Posel smrti iX
Boží soud Lukáš Konvalina
Válka neplodí vítěze a poražené. Pouze živé a mrtvé.
Obsah I – Dynastie Sato..................................................................................................................... 4
I – Persona non grata.................................................................................................................. 6 II – Beránek Boží........................................................................................................................ 51 III – Pád Sodomy...................................................................................................................... 88 II – Carevna a démon.......................................................................................................... 132
IV – Láska na první pohled............................................................................................... 134 V – Bon appétit!........................................................................................................................ 153 VI – El Dorado........................................................................................................................... 168 III – Bohyně války................................................................................................................ 207
VII – Vnitřní nepřítel............................................................................................................ 209 VIII – Bitva dvou světů........................................................................................................ 242 IX – Šedá eminence................................................................................................................ 283 IV – Ďábelský gambit.......................................................................................................... 305
X – První mezi mnohými..................................................................................................... 307 XI - Casus Belli......................................................................................................................... 331 XII – Boží soud......................................................................................................................... 355
I – Dynastie Sato
Kasumi Sato „Žiji abych bojovala, bojuji, abych zemřela.“
I – Persona non grata Kam až dokážeš zajít? Kde je hranice o kterou se roztříštíš? Myslíš, že dokážeš smést vše, co ti stojí v cestě? Jak domýšlivá vlastně jsi. Ale tady nemůžeš vyhrát, holčičko ze světa lidí. Tady jsi na nesprávném místě a nikdo tě sem nepozval. Jsi nežádoucí osoba! Postavit se proti mně znamená postavit se bohu. Není možné zabít boha. Bůh nemůže být poražen, protože to není víra, co dělá boha bohem – je to moc. A má moc nemá hranic. Zemřeš, Kasumi. Zemřeš jako bídný člověk, kterého zničila vlastní domýšlivost. Ale nejdříve přede mnou poklekneš. Byl první den… Když Stvořitel vyplnil černotu prostorem. Ozvěny Stvořitelovy
Kasumi Junko, Aiko, Mao, Mitsuko, Suzu, Wakana, Hana, Yukiko, Noriko a… Kasumi. Přátelství, které nemohlo nic rozetnout. Byly jsme ty nejlepší kamarádky na celém světě… Nic nemohlo rozbít pouto, které se zrodilo z potu, krve a slz. Nic až na smrt. Šest z nich padlo mojí rukou. Nebyly to mé kamarádky. Tam v kleci už ne. Nelituji, že jsem je zabila. Umučila jsem Adriana Gordona, syna muže, kterého nikdy nepřestanu milovat. Dopustil se chyby. Jedné jediné, ale přesto příliš závažné. Nelituji jeho smrti. Zabila jsem Akiru, ženu, se kterou jsem měla tolik společného. Postavila se proti mně. Zradila mě i mé nejbližší a já její smrti nelituji. Zabila jsem Yoon a ještě předtím jsem ji připravila o manžela. Zavraždila jsem nevinného muže, o kterém jsem věřila, že mě chce zlikvidovat. Ale s Yoon to bylo osobní, to ona mne napadla. Rozumím jejímu činu, ale nelituji její smrti. Tokutaro… Nelituji jeho smrti. Pak tu byla Rachel. Vypočítavá mrcha, co bojovala za lepší život. Ublížila mi, vyhrožovala mi, tehdy mě nechala tam dole, abych zemřela. Nelituji její smrti. A co Shifra? Nevlastní dcera démonky, která pomstila svoji matku a vzala mi to nejdražší, co jsem kdy měla. Nelituji její smrti! Kasumi Sato… kdysi obyčejná, dnes neobyčejně smrtící žena, která posílá na smrt své nepřátele i samu sebe. Její smrti litovat budu. Zatímco já beru druhým životy, oni, ti mrtví, ze mě odlupují kusy mne samotné. Přátelství, láska, nevinnost, laskavost, soucit,… Každá smrt, každá vražda prodlužuje můj život a zároveň ho ničí. A teď je tu Stvořitel. Co ze mě zůstane poté, co zabiju i jeho?
Stála jsem na skále na okraji srázu a zírala do dáli. Neutěšená šedivá krajina bez špetky zeleně a bez kapky vody. Jen rozeklané skály a ztvrdlá zemina, ze které by sotva vyrostl byť jen kousek plevele. Všude jen prach a udusaný popel. Nad námi se vznášela oblaka štiplavého kouře. Zhluboka jsem se nadechla a vehnala do plic Pekelný vzduch. Šimral v nose a bodal na plicích. Těžko se tu dýchalo. Co hluboký nádech, to bolest. První bitva byla za námi. Ani jsem nevytáhla meč. Na osmdesát nestvůr bylo rozeseto po okolí. Ztráty mé armády? Žádné. Bylo to rychlé a brutální. Zapáchající potvory připomínající křížence člověka a orangutana byli mrtvé. Malé zrůdy s pažemi až k zemi, neochlupený lidský obličej, jinak černé nebo hnědé chlupy všude po těle. Jako mrtví zapáchali více než živí. Ale padali po jediné ráně mečem i pěsti, stejně jako lidé. Je to směšné… Deset ran a stojím na nohou, jedna rána do nich a jsou na zemi. V čem to vězí? Proč obyčejné pitomce vyřídím za pochodu a se sviněmi jako byla Yoon a Shifra se biji dlouhé minuty? Je to opravdu jen vůle k životu? Vůle, která převyšuje tělo? Žádná bolest, žádný strach… Do jisté míry je to umění. Od jisté míry je to zvěrstvo. A já tu míru už překonala. Stovky mrtvých a já tu stojím dál jako nesmrtelná. Co jsi mi to tenkrát dal, Tokutaro? Vzal jsi mi jeden život a nahradil ho jiným? Vzal jsi mi život člověka a dal mi život stroje. Během let svobody jsem já vzala život stroje a dala si život nadčlověka. A dnes mohu vzít život nadčlověka a povýšit jej na život bohyně! Peklo padne k mým nohám, a zbylí netvoři mne budou nazývat bohyní stejně, jako lidé na povrchu uctívali Lilith, či Samaela! Ale já nemám tak vysoké ambice. Vlastně je mám celkem nízké. Od téhle války si slibuji jen jedno – klidnou smrt pro nás, pro všechny.
Síra… její zápach byl ve vzduchu cítit vždy v pravidelných intervalech. Myslím, že vyvěrala z puklin tam dole na pláni pod skálou. Zato zápach mrtvých těl, lidského potu a hniloby se vznášel nad námi neustále. Měla bych si zvykat. Nebude trvat dlouho a čich bude mým největším trumfem, jak vnímat okolní svět. Nejsem na to připravena. Ani být nemůžu. Bojím se… nechci si to připouštět, ale v momentech jako je tento, v momentech, kdy mám čas sama na sebe a mohu si vydechnout, tak v těchto momentech cítím nejistotu a obavy. Buší mi srdce, třesou se mi ruce a do mysli se vkrádá jediný pocit – strach. Nevím dne ani hodiny, vím jen, že se to stane a až se tak stane, Kasumi přestane existovat.
Zhluboka jsem se nadechla, nehledě na další nepříjemné škrábání zrnek prachu na plicích a odehnala tyhle děsivé myšlenky z hlavy. Alespoň na čas. Chm, ten nepříjemný puch byl silnější a silnější. Ty stvůry se rozkládaly neuvěřitelnou rychlosti. Byly mrtvé patnáct minut a už jejich maso hnilo a odpadávalo. Přesto se v jejích útrobách nerodil nový život – žádní červi tu nebyli. Řadě lidem by ten zápach zamotal hlavu, ale armáda, která stavěla tábor na téhle skalní plošině, byla zvyklá i na horší zápachy. Černé vlasy žen snědé pleti, jedna jako druhá, spěšně stavěly stany, zakládaly ohniště, čistily zbraně, spalovaly těla a připravovaly se na další bitvu. A mezi tím shlukem na vrcholku plošiny jsem se procházela já, jiná a přesto stejná žena jako všechny ostatní. Dlouhý černý plášť s rudým symbolem kapky, černá tvrzená vesta, pod vestou přiléhavá podprsenka, tmavé kalhoty, a také obvazy zakrývající uši, jež měly všem říci jedno jediné – neslyším. Zbavit se uší a jít dál ale nebylo jen o tomhle. Byl to ústupek mě samotné, neboť jsem si tím jasně dokázala, že nepotřebuji uši, abych mohla zabíjet. Stvořitel mne sluchu zbavil a já mu
dokážu, že mě to na kolena nesrazí. A jelikož Agrona dokáže v hloupých netvorech vzbudit obrovskou úctu a strach, nesmím své vzezření podcenit. Vraždící žena bez uší a s pláštěm, který vlaje, když kráčí? Krátké černé vlasy, ocelově chladný pohled, u pasu pouzdra s meči… Možná bych se měla obléct do silné kožené vesty nebo snad kroužkové košile, ale spíše než na brnění budu spoléhat na své tělo. Bláhové a riskantní? Určitě, jenomže i absence jakékoli větší ochrany dotváří moji auru, neboť jasně říká jediné – já jsem nezastavitelná a nemám strach z nikoho a ničeho. Taková lež… Valerie se ke mně rychle přidala a kráčela po mém boku vyzbrojená bločkem a propiskou. Mohutná světlovlasá dívka v lehké, ale pevné kožené zbroji, kterou tady měl skoro každý, zachycovala na papír vše, co by mě mohlo zajímat. Každý výkřik, každé oslovení, každou událost, vše, co mohlo být důležité. Logičtější by bylo pověřit tím úkolem kteroukoli Kasumi. Lépe než kdokoli jiný by byla schopná posoudit, čemu mám věnovat pozornost a daleko rychleji by byla schopná mi napsat zprávu. Valerie pro mě ale nebyla jen spojením se slovy druhých, ale také náhubek na její matku. Byla jedinou možností, jak udržet v Parvati chladnou hlavu a zabránit jí v tom, aby mi po návratu vrazila dýku do zad. A já vím, že to bude chtít udělat. Takže krom mnoha jiných starostí mám jen pár dnů na to, aby si mě Valerie zamilovala a byla ochotna postavit se mezi mě a vlastní… vlastně nevlastní matku. Mířila jsem teď do velkého otevřeného stanu postaveném u paty skály, jen kousek od železných otevřených vrat do tunelu odkud neustále přicházely další a další Kasumi. Nosily tudy zásoby jídla, sudy s pitnou vodou, vedly koně a přivážely materiál na stavbu tábora. Studna kostí byla ve skutečnosti podivný kruhový tunel, který fungoval na způsob… Sakura by řekla teleportu, či antigravitačního paprsku. Skočit do Studny nahoře v Shambale znamenalo dopadnout na tvrdou zem tady dole za vraty. Ve skutečnosti byla vzdálenost mezi vrškem a spodkem Studny tisíce kilometrů, nám to však připadalo jako seskočit o pár metrů níž. Aby se předešlo zraněním při pádu, byla pod ústí Studny umístěna hromada písku pokrytá plachtou. A ten, kdo chtěl jít nahoru, musel přistavit žebřík a během okamžiku byl v Shambale. Zvláštní… Ale přestože jsem od světa nahoře vzdálená jen pár minut chůze, přijde mi, že jsem v úplně jiném světě. Prošla jsem do největšího stanu, jaký tu byl a bude. U velkého stolu s téměř prázdným papírem, spoustou tužek a označených žetonů stálo šest Kasumi. Výzbroj každé odpovídala jejich stylu boje, přičemž ani jedna z nich na sobě neměla těžkou zbroj, maximálně odlehčenou kroužkovou vestu. V těžké kovové zbroji by se tady dole totiž upekly zaživa. Téměř padesát stupňů Celsia… vražedné vedro. Navíc očekávám ve válečné vřavě boje jeden na jednoho. Alespoň zpočátku tomu tak bude. Nemohu poslat dopředu jízdu, nemohu vyslat skupinu s naginatami ani s kopími, tedy s yari, a velkými štíty. Nemohu ani založit nějakou rozumnou formaci, protože nikdo z nás netuší, co Azazel vlastně má. Děsím se toho, že přitáhne s něčím, na co nebudeme stačit. Jedinou taktikou, kterou v tuto chvíli mám, je za každou cenu udržet linii a uchránit pahorek. Pokud budeme zatlačeni za vrata, je konec. Ale mám pocit, že o to Azazelovi nejde, jinak by na nás byl lépe připravený. Nechce nás zahnat zpět do našeho světa, chce, abychom zaútočily a aby nás mohl obklíčit a zničit ve svém světě. Každá z velitelek, jež tu byly, měla na paži barevný šátek. Tyhle šátky měly všechny bojovnice a určovaly přiřazení k jednotlivým skupinám. Velitelky měly navíc na šátcích značky v podobě pruhů, teček a Japonského písma Kanji. Vzhledem k tomu, že jsme Japonky vážící si starých dob samurajů, mohlo by se zdát, že systém velení i výstroj
podřídíme té době. Plátové zdobené zbroje, helmice s rohy, dobové prapory na udělování rozkazů… Ale my si nepotřebujeme na nic hrát. Estetická stránka jde stranou a prioritou je jen a jen funkčnost. Nikdo nepotřebuje žádné složité symboly, žádné zdobení na zbrojích ani znaky na rukojetích mečů. Vedeme tu válku, ne módní přehlídku. A pak… pochybuji, že se armáda rohatých nestvůr poleká přilbice s rohy. „První?“ oslovila mě jedna z nich. Tohle Valerie ani nemusela psát. Složitější slova a věty ale psala, jak rychle jen mohla. Díky tomu jsem neměla problém se domluvit. „První,“ oslovila mě znovu velitelka s hnědým šátkem – Sokutei, tedy znak Kanji znázorňující chodidlo. „Moje ženy mapují oblast,“ řekla. „Rozeslala jsem tři skupiny po pěti ženách. Jedna skupina vyrazila na koních a to rovnou dolů dál po stezce směrem ke skalní stěně a k tunelu v ní. Další skupiny jsou pěší, protože většina koňů je stále nahoře a je problém je převádět sem. Už dva koně si při cestě Studnou zlámaly nohy... Jedna ze skupin průzkumnic vyrazila k horám na zápa… eh, nalevo od plošiny. Poslední skupina jde společnou cestou jako ta první, ale oddělí se a bude pokračovat podél lávové řeky vpravo odtud. Všichni se vrátí, pokud narazí na nepřátelskou sílu, kterou nezvládnou porazit. V opačném případě prozkoumají celé údolí a dorazí až ke skalní stěně, přičemž skupina na koních se vrátí ještě dnes, aby okamžitě informovala o situaci u stěny. Pokud zabezpečíme celé údolí, můžeme armádu přesunout až ke skalní stěně.“ „Ne,“ oponovala jsem. Sokutei na mě podrážděně hleděla. Právě jsem si dovolila jí oponovat. A teď bylo nutné své rozhodnutí zdůvodnit. Nemohu jim jen tak rozdávat rozkazy a myslet si, že je bez řečí vyplní. Jim ne. „Shaira,“ začala jsem, „mluvila o jednom průchodu skrze stěnu, ale co když jich je víc? Nemůžeme se přesunout dolů z plošin, dokud nevíme, co Azazel chystá. Rozdělit síly můžeme, až zjistíme počty nepřátel, dřív ne.“ Pohlédla jsem na prázdný arch listů. „Ať kartografky co nejrychleji připraví mapu údolí na základě zpráv od průzkumnic. Potřebujeme znát každou vyvýšeninu, každou skálu i řeku v okolí. Ještě než se ty skupiny vrátí, vyšli dvě další… a hlavně větší! Co je to za nápad poslat jich pět?! Ať jich jde v jedné skupině třeba stovka. My musíme zmapovat okolí, to je základ! Až těch pět něco zabije, pošleš druhý den dalších pět? My nemáme čas, Sokutei!“ Důstojnice se však tvářila uraženě. Zúžila oči, nahnula se nad stůl, pohlédla na mě a řekla: „Mluvíme tu o Kasumi! Jedna jediná je nepřekonatelný zabiják! Jedna jediná!“ „Dobře, že si tak moc věříš.“ „Za to ty námi pohrdáš!“ vyštěkla. „Já tu vedu válku!“ křičela jsem. „A ani nevím proti komu vlastně! Zpátky nohama na zem, Sokutei! Já vím, že svým lidem věříš, také věřím ve své schopnosti. Chápu ale, že ve válce není klíčem hrdinství, nýbrž jistota. A pokud nás v tuto chvíli odchod tří stovek žen neoslabí, pak není důvod je nechat zde!“ Důstojnice chvíli mlčela, poté sklopila hlavu. „Rozumím. Ke dvěma skupinám pošlu okamžitě další. Skupinu mířící ke skále ale už nedoženeme. Koňů je málo a co jsem slyšela od Goshi, většina z nich tady rychle zdivočí. A je tu ještě jeden problém,“ důstojnice položila na stůl kompas. Jeho střelka se nahodile otáčela sem a tam. „Slunce, tedy Oko Stvořitele je stále na stejném místě. Druhý den ale vyjde na jiném a může se stát, že bude za skálou. Skončit v pološeru nemusí být hrozné, ale co když Slunce nevyjde vůbec? Anebo, co když Azazel zaútočí v noci?“ „Co navrhuješ?“ ptala jsem se. „Označíme oblast, půlkruh, kam až dostřelíme šípy a po celé linii zapálíme každou noc hranice a postavíme hlídky.“ „Kde sebereš dřevo?“ Sokutei se zamyslela. „Shambala je ze dřeva…“
„Ano… požádej členky Hara o dodávky a vyřiď jim, že dřevo má prioritu. Ať rozeberou nejprve křídla bočních chrámů. Jsou obrovská - dřeva bude dost a Shambala nám stále poslouží jako útočiště. Nezapomeň jim vzkázat, ať dodají dostatek oleje. Ty hranice musí hořet co nejdéle.“ „První?“ oslovila mě zase. „Mluv.“ „Jednáš se mnou jako s idiotem, ale na tom teď nesejde... Nemáme se podle čeho se orientovat. Potřebujeme zajatce. Někoho, kdo to tady zná! Tvora, který umí mluvit anglicky anebo… každá z nás ovládá Pekelné písmo a z něj půjde odvodit i jejich mluva.“ „Ale ten zajatec nás navede přímo do pasti,“ oponovala jsem. „Mluvím tu o netvorech ovládaných Azazelem. My potřebujeme někoho se svobodnou vůlí.“ „Koho?“ ptala se. „Jak to mám vědět?!“ kroutila jsem hlavou. Neměla jsem na to co říct. Shaira o poměrech v Peklu a Pekelné krajině nemluvila. Možná věděla proč. Ale nelituji její smrti. Mohla nám způsobit ještě spoustu potíží, teď nám jen prospěje. „První?“ chopila se slova důstojnice s modrým značením – velitelka oddílu lukostřelkyň se znakem Men, tedy hlavy. „Nad vraty je převis, První. Konstruujeme žebříky, abychom tam vylezly. Je tam i několik kamenů, za které se dá krýt. Postavím tam nejvíc lukostřelkyň, co to jen půjde. S dlouhými luky dostřelíme až dolů na planinu. Máme i zásoby oleje na zápalné šípy. Nádoby s olejem umístíme všude tam, kde budou skupiny lukostřelkyň.“ Kývla jsem souhlasně hlavou. „Ano, udělej to, ale počítej s tím, že tam nahoře nebudou ženy v bezpečí před útoky ze vzduchu. Naopak to bude jako jejich rakev. „Co myslíš, že nám ze vzduchu hrozí, První?“ Zhluboka jsem se nadechla a řekla krutou pravdu: „Draci.“ „A co ty?“ oslovila jsem červenou Kasumi – velitelku skupiny Tetsui, tedy pěsti. Její skupina byla největší – skoro sedmdesát tisíc pěších žen v poli. Pod sebou měla samozřejmě spoustu důstojnic různých hodností, aby byla vůbec schopná nějak smysluplně velet. Ona byla pouze vrchol pyramidy a to zatraceně velké pyramidy. „Celá armáda se sem nevejde,“ řekla. „Tolik prostoru zde na plošině prostě není. Nechám tu tak osminu, zbytek bude doplňovat stavy a prozatím pomohou se zásobováním. Chce to ale se co nejrychleji přesunout a obsadit údolí! Bezpodmínečně!“ „Rozumím. Postarej se o hlídky, nemůžeme si dovolit, aby nepřátelé dorazili k patě plošin bez boje! Musíme je zpomalit, protože jakmile budou lézt vzhůru, lukostřelkyně budou bezmocné.“ „Já vím,“ odsekla Tetsui a pokračovala: „Sem nahoru vede z pláně jediná stezka. Klikatí se nahoru po jednotlivých plošinách, kterých je celkem pět. Myslím, že obsadit táborem pouze tu horní půjde, na zbylých plošinách budou mé ženy a opevnění z pytlů s pískem a kamenů. Jednotlivé plošiny jsou v některých místech jen necelých pět metrů nad sebou – tahle místa musíme nalézt a lépe chránit. Celá tahle oblast je jako schodiště, ale abys mohla vylézt výš, musíš podél toho schodu projít až na jeho konec a pak zase zpátky. Anebo mít žebřík. I tak je to dokonalé místo na bránění. Jen blázen by na nás útočil.“ „Azazel je blázen,“ odvětila jsem. Tetsui souhlasně kývla hlavou. Poté se odmlčela. Měla něco na jazyku… něco ožehavého. „Tetsui?“ pobídla jsem ji. „První, naše zásady nám nedovolují používat nejen palné zbraně, ale i kuše, neboť mají složitý mechanismus ulehčující práci člověka. Stejně tak balisty a katapulty. Viděla jsem naše
luky. Jsou to klasické dlouhé luky z bambusu. Úžasný dostřel a přesnost ale nejsou to moderní luky s pletenými tětivami, s oky pro míření a s kladkostroji pro snadnější natažení a prudší střelbu.“ „No a? To se chceš přít o našich zásadách?!“ rozčílila jsem se. „Ty jsou na prvním místě! Je to otázka vlastní cti, je to něco, co nás dostalo tak daleko! Žádné pohodlí, žádné ústupky, ale tvrdá práce. Zabíjení je tvrdé, musí takové být, aby byl tvrdý i válečník!“ Udiveně na mě pohlédla. Proč jsem na ni tak křičela? „To je v pořádku,“ řekla, jako kdyby mi četla myšlenky. „Ctím své zásady jako každá z nás. Ale… napadl mě… plamenomet. Nádrž s palivem, které bude vháněno ze zbraně a zapalováno. Není v tom střelný prach ani nikterak zvláště složitý mechanismus. Co si o tom myslíš?“ „Plamenomet vyžaduje k zabíjení jediné – stisk tlačítka! Navíc je hrozné vedro, palivo se může vznítit a upálení není zrovna pohodlný způsob sebevraždy. Co to děláš, Tetsui?!“ okřikla jsem ji znovu a tentokrát už plná zlosti. „Snažíš se narušit vlastní zásady?!“ „Mám pod sebou sedmdesát tisíc žen, Kasumi!“ bránila se. „To je mnohem víc než kterákoli z nás! Cítím za ně zodpovědnost a chci jim co nejvíce pomoci!“ „Já mám pod sebou sto tisíc žen a také tu nekňučím!“ řvala jsem plná zlostí. „Udělej co uznáš za vhodné, ale neporušuj zásady! Chceš mít armádu slabochů, co pohybem prstu vezmou život, nebo armádu silných žen, které nesou smrt ve svých pažích?“ Tetsui provinile zavřela oči. „Chci armádu, která zvítězí!“ odsekla ostře. „Není to ale snadné, První. Ty ženy si nikdy neprošly tím, co ty – ony nestály u zrodu té zásadovosti, kterou se pyšníš. A pokud mám být upřímná… nejsem jediná, kdo nechápe souvislosti mezi mizernou výbavou a větší naději na výhru ve válce.“ „Chceš říct… že mohou zradit?“ Zrada… už jen to slovo se mi dralo z úst těžce. „Ne,“ uklidnila mě Pěst, „nezradí, ale tváří v tvář blížící se smrti přemýšlí nad tím, jestli nedělají chybu, jestli jim jejich vlastní zásady nepřivodí porážku.“ Chápavě jsem kývla hlavou. Rozuměla jsem tomu. „I já to tak cítím,“ řekla jsem skoro až provinile. „Mluv s nimi, vysvětli jim, že my se neoslabujeme, naopak – učiníme se silnějšími právě pro to, že důraz našeho úspěchu vložíme ne do zbraní, ale do nás.“ „A když začneme prohrávat? Odhodlání Japonců bojovat bylo ve druhé světové válce obrovské. A jaký to mělo proti výzbroji nepřátel, jejich počtu a taktice význam? Nač morálka, nač um, když padneme vinou zbraní a počtu nepřátel, kterým nelze konkurovat? Co si vlastně slibujeme od té války? Protože snaha vyhrát vypadá jinak!“ Musela jsem jí na to odpovědět. Jen… jak? Těžko hledat slova, když vím, že má pravdu. „Podívej,“ řekla jsem a rychle se snažila domyslet zbytek, „Chceme vyhrát válku, ale za jakou cenu? Pokud stále ctíš své zásady, pak víš, že jejich porušení tě zbaví cti. Vyhrajeme ve válce a naší odměnou bude hanba? Co uděláme potom? Nalehneme na vlastní meč? Uvědom si, vy všechny si uvědomte, že když jste jednou přijaly mé zásady za své, nemůžete se jich zřeknout, aniž by to byl důkaz slabosti a nečestnosti. Možná jsme otrokyně sebe samotných, ale možná si jen dokážeme jasně vytyčit morální zásady, kterými se v životě řídíme. Kolik lidí to dokáže? Život je chaotický, ale každý se mu snaží zasadit řád. Ten náš je pevný jako skála. Klidně na tu skálu pohlížejte jako na zátaras, který vám překáží v cestě, ale já v ní vidím překážku, jejíž překonání nás posílí a přestože chceme tuto válku vyhrát, stěžejnější je pro nás jiná věc – zemřít se ctí. Tohle si opakujte, protože tohle jediné má na tomhle světě význam. Život nemá žádný cíl, pouze smrt, ale to, co nás lidi odlišuje jeden od druhého je cesta k cíli. Ta naše je trnitá, ovšem o to více na ni můžeme být hrdé. Jak se
rozhodnete je vaše věc, já nemohu nikomu nakazovat jaké zbraně smí či nesmí v boji využít. Krátce po svém zrodu jste však přijali můj život se vším, co obnáší za svůj. Možná jste neměly na výběr, protože jste nic jiného neznaly, ale to není moje vina a vaše také ne. Jedině vaší vinou se však můžete svého dosavadního života zřeknout a následky si pak ponesete po celý zbytek života.“ Tetsui sklopila hlavu a s ní i ostatní ženy. Pochopily to. „Děkuji,“ řekla velitelka. „Díky za ta slova. Myslím, že to chápu. Stále je pro nás těžké si uvědomit souvislosti a smířit se s tím, kdo jsme. Tvá přítomnost, První, nám ale pomáhá se lépe poznat. Měla jsi s námi žít těch dvanáct let v Shambale.“ „Pak bych byla jako jedna z vás, ne jako někdo jiný, ne jako vůdkyně. Jsem jiná než vy a přesto stejná. Máme stejný cíl, ale různou minulost a to nás liší.“ Ano, teď jsem si skutečně připadala jako vůdkyně a ne jedna z nich. A bylo dobře, že to slyšely i ostatní důstojnice. Tenhle rozhovor, přestože pro mě byl hodně náročný, pomohl upevnit moji pozici.
„Kasumi?“ oslovila mně černá důstojnice – velitelka Válečnic - Bushi. Vedla malou skupinu sotva stovky žen, které byly ještě v Shambale cvičeny v obrovském množství netypických chladných zbraní. Řetězy, lana, kosy, biče… Měly zůstat vzadu a přizpůsobit se těm nejzvláštnějším tvorům, jaké Azazel přivede. Měly by být schopny porazit kohokoli díky svým zbraním i netradiční taktice vyžadující úzkou spolupráci. Spolupráce a Kasumi… neměly to snadné. „Nějaké další potíže?“ ptala jsem se. „Proč se nevrátíš do Ruska a netvoříš další Kasumi? Shambala se vyprazdňuje. Pojme snadno další desítky tisíc žen a zásoby máme!“ „Mám tu svoji práci, jestli sis nevšimla.“ „Pak dej Slzu velitelce Hara. Je ještě nahoře a dohlíží na zásobování, tak jestli chceš, můžu jí Slzu zanést! Hara může zkoušet, zda nejsi náhodou po smrti a pokud ano, půjde okamžitě tvořit nové Kasumi. Zvládneme i tisíc Kasumi za jediný den! Pokud ne zbraněmi, převálcujeme Azazela počtem!“ Což o to, plán to byl dokonalý a tak logický… „Nejde to,“ řekla jsem. „Slzu potřebuji.“ Bushi se zamračila. „Vím, co se ti honí hlavou,“ řekla jsem. „A máš pravdu, ale někde tam venku, dost možná přímo v armádě Lilith je moje sestra a můj manžel. Slza zůstane u mě, dokud je nenajdu.“ „Tvá pošetilost,“ vyštěkla zostra, „může tuhle válku zhatit! Copak to nechápeš?!“ dodala. „Chápu to!“ třískla jsem pěstí do stolu. „Ale Slza zůstane u mě! O tomhle nemíním diskutovat!“ Netvářila se na to nijak přívětivě. Zatraceně! Věděla jsem, že tohle setkání bude náročné, ale tak už to bývá. „Podívej, my potřebujeme Sakuru, my všichni ji potřebujeme! Sakura je pojivo celé naší rodiny! Je si blízká s Lucianou, s Parvati, S Edwardem, svým způsobem i s Armandem. Úspěch ve válce stojí a padá na Sakuře! Tlukoucí brána pojme jen normální živé bytosti, které Stvořitel uznává, ne netvory nebo moje vlastní klony. To ale neznamená, že tam Sakura nemůže být a nemůže mi pomoci stmelit všechny ty lidi. Musíme Sakuru dostat zpátky, jinak mohou poslat na smrt mě!“ Uklidnila se. Stále si mě měřila pronikavým pohledem. Pohledem chladným jako led, ale uklidnila se. Prozatím. Až teď jsem se ale ohlédla vedle sebe a došlo mi, kdo mi to před nos podstrkuje lístečky. Co jsem to teďka v tom rozrušení řekla? Valerie se tvářila zmateně. Rychle jsem pohlédla na velitelku se zeleným páskem – Kanji symbolizující Bojový výkřik, tedy Kiai. „Tvůj úkol bude prostý,“ spustila jsem. „Já vím, První. Máme lékařský výcvik. Připojí se k nám ten tupec Armando a zřídíme tu
nemocnici. Ideální bude ji postavit až za vraty. Je tam obrovský jeskyní sál - nijak neomezíme zásobovatelky.“ „Souhlasím, ale díky vaším znalostem dostanete úkol navíc. Vyber na to dostatek žen, aby byly co nejefektivnější. Z každého druhu monstra získáte alespoň jedno zachovalé tělo a to podrobíte výzkumu. Musíme nalézt slabinu. Zjistíte, jak mají pevné kosti, co vnitřní orgány, jestli nemají třeba jedové žlázy… O svá zjištění se samozřejmě okamžitě podělíte s Tetsui a s Bushi. Všechny skupiny spolu musí úzce spolupracovat. Musíme být připraveny na všechno.“ „Rozumím,“ kývla hlavou velitelka zdravotnic. Může se zdát zvláštní pojmenovat je podle bojového výkřiku, ale dokud žena křičí, žije. Pak jsem ještě měla co říci poslední přítomné – velitelce skupiny Boků neboli Goshi. Žluté pásky symbolizovaly jezdectvo. Podle legend totiž z nebe sestoupili jezdci na koních a obyvatelé Japonských ostrovů se jim tehdy klaněli jako slunečním bohům. „Sežeň a osedlej mi dva rychlé koně. Val…“ ohlédla jsem se na ni, „Umíš jezdit na koni?“ Rychle mi napsala, co chtěla. - Ne Chm, to ani nemusela psát. „Tak osedlej jen jednoho,“ řekla jsem. „Ať nás unese a ať je co nejklidnější.“ „Kam pojedeš?“ ptala se Goshi. „Pojedu za Azazelem. Musíme si promluvit. V žádném případě mu nechci dát jednu z nás, proto pojedu sama, jen s Val. Pokud je Azazel jen trochu chytrý, jednu z nás by zajal, protože i on bude chtít poznat svého protivníka a když to vezmu kolem a kolem… Azazel stojí proti jediné ženě.“ Kasumi to chápaly, Val vypadala vyděšeně. Dost možná jí ještě teď bušilo srdce jako o závod. Potřebovala jsem ji šokovat, aby zapomněla na to, co slyšela prve. Musím si dát pro příště pozor na jazyk.
Odvedla jsem Val ze stanu a zamířila dozadu k bráně. U paty skály, hned vedle brány stál můj velký stan. Byl rudý s nášivkou draka na bocích a skoro tak velký jako ostatní stany, v nichž ale přespávaly desítky žen. Val na mě něco volala, zatímco kráčela vedle mě. Pak se asi konečně vzpamatovala a to, co měla na srdci, mi napsala - Neblázni, vždyť tě Azazel zničí! „Vím, co dělám, Val,“ konejšila jsem ji. „Nemůžeme tu navěky sedět jako kachny a protože nemůžeme ani pochodovat dál k Aréně, je načase na dialog s Azazelem. Neboj se ho.“ Hned jsem však dostala další zprávu psanou třesoucí se rukou. - MY pojedeme za Azazelem?! „Ano. Copak jsem to už neříkala? Musím tě mít s sebou. A neboj se Azazela – je to sice démon, určitě dost ošklivý a vzbuzující strach, ale neboj se ho. Je z masa a kostí, takže ho lze zabít.“ Konečně jsme dorazily ke stanu. Stála před ním dvojice členek Pěsti, jakožto má osobní stráž. Spíše ale měly hlídat, aby do mého stanu nevlezl někdo nežádoucí, jmenovitě Paola. Nebylo nikoho jiného, koho bych se ve vlastních řadách měla obávat. Prozatím… Uvnitř
stanu bylo pár polštářů, matrace, deka, stůl s listinami, ale především tu nebylo vedro. Uff, otřela jsem si pot z čela. Vedle postele stál malý dřevěný stolek s jídlem a pitnou vodou. Voda se sem musí nepřetržitě dodávat, ačkoli už teď se v tunelu u Studny budují velké kádě na pitnou vodu. Za vrata nesvítí Oko, takže je tam, neříkám ideální, ale celkem dobrá teplota pro uchování vody v dřevěných kádích a sudech. Je to nutné, protože co když Studna přestane propouštět lidi? Pak budeme odříznutí od zásob i potravin a Azazelovi bude stačit nás tady nahoře udržet, dokud nedojdou zásoby. Podle Shairy však není možné, aby Azazel Studnu ovládal na dálku a už vůbec jí nemůže deaktivovat. Ani Lilith není schopna změnit bezpečnostní nastavení Černého zrcadla tak, aby propouštělo více osob a častěji. Se Studnou to bude podobné, ale pokud je tu něco, čeho má smysl se obávat, pak zásah Stvořitele. Nikdo nezná rozsah jeho moci. Vím ale, co mě osobně čeká. I proto jsem měla na stole krom jiných knih též příručku s Braillovým písmem. Ještě jsem neměla odvahu ji ani otevřít, ale brzy budu muset. Usedla jsem na polštář a trochu si protáhla záda. Cítila jsem se rozlámaná. V noci jsem toho moc nenaspala, stále jsem jen přemýšlela nad tím, co s Shairou, jak zajistit, aby Parvati vykonala co má a hlavně jsem přemýšlela nad svými prvními kroky tady dole. Začátek je vždycky náročný, ale asi bych si neměla stěžovat. Bude hůř… „Valerie?“ oslovila jsem dívku. „Sežeň mi Paolu. Bude ve stanu vedle toho vašeho. Valerie okamžitě vyběhla ven. Vlevo od brány byl stan Edwarda a Naomi a hned vedle stan Paoly. Vpravo vedle mého stanu zase bydlel Valdemar. Všichni jsme měli stany jen kousek od sebe a co nejdál od okraje plošiny. Původně jsem myslela, že se stany později přesunou za bránu, to až tam nebudou proudit taková kvanta zásob, jenomže… ty zásoby tamtudy budou proudit neustále. Zásobovatelky to lehké mít nebudou.
Netrvalo dlouho a Paola přišla do stanu. Byla oblečená do typických tmavých kalhot a tvrzené kožené vesty. Jak jinak… „První Kasumi,“ zvolala nadšeně Paola, zatímco Val rychle přepisovala její slova. Paola se uklonila. „Je pro mne čest, že jsi mne pozvala k sobě. Čím ti mohu posloužit na tvé cestě za porážkou říše zla?“ „Strážkyně!“ zvolala jsem. Do stanu okamžitě přiběhly ty dvě Kasumi. „Spoutejte tu mrchu a vzkažte Armandovi, že jestli bude protestovat, nechám ho také spoutat.“ „Ale Zvěstovatelko!“ bránila se Paola. Pěsti ji však zkroutily ruce za záda a odvedly ji ven dřív, než stačila něco namítat. Valerie mi hned napsala zprávu. - Není to kruté? Nic neprovedla. „Val, když mi tahle mrcha naposledy něco prováděla, bylo ti asi deset. Ano, uplynula dlouhá doba, ale já nezapomínám. - Prý se změnila! „Ano, Paola se prý často mění. Nikdy ne k lepšímu.“ Val smutně usedla vedle mě a povzdechla si. Nemyslím, že kvůli Paole. Vypadala ztrápeně. „Neboj se té cesty. Nebo… jde o Parvati, mám pravdu?“ optala jsem se. Val kývla hlavou. „Je dobrá,“ snažila jsem se ji povzbudit. „Je skvělou matkou, která by za svoji rodinu dala ruku do ohně. Udělá všechno, aby uspěla a vrátila se k nám, to mi můžeš věřit.“ Val mi napsala zprávu.
- Už to nikdy nebude jako dřív. Sakura je pryč. A kdo další z nás zemře? Na tohle jsem neměla co říct. „Půjdu se rozloučit s Naomi,“ nadnesla jsem a vydala se ven. Nechtělo se mi teď vzpomínat na Sakuru. Teprve když jsem vyšla ze stanu, Val docvaklo, že musí jít také. Zatímco lukostřelkyně na trakařích přivážely sudy s olejem pro zápalné šípy, já zavítala do stanu vedle přes cestu. Na sedátku uvnitř seděl Edward se sklopenou hlavou. Promnul si oči a poté pohlédl na matraci, kde ležel Sam a hned vedle moje dcera. Zdálo se, že oba spí, navzdory hluku zvenčí. „Kasumi,“ otočil se na mě Edward. „Teď usnuli…“ řekl a vyšel se mnou před stan, abychom děti nerušili. Edward se objal s Valerií a něco si povídali. Těžko říct, co. Nejspíš se jí Edward snažil uklidnit ohledně Parvati. Málem ty dva porazila skupina bojovnic, které projížděly na koních. „První!“ zvolala jedna, když mne zahlédla, zastavila a seskočila. Na statném hnědákovi bylo zavěšeno krom sedla i dvojice spacáků a brašna nejspíše s lékařskými zásobami, jídlem a vodou. „Dej si pozor, První. Když jsme provázely koně kolem hromady mrtvol, byli téměř nezvladatelní. Ty bestie na ně nepůsobí dobře a to to jsou jen mrtvoly! Tenhle je z těch všech nejklidnější, ale přesto buď opatrná.“ „Chápu, odvětila jsem. Ale koňmo pojedeme jen ke skalní stěně a tam by mělo být bezpečno. Průzkumnice se nevrátily, že ne?“ Pokynem ruky mi dala jasný signál, že ne. „Vyřiď velitelce Tetsui, že opouštím tábor a že má absolutní velení. Ať ale nechá všechna závažnější rozhodnutí na později, půjdou-li odložit. Cesta k Aréně a zpátky by podle Shairy měla na koni trvat asi den. Pokud se do dvou dnů nevrátím, vyšlete početný oddíl a zkuste mě najít. Pokud to nevyjde, potom… Ať to velitelka zváží a rozhodne sama. Šance na úspěch budou ale velmi nízké.“ „Považuješ se za lepší, než jsme my?!“ divila se žena. Dočetla jsem Valeriin list a zase hledala diplomatickou odpověď. Není lehké jednat sama se sebou a to žádná z žen ještě neměla čas a chuť na opravdu tvrdý rozhovor. Čím déle jsem hledala slova, tím více jsem ji utvrzovala v tom, že má pravdu. Musela jsem říct jak to je. „Považuji se za jedinou, která může v duelu porazit Agronu.“ Žena údivem nadzvedla obočí, Val cosi zděšeně vykřikla a Edward se zapotácel. Poté členka žlutých předala uzdu koně mě a odběhla za ostatními. Val mi téměř do ruky vstrčila lísteček. - Nemůžeš zabít Agronu! Prý je neporazitelná! „Val, nehodlám se s tebou bavit o svých taktických plánech. Neber si to osobně, ale nemohu riskovat, že cokoli prozradíš. Válka, to není jen otázka zbraní a početné armády. Válka je věc taktiky a strategie. Je to hra zastrašování, vydírání, přemlouvání, blafování i podvádění. Ne snad, že bych v tom uměla kdovíjak dobře chodit, ale přizpůsobila jsem se.“ Všimla jsem si rozhovoru Edwarda a Val. Zdálo se, že se hádají. Potom Edward popadl bloček a napsal mi vzkaz: - Chceš říct, že Azazel může Val zajmout a vyslýchat?! Moje mlčení bylo dostatečně výmluvné, přesto jsem cítila, že bych měla něco říct. Já opravdu nejsem dobrá diplomatka. „Nemohu to vyloučit,“ řekla jsem, „ale zároveň potřebuji tlumočníka a Kasumi to být nemohou!“ Edward zareagoval tak jako každý otec. Chytil Val za ruku a odtáhl ji kousek dál
ode mne. Val protestovala, zřejmě chtěla dokázat, že to zvládne a že se nebojí. Edward mi rychle napsal zprávu. - Val nikam nepůjde! Vezmi si Paolu nebo Armanda. Špatný nápad to nebyl. Paola tedy ano, o tom žádná, ale Armando… Možná bude lepší Val nechat zde, vždyť na nějaké sbližování bude dost času později, a pokud Val zajme Azazel, bude muset umřít i Parvati, protože tohle mi u ní neprojde. Val ale projevovala zájem. Hádala se s otcem dál. Křičeli jeden na druhého. Nakonec Val přiběhla ke koni, strčila nohu do sedla a vyšvihla se nahoru. Napoprvé jí to nevyšlo, napodruhé také ne a konečně napotřetí dokázala opřít druhou nohu o hřbet koně. Už ji však nedokázala přehodit přes hřbet. Musela jsem jí pomoct. Potom jsem se s lehkostí mě vlastní vyšvihla do sedla před Val. Edward stále něco říkal. Val dělalo problém mi teď napsat zprávu, ale zvládla to. - Chce slib, že se mi nic nestane. „Edwarde… začni vnímat realitu takovou, jaká je.“ Pohlédla jsem do dáli. Viděla jsem po levici skály a daleko vzadu nad skalní stěnou tyčící se sopku. Stoupal z ní kouř i když pochybuji, že to na tu dálku mohl Edward vidět. Po pravici jsem měla lávu, kterak stékala po skalách a tvořila řeku. Odsud nebyla řeka vidět, byla krytá mnoha balvany, ale v dálce se už dalo dostat k jejímu břehu. A před námi byla nekonečná pláň plná špičatých rozeklaných skal a hromad balvanů. Na obloze, dala-li se ta šeď nad námi nazývat oblohou, svítilo Oko Stvořitele. Byla to koule vyzařující světlo a teplo. Velké teplo. „Edwarde, zatím se zdá, že se tu něco stane každému z nás,“ mluvila jsem bez vytáček. „Já mohu slíbit jen to, že udělám maximum pro to, aby na mě Peklo vzpomínalo jako na lidskou ženu, která zničila tu nejstarší říši, jaká kdy obývala tuto planetu. Půjde-li vše dobře, vrátíme se zítra. Půjde-li to špatně, vidíš nás naposledy, ale taková je realita. Hyjé!“ pobídla jsem koně, kopla jej do slabin a vyrazila k plošině vedoucí na nižší plošinu.
Netrvalo dlouho a opustila jsem skalní útvar, abych mohla vyrazit vstříc Aréně. Musela být někde vzadu za skalami. Tady dole jsem si ale všimla zajímavé věci. Z puklin v zemi vyvěrala nejen síra, ale místy i kouř. Nevypadalo to jako nějaký plyn, ale opravdový obyčejný štiplavý kouř. Kdoví, co pod námi vlastně bylo. Byl tu bezpočet takových prohlubní, až jsem se bála, že se v nich mému koni zasekne noha, zakopne a my přepadneme. Vzhledem k počtu kamenů všude na zemi by mohl být takový pád osudný. Vojevůdkyně s ambicemi zničit Peklo spadla z koně a zabila se… Radši nebudu spěchat. Údolí Zmaru, tak se tomu tady říká. Chm, proč pojmenovat rovinu takovým názvem? Nemyslím, že by tím chtěl Azazel někoho strašit. Co v tom vězí? Po téměř dvou hodinách cesty se mi po levici naskytl pohled na lávovou řeku. Byla to ta samá, která je vidět z tábora, ale teď se stáčela víc na pláně. Myslím, že Val tím byla dosti fascinovaná. Mě zajímalo něco jiného… „Prr“ přitáhla jsem uzdu koně. Možná až příliš rychle – zařehtal a chtěl se postavit na zadní. „No tak!“ Stihla jsem ho uklidnit. Uff. Seskočila jsem a pohlédla na nános suché hlíny tady okolo. Hlína byla vysušená a měla podivnou tmavě šedou barvu. To, co jsem ale zahlédla ze sedla, bylo něco jiného, něco… kde to jen bylo? Ano, musela jsem to minout. Kousek jsem se vrátila a těsně pod velkým placatým balvanem si všimla několika světle šedých předmětů v udusané hlíně. Bylo jich tu snad desítky. Shýbla jsem se a zkusila některou z těch věcí vyhrabat ze země. Šlo to podezřele snadno. Hlína byla smíchaná
s popelem, proto ta nezvyklá barva. Podařilo se mi vyhrabat úlomek lebky… velký úlomek s jedním očním důlkem. Někde poblíž asi musel být zbytek lebky a možná nejen jí. I podle toho mála, co jsem držela v ruce, nebylo těžké poznat, že lebka je podstatně větší, než lidská. Šla jsem ještě kousek zpátky a snažila se obejít ten kámen. Všude kolem něj byly další ostatky. A tady jsem nalezla už pár vyhrabaných kostí. Ležely na hromádce, ale všechno byly kusy lebek. Jen lebky, nic než lebky. A samozřejmě, všechny byly obrovské. Myslím, že se tu průzkumnice zastavily také, co by ty kosti jinak mělo vyhrabat? Zvláštní byla i jejich pevnost. Pokud se nepletu, pak tu ty kosti leží tisíce let. Vytáhla jsem se na kámen. Nenašla jsem na něm žádné další stopy, ale mohla jsem se ujistit o tom, že celé to spáleniště má tvar téměř dokonalého kruhu a kámen je v jeho středu. Zvláštní… Kdysi tu musela být obrovská hromada ostatků, možná tisíce lebek, které postupem let přikryl prach, a udusaly nohy nestvůr. A jediné, co tu událost může připomínat, je tenhle kámen. Určitě ho sem musel někdo položit až po incidentu. Možná je to památník… Opravdu, když jsem se rozhlédla a viděla chaoticky rozmístěné kameny všude okolo, všimla jsem si, že žádný není tak rovný a placatý jako tento. Většina z nich vypadá jako… jako prst ukazující vzhůru. Nemělo ale smysl trávit cenný čas zkoumáním okolí. Ujistila jsem se, že se stále držíme podél levého břehu již velmi široké lávové řeky tekoucí naším směrem a vydala jsem se dolů. Musíme si pospíšit. Už už jsem se chystala seskákat z kamené dolů, když jsem koutkem oka zahlédla ve stínu skal v dáli podivné světélko. Bylo to naším směrem a vypadalo to jako oheň. Ano, oheň. Co jiného by to také mohlo být ve světě, kde nefunguje ani pitomá baterka? Odtud z dálky se zdálo, že se to vznáší asi dva metry nad zemí. Podivné… Mhouřila jsem oči ve snaze rozeznat víc, ale žádnou postavu jsem neviděla. Jen ten plamen… Seskočila jsem z kamene dolů a zamířila ke koni. Divné… když jsem pohlédla znovu do dálky, světlo bylo pryč. Těžko říct, jestli to je opravdu průzkumná skupina. Podle velitelky Sokutei se měly přeci vrátit hned po dosažení skalní stěny a nalezení tunelu skrze něj. Míříme tím směrem, takže brzy zjistíme, co to má znamenat. Již brzy se z oblaků prachu vyloupla majestátní skalní stěna. Veliká, opracovaná a na první pohled dokonale hladká skála oddělující Údolí zmaru od zbytku Pekla. Dá se říct, že až za tou stěnou skutečně začíná Peklo. Kousek víc vpravo od nás vedl do stěny obrovský tunel. Normálně by bylo těžké ho nalézt, ale jen o pár desítek metrů dál protékala lávová řeka vedoucí do jiného tunelu. Právě řeka byla dokonalým vodítkem k nalezení cesty skrze stěnu. Nechtěla jsem se ale k řece moc přibližovat. Žár z ní musel být stěží snesitelný. Dorazily jsme k patě skalní stěny. Když jsem viděla jak hladká, skoro až lesknoucí se, je, bylo mi jasné, že tohle bych ani já nedokázala přelézt. Naštěstí nebude třeba. Hm, nahoru to bylo dobrých sto padesát metrů, minimálně. To je o dost víc než má ta naše plošina. Přirozený skalní útvar to podle mě být nemohl, ačkoli… co já můžu vědět? Co je zde doopravdy přirozené? Peklo přece kdysi dávno vytvořil jejich bůh. Nemyslím, že Peklo, tahle prostora, byla v nitru Země odpradávna. Stvořitel představuje určitý druh života, a kde by se tu vzal na počátku zrodu planety? Možná vzniknul podobně jako život na Zemi, ale měl tu výhodu, že měl moc věci měnit. Jak se vůbec rodí bohové? Chm, on ale není žádný bůh. Je to jen další zrůda a nesejde na tom, odkud přišla. Pravděpodobně se ale pohybujeme ve světě stvořeném přesně dle jeho mysli. Takový odraz Stvořitelova nitra. Neutěšený odraz… Val i já, obě jsme hleděly vzhůru na tu obrovskou skalní stěnu před námi. Nebýt ve vzduchu tolik našedlého kouře, musela by být dobře vidět už od tábora. Proč tu ale je? Vypadalo to jako překážka, jako stěna nebo ještě lépe, jako obranný val. Ale co dělá tady?! Bál se snad Azazel vpádu lidí?!
Čím více jsme se blížily k tunelu, tím náročnější bylo koně uklidňovat. Začal frkat a házet s sebou, jako kdyby se děsil té tmy… anebo něčeho v ní? Kde byly průzkumnice? Očekávala jsem, že je cestou potkáme, jak se vracejí do tábora. Věřila jsem, že mě ujistí o tom, že je cesta bezpečná. Místo toho ve mně vzrůstalo napětí. Možná zkoumají vnitřek té jeskyně, ale potom by tu musely nechat své koně… Pochybuji, že ty jejich se nechaly do jeskyně zavést… když… „Sakra!“ vykřikla jsem, když s sebou kůň zděšeně škubnul. Takhle to dál nejde. Přitáhla jsem uzdu víc k sobě a teprve, když se kůň zklidnil, jsem seskočila. Nabídla jsem Val pomocnou ruku, aby mohla snáze slézt a předala jí uzdu. „Udržíš ho?“ zeptala jsem se. Val kývla hlavou. „Raději ho odveď dál od jeskyně, někam za kámen.“ Otevřela jsem velkou brašnu přivázanou ke koni a vytáhla odtud dlouhý rovný klacek. „Najdi nějaký malý kámen a zatluč ten kolík do země. Přivaž koně k němu, ale dostatečně pevně. Potom vezmi všechny zásoby, které máme a hlavně louče a křesadlo,“ nakázala jsem Valerii, zatímco hladila hnědáka po hlavě. Něco mu říkala… „Posloucháš mě vůbec?!“ „Ano,“ kývla hlavou. „Tak si pospěš.“ Místo, ze kterého jsem viděla to světlo, bylo jen kousek odtud, na opačné straně než řeka. Pahorek s velikou hromadou menších balvanů. Žádné ohniště. Pokud jsem ale neviděla světlo z tábora průzkumnic, co to mohlo být? Zatímco se Val pokoušela zatlouct kůl do suché ztvrdlé půdy, já spěchala k té haldě kamení. Klidně to mohla být mohyla, ale pochybovala jsem o tom. Vyškrábat se na pahorek nebylo moc těžké. Bylo o co se zapřít nohama, půda pode mnou vůbec neklouzala, pouze jsem se obávala, že se utrhne nějaký kámen na svahu a zřítí se proti mně. Tohle místo vypadá navenek jako hrob. Nic se tu nehýbe, nic tu nežije… Stovky odstínů šedi a rudá žhavá láva. Větší paletu barev tohle místo nenabídne. Konečně jsem vylezla nahoru. Byl odsud dobrý výhled po okolí. Stála jsem na hromadě kamenů, přičemž některé se dost viklaly. To poslední co potřebuju je upadnout a zlomit si nohu. Po ohni tu nebylo ani památky – nikde nic. Shýbla jsem se a prohlížela škvíry mezi kameny ve snaze nalézt něco, cokoli. Nechtělo se mi věřit, že bych snad viděla něco, co tu nikdy nebylo. Ztratila jsem Val z dohledu ale… ano, něco tu bylo. Na jednom kameni byly dvoje stopy. Velmi úzké rovné čáry, vždy čtyři vedle sebe o délce sotva dvacet centimetrů. Celkem osm čar a možná tu byly další. Vypadalo to… podle hmatu to byly rýhy. Ne hluboké, ale velmi dlouhé. Vždy čtyři vedle sebe… čtyři… Pohlédla jsem na svoji dlaň a pokrčila prsty. To, co mi problesklo hlavou, mě zneklidnilo. Raději jsem rychle zkontrolovala Val. Stála dole u kamene a hladila koně. Aspoň, že tak. Postavila jsem se, narovnala se a rozhlédla se po okolí. Zbytečně. Nebylo nic vidět. Možná to bylo i dobře. Přemýšlela jsem jak nejlépe sejít dolů. Po tom svahu plném kamenů se mi znovu nechtělo. Dolů by to mohlo být ještě horší, pokud se nějaký kámen uvolní pod nohama. Svah nejblíže u skalní stěny vypadal sice strmější, ale bezpečnější. Velmi opatrně jsem sešla dolů k patě skalní stěny, připravená vydat se poklusem k Val, když jsem pod sebou zahlédla krev. Krvavá stopa, poměrně široká, se táhla podél stěny a vedla kamsi dál. Jen co jsem krev zahlédla, takřka instinktivně jsem vytasila z pouzdra na zádech katanu. Bylo to jako reflex. Bojovala jsem s tím, zda se vrátit za Val nebo zjistit kam stopa vede. Zvítězila zvědavost nebo spíše snaha konečně zjistit, proti čemu stojíme. Nešla jsem daleko. Jen nějakých dvacet kroků a stopa se rázem stočila do prohlubně pod skalní stěnou. Černá nora musela ukrývat kořist, ale možná i lovce. Kdybych se tak mohla zaposlouchat do zvuků okolí. Vrhla jsem rychlý pohled na ty stopy krve. Velmi široké a velmi, velmi krvavé. A nebyla to stopa jediná. Přímo proti mně vedla další krvavá stopa a opět směřovala do nory. A na tu samou stopu se pár metrů dál napojovala další a na
ni ještě dvě jiné. Všechny směřovaly sem, do té díry. Pevně jsem uchopila jílec meče. Něco jim muselo přetnout tepnu, jinak by tu nebylo tolik krve. A podle té šířky to musely být koně. Všechny stopy byly totiž velmi široké. Jistě, těmi samými cestami musela ta věc táhnout někdy více těl, ale přesto – to nebyla lidská těla. Něco muselo tam dolů stáhnout koně. Velitelka Sokutei sem vyslala pět průzkumnic. Pokud ta věc ulovila jednoho koně, ty další se přece musely rozutéct. Museli – nemohli být přivázáni na jednom místě, když stopy vedou z různých směrů. A přesto je všech pět koní tam dole. Kolik těch bestií tu může být?!
Teď už sprintem jsem mířila podél stěny k tunelu a k Val. V mysli se mi honily všechny možné scénáře toho, co se tu stalo. Ani jeden z nich nebyl dobrý. Konečně jsem přiběhla k tunelu, když z něj jako blesk vystřelilo mohutné stvoření. Jen šmouha před očima. Až když jsem pohlédla tím směrem, poznala jsem, že míří přímo na Val. Tmavě hnědá bestie – šelma vysoká jako buvol. Náš kůň s sebou škubnul a utrhl lano, kterým ho Val uvázala, rozběhl se pryč, co nejdál od šelmy. Já musela spěchat k Val. Stála zády opřená o kámen, tvář bledá jako stěna, v očích naprosté zděšení. Chytila jsem jí ruku, zatímco se bestie odhodlala k mocnému skoku. V té šílené rychlosti dopadla koni na záda, svou vahou mu přerazila páteř a strhla jej k zemi. Nemeškala jsem, táhla jsem Val směrem k jeskyni, dokud jí samotné nedošlo, že musíme zmizet. Zapadly jsme ke vstupu do jeskyně a musely si oddechnout. Hlavně ona. A to běžela jen kousek. Věděla jsem, že i když se tu někde ukryjeme, nemůžeme jít zpátky. Zpátky bychom totiž nedorazily dříve než za tmy a kdoví, co v Údolí může ještě žít. Zatímco bestie s lehkostí táhla koně do svého doupěte, já pohlédla vzhůru na oblohu. Nebo spíše na tu černotu nad námi, kterou osvětlovalo Oko. Po dvanácti hodinách, plus mínus pár minut, se Oko Stvořitele na dalších dvanáct hodin zavře a následuje noc. Louče, zásoby, lékárnička a materiál na ohniště… všechno zůstalo v brašně na koni. A i když se mohlo něco z brašny vysypat, když šelma koně srazila k zemi, opravdu si netroufnu tam jít. Nevěděla jsem, co dělat. Řeka nám může osvětlit cestu jeskyní, ale kdoví, kdy se cesta a řeka sejdou. A kdoví, jak spletitá ta jeskyně může být. K čertu! Jakýkoli složitější mechanismus i sebeprostší elektronika je tu k ničemu! Tohle je Stvořitelova obrana proti vymoženostem se kterými lidstvo za ta tisíciletí přišlo. Místo toho, aby se Peklo nějakým způsobem přizpůsobilo, pouze se lépe izolovalo. Do jisté míry je mi taková metoda blízká. Ale teď ji chválit určitě nebudu! Hmm… „Musíme jít dál,“ řekla jsem tiše. „pojď za mnou a nedělej zbytečný rámus.“ Otočily jsme se čelem k té temnotě. Táhl odtud zápach hniloby a… lidského potu. Potu?! Ohlédla jsem se na bestii v dálce. Zrovna procházela se svojí kořistí k úkrytu, když pozvedla hlavu mým směrem. Rychle jsem zapadla do tmy.
Calaea Temná kobka… čtyři kamenné stěny, strop, podlaha a vůně mého potu. Visela jsem u stropu. Roztažené ruce i nohy, končetiny v okovech. Shlížela jsem dolů na podlahu sotva tři metry pode mnou. Za dobu mého věznění jsem spočítala všechny kameny v podlaze i zdech.
Nazpaměť bych dokázala toto místo načrtnout do písku. Zbavena pocitů hladu i žízně. Zbavena pohybu i potřeby vylučovat. Ale nezbavena chuti na sex… Ani když jsem zabrala a napnula obrovské pletence svalů, nemohla jsem s okovy ani pohnout. Nebylo to jen železo, co mne drželo již přes patnáct tisíc let na jednom jediném zkurveném místě, byla to především magie. Čáry Mrdacího kozla a proti nim byly i nejsilnější svaly krátké. Otevřela jsem oči, černé, stejně jako moje pleť. Oči bez zorniček a přesto dobře viděly i v absolutní tmě, jež tu byla. Čtyři stěny, podlaha, strop a okovy. Nic víc. Můj život byl tak prázdný, že bych snad i Stínům mohla závidět. Pche, to nikdy – lepší tohle než vídat Lilith a Samaela, jak se každou chvíli mrdají, až se třese zem. Taky bych si chtěla užít! Kdysi tělesná strážkyně a milenka Azezela, stvořena ze Stínu i duší, dnes méně než vzpomínka v mysli těch nejstarších netvorů. Spala jsem… většinu života v okovech jsem prospala. Zbytek bylo jen čekání, na které jsem si za ta léta zvykla. Tak prázdný život… Tolikrát jsem napínala všechny svaly mého těla až za hranice únosnosti, až k samotnému prasknutí, kdy se z mého těla ozývalo tiché křupání. Zbytečně. Je čas zase spát… prospat celé věky a celou věčnost. Zavřela jsem oči, když se stalo něco nevídaného. Zaslechla jsem zvuk! Byl to zvuk bortících se kamenů. Dnes, po tisících letech se jedna ze stěn rozsypala, kobku osvítila louč a dovnitř vkročil sám velký Azazel. Mohutný, chlupatý démon. Jeden z nejobávanějších tvorů Pekla a bezpochyby tvor nejkrutější. Tvář kozla s dlouhou bradkou, dlouhé protáhlé zakroucené rohy a v očích nadvláda. Pokynem ruky Azazel zrušil kouzlo trvající věčnost a já se zhroutila na zem. Ten tlak na mé tělo byl… tak úžasný! „Vstaň!“ řekl svým mečivým hlasem Azazel. „Byl jsem rád, že jsi nezemřela rukou Agrony. Byl jsem rád jen pro to, že jsem se mohl den co den kochat tvojí bezmocí zde! Byla to stejná bezmoc, jakou jsi předvedla v boji s Čtyřrukou! Moje osobní tělesná strážkyně a byla bezmocná! Ty jsi svým tělem a schopnostmi měla chránit mne, budoucího krále Pekla!“ „Budoucí král Pekla jsi už padesát tisíc let.“ V ten moment jsem ucítila jeho kopyto mezi lopatkami. „Chybí ti okovy, Calaeo?!“ mečel dál. Po téměř patnácti tisících letech jsem ucítila bolest. Ten pocit… Nešel popsat. Odlepila jsem se od země a ještě na všech čtyřech zvedla hlavu, abych pohlédla na Azazela. Ten přistoupil k mě a uchopil svůj obří klacek. Začal mektat a hladil si ptáka, který se ztopořil do obrovské velikosti a pak – vystříkla šťávička a pocákala mi hlavu a záda. Azazel se uklidnil a řekl: „S ptákem v tvé tlamě jsem strávil každou druhou noc. Byla jsi moje prvotřídní děvka. Stvořil jsem statisíce dalších, tisíce dalších jsem si vypůčil od Samaela, ale tys byla nejlepší kus masa na mrdání. Tenhle kus masa se uměl ohánět mečem jako málokdo, měl sílu jako málokdo a snesl to, co nikdo jiný. Myslíš, že jsem tvým uvězněním potrestal jen tebe?!“ zlobil se. „Tak odlep svý zasraný kozy ze země a popadni meč, zabij tu děvku Kasumi a budeš mi ho zase kouřit noc co noc, anebo chcípni a zmiz navěky!“ Zvedla jsem se a narovnala. Protáhla jsem si krk a rozpohybovala zádové svaly. Uchopila jsem svůj dlouhatánský cop, který mi sahal až po prdel. Vymáčkla jsem z vlasů pár kapek šťávičky a slízla je. Poválela jsem sperma na jazyku a mocně polkla. „Chutnáš pořád dobře, kozle. Ale teď mi řekni, kdo je kurva Kasumi?!“ „Lidský odpad co vpadl do Pekla se svou armádou.“ „Opice jsou v Pekle?!“ „Ty opice se vyvinuly,“ řekl vážně. „Naučily se používat meče a umí bojovat.“ „Výborně,“ ušklíbla jsem se, „Chybí mi chuť krve. Tak jak ji mám zabít?!“ zeptala jsem se. „Mečem, kopím, štítem, kamenem, pěstmi, zuby… nebo ji mám utopit ve vlastní moči?“ „Její tělo musí být neporušené! Musím se přesvědčit, že je to ona. Jen ona má na hřbetě
ruky znamení Slzy krve. Podle toho ji odlišíš od ostatních. Ale pozor – nenech se zmást. Ta štětka by mohla vypálit podobné znamení na rukou svých vojáků.“ „Tak je zabiju všechny. Už se těším…“ ušklíbla jsem se. „Ale potřebuji se připravit. Koupel, masáž, výstroj, meč!“
Před kobkou bylo točité schodiště vedoucí vzhůru. Strmé schody byly na nejširší straně jen pár centimetrů široké. Cesta vzhůru byla velmi náročná. Nahoře mne čekal člověk. Byla to žena, ale jiná než lidé, na které si vzpomínám. Měla méně chlupů. Člověčinou ale smrděla taky. Ostře řezané rysy, vlasy svázané v copech a upevněné v ohonu… „Co to je za kurvu?“ ptala jsem se. „Tvá služebná. Jmenuje se Shifra.“ Usmála jsem se a přistoupila k ní. Sahala mi sotva po ramena a nebyla ani zpoloviny tak urostlá. Chytila jsem jí dlaní za bradu a pootočila jí hlavu. „Tahle smradlavá děvka z povrchu má být moje služebná?“ Přiložila jsem nos k jejím prsům a nasála ten odporný člověčí smrad. „Ble,“ plivla jsem ji do tváře. „Vyválej se ve svých chcankách, člověčí děvko. Hůř už smrdět nemůžeš!“ Pustila jsem ji a vrazila jí pěst do břicha. Zařvala bolestí a zřítila se na zem. „Tuhle kurvu si narvi do prdele, Azazeli! Já chci služebnou! Takovou, která se o mě postará. Takovou, která dokáže posluhovat a také takovou, která mě uspokojí.“ „Je to nevlastní dcera Shairy!“ „A kdo je do prdele Shaira?!“ vyštěkla jsem na něj. „Odkdy se tví zasraní netvoři rozmnožují?! Nový život z těch mrzkých bytostí odporuje samotnému Stvořiteli.“ „Nevíš spousty věcí, Calaeo. Shaira je moje dcera! Moje a Lilithina.“ Samým překvapením mi spadla čelist. Musela jsem otevřít tlamu, vysunout své čelisti ven a trochu je protáhnout. Takhle mě ještě nikdy nikdo neurazil. Ta kozlí mrdka si za mě našla náhradu v Lilith?! Azazel chytil tu opici za zápěstí a hodil ji proti mé hrudi. „Nechal jsem ji takovou, jaká byla, ale zbavil ji síly, jež jsem jí propůjčil. Prý měla zabít Agronu…“ Chytila jsem tu štětku za vlasy a zvrátila jí hlavu dozadu. Vyjíkla bolestí. Prohlédla jsem si její zděšený výraz. „Zabít Agronu?! Ty? Možná si umíš usrat tak moc, aby ten smrad dokázal Agronu omráčit. Nebo sázíš na to, že Agrona pukne smíchy, až tě uvidí? Pche,“ kopla jsem jí do boku, až se zřítila na zem a začala bolestí křičet. „O co se to tvá dcera pokouší, Azazeli?“ zeptala jsem se. „Pokouší se mě zabít.“ „To je… překvapující.“ „Ale na Shairu se vyser, Calaeo. Najdi Kasumi, zabij ji a přines mi její mrtvolu. Zítra, až Stvořitel shlédne na náš svět, vyrazíš.“ „Už se těším, che, che,“ Azazel prošel k místnosti, uprostřed níž byl čtvercový bazén. „Hej, Azazeli?“ Otočil se na mě. „Nechceš si zašukat?“ „Promrdám tě skrz naskrz živou nebo mrtvou, ale až skončíš se svým úkolem.“ „Che, pak doufej, že umřu, jinak se ušukáš k smrti než budu mít dost.“ Azazel se mi vlivem kouzla rozplynul před očima a já zašla k bazénku. Odhrnula jsem hedvábný závěs kryjící bazén a vstoupila do něj. Z vody plné mýdla stoupala pára. Pro Azazela je náročné shánět tyhle věcičky. Nahoře kromě hald šutrů a dřeva nic není, takže musí vyměňovat věci s Lilith. Jestli s ní je teď za dobře, možná má těch věcí víc než kdysi. Ale stejně - zbavit tu čubku Místa moci a získat kontrolu nad Stíny, žili bychom si jako králové. Však na to také dojde.
Ohlédla jsem se na Shifru, která se konečně stavěla na nohy. „Budu ti říkat… Opičando!“ zvolala jsem. „Hej, Opičando, umyj mi píču!“ Mezitím jsem si protáhla končetiny. Pořád jsem si připadala příliš ztuhlá. Opičanda se mezitím dobelhala k bazénku. Popadla z police houbu a namočila ji ve vodě. Usadila jsem se na kraj bazénu a roztáhla nohy. „Dělej!“ pobídla jsem ji. „Svědí mě.“ Přišla blíž a velmi pomalu začala s prací. „Usmívej se u toho!“ okřikla jsem ji. „Myješ píču budoucí Královně Pekla.“
Kasumi Vnitřek tunelu byl ponořen do absolutní tmy. Nebylo vidět na krok. Jen co jsme zahnuly za roh, kam už nesvítilo světlo zvenčí, ocitly jsme se odkázány na hmat a prostorovou orientaci. Byla bych se začala spoléhat i na uši, ovšem… Jako slepá a hluchá zároveň jsem hrozivě znervózněla. Možná i víc než to. Začaly se mi třást ruce. Ne snad, že bych se tak moc děsila dalšího stvoření, ale právě jsem si uvědomovala, jaké to bude, až mě Stvořitel vezme zrak. A když mi to došlo… udělalo se mi v krku tak úzko, až jsem stěží dokázala polykat. Šmátrala jsem rukama před sebou, cítila, jak mi pot orosil čelo a měla co dělat, abych se vůbec přiměla pokračovat v cestě. Všude kolem jen černočerná tma. Žádný obraz, žádný zvuk… „V-val,“ špitla jsem tiše chvějícím se hlasem a nahmatala její rukáv. Došlo mi, že rostoucí paniku musím okamžitě potlačit – teď hned! Když Val pochopí, že jsem s nervy na dranc, sama se sesype. No tak, Kasumi, zvykej si. Nemůže to být tak hrozné. Mnoho lidí je slepých. Ale… ale… Zastavila jsem se a opřela se zády o stěnu. Já… potřebovala jsem se uklidnit. Ta tma okolo. Absolutní slepota… to je… Nemůžu přece přijít o zrak, to… to nemůžu. Uch, to… to ne. Já… otřela jsem si dlaní čelo. Bylo úplně mokré potem. Co to se mnou je? „Potřebuju pauzu,“ špitla jsem provinile. Mezitím jsem se pevně chytila skály. Cítit kolem sebe nějakou hmotu, nějakou jistotu mi pomáhalo se uklidnit. Přesto mi bylo hrozně těžko. Cítila jsem, jak mě Val chytila za zápěstí. Pobízela mě, abychom šly dál. Já ale nemohla. „Ještě ne,“ bránila jsem se. Srdce se mi rozbušilo, v krku jsem měla úzko, nohy se mi div nepodlamovaly a kolem mne byla jen tma, černočerná tma. Val to nedalo a snažila se mě táhnout dál temnotou. Musela jsem se podřídit. Věděla jsem, že odtud musím pryč, jenomže to nešlo. Měla jsem chuť si tady na místě sednout a křičet. Chtěla jsem volat sestru. Proč… proč si Stvořitel vybral zrovna mě? Proč ne Parvati? Nebo, nebo proč ne Shairu? Copak nad ní nemá žádný vliv? A ona je jeho vnučka! Měl by ji chtít trestat mnohem víc než mě. Zhluboka jsem se nadechla, abych si dodala odvahu a nasála jsem zápach… zápach hniloby a síry jako všude okolo, ale… taky sílící zápach lidského potu. A taky zvířete. Zvířete! To mě přimělo se okamžitě sebrat a pokračovat dál. Jednou rukou jsem se přidržovala stěny, druhou jsem vytasila wakizaši. Bude lepší mít po ruce kratší meč, dokud nebudu vědět, kde to jsem. Jen doufám, doufám, že to co je cítit není další z těch bestií. Asi po padesáti metrech chůze tmou jsem před sebou zahlédla slabé světlo. Val si toho musela všimnout také a do ruky mi strčila lísteček. Považovala to za způsob, jak se se mnou lze dorozumívat, ale vůbec jí v tu chvíli nedošlo, že k tomu, abych si zprávu přečetla, je světla stále málo. Nechtěla jsem jí nic říkat, ani já nejsem schopná udržet si v této situaci chladnou hlavu.
Konečně jsme dorazily k tomu, co osvětlovalo jeskynní chodbu. Byla to lávová řeka! Protékala tunelem a my teď stály na jejím břehu. Ten žár pálil na obličeji, ale bylo by to horší, kdyby tu láva takhle stála a nikam netekla. Jen kousek před námi leželo lidské tělo! Bylo k nám zády, ale poznala jsem tu koženou zbroj. Černé vlasy, pokroucené prsty svírající zlomenou katanu… otočila jsem tělo čelem k nám. Má dvojnice ještě žila. Pozvedla ruku s mečem, když jí došlo, že jsem to já. Rána na noze vypadala hrozně a pravá ruka… tu měla Kasumi ukousnutou už pod ramenem. Ležela opodál. „Co se stalo?“ ptala jsem se. Val tentokrát prokázala chladnou hlavu a okamžitě slova těžce raněné umírající ženy přepsala - šelma, skupina neměla šanci, máme se vrátit Být kam, k návratu bych přeci jen svolila. Nečekala jsem, že potkáme něco, co si poradí se všemi Kasumi z hlídky! Kdyby sem ale velitelka průzkumnic neposlala jen hrstku z nich, všechno mohlo být jinak! Teď čelím něčemu, s čím si nedokázalo poradit pět mých dvojnic! Tahle představa mi vháněla do mysli chmury skoro tak děsivé jako ty, co mě přepadly vzadu ve tmě. A čím víc jsem nad tím uvažovala, tím horší to bylo. „Kde jsou ostatní?“ položila jsem ženě jasnou otázku. Žena natáhla ruku kamsi dál. Zašla jsem se tam podívat a na břehu řeky se povalovala čtyři spálená, úplně sežehnutá těla. Neviděla jsem žádná jiná zranění. Nejspíše uhořely zaživa. Zbytky škvařícího se masa a zdeformovaných obličejů vyjadřujících utrpení a bolest. Když Val pochopila, k čemu došlo, začala křičet hrůzou. Nepotřebovala jsem ji slyšet, stačilo vidět ten její výraz a otevřená ústa. Couvala a pak se rozeběhla směrem ven. Pohotově jsem ji chytila za ruku a otočila čelem k sobě. „Uklidni se!“ vyštěkla jsem na ni. Uklidnila se, ale spíš vinou toho, jak jsem ji vyděsila. Neumím jednat s lidmi… Chvíli na mě vyděšeně zírala, pak se mi vrhla kolem ramen a plakala, zatímco já jen skřípala zuby nad další chybou, jíž jsem se dopustila. Chci se před Val ukázat v tom nejlepším světle, chci díky ní prorazit do Parvatiny rodiny a získat ji na svou stranu a neuvědomuji si rizika. Možná jsem ji měla nechat v táboře - ona není na tahle zvěrstva připravená. Ale kdo ano? Velitelka Bushi mi vmetla do očí věc, kterou dobře vím. Nechovám se jako ta, která chce v první řadě porazit Azazela, ale jako ta, která úzkostlivě doufá, že ještě zachrání svoji sestru a svého muže! To je moji skutečnou prioritou aniž bych si to vůbec chtěla připouštět. Val mi zaklepala na rameno a ukázala kamsi za má záda Poukázala na zraněnou ženu, která cosi říkala. Přišla jsem k ní a viděla jak v ruce svírá malý flakónek… Rychle jsem dostala zprávu. - Některé Kasumi mají jed od Shairy. Říká, že je to poslední dárek pro cokoli, co by je chtělo sníst. Jed rychle prostoupí tělem umírající, zabije ji, ale smrtící bude i pro ty, kdo mrtvolu spořádají. Nakazit se mohou i netvoři, kteří sežerou mršinu svých druhů. Mezi nemyslícími zvířaty se to může šířit jako epidemie. Jed… ano, to je mocná zbraň. Může se šířit řetězovou reakcí… jaký je nejzákladnější pud netvorů? Ano! Lidé by to neudělali, tyhle bestie ale své oběti žerou… Mnoho z nich určitě ano. Val mi rychle podstrčila další list. - V 2. Světové Japonci podminovávali těla Amerických vojáků a někdy i sami sebe, aby způsobili nepříteli co největší škody. Myslela jsem, že Val má potřebu vypadat chytře, když jsem si všimla malého dovětku…
- co na tu bestii nachystat past? Hm, až takhle odhodlanou a duchaplnou reakci jsem od ní nečekala. „Val… všechny ženy tady jsou téměř vcelku. I když do některé nastražíme ten flakónek, on je stejně nespořádá. Ta bestie dává přednost lovu, pokud… Potěžkala jsem lahvičku v ruce a pohlédla na dvojnici. Jedinou z nich nespálil. To něco znamená. Shýbla jsem se k umírající. Neměla ruku… zemře, o tom nebylo pochyb. Nemohla jsem pro ni nic udělat. Ten pahýl u pravého ramene vypadal hrozivě. Stopy ostrých zubů překously kost jako nic. Pořád je ale v jejích silách tu bestii zabít. Otevřela jsem flakónek a přiložila jí ho k ústům. „Kasumi… prosím…“ řekla jsem. Chápavě kývla hlavou. Otevřela ústa a já jí do úst nalila obsah lahvičky. Polkla. Jed se uvolňoval, proudil do jejího trávícího traktu a musel se dostat i do krevního oběhu. Nebylo to pro ni snadné, ale bylo to to poslední, co mohla pro naše vítězství učinit. Lahvičku jsem hodila do lávy, a když jsem znovu pohlédla na Kasumi, její oči se již nehýbaly. Myslím, že její smrt nebude zbytečná. Netvor všechny ženy upálil, jen tuhle rozdrásal a část si ukousnul, aby nemohla utéct, ale též aby hned nezemřela. Loví pro zábavu, ale nejen pro ni. Nejvyšší čas pokračovat v hostině. Já chytila Val za ruku a pospíchala jsem jeskyní dál. Budeme-li mít štěstí, při zpáteční cestě tu najdeme o mrtvolu víc. Pochod tunelem byl zdlouhavý, ale díky opodál protékající řece mnohem snazší. Až na to vedro. Ale raději litry potu a spalující žár v očích než absolutní tmu. Nikdy bych si nepomyslela, že to řeknu, ale… přeci jen je věc, kterou se Kasumi Sato bojí. Viděla jsem na Val, jak se každou chvíli otáčí a snaží se ujistit, že nás to zvíře nepronásleduje. I já tu a tam pohlédla zpátky. Nebylo ale vidět nic neobvyklého, jen dokonale vybudovaný tunel s obloukovou klenbou. Skalní útvar to nebyl, ne úplně. Mezi všemi těmi hrubými kameny se objevovaly úseky s hladkými rovnými stěnami a místy se mi zdálo, že na stěnách vidím určité znaky. To by zračilo umění, kulturu! Ani se mi nechce věřit, že je toho Peklo schopné. Tunel se porůznu klikatil, ale neustále vedl podél řeky. Někdo ho musel vybudovat, o tom nebylo pochyb. Stvořitel? Nebo snad Azazel svojí magií? Anebo to za Azazela udělali jeho netvoři? Nesešlo na tom, důležité bylo myslet na to, co uděláme, až vyjdeme ven. Zhruba jsem věděla, co nás tam čeká a přemýšlela jsem, jestli na to mám Val připravit. Možná ale bude lepší, když to uvidí na vlastní oči. Brzy jsme dorazily do velikého jeskynního sálu. Řeka tekla podél něj a my měly hned po levici tunel vedoucí dál. Ovšem naše zraky se zaměřily na obrovskou stavbu nad skálou nad řekou. Bylo to… město. Desítky a desítky hranatých domů tvořených ne hlínou, ne kameny, ale kostmi! Val mi vsunula mezi prsty lísteček, já ho nepotřebovala ani číst. „Nevím, co to je,“ odpověděla jsem. Vykročily jsme na kamenné schodiště vedoucí nahoru mezi domy. Po obou stranách jsem viděla rovné stehenní, lýtkové a mnohé další kosti, jež posloužily jako stěny. Páteře, žebra,… bylo tu všechno. Nahlédla jsem do jednoho z hranatých domů otevřeným oknem, jehož okenice byly slepeny ze stovek malých kostiček. Snad z prstů. Uvnitř domu byl nábytek! Postel, židle, stoly… všechno nepřirozeně velké, větší než lidský nábytek, ale bylo to dokonalé. Na stole stála svíce a ošatky na jídlo. Cítila jsem, jak se mě Val chytila za ruku. Nebránila jsem se tomu. Tohle bylo to nejzvláštnější místo, jaké jsem kdy viděla. Už jen ta představa žít v domě postaveném z kostí… Kdyby šlo o kosti zvířat, nepůsobilo by to tak děsivě, ale tohle byly kosti humanoidů. Ale přece se mi na nich něco nezdálo. Ta velikost! Brzy jsme stanuly na vršku obklopeny domy z kostí. Před námi se tyčila o něco vyšší budova s věží. Něco jako… jako kostel. Hmm, i podlaha v něm byla z kostí. A u stropu visely dva obrovské lustry zavěšené na řetězech. Konečně mi to ale
došlo – nebyly tu lebky. Pouze jedna jediná a ta stála na podstavci, možná na oltáři tady v kostele. Veliká bílá lebka... Jediná, kterou jsem tady viděla. Musely to být tisíce a tisíce netvorů, z nichž tohle místo vzniklo, ale lebky žádné. Možná… ano, začíná mi to dávat smysl. Myslím, že už vím, komu kosti patří. Potřebovala jsem si ale něco ověřit… Vstoupila jsem do kostela s lebkou a zaměřila se na její stěny. Kosti byly mírně zežloutlé časem a přesto velmi pevné. Vůbec se nelámaly. Všímala jsem si, že je tu mnohem více pažních kostí než těch stehenních. Pro laika může být obtížně ty dvě kosti od sebe rozeznat, já ale takový problém neměla. „Agagaři…“ pronesla jsem. Val začala psát. „Byli to dělníci Azazela.“ Teď psát přestala, papírek odtrhla, zmačkala a zahodila. Ale určitě chtěla slyšet víc. Kvůli bezpečnosti svého plánu jsem však moc říkat nechtěla. „I Agrona je Agagar,“ dodala jsem vcelku nevinnou informaci, abych ji umlčela a vydala se dolů.
Netrvalo dlouho a před námi se vylouplo něco neskutečného. Celé lávové jezero a nad ním tyčící se sopka, z níž celá její polovina byla pokryta rudě žhnoucí stékající tekutinou. Na tu sopku jsem ani pořádně nedohlédla. Oblaka prachu mi stínila. A uprostřed jezera stála na ostrůvku slavná Azazelova Aréna. Stavba ve tvaru oválu ze žlutých kamenů. Mezi Arénou a břehem jezera vedl velký rovný most. A všude okolo, na celé pláni u jezera stál tábor ne nepodobný tomu našemu. Některé z těch stanů byli velmi blízko u nás, hned pod svahem, na jehož vršku jsme stály. A právě to, že jsme tu stály a sledovaly stany z kůže a dlouhých kostí bylo důkazem toho, že nás Azazel silně podceňuje. Bylo by možné, aby o nás ještě ani nevěděl? Zabit Shifru nebyl dobrý strategický tah. Otázkou je, jestli se nepletu, když věřím tomu, že Azazel Shifru využívá jako informátora. Každou chvíli mi Valerie podstrčí lísteček s návrhem na návrat. Bude lepší ji předejít. Poukázala jsem prstem dolů pod svah. Ještě asi dvě stě metrů před stany tam na zemi byla natažená kůže a na ní ležel veliký humanoid. Na rozdíl od stvůr vzadu neměl žádný stan. Tmavá kůže a veliká, jasně bílá složená blanitá křidla bylo to jediné, co jsem rozeznala. Každou minutou může padnout noc, a zatímco v táboře se zapalovaly ohně, bytost pod námi se musela smířit s tím, že bude spát pod širou oblohou… nebo spíš pod skálou. Val mi přeci jen podstrčila lísteček. - Dole je anděl! „Ne,“ řekla jsem velmi tiše, sotva slyšitelným hlasem. „To není anděl.“ Bytost ležící na tvrdé kůži se otočila na bok. Neviděl nás, stále jsme byly ve stínu. Navíc možná už spal. Všichni měli své stany, on ne. Všichni byli v táboře jeden vedle druhého, on ležel osamocený kousek od tunelu. Ohlédla jsem se na Val. „Teď mě dobře poslouchej. Od téhle chvíle nepromluvíš jediné slovo a to, i když budeš tázána. Jsi moje překladatelka a dál budeš psát, co potřebuji vědět, ale nebudeš mluvit. Chovej se sebevědomě a ani na moment se ode mne nevzdaluj. Rozumíš mi?“ Kývla hlavou, ale zároveň se roztřásla, když si uvědomila, že půjdeme tam dolů. Chytila jsem jí kolem ramen a vynutila si její pozornost. „Nesmí vidět, že se bojíš. Tak pojď a ať už tam dole uvidíš cokoli, nelekej se toho. Jsou to jen zvířata.“ Nemohla jsem čekat, až padne tma. Může k tomu dojít každou minutou a křesadlo i pochodně zůstaly v brašně na koni. Ve tmě by to bylo mnohem horší. Chytila jsem Val za ruku, druhou rukou pevně stiskla jílec wakizaši a vykročila dolů směrem, kde ležel okřídlený démon. Zastavila jsem odhadem asi padesát kroků od démona. Bylo slyšet, jak hlasitě
chrápe. Znělo to spíše jako vrčení vzteklého psa. Valerii jsem pustila a polohlasem zvolala: „Lucifere?!“ Mohutné bílé perutě s sebou zamávaly, jako kdyby žily svým vlastním životem. Černá urostlá postava se však ani nepohnula. „Lucifere?!“ zvolala jsem o něco hlasitěji a s napětím sledovala spíše pohyb postav v táboře. Přišly mi na tu vzdálenost jako pouhé tetelivé stíny. Lucifer se stále ani nepohnul. Zkusíme to jinak. Připravila jsem meč, tiše se přikradla k démonovi a přiložila mu ostří k hrdlu. Dala bych ruku do ohně za to, že jsem se pohybovala tiše jako kočka a přesto… mohutné perutě rázem rozvířily prach usazený na zemi, který se mi vehnal do očí. V ten moment se Lucifer překulil dál ode mě, otočil se, přešel do kleku a přirazil mi k břichu zubatý meč ostrý jako břitva. Byla jsem v šachu. Lucifer vrhl pohled na můj obličej a cosi vztekle zavrčel. Alespoň myslím, že z úst vydral pár slov. Pozorovala jsem pohrdavý úšklebek i černé oči bez zorniček. Černá pleť, černé rty, černé dlouhé rovné vlasy… dokonce i černé zuby. Jediné, co mělo jinou barvu, byla jeho bílá andělská křídla. Pomalu, polehoučku jsem zvedla ruce nad hlavu a upustila wakizaši. „Jsem… hluchá,“ pronesla jsem tak vážně jak jen to šlo. Snad to nepojme jako výsměch. „Moje překladatelka,“ kývla jsem hlavou k vyděšené Val. „Nechci ti ublížit, Lucifere.“ Opět něco zavrčel. Vždy při tom zkrabatil čelo a z jeho nozder vylétlo trochu síry. Meč však neodložil. Val přemohla své zděšení a něco v rychlosti naškrábala. Poté to chtěla třesoucí rukou předat mě, když jí list vytrhl Lucifer. Ten list si prohlížel dlouhou dobu. Sice na jeho očích nebylo poznat absolutně nic, ale vím, že četl. Uměl anglicky. Poté list otočil textem ke mně. - Chce tě zabít. Udělej něco! Čekala jsem od Valerie víc. Lucifer stáhl list k sobě, zmačkal jej a zahodil. Konečně se postavil na nohy. Byl o dvě hlavy vyšší než já. Švihnul mečem a přirazil mi ho z boku ke krku. Ohlédl se na Valerii a začal jí cosi říkat. Valerie psala další zprávu. Když byla hotova, ukázala jí nejprve Luciferovi. Ten kývnul hlavou a poté mi Valerie zprávu přiložila před oči. - Mohl bych tě rozdrtit jako vajíčko Mozkosaje, ale takový čin se shoduje s plány Dveřníka. Vrať se odkaď jsi přišla a sděl svým lidem, že vrazit čepel meče do Dveřníkova chřtánu tak prudce až mi špice vyjede z krku, je dobrý nápad. Neměla jsem moc času si urovnat myšlenky. Byť jsem něco podobného tušila. „Proč se Azazelovi jednoduše nevzepřeš? Kdybychom se vyvalily z jeskyně, budeš první, kdo skončí na ostří našich mečů.“ To jsem neměla říkat. Vycenil zuby a vrazil do mě ramenem, až jsem spadla na záda na tvrdou kamenitou zem. Stál nade mnou jako socha, obzvláště, když roztáhl perutě. „Omlouvám se, Princi…“ snažila jsem se tvářit vážně. „Mým cílem je Azazel, ne ty. Potřebuji se s ním setkat, ale v cestě stojí tábor hlupáků. Pochybuji, že některý z nich vůbec umí přemýšlet jinak než svým prázdným žaludkem anebo svým chlupatým čůrákem. Chm, otroci svého pána… Tedy, žádám tě, abys mne provedl mezi těmi chudáky a ochránil mě před nimi. Pro tebe to nebude těžké, nebo se mýlím?“ Lucifer se ušklíbl a čepel jeho meče se zableskla. Ten záblesk úplně pálil oči. Rychle jsem je zavřela a ještě je zakryla dlaní. Přesto jsem před sebou měla obraz toho záblesku. Trvalo dlouho, než pominul, a když se tak stalo, žádný meč v Luciferových rukou nebyl. Démon mi pomohl na nohy, poté nás obě chytil kolem pásu, roztáhl křídla, mocně s nimi rozvířil ztěžklý vzduch a vznesl se. Vznesl se! Let nad lávovým jezerem jsem si moc neužívala. Myšlenka, že mu vyklouzneme z objetí a spadneme, byla hrozná. Na druhou stranu – při téhle výšce by bylo jedno, jestli je dole láva,
nebo tvrdá zem. Napadlo mě, proč neletěl přes tábor a mířil k Aréně oklikou. Snad nechtěl, abych armádu viděla? Nebo se bál střelby netvorů? Ano, on má k naší straně blízko. Tak blízko jako nikdo jiný. V táboře musí mít střelné zbraně. Doufám, že jen luky. Netrvalo dlouho a Lucifer se snesl do středu arény. Bylo tu téměř prázdno, pouze na trůně z velkých kusů kostí seděl chlupatý démon připomínající kozla. Azazel… viděla jsem ho poprvé v životě a určitě ne naposledy. Seděl na svém místě vysoko nad námi. Nad sebou měl baldachýn a na kamenném stolku po svém boku plechové vědro. Vědro?! Seděl tam nohu přes nohu v podivném rozpoložení a s rukou pod bradou. Jeho dlouhé zakroucené rohy kozorožce byly velmi masivní. Tlustší než rohy Azazela, ale ne tak složitě větvené. Kozlí bradka i protáhlý obličej byl na jednu stranu k smíchu a na druhou působil děsivě. Do toho kopýtka na nohou, ochlupené tělo a obrovský pyj, kvůli kterému sotva dokázal tu nohu přes nohu dát. Byly jsme tu sami, řekla bych. Tribuny byly zcela prázdné, pouze u masivní zavřené brány stála dvojice obrovitých stvoření. Připomínaly bájné kamenné obry. Těžkopádně vyhlížející bytosti se seschlou popraskanou kůži. Síly měli určitě více než dost, tím spíš, když u brány nebyl žádný rumpál. Musela se otevírat ručně, jen za pomocí hrubé síly. Hm… Pohlédla jsem na Val, která nepřestávala zírat na Azazela s ústy dokořán. V duchu jsem měla chuť jí dát facku. Slepice pitomá! Lucifer předstoupil před nás a začal o něčem diskutovat s Azazelem. Valerie dál zírala na démona. Musela jsem do ní nenápadně strčit, aby se vzpamatovala. Poté mi konečně podstrčila lísteček s výmluvým… - oni nemluví anglicky! Byly jsme odkázány na milost a nemilost Pekelným bytostem. Situace vypadala zoufale. Azazel ze mě mohl klidně stáhnout kůži zaživa a já bych proti tomu, co měl venku před Arénou, byla bezmocná. Stejně tak mě mohl porazit nějakým kouzlem. Přesto jsem si v duchu pochvalovala svůj plán. Zatím to vycházelo přesně podle něj. Ale i když plán vycházel, ono obklíčení nepřáteli dávalo tušit, jak moc zoufalý vlastně je. Zatímco Azazel seděl na svém trůnu zcela v klidu, Lucifer začal divoce rozhazovat rukama a dokonce párkrát hrozil Azazelovi pěstí. Vzhledem k tomu, že se okolí naplnila silným zápachem síry, řekla bych, že Lucifer byl v ráži. Na démonech je zvláštní, že dávají tak najevo své emoce. Například Lilithiny rohy jsou dokonalý indikátor její nálady a řekla bych, že s tím ani nedokáže nic dělat. A tak naštvaný Lucifer srší síru, stejně tak, jako třeba mě naskakuje husí kůže v mrazu. Lucifer poukázal na nás a poté se otočil k bráně ven. Nezdálo se ale, že chce odcházet pěšky. Raději roztáhl křídla, když Azazel cosi zvolal. Lucifer se na něj ohlédl, Azazel uchopil svůj pyj a v tu chvíli z něj vystříkl proud moči. Pán Studny kostí postříkal nechutně páchnoucí močí svého okřídleného služebníka od hlavy až k patě. Jeho zplihlé vlasy i křídla, z nichž odkapávaly kapky moči, vypadaly hrozně. Nečekaná událost… a to jsem od Azazela očekávala leccos. Teprve poté dvojice obrů uchopila výčnělky na bráně a pomalu ji rozevřeli. Zápach síry byl najednou tak silný, až jsem si musela zakrýt nos. Uch! Lucifer opět roztáhl křídla, ale když jimi zamával, aby se vznesl, sotva zavlály ve vzduchu, jak byly ztěžklé močí. Nakonec Princi Pýchy nezbylo nic jiného, než potupně odejít skrze celý tábor. Bránila jsem se úsměvu, který mi na tváři chtěl zahrát. Vztah mezi nimi byl ještě horší, než jsem doufala. Když jsme byly sami, Azazel začal mluvit a Valerie začala překládat. Písmo bylo psané chvějící se rukou a sotva jsem ho přečetla. „Přišla ses vzdát, když jsi spatřila velkolepost mé armády?!“ chlubil se démon. „Ne, jak jistě víš, jsem Lovkyně a mým osudem je zničit Peklo, tedy i tebe.“
„Nevěřím na proroctví,“ odsekl. „Tvé činy na povrchu mluví jinak. Navzdory Princům jsem tady dole. Jestli je to náhoda anebo osud posuď sám. Jsem hrdinka své armády. Stejná a přesto jiná. A i tvá armáda má svoji hrdinku. Myslím, že je nejvyšší čas ukázat tvým lidem, jaký je čeká osud. Tímto vyzývám šampionku tvé armády na souboj, který se uskuteční zde přesně za sedm dní. Duel, ve kterém nebudou čáry ani spojenci, pouze meč a umění boje. Přijímáš?“ Azazel se při zmínce o výzvě nejprve zarazil. Když jsem domluvila, rozchechtal se tak hlasitě až se zdálo, že se zalyká. „Mé-é, méé-é,“ ozývalo se z jeho mordy. Poté popadl kbelík a začal chlemstat jeho obsah. Viděla jsem, jak se mu začíná zvětšovat břicho. Když už nemohl, obrátil si kbelík nad hlavu a vylil si zbytek obsahu na ni. Vypadalo to jako červené víno, nejspíše nějaký magií vytvořená alkoholický nápoj. „Méé. Přijímám!“ dostalo se mi jasné zprávy. „Dobře… do té doby naše armády zůstanou tam, kde jsou a ani jedna nepřekročí skalní stěnu. Dále chci, aby byla souboji přítomna část mého vojska. Přesně polovina celkové kapacity téhle arény. Myslím, že není třeba vytyčovat si žádné privilegia pro vítěze ani ústupky pro poražené. Výsledek bude hovořit jasně a dá najevo, kdo v téhle válce předem prohrál. Chm, kolik, že to má tvá čubka rukou? Já jsem kolikrát budu muset máchnout mečem, aby z ní byl jen panák pro smích druhým.“ Snažila jsem se mluvit tak vážně, jak jen to šlo. Přesto jsem z něj nedokázala dostat tu radostnou náladu. Vypadal jak malé dítě, kterému je dána nová hračka. To mě utvrzovalo v tom, jak velké břemeno leží na bedrech Agrony a co všechny se zhroutí ve chvíli, kdy ona pod tím břemenem poklesne. „Je tu ještě jedna věc, démone. Dobře mě poslouchej. Chci s tebou uzavřít smlouvu a stvrdit ji krví. Chci se upsat Peklu.“ Azazel propadl v další děsivý záchvat mekotavého smíchu. Bylo to tak silné až si začal samovolně ucvrkávat. Pak se náhle zarazil, zvážněl a cosi vykřikl. Překlad se ke mně dostal vzápětí. „Myslíš, že tě učiním nesmrtelnou, abys snad mohla Agroně čelit? Blázne!“ Ne, to si nemyslím. A ani to nemám zapotřebí. Ale utrpěla jsem nehodu a ohluchla jsem. Moc příjemné to není, obzvláště když vydávám rozkazy. A proto mě nauč dokonale odezírat od rtů druhých a to nejen dle anglické řeči. Chci dokonale vědět, co kdo říká v jakémkoli jazyce včetně vašeho.“ Zatímco Azazel propadl v další záchvat smíchu, já se bránila úsměvu. Šlo to jako po drátkách. Jednám tady s šílencem. Ale mocným šílencem, na to nesmím zapomínat. Stále jsem si opakovala jediné – je z masa a kostí, takže může umřít. Pomáhalo mi to vnímat tu zrůdu jen jako kus inteligentního dobytka a ne jako nějakého boha, kterému bych se měla klanět. Necítím před druhými strach. Život mě naučil, že s každým se dá vyjít a když už někdo nedá na slova, na rozbitou lebku ano. Lidé se mnohem víc bojí toho, co neznají, než toho, co jim bylo odhaleno. „Dobrá…“ přestal se Azazel konečně smát. Natáhl ruku ke mně, z ní se rudě zablesklo a sotva metr přede mnou se zjevil list papíru. „Upiš se krví,“ zvolal. Na papíru bylo Pekelné písmo. Vypadalo trochu jako klínové písmo. Podivné znaky tvořené nejčastěji rovnými, ale někdy i zakulacenými krátkými čarami a puntíky. To vše v rudé žhnoucí barvě, které jako kdyby propalovala papír. Text byl jasný – ‚Peklo nabízí znalosti odezírání řeči od úst druhých v celkem sedmi tisíci čtyři sta padesáti šesti jazycích.‘ No dobře… Vytasila jsem wakizaši a lehce se řízla do prstu. Stačila jediná kapka, načež se zablesklo, smlouva zmizela v oblaku kouře a já na první pohled nepoznala rozdíl. Když však Azazel znovu promluvil, přišlo mi naprosto přirozené vědět, co říká a to i když ode mne byl tak daleko a já sotva viděla, že otevírá ústa. Jako kdybych četla řádky textu, tak jsem si připadala. „Spokojená?“ smál se. „Doufám, že ano, Kasumi, protože já spokojený jsem.“ „Já též,“ usmála jsem se, tentokrát i radostí. Konečně jsem si zase připadala jako
plnohodnotný člověk. Sice to není dokonalé, ale dorozumím se a to je hlavní. „Půjdeme…“ pronesla jsem a otočila se k vratům. Stále u nich postávali dva vysocí obři. Brána byla otevřená, cesta byla volná. Azazel se postavil, odrazil se a seskočil dolů z tribun. Dopadl do písku, opřený jednou rukou o zem. Napřímil se a vykročil proti nám. Nevěděla jsem co plánuje? Chce nás snad doprovodit skrze tábor a vychloubat se svojí armádou? Jen do toho, alespoň poznám, proti čemu stojíme. Azazel na mne ukázal prstem. „Svlékni se,“ řekl, „chci vidět, jestli mi budeš stát za to, abych tě alespoň jednou ošoustal.“ Zírala jsem mu do očí. A nepoznala jsem v nich vůbec nic. Podivné kulaté zvířecí oči nevyzařovaly ani ty emoce, které v tu chvíli cítil. Pokud je tedy opravdu cítil. „Svlékni se!“ zvolal znovu. „Chci si prohlédnout maso, co jsem koupil.“ Viděla jsem, jak Val strnula. I mě jeho slova vzala dech. Musela jsem se z toho dostat. Mám pro co jsem přišla, teď musím pryč. „Mám pro tebe zajímavou informaci. Může být tvá, když nás necháš jít. Teď hned.“ „He, he, ale no tak, Kasumi. Že je moje dcera tady dole vím už dávno.“ Nemusel říkat víc. Zabít Shifru byl hloupý nápad. Teď už to vím. Ale můj jediný trumf byl pryč. Jsem mu odkázána na milost a nemilost. Nemám jak ho přimět, aby nás nechal v klidu odejít. Chce, abych se svlékla… Ale zůstane u toho? Azazelovi se evidentně nechtělo čekat na to, jak se rozhodnu. Luskl prsty a mezi bránou se objevila veliká bytost. Opravdu hodně veliká bytost. Na mostě za vraty stála velká hora svalů s černou přilbou s úzkým hledím na hlavě. V rukou držela tlustou tyč s masivním hranatým kvádrem na jejím konci. Primitivní kladivo bylo podstatně větší než já sama! Ta zrůda se pomalým krokem blížila k nám. Na sobě neměla nic – jen tu přilbu. Masivní krční svaly jako kdyby svíraly hlavu té bytosti a tvořily brnění minimálně tak pevné jako kov té přilbice. Zrůda neměla žádné pohlavní orgány, ale nebyla ani chlupatá. Přikráčela až k nám a teď teprve vynikla její mohutnost a výška. Sahala jsem jí sotva po prsa. „Popravčí…“ zvolal pyšně Azazel. „Ale… ale mě nemůžeš zabít!“ vykřikla jsem. „Máme dohodu. Zabiješ mě a dokážeš, jak moc se mě bojíš! Takový přece nejsi, Azazeli. Nejsi zbabělec… nebo snad ano?“ „Che, che, che,“ smál se, „Nehodlám popravit tebe, Kasumi,“ smál se Azazel. Popravčí zvedl kladivo vysoko za hlavu a zaměřil se na Val. Ta hrůzou vykřikla, ale samou strnulosti nedokázala udělat ani krok vpřed. Po takové ráně z ní nezůstane víc než krvavé skvrna. Azazel pohlédl na svého kata a kývl hlavou. „Ne!“ zarazila jsem ho, když se kladivo dalo do pohybu. Popravčí se zarazil. „Tak co, svlékneš se nebo si budeš stát hrdě za svým?“ „Svléknu! Svléknu se! Dobře, udělám to! Ale… nic víc,“ snažila jsem se udržet si hrdost. Přitom jsem byla k smíchu. „Zůstanu u svlékání,“ řekla jsem znovu ve snaze postavit ho před hotovou věc. Jen roztáhl svoji mordu v úšklebku. Vím, co se mu honilo hlavou. Nejsem v situaci, kdy bych si mohla diktovat pravidla a on to ví. Možná je šílenec, ale ne hlupák. Odložila jsem meč a sundala si plášť. Poté chrániče na rukou a nohou. Pak kalhoty, podprsenku, kalhotky a… a stála jsem před Azazelem nahá. Zkoumavě si mě prohlížel a pokyvoval přitom hlavou. Obcházel kolem mě. Prstem se mi dotkl ramene a šťouchnul do mě, až jsem udělala krok vzad. Když stál za mnou a dýchal mi na krk, ucítila jsem tlak dlaně na zádech. „Co je to za obrázek?“ ptal se. „To je drak,“ odvětila jsem pohotově a se sebevědomím, jehož zbytky jsem si horko těžko snažila udržet. Nechci působit jako skučící jemu podřízená troska. Myslím, že pak by to bylo ještě horší. Přesto mě obcházel jako bych byla jeho kořist. Konečně se vzdálil a řekl: „Myslíš si, že jsi drak?“
„Ne.“ „Proč máš tedy na zádech obraz draka?“ „Proč by ne?“ V tu chvíli zlostně dupnul kopytem do písku. „Odpověz!“ zamečel. „Líbí se mi. Nic víc v tom není. Na povrchu jsou tetování běžná.“ Na jeho mordě se opět vykouzlil úsměv. Postrašilo mě to. Nebylo to šílené pohrdavé chechtání, jaké předvedl před pár minutami. Byla v tom… zákeřnost. „Nelíbíš se mi,“ rozhodl rychle. „Smrdíš člověčinou. S člověčím masem obcuje jen Samael,“ odplivl si do písku. Načež se z plivance vznesl slabý dým. „Ale možná se zalíbíš jiným,“ usmál se zase. „Salazare!“ zařval z plných plic hrubým hlasem. Hned na to se z otevřené brány vedoucí hluboko pod zem, do vnitřku Arény ozval skřek ptáka. Zněl jako… jako pištění orla nebo jiného dravce. Pak se z hlubin ozval mnohem silnější skřekot, načež proti nám obrovskou rychlosti vystřelil temný stín s křídly a protáhlým krkem. Uskočila jsem vzad ani ne nutností, jako náhlým zděšením. Obrovské monstrum s křídly, drak opancéřovaný silnými špičatými šupinami se proti mně nesl takovou rychlostí, že jsem musela uskočit. On se však v okamžiku zastavil a zlostně zasyčel. Všimla jsem si masivních řetězů a okovů kolem jeho krku. Ta mu nedovolovala se pohnout ani o píď dál. Snesl se na zem, zapřel se o zem předníma nohama zakončenýma masivními drápy a dštil oheň na všechny strany. Z toho šoku jsem cítila bušení svého srdce skoro až v krku. Ale můj šok se rázem změnil, když rozzuřený drak zapálil mé oblečení. To chytlo jasným ohněm a já byla v mžiku na nohou. „Néé!“ vykřikla jsem zděšeně a vrhla se k oblečení. „Ne!“ Drak mě viděl a další ohnivý plivanec poslal mým směrem. Jen tak tak jsem uskočila do strany a hned na to drak přišlápl hořící oblečení. Zaskřehotal podivným radostným hlasem. On věděl, o co mi jde. Moje kalhoty! Moje kalhoty shořely na popel! Couvla jsem. Zapotácela jsem se. Nepřestávala jsem sledovat tu hromádku popela. Teprve teď jsem se cítila prázdná. Vyděšená a ztracená. „Sakuro…“ procedila jsem chvějícím hlasem a instinktivně sáhla k pasu, kde jsem mívala kapsu kalhot. Koutkem oka jsem viděla na Azazela. Ukazoval na mě a cosi říkal. Vůbec jsem se ho nesnažila vnímat. Stále jsem si jen přemítala, k čemu došlo. Co se to stalo! Ucítila jsem tlak kolem pasu a poté jsem se vznesla. Věděla jsem, že Lucifer se musel na popud Azazela vrátit, věděla jsem i to, proč mě Azazel nenechal jen tak odejít. Není takový hlupák, za jakého jsem ho považovala. Nechce mi dát sebemenší šanci prohlédnout si jaké vojsko vlastně má. Ale co na tom. Mě zajímalo jen jediné – smířit se s tím, že moje sestra a můj muž jsou definitivně pryč.
Calaea „Dělnice…“ válela jsem to jméno po jazyku. Chutnalo jako odporný nechutný chrchel. Znělo jako vřískot Mozkosajů. „Dělnice, Dělnice, Dělnice… Patnáct tisíc let života kvůli Dělnici. Dělnice… Dělnice… Nebo bych snad měla říct Bohyně války? Byla jsem u toho, když vyrůstala. Šlehala jsem tu čubku bičem do zad ještě jako Calaea Zubatá. Do jídla jsem jí plivala, někdy i chcala. Srážela jsem ji k zemi, když vláčela těžké kvádry na stavbu Arény. Bylo to ještě děcko. Uštvala jsem její matku, když se uprostřed Stezky trestu rozhodla rodit. Během Stezky trestu!! A rodit! Měla jsem té malé čtyřřuké svini dupnout za krk, jen co jí
vyrvali z břicha té zdechliny. Místo toho se na mě šklebila a rozhazovala ručičkama. Být to jakékoli jiné dítě, mohla jsem ho ukřižovat při vstupu na staveniště anebo ho hodit do té kaše, z níž se hnětly kvádry, stejně jako skončili všichni, kteří si dovolili chcípnout během práce. Ale Dělnice umřít nesměla. Ona byla příliš důležitá. „Hej, ty!“ okřikla jsem člověčí čubku, co právě jazykem stírala špínu z podlahy. „Přitlač!“ zvolala jsem. „Máš tam ještě fleky.“ Rudě se zablesklo a v bazénku se zhmotnil Azazel. „Vida…“ ušklíbla jsem se a rozvalila se na lehátku. „Tak sis dal říct?“ pohladila jsem svá prsa a roztáhla nohy. Můžeš vstoupit“ olízla jsem si horní ret. „Dnes ne,“ odvětil Azazel. „Co?!“ zprudka jsem se posadila. „Moje píča už ti nevoní?! Tak co tu chceš?!“ „Můžeš být klidná,“ řekl, „Zítra Kasumi po krku nepůjdeš. A ani pozítří ne. Kasumi vyzvala Agronu na souboj, zabije ji ona. Ty se pak vrhneš na její poskoky.“ „To nemůžeš myslet vážně, vždyť…“ Zase se zablesklo a Azazel zmizel. „Azazeli! Hej! Ty kozlí parchante!“ řvala jsem a plivala sliny na podlahu. Zmizel. Byl pryč! Nenechal mě ani nic namítnout a byl pryč! „Zkurvenče!“ zařvala jsem. Pak jsem pohlédla na tu opici a ona pohlédla na mě. „Kasumi nemůže vyhrát,“ pronesla. „Jistěže nemůže! O to je to horší! Teprve podruhé v historii Pekla se někdo rozhodne svrhnout Azazela a vůdkyni těch opic má zabít Agrona?! Ten paradox! A ta hanba pro mě!“ Hmm, zamyslela jsem se a zaměřila zrak na opici. „Co o té mrše Kasumi vlastně víš, Opičando?“ „Všechno…“
Kasumi Bylo po všem. Lucifer nás opustil před jeskyní a vrátil se na své stanoviště. Ani jsem nevnímala, jestli něco říkal. Valerie se pomalu uklidňovala a já… já měla před očima tvář své sestry a svého muže v době, kdy jsme společně přijeli na Black Mirror. Těch pár dnů, které jsme tam společně strávili, tak to byly poslední šťastné dny mého života. Bylo mi strašně. Opřela jsem se zády o stěnu, sedla si na tvrdou zem a nechala na sebe proudit žár z nedaleké řeky. Jen tak jsem tam seděla bez oblečení, beze zbraní bez Slzy krve… jen s pitomými obvazy na uších, potřísněných zaschlou krví. Mrknutím oka padla tma. Oko Stvořitele nad námi pohaslo a já skončila v téměř absolutní tmě. To snad… Zavřela jsem oči a opřela hlavu o stěnu. Neměla jsem ani sílu pomýšlet na svoji budoucnost. Možná ani žádná nebude. Zvláštní… žila jsem dvanáct let na ostrově odříznutém od civilizace a nevadilo mi, že nemám po svém boku Sakuru. Vlastně… ano, vadilo mi to, ale ne tak moc. Věděla jsem totiž, že je na druhém konci světa a se svojí novou rodinou. Ale teď je nenávratně pryč. Val se shýbla, abych jí viděla na ústa. „Kasumi, co se stalo? Co se děje? Že jsi přišla o zbraň… to přece nevadí.“ „Drž hubu.“ Odsekla jsem zoufalým hlasem. Neměla jsem sílu se s ní bavit. Neměla jsem sílu jí něco vysvětlovat. Ona se ale nedala. Chytila mě za zápěstí a hladce mi přejela po hřbetu
ruky. „Jsem ti vděčná, Kasumi. Nebýt tebe, mohla jsem tam umřít. Zachránila jsi mi život jako… jako opravdová přítelkyně! Jako člen naší rodiny!“ usmívala se. „Ale proč tohle děláš, Kasumi? Já vím, že to musí být ponižující, ale to přece zvládneš. To přejde, věř mi. Je to přece jenom zvíře, nemáme se ho bát, to jsi mi říkala. Tak si z něj hlavu nelam a pojď, musíme se vrátit.“ „Řeknu ti to už jenom jednou – drž hubu! Nevíš absolutně nic.“ „A… a co mám vědět?“ Vystřelila jsem ruku a sevřela jí prsty kolem krku. „Sakura mohla žít!“ osočila jsem ji. „Teď… teď je pryč. Nevyčítám ti to, ale sama sobě vyčítám, že jsem tě nenechala umřít! A už ani slovo! Ještě jednou na mě promluvíš, než dojdeme do tábora a pošlu tě Azazelovi ať dokončí, co začal!“ Povolila jsem prsty, protože už byla celá modrá. Rozkašlala se a lapala po dechu. Málem jsem uškrtila. To bylo hloupé. Jenže co na tom? Sakuru mi to nevrátí. „Jdeme!“ rozkázala jsem, zvedla se a vykročila do tmy jeskyně. Cestu jeskyní jsem snad ani nevnímala. Hlavou se mi honily vzpomínky, které postupně přešly v jiskřičky poslední naděje, jakou bych mohla ještě mít. Co když Slza dračímu ohni odolala a já ji najdu udusanou v písku Arény? Co když Azazel Slzu cítil a všechno tohle byla jen komedie, jak mě o ni připravit? Pak ji možná získám, až ho zabiju. Nebo co když je Slz víc? Ale přepadávaly mě i mnohem šílenější myšlenky. Co kdybych dokázala Sakuřin Stín uschovat do nějaké klece a probudit v něj Sakuřinu lidskou stránku? Jsem blázen. Blázen, kterému mezi prsty proteklo i to málo, co ještě měl. Teprve když jsme procházely kolem města z kostí a já zahlédla kousek pod pahorkem velkou chlupatou šelmu, přimělo mě to se vzpamatovat. Zahlédla jsem, jak Val otevírá pusu a okamžitě jí ji zacpala dlaní. Doufám, že to pochopila. Neměla jsem zbraň, neměla jsem vlastně vůbec nic. Pohlédla jsem vzhůru na desítky stavení táhnoucích se na pahorku nad cestou dál, kterou zahrazovala ta bestie. Rudě žhnoucí oči, krátké hnědé chlupy, vražedně ostré drápy a hlava připomínající hlavu dogy. Ležel na břiše a já nebyla schopná rozpoznat, jestli dýchá. Mohly jsme zkusit projít kolem něj nebo to vzít přes pahorek a potom opatrně slézt dolů. Hm… Pak jsem ale nahoře mezi domy zahlédla velký kámen. Kamenů tu všude bylo spousty, tenhle byl přímo nad bestií. Pokynem ruky, jsem naznačila Val, aby se shýbla a ani nedutala. Tiše jako kočka jsem se připlížila k pahorku. V tu chvíli se bestie otočila na bok. Už jsem myslela, že se probere, ale vypadalo to, že stále spí anebo se snaží strávit jed. Viděla jsem, jak zrychleně dýchá a jak má nafouklé břicho. To nebylo přirozené. Musela se přiotrávit, ale nic víc. Ksakru, doufala jsem, že ta věc chcípne. Měla jsem před ní respekt, větší než k mnoha jiným protivníkům. Zabila pět mých dvojnic. Pět! Jistě, určitě ve prospěch té šelmy hrál moment překvapení a i naprostá nepřipravenost Kasumi na to, co je mohlo potkat. Ale i tak… zabila jich pět! Opatrně jsem pokračovala vzhůru. Mohla bych zkusit najít v domech nějakou velkou kost a použít ji jako palici, jenže jakýkoli bezprostřední kontakt s tou šelmou skončí pravděpodobně mojí smrtí. Propletla jsem se mezi domy na pahorek a shlédla dolů. Velký kámen byl jen kousek ode mě. A hlava šelmy kousek pode mnou. Jen doufám, že to vyjde, protože jestli ne… Radši nedomýšlet. Shýbla jsem se ke kamenu, který musel vážit nejméně metrák a pevně ho uchopila. Zvednout ho nad zem a narovnat se nebylo tak těžké, ale aby byl úder co nejbrutálnější, potřebovala jsem kámen zvednout až nad hlavu a to bylo zatraceně těžký! Stála jsem tak rozkročená, zatínala zuby, abych nevydala jediný namáhavý sten a zvedla pitomý kámen. Udělala jsem krok k samému okraji plošiny. Tak… kámen jsem konečně zvedla k úrovni prsou, ale cítila jsem, jak se mi potí ruce. Zatraceně… Kámen mi začal klouzat a já věděla, že se ho musím zbavit. No tak… Zapřela jsem se ve snaze kámen hodit přímo na hlavu bestie, když mi proklouzl mezi dlaněmi, spadl
na samý okraj plošiny a skutálel se dolů, kde šťouchnul do těla šelmy. Ta se v momentě probrala, postavila a zaměřila své zraky na to, co měla přímo před sebou – na Val. Naskytla se mi příležitost utéct. Šelma se vrhne na Val a já stihnu zmizet, ano to je dobrý plán. Ale… Val vyběhla ke mně a cosi křičela. Nejspíše volala mé jméno. Šelma se vzdálila od pahorku a pohlédla vzhůru. Pohled do těch rudě žhnoucích očí byl spalující. A když pak bestie otevřela tlamu, z níž začal dštít oheň, došla mi zoufalost situace. Nestihnu utéct. Teď už ne. Otočila jsem se a běžela mezi domy, ve snaze najít úkryt. Jakýkoli úkryt. Myslela jsem, že šelma bude muset pahorek oběhnout, aby se dostala nahoru, ale stačilo jí se odrazit a vyskočit nahoru. To už jsem zaběhla za roh a vtěsnala se do úzké uličky mezi domy. Nevím, kde v tu chvíli byla Val. Bylo mi to jedno. Protáhla jsem se ulicí a už už se blížila na větší prostranství, když přede mnou prošla ta šelma. Myslím, že si mě nevšimla, jen prošla okolo. Otočila jsem se a rychle mířila zpátky, ale nedošla jsem ani do poloviny uličky, když cestu zahradila šelma. Zastavila se, pootočila hlavu a pohlédla do uličky. Hleděly jsme na sebe navzájem. Obklopena prastarými kostmi jsem byla v pasti. Nevěděla sem, co dělat. Z téhle strany nebyla ani žádné okno, abych mohla vlézt do domu. Mohla bych zavolat Val. Třeba by přišla a strhla na sebe pozornost. Vidina Val s ostrými tesáky na krku mě nijak netrápila. Tohle je bezprostřední boj o můj život. Hlavně o můj. Šelma se pokusila do uličky vměstnat, ale nemohla se sem vejít. Nezdálo se ale, že jí to vadí. Otevřela tlamu, ze které vyšlehl plamen. Já přiskočila k zemi, abych se mu vyhnula. Jen tak tak… Okamžitě jsem se zvedla a běžela na opačnou stranu, co nejdál od té svině! Vyběhla jsem na náměstí s kostelem nebo spíš hrobkou. Chtěla jsem vběhnout do další uličky, ale ta vedle hrobky byla příliš těsná! Vrhla jsem rychlý pohled za sebe a viděla rozzuřenou bestii plivající oheň. Oběhla blok budov a běžela přímo proti mně. Přímo proti mně! „Váál!“ zařvala jsem a vběhla do hrobky. Nebyly tu dveře, nebylo jak se zavřít. Bestie nezastavovala, vrazila do stěny, prorazila ji a vpadla do hrobky. Já se pod tlakem letících kostí zřítila na záda. Jedna kost mě udeřila do hlavy. Šelma stála nade mnou. V kohoutku byla skoro tak vysoká jako já. A ty vražedné drápy. Popadla jsem jednu zlomenou kost. Byla ostrá. Nepřirozené žhnoucí oči shlížely na mě, jako na svoji kořist. Pak šelma otevřela tlamu a já se odrazila proti ní. Přiskočila jsem k šelmě a vrazila jí ostrý konec kosti do krku. Snažila jsem se tu kost prorazit co nejdál, ale nešlo to – sotva jsem propíchla tuhou kůži na krku. Šelma po mě sáhla prackou a odrazila mě stranou, jako kdybych byla z papíru. Měla jsem štěstí, že do mě nezabořila své drápy. Ano, štěstí… takhle budu žít o pět vteřin déle… Nevěděla jsem, co dělat. Nebyla šance tu zrůdu obejít. Jen jsem se plazila vzad a marně hledala něco jako zbraň. Šelmu jsem zase tak moc nezajímala. Snažil si vytáhnout kost z krku, ale nedosáhla na ní ani zuby ani prackou. A já zase nedosáhla na nic, co bych mohla použít jako zbraň. Nic. Doplazila jsem se k oltáři, na němž stála velká lebka. Popadla jsem alespoň tu, když šelma vzdala své snažení vytáhnout kost z krku a pomalu kráčela ke mně. Otevřela tlamu, připravená zasadit poslední úder. Já v ruce svírala pitomou lebku. Když mi došlo, komu ta lebka asi tak patří… taková ironie. Šelma se rozkročila a já se zmohla na poslední zoufalý čin. Prudce jsem udeřila tu svini lebkou do hlavy. Zvíře sotva pootočilo hlavou a lebka se roztříštila. Tak… takhle skončí První Kasumi? Šelma pohlédla na kusy lebky na podlaze. V ten moment sklopila ocas mezi nohy a shýbla přední polovinu těla. Uši se jí ohnuly a z očí vyprchala zloba. Velmi pomalu, stále přikrčená u země, začala couvat. Jeden krok, druhý, třetí… Opatrně vycouvala z hrobky, pak se otočila a vyběhla pryč. Já se opřela zády o oltář a zhluboka oddechovala. Mezi dveřmi se objevila Val.
Přiběhla ke mně, aby zkontrolovala, jestli jsem v pořádku. „Kasumi,“ volala, „Slyšela jsem kňučení. Tys tu zrůdu zahnala!“ „Možná,“ pohlédla jsem na části lebky na zemi. „Co se stalo?“ ptala se Val a jsi v pořádku? Můžeš chodit?“ „Můžu. A co že se stalo? Pejsek zazlobil.“ Celou noc jsme postupovali tmou. Nejdříve skrze jeskyni, potom údolím k táboru. Tam už to tak těžké nebylo, protože ohně z tábora byla vidět z ohromné dálky. Měly jsme cíl a před sebou dlouhý téměř celonoční pochod. Bylo to úmorné, ale stačilo si vzpomenout na událost před pár hodinami a hned se mi kráčelo snadněji. Tam v jeskyni jsem opravdu věřila, že je konec. S lidmi to tak hrozné není, tam vím, že jejich život je křehký. Stačí jen praštit na správné místo. To zvíře křehké nebylo a má stále vrtaly hlavou dvě věci – proč ho Azazel nestáhl, když jsme uzavřeli dohodu? Možná na něj jen zapomněl. Přijde mi divné, že by se mě chtěl najednou zbavit. Vždyť co víc si může přát, než aby mě Agrona porazila na souboji? A on přece věří, že mě porazí. Možná opravdu zapomněl. A za druhé – co přesně ta šelma provedla? Proč je ta lebka tak důležitá? Hm… Konečně zase v táboře. Když jsem vyšlapala všechny ty šikmé stezky až na horní plošinu, ulevilo se mi tak, jak už dlouho ne. Obrovský tábor se od mého odjezdu ještě rozšířil. Kasumi stavěly z kamenů a pytlů s pískem obranné valy pro lukostřelkyně. Jen kousek ode mne osmnáct Kasumi tlačilo podvozek katapultu na výběžek u okraje plošiny. Nebudeme jím střílet. Ale nepřátelé by měli vědět, že máme i takovouhle výzbroj. Na převisu nad branou už stálo několik balist s obrovskými kůly s železným bodcem na konci. Ani z nich nikdo nevystřelí, ovšem draci a jiné létající bestie, mají-li rozum, se budou mít na pozoru. Kapacita plošiny byla plně využitá a desítky tisíc Kasumi byly stále v Shambale. Během těch sedmi dnů musíme obsadit celé údolí až k tunelu. Hlídky musí stát před ním a zvukovým signálem nebo zapálenou hranicí okamžitě informovat další. Další hlídka signál předá dál a tak stále dokola, dokud my nahoře nebudeme vědět, že se blíží nebezpečí. Navíc udržet hordu nepřátel v tunelu bude snazší než se jimi nechat obklíčit. Potřebujeme někoho s těžkou zbrojí, štítem a naginatou nebo kopím. Do sedmi dnů budeme mít zmapovaný terén údolí a budeme moci ke skalám po levici umístit jízdu. Bude ukrytá někde za skalami a připravená vpadnout nepříteli do boku. Mám tolik plánů, ale vím, že velitelky je mají také. V téhle válce mám já jednu obrovskou výhodu. Ani já ale ani Azazel nemáme naprosto žádné válečné zkušenosti, které by za něco stály. I to povstání Agagarů Azazel nechal dojít tak daleko jen díky svým chybám. Skoro mám pocit, jako by tuhle válku vedly děti. Můžu jen předpokládat, sázet na logiku, na intuici, na předvídatelnost protivníka, ale zkušenosti nemám žádné. Možná je to tak dobře. Azazel není člověk a už vůbec ne opravdový vojevůdce, takže držet se osvědčených taktik a očekávat to samé od protivníka by mohlo být chybou. Co se asi tak může Azazelovi honit hlavou? Bojuji ne s generálem, ale s domýšlivou bestií, která chce jen žrát, šukat a vládnout. Těžko říct, v jakém pořadí. Je to víc zvíře a možná, že podle toho bude vypadat jeho taktika. Ale plánování nechám na zítřek. Musím si odpočinout, vždyť každou chvíli se rozevře Oko a bude zase den. Uff, už jsem třetí den na nohou prakticky beze spánku! Čím více jsem se blížila ke svému stanu, tím více unavená jsem si připadala. Mám před sebou sedm klidných dnů. Během nich se budu snad modlit, aby mě Stvořitel nepřipravil o zrak. Ať si vezme cokoli, jen ne zrak! Asi by bylo logičtější vyzvat Agronu k boji co nejdříve, dokud toho boje jsem schopna. Výsledek souboje ale závisí na někom jiném a ten někdo potřebuje čas. Teď ho má.
Zašla jsem ke svému stanu a kývla hlavou k jedné ze strážkyň. „Najdi velitelku Tetsui, a pokud to ještě neví, vzkaž ji, že jsem zpátky a… ať obsadí postupně celé údolí. Neměla by narazit na odpor. Ale pokud to není důležité, ať za mnou na poradu přijde až se vyspím. Díky.“ Uff, s představou, že za plentou je pohodlná matrace, se mi už teď zavírala víčka. Val vešla do stanu také. Bylo mi ale jasné, že teď moji společnost nehledá. „Jdi za otcem,“ řekla jsem jí, zatímco jsem se oblékala do náhradního oblečení. „Ať je klidný, že jsme zpátky.“ „Dobře. Kdyby něco… víš, kde mě najdeš, Kasumi a…“ Přistoupila ke mně. Vypadala vyděšeně. Čekala, že to já něco řeknu. Chm… „Nezlob se na mě,“ snažila jsem se tvářit provinile. „Přehnala jsem to.“ Odhodlala se k tomu roztáhnout ruce a obejmout mě. „Ještě není po všem, Kasumi. Být tu Nataša, řekne ti, že v tomhle světě nemůžeš ani smrt pokládat za jistou a víš – já si to myslím taky. Co my víme – třeba existují způsoby, jak Sakuru vrátit zpátky.“ „Snad…“ řekla jsem, ale nedokázala tomu uvěřit. „Ztráta Slzy může ovlivnit víc než jen život a smrt mých blízkých. „Val, chci tě o něco poprosit.“ „Cokoli, Kasumi.“ „Nech si to všechno pro sebe. To s tou Slzou. Uděláš to?“ „Zachránila jsi mi život. Dvakrát… Tohle je to nejmenší, jak se odvděčit. I když nechápu, proč. Kasumi to přece pochopí, ne?“ Kéž by… Vážným způsobem ohrozit válku mi žádná z nich neodpustí. Jak bych v to mohla doufat, když si ani já sama nedovedu odpustit. „Musíme táhnout za jeden provaz,“ řekla jsem Val, „jen tak můžeme zvítězit. Takže jednou zachráním já tebe, podruhé…“ „Ty ale nepotřebuješ zachraňovat,“ usmála se. Ten její výraz byl úžasný… Ten upřímný úsměv, ty modré laskavé oči… Ze srdce jí spadl obrovský balvan. „Po dnešku jsem tvým dlužníkem, Kasumi. A tak hned ti to nesplatím, to mi věř. Chm,“ zesmutněla náhle, „kdy se asi vrátí máma?“ zeptala se. „To nevím, snad brzy. Do sedmi dnů by měla být tady.“ „Až za sedm dnů?!“ smutnila zase. „Doufám, že je v pořádku. Ona je moje všechno, víš? Taky mi zachránila život. Mnohokrát. Kdybych jí snad mohla nějak pomoct…“ „Nemůžeš. Tohle si Parvati musí vyřešit sama.“ „A co je vlastně jejím cílem? Teď už mi to říct můžeš.“ Mohla jsem, to ano. Hm. „Parvati sem musí přivézt Stín. Stíny nemusejí být vždy agresivní. Lidé mají agresivitu v sobě zakódovanou. Většina lidí to nepřizná, ale mají jakýsi dobrý pocit z toho, když ovlivňují osudy druhých. A největší vrchol takového ovlivňování je mít moc nad životem a smrtí, dokázat druhým ubližovat a bít se. Samozřejmě jsou výjimky a Agagaři jsou v tomhle smyslu prakticky výhradně výjimeční. Je to maximálně mírumilovný národ. Krotcí, poddajní, vlídní, manipulovatelní, laskaví, milující… Proto věřím a Lilith v to věří též, že Stín krále Agagarů, kterého Parvati hledá, je vcelku neškodný. Já ho potřebuji mít tady.“ Valerie nevypadala jakože chápe. Modré oči jako dvě perly vyzařovaly nejen nevinnost, ale také hloupost. Nebyla žádný génius. Snaživá, vzdělaná ale ne doopravdy chytrá. „Ale… říkala jsi, že Agrona je Agagar. A ona je přece válečnice. Jak může splňovat ty vlastnosti Agagarů, které jsi vyjmenovala?“ Neřekla jsem, že Agagaři byli takoví vždy. Jednoho dne se vzepřeli svému pánu. A myslím, že jsi dobře viděla, jak skončili. Agrona je poslední svého druhu. Už asi patnáct tisíc let je poslední svého druhu.“ „Ale… ale k čemu potřebuješ Stín toho krále? Chceš jí vydírat? Nebo překvapit a zasadit smrtelný úder?“ Zívla jsem. Ne únavou, ale hovor se stáčel do míst, která ještě nechci odhalit
a to ani svým Kasumi, natož Valerii. „Nebudu tě už rušit,“ chytila se Val na udičku. „Musíš si odpočinout. Dobrou noc a sladké sny. Jo, a když tu žiješ sama, tak… kdybys chtěla, Kasumi, stav se někdy u nás ve stanu. Můžeme si zazpívat nebo zahrát nějakou hru. Pomůže ti to zahnat zlé myšlenky. Možná i ty... další Kasumi by si měly najít zábavu, vždyť čekaní na boj to je… hrozně deprimující.“ „Uvidíme,“ usmála jsem se. Možná až příliš křečovitě. Kasumi se nepotřebují před válkou rozptylovat. Potřebují zklidnit stres meditací, ne se mu vyhýbat zpěvem. „Zatím ahoj a… ehh… dobře se vyspi.“ Odešla. Odešla s úsměvem na rtech. Tam v jeskyni to vyšlo dokonale. Kdyby ta bestie Val dostala, byl by to další obrovský problém. Ale takhle… zachránila jsem Val život. Riskovala jsem ten svůj život, protože mi na ní záleží? Ani omylem! Riskovala jsem ho jen pro to, aby stála Val na mé straně. Lepší už to být nemohlo. Konečně jsem měla chvilku klidu jen sama pro sebe. Hm, někdo mi na stolek u lehátka položil mísu s pomeranči. Armáda se živí především stravou bohatou na živiny, nejčastěji hmyzem. Je to velmi výživné jídlo, i když chuťově nic moc. Vlastně to chuť nemá skoro žádnou, ale o ni tu nejde. Já však evidentně měla určitá privilegia jíst i chutnější záležitosti. Po jídle jsem se natáhla na pohovku a položila hlavu na polštář. Sedm dnů… pokud Azazel dodrží slovo a to by dodržet mohl, když mám já, obyčejná lidská žena stát proti živoucí legendě. Sedm dnů klidu, ale též sedm dnů do zlomového bodu, který rozhodne o dalším vývoji války. Riskuji mnohé, ale já nemám moc na výběr. Stále mi ale nešla z hlavy událost v tom kostele. On to asi nebyl kostel, jako spíš hrobka. Hrobka nejvýznamnějšího z Agagarů? Nebo naopak toho nejpodřadnějšího? Nemohla jsem se zbavit dojmu, že roztříštění té lebky byl velmi dobrý strategický tah. Rozhodně to vtluče klín mezi Agronu a Azazela. Chystala jsem se spát, když jsem na vnitřní stěně stanu zahlédla stín. Tam venku bych v mžiku sahala po meči, v táboře jsem se cítila o poznání bezpečněji. U vchodu stála Naomi. Měla na sobě Sakuřin vyztužený oblek, ale bez přilby. Byl jí trochu velký a určitě nepohodlný. Muselo v tom být hrozné horko. Pot jí úplně tekl po čele. „Proč to nosíš?“ zeptala jsem se. „Ve dne je venku skoro na padnutí! Můžeš si ublížit! Hned to sundej!“ Naomi přistoupila ke mně a hledala bloček. „Už mi nemusíš nic psát. Umím odezírat od úst. Otoč se na mě, jadrně mluv a… ani nepoznáš, že mi něco je.“ Naomi se v ten moment ale nerozzářila nadšením, jak jsem si myslela. Ani se mi nevrhla kolem krku. Pouze se zamračila. „Co se stalo?“ ptala jsem se. „Je jich tu tolik…“ hlesla tiše. „Je to hrozné! Ony jsou jako ty! Jsou jako ty! Jedna jako druhá!“ Ukázala jsem dceři symbol kapky na hřbetu ruky. „Takhle mě poznáš snadno.“ „To je mi fuk!“ rozzlobila se. „Jak dlouho už tu jsi?! To jsi za mnou nemohla přijít?!“ zlobila se. „A nebo některá z nich? Ne, jim je to jedno a tobě taky! Vlastně bych ani nepoznala, že to nejsi ty! Můžeš zaúkolovat nějakou tu slepici, aby si hrála na moji mámu a já nic nepoznám. Ale ani za to ti nestojím! Jsem ti ukradená!“ „Tak dost!“ zarazila jsem její vyčítavé skučení. „Teď jsem se vrátila! A jestli sis nevšimla, mám na práci důležitější věci než být s tebou.“ „No jasně…“ odfrkla si, „důležitější než být s vlastní dcerou. Tam na ostrově jsi taky měla důležitější věci, co? Dennodenně se válet v chýši, žrát a spát.“ Zaměřila jsem se na ni zlostným pohledem a neměla daleko k ošklivým slovům. Zkusila jsem se ale mírnit. „Udělala jsem chybu,“ přiznala jsem. „Chybu?! Celý život jsi na mě srala a ty tomu říkáš chyba?! Sakura se o mě starala! Byla jako
moje máma a kde je teď?!“ Najednou, jakoby z ní veškerá zloba vyprchala. „Kdy… kdy bude mít Sakura pohřeb?“ „Co… cože? Pohřeb?!“ Ale… do háje… „Tak kdy?! Až se vrátí Parvati?“ „No… ne. Sakuru jsme nechali spálit společně s těmi mnichy a Shifrou. Málem jsem jí tím vyrazila dech. Zírala na mě, jako kdybych udělala něco nepředstavitelného. Rychle jsem se to pokusila zamluvit. „Sundej si ten oblek. Tady ti nic nehrozí a nosit ho je o zdraví. Uděláš nejlépe, když budeš celý den trávit ve stanu.“ „Nikdy,“ zakroutila hlavou zlostně. „Kdyby to měla na sobě Sakura, kdyby to v tu chvíli měla na sobě, určitě by se jí nic nestalo!“ „To nemůžeš vědět. I ten oblek má slabá místa a…“ „Proč si ho nevzala?!“ vykřikla na mě Naomi. „Protože to v ten moment nepovažovala za důležité. Proč se mě na to ptáš? Co tím chceš říct, Naomi?“ „Věřila ti!“ odsekla z nenadání. „Věřila, že jí ochráníš! Ale ty jsi neudělala nic! Připadala si v bezpečí a oblek nechala být! Ale to se spletla! Nechala jsi moji mámu umřít, protože ji nenávidíš! Celý život jsi ji jen nenáviděla, a když tě nejvíc potřebovala, vykašlala ses na ni. Stejně jako teď. A teď kvůli tobě máma umřela! Ty… ty jedna bezpáteřná mrcho! Zabila jsi moji mámu!“ zařvala a s pláčem na krajíčku vyběhla ze stanu. Já dál slepě zírala do místa, kde před chvilkou stála. Nemělo smysl za ní běžet a něco jí vysvětlovat. Moje jediná dcera mě nenávidí a má k tomu zatraceně pádné důvody. Ne však ten, že jsem nechala Sakuru umřít! Tohle mi přece do očí říkat nemusela! Protože… protože tohle bolí. Sedm dnů klidu? Ne, ani náhodou. Bude to sedm dnů stresu a výčitek svědomí. A ona jen přilévá olej do ohně. Radši bych s někým bojovala, než tady seděla a přemítala si ten okamžik, kdy hrudí mé sestry projelo ostří meče. Své nepřátele mohu zabít a vyhnat je z mysli, tenhle osudový okamžik mého naprostého selhání z mysli vyhnat nelze. Jak jsem to vůbec mohla dopustit? Naomi měla pravdu – Sakura na mě spoléhala. Vždycky na mě spoléhala a věřila, že ji ochráním, že nedovolím, aby se jí něco zlého stalo. A já? Zklamala jsem. Co je bojovnice, která nedokáže ochránit své nejbližší? Zavřela jsem oči, zhluboka se nadechla a hledala sílu vyhnat tyhle myšlenky z hlavy. Bylo mi najednou tak smutno. Sama ve velkém stanu. Bez Sakury… Co když už budu celý život bez Sakury? Tak ráda bych na celý ten incident pohlížela optimističtěji. Tak ráda bych si řekla, že ani se ztrátou Slzy ještě není rozhodnuto. Ale nemůžu. Je toho na mě tolik. Položila jsem hlavu na malý polštářek a málem neudržela slzy. Na spaní jsem ale neměla ani pomyšlení. Smutek rychle překlenul v zlost. Zatínala jsem nehty do matrace a představovala si, že škrtím Shifru. Ale ani její smrt, ani ta nejbolestivější smrt, jakou jí přichystám, mi Sakuru nevrátí. Možná bych měla jít teď hned za Lilith a přinutit ji, aby mi vyrobila novou… Ano! Místo moci může vyrobit cokoli! Proč by nemohla vyrobit novou Slzu krve?! Je to jen chabá naděje, ale je to další šance, jak věci napravit. Ale… ale Lilith teď u Zrcadla není! Poslala jsem ji pryč, takže ji nemám jak zkontaktovat. Navíc nemám páky, jak ji přimět mi pomoct. Vstala jsem, vyšla ze stanu a pohlédla na oblohu. Byla stále tma a jediné, co osvětlovalo tábor, byly nádoby s hořícím olejem a dřevem. Věděla jsem, že se musím probrat, jinak se utrápím. Zašla jsem nejprve k nádržím s vodou. Nabrala polovinu plechové nádobky zavěšené na boku, trochu vody vypila, abych si zchladila hrdlo a zbytek si vylila na hlavu. Teď když Oko nesvítí, je mnohem chladněji. Pořád mi je ale horko, obzvláště po té scéně. Bude hrozné v tom vedru bojovat, když už jen práce v táboře nebo dlouhý pochod je úmorný.
Další důvod proč je těžká zbroj k ničemu. Kasumi by se v ní snad upekly zaživa. Musím z Naomi sundat tu pitomou robotickou zbroj, než tady zkolabuje. Zavítala jsem do stanu Edwarda. Doufala jsem, že ještě nespí. Hm, Val u stolu pojídala maso z konzervy a povídala si s otcem. Naomi tu ale nebyla. Zatraceně! Sam ležel na posteli a spal. „Můžu dál?“ zeptala jsem se. Oba se na mě otočili. „Jen pojď,“ řekla nadšeně Val. „Ale buď prosím tiše, brácha spí.“ Vešla jsem do stanu a přistoupila blíže ke stolu. „Hledám Naomi. Neviděli jste ji?“ „Ne,“ kroutila hlavou Val. „Teda… když jsem přišla a řekla jí, že jsi zpátky u sebe, chtěla jít za tebou. Neukázala se?“ „Asi bude někde venku trucovat. Viní mě ze smrti Sakury a nechce si nechat nic vysvětlit.“ Edward vstal od stolu, aby si se mnou mohl lépe promluvit. Vypadal ustaraně. „Val mi vyprávěla, k čemu došlo. Podívejte, Kasumi... nechci, aby moje dcera opouštěla tábor! Mohla tam umřít!“ zlobil se Edward. „Ma-mami?“ ozvalo se z postele. Edward zašel rychle za synem a než se ten stačil rozkoukat, pohladil ho po vlasech a něco mu řekl. Val mezitím dojedla, opřela se zády o stůl a tvářila se provinile. Edward se během chvilky vrátil, jenže nevypadal o nic klidnější. Tentokrát si ale dal pozor a mluvil jen polohlasem: „Znovu už ne. Moje žena je někde s tou bestií, která nám málem zabila Sama. A moje dcera mezitím bude nasazovat svůj krk? Proboha, Kasumi, to nemůžete myslet vážně. Copak na válku nemáte dost svých bojovnic? Proč nasazujete život mé rodiny?“ „Protože… protože vás potřebuji.“ „Tak vy potřebujete, aby moje žena byla s Lilith?! Co když jí ublíží, stejně jako chtěla ublížit Samovi? Krátce po tom incidentu jste za Lilith byla. Co vám vlastně řekla? Proč chtěla zabít Sama?“ „O tomhle jsme spolu nemluvili, protože…“ Mám jim to říct? Parvati jsem to řekla. Bylo to férové a hlavně jsem jí zabránila v tom, aby před Lilith udělala nějakou hloupost. A až se Parvati vrátí, tuhle zajímavou skutečnost prozradí i své rodině. Dobře, že to neudělala už tu noc. Musím s pravdou ven, jinak to bude ještě horší. „Edwarde…“ začala jsem opatrně. Už podle mého výrazu mu muselo být jasné, že je to vážné. „To Shaira ovládla mysl štěněte, ne Lilith. Udělala to, aby vás přiměla jít do války.“ „Prosím?!“ zhrozil se Edward. „A vy jste to věděla jak dlouho? Kdy vám to Shaira řekla?“ „Já… jsem to věděla…,“ Bylo to snad poprvé v mém životě, kdy jsem měla problém dívat se někomu do očí. „Shaira mi o ovládnutí toho psa řekla to odpoledne, než se to stalo. A… a já nebyla proti, protože vás potřebuji. Ale nebylo to nebezpečné - Shaira zařídila, aby pes Sama nezabil. Měl ho jen postrašit.“ Edward chvíli mlčel. Val také. I já mlčela. Poté Edward ukázal ven ze stanu a řekl jediné: „Vypadněte!“ „Ale nechte si…“ „Nic vysvětlovat nepotřebuji! Rozumím moc dobře. A co se nás týče… ráno se vracíme na povrch.“ „Cože? Edwarde, to nemůžete, protože…“ „Vy-pad-ně-te! Už vás nechci v životě vidět. Moje žena má pravdu. Vy JSTE zrůda!“
Odešla jsem. Nemělo smysl protestovat nebo je přemlouvat. Ničemu nerozumí. Je to jen banda bláznů. Jednám s bandou bláznů, ale to není to nejhorší. Nejhorší je, že já tu bandu
bláznů bytostně potřebuji! Vrátila jsem se ke svému stanu, a když jsem odhrnovala plentu, ohlédla jsem se na strážkyni: „Sežeň mi velitelku Bushi. Okamžitě.“ Uff, nabrala jsem z misky ve stanu další čerstvou vodu a opláchla si obličej. Už mi bylo zase horko. Nemůžou ode mě odejít. Protože koho jiného budu mít? Nikdo z nich nechápe důvod toho všeho. Je jim jedno, o co se tady snažím. Neuvědomují si, že cílem nás všech by mělo být porazit Peklo. Místo toho si hrají na své soukromé problémy a obracejí se proti mně kvůli idiotským důvodům. Obrátili se ke mně zády už tehdy ve vile a teď znovu. Kvůli nim prohrávám válku, aniž bych prohrála jedinou bitvu! Navíc Valerie ví věci, které nesmí nikomu prozradit. Pokud… pokud je zkusím zastavit, použije je proti mně. Může mě zatlačit do kouta. Mě a zatlačit do kouta! Ne. Připadalo mi to směšné. Ne, já se nenechám hloupou holkou zatlačit do kouta, to nikdy! Ale tady nejde jen o mě. Chtějí se postavit proti mně a nechápou to nejdůležitější - aniž by si to uvědomovali, devastují svůj vlastní život tam nahoře. Já jsem poslední naděje lidstva. Pokud neporazíme Peklo, nebudeme moci zachránit svět. Možná bych jim to měla říct. Možná někdo z nich pochopí. Sakura přece pochopila. Ale… oni nejsou jako Sakura. Jsou to hlupáci. Edward, Valerie, Parvati… jen blázni zaslepení ideály o dobrém a prosperujícím světě. Rodina zaslepenců s růžovými brýlemi na očích. Chudáci zmanipulovaní životem v otroctví tam nahoře. Možná jim nemám co vyčítat. I já žila v otroctví. Prohlédla jsem Tokutarův svět a díky tomu jsem pak snadno prohlédla i svět Scionu a dalších jim podobných bláznů. Ale oni neprohlédli ještě nikdy nic. A až se tak stane, bude už pozdě. Po dalších dvanácti letech života tam nahoře by i oni pochopili, jaká je pravda. Sledovali by bortící se systém ekonomik a vlád. Lidstvo se blíží své hraně. Kapitalismus je pyramida. Každý parazituje na tom dole. Zatímco jedni končí jako bezdomovci anebo páchají sebevraždy, jiní se těší z jejich majetku. Ale z dlouhodobého hlediska je ta pyramida odsouzena ke zborcení. Spodní podlaží se úplně rozpadne, rozloží a zničí, a najednou se ti o úroveň výš ocitnou v roli chudáků držících na svých bedrech ty ostatní. A Evropu čekají krušné časy. Z jihu fanatičtí islamisti prchající z Amerikou zničených zemí. Ze západu oslava homosexulismu a destrukce morálních hodnot. Ze severu rozklad rodin a likvidace soukromí každého jednotlivce. A z východu? Zatím ještě nic, tedy krom peněz proudících na západ díky vysávání postkomunistických zemí, které skončily jen jako skládka pro nechutné potraviny a další výrobky podřadné kvality. Ale i tak – Evropa je jako v kleštích. Kdyby to Edward, Armando, Valerie a další jen trochu chápali, kdyby si to uvědomovali, pak by stáli za mnou děj se co děj. „První?!“ vytrhl mě z myšlenek příchod mé dvojnice. Ve své černé kožené zbroji stála u vchodu a držela za ruku Naomi. „Prý umíš odezírat od úst… to je dobře. Mám tu tvoji dceru. Chtěla se proplížit ven z tábora.“ „Ven?“ zhrozila jsem se. „Proč? Co blázníš, Naomi?!“ přiběhla jsem k ní. „Chci najít svoji mámu. Chci její Stín!“ „Vždyť ti to k ničemu nebude! I kdybys jí našla, tak v tuto chvíli by tě Sakura leda tak zabila! Ona je Stín! A Stín nerozlišuje - Stín vraždí!“ Chytila jsem ji za ruce, chtěla se mi vytrhnout, potom se přetlačovat. Konečně toho nesmyslného snažení nechala. „Tohle už nikdy nedělej. Nikdy – rozumíš mi?! Já udělám všechno pro to, abych Sakuru zachránila, tak to nechej na mě. A teď běž spát. Ode dneška spíš u Valdemara ve stanu a ještě něco – tu zbroj si sundej.“ „Ne!“ odsekla vztekle. Kývla jsem hlavou k Bushi. Pomohla mi Naomi podržet, zatímco já jí odepnula zbroj a vysvlékla jí ji. Během toho se Naomi vzpouzela, křičela a častovala mě nadávkami. Konečně jsem tu zpropadenou zbroj sundala a vztekle s ní mrštila o zem. Bushi Naomi pustila. Ta vystrašeně couvla před námi ke vchodu do stanu. Strnula, vrhla na mě nenávistný pohled, vycenila zuby a řekla: „Měla jsi umřít místo Sakury.“ Alespoň myslím, že
to takhle řekla. Ve skutečnosti sotva pohnula ústy, možná z nich nevydala ani hlásku, ale co na tom… tohle jí hrálo na rtech – tohle jí problesklo hlavou. Když pak konečně vypadla ze stanu, v mysli jsem si přehrávala tu scénu. Měla jsi umřít místo Sakury… umřít místo Sakury. Měla jsi umřít. Umřít. Umřít! Možná se mi to jen zdálo, ale… Rozklepaly se mi ruce. Udivovalo mě to. Mně se přece ruce netřesou. Usedla jsem mlčky na kraj postele a rukou si prohrábla vlasy. Černé, zpocené, krátké… Chyběl mi ocásek. Možná jsem si ho neměla uříznout. Možná jsem si neměla uříznout uši. Možná… možná jsem měla umřít místo Sakury. Tak jsem tam tak hloupě seděla. Zmatená sama sebou. S dvojnicí jsme si vyměňovali pohledy. Chápala to. Rozuměla mi. Alespoň někdo. Přesto jsem si vedle ní připadala osamocená. V celém táboře, jako kdybych byla sama. Jediný člověk proti celému Peklu. Bylo jich sto tisíc anebo jedna jediná? Jedna jediná žena toužící změnit svět k lepšímu. „Nerozumí mi,“ zašeptala jsem a pak zaměřila zrak na ústa mé dvojnice. „Já ti ale rozumím,“ odvětila. „My všechny ti rozumíme,“ mluvila Bushi dál. „Už jsi jim řekla o Bílé smrti?“ Zakroutila jsem hlavou. „Měla bys. Vylož karty na stůl. Tvrdě, přímě a čestně. Ať se s tím popasují, dokud mají čas. Nebo to chceš tajit? Praskne to. Dřív nebo později. Potkáme Shairu, Lilith nebo Shifru a pak… použijí tu informaci proti tobě.“ „Já nevím,“ odvětila jsem. Zvláštní… Bushi jen říkala nahlas to, co se mi honilo hlavou. Ano, Shaira tu informaci už použila v domnění, že proti mně obrátí Sakuru a zachrání si život. A udělá to znovu. Mám jim to všem říct? Ocení někdo z nich moji upřímnost? Ani omylem. Budou stát na mé straně? Po tomhle nikdy. Ale přesto jsem měla nutkání otevřít jim oči. Říct pravdu o tom čoklovi, říct pravdu o Bílé smrti a říct pravdu o vládě Kasumi. Bushi si klekla přede mě a pohlédla mi do očí. Ten pohled… Bylo těžké ho snést. Hnědé oči mi pronikaly do duše. Nebránila jsem se tomu. Nebylo co skrývat. Ne před sebou samou. „Je to hrozný pocit,“ řekla jsem a stále hrdě hleděla do těch očí. „Vybojujeme bitvy, porazíme démony a vstoupíme k Tlukoucí bráně. A pak… Jen jim připravím cestu. Vymeteme jim cestičku až na samotný vrchol a za odměnu mě všichni do jednoho, dokonce i má vlastní dcera, pošlou na smrt. Hluchou, slepou, němou… bude jim to jedno.“ „Rozumím ti,“ kývala Bushi hlavou. „Sto tisíc lidí tě podporuje, deset se jich staví proti tobě, a přesto odpůrci vítězí. A přitom ses doopravdy provinila jen jediným – máš vizi lepšího světa.“ „Ano… mám vizi. Když Alexandr Makedonský táhl do Indie, měl svoji vizi. Když Napoleon dobýval Evropu, měl svoji vizi, stejně tak ji měli Hitler a Stalin! Když se samurajové postavili na odpor svým vlastním pánům, protože ti zaprodali svoje zvyky, zemi a tradice západu, také měli svoji vizi! Každý z nich ji měl a každý se svojí vizí zemřel. Jejich vize nebyly ve svém jádru špatné. Kdo z nich chtěl nekonečnou válku, kdo toužil po bezbřehé tyranii?! Požadovali moc, ale moc je jen prostředek. Co chtěli s mocí dělat? Chtěli nastolit nový a lepší svět, který měli před očima! Jejich vize vedly přes tisíce a miliony mrtvých. Ale jinak to nešlo.“ „Máš pravdu, První. Jejich vize ztroskotaly vinou odpůrců. Byli to ti, kteří se nechtěli vzdát svých výsad, ti, kteří se bránili změně kvůli strachu a také ti, kteří se jednoduše stali nepřáteli těch velkých vizionářů. I ty máš své odpůrce. Smiř se s tím. Ale na rozdíl od Stalina nebo Napoleona můžeš svoji vizi naplnit.“ „Můžu…“ opakovala jsem si to slovo. „Můžu tu vizi naplnit. Ano, můžu. A udělám to!“ rozhodla jsem se a v rychlosti se postavila na nohy. Bushi učinila totéž. „Mám vizi!“ řekla jsem, tentokrát bez záchvěvu nejistoty. „Je to vize prosperujícího světa bez zločinu, bez nedostatků, bez peněz a bez náboženství. Svět, kdy každý pracuje pro sebe i celou společnost, aby planeta prosperovala. Není to svět hamižnosti a utlačování. Uznávám – není to ani svět lásky, ale je to svět míru a z něj tu lásku půjde vybudovat. Je to položení pevného základu na cestě k vrcholu samotného lidství. A já za tou vizí půjdu, ať se stane cokoli.
