahám ti tady před všemi, co tu stojí, že pokud se to dítě nenarodí živé, tak tě předhodím tomu démonovi a to bude horší než smrt, mnohem horší než smrt. Viděla jsi, jak dopadl Adrian? To nebylo nic proti tomu, co tě čeká. A ani po smrti nebudeš mít klid, protože tvoje duše skončí v pekle a jelikož jsi Gordonová, určitě tě nečeká nic příjemného.“ Samuel Rachel pustil a ta se sesunula k zemi. Byla bledá jako stěna a plakala. „Už teď tě proklínám, Samueli Gordone. Kéž skončíš tak jako Adrian! Věz, že jsem tě nikdy nechtěla zabít, ale teď už jsem změnila názor.“ „Vážně? Zase jen lžeš. Kasumi mi prozradila, jak ses zajímala o to, jestli by byla ochotná ubližovat druhým, když to budeš požadovat.“ „To… to ano, ale já jsem ji nechtěla poslat na tebe. Bála jsem se, že to ty máš v plánu ji přesvědčit, aby mě zabila a tak jsem chtěla zjistit, jestli by to byla ochotná udělat a pro jistotu jsem ji chtěla získat pro sebe. Jen na ochranu.“ Samuel odešel do bunkru se s tím o samotě vyrovnat. „Odhadla jsem tě špatně, Rachel,“ řekla Kasumi. „Jsi ještě proradnější, než jsem si myslela a to neber jako urážku. Každopádně já nejsem ničí majetek a nikdy bych někomu nesloužila. Máme teď ale vážný problém.“ „Paní Rachel, pokud je to dítě opravdu jediná možnost, tak by se to snad mělo zkusit, nemyslíte?“ zeptal se opatrně Edward. „Přišla jsem sem na panství hledat štěstí a lásku a…“ „A hlavně peníze!“ zařval z vedlejší místnosti Samuel. „Jak jen je možné, že to takhle končí? Sebrali mi manžela a teď přicházím i o svobodu. Vždyť já vlastně ani nemám kam jít. Zámek mi nepatří a Samuel mě nenávidí.“ Samuel se vrátil do sálu. „No jo, ty jsi přeci ten chudáček! Od Adriana dostaneš tolik prachů, že se můžeš do konce života válet a ono je to pořád málo.“ „Mě se ale líbí tady na Black Mirror. Nechci odsud pryč.“ „Trochu pozdě, nezdá se ti?“ „Tak… co když to dítě opravdu porodím. Necháš mě tady na zámku?“ „Co seš to za člověka?! Postavil jsem tě před hotovou věc a ty se i přesto snažíš získat nějaké výhody? Čeho se dočkám, když tě nechám na Black Mirror?! Bodneš mi kudlu do zad, hned jakmile se naskytne příležitost, aby ti do klína spadlo celé panství?“
„Ne, to vůbec ne. Mohla jsem tě dát zabít, když jsme se tady potkali s Collierem. Nechala jsem tě být. Měl bys mi být vděčný.“ „Vděčný?! Vděčný, za co?! Za to, žes mě poslala na smrt a přitáhla všechny vesničany, aby se mě zbavili? Za tohle čekáš vděk?! Myslel jsem, že ses změnila, když Adrian zemřel, ale vidím, že to bylo jen dočasné. Byla jsi mimo z jeho smrti a bála ses, takže ses chtěla zavděčit a získat ochranu, ale teď když se to dává do normálu, už plánuješ, jak z toho vytěžit, co nejvíc. Tvoji nabídku ale beru, protože mi jde především o to dítě a pokud tě vidina života na zámku přesvědčí nám pomoci, tak to bude jen dobře, ale nečekej nějaké dědictví. Veškerý můj majetek, půjde po mé smrti tomu nejbližšímu člověku, jakého mám. Sídlo Gordonů by sice mělo patřit rodu Gordonů, tak jako doposud, ale ne za každou cenu. Kdyby se mi něco stalo, odkážu všechno Kasumi.“ Něco takového překvapilo i samotnou Kasumi. Předpokládala, že za to co Samuel pronesl, mohlo jeho současné rozpoložení, protože neviděla jiný důvod, proč by někdo měl dát veškerý majetek člověku, který zabil jeho syna. Nebo že by ji snad měl opravdu rád? Pro Kasumi to byl opravdu zvláštní pocit a přemýšlela nad tím ještě dlouho poté, co všichni ostatní šli spát.
Další den se Kasumi rozhodla vypravit hledat hlídače dalšího portálu. Hned, jakmile se vzbudila, vyšla ven, aby zjistila, jaké je počasí. Když viděla, že skrze zataženou oblohu čas od času prosvítá slunce, dodalo jí to pocit ohromné úlevy. Dokonce i déšť téměř ustal a už jen slabě mrholilo. Bouře byla pryč a vítr se uklidňoval. Věci se začaly dávat opět do normálu. Vrátila se do bunkru, aby si s ostatními promluvila a vyřídila jim, co má v plánu. „Chtěla bych jít do bažin, hledat tam tu bestii s bičem. Předpokládám, že ji tam najdu nebo snad ne?“ „Akademie je zasypaná, takže ano,“ řekl Samuel, „je to zřejmě poslední netvor, který nás může ohrozit.“ „Nechci vystavovat nebezpečí nikoho z vás dvou, takže půjdu sama.“ „A co já, paní Kasumi? Mohl bych jít s vámi? Potřebujete přece někoho, kdo panství zná.“ nabídl se Edward. „Máte pravdu. Mám představu o tom, kde jsou bažiny, ale bylo by lepší mít s sebou někoho místního. Dobře, pojďte taky, ale nečekejte, že to bude bezpečné.“ „Edwarde, vemte si alespoň můj nůž,“ řekl Samuel. Během pár minut už Kasumi a Edward mířili nejkratší cestou k Deepmirským močálům. Cesta to byla dlouhá, ostatně močály byly až u východních hranic panství. „Myslím, že po téhle události se odsud spoustu obyvatel Willow Creek odstěhuje,“ řekl Edward. „To není to, co mě vadí nejvíce.“ „Smím vědět, co to je?“ „Teď se místní starají hlavně o to, aby přežili, jenže jakmile hrozba pomine, začnou hledat viníka jejich neštěstí a myslím, že vám je jasné, na koho ukážou prstem.“ Edward už nic dalšího neříkal, ale dobře věděl, co má Kasumi na mysli. Oba došli až na cestu vedoucí k Sharp Edge a vydali se po lesní pěšině k močálům. Stezka se povážlivě snižovala a vedla až do údolí. „Pokud nás napadne, snažte se držet mezi stromy a v žádném případě nevycházejte na otevřené prostranství, bude-li to možné,“ upozornila Kasumi Edwarda. Po nějaké
době dorazili až do údolí, jež bylo velice silně podmáčené. „To není dobré,“ řekl Edward, „obvykle se tudy dá bez problémů projít, ale ten déšť… nevím, jestli se dostaneme až do samého středu močálů.“ Rozhodli se vylézt po svahu až nahoru, odkud mohli celé bažiny sledovat z výšky. Výstup po zmáčeném a příkrém svahu však nebyl vůbec snadný a nebýt několika málo stromů, které zde rostly a kterých se mohli přidržovat, zřejmě by nahoru ani nevylezli. Když oba stanuli nahoře, pokračovali podél bažin, ve snaze nalézt něco, kde by mohl být netvor. „Dávejte pozor,“ varovala Kasumi Edwarda, když se pohybovali přímo nad močálem. Vycházel z něj nepříjemný zápach a vedla skrze něj nestabilní dřevěná lávka, která ovšem byla téměř pod vodou. Stromy značně prořídly a i výška trávy se snižovala. Nakonec procházeli téměř holou krajinou s minimem zeleně. Po levici měli pozvolna se zvyšující kopec, na jehož vrcholu stálo Black Mirror. Neviděli z něj však ani věžičku, neboť bylo stále ještě dost daleko a navíc ho zakrývaly stromy. „Kdysi tu prý tekla řeka, která poháněla mlýn, jež stojí támhle,“ řekl Edward a ukázal dolů na zdevastované dřevěné stavení utápějící se v hlubokých močálech, „za sucha se k němu dá dostat po lávkách, co tu vedou, ale lidé se toho místa bojí a tak nevím, co tam vlastně je.“ „K tomu mlýnu se nedostaneme. Je úplně obklopený bažinou.“ „To ani nebude třeba,“ ozvalo se oběma za zády. V rychlosti se otočili, přičemž Kasumi už ukrývala v dlani vrhací hvězdici, a sledovali světlovlasou mladou ženu se stočeným bičem v levé ruce. Vypadala by jako člověk, nebýt odporným způsobem znetvořeného obličeje. Zatímco Edward přemýšlel, jak má netvor uspořádané orgány a jak vlastně může takto existovat, Kasumi hledala způsob, jak to zabít a vyčítala si, že si netvora nevšimla dříve. S Edwardem stála téměř na okraji srázu, a když si vzpomněla na studnu, ve které skončila, aniž by tomu dokázala zabránit, uvědomila si, že situace je velice vážná. Pochopila, že nemá smysl vyčkávat a vrhla hvězdici přímo na krk netvora. Objevil se mu na něm krvavý šrám a viditelně ho to zmátlo, takže Kasumi okamžitě vrhla další hvězdici a to už v běhu k němu. Druhá hvězdice přesně zasáhla oko a netvor zasténal bolestí. Krátce poté ho Kasumi srazila k zemi a pokoušela se mu vytrhnout z ruky bič. Šlo to nebývale snadno a tak, než se netvor vůbec stihl zvednout, Kasumi využila i zbylých hvězdic, kterými zasáhla netvorův obličej. Zranění nebyla smrtelná a netvor se opět zvedl, ovšem nezaútočil. Kasumi nechápala, proč se o něco nesnaží. „Vyslechni mne dříve, než se mě rozhodneš opět zabít,“ řekla žena. Kasumi opravdu chtěla znát důvod toho všeho a jelikož nehrozilo bezprostřední nebezpečí ani pro Edwarda, který už stál dobrých osm metrů od srázu, rozhodla se nechat netvora mluvit. „Samael mi přikázal učinit ti výhodnou nabídku. Chce, aby ses sama stala hlídačem portálů, dokonce takového, jakého si sama vybereš, a na oplátku ti věnuje věčný život. Budeš navždy mladá a nikdy nezestárneš ani nezeslábneš.“ Tohle byl přesně Kasumin sen a věděla, že se nikdy nemůže naplnit, ale zdálo se, že se pletla. Přistihla se, jak nad tím zcela vážně uvažuje. Edward, který poznal, že netvorova slova na Kasumi zapůsobila, se rozhodl zasáhnout. Dobře viděl, že netvor stojí sotva pár metrů od srázu a tak se rozběhl proti němu a srazil ho dolů. Netvor to nečekal, nevydal ani hlásku a zmizel pohlcen bažinou. Edward se poté s obavami obrátil na
Kasumi a očekával, že její reakce ho bude stát život. Stále ale sloužil Gordonům a nemohl tak dopustit, aby Kasumi přešla na stranu nepřítele. „Díky,“ řekla k Edwardově údivu Kasumi. Poté přešla k okraji a shlížela dolů, do místa, kam netvor spadl. „Paní Kasumi… nezlobíte se, že…“ „Ne vůbec ne. Udělala bych totéž co vy, ale ta nabídka mě překvapila a zmátla. Vím moc dobře, že by to mělo nějaké ale, a to by se mi nemuselo vůbec líbit. Kromě toho chci Samaela porazit a ne mu posluhovat. Být navěky jeho otrokem mě moc neláká.“ „Takže budete napořád věrná panu Samuelovi?“ „Ne za každých okolností, Edwarde, ale mám pocit, že jsme si navzájem hodně blízcí a dokážeme najít společnou řeč. Pomůžu mu zbavit se Samaela a teď rozhodně nebudu řešit, co dál.“ Edward se podíval dolů do bažin. „Myslíte, že je mrtvá?“ „Počkáme tu, jestli se někde nevynoří.“ Samuel v bunkru mezitím trávil čas pročítáním Adrianova deníku. Nebylo to nikterak příjemné, ale doufal, že se tím zbaví pocitu viny, který měl. Místo toho si jen si uvědomil, že svého syna vůbec neznal. „Měli bychom se ho zbavit,“ řekla Rachel, „pohřbít ho společně s Adrianem.“ Samuel zlostně pohlédl na Rachel a poté se zvednul a přešel do sálu s dírou. Rachel šla za ním. „Říkáš pohřbít s Adrianem? Možná to tak bude přeci jen nejlepší,“ řekl Samuel, načež deník hodil do šachty. Rachel nechápala, co tím Samuel myslí. „Adrianovo tělo je tam dole, přesněji v žaludku toho chapadlovitého bastarda, který je ovšem už rozmetaný, takže….“ „Héj, pomoc!“ ozvalo se z šachty. Samuel i Rachel zpozorněli. „Je tam někdo?!“ ozvalo se znovu. „To musí být Earl,“ řekla Rachel, „a je naživu! Musíme mu pomoci.“ Samuel se rozběhl pro provazy, které byly v místnosti s nádržemi. Pevně je svázal k sobě a poté jeden konec uvázal za vrata bunkru. Druhý konec spustil až dolů. „Můžete vylézt, Earle?! Je to dost dlouhé?“ „Ech… nic tu není.“ „Jak je to vlastně hluboké?“ ptala se Rachel. Samuel neodpověděl a místo toho provaz zase vytáhnul a rozhodl se k němu uvázat všechna lana, co v bunkru nalezl. Výsledek byl dlouhý přes dvacet metrů. „Earle! Už něco vidíte? Zkuste po tom vylézt.“ „T-to… nemůžu. Nedokážu se… ani… hnout a taky… nemám ruku.“ „Panebože,“ bědovala Rachel. „Jediná šance je slézt pro něj.“ „Máš mě za idiota? Pošleš mě za ním, jakmile se naskytne příležitost.“ „Za co mě máš?! Slibuju ti, že nic nepodniknu.“ „Být na tvém místě Kasumi, tak jí věřím, ale tobě… nedělej ze mě hlupáka, Rachel.“ „Nemůžeme ho tam přeci nechat.“ „Lézt do takové tmavé a hluboké díry bez jištění a navíc po starých provazech, které dost možná ani nevydrží moji váhu, je sebevražda.“
„To… to chceš říct, že tam Earla necháš?“ „Zvláštní, že tobě se tam dolů také nechce. Proč pro něj nesešplháš ty?“ „To nemůžu.“ „Pochopitelně,... ale pravdou je, že bych tě tam ani nepustil.“ „Takže co? Necháme ho tam umřít?“ „Lézt tam je prostě příliš nebezpečné.“ „Jsi jen srab! To Kasumi by taková nebyla. Zvláštní, že se chlap jako ty nechá zahanbit ženou.“ Samuel měl chuť dát Rachel facku, ale ovládl se. Věděl, že Kasumi by se dost možná ani neobtěžovala s myšlenkou něco podnikat a už vůbec by se nepokoušela dolů lézt. Skutečnost, že dole umírá člověk a on mu nepomáhá, přestože by mohl, ho však vůbec neuklidňovala. Sehnat pomoc ve vesnici ale nemohl kvůli sobě a jít na faru také nešlo, protože se obával, že Pietro řekne pravdu o smrti Adriana. Sice ho potěšilo, když se ukázalo, že Pietro neví, kdo Adrianovi zasadil smrtelnou ránu, ale nechtěl ohrozit Kasumi, která pro něj už nepředstavovala jen užitek, ale také něco víc. „Žije na Warmhill někdo, kdo by nám mohl pomoci?“ zeptal se. „Zak je ve vesnici, tak jedině Nancy, ale ta nám nepomůže.“ „To se ještě uvidí. Jdeme pro ni.“ „Mohla bych zajít do vesnice a někoho přivést“ „Nebuď směšná, Rachel. Já nejsem tak naivní jako Adrian. Samotnou už tě nikam nepustím a obzvláště ne do vesnice.“ Samuel a Rachel vyrazili z bunkru zpět na Warmhill. Nebylo to vůbec daleko a tak během dvaceti minut stanuli před Nancyiným domem. Samuel zaťukal na zbytky dveří a během chvíle z nich vystoupila Nancy. Ani dříve nebyla nijak příjemná, ale od té doby, co jí Adrian nechal zlikvidovat všechny kočky, se ještě více uzavřela do sebe. „Nancy, poslyšte, máme problém. Earl spadl do šachty v bunkru a nutně potřebujeme sehnat pomoc. Zajděte prosím na faru a vyhledejte tam Marka, ano? Řekněte mu, ať sebou vezme lana, řetězy nebo zkrátka něco hodně dlouhého a pevného.“ „Earl je v bunkru?“ zeptala se svým pištivým hlasem Nancy. „Vždyť vám to říkám. Pochopte, zašel bych na faru sám, ale nemůžu Rachel nechat samotnou a…“ Nancy se vrátila zpátky do svého domu. „Říkala jsem, že nám nepomůže,“ připomněla Samuelovi Rachel. Oba se otočili a chystali se odejít, když se Nancy opět objevila ve dveřích. „Půjdu se tam podívat,“ řekla a vyrazila pomalým krokem nikoli k faře, ale k bunkru. Samuel nevěděl, co si o tom myslet. „Počkejte, kam to jdete?“ ptal se jí. „Je to blázen, Samueli,“ řekla tiše Rachel. Nancy však na nic nereagovala a došla až k šachtě v bunkru. „Tady nám nic platná nebudete! Slyšíte, co povídám?!“ řval na celý sál Samuel. K Samuelovu i Rachelinině zděšení vytáhla Nancy zpod kabátu nálož dynamitu. V očích jí zablesklo jakési šílenství a se slovy: „To je za mé kočičky,“ se vrhla do hlubin. Po několika sekundách se ozvala ohlušující rána a pak nastalo ticho.
„Myslíte, že je po všem?“ ptal se Edward, když se vracel po boku Kasumi na cestu. „Strávili jsme skoro dvě hodiny čekáním, jestli ta mrcha odněkud nevyleze a nestalo se,“ odvětila Kasumi. „Nevím, jestli je skutečně po ní, ale je to pravděpodobné.“ „Co teď, paní? Vracíme se do bunkru?“ „Ráda bych se zašla podívat na Akademii. Dovedete mě tam?“ „Jistě.“ Edward a Kasumi došli zpátky na lesní cestu a poté po ní pokračovali na jihovýchod, k útesům Sharp Edge. Přišli k majáku, který Kasumi zaujal, ale ruina na Deepmirských vrších v dálce ji zajímala ještě více. Vystoupali až k Akademii. Oba opatrně prošli až na nádvoří a první, co je zajímalo, byla cesta do podzemí, jež byla stále zasypaná tunami kamenů. „Tady by měl žít další netvor?“ zeptal se Edward. „Přesně tak a také tu je jeden z portálů,“ odpověděla Kasumi a přistoupila co nejblíže k hromadě kamenů. Zkoušela, jestli neuslyší nějaký zvuk, který by signalizoval přítomnost hlídače portálu. Měla už chuť toho nechat a odejít, když tu zaslechla tlumené skřeky. Uvnitř skutečně něco žilo. „Je tam, ale zdá se, že nemůže ven.“ „To je ale dobře nebo ne, paní?“ „Abych řekla pravdu, nejsem si tak docela jistá. Tady už ale nic víc nezmůžeme.“ Společně se vrátili až do bunkru, což bylo opravdu daleko, takřka přes celé panství. Když tam dorazili, nalezli Samuela s Rachel, jak sklesle sedí v lavicích. „Stalo se něco?“ zeptala se Kasumi, kterou podivilo, že nikoho ani nezajímá, jak dopadli. Samuel si povzdechl a řekl: „Zjistili jsme, že Earl je dole v šachtě a tak jsme došli pro Nancy a požádali ji o pomoc. Ona sem přišla a… vytáhla dynamit a skočila dolů.“ „Jenže to ještě není to nejhorší,“ přidala se do vysvětlování Rachel. „Potom jsme zašli do jejího domu a nalezli tam přesně osmnáct kusů nestabilního dynamitu. Tak jsme přemýšleli, proč někdo potřebuje tolik dynamitu. Mysleli jsme, že měla s Earlem nějaké neshody patrně ohledně koček, ale kdyby ho chtěla zabít, tak nepotřebuje tolik náloží. Ta jeho chajda by se už po jediném výbuchu zhroutila jako domeček z karet. No a pak nám došlo, že Earl asi nebyl jediný, na koho měla zlost a že tolik dynamitu by stačilo na zničení Black Mirror.“ „Chcete říct, že měla v úmyslu vyhodit do vzduchu zámek?!“ zeptal se Edward. „Co přesně měla v plánu, se už nikdo nikdy nedozví,“ řekl Samuel, „ale je to pravděpodobné. Kromě toho jsme u ní doma nalezli také starý bubínkový revolver a krabičku nábojů. Těžko říct co s ním měla v plánu a raději na to ani nechci pomýšlet.“ Samuel vstal, přistoupil ke Kasumi a pokusil se usmát. Moc mu to nešlo. „Ehm, promiň, vím, že ode mne očekáváš něco jiného, ale ta událost mě dost vzala. Ale už dost toho. Povězte mi, jak to šlo.“ „Vcelku dobře. Hlídač portálu v bažinách je s velkou pravděpodobností vyřízený a tady máš jako suvenýr bič. Já ho držím v ruce prvně, takže bych si s ním akorát tak ublížila. Také jsme zašli na Akademii a vchod je zasypán kameny. Uvnitř je bezpochyby další netvor.“
„Ale znamená to, že je po všem. Ven se nedostane, takže je vše jak má být,“ řekl Samuel a Kasumi objal. Nebránila se tomu, ačkoli jí to přišlo zvláštní. „Nebýt tebe tak…“ Pohlédli si do očí a Samuel si uvědomil, že nebýt jí, tak k ničemu vůbec nedošlo. Adrian by byl živý a Samael by nikdy nepovstal. „No… pomohla jsi nám a to opravdu hodně. Jsem za to rád.“ „Počítám, že ještě pomůžu. Nejvyšší čas naplánovat další kroky.“ Rachel se podivila nad tím, co chce Kasumi plánovat. „Přece jdeme domů a ty jdeš s námi.“ „Tak jednoduché to nebude,“ řekl Samuel, který si také uvědomoval hrozbu od vesničanů a také přítomnost Pietra, který mohl každou chvíli vše zhatit. „Je nejvyšší čas se uchýlit do ústraní.“ „Proboha proč?“ ptala se Rachel. „Nejsem hlupák a moc dobře vím, co si budou všichni myslet, až se rozšíří, že jsem naživu. Řeknou, že netvoři tu jsou kvůli mně.“ „Ale pane, nemůžeme tu nechat zámek jen tak. Kdo se o něj postará?“ „Spoléhám na vás, Edwarde. Máme horkou půdu pod nohama a musíme zmizet, jak jen to půjde, takže bych byl rád, abyste zařídil vše, tak jak si budu přát.“ „Poslouchám, pane.“ „Předpokládám, že máte nějaké finance na správu zámku.“ „Mám a to ne zrovna malý obnos a kromě toho podstatnou část peněz převedl pan Adrian do banky a dovolil mi, samozřejmě podle jeho pokynů, s nimi manipulovat.“ „To je dobře, takže se postaráte o to, aby byl zámek jako dříve. Nesmíme zapomenout ani na Ralpha, jehož tělo necháte vytáhnout ze studny a dáte mu vystrojit řádný pohřeb. Přál bych si, aby byl uložen do naší hrobky a to samé Adrian, ačkoli nemáme jeho tělo. Dále mým jménem vyřídíte Collierovi, aby se snažil držet vesničany zpátky a aby dával na zámek pozor. Kdyby měl námitky, připomeňte mu, co jsme tady vykonali.“ „To bude asi problém,“ řekla Rachel. „Colliere je prý vážně zraněný a neví se, jestli vůbec přežije.“ „Hmm, no zkuste oslovit jiného důležitého člověka, který má mezi ostatními slovo a je pokud možno na naší straně. Například Harry by nám mohl být prospěšný a lidé ho mají rádi. Dále chci, abyste dával pozor na Akademii. Kdyby se s ní cokoli dělo, tak mě o tom okamžitě upozorníte. Jakmile najdete Marka, tak ho vyšlete za námi. To samé Terry. Potřebujeme doktora, který se vyzná, kdyby se něco zkomplikovalo, a protože místo, kam jedeme je dost odlehlé, bude ideální mít někoho přímo tam. Nabídněte Terrymu takovou sumu, kterou neodmítne, ale samozřejmě s mírou. Taky chci abyste mě průběžně informoval o tom, jak to tu vypadá. Tohle panství mi patří a musím vědět, co se tu děje. No… to by bylo asi tak vše. Spoléhám na vás, Edwarde.“ „Nezklamu vás, pane. Nechápejte mě špatně, ale rod Gordonů se pro mě stává skoro vlastní rodinou a věřte mi, že můj plat není to jediné, kvůli čemu vám sloužím.“ „Mám pocit, že jsi zapomněl zmínit jednu důležitou věc, Samueli,“ řekla s úsměvem Rachel. „Kde chceš teď jako bydlet? Nejlepší by bylo zůstat zde, ale to ne, protože Samuel Gordon se bojí. To Adrian byl jiný. On by zůstal doma, na zámku, a nenechal
by se vylekat hrstkou vesničanů.“ Edward by si to sice nikdy nedovolil říci nahlas, ale už teď byl rád, že nebude muset být s Rachel. Samuela a Kasumi však začínal opravdu litovat. „Hezký pokus, Rachel,“ řekl Samuel, „ale mě tím nenaštveš. Kromě toho dobře víš, kam mám v plánu se uchýlit. Pojedeme do Walesu, do naší vily.“
XVIII – Nečekaná návštěva Waleské panství Gordonů sice zdaleka nedosahovalo velikosti a důležitosti Black Mirror, ale na druhou stranu lidé z okolních měst a vesnic neměli s Gordony, co tu před lety žili, žádné neshody a problémy, což se o Black Mirror říci nedalo. Pod správou Matthiase se panství dokonce proslavilo široko daleko, ale nutno podotknout, že velkou zásluhu na tom měl Matthiasův věhlas, coby slavného klavírního virtuose. Zatímco se jedna z jeho dcer, Victorie, provdala za Williama Gordona a zůstala na Black Mirror, kde kdysi Matthias rovněž žil, Eleonor, jeho mladší dcera, s ním odjela sem na Waleské panství. Eleonořina úcta ke svému otci nebyla ovlivněna ani faktem, že Matthias byl despotickým člověkem, který takřka přinutil svoji dceru, aby následovala jeho kariéru a rovněž se prosadila na poli hudebním. Eleonor se i přes velkou snahu otcovu i svoji vlastní nedokázala probojovat až na vrchol, ale talent a um, který většina lidí postrádala, ji ani v nejmenším nechyběl. Matthiasova smrt se pro Eleonor stala jakýmsi symbolem osvobození se od pout, kterými jí svazoval a mohla díky tomu zjistit, jestli dovede spravovat celé panství. Brzy poté se provdala za Williamova mladšího bratra Richarda a úspěšně se starala o panství jako takové. Idylku silně narušilo zjištění, že Richard je neplodný a tak veškeré snažení o potomka přišlo vniveč. Richardova ješitnost tím značně utrpěla a pro něj to byl signál začít novou životní dráhu coby vědec. Představa, že nikdy nebude mít dědice, pro něj byla strašlivá, ale snažil se to nahradit tak, že bude užitečný pro svět a tím snad dopomůže i sám sobě najít vnitřní klid a dokázat si, jak důležitým člověkem může být i přes nezanedbatelnou vadu. Úspěchy se dostavily již brzy a to, když se věnoval především krví savců. Dokázal svými objevy naplnit přední stránky vědeckých časopisů, ovšem on mířil výš a tak se po čase začal zajímat o elektrochemii, ve které tehdy neměl žádnou velkou konkurenci mezi ostatními Britskými vědci. Tentokrát však neuspěl a místo toho se mu jen povedlo vytvořit mezi ním a Eleonor propast, která je od sebe dělila. Poté, co se doslechl o Samuelovi a jeho vraždách, vrátil se opět ke svému původnímu oboru, protože pocítil příležitost, jak se na stará kolena předvést coby objevitel specifické krve – krve Gordonů, která podle něj měla v sobě jakési zvláštní látky, jež negativně ovlivňovaly chování lidí. Jeho výzkum nepřinesl mnoho ovoce, a když se po roztržce s Eleonor odhodlal k nebezpečnému pokusu, který vyústil v mohutnou explozi, jež ho usmrtila, zničil tím i celou laboratoř a svoje dosavadní výsledky. Eleonor se se smrtí muže, ke kterému sice už dlouho necítila lásku, nedokázala vyrovnat a tak opustila panství a přijala Victoriinu nabídku, zůstat bydlet na Black Mirror. To se jí stalo osudným, když její zahradník Louis, zahořklý a zklamaný člověk, zámek zapálil a to na pokyn Angeliny. Waleské panství už od Eleonořina odjezdu začalo chátrat a bažina, jež se rozprostírala především v zadní zahradě u rodinné hrobky, se začala rozpínat. Až Adrian Gordon podniknul kroky k tomu, aby se vila a okolí vrátili do původního stavu. Budovu vily nechal opravit a snažil se interiéry uvést alespoň do takového stavu, ve kterém byly před Eleonořiným odjezdem. Likvidace bažiny se
neobešla bez značných potíží a přítomnosti těžké techniky. Vysoušení bažiny byl obtížný proces, ale Adrian byl ochoten poskytnout nemalý finanční obnos, aby vše proběhlo co možná nejrychleji a tak se mu podařilo bažinu v přední části zahrady téměř zlikvidovat. První, co Samuel udělal, když sem s Rachel a Kasumi přijel, bylo to, že poslal všechny dělníky, co tu pracovali pryč a to natrvalo. Obyvatelné to tu již bylo a to včetně solidního zázemí v podobě rekonstruované vily. Rozhodně nechtěl, aby se po pozemcích proháněli cizí lidé s těžkou technikou a rušili je tu. Soukromí bylo to, co teď potřebovali všichni tři. Zabydleli se tu, přičemž využili pokojů v patře vily a společně prošli celou budovu. Samuel podrobně vysvětlil především Kasumi, kterou tohle místo zaujalo, vše co chtěla vědět. K večeru přijel na panství Mark a od Samuela okamžitě dostal všechny potřebné instrukce. Měl tady v podstatě nahradit Edwarda, který zůstal na Black Mirror a dohlížel na zámek. „Ráda bych viděla, co tu všechno máte,“ řekla po večeři Kasumi, „dá se jít k tomu domku na zahradě?“ „Snad ano,“ řekl Samuel, „ale dlouho sem tu nebyl a opravdu se to tu změnilo. Tady vepředu se to ani nezdá, ale když jsem viděl zadní zahradu… je to dost hrozné. Vzpomínám si na doby, kdy to tu všechno kvetlo, ovocné stromy se prohýbaly pod šťavnatými plody, zdi domů a plotů pevně držely na svých místech, posekaná tráva voněla všude okolo a fontánka před vilou byla plná křišťálově čisté vody bez řas a nánosů bahna. Když jsem tu byl naposledy, vypadalo to tu podstatně lépe než na Black Mirror, ale dnes… dnes je to spíše opačně. Jestli chceš teď jít na zadní zahradu, měli bychom vyrazit hned, dokud je ještě světlo.“ „Tak tedy pojďme.“ „Ech, já zůstanu tady,“ řekla Rachel, „smradlavá bažina není to, co bych chtěla vidět, ale zdá se, že Kasumi je něco takového opravdu blízké. Možná, že to byl kdysi její domov.“ Kasumi na ženu jen zlostně pohlédla a poté odešla před vilu. „Pobyt v její přítomnosti nebude nic příjemného,“ řekl Samuel, když doprováděl Kasumi po pěšince k zadní zahradě. „Nevynechá jedinou příležitost, aby se mě nebo tobě mohla pošklebovat a vysmívat. Je to hnusná mrcha.“ „Vždyť víš, jak důležitá pro nás je a ona to ví také a vsaď se, že toho bude využívat. Jen tě prosím, abys ses ovládala. Musíš ty její řeči přetrpět a nenechat se vyvézt z míry natolik, abys jí ublížila nebo nedej bože zabila. Taky nezapomeň na naše tajemství. Bylo by to ještě mnohem horší, kdybys jí řekla pravdu.“ „Neboj se. Ona mě nedokáže vyprovokovat. Naposledy se to podařilo Ivanovi. Zmlátil mě a já tak poznala, že na něj dost možná nestačím, což ve mně vyvolalo nejistotu a obavy. Nikdy bych se mu z vlastní vůle nepostavila znovu. Z téhle chyby jsem se už poučila, takže se neboj, že by mi povolily nervy. Vím, že bych toho později litovala a nenechám tohle vědomí zastínit emocemi.“
Došli až k okraji zarostlého vodního příkopu, nad kterým se tyčila poničená stavba z kamene. Samuela to dost překvapilo. Sice to bylo více než dvanáct let, co tu byl naposledy, ale stále to měl dobře v paměti. Prošli mezi dvěma kamennými sloupy, jež kdysi držely bránu, a ocitli se před dveřmi domu. Neměli v plánu jít dovnitř, ostatně stavba rozhodně nebyla stabilní a stále hrozilo, že spadne nějaký kus kamene a usmrtí je, takže se od domu drželi dál. V cestě k hrobce, jež stála až u vysoké zdi, přímo proti nim, stál padlý strom. Snadno ho přelezli a stanuli na otevřeném prostranství před kamennou hrobkou. „Co je támhle na kopci?“ ptala se Kasumi a ukazovala na pahorek obklopený bažinou, na kterém stály zbytky jakési stavby. „To býval kostel. Dnes je již zničený a jít blíže je o život, kvůli té zpropadené bažině. Do té hrobky také raději nejdu a tobě bych radil totéž.“ „Nebudu riskovat život, obzvláště když je její strop celý popraskaný a sama stavba se utápí v bažině. Nakonec, nic vyloženě zajímavého tam asi ani není, nebo ano?“ „Právě že ano. Adrian tvrdil, že je tam tunel, který vede přímo do laboratoře, kterou Richard zřídil v tomhle domě. Kromě toho je pod hrobkou podzemí, kde leží hrob Derghama Gordona. Nalezl jsem tam klíč moci, který odemyká Bránu pekel. Tehdy jsem měl za to, že je musím všechny získat a zjistit, k čemu přesně slouží. Myslel jsem, že tím vykonám něco dobrého, ale nebylo to nic platné.“ „Ty klíče… co to je?“ „Já ani přesně nevím. Každopádně, pokud Samaela porazíme, tak je musíme z Brány odnést. Bez nich se nedá s Bránou manipulovat.“ „Budu na to pamatovat. Teď ale pojď raději do vily. Tady kolem se to začíná hemžit komáry.“ Společně se vrátili do vily, kde odpočívala Rachel. Nechala si do haly přinést lehátko, které Mark nalezl na půdě. „Á vidím, že večerní romantická procházka bažinou ve společnosti hmyzu je u konce,“ řekla posměšně Rachel. „Komáři jsou daleko lepší společníci než ty, Rachel, a… nejsou ani tak otravní,“ odvětila Kasumi a odešla do patra. Na konci chodbičky v pravém křídle vily byla koupelna, kam velice ráda zamířila. Samuel mezitím zůstal dole s Rachel. „Nevím, co čekáš, že se stane, ale doporučuju ti zamyslet se nad sebou. Můžeš se snažit, jak chceš, ale nic nezískáš.“ Rachel se usmála. „Vážně? To se ještě uvidí, Samueli.“ Poté vstala a sedla si ke klavíru, na který kdysi hrávala Eleonor. „Nevěděl jsem, že umíš hrát,“ řekl Samuel. „Také neumím,“ odvětila Rachel a začala bezhlavě mačkat všelijaké klávesy. Výsledek takřka trhal uši a Samuel neměl sílu to poslouchat. Urychleně vystoupal po schodech, ale nebylo to nic platné, protože nervy drásající zvuk doléhal i sem. V podstatě bezmyšlenkovitě vešel do koupelny, aniž by si uvědomil, že tu není sám. „Sakra, promiň,“ řekl, když zahlédl Kasumi v horké vodě ve vaně. „Už jdu.“ „Ne, počkej,“ zastavila ho, „mě to nevadí, ale hlavně zavři ty dveře, protože to je
strašné.“ Samuel tak učinil a usadil se na stoličku, která v koupelně byla. „Ten klavír rozmlátím hned, jak se naskytne příležitost,“ řekl Samuel. „Najde si jiný způsob, jak nám ze života dělat peklo.“ Samuel si povzdechl a chvíli mlčky seděl a sledoval Kasumi, jak si viditelně užívá koupele. Přišlo mu divné tu být s ní, ale nezdálo se, že by jí to jakkoli vadilo. „Docela úleva mít konečně klid po tom všem, ne?“ zeptal se jí. „To rozhodně. Všechen ten stres, nejistota, obavy, špína, zápach,… je to konečně pryč. Zkrátka skvělý pocit, který jsem už dlouho neměla.“ „Co máš v plánu teď? Myslím, jak zužitkuješ čas, který nám Rachelinino těhotenství dává?“ „Rozhodně si nejprve pár dní odpočinu, ale poté se pustím do příprav. Bude to asi dost drsné, protože chci tréninku věnovat opravdu spoustu času. Mordred Samaela napadl ze zálohy, ale my takové štěstí mít nebudeme a tak udělám maximum pro to, abych Samaela porazila.“ „Opravdu věříš, že to dokážeš?“ „Ani sama nevím...“ „No… myslím, že už je dole ticho, tak snad abych pomalu šel.“ „Nemusíš nikam pospíchat. Víš, obvykle bývám dost zamlklá, a když už si s někým povídám, tak většinou ne o sobě, ale s tebou to je jiné. Ráda bych věděla, co to bylo za nápad, když jsi řekl, že mě odkážeš zámek. To měl být jen vtip nebo jsi chtěl rozčílit Rachel?“ Samuel se zadíval na Kasumi a prohlížel si její tvář. Ještě nikdy ji neviděl s rozpuštěnými vlasy. Byl to hezký pohled... „Bylo to myšleno zcela vážně. Podívej, ať už to zní jakkoli absurdně, tak jsi jediný člověk, kterému nejsem zcela ukradený a který se mnou cítí, protože si prožil něco podobného jako já. Oba máme za sebou spoustu životních proher a ta událost s netvory nás patrně sblížila více, než by kdo čekal. Je to paradox, vzhledem k tomu, co se stalo mezi… no ale zkrátka jsem si uvědomil, že jsem Adriana sice miloval, ale jako syna a ne jako člověka. Byli jsme každý jiný a ani přes velké snažení jsme mnohdy ani nenalezli společnou řeč. Nejsem hlupák a moc dobře vím, že jakmile by pominula taková ta euforie z toho, že jsme se shledali, tak bychom se od sebe zase odloučili a to i kdyby do našich životů nevpadla Rachel. K tobě ale cítím něco… něco, co nejde dost dobře popsat, ale ty city ani nemohu dát zcela najevo, protože se nedokážu oprostit od vzpomínek. Já… ty jsi… ty jsi prostě člověk, kterého nevím, jestli mám mít rád nebo nenávidět. Strašně rád bych si vybral to první a vidím, že k tomu směřuji, ale chce to ještě čas.“ „Času máme dost, ale moje rada zní hodit to, co se stalo za hlavu a nenechat se tím ovlivnit. Sama jsem to udělala v případě mých dětí a ty to víš. Minulost nemůžeme změnit a neměli bychom na ní zapomínat, ale nesmíme dopustit, aby nás proti naší vůli dokázala omezovat a ovlivňovat. Tak a teď se na mě konečně přestaň dívat jako na zjevení. Vadilo by ti umýt mi záda?“ Samuel chvíli váhal, protože naposledy tohle dělal Catherin a vybavily se mu na ni vzpomínky. Nakonec se ale odhodlal, ostatně to byla maličkost. „Hmm, to tetování… má to nějaký význam?“ „To ani ne ale mě se to líbí, ostatně draci jsou zajímavá stvoření. Jen škoda, že