Nehledě na překážky půjdu dál. Zajistím své rodině a přátelům mé rodiny lepší budoucnost nehledě na to, co si sami přejí nebo nepřejí. Pokud se postaví proti mně, odstraním je. Pokud přijmou moji vizi, budou žít a za pár let mi budou děkovat. Buď zemřou v boji za svůj špatný svět, nebo budou žít v mém dobrém světě. Volba je jejich a následky si každý ponese sám!“ Přistoupila jsem k Bushi blíž. Dýchaly jsme si do tváře. Pak jsem rozdala úkoly. „Ještě tuhle noc vtrhni se svými ženami do stanu Edwarda a jeho i jeho děti zajměte. Nezajímá mě, jak moc budou křičet. Zajímá mě, kdy slíbí absolutní věrnost své vůdkyni. A až tak učiní… připomenu jim, jaké to je zradit člověka, kterému dali slib věrnosti.“ „Mám jim připomenout osud Adriana Gordona?“ „Ne. Udělám to sama. Ať pouze vědí, že ti, kdož oplatí jejich zradu, tu budou, i když já zemřu.“ Žena se nepatrně ušklíbla. „A co tvá dcera?“ „Zatím ji nech být. Postarej se jen o Parvatinu rodinu.“ „Parvati se to líbit nebude…“ pronesla Bushi skoro až s nadšením. „Je příliš tvrdohlavá na to, aby přijala můj svět a zároveň příliš nebezpečná, abych ji ve svém světě chtěla. Může na svoji stranu stáhnout ostatní a možná i Sakuru… Je pro nás hrozbou. Až se vrátí, zbavíme se jí.“ Vyšla jsem s ní ven ze stanu. Opřela jsem se o velkou plechovou nádobu s pitnou vodou a sledovala, kterak Bushi přivedla několik svých lidí a společně vnikli do stanu Edwarda. Během okamžiku byli všichni tři vyvedeni ven s provazy kolem zápěstí. Všimli si mě. Edward křičel, ať je pustí, Val na mě vrhla pohled plný překvapení i zklamání zároveň a Sam vypadal pouze vyděšeně. Koulel očima a přitom se stále ohlížel za sebe na Val. Bál se. Nevěděl, co s ním bude. Myslím, že volal maminku. Máš smůlu, chlapče. Maminka je daleko. Smrt a její ženy odvedly povedenou rodinku za bránu, kde měli skončit spoutaní bez možnosti pohybu. Řekla bych, že křičeli dál. Ano, podle otrávených výrazů ostatních Kasumi bylo evidentní, že Edwarda a jeho dětí měly plné zuby. „Bushi!“ zvolala jsem na poslední ze skupinky žen, která právě procházela mezi vraty. Ohlédla se za sebe a snažila se poznat, která Kasumi ji volala. „Umlčte je!“ dodala jsem. „Roubíky do úst a co nejrychleji. A držte je pospolu. Snáze se pak zlomí.“ Napadalo mě, kdy se nějaká Kasumi ohradí a řekne mi, že jejich zajetím porušuje své zásady. Zdálo se ale, že všechny chápou, oč tu běží. Moji odpůrci ohrožují průběh války i životy nás všech. Zašla jsem ke stanu Valdemara a viděla, že před vchodem stojí Naomi. Zřejmě sledovala celou tu scénu. V okamžiku, kdy si mě všimla, se však vrátila do stanu. Byl to mnohem menší stan než ten Edwardův. Také byl jen pro tři lidi. Maximálně. Ale Luciana a Nataša teď mají svoji práci jinde. Naomi ležela na posteli čelem ke stěně stanu, zatímco Valdemar seděl na spacáku a v rukou držel malou fotku z otevřené peněženky. „Kasumi?“ ptal se, když mne zahlédl. „Co se to venku děje? Vzbudil mě něčí křik. Zaútočili na nás? Je všechno v pořádku?“ „Nic se neděje,“ odvětila jsem s klidem a uklidnila ho. „Luciana se ještě nevrátila?“ „Na to je příliš brzy.“ „A… jo, promiň,“ sklopil provinile hlavu. „Prý jsi poslala Naomi spát sem. Proč?“ „Protože Edward musel…“ Nač se vymlouvat? Zase mám vymýšlet nějaké lži a cestičky jak mu vše vysvětlit, aby ho to tak neranilo? Už mě nebaví pořád hledat diplomatické odpovědi. Mám po krk všech těch přetvářek! Takže jsem se rozhodla to říct stručně a jasně: „Edward ohrožoval průběh celé války a musel skončit pod zámkem!“ „Ale…“ „Dohlédni teď na Naomi,“ přerušila jsem ho. „Hlídej ji a…“
„Ale Kasumi, vždyť…“ „Udělej, co říkám!“ odsekla jsem. „A nepřerušuj mě!“ „Ale KasumI!“ zvýšil na mě hlas a postavil se, zatímco v rukou žmoulal tu fotku. „Ty jsi je nechala spoutat? I Sama?! To přece nemůžeš, vždyť jemu je teprve…“ „Tak dost!“ vyštěkla jsem vztekle, až s sebou Valdemar cuknul. „Už ani slovo!“ zařvala jsem, že to muselo být slyšet daleko odtud. Sama jsem však neslyšela nic. Měřila jsem si vyděšeného Valdemara přimhouřenýma očima. „Nechci už nic řešit! Nechci nic vysvětlovat, beztak to nikdo nechápe! Je to stejné jako tam nahoře. Svět plný slepých hlupáků a já jako jedna z mála, která má oči otevřené. Ale tady v táboře tupci nevládnou. Tady bude vše po mém. Takže ti řeknu jen to, co bys i ty měl pochopit – spolupracovat se mnou můžeš buď po dobrém, nebo po zlém a věř mi, že já dovedu být hodně zlá.“ Ani jsem moc nekřičela a Valdemar se přesto rozklepal strachy. „Nehodlám o ničem diskutovat! Rozuměl jsi mi?“ Valdemar spěšně kýval hlavou. Já se ohlédla na Naomi, která se po mém rozhořčení též viditelně třásla, ale neodvážila se na mě pohlédnout. „Ať tě ani nenapadne udělat další pitomost nebo skončíš tam co Edward! Klidně vás všechny nechám spoutat a budu vás držet v tom nesnesitelném vedru bez vody, když to bude nutné! Ale házet mi klacky pod nohy nebude nikdo z vás! Nikdo!“ vyštěkla jsem nakonec a odešla. Odešla jsem plná vzteku, který pouze maskoval moje rozrušení a bezmoc. O tomhle ten svět nahoře je, že? O spolupráci s hlupáky.
Vyrazila jsem do tunelu za vraty. Právě odtamtud vycházela skupina Bushi. Vypadalo to, že Edward a jeho rodinka jsou už ubytovaní. Zašla jsem tam a proplétala se mezi dalšími Kasumi, jež stále přinášely zásoby jídla a vody. Byl to nekonečný koloběh, dnem i nocí, ale byl základem všeho. Obrovský jeskynní sál nebyl jen frekventovanou cestou, ale též místem, kde stál lékařský tábor. Přímo pod skalním výstupkem. To po pravici byly mnohé hluboké výklenky vedoucí pár desítek metrů do skály, ale nikdo tam nebyl. Vlastně ano, teď už ano. Podél stěny v jednom větším výklenku byly všichni moji vězni – momentálně čtyři kusy lidí stojících zády ke stěně s rukama v okovech. Členky Bushi zatloukly do skály železa, k nimž připevnily okovy a na ně zavěsily mé odpůrce. Protože okovy byly tak vysoko, vězni si nemohli ani sednout a stále drželi ruce na úrovni hlavy. Co nevidět je rozbolí celé tělo a až je opět pustím, stěží dokážou pohnout rukama. Přistoupila jsem k nim a všimla si, že Paola má sklopenou hlavu a zrychleně dýchá. Užívala si to tu už skoro celý den. Přes dlouhé rozpuštěné vlasy jsem jí vůbec neviděla do tváře, ale co na tom, ona mě teď opravdu nezajímala. Zato Edward ano. Zíral na mě zoufalým pohledem. Asi čekal, že se slituji a zase je hnedka propustím. Naivní hlupák. To Valerie neměla ani sílu se na mě podívat. Byla mnou zklamaná. Nemusela by být, kdyby nezklamala ona mne. A malému Samovi tekly po tváři slzičky. Co si Parvati vůbec myslela, když ho pojmenovala po Samuelovi? „Paní Kasumi…“ řekl odevzdaně Edward. „Pusťte alespoň mé děti! Oni nikam nepůjdou, přísahám! Jak by vůbec mohly utéct, když celý tábor i Shambalu obývají vaši lidé?“ „Mám pocit, že to nechápeš, Edwarde. Tak ti to vysvětlím – přiznal jsi, že ty a tvá rodinka chcete utéct, ale utéct se dá mnoha způsoby. Myslíš, že tu po celou dobu války budou mé ženy, aby ti zabránily v tom vypařit se? My nestrávíme celou válku na téhle pitomé skále!“ „Pak propusťte alespoň to dítě!“ poukázal Edward očima na Sama. „Prosím! On ani netuší, co se kolem něj děje! Tohle se na něm může podepsat, Kasumi. Tohle mu může zničit celý život. Snažně vás prosím, nemučte ho.“ „Já tu bojuju za nás za všechny! Že si to neuvědomuješ, je tvoje mínus a že mi házíš klacky pod nohy rovněž.“ Valerie se pokusila vyškubnout z okovů. Zbytečně. Pak se zlostným
pohledem obrátila na mě. „A co ty, když jsi ohrozila život mého bratra?! Jak nazveš tohle?!“ „Nutnost,“ odvětila jsem jasně a stručně. „A nebylo to ohrožení z mé strany. Pokud to ohrožení vůbec bylo... Je opravdu škoda, že zrovna vás já potřebuju. Do jisté míry mohu dávat vinu sama sobě, jenže já od vás čekala víc. Ale… jsem ochotna vás propustit a to klidně hned teď. Potřebuji mít ale jistotu. Přísahejte, každý sám za sebe, že mi zůstanete věrní, pomůžete mi porazit Peklo a nikdy se nepostavíte proti mé osobě. Nikdy a v ničem.“ Edward nevycházel z úžasu, Valerie rovněž a Sam sotva chápal, co že to má udělat. Divné… buď byl opravdu tak vyděšený, nebo Parvati porodila zmetka. Vzhledem k jejímu tělu a minulosti bych se spíš přikláněla k variantě B. „Takže…“ Edward si s Valerií vyměnil pár pohledů. „Proč to děláte, Kasumi? Proč takovým způsobem všechno tlačíte až na absolutní hranu? Proč si nesednout a nepromluvit si, proč vyhrožovat, proč vydírat a proč ubližovat? Copak… copak opravdu nedokážete vycházet s druhými po dobrém? Neumíte to nebo nechcete?“ Udělala jsem krok vpřed. Zírala na Edwarda, dokud neuhnul pohledem. Bylo to rychlé. „Chceš mi mluvit do duše? Tak mi alespoň pohlédni do očí!“ Nestalo se tak. Zíral mi na ústa, na čelo, na obvazy na uších, ale do očí mi nepohlédl. Zbabělec! „Myslíš, že jsem s vámi nejednala v klidu a po dobrém, když jsem chtěla, abyste se mnou šli sem dolů? Myslíš, že jsem neměla dostatečně přesvědčivé argumenty? I kdybys ignoroval hrozbu Pekla, i kdybys to nepovažoval za osudový čin, i kdybys nechtěl vrátit život člověku, který tě léta živil, potom bys možná mohl myslet na své děti, stejně jako na ně myslíš teď. I ony jednou zemřou a poputují sem dolů. Co myslíš, jaké to je být Stín? Podle mě nic moc.“ Poslouchal mě a s ním i Valerie. Ale nezdálo se, že si z mých slov něco berou. „Když jsem se po dvanácti letech vrátila z Pulau Ular a hodlala vyrazit do Pekla, obrátili se proti mně i ti, kteří předtím hrdě hlásili, že sem dolů půjdou stůj, co stůj. A na nich byla celá tahle operace založena. Takže co, Edwarde? Co jsem měla dělat, když bez vaší účasti byla válka odsouzena k nezdaru?“ Valerie sklopila hlavu a hlesla: „Ale proč?!“ ptala se. „Proč tu musíme být? Proč zrovna nás potřebuješ?“ Není co skrývat. I když zalžu, Edward není takový hlupák. Bude chtít přísahu, bude se chtít pojistit, abych mluvila pravdu. Takže je čas vyložit karty. „Pravda je taková, že abychom se dostali ke Stvořiteli, musí někteří z nás umřít. Můžu vám ale přísahat, že můj plán, který zatím stále ještě vychází celkem dobře, nepočítá se smrtí nikoho z vaší rodiny, rozumíte mi?“ Schválně jsem po očku sledovala reakci Paoly, ale ani se nepohnula. Zvláštní. Pokud vnímá, což snad musí vnímat, pak by měla pochopit, co jsem právě teď řekla. „Paolo!“ chytila jsem jí za vlasy a zvrátila jí hlavu dozadu, abych jí viděla do tváře. Málem jsem ucukla překvapením. Měla úplně zarudlé oči a z úst jí vytékaly pěnivé sliny. Vypadala, že je snad v transu nebo šoku! Celé její tělo se jemně chvělo. Chtěla jsem jí rozevřít čelist, což šlo neuvěřitelně těžce. Ne, nedokázala jsem jí udržet čelist roztaženou. Zuby měla úplně zaťaté a prsty křečovitě sevřené. Nehty si drala kůži z dlaní, až jí tekla krev. „Kiai!“ křičela jsem na zdravotnice. „Rychle!“ Nikdo ale nepřišel. Pospíchala jsem ke stanům, málem porazila skupinu Kasumi nesoucí na vozech sudy s vodou a mířila ke stanům na protější straně jeskyně. Většina z nich byla už ve stanech. Neměli zatím mnoho práce. Vběhla jsem do jednoho ze stanů. Ženy ležely jedna vedle druhé ve spacácích. „Hej!“ zvolala jsem a do jedné strčila nohou. To jsem neměla dělat. V mžiku se otočila a podrazila mi druhou nohu. Kdybych nekorigovala pád a neskončila v kotoulu vzad, mohla mě pohodlně srazit k zemi. „Kas… První?“ podivila se. I všechny ostatní Kasumi se probouzely. „S Paolou něco je! Vypadá jako v těžkém šoku.“ Nemusela jsem říkat víc. Čtveřice Kasumi
v mžiku vyběhly ze stanu. Já odešla též, ale nepotřebovala jsem sledovat, co s Paolou bude. Rychle jsem běžela před bránu a do stanu Armanda. Byl to malý stan, podobný Valdemarovu. Přesto tu bylo dost místa. U stěny vedle stolku ležel ve spacáku Armando. A vedle něj byl spacák Paoly. Jinak tu nebylo nic, jen stůl s lucernou, plastové lahve na vodu, konzervy, nože a lžíce. Zatímco jsem pobíhala po stanu a hledala nějaký batoh s Armandovými osobními věcmi, sám Armando se probral a promnul si oči. „Co se to děje?“ ptal se. „Co hledáte?“ „Co hledám?“ ohlédla jsem se na něj a on si všiml znamení na ruce. „Kasumi? Jsi to ty?“ Přimělo ho to se postavit. „Paola je v šoku,“ řekla jsem. „Co… a kde… musím tam…“ Chytila jsem ho za paži hned co vykročil ven ze stanu. „Ne tak rychle. Vypadá to na otravu. A i když je tu dost lidí, kteří by mohli mít zájem se Paoly zbavit, mám pocit, že je jen jeden člověk, od kterého by se Paola nechala krmit, aniž by jí to připadalo podivné.“ „Co… snad nechceš říct, že… Kasumi?!“ zhrozil se a já okamžitě poznala, že své překvapení nehraje. Zeširoka rozevřené oči, chvění hlasu, pohyb úst… Neměl s tím nic společného. „Asi jsem se spletla…“ Armando se shýbnul ke spacáku Paoly, rozepnul zip a vytáhl malý kufřík. „Tohle jsem tu našel. Chtěl jsem její spacák srovnat, když jsem nahmatal něco tvrdého. Jsou v tom ampulky a injekce.“ „To tě nenapadlo, že je to důležité?!“ „Napadlo, ale Paola tvrdila, že bere nějaké vitamíny. Myslel jsem… Ony to jsou asi léky, co?“ Vytrhla jsem mu z ruky kufřík a spěchala zpátky. Vpadla jsem do hlavního lékařského stanu, jehož celá jedna stěna byla srolovaná a vytažená nahoru, aby nepřekážela. Paola ležela na lůžku uprostřed, kolem ní čtveřice zdravotnic. Jedna z nich jí prohlížela zorničky, další připravovala injekci s nějakou tekutinou, snad na uvolnění svalů. Nevím, některé Kasumi tady mě překonávají ve znalostech. „Jak to s ní vypadá?“ ptala jsem se ihned po příchodu. „Moc dobře ne,“ odvětila lékařka. Armando přiběhl také a okamžitě se nahrnul ke stolu. „UhnI!“ odsekla jiná Kasumi, aby jí nepřekážel. Otevřela jsem kufr a ukázala ho ostatním. Prázdná injekční stříkačka, čtyři malé ampulky s nažloutlou tekutinou a malý hadřík. „To není otrava…“ řekla jsem. „To vím taky!“ odvětila jiná Kasumi a poukázala vpichy na Paolině zápěstí. „Je to feťačka,“ dodala. „Tělo shání látky, na které si přivyklo. Tak mi to dej, První.“ Zatímco nám Armando koukal přes rameno, jedna zdravotnice napíchla víko ampulky a nasála do stříkačky tu žlutou látku. Pak jí vpíchla Paole do žil. Žádná okamžitá reakce se ale nedostavila. „Měla jsi jí to vrazit rovnou do krku,“ řekla jedna zdravotnice. „Anebo do oka,“ ušklíbla se jiná. „Jednou o něj stejně přijde,“ dodala další. „Už se nemůžu dočkat,“ komentovala jiná. Zatímco se skupinka mých lékařek bavila o tom, jak svoji pacientku co nejvíce zmrzačit, vzala jsem Armanda kousek stranou. „Nevšiml sis na ní během těch pár hodin ničeho zvláštního?“ „Jak bych nemohl? Víš, Kasumi, vzpomínáš si ještě na tu loď? Jak se jmenovala… Ztroskotanec, viď? Když jsem tam svoji matku viděl po tolika letech, vůbec jsem ji nepoznával. Vyrostla a dospěla, jako když se z larvy vyklube motýl.“ „V tomhle případě spíš můra…“ „Ale rozumíš mi. Nepoznával jsem ji. Cizí člověk vzhledem a duší, ale má matka svoji krví. A
teď, teď když jsem ji v tom chrámu viděl znovu po tolika letech, zažíval jsem naprosto stejné pocity. Ale přesto v nich byl rozdíl. Na Ztroskotanci se moje matka změnila v žoldačku, tvrdou, nepřístupnou a vypočítavou. V Shambale z ní byla silná věřící. Laskavá, vlídná, obětavá… ale přesto už ne moje matka. Vždyť ona mě vůbec nepoznala, vůbec na mě nereagovala. Ani tehdy a ani teď. Mění se jako chameleon. Nejhorší na tom je, že tehdy na Ztroskotanci se v ní časem přeci jen projevila moje matka. Teď mám pocit, jako kdyby chtěla být matkou všech. Často mluvila o Zvěstovateli, který jí ukázal cestu a o Zvěstovatelce, která má dle přání Božího pomoci porazit říši zla. Kasumi, co se to s ní stalo? Kdo jí to udělal?“ „Kdo? Víra.“ Armando jen zíral na mě a já neměla čas ani náladu rozvádět to slovo. Paolin obličej konečně začal chytat správnou barvu a její zornička se vrátila do normálu. „Hlídejte ji,“ nakázala jsem zdravotnicím. Nechte si ji zde a hlídejte ji. Nějak z ní dostaňte, co to bere za svinstvo, ale zkuste ji přitom neutlouct.“ „To půjde těžko,“ odvětila jedna Kasumi. „Snižujte dávky, které bude brát. I kdyby měla nahoře v Shambale ještě hektolitry té látky, nechci jí na tom udržovat.“ „Odvykací kůra po našem? Chm, neboj se, První, přežije to.“ „To je to jediné, o co mi jde.“ Už jsem sotva stála na nohou. Ale nemohla jsem jít spát. Stále tu byli moji tři noví hosté. Vrátila jsem se k nim a unaveně se opřela o skálu. Byl to prima pocit a alespoň mě tak přestaly bolet nohy. Ta túra napříč údolím byla náročná. „Kde jsme to skončili?“ nadnesla jsem řečnickou otázku. Samozřejmě jsem dobře věděla, čím jsem jim prve vyrazila dech. Ale pamatovali si to? „Jak je na tom Paola?“ ptal se Edward. „Žije.“ „Neříkáte to moc nadšeně.“ „Ne? Ve skutečnosti mě to opravdu těší.“ „Kvůli jejímu obětování? Koho hodláte ještě obětovat?“ ptal se Edward. Po hlase bylo znát, jak se zdráhá zeptat. Věděl, že odpověď ho bude bolet. „Lucianu? Vím, že jste se nikdy neměly rády…“ „Hodně to závisí na situaci. Je brzo dělat závěry, zvláště když tu ještě nejsme všichni.“ „A můžete přísahat, že nás opravdu nechcete… však víte.“ „Tak dobře. Podruhé přísahám, že můj původní a navíc stále platící plán s vámi jakožto oběťmi nepočítá, ale pokud se plán změní a musela bych být věštkyně, abych s jistotou mohla říci, že ne, potom samozřejmě může být v osudí někdo další.“ Z mé upřímnosti moc odvázaní nebyli. Málokdo upřímnost ocení. Většina dá na hezká slova, přestože vědí, že ten, kdo je pronáší, jim jen lže do očí. Zvláštní, jak je lidstvo zvyklé na faleš tak moc, že raději odmítá pravdu. V mém novém světě nebude pro lež a přetvářku místo. Nejvyšší čas je zase šokovat. „Teď mě dobře poslouchejte a hlavně mi neskákejte do řeči. Nemám to ráda. Až tady dole skončíme, nechám vypustit raketu, kterou připravila Shaira. Její exploze uvolní do vzduchu plyn, který se obrovskou rychlosti dostane do atmosféry a pokryje ovzduší celé planety. Plyn bude i ve své velmi řídké koncentraci účinný, protože se po vdechnutí naváže na mužské hormony těla a vytvoří smrtící reakci. Látka smete z povrchu země všechny muže, respektive ty, kteří mají určité procento mužských hormonů v těle, a nebyla jim dána protilátka.“ Jejich výrazy byly úsměvné. Zírali na mě, jako kdybych dostala horečku z toho vedra. „Až bude na planetě jen polovina populace, světu se ohromně uleví. Já budu pokračovat v tvorbě Kasumi a ty začnou pozvolna osídlovat svět. Zvládnu asi tři sta tisíc Kasumi za rok, možná víc.“ Tenhle plán bohužel vyžadoval Slzu. Zvláštní, jak všechno stojí a
padá na malinkém kusu kamene. Ale snad, snad získám další Slzu anebo tu samou. Nevzdám své snažení, to tedy ne. „Ženy, které zůstanou na planetě a budou v tu dobu těhotné, porodí. Některé budou mít chlapce a ti se stanou naším nástrojem pro reprodukci. Pokud ženy budou problematické, což pravděpodobně budou, potom budu zvažovat i jejich postupné, či v krajním případě definitivní odstranění. Shaira v Shambale určitě nechala mnoho té látky v laboratořích. S dostatečnými znalostmi by nemělo být těžké látku upravit, aby pro změnu reagovala s ženskými hormony. Ale nerada bych, aby k tomu došlo. Každopádně po více než dvou tisíc let absolutně katastrofální vlády mužů umožním ženám, aby se vrátily na svá místa a co víc – aby najednou byly mnohem výš než muži. Vrátím svět do starých dob, kdy si lidé cenily žen, protože mohly rodit a vychovávat děti. Do dob, kdy ženy byly dokonce tak vysoko, že měly své zástupce v nejvyšších bozích polyteistických náboženstvích. Bude to doba, v níž se třeba i do Mekky opět vrátí vůdčí postavení žen. Možná se tam ženy znovu začnou hlásit ke svým třem bohyním, jejichž víra v ně byla zlikvidována nástupem Islámu. Ale spíše budu doufat, že se ženy zcela zřeknou bohů. A pokud se mýlím a svět se nijak zvláště nezmění, nevadí – zvážím nahrazení žen Kasumi. Ostatní ženy se nám jen těžko budou schopny otevřeně postavit a nějaké ty vraždy nebo tvorba opozice nebudou mít živnou půdu, jednoduše proto, že tady dole mám prakticky neomezený zdroj Kasumi. Bude-li to nutné, jazýček vah, co do počtu Kasumi a zbytku populace, se postupně převáží na moji stranu. Každopádně bude vše směřovat do bodu, kdy Kasumi převezmou správu nad Zemí a povedou lidstvo k lepší budoucnosti. Na světě nebudou žádné státy, pouze jeden velký a ten bude rozdělen dle správy na různé prefektury. Populace ve světě se významně sníží, což dá prostor pro zeleň a přírodu vůbec. Protože každá Kasumi ví, že je třeba vézt lidstvo vpřed a s ním i planetu, budou pro to dělat maximum. Každá bude dělat to, co se naučí a v čem bude vynikat. Mnoho odvětví bude najednou zbytečných. Například vojenství. S kým bychom tak mohly válčit? S mimozemšťany?! To leda. Naopak rapidně vzroste zájem o ekologii nebo lékařství. Dnes farmaceutický průmysl funguje na principu udržet si platící zákazníky a tak se neléčí, nýbrž vytváří iluze léčení anebo hůř – nemoci se v lidech vyvolávají. To v novém světě samozřejmě nebude. Lékařství bude opět sloužit pro léčení lidí. Střed zájmu padne i na vesmírné lety. Na rozdíl od těch hlupáku nahoře já hodlám v první řadě uchovat lidský druh a to při osídlení jediné planety půjde těžko. Zajímavé je například to, že budou zrušeny peníze. Společnost nepotřebuje finančnictví, pokud každý člen společnosti bude pracovat pro sebe i pro druhé zároveň. Můžeš mít cokoli co je k dostání, naprosto cokoli, ale zároveň musíš společnosti vyprodukovat to, čeho je nedostatek. Zruší se církev, protože nikdo nepotřebuje ukazovat cestu. Každý tu jedinou a správnou cestu zná – cestu cti a morálky. Tu mu vštěpí do hlavy už rodiče, a pokud rodiče selžou, dítě z okolního světa pozná, co je to čest a morálka. Společnost se postará o každého, ale zrovna tak bude všechny měřit stejným metrem. Nebude existovat rasismus na barevných, ale ani obrácený rasismus, který tam nahoře dnes vzkvétá. Nikdo nebude utlačovaný a nikdo nebude utlačovat druhé. Nikdo nebude chtít mít moc nad druhými, protože všichni budou součástí jednoho společenstva. Společenstva bez pokrytectví, bez přetvářky, bez násilí a taky bez náboženství. Co se správy státu a jednotlivých prefektur týče, určitě nějaká bude, ale jen aby měla dohled, sbírala informace a mohla celou populaci informovat o celkové situaci. Popravdě informovat! Kasumi není třeba nic nakazovat – Kasumi vědí, co svět a lidstvo potřebuje. Jde jen o to mít příležitosti. Muži buď přijmou nový světový řád, což je nepravděpodobné anebo budou drženi v rezervacích, dokud nebude možné provádět reprodukci bez nich. To je bod, ke kterému je třeba se co nejrychleji dostat. V ideálním případě budou Kasumi schopné zajistit nový život sami anebo s mocí Pekla zamezit procesu stárnutí. Ženská populace mimo mé Kasumi se bude muset
buď přizpůsobit, nebo skončit na okraji společnosti. Ovšem násilí na Kasumi a jednání proti nim i společnosti, které z toho může vzejít, se bude trestat jen jednou. Jen jednou... Veškerá legislativa se bude muset upravit. Zákonů bude jen hrstka, vlastně by ani nemusely být, protože Kasumi ctí morální hodnoty a čest. Nic víc legislativa nepotřebuje. Věznice? Soudy? Parlament? Zbytečné přežitky zbytečné doby. Svět je ve své podstatě jednoduchý. Složitost dnešního světa jen dokazuje jeho naprostou nefunkčnost. Světový řád, který vznikne, se dá nejvíce připodobnit… hm, asi socialismu, ano. Dokonalá verze socialismu, o které se tvrdí, že je sice ideální, ale jen utopická. To platilo doteď, já dokážu opak. A vy samozřejmě máte na výběr. Být součástí nového světa nebo zemřít pro ten starý.“ Nevycházeli z úžasu ještě dlouho poté, co jsem domluvila. Čekala jsem, který z nich jako první, řekne, že jsem ší… „Ten ostrov vás změnil,“ konstatoval zklamaně Edward. Škoda, čekala jsem silnější výrazivo. „Dřív jste taková nebyla, Kasumi. Vzpomínám, když jste se vrátila na zámek. To nadšení, ta radost… v očích jste měla lásku a obrovskou úlevu od těžkostí života. Mrzí mne, co se stalo panu Samuelovi. To bez něj snad ani nejste vy. Ale ještě není pozdě, paní Kasumi. Pořád máte šanci.“ Zíral na mě tak úzkostlivě, jako kdyby mě hluboce litoval. Přitom jsem neměla daleko od toho litovat jeho. Nabízím mu šanci žít ve světě míru a klidu a on se chce vrátit nahoru?! Lidem není pomoci. „Nemá smysl se o tom s vámi bavit. Narozdíl od vás já nejsem spokojená se světem nahoře.“ „Já také ne, Kasumi, ale vaše řešení nic nezlepší, naopak! Cesta k dobrému nevede přes to špatné.“ „Zamyslel ses nad tím vůbec?“ osočila jsem toho pitomce. „Přemýšlíš nad tím, co jsem říkala, nebo jsi tomu vrazil nálepku ‚šílenství‘ v momentě, kdy jsem řekla, že budou umírat lidé? Každou vteřinou umírají ve světě lidé a ne stářím. Umírají ze zločinu druhých, z přesvědčení náboženských fanatiků, umírají kvůli válkám i z vlastní vůle, protože už dál nemohou. Umírají kvůli hladu nebo nemocem, na které nikdo nechce vytvořit lék… Nemáš pocit, že když máš možnost věci změnit, ale jen nečinně přihlížíš, že jsi stejně jako všichni okolo tvůrcem toho špatného světa? A já mám moc lidstvo změnit stisknutím jediného tlačítka! Pokud mě Pulau Ular něco naučil, pak to, že jedinec se může buď začlenit do společnosti, v níž žije, být sám sebou ale trpět anebo se pokusit věci změnit k obrazu svému. Do té špíny nahoře se odmítám začleňovat a vytrpěla jsem si už dost, takže budu věci měnit. V mém světě někdo násilně zabije čtyři miliardy lidí, aby byl nastolen mír. Za jak dlouho tolik lidí zemře v tvém světě? A co jejich smrt změní?“ Mlčel. Na tohle neměl co říct. „Tak vidíš, Edwarde. Můžeš se dál přesvědčovat o tom, jaká jsem pomatená zrůda, ale v hloubi duše víš, že mám pravdu. Až vypustím raketu, přeživší to budou považovat za nejstrašlivější katastrofu v dějinách lidstva. Za sto let v mém světě to bude ten nejšťastnější okamžik, k jakému mohlo kdy dojít.“ Jediné starosti v mém plánu bylo to, zda opravdu všechno vyjde tak jak má. Opravdu se ten plyn rozšíří natolik, že pokryje celé ovzduší? Snad ano, nakonec Shaira si tím byla jistá. Jen doufám, že Scion nestihne zalézt pod zem jako při hrozbě jaderné války a nevyhne se tomu. Na druhou stranu, i kdyby se pár stovek až tisíc lidí dokázalo ukrýt, k čemu jim to bude. Jediné co mohou udělat je zničit planetu jadernými hlavicemi. Ale pokud to tady všechno vyjde, pak i já budu moct zalézt hluboko pod zem a čekat. Chm, zničím ty svině jejich vlastní metodou. Musím jen najít někoho, kdo tu raketu odpálí místo mě.
A teď už jsem šla konečně spát. Až mě udivovalo, že se ještě držím na nohou. Každým okamžikem se otevře Oko a teplota vzduchu rapidně vzroste. Doufám, že stihnu do té doby usnout. Jenomže před mým stanem přešlapoval Armando. To snad… Prošla jsem kolem něj a řekla jediné: „O Paole se bavit nebudu!“ „Počkej,“ chytil mě za zápěstí. „Já se nechci bavit o ní. Myslím, že už to není moje matka.“ „Pusť mě,“ pronesla jsem nasupeně. „Eh, co? Aha, Promiň,“ couvnul ode mě. „Uf, tak pojď, ale rychle.“ Pozvala jsem ho k sobě do stanu a opláchla si obličej v misce s vodou. To mě snad udrží vzhůru o chvilku déle. „Tak mluv. Pokud usnu, je to znamení toho, že to nebylo důležité a pak můžeš vypadnout.“ „Kasumi Paolu stabilizovaly a… začala vnímat okolí, ale i když jsem tam stál, o mě neřekla jediné slovo. Jako kdybych tam nebyl. Jako kdyby mě vůbec nepoznávala. Mluvila jen o svém poslání a o tobě jako o Zvěstovatelce Boha.“ „Armando…“ otráveně jsem pokývala hlavou. „Bavíme se o tvojí matce!“ „Co se s ní stalo, Kasumi? Jak jí mohli takhle vymýt mozek?“ zoufal si. „Vezmu to stručně. Nemoc, umírání, výčitky, strach, faleš, lži, závislost, naděje, spása, vykoupení, osud, fanatička. Stačí?“ Armando si přemítal má slova. Myslím, že nebyl takový hlupák, aby si to neuvědomoval už předtím. Jen to chtěl slyšet od někoho jiného. Chtěl slyšet, že jeho matka je někým jiným. „Matka věří, že je jejím osudem pomoct ti zničit Peklo. Je to její životní cíl! Najednou jste si tak blízké…“ „Ne!“ zvedla jsem na něj hlas. „Myslíš, že mým životním cílem je zničit Peklo? To se pleteš, chlapečku. Životní cíl je smrt.“ „Jak to myslíš?“ „Počítáme s tím, že každý jednou zemře – to je cílem života. Ale smyslem života je něco jiného. Musí to být něco, čeho může dosáhnout každý bez rozdílu. Ať jsi muž či žena, chudý nebo bohatý, postižený či zdravý... Smysl života je tu pro každého. Pro někoho je smrt prohrou, protože chtěl v životě vykonat spoustu věcí, ale nedokázal to. Ale smrt není prohra. A ani výhra ne. Smrt je něco, co přijde. Jediným cílem života je samotný život a jeho smyslem je žít a zemřít se ctí.“ „Takže… když tě někdo nedej bože smrtelně zraní, budeš umírat s pocitem vítězství?“ „Takhle to nefunguje. Jistěže budu poražená, ale ne smrtí, nýbrž tím, kdo mne zranil. Smyslem života je zemřít se ctí, ale jediná dobrá smrt je ta, o které rozhodneš ty sám.“ Armando se usadil vedle mě a spustil: „Co já, Kasumi. Myslíš, že jsem čestným mužem?“ „Z mého pohledu a dle toho, co mohu soudit, tak ano.“ Armando však sklopil hlavu, jako kdyby s mojí odpovědí nesouhlasil. „Chtěl jsem okrást Sakuru. Nikdy bych to neudělal, kdybych mohl věřit, že mi ty peníze půjčí, ale to by pro matku neudělala.“ „Snad ses jí nedivil.“ „Ne,“ řekl, ale do očí mi nepohlédl. „Zasloužil jsem si to. Ale i když jsem si sáhnul na samotné dno a i když se mi život rozsypal před očima, vinil jsem z toho vždycky hlavně sám sebe. Tvoji sestru jsem… miloval.“ Usmál se. Falešně se usmál se zastřeným výrazem v očích. Zvláštní, že já když jsem vzpomínala na Sakuru, nebyla jsem schopna se usmát. „Mrzí mě, co se jí stalo,“ dodal. „Možná mi to nebudeš věřit, ale je mi jí líto. Teď když je pryč… strašně se bojím smrti, Kasumi. Může přijít tak… nečekaně! Nechci tady dole umřít.“ Sotva jsem jeho poslední slova vnímala. Položila jsem hlavu na polštář a nedokázala udržet víčka otevřená.
Někdo se mnou hrubě zalomcoval. Potřásla jsem hlavou. Venku svítilo Oko, já byla ospalá a přede mnou stála Kasumi. Měla rudý šátek, tedy členka Tetsui. „První? První!“ volala na mě. Podle značek vedle písma svého přiřazení byla hodností obyčejný voják. „Co se stalo?“ promnula jsem si oči. Armando tu nikde nebyl. „Dole u hlídky je žena.“ „Žena?! Jaká žena? Co tu dělá žena?“ „No… žena je možná příliš silné slovo. Vypadá tak trochu jako Parvati. A má s sebou ještě někoho – není mu však vidět do tváře. Chce s tebou mluvit.“ „Člověk? Kde by se tu vzal další člověk?“ „Neřekla bych, že je to člověk. Koně v její blízkosti byly velmi neklidní. Ale vypadá lidsky… teda pokud budeš tvrdit, že to Parvati vypadá taky. Mám jí vzkázat, že nepřijdeš anebo se vydávat za tebe?“ „Není třeba. Podívám se na ni osobně.“ Kasumi se však zarazila. „Jsi si jistá? Ta druhá může mít zbraň. Mohou tě zabít!“ „Ne. Azazel nemá důvod mě teď zabíjet.“ Vyšla jsem ze stanu a nechala se doprovodit dolů k patě plošiny a poté dál až k jednomu z mnoha hlídek. Hm, už jsme rozšířily svoji kontrolovanou oblast. Byly tu malé tábory, které se navzájem mohly krýt. Jen pár stanů, posádka čítající sotva dvacet žen, rychlé koně, kameny a zátarasy pro krytí a především trubka z lastury. Její charakteristický zvuk mohl okamžitě varovat okolní tábory stejně jako naši hlavní základnu zde. Tím bylo docíleno především toho, že se k nám nikdo nemohl dostat, aniž bychom nebyli připraveny. Konečně jsem dorazila k okraji tábořiště, prošla okolo čtveřice žen a s doprovodem ostatních mířila k dvojici nestvůr obklopených deseti dalšími Kasumi. Hm, jedna z nich byla urostlá černá žena. Až na bederní roušku z kůže byla nahá a zdálo se, že nemá žádnou zbraň. Rozhodně ne větší než nůž či dýka. Ta druhá osoba byla podstatně menší, na sobě tmavě šedý plášť s kapucí na hlavě. Ovšem… ruce měla dané před sebou a měla je svázané provazy. Hm? Stanula jsem v dostatečné vzdálenosti od ženy. Byla dostatečně blízko, abych jí viděla na ústa a zároveň dost daleko na to, aby mě nemohla překvapit nenadálým útokem. „To je ono?!“ podivila se černá žena. „Slavná vojevůdkyně invazní armády je na chlup stejná jako její… mužstvo? Myslela jsem, že budeš větší… a silnější… O dost silnější. Ty hodláš vyzvat Agronu na souboj?! Ty?!“ Nezdálo se, že své pohoršení hraje. „Kdo vůbec jsi, opice Kasumi?! Myslíš, že pár starých Stínů, z nichž jsi vyrobila svoji slabou opičí armádu ti dává možnost dobýt Peklo?! Poslední armáda, která se kdy vzepřela démonům Pekla, padla tady na tomto místě. Jak příznačné…“ „Pověz mi víc.“ „Nejsi první, kdo se vzepřel svému Bohu i jeho potomkům. Ale o historii Dělnického povstání jsem ti vyprávět nepřišla, špinavá opice, tfuj,“ odplivla si do hlíny. „Hodlám bojovat s Agronou tvým jménem!“ Nebyla jsem tu jediná Kasumi, která údivem nadzvedla obočí. „Kdo vlastně jsi?“ zajímalo mě. „Jsem Calaea Nesmrtelná. Jsem nejdokonalejší netvor Azazelovy armády, pokud nepočítáš tu zrůdu Galaka. Ale on, přestože je tvořen z milionů duší a Stínů, není víc než přerostlou kráčející pevností. Já jsem inteligentní a hlavně svobodná.“ „Svobodná? Nemůžeš být svobodná. Azazel má nad tebou moc.“ „To nepopírám, smrdutá opice. Ale nechává mi svobodu. Netvor, který Azazela uctívá z donucení je otrok, netvor, který ho uctívá ze své vlastní vůle je sluha.“ To dávalo logiku… „Ten kozlí čůrák dává přednost tomu, aby před ním padali netvoři na kolena sami od sebe.
Tahle metoda Azazelovi tam u vás moc nevyšla. Mnozí netvoři se vzbouřili a odmítli ho poslouchat, jednoduše proto, že se ocitli mimo dosah jeho magické moci. Tady dole ale Azazel může ztrestat každého neposlušného netvora. Potíž je v tom, že ten kozlí pšouk si se mnou neporadí. Po těch staletích svobodné mysli se dokážu vzepřít jeho moci.“ „To ti na důvěryhodnosti nepřidá. Co tím sleduješ, Calaeo? Porazíš Agronu a staneš se Azazelovým nepřítelem číslo jedna.“ „Kozlí mrd mě věznil patnáct tisíc let za to, že jsem nedokázala Agronu porazit, když jsme se střetly posledně. Dostala jsem úkol tě zabít, proto mě osvobodil. Zatímco Agrona bude připravovat svoji armádu, já sem měla proniknout sem a zabít tě. Teď se plány změnily. Tebe zabije Agrona, tvá armáda se stáhne, válka bude vyhraná a já půjdu zpátky do kobky.“ „Hodláš se přidat na moji stranu… rozumím.“ „Ne!“ vyštěkla zostra a vycenila zuby, které z jejích úst vystřelily ven na takové dlouhé trubici. Celá její čelist samou zlostí vyjela ven a mě už bylo jasné, že tahle bestie je člověkem jen zdánlivě. Poté čelist stáhla a pokračovala: „Zabiju Agronu a tím dokážu dvě věci. Za prvé – netvoři poznají, že jsem mocnější než Dělnice. A za druhé, Azazel mne bude potřebovat, protože válka se teprve rozhoří. A až válka skončí a já nabodnu tvoji opičí hlavu na kopí, netvoři mne budou uctívat stejně jako Agronu a tak si Azazel nedovolí mne potrestat.“ Mlčela jsem. Mám své plány, kterých se hodlám držet, půjde-li to. Ona však nabízí jiné řešení. Hmm. Měla bych na to kývnout? Mohla bych se poradit s velitelkami, ale jaký to bude mít smysl? „Ne,“ odvětila jsem. „Vrať se za Azazelem a vzkaž mu, že o Agronu se postarám osobně, přesně podle naší dohody.“ „Na tvém místě…“ řekla Calaea a přešla k druhé postavě. „Bych si to ještě rozmyslela.“ Sáhla té osobě na kapuci. „Mám tu dárek, který může být tvůj.“ Strhla kapuci a… odhalila Shifru! „Tak co, opice Kasumi? Dohodneme se?“
II – Beránek Boží Laskavá, milující, obětavá… jen prázdná slova vyjadřující slabost. Ty mě nehodláš zničit. Nejsi tak neskonale směšná, jako ta malá holčička s dráčkem na zádech. Ale její hloupostí trpíš i ty. I ty ses provinila. Provinila ses v momentě, kdy jsi jen pomyslela na to, že můžeš stát u zničení mé říše. Ale bůh může být milosrdný. Pokud je onen bůh tvým bohem. Byl druhý den... Když Stvořitel shlédl na svět svým okem. Ozvěny Stvořitelovy
Parvati Mohla jsem žít úplně obyčejný život. Mohla jsem zůstat seržantkou Namibijské armády. Třeba bych se vyšplhala ještě výš anebo by se mě zbavili, protože by otěže převzal někdo, kdo by nepovažoval ženu v bojové jednotce za zajímavý a do jisté míry vítaný prvek. Tomu někomu by bylo jedno, že svoji službu rodné zemi beru maximálně vážně a vykonávám jí tak dobře, jak jen umím. Skončila bych s mým vzděláním a armádní minulostí na jiné pozici. Policistka? Učitelka? Trenérka? Těžko říct. Našla bych si v Namibii jiného přítele, protože bych brzy prohlédla, co je Nicolas zač. Založili bychom rodinu, koupili si dům na venkově a milovali jeden druhého. Navštěvovala bych svého tátu, snad bych brzy přestala s užíváním steroidů a po tělesné stránce bych skončila někde na úrovni silné, leč zdravé a normální ženy. Tohle všechno se mohlo stát… kdybych nikdy nezavítala na Black Mirror. Ale i když jsem tak učinila, stále ještě jsem mohla být obyčejná manželka a matka. Žila bych ve vile ve Walesu společně s Edwardem a Sakurou. Vychovávala bych děti, možná bychom si pořídili ještě jedno… anebo dvě. Nemusela bych díky penězům od Sakury chodit do práce, pouze bych se starala o dům a zahradu jako správná hospodyňka. S Edwardem bych chodívala na večeře do luxusních hotelů, s Val bych jezdila na kulturistické soutěže a na výstavy obrazů po celé Británii, se Samem bychom jezdili na výlety za zvířátky a se Sakurou bych chodívala do kina a na ‚holčičí‘ akce, jako nákupy, kadeřnice, manikúra… Takhle úžasně bych si žila ve Walesu… kdyby se nevrátila Kasumi. A teď jsem tady dole, v Pekle. Už třetí den doprovázím tu nejpodivnější armádu jakou kdo kdy viděl. Již třetí den společně s Lilith, Curou a… tou velkou válečnicí postupujeme kamsi dál do středu Pekla. Jsem obklopena vysokými špičatými skalami chaoticky rozmístěnými po okolí. Jsem také obklopena neuvěřitelně těžkým štiplavým vzduchem, který by mě snad i zabil, nebýt daru od Shairy. S mým náběhem na astma bych tohle ještě před patnácti lety určitě nemohla podstoupit. Ale ze všeho nejvíc mě děsí to, že jsem obklopena miliony Stínů. Temné bytosti podobající se černému, sotva průhlednému kouři. Musela bych přijít až k nim a zahledět se jim do tváře, abych vůbec rozeznala jeden od druhého. Nechci to ale zkoušet – nechci vidět tváře mrtvých, kteří mohli skonat klidně před tisíci lety a vzápětí tváře jiných, co zahynuli před pár dny. Jako kdyby tady čas vůbec nehrál roli. Co jsou stovky... ne, tisíce let
pro Peklo? Možná jen vhození oblázku do vody, slabé rozvíření a opět nic, ticho. Podvědomě vím, že i když se odtud nějakým zázrakem dostanu, už nic nebude jako dřív. Ne se vzpomínkami, které se zákonitě změní v noční můry. Ale já se odtud nedostanu… Ztratila jsem víru v moment, kdy jsem vyšla z Lilithiných jeskyní a viděla Peklo. Tak rudé a špinavé… tak mrtvé a děsivé místo to je. Stačil mi jediný pohled na lávový vodopád, stačilo mi nadechnout se těžkého vzduchu, vidět špičaté rozeklané skály a věděla jsem, že je konec. Sucho, nelidské horko, spalující žár a ta mrtvolná atmosféra… V Namibii jsem žila dobrý život, v Británii jsem ho dokázala nahradit lepším a teď v Pekle všechnu tu lásku, přátelství a štěstí zahodím. Ne úmyslně, ale… prostě se to stalo. Nechápu, jak mohlo. „Kdy… kdy tam budeme?“ nadnesla jsem otázku. Lilith věděla, že ta otázka patřila jí. Neměla jsem však odvahu na ni pohlédnout. Vysoká černá královna ze světa Stínů kráčející neochvějně vpřed obklopena svými otroky. Možná je smrtelná, jak Kasumi věří. Ale kdo by proti ní dokázal pozvednout zbraň a nerozklepat se přitom hrůzou? Tam v jeskyních jsem z ní obavy neměla, tam ne. Sakura mi jí popisovala přesně takovou, jaká je. Ale když svolala své Stíny, už to nebyla jen démonka s velkou mocí. Najednou to byla královna. „Ptáš se už potřetí,“ odvětila, ale nezdálo se, že by jí to rozčilovalo. Stále jsem si opakovala jedno – je to kamarádka rodiny. Vytvořila mému synovi dárek. Sakuře kdysi zachránila život. Stačí, když k ní budu uctivá a nemůže mi ublížit. Doufám. „Já vím… já jen… ptám se, protože jsem nervózní. Nevím, co můžu očekávat.“ „V armádě jsi to snad věděla?“ „V armádě…“ zarazila jsem se a před očima se mi mihla dávná minulost. Vlastně… myslím, že i doba před týdnem je pro mě teď dávná minulost. Ale ta armáda… „Čelila jsem různým situacím,“ řekla jsem. „Ale věděla jsem, že když dojde k boji, proti mně budou stát lidé. Někteří jimi byli snad jen podle vzhledu, protože uvnitř to byly násilné zrůdy. Islámští náboženští fanatici vypalující vesnice, znásilňující ženy a unášející děti, které posléze nutili, aby jim byli po vůli a přijali jejich ideologii. Ale ty nejhorší věci nejsou o boji...“ zavzpomínala jsem na jeden z nejstrašlivějších zážitků, který jsem za moji krátkou službu vlasti zažila. Tady v Pekle bylo snadné vzpomenout si na hrůzy, kterými jsem si kdy prošla. Zato vyhledat v paměti byť jen jedinou šťastnou vzpomínku snad ani nešlo. Jak je to možné?! „Jednou jsme přišli příliš pozdě do malé vesnice na okraji Namibijských hranic s Angolou. Našli jsme tam spoustu mrtvol žen a mužů, ale žádné děti. Až v jednom domě pod přikrytou dekou jsme našli malého plačícího chlapce. Bylo mu asi šest let. Ptali jsme se, co se stalo a kde jsou ostatní děti. To, co nám řekl, nemohlo nechat chladným jediného z nás. Když Islamisté vpadli do vsi, postříleli všechny muže a poté před zraky chlapců znásilnili jejich matky a sestry. Některým dívkám nebylo ani deset let. Přivázaly je ke kůlům a chlapcům dali do rukou samopaly. Řekli, že jejich matky i sestry jsou zkažené, a že je mají z vůle Alláha popravit. V opačném případě čeká děti smrt. Ten chlapec stejně jako ostatní prostě… prostě měl zastřelit svoji milující matku! Udělal to, protože se bál nebo protože musel anebo proto, že mu to nařídili? Nevím, to jsem z něj nikdy nedostala. Ale udělal to. A zatímco ostatní chlapci byli odvezeni, on na příkaz těch fanatiků měl zůstat, aby nám o tom pověděl. Co jsem s ním měla dělat? S malým chlapcem, kterému se zhroutil svět. Nebo mám říct s vrahem, který popravil vlastní matku? Na povrchu se dějí hrůzy, které si lze jen těžko představit. Ale i když jsem tehdy čelila mnoha hrůzám, byly to hrůzy páchané lidmi. Ale tady dole… to je něco jiného. Mám hrůzu z té nejistoty.“ Lilith se náhle zastavila. Celá armáda se zastavila, byť pulzující hmota tvořící Stíny se hýbala dál. Jak mohli na svoji královnu tak okamžitě zareagovat? Jako kdyby byli všichni jedna
bytost. Lilith se obrátila ke mně čelem a poklekla, aby mi mohla hledět do oči. „Teď mě dobře poslouchej, Parvati,“ řekla mi. „Lidé a démoni se od sebe neliší. Jsou to zvířata. Ženou je vpřed pudy jako je touha po moci, po žrádle, po sexu, po násilí… Ale existují výjimky. Já jsem výjimkou, ty také a věřím, že tvá rodina též. Možná i Sakura…“ Lilith se malý moment zarazila, „...je výjimkou,“ dodala. „Ale Kasumi výjimkou není. Ona je zvířetem, přestože si to neuvědomuje. Považuje se za lepší, než jsou všichni okolo, ale plete se. Tak moc se plete, až přehlíží, kým vlastně je. Má smysl bát se Pekla, ale nezapomínej na hrozbu, kterou máš na dosah ruky a která je podle toho dopisu schopná jít si za svým přes mrtvoly všech.“ „Ty myslíš…“ bála jsem se to doříct. „Věříš tomu, že to myslí smrtelně vážně, že by mohla moji rodinu nechat Azazelovi?!“ „Řeknu ti jedno. Nikdy jsem nepřestala Kasumi obdivovat, ani teď ne. Jsou v ní věci, které si zaslouží dokonce úctu. Stejně tak v sobě skrývá zrůdnost, která pomalu vyplouvá na povrch. Ale nikdo, možná ani ona sama v tuto chvíli netuší, kam až je schopná zajít. Její zásady v sobě ukrývají ctnost stejně jako bestiálnost. Možná nebudeš hned souhlasit, ale Kasumi se i přes svou složitou osobnost dá shrnout jediným slovem. To slovo je hrozba.“ Zatímco jsem si v mysli přemítala ta slova, Lilith se ohlédla na armádu Stínů a její cíl kdesi v dálce za horami. „Už bychom měli zase vyrazit,“ řekla. „Ale bez tebe…“ Lilith poukázala k vysoké skále před námi. Tyčila se do ohromné výšky a měla téměř kruhový tvar, alespoň co jsem mohla soudit. Vypadala spíše jako… jako věž. Věž z jednoho celistvého kusu skály. „Vězení Krále Agagarů,“ pronesla Lilith, mávla rukou a ukázala k tunelu u paty skály. Tunel vedoucí do nitra skály. Tunel do temnoty… Už je to tady?! Už?! Myslela jsem… že až zítra nebo… nebo ještě pár hodin chůze a… Cítila jsem, jak se mi rozklepala kolena. „Co mě tam čeká, Lilith?“ tázala jsem se hnána strachem. „Prosím, řekni mi to.“ „To víš jen ty,“ řekla. „Vězení Krále Agagarů jsem navrhla vytvořit já. Po jeho smrti putovala jeho duše k Samaelovi, který ji ale zničil. Stín byl můj a já ho mínila uchovat. Ocitla jsem se pod tlakem samotného Stvořitele, který trval na tom, aby byl i jeho Stín zničen a aby poslední král Agagarů navždy zmizel z tohoto světa. Nakonec jsme došli ke kompromisu. Stín měl být uložen na neutrálním území a cesta k němu byla zapečetěna mocným kouzlem samotného Stvořitele. Každý se může pokusit krále najít, ale riziko je tak velké, že to nikdo z nás ještě nikdy nezkusil.“ „A… ale…“ neměla jsem slov. „Chtěla jsi znát pravdu,“ pokračovala LIlith. „Udělala bys lépe, kdybys ji nechtěla znát. Ale jak jsi sama řekla – máš obavy z neznáma. Teď jsem je zčásti pomohla rozehnat, ale ty se bojíš o to víc. Někdy je lepší nevědět.“
Lilith poukázala k průchodu, načež se Stíny rozestoupily, aby mi umožnili projít. Zoufale jsem pohlédla na démonku. „Čeká tě soud, Parvati. Boží soud, ale zdali máš šanci uspět, to víš jen ty sama.“ „S-soud…“ špitla jsem tak tiše, že to nemohl nikdo slyšet. Sluch démonky však byl neuvěřitelný. „Ano, soud,“ stvrdila svá slova. „Sám Stvořitel zváží, zda si zasloužíš Stín zrádce. Kasumi věří, že máš šanci uspět.“ „A… a ty si myslíš co?“ „Já jen vím, že bych nechtěla stát na tvém místě, Parvati. Každý z nás démonů se dopustil
mnoha chyb. Já jsem jediná, kdo si je dovede přiznat, a přesto bych nechtěla stanout před svým otcem v otázce soudu. Soudy ve světě tam nahoře posuzují podle činů. Boží soud našeho Vládce je mnohem horší. On posuzuje podle slov.“ Podle slov?! Už dost. Ať už mlčí. Prosím! Už nechci víc slyšet. „A-a nemůžeš jít se mnou?“ zeptala jsem se se špetkou naděje v kladnou odpověď. „Ne. Stín krále existuje, což bylo přesně to, oč mi tenkrát šlo. Ale cesta k němu je smrtelně nebezpečná i pro mne. Obzvláště pro mne, vždyť my, vyšší démoni, představujeme nezdar Stvořitele. Jsme nepovedené existence, jsme pouhé chyby. A už jen tím, že žijeme našeho otce urážíme. Soud je obrovský risk. Divím se, že ten Stín pro tebe takovou cenu má.“ „Četla jsi ten dopis… Nemám na výběr.“ „Každý z nás má na výběr, Parvati. Někdo říká, že se snaží volit mezi dobrým a špatným. Já říkám, že musíme vybírat menší zlo.“ „Já vím…“ kývla jsem hlavou. „Já vybírám menší zlo.“
Vykročila jsem k tunelu a snažila se dodat si sebevědomí. „Počkej ještě!“ vykřikl jemný hlas princezny Cury. Přiběhla ke mně. Oproti mě byla neuvěřitelně drobounká. Ale krásou jsem se s ní měřit nemohla. Dlouhé hnědé vlasy, výrazné oči, plné rudé rty… a dokonale jemná pleť. K tomu blyštivé růžové šaty, které jako kdyby ani nepatřily sem do Pekla. „Buď opatrná…“ řekla mi Cura. „Hlavně si pamatuj, že je to všechno sice kouzlo, ale skutečné a smrtonosné kouzlo. Tohle kouzlo pramení od samotného Stvořitele.“ „Rozumím… Díky a… když se odtud dostanu,“ řekla jsem, aniž bych tomu byla schopná uvěřit, „jak vás zase naleznu?“ „Tím si nelam hlavu.“ řekla Lilith. „Zajistím ti bezpečí a dopravím tě za Kasumi, ale teď se soustřeď jen na svůj úkol.“ „Dobře. Díky, Lilith. A…“ chtěla jsem říct, že se uvidíme později, ale nešlo to. Nešlo to vyslovit. Ta kamenná věž možná bude i mým hrobem. Ještě jednou jsem se ohlédla na ten prapodivný spolek, který mi najednou nepřišel tak hrozný a poté jsem vykročila do tunelu. Bála jsem se, hrozně jsem se bála, ale pokud zklamu, moje rodina zemře. Ten chlapec mohl otočit zbraň proti fanatikům. Nic by nezměnil a zemřel by stejně jako jeho matka. Teď jsem já ten chlapec, ale abych mohla žít, nenechám svoji rodinu zemřít. To raději zemřeme všichni.
Prošla jsem tím podivným tunelem a ocitla se v prostorném sále. Uprostřed byly čtyři neopracované kulaté sloupy držící strop. Co jsem zatím měla možnost vidět, architektura Pekla je hrozně prostá. Jen ta nejnutnější funkce bez výzdoby, dokonce i bez hrůzných obličejů, či fresek démonů, které by tu každý čekal. Není to Peklo o jakém se vypráví v příbězích a legendách. Je to jen pustá země, prázdný svět, který je stejně depresivní jako mrtvolný. Kasumi se tu musí cítit jako doma. Její nitro je stejně jednoduché a prosté jako tahle země. Hrozné místo. V rozích sálu byly veliké kamenné nádoby, ze kterých šlehaly modré plameny. Díky tomu měly stěny stejně podivně namodralou nepřirozenou barvu. Přišla jsem blíž, abych nahlédla na to, co že to vlastně v té míse hoří. Jenže… tam nic nebylo. Žádné pevné palivo ani olej, či jiná hořlavá tekutina. Ty plameny šlehaly prostě… z ničeho! Vrátila jsem se do samého středu sálu a pokračovala dál. Každý můj krok byl slyšet! Zvuk se odrážel od stěn. Měla jsem
strach jít dál, ale strach o mé děti byl silnější. Netrvalo dlouho, a ze tmy přede mnou se vyrojilo něco děsivého. Byla to hlava! Na stěně byla vyobrazena veliká bílá hlava démona s pokroucenými rohy! Neměl zorničky, jen bělmo a jeho morda byla zčásti otevřená. Zuby měl velké a špičaté. Tvořily mříž, skrze níž byla vidět cesta dál, do jeho úst. Myslím, že za těmi zuby se tetelila jakási černá hmota. Můj bože… Pokřižovala jsem se a na mysl mi přišla modlitba Otčenáš. Ta freska byla obrovská! Sahala jsem netvorovi sotva po polovinu úst! A ten jeho netečný výraz. Ty oči! Bílé jako stěna. Tohle není dobré místo. Nikdo by tady neměl být. Kasumi udělala chybu. Obrovskou chybu. Jen doufám… doufám, že tentokrát za tu chybu zaplatí hlavně ona. Dodala jsem si odvahu a přišla jsem k těm mřížím nebo vlastně zubům. Přemýšlela jsem, jak je otevřít. Možná… uchopila jsem jeden zub a zapáčila směrem k sobě. Napínaly se mi svaly… šlo to ztuha, ale… ne – zub se ani nehnul. Nešlo to. Zuby byly pevné jako ocel a mezerami mezi nimi se nedalo protáhnout. Viděla jsem, že Stín je v malé komůrce za těmi zuby. Nic víc tam nebylo, jen Stín. Byl na dosah ruky, ale přesto daleko. Je Lilith ještě venku? Možná mi poradí, jak to otevřít. Spěchala jsem ven, ale na místě průchodu byla jen celistvá stěna. To snad… „Lilith!“ zvolala jsem. „Lilith! Otevři. Prosím!“ Nic, nic se nestalo. Můj bože, co si počnu? „Lilith!“ řvala jsem. Hluboký hlas za mými zády řekl jediné: „Čeho si žádáš?“ V ten moment mi ztuhla krev v žilách a srdce se mi zastavilo. Bála jsem se otočit. Ne, to nemůže být pravda! Jen se mi to zdálo, tohle všechno se mi jen zdá. Je to jen sen, jen noční můra, jen… Zhluboka jsem se nadechla a otočila jsem se za sebe. Přidržovala jsem se sloupu – potřebovala jsem nějakou oporu. Ta freska na stěně… ty oči… najednou měly i zorničky! Úzké a do ruda rozžhavené. A pohybovaly se! Jak ta freska koulela očima, tak... hýbaly se! Bylo mi špatně. Bylo mi strašně špatně. Až se mi podlomila kolena. Neměla jsem odvahu na tu tvář pohlédnout. Jsou věci horší než smrt. Teď jim jsem tak blízko jako nikdy.
„Čeho si žádáš!“ zaznělo okolím, aniž by ta zrůda otevřela ústa. Znělo to jako zvuk z reproduktorů nebo jen v mé hlavě? Nevím, byla jsem tak zmatená. „J-já…“ koktala jsem. „Hledám… hledám krále Agagarů. Eh, přivedla mě sem Lilith, ona…“ „Čeho si žádáš?“ přerušil mě ten hlas. „Čeho si žádám? Já… já nevím. Já jen…“ Hrozně těžko se mi mluvilo. Cítila jsem, jak se mi třesou prsty. „Já chci… jen ten Stín. Prosím!“ „Kdo jsi?“ změnil démon svoji otázku. „Eh, jsem… já… jmenuji se Parvati. Parvati Singh.“ „Kdo jsi?“ ozvalo se znovu. Úplně stejný hrubý hlas bez emocí a bez rozdílu s tím minulým. Připadala jsem si, jako kdybych mluvila s počítačem. Ale tak děsivým. Ve skutečnosti to bylo asi nějaké kouzlo. Nebo byla ta věc na stěně opravdu živá? „Kdo jsi?“ položil mi otázku zase. „Jsem… Parvati Singh. Takhle se jmenuji, tak to stojí v mém pasu.“ „Kdo jsi?“ „Ehh…“ To snad… „Já… jsem žena. Parvati. Angličanka. Já… já nevím, na co se ptáte.“ „Kdo jsi?“ zaznělo znovu a mě to přivádělo k šílenství. Nejsem na tohle připravená. Ne, já tady vůbec nemám být, tohle není nic pro mě. „Kdo jsi?“ „Já nevím! Já nevím, co ode mne chcete. Prosím, jen mě pusťte dál. Prosím, já vám nechci ublížit. Chci se vrátit na povrch. Jen najdu své děti a svého manžela a vrátím se. Nechtěla jsem sem dolů jít. Byla jsem… donutili mě k tomu. Kasumi mě donutila!“ „Kdo jsi?“ zaznělo zase a já už to nemohla vydržet. „Já nevím, jak odpovědět!“ Už jsem nemohla. Jen tak tak jsem zadržovala pláč. To místo, ten
démon… tohle bylo tak šílené. „Kdo jsi?“ „Já nevím!“ Věděla jsem, že prosby nemají smysl, že nic nemá smysl. Nic kromě správné odpovědi. Ale jaká to je? „Já… já jsem… Lovkyně?“ zeptala jsem se s nadějí v hlase. „Kdo jsi?“ Ale ne. Tak znovu. Musím na to přijít. „Jsem… jsem člověk, jsem žena, jsem…“ „Postav se mezi sloupy.“ Co? Mezi sloupy? Rychle jsem se zvedla a udělala, co chtěl. Poslechla jsem, načež z podlahy mezi sloupy vyjely až ke stropu mříže. Přede mnou, za mnou… všude! Během sekundy jsem byla v pasti! Uvězněná! Chytila jsem se dvou tyčí, když mým tělem projela vlna bolesti. Cítila jsem, jak mými kostmi i svaly projíždí děsivý tlak. Od rukou až k ramenou, od ramen k nohám a poté zpátky nahoru až k hlavě. Pustila jsem se. Musela jsem. Pustila jsem se dřív, než mi ta vlna vjela do hlavy. Už takhle jsem stála na místě a třásla se. Po té šokové vlně se mé končetiny nekontrolovatelně chvěly. Horko těžko jsem pozvedla dlaň do výše očí a se zděšením sledovala nepřirozený třas prstů. Jak po ráně elektrickým proudem… Bože. „Čeká tě soud,“ řekla ta hrůzná tvář. „Každý den budeš obviněna z hříchu, kterého ses dopustila. Ráno vyslechneš obvinění a započne tvá obhajoba. Ta bude trvat až do večera, tehdy si vyslechneš rozsudek. Ten má jen dvojí řešení – život nebo smrt.“
Měla jsem chuť se o něco opřít, ale došlo mi, že nemůžu. A tak jsem jen zase poklesla na kolena a v duchu se modlila k Bohu. Nevím, jestli mě tu mohl slyšet. Vím, neměla bych pochybovat, jen mám pocit, že na tomhle místě vládne jiný bůh. Seděla jsem, neměla odvahu ani pozvednout hlavu a čekala na to obvinění. Čím mám být vinna? Že jsem zabíjela, že jsem černá, že teď sedím uprostřed Pekla?! Čekala jsem na ta slova, která mě pravděpodobně odsoudí na smrt, jenomže… ona nepřišla! Sebrala jsem odvahu a pozvedla hlavu. Netečná freska a pohybující se oči. Ale bylo tu i něco víc! Z čela démona vyzařovala malá koule světla. Vypadalo to jako… jako třetí oko! Zírala jsem na oživlou fresku a snad díky těm tyčím jsem si připadala v bezpečí. Je to zvláštní, ale klečela jsem uprostřed cely a jediné, co jsem mohla, bylo se dívat. Sledovat okolí. Na to jsem přece měla právo nebo ne? Nedovolil mi opustit místnost, ale dovolil mi, abych se na něj dívala. A já se dívala. Ale on stále nic neříkal. Chtěla jsem se ho sama zeptat. Na mysl mi přišla zdánlivá banalita – jak ho oslovit? Nakonec jsem se ale odhodlala. „S-stvořiteli? Čím jsem se provinila?“ Odpověděl vzápětí: „Není ráno.“ Ale… takže mě tu nechá celou noc?! To-to ale nemůže vždyť… Kasumi napsala, že jí mám přivézt Krále Agagarů do sedmi dnů. Stálo to v tom dopise tak nebo ne? Najednou jsem si nebyla jistá. Přitom jsem ta slova měla stále před očima… ‚Vzkaž Parvati, aby do sedmi dnů zbavila okovů krále Agagarů a aby jej přivedla do Údolí Zmaru…‘ Do sedmi dnů. Do sedmi dnů… Ano. Tři dny jsem strávila pochodováním s Lilith. Když nepočítám dnešní večer, mám už jen čtyři dny. To nemůžu stihnout. Ale já to musím stihnout! Musím! Postavila jsem se na nohy a bez bázně pohlédla na démona. „Chci slyšet obvinění už dnes. Do západu Slunce se stihnu obhájit!“ „Tady Slunce nesvítí,“ ozvalo se. „Mé oko se zavře již za dvě hodiny vašeho času. Před jeho uzavřením bude znám tvůj rozsudek.“ Dvě hodiny? Jen dvě? Počkat… Dokonce dvě?! Dvě hodiny na obhajobu?! „Stvořiteli,“ oslovila jsem ho znovu. „Chci být souzena už teď. Je to mé přání.“ Chvíli se nic nedělo. Neodpověděl mi. Ale pak se ozvalo: „Tvým prvním hříchem je víra v jiného Boha.“
Čekala jsem to… V hloubi duše jsem přesně tohle čekala. A oči démona se zase zakryly. „Stvořiteli?!“ vyděsilo mě to. Ani nevím proč, ale byla bych radši, kdyby na mě stále hleděl. Ale teď… „Stvořiteli?!“ Ne, neodpověděl. Ale věděla jsem, že poslouchá. Takže teď přichází má obhajoba? Musím před ním omluvit svoji víru v Boha? To snad… to… to je šílené! Byla jsem najednou úplně zmatená. Vůbec jsem nevěděla, co si počít. Jak mám hájit to, že věřím v Boha? Pak mi došla strašlivá věc. Za dvě hodiny nebude tahle obžaloba pokračovat. Za dvě hodiny si vyslechnu rozsudek, tak to říkal. Žádné otázky, žádná debata, žádné důkazy… jen slova. Svými slovy si musím zachránit vlastní život a nejen ten. Jen svými slovy… Co jsem schopna říct, abych zachránila to, co je mi na světě nejdražší? Zaměřila jsem se zraky na démona a v mysli formovala svoji řeč. Bylo to hrozné. Jako bych už kráčela na popravu a svým způsobem ano. Jsem vedena k šibenici, na cestě trvající dvě hodiny a musím svého kata přesvědčit, že jsem nevinná. Je vůbec něco takového možné? Ať je nebo není, musím to zkusit. „Moje rodiče… to rodiče mě navedli k víře v křesťanského Boha...“ Ne, nemohla jsem se na něj dívat a zároveň mluvit. Musela jsem hledět do země, jinak mi na mysl přicházela jen hrůza. „Rodiče mě vychovávali tak, abych věřila ve vyšší moc, která na světě je. Když můj dědeček přišel do Namibie, jeho víra byla jiná. Na světě je spousta bohů, spousta náboženství a každé si žádá i nabízí něco odlišného. Dědeček konvertoval ke křesťanství díky ženě, kterou si v Namibii našel a oba tak vedli svého syna ke stejné víře. A protože i můj otec si našel křesťanku, narodila jsem se již do plně křesťanské rodiny a jako malá slýchala od rodičů různé věci. Říkali, že musím pít mléko, abych byla silná a jedním dechem dodávali, že mám za mléko, které nám poskytla kravička, děkovat Bohu. Každé jídlo se neobešlo bez modlitby, každá úroda byla požehnáním od Boha, každá neděle patřila mši v kostele… Jak jsem mohla rozlišit, v čem se rodiče mýlí a v čem mají pravdu? Byla jsem malé dítě. Takové nemůže vědět, jak svět funguje, a proto věří slovům svých nejbližších.“ Ach jo… Měla jsem pocit, že zaháním samu sebe do kouta, že argumentuji něčím, co se vzápětí musí obrátit proti mně. Můj Bože, to je… dvě hodiny jsou málo. Je to zatraceně málo na to volit ta nejlepší slova. Ale lepší nějaká, než žádná. „Když… když jsem dospěla, dozvídala jsem se o lidech, kteří mají jiný názor než názor mé rodiny. Totiž, byli tací, kteří věřili v jiné bohy nebo jen v samu sebe. Takových nebylo mnoho, ale tvrdili, že ať už Bůh je anebo není, nedává o sobě vědět tak moc a tak často, aby mělo smysl svůj život podřídit bibli. Když mi pak umřela maminka, už nikdy jsem znovu nevkročila do kostela. Už nikdy jsem neděkovala Bohu, že nám dal mléko. Ano, přiznávám, že jsem v Boha stále věřila. Někdy se k němu i obracela, ale necítila jsem potřebu mu za něco děkovat, nějak se mu odvděčovat, protože nebylo za co. Moje matka byla mrtvá. Bůh si ji vzal k sobě, jenže tím potrestal celou naši rodinu. Proč, ptala jsem se. Proč moje maminka musela zemřít? Proč se ona nevyléčila, zatímco jiní ano a vzdávají za to hold Bohu, neboť věří, že to on je zbavil nemoci. V tom případě tedy Bůh záměrně mojí matku z nemoci nevyléčil. Záměrně! Ale proč? Můžu si jen domýšlet ten důvod, stejně jako důvody pro to, proč jiní svoji nemoc přemůžou, proč jim Bůh pomůže, byť to třeba nejsou ani zpoloviny tak poctiví křesťané, jako byla moje maminka. Bůh pro mě zůstal jen jako taková jistota. Věřila jsem, že existuje, to už jsem vlastně říkala, ale… chci říct, že po letech výchovy byl Bůh součástí mého světa, ať už doopravdy je anebo není. Nedalo se toho… bludu zbavit.“ Co to říkám?! Bůh přece je. Je v každém z nás. Každý mu říká jinak, ale Bůh existuje. Je to jako nějaká naše součást, jako kus vlastní duše. Zatraceně! „A… a nyní jsem poznala jiného Boha. Teprve nyní, přestože jsem o tobě, Stvořiteli, slyšela už před mnoha lety. Jenže tehdy jsem nevěřila, že jsi Bůh. Pochybovala jsem, protože mí rodiče o tobě nikdy nehovořili. A slova jiných jsem považovala jen za slova. Jako s tím naším
Bohem. Lidé věří tomu, o čem se mluví. Nemohou věřit něčemu, co neznají, to je přece zřejmé. A… a i když můj Bůh ne-neexistuje, tak mnozí tvrdí, že ano. To je pak ten důkaz, byť falešný. Lidé mohou věřit údajným zázrakům, písmu v bibli nebo vyprávěním kněží, ale teprve teď, když tu před tebou stojím, vím, čemu jedinému se dá doopravdy věřit – svým smyslům. Očím, které Boha vidí, uším, které jej slyší… Ano, věřila jsem v Boha a mrzí mne to. Byla jsem uvedena do lži. Teď už vím, že jsem věřila jen svým představám, jen hloupým výmyslům. Je jen jeden pravý Bůh. A tím jsi ty, Stvořiteli!“ Po čele mi tekl pot, opatrně jsem si kousala dolní ret a vyhlížela reakci Stvořitele. Právě jsem zavrhla svého Boha a přiklonila se k démonovi Pekla. Prohlásila jsem ho za svého jediného boha. Tohle nejde odpustit, ale lze to omluvit. Krutou pravdou je, že pokud se o život své rodiny neporvu já sama, nikdo jiný to za mě neudělá. Ani na slova Sakury nemusí Kasumi dát, ani na ně ne. Měla jsem Stvořiteli říct, že on není žádný Bůh ale jen ošklivá zrůda? Zabil by mě, ale i když bych tím dala najevo, že stále věřím ve svého Boha, zachránil by ten moje děti? Zachránil by je před šíleným utrpením, jaké je čeká, výměnou za moji věrnost? Je snazší nazvat Bohem někoho nebo něco, co jedná. Ať už trestá, či pomáhá, tak jedná, ale co udělal můj Bůh?! Stvořil svět, dal nám Slunce, vytvořil člověka… Jen pohádky vyvrácené vědou. A když věda vyvrátí jeden údajně Boží čin, těžko uvěřit těm ostatním. Ne, já vlastně křesťanského Boha nikdy neměla. Ne od smrti mé matky. Přesto v Boha věřím. Je to dobrý Bůh uprostřed mě samotné. Je to Bůh, který mi pomáhá. Je to moje verze Boha. Sledovala jsem nelidskou hlavu a v mysli formovala další slova. Tentokrát ale mnohem závažnější slova. Doufala jsem, že je nebudu muset vyslovit. Jenže Stvořitel nejednal. Nedělal nic. Jen poslouchal. Nevím, jestli to, co jsem řekla, bude na obhajobu stačit, ale vím, že to dokážu vylepšit, že dokážu říct víc. Ale za jakou cenu? Přesto… na světě je věc důležitější než nějaká moje čest, důležitější než moje víra, důležitější než můj život… Pohlédla jsem na Stvořitele a tentokrát se nebála mluvit. „Chci přísahat věrnost jedinému bohu, jakého tento svět má. Odpusť mi mé hříchy, Stvořiteli a věz, že jsem tvoje služebnice. Tvoje oddaná služebnice. Nikdy mi nebyla ukázána jediná správná cesta víry až nyní a já po téhle cestě chci kráčet dál.“ Bože… ta slova… co to říkám? Tohle se nemělo stát. Ale co když mu moje obhajoba nebude stačit? Zabije mne a Kasumi zabije moji rodinu. Ona je hrozba. Je hrozba! Je… hrozba… „Stvořiteli? Kasumi Sato je tady v Pekle a jejím cílem je tě přemoci. Můžu… můžu ti pomoci. Prozradím ti, co chystá a… žádám za to jen jedno jediné – svobodu pro moji rodinu a… pro mě a taky pro Sakuru a její blízké. Tedy…“ Co to dělám?! Právě si diktuji Bohu své podmínky? Bohu! Ale copak můžu doufat, že když mu pomohu, on pomůže mně? Mám v rukávu ještě něco, co by se mu hodilo. „Stvořiteli, já se mohu dostat do Kasumina tábora. A mohu… mohu ji tam zabít!“ Nic, nedostalo se mi žádné odpovědí a já už nevěděla, co ještě dodat. Připadala jsem si tak osamělá. Už jsem neměla sílu dál se hájit. Už tak jsem řekla věci, které bych nikdy nikdy neřekla, nebýt téhle situace. Tedy krom té poslední věci. Krom toho, že Kasumi zabiju.
Čas plynul pomalu. Tak pomalu jako snad ještě nikdy. Celou dobu jsem seděla na podlaze, hlavu sklopenou v dlaních. Chvíli jsem brečela, chvíli potlačovala zlost… Nemohla jsem dál. Byla jsem vězeň čekající na rozsudek – život, či smrt. Ale připadala jsem si spíše, jako když čekám ne na soudce, ale pouze na kata. Až se konečně oči démona otevřely. Všimla jsem si toho, protože v ten moment zhasla ta koule na jeho čele. Rychle jsem se postavila
připravena s ním jednat, když… raději jsem padla na kolena a sklopila hlavu. „Tvá obhajoba skončila.“ Zazněl hluboký hlas. Zavřela jsem oči. Můj bože, prosím, pane na nebesích ochraňuj mě. „Z mé vůle, z vůle jediného boha, kterého tento svět má…“ Můj bože, pomoz mi v nouzi nejvyšší. „Jsi vinna!“ Pohlédla jsem na něj. Ústa otevřená. V očích zděšení. Šok. „Nedokázala ses obhájit. Tvá slova mluví jinak, než jak zní tvé nitro. Snažíš se podvést Boha vlídnými řečmi.“ „Ne,“ vzdechla jsem. „Prosím, já… já to myslím vážně. Prosím, udělám, co budeš chtít. Přísahám!“ „Tvým trestem má být smrt, Parvati.“ „Ne,“ žadonila jsem. „Ne, prosím!“ „Ale já jsem bůh – to já určuji pravidla. Změnil jsem tvůj trest, Parvati.“ „Změnil?“ nadechla jsem trochu naděje. „Vrátíš se do tábora Kasumi a přiměješ ji a všechny ostatní, aby se mi sklonili a uznali mne za svého pána. O klony té ženy se nestarej, jsou to nečisté zrůdy. Zajímá mne jen jejich vůdkyně. Donuť ji pokleknout a já tobě a tvé rodině pomohu opustit Peklo navzdory vůli ostatních, ať už netvorů, či klonů Kasumi. Nechám tě jít, ale pod jednou podmínkou. Ve svém nitru si věř, čemu chceš, ale když vidím, jak lidstvo klečí před iluzí dokonce i tváří v tvář mě samotnému, musím jednat. Nedopustím takovou urážku, jakou jsi předvedla ty. Tvým úkolem, po zbytek života bude obracet hlupáky na jedinou pravou víru. Na víru ve Stvořitele, tvůrce světa, Vládce světla, temnoty i všeho živého. Budeš mým prvním kněžím, Parvati. Spal jsem příliš dlouho. Nyní je čas ohnout hřbety všech před jediným bohem. A teď běž. Odejdi z jeskyně. A co se Stínu Agagara týče… je příliš starý. Ostatně…“ Ústa démona se rozevřela a dovnitř se vehnala temná hmota. Stín! Postavil se jen pár kroků od bariéry a já byla schopná rozeznat čtyři mohutné paže, stejně jako… jako koňský hřbet a čtyři nohy. On vypadal jako kentaur! Kentaur se čtyřmi pažemi! Pak bariéra zmizela a já leknutím uskočila vzad. Myslela jsem, že se na mě vrhne! Ale ne. Jen stál na tom místě a tetelivá hmota, jež ho tvořila, se sotva hýbala. Lilithiny Stíny byly jiné – neustále pulsovaly svou hmotou, kdežto tenhle ne. Přemýšlela jsem, jak ho dostat ke Kasumi. Vlastně jen jediným způsobem – díky Lilith. Mohla bych ji sem zavézt? Když jsem se ohlédla za sebe, východ z tunelu byl otevřený. Než jsem ale stačila cokoli udělat, Stín byl jakousi silou vtažen za ústa démona a ta se zavřela. „Ale…“ „V otázce soudu jsi neuspěla, Parvati. Nejsi mou oddanou služebnicí, není ti dovoleno odejít se Stínem toho, kdož se jako jediný vzepřel samotnému Peklu. Nelze ti důvěřovat.“ „Ale Kasumi zabije moji rodinu!“ Nic. Neodpověděl. Navíc se jeho oči zavřely.
Vyšla jsem ven z jeskyně. Zdrcená a v podstatě na kolenou. On mě zničil… Kasumi mě zničila… ale nejvíc jsem se zničila já sama. Jak jsem se mohla nechat tou příšernou ženou zmanipulovat? Jak jsem jí mohla skočit na ten trik s Buřtíkem? Jak jsem jí jen mohla svolit, že doručím Lilith zprávu? Můj bože… Tehdy v Rusku, když jsme ji vynesli polomrtvou z jeskyně, rozhodla jsem se ji chránit vlastním tělem před všemi těmi nevyzpytatelnými mnichy. Nasazovala jsem vlastní život za její a pro co? Lituji toho, že jí Shifra tehdy neporazila. Kasumino štěstí přináší smůlu a utrpení všem okolo.
Venku byla tma. Alespoň že se začínalo ochlazovat. Trocha světla proudila z lávy, jež stékala ze skály opodál. Ale i tak byla tma. Možná to tak bylo lepší. Tma jen korespondovala s tím, jak uboze jsem se cítila. Přemýšlela jsem nad tím Stínem. K čemu by vlastně Kasumi mohl být? Teď když je tak starý? A vlastně i předtím, když byl agresivní. Vlastně… ona s tím Stínem mohla dělat jediné – vytvořit další klon. Můj bože… teď mi to došlo! Její tělo, její vzpomínky a mysl a jiné vzpomínky krále Agagarů. Prastaré bytosti, která… se jako jediná postavila Peklu… Tak o tohle ti šlo, Kasumi? Musela jsi věřit, že mi Lilith pomůže, že jí mě bude líto, v čemž ses zřejmě nepletla a že mě a ten agresivní Stín nějak přenese do tábora. Skvělý plán, Kasumi… ale ani nevíš, jak mě těší, že nevyšel. Jen tě musím přesvědčit, že ten Stín byl příliš starý, když jsem jej získala.
„Ach jo,“ povzdechla jsem si nahlas. Měla jsem strach. Jak přinutím Kasumi, aby se sklonila před Stvořitelem? Bez podpory Sakury to nedokážu. Ale co když mě bude akorát nutit, abych po Kasumině boku čelila Peklu? Nemůžeme se vzepřít Stvořiteli, to není možné. „Zatraceně…“ „Tiše!“ ozvalo se a já se neskutečně vyděsila. „Kdo to je?!“ vykřikla jsem a couvala k jeskyni. Pak se přede mnou ze tmy vyrojil obrys mohutné válečnice. Už jsem ji viděla v Lilithině armádě. Železné pláty kryjící hrudník, jinak holé tělo tvořené obrovskými svaly. V rukou třímala široký obouruční meč. Černé dlouhé vlasy a výrazné modré oči jen dotvářely vizáž válečnice. „Proč tu jsi?!“ zvolala jsem. „Mám tě ochránit,“ odvětila. „A jestli nepřestaneš křičet, pak bude před kým,“ dodala vážně. Byla o hlavu vyšší než já a dokonce o trochu mohutnější než já! Hotová obryně. „Lilith sem přijde až k ránu,“ pokračovala. „Ale Peklo je nebezpečné ve dne v noci. Jsme na neutrální půdě, přesto hrozí nebezpečí odkudkoli.“ „Aha…“ začala jsem se uklidňovat. „Ta jeskyně…“ ukázala jsem za sebe. „Můžeme se ukrýt uvnitř. Ale raději bych zůstala venku.“ „Já též. Stvořiteli by můj příchod nemusel uniknout.“ „Také se ho bojíš?“ „Já neznám strach,“ odsekla. „Promiň, nechtěla jsem tě urazit.“ „Tak to nedělej,“ zavrčela. „Není důvod se bát. Každý kdo krvácí, může zemřít.“ Hm, možná měla pravdu. Otázkou bylo, zda Stvořitel krvácí. Obryně poukázala špicí meče na tvrdou zem. „Můžeš se vyspat. Budu držet hlídku celou noc.“ „Eh, já…“ Jenom jsem si zase sedla a opřela se o skálu. Skutečně jsem byla unavená, ale z té obryně jsem neměla dobrý pocit. „Můžeme si promluvit?“ optala jsem se a doufala, že ji trochu uklidním. „Ale potichu,“ odvětila a nepřestávala bedlivě sledovat jednotvárné okolí, jako kdyby tu černočernou tmu dokázala prohlédnout. Spíše ale nastražovala uši. „Myslela jsem, že u Lilith žije jen jeden člověk. Ta malá krasavice Cura.“ „Tak tomu bylo dříve,“ odvětila. Čekala jsem, že mi poví víc. Nebyla moc výmluvná. „Jak se vlastně jmenuješ?“ „Titania.“ Strohá odpověď, po které jsem neměla slov. Tohle je… Titania?! Ale tu přece… „Znáš taky Praxis?“ zeptala jsem se. Ale nestačila jsem se ani nadechnout, když vzduchem zasvištěl meč a skončil mi pod krkem. „Odkud znáš Praxis?!“ zableskly jí oči zlobou.
„J-já… je to…“ „Tak odkud?!“ zavrčela vztekle. „Lilith mi o ní řekla. To Lilith.“ „Neslyšela jsem, že byste se o ní bavily. Takže se zeptám znovu – odkud znáš Praxis? Ty víš, co je to Adras? Pocházíš odtamtud?“ Zírala jsem ji do tváře a v duchu proklínala svoji zvědavost. Špička meče pod bradou se ani nezachvěla. Jedinou rukou držela svůj meč a držela ho tak pevně, jako kdyby snad měla prsty ze železa. Měla jsem mlčet. Ale teď mlčet nemůžu. A co se stane, když řeknu, že ji Lilith vytvořila na základě knížky? Kdoví, jakou má představu o svém zrození. „Já ti nechci ublížit.“ „Zato já tobě ano?“ procedilo zlostně. „Praxis byla moje nejvěrnější přítelkyně. Co s ní máš společného ty?“ „Já? Ale já… Za zrcadlem je svět odkud jsem přišla a… Je tam svět, který by ti připadal zvláštní. Někteří v něm píšou příběhy o tvé zemi. O tom Adrasu. Proto znám Praxis, ale nevím, jestli příběhy, které jsem o ní četla, jsou pravdivé, to netuším. Tvoji přítelkyni osobně neznám, věř mi, prosím.“ „Dobře…“ odvětila a uložila meč do pochvy. Uff. „Já… já přeci jen přespím v té jeskyni,“ navrhla jsem. „Jestli to nebude vadit tak… půjdu.“ Zvedla jsem se ve snaze být od ní co nejdál. Jen, co jsem se narovnala a otočila, dostala jsem tvrdou ránu něčím těžkým do hlavy. Padla jsem k zemi a opírala se dlaněmi o kameny. „Za zrcadlem je Adras, ty mrcho!“ slyšela jsem její slova a mezitím se kácela k zemi. Před očima jen tma a v uších pískot.
Nevím, jak dlouho jsem byla mimo sebe. To, co mne probralo, byly… rány bičem? Švih a rána, tak to znělo. Hlava mě bolela jako střep. Když jsem otevřela oči, viděla jsem světlo! Velkou kouli světla vysoko, vysoko nade mnou. A pak kouli zakryla silueta velké černé postavy. Postavy, které rudě svítily rohy. A co chvíli se okolím rozlehla rána, jako když praštíš bičem. „Lil-Lilith?“ zachroptěla jsem. Démonka mi hodila měch s vodou. Zatímco jsem se snažila posadit a opřít o skálu, pátrala jsem po Titanii. Ale okolo nebyl nikdo jiný. Ani Stíny, ani Cura, ani Titania… jen Lilith. Svlažila jsem suché rty a měch odložila na placatý kámen vedle. Sáhla jsem si zezadu na hlavu. Nahmatala jsem velkou bouli, ale naštěstí ne krev. Přesto mě hlava bolela. „Jak ti je?“ zavrčela zlostně démonka. „Dobře… dí-díky. Ty… se na mne zlobíš?“ „Kvůli tobě je ochránkyně mé Cury neznámo kde!“ vztekala se. „Co jsi jí to řekla, ty blázne?!“ „Já? Ale… ale…“ Prásk, další rána bičem. Vlastně ocasem. „Porušila jsem to největší pravidlo dané mým otcem. Nikdo nemá právo stvořit vysoce inteligentní život! Nikdo nesmí stvořit člověka! To je zakázáno! Ale já tak učinila. Nebyl to Stín, nebyl to netvor, byl to plnohodnotný člověk! A učinila jsem tak jen pro to, abych lépe ochránila to, co je mi na světě nejdražší! A kvůli tobě je teď Titania pryč! Umíš si představit, co všechno se může stát?! Až doteď jsem dokázala Titaniu maskovat. Chránit ji v mé blízkosti kouzly. Až doteď! Když ji najde Azazel, i tobě snad musí být jasné, co udělá a komu Titaniu představí.“ „Ale… ale…“ Já vážně nevěděla, co na to říct. „Mě to mrzí. Nechtěla jsem ti způsobit potíže.“ „Co jsi jí vlastně řekla?!“ „Nic. Jen… jen, že za zrcadlem je náš svět, ve kterém lidé píšou…“
„Dost! To stačí!“ švihla LiIith ocasem do země. „Myslela jsem si, že máš dostatek rozumu. Myslela jsem, že jako přítelkyně Sakury víš, kdo je Titania a jak vznětlivá dovede být. Ale uznávám, že jsem tě měla varovat. Možná i za cenu toho, že by to Titania mohla slyšet.“ „To má tak dobrý sluch?“ „Ne, ale Stíny někdy opakují slova, která slyší. Dodává jim to pocit své existence. Jakoby díky slovům věděli, že vůbec žijí. Nezdá se to, ale soukromí může být i v Pekle vzácností.“ Konečně se zdálo, že se Lilith uklidňuje. Její rohy přestávaly rudě zářit a i ocas se uklidnil. Nakonec schlíplá usedla vedle mne a najednou vypadala spíše zoufale. „Titaniu jsem stvořila krátce poté, co mě o ní Sakura řekla. Je to asi dvanáct let zpátky. Přišla sem s knížkami o Titanii a vyprávěla, že by chtěla stvořit Praxis. Odmítla jsem. Tvořit člověka je nepřípustné. Věci ano, malá zvířata také, ale člověka? Tohle je jiné. Tohle je zakázané! Takže Praxis jsem odmítla, ale čím více jsem nad těmi knihami přemýšlela a čím více se blížila válka, tím více mi bylo zřejmé, že má Cura potřebuje ochranu. Někoho, kdo s ní bude den co den, hodinu, co hodinu, protože já ji stále chránit nemohu. A kdo mohl být lepší než nejmocnější válečnice jakéhosi fiktivního světa?“ „Takže jsi vyrobila Titanii podle knihy?“ „Ano. Ona byla schopnější než ta Praxis. Ale také vzpurnější a vznětlivější. Chtěla jsem, aby zůstala sama sebou, aby byla opravdu tak mocná jako v knihách. A abych ji uklidnila, napovídala jsem jí, že ve svém světě zahynula, že Adras je za Černým zrcadlem a tohle je Peklo, ale že když mi pomůže, propustím ji zpátky.“ „A já jí řekla, že za zrcadlem Adras není… Myslíš, že mi věřila?“ „Zpočátku určitě ne, proto máš tu bouli. Ale myslím, že ti dala za pravdu a naopak mě přestala důvěřovat. Pro ctnostnou a neohroženou válečnici je určitě snazší věřit člověku než rohaté démonce. Nejspíše teď míří zpátky k zrcadlu a bude jím chtít projít stůj co stůj.“ „Vyrazíš pro ni?“ „Nemůžu,“ odvětila Lilith. „Nemám času nazbyt a nevím, kde přesně Titania je. Mohla bych se vrátit k zrcadlu, napojit se na oči Titanie a přehrát to, co vidí, ale Peklo je příliš pusté a jednotvárné.“ „Chceš říct, že ani ty bys nepoznala, kde právě je? Peklo je přece tvůj domov!“ „Můj domov je tam, kde je mi dobře.“ Lilith rukou poukázala na rozeklanou skálu v dálce. Na lávový vodopád stékající ze skály opodál. Na planinu pokrytou skalami a kameny. „Myslíš, tady žiji ráda? Nebýt možnosti stvořit malé umělé světy, těžko bych v Pekle vydržela žít. Titania cestou zpět nejspíše zabloudí. Kdoví, jestli k zrcadlu vůbec dorazí a navíc bude lepší ji nechat jít.“ Bylo mi to líto. Nechtěla jsem Lilith způsobit potíže. I když vypadala hrozivě, působila na mě jako člověk. Nevím, jak bych se tvářila, neslyšet o Lilith od Sakury, ale teď mi přišla skoro jako přítel. „A co ty?“ pohlédla na mne. „Uspěla jsi? Stín krále je tam uvnitř?“ „Ne,“ zakroutila jsem hlavou. „Jak to myslíš? Tak kde je?“ „On… on...“ zatraceně. „On je příliš starý.“ Lilith odevzdaně sklopila ocas na zem mezi nohy. „Skutečně? Věřila jsem, že vydrží déle. Ale… už je to spoustu let. Nezdá se to, když občas slýchám o Agroně, ale už je to dávno, co byl král zabit. Přenesu ten Stín ke Kasumi, aby ti věřila.“ „Eh, ne!“ vběhla jsem ke vstupu do jeskyně. „To nedělej!“ „Proč? Kasumi ti nemusí věřit.“ „A… ale… ona bude. Vím to, tohle mi uvěří.“
„Dej si na ni pozor, Parvati. Raději ten Stín pošlu s tebou.“ „Ne!“ postavila jsem se do vchodu, aby Lilith neprošla. „Neboj se. Je příliš starý – neublíží ti.“ „Ale… ale… Kasumi ho zneužije!“ vyhrkla jsem náhle. „Zneužije?!“ „Vezme ho do Slzy krve a udělá svoji kopii.“ „Tím si nepomůže. Pokud je Stín tak starý, vytvoří jen svůj klon.“ „A… a… no právě! Už takhle jich má sto tisíc!“ „Jak myslíš…“ Uff, konečně se Lilith otočila. Můj bože… už jsem se děsila toho, že jí budu muset říct pravdu. Zaprodala jsem se Stvořiteli a jsem ochotna jeho vliv šířit i na povrchu. Stydím se za to. A kdoví, jak by na mě Lilith začala nahlížet. „Budu už muset jít,“ pronesla LIlith. „Každou minutou zde ztrácím drahocenný čas. Přenesu tě ke Studni. Je to území Azazela. Neunikne mu to.“ „Co tím myslíš?“ „Zřejmě nazná, že s vámi mám něco společného. Ale netrap se tím. Pro něj to bude důvod k dialogu a ten mne v tuto chvíli vyhovuje. Ještě než půjdeš…“ Lilith rozevřela dlaň, ve které byl předmět tvaru kapky. Vypadal, že dokonale padne do dlaně. „Slza krve.“ „Další?“ „Slza krve je MŮJ artefakt, stejně jako byly moje černé koule k portálům. Mohu tvořit další a další. Chce to jen čas a Stíny.“ Vzala jsem si ten předmět a sevřela jej v dlani. „Nemačkej to!“ varovala mě Lilith. „Proč?“ „Staneš se její paní! Jen ty budeš moci artefakt využít a víš, co dokáže.“ Pomyšlení na armádu Kasumi stačilo, abych zachmuřele kývla hlavou. „Použij tu věc, abys dokázala vymanit sebe a svoji rodinu ze spárů Kasumi. A použij ji moudře, protože v té Slze již vězí Stín. Je to Stín Sakury Sato.“ „Koho?!“ zhrozila jsem se. „To… to ne. To nemyslíš vážně!“ Nepřestávala jsem tu věc sledovat. „Ale to by znamenalo, že…“ „Sakura zemřela.“ „Kdy? Jak?!“ „To nevím. Ale její Stín se v Pekle objevil krátce před tím, než jsme opustily jeskyně. Odpusť, že jsem ti o něm neřekla dřív, ale myslela jsem, že tě to před soudem jen více raní. Teď máš její Stín u sebe. Když semkneš tu věc v dlani, na zápěstí se ti vyryje symbol paní Slzy krve a stvoříš svoji kopii, která si ponese Stín Sakury. Díky Stínu se v tom těle probudí Sakuřiny vzpomínky i emoce.“ „Dvě osobnosti v jedné?“ „Ne tak docela. Pochop, že ta bytost se bude skládat z tvé duše a Sakuřina Stínu, ale tyto dvě součásti mají pouze jeden společný znak – minulost neboli vzpomínky. Stíny a duše jinak nejsou nositeli stejných vlastností. Pamatuj, že tam nahoře jsou dominantní duše, zde dole zase Stíny. V praxi bude Sakura tam nahoře klidnější a rozumnější než tady dole, kde ji ovládnou emoce, hlavně nenávist.“ „Bude nebezpečná?“ „Ano.“ „Ale ty Stínům přece vládneš. Copak to nemůžeš změnit?“ „Mohu. Mohu nechat její Stín zestárnout. Je to nezvratný proces. Ale bude to podobné jako se Stíny Kasumi.“
„Jak podobné?“ „Ze Sakury samotné už nezbude nic.“ „Bože…“ „Vytvořila bys pouze svoji dokonalou kopii. Raději nad tím ani nepřemýšlej, pokud chceš svoji kamarádku vrátit. Navíc s tvojí pomocí a pomocí přátel může Sakura i tady dole najít vlastní klid a rovnováhu mezi rozumem a emocemi. Ale potrvá to.“ „Dobře,“ semkla jsem Slzu v dlani. „Ne,“ chytila mě Lilith. „Ty to nechápeš! Když pošlu Sakuru s tebou k její sestře, co myslíš, že se změní? Před lety obě sestry přiběhly k zrcadlu a žadonily, abych je u sebe ukryla. Mohla ke mně jen jedna a šla Sakura. S neskutečným děsem v očích a ustavičným pláčem bušila do zavřeného zrcadla v horečné snaze zachránit i svoji sestru. Ten den jsem pochopila, že to nejcennější, co na světě Sakura má, je její sestra. Rozhodně ne ty. Už mi rozumíš?“ Ta slova bolela. Ale měla pravdu. „Použij Slzu a Sakuru v ní jako páku. Zachraň své blízké a dostaň je pryč. Nechej dole jen Kasumi a vraťte se, kam patříte. Dokud je čas.“ Povalovala jsem si Slzu v dlani. Moje nejlepší kamarádka a já ji nemohu vrátit do života. Ještě ne. Teď ji musím využít jako zbraň. Hrozná myšlenka. Ale jinak to nepůjde. Největším nepřítelem Sakury je její láska k sestře. Lilith má pravdu. Musím se Kasumi nejdříve zbavit.
Kasumi Dnešní den byl v táboře vcelku klid, podobně jako včera. Zásobování probíhalo dál, ale už sem zdaleka neproudilo tolik zbraní a materiálů na stavbu opevnění. Byly jsme připraveny čelit útoku. Když jsem shlédla z okraje plošiny na pláně dole, viděla jsem tisíce stanů a tisíce žen, které byly připraveny čelit útoku. Stále jsme se ale moc nepřibližovaly k tunelu skrze skalní stěnu. Mohlo se to zdát být nelogické. Každá z nás více než dobře věděla, že pokud Azazel zaútočí, musíme ho být schopny zadržet už v tunelu, ale to poslední, co potřebujeme, je Azazela vyprovokovat. Dohoda zněla tak, že žádná ze stran nenapadne druhou, dokud nedojde k duelu. A těžko říct, jak by si Azazel vysvětloval, kdybychom mu zabili tu šelmu z tunelu anebo něco jiného, co by se nám tam dole postavilo. Raději se držet zpátky než mu dát důvod zrušit duel. Kdoví, jak se tvářil, když mu došlo, že Calaea přeběhla na naši stranu. Raději nepřilévat olej do ohně.“ Dnes jsem se rozhodla navštívit vězně. Paola po celou dobu zůstávala pod dohledem lékařek a postupně jí jsou snižovány dávky té drogy, takže na konci slepé chodby za bránou visela jen Parvatina vypečená rodinka. Trojice vyprahlých a zpocených lidí. Unavených, vyčerpaných… Dnes přišel ten den, kdy si budou moci oddechnout, dnes si od nich vyžádám slib věrnosti. Vypadali ale strašně. Kasumi si dávaly záležet na tom, aby je udržely naživu. Dostávali vodu, jídlo a občas byli pouštěni na pár minut ven, aby si protáhli končetiny. Přesto vypadali strašně. Jen, co jsem se přiblížila, Edward pozvednul hlavu a já viděla jeho popraskané rty i kruhy pod očima. „Kasumi, ehh,“ sotva chrčel a hleděl na hřbet mé ruky, kde bylo znamení Slzy. Už mě napadlo, jestli ten symbol zmizí, když bude Slza zničena. Pokud ano, znamená to, že někde tam v aréně Slza stále leží. Jedna z Kasumi, které měly vězně neustále pod dohledem, zvedla ze země malou čutoru a přiložila ji k Edwardovým ústům. Napil se a pookřál. Tedy… v mezích možností.
„Jak dlouho ještě?“ ptal se. „Copak nemáte žádné srdce?“ hleděl na svého syna. Nebyl na tom o moc lépe než Edward sám, přestože se mu dostávalo… jak nejlépe to říct? Lepší péče. Edward se ztěžka nadechnul. „Co bude dál, Kasumi? Budete nás stahovat z kůže? Ukřižujete nás nebo dokonce zaživa pohřbíte tak, jak to dělávali vaši lidé v Mandžusku? V téhle válce jsme jen… jen civilisté. A přesto s námi zacházíte jako s největšími nepřáteli.“ „Edwarde, pokud se civilista postaví na druhou stranu, už je to nepřítel. To bys mohl vědět.“ „Já se nepostavil na ničí stranu!“ „Pleteš se. Neutrální statut nemáš už od počátku. Ač nedobrovolně, jsi můj spojenec.“ Zmlkl. Možná i on chápal, že mám pravdu, i když neviděl a nemohl vidět souvislosti v širším měřítku. Já jej zkrátka potřebuji k porážce Pekla. Chvíli trvalo, než zase pozvedl hlavu a řekl: „Víte, co mi to připomíná, Kasumi? Když vidím tu vaši armádu, když každý den trpím hůře než zvíře, víte, co mi to připomíná? Jste pravá dcera své země. Disciplinovaná, hrdá, tvrdá… ale krutá, zaslepená a zfanatizovaná stejně jako vaši předci za války. A k čemu jejich vlastnosti vedly? K nelidské krutosti na nevinných lidech, k rozpoutání válek o kus země a o suroviny, k pokusu dokázat si vlastní nadřazenost… a také k porážce. Statisíce lidí zemřelo, ale váš císař na ně nehleděl.“ „Chceš naznačit, že se historie opakuje a ty jsi jeden z tisíců čínských civilistů, které Japonci mučili a popravili?“ „Možná…“ řekl. „A to že stojíte zde na půdě Pekla, to bylo bodnutí do vosího hnízda. Myslíte, že se vás Peklo zalekne?“ Nelíbilo se mi, kam směřuje. Nechtěla jsem to slyšet z jeho úst. „Pear Harbor…“ pronesla jsem a předběhla ho. Divné, udělalo mi radost, že to nestihl vyslovit dřív. „Co vlastně víte o Peklu, Kasumi? Myslel jsem, že máte dobrý plán. Ale co jsem slyšel od Val, hodláte bojovat s Agronou, která je prý neporazitelná. To nezní jako plán. To zní jako zoufalství, které zakrýváte domýšlivostí. Přesně jako za války. Povězte mi jedno – kolik vašich lidí bude muset zemřít, aby císařovna Kasumi kapitulovala?“ „To vedro ti nedělá dobře,“ odvětila jsem a dusila v sobě vzrůstající zlost. „Mám snad jít do války s pomyšlením na prohru?“ „Neměla jste do té války jít vůbec. Američané zabili atomovými bombami statisíce civilistů. Ale to nebyli jen civilisté, přesně jak jste popsala mě. Jejich císař je zatáhl do války a oni stáli na jeho straně. Vyráběli zbraně, rukovali do armády a pěstovali jídlo, které končilo na frontě. Byli to vojáci stejně jako ti, co drželi zbraň v rukou. Američané udělali, co museli.“ Instinktivně jsem semkla ruce v pěsti a obě Kasumi vedle učinily totéž. Neuhodila bych ho, ale ta jeho slova… „Hájíš tu bestiální vraždu?!“ vyštěkla jsem. „Ne. Ale válka vyžaduje jiná měřítka.“ „Bylo to svinstvo, Edwarde! Pouhé svinstvo! Žádná měřítka tohle neomluví.“ „Jen proto, že k masakru došlo na vašich lidech. Kdybyste stála na opačné straně tak…“ „Ne!“ křičela jsem. „Já bych je nezabila! Nevinné nikdy!“ „Nebyli nevinní. Podporovali by vaše nepřátele!“ „Ale ne všichni! Nemůžeš přijít a zabít sto tisíc lidí, protože dvě třetiny z nich pracují pro nepřítele. To není prevence, to je svinstvo!“ Byla jsem do ruda rozzuřená. Ten odporný parchant mě vytočil tak jako málokdo, ale pak řekl něco, co mě zcela zdeptalo… „A co vaše raketa?“ dodal. „Kolik nevinných zabije ta? To nebude svinstvo?“ Zarazila jsem se. Myslela jsem, že jednáme o válce a… a on… Jen jsem na něj zůstala zírat. Mezitím pokračoval a dál mě z těch svých okovů přiváděl do úzkých: „Děláte všechno špatně, Kasumi. Jste… nebojím se to říct - jste ryzí fašistka, to nejde jinak popsat. Až na to, že národ, ke kterému se hlásíte, nejsou jen Japonci, ale především vaše klony. Vy považujete
samu sebe a to, co jste stvořila za něco víc, než jsou všichni okolo. Hrozné… Zadupat národy, zadupat cizí kulturu i tradice a nechat na výsluní jen samu sebe. Vy jste horší než Hirohito, horší než Hitler!“ Potlačovala jsem zlost, zatímco ten parchant pokračoval: „Vím, že tahle slova s vámi nehnou. Neuvědomíte si svoji chybu, protože vy jste ta dokonalá a všichni okolo jsou jen špína na povrchu světa. Tohle šílenství skončí tak jako za války – ne nějakým děsivým kouzlem, které pobije vaše lidi, ale ve chvíli, kdy ztratíte půdu pod nohama. Japonci by za války dopad atomových bomb pravděpodobně unesli. Ale neunesli brutální likvidaci armády na pevnině a hrozící invazi Sovětů na Hokkaidó.“ Na moment se odmlčel, pak mi pohlédl do očí. „Měl jsem čas přemýšlet. Pomyslete na to, co se stane, když Peklo přejde do protiútoku a zastaví se ne tady na Bráně, ale nahoře v našem světě? Až uvidíte váš domov, až spatříte Japonsko v troskách, potom i vy pokleknete před nepřítelem.“ Neskutečné! Myslela jsem, že ho najdu skuhrajícího a že bude jásat, až ho propustím. Místo toho… Ten sluha je nebezpečnější, než se zdá. Ze svého vězení útočí proti mně, tentokrát na frontě svědomí. Já i ty dvě druhé Kasumi jsme jen zíraly jedna na druhou a podivovaly se nad tím, jak s námi jeho slova zacloumala. Slova ostrá jako břitva a mířící přímo do srdce. Edward nebyl hlupák. Nikdy jím nebyl, ale až teď mi docházelo, jak výmluvný dovede být. Nemohla jsem ale odtud odejít jako spráskaný pes, kterého vyřídil jeden pitomý chlap v okovech a jeho hnusné řeči. Ne, to by zasáhlo i Kasumi vedle a s nimi všechny Kasumi, kterým by o téhle události pověděly. On nemá pravdu. Nemá ji a já mu to dokážu. „Něco ti řeknu, Edwarde… Buď tady dole všichni umřeme, nebo zvítězíme. Na jiné možnosti ani nepomýšlej. A pokud umřeme, tak jakýkoli útok Pekla na povrch nebude naše starost. A za druhé… čin Američanů mohl být logický, mohl i ušetřit mnohé životy, ale bylo to svinstvo. Něčeho takového se u mě nedočkáš. Nečekám, až Peklo kapituluje. A ani se ho nesnažím kompletně vyvraždit. Ve válce nebojují státy proti státům, ale lidé proti lidem a já zabíjím nepřátele, jen své nepřátele! Asi tě to překvapí, ale tady dole jsou tací, jejichž smrt by byla obrovskou chybou a té se já nedopustím. A jestliže tady otevřeně biješ za nepřítele a chceš, abych se snad vzdala a odtáhla zpátky nahoru, pak už nejsi pouhý vězeň, ale jsi válečný zajatec. A co se týče mé rakety, tak to nebudu já, kdo ji vypustí. Najdu někoho, kdo chápe, jak moc důležitá ta raketa je a kdo tu raketu sám ze své vůle odpálí. Stačí mi jeden rozumný člověk. Tím ty ani tvá rodina nejste.“ Chvíli na mě zíral smutnýma očima, jež vyzařovaly lítost nade mnou samou. Štvalo mě to. Potom dodal jediné… „Máte pravdu, Kasumi. Jsem válečný zajatec.“
Nemělo význam tam u nich dále zůstávat. Ani si nepamatuji, kdy naposledy mě někdo takhle rozhodil. Teď nebyla vhodná doba na slib věrnosti. Zkusím to zítra. Času mám ještě dost. Parvati se tak hned nevrátí. S hlavou plnou myšlenek jsem se vracela do svého stanu, když mě u brány překvapila členka průzkumnic. „Stalo se něco?“ ptala jsem se hned. „Parvati je tady.“ Zaskřípala jsem zuby a nechala se k ní dovézt. Nemám já smůlu? A nejen teď ale od chvíle, kdy jsem sem dolů vkročila. Neskutečné, jak mi nic pořádně nevychází. Průzkumnice mi během cesty k táboru sdělila, že narazily na Parvati u paty skalního útvaru a že ji okamžitě přivedly nahoru. A teď stála kousek od mého stanu a kolem ní šest Kasumi s obnaženými meči. Když mne Parvati zahlédla, došlo jí, že jsem to já. Moje vizáž díky chybějícím uším, zkráceným vlasům a plášti se symbolem Slzy krve byla jedinečná. I když už jsem zvažovala, že vyberu členku Bushi a nechám ji se převléknout za mě. Jen nevím, co řekne na nutnost uříznout si uši.
„Kasumi…“ oslovila mě ta černá mrcha. „Podáš mi bloček?“ dodala a rukou naznačila, že píše tužkou, to abych pochopila. „Není zapotřebí,“ odsekla jsem. „Umím odezírat od úst. A dokonce můžeš mluvit svojí rodnou řečí, ať už je to cokoli.“ „Dobře… tak…“ Parvati se ohlédla na všechny ty Kasumi. „Můžeš je odvolat?“ „Jsi směšná, Parvati. Oprav mě pokud se pletu, ale nebyla tvoje poslední slova v Shambale: ‚Až tohle skončí, zabiju tě, protože patříš do Pekla?‘“ Parvati se zarazila, ale nevypadala udiveně. Vzpomínala si. „Ale… to bylo něco jiného. A potom… ještě to neskončilo,“ řekla. „Pravda. Tohle jsi mi řekla poté, co ses dozvěděla, že jsem věděla o útoku štěněte na tvého spratka. Mezitím se událo pár dalších věcí a mám pocit, že to slavné ‚až to skončí‘ přestane hrát roli. Ale nejdřív mi řekni, kde je Stín krále? Nikde ho tu nevidím.“ Dělala jsem překvapenou i zklamanou, přestože jsem s tím počítala. Šance, že se tu ten Stín objeví, byly minimální, nicméně kdyby se na mě pro jednou usmálo štěstí, mohlo by se tím Stínem vyřešit mnohé.“ „Byl příliš starý,“ řekla Parvati. „Nezůstalo v něm už nic. Takže všechno to, celá ta cesta byla zbytečná,“ vyčítala mi. „A teď chci vidět svoji rodinu!“ dodala rozhodně a udělala krok vpřed, když se jí u krku objevila čepel katany. „S tím nepočítej,“ procedila mezi zuby ta Kasumi, které meč patřil. Meč poté stáhla, ale byla ve střehu, zatímco Parvati se zarazila. „Jsou v pořádku?“ optala se mě, když jí došlo, že nějaká rozhodnost na mě neplatí. „Řekni mi alespoň to!“ „Dá se říct, že ano.“ Parvati se zaměřila na můj obličej. Připadalo mi to zvláštní. „Co?“ ptala jsem se. „Zkoušíš poznat, jestli lžu? Když budu chtít, nepoznáš nic.“ „Něco přeci jen ano, Kasumi. Nevypadáš ani trochu rozzlobeně a vůbec tě nezajímá, co s tím Stínem bylo. Ty jsi počítala s tím, že bude příliš starý, že ano? Anebo jsi to dokonce věděla? Vystavila jsi mě nebezpečí zbytečně? Tak ano nebo ne!“ vztekala se. „Parvati, Parvati… pokud bych měla zkusit procenty vyjádřit, nakolik jsem věřila, že Stín bude v pořádku, pak by to číslo nedalo ani dvacet procent. Ale musela jsem to zkusit.“ „Musela? Proč by ne, když život nastavoval někdo jiný, co? Chtěla jsi mě zabít!“ „Děláš ukvapené závěry, ale nic, co bych od tebe nečekala. Až tě budu chtít zabít, udělám to osobně.“ Teď jí sklaplo. Teď konečně zahodila tu svou rozhodnost i zlobu a sklaplo jí. Cítila v těch slovech výhružku? Možná, ale žádná tam nebyla. Nepočítám s tím, že se ta mrcha vrátí na povrch do mého světa, ale zatím se může hodit živá. Anebo také ne. Sama nevím. Nacházíme se v tak hrozném mrtvém bodě tohohle pekelného konfliktu, až vůbec netuším, jak se rozhodovat. Nemůžu se dočkat toho zpropadeného duelu. Ten alespoň pohne věcmi vpřed. Zatímco na mě Parvati dál zírala, zeptala jsem se na její… zážitky. „Jaký byl Stvořitel? Co ti říkal? A hlavně – za co tě soudil? Na to, kolika hříchů ses podle mě vůči němu dopustila, jsi tu nějak rychle.“ Mlčela. Zíraly jsme jedna na druhou a jí to konečně muselo dojít. Ale nebylo proč to tajit. Pak spustila, aby si potvrdila svoji domněnku: „Stín krále Agagarů nebylo jediné, proč jsem tam šla, že ne? Tobě šlo o ten soud. Ale mnoho ti neřeknu. Byla jsem souzena jen z mé víry v Boha. Nic víc.“ Hm, ona mi… lhala nebo ne? Na základě toho mála, co vím o Stvořiteli, by ji musel obvinit nejméně ze tří hříchů. Nejen víra v křesťanského Boha, ale minimálně též prohlášení se za Lovkyni, která zničí Peklo a také za samotný vstup do Pekla. Sem přece lidé nesmějí, rozhodně ne jako svobodné bytosti. Přitom Parvatina tvář byla jako rozevřená kniha a skutečně tam stálo jediné – nelžu
ti. Zmátla mě. A nevím, jestli záměrně nebo omylem. „Dobře…“ řekla jsem zamyšleně. „Necháš mě teď jít za rodinou nebo mě budeš dál vyslýchat?“ „Možná budu.“ „Tak co ještě chceš, Kasumi?!“ zoufala si. „Víš, jaké to bylo? Umíš si představit jaké to je, když se musíš zřeknout své víry, abys přežila?“ „Ne, to nevím,“ ušklíbla jsem se, čímž jsem ji ještě víc zdeptala. „Já totiž věřím v sebe, ne v bludy. Tvůj iluzorní domeček se zbortil. Jestli je to pro tebe tak těžké, pak chápu proč se církvím na povrchu tak daří.“ „Chtěla bych tě vidět na mém místě!“ „To je jeden z důvodů, proč jsi tam šla ty. Můj dopis ti asi neudělal dobře, ale zeptej se sama sebe – nebýt něj, našla bys v sobě sílu soud překonat?“ Chm, zase otevřela samým údivem ústa. To byl asi takový její zvyk – když je šokovaná, otevře tu svou širokou tlamu. Vypadá hloupěji, než jaká ve skutečnosti je. „Takže… ty…“ koktala. „Předhodit tvoji rodinu Azazelovi je nejen nepřípustné vinou mých zásad, ale také strategicky neuvěřitelně hloupé. Nicméně mě těší, že na tebe ten dopis zabral. Rozhodně jsi mě svým důvtipem nepřekvapila, akorát mám pocit, že jsem mohla vymyslet i mnohem prostší důvod, abych tě dostala k soudu. Ale než se teď zase rozejdeme, zatímco já půjdu řešit důležité věci a ty budeš vysedávat v táboře… anebo taky ne, musím ti říct pár věcí a doporučuji ti se uklidnit. Nechci, aby to s tebou seklo. Nemá smysl nic zatajovat, protože se to dřív nebo později dozvíš od Edwarda, tudíž… Neumím být moc citlivá a k tobě ani být nechci, takže… za prvé - tvoje rodina je vzadu za bránou v okovech.“ Vytřeštila své zelené oči, jejichž bělmo kontrastovalo s její pletí. „Rozhodli se mě opustit, Edward mluví dokonce o tom, že mě chce vidět mrtvou. Už jste dva… Už pár dnů tam tak visí, tráví čas v horku jen s minimem vody. Ale neboj se – jsou pod lékařským dohledem mých bojovnic.“ Hm, užívala jsem si toho, jak byla ta černá mrcha bezmocná a vyděšená. Vyhrožovat mě zabitím… Málokdo tohle zkoušel a přežil. A to nemluvím o tom, že mě dokonce fyzicky napadla. A ne jen jednou… Jen aby to s ní vážně neseklo, už se skoro chytala za srdce. „Hodlám je propustit,“ dodala jsem, abych ji uklidnila, „a tebe taky, ale až mi slíbíte věrnost a podporu.“ Stále nevycházela z úžasu. Ale dovolím si ještě přisadit. Myslím, že je ve stavu, kdy pochytává informace, ale pochopit jejich význam pro ni bude na dlouho. „Nahoře mám jednu raketu, kterou chci vypustit a tím zlikviduji všechny muže na planetě. Zemřou ti, co mají určité procento mužských hormonů v těle a nemají protilátku. Vzpomínáš na Pulau Ular a to Shaiřino očkování? Před virem jsi v bezpečí. Ale tvoje rodina ještě ne. Takže uděláš dobře, když mi dáš důvod i jim dát protilátku. A ještě jedna věc… možná už ti to Lilith pověděla, ale…“ zvláštní. Tahle informace mi šla přes rty hůře než ty zbylé. „Sakura je mrtvá.“ Hm, možná jsem tou Sakurou měla začít. Tím ostatním byla tak šokovaná, že absolutně nešlo poznat, jestli o smrti Sakury už ví nebo ne. Musím se jí na to později v klidu přeptat. Kývla jsem hlavou ke Kasumi. „Odveďte ji k rodině a samozřejmě ji nezapomeňte svléknout.“ „Počkej!“ zarazila mě, zatímco na mě Kasumi vrhly pohoršený pohled. Ano, nebyl důvod jim připomínat můj zvyk. Ale překvapilo mě, že Parvati tak rychle zareagovala. Před chvilkou vypadala, že neví co se kolem ní děje. Parvati rovnou řekla, co měla na srdci. „Chceš slib za svobodu? Pak… ti ho dám. Teď hned. Přísahám, že tě nikdy nezradím a že tě podpořím ve všem, co v téhle válce hodláš udělat.“ Teda… Něco takového jsem nečekala. Myslela jsem, že ji zlomím snad až mučením, pokud ji raději nezabiju jako prevenci, ale tohle! Bohužel šlo těžko poznat, co se jí během těch slov honí hlavou. Pořád vypadala jak v těžkém šoku.
Kruci. „No dobře. Jsi volná. Určitě jsi ráda. Tak si pobyt v táboře užij. A až mi slib složí i tvá rodina, můžete se všichni vrátit do stanu a společně se objímat.“ „Udělají to teď hned!“ vyhrkla rychle. „Půjdeme za nimi?“ „Dobře…“ Hm, zvláštní… nemám ráda, když mě svým jednáním překvapí někdo o kom si myslím, že ho mám přečteného. A ji bych za tu dobu už měla znát dobře. Zatímco jsem ji mlčky vedla táborem a dále k vězňům, přemýšlela jsem nad Parvatiným jednáním. Proč tak rychlý slib? Čeká, že si mě tím získá? Hm, moc jí to nevyšlo. Párkrát jsem na ni pohlédla. Hlavou se jí určitě honily všechny ty informace. Těžko říct, jak dlouho jí bude trvat se s tím vším popasovat, ale dobře vím, jaký bude výsledek – bude mě k smrti nenávidět ještě víc než teď.
Po pár minutách jsem opět stála před Edwardem. Nezdálo se, že z našeho opětovného setkání má radost. Když však za mými zády zahlédl svoji ženu, hned pookřál. „Parvati!“ vyhrkl, čímž probral i své děti. „Maminko,“ chraptěl Parvatin kluk. Valerie se jen usmívala. A Parvati samozřejmě spěchala k rodince, aby všechny mohla obejmout a dát jim pusu. A to v pořadí Sam, Valerie a Edward. Krásná rodinná idylka s dětmi na prvním místě. Dělala mi radost. Trochu jsem se vzdálila, aby Parvati nabyla dojmu, že má s rodinkou soukromí. I ze vzdálenosti pěti metrů jsem však vnímala, co říkají. Bylo to přirozené. Ale krom obvyklých ustaraných řečí o tom, jak se kdo má, jestli jsou v pořádku a jak to tu snášejí, jsem nezaznamenala nic důležitého. Pak se Parvati otočila na mne. „Slíbí ti věrnost,“ řekla a já si šla pro svoji odměnu. První spustil Edward: „Pokud dáte tak moc na slova… Slibuji vám, že vás nezradím a podpořím v porážce Pekla.“ „Dobře. Doporučuji ti pamatovat si svá slova a vyvozovat z nich důsledky.“ „To vám to stačí, Kasumi?“ pohoršoval se Edward. „Myslíte, že se můj vztah k vám změnil? Že mi skutečně jde o to vás ve všem podporovat?!“ „Nebuď naivní a nemysli si, že já jsem naivní. O tohle jde Stvořiteli. Čeká, až před ním padnu na kolena a uznám ho za svého pána. Já po tobě ale žádné uznání nechci. Jen mě vesele nenáviď dál, mě na tom nesejde. Ty jsi mi dal slib věrnosti, to je stěžejní. Mluvíme tu o slibu, o přísaze a ta s sebou nese trest v případě porušení. To, co jsi mi řekl, pro mne znamená v překladu tolik – zradíš a budeš potrestán. Kdybyste byli jen trochu rozumní, nemuselo to zajít tak daleko. Ale vy rozumní nejste.“ Teď jsem pohlédla na Sama. „Mám pocit, že mi chceš něco sdělit, chlapče.“ „To vy jste zkazila Buřtíka!“ vyhrkl zděšeně. „Pleteš se. Ale chápu, že pro tvé rodiče je lepší ti lhát, než říct pravdu. Je to snazší a pro ně jistě pohodlnější. Co mi chceš ještě říct?“ „Mám vám přísahat, že vás nepodvedu.“ Na tohle jsem neměla čas. Ohlédla jsem se na Parvati a řekla: „Myslíš, že když mu budeš napovídat, co má říkat, tak tvůj synáček pochopí? Nebo mu to můžeš napsat. Pokud umí číst…“ Parvati v sobě dusila emoce. Jestli vztek nebo zoufalství, těžko říct. Ale musela mě mít plné zuby. Nápodobně… Začala něco šeptat klukovi. Nebylo jí vidět na ústa, ale když se zase vzdálila, Sam spustil: „Přísahám, že vás nepodvedu a nezradím. A taky podpořím ve válce. Mami?“ otočil se na Parvati, „co je to válka?“
Nahnula jsem se k Parvati a do ucha jí řekla: „Být tebou mu vysvětlím, co právě řekl. Moje ženy na jeho zaostalost brát ohledy nebudou.“ „On není zaostalý!“ vykřikla Parvati, ve které to konečně prasklo. „Je mu jen osm!“ rozeřvala se na celé okolí. „Je to malý kluk, který tady dole nikdy neměl být! Jak jsi ho sem vůbec mohla vzít?! Co jsi zač, Kasumi?! Jak můžeš být taková… taková svině?!“ třásla se vztekem. „Chm,“ ušklíbla jsem se, „Nevykřič si hlasivky. Stejně tě neslyším.“ Poslední na řadě byla Val. Dlouhé blonďaté vlásky potem nalepené na čelo. Unavený, strhaný obličej. Dlouze se mi zahleděla do očí. Měla odvahu. „Můžeš mě tu nechat viset,“ pronesla. „Já ti nikdy nic neslíbím.“ „Vzdorovitá dceruška, hm… Je škoda, že stále nechápete, proč to všechno dělám. Jen mne utvrzujete v tom, že lidé jako vy, lidé tam nahoře, jsou blázni, na které platí jen jedna věc – hrubá síla. Každý den se jen utvrzuji v tom, že likvidace poloviny světové populace je jediné řešení. Všichni ti pozérští hlupáci, egoističtí pomatenci a zaslepení blázni neslyší na nic jiného. Žádná slova, žádné činy s nimi nehnou. Je to odpad lidské společnosti, špína, se kterou lze učinit jediné – smazat ji z povrchu zemského. Stůj si hrdě za svým názorem, Valerie. Kdyby tvůj názor byl správný, uznávala bych tvoji hrdost. Teď jen pohrdám tvým bláznovstvím.“ „Je mi fuk, že mnou pohrdáš! Na tvůj názor není nikdo zvědavý, Kasumi.“ „Máš ten pocit?“ Ohlédla jsem se ke strážkyním. „Ode dneška jí nedávej žádné jídlo a příděly vody sniž na polovinu.“ „Ráda,“ odvětila jedna Kasumi a já se pohledem vrátila na Val. Chtěla jsem něco dodat, ale rozmyslela jsem se. Pouze jsem na ni v úsměvu vycenila zuby.
Parvati Vím, že bych měla být s rodinou, ale já nemohla trávit čas ve stanu. Dokonce ani teď, když byl Sam tak zbědovaný. Val navíc zůstala v tom pekle venku a já ji nemohla přimět změnit názor. Bože… Pohled na ni ve mně rozdmýchával neskutečnou nenávist a moje myšlenky se zaměřovaly na Kasumi, které ze zad trčí jílec meče. Meče, jež držím svýma rukama. Pouze jsem dovedla rodinu do stanu, rychle jim zajistila jídlo, vodu a obvazy, ujistili se, že jsou v pořádku a zmizela ven. Balancuji na neuvěřitelně tenkém ledě. Celý ten tábor je prošpikován šílenými ženami a jediný pohled na ně, a mě se dělá zle od žaludku. A to říkám bez nadsázky. Nevím, jak je to možné, ale mě bylo z Kasumi zle. Ty sebevědomé výrazy ve tváři, ty přímé postoje, ty zpocené černé vlasy v ohonech, a hlavně… hlavně ty odporné oči. Všude kolem jich bylo jako much. A já si tu připadala jako nějaký kus jídla, jako potrava pro ně. Musím Kasumi porazit. Musím ji přimět, aby poklekla před Stvořitelem, jenomže jak?! Jen tak tak jsem se vyhnula okovům a prozrazení toho, že mám Slzu krve. Ach jo… mám svoji nejlepší kamarádku na dosah ruky, ale nemůžu ji nechat zrodit se. Protože ona bude stát na straně Kasumi. Vím to. Dvanáct let na ni Kasumi nehleděla, odvrhla ji od sebe, a přesto Sakura byla z jejího návratu šťastná. Co když jí promine všechna ta zvěrstva? Anebo… co když ne? Možná i Sakura má hranici trpělivosti a když ta přeteče, bude schopná se postavit proti své sestře. Nemůžu ale takhle riskovat, protože… protože Sakura v sobě ponese mé
vzpomínky a bude vědět, čím mne Stvořitel pověřil. Můj bože na nebesích, co mám dělat? Co jen mám dělat?! Procházela jsem se okolo stanu s hlídkou tvořenou šesti ženami! Šesti! I Kasumi měla před svým stanem jen dvě ženy a další dvě byly před naším stanem. A tady jich bylo šest. Odvážila jsem se přijít blíž, připravená zeptat se strážkyň, co je uvnitř tak cenného. Když tu jsem zaslechla bolestivý křik zevnitř stanu. Navzdory hluku v táboře se ze stanu ozýval jeden nářek za druhým. Sténání, křičení… Spíše než zoufale znělo vztekle a odhodlaně. „Stát!“ okřikla mě jedna strážkyně a vykročila ke mně. „Nebudeš První vyrušovat při práci.“ „Ty tomu říkáš práce?!“ „Jistě,“ dodala tak opovržlivě až mi došlo, že každá Kasumi mě má za pouhou hlupačku, nejen ta slavná První. „Ona někoho mučí?“ nedalo mi to. Další pohrdavý pohled. „Koho? Paolu?“ „Ne. Vraha své sestry.“ Tak vraha… Bože, ani jsem se nestačila Kasumi zeptat, co se Sakuře stalo. „Kdo ji zabil? Snad ne ten doktor…“ „Byla to Shifra. Ale na podrobnosti se musíš zeptat První. Já u toho nebyla.“ „Shifra…“ zopakovala jsem spíš pro sebe. „Ale… Dobře. Díky…“ Chm, to díky se mi říkalo těžko. Vydala jsem se zpátky do stanu s hlavou plnou myšlenek. Tak Shifra je tady v táboře…
Tábor byl obrovský, doufala jsem, že mířím správným směrem. Ale asi ano, protože jsem se blížila k velkým stanům nedaleko brány. A támhle už byl můj stan a před ním čtveřice Kasumi. Kdybych nevěděla, že mají dohlížet na to, abychom neprovedly něco nekalého, pochvalovala bych si schopnou stráž. Právě ze stanu opodál, ze stanu vedle toho Kasumina, vyšla Naomi. Všimla si mě a hned utíkala sem, aby mě objala. Zvláštní… vůbec jsem nečekala, že to udělá a přitom to bylo tak jasné. „Je mi to líto…“ pošeptala jsem jí a v mysli se vrátila k obsahu mé kapsy kalhot. „Aspoň, že ty jsi v pořádku. Promiň, Parvati, ale mám teď naspěch. Je Kasumi ještě u Shifry?“ „Myslím, že ano. Teď odtamtud jdu. Proč? Snad nechceš…“ „Právě že chci! Máma mi dovolila k ní chodit. Myslím, že chce, abych ji viděla zmučenou. Tu hnusnou mrchu. Já nevím, moc se mi tam nechtělo, ale dnes ráno jsem se o tom bavila s Valdemarem. Řekl mi, že když tehdy pracoval na stanici někde na Islandu nebo kde, tak ho tam mučili ty ostatní výzkumníci. Prý se tam utvořila parta několika debilů a když mezi ně přišel, aby vystřídal chlápka co odešel, hrozně s ním vláčeli. Byl z něj poskok a tak. Myslím, že ho nějak zneužívali, teda jako… víš co. A říkal, že když ty chlíváky potom viděl mrtvé, dokázal by se na jejich těla dívat celé hodiny. Takže já tu hnusnou děvku musím vidět. A možná… možná jí něco udělám. Jo, něco jí provedu!“ „Počkej, Naomi, to přece nemůžeš myslet vážně, to co říkáš. Jsi ještě dítě, nemůžeš někomu ubližovat, to přece…“ „Že ne?!“ vyštěkla na mě a nahodila ten povýšený výraz, jaký má Kasumi. „Ta mrcha zabila Sakuru! Moji… moji druhou mámu, Sakuru! Chápeš to?! Každý z naší rodiny by do té svině měl vrazit dlouhý ostrý nůž! Každý by ji měl chtít mučit, aby trpěla. Proč myslíš, že máma, teda jako Kasumi, ji tam už kolik dní mučí?! To jen dokazuje, jak měla Sakuru ráda. Spletla jsem se v ní!“ Odběhla a mířila dozadu k tomu stanu. „Naomi, počkej!“ křičela jsem na ní. „Není to tak jak říkáš!“ Nic, nemělo to význam.
Mučit vraha, že je prý důkaz lásky? Proboha, co se jí to zase urodilo v hlavě? Je toho na ní teď příliš. Na každého z nás je toho příliš, ale ona je na tom hůř. Přitom mi stačí jediný pohyb, jen stisknout tu věc v dlani a Sakura by byla zpátky. Ale já to nemůžu udělat. Lilith má pravdu – nesmím na Slzu pomýšlet v první řadě jako na oživení přítelkyně, ale jako na páku proti Kasumi. V tuhle chvíli by se Sakura přidala na její stranu. A kdoví, co by poté Kasumi udělala mě. Jestliže Sakura souhlasila s tím šíleným plánem na vypuštění nějaké rakety, potom ji má Kasumi dokonale omotanou kolem prstů. Otázkou je, jestli se to vůbec někdy může změnit.
Vrátila jsem se do stanu a všimla si, jak Edward a Sam spí. Pochybuji, že v okovech vůbec dokázali zamhouřit oči. Nechtěla jsem je budit. Raději jsem vyšla zase ven a oslovila jednu ze strážkyň. „Kde je stan Valdemara?“ „Tady vedle,“ odvětila jedna aniž by se obtěžovala na mě pohlédnout. Vstoupila jsem dovnitř a měla před sebou v podstatě to samé co v našem stanu. Spacáky, vratký stůl, sedátko. A taky nádobku na vodu a v rohu nějaké suchary. Valdemar seděl na spacáku, hlavu jemně opřenou o stěnu stanu. „Parvati?“ oslovil mě, jako kdybych ani nebyla k poznání. „Nějaké zprávy o Lucianě?“ ptal se dál. „Ne.“ „A co ty? Kde jsi byla?“ „To je dlouhé vyprávění. Pověz mi, myslíš, že to tady má nějakou budoucnost? Že Kasumi může zvítězit?“ „Pochybuješ o Kasumi? Podle mě ví, co dělá.“ „Dobře ale záleží také na tom, jak to dělá. Vždyť věznila moji rodinu! Napadlo mě… že bychom mohli podpořit spíše… spíše druhou stranu.“ „Jakou druhou stranu?“ Klekla jsem si k Valdemarovi. „Pochop, že po tom všem, co mi Kasumi provedla nemám pocit, že v téhle válce mám stát zrovna za ní. Vždyť se chová jako nepřítel.“ „Já to chápu,“ kýval zmateně hlavou. „Jenže ke komu se chceš přiklonit? Vždyť tu nikdo kromě Kasumi není!“ „Já ale nemyslím…“ „Počkej, ty chceš říct,… to nemyslíš vážně Parvati! Proti těm zrůdám bojuje i moje Luciana! Copak se mám postavit…“ „Ne,“ máchala jsem rukama. „Ale Lucianu můžeme vyřešit později. Podívej, já… možná mám plán, jak se odtud dostat. Mohli bychom… složme přísahu věrnosti Stvořiteli. Uznejme ho za vládce Pekla a… a za našeho boha. A on nás jistě nechá odejít a pomůže nám proti Kasumi.“ Dlouze se na mě zahleděl. Vypadal udiveně, jako kdybych mluvila úplně z cesty. „Slyšel jsem, že Kasumi chce po tvé rodině slib věrnosti...“ „Ano, ten už dostala.“ „A teď zase budeš přísahat věrnost Stvořiteli? Vždyť je to démon! Zrůda!“ „A o co je žena, která nechá malé dítě trpět a vynucuje si poslušnost lepší?!“ „Ale Parvati… Také s některými jejími činy nesouhlasím, ale ona ví, co dělá. Navíc je to přece člověk! Je to sestra Sakury, zná se tady se všemi.“ Valdemar se postavil a já proti němu. Zamračeně na mě hleděl a já cítila, že jsem udělala chybu. „Podívej, Parvati, já chápu, že to mezi vámi dvěma skřípe, že se nenávidíte, možná si i přejete to nejhorší, jenže přiklonit se k pánu pekel, to je… jak o tom vůbec můžeš uvažovat? Ty jako křesťanka.“ „Přehnala jsem to. Já… já to nemyslela takhle, promiň. Je toho na mě moc. Promiň,“ omlouvala jsem se a snažila se ho uklidnit. Takhle to nepůjde. Přitom bych přísahala, že pokud někoho přiměju před Stvořitelem pokleknout, pak to bude Valdemar. Raději jsem rychle vycouvala ze stanu a nechala ho tam. Vypadal, jako kdybych ho snad zklamala, jako
kdyby mne ani nepoznával. Musím na to jinak. Musím něco vymyslet. On nebude jediný, kdo věří, že Kasumi může uspět. Ale možná kdyby se ukázalo, že ne… Ano, ano, musím jen zařídit, aby Kasumina pozice ve válce byla oslabena.
Procházela jsem se kolem stanů. Jednou jsem zašla za Val. Bylo hrozné ji vidět, jak tam visí. Hrozný pohled, který by matce neměl přijít na oči. Ale moje slova s ní nedokázala pohnout. „Val, prosím, tohle nemá smysl. Vždyť ona tě tu nechá klidně umřít!“ naléhala jsem na ni. „Ne,“ vydechla má dcera a vrhla nenávistný pohled na Kasumi, která tu hlídala. „Jak to můžeš vědět?“ „Protože mě potřebuje. Potřebuje nás pro otevření nějaké brány. Potřebuje životy druhých, možná i ty naše. Takže mne nenechá umřít. Je to jen, kdo z koho. A navíc… musím ti něco říct, mami. Kasumi se upsala Azazelovi.“ „Cože?“ „Je to tak. Byla jsem u toho.“ „Val…“ zachvěl se mi hlas a chtěla jsem jí pohladit po tváři. V tu chvíli okolím zasvištěla čepel meče té strážkyně. „Nedotýkej se jí!“ „Nedovolíš mi obejmout vlastní dceru? Dát ji pusu? Nedovolíš mi ani to?!“ „Až slíbí věrnost První, můžeš si ji klidně odnést. Do té doby se jí ani nedotkneš.“ „Jak můžeš být tak krutá?“ „Snaze zachránit nás všechny říkáš krutost? První má pravdu. Vy jste jen hlupáci.“ Pohledem jsme se s Val rozloučily a já se vrátila do tábora. Bylo to horší než navštěvovat svoji dceru ve věznici. Přišlo mi to jako být s ní na popravčím špalku v jámě lvové. Obklopeny lidskými zrůdami, které se ohánějí stále tím samým, stále jen bojem za nás za všechny. Šílenství lidí je hrozivá věc. Děsivá nemoc, jedna z nejhorších vůbec. Ale nejhorší je, když ti šílení jsou též nebezpeční a to Kasumi jsou. Také jsem taková byla, ale dokázala se uzdravit. Jim však není pomoci. Neexistuje jediný způsob, jak kteroukoli Kasumi přimět sklonit se před Stvořitelem, natož abych k tomu činu dohnala jejich vůdkyni, královnu šílenců. Myslím, že ani s pistolí u spánku bych ji nepřiměla pokleknout. Co tedy mohu dělat? Hm… Kasumi se upsala Azazelovi… když já nemůžu přimět Kasumi pokleknout, Azazel to jistě dokáže. Své netvory má přece v hrsti. No ano! Ano! Ze zoufalých myšlenek mne vytrhlo volání mého jména. Naomi! Přiběhla ke mně celá vyděšená a udýchaná. „Parvati, Parvati, chci s tebou mluvit. O samotě.“ „Co se stalo? Vylekala jsi mě.“ „Pojď ke mně do stanu.“ Naomi mne zavedla ke stanu Valdemara. Byl uvnitř a zase jen seděl v rohu. Chápala jsem ho. On tam venku má svoji lásku. Musí pro něj být hrozné trávit tu čas. „Valdo!“ zvolala Naomi. „Nech nás tu o samotě.“ „Mlčky vstal a odevzdaně se vydal ven ze stanu. Až vedle mě se zastavil a tak, aby nás Naomi neslyšela mi řekl: „Doufám, že ji nechceš říct to, co mě. Je to Kasumina dcera. Nemůžeš proti ní poštvat vlastní dceru.“ S těmito slovy odešel a já se za ním jen ohlédla. „Poslouchej,“ vynutila si moji pozornost Naomi. „Byla jsem u Shifry a ta mi řekla něco strašnýho! A máma mi to pak potvrdila! Chce nás všechny zabít!“ děsila se Naomi. Já vůbec nechápala, jak to myslí. „Počítej se mnou Parvati. Musí umřít devět z nás. Ty a tvá rodina, to jsou čtyři. Armando a Paola, to je dohromady šest. Pak Valda a Shifra, to je osm. A… a pak ještě Luciana nebo Nataša. „Parvati, prosím,“ objala mě kolem pasu. „Prosím, nesmíš to
dovolit. Nedovol to, protože, protože já nechci aby někdo z vás umřel.“ „Ale no tak,“ hladila jsem ji na zádech. „Třeba ti Shifra lhala.“ „Ne, nelhala! Já umím počítat! Tady v Pekle přece víc lidí není. Akorát Sammael prý někoho má ale… ale to je málo! Ale… a kdo to vlastně je, Parvati? Koho to Samael drží? Angelina, Catherin… co je to za lidi?“ „Sakura ti o nich nevyprávěla?“ „Ne. Ty je znáš.“ „Osobně ne. Nikdy jsem je neviděla, ale… Catherin byla první ženou tvého otce a Angelina je její dcera. Takže… ona je tvá nevlastní sestra.“ Jen jsem jí těmi slovy ublížila. Přiložila mi hlavu k ramenu a rozplakala se. „Máma chce někoho z nás nechat zabít. Vím to. Vím to jistě! Nechci, abys to byla ty, nebo Valda, nebo Luciana anebo dokonce Val! To nechci! Takhle to nechci!“ Byla zoufalá. Tiskla se ke mně, plakala a já nevěděla, jak ji utišit. Ale věděla jsem, že se bojí oprávněně, vždyť i Val to naznačovala. Kasumi nás sem vede jako prasata na porážku. A ona bude určovat, kdo půjde a kdo ne. Proto ten slib. Musí se bát i o svoji pozici, o svůj život. Stála jsem tam, poslouchala žalostné prosby a hlavou se mi honily nejrůznější myšlenky. Kasumina vlastní dcera hledá pomoc u mne. Bojí se své vlastní matky tak moc, že ode mne doufá snad v zázrak. A já mám jeden u sebe. Jednou rukou jsem zašmátrala v kapse pevných tmavých kalhot a vytáhla Slzu krve. Neviděla na ni, jen se ke mně tiskla a já si prohlížela ten předmět. Obyčejný kus kamene a jaká moc v něm byla! Stvořím Naomi matku. Opravdovou matku, která ji miluje a nedopustí na ni. Co to ale říkala Lilith o poměru duše a Stínu? Jsme v Pekle. Tady je každý Stín dominantní. Vytvořím násilnou, agresivní Sakuru. Ne, ne, to… to nejde. To přece nemůžu. Jen bych ji tím vystavila obrovskému nebezpečí a nejen ji, ale nás všechny, včetně samotné Sakury. Musím Sakuru vytvořit v našem světě. Opatrně, aniž by to Naomi viděla, jsem Slzu zase ukryla do kapsy. Ale já teď musela něco vymyslet. Nahoru se nedostanu. Hm, Stvořitel požaduje, aby Kasumi poklekla… takže... „Naomi?“ „Co?“ pozvedla hlavu. „Možná, že vím, jak nás odtud dostat. Ale musíme se postavit tvé matce.“ „Nechová se ke mně hezky, ale nikdy by mě neublížila. Nechci jí ublížit.“ „Neublížíme jí,“ Bože, musela jsem lhát. Jinak to nešlo. „Dobře mě teď poslouchej. Já vím, že to bude znít zvláštně, ale myslím, že existuje šance jak zařídit, abychom se všichni vrátili nahoru. Ale Kasumi bude muset pokleknout před Stvořitelem.“ „Pokleknout?“ „Ano. Já ti to vysvětlím…“
Shifra
Otevřela jsem ústa, z nichž mi vytekly zvratky. Nechutná hmota z útrob mého žaludku smíchaná s krví. Stékala mi po bradě, spadávala na ňadra a pomalu odkapávala na zem. Zatínala jsem zuby a potlačovala další chuť zvracet. Možná jsem tomu měla nechat volný průběh. Cítila jsem, kterak se mi žaludek obrací. To ale nebylo nejhorší. Skrze vaginální otvor mi ta Japonská bestie vsunovala do těla uzoučkou trubici. Ta bolest byla šílená. Nemohla jsem se ani pohnout – měla jsem nohy i ruce přibité k dřevěné desce. Ta deska kdysi tvořila moji postel v Shambale... Nohy roztažené, ruce též a v hloubi těla vražedná nažhavená tyčka. Pálila moji dělohu a já se obávala, že ji prorazí a způsobí masivní krvácení. Mohla jsem jen křičet a křičela bych, nebýt úst plných zvratků! Začala jsem se dávit a to byl signál přestat potlačovat chuť zvracet, ale naopak vyplivnout všechno to svinstvo ven. Bléé. Zvracela jsem zase a kašlala krev. Z úst i nosu se mi hrnuly zvratky a poté dlouhé táhlé sliny. Uch, úplně mi ucpaly nosní dírky. Vší silou jsem se snažila je vysmrknout ven. Kasumi ví, jak člověka mučit... Přímo přede mnou zavěšená na háku u stropu stanu byla moje uříznutá hlava. Výraz vyjadřující zadostiučinění. Poslední výraz naplněné pomsty za vraždu mé matky. Bylo zvláštní se na ten výraz dívat. Vidět vlastní hlavu oddělenou od krku naprosto čistým rovným řezem… Každý z nás si tady v Pekle prožije svá soukromá pekla. Angelina Gordonová by mohla vyprávět a její matka též. Ale ty dvě stále žijí, pokud vím. Je to jen o tom vydržet a zvyknout si. Kasumi to zná více než dobře. Vsadím se, že stejně jako já podstupuje v rámci výcviku extrémní vytrvalostní běhání trvající celé hodiny a hodiny bez přestávky a bez odpočinku. Zná to stejně dobře jako já. Nejprve bodavá bolest nohou, pak problémy s dechem a sípot a nakonec obrácení žaludku a zvracení. A pak… pak si tělo zvykne, takže zbytek běhu je stejně šílený, ale horší už to být nemůže a pokud to nemůže být horší, pak se to dá snést. S mučením je to stejné. Kasumi mi konečně vytáhla trubici z těla. Ani na moment mě však neopustila svrbivá bolest. „Pro dnešek to stačí…“ pronesla pyšně má věznitelka. Mě nezlomíš… opakovala jsem si v duchu. Mě nikdy nezlomíš. Chm, měla jsem chuť jí to říct a ještě na ni plivnout. Jen, co jsem otevřela ústa, zarazila mě následující větou: „Zítra,“ ušklíbla se pohrdavě, „zítra ti vyvrtám do lebky díru. Neboj se, nebudeš-li mít opravdu velké štěstí, přežiješ to.“ Kasumi odešla a nechala mě o samotě. Nelhala. Vím, že zítra to skutečně udělá. Pohlédla jsem si pod nohy. Z útrob těla mi skapávala na podlahu krev. Moje tělo… Bradavky jsem měla uřezané, nehty na nohou stržené, na stehnech hluboké díry a v nich hromádky soli. Ehh… ani nevím, kolikátý den už tu takhle visím. Co si Kasumi myslí, že tím vším dokázala? Zbavila mě možností mít děti? Já přece nemůžu mít děti! Netvoři ztrácejí rozmnožovací schopnosti. Je to pravidlo Stvořitele – nečistá spodina nemá mít právo založit nový život. Ehh… navzdory tomu všemu si jako spodina nepřipadám. A nic na tom nezmění ani Kasumino snažení. Každý její čin jen dokazoval její slabost. Myslí si, že mne zlomí, že budu skučet a prosit ji, aby mě už netýrala. Očekává, že budu žadonit o smrt. Já už ale jsem mrtvá! V mém těle není jen má duše, ale i Stín. Vše uzpůsobené tak, abych mohla stále fungovat jako dříve. Když se Azazel seznámil s mým osudem, došlo mu, že dát mi relativní svobodu bude dobrý tah. Má mě v hrsti. Pokud se postavím proti Kasumi, bude spokojený, pokud se postavím proti němu, zbaví se mě. Takže teď jsem tady… jsem v táboře Kasumi a ona přestože ví, že jsem svým způsobem nedobrovolný voják Azazela, mne tu nechává žít. Je jen sama proti sobě. Nikdy neměla stanout v čele armády jdoucí proti Peklu!
Někdo odhrnul závěs a vstoupil do stanu. „Něco jsi zapomněla?“ nedalo mi to. Nebyla to ale Kasumi. Byla to malá holka. Vlastně byla asi jen o hlavu menší než já. Už jsem ji někde viděla… Ano, vzpomínala jsem si - byla v té jejich vile ve Walesu. Sakuřina dcera? Ne, ne, to Kasumi má přece dceru. Je to ona? Mohla by být. Jsou obě stejně ošklivé. Prohlížela si mě mlčky a s bázní v očích. Pohlédla jsem na kovový stolek. Byly na něm zakrvácené mučící nástroje v rozložené brašně. Kleště, jehlice, nože, nůžky, pilka… většinu už jsem pocítila na vlastní kůži. A zítra mne čeká ten velký vrták s klikou. Kasumi mi chce do hlavy udělat díru... V pravěku se takovou metodou řešily bolesti hlavy. Díky uvolnění tlaku na mozek to skutečně mohlo pomoci. Ale mám pocit, že to v mém případě bude mít opačný efekt. Chm, ta hloupě vyhlížející dívka pohlédla na nástroje a určitě si chtěla jeden vzít. Přemýšlela který. „Nejsnadnější to bude nožem…“ řekla jsem. „Pokud se nebojíš, že se pořežeš…“ Popadla relativně čistý skalpel, pevně ho sevřela a namířila ho na moji hruď. „Srdce je trochu výš,“ poradila jsem jí. „Ale to už bys měla vědět.“ „Chceš umřít?“ zeptala se tiše. „Jen ti chci ulehčit to, oč se snažíš. No tak… to čekáš, že ti povedu ruku? Vidíš, že nemám jak!“ Přiložila mi břitvu až k hrudi, která se při každém nádechu vzdouvala. „Zabila jsi mi mámu. Lituješ toho?“ zeptala se. „Lituji jen skutečnosti, že jsem ji nezabila dřív.“ Tuhle odpověď ta hlupačka nečekala. Myslí, že se budu omlouvat? Že mě mrzí má snaha ochránit matku? Jak bych mohla tak uvažovat?! Děti jsou tak naivní… Dívala se mi do očí a vypadala překvapeně. Obvykle bývám upřímná… nenařídí-li matka něco jiného. „Mohla… mohla ti Kasumi zabránit v tom, abys Sakuru zavraždila?“ „Pokládáš zvláštní otázky. Ptáš se, jestli svoji sestru nenechala zbytečně umřít? Pokud by ji chtěla ochránit, nikdy by jí do Pekla nevzala, nemyslíš?“ Strnula údivem. Otevřela ústa a rozechvěla se jí ruka. Uvědomila si, jaká je pravda. Kasumi Sakuru vystavila nebezpečí. Tak to zkrátka je. „Ale… ale…“ koktala ze sebe, „Sakura chtěla jít do války!“ dodala s rázem trochu toho sebevědomí. „Chtěla mé mámě pomoct. Nemohla tušit, co se stane.“ „Už ti Kasumi prozradila, jak zajistila, aby se všichni mohli přetrhnout, jen aby šli sem dolů?“ Podle jejího výrazu bylo jasné, že ne. „Tvá matka se domluvila s mojí matkou na tom, že Shaira ovládne mysl vašeho psa, ohrozí jím nějaké dítě, aby se zdálo, že se Lilith pokusila o úkladnou vraždu. Zdá se, že to vyšlo. Kasumi může být spokojená… Moje matka je mistrná manipulátorka. Kasumi se učila od nejlepší a učila se dobře. Vy všichni jste teď jen obětními beránky. Kasumi hodlá zničit Peklo a žádná cena pro ni není příliš velká. Její vize, kdyby se nakonec ukázala být realitou, počítá s minimálně devíti životy, které budou muset padnout a jen takový drobný detail – její dvojnice mezi těch devět nepočítej. Ony nejsou plnohodnotnými lidmi. Rozumíš mi, co říkám? Být tebou, začnu počítat.“ Vytřeštila svá očka. Zděšený výraz… prsty na ruce jí ochably, až jí skalpel vypadl a zařinčel o zem. I když rozumím Kasumi a jejímu plánu s tím psem, podvedla celou svoji rodinu. Něco takového bych se od Shairy nikdy dočkat nemohla. Další důvod, proč Kasumi pohrdat. „Co když lžeš?“ vykřikla znenadání dívka. „A co když mluvím pravdu? Zeptej se Kasumi sama a apeluj na její zásadovost. Požaduj přísahu, že takhle to není. Až se začne vykrucovat, poznáš, kde je pravda.“ Aniž by ten skalpel zvedla ze země, vyběhla ze stanu. Pokud jí ještě nedošlo, že pro Kasumi nemá nikdo z nich žádnou hodnotu, brzy to pozná.
Asi po hodině nepohodlného visení a odolávání bolesti z ran jsem zvenčí zaslechla křik. Zaposlouchala jsem se do něj, jestli nepochytím alespoň pár slov. Znělo to… ta malá holka se s někým hádala. Pak bylo slyšet jasně zřetelné: „Běž do svého stanu!“ To byla určitě Kasumi. A ano, v momentě odhrnula závěs, rázným krokem přišla ke mně, chytila mě za ocásek a zvrátila hlavu do strany do bolestivé polohy. Pohlédla mi do očí a vztekle procedila: „Cos jí to navykládala?!“ „Pravdu,“ ušklíbla jsem se. „Co, Kasumi, jak to vidíš ty? Kolikátá půjde na smrt tvoje dcera? Určitě máš nějaké ideální pořadí, ne?“ Kasumi mě pustila a vzápětí mi dala ránu pěstí. Na mé tváři to možná zanechalo další ošklivou stopu, ale na mých ústech zahrál úsměv. „Ještě jednou,“ zableskly Kasumi oči, „Ještě jednou na moji dceru promluvíš a vytrhnu ti jazyk.“ Kasumi se otočila připravená opustit stan. Už odhrnovala závěs, když jsem nahlas vykřikla: „Prohrála jsi!“ Otočila se na mě. „Tuhle válku jsi prohrála, Kasumi. Zbavuješ se i toho mála, co ti ještě zbývá.“ „Ztratila jsem pět žen ze sta tisíc!“ „A přesto jsi prohrála. K Tlukoucí bráně se nikdy nedostaneš. Kdo porazí Agronu? Ty? Calaea? Nemáte ani představu o tom, jak mocná Agrona je.“ „To je zajímavé…“ přišla Kasumi zase blíž. „Proč si o sobě myslíš, že můžeš Agroně čelit? Proč zrovna ty?“ „Kombinovala jsem neskutečnou mrštnost s nelidskou silou. Teď mi zbyla jen ta mrštnost, ale stále mám plamínek naděje. Vy nemáte nic. A pak je tu Tlukoucí brána. Možná ji někdo z tvých lidí otevře, ale ty to nebudeš. Až pro ně nebudeš představovat hrozbu, až budeš slepá, němá… zkrátka k ničemu, potom se tě všichni jednohlasně zbaví. Jednohlasně! Budeš první na řadě, první klíč pro bránu a smrtelnou ránu ti zasadí tví nejbližší. Možná to bude tvá dcera, kdo ti nakonec podřízne hrdlo. Tvá vlastní dcera.“ Kasumi mi pohlédla do očí. Ten její pověstný pohled. Bylo těžké ho snést, ale ne nemožné. „Zítra,“ řekla, „Zítra mě budeš prosit o smrt a já tvé přání vyslyším.“ Kasumi se opět vydala k odchodu. „Máš všechno, Kasumi!“ zařvala jsem ve snaze ji zastavit. „Tam venku máš desítky tisíc svých klonů. Jsou jako tvé děti. Přišla jsi na způsob, jak zajistit prosperitu světa. Ta nikdy nevězí v jednotlivcích, ale ve společnosti! Má matka věděla, že lidem nesmí být dána svoboda. Musí nad sebou pocítit bič – ruku, která je povede, protože co jsou oni, aby mohli rozhodovat o vládě nad světem? Jsou to jen hlupáci a každý se stará jen sám o sebe. Tihle, že mají vládnout světu? Co je to demokracie? Vláda spodiny! Oni potřebuji vrazit do okovů a ukázat směr. Já měla být první z éry poslušných. První, kdo zaseje semínko řádu pod vedením mé matky. Místo toho budoucnost světa visí na tvých bedrech. A víš… možná to není tak špatné, jak si matka myslela. Ona chtěla společnost, které bude moci vládnout. Ty chceš společnost, která bude vládnout sama sobě. Mohla bys to dokázat. Se Slzou krve můžeš počty svých žen neustále zvětšovat a každá z nich bude obdařena… v podstatě genetickou pamětí. Mohla bys povýšit lidství na úroveň, kterou samo o sobě nikdy nedosáhne, protože v každé generaci se zrodí vysoké procento odpadu – zbabělců, zrádců, korupčníků, gayů, bláznů… a tihle všichni ničí rozkvět společnosti. Ale ty můžeš udržet lidstvo na úrovní. Můžeš oddělit zrno od plev. Ač je to zvláštní říct, ty jsi dobrým příkladem uvědomělého a schopného člověka, který může tvořit budoucnost. Ale místo toho zahyneš tady dole a s tebou i tvá armáda. Pusť mě, Kasumi!“ vykřikla jsem. Vypadala pořádně udiveně. „Bojujeme za stejný cíl! Přání mé matky je mi rozkazem a její největší přání, které k mým uším dolehlo před více než padesáti lety, je zničit Peklo! Co bude se světem mne
nezajímá. Dokonce ti pomohu odpálit raketu. Vím, že potřebuješ někoho, kdo chápe, rozumí a je ochoten zabít všechny ty zbytečné lidi. Potřebuješ mě! Pusť mě a bojujme spolu! Nejprve proti Peklu, poté proti světu. Až bude po všem, vyřešíme si svoje osobní problémy jednou pro vždy, ale teď je hoďme za hlavu. Každé z nás jde přece o víc než se mstít jedna druhé!“ Nic. Neřekla na to nic, jen nechápavě zakroutila hlavou… a odešla.
Byla už noc, když jsem zaslechla šramot. Ten mě probudil z polospánku. „Pššt!“ ozvalo se ze tmy přede mnou. „Poslala jsem strážné pryč. Řekla jsem, že je máma shání. Uvěřily. Věří všemu…“ Párkrát cosi cvaklo. „Mám kleště. Pomůžu ti ven.“ „Proč?!“ „Protože… protože Kasumi chce nás všechny zabít. Myslím, že mě ne, ale moji rodinu ano! Nechci, aby umřela Parvati a Valdemar a další. To se nesmí stát. Prostě… ty se teď chceš Kasumi pomstít a tak jí utečeš a… a…“ „To je všechno? Chceš svojí matku naštvat? O tohle ti jde? Víš vůbec kdo tvá matka je?! Myslíš, že to jen tak přejde?“ „Chci, abys ji přepadla a přiměla, aby se sklonila před Stvořitelem. A on pak všechny pustí nahoru a nechá nás být. Tak co? Já pomůžu tobě a ty pomůžeš nám, slibuješ?“ „Dobře. Slibuju.“ Ta hloupá holka se postavila na špičky, aby mě mohla vytáhnout hřebíky z dlaní. Šlo to pomalu a pohyb železa otvorem v rukou mi jen způsoboval bolesti. Nicméně to dokázala a poté mi vytáhla hřebíky i z nohou. Byla jsem zase volná… V drobném svitu zvenčí jsem zahlédla, jak ta holka rozbalila zbroj Kasumi. Kožená vesta, tvrzené kalhoty, chrániče… „Budeš jako jedna z nich,“ zašeptala mi. „Jsem celá od krve… A i kdyby ne, poznají mě.“ „Ale… je to lepší než nic.“ Ta dívka má pravdu v tom, že Stvořitel si vpád do Pekla líbit nenechá, ale kde bere tu jistotu, že když Kasumi poklekne, nechá je být? A hlavně – jak si proboha myslí, že donutím Kasumi, aby poklekla? Nehledě na to, že by to byla hloupost. „Kde je Kasumi?“ oprala jsem se. „Za chvíli přijde. Bude chtít vědět, proč jsem poslala strážkyně za ní.“ „Takže… Kasumi sem dorazí s doprovodem šesti žen a já ji mám porazit a donutit se vzdát bohu, ano?“ Tak takhle žalostně zoufalý plán může vymyslet jen hloupý odpad společnosti, o kterých jsem mluvila. Ale té holce lze k dobru přičíst, že je ještě holka, přesto… být na Kasumině místě, nebudu mít důvod být na svoji idiotskou dceru hrdá. „Mám lepší nápad…“ řekla jsem. „Jaký?“ špitla. Já jí dlaní ucpala ústa a přiložila jí pod krk skalpel. Ten co jí odpoledne vypadl… „Hloupá holčičko…“ procedila jsem skrze zuby tak, aby mě dobře slyšela. „A teď uděláš přesně to, co ti řeknu, jinak…“ poukázala jsem nahoru na hák s mojí hlavou. „Jinak tu na tvou maminku bude čekat překvapení.“ Její vyděšený pohled jsem si užívala. Směšná holčička. Se svým rukojmím jsem vyšla ze stanu a nestačila se ani rozkoukat, když sem přiběhla Kasumi a šest jejích klonů. „Už ani krok!“ zvolala jsem a přímo pod krkem nařízla kůži té holky. „Jediný pohyb navíc a podříznu ji jako psa.“ Strážkyně to přimělo držet se zpátky a vyhlížet reakci své vůdkyně. Ta
ze mě nespustila zrak. „Jak ses dostala ven?“ zeptala se, přestože jí to muselo být zřejmé. „Pamatuješ, co jsem ti řekla? I tvá dcera je proti tobě.“ Kasumi sklopila zrak na svoji vyděšenou dcerku. Nikdo se ani nepohnul. Patová situace. Bylo na mě diktovat si podmínky. „Chci koně. Odvezu tvoji dceru dolů, a když nás nebudeš pronásledovat, nechám ji jít.“ Ticho. Výměny pohledů ostrých jako břitva. Zajímavá situace… „Ne,“ řekla Kasumi. „Ne? Já nemám co ztratit, Kasumi. Myslíš, že se budu zdráhat tu hlupačku zabít?!“ „Pokud ti mučení nestačilo…“ „Mě nevyděsíš, Kasumi! Každá z nás si vypije svůj hořký kalich plný bolestí. Má bude fyzická, tvá psychická. Ale po zbytek života budeme trpět obě. Nebo mi dej koně a nech mne jít. Jsme na stejné lodi. Já před Azazelem pomlčím o tom, co jsem tu viděla.“ „To nikdy,“ odvětila tak chladně až by i tupci došlo, co bude následovat. „Je to tvoje dcera, Kasumi. Tvá krev!“ zkoušela jsem ji přimět k rozumu. Na prsty mi začaly stékat slzy. Holčička se nám rozbrečela… „No tak, Kasumi! Má ty nejlepší geny jaké si kdo může přát. Tvá dcera má v sobě krev nejlepší bojovnice světa a zároveň samotného Stvořitele! Ten potenciál!“ „Potenciál není nic, Shifro! Ta holka je jen jedna z milionu. Je to nikdo, stejně jako jsem byla já. Žádná magická moc v té holce není a její schopnosti jsou nicotné. Jestli chceš, tak ji zabij, mě na ni nesejde. Je to jen další zrádce!“ Bez mrknutí oka, bez špetky soucitu… prostě jen tak to řekla a myslela to smrtelně vážně. Velmi dobře, Kasumi, velmi dobře. Společně bychom byly nezničitelné, ale jak myslíš. Zvrátila jsem té dívce hlavu dozadu a ukázala Kasumi její hrdlo. „Tady, tady!“ volal někdo Kasumi za zády a já zaslechla ržání koně. Strážkyně se otočily ke zdroji toho hluku, Kasumi nehnula jedinou brvou. Během chvíle se sem přihnal nějaký mladý černovlasý hlupák. Snědá pleť, charisma, a v rukou otěže statného hnědáka. Strážkyně ho hned odvedly od koně a jedna z nich chytila zvíře za uzdu. „Kasumi!“ křičel ten chlap. „Ať odjede! Nech ji odjet, prosím!“ Zvláštní… ve vile jsem toho chudáka neviděla, možná s nimi nemá mnoho společného, ale teď je jediný, kdo bojuje o život Kasuminy dcery. Právě Kasumi, aniž by se otočila, řekla strážkyním jediné: „odveďte toho pitomce.“ Dvě Kasumi odváděly křičícího muže. Jedna další koně… Zbylé tři mi pořádně nevěnovaly pozornost… Strhla jsem holku na stranu a podrazila jí nohy. Spadla na zem, Kasumi se ohlédla tím směrem. Já přiskočila k jedné ze strážkyň a uchopila rukojeť meče u boku. Nestačila jsem ho ani vytáhnout, když jsem ucítila ránu loktem do břicha. A v mžiku po mě ta strážkyně sekla krátkým mečem. Rozřízla mi kůži na prsou a vrazila špici dýky do ramene. Couvla jsem, meč mi vypadl z ruky a já spadla na kolena zády ke Kasumi. „Odveďte mou dceru,“ zařvala Kasumi. „Tohle skončím sama.“ Pak o zem zařinčel meč a skončil přímo přede mnou. „Zabiju tě v boji!“ zařvala Kasumi. „Nemám k tomu rozumný důvod, ale tohle není o rozumu. Tohle je o tom vidět tvé oči v momentě, kdy ti rozříznu břicho a z něj vytečou vnitřnosti.“ Skutečně jsem sáhla po rukojeti meče. Krátký wakizaši… Už jsem si všimla, že Kasumi s sebou pod pláštěm nosívá celou zbrojnici. Tímhle se ale dá dobře bránit. Ale já... krvácím z tolika míst. Heh, a ta rána na prsou. Ehh... Otočená zády ke Kasumi jsem zvedla meč a stiskla ho tak pevně, jak mi jen bolest dovolila. „Já se s tebou nehodlám bít, Kasumi. Můj úkol je zničit Peklo. Tvá smrt teď není na místě.“ Až po těch slovech mi došlo, že Kasumi je stejně nemůže vnímat. Pak zbývá počkat na poslední ránu. Doufám, že nebudeš zklamaná, matko. Ale není-li jiná možnost, pak je
sebeobětování pro splnění úkolu přípustné řešení. Vzápětí jsem ucítila, jak mi ochably svaly. Jako kdyby se mé tělo v mžiku zastavilo. Dech, tep… jako kdyby všechno stálo. A mé oči se protočily nahoru, až mi muselo být vidět jen bělmo. Místo zraku černota, cit žádný a můj sluch zaznamenal jen… švihnutí meče a bolestivý výkřik. Ale… ne můj!
Kasumi „Teď se nehýbej,“ řekla mi Kiai a vrazila mi do kůže u úst velikou jehlu. Prorazila kůži vedle rány a protáhla jimi silnou nit. Dva její prsty jsem měla v ústech, to aby si mohla přidržet rozřízlou kůži. „Není to tak hrozné,“ mluvila Kiai. „Zažila jsi horší věci.“ „To se pleteš…“ „Nemluv!“ zvolala. Už mlčím. Nechala jsem si zašít tu ránu. Kiai raději sáhla po pevnějším stehu, nakonec je mi jedno jak hnusně budu vypadat. Hlavní je, aby to drželo. Celou levou tvář jsem měla roztrženou od koutku úst, skoro až k uchu. „Díky…“ pochválila jsem Kiai, když bylo hotovo. Sotva jsem dokázala otevřít ústa a mluvit. A bolest nepřestávala. „Chceš prášky na bolest?“ zeptala se. „Ano.“ Au… zatraceně. Dostala jsem malé platíčko s pilulkami a hned dvě spolkla. Během chvilky do stanu vběhnul Armando. „KasumI!“ zvolal. „Jsi v pořádku?“ Na stupidní otázky jsem opravdu neměla sílu odpovídat. Rychle padl na kolena před lehátkem, na němž jsem seděla a s obavami si prohlížel moji ránu. „Co se tam proboha stalo? Slyšel jsem křik a pak… prosvištěla kolem mě na koni. Nemohl jsem ji zastavit!“ „To nebyla ona…“ snažila jsem se sotva otevírat ústa. Pravdou bylo, že kdybych nestihla uhnout hlavou, skončila bych s mečem skrze ústa.
Vycházela jsem z vrat, když ke mně přiběhla důstojnice z oddílu bojovnic. Byla zpocená. Ale to tu byl každý druhý. Jakákoli náročnější aktivita a Kasumi teče po tváři pot, skoro proudem. Zásobování vodou se prakticky nezastaví. A to tu stále ještě nemáme všech sto tisíc žen. Přesto je pohled na planinu působivý. Stavíme tábory, opevnění i hlídky. Mezi jednotlivými tábory po celý den cestují skupinky žen se zásobami materiálu na stavbu a potravin. Logistika není špatná, ale ani dokonalá. Máme málo koní a jen jediný přístup tam nahoru. „Co se děje?“ ptala jsem se a v duchu doufala, že prášky rychle zaberou. „Nic. Jen se chci ujistit, že jsi v pořádku, První.“ „Už jsi asi šestá… Tak víš, co? Roznes tu zprávu ostatním, že si nemusí dělat starosti a že vše pokračuje tak jak má.“ Zašla jsem do svého stanu, zatímco ona vyrazila plnit svůj úkol. Disciplína tu skutečně fungovala výtečně. Ale ten důvod byl jednoduchý – společný cíl. Kéž by to tak fungovalo se všemi lidmi v táboře. To už musí být hodně zlé, aby se má vlastní dcera pokusila mě zabít.
Vešla jsem do mého stanu a hodlala se ještě trochu prospat, pokud mi to bolest dovolí. Na stolku vedle postele bylo zase čerstvé jídlo, ale tentokrát i demižon s vínem. Vínem! Určitě bylo velmi slabé, ale je pravda, že mi může trochu pomoct od bolesti. Nejvíc mě ale bolela zrada, ne to zranění. Sundala jsem korek a napila se. Třešňové... hm. Nechtěla jsem vypít moc. Taky jsem ale nechtěla, aby tady zteplalo. Vyšla jsem ze stanu a vložila demižon do rukou jedné z mých strážkyň. „Doruč to velitelce Kiai. Ať to bere jako… co já vím, prostě ať si to vypije s ostatními.“ „Proč zrovna ona?“ ptala se strážkyně, když si demižon přebírala. „Někdo by to vypít měl a ona mi zašila ránu.“ „Chápu…“ odsekla chladně, „zatímco my tě jenom střežíme, když odpočíváš.“ „Spolupracujeme a mě jako nejvhodnější osoba pro tu pitomou lahev vína napadla Kiai! Až mě… co já vím, ochráníš před mou šílenou dcerou, jako první mě napadneš ty!“ Kývla hlavou a odešla. Pohlédla jsem k vedlejšímu stanu a viděla Edwarda, jak stojí před ním a pozoruje mě. Mohla bych na něj zakřičet. Už už jsem se nadechovala, když mi došlo, jak na to asi zareagují mé stehy. Mohla bych zajít za ním a vyslechnout si spoustu žvástů o tom, jak to moje dcera nemyslela zle nebo jak moc jí to mrzí. Pche! Vyměňovala jsem si s tím pitomcem pohledy a čekala, kdy zase zaleze do stanu. Nevím, co se mu honilo hlavou, nejspíše: ‚škoda, ještě žije.‘ Někdo mi poklepal na rameno, načež jsem se v mžiku otočila. Byla to velitelka Bushi. Poukázala k Edwardovi a řekla: „Chceš toho pitomce přimět, aby zalezl do stanu?“ „Vykašli se na něj.“ „Potřebuji s tebou něco probrat, První.“ Sama jsem byla zvědavá, oč jde. Zašla jsem s Bushi k sobě, ona se opřela o jeden z kovových sloupků držících střechu stanu, já usedla na postel. Unavená a stále potlačující bolest. „Slyšela jsem, co se stalo,“ řekla Bushi. „Není útok Azazela porušením dohody?“ „Copak zajetí Shifry bylo něco jiného?!“ Bushi se na mě dlouze zahleděla pronikavým pohledem. „Došlo ti to už když ji Calaea přivedla?“ Nemusela jsem nic říkat. I mlčení bylo výmluvné. „Zešílela jsi?!“ vyštěkla na mě Bushi. „Tak moc dáváš na své pocity, že ohrozíš nás všechny i samu sebe, jen abys mohla ukojit svoji touhu po pomstě?! Nakonec můžeš být ráda, že je Shifra stále naživu, protože co kdyby Azazel zrušil souboj, co potom?! Máš plán B?“ Nic. Mlčela jsem. „Tajíš své plány i před svými lidmi! Stále chci věřit tomu, že víš, co děláš a že nemá smysl se na cokoli vyptávat. Ale ode dneška je to jiné, První. Ode dneška jsou pochyby na místě. Na čí straně vlastně stojíš?! Odpověz!“ Ta slova bolela. Jako kdyby moje svědomí bojovalo samo se sebou. Rozum proti pocitům, ale Shaira měla pravdu – cit je slabost! Nikdy jsem sem neměla Calaeu pouštět. Měla jsem ji vyhnat i s tou sviní! A teď… „Udělala jsem chybu…“ bylo jediné, co jsem dokázala říct. „Velkou chybu. Budu k tobě upřímná, První… zvažuji, že navrhnu ostatním důstojnicím změnu vedení.“ „Změnu?! Co to… To nemyslíš, vážně!“ vykřikla jsem a chytila se za ránu. Myslím, že mi praskl steh. „To není osobní, ale vždyť ty nás ohrožuješ! Tvé city nás ohrožují! Jsi naše vůdkyně, víš víc než kdokoli z nás, ale nesmíš se nechat tak moc ovlivňovat emocemi!“ „Já vím…“ „Navíc je tu ještě jedna věc…“ „Mluv.“ „Slyšela jsem, že Edwardova rodina ti přísahala věrnost a podporu, ale tvá vlastní dcera tě
zradila. To proto Shifra utekla a málem tě zabila. Těžko říct, jestli je to takhle lepší, či ne, ale účel nesvětí prostředky, to ví každá z nás. Naomi ti sice nic nepřísahala, ale propustila Shifru s nadějí, že se tě zbaví. To je zrada a určitě dost bolestivá. Nemluvě o tom, že Shifra teď poběží za Azazelem vypovědět mu, co všechno tu viděla.“ Neříkala mi nic, co by mi v průběhu pár minut neproblesklo hlavou. Jen měla víc času si to uvědomit a promyslet. Hovořit s mými dvojnicemi, to bylo jako mluvit sama se sebou. Slyšet věcí, které mám v mysli od jiných. Pocit to byl zvláštní, ale zvykala jsem si. Ovšem návrh na změnu vedení nešlo dostat z hlavy. „Pokračuj…“ pobídla jsem jí. „Slib věrnosti je silný, ale pro někoho je to jen slovo. Pokud neexistuje nic jako trest, pak to slovo má ještě menší význam. A my sice umíme trestat, ale ty máš jen jeden pokus. U Tlukoucí brány tě zradí jednou a může to skončit tvojí smrtí. I tohle málem skončilo tvojí smrtí! Promysli si to sama, ale na tvém místě bych tentokrát nechala pocity stranou… Je to v zájmu nás všech.“ Bushi pokývala hlavou a přímým krokem odešla. Nechala mě tu topit se v myšlenkách. Děsivých myšlenkách.
Nemohla jsem spát. Bushi mě nahlodala hroznými myšlenkami. Cit je slabost. Cit je slabost… stále jsem si tu frázi opakovala. Asi po hodině nicnedělání, to když prášky konečně zabraly, jsem se rozhodla navštívit Calaeu. Bylo to za celou dobu vůbec poprvé, co jsem jí hodlala navštívit sama bez přítomnosti jiných Kasumi. Calaea bydlela v jednom ze stanů na okraji nižší plošiny, kam se nedalo dostat jinak než opatrným slezením po skalních výstupcích. Nejlepší místo, jak si udržet soukromí. Opatrně jsem proto sešplhala na plošinu a měla po pravici její stan, zatímco po mé levici byl sráz dolů a pod ním klikatící se stezka vedoucí okolo jiných plošin. Díky ohňům v okolí bylo v táboře i v noci dobře vidět. Calaea měla celkem klid sama pro sebe a většinu času trávila výcvikem. Nešlo jí ale jen o klid pro výcvik. Pohrdala lidmi. Kdyby nepohrdala i mnou, možná bychom našly společnou řeč. Mnoho z mých žen s ní chtělo zápasit a poznat její techniky. Dalo se předpokládat, že podobný styl boje bude preferovat více netvorů. Calaea ale odmítla všechny. Přitom i ona by se mohla lecčemu přiučit, kdyby nebyla tak domýšlivá. Našla jsem ji, jak sedí v tureckém sedu na samém kraji plošiny, zády ke svému stanu a hledí do dáli. Neuvěřitelně mohutná záda obrněná gigantickými pletenci svalů… S tou tmavou, prakticky černou pletí až moc připomínala Parvati. Kráčela jsem k ní takřka nehlučně, přesto si mě všimla. Ohlédla se a ukázala na zem vedle sebe. Usedla jsem k ní a společně jsme sledovaly mrtvolnou Pekelnou krajinu. Byl to ošklivý pohled. Ošklivý na krajiny, ošklivý na Calaeu… nejhorší bylo, že zvyknout si na Peklo mě ani téměř po týdnu nepřipadalo možné. Stále jsem trpěla výkyvy teploty, těžkým vzduchem i obavami. Nešlo ale o to, co vidím, ale o to, že stále ještě vidím! „Proč tak nenávidíš Agronu?“ zeptala jsem se. Mlčela. Obrovité, svaly napumpované tělo, se ani nepohnulo. Nechtěla bych vypadat takhle. A nejde jen o vzhled. Podle mě jí musí tak mohutné tělo v boji škodit. Něco jiného je brutální síla a něco jiného mrštnost. I když… mám nepříjemné tušení, že Agrona bude podobně svalnatá a že co do rychlosti se mi možná i vyrovná. Ženští netvoři z Pekla… hm. Myslím, že kdyby je měla tvořit Lilith, určitě to budou muži. I když u té lesby… kdoví. „Myslíš, teď na Agronu, že?“ zkusila jsem to zas. „O tomhle se bavit nebudu,“ odsekla mi. „Máš obavy… Už jednou tě Agrona porazila a…“ Calaea zavrčela a otočila se na mě. Ta
bariéra krčních svalů chránících krk byla skoro stejně zlověstná jako její černé lesknoucí se oči. „Chci vědět, proč jsi ji nechala jít,“ řekla. „Ani netušíš, jak jsi pitomá, člověčí ženo! Azazel nedokáže svým netvorům číst myšlenky, ale může je ovládat a přinutit je, aby mu řekli, co vědí. Až Shifra uteče za ním, dozví se, že jsem zde, a co plánuji. Bude těžší porazit Dělnici, když bude vědět, proti komu se postaví.“ Nakousla téma, ke kterému jsem se chtěla dopracovat obloukem. Teď jsem ucítila vhodnou příležitost. „Právě proto bude lepší,…“ začala jsem, „když se s Agronou utkám sama.“ V mžiku po mě Calaea natáhla ruku a já kotoulem unikla do bezpečné vzdálenosti. Obě jsme stály na nohou a ona vystřelila vpřed svoji čelist. Když ji otevřela, aby mohla mluvit, vytékaly jí z ní sliny. „Máme dohodu, člověčí špíno!“ zachrčela nelidským hlasem, který mě opět utvrdil v tom, že tahle věc je zrůda. „Mám lepší plán.“ „Žádný lepší není!“ vztekala se dál, ale konečně stáhla čelist do úst „Musím zabít Agronu! Je to jediné řešení!“ „Ano, jediné řešení počítající s tím, že přejdeš zpět na stranu Azazela. Já nabízím víc. Stůj při mě a já tě Azazela zbavím jednou provždy. Je ti snad příjemnější sex s ním než svoboda?“ Calea se na mě zvláštně podívala a naklonila se blíž. Skoro jsem se obávala, že může čelist vystřelit ještě dál a skousnout moji tvář. „Blázne! Myslíš, že se přidám na stranu smradlavé člověčiny? Jsi jen drzá opice! Ta nemůže porazit Azazela!“ „Myslím, že se pleteš! Nebo je tu snad něco, co mi uniká?“ zeptala jsem se opatrně. Udělala krok blíž ke mně. Pak další. Naklonila se nade mě a já musela pozvednout hlavu, abych jí vůbec viděla do tváře. Byla tak blízko, že by mě mohla rozmáčknout hlavu a kdoví, jestli bych byla schopná tomu zabránit. Tyčila se nade mnou jako skála. Přímo nad sebou jsem měla její prsa, která se vzdouvala, jak zhluboka dýchala. Ne námahou, ale rozčílením. „Kde vůbec bereš tu drzost myslet si, že proti Agroně máš větší šanci než já?“ vztekala se. „Mám speciální taktiku.“ „Jakou?!“ zahučela zase a semkla ruce v pěsti. Zatraceně… Hlavou se mi honily všechny možnosti… Co mám říct? Pravdu? Co to způsobí? Jak zareaguje? Sakra! „Zapomněla jsi mluvit, opice?! Jakou máš taktiku?!“ „Slova! Slova, která Agronu porazí.“ „Slovy Agronu nepřemůžeš!“ „Slovy ostrými jako břitva a jedovatými jako nejvražednější jed ano!“ Calaea složila ruce podél těla a já povolila v ostražitosti. V mžiku jsem ucítila pěst v břiše, vyhekla jsem a měla co dělat, abych neklesla na kolena. Chytila jsem se za břicho a rychle couvala odolávajíc bolesti. Se zatnutými zuby jsem pohlédla před sebe. „A to jsem se mírnila…“ odvětila s posměchem. „Stát proti tobě já, zpřelámu ti postupně všechny kosti v těle. Jednu po druhé. Řekni svým lidem, co mají dělat, až zemřeš lidská špíno, protože ty zemřeš.“ Calaea se rozeběhla proti okraji srázu a seskočila dolů. Myslela jsem, že pád z dvaceti metrů nemůže přežít, ale ona dopadla na nižší plošinu beze známky bolesti! Seskákala až dolů a rozeběhla se vpřed kamsi ke skalní stěně. Kdyby u stanu nenechala opřený svůj meč, řekla bych, že už se nevrátí.
Pozdě v noci jsem zažehla petrolejovou lampu a vyšla ze stanu ven. Tábor byl stále na nohou. Nebylo tu tolik hluku a zápach potu se rozvířil. Přesto všude u každého stanu hořely nádoby s olejem a osvětlovaly okolí. Vykročila jsem dál a zamířila k okraji tábora. Nad
okrajem skály tu byla hranice pro signální oheň. Zastavila jsem se na samém okraji skály a nechala se ovívat horkým, leč podstatně snáze dýchatelným vzduchem, vyvěrajícím z puklin skály nad námi. Viděla jsem černotu a v ní desítky malinkých světélek našich táborů. A pak byla samozřejmě vidět lávová řeka vpravo. Dva tábory byly rozbaleny přímo u jejího břehu. I v noci tam muselo být strašné horko a ten žár! Všimla jsem si, že ke mně přistoupila jiná Kasumi. V rukou nesla pochodeň, která osvětlovala její černou zbroj a černý pásek na pravé paži. „Nemůžeš usnout?“ zeptala se. „Popozítří vyzvu Agronu. To, co se strhne potom nikdo z nás nemůže předvídat, ale jedno je jisté – ten klid tady v táboře bude nenávratně pryč.“ Položila jsem Bushi ruku na rameno. „Už jsem se rozhodla a měla jsi pravdu. Za hodinu se otevře Oko. Vzkaž důstojnicím, ať se sejdou zde.“ Zavítala jsem do stanu Valdemara. Nešlo se mi sem lehce. Hlavou se mi honily myšlenky. Žádná nebyla příjemná. On a Naomi leželi jen pár metrů od sebe. Navzdory horku zabalení ve spacácích. Nohou jsem lehce strčila do Valdemara, který ležel nejblíže ke mně. Otočil se a v mžiku se probral. „Ka-Kasumi…“ pohlédl na mě vystrašeným výrazem. „Odejdi odtud, chci mluvit s dcerou. Hned!“ Valdemar nejprve dost dobře nechápal, co po něm chci. Naomi stále ležela úplně vzadu u stěny stanu zády ke mně. Myslím, že nespala. Valdemar se konečně zvednul na nohy. „Ona toho lituje,“ řekl. „Nechtěla, aby to skončilo takhle.“ „Ještě to neskončilo. Běž pryč. Ale nechoď moc daleko,“ Valdemar mi na vteřinu pohlédl do očí. Rázem však sklopil zrak. „Neudělala to schválně,“ řekl mi. „Odejdi!“ Nemohla jsem moc křičet, takže jsem jen dusila vztek a doufala, že vypadne bez dalších idiotských řečí. Poslechl. Se sklopenou hlavou odešel a Naomi se konečně otočila čelem ke mně. Skutečně nespala. Prohlížela si moji jizvu. „Mrzí mě to,“ špitla. Klekla jsem k ní a opřela se koleny o měkký Valdemarův spacák. „Nenávidíš mě…“ „To není pravda,“ kroutila hlavou. „Já… já…“ Koulela očima sem a tam. Chvílemi hleděla na stolek s jídlem, chvílemi na východ ze stanu a chvílemi jen pod sebe, do země. „Já věřila, že… musíš uznat Stvořitele za našeho pána. On nás nechá jít, už ti nebude ubližovat a nikdo nebude muset umřít!“ „Jak jsi na to přišla? Co je to za řeči?“ „To… já…“ „To není z tvé hlavy, že ne?“ Najednou začala slepě zírat do země. „Kdo přišel s tím nápadem?“ ptala jsem se, přestože mi byla odpověď zřejmá. Nic, neřekla nic. „Co ještě ti Parvati navykládala?!“ „To nebyla…“ „Nelži!“ osočila jsem ji tak zostra až se rozklepala strachem. „M-mami… Mě to vážně mrzí. Shifra tě měla jen přimět uznat Stvořitele za svého boha, ne ti takhle ublížit.“ „Ale ona mi ublížila, Naomi. Málem mě zabila.“ Má dcera po těch slovech zatnula zuby a rozplakala se. „Málem mě zabila, protože ty jsi ji pustila na svobodu!“ „Ne,“ kroutila hlavou. Nechtěla ta slova slyšet. „Ale ano, Naomi. Kvůli tobě jsem málem zemřela.“ přitlačila jsem na pilu. „Vražedkyni Sakury pustíš na svobodu v naději, že vyřídí i tvoji vlastní matku?“
„Né. Prosím.“ „Před pár dny jsi mi tvrdila do očí, že chceš, abych umřela. Že jsem měla zemřít místo Sakury!“ „Ne. Spletla jsem se.“ Naomi se mi vrhla kolem ramen a objala mě. Snad doufala, že mě tím obměkčí. „Promiň mi to, mami,“ plakala a tiskla se ke mně. „Už to nikdy neudělám, nikdy ti neublížím. Já se jen odtud chci dostat. Nemůžeš přece nechat Parvati a její rodinu umřít. Oni jsou jako moje rodina. Žijí v jednom domě skoro od mého narození. A Lucianu mám taky ráda a Valdu a Natašu… Přece je nezabiješ! Pojďme pryč, prosím. Pokud Parvati věří, že stačí uznat toho boha za svého pána, tak to přece není tak hrozné.“ Odstrčila jsem ji od sebe. Prudce, až spadla zády na spacák. „Jak vůbec můžeš něco takové vyslovit?! Ty chceš, abychom se lísali k nohám té svině?! Copak takovou zbabělost vůbec můžeš vypustit z úst?!“ „Ale mami…“ „Mlč!“ okřikla jsem ji, nehledě na to, že mě rána zase začínala bolet. „Vy všichni jste takoví chudáci! Parvati, Edward, Valdemar… i moje dcera je chudák! Já už nikdy před nikým nepokleknu, to ti tady a teď přísahám, Naomi! Já nikdy nebudu klečet na kolenou, už nikdy! A teď padej do mého stanu. Přijdu tam, jen co si něco vyřídím.“
Vykročila jsem ze stanu, málem porazila Valdemara, který obcházel okolo a rázným krokem si to namířila do stanu Parvati. Vtrhla jsem tam a viděla, jak Edward a jeho kluk sedí u stolu a jí suchary. „Kde je Parvati?!“ obořila jsem se na Edwarda. „Šla za Valerií. Proč?“ Nestál mi za odpověď. Propletla jsem se řadou zásobovatelek, které na trakařích vezly jídlo a sudy s pitnou vodou. Prošla jsem otevřenou branou, zahnula vpravo a mířila na konec průrvy. Byla tady. Povídala si s Valerií, zatímco na ně dohlížela dvojce strážkyň. Já popadla jeden z řetězů, kterými byly předtím spoutáni ostatní vězni a omotala si ho kolem levačky, zatímco Parvati se stále vybavovala. „Parvati!“ Otočila se na mě a já jí vši silou vrazila pěst do ksichtu. „Uoh!“ vyhekla a z úst jí vystříklo pár kapek krve. Hned jsem jí vrazila další ránu a další. Cítila jsem jak se jí po každé ráně pomalu podlamují nohy. Konečně po čtvrté ráně pěstí omotanou řetězem ta svině narazila do skály vedle a padla na zem na všechny čtyři. „Ty mrcho!,“ kopla jsem jí do boku. “Neneseš vinu na tom, co provedla Naomi.“ Další kopanec do boku a další. „Ale zrovna teď mám velkou chuť ti oplatit všechny ty tvé útoky!“ Další rána tentokrát zespodu břicha. Sundala jsem si řetěz z ruky a omotala jí ho kolem krku. Přišlápla jsem jí záda, abych měla stabilitu a začala páčit směrem nahoru. „Jak se ti líbí okovy, Parvati?“ Trochu jsem ji přiškrtila a povolila. Jen, co trochu popadla dech, utáhla jsem jí řetěz kolem krku znovu. „Když se chceš lísat Stvořiteli k nohám, posluž si, ale mě k tomu nepřinutíš nikdy!“ Zabrala jsem trochu víc. Ona zvrátila hlavu dozadu a chmatala po řetězu. Škoda, že jsem neviděla její tvář. To musel být pohled! Konečně jsem povolila a narovnala se. Kasumi si dle výrazů ve tvářích můj kousek užívaly. Ale když jsem jen na moment pohlédla na Valerii, v mžiku mi plivla do tváře. Setřela jsem slinu a otřela ji o její triko. „Zítra ji nedej ani kapku vody. Uvidíme, jak budeš plivat potom.“ Parvati se svíjela na zemi. Sotva popadala dech. Viděla jsem, že něco říká, ale nerozpoznala jsem co. Vší silou jsem jí kopla z boku do čelisti a zařvala: „Drž hubu!“ Padla na bok a úst jí tekla krev. „Tu svini tady
klidně nechte ležet,“ řekla jsem strážkyním. „Ale Valerie půjde na výlet k útesu. Sežeňte i všechny ostatní.“
To nejhorší se teprve blížilo. Bushi měla pravdu – oni jsou schopni mě přes slib zradit. Pokud jim ovšem neukážu důsledky. A nejen to. Má vlastní slabost ohrožuje válku, protože to ohrožuje i moji pozici. Díky rodině a přátelům mé rodiny jsem změkla. To byla chyba. Nemůžu upřednostnit city k jednomu člověku, když tím ohrozím vše ostatní. Vstoupila jsem do svého stanu. Naomi stála uprostřed jak solný sloup. „Mami?“ špitla tiše. „Proč máš na ruce krev?“ „Ta není moje.“ Čekala jsem, že se zeptá čí je, ale neměla odvahu anebo to tušila. Ano, musela to tušit. „Něco ti teď řeknu, Naomi. Chtěla jsem udělat svět lepší a hezčí. Vymazat z něj to špatné a potom žít nahoře s rodinou a mít všeho dostatek. Chtěla jsem svět, kde nikdo netrpí, nikdo nemá hlad, nikdo není nemocný a nikdo neví, co jsou to peníze. Chtěla jsem svět, kde každý bude vládnout sám sobě a zároveň všem okolo.“ „A mami? Budeme v tom světě žít spolu?“ „Chtěla bys? Ať už se zeptám kohokoli, každý dokonce i Edward by řekl, že by si takový svět přál. Jenomže přát si nestačí. Nikdo z nich není ochoten pro takový svět cokoli udělat. Naopak mi házejí klacky pod nohy kde jen to jde, až jsou jejich slova v rozporu se skutečnými činy.“ „Já ti pomůžu, mami. Se vším. Přísahám!“ „Vidíš, jen další hezká slova.“ Přikročila jsem k Naomi blíž. „Pověz mi, když jsem tam venku říkala, že mi na tobě nezáleží a že tě může Shifra klidně zabít, myslíš, že jsem blafovala?“ Zamrkala očima a rychle si urovnala rozcuchané vlasy. „Za své činy musí zaplatit každý. Přítel i nepřítel, dospělý i dítě.“ „M-mami?“ roztřásl se jí hlas. „Ale mami, já… já nechci skončit tam, co Val. Prosím, já už ti nikdy neublížím. Prosím, řekni mi, co mám udělat a já to udělám.“ „Dobře…“ Přiložila jsem jí ústa k uchu a tiše zašeptala: „Musíš… umřít.“ Odtáhla jsem Naomi ven ze stanu. Vzpouzela se, prosila, brečela… nevnímala jsem ji. Chytila ji za ruku a proti její vůli jí vláčela k okraji útesu. Litovala toho, co mi provedla. Její tvář byla kniha a já poznala, že ta lítost je upřímná. Už jsem se na ni nezlobila. Venku bylo mnoho členek skupiny Bushi, vlastně téměř všechny, tedy stovka. Uprostřed hranice už stál velký dřevěný kůl. Po pravici jsem si všimla několika členek Tetsui, co přiváděly Edwarda, Armanda a mnohé další, včetně Paoly a Val. Hm, dnes už vypadala Paola lépe než Val. Naomi se dlouze zahleděla na kůl na hranici. Něco křičela. Došlo jí to, muselo jí to dojít. Hleděla na mě hnědýma očima vyzařujícími zděšení. Možná v hloubi duše věřila, že je tohle jen hra, jen divadlo pro Edwarda a další. Tam ve vile byla jako nevychované děcko. Potřebovala pevnou ruku a nejlépe skutečnou autoritu. Sklopila jsem zrak a hleděla pod sebe do země. Ohlédla jsem se na Edwarda, který stejně jako ostatní vůbec nechápal, proč tu teď musí být. Každý člověk, který drží osud jiných ve svých rukou musí přinášet oběti. Pevně jsem stiskla Naomi za zápěstí a vykročila ke hranici. „Mami?“ divila se, když jsem jí vedla nahoru. Velitelka Bushi mi předala provazy a já hrubě přirazila svoji dceru zády ke kůlu. „Mami!“ začala se vzpouzet. To už jsem jí zkroutila ruce za záda a svazovala je. „MamI!“ křičela dál. Vnímala jsem její slova jen zčásti. Ale musela křičet na celé okolí, řvát tak hlasitě… a já ji vůbec neslyšela. Poprvé za celou tu dobu jsem byla ráda, že nemám sluch.
Edward a Armando vyběhli k hranici. Okamžitě je zastavily členky Bushi, zkroutili jim ruce, srazily je na kolena a donutily je se dívat. Křičeli na mě ať toho nechám, ať to zastavím. Val byla v šoku, Valdemar také. Členky Bushi se rozestoupily v půlkruhu kolem hranice a nikomu nedovolily se přiblížit. Přivázala jsem Naomi ke kůlu. Ruce, nohy, tělo.. nemohla se ani pohnout. Mohla však křičet moje jméno a také tak činila. „Kasumi, Kasumi, Kasumi…“ Stále dokola. Seběhla jsem dolů z hranice a ke zděšení mé dcery dostala od velitelky Bushi hořící pochodeň. Naomi nepřestávala křičet. Z plných plic řvala moje jméno a nejen to. Volala Edwarda, volala Parvati, volala zkrátka někoho, kdo jí pomůže. Teď bylo na mě ji překřičet. „Zradila jsi!“ vyštěkla jsem na moji dceru! „Ne!“ bránila se. „Ne, já to nechtěla udělat! Kasumi, prosím! Prosím, já nechtěla!“ „Lžeš! Propustila jsi Shifru v naději, že mě porazí a donutí mne se lísat ke Stvořiteli! Při útěku mne málem zabila!“ „Ne! Já to tak nechtěla!“ skučela Naomi. „Prosím, musíš mi věřit! Nechtěla jsem, aby ti ublížila. Nechtěla, nechtěla jsem to! Chtěla jsem ti jen pomoct! Prosím! Věř mi! Mami!“ V jejích očích se zračila hrůza. Čirá hrůza. Nevím, jak nahlas vlastně křičela. Ale asi dost nahlas… „Já neodpouštím!“ pronesla jsem k davu, nebo spíše k Edwardovi. „Každý kdo se mi postaví do cesty bude trpět a litovat svého činu. Jsme lidé, máme své city, milujeme a odpouštíme, ale cit je slabost. A já nebudu měřit dvojím metrem. Nikdy a nikoho. Nemůžete se skrýt za to, že mě máte rádi, za to, že se přátelíte s mými blízkými nebo za to, že dokonce jste mými blízkými. Ani v novém světě nebude na korupci tohoto druhu místo.“ Valerie vyběhla ke mně, odstrčila jednu členku Bushi, když jí druhá podrazila nohy. „A co ty?!“ řvala na mě ta dívka. „Kdo potrestá tebe za tvé zločiny?! Kolik nevinných životů sis jako vražedkyně vzala?! Když si chceš hrát na soudce, suď i samu sebe!“ Bushi jí odtáhly mezi ostatní, zatímco já ucítila další ránu mířenou přímo na srdce. Ano, kdy odsoudím i samu sebe za své chyby? Jsem žalobce i soudce. Ale přehlížím své prohřešky jako kdyby žádné nebyly. Se svými chybami jsem se smířila. Proč se tedy nesmířit s chybami druhých? Je to taková slabost, když ve svém srdci necítím chuť Naomi zabít, přestože mě zradila? A kdo jsou mé klony, aby mi vyčítaly změkčilost, když v mé situaci by nejednaly jinak? A co Edward, Parvati a další? Opravdu potřebují vidět, že se zrádci nemám slitování? Sami musejí cítit, že můj vztah k nim je jiný než k mé dceři. Sami musejí vědět, že je nenávidím, kdežto moji dceru... neznám to správné slovo, jak vyjádřit mé city k ní. Vím jen, že láska to není. Hodila jsem pochodeň na kamenitou zem a rozkázala velitelce Bushi: „Odvažte ji.“ Pokud jsem soudcem, to já rozhoduji o trestu, ne nějaké mé zásady. Zásady jsou pouze jakousi hradbou a jejich porušení je žalobou, nic víc. Nelze se vzdát citů. Možná bych mohla Shifru obdivovat, pokud to skutečně svede, ale možná jen nepřišla situace, kdy by i ona byla v úzkých a pocítila náklonnost k někomu, či něčemu. Jsou to činy, co utváří svět takový jaký je a co ovlivňuje druhé. A každý nese zodpovědnost za svůj čin. Neexistuje omluva. Existuje jen vyjádření lítosti, ale ne omluva. Ale přestože neexistuje omluva, existuje odpuštění. Odpustila jsem sama sobě za to, kolik nevinných životů jsem si vzala. Protože kdyby ne, na té hranici bych měla shořet já sama.
III – Pád Sodomy Ani tví vlastní lidé nejsou jednotní. Jak by mohli být, když stojí proti mně? Někteří již chápou, rozumí a vidí, že nemohou uspět. Čím dříve to pochopíš i ty, tím více životů ušetříš. Do té doby neseš na rukou krev všech, kteří naposledy vydechnou v boji za tvé pošetilé cíle. Byl třetí den… Když Stvořitel uhnětl svět, jež nazval Peklem. Ozvěny Stvořitelovy
Kasumi Do otevření Oka zbývalo pár hodin. Od té události jsem celou dobu proseděla ve svém stanu a pohrávala si s ostrou, u špice mírně zahnutou dýkou. Protáčela jsem ji mezi prsty, nadhazovala si ji a čekala, kdy se ve stanu objeví Parvati. Řekla jsem strážkyním, aby ji pustily dál bez řečí. Ale ona nepřišla. Místo ní do stanu dorazila černá velitelka Bushi. „Jak se cítíš?“ položila mi jasnou otázku. „Jako hlupačka.“ „A ne jako slaboch?“ neodpustila si štiplavou poznámku. „Echm… Má dcera teď dělá společnost Valerii a čekám na slib její věrnosti. Připadám ti jako slaboch?“ „Tví nepřátelé si to teď určitě myslí.“ „Anebo věří tomu, že ve mně je něco jako lidskost a že nejsem zase až taková zrůda, za jakou mě považují.“ Bushi se opřela o sloup držící stan. Já se mezitím trochu napila čisté vody a spolkla další prášky na bolest. „Proč ještě žije?“ začala Bushi. „Myslím Parvati. Mohla by jsi upálit ji.“ „Otázkou je, zda mé dceři pustit Shifru nařídila nebo jen navrhla.“ „Záleží na tom? Vždyť kolikrát tě už napadla?“ „Nemůžu ji jen tak zabít za něco, co mi provedla před jakou dobou. Pokud ji mám ublížit, musí to vypadat jako trest ne jako nějaký můj vrtoch, jinak kdoví, jak by její rodina reagovala. Myslíš, že když půjdu ven a Parvati ubodám za to, že mě před dvanácti lety málem zabila, pochopí to někdo? Nejspíš to nepochopí ani Parvati sama. Lidé se ohánějí časem jako nějakým lékem, ale vinu nelze smazat a odpuštění nelze někomu nařídit. To musí ten, komu bylo ublíženo, cítit.“ Napila jsem se vody a rozhodla se změnit téma. „Pověz, jaká je situace v táboře?“ „Přivázala jsi Naomi k hranici a v rukou držela hořící pochodeň. Ošklivě jsi zbila Parvati… Zrovna sympatie nezískáváš a silně pochybuji, že se jim to rozleží v hlavě a změní názor. Na ně neplatí nic jiného než hrubá síla.“ „No dobře!“ zvedla jsem hlas. „Já ale nemůžu upálit Naomi. Nemůžu na ten incident pohlížet jen jako na vystrašení těch pitomců! Prostě… ji mám ráda a záleží mi na ní. Ani ne tak kvůli mně samotné, jako kvůli mé sestře. Copak mohu vrátit Sakuru do života a sdělit jí, že jsem upálila její dceru?!“
„Cit je slabost…“ „Myslíš?! Od té chvíle jsem nezamhouřila oka. Jen tak tu sedím a přemýšlím. Víš, na co jsem přišla? Že kdybych všechny měla ráda a oni měli rádi mě, nemusela bych si takřka vynucovat nějaké sliby. Proč myslíš, že Parvatina rodina by u brány nikdy neposlala na smrt třeba Sakuru?“ „Snad se k nim teď nechceš lísat?!“ pohoršovala se Bushi. „Snad jim nechceš jít na ruku?!“ zhrozila se. To pohrdání bylo z jejího výrazu ve tváři přímo cítit. „Ne. Cit musí oboustranný a z jejich strany je jen nenávist.“ „To souhlasí. Slyšela jsem od Kiai, že Parvati nezkrotla. Ani po výprasku ne. Ale dobrá práce,“ ušklíbla s Bushi. „Jen jsi mohla víc přitlačit.“ „Jako lekce to stačí,“ zakroutila jsem hlavou. „Naomi se mi už nepostaví, Parvati ví, že si nenechám nic líbit, její rodina do komplotu nepůjde ze strachu o sebe navzájem, Armando mi zobe z ruky, Paola je šílená a Valdemar se na nic nezmůže. Není to tak zlé a co bude u Tlukoucí brány… snad slib věrnosti bude stačit.“ „A dál? Tlukoucí bránou tvůj život neskončí. Co až se vrátíš nahoru? Chceš slyšet první věc, jakou Parvati se svojí náturou udělá, jakmile se ocitne z dosahu tvé moci? Určitě si to uvědomuješ, že? Neexistuje způsob, jak by mohla překazit vypuštění Bílé smrti, ale může omezit její výsledky. Už teď předpokládáme, že na vesmírných stanicích muži přežijí, ale když Parvati varuje svět výměnou za ochranu před tebou a ona to udělá, potom se může elita zavčasu stáhnout do svých krytů a počkat než se plyn rozvíří. Dokonce tě může elita odhalit a zlikvidovat. Pro nás hraje moment překvapení a také rychlost, jakou se virus rozšíří v atmosféře. Ale to není záruka jistoty.“ Mluvila pravdu. Naprostou pravdu. Možná, že mám nyní silnou podporu tady v Pekle, ale ta je jen vynucená. Ztrácím půdu pod nohama tam nahoře. A i když se Parvati zbavím, co ostatní? Valerie je vzpurná, Edward prohnaný… Co Luciana, co Nataša? „Mám návrh,“ řekla velitelka Bushi. „Já vím - vypustit to svinstvo hned. Otázkou je… kdo to udělá?“ „Přemýšlela jsem o tom, První, a něco mě napadlo.“ „Pokračuj,“ pobídla jsem ji. Já sama ještě netušila, co dělat. „Uvědom si ale,“ upozornila jsem ji, „že abychom obešly zásady, nemůžeme ani nikoho druhého přimět, aby to zmáčknul. Musí tak učinit ze své vlastní vůle, bez jakéhokoli našeho nátlaku. Jinak budeme mít krev na rukou. Takže kdo, Bushi, kdo myslíš, že dobrovolně raketu vypustí?“ „Paola.“ „Co?!“ „Víš, co udělal Bůh, když lidé hřešili, ne?“ Ano… její slova dávala smysl. Hm…
Potřebovala jsem se ujistit, že raketa je přístupná a tak jsem vyrazila ke Studni. Doufala jsem, že členky Hara napadlo na zpřístupnění rakety pracovat. Ale než jsem vůbec stačila dorazit k vratům, přiběhl ke mně Edward. Ani nevím, kde se tu vzal. „Kam jdete, Kasumi?“ ptal se hned, jak se naše pohledy setkaly. „To tě nemusí zajímat,“ odsekla jsem. „Vy jdete za mojí dcerou? Půjdu s vámi.“ „Bojíš se, že jí také ublížím? A to si myslíš, že mě zastavíš?“ „Val vás zastavila včera večer, když jste…“ „To nebyla Val!“ vyštěkla jsem na toho parchanta! Ale i mě docházelo, že se jen snažím zakrýt skutečnost. „Tvoji dceru pustím, až mi slíbí věrnost. Dřív ne. A je mi jedno, jak moc mě budeš přesvědčovat.“ Přesto jsem si uvědomovala, že ten chlap mě má za slabocha. Zabila
jsem přes stovku lidí, odolávám bolesti, mám neskutečnou fyzičku, vzdoruji Stvořiteli, vedu válku… věci, které si vynutí respekt, autoritu i obavy. Ale také jsem si rozmyslela vraždu mé dcery. A najednou, přes to všechno, jsem v jeho očích slabá… Jak snadno lidé zapomínají na činy minulé ukojeni činy současnými. „Jdu nahoru,“ řekla jsem mu do očí. „Proč?“ „Možná to uhádneš sám a poradím ti – ne, neutíkám před Peklem.“ Pochopil to. Neřekl nic, ale jeho prsty na ruce se začaly nekontrolovatelně chvět, stejně jako se jeho tvář zkřivila úděsem. „Nemůžete to udělat, Kasumi! Jsou desítky důvodů, proč ne!“ „A já znám stovky důvodů proč ano. Běž mi z cesty.“ „Ne!“ roztáhl ruce ve snaze mě zadržet. „Já vám to vyvrátím. Dejte mi příležitost a já… já vám ukážu jak špatný nápad to je. Jen mě nechte mluvit! Prosím, Kasumi.“ Situace se nevyvíjela nejlépe. „Kasumi,“ zoufal si dál ten hajzl. „Nechte si to vysvětlit. Stále v sobě musíte mít zbytky zábran, vím to, viděl jsem je včerejší noc. Jsou věci, přes které ani vy nepřejdete a zničení celého světa to něco je! Jen mě to nechte vám vysvětlit, uvědomte si, co všechno ten čin způsobí! Pochopte souvislosti! Žádám vás o to jako… jako muž. Jako jeden z těch, které hodláte vyhubit!“ Zastavila jsem jednu Kasumi procházející okolo. Nesla prázdný sud na vodu. „Přines mi ze Shambaly tabuli a křídy. Nutně je potřebuji. V instruktážní místnosti by to mělo všechno být.“ „Jak chceš, První, ale podle mého názoru nemá smysl se bavit s hlupáky. Oni nic nepochopí, proto to jsou hlupáci.“ „Možná. Včera jsem po slovech Valerie pochopila, jak velkou chybou je zabít moji dceru. Dnes možná tihle hlupáci pochopí, jak velkou chybou by bylo raketu nevypustit. A ty,“ ukázala jsem na Edwarda, „svolej všechny a půjdeme do mého stanu. A když říkám všechny, myslím tím i tvoji dceru. Ať ji Kasumi na stráži propustí na můj příkaz.“ „Děkuji vám,“ kývl hlavou. „Povězte mi ještě jedno, Kasumi. Proč mnou tak pohrdáte?“ „Neber si to osobně, Edwarde. Pohrdám všemi hlupáky.“
Byla jsem docela zvědavá, s čím Edward chce přijít. Raději jsem ještě znásobila stráž u stanu a požádala jednu Kasumi, aby s námi byla přímo uvnitř. Parvati by mohla udělat nějakou hloupost. Takže dýka u boku a pouzdro s katanou přišly vhod. Netrvalo dlouho a do stanu přišla jedna strážkyně Kasumi, členka Hara. Nesla velikou tabuli, kterou jsme společně opřeli o zeď stanu. Krátce po ní dorazil Edward a všichni ostatní až na Valdemara a Sama. „Kde jsou další?“ ptala jsem se hned. „Můj chlapec…“ odvětil Edward, „je na¨tom špatně, Kasumi. Probrečel celou noc. Nejí, nepije…“ „To stačí…“ postavila jsem se přímo proti Parvati. S pomláceným obličejem, podlitinou pod okem a tržnou ránou nad obočím vypadala hůř než normálně. A už normálně vypadá špatně. „Zdá se, že tvůj synáček drží hladovku. Doufám, že sis ze včerejška vzala ponaučení nebo příště tvůj syn bude držet věnec s tvým jménem.“ Zvláštní, neřekla na to nic. Možná si uvědomovala, že na včerejším incidentu nese svoji vinu. Edward hned vysvětlil i nepřítomnost druhého posluchače: „Požádal jsem Valdemara, aby zůstal s chlapcem. Nenuťte ho tady být a…“ „a koukat se na mě? Nemusí, beztak by stěží něco pochopil.“ Popadla jsem ze stolku kalíšek s vodou a přešla k Valerii, jež hrdě stála vedle své matky. Žíznivě na mě hleděla, zatímco
jsem se napila. „Jsi ubohá…“ řekla mi. „Jsi ubohá, Kasumi. Zklamala jsi mě. Jsi jiná, než jakou tě Sakura popisovala.“ „Znám jedno přísloví - chytrý člověk je ten, který o sobě pochybuje, hloupý je si svým jednáním jistý. Já hlupák nejsem, proto tu také dnes jsme. Možná mě tvůj otec přesvědčí, že se pletu. Možná bys mě o tom ráda přesvědčila i ty, ale planými urážkami se ti to nepodaří. Až budeš mít žízeň, víš, co máš dělat.“ „Nikdy ti nebudu nic přísahat. To radši umřu!“ zoufala si. Sotva pletla jazykem, když mluvila. Sotva stála na nohou a to jsme byli ve stínu. A sotva udržela slzy, když pohlédla na zbědovanou tvář své matky. Do večera se zlomí. Vzdoruje už jen díky dalším podnětům. Hrozící upálení Naomi, odebrání přídělů vody, zbití její matky… některé by to zlomilo, jiné dočasně posílilo a Valerie je ten druhý případ. Vydrží ještě aspoň chvíli, než mi padne k nohám. Do večera je na dně… alespoň myslím. Popadla jsem ze stolku jednu křídu a významně ji předala Edwardovi. „Pouč mě,“ dodala jsem. Usedla jsem na pohovku přímo proti tabuli, zatímco on vrhl rychlý pohled na svoji ženu. Nevím, jestli mu něco řekla, nebylo jí v zákrytu za Armandem vidět do tváře. Edward konečně přešel k tabuli a třesoucí se rukou nakreslil kruh. Hm, spíš to byla brambora. „Kasumi, nemá smysl apelovat na vaši morálku, na vaši čest… nic z toho nemá smysl.“ Zajímavý začátek... „Ale co smysl má, je ukázat vám, kam lidstvo klesne bez mužů. Uvědomte si, že pokud z povrchu světa zmizí muži, ženy nebudou mít možnost plodit děti v takovém měřítku jako dnes. Můžete tvrdit, že se planetě uleví, ale… ale představte si, že pro uchování lidské populace je nutné, aby mezi muži a ženami docházelo k sexu. Pokud bude mužů jen hrstka, stanou se cenným zbožím. Bojíte se válek vyvolaných muži, ovšem paradoxně právě kvůli mužům propuknou další války.“ „Stop!“ zastavila jsem ho. „Plodit děti není pro přežití lidstva bezpodmínečně nutné. Stačí mi Slza krve a dostatek Stínů. A pokud to mít nebudu, postačí i pár můžu, které moje armáda vezme k sobě. Postačí například muži z Pulau Ular. Takže jsi mě nepřesvědčil.“ Vypadal sklesle. Neměl už ani sílu k té bramboře cokoli přikreslit. Najednou byl úplně mimo. „Kasumi,“ chytil náhle druhou mízu. „Každý národ má svoji jedinečnou kulturu. A muži jsou též nositeli své jedinečné kultury. Pokud je vyhladíte, zničíte jejich odkaz.“ „Nesmysl!“ odvětila jsem pohotově. „Ženy tu kulturu ponesou dál. I když upravenou, to nepopírám, ale ponesou ji. Navíc mé Kasumi jsou schopny respektovat cizí kulturu, neodporuje-li naší morálce. Naopak, díky vybití mužů se kultury udrží lépe než se současným nástupem multikulturalismu, což není víc než naházení rozličných kultur na jedno místo a čekání až se kultury promísí a vzejde z nich jen jedna jediná. TO je ničení kultur! A že ze světa postupně vymizí mužská náboženství založená na útlaku žen, tak to mi opravdu vadit nebude. Možná tvé ženě…“ Vstala jsem, vzala si křídu a ukázala na sedačku. „Posaď se. Teď ti řeknu, co se stane se světem, když tě poslechnu a raketa nebude vypuštěna.“ Po těch jeho žblebtech jsem měla šanci vše zvrátit na mou stranu. Jeho nervozita ho posadila de facto sama. Čekala jsem, že vytáhne ekonomickou a politickou destabilizaci, rychlý nástup víry v nějakou vyšší moc a samozřejmě také vzpouru vůči Kasumi, ale v ten moment mu to vůbec nedošlo. Nebyl připravený… tím líp pro mne. „Nebudu mluvit o tom, co všechno vyhlazení mužů přinese. Klady jsem vysvětlovala tolikrát, až mne unavuje je opakovat. Beztak ty klady nepochopíte. Řeknu vám něco jiného. Povím vám, proč to musíme udělat! Proč je nezbytné populaci změnit od základů!“
Na tabuli jsem nakreslila pyramidu tvořenou čtyřmi vodorovnými bloky, včetně špice. „Tady dole,“ ukázala jsem na spodní, největší část, „je stádo. Jsou to prostí lidé. Dělníci, prodavači, úředníci, učitelé ale i bezdomovci, nezaměstnaní a další. Je to obyčejný lid, který tvoří fungující systém. Jste to vy i já. Nad nimi,“ ukázala jsem výš, „tkví takzvaná vyšší vrstva společnosti. Jsou to mocní nebo alespoň uznávaní lidé. Ředitelé firem, církevní hodnostáři, vědci ale třeba také celebrity jako herci či sportovci. Je zajímavé, že ještě před sto lety byli herci tady dole, dokonce úplně u dna. Byla to spodina, jejíž úkol spočíval v tom, bavit druhé. Nic nevytvářeli, pouze zpříjemňovali život zbytku stáda. Dnes, když se nějaký herec objeví v televizi a cosi prohlásí o stavu společnosti či politice, hned je to považováno za důležitý názor. Herec je dnes celebritou a přitom tihle lidé stále nejsou víc než baviči tady ode dna. Obecně vzato nemají předpoklady vidět do věcí tak jako ostatní z jejich skupiny, ale slouží vyšší vrstvě, která je na tu pozici dosadila. Pomáhají jí ovlivňovat stádo. Tady výš,“ ukázala jsem na třetí stupeň, „to je řízení států - elita. Politici, oligarchové, bankéři... Tihle vedou všechny pod sebou nějakým směrem, dávají jim jakýsi cíl. Ale těchto lidí je stále strašně moc. Každá země má své politiky, každá církev má své vůdce. I oni musejí být něčím řízeni, někam vedeni, aby v globální politice nenastal chaos.“ Poukázala jsem na vrchol pyramidy. „A tady je máme. Zednáři, Ilumináti, Bilderberg, Scion... utajené, či poloutajené skupiny, jakási elita elity, která obrovským majetkem a konexemi ovlivňuje všechny pod sebou. Vlastní nadnárodní korporace, největší banky světa, média i firmy na těžby drahých kovů a ropy. A jak vidíte, ovlivňují nejen nižší skupinu ale skrze ni i ty zbylé – tedy celý svět. Berte i v potaz tu skutečnost, že čím více jsou od sebe jednotlivé vrstvy vzdáleny, tím méně o sobě vědí. Proto například stádo stěží dokáže pojmenovat jediného zástupce elity elit. Kdekdo by řekl, že mezi tento vrchol patří třeba Putin, Obama, Alžběta a jim podobní. Není to pravda. Elita elit se neskládá z hlav států. A navíc… moje teze je taková, že na vršku…“ udělala jsem puntík na špici pyramidy, „existuje ještě něco. Něco by tu ještě mělo být. Jakási pojistka toho, aby se elita elit nezačala bouřit mezi sebou. Těch skupin je příliš, musí být řízeni. Přemýšlela jsem nad tím, Shaira přemýšlela též. Kdysi to mohl být Samael, ale ten ovlivňoval jen Eurasii, zčásti Afriku. Mohla to být Lilith, ale té patřila jen Amerika. Azazel měl zase pouze určité enklávy a navíc jsou všichni pryč už stovky let. Drží elita elit pohromadě jen díky setrvačnosti? I kdyby ano, muselo tu kdysi dávno být něco, co je spojilo dohromady a dalo jim nějaký směr. Těžko se mi ta možnost přiznává, ale nelze vyloučit existenci mimozemské civilizace. Například na Sibiři byly nalezeny fresky postav odhadem z roku sedm set před letopočtem. Ty postavy mají veliké oči a dlouhé protáhlé obličeje. Neodpovídají lidem. Na Kostarice se nalezly malby bojovníků ve skafandrech nebo v něčem, co je silně připomíná. Ve staroindických textech jsou v sanskrtu popisovány události, kdy jakýsi pilot vrhal na města vesmírnou energii. V katakombách v Oděse byly nalezeny kostry pštrosů a šelem. Vše opracované kovovými nástroji starými tisíce let. Před pětasedmdesáti lety byl v Bagdádu objeven elektrický článek starý dva tisíce let. A mohla bych pokračovat ještě hodiny. Někdy před námi tu byly vyspělé civilizace a byly rozesety na mnoha místech světa. Jsou jen dvě možnosti, odkud vzešly – buď jim dopomohlo k vzestupu Peklo a šlo o vlivy Azazelových říší, anebo nás navštívili mimozemšťané. Každopádně věřím, že tuhle pyramidu,“ poukázala jsem zase na kresbu, „řídil někdo nad elitou elit. Dnes už to může být pouhá myšlenka, tradice, koncept, ale kdysi to mělo fyzickou formu. Ale to teď není podstatné. Podstatné je, co hodlá elita elit činit se zbytkem pyramidy. A protože Shaira byla napojena na jednu z těchto buněk, pak vím vcelku přesně, kam bude lidstvo směřováno. A nelíbí se mi to!“ Rozhlédla jsem se po ostatních. Hm, zatím vypadali, že nechápou. Všichni až na Edwarda. Ten zachmuřeně pokyvoval hlavou, jako kdyby mi snad dával za pravdu. Čas pokročit… „Scionem už léta prochází myšlenka, jak ovládnout lidstvo. Tohle není žádný můj výmysl.
Tvrdila to už Shaira před více než dvanácti lety. Z toho také vzešel náš plán. Oni chtějí lidstvo ovládnout. Nechtějí je zničit, nechtějí, aby se jim někdo postavil, a logicky nemohou chtít ani jadernou válku, ovšem ne že by ta nehrozila. Vinou té tíhy se může z pyramidy vymanit určitá část, určitý kámen, který se posune stranou…“ Odmazala jsem jednu stranu té vrstvy a trochu ji protáhla. „Tíhou svrchu je kámen odkloněn stranou, najednou přestane být zatěžován a rozhodne se k vlastnímu činu, nezávisle na stupni řízení z vyšších vrstev. A může spustit jadernou válku. Je to stejné jako se mnou…“ rozšířila jsem tentokrát spodní část pyramidy. „Ta tíha na spodní vrstvu je největší. Tady nejvíce hrozí vybočení kamenů z řady, ale protože jsou tak nízko, nemohou ovlivnit prakticky nic víc než svoji vrstvu, maximálně tu těsně nad sebou. Kolik obyčejných lidí kdy zabilo politiky, prezidenty, oligarchy nebo dokonce členy Scionu? Kolik z nich změnilo systémy řízení, kolik z nich utvořilo nové koncepce vlády a organizace lidstva? Ti dole bez podpory těch výše nic nesvedou. A ani já bych nic nesvedla, nebýt pomoci ze samotné špice, pomoci od Shairy. Já vybočila z řady a nyní mám v rukou něco, co může ovlivnit i vrchol pyramidy. Ba co víc – já tu pyramidu mohu zničit. Zničit celý ten koncept vyvíjený minimálně posledních osm tisíc let!“ Nakreslila jsem zespodu ke špici šipky a celou pyramidu škrtla. „Elita elit nemá vše bezpodmínečně pod kontrolou a ani teď to nemá. Pokud si mě však všimne, zlikviduje mě jako hrozbu. Tak to ti výše dělají. Kdo je odmítne poslechnout, kdo se zdá, že by mohl vybočit z té linie, ten je zastrašen, uvězněn, či eliminován, to podle toho, jak velkou hrozbu pro ty nahoře představuje. Proto jsou jedni vězněni dle zákonů a druzí propouštěni, proto se jedni dočkají popravy, druzí odpuštění. Proto je vše měřeno dvojím metrem, protože jakýkoli skutek je posuzován dle hrozby. Hrozba pro vyšší vrstvu je věc závažná, kdežto hrozba schopná ovlivnit jen svoji vrstvu je pouhá maličkost, byť mezi těmi hrozbami není v podstatě věci rozdíl. Zákony jsou jen ohrádka. Každý ji může přeskočit a trest závisí ne na skutku, ale na postavení a hlavně na tom, zda vybočuješ z pyramidy, či ne. Ale já vybočuji a hodně! S vypuštěním rakety nelze příliš dlouho otálet, protože pokud se o raketě dozví elita elit, jsem hrozbou celého světa numero uno. Ovšem… pokud by raketa vyhladila pouze nepřátele elity elit a prospěla tak jejich cílům, vezmou mě do svých řad a poplácají mne po zádech, přestože rozsah škod by byl klidně mnohem větší. To jsou ty dvojí metry a to je princip fungování světa. A jaký je tedy plán elity elit?“ Uff, od toho mluvení mě hrozně rozbolela ústa. Raději jsem si dala malou pauzu, abych si spolkla další prášky. Poté jsem se vrátila před tabuli. „Tedy… Ten plán lze shrnout v několika bodech, jejichž cílem je absolutní vláda nad světem za předpokladu, že nejvyšším stupněm řízení je člověk nebo něco s jeho myšlením. Toto myšlení totiž vychází z přirozené lidské touhy vládnout a mít moc. Pokud ale mluvíme o mimozemšťanech, pak může být finálním produktem světové vlády elity elit něco odlišného na základě přirozeného myšlení a tužeb mimozemšťanů. Nyní je však řízení světa v rukou lidí a jejich cíl je zkrátka vláda nad vším. Dlouho mi trvalo na to přijít, ale všechny ty věci, které zmíním, vedou k ovládnutí lidstva. Za prvé je to rozbití rodin a snížení porodnosti. Mluvím tu o severském systému odebírání děti, o nabourání do soukromí rodin, o propagaci buzerantů a dalších nenormálních úchylek, nebo o propagaci feminismu, což ve výsledku snižuje porodnost obecně a zvětšuje počet nemocných dětí. Čím méně lidí na planetě a čím opuštěnější budou, tím snáze jim půjde vládnout, to je cíl tohoto projektu. Druhým bodem je degenerace lidí samotných. To znamená omezení vzdělávacího systému, překrucování historie a učení takových věcí, které vedou lid k podpoře ostatních bodů. Do tohoto bodu spadá i ovládnutí médií a jejich kontrola. Co se nehodí systému, jako kdyby neexistovalo. Cílem je tvořit hlupáky, protože hlupáka ovládneš snadno. Odtud plyne i trend posilování ega mladých lidí, neboť kdo je hloupý člověk? Ten, kdo o sobě nepochybuje. S tím souvisí i třetí bod a to je propagace víry. Veškeré náboženství
je prostředek k ovládání mas lidí, to nikdo nemůže vyvrátit. A nejlépe se ovládají ty skupiny lidí, jejichž náboženství je ve své podstatě jednoduché. A to je v současné době Islám. Jednoduché náboženství pro jednoduché lidi. Navíc je to náboženství agresivní, tedy i věřící jsou agresivní, pokud jsou k agresivitě vedeni svými rodinami a duchovními, což jsou, jelikož Islám se v dnešní době radikalizuje a vyvolávají se konflikty s ostatními, které zase končí mrtvými a tedy snížením populace, viz bod jedna. Navíc Islám v podstatě likviduje vliv jedné poloviny populace na společnost, což tuto polovinu činí neschopnou jakéhokoli většího protestu. Můžete namítnout, že Korán lze vnímat stejně jako Bibli různě a tedy různě uzpůsobit svůj život a své smýšlení dle výkladu textu, ovšem co je to za spojení – žít podle výkladu textu? Parafrází by bylo povolovat či utahovat okovy, tak jak vám otrokář dovolí. To moc sympaticky nezní. Čtvrtým bodem, který probíhá už od průmyslové revoluce, je nahrazení lidí stroji. Tohle v sobě v dnešní době nese dokonce ztrátu lidskosti, omezení slovní komunikace mezi lidmi, stejně jako schopnost lidi sledovat pomocí mobilů a kamer. Je to snížení hodnoty individuality člověka a jeho kontrola. Pátým bodem je invaze. Invaze lidí odlišné kultury, respektive invaze prostých lidí mezi ty nejvzdělanější. V rámci této invaze dojde k utlačování původních obyvatel na úkor přistěhovalců. Už teď se do Evropy stěhuje množství primitivů z arabských zemí. A dá se předpokládat, že jejich počty se budou prudce zvyšovat, neboť na tom pracuje elita elit, která ovlivňuje elitu států včetně Evropské unie. Nižší vrstva se bude moci pouze podivovat nad tím, jak je možné, že se jejich státní elita staví proti nim, ale není divu, když je elita řízena elitou elit. Paradoxem je, že vrchní patra pyramidy vznikla díky těm spodním, ale právě na tyto spodní je následně vyvíjen tlak shůry. Invaze bude dále pokračovat přes Atlantik, kam budou nejprve prchat Evropané, v pozdější fázi i ti primitivové. Každopádně těchto pět bodů, ke kterým lze do budoucna připsat i bod šestý, tedy rozpoutání krutých válek a následně bod sedmý, čili díky technice převzetí přímé kontroly nad chováním vybraných jednotlivců, vedou k jedinému cíli. Výsledkem všech těchto kroků je jeden národ, jedna rasa idiotů, která bude kontrolována a jejím smyslem bude sloužit elitě elit.“ Většina z mých ‚studentů‘ jen tupě zírala. Edward kroutil hlavou. Parvati hleděla do prázdna. „Chcete důkaz? Je prostý. V každém člověku je zakořeněn určitý pud touhy a nejsilnější touhou lidí je touha po moci. Jen hrstka lidí dokáže tomu pudu odolat, jen hrstka z nich. Jaké to je mít moc nad osudem druhých? Dávat jednomu jídlo, druhému nic. Jednoho zaměstnávat, druhého propustit. Jednomu vzít život, druhého nechat jít. Jednomu vládnout a druhému… co druhému? Nevládnout mu? To ale není důkaz moci. Je pouze vládnutí, to v sobě skloubí vše ostatní. Mít moc má jen jeden důsledek – vládnout. Elita elit chce vládnout a to celému světu, ale ta touha po moci nemá hranice. Svět bude tam, kde ho chtějí mít – páni a otroci. Co začnou dělat páni? Budou soupeřit mezi sebou, dokud nezůstane jen jeden člověk, jedna entita, jedno vědomí, kterému bude patřit vše! Proč myslíte, že je Stvořitel jeden jediný a sám? Proč nemá sourozence nebo partnera? Protože to on chce být nahoře. A s nikým se dělit nehodlá. S lidmi je to stejné. Dokonce i milujícím se manželům čas od času probleskne hlavou, jaké by to bylo, kdyby byl jeden druhému dokonale po vůli.“ Nic. Stále jen hloupě zírali. Až Edward kývnul hlavou, aby na sebe upozornil a poté řekl: „Pokud elita elit hodlá uchovat lidský druh, potom by jejím cílem měly být vesmírné lety. Jak podle vás národ hlupáků vymyslí prostředky ke kolonizaci jiných planet?“ Dobrá otázka. Opravdu dobrá, ale nejvíce mě potěšilo už to, že ji vůbec položil. On věděl, ne možná… spíše cítil, že mám pravdu. „Neznám všechny dílky téhle skládačky. Ale kdyby elita elit chtěla, aby lidstvo osídlilo jinou planetu, potom by nenechala ukončit studenou válku, protože jejím koncem skončilo i
závodění o dobývání vesmíru. Od té doby se lidstvo v otázce vesmíru prakticky nehnulo z místa. Je teoreticky možné, že to, co stojí nad elitou elit, přijde s vlastním nápadem, jak lidskou populaci rozšířit po sluneční soustavě, čímž by bylo zajištěno její přežití v případě zániku Země. Takhle myšlenka samozřejmě spočívá v tom, že jsme sledováni.“ „Kasumi, vy si myslíte,“ pokračoval opatrně Edward, „že jsme jen rezervace? Že celá planeta je pouze skleník nebo… nebo terárium, kde jsou lidé vyvíjeni do určitého bodu? Víte… myslel jsem, že jste jen šílená, že vás tragédie, kterými jste si prošla zničily a zbavily zdravého rozumu, ale já znám ty artefakty, o kterých jste mluvila. Všímám si směru, kterým se minimálně Evropská populace ubírá a vše odpovídá vašim tezím.“ Viděla jsem pohled Parvati. Sledovala svého muže, jako kdyby byl zrádcem národa, vrahem nebo tak něco. „Možná, Edwarde,“ odpověděla jsem. „Možná jsme jen rezervace. A pokud ano, existuje jen jeden tvor, který nám může říct víc. Ale nechtěj po mně, abych se ho ptala, až mne k sobě zase pozve, až si bude vybírat o jakou část těla mne připraví. Teď už ale chápeš, že pokud se máme vzepřít systému elity elit, případně toho, co stojí nad nimi, musí být pyramida zbořena. Každý z nás se narodil jako otrok systému. Je nám vštěpováno do hlavy, že nejzákladnější hodnoty jsou láska, tolerance, spravedlnost, pokora… ale systém tyto hodnoty neuznává. Funguje koncept pánů a otroků, přičemž každý uprostřed té pyramidy je pánem jedněch a otrokem druhých. Abys dosáhl vyšších míst, měl úspěch, slávu, peníze… musíš se zřeknout hodnot jako je čest, spravedlnost, láska... To je ta největší hrůza současného světa – všeobecný úspěch závisí na tom stát se zrůdou. Tohle musí být zničeno. A věřte mi, že takhle bych mluvila, i kdybych v té pyramidě stála na vyšších příčkách. Já nechci vládnout a nechci být otrokem. Jde to i jinak. Já představuji změnu. Jsem zlom toho konceptu. Vytvořím jiný svět a pouze jej hodlám navézt na mou cestu, na cestu společenstva a jednotného lidstva. Na cestu cti, respektu, vzdělání, svobody a spolupráce.“ „Ale Kasumi,“ bránil se Edward, „Nehledě na to, jak ctnostné máte úmysly, cesta k nim je špatná! Lidé se těm hodnotám musejí naučit. Nemůžete jim je vnutit!“ „Neposlouchal jsi mě, když jsem mluvila o tom, kdo a jak ovlivňuje ostatní? Jak mám druhým otevřít oči? Víš, jak jsem je otevřela já sama? Začala jsem pochybovat. Nejvíce sama o sobě. Ale porazit své ego nestačí. Člověk musí mít i vůli a touhu něco změnit, protože odhalit tu špínu přináší jen bolest. Jak pohodlný byl život zabijáka na provázcích loutkářů a jak těžký je život svobodné ženy obklopené falší systému?! Proto jsem utekla na Pulau Ular, proto teď přednáším o tom zlu – protože ta bolest je příliš veliká na to, abych ji snesla a zůstala součástí pyramidy. Neumíš si představit jak těžké je skloubit čest a morálku tím, co je tam venku. Se systémem, který je založený na přesném opaku. Jsi historik, Edwarde. Sám víš, jak to chodí. Feudalismus, fundamentalismus, kapitalismus, socialismus… názvy se mění, ale jedna věc je spojuje,“ praštila jsem dlaní do nákresu pyramidy. „Lid nelze naučit míru. V míru se lidé musejí narodit, někdo jim ho musí vybojovat a teprve když v něm budou žít, sami pochopí jeho význam a už se ho odmítnou vzdát.“ Položila jsem křídu a vydala se ze stanu. Pouze jsem požádala strážkyni, aby za patnáct minut doprovodila Paolu do Shambaly. Nechala jsem je tam, zaražené a zmatené. Nemyslím, že krom Edwarda na mě někdo další změnil názor a na raketu už vůbec ne. Ale celá ta přednáška dopadla výtečně. Edwardovi něco došlo. Něco.
Nestačila jsem dojít ani k bráně, když mě zase někdo zastavil. Tentokrát Parvati. Vběhla přímo přede mě a bylo jí jedno, že málem srazila zásobovatelku vezoucí sud s vodou. „Nesmíš to udělat!“ snažila se mě zastavit. „Vůbec nic nechápeš, Kasumi! Jde ti jen o to něčeho dosáhnout, zapsat se do dějin, vybočit z toho zástupu normálních lidí! Proto jsme
taky tady dole!“ „Nech si své hysterické scény, až se vrátím. Pak mě to možná bude bavit víc.“ „Ne!“ stoupla si přede mě a roztáhla ruce skoro stejně jako předtím její muž. V očích hrůza, no spíš šílenství. „Co chceš ještě slyšet, Parvati? Neřekla jsem už dost? Můžeš si věřit, čemu chceš, kdybych brala ohledy na všechny názory a pocity druhých, byla bych jako ty – součást stáda. Já mám vlastní hlavu a vlastní smýšlení. Ty tomu říkáš snaha se odlišit a zviditelnit za každou cenu, já tomu říkám mít vlastní názor. Že nekoresponduje s tím tvým… to není můj problém. Doba, kdy jsem chtěla dosáhnout něčeho jen tak pro svůj pocit, byla naposledy před dvaceti lety, kdy jsem hledala Rituální komnatu a vyvolala Samaela. Ale tohle dělám pro život mé rodiny.“ „Ale oni o to nestojí! Máme tam venku známé, děti mají spolužáky,… oni žijí ve světě, který znají a co z něj zbude potom? Jen apokalypsa!“ „Apokalypsa je tam venku už nyní. Jenom jsi tak slepá, že ji nevidíš.“ „Ne! Mluvíš o světu lásky, soucitu a přátelství… Jak vůbec můžeš něco takového vypustit z úst? Proč tedy nerozdáváš ty hodnoty druhým, tak jako třeba já? Do Evropy prchají stovky chudáků ze zdevastovaných arabských zemí. Proč jim neposkytneš peníze, proč jim nepomáháš? Co sirotci, co bezdomovci, co fyzicky postižení? Proč se oháníš hezkými slovy, když ti jsou cizí?“ „Za jiných okolností bych se ti vysmála, Parvati. Ty jsi dokonalý otrok systému. Naprosto dokonalý, protože se ani nesnažíš věci měnit, pouze je natíráš hezkou barvičkou. Co se změní, když půjdeš ven a obdaruješ chudáka na rohu ulice? Řeknu ti to – nestane se nic. Pouze si ten chudák půjde koupit kus žvance nebo laciné ubytování a druhý den tam najdeš sedět jiného. A teď se na to podívej ne jako tupá krátkozraká ovce systému, ale jako rozumný člověk. Vyšší vrstva má prostředky i moc pomoci ne jednomu, ale všem takovým chudákům. Ale to, že tam ti chudáci jsou, znamená, že jim pomoct nechtějí. Naštěstí se našla hloupá ovečka Parvati, která řeší věci za ně. Jen víc takových – jen ať se lidé podělí o ty chudáčky žebráčky, ať jim pomůžou na svůj vlastní úkor. Ať to náhodou nepřeroste tak daleko, že by se žebráci zvedli a šli by se postavit těm, kteří jim opravdu mohou a ze svých pozic dokonce mají pomoct.“ „Ne...“ kroutila rozhodně hlavou, „takhle to není, Kasumi.“ „Ale jistě že je. Jen se snažíš lepit titěrné trhliny ve zdi, zatímco opodál jsou celé díry! Už nejsme ve středověku, kde svět spodní vrstvy sahal možná tak za humna do sousední vesnice. Trochu se rozhlédni a zkus pochopit, že pyramidu nemůžeš přestavět zespodu, aniž bys odložila vyšší vrstvy. Naprosto stejně ti totiž mohu odpovědět v otázce arabských přistěhovalců. Jen jim rozdávej svoji lásku, soucit a děl se s nimi o štěstí. Pak si uvědomíš, že to, co jsi dala ty jim, najednou sama potřebuješ. Těmi laskavými skutky jen hasíš své svědomí a vůbec nechápeš důsledky svých činů. A teď už konečně uhni.“ „Ne! Já… já… zastavím tě klidně násilím, když budu muset!“ Dobrý důvod vytáhnout z pochvy wakizaši a významně ho ukázat té černošce. „Zkus to, ať mám důvod ti rozpárat břicho. O jednoho blázna míň.“ Neměla se k tomu. V boji beze zbraní by to byla mocná protivnice. Ale s mečem… „Uděláme obchod!“ vykřikla znenadání. „Ne, uhni!“ snažila jsem se jí obejít, když mi zase vběhla do cesty. „Já tě tam nepustím, Kasumi!“ Viděla jsem, jak některé zásobovatelky nechávají své práce a dívají se na nás. Asi čekají, až tu velkou horou masa vykuchám. „Vyslechni mě, KasumI!“ zoufala si. S namodralým rozbitým obličejem vypadala vážně směšně. „Už mě nudí tě poslouchat.“
„Já… já ti dám Sakuru,“ vyhrkla. „Sakura je mrtvá!“ „Mám od Lilith Slzu krve se Stínem Sakury! Je to tak! Řeknu ti, kam jsem ji ukryla, když mi slíbíš, že tu raketu nevypustíš!“ Tak tedy… Sakura? Ona má Sakuru?! A novou Slzu krve k tomu? Moji sestru a náhradu za ztracenou Slzu?! Snad ještě nikdy jsem necítila takové vzrušení. Ne, nelže mi. Vypadá úděsně, ale nelže, to poznám. Takže ona má Sakuru! Moji sestru Sakuru! Ztěžka jsem polkla a popadala dech. Mých Kasumi bylo okolo už asi deset. Povídaly si. Probíraly, co právě teď ta černá mrcha řekla. „Strážkyně!“ zvolala jsem a ukázala na Parvati. „Spoutejte ji, zaveďte do stanu, kde byla držena Shifra a připravte mučící nástroje. Budu ji stahovat z kůže, dokud mi neřekne, kam tu Slzu ukryla. Nikdo nebude stát mezi mnou a Sakurou!“ Vytřeštěné oči Parvati hovořily za vše. „Chceš obchodovat s mojí sestrou? Nabízíš svoji nejlepší kamarádku jako zboží?! Já si svoji sestru nekoupím, tak hluboko neklesnu. Já si ji vezmu!“ Kasumi se srotily kolem Parvati s obnaženými meči. „Né!“ začala černoška ječet. „Né!“ vzpouzela se, když ji vedly ke stanu. A co říkala dál, to už jsem nevěděla. Nechám ji chvíli přemýšlet nad sebou samou. Bylo by lepší, kdyby se to obešlo bez mučení, protože Sakura asi nebude ráda, když uvidí svoji nejlepší kamarádku v potocích krve. Chtěla mě zahnat do kouta mojí vlastní sestrou! Mě! Uff, je neskutečné, kam až ta bestie dokáže zajít. A prý že já jsem zrůda!
Návrat do Shambaly byl zvláštní… Křídla chrámu se postupně rozebírala a dřevo se využívalo pro potřeby tam dole. Seškrábat lak, který bránil dobrému hoření a nařezané klády dopravit dolů. Na nádvoří to žilo. Členky zásobovatelek se stále činily. Pily, sekery, provazy… A neustále pokřiky a organizace práce. Měla jsem z Kasumi dobrý pocit. Opravdu, táhly jsme všechny za jeden provaz a nevadilo jim, že jedna je důstojnice, druhá jen zásobovatelka nebo dokonce uklízečka latrín. Věděly, že jejich práce pomáhá nám všem. Žádné přehnané ambice, ani snaha šplhat po zádech druhých. Byla to úžasná společnost, která mě utvrzovala v tom, že to co chci, je správné. Obrátila jsem se na jednu z nich. „Kasumi, můžeš…“ „První?“ podivila se. „Co děláš tady? Děje se něco?!“ „Ne. Jen chci vidět velitelku Hara.“ „Dobře, seženu ti ji a ještě něco?“ „Vlastně ano. Jak to vypadá s přístupem k raketě? Co všechna ta zabezpečení? Podařilo se je obejít?“ „To se budeš muset zeptat přímo velitelky. Já jen vím, že jakmile jsme zajistily plynulý chod zásobování a dostaly dolů většinu zbraní a materiálu, uvolnily jsme skupinu žen, aby přístup k raketě zajistily. Jak pokročily, to netuším.“ „Rozumím. Ať mně Hara čeká v hale.“ Vydala jsem se do chrámu a nestačila se divit. Socha Shairy byla zničená. Hlava se válela u podstavce, vedle ní paže, nohy a prsa na torzu těla. Hm, ta prsa mi připadala úsměvná. Velké dokonale kulaté balony stále hrdě držely na hrudi. Co by asi Shaira řekla, kdyby to viděla? Vadila by jí více ulomená hlava nebo ta prsa? Zvláštní myšlenky… Ale potřebuji se trochu odreagovat. Teď už nemyslím jen na souboj, ale na sestru! Tak moc ji potřebuji. Netrvalo dlouho a ve vratech, kterými jsem sem přišla, se objevila důstojnice Hara. Její oranžový pásek s důstojnickým znakem Kanji mluvil jasně.
„První?“ podivila se mojí přítomností. „Prý se zajímáš o raketu…“ „Ano,“ přišla jsem k ženě blíž. „Objevily se určité… komplikace. Rozhodla jsem se raketu vypustit už teď.“ „Už teď?“ zhrozila se Hara. „Vždyť se tím zničíš. Proč to nenechat až po válce, až bude po všem?“ „Bylo by dobré, kdybych se nezničila ani potom. Nevím, co bude zítra, natož až tam dole skončíme a myslím, že bude lepší na nic nečekat, zvlášť když jsem našla někoho, kdo tu raketu možná odpálí a smyje ze mě vinu.“ „Snad ne Naomi?“ „Ne,“ zakroutila jsem hlavou. „Ta ne. Pověz mi, jak to vypadá s přístupem k raketě. Shaira tam měla spoustu bezpečnostních opatření…“ „To ano,“ Hara mě pobídla a vykročily jsme k vězeňskému bloku.
Cedulka nad průchodem s obrázkem mříží nebyla dost výmluvná. Cizinec by právě tam těžko tipoval vstup do podzemních laboratoří a dokonce k raketovému silu. Sešly jsme po vlhkých schodech, mířily na opačnou stranu temné chodby a Hara mezitím vysvětlovala. Musela jsem kráčet kus před ní a hledět jí na ústa, abych vůbec rozuměla. „Ukázalo se, že výtah může ovládat v podstatě každý zaměstnanec Shairy, tedy každý mnich…“ „To je logické. Shaira určitě nebude obsluhovat výtah pro ty bastardy. Mimochodem,…“ pohlédla jsem vlevo k dřevěným, železem pobitým dveřím, kde byly cely. „Ozývá se odtamtud něco?“ „Mniši jsou mrtví, pokud jde o tohle. Zabití Shairy přimělo drtivou většinu z nich nás napadnout. A ti ostatní nepřekousli rozbourání křídel chrámu. Poslala jsem pár žen i do Narchungu. Musíme zajistit, aby nikdo neposlal varovnou zprávu ven. A našli jsme zajímavou věc… Tunel, který vede mezi Narchungem a Shambalou je podminovaný. „Možná bude lepší tunel zbořit,“ navrhla jsem. „Izolujeme se.“ „Dobrá. Stáhnu ženy z Narchungu a tunel zboříme. Pravdou je, že svět je plný Shaiřiných lidí. Nejsme tu v bezpečí.“ „O to víc potřebujeme raketu vypustit už teď. Zbylí Shaiřini lidé by nás mohly napadnout. Shambala bude pustá... Možná by to nebyla špatná základna i pro mou rodinu. Utajené místo by bylo ideální, než se nový svět ustálí. Hm, zkus hlavní chrám nechat být. Nerozebírejte ho, ať máme zázemí.“ Dorazily jsme na konec chodby, když velitelka zatlačila na jeden kámen ve stěně, načež se odkryla falešná stěna. „První, měla bys vědět ještě jednu věc. V kuchyni jsme našli Airi Kato.“ „Airi…“ úplně jsem na ni zapomněla. „Ano, jediná žena tady v chrámu. Je nám podobná. Tedy... v obličeji.“ „Hm…“ Hara na mě udiveně pohlédla, zatímco mě hlavou probleskl plán. „Hara? Můžeš pro mě něco udělat?“ „Pokud nám to pomůže ve válce, pak nepochybuj.“ „Převlékni ji za mě. Nějak vymysli, abys neporušila zásady, ale zbavila ji uší a hlavně jí na ruku vypálila znamení Slzy. Potom pošli tu ženu dolů.“ „Můžu vědět, co chystáš?“ „Nemusí být špatné mít dvojníka, který se mi vyrovná snad jen tím, jak umí vařit...“
Nastoupily jsme do kabiny a Hara vytáhla z kapsy něčí oko! Nechala jej projet skenerem, který sítnici zaznamenal a odemkl panel. Hara vybrala číslo -12 a mířily jsme dolů. Cesta trvala jen krátce a před námi se objevila další chodba zakončená masivními vraty. Vedle nich byl složitý elektronický panel, který jsem důvěrně poznávala. „Má pět bezpečnostních okruhů,“ řekla jsem. „ale stačí otevřít jen čtyři z nich.“ „To ano. Ale jak jsem řekla, Kasumi – na odemčení rakety pracujeme. Zatím stále jen pracujeme.“ U panelu ležel malý otevřený kufřík. Hara z něj vyndala jemnou fólii. „Co to je?“ ptala jsem se. „Našli jsme Shaiřiny otisky na erotických pomůckách v jejím pokoji. Ale určitě budou všude po chrámu.“ Hara přiložila fólii ke skeneru, který zapípal, a nad dveřmi se rozsvítilo zelené světélko. První z pěti… nebo vlastně čtyř. Ale Hara byla připravená. Vyndala zvukový záznamník. „Shaira si něco zaznamenávala?“ podivila jsem se. „V jejím pokoji bylo tohle. Technice v podstatě nerozumíme, ale pár žen si dalo tu práci a celý záznam trvající asi čtyřicet hodin poslechly. A našly jsme tam to, co potřebujeme. Hara spustila záznam, ve kterém zaznělo „Bohyně Shaira…‘“ A druhé světélko svítilo. „Jak to víš?“ zeptala jsem se. „Jak víš, že ten bezpečnostní okruh stojí zrovna na základě těchto slov?“ „Vyslechly jsme pár mnichů… Snad sis nemyslela, že tohle bezpečnostní zařízení vyráběla sama Shaira?! A potom… „pokračovala Hara s notnou dávkou otrávení, „každý Shaiřin proslov z toho záznamníku začíná stejně – Bohyně Shaira k vám promlouvá a bla bla bla…“ „Chápu.“ Hara vyndala lahvičku s krví a kapátkem kápla na čtečku. Tři ze čtyř! „Tohle bylo snadné…“ komentovala. Pak se ale otočila na mě. „Shaiřino tělo se po její smrti vypařilo, takže oko nemáme a heslo se nám nepodařilo zjistit. Zatím ještě ne.“ „To nebude problém…“ Na klávesnici jsem v rychlosti nacvakala ‚284812‘ a čtvrté světélko svítilo! Ano! Zabrala jsem za kliku a otevřela bezpečnostní dveře. Smrtící červené tlačítko bylo hned za nimi. A vedle okénko do raketového sila. Obrovský ocelový válec čekal na vypálení. Stačilo stisknout knoflík. „Co teď?“ ptala se Hara? „Nahoře už asi bude Paola. Přiveď ji sem a… zanes jedno další oko. Ráda bych tu s ní byla o samotě.“ „Dobře. Očí máme fůru.“ Hara se vydala k výtahu, když jí něco napadlo a otočila se na mě. „První, máš nějakou představu o tom, jací muži na planetě zůstanou? Bude třeba je rychle izolovat, nemyslíš?“ „Možná, ale nemáme teď čas se tím zabývat. Přežijí ostrované na Pulau Ular. Přežije Edward a Armando, zkrátka ti, na něž působí kouzlo Shairy. Nepředala jim jen věčné mládí, pokud jde o tohle. Sam, ten malý Parvatin spratek umřít může, ale tam dole mu nic nehrozí. Také přežijí muži ve vesmíru, ovšem bez pomoci se na Zemi těžko vrátí. Možná přežijí nějací muži hluboko pod zemí, ale je to nepravděpodobné. Vir nepůsobí okamžitě, to by vyvolalo vlnu úmrtí, což by varovalo ostatní. První muži začnou umírat až po několika dnech poté, co se vir dostane do jejich těla. Už jim nebude pomoci. Ale je tu… je tu ještě jeden muž, který přežije...“ „Máš na mysli Kenjiho Kimuru?“ „Ne. Toho ne, i když… byla bych ráda kdyby i on měl protilátku. Mluvím o...“ nebyla jsem si jistá, jestli to říct. Sama jsem s tímhle Shaiřiným nápadem moc nesouhlasila. Ale co už… „Shaira před pár měsíci zavítala do Kremlu.“ „První?!“ podivila se Hara, protože jí to došlo.
„Je to tak. Shaira chtěla, aby svět okamžitě poznal svoji vůdkyni a aby jí byl okamžitě veden k novým zítřkům. Pravdou ale je, že Shaira není v podvědomí veřejnosti nikým. Když vystoupí před kamery, bude jen rudou čarodějkou. Lidé se jí budou spíše obávat. Ale vůdce světa potřebuje být vůdcem. A tak se Shaira rozhodla využít Putina jako loutku. Není nikdo vhodnější než on. Což mi připomíná… až to venku propukne, musíte ho okamžitě unést a dopravit sem.“ „Sem?! Co mu tady řekneš? Že má světu povědět, jak je dobře k čemu došlo?“ „Já nevím, Hara. Já jen vím, že Putin je nejvýznamnější muž současného světa a toho lze využít. A na rozdíl od toho černého prasete má pro nás jednu výhodu – také chce světový mír. A teď už běž pro Paolu.“ Osaměla jsem. Stojím na tom samém místě co před pár dny. Tehdy jsem věřila, že zahazuji vlastní čest pro své nejbližší, ochotná dobýt Peklo a zemřít. Ale proč tak spěchat? Proč umírat? Bojuji za klidnou smrt, ale to neznamená, že jí půjdu vstříc. Vyhlédla jsem skrze sklo na raketu. Ocelová rakev tmavě zelené barvy. Žádné nápisy nebyly vidět. Jen obrovský válec nesoucí smrt. Tolik smrti a tolik Stínů v říší Lilith. Tohle ji vyřadí z boje. Otázkou je, co se stane se Stíny. Co Samuel? Ne, Lilith si ho určitě chrání. Ani jsem si nevšimla, že výtah sjel dolů a z něj vystoupila Paola Ramirezová. Zvláštní, neřekla mi Zvěstovatelko. Místo toho došla až ke mně, krátce se podívala na raketu a řekla: „Takže ty nemůžeš tu raketu vypustit, ale chceš ji vypustit a tak potřebuješ zlanařit někoho, kdo ji vypustí za tebe?“ Ta mluva! „Ty jsi přírodní úkaz, Kasumi!“ Přirazila jsem jí předloktí pod krk, přitlačila jí zády na stěnu a druhou rukou vytáhla krátkou dýku. „To stačí,“ bránila se rukama „Nechci se s tebou bít. Nemá to smysl. Něco ode mne snad chceš, ne?!“ „Pravda…“ Docela mě zajímalo s čím přijde. Oslepit jí můžu i později. Pustila jsem ji a podrazila jí nohy, aby spadla na zem. Nechala jsem ji ať se hezky zvedne ze země. Trvalo jí to dlouho… a ještě se musela opírat o stěnu. Hm, mám ji tady jako na dlani a přesto mi její smrt nevyhovuje. Svině šťastlivá. „Heh,“ vydechla zhluboka a konečně se narovnala. „Co chceš slyšet, Kasumi? Slyšet… He, he…“ začala se znenadání usmívat. „Asi všechno, že? Přeju ti to, abys věděla,“ šklebila se mi do tváře. „Možná změním názor, až z tebe zbude jen kus masa, ale teď máš přesně to, co sis zasloužila. I když… vzhledem ke včerejšku se zdá, že si zasloužíš podstatně víc. Jak vůbec můžeš pomýšlet na vraždu vlastní dcery?!“ „Teď pomýšlím na tvoji vraždu…“ „Tak, co chceš slyšet? Hrála jsem to. Ale ojebat sto tisíc Kasumi, to chce plán. Tohle mi mělo pomoct prodloužit životnost, to až se sejdu s tebou a Sakurou. A taky Lucianou a možná i s Parvati nebo ještě někým dalším. Ale přesvědčivě zahrát fanatičku není jen tak, i když od toho guru a jeho bandy jsem se měla čemu učit. Pomohly až ty drogy. Je to pěkné svinstvo a v té komunitě se jimi krmí každý až na guru. Lze snad lépe zajistit, aby stádo ovcí zobalo svému pasáčkovi z ruky? Tak jsem zvedla dávky a věřila, že ze sebe udělám totální sluníčkovou krávu. Rozjařenou nevinnost samu. Ale nějak se to zvrtlo a já tomu svinstvu propadla. Měla jsem pocit, že mi dodává sílu, že s tím svinstvem jsem neporazitelná. Ta euforie, která se vždy dostavila, byla všelijakého druhu. Láska a na druhou stranu pocit neporazitelnosti.“ „Netvrď mi, že už seš z toho venku.“ „Ne to nejsem, ale díky tobě je to lepší. A taky díky tomu, co vídám kolem sebe.“ „Nikdo na tobě nic nepoznal…“ nadnesla jsem. Stále pro mě bylo těžké uvěřit, že mě podvedla. Ano, zprvu jsem věřila tomu, že svoje zaslepení Bohem jen hraje, ale později jsem
snad i uvěřila. „Pověz mi, Paolo, proč ses teď odkopala? Co tě k tomu vedlo?“ „Nebylo na co čekat, Kasumi. Všímám si, že už pár dnů mě opouštějí ty rozjařené nálady a zase začínám být sama sebou. Doba mezi vyprcháním dávky z těla a potřebou další dávky se zvětšuje a právě během té doby jsem to zase já. Lepší se přiznat, než být odhalena.“ Paola procházela po místnosti. Vyšla i ven před vrata a dlouze pozorovala kontrolní panel. „Kdo by to řekl, že Shaira ukrývala takové věci. Nahoře starý chrám, dole moderní technika.“ „Přejdi k věci, Paolo.“ „Jak chceš,“ vrhla na mě rychlý pohled. „Myslela jsem, že když budu hrát tvojí oddanou služebnou, zvládneme zničit Peklo a ty mě necháš být. Shaira mi slíbila věčné mládí, když pomůžu! Táhne mi na padesát. To už není moc dobrý věk. Za celý život jsem chtěla jen peníze a majetek, to abych si mohla užívat, abych mohla žít. Půl století je skoro za mnou a nemám nic. Cítím se stará, vrásky na těle, hnusné vzpomínky, utrpení kvůli nemoci… Takový život jsem nechtěla. A tahle válka byla šance, jak začít znovu.“ „Shaira je ale vyřízená…“ „Nejsem pitomá, Kasumi!“ vyštěkla na mě. „Celá tvoje vypečená rodinka nebo spíš to, co z ní zbylo nestárne a to samé tvá armáda klonů! A důvod - kouzlo Shairy stále funguje. Ty přece nemáš v plánu se toho daru zbavit! Tak se mi nesnaž namluvit opak!“ „Do mých plánů ti nic není!“ odsekla jsem. Hm, to byla chyba. Ona vážně není hloupá. Ale tohle téma je příliš citlivé. Jistěže se nechci zbavit mládí, ale nikdo nemusí vědět, jak to hodlám udělat. „Není co dál tajit,“ pokračovala Paola. „Jsem odsouzená k smrti.“ „Táborem se šíří zvěsti rychle…“ „Armando to slyšel od Edwarda a já zase od něj. Chceš mě obětovat.“ „Proto se ke mně tvůj kluk tak lísá?“ „Podívej, Kasumi. Je to můj syn, poslední člověk, který mi zbyl. Když už nemůžu pomoct sobě, udělám všechno pro to, abych pomohla jemu. Obzvláště poté, co udělal on pro mě a jak skončil. On tvoji sestru miloval. Chtěl mi jen pomoci a až by zajistil léčbu u toho guru, dokonce by si Sakuru vzal. Já vím, že by mi ten guru nepomohl, ale tehdy to byla naděje. Naděje, kterou jsem viděla já i Armando. Postaral by se o matku, oženil by se s tvojí sestrou a peníze by poctivě vrátil. Takhle to plánoval, tohle chtěl udělat. Provinil se jen tím, že mu jeho matka nebyla lhostejná a skončil jako bezdomovec! Já tvojí sestře nic nevyčítám, ale Armando si už vytrpěl dost. Udělám pro tebe všechno, všechno, jen když ho necháš být.“ Mluvila vážně. Už žádný posměšný výraz, žádné pohrdání ani ta její typická liščí prohnanost. Takovou vážnost jsem u ní snad ještě nikdy neviděla. „Nemůžu ti nic slíbit…“ řekla jsem. „To ani nechci.“ Paola se ohlédla okénkem na raketu. „Co to vlastně udělá? Co přesně to udělá?“ Mimochodem, hezká přednáška. Ale já na ty řeči moc nedám.“ „Ani sama nevím, jaká bude bezprostřední reakce. Rozhodně bude výsledkem smrt. Vyhladí to mužskou populaci téhle planety.“ „Jen mužskou?“ „Jen?!“ nechápala jsem. „Podle toho, co jsem viděla a slyšela, jsem měla pocit, že chceš na planetě jen sebe a své klony.“ „To je složité a nejde to vyloučit, nicméně chci učinit jen jeden krok. Zatím.“ „Velký krok...“ Paola natáhla ruku a jen tak ledabyle stiskla tlačítko.
Rozsvícené červená kontrolka dávala tušit, že se skutečně něco stalo. Po chvíli se okénko k raketě zatáhlo ocelovou záklopkou. „A je to,“ dodala usmívající se Paola, zatímco já nevycházela z úžasu. Ona to zmáčkla! Opravdu to zmáčkla a probíhá odpočet odpálení rakety. Zmáčkla to! Jen tak to zmáčkla. S netečným výrazem prošla kolem mě směrem k výtahu. „Paolo,“ oslovila jsem ji. Nic. „Paolo!“ zvýšila jsem hlas. „Tak Paolo!“ zařvala jsem z plných plic. Konečně jsem ji přiměla se otočit. „Co to… ty jsi…“ „Copak, Kasumi? Na to, jak moc jsi to chtěla zmáčknout, vypadáš rozrušeně.“ Nevycházela jsem z úžasu. „Kvůli Armandovi?! Čtyři miliardy lidí kvůli Armandovi?!“ „Tak snadné to není, Kasumi. Tvá přednáška byla hezká, ale mě moc neoslovila. Nejsem idealistka. Povím ti příběh. Máš ráda příběhy?“ Neměla jsem slov. Žádných. „Jahve, Jehova nebo prostě Bůh… říkej mu, jak chceš, se rozhodl spálit na popel Sodomu a Gomoru, města plná hříšníků. Abram, později Abraham, měl v Sodomě synovce Lota a jeho rodinu. Tak řekl Bohu: ‚Kdyby mezi nimi bylo padesát dobrých, jak je můžeš všechny usmrtit, jaký by pak byl rozdíl mezi nimi?‘ A Bůh odpověděl: ‚Pokud naleznu v Sodomě padesát spravedlivých, odpustím celému městu.‘ Abram mluvil dál: ‚A co když mezi nimi bude jen čtyřicet dobrých? Spálíš celé město?‘ ‚Ne,‘ odvětil Bůh, ‚Pokud naleznu čtyřicet spravedlivých, městu odpustím.‘ A tak Abram pokračoval. Dál snižoval počet dobrých až na pouhých deset a zkoušel Boha. Ten vždy odpověděl, že město nezničí, bude-li tam jen tolik dobrých. Jenže ve městě byl dobrý jen Lot a jeho rodina a poté, co odešli, Bůh Sodomu spálil. Pěkný příběh, že? Ale co kdyby nešlo ty dobré oddělit od zlých? Co kdyby ve městě žilo deset dobrých a tisíce nehodných? V tom případě by se Abram měl ptát jinak – ‚Ve městě jsou zástupy bezbožníků a jen deset dobrých. Proč to město ještě stojí?! Copak necháš zlo, aby se mohlo šířit i mezi ty dobré a poté dál za hranice města? To nejprve počkáš, až dobří přestanou trpět životem v sousedství se zlými, protože sami sejdou z cesty? A teprve poté až budou zlí všichni, je spálíš?“ „Myslím, že chápu…“ kývla jsem hlavou. „Ne, Kasumi! Nechápeš nic!“ sundala si Paola pásku a odhalila prázdný oční důlek. „Jeden muž, kterého jsem milovala, mi zničil tvář. Úmyslně. Druhý muž, kterého jsem milovala, mě nakazil AIDSem. Také úmyslně. Zničili mi život. Zničili mi tělo i duši, protože nebýt Abdula, nestala bych se mučitelkou a nebýt Oswalda, Armando by nemusel pro svou matku shánět peníze a neskončil by jako žebrák! Dva zlí lidé mi zničili celý můj život! Dva! Možná, že kdyby mě tehdy Abdul ubodal, bylo by to lepší. Ale já si musela vytrpět všechnu tu bolest! Bolest způsobenou dvěma lidmi, ale kolik dalších takových žilo okolo mě? Kolik zla tam venku je? A kolik lidí trpělo tak jako já? Kdybych byla v pohádce, řekla bych, že dobro zvítězí nad zlem, ale my v pohádce nežijeme. Proč myslíš, že jsem, jaká jsem? Protože svět venku mě takovou udělal.“ Paola přistoupila ke mně a položila mi ruku na rameno. „Až budu mrtvá a ty budeš vládnout světu, řekni všem, kdo tu raketu vypustil a hlavně jak se při tom tvářil. Přesně tohle si svět zasloužil, tohle je má odplata.“ Tolik nenávisti v ní bylo. Tolik zahořklosti. Každý z nás ušel dlouhou cestu. Někdo se mění, někdo ne. Ona ne. Alespoň ne od té chvíle, co ji znám. Je pořád stejná. Osamělá bojovnice se životem nesoucí si v sobě tolik bolesti, až ta plynule přešla v krutost. Přesto mě její čin překvapil. Všechny ty lidí mít na svědomí… je to strašná představa. Já bych to vědomí dlouhodobě nedokázala unést. Ona s tím problém neměla. Moje rivalka je zároveň mojí zachránkyní. Zvláštní pohlížet na Paolu takhle. Měla bych být ráda a vím, že budu, jen co se s tím dokážu popasovat. Hádám, že vypuštění rakety doprovázela nějaká hlasová zpráva. Varování, odpočet, alarm nebo tak něco. Já měla kolem sebe jen ticho. Takové ticho brzy
zavládne na celé zemi. Nejdříve šok, křik, zoufalství a poté ticho a smutek. Paola má pravdu, svět si tohle zasloužil, ale co jednotlivci?
Nestačily jsme ani vystoupit z výtahu, když k nám přiběhly členky Hara. Jedna už z dálky spěšně křičela: „Útočí na nás! Musíte zpátky dolů!“ „Útočí?! Kdo?! Co se stalo?“ ptala jsem se hned a mezitím se snažila rychle reagovat. „Odveďte Paolu zpátky dolů do Pekla. Rychle!“ Běžely jsme do hlavní haly, když z chodby hned vedle kde byl tunel do kláštera, přiběhla další skupina udýchaných Kasumi. „Jsou nám v patách! Obklíčili zdi kláštera, zahájili střelbu a vpadli dovnitř, protože jsme se nemohli bránit!“ „Kolik jich je?!“ zajímala jsem se. „A kde jsou?!“ Jedna z Kasumi ukázala na Paolu. „Pomoz nám odpálit tunel!“ „No dobře, ale jak?“ „Jenom zmáčkneš tlačítko, ukážu ti kde.“ „Výborně,“ ušklíbla se Paola. „Na mačkání tlačítek jsem expert.“ Zatímco Paola s tou Kasumi utíkaly do obytné části a mě další Kasumi vedla k vratům tunelu, došlo mi, jak strašně ubohá vlastně jsem. Je jen jeden důvod, proč ta Kasumi potřebovala na odpálení tunelu Paolu – ne všichni vetřelci se nám snaží ublížit. Ale pokud jsou mezi těmi útočníky lidé, kteří s nimi byť jen spolupracují, pak nás i oni ohrožují a můžeme je zabít, takže… Co to tedy znamená? Kdo nás navštívil?! Nestačila jsem se zeptat, když jsem ucítila, jak se zachvěla zem. Ne vypuštěnou raketou, ale explozí! Hned nato sem přiběhla další skupina Kasumi s připravenými luky a vrhacími noži. Ty udýchané a neozbrojené otevřely vrata na schodiště. Odtamtud se vyhnal kouř a šest vyděšených zaprášených mužů. Čtyři ozbrojenci, přičemž jeden z nich ležel na zemi s nohou zavalenou velkým balvanem a dva další lidé. Všechno asiati a… „Jeho ne!“ vykřikla jsem, když jsem v jednom muži poznala Kenjiho! Ale zdálo se, že Kasumi, vědí kdo to je. Došlo jim to stejně rychle jako mě. Šípy zmasakrovaly všechny čtyři ozbrojence dřív, než se stačili rozkoukat. Zůstali stát jen dva vyděšení lidé. Starý šedivý asiat v teplé bundě s kožiškem a Kenji… Šedivé, místy až bílé vlasy, vrásky na čele, strhaný obličej... Dvanáct let uplynulo a on vypadá starší o čtvrt století. Kolik mu tak mohlo být? Určitě neměl do padesátky daleko, ale vypadal mnohem starší. „Sklopte zbraně,“ nakázala jsem ženám. Poslechly, leč neochotně. Dvě z nich hned vyrazily zkontrolovat, zda u sebe ti dva nemají zbraň. Wang neměl nic ani po důkladném prohledání. To Kenji měl revolver, kterého se ochotně vzdal. Ale nebála jsem se, že by mě snad zastřelil. Došlo mi, o co členkám Hara vlastně šlo tím husarským kouskem s náložemi. Nechtěly Kenjiho zabít, ale byly ochotné riskovat jeho zabití vinou exploze. Možná jsem jim nemohla nic vyčítat. Co by dokázala hrstka ozbrojenců se samopaly s naší armádou? Hrozná představa a hrozné riziko. Přišla jsem blíž k těm dvěma lidem: „Kolik vás tam ještě zbylo?“ „Tři další...,“ odvětil Kenji „… jsou mrtví,“ dodal a nezdálo se, že by nad nimi smutnil. „Pověz mi, Kasumi,“ mluvil dál hrubým chraptivým hlasem. „Co to znamená? Jak je možné, že jste jedna jako druhá?“ „Možná ti to řekne tvůj nový kamarád…“ „Myslím, paní Sato,“ zapojil se do hovoru Wang, „že se oba známe natolik dobře, abychom respektovali jeden druhého. Věc je jasná. Dostal jsem nouzovou zprávu z Narchungu. Vzal pár svých lidí a rozhodl se to prověřit.“ „Osobně?“ podivila jsem se.
„Paní Sato, já a ani vy nemáme ve zvyku rozhlašovat největší tajemství světa kde komu.“ Zvláštní člověk. Ale nepletl se. Jeho činy i motivy jsou zřejmé. „Smím vědět, paní Sato, jaká zde panuje situace a kde je Shaira?“ „Shaira je v Pekle.“ Hm, nebyl překvapen. „A situaci máme pod kontrolou. Teď už ano. Na vašem místě bych se nesnažila dovolat o pomoc. Beztak už asi nestihne přijít. Pravdou je, že zatímco jste byli v tunelu, byla vypuštěna raketa. Takový dárek od Shairy. Momentálně jsou všichni muži na zemi nakaženi virem. Dávám tomu pár dnů a zemřete také.“ Popravdě nebyla jsem si jistá. Možná se toho svinstva nestihli nadýchat, ale proč je trochu nevystrašit? Wang sice zvážněl, přesto působil klidně. To Kenji se rozrušil. Nejprve mu na tváři zahrál podivný zachmuřelý úšklebek. Divné, copak může být rád za to, co se venku stane? Vsadím se, že on na mé ženy ani nevystřelil. Pak se ale Kenji roztřásl a začal se potit. Vypadal jako troska. Ne, takhle Kenjiho neznám. Překvapoval mě, možná i děsil. Až se nakonec Wang potutelně usmál a vytrhl mě z myšlenek: „Promiňte, asi už nejsem nemladší. Můžete to zopakovat?“ „Není zapotřebí, Wangu. Já nemluvila v hádankách, ale ve faktech. Jste nakažení. Oba. Ale myslím, že vám mohu pomoci,“ ohlédla jsem se na členku Hara. „Našli jste v laboratořích nějaké protilátky?“ „Našli jsme několik zkumavek. V některých je vir. V některých snad lék, ale popisky jsou nesrozumitelné. Může trvat, než najdeme nějaké záznamy a podle nich určíme, co je skutečně protilátka.“ „Hm…“ zavzpomínala jsem na událost před pád týdny na Pulau Ular. „Bezbarvá tekutina. Zapáchá jako… vlastně nezapáchá nijak.“ „Snad ji najdeme…“ kývla hlavou Hara a společně s partou dalších Kasumi odešla. Zůstala jsem tu se dvěma ženami, ale na udržení našich hostů v šachu bych nepotřebovala ani je. Wang byl ten, kdo položil očekávatelnou otázku: „Co za ten lék požadujete? Je mi jasné, že svého přítele vyléčíte a co já? Co mohu nabídnout výměnou za život?“ Právě zemřeli jeho lidé. Málem zemřel i on. Jeho spojenkyně Shaira je vyřízená, on ví, že umírá, přesto si drží kamennou tvář a dokonce se usmívá. Politik. „Zkuste mě překvapit, Wangu.“ „Jak si přejete,“ zaměřil se na mé Kasumi. „Hodně jsem o vás slyšel, slečno. Máte zvláštní nadání způsobovat chaos. Tolik žen způsobí ve světě rozruch už jen svou přítomností. Budete potřebovat rozličné pasy, zavedení do systému, ochranu... Budete proti čínskému občanství?“ „Nebudeme se za nic skrývat. Vyjdeme ven jako Kasumi a zvolíme si svá jména. Kartičky s fotkou a číselným kódem nikdo potřebovat nebude.“ „A co ochrana?“ nedal se Wang. „Tajil jsem existenci Shambaly posledních dvacet let. Můžu tak činit i nadále.“ „Wangu, povězte mi kolik mužů je v čínské vládě? Devadesát procent? Víc? Ti všichni budou mrtví, pochopte to už. Mluvte o tom, co mi skutečně můžete nabídnout.“ Až teď se Wang zarazil. „Krom sebe, zdá se, že nic,“ dodal, tak nějak smutně. Mocný vlivný politik, dokonce člen Scionu a najednou zjistil, že jediné, co má krom politických plků je ta bunda. Úsměvné. Nestát vedle něj strhaný přítel, možná bych se skutečně usmála. „Poradím vám,“ pronesla jsem. „Jste ochoten mi přísahat věrnost během války v Pekle?“ Úžas v očích dal najevo, že i politik jeho formátu může být šokován. „Pokud je to to, co si přejete… To vy si teď kladete podmínky, slečno Sato. Popravdě jsem o vás slyšel hodně. Něco od Yakuzy, něco z našich spisů, něco od pana Kimury. Ale je zvláštní vidět vás naživo a všímat si toho, že ani ty nejfantasknější příběhy o vás nedokázaly vykreslit vaši skutečnou auru. Takže vy jste zničila současnou podobu světa, hodláte zničit říši
démonů, odkud Shaira pocházela a poté budete vládnout dvěma světům?“ Klasické jednání politika… Lísat se k těm, kdož jsou výš než on sám. Všude je to stejné. Čím mocnější země, tím prohnanější politikové. Těžko říct co vychází z čeho. „Čekám na ten slib.“ „Dobrá… Přísahám věrnost vládkyni nového světa.“ „Dobře a teď přísahejte věrnost mě.“ „Prosím? Dělá mi problém vám rozumět, slečno Sato. Tedy přísahám věrnost vám, paní Kasumi. Povězte mi, prosím, to tak moc dáte na jasná slova?“ „Na rozdíl od vás ano. Jednám jasně, hovořím jasně. Je to předpoklad čestného člověka.“ Ať už to cítil jako urážku nebo ne, faktem bylo, že přestal diktovat svoji hru. Už to nebylo o tom, že ten stařec je nad věcí a abyste si připadali na jeho úrovni, musíte jednat a mluvit jako on. Ne, já mám svoji úroveň. A myslím, že mu bylo celkem jasně naznačeno, kdo tady za kým zaostává. „Paní Kasumi,“ řekl zase a měřil si mě pohledem vřelého čínského dědečka s titěrnýma očima. „Shaira se o vás v posledních letech zmiňovala. Zajímala se o vás a jednou nadnesla velice zajímavou skutečnost, kterou prý zná díky moci z Pekla. Myslím, že budete překvapena.“ „Možná,“ docela mě to zajímalo. „Víte, kdo jsou vaši předci, Kasumi? Prý jste potomkem Čingischána…“ „Óó…“ hrála jsem překvapenou. „Tak Shaira mi dělala testy DNA... Pane Wangu, podle předpokladů je asi pět procent asiatů potomkem Čingischána, takže vaše informace je sice okouzlující, ale mne neokouzlila. Budete se muset v podlézání snažit víc. Tak třeba příště. A teď mě nechte být. Hara!“ oslovila jsem ty dvě ženy. „Odveďte toho muže někam pryč a až mu dáte protilátku, pošlete ho rovnou dolů.“ Kývla jsem hlavou ke svému příteli. „A ty Kenji, pojď za mnou. Chci si promluvit o samotě.“ Věrný pes svého pána byl najednou sám sebou. Jestli si to už uvědomoval či ne, nešlo poznat. Vypadal šíleně. Dovedla jsem ho do svého pokoje. Hm, krev z uší i samotné uši, které jsem si tu uřezala před pár dny, někdo uklidil. Dobře. Kenji mi připadal nesvůj celou tu dobu, a ani tady v pokoji se nic nezměnilo. Po všech těch událostech jsem mohla jen tipovat, co se mu stalo. Přistoupil ke mně a rozechvěl se mu hlas… „Zase spolu… Zvláštní. Na tobě se zub času nepodepisuje, zdá se.“ „Jen na duši,“ odvětila jsem zachmuřele. „Pravda, i to stačí.“ Sklopil smutně zrak a poté s obavami pohlédl na moji tvář. „Jak jsi přišla o uši?“ Musel to být šok mě vidět po tolika letech a v tomhle stavu. „To je na dlouho,“ snažila jsem se stočit řeč jinam. „Máš rodinu?“ nadnesla jsem. Jen mlčky zakroutil hlavou. „Už nikdy. Nechci, aby se to opakovalo. Ne. Někomu není souzeno být šťastný.“ „Je to v Číně tak zlé?“ Pohlédl ke dveřím, jako kdyby se potřeboval ujistit, že jsme tu sami. „Pomohl jsem mu navázat kontakty s Yakuzou a rozšířit vliv Čínské tajné služby na Japonské podsvětí. Zradil jsem vlastní zemi skrze tu největší špínu, jaká kdy Japonsko postihla. A když jsem informace předal, začal jsem být k ničemu. Cítil jsem, že už nemám jak mu pomoci. Bál jsem se, že to skončí, že mě umlčí jako nepohodlného svědka.“ „Je v něm víc lidskosti než sis zprvu myslel?“ „Myslel jsem si to, než mi nalezl novou práci. V laboratořích Nankingu jako jeho asistent a dozorce.“ Kenji sklopil zrak a zoufale zakroutil hlavou. „Je to tam strašné, Kasumi!“ vydechl hrůzou. „Vzpomínáš jak Imran, ten boháč, pracoval pro CIA a testoval na lidech ta svinstva? My také testujeme lidi! Jsem teď přímo u zdroje, přímo se podílím na utrpení nevinných.
Zkoušíme na ně různé látky, většině z nich pořádně nerozumím, ale vím, že všechny ty látky zabíjejí. Ubožáci opustí svoje rodiny a jdou k nám za tím, co jim nabízíme. Peníze, ubytování, práci… ale my nabízíme ještě něco, co jim nikdo neřekne – nabízíme smrt. Nevědomky nám prodají svůj život výměnou za hrstku peněz pro jejich rodinu.“ Jeho srdceryvné skuhrání na mne moc nefungovalo. Vím, co je to těžký život. Mě zajímalo něco jiného. „Na co jste přišli? Říká ti něco Andrasta?“ „Andrasta?! Ano. Na té věci pracujeme v našem oddělení už od samého počátku. Hlavně tenhle výzkum se nás týká. Jsou to stovky životů, které si výzkum Andrasty vzal. Znám jména všech těch lidí, co zemřeli v ukrutných bolestech. Huang Chou Guan byl první. Ming Kwok šel krátce po něm. Qiu Kwok, to byl Mingův bratr. Xiang Kwok byla bratrova dcera. A všichni ti zemřeli kvůli Mingově početné rodině, kterou on nemohl uživit a tak mu příbuzní chtěli pomoct a…“ Kenji si zakryl dlaněmi tváře. „Jsou jich stovky, Kasumi. Kvůli jedné lahvičce umíraly stovky lidí. Zpočátku dokonce umírali tak rychle, že… že jsme je nestíhali ani pohřbívat! Pět z nich dostalo látku a do hodiny byli mrtví! Šílené mutace svalstva, nechutné bolesti, utrpení, smrt! Další už ale nebudou. Už žádná další jména!“ zoufal si, „Poslední kdo zemře, bude Nataša Popová a pak už...“ V mžiku jsem chytla Kenjiho za bundu. Ani ne zlostí jako překvapením. S otevřenými ústy jsem mu pohlédla do očí, než jsem se stihla vzpamatovat. „Co to říkáš?! Jak to myslíš, že Nataša Popová zemře?! Copak Andrasta v jejím těle není stabilní?!“ „Já… počkat, ty tu ženu znáš?!“ Zatřásla jsem s ním. „Tak co s ní bude?!“ „Eh, svalová hmota v jejím těle se bude zvětšovat a zvětšovat… Orgány už ne, to jsme zamezili, ale některé vybrané svalstvo necháváme růst. Její svaly budou enormně růst a sílit, až nakonec… nakonec prasknou anebo tu tíhu neudrží kostra a zlomí se. Zemře. A my chtěli zjistit, jestli dřív nebo déle, než její předchůdkyně. Vybrali jsme silnou ženu s pevnou tělesnou konstitucí. A navíc sportovkyni, která otestuje zvýšení síly v praxi. Zjistili jsme, že na ženy má Andrasta větší vliv, možná proto, že Andrasta byla ženou.“ „Dobře… dobře, nech mě přemýšlet,“ pustila jsem ho a snažila si vše urovnat v hlavě. „Ten proces může trvat celé měsíce možná roky, že je to tak?“ „No… ne tak docela, Kasumi. Nataša k nám pravidelně jezdí na testy. Myslí, že jen kontrolujeme, jak ten přípravek funguje, ale my ji navíc do těla vpichujeme látky, které tlumí bolest a pomáhají zpomalovat nárůst svalové hmoty. Udržujeme ji tím při životě. I v malém množství ta látka totiž funguje hrozně rychle.“ „Kdy u vás byla naposledy?“ „Jezdí vždy po půl roce. Naposledy počátkem ledna a…“ „Dnes je sedmého června!“ zařvala jsem. „Ano, divili jsme se, že nepřijela. Musíš jí říct, aby se co nejdříve stavila. Jinak…“ „To snad ne…“ vydechla jsem. „To jste jí nemohli říct, že může umřít?!“ „Jak by to pak dopadlo? Myslíš, že s takovým rizikem by se nechala dobrovolně…“ „Mlč! Zmlkni!“ okřikla jsem ho. Potřebovala jsem teď klid, musela jsem přemýšlet. Ona… pokud… pokud jen tak zemře, potom… Ne, ne, to se nesmí stát. Tam dole jsou čtyři lidé a já je potřebuji! Když zemře Nataša, co udělá Samael? Lilith mluvila při mé poslední návštěvě jasně. Samael pozná své lidi. Pozná i Andrastu, ano pozná ji. Netvoři se nemohou rozmnožovat, ale Andrasta byla jiná. Ona měla funkční pohlavní orgány. Samael si ji vytvořil z duší. Měla to být jeho žena. Azazel na to přišel a vydíral ho. Samael mu Andrastu půjčil. Andrasta šla nahoru, měla chránit nějakou říší, ale došlo ke vzpouře a Andrasta zemřela. Shaira získala z jejího těla DNA. DNA získal Wang a Wang vytvořil látku, kterou má Nataša.
Dobře… Takže co se stane? Samael pozná, že Nataša je potomkem Andrasty. Bude si to myslet, a ona se dostane do jeho přízně. Bude ji milovat. Nataša zemře a Samael ztratí nadobro svou milovanou… Co udělá? Pobije v zuřivosti všechny zbylé lidi, co má? Ne, ne to… to ne! To je vyloučené, k tomu nesmí dojít! I kdyby to byla jen jedna z možností, nesmím to tak nechat. Počkat, počkat… Samael jí může pomoci, nebo ne? Má přece magické… Dobře, ale pokud ji začne důkladně zkoumat, co když zjistí, že Nataša není, za koho se vydává a… Ne, ne…, ale počkat – Samael po své porážce ztratil většinu své moci. Kam teď sahají jeho schopnosti? Je schopen vůbec něco zjistit? Ne, na to nejde spoléhat. Zatraceně! Měla jsem toho plnou hlavu. „Kenji!“ pohlédla jsem na něj a otřela si pot z čela. „Teď mě dobře poslouchej! Jakmile ti mé ženy dají protijed, odklidíte zával a ne… ne, to může trvat dlouho! Zatraceně! Takže se vydáš portálem do Anglie. Poletíš do Číny, z laboratoří vyzvedneš tu látku na zpomalení svalového růstu a potom… ne, ne, vždyť ve světě bude neskutečný chaos! Jen blázen by si myslel, že letadlová doprava bude fungovat. Kruci! Ale nedá se nic dělat. Poslouchej mě pozorně – musíš se nějak dostat pro tu protilátku. Jakkoli! Potom se vrátíš sem a půjdeš do Rituální komnaty. Moje ženy ti ukážou kudy. Je tam velká propast. Do ní skočíš. Dole vyhledáš Natašu a dáš jí tu látku! Musíš to udělat, rozumíš mi?!“ „Kam dolů? Kam skočím? Kde ta Nataša je?“ „V Pekle, Kenji!“ „Ale… a…“ Kenji nejdříve zblednul. Byl bílý jako stěna. Potom vykoktal něco, co mi vlilo novou naději do mysli: „Wang se vším co objevil se chlubil Shaiře. Dával jí všechny ty verze viru a ty látky, které jsme objevili. Občas na něco přišli zase její vědci, když se jí zachtělo nám vypomoct, to aby Wang ten výzkum nevzdával… ta látka tu možná bude taky.“ „Tím lépe! Najdi ji a běž dolů! Hlavně mě ale poslouchej – za nic na světě nesmíš nikomu říct, že je to podvod! Nikdo tam dole nesmí vědět, že je to jen pitomá látka, že Nataša není potomkem Andrasty! To nikdo nesmí vědět, rozumíš?!“ „Ano, Kasumi. Udělám, co chceš. Zní to šíleně, ale… na tom nesejde. Postarám se o to. Už nikdo další kvůli mně neumře! To ti slibuju!“ „Tak… na co čekáš?! Běž!“ Věci se najednou hrozivě zkomplikovaly. Nalezla jsem dva nové lidi, z toho jednoho dobře znám. Raketa je vypuštěná, z Parvati brzy dostanu svoji sestru, jenomže… Já si nemůžu dovolit, aby Nataša s Lucianou zklamaly. Jejich mise je důležitější, než se zdá. V sázce jsou čtyři životy pro Tlukoucí bránu. Toho se nelze vzdát. Poslat tam dolů ještě Kenjiho je jistě risk. Ale mne nezbývá než riskovat. Raději jsem se vydala zpátky dolů, připravená pohnout věcmi vpřed. Skočit do Studny a během okamžiku skončit dole na tvrdé zemi pokryté měkkými matracemi. Už se tu párkrát stalo, že si ženy vyvrtly při pádu kotník. Jeden kůň si dokonce zlomil nohu. Pád Studnou je zvláštní… zpočátku a na konci jako by se všechno zpomalilo, takový zdánlivě hladký dopad. A mezitím mžik. Mžik mezi mým světem a světem Pekla. Tohle ty dva světy dělí. Tak tenká hranice… . Návrat do Pekla znamenal především těžko na plicích. Ta proměna je neuvěřitelná. Už když jsem procházela kolem stanů Kiai, cítila jsem, jak vzduch ztěžknul. V momentě ke mně přiběhl Armando, ani nevím odkud. „Co se stalo? Ty jsi tu raketu… vypustila?!“ Divné, nezněl vyčítavě ale spíš vyděšeně. „Víš, co je zvláštní, Armando? První, kdo přišel s nápadem na redukci světové populace byla Shaira. Ten, kdo vyrobil ten vir byla Shaira. Ten, kdo vyrobil raketu byla Shaira. A ten, kdo ji odpálil, byla tvoje matka. A přesto ze všech stran slýchám jen to, že za všechno můžu já!“
Zmlkl. Neřekl už nic. Neměla jsem na něj náladu. Teď mě nebude nikdo zdržovat. Můj cíl byl jasný – Parvati. Dorazila jsem do ‚jejího‘ stanu a sledovala, jak je silnými řetězy přivázaná k silnému železnému sloupu zatlučenému v zemi. Zrovna ideální to nebylo, ale jsou tu dva faktory, které její způsoby věznění dosti omezují – váha a síla. „Nazdar,“ zašklebila jsem se na ni. „KasumI!“ zděsila se „Tys tu raketu vypustila?!“ To je k neuvěření… Raději jsem se věnovala kontrole mučících nástrojů a nechala ji blábolit. Hm, skalpel, vrták, nože, háky, sůl, kyselina sírová, pilník, bodáky, taky jeden krátký meč wakizaši, řetěz na škrcení, mírně zahnutý nůž na řezání tepen, dále chloroform, čichací sůl, a pár dalších věcí. Opravdu kvalitní mučící souprava by měla být tak třikrát větší, ale i tahle nabízí spoustu možností. Každé mučení je vlastně taková hra, na kterou většina lidí do smrti nezapomene. Rozhodně se v mučení nevyžívám, to by ani profesionálka neměla, ale je zapotřebí proces mučení chápat tak, jak si to situace žádá. Chci způsobit co největší bolest, chci někoho přimět mluvit, chci ho dohnat k nepříčetnosti… různé cíle si vyžadují různé metody. A mým cílem je ji přimět mluvit, hm. „Tetsui!“ zvolala jsem, načež do stanu přiběhla jedna strážkyně. „Potíže?“ zeptala se. „Ty bude mít někdo jiný,“ otočila jsem se na Parvati a roztáhla ústa v úšklebku. „Zeptám se jen jednou – kde je Slza krve?“ „To ti nikdy neřeknu!“ házela s sebou a řvala na celý stan. „I kdybys mě stáhla z kůže!“. „Dobrý nápad…“ popadla jsem ze stolku dlouhý nůž a ještě delší jehlici. „Ale začneme jinak. Jsi pobožná… co kdybych ti ukázala jaké to je být řekněme… judaistka?“ „Co-co chceš dělat?“ začala mít strach. To rychle. „Začala bych obřízkou. No a poté manuální sterilizace. To aby tě už nikdy nenapadlo chtít mít děti. A Tetsui,“ ohlédla jsem se na strážkyni, „přiveď mi sem Sama. Určitě bude chtít být s maminkou.“ Tetsui odešla a když jsem pohlédla zpátky na Parvati, viděla jsem ji tak vyděšenou, jako ještě nikdy. Dobře vím, že ten největší šok přišel v momentě, kdy jsem promluvila o tom chlapci. Ano, mučit se dá různě. Člověk to musí umět, jinak z něj bude řezník. „Kasumi…“ špitla, sotva otevřela ústa. Vypadala jako minutu před smrtí. Tomu říkám změna. „Ta Slza…“ třásla se s hrůzou na krajíčku, „je tam, co vězníš děti. Je tam malá puklina ve skále, tam jsem ji ukryla. Prosím, nech mě jít. Prosím!“ „Parvati, Parvati… zbytečně přeceňuješ svoji odvahu. Když už tu tak hezky jsme, co takhle říct mi všechno? Proč tak bažíš po tom, abych se sklonila před Stvořitelem? Proč tě propustil tak rychle? Mám pocit, že to spolu souvisí. Co za tím vězí, a nelži mi. Nemám to ráda.“ „On… on…“ Ztěžka polkla a na dlouhou dobu zavřela oči. Vyčítala si své chyby. Ať už byly jakékoli. „Chtěl, abych… já u soudu neuspěla, Kasumi! Odsoudil mě k smrti, ale já se nabídla, že mu pomůžu. Řekl, že když přesvědčím všechny, aby mu přísahali věrnost, nechá nás jít a nebude se mstít za vpád do Pekla. Ale… a taky říkal, že budu jeho kněžkou, že budu šířit jeho vliv nahoře. Až po zbytek života.“ „Hm. Myslela jsem, že jsi silnější.“ „Musela jsem. Pro své děti!“ „Pleteš se. Něco jiného je Stvořiteli nakukat, že nás všechny obrátíš na jeho stranu a něco jiného je to opravdu zkoušet. Tys to zkusila. Jsi slabá, Parvati. Slabá a ubohá žena. Škoda… měla jsem o tobě lepší mínění.“ Odešla jsem ze stanu a pouze nařídila strážkyním, aby ji sundaly. Zvláštní, opravdu mě to vzalo. Vím, že to měla u soudu těžké, ale teď u soudu není
a přesto bojuje za Stvořitele. To je horší než bojovat jen za návrat na povrch. To není zrada nás Kasumi, to je zrada sama sebe. Vždyť ona si dobrovolně nasadila pouta, které jí ta bestie předala. Je neskutečné, jak snadno se nechají lidé zotročit a co je nejhorší – dobrovolně zotročit!