v reálném světě neexistují.“ „A já už myslel, že to má něco společného s tvojí minulostí. Víš, třeba nějaký symbolický význam.“ Kasumi se natáhla pro ručník, který byl složený na skříňce nad vanou, a bez nějakých ostychů vstala z vany. Osušila se a začala se oblékat. Než to stihla dokončit, do koupelny vtrhla Rachel. Její výraz plný překvapení rozhodně nebyl hraný. „Já ti to vysvětlím,“ řekl Samuel, kterému tahle situace připadala jak ze špatného filmu. „Není třeba, já to chápu moc dobře. Zatímco tady bydlíš s jednou z nejkrásnějších žen možná v celé Británii, tak slintáš nad nahou Asiatkou, o kterou by nejevil zájem ani mentálně postižený blb, protože i ten by měl na víc. Je zvláštní, kam až můžeš klesnout, protože podle obrázků, co mi Adrian ukazoval, nebyla Catherin zase tak ošklivá, ačkoli proti mně to byla tuctovka. Ale tohle… vždyť ty, Kasumi jsi urážka ženství. Zřejmě jsi nepochopila, jako co ses narodila. Žena má být něžná, krásná, svůdná, šarmantní, roztomilá a ty nejsi ani jedno z toho.“ „Neposlouchej ji,“ řekl Samuel, “ona jen závidí.“ „Cha, cha, a co mám jako závidět? Já nemám úchylnou potřebu ze sebe dělat zabijáka, před kterým se jiní třesou. Nepotřebuji mít velkou sílu ani rychlost a už vůbec se nepotřebuji učit prát, když vím, že po boku mohu mít muže, který mě ochrání. To Kasumi nikdy nikoho takového mít nebude a není se čemu divit.“ „A kdepak je teď ten tvůj neporazitelný ochránce?“ zeptala se Kasumi. „Moc dobře vím, že kdyby Adrian žil, tak bych jen ukázala na tebe a on by tě spráskal jak malého čokla. Vlastně ještě ani nevím, jestli vůbec dokážeš někoho přeprat. Z toho boje, ve kterém jsi údajně zabila Adrianovy vrahy, jsi vyšla zbitá, takže kdoví, jak to vlastně bylo. O žádném Mattovi nevím a od své dvojnice na zámku jsi dostala nakládačku.“ Kasumi vykročila ke dveřím koupelny ve snaze odejít. Očekávala, že se jí Rachel uhne, ale nestalo se. Stáli proti sobě a hleděli si do očí. Samuel nevěděl, co má čekat a obával se, že dojde k násilí. „Překážíš mi v cestě!“ řekla Kasumi. „Ty mi zase překážíš v životě. Víš Kasumi, trochu jsem přemýšlela a když vím, jak jsem pro vás hrozně moc důležitá a vy mi nemůžete ublížit, protože by to teoreticky mohlo ohrozit mé dítě, co se asi stane, když ti dám pěstí?“ Samuel se zhrozil, když to zaslechl a Kasumi to neuniklo. „Jen klid,“ řekla. „Vážně sis myslela, že mi na tobě záleží, že si tě vážím?“ ptala se Rachel, ale Kasumi neodpověděla. „Vlastně od první chvíle jsem s tebou chtěla zatočit, protože jsi mě proti mé vůli zastiňovala. Já jsem byla ta uřvaná a ubrečená chudinka, na kterou pan Samuel a především velectěná Kasumi musejí dávat pozor, aby se jí něco nestalo. Já ale nejsem zvyklá na pozici někde vzadu a to především ne, když přede mnou má vést nějaká žena. Už v Démantu, kde jsem pracovala, jsem byla špička a jsem ji stále. Potíž je v tom, že v tvojí přítomnosti to tak nevypadá.“ „Nejvyšší čas si zvyknout. Ne každý je v situacích, ve kterých jde o život zvědavý, na to kolik make-upu jsi na sebe naplácala nebo jak moc pohupuješ zadkem při chůzi.“
„Potíž je v tom, že teď už v takové situaci nejsme a Samuel přesto tráví čas tím, že se dívá, jak se koupeš. Ale o něj tady teď vůbec nejde. Tohle se týká jen nás dvou a já jsem lepší!“ Rachel neskrývala hrdost a rozepnula si blůzu, aby vynikly její vnady. „Tohle je něco, co přinutí muže se ohlédnout, když mě potká na ulici. V tvém případě se muž ohlédne taky, ale ne proto, že tě obdivuje, ale spíše proto, aby se přesvědčil, že existují i hnusnější ženy, než je kupříkladu jeho manželka. Možná bych ti mohla doporučit jednoho plastického chirurga a třeba, by z tebe dokázal udělat alespoň něco pohledného, ačkoli nevím, jestli by na to vůbec stačil. “ „Pomáhají ti tyhle řeči zvyšovat ego? Doufám, že ano, protože mě to stále ne a ne rozhodit. Mimochodem ty asi nemůžeš moc rychle běhat, aby sis nevyrazila poprsím zuby, co?“ Rachel zrudla zlostí, načež do ní Kasumi strčila a odešla do svého pokoje. Samuel dal Rachel facku a mlčky odešel také. Měl toho plné zuby. 'Jsme tu první den a Rachel už ztropila scénu, za kterou by jí jiná žena snad vyškrábala oči. Ještě, že Kasumi se dokáže ovládat.' Zašel ke Kasumi do pokoje, aby zjistil, jak moc ji to sebralo. Právě seděla na posteli a chystala se ulehnout ke spánku. „Mrzí mě, co se stalo. Vím, že jsem měl nějak zasáhnout, že by to ode mne bylo slušné, ale… vážně promiň.“ „Vůbec se nemáš za co omlouvat. Spíše si začni zvykat a řekni mi popravdě – vážně jsem pro muže tak odpudivá?“ „To vůbec ne, Kasumi. Nebudu ti lhát a řeknu na rovinu, že jsem viděl i hezčí ženy, ale zase tak moc jich nebylo. Viděl jsem podstatně více žen ošklivějších, takže se zdá, že jsi takový lepší průměr. Třeba ten tvůj pronikavý pohled je zvláštní a svým způsobem jedinečný. Kromě toho nemáš žádnou vadu na kráse. Tvůj vzhled ale rozhodně není to, co se mi na tobě líbí nejvíc. Teď mě ale omluv, rád bych se šel konečně pořádně a v klidu vyspat.“ Po třech dnech se na panství objevil Terry. Mark se Samuelem ho přišli uvítat. „Dobrý den, doktore,“ řekl Samuel, když Terrymu otvíral bránu. „Zdravím. Tedy… bydlím na Black Mirror jen pár měsíců, ale za tu dobu jsem tam zažil tolik věcí, že přemýšlím raději o odchodu. Vy jste ten mrtvý chlápek, že ano? Jste Samuel Gordon.“ „Ano to jsem, ale mrtvý rozhodně nejsem a jak už možná víte, mám pro vás slušnou práci.“ „Především slušně placenou práci, jak mi váš sluha řekl. Na tyhle věci obvykle slyším a tak jsem tu a nebudu dělat problémy, jestli jde o tohle. Už přibližně vím, co se ode mne očekává a pokud to chápu dobře, tak dost možná nebudu muset hnout ani brvou a přesto mi budete platit.“ „Ano. Do nejbližší nemocnice je to míle daleko a situace, která tu panuje je tak napjatá, že se klidně může každou chvíli něco přihodit. Mimo to tu máme těhotnou ženu a…“ „Vím, ale bylo by fajn si ujasnit, že nejsem žádný gynekolog. Dělal jsem před lety na chirurgii v Canterbury.“ „Pořád víte o doktořině víc než my všichni dohromady.“
„To nepopírám. Takže… kam se mám vrtnout? Je to tady veliký.“ „Já vám ukážu, kde budete bydlet a provedu vás tu,“ řekl Mark, „pojďte se mnou.“ Mark s Terrym odešli a Samuel se chystal udělat totéž, jakmile zamkne bránu. Než to stihl udělat, zahlédl jakousi ženu, jak kráčí sem. Už z dálky viděl, že má na zádech připevněné pouzdro s mečem. Raději rychle otočil klíčem, ale zůstal zde, aby zjistil kdo to je. Neznal ji, ale udivilo ho už jen její vzezření. Levou polovinu tváře měla pokrytou nevzhlednými puchýři a seschlou kůží. Levé oko měla přivřené a bylo patrné, že zranění se nevyhnulo ani jemu. Jinak však vypadala vcelku pohledně a mladě. Měla černé oči a dlouhé vlasy, spletené do copu, který ji sahal až do poloviny zad. Na sobě měla černý oděv a plášť. „Dobrý den. Vy jste pan Gordon?“ řekla a Samuel poznal, že je to cizinka. Její angličtina sice byla dobrá, ale rozhodně nebyla Angličanka. „Ano, jsem Samuel Gordon. My se známe?“ „Ne, to asi ne. Já vlastně ani nejdu za vámi.“ „Tak za kým tedy?“ „Chtěla bych navštívit paní Kasumi Sato. Vím, že tu je. Zavedete mě k ní?“ „Záleží na tom kdo jste a co jí chcete,“ řekl Samuel. „Jsem Akira Watanabe a mám s Kasumi jednu nevyřešenou záležitost.“
XIX – Tygr a Drak 24. 5. 1988 – Japonsko – Tokio - Centrum Na zemi Vycházejícího slunce se snášely stíny tmy. V centru Tokia se však nezdálo, že by měla přijít temná noc. S příchodem večerních hodin se obvykle rozsvítí neonové poutače, pouliční lampy, výlohy obchodů a mnohá světla mrakodrapů a jen opravdový neznalec by mohl říci, že Tokio pomalu usíná. V okrajových částech města tomu tak mohlo být, ale centrum zůstalo vždy plné života a bylo tomu tak po celou noc. Vysoké prosklené budovy, ve kterých byly kanceláře, sídla mnoha firem nebo jen obyčejné byty se hrdě tyčily nad okolím a v jedné z nich se nacházela také kancelář pana Tokutara. Osobně se setkat s tímto mužem představovalo pro většinu lidí něco jako balancovat na hranici života a smrti. Každý, kdo se s ním kdy potkal věděl, že stačí jen velmi, velmi málo, aby se tento člověk rozhněval a když se tak stalo, bylo lepší být tam, kam jeho vliv a moc nedosáhne. V celém Tokiu se ale takové místo hledalo jen těžko. Z Tokutarovy kanceláře vyšli dva lidé a oba jasně věděli, co je dnes ještě čeká. Výtahem sjeli do prostorných podzemních garáží, kde nasedli do luxusního černého porsche a vyrazili vstříc noci. Po několika minutách kličkování ulicemi vjel jejich vůz do jiných podzemních garáží, kde zaparkoval a vystoupila z něj mladá, pohledná, sotva dvacetiletá žena s dlouhými černými vlasy a pronikavým pohledem. Málokdo by tvrdil, že tahle žena dokáže být velice nebezpečná a že se dokáže proměnit ve smrtící zbraň. Vstoupila do hlavní haly, která byla moderně vybavena a nastoupila do výtahu. Moc dobře věděla, co dělat a tak okamžitě vybrala patro číslo dvacet dva. Dveře výtahu se uzavřely, a když se o mnoho poschodí výš znovu otevřely, vystoupila z nich šelma ochotná splnit úkol svého pána. Přestože tu nikdy nebyla, věděla kam jít a tak během pár okamžiků zabušila na dveře označené číslem 22-4. Otevřel krátkovlasý obtloustlý muž a pustil ženu dovnitř, protože ji už očekával. Vstoupila do nevelkého bytu, který byl však moderně vybaven. Přímo proti ní byla vkusným dřevěným zábradlím oddělena kuchyně. Po pravé straně byla obrovská prosklená stěna a za ní výhled na město. Nalevo pak byla pohovka s televizí, mnohé poličky a skříňky a také akvárium s rybičkami, vedle kterého byly dveře vedoucí někam dál. Muž z kapsy vytáhl obálku s penězi. „Dvacet tisíc jenů. Klidně si to přepočítejte.“ „Nebude třeba.“ odvětila žena, přišla k oknu a zaujatě hleděla dolů na ulice. „Pěkný výhled.“ „Ano, to je.“ Muž popošel k oknu blíže a pyšně se rozhlížel po okolí. „Víte o tom, že splácíte svůj dluh o den později?“ „Ano a… opravdu mě to mrzí. Doufám, že mi to odpustíte.“ „Já ano, nemám s tím problém.“ „To jsem moc rád, děkuji vám.“
„To nemusíte. Panu Tokutarovi to totiž vadí.“ Žena v rychlosti udeřila muže přímo do obličeje, poté odskočila stranou a rozeběhla se proti němu, načež přešla do výskoku a kopancem ho narazila přímo zády na okno, které takový tlak nevydrželo a prasklo. Muž se s hrozivým výkřikem zřítil dolů na ulici. Žena se otočila a ve dveřích do vedlejšího pokoje spatřila malého asi osmiletého chlapce. Stál tam s vytřeštěnýma očima a v rukou křečovitě svíral plyšového rudého dráčka. Chvíli na něj hleděla a poté v rychlosti odešla ven na chodbu. Peníze i s obálkou nechala v pokoji. Tady totiž nikdy nešlo o peníze, navíc o tak směšný obnos. Tady šlo o čest a o věrnost, kterou ten muž porušil. Dole v garážích žena nasedla do auta, ve kterém stále čekal její společník – holohlavý muž v drahém obleku. „Takže, jak to šlo?“ zeptal se. „Dobře, pan Hashimoto je mrtvý, možná ho budeme cestou míjet.“ „Výborně, otec bude spokojený. Předpokládám, že svědci nejsou.“ „Byl tam jeden…“ „A postarala ses o něj, že ano?“ „Byl to malý kluk, Ichiro!“ „Ale na tom přeci nesejde. Víš, co řekl Tokutaro.“ „Copak ho mám zabít? Vždyť to je… ohavné.“ „Nejvyšší čas si zvyknout. Takovéhle práce budeš zřejmě vykonávat častěji.“ „To se mi ale vůbec nelíbí, protože na některé věci zkrátka nemám žaludek. Co se ale týče toho chlapce… tak jeho vyřídím. Ne kvůli Tokutarovi, ale kvůli sobě. Vím, že bych toho později litovala a jeho by stejně zabili.“ Žena se vrátila do pokoje a nějakou dobu sledovala, jak chlapec sedí u rozbitého okna a smutně zírá ven. Tisknul se k plyšové hračce a plakal. Věděla, že do příchodu policie nezbývá mnoho času, takže neváhala už ani vteřinu. Zhluboka se nadechla, popadla chlapce, který se pokoušel vytrhnout ze sevření, a vyhodila ho z okna ven. Věděla, že tohle pro ni opravdu není, ale co mohla dělat? Má nechat Tokutara, ať jí zabije? Co nejrychleji se vrátila dolů do auta a během chvíle už oba vyjížděli do ulic. „Jsem rád, že jsi to zvládla. Tokutaro bude spokojený.“ Na tváři ženy se objevil jen smutný úšklebek. „Musím si ještě něco zařídit, takže tě vyklopím doma, ano?“ „Nemůžu jet s tebou?“ „Ale tak… proč ne.“ Vůz zamířil do přístavní části města, kde byl daleko větší klid než v centru. Ulicemi procházelo sotva pár lidí, ale Ichiro projel několika úzkými uličkami a zastavil před nevzhledným domem v chudé čtvrti. „Co tady chceš dělat?“ „Když jsi byla nahoře, dořešit toho chlapce, tak volal Tokutaro. Mám se tady jen ujistit, že náš člověk objeví to, co má objevit a informovat ho o situaci.“ „Jaký náš člověk? Jaká situace? Můžeš mi to vysvětlit?“ „To se tě netýká. Víš, bude to dost osobní a nechtěl bych, abys…“ „Chápu. Porozhlédnu se kolem a vrátím se za půl hodiny, stačí to?“ „Rozhodně ano.“ Zatímco žena vystoupila a zmizela v jedné z uliček, Ichiro bedlivě sledoval dům po své levici. Snažil se být co nejméně nápadný a tak během pár minut
zahlédl osamělou postavu, jak kráčí přímo k onomu domu, aniž by tušila, že je někým sledována. Zmizela uvnitř domu a Ichiro zkontroloval hodinky, aby věděl, jak dlouho bude jeho cíl uvnitř. Trvalo necelých deset minut, než z domu vyšla už na první pohled značně nervózní a rozrušená postava. Ichiro vystoupil z auta a zamával, aby si ho všimla. Začalo pršet a tak se mladá žena urychleně vracela k Ichirovi. Už z dálky zaslechla rány, které zněly, jako když někdo ustavičně buší do kapoty auta. Rozeběhla se polekaně vpřed. Dunivé zvuky utichly, což pro ní ale neznamenalo úlevu. Dobře věděla, že se něco vážného stalo, a když na zemi před autem nalezla bezvládné Ichirovo tělo, pochopila co. Ležel obličejem k zemi a už na první pohled bylo vidět, že téměř celou hlavu má od krve. Klekla si k němu a otočila ho, aby mu viděla do tváře. Neubránila se slzám, když viděla jeho zkrvavený obličej. Byl to hrozný pohled. Zvedla hlavu a rozhlédla se kolem ve snaze najít toho, kdo zabil jejího bratra. Spatřila ženu, jak ji sleduje. Na rukou měla krev, kterou pomalu smýval déšť. V očích měla neskutečnou nenávist, která však byla cílená na Ichira. Jejich pohledy se setkaly a ona, přestože tu ženu viděla poprvé v životě, pochopila, o koho se jedná, protože o ní občas zaslechla nějaké ty zprávy. Ona byla Tokutarův člověk na tu nejkrvavější a nejšpinavější práci. Byla to Kasumi Sato, Tokutarův zabiják, který nezná slitování. Na svědomí měla desítky životů, ale všichni si byli jisti, že tahle žena svědomí ani nemá. Chvíli na sebe hleděli a poté Kasumi prolomila to nesnesitelné ticho. „Vrať se ke svému otci, Akiro, a vyřiď mu, že ho dostanu. Dříve nebo později ho zabiju a s ním každého, kdo se mi postaví do cesty.“ Akira vykročila ke Kasumi. „Zabila jsi mi bratra!“ „Ano a zabiju i tvého otce. Ty nemáš ponětí, co všechno se stalo. Nehodlám s tebou marnit čas, takže si dobře rozmysli, co teď uděláš.“ „Nemůžeš se postavit nám všem!“ „Zatím ještě ne, ale ten čas přijde. Jednou se sem vrátím a to ještě silnější a nebezpečnější, než jaká jsem nyní. Budu kolem sebe rozsévat smrt a nikdo z vás mě nezastaví. Žila jsem dlouhá léta v bludu, v bublině, která jednoho dne praskla a teprve v tu chvíli jsem poznala svět. Poznala jsem lásku a oni mi ji vzali, poznala jsem radost a také mi ji vzali, poznala jsem cit a i o ten mě připravili. Sebrali mi všechno, ale nastane čas, kdy budu brát já. Jsem Kasumi Sato a jsem to já a jenom já, kdo bude rozhodovat o mém životě.“ Akira neměla odvahu se ji pokusit zastavit, ačkoli si už v téhle chvíli přísahala, že pomstí Ichira a navrátí své rodině čest, o kterou ji ta žena právě teď připravila. Jednou se pomstí a dnes, právě dnes, začíná její cesta za pomstou. Věřila, že nastane den, kdy bude stát nad chladnoucím Kasuminým tělem.
5. 2. 1992 – Thajsko – Bangkok – „Aréna“ Dva muži se bili do krve v ringu ohraničeném pevnými napnutými lany. Jejich bolestivé steny a občasné nadávky zanikaly ve hluku způsobeném zhruba šesti
desítkami diváků, kteří vzrušeně povzbuzovali své favority, protože na ně vsadily nemalý peněžní obnos. Mezi davem rozvášněných lidí se proplétala Akira Watanabe, která zavítala sem do Arény, aby konečně vyřídila ženu, po jejíchž stopách jde už několik let. Akira se na chvíli zastavila a sledovala bojovníky, jak si navzájem dávají tvrdé rány. Jeden z nich právě dostal kopanec do hlavy, načež se zhroutil k zemi. Ten druhý ho ani nenechal se vzpamatovat. Místo toho ho chytil za ruku, zkroutil ji do nepřirozené polohy a tvrdým kopancem ji vykloubil. „Vidíte a to bych si vsadil na to, že vyhraje. Mimochodem já jsem Kulap,“ řekl muž s krátkými černými vlasy, brýlemi a velkou hlubokou jizvou na pravé tváři. „Jsem Akira a jak vám zřejmě neuniklo, jsem tu prvně.“ „Nestává se často, že sem zavítá cizinka. Asi to pro vás musí být trochu šok, taková brutalita.“ „Viděla jsem i horší věci. Vy to tady pořádáte?“ „Kdepak, majitelé rádi zůstávají v anonymitě. Prospívá to ziskům. V aréně jsem dříve také bojoval a odnesl jsem si kromě slávy a peněz pár nepěkných zranění. Teď tady pracuji.“ „Vypadáte mladě, možná tak třicet let. Co vás přimělo bojů nechat?“ „Chuť zůstat naživu. Tyhle zápasy, to je jako poker, který se mimochodem hraje o patro výš. Vždycky musíte vědět, kdy to složit, dokud není pozdě.“ „Chcete říct, že se v ringu nikdo moc dlouho neohřeje?“ „V podstatě máte pravdu. Ale najdou se i výjimky, třeba dnešní zlatý hřeb večera.“ „A to?“ „Pojďte za mnou, rovnou vám ji ukážu.“ Kulap odvedl Akiru do chodby zakryté rudým závěsem. „Tudyhle se jde do herny,“ ukázal Kulap na schodiště pokryté kobercem. „Mají tam především poker, ale občas se hraje i blackjack.“ Na konci chodby byly plechové dveře a za nimi prostorná místnost se spoustou posilovacích náčiní, několika stoly s jídlem a dalšími věcmi. V koutu místnosti bylo zrcadlo a před ním seděla mladá žena, které právě starší muž dokončoval na zádech tetování - rudý drak. „Tak tohle je naše současná šampionka, která však bohužel nemá zájem karty složit a tenhle byznys opustit. Diváci ji milují, ale kurs na ni je tak vysoký, že majitelé mají čím dál tím hlouběji do kapsy. Patnáct vyhraných soubojů v řadě, které jsou navíc velice krvavé, jak to ostatně mají diváci rádi, ale jejich vděk a zájem kasu nenaplní. Kasumi je v aréně jak rozzuřený drak, ale dnes to skončí.“ „Vážně?“ „Je to mrzuté, protože i já si ji oblíbil a už několikrát jsem jí naznačoval, ať toho nechá a stáhne se, ale je neuvěřitelně tvrdohlavá.“ Akira se raději vrátila do chodby, protože rozhodně nechtěla, aby ji tu Kasumi zahlédla. „Určitě tu na ten souboj zůstaňte, protože to bude opravdu velkolepé.“ „To se nebojte, budu tady. Je jisté, že nepřežije?“ „Ano, to je. Dalo to prý práci dostat sem ženu, která ji porazí, ale stalo se.“ Akira se na chvíli zarazila a přemýšlela. „Existuje tady nějaká možnost, že by se proti
Kasumi mohl postavit někdo… řekněme z publika?“ „Snad nenavrhujete sebe?“ „Ráda bych si zažila tu atmosféru.“ „Podívejte, to co tu navrhujete je bláznovství, vždyť Kasumi je takřka neporazitelná. Třikrát to už zkusila i proti mužům, navíc velmi zkušeným, a úspěšně. Kromě toho je vše už připraveno. Za dvě hodiny se začíná a nejde to změnit, ostatně lidé už na to čekají a sazejí jako diví.“ „Co se dá dělat.“ Akira byla trochu skleslá z toho, že Kasumi nezemře její rukou. Teď, když její smrt byla tak blízko, začalo jí to opravdu vadit. Vrátila se do haly a u baru, který zde byl, si objednala trochu whisky. Přestože bylo už po zápase, rozvášnění lidé ho probírali do posledních detailů a s nadšením očekávali ten následující souboj. Na barovou stoličku hned vedle Akiry se posadil muž, který souboj vyhrál. Byl sice od krve, ale ani jemu a ani nikomu jinému to nevadilo. „Viděla jsem ten váš souboj, sice ne celý, ale bylo to zajímavé. Jste dobrý bojovník.“ „Díky. Většina diváků se ale těší především na následující boj. Je to vždycky k vzteku bít se před někým jako je Kasumi, protože většina lidí moje umění bude považovat za mizerné, když uvidí ten rozdíl.“ „Co tu jsem, neslyším na Kasumi nic než jen chválu. Copak je doopravdy tak dobrá?“ „Povím vám to takhle: kdybych měl v ringu stanout proti ní, tak radši před všemi řeknu, že na to nemám a že se vzdávám, protože mám svůj život rád.“ „Znáte ji trochu? Jaká vůbec je?“ „Jestli myslíte, že je po tom všem namyšlená a pyšná, tak to se pletete. K ostatním se chová většinou s úctou a rozhodně není agresivní a násilná. To, co předvádí v aréně, je ale schopná v klidu předvést kdekoli jinde. Dvakrát za sebou tady prohrála a její přemožitelky si ji pak dost dobíraly. Na urážky moc nereagovala, ale když ji jednou jakoby omylem srazily ze schodiště, začalo tady fakt peklo. Nebyl jsem u toho a tak nevím, jak to dokázala, ale prý vyřídila obě dvě nějakými podivnými chvaty. Od té doby je používá i v ringu, přestože v předešlých zápasech využívala jen thajský box. Koneckonců tu nejsou žádná pravidla, tak proč by neměla použít vše čeho je schopná.“ „A je si tu s někým blízká?“ „Ne, to vůbec ne. Dokonce ani nikdo neví, co ji sem přivedlo a čím byla v minulosti. Podle toho co umí, bych ale řekl, že to je nefalšovaná mistryně bojových umění. Škoda, že nevím, v jaké škole ji tyhle věci naučili.“ „Zaslechla jsem něco o tom, že dnes se utká se soupeřkou, která je nad její síly.“ „Taky se to ke mně doneslo, ale celé je to nějaké podezřelé.“ „Jak to?“ „Zápas zanedlouho začne a Kasumina soupeřka tu ještě ani není. Vůbec nemám ponětí o tom, kdo to je a Kasumi zřejmě také ne, přestože by teď měly být obě spolu a připravovat se. Také jsem před pár hodinami mluvil s Kulapem, který tu zařizuje sázky a ten mi prozradil, že nebývale hodně lidí vsadilo proti Kasumi, což je zvláštní
vzhledem k tomu, že nikdo nemá ani páru o tom, kdo se jí dnes postaví.“ „S Kulapem už jsem také mluvila a byl si jistý tím, že dnes to bude velkolepý souboj, ve kterém Kasumi prohraje a taky zemře.“ „Přál bych si, aby to tak nebylo.“ Akira začínala mít podobný názor. „Půjdu se na Kasumi podívat. Vaše přítomnost je sice kouzelná, ale chtěl bych jí ještě popřát hodně štěstí. Snad to k něčemu bude.“ Muž vešel na chodbu krytou závěsem a pokračoval ke dveřím naproti. Jakmile vstoupil dovnitř, zaujal ho postarší muž s šedivými vlasy, jak si povídá s Kasumi. „Dobrá, pane Cyi, souhlasím s vaším návrhem, koneckonců to zní zajímavě, ale musíte počkat, za necelou hodinu začínám a rozhodně to nemíním zrušit.“ „V pořádku, jen mi poté nikam neutečte.“ „Nebojte, najdete mě po zápase právě tady. Jestli chcete, můžete si na mě zatím vsadit nebo alespoň sledovat souboj.“ „Neurazte se, ale tyhle sázky jsou pro mě příliš nízké. Na zápas se ale podívám rád, ostatně díky tomu, co jsem posledně viděl, jsem se také rozhodl učinit tuto nabídku právě vám. Hlavně na sebe dejte pozor.“ Cy odešel a Kasumi neuniklo, že tu je někdo další. „Klahane, děje se něco?“ „Co to bylo za chlapa? Nevypadal jako místní.“ „Je až z Ameriky. Nabídl mi jednu prácičku a prý by to mohlo být i na pěkně dlouhou dobu, takže odsud vypadnu.“ „Počkej, jak to myslíš?“ „Prostě končím. Dnes je poslední zápas a pak vyrazím dál. Asi se vidíme naposledy.“ „Jo… já, ehh, já si musím ještě něco zařídit.“ „No… jak chceš, ale můžeš mi sem zavolat Nirana? Sice ty přípravy nesnáším, ale divákům se to líbí, a když si to přejí i pořadatelé, tak se nedá nic dělat, jinak se můžu rozloučit s platem.“ Klahan pokýval hlavou a co nejrychleji se vydal hledat Kulapa. Na chodbě ve spěchu omylem srazil plešatého muže, jež nesl tác s oleji a parfémy. „Ehh, promiňte. Jo a Kasumi se po vás už shání.“ V sále byl dav lidí a tak byl problém nalézt Kulapa. Nakonec ho našel u baru, jak si povídá s Akirou. „Promiňte, slečno, ale potřebuji si něco rychle vyřídit tady s Kulapem. Kasumi dnes končí!“ „Tiše, zatraceně! Už takhle to ví dost lidí.“ „Ne, já nemyslím ten zápas, ale právě o ten mi jde a…“ „Klahane uklidni se, posaď se, objednej si pití a pomalu mi vysvětli, proč mě rušíš.“ Klahan však klidný nebyl a to ani trochu. Na Kasumi mu záleželo a když viděl tu ironii osudu, tak mu bylo jasné, že zkrátka musí něco udělat. „Poslouchej, Kasumi má dnes mít poslední zápas a potom má v plánu definitivně odejít a už se sem nevrátit, takže to přece můžeme zařídit jinak. Vím, že se znáš s šéfy, tak je zkus prosím přesvědčit, ať ten souboj změní, ať pošlou proti Kasumi jinou ženu. “ „Ale no tak, Klahane. Já chápu, že ke Kasumi něco cítíš, ale řekni mi jediný dobrý důvod, proč se o to vůbec snažit.“
„Diváci ji přece milují a bude je mrzet, když dnes nedej bože umře.“ „Ti co na tom vydělají, určitě smutní nebudou.“ „Dobře, ale těch je jen hrstka. Kasumi tady prošla devatenácti zápasy a vyhrála sedmnáctkrát, copak tohle už někdo někdy dokázal? Copak si nezaslouží odsud odejít se vztyčenou hlavou?“ „Podívej, já tě chápu, ostatně sám bych byl radši, aby Kasumi dnes nebojovala, ale na to je už pozdě. Měla si to rozmyslet dřív, stačilo říct, že končí a bylo by hotovo. Teď už to nejde změnit, je mi líto.“ Klahan byl zdrcený a Akira si v hlavě probírala všechna pro a proti. 'Kdyby Kasumi dnes přežila, mohla bych ji vyzvat, vzít jí život vlastní rukou a to by bylo čestné a navíc bych jí tak připomněla, jakou chybu udělala. Takhle mám sice jistotu, že skutečně zemře, ale to není nejdůležitější.' „Možná by to stálo za zvážení,“ řekla Akira, „vždyť Kasumi je dost možná i vzorem pro ostatní bojovníky a když uvidí, že i ona podlehne a zemře, tak by je to třeba mohlo rozhodit, nemyslíte?“ „Neviňte z toho mě,“ řekl Kulap.“Já s tím už nic nenadělám. Když s tímhle zajdu nahoru, víte co mi řeknou? Řeknou, že Kasumi je pro ostatní bojovníky spíše katem než vzorem. Úmrtí k tomuhle zkrátka patří, ale Kasumi obvykle neukončuje souboj jiným způsobem. Jak jsem ale už řekl, vše je připraveno a neexistuje způsob, jak to změnit.“ „Co když její protivnice nedorazí?“ ptala se Akira. „Před chvíli jsem dostal echo, že už je na cestě. Během pár minut je tu.“ Klahan okamžitě vyběhl na chodbu a poté schodech do mezipatra. Schodiště pokračovalo až do herny, ale tam neměl v plánu jít. Místo toho vyběhl dveřmi na parkoviště, jež bylo za budovou. Celá aréna se ukrývala v bývalé tovární hale na okraji města, která však byla přestavěna tak, jak bylo třeba. Klahan chvíli vyčkával na parkovišti, kde stálo už mnoho aut, na příjezd Kasuminy protivnice. Po deseti minutách sem přijel velký černý džíp a z něj vystoupil Zhung – jeden ze zaměstnanců Arény a také žena s krátce zastřiženými černými vlasy. Už na první pohled z ní vyzařovala jakási podivná moc. „To je v pořádku Zhungu, já už slečnu odvedu dovnitř a vysvětlím jí, co a jak.“ Zhung jen kývnul hlavou na znamení souhlasu a poté se opřel o vůz a zapálil si cigaretu. „Jmenuji se Klahan a provedu vás tady.“ „Mé jméno je Yoon Han Kwan.“ „Odpusťte, ale to nezní moc Thajsky.“ „Pocházím z Koreje a tady v Thajsku vedu školu našeho národního bojového umění Hwarangdo.“ Klahan dovedl Yoon dovnitř a zastavil se na chodbě. „Podívejte, nutně si s vámi potřebuji promluvit o tom, co tu máte dnes vykonat.“ „Mám zabít Kasumi Sato a to také udělám.“ „Nevím, co všechno už víte, ale začnu popořadě a doufám, že až domluvím, tak změníte názor. Kasumi sem přišla asi před deseti měsíci a za tu dobu zde předvedla něco neuvěřitelného. Zvítězila již sedmnáctkrát v soubojích, které často končí smrtí
někoho z protivníků. Ti, co tyhle zápasy pořádají, se však rozhodli Kasumi vyřadit a proto sem pozvali vás. Jde o to, že Kasumi už nechce dál bojovat a dnes se má do arény postavit naposledy. Já ji mám rád a nechci, aby zemřela, obzvláště, když to ničemu neprospěje, protože stejně odejde. Víte, už jsem tu dost vyhrál a chtěl bych vám nabídnout…“ „Nepřipadá v úvahu!“ zamítla nábídku rázně žena. „Já tu nejsem kvůli penězům, ale kvůli Kasumi. Tohle je osobní záležitost.“ „No ale… přeci se nějak můžeme dohodnout. Říkala jste, že tu vedete školu, tak to jste nějaká mistryně a…“ „Velmistryně.“ „Dokonce…“ „Kde je Kasumi?“ „Ona… je dole. Dveře vpravo na konci chodby, ale…“ Yoon se už Klahanovi déle nevěnovala a sestoupila o patro níž, kde vyčkávala Akira a nervózně se rozhlížela. „Co tu děláš?“ ptala se Yoon, když Akiru zahlédla. „Čekám na tebe. Rozmyslela jsem si to, nechci aby Kasumi zemřela tvojí rukou.“ „O čem to mluvíš? Vždyť jsi to chtěla.“ „Není to čestné a ani správné. Je to moje osobní pomsta a já k tomu nemůžu využívat někoho cizího. Omlouvám se ti, ale nepřeji si, abys s Kasumi bojovala.“ „Na to už je dost pozdě.“ „Zapomínáš na to, kdo jsem? Jen díky Tokutarovi máš svoji vysněnou školu.“ „Ano, ale to jsem již splatila tvým výcvikem, Akiro. S Kasumi je to už osobní záležitost a to od té doby, co se mi svěřila o svém krvavém plánu. Proto jsem ji také po půl roce vyhodila, protože učení Hwarangda není jen o zabíjení a proto jsem také informovala tebe o její přítomnosti zde a souhlasila s tvým návrhem ji zabít, protože pošpinila moji školu a význam mého učení.“ „Když jsi učila mě, také jsi věděla, co mám v plánu. Zvláštní, že ti to tehdy nijak nevadilo. Asi byla touha po vlastní škole větší než význam tvého učení.“ „Takhle se mnou nemluv!“ „A to není všechno. Mohla jsi Kasumi zabít už dávno a místo toho čekáš, až tě o to požádám já a slíbím ti další rozšíření školy. Takže se mi nesnaž namlouvat, že bojuješ z přesvědčení, když to je vše jen kvůli penězům!“ „Přeháníš to, Akiro a tohle je poslední varování.“ „Nevyhodila jsi Kasumi ze své školy jen tak, ale očekávala jsi, že tě na její zabití najmu, nemám pravdu? Proto sis ji tam držela půl roku, chtěla jsi ji poznat, jako svého soupeře. Skrýváš se za ideály a čest, ale přitom jsi bezpáteřná a zbabělá.“ „Už nejsme přítelkyně, Akiro. Od chvíle, kdy tě zabiju už tě dělí jen malý kousek, tak dobře važ slova.“ „To také udělám. Tokutaro souhlasil s tím, že mu přinesu důkaz toho, že je Kasumi mrtvá. Spoléhá na mě a představ si, co by se stalo, kdyby mu někdo poslal důkaz toho, že jsem mrtvá já a přidal k tomu tvé jméno. Tvá škola může skončit tak rychle,
jak vznikla.“ „Postavím ji znovu. Tokutaro mě nemůže srazit na kolena.“ „A co když ti srazí z ramen hlavu? Také ti naroste nová? Odejdi odsud, chceš-li zůstat naživu.“ „Ještě jsme spolu neskončili, Akiro,“ řekla nasupená Yoon, načež se vrátila nahoru a odešla z budovy. Akira nebyla nijak nadšená z toho, že si Yoon rozhněvala, ale nedalo se nic dělat. Pochopila, že když Kasumi nezemře její rukou, žádný pocit zadostiučinění se nedostaví a ztracenou čest nezíská. Z mezipatra přišel dolů Klahan. Všiml si Akiry. „Ehh, můžete mi vysvětlit, co se to stalo? Ta Yoon nebo jak se jmenuje, odsud vypálila jako blesk a upřímně, jestli se sem Zhung vrátí zcela zdravý, tak mě to dost překvapí.“ „Spíše byste měl být rád, že Kasumi dostává šanci na přežití. Zase tak moc se ale neradujte a rovnou mě ohlaste Kulapovi jako Kasuminu novou soupeřku.“ „Vy… chcete s Kasumi bojovat?! Promiňte, ale to nechápu.“ „Neřešte to a běžte to dohodnout s Kulapem, ano?“ Klahan byl sice moc rád, že Yoon odešla, ale stále pociťoval neklid kvůli Akiře. 'Copak je to nějaká sebevražedkyně nebo šílenkyně, anebo má proti Kasumi opravdu šanci na úspěch?' říkal si v duchu. Akira nechtěla, aby ji Kasumi spatřila dříve, než v ringu a tak se vrátila do sálu, kde dav lidí netrpělivě očekával zahájení souboje. Po necelých patnácti minutách ji tu vyhledal Kulap. „No to je dost, že vás tu mám. Pojďte kousek stranou, ať nás nikdo neslyší. Víte, situace se povážlivě změnila a Kasumina soupeřka utekla, takže ten váš návrh začíná být jedinou šancí, jak si nenaštvat diváky. Jste opravdu rozhodnutá to zkusit?“ „Jistě, že jsem, ale bude to férový souboj bez nějakých zbraní a podobně.“ „Ano, to bude. Beze zbraní a také bez pravidel. Souboj končí buď smrtí jednoho z bojovníků, nebo tak, že jeden je neschopný bojovat a ten druhý ho nechá být. V případě Kasumi bude vzácnost, když nastane ta druhá možnost, takže počítejte s tím, že buď zemřete vy, nebo ona. Mám jasně dané instrukce, jak to provedeme. Jde o delikátní záležitost, takže poslouchejte. Lidé už vás tu viděli jako obyčejného diváka a kromě toho nás tlačí čas a nemůžeme vás připravit.“ „Připravit?!“ „Diváci milují, když jsou naši bojovníci představováni jako něco víc, než jen obyčejní lidé z davu, ale o to teď nejde, neboť vy právě jedna z davu budete. Oznámím zcela narovinu, že náš bojovník se nezúčastnil a místo toho učiníme výjimku a zvolíme někoho z publika. Vy se okamžitě přihlásíte a já vás vyberu.“ „Co když nebudu nejrychlejší?“ „To je jedno. Prostě vyberu vás. Držte se přímo tady, co nejblíže ringu, ať si vás hned všimnu.“ Akira s tím souhlasila, ostatně jiný nápad neměla. Zhruba za deset minut vylezl Kulap do středu ringu a mírně pozvednul ruce, načež se hluk v sále utišil.