Moje kroky vedly pro Slzu krve. Už jsem se viděla s ní v rukou. Potlačovala jsem pocity euforie, ale čím víc jsem se blížila k tomu místu, tím více se má mysl zaměřovala na Sakuru. Když jsem došla k mým vězňům, samozřejmě jsem tu nalezla Edwarda. Prakticky pořád s těmi dětmi někdo byl. Edward na mě zůstal zírat, ale nejvíce ho zajímaly mé dlaně. Myslel, že budou od krve? „Svou ženu si můžeš vyzvednout v tom stanu. Je živá a fyzicky zdravá. Duševně ne, ale to nebyla ani předtím. Přísahala věrnost Stvořiteli.“ Když to slyšela Valerie, jakoby náhle prozřela. Obešla jsem Edwarda, abych té dívce byla blíž. „Zdá se, že tvá maminka přísahá věrnost kde komu. Dokonce i dvěma znepřáteleným stranám současně.“ „Ne…“ zhrozila se Valerie. „To by přece neudělala.“ „Ale ano. A co ty Valerie? Na čí stranu se připojíš? Nebo rovnou na obě? Stvořitel prý nabízí ochranu a odpuštění za vpád do Pekla. Horší je, že vyžaduje nutnost šířit jeho vliv na povrchu. A co nabízím já? Svobodu v životě i smrti a to v novém světě.“ „Takže ty jsi… tys tu raketu vypustila?!“ zděsila se ještě víc. Stále ta ohraná písnička. Val z očí rázem vytryskly slzy. Naomi ne. Ta s tím musela počítat. Místo toho moje dcera dál hrdě hleděla na mou tvář. „Mami? Parvati vážně přísahala věrnost té bestii?“ „Ano.“ „Pak já slibuju věrnost tobě!“ dodala rozhodně a v návalu emocí. Nicméně věrnost právě přísahala. „Mrzí mě, že jsem ti chtěla ublížit, mami. Musíš nám pomoct. A Parvati taky. Zbláznila se!“ „Uvidíme… Propusťte ji,“ nakázala jsem strážkyním. Ty se hned daly do otevírání okovů za pomoci kleští, kladiva a klínu. „A co ty?“ pohlédla jsem na Valerii. „Vynucuješ si slib stejně jako Stvořitel. Vy dva se od sebe nelišíte. Jeden chce světu vládnout a využít nás k šíření vlivu, druhý chce to samé, až na to, že svět nejprve zničí. Jeden je otrokář, druhý idealista, ale jejich cíle jsou stejné. Jeden se ohání řádem, druhý svobodou, ale všichni chtějí jen vládnout. Oba jste stejní a já vás nenávidím!“ „Chci slib, ne lásku.“ „Nikdy ti ho nedám!“ křičela zoufale. I když kdoví, jak to doopravdy mohlo znít? Spíš jako sípot a kašel. Edward byl alespoň trochu rozumný. Valerie je zaslepená. Žije si ve světě dobra a zla. Ale svět není tak přímočarý jako pódium. Tam musí jeden vyhrát, i když z globálního pohledu za nic nestojí. Je to srovnávání hrstky lidí, ale v globálním měřítku to neznamená nic. A co teprve v časové rovině? Veškeré soutěže jsou jen hloupé komedie založené na porovnávání vybraných soutěžících. Ale co ti ostatní, kteří na pódiu nejsou a přesto mají na to tam být? Tohle ale není o tom rozhodnout, kdo z nás je lepší. Ale není to ani o tom oba odsoudit. Kdyby byla Valerie jen o trochu rozumnější, nebude hodnotit podle pravidel, podle zaběhnutého konceptu dobra a zla. Hodnotila by podle sebe a svých tužeb. Co je lepší pro ni? Co pro její blízké? Ale na tom nesejde. Nakonec mi slib svěří ze zoufalství a ze své nemohoucnosti. Pravdou je, že to není moc příjemný důvod. Naomi byla už volná a smutnýma očima hleděla na svoji… skoro sestru. „Tak jí to slib,“ nadnesla jen tak. „Vždyť tě chtěla zabít!“ děsila se Val. „Jak jí to můžeš odpustit?! To není tvoje matka, copak
to nevidíš?!“ „Ale Kasumi mi najde Sakuru!“ „Už jsem ji našla,“ řekla jsem rychle. Pohledy všech, dokonce i strážkyň padly na mě. Skutečně byla hned vedle Valerie taková velká puklina ve skále. Myslím, že ji tam vytesaly strážkyně, když připravovaly tohle provizorní vězení, ale kámen vzadu byl na přitlučení okovů zřejmě moc tvrdý. Strčila jsem tam ruku a vytáhla Slzu krve. Totožný kámen jako byl ten můj. „Slza krve se Stínem Sakury,“ pronesla jsem. Naomi ukázala na kámen. „Kdo ji tam schoval?“ „Parvati, kdo jiný? Chtěla mě vydírat. Pokud zařídím, aby raketu nikdo nevypustil, chtěla mi ji dát. V opačném případě…“ ohlédla jsem se na Val. „Těžko říct, co chtěla tvá matka se svojí nejlepší kamarádkou dělat.“ „Ty s námi také obchoduješ,“ bránila svoji matku Val. „Dám ti slib a dostanu svobodu… Co je to, když ne obchod?“ „Má to dva detaily, umělkyně,“ ušklíbla jsem se. „Za prvé, vy jste svojí touhou odejít ohrozili moje působení v Pekle. A za druhé – vy nejste moji kamarádi.“
Vzala jsem dceru, zastavila se s ní u lékařek, aby si vzala jídlo a vodu a vydaly jsme se zase ke Studni. Naomi se zdráhala tam jít. Nebála se ani tak Studny, ale spíše ji děsil masakr v Shambale. Uklidnila jsem ji tím, že mrtví byli spáleni a že nic nepozná. Když jsme stanuly nahoře, zamířily jsme rovnou do mého pokoje. „Mami?“ zeptala se Naomi, když za sebou zavřela dveře. „Parvati by ti Sakuru vážně nedala?“ „To nevím. Teď mě ale musíš dobře poslouchat. Podívej, já vím, že jsem ti ublížila. Řekla jsem Shifře, že mi na tobě nezáleží, málem jsem tě zabila… ale tak to není, Naomi. Mám tě ráda, a nechci, aby se ti něco zlého stalo. Jen je toho na mě moc, víš?“ Přejela jsem si prsty po hojících se ranách na hlavě. „Myslíš, že je to pro mě snadné? Vedu tam dole válku. Blíží se souboj s Agronou. To prostředí je ubíjející. To vedro tam a ten prach. Pořád se někdo staví proti mně. Parvati se lísá k úhlavnímu nepříteli! A mně hrozí další ztráta smyslů! Všechno se to děje tak rychle a do toho všeho mi začneš vykládat, jak mě nenávidíš a jak jsem zavinila smrt Sakury. Víš, jak to bolelo? Myslíš, že to pro mě je snadné?!“ „Ne…“ hlesla a ač se hodně zdráhala, objala mě. „Když jsem byla menší a něco jsem provedla, něco rozbila, tak Sakura říkala jednu věc. Říkala, že všechno vrátíme tam, kde to bylo. Že mě nebude všechno vyčítat, že mě ani nebude trestat, ale že musíme dělat, jakoby se to nestalo. Vrátit věci zpátky. Přestat o tom mluvit a pak na to přestaneme i myslet. Já vím, že Sakuru neposlouchám. Ale v některých věcech má pravdu, nemyslíš?“ „Samozřejmě… A Sakura se dnes vrátí, Naomi. Teď ale běž ven. Pošli sem první Kasumi na kterou narazíš a potom běž do pokoje Shairy. Je to v patře. Přijdeme hned za tebou.“ „Ale…“ „Udělej to, Naomi. My si tu musíme ještě něco vyřídit mezi čtyřma očima.“ Poslechla a trvalo sotva půl minuty, než do pokoje vstoupila členka Hara. „Prý mě chceš vidět,“ spustila. „To chci…“ předala jsem jí Slzu. „Potřebuji, aby ses stala paní Slzy krve.“ „Já? Co je na mě tak zvláštního?“ „Jsi Kasumi. Až bude hotovo, vyrazíš do Ruska, k tomu vrtu. Budeš tvořit další a další Kasumi. Vyber na to dost pomocnic, aby mohly dolů proudit nové a nové ženy. Teď máme v rukou trumf.“ Hara věděla, že mám pravdu. Nezáleželo na tom, jaká Kasumi se Slzy
zmocní. Ať už má hodnost jakoukoli, bude to Kasumi. Hara semkla Slzu v pěst a obě jsme pozorovaly, jak se jí na hřbetě vyrývá symbol Slzy. Muselo to bolet ale nic, co by Kasumi nezvládla, aniž by musela dát bolest najevo. Když se symbol vyryl, zablesklo se. Z oslnivého světla vystoupila další Kasumi. Uff, první moje obavy opadly. Nebyla jsem si jistá, zda může kopie tvořit kopii, ale nakonec kopii přece lze volně kopírovat a kopírovat a pořád půjde o kopii originálu. A teď druhá obava… V ruce se mi objevil meč. Nová Kasumi se rozkoukala a spočinula zrakem na mě. Její oči se rozevřely v nadšení, zaleskly úžasem, ústa se jí roztáhla v úsměvu a já zastrčila meč zpátky do pochvy. Vrhla se mi kolem krku, až mě málem porazila a bylo jí jedno, že je nahá. „Sestřičko…“ zaleskly se jí oči. „Tak tys mě zachránila! Jsi to ty, že jo?“ koukala střídavě na mě a na Hara. „Jsem.“ „Pověz mi, co se děje? A… kde máš uši? Proboha co se ti to stalo?!“ hrozila se. „To já sama. Když nemám sluch, nepotřebuju uši. Ať Stvořitel ví, že ztráta smyslu mě nezlomí.“ „Takže ještě žije…“ „Uteklo jen pár dní, Sakuro.“ „Aha…“ zamračila se. „Co, doufala jsi, že bude po všem?“ „Ne,“ usmála se a zakroutila hlavou. „Teprve to začíná, ne? Válka! Nemůžu se dočkat!“ „Vážně?“ trochu mě začala děsit. Ale chápu, že to, co se teď událo, pro ni musí být těžké. „A…“ rozhlédla se po pokoji. „proč jsme v Shambale?“ „O to právě jde…“ Hara si všímala, že by mohla vyklidit pole. „Můžeš jít,“ potvrdila jsem její domněnku.“ Hara odešla a já měla čas jen na svoji sestru. Cítila jsem neuvěřitelný pocit vítězství. Jako kdyby mi spadl kámen ze srdce, jako kdyby vyhrála stěžejní bitvu války! Teď jsem to byla já, kdo se k ní přitiskl. A ač to bylo šílené, to že jsme byly jedna jako druhá, já v ní viděla Sakuru. Neustály úsměv, téměř vyholená hlava, krátké číro… To byla ta žena vedle mě. „Tak o co jde, Kasumičko? Jsme už přece v Pekle, ne?“ „Ano, ale tvůj Stín je mladý a dole jsou právě Stíny silnější. Obávám se, že budeš velmi náchylná k emočnímu jednání.“ „Jo tak… Ale to snad půjde ovládnout, ne?“ „Snad, ale pro jistotu tě nebudu nechávat samotnou. Než se ukáže, že to tam dole zvládneš.“ „Aha… ale já chci vidět Naomi! Prosím, tu musím vidět! Můžeš ji přivézt sem nahoru?“ „Neboj se,“ chlácholila jsem ji, „Je tady. Nahoře v Shaiřině pokoji, pokud neposlouchá za dveřmi…“ Raději jsem otevřela a vyhlédla na chodbu. Ne, byl tu klid. „Tak já půjdu za ní. Jo a…“ Sakura shlédla na své tělo. „U bazénu budou nějaké ručníky, co? Necháš nás s Naomi o samotě? Neboj, nebudeme tě pomlouvat.“ Zatraceně. Asi bych jí to měla vysvětlit. To, co se včera večer stalo. Ale… ale Naomi se o tom snad nezmíní. „Dobře. Půjdu zatím za Kenjim. Jestli je ještě tady.“ „Za Kenjim?“ podivila se Sakura a rychle zvážněla. „Kenji je tady?“ „Možná ještě ano. Podívám se po něm.“ „Dobře…“ dodala Sakura tak nějak zadumaně. Asi ji překvapilo, že tu může být. „Musíš mě pak všechno vyprávět, Kasumičko! Mám pocit, že se toho stalo až moc!“
Taky bych řekla. Mířila jsem za Kenjim v tak povznesené náladě, jako nikdy. Od Hara jsem zjistila, že ho ubytovali v patře jen kousek od pokoje Shairy. Stál venku na balkonu, opíral se
o dřevěné zábradlí a shlížel na vlnitou střechu pod sebou. „Jak to vypadá s protilátkou?“ oslovila jsem ho. Až teď zjistil, že tu není sám. Kenji se otočil a já si všimla, že má na sobě neprůstřelnou vestu a pistoli u pasu. Vrátily mu ji. I Kasumi mu věří a já mu věřím též. Zašel dovnitř a z malého baru vytáhl lahev bílého vína. „Ta látka je dole v mrazáku. Ty… ty ženy jí rozmrazují a kontrolují, jestli je v pořádku. Do večera budu pryč.“ Kenji mi předal jednu sklenku s vínem. „Rád bych tě pozval na večeři,“ řekl. „Ber to víno jako aperitiv.“ „Vedu válku, Kenji! Tam dole.“ „Slyšel jsem. Ale mohla by sis dnes udělat čas, ne?“ „Dobře, ale prostři pro čtyři. Povečeříme i se Sakurou a mojí dcerou.“ „Výborně,“ usmál se a já věděla, že jen zakrývá strach. Pohlédl otevřenými dveřmi ven na balkon. Zíral na hvězdy a přemýšlel. „Co se teď změní? Vždycky jsi věděla, co děláš…“ zahleděl se mi do tváře a vyhlížel uklidnění, „víš to i teď, že ano? Řekni, že ano, Kasumi. Řekni, že ta katastrofa, apokalypsa není jen šílený vrtoch šílené ženy.“ „Prevence, svoboda, ochrana země. Před obyčejnými lidmi i před Scionem a jemu podobnými.“ „Scion…“ pronesl zamyšleně. Položil mi ruku na rameno, druhou na lopatky a naklonil se ke mně. „Vždy myslím, že jsem tě viděl naposledy a ty mě znovu a znovu překvapíš. Jsem si teď s Wangem blízký. Tak blízký, že mě před dvěma lety začlenil do kruhu Scionu. Všude samí politici, bankéři a další gangsteři a mezi tím vším jeden bývalý policajt, nepřítel USA a domnělý i skutečný zrádce Japonska. Slyšel jsem jejich plány, jejich ambice. Wang mi toho hodně říká, vysvětluje a radí. Myslím, že mě má rád. Ale… ne tak, jak by se mohlo zdát. Pořádali jsme seance a… rituály.“ „Rituály?!“ divila jsem se. „Jaké rituály?“ Vůbec se mu do hovoru nechtělo. Měl strach. „Kenji! Jaké rituály to Scion provádí? Myslela jsem, že jejich zájmem jsou technologie.“ Kenji se napil vína, aby si dodal odvahu a pak spustil. „Dlouhou dobu jsem věřil tomu, že nejmocnější lidé světa jsou také lidé nejmoudřejší. Že jejich moc a jejich postavení je činí inteligentními a odpovědnými. Ale ten den jsem se přesvědčil, co to doopravdy znamená být mocný. Před rokem jsem byl ve Washingtonu. Různí vlivní lidé a já jako Wangův poskok. Bylo nás tam šest. Já, pan Wang, paní Abramovičová, pan Clinton, pan Steiner a paní Germanottová. Některé z nich možná znáš. Začínalo to jako obyčejná schůze v hotelu. Ani jsem tam nebyl vpuštěný, čekal jsem za dveřmi. Pak někdo navrhl, že půjdeme na pizzu. Paní Abramovičová chtěla Wanga zapojit do tajů svého kroužku, pochlubit se mu a nabídnout mu nevšední zážitek. Wang trval na tom, abych šel také.“ „Na pizzu, ano?! Co mi to tady vykládáš, KenjI?!“ „Jen klid, já se k tomu dostanu. Šli jsme na pizzu a dorazili do gay klubu. Byla tam spousta mladých chlapců, ještě dětí. Abramovičová vybrala dva z nich a mě! Wang nebyl proti. On tušil, co bude následovat. Nejprve nás zamkli v chladící místnosti. Já a dva malé chlapce. Nechápal jsem, co to má znamenat. Tak jsme se snažili zahřát. Tiskli jsme se k sobě a vyprávěli si. Prý to dělávají často. V tom klubu bují pedofilie. Muži s dětmi… Prý ty děti svazují a bičují. Svážou jim končetiny k sobě a zavěsí ke stropu. A potom… mrazák se otevřel, když jsme byli úplně promrzlí. Vzali nás ven. Přivedli do temné místnosti kde na stěnách visely čerstvě uřezané hlavy kozlů. Položili do kádě s jejich krví a začaly natírat. Nemohl jsem se bránit. Natírali nás fekáliemi a obsahem zvířecích střev. Myslel jsem si, že je to jen noční můra, že jenom spím! Pronášeli různé verše v latině, tančili okolo nás, olizovali nám těla.., a těm dvěma dětem podřízli hrdla. Mě ne, Wang se za mě postavil. Stal jsem se součásti zvěrstva, Kasumi. Čirého zvěrstva vedeného politiky a předními umělci! Bývalý
prezident USA mě z hrudí slízával zvířecí fekálie! Umíš si to vůbec představit?! Ti lidé jsou naprosto šílení. Ta moc, jako kdyby je pohltila! Jako kdyby mohli všechno na světě, jako kdyby hledali nějakou činnost, kterou nikdo jiný není schopen provádět a tím si dokazovali svoji výjimečnost! Ani nevíš, jak jsem šťastný, že je po všem! Chtěli zničit svět, ne tak jako ty. Oni ho chtěli zotročit! Mučení, týrání… A ten plán byl tak blízko! Oni něco vyvíjeli, Kasumi. Nějaké… implantáty. V Japonsku… Chtěli je dostat do těla lidem a zkoušet, jestli je dokážou ovládat, jestli jim budou schopni na dálku vymazat vzpomínky a nahradit je uměle vytvořenými. Jestli jim dovedou způsobit bolesti hlavy anebo pomocí nějakých impulsů vyslaných do mozku dokážou celý nervový systém narušit a zabít toho ubožáka!“ Kenji unaveně zakroutil hlavou. „Projekt na další desetiletí, jehož výsledkem byl otrok, který nevěděl, že je otrokem. Existuje snad něco horšího?“ Nemělo smysl odpovídat. Oba jsme znali odpověď. „Vy jste je předběhli. Shaira, ty a tvé… já nevím, jak je nazvat. Ta cena je nepředstavitelná, ale jaká by byla budoucnost, kdyby každý člověk byl dokonalým otrokem, aniž by si to uvědomoval?! Já vím, že to mohlo být ještě daleko, možná by se tak nikdy ani nestalo, ale Scion existuje už skoro tři sta let a vsadím se, že jejich cíle se nemění. Mění se jen členové a jejich prostředky a ty jsou čím dál sofistikovanější a nechutnější. Oni se modlí k satanovi, obchodují s dětmi, vraždí je a týrají! To nejsou lidé, Kasumi! Ale nejhorší na tom všem je, že oni v tom zvěrstvu a otroctví nevidí nic špatného. Říkají tomu projekt Syntéza.“ „Syntéza?“ podivila jsem se. „Ano. Zní to šíleně, já vím, ale mám pocit, že Scion je jen článek řetězce. Ten prozatím poslední článek. Nevím, jestli jsem Wanga a ty pomatence pochopil dobře, ale… historie těch skupin sahá hluboko do minulosti. Přecházejí ze skupiny do skupiny, z jednoho utajeného společenství do druhého… Templáři, Jezuité, Ilumináti, Zednáři, Bilderberg… Různé skupiny, ale stejní lidé posedlí Syntézou.“ „Pokračuj…“ pobídla jsem ho a napjatě čekala, co mi poví. „Říká ti něco Horní a Dolní Egypt? Asi ano, že? Došlo k syntéze a Horní Egypt pohltit ten Dolní. Pak přišel Západní a Východní Řím. Jeden zanikl, druhý vytrval, ačkoli jen po určitý čas. Křesťanská Evropa a Osmanská říše. Syntéza, tentokrát pouze částečná. Evropa a její kolonie. Opět syntéza. Napoleonské války a snaha o celkové sjednocení Evropy. Spojenci a Osa, Západ a Východ... Je to stále dokola. Mocní dobudou zemi, ovládnou ji, pohltí, ale převezmou nad ní jednotnou formu moci. Blíží se nová doba, nový boj o syntézu. Křesťanství a Islám. Výsledkem bude opět syntéza.“ „Kam ale patří Scion?“ zajímalo mě. „Oni stojí nad nimi, jako pozorovatel a podporovatel. Může nahrávat oběma stranám, stejně jako si může jednu z nich vybrat, ale vítězem budou oni. Válka neplodí vítěze a poražené, pouze živé a mrtvé. Vítězství si odnesou jen a pouze ti nahoře, ti co nikdy nepozvednou zbraň. „Všechno se teď změní,“ uklidňovala jsem ho. „Už nic nebude tak, jak bylo.“ „Povím ti, co mi řekl Wang, když jsem se zdráhal jít na první schůzi Scionu a stát se jedním z nich. ‚Nemůžete být připraven na to stát se členem Scionu,‘ řekl mi ‚Oficiálním členem Scionu se stanete, až vás oni prohlásí za člena, ale teprve až pocítíte ultimátní moc na dosah ruky, budete i vy vědět, že jste jedním z nás!‘ Hrozné, Kasumi,“ vydechl Kenji unaveně. „Mít moc je skvělé ano,…“ pokračoval s obavami v hlase, „ale záleží na tom, jak ji kdo využije. Jak by vypadalo, kdybych jako člen Scionu vystoupil a navrhl, abychom naše finance využily na potlačování zločinu a budování míru?! Tak směšný bych byl! Ta jejich moc slouží jen jediné věci – jediné, čím se zabývají je, jak tu moc navýšit a jak ukojit své zvrácené tužby, protože nikdo normální by neusiloval o zotročení světa! Taková ironie… Já ale po takové moci netoužím a přesto v jejich řadách jsem. Nechci moc, chci…“ Kenji se nahnul blíž
ke mně a velice jemně mě políbil na ústa. Udělal to rychle a zároveň jemně, tak jemně… „Jsi překrásná, Kasumi. A nic na tom nemění tvůj úraz,“ poukázal na mé chybějící uši. Odstrčila jsem ho od sebe. Musela jsem. „Nejde to, Kenji. Vyber si Kasumi. Ta žena tě bude milovat, nikdy tě nepodvede, nikdy ti neublíží… ale mě ne, Kenji. Mě ne.“ „Ale… ale… to tebe znám celé ty roky! Ne nějakou tvoji… tvoji…“ Uchopila jsem Kenjiho za prsty a odtáhla mu ruce od sebe. Také jemně. „Pokud toužíš po Kasumi, vyber si ji, ale já žádnou budoucnost nemám. Moje prognóza je jasná a nechtěj ji slyšet,“ sklopila jsem zrak a potlačovala zvláštní pocit vyprahlosti hrdla, stejně jako potřebu plakat.
“Kasumi“ Opustil jsem pokoj a mířil klidným pohodovým krokem do haly. Zlatá Shaiřina socha byla stržená. Zarazilo mne to. Noví vládci, nové pořádky. Zvenčí se ozývaly hrozivé zvuky. Lámání dřeva, dunivé údery kladivy… křídla chrámu se rozpadala, aby posloužila pro vojenské účely novým pánům. Nové pořádky… Kolem mě prošla skupina Kasumi se žlutými značeními na paži. To byla ta, co mě zrodila! „Hej!“ zvolal jsem na ni. „Můžeš mi říct, kde bych sehnala něco jako máte vy… myslím to kožený brnění.“ „Ve zbrojnici!“ ukázala k velkým pozlaceným vratům. „Pomůžu ti otevřít vrata. V jednom to jde ztuha.“ Fajn, společně jsme vytáhly dlouhou zlatou tyč v klice a rozevřely dvojitá vrata. Bylo to tu obrovský! Police, regály, stojany… a vše napěchované zbraněmi a munici. Pistole, samopaly, pušky, kulomety… Dokonce granátomet. A samozřejmě zbroje. Tisíce stejných kožených zbrojí narovnaných ve velkých krabicích jedna vedle druhé. Oblékla jsem jednu tu zbroj. Šlo to docela snadno. Utáhnout pár přezek, trochu si zvyknout na jiné tělo a už to bylo. Zaujala mě taky neprůstřelná vesta. Kvalitní, to jistě jo. Zvedla jsem jí ze stojanu a ukázala ji té Kasumi. „To ti o moc nepomůže,“ řekla mi. „To je vlastně pravda…“ Odhodil jsem vestu stranou a zraky se zaměřil na dvojici pistolí pod vitrínou. Vitrínu jsem zvedl a zbraně si potěžkal. Mark II, německá bouchačka. Pohodlná rukojeť. „Sakuro,“ „Co zase?“ obořil jsem se na tu ženu. „Kasumi přece střelné zbraně nepoužívají.“ „Áh, máš pravdu, ale já jsem Sakura, víš?“ dodal jsem a pouzdra si upnul k bokům. Jednu pistoli jsem tam zastrčil, druhou si potěžkal v ruce a zkontroloval zásobník. Nabito. „Sakuro, střelné zbraně dole nefungují.“ „No jo, no…“ nadhodila jsem si pistoli, odjistila ji a namířila na tu Kasumi. „Ale tady jo.“ Prásk!
Přímo mezi oči. Padla k zemi. Šlo to snadno. Velmi snadno. Popadl jsem její krátký meč a vyběhl ze dveří, když do mě strčila jedna z těch Kasumi. Narazila mě na zeď, pistole mi vypadla. Nečekal jsem to. Vzduchem zasvištěla dýka, já sotva stačil uhnout. Kasumi se po mě ohnala pěstí, ale jen rozdrtila sklo vitríny a pořezala si ruku. V mžiku jsem po ní sekl
svým mečem a kdyby nestačila ucuknout, byl bych jí tu ruku přeťal. Bestii! Máchnutí do prázdna mě vyvedlo z rovnováhy. Ona se napřáhla mečem, když jsem druhou rukou vytasil druhou pistoli. Prásk! A znovu. Prásk! Prásk! Přímo do těla! Z hrudi ji tekla krev a s prsty křečovitě svírajícími meč se zřítila na vitrínu, která pod jejím tělem praskla. Do sálu se hnala další se vzteklým řevem, ale moje pistole byla rychlejší. Další dvě kulky vpálené do těla zrádkyně! Bolestivý křik, pád na zem a pak… Přišlápl jsem jí k podlaze a zatímco na mě zírala pohledem vyjadřujícím zlobu, prostřelil jsem jí lebku. Překročil jsem mrtvolu, zvedl ze země moji druhou pistoli a vyměnil zásobníky. V sále bylo ticho. Hluk zvenčí přehlučel výstřely. Byl čas prošacovat těla zrádkyň a skutečně – jedna z nich měla Slzu krve. Mohl jsem s ní udělat jen jediné – schovat ji pod jednu ze zbraní. Ty ubohé ženy nikdy nenapadne ji tu hledat a i kdyby… zbrojnice Bohyně obsahovala tisíce zbraní na držácích, a tisíce vitrín s dalšími a dalšími zbraněmi. Bude to jako hledat jehlu v kupce sena. Socha Bohyně byla zničená… taková svatokrádež. Nejdokonalejší bytost jakou tento svět měl, stvoření, kterému měl k nohám padnout celý svět a skončila takto. Kdyby jen věděla, co se to děje s jejím chrámem! Připravil jsem pistole a mířil přímým krokem do obytného křídla. Dveře pokoje po levici se otevřely a ven vyšla nějaká Kasumi. „Byly slyšet hlasité rány… a… proč máš ty zbraně?“ Prásk! Prásk! To překvapení v jejích očích. A pak rychlý pád k zemi. Z patra ke mně dolehly hlasy. „To byla střelba!“ zněl mužský hlas. „Dole se střílí!“ Schodiště bylo za rohem, kousek před instruktážní místnosti. Teď zazněl hlas nějaké Kasumi: „Poplach! Vyhlašte poplach! Někdo tu je!“ Vyhlédl jsem na schodiště, když odtamtud přišla kulka. Jen o kousek mě minula a zasáhla zeď naproti. „Ani hnout!“ ozvalo se. „Vzdejte se! Nemůžete uniknout!“ „Nepotřebuju utíkat! Zabiju vás všechny!“ Vystrčil jsem pistoli a slepě vystřelil nad schodiště. „Zemřete tady!“ řval jsem na ně. „Všichni do jednoho! To je vůle Bohyně!“ Vyhlédl jsem ve snaze lépe zacílit, když po mě vystřelil. Kenji Kimura, znám toho bastarda z paměti té bestie. Té, která zradila! Zaslechl jsem kroky a křik. Za mnou se hnala jedna Kasumi s křikem a napřaženou katanou. Zamířil jsem na ni obě pistole a současně stiskl spouště. I ona padla k zemi. Všiml jsem si jak Kenji proběhl k druhému rohu nad schodištěm. Myslel, že si ho nevšimnu, že ho budu čekat jinde. A skutečně, když jsem opatrně vyhlédl, nepokusil se mě hned zasáhnout. Skrýval se za rohem naproti mé pozici. Vykročil jsem na první schod, když Kenji vyhlédl, ale já byl připraven a se mnou dokonalé reflexy. Vystřelil jsem dřív a přesně. Kenji se zarazil, překvapeně rozevřel oči a pomalu otevřel ústa. Z ochablé pravačky mu vypadla pistole a druhou rukou se držel za ránu na hrudi. Poté se ten strhaný muž ohlédl na někoho kdo stál dál na té chodbě v patře. Měl sílu říct jen jediné: „Miloval jsem…“ nadechl se. „Jen jednu Kasumi...,“ padl na kolena a zřítil se ze schodiště až mi dopadl k nohám.
Kopnul jsem do toho bastarda, překročil jej a vyběhl po schodišti. Stála tam nějaká Kasumi, myslím, že dokonce ta původní, ta hlavní zrádkyně! Byla na opačné straně u záhybu chodby a jen co si mě všimla zaběhla za roh. Já ale nemířil tím směrem. Jen pár metrů od schodiště byly veliké pozlacené dveře. Dveře od pokoje Bohyně. Prudce jsem otevřel dveře a vstoupil dovnitř. Potěmnělý pokoj bez oken. Nikdy jsem sem nemohl přijít bez pozvání Shairy. Ale dnes sem mohu. Dnes vykonávám vůli její matky. Spravedlivou pomstu! Tak spravedlivou, jak spravedlivá jen může být. Dceru za dceru.
Naomi v pokoji ale nebyla, zdálo se. Pod postelí ne, za závěsem ne… Že by ji Kasumi stihla odvést? Nebo utekla sama? Hm… Ne, pod přikrývkou nebyla. Ani v truhle v rohu ne. Jen Shaiřiny šperky a korunka posázená diamanty. Rozhlížel jsem se kolem dokola a hledal úkryt, kam by se to děcko mohlo schovat. Z blyštícího se zlata, z něhož tu bylo zhotoveno téměř vše, mě až přecházely oči. Lustry, šuplíky, zrcadlo,… Nábytek pokoje se skládal jen ze dvou materiálů – zlata a mahagonového dřeva. Už jsem měl v plánu odejít, když jsem zaslechl tenounký nářek. Mé uši… dokonale slyšící uši schopné zaregistrovat i ten nejtišší šepot. Zněl jako plačtivé popotáhnutí nosu… A vycházel ze skříňky vedle postele. Skříňka sloužící jako noční stolek. Namířil jsem na dvířka pistoli. „Za bohyni Shairu!“ vpálil jsem do dvířek kulku a vzápětí druhou. Na rtech mě zahrál úsměv a mysl mi zatemnil pocit zadostiučinění. A tak jsem ani nevnímal, když do mne vrazilo něčí tělo a strhlo mě na podlahu. Pistole mi vypadly z rukou a já zíral na do běla rozzuřenou ženu – zrádkyni. Chytila mne kolem krku a semkla ho tak silně jako kdyby měla prsty ze železa. Neskutečnou zlobou se jí nafukovaly tváře a její pohled… tak vražedný jsem nikdy neviděl. Nemohl jsem se ani nadechnout. Ani špetka čistého vzduchu do mých plic nemohla proudit, tak děsivé její sevření bylo. Ale mohl jsem… mohl jsem nahmatat krátký meč v pouzdru u pasu, vytáhnout jej a… zabořit špici meče do jejího boku. Nešlo to moc hluboko, protože jakmile ucítila ránu, odkulila se stranou a chytila se za ni. Postavila se na nohy, popadla ze stolku malou zlatou truhličku, aby ji využila jako zbraň, ale když pak pohlédla na skříňku vedle postele, strnula. Strnula tak moc, až ji truhlička vypadla z rukou. A já mohl semknout prsty kolem rukojeti meče. Kotoulem jsem se dostal v mžiku ke zrádkyni a vší silou jí zabořil meč z boku do stehna. Zařvala bolestí. Nebylo divu, ucítil jsem, kterak meč přeseknul stehenní kost. Zavrávorala, já se otočil a švihem zabořil čepel do její druhé nohy. Nevím, snad jsem meč nevedl tak jak se má, protože ani druhou nohu jsem jí nedokázal zcela přeseknout. Meč se ale zasekl v ráně, nejspíše nalomil kost a já jej nemohl vytáhnout. Jak na ty nohy napadala, čepel meče se ještě víc přiskřípla. Zabral jsem vší silou a konečně… konečně vytrhl meč z rány. Narovnal jsem se, provedl prudkou otočku připraven vést čepel proti jejímu krku, když pak… Viděl jsem jak v rychlosti vytasila malé dýky u pasu a potom… potom jsem ucítil v očních důlcích hrozivý tlak. Najednou jsem neviděl! Neviděl jsem nic. Před očima černo! A… a… moje tělo… jakoby se roztřáslo a potom… jako kdyby mými očními důlky projíždělo… něco… něco ostrého…
Kasumi Když mě vezli na operační sál, byla jsem při vědomí. Cítila jsem hrozivou bolest všude po těle, nejen na nohou, z nichž mi crčela krev. Tolik krve. Prosakovala skrze provizorní obvazy a skapávala z lehátka. Ale v ten moment mi záleželo jen na tom, co je s mojí dcerou. Vidět tu prokletou skříňku se dvěma otvory po kulkách, ze kterých teče na podlahu krev… Příšerný obraz. V jednu chvíli jsem viděla, jak moji dceru vezou na nosítkách vedle mě na ošetřovnu. Nebo… nebo do márnice?! Nevím. Nebyla jsem schopná racionálně uvažovat a zrak se mi jen mlžil rozrušením a ztrátou krve. Strach mě sice pomáhal překonat bolest, ale když ta začala nabírat na síle… Nakonec jsem ucítila slabé bodnutí jehly a krátce na to se mi zavřela víčka.
Nevím, jak dlouho jsem spala… Nevím, jak dlouho mě operovali… Vím jen, že jsem se probudila a všude okolo byla tma. To mě tak vyděsilo! Až jsem ucítila něčí ruku na předloktí. Pevný stisk mi pomohl se uklidnit. Ten někdo rozsvítil lampičku na stolku vedle postele a já poznala Armanda. Co ten tu dělal?! „Klid, Kasumi,“ snažil se mě ukonejšit úsměvem. „Kdo tě sem pustil?“ „Zdravotnice mě vzaly s sebou.“ „Jsi patolog!“ vyděsilo mě to tak, až jsem s sebou cukla a zapřela se rukama o postel. „Jen klid, Kasumi! Protože mám paradoxně více zkušeností s dětskými pacienty než ony, přivzaly mě k operaci a nechaly mě, abych ošetřoval tvoji dceru.“ „Takže žije?!“ vdechl mi do žil naději. „Kde je? Co jí je?!“ „Kulka zasáhla slezinu. Shodli jsme se na jejím vyjmutí. Normálně bych doporučil laparoskopii, vybavení zdejší nemocnice je na to připravené, ale zkušenosti Kiai jsou adekvátní k polním podmínkám, kdy je nejdůležitější pacienta udržet naživu. Navíc nebylo času nazbyt, takže jsme tvou dceru museli rychle otevřít, odříznout cévy a kulku i slezinu vyjmout. Ztratila hodně krve, nezbylo než podstoupit transfuzi, stejně jako v tvém případě. Ale vhodným dárcem je každá Kasumi, takže krve bylo dostatek. Teď je Naomi v umělém spánku a neustále pod dohledem na JIPce, nebo spíše na oddělení, které tady JIPku nejvíce připomíná. Její stav je monitorovaný a hlavně stabilizovaný, k večeru nebo možná až zítra ráno ji budou probouzet. Hlavní je, že je mimo ohrožení života. Svým způsobem měla štěstí.“ „Alespoň že tak. A co Kenji?!“ vzpomněla jsem si na něj. „Chránil mi život a sám za to zaplatil… Je mrtvý, že ano?“ položila jsem otázku, avšak na ústech Armanda vyhlížela zápornou odpověď. Armando se nejprve usmál. Ne moc, ale stačilo to, abych poznala pravdu. „Tak kde je?“ roztáhla jsem rty a oddechla si. „Je ještě na operačním sále?!“ Armando zakroutil hlavou. „Už odešel. Zachránila ho neprůstřelná vesta. Měl jen pár pohmožděnin a tak mohl hned po zběžném ošetření dolů do Pekla. Chtěl sice počkat, než se probudíš, ale ostatní Kasumi mu nařídily na nic nečekat a jít. Myslím, že mu vyčítaly, že tě nedokázal ochránit.“ „Nemohl za to. Všechno se to seběhlo tak rychle až… na vině jsem jen já,“ povzdechla jsem si. „Je mi líto mých žen…“ „Musím teď za dcerou…“ chystala jsem se odhrnout deku, když…. „Ne!“ vykřikl Armando, aby mne zastavil. „Lež, Kasumi!“ Opatrně mě uložil zpátky na polštář. Ale bylo znát, že hrozivě znervózněl. Víc než předtím a už předtím vypadal zachmuřele. „Poslouchej mě, Kasumi, já… musím ti něco říct. Je to…“ nemohl najít slova, „Tvá dcera se z toho dostane, ale… ale ty… Věř mi, že Kiai udělaly všechno, co se jen dalo.“ „Děsíš mě. O co jde?!“ „Ten šílenec ti poranil nohy, Kasumi. Přeťal šlachy i kosti. Málem ti je celé přesekl mečem.“ „Necítím bolest nohou.“ Najednou tak zblednul. Ale já vážně žádnou bolest necítila. Asi jsem byla ještě pod sedativy. „Kasumi… já nevím, jak to nejlépe říct. Ty seky mečem ti poškodily tkáň i kost a… byla jsi na operačním sále třikrát delší dobu než Naomi, ztratila jsi spoustu krve, tlak ti prý v jednu chvíli klesnul tak moc, že… Prostě jsi bojovala o život! Co jsem slyšel tak to Kiai chtěly řešit šetrněji, ale bylo tu riziko infekce a pak ty přeseknuté cévy…“ Děsila jsem se tu otázku položit… ale musela jsem: „Co mám s nohama, Armando?“ On ještě víc zvážněl a zahleděl se mi do očí. Sotva pootevřel ústa. „Ty nemáš nohy, Kasumi.“
„Co?!“ vyhrkla jsem poděšeně. „Co to říkáš?! Mám je, vždyť cítím, že je mám!“ vztekle jsem ohrnula deku, hodila ji na zem a… a… ne. Ne! To ne! To nemůže být pravda! Viděla jsem jen… jen dva pahýly obmotané silnými obvazy. Ne. Ne, to ne! Žádné nohy! Žádná kolena, žádná stehna… Jen dva pahýly u hýždí a… a… „Mrzí mě to, Kasumi. Je mi to tak líto. Ale lidská medicína nebyla schopná ti pomoct. Jsme jenom lidé odkázáni na přístroje a svůj um, ne na magické síly.“ Snad nikdy mi nebylo tak příšerně. Ten pohled na místo, kde bych měla mít nohy… Přišlo mi to jako sen. Jako noční můra. Tentokrát ne o mých obětech, ne o mých dětech ale o mě samotné. Armando se naklonil na postel, tak blízko ke mně jak jen to šlo. „Zůstanu tu s tebou přes noc, dobře?“ Neodpověděla jsem. Jeho slova šla mimo mě. Sotva že jsem je dokázala vnímat. Bez nohou... co… co můžu dělat bez nohou? Jak se bude tvářit Parvati až mě uvidí? Úsměv od ucha k uchu… a já nebudu schopná jí ho ostrým nožem roztáhnout ještě dál. Bez nohou nejsem schopná ničeho. To… to už není život. To není nic. Ne, ne, tohle se stát nemohlo, tohle... to přece. Jen se mi to zdá! „Odejdi,“ nařídila jsem. „Nech mě teď o samotě. Musím se probudit!“ „To nemůžu. Kiai se bojí, že si ublížíš. Navíc musíš být pod dozorem.“ „Odejdi!“ zařvala jsem na něj. „Ne, nejde to! Poslouchej mě, Kasumi. To, co se ti stalo… není to tak hrozné!“ „Ale mně se nic nestalo! Tohle není skutečné! Tohle je jen iluze. Iluze… Stvořitelova iluze!“ Ano, tak to bylo. Konečně mi to došlo. „Vidíš, zase mě vláčí vymyšlenými prostorami. Sakuře to dělal ten démon taky. Až se probudím, budu zase v pořádku!“ Jeho ustaraný výraz mě jedině rozčiloval. „Vypadni!“ zařvala jsem z plných plic. „Ty… ty tu nejsi! To nejsi ty! Ty jsi Stvořitel! Zase na sebe bereš podobu druhých! Proč neukážeš svoji vlastní tvář? To se mě bojíš?!“ On, ta bestie, jen kroutila hlavou. Už mám toho dost! Ohnala jsem se po něm rukou, ale přecenila jsem síly a spadla z postele na zem. „Au! Ne! Vrať mě zpátky, ty zrůdo!“ křičela jsem a tloukla dlaní do podlahy. „Vrať mě zpátky!“ Nemělo to význam. Nic nemělo význam. Otočila jsem se na záda a sledovala tu bestii. Vypadal, jako kdyby mu mě bylo líto! Zrůda s falešnou tváří. Musela jsem se postavit. Zapřela jsem se rukama o zem, cítila jsem, jak pokrčuji nohu, jak se o ni opírám a… a pak jsem spadla zpátky na břicho. To není možné. Jak to, že mě nohy neudrží? Proč se ksakru neudržím ve stoje? Já přece mám nohy! Musela jsem to zkoušet. Znovu a znovu, ale jen jsem ustavičně padala na zem, neschopná se postavit. Ale… ale tohle je jen iluze. Já mám své nohy! Vím, že je mám, vždyť je vidím! Ano, viděla jsem je. Dvě nohy, které mě vždy udržely. Za každých okolností. Proč mě teď neudrží? Proč? Odstrkovala jsem se před ním dál a dál až jsem narazila zády na stěnu. To mě vystrašilo a pak jsem ucítila slabost a hroznou bolest hlavy. Možná… možná… chtělo se mi spát.
Probrala jsem se v hrozném horku. A jak těžko se tu dýchalo! Ležela jsem na pohovce ve svém stanu. A někdo mě plesknul do tváře. Pak znovu… byla jsem tak zesláblá, že jsem se nedokázala bránit. Zamrkala jsem a snažila se zaostřit zrak. Nade mnou stála Kasumi! Černý pásek na ruce s důstojnickým znakem. To je velitelka Bushi. „Vstávej!“ volala na mě. „Už jsi prospala celý den!“ „Měla jsem hrozný sen. Kde… kde je Slza krve s mojí sestrou?“ Bushi se zatvářila překvapeně. „Co posledního si pamatuješ, První?“ „Co si pamatuji? Probudila jsem se ve tmě a vedle mě byl Stvořitel. Vydával se za Armanda a…“ Pohlédla jsem si k pasu a níž a… To ne. „Ne! Ne!“ vykřikla jsem. Bushi se nade mě naklonila, chytila mě kolem ramen. „Poslouchej mě, První. Ty nemáš nohy.
Museli ti je amputovat. Tak to zkrátka je. Teď je večer a už zítra ráno se koná duel s Agronou.“ „Už?!“ „Trvalo, než tě probudili z umělého spánku. A tady jsi prospala celý den! My teď potřebujeme vědět, co budeme dělat až… totiž, pokud zítra zemřeš. Půjdeš bojovat, že? Musíš jít. Je to otázka cti. Jaký ale máš záložní plán, jestliže… no, však víš.“ „Plán?! Já…“ Jen jsem zírala na to místo, kde… měla jsem pocit, že když zaberu, normálně hýbu s nohama, že pohybují s palcem u nohy a… „Kasumi! První! Poslouchej mě!“ třásla se mnou Bushi. „Jsi schopná ještě velet?! Nebo na tebe můžeme zapomenout, s tím, že pro tebe tahle válka skončila?“ „Co? Pro mě nemůže válka skončit! Já musím jít dál!“ zlobila jsem se. „Ale ne po svých. A ne moc dlouho.“ „Máš pravdu - musím bojovat s Agronou! Vyzvala jsem ji na duel. Je to otázka cti.“ Ano, mé zásady. Čest. Tohle mi pomáhalo se vzpamatovat. Hradba, zeď, zábradlí, o které se lze opřít. Mé zásady. Ano! „Čekala jsem, že na to přistoupíš,“ řekla Bushi. „Tak nám vrať Slzu krve a… mám tvé dceři něco vzkázat?“ „Já přece neplánuju umřít!“ zlobila jsem se. Už mě štvalo, jak o mě uvažuje. Jako kdybych šla na smrt! Ale… ale já bych s Agronou beztak nezkřížila zbraň. Vše jde podle plánu! Bushi odněkud zpoza plenty přivezla kolečkové křeslo. Jednoduchá konstrukce – sedátko, opěradlo, dvě kola. Funkční i tady v Pekle. „Tady máš křeslo. Jídlo a voda je na stole,“ ukázala na stolek. Ovoce, suchary, sušenky a voda. Tentokrát žádné víno. Bushi odcházela, když se mezi vchodem do stanu minula s Armandem. Dalo se čekat, že se tu objeví. Prohodil pár vět s Bushi a potom vstoupil do stanu. Vypadal, jakoby sám cítil vinu za má zranění. Unavený, rozcuchaný… „Kasumi…“ hlesl tiše. Poté si klekl přede mne a chytil mě za konečky prstů. „Já nevím, co na to říct. Slova jsou málo. Rozumím tvému chování tam nahoře ale přísahám, že nejsem Stvořitel.“ „Však já vím. Opojená touhou vidět zase svoji sestru, jsem ignorovala možná rizika a tohle je výsledek. Lilith umí hrát dobře… pravá matka své dcery. Od těch dvou lze čekat jen to nejhorší a stejně mě vždycky překvapí. Porazila mne, Armando. Tentokrát definitivně. Nejhorší je…“ polkla sem a bránila se slzám, „nejhorší je, že nemám nic. Vůbec nic. Moje dcera je zraněná. Několik Kasumi mrtvých. Sakura je stále pryč. Nemám artefakt. A nemám…“ To o artefaktu jsem mu neměla říkat. Ale co na tom? Valerie to ví také, a jakou dobu. Nejspíš ani nechápe, proč je Slza tak důležitá pro naši válku, jinak by tu informaci použila proti mně. Oni vůbec nechápou zřejmou skutečnost – sto tisíc Kasumi není konečné číslo. Mít Slzu, můžeme tvořit další a další. Sice nebudou mít jedinečný výcvik a specializaci, ale bude to Kasumi. Ale já Slzu nemám. Mám jen své slzy a ty se mi spustily z očí. Armando se naklonil ke mně, jednou rukou mě jemně chytil kolem ramen a políbil mě na ústa. „Nesmíš se tomu poddat, Kasumi. Já jsem tu s tebou. Vždycky tu budu s tebou. Miluju tě a nesejde na tom, jestli máš nebo nemáš nohy. Jsou tu jiné Kasumi. Desítky tisíc špičkových bojovnic. Tuhle válku ony vyhrají.“ „Tak proč si nenajdeš nějakou z nich?“ „Protože miluji tebe. Miluji tu ženu, se kterou jsem přišel na Ztroskotance a která mi byla na lodi oporou. Tu ženu, díky které jsem se dostal z ostrova živý a zdravý. Miluju tě už od té chvíle. Jsi maják v mém životě. Světlo, které mi pomohlo najít lepší život. Ale nejde jen o
tohle. Nikdo není jako ty, Kasumi. Ať se na tebe podívám z jakéhokoli úhlu, pokaždé uvidím naprosto dokonalou bytost.“ „Tobě imponuje mé chování… Ta přímost i upřímnost, chladnokrevnost i nenávist, síla i odhodlání… Ale to jsou věci, které byly. Bez nohou nejsem Kasumi, bez nohou nejsem nikdo.“ „Ne, neříkej tyhle věci. Prosím. Taky jsem si myslel, že budu nadosmrti posedávat před obchodním domem a spát na lavičkách. A ze dne na den se to všechno změnilo. Jsme v Pekle, v místě, kde jsou kouzla na každém rohu. Musí být řešení! Jsi přece velitelka! Můžeš jen sedět a rozkazovat, ostatní to řešení najdou a zachrání tě.“ Ne, nemohla jsem tomu věřit, zvláště když… když bude hůř. Bude jen a jen hůř.
Přijela jsem k lehátku a pomalu se přesunula na něj. Natáhla jsem se a s nechutí zírala na své… prostě tam dolů. „Nech mě spát,“ řekla jsem mu, byť mě jeho přítomnost dělala dobře. Alespoň jsem se nemusela utápět ve výčitkách. Ale Armando neodešel. Přisedl si vedle mě a začal mě jemně hladit po ruce. „Nesmíš se vzdát, Kasumi. Vzdáš to ty a vzdají to všechny Kasumi. Najednou si uvědomí, že nejsou tak silné, aby na ty hrůzy Pekla stačily.“ Nemluvil z cesty. Jsme jako jedna bytost. Síla jedné z nás posílí všechny a slabost jedné z nás všechny raní. Ano, on má pravdu. Já nesmím podlehnout, ne kvůli nám všem. „Kasumi, chci ti něco říct. Nevyčítám ti, co se stalo na povrchu. Nemáš v tom přece prsty. To má matka za všechno může, má šílená matka. Kéž by jí Shaira nikdy nepomohla překonat tu nemoc.“ „Mluvíš zvláštně.“ „I kdyby byl po tom všem svět lepším místem, cena za to byla příliš vysoká. Ale rozumím ti, Kasumi. Chceš, aby se svět změnil. Ve starém světě jsi jen trpěla. To přece není špatné, chtít svět lepší, ale za jakou cenu? Možná nejsme ve válce jen tady dole. Kolikrát jsem si tam v parku v Llanelli říkal, že bych mohl něco provézt. Ukrást, rozbít, někoho napadnout… a pak bych přes zimu skončil v cele. Postel, jídlo, střecha nad hlavou. Co je to za svět, kdy se lidé porušující zákon mají lépe než někteří jiní? I kdybych někoho nedej bože zabil, možná bych se měl opravdu lépe. Ale je to právě moje svědomí, co mě nabádalo nic takového nedělat. Zfalšoval jsem úmrtní list. To bylo špatné. Půjčil jsem si peníze a nemohl je vrátit, takže jsem přišel o auto, o byt a v důsledku i o postavení. Bylo to špatné. Dělám špatné věci, ale s dobrým úmyslem. Ty děláš to samé. I moje matka ano, ale ona překročila tu mez mezi špatnou a šílenou věcí. Jí už nelze nic odpustit. Tobě ano.“ Armando se naklonil ke mně a chtěl mě políbit. Já si najednou nebyla jistá, jestli po tom toužím. Co mi chce odpouštět?! Co si vůbec myslí?! Já nelituji vypuštění rakety a už vůbec nelituji toho, k čemu na povrchu země dojde nebo už dochází. Podle něj jsem udělala šílenost a musí mi být odpuštěno? Pche! „Vypadni!“ okřikla jsem ho. „Vypadni z mého stanu. Myslíš, že potřebuji tvoje odpuštění?“ „Ale… ale Kasumi, já to přece nemyslel…“ „Tak dost!“ vyštěkla jsem na něj. „Myslíš, že se cítím provinile? Já o tebe nestojím, Armando – nelísej se ke mně! Je mi naprosto přesně jasné, kam tím vším směřuješ a odpověď zní ne – nemiluju tě a nikdy nebudu. A buď za to rád. Život se mnou nemá žádnou budoucnost a bude hůř. Zmiz!“
Sotva jsem zamhouřila oči, ucítila jsem, že ležím na něčem tvrdém. Na podlaze. Hm… beton. Kde ten se tu bere?! Každou chvíli jsem zaslechla namáhavé vzdechnutí. Jako kdyby někdo zvedal něco těžkého. Počkat! Ano, já to slyšela! Rychle jsem si sáhla na hlavu a nahmatala uši. Jako dřív, byla jsem jako dřív! A dokonce jsem cítila i nohy! A ne, nebyl to jen pocit, jen fantom – já skutečně měla své nohy! Pozvedla jsem hlavu, abych zjistila kdo tu je se mnou. Asi o deset metrů dál stál Tokutaro! Tokutaro! Starý parchant s prošedivělými vlasy a drahým potrhaným oblekem. Měl pomlácený zkrvavený obličej a v hrudi hlubokou díru, odkud až na zem čouhala střeva. Jeden chuchvalec měl obmotán kolem krku a pevně utažen. Zvedla jsem se a ten pocit, že stojím na vlastních nohou… ten nešel popsat. Čekala jsem, že ta mrtvá bestie něco řekne, ale mlčel. „Vím, že to jsi ty!“ zvolala jsem. Neřekl nic. „Tohle místo není skutečné, Stvořiteli. A ten muž je už přes deset let mrtvý! Je mrtvý! Mrtvý! Na mě tvé hry neplatí!“ Tokutaro, sotva otevřel ústa a začal se místo vzdychání tiše chechtat. „Zabila jsi tolik lidí, Kasumi. Tolik lidí. Jsem na tebe pyšný!“ „Ty nejsi on!“ vyštěkla jsem. Vidina té kurvy, toho zasrance mě vytáčela jako snad nic jiného. „Léta výcviku a byla jsi soupeřkou nad síly všech. Dokonce i mých nejlepších lidí. Spousta lidí, které jsi kdy poslala na smrt, se ti nemohly rovnat. V ničem! Přišla sis pro jejich životy jako posel samotné smrti. Kolik z nich ti bylo schopno vzdorovat?“ „Potkala jsem i mnoho těch, kdo mi dokázali způsobit bolest i zranění. A ty jsi mi způsobil zranění největší – zranění na duši!“ „To vím…“ dodal s neskrývaným posměchem. Přistoupil blíž ke mně. „Odečti si všechny ty neschopné ubožáky, kteří jen oddalovali blížící se smrt, a pověz mi, kolik opravdu schopných soupeřů jsi poslala na smrt?“ „To číslo bude stejné. Myslíš, že slabý nemůže zabít silného?“ „Cha, cha… zasmál se hrubým a lidským hlasem. Ten však rázem přešel v hluboký nelidský hlas: „Poklekni přede mnou a já tě nechám jít!“ „Pokleknout? To jsi mi neměl vracet nohy!“ „Nevrátil jsem ti je! Chci, abys tady u mě byla jako dřív. Abys viděla, co jsi ztratila. Poklekni a já ti vrátím sluch i nohy. To je víc než jsem ti vzal.“ Lákavá nabídka. Pro někoho bez špetky cti. „Proč se mi neukážeš ve své pravé podobě, démone? Proč se musíš skrývat za těly dávno mrtvých lidí?“ „Těla těchto lidí ti nejlépe dokážou vlastní ubohost, Kasumi! Taky jsi jen člověk z masa a kostí, tak jako oni. Také jsi tak křehká lidská bytost, tak jako oni. Ostatně, sama jsi pocítila svoji křehkost. A můžeš být i mrtvá… tak jako oni.“ „Tehdy, poprvé, co jsi mě sem zavlekl jsi řekl, že mě nezabiješ. Ne, dokud se ti neskloním. Pověz mi jedno, Stvořiteli… komu se klaníš ty?“ „Já?!“ vyhrknul s takovým pohrdáním až mě to udivilo. Jako kdyby zastíral něco citlivého. „Ano, ty!“ stvrdila jsem otázku a byla zvědavá na odpověď. „Já jsem bůh, Kasumi. Já se nepotřebuji klanět, to všichni ostatní se klaní mně.“ „Ve vesmíru jsou miliardy planet. Má každá planeta, na které vznikl život svého Stvořitele?“ „Ha, chceš ve své domýšlivosti chápat běh událostí a faktů, na které tvůj mozek nestačí?!“ „Zkus to!“ vyštěkla jsem. Přišlo mi, že mám navrch, že mu mohu pokládat otázky a on na ně bude odpovídat. „Pokud chceš znát podstatu mého zrození, musíš jít od jádra k jádru, od události k příčině a od důsledku k důvodu. Pověz, Kasumi - co je prvopočátkem vesmíru?“ Těžká otázka. Bylo mi jasné, že když se spletu, nepřesvědčím jej o ničem, on mnou bude dál
pohrdat a nic víc neřekne. Co je prvopočátkem vesmíru? Velký třesk, hm? Ne. „Prostor,“ odvětila jsem. „Prostor tvořený v různých rovinách a dimenzích. “ „Jistě,“ odvětil. Uf, někdy je dobré sledovat ty Sakuřiny nesmyslné sci-fi seriály. Ale co že to právě řekl? Že ty Sakuřiny nesmyslné seriály se v tomto ohledu trefily do černého! Nebyl však čas si uvědomit skutečnost, protože mi vzápětí položil další otázku: „Co je prvopočátkem inteligentního života?“ Hm… evoluce? Ne. Uhlík? Hm… Ne, ne, to nebude čistě materiální rovina. Jsem přece v Pekle. A co říkal… inteligentního? „Duše!“ „Jistě, Kasumi. Každá živá bytost může mít duši, ale duše prvoků, či hmyzu jsou pouze úlomky duší, které v sobě nesou inteligentní bytosti. Poslední otázka, Kasumi, tak se ukaž – jak se tvoří duše?“ Odpověď byla nasnadě. „Ty je vytváříš, že? To ty tvoříš duše!“ „Škoda,“ překvapil mne, „doufal jsem, že na to přijdeš. Možná příště.“ „Takže… ty…“ „Já nestojím u zrodu duší, Kasumi. Já ne.“ Snažila jsem se najít odpověď na jeho otázku, když mi konečně došlo, proč mě sem zase zavlekl. Ne kvůli otázkám ani odpovědím. „Co uděláš teď, Stvořiteli?“ vyslovila jsem ožehavou otázku a v duchu potlačovala vlastní hrůzu. Ne, nesmím působit jako poražená. Nesmí si vzít můj zrak! To mu nesmím dovolit! „Stvořiteli! Uznáš svoji prohru a necháš mě jít?“ „Prohru?! Já neprohrál, Kasumi! Nemohu prohrát!“ „Silná slova. Od démona, jehož říše se začíná rozpadat.“ „Ona už rozpadlá je!“ zařval, jako kdyby se ho to dotklo. „Vidíš sama, že nemáš naději. Nemáš sluch, nemáš nohy, nemáš nic!“ „Pořád mám svoji hrdost!“ „A ta ti způsobí jen další bolest. Čím větší hrdost, tím hlubší pád. Jak chceš velet své armádě? Z kolečkového křesla?!“ „Nepotřebuji nohy, abych mohla velet! Potřebuji…“ Otevřela jsem překvapením ústa, protože mi to došlo. Lekla jsem se svých vlastních slov. „Ano, Kasumi. Potřebuješ…“ Vystřelil proti mně svoji ruku, ta jako kdyby se protáhla, zúžila a vnikla mi do úst. Ucítila jsem, jak mě ledově mrtvolnými ocelovými prsty sevřel jazyk. Snažila jsem se skousnout mu zápěstí, aby povolil, ale nemělo to význam. Ani jsem mu nedokázala prokousnout kůži. „Uřízla sis uši, abys dala najevo svůj vzdor. Dnes k tobě budu milosrdný. Vezmu ti smysl, který potřebuješ ze všeho nejméně – vezmu ti chuť a víš co, Kasumi? Ušetřím ti nutnost řezat si jazyk!“ Zabral a vytrhnul mi jazyk z úst, zatímco mně se ústa plnila krví. Zapotácela jsem se, v očích hrůza, krev tekoucí z úst. Padla jsem na kolena. V očích zděšení a v ústech… jen ticho.
„Kasumi!“ plácal mě Armando po tváři. „Kasumi! Díky bohu, žiješ. Bál jsem se, že ti něco je. To jsi tak tvrdě spala?“ Zírala jsem na něj a cítila ústa plná tekutiny. Otevřela jsem je a předklonila se. Na podlahu vytekla krev. „Proboha!“ děsil se Armando. „Co ti je?! Musíš na ošetřovnu a…“ Chtěla jsem říct, že nejdu nikam. Znělo to jako… ‚ech ehhh.‘ „Kasumi, co ti je?“ díval se na mě. Nechápal. Otevřela jsem ústa a nechala ho se podívat. Strnul. Pak prokázal vzácný moment rozumu a třesoucí se rukou mi podal ze stolku vodu. Já ale nejprve sáhla pro bloček a napsala jediné – Odejdi.
Nechtělo se mu odejít. Možná se bál, že si snad ublížím nebo že mě bolest přemůže. Já ale necítila bolest. Ne fyzickou. Když konečně vypadl, mohla jsem udělat jen jediné, napsat dva dopisy. Jeden Agroně, druhý mé dceři.
Jmenuji se Kasumi Sato a jsem člověk, který porazil Samaela a zahnal ho zpátky do Pekla. Stojím tu před tebou ne jako soupeř, ale jako spojenec. Tvá aura mluví za vše. Jsi klíčem k porážce Pekla, ale stojíš na jeho straně, na straně démonů. To démoni zničili tvůj lid! Vím, že to víš, já to vím též a rozumím tvým pohnutkám a činům. Jsi sama a tvojí jedinou možností bylo padnout před Azazelem na kolena. Tak udržuješ svůj národ při životě už tisíce let. Klečením na kolenou. Chtěla jsem ti přivézt krále Agagarů, tvého otce. Jeho Stín je však příliš starý. Je mi to líto. Přesto ale vím, že jsi na svůj původ nezapomněla. Já a moje armáda ti nabízíme bezpečí. Potřebuješ spojence a teď je máš. Bojuj s námi, Agrono. My můžeme proti démonům uspět tam, kde tvůj lid nemohl. Oni nejsou jednotní, dnes už ne. Znovu nebudeš svědkem triumvirátu, jehož cílem bude vyhladit otroky, kteří se provinili jediným – chtěli svobodu. Porazíme je. Ty je porazíš. Chtěla jsem na turnaj pozvat své bojovnice a krýt tebe i sebe bojem. Stáhnout se do tábora, a naplánovat obranu, ale nemohu je poslat na smrt, ne teď. Nemám v rukou víc než tento dopis. A vše nyní závisí na tvém rozhodnutí. Jsem němá, nemohu ti odpovědět na žádné další otázky. Vše, co mám, jsou tato slova a naděje, že ti budou stačit k tomu se správně rozhodnout. Bojuj za svůj lid, Agrono, bojuj za to, po čem tví lidé tolik toužili a nikdy se toho nedočkali. Probojuj se z Arény a zamiř ke Studni. Dokážeš to. A co se mě týče… To poslední jsem nemohla napsat, tak moc se mi chvěla ruka. …nech mne tu, beztak bych tě jen zdržovala. Nech mne tu jemu na pospas. Zoufalá slova. Slova mající v sobě tolik děsu. Raději si neuvědomovat důsledky mé smrti, nejprve se musím rozloučit s dcerou.
Zvláštní, dopis pro ni se psal hůř.
Mrzí mě, co se stalo, Naomi. Je to moje vina a opravdu je mi to líto. Věřila jsem, že ti vrátím matku a sobě sestru, ale opojená nadšením jsem přehlížela možná rizika. Odpusť mi.
Doufám, že se uzdravíš a také doufám, že Kasumi najdou Stín tvé matky a vrátí ji zpátky mezi živé. Já u toho ale nebudu. Přišla jsem o nohy a Stvořitel mne zbavil řeči. Je konec. Už nejsem ta žena, kterou jsi obdivovala a pochybuji, že jsem jí kdy vůbec byla. Nikdy jsem nebyla dobrý člověk. To Sakura si mě vybájila, to velikost mých činů zakrývá jejich zoufalost a to mé schopnosti zastiňují moji ubohost. Odpusť mi, Naomi, odpusť mi, že jsem pro tebe nebyla matkou. Až zemřu, a já zemřu již brzy, budu stát na opačné straně. Možná o mne ještě uslyšíš. I když bych si přála, aby ne. Nečeká mne konec. Čeká na mne otroctví. Na počátku života jsem byla otrokem a nyní, na jeho sklonku se jím stanu znovu. Kéž by se tomu dalo vyhnout. Kéž by existovalo řešení. Odpusť mi, že jsem zničila vaši rodinu. Neříkám naši, protože já k vám nepatřím. Už ne. Nešlo psát dál. Moje sestra je mrtvá, moje dcera těžce raněná, Luciana je někde tam u Samaela, Kenji také a nahoře zavládl chaos a smrt. A co zbylo ze mě? Neohrožená bojovnice kdysi, lidská troska dnes. Sakura mě nikdy nepřestala obdivovat. Byla jsem pro ni velmistryně bojových umění, přestože žádný titul jsem nikdy nezískala. Byla jsem pro ni žena z oceli, přestože jsem stále jen křehkým člověkem z masa a kostí. Byla jsem pro ni inteligentní žena, která všechno zná a všemu rozumí, přestože sama cítím, jak moc se mýlím. A konečně jsem pro ni byla symbolem vzdoru vůči veškerému útlaku ať už psychickému, či fyzickému, ale jak mohu něčemu vzdorovat, když ze mě zbyla jen část člověka, jen kus masa? Je dobře, že mě moje sestra teď nevidí. Už ani zdánlivě nejsem ten člověk, kterého si vybájila. Já nejsem Kasumi Sato.
Proseděla jsem ve stanu celý večer i celou noc. Navštívilo mě tady asi dvanáct Kasumi, všem jsem napsala, co se stane a že vůdkyní bude od nynějška velitelka Tetsui jakožto vůdkyně nejdůležitější složky naší armády. Dala jsem najevo, že Slzu krve předám jedné z těch, které mě zítra doprovodí k Aréně, to abych ten artefakt měla u sebe co nejdéle, protože co když někde potkám Sakuru? Pche, tak ubohé výmluvy mé klony snadno prohlédly, nakonec urazilo by mě, kdyby ne. Avšak ubohá slova přikládaly mému ubohému stavu, takže to tak nechaly být. Teď už jsem pro ně nebyla vůdkyně, teď už ne. Teď jsem pro ně byla… To hrozné slovo… jako kdyby ani nemohlo být použito ve větě, s jménem Kasumi Sato. Zůstala jsem sama jen se svými myšlenkami. Po celou noc, kdy jsem ani na moment nezamhouřila oči. Proseděla jsem na lůžku hodiny a hodiny. Zbavena pohybu i schopnosti dorozumět se s ostatními. Poslední svobodná noc na tomto světě. Co by měl dělat člověk před smrtí, ptala jsem se sebe sama. Pokaždé, ať už byla situace jakákoli, věděla jsem, že mám osud ve svých rukou. Ano, měla jsem slabé chvilky, třeba tehdy když mne ve vile znásilnil ten bastard. Ale měla jsem možnost mu to patřičně oplatit a v jeho očích jsem krom
bolesti, zděšení a šílenství viděla lítost. Ale teď už nemohu bojovat. Nemám jak. Mohu jen čekat. Tak co bych měla udělat teď, pár hodin před svým vlastním koncem? Asi bych se měla rozloučit. Rozloučit se se sebou samotnou. Zvláštní noc… tentokrát jsem ve stanu ani nezapálila lampu, takže jediné světlo sem přicházelo škvírou ve vchodu. Chmurná noc jako dělaná pro chmurné myšlenky. Jsem jako stařena ležící na smrtelné posteli a čekající na ten absolutní konec, který už už klepe na dveře. Je to dobré umírání, lepší než skončit náhlou nečekanou smrtí. Ale není to čisté umírání, ne smrt přivedená vlastní rukou. Ach… Kasumi Sato… co všechno lze s tímto jménem spojit! Před očima jako kdyby se mi nepřehrávala jen tma, ale též obrazy z minulosti. Kasumi v obětí s Naomi, mou matkou. Kasumi předávaná Kamonem do náruče mafiánů. Kasumi vychovávaná mafiánskou rodinou. Kasumi cvičena v továrně. Kasumi bojující v kleci. Kasumi klečící před Tokutarem… Zvláštní, jako kdybych místo Tokutara viděla jen a pouze Azazela. Tak jsem seděla ve tmě obklopená absolutním tichem a vzpomínala. Pestrý život jsem prožila, ano. Tak bohatý a přesto tak smutný. Nevěřím na osud, ale… zasloužila jsem si lepší život nebo… nebo snad ne? Možná ne, vždyť kolik bolesti a škody jsem druhým způsobila? Ale kolik bolesti oni způsobili mě? Ale kde jsou teď oni? Mrtví. Mrtví a já jim závidím. Nakonec jsem to nevydržela, ulehla na lůžko a proplakala zbytek noci. Unavená, vyčerpaná a na absolutním dně. Tolik věcí v mém životě mělo skončit jinak. Tolik chyb jsem se dopustila. Celý život jen boj, jen ustavičný boj. A pro co? Já přece po neustálém boji o holý život netoužila! Chtěla jsem žít v klidu a míru se svými blízkými. Ale ani tohle jsem si nedokázala vybojovat. Chm, bojovnice, která prohrála celý svůj život.
K ránu, jakmile se otevřelo Oko, za mnou přišla velitelka Bushi a s ní několik členek Tetsui. Byl čas. Vzala jsem si dopis pro Agronu, usedla na kolečkové křeslo a nechala se dovézt ven ze stanu a poté až dolů k patě nejnižší skalní plošiny. Dva koně a vůz… Naložili mě na vozík, který stejně jako desítky dalších sloužily k dodávání zásob pro tábory na planině. A pak už jsem se pomalu vezla obklopena šesticí Kasumi na koních - členky Goshi, moje jezdectvo. Sledovala jsem přes okraj vozu ty silné statné hnědáky se silnými statnými jezdkyněmi. Už jsem neměla tu odvahu nazývat se tak jako ony. Už ne Kasumi a už vůbec ne První. To jméno se pojí s ženou, se kterou já nemám už nic společného. Cesta vozem jako by neměla konce. Hodiny a hodiny plynuly. Vůz poskakoval po hrbolech a kamenech. Oko pražilo snad více než v posledních dnech a snad to bylo právě horkem, ale má zranění na boku, na nohách i na tváři začala šíleně bolet. Ošklivé pahýly omotané silnými obvazy bolely jako čert. Přitom mi přišlo, že ta bolest pramení z jiné části těla. Jako kdyby mě bolela stehna a lýtka a… cítila jsem bolest nohou, které jsem neměla! Ani moje mysl se ještě nedokázala vyrovnat s tím, že mi chybí část těla. Ani nevím jak, ale před námi se objevil tunel skrze skalní stěnu. Pro část mého doprovodu to byl konec této cesty. Zbytek Kasumi tu nechaly koně, pomohly mi slézt a usadit na kolečkové křeslo. Až teď jsem si všimla, že mezi jezdkyněmi byla jedna členka Bushi. Sama velitelka té skupiny, se kterou jsem se v posledních dnech sblížila víc než s kteroukoli jinou Kasumi. Klekla si ke mně, aby mi mohla zpříma hledět do očí. „Řeknu tvé dceři, že její matka byla hrdinkou. Šance, že bez nohou a bez řeči můžeš Agronu přimět přidat se na naši stranu je takřka nulová a přesto tam jdeš, přímo mezi tu sebranku nestvůr. Už vím, co to znamená být Kasumi Sato. Vím, co to je čest. Někdo to nazývá
bláznovstvím, ale my Kasumi máme jiný názor.“ Chtěla jsem promluvit… Otevřela jsem ústa, připravená říct ji, co jsem měla na jazyku, ale… jazyk i s těmi slovy v mých ústech nebyl. Bushi mě chytila za ruku a pevně ji stiskla. „Nikdy na tebe nezapomeneme, První. Tohle je tvoje válka a my v ní budeme pokračovat. Tetsui už vymyslí, jak Agronu zlanařit nebo jak se jí zbavit, ale vím, že na něco přijde. A… První… pokud se v žáru bitvy potkáme, až budeš stát na druhé straně… Bude mi ctí ti prohnat meč tělem a zbavit tě posledních okovů světa.“ Má poslední cesta vedla tím samým tunelem, kterým jsem procházela před týdnem. Tehdy jsem se děsila temnoty a pomýšlela na tu hrůzu až mě Stvořitel připraví o zrak. Teď jsem žádný strach necítila. Naopak mě ta temnota udělala radost. Alespoň, že ty prohraješ, Stvořiteli. Nedonutíš mě před tebou pokleknout. Prohrál jsi, stejně jako já. Pak se před námi vyjevila ohromná jeskyně a město kostí. Ovšem… z města stála jen hrstka domů. Jen ten kostelík nebo hrobka, či co to bylo a kolem ní pár domů. Překvapení nás všech bylo ohromné. Ale bylo ještě větší, když jsme nahoře nad svahem zahlédly Calaeu, jak dlouhou holenní kostí vytlouká další kostí tvořící stěny domu. Celá ta planina nahoře byla pokryta troskami... nebo spíše našedlými tisíce let starými hromadami kostí a z města nezbylo téměř nic. „Calaeo!“ zařvala jedna Kasumi. Já se pokusila zařvat též. Pokusila…
Calaea se ohlédla na nás evidentně překvapená naší přítomnosti. Překročila jednu hromadu kostí a stanula na další z nich, přímo na svahu nad námi. Rozkročila se a ruce dala pyšně v bok. Potom pohrdavě shlédla na mne a posměšně pronesla: „Válečné taktiky opic jsou horší než Azazelovy… Jdeš válčit s Agronou v tomhle stavu, první opice?“ V duchu jsem měla slova – odpovědi, otázky… To je tak jediné, čím jsem mohla oponovat. Slova se naštěstí chopila jedna z Kasumi. „Co to má znamenat, Calaeo?! Jaký má smysl všechno zbořit?!“ „Jaký?! Ptáš se jaký?!“ vztekle plivala sliny. „Já ti to řeknu, opice! Mým cílem je stanout proti Agroně! Měla jsem plán, dokonce jsem uzavřela dohodu s ní,“ ukázala na mě. „A ona mne podvedla!“ Ne, nic jsem jí neslíbila. A ještě jsem jí nabídla víc, než po čem toužila. To nebyl podvod. „Uvědomte si, vy opice, že my nejsme spojenci. Nejsme ani nepřátelé ale ani spojenci!“ „Takže co?!“ pokračovala Kasumi, „Zničíš to město a co?!“ „Co? Ptáš se, co? Tohle...“ roztáhla Calaea paže. „To jsou předci Agrony! Úděl Agagarů byl prostý – měli stavět a budovat Peklo. Ale jakmile něco postavili, Azazel nařídil, aby to zbořili. Kozí pyj nesnesl pomyšlení na to, že bude užívat něco, co postavili ti dělníci a já se s jeho pomyšlením ztotožňovala. Tak si Azazel ponechal pouze Arénu, protože by jinak neměl kde složit hlavu, ale stavbu dalších budov zkrátka nepřekousl. A tak Agagaři stavěli a bořili svá díla. Dědové postavili města, jejich vnuci je měli bořit. Stálý koloběh, který však té bandě sviní nevyhovoval. Místo aby byli rádi, že vůbec žijí, začali z kostí svých lidí stavět město ukryté tady ve skále.“ Calaea popadla jednu kost a vztekle ji mrštila proti stavbě opodál. Čtvercový kvádr s dírami místo dveří a oken. „Kdysi tu stál palác z kostí. Zahrada z kostí, hradby z kostí… a město bylo honosné a do posledního detailu vybudované z kostí. Akvadukty, oblouky, krypty vykopané do země… nebyla to halda hranatých baráků jako dnes. Azazel jim tu zálibu ve stavění města kostí naoko toleroval. Věděl totiž, že když jim to zatrhne hned, nebude to mít takový efekt, jako když jim celé město nechá zbořit, jakmile položí poslední kostičku a to se také stalo! Stovky let práce a miliony kostí ze statisíců
Agagarů se během pár dnů rozpadly v prach, když Azazel nakázal celé to hnusné město zničit! Ale ti čtyřrucí bastardi tohle nepřekousli, tohle už ne. Snesli rány bičem, hlad, žízeň, mučení, únavu, smrt dětí… ale zničení města z jejich vlastních předků už nesnesli. Tohle zapříčinilo dělnické povstání!“ „Ale vždyť to město tady je stále!“ nechápala ta Kasumi. „Cha, už brzy nebude! Když se Agrona dostala do přízně Azazela, ze starých kostí, které vykopala všude po našem území, se rozhodla postavit město znovu. Jako památku na své předky, na tu čtyřrukou špínu! Není zdaleka tak honosné jako tehdy, ostatně Agrona nikdy nebyla schopnou dělnicí. Ale postavila to město znovu a nakonec do města vložila lebku svého otce. Celé věky Agagaři žádali po Azazelovi jedno jediné – ne snížení trestů, ne odpuštění práce, ale to, aby měli vlastní území a mohli si vládnout sami sobě. Jejich svobodná vláda trvala necelých dvacet dnů. A na jejím konci zbyl jediný Agagar,“ smála se ta černá bestie. „Zdá se, že nevládli moc dobře! Za tohle…“ ukázala Calaea za sebe, „se mi Agrona postaví snad i proti vůli Azazela a já vytrhnu její ubohý národ ze světa jako ošklivý nádor! Má to ale jeden háček…“ „Jaký?!“ ptala se Kasumi. „Když jsem sem přišla poprvé, potkala jsem tu Satana.“ „Satana? Princ hněvu, že?“ „Ano, princ hněvu, opice. Nebo také krvelačná šelma. Obrovská bestie s ocelovými drápy a tmavými chlupy na těle. Podle jeho slov se zdá, že někdo zničil lebku krále Agagarů a tím někým jsi byla ty…“ ukázala na mě. Já jen ztěžka polkla. „Rozbila jsi mu ji o hlavu! Mrzuté je, smrdutá opice, že když mne tu viděl na hromadě trosek, svedla jsem i zničení města na tebe. A ten hlupák samozřejmě uvěřil. Pravdu Azazelovi sdělím sama, ale až později. Až budeš mrtvá. Ber to jako malou osobní mstu za to, že jsi mne podvedla!“ Cítila jsem se příšerně. Příšerně. Zamyšlené Kasumi mne z jeskynního sálu rychle zavezly dál do tunelu a začaly se o něčem radit. Já v ruce žmoulala dopis pro Agronu. Jediné, co mám. V duchu jsem ale cítila, že Calaeiným husarským kouskem, moje naděje na to, že ji přesvědčím, klesly na nulu. Teď jsem do Arény nešla kvůli strategii ve válce. Teď jsem tam šla čistě jen na porážku. Popadla jsem bloček a svým Kasumi napsala zprávu. Jedna z nich ji na slabém světle pochodní přečetla nahlas. - Vezměte mě zpátky. Já Agronu nepřemluvím, tak mě vezměte zpátky. Já nechci umřít tak zbytečně, nechci tam jít. Chci zpátky do tábora. Prosím. Můj zoufalý pohled a zoufalá slova prosila o to, aby se mé klony otočily a odvezly mě domů, domů do tábora. Dokud jsem měla alespoň nějakou naději, cítila jsem, že… že na turnaj zkrátka musím přijít. Nakonec, třeba by mne Agrona pomohla uniknout a probila by si cestu a… Znělo to tak hloupě, přesto byla naděje. Teď zbyly jen prosby a hrůza v srdci. Viděla jsem, jak se Kasumi začaly radit. Velmi tiše, to abych neslyšela, ale já nepotřebovala nic slyšet. „Vezmeme ji zpátky, vždyť je to První a jako mrtvá nám nepomůže.“ „Nepomůže ani tak,“ oponovala druhá. „Je z ní troska. A navíc má Slzu krve. Až zemře, můžeme ji použít.“ „Ano,“ přidala se třetí, samotná velitelka Bushi „a navíc…“ pohlédla na mě, „navíc je to otázka cti. Když se vrátí, všechny Kasumi poznají, že se zlomila a že její zásady nejsou ničím. To strašlivě otřese naší morálkou, tím spíše že jako První nám má jít příkladem a je pro nás inspirací.“ „Máš pravdu,“ uznaly ty ostatní.
„Ano,“ řekla velitelka Bushi, „První, musí jít dál. Odvezu ji sama, vy se vraťte do tábora a vzburcujte všechny, ať se připraví. Azazel nás může napadnout, jakmile První zemře.“ Trojice Kasumi odcházela, mne z očí ukápla slza. Mé vlastní klony, já sama jsem se poslala na smrt. Ony mne nezachrání, nepomohou mi, naopak. Mé vlastní klony… Chtěla jsem je zavolat, přimět je, ať se otočí. Nešlo to.
Kasumi mne vyvezla z jeskyně na svah odkud byl vidět tábor a Aréna. Obraz jako před pár dny… obrovská oválovitá stavba v dálce, okolo ní lávové jezero, sopka, v dálce rozeklané skály a temná našedlá obloha. Ale přesto se něco změnilo – tábor postavený u vchodu k Aréně se zvětšil nejméně třikrát! A aby toho nebylo málo, v ústraní nedaleko Azazelova ležení se tetelila obrovitá bílá koule. Viděla jsem desítky chapadel, které jako kdyby se hemžily. Ať už to bylo cokoli, bylo to živé! A gigantické! „Dál už musíš sama,“ řekla mi Bushi. „A teď mi dej tu Slzu. Už ji potřebovat nebudeš.“ Natáhla ruku a já popadla bloček. - Nemám Slzu. Přišla jsem o ni už v Aréně. Je mi to líto. Musíte najít tu Slzu od Lilith, jinou nemáme. Jen to má dvojnice dočetla, zbrunátněla a zúžila oči, až jsem se bála, že mi snad ublíží. „Jak jsi nám to mohla zatajit?! A proč jsi tu Slzu nenechala tehdy v táboře?! Uvědomuješ si, co jsi provedla?!“ Chtěla jsem třesoucí rukou napsat zprávu, když Kasumi vztekle kopla do kolečkového křesla, to se převrhlo a já se začala kutálet ze svahu. Potlučená, s tržnou ránou na čele jsem dopadla pod svah. Kolečkové křeslo zůstalo povalené na bok, jen jedno kolo se setrvačností ještě točilo. Bloček a tužka mi při pádu vypadly, pouze jsem dokázala udržet dopis pro Agronu a i ten byl lehce potrhaný. Pohlédla jsem vzhůru nad svah k jeskyni. Bushi, má nejvěrnější Kasumi tam už nestála. Podvedla jsem ji a nejen ji. Teď už jsem pro ni nebyla víc než strategická páka, jak podpořit odhodlanost armády. A mým úkolem se stalo jediné… Doplazila jsem se k vozíku, otočila ho a chystala se posadit, když mě čísi ruka uchopila za předloktí. Polekaně jsem pohlédla nad sebe a spatřila černého démona s bílými andělskými křídly. Tentokrát měl na sobě stříbrnou zbroj bez ornamentů a bez ozdob. Přesto se zdálo, že zbroj na některých místech mění barvu – jakoby sama od sebe černala. „Jdeš dostát svému slovu?“ pronesl Lucifer a pomohl mi se usadit na křeslo. Užíval si toho, že mi musí pomáhat. Otevřela jsem ústa a gestem ruky se snažila naznačit, že nemohu mluvit. Pochopil. „Škoda…“ zesmutněl, „Myslel jsem, že bys snad mohla být pro Dveřníka soupeřem. Až se s vámi vypořádá, jen to pozvedne jeho pýchu! Přitom je to takový ubožák, že i ty jsi oproti němu lepším tvorem. Mám tě doprovodit do Arény…“ Lucifer uchopil držák na vozíku a já se bez námahy mohla kochat pohledem na tábor, k němuž jsme mířili. Hm… poprvé se mu vyhnul a do Arény jsme doletěli. Ale to hrozilo, že se ještě vrátím a budu mít o čem vyprávět.
Čím víc jsme se blížili k Azazelově ležení, tím větší neklid ve mně vzrůstal. Cítila jsem obavy z nestvůr, jež tu jsou. Snažila jsem se je potlačit, leč marně. Náhle se přímo proti nám začalo valit stádo koní. Zvedala se za ním oblaka prachu a dusot stále sílil. Lucifer se zastavil a já si v duchu říkala, že mě přece nemohou ublížit. A skutečně, koně změnily směr, vyhnuly se nám o pár desítek metrů a zpomalily, což mi umožnilo je pozorovat. Černé hřbety, mohutná
těla a… dva krky vystupující z těla. Dva krky zakončené dvěma hlavami a ne ledajakými hlavami. Hlavy koní neměly žádnou kůži, šlo o holé lebky s velkými prázdnými očními důlky. Kůň probíhající u mě nejblíže se jednou hlavou otočil na mne. Ten pohled… Mrtvolný a ledově chladný. Pohled trval zlomek sekundy a já přesto ucítila mrazení v zádech. Zvláštní… v takovém vedru cítit chlad. Konečně stádo odběhlo a mířilo podél skalní stěny dál směrem k řece. V ležení nebyla žádná stráž, nikdo tu nehlídal. Rozličných stvůr tu však byly tisíce. Viděla jsem hadí ženy – masivní zelený hadí ocas, který plynule přecházel v lidské ženské tělo stále zelené barvy. Velká prsa bez bradavek, dvě chapadla místo paží a pohledná tvář se zelenýma hadíma očima. Vlasy měly tvořené desítkami miniaturních hadů, které se neustále hemžily a útočily jeden na druhého. Když se pohybovaly, držely lidské tělo vzpřímeně a stabilitu udržovaly ocasem. Prohlížely si mne tak zvláštně… ne posměšně, ne nenávistně, jako spíše udiveně. Z prostých kulatých stanů tvořených hnědou až šedou kůží vylézaly desítky malých tvorů připomínající něco mezi pavoukem a krabem. Osm silných chlupatých noh, dvě černá klepeta vpředu, oči připomínající oči mouchy a na zádech jakýsi… váček nebo nádobka. Ta nádobka byla součástí jejich těla a vedla z ní hadička, tedy spíše trubice, jež stvůře vedla skrze ústa. Pár z nich mělo v nádobce jakousi našedlou hmotu. Ohavné věci. Ale viděla jsem mnohé další… v dálce mezi vysokými stany se procházela skupina oživlých kamenů, alespoň tak mi připadaly. Dvě nohy, dvě ruce… kamenní golemové. Viděla jsem tu i hrstku těch hnusných zelených opic, jež jsme pobily u vchodu ke Studni. Zapáchaly. A hodně. Pach v táboře byl vůbec zvláštní. Mísil se tu zápach připomínající bažinu, mokrého psa ale stejně tak hnilobu či fekálie. V podstatě pokaždé když jsem nasála vzduch z okolí, cítila jsem jiný druh pachu. Znenadání mi na klín skočila malá chlupatá věc. Vypadalo to jako dlouhosrstá kočka. Čtyři packy, drápky… Zvíře velké asi jako králík. Zdánlivě vypadalo roztomile, alespoň Sakura by to za roztomilé považovala. Jenže jsme v Pekle. Přesto… ta zrůda se o moje ruce několikrát otřela hlavou, olízla mi prsty a spokojeně ulehla na klín. Nevěděla jsem, co si o tom myslet. Až Lucifer chytil netvora za hřbet, načež ten zlostně vycenil řady zubů dokonale špičatých a ostrých jako břitva. Ohnal se po Luciferovi, ale zakousl se jen do jeho chrániče na předloktí. Vzápětí se netvor začal nafukovat jako balón na pouti. Nejprve se mu do obludných rozměrů nafukovalo tělo a poté i ústa. Oči mu koulely, kůže natahovala, lebka bobtnala. Ta odporná bestie byla rázem třikrát tak velká až jí Lucifer vztekle odhodil směrem k lávovému jezeru obklopujícím Arénu. Pár vteřin poté, ještě ve vzduchu, netvor explodoval, doslova se roztrhl a jeho zbytky se rozletěly kolem. Ech… „Máš štěstí,“ řekl mi Lucifer. „Když se Glemk zakousne, málokdy ho lze odtrhnout od těla dříve, než exploduje. Kyselina z útrob jeho těla se hravě proleptá až ke kostem. Dveřník už jich ale má jen hrstku. Netvor, který zabije sebe, aby zabil nepřítele, není v případě nouze o zdroje potřebný. A teď je o jednoho méně…“ ušklíbl se Lucifer. Démon s křídly anděla a tváří člověka mne dovezl na kamenný most vedoucí k masivní ocelové bráně do vnitřku Arény. Jediná možnost jak se dostat dovnitř a navíc jen do arény, nikoli do interiéru pevnosti. Celkem dobrá ochrana, zvláště pokud lze most zbořit, což někteří netvoři jistě hravě dokážou. Obrovský obr s ocelovou přilbou na hlavě se chopil řetězů na bráně a otevřeli ji. Azazelův Kat, že? Dnes s sebou neměl kladivo. Proč taky, když o popravu se postará někdo jiný. Chm, zatím, co se masivní železná brána pomalu otevírala, já mohla přemýšlet nad tím, proč ji lze tak snadno otevřít i zvenčí. Azazel opravdu necítil sebemenší hrozbu. A když jsem shlédla pod sebe a viděla sebe samu na ubohém kolečkovém křesle, musela jsem mu dát za pravdu. Já už nejsem hrozba. I dítě by mne snadno zabilo.
Lucifer dál nešel, zůstal na mostě před bránou a tak jsem dovnitř vjela sama, načež se brána začala zavírat. Sotva jsem zavírání brány vnímala, protože přeplněnost celé arény mně doslova vyrazila dech. Tribuny nacpané k prasknutí tisícemi stvoření. Ty chlupaté opice, vedle nich další hadí ženy, další obři a spousta dalších bytostí. Tam vlevo od brány byla sedadla úzká, ale vpravo vedle královského trůnu byly obrovské! A stejně tak obrovská byla stvoření, jež odtamtud sledovala žhavý písek a dění na něm. Mohutní dvoumetroví obři s gigantickými vypasenými břichy a mezi nimi svaly obalení válečníci s meči a palcáty. Tak Azazel má i běžné vojáky, hm. Moc jich není. Polovina tribun však byla prázdná. Ano, Azazel dodržel slovo. To bylo místo pro mé válečnice. Při takovém poměru bychom sice nedokázaly Azazela porazit, nicméně kdoví, když bychom dokázaly získat převahu a udržet bránu. Ale moje ženy měly především pomoci ochránit mě a Agronu a dostat nás do tábora. Teď by mé ženy šly jen na smrt, protože pokud je Agrona tak mocná, jak se povídá, potom vše zavísí na straně, již si zvolí. A šance, že se přidá k nám je tenčí a tenčí. Přijela jsem blíž sledována děsem a hrůzou pekla. V ruce jsem žmoulala dopis pro Agronu, která však v Aréně nebyla. Pouze na opačné straně oválovité arény jsem viděla gigantická otevřená vrata. Větší než brána, jíž jsem sem prošla. Tamtudy na mě před pár dny vystartoval drak. A dnes to bude Agrona. Vzhlédla jsem vpravo na královský trůn krytý baldachýnem z kůže. Tam samozřejmě seděl Azazel a právě chlemstal obsah malého sudu. Kdoví, jestli si mě už stačil všimnout. Ale pohled na něj mě nerozhodil tak, jako pohled na Shifru, která mu seděla po boku. Naše pohledy se setkaly, instinktivně jsem semkla pěsti a omylem pomačkala dopis. Shifra něco řekla Azazelovi, to ho vytrhlo z chlemstání obsahu sudu. Azazel se na mě zahleděl, strnul, pak odhodil sud stranou, snad si i říhnul, ale zcela určitě se začal takovým způsobem chechtat a zalykat až si svévolně ucvrkával. Střídavě močil dolů na písek, chvílemi jen na tribuny. Užíval si mé přítomnosti. „Tak takhle chceš bojovat s mojí šampionkou?!“ křičel. „Ty pomýlený blázne, co si vůbec myslíš? Ha, ha, jsi ten nejhloupější tvor, co kdy žil!“ Možná nemluvil z cesty. Možná měl pravdu… Připadala jsem si tu tak sama. Tak zranitelná, tak na konci svých sil. Projela jsem pohledem po tribunách, po všech těch hemžících se zrůdách. Tak tady na tomto místě svede Kasumi Sato svůj poslední boj? Před zraky tisíců stvůr, které dychtivě čekají na moji porážku? Chmurný to konec. „To nám nic neřekneš?!“ křičel Azazel. „Jen mi pověz, kam jsi dala nohy, áá cha cha cháá!“ svíjel se tam v záchvatu smíchu. „Tak mluv!“ rozzuřil se během mžiku. „Mluv!“ Ani nevíš, ty hnusný bastarde, jak ráda bych mluvila. Pak ale něco řekl Shifře a ta přišla k okraji tribuny, načež opatrně seskočila do písku a kráčela ke mně. To ne… Její tvář na sobě stále nesla pozůstatky po mém mučení. Potrhaná víčka, zaschlá krev… Azazel jí poskytl prosté plátěné kalhoty a koženou vestu. Nemohla jí ani dopnout, takže byla vidět její hruď s množstvím zasychajících a pomalu se hojících řezných ran. Chm, od rozpuštěných černých vlasů se jí odráželo světlo z Oka a na onom světle, jako kdyby její hlava připomínala zlověstnou lebku. Došla až sem a já se nemohla jakkoli bránit. Jen jsem v rukou pečlivě svírala srolovaný dopis a snažila se potlačit bázeň. Jak to, že jsem se jí bála?! Já se… přece druhých nebojím. Já nemám strach! „Můj pán se tě na něco ptá,“ řekla, „měla bys odpovědět.“ Nic. A nic jiného než nic jsem ani udělat nemohla. Shifru to naštvalo, naklonila se nade mě a prudce se opřela o opěradlo křesla. „Tímhle si teď slavná Kasumi Sato honí ego?! Mlčením?!“ Pak najednou zúžila rty a zdálo se, že mluví šeptem: „Je po všem, že? Tvé Kasumi se vzbouřily a usekly ti nohy, že?
Armáda chaosu…“ Tak strašně ráda bych jí řekla, že se plete a ještě mnohem, mnohem raději bych jí vrazila dýku do krku. Ale já tu ani nemám zbraň! Pak se zaměřila na můj dopis. „Co to tu máš?“ sáhla po něm, vytrhla mi ho z rukou. Já jí ho chtěla hned vzít, ona ucukla, já povolila vozík a spadla jsem na zem. Pohlédla jsem na ni. Ne se vztekem, ale s prosbou a v duchu jí žádala, ať mi dopis vrátí, ať mi ho vrátí! Místo toho si dopis začala číst. Zdálo se, že jí slova zaskočila. Pak se ozval Azazel: „Co to máš? Podej mi to!“ Shifra se otočila na démona, strnula, pak se rychle ohlédla na mě a já v jejích očích pozorovala zmatení. „Pospěš si. Dej to sem! Než se zase pochčiju!“ pobídl ji Azazel a ona… ona dopis srolovala a vrátila se k tribuně. Vyšplhala po římsách jako po žebříku s takovou ladností… a pak předala dopis svému pánovi. Ten si jej pochopitelně přečetl. Poté vstal, přistoupil až k okraji tribun a významně dopis roztrhal na čtyři části, které ledabyle pohodil okolo. „Je konec, Lovkyně!“ zvolal. Poté roztáhl paže a jistě velice hlasitě zařval: „Agronooo!“ Za mohutného jásotu nestvůr z průchodu na opačné straně arény vystoupila obrovitá postava. Vysoká hodně přes dva metry, urostlá, svalnatá… a v černém brnění s ostrými bodci. Snědá pleť dlouhé černé vlasy spletené do copu, silný krk zčásti chráněný brněním. Čtveřice masivních paží, dvě vystupující z ramen, dvě z boků působily děsivě. Jak pláty brnění na ramenou, tak i na předloktí a lýtkách měly špičaté bodce. To stehna a paže měla ta bytost holé a hrály na nich všechny svaly. Jako kdyby na sobě vláčela hned dvě zbroje. Prsní pláty chránily mocná kulatá ňadra a břicho měla opět nechráněné, tedy pokud nebudu považovat svalstvo připomínající dlažbu za dostatečnou ochranu. V jedné levé ruce, té horní třímala těžký obouruční meč. Pro ni však musel být lehký jako pírko. Druhá dvojice paží držela štít na ochranu. Pukléř, s ostrým bodcem uprostřed. To já neměla v rukou víc než hrst písku. Nevím, jestli Azazel něco říkal, nebo jestli ona říkala něco mě. Zapřená rukama o zem jsem se na ni nedokázala déle dívat, když kráčela ke mně jako kat. Pouze jsem sklopila hlavu a odhalila tak krk. Čas jakoby se zastavil. Mě z očí ukáply slzy. Čekala jsem na poslední ránu a ta vzápětí přišla. Tupý úder do temene hlavy. Černo před očima a dotek smrti. Takový konec jsem nechtěla.
II – Carevna a démon
Nataša Popová
„Vůdce naší země se zapíše do dějin jako mírotvůrce. Já se nezapíši nikam, přesto jím budu také.“
IV – Láska na první pohled Tvrdíš o sobě, že jsi potomkem nečisté zrůdy?! Potomkem zrůdy, jíž byla dána možnost rodit nový život? Nejsi o nic víc čistší, než ona sama. Jen další zrůda a již brzy na vlastní kůži pocítíš, že mám pravdu. Byl čtvrtý den… Když Stvořitel naplnil Peklo dýchatelným vzduchem Ozvěny Stvořitelovy
Nataša ‚Dámy a pánové, světová šampionka kickboxu a boxu, Carevna Nataša Popová! Veleúspěšná žena, ochotná spokojit se s jediným – být světovou špičkou! Miláček davu, který jeden den rozdává tvrdé rány svým soupeřkám a druhý vyučuje chudé africké děti v Keni.‘ Chm… znělo to krásně. Reportéři, hlasatelé, novináři a hlavně fanoušci a rodina. Uznání, respekt, obdiv… pravda, nebylo to dokonalé – našlo se mnoho nepřejícných lidí, kteří chtěli vidět, jak jednou prohraji nebo jak se zesměšním. Jiní tvrdili, že jsem násilnická a nevyrovnaná a že to poslední, co by mi mělo být dovoleno dělat, je zúčastňovat se humanitárních misí v Africe. Nesešlo mi na tom. Jsem tu pro ty, kteří si mě váží a ti ostatní… holt si nezasloužím jejich obdiv. Není důvod je kvůli tomu nenávidět, spíše jim přát, aby se jednou naučili respektovat druhé a našli si své idoly. Je totiž dobré mít člověka, který pro vás znamená mnoho, přestože jste se nikdy nepotkali. Je to jiné než s rodinou nebo přáteli. Je na tom patrná vlastnost, kterou zvířata nesvedou – čistě nezištně obdivovat úspěch cizích, nebo je dokonce platonicky milovat. Podstatné je, že dnes jsem možná navždy zmizela z života mých obdivovatelů. Možná to působí jako zrada, avšak já v tom vidím povinnost. Dala jsem všanc svůj dosavadní život, včetně lásky mé rodiny, přátel a fanoušků a rozhodla se udělat nejzásadnější rozhodnutí mého života. Nejen, že jsem se rozhodla postavit se moci samotného Pekla, ale dokonce jsem kývla na návrh Kasumi Sato. Na návrh stejně děsivý jako zoufalý, ale přesto – cítila jsem, že to může vyjít a já udělám všechno, aby to skutečně vyšlo. Podporují mě tisíce lidí na celé planetě, teď nastal čas se jim odvděčit. A to jinak než dalším vítězstvím či slovy díků. Dnes budu opět bojovat v ringu, ale nejen za sebe, ale i za ně, za jejich osud! Ale nebudu to jen já, nýbrž především země, v níž jsem se narodila - bude to Rusko, které zasadí Peklu zdrcující úder! Jsem připravena bojovat za všechno, co mi je na světě drahé – za můj národ, za moji zemi, za rodinu, za přátele, za našeho vůdce, zkrátka za všechny. Společně s Lucianou jsem seskočila do Pekla v místě, kterému se říká Rituální komnata. Z místa, kde démon Samael vládnul, do místa, kde démon Samael sídlí.
Dopad byl tvrdý… spadla jsem zády na chladnou tvrdou zem. Nade mnou byl kruhový otvor naplněn rudě žhnoucí sálající tekutinou, která navzdory fyzikálním zákonům držela tvar a neskapávala dolů. Nebyla to láva, jinak by ze mě byl jen škvarek. Byla to mazlavá, páchnoucí tekutina, kterou jsem měla všude na těle. Bléé! Ta tekutina mi dokonce spálila šaty! Ale tělo nechala v pořádku, jen jsem cítila nepříjemné svědění. Byla jsem úplně nahá, tak jak mě Bůh stvořil a ležela jsem obklopena hromádkami starých rezavých konzerv a rozbitých střepů. Shaiřina psychologická válka, až na to, že… „Au!“ vykřikla Luciana ležící jen kousek ode mě. „Zatraceně!“ křičela a ukazovala na své předloktí. Měla ho rozříznuté od okraje jedné staré konzervy. Nešťastný dopad. Otočila jsem se na břicho a odlepila se od země. Celé mé tělo bylo pokryté tím oranžovým slizem. Nejinak dopadlo tělo Luciany. „Jsi v pořádku?“ zeptala jsem se kamarádky a pomohla jí na nohy. „Je to jen škrábnutí!“ zlobila se. Celé zápěstí ale měla ošklivě rozříznuté. Krev jí však moc netekla. Ta hmota z velké části ucpala ránu. „Myslíš, že je to desinfekce?“ ptala se, zatímco povalovala kouličku uhnětenou z té hmoty mezi prsty. „Nevím. Stejně tak dobře to může vyvolat otravu krve.“ „Uch,“ odfrkla si Luciana. „Díky za povzbuzení…“ „Neboj, najdeme Samaela a on ti pomůže.“ „Ten určitě…“ odfrkla si znovu. Chápala jsem její obavy, ale my to zvládneme. Hm, rozhlédla jsem se po sále a snažila se zjistit, kde to jsme. Na stěně ve výšce asi dvou a půl metru vedla podél celého sálu linie lebek. Jedna lebka vedle druhé. Myslím, že byly lidské. Velikostí by tomu určitě odpovídaly. Téměř pět set lebek, odhadem. Zvláštní. Nad průchodem kamsi dál z místnosti byl oblouk z podstatně větších lebek. Bylo jich tam jen dvanáct. Myslím, že tyhle někdo vytesal z kamene. Hm, obklopena tolika mrtvými jsem se necítila dobře. Kdysi jsem byla v kostnici v Hallstattu a taky v Sedlci u Kutné Hory, ale i když atmosféra těch míst byla tísnivá, tohle bylo jiné. Odtud nevedla žádná cesta ven na čerstvý vzduch. Přesto jsem necítila strach. „Počkej tady, Torresko. Porozhlédnu se okolo a najdu Samaela.“ „Ne!“ bránila se. „Jdu taky. Ten škrábanec nic není. Snad si nemyslíš, že mě ten šrám zastaví?! Už nejsem děcko!“ Ne, nemyslela jsem si, že se nechá přesvědčit, aby tu počkala. Ale musela jsem to zkusit. Pro klid na duši. Setřela jsem ze sebe co nejvíce té mazlavé páchnoucí tekutiny a poté odhodlaně vykročila průchodem dál. Nakonec čeho se tu bát, když ten nejděsivější netvor je vlastně mým cílem?
Ocitly jsme se na křižovatce. Chodby osvětlovaly louče zavěšené v držácích na stěnách. Šlehaly z nich zelené plameny. Zelené! A všude u stěn a sloupů visely další lebky. Lidské. Nejspíše. Celé to místo vypadalo jako hrobka s křížovou klenbou nad námi. Vlastně jsem ráda, že Luciana půjde se mnou. Kdoví, na co tu můžeme narazit. Neměla jsem z tmavých chodeb dobrý pocit. Zaposlouchala jsem se do okolních zvuků. A slyšela jen… ticho. Tísnivé ticho, které jako kdyby nedovolovalo promluvit. A chlad! Ze všech tří temných chodeb vlál chlad. Ta hmota na těle studila! Kudy se vydat? Rovně, doprava nebo doleva? Zatímco jsem se rozmýšlela, kterou ze tří chodeb pokračovat, Luciana popadla jednu louč z držáku a vykročila rovně. „Počkej,“ zarazila jsem ji. „Ať se tu neztratíme. Bude lepší držet se jedné stěny, třeba té napravo.“
„Pche?“ odfrkla si Torreska. „Když se bojíš, že se ztratíš, vysokoškolačko, ať je po tvém.“ Vyznělo to zle, možná bych se měla i urazit, ale já se jen usmála. Luciana už je taková a nemyslí to špatně. Řekne, co si myslí bez okolků a bez zábran. Je to z jedna z věcí, které na ni mám ráda. V mé branži není mnoho takových, kteří dovedou říct druhým do očí svůj názor. Proto jsem ráda, když se vždycky na čas vrátím domů za rodinou anebo navštívím Lucianu. Jako kdyby ze mě v ten moment opadly všechny slupky, kterými se musím tam ve společnosti halit. Žádná přetvářka, žádný vybraný slovník, ani nutnost být nalíčená. Teprve, když je člověk mezi blízkými, je takový, jaký doopravdy je. Myslím, že je to chyba. Lidé by si měli říkat pravdu vždy a všude a za každých okolností by měli být sami sebou. Ten falešný svět šoubyznysu a vrcholového sportu je sice krásný na povrchu, ale právě že je falešný uvnitř. Raději tu krásu budovat od základů. Vyrazily jsme tedy chodbou vpravo, Luciana šla vpředu a já pozorovala jednotvárné okolí. Kamenné zdi, tma, chlad a ticho. Zvláštní, že tu nebyly žádné krysy. Ani netopýři. Po levici jsme minuly už tři odbočky a jedna jako druhá. Stále stejné prostředí - velké kamenné bloky tvořící zdivo, železné držáky, louče, lebky a zápach té tekutiny na našich tělech. Už jsem si ale začínala zvykat. Sice to páchlo jako… jako čerstvá moč, ale zvykala jsem si. To pohled na nahou Lucianu mě překvapoval. Divné, nikdy jsem ji tak neviděla. I když vlastně… vlastně ano. To když před pár lety demonstrovala někde v USA za práva žen. Média se na ní ošklivě přiživila. Bulvární články s její fotkou a titulkem: 'I muži bojují za práva žen,' Bylo to tak ošklivé až běda. Luciana je naštěstí člověk, který posměch médií dobře snáší. Sama se jim totiž směje. „Co ruka?“ optala jsem se jí opatrně. „Dobrý…“ zabručela, aniž by se na mě ohlédla. Nejtvrdší holka Ameriky… měla velkou konkurenci. Ale spousta zápasnic žije nejen svůj život v ringu, ale také normální rodinný, či společenský život. Večírky, oslavy, úsměvy před kamerami… Luciana ne. Luciana je mimo ring stejná jako v něm. Takhle vypadá člověk, který svým sportem žije. A takhle vypadá také člověk, který utváří podobu sportu. Snad nikdo jiný nedokázal pro ženský box udělat víc než ona. Už dlouho se ale nepostavila mezi lana jinde než u sebe v té sklepní díře. Až to tady zvládneme a Kasumi s Shairou vyhrají válku, Luciana nejspíše začne nový život. Jak si asi bude říkat? Ocelová pěst? Bourací kladivo? Nebo snad Přemožiteka démonů? Che, che… Určitě by si nechtěla říkat nějak vznešeně, nechtěla by přezdívku, jakou mám já. A přitom můj národ Carevnu zbožňuje, tedy… ti, kteří se o můj sport zajímají, mě zbožňují. A Amerika zbožnuje Lovkyni z ringu… Možná nejsme jen oběťmi našich sportů a kamer, ale i nátury národa. Minuly jsme spoustu sálu, některé byly plné roztříděného smetí. Textil, konzervy, plasty… Ty hromady byly podstatně větší než ta pod Bránou. Už jsme taky minuly čtyři rohové oblasti a nachodily snad tři kilometry. Obrovské podzemí. Konečně se po naší pravici objevila chodba dál. Takže místo abychom pokračovaly rovně, Luciana hned zahnula a vkročily jsme do většího sálu, který byl napěchován obří hromadou odpadků – konzerv, plastových lahví i starých hadrů. Po obvodu sálu byly navěšeny lebky úplně stejně jako v sále odkud jsme vyšly. Divné. A u stropu byl přesně ten samý kruhový tunel s… ale počkat! To přece není… „Super!“ zvolala Luciana a vrazila mi louč do rukou. „Tvá metoda zabrala, vysokoškolačko,“ ušklíbla se. „Nějaký další úžasný nápad?“ „Promiň, znamená to jen to, že někde uprostřed je schodiště do patra. To mě zprvu nenapadlo.“ Tentokrát jsem šla první já a hned na křižovatce se vydala rovně – přímo do středu bludiště. Netrvalo dlouho a ocitly jsme se na další křižovatce. Zatraceně… jak se tu vyznat? No tak…
v Moskvě jsem vystudovala Sociologii, to abych měla vhodné předpoklady pro zúčastnění se humanitárních misí Červeného kříže v Africe jako vychovatelka. Ne snad, že by mě sociologie měla v tuhle chvíli být ku prospěchu, ale díky studiu mám všeobecné znalosti i z historie. Bludiště se v době antického Řecka tvořila v hojném počtu. Pokud základní metoda nezabere, což nezabrala, potom pomůže, když… no tak, přemýšlej, Natašo. S IQ 152 bych měla něco vymyslet. Takže… „Jdeme zpátky,“ rozhodla jsem. „Co?! Kam zpátky?!“ „Projdeme po obvodu bludiště znovu a budeme počítat průchody po naší levici, přičemž si zapamatujeme, kolik těch průchodů je na dané straně.“ Ještě, že jsem ve světle plamene neviděla výraz, který Luciana nahodila, ale nesmíme nic podcenit. Trvalo to, Luciana reptala a bručela, ale nakonec jsme se po druhé obchůzce vrátily do místa, odkud jsme vyšly. „Tak… co zjistila paní superchytrá?“ bručela Luciana. „Po obvodu je celkem čtrnáct kruhových sálů, přičemž bludiště má půdorys obdélníku. Na širších stranách je po čtyřech sálech, na kratších po třech. Ze sálů, které jsou hned vedle rohů vede vždy jen jedna chodba dál do vnitřku bludiště, kdežto z těch ostatních vedou dvě chodby. Takže nepočítáme-li tuhle křižovatku, z níž vede rovná chodba dál, máme tu celkem dvacet chodeb vedoucích hlouběji do bludiště. Velikost celého bludiště je zhruba kilometr a půl na dvanáct set metrů.“ „Eh… víš, co, Natašo? Spíš mi řekni, jak odtud ven.“ „Pojď se mnou…“ Zašly jsme zpátky pro plechovky. Ty hromady v sálech, kterými jsme procházely, byly jedna jako druhá – na první pohled bych je od sebe nerozlišila, prostě hromada smetí. „Na co potřebuješ prázdné plechovky?“ zajímala se Luciana. Zrovna důvtipem nepřekypovala. „Když se Theseus vydal zachránit Ariadnu do bludiště obývaným Minotaurem, použil pro nalezení cesty zpět klubko nitě. Tu postupně odmotával a cestou zpět znovu namotával. Z praktického hlediska však nit nijak nepomohla Theseovi Minotaura najít, jen si zajistil stejnou cestu tam a zase zpátky. My ale zpátky jít nepotřebujeme. My hledáme v bludišti Minotaura. Musíme tedy postupovat systematicky.“ „Fajn… tak postupuj. Doufám, že budeš postupovat rychleji než stihnu vykrvácet.“
Začala jsem systematicky procházet bludištěm a roznášet plechovky jako orientační body. Řídit se hromadami natříděných odpadků nemuselo být špatné, ale v některých sálech žádné odpadky vůbec nebyly. Chodily jsme tam a zpátky přes hodinu. Na Lucianině tváři vzrůstala nervozita a ta vybuchla v momentě, kdy jsme se vrátily na naši první křižovatku u Brány. „Děláš si srandu?!“ vykřikla na mě. „Jsme zase zpátky!“ „Já vím, ale… o to jde! Podívej,“ snažila jsem se jí to vysvětlit. „Navštívily jsme oba sály, které byly nejblíže této první křižovatky. Do každého jsem umístila plechovku. Poté jsme se vrátily a vydaly se rovně, přímo naproti sálu s Bránou. Dorazily jsme do dalšího kruhového sálu, odkud vedly další tři chodby. A zatočily jsme vpravo. Cesta nás zavedla do sálu, v němž žádná plechovka nebyla, přesto jsem však dle orientačního smyslu věděla, že se vracíme zpátky k obvodu bludiště. Nechala jsem tu plechovku od hrášku a vrátily jsme se zpět. Pak
jsme se vydaly…“ „Proboha mlč! Třeští mi z tebe hlava!“ „Tak chceš vědět, co děláme nebo ne?!“ začala jsem taky křičet. „Poslouchej. Šly jsme na opačnou stranu a opět se vracely směrem k Bráně, ale opět jsme skončily v nějakém novém sále bez plechovky. I tady jsem nechala plechovku od hrášku. Vrátily jsme se na křižovatku, kde stojíme teď a odtud zpátky před vstup do té naší místnosti s Bránou Pekel. Potom jsme opět vyrazily po obvodu a dávaly pozor na plechovky. V prvním sále byla plechovka od guláše a hned v druhém plechovka od hrášku. To samé bylo k nalezení na opačné straně. Jenomže… hned vedle našeho základního bodu byly sály s plechovkou od guláše a odtud vedla chodba dál do středu bludiště. Ale když jsem předtím rozmísťovala plechovky od hrášku, neminula jsem žádnou odbočku, což znamená, že chodby v prvních sálech s gulášem musejí být slepé. Konečně jsme se posunuly, chápeš?“ Ne. Nechápala. Zvláštně na mě zírala a protahovala si své široké čelisti, jako kdyby mě chtěla zakousnout. „Pojď, jdeme radši dál.“ Zašly jsme teď do jednoho gulášového sálu a vydaly se jedinou možnou chodbou do středu bludiště. Věděla jsem, že tahle chodba je slepá, protože tam vzadu vede napříč jiná chodba, která spojuje hráškové sály. Když jsme ale tou 'slepou' chodbou došly do dalšího sálu s hromadou odpadků, strnula jsem. To přece… „Tahle místnost tu být nemůže!“ zvolala jsem vyděšeně. „To není možné! Tahle chodba je slepá! Musí být a musí končit po pár set metrech! To… to přece…“ Otočila jsem se a rychle běžela zpátky do druhého gulášového sálu. Odtud jsem běžela chodbou hlouběji do bludiště. Už mi bylo jasné, že bludiště je symetrické, což by mělo znamenat… ano – skončila jsem v dalším mě neznámém sále, který tu z hlediska prostoru prostě nemohl být! Vrátila jsem se k obvodu bludiště a běžela dál do hráškového sálu. Vedly odtud dvě chodby do vnitřku labyrintu. Chodby, které musely křížit ten sál, který tam nemohl být, ale byl tam a… tyhle chodby ho vůbec nekřížily… Vrátila jsem se na křižovatku před Bránou, kde se o stěnu opírala Luciana. „To… to není možný!“ zvolala jsem zoufale. „To bludiště má nějaký systém. Já na něj přijdu a ty zatím počkej tady. Neunavuj se tím, že tu se mnou budeš pobíhat. Já se pro tebe vrátím, jen co najdu cestu ven.“ Už už jsem chtěla vyběhnout, když mě Luciana chytila za předloktí. „Co je?“ ptala jsem se. „Ptáš se, co je?! Zbláznila ses! Běž si se svojí pitomou vysokou školou někam! Běhám tady celé hodiny jak poděs, pořád meleš nesmysly o guláši a přitom jsme se nehnuly z místa! Takže teď to necháš na mě. Prostě vlezeme do toho zasraného bludiště a budeme chodit tak dlouho, dokud nenajdeme cestu ven. Vsadím se o co chceš, že venku budeme rychleji než tvou podělanou gulášovou metodou!“ „Ta ruka…“ ukázala jsem na Lucianino zranění. Viděla jsem, jak ji má Luciana svěšenou podél těla. Byla celá nateklá. Luciana si povzdechla a řekla krutou pravdu: „Už ji sotva uzvednu.“ „To snad ne! Pojď,“ řekla jsem a doprovodila ji zpátky k Bráně. „Posaď se někde tady, odpočiň si a nesnaž se s tou rukou moc hýbat. Podívej, já cestu ven najdu, to slibuju a dostanu tě odtud.“ Pohlédla jsem na další louč na stěně. Vyndala ji z držáku a pořádně jsem s ní zamávala ve snaze ji uhasit. Zbytečně… Hm… Našla jsem v odpadcích jednu skleněnou lahev a urazila jí hrdlo. Vsunula jsem dovnitř louč a trochu s ní zamávala. Během chvilky zhasla. Dřevo na konci bylo rozžhavené. Přešla jsem k Lucianě. „Co… co to děláš?“ divila se. „Zkusím ti to zranění vypálit. Víc udělat nemohu.“ „Echm,“ odkašlal si někdo… nebo… nebo něco?! Okamžitě jsme se ohlédly po zdroji toho
podivného hluku a já ucítila v krku úzko. To však rychle opadlo. V koutě, ve stínu, kam světlo pochodní sotva sahalo, seděl na hromadě odpadků blonďatý muž a okusoval sušenku. „Nechci vám kazit radost, ehh… dámy? Ale nejprve bych vám radil ze sebe dostat tu hmotu. Pokud tedy nechcete vidět, jak vypadá živá pochodeň.“ Muž vstal a přistoupil k nám. Vysoký jako Luciana, urostlý a… v potrhaných kalhotech, do nichž se sotva vešel. V rukou plesnivá stará sušenka, do které se však s chutí zakusoval. Fuj! Bylo vidět, že má na těle mnoho jizev, některé vypadaly čerstvě. Měl taky boty… Na pravé noze děravou tenisku, na levé sandál. A Ruský přízvuk... „Kdo jste?“ divila jsem se. „Vypadáte jak… Ale to je jedno. Myslela jsem, že Samael má jen dva lidské otroky a oba z nich jsou ženy.“ „Jedna z nich je žena určitě,“ ušklíbl se muž a zamrkal na mě. „Druhá je povidlový koláček. Já jsem muž a tedy Samaelův sluha a příležitostný somrák. A když vás tak pozoruji… říkám si, jestli z vás Samael udělá otrokyně nebo sluhy. Asi to vyzní nevhodně, ale musím se zeptat – tam nahoře stále není obvyklé, aby měla žena svaly jako Rambo, že ne? Já jen, jestli se mám stále těšit na to, že se odtud dostanu.“ Luciana cosi zabručela. Jen zabručela, protože vinou rány se jí moc nechtělo se rozčilovat. „Buďte bez obav,“ odvětila jsem, aniž bych věděla, co si o tom muži myslet. Neměl všech pět pohromadě. „To mě těší,“ usmál se ten chlapík. „Je fajn mít holku, kterou můžu nosit na ramenou a nestrhat si záda. Jinak…“ Pohlédl na má ňadra, tedy spíše… na mé prsní svaly. Poté si pohledem přejel mé břicho, velkými žilami pokryté svalnaté paže i nohy. Pak mi zase pohlédl do očí a konečně něco řekl: „Od krku výš jste tak krásná, že bych si to s vámi po těch dvaceti letech mravní čistoty rozdal rovnou mezi těmi odpadky. Při pohledu na zbytek si říkám, že to ještě pár desítek let vydržím.“ Co… Zůstala jsem na něj zírat s pusou dokořán. Jak vůbec může takové věci vypouštět z úst?! Zalapala jsem po dechu, ale udržela se a neřekla nic. Tady dole se asi nemůžu divit jeho chování. Tohle místo musí změnit každého a on je tu dvacet let? Ano, myslím, že říkal dvacet. Pokusila jsem se navázat trochu lepší kontakt. Snaha o seznámení by snad mohla vyjít. Ten muž ví, jak to tu chodí, takže jeho urážky musím překousnout. Podala jsem mu ruku, on mi s ní potřásl a já se představila: „Nataša Popová. Ruska. Jinak asi už patnáct let žiju v Moskvě.“ Chvíli na mě udiveně zíral. Neřekla jsem nějakou hloupost? Nebo… třeba nemá Rusy rád. Jenomže pak… pak se mi ale vrhnul kolem ramen a objal mě! „Vítej v novém domově, krajanko!“ zvolal. Jej, to jsem vůbec nečekala. Poté se na mě usmál a já viděla jeho lesknoucí se modré oči... i zkažené zuby. „Tak Ruska… Bude mi ctí s tebou sdílet to peklo, které tu zažívám. Tady na hromadě si určitě najdeš, co budeš potřebovat. Občas sem dolů spadne použitá podprsenka nebo rovnou kalhotky. Pokud nikam nespěcháš, pozvu tě i na večeři. Jen musíme najít něco dobrého. Jinak já jsem Ivan Děgtargov, ale říkej mi prostě Ivane. A jestli jsem tě předtím urazil, odpusť mi to. Prý je každá Ruska krásná žena. Každá trochu jinak, ale prý je.“ Teda! Tak opravdu je to Rus. Nenapadlo by mě, že tu najdu krajana. Pak ukázal na Lucianu „A ty jsi co?“ zeptal se. „Luciana!“ odsekla. „A ne, nejsem Ruska. Jsem Američanka.“ „Výborně! Miluju hamburgery. Takže budu mít blízko k vám oběma. „Je zraněná,“ řekla jsem a pohlédla za sebe na Lucianu. „Pořezala se o rezavou konzervu. Potřebuje pomoc. Co máme podle tebe dělat?“ Ten chlápek však v okamžiku zvážněl, což mě neskutečně vyděsilo. Modrýma očima mi hleděl do tváře. Teprve po notné nekonečně dlouhé chvíli řekl: „I kdybych tady našel jehlu a nit, zašití rány
nic nevyřeší. Tu ránu musíte nejdřív vyčistit… tedy v těhle podmínkách vypálit. Ale protože Moč Pána je vysoce…“ „Moč Pána?!“ zhrozila jsem se a shlédla na své hmotou pokryté tělo. Už jsem se většiny zbavila, ale bez hadru nebo vody, to nikdy nebude zcela v pořádku. „Říká se, že Samael do Brány Pekel močil tak dlouho, až ji celou naplnil. Jestli je to pravda anebo jde jen o magií stvořenou hmotu, kdo ví. Ale smrdí hnusně.“ „To teda…“ odfrkla si Luciana „Skoro tak hnusně jako ty.“ „Promiň, ale chlapských deodorantů sem z nějakého důvodu moc nepadá. A ani těch ženských moc není. Ale co jsem to chtěl… jo, už vím - chtěl jsem ti jen tak mimoděk říct, milá Americká přítelkyně, že to svinstvo na tvém těle hoří. Bude lepší vyrazit za Samaelem.“ „Blbost!“ odsekla Luciana a vytrhla mi louč z ruky. „Zvládnu to sama!“ odsekla. Má kamarádka natáhla zraněnou ruku před sebe a pomalu k ní přibližovala louč. „Milá Americká dámo,“ zvýšil Ivan hlas. „Jen drobná technická poznámka k tomu, co jsem řekl. Samaelova moč není jen hořlavá, ona je VYSOCE hořlavá.“ „Poučuj si někoho jiného… šašku,“ odsekla Luciana a prohlédla si Ivanův oděv. „Chybí ti jen čepice s rolničkami,“ dodala a pozvolna přibližovala louč k ráně. Mezitím si dodávala odvahu: „Vypálit ránu… to nic není. To zvládne každej blbec. Edward jednou říkal, že se v polních podmínkách může rána vypálit i zapálením střelného prachu. Takže tohle nic není!“ „Rolničko,“ oslovil Lucianu Ivan, „Vy ale nemáte ten ‚střelný prach‘ jen v té ráně! V Afghánistánu jsem jednou viděl chlapa, který se polil benzínem a zapálil. Snažil se vběhnout do našeho tábora a všechny z posledních sil popálit. Padl tlamou k zemi zhruba na půli cesty a snažil se oheň uhasit. Kamarád řikal, že bychom ho měli dorazit. Já říkal, ať si to užije, když už si chtěl hrát s ohněm.“ Luciana ale nereagovala a já už nemohla déle přihlížet. Nebylo na co čekat. Vyškubla jsem Lucianě pochodeň z rukou a hodila ji na zem. „Co děláš?“ okřikla mě. „Já seru na řeči toho blba!“ ukázala na Ivana. „A co na mé řeči? Ty taky budeš ignorovat?! Tohle není jen tak, Luciano! Můžeš umřít!“ „To můžu stejně!“ sykla bolestí. Ta rána jí musela hrozně pálit a byla to moje vina! Kdybych se jen dokázala z bludiště dostat rychleji! Počkat! Ohlédla jsem se na Ivana. „Zavedeš nás za Samaelem? Prosím!“ dodala jsem zoufale. „Dobře, ale něco za něco.“ „Moje kamarádka může umřít!“ zoufala jsem si. „Co po mě chceš?!“ „Pusu. Od vás obou.“ Polkla jsem. Polkla strachem ne kvůli sobě, ale z toho, co uvidím až se ohlédnu na Lucianu. A ano - její výraz s mohutným předkusem potvrdil moje obavy. „To radši umřu!“ odvětila chladně. Nevěděla jsem, co dělat. Respektive věděla, ale nemohla se rozhodnout. Jistě, že tu Lucianu nenechám umřít, ale pokud si ten člověk vytyčil takové podmínky, pak existují jen tři možnosti. Buď to Lucianě rozmluvit, což je zbytečné zkoušet nebo to rozmluvit Ivanovi, což už zní lépe anebo převzít iniciativu. Já ale nejsem stavěná na násilnosti... Pobídla jsem Ivana, aby se mnou odešel kousek stranou. „To, co chceš to… nemyslíš vážně, že ne?“ „Proč by ne?“ cenil žluté zuby v úsměvu. „Protože… protože ona taková není. A možná… že já také ne. Takže bychom tuhle trapnou situaci museli řešit jiným způsobem. Jen tak mimochodem…“ Nahnula jsem se k Ivanovi a tiše mu zašeptala: „Jsem světová přebornice v Muay Thai.“ Sice to nebyla pravda, ale znělo to líp než box. Ivan nahodil úšklebek značící uznání. Poté zcela vážně řekl: „To jsou Thaiské masáže, že jo?“
„Eh… možná tak masáže pěstmi. Podívej, buď nás teď hned odvedeš za Samaelem nebo tě budu, ač velmi nerada, nucena donutit násilím a věř mi, že na to mám.“ „Aha…“ vycenil zase úšklebek. „Víš, život mě už něčemu naučil. Můj největší poznatek je ten, že ženy se nemají podceňovat. Heh, samozřejmě, že vás za Samaelem zavedu. Jen jsem byl zvědavý na tu tvoji tvrdohlavou partnerku. Věř mi, že čím dříve pochopí, že tady není svým pánem, tím snazší její zbytek života bude.“
Samotnou mě zajímalo, kudy se dostaneme ven. Ale Ivan se zdál, že naprosto přesně ví, jak z bludiště. Nejprve jsme se vydali rovně a poté do jednoho ‚gulášového‘ sálu. Ivanovi plechovka od guláše v samém středu sálu neunikla. „Dobrý pokus,“ ušklíbl se. „Ale zbytečný.“ „Jak to myslíš?“ nedalo mi to. „Bludiště sice stojí na nějakém systému, který se určitě dá odhalit, ale trvalo by ti to celé dny. Jednotlivé chodby totiž kolikrát vedou tam, kde by logicky měly být jiné chodby, jenomže nejsou. Záleží totiž na tom, z jaké chodby a kam míříš.“ Zatímco Luciana pohoršeně odfrkovala, já musela to slůvko říct – „Magie.“ „Jistě,“ potvrdil Ivan. „A i když se to nezdá, manipulace s prostorem patří k poměrně těžkým kouzlům. Dnes už by ji Samael nezvládl. Můj pán před lety přišel o část své moci. Vlastně dvakrát. Jednou počátkem třináctého století, podruhé před dvaceti lety, zhruba.“ „Co se stalo?“ zeptala jsem se opatrně a vrhla na Lucianu významný pohled. Moje kamarádka je skvělá, ale někdy moc neuváženě mluví. Doufám, že moje mrknutí pochopila. „No…“ zamyslel se Ivan a já vzdala snahu vyznat se ve změti chodeb. Raději jsem byla zvědavá na jeho reakci. „Hádám, že když jste tady dole, něco už o mém pánovi víte.“ „Ano, vládl tam nahoře. V Rituální komnatě, že?“ „Přesně tak, jenomže byl poražen. Neradil bych vám o tom před ním mluvit, ale porazil ho jeho vlastní syn. Byl to člověk, protože ho Samael počal s lidskou ženou, ale měl určitou odlišnost od běžných lidí. Využil jí a Samaelovy magie, aby ho vystrnadil. Otci Samaela, respektive našemu a teď už i vašemu bohu, se to pochopitelně nelíbilo, protože ten incident zostudil samotné Peklo. Asi by se mi taky nelíbilo, kdyby se synáček spustil třeba s ovcí. Myslím, že tak nějak to Stvořitel vnímal.“ „A co ten druhý případ?“ snažila jsem se diplomaticky volit slova. „Chm… to bylo…“ Nechtělo se mu mluvit. Ohlédl se na mě, nahodil úšklebek. „Prostě ho porazila jedna žena.“ „Jaká žena?“ přitlačila jsem na pilu. „Ehm, taková drobná, malá. Bylo snadné ji podcenit. O to bolestivější pak byly následky. A už toho nechme!“ zvolal ale ne rozčílením. Stanuly jsme totiž nad schodištěm a ne jen tak ledajakým. Ohromné, skoro šest metrů široké schodiště vedoucí strmě dolů. Dolů do hloubky, kam ani nešlo dohlédnout! Jen co jsem stanula na okraji a shlédla do té černoty dole, zamotala se mi hlava. Rychle jsem se potřebovala o něco opřít a nejblíže stál Ivan. Chytil mě kolem ramen a pomohl mi najít stabilitu. „Opatrně,“ řekl, „ať tam nespadneš. Pády do hloubky jsou nepříjemné. O tom vím své, věř mi.“ Raději jsem couvla, aby nebyla vidět ta propast. Obloukovitá klenba nad schodištěm však úplně stačila. Vypadalo to, že je tvořena z lebek! Jedna lebka vedle druhé a jejich oční důlky jako kdyby se dívaly na ty, kdož kráčí dolů do hlubin. „Dám ti jednu radu,“ řekl Ivan. „Nekoukej se ani nahoru, ani dolů. Měj oči zavřené a jen pomalu kráčej vpřed. Budu tě přidržovat.“
„Já to nějak zvládnu. Spíš přidržuj Lucianu. Aby se jí z té bolesti nezamotala hlava.“ Ivan vrhl rychlý pohled na moji mračící se kamarádku. Její výraz ve tváři hovořil za vše. „Myslím,“ dodal Ivan, „že tvoje kamarádka o pomoc gentlemana stát nebude.“ „To tedy nebudu!“ odsekla a vykročila na první schod. „A radši se nepřibližuj,“ dodala, „nebo zažiješ další strmý pád!“ V ten moment jsem netušila, zda máme jít před Lucianou nebo až za ní. Pouze jsem se nechala vést Ivanem, snažila se nevnímat co vidím a modlila se abych nespadla. Byla to hrozná výška, přímo neskutečná! A to jsem nikdy závratě neměla, dokonce jsem se v pubertě pár let věnovala lezení na umělé stěně, jenže tohle šílené schodiště bylo o něčem jiném. To ticho, ta hloubka, ta šířka a ta klenba! Navíc schody byly tak strmé, když jsem udělala krok, měla jsem pocit, jako když kloužu dolů. Uff, celé to vyvolávalo tak děsivý obraz, že jsem jen stěží dokázala pokračovat. Přišlo mi to horší než stát na samém okraji srázu a hledět do bezedné propasti. Ještě že tu ten Ivan byl! Aby mi Ivan trochu ulevil od té hrůzy, pokoušel se na mě mluvit. Nevím, snad bych se radši soustředila na schody, abych třeba nezakopla, ale… ale… „Jak je vůbec možné, že se tu ocitnou dvě takové dámy?“ „Až u Samaela, Ivane. Opravdu ti to řekneme až před ním.“ „Nemyslel jsem tohle. I když nad důvodem návštěvy přemýšlím celou dobu a stále nemohu přijít na nic lepšího, než že vás sem poslal děda Mráz, abyste mi zpříjemnily život. Budou přece Vánoce, ne?“ „Vánoce? Je červen!“ „Eh… to jako… opravdu?“ zaskočila jsem ho. „Počkej… ale já už patnáct let slavím Vánoce… v červnu?!“ „A předtím jsi je slavil kdy?“ „Nikdy. Začal jsem až před patnácti lety, to abych si zpříjemnil život.“ Luciana se ohlédla za sebe na nás. „Mám pro tebe jeden dárek od dědy Mráze. Stačí jít blíž na dosah ruky.“ „Zrovna tebe, Rolničko, mám pocit, že jsem někde viděl. Nejsi nějaká známá herečka? Nebo modelka? Nejsi glamour modelka?!“ „Sklapni, zmetku!“ vyštěkla Luciana, pohrozila Ivanovi pěstí, když zaškobrtla a… „Ááh!“ Vyběhla jsem k ní, zatímco balancovala na samém okraji jednoho schodu. Brala jsem schody po třech, ale pak pod nohou ucítila prázdno! Část schodu byla ulomená, já klopýtla a šla hlavou k zemi! Snažila jsem se pád korigovat a spadnout na bok. Povedlo se mi to jen zčásti. Náraz hran schodů na žebra bolel jako čert a já se kutálela ze schodiště dál. Au, au, au… ta bolest byla hrozná. Slyšela jsem jak volají mé jméno. Nemohla jsem to zastavit, nebylo se o co zapřít. Zastavil mě až tvrdý dopad na podlahu.
Au, jau… moje boky… Ležela jsem na zádech, tělo mě hrozně bolelo, nejvíce žebra, ramena a… uff ještě štěstí, že jsem si moc nenatloukla hlavu. A taky, že jsem nepadala až svrchu. Viděla jsem jak ke mě přibíhají ti dva. Pokusila jsem se posadit. Au, au moje kyčle byly proti. Ivan seběhl až dolů a sklonil se ke mně. „Žiješ ještě?“ „Eh, snad jo.“ „Tak to tě lituju.“ „Lituješ?!“ zapřela jsem se lokty o podlahu. „Víš, nevím, co si od pobytu tady dole slibuješ, ale pokud jsi tam nahoře nebyla odsouzenec na smrt, nemáš lepru anebo deset dětí, pak sis nepolepšila.“ Ivan mi podal ruku a pomohl mi se zvednout. Uff, záda! Moje záda! Dokázala jsem si kleknout ale narovnat se už ne.
„Zvládneš vstát? Já bych tě klidně odnesl, ale bojím se, že si udělám kýlu.“ „Ehh…“ nemohla jsem se na něj zlobit. Připadal mi tak veselý vzhledem k okolnostem. A v jeho modrých očích jako kdyby se odráželo nadšení z toho, že tu najednou není sám. Nemyslel ta slova zle. „Tak pojď,“ pomohl mi se narovnat a já cítila, jak mi v zádech zapraskalo. Uch… musela jsem si hnout se zády. Nedokázala jsem se úplně vzpřímit, to prostě nešlo. „Taky jsem si tu jednou natloukl nos. Byla z toho zlomená ruka.“ „Eh, z jaké výšky jsi padal?“ Ivan pohlédl vzhůru. „Tak o polovinu menší. Holt umíš dobře padat.“ „Jo… soupeřky mě to naučily.“ „Soupeřky?“ „Muay Thai nejsou masáže, je to bojové umění. Ale já ti trochu lhala. Dělám box a kickbox. Ale teď bych nějakou masáž vážně potřebovala.“ „Vida…“ podepřel mě Ivan a společně jsme kráčeli dál. „Já si říkal, že ty svaly nemáte na ozdobu. Až se dáš do kupy, naučím tě Sambo. A tebe…“ pohlédl na Lucianu, která stěží uzvedla ruku. „tebe naučím pár vtipů o Rusácích.“ „Ty sklapni a ty – jsi v pohodě, Natašo?“ „Neboj se o mě. Jen jsem se natloukla. Heh, po našem zápase o titul jsem na tom byla hůř, vzpomínáš!“ „O titul?!“ podivil se Ivan. „Jaký titul?“ „Ještě jsem ti neřekla všechno. Já jsem mistryně světa! A tady Luciana je bývalá mistryně světa.“ „Á-há.“ zamrkal na mě Ivan, „Takže jsem obklopen bývalou a současnou mistryní světa v boxu. No vida… asi jsem se zamiloval.“ Ivan se náhle zastavil, trochu se pokrčil a políbil mě na ústa. Jemně mě držel za tváře a dal mi pusu. Zničehonic! „Co blázníš?“ vytrhla jsem se mu. „Jen klid. Chci ti jenom vyznat lásku. Lásku na první pohled. Víš, tady dole sice plyne čas pomalu, ale čím déle člověk čeká, tím rychleji pak koná. Navíc tady dole musíš trochu pozměnit nároky. Od této chvíle až do konce tvého života se budeš potkávat se dvěma chlapama. A jeden z nich má rohy. Takže tvým osudovým mužem jsem já. Teď ještě Samaela přesvědčit, aby tě nechtěl mít na hraní, eh, totiž na mučení.“ „Na mučení?!“ zhrozila jsem se. „Máš výhodu – nejsi Gordon. Nejlepší by asi bylo, kdybys mu řekla, že jsi umělkyně. Umíš řekněme… zpívat?“ „Eh, ne.“ „Škoda. Někdy je tu hrozná nuda, víš? Rád si zpívám.“
Chodba dál vedla sotva dvě stě metrů a končila dalším schodištěm! Tentokrát vedoucím vzhůru, ale stejně vysokým a strmým. Uch, bože, to snad ne! Ale ještě než jsme tam vykročili, Ivan poukázal na dvoje dveře po stranách se zamřížovanými okénky. Byly naproti sobě, zhruba v polovině celé téhle chodby mezi schodišti… Hm, skoro bych řekla, že Samael miluje symetricky laděnou architekturu. Zaslechla jsem zpoza levých dveří hlasy. Ne, vlastně jeden hlas. Tenounký, tichý a smutný. „Co… co to je?“ zaposlouchala jsem se do toho hlasu. „Uvidíš,“ odvětil Ivan a vedl mě blíž ke dveřím. Hlas stále sílil – přibližovaly jsme se a já brzy začala rozeznávat jednotlivá slova. „Pekaři, pekaři!“ ozval se radostný křik. Ta radost ve mně ale rázem vyvolala obavy. „Kdo to je?“ zeptala jsem se Ivana. Tak rychle mi neodpověděl, ale když jsme dorazili ještě
blíž, zaslechla jsem, jak si za dveřmi kdosi prozpěvoval. Ivan se zastavil a řekl: „Můj pravidelný zlepšovák nálady. Vždycky když tudy procházím do práce uklízet odpad a slyším ten její jekot, řeknu si, že na tom nejsem tak špatně.“ „To ti jí není líto?“ divila jsem se. „Většinou zní spokojeně. Poslouchej…“ „Já jsem koblížek!“ ozvalo se jemným hláskem. „Jsem koblížek s láskou dělaný, z mouky tvořený, smetanou smíchaný, na másle smažený, na okně chlazený. Dědovi jsem utekl, babičce jsem utekl, zajíčkovi jsem utekl, vlkovi jsem utekl a tobě Samaeli, tobě taky uteču!“ „Vnímá…“ zašeptala jsem. „Ví kde je.“ „Pochybuju. Včera byla labutí, to nebylo tak zábavný, ale před třemi dny se vyptávala Černého zrcadla, kdo je na světě nejkrásnější. A představ si, vždycky popsala mě. No nic, půjdeme?“ „Ne, počkej!“ zarazila jsem Ivana. Luciana mě chytila za ruku. „Kašli na ní.“ „Chviličku,“ přiložila jsem ucho ke dveřím a zaposlouchala se. „Haló! Jste tam? Paní… paní Gordonová?“ „Tady nikdo není!“ ozvalo se. „Tady je koblížek! S láskou dělaný, z mouky tvořený, smetanou smíchaný, na másle smažený…“ Nemělo to význam, Ivan měl pravdu. Jako kdyby ani nebyla sama sebou. „Kdo to vlastně je?“ zeptala jsem se. Ivan si mě měřil zvláštním pohledem. Jiným než prve. Překvapilo mě to. „Odkud znáte Gordonovy?“ zeptal se. „Pokud si vzpomínám, už tam pod Bránou jste říkaly, že tu Samael má nějaké ženy. Vy je znáte, co? Myslím, osobně je znáte.“ „Ehh…“ zatraceně, „no… když jsem hledala způsob, jak se za Samaelem dostat, trochu jsem se sblížila s rodinou Gordonů.“ „Opravdu?“ zamyslel se Ivan. „Na něco se zeptám, ale neptej se mě, proč to chci vědět. Asi před dvanácti lety Samaela zkontaktovala prostřednictvím takového… portálu jedna žena. Ta žena… ona žije někde na panství? Nebo… nebo spíš, ona ještě žije?“ „Eh… teď nevím… koho máš na mysli.“ Zatraceně. S Lucianou jsme si vyměňovaly pohledy a já litovala toho, že jsme si nedohodly nějakou společnou řeč. Ale nebyl čas, všechno se to seběhlo tak rychle! Ivan se nedal: „Ta žena je taková… asi o hlavu a půl menší než tady tvá kamarádka. Černé vlasy, tmavé oči, je to Asiatka, poměrně vzteklá. Tak mě napadlo, jestli ji náhodou neznáš.“ „Ne!“ odvětila jsem vzápětí. Všimla jsem si totiž, jak se Luciana nadechuje k odpovědi. „Já jsem jednala jen s pánem zámku. Se… se Samuelem Gordonem.“ „Aha…“ kývnul Ivan hlavou a vykročil ke schodišti. Uff… tohle se nemuselo stát, kdybych si dávala pozor. Ale mohlo to dopadnout hůř. Samael Kasumi nenávidí. Kdoví, jak by mohl reagovat, kdyby se ukázalo, že s ní máme něco společného. Mohl by vyzvídat, mohl by i vyslýchat a mučit, pokud by nebyl spokojený.
Bedlivě jsem pozorovala Ivana celou cestu po druhém schodišti vzhůru. Naražená záda mě stále bolela, vzestup byl namáhavý, avšak mě zajímal jen Ivan. Zprvu jsem myslela, že jeho zamlklost značí, že něco tuší. Ať už to mohlo být cokoli. Nevěděla jsem, co si počít. Mám to nechat být a mlčet? Nebo mu mám říct pravdu a doufat, že si ji nechá pro sebe? Trápilo mě, jak zvážněl. Jenomže kousek za polovinou schodiště zvesela spustil: „Teda… ty schody, to je věc, co? Už dvacet let chápu ty, co říkají, že nejhorší na jejich práci je cesta tam a zpátky. Já tudy
procházím třikrát denně.“ „Třikrát?! Tři tisíce schodů denně?!“ „Jo. Ráno tisíc do práce, k večeru tisíc do komnat a pak ještě dvakrát pět set s jídlem pro Koblížka.“ „To je hrozný.“ „Zvykneš si. Zvlášť, když může být mnohem hůř. Teď na to budeme dva anebo možná…“ Ivan se ohlédl na Lucianu, která šla za námi. Zaostávala a hodně! Opírala se zdravou rukou o stěnu a sbírala síly. Raději jsem se vrátila pro ni a pomohla ji pokračovat. „Vydrž,“ povzbuzovala jsem ji, „už tam budeme. Samael tě dá zase do kupy.“ Když na mne Luciana zase pohlédla, nemohla jsem si nevšimnout narudlých tváří. Přiložila jsem jí dlaň na čelo. „Proboha, vždyť máš horečku!“ „Ehh… asi otrava krve… Zabije mě konzerva… Úžasný.“ „To zvládneme, je to jen kousek.“ Ivan vykročil k nám, aby mi pomohl Lucianu podepřít, když ho ta okřikla: „Ty na mě nesahej, hajzle!“ „Fajn…“ couvnul Ivan na vyšší schod. „Umírajícím se má vyhovět.“ „Ty…“ napřáhla se Luciana rukou, když jí vinou bolesti musela hned sklopit k tělu. „Auu…“ sténala. „To smradlavé svinstvo určitě urychlilo otravu.“ „Radši už mlč, Luciano a pojď. Ivane, jak je to ještě daleko?“ „Vyjdeme nahoru a jsme tam. Ale být tebou, přesvědčím Rolničku, aby se naučila klečet na kolenou.“ Luciana dokázala jen zlostně zavrčet. Popravdě zatím jsem nepřemýšlela nad tím, co přesně udělám tváří v tvář Samaelovi. Samozřejmě mám plán od Kasumi, nicméně stačí jedna komplikace a musím improvizovat. Ach jo… obávám se, že dva roky chození do dramatického kroužku na základní škole nebude dost, abych přesvědčivě dokázala zahrát to, co chci. Ivan se směje, ale ve skutečnosti stojím na hraně a paradoxně je možné, že jsem na tom teď hůř než Luciana.
Konečně jsme vylezli nahoru. Moje záda přestávala bolet, to Luciana zatínala bolestí zuby. Kdyby nebyla neskutečně tvrdohlavá, přesvědčila bych ji, aby si ránu alespoň ovázala Ivanovým trikem. Tady nahoře byla rovná chodba. Na podlaze něco jako zelený koberec, spíš zbytky koberce a na stěnách zdobené svícny ve tvaru obrácené lebky. Svíce byla uvnitř a očními důlky vrhala zajímavě tvarované kužely zeleného světla. Jen kousek dál, zhruba v polovině chodby byla dvojitá dřevěná vrata. Dřevěná! Ovšem dřevo staré a ztrouchnivělé. Ivan se chopil dveří a jednu polovinu opatrně otevřel směrem sem do chodby. Asi se bál, že se dveře rozpadnou. My tak mohly projít do širokého sálu s balkony po stranách, kam vedly vždy dvojice schodišť z rohů sálu. Monumentální! A naproti, přímo proti nám seděl on. Tři vysoké schody k trůnu z kostí. Bílé křeslo slepené z žeber a páteří. A na vršku opěradla veliká lebka. Ovšem nic z toho nepoutalo moji pozornost tolik, jako okřídlený démon sedící zamyšleně s podepřenou bradou na onom trůnu a pozorující postavu v černém plášti a s kapucí na hlavě. Měla vztyčenou hlavu a zpívala démonovi jakousi podivnou píseň… „Můj pane, králi všech démonů přišla jsem za tebou, slyš, z jakých důvodů zdál se mi sen, a tobě přišla jsem jej říct Slibuji, jen pravdu uzříš a uslyšíš Klaním se před tebou, můj vládce, ó pane můj, navždy budu tvou věrnou princeznou,
Můj pane, králi všech…“ „Áh, drž hubu!“ přerušil jí Samael. „Znám ty tvé odporné podlézavé písně. Táhni k čertu, mám tu hosty!“ Žena šouravým krokem odešla a mě neuniklo velké těhotenské břicho, které ani plášť dostatečně nezakryl. Démon si pokynem ruky přivolal Ivana a já mohla lépe pozorovat tu nečistou zrůdu. Vysoký, mohutný, hnědý… pletence svalů na pažích, ostré drápy na rukou a rohy! Vlastně jeden roh, který mu vystupoval z čela a vzápětí se rozdvojoval a klesal mu dozadu ke křídlům. Oči mu rudě žhnuly a výrazné nadočnicové oblouky dotvářely vizáž démona z nejčernějších snů. Ano, Kasumin popis byl přesný, do detailů. Přemýšlela jsem, že před ním padnu na kolena, avšak vím, že Luciana by zůstala stát, čímž by na sebe jen upoutala pozornost. Slova se chopil Ivan, to když ukázal na nás a spustil: „Tyhle dvě prošly Bránou Pekel. Tvrdí, že sem skočily dobrovolně, ale důvod řeknou jen tobě. Jedna z nich,“ poukázal Ivan na Lucianu, „se zranila o ty odporné konzervy. Už jich tam dole je další hromada! Zahojíš jí tu ránu, můj pane?“ „To ještě uvidím,“ zabručel démon zlostně. Hm… mluvil anglicky. I Ivan mluvil anglicky. Zdá se, že Ivan nezná zdejší jazyk. Nebo… není podle Samaela hoden jím mluvit. Těžko říct. „Co tu chcete, vy dvě mrchy?!“ zaburácel zlostně. Ať už řekl cokoli, pokaždé to znělo jako kdyby cítil jen zlobu a nenávist. Přistoupila jsem blíž a to bez bázně. Teď hraju o život a nejen o svůj. Na obavy není čas. Položila jsem si dlaň k srdci a sklopila hlavu. „Tak jsem se dočkala…“ „Co to mektáš, lidská ženo?“ „Mým osudem se stalo dojít až na toto místo. Moje rodina v průběhu času měnila jména i bydliště. Stěhovala se z místa na místo napříč celým světem. Jejich dědictví však nepocházelo z majetku, ale odtud…“ poukázala si na hruď, „mám to v krvi, mám to v sobě. Já patřím na toto místo, ó Samaeli!“ „Hah, rád bych věděl, proč si to myslíš, pomatená ženo!“ „Protože jsem tvé krve! Jsem potomkem Andrasty!“ „Co?!“ zarazil se démon. Prudce se zvedl ze stolce a zamával křídly. Já přikročila ještě blíž. Sahala jsem mu sotva po hrudník, tak vysoký byl. „Je to tak jak říkám. Už od narození moji předci a já též, cítili, že nepatří tam nahoru. V naší blízkosti zvířata nevydrží – ztratí smysly a kontrolu. Cítí z nás něco víc, něco čeho se bojí. Já nejsem obyčejný člověk, můj králi. Nebo ti snad mohu říkat bože? Vždyť to ty jsi vytvořil můj rod!“ Samael mě vzápětí sevřel hlavu mezi dlaněmi. Pevně ji stisknul. „Až prohlédnu tvoji lež, blázne, vyrvu ti za ta opovážlivá slova páteř z těla!“ Zmohla jsem se na jediné - zavřít oči a modlit se. Opravdu jsi tomu věřila, Kasumi? Věřila jsi, že to může vyjít? Že může zjistit, kdo jsem, nebo spíše kdo nejsem? Ano, mám v sobě DNA Andrasty. Ať ti čínští vědci vyzkoumali cokoli, jejich speciální látka pocházela z těla Andrasty. Kdoví, jak je to možné, když Andrasta zemřela před stovkami let. Snad se její tělo uchovalo v ledu. Snad. Samael s Andrastou nikdy neobcoval, tedy v mém těle není krev Gordonů ani jediné stopy po ní. Ale už to není ani lidská krev. Cítila jsem podivný tlak, který jako kdyby vycházel z dlaní Samaela a prostupoval mi skrze lebku. Taková otupělost smyslů… která však vzápětí pominula a Samael couvnul. Hleděl na mě. Dlouze si mě prohlížel od hlavy až k patě. Obešel mě a díval se dál. Ale ne jako na kořist. Až pak lusknul prsty. „Ivane, připrav tabuli na hostinu. Dnes večer se na Karasal vrátila Andrasta!“
Ivan se tvářil, jako kdyby viděl červeného slona. He, červeného slona… na tohle nikdy nezapomenu. Africké děti dovedou někdy tak šokovat… A já teď byla šokována. Asi dvě vteřiny, potom ze mě všechno spadlo. Dokázaly jsme to. První fáze Kasumina plánu je úspěšně za námi a já cítila, jako kdybych dostávala do rukou královské žezlo. „Samaeli?“ oslovila jsem démona. „Tady Luciana je moje dlouholetá přítelkyně. Když jsem se rozhodla jít sem, sem na místo kam patřím, trvala na tom, že půjde také. To díky ní jsem v sobě našla odvahu odhalit můj původ i skočit sem do samotného Pekla. Prosím, pomoz jí od té rány.“ „Maličkost…“ vykročil Samael k Lucianě. Poté jí přejel prsty po ráně, která se během mrknutí oka zacelila. „Ivane!“ zvolal zase Samael. „Odveď tu ženu do cely.“ „A-ale…“ bránila jsem ji, „Ale proč? Ráda bych jí měla nablízku.“ „Už jsem řekl!“ zvolal Samael, avšak ne tak zlostně jako předtím. „Po tvém boku, Andrasto nebude žádný člověk! Takovou špínu si nezasloužíš.“ „Ale a co kdyby byla mojí otrokyní?“ „Tvoje kamarádka, o jejíž život prosíš jako otrokyně?! Ha, tomu sama nevěříš. Nejdříve si ona musí uvědomit kde je její místo a ty, kde je to tvé. Především však musíte chápat ty propastné rozdíly mezi vámi. Takže do cely s ní! Alespoň na nějaký čas.“ Nemohla jsem tlačit na pilu. Jediné, co jsem mohla dělat, bylo sledovat, jak Ivan odvádí moji nejlepší kamarádku tam, odkud jsme přišli. Propastné rozdíly mezi námi?! Ovšem na druhou stranu… díky bohu za ně.
Luciana Fantazie… tak to přece jen vyšlo… I když jak pro koho. Mě čekalo ještě jednou ‚schodiště‘ ale tentokrát s lehkostí a bez bolesti. A taky bez pomoci. To, že vážím metrák, neznamená, že se po pár schodech zadýchám jak bachyně. Toho Ruského sráče bych dokázala tady na schodech uštvat. Pche, jak se na mě pořád koukal. Jen co jsem na něj pohlédla, zakřenil se na mě tak až se ve mně vařila krev. Tak ráda bych ho zkopla svrchu dolů a jen sledovala, jak se kutálí po stovkách schodů. Amerika nebo Rusko, Anglie či Německo, Japonsko nebo Čína, svině jsou všude. Sešli jsme asi do dvou třetin schodů, když ten sráč začal: „To jsem nečekal.“ Tse, po dvaceti minutách si všiml, že se něco stalo… Idiot. „Dvacet let tady žiju a největší změna byla, když se Angelina definitivně pomátla a dneska to vypadá, že se budu muset klanět paní hradu. Původně jsem myslel, že když jste vymlátily zápasnice na povrchu, chcete si to rozdat i se Samaelem a ono ne. Dobře pro vás.“ „Drž…“ „Co?“ „Hubu!“ vyštěkla jsem. „Proč? Vypadá to, že Nataša má slabost pro rohaté démony, takže na mě jsi zbyla ty, Rolničko.“ Sešly jsme ze schodiště, on přiběhl přede mě, klesl na kolena a řekl. „Vezmeš si mě?“ „Leda bys byl poslední chlap na celém světě!“ „Ale to já jsem!“ zvolal nadšeně. I když se mi spíš vysmíval. „Nikoho jiného tu nenajdeš, věř
mi.“ „Já už přítele mám, ty bastarde!“ „Eh, on ještě někdo přijde? Dneska to tady je jak v Moskvě na Rudém náměstí při výstavě mumifikovaného Lenina. Jo, to mi musíš říct – jak se nám vede ve světě, už jsme zase kamarádi s východní Evropou?“ „Myslíš, jestli už ji zase vykořisťujete? Asi tě zklamu. O to se teď stará má země!“ „Jo? Seš na to patřičně hrdá, co?“ „Byla bych, kdyby má země nebyla schopná mrknutím oka zabít tisíce mých krajanů a svézt to na islámské teroristy.“ „Jo, země neomezených možností. Bůh žehnej Americe…“ „Tak,“ odemkl klíčem dveře naproti cele s tou cáklou Gordonovou. „Tady teď budeš bydlet. Hilton to není, ale zase máš naproti kulturní vložku.“ Zaposlouchala jsem se do zvuků z vedlejší cely. Angelina byla zase v ráži. „Někdo ti zamotal ceduli?“ řvala. „Tu hlavu máš obráceně!“ křičela pomateně. „Chci velrybu s výhledem na moře. Paní Bibová, dám si jednoho malinového Darrena.“ „Bože…“ zamručela jsem. „Co kdybych řekla, že chci jinou celu?“ „Obávám se, že to nepůjde.“ „V tomhle hradu jsou jen dvě cely?!“ „To ne, ale ty další jsou v kobkách, kterými se prohánějí duše. Nemohl bych ti tam nosit jídlo, takže jsou to spíš hladomorny, ale kdybys chtěla držet dietu…“ „Zmlkni! Jsem už alergická na ty tvé průpovídky! Prostě zmlkni!“ vztekala jsem se. Zalezla jsem do cely. Chmm… velká a prostorná. S plechovou deskou zakrývající jímku. Dokonce s kůžemi na kamenné posteli. Čekala jsem to horší. „Tradá…“ otočil Ivan klíčem v zámku a pohlédl do cely přes mříže ve dveřích. „Stavím se tu večer a přinesu ti jídlo a nějaké oblečení. Nebo oblečení vynecháme? Mně u žen nevadí, když chodí naostro… pokud je na nich něco k vidění. Věděla jsi, že v biologii jsem málem propadl z lidského těla? Nikdy jsem se nedokázal naučit všechny ty kostičky a svaly a ještě je uspořádat k sobě. Tak bych se to mohl doučit, co ty na to? Začneme se svaly a kostru si necháme na potom, až budeš v té hladomorně.“ „Vypadni!“ zalomcovala jsem mřížemi. Uf, konečně byl pryč. Najednou ani ta cela nebyla tak hrozná. Mé království na pěti metrech čtverečných. Kam se to hrabe na moji ložnici. Postel s hedvábnými závěsy, modrofialové stěny, turecký ručně tkaný kobereček… Doufám, že tuhle pitomou válku nestrávím v téhle zatuchlé cele! Hm, zaměřila jsem se na protější dveře, odkud se teď ozývalo neartikulované žvatlání. Jen tak blekotala, bez jediného rozumného slova. Ale přesto mě to rušilo. „Hej?! Nemůžeš být tiše?!“ „Tiše tiše, démon spí. Kdo ho vzbudí, toho sní.“ „Já to myslím vážně, krucinál! Slyšíš?! Nemusíš přece pořád žvanit, ne?!“ „Angelino, Angelino, ty jsi zase zlobila bratříčka. Za trest nesmíš do večera mluvit.“ Kristepane, to snad není pravda. To bude život... Musím tu slepici umlčet. Ehh… zkusím to jinak. „Angelino?“ zavolala jsem ji tak vlídně jak jen jsem dokázala. „Angelino, ty jsi dcera Samuela Gordona, vzpomínáš si? Samuel Gordon, takový…“ Sakura mi ho párkrát popisovala, „takový vlasatý trouba. Bydlel na Black Mirror, vzpomínáš si na Black Mirror?“ Byla tiše. Nějak dlouho byla tiše. Kdyby byla takhle tiše po zbytek života, nestěžovala bych si. Potom ale tenounkým hláskem promluvila: „Samuel…“ pronesla jakoby vzpomínala, „málem upálil moji matku. Škoda, že jen málem.“
„Proč? Ty ji nenávidíš?“ „Kdyby uhořela, nikdy bych se nenarodila. Proč jsem byla posedlá touhou vyvolat Mordreda? Proč?!“ zařvala tak náhle až mě to skoro vylekalo. „Je to krví dvojčete? Krví, která se v lůně mé odporné matky promíchala a místo v těle mého bratra skončila ve mně?! Komu dávat za vinu své postižení, které mám od narození, když ne matce a otci? Komu?!“ Ty její poslední úderná slova neměla chybu. Jako kdyby si tím řevem snažila něco dokázat. „Poslouchej, Angelino, tvůj bratr už je mrtvý.“ „Mrtvý, ano! Samael to naznačoval. Ha… velký hrdina, čestný bojovník a jak dopadl. Porazil ho Mordred, co?!“ „Ne, ne Mordred. S tím si Adrian poradil, toho přemohl. Ale nad jeho síly byla…“ K čertu, asi bych to neměla říkat. Ale kdo nás tady dole uslyší? „Adriana porazila Kasumi Sato!“ „Kasumi? Přemožitelka Samaela! A přemožitelka Adriana? Che, che, che…“ ozýval se škodolibý smích. „Tak to vidíš, bratříčku, v tomhle světě ti hrdinství nepomůže. Jsi hrdinou jen na okamžik, jen dokud držíš v rukou otěže moci. A pak se najde někdo silnější, kdo tvůj příběh utne nezávisle na tom, kolik dobrých věcí jsi vykonal. Jako tvá matka utnula můj příběh. Až na to, že můj dobrý skutek byl jen jeden – nařídila jsem podpálit zámek zla. Hej, ty, ženo?!“ viděla jsem, jak se prsty chytila mříži. Dlouhé nehty, špinavé prsty... do tváře jí však nebylo vidět. „Řekni mi, jaká je ta Kasumi. Kde je, co s ní je? Žije ještě?!“ „Žije. A je to...“ počkat, co vlastně je? Samuel je otec Angeliny a Kasumi je jeho… „Kasumi je tvoje nevlastní matka.“ „Ehh… matka… nemám ráda matky. Ale… Kasumi… he, he, he… matka, matka… matka která zabila mého bratříčka. To je dobrá matka. Eh… vymyslela jsem, jak Kasumi porazit, jak ji dostat sem do Pekla. Nechtěla jsem jí ublížit, chtěla jsem se dostat domů. Ale nevyšlo to a Samael... on mě... He, he, Kasumi, Kasumi. Héj, Kasumi!“ Začala jen tak volat její jméno. Jako kdyby to byl další podnět, který ovládnul tu její zmagořelou mysl. To byl konec náhlé chvilky rozumu. Nijak jsem si nepomohla, naopak teď měla spoustu elánu. Vyřvávala Kasumino jméno na celé podzemí a neustále jí děkovala za to, že zabila Adriana. To se teda povedlo… doprčic!
Uplynuly celé hodiny. Chtěla jsem si zdřímnout, jenže to nešlo. Pak jsem vzpomínala na Valdu, ale sotva jsem udržela myšlenky v hlavě. Pak mě začala hlava bolet. A ta mrcha pořád řvala Kasumino jméno. Pořád, pořád dokola, do zblbnutí. Snad ani já bych neměla sílu tak dlouho řvát. Tak sem tak jako debilně seděla opřená hlavou o zeď a představovala si, že ji škrtím. Hezká představa. „Večeře!“ vytrhlo mě z krásných představ. „Jídlo!“ zvolal Ivan přes mříže. „Koukám,“ kývnul hlavou vedle, „že si užíváš.“ „Jo…“ Angelina pořád řvala to jediné podělané jméno. Kasumi, Kasumi, Kasumi… do zblbnutí. „Hele,“ zvedla jsem se, zatímco Ivan vložil klíč do zámku, „Kdo je vlastně ta Kasumi?“ „Kasumi?!“ Ivan otevřel a podal mi misku s rýží a nudlemi na kovovém tácku. „Panstvo už je po hostině a tohle mám pro tebe ze svých zásob. Radši se neptej, kde jsem to vzal.“ „Ty zbytky, co?“ Vzala jsem si tác. Rejže a nudle rozmáčené ve vodě. „A já už zase…“ „Kasumi, Kasumi, kde jsi?!“ ozvalo se. „Drž hubu!“ obořil se na ni Ivan a kopnul do dveří. „Ty jsi, co já vím, jsi Tarzan, slyšíš, Tarzan. Tarzan skáče po liánách, bije se do hrudi a obšťastňuje hezké gorilí slečny, jo? Tohle jsi. Jsi Tarzan, Tarzan! Huááá!“ začal se Ivan bušit do prsou. „Tarzáán!“ Angelina na moment zmlkla,
Ivan se však neusmíval, už ne. Vlastně se neusmíval ani když přišel. „Tak co mi řekneš o té Kasumi? Kdo to je?!“ „Dej mi pokoj!“ zařval a odešel. Bohužel zamknul. Stejně mě to udivilo, takhle se nechat rozdráždit. Pan Rozesmátý je rozesmátý jen občas. Chm, kdyby nehrozil průser, zeptala bych se ho, jak se cítil, když mu Kasumi namlela tlamu a poslala ho sem do Pekla. Jen co jsem si sedla, připravená se najíst, ozval se z vedlejší cely tak šílený jekot až jsem nadskočila a převrhla misku s jídlem. „Jsem Tarzáán! Hu, hu hu!“
Nataša Zatímco Ivan odváděl moji nejlepší kamarádku, já musela následovat Samaela. Nejprve jsem myslela, že půjdeme po schodišti na balkon nad trůním sálem. Viděla jsem tam nějaké otevřené dveře. A hned na opačné straně byl druhý balkon a další otevřené dveře. Hm, chyběla mi tu výzdoba. Prapory, kandelábry, další koberce, obrazy… cokoli. Copak není tohle místo sídlem jednoho z vládců Pekla? Nebyl čas přemýšlet, Samael mířil ke dveřím pod balkonem vlevo. Veliká dvojitá vrata. Ztrouchnivělé dřevo pobité železem, tak jako všechny dveře tady. Na těchto dveřích byl však řetěz se zámkem. Samael k nim přišel, uchopil zámek a pak... zeleně mu zableskla ruka a jednoduše sundal zámek ze řetězu. Vrata rozevřel a já jej následovala. To mohutné tělo mě znepokojovalo. Možná, že... myslím, že raději bych skončila v cele namísto Luciany. Ale moc dobře vím, že já to musím zvládnout! Jen já. Luciana by to na mém místě nikdy nezvládla. Chodba končila velikým obdélníkovým sálem. Obrovským místem, které však bylo ponořené do tmy. Jen z okna naproti sem proudilo trochu světla. Z okna! První okno, které jsem tu viděla! Jak asi vypadá svět tam venku? Světlo jež odtamtud dopadalo, mělo oranžovou barvu, jako kdyby byl už večer! Přitom jsme sem dolů seskočily před… ani ne osmi hodinami. Bude jen něco po poledni, ačkoli... já hloupá husa – co si to myslím?! Jsem v Pekle! Kdoví, jaká je tady denní doba nebo jak rychle se střídá světlo a tma. Samael se postavil doprostřed tmavého sálu a zvednul ruce nad hlavu. Vystřelilo z nich nazelenalé světlo, které se šířilo po obvodu místnosti a zapalovalo louče na stěnách, stejně jako veliké mísy v rozích a také ohniště uprostřed. Ten proces trval dlouho. Já ani nedutala. Nemohla jsem. Držela jsem se dlaní na hrudi a cítila tlukot srdce. Mezitím se světlo šířilo a každá zapálená louč, každá nádoba, z níž šlehaly plameny, osvětlovala nejen samotný sál, ale též jeho výbavu. Obrovský kamenný stůl ve tvaru písmene U. A v čele trůn z kostí, podobný jako trůn tam v sále, jen o něco menší. Lebky na opěradlech... Brr! Všechny louče ještě ani nehořely, když Samael začal hlasitě hekat. Zprvu mne to vylekalo, potom jsem pochopila, že ta kouzla jsou namáhavá. A on už nemohl. „Uff!“ oddechl si, když sál konečně svítil. Oheň v jeho středu působil tak tajemným dojmem. Světle zelený oheň jako kdyby v něm hořelo baryum. Plameny šlehaly do výše dvou metrů. Samael se opřel znaveně o stůl, zatímco já se nechávala unést velkolepostí jídelny. U stropu visel lustr. Gigantický, se stovkami ověsů a desítkami ramen. Tvořily jej kosti... Nemohla jsem se však nechat okouzlit tímto magickým místem. Náš plán přešel do druhé fáze a já nesměla
ztrácet čas. Tohle není pohádka, tohle je Peklo. Přiběhla jsem k Samaelovi a jemně se dotkla jeho předloktí. „Cítíš se dobře, můj králi? Mám o tebe strach. Vypadáš...“ „Jsem v pořádku!“ okřikl mne až jsem v úleku ucukla rukou. Ten démon byl obrovský! O více než hlavu vyšší než já a urostlejší než kdokoli jiný. Hodně dělala jeho křídla, ale i tělo měl mohutné a silné. „Omlouvám se, nechtěla jsem tě...“ „To nic,“ odvětil s nečekaným klidem a pochopením. Pohladil mne po tváři. Tmavé hnědé hrubé ruce s dlouhými ostrými drápy nebo bych spíš měla říct nehty? „V obličeji jsi krásná. Jiná než má Andrasta, přesto krásná.“ „Děkuji.“ „Ale tvé tělo!“ vykřikl rozrušeně. „Tvé tělo je ošklivé!“ „Mé tělo ale...“ couvala jsem. Vyděsil mě. Opět. „Odpusť já, já...“ „Jsi samý sval! Samý odporný vystouplý sval! Já miluji ženu, ne muže!“ „Ale...“ „Dost!“ Strnul. Zvážněl. Sklopil hlavu. „Odpusť, nechávám se unést,“ řekl mi. On se mi... on se mi omluvil! „Promiň mi to,“ A znovu! „Jsi potomkem mé Andrasty. A když porodila tvé předky, nebyla taková, jakou jsem ji vytvořil. Byla to... hora. Hora svalů tvrdých jako žula a kostí pevných jako ocel. A přesto ji zabili. Tak moc jsem se snažil, aby byla nepřemožitelná, aby si na ni nikdy nikdo netroufl a hlavně... aby se mi vrátila! A to se nestalo...“ ohlédl se na mě smutnýma psíma očima. Očima, které se leskly. Znovu se znaveně opřel o stůl a já mu znovu položila ruku na předloktí. Věděla jsem, že mě neokřikne, teď už ne. „Ale jsem zde, můj pane. Já vím, že sis přál někoho jiného...“ „Ne, ne, Andrasto, já nedoufal už v nikoho…“ Samael obešel stůl a sedl si do jeho čela na trůn. Zamyšleně, nohu přes nohu s hlavou podepřenou pod bradou. Jeho oči vyzařovaly smutek. Přišlo mi to absurdní – velký zlý démon a smutní. Až pak náhle praštil pěstí do kamenného stolu. „Ivane! Kde jsi, ty pitomče?! Přines mi víno!“ Odněkud z dálky se ozvalo: „Hned to bude, můj pane!“ Já mezitím usedla na kamenný stolec vedle Samaela a pozorovala zelený oheň uprostřed. Jako kdyby mě přitahoval. Musel být naplněn magií více než oheň z loučí a mís v rozích. Veliké plameny vyzařovaly světlo, ale prakticky žádný žár. Zvláštní... pár metrů od velkého ohně a mě byla zima. Nevěděla jsem, zda můžu Samaela požádat o oblečení. Tam dole, kde se držel zápach a špína taková zima nebyla, ovšem tady ve velkém hodovním sále... brr. „Můj pane?“ nedalo mi to. „Mohla bych... ze sebe smýt tu hmotu a obléci se?“ Pomalu na mě otočil svoji velkou hlavu. A z nozder mu vystříkla síra. „Smýt?!“ divil se. „To se chceš koupat ve víně?! A obléci? Jsi moje žena, budu tě muset naučit správným způsobům. Pamatuj si, že pohled na ženu má muže těšit!“ „D-dobře...“ zacvakaly mi zuby. Ne zimou. Zděšením. Vůbec netuším, co po mě vlastně bude vyžadovat. Seběhlo se to tak rychle... ale on necítí jen radost. Napadlo mne, že pokud se s ním mám sblížit, pak je to jedinečná příležitost. „Můj, pane, vypadáš ustaraně. Doufala jsem, že tě můj příchod potěší. Pokud jsem něco udělala špatně, pak... pověz mi co a já se vynasnažím to napravit, přísahám.“ „Ne...“ pohladil mě po vlasech. „Jsem nadšen tvým příchodem. Tvá existence se vysmívá všem, kteří mi Andrastu nepřáli. Ale nikdo se nesmí dozvědět, že tu jsi. Pokud nás navštíví poskoci toho...“ odplivl si do ohně, „pak se musíš ukrýt. Chtěl by mi tě vzít.“ „To mu nesmíme dovolit...“ pokusila jsem se naznačit, že stojíme na stejné straně. „Pověz mi, můj králi… to on zabil Andrastu?“
„Ano! Azazel. Obyčejné zvíře. Nemůže se mi rovnat, přesto můj otec raději trestá mne! Cožpak nevidí tu nespravedlnost?!“ vztekal se Samael. Dusil v sobě různé pocity a já je začala poznávat. Nenávist, tu především. Ale také zahořklost, smutek a kupodivu, to mě překvapilo nejvíce, pocit křivdy. Do sálu přiběhl Ivan s velikým, ale nijak zdobeným džbánem plným tmavého vína. Položil jej před Samaela a nalil do dvou stejně obyčejných kalichů. „Konečně!“ zvolal netrpělivý Samael. „A kde máš jídlo?!“ „Eh... omlouvám se, pane. Jídlo bude, jen...“ vrhl pohled na mě, „co by to mělo být? Máme nějaké zbytky krekrů, tvrdé pečivo, rozmáčenou rejži, lehce plesnivé jogurty, zbytky sušeného masa, šťávu z konzerv, celkem dost nakyslého vína,...“ „Ty blázne!“ rozčílil se Samael. „Těmi odpadky krm sám sebe a nebo ty dvě čůzy! Tohle je má žena, ne nějaký odpad! Zajdi do sklepení a přines maso!“ „Ale... ale můj pane, maso už...“ Ivan zbledl. „Eh... maso už... není. Salazar je teď u Azazela a... není, kdo by lovil jeho netvory, co se přitoulají na naše území. Mohu zajít do jeskyní pod hradem pro houby a mechy. A pro vodu. Ale... maso...“ Samael poslouchal Ivanovu řeč, byť se díval jiným směrem. Ivan se potil. A já si uvědomovala, jak žalostné podmínky na hradě panují. Takže Samael má jen tři služebné, z čehož jedna se pomátla. A víc... nic? Ivan se stále pokoušel citlivě vysvětlit situaci a v Samaelovi rostla zloba. Až pak prudce vstal, aby Ivanovi ukázal svoji velikost, ukázal ven ze sálu a zařval: „Vypadni! Pro moji ženu přineseš to nejlepší jídlo, jaké tam dole je. Jídlo, které nevypadá jako nechutný zkažený zbytek. Ale od zítřka má žena nebude jíst lidské drobky. Od zítřka bude jíst čerstvé opečené maso!“ „Dobře, ano, pane...“ Nevím, co se Ivanovi v ten moment stalo, ale najednou jako kdyby se mu zatemnil mozek. Slepě zíral na mě a já se snažila tvářit provinile. Klidně bych mohla jíst ty zbytky. Ano, mohla bych! Raději to, než aby musel Ivan jít někam ven a něco lovit. „Můj pane, ale já jsem zvyklá na lidské jídlo. To zdejší by mě nemuselo udělat dobře.“ „Bez obav...“ odvětil Samael a vycenil zuby na zaraženého Ivana. „Kdo říká, že to maso bude z netvorů?“ Ivan konečně odešel. Nejistým krokem. Neměla jsem odvahu ptát se Samaela, co těmi slovy myslel. Vím jen, že Ivan to pochopil a radost mu to neudělalo. „Pij!“ zvolal náhle Samael a vrazil mi do ruky džbán s vínem. Tak prudce až trošek vystříkl ven a polil mi ruku. Já nechtěla pít. Nejsem zvyklá. „Pij! Copak nechceš slavit?“ Hm, na čistém kamenném stole jeden džbánek a dva pohárky. Oslava... „Ale ano. Jistě, že chci slavit, můj králi. Na tuhle chvíli jsem čekala tak dlouho, můj králi.“ „Neříkej mi tak! Jsem Samael. Tvůj muž.“ „Samael...“ zopakovala jsem. „A ty jsi ode dneška Andrasta, nikdo jiný!“ „Ach, ano. Andrasta, ano. Jistě,“ pokoušela jsem se uklidnit. „A tady...“ přiložil mi dlaň na břicho. „Sem ti Ivan vstříkne mého syna!“ „S-syna?!“
V – Bon appétit! Těšila ses na pobyt zde, na úkol cti, který hodláš vykonat. Tak ochutnej můj svět, poválej na jazyku tesknou příchuť mé říše a aroma Samaelova světa zášti a nenávisti. Stále ještě věříš, že ses rozhodla správně?
Byl pátý den... když Stvořitel zalil svůj svět lávou a vodou Ozvěny Stvořitelovy
Nataša Ze včerejší noci jsem si nepamatovala vůbec nic. Vím jen, že jsem se hrozivě opila, vím, že jsem zvracela a… au, moje hlava. Bolela jako střep. Nejsem zvyklá pít. A to jsem Ruska! Ale… teď jsem ležela na posteli s baldachýnem z tvrdé kožešiny. Oblečená do... vlastně stále neoblečená. Ale… ale… raději jsem se podívala pod sebe. Opracovaná kůže byla natažená přes postel. Tu flek od vína, tu díra ale nic čerstvého. Žádná krev, žádné… sperma. Neznásilnil mne, že ne? Au, zase mě začalo píchat do hlavy. Ne, myslím, že neznásilnil. Takže jsem pořád panna. Ech, doufám. Být ve třiceti pannou, to je… asi dost hrozný, ale já chci přijít o panenství s mužem, kterého miluji, a on miluje mne. Nebo... alespoň... s mužem. Uff, položila jsem hlavu na polštář a raději nepřemýšlela, co tvořilo jeho vycpávku. Mám pocit, že látka to nebude, pryž taky ne, nejspíš peří podle tvrdosti. Peří… v Pekle. Nechci ani přemýšlet nad tím, jak vypadají Pekelné ‚husy.‘ Raději jsem se posadila na kraj postele. Uff, ta hlava. Hm, rozhlédla jsem se po pokoji. Nevypadalo to tu moc přívětivě. Holé stěny z kamene, kamenné police, kamenná sedátka, železná deska stolu… a krb s magickým zeleným ohněm. Tady v Pekle asi nemají moc dřeva. I ta postel byla z kamene, obyčejný na vršku rovný kámen. Ale potažený silnou vrstvou kůže, takže spát se na tom dalo. Hm, kámen, kůže, kožešina na přikrytí a polštář... Zvláštní. Možná ten polštář pochází z povrchu. Podle mě sem Shaira nevyhazuje jen nedojedené nebo zkažené jídlo. Zvedla jsem se z postele a hned se opřela o nedaleký stolek. Uf, zamotala se mi hlava. Setřela jsem si pot z čela, když jsem nad pravým okem nahmatala vystouplou žílu. Na čele! Uh.... mě bylo blbě... Od žaludku. Kde je... Kýbl?! Plechový kýbl vedle postele... okamžitě jsem si klekla k němu a vyzvracela se. Blééé. Tfuj. Mě bylo zle. Vzduch tady byl tak... těžký. Jako kdyby tu nikdo nevyvětral už roky. Ale jak by vlastně mohl, když tu nebyla žádná okna?
Nějakou dobu jsem zůstala klečet u postele. Myslela jsem, že budu ještě zvracet. Naštěstí se mi udělalo lépe. Jen mít tak možnost spláchnout tu pachuť v ústech. Potřebovala jsem se vzpamatovat. A když jsem pak konečně shlédla na svá stehna... strnula jsem hrůzou! Moje… moje nohy jako kdyby… se zvětšily! A nejen nohy! Rychle jsem popadla vyleštěný kalíšek na
stolku – jediné, co mohlo posloužit jako zrcadlo. Natočila jsem se k ohništi, aby se na kalíšku odráželo světlo a málem zešílela hrůzou. Má ramena… obalená obrovskými svaly. A… a paže a břicho a… Tohle nejsem já! Nejsem přece takhle, tak veliká! To přece nejsem! Projela jsem si prsty po břiše. Vypadalo jako vystouplá dlažba nahuštěná na sebe tak moc, že sotva byly patrné spáry. Po pažích mi běhaly obrovské žíly, větší než včera. Mnohem větší. Něco se stalo. Nevím co, ale něco se stalo. A může za to Samael. Včera když mě prohlížel, musel něco aktivovat. Musel nějak probudit k životu DNA Andrasty, kterou v sobě mám díky těm pokusům. Experimentální medicína, věda budoucnosti… tak tomu tehdy profesor Wang říkal. Nebýt Kasumi, ani nevím, že na vině je extrakt DNA z nějaké Andrasty. Ti vědci mě obelhali, ale účel to splnilo, dokonce tak moc, že představuji plán, jak porazit jednoho vládce Pekla! Ale včera se muselo něco stát. Otázkou je… může to Samael vrátit? A když se o to pokusí, nemůže odhalit moji pravou totožnost?! Nejdřív mi hlavou běhaly všelijaké myšlenky. Dokonce mě napadlo, že moje současné tělo je důsledkem nežádoucích účinků té testované látky. Ale nikdy předtím se mi nic podobného nestalo a navíc tohle je ze dne na den! Ach jo… První, co musím udělat je poradit se s Lucianou. Rychle jsem si kolem boků a prsou obmotala kožešinu z postele. Na stolku byl nůž, nejspíš na krájení jídla, takže to šlo rychle. Sice mi pořád byly vidět paže, břicho i nohy, ale lepší než nic. Snad mi Samael dovolí alespoň takový oděv. Pak jsem opatrně otevřela železné dveře a vyklouzla na chodbu. Nikde nikdo, ještě že tak. Přímo naproti mému pokoji byl další pokoj a myslím, že vím komu patřil. Vyobrazení okřídleného rohatého démona nade dveřmi bylo dostatečně výmluvné. Všechny průchodu do místností, ale i chodby tu byly mnohem větší než na jakémkoli hradě, který jsem kdy navštívila. Portály přes dva a půl metru vysoké, ohromné široké chodby… Byl to JEHO hrad. A teď mi měl říkat paní. Zamířila jsem po, jak jinak, než širokém točitém schodišti dolů z věže. Hm, ani si nepamatuji, že bych včera šla nahoru. Možná mě vynesl on. Přidržovala jsem se stěny a držela se u vnější strany věže. Ve středověkých hradech bývá zvykem, když se schodiště zužuje směrem doprava, do středu. Brání to dobyvatelům útočit, jelikož většina lidí drží meč v pravé ruce. Naopak obránci snažící se útočníky zahnat dolů měli výhodu. Tohle schodiště bylo jiné. Ne kruhové, nýbrž do čtverce a rohové schody se dotýkaly středového sloupu. Vzhledem k velikosti mohli po schodech stoupat i dva lidé vedle sebe. Seběhla jsem dolů a širokou chodbou s množstvím oken mířila kamsi dál. Míjela jsem spoustu oken, ale žádné dveře. Ta okna mne zaujala. Podél celé chodby a pouze čtvercová, s obloukem místo horní strany. Žádné prosklené tabulky, žádná mozaika, jen výhled na... na dvůr před hradem a veliké hradby. Přišla jsem k jednomu oknu a musela se postavit na špičky, abych alespoň trochu viděla ven. Ale až na zem vidět nebylo. Jen na blízké okolí ze všech stran uzavřené tmavými hradbami, od nichž jakoby se odráželo rudé světlo. Jaký byl asi svět za hradbami? Nekonečná jeskyně nebo snad jiná planeta? Tak jsem si tu připadala. Děsivý pohled, který i ve mně vyvolával pocit úzkosti. Možná je dobře, že mezi mnou a světem venku stojí tlusté zdi z kamene. Připadám si tu bezpečněji. Raději jsem si pospíšila a z velkých vrat vyběhla na balkon nad trůním sálem. Na trůnu samozřejmě nikdo neseděl, ale naproti, z protějšího balkonu, vyšel Ivan! Nesl tác s jídlem, aspoň myslím, že to bylo jídlo. Nevšiml si mne. Napadlo mě schovat se za sloupy, ale proč vlastně? Potřebuji najít Lucianu a ani nevím, kde ji drží. Možná ale bude lepší nedávat o sobě tak hned vědět. Přikrčila jsem se, aby mě nebylo tak dobře vidět a schovala se za jeden ze sloupů, jež podpíraly klenbu. Viděla jsem, jak Ivan došel na konec balkonu blíže trůnu,
sešel po schodech a místo toho, aby si to namířil na opačnou stranu k podzemním prostorám, kráčel přímo sem! Snad… snad zamířil do chodby pode mnou, tam co byla jídelna, ale na to se nedalo spoléhat. Když pak jsem se ohlédla za sebe ke schodišti a zahlédla, jak po něm stoupá, nemělo smysl se dál schovávat. „Už jsi vzhůru?!“ nadhodil. Dneska žádný úsměv. „Eh, ano,“ odpověděla jsem poslušně, zatímco on přišel ke mně. Skutečně nesl plechový tác a na něm jen víno! Jídlo ne. „Snídaně?“ řekl jakoby sám nevěděl, co mi vlastně nese. „A co jídlo?“ „Slyšela jsi včera, ne? Čerstvé maso...“ „Kde ho vlastně vezmeš? Samael něco vykouzlí?“ „Mohl by. Ale to je pracné. A pokud nechce kus žvance vytvářet celé hodiny...“ „Hodiny?“ „Možná…“ mračil se na mě dál, „možná sis toho nevšimla, ale tady jsi v Pekle! Nepěstujeme tu obilí, nechováme králíky ani kozy a ani nemáme na nádvoří vinice. Máme pár stovek duší, které Samaelovi nechal jeho otec. A věř mi, že jídlo z nich dělat nebude.“ „A ty za to viníš mě?! Proč teda Samael něco nevytvoří jen… jen tak?“ „S jeho mocí, která mu zbyla?! Víš, co dělal s Angelinou Gordonovou, než se definitivně pomátla? Řezal jí části těla, opékal je a dával je nám všem včetně jí samotné k jídlu! Pro něj není takový problém, udržet člověka naživu nebo mu nechat dorůst části těla. V léčitelství je expertem. Ale jen tak z ničeho vytvořit dobré jídlo… to chce čas anebo duše. Možná jsi měla zavítat k Lilith, ta by ti do hodiny postavila palác!“ Ani nevím, co teď říkal. Přestala jsem ho pořádně poslouchat, když se zmínil o Angelině. Jíst sám sebe to… hmph… zakryla jsem si dlaní ústa a upustila tác na podlahu. Bože, málem jsem se… ztěžkla jsem polkla a snažila se zhluboka dýchat. „Super…“ řekl Ivan, aniž by ho zajímalo, co mi je, „Víno v háji. Mimochodem i to víno je z duší. Ve sklepě je necelých sto sudů. Jsem zvědav, co bude potom.“ Ohlédla jsem se na něj. Pořád mi bylo špatně, jeho to však nezajímalo. „To víno je z duší?! A a- kde ty duše jsou? Kde jsou teď?“ „Teď?! Kde by byly? Nikde. Samael z nich vyrobil tohle víno! Žádné duše už nejsou. Zničily se. Co víc chceš slyšet?!“ „A proto se tak zlobíš? Ty mi dáváš za vinu smrt těch lidí nebo… nebo duší?“ „Pche,“ zakroutil hlavou a plácnul mě prudce po rameni. Au! „Ty si vážně myslíš, že až duše dojdou, bude Samael trávit půl dne, jen aby tě mohl nakrmit, když může někomu pohodlně uříznout ruku a skoro stejně pohodlně mu ji nechat zase narůst?“ Můj bože! Ivan posbíral tác s kalíškem a vydal se k odchodu, zatímco já… já jen… konečně chápu, o co mu šlo! Ohlédla jsem se do průchodu do věže, jako kdybych se bála, že odtamtud přijde Samael. Už teď jsem cítila výčitky, jenomže jsem se potřebovala uklidnit. Nakonec vždyť já jsem paní hradu. Samael na mě snad dá. Anebo… nebo ne? Bála jsem se, že když u něj příliš zatlačím na pilu, bude to jen horší. A stejně tak jsem se bála toho, když neudělám nic. Teď když jsem v rukou ucítila moc a možnost ovlivňovat druhé, problesklo mi hlavou, jaký balvan tedy musí dlít na zádech našeho vůdce. Já tu mohu rozhodovat o pár lidech, on o celé zemi, o našem národu! Ale to nejhorší na tom je, že já i pan Putin musíme dbát na to, abychom svoji moc využili co nejefektivněji. To je to nejhorší s čím se musí každý mocný potýkat, má-li čest a svědomí. Z myšlenek mě vytrhlo zavrzání dveří naproti v přízemí, na opačné straně než byla jídelna. Vyšla odtamtud žena zahalená v černém plášti s kapucí a v rukou nesla koště a plechový kbelík s vodou. Ten položila doprostřed sálu a nejprve šla vymetat prach a špínu z koutů.
Musela jsem sejít dolů a promluvit si s ní. „Promiňte…“ pronesla jsem a ona se na mě otočila. „Hned,“ odvětila odevzdaným tichým hlasem. „Nejprve uklidím sál, poté váš a pánův pokoj a nakonec jídelnu. Pokud paní netrvá na jiném postupu.“ „Já přece nejsem vaše…“ „Ale jste,“ řekla a významně dodala: „Jste moje paní. Věřte mi.“ Mluvila zvláštně. „Jak to myslíte?“ „Jste paní hradu a já vaše otrokyně. Tak to má být a tak to bude.“ Když ale viděla, že stále nerozumím, rychle zkontrolovala balkon u paty věže a když se ujistila, že tam nikdo není, zašeptala mi: „Mezi pány a kmány musejí být rozdíly. Je to tak lepší pro obě strany.“ „Dobře…“ couvla jsem, aniž bych chápala víc. Snad tuším, co mi chtěla sdělit a přesto si jen těžko přiznávám, že bych se k ní měla chovat tak hrubě jako Samael. Pokusila jsem se odlehčit atmosféru a poukázala na její těhotenské břicho. Věděla jsem, kdo to je. „Už víte, co to bude?“ „Dvojčata, jako vždycky,“ odvrátila tvář a utírala podlahu. „Vy tu máte víc dětí?“ „Dalo by se to tak říct. Mohu se teď vrátit ke své práci?“ „Ale.. ano, jistě.“ Měla jsem na ni ještě jednu otázku. Jedinou, která mne opravdu zajímala. Jenže se nešlo jen tak zeptat. Pokud je Samael neplodný, potom... kdo je otcem?! Musela jsem za Lucianou. Pospíchala jsem z trůnního sálu na chodbu. Nevím, jaké místnosti vlastně spojovala, ale vedla odtud chodba ke schodišti dolů k celám. Vykročila jsem na schodiště a strnula. Teď tu není Ivan, aby mi pomohl sejít dolů. Uff... Nahoru to není těžké, ale dolů... Pořád mě ještě bolí hlava. Co když se zamotám a... Ani nebylo vidět, kde schodiště končí. Zdánlivě nekonečný tunel s klenbou vyzdobenou lebkami. Ne, už teď se mi motala hlava! Nemohla jsem dolů, prostě to nešlo. Taky bych si při pádu mohla zlomit nohu! Anebo vaz! Už už jsem se chtěla otočit a jít zpátky, když mě na rameno dopadla čísi ruka. „Uáh!“ vykřikla jsem, otočila se a chytila se stěny. Ivan! „Nechtěl jsem tě vyděsit. Co tu ale hledáš?“ „Já... já... dovedeš mě dolů za Lucianou?“ Ivan se zarazil. Dneska ještě ani jeden úsměv. Tak ráda bych zase viděla jeho roztažené rty a žluté zkažené zuby. „To nepůjde,“ řekl. „Panstvo se s poddanými nevybavuje. Samael by byl proti.“ „Ale... prosím, Ivane. Musím s ní mluvit. Je to důležité!“ „Týká se to tvého těla, co?“ „Všimnul sis? Myslíš, že...“ „Nemyslím si nic. Samael z Andrasty prý utvořil kráčející horu. To samé čeká tebe. Možná je doba míru, ale tam nahoře Shaira zbrojí. Těmi propagandistickými letáky, co nám sem hází, bych mohl tapetovat. Eh, počkej vlastně...“ zamyslel se, „ty asi nevíš, kdo je to Shaira...“ „Ne,“ zakroutila jsem hlavou. „Ona nás... chce napadnout?“ „Shaira je dcera Lilith a Azazela. To jsou takoví dva velcí démoni, stejně jako náš Samael. Sem se mnoho informací nedostane. Vím jenom to, že Shaira věří v nějaké Lovkyně. I Lilith tvrdí, že Peklem koluje stará legenda o Kálí, Durze a nějaké Parvátí, co mají zničit Peklo. Přijde mi o jak pohádka o těch třech – dlouhej, širokej a blbej. Prostě – nenech se tím zneklidnit.“ „Dobře...“ kývla jsem hlavou. Ivan vypadal už trochu příjemněji než prve. „a co to jídlo?“ bála jsem se až zeptat. „Podívej, něco ti řeknu. Já...“ Ivan se zamračil, skousnul si dolní ret. „Tady ne. Práce mi začíná až za hodinu, takže... nebude ti vadit, jít se mnou do pokoje?“
„Ne, ale... copak ty nejsi ten ‚poddaný?‘“ „Jsem, ale také jsem tvůj sluha. Samael chtěl, abych tě provedl hradem, tak začneme v mé komnatě.“ Ivan mě zavedl zpátky do trůnního sálu. A poté na balkon vpravo, přímo naproti dveřím od věže. Překvapilo mě to. Tím víc že za dveřmi byly takřka totožné schody do věže, jako v ‚panské‘ věži. Ten hrad byl neuvěřitelně symetrický. Jako nastavené zrcadlo. A na vršku věže byly opět dvě komnaty. „Tohle je mé království,“ ukázal Ivan na dvojici dveří naproti sobě. Ivan otevřel jedny z nich. „V těch druhých,“ mluvil dál, uskladňuji nalezené věci. Mám tam i zásoby jídla.“ „Dáš mi trochu?“ poprosila jsem s pocitem kručení v břiše. „Nemůžu, promiň.“ „Proč ne? Nikdo se nic nedoví a já nejedla už...“ „Nejde to!“ zvýšil podrážděně hlas. Já jen kývla hlavou na srozuměnou a povzdechla si. Ivanův pokoj se od toho mého moc nelišil. Kamenná postel, kůže a kožešina na přikrytí. Ale Ivan neměl polštář, pouze jinou srolovanou kožešinu pod hlavu. Pak tu byly police, ale vesměs prázdné, jen kovová truhlička a pár keramických nádob se špuntem. Víno, řekla bych. V rohu místnosti byla kamenná mísa na vodu. „Kde berete vodu?“ nedalo mi to. „V jeskyních pod hradem je pramen.“ „V Pekle?!“ „Je to zvláštní, já vím. Samael vodu nepotřebuje, nepotřebuje ani jíst, ale v Pekle kdysi žili tvorové, kteří jíst a pít museli. Ten kdo vlastnil prameny, měl nad nimi moc. Takže by se dalo říct, že voda v Pekle je jako fakírova flétna. Když jí umíš využít, máš hada v hrsti.“ „Hm...“ zamručela jsem zamyšleně. „Cos mi to chtěl říct? Podívej, mě mrzí, že... ehh... asi už nemáš radost, že tu jsme, co?“ Ivan raději zavřel dveře. Nemohl zamknout – nebyla v nich klíčová dírka a ani nešly zavřít na závoru, ale určitě se bál, že nás někdo uslyší. Samael nebo Catherin? Ivan nevěděl jak začít, pravidelně si mezi zuby žmoulal spodní ret a asi hledal odvahu. Povedlo se mu mě tím dokonale vyděsit. Co mi chce říct?! Co může být horší než to, co mi řekl včera Samael?! Snad už nechce abychom se... Bože, co když kvůli tomu zavíral?! „Dnes ještě ne!“ vykřikla jsem náhle. „Co ne? Děje se něco?“ „Ehh...“ zarazila jsem se s ústy dokořán. „Ne.“ „Víš, co řekl včera Samael,“ spustil Ivan. „Chce čerstvé maso a... a tak. Hele, já nevím, co si o mně vlastně myslíš. Asi jsem na tebe neudělal nejlepší první dojem. Popravdě, ty na mě taky ne, ale,...“ Těžko se mu mluvilo. Pořád se zasekával, jako kdyby si nebyl jistý sám sebou. „V Afghánistánu jsem zabil spoustu lidí. To vojáci v terénu obvykle dělají. A když mě převeleli kvůli mnoha zraněním jinam, působil jsem ještě nějakou dobu v armádě u našich přátel v Československu a pak odešel domů. Dělal jsem ochránce různým živlům.“ „I v podsvětí?“ „Výhradně v podsvětí. Platili totiž nejvíc. Jednou si mě najal takový boháč z Ameriky. Asi to nebyl zločinec, i když miliardář snad ani nemůže nebýt zločinec,“ usmál se. „Dostal jsem se do kontaktu s...“ Zase se zasekl. „Jmenovala se Kasumi Sato. Hezká holka. Charismatická, ne zrovna sympatická, ale ideální holka pro dobrodruha jako jsem byl já. Byla s ní sranda. A pak jsem se do ní asi zamiloval. Ženský jako je ona nepotkáš každý den. Potíž byla v tom, že ta láska byla trochu... moc jednostranná. Asi sem nebyl její typ,“ ušklíbl se zas. Ale spíš zachmuřele, než vesele. „Ona a ten Americký děda chtěli vyvolat do světa tam nahoře
Samaela. Mě to bylo fuk. Prachy nesmrděj. Ale když se Samael dostával k moci, pochopil jsem, že žádné peníze světa mi nestojí za tu hrůzu, kterou to mohlo způsobit. Je strašně hezký užívat si peněz, ale když pak pochopíš, kolik krve na sobě ty prachy mají... Nemohl jsem to Kasumi dovolit. Tak jsme si to rozdali, teda jako... Jestli ve mě byla nějaká láska ke Kasumi, v ten moment jako by se vytratila. Jenže... ale to už je jiný příběh. Chci ti jen říct, že... že jsem tady dole už hezkých pár let. Nějaké naděje na návrat jsem se vzdal už dávno. A když se to tak vezme, nemám se špatně. Opravdu - nemám si na co stěžovat, tím spíš když vidím, co by se mohlo stát, kdyby v mých žilách kolovala krev Gordonů. Samael ti nedovolí nakrmit se Gordony. Vidí v nich jen špínu a objekty na mučení. Takže jsou jen dvě možnosti.“ „Luciana... vydechla jsem hrůzou. „Jo...“ zavřel Ivan oči. Bojoval sám se sebou nebo mu bylo tak moc líto, že moje kamarádka... „Podívej, Natašo, vlastně Andrasto – ty můžeš prostě určit, kdo z nás bude... těžko najít to správný slovo, co?“ „Neříkej to slovo! Já přece nikdy nebudu volit mezi vámi.“ „Když nevybereš ty, vybere Samael za tebe.“ „Ale... ale...“ Já to nechtěla slyšet! „Poslouchej mě, Andrasto. Vyber si... podle lásky ne podle rozumu. Slyšela jsi, kam mě zavedl hlas rozumu. Kdybych poslechl srdce, s Kasumi bych Samaela vyvolal, pak porazil a pak bychom se vzali. No... možná to poslední ne, ale, víš, co chci říct. Luciana je tvoje přítelkyně, já jsem cizí člověk. Tak ať udělá Samael biftek ze mě!“ „Ale pokud vyberu Lucianu, potom... bude volná?“ „Rozum ti řekne, že když vezmeš Lucianu, začne být užitečná a půjde o první a nejdůležitější krok k tomu, aby byla volná a stala se služkou. To je hlas rozumu, ať už zní jakkoli hrozně. První krok k tomu, aby byla Luciana propuštěna je ten, že začne být užitečná - logické. Ale... odpustí ti tvá kamarádka ta muka? A odpustíš je ty sama sobě? Kdybych tehdy Kasumi porazil a poslal sem dolů... S její náturou a přesvědčením...“ Ivan to nedořekl. Ale ani nemusel. „Musím do práce.“ řekl a vydal se z pokoje. „Pak zavři dveře.“ Měla jsem myšlenek plnou hlavu. Vyber si podle srdce, ne podle rozumu... Ale copak je vybrání Luciany hlas rozumu? Krutou pravdou bylo to, že dokud je v cele, nemůže Samaela rozzuřit. Ivan Lucianu ještě nezná. To, jak se k němu chovala nebylo způsobeno zraněním ani náladou. Ona je taková pořád! Takže když jsem odcházela z Ivanova pokoje, bylo mi jasné, že ji zvolit nemůžu ani za nic. Ale copak mohu zvolit Ivana? Teď se chvástá, jak se s tím vyrovná a až na to přijde, bude mě k smrti nenávidět. Anebo taky ne. Zatraceně! Ivan je teď ten nejbližší člověk, jakého tu mám a právě blízký člověk je naprosto nezbytný pro druhou část plánu. Nemůžu mu jakkoli ublížit, prostě nemůžu! Vracela jsem se dolů do sálu a cítila se zesláblá. Měla jsem hlad. Ale bála se říct si o jídlo! Samael už seděl na svém trůnu a viděl, odkud vycházím. Lusknul prsty, aby si mě přivolal. Možná jsem paní hradu, ale na vrchol ještě kus zbývá. „Kde jsi byla a...“ až teď si všiml, jak jsem zmohutněla. „Jak to vypadáš?!“ rozčílil se. Rázem se mi z mysli vypařila domněnka, že takhle mě během noci ‚upravil‘ záměrně. „Eh... já...“ „Jak jsi to provedla? Co to s tebou je?! Tak odpověz! Nebo tě mám snad přinutit násilím?!“ „Já... já...“ polkla jsem strachy. „To je nemoc!“ vyhrkla jsem vzápětí. „Nemoc?!“ „Eh... v našem rodu se... čas od času, párkrát za... za pár let se... ehh. Těla žen v moji rodové linii občas postihne taková věc, kdy jim naroste svalová hmota a...“
„Jak dlouho to trvá?“ přerušil mě. „Eh, skoro... m-měsíc.“ „Měsíc?!“ vykřikl. „Možná méně. Možná...“ „To je snad zlý sen...“ procedil vztekle a semknul pravačku v pěst. Neustále se rozrušením ošíval na trůnu. „Dnes večer ti Ivan udělá mé dítě!“ „Dnes?! A-ale... nemůžeme... nešlo by to... myslela jsem... Nemůžeme počkat? Protože... co když to dítě bude nemocné? Myslím postižené? Já bych navrhovala, jestli tedy smím, počkat až se mé tělo vrátí do normálního stavu.“ „Arrr...“ zavrčel, „ty mi chceš tvrdit, že bude hůř?! Že tohle jak dnes vypadáš je jen začátek?!“ „Možná.“ „To jsem si mohl myslet...“ začal se uklidňovat. „Já nikdy nemohu mít štěstí. Neznat ho, vsadil bych se, že i v tomhle má prsty můj zatracený otec!“ Moje chvíle. Musela jsem jí využít. Přispěchala jsem k trůnu, klekla vedle a chytila Samaela za paži, zatímco si vyléval srdce. Asi jsem to nehrála moc dobře, ale... už jen to být schopná se na něj dívat a držet ho za ruku, bylo umění. Jako kráska a zvíře. I když... po dnešku spíš jako zvíře a zvíře. „Sebral mi všechno,“ lamentoval Samael. „Sebral mi všechno a nedal nic. Dovede jen kárat a trestat. Ale copak jsem já jediný vinen?! On je můj otec! Nese vinu také.“ „Myslíš, za to jak tě vychovával? To můj otec...“ „Ne!“ zařval Samael. „Jaká výchova, o čem to mluvíš? Myslíš, že potřebuji být vychováván?! Že nevím, co je dobré?! To si myslíš?!“ „Ne,“ hladila jsem ho víc a vyčítala si svoji chybu. „Ne, můj Samaeli, takhle jsem to nemyslela. Promiň mi to. Chtěla jsem jen říct, že vinu nese on, protože dopustil, abys trpěl. Přišel jsi o Andrastu. Také o duše a o svoji moc. Otec přece má své dítě podporovat, pečovat o něj, být mu oporou.“ „Nepotřebuji žádnou oporu!“ „Ne, to nepotřebuješ. Ale také nepotřebuješ trest. Protože...“ krucinál jak mu říkat hezké věci, když ho mám přímo před sebou a vidím i cítím tu zrůdu?! Hrubou hnědou kůži. Zápach síry a nechutného potu. „Neměl právo tě trestat. Možná vysvětlovat, radit nebo... nebo... Stačilo by, kdyby tě nechal být! Ano, ty potřebuješ svobodu. Nejsi žádné malé dítě, ale dospělý a silný...“ Chtěla jsem říct samec. Těžko ho vnímat jako člověka nebo tak něco. A přesto měl osobnost, vědomí, rozum... „Pokud ti tvůj otec jen hází klacky pod nohy, dokaž mu, že tě to nezlomí. Možná se dívá a směje se, jak se tu trápíš. Dokaž, že ať ti sebere cokoli, nepadneš na kolena, ale udržíš si hlavu vzpřímenou. I když tě celý svět zdánlivě nenávidí a myslí si, že jsi tyranem a diktátorem ve své říši, ty na ně nesmíš hledět, protože víš, že tvoji lidé stojí za tebou. Mají tě rádi a zbožňují tě nejen jako svého vůdce, ale jako člověka. A tak odpovídáš na dotazy svého lidu, vítáš se s ním, děkuješ mu za podporu a společně vzpomínáte na chvíle, kdy jste na tom jako národ byli nejhůře. Ta krutá válka a hákové kříže vypalující naše vesnice a mučící náš lid se možná vrátí. Ale když je lidu nejhůře, semkne se a bojuje o vlastní zemi, o svůj domov i o svůj život. A jedině muž, který pochopí sílu národa, jedině takový mu může pomoci dosahovat vítězství v dobách války i míru. Silný musíš být a pevný ve svých názorech. Čestný i spravedlivý, ale především musíš být vůdce svého lidu. Ani nevíš, jak moc tě obdivuji, jak si vážím toho, co pro naši zemi činíš. Vždycky budeš náš milovaný vůdce a přítel národa, vždy budeš mít v mém srdci místo, Vladimíre.“ „Cože?!“ odstrčil mě Samael a já zamžikala očima. Zastřené obrazy pominuly a já... Eh... cože? Kde to... co? „Promiň, Samaeli já... asi jsem se nechala unést.“ „To bych řekl!“ zařval. „Tam nahoru už se nikdy nevrátíš.“
„Já ani nechci!“ vyhrkla jsem dřív, než jsem si dovolila pomyslet na význam těch slov. „Musíš zapomenout na život v té špíně tam. To tady jsi královnou! Tady! Jen se rozhlédni!“ Rozhlédla jsem se. Holé stěny. Zelený oheň. Špína a zápach. A můj muž na trůnu z kostí uprostřed prázdného sálu. Co vlastně doopravdy odrážela chudá výzdoba a nedostatečné vybavení hradu? Chudobu Samaela? Ztrátu duší? Nebo je to všude venku stejné? Démoni jsou potomci Stvořitele, že? Jak chudá asi musí být jejich mysl? Vždyť to jsou ještě děti. Ne věkem, ne tělem, ale stářím jejich národa ano! První ryba schopná žít na souši, co vylezla na pláž a rozhlíží se po světě. Znala ho jen z pohledu zpod hladiny a teď je na suchu a neví, co si počít. Najednou mi bylo Samaela snad i líto. Bez přátel, bez rodiny, bez vlastní historie, bez předků... jen sám na svém trůnu. Ale ta nejhorší věc, ta nejvíce politováníhodná událost tkvěla v něčem jiném – v neschopnosti dát světu svého potomka! Touží po tom, že mu porodím dítě, ale vždyť vůbec nebude jeho! Přesto mu o to jde! Bude to dítě, které mu porodím s pouhým sluhou a on začne prohlašovat, že je jeho! Nejspíše bude přesvědčovat ostatní i sám sebe, že to dítě je opravdu jeho a i když bude vypadat jako člověk, Samael bude mít pocit, že porazil svého otce, Boha, který ho zbavil plodnosti. Příšerný to trest. Chudák. Jak se asi musí cítit? Bez naděje, bez budoucnosti, bez... Nahoře u balkonu zavrzaly dveře od věže a z nich vyšla Catherin s kýblem a smetákem. „Samaeli, proč tak nenávidíš své potomky? Catherin přece je...“ „Ani to nevyslovuj! Navíc není co, vždyť ona není mé krve! Ona ne.“ „A Angelina?“ „Ty bláhová...“ „Není to tvůj poslední potomek? Poslední dítě?“ „Tak dost!“ dupnul Samael a já leknutím uskočila. „Nebýt Gordonů, nikdy bych neskončil takhle! Opatrně Andrasto, opatrně,“ hrozil mi vztyčeným ukazováčkem, „a navíc ona není poslední Gordon. Podle mé čubčí sestry si Samuel Gordon udělal dceru! I ji jednou najdu a umučím k smrti! Hej!“ zařval Samael na Catherin, když procházela okolo a mířila do přízemí křídla pro služebnictvo. „Můj vládce?“ otočila se. „Uklidila jsi vše?“ „Ano. Jen musím vylít ten kýbl. Mám ho pak vrátit do komnaty paní?“ „Podej mi ho.“ Nařídil Samael. Catherin nijak neodporovala, přestože v kýblu musely být moje zvratky z rána. Samael si kýbl vzal, pohlédl do něj a pak ho položil na zem. „Vida...“ ušklíbl se. „Zdá se, že tvá paní je na tebe milosrdná. Sehnala ti oběd! Cha!“ kopnul Samael do kýble a jeho obsah se vylil na podlahu. „Dobrou chuť!“ Můj bože! Zvratky z rána tvořily nechutnou hmotu na kamenné podlaze. Samael se bavil a Catherin pomalu poklekávala k té... fuj! Já polkla. Pak jsem polka znovu a pak, to když se Catherin nahnula nad tím a vyplázla jazyk, jsem se už neudržela – padla k zemi vyzvracela se. Blé, bléé! Neměla jsem pořádně co zvracet. Jen sliny a trochu vína i žaludečních kyselin. „Výborně!“ zatleskal Samael. „Dnes dostaneš přidáno, Catherin. Budeš tu, dokud nesníš vše.“ Já pohlédla do tváře té ženy a jen omluvně zakroutila hlavou. „Catherin!“ oslovil ženu Samael. „Jak se chovat k těm, co ti nabízejí takové dobroty?“ Catherin si utřela špinavou bradu hřbetem ruky a pohlédla na mne. „Děkuji, má paní,“ řekla a pustila se do... tomu nešlo říkat jídlo! Nemohla jsem se na to dál dívat. Žaludek se mi obracel a já stále měla nutkání zvracet. Vyběhla jsem odtud a spěchala co nejdál. Ven ze dveří na chodbu a poté ke schodišti. Opřela jsem se zády o stěnu a klesla až na zem. Samael v sobě nemá ani špetku lidskosti. Je to zrůda! Obyčejná zrůda!“
Proseděla jsem tam na chladné podlaze celé hodiny. Jen se sebezapřením udržela slzy. Až po nějaké době jsem zaslechla zezdola zpěv. „Teskně hučí, Niagára, teskně hučí, do noci. Komu vášeň v srdci hárá, tomu není pomoci.“ Konečně Ivan vyšel nahoru a hned si mě všiml. „Ale, ale… stalo se něco? Vypadáš jak boží u mučení. Nebo možná už po umučení. Je čas na jídlo, doufám, že ses rozhodla.“ Pomohl mi na nohy a já ho mlčky následovala do trůnního sálu. Naštěstí byla Catherin pryč, avšak když jsem zahlédla čistou podlahu, udělalo se mi zase zle. „Tady jsi!“ zvolal Samael. „Měla bys se mnou trávit víc času!“ „Eh, budu, můj Samaeli. Já jen... musím si přivyknout na zdejší prostředí.“ „Jistě. Tak si přivykej rychle, aby se ti dobře přivykalo, je čas na jídlo! Co by sis dnes večer dala?“ „Eh... Něco jako... zeleninu?“ „Cože?! Trávu jedí zvířata tam nahoře. My budeme mít maso! Čerstvé maso. Lidské maso! A protože jsi moje žena, můžeš si vybrat.“ Vybrat… hm. Celou dobu jsem věřila, že v tenhle moment řeknu svoje jméno. Že uchráním Lucianu i Ivana před tou hrůzou. Ale teď to bylo tu a já nebyla schopná ani promluvit. „No tak. Kdo je šťavnatější? Ivan nebo ta vězenkyně? Protože Gordony jíst nebudeme, to se neboj. Něco jiného je je jíst kvůli jídlu a něco jiného kvůli mučení. A dnes se chci pořádně najíst, po takové době! No tak, na co máš chuť?“ Zalapala jsem po dechu. Pak se ohlédla na Ivana. Musela jsem být bílá jako stěna. Bála jsem se říct své jméno. Bála jsem se říct jakékoli jméno. Až Samael rozhodl za mě. „Tak mi přiveď tu druhou ženu. Mohla by mít měkčí maso.“ Zatnula jsem zuby a cítila se jako vrah. Ivan na mě hleděl, ale já jako kdybych ztratila řeč. Pak se otočil a vykročil splnit rozkaz. Až jsem náhle vyhrkla: „To nejde! Samaeli, to nemůžeš!“ „Nemůžu?! Proč?“ „Protože... protože... Luciana bere steroidy! Má v těle látky na posílení růstu svalové hmoty a... a když jí budeme... prostě by mi to mohlo uškodit.“ „Nevím, o čem mluvíš, ale no dobře. Už takhle vypadáš hrozně. Může-li to být ještě horší… radši nebudeme riskovat. V tom případě je rozhodnuto. Ivane! Půjdeme.“ „Ano, pane.“ Ivan prošel kolem mě a významně mě chytil za rameno. „Dobře jsi udělala,“ zašeptal a pak pokračoval za Samaelem do chodby u jídelny.
Já se marně pokoušela obrnit odvahou a srovnat se s tím, co teď Ivana čeká. A kvůli mně! Ne, nemohla jsem tam jen tak stát, zírat na dveře a pomýšlet na to, co se asi děje za nimi. Otočila jsem se, když se dveře naproti v rychlosti zabouchly. Někdo nás poslouchal. Nebylo těžké domyslet si kdo. Vběhla jsem do dveří za Catherin a ocitla se v dlouhé chodbě. Stejné jako na opačné straně u jídelny. Zahlédla jsem jen Catherinin černý plášť, jak zahýbá do dveří po straně. Následovala jsem ji. Možná bych neměla, jenže teď se mi naskytla příležitost s ní promluvit. Ocitla jsem se v temné místnosti s mnoha policemi. Zelené světlo vycházející z několika málo ohňů osvětlovalo kamenné podstavce s nádobami. Myslím, že byly skleněné. Skleněné nádoby s tekutinou uvnitř. Přímo přede mnou byly dvě takové sklenice, ale prázdné. Ve všech ostatních něco bylo... Něco naloženého uvnitř. Catherin mi zmizela z dohledu, někde mezi policemi a já se přiblížila k těm prázdným nádobám. Zelená tekutina. Na první pohled velmi hustá. Na kameni přímo pod nádobami byly vyraženy nápisy. Dva. Obtížně se na tak
slabém světle četly, ale stálo tam... „Mordred XII“ a vedle „Kasumi XII.“ Nerozuměla jsem. Proč ta jména? A tak jsem obešla podstavec, abych se podívala na ty ostatní nádoby. Další nádoby, jedna vedle druhé. Bylo jich tu přesně dvaadvacet. A ve všech naložené dítě! Malé novorozeně, ještě s pupeční šňůrou naložené v lahvi s páchnoucí tekutinou se štítkem Mordred nebo Kasumi. Zkroucené tělíčko a malá hlavička se zavřenýma očima. Jako kdyby jen spali… Žádné známky násilí, žádná zranění. Procházela jsem okolo, nemohla spustit z těch lahví zrak a stále se ptala na jediné – proboha proč? Byť tu odpověď jsem dobře znala. Ano, věděla jsem proč. Ale přesto to bylo příšerné, možná o to příšernější. Chtěla jsem rychle vycouvat ven, když se ze stínu vyloupla Catherin a ukázala na prázdné lahve. „Zbývá mi pár týdnů do porodu.“ pronesla chraptivým hlasem. „Porodím chlapce a děvče, dvojčata – tak jako pokaždé. Vlastníma rukama je uškrtím, protože si to pán přeje. A vlastníma rukama je uložím na toto místo. Nakonec vlastníma rukama vepíšu do kamene jména dalších dětí. Dětí, které sem uložím zase za devět měsíců. Budou to Ivanovy děti. Neponesou v sobě krev Gordonů. Nebudou moci za činy ani jednoho z těch lidí, kteří se skrývají za těmi jmény. Přesto jejich rozsudkem bude smrt.“ Ženě se třásl hlas. To však byla jediná známka její slabosti. Mluvila tak chladně, ocelově chladně. Tak klidně hovořila, jako kdyby vše, co řekla, bylo nevyhnutelné. „Nezlobím se na vás, Andrasto. Pouze se ptám, co přiměje ženu jako vy skončit na tomto místě? Našla jste zde svůj vysněný osud?“ „Nevím. Já... já ještě nevím.“ „Povězte mi... když jste byla tam nahoře. Jaká je žena, která může za smrt mých holčiček? Kdo je Kasumi Sato, jaká je? Povězte mi o ní.“ „Já.... ale...“ její smutné lesknoucí se oči bylo to jediné, co jsem zpod kapuci viděla. Smutné oči, tak smutné. „Slibte mi, že to nikomu neprozradíte. Slibujete?“ „Ano. Ano, tak jaká je Kasumi? Slyšela jsem... že prý usilovala o Samaelovu pomoc, aby vyléčila mého muže. Je to pravda?“ „Myslím, že je. Kasumi, ona... já ji vlastně moc neznám, ale vím, že se jí podařilo tenkrát vyvolat Samaela a poté ho porazila. Také vím, že milovala Samuela Gordona než umřel. Víte, že umřel?“ Mlčela. Neřekla na to nic. „A také vím, že má se Samuelem dceru.“ „Děkuji,“ řekla a otočila se ke mě zády. Prstem přejela po jméně 'Kasumi XII.' Velmi pomalu, jako kdyby si vychutnávala každou prohlubeň, každé písmeno. Až pak řekla něco zvláštního: „Mé nevinné děti nesou jména největších zrůd mého života.“ „Zrůd?“ vydechla jsem. „To kletba Mordreda Gordona postihla duši mého muže. To jeho kletba ovládla mysl mé Angeliny a přiměla oba dva páchat ty hrozné věci. Nezbavuje je to viny. Ale nebýt Mordreda, oni by žádnou vinu nenesli. A Kasumi... každou další prohrou nám Samael připravuje horší a horší muka. Když Angelina vymyslela plán, jak Kasumi porazit a on nevyšel, mučil ji tak, až se dočista pomátla. Nenávidím oba dva. Nenávidím je tak moc, až mi stačí jediné pomyšlení na ně, abych semkla prsty kolem mých dětí a tlačila tak dlouho, dokud malý Mordred a malá Kasumi nevydechnou naposledy!“ Vycouvala jsem z potemnělé místnosti nebo spíš hrobky a snažila se nemyslet na slova Catherin. Chápala jsem její žal, avšak ne její zášť. Copak je Kasumi vinna za její utrpení? Tohle místo je zkažené, prosycené nechutností a zvratky. Tak zatuchlý hrad. Nevěděla jsem, co dělat, kam jít, s kým mluvit. Přátelé mi tak často říkají, že kolem sebe roznáším jen optimismus a dobrou náladu, až tomu někdy sama uvěřím. Ale stačilo poprvé přijít na tohle místo a poznala jsem, že aura hradu a démona, jež mu vládne, tu moji auru s lehkostí rozdrtí. Necítím se dobře, mám strach. Největší strach mám z toho, že tu zůstanu po zbytek života. Prosím, Kasumi, prosím, přijď sem co nejdříve.
Vrátila jsem se do sálu, když se vrata naproti rozletěla a vyšel z nich Samael následován Ivanem. Ten v rukou nesl do hadru zabalenou nohu. Svoji uříznutou nohu! Třetí nohu, protože jinak měl obě dvě. Už z dálky na mě volal: „Večeře!“ a ukazoval mi balík. „Nebylo to tak hrozný,“ smál se. „Ani to moc nebolelo. Jako kdybych si zdřímnul a vyhrál tuhle flákotu masa! Tak já jdu vařit!“ Já jen stála uprostřed s dlaní u krku a modlila se. Možná je tohle jen šílený sen. Možná se zítra probudím, nebudu znát žádnou Shairu, žádnou Kasumi, možná ani Lucianu ne a budu mít v kalendáři vyznačený den mého zápasu o první titul v boxu. Vzdala bych se všech těch let, jen kdybych se probudila. Lituju toho, že jsem seskočila do Pekla. Nevím, co se mi honilo hlavou. Snad pýcha, snad pocit povinnosti, nevím. Vím jen, že to byla největší hloupost mého života.
Ivan „Jo, jo... Ten kuchař co byl v táboře, měl metrák tak a půl, na botách neměl tkaničky v podpaží samou sůl. Od poklopce knoflíky, mu dávno odnes čas, za blaf, co kuchtil honákům, by zasloužil provaz.“ Hnáta se houpala na rožni a mistr kuchař si dal záležet na řádném propečení. „Od mastnýho rukávu obřadně utřel nos, pak však zamíchal čibukem, co z něj tek hnědej sos my sledovali z povzdálí, to hrůzný divadlo, když nad kotlíkem vlála mu nudle jak švihadlo.“ Zbylo ještě dost masa navíc. Tím líp. Ale fakt je, že jsem to čekal horší. Není zase tak blbý bejt Samaelovým sluhou. „Já tu na svým dílci celkem vzato bídnej život mám a tak vypadám dost divně, pánbů ví myši začnou rejdit kolem, sotva večer usínám, na mým dílci v starý chajdě drnový. A už to bylo. Trocha koření ze zásob těch popelářů nahoře, plechový tácy, nůž a jde se řezat. Klika že už ne do živýho. Nejvyšší čas pro další válečnej zářez... Ale nebylo to tak zlý. Samael mi uříznul nohu, kde jsem měl o dva prsty méně. A teď mám o dva prsty víc. Hopla! Nemáme tu sopla ale těžkou flákotu. Vypadala šťavnatě. Asi si taky večer přikousnu. Nakonec maso prvotřídní kvality a maximální čerstvosti... o to bychom se tehdá v Afghánistánu s klukama porvali. Pozdějc u Prahy to bejvalo lepší. Pivo, ženy, zpěv… Kruci, dal bych si zase Plzeň a uzený. Proč ti nahoře nemůžou chlastat Plzeň? Vyběhl jsem s tácem na chodbu a pak do jídelny. Samael už seděl u stolu a jeho milovaná milá hned vedle. To byl páreček. Mám tady dvě nový holky. Jedna dává přednost démonům, druhá nejspíš robertkovi. Nemám já smůlu? „Vaše jídlo,“ uklonil jsem se a položil tác s masem na stůl. Ještě se z něj kouřilo a to masíčko... krásně propečené, jak od mistra kuchaře. Nataška odvrátila tvář. To Samael si
neodpustil pochvalu. „Dobře, Ivane, velmi dobře. Vyřiď té vězenkyni, že až jí z těla vyprchá to svinstvo, ochutnáme i ji.“ Já už se naučil držet jazyk za zuby a tvářit se smířeně se vším, co pán nařídí. To Nataška zalapala po dechu. Pak vrhla zděšený pohled na Samaela, který si ji nevšímal a poté zoufalý pohled na mě. Chuděra. Docela mě jí bylo líto. Ať už si od pobytu tady u nás slibovala cokoli, realita jistě předčila všechna její očekávání. „Můj pane, já myslím, že lidské tělo nabízí spoustu pochoutek. Nejlepší by bylo, kdyby nám sem svrchu přistála kuchařka, ale i tak si myslím, že bych mohl nabídnout i ukuchtit něco labužnického. Co takhle ledvinky nebo jatýrka?“ „Uvidíme, Ivane, uvidíme,“ zakousl se Samael do kusu masa. „Tvé nadšení pro věc mě těší. Můžeš se spolehnout, že příště si dám záležet, abys necítil žádnou bolest. Jsi můj sluha, ne otrok a já dovedu tvoji službu ocenit. Nakonec, na zábavu tu mám jiné... Teď už běž!“ Uklonil jsem se a s hřejivým pocitem u srdce i prázdným žaludkem opustil pány. Je to fajn pocit, když někdo druhý dovede ocenit práci, do které dáte kus sebe. Zašel jsem pro druhou várku a vyrazil svoji běžnou túru po schodech. „V Jokohamě v přístavu, kde noc vládne tmou, loučil se tam námořník se svou dívenkou, a Japonečce malé slzičky stékají když jeho rety rudé slova lásky šeptají: Má Kasumičko milá, dřív než zvadne sakur květ, tvoje láska neskonalá, přivede mě zas zpět Ta chvíle odloučení, rozplyne se jako dým a potom děvče milé, budu navždy jenom tvým. Byl to ale námořník, co pro ženy jen žil, a v každičkém přístavu z číše lásky pil. Na Kasumičku malou dávno už... nezapomněl na její rety rudé, které kdysi líbat směl...“ No vlastně nesměl. Zkusil jsem to jednou a dostal přes hubu. Kde je mý holce asi konec? S její náturou... dvanáct let jsem o ní neslyšel... Navíc jí je teď takovejch dobrejch pětačtyřicet, což znamená... Že bych ji mohl zanýst, až se odtud jednou dostanu, kytku na hrob. „Znal jsem jednu půvabnou, podobnou... sani jen místo srdce měla děravou káď. Za dlouhých večerů vzpomínám na ni vzpomínám na ni a říkám si: ať. Koukám, jak ten čas letí každému letí, tak co bych se bál Koukám, jak ten čas letí nechám ho letět a zpívám si dál.“
Konečně jsem byl u našich trestankyň. Nejprve jsem odemkl u Angeliny a hodil jí na zem tác s masem. „Hej hou, buráky, markýzo!“ zvolal jsem. Seděla v koutě, pod sebou louže a zakrytou tvář. Radši rychle zavřít dveře. To naproti bylo určitě živěji. Zabouchal jsem na dveře. „Otevřete, gestapo!“
„Blbečku...“ ozvalo se. „Čau, Rolničko,“ odemkl jsem a nahlédl dovnitř. „Kuk!“ „Blbče.“ Pronesla otráveně sedíc na zemi. Ovšem na rozdíl od Angeliny věděla, co je to jímka. „Co je s Natašou?“ zajímala se. „No... buď zrovna teď večeří, nebo se stará o večeři pro Catherin. Ale ty můžeš být v klidu, protože jak tě znám, pochutnáš si. Voalá!“ předal jsem jí tác. „Specialita podniku - dolní hnáta pana kuchaře. Bon appétit.“ Moc dobře se na to netvářila. „Co to je za maso?“ „Čím míň se budeš ptát, tím víc ti bude chutnat.“ „Co to je za maso?!“ „Rolničko, když ti to řeknu, nafackuješ si, že ses zeptala.“ „Tak co to je?!“ zařvala a strčila do tácu. „Opatrně. Podívej, já ti to tady takhle nechám, zavřu dveře...“ což jsem taky rychle udělal. „Otočím klíčkem a teď ti prozradím tajemství mistrova receptu.“ „Tak co?“ „Uřízneš válečnému veteránovi nohu, opečeš na rožni, osolíš a okořeníš ze zásob popelářů svrchu, nakrájíš a podáváš ještě za tepla s hezkou kůrčičkou. Dalo by se říct, že je to ruská specialita.“ „Pitomče...“ procedila a hned si nevymáchanou tlamičku ucpala kusem masa. „Není to špatný...“ řekla. „Však je to taky pečený s láskou. Akorát je pravda, že mi Samael nedovolil si tu nohu zavčasu umýt.“ Tak jsem vyrazil do svého domečku na vršku věže. Ráno jsem byl s nervama na dranc, ale teď to ze mě všechno opadlo. Kráčel jsem s lehkostí a jak jinak než s písní na rtech. Ách, Milovice... to byly zlatý časy. „Měl jsem rád, pár písní, v níž jsem žil cesty toulavý, o kterých jsem snil. S vlídnou tmou, když kraj šel v létě spát poznal jsem, že tenhle svět mám rád. Měl jsem rád stín stromů, říční proud Stíny hor, co nejdou překlenout. Krásnější svět vůbec nehledám. To řeknu vám, tam... u pekelných bran. Zaposlouchal jsem se do večerních zvuků našeho krásného hradu – ticho po pěšině. Žádné krysy, žádné myšky a žádní potkani! Tak to vidíš, šenku milý, pudem na spaní. V nohách mám už tisíc mil... no spíš schodů stopy déšť a vítr smysl a můj kůň i já jsme cestou znaveni. Tisíc mil, těch tisíc mil, má jeden směr a jeden cíl jeden cíl, to malý teplý podkroví. Hm, dveře do věže byly pootevřené. Ale no tak, Nataško, přece neslídíš v mý spižírně, že ne? Neměl jsem jí říkat, že si skladuju jídlo. Doufám, že jí to dokážu nějak šetrně vysvětlit. A tak jsem vyrazil vzhůru, vzhůru do věží...
„Prozraď mi můj pane, vážený kampak vedou dveře zamčený. Kudy kráčí tajně ten, kdo je láskou popleten? Asi do věží, asi do věží. Asi do věží... V mé věži bylo rušno. Ne ve spíži, ale v mém pokoji někdo byl! Přes pootevřené dveře jsem slyšel pláč. A za dveřmi, u postele klečela Nataška. „Ehm, hádám, že ti nechutnalo.“ Podívala se na mě uslzenýma očima. A smutně popotáhla. Kleknul jsem si k ní a začal jí hladit na zádech. Mohl jsem si vybrat kde přesně. Měla záda jak letištní dráhu. „Ivane...“ smutnila. „No jo, no. Musíš si zvyknout. Nic jinýho dělat nejde. Můžu tě ubezpečit, že ať už se budeš mít jakkoli, budeš se mít z nás všech nejlíp. Vezmi si, co taková Catherin. Takhle vypadá Peklo. Už jsem se za ty roky naučil, že Catherin nesmíš litovat. Naopak, musíš na ní pomýšlet tak, aby ti její utrpení zvedalo náladu. Jinak se zblázníš.“ „Ale Ivane...“ opřela se o mě a já ji objal. „Samael chce vařit z... z Luciany. Ale... ale ona je hrozně agresivní a... Co když skončí jako Catherin?!“ „Víš, proč jsem dneska tam kde jsem? Protože jsem okamžitě pochopil, kdo je tady velitel. Jak jsem ti vyprávěl o Kasumi, ona... mi zlomila vaz. Tak jsem tak padal dolů, mozkové funkce selhávaly rychlostí blesku a najednou nic – tma. A až pak jsem se ocitnul tady u trůnu. Vedle mě na dvacet dalších chlapů, některý vypadaly jako opice, nad náma dunivý hlas Stvořitele a před trůnem na kolena sražený Samael. Když mě Kasumi seřezala, Samael si mě vzal tehdy k sobě, do svého těla jako spoustu dalších předtím. Ale Kasumi ho porazila i s tou posilou. A když skončil tady dole, Stvořitel to nesnesl a Samaela potrestal, mimo jiné tím, že obnovil životy všech, které Samael pohltil. Chtěl mu ukázat, jak bezmocný byl i s těmi všemi pomatenci z různých dob. Samael je ve zlosti všechny pobil a jen mě ušetřil. A důvod? Už nebyl jediný, koho porazila Kasumi. Tak jsem se stal jeho sluhou. Luciana může udělat totéž, ale musí pochopit, kdo tady drží otěže.“ „Ale to ona nezvládne. Nedokáže to. Já nechci, aby skončila jako Catherin. Prosím, já... já...“ plakala. Slzičky jí stékaly a její rudé vlásky jí zakrývaly tvář. Tak jsem je odhrnul, naklonil se k ní blíž, ještě blíž a zapěl... „Prozraď mi můj pane ctihodný proč je tvůj hrad lásce nevhodný. A kam skrývá vyznání, kdo se lásce nebrání.“ Políbil jsem ji. První ženu po dvaceti letech... „Asi do věží! Asi do věží!“
VI – El Dorado Pověz mi, domýšlivý skřete – jaké to pro tebe je, trávit celé dny mezi čtyřmi stěnami? Jaké to je pro ženu, která se řadí nad většinu ostatních? Ách... čím větší pýcha, tím větší slabost. Pověz mi, domýšlivý skřete, jak je možné, že pokořit holčičku s dráčkem na zádech, je o tolik těžší, přestože tvou pýchou netrpí? Byl šestý den... když Stvořitel vdechnul život Azazelovi - strážci Pekla, a jeho národu Agagarů Ozvěny Stvořitelovy
Luciana Ve městě před týdnem otevřeli novou posilovnu - „Na kopečku v Africe.“ Nejvyšší čas zaskočit dnes na návštěvu. Od té doby, co mě Shaira dala ten dar věčného mládí, sílí moje tělo tak úžasně jako nikdy předtím. Lovkyně z ringu ee… ne, nebudu si říkat Lovkyně, ta skončila pod pěstmi Nataši. Budu si říkat… hm… Zuřící býk! Ne, počkat, to zní divně. Spíš Zuřící býčice. Ale to zní taky divně. Tak… jaká je samice od býka? Hm, doma na farmě jsme býky nikdy nechovali. Ale mělo by to být… ano – ode dneška jsem Zuřící jalovice! Cesta k posilovně netrvala ani pět minut. Zvláštní, myslela jsem, že z vily je to k Llanelli dál. Vystoupila jsem z mého luxusního červeného ferrari a se slunečními brýlemi na nose a sportovní taškou na rameni jsem vykročila vstříc obrovské prosklené budově. Vypadala jako autosalon, ale tady se představovala jiná než koňská síla. Velká cedule na skle říkala: 'Jen pro chlapy. Pozor – pouze extrémní zátěž.' Che, che, ano, miluju extrémní zátěž a extrémní zátěž miluje mne. Vstoupila jsem do šaten a převlékla se do sportovního – kraťasy a titěrná latexová podprsenka, která nezakrývala víc než bradavky. Přece nebudu zahalovat své přednosti jen proto, že z nich zbyly jen svaly. Vyšla jsem na chodbu a vykročila dál do velkého sálu. Ocitla jsem se na ochozu a mohla sledovat gigantickou halu dole pode mnou. Nebylo tu moc lidí, napočítala jsem jen šest svalovců. Škoda, mám ráda větší publikum. Sešla jsem po schodech dolů, tam do haly. Desítky posilovacích strojů na trénování desítek různých svalů lidského těla. Tady budu jako doma, ještě zbývá si tu zařídit pohodlí tak jako doma. Dva křupani stáli v cestě a o něčem se dohadovali… Ten menší si prohlížel druhého, rozeného kulturistu a říkal: „Teda Samaeli, když jsem tě viděl naposled, byl jsi jak proutek a teď…“ „Uplynulo spoustu času,“ smál se velký křupan a ukázal kamarádovi obrovský biceps. „Dneska jsem nejlepší široko daleko. Se mnou se může měřit jen Bijec Ivan, to je hotový mýtus.“ „Jo, slyšel jsem. Prej mu to tady patří, ale dovolí tu trénovat jen nejlepším z nejlepších. Jestli mě tu načapá, myslíš, že mě hodí do cely?“ „Promiňte,“ oslovila jsem muže, „ale stojíte mi v cestě,“ Kráčela jsem dál přímo proti nim. Vrazila jsem do nich rameny a prošla mezi ně. „Hej,“ zvolal ten malý. „Trochu slušnosti, dámo!“ Velmi pomalu jsem otočila hlavu na toho
troubu. „Slušnost je,“ ušklíbla jsem se, „když uhneš z cesty lepším, jinak musejí oni uhnout tebou.“ To toho druhého pobavilo. „Hele, kotě, aerobic se cvičí o pár bloků dál, tohle je posilovna.“ Přiložila jsem mu ruku pod bradu a pozvedla ukazováček. Udeřila jsem ho jím do brady tak silně až mu cvakly zuby. „Zkus mlčet. Vypadáš pak chytřeji.“ Dorazila jsem k hrazdě. První překážka na cestě za reklamním plakátem této posilovny s mým foto. Poblíž byl stojan se závažími a řetěz provlečený v koženém pásu. Skrze otvory v závažích jsem na řetěz natáhla celkem šedesát kilogramů zátěže a kožený pás si obepnula kolem pasu, tak jak se to dělá. Zbývalo se přitáhnout k hrazdě a poslouchat. Nepotřebovala jsem nic vidět, stačilo poslouchat. Uslyšela jsem nejprve ticho, poté kroky směrem ke mně a poté udivené i rozohněné průpovídky zdejších křupanů. „Ona je nadčlověk,“ hlásal jeden. „Šedesát kilogramů a k tomu váha jejího těla a už se přitáhla patnáctkrát. To není možné! To nikdo nedokáže!“ zlobil se další. „Musí podvádět! Ty činky jsou z plastu!“ „Jo a kde by se tady potom vzaly?“ „Co já vím. Je domluvená s personálem a…“ Pak bylo slyšet namáhavé vzdechnutí křupana, který se pokoušel několik těch závaží ze stojanu zvednout. Pak už radši neřekl nic. Chvíli bylo ticho, když ten velký kulturista, ten Samael, zvolal: „To je toho! To zvládnu levou zadní!“ Pro mne to byl důvod po dokončení první sady nezačínat druhou, ale seskočit. Takže jen osmdesát přitáhnutí se. Sotva jsem se rozehřála. Odepínala jsem si pás, uklízela závaží a mezitím pronesla k tomu muži: „Neříkala jsem ti, že máš mlčet?“ Otočila jsem se proti němu a dala si ruce v bok. „Mám tvůj neuvážený výkřik zhrzeného ega brát jako výzvu nebo to voláš mamince o pomoc?“ Samael vykročil blíž za nadšeného hulákání ostatních. „Joo, nandej jí to.“ „Ukaž jí, siláku.“ „Je to jen ženská! Patří k plotně.“ A mnohé další výlevy šovinistických prasat létaly vzduchem. „Jak chceš,“ kasal se Samael. „Dnes máš svůj smolný den, křupane…“ roztáhla jsem rty. „Poznáš, jak ubohý vlastně jsi. Ale nejdříve… se trochu rozcvičím.“ Popadla jsem ze stojanu jednoruční činky o váze osmdesát kilogramů jedna a začala rozpažovat ruce. Moje svaly se pumpovaly každým jediným zvednutím a obdivné, stejně jako posměšné a urážlivé hlášky se nepřestaly ozývat. „Je na steroidech,“ vykřikl nějaký blb. „Obyčejná děvka. Kdybych je bral taky, zvládnu to, co ona.“ „Ale ty přece už bereš steroidy.“ ozval se druhý. „Co?! No ale s mírou. Nechci, aby ze mě bylo takový hnusný hovado!“ Pak se ozval Samael. „Hej, ty nasteroidovaná děvko! Ty proti mně! Tady a teď“ Á, tak křupan kulturista se rozhodl pro lehátko, tyč a těžké závaží. „Začni, křupane, dlouho jsem se nepobavila.“ „Pche,“ odfrkl si a přišel blíž. „Dovolíš,“ odstrčila jsem ho, „ještě se trochu rozehřeju.“ Postavila jsem se k závaží, zvedla jej z držáků a začala zdvihat hezky od pasu až k ramenům. Namakanec se jen smál, když jsem činku o váze dobrých sto čtyřicet kilo zvedla jednou. Když jsem ji zvedla potřetí, začaly mu tuhnout rty. Když pošesté, v údivu otevřel svou tlamu. A když podesáté, ukazoval s hrůzou v očích na mě a nechápal. Nechápal nic. Pak v mžiku přiběhl, chytil tyč se
závažími, aby mi zabránil ji zvednout pojedenácté. Tlačil ji dolů vší silou a cenil na mne zuby. Bože, jak mu smrdělo z huby. Jak byl předkloněný, udeřila jsem ho čelem do hlavy a pak jsem činku zvedla i s ním. Najednou kmital nožičkama a zíral na to, jak je možné, že jsem jej zvedla taky. Kolik už to bylo… dvě stě padesát kilogramů? To ušlo. Zvedla jsem činku ještě víc, až nad hlavu a to tak prudce, až se pustil a přepadl přese mě na zem. „Ale, ale…“ položila jsem činku na držáky. „Někdo nám upadl. Ale výzva trvá siláku, tak se ukaž.“ Samael se zvedl a za podpory okolních křupanů ulehl na lehátku. Chytil se činky, zvednul ji a začal posilovat, zatímco přihlížející počítali zdvihy společně s ním. Jedna, dva… čtyři, pět! „No výtečně, siláku,“ ušklíbla jsem se. Umístil celou činku na držáky a unaveně se odporoučel stranou. „Teď se ukaž, děvko. Nemáš šanci.“ „Hmm…“ zvedla jsem z držáků další závaží a trochu si upravila zátěž. Tři stovky kilogramů plus tyč. Vida, tohle bude hezké. Lehla jsem na lehátko, protáhla si paže a uchopila činku. „Co?!“ zhrozil se kulturista, když si spočítal závaží. „Zešílela jsi? Jsi mrtvá, tohle tě zabije!“ „Díky za varování, zlato.“ Zvedla jsem závaží a pomalu ho nechala klesnout k hrudi. Huh, tohle už byla konečně ta správná zátěž. Juj! Zapřela jsem se a poprvé zvedla činku. Snížila ji a znovu zvedla. Podruhé! Uch… Zvedla jsem tu činku pětkrát a položila ji na držáky, které tu zátěž sotva udržely. Protáhla jsem si paže – zapraskaly mi klouby. „Myslím, cukrouši, že jsi prohrál.“ Jen co jsem se postavila a trochu si protáhla tělo, ten křupan na mě zlostně ukázal prstem „Ty nasteroidovaná děvko! S tvým ksichtem si vytřu podlahu!“ Za hlasité podpory přihlížejících se rozběhl proti mně a navzájem jsme se chytili za dlaně. „Tak pojď, chlapečku,“ Semkla jsem jeho prsty a lehce je zvrátila dozadu, až se mu zápěstí zlomila. Zřítil se na záda a já mu držela rozdrcená zápěstí. „Dost!“ kňučel. „Prosím, to stačí. Pusť mě!“ „Výborně, tak se mi to líbí, Samaeli. Hezky na kolena před svou královnou!“ Ale jen co jsem ho pustila, dvojice dalších křupanů mě chytila za paže a snažili se mě odtáhnout stranou. Chytila jsem je za nátělníky, zvedla je nad zem a jeden o druhého je udeřila do hlavy. Řach, pořádná pecka. A ta dunivá rána! Zbývalo je jen odhodit na zem. „Mám radši železné činky, ale i tak díky za nový nápad ke cvičení. Pořídím si domů pár dutohlavců.“ Postavila jsem se do samého středu sálu a dala ruce v bok. „Mno,“ rozhlédla jsem se po pomlácených křupanech a hrstce dalších, kteří se je snažili vzkřísit. „Pokud tu není další naposilovaný tupec, který by stál o lekci slušného chování, myslím, že je pro dnešek hotovo. Nezapomeňte mi poděkovat a taky obdarovat, to až přijdu příště. Jo a plesnivé jogurty už nežeru!“ Pak jsem ale na paži ucítila obrovskou ruku a za sebou zahlédla gigantického muže. „Bijec Ivan!“ zvolal jeden z pomlácených mužů. „Bijec Ivan, Zabiják Ivan, Písničkář Ivan,… prostě mýtus posiloven!“ křičel další. „Slyšel jsem o něm. Nikdo se mu nemůže rovnat.“ „To je tvůj konec děvko!“ křičel Samael. „Teď jsi mrtvá! Namaže si tě na chleba! Jedinou rukou tě přelomí vejpůl! Podojí tě tak, že z tebe nic nezbude.“ Byl o více než hlavu vyšší než já. Stála jsem k němu zády a jeho obrovskou dlaň cítila na bicepsu. Semknul mi ho pevně a zvučným hlasem pronesl: „Zašla jsi daleko, Rolničko.“
Zdvihla jsem ruku a semkla jeho tlapu mezi bicepsem a předloktím. Všichni v sále museli slyšet to křupnutí, když Ivanovi praskly prsty. „Uááá!“ zařval na celé okolí. Já se k němu otočila, chytila jej kolem pasu a zdvihla nad zem. Vzpouzel se. Chytil mě za ramena a chtěl se uvolnit. Pak se mi snažil roztáhnout paže, ale byl jako ve svěráku. „Můj polibek pro tebe…“ Smáčkla jsem ho v pasu tak silně až začal řvát bolestí. Jeho kosti křupaly a jeho řev musel být slyšet i venku. Když jsem ho pustila, zřítil se na břicho a nepřestával řvát. Chytila jsem ho za nátělník a zvedla až nad hlavu. Nejméně dvousetkilové smrduté monstrum. Zapřela jsem se a odhodila ho stranou až narazil do jednoho stojanu na činky, které se na něj sesypaly. Hned mu běžela skupinka šašků na pomoc, pokud to ještě mělo smysl. Ucítila jsem ránu do zad. Ne moc silnou. To mě dutohlavec Samael udeřil železnou tyčí. „Rád rozbíjíš věci, chlapečku?!“ Vytrhla jsem mu tyč z rukou, opřela jsem ji o ramena a zabrala. Tyč se ohnula a okopírovala moje zádové svalstvo a paže. Ukázala jsem ohnutou tyč zděšenému muži. „Mohla bych ti z ní vytvarovat srdíčko… anebo rakvičku.“ Nastal čas se rozloučit. Vykročila jsem k východu, když se za mnou rozeběhl Ivan! Zdá se, že ruské opice dnes snesou hodně. „Nedovolím ti odejít, dokud nezaplatíš! Krví!“ „Vážně? Souhlasím. Zaplatím tvojí krví.“ Chytil mě kolem pasu a snažil se mě zadržet. „Nikam nepůjdeš dokud si tě nepověsím na vánoční stromeček! Je červen, budou Vánoce!“ Já však šla dál. On se neudržel na nohou, upadl a chytil mě kolem lýtek. Táhla jsem ho za sebou ještě pár metrů. Zastavila jsem, udělala krok vzad a semkla mu krk mezi lýtky. Tak silně jak jen to šlo. Náhle jeho stisk povolil. Ale ještě chvilku jsem si vražedné sevření užívala. „Hm,“ zamyslela jsem se, když ztuhnul. „To bude chtít velkou rakvičku.“ Rozevřely se dveře naproti a z nich vyšla Nataša. „No vida, taky se jdeš ukázat? Obávám se...“ ohlédla jsem se za sebe, „že už nebude komu.“ „Ne, jdu za tebou,“ odpověděla. „Mám tu snídani.“ „Cože?!“ „Máš tu jogurt!“ „Cože?!“ „Vstaň! Vstávej! Máš tu snídani. No tak...“ pleskla mě po tváři a já... já...
Ehh... promnula jsem si oči. „Co je?!“ Zavrčela jsem zlostně. Ehh... cítila jsem se unaveně. A tělo mě bolelo, jak kdybych spala na... na tvrdé ledově chladné kamenné podlaze. V malé hnusné zatuchlé cele! Kde je moje ferrari? „Eh,“ povzdechla jsem si. Už skoro týden jen v pitomé cele! Nade mnou se skláněla Nataša s bílým jogurtem v ruce. Byla ještě větší než včera. Dneska už skoro tak velká jako Parvati. Jeden by řekl, že něco takového ani není možné. „Na...“ podala mi jogurt. „Plíseň jsem z vršku už odškrabala.“ „Ehh...“ To mi stačilo. „Kurva!“ zařvala jsem a mrštila tím zasraným jogurtem proti stěně až se rozprskl. „Luciano!“ „Seru na to!“ opřela jsem se a namáhavě se zvedala na nohy. „Kdo jsem abych se musela podělávat do díry v zemi a žrát ty plesnivý sračky?!“ „Ale Luciano...“ „Ne! Řekni mi, jak dlouho ještě. Jak dlouho mě tady ten parchant bude držet?!“ „Neměla bys o něm takhle mluvit, co kdyby...“
„Co kdyby co?! Kdyby mě slyšel? Tak ať! Horší než tady už to být nemůže! Prostě nemůže! Den co den, hodinu co hodinu tady vyslýchám tu pomatenou krávu naproti! Divím se už jen tomu, že jsem se taky nepomátla! A do toho ten ruskej bastard... Větší svini jsem snad ještě nepotkala. Ani nevíš, jak ráda bych mu zakroutila krkem!“ „Klid!“ chytila mě Nataša za ramena. „Uklidni se. Nejsem tu jen kvůli tomu. Něco... něco se stalo.“ „Co se stalo?“ zajímala jsem se. Zněla dost vážně. Trochu mě to polekalo. „Snad tě nepožádal o ruku?“ „Samael? Ne to ne, ale...“ „Spal s tebou?“ „Ne, vždyť vidíš, jak vypadám... Je mu ze mě zle. Chce, abych se před ním ani neukazovala, dokud se to nevrátí do normálu. Na jednu stranu... díky bohu za to, ale... mám bolesti, Luciano. Dneska ráno, když jsem vstávala, chytly mě tak strašně záda, až se mi chtělo brečet. Sejít sem dolů je příšerný. Ještě teď mě bolej nohy jako kdybych vláčela metrák.“ „Takže mě už nebudeš navštěvovat?“ „Budu...“ zesmutněla vzápětí „ale až se mi udělá líp.“ „Jo... a to bude kdy?“ Zmlkla. Taky jsem se o ni bála. Tohle přece není normální. Za týden se jí svalová hmota zvětšila snad dvojnásobně. Vláčí s sebou víc než třicet kilo navíc. Na to si tělo nemůže zvyknout. „Ráda bych jí pomohla, ale ksakru, vždyť není jak! „Požádej Samaela, aby něco udělal,“ navrhla jsem jí. „No, když já... já se bojím.“ „Že tě prokoukne?“ „To taky, ale... ale... já s ním nechci mít pohlavní styk! No nic, půjdu. Na dnešek Samael zase chystá oběd... Nevím, jestli to zvládnu aniž bych se pozvracela jako minule.“ „Takže dneska bude maso z Ivana... Ble. Víš dobře jak tu kurvu nenávidím! A posledně se mi po něm udělalo normálně zle!“ „Obětoval se! Jinak by Samael vybral tebe! Měla bys mu být vděčná jako nikomu!“ „Vděčná mu budu až mě odtud dostane ven! A teď už běž.“ „Dobře...“ zavřela dveře a nezapomněla svoji kamarádku zamknout. Kruci. Já se podívala na stěnu, po které pomalu stékal jogurt. Měla jsem hlad, ne že ne.
Hodiny ubíhaly a mezitím se probrala Angelina. Nejdřív byla ticho, jen si prozpěvovala nějakou dětskou písničku. Něco o panence a ztracených šatičkách. Nebylo by to tak hrozné, kdyby ji nezpívala pořád dokola. Asi po hodině, nebo možná po dvou... Ztrácím tu pojem o čase, ale... asi spíš po dvou hodinách začala zase svoji děkovačku Kasumi. Tohle jsem tu slýchala každý den. Děkuji ti, že jsi zabila Adriana, že jsi zabila Adriana, že jsi zabila Adriana a bla bla bla. Pořád dokola. Ivan si toho musel všimnout taky a musel vědět, že předtím to tak zlé nebylo. Předtím, jako kdyby o Kasumi nevěděla nic. A teď slova vděčnosti pomalu každý druhý den, jako kdyby se k ní modlila. Ksakru! To je teda nápad – modlit se ke Kasumi. Brr. Práskla jsem vztekle dlaní do dveří. Ten grázl Ivan musel vědět, že se s Kasumi známe. Muselo mu to dojít. Ale mlčel. Mlčel přede mnou, mlčel před Samaelem... kdoví, jestli mlčel i před Natašou, ale asi ano. Nechával si tu přiblblou informaci jako zbraň. Šmejd jeden odpornej. Nataša si myslí, jakej to není gentleman, přitom je to obyčejnej šovinistickej šmejd. K čertu s ním! Zaposlouchala jsem se do toho halekání. Nechtěla jsem, bránila se tomu, jenže to prostě nešlo. „Matko, matko!“ řvala. Zvláštní, že o Kasumi mluvila jako o matce. Z toho našeho hovoru pobrala nejspíš jen pár věcí, které jí uvízly v paměti. Že je Kasumi její nevlastní matka, byla
jedna z nich. „Matko, děkuji ti! Děkuji ti má matko! Smaž se v pekle, bratříčku, smaž se v pekle. Díky matko, díky za to! Zabitý, zabitý, Darren je zabitý! Díky matko! Smaž se v pekle, Darrene, v pekle se smaž, do pekla patříš. V pekle buď a hodně tam trp! Ano, ano! Díky má matko!“ Šílené. Vydržela těch pár vět opakovat celé hodiny. Jako kdyby v jejím mozku nebylo místo pro víc než pro pár stále stejných frází. Den tak nějak plynul. Asi jako každý předtím i potom. Takhle jsem si boj s peklem nepředstavovala. Já přece mám na víc! Nejsem nějaká pomatená blekotající holka! Něco jsem v životě dokázala. Jsem celebrita, jsem legenda! Pche, celebrita... nesnáším to slovo, ale teď jsem na něj byla hrdá. Pomáhalo mi utvrzovat se v tom, že nejsem zase taková ubožačka. Po nějaké době jsem zaslechla hvízdání. A pak kroky. Angelina v tu dobu byla tiše, takže jsem dobře slyšela, jak někdo jde. Nemělo moc smysl se zajímat o to kdo. Věděla jsem to. Jen mě sralo, že si ten parchant tak vesele hvízdá! „Heh, héj!“ zvolal a kopnul do dveří, aby mě vzburcoval. „Čau, Rolničko.“ „Nějak veselo...“ „No jo, dneska se mi zase dostane té cti nasytit panstvo! Jsem holt mistr kuchař. A za odměnu můžu do práce později.“ „Nasytíš je sám sebou!“ ušklíbla jsem se. „Samael má chuť na pořádné masíčko...“ „Já vím,“ odvětil a mě nasralo, že tak vesele. „Víš, Rolničko, smířit se s mým osudem kuchyňské suroviny šlo snáz, než jsem čekal.“ „Vážně?“ „Samael mi dnes vyjme játra a pak mi nechá dorůst nové. Jen si představ, jak ta stará musejí vypadat. Chlast, cigára, opotřebení věkem… Budu jako znovuzrozený! Jsou mnohem horší věci, které může druhým dělat, viď Angelino! Héj, Angelino!“ „Mlč. Usnula.“ „Já vím!“ vycenil Ivan zkažené zuby v úsměvu. A pak zařval z plných plic: „Kol Rusi veliké, teď republik volných zní! Jednoty navěky svobodných, hlas národů, to z národů vůle je svaz nerozborný! Ať žije náš mohutný Sovětský svaz!“ „Už se ti rozpad, pitomče!“ překřikla jsem ho. On se ale nedal. „Sláva ti, otčino, ty naše svobodná. V ní družby národu opora tkví! Ať prapor Sovětů, ať prapor lidový, nás od vítězství vede k vítězství!“ „Zmlkni! Vzbudíš tu krávu a...“ „Tobě to nestačilo, Rolničko? Nevadí... já rád zpívám „Již vzhůru psanci této země, již vzhůru všichni jež hlad znět! Teď duní právo v jícnu temně a výbuch zahřmí naposled! Od minulost spějme zpátky, otroci, vzhůru k cílům svým! Již chví se světa základ vratký, my ničím nejsme, buďme vším! Poslední bitva vzplála, dejme se na pochod! Internacionála je zítřkem lidský rod!“ „Zmlkni!“ „Dělníci, též rolníci, bratři! Jsme velkou stranou dělnickou! Všem lidem naše země patří a zahaleči ať už jdou!“
Pak ten blázen začal zpívat dál a k němu se přidala Angelina. Myslím, že text neznala, jen opakovala nějaká slova v rytmu. „Dost napásla se naší muky, vran, supů, hejna kroužící! Rozptýlí den příští jejich shluky, věčně vzplá slunce zářící! Poslední bitva vzplála, dejme se na pochod! Internacionála je zítřka lidský rod!“ Zmlkl. A ze dveří znělo: „Internacionála, je náš rod. Internacionála, internacionála... lá la. La, la lá la.“ „Ty seš neskurečnej parchant, Ivane!“ „Copak, Rolničko? Kulturní vložka tě má kulturně obohatit anebo... Angelino?! Naučím tě písničku dobře? Zpívej se mnou... „Byl malý Číňánek, měl malý copánek. Sedl si na tramvaj a zpíval vaj, vaj, vaj. Chytil ho policajt, chytil ho za vlasy ‚Ty kluku číňanská, ty patříš do basy.‘ Basa se zbořila, Číňánka zabila. Číňanka plakala a na hrob napsala: Byl jeden Číňánek, měl malý copánek, sedl si na tramvaj a zpíval vaj, va, vaj. Chytil ho policajt, chytil ho za vlasy ‚Ty kluku Číňanská, ty patříš do basy.‘ Basa se zbořila, Číňánka zabila Číňanka plakala a na hrob napsala...“ Ivan se otočil ke mě a ze dveří se ozvalo: „Byl malý Číňánek, měl malý copánek, sedl si na tramvaj a zpíval, vaj, vaj, vaj.“ Zatímco Angelina zpívala dál, Ivan mi zamával. „Pá pá, Rolničko.“ Neměla jsem sílu cokoli říct. A Angelina začala zpívat už podruhé. Stále dokola. Můj bože... to snad ne. To snad ne!
Uběhlo čtvrt hodiny od chvíle, co ten zkurvenec Ivan odešel. „Zavři zobák!“ bušila jsem pěstmi do dveří. Ta hnusná, odporná mrcha zpívala pořád dokola. Pořád a pořád dokola. „Drž hubu, drž už konečně hubu!“ To nešlo vydržet. „Angelino! Ty mrcho!“ Já se tu zblázním, ano. Já se tu zblázním, tak jako ona. Ale ne, takhle to nemůžu nechat. Chytila jsem se mříží a zhluboka se nadechla, připravená zařvat z plných plic jediné slovo: „Angelinoooo!“ Na chvilku se zarazila. Uff, mě se tak ulevilo. A pak se ozvalo: „Byl malý Číňánek, měl malý copánek...“ „Ne, né! Já už nemůžu.“ mluvila jsem nahlas. „Já to tu už nevydržím! Pusťte mě někdo ven! Prosím, pusťte mě ven!“ „To nejde!“ ozval se cizí hlas. „Kdo to je?!“ zpozorněla jsem. A za mřížemi tam na chodbě jsem zahlédla tvář asiata. Blbečka s černými vlasy, šikmýma očima a nažloutlým ksichtem. „Ne... ne, to nemůže být pravda. Tak už je to tady - já... už jsem se pomátla.“ „Luciano? Jste to vy?“ „Běž pryč!“ zařvala jsem. „Jsi jen sen. Jen halucinace, jen... byl malý Číňánek, měl dlouhý...
copánek. Sedl si na tramvaj a...“ klesla jsem až na zem a zoufale se opřela hlavou o stěnu. „...a zpíval vaj, vaj, vaj...“ Chtělo se mi řvát zlostí a plakat zároveň. „Chytil ho policajt, zavřel ho do basy a basa se zbořila a...“ Bože, mě bylo do breku. Mě! „Slečno, Luciano. No tak...“ mluvil na mě ten Číňánek. „Basa se zbořila!“ zařvala jsem. „A tebe zabila!“ „Luciano, není vám dobře. To jsem přece já, Kenji Kimura. Vzpomínáte si na mě ještě? Tokio, dvanáct let zpátky. Imran, výstava kuriozit, moje... moje žena. Vzpomínáte si?“ „Co?!“ „No tak, musím s vámi mluvit, než se ten člověk vrátí. Tam dole si mě jednou už málem všiml. Nesmí mě tu vidět.“ Tohle mě donutilo se sebrat. Možná ještě nejsem takový cvok. Zvedla jsem se a pohlédla na něj skrze mříže. Skutečně, vypadal jako ten chlápek. I když... nevím, mě připadají všichni šikmoočky stejně. Všichni jsou oškliví. „Co tu děláte? Kde se tu berete? Poslala vás Kasumi?“ „Ano. Poslyšte, skrývám se tam dole už pár dnů a nevím, co si počít. Když udělám chybu, může to stát život vás všech. Když neudělám nic, dopadne to stejně. Poslouchejte, hledám Natašu Popovou. Nutně s ní potřebuji mluvit. Je to otázka života a smrti!“ „Nataša je moje kamarádka. Odkud vás zná? A co jí chcete?“ „Známe se z Pchjongjangu. Už jsme se tam viděli. Ale Nataša je nemocná a neví o tom. Já tu pro ni mám lék. Poslyšte, nevíte jestli se jí v posledních dnech něco neděje s tělem?“ „To bych řekla, že děje! Vypadá jak King Kong!“ „Takže už to začalo...“ povzdechnul si ten chlápek. Pak mi přes mříže ukázal injekční stříkačku s nějakou nazelenalou látkou. „Tohle jí musím vpravit do těla. Ale pokud mne někdo najde tak... jsme ztraceni. Chodí sem k vám Nataša někdy?“ „Nosí mi jídlo. Občas. Ale teď se tu nějakou dobu neukáže. Bolí jí nohy, když chodí po těch schodech.“ „Zatraceně... A kde bych ji tu našel? Když půjdu nahoru... je to bezpečné?“ „Ne, to ani náhodou. Mohla bych tomu pitomci, co chodí uklízet odpadky říct, že chci Natašu vidět, ale ten zmrd se mi jen vysměje. Zkuste se k ní dostat přes něj. Když se ho zbavíte… No ano!“ dostala jsem skvělý nápad. „Když se ho zbavíte, Samael ho bude hledat a mohl byste se dostat kolem něj až do hradu.“ „Já nejsem vrah, Luciano.“ „Zabít Ivana, to není vražda. To je dobrý skutek.“ „Nevím...“ „Myslete na Natašu! Jestli může vážně umřít, chci abyste jí pomohl!“ „A já nechci nic jiného. Teď už ale raději půjdu.“ „Počkejte, co přesně Nataše je? Mě se o žádné nemoci nezmiňovala.“ Ten chlap už odešel. „Héj!“ křičela jsem na něj. „Tak co jí je?!“ Nic. Odešel. Nesnáším Asiaty.
Ten den mě už nikdo nenavštívil. Ale já společnost měla. Angelina se brzy zase probrala a pořád zpívala tu nechutnou odrhovačku. To nešlo vydržet. Nejdřív jsem na ni řvala, ať konečně zavře zobák! Pak si snažila ucpat uši ukazováčky a nevnímat. Nešlo to. Tak jsem jí vyhrožovala. Násilím, pak zabitím, potom Samaelem. Nic. Tak jsem jí zkusila vyhrožovat Kasumi. Že jí ublíží, že dopadne jako Adrian. Zbytečně. Moje zkušenosti říkají, že Kasumi je hodně dobrý prostředek ke strašení druhých. Ale má to dvě podmínky – dotyčný musí mít nějakou představu o tom, jaký masakr dovede Kasumi zařídit a hlavně musí mít mozek. To Angelina měla v hlavě jen nějakou sračku. A já už kvůli ní nemohla. Tohle by nikdo nevydržel. Nechápu, kde brala sílu pořád zpívat, pořád dokola zpívat. Zazpívala tu odpornou nechutnou
písničku snad tisíckrát! Ach, k čertu! Myslela jsem si, že jsem silná, že něco snesu. Tvrdá ženská, kterou nic nesrazí na kolena. Bože, jak já byla pitomá! Angelina zpívala dál, jako kdyby se mermomocí snažila dozpívat až ke konci té písničky, jenže ona konec neměla! Neměla! Tak jsem tak seděla v koutě vedle jímky a... a marně zadržovala slzy. Už jsem ten hrozný zpěv nedokázala ani vyhnat z hlavy! Ani na moment ne! I když Angelina nakonec usnula únavou, já tu písničku slyšela pořád. Tak strašně ráda bych chtěla být se svým Valdemarem. Anebo kdekoli jinde, jen ne tady v té cele. Nikdy jsem si nemyslela, že mi může být tak hrozně. Jenže neuběhlo ani pět minut od doby co Angelina usnula a já po probdělé noci zaslechla jiný zpěv... „V dálných dálkách zámoří, ční prý zlaté pohoří. Příchozího pohostí, nádherou a hojností.“ Díky těm svůdným pověstím, zástupy šly za štěstím, chátra i ti bohatí, s vírou, že se vyplatí...“ „Ivane!“ přerušila jsem ho. On už stál kousek ode mě. Nahlédnul přes mříže do cely. „Čau, Rolničko. Dneska žádné noční můry?“ „Hajzle!“ vyštěkla jsem a zalomcovala dveřmi. „No nic... tak já jdu třídit odpadky...“ Ivan pokračoval dál a dál si zpíval: „Jít a hledat Eldorádo, zbavené vší bídy člověčí, jít a hledat Eldorádo, kde je láska, mír a bezpečí! Jít a hledat Eldorádo, zbavené vší bídy...“ „Parchante!“ řvala jsem za ním.
Ivan Zrovna jsem si oblékal tepláky a mé oblíbené vytahané, upocené a smradlavé triko velikosti XXXL, když na dveře komnaty někdo zabušil. „Dále, Natašo!“ Byla to ona. Kdo jiný taky? Pokoj si uklízím sám, takže Catherin do mé věže ani nepáchne a Samael by se klepáním nezatěžovat. Moje návštěva byla zase mohutnější než včera. Už byla širší než Samael! Tedy když si odmyslím jeho křídla. Kdyby zdejší průchody nebyly stavěny pro démona, Nataška by se ani nedostala dovnitř. „Ivane!“ zvolala, jako kdyby mě neviděla rok. Přiběhla ke mně a dala mi pusu. Chtěl jsem něco namítnout. Stejně jako včera, předevčírem, předpředevčírem... ale nešlo to. Po dvaceti letech mi nějaká holka dávala pusinky, aniž by ji k tomu musel Samael donutit. Taková chvíle nešla popsat. Objal jsem ji a zašeptal do ucha: „Není to nebezpečné?“ „Proč? Samael přece chce, abys mi udělal dítě.“ „To jo... ale ne jazykem.“ „Ivane...“ přitiskla se ke mě. Uch, už vím, jak se cítí sardinka v konzervě. „Ivane... já... Dnes v noci se to zase stalo!“ „Všiml jsem si...“ „Já už nevím, co si počít. Ráno sotva vstanu, protože mě bolí celý člověk. Ani nechci vědět, kolik kilo jsem během těch pár dnů přibrala. Přijde mi, jako kdyby mi svaly rostly každým okamžikem. I teď!“
„Já ale nevím, jak ti pomoct. Musí to souviset s tvým původem a nejspíš tímhle místem. Možná, kdyby ses vrátila na povrch... ale o tom se nedá ani uvažovat. To je nemožné. Mezi námi a povrchem jsou tisíce kilometrů pustinou a stovky Azazelových bestií.“ Nataška se ke mě přitiskla ještě víc a rozplakala se. „Já se bojím...“ špitla. „Nechci umřít.“ Pohladil jsem ji po krásných rudých a upocených vlasech a jemně ji políbil na čelo. Bylo mi jí líto. Na druhou stranu... když Samael nebude chtít a to nebude, umřít ji nenechá. Má nás tady všechny v hrsti. Ale snažit se jí uklidnit tím, že jí Samael udrží při životě, to by možná nebylo zase až tak povzbudivé. Smrt je v určitých momentech vysvobozením. Catherin by mohla vyprávět. Couvnul jsem. Krok, pak ještě jeden a konečně jsem narazil na postel. Teď by měl přijít ten moment, kdy se chlap otočí a třískne se svojí milou na postel. Mělo to dvě vady. Ta postel byla tak tvrdá, že bych mohl Natašce ublížit a hlavně – bál jsem se, že ji neuzvednu! Tak jsem si opatrně sednul na okraj postele a pod tíhou jejího těla si lehnul na záda. Držela se mě jako klíště. Ona se opřela jednou rukou o postel, druhou o mě a začala mě vášnivě líbat. Byl bych si to i užil. Ale jednak byla strašně těžká a pak jsem pořád zíral na dveře a doufal, že se v nich neobjeví Samael. Nevím, co bych v ten moment dělal. Kdybychom alespoň leželi obráceně...
Už dvě hodiny bych měl být v práci. Místo toho jsem už dvě hodiny ležel vedle Nataši a snažili jsme se vejít na postel. Aspoň nám bylo teplo. Pot mi po čele tekl, to tedy jo. Ale ne horkem, jako spíš nervozitou. V Pekle je horko, ale v Karasalu mezi tlustými stěnami ani moc ne. Takže trocha lidského tepla nebyla na škodu. Nakonec s Nataškou je tepleji než s vysokou, hubenou a prsatou blondýnkou. Hmotností Nataška vydá za tři takové. Takže mám vedle sebe vlastně tři vysoké hubené a prsaté blondýnky v jednom. Není nad pozitivní přístup. Pořád jsem ale nemohl spustit zrak ze dveří. Nemám se tady špatně. Normálně bych to tak neřešil, provětral jsem za celej život desítky holek a bylo mi jedno, jestli mě načapá jejich manžílek nebo ne. Potíž byla v tom, že jejich manžílci neměřili přes dva metry, neměli křídla a z čela jim nevyrůstal roh. Sbalit holku démona to je... jak položit hlavu na špalek. Ale když jsem se teď na Natašku otočil a prohlížel si její krásné tmavé oči a pekelně rudé vlásky, nebyl jsem si jistý, jestli to jde považovat za další zářez. První žena, do které jsem se kdy doopravdy zamiloval byla Kasumi. A teď jsem měl pocit jako... jako kdybych potkal druhou. Přišlo mi to jako osud. Jako Adam a Eva v ráji. Mno... to není úplně přesný přirovnání. Spíš jako Ivan a Nataška v Pekle. Mohli bychom založit novou generaci lidí. Lidí z Pekla. A vůbec bych se nezlobil, kdyby nás zdejší bůh vykopnul dolů... teda vlastně nahoru. Jen tak vědět, kde je to zpropadený jablko. „Ivane?“ přitiskla se ke mě Nataška. Nezněla šťastně. Spíš se snažila zakrýt smutek a moje přítomnost jí v tom pomáhala. Jo, leželi jsme tady na tvrdý posteli, jak dva poslední zoufalci. „Copak, Nataško?“ pohladil jsem ji po vlasech. „Ivane... myslíš, že... mohla bych ti položit otázku ohledně tvého pána?“ „Ehh... asi jo.“ Docela jsem se bál, s čím přijde, ale skutečnost předčila mé obavy... „Ivane, když je Samael ten démon, znamená to, že je nesmrtelný?“ „No... nestárne, pokud jde o tohle. Ale to Angelina nebo Catherin také ne. Ani já vlastně nestárnu. Už dvacet let slavím čtyřicáté narozeniny.“ „Aha...“ hm, moc překvapeně nezněla. „Ale jinak teda Samael není nesmrtelný?“ „Ptáš se na divný věci, Nataško. Bojíš se, jestli mu něco nehrozí?“ Vrhla na mě tak smutný
pohled až jsem nedokázal déle dělat blbce. „Já ti rozumím,“ políbil jsem ji na tvář. „Ale on je démon. Lidské způsoby mu jsou cizí. Romantika, večeře při svíčkách, něžné řeči... tohle mu je cizí. Má rád zábavu, sex, vůni ženy. Hlavně ten sex.“ Odhodlaně se mi zahleděla do očí a pak položila přímo vražednou otázku: „Tak jak ho lze zabít?“ Neměl jsem slov. Bál jsem se, že když odpovím, tímhle to neskončí. „Promiň,“ řekl jsem a vstal z postele. Zase jsem si přetáhl přes hlavu triko a chopil se kliky na dveřích. „Musím do práce.“ „Ale... Ivane já se tě nechtěla...“ „Nic, nic mi nevysvětluj a zapomeň na to, cos chtěla. Mám tě rád, Natašo, chci pro tebe jen to nejlepší. Tak na ty řeči ani nemysli.“
Rychle jsem se vydal do práce a byl zatraceně rád, že Samael není na svém trůnu. Těžko bych mu vysvětloval, proč jdu až tak pozdě. Poslední dny ale hodně času trávil venku. Já sám byl venku na nádvoří asi třikrát. Samael si nás střežil jako oko v hlavě. Nejspíš se bál, že nás ukradne Azazel. Poslední dobou si ten parchant dovoluje víc a víc. Vrcholem bylo, když sem ani ne před půl rokem přišel ten jeho anděl a chtěl Salazara. Prý jako kompenzaci za to, že lovil Azazelovy netvory, co se zatoulali na Samaelovo teritorium. Vsadil bych se, že je sem Azazel posílal schválně, aby si pak mohl říct o draka. Taky ho dostal. V rámci přátelských vztahů... tak tomu Samael pak říkal. Ve skutečnosti má Samael strach. Jeden démon, jeden drak z duší a pět troubů z povrchu. To není žádná armáda. Nataška by si přála, aby Samael padnul. Může se to stát každým dnem, stačí, aby se Azazel špatně vyspal a zahájil útok na hrad. Jenže Nataška vůbec netuší, co se může potom stát. Ani já to netuším. Jen vím, co se o Azazelovi říká. Buďmež rádi, že Samaela máme. I když to pod ním nebývá snadný... „Černý muž pod bičem otrokáře žil, černý muž pod bičem otrokáře žil, černý muž pod bičem otrokáře žil, kapitán John Brown to zřel. Glory, glory haleluja, glory, glory, haleluja, glory, glory, haleluja, kapitán John Brown to zřel.“ Stačí! Tohle nebyla zrovna vhodná píseň. Navíc já Johna Browna nepotřebuju. Taky nedopadl nijak valně. O důvod víc, aby se Nataška neunáhlovala. Žít pod bičem otrokáře nemusí být tak zlé. Pořád lepší než žít pod hněvem boha. Blížil jsem se k naším vězeňkyním. Světová boxerská hvězda – Rolnička Torresová a madam de Peyrac. Docela by mě zajímalo, jak se Rolnička po včerejšku vyspinkala. Řekl bych, že do růžova určitě ne, che, che. Ale bylo tu ticho. Nejvyšší čas potěšit chuděrky písní veselou. „V dálných dálkách zámoří, ční prý zlaté pohoří. Příchozího pohostí, nádherou a hojností!“ Díky těm svůdným pověstím, zástupy šly za štěstím, chátra i ti bohatí, s vírou, že se vyplatí...“ „Ivane!“ ozval se hrubý řev slečny Rolničky. Za chůze jsem nakoukl do její cely. „Čau, Rolničko. Dneska žádné noční můry?“
„Hajzle!“ vyštěkla na mě a zalomcovala dveřmi. „No nic... tak já jdu třídit odpadky...“ Jít a hledat Eldorádo, zbavené vší bídy člověčí, jít a hledat Eldorádo, kde je láska, mír a bezpečí! Jít a hledat Eldorádo, zbavené vší bídy člověčí! Jít a hledat Eldorádo, kde je láska, mír a... Kasumi! Cha, cha, vždycky si na ni vzpomenu, když jdu k Bráně. Aby ne. Kruci. Těžko v mém životě najít výraznější moment než byla moje smrt. Rolnička musí tu vzteklou Japonečku znát. Vím, že jo, vždyť Angelina o ní teď žvaní den co den. Musí ji znát, vím to. Mohl bych se zeptat... Otázkou je, jestli mi odpověď bude stát za zeptání. Sice mě doslova zkopla sem dolů, ale zase... napravila, co způsobila. Být tam kdokoli jiný, no... provedl by ten rituál, zjistil, že vyvolal živoucí noční můru a vzal nohy na ramena. Kasumi ne – ta se postavila noční můře čelem. To chtělo odvahu a hodně umu. Napodruhý se Samaelem hodlala uskutečnit obchod, aby zachránila toho svýho don Juana. Jak je vůbec možný, že se tomu týpkovi povedlo sbalit Kasumi?! Vždyť mučila jeho syna. Ten chlap musí vědět jak na ni a ona jak na něj. Nebo jsou jen přátelé? Nebo Kasumi cítila, že je mu dlužná a chtěla mu pomoct? Rolnička určitě ví víc. Možná se s Kasumi potkala před pár lety, možná se viděly před týdnem! Ty dvě byly na Black Mirror, Nataška řekla, že mluvila s tím Gordonem. To znamená, že ještě žije, přestože mu Samael nepomohl. A to znamená, že... „Do prdele!“ zaklel jsem. Měl jsem chuť to dneska rozlousknout – dát si ještě jednou schody a zjistit, co Rolnička ví. Ale ne, nechám si to na potom. Moc schodů škodí. Ani jsem pořádně nevnímal moji cestu labyrintem k Bráně. Šel jsem tudy tolikrát, že prokličkovat bludištěm bych dokázal i poslepu. Ale přesto v mém milovaném podzemí došlo v posledních dnech ke změně. Pořád jsem mohl bufetit a hledat šťavnaté zbytky, zatímco na mě shlížely lebky Samaelových nepřátel z povrchu. Ale už jsem si nemohl počíst v propagandistických letácích. Už týden žádné letáky... Ani dnes ne. Dřív chodily pravidelně. Posledních deset, možná dvanáct let. A teď nic. ‚Tady Bohyně Shaira, vládkyně Pekla,‘ nebo ‚Bohyně Shaira tě varuje, strýčku – nestav se mi do cesty,‘ anebo ‚Na kolena před Bohyní Shairou. Své věrné obdaruje, zrádce potrestá.‘ Taky bych od ní chtěl být obdarován. Nebo bych možná já měl obdarovávat ji. Kdyby sem alespoň poslala svoji fotku. A svý míry k tomu... Teď už možná nepřijde nic. Muselo tam nahoře dojít ke změně a určitě jiný, než že jim dopsaly všechny fixy. Tak jsem tak zíral na novou hromádku na uklizení, sledoval ty černé pytle, konzervy, krabice i zlámané meče a říkal si – ‚mám to sakra říct Samaelovi?‘ Něco se nahoře muselo stát. Že se tam cvičí armáda, to tu víme všichni. To je poznat, podle toho, co sem padá. Že je tam podezřele hodně holek, to jsem poznal už taky. Nebo by to prádlo patřilo armádě transvestitů? To asi ne. Taky je jasný, že tam je v oblibě rejže, nudle, hůlky a čaj. No jo, prej Tibet, tak to je taky jasný. Hmm, ještě je brzo uvádět nějaké závěry, ale... dokonce bych řekl, že ty hromady jsou den ode dne menší. Teda... jsou určitě menší, ale to se občas stávalo. Teď se to stává nějak často. Menší hromady, menší frekvence jejich výskytu a žádné čtivo. No jo, Ivane... armáda se dala do pohybu. Hm, tak mám to Samaelovi říct nebo ne? Hej, Samaeli, mám pro tebe dvě noviny – Shaiřina armáda se asi dala do pohybu a za druhý – už žádná propaganda, takže máme míň toaletního papíru. Ksakru - ještě před týdnem bych okamžitě běžel nahoru a tohle Samaelovi řek. No, možná bez toho papíru. Ale teď jsem sakra nevěděl. Shaira tady dole v Pekle... s pohádkou o Lovkyních, co porazej Peklo... a s vidinou svobody! A nejen pro mě. Nemusím být jasnovidec, abych věděl, že to, co si
Rolnička s Nataškou teď přejí nejvíc, je vrátit čas. „Do prdele!“ kopnul jsem do jedné konzervy. Jestli existuje nějaká naděje, že se odtud vrátím domů na povrch, pak ta naděje je na obzoru a říká si Bohyně Shaira. Nechci se moc unáhlovat, ale vidím světlo na konci tunelu. Doufám, že má hezký kozy.
Můj fantastickej den probíhal v klidu. Společnost mi dělaly konzervy, písničky na rtech a plíseň. „Kde vzal se v tobě ten žár, kdo dal tvým bokům tvar ďábel sám stvořil tě z požárů! V tvých očích jsou roje včel, ó Jezabel ďábel sám chopil tě do spárů.“ „Jezááá... Kurva!“ zařval jsem, když svrchu z Brány spadl velkej černej pytel plnej bordelu. A málem mě na hlavu. Hned za ním další a ještě dva. Přiložil jsem si dlaně k ústům a zařval: „Héj! Vy tam nahoře – hoďte mi sem flašku vodky!“ Kruci... aspoň jednu by mohli. Jenže to vypadá, že nahoře se pije jen víno. Zase ale archivní a dost dobrý. Francouzský... s vůni citronů. Touraine blanc... výtečná záležitost. Trvalo mi rok slít zbytky a naplnit jednu lahev. Ale zase jsem měl mix asi dvaceti ročníků. Jen je škoda, že většina flašek chlastu se roztříská a zbytek vína z lahve rozteče. Ale někdy se mi podaří přijít včas, než se víno vsákne mezi kameny. Tak se podíváme, co nového tu máme. Opatrně jsem z hromady snesl nové pytle a chystal se je otevřít. Je to jako rozbalovat vánoční dárky. Nikdy nevíte, jestli se na vás neusměje štěstí a nepřistane vám tu půlka nedojedeného kaviáru. Myslím, že Shaira si nahoře dost užívá. Jinak by sem nepadalo krom hnusný vojenský stravy tolik dobrůtek jak z pětihvězdičkových hotelů. Tak jsem si pro štěstí plivnul do dlaní a semknul je k sobě: „Prosím, prosím, chci svíčkovou na smetaně a sedm knedlíků k tomu. A basu piv – Plzeň a taky vodku čistou jako křišťál. Jo a nový deodorant. A mýdlo! Nemusí vonět, jen aby to bylo mýdlo. A žiletky, jo potřebuju žiletky na oholení a nevadí mi, že si s nima Shaira předtím holila podpaží nebo něco jinýho. Ty žiletky fakt potřebuju, teď když tu mám Natašku. Jo a chlapský tričko by taky neuškodilo. Já vím, že jsem jedno dostal před třemi měsíci, ale ta krev z něj nejde smýt, takže je blbý ho nosit. Uff... to je asi všechno, tak se na to podíváme.“ Rozbalil jsem první ze čtyř pytlů a našel... další hromádku konzerv a pytlíky od sucharů i rejže. Do háje... Samý konzervy, pořád jen konzervy. Kdo to má žrát? Zkusil jsem druhý pytel. A v něm byly... zakrvácený hadry. Takový kožený zbroje. S dírama po kulkách! Tyhle zbroje sem padají každou chvíli. Samozřejmě jen ty nepoužitelný – rozervané přezky, potrhaný, rozříznutý... A dneska rozstřílený. Změna je život. Další pytel a v něm... další potrhaný oblečení. Tvrzená vestička, jak pro dítě. Dlouhé rukávy, nějaký prádýlko. Krvavé, špinavé, dětské... Taky tu byly hadry, obvazy,... nic zvláštního. Podobné věci sem občas padají. Jen té krve bylo tady trochu víc. Hádal bych, že dotyčná, podle spodního prádla holčička, už ty hadry potřebovat nebude. A ani žádné jiné. Zbýval poslední pytel. Ach jo... tak aspoň... aspoň kus masa. Jakýkoli! Plný napětí jsem otevřel poslední pytel. „Ale ne...“ byl plný dalších zakrvácených hadrů. Tipnul bych si, že tam nahoře někomu solidně hráblo. Před týdnem to bylo podobný a to sem spadalo ještě víc zkrvavenejch hadrů, včetně nějakejch mnišskejch hábitů. Taky se nám v jednotce v Afghánistánu jednou zbláznil chlap. To si takhle čistil pistoli, ze srandy ji přiložil největšímu kámošovi k hlavě, s tím, že stiskne spoušť a vyleká ho. No, tak tu spoušť stisknul, a protože zapomněl na náboj v hlavni, vylekal spíš sebe.
Prohrabal jsem se tím sajrajtem a našel zajímavou věcičku – zmačkaný dopis! No teda! Korespondence tam nahoře moc nekvete, takže tohle byla vzácnost. Někdo ten papír přihodil k těm hadrům, asi to moc důležitý nebylo. Doufám, že to nebude účet za plyn. No jo... už dvacet let jsem nezaplatil. Radši bych si neměl případný návrat nahoru moc idealizovat. Myslím, že moje životní náplň se moc nezmění. Konečně jsem rozložil ten pomačkaný dopis. Psaný v angličtině, hm.
Ahoj mami, já se tam dolů už asi nepodívám, aspoň to mi říkal Armando. Tak jsem ti poslala tenhle dopis. Hara říkaly, že ti ho zanesou. Chci, abys věděla, že se na tebe nezlobím. Slyšela jsem jak to bylo, jak jsi mě chránila a bila se s tím psychoušem. Zachránila jsi mi život, jinak by mě určitě dorazil. Ale hrozně mě mrzí, co se stalo tobě. Mám strach, mami. Měli bychom se všichni vrátit, dokud je čas. Vždyť tam můžeme všichni umřít! Prosím, zvaž to. Strašně ráda bych tu měla Sakuru, strašně ráda bych ji objala a řekla jí, jak moc jí mám ráda a že mě mrzí, jak hnusně jsem se k ní chovala. Ale nechci ztratit i tebe, a Parvati a další. Koho budu mít potom, jestli se vám tam dole něco stane? Ty seš moje máma, ne ty ostatní. Ty jsi Kasumi, ony jsou jen... já nevím, jak jim říkat. Vždyť ani nemají jména. Jen samé vojenské hodnosti a příslušnost k jednotkám. Chci, abychom byli jedna rodina – ty, já, Sakura a další, ale nechci, abych jednoho dne zůstala na světě sama. Bojím se o tebe. Naomi
Kasumi... Kasumi... tohle jméno mě bude strašit do konce života. Možná ještě dýl. Ale teď... bác ho – nahoře je Kasumi. Může to být shoda jmen? Těžko. Nejdříve si vytyčila, že vyvolá Samaela, pak ho porazila a teď... žádná překážka není dost velká, co Kasumi? Jestli je ve spojení s Shairou, potom... Kasumi měla Slzu krve, na tom Samael stavěl svůj poslední plán a... No do prdele! Dává to logiku? Armáda... ženská armáda... ženská armáda proti Peklu... ženská armáda proti Peklu tvořená... Kasumi?! Byl jsem rozhodnutý teď hned nechat práce a jít za Rolničkou. Musím vědět, na čem jsem. Musím vědět, kdo nás sem dolů vlastně jde navštívit! Vyšel jsem ze sálu u Brány na křižovatku, když mi ze tmy přistála pod bradu čepel zlomeného meče! Leknul jsem se a strnul. Ze stínu vystoupil nějakej zakrslej číňan. Nahej! No, jak by taky ne – Samaelovy chcanky se nalepěj na každou živou bytost a rozežerou prakticky všechen organickej materiál, co má. Kdyby tak dokázaly rozežrat i ten bordel... nebo aspoň toho žlutýho šmejda! Držel mě v šachu nahej číňan... Asi myslel, že zvednu ruce nad hlavu a začnu ho prosit o slitování. Na tohle nejsem moc stavěnej. „Hej, ty...“ ušklíbl jsem se. „zaskočils na Kung-Pao?“ Obcházel kolem mě a držel mi čepel pod bradou. Ten křunt byl celej zrezlej. Spíš bych chytil otravu, než aby mě tím uřízl hlavu. „Chceš se prát, skrčku?“ „To záleží na tom...“ odvětil chladně. „Jestli stojíte na naší straně.“ „Ono vás sem seskočilo víc? Nech mě hádat – japonskej turistickej zájezd.“ Asi to s ním hnulo, protože mi čepel přirazil ještě víc ke krku a zúžil oči. Divím se, že ještě vůbec viděl. „Sloužíte démonovi,“ řekl. „Proč?!“ „Jak bych ti to vysvětli, kámo... řekněme, že mi platí nadstandartní zdravotní pojištění. Dělá to samý tvůj šéf?“ „Zpíváte si...“ „Vyhrál jsem Pekelnou pěveckou soutěž.“ „Také o Kasumi! Co o ní víte?!“ „Hele, tohle jméno slyším v posledních dnech až moc často. Co TY o ní víš?!“
„Já se ptám!“ vykřikl a zkrabatil čelo. Co to k čertu bylo za hajzla? On odněkud zná Kasumi. Doufám, že to není její brácha nebo tak něco. „Kasumi je moje bejvalka,“ řekl jsem pyšně. „Je mrštná jako kočka a rychlá jako průjem. Silná jako bejk a tvrdá jak moje žlučníkový kameny. Umí se prát tak, že by seřezala všechny tvý kamarády, ať už jsou kdekoli. A umí líbat jak žádná jiná holka. Nekecám, jednou jsem jí dal pusu a ksicht mě bolel ještě dva dny. Je to taková holka do nepohody – tváří se strašně vážně, ale je s ní psina. Ale jak tak koukám na tvou výbavičku... s tebou by se nezahazovala. Na skřítky moc není.“ „Spal jste s ní?!“ procedil vztekle. No jo, už rudnul vzteky. Tak ještě přitvrdíme. „A víš ty, že jo? Moc se jí to nelíbilo. Holt, i když si o sobě myslí jaká to není borka, na chlapa je moc krátká. Rozjebal jsem jí tak, že na mě do smrti nezapomene.“ Zařval, napřáhl se a ohnal se po mě čepelí. Vyhrál jsem vzteklýho Číňana, bingo! Uhnul jsem a on máchnul do prázdna. „Ale ale... Tak pojď žluťásku, zatancujem si.“ Vycenil zuby, rozkročil se a zaujal nějakej podělanej kung-fu postoj. K čertu. Když jsem tyhle triky viděl naposledy, bylo to pár sekund před tím, než jsem obdržel zájezd do Pekla. Kroužili jsme kolem sebe, on si protáčel v jedné ruce čepel. „O co ti sakra jde, ty čínskej hajzle? Co tady kurva chceš?“ „Na lidském těle je sedm bodů, které když se stlačí v jeden moment,...“ Ohnal jsem se po něm pěstí. Uhnul a kopnul mě do břicha. Kurva, odskočil jsem dozadu a zase kolem něj jen kroužil. „Když se stisknou najednou, zablokuje to část krevního oběhu.“ „Taky znám na těle pár bodů. Když se na ně zatlačí, chcípneš!“ Vystartoval jsem proti němu a zkusil ho povalit. Švihnul po mě tím kusem rzi, já se kryl přeloktím. Čepel se mi zabořila do ruky, ale ani neprorazila kůži. Cha! Chytil jsem šmejda za ruce. Hned se mi vykroutil, byl jak had. Roztáhl prsty a vrazil mi je do prsou a krku. V jeden okamžik, všech deset prstů. Uh,.. já strnul a přiložil si dlaň na prsa. Myslím, že mi... kurva, krk mě rozbolel tak, že jsem s ním nemohl ani pohnout. Na chvilku, pak se to spravilo. Zařval jsem, narazil toho šmejda zády na stěnu. „Nesnáším čínskej šmejd! Jednou jsem koupil na tržišti hodinky a než jsem odtamtud odešel, zkurvily se!“ Vrazil jsem mu ránu pěstí do břicha. A hned na to druhou do ksichtu. Chtěl se bránit tím tupým nožíkem, já mu zkroutil hnátu a kopnul ho do ní kolenem. Zařval bolestí. Nožík jsem chytil a přirazil mu ho pod krk. Tak jako on předtím mě. Jenže on byl zády u stěny a nemohl se hnout. „Ale, ale... tvý kung-fu stálo za hovno!“ „Myslíte? Právě teď vám do mozku proudí méně a méně krve. Zablokoval jsem vám krevní oběh. Umíráte.“ „He, he... jasně a dám si dvojitou omáčku. Jo a hůlky nechci, těma se mi blbě jí.“ „Já nežertuji!“ „Já taky ne, kámo!“ Vlastně mě docela znervóznil. Po tom jeho zásahu mě ještě teď bolelo pod krkem – sotva jsem mohl pootočit hlavou. Kurva, takovou kreč jsem ještě nikdy neměl. „Můžu to spravit,“ řekl. „Ale mám jednu podmínku. Uděláme obchod.“ „S Číňanama neobchoduju! Horší je to už jenom s židákama.“ „Pak umřete! No tak...“ zvolal zoufale. „pomozme si navzájem. Možná sloužíte démonovi, ale jste člověk. Pocházíte odjinud. Pamatujte na svou rodnou zemi.“ „O mý rodný zemi víš hovno, hajzle!“ „Zato vím dost o svojí rodné zemi. A vím, co jsem jí provedl. Lituji toho a chtěl bych se vrátit. Neříkejte, že vy ne.“ Nemám rád Číňany, nemám je rád! Moc žvaněj, dokážou člověka užvanit k smrti nebo spíš k blbýmu obchodu. Ale krk mě pořád bolel. „Tak fajn.“ Sklopil jsem čepel a pak ji hodil na zem. On se odlepil ode zdi a setřel si krev
z rozbitého rtu. „Co tady děláš a co po mě chceš, Číňane?“ „Potřebuji mluvit s Natašou Popovou. Je to otázka života a smrti. Přiveďte ji sem, prosím.“ „Ty seš její ex? Protože jestli jo, tak tě asi zklamu – radši skočila do Pekla, než aby byla s tebou.“ „Udělejte, co žádám. Na nic se neptejte a před tím démonem – ani slovo.“
Až v tenhle moment, teď když jsem se vracel do hradu, mě napadlo, že všechno to, co se v poslední době děje, spolu souvisí. Tenhle bastard má něco společnýho s Nataškou. Tak co kdyby měl něco společnýho i s Shairou? Nebo s Gordonama? Nebo s Kasumi. Proč mám pocit, že jsem součástí nějakýho většího plánu, že už teď stojím v té slavné válce a ani nevím, na čí straně. Pospíchal jsem do hradu a ani neměl čas zkontrolovat Rolničku. Jen jsem zaslechl další salvu jejích nadávek. Zprvu jsem se snažil brát schody po dvou. Když jsem na jednom uklouzl a málem si rozbil hubu, radši jsem zpomalil. Radši chcípnout na nedostatečně prokrvenej mozeček než na zlomenej vaz. Teda… ne že bych tu mohl chcípnout, když nade mnou bdí Samael, ale tu bolest z umírání cítit můžu. Ten krk mě pořád bolí! Můžná umírám už teď! Vyběhl jsem z chodby, málem se zase smeknul na kamenech a vřítil se do trůnního sálu. Samael tu... neseděl. Ale sakra! „Samaeli!“ zařval jsem. „Je to důležitý, Samaeli! Tvůj sluha umírá, héj, Samaeli.“ „Tiše. Nevolej ho!“ ozvalo se mi za zády. Na balkoně u panské věže stála Nataška. „Co vyvádíš, Ivane?“ spěchala dolů a hned ke mně. Jako kdyby se na mě řítil bizon... „Co se děje? Stalo se něco Lucianě?“ „Ne...“ pokusil jsem se ji uklidnit. „Ale mně se něco stalo! Asi umřu, takže musím mluvit se Samaelem, protože až umřu, tak… bych tě mohl vystrašit. Já totiž budu žít i když umřu a...“ „Počkej!“ chytila mě za ruku, když jsem už vykročil k věži. „Vypadáš hrozně zpoceně. Co se stalo, Ivane?!“ „Běžel jsem maraton. On...“ do pytle... Nechtěl jsem to řešit před ní. Ať je Číňan kdokoli, je nebezpečnej. Nemůžu tam Natašu jen tak vzít. „Podívej... znáš nějakýho chlapa, co vypadá jako... Číňan?“ „Jako Číňan?“ „Má strhanej ksicht, skoro šedivý vlasy, takhle šikmý oči a...“ roztáhl jsem dva prsty. Pak je o polovinu zúžil. „asi takhle velkýho ptáka.“ „Ivane... ty tvoje vtípky mě jednou přivedou do hrobu. To jsi sem celou dobu běžel, aby sis ze mě mohl vystřelit?“ „Ale já si nedělím srandu. Tam dole je Číňan a chce tě vidět!“ „Dole a Číňan?! To myslíš vážně?“ „Hele... já... pojď! Ukážu ti ho,“ chytil jsem ji za ruku a vedl ji zpátky do podzemí.