„Pánové a dámy, s politováním musím oznámit, že dnešní Kasumina soupeřka do naší Arény nedorazila.“ Sálem se ozvalo mručení a tu a tam někdo vykřikl pár sprostých urážek na adresu Kasuminy soupeřky. „Můžeme se jen domnívat, zda je důvodem její nepřítomnosti nečekaná komplikace, zranění anebo strach z naší šampionky, kterou tímto zvu sem k nám.“ Za mohutného potlesku přišla do ringu, ze zadní strany, kam neměli diváci přístup, Kasumi. Postavila se zhruba doprostřed a všichni si ji mohli prohlížet skoro ze všech stran. Na sobě měla dlouhé červené přiléhavé kalhoty a podprsenku stejné barvy. Tetování na zádech nyní vynikalo a skoro se zdálo, jakoby v něm byla zachycena její duše. Vlasy měla tak jako vždy sčesané dozadu a upevněné v copu, aby jí nijak nepřekážely. Měla nalíčené oči, které kvůli výrazné černé barvě přímo zářily a rty byly díky rtěnce nabarvené do ruda, takže ladily s jejím oblečením. Zbytek jejího těla byl natřen oleji, díky kterému se lesklo, a vynikaly na něm její křivky. Neměla to ráda, ale našla se na tom i výhoda, protože soupeřovi se mohli smekat ruce, když používal chvaty. „Jak už jsem řekl, Kasumi dnes nemá soupeřku a tudíž se všechny vaše sázky ruší. Přesto vám ale dáme možnost naplnit svoji peněženku a to výjimečným způsobem - utkat se s naší šampionkou přímo zde.“ Kasumi po Kulapových slovech zpozorněla. „Najde se mezi vámi někdo, kdo si myslí, že ji dokáže přemoci?!“ Kulap se nervózně rozhlížel po Akiře, kterou měl ještě před chvílí na očích, ale teď se mu ztratila. Kasumi nechápala, co to má znamenat a bedlivě sledovala reakce diváků. Nikdo se nehlásil a místo toho se sálem rozléhala vzrušená debata. Někteří z přítomných měli dokonce obavy, že budou vybráni a budou muset bojovat, což se pro naprostou většinu rovnalo sebevraždě. „No tak,“ řekl rozhozený Kulap, který nevěděl, jak z toho ven, „copak mezi vámi není nikdo, kdo by měl duši neohroženého bojovníka? Odhoďte stud a obavy a postavte se tváří v tvář vaší oblíbené bojovnici.“ Kasumi už toho měla dost a tak přistoupila ke Kulapovi. „Co to má znamenat? Máme jasnou dohodu a tohle není její součástí.“ „Já vím, ale… nebojte se.“ „Já jdu na to!“ zařval jakýsi muž z davu a odstrčil ostatní diváky, aby se dostal blíže k ringu. Byl to hromotluk vážící zcela určitě přes sto dvacet kilogramů. Dalo mu dost práce se jen protáhnout mezi lany a vylézt nahoru do ringu. Naštvaná Kasumi chytila Kulapa za oblek. „Tohle jste přehnal. S muži bojuji jedině, pokud s tím sama souhlasím. A s něčím takovým bych nesouhlasila nikdy.“ „Promiňte, ale takhle to být nemělo.“ „Na to ti seru!“ zařvala Kasumi a odstrčila Kulapa stranou. Cy, který byl taktéž mezi přihlížejícími, se zatím držel zpátky a vše sledoval z povzdálí, ale poznal, že se děje něco neplánovaného a tak se přiblížil k ringu, aby zjistil, o co přesně jde. Když viděl, jak rozvášněný hromotluk řve na celý sál s rukama nad hlavou a Kasumi neví, co dělat, rozhodl se vylézt nahoru a urovnat situaci. „Promiňte, ale to snad stačí. Copak nevidíte, že bojovat s ženou je vzhledem k vašemu nepoměrně těžšímu a silnějšímu tělu zbabělé?!“ Cy ukázal na Kulapa, který by teď nejraději byl co nejdále odtud, a řekl: „Tady ten člověk zcela jistě nechtěl, aby se proti Kasumi postavil kde kdo, nemám pravdu? Měl jste na mysli jen ženy, aby
byl souboj vyrovnaný.“ „Nó ano, asi ano,“ řekl Kulap, kterému stejně jako všem ostatním bylo jasné, že ženy, které jsou mezi přihlížejícími, by se daly spočítat na prstech jedné ruky. „Podívejte, pane,“ řekl Cy, „jestli jde o peníze, tak vám rád zaplatím tolik, co byste dostal za vítězství, ano?“ „Co se do toho cpeš dědku? Já jsem Mongkut, silák Mongkut a bude se o mě tady vyprávět ještě dlouho, až neporazitelné Kasumi zpřelámu všechny kosti v těle.“ Mongkut do Cye strčil a ten spadl až dolů mezi diváky, kteří ho zachytili a pomohli mu na nohy. Také nebyli vůbec nadšení z toho, k čemu se schyluje. Kasumi se nemohla rozhodnout, jestli bojovat nebo odejít. Kdyby si měla vybrat, nikdy by se s někým jako je Mongkut neutkala, ale věděla, že když teď uteče, bude to pro ní porážka. Akira mezitím stála vzadu u baru a stále si přemítala své rozhodnutí. Když zahlédla Kasumi, jak se tyčí nad ostatními jako nějaká socha, její sebevědomí povážlivě kleslo. Uměla se sice velice dobře prát, ale proti podstatně silnějšímu, pevnějšímu a odolnějšímu Kasumině tělu si vůbec nevěřila. Musela se rozhodovat rychle, aby jí Kasumi nezahlédla a teď se nemohla zbavit dojmu, že se unáhlila a že neměla zbaběle utéci. Mongkut se po Kasumi ohnal pěstí dříve, než vůbec stihl Kulap ohlásit začátek souboje. Kasumi snadno uhnula, ale Kulap, který stál za ní, tak rychlý nebyl a dostal ránu, načež se skácel k zemi. Kasumi se zatím vcelku bez problémů uhýbala pomalým Mongkutovým ranám a sama nic nepodnikala, protož nejprve chtěla svého protivníka unavit a zjistit, čeho je schopný. Teprve pak plánovala přejít do útoku, ačkoli zatím stále hledala způsob, jak takového obra vyřídit. Mongkut už ztěžka oddychoval a vypadal unaveně. Poměrně často se chytal za hruď, jakoby ho něco bolelo. K ringu se blížil Klahan, kterému přišel celý souboj neskutečně nespravedlivý a rozhodl se Kasumi pomoci. Vylezl nahoru a zasypal Mongkuta několika údery pěstí i kopanci. Kasumi nebyla nijak nadšená z toho, že jí Klahan pomáhá, ale bylo to jeho rozhodnutí a tak si to nebrala k srdci. Klahan ovšem zdaleka nebyl tak mrštný jako Kasumi a tak brzy dostal silnou ránu do tváře a poté ho Mongkut přehodil přes ochranná lana přímo mezi přihlížející. Kasumi viděla, jak Klahan skončil na zemi a vůbec se nehýbal. Nevěděla, jestli je ještě naživu. Mezi diváky se strhla rvačka a tak nikdo neměl chuť Klahanovi pomáhat. Přemýšlela, jestli by mu neměla zkusit pomoci, přeci jen se k ní z těch všech lidí, co tu potkávala, choval nejvlídněji. Než se ale stihla nějak rozhodnout, dostala kvůli nepozornosti tvrdou ránu pěstí, načež spadla k zemi. Držela se za bolavou čelist a byla ráda, že není vykloubená nebo dokonce zlomená. Rychle se zase zvedla a viděla, jak se její protivník směje a něco pořvává na diváky, kteří se stejně starali spíše o to, aby nedostali ránu, než aby sledovali průběh boje. Kasumi byla na nohou a čekala, kdy se její protivník konečně otočí. Jakmile se tak stalo, dala mu pěstí přímo zepředu do nosu a poté ho třikrát velice rychle a velice tvrdě zasáhla do hrudi do místa, kde měl srdce. Muž se poté za to místo chytil a na tváři mu bylo vidět kromě spousty potu také překvapení a údiv. Kasumi využila jeho stavu a udeřila ho dlaní do pravého ucha, čímž se jí povedlo muži protrhnout ušní bubínek. Poté ho udeřila ještě pěstí do horní čelisti a při výskoku loktem do čela.
Mongkut se během chvíle zhroutil k zemi a Kasumi si mohla oddechnout. Akira závěr boje už raději nesledovala, neboť skličující pocit slabosti a strach ji přinutil odejít. Nevěděla tedy, že Kasumi zvítězila, ani že Klahan zemřel a ani neznala místo, kam Cy a Kasumi z Arény odešli.
12. 3. 1992 – Tibet – Klášter Narchung Poklidný, takřka zapomenutý klášter ve vysokých horách na západě Tibetu. Napadaný sníh všude okolo jen dotvářel líbezný pohled na nevelkou budovu postavenou v tradičním stylu. Všude okolo byla jen pustá planina a v dálce vysoké hory. Do nejbližší vesnice to bylo více než patnáct kilometrů směrem do údolí, ale taková dálka nebyla pro zdejší mnichy nikterak hrozná, ostatně jedině ve vesnici mohli získat zásoby jídla, které nutně potřebovaly k přežití. Uvnitř kláštera se nabízel pohled jako do jiného světa. Vstupní hala byla za normálních okolností takřka prázdná a dokonale čistá, ale dnes to bylo jiné. Šestice mnichů, jež klášter obývali, nedokázali překousnout, že se jim dva lidé snaží vzít spisy, jež skrývají mnohá tajemství. Ke klášteru se blížila také Akira Watanabe. V Thajsku Akira ztratila Kasuminu stopu, ale ne nadlouho, neboť se jí podařilo zjistit, kam má v plánu Kasumi a její společník jít dál. Sledovala je dlouhou dobu z Thajska až sem do zapadlých končin Tibetu aniž by věděla, co mají vlastně v plánu. Ani jí to vlastně nezajímalo, nakonec tady šlo jen o pomstu. Akira se také dozvěděla, jak tvrdý výcvik Kasumi během posledních let podstoupila a pravdou bylo, že tomu jen stěží uvěřila. Akiřinu touhu po pomstě však neuhasilo ani vědomí, že její protivnice podstoupila něco, co by měli problém vydržet i ti nejlepší zabijáci Yakuzy. Akira vstoupila do kláštera. Ve čtvercové vstupní hale bylo několik podstavců, na jejíchž vrcholcích byly podlouhlé mísy s ohněm. Vonné látky, které v ohni hořely, však nedokázaly vypudit podivný mrtvolný zápach. Vůbec první, co Akira zahlédla, byla podlaha pokrytá krví a kusy těl. Šestice mnichů svůj poklad bránilo za cenu vlastního života a neuspěli. Kasumi právě přicházela ze svatyně společně s Cyem, jenž vynášel vzácnou knihu. „Nic si z toho nedělejte, Kasumi, ti lidé si vybrali sami. Chtěli s vámi bojovat a takhle to dopadlo.“ „Ještě mě moc neznáte, Cyi, mě smrt těch lidí nevadí. Nemůžu se ale dočkat, co zjistíme z té…“ Kasumi pohlédla před sebe a zarazila se. „Držte se zpátky, Cyi!“ řekla a vytáhla katanu. Akira odhodila svůj teplý kožich a rozepnula si černý plášť, co měla pod ním. Na zádech měla dvě katany, které se jí v rychlosti objevily v rukou. Stála rozkročená a katany spustila dolů. „Od doby, co jsme se viděli naposledy uběhlo spoustu času, Kasumi.“ „Myslíš, že jsem tě v Bangkogu nepoznala? Utekla jsi odtamtud jak malá holka. Jak vidím, potřebuješ držet v rukou zbraň, jinak si moc nevěříš, co?“ „Někdo to holt se dvěma meči umí. Možná bys to zvládla taky, ale… ten malíček. To bude smutné zjistit, že zemřeš třeba jen kvůli tomu, že ti chybí a že nedokážeš vládnout katanou tak dobře.“
„Ovládám i jiné věci.“ „Ano. Zjištění, že ses během pár let stala mistryní thajského boxu mě opravdu překvapilo. U ženy je to… velmi neobvyklé.“ „Tak vidíš… když je snaha, je možné dosáhnout výsledku opravdu rychle. Zřejmě ti chybí moje praxe z mládí. Výcvik v Thajsku se od toho zase tak moc neodlišoval, ale ten byl čistě z mojí vůle.“ „Jaká škoda, že ti ty roky nesnesitelného tréninku k ničemu nebudou.“ „Myslíš? Mám pocit, že jsem nad tvé síly, Akiro, a je vcelku jedno, čím se budeme bít, ať už to budou katany, nože, pěsti, nehty nebo zuby.“ Během okamžiku Akira provedla výpad, který Kasumi zablokovala a poté již obě pokračovaly v sériích perfektně nacvičených technik a pohybů. Halou se rozléhalo řinčení mečů a také Akiřiny výkřiky a těžké oddychování. Kasumi nebyla v zase tak velké nevýhodě, přestože měla jen jednu katanu. Akira sice mohla útočit oběma najednou, ale mnohdy se stalo, že jí spíše překážely. Navíc neměla takovou sílu a Kasuminy seky a výpady byly mnohem razantnější a tak měla Akira problém je všechny vykrýt. Raději se snažila Kasumině kataně vyhýbat, než s ní jakkoli přijít do kontaktu. Hodně ji to vyčerpávalo a Kasumi se podařilo v jednou okamžiku zachytit při Akiřině výpadu její levou ruku a ještě jí zkroutit, blokovat její sek vedený druhou katanou a kopnout ji do hrudi, čímž jí odrazila dozadu. Akiřina katana se zařinčením spadla na zem a Akira samotná narazila zády do jednoho ze svícnů, který se převrhl přímo na jednoho z mrtvých mnichů. Oheň pohltil mnichův rudý oblek a poté se začal šířit i po dřevěné podlaze. Sloupy podpírající střechu byly během chvilky v plamenech též. Kasumi bylo jasné, že souboj musí co nejdříve ukončit. Vedla sek na Akiřin pravý bok a počítala s tím, že ho žena snadno zablokuje, což se také stalo, načež Kasumi provedla otočku a sekla Akiru skoro přes celý hrudník. Od levého prsu až po pravý bok se jí objevila krvavá šmouha. Akira zasténala bolestí, z ochablých rukou jí vypadla katana a klesla na kolena. Poté se zřítila na zem, ale to už Kasumi společně s Cyem vybíhala z kláštera. „To bylo… to bylo…“ Cy nenacházel vhodná slova. „Později, Cyi, nezapomněl jste tam nic?“ „Ehh, něco ano, ale to důležité mám u sebe a nedám to z rukou. Z tohohle spisu určitě zjistíme, kde by mohli být další portály a kdoví, třeba se dozvíme i něco víc.“ Akira ležela v hořícím klášteře na podlaze a marně se pokoušela zvednout. Snažila se zastavit krvácení, ale rána byla tak velká, že to bylo zbytečné. S vypětím všech sil se jí pouze podařilo otočit na záda, ale když se snažila odlepit od země a vstát, nešlo to. Kouř všude kolem byl takřka nesnesitelný. Rozkašlala se, načež se bolest ještě zvýšila. Bylo to k nevydržení a klášter stále hořel. Zaslzenýma očima, které ji štípaly, sledovala rozpadající se dřevěnou konstrukci držící střechu. V jednom okamžiku se ze stropu ulomil kousek dřeva a dopadl jí přímo na obličej, přesněji na jeho levou polovinu. Zařvala bolestí, když rozpálené dřevo začalo škvařit její kůži. V rychlosti se uvolnila, ale nebyla schopná se udržet při vědomí. Proti sílící bolesti, ztrátě krve a nepříjemnému kouři nedokázala déle vzdorovat.
Akira se probudila až po necelých čtyřech dnech. Byla omámená a malátná. Stále měla silné bolesti, ale dokázala vnímat svět okolo. Zjistila, že leží na lůžku v jakési špinavé místnosti bez oken. Nebylo tu téměř nic, snad jen stolek, na kterém byly obvazy, některé od krve, lahvičky s podivně páchnoucí tekutinou, plechový hrneček s vodou a také nadrcené bylinky. Akira se začala prohlížet a zjistila, že rána na těle je zakrytá chladivými obvazy. Na levé oko neviděla, což ji nejprve dost podivilo a teprve poté si vzpomněla na to, k čemu došlo v klášteře. Podstatnou část hlavy měla ovázanou a tak si nemohla nahmatat popáleniny na tváři. Přibližně za hodinu přišel k Akiře holohlavý mnich v červeném rouchu a úsměvem na tváři. „Vidím, že už vám je lépe,“ řekl a Akiru podivilo, že mluví anglicky. „Co se… ech,“ Akira zachraptěla a napila se vody. „Co se mi to stalo?“ „Vracel jsem se společně s dalšími dvěma bratry do kláštera, když jsme uviděli kouř. Pospíchali jsme tam a našli vás polomrtvou mezi těly našich bratrů. Máte štěstí, že jsme přišli včas a zachránili vás před hladovými plameny. Nemohl jsem si ale nevšimnout spousty těl a dvou zbraní, které tam byly. Mám za to, a rád bych, abyste mi to mohla potvrdit, že jste v klášteře nebyla sama a že to, co se tam stalo, nebyla vaše vina.“ „Nemám s tím nic společného, přísahám.“ „Věřím vám, neboť vaše zbraně nebyly od krve, ale povězte, k čemu tam došlo?“ „Pronásledovala jsem jednu ženu a chtěla jsem ji zabít, ale nestačila jsem na ni a ona uprchla. Byl s ní ještě jeden muž, ehh neviděl jste je?“ „Nikoho jsme nezahlédli.“ „Povíte mi… víte, kde to jsem a co… co se mnou bude?“ „Odnesli jsme vás dolů do vesnice a já vám mohu slíbit, že s vámi budu, dokud se nezotavíte. Vaše rány jsou však vážné a jen těžko hojitelné, takže léčba bude vyžadovat čas a klid. Nechám vás teď odpočívat a přijdu se na vás podívat večer. Nevysilujte se, odpočívejte a myslete pozitivně. Věřím, že se jednou uzdravíte.“ Mnich odcházel, když ho Akira zarazila. „Promiňte, pane.“ „Ano?“ „Mockrát vám i všem ostatním děkuji.“ Mnich se usmál a řekl: „Poděkujte mi, až se zase uzdravíte. Do té doby neztrácejte naději a víru, protože to jsou věci, které nám pomáhají překonávat překážky, ať už jsou jakkoli velké.“ Mnich odešel a Akira zůstala sama se svými myšlenkami, které nebyly nikterak příjemné. Je zmrzačená a kdoví, jestli se vůbec někdy uzdraví.
4. 3. 1994 – Marshallovy ostrovy – Neobydlený ostrov Téměř opuštěný ostrůvek uprostřed čistého průzračného moře, jehož šumění vln se rozléhalo po krásně zlatavých plážích. Zelená džungle byla jistě domovem mnoha roztodivných druhů zvířat. Na jedné z pláží leží muž a užíval si absolutního klidu a pohody. Sem právě přicházela Akira. Přítomnost muže ji překvapila. Na tuto pláž chodila odpočívat často a nikdy zde nepotkala jiného člověka. Přistoupila k muži a ten si ji se zájmem prohlédl. „Vidět vás tady před půl stoletím, tak řeknu, že Japonské císařství utrpělo v tichomoří
další porážku od amíků, i když Japonci asi v armádě neměli ženy, co?“ „Válečná zranění to nejsou, ačkoli… bitva to byla velká.“ „Ale to, že tu stále stojíte znamená, že jste z toho všeho vyšla jako vítěz, nemám pravdu?“ „Bohužel nemáte. Spíš je štěstí, že jsem z toho vůbec vyvázla živá, ale vidím, že jste si taky prošel svoje, nebo jste se snad narodil jen se sedmi prsty na nohou? Mimochodem já jsem Akira a vy mi ležíte na mé oblíbené pláži.“ „Podělím se o ni s vámi, co říkáte. Zdá se, že máme mnoho společného. Jinak já jsem Ivan.“ Akira si s úsměvem sundala batoh s věcmi, roztáhla deku kousek od Ivana a lehla si na ni. Její tělo kryly jen zelené bikiny, ale obdivovatelů nebylo nikdy mnoho. Obrovská jizva táhnoucí se od levého ňadra dolů přes téměř celé břicho byla pro mnoho lidí odpuzující. Nejhorší však byla spálená levá tvář. Svrasklá nevzhledná kůže byla pozůstatek po popáleninách, které utrpěla v klášteře. Na levé oko téměř vůbec nic neviděla. „Tedy dostat do rukou toho, kdo vám to udělal, tak za sebe vážně neručím.“ „Nevyplácí se podceňovat své protivníky. Já jsem toho živým důkazem.“ „Nepovíte mi, kdo je za to odpovědný?“ „Chcete snad za mě vykonat pomstu?“ „A měl bych?“ „Nejspíše ne. Už jen kvůli vašemu zdraví.“ „Vy mě děsíte. Nepotkala jste náhodou hodně naštvaného draka, že ne?“ „Docela příznačné pojmenování…“ „A co tu vlastně děláte, slečno? Připravujete se na pomstu?“ „Musela bych zjistit, kde svého protivníka hledat a to se mi bohužel moc nedaří. Mám sice jistou stopu, ale o tom se nebudu bavit.“ „Rozumím. Já tu jsem na obyčejné dovolené. Přiletěl jsem asi před týdnem a musím říct, že je to nádhera.“ „Myslíte to moře?“ „To taky, ale hlavně ten klid. Projel jsem pár atolů, co tu jsou, ale tady na pusté pláži, obklopen pískem a… s krásnou ženou…“ „A jinak se zabýváte čím?“ „Záleží na tom, co se kde objeví. Obvykle ochraňuji ty, co jim teče do bot a obávají se o svůj život. Nevěřila byste, kolik jich u nás v Rusku je. Nedávno se mě snažil jeden takový najmout, překvapivě ne na ochranu sebe samotného, ale na ochranu nějakých potrhlých cestovatelů.“ „Proč jste nepřijal?“ „Protože se jejich výprava kryla s mojí vysněnou dovolenou a smradlavé močály v Zambii ani s tou hromadou peněz, co mi byla nabídnuta, nemohly převýšit tenhle pozemský ráj.“ Akira mu musela dát za pravdu, ostatně tohle bylo jedno z nejkrásnějších míst, jaké kdy navštívila. Byla ráda, že tu je. Původně měla za to, že ji otec nechá zabít, protože nesplnila svůj úkol a ten byl pro Tokutara naprostou prioritou. Nakonec se nechal obměkčit, když viděl svoji dceru v hrozném a zuboženém stavu a ona mu přísahala, že Kasumi opět najde a tentokrát ji zabije. Na Marshallových ostrovech
nebyla jen kvůli relaxaci, ale především kvůli práci. Podnikla už určité kroky k tomu, aby věc vyřešila, ale přítomnost Ivana její plány kazila. Opuštěný ostrůvek byl naprosto ideální pro schůzku s Brianem – mužem, jež byl hlavou zdejšího nepříliš rozšířeného podsvětí. Potíž byla v tom, že Brian byl možná až příliš opatrný a svědek, který by mohl promluvit na citlivých místech, byl nežádoucí. Akira čekala na pláži přes dvě hodiny a doufala, že Ivan se konečně vrátí k molu zhruba kilometr odsud a odpluje z ostrova, jenže nestalo se. Nakonec tedy nezbylo než plán pozměnit. „Ta má zranění… obvykle to v lidech způsobuje odpor. Opravdu vám nevadí, že tu ležím hned vedle vás?“ „Hmm, čím blíže u mě budete ležet, tím to bude lepší.“ „Víte, nejste k ženám moc slušný, ale docela mě to na vás přitahuje. Dokážete být nad věcí a to je dnes obrovská vzácnost.“ „Uvádíte mě do rozpaků…“ „Věřte, že to mi šlo vždycky dobře, ale co byste řekl na obchod?“ „Obchod? Jakého druhu?“ „Já vás pozvu na večeři do jedné opravdu kvalitní restaurace a vy zatím vymyslíte nějaký druh zábavy na potom. Za dvě hodiny se sejdeme na druhém břehu u přístavu, souhlasíte?“ „Tohle se snad ani nedá odmítnout, ale jak jsem již řekl, jsem tu jen týden a netuším, co se tu všechno dá nalézt.“ „Tak to byste možná měl začít hledat.“ „Pravda, takže za dvě hodiny.“ Ivan se chystal odejít, když tu na pláž přišel muž, na kterého Akira čekala. „Vidím, že tu začíná být rušno,“ řekl Ivan. Akira k tomu nic nedodala a místo toho popošla pár kroků k muži. „Měli jsme se sejít až za půl hodiny a především sami!“ řekla s důrazem Akira. „Zdá se, že nejsem sám, kdo porušil dohodu.“ „Ten blonďák se mnou ale nemá nic společného.“ „Jistota je jistota,“ Brian vytáhl pistoli a namířil ji na Ivana, „jak jsem již řekl – žádní svědci.“ „Ne, počkat. Tohle přece není nutné. Vždyť on ani není místní, nezná vás. Je to jen obyčejný turista.“ „Vážně? No… že jste to vy, Akiro a že jsme s vaším otcem přátelé nebo spíše spolupracovníci tak dobrá. Do večera budete v letadle mířícím daleko odsud a nikde se nezmíníte, že jste mě tu viděl ve společnosti slečny Akiry. Pokud se dozvím, že jste mě neuposlechl, tak toho budete ještě litovat.“ Ivan nebyl nikterak nadšený, že jeho dovolená právě skončila, ale na druhou stranu byl rád, že je naživu. Ten muž rozhodně nežertoval a tak uznal, že bude nejlepší nedělat problémy. Odešel z pláže a ještě dlouho poté přemýšlel nad tím, proč musí mít takovou smůlu. Nejen dovolená, ale i rande s Akirou bylo fuč a přitom to mohlo být velice zajímavé, ovšem pokud by byla vůbec dorazila. 'To se může stát jenom mě – v hledáčku zločineckého gangu, aniž bych cokoli provedl. Sakra, Asiatky jsou fakt kočky, tak proč se to musí vždycky
tak posrat?! Doufám, že ta pravá, ta osudová láska bude taky Asiatka a že to neskončí podobným fiaskem.' „Takže jdeme k věci, Akiro. Váš cíl je tady na ostrovech,“ řekl Brian. „No, samozřejmě. Proto tu také jsem. Já ale chci místo jejího současného pobytu a to se mi nedaří najít.“ „Není se čemu divit, protože je jím Americká vojenská základna na Kwajaleinu.“ Akira zvážněla. „Chcete říct, že… z ní je…?! To je přeci pitomost!“ „To byste se divila.“ „Ale tam se nedostanu!“ „Pojďte se mnou k jachtě. Něco vám ukážu.“ Akira dost dobře nevěděla co čekat a ani moc nepřemýšlela nad tím, co má její kontakt tak důležitého. Místo toho dumala, jak se na atolu Kwajalein dostane do tamní raketové základny. Situace byla o to delikátnější, že ani sám Tokutaro nevěděl, co jeho dcera vlastně podniká. Akira momentálně pracovala na vlastní pěst a zvučné Tokutarovo jméno jen využívala ve svůj prospěch. Brian ji dovedl až k malé jachtě, jež kotvila daleko od mola. Na pláži byl motorový člun, kterým se snadno přepravili k lodi. Akira si nezapomněla povšimnout, že na palubě je pouze jeden další muž. „Není vás tu málo?“ zeptala se. „Čím méně lidí bude o tom všem vědět, tím lépe. Jen počkejte, až to uvidíte a pak pochopíte, proč je nutná obezřetnost.“ Brian zavedl Akiru do podpalubí. Dovedl ji k jedněm dveřím s proskleným okénkem a pobídl Akiru, aby se podívala, co za ním je. „Myslím, že z tohohle dárku bude mít pan Tokutaro obrovskou radost a vy zřejmě také.“ „Počkat. Vy jste Tokutara již informoval?“ „Zatím ještě ne. Myslím, že o to budete stát sama. Dozvědět se, co tu děláte, ale musí. Dohoda mezi námi dvěmi je jasná. Tokutaro musí vědět o všem, co souvisí s jeho věcí a za odměnu mám jeho podporu a to nejen finanční. Možná můj vliv sahá jen po hranice zdejšího souostroví, ale vidíte, že i to se může mnohdy vyplatit. Dostat tu ženu sem byl obrovský risk, doufám, že si toho ceníte.“ „Cením, to pochopitelně. Teď mě s ní ale nechte o samotě, ano?“ Brian odemkl dveře a vpustil Akiru dovnitř. „Klíče vám tu nechám a dejte si pozor, je pořádně vzteklá.“ Brian odešel na palubu a Akira se začala zajímat o mladou ani ne dvacetiletou ženu, která seděla v koutě se svázanýma rukama za zády. Měla velice krátký sestřih vlasů a na sobě vojenskou uniformu. Když si ji Akira prohlédla, skoro nevěřila vlastním očím. Dalo jí hroznou práci zjistit, kde ta žena je a teď byla přímo před ní. Klekla si a pohlédla jí do tváře. „Víš, kdo jsem?“ zeptala se Akira. „Kurva s hnusným ksichtem!“ Akira na to nereagovala a vytáhla z kapsy starou pomačkanou fotografii, na které byla zachycená černovlasá žena. „Znáš ji?“ „Ne. Kdo je to?“ „Tvoje sestra“
„Nemám sestru!“ „Ale ano, Sakuro! Tohle je tvoje sestra Kasumi a já ji hledám!“ „Jestli myslíš, že ti řeknu, kde je, tak to ses posrala. Tu ženu jsem v životě neviděla!“ „Opravdu ne? To je škoda, protože vážně hrozně moc stojím o setkání s ní a také netuším, kde pátrat.“ „Co o ní vlastně víš, ty hnusná kyklopko?“ „Nemám čas a ani důvod ti všechno vysvětlovat.“ Zklamaná Akira přemýšlela. Sakuřino překvapení, když jí ukázala Kasuminu fotku a řekla, že je to její sestra, rozhodně nebylo hrané a tak neviděla důvod přistoupit k tvrdšímu vyslýchání, které by jinak následovalo. 'Mohu se jí začít vyptávat na rodinu, ale k čemu by to bylo? Kasumi není tak pitomá, aby se vrátila do Japonska nebo aby své rodině, která jí v podstatě prodala, řekla, co má v plánu a kde se skrývá. Kromě toho rodina Sato byla bezpochyby ta první stopa, která Tokutara napadla a já nepochybuju o tom, že jestli je opravdu nalezl, tak je buď zabil anebo je hlídá, kdyby se Kasumi přeci jen vrátila domů. Jediná stopa, která zůstala, je ten muž jménem Cy, kterého jsem viděla v klášteře po Kasumině boku, ale jeho mají už na starosti Tokutarovi lidé. Nyní ale hrozí nebezpečí, že se od Briana dozvědí také o Sakuře a to by rozhodně vyústilo v její smrt. Ta by ničemu neprospěla a navíc, pokud bych Tokutarovi zamlčela, že se jednalo o Kasuminu sestru, tak bych skončila mrtvá také. Nahoře na palubě je jen jeden člověk a samozřejmě Brian, který je ozbrojený. Víc jich na celé jachtě není, což je potěšující.' „Podívej. Pomůžu ti odsud utéct, ale nejprve mi povíš, kde se tu bereš. Mám na mysli, jak je možné, že někdo jako ty skončí v armádě, navíc na raketové základně.“ „Z Japonska jsem vypadla už ve třinácti, protože z těch sraček, ve kterých jsme žili, mi bylo na blití. Pár let jsem žila tady a stálo to za hovno. Chtěla jsem něčeho dosáhnout a být užitečná, ale fakt je, že dostat se k ostraze vojenského letiště na Kwajaleinu byl problém. Naštěstí stačí nastavit řiť těm správným ptákům, přiložit nůž ke krku těm správným sviním a pak jen sledovat, jak jdou všechna nařízení a pravidla ojebat. Přemýšlím, že to dotáhnu ještě dál.“ „Ehh, myslím, že to mi stačí. Přejdeme k tomu podstatnému. V žádném případě nikdo nesmí zjistit, co se to tu stalo. Potíž je v tom, že nahoře jsou dva muži a pokud chceš mít šanci na útěk, tak nesmíš nikoho z nich nechat naživu, rozumíš?“ „Dokonale.“ „Já se do toho zaplétat nemůžu, takže je to všechno na tobě. Mezi námi žádný spor není Sakuro, a proto ti dávám naději na útěk. Mí lidé by ale tak hodní nebyli. Na Marshallových ostrovech zůstat nemůžeš. Musíš zmizet nejlépe do nějakých chudých zemí světa. Navrhuji zkusit Afriku nebo Jižní Ameriku. Pamatuj si ale, že jsme se nikdy neviděli, a za žádných okolností se nesnaž po mě ani po své sestře pátrat, protože to není bezpečné.“ „Já nemám sestru!“ „No… dobře. Musíš mě ublížit, aby bylo zřejmé, že jsi mi utekla a poté se nějak zkus vypořádat s lidmi nahoře.“Akira pomocí nože, který měla v batohu, povolila pouta. Sakura se postavila a chvíli jen tak zírala na Akiru, která očekávala ránu. Sakura ji obešla a v okamžiku ji lokty silně udeřila do temene hlavy.
Když se Akira probrala, zvedla se ze země a uvědomila si, že se věci mají jinak, než si představovala. Měla za to, že od Sakury dostane jen pěstí, ale místo toho skončila omráčená a kdoví kolik času zatím uběhlo. Věděla, že pokud Sakura muže zabila, je vše v pořádku a pokud ne, tak může Tokutarovi předvést její mrtvé tělo a tím si získá jeho přízeň. Byla tu ale i třetí možnost a to ta, že Sakura jen utekla a v tom případě bude muset její práci dokončit sama, což klidně může vyvolat nechtěné komplikace. Akira se rozhlédla po svém batohu s věcmi, ale ten tu nikde nebyl. Uvědomila si, že udělala obrovskou chybu. Opatrně se z podpalubí vydala nahoru. Jen malý kousek od schodiště spatřila na podlaze ležícího Briana. Měl několik bodných ran a podříznuté hrdlo. Na přídi ležel i druhý muž s několika střelnými ranami na těle. Nikdo jiný v okolí nebyl. Akira zjistila, že motorový člun je pryč, což se dalo očekávat a tak skočila do vody a plavala co nejrychleji k ostrovu. 'Na Marshallových ostrovech mě nic nedrži a až se otec dozví, že je Brian mrtvý, bude lepší být jinde, aby ho ani ve snu nenapadlo spojovat jeho smrt se mnou. Vrátit se teď hned do Japonska by ale mohlo vyvolat podezření takže si trochu prodloužím svůj výlet a navštívím Nauru.'