Pořád se mě vyptávala, proč to dělám a kam ji vedu. Snažil jsem se jí to vysvětlit. Nešlo to. Ale zase se nechala poslušně vézt a sotva pomýšlela na nějaký strach z výšek, nebo bolest nohou. Ten parchant čekal už nad schodištěm na okraji labyrintu. Musel mě sledovat, dost možná tady smrdí už kolik dnů. Hajzl. Když si ho Nataška všimla, vypadalo to, že ho poznává. Udiveně zamrkala těma krásnýma očima. „Pane... Kimuro?“ vydechla úžasem. „Co to je za chlapa?“ ukázal jsem na něj. „Tvůj učitel boxu? Nebo chlápek od stánku na ulici? Dlužíš mu prachy?“
„Ne,“ zakroutil hlavou Číňan. „Jsem člověk, který zničil této ženě život. A je mi to líto, slečno Popová.“ Zvláštně se mu zaleskly oči. Ale já si najednou uvědomil, proč jsem tak spěchal. „Hej, okamžitě mi sprav ten... prostě abych tady nechcíp!“ Ten šmejd se jen pousmál, zatímco já měl sto chutí vyzkoušet, co zbude z člověka, když se to vezme dolů ze schodů zkratkou. „Je mi líto,“ řekl. „žádný krevní oběh jsem vám nepoškodil. Nic takového neumím. Jen jsem vám skřípnul pár nervů a sehrál divadlo.“ „Tak divadlo...“ Otočil jsem se k němu zády, abych mohl nenápadně semknout ruku v pěst. Rázem jsem se otočil a toho šmejda praštil takovou silou, až třísknul hlavou o stěnu. „Tohle je taky divadlo, šmejde!“ Chytil jsem ho pod krkem, přimáčknul ke stěně a začal ho škrtit. Hezky škrtit. „Ivane!“ vykřikla Nataška. „Teď ne. Mám práci!“ „Ivane!“ chytila mě kolem pasu a snažila se mě odtrhnout. To se jí taky povedlo. S lehkostí mě odtáhla a to tak prudce, až jsem málem spad na zem. Čínskej bastard se držel za krk a popadal dech. „Ivane dost!“ křičela Nataša. Číňan se shýbnul k zemi a zvednul podělanou injekci, která mu musela vypadnout z ruky. Prohlédnul si ji a viditelně si oddechl, když se ukázalo, že se nerozbila. „Máte štěstí...“ řekl. „Protože v téhle injekci je váš život, slečno! Musíte si ji okamžitě vpíchnout do žil.“ „Proč?“ divila se Nataška. „Protože...“ ohlédl se Číňan na mě. „Ta látka, kterou naše společnost nabízí sportovcům, nám při posledních testech vykázala jisté chyby. Je nám to moc líto, ale ehm,... zkrátka vám hrozí zdravotní potíže a proto...“ „Tak dost, lidi!“ vstoupil jsem do toho. „Hele, já sežeru leccos, ale doktora, kterej skočí do Pekla, aby svý pacientce podal lék, to fakt ne. Já kolem a kolem nevím, co se tady děje, ale mám pocit, že všichni okolo toho vědí až moc. Takže oba dva vyklopte, co víte, protože jinak ty...“ ukázal jsem na Číňana, „budeš nahlášen u velkého kápa jako hajzl, co mě chtěl zabít a ty...“ ukázal jsem na Natašku... „tobě už nedám ani jednu pusinku. No... kecám, ale den nebo dva to vydržím.“ Číňan směrem ke mně kývnul hlavou a řekl Natašce: „Můžeme mu věřit? Protože jestli ne, pak se o něj musíme postarat, jinak vyzradí, k čemu tady došlo a odhalí naše plány. Jestli vám to ještě není jasné, pak byste měla vědět, že tu jsem na příkaz První.“ „Jaký První? Kdo je První? A co Druhej? Ten je taky? Hele, co to tady kujete za pikle? Jak jako 'postarat se o mě'?“ Nataša zvážněla. Ohlédla se na mě. A neusmála se! Sakra, to mě vylekalo. Proč se na mě neusmála? „Ivane, já ti musím něco říct. Jak moc jsi věrný Samaelovi?“ „Tak o tohle jde? Proto ty tvé otázky ráno? Ty chceš vážně Samaela... hele, já vím, že sis ho asi vybájila jinýho, ale... počkej... počkej, teď mi to došlo. Ty... ty jsi sem nepřišla kvůli němu, co? Ale kvůli jeho mrtvole. Ty ho chceš zabít už od začátku!“ Kývla hlavou. Jen tak souhlasně kývla hlavou. „To ne, to nemůžeš. Podívej, já tu nemám špatnej život. Ale když Samael umře, pak ho budeme mít špatnej všichni. Krucinál, vždyť odtud se nedá dostat! Nemůžete se vrátit nahoru, to nejde! Skončíme uvízlý v Pekle, ale to není tak hrozný. Horší je, co na to Stvořitel. Já nechci nasrat boha!“ Oba dva na mě chvíli zírali. Nevěděl jsem, co si o tom myslet. Nataška by mi přeci neublížila, vždyť jsme kamarádi! Ale ten žlutej... Počkat, co že to říkal o nemoci? „Hele, Natašo,“ spustil jsem, „a co ten žlutej šmejd? Nejdřív si z tebe udělal pokusnýho králíka a málem tě zabil! A teď s ním půjdeš do komplotu? Vždyť je to falešná svině už od pohledu!“ Zahleděl jsem se tomu zakrslíkovi do očí. Vlastně moc jako zmetek
nevypadal. Takový unavený strhaný padesátník, co má půl života za sebou a děsí se tý druhý půlky. Ale na Natašku má slova zabrala. Doteď stála bok po boku s tím blbcem, teď se otočila proti němu. Zajímavej milostnej trojúhelník. „Pane Kimuro...“ začala Nataška, „vždyť Ivan má pravdu. Nebýt Ka... totiž...“ No tak, řekni to Nataško. Nebýt koho? Tak nějak udiveně pohlédla na mě. Pak pohlédla na pana skrčka, pak zase na mě a pak konečně řekla: „O tom, co provádíte, mi řekla až Kasumi. Nebýt jí, myslela bych si, že jen testujete nově vyvinutý přípravek pro sportovce. Ale vy jste do mého těla vpravili DNA Andrasty! Pozměnili jste moje vlastní DNA a teď – jen se na mě podívejte!“ ukázala obrovské paže. „Jsem jako mutant! Mé tělo podstupuje mutaci organismu kvůli té vaší látce! Prý ‚naprosto bezpečné‘ látce! A teď mi řeknete, že jsem mohla ještě k tomu umřít?! A co ti ostatní? I jim tajíte, jaké svinstvo jim vpichujete do žil?!“ Nataška se pěkně rozjela. Řvala na toho skrčka až se třásl jako sulc. Skrček se zatvářil provinile a s omluvou na jazyku řekl: „Nikdo další už není, slečno Popová. Všechny ostatní subjekty... totiž, pacienti jsou mrtví. Vy jste jednou z mála, kdo v sobě má relativně stabilní vir Andrasty a ani tak to není dokonalé, jak vidíte.“ Nataška kroutila hlavou, jakoby tomu nemohla uvěřit. Což o to, já pokusům na lidech věřil, ale kroutil jsem hlavou taky. Takže Nataška opravdu není potomkem Andrasty? Náš milostný trojúhelník pomalu měnil tvar, to když se Nataša ještě víc vzdálila od skrčka a stoupla si vedle mě. Mezitím se skrček snažil hájit: „Mrzí mne to, slečno. Ale nechci vám nic zatajovat – podílel jsem se na těch pokusech a mám na rukou krev nevinných. Je mi to líto...“ šeptal provinile. Já bych mu tu lítost moc nevěřil. A i kdyby byl upřímný, co z toho? Ten chlap málem zabil moji holku! Protože se ti dva k ničemu neměli, bylo na čase převzít iniciativu a hlavně položit otázku, která mě trápila nejvíc: „Takže Kasumi jde sem dolů s tou Shairou?“ Nataška kývla hlavou, pak se obrátila na skrčka: „Jak si Kasumi vede? Máte nějaké nové informace? Daří se nám? Kdy tu budou?“ Skrček zakroutil hlavou. „Byl jsem tam jen pár hodin. Kasumi zranili a její dceru také. Nevím, jak moc je to vážné.“ „Zranili...“ zopakovala Nataška znepokojeně. Mě to taky na náladě nepřidalo. „Musím se vrátit...“ rozhodla Nataška. „Nebo mě Samael bude hledat. A co se vás týče...“ zahleděla se na skrčka. „V životě vás už nechci vidět. A nezajímá mě, jak těžko to na tomhle místě půjde zařídit! Prostě se mi kliďte z očí!“ „Stojím na vaší straně, slečno.“ „Nežertujte! Nebýt Kasumi, šel byste mě sem zachránit? Povězte mi to upřímně – dal byste mi protilátku?“ Jen mlčky zakroutil hlavou. „Tušila jsem to. Jste zodpovědný za smrt a utrpení nevinných lidí! Myslíte si, že tím, že jste sem přišel, abyste mi pomohl, jste odčinil své hříchy? Zachránil jste jeden život. Zeptejte se sám sebe - kolik životů jste zničil?“ „Já...“ zahleděl se provinile do země. „Já jen poslouchal rozkazy.“ „Rozkazy. Tam v laboratořích jste se ke mě vždy choval tak mile, tak přívětivě. I pan Wang se choval jako nějaký můj strýček, co nedá na svou neteř dopustit. Těšila jsem se k vám na cestu do Pchjongjangu. Prohlédnout si město, pak zaskočit k vám do laborky, absolvovat testy, povyprávět o mých úspěších, nechat se ubezpečit tím, že látka budoucnosti nevykazuje žádné vedlejší účinky, potom se ubytovat v hotelu, druhý den zaskočit pro výsledky testů, nechat si vpravit do těla další živiny a posílení látky a pak se se všemi rozloučit, třetí den se vrátit do Moskvy a těšit se na další návštěvu zase za rok. Ideální průběh, výtečná příprava na zápasy, citlivý posilující přípravek, který nepatří mezi zakázané dopingové látky. Jak by mne mohlo napadnout, že za tím vším je mutace organizmu a dokonce plíživá změna DNA? A co víc – že za tím vězí smrt! Teď už se to nezlepší, že ne? Stále v sobě budu mít Andrastu a stále budu muset brát tyhle protilátky, aby se stabilizoval
svalový růst. Když mi Kasumi vyprávěla o tom, co se od Shairy a její matky dozvěděla, vůbec jsem si neuvědomovala, jak moc špatné to je. Viděla jsem v tom jen příležitost, jak vyhrát válku. A po dnešku vím, že je to mnohem horší. Řekněte mi, pane Kimuro – copak nemáte svědomí?“ Pěkně do něj Nataška bušila. Ta holka uměla volit slova. Ten skrček byl bledý jako stěna a marně hledal nějakou rozumnou odpověď. „Dáma se tě na něco ptala, Číňane.“ Rázem na mě podrážděně vyhrkl: „Já nejsem Číňan! Copak si myslíte, že mě to těšilo?! Že se netrápím tím utrpením, jaké všechny testované chudáky postihlo?! Vyvíjeli jsme svinstvo, ano, já to vím! Měl jsem dvě možnosti – hrát svoji roli nebo nasadit vlastní život! Možná jsem slaboch a zbabělec, ale já se tomu nedokázal postavit čelem! Ne s rizikem, že další kdo okusí vir Andrasty budu já sám! Můžete mě tu dál pranýřovat nebo konečně odejděte a budete se moci spolehnout, že mě už nikdy neuvidíte. Nikdy. Nataška už mu na to neřekla nic. Já bych mu něco řekl rád – ranou do nosu, ale radši jsem se krotil. Myslím ale, že se plete – on nás možná už neuvidí, ale já jeho určitě jo. Jen mě teď problesklo hlavou, jestli vážně není jen chudákem, kterému se posral život. Ale spíš ne. Spíš to bude obyčejná svině, která se bez řečí upsala špatným lidem k dělání špatnejch věcí a až po drahné době se v něm hnulo svědomí. Stejný příběh jako ten můj.
Nechali jsme skrčka za sebou a vraceli se s Nataškou do hradu. Měl jsem v hlavě tolik otázek, až jsem nevěděl, na co se jí ptát dřív. Jak si v rukou svírala tu injekci, napadlo mě, že to bude dobrý začátek... „Jestli chceš, vpíchnu ti to.“ „Ne...“ zakroutila hlavou a ušklíbla se. „Zvládnu to. Chci být teď sama, takže... půjdu k sobě... do věže.“ „Jo, jasně. Ehm... opravdu myslíš, že vyřídit Samaela je dobrý nápad?“ „Nevím. Ještě jsi mi neřekl, jak na to.“ „Ani ti to neřeknu. Dokud nebude armáda Shairy klepat na bránu. Pochop, že nás za to může Stvořitel zničit!“ „Máš strach?“ otočila se na mě, ale ten její rozhodný výraz jí z tváře nezmizel. „Bojíš se jejich boha?“ „Ne, nemám strach. Já jenom....“ sakra, nesnáším, když je ženská odvážnější než já. Ale to přece není odvaha. To je nerozumnost. Stáli jsme v chodbě hned pod prvním schodištěm. Chytila mě za ruku a zamračila se. „Ivane, na čí straně doopravdy stojíš? Nesmíš Samaelovi ani náznakem říct, jaká je skutečnost! Prosím!“ „Neboj se. Tobě bych nikdy neublížil. Ale ty ho nesmíš zabít. Ani to nejde, protože... protože ...“ musel jsem urychleně něco vymyslet. „protože je chráněn mocnou magií!“ „Magií?“ „Ano, magií. Je to... ehh... ééé...“ „Proč mi lžeš?“ „To je to tak poznat?“ „Věř mi, že je.“ „No tak dobře. Samael žádnou ochranu nemá. Můžeš mu vrazil kopí do krku a zemře stejně dobře, jako když mu rozmázneš hlavu kladivem. Potíž je v tom, že je to pořád démon! Má ostré drápy, ještě ostřejší zuby a silné svaly. Taky umí létat. Jen blázen by se s ním chtěl utkat!“ „Já se s ním nechci utkat. Chci ho zavraždit. A ty mi budeš muset pomoct.“ „Pomoct? Ale... víš, že bych ti pomohl se vším, až na tohle. Vždyť je to...“
„Zajdu za tebou večer,“ přerušila mě. „Společně vymyslíme plán. Není proč to dál odkládat.“ Byla rozhodnutá. Moje kamarádka byla jak střela. Přišlo mi, že není tak odvážná. Ačkoli, když už skočila sem dolů, pak odvážná být musí. Ale příprava vraždy démona... to chce ranec odvahy! Kde ji jen bere?!
Nataša S úlevou jsem zabouchla dveře od komnaty a opřela se o ně zády. Uff... můžu být Kasumi vděčná, že sem toho chlapa poslala. Nemohla jsem mu přijít už ani na jméno, ale nejspíš mi zachránil život. Ačkoli... je to jen Kasumin poslíček. Nebýt jí, nechal by mě umřít. Přesto musel hrozně riskovat, když skočil sem dolů. Odtud není návratu. Nevím, jestli bych měla Kimuru nenávidět, nebo mu být vděčná, ale... vždyť nejde jen o mě! On je jako masový vrah! Ještě když jsem se vracela do hradu mi byl jeho osud úplně ukradený. Cítila jsem, jako kdyby mne chtěl zabít a až na poslední chvíli si to rozmyslel. Teď jsem nevěděla, co si o něm myslet. Nechal se hodně rozrušit, jako kdyby se tím sám trápil, jako kdyby litoval svého činu. Možná se v něm probudilo svědomí, ano – vždyť skočit sem je skoro sebevražda. Mohl se Kasumi vzepřít, mohl odmítnou, mohl utéct. Ach jo... Sakura mi o Kasumi vyprávěla tolik šílených věcí. Vražedkyně a zápasnice, která udělala tolik špatného! Ale také tolik dobrého! Slyšela jsem spoustu příběhů jak pozabíjela hned dva japonské mafiánské klany, jak porazila Samaelovy příšery v Anglii, jak zabila spoustu arabských gangsterů... Ano, měla bych za Kenjim zajít, dokud je čas. Ať už chce udělat cokoli, měl by vědět, že si vážím toho, co pro mě teď udělal. Nikdy není pozdě na nápravu. Teď jsem si ale musela odpočinout. Sedla jsem si na postel a unaveně si oddechla. Čtyři tisíce schodů... ani jsem necítila nohy. Taková bolest. Posledních asi tři sta schodů nahoru mě musel Ivan podpírat, jinak bych to nezvládla. I těch schodů do věže je nějak moc! Ne, až k Bráně to znova nezvládnu. Dneska už ne. Musím poprosit Ivana, aby za Kimurou došel a pokusil se ho uklidnit. Kdybych tak dokázala jednat s chladnou hlavou už tam dole. Nejradši bych si teď lehla na polštář a prospala se. Ale můžu si to vůbec dovolit?! Uchopila jsem injekci – můj lék na bolest. Být zase ženou a ne obrovitou zrůdou... krásná představa. Mé paže byly pokryté obrovskými pletenci svalů a pavučinou obrovských tvrdých žil. Necítila jsem se ale o mnoho silnější. Jako kdyby těm svalům chyběla pevnost a síla. Napíchnout jednu žílu a vpustit si protilátku do těla by byla hračka. Ale... ale já se zdráhala. Když to udělám, když se zbavím toho břemene svalů, tak mi hrozí dvě věci. Dítě s Ivanem je první z nich. Hrozné, ale po událostech posledních dnů stravitelné. Půjde to, vím že ano. Ale léčba mého těla přinese ještě jednu věc – věc hrůznou tak jako žádnou jinou. Sex se Samaelem! Doteď mu jsem odporná, ale až se vrátím do normálního stavu... Proboha, to se nesmí stát. Nesmí, prostě nesmí. A nestane! Čtyři tisíce schodů a zvládla jsem je. Mé tělo, ač mě už teď bolí jako čert, má ještě rezervy. Unesu větší zátěž, ještě o dost větší. Musím! Přece nechci až do konce života mít v paměti takovou hrůzu, jako sex s démonem! Každý pohled na něj mě utvrzuje v tom, jaká je to odporná bytost. Pak má světlou chvilku a začne se mnou jednat vlídně až mám pocit, jako kdyby v něm bylo cosi lidského. Ale jakmile dostane chuť týrat a trýznit Catherin, veškeré člověčenství z něj rázem vyprchá a zbyde zase jen ohavná zrůda. Nepřežila bych mít s ním pohlavní styk. Odložila jsem injekci na kamennou polici a přemýšlela, jak ji zakrýt. Tady ji někdo hned objeví. Buď přímo Samael nebo Catherin při
úklidu. Catherin se vůbec nedá věřit. Zdá se jako ideální spojenec, jenže kdoví, jak moc je oddaná svému pánu. Mám z ní špatný pocit. Kolikrát ji zahlédnu jak mě ze stínu pozoruje a když se přiblížím, rychle zmizí nebo předstírá, že plní svoji práci. Já ale vím, že mě pozoruje a Ivana možná také. Rozhlížela jsem se po chudě vybavené komnatě a hledala úkryt pro injekci. Nikde nebyl. Police, postel, nádržka na vodu... a taky stolek se sedátkem. Víc nic. Leda... leda bych... Já husa. Měla jsem tu injekci ukrýt u Luciany! Ano, o důvod víc se ještě dnes vrátit dolů. Jen si chvilku odpočinu... Natáhla jsem se na postel. Jen pár minutek, aby mě přestaly bolet nohy. Byla jsem tak unavená. Přivřela jsem oči a... rychle potřásla hlavou a posadila se. Co to vyvádím?! Kimura mluvil přece jasně – pomýšlí na sebevraždu! A Ivan bude chtít vidět prázdnou injekci. Nepochopí, že je pro mě moje... moje mravní čistota důležitější než mé zdraví. Únava musí počkat! Chtěla jsem zabral za kliku, když se dveře otevřely a dovnitř vpadl Ivan. „Ivane?! Co se děje?“ „Tiše!“ přiběhl ke mně. „Mám na tebe dohlídnout. Teď se nesmíš hnout z věže, rozumíš mi?“ Vypadal hrozně rozrušeně. Vylekalo mě to. „Proč? Co se stalo?“ „Na tom nezáleží, prostě teď zůstaň ve věži a nikam nechoď. Já tu budu s tebou.“ „Ale proč? Útočí na nás?! Kdo? Ten Azazel?“ Ivan se už už nadechoval k odpovědi. „Tak co se děje?! Mě to snad říct můžeš! Hrozí nám nebezpečí?!“ „Přísahej, že se odtud nehneš, když ti to řeknu.“ „Dobře, přísahám, tak už mluv!“ „Dole je Agrona. A chce si vzít to nejcennější, co Samael má. Asi netřeba připomínat, že to jsi právě ty. Její spojenkyně právě teď prohledává hrad. Můžeme jen doufat, že nepůjde sem. Pokud ano... mám nařízeno ochránit tě stůj co stůj.“ Můj bože. Neměla jsem slov. Nenapadlo by mě, že může nastat situace jako je tahle! Jsme v ohrožení někým zvenčí! Sedla jsem si na postel a snažila se uklidnit. Ivan se nejprve rozhlížel po komnatě, myslím, že hledal úkryt nebo zbraň. Nebylo tu nic. Vůbec nic. Ani nebylo jak zabarikádovat dveře. Veškerý nábytek z těžkého kamene. Dřevo žádné, kov žádný... jako v pravěké jeskyni, tak jsem si tu připadala. Ale co čekat od hradu v Pekle? I když ložiska kovu by tu být mohla. Ale asi ne tolik, aby stálo za to z nich tvořit nábytek. Ivan se pohledem zaměřil alespoň na malý nůž, kterým jsem si tehdy řezala kožešinu na oblečení. Samael mi ho tu nechával na krájení jídla. Ne, že bych si byť jedenkrát vzala víc masa, než kolik mě Samael donutil sníst. Ivan nůž popadl a prohlédl. Celý ze železa, krátká čepel, ale s ostrou špičkou. Uschoval si ho do kapsy svých kalhot. Poté se zaměřil na stále plnou injekci. „Ty sis ten lék ještě nevpíchla?“ „Eh, teď na to snad není čas, nemyslíš?“ „Naopak. Pokud se něco stane a oni si tě odvedou... ta injekce zůstane tady! Vpíchni si ji hned!“ Ivan mi injekci podal. „Chceš pomoct?“ nabídl mě. „Ne, ne, to nechci.“ Musela jsem si tu injekci vzít. Ale zdráhala jsem se ji použít. Ivan si asi všiml mé nerozhodnosti. „Třese se ti ruka? Pomůžu ti, jestli chceš.“ „Ne... ne.“ Byla jsem zoufalá. Když si to vpíchnu, tak mě čekají šílená muka. Ale Ivan má pravdu – za minutu může být pozdě. Proč se to musí tak komplikovat? Přitom bych měla být na komplikace zvyklá. Ne z ringu, ale z misí v Africe. Jednou povodeň, poté útok povstalců, potom zase hrozící epidemie... Ale tohle bylo jiné. Zatnula jsem zuby, opřela si pravačku o
stůl a přiložila si k žíle na předloktí injekci. No tak, Natašo, máš tu svůj úkol, pamatuješ? A ten úkol můžeš splnit jako znásilněná démonem, ale ne jako mrtvá. No tak – dlužím to Shaiře, dlužím to Lucianě, dlužím to Kasumi... Pomalu jsem jehlu přibližovala k ruce až se dotkla kůže. Zbývalo jemně napíchnout žílu a smáčknout píst. Táák. Obsah stříkačky pomalu mizel, v mém krevním oběhu a já doufala, že dávka je přesná. „Dobře,“ pochválil mě Ivan. „A teď mi tu injekci můžeš dát?“ Natáhl ruku a já mu ji předala. „Neboj se, nedovolím, aby ti kdokoli ublížil,“ řekl, načež se dveře do věže prudce otevřely! Mezi dveřmi stála černovlasá Asiatka. Velmi ostré rysy, špičatá brada, orlí nos a na sobě kožená zbroj, která ani nezakrývala paže a nohy. Měla trénované tělo už na první pohled. Nejvíc mě ale překvapilo, že vypadala jako člověk! Co tu dělá člověk?! Viděla jsem, jak Ivan nenápadně vytáhl nůž z kapsy kalhot. A také jak pevně stisknul injekci připravenou bodnout jí té ženě na citlivé místo. Ona si nás oba prohlédla rychlými pohledy a poté klidným hlasem řekla: „Zůstaňte tady.“ Pak se na místě otočila a chystala se za sebou zavřít dveře, když Ivan vystartoval proti ní. Chytil dveře a zabránil jí je zabouchnout. „Nedávejte mu ji!“ vykřikl na ženu. „On ji bude mučit. Týrat a trápit. Zabijte ji, když to musí být, ale nedávejte mu ji!“ Ta žena přišla k Ivanovi blíž. Stáli mezi dveřmi a hleděli na sebe. Pak řekla: „To poslední o co by ses měl bát, je její život. Její vůle nezná mezí. Ona nás tady dole všechny přežije, otázkou je jen to, v jakém bude stavu. A ještě něco - pokud mě zkusíš tím nožíkem zapíchnout, zabodnu ti ho do krku i s tou injekcí.“ Mluvila tak chladně jako by to byl obyčejný stroj a ne člověk. Pak zavřela dveře a já s Ivanem osaměla. Až po notné době mi došlo, co tu ta žena vlastně měla hledat. A hned jsem se obrátila na zaraženého Ivana. „Vypadá to, že o mě nestojí. Koho si tedy ta Agrona chce vzít? Co má Samael tak cenného? Catherin?!“ „Ne...“ zakroutil hlavou Ivan. „Je to obchod,“ dodal. „Agrona se Samaelem uzavírá obchod.“ „Obchod?!“ Ivan se opřel loktem o dveře. Vypadal zkroušeně. Bojoval sám se sebou. „Nataško... zůstaň teď tady. Nikam nechoď.“ „Ale proč? Vždyť o mě nestojí.“ „To ne, ale...“ Ivan otevřel dveře a vykročil ven. „Počkej, dokud se nevrátím.“ Prudce zabouchnul dveře a vyběhl pryč. Nemohla jsem tu zůstat. Ať už se děje cokoli, musím to vidět. O kom to Ivan mluvil? Kdo nemá trpět? Cítila jsem, že se mě to týká. Otevřela jsem dveře a opatrně se přiblížila ke schodišti. Ivan musel už scházet dolů. Přidržovala jsem se stěny a opatrně kráčela dolů ve snaze nevydat sebemenší zvuk. Brzy jsem ale zezdola uslyšela hádku. Hrubý Samaelův hlas a hrubý ženský, bezpochyby Agronin hlas. Nevím, o koho jsem se měla bát víc – jestli o sebe nebo o Ivana. Pokud se chystá udělat nějakou hloupost... pak bůh s ním. To já můžu být klidná – ta Agrona o mě nestojí. Scházela jsem dolů, stále níž a níž kolem středového sloupu schodiště a najednou zaslechla Samaelův zlostný výkřik: „Dej mi ji nebo...“ „Dostaneš ji!“ zařval ženský hlas jako zvon. „Ale mrtvou!“ Konečně jsem seběhla na balkon a zpoza sloupu vyhlížela dolů do středu trůnního sálu. Samael stál před svým trůnem, zatínal pěsti a vztekle křičel. Proti němu stála obrovitá čtyřruká bytost. Samý sval a šlacha. Byla to žena! S mečem v ruce, kterým se napřahovala k úderu do nějakého panáka na zemi. Nebo to nebyl panák?! Viděla jsem torzo ženy bez nohou. Ta obryně si torzo jednou rukou přidržela a další paží vedla meč přímo do zad té zmrzačené osoby. Poznala jsem ji! Vteřinu předtím než jí špice meče vrazila do zad jsem tu bytost poznala. Byla to Kasumi! V momentě, kdy jí meč vrazil do těla, zazněla nelidská dunivá rána, jako když praštíte do obřího zvonu. Mžik na
to nějaká síla odmrštila Agronu vzad o dobrých deset metrů. Upustila meč, překulila se a díky svým pažím rychle získala stabilitu. Zůstala u země, jedinou rukou se opírajíc o podlahu. Udiveně pohlédla na Kasumi, která stále seděla na podlaze. Jen chvilku, protože ztratila stabilitu a spadla na bok. Nevypadalo to, že jí rána mečem způsobila jakékoli zranění. Konečně jsem si mohla lépe prohlédnout Agronu. Nejprve vztekle cenila ostré zuby a měřila si Samaela pohledem, který jako kdyby šlehal plameny. Podle udiveného výrazu Samaela se však zdálo, že není zodpovědný za ten magický úder. Pak Agrona pohlédla vedle na tu Asiatku. Až teď jsem si všimla, že vedle ní je Luciana! Ležela na zemi, jako kdyby ji omráčili! A jen kousek od Samaela postával Ivan a vůbec nevěděl, co si počít. To jsme byli dva. Agrona hleděla na Asiatku, jako kdyby mohla vysvětlit k čemu došlo. A skutečně: „Kletba!“ vyhrkla černovlasá žena s ostrým pohledem na Kasumi. „Má matka ochránila Kasumi mocnou kletbou!“ Ta žena mluvila pomalu, jako kdyby si sama nebyla jistá tím co říká. Anebo jako kdyby chtěla, aby všichni dobře slyšeli její slova? „Dokud žijí ostatní Lovkyně, Kasumi nelze zabít! To je jediné vysvětlení, jaké mám a věřím, že je správné!“ Agrona přiskočila k meči, v kotoulu jej uchopila a postavila se. To už ale Samael popadnul Kasumi za ruku a hrubě ji odhodil za sebe k trůnu. Teď stál mezi ní a Agronou. Ivan přiběhl ke Kasumi, asi se chtěl ujistit, že je v pořádku... tedy spíš, že žije. Mezitím Agrona uchopila meč dolním párem rukou. Měla takovou narudlou tuhou kůži, ale žádné chlupy na těle. Nevypadala jako člověk, ale ani jako Samael. Číšila z ní neskutečná síla. Každý pohyb byl tak prudký a tak dokonale přesný. Ale přestože byla tak mohutná, pohybovala se lehce. Naklonila se k Samaelovi a pohrozila mu pěstí. „Kasumi se vrací s námi. Dej mi ji, Samaeli.“ „Ha!“ vykřikl. „Jak dlouho myslíš, že si nechám od toho chlupatého sráče srát na hlavu?!“ vztekal se. „Dostala jsi tu lidskou ženu, Kasumi je moje. Obchod byl dokončen. Tak vypadni z mého hradu, ty čtyřruká čubko! Měli jsme tenkrát pobít všechny Agagary, včetně tebe! Byla to jen špinavá sebranka zrádců Pekla!“ Agrona k němu přiskočila, přidržela si meč jednou rukou a pěstí udeřila Samaela do tváře tak silně až padl k zemi. Jen tak tak se dokázal zapřít dlaněmi o podlahu. „Už nikdy si neber do huby čest mého lidu!“ Zatímco Agrona kopla Samaela do boku takovou silou až se jeho tělo nadzvedlo, přetočilo a opět dopadl na podlahu, já musela jednat, jinak moji kamarádku odnesou! Seběhla jsem po schodech a přiblížila se k ležící Lucianě, když mi cestu zastoupila ta Asiatka. „Neříkala jsem ti, že máš zůstat ve věži?“ zaleskly se jí oči zlobou. Ta špatnost z ní přímo sálala. Stejně jako domýšlivost. „Nevím, kdo jsi, ale nedovolím ti odtud odvézt Lucianu!“ „Jsi sama proti sobě,“ procedila mezi zuby a rozeběhla se proti mě aniž bych pořádně chápala oč jí jde. Pak v mžiku jen pár metrů přede mnou, přešla do stojky a kolenem pokrčené nohy mě udeřila do nosu, tak prudce až jsem ucítila křupnutí kosti. Zavrávorala jsem a chytila se za nos, z něhož mi tekla krev na podlahu. Nestačila jsem se vzpamatoval, když opírajíc rukama o zem, nechala klesnout tělo k podlaze a podrazila mi nohy. Tak prudce a takovým švihem až jsem se zřítila na záda. Postavila se nade mne, já se přetočila na břicho, zapřela se rukama o zem. Ona vyskočila do výšky, pokrčila nohy a koleny mi dopadla na záda. Chtěla mě přirazit k zemi, ale tohle jí nevyšlo. Loktem jsem ji ze sebe shodila, rychle jsem se zvedla a pokoušela zaujmout nějaké bojové postavení. Ale ona vyběhla proti mě vyskočila a oběma nohama mě udeřila do prsou. Zavrávorala jsem znovu, jak mě odrazila vzad a jen tak tak jsem se udržela na nohou. Byla neskutečně rychlá. Vrazila mi pěst z boku pod žebra. Pak loktem pod koleno, pěstí do žaludku, rázem druhou do pobřišku. Pěst
do druhého boku, do zad - přímo do páteře, pak předloktím zezadu do krku, pěstí do tváře, do druhé, zepředu do zubů... Cílila na taková místa, že jsem se nedokázala jakkoli zapojit do boje. Ani bych nemohla. Už kolik dnů si připadám tak ztěžklá! A jak jsem unavená! Dostávala jsem jednu ránu za druhou, sotva odolávala bolesti. Neměla jsem už sílu ani zvednout ruce a zkusit se krýt. Beztak by to proti ní nemělo smysl. Pak jsem zaslechla vzteklý křik Ivana, zrovna když se ta žena chystala mě nějakou další drtivou ranou uzemnit. Ale Ivan se odněkud přihnal a strhnul ji tělem k zemi. Zabodl té ženě do prsou injekci, zatímco ona v neskutečném vzteku cenila zuby. Ivan se jí snažil vrazit nůž do těla, ale bránila se. Držela ho za předloktí a snažila se mu zkroutit ruku. Neměla šanci – Ivan byl mnohem silnější a špice nože se nebezpečně přibližovala k jejímu krku. Já mezitím po všech těch ranách klesla na kolena a dál sledovala Ivanovo snaží. Ta žena už nevěděla kudy kam. Ruce se jí třásly, tak polevila. Popadla jednou rukou injekci z hrudi, vytáhla si ji a zabodla jí Ivanovi do krku. Ne! To ne! Ivan strnul, nahmatal špici injekce, načež si ta žena pomohla nohama a vší silou dokázala od sebe Ivana odkulit. Vytrhla mu nůž z ruky a než stačil vstát, dopadla mu pokrčenýma nohama na prsa. Začala Ivana bodat do těla tím nožem a vztekle přitom křičela. Každý úder zabořil čepel hluboko do Ivanova těla. Nůž se zbortil krví a další krev mu tekla z ran. Musela jsem zasáhnout! Jinak ho zabije! Sebrala jsem síly, přiskočila k ní a zkroutila jí ruku s nožem, až jí ten vypadl. Snažila jsem se ji odtáhnout, ale i když musela vážit sotva polovinu toho co já, strašně se vzpouzela a bránila. Až mi vrazila loket do břicha tak prudce až jsem vydechla. Vzápětí vymrštila nohu do vertikální polohy a protože jsem se po ráně předklonila, udeřila mě přímo do brady. Padla jsem na záda. Tělo mě bolelo. A tak těžké mi přišlo. Odněkud z dáli se ozval Samaelův hlas: „Andrasto!“ volal na mě a bál se, co mi je. Ohlédla jsem se na něj, stejně jako ta žena. Samael vrávoral vedle svého trůnu. Jeho ostré drápy byly přesekané a spadané na podlaze. Z levého stehna mu tekla krev a paže mu zplihle visely podél těla. Pak mu Agrona uštědřila zdrcující úder – dvěma pěstmi z boku do tváře. Ta rána musela být strašlivá. Samaelova čelist se pohnula na stranu, z úst mu vystříkly sliny a on padl na kolena. Nezdálo se, že ještě vstane. Konečně se i Agrona ohlédla mým směrem. Pak na mě ukázala prstem. „Ta velká žena je Andrasta?!“ Samael vykašlal krev a rozesmál se: „Ano! Já mám Andrastu! Mám ji! Navzdory tomu kozlímu bastardovi!“ Agrona se teď zaměřila na tu Asiatku. „Proč jsi mi ji nepřivedla, Shifro? Copak ona není dostatečně cenná, aby potěšila našeho pána?“ „Neznám ji,“ odvětila omluvně Shifra. „V životě jsem ji neviděla, narozdíl od té druhé. A ta našeho pána potěší zcela určitě. Její vznětlivost si přímo žádá o ponížení. Vezmeme tedy obě?“ „Ne,“ rozhodla Agrona. „Náš král požaduje to nejcennější, co Samael vlastní. Andrasta je až na druhém místě, vezmeme si ji příště. Teď si vezmeme jen tu vzpurnou ženu jako dárek a také...“ Agrona se napřáhla mečem a k hrůze Samaela mu prudkým švihem uťala levé křídlo! Démon řval bolestí, jak Andrasta přesekla kosti a obrovské blanité křídlo spadlo na podlahu. Dalším takovým švihem přeťala druhé křídlo. To už Samael padl na všechny čtyři a řval. Ale ne vztekem. Můj současný pán a jeden z velkých démonů Pekla neřval zlostí nýbrž bolestí a neštěstím ze zostuzení. Bušil pěstí do země a řval zoufalstvím: „Otče! Otče, zač mě trestáš?!“ Agrona sebrala obě křídla, krev z ran tekla na podlahu a Samael spílal svému otci. „Proč jsi mě opustil?!“ skučel jako zhrzené malé dítě, které dostalo nespravedlivě přes zadek. „Co jsem ti provedl?! Cos to dopustil?! Tvého syna tu mrzačí! A ty jen přihlížíš? Otče!“ kňučel jako pes. Div, že mu netekly
slzy, může-li vůbec démon plakat. Agrona jednou rukou popadla Lucianu a hodila si ji na rameno. Na druhé rameno naložila Kasumi. Společně s tou Shifrou kráčela pryč. Až mezi dveřmi na chodbu se ohlédla na zdeptaného Samaela a řekla mu: „Teď voláš otce a žádáš od něj pomoc. Přitom tvůj otec je zároveň bohem. Ale Stvořitel ti jako otec chybí více než jako bůh. Alespoň víš, jak se cítím už tisíce let a to kvůli tobě, Samaeli! I kvůli tobě!“ Já byla v šoku. Luciana byla pryč a Ivan... Můj bože, Ivan! Rychle jsem si klekla k němu. Měl na hrudi několik mělkých ran od nožíku a v krku zapíchlou jehlu injekční stříkačky. Nevěděla jsem, co si počít. Snažila jsem se ho ošetřit, ale krve z něj teklo hodně! Opatrně jsem vytáhla injekci z jeho krku a děkovala bohu, že prošla pouze kůží. Horší byla jeho hruď. Naštěstí dýchal, i když dost zrychleně a nepravidelně. Jeho oblečení rychle nasávalo krev z několika mělkých ran. Štěstí, že ten nožík měl jen krátkou čepel! Rychle jsem Ivanovi roztrhla triko a s obavami sledovala ta zranění. V ten moment jsem mohla udělat jen jediné – ovázat mu triko kolem ran a co nejvíce pozastavit vytékající krev. Potřebovala jsem ho nadzvednout, abych mu mohla omotat provizorní obvaz kolem hrudi. Jenže jsem s ním nechtěla moc hýbat. On mžikal očima, otáčel hlavu ze strany na stranu a zdálo se, že pomalu ztrácí vědomí. Jemně jsem ho pleskla do tváře. „Ivane! Teď nemůžeš spát! Prober se!“ Srolovala jsem triko a přitlačila mu ho na rány. „Ivane vydrž! Nevzdávej to.“ „Ehh...“ zachroptěl a rázem se rozkašlal. „Eh... odteď budu přicházet s Asiatkama do kontaktu jen na tržnici...“ „Teď není na žerty čas!“ Pozdvihla jsem hlavu, setřela si pot z čela a pohlédla na Samaela. Stále klečel na kolenou, ale už nevyčítal svému otci, co se událo. Teď si mě prohlížel zvláštním zlostným pohledem. Málem na mě cenil zuby. Proč, proboha? „Samaeli, prosím pomoz mu. Krvácí!“ „A já snad ne?!“ vyštěkl na mě. Ano z pahýlů po křídlech mu skapávala krev, ale rány jako kdyby se pomalu zacelovaly. Léčil se. „Místo aby ses strachovala o svého muže, lísáš se k němu?!“ máchnul rukou k Ivanovi. „Já jsem zraněný také! A nejen na těle! Čím tě obyčejný sluha tak okouzlil, co? Odpověz!“ Křičel na mě až mu z úst tekly sliny. Pak vstal a vykročil ke mě. Nevypadalo to, že by chtěl Ivanovi pomoct. Naopak! Byla jsem vyděšená, nevěděla co mu říct, abych mu dokázala svoji věrnost. „Samaeli, prosím! Záleží mi na vás obou. A moc!“ „Heh, ale na něm víc! Na obyčejném člověku ti záleží víc než na mě!“ Skláněla jsem se nad Ivanem, když mě Samael hrubě popadl za předloktí a strhnul mě stranou. Málem jsem upadla. „Odpusť mi, Samaeli. Prosím, neubližuj mu ještě víc. Vždyť... vždyť mě chránil! Zachránil mi život!“ „Ano...“ procedil Samael tak zlostně, jako kdyby toho litoval. Ne toho, že mě někdo zachránil, ale toho, že se o to postaral Ivan a ne Samael sám. „To je také jediný důvod proč mu pomohu. Stále mi je věrný. Byl to můj sluha.“ „Byl?“ vydechla jsem zděšením. Hledala jsem význam toho slova. Proč to řekl? Na Ivanova zranění však přiložil svoji dlaň, z níž se na moment zeleně zablesklo. Stála jsem dostatečně blízko, abych viděla, že se rány na Ivanově hrudi rázem zacelily. Kůže opět srostla, krev přestala téct a na Ivanově hrudi nezbylo po ranách ani památky. Neměl ani jizvy. Zůstal však ležet na podlaze. Stále musel být zesláblý. Pomalu otevřel oči a vnímal. Nejprve si všimnul tváře Samaela, pak rychle odvrátil zrak na mě. Snažil se ujistit, že mi nic není. Ve skutečnosti mě bolelo celé tělo. Ta žena mě hrozně ztloukla a za všechno může ta mutace. Nejsem a ani nemůžu být ve formě. Jinak bych jí dokázala čelit lépe a možná bych Lucianu ochránila. I když proti Agroně asi těžko. Přesto jsem cítila, že jsem zklamala.
Pak se Samael postavil a usedl na svůj trůn. Chvíli se rozhlížel po místnosti a snažil se uklidnit. Zdálo se ale, že přijde další výbuch vzteku. Jeho potlučená žena, jeho zachráněný sluha a jeho přihlížející otrokyně. Ano, Catherin stála před dveřmi do své části věže a usmívala se. Kapuci měla staženou, snad záměrně a usmívala se tak významně až to musel Samael poznat i z trůnu. „Vy dva!“ ukázal Samael na Ivana, kterému jsem pomáhala na nohy, a na mě. „Oba jste mě zklamali!“ zařval hřmotným hlasem. „Ty Ivane, teď hned vypadneš z mého hradu!“ V ten moment, jakoby se mi zastavil dech. Ivan vrhl udivený pohled na mě, Catherin udivený pohled na Samaela. Ten vysvětlil své rozhodnutí. „Sloužil jsi mi dobře, Ivane. Ale kazíš moji ženu. To jí můžeš vinit ze svého odchodu. Vezmi si věci, zbraň, zásoby a odejdi žít jinam, třeba do jeskyní v údolí pod hradem. Je tam pramen vody i dostatek hub a mechů k jídlu. Vrátíš se do hradu nejdříve za rok a teprve poté uděláš mé ženě dítě. Do té doby si má žena snad už konečně uvědomí, že ty pro ni nemáš nic znamenat, protože veškerý její život jsem já a můj hrad! Ty jsi jen sluha a dostáváš poslední šanci jen pro to, že jsi jí tady zachránil život. Kdybys ale dodržel, co jsem ti nařídil, zůstala by Andrasta ve věži a nic z toho by se nestalo. Ale alespoň teď vím, co pro Andrastu znamenám já a co ty. Za to zostuzení si i ty, Andrasto, zasloužíš trest! Ode dneška budeš plnit Ivanovu práci. Budeš uklízet Bránu a starat se o mě. Mohla jsi být paní hradu, ale ty se raději lísáš k obyčejnému sluhovi! Tak si vyzkoušíš jaké to je být sluhou! A co se tebe týče, ty Gordonovská čubko,“ obrátil se na Catherin, „Odtáhni pryč a chcípni si někde venku i se svými spratky! Ať tě sežerou Azazelovy zrůdy, ať chcípneš v bolestech po pádu ze srázu nebo ať tě sám Azazel umrdá k smrti, mě je to jedno! Nebudeš tu se mnou v mém hradu a nebudeš se mi smát do tváře za to, co se událo! Nebudeš mi připomínat tu hanbu. To můj otec je vinen! To on dopustil, že mi bylo ublíženo! A za to mi zaplatí!“
Ivan Ne nadarmo se říká, že člověk míní a bůh mění. Během pěti minut se mi život znovu převrátil naruby. Jo… neměl jsem se tu špatně. Nebylo na co si stěžovat. A teď… jeskyně, život o houbách a vodě a samota. Samael měl pravdu – stačilo splnit, co mi nařídil a zůstat s Natašou ve věži. Těžko jsem jí mohl vyčítat, že šla za mnou, že chtěla chránit svoji kamarádku a že se mi snažila poskytnout první pomoc. Člověk míní, démon mění… Balil jsem si zásoby konzerv do ruksaku a k tomu nůž, vodu a hlavně otvírák na konzervy. Ano, ten je důležitý. Správnej zálesák by si vzal ještě mapu, kompas a křesadlo. Potíž je v tom, že mapa jeskyní pod hradem neexistuje, kompas se nedá sníst a kameny nehoří. Houby a voda… A tma a teplo a samota a… Byl bych radši, kdyby mě zavřel do cely! Rozloučil jsem se se svou spíží, se svou komnatou, se svou postelí a zabouchnul dveře do věže. Stál jsem dole na balkoně s ruksakem na zádech a sledoval Samaela jak sedí na svém trůnu, zatímco mu Nataška hladila pomlácené tělo a líbala ho. Pořád byla jako mastodont. Ale smutný mastodont. Když si mě všimla, musela rychle odvrátit zrak, aby se nerozplakala. Catherin v sále nebyla. Možná se už vydala na cestu. Těžko říct, jak realisticky vnímá své propuštění. Ve skutečnosti ji Samael zabil. Tam venku nemůže přežít a i když to Samael neřekl, těžko jí dovolí bydlet pod hradem, tak jako mě. Bude muset pryč. Bude muset umřít.
Chtěl jsem sejít dolů k trůnu a rozloučit se. Natašiny zarudlé oči dávaly najevo, že bude lepší to vzít druhou stranou a rovnou ven z hradu. Musí na mě přestat myslet, musí se ode mne odpoutat. To je pro ní to nejlepší a já pro ní chci to nejlepší. Kluk pro svoji holku přece vždycky chce jen to nejlepší. I kdyby to znamenalo ji opustit. Tak jsem jen kývnul hlavou jako že chápu Samaelovo rozhodnutí a odešel jsem. Snad jsem doufal, že si to rozmyslí, že mě na poslední chvíli nechá zůstat doma. Hm, doma… Nejdřív byt v Petrozavodsku s teplou vodou, koupelnou a kuchyní, potom prázdná komnata s tvrdou postelí a kamennou nádobou na vodu a teď jeskyně. Na nádvoří mě zastavila Catherin. Neměla s sebou nic, jen ten svůj plášť s kapucí. „Hledám Lovkyně, pomůžeš mi je najít?“ „Lovkyně?!“ nechápal jsem. Nějak jsem neměl chuť jí odpovídat i kdybych věděl, kde jsou. Vždyť já ani nevím, KDO jsou. Nejradši bych překonal tu rovinu mezi zdmi hradu a hradbami až k malým dveřím pod panskou věží a vyrazil dolů do jeskyní. Vlastně za celou dobu, co tu jsem, na mě Catherin nezapůsobila dobře. Ono nebylo divu. V posledních letech jsem byl Samaelem nucen jí v podstatě znásilňovat, kvůli dětem. Nedělalo mi to radost. To, že někomu z donucení udělám dítě to… to ani nejde považovat za soulož, to je prostě jen plnění rozkazu. Oba jsme to věděli, oba jsme se s tím smířili, ale ani jednomu to nepřišlo normální. „Tak kde je najdu? Ta Shifra mluvila jasně.“ „Jo? Promiň, ale v tu chvíli jsem poněkud nevnímal. Co vlastně říkala?“ „Že Kasumi je chráněna kouzlem, které se zruší až všechny ostatní Lovkyně zemřou. Proto se ptám – kde myslíš, že je najdu?“ „Eh… jak já to mám vědět?“ „Nevadí, tak půjdu jinam. Kudy se dostanu k Lilithiným jeskyním?“ „Podívej Catherin, já nevím, jestli si to uvědomuješ, ale jsi v osmém měsíci. Nemáš s sebou žádné zásoby a před tebou je pustina. Nemůžeš se nikam dostat. Můžeš udělat jediné – zdržovat se v okolí hradu a snažit se vyhnout Samaelovi.“ „Žila jsem s ním skoro dvacet let!“ vykřikla na mě. „To si myslíš, že zůstanu tady?! To nikdy! Vůbec nevíš, jak šťastně se teď cítím. Svobodná! Jsem svobodná!“ chytila mě za triko. „Neumíš si představit ten pocit, Ivane!“ „Ne, to neumím.“ Nešlo jí nic dalšího říct. Její největší přání se vyplnilo. Naše cesty se rozdělili. Já mířil pod věž, ona k otevřené bráně. Kdo jí vlastně otevřel? Možná Agrona přelezla zeď nebo Samael zapomněl bránu zavřít? Ohlédl jsem se za Catherin, před níž čekala uzounká točitá stezka dolů do údolí a přemýšlel, jestli mi vůbec bude chybět. Působila na mě vždycky jako stín nebo přízrak z koutů místností. Měla v sobě větší duševní sílu než Angelina. Tím hůř pro ni. „Ivane?“ zvolala ještě Catherin. Já se ohlédl na ni. „Je tu Cura!“ dodala. A skutečně – v bráně stála drobná černovlasá dívenka se zeleným sárí omotaným kolem těla. Nalíčená, učesaná a s naušnicemi s blyštivým drahým kamenem. K tomu bohatě zdobené sárí se zlatými ornamenty nějakých Inckých symbolů slunce a měsíce. Indické hadry s Inckými znaky… Princeznička a dneska tak opravdu vypadala. Takový pěkný kontrast mezi jejími drahými šaty a mezi mým potrhaným trikem nebo spíše kontrast mezi služkou Lilith a sluhou Samaela. Takhle vyparáděnou jsem ji ale už dlouho neviděl. „Ahoj. Nejdeš zrovna v nejšťastnější dobu. Kde máš paní?“ zeptal jsem se. Nadechovala se k odpovědi, když Catherin spustila: „Prosím, vezmi mě k vám do jeskyní! Prosím, Curo!“ „Ale ty přece nemůžeš k nám.“ oponovala Cura jemným hláskem. „Vlastně nemůžeš ani z
hradu. Jak to, že jsi venku?“ „Samael mě vyhodil. Nás oba. Prosím, vezmi mě k vám!“ Catherin padla před Curou na kolena. S těhotenským břichem to nebyl moc dobrý nápad. Pak sklopila dlaně k sobě a žadonila o to, aby ji Cura vzala do jeskyní. „Mám tam svého syna! Chtěla bych vidět Adrianův Stín. Prosím!“ „Ano, ano, Adrian tam je,“ přikyvovala Cura a pomáhala Catherin zpátky na nohy. „A nejen on. Pokud to ještě nevíš… ale to ti Lilith raději řekne sama. Já teď musím za Samaelem. Máme důležité jednání. Potom se uvidí. Ale myslím, že Lilith vás vezme k sobě oba a s radostí. Ivane?“ přešla Cura ke mě. „Ráda bych, abys byl u toho.“ „Já?“ „Uvedeš mě svému pánovi?“ Nedalo se odmítnout. Jednak mě strašně zajímalo, jak je možné, že je tu sama, potom jsem cítil naději na život pod bičem Lilith, což je podle všeho bič z hedvábí a nakonec té Cuřině jemné tvářičce se nedalo říci 'ne.' Zavedl jsem Curu zpátky do trůnního sálu. Samael zamyšleně seděl na svém trůnu, zatímco vedle něj se hromadila nazelenalá masivní zbroj. Nataša právě přinášela z věže další část – tentokrát dvojdílnou helmici kbelíkovitého tvaru s otvorem pro oči a pro roh. Samael se na něco chystal a mě to jedině znepokojovalo. Možná jsem si za ty roky stereotypního života na ten dokonale přesný harmonogram zvykl natolik, až mě každá změna rozhodila. Pravdou je, že ty změny jsou spíš k horšímu. Ne, že bych příchodu Natašky litoval kvůli sobě, ale kvůli ní samotné ano. „Můj pane!“ klesl jsem na jedno koleno a poukázal za sebe. „Princez… totiž Lilithina služka je tady.“ „To vidím, he, he...“ zasmál se Samael tak, jako kdyby po ní nejradši skočil a na místě jí znásilnil. „Kdepak máš paničku?“ „Nemá na tebe čas,“ dodala chladně Cura a přistoupila k Samaelovi skoro až na dosah ruky. Ta holka se nebála. A Nataška z balkonu nenápadně přihlížela. Cura si Samaela nejdřív pozorně prohlédla a pak spustila: „Minula jsem se s Agronou. Nesla tvoje křídla.“ Škoda, Cura mi clonila ve výhledu, takže nebylo vidět, jak se Samael zatvářil. „No a?!“ vykřikl podrážděně. „Má paní mě poslala, abych s tebou vyjednala dohodu.“ „Dohodu?! Tak mluv! Nebo čekáš pohoštění? Nejradši bych tě pohostil mým spermatem!“ Curu to ale evidentně nerozhodilo. „Posledně si Azazel vzal tvého draka. Dnes tvá křídla. Co asi vezme příště? Má paní ti nabízí smír a spojenectví proti Azazelovi.“ „Spojenectví?!“ vydechl údivem Samael. „To má být další ponížení?“ rozzuřil se. „Ne. To má být tvá naděje. Jsi stále její bratr. Tvůj osud jí není lhostejný.“ „Já nejsem hlupák, ty couro!“ mával Samael rukou. „Něco ode mne potřebuje. Co?“ „Připravuješ si zbroj,“ všimla si Cura „Chystáš se na pomstu. Prý ses takhle chystal i poté, co ti vzali Salazara. Nedošel jsi ani k bráně hradu.“ „To je lež!“ zařval Samael. Cura stála nehnutě dál. Kruci, ta holka se v těch sračkách tady dole už za ty roky naučila chodit. „Možná lež, možná ne. Každopádně jsi sám, chceš pomstu, ale až vychladneš, uvědomíš si, že nemůžeš uspět. Azazel je teď silný. Stahuje svá vojska k Aréně a chystá se táhnout ke Studni. V cestě stojí armáda Kasumi.“ „Armáda Kasumi?!“ zopakoval nevěřícně Samael a já si potvrdil svoji domněnku. K čertu… tak ona se vážně stihla naklonovat. A teď je zmrzačená a v moci Azazela. A Lovkyně jí drží naživu. „Je to tak,“ stvrdila svá slova Cura. „Kasumi měla pod vedením Shairy napadnout Peklo. Ale
sama má teď problémy. Azazel je silný, První Kasumi, jak si říká, jsem viděla v náručí Agrony a jejich situace je vůbec nejistá.“ „Takže co? Necháme Azazela ať se pobije s armádou těch mrch a potom ho dorazíme? To se mi líbí.“ „Tušila jsem to,“ stvrdila Samaelovy slastné představy Cura. „Můžeme tedy spoléhat na tvoji pomoc?“ „V jakém směru by měla ta pomoc být?“ zajímal se démon. „To ti sdělí až Lilith osobně. Žádá od tebe maličkost, výměnou za ochranu, kterou ti nabídne. Nemůže teď ale opustit své stanoviště. Vyprav se za ní. A protože už nemáš křídla… vezmi s sebou draka.“ „Salazar je teď Azazelův!“ „Stále je to tvůj hlídač portálu. Poslouchá tě!“ „Ale to Azazelovi neunikne a rozčílí se, protože...“ „Tak vidíš, Samaeli.“ řekla Cura s klidem. „Už se ho zase bojíš.“ Samael vzápětí prudce vstal a popadnul přilbu, kterou si nasadil na hlavu. „Já strach nemám, ty štětko! Můj drak patří jen mě, nikomu jinému! Andrasto!“ zvolal směrem k balkonu. Věděl, že Nataška poslouchá. „Přines mi můj meč. Dnes se děti Pekla spojí, aby vykořenili ten odporný chlupatý nádor z jeho povrchu. Kde najdu Lilith?“ „Na vrcholu Galakovy sopky,“ odvětila Cura. „Ve vašem jazyce by se to řeklo Valara del Galak.“
Samael Zbožňuji létání. Být jako dravec, shlížet na svět pod sebou a vnímat kořist jak nic netušíc kličkuje mezi kameny a skalami. A pak – mocně máchnout křídly a udeřit! Tvrdě a nekompromisně zarazit drápy do zad Azazelovy bestie, za letu ji uchopit a ještě vzpouzející se ji odnést do Karasalu. Kéž bych byl tohle všechno schopen dělat i nadále, bez svého draka. Za tohle mi Azazel zaplatí, za takovou potupu mi draze zaplatí! Než mi křídla zase dorostou, bude to trvat měsíce! Léčit člověka je jiné než léčit dokonalé tělo démona. Tím spíš, když mám léčit sám sebe! Každé zranění se jen víc a víc podepisuje na mé magické moci. Už teď je tak tenká, že i sebemenší kouzlo mne vyčerpá. Za to mi můj otec zaplatí! Nebýt jeho zásahu, měl bych takovou magickou moc, že bych si křídla spravil do večera! Ale nebýt Agrony, nemusel bych spravovat nic a nezažil bych tu největší potupu, jakou mi kdo kdy přivodil. Ani Kasumi, ani ta lidská mrcha mě nezahanbila tolik jako Agrona! Vkráčet do mého hradu, podvést mě při obchodu, porazit mě v boji a ještě mi useknout drápy a křídla... Stud jaký jsem cítil, když jsem letěl na křídlech Salazara na vrchol Galakovy sopky, dokázala zastínit jen má zlost. Salazar, černý drak s ohnivým dechem a ostny na krku byl poslední hlídač portálů, který mi zbyl. Všechny ostatní, co zůstali tady dole, můj otec zničil a zbyli jen ti z povrchu, ti co zdivočeli a já nad nimi nemám sebemenší moc. Zatímco Salazar mocně máchal, za ta staletí již potrhanými blanitými křídly, já se k němu nahnul a promluvil s ním: „Už nikdy se nevrátíš k Azazelovi! Jen ať přitáhne ke hradu znovu, jen ať mi vyhrožuje, jen ať Karasal třeba
zbourá, ale k němu se nikdy nevracej! Po dnešku už nemohu být víc potupen! Proto není třeba se čehokoli obávat.“ Ano, teď se bude bát Azazel. Valara del Galak... nechutně vysoká sopka, ta nejvyšší v celém Pekle a samozřejmě na území toho chlupatého kozla. Kdysi byla aktivní a vyvěrala z ní podivná bílá láva, co neustále zalévala Azazelovo teritorium. Více než dvě třetiny jeho území byly tehdy pod lávovými jezery a Agagaři se činili se stavbou mostů a přehrad z tvrdého kovu a kamene. Ale ta kozí svině vymyslela, jak svoji půdu zbavit té horké bílé tekutiny. Dlouhá léta vyvěrající lávu tvaroval a tvaroval... Já se mu smál, Lilith jeho počínání udivovalo, ale ve výsledku vytvaroval z lávy, magie a statisíců nashromážděných duší i stínů, které jsme mu poskytli, stvoření velké jako kráter sopky. Tehdy ještě Azazel nevyužíval hlouposti lidí a nezískával suroviny za smlouvy. Ono to ani nešlo, když se lidé ještě houpali za ocasy na větvích stromů. Ale já a Lilith jsme mu poskytli vše, co potřeboval. Prý, aby vytvořil dokonalého ochránce Pekla. Jenže Galak měl chránit pouze jeho samotného. Ať tak nebo tak, sopka je dnes prázdná, jícen uzavřený a na dně kráteru si před třemi staletími Azazel s Lilith vyšukali Shairu. Konečně se Salazar vznesl do takové výše, až byl svrchu vidět kráter sopky. „Zadrž!“ vykřikl jsem, když jsem si všiml obrovské černé tetelivé hmoty, která jakoby ucpávala kráter a vytvářela kopuli kolem něj. Přes tu masu se nedalo sletět až dolů. Salazar obkroužil vrchol sopky a já hledal místo na přistání. Pamatuji si, že na vršek sopky vedla úzká pěšina. Nechal jsem Salazara chvíli kroužit a hledal ji. Nakonec jsem si všiml černé postavy stojící na samém okraji kráteru sopky. Bylo snadné jí rozeznat, nakonec ztvrdlá láva, která utvořila sopku, zůstala světle šedá. V kontrastu s šedí vyčnívalo černé tělo té postavy naprosto jasně. „Níž!“ nařídil jsem Salazarovi. Ten zaskřehotal a já rozuměl, že má obavy. Ta hmota ucpávající sopku byly Stíny! Ano z téhle výšky jsem je poznal a pokud tu jsou Stíny, pak postava u okraje nemůže být nikdo jiný než moje ‚drahá‘ sestřička. „Přistaň u ní. Neublíží ti.“ Salazar na má slova dal. Vždycky na ně dal. Za jiných okolností by se Lilith vyhnul obloukem. Ale teď jsme byli spojenci nebo snad ne? Spojenci jako za starých... ne spíše za prastarých časů. Salazar opatrně dosedl na zem, sklopil křídla podél těla a podrážděně zamával ocasem. Ostré bodce na konci ocasu byly smrtonosnou zbraní, avšak v tuto chvíli nebudou třeba. Já seskočil z draka a dopadl na světle šedé kameny pokryté vrstvou ztuhlého popela. Valara del Galak byla jediná bílá sopka v Pekle. A co si pamatuji z dávných dob, bílá láva odtud vyvěrající byla mnohem rozžhavenější než kterákoli jiná. Taková láva byla pro Azazela darem, který mohl využít k vytvoření ochrany svého i našeho území. Bílá láva totiž dovede během chvíle spálit i ta nejsilnější těla, dokonce i naše těla. Ale Azazel se rozhodl pro jiný způsob ochrany. Odtud ze země jsem poznal, že Stíny ucpávají kráter naprosto dokonale. Nikde žádná skulinka ani malinká. Jen obrovitá hýbající se kopule. Kolik Stínů to mohlo být? Hm, stovky? Ne, mnohem víc. Tisíce! Ne, ještě víc. A Lilith vypadala zaneprázdněně. Stále bedlivě pozorovala prašnou oblohu, jako kdyby se sem měl krom slabého větru přihnat ještě někdo další. „Čekáš ještě někoho?!“ zvolal jsem a rozběhl se blíže k ní. Jen co se na mne otočila, švihla ocasem do země. „Tohle není moje území!“ pronesla svým hlubokým hlasem. „A on už tu byl?“ ptal jsem se na tu kozí mršinu. „Osobně ne. Poslal svého psa – Lucifera.“ Rozhlédl jsem se po okolí. Krom nás dvou tu nikdo další nebyl. „Nechal tě tu samotnou?“ „Snad. Ví, že na dno sopky se nedostanu. Nemám křídla a mé Stíny jsou příliš slabé, aby
prorazily magické pole.“ Vrhl jsem pohled na tu zoufalou zábranu ze Stínů. „Patová situace...“ procedil jsem s neskrývanou radostí. „Ty nemůžeš dolů kvůli magii, on nemůže dolů kvůli Stínům. Celou cestu sem jsem přemýšlel, co je na Valara del Galak tak cenného. Vsadím se, že uhodnu, o co se tu vy dva přetahujete.“ Prudké švihnutí ocasem směrem ke mě bylo opět výmluvné. Jako kdyby řekla, ‚tak už ven s tím.‘ Má sestřička je tak snadno čitelná. Ale přesto, že její tělo pracuje proti ní, dokáže vždy překvapit. Hlavně nepříjemně překvapit... „Tam dole je tvá dcera! Uhádl jsem?“ „Myslíš snad, že bych tohle opatření,“ poukázala ke Stínové kopuli, „provedla z jiného důvodu?“ „Bylo mi tvou courou řečeno, že Kasumi se stihla naklonovat a že to její klony tvoří armádu, kterou sem Shaira přitáhla. Nebo spíš... měla přitáhnout, he he.“ Prásk! Teď švihla ocasem do země tak prudce až rozvířila oblak prachu. A její krásné růžky začaly rudě zářit. „Mám pocit, že mezi Shairou a její jednotvárnou armádou došlo ke sporu, co Lilith? Že ony se ty slavné Lovkyně, co prý mají zničit Peklo, usmyslely, že Shaira je také Peklo.“ „Tak dost!“ švihla ocasem do země znovu a přiskočila ke mně. Mohutný skok do výšky a dopad pár kroků přede mnou. „Tohle není legrace, bratře! Kasumi se rozhodla hrát vysokou hru. Hraje ji celý život. Ale teď proti celému Peklu! Ohrožuje nás všechny!“ „Opravdu?“ ušklíbl jsem se. „Když jsi nás poslední roky přesvědčovala o nějakých prastarých tabulkách Agagarů, které jsi našla zakopané v jeskyních a které mají popisovat tři Lovkyně, co si podmaní Peklo, nezdála ses být tak nervózní. Myslela sis, že tebe se to netýká? Že tebe Lovkyně nechají být? Nebo sis dokonce myslela, že jednou z Lovkyň je tvá dcera, co? Teď to vypadá, že Azazel s jejich likvidací moc nepochodil.“ „Zkoušel to,“ stvrdila má slova sestra. „Vyslal na povrch své Prince, aby je vypátral a našel. Věděl, že jedna z nich bude Kasumi. Ale já jsem tě sem nepovolala kvůli povídání o Lovkyních. Jsme ve válce, bratře, a musíme držet spolu, jinak budeme smeteni. Než jsi přiletěl, vrátila jsem se pro Curu. Pověděla mi, že potkala Agronu, jak kráčí od Karasalu se zmrzačenou Kasumi na ramenou. Chápeš, co to znamená?“ „Chm...“ zamyslel jsem se. Nebyl jsem si jistý, ale nechtělo se mi neříct nic. Nebudu před sestrou za hlupáka! „Tvá coura naznačila, že by Azazel mohl armádu Kasumi přetáhnout na svoji stranu. A že tedy musíme jednat a ne čekat, jak se to mezi oběma tábory vyvine.“ „Má služebná už jedná, bratře. Zatímco spolu hovoříme, ona vyjednává s táborem Kasumi.“ „S Kasumi?!“ vyštěkl jsem podrážděně. „O čem má vyjednávat? Ty máš něco cenného?“ „Samozřejmě! Mám Stín Samuela Gordona. A co víc – mám Stín jedné z Lovkyň.“ „Lovkyň?! Blafuješ!“ „Se spojenci jednám přímo!“ švihla zase ocasem do země. „Urážíš mě, bratře. Lovkyně nejsou nesmrtelné, a abys věřil, že před tebou nemám tajnosti, dobře poslouchej. Lovkyně jsou jen mýtus. Je to pohádka, kterou vymyslela Shaira a já jí ji pomohla rozšířit po Pekle. Cílem byl především Azazel. To jeho chtěla Shaira vyprovokovat k útoku na Lovkyně na povrchu, což se i stalo. Starobylá deska s Agagarskými nápisy, úlomky Stvořitelových ozvěn, nebo třeba freska s desetirukou bojovnicí sklánějící se nad mrtvolou rohatého netvora, to všechno byly jen rekvizity pro tohle divadlo.“ „Počkat! Tys měla tu odvahu vytvořit Místem moci Stvořitelovy ozvěny?! Děláš si legraci?!“ „Porušila jsem jeho pravidla již mnohokrát. Stejně jako ty. Nejsem tak poslušná, jak sis myslel, bratře. Ale nikdy bych se Stvořiteli nepostavila. Vše, co jsem provedla, bylo v dobré víře – abych ochránila sebe, své blízké a Peklo, ne abych Stvořiteli ublížila.“ „Chrm..“ zavrčel jsem. Ona se bála. Bála se Stvořitele. Ubohá zbabělá Lilith. Já se už svého otce nebojím a nebojím se ani jeho hněvu. Zaplatí za to, co mi provedl! Zaplatí!
„Pověz mi, sestřičko... když jsi tak vehementně pomáhala své dcerušce proti Azazelovi a jeho princům, co si od jejího vpádu sem k nám slibuješ? Co jsi čekala? Že zabije mě i Azazela, nemám pravdu?“ „Ne, to tedy nemáš.“ Už zase vypadala podrážděně. „Shaira sem dolů patří. Má právo tady žít a má právo si zde vybudovat zázemí. Třeba na úkor Azazela. On ji vnímá jako páku, jako strategickou výhodu.“ „A ty snad ne?! Ha, ha, ha...“ Tohle mě rozesmálo, tohle mě pobavilo! „Znám tě za tu dobu dobře, Lilith. Vždycky jsi byla ta hodná dceruška svého otce. Jenže si jen zatraceně dobrá lhářka! Řekni mi už, co ode mne potřebuješ.“ Mlčela. Má sestřička nevěděla, co říct, aby nevyzněla jako hlupačka. Vzácný to okamžik. Snad věřila, že jsem úplný tupec a že ať už po mě žádá cokoli, vykonám to bez rozmyslů. Ale já jsem Samael! Syn vládce Pekla! Brzy budu syn mrtvého vládce Pekla! „No tak!“ pobídl jsem Lilith. „Co ode mne chceš? Souvisí to s tím, co vyjednává tvá coura? Co vlastně po té armádě požaduješ výměnou za ty dva Stíny? Aby odtáhli z Pekla?“ „Ne.“ „Tak aby napadli Azazela, zatímco my ho překvapíme zezadu od Arény?“ „Také ne.“ „Co tedy?!“ „Situace je vážnější než si myslíš, bratře! Ty nemáš žádné vojsko a já... já mohu dopadnout stejně. Lucifer se zmínil, že Azazel má na své straně Shifru, věrnou služebnou mé dcery. Ta prozradila, že Shaira na povrchu vyrobila raketu naplněnou smrtící biologickou zbraní, schopnou vyhladit polovinu lidské populace. Něco takového... bych nebyla schopná zvládnout. Ne tolik Stínů.“ „Neříkala jsi, že tvá milovaná Shaira by ti nikdy neublížila?“ „Ona mi nechce ublížit!“ rozčílila se Lilith. Alespoň okolí osvětlilo hezké červené světélko... „Nevím, proč tu raketu vyrobila. Možná jako páku na její nepřátelé na povrchu. Ale teď je raketa v rukou Kasumi! A já se obávám nejhoršího. Navíc... ještě než mi to Lucifer řekl, myslím, že jsem Kasumi dost ublížila. Moje Cura se teď snaží zachránit, co se dá. Dojednává s Kasumi spojenectví.“ „Spojenectví?!“ zařval jsem hrubým nevěřícným hlasem. „Ty se s nimi chceš spřáhnout?! S nimi?!“ „Je to jediná možnost! Půda se nám hroutí pod nohama, bratře!“ Ty hloupá potvoro, pomyslel jsem si. Mně se půda pod nohama hroutí už roky, ale to tě nikdy nezajímalo. Teď máš potíže ty a já tě z nich musím vysekávat. Hm, přišlo mi to stejně zvláštní. Lilith je falešná dáma. Hraje hry. Tady mluví o zoufalství a apeluje na naši budoucnost, ale to určitě není všechno. I teď hraje hru. Jen nevím, o co jí k čertu jde. „Co ode mne požaduješ? A ven s tím. Už mě to tlachání nudí.“ „Je to jednoduché, bratře.“ Uchopila mě za ruku a prosebně mi pohlédla do očí. „Zachraň moji dceru. Máš draka – můžeš pro ni tam dolů doletět! Dostaneš ji ven. Žádnými kouzly, žádnou magií, ale jednoduše ji vezmeš a vrátíš se nahoru. Shaira je naším spojencem. Má informace, které mohou mít cenu zlata. Ví, co se tam nahoře událo, jistě zná Kasuminy slabiny i plány. Myslíš snad, že Cura uzavírá spojenectví s Kasumi, protože si to přeji? Ne, ale proto, že musím! Prozatím! Oba chceme vidět Kasuminu armádu rozprášenou, ne snad?“ „Dobře... Dobře, udělám to. Zaletím pro tvoji dceru.“ „Výborně! Jsem ti vděčná, bratře. A jsem tvým dlužníkem.“ „To jistě...“ Vracel jsem se k Salazarovi, který poslušně jako čokl seděl na okraji srázu a máchal ocasem. Jistě, že jsou věci, které bych po Lilith mohl požadovat. Co když řeknu, že chci zabít
svého otce? Umím si představit, jak rychle by se snažila vycouvat. Zbabělá holčička! To já zbabělý nejsem, já ne! Naskočil jsem na draka, chytil se ostnů na jeho krku a tiše mu zašeptal náš plán. Lilith má dobré uši, ale vím, že mě nemohla slyšet. Salazar se nejprve zarazil, poté začal nesouhlasně skřehotat jako podrážděný orel. Musel jsem mu trochu dovysvětlit, co plánuji. Myslím, že teď už pochopil. Hloupý to drak. Ale teď se stane nástrojem mé hry! „Leť!“ pobídl jsem ho, zatímco Lilith svojí mocí nařizovala Stínům, aby se rozestoupili. Kopule sopky se pomalu rozevírala, to jak se masa Stínů pohybovala k obvodu kráteru. Brzy bude dostatek místa, abych mohl proletět dolů. Lilith zároveň bedlivě sledovala oblohu, jako kdyby se snad obávala, že mě někdo předběhne. Ale to se také stalo! Můj drak se teprve odrazil, máchl mocně křídly a vznesl se, když odněkud z nižších vrstev okraje sopky vyletěla do vzduchu čenobílá bytost. Byl to mžik, já si pořádně nestačil všimnout, kdo to je, ale tušil jsem. Ta bytost obrovskou rychlostí vletěla rozšiřujícím se otvorem mezi stíny do kráteru. „Samaeli!“ skučela poděšeně Lilith. He, he... buď bez obav sestřičko, problesklo mi hlavou. Znovu se od té chlupaté kozlí bestie porazit nenechám. „Připrav se k boji, Salazare!“ nakázal jsem, když mávnul křídly střemhlav a vletěl mezi Stíny do kráteru. Jeho radostný skřehot mluvil za vše. Na samém dně vrásčitého kráteru postávala černá chlupatá bytost a se zájmem sledovala dění nahoře. Lucifer mířil okamžitě k ní, já zvažoval své možnosti. Směrem dolů se kaldera prudce zužovala a i když měl Salazar stále dostatek prostoru kolem sebe, hůře by manévroval. Navíc ten černý pitomec s křídly, ač nedokáže vynaložit takovou rychlost, může snáze uhýbat a proklouznout nám. Salazar zaskřehotal, zatímco mocně mávnul křídly, aby se udržel ve výšce. Navrhoval sežehnout dno kaldery. To mělo průměr jen necelou míli. Dobrý nápad… až na to, že Shaira by nemusela přežít. Zatraceně… pohlédnul jsem vzhůru a čekal, jestli Lilith uzavře kopuli. Neměla se k tomu. Možná dobře dělala… v následné tmě by se bojovalo těžko. Vytáhl jsem z kožené pochvy na zádech svůj meč. Rovné ostří schopné sekat končetiny tak snadno jako se dají zlámat nohy pavouka. Salazar se vznášel na místě a Lucifer mezitím popadl Shairu do náruče. Nevypadala zmámeně a přesto se mu nebránila. Zvláštní. Asi posla svého otce vidí raději než mě. Anebo je nadšená z toho, že už konečně bude odtud pryč. To bude… ale ne v rukou té okřídlené domýšlivé bestie! „Připrav se!“ nakázal jsem Salazarovi. „Ta okřídlená svině nám nesmí uniknout!“ Lucifer měl potíže. Shaira byla těžká, musel držet oběma rukama a tak neměl prostor pro meč. Na záda si ji hodit nemohl kvůli křídlům. Nezbylo mu než se vznést a sázet na to, že proklouzne kolem nás. „Shaira je těžká jako prase,“ řekl jsem Salazarovi. „Bude pomalejší.“ A nejen to. Stoupání šlo Luciferovi hůř. Nejprve se zdálo, že kolem nás pronikne podél strmé stěny zezadu, ale Salazar významně máchnul ocasem s bodci a dal té okřídlené svini najevo, že tudy to nepůjde. A tak se nejmocnější Princ Pekla pokusil překonat nás z boku. Nabral obrovskou rychlost a stoupal strmě vzhůru. Salazar tentokrát upustil od pravidelného máchání křídly a nechal své tělo klesnou níž. Roztáhl pařáty a zaměřil se na Lucifera. Přibližovali jsme se jeden k druhému, když se Lucifer naklonil vpřed, prudce změnil směr a pokusil se dostat přímo pod Salazara. Salazar rázem ztratil Lucifera z dohledu. Jenže můj drak není žádný hlupák! Žádný podřadný netvor, nakonec žádný z mých hlídačů portálů nikdy nebyl jen nemyslící tupé hovado jako jsou ty Azazelovy odpady. Salazar dobře odhadl rychlost a směr Luciferova letu a pařátem zadní nohy do něj vrazil. Potrhal mu pravé křídlo a Lucifer ztratil výšku i orientaci. Měl co dělat, aby se udržel ve vzduchu a můj drak mezitím klesl na jeho úroveň. Máchnul křídly a prohnul tělo, to aby se lépe natočil k Luciferovi bokem. Využil pohybu těla, prudce švihnul ocasem a udeřil. Náraz odrazil Lucifera zády na skálu. Upustil
Shairu a ta se stejně jako on začala kutálet po strmém svahu vnitřku kaldery až dolů. „Pitomče!“ zařval jsem, ale můj drak věděl co dělá. V mžiku zachytil Shairu do drápů, zatímco se Lucifer řítil k zemi. Salazarův skřehot v sobě skrýval posměch i prostou otázku – nechat Lucifera být nebo letět dolů a dorazit jej? „Blázne!“ zařval jsem. „Myslíš snad, že tu okřídlenou svini nechám uniknout?! Dorazíme ho!“
Salazar opatrně dosedl na dno kaldery, jen kousek od ležícího Lucifera. Jeho polámaná bílá křídla v kontrastu s úplně černou kůží působily lákavě… tak lákavě až se zdálo, že oddělit je od těla bude lepší než Lucifera jednoduše zabít. Princ pýchy zbavený svých křídel… pro Azazela by to byl vzkaz lepší než kdyby tu našel pouhou zdechlinu. Salazar upustil Shairu na zem a já pro ni rychle seskočil. Musel jsem se ujistit že žije. Černá kůže, jakou má její matka, chlupaté nohy po otci, kopýtka a malé rovné růžky vystupující z temene hlavy. A taky ocásek! Dlouhý až na zem, rovný, neochlupený. Jenže z rozbité hlavy tekla Shaiře po čele tmavá, skoro černá krev. Byla omráčená, ale dýchala. To bylo dobře. Svojí mocí bych s ní nic nezmohl - nemá moji krev. Popadl jsem Shairu, abych ji naložil na Salazara, který však prudce zvednul hlavu a roztáhl křídla. Gesto značící podrážděnost, někdy i pokus o zastrašení protivníka, ale to by ještě začal prudce máchat ocasem. Nevěděl jsem co přesně se děje, ale bylo mi jasné, že to souvisí s Luciferem. Rychle jsem obešel draka, abych lépe viděl. Ten proklatý anděl stál proti mému draku v té své trapné blyštivé zbroji. Držel se za ránu na prsou. Zbroj se mu při pádu polámala a část mu pronikla hrudí. „Samaeli!“ zařval, což bylo doprovázeno mohutnou ozvěnou, to jak se hlas odrážel od kuželovitého tvaru kaldery. „Ta žena patří mě!“ ukázal na Shairu. „Tak si pro ni pojď!“ vytasil jsem meč a Shairu upustil. „Pobiju vás oba!“ zařval znovu. „Nikdo nemůže čelit mě! Ani Dveřník mi nemůže čelit! A když ne on, pak ani ty!“ Se zaťatýma pěstičkama vypadal jako největší a nejsměšnější ubožák. Z potrhaných křídel mu tekla krev a odpadávalo mu peří. Vypadalo to, že levou ruku má vykloubenou a ve stoje se udržel jen stěží, neboť měl otevřenou zlomeninu stehna. Nejmocnější Princ Pekla… pche. Lidé na povrchu z něj udělali vládce celého Pekla. Taky šlo o nejmocnější bestii s jakou se obyčejní lidi mohli kdy setkat. Ale se mnou se ta špína nemůže měřit. A ani s mým drakem... „Salazare!“ nakázal jsem drakovi a pohrdavě pohlédnul na tu trosku. „Skonči to.“ Lucifer vyběhl proti drakovi, po druhém kroku zakopl, tak zkusil zamávat křídly a vznést se. Vznesl se tak metr, možná dva nad zem. Potom Salazar otevřel tlamu z níž vystřelil mohutný proud žhnoucího ohně. Ohromný žár jsem cítil i na svém těle. Oheň v mžiku pohltil tělo Lucifera a ukončil tu jeho trapnou komedii. Křídla mu shořela hned, brnění chvíli odolávalo ale i to se pod děsivým žárem ohýbalo a trhalo. Černá kůže zvyklá na extrémní teploty chvilku vzdorovala, potom vzplála a Lucifer zaživa a v bolestech shořel jako kus suchého dřeva. Zbyla z něj jen ohořelá zdechlina pokrytá popelem. „Výtečně!“ radoval jsem a poplácal Salazara po hřbetě. „Na rozdíl od kozího pyje dovedu své netvory pochválit a ty sis vedl bravurně, Salazare. Půjde-li to, tu zdechlinu vezmi, musíme ji vrátit majiteli.“
Naložil jsem Shairu na draka, sám se vyšvihnul na jeho hřbet a brzy jsme se vznesli. Zbývalo dát Salazarovi poslední pokyny a pak už jen sledovat, jak opouštíme tohle odporné místo. Valara del Galak… kéž by se sopka opět probudila k životu. Kolik plochy by se rázem ocitlo zalité bílou lávou? A kolik území by Azazel rázem ztratil, hm? Che, che… až na to, že proti Galakovi bych se neodvážil postavit ani Salazara.
Vyletěli jsme nahoru nad otvor v kopuli Stínů a já si všiml Lilith, jak stojí na okraji kráteru. „Mám tvoji dceru!“ zvolal jsem. „Děkuji ti, bratře!“ odpověděla. „To nemusíš. Tobě ji totiž nedám! Salazare leť!“ Lilith si mohla skučet jak chtěla. Mohla na mě vyslat i ty své Stíny, ale neudělala to. Jen by riskovala, že dojde k nehodě, Shaira spadne a zabije se. Měl jsem trumf v ruce a ne ledajaký trumf. Měl jsem na hřbetě draka to nejcennější co v Pekle je. Nejsem ale žádný hlupák – teď jsem nepřítelem Lilith i Azazela. Když vezmu Shairu na Karasal, ti dva udělají všechno, jen aby se k ní dostali. Zase spolu budou soupeřit stejně jako zde na Valara del Galak, akorát, že bojištěm se nestane sopka, ale můj hrad! To se nesmí stát. Nemůžu ohrozit svoji Andrastu. Ale můžu udělat něco jiného... „Salazare,“ rozkázal jsem, zatímco se za námi zmenšoval prašný obrys sopky, „zamiř ke Studni!“ Černý drak souhlasně zaskřehotal a plynule s roztaženými křídly změnil směr. Dnešní lov dopadl na výbornou. Moje kořist ale poslouží jinak než jako potrava. Blížili jsme se k Azazelově ležení. Viděl jsem lávové jezero, vysoké skály tvořící celé stěny a v dálce hluboko pod námi se rýsoval obrys oválu – Arény. „Drž se vysoko!“ nakázal jsem. „Ať se nás ta kozí mrdka nepokusí sestřelit.“ Mohl bych pozorovat pohyby Azazlových armád, ty titěrné tečky pod námi, jenže z takové výšky bych beztak nic nerozeznal. Co však rozeznat šlo byla Hadluba. Azazel přitáhl do boje i ji… Obrovitá bílá chlupatá koule s desítkami slepých stejně bílých a stejně chlupatých chapadel. Hemžení Hadlubiných končetin vypadalo jako když se ve staré zdechlině probudí život. Mrtvola se nařízne a uvnitř se to hemží desítkami bílých červů, kteří vylézají ven a snaží se zjistit, co se to stalo. Hadlubina chapadla byla podobná. Zvědavě se vytahovala nahoru a pátrala po zdroji nového pachu. Na konci chapadel se otevírala jejich ústa. Naprázdno je Hadluba otvírala a zase zavírala. Cítila veliké sousto, takové, které by její bezzubá chapadla mohla pozřít a pochutnat si. Ale i když Azazel přitáhl z podzemí své Arény Hadlubu, nikde jsem neviděl Galaka. To bylo zvláštní. Kde ta bílá obrovitá bestie mohla být?! Proletěli jsme nad Arénou. Tehdy Salazar upustil zátěž, kterou doteď držet v pařátu. Škoda, že neuvidím Azazelův výraz až pochopí, k čemu došlo. Navíc se Shaira začala probírat. Nejprve zamávala ocasem, poté znaveně hmatala po hřbetě draka ve snaze se o něco opřít. Když sáhla do prázdna, raději jsem ji chytil kolem pasu a pomohl se posadit. „Opatrně, ať nespadneš, to by se tvé matce nelíbilo, che, che.“ Chlupy na jejím těle byly odporné, naprosto odporné. Připomínaly mi kozla. Toho kozla, který seděl na svém kameni přímo pod námi. Ano, přeletěli jsme Arénu a za skalní stěnou se pomalu rýsovalo Údolí Zmaru. Také se tomu tady říkalo Pláně Zmaru, Země Zmaru nebo Kotlina Zmaru. Různé názvy pro pahorkatinu krytou z jedné strany neschůdnými skalami, z druhé širokou lávovou řekou. Ve skutečnosti to žádné údolí nebylo. Kotlina už vůbec ne a pláně možná zčásti. Ale nazývat to tady jenom jako Zmar, by neznělo moc dobře. Rozhodně by to neodpovídalo tomu, co chtěl Azazel sdělit, když tuhle oblast tak pojmenoval. „Brzy budeme přistávat,“ upozornil jsem draka. „S-strýčku Samaeli?“ vykoktala ze sebe Shaira. Když pak shlédla pod sebe, cukla s sebou a já jí musel zase přidržet. Nahnul jsem se k ní a zašeptal jí do ouška. „Nech si ty familiárnosti. Dobře vím, cos mi házela dolů z Brány! Jsi obyčejná mrcha!“ „Ale... a kam mě neseš? Tohle nejsou špičaté a rozeklané skály a hluboké temné propasti. Tohle je země pokrytá lávou a skalními masivy! My neletíme na Karasal!“ „Che, jsem rád, že si vzpomínáš na svůj domov. Ale tvůj domov byl po tři staletí tam nahoře mezi lidmi. A právě mezi ty lidi míříme. Co, drahá neteřinko, těšíš se na Kasumi?“
Najít místo na přistání bylo těžší než jsem čekal. Celá Pláň Zmaru byla posetá desítkami opevnění a táborů. Jakmile jsem nechal Salazara trochu klesnout, spustily se na na nás salvy šípů. Každá z těch mrch dole měla luk. Snad úplně každá! Chvíli jsme museli kroužit nad plání, ale ani ostříží zrak Salazara nenašel bezpečné místo. „Zamiř k řece!“ nařídil jsem mu. „Přistaň na břehu.“ Žár z lávové řeky ohraničující pláně musel být pro lidi sotva snesitelný. Ale nám démonům takové horko nevadí. A skutečně, břeh řeky byl relativně prázdný až na pár zátarasů z kamenů nebo to byly pytle? Kdoví. Salazar opatrně dosedl na břeh a dal si pozor, aby svůj ocas omylem nepoložil na hladinu. Nestihl jsem ani seskočit, když se ke mě řítila skupina žen na koních. Vypadalo to, že je má drahá neteřinka nevidí ráda. Zdráhala se z draka vůbec slézt. „SamaelI!“ pronesla rozrušeně. „Ony mne zabijí! Rychle utečme!“ „Snad se nebojíš, zlatíčko?“ Chytil jsem jí za černou hřívu na hlavě, načež vykřikla bolestí. Lilith vlasy nemá, Azazel už vůbec ne ale Shaira ano. Genetika je tak krásná věc, že Shaiře vyrostlo na jedné straně hlavy několik dlouhých chlupů. Kdoví odkud se tam ty geny vzaly… že by z chlupatého kozlího čuráka? Stáhl jsem Shairu z draka a hodil na zem, ale nepřestával jsem jí držet za vlasy. Skučela bolestí, víc nic. Skupinka osmi žen na koni dorazila k nám a další skupina pěších mířila sem. Kasumi... nenávidím to jméno. Nenávidím ho snad i víc než jméno Mordred. Ale ne míň než jméno Azazel. Kasumi mě dokázala porazit a potupit tam nahoře. I když Brána Pekel zase tak nahoře není. Ale tady dole si ze mě Azazel dělá dojnou krávu a to mu zarazím teď a tady! „Kasumi!“ zařval jsem, aby mě bylo dobře slyšet. Zároveň jsem zvednul kňučící Shairu nad zem, načež začala bolestí křičet. Zatřásl jsem s ní. „Mám tu dárek! A chci mluvit s vaší vůdkyní!“ Pouze jediná z nich sklopila luk a sesedla z koně. Ostatních sedm na mě a mého draka stále mířilo šípy. Salazar začínal být neklidný. Neměl kam ustupovat a tak podrážděně frkal a sršil síru. Též roztáhl křídla a ukázal jejich ohromné rozpětí. Nezdálo se ale, že by se ty lidské ženy polekaly. Jako kdyby už dávno věděly, že tady dole je jeden velký černý drak. „Přišel jsem jednat v míru!“ zvolal jsem na to stádo krav. Hlavně jsem musel uklidnit Salazara, protože kdyby neudržel zlobu na uzdě, celá tahle akce by skončila fiaskem. Jedna z Kasumi, pche, už jen pomýšlet na to jméno mě mučilo, ukázala cosi druhé a ta obrátila koně, aby vyrazila zpátky. Doufám že přivede jejich vůdkyni a že ji poznám. Už takhle byly jedna jako druhá. Směšné kožené brnění, které nezakrývalo ani paže a stehna. Slabé chrániče předloktí a lýtek a víc nic. Ještě barevné, i když už zaprášené, šátky na pažích. Ta jedna, která seskočila z koně přišla blíž, zatímco ostatní pomalu sklopily luky. „Co tu hledáš, Samaeli?“ zeptala se a já zase slyšel Kasumin hlas. Hlas odhodlání, hlas hrdosti, hlas síly... Měl jsem co dělat, aby se mi nepostavil. „Prý vás navštívila Lilithina coura a přišla s nabídkou...“ „O tom silně pochybuji,“ pronesla zlostně. „Pak nejsi tak důležitá, aby se k tobě ta zpráva stihla dostat. Chci mluvit s vaší vůdkyní... anebo někým, kdo ví co se kolem děje!“ „No dobře... vezmeme tě do tábora. Ale drak zůstane tady. Dobře si pamatuji, co je ta bestie zač!“ Salazar zlostně zaskřehotal a na mě bylo ho zase uklidnit. Pustil jsem Shairu, přikráčel k němu a chytil ho pod bradou. Poslušně sklopil hlavu a pohlédl na mě výrazným nazelenalým okem zasazeným hluboko do lebky a krytým silným nadočnicovým obloukem. „Pokud se mi pokusí ublížit, spal je na popel a přileť si pro mě. Jinak buď klidný.“ Další skřehot. Souhlasný skřehot. Popadl jsem zase svoji milovanou neteř za vlasy a vykročil dál veden tou Kasumi. Ta také nařídila jezdkyním i skupině přicházejících dvaceti pěších žen,
aby zastřelily draka, pokud se o něco pokusím. Ne, že bych takové opatření nepředpokládal. Jen mě pobavila jejich víra v to, že dokážou Salazara porazit. Jeho ohnivý dech dokáže rozpustit i kámen a jeho drápy jsou pevné jako ocel. Můj syn, Marcus, dobře věděl, proč právě portál v kopcích na Black Mirror si zaslouží největší ochranu a proč právě tam vybudovat Akademii. Salazar je velmi mocný Hlídač portálů. Skupina Kasumi mě uzavřela v kruhu a vedla k malému táboru nejblíže řeky. Dvanáct stanů pro zhruba čtyřikrát tak velkou posádku. Opevnění z pytlů s pískem a také přirozená ochrana tvořená velikými placatými balvany. Veliká hromada dřeva pro signální oheň. V některém ze stanů musely mít zásoby, včetně jídla a zbraní. Spálit tohle na popel by byla hračka a ničemu by nepomohl ani úkryt tábora mezi balvany, ale proti útoku ze země byly chráněny dobře. Vedly sem vlastně jen tři cesty, z toho dvě směřovaly zpátky ke Studni a jen jedna ke skalní stěně a Aréně. Dobře zvolené místo. I když jsme sem došli, ony stále působily připraveně, jako kdyby si myslely, že mi během zlomku sekundy mohou zbavit života. Jejích luků jsem se neobával, ale když některé, co se držely blíže u mě, vytasily z pochev dlouhé úzké mírně zahnuté meče, zarazilo mne to. Vzpomínal jsem si na ten moment, kdy mě Kasumi tímhle mečem přeťala šlachy a poslala do Pekla. Hodil jsem Shairu na zem a cítil, jak mi při pohledu na meče tuhne krev v žilách. „Kdy přijde ta ženská?!“ zařval jsem, abych pomohl své nervozitě. Ty ženy… zatraceně. Ušly jsme skoro kilometr. Salazar by se sem nestihl tak rychle dostat. Najednou jsem zaslechl dusot kopyt na tvrdém povrchu. Ohlédl jsem se za sebe. Nic. Střídavě jsem sledoval obě stezky mezi balvany a čekal kudy sem kdo vjede. Nikoho nebylo vidět a dusot kopyt sílil. Nervózně jsem se otáčel kolem dokola, hledal původce toho hluku až… „Samaeli!“ ozvalo se odněkud nade mnou. Pohlédl jsem vzhůru. Na vrcholcích kamenů se rázem objevila desítka žen s dlouhými luky a mířily na mne. Jedna z nich stále seděla na koni. Ten povýšený výraz, který nasadila, ještě umocňoval hřbet koně a výška, z níž na mne shlížela. Na rozdíl od ostatních měla na červeném proužku látky jakýsi složitý znak. Podivný klikihák podivného písma. Seskočila z koně a špičkou meče poukázala na Shairu, která kňučela bolestí. Cestou sem jsem jí vytrhal několik vlasů. „To vypadá jako Shaira,“ poznala ji. „To JE Shaira!“ zatřásl jsem s ní. „Pojď sem dolů, ženo. Budeme se bavit z očí do očí.“ „To můžeme i tak,“ procedila chladně. „Jen budeš muset mít trochu zakloněnou hlavu.“ „Pche, jen tím zakrýváš svůj strach a svoji slabost!“ „To pochybuji, démone! Naším cílem je zničit Peklo a Peklu vládne pět zrůd, včetně Stvořitele. Dvě z nich přikráčely až sem k nám, tak bys měl přijít se zatraceně dobrým důvod pro to, aby odtud také odkráčely.“ „Nade mne se nebudeš povyšovat!“ vyštěkl jsem. „Tetsui!“ zvolala, načež ženy na kamenech ještě víc napnuly tětivy. „Chm,“ usmála se Kasumi, „Napnout tětivu našich velkých luků, to vyžaduje sílu. A držet ji napnutou ještě větší. Mohlo by se stát, že některé z mých žen povolí ruka a vpustí ti do srdce šíp. Mimochodem, šíp s hrotem natřeným prudkým jedem. Máš štěstí, že mé ženy mají více než dostatek síly, aby tu tětivu udržely napnutou dlouho. Ale určitě jí neudrží napnutou celý den!“ Nemohl jsem nic dělat. Nechal jsem se těmi mrchami vlákat do pasti. Přitom pokud s nimi Cura uzavřela dohodu, potom by snad měla automaticky platit i pro mě! Lilith přece nemůže ani napadnout, že bych s Shairou letěl právě sem, takže se sotva mohly dohodnout proti mně. Ty ženy působily odhodlaně. Ze ztráty své vůdkyně vůbec nebyly přešlé a zklamané. A každá z nich, jakoby té zmrzačené Kasumi z oka vypadla. Jak by také ne. Ten postoj, ten pohled, ta ramena... Žena, kterou bych s chutí znásilňoval celé měsíce. „Tohle!“ pozvedl jsem Shairu, která zase začala ječet bolestí. „Je Shaira! Ukradl jsem jí Lilith i
Azazelovi přímo před čenichy. Mohu vám jí tu nechat.“ „Vskutku,“ ušklíbla se zase Kasumi. Došlo mi, že se šklebí jen kvůli mně, aby mě znejistěla. Sama působila, že v ní žádné emoce nebují. „Shaira tu zůstane v každém případě. Pokud je to to jediné, co můžeš nabídnout...“ „Cožpak s vámi Lilithina coura neuzavřela mír?!“ „Cura tu byla, to souhlasí. Ale stejně jako ty měla mylné představy o tom, co je pro nás výhodná protiváha za uzavření míru.“ „Ale... vždyť nabízela Lovkyni!“ „Nabízela Sakuru Sato, ano. My nepotřebujeme Sakuru Sato. Tu potřebovala První. My ne.“ „Ale...“ „Co tedy můžeš nabídnout, démone?“ Cítil jsem, jak se mi staví pták. Ty ženy působily tak silně a odhodlaně. Eleonora Akvitánská nebyla jiná… ale vím jakou zrádnou verbež mi porodila. A také vím, kdo mne před pár lety porazil v boji! Vím, že to byla každá z těch žen okolo a zároveň žádná z nich. „Nabízím spojenectví!“ zvolal jsem. „Proti všem! I proti mému otci! Dokud je Shaira naživu, můžete zabít dvě mouchy jednou ranou! Stačí, když vrazíte ostří meče do srdce Azazelovi a chcípne i moje zbabělá sestřička! Nebo obráceně. Ale pokud Shaira zemře, máte problém. Jenže pokud si tu Shairu necháte živou, strhnete na sebe hněv Azazela i Lilith. Oba se spojí, jen aby vás zničily a aby se dostali k Shaiře! Proto nabízím nové řešení. Mohu Shairu skrýt na Karasalu, na mém hradě.“ Zatraceně. Přesně toho jsem se chtěl vyvarovat, jenže situace se změnila. Nejsou na tom tak špatně, jak se zdálo. A Curu odtud nejspíše vypakovaly tak rychle, že to vůbec nečekala. Musím zariskovat jen abych se odtud dostal. Ponižující! „Zajímavá nabídka...“ pronesla ta Kasumi, aniž by z jejího hlasu byl znát nějaký údiv. „Chceš se poradit se svými poddůstojnicemi?“ navrhl jsem, abych získal víc času. „Ne, proč bych měla? Můj názor je názor všech a obráceně. Mají-li dostatek znalostí, přemýšlí každá z nás stejně. Tvůj návrh, Samaeli, nezní špatně, ale jak ti mohu důvěřovat? Strhneš na sebe pozornost obou, umožníš nám zasáhnout. Ale tobě nelze věřit. Stejně tak tu můžeš být na popud Azazela.“ „To si opravdu myslíš? Podívej se na má záda, lidská ženo. A zavítej do pamětí té mrchy, co mě porazila na Bráně. Nemáš pocit, že mi něco chybí?“ Zarazila se. Zamyslela se. Ale opravdu se s nikým neradila. Až pak si klekla a seskočila dolů. Prošla mezi řadami Kasumi až k Shaiře. Chytila jí za vlasy tak jako předtím já a zvrátila jí hlavu dozadu. „Au...“ vyhekla Shaira. „Jsi prohnaná svině,“ procedila ostře Kasumi. Chm, zná Shairu dobře. „Tvá matka je také prohnaná svině.“ I ji zná dobře. „A tvůj otec je psychopatický zkurvenec.“ Zná celou její rodinu! „Proč by tvůj strýček měl být lepší?“ Cože?! „Protože má stejný cíl!“ odpověděl jsem jí. „Pořád se snažím odtušit tvé pohnutky, Samaeli. Zdá se, že z nařízení Azazela tu nejsi. Že by si tě tahle chlupatá lhářka stihla omotat kolem prstu, to se mi také nezdá. Ale Lilithiny hry jsou prohnané. Poslat dva posly, jednoho se zoufalou nabídkou spolupráce, druhého s nabídkou taktického úskoku... to je zajímavé.“ „Lilith mě neposlala!“ „Já ti věřím. Věřím totiž, že nejsi hlupák a už vůbec ne její poskok. Tady v Pekle jsou tři armády a jen jedna je schopná i ochotná zajistit ti klid, mír a bezpečí. Díváš se na ni. S tvým návrhem souhlasím, Samaeli, sehraj svoji roli. Uvolni tlak na tunel mezi námi a Arénou. Jakmile Azazel vyrazí na tvůj hrad, naším zvědům to neunikne.“ „Může se stát....“ napadlo mě, „že pošle jen Agronu.“ „Myslíš? Lilith pošle stovky...“
„Kvůli dceři minimálně desetitisíce...“ „...tedy desetitisíce Stínů a Azazel jen Agronu? To těžko. Azazel musí volit dostatečnou protiváhu. Jeho nepřítelem nejsi jen ty, ale i Lilith. Navíc s Shairou v rukou je můžeš oba nějaký čas držet v hrsti. Máš rukojmí, tak ho využij. Od nás můžeš očekávat útok na Arénu a s jediným cílem. Zabít oba dva naráz.“ Kasumi se rozestoupily a mě se naskytla možnost odejít stejnou cestou mezi kameny, kudy jsem sem přišel. Než jsem stihl vyrazit, na vršku kamene, kde předtím stála jejich vůdkyně, se objevila nová žena na koni. „Tetsui!“ zvolala udýchaně. Pak pohlédla na mě a strnula. „To je Samael!“ řekla. „Ano!“ odvětila ta velitelka. „Co se stalo?“ „Eh…“ pohlédla zase na mě. „Týká se to Azazela.“ „Mluv otevřeně,“ odvětila. Nevadilo jí, že hovor vyslechnu. To mě opravdu považuje za spojence? „Velitelko Tetsui, v tunelu je Agrona. Má s sebou… ehh….“ zarazila se ta žena a znovu pohlédla na mě. „Nabízí výměnu. Nějakou velkou urostlou ženu za Lovkyni.“ Bylo načase pomoci mým novým spojencům… „Je to trik!“ varoval jsem je. „Znám ty její 'výměny.' Už dopředu počítá s tím, že vy nic nedostanete. Představíte ji tu Lovkyni a ona si ji vezme silou.“ „To sotva,“ pronesla namyšleně ta velitelka. Tetsui, nebo jak jí říkaly. „Pokud chce Agrona Parvati, dostane ji. A nejen ji. Informuj Calaeu a poskytni ji výzbroj jakou si bude přát.“ Pak se Tetsui otočila na mne. „Můžeš jít, démone. A nemusíš se bát – na tvůj hrad už se Agrona nepodívá.“
III – Bohyně války
AgronA „Čtyři paže v okovech, žádná volná není...“
VII – Vnitřní nepřítel Nemůžeš mi uniknout. Neexistuje místo, které by bylo mimo můj dosah, neexistuje území, které by mi nebylo známé a ačkoli existuje stav, v němž bych na tebe nemohl, já ti nedovolím jej dosáhnout. Nedovolím ti překročit hranici a nechat tvé vědomí zmizet. Nemůžeš mi uniknout, a pokud to pochopíš, holčičko s dráčkem na zádech, jistě tě napadne, jaká jediná možnost ti zbývá... Byl sedmý den... když Stvořitel stvořil Bránu Pekel. Ozvěny Stvořitelovy
Kasumi Mrtvá? Byla jsem mrtvá? Nevím… Jak vlastně vypadá smrt? Vzduchoprázdno? Černota? Agónie? Nebo prostě nic. A pokud nic, potom... kde to jsem?! Rozhodně jsem už neležela ve žhavém písku Arény. Ne, naopak - kamenná podlaha pode mnou příjemně chladila. A když jsem pozvedla hlavu, viděla jsem postavu ve špinavém laciném a něčím politém kimonu s motivy kvetoucích třešní. Černé dlouhé rozpuštěné vlasy… Hnědé oči, velmi výrazné. A na rtech upřímný úsměv. Pohledná žena, byť s mnohými vrásky na tváři i čele. A já… já měla opět nohy a uši a… i jazyk! Teprve když jsem se postavila a mohla si lépe prohlédnout tu ženu v kimonu, na mysl mi vyplanuly vzpomínky. Tak dávné a časem zaváté vzpomínky. Ale přesto… Natáhla jsem chvějící se ruku před sebe a lehounce jí položila té ženě na tvář. Zahleděla se mi do očí. Ty světle hnědé laskavé oči. Já se zmohla na jediné ocelově chladné slovo… „Matko?“ Ano, byla to ona, má matka. Od chvíle, kdy si tehdy doma popálila ruce a odvezli ji do nemocnice, jsem ji neviděla. Bylo to tak dávno. Skoro čtyřicet let. Jakoby to byla věčnost. To ráno matka spěchala, tak jako vždycky. Připravit mi svačinu do školy, hezky učesat, zkontrolovat mé domácí úkoly... ty byly důležité, ano. Škola, to je bojiště, obzvláště v Japonsku. Bojiště, kde se zápasí znalostmi, pílí, umem ale hlavně vůlí. Vytrvat, připravovat se, zahodit vlastní zájmy, zřeknout se zábavy, být lepší než ostatní... Japonská škola je bojiště, ale ten den se mi otevřela brána na bojiště, proti kterému působí škola jako dětské hřiště. Matka mi tak jako vždy chtěla uvařit mátový čaj ke snídani. Čaj… Spařila si ruce, poškodila si nervy, ztratila v prstech cit… Prsty, které nás živily, nejen že nás nemohly živit dál, ale potřebovaly léčbu. Drahou léčbu. Zvláštní, kam až může jedna nehoda s pitomým čajem zajít. Co všechno zničí... a co stvoří. „Kasumi, drahoušku,“ přiložila mi dlaně na tváře. Brr, dlaně studené jako led. „Tak takhle dnes vypadá moje dceruška? Abych já mohla být zdravá, ty jsi nás musela nadobro opustit? Ale Kasumi,“ sklopila má matka oči, „vím, jak se cítíš, vím, že si připadáš obětovaná, odvrhnutá a to vlastními rodiči. Pochop ale, že nebýt té nabídky, celá naše rodina by skončila na ulici. Neměli bychom ani na jídlo. Neříkám, že to rozhodnutí bylo snadné, ne, bolelo mě
po celý zbytek života, ale bylo to nejlepší rozhodnutí pro nás pro všechny.“ „Jak to vůbec můžeš říct?!“ vytrhla jsem se jí a couvla. „Jen ses mě zbavila stejně jako můj otec. Vaše vina je stejná. Prodali jste vlastní dítě, abyste se měli dobře, aby ses ty mohla uzdravit, abyste měli na jídlo a bydlení!“ „Kvítečku…“ „Neříkej mi tak!“ „Tak mi pověz, dcerko – ty by ses nechtěla obětovat pro své milované, pro svoji rodinu?“ „Kde vůbec bereš tu drzost říkat tomu jediná možnost?! Mohli jste zkusit krást, vydírat, pracovat ještě tvrději… Je tolik možností, jak získat peníze, ale prodat vlastní dceru… Popálila ses kvůli mně, ale ne mojí vinou! Ne mojí vinou!“ Matka na okamžik sklopila zrak. Já nevěděla, co si myslet. Pak zase začala: „Dostala ses k bohatým lidem a oni ti zajistili vychování a vzdělání, jaké bys nikdy nemohla získat! Nemohla jsem tušit, jak to skončí.“ „Ale mohla! Mohla. Možná sis nedokázala uvědomit, co to bude obnášet, ale že se ze mě má stát členka mafie, to jsi věděla. Věděli jste to oba.“ „Byl tvůj život o tolik horší než život na ulici? Ve špíně, v zápachu, o hladu a žízni… bylo to o tolik těžší?“ Mlčela jsem. Jen v duchu hledala kompromis mezi odpovědí mého srdce a mého rozumu. Srdce říkalo ano – bylo to horší, mnohem horší. Rozum měl jiný názor. Vzdělaná, ovládající jazyky, rozumná, schopná se o sebe postarat, silná, odhodlaná, ctižádostivá, bojovná… Naučí tohle všechno člověka ulice? Krádeže, kurvení se, žebrání a další? Pche, jak by mohla? Shaira, ta zatracená Shaira měla tehdy pravdu – vděčím rodičům za to, co se ze mě stalo. Je tak strašně těžké si to připustit. Ale teď už je všechno jedno. Ani ten výcvik nestačil. Ani ty roky bolesti, ani ti mrtví, ani má vůle... konec Kasumi Sato. Ale kde to k čertu jsem?! Rozhlédla jsem se po okolí. Připadalo mi neznámé a zároveň povědomé. Tmavé skály, černota všude okolo, žádný východ… Prostor bez konce, schopný natahovat se a měnit tvar i formu. Až teď mi začala docházet skutečnost. „Ty nejsi má matka, že?“ Z úst mé mrtvé matky vyšel hluboký nelidský hlas: „Konečně ti to došlo?! Snažíš se vyváznout, Kasumi. Snažíš se mi uniknout, ba co víc – porazit mne. I v takovém koutu, do jakého jsem tě už dohnal, ceníš zuby a tasíš drápy. Vzdoruješ a biješ se o svoji nicotnou čest!“ „Nevím, o čem to mluvíš. Pokud nejsem mrtvá… co tedy se mnou je? Copak mi Agrona nerozdrtila lebku?!“ „Kasumi, Kasumi…“ přistoupil ke mně a položil mi dlaň na tvář, stejně jako moje matka před chvíli. Teď to bylo mnohem odpornější. Neměla jsem čas obávat se toho, co mi zase vezme, o jakou část těla mne připraví. Chytil mě pod bradou a pootočil mi hlavu na stranu, aby mi mohl hledět do očí. „Copak si myslíš, že ti dovolím umřít dřív, než přede mnou poklekneš? Smrt je pro tebe vysvobození a to si nezasloužíš.“ Nejprve mne polil zvláštní pocit euforie. Jestliže nemohu umřít, nemohu se stát Azazelovým otrokem! On jistě ví, že jsem se mu upsala, ale zřejmě chápe, že pak už má vůle nebude čistě má. Ale i když to znělo fantasticky, jaký byl můj život předtím a jaký bude až mne odtud propustí? O co mne připraví? Možná má pravdu – smrt se pro mě stává vysvobozením. „Takže ty si myslíš, že jsem se chtěla zabít? Tohle považuješ za cenění zubů? Tohle?!“ „Nejen to, ty pomýlený blázne!“ zařval s nebývalým vztekem a vlepil mi facku. Prudce jsem pootočila hlavou, málem klesla na kolena. To nebyla facka od křehké ženy, dle níž vypadal. „Vím, co jsi provedla, Kasumi! Ale nevyšlo ti to! Možná budeš ráda, protože nechápeš možné
důsledky svého činu.“ „Jakého činu? Mluv konečně k věci, démone!l“ Mávnul rukou za sebe, kde se ze tmy vyrojil šedivý obrys letící rakety - semínka prachu uspořádaná do podoby ocelového válce se špičkou. Obraz rakety nesoucí smrt. Vzápětí obrys zmizel jako rozvířený prach. „Pověz mi, Kasumi,“ začal tentokrát klidnějším tónem, „Už víš, kde se berou duše?“ „Pokud je netvoříš ty, potom…“ vlastně jsem neměla čas nad tím přemýšlet, „potom…“ Pak mě něco napadlo. Něco, co mě přimělo se mu zahledět do očí. „Ona existuje reinkarnace, že?“ Stvořitel semknul dlaně k sobě a zatleskal. „Výborně, Kasumi. Už jsi blízko. Však ty na to přijdeš.“ „Když se říká, že se duše rozpadla tak…“ „Poradím ti. Kdysi dávno se na planetě objevil prvopočátek života. Říkej mu, jak chceš – prvoci, voda, uhlík… Zkrátka vznikl život a živé bytosti. A stejně jako se malinké bytosti postupně vyvíjeli v lepší a lepší formy života, stejně tak se vyvíjela jejich duše. Zpočátku jen nicotné úlomky, titěrné nic v nitru jejich titěrného těla. Ale jak jejich těla umírala, jejich duše se uvolňovaly a slučovaly s jinými. Duše opouštěly naší sféru, v níž žijeme a směřovaly tam, kde mohou čekat na další život. Duše ale musejí odpovídat živému tvoru a on musí odpovídat své duši. A tak obě součásti živé bytosti postupně vzkvétaly. Dvojitá evoluce, chceš-li. Pochopila jsi ten počátek? Chápeš ho natolik, že mi tentokrát odpovíš – jak se rodí duše?“ „Ano, myslím, že odpovím. Ze smrti.“ „Ano, ano… Je to stejné jako s živými tvory. Smrt podnítí vývoj. Ať už na to pohlédneš z hlediska řetězce potravy pro druhé nebo z hlediska zbývajícího času, který uvědomělé živé bytosti žene vpřed. Všimni si, kam čas dohnal mé děti.“ „Nikam…“ pronesla jsem očividné. „Přesně tak…“ dodal zachmuřele. „Čas pro ně nehraje roli a vidíš, kam za celý svůj život došli. Tělo se během života vyvíjí, duše se během života v těle též vyvíjí, ale když tělo zemře, nastane čas jej opustit. Duše přetrvá, pokud si ji nevezme můj syn, což už dlouhou dobu nedělá.“ „Chceš říct,“ přerušila jsem ho, „že prudký nárůst populace ve světě je způsoben tím, že se duše rozpadají a nekončí v Pekle?“ „Bezprostřední souvislost v tom nehledej, ačkoli obě věci k sobě mají blízko. Zabíráním duší do Pekla skutečně lze regulovat populaci, ale Samael tak nikdy nečinil v dostatečném měřítku. Nakonec před osmi sty lety bylo lidí tak málo. A dnes... tam nahoře jste svědky zajímavého fenoménu – docházejí duše.“ „Co tím myslíš?“ zajímalo mne. „Rozpad duše znamená možné sloučení s jinými dušemi, čímž vznikla kvalita na úkor kvantity. Vývoj na povrchu se urychluje a počet živých bytostí, především pak bytostí vyžadujících mocné duše, konkrétně lidí, vzrůstá. Duše se nestíhají vyvíjet a je jich málo. Ale podstatný je proces slučování duší. Když se Drážďany ocitly pod bombardováním Amerického letectva anebo když na Japonská města spadly atomové bomby, duše, které v důsledku toho vznikly, byly mocnější, ale bylo jich méně. Na jednom místě, v těsné blízkosti byly najednou desetitisíce mrtvých a stejný počet unikajících duší, až se některé duše pochopitelně sloučily.“ „Jak se to projevuje? Chceš říct, že obratem se narodili na druhém konci světa lidé, kteří měli mocnější duši? Dej mi příklad.“ „Tak dobrá…“ Stvořitel opět mávnul rukou a v temnotě se objevil obrys tváře. Tváře ženy… Asiatky s tmavými krátkými vlasy, chladným pohledem, ostrými rysy a… To snad ne.
„Ale já se narodila v šedesátém šestém!“ „Duše nemusejí být nasazeny okamžitě. Mohou léta setrvat ve své podobě, ve své dimenzi a až přijde čas, zrodí se legenda. Legenda na lidské poměry. S dušemi mých dětí se měřit nemůžeš.“ „Legenda...“ opakovala jsem si to slovo. „Dobře, tak… ale co to znamená? Mám silnou duši, no a co?!“ „Ty se ptáš: ‚no a co?!‘ Jak jsem řekl – duše se také vyvíjejí. Podívej, kam se vyvinula ta tvá! Vůle, Kasumi, vůle – to je základním projevem duše!“ „Pokud máš pravdu potom… potom...“ Jen jsem si snažila uvědomit, co to znamená. Legenda... hezké slovo. Ale ten význam... „Stvořiteli! Pokud máš pravdu, pak musí lidstvo vzkvétat. Copak se to snad děje?!“ „Nerozumíš. Řekl jsem, že duše se mohou sloučit, pokud je jich víc u sebe. V jeden čas, v jednu dobu a pokud jsou připravené na sloučení. Ale stejně tak se mohou i oddělit, štěpit se a tříštit. A v posledních letech duše cítí, že jsou potřebné, proto se tříští víc než kdysi. Na povrchu je příliš mnoho lidí, příliš mnoho a to povede k degeneraci lidstva. Po smrti těla je duše oslabená, nakonec opouští prostředí, v němž setrvávala léta. Tehdy během cesty duše do jejich prostoru mimo tuto planetu, čas i prostor jsou duše zranitelné. Mohou se štěpit, stejně jako skládat. A některé silné duše, které se příliš vázaly na život těla, mohou ve své podobě zůstat na Zemi. Určitě už jsi takové duše potkala.“ „Ano,“ vzpomínala jsem na Damiena. „Tak vidíš, Kasumi. Teď už jistě pochopíš, proč jsem byl nucen plyn z té tvé rakety zničit.“ „Zničit?!“ vydechla jsem s hrůzou v očích. Až teď jsem si uvědomila, kam tím vším míří.
Udělalo se mi tak úzko. Couvala jsem ve snaze narazit zády na stěnu a najít oporu. Jenže prostor, jako kdyby se roztahoval a držel mě ve svém středu. Tak jsem se nezmohla na víc než klesnout na kolena. Jen smutek. Jen šílený smutek jsem cítila. Z očí mi slzy tekly skoro proudem, klečela jsem na kolenou a plakala. Je to jako kdyby se mi před očima rozplynul celý život. A nejen můj. Ta raketa... to byla naděje. Byl to zázrak, možnost zničit všechny otrokáře světa! Ne... ne, to se nemělo stát! To se nemělo stát. Až teprve po notné chvíli, kdy jsem dokázala se nadechnout k řeči, jsem musela přiznat svoji porážku. „Tak jsi to dokázal, Stvořiteli. Dvanáct let jsem žila v naději, že jednoho dne se to stane, že na světě zavládne mír. Dvanáct let života, dvanáct let naděje a touhy po domově, který bych si přála mít. Poprvé v životě být na světě šťastná. Žádný náhlý záchvěv štěstí trvající pár dnů, jako tehdy na Black Mirror, ale konečně, konečně po tom všem vybojovaný plnohodnotný život! Takový jaký si zaslouží každý čestný člověk. Mohla jsem to všechno změnit. Všechny ty lidské bestie, které vládnou světu, jsem mohla smazat z povrchu země a začít znova. Svět bolesti a utrpení… Proč by lidé nemohli žít v míru a svobodě? Proč by nemohli mít dost jídla, peněz, majetku? Jen kvůli hamižnosti těch nahoře, jen kvůli jejich touze po moci je svět takový, jaký je. Hrstka lidí a má v moci celý svět. Ta nenávist, ta faleš, ta absolutní ztráta posledních zbytků cti a morálky! Zničil jsi poslední spásu lidstva! Poslední naději! Jsi spokojený?!“ zařvala jsem zoufalstvím. „Pleteš se, Kasumi,“ řekl mi s klidem. „Myslíš, že já jsem se svým světem spokojen? Jen se rozhlédni! Jsou to ne statisíce let, ale miliony kdy jsem začal tvořit Peklo. Zrodil jsem mé děti a ještě před nimi Azazela, který je měl chránit, a dělníky - Agagary, kteří měli Peklo vybudovat. Stáhnul jsem sem miliony nuzných duší nuzných tvorů, abych měl silné duše pro své děti a nějaké další pro ty zpropadené Agagary. A podívej se na můj svět dnes, Kasumi.
Co uvidíš? Máš pocit, že uběhly miliony let?! Jako by to bylo včera. Nic se nezměnilo, vůbec nic se nezměnilo. Dal jsem jim tolik času! A jak jej využili? Já naprosto přesně vím, jak se cítíš, Kasumi z rodu Sato, vím, jak ti je. Přesně tak se cítím každý den, kdy se odvážím pohlédnout na svůj svět.“ „Tak… tak proč s tím nic neděláš? Vždyť máš tu moc!“ „Ha, ano, mám ji. Mám moc! Co jsi to chtěla udělat se svojí mocí, Kasumi? Zotročit všechny a donutit je plnit do puntíků tvé cíle nebo připravit půdu pro to, aby ti, o kterých si myslíš, že jsou dobří, mohli ten svět vybudovat? Myslíš, že bych tě nedokázal svojí moci přimět proti tvé vůli říct těch pár hloupých slov o věrnosti a přísaze? Myslíš, že tě nemůžu donutit přede mnou pokleknout? Ale kým budu poté, co Kasumi?! Kým budu? Já tě přiměju se přede mnou sklonit, ale neskloním tě přede mnou. Chápeš rozdíl těch slov?“ Chápala jsem. Až moc dobře. To poslední, co bych o Stvořiteli mohla říct je, že je to hlupák. Není, a i když je těžké si to připustit, bují v něm jakási forma morální zásadovosti. „Pověz mi,“ položila jsem mu otázku, aniž bych měla pocit, že si moc troufám. „Co by se stalo, kdyby ti lidé na povrchu zemřeli. Ty jsi také tak vzniknul, že? Kdy to bylo? Při pádu meteoritu?“ „Ano. I moji démoni věří tomu, že jsem starý jako tato planeta. Není to tak. Smrtí všech těch tvorů vznikla duše boha! Duše tak mocná, že to ona sama si mohla stvořit tělo a obývat ho. Duše tak mocná, že mohla a stále má moc nad všemi živými. Duše, která dokáže ohýbat i tok času! Duše boha! Ale kolik a jakých duší bylo na povrchu předtím a kolik jich je dnes?“ „Bojíš se, že?! Ty se bojíš, Stvořiteli! Bojíš se toho, co by mohlo vzniknout.“ „Kasumi…“ vydechl skoro až s uznáním, „I bohové mohou být poraženi. Jinými bohy.“ „Nejen jimi,“ dodala jsem tiše. Ale vím, že mě slyšel. Neměla jsem sílu si uvědomovat důsledky toho všeho. Tady už nešlo o mě, tady šlo o moji rodinu. Chtěla jsem pro ně lepší svět a nemám nic. Všechno to bylo k ničemu. Všechny ty plány, ty sáhodlouhé debaty, ty ambice, ty touhy po lepším světě… Zbyla jen bolest, která je o to větší, že jsem mohla věci změnit, na rozdíl od miliard chudáků, ze dna pyramidy. Svým způsobem mi těch lidí, byť je ani neznám, bylo líto. Ano, mnoho z nich by pomřelo, ale jejich děti by se narodily do světa míru. Především mi ale bylo líto mé rodiny. „Peklo jako Peklo...“ procedila jsem zklamáním. „Můj svět je krásný, ale ti jež mu vládnou ho ničí. Tvůj svět je ošklivý, ale jeho vládci to tak nechávají být. Co je horší? Ta lhostejnost a nezájem tvých démonů nebo krutost a destrukce pramenící z elity světa? Ničení pralesů, vybíjení zvířat, vývoj virů na vyhlazení části lidské populace...“ Teď mi probleskla hlavou hrozná věc. „Stvořiteli? Tady nejde jen o mě a moji raketu! Na povrchu jsou jiní s podobnými cíli a téměř stejnými metodami! Zastavíš i je?!“ „Pokud bude hrozit zrození boha, pak ano.“ „Pokud bude hrozit zrození boha...“ zopakovala jsem jeho slova. Nemohla jsem mu ale nic vyčítat. Co je mu do lidí? Ano, co je bohovi do obyčejných lidí? Žádný bůh nad nimi nebdí a nikdy tomu nebylo jinak. Vždyť jaký by měl mít bůh důvod? Proč by se měl obtěžovat s lidmi, vždyť na nich nic dobrého není. Snad je mít jako formu zábavy, jako šašky, ale snažit se jim pomoct? Proč? Jeden jediný důvod – proč by měl bůh pomáhat lidem? Kdoví, kam Scion za poslední roky došel v plánech ovládnout svět. V laboratořích v USA čekají nejrůznější viry, jejichž prvotní testování proběhlo už před desítkami let. Co bude následovat? Další testy v zemích střední Afriky a latinské Ameriky? Nebo se přejde do druhé fáze a vir bude vypuštěn naostro? Zničit lidstvo není těžké. Shaira a pár stovek jejích lidí to zvládlo za pár let. Náročnější je správná selekce. Kdo si zaslouží v jejích očích žít a kdo ne a hlavně – jak oddělit ty, co mají přežít od těch, co mají zemřít? Ale Scion nechápe důsledky. Co se může
stát, když se zrodí další Stvořitel? Pak mě došla příšerná věc – jestliže mezi vyhubením lidí a zrozením dalšího boha stojí pouze Stvořitel, co by naše vítězství ve válce doopravdy způsobilo?! Takhle myšlenka byla tak zoufalá, až mi do žil vnesla odvahu a odhodlání. „Co mi dnes vezmeš?!“ položila jsem Stvořiteli otázku a necítila strach. „Oči, ruce, nos? Jen do toho, Stvořiteli. Máš dokonalou duši, duši tak mocnou a silnou. Odtud pramení magie, že? Vůle. Možná nemám takovou vůli, jako ty, ale přesto nade mnou nezvítězíš. Můj boj za lepší svět skončil. A možná není čeho litovat. Ne ve formě, jakou můj pokus představoval. Ale boj o mě a moji hrdost stále trvá. Moji vůli nezlomíš! Vezmi si klidně všechno, ano!“ rozkročila jsem se a zaťala pěsti. „Seber mi už konečně všechno! A nech tu jen kus masa! I ten kus masa bude silnější než ty. Já před tebou nikdy ze své vlastní vůle nepokleknu, to ti přísahám! Nikdy mě neporazíš! Na to jsi moc malý pán, démone!“ „To ještě uvidíme, lidská ženo.“ Roztáhl ukazováček a prostředníček se zlověstnými špičatými nehty. „Ale ty… ty neuvidíš už nic!“
AgronA Boj skončil. Jediná rána - jediný úder vedený proti zneschopněnému protivníkovi. Přestože jsem mé vítězství nedokázala nazvat jinak než popravou, cítila jsem se hrdá. Nebyla to čest, ale spravedlnost! Zvláštní, že ta žena dorazila navzdory svému zranění. I když šlo o spravedlivou pomstu a i když mi nebyla žádnou soupeřkou, vážila jsem si jejího rozhodnutí přijmout odpovědnost a dostát slovu danému Azazelovi. Podivný to kontrast čestného činu se zákeřným pošpiněním mého lidu zničením města Agagarů. Zpátky v komnatách… Postavila jsem se do středu kamenného pokoje a zvolala: „Chrrcho, sundej mi zbroj.“ Zpoza sloupu se ke mne přiblížila postava zahalená v šedém hábitu. Přes kapuci jí nebylo vidět do tváře. Šouravý klopýtavý pohyb a tiché drkotání zubů. Uchopila řetízky na mé černé zbroji pokryté hrůzostrašně vyhlížejícími bodci, hlavně na ramenou, a začala ji sundávat. Nejprve chrániče nohou a paží, poté odepnul obě části hrudního pancíře. Kusy zbroje zařinčely o zem, protože vypadly Chrrchovi z třesoucích se rukou. Ale nebála jsem se, že se zbroj poškodí. Kov, který v dolech pod Arénou těžili Agagaři je prakticky nezničitelný. A je jen jedna výheň, v níž bylo možné toho času utvářet takové mistrovské zbroje a zbraně – výheň z bílé lávy, která však z našeho světa již dávno vymizela. Chrrcha uklidil zbroj do železné truhlice u lůžka. Poté dál zíral na mé tělo. Pozvedl paži a přiblížil dlaň k mým bokům. „Chrrcha se ptá, má královno. Smí Chrrcha dotknout se královny, má královno?“ Kývla jsem hlavou a na svém těle ucítila jemný tlak. Studil mne. Jeho prsty jako kdyby patřili umrlci. Z rukávu tmavého hábitu se mne dotýkalo pět rozpraskaných studených prstů. Hluboké zářezy do masa a zaschlá krev v ranách. Pohlédla jsem na moji postel. Kamenná pryčna potažená kůži a kožešina jako přikrývka. A vedle postele kamenná káď s vodou. Velká káď. A vedle držák na zbraně a na něm můj slavný meč, ještě po otci. A naproti východu ven trojice schodů vedoucích k velkému neopracovanému kameni. Byl to trůn. Trůn královny Agagarů. Jediný, kdo k němu kdy poklekl bych Chrrcha. Taková jsem já královna. Ale dnes ne, dnešek byl jiný. Azazel mne navlékl do hrůzostrašné zbroje, té nejkvalitnější jakou Peklo má a chlubil se mnou. Byl to... úžasný pocit. Azazel byl na mě pyšný. Netvoři se mne stále bojí, Princové pekla přede mnou
cítí respekt, Chrrcha je šťastný, že jsem zvítězila a moje protivnice je poražená. Dnes by mohl být dobrý den… pro královnu. Vyšla jsem po třech schůdcích k trůnu a z jeho vršku sebrala polovinu lebky. Část čelisti a jeden oční důlek. Pohlédla jsem do něj, do toho místa, kde mělo být oko. Oko laskavé, starostlivé, milující… oko, ze kterého se tu noc drala krev a v němž se zračilo čiré zoufalství následováno neskutečným hněvem. A ta čelist… Ústa schopná vykouzlit úsměv, ústa z nichž jsem slyšela tolik vlídných slov, ale nejen těch. Slyšela jsem i poslední slova, která z těch úst kdy vzešla. Byla to slova nenávistí a šílené zášti. Byla to slova kletby! Sklopila jsem hlavu a z očí mi ukápla slza. Dopadla na lebku, stekla po ní a zmizela ve spárech mezi kameny podlahy. „Chrrcha je smutný, když je královna smutná,“ ozval se sluha. Ani jsem nevěděla, že tu ještě je. „Smí Chrrcha položit královně otázku?“ Koutkem oka jsem na něj pohlédla: „Bude-li to dobrá otázka...“ „Chrrcha se ptá: proč královna nerozbila lebku té, která rozbila lebku otce královny?“ „Náš pán si to tak přál, Chrrcho.“ „Ale Královna udeřila silně...“ nedal se Chrrcha. „Přesto lebka té, jež rozbila lebku otce královny nepukla.“ „Královna chce být sama, Chrrcho,“ snažila jsem se být vlídná, ale on překročil mez. Přesto se roztřásl a sklopil hlavu. „Odpusť, má královno. Chrrcha nechtěl královnu ranit.“ Chrrcha kývnul hlavou, uklonil se a plouživými kroky opustil komnatu. Usedla jsem na trůn vedle té lebky. Seděla jsem a pozorovala prázdnou komnatu. Postel, umyvadlo, truhla, dvě pochodně, věšák na zbraň… tohle bylo moje království. Má země, má půda, můj domov… Čtyři stěny pro pýchu Azazelovy armády a poslední z Agagarů. „Pod bičem samozvaného krále Pekla, pod bičem trhajícím maso z našich zad. Čtyři paže v okovech, žádná volná není. Jsi dělník, ne voják, zbraň nikdy nesmíš mít. Pracuj a nepřemýšlej, jen tak budeš dál žít.“ Proseděla jsem na trůnu celé hodiny. A během nich se nedokázala zbavit pomyšlení na tu lidskou ženu. Ten kontrast cti a zákeřnosti… Nerozuměla jsem tomu. Ona nejprve rozbije lebku mého otce o hlavu Satana, poté zbortí celé naše město a nakonec sem přijede bez nohou na podivném vozíku? Možná, že vojevůdkyně nepřátel se po svém zranění pomátla. Nevydala ani hlásku a ten pohled smířený se smrtí. Ale kdo jsem, abych mohla pochopit myšlenky lidí? Kdyby lidé nepřišli sem dolů, nikdy bych je nepoznala. Jejich řeč umím jen díky Cuře. A přestože mě o světě nahoře pověděla mnoho, stále jej vůbec neznám. Ale proč lebka zrádkyně nepukla? Ten úder by hravě rozdrtil lebku Agagara, tak proč ne její?! Přemýšlela jsem, dumala nad situací jako pravá královna hledající nejlepší řešení na palčivé otázky. Dokud se v průchodu neobjevila mohutná postava, která mne rázem vytrhla z myšlenek. Černý chlupatý démon s masivními zkroucenými rohy, sám Azazel mne navštívil a já mžiku seskočila z trůnu a padla čelem k zemi. „Můj králi…“ pronesla jsem. „Dnes jsi mne potěšila, Agrono. Vstaň!“ Poslechla jsem, ale raději jsem sešla ze schodů dolů, abych nebyla výš než Azazel. I tak byl jen o trochu vyšší než já. Azazel se rozhlédl po komnatě a rozchechtal se. „Jak ti jde kralování?“ zeptal se neskrývaje svůj posměch. „Dnes jsi měla u dvora rušno? Viděl jsem odtud odcházet toho patolízala Chrchlu. „Chrrchu, můj pane,“ opravila jsem ho neuváženě. Ale Azazel na to naštěstí nezareagoval. „Zabij ho. Dodám ti lepšího sluhu.“
„Chrrcha je dobrý sluha, můj pane.“ „Che, che, možná byl dobrý jako šašek. Pokud chceš trávit život ve společnosti té špíny, ať je po tvém. Alespoň se tomu nechutnému žrádlu pro draka vládne dobře, ne?“ „Já mu nevládnu, můj pane. Chrrcha ví, kde je jeho místo a jeho povinnost.“ „Jeho místo bylo v tlamě draka! Ale i Salazar tu špínu odmítl sežrat, cha, cha cha…“ začal se Azazel smát. „K čemu jsou zrůdy, jako je on?! Ale čím mám tu dračí bestii krmit?! Je zvyklý žrát moje netvory, ale to platilo doteď! Musím ho zkrotit, jen kdyby to šlo tak snadno. Pojď, Agrono, někomu tě představím.“ Tak jako už tisíckrát jsem po boku mého krále procházela chodbami Arény. Alespoň že díla mého lidu mne obklopovala celý život, když už mne nemohou obklopovat moji lidé. Protože má Aréna tvar oválu, jsou i chodby uvnitř vedené stejným směrem. Celou arénou se táhla především jedna široká chodba po jejím obvodu. A odtud vedly desítky železných dveří do menších obytných komnat, či do zbrojnice. To bylo v přízemí arény. V patře byly hodovní sály a jiné soukromé prostory kam směl jen Azazel a pak též ti, které si pozval. My ale mířili po strmé plošině dolů do podzemí. Místo plné cvičišť, ale i kobek, kam nikdo nevkročil tisíce let. Aréna je prastará stavba, jedna z nejstarších v Pekle. A ani já neznám všechny její kouty, tedy ty podzemní. Dorazily jsme do prostorného sálu osvětleného mísami s hořícími ohni. Po pravici bylo schodiště a nad ním trůn. Ne kámen, jako ten můj ale pozlacené křeslo s vyobrazením Azazelovy hlavy na vrcholku opěradla. Slyšela jsem, že takový trůn s vyobrazením hlav na opěradle měly původně jen děti Stvořitele a na něj usedaly, aby vládly svému světu. Azazel si ale nechal vytvořit podobný trůn, vlastně dva. Jeho tvář na trůně byla zlověstná - zlostný povýšený pohled, mohutné rohy, rudě žhnoucí oči… Stejný trůn jako ten nahoře na tribuně Arény. Ale zatímco tam Azazel pozoroval boje a vládnul, zde sledoval přípravy a cvičné zápasy svých netvorů. Chodíval sem jen jednou za spoustu let, v době, kdy se blížil turnaj a on chtěl poznat schopnosti svých šampionů. Na opačné straně sálu byl široký průchod a za ním cvičiště. Vlastně jsem viděla jen tmu na konci sálu, ale vím, že tam cvičiště bylo. Také se tam cvičím, protože kde jinde? Azazel má pouhé dvě stavby – Arénu a strážní věž, kde věznil Calaeu. Přitom tu kdysi stála celá města. Chrámy, paláce, hradby… ale po vzpouře mých lidí se Azazel rozhodl všechno definitivně zbořit. Nechal jen ty dvě stavby, protože musel – kde jinde by složil hlavu, a z jakého jiného místa lze pozorovat říši než z té věže? Na Azazelově území je jen jeden vyšší bod než hradby strážní věže a tím je Valara del Galak. Ovšem sopka je tak vysoká, že se její vrchol ztrácí v oblacích prachu. Odtamtud nic pořádného k vidění není. Sledovala jsem černotu před sebou, když se země náhle zachvěla. A znovu a znovu… Poznala jsem kroky. Zvláštní… A pak z temné chodby vystoupilo obrovité tělo popravčího. Kat. Tak se mu říkalo a takový byl. Obrovitý muž s černou ocelovou přilbou na hlavě. Nikdy jí nesundal a ani nemohl. Mohutné tělo pokryté pletenci svalů. Byl o něco vyšší než já a asi třikrát tak urostlý. Co krok, to otřes země. Postavil se doprostřed sálu a rozkročil se. Azazel sedící na trůnu vpravo se rozchechtal. „Hleď, Agrono! Soupeř silnější než jsi ty sama! Jeho tělo váží tuny a tuny svalové hmoty. Letošní šampión turnaje!“ Mohla jsem říct, že je to také poslední šampion. Už dvanáct let nezískal můj pán jedinou novou duši a Stín. A přesto chce uspořádat turnaj. Po sto čtyřiačtyřiceti letech... Ano, těší se na něj už desítky let a já jej chápu. Kdysi se turnaj konal pouze každých dvanáct let, ale nejprve ztráta dodávek duší a Stínů od Samaela a Lilith a poté ztráta základen na povrchu světa, přiměly Azazela turnaje odkládat. Jinak by ani neměl koho proti sobě postavit. I teď by měl raději šetřit své muže, protože co když přijdou další
vetřelci? Ta lidská žena může být první z mnoha invazních armád. A ani tu její jsme ještě nestihli rozdrtit! Ale Azazel by mé námitky neposlouchal. Protože kdo já jsem? Pouze Agagar. Jsem jeho nejmocnější bojovnice, nejstrašlivější a nejschopnější válečnice, ale přesto - jsem pouze Agagar. Můj král se pohodlně rozvalil na trůnu. Chtěl si dát nohu přes nohu, ale pyj se mu tak ztopořil, že ani nemohl. Vzrušoval ho boj. Krev, pot, násilí, křik… Miloval to možná tak moc jak já miluji svůj národ. „Do toho, šampióne. Dej Agroně lekci. Ber to jako trénink na finálový souboj, protože je jasné, kdo v něm bude bojovat.“ Kat vykročil proti mně. Obrovská hora byla v pohybu. Dnes bez svého typického kladiva. Já se natočila bokem a vymrštila nohu proti jeho břichu. Zazněla tvrdá rána, jeho břišní svaly se stáhly, z otvorů v přilbě zazněl táhlý bolestivý sten. Využila jsem příležitost a udeřila netvora pěstí do břicha tak prudce až ho to na moment nadzvedlo. Další sten. Byl předkloněný a já se napřáhla levým párem rukou. Udeřila jsem ho do přilby. Kovové křupnutí a praskot. Přilba se smáčkla, on zařval bolestí a padl na znak, načež se země zachvěla jako při zemětřesení. „To stačí!“ zařval vztekle Azazel a prudce vstal z trůnu. „Kolik materiálu musím použít, abych stvořil muže s tak silnými svaly, že si o ně zlomíš ruce?!“ vztekal se můj pán. „Nezabíjej ho,“ dodal. „Pro toho hlupáka ještě budu mít jeden úkol.“ „Doufám, že úkol, na který bude stačit.“ „Nařídím mu popravit sám sebe!“ zařval Azazel. Azazel seskočil z trůnu a seběhl ke mně. Chytil mě jednou rukou pod bradou a pootočil mi hlavu, aby na mě mohl hledět. „Měl pro tebe být soupeřem! Důstojným soupeřem!“ „Při vší úctě, můj králi, některým pokládáš příliš vysoké cíle.“ „Nejlepší člen mé armády je Agagar… jaká to urážka! Jednoho dne stvořím někoho, kdo se ti vyrovná. Silou, či uměním boje, ale vyrovná. A pak už tě nebudu potřebovat. Vždyť ty urážíš moji armádu!“ křičel na mě. Ale nebála jsem se jeho hněvu. Často na mě křičí, nikdy mi však neublíží. Nemůže. Tak moc jsem pro svého krále cenná. „Najdu někoho, kdo tě porazí, Agrono. A ten den se blíží. V jeskyních Lilith jsou miliardy Stínů a na našem prahu tisíce duší lidských žen!“ „To je velký nepoměr,“ řekla jsem. Azazel však rozevřel dlaň a ukázal mi malý předmět tvaru kapky. „Jsem králem Pekla!“ „Hodláš zabít tu ženu, předat Slzu mě, donutit její armádu se ti upsat a po porážce Lilith mě pověřit tvorbou mých klonů?“ Azazel mne chytil za vlasy a hrubě mi zvrátil hlavu dozadu. Překročila jsem mez. A hned mi došlo proč. Musela jsem hledět na tu obrovskou černou chlupatou hlavu s rudě žhnoucíma očima, pokroucenými masivními rohy a nozdrami z nichž dštila síra. „Opatrně, Agrono. Urážej mne dál a zbavím se tě, protože mám zdroje a přestávám tě potřebovat! Myslíš, že dopustím zrození další armády Agagarů?!“ „Obáváš se mých lidí, rozumím.“ Azazel vztekle zavrčel a napřáhl se dlaní, aby mi dal facku. Rozmyslel si to. „To Kasumi bude tvořit armádu pro mě! Ale ne tato Kasumi! Pro ni mám jiný úkol.“
Aréna mého pána je stejně působivá na povrchu, jako v hlubinách. Po celém obvodu arény vedou dlouhé chodby plné cel, pokojů i cvičišť, ale teprve hluboko pod zemí je možné
docenit um mých lidí. Teprve tady začínají nekonečné temné chodby a kobky, do nichž po tisíce let nikdo nevkročil. Kasumi nebyla vězněna v obyčejné cele tam nahoře, ale právě zde v hlubinách, kam vedly stovky strmých schodů a kde se rozprostírala temnota, kterou zapálená pochodeň sotva rozežene. Zatuchlé místo kam není dobré chodit jinak než v doprovodu Azazela. Tady dole totiž nejsme sami… Už nad schodištěm do nejhlubšího podzemí se k nám přidala Shifra. Překvapilo mě to. Vykročila ze tmy, jakoby na nás už čekala. Můj král nemá ve zvyku projednávat tak stěžejní věci jako výslech zajatkyně s podřadnými netvory. Pravdou však bylo, že Shifra si vysloužila zvláštní statut. Kasumi a Shifra mají totiž společnou minulost, tak možná proto. Prý se nenávidí a už moji předci věděli, že spojence získáš tím, že se postavíš proti jeho nepříteli. Sešly jsme dolů po dlouhé rovné plošině. V Karasalu jsou mezi výškovými úrovněmi napojena schodiště. Ale v Aréně jsou pouze šikmé plochy. To proto, že někteří Azazelovi netvoři by měli na schodišti nemalé potíže. Jak by mohla po schodišti slézat například hadí žena? Při každém schodu by hrozilo že zaškobrtne a vinou váhy těla se zhroutí až dolů. Navíc se v Aréně občas prohánějí i Mrtví oři. Jak těžko by se jim po strmém schodišti klusalo. Brzy jsme dorazili až dolů. Po straně ve výšce ramen vedla dlouhá nádržka s pitnou vodou. Ta vyvěrala z pukliny ve stěně, ale protože nádržka před časem praskla, voda teď vytékala ven na podlahu. Sahala nám až po kotníky, tedy Shifře téměř po kolena. Musela se přidržovat stěny, aby neupadla. Myslím, že to té ženě připadalo zvláštní – voda v Pekle. Podobné prameny, však dávaly Agagarům život. Nepotřebujeme pít mnoho, ale na rozdíl od netvorů pít musíme. Zvláštní, proč nás tak náš bůh stvořil. Proč nás omezil potřebou pít a jíst. Snad nás chtěl více podřídit našim pánům. Mokro pod nohama mi připomnělo dávné časy, kdy jsme byli pomocí přídělů vody pobízeni k větší a těžší práci. Voda, to byl luxus. Mnozí zemřeli žízní, přestože prameny v Pekle nikdy nevyschnou. Stačilo jeden jediný den povolit v práci a příděly vody se nemilosrdně snižovaly. S vyprahlým hrdlem bylo těžké znovu zabrat a pustit se do práce druhý den s větší vervou. Ne nadarmo se říkalo těm, kdož dostali méně vody, že příště dostanou ještě méně a přespříště dostanou rakev. Temná chodba, kterou jsme prostupovali, vypadala zlověstně. Za námi temnota, před námi temnota a z puklin ve stěně se ozývalo táhlé kňučení. Vyvěrající vzduch prý prostupuje skrze otvory ve skále, proto ten zvuk. Agagaři Arénu navrhli tak, aby zdejší podzemí působilo děsivě samo o sobě. Jaký to paradox, že tu mnozí Agagaři nalezli svůj konec. Ne jako vězni, ale jako… jako materiál, jako kvádry kamene. Říká se, že ten zvuk skrze otvory, to je nářek mých lidí. Že pláčou nad svým osudem jako součástí celé této stavby. Zvláštní pomýšlet na Arénu ne jako na pýchu naší práce, ale jako na hrobku. Lucifer říká, že steny budou slyšet i když se otvory ucpou, že to prý není jen vzduch ale skutečně i nářek mých lidí. Nevím, jestli mi lhal nebo ne. Ale i když jsem tu sama, nemám odvahu zkoušet otvory ucpat. Těžký život zkoušeli moji lidé. Trest za malé prohřešky jako upuštění kamene, který se pak rozbil nebo zničení nástroje. Bylo těžké být dělnicí. Pro ženy to bylo těžké obzvláště. Osmdesát procent těhotných zemřelo krátce po porodu. Těhotným sice byly větší prohřešky akceptovány, ale ne promíjeny. Platilo pravidlo, že pokud se rodička dopustila tolika prohřešků, že ji měla čekat smrt, mohla krátce po porodu pouze pochovat své dítě a dát mu jméno. Poté ji Calaea ubičovala k smrti.
Otěhotnět se téměř pokaždé rovnalo smrti. Početí, dvanáct měsíců do narození dítěte, porod a… smrt. Jen ty nejsilnější z nejsilnějších dokázaly plnit svoji tvrdou práci navzdory těhotenství a všemu, co způsobovalo. Škoda, že moje matka tak silná nebyla. „Agrono!“ vytrhl mě z myšlenek král. Stáli jsme na konci chodby a před námi masivní ocelové dveře. Dveře do kobky. Stačilo je snadno otevřít magií… anebo napnout svaly. V mé přítomnosti se král spoléhal na to druhé. Vsunula jsem prsty všech rukou do škvíry mezi ocelovými bloky a zabrala ve snaze je roztáhnout. „Ne, tak ne!“ nelíbilo se králi. „Zvedni to celé,“ řekl. Dobře tedy… Shýbla jsem se a vždy dvěma rukama podepřela jeden blok. Byly tu škvíry takže to šlo. A pak… zabrala jsem a pozvolna narovnala nohy. „Až nahoru,“ kázal král. A já zabrala víc a zdvihla oba bloky až nad hlavu. Zaslechla jsem kovové cvaknutí, což zračilo, že se vysunula západka, která měla bloky udržet nahoře. „Dobře,“ pochválil mne král. Kobka… neutěšené místo. Dokonale kruhová místnost ponořená do tmy, v níž byla hromada kostí, lebek, žeber, končetin i rohů. A uprostřed, na té hromadě, zavěšená na řetězu vedoucím ze stropu, který se mlžil ve tmě, visela ta lidská žena. Bez nohou a s rozbitou kůži na hlavě. Bez uší, bez jazyku a bez očí. Musela jsem jí do lebky udeřit takovou silou, až jí oči vypadly z důlků a skončily pod vrstvou písku. Ale přestože vypadala víc mrtvá než živá, tak žila! Nechápala jsem jak je to možné. Azazel k ženě přikročil a pozvedl jí hlavu. Prohlížel si prázdné oční důlky se zájmem. „Zvláštní…“ pronesl můj pán zamyšleně. „Jak jsi mohla vědět, že po tak silné ráně přežije? Co, Agrono?“ Sklopila jsem zrak. Za ta léta to byl pro Azazela jasný signál toho, že něco není v pořádku. Cítila jsem se provinile a v duchu se rozhodovala, zda říct pravdu, či ne. Ale myslím, že Azazel pravdu již tušil. „Můj pane,“ pozvedla jsem hrdě zrak. „Neuposlechla jsem tvůj rozkaz. Já tu ženu chtěla usmrtit, ne omráčit.“ Azazel strnul, načež si prohrábl svoji bradku. Dělával to, když přemýšlel. A nebylo těžké odtušit, že v tuto chvíli přemýšlí nad tím, jak mne potrestat. Přitom by jeho první myšlenky měly hledat odpověď na otázku, proč ta žena po takové ráně žije. Pak mi Azezel uštědřil facku. Rychlou a nečekanou. „Ty blázne!“ vyštěkl. „Jak je vůbec možné, že po tolika letech oddané služby se rozhodneš neuposlechnout jasný příkaz?!“ „Můj pane… ona pošpinila památku mého lidu. Zbořila město Agagarů, rozbila lebku mého, totiž... jejich krále! Chtěla jsem jí ten skutek oplatit. Odpusť mi.“ „Odpustím, ano. Ale jen pro to, že ta žena šťastnou náhodou přežila! Přesto si však zasloužíš trest! Hm, chtěl jsem tou prací pověřit Lucifera a tebe poslat střežit bílou sopku, ale uděláme to opačně.“ „O jakou práci se jedná, můj pane?“ Azazel se mi však rázem přestal věnovat. Snad to bylo součástí divadla, kdy se mi snažil naznačit, že mě nepotřebuje. Ve skutečnosti by mě nikdy nijak závažně nepotrestal, pokud by neměl náhradu a tu nemá už tisíce let. Naopak invaze lidí do Pekla ještě navýšila moji důležitost. Stejně jako on se cítí hloupě, když jeho armády vede do bitvy Agagar, tak já na sebe mohu být hrdá. I samozvaný král Pekla mne potřebuje. Prozatím. A nesmím dopustit opak. Ale, co můj pán zamýšlí? Přešel ke Kasumi, k té ženě a strčil do ní. Řetěz zaskřípal ale víc nic. Nemohla se uvolnit. „Kasumi… podívej, co mám…“ ukázal ženě Slzu krve, byť neměla oči. „Myslím, že je tvoje…“ O slovo se přihlásila Shifra. „Můj pane, ona je hluchá, slepá a také němá.“ „Nepoučuj mě!“ okřikl netvora Azazel. Zvláštní. Shifra je sice velmi mladý netvor, ale za takovou urážku Azazel zabíjel i mladší netvory. Možná stále cítí, že Shifra může být nadmíru užitečná. Pak Azazel zavrčel: „Napiš jí zprávu, prsatý netvore.“ Netvor Shifra vytáhl nějaký
předmět a úzkou tyčku. Zvláštní, ten předmět nebyla kamenná destička a ta tyčka nebylo rydlo. Vypadalo to jako… jako několik tenounkých bílých destiček spojených na jednom okraji k sobě. Podivné, ale přesto se zdálo, že ty věci slouží ke psaní. „Piš,“ diktoval Azazel. „Tvoji armádu ušetřím, pokud mi padne k nohám a přidá se ke mně. Jinak zabiju je i tebe.“ Hm, Shifra do té tenké ohebné destičky vyrývala pouze dírky. Koukala jsem jí zaujatě přes rameno a uvědomovala si, že určitá skupina dírek tvoří buď jedno slovo, nebo jedno písmeno. Vzhledem k jejich počtu však zřejmě jen písmeno. Shifra se asi v polovině musela zeptat Azazela, jestli by zprávu mohl zopakovat. Bylo zdlouhavé ji vůbec napsat. Zvláštní, lidé mají tak primitivní způsob psaní, že by se od nás mohli učit. Když konečně bylo hotovo, Shifra destičku odtrhla od ostatních a vložila ji do ruky Kasumi. Ta teprve po chvíli pochopila, že má číst. Přejížděla prst po destičce notnou dobu, jenže nakonec ji zmačkala a hodila na zem. Shifra se hned pokusila jednání Kasumi vysvětlit: „Pochopila význam, ale vzkaz ji nepotěšil. Co mám napsat dál, můj pane?“ „Nic!“ odfrknul si Azazel. „Leda bych si mohl mezi těmi zprávami s někým zašukat. Taková doba! Nejvyšší čas se toho balíku zbavit!