16. 5. 1994 – Japonsko – Tokio – Byt Akiry Watanabe Akira bydlela sama v poměrně jednoduše zařízeném bytě v Tokiu. Neměla toho tu moc. Bytu vévodila velká místnost, rozdělená na obývací pokoj a kuchyni. Dále tu byla koupelna, ložnice, tělocvična a pracovna. Ve všech místnostech bylo jen to nejnutnější vybavení. Akira totiž často cestovala a tak se zde nechtěla nijak moc zabydlovat. Z tohoto důvodu se zdálo zvláštní, že se o byt dělila také se sedmiletým hnědosrstým psem plemene Tosa inu. Sice se o něj povětšinou starala Akiřina služebná, ale nechtěla se ho ani náhodou zbavit, protože ho ještě jako štěně dostala od Ichira k narozeninám. Na dveře bytu právě někdo zaklepal. Akira neočekávala návštěvu a tak přemýšlela, kdo ji chce vidět. Otevřela dveře a před sebou měla Tokutara Watanaba. Asi padesátiletý muž s černými vlasy s šedinami nad ušima a především drsným a povýšeným výrazem ve tváři, který se snad nikdy neměnil. Už na první pohled bylo Akiře jasné, že se stalo něco opravdu výjimečného, neboť se ani jedenkráte nestalo, že by ji otec navštívil v jejím bytě. Za zády mu stáli ještě tři další muži, kteří tvořili jeho věrnou osobní stráž, bez které snad ani nebylo možné Tokutara zastihnout. Tokutaro a jeho muži napochodovali do bytu, aniž by cokoliv řekli. Akiře se tak naskytl pohled nejen na svého otce, který se zdál být naštvanější než obvykle, ale také na jeho ochranku. Hari Takugawa byl mistr v boji se dvěma meči. Takashi Ishida zase skvělý odborník přes nejrůznější střelné zbraně a o Daiki Shintarovi se říkalo, že je nejsilnějším mužem v Tokiu. Akiře neuniklo, že Daiki s sebou nese její batoh, o který přišla na Marshallových ostrovech. Akira si až teď uvědomila, jak je situace vážná. V batohu totiž měla mnohem víc, než jen Kasuminu fotku. Dávala si do něj i mnohé spisy a poznámky, které se týkaly nejen Kasumi, ale také jejího soukromého života. Tokutaro si batoh vzal a usadil se na pohovku, zatímco ostatní se rozestavěli vedle něj. Na jeho pokyn Akira přistoupila blíž. Byla tak nervózní jako ještě nikdy v životě.
„Dnes ráno mi přišel balík s tímhle batohem,“ řekl Tokutaro svým zvučným hlasem. „Jediné, co v něm bylo, je tento dopis.“ Tokutaro předal Akiře popsaný list papíru. Ta si ho roztřesenou rukou vzala. „Přečti ho nahlas!“ Doufám, že se Ti tohle dostane do rukou, Ty špinavé zatuchlé prase. Není to tak dlouho, co mě nechala unést jakási čubka a poté mě zase osvobodila. Ze záznamů, které mi ve své neskutečné pitomosti v podstatě dala, už vím, že to je Tvoje dcera. Kromě toho vím také mnoho o své sestře Kasumi a o zvěrstvech, které jsi jí udělal. Nebude to trvat dlouho, Ty zkurvený bastarde a zaživa Tě vykuchám. S přáním brzkého shledání Sakura Sato
Když Akira dočetla, Tokutaro si dopis vzal a vztekle ho roztrhal. „Pošpinila jsi čest naší rodiny a opět to souvisí s Kasumi Sato. Nejen, že je pořád naživu, ale nyní se kvůli tobě proti nám staví i její sestra!“ „Obě dvě zadupeme do země, otče. Postarám se o to,“ řekla Akira a hlas se jí chvěl. Na Tokutarův pokyn vytáhl Hari wakizaši, což byl krátký meč podobný kataně. Předal ho Tokutarovi společně s úzkým provazem. Tokutaro obě věci dal Akiře a té bylo naprosto jasné, co to znamená. „Už nejsi moje dcera,“ řekl Tokutaro. Akira malinkou chvíli přemýšlela nad tím, že zkusí bojovat a utéct, ale uvědomila si, že je to zbytečné. Neměla sebemenší naději. Přešla ke koberci, jež byl uprostřed místnosti. Posadila se a provazem si svázala kotníky k sobě. Poté zahájila meditaci, která byla vzhledem k vypjatosti situace obtížná. Jen stěží se dokázala soustředit a uvolnit svoji mysl pro ní bylo takřka nemožné. Nedokázala si přestat vyčítat chybu, kterou udělala a která ji dovedla až do této situace. Věděla, že rituální sebevražda Seppuku má být důstojným odchodem z tohoto světa a snažila se o to, jak jen mohla. Tak nějak doufala v to, že jí Tokutaro dá alespoň Japonskou dýku tantó, se kterou by si podřízla hrdlo, ale místo toho dostala wakizaši a s tím musel následovat rituál, který bude zakončen proříznutím dutiny břišní nejprve podélně a pak ještě příčně. Akira moc dobře věděla, že samotné umírání může trvat dlouhé hodiny a to v nesnesitelné agónii. Snaha o zklidnění při meditaci nepřicházela a tak aby měla vše co nerychleji za sebou, přešla k další části rituálu a tou bylo složení haiku. Nedala si s tím moc práce, neboť chtěla mít vše za sebou. Bolest veliká, když člověk odchází sám beze cti svojí. Poté uchopila wakizaši a pevně ho stiskla. Otočila ostři proti sobě. Pohlédla prosebně na svého otce, který zachovával kamennou tvář, a poté shlédla dolů na svoje břicho, které nyní měla rozříznout. „Dost Akiro,“ řekl Tokutaro, načež překvapená Akira zvedla oči s nechápavým výrazem. 'Copak by Tokutaro přerušil jen tak rituál? Na to už je přeci pozdě nebo ne?
Zdá se, že ne každý věří, že musí dodržovat pravidla stanovená před stovkami let. Mocný Tokutaro má zřejmě pocit, že to je on, kdo pravidla vytváří. No... vadit mi to nebude.' Akiru to sice potěšilo, ale rozhodně si nedávala žádné klamné naděje. Tokutaro zatím stále mlčel a zdálo se, že přemýšlí. Patrně volil mezi smrtí a životem své dcery a stále se nemohl rozhodnout. Nakonec řekl: „Máš jeden měsíc na to, abys mi přinesla důkaz, že je Kasumi Sato mrtvá.“ Akira dost dobře nechápala, co to má znamenat a doufala, že k tomu Tokutaro něco dodá. Mezitím přeťala provaz na nohou a postavila se. Wakizaši s poklonou vrátila Harimu. Tokutaro se stále k ničemu dalšímu neměl a tak se ho opatrně zeptala: „Jak mám Kasumi během jednoho měsíce najít, když jsme její stopu ztratili před dvěma roky?“ „Už je to přes dva měsíce, co můj člověk, Taichi Araki, nalezl Cye McCalla. Již před rokem se mu podařilo dostat se přes Cyovu ženu Alice až k jeho přátelům v Itálii. Jedná se o rod Antoliniů, kteří žijí na okraji Říma a Taichi jejich sídlo sledoval. Cy se tam přeci jen objevil a Taichi se přes něj dostal až ke Kasumi. Nařídil jsem mu ať Kasumi sleduje i nadále a vyčkává, protože úkol ji zabít měl patřit tobě. Potíž je v tom, že jsi zmizela neznámo kam a teprve před nedávnem ses uráčila vrátit. Příště, pokud nějaké příště bude, mi předem oznámíš, kam jedeš a jak dlouho tam budeš. Ale teď zpátky k věci – Kasumi je nyní v Británii, ale patrně ne nadlouho, takže si musíš pospíšit. Podrobnosti se dozvíš až od Taichiho. Zítra s ním máš přesně v osm hodin večer tamního času schůzku v Londýnské restauraci Sung Chi.“ Tokutaro vytáhl z pod kabátu obálku a položil jí na stůl- „Je tam letenka, dostatek peněz a také další instrukce. Máš poslední naději, Akiro, a jestli zklameš i tentokrát…“ Tokutaro to nedořekl, ale nebylo to ani třeba. Akira moc dobře věděla, o co teď půjde a přemýšlela nad tím ještě dlouho poté, co Tokutaro a jeho lidé odešli. Buď zemře ona, nebo Kasumi, jiná možnost, zdá se neexistuje.
17. 5. 1994 – Velká Británie – Londýn – Restaurace Sung Chi Akiru překvapovalo, že se s ní chce Taichi setkat v restauraci a navíc čínské. Už když sem vstoupila, zarazila ji výzdoba. Ze stropu visely červené lucerničky, které osvětlovaly nepříliš velký sál. Na stěnách byla tapiserie s motivem Velké čínské zdi, která tak jakoby obklopovala všechny návštěvníky a snad jim tak měla dodávat pocit bezpečí. V koutech sálu byly na stolkách klasické čínské vázy s mnoha nápisy. Akira se chvíli rozhlížela a zkoumala, jestli tu není Taichi. Mnoho lidí tu nebylo, ale na nikoho z nich neseděl Taichiho popis. Akira přesto raději vytáhla Taichiho fotku a schválně ji porovnala s lidmi, co tu seděli. Vypadalo to trochu divně, ale chtěla mít jistotu. Přestože bylo již po osmé večer, Taichi tu nikde nebyl. Předpokládala, že se někde zdržel, což bylo samo o sobě zvláštní, a tak se posadila k jednomu ze stolů, které od sebe byly odděleny zdobenými deskami s obrázky zvířat a otevřené krajiny, ve které byly rozestavěny pagody. Akira čekala čtvrt hodiny a poté si objednala a navečeřela se. Jídlo vůbec nebylo špatné, spíše naopak, ale těžko si ho mohla pořádně vychutnat, když její kontakt stále ne a ne dorazit. Rozhodla se tu zůstat až
do pozdních hodin a mezitím popíjela jasmínový čaj a poslouchala vcelku příjemnou hudbu. Pozdě večer do sálu přispěchal mladý muž s dlouhými vlasy svázanými do copu. Chvíli se rozhlížel, a jakmile uviděl Akiru, přisedl si k ní. „Ještě že jste pořád tu. Už jsem se bál, že…“ „Přejděte k věci, ano? Čekám tu už přes dvě hodiny.“ „Omlouvám se slečno, ale mám jisté nepříjemnosti a schůzku musíme přesunout jinam. Nemám moc času to vysvětlovat, tak pojďte se mnou.“ Akira nechala na stole dostatek peněz na zaplacení útraty a přidala i slušně spropitné. Poté vyšla ven a nastoupila do vozu, který tu měl Taichi připravený. „Můžete mi vysvětlit, co se to děje?“ ptala se Akira, jakmile vyjeli z parkoviště. „Kasumi není jediný cíl pana Tokutara, který se nachází v Británii. Proto jsme také měli schůzku v Londýně, protože jsem před tím potřeboval dokončit jinou práci, ale jak už jsem řekl, vyskytl se problém a budu vás muset požádat o pomoc.“ „Uvidíme, ale pochopte, že nejste jediný, kdo má Tokutarův nůž na krku.“ Taichi zastavil u ubytoven na okraji Londýna a vystoupal po schodech do patra, kde měl pronajatý byt. Akiru pozval dovnitř a ta tak mohla prohlížet lacině vybavený pokoj, ve kterém bylo jen to nejnutnější – kuchyňský linka, lednice, stůl s židlemi, skříně na oblečení, pár polic a také postel u které na zemi ležel svázaný muž s roubíkem v ústech. Už na první pohled bylo patrné, že mu chybí pravá ruka. „Tohle je Donald Lee. V Japonsku vlastnil řetězec barů a heren a dost se u Tokutara zadlužil.“ „Takže má zemřít. To snad ale zvládnete sám, nebo ne?“ „Bohužel je to mnohem obtížnější. Tokutarovi ukradl v přepočtu něco málo přes sto šedesát tisíc liber a on chce vědět, kde jsou. Vím, že investice, které Lee uskutečnil od té doby ani zdaleka nedosahují takové částky, takže ty peníze stále někde má, otázkou je ovšem kde.“ „Počkejte chvilku…. říkal jste sto šedesát tisíc? To je…“ „Skoro dvacet milionů jenů. Jestli máte na mysli tohle.“ „Ano, vzpomínám si na tu krádež. Tokutara to tehdy neskutečně rozčílilo. Poslal po tom chlapovi dva své zabijáky, jenže neuspěli a pak na něj vytáhl těžký kalibr.“ „Kasumi Sato, já vím. Proto tomu chlapovi chybí ruka, jazyk a má jen jedno oko.“ „Evidentně stále žije, takže Kasumi také neuspěla.“ „Utekl jí, a ačkoli se ho snažila vystopovat, nevyšlo to. Byl to první a také poslední Tokutarův úkol, který nezvládla splnit. Také za to byla náležitě potrestána.“ „Proto jí chybí malíček?“ „Ne, to s tím nemá co dělat. Tokutaro byl vzteky bez sebe, když se dozvěděl, že Lee Kasumi uprchl. Byla to ta pověstná poslední kapka, po které jeho pohár trpělivosti přetekl a on nakázal svým mužům zabít…“ „Zabít její dítě. O tomhle vím.“ „Přesně tak. Ale pojďme k našemu problému. Ten chlap ví, že umře a navíc nemůže mluvit, takže… já nevím, jak z něj dostat místo, kde ukryl ty prachy. Budete mi schopná pomoct?“ „Pokusím se. Máte tu něco ostrého?“ Taichi se vrátil před dům, kde z kufru auta vytáhl solidní nůž. Nebyl nejnovější, ale funkční byl dostatečně. Předal ho Akiře,
která se hned poté shýbla a v rychlosti podřízla Donaldovi hrdlo. Taichi na to nechápavě zíral. „C-co jste to udělala?“ „Kde najdu Kasumi?“ „Cože?! Měla jste mi pomoci s…“ Akira chytila muže za cop, zvrátila mu hlavu dozadu a přiložila ke krku nůž. „Kde je Kasumi?“ „A-ale…“ „Mluv, řekni, co o ní víš, nebo tě zabiju!“ „Dobře, tak dobře, ale klid ano? Kasumi byla v České republice, když jsem se o ní dozvěděl. Pověsil jsem se na chlapa jménem Pietro Antolini a později ho podplatil, aby pro mě dělal špeha. Chtěl slíbit, že v žádném případě neohrozím jeho přítele, toho Cye a že je nechám dokončit nějakou práci. Souhlasil jsem, ale samozřejmě jen na oko a okamžitě jsem informoval Tokutara a požadoval další instrukce. Řekl, ať Kasumi hlídám. Od Pietra vím, že jela na Anglické panství Black Mirror a před pár dny odtamtud zmizela. Trochu jsem se ho vyptával a jak se zdá, tak zmizel i pán toho panství jakýsi Samuel Gordon a jeho snacha.“ „Kam odešli?“ „Není to zcela jisté, ale rodina Gordonů vlastní sídlo ve Walesu. Plánoval jsem tam zajet, ověřit si to a případně vyslechnout na Black Mirror sluhu Gordonů, o kterém mi Pietro řekl, ale ještě…“ „Máte přesnou adresu toho místa?“ „Ano mám všechno tady ve složkách ve skříni a…“ „Kdo všechno ví o tom, kde Kasumi je?“ „Ehh, jen já. Tokutara nemohu informovat o každé maličkosti, co se kde objeví.“ „Fajn. Díky.“ Akira čistým sekem podřízla Taishimu hrdlo. Ten zachroptěl a z rány mu začala vytékat krev. Zhroutil se k zemi, ale to už Akira vytahovala ze skříně papírové desky s několika listinami, poznámkami a mapami. Věděla, že odsud musí rychle pryč. Vražednou zbraň vzala s sebou a později hodila do Temže. Z hotelu, kde se ubytovala, vzala své věci a co nejrychleji zamířila na nádraží.
18. 5. 1994 – Velká Británie – Wales – Panství Gordonů Bylo krátce po třetí hodině odpolední, když Akira konečně dorazila k vile Gordonů. Dlouhé míle musela jít pěšky, a když zahlédla honosnou vilu, obklopenou vysokou zdí s ostrými bodci na vrcholu, byla ráda, že je u cíle své cesty. Nebude trvat dlouho a opět se shledá s Kasumi. Byla na to připravená. Na sobě měla podobné oblečení, jaké měla před lety v klášteře a na zádech už jí viselo pouzdro s katanou. Tentokrát měla jen jednu. Přišla blíže k bráně a všimla si, že u ní stojí jakýsi muž. Nechtěla, aby si jí všimnul a vyptával se, takže nejprve počkala za rohem, dokud muži někdo neotevřel a nevpustil ho dál. Teprve poté pomalým krokem přišla k bráně a všimla si zde černovlasého muže, který ji zavíral. Akira nevěděla, kdo to je, ale předpokládala, že by mohlo jít o pána panství. Zkoumavě si ji prohlížel a ona se mu ani nedivila.
„Dobrý den. Vy jste pan Gordon?“ zeptala se. „Ano, jsem Samuel Gordon. My se známe?“ „Ne, to asi ne. Já vlastně ani nejdu za vámi.“ „Tak za kým tedy?“ „Chtěla bych navštívit paní Kasumi Sato. Vím, že tu je. Zavedete mě k ní?“ „Záleží na tom, kdo jste a co jí chcete.“ „Jsem Akira Watanabe a mám s Kasumi jednu nevyřešenou záležitost.“ Akira si všimla, jak Samuel hledí na její katanu. „Nebojte se, já vám nechci ublížit.“ Samuel si tím zase tak jistý nebyl. Na zahradě se objevila Rachel. Zajímalo ji, co se to u brány děje a tak se přišla podívat blíž. „Dobrý den, paní…“ „Rachel Gordonová a nebojte se, manželka tohohle křupana nejsem.“ „Ehm, jak už jsem řekla tady panu Samuelovi, ráda bych viděla Kasumi.“ „Vážně?“ Rachel neuniklo, že má Akira zbraň, ale vůbec jí to nevadilo. „Zajdu se zeptat Kasumi a uvidíme, jestli má zájem se s vámi vůbec setkat,“ řekl Samuel a odešel. Jakmile zmizel ve vile, Rachel bránu otevřela. „Kasumi je v hale ve vile. Pojďte, já vás k ní zavedu. Doufám, že tu zbraň na zádech máte kvůli ní.“ Akira neodpověděla, nakonec si vlastně ani nebyla jistá zdejšími poměry. Nezdálo se, že ti lidé drží spolu, spíše naopak, ale hlavní bylo, že je tady. Rachel ji přivedla do vily, kde byl Samuel, Kasumi a Mark. Pohledy Akiry a Kasumi se setkaly.
XX – Odpočívej v pokoji Akira Watanabe stála opět tváří v tvář své protivnici. Za ty roky se z ní stal něco jako přízrak minulosti. Přestože Kasumi viděla jen párkrát, tak s ní byl Akiřin život hodně spjatý, neboť již šest let pátrá nejen po ní samotné, ale také po její minulosti. Nyní se opět sešly. O tohle setkání stála Akira dlouhou dobu a teď když skutečně přišlo, nenacházela vhodná slova. Kasumi stála proti ní, přímo na dosah ruky. „Nečekala jsem, že tě ještě někdy uvidím… živou,“ řekla Kasumi. Akiru udivovalo, jak klidná dokáže být, přestože má před sebou někoho, koho považovala za mrtvého. Akira věděla, že Kasumi se na ni může každou chvíli vrhnout a aby se tak nestalo, vytáhla katanu a k překvapení všech ji položila na zem ke stěně. Kasumi na to zareagovala sundáním vrchní části oděvu. Nepomyslela by si, že se Akira odhodlá k něčemu takovému, ale bylo to rozhodně vítané. „Stouplo ti sebevědomí natolik, že se mi postavíš tváří v tvář ve spravedlivém boji a ještě k tomu se chceš bít takříkajíc tělo na tělo? Hranice mezi odvahou a bláznovstvím je tenká Akiro, ale nebudu tě soudit, protože možná jsi opravdu lepší než já, možná že dnes zemřu, ale počítej s tím, že udělám maximum proto, aby se tak nestalo. „Nejsem tu proto, abych tě zabila.“ Tohle Kasumi opravdu překvapilo a její výraz ve tváři byl toho důkazem. Šest let pase po jejím životě a teď, když se jí konečně naskytne další možnost, to vzdá? „To ti mám věřit?“ zeptala se Kasumi. „Potřebuji tvoji pomoc.“ „Ty ses při útěku z toho kláštera udeřila do hlavy?“ „Myslím to smrtelně vážně! Pravda, chtěla jsem tě z celého srdce zabít, ale to se změnilo, když jsem se konečně dozvěděla, co přesně se mezi tebou, Ichirem a Tokutarem stalo. Víš, vždycky jsem si tě vážila a nyní si tě vážím ještě mnohem víc. Když jsem zjistila, co všechno ti provedli, tak… jsem pochopila, že to můj otec je zrůda, kdežto ty jsi jen jeho oběť. Ať už se to zdá jakkoli absurdní, tak tvůj život je jen výsledek utrpení, jaká jsi prožila v mládí. Vždyť se rozhlédni kolem sebe a pověz mi, kolik lidí se chová tak jako ty? Oni tě zničili, Kasumi. Zbavili tě lidskosti.“ „Myslíš, že právě tohle mi vadí? Nebýt toho, co jsem si vytrpěla, bych už dlouhé roky byla mrtvá. Jen díky tomu všemu v sobě dokážu najít víc, než většina jiných lidí. Moje hranice ať už jde o věci psychické či fyzické jsou posunuty dál a díky tomu ještě dýchám. Já Tokutara neviním z toho, co ze mě udělal. Já ho viním z toho, jak mě ovládal a že mě připravil o děti.“ „Dobře, ale stejně ho chceš vidět mrtvého a já také. Já jsem se nedokázala vyrovnat s tím, co mi provedl. Vím, že jsem byla jeho otrokem a zpočátku jsem si to ani neuvědomovala. To až tvůj životní příběh mi otevřel oči, ale nenalezla jsem dostatek sil Tokutara zabít. Sama na to prostě nemám a v tom jsme si podobné, že mám pravdu? Proto ses nikdy do Japonska nevrátila, přestože jsi mi to tvrdila a to tak rozhodně, že bych si na to byla klidně vsadila. Věděla jsi, že nemáš stejně žádnou naději. Bála ses.“
„Ano a nestydím se za to. Bojím se Tokutara a jeho lidí, protože by mi dokázali připravit strašlivá muka. Bojím se, že na mě čekají a jsou připraveni.“ „Nejde jen o tohle. Máš sestru, Kasumi. Sakura se jmenuje.“ K Akiřině údivu to s Kasumi moc nehnulo. „Když mě rodiče prodali, chtěli vyplnit to prázdné místo dalším dítětem? Zní to strašně, ale je to tak, že ano? Kde ta Sakura je?“ „To nevím. Potkala jsem ji před pár měsíci na Marshallových ostrovech. Docela se ti podobá a nejen vzhledově.“ „Možná to je moje sestra, ale to nic neznamená. Nic k ní necítím a cítit nebudu.“ Akiřin poslední trumf byl pryč a ji to zaráželo. Byla si jistá, že Kasumi snadno přesvědčí, ale ono ne. „Společně přece máme naději Tokutara porazit, Kasumi, a já věřím, že to dokážeme. Vrátíme se do Japonska a pomstíme se dříve, než nám budou moci znovu ublížit. Získáš svoji rodinu a domov. Copak to pro tebe nic neznamená?!“ „Ne. Teď už ne.“ „Ale proč? Společně to dokážeme. Jde o naši čest.“ „Ne! Mám tu jisté závazky a člověka, kterého mám ráda,“ Kasumi se ohlédla na Samuela, který byl velice rád, že to Kasumi řekla takhle před ostatními. „To… to ale nejde. Já sem jedu s tím, že se odsud vypravíme na cestu pomsty. Dokonce jsem už začala, když jsem zabila muže, který vás sledoval a prozradil mi, kde jste. Nemůžeš mě odmítnout.“ „To si vážně myslíš? Spíš mě překvapuje, že jsem tě ještě nezabila.“ „Tokutaro mě sem vyslal, abych mu přinesla důkaz, že jsi mrtvá. Já se nemůžu podruhé vrátit bez něj!“ „To máš smůlu. Zůstávám tady se Samuelem.“ „Kasumi, to ne. Jsme přeci na stejné lodi, musíme si pomáhat.“ „Na stejné lodi nejsme, ale máš pravdu, že ses právě ocitla v podobné situaci, v jaké jsem už dlouhé roky. Tokutaro ti půjde po krku, když nesplníš jeho úkol, že?“ „Dal mi měsíc. Mám jen jeden měsíc a pak… zabije mě!“ „Ano a bude mu úplně jedno, že jsi jeho dcera. Vidíš, co je to za svini? Možná právě kvůli tomu, jak dopadneš, tě nechám být, ačkoli bych tě měla zabít. Odejdi odsud a žij si svůj život.“ „Ne, takhle to skončit nemůže! To v Japonsku mám svůj život. Mám tam domov a přátele a… nemůžu to všechno hodit za hlavu!“ Samuelovi se přestávalo jednání Akiry líbit a když pohlédla na svoji katanu ležící na zemi, byl připraven v mžiku vytáhnout revolver a střílet. „Ať tě to ani nenapadne,“ vykřikl. „Nechtěj skončit s dírou v hlavě.“ Akira raději poodstoupila stranou a Samuel si pro katanu došel. Předal ji Markovi, který jí pohlídal a prohlížel si mistrovskou ruční práci. „Co bys udělala ty, kdyby ti někdo ukradl katanu?“ zeptala se Akira. „Asi bych řádně protestovala, jenže já bych na rozdíl od tebe nepomýšlela na nespravedlivý souboj a kromě toho ti katanu vrátíme, že ano, Samueli?“ „Hned, jakmile se odhodláš k odchodu, ale pochop, že v tebe nemám zdaleka takovou důvěru jako v Kasumi.“
„Takže jak, Akiro?“ ptala se Kasumi „Ovládáš perfektně Ninjutsu a Thajský box. Je to působivé, ale mě to tentokrát neodradí od toho, abych se tě pokusila zabít. Neustoupím a nezaleknu se, znovu už ne. Je mi to líto, ale nemám na výběr.“ „Vždycky je na výběr… ale dobře.“ řekla s klidem Kasumi. Samuela překvapovalo, jak může být tak klidná, když jí právě půjde o holý život, ale věděl, že v takovéto situaci rozhodně není poprvé. Počítal s tím, že tohle bude pro Kasumi minimálně tak obtížné, jako souboj s Ivanem, ve kterém si přál její smrt. Tentokrát to je úplně opačné a byl z toho pořádně nervózní, neboť ji měl moc rád a možná ji dokonce začínal milovat. Kasumi zaujala bojový postoj a uvolnila se od všeho, co by ji jinak rozptylovalo. Byla tu jen ona a její protivnice, ostatní nebyli důležití. Akira byla rovněž v naprostém klidu. Zaťala pěsti a poté je opět povolila. Sledovala Kasumi a došlo jí, proč si předtím sundala vrchní oděv. Kasuminy pravidelné, skoro až strojově přesné hluboké nádechy a výdechy napínaly její hruď a Akiře se zdálo, že ten naprosto přesný úkon není ani možné přerušit. Kasumi si stejně jako Akira uvědomovala, že nazývat takovýto souboj pouze záležitostí fyzičky a umu je nesmyslné. Pohlédla své protivnici přímo do očí a snažila se rozluštit její úmysly. Akiřiny oči ovšem byly takřka nečitelné a Kasumi věděla, že je to třeba změnit. Na tváři se jí objevil úsměv, poté zvedla pravou ruku mírně do výše, pokrčila ji v loktu a zaťala pěst, jak jen to šlo. Ani na okamžik nepřestávala sledovat Akiřiny oči, které se neubránily pohledu na pevné Kasuminy svaly. Akiře to stačilo, aby znejistěla, tak jako před lety v Bangkoku. Kasumi udělala krok vpřed, načež Akiře povolily nervy a zaútočila, na což Kasumi čekala. Akira provedla kop z otočky vedený přímo na hlavu. Nedala se jí upřít velká snaha a zkušenosti, ale na Kasumi to bylo příliš pomalé a předvídatelné. Snadno přešla do kleku, čímž se ráně vyhnula, opřela se rukama o zem a kopla Akiru do břicha. Ta ztěžka vydechla a ucouvla stranou. Pořádně ji to zabolelo, ale ovládla se. Akira začala před Kasumi couvat, ale poté se v rychlosti rozeběhla, vyskočila do výše, čímž se nejen vyhnula kopu, kterým ji Kasumi chtěla odrazit, ale také nabrala dostatečnou rychlost a razanci pro úder pěstí přímo na Kasumin obličej. Rána to bylo opravdu silná a zasáhla Kasumi takřka přesně mezi oči. Zůstala rozkročená stát a ruce jí zplihle visely podél těla. Hlavu měla skloněnou mírně dolů. Samuel poznal, že se něco děje, něco, co by se rozhodně dít nemělo a to obzvláště ne Kasumi. 'Můžu to všechno ukončit jediným stisknutím spouště, ale Kasumi by to tak rozhodně nechtěla a i já bych byl vlastně rád, kdyby zvítězila spravedlivě.' Akira byla nebezpečně blízko Kasumi. Roztáhla ruce a dlaněmi zkusila praštit Kasumi přímo do uší. Taková rána by mohla rozhodnout, ale jen v případě, že by se Akiřiny paže nezasekly o ty Kasuminy. Zablokovala tak obě rány a opět pohlédla Akiře přímo do očí. Akira se ale nemínila vzdát a tak se vší silou snažila Kasumi přetlačit. Nebylo to moc platné, a když naopak Kasumi roztáhla její paže o několik desítek centimetrů, pochopila, že proti Kasumině fyzické síle nemá valnou naději. Akira chytila Kasumi za obě zápěstí, zapřela se a kopla Kasumi špičkou boty přímo do břicha. Ta se sklonila a dostala od Akiry další kopanec a to přímo do brady. Kasumi spadla na zem,
ale hned se zase zvedala. Na tváři jí byla vidět silná zlost a nenávist k ženě, kterou už jednou málem zabila. Copak to nedokáže podruhé? Kasumi tekla z úst krev, ale byla zase na nohou připravena čelit dalším útokům, které na sebe nenechaly dlouho čekat. Akira vyskočila na dlouhý jídelní stůl a pokusila se Kasumi kopnout do hlavy, což jí nevyšlo. Kasumi ráně totiž uhnula a vyšvihla se na stůl taktéž. Akira ji srazila dolů tím, že jí podrazila nohy a ještě do ní strčila, aby nedokázala pád zmírnit. Kasumi dopadla tvrdě na chladnou zem a pociťovala, jak ji ovládá stále větší a větší vztek. Jen stěží se dokázala plně soustředit a její původní klid byl ten tam. Hlava ji bolela od té chvíle, co ji Akira praštila do čela a přestože si to původně nechtěla přiznat, nyní už cítila, že jí způsobila mírný otřes mozku. Vůbec to nebylo příjemné a chvílemi na ní přicházely mdloby. Nechápala, jak je to možné, vždyť obvykle je to právě ona, kdo dokáže rozhodnout konflikt klidně jediným úderem a teď se s něčím takovým setkává na vlastní kůži. K čemu je bojové umění, když se nedokáže vzpamatovat a zahájit žádnou z jinak perfektně nacvičených sérií úderů? Zhluboka dýchala, aby se uklidnila a pak se rozeběhla přímo proti stolu, na kterém stála Akira a strhla jí dolů na zem až ke krbu. Třikrát dala Akiře ránu pěstí přímo do tváře, ale ta ji poté odstrčila stranou. Obě se zvedaly takřka souběžně, ale Akira byla ta, která využila šance rychleji. Chytila se zdobené římsy u zdi, vyskočila do výše a oběma nohama tvrdě skopla Kasumi dolů, takřka až do krbu. Poté poodstoupila dál. Kasumi s nebývalým zhrozením zjistila, že stačilo jen velmi velmi málo, aby přistála tváří přímo v ohni. Poté se v rychlosti ohlédla na ostatní. Viděla Samuelovu vyděšenou tvář a hned vedle něj Rachel, která se musela přemáhat, aby nevyprskla smíchy. Kasumi se už déle neudržela. Vycenila zuby, jako zraněná rozzuřená šelma, oči jí vzplály neskutečnou agresivitou, vyšvihla se na nohy a rozeběhla se vší silou proti Akiře. Uchopila ji pravou rukou kolem pasu a stále běžela dál. Narazila Akiru až na zeď, čímž jí málem vyrazila dech. Akira ovládla bolest a zvedla ruce do výše. Nemohla se hýbat, ale věděla, že musí Kasumi setřást, dokud toho je schopná. Narazila oběma lokty přímo do Kasuminých ohnutých zad, které se pod úderem mírně prohnuly. Akira nepřestávala a tloukla do Kasumi lokty, jako smyslu zbavená. Pocítila, jak s každou další ranou Kasumino sevření ochabuje. Kasumi cítila strašlivou bolest a nedokázala se soustředit na víc, než na to, aby se udržela na nohou. Rány na ni padaly tak rychle, že se nebyla schopná vůbec narovnat. Cítila, jak se její tělo otřásá a jak jí vibrují nohy, jakoby nedokázaly unést její tělo. Třásly se a klepaly a Kasumi to ani přes svoji ohromnou snahu nedokázala zastavit. Její výkřiky a steny plné bolesti trhaly Samuelovi uši. S vytřeštěnýma očima sledoval, jak se Kasumi marně snaží odolat, jak pod všemi těmi údery její tělo klesá níž a níž. Viděl, jak marně bojuje se stále sílící bolesti. Stačilo vytáhnout zbraň a stisknout spoušť, ale nebyl toho schopen. Kasumi se definitivně podlomila kolena a spadla na břicho. Tvář měla zalitou krví a sténala. Akira chvíli nehybně stála a sbírala síly na to, aby vše ukončila. Kasumina mysl byla zmámená bolestí a cítila, jak slabá a uzavřená je. Stěží si uvědomovala svoji žalostnou situaci a snažila se někde najít zbytky sil a vzchopit se. Nedokázala se vyhnout vzpomínkám na setkání s Akirou. Celý život se snažila být lepší a lepší. Ty strašlivé chvíle plné utrpení přinesly své ovoce, tak jak je možné, že už nemůže? Takhle to přece neskončí, přece nemůže být poražena!
Anebo snad ano?! Rozpažila ruce a dlaněmi se opřela o podlahu. Šílená nenávist ji stále pohlcovala a právě díky ní dokázala pokračovat. Odlepila se od země a chystala se konečně zvednout. Její natažená záda však byla příliš snadný cíl. Akira zvedla pravou nohu do výše a dupla na Kasumina záda přímo mezi lopatky. Ozval se bolestivý hlasitý výkřik plný zoufalství a Kasumino tělo opět kleslo takřka na podlahu. Jen s vypětím všech sil se vůbec držela sotva pár centimetrů nad zemí. Bylo to, jakoby na sobě měla nějakou obrovskou zátěž, která jí zadupávala do země. Co teď? Jak může porazit někoho jako je Akira, když se už ani nedokáže postavit? Zklamala nejen sebe ale i Samuela. Akira se shýbla a chytila Kasumi za paže. Snažila se ji zvednout, ale rozhodně ne proto, aby jí pomohla. Kasumi ucítila pod nohama pevnou zem, ale nedokázala se zmoct vůbec na nic. Záda jí šíleně bolela a stejně tak nohy a hlava. Byla pokrčená a předkloněná s hlavou spadlou až na prsa. Oči měla stále otevřené, ale ani si nedokázala uvědomit, co vlastně vidí. Všude kolem bylo šero, jakoby stála na samotné hranici života a smrti. Akira jí chytila za ramena a narazila do jejího břicha kolenem. Kasumi zasténala a hned poté dostala další ránu kolenem. Poté ještě dvě další. Nyní už nebyla víc než jen loutka, loutka, se kterou je možné dělat cokoli. Akira jí musela přidržovat, aby se nezřítila na zem. Z úst jí vytékala krev a celé její tělo bylo jak v jednom ohni. „Odpusť mi,“ zašeptala Akira a chytila Kasumi za hlavu. Poté vyšvihla pokrčenou nohu do výše a udeřila kolenem Kasumi přímo do hlavy. Kasumi se už bez jakéhokoli výkřiku zhroutila na záda. Akira pozvedla hlavu a pohlédla na Rachel, která stála za Samuelem, aby neviděl její široký úsměv. Samuel byl bílý jako stěna a stále mírně kroutil hlavou, jakoby se nedokázal vyrovnat s tím, co se stalo. Proč jen se k ničemu neodhodlal, dokud byl čas? Proč se tak bezvýhradně spoléhal na Kasuminy schopnosti? Teď je to všechno pryč… Věděl, že mohl zasáhnout, že tu možnost měl, ale ještě nikdy neviděl Kasumi prohrát a tak snad ani nevěřil, že by k tomu mohlo jednou dojít. Cítil, jak rukama nahmatal kohoutek revolveru. Dotkl se spouště a přemýšlel co dělat. Akiru zastřelí to ano ale co bude dělat bez Kasumi?! Má cenu vůbec žít, žít s vědomím, že opět de facto přišel vlastní vinou o blízkého člověka? Akira shlédla dolů na Kasumi a v tu chvíli dostala dva velice rychlé a velice tvrdé kopance do podbřišku. Akira vyjíkla bolesti a předklonila se. Kasumi s vypětím všech sil vyšvihla nohy do výše a stiskla jimi Akiřin krk. Poté se nadzvedla a přehodila Akiru přes sebe. Ta dopadla na záda a skončila uvězněná mezi Kasuminými stehny jako ve svěráku. Ani přes veškerou snahu se nedokázala ze smrtícího sevření uvolnit a tak jen bezmocně sledovala Kasuminu zkrvavenou a zuboženou tvář. Kasumi jí mohla jediným trhnutím zlámat vaz. Dívaly se na sebe. „Prosím. Nedělej to. Přísahám na svůj život, že ti už nikdy neublížím,“ chrčela Akira a čím dál tím víc pociťovala slabost. „Zapřísahám tě, Kasumi, nedělej to.“ Kasuminy krví podlité oči žhnuly zlobou a cítila, že ji bolest opět přemáhá a tentokrát už se nedokáže přinutit k něčemu podobnému. Přestože mohla Akiřin život ukončit, to neudělala. Povolila sevření a nechala Akiru být. Ta kašlala a ztěžka oddychovala a přitom se držela za krk. U hlavy se jí objevil Samuelům revolver. „Říkala jsi měsíc, než ti Tokutaro půjde po
krku? Tak to se připrav na minimálně měsíc vězení. Pak už ti Kasumina smrt k ničemu nebude a já opravdu nebudu riskovat, že své slovo porušíš. Upozorňuji Akiro, že pokud mi dáš sebemenší důvod ti ublížit, tak tě rovnou zastřelím. Marku, ubytujte ji ve sklepení a dejte na ní pozor.“ „Ano, pane.“ „Až to bude, sežeňte Terryho. Kde vlastně je?“ „Šel si do svého pokoje vybalit věci a ubytovat se.“ „Přiveďte ho co nejrychleji.“ Mark odvedl Akiru pryč. Neměla v plánu se o cokoli snažit, ostatně byla zatraceně ráda, že se vůbec udrží na nohou. Ty bolesti, které měla, sotva dokázala vydržet a to zdaleka nedostala tolik zásahů, jako Kasumi. „Ještě jednou něco takového provedeš, Rachel, tak toho budeš litovat a to myslím vážně! Tohle už není legrace, a jestli ohrozíš mě nebo Kasumi, tak… jak by se ti líbilo přijít o oko?!“ Rachel pochopila, že Samuel nežertuje a to ani v nejmenším. Zase tak nedotknutelná nebyla a teď to opravdu přehnala, ale i když ji Samuel tentokrát nechá být, učiní tak Kasumi? Samuel se sklonil nad Kasumi, která nebyla schopná se ani postavit. Stále ležela zemi a přerývaně dýchala. Každý nádech jí způsoboval bolesti na prsou. „Ani nevíš, jak jsem rád, že jsi to dokázala,“ usmál se na ní Samuel. „Nebýt tebe, tak… nevím… jestli bych nalezla dostatek sil.“ Samuel pomohl Kasumi na nohy, ale protože se na nich vůbec nedokázala udržet a hroutila se zase k zemi, vzal ji do náruče a vynesl nahoru do pokoje. „Jen klid, Kasumi, zase bude dobře, uvidíš,“ řekl Samuel, když opatrně pokládal Kasumi na postel. „Za chvilku přijde Terry a prohlédne tě. Pak ti dá něco proti bolestem.“ „Ne,“ řekla tiše Kasumi, „to… si nezasloužím. Nechci nic na bolest. Myslím, že nemám nic zlomeného a… žádné vnitřní zranění snad také ne, takže to půjde.“ „Kasumi, přestaň s takovými řečmi. Nebudeš se přece trestat. Tam dole bych přísahal, že je po všem a jsem strašně rád, že tomu tak není, tak už si to dál neztěžuj.“ „Terryho přiveď, ale žádné léky nechci, když to nebude nutné.“ „Takže jak to s ní vypadá?“ ptal se Samuel, právě když Terry odešel z Kasumina pokoje. „Hmm, upřímně, nebyl jsem u toho, ale i podle toho, co jsem viděl je mi jasné, že to bylo drsný. Nemá žádný vážný zranění, alespoň já jsem žádný neodhalil, ale návštěvu nemocnice odmítá, alespoň nyní. Bolí ji i sebemenší pohyb. Nemá cit v končetinách, má pořádně naražená žebra, otřes mozku a taky mírnou horečku, ale přesto nechce ani slyšet o lécích. Pravdou je, že se z toho s nemalou pravděpodobností dostane i tak, ale bude to pro ni těžší. Kdyby se ale cokoli změnilo, myslím jako k horšímu, tak mě zavolejte a přemluvte ji, ať pak vezme rozum do hrsti a nechá si pomoct.“ „Na to se spolehněte.“ „Tak fajn. Násilím jí rozhodně nic dávat nebudu ani kdyby tam třeba umírala. Jo, a
moc vás prosí, abyste se na ní přišel alespoň na chvilku podívat.“ „Prosí mě?“ Samuel dost dobře nechápal, co to má znamenat. Urychleně vešel do pokoje, ve kterém bylo kvůli zataženým závěsům šero, a přistoupil k posteli, na které Kasumi ležela. Byla jen ve spodním prádle a na těle měla spoustu pozůstatků po zraněních, včetně velkých podlitin na hrudi a krvavých šrámů na obličeji. Přišlo mu jí hrozně líto. Posadil se vedle ní a nabídl jí sklenici s vodou, která stála na nočním stolku. Kasumi se mlčky napila a poté se rozkašlala. Samuel sklenici zase vrátil a nahnul se nad Kasumi. „Prý jsi mě chtěla vidět?“ „Jsem ráda, že jsi přišel.“ „Jak je ti?“ „Hrozně, ale… alespoň si budu pamatovat své chyby. Moc mě mrzí, co se stalo.“ „Proboha proč? Byla jsi úžasná.“ Kasumi se pousmála. „Nechala jsem se ovládnout zlobou a to byla strašlivá chyba. Takhle to skončit nemuselo.“ „Kasumi,“ řekl konejšivě Samuel a pohladil jí po tváři, „jsem strašně rád, že jsi tu mrchu porazila a to je to hlavní. Ani nevíš, jakou jsem měl radost, když jsi jí dokázala vyřídit. Jen dost dobře nechápu, proč jsi jí nechala naživu.“ „Normálně bych to určitě neudělala, ale byla jsem v nějakém podivném rozpoložení a začala jsem jí litovat. Ona dopadla stejně jako já. Stejně jako v mém případě, tak i v tom jejím byl na vině Tokutaro.“ „Hmm, chvíle jako před pár dny, Kasumi. Je to zvláštní, ale ve svém nitru jsi úplně jiná, než dáváš obvykle najevo. Mně se to moc líbí a chtěl bych to zažít častěji. Proč jen máš navenek tak tvrdou a neprostupnou slupku? Jediná možnost, jak se dostat hlouběji je v tom, že tvou tělesnou schránku někdo poničí a rozdrtí. To je ale smutné, Kasumi, moc smutné. Já nechci, aby ti kdokoli ubližoval, ale copak je to jediná možnost, jak se můžeš otevřít?“ „Kdysi byly i jiné možnosti, ale ty se vytratily. Už si ani nepamatuji, jaké to tehdy bylo. Akira měla pravdu, Tokutaro mi vzal mnohem víc, než se zdá. Jsou chvíle, kdybych to chtěla dostat zpátky, ale copak to jde? Jsem uzavřená, podezíravá, nepřístupná,… není to vždy na škodu, ale někdy ano. Copak se mám nechávat takhle šíleně ztlouct vždy, když chci projevit nějaké city?“ Kasumi se na tváři objevily slzy. „Nechtěl jsem tě rozesmutnit, Kasumi. Teď musíš myslet na pěkně věci, musíš se uzdravit, nabrat sílu a být jako dřív. Nechám tě raději o samotě, dobře?“ Kasumi se pohnula a tvář jí zkřivila bolest. Natáhla se a jemně stiskla Samuelovu ruku. „Prosím, zůstaň tu se mnou. Cítím se teď strašně slabá a zranitelná.“ Samuel se otočil a chmurně se pousmál. Byla úplně jiná než dříve. Byl to nezvyk vidět jí v tomhle stavu a slyšet tyhle řeči. Spíš než aby byl rád, pociťoval, že ho to trápí. Usedl zase na postel. Kasumi se s bolestivými steny kousek poodsunula, aby mu vytvořila místo. „Máš nějaké pěkné vzpomínky, Kasumi? Něco při čem by ses uvolnila. Můžeme si o tom promluvit, jen mi prosím tě nevykládej nic, z čeho ti pak bude smutno.“ „Vsadím se, že kdyby byl na tvém místě někdo jiný, byl by naopak rád, že jsem na
tom teď takhle. Přišlo by mu určitě lepší, když jsem na tom tak špatně a může si připadat důležitě a mocně.“ „Jenže já si nepotřebuji na nic hrát. Také jsem radši, když se můžeme takto bavit, ale ne za každou cenu. Máš bolesti, cítíš se slabá, bezbranná, nemocná a zubožená, jenže já nejsem sobec, přestože si to možná mnozí myslí. Já chci, abys byla jako předtím, abys dokázala to co předtím a hlavně aby ses cítila dobře. Společně najdeme i jiný způsob, jak dosáhnout stavu ve kterém jsi a to i přesto, že budeš opět ta stará dobrá Kasumi, která se nezastaví před ničím a nikdo jí nemůže poroučet ani porazit. Najdeme cestu, jak toho dosáhnout a ukážeme Tokutarovi, že se spletl. Ukážeme mu, že nedokázal vytvořit dokonalý a nezničitelný stroj na zabíjení, zbavený emocí a citů. Nevezme to z tebe nic dobrého, co nyní máš. Budeš stále neporazitelný zabiják, který se nezalekne před ničím, ale budeš člověk, tak jako kdokoli jiný. Klidně buď k okolnímu světu taková jaká jsi, ale budeš schopná to měnit a kupříkladu ke mně budeš moci být milá, citlivá a rozesmátá. My to dokážeme a začneme s tím už teď. Pověz mi, kdy ses naposledy cítila opravdu šťastná?“ „Když jsem byla se svým dítětem. Ležel v postýlce a já mu zpívala jednu starou písničku z dětství. Už je to tak dávno… Někteří lidé hledají lásku ztracenou, kterou postrádají na prsou Každý večer bez ní jsou a usínají se samotou. Jsem ztracen v moři hlubokém sám a sám Co je to láska a kde ji hledat mám? Letím na křídlech unášen nekonečnou tmou. Jak hledat mám, když bez lásky oči mé slepnou? A přestože včera láska zmizela, věřím, že je blízko a není ztracená. Jednou se vrátí zpět s novým dnem přinesená vlnami a větrem. Jednou… Kasumi tekly slzy po tváři takřka proudem a už se ani nesnažila je utírat. „Co se to stalo, Samueli? Co se to se mnou jen stalo? Proč jsem ho nedokázala ochránit, vždyť jsem byla jeho matka? Zabili ho, aniž by komukoli cokoli udělal. Proč ty svině museli ublížit zrovna jemu, copak to jsou takoví zbabělci? Ukřižují malé, několikaměsíční dítě, jakoby jim snad mohlo nějak ublížit. Selhala jsem. Jestli bys takhle měl dopadnout i ty… je jedno kolik jich bude, je jedno, jak mocní budou, zabiju je všechny. Všechny do jednoho, protože to jediné, co opravdu umím, je zabíjení, ale… možná bych měla zabít především sebe, vždyť to já jsem zavinila smrt svých dětí. Kdybych… „Kasumi, o čem to mluvíš?! Na to už ani nemysli, copak chceš umřít?! Nezapomeň
na tu svoji čest a… hlavně nezapomeň na mě, protože já… tě… mám moc a moc rád a to přeci něco znamená.“ Samuel se k ní nahnul a políbil ji na tvář. Skoro očekával, že dostane ránu pěstí, ale nestalo se nic. „Do Japonska už se vracet nebudeme, Kasumi. Tenhle život pro tebe skončil a teď žiješ nový. Už je to za tebou, daleko a v nedohlednu. Najdi jiný šťastný okamžik.“ „Já… ani nevím. Líbilo se mi cestování, když jsme hledali ty portály. S Cyem jsme byli v Thajsku, Tibetu a na Filipínách. Pak jsem nějakou dobu sama pátrala v Indii, zatímco Cy byl v Rusku. Potom jsem tam jela za ním a přišli jsme na další stopu v Zambii. Pak jsem navštívila ještě Českou republiku a teď jsem tady v Británii. Vždycky jsem si přála hodně cestovat, ale že bych byla opravdu šťastná, tak to ani ne. Vlastně ani už nevím, co to slovo znamená.“ „Možná bychom někam mohli vyjet spolu, až to všechno skončí…“ „Spíše přemýšlím, že se zkusím někde usadit. Je mi osmadvacet, a sice se teď cítím na vrcholu sil, ehh, tedy v případě, že jsem zdravá, ale nepotrvá to věčně.“ „Budeš si na to muset zvyknout. Všichni stárneme. Takový je život.“ „Jenže život, který vedu, to úplně zničí. Já nedokážu překousnout ten pocit, že jsem den ode dne slabší. Nevyrovnám se s tím.“ „Ještě jsi mladá, Kasumi. Dokážeš ještě spoustu věcí, to mi věř.“ „Snad ano. Pověz mi, jaké jsou tvé plány v případě, že to všechno přežijeme? Vrátíš se žít na Black Mirror?“ „Asi ano. Dvanáct let jsem sice pobýval v Irsku v jedné zapadlé vesničce, ale myslím, že bych se tam už nedokázal vrátit a tady také nechci zůstat. Nerad bych byl ale na zámku sám, jestli mi rozumíš.“ „Zdá se, že budeš mít Rachel.“ „Rachel nemám rád a nikdy se to nezmění. Ty jsi ale něco jiného. Chtěl bych tě mít nablízku a to napořád.“ „Pověz mi popravdě, Samueli, co na mě vidíš? Muže zajímá především fyzický vzhled nebo ne? Porovnávat se s Rachel opravdu nemůžu.“ „To si doopravdy myslíš, že jsem jako ostatní? Co znamená vzhled v porovnání s duší a tím co je uvnitř? Kromě toho ty rozhodně nejsi ošklivá a nenech si kýmkoli namluvit opak. Po těch hrůzách, které jsem prožil, ale dávám spíše na funkční hodnotu věci a ta mi říká, že v sobě máš něco, co jiné nemají. Především to je tvá úžasná zásadovost, která tě dělá čestnou, věrnou a většinou upřímnou. Kromě toho jsi inteligentní, šarmantní, tolerantní a nezávislá. A abych nezapomněl - nesmím opomenout ani tvoje fyzické schopnosti, které jsou především v poslední době velice užitečné. Představ si situaci, kdy mě hrozí smrtelné nebezpečí. Rachel by se někam ukryla nebo by se možná postavila proti mně taktéž, jenže ty bys jednala jinak.“ „Moc si to idealizuješ. Především bych hleděla na sebe a zachraňovala se, přičemž ty bys zůstal na druhém místě, pokud vůbec.“ „Tomu říkám upřímnost za každou cenu.“ „Nebudu ti přece lhát. Zase to ale neber tak špatně, protože pokud bych někoho milovala, opravdu ho milovala, tak… bych už nebyla jen sama za sebe.“ „A ty mě miluješ?“ Kasumi se usmála. „Milovala jsem jednoho muže a…“
„Kasumi, Japonsko je pryč.“ „Já vím. Odpověď zní ne. Nemiluji tě, ale mám tě ráda, opravdu hodně a možná se dopracujeme dál, ale já s tím mám problémy.“ „Pokud to nevzdáš…“ „Nevzdám.“ „…tak ty problémy překonáme. Slibuji, že se budu snažit ti pomoci. Hmm, Kasumi, chtěl bych se ještě podívat na tu… Akiru. Zase se sem vrátím, ano?“ „Nemusíš, jestli nechceš, Samueli.“ Samuel ale chtěl. Chtěl jí být nablízku nejen kvůli ní samotné, ale také kvůli sobě. Cítil, že tahle událost s Akirou je pořádně sblížila a to bylo dobře. Už bylo pozdě večer a všichni už šli spát. Samuel sestoupil po schodech do sklepení, ve kterém se dříve uchovávala vína. Dnes tu zbylo ani ne dvacet lahví. Sklep nebyl nikterak velký a byla tu tma. Samuel nejprve rozsvítil světla a poté se mu dostalo možnost sledovat svázanou Akiru, která byla připoutaná ke sloupu, jež podpíral strop. Měla tvář od krve a bylo jasně poznat, že nespí. „Jdeš to se mnou skoncovat?“ zeptala se Akira. „Měl bych?“ Akiřiny oči klesly dolů, protože se nedokázala déle dívat Samuelovi do očí. „Máte se rádi, možná se i milujete a já jsem tě o ni chtěla připravit… Jak jí je? Bude v pořádku?“ „Snad ano. Zastřelil bych tě, Akiro. Rozstřílel bych tě na kusy, pokud bys ji byla zabila. Máš štěstí, že to dokázala a vzchopila se.“ „Byla bych radši, kdyby k tomu nedošlo, ale… Kasumi je… ji nejde porazit, alespoň já na to nemám a nikdy mít nebudu. Vsadila bych se, že je po všem, když jsem jí tak ublížila, ale ono ne. Tohle udělá ze člověka Tokutarův šílený plán na získání nejlepšího zabijáka?“ „Pověz Akiro, proč se snažíš dostat právě ji na svoji stranu? Copak nemůžeš najít nikoho jiného, kdo si prošel tím vším? Zkus mu otevřít oči a pak se k tobě snad přidá.“ „Nikdo takový už není, Samueli. Tenhle 'úžasný' plán na stvoření necitelného a zcela oddaného člověka trvá dlouhé roky. Kasumi byla první a poslední. Tokutaro skutečně po jejím nastoupení do Yakuzy a předvedení jejich kvalit vybral další desítku mladých dívek a nechal své lidi, aby je učili a cvičili, jenže když Kasumi zabila jeho syna, nechal je ve vzteku všechny popravit. Představa, že si vycvičí další 'Kasumi' ho nijak nepovzbuzovala.“ „Ona s tebou ale neodjede. Obzvlášť ne po tom, co jsi provedla.“ „S tím počítám a ty jsi rád, že zůstane s tebou, že ano?“ „Pochopitelně. Máme před sebou obtížný úkol a horší je, že jeho splnění záleží také na náhodě. Zatím si to moc nepřipouštím ale šance, že je už teď vše ztraceno je zhruba padesátiprocentní. Když Rachel neporodí chlapce, tak… je všechno v háji. Potíž je v tom, že ani nevím, co vlastně chci. Když to nevyjde, tak bude Kasumi v bezpečí, jenže já ne a ten bastard Samael zase zformuje své poskoky a půjde mi po krku. Když to ale vyjde, tak bude Kasumi bojovat o holý život s ním, s démonem.
Se skutečným démonem.“ „Nejsem si jistá, jestli vím, o čem mluvíš.“ „Možná ti to někdy osvětlím, ale chci říct, že ji tím vlastně ohrozím na životě. Nehledě na to, že sám budu ve smrtelném nebezpečí.“ „A když toho… démona porazí?“ „Pak bude vše, tak jak má být. Přestěhujeme se na Black Mirror. Kasumi už říkala, že se chce usadit a tak… myslím, že budeme spolu a to možná napořád.“ „Můj život je v troskách, Samueli, a zdá se, že ten váš potřebuje pomoct, aby neskončil také tak. Přijmeš moji pomoc s tím... démonem?“ „Spíše přemýšlím, že by bylo lepší, kdybys odsud později odešla. Co když sem jen přilákáš pozornost Tokutara?“ „On nemá ponětí o tom, kde Kasumi je. Ví jen to, že někde v Británii a vzhledem k tomu, jak hodně cestuje, předpokládám, že ji po čase začne hledat někde jinde. Jediný, kdo znal přesné místo Kasumina pobytu, byl chlap jménem Taichi a ten už je mrtvý. Veškeré podklady, které ukazují na vás, jsem zničila.“ „Odkud ten muž zjistil, kdo jsem?“ „Přes Pietra Antoliniho.“ „Pietra?!“ Samuela to udivilo, „tak proto zůstal na panství. Chtěl nás sledovat?“ „To nevím, Samueli, ale zpátky k věci, ano? Dovolíte mi, abych vám pomohla?“ „Skutečně bys byla ochotná to udělat?“ „Já proti Kasumi nic nemám, spíše naopak. Dlužím jí to. Měla by žít lepší život než doteď.“ „Hmm, uvidím, co mi na to řekne, ale nepočítej s tím, že tě odsud předčasně pustím. Stále nevím, jestli se ji opět nepokusíš zabít.“ „Rozumím ti, Samueli, a doufám, že mi časem odpustíš. Udělala jsem chybu jako už mnohokrát. Můžeš mi ale věřit, že proti Kasumi už nikdy v životě nepůjdu. Ona si nezaslouží zemřít, ať už se v životě dopustila čehokoliv.“ Samuel si Akiřinými slovy zase tak jistý nebyl. 'Ať už je Kasumi jaká chce, tak je to vrah. Jenže já taky a stejně jako ona tak i já budu bojovat za to, abych mohl žít. Oba k tomu máme své důvody. Ona čest a já svého vnuka nebo vnučku a především ji – Kasumi. Oba jsme ale vrazi. Vrazi, které by společnost raději viděla mrtvé. Říká se, že vrána k vráně sedá a také se říká, že ve dvou jde všechno lépe. Jedině spolu můžeme získat zpět to, o co jsme přišli – štěstí a lásku. Jedině my dva se můžeme navzájem pochopit a pomoci si. Nesmím ji ztratit, protože když k tomu dojde, ztratím i sám sebe.' Samuel se vrátil nahoru a tiše vklouznul do Kasumina pokoje. Sice už spala, ale byl rozhodnut zůstat tu s ní. Vždyť by si to jistě přála. Posadil se na postel a chvíli váhal, jestli se má natáhnout. Místa tu bylo dost, ostatně tohle byla dříve manželská postel Richarda a Eleonor. Když jejich vztah už ochaboval, koupili si každý vlastní a spali odděleně. Nakonec skutečně ulehl, ale nepřestával sledovat Kasuminu siluetu. Ležela na zádech vedle něj. Jemně se jí dotkl, aby jí nezpůsobil žádné bolesti. Napadlo ho, jak by asi zareagovala, kdyby ji to vzbudilo. 'Možná by ji to vylekalo a pak… než by si vůbec uvědomila, že nehrozí žádné
nebezpečí, by mě… Raději to ani nedomýšlet.' Doufal, že Kasumi nemá zase takové reflexy, aby ho to stálo život. „Samueli?“ řekla tiše a jeho překvapilo, že nespí. Ucukl rukou. „Promiň, já…“ „To je v pořádku.“ Vrátil ruku zpět. Bylo to divné, ale připomínalo mu to společné, krásné chvíle s Catherin. Přes dvacet čtyři let už neležel s ženou v jedné posteli. Vlastně od požáru zámku se ženám pokud možno vyhýbal, ostatně nedokázal ze sebe smýt vinu. Připadalo mu nepřístupné se alespoň pokusit znovu zamilovat, protože se bál, jak to skončí. Teď už to bylo jiné. Spadl do toho, aniž by věděl jak. „Jak se vede Akiře?“ zeptala se Kasumi. „Jde to a dokonce nám chce pomoci se Samaelem.“ „Hmm, pomoc by nebyla od věci, ale ona počítá s tím, že jí na oplátku pomůžu s Tokutarem, že?“ „To nevím. Víš, chtěl jsem se tě ještě zeptat, co bude s Rachel? Já vím, že za to, co provedla…“ „Rachel neviň z toho, jak to skončilo. Akiru bych sem vpustila taky.“ „Myslím, že zbytečně moc riskuješ, Kasumi. Nevím, jak jsi žila, než jsme se potkali, ale něco mi říká, že situace ohrožení života jsou pro tebe běžné a to není dobře. Jednou může nastat chvíle, kdy nebudeš na svého soupeře stačit a on tě zabije. Dnes k tomu bylo blízko.“ Kasumi věděla, že mluví pravdu. Vždycky se najde někdo lepší a je velká šance, že někoho takového jednou potká. Možná už velice brzy… Rachel ležela na posteli ve svém pokoji a hlavou se jí honily myšlenky. 'Dnes se mi málem podařilo zabít Kasumi. Škoda, že jen málem…' Předpokládala, že na Akiřině místě skončí také, jakmile se Kasumi zase vzpamatuje a to nemuselo trvat dlouho. Vstala a vydala se potichu dolů do sklepa za Akirou. Ta stále nemohla usnout a to především kvůli bolestem. „Proč Kasumi tak nenávidíš?“ zeptala se Akira, když si všimla, že není sama. „Protože v její přítomnosti se cítím utlačovaná a bezcenná. Kromě toho ona získává milujícího muže, zatímco já o něj přišla. Nenávidím ji a to máme společné.“ „V tom se pleteš. Já si jí vážím.“ „Málem tě zabila! Copak jí to nechceš oplatit?“ „Proč bych měla, vždyť to já jsem s ní chtěla bojovat. To, že jsem prohrála, není její chyba, ale moje.“ „To zranění na tváři, ti udělala také ona? Dost dobře jsem nechápala, o čem se to tam bavíte a je mi to ukradené, ale jestli se nepletu, tak tě neporazila poprvé.“ „To je pravda. Ta tvář a jizva, co mám na těle, jsou pozůstatky z našeho posledního setkání.“ „Zmrzačila tě, a přesto se jí nechceš pomstít?!“ „Myslíš, že půjdu a zabiju ji teď, když je úplně na dně?“ „No a ne snad? Kdy jindy proti ní máš šanci? Vždyť jsi to sama viděla - ona je lepší než ty. K čemu ti je zasypat ji údery, když se stejně vzpamatuje? Chmm to je čubka, co? Skoro se zdá, že ji ani nejde porazit. Jsi proti ní zkrátka příliš slabá, ale teď máš
šanci to změnit. Vezmi si nějakou tyč nebo tak něco, jdi nahoru a utluč ji tam. Uvidíme, jak moc toho ještě vydrží, než konečně podlehne. Zpřelámej jí kosti, zpřetrhej šlachy a rozmačkej orgány. Ani ta její zasraná vůle k životu a ani ty podělané schopnosti a dokonce ani ta zkurvená síla jí k ničemu nebude. Každý může umřít a ona taky. Pak přines tomu chlapovi její hlavu a vrať se domů. Nenech se ponižovat tím, že jsi držena tady dole. Nenech se utlačovat její rukou. Vzepři se a rozdrť ji.“ Akira s podivením sledovala Rachelinin monolog plný zloby a nenávisti. Ptala se sama sebe, co vlastně dělat. Nakonec se ale rozhodla. „Dobře, tak já to s ní ukončím. Sice si jí vážím, ale máš pravdu v tom, že jen kvůli ní je můj život takový. Nejvyšší čas to změnit.“ Rachel se pousmála a Akiru rozvázala. Poté prohlédla sklep a v koutě nalezla ulomenou násadu od lopaty. „Dlouhá a pevná dřevěná tyč. Ideální na likvidaci nechutně odolných Japonek,“ řekla Rachel a předala jí Akiře. „Pošli ji do pekla, kam patří.“ Akira vystoupala po schodech. Otevřela dveře do Kasumina pokoje a vešla. Kasumi tu spala hned vedle Samuela. „Počkej na mě venku a hlídej,“ řekla tiše a zavřela za sebou dveře. Akira přistoupila blíž k posteli a prohlížela si oba dva. Byli k sobě přitisknutí, jakoby se snad opravdu milovali. Akira si vzpomněla na svoji minulost. Bylo jí něco přes dvacet, když Kasumi poprvé potkala a od té doby se za ní žene a vůbec se nevěnuje sama sobě. Nikdy by si nepomyslela, že v šestadvaceti stále nebude mít manžela nebo alespoň milence, se kterým by si užívala radostí života, a k tomu zázemí, kam by se ráda vracela. Kasumi se postarala o to, aby tyhle představy byly opravdu jen představy, které se nikdy nemohou vyplnit. Kvůli tomu, co má na těle, muže spíše odpuzuje a teď už nemá ani ten domov. Kasumi jí to všechno vzala, ale ne z vlastní iniciativy. Akira věděla, že si za to, co se jí stalo, může sama a ani na okamžik si nepřipustila, že Kasumi opravdu zabije. „Kasumi,“ řekla tiše, „musím s tebou mluvit.“ Akira jemně zatřásla s jejím tělem a Kasumi otevřela oči. „Samueli!“ zakřičela, jakmile poznala Akiru. Samuel neváhal ani okamžik, rozsvítil lampičku na nočním stolku a vytasil zbraň. Akira upustila násadu a zvedla ruce do výšky. „Nechci vám ublížit.“ Kasumi se s velkým přemáháním postavila na nohy. „Co tu děláš?“ „Venku je Rachel a poslala mě, abych tě zabila. Samuel tvrdil něco o tom, že je důležitá a tak jí nechci ubližovat, pokud mi to neodsouhlasíte.“ Kasumi vztekle vykročila ke dveřím. Otevřela je a za nimi stála překvapená Rachel. „Tak mě zabij, když chceš, ale nenajímej si na to druhé!“ „Ani nevíš, jak ráda bych tě zabila,“ odsekla Rachel. „Zkus to, ale věř mi, že na tebe ještě stačím.“ Rachel sledovala Kasumi jak se viditelně přemáhá, aby se vůbec udržela ve stoje. Opřela se o futra dveří a snažila se najít polohu, ve které by jí nic nebolelo. Samuel přišel blíž a chytil Rachel kolem krku. „Řekl jsem, že už ji neohrozíš!“
„Neohrozila… jsem ji. Vlastně… ech vlastně ani Akira ne.“ „Můj pohár trpělivosti je už plný, Rachel! Ještě jednou jedenkrát mi dáš záminku a věř mi, že dodržím, co jsem řekl. Už toho mám plné zuby a věř mi, že pro mě je důležitější Kasumino zdraví než nějaký sráč Samael!“ Pustil ji a Rachel se vrátila do svého pokoje, přičemž hlasitě plakala a držela se za ztuhlý krk. Samuel pomohl Kasumi vrátit se na postel. „Co se tebe týče, Akiro…“ „Já vím, vracím se do sklepa.“ „Myslím, že to není nutné, co ty na to, Kasumi?“ „Ehh, dobře zůstaň zde, ale…“ „Já vím, Kasumi. Neboj se, nic ti neudělám, spíše naopak. Pomohu vám oběma, s čím budete chtít. Myslím, že by teď bylo vhodné Rachel hlídat a to pokud možno neustále.“ „Pokud se toho chceš zhostit…“ „Ráda bych, Kasumi. Od teď máme společný cíl, ehh… ačkoli zatím ještě dost dobře nevím, jaký to vlastně je.“ „Povím ti co je třeba, Akiro, ale to až zítra. Teď zajdi za Markem a požádej ho, ať ti připraví pokoj. Najdeš ho v přízemí v levém křídle. Tam jsou pokoje pro služebnictvo.“ Akira odešla a Samuel s Kasumi opět osaměli. „Měl jsi pravdu, Samueli. Chce mě získat na svoji stranu a myslí si, že se s ní vypravím do Japonska.“ „A vypravíš?“ „Můj život je tady a to s tebou. Japonsko je pryč.“
XXI – Nová krev Samuel seděl v pracovně u stolu, na kterém byla rozsvícená lampička, a psal do tenké knihy. Do pracovny vstoupila Kasumi. Samuel si jí hned všimnul. Vstal ze židle, přistoupil k ní, objal ji a políbil. Ta se pousmála a přešla ke stolu. „Už zase píšeš?“ „Dělám to rád, vždyť víš.“ „Ano, jen… mi to přijde trochu zbytečné.“ „Vzpomeň si na Mordreda. Kde bychom dnes byli, kdyby si žádný deník nepsal?“ „Takže očekáváš, že to za osm století někdo najde a pomůže mu to odhalit pravdu?“ „Hmm, vyloučit se to nedá, ale hlavně chci mít památku. Vem si, až zestárneme a pak díky tomuhle budeme moci vzpomínat na staré časy a na to, co jsme spolu prožili.“ Kasumi poodhrnula záclonu a sledovala, jak nehlučně padá sníh a jak jsou na obloze červánky. „Zrovna dneska bych tě raději měla dole. Je Štědrý večer, Samueli, a já myslela, že ho prožijeme spolu. Je to vůbec poprvé, kdy to slavím a byla bych ráda, abych na to mohla v dobrém vzpomínat.“ „Já vím, promiň mi to. Chtěl bych ještě dopsat pár řádků a pak půjdeme dolů, ano?“ „Večeře se bude podávat až za hodinu, takže to je dost času, abych si pročetla, co tu celé měsíce píšeš. Necháš mě do toho alespoň dnes nahlédnout, že ano?“ „Chmm, tak dobře, ale nezapomeň, že to je můj deník a píšu tam dost osobní věci.“ „Ale prosím tě, copak myslíš, že to nepochopím?“ Samuel věděl, že ano, koneckonců má snad tu nejtolerantnější ženu na světě. V rychlosti dopsal to, co chtěl a předal knihu Kasumi. Ta usedla na pohovku, co byla u zdi a Samuel si sedl vedle ní. „Ještě mi pověz: jak se má Desmond? Je dole v hale?“ „Je a má se k světu, ostatně kdyby se s ním něco dělo, tak se to hned dozvíš. Neboj se o něj.“ „Jen stále nevěřím tomu, že nám to tak hezky vyšlo.“ „Nemusíme mít celý život smůlu.“ „Já vím, lásko, ale obrovské štěstí je už to, že jsme spolu a možná jsem paranoik, ale stále tomu jen těžko věřím a čekám, že se každou chvíli něco semele.“ Kasumi se na Samuela usmála a dala se do čtení.
15. května 1994 Začínám psát tento deník. Jednak to dělám proto, že tím zabiju čas a jednak, a to především, kvůli tomu, abych po sobě něco zanechal. Myslím, že by nebylo špatné, kdybych si tohle někdy po letech přečetl a vzpomněl si na události, co se staly. Kromě toho se nedá ani vyloučit, že tu časem přibude poznámka, která pro mě bude jednou opravdu důležitá.
Dnes jsme s Kasumi a Rachel přijeli do Walesu. Zdržíme se tu dlouho, takže je vcelku slušná šance, že se s Kasumi sblížíme. Mám ji rád a myslím, že ona mě také. Potíže nám dělá jen Rachel, která začíná být nesnesitelná. Doufám, že jí to přejde, jinak za sebe neručím. Vážně nebudu trpět, jak Kasumi sprostě uráží.
19. května 1994 Včera jsem ani nestihl nic napsat, přestože rozhodně bylo co. Ještě teď mě mrazí, když si na to vzpomenu. Přišla sem Akira Watanabe, žena, která v minulosti usilovala o Kasumin život. Akira ji přemlouvala k tomu, aby se s ní vrátila do Japonska a bojovala proti Tokutarovi. Kasumi odmítla a Akira, přestože jï původně nechtěla zabít, se o to pokusila. Ta bitva byla šílená. Když jsem viděl ty dvě, jak si dávají tvrdé a bolestivé rány, skoro jsem nevěřil tomu, že jsou jen z masa a kostí. Zvláštní, co s člověkem udělá touha přežít. Kasumi i přes četná zranění Akiru přemohla a v tu chvíli mi spadl kámen ze srdce. K něčemu podobnému už nesmí nikdy dojít! Včera bylo štěstí, že to Kasumi zvládla, ale příště to tak být nemusí a nevím, jestli bych se s tím vyrovnal, obzvlášť když bych věděl, že mohu zasáhnout. Mám Kasumi rád, ostatně ona je jediná, kdo mě chápe a neopovrhuje mnou. Bože je to tak zvláštní, vždyť to kvůli ní jsme teď tu a máme tyhle starosti. Jakoby mi to ale ani moc nevadilo. Nevím, jestli jsem během těch let v naprostém osamění zešílel, ale jsem rád, že tu mohu s Kasumi být. Strávil jsem s ní noc, ačkoli nedošlo na víc než na objímání a hlazení. Na začátek to není špatné, ale doufám, že dojdeme i dál. Potíž je v tom, že naše minulost nám ten vztah jen zhoršuje. Snad se s tím vyrovnáme. Zjistil jsem, že to Pietro může za to, že nás Akira našla. Jestli toho chlapa ještě někdy potkám… bude toho litovat. Musím dát okamžitě zprávu Edwardovi, ať si na něj dává pozor. Také jsme získali nového spojence – kupodivu právě Akiru. Mám za to, že se chce Kasumi zavděčit, aby s ní poté přeci jen odjela do Japonska. Kasumi mi řekla, že o tom ani neuvažuje a jsem za to rád. Chtěl jsem, aby mi slíbila, že tam už nikdy nevkročí, ale neudělala to. Trochu mě to trápí, ale zase chápu, že se nechce svazovat slibem, když by toho jednoho dne třeba mohla litovat. 21. května 1994 Kasumi se zotavuje a vidím, jak se mi začíná vzdalovat. Zranění se jí hojí, zvedá se jí sebevědomí a přestává být tak citlivá. Dokonce mě v jednu chvíli napadlo, že na ní pošlu nějakého bouchače, aby mi ji zase vrátil do stavu, v jakém se mi líbí nejvíc. Sakra, doufám, že tohle nebude číst, protože bych jí vážně nechtěl naštvat. Když byla nemocná, naznačila, že k Ichirovi se chovala úplně jinak, protože ho milovala. Doufám, že jednou bude milovat i mě. 22. května 1994 Přišly první zprávy od Edwarda. Na panství se nic výjimečného nestalo, ale pravdou je, že obyvatelé Willow Creek jsou na Gordony pořádně naštvaní. Nenávist k nám ještě rozdmýchává Daveson. Na stará kolena se pořádně změnil, jinak nechápu, jak ho mohl William považovat za přítele. Ještě štěstí, že za starostu byl zvolen Harry, protože jinak vážně nevím, jestli by náš zámek ještě stál. Harry si s Edwardem dost rozumí a myslím, že to bude dobré. Pietro se zřejmě vrátil do Itálie a doufám, že tam zůstane. Ten
chlap je stále velkou překážkou, která může všechno zhatit. Jako jediný ví, že Kasumi mohla za Adrianovu smrt a jestli má nějaké další vazby na Tokutarovy lidi… no doufejme, že ne. Také už proběhl pohřeb Adriana a Ralpha. Ralph je pochován v běžném hrobě, což mě trochu mrzí, ale co naplat. Adrianovo tělo je sice pryč, ale je skvělé, že v naší rodinné hrobce má přesto své místo. Bože, co to píšu?! Musím promluvit s Kasumi a zeptat se jí, jestli bych dnes nemohl přes noc zůstat s ní. Když budu sám, určitě se nevyhnu vzpomínkám a o ty teď opravdu nestojím. 25. května 1994 Je to šílené! Co mě a Kasumi spojuje? Co nás drží pohromadě? Ať se na to snažím přijít sebevíc, stále netuším. Každý jsme úplně jiný a jediné v čem jsme si podobní, je to, že nás minulost zničila. Možná že si navzájem pomůžeme, ale opravdu z toho nakonec může vzniknout láska nebo si to jen namlouvám? 27. května 1994 Kasumi už je zase ve formě. S Markem jsme pro ni během posledních pár dnů vystěhovali pokoj pro hosty a zřídili tam posilovnu. Neumím si dost dobře představit, co tam bude chtít mít, takže prozatím je tam pár posilovacích strojů, hromada činek, boxovací pytel, žíněnky a nějaké ty drobnosti. Vím, že tohle by normální žena nepotřebovala, ale Kasumi není normální. Jen stále nevím, jestli to je dobře nebo špatně. 28. května 1994 Akira dala Kasumi svoji katanu a přemluvila ji, ať si ji nechá. Prý je hodně těžké se s cizím mečem sžít, čemuž zase tak nerozumím, ale obě jsou to profesionálky, tak asi vědí, o čem mluví. Kasumi okamžitě začala s výcvikem a to s Akiřinou pomocí. Doufám, že si navzájem něco neudělají. Měl jsem za to, že náš společný život bude vypadat jinak, ale zase chápu, že Kasumi nechce nic podcenit, protože když se tak stane, nejspíš nás to bude stát život. Také mám pocit, že Rachel se zklidnila a smířila se se svým osudem. Snad to není jen dočasné. 5. června 1994 Kasumi tráví v posilovně dlouhé hodiny a obvykle se vrací vyčerpaná a jediné na co se ještě zmůže je koupel, večeře a pak už jde spát. Takhle si náš společný život opravdu nepředstavuji! Nějak se s tím smířím, ostatně to, co dělá je užitečné i pro mě. Je mi jasné, že se zdokonaluje ve svých bojových uměních, ale také předpokládám, že to posilování se projeví na jejím těle a nevím, jestli se mi to bude líbit. Už takhle má docela vytrénovanou postavu, a jestli chce zajít ještě dál… no překousnul bych to, ostatně co jiného mohu dělat? 15. června 1994 Už jsme tu celý měsíc a cítím se po dlouhé době zase vcelku slušně. Rachel už začíná růst bříško a doufám, že to, co v něm je, je chlapec, jinak… nevím. Ptal jsem se, kdy asi tak počala a prý někdy v první polovině dubna. Na určení pohlaví dítěte je ještě příliš brzy, ale čím víc se to bude blížit, tím nervóznější budu.