Azazel se otočil k nám, tedy ke mně a k Shifře a spustil: „Jako člověk mi je k ničemu, ale je paní Slzy krve. Jako netvor ji donutím poslouchat, ale nemůže tvořit klony! Nehledě na to, že netvora bez smyslů a nohou nepotřebuji. Nejspíš z ní a dalších surovin vyrobím něco lepšího. Ale teď je to Kasumi Sato, slavná Lovkyně, která podle prastaré legendy má zničit Peklo. Zdá se, che, che,…“ rozesmál se svým hlubokým hlasem, „že legenda byla zlomena. Přesto stále existuje, jak mi tady Shifra sdělila, jedna Lovkyně a tou je…“ pobídl Azazel Shifru. „Jmenuje se Parvati,“ obeznámila nás Shifra o situaci. „Třetí a poslední Lovkyně. Mohutná svalnatá černoška. Nelze ji nepoznat. Když se zbavíš i jí, můj králi, celé proroctví shoří jako papír a ti, jež mu věřili, budou jen za blázny. Můžeš tvrdit, že proroctví byl pouhý výmysl, ale pokud…“ „Poslouchej Agrono,“ zavrčel Azazel. „…pokud prohlásíš, že proroctví existovalo, ale ty jsi ho dokázal zlomit, dokážeš svoji jedinečnost svým netvorům, Lilith, která v proroctví věřila a všem klonům Kasumi. I ony věří, že se proroctví naplní, přestože jedna Lovkyně již zemřela a to ještě před invazí do Pekla. Zlomí to jejich morálku, můj králi, to mi můžeš věřit. A kdoví, možná klesnou tak hluboko, že se s tebou spojí.“ „Ano, ano…“ usmíval se nadšeně Azazel a ještě si zatleskal. Ten plán udělal mému pánovi ohromnou radost. „Proto pro vás mám dva úkoly. A vyplníte je společně! Původně jsem na ten první hodlal poslat Lucifera, ale alespoň si více zvykneš na naši beznohou Lovkyni,“ smál se Azazel. „Je to má forma trestu ale opovaž se ji zabít!“ zařval. „Ačkoli… Můj dokonalý plán je následující - přemístím vás ke Karasalu a nabídnete Kasumi Samaelovi. Jistě bude nadšený.“ „Můj králi,“ zamyslela jsem se. „Copak Samael má něco cenného?“ „Samozřejmě že má! A nepřerušuj mne nebo ti nařídím do hradu vylézt po kolenou! Pche, existuje větší pohana než se plazit před tím okřídleným bastardem?! Ha… ubožák jeden. Oplodnit lidskou ženu a ještě se nechat svrhnout?! Dokonce dvakrát?! Na jeho místě bych nalehl na vlastní meč! Ale dost o jeho zkaženosti. Zjistíte, co nejcennějšího ještě má a to vyměníte za Kasumi. Ale pozor – Kasumi musí zemřít, jakmile k výměně dojde. Ten bastard by si s ní hrál, mučil ji, týral ji a kdoví, jak dlouho by mu trvalo, než by ji konečně zabil. Slza krve musí být volná co nejdříve! Rozumíte? Shifra ti pomůže zjistit, jaké poměry na hradě
panují. Zná tamní lidi. Nějaké otázky?“ „Jedna by byla,“ přihlásila jsem se ke slovu. „Po takovém podvodu už nám Samael nebude důvěřovat naprosto v ničem. To je to, co chceme?“ „Ha, na co důvěru? Příště ho donutím silou, to až bránu Karasalu vyrazí beranidlem má armáda Kasumi! Až se přidají ke mně, dobudu celé Peklo!“ řval Azazel. „Celé Peklo!“ Zvednul ruce do výše a přestože jsme byli hluboko pod zemí, musel si připadat jako nedotknutelný král stojící nad všemi okolo. „Ale pozor,“ zvážněl. „Kasumi musíš vyměnit živou, ne mrtvou! Zapiš si to za uši. Na to pamatuj. Její mrtvola Samaela sice potěší, ale ta představa, že ji bude moci mučit je silnější než všechny jeho tužby! Mrtvá Kasumi nebude mít ani poloviční cenu. Pokud tomu situace bude prospívat, nabídni Kasumi za Karasal!“ „Mám chtít celý hrad?!“ „Proč ne? Přece nebudu věčně ulehat v Aréně postavenou Agagary, tfuj!“ odplivl si k mým nohám. „Pamatuj si jedno, Agrono – čím jsi mocnější, tím vyšší požadavky si můžeš klást a já jsem všemocný!“ Azazel k nám přistoupil blíž. Jednou rukou se dotkl mě a Shifry, druhou pak Kasumi. Kouzlo přenášení se blížilo. Zvláštní, všímala jsem si jak Shifra po Azazelových minulých slovech stále jen hleděla na Kasumi. Vypadala zmateně a zamyšleně. Měla by být spíše ráda. Můj pán ji potřebuje, protože jednáme s lidmi. Pro ni je to neopakovatelná příležitost vyšplhat v hierarchii důležitosti na velmi vysoké pozice. Je to chytrý, inteligentní a vzdělaný netvor s rozhledem. Takových má Azazel pramálo. „Můj pane!“ vzpomněla jsem si, „A co druhý úkol. Co ta Lovkyně?“ „To vyřešíme, až se vrátíte. Jakmile se Oko zavře, přemístím se k hradu, abych vás vzal zpět. A zvykejte si na sebe, zdá se, že budete muset spolupracovat častěji.“
Karasal… hrdě se tyčil nad rozeklanými skalami jako strážce světa. Mohutné silné zdi, cimbuří, hradby… Karasal měl víceméně čtvercový půdorys, pouze místo zadní stěny stála bašta hradu. Špička skály, na níž hrad stál byla nejvyšším bodem Pekla. Už takhle jsme stály v ohromné výšce na tenké stezce klikatící se vzhůru po kamenném mostě vedoucím k bráně hradu. Všude okolo, kam až oko Agagara dohlédlo, byly jen vrcholky strmých sotva překonatelných skal. Ošklivé místo… nemá-li jeden křídla. Má společnice, Shifra, se kochala pohledem na nevlídnou krajinu a nechala se ovívat silným větrem, který proudil z hlubin. Větrem prosyceným čerstvým vzduchem bez vůně hniloby. Je to už mnoho let ale tehdy, když po mne Azazel pátral jako po posledním Agagarovi, jsem právě tady nalezla útočiště. Skrze skály vedou úzké tunely, kterými lze překonávat obrovské vzdálenosti a přesto zůstat skryt všem pátravým očím i citlivým čenichům. Zdejší větry navíc snadno smyly moji stopu. Přesto je zdejší kraj ošklivé a neutěšené místo. Koruna světa, tak tomu tady Samael říká. Všechny ty špičaté, zlověstně trčící skály vypadají s trochou fantazie jako zdobená koruna krále nebo alespoň pána duší. „Půjdeme?“ optala jsem se Shifry. Kývla hlavou a popadla naši zajatkyni. Shifra asi nečekala, že se jí budu ptát. Myslela, že jí nakážu, abychom šly, avšak ona byla inteligentní. Vzdělaná, inteligentní, mazaná a navíc mě tak trochu… no, možná trochu více fascinoval svět, z něhož sem přišla. Až bude více času, určitě se jí na povrch světa zeptám. Pohlédla jsem vzhůru na strmé točité schodiště vedoucí k hradu. Porůznu se kroutilo a celkově vzato bylo jedinou přístupovou cestou k hradu. Takový most ze schodů vedoucí nad propastmi pod námi. Šla jsem vpředu s mečem u pasu, držíc spoutanou ženu ve spodních párech rukou. Nevěděla jsem, jak se Shifra tvářila, když jsme stanuly v samém středu
schodiště. Pod námi tak hluboká propast, že ani nebylo vidět dno, pouze temnota. Uzoučká pěšinka. Cesta dál vedla přes úzký kamenný můstek. A jen kousek za ním se už tyčil hrad. Musela jsem jít vpředu a ještě opatrně našlapovat. Udržet rovnováhu není na tak úzkém můstku snadné. Nezdá se to, ale děti Agagarů mají vždy potíže s chůzí. Dva páry rukou vyžadují balanc a nutnost všechny paže korigovat a ovládat. Lidé to mívají snazší, ale zase nepoberou tolik kamení na stavbu jako my. Konečně jsme dorazily k bráně. Masivní mříž s ostrými špicemi na spodu zaraženými do prohlubní v zemi mezi kameny. Přes bránu bylo vidět nádvoří. Obdélníkové naprosto prázdné nádvoří a naproti železná vrata do hradu. Karasal nebyl hrad, který by bylo těžké dobýt. Jen jedna brána, na hradbách žádné střílny, nic. Ale dostat se k němu, to mohl být pro dobyvatele oříšek. Most za námi není těžké strhnout a bez křídel se do hradu nikdo nedostane. „Pohlídej ji,“ položila jsem ženu na zem. „Přelezeš hradbu?“ zeptala se Shifra. Což o to, stěna tvořená obrovskými kvádry měla mnoho puklin a spár. Snadno bych vylezla až nahoru. Karasal nebyl prací mých lidí. Karasal si Samael postavil sám, respektive nařídil jeho postavení svým strážcům portálů. Dokonale symetrická stavba zvenčí i uvnitř. Chopila jsem se mříží brány a zabrala. Nepotřebovala jsem ani oba páry rukou, aby se brána začala zvedat. Zabrala jsem a zdvihla bránu až nad hlavu. V mechanismu cosi cvaklo a brána zůstala pootevřená. Přesto jsem ji raději přidržela, dokud Shifra neprošla na nádvoří. Kousek za bránou byl řetěz a rumpál, ale nebyl důvod bránu zase stáhnout dolů. Možná odtud budeme odcházet ve spěchu, tak ať máme cestu volnou. Překročit prosté nádvoří bylo hračkou, ale teď nám v cestě stála masivní vrata do interiéru hradu. Chopila jsem se jich a rozevřela je. Stanula jsem na chodbě, kterou jsem prošla k dalším, tentokrát otevřeným vratům trůnního sálu. Na trůnu seděl sám Samael a já neochvějně vkráčela dovnitř. Když si mě všiml, prudce vstal z trůnu a rozzuřil se. „Co to má znamenat?! Jak si vůbec dovoluješ sem vpadnout?!“ Postavila jsem se doprostřed sálu a zvolala: „Přišla jsem s nabídkou, která se neodmítá. Hleď...“ shodila jsem Kasumi na podlahu. „Žena, která tě přemohla! Může být tvá.“ „Co?!“ Samael hleděl na Kasumi s údivem. Ona se chtěla zapřít o zem a vstát, ale měla svázané ruce. Lehce jsem jí přišlápla k zemi, aby se neodplazila stranou. Ani netušila kde je a ani se nemohla hnout. Zvedla jsem její pravačku a ukázala Samaelovi hřbet ruky se symbolem Slzy krve. „Důkaz!“ Samael se zamyslel, když jsem zaslechla vrzání dveří vpravo nade mnou. Na ochozu se objevil muž – Samaelův sluha Ivan a hned spustil: „Tak jsem připravenej! Ale jatýrka jsem ještě nedělal, tak nevím, jak to dopadne! Jdeme na to a ehh...“ všiml si mě. Pak si všiml Kasumi ležící na podlaze. „Ivane!“ zvolal Samael. „Máme hosty. A přinášejí zajímavý dar...“ „To není dar,“ vyvedla jsem démona z omylu. „Můj pán tu ženu nepotřebuje. Ale možná ocení něco z tvého vlastnictví. Jak moc si ceníš té ženy?“ „Hmph!“ frknul Samael. „Nechybí té kozí mršině šašek? Jednoho mám dole pod zámkem! Anebo dítě Catherin Gordonové? Můžete jí ho vlastnoručně vyříznout z břicha! Ta žena...“ ukázal na Kasumi, „...je moje!“ Ten hloupý démon jen dokazoval, jak moc mu na Kasumi záleží. Byl z ní úplně vedle. Možná bych si připadala také tak, kdybych před sebou měla zmrzačenou Lilith. Shifra přistoupila blíž. „Znám zdejší lidi lépe než ty, Agrono. Mohu zvážit, kdo by byl cennější.“ „Souhlasím. Samaeli, dovolíš nám prohlédnout si hrad?“ „Ehh...“ zavrčel nesouhlasně, ale pak svolil: „No dobrá... Ale ty nikam nepůjdeš, Čtyřruká. Zůstaneš tady, ať tě mám hezky na očích. Ivane!“ zvolal Samael, načež jeho sluha sešel dolů
k trůnu. Stále však nespouštěl zraky z Kasumi. „Ivane, kam to čumíš?!“ zařval Samael. To sluhu probralo. „Můj pane?“ řekl. „Půjdeš do mé věže a počkáš tam, až tady skončíme. Udělej si tam pohodlí a nenech se nikým rušit, rozuměl jsi?“ „Jistě, Samaeli. Soukromí za každou cenu. Už...“ pohlédl zase na Kasumi, „...už jdu, pane.“ Ivan přešel sál po jeho šířce a vystoupal na druhý ochoz, načež vešel do dveří. Mezitím Samael zařval: „Catherin! Ty smrdutá čubko, přilez sem! Hned!“ Z dveří v přízemí se v rychlosti přihnala žena v plášti a kapucí. „V tom ranci na břiše má dvojčata. Klidně jí je vypárejte a vemte si je s sebou. A pokud nestojíte o děti té Gordonovské špíny... do chodby a doleva ke schodišti. Tam jsou cely. Přepokládám, že jste si nepřišly pro svícny, kandelábry nebo moje zmršené sperma. Zajímají vás živé bytosti, že ano?“ „Ne nezbytně,“ odvětila jsem. „Ale zkontroluj hlavně ty lidi, Shifro.“ Možná ji to trochu překvapilo, to, že jsem s jejím návrhem souhlasila bez řečí. Ve skutečnosti jsem už teď věděla, co Azazelovi doručím, ale chtěla jsem nechat toho netvora ať se také před Azazelem předvede. Když mu Shifra doručí něco hezkého jako dárek navíc, Azazel si to bude pamatovat. A pravdou bylo, že Shifra byla způsob, jak ještě lépe poznat ten zajímavý svět lidí nahoře. Už jen kvůli tomu bude dobré s ní spolupracovat častěji. A zatímco Shifra odešla, já si mohla prohlížet Samaela dychtícího po tom, aby konečně sevřel Kasumi do svých pařátů.
Démon Samael... všehoschopná zrůda žijící uprostřed neschůdných špičatých skal a takřka bezedných propastí. Jeho krajina připomíná naježené chlupy Glemků a on sám patří mezi elitu Pekla. Vlastně... patřil. Konečně pociťuje jaké to je být tím vzadu – slabým, zbytečným, tak hladce ovladatelným bláznem. Když jeho mocné bestie masakrovaly mé předky, připadal si jako král. Jeho hrad byl plný trofejí z povrchu. Zlato, šperky, zbraně... hlavně ty zbraně. A dnes... Rozhlédla jsem se po prázdném šedivém sálu. Nic. Jen pustota a kameny na kamenech tvořící stěny, hladký rovný strop i balkony u pat věží. Tu a tam prasklina nebo vyčnívající kámen. Není mnoho věcí, které by se Samaelovi ještě daly sebrat. Netrvalo dlouho a do sálu se vrátila Shifra. A nebyla sama! Jen kousek před ní kráčela vcelku mohutná lidská žena se světlými vlasy. Byla úplně nahá a celá špinavá. Nejprve pohlédla na mě a v údivu lehce nadzvedla obočí. Pak si všimla ležící Kasumi, ukázala na ní prstem a řekla: „Ale to je...“ Prásk! Shifra ženu udeřila zezadu do hlavy kusem kamene. Lidská žena se sesunula na podlahu, Shifra ji chytila za ruce a pomalu odtáhla blíže ke mně. „Vybrala jsem tuhle,“ řekla. „Vypadala vzpurně. Pánovi se bude líbit, nemyslíš?“ optala se mě. Já jen lehce kývla hlavou. Proč ji tak rychle omráčila? Démon lehce roztáhl křídla a usmál se. „Klidně si ji vezmi, Čtyřruká.“ Já se otočila na Shifru a tiše jí zašeptala: „Prohlédni ještě levou věž.“ „Proč věž?“ podivila se. Chytila jsem netvora za ten jeho kus hadru kryjící prsa a nadzvedla jej ze země. „Myslíš, že s tebou potřebuji projednávat svá rozhodnutí? Udělej to, nebo poneseš následky!“ Pustila jsem ji a bylo mi jasné, že tahle scéna Samaelovi neušla. Avšak teprve když Shifra vykročila na schodiště k věži, pochopil o co jde a zvážněl. Přesedl si a netrpělivě pozoroval Shifru, jež vzápětí zmizela za dveřmi. „Co si myslíš, že tam ta děvka najde?! Chceš moji postel?!“ „Pokud by se Azazelovi líbila...“ „Pche! Vsadím se, že ta kozlí veš chrápe ve vlastních sračkách!“ „Jen někdy...“ dodala jsem a to zcela vážně.
Shifra na sebe nenechala dlouho čekat a brzy se objevila na balkonu. Koutkem oka mi neuniklo, že Samael byl na výsledek jejího pátrání zvědavější než já sama. „Nic zvláštního!“ odvětila už na schodišti. „Tahle žena bude lepší.“ „Lepší? Lepší než co?“ zajímalo mě. To už ale Samael nevydržel a rozčílil se. „Co ještě chceš, ty čtyřruká mrcho?! Prolézáš můj hrad jako by byl tvůj vlastní! Ale Karasal tvůj národ šmejdů nepostavil – nic tu není tvoje!“ „Máš pravdu, démone,“ řekla jsem a poukázala na praskliny u stropu a nerovné stěny. „Můj národ tuhle barabiznu nepostavil. Proto ti také za pár let spadne na hlavu.“ „Dost!“ zařval démon vzteky. „Vezmi tu děvku, dej mi Kasumi a konečně táhni ke všem čertům!“ Samael vstal z trůnu a roztáhl křídla. Rázem vypadal mohutnější, než byl. Musel si myslet, že se z něj rozklepu strachy. Pak křídla sklopil, nahnul se blíž a zařval: „Dej mi ji nebo...“ „Dostaneš ji! Ale mrtvou!“ vytasila jsem z pochvy u boku meč a spodním párem rukou přidržela Kasumi v sedu. Hodlala jsem jí vrazit meč do zad, ale jen co se jeho špice dotkla těla, pocítila jsem náhlý nápor neskutečné síly. Zazněla dunivá rána, aniž bych věděla odkud a tlaková vlna mě odrazila vzad. Proletěla jsem sálem, dopadla na záda a v mžiku se překulila, abych získala stabilitu. Zůstala jsem u země, spodní rukou se přidržovala podlahy a přimhouřenýma očima si měřila Samaela. Jak mohl něco takového dokázat?! Cenila jsem na démona zuby, když mi došlo, jak překvapeně vypadal. S roztaženýma rukama a pohledem upřeným na mě, vůbec nechápal, co se to stalo. Mezitím dolů přiběhl ten sluha, Ivan a na balkonu zpoza sloupu vyhlížela nějaká žena s ohnivými vlasy. Plynule jsem stočila zrak ze Samaela na netvora Shifru. Pokud někdo ví, k čemu tu mohlo dojít, musí to být ona! To ona tu lidskou bestii zná nejlépe! A po pár okamžicích skutečně promluvila: „Kletba!“ vyhrkla jediné slovo. „Má matka ochránila Kasumi mocnou kletbou!“ Nespěchala na sebe. Možná si svým tvrzením sama nebyla jistá. Možná se jen vzpamatovávala z šoku. „Dokud žijí ostatní Lovkyně, Kasumi nelze zabít. To je jediné vysvětlení, jaké mám a věřím, že je správné.“ Lepší než nic. Přinejmenším je to důvod, proč Kasumina lebka nepukla tam v Aréně. Přiskočila jsem k meči, který mi při úderu vypadl z rukou, pevně ho uchopila a postavila se Samaelovi. Ten chytil zmrzačenou Kasumi za ruku a odhodil ji za sebe. K té magií opatřené ženě přiběhl sluha Ivan. Samael vykročil proti mně a já stiskla meč dolním párem rukou. Obvykle bojuji horním párem, mám s ním větší dosah, ale Samael nebyl ozbrojený – měl jen své drápy. Neudrží si mě daleko od těla. Pokud k boji dojde... A to dojde. Semknula jsem pravou horní paži v pěst a pohrozila mu. „Kasumi se vrací s námi. Dej mi ji, Samaeli!“ „Ha! Jak dlouho myslíš, že si nechám od toho chlupatého sráče srát na hlavu?! Dostala jsi tu lidskou ženu, Kasumi je moje. Obchod byl dokončen. Tak vypadni z mého hradu, ty čtyřruká čubko! Měli jsme tenkrát pobít všechny Agagary, včetně tebe! Byla to jen špinavá sebranka zrádců Pekla!“ Přiskočila jsek němu, přidržela jsem meč jednou spodní paží a druhou démonovi uštědřila strašlivou ránu pěstí. Pod tlakem úderu, který drtí kosti, se zřítil k zemi a jen s vypětím sil se stihl zapřít o podlahu. „Už nikdy si neber do huby čest mého lidu!“ Kopla jsem démona do boku tak prudce až se jeho tělo nadzvedlo, přetočilo a dopadlo zase na podlahu. „Ještě se mi chceš vysmívat?!“ osočila jsem ho. Využil příležitosti, odlepil se od podlahy a máchnul křídly, čímž se rychle vznesl a snadno dopadl na nohy. V neskutečném vzteku zkrabacené čelo té bestie dávalo najevo, jak moc mne nenávidí. Zařval zlobou a zaútočil ostrými ocelovými drápy. Snadno jsem mohla vykrýt úder mečem, ale to bych se připravila o možnost protiútoku s čepelí. Raději jsem uhnula hlavou a předloktím horní pravačky zastavila jeho paží. Mezitím jsem si
přehodila meč do levaček, stiskla jílec a svrchu vedla mocný sek na jeho drápy. Musela jsem zavčasu uskočit vzad, abych si neuťala vlastní ruku, ale to pro mne nebyl problém. Samael nestihl zareagovat a čepel meče plynule přeťala jeho drápy těsně u prstů. Se zařinčením pětice ocelových jehel popadalo na zem. Démon řval zlostí a pozoroval ztrátu svých smrtících zbraní. Po mém zásahu jsem k němu byla natočena bokem a možnost provézt otočku a využít švihu se přímo nabízela. Nemohla jsem ale riskovat, že Samaela zabiju. Tohle nebyl boj, tohle bylo mrzačení. Takže jsem jej pouze kopla do žaludku, načež se předklonil a natáhl paže před sebe. Teprve nyní jsem se prudce otočila a vedla meč na drápy jeho druhé paže. I ty se zařinčením spadaly na zem. Samael nepřestával řvát. A řval stále hlasitěji, až mi téměř zaléhaly uši. Pak udělal to jediné, co mohl – využil malé vzdálenosti mezi námi a chytil mne kolem pasu. Díky své rozložitosti si to mohl dovolit. Zvednul mě nad zem v domnění, že mě rychle rozmáčkne páteř a bude po všem. Ale ať se snažil sebevíc, mé kosti ne a ne povolit. Volným párem paží jsem ho uchopila za zápěstí a roztáhla mu ruce. Pustil mne a já pod nohama znovu ucítila pevnou zem. Protože jsem si mohla meč podržet v jedné ruce, měla jsem jednu paži ještě volnou. Vrazila jsem mu další ránu do žaludku. Otevřel tlamu a ztěžka vydechl. Odporný hnilobný zápach z jeho tlamy bylo to nejhorší, čím mi zatím dokázal ublížit. Předala jsem si meč do dolní paže a rozsekla démonovi stehno. Plynulý sek způsobil ošklivou ránu, z níž se vyvalila temná černá krev. Samael vykviknul bolestí a byl by couvnul, kdybych mu stále nepřidržovala zápěstí. Vrazila jsem mu pěst do tváře a vzápětí ještě do brady. Zaklonil hlavu, já jej konečně pustila, on zavrávoral a zplihle držel hlavu na prsou. „Andrasto!“ zvolal z posledních sil. Levým párem rukou jsem se napřáhla k finálnímu úderu, aniž bych moc přemýšlela nad tím, koho to volal. Pár pěsti proti lebce démona. Dunivý úder zněl až hrozivě. Samaelovo tělo ochablo, prudce pootočil hlavu z níž vystříkly smradlavé sliny a zřítil se na kolena. Měl štěstí, že se mu nohy podlomily, jinak by spadl tlamou až k podlaze. Přemožený démon zplihle klečel s rukama u země a sténal bolestí. Konečně jsem se ohlédla po ženě, na kterou volal - ta ohnivá žena, co nás pozorovala ze stínu na balkonu. Netvor Shifra si s ní poradil a ona se teď válela na podlaze. Dobrá práce. Ukázala jsem na rudou ženu prstem a položila Samaelovi přímou otázku. „Ta velká ohnivá žena mý být Andrasta?!“ Odporný démon se rozkašlal a na podlaze před ním přistálo několik krvavých slin. „Ano!“ rozesmál se, „Já mám Andrastu! Mám ji! Navzdory tomu kozlímu bastardovi!“ Plynulým pohybem jsem vrhla pohled na Shifru. „Proč jsi mi ji nepřivedla, Shifro? Copak ona není dostatečně cenná, aby potěšila našeho pána?“ „Neznám ji,“ odvětil netvor a myslím, že nelhal. „V životě jsem ji neviděla na rozdíl od té druhé. A ta našeho pána potěší zcela určitě. Její vznětlivost přímo žádá o ponížení. Vezmeme tedy obě?“ „Ne,“ rozhodla jsem se hned. „Náš král požaduje to nejcennější, co Samael vlastní. Andrasta je až na druhém místě, vezmeme si ji příště. Teď si vezmeme jen tu vzpurnou ženu jako dárek a také...“ Napřáhla jsem se mečem a plynulým švihem přeťala démonovi křídla. Kosti zapraskaly a blanité křídlo spadlo na podlahu. Nemeškala jsem a zatímco Samael řval jak pominutý, uťala jsem i křídlo druhé. Démoni bastard nepřestával křičet a ječet. Už ale nemněl sílu se zlobit, jen naříkat. S hrůzou pozoroval blanitá křídla válející se na podlaze. Křídla, které jej činila pánem této nehostinné pustiny. „Otče!“ zvolal náhle démon. „Otče, zač mě trestáš?!“ skučel jako malé děcko. Podobně křičely malí Agagaři na stavbě, když je Calaea mrskala bičem. Zoufali si a zrakem se obraceli k rodičům, aby jim pomohli, aby zarazili to bití. Nemohli tak učinit, i děti věděly, že jim nikdo
nemůže pomoct, ale přesto křičely. Pobrala jsem křídla a na jedno rameno hodila stále omráčenou vzpurnou ženu, zatímco moje společnice vzala Kasumi. Pobídla jsem Shifru, abychom vyrazili. Náš úkol byl splněn. Protože Samaelovo skučení neustávalo, ještě u dveří jsem se otočila a přes celý sál zvolala: „Teď voláš otce a žádáš od něj pomoc. Přitom tvůj otec je zároveň Bohem. Ale Stvořitel ti jako otec chybí víc než jako bůh. Alespoň víš, jak se cítím už tisíce let a to kvůli tobě, Samaeli! I kvůli tobě!“ Odcházela jsem s úžasným pocitem. Azazel navrhoval, abych zkusila Samaelovi vzít celý Karasal, ale já měla něco mnohem, mnohem lepšího. Křídla jednoho z nejvyšších démonů Pekla! Tohle mého pána ne potěší, ale rovnou nadchne! Musím se teď snažit víc než kdy jindy. Situace je vážná a Azazel dychtí po možnosti mě nahradit někým jiným. Musím mu dokázat, že není nikdo jako já, že mě nelze žádným způsobem nahradit. Jenže... když jsem s Shifrou procházela nádvořím a mířila k bráně ven z hradu, na rameni tu lidskou ženu, v jedné ruce meč, v druhých rukou křídla, došlo mi, že situace není tak jednoduchá. Ta zmrzačená žena, ta Kasumi, toho byla důkazem. Při pohledu na ten kus masa držený při životě jakýmsi mocným kouzlem, mi došlo, že moje jedinečnost nestačí. Protože co až Azazel Kasumi zničí, získá její armádu a pokoří Lilith? Co až se potom zbaví i Samaela? Co až tu zbude sám a sám bude vládnout Peklu?! K čemu mu bude neporazitelná válečnice, když nebude s kým válčit?! Věděla jsem, že si to musím pořádně promyslet někde v klidu a soukromí. Aby můj národ mohl žít, Azazel mne musí potřebovat. A aby mne potřeboval, musí mít nepřátele. Ale dost myšlenek, potřásla jsem hlavou. Tohle teď počká, obzvláště, když jsem dole na kamenném mostu nad propastí zahlédla Curu. Most byl tak úzký, že bychom vedle sebe neprošly a tak jsem počkala, až dívka dojde k nám. S Curou jsem se vídala často. Vždy když mě Azazel dal volno, setkávala jsem se s ní u Lilithiných jeskyní. Zprvu jsem se hrozně zdráhala, protože Azazel lidmi bytostně pohrdá, na rozdíl od Samaela a Lilith. Ale když jsem se dozvěděla jak dlouho už Cura žila na povrchu, napadlo mne, co všechno asi musela prožít. Poslední Incká princezna... a poslední princezna Agagarů. Měly jsme si toho tolik co říct. Musela jsem se s ní sblížit. Poznat jak se cítí, jakým způsobem žila, jak moc se jí život změnil tady dole... Myslím, že mi pomohla lépe poznat samu sebe. Pochopila jsem minimálně jednu věc – každý myslící tvor by měl jít za svým životním cílem a nikdy nesejít z cesty. Cura šla za svojí Lilith celá staletí, zatímco já jdu cestou uchování mého lidu. Dokud žiji, žije i můj národ a je mojí povinností žít dál. „Princezno!“ zvolala jsem, když Cura došla až k nám. Všimla jsem si pohoršeného pohledu Shifry. Jako kdybych snad nemohla tu dívku oslovit tak, jak si zaslouží. Nakonec, i já se narodila jako princezna. „Agrono?!“ podivila se. Musely jsme ji hodně šokovat a to hlavně tím, co jsme nesly s sebou. Když si Cura prohlédla usekaná křídla a tu mohutnou lidskou ženu, stočila zrak na Kasumi. Najednou, jako kdyby oněměla úžasem. Mlčky si ji prohlížela ze všech stran. Určitě ji poznala, ale přišlo mi, že si nedokázala připustit její současný stav. Shifra ji nesla v náručí jako obyčejnou cihlu. Zápěstí měla svázaná řetězem, tedy se nemohla nijak bránit ani vzpouzet. Když se na ni Cura dostatečně vynadívala, kývla hlavou směrem k hradu. „Samael je... v pořádku?“ optala se s bázní v hlase. „To si nemyslím,“ pozvedla jsem jeho křídla. „Ty jdeš za ním? Sama?“ Překvapilo mě, že tu není s Lilith. Ale Lilith určitě střeží Shairu. „Ano,“ řekla a sáhla si pod sárí. Myslím, že měla pod vrstvou té zelenavé látky omotané kolem těla ukrytou zbraň. „Necháte mě jít?“ zeptala se znovu. Hm, kdyby o tom nezačala mluvit, snad by mne to ani nenapadlo – vždyť ona je s námi ve válečném stavu! Azazel se přetahuje s Lilith o Shairu a Cura je její jediná služebná! A podle toho co vím, nejen
služebná. Ano, teď byla zcela odlišná situace než kdy dřív. Žádné schůzky ve stínu skal u Lilithiných jeskyní, vyprávění o světě na povrchu, učení jejich řeči, příběhy o posledních dnech Incké říše... nic takového. Nyní jsme stály na bojišti a ona tu byla sama! Sama bez své paní. Chvíli jsem mlčela, přemýšlela a Cura mezitím vykročila po stezce vzhůru k hradu. Vzápětí jsem jí zastoupila cestu. Princezna vytřeštila světle hnědé oči a její nádherně hebká tvář zračila hrůzu. „Ale... já musím mluvit se Samaelem!“ „Musíš?“ optala jsem se. „Agrono, copak nejsme... nejsme kamarádky? Známe se a... prosím, nech mne projít.“ „Odpusť mi, Curo, ale pokud jdeš za Samaelem s něčím, co může Azazelovi ublížit, potom jsi to ty, kdo porušuje naše přátelství, ne snad?“ Zamrkala očima a těžko udržela strnulý výraz. „Pověz mi, proč je to tak důležité, že tě sem Lilith posílá samotnou a možná, možná ti uvolním cestu. V opačném případě tě budeme muset vzít s sebou.“ „K Azazelovi?!“ vykřikla úděsem. „Kam jinam? Neudělám to ráda, ale nemám jinou možnost. Můj král tě vymění za Shairu.“ „Ty... ty myslíš... vždyť nemám takovou cenu jako Lilithina dcera!“ „Poslyš...“ uchopila jsem jedinou volnou rukou Curu za rameno. „Obě dobře víme, kam tahle situace spěje. Shaiřina matka má už pár dnů kolem sopky Stínový štít. Shaiřin otec čeká na vhodnou příležitost. Dojdeme do stavu, kdy se o Shairu bude bojovat. Pokud Lilith přistoupí na duel, Azazel si jako šampiona zvolí mě, no a Lilith nezbude, než se mi postavit osobně.“ Ukazováčkem jsem pozvedla Cuřinu bradu, aby mi musela hledět do očí. „Mezi mnou a tvou paní došlo před mnoha lety k nepříjemné události... řekla ti o tom?“ „Eh, ne nevím, co máš na mysli.“ „Možná ti nechtěla říct, jak odporná dovede být. Přísahala jsem, že Lilith vyrvu srdce z těla za to, co mi provedla. Azazel se k mému lidu choval strašlivě, ale to, co tehdy na Pláních Zmaru provedla tvá paní... Tady v Pekle žije mnoho zrůd. Největší z nich si říká Lilith.“ Pustila jsem ji, aby se mohla vzpamatovat. Musela jsem ji hrozivě vyděsit. A jak ji vyděsí Azazel! Stála tam, přímo proti mně. Mladá nevině vyhlížející holčička. Nesnažila se už ani nahmatat pod sárí zbraň, nakonec neměla by sebemenší šanci. Pak jsem ukázala za sebe k hradu a ustoupila stranou. „Běž. Můžeš jít, ale vyřiď své paní, že ji pozdravuji a že až přijde den, kdy zemře, já budu u toho a v rukou budu svírat její teplé srdce!“ Rozeběhla se k hradu, snad abych si to nerozmyslela. Ani se na mě neohlédla. Jaképak přátelství? Stojíme na opačných stranách barikády. A i když bych si to řekla moc ráda, nepustila jsem ji ze soucitu. Došlo mi totiž, že její zajetí by bylo výrazným krokem k porážce Lilith. A porážka Lilith, ač je strašné si to přiznat, je výrazným krokem k tomu, aby mě Azazel přestal potřebovat. Tolikrát jsem přísahala, že se Lilith pomstím, že ji vyrvu srdce z těla těmihle prsty! A teď když je Shaira zde a s ní šance zlomit pouto mezi démony na dosah ruky, musím si nechat zajít chuť na odplatu. Ale což... počkám si. Čekám už tisíce let. Mohu čekat i nadále. Nejdůležitější na celém světě není má pomsta, ale můj národ. A dokud žiji, žije i on.
Sotva jsme překročily most a zablesklo se. Z oblaku sírou nasáklého prachu vystoupil Azazel připravený vzít nás domů. Netrpělivě si mě prohlížel ve snaze zjistit, co jsem přinesla. Jako první si všiml lidské ženy, ale ta mu na tlamě úsměv nevytvořila. „Co to je? Kdo to je?!“ divil se. „Drobný dárek od netvora Shifry. Jen dáreček, nic víc. To hlavní je...“ pozvedla jsem křídla a
ukázala mu je. I když tu byla ve stínu skal tma, rychle pochopil. „To je... to je...“ neměl slov. „Uááá!“ radoval se a vzápětí si zatleskal. Poposkočil, zatancoval si a třikrát se otočil. „Cha, ha há!“ smál se na celé okolí. Vyskočil radostí do výše, zase si zatleskal, a protože se mu mezitím vzrušením ztopořil pyj, mohl jej oběma rukama uchopit a pevně stisknout. „Uhhhh... to je slast!“ Otočil se ke srázu a vystříknul sperma následované teplou močí. Pohled na strnulou tvář Shifry mě utvrdil v tom, že se má ještě čemu učit. Stěží se snažila udržet kamennou tvář a neotevřít ústa v údivu i znechucení. Ale můj pán se radoval, a když se můj pán raduje, moč stříká na všechny strany. Přesto jsem nemohla jeho nadšení sdílet ani v malé míře. Stále jsem pokukovala nahoru k mostu, zda-li se nevrací Cura. Nesmí padnout Azazelovi do rukou, obzvláště ne poté, co jsem ji nechala jít. Jak bych to Azazelovi asi vysvětlila? „Můj králi?!“ pokusila jsem se vynutit si pozornost. „Nepůjdeme už?“ „Há...“ močil Azazel vesele dál. „Čeho se bojíš, Agrono? Že nás Samael napadne? Tak mu utrneme ještě uši nebo roh, ano roh!“ napadlo náhle Azazela, načež se otočil na mě, aniž by přestal močit. Nestačila jsem uskočit a skončila mokrá. „Příště mu urazíš roh!“ rozhodl Azazel a konečně přestal chcát. Zatraceně! Pak se dotknul lidské ženy i Kasumi a přemístil je zpátky domů. Poté to samé provedl se mnou a Shifrou. Věděla jsem, že spolu ještě budeme vézt rozhovor. Naštěstí už ne v těchto bohapustých krajinách.
Azazel si nás pozval do svých soukromých komnat v patře Arény. Zvláštní... Já sama tu byla jen párkrát a nepamatuji si jediný případ, kdy by se sem vpustil obyčejný netvor. Celá komnata působila tak, jakoby do Pekla ani nepatřila. Přímo naproti dveřím byl průchod krytý jemným rudým závěsem. Vedl ven na tribunu, rovnou k sedadlu krále. Vlevo vedle průchodu byla taková zvláštní nádoba. Průhledná a zároveň křehká. Lucifer říkal, že je to sklo. Zvláštní materiál, opravdu zvláštní. Uvnitř té nádoby ze skla byla voda. Slyšela jsem, že někteří bohatí lidé, kteří mají vody dostatek, se chlubí podobnou skleněnou nádobou v níž plavou bytosti zvané ryby. Jsou závislé na svém pánu – to on jim vymezuje prostor k životu, a když chce, dá jim též jídlo. Jenže Azazel žádné ryby neměl. Když mu je tehdy Leviatan přinesl jako svůj dar, krátce poté zemřely. Azazel trval na tom, aby mu výměnou za jídlo zpívaly. Odmítly. Vedle skleněné nádoby na ryby stála dřevěná malovaná budka s malým otvorem. Azazelovi ji daroval Belzebub a uvnitř měli žít malincí tvorové vyrábějící sladké jídlo. Azazelovi nevyrobili nic ani po pěti dnech, tak se rozzuřil a všechny tvorečky rozmačkal v dlaních. Když ho několik z nich popíchalo, Azazel se rozzuřil ještě víc až si zlostí rval chlupy z bradky. Celá komnata byla plná různých darů, které Azazel dostat od svých Princů. A nejen od Princů. Třeba zvláštní kovová konstrukce s dvěma velkými koly... Věc, na kterou sem přijela Kasumi. Dalo se na ní jezdit. Nebo malá krabička plná bílých podlouhlých úzkých věciček, které šly různě natahovat a tvarově připomínaly Azazelův pyj. Prý to měl u sebe Ivan, když spadl do Pekla. Zajímavý pružný materiál. Ale na tak pevný jako střeva, které používáme jako tětivy luků. Azazel nás zavedl dovnitř. Znovu si prohlédl Samaelova křídla a poté je opřel o stěnu, kde se krásně vyjímala. Znovu si vesele zatleskal. „Výtečně Agrono! Výtečně! Tohle je lepší než celý Karasal!“ „Tušila jsem, že budeš mít radost, můj králi. A co Shifřin dárek?“ zajímalo mě. „Je to Samaelova nová vězenkyně. Prý je vzpurná.“ „Čím vzpurnější, tím lepší!“ radoval se Azazel.
„Také jsme zjistili několik zajímavých informací. Samael má na hradě ženu, které říká Andrasta.“ „Ha, ha, ha...“ smál se Azazel. „Pomátl se. Že mu to ale trvalo. A dál?“ Koutkem oka jsem kontrolovala Shifru. Doufala jsem, že o Cuře pomlčí. Já rozhodně neměla v úmyslu o ní Azazelovi povědět. Potřebovala jsem nějak zamluvit to nebezpečné ticho. „Můj králi, zjistila jsem, že Catherin je opět těhotná.“ „K čemu mi to má být?!“ rozčílil se Azazel. „To netuším. Ale chtěl si vědět, vše nové, co víme.“ „Zdá se, že už vím dost! Ty...“ ukázal na Shifru. „Dones tu lidskou špínu na mučidla.“ „Ale můj pane,“ pronesla Shifra, čímž opět ukázala nedostatek pokory. Netvor nemá právo neuposlechnout příkaz. Azazel ji však nechal domluvit. „Pokud je naším dalším cílem zabít Lovkyni, potom...“ „Ne zabít!“ oponoval Azazel. „Tu Lovkyni chci přivézt sem. Zabiji si ji sám a poté i tu Kasumi. Vlastníma rukama zlomím proroctví! Vlastníma rukama!“ „Dobře, můj pane, „pokračovala Shifra. „Vymyslela jsem plán a tahle žena s ním úzce souvisí. Chci ji vyměnit za Lovkyni.“ „Stejný trik?“ ušklíbl se Azazel. „Proč ne. Ale copak se ta armáda Kasumi tak snadno zbaví Lovkyně?! Vždyť tím odsoudí vlastní vojevůdkyni k smrti!“ „Bude to chtít trochu diplomacie,“ pronesla sebejistě Shifra. „Ale věřím, že se to podaří.“ Azazel se nás už chystal poslat pryč, do našich komnat, když se k nám zvenku dostal zlověstný skřek draka. „To už ta svině zase vyvádí?“ divil se Azazel. „Možná, můj králi, by bylo dobré ho občas propustit. Aby se proletěl.“ „Pche! To tak! Možná až mi bude líbat kopýtka jako svému novému pánovi!“ Nemyslela jsem si, že k tomu kdy dojde, ale nechtěla jsem nic říkat. Pak se ale dračí řev ozval znovu a vzápětí venku cosi prasklo. Vyběhli jsme ven na tribunu a spatřili Salazara jak se ošívá uprostřed arény. Bez povolení Azazela vylétnul z nitra Arény vzadu na opačné straně vrat vedoucích ven. Drak měl kolem krku masivní ocelový obojek a na něm řetěz. Přetržený řetěz! „Chyť ho!“ zařval Azazel. Já musela jednat. Přeskočila jsem okraj tribuny a spadla nohama do písku. Salazar si mne všiml. Mocně mávl křídly, rozeběhl se a vznesl se nad zem. Konec řetězu stále ležel na zemi. Azazel mne pobízel, abych draka chytila. Masivní řetěz se stále zvedal a zvedal, to jak Samaelův mazlíček stoupal. Stále byl čas po řetězu skočit, zapřít se a zkusit ho stáhnout dolů. Váhala jsem. Ne ze strachu, ačkoli kdoví, možná je Salazar silnější a možná by mě stihnul zvednout nad zem dřív než bych ho stačila stáhnout dolů. Ale zvažovala jsem důvod toho všeho. Salazar by se svému pánovi, Samaelovi, nikdy nevzepřel. Nikdy by neuposlechl jeho rozkaz setrvat zde pod vedením Azazela. Pak tedy musel Samael změnit názor a musel draka povolat k sobě. Než jsem stačila domyslet zbytek, řetěz se zvedl nad zem, já po něm naprázdno skočila, spadla do písku a slyšela jak drak radostně zaskřehotal. To Azazel zuřil. „Ty nepovedený blázne!“ řval z tribuny. „Co si myslíš, Agrono?! Ten zasraný drak ti neměl utéct! Neměl!“ „Já vím, můj králi,“ provinile jsem sklopila hlavu. „Byl rychlejší. Mrzí mne to a kaju se. Kolikrát ti mám na důkaz mé kajícnosti políbit kopýtka?“ „Zmiz mi z očí! Až mi zítra přivedeš Lovkyni, pošlu tě pro draka a je mi jedno, jak mi ho sem dopravíš! A nejen to, ty čtyřruká děvko! Nechám tě se do říše toho zkurvysyna doplahočit po svých!“
Zítra, jakmile se otevře Oko, čeká nás cesta do tábora lidských vetřelců. Můj úkol vypadá snadně – najít a přivézt Lovkyni. Navíc máme stejný plán jako v případě Samaela. Jsem zvědavá, jestli půjde lidi převézt stejně snadno jako Samaela. Myslím, že ano. Přesto jsem měla hlavu plnou myšlenek. Nechala jsem jít Curu, abych si udržela své postavení. Ale co když porazíme Lovkyně? Nebude to mít stejný dopad? Po tolika letech klidu jsem měla opravdové starosti. Najednou víc než kdy jindy, jsem stála někde mezi Azazelem a útočníky z povrchu. Šla jsem za vlastními cíli a musela rozhodovat, volit, vybírat jednu variantu z mnoha ostatních. Usadila jsem se na ten svůj trůn. Teď nastal čas, aby královna na svém kusu kamene rozhodla o budoucnosti svého království – království Agagarů. Co když v království pomřou všichni až na samotnou královnu? Bude pořád královnou svého lidu? Já myslím, že bude. Stále bude dělat vše pro to, aby její lid vzkvétal. Jak toho tedy docílit? Na okamžik jsem zapomněla na svoji komnatu, na svůj trůn i na samu sebe a zvažovala své možnosti. Nebylo jich mnoho a to mne znepokojovalo. Abych byla nadále nepostradatelnou, musí mít Azazel nepřátele. Samael už je pouze figurka, tu by hravě smetl každý. Stvořitele se Azazel neobává. Stále věří tomu, že spí a osud Pekla mu je ukradený. Myslím, že má pravdu, jinak by přece náš Vládce a Stvořitel nedovolil, aby do jeho říše vpadla cizí armáda. Jedinými nepřáteli Azazela jsou Lilith a nyní i ti vetřelci. Důležitá je Shaira. Pokud bude v rukou Lilith anebo bude-li na povrchu, není možné Lilith zabít. Pokud bude mít Shairu Azazel, situace bude podobná, avšak vím, že můj král se nebude zdráhat Shairu zavraždit, začne-li se cítit dostatečně silně na to, aby Lilith porazil. Za současné situace je výsledek boje naprosto nepředvídatelný. Můj pán má různorodé bytosti a také mě. Lilith má armádu Stínů, avšak jejich počty jsou ohromné – mnohem vyšší než počty Azazelových netvorů. Stín je sice mnohem slabší než většina netvorů, ale na otevřeném prostranství jimi můžeme být velice rychle přečísleni a poraženi. Azazel tedy potřebuje doplnit armádu. Díky Slze krve může Stíny využít ve svůj prospěch. V podstatě by došlo k tomu, že by Azazel kradl Stíny z jeskyní a zvyšoval počty svých vojsk. Na povrchu je prý tolik tvorů, že se každým okamžikem objevují desítky milionů nových Stínů. Ale Lilith se většiny z nich obratem zbavuje anebo je uklidí do vzdálených koutů své říše. Azazelovi by tedy skutečně mohlo stačit zlanařit tu lidskou armádu. To znamená, že tomu musím zabránit. Ale jak?! Hm, Azazel věří, že když zničí Lovkyně, zlomí morálku všech těch žen. Otázkou je... vstala jsem z trůnu a rázně vykročila z ke dveřím od komnaty ...jestli má pravdu. Důležitost Shifry rychle stoupala a nově měla od Azazela dokonce svoji komnatu. Stačilo mi vydat se chodbou vedoucí vnějším okrajem Arény. Vedle mé komnaty byl pokoj Lucifera. Nikdy v něm nespal a ani nemohl. Aby mu to Azazel dovolil, chtěl, aby před ním Lucifer padl na kolena, políbil mu kopýtka a poděkoval. Ze své vůle by něco takového nemohl Princ pýchy nikdy dopustit. Nevím, jestli si Azazel myslí něco jiného, ale pokud ano, pak se musí plést. Za dalšími dveřmi byla spižírna. Netvoři nepotřebují jíst, ale jídlo jim může chutnat. Azazel odměňuje své netvory právě jídlem. Přičemž to jídlo... bývají jiní netvoři. Už dvanáct let ale Azazel nezískal jediného nového netvora, krom Shifry. Počet odměn je tenčí a tenčí. Na Peklu je vůbec zvláštní jedna věc – náš Stvořitel a Vládce zároveň jej vytvořil tak dokonale, že aby Peklo vzkvétalo, musely by všichni jeho obyvatelé spolupracovat! Lilith by tvořila cenné věci na Místě moci ze svých Stínů a další Stíny by posílala Azazelovi. Samael by převáděl duše do Pekla, tvořil by z nich lepší a lepší hlídače portálů na jejich ochranu a další duše by opět posílal Azazelovi. Azazel by tvořil ze Stínů a duší vojska na ochranu Pekla a také na loupeživé útoky na povrch. No a Agagaři by Peklo budovali z kamene, kovu i surovin z povrchu. Těžko říct v čem vězí to, že Peklo dopadlo takhle. Někde se asi stala chyba.
Vstoupila jsem do dveří a spatřila netvora Shifru jak sedí na zemi v podivném sedu a medituje. Dlaně otočené proti sobě, nohy do kříže a zavřené oči. Ta lidská zajatkyně ležela na kamenné posteli. Nevěděla jsem, jestli spí anebo je stále omráčena. Pokud to druhé... asi máme problém. Už uběhlo hodně času od chvíle, kdy ji netvor omráčil. „Shifro? Potřebuji s tebou mluvit.“ Zabouchla jsem za sebou dveře a prohlédla si ještě chudší cimru, než byla ta má. Tady totiž byla jen ta postel. Nic víc si Shifra zatím nevysloužila. Ale nemá si na co stěžovat – má víc než většina netvorů. Netvor nepotřebuje jíst, nepotřebuje pít, nemusí vylučovat. Jeho organismus funguje bez živin bez obtíží, a protože prakticky všichni netvoří stěží nějak složitě myslí, stačí jim jen to nejnutnější – tedy nic. Shifra otevřela oči a pohlédla na lidskou ženu. Já mluvila dál: „Mám na tebe otázku a chci slyšet odpověď. Opravdu věříš, že smrt Lovkyň zlomí morálku ostatních vetřelců? Jsi si tím jistá?“ „Jistá? Jsem si jistá jednou věci, Agrono...“ Netvor se postavil a stoupnul si proti mně. „Ta armáda potřebuje symbol, potřebuje vůdce. Měla to být Shaira, ale byla zabita. Měla to být Kasumi, ale ty jsi ji porazila. Teď má ta armáda prázdné místo v čele. Pokud ho někdo zaplní, může je to opět posílit. Pokud se ukáže, že to místo už nemůže být zaplněno nikým, potom se armáda zhroutí.“ Nebyla jsem si jistá, zda-li jsem ji pochopila správně. A nebyla jsem si ani jistá tím, zda chtěla, abych ji tak pochopila. Rozhodně mi však pomohla trochu ujasnit souvislosti. „Dobře...“ pohlédla jsem na lidskou ženu. „Chci si s ní promluvit. O samotě.“ „Eh...“ podivil se netvor. „Ale ona se ještě neprobrala.“ „Všimla jsem si. Zkusím jí trochu pomoct.“ „Ale...“ „Netvore Shifro,“ zvýšila jsem na ni hlas. „Čemu jsi neporozuměla? Máš odejít.“ „To není dobrý nápad,“ oponovala mi dál. „Nevíš, jak bude reagovat, až se probere. Mě zná lépe, nejprve ji trochu zpracuji, aby se uklidnila, a potom ti dám vědět.“ Netvor otevřel dveře. „Měla by sis odpočinout, Agrono. Zítra nás čeká těžký den. Znám Kasumi dobře – není s nimi lehké pořízení.“ Neskutečné! Nepamatuji si, kdy naposledy se ke mně nějaký netvor choval takto. Nejen, že odmlouvá, dokonce radí, co mám dělat. Popadla jsem netvora za kožešinové oblečení a plynule ho zvedla až do výše očí. „Já jsem velitelka Azazelovy armády! A ty patříš do mé armády. Myslíš si, že mi můžeš odporovat?“ „Já se ti přece nesnažím...“ „Odpověz na otázku!“ vycenila jsem na ni své ostré zuby. „Ehh... ne. Nemůžu ti odporovat.“ „Taky mám ten pocit.“ Vyhodila jsem ji před dveře na chodbu, až spadla na záda. „Můžeš si stěžovat u Azazela!“ Prásk! Zabouchla jsem za ní. Ten domýšlivý netvor má štěstí, že je užitečný. Jakmile přestane být, za tohle chování může skončit jako potrava pro draka. Tedy... mohla tak skončit. Shýbla jsem se k lidské ženě. Krátké světlé vlasy, široké čelisti, plné rty. Pravidelně dýchala. Trochu pomaleji než dýchám já, ale u lidí je to asi v pořádku. Neměla na sobě vůbec žádné oblečení, takže bylo dobře patrné svalnaté tělo i široká ramena. Na pravé paži měla nějaká tmavé ornamenty na kůži. Na rameni jakási koule, připomínající Glemka. Na bicepsu zase takový řetěz, jež ho obepínal. Zajímal by mne význam těch značek. Asi mají něco vyjadřovat, možná... ‚Jsem jako koule a svázaná k tomu.‘ Jemně jsem ji pleskla po tváři. „Lidská ženo!“ zvolala jsem. Nic. Rozevřela jsem jí víčka. Oční bulvy vypadaly v pořádku. Ale nevnímaly. Chytila jsem ji kolem ramen a zatřásla s ní „Ženo! Vstaň! To je rozkaz!“ Marně. Napadlo mne, že ji zkusím udeřit nebo s ní pořádně zatřesu, ale je to jen křehký člověk. Co
když mu ublížím? Zkusím to znovu ještě před otevřením Oka, než vyrazíme na cestu. Teď bych si měla jít odpočinout. Otevřela jsem dveře na chodbu, za kterými stála Shifra. Jako kdyby poslouchala za dveřmi. Neuvěřitelná drzost toho netvora. Nestačila jsem jí ani nic říct, když se lidská žena na posteli pohnula a chytila za hlavu. Unaveně sykla bolestí a nahmatala si na temeni hlavy zranění a zaschlou krev. Netvor Shifra se snažil udržet kamennou tvář, ale mě bylo jasné, že tady jde o víc než o nějaké obavy o jednání toho člověka. Přesto... „Můžeš se vrátit,“ dovolila jsem Shifře a vyšla na chodbu. Vrhla na mě rychlý netečný pohled. Pak dodala: „Bude to tak lepší. Vysvětlím jí kde je a co se od ní očekává. Mám tě pak zavolat, aby sis s ní promluvila?“ „Ne.“ Odvrátila jsem tvář. „Nechám to na ráno. Vyspi se do síly.“ Zavřela jsem dveře. Chodbou jsem vyrazila ke svému pokoji. Velmi pomalým krokem po obvodu oválovité chodby. V Aréně za normálních okolností žije mnoho vyspělejších netvorů. Teď je většina z nich venku a seskupují se do jednotek. Dělají to sami, bez mého dozoru. Nacvičená taktika – utvořit skupinu podle druhu. To je taktika, kterou zvládne každý netvor. A já se tak mohla zajímat o jiné záležitosti. Jednou z nich byla ona lidská žena. Zaslechla jsem tlumené zaklapnutí západky dveří. To Shifra zkontrolovala, jestli nečekám za dveřmi tak jako prve ona. Nastal čas se vrátit, tentokrát rychlým avšak nehlučným klusem. Zastavila jsem se u dveří a nastražila uši. Sluch Agagara je fantastický. Tak citlivý, tak jemný... i kdyby ty dvě ženy seděly co nejdále od dveří a šeptaly, slyšela bych je. „... no ano, jsme v Aréně. Musela jsem tě omráčit. Ale to, co jsme si řekly tam dole, to stále platí,“ naléhal netvor na lidskou ženu. „Jo... A čím to, že nám tak pomáháš?!“ „Stojíme na samé hraně! A stojíme tam všichni! Podívej se...“ Dlouho se nic nedělo. Zaslechla jsem slabé šustění. Tak nějak zněl zvuk těch prapodivných tenkých destiček, na které Shifra psala zprávu pro Kasumi. Až po notné době vykřikla ta lidská žena: „Co se stalo Kasumi?! Kde je?!“ „Tiše! Ať nejsme slyšet. Pochopila jsi tu zprávu? Víš, co v ní stojí? Kasumi věřila, že je možné se s Agronou dohodnout! Má matka o ní vyprávěla jako o agresivní bestii bez špetky lidskosti a rozumu! Ale tak mě překvapila skutečnost! Agrona je inteligentní! Žádná bestie to není! Moje matka mi musela lhát, i když nevím proč. Vím ale, že Kasumin plán může být naplněn a proto jsem ze Samaelova hradu vzala tebe! Musíš mi pomoct!“ „Takové svini?!“ zařvala ta žena. „Na to zapomeň!“ „Já jsem jediná naděje, jakou tahle válka má, tak udělej, co žádám, Luciano! Teď jsme na stejné lodi! Nebuď tak hloupá jako Kasumi. Nechci abys mi pomohla kvůli mě nebo mé matce, ale kvůli sobě, tvým blízkým a tvým cílům. Poslouchej – máme hrozně málo času. Zítra vyrážíme do tábora Kasumi pro Parvati a pak už bude pozdě. Musíš do té doby dokončit to, co Kasumi načala!“ „Ale proč já?! Proč ne ty?!“ „Protože jakmile tak učiním, odhodím své utajení! A já... já... snažím se přimět bojovnici, aby zradila svého pána! Copak si myslíš, že zrovna pro mě je to snadné?!“ „Co chceš, abych jí řekla?! Co jí mám říct?! Ani ji neznám.“ „Zkus to přes Lovkyně. Zkus jí přesvědčit, že naše strana je předurčena k vítězství. Nevím, co jiného zkusit. Neměla jsem čas ji ani pořádně poznat. Pochopila jsem jen to, že kdysi tu byl celý národ jejích lidí, ale zůstala jen ona. Hlavně jí neříkej o Kasumi. Nesmíš jí říct, čím si teď Kasumi od té události ve vaší vile prochází. O tomhle Agroně neříkej. Jinak bude věřit, že jsme předem odepsaní.“ Mlčely. A já zprvu myslela, že vtrhnu dovnitř a Shifře přerazím páteř.
Je to agentka od Kasumi! Ačkoli mi to vůbec nedávalo smysl. Vždyť Kasumi ji mučila. Nebýt šťastného zásahu Azazela, neunikla by smrti. Možná... může to hrát na obě strany jako dvojitá agentka? Pomohla nám. Ale tenhle rozhovor je zvláštní. O co přesně těm dvěma jde? To mne opravdu chtějí přetáhnout na jejich stranu?! Na stranu ženy, která zničila město Agagarů i památku na mého otce?! Musejí být buď zoufalé, nebo šílené. Ale zoufalství armády vetřelců mi neprospívá. Ačkoli... Jedinou možností, jaká mi zbývá, je se celé té armády lidí zbavit, jedině tak Azazel nezíská převahu. Ale jak to zařídit? Cestou zpátky do své komnaty jsem nad tím přemýšlela. Jak se zbavit těch žen? Azazel mi nedovolí proti nim vytáhnout s armádou. Sama jich tolik nepobiji. Shifra mluvila o sto tisícové armádě. Pokud v tomhle směru nelhala, pak je to dost velké číslo na to, aby ohrozili i celou naši armádu. Ačkoli je otázkou, zdali ta Kasumi je vůbec schopná bojovnice. Myslím, že ne, ale protože to ona se nechala naklonovat, bude představovat to nejlepší, co svět lidí nabízí. Zdá se, že mám jen jedinou možnost – přesvědčit je, aby odešly.
Druhý den jsem vstala časně ráno. Agagaři nepotřebují spát dlouho. Potřebují dlouho pracovat, ne odpočívat. U mé postele už stál Chrrcha a v rukou svíral přední část černé zbroje s bodci. „Má královno, Chrrcha se ptá – smí Chrrcha královně navléci zbroj?“ „Nevezmu si dnes zbroj. Je těžká a zlověstná.“ „Ale, má královno... Chrrcha se bojí o královnino zdraví.“ „Chrcha se bát nemusí,“ postavila jsem se a protáhla si paže až nad hlavu. „Já se vrátím, Chrrcho. Nečeká mne těžký úkol.“ Popadla jsem meč ze stojanu a všimla si, že je čerstvě nabroušený. „Chrrcho?! Ty jsi v noci odnesl můj meč na brus?“ „Ne, má královno!“ rozklepal se sluha. „Chrrcha nabrousil meč včera večer, když královna odešla. Chrrcha by si nedovolil nechat královnu v noci bez královnina meče.“ „Dobře... Odpusť mi, že jsem tak křičela. Vím, že pro mně chceš jen to nejlepší.“
Po obvodu Arény jsem teď mířila tím směrem, kde byl pokoj Shifry. Přemýšlela jsem, jak s tím zrádcem naložit a dospěla jsem k závěru, že se budu držet jejího plánu. Teď mne zajímala zbrojnice – obrovský sál napěchovaný výstrojí i výzbroji. Místnost byla na opačné straně než vchod do Arény tam nad námi. Ale hned na zbrojnici se napojovaly výcvikové sály podobné tomu, kam mě včera dovedl Azazel a kde sledoval cvičný souboj. V podobném sálu byl držen i Salazar. Kvůli jeho velikosti ale nebylo možné nasoukat ho do hlubokých interiérů Arény. Kvůli jeho útěku mě čeká ještě spoustu potíží, ale myslím, že Azazel mě nepošle na Karasal pěšky. Ne teď, když hrozí nebezpečí tady doma. Vstoupila jsem do zbrojnice a prohlížela si prázdné kamenné stojany i železné háky na stěnách. Nezbyla tu ani desetina všech zbraní, jež tu ještě před pár dny byly uskladněny. Naše armáda je připravena. Zbývá jen rozkázat k útoku. Chvíli mi trvalo než jsem v sále osvětlovaným jen několika málo mísami s hořícím olejem nalezla brašnu. Kožená brašna ušitá z kůže hadích žen. Tmavě zelená s pravidelným vzorem připomínající nažloutlé pruhy. V koutu sálu, poblíž vchodu k strmé plošině vedoucí dolů do výcvikových arén, byl můj koutek. Můj koutek s mými zbraněmi. V komnatě si nechávám jen meč, nakonec takřka nikdy nevycházím ven bez meče, ale s většinou těchto zbraní se oháním jen při tréninku. Byl mezi nimi masivní štít z kostí nosorožčího muže, kterého jsem kdysi přemohla nahoře na písku Arény. Nechyběla dvoubřitá sekera tvarem připomínající korunu. Těžká zbraň, kterou by většina nestvůr ani neuzvedla. Na věšáku vedle visel můj osobní luk. Tři a půl metru délka,
rukojeť z téměř neohebné smotané kůže Hadluby a tětiva z kusu střeva Galaka. V Pekle není mnoho těch, kdož by dokázali tímto lukem vůbec vystřelit, natož jej napnout až na nejzazší možnou úroveň. Ale mne v tuto chvíli nezajímaly takové zbraně. Mne zajímala trubicová nádobka zabudovaná do stěny. Jeden otvor nahoře, druhý dole a vedle páka odklápějící západku uvnitř. Rozevřela jsem brašnu a zatáhla za páku. Uvnitř prostého mechanismu cosi cvaklo a z trubice vypadl Glemk. Chlupatá koule s velkýma kulatýma očima. Chvíli na mě koulel očima, poté přiskočil blíž a olízl mi prsty. Olizoval mě znovu a pořád dokola. Lízal mě mezi prsty, olizoval mi dlaň, potom mi skočil na rameno a lízal mi ucho. Raději jsem ho položila zpátky na podstavec a čekala, kdy se konečně začne nafukovat. Jenže on nic. Neježil chlupy, necenil zuby a nenafukoval se. Stále měl nutkání mě olizovat. Jako kdyby v něm žádná agresivita nezbyla. Nepovedený zmetek... i to se stává. Ne každý netvor, kterého Azazel stvoří, splňuje jeho představy. Chrrcha je toho dobrým důkazem. Doufala jsem, že náš sklad Glemků neobsahuje samé zmetky. Přesto jsem tohoto Glemka uložila do brašny. Cestou ho asi hodím do lávy, beztak k ničemu není. Zatáhla jsem za páku znovu. Z trubice vypadl nový Glemk a v mžiku na mě vycenil zuby. Naprázdno jimi zacvakal, skočil po mě a chtěl se mi zakousnout do ňader. Zavčasu jsem ho chytila a pošimrala na hlavě. Glemkové to mívají rádi. Je to metoda jak je zklidnit a předejít jejich sebevražedným sklonům. Druhou metodou je udržovat Glemky ve tmě... takže do brašny s ním. Ale zatím mám jen jednoho funkčního Glemka. Zatáhla jsem za páku potřetí. A... nic. Žádný další Glemk nevypadl. Znamená to, že v osobních zásobách už žádné další Glemky nemám. Musím Azazelovi říct, aby mi nějaké dal. V táboře venku jich ještě pár bude. Snad. Teprve teď nastal čas navštívit netvora Shifru a vyrazit na naši misi. Vpadla jsem do její komnaty a přistihla ji, jak zase sedí v tom zvláštním sedu a medituje. Ta lidská žena ležela na posteli, ale jakmile mne zaslechla a zahlédla, údivem pozvedla obočí a otevřela ústa. Spadla jí brada a bylo to dost znát. „Je čas!“ probrala jsem Shifru. Shifra vrhla rychlý pohled na lidskou ženu, načež ta spustila: „Prý jsi nějaká velká válečnice nebo co. Je to pravda?“ „Větší než ty kdy budeš. Máš pocit, že na to jak jsem velká, stojím na špatné straně?“ „To bych řekla! Za co vlastně bojuješ? Za nějakýho smradlavýho démona? Já se vždycky bila jen za sebe! Měla jsem kopu manažerů, všichni to byli idioti, ale když jsem vyřídila soupeřku, všichni provolávali moje jméno! A co ty čtyřruká obludo? Když nás nějakou náhodou porazíš, kdo slízne smetanu? Komu budou ostatní provolávat slávu, co?!“ „Tomu komu sloužím,“ pronesla jsem, aniž bych byla nějak překvapená jejími slovy. „A to ti to jako nevadí?“ nedala se. „Lidská ženo,“ vytasila jsem meč a rozvířila s ním ztěžklý vzduch. „Chtěla bys, abych se přidala na vaši stranu, na stranu vetřelců? Chtěla bys, aby tyhle paže trhaly maso netvorů a aby se tyhle nohy hnaly do boje z vašich řad. Chtěla bys to?“ Všimla jsem si jak Shifra vrhla udivený výraz na lidskou ženu. Tušila, že něco není v pořádku. To lidská žena pronesla s nadšením jediné: „No jasně!“ „Pak si o tom nech zdát!“ V okamžiku jsem pevně stiskla zápěstí té ženy, zkroutila jí ruku a přirazila jí hlavu ke stěně vedle postele. „Mým úkolem je přežít a uchovat národ Agagarů. Ale to neznamená, že se budu paktovat s každou zákeřnou špínou schopnou šlapat po mých předcích a ničit jejich památku. I já mám svoji hrdost. A navíc... vaše strana je slabá a proto padne!“ Pustila jsem tu ženu, když se na mě otočila a vztekle vykřikla: „Ty zmutovaná děvko!“
Semkla jsem jí prsty kolem krku. Rázem se začala dusit. „Ještě jednou mne zkus urazit a vytrhnu ti jazyk. Vy světlí lidé jste všichni stejní. Stejní domýšliví a zákeřní bastardi! Cura o vás mluvila pravdu. Světlí lidé chtějí jen krást, loupit, ničit, bořit a ještě chcete, aby vám za to ostatní provolávali slávu a děkovali vám.“ Ještě jsem ji chvíli podržela, ale když začala chytat nezdravě nazelenalou barvu, raději jsem ji pustila. Jako živá má jistě větší cenu než jako mrtvá. „A co se tebe týče!“ obrátila jsem se na Shifru. Ta držela kamennou tvář, pouze v prstech žmoulala tu destičku s lidským písmem. „Ukaž mi tu zprávu.“ Předala mi ji bez řečí. Asi pochopila, že slova lháře mají stejnou cenu jako slova němého.“
Jmenuji se Kasumi Sato a jsem člověk, který porazil Samaela a zahnal ho zpátky do Pekla. Stojím tu před tebou ne jako soupeř, ale jako spojenec. Tvá aura mluví za vše. Jsi klíčem k porážce Pekla, ale stojíš na jeho straně, na straně démonů. To démoni zničili tvůj lid! Vím, že to víš, já to vím též a rozumím tvým pohnutkám a činům. Jsi sama a tvojí jedinou možností bylo padnout před Azazelem na kolena. Tak udržuješ svůj národ při životě už tisíce let. Klečením na kolenou. Chtěla jsem ti přivézt krále Agagarů, tvého otce. Jeho Stín je však příliš starý. Je mi to líto. Přesto ale vím, že jsi na svůj původ nezapomněla. Já a moje armáda ti nabízíme bezpečí. Potřebuješ spojence a teď je máš. Bojuj s námi, Agrono. My můžeme proti démonům uspět tam, kde tvůj lid nemohl. Oni nejsou jednotní, dnes už ne. Znovu nebudeš svědkem triumvirátu, jehož cílem bude vyhladit otroky, kteří se provinili jediným – chtěli svobodu. Porazíme je. Ty je porazíš. Chtěla jsem na turnaj pozvat své bojovnice a krýt tebe i sebe bojem. Stáhnout se do tábora, a naplánovat obranu, ale nemohu je poslat na smrt, ne teď. Nemám v rukou víc než tento dopis. A vše nyní závisí na tvém rozhodnutí. Jsem němá, nemohu ti odpovědět na žádné další otázky. Vše, co mám, jsou tato slova. Bojuj za svůj lid, Agrono, bojuj za to, po čem tví lidé tolik toužili a nikdy se toho nedočkali. Probojuj se z Arény a zamiř ke Studni. Dokážeš to. A co se mě týče… …nech mne tu, beztak bych tě jen zdržovala. Nech mne tu jemu na pospas. Zavřela jsem oči a tu destičku rozervala na tak malé kousky, že už si zprávu nikdo nepřečte. Taková uctivost... taková faleš! Klečením na kolenou prý udržuji svůj národ... ano a nestydím se za to. To jediné pro něj mohu udělat, to jediné můj národ zachrání. Že prý hledala Stín mého otce... také jsem to zkoušela! Tehdy, když jsem utekla a schovávala se na Samaelově území jako psanec! Několikrát jsem se vydala k vězení krále Agagarů. Vchod byl zapečetěn magií a i kdyby nebyl... nemohla bych se tam vydat. Nemohla bych čelit soudu Stvořitele. Mojí povinností je udržovat plamínek života mého národa. Za každou cenu. „Tvoji lidé...“ osočila jsem lidskou ženu. „Jsou sprostí lháři a falešníci. A Kasumi je pouhý blázen a mrzák. Na těle i na duši. Musela bych se pomátnout, abych jen na moment
uvažovala o tom, že se přikloním na vaši stranu a zradím Azazela.“ Netvor Shifra se stále nevzdával. „Agrono, ty jsi naše naděje. Armáda Kasumi tě potřebuje. Když první Kasumi věřila, že se můžeš přidat na naši stranu, pak měla pravdu.“ „Ty hloupý netvore...“ strčila jsem do ní, až upadla na zadek. „Ve slovech tvé skutečné vůdkyně se odráží jen zákeřnost a zoufalství. Vždyť vaše strana mi není schopná nabídnout ani to nejzákladnější co potřebuji – vyšší šanci přežít! Jen skučíte u nohou nepřítele a dokonce vám nestačí ani požadovat slitování, vy chcete podporu! Jak vůbec chceš pomýšlet na to, že získáš moji podporu, když nemáš co nabídnout!“ Mohutná lidská žena vycenila zuby a předvedla široké čelisti. „Mrcho! Kasumi nepotřebují mrchu, jako jsi ty! Tvůj národ chcípne v momentě, kdy se nám postavíš!“ A dost! Sáhla jsem po meči, vytasila jej, opsala oblouk a vedla sek přes zápěstí té ženy. Ruka spadla na podlahu, z rány vytryskla krev a z jejích úst nářek. „Promluv znovu a useknu ti druhou. A ty!“ ukázala jsem na netvora. „Pochčij ten svůj hadr, co máš na těle a ovaž jí ránu. Zranění jen zvýší její cenu, ale nesmí se to přehnat. Ať nestihne umřít moc brzy.“
Cestou ke skalní stěně jsem si nemohla nevšimnout naší armády. Aréna stála uprostřed lávového jezera a jeho břehy byly posety tisíci stany, v nichž se nejrůznější netvoři ukrývali před žárem Oka. Stany z kůží již dávno mrtvých netvorů. Stále byla na stanech patrná místa, kde měli netvoři hlavu, kde ruce, kde nohy... měli-li vůbec nohy. Zvláštní koloběh života ne nepodobný nám Agagarům. Až na to, že my jsme své druhy nestahovali z kůže a neulehávali jsme ve stanech z nich sešitých. Místo toho jsme postavili domy z kostí předků. Daleko vzadu v místech, kde se terén postupně snižoval na rozsáhlé pláně, tak tam vzadu jsem viděla obří dělo Hadluby. Jeden z nejmocnějších netvorů. Hotová pevnost neustále se proplétajících chapadel. Tlustých a bíle ochlupených chapadel. Ale i když jsem se rozhlédla kolem dokola, nikde jsem tu neviděla Galaka. To znamenalo jediné – můj pán jej ještě nepovolal. Zatímco Shifra stoupala vzhůru k tunelu, já na pár minut odběhla blíže k jezeru. Ano, jeho hladina byla stále ve stejné výšce. Galak ještě nebyl povolán. Cesta k tunelu trvala jen pár hodin. Moje zrádné společnice nepromluvily jediné slovo. Dobře pro ně. Už jsem jich měla plné zuby. Cesta vzhůru do kopce mi nečinila potíže. Jak by vůbec mohla? Ale pohledy lidských žen, jež mne sledovaly ze samotného vršku skály, ty mne znepokojovaly. Lidé museli vyšplhat až na samý vrchol skalní stěny, utábořit se a pozorovat naše ležení. Musejí znát naše počty a nejen je. Poznají, když přejdeme do útoku. Zapomněla jsem na ty pohledy a brzy stanula před temným tunelem vedoucím skrze skalní stěnu. Brzy uvidím své předky. Kéž by existovala jiná cesta skrz. Nemám obavy z lidí ale z té spouště, kterou zavinili. Má srdce bude ten pohled bolet. Možná i slzu uroním. Ale krev budou ronit mí nepřátelé! Moje oči si v mžiku přivykly na temnotu. To netvor Shifra musel zapálit pochodeň. Snáze si nás moji nepřátelé všimnou, leč nač se skrývat? Chci pohlédnout do očí těm, kteří napadli tuto zemi a pošpinili památku mého národa. Chci jim pohlédnout do očí a pak jim je vydlabat z důlků!
Dorazila jsem do gigantické jeskyně, k městu předků. Nade mnou se ze skalních převisů vyrojily ženy. Lidské ženy v pevných tvrzených kožených zbrojích. Jedna jako druhá. Nemohly mě překvapit – cítila jsem je už při vstupu do jeskynního sálu. Obrovského sálu
s troskami mého města z kostí mých předků, vyhrabaných mýma rukama z masových hrobů na Pláních Zmaru. Ten pohled na hromady našedlých kostí mne trápil. Kdysi tu stály domy a teď… Lidských žen se odtud vyrojilo na osmdesát. Vycházely z kopečků, na nichž ještě před pár dny stály stavby. Vycházely zpoza hromad kostí i zpoza balvanů a krápníků. Cesta zpátky do úzké chodby byla volná. Cesty vpřed podél lávové řeky a dále pryč ze sálu do jiných úzkých chodeb rovněž nebyly střeženy. Ale když jsem zavětřila... ucítila jsem z těch vzdálených chodeb přede mnou pach dalších lidských žen. Netvor Shifra posadil na zem lidskou ženu a unaveně oddechoval, zatímco já si prohlížela ty ženy. V rukou dlouhé úzké meče, na první pohled velice křehké a slabé zbraně. Ale většina žen svírala též dlouhé luky. S napnutými tětivami měly za to, že jsem bezmocná. Pomýlené bestie! Zákeřnost z jejích tmavých očí přímo dštila. A ty ostré rysy vyzařující odhodlání i zlobu. Neměly na tvářích žádné jizvy ani jiná dávná zranění. Zvláštní. Myslela jsem, že tu potkám bojovnice. Pozvedla jsem jednou rukou lidskou ženu, která byla stěží při vědomí. Měla silnou horečku, ale zatím žila. „Nabízím vašeho člověka, výměnou za Lovkyni!“ Některé z těch žen měly na rukou červené šátky. Ty s lukem měly převážně modré ale žena, která stála nejblíže u mě, jen na pahorku nade mnou, tak ta měla pásek černý a na něm jakýsi znak. V rukou na rozdíl od ostatních měla dva meče najednou. A u pasu pár špičatých dýk a ještě srolovaný bič. Udělala ještě krok blíž a stála na samém okraji útesu, jen kousek nade mnou. „Jak jsi přišla k té ženě, Agrono? A co jsi jí to provedla?“ „Nejsem tu pro to, abych ti vyprávěla o svých skutcích, lidská ženo!“ „Takže přiznáváš, že za to zranění jsi odpovědná... A nejen za to. Zabila jsi jednu Lovkyni a teď si jdeš pro další?!“ „Ne! Vaše vůdkyně je naživu.“ Zvláštní, všechny ty ženy po mých slovech překvapením lehce nadzvedly obočí. Úplně všechny! Pak ta jejich velitelka chladným hlasem pokračovala: „Nebudeme se zdržovat. Požaduješ tedy Lovkyni Parvati...“ Vůdkyně přešla k jedné další ženě s červeným páskem a začala jí rozdávat rozkazy. Ale ne v jazyce, kterému bych rozuměla. Po pár slovech ta černá žena významně pohlédla na mě, jako by mi chtěla dát najevo, že není tak hloupá, aby udělovala příkazy v jazyce, kterému rozumím. Červená žena odešla, propletla se mezi hromadami kostí, sešla dolů po pěšině a vydala se ve spěchu dál do tunelu vedoucímu na Pláně. Mezitím se černá vůdkyně obrátila na mne. „Mohu s tebou uzavřít obchod, ale žena, kterou máš s sebou, je malá protiváha. Přiveď mi První, tedy první Kasumi, tu která nás ostatní stvořila.“ Se Samaelem to šlo snáz. Obrátila jsem se na Shifru a pobídla jí. „Zdá se, že jsi své spolubojovnice špatně odhadla.“ „Nejsou to mé spolubojovnice,“ řekla Shifra a udělala pár kroků vpřed, blíže k plošině vedoucí nahoru k městu. „První chtěla předat Agroně dopis! Dopis, ve kterém jí nabízela spojenectví. Agrona dopis nemohla zavčasu přečíst – Azazel jej vzal a roztrhal. Ale teď už Agrona zná jeho obsah.“ „Stále stejný příběh!“ zařvala jsem na Shifru a zalitovala, že ode mne byla tak daleko. „Ale ona,“ ukázala Shifra na mě, „si myslí, že za touhle spouští, za zničením toho města stojíte vy! Že to není pravda?! Že jste neudělaly takovou hloupost?! Že ne?!“ Byla jsem zatraceně zvědavá na to, co mi ta lidská žena řekne. „Viděla jsem, kdo město zničil,“ pronesla. „Slyšela jsem, kdo se tím chlubil. A my to nebyly.“ „Lžeš!“ vyštěkla jsem a připravila se ke skoku. Dokážu vyskočit do takové výše, abych tu černou vůdkyni strhla dolů a zabila. „Nevíš, co mluvíš, Agrono. To kostěné město zbořila Calaea!“ „Ha, Calaea přeběhla na vaši stranu! Tak co se mi to snažíš naznačit, zbabělá ženo?!“
Ona se naklonila blíž ke mně a chladným hlasem pronesla: „Také zodpovídáš za tu čubku?“ ukázala na Shifru. „Také na sebe bereš zodpovědnost za vše, co spáchá? A nejen ona ale všichni netvoři pod Azazelovým vedením? Spíš se ptej sama sebe, ty čtyřruký blázne – k čemu ničit tvé město, když ti První nabízela spojenectví? Máš nás za takové hlupáky? Možná jsi hlupákem ty sama! To, že jsi poslední svého druhu, by tomu odpovídalo!“ „Ráár!“ zařvala jsem a vycenila na ni zuby! Zatnula jsem pěsti a za tu urážku byla připravena ji na místě zabít! „Nevíš nic o mých lidech!“ „A ty nevíš nic o nás!“ křičela ta žena. „Pak mluv, lidská ženo! Pověz svůj příběh, ale ještě než začneš – řekni mi jediné – kde je Calaea?!“ Vysoko nade mnou se ozvalo: „Blíž než si myslíš, Dělnice!“ Všichni jsme pohlédly nahoru skoro až ke stropu jeskynního sálu. Byl tam výklenek a v něm stála černá otrokářka Calaea s obnaženým mečem v rukou. „Ha, ha, měla by ses vidět, Dělnice! Jsi v pasti!“ „Ale ne v naší!“ zvolala lidská velitelka a pokynem ruky nakázala ostatním sklopit zbraně. „Dojděte pro Lucianu,“ nakázala, „zajměte Shifru a víc nic. Tohle se nás netýká.“ Nemohla jsem protestovat, ani jsem nechtěla. Jen ať si ty dvě vezmou. „Calaeo!“ zvolala jsem tak hlasitě, až se zvuk odrážel od stěn a byl slyšet daleko odtud. „Dnes pomstím vraždu mé matky i mého bratra, stejně jako vraždu všech ostatních, kteří zemřeli pod tvým bičem! Tak pojď, Nesmrtelná! Dnes se tě smrt nevyhne! Misendas al la morto, Calaea! Smrt přichází pro tebe!“ Pekelná žena se odrazila, ve vzduchu provedla přemet a dopadla na nohy jen pár metrů ode mne. Pevně jsem uchopila meč do horního páru rukou. Ona uchopila ten svůj – masivní široký meč s vyhloubenou drážkou uprostřed. Drážkou, kterou stékala krev, když meč zabodla do těla mých lidí. Kolem sebe jsme neměly mnoho místa. Ale pokud si lidské ženy myslely, že souboj se může odehrát jen zde dole, pak se pletly. Pro žádnou z nás by nebylo těžké se odrazit a vyskočit až nahoru k městu. Calaea se ušklíbla a otevřela ústa, ze kterých pomalu zlehka vyjela její vnitřní čelist plná slin. „Já věděla, že se přijdeš podívat na další zkázu města kostí...“ „Nejsem tu kvůli městu.“ „Až s tebou skončím, Dělnice, postavím si z tvých kostí latrínu.“ Zařvala jsem a ohnala se po ní mečem. Chtěla jsem jí svrchu přeseknout vejpůl, když ránu vykryla svým mečem, otočila se a udeřila mne pěsti do tváře. Uskočila jsem vzad, Calaea přešla do útoku. Vedla rány mečem zboku i svrchu. Mířila mi na boky i na hlavu a já jen ustupovala a vykrývala takřka nekonečný řetězec úderů. Toho netvora nešlo unavit a její seky kombinované s občasnými výpady byly tak rychlé, že jsem marně hledala skulinku na protiútok. Couvala jsem a poslouchala řinčení mečů. Calaea mě stále ne a ne zasáhnout, což se projevovalo na její vzteklosti. Vztekle řvala při každém úderu, do nějž vkládala obrovskou sílu. Přála si mě už konečně zasáhnout. Alespoň škrábnout - chtěla vidět moji krev. A uvidí ji. Kousla jsem se do rtu až se mi ústa naplnila trochou krve. Vyprskla jsem jí Calaee do tváře, což ji na nepatrný mžik zmátlo a já využila příležitosti. Přehodila jsem si meč do spodního páru rukou a vedla sek přes Calaeino břicho. Vzápětí jsem uskočila vzad, protože jsem věděla, že vyvalené vnitřností bestii nezastaví. Calaea se skutečně naprázdno ohnala mečem, ale pak také couvla, aby si prohlédla, co všechno jí z těla teče. Krom spousty krve a jater se jí ven vyvalily chuchvalce střev. Spodní rukou jsem jedno střevo popadla a trhla blíž. Přitáhla jsem si Calaeu k sobě a bodla ji špici meče mezi prsa. Musela jsem prorazit páteř. Mečem jsem opsala oblouk a v piruetě usekla překvapené Calaee hlavu. Zatímco se hlava otrokářky kutálela po zemi, její tělo nevzdávalo souboj. V rychlosti jsem musela vykrýt další její sek a raději uskočit. Hlava Calaey otevřela ústa a v nesnesitelném vzteku zařvala moje jméno. Její krvácející tělo se napřáhlo mečem nad hlavu a rozběhlo se proti mě. Jenže si Calaea
přišlápla vlastní střeva, zakopla a spadla na zem. Meč zařinčel a vypadl jí z rukou. „Agronooo!“ řvala její odporná hlava dál. Uschovala jsem meč do pochvy, teď už nebude třeba. Chytila jsem Calaeinu hlavu za vlasy a zvedla ji. „Agrono!“ vycenila zuby a vystřelila proti mě své vnitřní čelisti. Musela jsem ucuknout hlavou, jinak by mě pokousala v obličeji. Teď zacvakala zuby naprázdno. Její tělo se mezitím zapřelo o zem. Musela jsem si pospíšit. Z brašny jsem vytáhla Glemka. Hned začal cenit zuby, skoro tak jako Calaea. Vrazila jsem jí ho do úst, načež se jí Glemk zakousl do jazyku a začal se nafukovat. V ten moment Calaea pochopila – pochopila, že poslední Agagar právě pomstil svůj národ. Jak se Glemk nafukoval, roztahovala se Calaeina hlava i lebka do nechutných rozměrů. Hlava Calaey se nejprve nafoukla do takové míry, až jí oči vylézaly z důlků. Za jejího neustálého řevu plného nenávisti se oční bulvy vyvlékly, vystřelily a visely z důlků ven. Nemohla už ani řvát nenávistí. Pak se z útrob její nechutné nafouklé hlavy ozvalo radostné: „Glemk!“ A v zápětí netvor explodoval. Calaein řev v mžiku ustal. Její lebka zevnitř praskla a rozletěla se do všech koutů sálu, zatímco zbytky hlavy poleptala extrémně silná kyselina. Ta rozleptala mozek během pár sekund. A Calaeino tělo definitivně padlo k zemi. Pohlédla jsem na černou Kasumi. Snad jsem čekala na její tváři zklamání, snad údiv, ale to jsem se přepočítala. Jako kdyby se jí souboj nijak netýkal. „Jaký je to pocit?“ optala se mne bez špetky zaujetí. Nemusela nic říkat. Otrokářka padla. Calaea Nesmrtelná, právě zemřela. Pomstila jsem svůj lid, svůj národ a svou matku! „Tolik let otroctví...“ pronesla jsem zasmušile. „To za svobodu jsme bojovali, za náš národ a proti utlačovatelům. Ona byla jedním z nich.“ „Jedním z nich...“ zopakovala ta žena. „Ano. Jen jedním z nich.“ „A tak se hodláš vrátit a dál sloužit těm zbylým?“ Mlčela jsem. Hledala sílu se rozhodnout. „My, Kasumi,“ pokračovala ta žena,“ dbáme na čest. Čest to je něco, co nám velí chovat se dle morálních hodnot. Čest je něco z čeho vzrůstá hrdost, síla, moc i jedinečnost. Víme, co je správné a dle toho jednáme. Naše vůdkyně, První Kasumi, nám ublížila. Ano, zachovala se vůči nám ostatním zle. Přesto – zpráva o tom, že žije, nás těší. Ona totiž není jen naše bývalá vůdkyně. Je to symbol. Symbol vůle a vzdoru. Máš v sobě něco takového, Agrono?“ „Jak se to projevuje?“ optala jsem se. „Ta vůle a vzdor. Vaše vůdkyně je zmrzačená, tak o jaké vůli a o jakém vzdoru to mluvíš?“ „Ona vzdoruje Stvořiteli.“ „Co?!“ vyhrkla jsem. „Stvořitel jí nutí před ním pokleknout. Ona odmítá, tak jí mrzačí. A ona... vzdoruje dál. Tohle je čest, Agrono.“ „Stvořitel se probudil?! On stojí proti vám?! Tak jako se postavil proti Agagarům, když žádali jeho pomoc a podporu?! Ale Stvořiteli nemůžete vzdorovat! On je bůh!“ „Bůh nebo ne, První mu vzdoruje. Ta zmrzačená žena bez nohou a bez uší mu vzdoruje! Nemíní se před ním sklonit! Odmítá jeho manipulace, jeho hrozby, jeho zoufalé činy.“ „Nemáte naději,“ pronesla jsem a bohužel cítila smutek. „Nemohu stát na vaší straně.“ „Proč?!“ zvolala ta žena. „Máš strach? Bojíš se smrti?!“ „Více než čehokoli jiného. Moje smrt zničí celý národ, který tu byl dlouho před vámi! Nemluv tu o strachu, ženo jménem Kasumi!“ řekla jsem. „Raději tisíc let otrokem, než jeden den člověkem. Raději tisíc let ovcí, než jeden den lvem. Mám jiná měřítka a jiné hodnoty. Také bys tak mluvila, být na tom světě poslední.“ Ta Kasumi seskočila dolů s obnaženým mečem a postavila se mi. Já si v duchu přemítala ten okamžik, kdy Glemk roztrhal lebku Calaey. Jak dlouho na tomto světě byla? A jak dopadla? „Nechceš bojovat?“ tázala se žena Kasumi.
„Mezi námi žádný spor není. Zmýlila jsem se. Ale mezi vámi a mým pánem konflikt je. Stále. Možná se naše meče brzy zkříží. Pověz mi jednu věc, ženo. Proč vaše vůdkyně bojuje proti bohovi, když nemůže zvítězit? Jaký to má smysl?“ „Protože chce raději zemřít jako svobodný člověk, než žít jako otrok. A teď pověz ty mě, Agrono. Proč se tvoji lidé postavili Azazelovi?“ „Protože...“ Sklopila jsem meč a pokynula té ženě. Dlouho mi trvalo znovu pozvednout hlavu. Dlouho, předlouho jsem shlížela na své paže. Paže s okovy na zápěstích. S řetězy a s bičem trhajícím maso z našich zad. Ta žena zatím hovořila dál. „Jsi poslední svého druhu, Agrono. Chceš žít věčně, ale ani bohové tak dlouho nežijí. Každým dalším staletím, každým rokem i každým dnem tvůj národ přežívá déle a déle v tvé osobě. Zní to krásně. Ale jednou stejně zemřeš a na toto místo přijdou jiní. A tak si budou ti, co přijdou po tobě, možná pamatovat, že svého času tady na tomto místě celá tisíciletí žil národ Agagarů. Nejprve ho tvořily stovky mužů a žen, poté jen jedna válečnice. ‚Co to bylo za lidi?‘ zeptá se jeden druhého. A on odpoví: ‚Byli to otroci.‘ Myslíš, že si tím zajistíš nesmrtelnost, Agrono? Myslíš, že tímhle dáš těm, co sem přijdou adekvátní zprávu o svém lidu? Tohle jim chceš sdělit - my, Agagaři, jsme se narodili jako otroci, žili jsme jako otroci a dobrovolně jsme vyhynuli jako otroci. Tohle je tvá zpráva? Jen zbytečný národ sluhů, který nestojí ani za zmínku? Přesně to teď jste a přesně to budete až do konce věků.“ „Pleteš se, Kasumi. Po mě tu zůstane třeba Aréna. To je dílo našich lidí. Krásné dílo.“ „Povím ti jeden starý příběh z našeho světa, dobře? Kdysi prý žil mocný král, co si říkal Gilgameš. Vybojoval mnoho bitev, postavil slavné město a obehnal ho gigantickými hradbami. Ale jednoho dne mu došlo, že stárne, a když zemře, co po něm zbude? Tak se vydal hledat nesmrtelnost. Nenašel ji, a když se vracel domů, do města a spatřil hradby svého města, tehdy pochopil, že on už nesmrtelný je, protože to, co vybudoval, tu zbude ještě dlouho poté, co zemře. Hezký příběh, že? Ale má jednu velikou trhlinu – ten král žádné hradby nikdy nepostavil. Nebo myslíš, že skládal kameny po boku svých sloužících, až z nich byla hradba? Ale přesto je pamatován jako ten, kdo ty hradby postavil. Myslíš, že si někdo bude pamatovat na hrstku čtyřřukých upocených dělníků nebo spíše na Azazela sedícího na svém trůnu a šlehajícího vás bičem? Takhle ten král stavil hradby. A teď mi znovu pověz, Agrono – až ty zemřeš, co po tobě zbude? Ty a jedině ty teď utváříš podobu celého svého národa. Není to snadný úkol, nezávidím ti ho. Ale zatím svůj národ vedeš tak, aby po něm v budoucnu neštěkl ani pes, aby se na něj zapomnělo a on zahynul navěky. To, jestli budeš živořit jako otrok ještě dalších tisíc let na tom nic nezmění. Co je v Pekle tisíc let?“ „Ty si opravdu myslíš, že... že dělám chybu? Kdysi jsem se chtěla pomstít. Přišla jsem do Arény s tím, že Azazela vyzvu a zabiju. Ale on mě řekl, že tím můj národ zahyne, protože pak se proti mě postaví všichni a co bych sama zmohla? Tuhle chybu udělali i moji lidé. Vymanili se z okovů na pár dní a pak všichni zemřeli. Dokonce... mou vinou.“ „Agrono, tohle je poprvé, v celé historii Pekla, kdy sem vpadli lidé a postavili se samotnému Stvořiteli. Navíc jsou démoni rozhádaní. Navzájem se nesnášejí. Situace se změnila. A ty nejsi sama, dokonce můžeš odejít nahoru do našeho světa. Teď jsme tu my a máme silnou armádu! Znovu už k tomu nemusí nikdy dojít. Může trvat statisíce let, než sem vkročí další lidská noha. A to už může být pro tebe a tvůj národ pozdě. Pochybuji, že si tě Azazel chce hýčkat až do konce svých dní. Stát na jeho straně může tvůj národ zahubit, dokonce dřív než si myslíš. Ale nejde jen o život a smrt. Jde o tvůj národ. Prozatím jsou to nicotní otroci. Pro všechny tady okolo jsou to obyčejní zbyteční pohrdání hodní otroci. Ani pro nás nejste víc. Tím spíše, když vidíme První, jak stále vzdoruje Stvořiteli a srovnáme to s tebou. Pověz nám, Agrono - budeš první svobodnou Agagarkou nebo poslední otrokyní?“
Už jsem se nepotřebovala rozmýšlet. Můj národ si zaslouží víc. Já jsem za něj zodpovědná. „Budu obojí!“ řekla jsem. „A budu pamatována jako ta, která pomstila svůj národ!“
VIII – Bitva dvou světů Vdechnul jsem tvému národu život, dal mu jasný cíl a poslání. Jak si vůbec dovoluješ zřeknout se svého údělu? A kde bereš tu drzost postavit se samotnému Peklu?! Zapomněla jsi už na osud tvých zrádných bratří a sester?! Tak si ho brzy připomeneš! Zapamatuj si dnešní den, Agrono, protože to bude den, kdy se Peklo znovu zalije krví Agagarů. Bude to den, který tvůj národ nadobro smaže z tohoto světa. Byl osmý den... Když Stvořitel stvořil Místo moci. Ozvěny Stvořitelovy
AgronA „Ale já to vědět musím!“ praštila jsem pěstí do stolu, až zapraskal. „Před hodinou,“ křičela Kasumi s černým páskem na paži. „jsi byla naším nepřítelem! A teď chceš znát naše plány?!“ „Myslela jsem, že mi důvěřuješ!“ „Důvěru si musíš zasloužit! Zatím se ti to nepovedlo.“ Zavrčela jsem zlostí, ale... musela jsem jí dát za pravdu. Do látkového stanu ve spěchu vešla další Kasumi, s červeným šátkem. Ona a jí podobné si prý říkaly Tetsui a tvořily páteř armády. Vyznat se v těch jednotlivých Kasumi bylo jen o chlup lehčí než se vyznat v Azazelových netvorech. Tedy v netvorech stejného druhu. Jistěže rozeznám mozkosaje od glemka, ale jednoho mozkosaje od druhého?! „S Lucianou je zle,“ spustila ta Kasumi hned. „Má horečku. A to vedro jí taky neprospívá. Nemáme tu analgetika. A ona není zvyklá na takové podmínky. Potřebuje lékařskou péči. Mám ji nechat odvézt do Shambaly?“ „Udělej to,“ rozhodla černá velitelka bez zaváhání. Asi bych k tomu měla něco říct... „Je mi to líto,“ pronesla jsem omluvně. „Kdybych věděla, že teď budu stát tady bok po boku s vámi, neublížila bych jí.“ Netečný pohled zdejší velitelky, té černé, co si říkala Bushi, dával najevo, že mi rozhodně neodpouští. Chápala jsem ji. My Agagaři máme paže čtyři. Přijít o jednu dlaň není tak strašné, ale co lidé?! Červená mluvila dál. „Je tu ještě jedna záležitost. Týká se Shifry. Tvrdí, že by nad ní mohl Azazel převzít kontrolu, tak jako tehdy v táboře. Zjistil by, jak se situace změnila a ještě by nás skrze ni ohrozil.“ „Neohrozí...“ dodala Bushi a vyrazila rázným krokem ven ze stanu. „Už to nestihne!“ Následovala jsem obě dvě ženy ven. Vojenský tábor na Pláních Zmaru postavený v zákrytu u paty skalní stěny. Byl tu stín, ale přesto bylo všem ženám horko. Měly na sobě lehkou koženou zbroj. Paže holé, lýtka a stehna téměř také. Na všech končetinách se jim vlnily svaly pokryté zpocenou kůží. Připadaly mi slabé a křehké, pořád však mnohem silnější než jaká byla Cura. Prošly jsme mezi pár stovkami žen, které se cvičily v boji. Zajímal mě jejich
způsob boje, to ano. Byly to křehoučké ženy, navíc ve slabých zbrojích, ale podle všech těch póz, seků, úskoků, piruet a akrobatických pohybů bylo zřejmé, že tyhle ženy se spoléhají na rychlost a přesnost. A možná také na své zbraně. Ovládaly podivné meče. Nesekaly s nimi přímo a silou, zato prudce a zároveň tak lehce. Zbraní dokázaly opsat oblouk kolem sebe během mžiknutí oka. Rukojeť meče často svíraly oběma rukama a mnohdy jej držely u těla, zato ve výši očí. Dokázaly velice rychle přecházet z jednoho bojového postavení do druhého. Hrály si s mečem jako s hračkou. Zvláštní... asi desítka žen s černými pásky stála v kruhu a vzájemně si pohazovala s podivnou zbraní. Vypadala jako tyč a na obou koncích byla mírně zakřivená čepel. Jedna z žen tu zbraň vždy roztočila nad hlavou, pomohla si několika otočkami těla a vrhla ji proti protější ženě. Ta roztočené ostří vždy mistrně zachytila, přestože se nezdálo, že to vinou rychlosti, jakou čepele rotovaly je možné. Měly postřeh a opravdu se zdály být vycvičené. Opodál další černé ženy roztáčely nad hlavami řetězy ukončené velkou silnou železnou koulí. Neměla jsem ale moc času pozorovat ty zvláštní ženy a jejich ještě zvláštnější zbraně. Musela jsem následovat jejich velitelku. Mířily jsme k dalšímu stanu, když se vysoko nad námi objevil stín, který sem nepatřil. Mohutný stín prolétající nad krajinou. „Salazar!“ poznala jsem černou bytost s roztaženými křídly. Zdálo se, že klesá. Černá Kasumi neváhala ani vteřinu. „Připravte luky! Drak!“ Ruch v táboře vzápětí zesílil, to jak všechny ženy nechávaly své práce, spěchaly do stanů pro dlouhé luky a hledaly vhodnou palebnou pozici. I mě do rukou někdo vrazil luk. Základ z ohebného, ale slabého dřeva, tětiva z... nevím, ale střívko to nebylo. Sotva metr a půl dlouhý luk a malinký šíp s ostrým ocelovým hrotem přetřeným zelenou tekutinou. „To je zbraň pro děti!“ zařvala jsem. „Tímhle chcete sestřelit Salazara?!“ „Palte!“ zařvala černá a vzápětí všechny ženy vystřelily. Všechny až na mě. Nač plýtvat šípy? Stěží dostřelily do takové výšky a Salazar beztak zavčasu změnil směr, vznesl se výš a mířil jinam. Pouze jsme ho odehnaly, nic víc. Zdejší velitelka okamžitě zaúkolovala jednu z žen, aby nasedla na koně, vypravila se do ležení u Studny a varovala všechny tábory po cestě. Škoda, že mne pak ta velitelka odvedla jinam. Ráda bych viděla lidské koně. Myslím, že budou vypadat jinak než ti naši, co jim na hlavách chybí kůže. Mířily jsme ke stanu, u nějž klečela s černým šátkem na očích Shifra. Netvor Shifra! Hlídala ji dvojice Kasumi, které ji zřejmě vynesly ven a čekaly na příchod vůdkyně. „Co s ní?“ zeptala se jedna strážkyně. „Zabij mě!“ zamumlala Shifra. To velitelku udivilo. Strhla jí šátek a pohlédla do tváře netvora Shifry. Hm, přišlo mi zajímavé, že Shifra i Kasumi jsou si velice podobné. Stejné vlasy, skoro stejná barva pleti, podobný tvar obličeje i úzké šikmé oči. Akorát Kasumi byla urostlejší a Shifra zase o trochu vyšší a prsatější. Přesto – ta podoba! A přeci stály proti sobě! Na povrchu to asi nebývá tak, že podobní lidé spolu spolupracují. „Zabij mě!“ zopakovala Shifra. „Je to jediná možnost. Dobře to víš. Azazel se bude divit, proč se nevracíme, nesmí zjistit, k čemu došlo.“ „Ty chceš zemřít?!“ divila se Kasumi. „Ty?! Zrovna ty?!“ „Zařídila jsem, aby Agrona přišla sem k vám a vy s ní mohly jednat. Nebýt mě, střetly byste se až na bojišti a tam už by bylo pozdě na hovory o zradě a věrnosti. Můžeš mi poděkovat nebo na mě plivnout, mě na tom nesejde. Pokud v sobě máš kouska cti, pak musíš uznat, že jsem vám pomohla zničit Peklo! Učinila jsem krok k cíli mé matky! Že ten cíl koresponduje s vaším cílem je jen souhra okolností, nehledej v tom nic osobního. Není důležité, zda svůj úkol přežiju, důležité je, že dojde naplnění! Ale pokud mě necháte žít, mohu všechno jen zkomplikovat a proto – žádám tě, Kasumi, abys mne zabila! Udělej to!“
Vzápětí se černá vůdkyně obrátila na mě. „Když ji zabijeme, pozná to Azazel? Koneckonců je to přece jeho...“ vrhla pohled na Shifru, „...netvor.“ „Azazel většinu netvorů vytváří podle schématu. Proto máme tisíce mrtvých ořů, tisíce kamenných obrů, tisíce hadic... Všichni tihle byli zrozeni z duší a stínů živých bytostí, hlavně lidí. Ale Shifra byla pro Azazela cenná v mnoha směrech, a tak si dal záležet, aby ji uchoval takovou, jaká byla. Upsala se mu a tak ji získal pro sebe. Upsání se Peklu je zvláštní úkon. Azazel získá člověka v podobě, jakou měl, když se upisoval. Získá i jeho duši a samozřejmě Stín, který tak svým způsobem ukradne Lilith, jež by na něj měla mít nárok. Ale schopnost, kterou člověku Azazel propůjčil výměnou za smlouvu, tak tu si s sebou mrtvý člověk nepřinese. Je to zvláštní proces a Shifra je nyní netvorem, je Azazelovým sluhou, avšak má stále jen svoji duši a Stín. To třeba Calaea se prý skládala z osmi tisíc Stínů a dvojnásobku duší. Ten poměr je kvůli tomu, aby Stíny nezískaly převahu a aby výsledek příliš nepodléhal emocím. U většiny dnešních netvorů už ten poměr dávno neplatí, protože Azazel nemá tolik duší nazbyt.“ „To vysvětluje fakt, že ty slavní netvoři jsou tupá zvířata, co chtějí jen zabíjet, žrát a šukat. Rozumím.“ „Samaelovi hlídači portálů byli mnohem, mnohem inteligentnější. Mnoho z nich znalo i vaši řeč, umělo přemýšlet, uvědomovali si sami sebe... Azazel vždy upřednostňoval poslušné sluhy. Netvorů jako byla Calaea má jen pár, ale stačilo mu to.“ „Možná doteď...“ procedila domýšlivě ta Kasumi. Věřila ve své vítězství. Doufám, že se nepletla. Zkoumavě pohlédla na Shifru a přemýšlela nahlas. „Shifra má jednu duši a jeden Stín, ale přestože jsme v Pekle, kde jsou Stíny silnější, žádným emocím nepropadá. Proč ne?“ „Je to přece její Stín. Možná se teď Shifra chová více podle pocitů a emocí, ale Stín, který má v těle je pouze odrazem jí samotné.“ Kasumi vrhla rychlý pohled na dokonale klidnou Shifru. Pak dodala: „Kde nic není, ani smrt nebere. Chápu. Ale to není všechno. Azazel rozdává lidem dary výměnou za upsání se Peklu. Shifra se upsala také, ale nezdá se mi jiná.“ „Ani nemůže být. Ten dar skončil v momentě, kdy vydechla naposledy. Pochop, že dar je jen dočasná záležitost, končící smrtí, kdy je naplněna druhá část smlouvy.“ „Dobře, ale pokud dokáže Azazel propůjčovat lidem takové dary jako je nadlidská síla, nač tolik materiálu na tvorbu netvorů? Kolik že duší měla v sobě Calaea? Šestnáct tisíc?! A co v ní bylo tak zvláštního? Síla, vytrvalost, dlouhověkost... Jedna čelist navíc a schopnost žít i se smrtelnými zraněními? Tohle všechno stojí šestnáct tisíc duší?!“ „Zkusím ti to vysvětlit, tak dávej pozor.“ Už jen po těchto slovech jsem si všimla, jak zlostně zatnula čelist. „Jestliže Azazel propůjčí lidem výměnou za smlouvu třeba nadlidskou sílu, jeho kouzlo stále trvá. A protože trvá, stojí to Azazela energii. Kouzlo samo o sobě fungovat nemůže. Když si vezmeš kolik nestvůr má, nemůže je obdarovat mocnými kouzly, vždyť by se připravil o veškerou moc. Ale díky použití tolika duší a Stínů, může svoji moc nahradit a ušetřit energii.“ „Takže kouzla trvají dokud je nezruší ten, kdo je seslal...“ „Nebo dokud nezemře. Vás Shaira obdarovala věčným mládím, že? Tohle kouzlo trvá, protože zabraňuje toku času. Ale kdyby vám například vyléčila zlomeninu, pak vaše kost sroste a kouzlo už dál není. Léčba skončila. To samé nadlidská síla. Pokud Azazel dopomůže nárůstu svalů a zpevnění kostí, kouzlo skončí, ale pokud ta síla pramení přímo z toho kouzla, pak to kouzlo musí fungovat nadále a mezi ním a sesílatelem musí být nějaké pouto. Magie sama od sebe existovat nemůže. To je přece jasné, ne?“
„Myslím, že tomu začínám rozumět... I artefakty jako jsou černé koule nebo portály fungují na bázi magie jen proto, že na ně působí kouzlo jejich pána. Jinými slovy... pokud Azazel zemře, Studna se uzavře... To je ale zásadní zjištění!“ vykřikla Kasumi. „Ne, ne, to ne.“ Rozhazovala jsem rukama. Už mě její hloupost začínala doopravdy vytáčet! „Jak můžete napadnout Peklo, když ho vůbec nechápete?!“ obořila jsem se na ni. „Není snadné tuhle zkurvenou zemi chápat...“ zavrčela zlostně Kasumi. „Tak za prvé, Studna je dílo Stvořitele! Myslela jsem, že znáte Dvanáct ozvěn Stvoření světa. Za druhé, náš i váš svět musí být plný artefaktů s magickou mocí. Ty artefakty jsou kouzly provázané a budou až do doby než bude artefakt zničen nebo rozbit, nebo opotřebován... Ten artefakt neživí žádné kouzlo, on sám je magický!“ „Dobře... proč tedy nemůže netvora živit kouzlo, když je jeho tělo vytvořeno pomocí magie? Podle té tvé pseudologiky by to jít mělo!“ „Ty si myslíš, že žádný netvor nemá magickou moc?! A co Princové Pekla? Ale Azazel přece neobdaruje velkou magickou mocí všechny netvory! Má slabé i silné a proč? Protože má jen omezené zdroje! Třeba Calaea magickou moc měla. Viděla jsi, jak žije i bez hlavy, ne? Ale takový mozkosaj magii vůbec neovládá. Možná ti to přijde zvláštní, ale stvořit mozkosaje není zdaleka tak drahé, co do počtu duší, jako vyrobit nějakou magickou věc. Věděla jsi, že vůle pramení z duše a že z vůle pramení magie?“ „A jakou duši asi tak mají ty artefakty?“ „Jsou přece tvořeny z duší! Z mnoha duší. I Samaelovy portály do vašeho světa jsou z duší.“ „Protiřečíš si, Agrono!“ zlobila se dál. „Pokud potřebuješ na magické artefakty duše, co Lilith? Co dělá ona, ona která žádné duše nemá? Jak podle tvé logiky vyrobí Lilith například černou kouli?!“ „Koule je tvořena Místem moci. A to ze Stínů. A co jsou Stíny?“ „Odrazy duše...“ pronesla Kasumi zklamaně a snad konečně to pochopila. Pochopila snad i to, že Stín má nižší hodnotu než duše. Lilith potřebuje mnohem víc Stínů, aby vytvořila přibližně to samé, co Samael z duší. Podle Kasumina otráveného výrazu by byla snad radši, kdybych se pletla. Samozřejmě, že Peklo je složitý svět, který jistě funguje na jiných principech než svět tam nahoře. Kdyby mi Kasumi důvěřovala, stačilo by jí slyšet, jak se věci mají a nezajímalo by ji, proč se tak mají.
Opět pohlédla na Shifru, která zaujatě poslouchala. „Znovu se zeptám, začala zase ta velitelka, „až Shifře useknu hlavu, Azazel to nepozná...“ „Azazel se může na netvory napojit a ovládat je. To on je stvořil a tuhle pojistku si zamiloval. Kolikrát nám Agagarům říkal, jak moc ho štve, že nemůže ovládat i nás. Dokud se Azazel nebude chtít s Shifrou spojit, aby zjistil, že to nejde, nic nepozná. Ale proč ji chceš zabít?“ Kasumi se poušklíbla. „Těch důvodů je mnoho. A ani jeden se tě netýká.“ „Ale copak nestojí na naší straně? Máte tak velkou armádu, že můžete zabíjet jeden druhého? Shifra nám ještě může být ku prospěchu. Dokázala to už dostatečně nebo snad ne? Jedno ti povím, Kasumi – i my Agagaři jsme v dobách vzpoury vedli spory mezi sebou. A ty spory byly jednou z příčin, proč jsme padli. Mám pro tebe návrh – odvez Shifru do vašeho světa. Tam na ní Azazel nemůže.“ Velitelka si změřila Shifru dalším ostrým pohledem. To bylo na těchle lidech zvláštní – jak drsně se dokážou tvářit. Připadalo mi to úsměvné. Moje temné oči a výrazné nadočnicové oblouky také utváří můj výraz tvrdé válečnice, až na to, že já jsem doopravdy tvrdá. Tihle lidé jsou stále jen křehcí človíčci. „Dobrá...“ pronesla otráveně velitelka, jakoby říkala, že nejraději by Shifru viděla s mečem v zádech. „Odveďte ji nahoru. A cestou vzkažte, aby se Parvati vrátila, pokud už stihla vyrazit
na cestu.“ „Mám lepší nápad,“ přihlásila jsem se ke slovu. „Co zase chceš, Agrono?!“ vyštěkla na mě. Byla ze mě tak neuvěřitelně otrávená... Žádná úcta, žádné uznání, ale ani strach nebo podřízenost. Musela jsem jim být odporná, ale přes to všechno... copak si za to nemohu sama? „Říkala jsi, že chceš, abych ti prokázala svoji důvěru. Co kdybych z Arény přinesla vaši vůdkyni, tu jak vy říkáte ‚První‘ a napravila svoji chybu? A k tomu vám přinesu ještě její Slzu krve.“ Aniž by pohnula brvou, položila mi vzápětí otázku: „Ty na to potřebuješ Parvati?“ „Mám takový plán... Můžeme pohovořit mezi čtyřma očima?“
Zápis první – O počátcích národa stavitelů... V Pekle plyne čas pomalu a o to nicotnější význam má. Říká se, že Agagaři byli na tomhle světě od pradávna, že jsme skoro stejně staří jako Azazel, Lilith a Samael. Skutečně, je tomu tak. Jedna Ozvěna o tom podává svědectví. Asi se ptáš, jak je možné, že náš národ dělníků je starý miliony let a přitom Peklo vypadá, jak vypadá. Naším původním posláním, naším smyslem bytí podle Vládce, bylo pomáhat vyšším démonům budovat Peklo. Měli jsme sloužit Azazelovi, strážci Pekla, ale měli jsme budovat Peklo pro všechny. Lilith nás odmítla, Samael nás odmítl, a tak jsme se stali výhradně dělníky Azazela. Teď to říkám v jediné větě, ale podle legend trvalo našemu národu desítky let, než konečně mohl začít naplňovat svůj osud. Těžili jsme kameny, železo a minerály a stavěli jsme. Traduje se, že Agagaři v Pekle vystavěli paláce, věže, celá města! Peklo je obrovské na plochu i na výšku a my stavěli budovy tak veliké až se dotýkaly samotného Oka našeho Stvořitele. Tato sláva trvající celé generace… Agagaři totiž také stárnou, byť jejich život trvá tisíce let, neměla dlouhé trvání. Azazel totiž v jeden den rozhodl všechny stavby zbořit. V legendách se to vyprávělo tak, že jsme se svými stavbami dotkli samotné velkoleposti Stvořitele a ten nařídil nás potrestat. Možná ale sám Azazel opovrhoval námi, nižšími bytostmi, a nedokázal překousnout, jak vyspělá jsou naše díla. To, co tvořili naši předci, měli jejich potomci bořit. Tehdy naše postavení kleslo na mrzkou úroveň, z níž jsme se nikdy nedokázali vymanit. A když bylo po mnoha letech vše zbouráno a odkaz Agagarů zůstal jen ve vyprávěních, Azazel nám nařídil Peklo opět vybudovat. Tehdy to pro nás byla neuvěřitelná sláva a všichni věřili, že Stvořitel nám za naši neuváženost odpustil. Mysleli jsme, že nám dal druhou šanci. Postavili jsme už mnohem menší stavby a radovali se z každé z nich. Opěvovali jsme Stvořitele i našeho pána Azazela. A když bylo hotovo, když Azazel pohlédl na naše lesknoucí se dílo, hotové veleměsto, opět šokoval celý lid, protože nařídil stavby zbourat. A tak se psala historie Agagarů. Generace budování a generace ničení. Nekonečný koloběh, ze kterého vzešel náš osud. Dělníci, kteří nikdy nemohou s hrdostí pohlédnout na své dílo, neboť ho ještě v den postavení musejí začít bořit. Díla, která byla před svým postavením, ba ještě před položením základního kamene odsouzena k zániku.
Oko našeho Vládce se už zavřelo, když do tábora dorazil vůz tažený koňmi. Konečně jsem měla možnost prohlédnout si ta zvířata. Skutečně se od mrtvých ořů lišili v mnohém. Například tak, že vypadali živě. A také měli jen jednu hlavu! Přesto z jejich pohybů, hlasité ržání a vytřeštěných očí byla znát podrážděnost a nervozita. Báli se tohoto místa. Z vozu přetaženého plachtou, chránící vše uvnitř před žárem Oka vystoupila slavná Lovkyně
Parvati. Zatímco další Kasumi začaly z vozu vynášet sudy plné čerstvé pitné vody, já si mohla prohlédnout mohutnou černou ženu. Černou ženu! Zvláštní... nenapadlo by mne, že člověk může být tak černý a hlavně – tak velký! Oproti drobounké Cuře byli i Kasumi mohutné a udělané, ale s rozložitostí Lovkyně se měřit nemohly. V obličeji se jí pomalu hojily ošklivé tržné rány, ale jinak byla moc hezká. Dlouhé lesknoucí se černé vlasy, vlídné ač smutné zelené oči a hlavně zdravé silné tělo. Jistě tvořila elitu celé této armády. Nezlomná a nezkrotná válečnice ze světa lidí. Nevyzařovala z ní ale taková moc, jakou bych čekala. Spíš smutek a strach. Obojí dohromady. Kasumi ji dovedly až ke mně a já mohla srovnávat její tělo s mým. Jedna Kasumi poukázala na mě a černé ženě řekla: „To je Agrona. Vysvětlí ti co a jak.“ „Ehh...“ zděsila se Parvati. Asi o mne už něco málo zaslechla. Chvíli se nervózně rozhlížela po ostatních, jako kdyby jí snad měli poskytnou ochranu. Ve skutečnosti se o ni nikdo nezajímal. Potom se uklonila a natáhla přede mě ruku. „Ráda tě po-poznávám,“ koktala. „Nevypadáš na to,“ dodala jsem a potřásla si s ní rukou. Prý je to lidský zvyk. Podivný zvyk, který by dával smysl, kdyby si oba lidé pevně stiskli pěsti a změřily síly. „Eh... proč... proč mě sem přivedly? Co ode mě chceš?“ Udiveně jsem pohlédla na ty ženy, které ji přivezly. Zdá se, že vysvětlování si opravdu odpustily. Místo toho spěchaly hned k velitelce, která stála opodál. Jedna z Kasumi spustila: „Velitelka Tetsui nás pověřila najít Calaeu. Ale nikde není k sehnání.“ „Tu už ani neseženeš,“ odvětila velitelka Bushi, „leda bys měla škrabku a kýbl.“ Ty dvě už odcházely stranou, ale pořád probíraly důležité věci. Ta, co právě dorazila říkala: „Také nás navštívil Samael. Velitelka Tetsui s ním promluvila.“ „Viděly jsme tu draka, ano. Letěl k ležení u Studny a poté mířil zpátky.“ „Mám nové instrukce, vyložím ti je ve stanu.“ Už zašly do stanu a já neslyšela, o čem si dál povídají. V táboře byl hrozný hluk a moje citlivé uši vnímaly každé slovo, i každý namáhavý vzdech a švih mečem. Nedokázala jsem rozlišit, co si ty dvě říkaly. Vzala jsem slavnou Lovkyni do jeskyně k mému městu. Bude tu bezpochyby větší klid. Našly jsme si nějaký klidný kout daleko od ostatních lidí. Za zříceninou hrobky, ano, to bylo dobré místo. Nedaleko tekoucí lávová řeka dobře osvětlovala okolí. Pobídla jsem Lovkyni, aby se posadila. Třásla se a chvěla. Zimou určitě ne. Ale přece by se slavná hrdinka netřásla bolestí nebo dokonce strachy! Posadila se a smutně pronesla: „Chcete mě obětovat?“ „Jak jsi na to přišla?!“ udivilo mě. „Potřebuji tvoji pomoc, ale umřít při tom nemusíš. Znám způsob, jak z Arény dostat vaši vojevůdkyni.“ „Kasumi Sato?!“ zvážněla Lovkyně ještě víc. „Ona snad žije?“ „Radostná novina, že ano? Dostaneme ji zpátky k vám do tábora. Ale budu potřebovat tvoji pomoc, Lovkyně.“ „Neříkej mi tak. Jsem jen Parvati.“ „Dobře, pokud máš raději tohle jméno, pak ti tak budu říkat. Tedy, můj plán je následující. Azazel mne poslal, abych tě jemu přivedla. Musíme se tedy držet jeho plánu, aby neměl podezření. Dovedu tě k němu a získáme Kasumi i její Slzu krve. Zpátky utečeme stejnou cestou.“ „Ale co když nás Azazel chytí? Co když mě zabije?!“ „Jsi přece Lovkyně! Copak se bojíš pár šrámů? Možná tě bude Azazel chvíli mučit, zatímco já z jeho komnaty získám Slzu. Potom půjdu za tebou a oznámím mu, že k něčemu došlo. Třeba že lidská armáda útočí. Nebude mít na tebe čas a já tě osvobodím. Popadneme Kasumi a unikneme. Bude to boj, takže si protáhni svaly. Meč ti pochopitelně dát nemůžu a
možná nebude čas obstarat ti nějaký v Aréně, takže se musíš spolehnout na hrubou sílu.“ Hm, jak jsem si tak prohlížela tu Lovkyni, přišlo mi, že má snad obavy. „Jsi v pořádku? Nejsi nemocná?“ chtěla jsem se ujistit. „Já přece...“ zalapala po dechu, „vždyť mě zabijí!“ „Mluvila jsem o tom plánu s velitelkou tábora a ta mě ujistila, že ti mohu naložit jakýkoli úkol, i kdybys přitom měla riskovat život.“ Nevím, co jsem řekla špatně, ale Parvati sklopila hlavu mezi dlaně. Myslím, že se dokonce rozplakala. V ten moment jsem ji chytila za rameno a zatřásla s ní. „Vzpamatuj se, slavná ženo! Abys zachránila vojevůdkyni, musíš přece riskovat, ale ten risk za to stojí! Alespoň ukážeš Azazelovi, že se nebojíš a že Lovkyně jsou připraveny srazit jeho říší na kolena. Připrav se a já si zatím půjdu odpočinout. Vyrazíme do hodiny.“
Nechala jsem mocnou Lovkyni na okamžik o samotě a vydala se zpátky k táboru. O čem to ty dvě ženy mluvily? Co má s nimi co společného Samael? Zajímalo mne to. Samael je přece nepřítel! Můj rozhodně ano! Už jsem se blížila k východu, když se k mým uším dostal dlouhý táhlý zvuk. Znělo to jako... jako... když se mocně foukne do měchu, pokud je měch rozbitý a má díru na boku. Spěchala jsem ven a zaslechla jsem zvuk znovu. Tentokrát se střídaly krátké a dlouhé táhlé zvuky. Většina Kasumi se zaujetím poslouchala. Já konečně poznala, že zvuk pramení z vrcholku skalní stěny. Tam nahoře musel někdo být. Ale na vrcholku nebylo nikoho vidět. Hledala jsem velitelku Bushi, když do mě ona sama málem vrazila. „Dobře, že tu jsi. Azazel přesunuje armády.“ „Jak to víš?“ „Co je ti po tom? Spíš mi řekni, co si o tom myslíš?“ „Nejsem si jistá.“ Počkat... na něco jsem si vzpomněla. „Ať tvé ženy zjistí, zda se snížila hladina lávy. Je to důležité.“ Bushi na mě hleděla zvláštně. „Tak jinak – všimly si tvé ženy, jak se z lávového jezera vyrojila bytost veliká tak, že ani když zakloníš hlavu až dozadu, nedohlédneš na její tvář?“ Další zvláštní pohled té Kasumi. Byla jsem oproti nim tak vysoká, že to možná špatně pochopila. Vzápětí otráveně pronesla: „Z lávy má vystoupit nějaký obr a ty si myslíš, že ho mé průzkumnice přehlédnou?“ „Ne, ale...“ „Jsi vážně tak tupá?! Možná ano, co čekat od národa, co žil tisíce let v otroctví!“ „Nechej toho! Nevíš, o čem mluvíš, Kasumi!“ „Pojď do stanu,“ pobídla mne Bushi, „bude tam větší soukromí.“ A tak jsem mířila zase zpátky do velitelského stanu a cestou přemýšlela nad činem Azazela. Proč by měl přesouvat armádu? To si je opravdu tak jistý tím, že se Kasumi zlomí v momentě, kdy padne jejich vůdkyně? Nevypadaly na to. Ani jediná z nich. Zapadly jsme do stanu a Kasumi rozbalila srolovaný plán, který zakresloval Pláně Zmaru. „Nastal čas zaútočit,“ pronesla velitelka. „Uzavřely jsme dohodu se Samaelem. Vzal na svůj hrad Shairu. To proto Azazel přesunuje vojska. Zítra při otevření Oka zaútočíme na Arénu.“ „Ty spolupracuješ se Samaelem?! On je můj nepřítel, stejně jako ostatní!“ zlobila jsem se. „Samozřejmě!“ pronesla Kasumi a vztekle vycenila zuby. „Znáš rčení – nepřítel mého nepřítele je můj přítel? Říká ti to něco?“ „To bych řekla...“ „Pak jistě chápeš, že Samael je naším přítelem, ale jen dokud je nepřítelem našeho nepřítele. Jakmile náš společný nepřítel zítra padne, Samael bude naším nepřítelem, chápeš
to? Nebo je to na tebe moc složité? Využily jsme ho, nic víc. A teď mi pověz... co si o našem plánu myslíš?“ „Chm...“ chtělo se mi něco namítat k tomu, jak se vůči mne chová, ale rozmyslela jsem si to. Proč ještě přilévat do ohně? „S Parvati vyrazím do Arény krátce před otevřením Oka. Zařídím se podle původního plánu, ale váš útok věci změní. Bude těžké se dostat zpět stejnou cestou, když před branou bude zuřit bitva. Arénu opustím jinudy!“ rozhodla jsem. „Mezi Arénou a jezerem vede pod hradbami únikový tunel. Za normálních okolností by ústil přímo do lávy, ale tam dole hluboko pod hladinou spí Galak. Azazel se dokáže teleportovat, ale kdyby byl zraněný a ztratil svoji moc, může prchat tím tunelem. Láva mu nijak neublíží a navíc se hned ukryje v těle té bílé bestie. Pokud ale zaútočíte, Galak půjde bránit Arénu, o tom nepochybuji. Povstane a hladina lávy klesne pod ústí tunelu. Tamtudy vezmu Kasumi ven a tamtudy můžete proniknout do vnitřku Arény.“ „Jak máme bojovat s Galakem? Co na něj platí?“ „Nic. Je nezničitelný, alespoň se to říká. Ale Galaka vyzvu sama, vy se mu pouze snažte uhýbat, dokud se tam venku neobjevím. Zatlačte na Azazelovu armádu a obsaďte Arénu. Galak nebude mít odvahu stavbu rozbít.“ „Dobrá... teď mě nech být, mám spoustu práce.“ „Jaké práce? Před bojem bys neměla pracovat, ale sbírat síly, odpočívat.“ Ta Kasumi jen nahodila pohrdavý úšklebek a odešla ze stanu. Sebevědomí těch žen mi bylo odporné. Zítra poznají, co je to bolest. Každá jedna z nich to pozná. Přesto musím věřit, že zvítězí. Jen tak zvítězím i já.
Zápis druhý – O zrození Bohyně války... Můj příběh začal právě na staveništi. Poslední stavba, jakou kdy Agagaři nechali vybudovat. Strážní věž Calaey... Jeden z nejvyšších bodů Pekla. Věž tyčící se vysoko nad Arénou. V Jícnu Studny, to jest pláň, která se dnes nazývá Údolím Zmaru, byla Agagary vybudovaná huť. Těžili jsme odtamtud kameny a nosili je skrze jeskyni. Dál přes můstky vedoucí napříč lávovým jezerem. Poté na výtahy vedoucí po stupních vysoké skály a nakonec stezkou až na samotný vrchol, na staveniště. Byl to obrovský řetězec Agagarů vláčejících kameny. Některé z nich se cestou ztratily. Ztrácely se pravidelně v jeskyni, kde Agagaři budovali své vlastní město. Město z kostí předků. To nejdokonalejší město, jaké kdy Agagaři vybudovali. Víš, proč bylo nejdokonalejší? Ne proto, že by snad nad ním bděl duch našich předků ale pro to, že to bylo jediné město, které jsme postavili my sami ze své vlastní vůle. Bylo to naše město! Samozřejmě to Azazelovi neuniklo. Ale toleroval to. Proč by neměl, když práce na jeho stavbách se nijak nezpomalily. Ten den jsme dokončili naše dílo! Ten den bylo město hotovo! A zatímco se blížila noc a my stavěli druhé patro věže, tehdy na staveniště přišla Calaea v doprovodu dalších kamenných obrů. Právě oni nás během naší práce hlídali. Oni hlídali a Calaea trestala. Calaea vyskočila na vysoký balvan, rozhlédla se po staveništi a pokynem ruky nařídila obrům, aby udeřili do gongu. Úder gongu každý Agagar slyšel dvakrát za den. Oznamoval začátek práce tři hodiny před otevřením Oka a také konec práce tři hodiny po jeho uzavření. Ale někdy se stalo, že gong zazněl i během práce a tehdy všichni Agagaři zpozorněli, protože věděli, že se něco stalo. Ten den, kdy naše město bylo postaveno, v ten moment Calaea přetlumočila vůli Azazela, když nařídila město zbořit! Tolikrát nás Azazel ujišťoval, že si můžeme město postavit, že pokud to ani o sekundu neovlivní práce na stavbě, že může město Agagarů stát. Můj otec s ním jednal tolikrát a tolikrát slýchal vlídnou odpověď. Tak jsme město Agagarů stavěli stovky let. Vykopávat kosti
předků, opracovávat je a ve vhodném čase skládat jednotlivé dílky podle plánu našich architektů. Pro nás to město znamenalo tolik... Nebylo to jen město, kam bychom složili hlavu během těch pár hodin odpočinku. Byla to i pocta všem, co tu byli před námi. Zatímco Agagaři ani nedutali a Calaea se smála na celé okolí, můj bratr nevydržel tu děsivě dlouhou chvíli a vystartoval proti Calaee. Vyčítal jí, že se mýlí, že Azazel stavbu povolil. Dožadoval se, aby se mohl s Azazelem sejít. Můj otec se snažil jej zastavit, ale můj bratr byl vždy tak vzpurný. Odrazil se zadníma nohama, aby vyskočil ke Calaee, když ta švihla ostnatým bičem. Bič se omotal bratrovi kolem krku, on tělem narazil do kamene a nad ním stála Calaea, která s bičem držela i tělo mého bratra. Ostny mu prorazily krk. Calaea ho nepřestávala škrtit. Byl to princ – budoucí vůdce Agagarů, byť ta pozice krále Agagarů byla nižší než pozice nejpodřadnějšího z netvorů. Tehdy má matka nevydržela tu hrůznou scénu, přiběhla blíž a sledujíc škrtícího se syna padla na kolena. Začala Calaeu prosit o slitování. To byl obrovský prohřešek. Prosit, žadonit... Agagar nesměl tak činit. Tedy nejen že má matka nic nezměnila a sledovala škubající se tělo svého syna až do konce, ale navíc obdržela trest. Calaea nařídila obrům, aby tloukli do jednoho z největších kvádrů tak dlouho, dokud nezačal jemně praskat. Poté prohlásila, že byl přinesen vadný kámen a rozkázala mé matce kámen vrátila kameníkům dole v údolí. Cesta trvající bezmála tři hodiny. Navíc Calaea dodala, že v momentě, kdy se má matka zastaví, dostane ránu bičem do zad. A v momentě, kdy kámen odloží, Calaea jí udeří do břicha. Můj otec musel jít také. A měl přihlížet stezce trestu mé matky. Otec mi nikdy nevyprávěl, kolik ran bičem tehdy matka dostala, ani kolik masa jí ze zad stihla Calaea vyrvat. Došla až dolů k jezeru. Došla až přes můstky k jeskyni. Došla až skrze jeskyni do údolí a tam... tam poznala, že poslední kus cesty nezvládne. Už neměla sílu udělat ani krok. Tak padla na bok s omluvným pohledem na otce. Calaea dostála svého slova. Kopala do ní a tloukla jí vší silou. Když bylo zřejmé, že má matka už nemá sílu vstát, pomohla si Calaea bičem. Má matka v ten moment začala opakovat jediné slovo – Agrona, Agrona, Agrona... Calaea utloukla a ubila moji matku k smrti v zápalu zuřivosti a zášti. A když bylo po všem, ukázalo se, že pár chvil před smrtí, začala má matka rodit. Po její smrti zůstalo dítě zaklíněné na půli cesty ven na svět. Ano, byla to má matka, kdo mi dal jméno. To ona z posledních sil pojmenovala své dítě. Dítě, které přišlo na svět, zatímco jeho matka svět opustila.
V rukou jsem jemně svírala glemka a prohlížela si jeho slastné oči. Neustále měl nutkání mě olizovat. Ale ne explodovat. Vadný glemk a přesto – stále žil. I já stále žiju... Žiju tolik tisíc let jako jediná z mého národa. Možná jsem také vadná. Parvati seděla opodál. Nejprve si prohlížela trosky města. Já ten pohled snesla také. Teď, po smrti Calaey už ano. Poté si Parvati přisedla ke mně, ale držela si odstup, jako kdyby ze mě měla strach. Až po notně dlouhé době, kdy už jsem si myslela, že usnula, konečně promluvila: „Ty jsi opravdu poslední?“ optala se s bázní v hlase. Jako kdyby si představovala co to znamená. „Jsem..“ Zahleděla se mi do očí. Moje černé, hluboko posazené oči a ty její, zelené a neméně smutné. „Musíš si připadat hrozně sama.“ „To není to nejhorší, Parvati.“ Odmlčela jsem se na malou chvíli. „Pověz mi, máš děti?“ zeptala jsem se. Kývla hlavou, dokonce se usmála. Ráda si na ně vzpoměla.
„Dvě,“ řekla. „Vezmi jim tohle,“ předala jsem Glemka Parvati. „Neboj se, je neškodný. Třeba si na mne díky němu jednou vzpomenete. A teď mi pověz, Parvati - jaký je to pocit, mít děti? Vědět, že po tobě někdo zůstane, že předáš kus sebe sama druhým, že tvůj rod nezahyne...“ „Děti jsou to nejcennější, co v životě máme. Položila bych za ně život. A vím, že můj manžel by udělal totéž. Jsem šťastnou matkou. Promiň,“ řekla vzápětí. „Omluv mě, já... Měly bychom změnit téma.“ „Ne, to je v pořádku. Nechci se vyhýbat té otázce. Obzvláště ne teď, když je tak aktuální. Tolikrát jsem přemýšlela... tolikrát sem si představovala, že se odněkud ze zapomenutých koutů Pekla vyrojí Agagar a dá mi dítě. Tolikrát jsem si přála, aby můj národ neskončil mojí smrtí, abych mu mohla vdechnout budoucnost. Tak strašně bych si přála otěhotnět. Tak strašně bych si přála napravit, to co se tehdy stalo. Ale žádný Agagar už nezbyl. Můžu marně doufat v zázrak, ale ten se nestane a nezáleží na tom, jak dlouho budu čekat. Jen doufám,... že zítřek nebude dnem, kdy můj národ zanikne. Ale pokud ano...“ odmlčela jsem se na moment, „Směla bych tě o něco požádat, Lovkyně?“ „Co máš na srdci?“ „Jen jednu věc... řekneš svým dětem a postaráš se, aby oni řekli zase svým dětem, že tady dole, hluboko pod zemí, žil kdysi dávno národ čtyřrukých lidí, kteří se narodili jako otroci, žili jako otroci, ale nakonec, na sklonku života celého národa se stali svobodnými lidmi? Řekneš to svým dětem, prosím?“ „Řeknu,“ kývla ta slavná žena hlavou a chmurně se usmála. „Slibuju, že jim to řeknu.“
Zápis třetí – O dětech a výchově Agagarů... Dítě je pro Agagara prokletím i spásou. Každá matka v den, kdy poznala, že nosí pod srdci prvního potomka, věděla, že na více než osmdesát procent nepřežije. Jen ty nejsilnější z nejsilnějších dokázaly uživit dva hladové krky, aniž by jakkoli polevily v práci. Traduje se, že krátce po svém vzniku stál národ Agagarů na pokraji vyhubení. Tolik matek padlo ale každá z nich umírala s dobrým pocitem. Pokusili se dát světu potomka, nový život. A zároveň zjistily, že ony nebyly tak silné, aby dokázaly porodit. Asi si teď říkáte, že se jednotlivé rody Agagarů musely pářit i mezi svými členy. Žena se svým otcem, se svým strýcem, se svým bratrem, se svým synem... Ano, stávalo se to. Agagaři žijí dlouho a rychle dospívají. Ty opravdu silné ženy dokázaly za svého života zplodit tisíce a tisíce potomků. Řekněme, že polovina z nich byly dívky a že osmdesát procent z těch dívek nikdy nedaly světu potomka. Namísto toho zemřely předčasně během těhotenství. Mužů bylo vždy mnohem, mnohem více než žen a opět – jen ti nejsilnější měli privilegium se pářit. Drtivá většina Agagarských mužů nikdy neměla ani potomka a ani ženu. Když už se matce podařilo porodit dítě... Počkat, ještě jsem zapomněla něco dodat. Můžu, můžete to ještě přepsat, ano? Eh, slovo od slova? No dobrá. Chci jen říci, že se v našich legendách objevuje jméno Agrofa Plodná. Byla to žena z dávných dob, která za svůj život porodila na šestašedesát tisíc dětí. Žila ale pouze padesát tisíc let. Tak si asi říkáte, jak to mohla stihnout, vždyť těhotenství trvá zhruba tři sta padesát dnů. Je to tím, že se jí často rodily dvojčata, někdy i trojčata, jednou i paterčata. Slavná matka našeho národa. Táta mi říkal, že prý pocházím z její rodové linie. Ale na tom není při takovém počtu dětí nic zvláštního. Teď k té minulé věci... Já toho vlastně k výchově Agagárků mnoho neřeknu. V den kdy se malý Agagar postaví na nohy, je odveden na staveniště. Pokud se nepostaví před uplynutím jednoho roku od svého narození, je považován za zmetka a je vlastní matkou uškrcen. Je to
kruté, ale nezbytné. Pokud by to neudělala matka, udělal by to Azazel. A není snad lepší, když dítě zemře rukou vlastní matky než rukou někoho cizího?
S Lovkyní na ramenou a mečem u pasu jsem procházela bránou Arény. Byla stále otevřená jako kdyby se Azazel nebál žádného útoku. Na opačné straně u rumpálu mne potkal Kat. Azazel ho ještě nenechal se popravit. Možná i on cítil, že hora svalů s kladivem velkým, až by dokázalo skály lámat, se může jednoho dne hodit. Nyní to nebyl můj spojenec a ani soupeř při blížícím se turnaji. Nyní byl Kat nepřítelem. Zvláštní, pohlížet na něj takto. Během jediného dne se vše změnilo. Ale nelituji svého rozhodnutí. Jen doufám, že mi to vydrží. Raději jsem v rychlosti přeběhla celou oválovitou arénu a ztratila se v průchodu do jejích interiérů. Tady dole, ve velkém sále, odkud vedly užší chodby podél obvodu, Arény byl ještě před dvěma dny držen Salazar. A nyní si drak opět volně létá a dokonce dle těch Kasumi je naším spojencem. Doufám, že si uvědomují riziko, jaké Salazar představuje. Je to drak! Pýcha Samaelovy říše. Já ale měla jiné starosti. Propustila jsem Parvati nedaleko plošiny vedoucí hluboko do sklepení. „Běž dál. Na konci jsou padací dveře. Rozevři je a za nimi najdeš kobku. Je tam držena vaše vojevůdkyně.“ „A... a...“ Parvati neměla slov. Pozorovala temnou zapáchající chodbu, v níž jsme stály. Sledovala ornamenty u stropu. Za ta tisíciletí z nich zůstaly jen sotva patrné výstupky ve stěně. Kdysi to byly vytesané znaky – pekelné písmo táhnoucí se po celém obvodu Arény. Celý ten nápis začínal přímo pod osobní komnatou Azazela, nebo ještě lépe, pod jeho trůnem tam venku na tribuně. Nápis se klikatil a vedl dál pod vstupem do Arény, dále podél komnat, zbrojnice a napříč tím velkým vstupním sálem, kterým jsme sem přišli. Nápis pak končil tady na tomto místě, u průchodu dolů, do sklepení. „Co je to?“ ptala se Parvati a ukazovala pozůstatky nápisu. „To je řeč Stvořitelova. Je to přepis textu ozvěn o stvoření Pekla. Stvoření Pekla si pamatuje každý. Když staří Agagaři postavili tuto pevnost, nazvali ji Agarat. Mělo jít o jejich sídlo, místo kam složí hlavu a rovněž místo kde budou při pohledu vzhůru neustále upozorňování velkolepostí Stvořitele a jeho dílem. Ale Azazel jim pevnost vzal a Agagary odtud vyhnal. A teď už běž. Nemáme času nazbyt!“ „Já vím. Půjdu.“ „Nemusíš se bát, Aréna je dnes prázdná. Brzy se k tobě připojím.“ Rozdělily jsme se a já spěchala k plošině vedoucí do patra. Nejhorší na tom všem bylo, že ta se nacházela na opačné straně arény. Mezi jednotlivými poschodími mí předci postavili vždy jen jednu plošinu. A ještě byly tak daleko od sebe. Konečně jsem vyběhla k plošině a na jejím vrcholku spatřila stráž. Dvojice proslulých Bratří. Dva veliké kusy zbroje s dvoubřitými sekerami a uzavřenými kbelcovými helmami. Stáli proti sobě a opírali se o velké sekery. Když jeden Bratr poznal, že se blížím, otočil se na mne. „K pánovi... err... nikdo... nes... mí!“ zvolal hlubokým hlasem. Přilba ještě zkreslovala jeho hlas, který byl i tak neuvěřitelně hluboký a zároveň jadrný. „Copak Azazel je tady?! Copak netáhne na Karasal?!“ Ti dva se na sebe podívali, pak pravou nohou vykročili vpřed, a jakmile došlápli a zařinčelo jejich brnění, strnuli. Tolik k slavným Bratřím. Přišla jsem blíž a lehce do nich strčila, načež se převážili, spadli na zem a brnění se roztříštilo na kusy. Nikdo v něm nebyl, jen prázdná zbroj. Tolik k Azazelově pokusu stvořit inteligentní bytost bez duší a Stínů. Zkoušel to stovky let a tohle je výsledek – halda šrotu,
který se čas od času probudí na pár chvil k životu. Svým způsobem byli Bratři děsivými bytostmi, nebo co vlastně byli? Žádný život v nich nebyl, přesto se občas zdálo, že žijí. Štěstí, že Azazelova magie víc nesvede. Vběhla jsem do komnaty Azazela, připravená ji zpřeházet jen proto, abych našla Slzu krve. Doufala jsem, že si ji Azazel nevzal s sebou. Ale nač by to dělal? Přemýšlela jsem čím začít. Nebylo času nazbyt. Začala jsem nádobou s vodou. Strčila jsem tam ruku a propátrala dno. Bez úspěchu. Opodál stála dřevěná budka, mohl ukrýt Slzu dovnitř? Hm, nemyslím. Otvor do budky byl velice úzký. Sotva se tam vešli ti malí létající tvorečkové, než je Azazel pobil. Co vím, tak Slza krve je větší. Vedle na stěně visela Samaelova křídla. To nebyl žádný úkryt. Zatraceně! V koutu stála dřevěná boudička s malovanou zelenou stříškou. Dárek, tuším že od Belfegor. Říkala, že je to na spaní. Azazel se dovnitř ale nevešel. Nad vchodem do domku visela dřevěná cedulka s lidským nápisem... Jak jen mě to Cura učila? Stálo tam přeškrtnuté ARGO a vedle nápis od Belfegor - AZAZEL. Zdvihla jsem domeček a zatřásla s ním. Jen co jsem domek otočila, ven se vysypala celá hromada černých koulí - Azazelovy bobky. Zatraceně! Neměla jsem čas uklízet. Musela jsem pátrat dál, jenže kde?! Celá komnata byla přeplněná dary ze světa lidí. Azazel je miloval jako své trofeje. Dodávalo mu to pocit, že je pánem i vnějšího světa. Na zdech visely zvláštní pomalované desky – obrazy. Hm... na jednom byla Azazelova tvář. Šílený a hlavně šíleně vzteklý pohled s vyceněnými zuby a zkroucenými masivními rohy. Oči rudé hněvem a sliny tekoucí po bradě. Nevím, kdo plátno namaloval. Myslím, že kdysi Mamon. Ten malý skrček Azazelovi vždy strašně podlézal. Ale přesto si ho Azazel zamiloval, hm. Sundala jsem děsivý obraz, ale nebyla za ním žádná schránka. Otočila jsem ho a hledala jakoukoli nerovnost, která by značila, že je něco ukryté na zadní straně plátna. A skutečně! Byla tu jakási zlehka protržená část až v rohu u rámu. Konečně, konečně! Chtěla jsem tam sáhnout rukou, jenže to nešlo. Nebyl čas plátno vyřezávat mečem! Napřáhla jsem se a švihla obrazem proti stěně. Praskl, zlomil se a mě v ruce zůstala jen část. Rychle jsem rozbila i ji a odrazila rám. Sáhla jsem do schránky a vytáhla malou kamennou destičku. Jen destičku! Stál na ní pekelný nápis – „Smrdíš, kozle!“ Takže přeci jen dílo Mamona. Azazela nikdy neměl rád, nikdy mu to neřekl do očí, ale věděli to všichni. Krom Azazela samotného, který podlézavého zmetka miloval. Těžko se s ním pak loučil. Přemýšlela jsem, kde hledat dál. Přece tu Slzu nenosí Azazel stále u sebe! Kam by jí asi dal? Když nám ji tam dole v kobce ukazoval, připadal si jako dobyvatel celého Pekla, jako vládce a...“ Pohlédla jsem na rudý závěs, za nímž byla tribuna a Azazelův trůn. No jistě! Vyběhla jsem ven a hned mířila k trůnu. Pozlacený trůn s vyobrazením hlavy Azazela na opěradle. Samael a Lilith měly ve svých sídlech podobné trůny. Azazel dostal prostý trůn a navíc bez hlavy na opěradle. Vždycky se ale cítil jako jeden z vyšších démonů, jako třetí dítě Stvořitele. Tak si nechal hlavu vyrobit z kovu. Výborná řemeslná práce našich lidí. Kroucené rohy, zlostný pohled a otevřená tlama krytá špičatými zuby. A mezi nimi... Slza krve, ano! Popadla jsem ten předmět a vytrhla ho ze schránky tak prudce až jsem ulomila pár těch kovových zubů. Zařinčely o sedadlo trůnu, když se závěs za mnou odhrnul a v komnatě stál Chrrcha. „Chrrcho?!“ podivila jsem se jeho přítomností zde. Mlčel, jen na mne zpoza kapuce zírala dvě malá očka. Jemně svítila ve tmě. „Co tu děláš?!“ optala jsem se a dobře jsem věděla, že tu samou otázku může on položit mě. „Má královno?“ vyjádřil svůj údiv. „Náš vládce si mne zavolal. Zajímá ho, zda o tobě něco nevím. Dlouho ses nevracela, má královno. A náš vládce se nemůže spojit s Shifrou. Vládce neví, kde je jí konec.“
„Co to povídáš? Jak si tě sem mohl Azazel zavolat, když tu není?! Vždyť táhne na Karasal a...“ Nestačila jsem to doříct, neboť za mohutného šplouchnutí rozžhavené lávy se za mými zády zvedla obrovitá bytost, doteď sídlící pod hladinou jezera. Kapičky lávy i malé kaluže potřísnily celé okolí a z jezera povstal sám Galak, bílý netvor vysoký jako nejvyšší skály v okolí. To znamenalo jediné, armáda žen vyzvala Azazela na souboj. Na souboj na život a na smrt. Galak nejprve sevřel svoji holou bílou hlavu mezi dlaněmi, poté hlavu zaklonil a směrem k Oku Stvořitele zařval mocným hlasem. V jeho hlase nebyla žádná slova. Jeho dlouhý táhlý řev ale nezračil nenávist ani zlobu vůči Stvořiteli, ba spíše naopak. Z těla giganta stékala láva a jeho bílá kůže se leskla ve svitu Oka. Napadla mne jediná věc, jediný způsob, jak armádě Kasumi pomoci proti nezničitelnému protivníkovi – upoutat jeho pozornost. Ignorovala jsem Chrrchu, mocně se odrazila a vyskočila na římsu nad tribunou. Po stupňovitém ozdobném okraji Arény jsem vystoupala až na nejvyšší bod stavby. Chystala jsem se zařvat na Galaka, když jsem si za Arénou, na rozsáhlé pláni plné vysokých balvanů a strmých špičatých skal, všimla tisíců nestvůr seřazených do skupin dle svých druhů. Na okraji jezera stáli stovky kamenných obrů, opodál tisíce hadic, kousek vedle celá stáda mrtvých ořů a kentaurů. Velká část armády skrývající se za kameny, za jezerem a za Arénou jako kdyby se snad před někým ukrývali. Ta část armády, která měla opustit tábor a táhnout na Karasal. Nikam nešli, vůbec nikam nešli. „U Stvořitele..“ vydechla jsem do prázdna a ohlédla se za sebe ke skalní stěně z níž jistě vybíhaly stovky mých spojenkyň, aniž by tušily, proti čemu doopravdy stojí. „Je to past,“ procedila jsem tiše, spíše pro sebe. Pak jsem zařvala ve snaze upozornit Kasumi. „Je to past! Je to past!“ Vím, že mě nemohly slyšet. Tmavé chlupaté opice už opouštěly své úkryty a vycházely na otevřenou pláň před Arénou. Byly jich desítky tisíc, možná víc. Gigantická pláň tvořena chlupatými stvůrkami. Skolit je je tak snadné. Ale kolik jich bylo! Kam až oko dohlédlo, na všech kopcích, na všech svazích bylo hnědo. Moře opic. Ukrutné moře opic. Vzadu, stále ještě v úkrytu za skalami se držely houfy silných rohatých kentaurů s luky, meči a štíty. Mohutná těla, silné hřbety, čtveřice nohou ukončených černými kopyty, hruď chráněná brněním a dva zlověstné pokroucené rohy. Tak moc mi připomínaly naše muže. I Agagaři měli čtveřici nohou a hřbet, zatímco ženy měly čtyři paže a jen dvě nohy. Nebude pro mne snadné proti kentaurům bojovat a vyhnout se vzpomínkám. Nemohla jsem dál oněměle čekat! Seskočila jsem dolů na tribunu a strhla závěs do komnaty Azazela. Rázem jsem hleděla do tváře mého pána. Azazel stál uvnitř a po jeho boku Chrrcha. Můj jediný sluha ukázal třesoucí se rukou na mne a řekl: „Ukradla vaši Slzu, můj králi. Má královna zradila, můj králi. Chrrcha už nemá královnu, Chrrcha má pouze krále.“ „Chrrcho?“ vydechla jsem zoufale. „Copak jsem ti někdy nějak ublížila, že...“ „Mlč!“ zamečel Azazel. Pak přistoupil o dva kroky blíž ke mě. „Ty hloupá... Chrrcha nikdy nebyl tvým sluhou víc než mým!“ „Donutil jsi ho říct, co viděl?!“ vyštěkla jsem na Azazela. „Ha, ha, proč bych měl, ty bláhová? Chrrcha ví, že má svému skutečnému vládci říct všechno, co ví o tobě! Důvěřovala jsi mu.“ „Zradil mě!“ „Jak by mohl, Dělnice, když ti nikdy nesloužil?!“ Azazel natáhl ruku před sebe a otočil ji dlaní vzhůru. „Dej mi, co je mé a možná ti nevyrvu srdce z těla!“ Sáhla jsem si k pasu a vytasila meč. „Už ti nesloužím, démone! Chtěla jsem Lilith pohlédnout do očí, až ji jednou zabiju, ale bude mi stačit, když do očí pohlédnu tobě!“ Neměla jsem čas na jakýkoli složitý útok. Stála jsem proti démonovi s mocnou magickou silou. Takže jakmile jsem vytasila meč, opsala jsem s ním oblouk ve snaze utnout kozlovi hlavu. Azazel zavčasu uskočil a já mu pouze přesekla
vousy na bradce. Démon zamečel, v jeho dlaních se objevila jiskřící rudá koule, kterou mrštil proti mě. Koule jen krok přede mnou explodovala a tlaková vlna mě odrazila vzad. Zády jsem narazila na opěradla kamenného trůnu, které prasklo a já přepadla přes okraj až do písku Arény. Dopad na záda byl cítit, páteři mi projela bolest. Navíc mi meč vypadl z rukou a skončil nahoře. Slzu krve jsem naštěstí udržela v dlani. Na tribunu přiskočil Azazel a shlédl na mě. „Mééé!“ zamečel vítězoslavně. Potom v dlaních začal tvořit další rudou kouli a já musela utíkat. V mžiku jsem se zvedla na nohy a vší silou prchala do vnitřku Arény. Ani na moment mne nenapadlo zkusit utéct bránou ven. Jednak u brány stále stál Kat a potom – Lovkyně na mě spoléhá! Nesmím ji zklamat! Azazel vymrštil kouli a já skočila vpřed, abych uhnula ráně. Koule udělala do písku hlubokou díru a vymrštěný písek zasypal mé tělo. Zvedla jsem se a utíkala pod palbou dalších koulí. „Parvati, Parvati!“ křičela jsem na ni a utíkala ke kobce. Myslela jsem, že Parvati už bude čekat venku a že si ještě stihnu vzít ve zbrojnici brnění a novou zbraň. Ale Parvati nikde a já neměla času nazbyt. Sprintovala jsem po plošině dolů, do temných tunelů pod pevností a pak dál do kobky. Parvati stála před zavřenými vraty. Kasumi nikde. „Nemůžu se dostat dovnitř!“ volala už zdálky. „Je to moc těžké!“ Neměla jsem čas ani odpovídat. Roztáhla jsem vrata a vběhly jsme do kobky. Kasumi visela za ruce na řetězu a na sobě jeden šrám vedle druhého. Potrhané břicho, hluboké rány v rameni, pozůstatky od bičování na zádech. Azazel si s ní včera v noci musel hrát. Jistě si to naplno užíval. Je to už tolik let, co měl na mučidlech někoho jiného. Rychle jsem roztáhla okovy a Kasumi přidržela, aby nespadla na zem. „Na!“ dala jsem ji Parvati na rameno a utíkala ven. Neobtěžovala jsem se zavírat vrata. Beztak to Azazelovi dojde. Musely jsme zpátky a to hned! Sprintovala jsem nahoru a neustále se ohlížela na Parvati, která stále víc a víc zaostávala. „Pospěš si!“ popoháněla jsem ji. „Honem!“ Jak jsem nedávala pozor na cestu, vrazila jsem hlavou do něčeho měkkého a poddajného. Uskočila jsem vzad a pohlédla nad sebe. Vypasený Kat s přilbou a napřaženým kladivem nad hlavou. Kladivo se dalo do pohybu a já nemohla příliš riskovat. Nemohla jsem dopustit, aby se Kat vrhnul i na Parvati. Proto jsem se nesnažila uhnout a čekala na drtivý úder černého železa. Těsně před zdrcujícím nárazem, který by mi možná i rozbil lebku, jsem kladivo zachytila dlaněmi. Vytrhla jsem překvapenému Katovi zbraň z rukou, popadla ji za rukojeť a s mohutným nápřahem jsem jej udeřila do žaludku. Kat vydal příšerný bolestívý sten, jeho tělo se rozechvělo a on spadl na kolena. Nebyl čas ho dorážet. „Pojď!“ pobídla jsem Parvati a utíkala dál. Věděla jsem, že bránou to nepůjde. Ani ne tak kvůli mě, jako kvůli Lovkyním. A tak jsem s očima u stropu vyhlížela Ozvěnu šestého dne. Dne, kdy... „Tady!“ poukázala jsem nad sebe. „Byl šestý den, když Stvořitel stvořil Azazela a náš národ! Tady je to, poukázala jsem na stěnu vnějšího okraje pevnosti. Napřáhla jsem se kladivem a vší silou udeřila do zdiva. Kameny praskly a rozsypaly se, zatímco skrytá cesta byla volná. „Rychle!“ pobídla jsem Parvati a vběhla dovnitř úzké chodby. Kladivo jsem musela odložit. Bylo příliš velké, sotva bych jej pronesla chodbami. Jen co jsem vkročila do skryté chodby, k mým citlivým uším dolehl zvuk gongu. Mohla jsem se jen domnívat, zda Azazel vzburcoval posádku pevnosti kvůli mě anebo kvůli armádě Kasumi.