21. června 1994 Kasumi poslala Marka, aby jí sehnal nějaké věci potřebné pro cvičení. Dost dobře jsem nechápal, o co jde, a když sem přijel nákladní vůz a složil hromadu dřevěných tyčí, cihel a několik betonových desek, myslel jsem, že se Kasumi pomátla. Akira mi vysvětlila, že to, co Kasumi chce udělat, bude dost nebezpečné a je vcelku reálná šance, že skončí se zlomenou rukou nebo podobným zraněním. To mě dost zneklidnilo. 22. června 1994 Na zahradě už máme do země zatlučeny tyče a to v pravidelných rozestupech. Kasumi tvrdí, že to, co bude provádět, není ani tak otázka síly, jako spíše vůle, sebeovládání, soustředěnosti, přesnosti a pár dalších věcí. Snaha rozmluvit jí to byla zbytečná a ještě tvrdí, že pokud to chci vidět, tak jí nesmím ani v nejmenším vyrušit. Proč se nemohu zbavit dojmu, že miluji blázna? 25. června 1994 Kasumi už třetí den likviduje vcelku úspěšně navozené tyče. Má nějakou prapodivnou techniku, při které jak se zdá, dřevo zkrátka praskne, aniž by k tomu byla zapotřebí velká síla. Zní to divně, ale asi to tak bude, jinak by podobné věci zvládal kdejaký silnější muž. Když jsem se ptal, jestli by mě to mohla také naučit, řekla, že nechce, aby ze mě byl mrzák. Vzhledem k tomu, že Kasumi už znám přes měsíc, začínám se smiřovat s tím, že je taková, jaká je. Catherin byla daleko víc pro rodinu a záleželo jí i na něčem jiném než na mě a na sobě. Já nevím… nevím, jestli je Kasumi opravdu žena, se kterou bych chtěl trávit dlouhá léta, ale zvykám si na to, jak se chová a jak jedná. Není to láska na první pohled, ostatně taková snad ani neexistuje ale malinký plamínek lásky mezi námi už je a snažíme se ho (především já) rozdmýchat. 28. června 1994 Dnes jsem Kasumi našel na zadní zahradě, jak ustavičně buší do kmene padlého stromu. Myslel jsem, že se dočista pomátla, ale vysvětlila mi to vcelku dobře. Kmen není kvůli vlhkosti a bažině moc pevný, ale přesto vytváří slušný odpor, když do něj někdo udeří, takže ho Kasumi využívá jako provizorní makiwaru, což prý je obvykle dřevěné prkno s vycpávkou naplněnou rýží. Vzhledem k tomu, že čím silněji se udeří, tím větší odpor makiwara způsobí, údery jsou stále bolestivější a bolestivější. Kasumi věří, že to pomůže zesílit svaly, aby vydržely větší nárazy, a také tím bude schopná snášet větší bolesti. Myslím, že jí seženu normální makiwaru ať nemusí trávit dny v bažině. 30. června 1994 Další zpráva od Edwarda říká, že na panství je vše v pořádku. Vesnice se vrací do starých kolejí, ale na události ke kterým došlo, nikdo nezapomene. Colliere se ze svého zranění pomalu zotavuje a snad kvůli tomu nebude muset nechat svojí práce. Sice ho nemám rád, ale alespoň se již trochu známe a někdo nový by mohl věcmi pořádně zamíchat. Murray ovšem dopadl daleko hůř – je ochrnutý na dolní polovinu těla. Zdá se, že zbytek života stráví na vozíku a bude nutně potřebovat cizí pomoc. Vážně nemám ponětí o tom, kde
ji zrovna on sežene a taky jsem zvědav, co se bude dít s hotelem. Je mi jasné, že Murray se o něj dál starat nemůže a pokud to někdo neodkoupí, budova zchátrá. Lidé se také celkem často ptají, kam zmizela paní Gordonová. Edward tvrdí, že si potřebovala odpočinout a pročistit si hlavu. Snad to bude stačit. 5. července 1994 V největší pohodě je tady bezpochyby Terry. Obvykle dokáže svými vtipy zvednout náladu a s Markem si dost padli do oka. Jeho veselá povaha Kasumi moc nesedí a mně se to někdy také zajídá. Hlavní ale je, že to Rachel povzbuzuje a je snesitelnější. Taky jsem po dlouhé době shodil vousy. Může se to jevit jako maličkost, ale mám pocit, že se teď Kasumi líbím víc a to je dobře. V poslední době se to mezi námi zlepšuje a zlepšuje. Kasumi se cítí čím dál víc v klidu a není ani tak podrážděná jako obvykle. Také má někdy moc pěkné řeči na moji osobu. Pomalu se z ní stává člověk. Jen tak dál… 24. července 1994 Je to tady! Zítra půjde Rachel na ultrazvuk a je pravděpodobné, že se už podaří zjistit pohlaví dítěte. Zatím probíhá těhotenství bez komplikací a snad to vydrží. Jsem napnutý jako struna a necítím se dobře. Moje budoucnost závisí na něčem, co ani není možné jakkoli ovlivnit. Zvláštní pocit.
25. července 1994 Ač to obvykle nedělám, dnes jsem neodolal a otevřel jednu z lahví, co zůstaly ve sklepě. Rachel se odpoledne vrátila i s Terrym a Kasumi z města a oznámila mi, že čeká chlapce. Evidentně ji to samotnou potěšilo a to i přesto, že tu tak bude muset zůstat s námi. Teď ale jdu pokračovat v oslavách a zkusím přemluvit Kasumi, ať se také trochu napije. 2. srpna 1994 Zatraceně! Já věděl, že se něco stane. Kasumi zase cvičila a při rozštěpu si natrhla stehenní sval. Bude trvat, než se zase dá dokupy. Skoro mě mrzí, že to neskončilo zase tou chvilkou, kdy se považuje za bezbrannou a dá plně najevo své city. Mám ale pocit, že k té chvíli pomalu směřujeme i za normálních okolností. Předevčírem mi dokonce navrhla, abych s ní spal v jedné posteli, a to natrvalo. Nemohl jsem odmítnout. 8. srpna 1994 Rachelinino těhotenství je stále bezproblémové, ale vidím, jak to na ní zanechává následky. Jí často a obvykle hodně, přestože se snaží přemáhat, aby si nezkazila tu svoji „dokonalou“ postavu. Kromě toho bývá unavená a chodí brzy spát. Někdy se prospí i přes den a celkově vzato máme s ní všichni dost práce navíc. Vůbec nám to ale nevadí.
1. září 1994 Akira a Kasumi už pokračují ve výcviku a zdá se, že úspěšně. Stále máme na zahradě hromadu desek a cihel a tuším, co s nimi ty dvě zamýšlejí. Jen doufám, že si nějak neublíží. 14. září 1994 Kasumi zase cvičila s makiwarou (což by nebylo nic neobvyklého, ostatně to dělá pomalu každý den) ale dnes mi ukazovala, jak provede snad přes třicet rychlých úderů a to jen tak, aby se sotva dotkla vycpávky. Nebylo by to nijak strašné, kdyby mi to samé nepředvedla na zdech naší vily. Už jsem jí viděl, jak se splete a rozdrtí si prsty o chladné kusy kamenů. Štěstí, že k tomu nedošlo, ale prý to takhle bude dělat častěji. Hrozné, už když na to jen pomyslím! Aby toho nebylo málo - chtěla, abych jí s Markem podržel desku, zatímco ona jí prý prokopne. Je pravda, že nejsou zase moc široké, ale i tak mi přijde nemožné je zničit. Půjde tu o zdraví a myslím, že i o to moje. Na druhou stranu to ale nechci odmítnout a nechat na někom jiném, vždyť bych vypadal jako blbec. Ta bojová umění jsou pro mě stále velkou záhadou. Vždycky jsem měl za to, že jde jen o to umět se bránit svým tělem nebo zbraněmi ale tady jde o mnohem víc. Jak dokáže člověk rozbít takovouhle desku a přitom si neublížit?! Podobné Kasuminy kousky Rachel těžko snáší a stále se jí posmívá, že patří do blázince nebo do cirkusu. Nejhorší na tom je, že občas ten její názor sdílím. 20. září 1994 Dneska moje Kasumi skončila vyčerpaná, s několika modřinami na těle a roztrženým rtem. Zdá se, že Akira to s dřevěnými tyčemi vážně umí, což mě mrzí. Je zvláštní, jak moc mě to vzalo, když jsem viděl, že Kasumi je poražená. Sakra, to z ní vážně chci mít nedotknutelnou a nezničitelnou bojovnici? No, asi ano a možná je to i logické, že nechci, aby v čemkoli prohrála, když jí miluji. Trochu mě utěšuje skutečnost, že v boji nešlo o život, protože předpokládám, že poté by ze sebe Kasumi vydala mnohem víc a z Akiry by vymlátila duši. 6. října 1994 Je mi 34 let anebo také 47, záleží, jak se to vezme. Nikdy jsem nebyl moc na oslavy, a jelikož ani nikdo neví, kdy jsem se narodil, nic se neslavilo. Nevadí mi to, ostatně by mi to jen připomnělo, jak jsem zemřel. Dostal jsem ale nápad, jak na Kasumi pořádně zapůsobit a udělat jí radost. Škoda, že už je asi pozdě, ale i opožděný dárek není na škodu. Aby to ale bylo překvapení, musím to zjistit od Akiry. Snad to ví, když po Kasumi pátrala dlouhé roky. 7. října 1994 Je to ještě lepší, než jsem si myslel. Akira samozřejmě ví, kdy se Kasumi narodila, ostatně ona o ní ví snad všechno. Narozeniny má 11. listopadu, což je zhruba za měsíc. Bude jí devětadvacet, což není špatný věk. Snad jí moje překvapení nepřipomene, že stárne. Mrzí mě, že by stále chtěla být jako teď a nejde to. Holt se s tím musí vyrovnat, ostatně takový je život.
17. října 1994 Rachel odvezli do nemocnice. Sice má termín až v prosinci, ale zdá se, že kluk přijde na svět předčasně. Je v sedmém měsíci a nevím, jak moc je nebezpečné rodit už teď, ale snad se o ni doktoři dokážou postarat. Doufejme, že to všechno vyjde. Kasumi mi musí prominout, že se o ni teď moc nezajímám, ale jsem teď duchem nepřítomný a stále myslím na to dítě. Jestli se mu něco stane, tak… budeme v koncích. 26. října 1994 Už je na světě! Můj vnuk! Ach jo, kdyby nás nečekalo to, co nás čeká a kdyby se toho dočkal Adrian, byl bych snad tím nejšťastnějším dědečkem na světě. Desmond, jak se jmenuje, je ještě hodně malý a prozatím je v inkubátoru. Rachel zůstane v nemocnici minimálně čtrnáct dní. Na jednu stranu je to dobře, neboť se mohu věnovat Kasumi. Trvalo to opravdu dlouho, ale už se na mě usmívá a má někdy velice pěkné řeči. Dokáže mě pochválit a často říká, jak moc mě má ráda. Ještě jsem od ní neslyšel slovo „miluji“ ale věřím, že se k němu dopracujeme. 2. listopadu 1994 Všechno je to čím dál lepší. Můj život byl posledních pětadvacet let příšerný a skoro jsem nevěděl, jestli vůbec žiji, protože to bylo jedno utrpení za druhým. Po boku Kasumi je to ale jiné a cítím, jak se měním. Ona mě dokázala vyléčit a já jí také, takže je to vzájemné. Skoro se mi zdá, jako bychom k sobě neodmyslitelně patřili a to se známe jen půl roku. Něco mi říká, že k životu potřebujeme jeden druhého, jinak začneme chřadnout a umírat. Nesmíme se rozdělit! 11. listopadu 1994 Kouzelné datum pro kouzelný den. Kasumi je 29 a právě oslavila první narozeniny v životě, jak mi sama řekla. Byla z toho unešená, a když jsem jí předal svůj dárek – sametovou noční košili s obrovským rudým drakem plivajícím oheň, políbila mě a řekla: „Miluji Tě, Samueli a navždy budu.“ Jak málo stačí některým lidem k radosti. Vsadím se, že Rachel by nad takovým dárkem ohrnula nos, ale Kasumi… hmm láska není v penězích a to je moc dobře.
14. listopadu 1994 Rachel se konečně vrací z nemocnice. Desmond vypadá zdravě a to je hlavní. Také bych si přál mít jednou dítě, ale takové, o kterém bych věděl už od samého narození a mohl ho vychovávat. Kasumi mi ho ale asi nedá, ačkoli… zajímalo by mě, co mi na to řekne. Vím, že už těhotná byla, ale nedovedu si jí představit udýchanou a s břichem. 15. listopadu 1994
Promluvili jsme si a jedna věc je jasná – Pro Kasumi je na dítě ještě moc brzy. Kromě toho se teď musí cítit naprosto skvěle, což chápu. Až porazíme Samaela, zeptám se jí znovu a věřím, že odpoví „ano.“ Vsadil bych se, že poté už přestane to její šílenství se cvičením a budeme se moci chovat jako rodina. Vychovávat dítě, starat se o chod zámku, milovat se, užívat si života, občas cestovat,… začneme opět žít a to brzy. Už bylo načase… 17. listopadu 1994 Plánovali jsme co dál a kupodivu si Rachel nechala vše vysvětlit a vzala to docela dobře a to i přesto, že půjde o život i Desmondovi a dokonce i jí, jelikož chce za každou cenu s námi. Desmond je však ještě moc malý, takže ho nechci teď tahat do Rituální komnaty, ale zbytečně otálet také není nejvhodnější. Shodli jsme se, že se vrátíme na Black Mirror po Novém roce. Podle zpráv od Edwarda je tam vše stále v klidu. Teď k našemu plánu. Vstoupíme do Rituální komnaty, a to všichni. Akira namítala, že by tam nejprve měla jít ona s Kasumi a Samaela vyřídit, jenže kdoví, kolik času máme, než se Samael po porážce opět vzpamatuje a kromě toho nevíme, jestli nemá nějaké eso v rukávu. Zatímco Kasumi a Akira ho zaměstnají, já potřísním oltář Desmondovou krví a jakmile bude Samael na dně, uzavřu verši Bránu. Všichni si ale musíme dávat pozor na Samaelovo „zmražení“ nebo jak to nazvat. Mordred tvrdí, že se tomu dá odolat, když je na to člověk připravený a to my snad budeme. Kromě toho to Samaela prý hodně vyčerpá a když nás tam navíc bude tolik… no doufejme, že to všechno vyjde, protože pokud ne… raději na to nemyslet… 21. listopadu 1994 Dnešek mě překvapil. Rachel pozorovala Kasumi, jak se ohání katanou a poté se s ní bavila o našem plánu. Evidentně pochopila, že Kasumi je bariéra mezi Samaelem a Desmondem, takže musí vydržet za každou cenu. Sice ji stále nemá ráda, ale chápe, že jí potřebujeme. Takhle to vlastně začalo i se mnou. Nejprve byla Kasumi nenáviděná, pak užitečná a teď milovaná. Kdoví, třeba se z nich jednou stanou přítelkyně. Co mě ale mrzí je to, že má Rachel s Desmondem dost práce (nic nečekaného), ale špatně to snáší. Kasumi a ani Akira se o to nezajímají, ostatně mají svých starostí dost a Mark má kupu práce s chodem vily. Ještě že mu pomáhá Terry, jinak by se z toho všeho asi už dávno zhroutil. Musím Rachel pomáhat s malým, jak jen to půjde. Zvláštní, že nikdo z nás, co tu jsme, nemá s výchovou dítěte žádné zkušenosti. To jsme tedy spolek… Máme tu sice hromadu příruček, podle kterých se řídíme, ale i tak je to těžké. Desmond celé noci obvykle probrečí a přes den jsme všichni kromě něj ospalí. Co mě štve nejvíc je fakt, že Kasumi uvažuje o tom, že se přestěhuje do levého křídla vily, aby byla co nejdál od Desmonda. Snad jí to rozmluvím. 26. listopadu 1994 Uf, dalo to práce, ale Kasumi zůstává se mnou. Snad za to může to, že se v poslední době Desmond trochu uklidnil, anebo můj proslov, kdy jsem Kasumi řekl, že se tím naučí sebeovládání a může zkoušet, jak moc se dokáže oprostit od vnějších negativních vlivů. Myslím, že slyšela hlavně na to druhé. Stále se chce jen zlepšovat a zlepšovat, až si říkám, jestli to někdy skončí. Některé věci na ní už asi nezměním, ať už se budu jakkoli snažit, a tak nezbude, než si zvyknout. 2. prosince 1994
Kasumi s Akirou mě předvedli pár úžasných věcí. Rychlost, s jakou se dovedou ohánět katanou nebo i jen pěstmi je neuvěřitelná a už teď je mi jasné, že Samaela čekají horké chvilky. Neznám člověka, který by proti němu měl větší šanci, než Kasumi. Možná, že k žádnému boji ani nedojde, ostatně stále mám u sebe ten revolver. Co když Samaela prostě zastřelím? Kasumi mě přemlouvá, abych tam střelnou zbraň netahal, protože se obává, že jí Samael svoji mocí nějak využije proti nám a čistě teoreticky se to vyloučit nedá. Třeba dokáže na dálku vznítit střelný prach v nábojnicích a pak… to by nebylo příjemné. Na druhou stranu v jeho době žádné střelné zbraně nebyly a tak je snad ani nezná. Uvidíme… 3. prosince 1994 Kasumi je po fyzické stránce bezpochyby silnější než dříve. Změnila se, a přestože ta změna byla plynulá, pamatuji si, jak vypadala v létě a mohu to porovnat. Její tělo je pevnější, pružnější a nabralo na svalové hmotě. Dobré je, že si hlídá svoji váhu, nemíní ztratit ženské rysy a dává si záležet na tom, které části těla posiluje, takže snad se mi její vzhled nijak nezprotiví. Terry jí před nedávnem vyprávěl o přípravcích, které by jí prý měli pomoci a celý proces urychlit, ale Kasumi mu vcelku nevybíravým způsobem vysvětlila, že chemická svinstva si brát nebude ani omylem, protože nechce vypadat jako opice. No, je pěkné, že to vyšlo z jejích úst. 6. prosince 1994 Blíží se Vánoce a já jsem moc rád, že je budu moci prožít s Kasumi po boku. Ta žena je prostě anděl i ďábel v jedné osobě. Přemýšlím, jaký dárek jí dát a zatím mě nic nenapadá. Vím, že má moc ráda draky ale nevím co jiného ještě. I když se jí zeptám tak mi není schopná odpovědět, jakoby se jí nic jiného na světě nelíbilo (no něco přeci, ale takové věci koupit nelze). 15. prosince 1994 První letošní sníh a nedivil bych se, kdyby byl i poslední. Tady v Británii si nikdy sněhu moc neužijeme. Dnes ho ale napadlo spoustu a ještě teď večer stále sněží. Připadal jsem si jako malé děcko, když mě odpoledne vytáhla Kasumi ven na koulovačku. Konečně se na ní projevují emoce a takovéto tužby. Nemá se za co stydět, ostatně dětství ji ukradli a mimo to jí to jen prospěje. Rychlost, s jakou dovede uhýbat je neskutečná a zatímco ona se díky svým pohotovým reakcím vrátila do vily vcelku suchá, já jsem byl promočený až na kost. Myslím, že jsem pochopil, co na ní mužům může hodně vadit. Ve spoustě věcech dovede být dobrá, má velkou snahu se zlepšovat a rychle se učí. Představa, že v ryze „mužských“ záležitostech je žena lepší, určitě na ješitnosti a pýše většiny mužů nepřidá. Možná by to i mě odrazovalo od toho mít ji rád, ale to bych za sebou patrně nesměl mít tak zpackaný život. Nemám důvod být na něco hrdý, když jsem o všechno přišel vlastní vinou. Ještě že mám alespoň ji. Snad dokážeme oba začít žít znovu a lépe, a Kasumi se rozhodně nemusí obávat, že ji kdy přestanu mít rád nebo dokonce opustím. Vždyť bez ní bych zase spadl tam, kde jsem byl dlouhá léta. Nechci zase skončit jako troska! 20. prosince 1994
Zatraceně! Vánoce za dveřmi a já nevím, čím Kasumi potěšit. Mám připravené dárky pro všechny, včetně služebnictva (myslím, že nám to pomůže se více sblížit a to se hodí) jen pro ni ne. Zítra jedu do města, a jestli mě nic nenapadne, tak to bude zlé. Jsem zvědav, jestli i Kasumi pro mě něco připraví. Krucinál, naposledy jsem Vánoce slavil s Catherin na Black Mirror. Tolik let uplynulo a stejně je to jako před pár dny. Silné okamžiky se nezapomínají, a proto se musím snažit, aby tyhle Vánoce dopadly skvěle. 21. prosince 1994 Buď z toho bude Kasumi unešená nebo naštvaná. Je to risk, ale stojí to za to. 24. prosince 1994 Štědrý večer je tu a já stále ne a ne chytit tu atmosféru. Místo toho jsem pohlcen ve vzpomínkách na Catherin, což je dost ohavné, vzhledem k tomu, že miluji Kasumi. Co to se mnou jenom je? Možná, že samota není úplně nejlepší nápad, jak se s tím vyrovnat, ale nechci, aby Kasumi poznala, že se necítím dobře, protože by z toho mohla vinit sebe a tak to vůbec není. Překonám to už jen kvůli ní. Nejvyšší čas se začít bavit.
Kasumi dočetla a knihu vrátila na stůl. Její oči přímo zářily. „Samueli… to je…. to je úžasné! Nevěděla jsem, jak moc mě miluješ a teď když to vím… tak… ani nenacházím vhodná slova. Zkrátka a dobře jsi mi udělal ohromnou radost!“ Samuel ji políbil a byl by ji klidně líbal dál, kdyby nahoru nepřišel Mark. „Bude se podávat večeře, pane.“ „Už jdeme Marku. Měla jsi někdy krocana, Kasumi?“ „Měla jsem všelicos, včetně hmyzu, ale krocana ještě ne.“ Sešli dolů a usedli k jídelnímu stolu v hale, který pokrýval bílý ubrus s krajkami. Na tabuli bylo několik mís s jídlem, talíře, bílé víno a také svíčky na navození atmosféry. V dřevěné kolébce poblíž spal Desmond. Samuel se na něj zašel podívat, snad aby se ujistil, že je v pořádku. „Je mu podobný, nezdá se ti?“ zeptala se Rachel. Samuel na ní smutně pohleděl a mlčky se usadil u stolu. Vážně si nechtěl připomínat Adriana. Během chvíle začala hostina, na kterou Samuel pozval i Marka s Terrym, přestože by to za normálních okolností neudělal, ale potřeboval podporu a to obzvláště teď, když se co nevidět vrátí na Black Mirror. Samuel a ani nikdo jiný neměl v úmyslu zachovávat nějaké tradice a tak hned po desertu, ke kterému se podával Anglický puding, se rozhodl rozdat všem nějaké ty maličkosti jakožto dárky. Mark a Terry dostali lahev vína ze sklepů, což Rachel docela pohoršovalo, ale nedala to na sobě znát. Od Samuela dostala hromadu oblečení pro Desmonda a zlatý řetízek se zasazeným safírem. „Ten šperk je krásný a bude ti moc slušet.“ řekl, když jí dar předával. Rachel uznala, že to je opravdu nádherný dárek a ani nečekala, že by něco takového mohla dostat. „Samueli… moc ti děkuji, ale… nečekala jsem, že… no zkrátka pro tebe mám jen
pitomé kapesní hodinky.“ Samuel o něco takového sice zase tak moc netoužil, ale daleko větším dárkem pro něj bylo to, že Rachel vůbec něco koupila. Vztah mezi nimi se pozvolna zlepšoval, což bylo dobře. Byla to vcelku trapná chvíle, když očekával, že Rachel něco má i pro Kasumi nebo pro někoho jiného, ale nebylo tomu tak. Samuel předal ještě dárek Akiře, kterou se mu tím povedlo pořádně překvapit. „Podívej, vím, že jsme si moc do oka nepadli a asi se mi ani nedivíš, že ne?“ „Vůbec ne. Pořád mě to strašně mrzí a budu si to pamatovat ještě dlouhá léta.“ „Pomohla jsi nám všem a ještě nám pomůžeš a to i přesto, že půjde o život. Nezapomenu na to, co jsi provedla, ale vím už, že nejsi špatný člověk. Možná to bude vypadat divně, ale…“ Samuel vytáhl z kapsy svazek klíčů a předal je udivené Akiře. „Je to zatím jen symbolický dárek, ale brzy poznáš, že má větší hodnotu než to ostatní, co jsem dnes rozdal a ještě rozdám. Odešla jsi z Japonska a tvrdila jsi, že nemáš kam jít, že nemáš domov, ale teď se to změnilo, Akiro. Tohle jsou klíče od našeho zámku, přesněji kopie těch originálních, které mi tady pomohl vyrobit Mark. Na Black Mirror je teď pro tebe místo, Akiro, a ne jako pro služebnou, ale jako pro člena rodiny. Možná nemáš Japonsko, ale máš domov a ne jen tak ledajaký. Přes půl roku jsme žili tady pospolu a dennodenně se vídali a rád bych, aby to tak bylo i nadále.“ Akira si klíče vzala a v duchu záviděla Kasumi, že má tak milého a štědrého milence. „Předpokládám, že nikdo další tu nic nemá nebo ano?“ „Ale ano, Samueli,“ řekla Kasumi a předala mu pozlacenou brož. Samuel ji rozevřel a prohlížel si Kasuminu tvář dokonce s úsměvem, která byla na jedné polovině. Na druhé polovině byl on sám. Nešlo ale o obyčejné fotografie, ale o malované obrázky a to opravdu zdařilé. „I když nás někdy něco rozdělí, Samueli, díky tomuhle budeme pořád spolu, tak jak to má být.“ Samuel Kasumi políbil, protože tohle mu udělalo ohromnou radost. „Děkuji, lásko, opravdu moc děkuji. Jsem strašně rád, že to vidíš tak jako já. Máme být spolu… a budeme, to mi věř. Nic na světě nás nerozdělí! Tak a teď můj dárek pro tebe.“ Samuel přinesl z vedlejšího pokoje obálku, ve které byly dvě letenky první třídou do Caracasu na datum prvního února 1995. „Až bude po všem, vyrazíme do Venezuely a budeme si společně užívat. Navrhuji vynechat prohlídky měst a místo toho vyrazit na venkov po památkách jihoamerických indiánů. To by tě mohlo zajímat, nebo ne?“ „Samozřejmě, že ano, ostatně mám takové věci ráda. Poznat novou kulturu, i přesto, že už zanikla a seznámit se s architekturou a… promiň, Samueli, ale… necítím se moc dobře a půjdu si lehnout k sobě.“ Kasumi odešla značně rozrušená a Samuelovi to přišlo líto. Vydal se okamžitě za ní, zatímco Rachel pustila gramofon se starými písněmi sedmdesátých let. Samuel vstoupil do pokoje a usedl na postel vedle Kasumi. „Omlouvám se, já…“ „Ne, to není tvoje vina, Samueli. Ty za nic nemůžeš, ale já ano.“ „Můžeme vyrazit jinam anebo prostě zůstaneme doma, vždyť hlavní je, že budeme spolu.“ „Nejde o ten výlet. Já bych tam jela ráda, ale… nechci plánovat věci do budoucna,
když před sebou máme Samaela. Kdyby se komukoli z nás něco stalo, tak bude všechno pryč a pak by mi to bylo ještě mnohem víc líto.“ „Tak o tohle jde. Hmm, promiň, já tě jen chtěl povzbudit. Vím, že to budeš mít těžké, miláčku, těžší než my ostatní. Zatraceně, já jsem to zvoral! Někdy si prostě nepřipouštím možnost, že můžeš selhat a…“ „Každý může selhat, Samueli. Můj život je ve své podstatě stejně křehký, jako život kohokoli jiného, jen je rozdíl v tom, že si ho chráním stůj co stůj a to velice úspěšně. Zatím…“ „Tak na to zkus zapomenout, ano? Já ty letenky vrátím, jakoby se nic nestalo.“ „Ne, to nemusíš, vždyť to je v pořádku.“ Kasumi chvíli mlčky seděla na posteli a přemýšlela o budoucnosti. Věci se teď sice vyvíjely perfektně, ale jak dlouho to vydrží? „Asi se vrátíme dolů, ne?“ „Mohli bychom si zkusit zatančit, tedy pokud si ještě vybavím kroky.“ „Samueli, já ale neumím tančit.“ „Nevadí, naučím tě to.“ „No, já nevím. Tohle pro mě asi nebude kdovíjak zábavné.“ „Uvidíme… Zkusíme Waltz, ano?“ Samuel položil pravou ruku na Kasuminy lopatky a potom levou jemně uchopil její ruku a zvedl jí do výše ramen. „Chyť se mě kolem paže, tak a teď kroky. Je to jednoduché, vždy jeden dopředu, do strany a zpět. No výborně, tohle ti půjde.“ „To ano, ale vždyť na tom nic není.“ „Tak vidíš! Je to snadné a zvládneš to v pohodě.“ „Ne, já to myslím jinak. Jde o to, že to je hrozná nuda, vždyť to není o ničem. Žádné umění, žádný pohyb, vůbec nic. U tohohle bych mohla časem i usnout.“ Kasumi se Samuela pustila a zase usedla na postel „Nechápej mě špatně, ale mě to prostě nebaví. Neznáš něco obtížnějšího, aby to byla výzva?“ „Kdysi jsem zkoušel slowfox, ale dneska už ani nevím, jak na to. Mohli bychom se zeptat Rachel, myslím, že zná dost tanců. Řekl bych, že takové Flamenco, Samba nebo Cha-cha by ti mohli vyhovovat víc.“ „Víš, jak se bude vyžívat v tom, že mě učí něco, co neumím? Ne, Samueli, možná někdy jindy, ale těch posledních pár dnů, které tu budeme, nechci trávit takto.“ „Dobře, tak budeme raději tady spolu. To je ostatně příjemné pro oba nebo ne?“ „Pro mě určitě.“ Kasumi si začala svlékat šaty a Samuel udělal totéž. „Pohlavní styk ale ne.“ „Nutit tě nebudu, ale kondomy tu mám, nemusíš se bát.“ „Stejně nechci. Možná zítra.“ Zanedlouho se oba vášnivě objímali a líbali a nikdo z nich se nestaral o to, co je čeká. Oprostili se od všeho negativního, co by jim jen způsobovalo smutek a starosti a nechali se unášet kouzelnou chvíli, kdy jsou oba spolu. Dva lidé a přitom každý z jiné země. Měli by být od sebe vzdálení přes půlku světa a přitom jsou tady a spolu, jakoby to nikdy nebylo jinak. Muž a žena, oba rozdílné povahy a přesto našli společnou řeč. Nalezli jeden druhého a poznali, že v nich je víc, než se zdá. Milenci, přičemž každý je jiného původu a postavení až se zdá, že by spolu nikdy nemohli
být, ale stalo se. On, bohatý šlechtic s kořeny zapuštěnými dokonce ve starobylém a mocném rodu. Ona, chudá dcera přístavního dělníka, kterou osud změnil ve člena Japonské mafie. Samuel a Kasumi, dva lidé, muž a žena, milenci a vrazi, nesoucí si na svých bedrech tíhu minulosti, která je navždy změnila a kterou si sami nezvolili, ale přivedla jednoho k druhému. Samuel a Kasumi, dva poslové smrti se brzy vydají na společnou cestu, ale co tato cesta přinese jim? Možná se z ní vrátí šťastní a zdraví, ale nedá se vyloučit, že na konci cesty najdou jen smrt.
XXII – Milenci a vrazi Panství Black Mirror bylo pokryté vrstvou sněhu. Letošní zima přinesla opravdu nebývale chladné počasí. Jen málokdo pamatoval větší mrazy, vždyť ručka teploměru už dobrých sedm dní nevystoupala přes 0 °C. Stále sněžilo a byla mrazivá zima, která, zdálo se, snad nikdy neskončí. Celé panství bylo ponořeno do hlubokého spánku. Cesty byly povětšinu dne prázdné a lidé jen málokdy vycházely ze svých domovů. Zdálo se, jakoby se vše zastavilo v čase, až takhle mrtvolná atmosféra tu byla. K Warmhill se právě blížil vůz rodu Gordonů – černý čtyřdveřový pick-up s korbou. Uvnitř seděl Edward a přivážel zpět na panství Samuela, Kasumi, Akiru, Rachel a Desmonda. Terry a Mark se na panství vrátili už včera a to vlakem, ostatně do auta by se nevešli. Edward téměř celou cestu vyprávěl Samuelovi vše, co se na panství během posledních měsíců událo. Nebylo toho zase tak moc, ostatně povětšinou zde panoval klid a mír, ale Samuel chtěl být zcela v obraze. „Takže říkáte, že je vše v pořádku? Akademie je tak, jak byla, nikde se neobjevil žádný z netvorů, lidé se uklidnili…“ „Ano, pane. Vše je tak, jak má být. Tedy až na tu zimu. Když jsem před dvěma dny vyjížděl odsud do Walesu, ručka teploměru byla na minus patnácti stupních. To je opravdu velká zima!“ „To ano, Edwarde,“ řekla Rachel, „však to cítíme i tady. Přitopte trochu, copak chcete, aby malý prochladnul?!“ Edward poslechl, ostatně ani jemu nebylo kdovíjak teplo. „Už abychom byli v teple na zámku,“ řekla Rachel a tiskla chlapce k sobě, aby se netřásl zimou. „No, víte, paní. Nechal jsem Markovi vzkaz, aby všude zatopil, ale i tak pochybuji, že v zámku bude o moc tepleji. Těch pár krbů celý zámek nevytopí.“ „Máme teď jiné starosti než jen sehnat teplo,“ řekl Samuel. „Stále nemůžu uvěřit tomu, že jsem svolila, aby…“ „Tady nejde jen o tebe, Rachel. Děláš to i pro Desmonda. Jsme ve smrtelném nebezpečí a musíme s tím něco udělat.“ „Chmm, zatraceně přidejte trochu, Edwarde!“ křikla Rachel, která pociťovala čím dál větší nervozitu. „Vydržte, paní, už se blížíme. Právě míjíme Warmhill, takže do deseti minut jsme tam, ale… co to?“ podivil se Edward, když zahlédl jakýsi tmavý flek na jinak zatažené obloze. „Vidíte to, Edwarde?“ zeptala se Kasumi a rychle stočila okénko. „Zavři to, fouká sem!“ vykřikla Rachel, ale Kasumi neposlechla. Naklonila se z okénka, aby viděla, co to je. Edward výrazně zpomalil a poté raději zastavil, když stejně jako Kasumi poznal, že podivný předmět se zvětšuje. „To bude jen velký pták,“ řekla s klidem Akira. Samuel to přes přední sklo sledoval mlčky, ale už teď věděl, že tady žádný takhle velký pták nežije. Kasumi poznala, že tvor má velká křídla, ale to bylo tak vše. Zatím byl ještě daleko, ale mířil přímo k nim
a to velikou rychlostí. „To je… rychle, kryjte se,“ vykřikla Kasumi, když byl tvor tak blízko, že ho poznala. Zachytil se svými ohromnými pařáty za střechu auta v místě, kde Kasumi sundala okénko a s lehkostí ho převrátil. Auto se otočilo na bok a poté padlo na střechu. Tvor zaskřehotal, mohutně zamával blanitými křídly, zvednul se do výše a z protáhlé tlamy, pokryté černými šupinami, vychrlil trochu ohně, který pohltil převrácený vůz. Poté se s dalšími skřeky, ve kterých jakoby se skrývala radost, odletěl směrem k pobřeží. Samuel byl během celé události při vědomí, což se nedalo říct o všech. Nevěděl, jak na tom jsou, ale doufal, že to nebude nic vážného. Desmond hlasitě plakal a to znemožňovalo komukoli se soustředit. Edward a stejně tak Samuel si odepnuli pásy a snažili se dostat ven. „Panebože, panebože, my hoříme!“ křičela Rachel a vši silou k sobě tiskla plačícího Desmonda, který naštěstí neměl kromě pár šrámů žádné zranění. Edward se konečně vypotácel z auta a okamžitě se snažil otevřít zadní dveře, aby pomohl ven ostatním. Samuel se snažil o totéž a podařilo se mu z auta vytáhnout bezvládnou Kasumi, která se silně udeřila do hlavy a omdlela. „Pospěšte, Edwarde, rychle,“ povzbuzoval ho Samuel, protože oheň se šířil a bylo otázkou času, kdy pohltí celý vrak úplně. „Pojďte, paní Rachel!“ řekl Edward a vzal si od ní Desmonda, aby mohla vylézt. Samuel rychle vynesl Kasumi ven do bezpečné vzdálenosti, položil ji na zem a vracel se pro Akiru, která dopadla patrně nejhůř. Skončila zaklíněná mezi předními sedačkami. Samuel se pokoušel ji uvolnit, ale kouř a rozšiřující se oheň mu to ztěžovali. Edward se vrátil k autu, aby z pod korby vytáhl veliký kufr, který vypadl, když se vůz převrátil. „Pane Samueli“ běžte pryč!“ křičel Edward, když si všiml, že z nádrže pomalu vytéká benzín. Každou chvíli mohlo dojít k jeho vznícení a pak… Samuel tam ale nechtěl Akiru nechat, obzvlášť když už byl skoro u ní. Podařilo se mu vypáčit sedačku a už ji vytahoval ven. Edward s Rachel raději ustoupili ještě kousek dál, ale to už Samuel pospíchal s Akirou co nejdál od vozu. Ozvala se obrovská rána a auto vybuchlo. Samuel spadl k zemi a zakryl si tvář. Poté se otočil a zjistil, že z auta je jen hromada šrotu a stále hoří. Bezprostřední ohrožení života však už nehrozilo. Rachel se snažila utišit Desmonda, ale přitom byla sama celá rozrušená. Edward se společně se Samuelem věnoval Kasumi a Akiře. Kasumi neměla žádná velká zranění, ale patrně se musela silně udeřit do hlavy. Akira dopadla o něco hůř. Měla krvácející ránu na čele a zřejmě zlomenou levou ruku. „Musíme ji dostat k doktorovi, pane,“ řekl Edward a opatrně si vzal Akiru do náruče. „To ano, jenže nemáme čas a…“ „Ehh, co… co se stalo?“ ptala se probírající se Kasumi a držela se za bolavou hlavu. „Jen klid, všechno je zase dobré,“ lhal Samuel a uvědomoval si, že plán se hroutí jak domeček z karet. „Ten, ten drak! Ano, viděla jsem ho. On… existuje!“ řekla Kasumi a snažila se se Samuelovou pomocí vstát. „Ta bestie musela uniknout z Akademie, ale jak je to možné?“ ptal se Samuel a
pohlížel přitom na Edwarda, jakoby očekával vysvětlení. „Ech, já opravdu nevím, pane Samueli. Ještě před pár dny bylo vše tak, jak má být, ale když nad tím tak přemýšlím… možná se vlivem deště a mrazu uvolnily další kameny a vytvořily skulinu, kterou ta… věc prošla. Já… měl jsem to předpokládat.“ „To budeme řešit později, Edwarde. Teď rychle za Terrym. Anebo raději ne. Vraťte se všichni na zámek a já Akiru do vesnice odnesu sám.“ „Nemůžeme otálet, Samueli,“ řekla Kasumi, „kromě toho není dobré se tam ukazovat.“ „Ano, Akiru zanesu do vesnice já, souhlasíte?“ nabídl se Edward. Nikdo nic nenamítal a tak zatímco Edward pospíchal k Willow Creek, Samuel si z kufru vzal revolver s náboji a Kasumi svoji katanu. Zbraně chtěli mít raději u sebe, ale kufr rozhodně nemínili nechat zde. Stále v něm bylo dost důležitých věcí. Tlačil je čas a tak všichni mířili nejkratší cestou k zámku. Edward Akiru vlastně ani neznal. Ve vile ve Walesu pobyl jen krátce a během té doby se ani nestihli seznámit. Na rozdíl od Rachel se k němu ale Akira chovala velice slušně a uctivě, ale to bylo asi dáno tím, že neměla takové postavení. I Kasumi s ním jednala na úrovni a přemýšlel, jestli se to změní, až z ní jednou bude paní Kasumi Gordonová. Věděl od Marka, že k tomu není daleko a byl za to i rád, neboť Samuel měl i přes všechny ty starosti viditelně lepší náladu než dříve a dával i před ostatními najevo, jak moc má Kasumi rád. Ani ona nezůstávala nijak pozadu a tak se zdálo, že na zámku to brzy začne opět žít a dost možná se jinak pochmurnými místnostmi bude co nevidět ozývat pláč dalšího dítěte. Teď ale nebyl čas pomýšlet na takové věci. Pospíchal po cestě k vesnici a doufal, že se drak již nevrátí. Napadlo ho, jak moc mu může vadit tahle mrazivá zima a doufal, že opravdu hodně. Na křižovatce zabočil doprava a během pár okamžiků zahlédl v dálce mezi stromy několik sloupů kouře. Blížil se k Willow Creek, ale co to?! Když doběhl blíž, poznal, že kouř je mnohem větší a že z komínů rozhodně nevychází. Vesnice byla v plamenech a výsledný obraz děsu a beznaděje jen dokreslovalo vzdálené skřehotání draka, který musel být někde blízko. Edward neudržel slzy, když viděl tu zkázu všude kolem. Právě tady přece vyrůstal a prožil tu téměř celý život a teď… Spousta domů byla v plamenech. Na náměstí stál hasičský vůz, ale nebyla šance vše uhasit včas. Lidé pobíhali sem a tam. Někteří podléhali panice, jiní se snažili nabírat vodu z řeky do kýblů, hrnců na nádobí, sudů,… zkrátka do toho, co bylo po ruce a snažili se zachránit své domovy, které se jim hladové plameny pokoušely sebrat. Muzeum, radnice, kavárna, všechny tyhle budovy byly v plamenech a s nimi téměř desítka dalších obytných domů nebo stodol. Zmatený Edward pobíhal sem a tam s Akirou v náručí a nevěděl, co si počít. Z některých domů, dokonce zaslechl nářky zvířat. Ani kravín, jež byl na okraji vesnice, se nevyhnul plamenům a všechna zvířata v něm pohlcovaly plameny. Jejich bolestivý řev se mísil s ruchem na ulicích. Edward došel až na náměstí a rozhlížel se kolem sebe. Záleželo mu na spoustě lidí, co tu žili, ale nejvíce tíhnul přeci jen k Denise, přestože mu tak ublížila. Za poslední půl rok se ale dost změnila a tu a tam za ní dokonce zašel a přinesl jí kytici, jako důkaz, že na ni zcela nezanevřel. Její
kavárna teď hořela a kdoví, co s ní bylo. On se však musel starat o jinou věc. Věděl, že Samuel na něj spoléhá a přestože to nemohl nijak ovlivnit, cítil vinu za to, co se kolem děje. 'Proč jsem jen nedával na Akademii větší pozor? Proč jsem si neuvědomoval to nebezpečí?' Měl pocit, že katastrofě, ke které tu dochází, se dalo předejít, kdyby alespoň vesničany varoval, že hrozí nějaké nebezpečí. Otáčel se na náměstí zoufale kolem dokola a sledoval, jak kolem něj probíhají unavení lidé, kteří bojují o svůj majetek a také o své životy. Plameny občas přeskakovaly z jednotlivých domů a zdálo se, že takto může zanedlouho shořet celá vesnice. Všude kolem ruch, všude křik a také nářky zraněných. Kolik životů si asi už vzaly plameny a kolik si jich ještě vezmou? K Edwardovi přiběhl Harry. Byl celý udýchaný a táhl za ruku Ephrama. „Díky bohu Edwarde, že tu jste. Dějí se hrozné věci.“ „Kde je Denise a Terry... Terry je u sebe?“ „Denise je v pořádku, a co se Terryho týče, tak… asi bude někde poblíž. Pomáhá hasit. Já… já nevím, nevím co se to tu děje. Je to šílené! Přilétl sem nějaký pták a…“ „Tady slečna je zraněná a potřebuje pomoc.“ „Ukažte, já ji dopravím někam do klidu a seženu Terryho.“ Harry si Akiru opatrně vzal, tak aby jí zbytečně neublížil. „Poslyšte, Edwarde, mám to tady na starosti a nemůžu se vybavovat, ale můžete mi pohlídat kluka? Nemůžu se pořád ohlížet kde je a tady pro něj rozhodně není bezpečno.“ „Já se ale musím vrátit na zámek. Gordonové jsou zpět a já jim musím být po ruce.“ „To nevadí, ostatně na zámku bude v bezpečí.“ Edward chytil Ephrama za ruku a odváděl ho pryč, když Harry zavolal: „Nechtěl byste požádat někoho z pánů, aby nám pomohl? Každá ruka se bude hodit.“ „Oni se snaží, Harry. Mají něco v plánu, a sice vám nemohu vysvětlit víc, ale věřte mi - pan Samuel udělá vše pro to, aby nám všem pomohl.“ Harryho to docela překvapilo, ale byl za to rád. Edward nemohl dále otálet, navíc se nedalo vyloučit, že drak bude co nevidět zpátky. Urychleně pospíchal k zámku. „Neboj se Ephrame, všechno bude dobré.“ uklidňoval Edward chlapce během cesty lesem. „Já se nebojím, ale mám strach, že táta odsud zase po tom všem odejde a já budu muset s ním. Mně se tu moc líbí a nechci pryč, i když jsou tu ti zlí tvorové. Víte, ještě nikdy jsem neviděl draka. Všichni myslí, že žijí jen v pohádkách, ale ono to tak není.“ „Jo, to je hezké… Ještě kdyby nás ten drak nechtěl zabít.“ „Edwarde, co se stalo té zajímavé paní? Vyprávěl jste nám, co všechno tu udělala a já nechci, aby umřela. Uzdraví se, že jo?“ „Tohle není ona, Ephrame. Tohle je… to je Akira a jsou to kamarádky,“ řekl Edward, ačkoli vůbec nevěděl, jaký vztah mezi Akirou a Kasumi panuje. „Paní Kasumi je teď na zámku.“ „Vážně?! Takže ji zase uvidím?“ Ephram se takřka rozzářil radostí. Přestože viděl Kasumi jen jedenkrát, tak na ni nezapomněl, protože Edward se o ní často bavil s Harrym. Celé ty dlouhé měsíce se snažil jak Samuela tak i Kasumi mezi ostatními
vesničany ukázat v dobrém světle, tak aby si jich ostatní začali vážit a přestali je nenávidět. Vyprávění o tom, jak Kasumi poprvé potkal na zámku, kde mu zachránila život a jak se s ní poté vypravil do močálů, aby zahubili netvora na Ephrama zapůsobilo. Samuel v jeho očích zase tak zajímavou osobou nebyl, neboť Edward o něm nevyprávěl podobně napínavé příběhy. Edward dovedl Ephrama k zámku, který naštěstí nebyl ani z části zasažený běsněním draka. Doufal, že se jeho zloba neobrátí právě na zámek, neboť když si vzpomněl, jak dopadl po požáru před rokem, nepřidalo mu to na náladě. Uvnitř zámku v hlavní hale u krbu na pohovce seděla Rachel s Desmondem. Snažila se vyrovnat s tím, co se stalo. „Dobře, že jdete, Edwarde,“ řekla Rachel, „jak je na tom Akira?“ „Stále stejně. Vesnice je ale v plamenech.“ „Cože?!“ vykřikla nevěřícně. „Je to tam hrozné a lidé doufají v rychlou pomoc.“ „A snad ji dostanou,“ řekl Samuel, který se právě vracel společně s Kasumi z knihovny a nesl s sebou černou kouli. „Jé!“ vykřikl Ephram, když zahlédl Kasumi „Co je to za kluka?“ zeptala se. „Nevzpomínáte si na mě? Jsem Ephram, syn pana Harryho z Willow Creek. Jdete nás všechny zachránit?“ „Ve své podstatě ano,“ řekla Kasumi, která si stejně jako Samuel dobře pamatovala, co napsal Mordred a věděla, že až porazí Samaela, jeho hlídači portálů z celého okolí se neudrží v tomto světě a zmizí. Trochu litovala, že se tak nestane u všech portálů na celém světě, ale ty měli dostatek energie, aby netvoři mohli v jejich blízkosti existovat i nadále. Pět menších portálů na Black Mirror, mezi které patřil i ten pod Akademií, však nedokázaly udržet netvory zde, pokud byl jejich pán uzavřen v Pekle. „Takže vy jste zabíječka draků?“ zeptal se Ephram a připadal si jako v pohádkách, kde vystupují velcí hrdinové. Kasumi mu však jeho iluze utnula. „Ne a mlč už! Potřebujeme vyrazit a ne tu celou dobu žvanit!“ „Edwarde,“ oslovil komorníka Samuel, „odveďte chlapce nahoru a dejte na něj pozor. Kdybychom se nevrátili…“ „Vrátíte se, pane. Já jsem vždycky věřil, že Gordonové nejsou zlí, jak se často tvrdilo. Jste přece potomek Marcuse Gordona a ten vždycky držel ochranou ruku nad celým panstvím a lidmi, kteří tu žili. Vy to dokážete!“ Samuela tyhle řeči povzbudili. Pohlédl na Edwarda a poznal, že na něj spoléhá, stejně jako Ephram. Poté provedl ostatní přes jídelnu a kuchyni do sklepa. Byla tu velká tma, ale na to, aby nalezl správný kanál, nepotřeboval moc světla. Odsunul mříž od šachty vedoucí do podzemí a pobídl Kasumi a Rachel, aby sešplhaly dolů. Sám poté slezl s Desmondem. Všichni stanuli v prostorách hluboko pod hradem. V kanálech se tu dlouhé desítky let držela stojatá voda. Zápach byl ohavný a Rachel se kvůli němu brzy rozbolela hlava. „Bože, co je to za zatuchlý smrad? Smrdí to jak rozkládající se zdechlina.“ „Předpokládám, že tudy, Samueli,“ ukázala Kasumi na můstek vedoucí skrze nádrže
plné odporně páchnoucí vody a řas. „Ano, jdeme,“ řekl Samuel. Vrátil Desmonda Rachel, a vyrazil jako první. Po pár minutách přišli do větší místnosti se schodištěm vedoucím dolů. Nebylo nijak velké, a když po něm sešli, stanuli před otevřeným vchodem do katakomb. Táhl z něj chlad. Kasumi si zaujatě prohlížela kamennou desku, na které byl podivný mechanismus. Bylo tu několik okének a na pěti z nich svítily symboly smrti. Uprostřed mechanismu byl do prohlubně zasazen prsten rodu Gordonů. Samuel ho tu takto nechal, když před lety z Rituální komnaty odcházel. Neviděl tehdy důvod katakomby uzavírat. „Radši ten prsten nech být. Nevím, jestli by se tím katakomby zase neuzavřely,“ řekl Samuel. Rachel mezitím zírala na nápis nad vchodem do katakomb. Byl psaný v podivném jazyce, kterému nerozuměla, a Samuel na tom byl stejně. Kasumi si nápis prohlédla také a poznala, že je to stejné písmo jako to, kterým vyvolala Samaela. Znala ho, ostatně společně s Cyem se ho naučili už před dlouhou dobou. „Stojí tam: Smrt stihne ty, kteří nedbají na varování mnohá, a pokusí se projít na Bránu pekel.“ „Samueli,“ řekla vyděšená Rachel, „to není dobré. Nevrátíme se?“ „Už jsem tu byl a vím, co a jak. Jdeme dál ale dejte si pozor. Nesahejte na nic a raději se nepřibližujte k otvorům ve stěnách. Je to tu opravdu nebezpečné,“ řekl Samuel a vykročil dál. Obě ženy si prohlížely kořeny stromů, které sahaly až sem pod zem, hromady kostí, které patřily Marcusovým a Mordredovým vojákům a také dokonale opracované svícny na stěnách, které byly tvořeny podivnými koulemi, ve kterých svítilo něco, co nikdo nedokázal rozeznat. Vzduch všude kolem byl skoro nedýchatelný a to ticho! Kasumi to tu připadalo jako v hrobě. Všimla si, že některé chodby byly zavaleny hromadami hlíny, kterou strop už neudržel. Doufala, že je tu něco nezavalí. Došli ke zlatému podstavci, jenž byl umístěn za zvláštními mřížemi z načervenalého kovu. Mříže byly už otevřeny. Snadno tak mohl umístit černou kouli na podstavec. Dovedl ostatní k portálu, který byl hned vedle. Kasumi si konečně mohla prohlédnout pravou tvář netvora, který na sebe vzal její podobu, neboť jeho hlava byla vytesána nad portálem. Byla to ohavná rohatá nestvůra s rudě zářícíma očima. „Je to tu, takže poslouchejte,“ řekl Samuel, „ta stvůra nás možná bude chtít vyřadit tím, že nás znehybní. Mordred tvrdil, že na to musí být člověk připravený a poté k ničemu nemůže dojít. Nezmiňoval se o žádném předmětu, nebo zaříkadlu, zkrátka máme s Kasumi za to, že stačí se soustředit, být zcela v klidu a ovládat se. Pamatujte na to a nenechte se jakkoli zmámit. Ty Rachel zůstaň v koutě a o nic se nesnaž. Já si Desmonda vezmu a nechám trochu jeho krve, aby ukápla na oltář. Nejprve ale tu svini zastřelím.“ „Samueli!“ řekla Kasumi, která se obávala, že s tím Samael počítá. „Už jsem řekl, miláčku. Když to nevyjde, je tvůj, ale prosím, nenech se zabít.“ „Chmm, nikdy jsem neměla větší motivaci přežít.“ „Pošleme ho tam, kam patří,“ řekl Samuel a jako první prošel portálem. Kasumi a Rachel ho následovaly.
„Tak se opět setkáváme, Samueli,“ řekl obrovský šedý démon Samael a vstal ze svého trůnu. Samuel mlčel, ale ani na vteřinu nespustil ze Samaela oči. Očekával, že ucítí něco podivného, co by předznamenávalo Samaelům pokus o znehybnění, ale nic se nedělo. „Ha, ha, vím, na co čekáš, Samueli, ale můžu tě ujistit, že k tomu nedojde. To kouzlo na moji vlastní krev použít nejde a ani na ty, kteří si tím již prošli. No a ta štětka mě za to nestojí.“ Samuel chtěl vytasit revolver, ale uvědomil si, že ho nemá. Byl si jist, že ho držel v dlani, když vstupoval do portálu, ale teď byl pryč. Bylo na něm znát, že ho to rozrušilo a Samael si to užíval. „Ha, ha, myslíš, že jsem hlupák, že sem můžeš přitáhnout zbraň, proti které se nemohu bránit? Neuvědomuješ si, jakou mám moc? Já nejsem člověk, Samueli, já jsem mnohem víc. Podcenil jsem tě, ale nezískal jsi víc, než pár měsíců života. Víš, kolik let potrvá zformovat opět své věrné, o které jsem přišel? Uvědomuješ si, jak těžké to bylo? Za to zaplatíte všichni!“ zařval a vztekle vykročil blíž k Samuelovi. Do cesty se mu postavila Kasumi s mečem. „Neříkal jsi, že bys mě rád získal pro sebe? Že bych se vyjímala ve tvé sbírce mrtvol? Máš možnost, zkurvenče!“ vyštěkla Kasumi a ohnala se po něm katanou. Samael byl rychlejší než čekala a svými drápy snadno odrážel veškeré rány. Měl je neuvěřitelně pevné a navíc se nemusel bát, že o ně přijde, že je upustí. Samuel mezitím s Desmondem přistoupil k oltáři, dítě poškrábal a nechal ukápnout jeho krev na oltář. Chybělo jen jediné. Zatímco Rachel byla bledá jako stěna a doslova se třásla strachy, Samuel se vzrůstajícím napětím pozoroval Kasumino snažení. Samael se ji snažil zabít, ale nedařilo se mu, neboť Kasumi byla oproti němu mnohem drobnější a také se od něj držela dostatečně daleko. Déšť úderů ji ale viditelně unavoval a navíc si musela stále dávat pozor na to, kam šlape. Nejednou došlápla na samotný kraj propasti a stačilo jen málo, aby tam spadla. V jednu chvíli spatřila, jak ze Samaelovy hrudi vychází něčí hlava. Vypadalo to, jakoby ji měl uvnitř těla a ona chtěla ven. Rozeznala tu tvář – patřila Ivanovi. Brzy poté se začaly na Samaelově těle objevovat další a další tváře, až jeho celé tělo jakoby nabobtnalo. Bylo to ohavné a Kasumi to rozrušovalo. Věděla, že už dlouho nevydrží, že musí něco udělat, něco, s čím Samael nepočítá. Zaháněl ji do kouta, neboť se zdálo, že s každou další hlavou jakoby nabíral větší rychlost a zlepšovaly se mu reakce. Kasumi využila jeho velikosti, shýbla se a kotoulem mu proklouzla pod nohama. Než se Samael stihl otočit a vzpamatovat, přesekla mu šlachy na obou nohách u kolenou. Samaelovi se po dlouhých letech v očích objevil strach. Klesl na kolena a nemohl vstát. Věděl, že jeho existence zde nebude trvat dlouho, ale tentokrát nebude škemrat o slitování, tentokrát ne! „Jsi posel smrti, Kasumi, ano je to tak. S sebou přinášíš jen smrt! Jen bolest a chlad. Tak moc by ses vyjímala mezi ostatními, neboť Samuel přestože kdysi díky kletbě dokázal víc než ty, tak dnes už je to pryč, kdežto ty jsi stále smrtonosná.“ Kasumi ho obešla a pohlédla mu do očí. „Zase mi nabídneš věčný život? Strč si ho do prdele!“ Samael natáhnul svoji ruku k portálu a ten se začal měnit - energie v něm pohasínala. Kasumi mu okamžitě ruku
uťala, ale Samael se jen zasmál, protože už bylo pozdě. „Jen dva, Samueli, už jen dva lidé dokáží projít tím portálem a ty víš, kdo to bude. Uvidíme se v pekle!“ Samael začal slábnout a začal se doslova ztrácet před očima. Byl už takřka průhledný, když se Kasumi otočila k Samuelovi, aby ho pobídla k dokončení rituálu. Jakmile tak učinila, Samael sebral zbytky sil a jedním ostrým drápem probodl Kasuminy záda. Zasunul jí svůj dráp hluboko do těla. Na její tváři se objevilo překvapení a údiv. Z rukou jí vypadla katana, zařinčela o zem a spadla až do hlubin. Otevřela ústa, ze kterých se ven dral úzký proud krve. Zachrčela, jakoby chtěla něco říct, ale nešlo to. Samael se definitivně rozplynul a Samuel nespouštěl oči z Kasumi. Udělala jen dva pomalé kroky směrem k oltáři a na víc se už nezmohla. Samuel jí chtěl jít naproti a snad jí pomoci, ačkoli nevěděl jak. „Dokonči to,“ zachroptěla tiše. Samuel nevěděl co dělat, byl úplně vyřízený. S vytřeštěnýma očima sledoval, jak se Kasumi pomalu hroutí k zemi. Přemohl se a začal s verši. „Zodocare, Busadire Im Coraxo Zodere Matorebe Matorebi, Vax Dasobra Vei Maliore Vax Dasobra, Maliore Im Ibute Amena Vei Busadire, Amena Vax Zodocare!“ Brána pekel se pomalu uzavírala a Samuel hleděl na Kasumi, která klečela na kolenou, tak jako předtím Samael. Zírala do země a ztěžka dýchala. Samuel rychle předal Desmonda Rachel a přiběhl ke Kasumi, aby jí pomohl. Strhal ze sebe oděv, aby měl jak zastavit krvácení. „Vydrž, lásko, zase bude dobře,“ řekl a velice opatrně ji vzal do náruče. Poté pohlédl na portál a vzpomněl si na Samaelova slova. Jen dva mohou projít... Samuel zíral s otevřenými ústy na Rachel, jak v náručí drží Desmonda. Udělala s ním pár kroků k portálu a poté se otočila na Samuela. „My… odcházíme, Samueli.“ „Néé, to ne. Kasumi je zraněná, potřebuje pomoc. To ona odsud odejde!“ „Nebuď sobec, Samueli! To přece nemyslíš vážně, že ne? Nemůžeš nás tu nechat!“ „Kasumi odsud odejde, Rachel. A teď odstup od toho portálu!“ řval naprosto zoufalý Samuel. „Jsi blázen.“ „Já ji miluju, chápeš, co to znamená?“ „Přece bys tu nenechal malé dítě?! Riskovala jsem jeho i svůj život, když jsem sem šla. Poslechla jsem tě a pomohla ti, ale teď je s tím konec.“ „Kasumi neumře, slyšíš, co říkám?! Zůstaneme tu spolu, Rachel. Každý máme svého milovaného a tomu dovolíme přežít. Je to tak spravedlivé, nebo snad ne?“
„A co myslíš, že se stane, až se ocitnou na druhé straně? Myslíš, že se dostanou z katakomb? Batole a umírající žena? Přemýšlej trochu!“ „Pak zemřeme všichni,“ Samuel vzal kouli ze stojanu, která tu byla. Očekával, že portál se vypne, ostatně tyto podstavce sloužili k nastavení východu z portálu, jenže se nestalo vůbec nic. „Co to sakra?!“ zoufalý Samuel se otočil se na Rachel a sledoval, jak se chystá vkročit do portálu. Naposledy se ohlédla. „Všechno jednou skončí. Dostal jsi svoji druhou šanci, ale je konec. Každý zemře Samueli, každý.“ Rachel prošla portálem a energie v něm nadobro pohasla. Samuel přistoupil blíž a snažil se jím projít. Zkusil to snad desetkrát, ale nebylo to nic platné. Byla tu jen stěna a nic víc. Vrátil se k šesti stojanům a do každého zkusil umístit kouli. Doufal, že se alespoň jeden portál probudí k životu, ale nestalo se nic. Opřel se o stěnu u trůnu a klesl k zemi. Kasumi držel v náručí a hladil ji po tváři. „Jsem slaboch a zbabělec. Mohl jsem tomu zabránit, mohl jsem je zastavit a odejít s tebou lásko, ale… já na to nemám! Nedokázal jsem to zase udělat, zase někoho zabít. Ale teď… zabil jsem nás oba. Odpusť mi prosím, odpusť mi to.“ Kasumi se chmurně usmála. „Ne, to není tvoje vina,“ řekla tiše. „Kdybych ho zabila včas, anebo alespoň dávala pozor... To kvůli mně teď zemřeš, stejně jako zemřely mé děti.“ „Nemluv tak a nevysiluj se. Už to nejde vzít zpět a tvoje vina to není.“ Samuel se odmlčel a zahleděl se na oltář, na kterém stále byla čerstvá krev Desmonda Gordona. Věděl, že kdyby pronesl opět verše, tak by se Brána otevřela a rovněž věděl, že po nějaké době se otevře sama, stačí jen vyčkat. „Myslí si, že to tu nevydržím, že skočím dolů, abych vše urychlil. Chce mě mít ve své moci, ale to se nestane. Já tu zůstanu s tebou Kasumi a to napořád. Nerozdělíme se.“ Kasumi se hodně přemáhala, aby nezavřela oči. Bála se, že to bude nadobro a ona nechtěla přijít o ten pohled na svého milého. Celé ty dlouhé roky nepotkala opravdovou lásku, skoro si myslela, že ji ani potkat nemůže, a teď když ji přeci jen nalezla… Ptala se sama sebe, proč to musí končit takto? Pociťovala nepříjemný chlad a tiskla se k Samuelovi, jak jen mohla. Těžko se jí dýchalo a cítila, že ji pozvolna opouští život. Bylo to pomalé, hodně pomalé, ale nezadržitelně to pokračovalo. Jedna jediná chyba ji bude stát život. Věděla, že až její život pohasne, Samuel tu bude dál, ještě dlouhé hodiny nebo snad dny, to pokud se opravdu dokáže obrnit a místo skoku dolů zde umře žízní. Ona tomu ale nevěřila. Měla za to, že tak silnou vůli nemá. Dokonce jí proběhlo hlavou, že se ho pokusí nějakým způsobem zabít, aby neskončil v Pekle, ale zavrhla to, ostatně ani by na to nenašla dost sil. Cítila, jak její mysl ochabuje, jak se jí honí hlavou čím dál tím větší nesmysly. Teď se dokonce viděla s vlastními rodiči. Měla pocit, že je dospělá tak jako nyní a zdálo se jí, že jde v parku alejí s otcem a matkou a prohlížejí si rozkvetlé sakury. Pak se přistihla, jak myslí na své děti a na Tokutara. Viděla sama sebe, jak se sklání nad jeho bezvládným tělem. Uvědomila si, že Tokutaro vlastně vyhrál, ačkoli se o to ani nezasloužil. Poté se myšlenkami přesunula ke své sestře. Přemýšlela, jaká asi je, a jak vypadá. Rozplakala se, když pomyslela na Samuela. Vzpomněla si na tu chvíli, kdy mučila jeho syna a pak, když vyvolala Samaela. To bylo to, co rozhodlo o její zkáze. Vkročila do neznáma, tak jako již mnohokrát, ale tentokrát tam nalezla smrt. Tak už to někdy bývá... Také si ale
uvědomovala, že kdyby nebylo toho, co zde před pár měsíci učinila, nikdy by se nesblížila se Samuelem a nikdy by nepoznala takovouhle lásku. Jemu se podařilo ji změnit, ale na tak krátkou dobu… Bylo pro ni stále těžší a těžší držet se vzhůru. Chtělo se jí zavřít oči a už je neotevřít. Usínala, jenže věděla, že tenhle spánek neskončí, že nepřijde nový den, že se neprobudí. Už nikdy se neprobudí… Bylo to tak, jak řekl Samael – rozsévala kolem sebe smrt. Zabila tolik lidí, že jen málokdo by jí mohl konkurovat, a přesto necítila vinu. Přišlo jí to nevyhnutelné a správné. Jenže smrt si přijde pro každého, i pro ni, a teď je tady. Vzpomněla si na tu chvíli, kdy to všechno začalo. Na okamžik, který rozhodl o jejím životě… Velká hala, kdesi v podzemí, ukrytá na opuštěném místě, tak aby ji nenalezli zvědavci, co tu nemají co dělat. Jen pár zasvěcených ví o tomto místě, o místě, kde se z mladých dívek stávají vraždící monstra, která žijí jen pro jedinou věc – pro svého pána. Tokutaro Watanabe, muž, jež se nikdy nesměje a který se dokáže rozčílit i pro sebemenší maličkost, hleděl nyní z vyvýšeného postu, společně se čtyřmi dalšími muži dolů na železnou klec, kde svádělo deset devatenáctiletých dívek boj na život a na smrt. Tokutaro mohl mít deset skvěle vycvičených mladých žen, ale on chtěl něco jiného. On chtěl jen jednu a to tu nejlepší z nejlepších. Chtěl tu, která dokáže plivnout smrti do tváře a co nevidět jí nalezne. Z klece se ozývaly bolestivé nářky, prosby o smilování, praskání kostí a kloubů, steny umírajících dívek a další a další zvuky, které dávaly tušit, že tam dole řádí smrt. Tokutaro pozorně sledoval především jednu dívku, která jak se zdálo měla před ostatními navrch. Už zabila dvě dívky a to bez jakýchkoli obtíží. Teď se právě domlouvala s jednou další. Zdálo se, že se chtějí společně postavit zbývajícím dívkám, které zatím utvořili spojenectví, aby vzdorovali té, kterou považují za největší hrozbu. Zdálo se, že budou stát dvě proti velké přesile, ale co to? Tokutarova favoritka se zkácela k zemi, když jí její 'spojenkyně' zlámala vaz. Boj pokračoval, když se zbývajících pět dívek vrhlo na tu jednu. Zdálo se, že nemá žádnou naději, ale kdepak… Ona je porážela a to neuvěřitelně brutálním způsobem. Neštítila se vypíchnout svým protivnicím oči, lámat jim ruce i nohy, zabořovat prsty svým kamarádkám do krku, škrtit a rdousit,… Brzy zůstala na nohou jako poslední. Před ní se na zemi v bolestech svíjela další dívka, ale přestože se nebránila a dokonce prosila o slitování, zlámala jí vaz a tělo nechala dopadnout na chladnou zem potřísněnou krví. S těmihle dívkami trávila posledních pár let svého života. Byla s nimi takřka čtyřiadvacet hodin denně po čtyři dlouhé roky. Teď zůstala jako jediná z nich naživu. Zabila šest svých kamarádek a to proto, aby přežila, protože jak Tokutaro na začátku řekl: „Z klece bude vypuštěna ta poslední z vás, co zůstane naživu.“ To ona byla poslední a už dolů spěchal muž, aby klec odemknul a dovedl ji nahoru k Tokutarovi. Klesla před ním na kolena a sklopila zrak, tak jak byla naučená jednat s lidmi, kteří jsou něco víc než ona. „Jak že se jmenuje?“ zeptal se tiše Tokutaro muže, který výcvik dívek vedl. „Je to Kasumi. Kasumi Sato.“ „Hmm, takže Kasumi… Vstaň!“ Kasumi se okamžitě zvedla, ale očima ani nepohlédla
na Tokutarovu tvář. Věřila, že není hodna na ni pohlédnout. Tokutaro ji chytil za tvář. Trochu pootočil její hlavu a prohlížel si ji ze všech stran. Prohlédl si její oči, přičemž si dopomohl prsty, aby roztáhl víčka a dobře viděl, jak reagují zorničky. Nadzvedl horní ret a prozkoumal, jestli má zdravé zuby. Poté sledoval její držení těla. Prohmatal si ho, aby zjistil, jak na tom je. Vše se mu zdálo dobré a nijak zvlášť poškozené od předcházejícího boje. „Od teď si moje,“ řekl. „Jsi můj majetek, tak jako třeba můj oblek nebo moje kravata. Nic neuděláš bez mého svolení a to co ti přikážu, splníš bez řečí a za každou cenu. Nesmíš mě zklamat, nikdy mě nesmíš zklamat, neboť jsi moje zbraň a ta nesmí selhat. Já jsem tvůj pán, jsem ten, kdo v rukou drží zbraň a vede ji. Od nynějška už nejsi člověk, jsi stroj a ten slouží svému pánovi, protože to je jeho osud, to je důvod, proč existuje – má sloužit. Určitě víš, co se stane se strojem, když není funkční nebo nesplňuje požadavky svého majitele. Nebudu se zdržovat tvoji opravou, a proto musíš fungovat dokonale, bez jediné chybičky a to napořád.“
Kasumi hleděla na Samuelovu smutnou zachmuřelou tvář. I on nyní vzpomínal. Vybavila se mu chvíle, kdy si zničil celý život a pak se už nikdy nedokázal vymanit z těch strašlivých vzpomínek. Stále to bylo tak živé…
Zámek Black Mirror byl zahalen temnými mraky. Déšť bušil na střechu a kapky z ní stékaly dolů, kde vytvářely velké bahnité kaluže. Uvnitř zámku se procházela Catherin s lampou v ruce a snažila se najít svého muže, který zmizel neznámo kam, tak, jako již mnohokrát. Nevěděla, že Samuel tak často prchá pryč právě kvůli ní. V poslední době ho sžírala zloba a nenávist ke své ženě a to přesto, že ani sám nechápal, odkud vlastně pramení. Cítíl, že je jiný než dříve a netušil čím to je způsobeno. Copak se snad pomátl? Zešílel, tak jako již mnozí? Utíkal pryč vždy, když na sobě pocítil cokoli neznámého, protože obával, že udělá něco špatného, něco, čeho bude litovat. Unavovalo ho to a teď když silně pršela a byla navíc bouře a silný vichr… bylo těžké zůstat přes noc venku. Musel jít na vzduch to ano. Potřeboval si pročistit hlavu, ale ono to tentokrát nepomohlo. Samuel se raději vrátil zpátky. Byl jako omámený nějakou silnou drogou, jakoby ani nevěděl o světě. Vystoupal ke svému pokoji, kde bydlel s Catherin a vstoupil dovnitř. Doufal, že jeho žena spí a že bude moci ulehnout vedle ní a probudí se druhého dne zase svěží a v pořádku. Všimnul si, že jeho žena je ale vzhůru. Stála u stolu a prohlížela si nějakou knihu. Otočila se na něj a vylekala se když ho zahlédla. Něco mu řekla. On však ani pořádně nevnímal. „Co? Kde… kde jsi byl? Hledala jsem tě. Slíbil jsi, že už znovu takhle nezmizíš.“ Catherin byla rozrušená, to bylo to jediné co poznal, ale vůbec nebyl schopen postřehnout, co to povídá. Strčil do ní. „Au,“ vykřikla. Chtěl aby se vzpamatovala a mluvila srozumitelně, ale chyba nebyla na její straně. „Co to s tebou je? Já... tě nepoznávám, vlastního muže nepoznávám! Každou noc někam zmizíš, mluvíš se mnou, jen když je to už nezbytně nutné. Kam zmizel ten Samuel, kterého jsem si vzala?! Chci zpátky svého manžela!“ Catherin do něj začala jemně tlouct, jakoby
doufala, že ho probere z toho stavu ve kterém trčel už dlouhé dny. Ale on to nepochopil… 'Ubližuje mně, chce mě ublížit a to si přece nenechám líbit,' říkal si v duchu. Silně do ní vrazil, aniž by vlastně věděl, co to dělá. Catherin narazila na stůl, kde stála lampa. Ta se převrátila a spadla na zem. Koberec vzplál a brzy byl v plamenech celý pokoj. Catherin byla po ráně mírně omráčená, ale už se zase vzpamatovala. Samuel však již v pokoji nebyl. Zkusila rychle otevřít dveře ven, ale byly zamčené. Samuel zamknul aniž by si to uvědomil. Poté sešel dolů před zámek a teprve tady na dešti se probral. Potřásl hlavou a snažil se vzpomenout na ten sen. 'Co to jen bylo? Já ublížil Catherin?! To bych přece neudělal, ale co to…' otočil se a spatřil za okny svoji milou, jak zoufale buší na sklo a za ní se rozmáhají smrtící plameny. Klesl na kolena a pochopil, že se mu to nezdálo. Tohle byla skutečnost! „Co jsem to udělal?!“ křičel z plných plic. „To jsem přece nechtěl! Néé, né!“ Padl na bok, protože se ani nedokázal udržet na nohou. Hleděl na svoji ženu, jak marně bojuje se smrtí v nesnesitelném žáru. 'Já za to může, já a nikdo jiný.' Ptal se sám sebe proč to vlastně udělal? Nenacházel jedinou odpověď, vše bylo jako v mlze. Zvedl se. Pohlédl na své dlaně a cítil, že je vrah. Nemohl se vrátit do zámku, prostě to nešlo. 'Jak bych se jen mohl po tom všem podívat Williamovi nebo Victorii do očí?!' Rozeběhl se pryč k bráně, a co mu síly stačily, utíkal co nejdál, co nejdál od tohoto děsivého místa. Věřil, že sem se už nevrátí a vlastně ani nemůže. Už nikdy nevkročí na panství Black Mirror!
„Myslel jsem, že před sebou máme opravdový život plný radosti a štěstí a místo toho je všechno pryč,“ řekl Samuel a nepřestával se tisknout ke Kasumi. „Chtěl jsem mít děti, rodinu a začít žít, tak jako kdysi. Dlouhá léta jsme oba prožili v bolesti a smutku. Věřil jsem, že to skončí, že už to stačilo. Myslel jsem, že se vezmeme a hlavně že budeme pořád spolu, tak jak jsme si to plánovali...“ „Vždyť budeme, lásko. Navždy spolu… tak, jak to má být.“
XXIII – Přes překážky ke hvězdám Rachel s Desmondem stála před pohasnutým portálem v katakombách. Povšimnula si, že zde na zemi leží Samuelův revolver a vzala si ho. 'Přeci jen mi může být ještě užitečný,' pomyslela si, 'Obzvlášť když se teď o sebe a o dítě musím starat sama.' Vracela se katakombami zpět do zámku. Ohlédla se jen jednou a to, aby se ujistila, že za sebou nemá Samuela s Kasumi. Pořád se obávala, že se odtamtud nějak dostanou a to by zhatilo všechny její plány. Téměř jásala radostí, když procházela skrze stoky, protože si konečně naplno uvědomila, co všechno jí nyní spadlo do klína. Již brzy jí bude celé Black Mirror říkat pane a k tomu získá ohromné bohatství a moc, o jaké se většině lidem může maximálně zdát. I ona mezi ně kdysi patřila, jenže teď to bylo jiné. 'Už se nebudu dělit s nikým jiným, ani s Adrianem, ani se Samuelem a ani s Kasumi. Všechno patřím jen a jen mě.' Byl to úžasný pocit. Vyšplhat po žebříku nahoru do sklepení byl problém, obzvláště když musela neustále držet Desmonda, ale dokázala to. V hale netrpělivě přešlapoval Edward. Když ji zahlédl, na tváři se mu objevil úsměv, ale ten náhle zmizel, když mu došlo, že nikdo další se již nevrací. „Co… co se stalo?“ zeptal se, jakoby snad ani nechtěl znát odpověď. „Edwarde… je mi to velice líto,“ lhala Rachel, „ale… oni… oni se nemohli dostat zpět. Cesta se uzavřela, portál zhasl a zůstali tam.“ „To… to přeci nemůže být pravda! Musíme je dostat ven. Probouráme zdi a…“ „To nepomůže, Edwarde. Nevede tam žádná cesta, prostě žádná. Jsou nadobro ztraceni.“ Edward se s tím stále nemohl smířit. Stál uprostřed haly jako opařený, zatímco Rachel zašla k sobě do pokoje, kde uložila Desmonda do postýlky. Po chvilce přišel do zámku Mark, který byl až doteď venku a hlídal, kdyby sem přilétl drak. „Co se stalo, Edwarde? Jste bledý jako stěna.“ „Už se vrátili, jenže… bez pana Samuela a paní Kasumi.“ „Viděl jsem v dálce nad vesnicí létat to stvoření, ale najednou jakoby se rozplynulo. To znamená, že se vše povedlo, nebo ne?“ „Posloucháte mě vůbec?! Samuel a Kasumi jsou pryč!“ „Chcete říct, že zemřeli?“ „To ne, tedy asi ještě ne. Sám tomu moc nerozumím. Pan Samuel mi řekl jen pár věcí o tom, co má v plánu. Chtěli přemoci nějakého démona a říkali mi, že tady na panství je šest jakýchsi portálu, které vedou do toho místa, kam šli.“ „Ano, to jsme probírali i ve Walesu, ale já s Terrym jsme neměli možnost vidět do všeho, co plánovali.“
„To teď není podstatné. Důležité je, jak se k nim dostat.“ Edward odešel k Rachel do pokoje. Neobtěžoval se se zaklepáním, přestože by to za normálních okolností udělal. Byl teď ale natolik rozrušený, že se nechtěl zabývat maličkostmi. „Paní Rachel, říkala jste, že jsou uzavřeni, ale co když se k nim dostaneme jinudy?“ Rachel zvážněla, neboť hrozilo nebezpečí, že se vše zhatí. „Já o tom nic nevím, Edwarde, a vůbec… jak si dovolujete mě takto vyrušovat, když právě uspávám malého?! Běžte raději za tím klukem, za tím Ephramem a vyřiďte mu, že může jít domů.“ „Dobře paní. Doprovodím ho do vesnice.“ „Ne, to ani náhodou! Potřebuji, abyste tu byl, když vás bude třeba. Do vesnice snad trefí sám, ne?“ Edward mlčky odešel z pokoje. „Tak co?“ ptal se netrpělivě Mark. „Potřebuji Akiru.“ „Cože? Proč?“ „Já tam svého pána nenechám a ona mi může poradit, co dělat.“ Edward nejprve zašel nahoru do pokoje, kde předtím nechal Ephrama. Byl to bývalý dětský pokoj a dnes znovu plnil svoji funkci, neboť Edward se na příkaz Rachel postaral o to, aby zde bylo opět spousty hraček. Bylo tu několik skříní a polic s autíčky, plyšovými hračkami, dětskými knihami s pohádkami a mnohými dalšími věcmi. Zdi byly polepené pěknou tapetou s motivem krajiny a na stropě bylo přilepeno několik plastových hvězd, které po nabití ve tmě svítily. Ephram byl na podobné věci už dost velký a navíc se strachoval o otce, takže jen seděl na dřevěné stoličce a zíral z okna. „Tak co, tak co?“ ptal se, když zahlédl Edwarda. „Zdá se, že pan Samuel s paní Kasumi zničili toho draka, jenže sami zůstali uvěznění a potřebují naši pomoc.“ „Kasumi je… to snad ne. Zachráníme ji, že ano?“ „Snad. Poslouchej mě pozorně Ephrame, protože je to moc důležité. Poběžíš teď do vesnice a najdeš tam tu zraněnou slečnu, co jsem přinesl. Zeptáš se jí, a teď pozorně poslouchej, kde přesně jsou na panství portály.“ „Portály? Cože?“ „Prostě se jí na to zeptáš, rozumíš mi? Řekni, co se stalo a že je moc důležité, aby ti pověděla, kde leží všech šest portálů, co jsou tady na panství. Já mezitím poběžím k Akademii, protože právě tam bych možná jeden portál našel, ale nevím, jestli se mi podaří se dostat až k němu, takže musíme znát pozice i těch ostatních. Až je zjistíš, musíš co nejrychleji za mnou, ano?“ „Až k Akademii? To je pořádná dálka a navíc do kopce.“ „Chceš přece zachránit Kasumi, ne? Tak už utíkej.“ Ephram vyběhl z pokoje a spěchal ze zámku k vesnici. Představa, že pomůže Kasumi ho povzbuzovala. 'Zachránění hrdiny je přeci hrdinský čin nebo ne?' Edward se chystal rovněž opustit Black Mirror, ale v hlavní hale narazil na Rachel. „Kampak jdete, Edwarde?“
„Musím do vesnice pomoci ostatním s požárem.“ „Nelžete mi! Vím dobře, co máte v plánu, ale to vám nedovolím! Zůstáváte tady.“ „Jak je možné, že vůbec nestojíte o jejich záchranu? To vám jsou opravdu tak ukradení?“ „Edwarde!“ vykřikla vztekle Rachel, „co si to dovolujete?! Jestli odejdete ze zámku, tak jste skončil, rozumíte mi? Vyrazím vás a to okamžitě.“ „Tak si poslužte. Vám já sloužit stejně nebudu!“ Edward prásknul dveřmi a pospíchal k Akademii. Bylo to únavné, navíc v takovýchto mrazech, ale tady skutečně šlo o čas. Když doběhl až na útes Sharp Edge, byl už celý upocený a těžko oddechoval. Bylo mu jasné, že může klidně skončit se zápalem plic, ale to nebylo důležité. Věřil, že nemůže nechat svého pána na holičkách. Vyškrábal se až na kopec, kde stály ruiny Akademie. Když Ephram přiběhl do Willow Creek, povšiml si, že požár se přestal šířit, čemuž napomáhala i hustá chumelenice. Kromě toho sem už dorazily další hasičské vozy z okolí a oheň se začínal dostávat pod kontrolu. Nesnažil se najít svého otce, neboť se obával, že ho nepustí k Akademii. Místo toho zaběhl do Terryho domu, kde měl svoji ordinaci. Bylo tu několik zraněných s popáleninami na těle, kteří leželi na teplých dekách, a Terry se jim snažil všemožně pomáhat. Na stolku měl připraveno spoustu lahviček s tekutinami, dále obvazy, prášky a pár injekcí. Když je Ephram zahlédl, polekalo ho to, protože injekce nenáviděl a bál se jich. „Co tu děláš, Ephrame?“ zeptal se Terry, „radši zmizni, jo? Mám tu i tak starostí až nad hlavu.“ „Viděl jste mýho tátu?“ „Jo, je někde venku a organizuje záchranný práce. Co nevidět sem dorazí další hasičské vozy a snad konečně i ambulance. Jen doufám, že nebude už pozdě.“ „Kde je paní Akira?“ „Akira? Támhle v rohu. Není na tom tak špatně, ale teď už mně fakt neotravuj. Nevím kam dřív skočit.“ Ephram opatrně prošel kolem několika zraněných a snažil se na ně moc nedívat. Neměl rád pohled na krev a ty popáleniny… vypadalo to obzvlášť nechutně. Přišel k Akiře. Měla na zlomené ruce jednoduchou dlahu z kousku dřeva a na čele sešitou ránu. Všiml si její ohněm poznamenané tváře a přišlo mu jí líto, stejně jako ostatních. „Dobrý den, paní Akiro.“ „Co mi chceš, chlapče?“ „Posílá mě pan Edward a prý mi musíte pomoci. Je to otázka života a smrti.“ „Já? No tak povídej…“ „Jde o paní Kasumi a taky pana Samuela. Zůstali prý někde uvěznění a Edward musí nutně vědět, kde jsou tady kolem nějaké portály. Víte o nich?“ „Počkej, ne tak nahlas. Vím, kde portály jsou, to ano. Kde je Edward? „Na Akademii.“ „Výborně, odtamtud by to mělo jít. Dovedeš mě tam?“ „A-ano, ale neměla byste odpočívat?“ „O mě se neboj.“ Akira vstala a rychlým krokem odcházela z domu. Terry si jí
všimnul. „Počkat, kam to jdete? Měla byste být v klidu, paní.“ „V klidu budu, až když tohle vyřeším. Zatím sbohem a děkuji za ošetření.“
Edward mezitím zjistil, že hromada kamenů, která zasypala podzemí v Akademii, je sice stále na svém místě, ale o kousek výš na kopci se sesunul kus zeminy. Byla tu díra kamsi do hlubin. Strop z kamene se patrně uvolnil a tak se sál s pastmi opět otevřel světu. Edward se obával, že by se mohly uvolnit další kameny a on by se i s hromadami zmrzlé hlíny zřítil do hlubin. Raději se držel zpátky a přemýšlel, co dělat dál. Bylo mu jasné, že tady jde o čas a také o život jeho pána. Přestože viděl několik masivních řetězů, jak vedou ze stropu kamsi do tmy, nebyl schopen se jich zachytit a slézt dolů, protože se bál. Nikdy nebyl žádný akrobat a tak jen zoufale hleděl do dálky a doufal v zázrak. Neměl totiž ponětí, co si počít. Když zahlédl v dáli dvě postavy stoupající k Akademii, trochu se mu ulevilo. Akira s Ephramem došli až nahoru. „Ani nevíte, jak rád vás vidím, slečno. Já nevím, co si počít.“ Akira si mlčky prohlédla díru a to, co v ní bylo. „Tudyhle se tam nedostaneme,“ řekl Edward, „kde jsou další portály?“ „Samuel plánoval vstoupit na Bránu skrze portál pod zámkem.“ „Ano, ale ten prý nefunguje.“ „Dobře, ale… podívejte, já panství vůbec neznám. Samuel se s Kasumi bavili o tom, že jeden portál je kdesi v řece, další v dolech pod kostelem, pak je jeden v někde lesích a další snad v bažině, ale já vůbec netuším, kde to přesně je. Pochopte, že jsem tady poprvé v životě.“ „Říkáte v bažině? Tam by se snad dal portál najít. V tuhle dobu je bažina vcelku bezpečná.“ „Slyšela jsem, že prý nemáme moc času. Podívejte, slezla bych dolů, kdyby to bylo možné, ale s tou rukou… Edwarde je to jen na vás.“ Edward se nedokázal rozhodnout. Bylo mu jasné, že jde o čas, ale nechtěl při tom přijít o život. Párkrát se zhluboka nadechnul a poté se přeci jen odhodlal slézt tudy dolů. Obešel díru a nalezl místo, odkud byla největší šance dosáhnout až k řetězu. Byl natažený přes jednu kladku, a zatímco jeden konec se táhnul podél zdi, druhý spadal svisle až dolů k zemi. Edward se shýbnul a chytil se řetězu. Přitáhl se k němu a vzhledem k tomu, že jednotlivá oka byla opravdu robustní, měl dostatečnou oporu i pro nohy. Velice pomalu slézal dolů a vzpomínal si, když před půl rokem slézal v podzemí Black Mirror. Tehdy to bylo podobné a to mu dodalo naději, že to přeci jen zvládne. Trvalo dlouho, než konečně stanul na pevné zemi, přesněji na velkém kvádru – pasti, jež měla usmrcovat neopatrné. Všimnul si tu hromady suti a neuniklo mu, že podstatná část podlahy se propadla kamsi do hlubin. Neměl moc času na prohlížení celého sálu a věnoval se především velkému kruhovému portálu. Opatrně se přiblížil k němu a přemýšlel, co dál. Na zlatém podstavci vedle stála černá koule. Vzal ji do dlaně a pocítil nepříjemný chlad. Doufal, že se něco stane, ale k ničemu nedošlo. Popošel do středu sálu, zvednul hlavu a zahleděl se na jasnou oblohu vysoko nad sebou. „Akiro!“ zvolal, „co mám dělat?!“
Akira si nebyla tak docela jistá. Přeci jen Samuel jí vysvětlil jen to nejdůležitější. „K aktivování portálu je potřeba černá koule! Máte ji?!“ „Ano! Jenže co s ní?!“ „Nevím, musíte na to přijít sám!“ Edward se vrátil k portálu a přemýšlel, co dělat. Byl tak blízko a přesto tak daleko. Když si uvědomil, že Samuel a Kasumi mohou klidně umírat a jen on je může zachránit… bylo to hrozné. Zkusil s kouli v dlani projít skrze portál, ale byla tu jen stěna a nic víc. Položil kouli na zem a doufal, že snad portál aktivuje, ale bylo to zbytečné. Poté se začal věnovat podstavci. Konečně ho napadlo, že možná není nutné nic vymýšlet a že je to zcela prosté. Koule byla na podstavci, když sem přišel a zdá se, že je to místo jako dělané pro ni. Jednoduše ji tam vrátil a pocítil ohromnou úlevu, když se portál probudil k životu. Začala v něm proudit masa energie a on se odhodlal projít. Ocitnul se v podivné kruhové místnosti, ve které bylo tolik zajímavých věcí, že z toho málem oněměl úžasem. Vedle trůnu z kostí zahlédl Samuela, jak má na klíně bezvládné tělo Kasumi. Zíral stále do jejích očí, ve kterých pomalu zhasínal plamínek života. Zvednul hlavu, aby se podíval, odkud se vzal zvuk, který do toho nekonečného ticha nepatřil. Když spatřil Edwarda, chvíli na něj jen nechápavě zíral a poté promluvil: „Jdete pozdě. Ona slábne a umírá.“ „Ale ještě není po všem, pospěšte, pane, musíme odsud.“ Samuel se naklonil nad Kasumi a tiše jí zašeptal: „Vydrž, lásko. Bojuj, prosím tě, bojuj! Neumírej mi!“ Poté se zvedl a zamířil k portálu. Než jím prošel, došla mu hrozná věc. „Odkud jste sem přišel? Snad ne z Akademie!“ „Ano, pane. Paní Kasumi nahoru nedostaneme.“ „Toho jsem se bál.“ Samuel se otočil k podstavcům. Bylo jich tu šest – šest východů z Brány pekel, ale kam který vede? Věděl, kam se musí koule umístit, aby se dalo projít do jeskyně pod Stonering, ale k čemu by to bylo? Proklínal sám sebe za to, že tehdy odstranil lávku přes propast, aby znesnadnil netvorovi cestu. „Edwarde, musíte odejít. Urychleně se dostaňte ke kamennému kruhu v lesích, víte kde to je?“ „Stonering? Ano, ale proč?“ „Sežeňte něco jako most a pospíchejte tam. Je tam jeskyně a v ní propast asi čtyři metry široká. Musíte ji nějak přehradit, abych mohl přejít, rozumíte mi?“ „A-ano.“ „Běžte už!“ Edward poslechl a odešel portálem do Akademie. Samuel poté umístil kouli do správného podstavce a prošel portálem také. Ocitl se v jeskyni v lesích. Propast před ním byla příliš široká, aby ji dokázal přeskočit. Sesunul se k zemi a opřel se o stěnu. Kasumi stále držel v náručí. Viděl, jak těžko se jí dýchá, a jak viditelně slábne. Měla bledou tvář a nepřítomný výraz v očích. Už dlouhou dobu ani nepromluvila, ale věděl, že stále vnímá. „Vydrž, miláčku. Možná se z toho dostaneme, možná, že to zvládneme. Neumírej mi tu, prosím!. Na umírání je ještě dost času, vždyť jsme ještě mladí. Máme život před sebou a to opravdový život, ne jako doteď. Můžeme spolu žít a to napořád. Uvidíš, že tímhle to skončí, už žádné situace ohrožení života, žádné nebezpečí, nic takového.
Tvůj život je příliš vzácný, aby bylo správné ho ohrožovat. Budeme žít v klidu a míru. Víš, přemýšlel jsem, že bychom se možná vzali, co ty na to? Já vím, že to pro tebe asi nic moc neznamená, ale myslím, že by se ti to mohlo líbit. Svatba, to je… to je spíše něco symbolického a také čarokrásného. Je to okamžik, na který pak oba manželé vzpomínají celý život. Ta představa, že vcházíme do kostela jako jeden a druhý a vycházíme z něj jako manželé, je úžasná. Vezmi si, že budeme jako dvě poloviny jednoho celku a nikdo nás už nerozbije.“ Samuel viděl, jak Kasumi tečou po tváři slzy. Jemně jí položil dlaň na čelo a s nechutí zjistil, že je jak v jednom ohni. Měla silnou horečku a její sípavý dech postupně slábnul. „Neumírej mi. Ne, když jsme tak blízko. Za chvíli přiběhne Edward a pomůže nám odsud. Budeme v bezpečí a ty se zase uzdravíš. Budeš jako dřív.“ Trvalo však celé hodiny, než se na protější straně propasti objevil udýchaný Edward a za ním Terry. Snášeli dolů velké široké prkno. Mnoho podobných mívali vesničané ve stodolách jako stavební materiál, takže nebylo těžké ho sehnat. Přehradili s ním propast a Samuel vynesl Kasumi ven na vzduch. Tady už byla připravena nosítka, na která opatrně Kasumi uložil. „Musí do nemocnice a to hned!“ „Nebojte se, to bude dobré,“ uklidňoval Samuela Terry. „Přemluvil jsem pár záchranářů, aby počkali u vsi, než k nim Kasumi naložíme. Snad tam…“ „Mlčte a pospěšte si, Terry. Vysvětlování počká.“ Samuel se okamžitě chopil nosítek a společně s Terrym a Edwardem pospíchali z lesa k Willow Creek. Konečně dorazili na lesní cestu, kde netrpělivě stál muž v oranžové vestě, opíral se o sanitní vůz a nervózně se rozhlížel. Když zahlédl Samuela a ostatní, v rychlosti otevřel zadní dveře od sanitky a zavolal na záchranáře, který zde ošetřoval další raněné. Ten rychle vyšel ven a pomohl ostatním naložit Kasumi do vozu. „Jak jí je? Co jí je?“ ptal se netrpělivý Samuel, když záchranáři Kasumi ošetřovali. Jeden z nich zavřel zadní dveře a spěchal za volant. Samuel ho chytil za vestu. „Tak řeknete mi co jí je?“ „Ta ženská není jediná, koho tu máme a kdo potřebuje do nemocnice! Kdyby bylo po mém, tak už jsme dávno na cestě, tak buďte rád, že nás támhleten přemluvil, abychom tu počkali a abyste nemuseli čekat na další vůz. Každá vteřina je drahá tak uhněte a modlete se, ať nikdo nepřijde kvůli vám o život!“ Samuel sledoval, jak sanitka mizí v dálce a připadal si naprosto bezmocně. „Bude v pořádku, pane. Paní Kasumi jen tak něco neporazí.“ „Vám se to mluví, Edwarde, ale… odpusťte, že jsem vám ještě ani nepoděkoval. Zachránil jste mi život a jí snad také. Jsem vám zavázán a to oběma. Rachel samozřejmě děkuji také a…“ „Ale… paní Rachel v tom nehrála žádnou roli. Vlastně mi zakázala vám pomoci. Kdyby mi rovnou řekla co a jak, možná bychom se k vám dostali rychleji.“ Samuelovy oči zajiskřily zlobou. Otočil se a vši silou se rozběhl k zámku. „Pane Samueli, pane!“ křičel za ním Edward, „neudělejte prosím nic, čeho pak budete litovat!“ Samuel ho ale neposlouchal. Představa, že kvůli Rachel Kasumi možná zemře, ho hnala dál a zlost, kterou měl stále rostla s každým dalším krokem.
Samuel vtrhnul do zámku jak uragán. Byl tak rozlícený jako snad ještě nikdy. Okamžitě zamířil do Rachelinina pokoje, kde ji našel, jak se sklání nad postýlkou s Desmondem. Když ho zahlédla, spadla jí čelist a vytřeštila oči. Nevěřícně kroutila hlavou a couvala před Samuelem. Ten ji chytil a zatřásl s ní, jakoby to byla nějaká loutka. Přirazil ji ke stěně a pohlédnul jí do očí. „Ty bestie! Já bych se snažil ti pomoci, ale ty…“ „Nevěděla jsem jak, vždyť to snad chápeš, ne! Samozřejmě, že bych ti pomohla, ale…“ Samuel jí dal ránu pěstí. „Ty prolhaná svině!“ Ozvala se rána. Samuel nejprve nechápal, co se to stalo, ale poté poodstoupil o pár kroků dál a chytil se za hruď, ze které vytékala krev. Spočinul zrakem na revolveru, který svírala Rachel. Otočil se ve snaze odejít, ale neudělal ani tři kroky a zhroutil se k zemi.
XXIV – S těžkým srdcem V posledních týdnech se situace na panství pomalu vracela do normálního stavu. Mnoho lidí ve Willow Creek přišlo o svůj majetek a skončili na mizině. Mnoho dalších přišlo během požáru o život a většina zbylých se odstěhovala co nejdále odsud a doufali, že se jim podaří na toto prokleté místo jednou zapomenout. Velká část domů byla ohněm natolik poškozená, že muselo dojít k jejich stržení a odklizení trosek. Willow Creek se z hlediska obyvatel zmenšila takřka o dvě třetiny a ti, co přežili a rozhodli se zůstat, žili nadále v obavách z nejisté budoucnosti. Nikdo neznal přesný důvod řádění netvorů a tak se lidé stále obávali, že je stihne podobná katastrofa. Na Black Mirror byla situace jiná. Rachel Gordonová se z incidentu před třemi týdny vzpamatovala vcelku rychle, a když se k ní dostala zpráva, že Samuel Gordon i Kasumi Sato svým zraněním v nemocnici podlehli, cítila se jako královna. Přes všechny ty překážky, malé i velké, nakonec dosáhla toho, co si vždy přála. Šla za svým štěstím a to i přes mrtvoly, ale neviděla důvod si cokoli vyčítat, vždyť každý chce žít šťastný život. Málokomu se to skutečně povede, ale jí ano. Byla ráda, že s ní zůstali i služební. Nečekala, že se tak stane, ale vítala to. Ostatně bez služebných už si ani nedokázala představit život. Trochu ji zaskočilo, když i Edward po pár dnech přišel, hluboce se omlouval a žádal ji, aby mohl opět nastoupit jako komorník. Cítila, že její moc a autorita stále vzrůstá a ačkoli oficiálně nebyla žádnou královnou, začala si tak připadat. Ten život mocných žen, o kterých čítávala, jí připadal čím dál tím blíž. Rachel právě seděla v hale u krbu a četla si jednu ze svých oblíbených knih. Pojednávala o královně Alžbětě I. z rodu Tudorů. Zlatý věk Anglie, to pro ni bylo velice zajímavé téma. Přistihla se, jak uvažuje o tom, zda by měla šanci to dotáhnout ještě výš. 'Rod Gordonů možná není tak známý, ale v minulosti byl velice důležitý a mocný. Kromě toho si jsem jistá, že má krása by klidně mohla okouzlit i někoho z královské rodiny.' K Rachel přišel Edward a vypadal ustaraně. „Paní Rachel,...“ „Gordonová, Edwarde! Pro vás jsem paní Gordonová!“ „Ano, promiňte, moc se omlouvám. Před bránou stojí paní Denise Taylorová a ráda by s vámi hovořila.“ „Edwarde! Denise sem může přijít kdykoli si to bude přát, rozumíte mi.“ „Ano, ale… předtím jste říkala, že musím každou návštěvu hlásit.“ „Takhle se mnou nemluvte. Už nikdy, rozumíte mi?!“ „A-ano, paní.“ „Denise sem okamžitě přiveďte a omluvte se jí.“ Edward odešel a Rachel zase pocítila tu úžasnou sílu moci. Do haly za pár minut vešla Denise ve svém oblíbeném bílém obleku s černým páskem, který zvýrazňoval boky. Usmála se na Rachel. „Nikdy bych si nepomyslela, že to dotáhneš tak daleko, Rachel. Vzpomínáš, když jsme se poprvé viděli? Byla jsi na dně, bez práce a bez
domova a teď… mám radost i za tebe.“ „To ráda slyším. Je skvělé, že jsi po tom všem neodjela. Už takhle moje panství vypadá jako po vymření.“ „Hmm, po zničení kavárničky jsem skutečně chtěla odjet, ale našla jsem důvod, proč tu přeci jen zůstat. Asi se ti už doneslo, že jsem se zase dala dohromady s Edwardem, ne?“ „Jo, tak mě napadá – nechceš bydlet tady na zámku? Mohla bych tě najmout jako služebnou a to za velice dobrý plat.“ „Jako služebnou… promiň, ale v Harryho hospodě se mi vede dobře. Začali jsme tam vyvářet a i když v tom zase tak dobrá nejsem, tak si lidé nestěžují. Nakonec je to jen hospoda a ne nějaký hotel. To mi připomíná… uvažovala jsi o zakoupení Gordon’s Palace?“ „Přemýšlím nad tím. Murrayovi to za ty peníze nikdo nekoupí a až mu to dojde a sníží cenu, tak to vezmu.“ „Pane jo, stává se z tebe obchodnice.“ „Teď když jsem ta paní panství Black Mirror… musím se umět ohánět, ne?“ „To je jasné. Víš, říkám si, jestli to není na takovou ženu, jako jsi ty, trochu moc vyčerpávající a hlavně nebezpečné. Uvažovala jsi někdy o tom, že by sis sehnala nějakého nového muže?“ „Ha, ha, samozřejmě, že někoho najdu a vdám se. Na to si klidně můžeš vsadit. Muži se na mě budou lepit jako mouchy na mucholapku. Můžu si vybírat ty nejhezčí a nejurostlejší muže a když mě omrzí nebo se mi zoškliví jednoduše je vykopnu pryč a najdu si nové. Co jiného taky s nimi? O staré vrásčité dědky nikdo nestojí.“ „Hmm, závidím ti, ale… přišla jsem za tebou hlavně kvůli jedné věci. Mám takovou nevinnou prosbu a doufám, že mi budeš schopná vyhovět. Moc ráda bych viděla to vaše slavné podzemí a hlavně tu místnost, kde jste byli. Jen tak mezi námi… Edward se často vytahuje, že tam byl a že to se povedlo jen málokomu a tak bych to moc ráda také viděla.“ „No, tak proč ne. Ostatně je to jen kousek cesty. Pojď za mnou.“ Rachel dovedla Denise do sklepa, kde odklopila mříž kanálu, který vedl do podzemí, a poté slezly obě dolů. „No teda, to je ale smrad,“ řekla Denise. „Tak tohle mám dle Edwarda vidět na vlastní oči? Tohle?!“ „Ale kdepak. Ještě tam nejsme. Tady jsou jen nějaké hodně staré stoky. V porovnání s tím, kam jdeme, to nic není.“ Společně došly až ke vchodu do katakomb, který Denise fascinoval. „Hmm, všude takové tajemno až se tu začínám skoro bát.“ „Jen klid. Nic nám nehrozí, ale drž se u mě a raději dělej to, co já. Samuel říkal, že je to tu nebezpečné.“ Rachel dovedla Denise k podstavci s koulí, kterou zvedla a opětovně dala zpět. Portál se aktivoval. „Chceš vstoupit první?“ zeptala se Rachel. „Ne, jen běž. Jako paní Black Mirror bys na to měla mít právo.“ Rachel s úsměvem a takřka neotřesitelným sebevědomím vstoupila do portálu.
Jakmile se ocitla na Bráně pekel, portál za ní se uzavřel. Rachel se okamžitě otočila a s údivem sledovala místo, kde před malou chvilkou byla masa energie, ale teď tu zbyla jen holá zeď. Sálem se ozval tichý smích a Rachel se v mžiku vyděsila a začala pátrat po jeho původci. Na trůně z kostí spatřila Kasumi, jak sedí nohu přes nohu a opírá si bradu o pravou ruku. Rachel na ní zůstala zírat a nebyla schopná pochopit, co to má znamenat. Přistoupila o pár kroků blíž. „Kdo… kdo jsi?“ zeptala se. „Neříkej, že mě nepoznáváš, Rachel.“ „Ale… vždyť máš být mrtvá!“ „Připadám ti tak? Kdyby se k tobě dostalo, že jsem naživu, určitě bys byla mnohem opatrnější, ale takhle můj nebo spíše náš plán vyšel naprosto dokonale.“ „Plán? Jaký plán?“ „Edward, Mark a i Denise, ti všichni si zahráli takovou nevinnou hru s cílem dostat tě sem. Proč myslíš, že se portál uzavřel? Denise vyjmula z podstavce kouli a to proto, abychom tu zůstali samy. Jen ty a já.“ „Co… co po mě chceš? Pusť mě ven, slyšíš?!“ „Za patnáct minut Denise kouli zase vrátí a portál aktivuje. Když vydržíš zůstat do té doby naživu, budeš moci odejít. Ale jen tak mezi námi… tak dobrá nejsi.“ „Takže… ty mě chceš zabít? Ale… ale proč? Nic jsem ti neudělala!“ „Vážně?! Nevzpomínáš si na Samuela?“ „No… ne, to přeci ne. Vždyť to on mě napadl a já se jen bránila.“ „To mě ale vůbec nezajímá! K čemu mi jsou okolnosti, ať už jsou jakékoli. Střelila jsi muže, kterého miluji!“ „Počkej, Kasumi, můžeme to vyřešit po dobrém. Dám ti peníze, nebo… nebo co takhle vilu ve Walesu a… klidně… klidně i zámek, co ty na to? Chceš Black Mirror? Řekni si, dám ti, co chceš.“ „Chci tě poslat tam, kam patříš.“ Kasumi s klidem vstala z trůnu a sestoupila dolů. Svým pronikavým pohledem si měřila Rachel. Rozepnula si košili a položila ji na opěradlo trůnu. Semkla ruce v pěst a napnula svaly na těle. Rachel to na náladě nepřidalo. „Proč jsi mě vlákala sem? Proč jsme právě tady, vždyť to nedává smysl!“ „Ale ano, dává. Brána se neudrží zavřená příliš dlouhou dobu, takže cesta do Pekla je volná. Vidíš tady tu propast. Tak do ní za chviličku spadneš.“ Rachel se vztekle rozběhla proti Kasumi. Jakmile do Japonky Rachel svým tělem vrazila, spadla až na zem, kdežto Kasumi nadále stála nehnutě jako socha. Rachel se zase zvedla a Kasumi jí pohlédla do očí. Rachel sklopila zrak, protože ten pohled nevydržela. „Jednáš se mnou, jako bych neměla žádnou šanci přežít! Jenže ty jsi jen člověk Kasumi, pořád jsi jen člověk a já nebudu ta, kdo dnes zemře.“ „Myslíš? Ve své podstatě jsme si podobné, Rachel. Každá z nás jde vpřed za svými cíly a nemá velké zábrany. Bojujeme s nepřízní osudu tak jak nejlépe umíme. Ty intrikuješ, lžeš, podvádíš a hraješ na city. Já jsem jiná. S lidmi jednám přímo, ctím své zásady a s nepřáteli se vypořádávám osobně. Zatímco ty využíváš krásu těla, já jeho sílu. Možná nejsem tak hezká, mám malá prsa, nevyrazný zadek a nedbám na svůj zevnějšek, ale mám pevné kosti, silné svaly a umím se prát. Tělo je zbraní nás
obou a teď se ukáže čí je smrtonosnější.“ „Co to má znamenat?! To se mi vysmíváš?! No tak dobře – máš břicho jako dlažbu a když ti do něj dám ránu, sotva si toho všimneš. Když dáš ty ránu mě, půjdu do kolen. Na pažích a stehnech se ti vlní svaly, kdežto mě leda tak tuk. Jsem fyzicky slabá, ale nechci umřít!“ „Na to jsi měla myslet dřív. Měla jsi spoustu času na to zjistit, že není moudré udělat si ze mě nepřítele.“ Kasumi dala Rachel tvrdou ránu pěstí do obličeje, načež z Rachelininých úst vytryskla krev. Kasumi trochu poodstoupila a kopancem přímo do prsou srazila Rachel k zemi. Poté jí ztěžka došlápla na hruď a vší silou ji přitlačila k zemi. Rachel sténala bolestí a po chvilce se ozvalo jemné zapraskání. „Rachel, když jsme tu teď samy, myslím, že ti prozradím jedno tajemství. To Samuel zabil Adriana a ne mí lidé.“ Rachel vytřeštila oči. „Ale zase za to Samuela neviň, neboť on nebyl ten, kdo Adriana tak zohavil. To byla totiž moje práce.“ „Proklínám tě, Kasumi. Já… znám ta slova kletby! Budeš trpět, uvidíš! Z krve tvé krve povstanou další tvého jména, kteří ponesou mé prokletí...“ Kasumi okamžitě dupla Rachel na obličej a pak znovu a znovu. Rachel se slovy kletby přestala, neboť nebyla schopná už ani promluvit. Její tvář připomínala krvavou kaši. Kasumi ji chytila a zvedla do výše. Nebylo to zase tak těžké, ostatně Rachel nevážila moc. Přistoupila s ní k propasti a se slovy: „Vyřiď Samaelovi, že ho pozdravuju,“ ji shodila do hlubin. Poté z oltáře vytáhla všech pět klíčů moci, oblékla se a jakmile se portál opět rozzářil, prošla skrze něj. Na druhé straně už stáli Denise s Edwardem. „Je po všem?“ zeptal se Edward a usmál se na Kasumi. „Ano je. Děkuji vám oběma, ale doufám, že to, co se tu stalo, si necháte pro sebe.“ „Na to se spolehněte, Kasumi,“ řekla Denise, „je neuvěřitelné, jak člověka změní bohatství a moc. Jen doufám, že vy se ke mně a mému snoubenci budete chovat uctivěji. Ona ho považovala za kus hadru, za otroka!“ „Já si obvykle vážím lidí, kteří mi nijak neublížili a vy, Edwarde, jste mi kromě toho zachránil život a toho si velmi cením. Samuel už je tady?“ „Ano, paní Kasumi, čeká na vás nahoře.“ Všichni tři se společně vrátili nahoru. Kasumi klíče moci zanechala v knihovně a pak rychle zamířila na balkon, kde už stál Samuel a prohlížel si krásný západ slunce. Jemný vánek byl příjemný a ani nebyla taková zima jako před pár dny. „Je překrásný večer,“ řekl zasněně. „Slunce pomalu zachází za obzor a blíží se noc a pak přijde zase den a tak stále dokola. Nemůžu se dočkat, až si společně budeme užívat všedních dnů a kouzla, které mají.“ „Prohlížíš si své panství?“ zeptala se Kasumi. Samuel ji k sobě přitiskl a dlouze se políbili. „Teď je to naše panství, lásko.“ Kasumi po tváři začaly stékat slzy. “Proč pláčeš, miláčku? Je snad něco v nepořádku?“ „Ne… vše vyšlo, tak jak jsme plánovali.“ „Tak vidíš. Čeká nás život plný radosti a lásky. Co víc si můžeme přát?“ Kasumi se dotkla jeho tváře a hladila ji, jakoby si chtěla ten pocit navždy zapamatovat. „Nejde to, Samueli. Já tě miluju, z celého srdce tě miluju a proto s tebou nemohu
zůstat na Black Mirror. Ještě to nejde.“ Samuela její slova zaskočila. „Ale… o čem to mluvíš?!“ „Dlouho jsem nad tím přemýšlela, dlouho jsem hledala nějaké jiné řešení, ale je jen jedno jediné… Trvalo čtyři roky, než mě Tokutaro nalezl po tom, co jsem utekla z Japonska. Za pouhé dva další mě našel ve Walesu a to jsme s Cyem často cestovali po celém světě. Teď mám být tady a to napořád, tak jak dlouho mu může trvat, než mě znovu nalezne? A až se tak stane, nezabije jen mě, ale i tebe a všechny, co tu žijí. Celý zámek lehne popelem a to jen kvůli mé minulosti. Ty jsi tu svoji už vyřešil, ale já ještě ne, a právě proto že tě miluji, nemohu zůstat zde a vystavit tě nebezpečí.“ „Počkej, to… to mi chceš naznačit, že odjíždíš… do Japonska?“ „Už jsem domluvená s Akirou. Naše cesta pomsty co nevidět začne, lásko. Nemůžu to déle odkládat, protože mě to trápí. Chtěla jsem s tebou zůstat ještě alespoň půl roku a pak teprve vyrazit, ale nejde to. Vím, že poté už bych to nedokázala, že bych nebyla schopná tě opustit.“ „Ne, to přece… to nemůžeš! Pojedu s tebou.“ „Ne, to v žádném případě. Nerada to říkám, ale s tebou budu jen slabší a zranitelnější, protože Tokutaro tě využije, aby se dostal ke mně. Daleko větší šanci mám bez tebe, ale nebudu ti lhát – naděje je malá i tak.“ Kasumi Samuela naposledy políbila a vychutnala si ten okamžik, jak jen to bylo možné. Samuel ji chytil za ruku. „Nechoď pryč. Neopouštěj mě, vždyť…“ „Samueli, moc tě prosím, nedělej mi to těžší než to je. Já to dělám pro nás, pro nás oba. Máš u sebe ten medailon?“ Samuel vytáhl z kapsy dárek, který dostal od Kasumi k Vánocům. Vzala si ho, rozevřela a zlomila. Polovinu se Samuelovým portrétem si nechala a tu druhou část vrátila svému milému. „Takhle na sebe nikdy nezapomeneme. Budeme stále spolu a jednou se snad zase spojíme, tak jak to má být.“ Kasumi udělala pár kroků ke dveřím a mezi nimi se ještě otočila a řekla: „Buď jednou Tokutara zabiju a pak se sem vrátím anebo se vidíme naposledy.“ Kasumi odešla a Samuel ji po chvilce spatřil, jak kráčí k hlavní bráně zámku. Otočila se a pohlédla na něj. Oči měla celé zaslzené stejně jako Samuel. Mírně pozvedla ruku v gestu na rozloučenou a poté odešla. Už se znovu neotočila, protože už takhle ji to bolelo u srdce. Samuel ještě dlouhé hodiny hleděl do západu slunce a doufal, že se jeho milovaná Kasumi vrátí, že si to rozmyslí, ale nestalo se. Odešla z jeho života a vzala si s sebou i spoustu krásného. Miloval ji, celým srdcem ji miloval, ale teď byla pryč. Prohlížel si Kasuminu tvář na medailonku, na který padaly jeho slzy. Poté zvednul hlavu, aby pohlédl do dáli. 'Vrátí se nebo jsem ji spatřil naposledy v životě?' Zbyly mu jen vzpomínky na ni a také naděje, že se jednoho dne opět shledají.