Zápis čtvrtý – O slibu, který předznamenal osud národa... Není pro mne snadné mluvit o té události. Ale měla bych, že? Dobrá tedy... Můj otec viděl celou tu scénu a byl u toho, když mi moje matka vdechla život a sama o něj přišla. Otce to
zasáhlo, velmi ho to zasáhlo a společně s pádem našeho města šlo o zlomové momenty. Král Agagarů není ten, koho si zvolí Agagaři, ale ten koho si vybere Azazel. Král formálně nikomu a ničemu nevládne, on pouze tlumočí vůli Azazela svým lidem. Ale postupem let se tato funkce stala pro Agagary významnou. Jedno staré pořekadlo říká, že jednoruký Agagar je mezi bezrukými králem. A tak, přestože král Agagarů není jiný než ostatní, lid Agagarů ho uznával jako vůdce. Můj otec trval na tom, že Agagaři musejí jít za Stvořitelem a to u něj prosit o možnost postavit si vlastní město a uctít tak své předky. Trvalo roky než se Agagaři rozhodli, že tak skutečně učiní. Bylo třeba, aby skupina Agagarů i pod trestem smrti opustila staveniště a šli k Tlukoucí bráně prosit boha o pomoc. Dva z nich se tehdy vrátili. Než je Azazel chytil a popravil, řekli, že Stvořitel neodpověděl a tak se pokusili absolvovat zkoušku a bránu otevřít. Neuspěli a tihle dva jako jediní přežili. Můj otec mi tehdy řekl, že příště půjde k Tlukoucí bráně on, ale že se vrátí a že Stvořitel bude stát při nás. Vzpomínám si na to, co jsem mu tehdy řekla. Byly mi čtyři roky, ale vzpomínám si, ano. Zeptala jsem se ho, proč by nám Stvořitel pomáhal? Proč teď, když tak nikdy neučinil? Můj otec a ti co stáli za ním v tom bláznovství, měli jen naději. Jen naději a nic víc. Nakonec skutečně odešli ale bez mého otce. Zůstal. Zůstal a ten večer mi dal slib. Slíbil mi, že nebudu vyrůstat na staveništi, že už nedostanu ani jednu ránu bičem. Slíbil mi, že mi dá domov, dá mi lásku a dá mi bezpečí. Tu noc otec využil toho, že zuřící Azazel vyslal pátrací oddíly po uniklých Agagarech a vniknul do zbrojnice. Agagar nikdy nesměl držet zbraň, nikdy! Ale to se tu noc změnilo. Ti, na které se zbraně nedostali, ti se vyzbrojili pracovním náčiním anebo kostmi z našich předků. Měli jsme rozrazit bránu a utíkat ven směrem ke Studni. Došlo mi, že otec to takhle plánoval už od počátku. Ta první skupina nešla žádat Stvořitele o pomoc, ona šla nevědomky zjistit, zda o nás Stvořitel vůbec jeví zájem. Ta druhá pak byla pouze návnadou na většinu jednotek Azazela, který za žádnou cenu nemohl dopustit, aby jeho dělníci utíkali, kam se jim zachce. A když Stvořitel neodpověděl, můj otec naznal, že se můžeme probít až na povrch.
Cesta tajnou chodbou neměla konce. Porůznu se kroutila, snižovala, pak zase zvyšovala... „Už je to blízko!“ snažila jsem se popohnat Lovkyni, přestože jsem vůbec netušila, kde jsme a kde je východ. Myslím, že touhle chodbou nikdo nešel už statisíce let. Páchlo to tu a já nedokázala poznat, čím vlastně. Připadalo mi to jako žluč, ale bylo v tom ještě něco. Něco jako hniloba, ano. Žluč a hniloba... věděla jsem, co to znamená. Ale nemohla jsem Parvati vyděsit. Kdyby věděla, že to, co je někde taky okolo nás je vražednější než armáda za námi, nevím, jak by reagovala. Všímala jsem si kulatých otvorů ve stropě. Když jsem zavětřila, ucítila jsem ten pach žluči a hniloby znovu. Vyvěral odtamtud. Začala jsem litovat toho, že jsem venku nechala kladivo. Sice bych se tu s ním nemohla ani napřáhnout, ale dodalo by mi pocit bezpečí. „Musíme jít, pojď!“ popoháněla jsem už zase zaostávající Parvati. „Gong stále ještě neustal. Stále jsem skrze tuny kamenů a temné chodby slyšela ten burcující zvuk, vždy v pravidelných intervalech.“ Konečně mě Parvati dohnala a já ji raději nechala běžet před sebou. Myslím, že největší nebezpečí nám hrozí zezadu. ONI rádi útočí zezadu! Chodba se pomalu stáčela směrem ke skalní stěně. Ano, můj orientační smysl mne neklamal. Východ musel být nedaleko. Náhle Parvati zastavila a já přiběhla k ní, abych pochopila proč. Navěšené na kladkostrojích tu byly dvě kamenné plošiny vedle sebe. Tvořily výtah. Jedna plošina byla tady nahoře, druhá musela být dole něčím zatížená, tak, aby se navzájem vyvažovaly.
„Raději pojedeme po jedné,“ navrhla jsem. „Nevím, jestli by ten mechanismus unesl nás všechny.“ Tohle nepochází od Agagarů. Ne tenhle mechanismus. Je novější. Možná měl zkracovat už takhle dosti dlouhou chodbu. Ano, když jsem pohlédla na stěnu po pravici, všimla jsem si mnohem hruběji opracovaných kamenů. Velké mezery mezi nimi, neobroušené hrany... to nebyla práce mých lidí. Tahle část chodby je novějšího data. Parvati pohlédla na svoji vojevůdkyni. „Ona už moc neváží,“ pronesla skoro až posměšně. „Raději bych jela s tebou.“ „Ne. Vezmi ji a já počkám tady. Poznám až sjedeš dolů a nastoupím si.“ Slavná Lovkyně poslechla a s Kasumi v náručí nastoupila na kamennou desku. Ve stěně cosi cvaklo a za zvuku klapajícího řetězu, který se táhl vedle stěny se výtah dal do pohybu. Parvati se rychle ztratila ve tmě šachty. Za zády jsem zaslechla mocné srknutí. Okamžitě mi ruka sjela k pasu, jenže já neměla meč! Další srknutí a poté mocné popotáhnutí. Pomalu, pozvolna jsem se ohlédla za sebe a ujistila se v tom, že stojím tváří v tvář mozkosajovi! Nízké poddajné tělo hmyzu na šesti dlouhých a pružných nohách. Tmavě žlutá kůže s černými skvrnami. Krátká muší křídla, která bestii umožňovala létat na malé vzdálenosti. A hlava... hmyzí hlava s tisící titěrnými rudými očkami pokukujících po čerstvé kořisti. Z úst mozkosaje vycházely dvě dlouhé zužující se trubice zakončená zahnutým háčkem na prorážení lebky. Hadičky nebo přesněji sosáky měly kousek pod bradou boční vývod vedoucí pod břicho bestie. Tady byl průhledný vak s rudou bublající tekutinou uvnitř. Mozkosaj dokázal svoji potravu recyklovat. Do úst nasával krev, žluč, nejraději však mozek... a po zpracování v těle z nich vytvářel prudkou žíravinu, kterou uchovával ve vaku. Zdroj toho nechutného pachu. Mozkosaj na mě hleděl a pomalu nasrkával bublající červenou tekutinu ke svým ústům. Nespolkne ji, jistěže ne – není sebevrah. Věděla jsem, co přijde. Tekutina pozvolna postupovala trubicovým ústrojím bestie. Až ji konečně dostal do sosáků zakončených háčkem s miniaturní dutinou. A pak... mozkosaj se postavil na zadní, zaklonil hlavu a vyprsknul rudé svinstvo proti mě. V tak úzké chodbě jsem mohla udělat jediné, přemet vzad a skok do výtahové šachty. Jen o fous jsem se vyhnula vražedné žíravině a prudce dopadla nohama na desku výtahu, která mířila vzhůru. V ten moment s sebou musela druhá deska škubnout a zastavit se. Slyšela jsem Parvatin zděšený výkřik a pak ránu, to když spadla na desku. Doufám, že se na ní udržela. Výtah se na moment zastavil, já doufala a že se nepoškodil mechanismus. Pak se však rozjel a já začala velice pozvolna stoupat. Stoupat! Naklonila jsem se nad okraj plošiny, nad jediný okraj, za nímž nebyla stěna. „Parvati!“ křičela jsem. „Agrono!“ ozvalo se zezdola. „Výtah zpomalil! Co se to děje?!“ Já pohlédla vzhůru nad sebe. Mozkosaj shlížel dolů do šachty a neustále si posrkával. Jeho obří muší oči mě sledovaly tak jako když Belzebubovy mouchy dostaly za odměnu kus páchnoucího šťavnatého masa. Nasával do sosáků další žíravinu. Přiběhla jsem ke stěně. Velké spáry mezi kameny, drolící se skála, zkrátka fušeřina. Napřáhla jsem se pěstí a vrazila ji vší silou do stěny. Rozdrtila jsem několik kamenů a vyrvala ven pár větších. Položila jsem je na výtah vedle kamene, který tvořil zátěž a byl na desce už předtím. Výtah zpomalil, téměř stál. Udeřila jsem znovu a vytrhla ze skály víc hrubě opracovaných kamenů. Konečně, konečně výtah změnil směr. Začala jsem klesat! Jenže mozkosaj už zakláněl hlavu, aby mohl skrze sosáky vyprsknout vražednou žíravinu. I jediná kapka se kůží Agagara proleptá až na kost. Výtah se snižoval příliš pomalu. Lovkyně musela být těžká, moc těžká! Mohla jsem udělat jen jediné. Zariskovat! Popadla jsem jeden z kamenů a mrštila ho po mozkosajovi. Kámen ho zasáhl do oka. Zavřískal, svalil se na bok a ač se snažil pomocí sosáků udržet nahoře, uklouzl a zřítil
se dolů do šachty. „ParvatI!“ zařvala jsem, když jsem pochopila, kam obávaný netvor padá. Výtah zrychlil a já stoupala. Shlížela jsem dolů přes okraj plošiny. Mozkosaj dopadl na druhý výtah a stavěl se na nohy, sotva dva metry od vyděšené Parvati. Potřebovala jsem se dostat dolů. Teď hned dolů! Jenomže nebylo jak. „Parvati! Seskoč dolů!“ „Dolů?!“ Ozval se její zděšený výkřik. „Ale... dole nic není! Jen tma!“ „Tak...“ zapřela jsem se o svoji výtahovou plošinu. „Pevně se drž! Skrč se a chraň si hlavu!“ Nevím, jestli poslechla, ani nevím, jestli slyšela. Ztrácela se dole ve tmě. Já musela jednat. Shýbla jsem se a pěstmi vrazila do kamenné desky výtahu. Prorazila jsem ji a utrhla z řetězu ze stěny, na kterém držela. Začala jsem se propadat. Dokázala jsem se zachytit řetězu, který mě teď mnohem rychleji vytahoval nahoru. Několika set kilogramová váha desky tvořící protiváhu té druhé byla pryč. Pro Parvati se muselo rovnat skoro volnému pádu dolů. Během pár sekund jsem vyjela až nahoru. Nahnula jsem se přes okraj, ale viděla jen tmu. Chytila jsem se druhého řetězu, toho, který byl napojen na Parvatin výtah a rychlostí blesku ručkovala dolů. Celou dobu, co jsem šplhala, jsem byla v nejistotě. Zezdola se neozývaly žádné hlasy a místo nich... zaslechla jsem jak někdo udeřil něčím tvrdým do něčeho mnohem měkčího. Doufám, že se celá deska výtahu tou rychlostí neutrhla! Konečně jsem sešplhala až dolů a viděla pod sebou na desce výtahu nažloutlou páchnoucí tekutinu vyvěrající z těla mozkosaje. Hlavu i oči měl téměř rozdrcené kamenem. Nad ním se skláněla Lovkyně Parvati a lámala oba sosáky. Neuvěřitelně pevné na konci ohnuté trubice mohly posloužit jako zbraň. Já seskočila až dolů. Všimla jsem si, že šachta zdaleka nekončí. Dole pod výtahem byla vidět jen černota. Kdoví, jak je ta šachta hluboká. Parvati mezitím sledovala rozdrcený kus mozkosaje a ztěžka oddechovala. Držela se za kolena a skrze zuby tiše sténala bolestí. Zachovala se přesně jako Lovkyně, jako hrdinka. „Je to mrtvé?“ pronesla Parvati. „Je...“ kopla jsem do zbytku zdechliny a srazila ji dolů. Parvati mi předala sosáky. „Možná se budou hodit jako zbraň...“ pronesla. Vypadala zamyšleně. Srdce ji jistě bušilo jako o závod a pomalu se uklidňovala. Jsi v pořádku?!“ optala jsem se. „Ten náraz... neublížil ti?“ „Eh, hrozně mě bolí nohy,“ ukázala Parvati dolů. „Seklo to s námi o podlahu. Myslela jsem, že mám nohy zaražené až u žeber, hrozný pocit.“ „Ale vytrvala jsi. Od hrdinů se očekává jen to nejlepší. Ty nejúžasnější dovednosti, tu nejpevnější vůli a tu nejvznešenější osobnost, tak vypadají hrdinové. Vím, jaké to je, Parvati. Jsem hrdinkou Azazelovy armády tisíce let. Ale i hrdinové mají právo na slabou chvilku a na odpočinek. Teď na něj ale není čas. Musíme jít dál, Kasumi na nás spoléhají, jistě především na tebe. A žena, kterou neseš s sebou, je další takovou hrdinkou. Stejnou jako ty. Pojď!“ Vykročila jsem dlouhým temným tunelem vpřed. Ale Parvati se ani nehnula. „Není čas!“ upozornila jsem ji. „Vezmi vojevůdkyni a pojď!“ „Vojevůdkyně...“ ozvalo se mi za zády. „Hrdinka...“ dodala Lovkyně vzápětí a pak složila Kasumi na podlahu. „Stejná jako já? To si myslíš?! Ona není taková, Agrono. Nezachraňujeme hrdinku, ale zrůdu. Neliší se od stvůr, před kterými prcháme. Neznáš ji.“ Otočila jsem se na Lovkyni a poslouchala její slova. Slova, která mne rmoutila. „Kasumi je zrůda!“ pokračovala rozhořčeně černá žena. „Opustila vlastní rodinu, i sotva půlroční dcerku! V mládí zabíjela nevinné a mučila je! Pojídala lidské maso! Viděla jsem to na vlastní oči! Copak se tvůj lid jedl navzájem?! Hodlala zničit celý náš svět, celou planetu vyhubit a nechat jen pár vyvolených. Je v ní zakořeněna nenávist, která se může rovnat snad jen nenávisti Azazela a dalších démonů. Je to lidská zrůda, žádná hrdinka! Měly bychom... měly bychom ji
hodit dolů...“ ukázala Parvati na šachtu. „Řekneme, že se ji nepodařilo zachránit. I když ji Stvořitel udrží naživu, tam dole ji nikdo nikdy nenajde.“ Přistoupila jsem ke Kasumi a zvedla ji do náruče. „Takže ty myslíš, že hodit ji do černoty je správné řešení?“ „Já nevím, já jen...“ nebyla si jistá ani svými slovy, kterými chtěla rozhodovat o osudu druhé Lovkyně. „Ano je!“ vzpřímeně pozvedla hlavu, jako kdyby ji nějaká bolestivá vzpomínka, snad na vlastní rodinu, pomohla se rozhodnout. Natáhla jsem horní paži k Parvati a semkla jí prsty kolem krku. Zvedla jsem ji nad propast a zařvala: „Možná bych měla dolů shodit tebe! Já tu bojuji o celý svůj národ. Jsem poslední svého druhu a moje smrt pohřbí Agagary navždy! Neuvědomuješ si ani zpoloviny, co všechno riskuji. Myslíš, že mi záleží na tom, že chce Kasumi zničit váš svět? Myslíš, že mi vadí, kolik lidí kdy zabila?! Nebo si snad myslíš, že mě děsí skutečnost, že jedla své lidi?! Myslíš, že tohle je pro mne důležitější než osud mého národa?! To si myslíš?!“ Nemohla mluvit, tak jen kroutila hlavou. Přidržela jsem si ji dvěma rukama kolem pasu, to abych ji nemusela dál škrtit. „Om-ech ehh,“ rozkašlala se. „Omlouvám se,“ kála se. „Nemyslela jsem to tak.“ „Ne? Ve válce, v existenční válce, kterou tady vedeme, není místo na chyby. Myslíš, že když velitel rozkáže střemhlavý útok proti opevněné pevnosti a všichni útočníci zemřou, zatímco obránci poznají jen minimální ztráty, lze to omluvit? Moji lidé se také hádali mezi sebou. Jedni chtěli to, druzí tamto. Třetí vyčítali prvním, že jejich cíl ublíží druhým, čtvrtí proklínali všechny a chtěli se vrátit pod bič Azazela, protože věřili, že jinak všichni zahynou! Byli to ti čtvrtí, kteří měli pravdu, ale i pro ně bylo už pozdě. Muselo se to stát? Mohli jsme pod bičem Azazela žít dál a čekat na váš příchod. Víš, jak snadno bychom démona smetli, kdyby se dnešního dne dožili moji lidé?! Ve válce není místo na chyby, Parvati!“ „Ale... já to přehnala, mrzí mě to. Můžeš... můžeš mě pustit?“ „Mohu, ano. Takhle se rodí zrada, Parvati. Nejprve se zrodí v mysli jednoho tvora, ten pak nakazí další svým jedem.“ Roztáhla jsem paže a pustila Lovkyni do černé propasti. Stihla jen křičet a křičet. A pak... křik ustal. „Je mi to líto...“ pronesla jsem do prázdné černoty. „Tvé rodině to vysvětlím. Snad pochopí.“ Rychle jsem popadla Kasumi a utíkala chodbou vpřed. Povedlo se mi vykořenit bující zradu zavčasu. Je velká škoda, že zrádkyní byla samotná Lovkyně, ale čím vyšší pozice, tím snáze se zrada šíří. Neměla jsem na vybranou.
Věděla jsem, že mám potíže. Bez meče těžko mohu vzdorovat Galakovi. A i když jsou meče Kasumi neuvěřitelně ostré, nejsou tak pevné, jak bych potřebovala. Měla jsem jen dvě trubice se špicí na konci. S dutou, neuvěřitelně ostrou špicí. Sosáky mozkosaje byly krátké. Neměly délku ani mého zápěstí. Hledala jsem řešení celou tu dobu, kdy jsem utíkala tunelem. Ten se porůznu kroutil, místy snižoval, jindy zase zvyšoval. Je to tím, že skála je tu velmi tvrdá a stavební dovednosti Azazelových netvorů si s tak pevným kamenem nedokázali poradit. Brzy se v dálce přede mnou objevilo světlo. Když jsem konečně vyběhla na vzduch, málem jsem uklouzla po strmém kamenitém svahu a zřítila se dolů do lávy. Hladina klesla. Klesla o objem, který nedovedu vyčíslit, ale dokázala jsem si jej představit. Hladina byla nyní dole hluboko pode mnou. Galak stál přímo proti mě a já mu sahala po kolena. Lýtka a nohy měl stále ponořené v lávě. Bílá kůže z bílé lávy. Ani když jsem pozvedla hlavu, neviděla jsem kvůli prašným oblakům dál než po jeho břicho. Vypasené břicho bez chlupů. Na těle neměl jediný chlup. Vyhlédla jsem vlevo, kde se nad svahem muselo ostře bojovat. Lidské ženy musely přejít do útoku, aniž by tušily, že vpadly do pasti. Chystala jsem se vyběhnout z tunelu a po obvodu lávového jezera vystoupat až na
planinu před Arénou. V ten moment se na Galaka spustila salva šípů. Hotové mračno stovek a stovek šípů. Většina z nich se mu zabodla do těla. Ne moc hluboko. Myslím, že necítil ani trochu bolesti, ale všiml si, že se mu někdo snaží ublížit. A tak se za ohlušujícího táhlého zvuku připomínající vzdálené troubení napřáhl paží a plesknul ji kamsi mezi útočnice. Galakovy dlaně byly široké a vláčné. Připomínaly spíše chapadla, ale přesto měl prsty a v nich dokázal sevřít svoji oběť. Když ruku zvednul a rozevřel, viděla jsem, jak dolů do lávy padaly nejméně tři těla. Být tu Parvati, pošlu ji okamžitě nahoru i s Kasumi. Teď jsem váhala. Nemám času nazbyt. Pokud vyběhnu nahoru, Galak si mne může všimnout. Ale copak mohu nechat Kasumi zde? Na druhou stranu... pokud ji náš bůh nedovolí zemřít, potom... Bylo to riskantní, ale já musela riskovat. Uložila jsem Kasumi do sedu a opřela ji o stěnu tunelu. Připravila jsem si dvojici sosáků. Neuvěřitelně pevné a ostré tak, že s lehkostí prorazí i lebku Agagara. Galak netušil, že tu jsem. Vykročil blíž k pláni na níž se jistě lítě bojovalo. V tu chvíli jsem vyběhla z úkrytu. Běžela jsem po strmém, stále rozžhaveném svahu, vyhýbala se kamenům a mířila přímo proti stehnům Galaka. Stál pořád v lávě, a když se snažil vykročit na svah, ten se pod jeho vahou hroutil a kamení padalo do lávy. Já nabírala rychlost a za řevu vyskočila s napřaženými sosáky. Jediná chyba a zřítím se do lávy. Jediná chyba a zemřu. Za letu jsem zarazila špice sosáků do nohou Galaka. Okamžitě jsem si pomohla dolním párem rukou, abych se přidržela a nespadla. Ale pevnost sosáků mozkosajů neměla obdoby. Nemyslím, že Galak něco cítil. Možná nepatrné štípnutí, jako když do něj zabodnou šíp. Šíp! K uším mi dolehl svist stovek šípů. Otočila jsem se přes rameno a na poslední chvílí se odrazila a přeskočila na druhou nohu bílé bestie. Na to místo dopadly šípy vystřelené z planiny. Pomatené lidské ženy! Snažím se jim pomoct! Zamávala jsem jednou rukou, abych na sebe upoutala pozornost. Snad jim konečně došlo, že jsem to já. A taky, že tyhle lidské šípy sotva prorazí Galakovu kůži. Většina z nich popadala na zem do lávy. Galak se k ničemu neměl a já mohla začít stoupat. Vyháknout jeden sosák, odrazit se, vyháknout druhý a ten první zabodnout na vyšší místo na Galakově těle. Byla jsem schopná stoupat ohromnou rychlosti, skoro jako kdybych šplhala po žebříku. Vysoké skoky mi pomáhaly dostat se výš co nejrychleji. Necítila jsem únavu ani námahu ne. Zprvu jsem si pomáhala nohama a opírala se o gigantické tělo, pak jsem vsadila jen na sílu paží. Musela jsem přidat, protože Galak vykročil k planině. Už jsem vyšplhala na úroveň jeho boků, když on pravou nohou zvednul a postavil ji na planinu. Jakmile se zapřel, svah se utrhl a Galak klopýtnul. Spadl na všechny čtyři, rukama zapřený o vršek planiny. Doufala jsem, že se neutrhne i další část zeminy. Galak by se pak mohl zřítit zpátky do jezera. Teď jsem ale ucítila příležitost. Rychle jsem se vyšvihla na jeho záda. Výhled na bojiště mě ohromoval. Tisíce a tisíce malých teček hluboko pode mnou. Aréna byla z téhle výšky tak malinká a to Galak pouze klečel! Kdyby se narovnal... což se nesmí stát. Vyběhla jsem po zádech bílé bestie a nabírala rychlost. Cílem byla hlava. Kulatá bílá hlava, která měla před dávnými časy jedno oko. Dnes už ne. Ne po mém souboji s Galakem před stovkami let. Galak byl slepý! Ale to, co teď pohání bílou bestii a ukazuje jí směr, není oko. Běžela jsem, sprintovala stále vpřed. Obrovská záda byla běžecká dráha a cíl začínal být na dohled. Cíl, který se začal zvedat, to jak se Galak zapřel a pomalu se narovnával. Ne, ještě ne! Přidala jsem, zrychlila jsem! Dusot mých nohou se rozléhal okolím. Všechny čtyři paže poháněly tělo, mé oči sledovaly jediný cíl. Čím více se Galak napřímil, tím hůře se běželo. Čím hůře se běželo, tím více jsem přidávala. Mohla bych počítat vzdálenost, ale já měla před očima jen jedno. A když jsem pod nohama ucítila krční obratel gigantické stvůry, odrazila jsem se do výše, zatímco démon se konečně vzpřímil. Za řevu jsem zarazila oba sosáky do
hlavy bestie. Zatlačila jsem sosáky hluboko do kůže a ještě hlouběji do lebky. Dlaně mi začaly krvácet, jak ostré sosáky trhaly moji kůži. Ale lebka byla nabodnutá. V ten moment se Galak zaklonil a dlouhým táhlým řevem dal najevo bolest. Uchopila jsem konce sosáků a zabrala ve snaze je roztáhnout od sebe. Nešlo to. Zprvu to nešlo ani s mojí nesmírnou silou. Dlaně mi krvácely a Galak si prohmatával tělo ve snaze rozeznat místo, které ho bolí. Byl tak velký, že hned nepoznal, co se mu to stalo. Cítil bolest ale odkud? Já věděla, že nedokážu lebku rozbít, takhle ne. Odložila jsem sosáky a párem pěstí jsem praštila svrchu do lebky. Třach, dunivá rána. Udeřila jsem znovu, ještě silnější ranou. Další dunivá rána, po které kůže praskla a z Galaka se vylinula stroužka čerstvé bílé krve. Galak si prohmatával paže a bylo jen otázkou času, kdy po tolika ranách pozná, odkud bolest pramení. Nemohu tady mlátit do lebky takovou dobu. Vložila jsem si sosáky do úst, aby mi nevypadly, klekla si, zaklonila hlavu a napřáhla se čtveřicí mých paží. Pletence svalů se zauzlovaly a napnuly k úderu, kterému ještě žádná překážka nikdy neodolala. A pak jsem za vzteklého řevu plného nenávisti udeřila. Dunivá rána přešla v hlasité prasknutí. Galak cuknul hlavou dolů, zavrávoral a já se musela přidržet, abych nespadla. Kůže na hlavě byla proražená, stejně jako lebka. Zatímco Galak naříkal a jeho tělo se svíjelo, já vyhodila dolů do lávy kusy lebky a vrazila do otvoru dvě paže. Mozek bestie se smáčkl a vzápětí rozmáčkl. Roztrhla jsem ho na dva kusy. Galak klesl na kolena a to tak prudce až jsem ztratila rovnováhu. Přepadla jsem a klouzala po hlavě dopředu neschopna se zachytit. Chtěla jsem si pomoct sosáky, ale vypadly mi z úst. Galak sténal, svíjel se v křečích a já nebyla schopná se udržet na kulaté kluzké hlavě. Spadla jsem a jen se štěstím se dokázala chytit prázdného očního důlku. Napadlo mne se uvnitř ukrýt. Ale nestihla jsem se vytáhnout, když mě Galak srazil svojí rukou. Myslím, že to byla náhoda, jen se snažil nahmatat ránu. Padala jsem znovu. Nos Galaka byl placatý, nepovedlo se mi ho zachytit, ale dokázala jsem se chytit dolního rtu. Galak měl ústa stále otevřená. Brečel, sténal, chvěl se. Když jsem pohlédla pod sebe, viděla jsem jen propast končící lávou. Už nebylo kde se zachytit. Pokud spadnu... nesmím spadnout! Vytáhla jsem se a vlezla do úst Galaka. Jeho masivní jazyk se kmital ze strany na stranu, jeho křik mě tlačil vzad a ústa měl plná slin. Těžko říct, co bude následovat. Vytrhla jsem mu kus mozku, tohle by neměl přežít. Sliny mi bránily v pohybu, klouzala jsem po nich. Bála jsem se o život, ne že ne. Nechci zemřít. Ale chci, aby zemřel někdo jiný. Odrazila jsem se a přes hromadu slin se drala hlouběji do úst. Vyhnula jsem se jazyku a mířila do útrob těla. Pak Galak polknul. A halda slin mne strhla s sebou.
Padala jsem nekonečným tunelem kamsi hluboko dolů. Omotána slinami, které se lepily na tělo a ztěžovaly pohyb. A pak jsem dopadla na tvrdou zem. Měla jsem sílu se zapřít párem rukou, když k mým uším dolehla zlostná slova: „Ty blázne! Cos to provedla mému miláčkovi?!“ Zvedla jsem se a prohlédla si vibrující stěny žaludku. Žaludku, v kterém stál trůn z kostí mých lidí. Trůn Azazelův. Postavila jsem se proti němu a strhla ze sebe chuchvalec slin. „Tohle je jen začátek, démone! Tvá krutovláda skončila.“ „O tom pochybuji,“ rozesmál se démon a seskočil z trůnu. „Tak pojď, Agrono!“ roztáhl paže „Skončím to s tvým zrádným národem osobně! Vytrhnu ho z mé říše jako odporný nádor!“ Azazel nikdy nebyl odvážný, proto mě jeho slova překvapila. Ale když jsem se oblepená slinami pokusila rozběhnout, pochopila jsem, kde se rodí jeho sebevědomí. Napřáhl ruku stejně jako tam v Aréně a začal tvořit ohnivou kouli. Já se snažila rozběhnout. Šlo to ztuha! Sliny byly tak lepkavé a v žaludku nebylo kde se ukrýt. Azazel proti mě vymrštil kouli a já v poslední vteřině uskočila stranou. Zapadla jsem do slin, které pomalu tuhly. Pohyb byl stále
náročnější. Nestihla jsem se ani postavit na nohy, když měl Azazel připravenou druhou kouli. Věděla jsem, že neuskočím, že to znovu nedokážu. Démon se usmíval, věděl, že mě má v hrsti. A pak se země zatřásla. Galak se hroutil na bok a já padala proti žaludeční stěně. Nebyla jsem sama a Azazel nejprve zavrávoral, pak klesl na koleno a potom... zmizel. Utekl, zatímco já se tvrdě praštila o stěnu... a ztratila vědomí.
Vrazila jsem do tvrdé ztuhlé stěny pěstí. Promáčkla se. Udeřila jsem znovu, druhou paží. Promáčkla se ještě víc. Nestačilo to. Napřáhla jsem dvojicí mých mohutných paží zároveň. Nezůstanu tady uvízlá, to tedy ne! Zařvala jsem vztekem a prudkou ranou prorazila žaludeční stěnu. Skrze kůži jsem se drala dál. Párem rukou jsem zabrala a roztrhla ji, abych mohla vylézt ven. Ven na planinu, kde se ostře bojovalo. Zvláštní, dokud jsem kůži neprotrhla, nebylo slyšet absolutně nic. Žádné řinčení zbraní, žádné nářky umírajících ani řev nestvůr. A teď jsem stála na okraji jezera a přišlo mi, že jsem spadla doprostřed bitvy. Za sebou jsem měla obrovskou zdechlinu té největší bytosti jakou kdy oko Agagara zahlédlo a před sebou podivný úkaz. V dálce, vysoko na obzoru se Bílá sopka probudila k životu a bublala. Jak dlouho už?! Jak dlouho jsem byla mimo sebe? Jak dlouho se Peklo připravuje na zalití lávou, která kdysi měla oddělovat hranice území démonů?! Mezitím lidská armáda srdnatě čelila Azazelovým stvůrám a já neměla nutkání popadnout meč a bojovat s nimi. Nebylo proč. Desetitisíce malých chlupatých a smrdutých opic, které s ostrými drápy bojovaly s ženami, na které nestačily kvalitou, ani počtem. Nikde nebyly žádné jiné mrtvoly, jen hromady opic a podstatně méně padlých žen. Procházela jsem bojištěm, po levici Aréna a vedle ní opice, po pravici seřazená armáda neúnavně doplňující počty v týlu a před očima bojiště. Jedna z opic se vrhala na mě. Vyskočila do výše a vycenila zuby připravené zakousnout se mi do zápěstí. Vystřelila jsem pěst proti čumáku bestie. Čumák se rozrazil a můj úder odtrhl celou hlavu opice od těla. Zdechlina mi padla k nohám a smrdutá krev se z ní linula. Tělo během chvilky začalo hnít. Na bojišti bylo už tolik mrtvých žen... ale mnohem více opic. Možná by mne to mělo povzbuzovat, ale tohle byl odpad. Tyhle opice s chlupatými pažemi až k zemi byl pouhý odpad. Tak snadno se tvořil, tak slabý byl a tak hrozně páchnul. Po mém zásahu si mne vyhlédla čtveřice opic. Zprvu se chtěly vrhnout na Kasumi, které úspěšně držely linii a postupně se roztahovaly ke svahu, ale teď zamířily na mě. Proč ne. Čtyři opice pro čtyři pěsti. Poskakovaly za běhu, vydávaly pískavé skřeky a pomáhaly si dlouhýma rukama, kterýma se odrážely od země. Vycenily ostré zuby, vyskočily a... smetla je salva šípů. S prostřelenými lebkami mi dopadly k nohám a já se ohlédla po pravici. Skupinka Kasumi s krátkými luky a meči mě mlčky oběhla, aby mohla upevnit linii a ke mě se přihnala žena s červeným šátkem na rameni. Tenhle šátek měl stejný znak jako ten, který nosila velitelka Bushi. „Máš Slzu krve?!“ křičela na mě hned. Přišlo mi zvláštní, že se ptá na ni a ne na Lovkyni. „Mám,“ odvětila jsem. „Chci tě nahoře u velitelského stanu!“ rozhodla a se skupinou strážkyň mne vedla zpátky po svahu vzhůru k jeskyni. Vůbec se nezajímala o vojevůdkyni Kasumi, vůbec jí nezajímala ani zrádná Parvati a gigantickou mrtvolu Galaka snad ani nevnímala. Jako kdyby jeho poražení byla rutinní záležitost. Zvláštní žena, ta Kasumi, z níž všechny tyhle vzešly. Ráda bych ji poznala. Každý dělá co může, aby jako celek zvítězili. Nikdo si nezaslouží zvláštní pozornost, nikomu nepatří slova díků. Všichni pracují jako jedna. Velitelka, co si říkala Tetsui mě urychleně vzala do malého ležení u paty skalní stěny. Byl tu postavený provizorní stan, na stolku načrtnutá mapa, včetně mnoha šipek, drobných
kamínků a malých opracovaných kostek ze dřeva. Kostky zcela jistě představovaly vojenské útvary tam dole a šipky možná směry útoku a cestu pro zásobovatele. Kamínky značily překážky v terénu. Tetsui mě vzala do stanu, zatímco ženě, která hlídala stan v rychlosti řekla dvě slova: „Přiveďte ji!“ Pak se zase věnovala mně. Ukázala na místo na mapě. Šlo o bránu Arény. „Usadila se tam nějaká velká bestie!“ zvolala rozhořčeně. „Nemůžeme se přes ni dostat a mezitím na nás tlačí tisíce těch opic! Před pár hodinami jsme už skoro klepaly na brány Arény a teď nás zatlačují zpátky! Mohly bychom zkusit boční vstup, tunel, ale zavalila ho ta bílá bestie! Takže zatlačíme ty smradlavé opice zpátky dozadu a umožníme ti...“ „Zadrž,“ zastavila jsem ji, načež jsem si vysloužila pohrdavý zlostný pohled. „Galakovo tělo se už rozpouští. Azazel na jeho tvorbu použil miliony duší a Stínů, ale také použil bílou lávu. Bílá sopka je znovu aktivní a během pár hodin zalije okolní oblast.“ „Co tím myslíš? Jsme na svahu kopce! Tady nám snad nic nehrozí, ne?“ „Ne to ne, ale místo, kde se schovává Azazelova armáda bylo tehdy zčásti pod hladinou. Bude muset přejít do protiútoku.“ Udiveně na mě pohlédla a pak zaměřila zraky na pevnost v dálce. Byly za ní vidět šedavé špičaté skály. „Tam?“ ukázala na to místo. „Vždyť se armáda přesunula na Karasal!“ „Ne, Kasumi. Je to past, vpadly jste do pasti! Spousta nestvůr se schovává mezi skalami, spousta dalších musela zůstat v Aréně. Obsadit pevnost teď k ničemu nepovede, sevřeli by nás do kleští!“ Kasumi vyšla ze stanu ven a shlížela na bojiště pod námi. Mračna šípů každou chvíli bránila ve výhledu. Ale zápach mrtvých těl opic se sem linul navzdory tisícihlavé armádě stojící mezi jimi a námi. Velitelka Tetsui přemýšlela. Podle mého však nebylo o čem. „Musíme se stáhnout!“ rozhodla jsem sebevědomě. „Stáhnout?!“ vykřikla podrážděně. „Ty se chceš stáhnout?! Vítězíme! A posily přijdou každou hodinou, jen co si po cestě od Studny odpočinou a naberou síly.“ „Pověz mi, Tetsui, jak dlouhá doba uběhla od chvíle, kdy Galak padl?“ „Pět hodin. Tak dlouho už řežeme ty chlupaté bestie. Azazel nás chce unavit! Ale to se mu nepodaří. Stačíme vyměnit ženy v předních liniích. Máme strategii. Při ústupu jich zemře hrstka. Opice útočí ve vlnách, v intervalech. To je jejich velká chyba.“ „Není!“ zvolala jsem. „Oni vás nechtějí unavit. Čekají, až padne tma!“ „Jak to můžeš vědět?!“ zlobila se Tetsui. „Tuhle taktiku jsem vymýšlela já!“ Pohled, který na mě ta Kasumi vrhla, mě fascinoval. Taková zlost, která ale nebyla cílená na mě, jako spíš na to, co jsem ty nestvůry dokázala naučit. „Šest hodin,“ pronesla jsem. „Pak se setmí a pak nás zmasakrují. To, co proti vám Azazel posílá, to je jen odpad. Zbytečný a postradatelný. Přesto plní svoji úlohu dobře, tak jako každá z vás.“ Tetsui mnou vyloženě opovrhovala. Místo toho se rozhlédla po šicích svých bojovnic tam dole. Ženy v předních řadách nesly veliké štíty, kterými obešly unavené bojovnice v předních řadách, opřely štíty o zem, skrze mezery mezi nimi prostrčily kopí a čekaly, až ty unavené ženy nahradí nové. Hradba štítů falangy, před nimiž se zatím nakupily udivené opice, se rozevřela a vpřed se hnaly čerstvé bojovnice s ostrými meči. A mezitím vším nad hlavami žen neustále svištěly šípy, vždy v pravidelných intervalech. Na bojišti se kupily mrtvoly a vytvářely celý val oddělující planinu. Zezdola už pomalu nemohlo být vidět před sebe, jak moc mrtvol leželo v cestě. Kasumi nezbude než je překonat. Blížila se k nám žena na koni. Hnědý oř navlečený v lehké kožené zbroji, stejně jako bojovnice sedící na něm. A mezitím k nám z tábora opodál přicházela skupinka jiných Kasumi. Vedly nějakou urostlou ženu, vedly... Parvati!
„Co tu dělá?!“ ukázala jsem na ni. Velitelku Tetsui to nevyvedlo z míry a věnovala se jezdkyni. „Mrtvol je příliš, velitelko!“ zvolala. „Musíme posunout linii až za ně a mezitím mrtvoly odklidit. Stačíme je pobíjet rychleji, než ony hnijí a rozkládají se “ „Ano, naházejte je do jezera,“ rozhodla velitelka Tetsui. „Agrona půjde s vámi. Linii posunete ve chvíli, kdy bude připravená napadnout tu věc v bráně.“ Jezdkyně mající úlohu posla se otočila a mířila po svahů dolů, aby postupně objela všechny útvary a spravila je o nové taktice. K nám konečně dorazila Parvati vedená trojicí Kasumi. „Je to zrádkyně!“ vyštěkla jsem zostra. „Chtěla zabít vojevůdkyni Kasumi, vaši velitelku!“ Tetsui natáhla dlaň ke mě a roztáhla prsty. „Slzu,“ dodala. Sáhla jsem do záhybu bederní roušky a předala jí artefakt. Ten obratem dala černé velitelce Bushi a dodala: „Vezmi První, Slzu a Parvati a stáhni se do Shambaly.“ „Já?!“ divila se Bushi. „Co moje jednotka? Co bitva?!“ „Oni si bez tebe poradí. Nechci, aby velitelka Bushi padla. Víš o plánech První víc než my ostatní. Byla jsi s ní dlouhou dobu. A První je teď už opravdu jen symbol vzdoru, víc nic. To, že ji odtamtud Parvati dostala nás nespasí. Ne když prohrajeme bitvu.“ Bushi poslechla a na místě se otočila. Ještě jednou vrhla pohled na bojiště, ještě naposledy se zahleděla na své spolubojovnice a pak mířila vzhůru k tunelu ve skále. Já ucítila další chybu, jakou se mé spojenkyně dopustily. „Parvati je nebezpečná! Jak... jak se vůbec dostala nahoru?“ „Nebýt jí!“ odsekla Tetsui, „První by teď byla zavalená. Nechala jsi ji dole!“ „Musela jsem zabít Galaka! Nevěděla jsem, že jeho mrtvola zavalí únikovou chodbu!“ „Měla jsi předpokládat!“ cenila na mě pohrdavě zuby. „Parvati se vydrápala ze dna nějaké šachty, kam jsi ji prý srazila, vzala První a krátce před smrtí Galaka se dostala k nám.“ „Hnulo se v ní svědomí...“ přemýšlela jsem nahlas. „Nebo stojí za námi víc než ty! Dost řečí, Agrono, běž zabít tu bestii!“ „Rozkazuješ mi?!“ osočila jsem Tetsui. Ta žena mne neuvěřitelně vytáčela. „Přesně tak,“ odvětila s ledovým klidem. „Já jsem tady velitelka, ty jsi pěšák. Zvykej si na novou roli.“ Nemohla jsem k tomu nic říct. Ne slovy a meč jsem po ruce neměla. Ohlédla jsem se na chapadla Hadluby svíjející se před pevností. Nedovolila nikomu se přiblížit k bráně Arény. Obrovitá, přímo gigantická chlupatá koule. „Chci vůz plný sudů s olejem. A lukostřelkyně.“
Vůz naložený šesti sudy s hořlavinou byl tlačen skupinou žen vpřed. Mezitím se linie posunula až za val mrtvých opic a množství žen s hnědými šátky odklízely zdechliny, abychom mohly projet. Hadluba se svíjela před branou pevnosti. Nikdy nefungovala jako útočná jednotka, protože se pohybovala tak pomalu. Ale projít kolem Hadluby bylo nemožné. Dvanáct tlustých bílé ochlupených chapadel zakončených tlamou plnou ostrých zubů. Hadluba neměla oči, ale měla citlivý čenich a snadno vycítila přítomnost jakéhokoli útočníka. Ale myslím, že v zápachu, který se nad bojištěm tvořil, byla Hadluba zmatená, že stěží rozlišovala svá a cizí vojska. To by nám mělo umožnit dostat se k ní blíž. Mnoho chapadel, které vyčnívaly nízko u země s sebou házely ze strany na stranu jen tak, pro nic za nic. Snad cítila neklid vinou tolika pachů, snad chtěla lépe zabránit komukoli, aby se dostal do pevnosti.
Mohutný útok Kasumi nám umožnil pokročit vpřed, až téměř k samotné chapadlovité bestii. Jít blíže si ale žádná z žen netroufala. Lukostřelkyně po mé pravici sáhly do toulců pro šípy a napnuly tětivy. „Zadržte!“ řekla jsem. „Jen ji rozdráždíte. Připravte oheň.“ Zatímco Kasumi položily železný stojan na zem, dovnitř naházely uhlíky i přinesené dřevo a zapálily jej, já se vyšvihla na vůz. Uchopila jsem dřevěný kvalitně stlučený sud s olejem a položila si ho na rameno. Kasumi mezitím přiživily oheň dalším dřevem a vložily do něj šípy natřené olejem. Dřevo... olej... tak vzácné materiály, které se sem dolů dostávaly jen zřídkakdy. Je zajímavé vézt bitvu s věcmi, které jsou pro lidi z povrchu běžné. Já se napřáhla a vrhla těžký sud proti Hadlubě. Jedna hlava sud srazila k zemi. Nerozbil se, ale ležel několik metrů od těla. Kasumi na mě vrhly významné pohledy. Já popadla druhý sud. Nápřah a vrh. I tentokrát letící sud vrazil do hlavy Hadluby, která vzápětí zlostně zavrčela a většina chapadel se natáhla naším směrem, jako kdyby větřily. Sud se však skutálel dolů a nepraskl. Protože se ale chapadla Hadluby synchronizovala, teď jsem ucítila šanci. Vrhla jsem další sud a to do větší výšky ve snaze přehodit chapadla a zasáhnout samotné tělo bílé bestie. Jenomže sud dopadl na zem, netrefila jsem se. Zbývali tři sudy a Kasumi mě svými pohrdavými pohledy čím dál víc rozrušovaly. Pak se jedna z lukostřelkyň otočila na mne a řekla: „Uděláme to jinak,“ rozhodla. „Nebudeme zapalovat olej, trefíme sud.“ Nechtěla jsem se hádat. S nimi to nemá moc význam. Prostě jsem hodila další sud. Kasumi vypálily a proděravěly dřevo svými šípy. Jen kousek nad stále nataženými chapadly sud explodoval. Krky Hadluby začaly slabě hořet. Tři chapadla oheň skutečně zasáhl a začaly se svíjet v bolestech. Ale nic víc. Oheň se nešířil, protože ostatní chapadla jej rychle uhasila tím, jak se otíraly o ty zbylé. Zbývaly poslední dva sudy. Popadla jsem jeden, rozběhla se a mířila proti Hadlubě. Chapadla ochotně pomáhala tišit stěží uhasitelný oheň svým zraněným družkám a já cítila příležitost. Zavčasu si mě všimlo jen jedno chapadlo a tomu jsem snadno uhnula. Byla jsem už dost blízko u těla abych se mohla za běhu napřáhnout a vší silou vrhnout sud do místa, kde se vrchní chapadla napojovala na kulaté chlupaté tělo. Sud se rozbil a obrovská masa těžko uhasitelného oleje máčela chlupy bestie. Oheň na těle chapadla nezakryjí, na to nemají prostor. Jenže si mě zrůda všimla. Nejprve varovně vztyčila většinu chapadel do výšky a pak se mě jimi pokusila rozmáčknout. Byla jsem příliš blízko v jejich dosahu. Na místě jsem se otočila a utíkala zpět, když jsem pod sebou zahlédla stín a rychle uskočila do strany. Obrovské chapadlo naprázdno udeřilo do země. V ten moment mi nad hlavou prosvištěly hořící šípy a zapálily olejem nasákle chlupy. V mžiku se oheň šířil a tělo Hadluby hořelo nyní už neuhasitelným plamenem. Teď už se o mne chapadla nestarala. Teď jen zoufale čichala zápach vlastních chlupů a brzy i spáleného masa. Působila zmateně a vystrašeně. Nejprve se vzpřímila, pak čichala ke svému tělu, potom jako kdyby hledala únik, když jim došlo, že hoří ona samotná. Stačila jsem doběhnout ke Kasumi, když mi ty mezitím sundaly z vozu poslední sud. Ohlédla jsem se připravená přiživit oheň další spoustou hořlaviny. Viděla jsem obrovský sloup ohně v kterém se zmítala chapadla. Vrhla jsem proti nim poslední sud. Prásk, další olej vzplál.
Hadluba se svíjela v plamenech a její dlouhý táhlý řev se rozléhal okolím. Každá hlava skučela a sténala. Ten hluk byl tak příšerný, že si Kasumi zakrývaly uši. Já musela také, jinak bych snad ohluchla. Hrozivý řev, od něhož se snad ani nedalo vzdálit. Utíkala jsem společně s Kasumi k předním liniím armády. Mezitím se i zbylé opice dávaly na útěk. Myslím, že je zaháněl ten řev. Mezera ve valu mrtvých chlupatých bestií byla opět plná dalšími mrtvolami. Zatímco jsme vyrazili na Hadlubu, tady se ostře bojovalo. Vůz jsme musely nechat tady.
Vydrápat se nahoru nebylo snadné ani pro mě. Rozkládající se těla pode mnou klouzala a kosti praskaly. Přeběhla jsem val šlapajíc po hlavách opic, které hnily nejpomaleji a vpadla mezi linie žen. Falangy nám uvolnily místo. Mě i jednotce Kasumi, z nichž ani jedna se neobtěžovala mi říct alespoň: ‚dobře jsi to zvládla‘. I ony svůj úkol zvládly dobře. V duchu jsem si říkala, že ano, ale nahlas neřekla nic. Propletla jsem se třemi liniemi falang a stanula v blízkosti velitelky Tetsui, která mezi pěšími bojovnicemi seděla na koni. Kůň s sebou smýkal, sklápěl hlavu až k zemi a snažil se odolat šílenému skřeku Hadluby. Velitelka z koně raději sesedla a předala uzdu Kasumi poblíž. I ona se bránila šílenému skřeku dlaněmi u uší. Trvalo celé minuty, co Hadluba hořela, ale vysoký tón šíleného zvuku pozvolna slábnul, to jak jednotlivá chapadla uhelnatěla a postupně umírala. Její skučení už nepřipomínalo náhlý nápor vražedné bolesti, nýbrž pozvolné umírání jedinečné bytosti. Hadluba byla pravěký unikát. Nikdy Azazel nestvořil nic podobného. A teď umírala. Zvláštní pocit mě přepadával. Velmi zvláštní. Jako bych tomu tvoru provedla něco, co bych sama nikdy nechtěla zažít.
Konečně Hadluba zemřela a skřek nadobro utichl. Nad námi se vznášel pach spálených chlupů z jejího těla. Velitelka Tetsui se přihnala ke mně. „Kolik může těch opic ještě být?!“ křičela na mě. „Nevím. Azazel nás chce vehnat do pasti, chce nad námi zvítězit taktikou. Nesmíte teď obsadit pevnost, nesmíte!“ křičela jsem. „Máme minimální ztráty!“ oponovala mi Tetsui. „A ty tady nevelíš!“ odsekla. Tetsui přiběhla k ženám, které seděly na koních u provizorního stanu. Stejného stanu jako tam na kopci. Přesunuly ho sem, prakticky do přední linie. Ta sebejistota... je bude stát život. Ženy měly u pasu zvláštní předmět podobný lastuře! Ano, něco takového kdysi dostal Azazel od Leviathana. „Tři útvary o síle dvanácti tisíc žen obsadí pevnost. Útvary Roku, Nana a Hachi.“ „Křídla?“ podivila se jezdkyně? „Zkrátíš linii!“ „Oba útvary Goshi chci mít na jejich místech. Chci mít jízdu na bocích. Připravenou provézt obchvat. Všechny útvary stopařek odklidí mrtvoly a doplní naše řady zezadu. Tenhle val tady za hodinu už nebude, rozumíme si? A tenhle rozkaz není kvůli našemu případnému ústupu, k žádnému ústupu nedojde, přirozeně. Chci, aby se k nám posily mohly rychle přidat. Přes val se budou těžko probíjet. Co se týče týlu,“ obrátila hlavu na jezdkyni s červeným páskem. „Přejděte do pětiúhelníkových formaci. Jdeme vpřed. Do pěti hodin musím mít Azazelovu hlavu na kopí.“
Dvanáct tisíc žen se jalo vyčistit celou Arénu. A dalších čtyřiadvacet tisíc v pěti pětiúhelníkových formacích se hnalo vpřed přes val z mrtvol. Vpředu ženy s velkými štíty a kopími. Tři linie. Za nimi bojovnice s meči. Pak lukostřelkyně. Po bocích útvarů ženy s velkými kopími. Myslím, že měly bránit útoky jízdy. Pravdou bylo, že těch pět formací nebylo zcela semknutých k sobě. Myslím, že to byla lest, že jsme počítaly s tím, že když mezi útvary vjede Azazelova jízda, zadní řady se rychle sloučí a uzamknou koně mezi dvěma útvary. Nevím, co to bylo za zvláštní taktiku. Přišla mi moc komplikovaná. Možná je to vynález lidí z povrchu, možná s tím Kasumi přišly samy. Vzhledem k jejich namyšlenosti bych se nedivila ničemu. Já měla tu čest být v nejpřednější pětiúhelníkové formaci. Ale velitelka Tetsui tu nikde nebyla. Musela zůstat vzadu.
Překonaly jsme val mrtvých opic a zůstaly tak kryty zezadu. Před námi, na opačné straně pláně se řadily houfy kentaurů. Ďábelské pokroucené rohy, luky a meče. Stáli na místě a za nimi celé řady kamenných obrů. Tyčili se nad kentaury a každý z nich měl na ramenou balvan. A na balvanu obmotaná hadice. Zelená bestie s vlasy tvořenými změtí malých hemžících se hadů. Dlouhé silné tělo schopné přilnout ke každému povrchu. Azazelovu armádu kryly po obou křídlech mrtví oři. Jejich hlasité ržání se rozléhalo okolím a přehlušit jej mohl jen zvuk boje z nitra pevnosti. Vchod do ní byl po levici prvních řad naší armády. Dalo by se říci, že pevnost je naše. Kasumi si to určitě myslely, já ne. Já věděla, co útroby Arény ukrývají. Sama jsem se o tom přesvědčila před pár hodinami. Před naši armádu vjela žena na koni. Žena s modrým páskem na paži. Měla stejný znak jako velitelka Tetsui a velitelka Bushi, která nás opustila. Jistě velmi důležitá žena. Její bílý kůň musel být vidět v tom prachu a žáru na míle daleko. Projela podél našich řad a pak se vrátila před první formaci. Stála jen kousek ode mne. Jen malý kousek. Vytasila luk, vložila šíp do tětivy, natáhla ji až na únosnou mez, zamířila a pustila tětivu. Nevím, jestli to viděly ostatní ženy, ale já viděla kentaura, kterému šíp prostřelil hlavu a on se zřítil k zemi. Výtečná rána. Myslím, že nepřítel to nečekal, ne takový dostřel šípů. I se svým velkým lukem dokázala ta Kasumi střílet přesně a ještě ze hřbetu koně, který byl neklidný. Velitelka sahala po dalším šípu, když jen pár desítek metrů od ní dopadaly na zem šípy. Některé se do tvrdé země zapíchly jen špičkou, jiné vůbec. Měly jsme větší dostřel, přesto se zdálo, že velitelku dosah nepřátel překvapil. Nečekala, že kentauři dostřelí až sem. Zase takovou výhodu jsme neměly. Velitelka zamířila a vystřelila druhý šíp. Opět přesná rána, tentokrát však nikoho neskolila. Šíp zasáhl jednoho z obrů. Velitelku to nerozhodilo, nejprve poukázala na mě, načež jsem se prodrala blíž a pak sahala po třetím šípu. „Máme lepší luky...“ pronesla a vsunovala šíp do tětivy. „Proč čekají, až je zastřelíme? Proč nejdou blíž?“ „Chceš je vyprovokovat tím, že jim zabiješ pár kentaurů?“ podivila jsem se. „Chci je vyprovokovat...“ potvrdila má slova velitelka a přesnou ranou skolila druhého kentaura. „Ale...“ sahala po čtvrtém šípu, „oni nechtějí. Každá z žen má jen toulec šípů, když vystřelíme všechny, zbytečně promrháme munici anebo hůř – přimějeme je ustoupit mezi ty skály. Je tlačí bílá láva, nás tma. Poraď mi, Agrono, mají nějakého velitele? Koho z nich mám zabít, aby se naštvali a vyrazili vpřed? Jsou to přece zvířata!“ „Azazel je vede,“ odpověděla jsem. „Je někde tam, někde vzadu. Mají disciplínu, teď ano.“ Velitelka si vystřelení dalšího šípu rozmyslela a pozvolna ho vrátila do toulce. Chvíli mlčky sledovala šiky nepřátel. Poté si pokynem ruky zavolala další jezdkyni, která měla žlutý pásek, ale stejné znaky na něm. Určitě velitelka jezdectva. „Koně jsou neklidní,“ pronesla modrá lukostřelkyně. „Velmi neklidní,“ odvětila žlutá Kasumi. „Možná si za těch pár dnů zvykly na prostředí Pekla ale ne na žár bitvy a už vůbec ne na ty smradlavé zrůdy. Nerada to říkám, ale máme jezdectvo jen na odstrašení.“ „Přesně,“ dodala s klidem modrá žena. „Azazel není takový hlupák, zdá se. Bojí se obchvatu. Pošle jízdu vpřed. Mnoho postřílíme, mnoho zadrží ženy s yari. Bude muset poslat pěší jednotky a ty můžeme obklíčit z boku. Když zaútočíme my, čeká nás to samé. Kopí yari nám nepomohou, ne proti těm golemům. Zbytečně budeme na dostřel. Sice udržíme jízdu a zabráníme útokům z boku, ale ztratíme přední linie a jádro. Prorazí nás a rozdělí armády. Bez posil by nás mohli přečíslit.“ „Co navrhuješ, velitelko Men?“ ptala se jezdkyně. Modrá velitelka se ze hřbetu koně zahleděla na mne. „Běž!“ nakázala mi. „Běž k nim.“
„K nim? Ty chceš, abych...“ „To je rozkaz, Agrono! Nech tu zbraně a běž. Běž, co nejdál dojdeš!“
Nejsem si jistá, na čí straně v této válce stojím. Možná už jen na svojí vlastní. Pomalým krokem jsem kráčela vstříc řadám kentaurů, vstříc armádě nestvůr. Neozbrojená, neoblečená... Nepřátelé přede mnou a domýšlivé ženy za mnou. Oko stále pražilo, a i když jsem byla už dost daleko, stále jsem měla za zády pach smrdutých rozkládajících se opic. Stanula jsem na polovině cesty mezi armádami. Osamělý pěšák v poli. Ohlédla jsem se za sebe na velitelku lukostřelkyň. Pak před sebe na řadu kentaurů. Mohli natáhnout tětivy a zkusit mne zastřelit, ale tam vzadu je Azazel, to on je vede. Nemusí být na bojišti, aby mohl ovládat své netvory a nařizovat jim, co dělat. A Azazel věděl, že když mě zkusí zastřelit, může minout a můžu mu utéct. To démon nedopustí. Myslí si, že je chytřejší než já a chytřejší než kterákoli Kasumi. Myslí si, že je nejchytřejší na celém světě. Kentauři v prvních řadách působili neklidně. Házeli s sebou, frkali na všechny strany, zarývaly kopýtkami do země. Jejich bývalá velitelka stála na dohled a hlavně – na dostřel. Bojovali sami se sebou, zda mne zabít nebo stáhnout ocas a s bázní couvnout. Azazel to druhé nedopustí. Ví, že moje existence na bojišti je překážkou, která značně snižuje morálku. Vyhrála jsem všechny turnaje, všechny duely, nikdo se mi nemohl rovnat. Legenda o Agroně, která chrání říši svého krále Azazela, se dostala do všech koutů Pekla a dávala netvorům jasně najevo, aby se nepokoušeli mě nebo Azazelovi vzepřít. Ani náznakem ne! A teď jsem to já, kdo se Azazelovi vzepřel. Využije nabízené příležitosti, přesně jak Kasumi předpokládá? A bude si chtít být jistý mojí smrtí a teď a tady, přesně, jak Kasumi předpokládá? Zvláštní, jak nad bojištěm zavládlo ticho. Ticho, které v mžiku přetnula kopyta kentaurů a mrtvých ořů, kteří se svými temnými jezdci zahalenými v černých kápích vyrazili vpřed. Oblaka prachu se za nimi zvedala a zakrývala další a další řady valících se zrůd. Celá linie, kam až oko dohlédlo, se valila na mne. Kentauři, jen kentauři a po stranách na křídlech mrtví oři. Nehýbala jsem se. Nemělo smysl utíkat. Nebylo kam. Během okamžiku mě obklíčí, uzavřou a zabijí. Udělal jsi chybu, Azazeli. Taktickou chybu. Na moment bojiště pohaslo. To mračna šípů vystřelená ženami za mými zády zakryla Oko Stvořitele. Tisíce a tisíce šípů se zabodly do tisíců čtyřnohých bestií. Kentauři zakvičeli a zřítili se na zem, kde rozvířili vrstvy prachu. Kentauři za nimi zakopli o ležící těla, přepadly a zlámali si nohy. Ti, kteří měli štěstí, stihli své padlé přeskočit, ale běh po tolika mrtvých tělech nebyl možný. Nohy se jim zaklínili, upadli a mnozí už nevstali. Nade mnou proletěla druhá salva šípů. Mrak stejný jako ten první. Ostré bodce Kasuminých šípů napuštěných prudkým jeden posílaly na smrt mé bývalé vojsko. I přes ten marast před očima, i přes ten řev kentaurů jsem zaslechla velitelku Kasumi tam za mnou. Dala další pokyn k palbě. Stála jsem nehnutá dál. Šípy se postaraly o stovky kentaurů, ale někteří přeci jen překonali pole náhle padlých bratří. A z křídel se mým směrem už stáčeli mrtví oři. Dvě hlavy bez kůže a jezdec bez hlavy, jen v černé kápi. Drželi v pařátech řemdih. Řetěz připevněný ke kouli zlověstně chrastil. Mířili proti mně, nemohla jsem uhnout. Ale já nemusela. Jen pár sekund před střetem se kolem mne prohnalo jezdectvo Kasumi. Kopyta koní duněla o vyprahlou zem a já bez pohnutí stála uprostřed, to abych se nikomu nepřipletla do cesty. Jedna z posledních jezdkyň se u mne zastavila. „Agrono!“ zvolala a poukázal za sebe, to abych si nasedla a byla odvezena zpátky mezi své. Chtěla jsem vyskočit na koně, když se na jezdkyni snesl obrovský balvan a zavalil jak ji tak i koně. Těla zůstala rozmáčknutá a na balvanu se už tyčilo hadovité tělo s kopím. Hadí žena
se ocasem odrazila od kamene a skočila proti mně s cílem vrazit mi kopí do tváře. Já jí kopí vytrhla jednou rukou a tou druhou jsem jí přirazila lebku k balvanu tak prudce, až ta praskla. Kolem mě projel kůň s jezdkyní, co měla zdeformovanou rozmáčknutou lebku. Jen tak tak jsem stihla ustoupit. Proti mně se blížil jezdec s kápí a zakrváceným řemdihem. Využila jsem kopí, napřáhla se a vrhla ho jako oštěp. Zasáhla jsem zrůdu stejného druhu, jako byl můj sluha Chrrcha a ta se zřítila z oře. Dvouhlavý kůň po ztrátě jezdce změnil směr a vrazil pravou hlavou do koně Kasumi. Ten se připletl do cesty jiné jezdkyni a srazil jejího koně na zem. Kasumi nestačila zareagovat a skončila zavalená. Jen metr přede mne přistál další balvan a rozmáčkl toho mrtvého oře. Jedna jeho hlava se odlomila od těla, ještě naprázdno otevřela tlamu plnou malých ostrých zubů a znehybněla. Mračno šípů nade mnou bylo odpovědí na vražedné bombardování kameny. Ženám bylo jedno, že tu bojují jejich jezdkyně! Střílely po nepřátelích a zabíjely i vlastní. Nezajímalo je to. A Azazela také ne. Všichni byli postradatelní, všichni mohli zemřít. Všímala jsem si, jak Kasumi nezvládají své koně. Spoustu koní nahodile měnilo směr a ani utáhnutí uzdy s tím nic nenadělalo. Někteří koně s sebou házeli tak silně až srazili jezdkyni dolů a pak jí ušlapaly vlastními kopyty. Jezdectvo se rozbíjelo. Ztráty se kterými strana lidí počítala a počítaly s nimi i samy jezdkyně. Věděly, nebo spíše věřily, že pro vítězství je útok jezdectva to nejlepší, co mohly udělat. Nejprve jsem nechápala proč. Proč prostě nenechaly kentaury a mrtvé oře, aby mě zabily a potom... a pak mi to došlo. Věřily, že to nejlepší, co mohly pro vítězství udělat, bylo dát mi možnost se stáhnout. Já svůj úkol splnila. Ale nebyl to můj poslední úkol a všechny ty ženy na koních tady umírají za mě. Otočila jsem se na místě a utíkala zpátky ke svým. Mezi národ, který jako jediný kdy bojoval po boku Agagarů. Azazelova jízda rychle přebírala kontrolu nad bojištěm. Když jsem vrhla pohled přes rameno, viděla jsem dvojici bezhlavých jezdců, jak mi jsou v patách. Odtrhli se od skupiny a se svěšenými řemdihy se mě snažili sevřít do kleští. Měla jsem tolik možností jak reagovat a pronásledovatele porazit. Už už jsem je cítila za sebou, během zlomku sekundy mne předběhnou. Já náhle zastavila, což nečekali a nestihli zareagovat. Zastavili se až pár kroků přede mnou a otáčeli koně, když jim skrze kapuci prosvištěly šípy. Ale... oni nemají hlavu. Jeden vyrazil proti mě. Švihnul po mě řemdihem, já uhnula, chytila ho za nohu a strhla jej dolů z hřbetu oře. Přišlápla jsem mu hruď a vytrhla zbraň ruky. Druhý se rozjížděl vpřed a vzápětí dostal šíp mezi lopatky. Tohle už byla trefa do černého. Temná bestie v plášti padla hrudí na hřbet koně a zhroutila se na zem. Mrtví oři byli překvapení ztrátou jezdců. Jediným nápřahem řemdichu jsem udeřila koně do jedné hlavy tak silně až mu lebka praskla. Svěsil teď již opravdu mrtvou hlavu, zatímco druhá hlava se zajímala o to, co se stalo. Kůň starostlivě strkal do brady své mrtvé polovičky, jako kdyby ji chtěl probrat. Marně. Druhého oře jsem pěstí udeřila do hřbetu. Kůň se za nelidského skřeku zřítil na bok a válel se v prachu s popraskanými žebry. Cesta k mé armádě byla volná. Vběhla jsem mezi řady bojovnic v poslední chvíli. Za mnou se už hnali kentauři s meči a štíty. Už ne s luky, ty odhodili. Munice došla. A nejen kentaurům. Proto i lukostřelkyně popadaly dlouhé, mírně zahnuté meče. První řady se ale zaplnili jinými ženami. V rukou drželi veliká, dlouhá kopí z obou stran zakončená čepelemi. Krátkou špici zabodli do země v potřebném úhlu. Druhou tak mířily proti kentaurům. Hradba ostrých hrotů čekající na hruď koní. Zbývalo ještě zabodnout štít jako zábranu a jen vyčkávat. Já se prodírala dozadu a hledala velitelku. Jakoukoli velitelku. Ale než jsem stačila někoho vyhledat, kentauři za mými zády bezhlavě vrazili do řad žen. Většina se nabodla na kopí, ale svojí setrvačností a vahou dokázali dřevo zlomit a spadnout na ženy. Během okamžiku se před liniemi válely haldy mrtvých čtyřnohých netvorů a další
přijížděli. Kasumi mi už nedovolily postupovat dál, semkly se k sobě, aby držely formaci. Ne příliš těsnou formaci, ale přesto pro mé mohutné tělo neprostupnou. Otočila jsem se za sebe po boku žen, které se spoléhaly jen na své meče. Azazelova jízda si na falanze vylámala zuby. Ale teď se zdálo, že se kentauři a mrtví oři stahovali. Zamířili na křídla, která jsme už neměly chráněné jezdectvem. Tu se k mým uším dostal táhlý zvuk z lastury. Několik krátkých zatroubení následovalo. Tady u mne se nic nedělo, ale díky své výšce jsem mohla vidět manévry žen. Všech pět formací se stáhlo k sobě a dále do půlkruhu, přičemž po obvodu se postavily ženy se štíty a kopími. Zabodly kopí proti jízdě Azazela a zabodly štít pro větší ochranu proti šípům a oštěpům. Celý manévr byl neuvěřitelně náročný a trvalo dlouho, než se podařilo roztáhnout falangy až na samé okraje bojiště. Jenomže celá formace byla teď přímo gigantická a řekla bych, že pro jednotlivé velitelky naprosto ztracená, co se velení týče. Jak oddělit jednotlivé jednotky od sebe, jak jim zadat rozkazy, jak s nimi manévrovat?! Navíc falang nebylo tolik. Abychom zabránili tomu, že nám vpadne jízda do zad, musely jsme se roztáhnout až k lávové řece na jedné straně a jezeru na straně druhé. Chvíli se nedělo nic, to Azazel přemýšlel. Potřeboval zareagovat na novou situaci. My držely obranné postavení, očekávaly jsme útok, ale Azazel váhal. Jeho jezdectvo se přeskupovalo. Kentauři vpředu, na křídlech mrtví oři. To nebylo postavení, které bych od něj očekávala. Pak se vpředu objevili kamenní obři. Doufám, že Kasumi vědí, že tyhle zrůdy jsou velice zranitelné na kloubech. Aby se kamenní muži vůbec mohli hýbat, museli mít klouby utvořené z řetězce malých slabých kamenů. Tihle obři na ramenou nenesli balvany s omotanými hadicemi. Postavili se přímo před kentaury a já už tušila, co bude následovat. Beranidlo! Obři vyrazili do útoku. Rozběhli se a nabírali rychlost. V řadě jich bylo na stovku a já stála v samém středu. Nebylo kam uhnout, kam ustoupit. Nevím, co Kasumi v předních řadách čekaly, když zapřely za své štíty a opřely se do nich. Ale když do štítů obři vrazili, zadupávali je do země stejně jako samotné ženy. Kopí neměly význam, nebylo jak kámen rozbit. Některé Kasumi zkusili vrazit špici kopí do slabého shluku pospojovaných kamenů mezi tělem a nohou obra. Ale špice sjela po kameni a nerozbila nic. Golemové se hnali dál, tlačili před sebou pomlácené ženy, zadupávali do země ty, které se neudržely na nohou. Postupovali v řadě vedle sebe, zatím ani jeden golem nepadl. Kasumi se na mě tlačily, jak je kamenné hroudy zatlačovaly vzad. Kdybych zabrala, zapřela se do zad žen, jen bych jejich těla rozdrtila o kámen vpředu. Nechala jsem to být, zapřela se a odolávala náporu. Ženy padaly vedle mne na zem, klouzaly a snažily se obrovskou sílu kamene přetlačit. Až se obr dostal ke mě. Zastavil se a poté zvedl ruce nad hlavu, to aby mne zarazil do země. Jeho hruď jsem měla před očima. Napřáhla jsem se pěstí a vrazila ji do kamene. Prorazila jsem do těla obra díru, načež se zhroutil na záda mrtvý. Vyskočila jsem na povalený kámen a udeřila golema, který stál za ním, do hlavy. Upadla mu a golemové po stranách na moment strnuli. Někdo prorazil jejich zdrcující nápor. Další golem přede mnou nestál, byli vždy jen po dvou za sebou. Přede mnou byla hromada podupaných těl, zlámaných kostí, zničených zbraní i promáčknutých štítů a dál už jen planina, po níž se valili kentauři. Azazel neměl golemů dostatek. Mohl je roztáhnout po řadě po dvou, ale co dál? Tam vzadu na opačné straně planiny stálo několik stovek obrů s balvany na ramenou. A mezitím se blížili kentauři. Za mnou se golemové dostávali do úzkých. Nedokázali se prodrat skrze celou obrovskou armádu a rozdělit ji na dvě, mezi které by jako klín vpadla jízda. Místo toho golemové polevovali a Kasumi s meči byly schopné jim usekávat končetiny. Často muselo na jedno místo seknout více žen, protože kámen švih mnoha mečů ustál. Pak všichni golemové tam v dáli jako jeden hodili své balvany do našich křídel. Jeden kámen padal vedle druhého a zamačkával ženy v předních řadách. Hadice se odlepily od kamenů a
zaměstnávaly ženy s kopími a štíty. Cítila jsem v tom ale něco víc, než jen rozmáčknout pár stovek žen. Kameny tvořily val... Ženy byly rázem odříznuty od možností jít vpřed. Rychle se otáčely směrem do vzniklého klínu, odkud hrozilo nebezpečí. To ale znamenalo, že přední řady, které budou během okamžiku čelit náporu kentaurů, nejsou adekvátně vyzbrojeny. Vnitřek armády tvořily bojovnice s meči! Z jedné strany val z kamenů, ze zad lávové jezero anebo řeka a zepředu útok koní. Okolím se rozezněl další táhlý zvuk z lastur. Zněl jinak, přenášel jinou zprávu. Vzápětí se ženy pokusily uzavřít klín, ale nebylo to nic platné. Kolem mne projela kvanta koní a už nebylo co uzavírat. Já měla co dělat, abych uhnula všem pokusům mne zasáhnout řemdihem. Nebylo jich málo. Stála jsem vpředu před svojí armádou a koně Azazela nemohli zpomalovat. Pokud mne nezasáhli za jízdy, už se o mne nezajímali. Nemohla jsem kličkovat mezi kopyty dlouho. Někdo mne udeřil do ramene a mě začala téct krev. Ztratila jsem rovnováhu a nějaký kentaur mě srazil na zem. Došlo mi, že nemá smysl vstávat. Teď nikdo neví, co se mnou je. Prostě jsem ležela na zemi v prachu, kryla si hlavu a nechala se ušlapávat pod kopyty. Moje tělesná konstituce tlak snesla. Stalo se ale ještě něco, co jsem si zprvu neuvědomila – Agrona se zdála být poražena. To vneslo do mysli tupých nestvůr vlnu euforie, neboť nejobávanější bojovnice byla sražena k zemi a nezvedala se. Jakoby nápor vůči Kasumi rázem nabral na síle. Kopyta koní duněla o zem s větší razancí, přidávali na rychlosti a vrhala se proti mým spolubojovnicím s novou vervou. Pak armáda koní projela a já měla čas si vydechnout. Zadupaná do země s potlučeným tělem, ale živá jsem se postavila na nohy. Za mnou obrovská bitva, koně tlačící Kasumi vzad a snažící se jejich armádu roztrhnout vedví. A přede mnou moře plné zelených vln. Moře tvořené bezpočtem vlnících se hadů. Hadice neměly problém překonat ani val z balvanů a snadno mohly napadnout armády žen, aniž by se pletly pod kopyty kentaurů. Hadice se ale valily vpřed jako vlna, která má pohltit vše. Otočila jsem se na místě a hnala se zpátky do centra bojů. Jinak mne zelené moře spláchne!
Zezadu jsem vyskočila na mrtvého oře a strhla dolů jeho bezhlavého jezdce. Popadla jsem jeho řemdih. Kopla jsem oře do slabin a projížděla skrze bojiště. Ne moc dlouho. Kůň pochopil, kdo na něm sedí a snad záměrně vrazil do jiného oře. Chtěl mne srazit dolů a povedlo se mu to jen díky tomu, že sám spadl na bok. Uvízla jsem jednou nohou pod koněm. Kryla jsem si tvář před kopyty dalších koní. Musela jsem zdechlinu rychle odtlačit a vytáhnout se ven. Další kůň projížděl okolo. Ještě od země jsem mu omotala řetěz řemdihu kolem nohy a zabrala. Kůň spadl, noha se mu zlomila. Neměl zdaleka tolik síly, co já. Zvedla jsem se na nohy. Uhnula jinému jezdci a mířila přes válečnou vřavu ke svým. Pomáhala jsem si pěstmi. Jedna rána, jeden kůň dole. Tím jsem si dokázala kolem sebe dělat prostor. Prachu kolem bylo tolik, že jsem jen odhadovala směr. Ani Oko nebylo vidět. Nelidský řev umírajících koní se rozléhal okolím a přehlušoval i řinčení zbraní. Spousta kentaurů mě chtělo srazit kulatým štítem a probodnout mečem. Pár ran jsem schytala, jednu velice ošklivou do ramene, to když mě tam zabodli meč, ale žádná mne neposlala k zemi. Když jsem rozmázla hlavu jednomu z kentaurů, přivlastnila jsem si jeho meč. Pilovité ostří nevypadalo příliš ostře. Každá rána musela způsobovat ochromující bolest, sama jsem ji cítila v rameni. Meč mi pomohl snáze přetínat nohy koní i kentaurů. Brzy se mi podařilo získat další, tentokrát z již mrtvého kentaura, jehož hlava se válela kdesi poblíž těla. Pak jsem ale nalezla něco lepšího – meče Kasumi. Rychle jsem vložila neuvěřitelně ostré lidské meče do spodních dlaní a pilovité meče zahodila. Upažila jsem spodní paže a vyrazila vpřed. Žádná síla mi nemohla meč vyrazit z rukou a žádné nohy koní nedokázala ostrosti meče odolat. Když jsem se hnala vpřed, přesekávala jsem jejich nohy jako nic. Když oni běželi proti mě, stačilo mi zastavit
roztáhnout paže a čekat. Koně si sami přesekli nohy a těla se pak řítila setrvačnosti k zemi daleko za mnou. Jen hrstka koní dokázala změnit směr anebo smrtící čepele přeskočit. Ani meče Kasumi ale nevydržely věčně a začaly se tupit. Při mém postupu skrze armády koní jsem čas od času narazila na stále vzdorující enklávy mých spolubojovnic. Hrstka Kasumi, otočených k sobě zády, vzdorovala přesile. Nikdy ne na dlouho. Počty nepřátel byly příliš velké. Když jsem míjela asi pátý hlouček marně vzdorujících žen, napadlo mne, proč je nezkusit seskupit. Třeba bychom dokázaly utvořit skupiny a probít se k našim. Ale většina jich byla rozprášena dřív než jsem je vůbec stihla oslovit. Ne snad, že bych mohla. Cítila jsem bolest na plicích od toho všudypřítomného prachu. Vdechovaly jsme prach Pekla i pach smrti. Kopyta koní zvedala částečky prachu ze země a my ho polykaly. Tlačila jsem se vpřed jako kdybych tu byla sama. Nevím, co to bylo, ale náhle mi nad hlavou proletěl velký stín. Nestačila jsem pozvednout hlavu, protože do mne udeřil golem. Praštil mě tvrdě do zraněné paže a já ztratila jeden meč. Zařvala jsem bolestí, která ihned přešla ve vztek. Golem se napřáhl paží a chystal se mne udeřit, zatímco já provedla kotoul a přeťala mu nohu v koleni. Vzápětí i jeho paže dopadla na zem, ale ne mým přičiněním. Někdo ji urazil nebo byl golem už tak poškozen, že se rozpadl sám? Hrouda kamení se sesypala a já za ním spatřila ženu s černým rozervaným páskem. Držela obrovskou tyč zakončenou čepelemi na obou stranách. Zbraň, se kterou si členky Bushi pohazovaly včera v táboře. Smrtící ostrost. Bushi měla na tváři hlubokou otevřenou ránu od meče, který jí roztrhl ústa až k uchu. I koženou zbroj měla rozseknutou a skrze ránu se drala ven krev. Zírala na mne s údivem, jakoby říkala – ty ještě žiješ? „Hledám...“ zachroptěla jsem, „velitelku Tetsui. Musím jí najít. Tak, kde je?!“ vykřikla jsem rozčílená z toho, jak těžko se mi mluví. Členka černého oddílu na tom nebyla o nic lépe. Ukázala za sebe a vedla mne řadami nepřátel dál. Bojovnici Bushi jsem dokázala následovat asi padesát metrů. To byl výkon. Tak dlouho jsme dokázaly odrážet koně a jejich jezdce. Pak jsem ji ztratila. Projela kolem mne horda kentaurů a já najednou nevěděla, kde je. Musela jsem se prodírat dál tím směrem sama. Pak se ke mě přidala skupinka osmi žen. Jedna z nich měla modrý šátek, další dvě červený a zbylé už žádný. Dvě z nich neměly ani tu ruku... Myslím, že nevěděly kam jít, tak mě nechaly vézt skupinu. Mezi koňmi jsem zahlédla spoustu zelených těl. Vlna hadic konečně dorazila. Jejich nápor stěží dokážeme ustát. Povzbudivé bylo, že Kasumi okolo bylo čím dál víc. A naopak, kentaurů a ořů ubývalo. Naráželi jsme na stejně zmatené skupinky bezhlavých stvůr v kápi, které stály blízko u sebe bez svých ořů a odrážely útoky žen. Jedna taková skupinka nám vpadla do cesty. Podélným švihem z piruety jsem přesekla zrůdu vejpůl, zatímco další tři Kasumi v rychlosti pobily ty ostatní. Nevím odkud se vzal další, ale vůbec jsem si ho nevšimla, když mne udeřil řemdihem do břicha. Uch… Ostny zbraně se mi zarazily do těla a prorazily kůži. Jiná Kasumi ho s nenávistným řevem přesekla doslova na dvě části. Pak ta samá Kasumi dostala ránu oštěpem přímo do zad. Špice jí vyjela z hrudi. Hadice stojící za ní se vrhla na jinou Kasumi, omotala jí ocas kolem nohou, zabrala a strhla bojovnici na zem. Zbývalo se zakousnout do bezmocné ženy a sledovat jak prudký jed ochromuje její tělo. V okamžiku byla Kaumi paralyzovaná a neschopná pohybu, pouze koulela očima v nichž se začínalo zračit něco, co jsem u Kasumi ještě neviděla – strach. Nestihla jsem hlavu hadice utnout dřív než to stihla jiná Kasumi. Takový masakr tu byl. Rány přicházely znenadání, většina bojujících zemřela, aniž by věděla jak a vinou koho. „Jak dlouho?!“ zachroptěla žena a ukazovala na paralyzovanou spolubojovnici. „Dny!“ odpověděla jsem a vzápětí sledovala, jak ta Kasumi probodla své ochromené spolubojovnici srdce. To jediné, co pro ni mohla udělat. Vzápětí další dvě hadice strhly ty
zraněné Kasumi bez rukou. Nemohly přežit dlouho, sotva se udržely na nohou. Teď budou žít mnohem déle. Paralyzující jed dokáže zpomalit životní funkce a hadice jsou dostatečně chytré, aby věděly, že paralyzovanou ženu není třeba zabít. Prakticky už mrtvá je. To pokud naše armáda padne... a ač jsem se zdráhala si to přiznat, zdálo se, že takový osud je čím dál pravděpodobnější. Jen o pár set kroků dál jsme narazily na další bojující Kasumi. Cestou jsme odrazili řadu útoků hadic a ztratily další tři ženy. „Agrono!“ oslovila mne jedna z žen a ukázala za sebe. Uvědomila jsem si, že tady nevidím žádné kentaury ani hadice. Tady byly jen Kasumi. Zatímco ženy, které sem dorazily se mnou, zůstaly vpředu odrážet útoky nepřátel, mě jedna z Kasumi vedla dál skrze naše řady. Přišlo mi tak hezké být zase mezi svými. Ano, tohle jsou moji lidé, moje armáda. Z boku ke mne přiběhla skupina žen vedená velitelkou Tetsui. Žena s dvojicí mečů a velitelským znakem na zpola přetrhaném šátku. Po paži se jí linul proud krve a v prsou měla zabodnutou špici šípu. Prohlížela si mne a ztěžka oddechovala. Zloba v jejích očích pomáhala překonat bolest ze zranění. „Goshi jsou vyřízené, nemáme tu už ani jednoho koně,“ pronesla ztěžka. „Doplňujeme řady stopařkami i lukostřelkyněmi. Nevedou si špatně. Ale jejich velitelky už prý padly.“ „Kde jsou ty posily?!“ Zařvala jsem plná zoufalství. „To nikdo neví. Skrze tunel už nikdo nepřišel. Teď jsme tu samy. Oni...“ ukázala vpřed na houfy bojujících zrůd, „dokázali prorazit a rozdělit naši armádu. Tu druhou teď tlačí do řeky. Už nemají kam ustoupit.“ „Jsou ztraceni! Bílá láva je smete! Všechny! Ta řeka měla tenkrát mnohem širší tok!“ Tetsui se zamyslela a otočila k důstojnicím po svém boku. „Dostaňte se k nim a vzkažte jim, že musí prorazit stůj co stůj, nehledě na rizika, jinak se všichni utopí v lávě. Nemůžeme ztratit polovinu toho co nám zbylo!“ Důstojnice kývla hlavou a běžela utvářet početnou jednotku. „Musíme se vrátit!“ zařvala jsem. „Zpátky ke Studni!“ „Ne!“ zamítla ostře Tetsui. „Udržíme se. Udržíme se v Aréně.“ „Vždyť ani nevíš...“ „Buď zticha! Vydržíme tady, dokud se druhá armáda nespojí s námi, pak obsadíme Arénu. Už takhle tam máme dost svých lidí. Tuhle bitvu neprohrajeme!“ Nemohla jsem na to nic říct. Jistě, že jsem nechtěla prohrát, ale hlavně nechci umřít. Nestačily jsme ani domluvit, když nad námi proletěl temný stín, stejný jakého jsem si všimla předtím uprostřed bojiště. „Salazar!“ zvedla hlavu Tetsui. „Letěl kamsi k sopce a teď se vrací. Ale... bez jezdce...“ poznala Tetsui. „Předtím někoho nesl.“ Tetsui pohlédla na mě a ušklíbla se. „Salazar je na naší straně.“ Pak drak klesl nad našimi řadami, roztáhl křídla, aby zpomalil a vyplivl proud ohně. Jen tak tak jsem stačila uskočit a ze země společně s Tetsui sledovat hořící ženy svíjející se v bolestech. Proletěl nad námi a spálil, co mu stálo v cestě. Udivený výraz Tetsui mluvil za vše. Drak se nad Arénou obracel připravený na další útok. Já se vyšvihla na nohy stejně jako Tetsui. Položila jsem jí ruku na rameno a pohlédla jí do očí. „Vraťme se! Prosím!“ Jen mlčky zakroutila hlavou. Salazar proletěl nad předními řadami žen a spálil je. Vzápětí mohly hadice a zbytky ořů i kentaurů postoupit. Tetsui tu scénu sledovala s obavami, který vzápětí vystřídal vztek, to když se vrhla do předních řad, aby sama bojovala. Já pohlédla jiným směrem. Směrem k pevnosti Agarat.
Zápis pátý – O dělnickém povstání Jak už jsem řekla, můj otec se ten večer rozhodl zamířit ke Studni. V cestě stálo mnoho táborů Azazelových netvorů, nakonec v té době byla Studna dobře střežena. Svět na povrchu nebyl moc známý a navíc se v té době vyvíjeli lidé. Vzpomínám, jak krátce předtím táta vběhl do našeho pokoje a řekl, že dnes budeme usínat v naší zemi, v zemi Agagarů. To láska donutila Agagary po tolika generacích zlomit pouta otroctví. To láska mého otce ke mě vykřesala plamínek vzdoru. A jakmile ve sny o zemi Agagarů věřil můj otec, snadno uvěřili všichni, jež věřili jemu jako našemu vůdci. Ale já nevěřila, já se bála. Bála jsem se o otce a tak jsem ho na kolenou prosila, aby to nedělal, aby nebral do ruky zbraň. Neuposlechl mne. On mne miloval, já jeho také. On věřil, já měla obavy. A tak mne proti mé vůli popadl a vzal pryč z Arény. Já jediná jsem tam chtěla zůstat. Tehdy ještě všichni Agagaři věřili, že dokážeme utéct do vašeho světa. A tak jsem venku před Arénou utekla otci a běžela zpátky. Proč? Protože jsem věděla, jak moc mě otec miluje a že raději vzdá své snažení, než aby mne tam nechal. Ale nedomyslela jsem důsledky. Agagaři už nechtěli couvnout, pohádali se s otcem a můj otec se do Arény vrátil sám, aby mne našel. Nepovedlo se mu to dřív, než mě chytil jeden z golemů. Našel mne v komnatách, kde jsem neměla co pohledávat, vzburcoval ostatní, ti zjistili, že zbrojnice je prázdná a Agagaři pryč. Část armády Azazela honila uprchlíky, kteří mířili za Stvořitelem, ale přesto - otec musel zmizet a nechat mne tam. A tak armáda Agagarů dorazila ke Studni. A tam zjistili strašlivou věc – Stvořitel nespí, Stvořitel Studnu uzavřel.
Mířila jsem k bráně Arény, před kterou ležela zuhelnatělá zdechlina Hadluby. Brána byla vyražená a za ní samotné bojiště plné písku a nejen písku. Mrtvoly. Aréna posetá mrtvolami žen. Zarazilo mne to, přestože jsem to očekávala. Těla s rozežranou kůži a vyčnívajícími kostmi, které silná žíravina rozleptala. Díry v hlavě, vždy dvě malé vedle sebe. Vydloubané oči a dutá lebka s vycucnutým mozkem. Jaké ticho nad okolím zavládlo, že jsem ani boj venku nevnímala. Procházela jsem na opačný konec Arény a srdce mi bušila. Cestou jsem kličkovala mezi mrtvolami. Jedna z nich po mě sáhla! Kasumi s dírou na břiše, z níž se valila rozleptaná střeva. Tuhle žádný mozkosaj nestihl vysát. Nestihl, nebo už neměl kam by šťavnatý mozeček dal? To musela být hostina! Nemohla jsem pro tu ženu nic udělat. Raději jsem přidala do kroku. Trápil mne pohled na ta těla. Znala jsem ho. Znala jsem ten pohled tak dobře.
Zápis šestý – O utrpení zrazených Agagaři už neměli možnost návratu. Byli to zrádci. Ale Azazel si s nimi nedokázal poradit. Stále Agagary pohrdal, nakonec víc než sebranka otroků to pro něj nebyla. A tak na ně posílal malé skupinku nestvůr. Ale Agagaři vítězili a čím větší škody Azazelovi páchali, tím více ho zostuzovali před ostatními démony. Agagaři obsadili celé pláně před Studnou až k tunelu. Boje o místo, kde stálo jejich město, tam v jeskyni, byly tvrdé a brutální. Pro obě strany šlo o citlivý bod. Agagaři chtěli kosti svých předků, Azazel nemohl dopustit, aby je skutečně získali. Válka trvala měsíce až se Azazel snížil k jinému řešení. Přivedl mne a skrze Calaeu jednal s mým otcem. Jenže můj otec na nabídku nepřistoupil. Rozplakal se, když mne viděl, ale odmítl složit zbraně, protože věděl, co by následovalo. Ten den byl můj život na vlásku. Po návratu do Arény mne chtěl Azazel zabít, ale v pevnosti již čekala Lilth a Samael. Azazel zostudil Peklo a co víc, klesl tak hluboko, že byl ochoten se vzbouřenci
vyjednávat o míru! Nezáleželo na tom, že by Agagary nechal obratem pobít, stačilo, že s nimi vůbec jednal. A tak se utvořila koalice, která měla otázku Agagarů vyřešit. Azazel skřípal zuby, ale nemohl nic dělat, protože Agagary odsoudil i sám Stvořitel. Měli být vyhlazeni během pár dnů společnou silou Pekla. Můj národ byl odsouzen k zániku samotným bohem, který nás stvořil. Existuje horší osud než být zničen vlastním stvořitelem?! Netrvalo dlouho a Agagaři ztráceli pozice. Pár dní stačilo, aby byli nuceni pod tlakem tří armád ustoupit až na plošiny před Studnou. Ztratili čtyři pětiny lidí, přišli o zdroje pitné vody, neměli sílu dál bojovat. Zbýval jediný den. K ránu měl začít finální útok. Žízniví, slabí Agagaři neměli šanci. Tu noc jsem potají vzala sud pitné vody, který Agagaři během ústupu nechali v jednom z ležení a vyrazila ke Studni. Chtěla jsem ještě jednou vidět svého otce. Naposledy cítit jeho hřejivý dotek a z posledních sil se pokusit svému národu pomoci. Ne snad, že by jeden sud něco zvrátil, ale... ale co víc dělat? Co víc?!
Procházela jsem arénou a pozorovala ty hordy mrtvých žen. I těla mozkosajů tady dole ležela. Ale těl žen bylo víc, mnohem víc. Procházela jsem zatuchlými chodbami a všímala si kulatých otvorů ve stěnách a stropech, které tu dříve nebyly. Tahle pevnost je jako časovaná bomba. Jak by ne, copak jsem si kdy mohla myslet, že se Azazel připraví o střechu nad hlavou? Jen Stvořitel ví, co všechno je ukryto v hlubinách pod pevností. Vyzbrojila jsem se dvojicí mečů od mrtvých žen a mířila pomalým krokem do zbrojnice. Riskovala jsem život víc než tam venku uprostřed bojiště. Co je rána kopytem proti žíravině mozkosaje? Žíravině, která rozežere kámen i kov? Mé dvě oči proti tisícům očí tisíců mozkosajů. Cítila jsem pach žluči. Mísil se s pachem krve z těl Kasumi. Dorazila jsem do chodby, která vedla do zbrojnice. Bylo tu naskládaných snad na tři sta těl! Chodba byla takřka ucpaná těly! Co se to tu stalo? Odtržené končetiny, povalující se hlavy a vyvěrající vnitřnosti. Ještě teplé. Mozkosajové sem musely ty ženy stahovat z celé pevnosti. Další stovky, ne – další tisíce žen musely být někde tady. Ale kde? Nebyl čas přemýšlet. Musela jsem několik těl v chodbě odházet, abych vůbec prošla mezi stěnou a hromadou mrtvol. Lezla jsem po kolenou a matlala na sebe krev spolubojovnic. Až jsem se protáhla na opačnou stranu kde ležela další těla. Vešla jsem do vyklizené zbrojnice a mířila do rohu, do mého koutku. Můj luk ležel opřený o stěnu. Mohutný luk větší než já sama a vedle šíp, který by žádný člověk neuzvedl. Popadla jsem obojí a vracela se zpátky. Kráčela jsem chodbou vedoucí k plošině do patra. Nad plošinou už nestála dvojice oživlých brnění. Jejich kusy se povalovaly okolo, tak jak jsem je předtím srazila. Přímo proti mě nad schodištěm, stála zády ke zdi jedna Kasumi! Měla otevřené oči. „Co se tu stalo?! Kde jsou ostatní?“ Kasumi neodpověděla, naklonila se na stranu a zřítila na zem s obrovskou dírou v lebce. Hned za ní byl otvor ve stěně, v kterém prosvítaly ostré sosáky mozkosaje. Rychle jsem se vzdálila a pokračovala ke komnatě Azazela. Ze stropu visely klepající se nohy další Kasumi. Než jsem přišla blíž, otvorem nahoře jí něco vcuclo a dolů spadlo pár kapek žíraviny, která v podlaze vytvořila malé dírky. Konečně jsem dorazila do Azazelovy ložnice. Ta byla netknutá. Žádná těla, žádné díry ve zdivu. Jen v koutě v rohu se třásla postava v černé kápi. „Schováváš se před mozkosaji, Chrrcho?!“ Neodpověděl. „Sem si nedovolí jít, že ne? Sem by je Azazel nepustil ani kdyby museli provrtat celou pevnost.“ Přišla jsem k němu, chytila ho za plášť a narazila zády na stěnu tak tvrdě, až mu odpadla jedna vrásčitá paže. „Mluv se mnou!“ Pozvedl hlavu, nebo spíše to, co schovával pod kápí. Strhla jsem mu kápi a pozorovala zakrnělou hlavu. Kulatá hlava a popraskaná ztvrdlá kůže na ní. Jedno oko
v jednom očním důlku, shnilé maso v tom druhém. „Považovala jsem tě za přítele. Vyvrženec mezi svými, který žil déle než měl. Měli jsme tolik společného. Ale až teď vidím, jak odporný vlastně jsi. Sloužíš Azazelovi a nikdy jsi nesloužil nikomu jinému.“ „Eh, Azazel...“ zakňučel svým chraplavým nemocným hlasem. „Azazel je můj král, má královno. Král, vládne královně, má královno. Chrrcha musí sloužit králi, má královno a až poté královně, má krá...“ „Zmlkni už!“ švihla jsem s ním proti druhé zdi. Kosti mu zapraskaly a sotva pohromadě držící existence se rozbila na kousky. „Postavil ses proti mě. Sám ses tak rozhodl! Já se proti svým také postavila, ale ne ze své vlastní vůle. Já jsem nechtěla svým lidem ublížit. Já ne.“ Dupla jsem na jeho hlavu, která suše praskla.
Nemohla jsem déle meškat. Vyběhla jsem ven na tribunu a vytáhla se na samotnou zeď Arény. Stála jsem na nejvyšším bodu pevnosti a viděla živoucí peklo pode mnou. Armáda Azazela slábla. Ale naše armáda mlela z posledního a další hrůza se blížila. Odtud z výšky jsem viděla, jak se bílá láva váli mezi skalami, kde předtím číhala Azazelova armáda. Už tam nebylo nic. Sám Azazel, ať byl kde byl, poslal všechny své zrůdy do boje. Bílá láva se vlila do lávové řeky, jejíž hladina se prudce zvedla a vylila z břehů. Smrtící tekutina, která svojí barvou nešla v kontrastu s černotou pekla přehlédnout, pohlcovala obyčejnou lávovou řeku a z druhé strany i jezero kolem Arény. Tetsui skutečně vyslala k druhé polovině armády obrovskou lidskou sílu, která měla pomoci stáhnout vojsko zpátky a následně obsadit Arénu. Z bojiště to nemohly vidět, nemohly předpokládat tu valící se pohromu. Chtěla jsem zařvat z plných plic. Varovat je! Nikdo by mne neslyšel. A pak se to stalo. Polovina zbývající armády, možná na deset tisíc žen plus skupina vyslaná Tetsui byla v mžiku zalita lávou. Nezbylo z nich nic. V jednu chvíli stáli na břehu a bojovaly, v okamžiku nebyly nikde. Vlna je smetla a bílá láva roztavila. Stejný osud potkal všechny nestvůry, které v té oblasti bojovaly. Padlo jich nejméně tolik, co Kasumi. Jediným okamžikem. Jedinou vlnou smrti. Lávová řeka dál tekla kolem skalní stěny a pak už pryč, pryč mezi kameny směrem do království Lilith. Najednou se celé bojiště zmenšilo až se nechtělo věřit, že ještě před pár hodinami tu proti sobě mohly stát statisícové armády, které Peklo ještě nevidělo. Na šedesát tisíc žen a bezmála dvakrát tolik nestvůr. Na stále se zmenšující skupinu vzdorujících Kasumi, která dost možná stále netušila co se u řeky stalo, se snesl Salazar a spálil na popel další desítky z nich. V ten moment jsem se vzpamatovala a došlo mi, proč tu jsem. Položila jsem obrovitý luk na zem a přišlápla ocelovou zarážku, aby držel stabilitu. Vložila jsem do tětivy šíp, uchopila tětivu dvojicí paží a zabrala. Cítila jsem, jak se střeva tvořící tětivu natahují. Nechtělo se jim, dokonce jsem cítila jak namáhavé to je, natáhnout luk. I já, Agrona, nejsilnější z nejsilnějších, jsem cítila, jak namáhavé je natáhnout tětivu tohoto luku. Zamířila jsem ke skalám v dáli, kde se dost možná ukrýval Azazel. Salazar si také potřeboval vydechnout. Nemohl mé spolubojovnice upalovat zaživa pořád. A tak teď jen létal mezi skalami a sbíral síly. Zhluboka jsem se nadechla a moje paže se ani nepohnuly. Budu mít jen jeden pokus. Nesmím minout. „Misendas ala morto,“ zašeptala jsem prastaré heslo pronášené odsouzencům na smrt. Snad to drak slyšel, snad to byla jen náhoda, když otočil hlavu mým směrem. Pustila jsem šíp. Prosvištěl mi neskutečnou rychlostí kolem ucha až mi na moment zalehlo. A vzápětí drak zavrávoral. Ztratil rovnováhu a za vzteklého skřeku se hroutil mezi skály. Marně se snažil udržet stabilitu, padal a ostře narazil na skálu, aby se vzápětí zřítil k její patě. Tak končí Salazar, poslední z draků, kterým Samael vládnul.
Velitelka Tetsui, byla-li ještě naživu, stahovala svoji armádu k bráně Arény. Ženy už jistě věděly, k čemu u řeky došlo. Věřily, že tady najdou zázemí, možná i přečkají noc, která se kvapem blížila. Netušily, co se stalo. Myslím, že Aréna stojí jen silou vůle nebo spíše díky umu mých lidí. Všude díry od mozkosajů, všude těla, všude smrt. Tam tedy zmizela těla Kasumi – mezi kameny do hnízd mozkosajů. Hrozné, kráčet po pevnosti jejíž stavebními kameny jsou těla mých žen. Nechala jsem luk být a seskočila dolů na tribunu. Pohled přes okraj do písku mi zasadil další zdrcující úder. Z Arény se hnaly zástupy mozkosajů! Byli jich stovky. Svými nožičkami probíhali přes žhavý písek, přeskakovali mrtvá těla a za zvuku nepřeberného srkání se drali ven proti nic netušícím unaveným a zraněným ženám. Nemeškala jsem a běžela po tribuně k bráně. „Je to past,“ řvala jsem z plných plic. „Je to past, musíte pryč!“ Nevím, jestli slyšely, já sprintovala po oválovitém vršku pevnosti. Konečně se pode mnou objevila brána a já nehledě na rizika skočila vně pevnosti, na most. Korigovala jsem pád a rozšlápla jednoho z prvních mozkosajů, co vybíhali ven. Jen se štěstím jsem si nešlápla do jeho vaku s žíravinou. Dalšího mozkosaje jsem skopla z mostu do jezera a měla volnou cestu ke Kasumi, které si konečně všimly, co se z brány Arény hemží. „Utečte!“ řvala jsem. „Musíme pryč, musíme ke Studni!“ Zprvu Kasumi nevěřily, že je to tak zlé, vždyť sem poslaly tisíce žen, aby pevnost dobyly! Teď už většina z nich vyplňovala stěny Arény. Pevnost z mrtvých. Když ženy zahlédly, co mám v patách, pochopily. Pochopily, že tahle bitva je prohraná.
Utíkaly jsme zpátky do kopce přes celé bojiště. Zprvu jsme držely kruhovou formaci. Z Arény nás stále napadaly Mozkosajové, zezadu svištěly poslední šípy, které ještě zůstaly těm několika málo desítkám kentaurů v toulcích. A do toho poslední zbytky mrtvých ořů. Většina z nich měla ‚naživu‘ už jen jednu hlavu a jezdce neměl skoro žádný. Tak málo stačilo, abychom zvítězily. Pak se naše formace rozbila. Mozkosajové začali příliš tlačit vpřed a v jejich řadách se objevil i Kat. Opět na nohou a s kladivem v rukách. Celý zakrvácený od nejednoho střetu s Kasumi. Hnal se dopředu a kladivem rozrazil řady žen. Nepomohly štíty ani mrštnost, protože nebylo kam uhnout. Do mezery ve formaci se okamžitě vehnal celý roj mozkosajů a nedali nám čas se přizpůsobit. Plivali jedovatou žíravinu na všechny strany. Stačilo pár kapek a Kasumi se zmítaly v bolestech. Kyselina proleptávala jejich kůži, procházela svalovinou, skrze kosti i přes orgány. Mozkosajové byli organizovaní. Nevrhali se na padlé Kasumi, aby ukojili svoji touhu po čerstvých mozcích, ale útočili dál a dál. Musely jsme ustupovat. Nejprve ustupovat, pak utíkat. Zakopávaly jsme o mrtvá těla a pach smrti se linul ze statisíců těl, které během jediného dne padly zde před pevnosti Agarat. Dílo mých lidí zapříčinilo zkázu nás všech. „Běžte!“ popoháněla své spolubojovnice velitelka Tetsui. Žila. Stále žila a v rukou svírala silnou tyč ukončenou čepelemi na obou stranách. Tu zbraň, se kterou bojovaly členky Bushi. Nejspíše ji ukořistila od mrtvoly. Nikomu se moc nechtělo Tetsui poslechnout. Raději by zemřely v boji, než utekly z bojiště a podle toho náš ústup taky tak dopadl. Ženy v zadních řadách prováděly výpady proti dotěrným mozkosajům vždy, když ucítily příležitost. Mnoho z nich dokázalo přesnou ranou prorazit hlavu obávané zrůdy, ale vzápětí skončily obklíčené. Máchly na jednu stranu, aby odehnaly blízko stojícího mozkosaje, máchly na druhou, aby si vytvořily prostor okolo sebe a pak znenadání ze zadních řad přiskočil jiný mozkosaj a ještě
za letu se zabodl kusadly do lebky bojovnice. Velitelka Tetsui se držela vzadu. Stále se snažila držet se vzadu, jako kdyby krvácející hrdinka čekala na moment, kdy se na ni vrhnou nepřátelé. Nechtěla utíkat, chtěla bojovat. Stalo se tak, když jsme probíhaly zdevastovaným lékařským táborem na vrcholku svahu jen kousek u tunelu. Mozkosaj skočil po velitelce, ta si v poslední vteřině kryla hlavu rukou. Kusadlo mozkosaje roztrhlo ženě předloktí. Dlouhá hluboká rána, od loktu až k zápěstí. Mozkosaj dopadl na zem, když mu Tetsui vrazila svoji mocnou zbraň do očí a přimáčkla zdechlinu k zemi. Druhý mozkosaj se odrazil od zadních noh a letěl přímo proti Tetsui. Neměla čas vytrhnout zbraň z mrtvoly a bránit se. Chytila se oběma rukama vertikálně stojící rukojeti, a obtočila se kolem něj, přičemž kopancem do očí srazila mozkosaje k zemi. Nejspíše mu prorazila hlavu a rozmáčkla mozek. Tetsui se neobtěžovala se zabodnutou zbraní. Nechala ji být a z pouzder na zádech vytasila dvojici mečů. Vzápětí však dostala ránu rukojetí kladiva od Kata. Srazil ji k zemi a chystal se ji rozmáčknout. Chtěla jsem zasáhnout, ale kolem velitelky se to jen hemžilo dalšími mozkosaji. Kat udeřil kladivem do země. Minul. Tetsui se překulila, popadla meče, jež jí vypadly, kotoulem se dostala pod nohy popravčího a přesekla mu šlachy. Hora masa se zřítila na kolena, když jeden z mozkosajů vyplivl proti Tetsui žíraviny. Neskutečné reflexy té ženy ji zachránily. Uhnula a žíravina zasáhla přilbu Kata. Za burácivého řevu se popravčí zhroutil k zemi mrtvý. Tetsui probodla dotěrného mozkosaje a běžela k nám. Pak se zařadila k ostatním a utíkala do tmy tunelu.
Rozhodla jsem se polevit v běhu a nechat se předběhnout ostatními. Chtěla jsem v rychlosti mluvit s Tetsui. Nemohla jsem si nevšimnout toho, že přežila jen necelá padesátka žen. Tolik mrtvých tam za námi. Přitom Azazel už mlel z posledního! Celá jeho armáda je v troskách. Zbylo mu pár tisíc nestvůr, směšné číslo! Když jsem viděla bojiště poseté těly, věděla jsem, že Kasumi bojovaly jako nikdo jiný. Navzdory tolika silným nestvůrám jich pobily mnohem víc, než kolik ty nestvůry pobily jich! A přesto... Padesát! Jen padesát! „Tetsui!“ zvolala jsem a ujistila se, že nejsme pronásledovány. To bylo dobré zjištění. Velitelka konečně stanula vedle mě. I ona se ohlédla za sebe na temný tunel, který osvětlovaly louče, jež sem musely ty ženy umístit už včera. Velitelka vypadala hrozně. Skrze prsty jí protékala krev po čerstvé ráně na předloktí. Hlavu měla rozraženou z toho ostrého střetu s Katem. Prostřelené prso, hluboká rána na stehnu a rozdrásaná záda. K tomu únava, horko a pot v ranách. Když viděla, že za námi nikdo není, na okamžik se zastavila a opřela o skálu. Chytila se za ránu na prsou. Ten šíp jí musel zlomit žebro a jeho kus se nejspíše vzpříčil, možná i zarazil do plíce. „Jestli chceš,“ navrhla jsem, „mohu tě nést.“ „Nést?“ zachroptěla a poukázala na moji zplihle visící paži i na hlubokou díru v hrudi skrze níž bylo vidět zakrvácené maso. „Nejsi na tom o moc líp, Agrono. Pokud už mám zemřít, pak až po tobě. Pojď, musíme zjistit, proč nepřišly posily.“ Cesta temným tunelem jako kdyby neměla konce. Hlavou mi běhaly myšlenky, na které tam venku nebyl čas. Co teď? Co se stane? A hlavně, co se stalo? Proč nikdo nedorazil, vždyť kolik tisíc žen mělo přijít na pomoc? Skoro třetina toho, co padlo na bojišti, že? Třetina armády. Kde je? Kasumi mezi sebou nemluvily. Nepadlo jediné slovo o zradě. Ani teď když muselo být jasné, že zradily. Moje ruka na tom byla zle. Nemohla jsem ji uzvednout. Krvácela jsem z ramene. Ale mám ještě tři paže. Není to tak zlé. Dorazily jsme k městu kostí. Ten pohled mne ubíjel. Včera jsem tu seděla s Parvati. Chystala jsem se na bitvu a dnes utíkám z bojiště. Já, ta která je považována za bohyni války. Zabila jsem Galaka, Hadlubu,
Salazara... a stovky dalších. A k čemu to? Kráčela jsem po boku Tetsui, která stále víc a víc zaostávala. Až se znovu opřela o skálu tou zraněnou rukou. „Pojď, pomůžu ti,“ navrhla jsem a přišla blíž, abych jí podepřela. Jen zakroutila hlavou. Pak zabrala a vykročila dál, navzdory bolestem. Čekala nás ještě dlouhá cesta, ale když jsme vyšly z jeskyně, ženy strnuly. Planina kde ještě včera stál tábor, byla poseta těly. Několik Kasumi přišlo blíž, aby lépe prohlédly mrtvé. Něco se jim nezdálo a já brzy pochopila co. Ty ženy měly přesná hladká sečná zranění od mistrovsky ostrých mečů! Přeseknuté končetiny, někdy celá těla v pase. Ta zranění... jako kdyby se pobily mezi sebou. „Co se jim mohlo stát?!“ ptala jsem se nahlas. Pak jedna Kasumi zvolala: „Tahle nemá zranění! Žádné! Žádná krev, nic!“ Jak jsme vycházely ven, hrůzný obraz nabíral na obrátkách. Nejprve se zdálo, že mrtvých je pár desítek, pak stovek, ale teď už jsme viděly i hromady těl u paty skalní stěny. Ležely vedle sebe, jedna vedle druhé. Tak nepřirozeně! Jako kdyby šly do stínu skály a tam usnuly. „Žádné zranění!“ zvolala Kasumi, která tu haldu u skály prohlížela. „Tyhle ano!“ zvolala. Některé měly smrtelné rány, jiné vůbec nic. „Co se tu mohlo stát?“ divila se velitelka Tetsui. „Kdo se sem mohl dostat, vždyť...“ „Překvapená?!“ zaznělo a na jednom z balvanu se vztyčilo černé tělo mohutné bytosti s rudými rohy a ocasem. „Lilith?!“ vydechla Tetsui. „Je těžké překvapit Kasumi, že? Ale myslím, že si nám to povedlo.“ „Nám?!“ zdůraznila Tetsui. „Zařídily jste zajímavý fenomén,“ mluvila démonka s klidem, přestože její rohy rudě zářily, což dávalo tušit, jak moc potlačuje svoji zuřivost. „Něco, co Peklo nezažilo od dob povstání Agagarů. Můžete si gratulovat, lidské ženy. Vaše rostoucí moc, korunována, jak vidím, stále žijící čtyřrukou válečnicí, donutila Peklo spojit síly.“ Lilith pohrdavě zatleskala a pak zpoza kamene vystoupila černá tetelivá hmota v podobě člověka - Stín. Rázem vyšly další a další Stíny až jsme jimi byli obklopeny a uzavřeny v půlkruhu. A pak se stalo něco, co jsem za dobu, co žiji neviděla a ani nevěřila, že je to možné. Stíny se vsákly do mrtvých těl. Lilith vztyčila paže nad hlavu, modře se zablesklo a v ten moment se mrtvoly zapřely rukama o zem a pomalu se zvedaly. Smrtelná zranění jim nijak nevadila. To už nebyl člověk. Velitelka Tetsui mi hodila jeden ze svých mečů a sama vykročila vpřed. A pak jako první změřila síly se Stínem. Meče zařinčely a Tetsui mrtvolu snadno odstrčila. Tělo spadlo na zem. Stín se vytáhl z těla a Tetsui jej při otočce přeťala vejpůl. Nevím, jestli věděla jak bojovat se Stíny anebo šlo o náhodu, nicméně Stín se rozpadl. Neplatilo na ně zranění, bodnutí do hlavy nebo rána pěstí, ne, nic takového. Ale švih, mocný švih, který dokázal, alespoň na okamžik rozdělit hmotu Stín na dvě části. Jenomže úspěch Tetsui neměl dlouho trvání. Byly jsme přečísleny nejméně desetkrát. „Musíme se stáhnout!“ zařvala jsem. „Ne!“ zamítla Tetsui. „Musíme se probít.“ A tak jsme se hnaly dopředu ve snaze prolomit obklíčení na jednom místě. Lilith to zahrála dobře. Tyhle další ‚Kasumi‘ vůbec nebyly tak pomalé a potácivé jako ta kterou vyřídila Tetsui. Zraněné ženy sotva stačily krýt údery. Bojující žena po mé levici, skončila s dírou v břiše a to i poté, co nepřátelské Kasumi usekla jednu ruku. „Přesekejte těla nebo hlavy!“ křičela jsem, ale to už většina Kasumi z posledních sil odrážela útoky mnoha Stínových zrůd najednou. Nebyly schopné vzdorovat dlouho, protože některé Stínové ženy dokonce prováděly akrobatické úhyby. Jejich reflexy nedosahovaly
připravenosti našich žen, ale žádná Kasumi nedokázala vzdorovat třem Stínovým ženám najednou. Ne dlouho a tak buď padly nebo se vzdálily a kruh kolem nás se uzavíral. Já kopancem odrazila jedno tělo, když jsem ucítila silnou řezavou bolest v boku. Kasumi, která ještě před chvíli bojovala na mé straně, mi tam zarazila meč. Chytila jsem čepel meče dlaní, nehledě na to, jak moc se mi zařezával do masa a snažila ho vytáhnout ven. Další oživlá žena, která ještě před chvíli bojovala se Stíny mě vrazila špici meče do prsou. Uh… Čepel se zarazila o žebro. Já couvla a zavrávorala. Huh… vyhekla jsem a uvědomila si, co se to děje. Další sek a rána do stehna. Málem mi ho celé přesekla! Strnula jsem, meč mi málem vypadl z rukou a já pohlédla nahoru na Oko Stvořitele. Tak… přece. Uvědomila jsem si, jak si o čepel meče v boku přeřezávám celou dlaň. Prsty mi padaly na zem. Velitelka Tetsui přesekla Stín v těle své bývalé spolubojovnice, chytila rukojeť meče a prudce mi ho vytrhla z boku, aby jím vzápětí uťala hlavu té samé Kasumi, která se hnána jiným Stínem znovu stavěla na nohy. „Agrono!“ křičela na mne Tetsui a snad se jí povedlo mne probrat. Musely jsme ustoupit až k tunelu. Zraněnou rukou, už druhou, jsem držela za hlubokou ránu na boku. Krev mi tekla skoro proudem z mnoha ran. Velitelka Tetsui stála po mém boku s dvojicí mečů a odháněla Stíny, aby kryly ústup zbylých osmi žen. Víc jich nezbylo. Jedna z nich se zhroutila k zemi a druhá dostala smrtelnou ránu do břicha. Tetsui vrhla rychlý pohled na armádu mrtvých, já pohlédla na Lilith.
Zápis sedmý – O daru... Osud má rád ironii. Nesla jsem sud s pitnou vodou k mým lidem a kličkovala mezi tábory netvorů, když mi do cesty přišla Lilith. Vyrojila se ze tmy a já strnula. Pamatuji si to dobře, tu noc nikdy nevymažu z hlavy. Neptala se, co dělám tak daleko od Arény, ani co to nesu. „Hledám tě už delší dobu,“ řekla mi a ukázala na vůz plný dalších sudů. „Pokud chceš svému národu pomoct, vezmi jim celý vůz. Jeden sud vás nespasí.“ Pak mlčky odešla a já nestihla ani promluvit. Nechápala jsem, nerozuměla, ale brzy jsem měla pochopit. Položila jsem svůj sud na vůz a táhla jej do kopce k mým lidem. Myslela jsem, že Lilith lituje mých lidí, že mi chce pomoct stejně jako jim. Proč ne. A tak jsem dotáhla vůz až nahoru. Vyprahlí Agagaři běželi k sudům, aby uhasili strašlivou žízeň. Já nabrala trochu a šla do stanu za otcem. Někdo mi tehdy řekl, kde ho najdu, už nevím, kdo to byl, ale vím, že pak hned běžel otevírat sudy a pít. Otec málem klesl k zemi, ne vyčerpáním, ale to když mne viděl živou a zdravou. Řekla jsem, jak moc mi chyběl a pak mu padla kolem krku. Z očí mu vytryskly slzy radosti. Napil se a já mu pověděla, jak jsem se proplížila z tábora a jak jsem přivezla vůz plný sudů s vodou, abych svému lidu pomohla. Div nejásal, jako kdyby si nepřipouštěl, co se mělo ráno stát. Pak vyšel ze stanu a... a... promiňte, já nemůžu. Nemůžu to říct. Nenuťte mě k tomu, prosím.
Utíkaly jsme. Já, velitelka Tetsui a šest žen. Já a velitelka jsme se držely vpředu, když jsme za sebou zaslechly bolestivé výkřiky. V mžiku jsme se ohlédly a sledovaly, kterak jedna z těch... přeživších, zezadu probodla dvě další. Pak se z ní uvolnil Stín a přeskočil do jedné probodnuté, která v okamžiku opsala oblouk mečem a usekla hlavu další ženě. Poslední dvě skutečně žijící Kasumi společně přesekly Stín, ještě než stačil přesedlat do jiného těla. Další čtyři mrtví a vinou jediného Stínu! Pak se z chodby za námi ozval temný děsivý hlas: „Zodocare, Busadire...“ Krátce na to se do tunelu vehnaly snad stovky Stínů. Některé kráčely po zemi, jiné se plazily po stěnách a stropech. Pohltily dvojici Kasumi dříve než stačily
pochopit, co se děje. Rozdrásaly jim těla černými stínovými pařáty, pohltily je, ale neovládly. Už nebylo třeba. Z tunelu se ozval hlas Lilith, který se jako ozvěna roznášel dál: „Dnes je to osobní Agrono! Dnes stojíš na straně těch, kteří bojují proti mě. Dnes ty stojíš proti mně!“ „Mrcho!“ zařvala jsem zoufale z plných plic. „Tak si pro mě pojď!“ Tetsui běžela dál a i já v hloubi duše věděla, že se nemůžu postavit tolika Stínům. Ač strašlivě nerada, otočila jsem se a utíkala za poslední Kasumi. Vběhly jsme do sálu, který osvětlovala lávová řeka. Vběhly jsme mezi kosti mých předků, když tu se z tunelu před námi ozval vřískot mozkosajů. „Nahoru!“ zvolala Tetsui a stoupala na pahorkatinu pokrytou troskami města mého národa. Odlepila jsem téměř přeseknout dlaň od mého boku. Krev se z rány jen linula. Stehno krvácelo, já… klesla na koleno a nemohla vstát. Těžko se mi dýchalo, slábla jsem! Dotkla jsem se kostí mých lidí a zanechala na nich krvavé šmouhy. Kasumi se držela na nohou z posledních sil. Naše pohledy se setkaly. Vím, co pohled Kasumi zračil. Z jedné strany do sálu vtrhli mozkosajové, z druhé chuchvalce Stínů. Nebylo kam uniknout, nebylo možné se probojovat.
Zápis osmý – O daru a kletbě... Přemýšlela jsem nad tím, co jsme si řekli a... a máte pravdu, měla bych o tom mluvit. Je to důležité. Takže... zapisujte prosím přesně, nechci ta slova opakovat. Vyšly jsme ze stanu, když k nám přicválal jeden Agagar. Ukázal na mne, já nechápala proč. Pak jsme se podívali lépe. Z očí mu tekla krev, u úst sliny. Zhroutil se k zemi před mým otcem. Umírali další a další. Chytali se za hrdla, pak sípali, kašlali a nakonec plivali krvavé sliny. Hroutili se k zemi, muži, ženy i malé děti. Sledovala jsem to divadlo hrůzy. Každý kdo se napil... Každý se napil! A každý umíral v bolestech a křečích. Otec chápal, co se stalo. Když jsem odtrhla zrak od poloprázdných sudů a odvážila se na něj pohlédnout, viděla jsem, jak mu krvácejí oči, jak se sotva drží na nohou. „Proklínám tě,“ řekl. „Proklínám tě, má dcero. Zradila jsi vlastní lid, zahubila národ i vlastního otce.“ Už padal na kolena, kašlal krev a nadechoval se tak ztěžka. „Co jsem... ti kdy provedl? Já pro tebe chtěl jen to nejlepší! A tohle je tvůj vděk, zrádkyně Agagarů?!“ Ten sípot. Nikdy nevymažu z mysli ten sípot. „Proklínám den, kdy ses narodila, Agrono, proklínám tvé jméno, proklínám tvůj život, proklínám...“ Nedořekl to. Už ne. Už jsem zbyla poslední z národa Agagarů. Tak... teď znáte pravdu, pane Valdemare. To já zabila svůj národ, já ho zničila. Myslíte, že je můj život opravdu prokletím? Možná je. Víte, bojový um a nesmírná síla, to nic neznamená. Ani sláva, ani legendy nic neznamenají. Nikdy jsem nebyla šťastná, vlastně ani nevím, co to štěstí znamená. Nechci, abyste mne litoval, jen... připište tam, že svého činu lituji. Kéž mi můj národ odpustí. Z vyprávění posledního Agagara. Sepsáno Valdemarem Torresem.
Kasumi uchopila dvojici svých mečů, připravená rozehrát poslední tanec smrti. Stíny vyletěly nahoru a vrhly se na ni z výšky. Kasumin vražedný oblouk oběma meči najednou přesekl dvojici Stínů. Na plošiny vyskočil hlouček mozkosajů, pohlédli na mě a začali třít přední nožičky jednu o druhou. Mezitím lahodně posrkávali a připravovali žíravinu do sosáků. Kasumi mocnými švihy rozsekala další Stíny a já se opět zapřela o nohy. Pak jeden
mozkosaj vystartoval, vyskočil a letěl proti mně. Popadla jsem ostré žebro mých lidí a vrazila mu špici do chřtánu. „Tohle je za můj národ!“ zařvala jsem a vrhla se proti přesile dalších mozkosajů. Mečem jsem rozsekla tělo dalšího. „Za můj lid!“ Další po mě plivnul žíravinu, já uhnula, ale naběhla si do dalšího plivance, který mi dopadl na rameno a začal rozežírat maso. Chytila jsem se jednou rukou rány z níž se kouřilo. Když jsem dlaň vytáhla z rány, všimla jsem si, jak mi z ruky odpadávají prsty. Mozkosaj mi skočil na záda, ani nevím odkud. Řvala jsem zlostí, když mi vrazil sosáky do zad a trhal svalstvo. Předklonila jsem se, abych ho sklepala dolů, když mi další plivanec zasáhl dolní paži a začal ji doslova oddělovat od těla. Sáhla jsem za sebe a přehodila přes sebe tu přisátou zrůdu. Rozšlápla jsem ho bez ohledu na to, že stojím ve vaku s žíravinou. „Za mé předky!“ řvala jsem zbavená smyslů! Další mozkosaj skončil s dírou mezi očima, jinému jsem usekla hlavu téměř celou. Za letu jsem udeřila dva z nich pěstí. Další mi skočil na nohu a já ho musela shodit dolů. Pak mi z ruky vypadl meč. Sahala jsem po kostech, které bych použila jako zbraň. Našla jsem páteř a rozmáčkla s ní dalšího mozkosaje. Pak mi další plivanec zasáhl prso a smrtelná látka rozleptávala cestičku k srdci. To už jsem padla na kolena, vědoma toho, že už nevstanu, nedokážu to. Sklopila jsem hlavu a všechny mé paže zplihle visely podél těla, některé jen tak tak. „Ty pláčeš?!“ oslovila mne Kasumi. Já si setřela slzy z očí a pohlédla na silnou bojovnici v momentě, kdy se celá zakrvácená opírala o hromadu kostí. Stín jí svými pařáty přesekl krční tepnu a krev z ženy stříkala na všechny strany. Aniž by mne ještě mohla slyšet, odpověděla jsem z posledních sil: „Není hanba plakat ve chvíli, kdy tvůj národ umírá.“
IX – Šedá eminence Ty nic nevíš, Kasumi. Nic netušíš a tápeš. Kdybys poznala pravdu, nebyla bys schopna ji unést. Anebo ano? Holčičko s dráčkem na zádech... jak moc jsi silná? Dokážeš pohlédnout pravdě do očí, i když ta pravda navždy a nenávratně změní vše, v co jsi doposud věřila? Zaposlouchej se a čti mezi řádky. Tam všude se skrývá temná pravda, temná jako hladina vody na dně studny při bezměsíčné noci. Byl devátý den... když Stvořitel stvořil Studnu kostí Ozvěny Stvořitelovy
Kasumi Cítila jsem bolest, bičování, mlácení, škrábání... Pak mě někam nesli... pak jsem někam padala, pak mě zase nesli, pak posadili, pak nesli, pak... Co je tohle za život? Cítím, že je se mnou manipulováno. Jako před tolika lety, jen jiným způsobem. Sama nedokážu nic. Nevím, co se okolo dělo. Cítila jsem hnilobu a žluč a... spoustu prachu na plicích. Měla jsem hlavu plnou otázek a žádné odpovědi, jen domněnky. Ale hledala jsem odpovědi! Cítila jsem pach vlastního potu. Pach potu udusaný pod těžkým vzduchem prosyceným prachem. Pach potu, který brzy mnohonásobně zesílil. Nejen pach z mého těla, ale z tisíců mých těl. Nevím, co se se mnou stalo, ale vím, že mě pořád někam nesli. Někdo mě nesl kamsi pryč, pryč od Arény a dál k mým lidem, k mým zapáchajícím tělům, ne k těm tělům smrdícím po síře, hnilobě a moči. Doufala jsem, že jsme právě dobyli Arénu a nabodli Azazelovu hlavu na kopí. Ale pak se pach potu promísil s pachem čerstvé krve. Potoků čerstvé krve a zápachu smrti. Těžkého, chladného a šedého zápachu smrti. Mohla jsem zkusit nahmatat meč. Někdo z těch, co mě nesli, přece museli mít meč. Mečem je možné se bránit. Máchat kolem sebe, odhánět nepřátele. Ale abych mohla provádět dokonale nacvičené pohyby, abych mohla uskakovat, krýt se, uhýbat parakotouly a doprovázet svůj bojový styl těžkými kopanci, musela bych mít nohy. Nohy! Někdo mi přiložil k ústům lahev s vodou. Ech... cítila jsem se tak vyprahlá! Ale můj mozek stále fungoval a dobře věděl, že nesmím spěchat a musím pít jen po malých doušcích. Potom... potom mě někdo uložil na něco měkkého. Na něco hodně měkkého. Myslím, že to byla deka. Pak mi někdo vložil do ruky kus papíru. Byly na něm vyryté dírky a čárky. Poznala jsem to písmo. Stálo tam: 'Vítej zpátky, První.' Uložily mne na postel. Ani jsem neměla sílu hledat odpovědi, ptát se, vyzvídat. Chtělo se mi jen spát. Tělo mne bolelo, každý nádech pálil i každý pohyb. Jen co jsem zavřela oči, usnula jsem, ale když jsem je po nevím jak dlouhé době znovu otevřela…
Ocitla jsem se znovu na místě mého hrobu. Temná nekonečná jeskyně kdovíkde. Stěny tvořené ohavnými propletenými chapadly. Stačilo se k nim přiblížit a roztáhly by se dál a dál, do nekonečna. Neforemné místo, stejně jako chapadla chobotnice, které se neustále vlní a hemží mezi sebou. Stvořitel stál opodál, tak jako vždy. Tentokrát v kůži mé sestry. Ani na malý mžik jsem si nemyslela, že to skutečně je má sestra. Ne. Už jsem prohlédla jeho lži, už vidím skrz oponu a chápu všechny ty iluze a triky. Už mě to unavuje... a rozčiluje! „Stvořiteli?!“ zvolala jsem a v rychlosti si protáhla krk, až mi zapraskaly klouby. Sice jsem měla zpátky své tělo, přesto jsem se cítila rozlámaná. Nechtěla jsem si na všechny ty smysly moc zvykat. Přesto jsem si nejvíce užívala toho, že opět vidím. Že když otevřu oční víčka, mohu pozorovat svět. To mne dojímalo víc než možnost postavit se na vlastní nohy nebo možnost mluvit. „Pověz mi, démone – proč si vůbec na něco ještě hraješ?! Copak nemáš svoji vlastní podobu?! Copak nemáš tělo?!“ Ani se neobtěžovat vetknout té postavě hlas mé sestry. Rovnou promluvil hrubým, temným hlasem, který pronikal dál než k mým uším. „Stále hrdě vzdoruješ... Povíš mi proč?“ „Co chceš slyšet? O vůli jsme mluvili.“ „Ano, ale nejde jen o tvoji vůli, holčičko. Máš naději. Chováš ve svém srdci naději, protože věříš, že tví lidé zvítězí a porazí mne. Nepřipouštíš si však to, že mě nelze porazit.“ „Ušetři mě těch keců,“ pronesla jsem otráveně. „Každým dnem jsi slabší a slabší. Děsila jsem se toho, až přijdu o zrak a stalo se. Děsila jsem se toho, až přijdu o řeč a stalo se. Já se s tím vyrovnala. Vlastně se za tebou docela těším. Na okamžik mi vrátíš smysly a jen dokážeš, jak ubohý jsi. Myslíš, že nemůžeš prohrát? Už jsi prohrál, Stvořiteli!“ „Ano,“ řekl, čímž mě překvapil. Přistoupila jsem k němu až na dosah ruky a dýchla mu do tváře. „Ty porážku uznáváš?!“ nechápala jsem. „Ano, ale ne tu jakou máš na mysli ty, holčičko s dráčkem na zádech.“ Přistoupil ještě blíž, skoro jsme se dotýkali nosy. Tvář mé sestry... baculatá tvář mé sestry, ale bez jejího úsměvu. A mrtvolně chladný dech. Nevypadala jako moje sestra. „Prohrála jsi, Kasumi. Tvoji armádu smetli v jediné bitvě.“ „Kecy!“ vyhrkla jsem a zároveň se snažila vyrovnat s tím, co řekl. On mluvil vážně a myslím, že nelhal. Myslím, že ještě nikdy mi nelhal. Bála jsem se až zeptat... ale musela jsem. „Co se jim stalo?“ „Moje děti a Azazel se spojili proti jedinému cíli. Tví vlastní lidé dokázali to, co jsem si přál celou věčnost. Taková ironie, že?“ „Nevypadáš nadšeně.“ „Dnes stojí bok po boku a zítra na sebe budou cenit tesáky! Ne, pro ně už není žádná omluva, žádná náprava! Musejí být potrestáni. Naposledy potrestáni!“ „To zní jako bys s mými lidmi prohrál i ty...“ „Přesně to se ti snažím říct, holčičko.“
Zvláštní. Když jsem mířila sem dolů do Pekla, nějak jsem si nepřipouštěla, že by Stvořitel mohl stát proti svým dětem, proti tomu, co tvoří Peklo Peklem. To, že vládne pevnou rukou a že potrestal Samaela neznamená, že nebude stát za ním v existenčním boji. Ale můj vpád do Pekla Stvořiteli vyhovoval. Za jistých okolností, by z nás mohli být spojenci. Kdyby ovšem tak jako každý jiný mocný bastard nepožadoval, abych mu klečela u kolenou. To se nikdy nestane. Ani nejmocnější z nejmocnějších mě nedonutí, abych se znovu stala otrokem. Nikdo není tak silný, ani on ne.
Věříš na osud, Kasumi?“ zeptal se po chvíli ticha. „Pche...“ odfrkla jsem si a ušklíbla se. „Osud... hezké slovo, kterým se ohánějí všichni ti, co nejsou schopni přijmout odpovědnost za své činy. Až konečně pochopíš, že jsem na tebe příliš silná, budeš se i ty schovávat za osud. Jsi jenom další slaboch. Takových jsem pobila tucty!“ „Přemýšlej, holčičko. O kolik by byl tvůj život snazší s osudem za zády?“ „Ano...“ přemýšlela jsem. Nebyly to příjemné myšlenky. „Ano... osud může za to, že jsem tehdy v té kleci přežila jako jediná. To osud mě nechal porodit dvojčata. To osud mě přiměl vyvolat a následně porazit tvého syna. To vinou osudu můj manžel umíral na nemoc a též kvůli osudu spáchal sebevraždu, abych měla o důvod víc přijít sem dolů. To kvůli osudu ta puška tehdy nevystřelila. Ano... Stvořiteli...“ pronesla jsem otráveně. „To díky osudu jsem u tebe a díky osudu ti stále vzdoruji. Vidíš? Pche. Už nevíš kudy kam, tak svoji neschopnost skrýváš za osud?!“ „Vysmíváním se osudu jen dokazuješ vlastní slabost, Kasumi.“ „Naopak, démone. Dokazuji, že jsem schopná unést následky svých činů. Ať jsou jakékoli.“ „Dobrá...“ přistoupil blíž ke mně a položil mi dlaň na tvář. Ledová dlaň. Byl jako umrlec. „Co kdybych řekl, že od chvíle, kdy jsi porazila mého syna, jsem se o tebe začal zajímat? Co kdybych dodal, že důvod, proč tu jsi, jsem ti dal já sám? Tvůj muž umíral, protože jsem to chtěl. A Shifra probodla tvoji sestru, protože jsem vedl její ruku.“ Nastalo ticho. Já nevěřícně zírala na tvář mé sestry, na níž se zračil nepatrný úšklebek. Míchaly se ve mně pocity, nevěděla jsem, co si myslet, až jsem vyhrkla jediné: „Dokaž to!“ zařvala jsem plná zoufalství. „Jsem tvůj strážný anděl, Kasumi, už řadu let. Zajímavé je, že abys přežila, musel jsem zasáhnout jen jednou jedenkrát. Vzpomínáš na tu pušku? Měla jsi z ní zkusit vystřelit třeba do vzduchu. Překvapilo by tě, že to jde. Ale vystřelit na tebe… to bych tomu kusu železa nedovolil. To já jsem tvým osudem, to já řídím tvůj život. Nebýt mě, Samuel by rakovinou netrpěl. Žádný nádor na mozku, nic takového. A Shifra by i na pokraji smrti chápala, že ohrozit porážku Pekla zabitím Sakury nesmí, ač by to znamenalo, že nepomstí svoji matku. Bůh je pastevcem, který své ovečky vede tam, kam sám potřebuje. A mohu jím být i nadále. Z celého stáda jsem vybral jen tebe, Kasumi. Kdysi výjimečná ovečka dnes může být tím, koho pastevec nutně potřebuje – pasteveckým psem. I pes je však podřízen pánu. Skloň se přede mnou a staneš se mojí válečnicí. Udělám z tebe polobohyni! Shaira ti předala dar mládí a zdravého těla. Její kouzla jsou oproti mým jen dětské triky. Já z tebe stvořím dokonalého zabijáka. Ženu z oceli. Budeš vidět ve tmě jako kočka. Budeš ovládat všechny jazyky světa. Tvůj sluch zaznamená i nejnepatrnější šelest. Tvoje trávící ústrojí vydrží i ty nejprudší jedy. Tvoje kosti se promění v titan. Tvoje svaly rozdrtí skálu. A co víc – naučím tě magii symbolů smrti. Samuel Gordon proti tobě bude vypadat jen jako břídil, co se té magie týče. A nejen to. Umožním ti měnit tvar i podobu těla. A kdoví... možná ti umožním vytvářet umělé světy mimo naši dimenzi, tak jako Lilith a Mamon. Budeš mým poslem, Kasumi. Budeš božím poslem. Válečnicí, která rozdrtí mé děti. Zabij je. Zabij je s mocí, kterou ti propůjčím!“ „Už jsi skončil?“ dodala jsem plná znechucení. „Tvá nabídka na mě dojem neudělala, Stvořiteli, ani trochu ne. I kdybys mi slíbil zlaté prase, já se před tebou plazit nebudu. Já už se nikdy před nikým neskloním, tak si to zapiš za uši. Ušetříš si tím spousty keců.“ Chvíli na mě zíral. Jen tak povýšeně na mě zíral. S křivou držkou vyjadřující odpor. Až pak řekl: „Jsi hrdá... Ale já cítím tvůj strach, holčičko,“ řekl vzápětí. „Cítíš leda hovno! Pusť mě ven a vrať, cos mi ukradl. Dej mi nohy, o které mě připravila tvá nepovedená dcera! A potom uvidíš, kdo je to Kasumi Sato!“ „Jsi ostřejší než kdy předtím...“ smál se mi. Položil mi ruku na rameno a poté se zaměřil na
mé tělo. Vypadala jsem tak, jak mě zřídil Azazel – v potrhané kožené zbroji, pomlácená, unavená, špinavá... Stvořitel uchopil zbytky zbroje a strhnul je ze mě. Už ani pořádně nedržely, tak moc se trhaly. Odhalil moje nahé tělo. „To mě chceš znásilnit?!“ „Chm... každý sval tvého těla je napnutý a připravený se bít. Jsi silná, na člověka. Je zvláštní, že jsi žena, samice. Nemyslel jsem si, že budeš ženou. Možná je to tak lepší. Ale i ty jsi zažila porážky.“ „To ano. A každá z nich mě učinila silnější.“ „Nejsi dokonalá...“ „Nikdo není.“ „Ale máš na to taková být. Máš k dokonalému člověku blíž než kdokoli jiný.“ Přiložil mi dlaň na hruď a vnímal tlukot mého srdce. Pak pootočil hlavu a vydechl do černoty. Částečky chladného prachu se urovnaly do podoby kulaté věci... Planety. Planety s povědomým tvarem pevniny. Ale... nikde jsem neviděla Afriku, Asii, Ameriku... ne, nic takového. Kontinenty byly spojené, spojené do jednoho a přesto to byla Země, ano! „Holčičko...“ pronesl a stále se dotýkal mé hrudi. „Možná dnes konečně dospěješ a staneš se ženou. Uvidíme, zda prohlédneš dětské sny a pohádky, abys konečně přijala pravdu. Běž po rodové linii zpátky. Běž k matce a od její matky k její matce. Matka matky tvé matky k matce její matky a tak stále dál a dál... Kam dojdeš?“ Nevěděla jsem, co si o jeho slovech myslet. Co mi chce dokázat? Jak mám dospět? Copak nejsem dospělá? Ale cítila jsem, že když mu dokážu, že umím odpovědět, že si mne začne víc vážit. A tak jsem řekla jediné, co mne napadlo: „K lidoopům.“ „Dobře. Jsou živočišné druhy, které tu byly mnohem dřív než lidoopi a přesto jsou tu i dnes. Žraloci, například. Měli tolik času, a kam se vyvinuli? Kde jsou články mezi opicí a lidmi? Pověz mi, kde?“ „Vyvinuli se. Ostatní vyhynuli.“ „Domníváš se tedy, že se lidé vyvinuli z opic. Proč se lidské opice, nebo lidoopi, chceš-li, vyvinuli v rozumnou, mluvící bytost, která chápe sama sebe, umí tvořit, budovat, vynalézat... zatímco všechny ostatní druhy, včetně opic nedokážou ani desetinu z toho? Pročpak? Neměli snad příležitosti? V hlubinách oceánů, či na opuštěných ostrovech pryč od lidí?“ „Nepokládej mi ty pitomé otázky!“ vyštěkla jsem a ucukla stranou. „Ty dobře znáš odpovědi, tak mi je řekni.“ „Ano, znám odpovědi. Většina lidí by je nebyla schopna unést. Ale ty si o sobě myslíš, že uneseš vše. Uvidíme, holčičko.“ Na moment se odmlčel, snad aby zdůraznil, co mi chce říct „Lidé... se nevyvinuli z opic. To opice se vyvinuly z lidí.“ „Cože?!“ „Lidé nepocházejí z této planety. Nepatří sem. Vyrůstali tady, žili tady, vyvíjeli se z pračlověků v to, co jsou dnes, ale nevznikli tady.“ Obešel mě a položil mi ruce na záda. Přejel mi po zádových svalech, potom se dotkl mé paže a sjel od ramene až ke konečkům prstů. Chytil obě moje ruce za zápěstí a jemně je zvednul do úrovně očí. Poté propletl své prsty mezi mými a stisknul mé dlaně. Já mezitím jen přemítala jeho slova. Nechtělo se mi jim věřit. „Nejste mé děti,“ řekl. „Pouze využívám vaše duše.“ „Jako parazit!“ vyhrkla jsem, abych nemusela dál přemýšlet nad původem svého druhu. „Lilith tvoří věci z Místa moci, Samael přetahuje do Pekla duše... jste jako paraziti!“ „Každý parazituje, Kasumi. Lidé parazitují na přírodě. Suroviny, jídlo, zvířata, voda... I ty parazituješ. Chceš mi vyčítat to, co sama děláš? Když si chceš postavit dům, pokácíš strom. Když chce Lilith postavit dům, využije Stíny lidí. Není to snad totéž? Lidé mají nejlepší duše. Máloco se k nim dokáže přiblížit. Parazitovali jsme na prvocích, na dinosaurech, na
šavlozubých tygrech i žralocích. A poté na lidech... To se vašim tvůrcům nelíbilo.“ „Tvůrcům? Proč...“ polkla jsem. Ztěžka jsem polkla. Možná měl pravdu – většina lidí by tohle neunesla. Musela jsem se zhluboka nadechnout, abych vůbec mohla mluvit dál. „Proč mi to všechno říkáš? Proč zrovna mě? O co ti jde, démone?“ „Odpověď na tyto otázky tě zajímají víc, než důvod proč existuješ?“ podivil se. „Hraješ si na mého boha a sám říkáš, že jím nejsi!“ „Jsem Kasumi. Jsem. Bojoval jsem a vyhrál. Před šesti tisíci lety svět zaplavila potopa. Legenda o potopě světa, kterou zná každý starý národ. To já svět utopil v mořích a s ním i vaše pány. Hledali mě. Kopali, skenovali, sondovali, a pak našli Atlantidu a nejen ji. Nalezli Lemurii, nalezli Mu a přes tyto Azazelovy říše, skrze které se Peklo poprvé dostávalo k lidem, hledali cestu sem do Pekla. Propukla válka, Atlantida byla zničena, ostrov pohltila sopka. Cizinci vyhlásili Peklu válku a já takovou urážku nestrpěl. Porazil jsem je, vyhnal a vybojoval jsem si vás.“ Neměla jsem slov. Jen jsem se snažila pochopit souvislosti. „Che, che... cítím, jak se bojíš. Cítím, jak ti zatrnulo. Jste jen terárium, jen rezervace. Byli jste sem vysazeni, abyste se vyvíjeli.“ Těžko jsem chápala ta slova. Snad mi jen lhal... ale on přece nelže. Nikdy nelže. „Cítím tvůj strach, holčičko.“ „Kecy!“ „Bojíš se, že se ti celý život zhrouti pod rukama. Bojíš se, co ještě vím, čím vším tě ještě stihnu šokovat. Až pochopíš pravdu a uznáš, že vše v co jsi věřila je jinak, pak možná pochopíš i to, co se musí stát. A tehdy, teprve tehdy už nebudeš holčička s dráčkem na zádech. V den, kdy pochopíš svůj osud, se staneš mým poslem smrti. Poslem, který skrze smrt povede lidstvo k znovuzrození.
Cura Diplomatické jednání Kasumi a Lilith „Ovoce?“ nabídla jsem Kasumi a ukázala jí mísu s nakrájeným melounem, limetkou a pomeranči. „Odnes to,“ odvětila chladně a dál se věnovala Lilith. „Jak si přeješ,“ kývla jsem, obešla rozviklaný stůl a mířila za plentu uložit ovoce zpátky do spíže. Lilith mne však jemně chytila za zápěstí. „Já si vezmu,“ usmála se a vzala si ode mne celou mísu. Byla jsem připravená odejít ven, ale má paní byla proti. „Zůstaň tu s námi. „Ale… já… nechci rušit.“ „Nerušíš,“ odvětila Lilith a pobídla mě, abych usedla na lavici pod oknem. K jednacímu stolu mne nepřizvala, ale nebylo divu. Kasumi mluvila vážně. Teď se ale zdráhala pokračovat. Místo toho si mne prohlížela a já netušila, jestli se před ní usmívat nebo dělat jakože nic. Má paní si vzala Kasumin bloček a napsala jí zprávu. Neviděla jsem, co v ní stojí. Slyšela jsem pouze Kasumina slova: „Možná je začneš mít, ale jak chceš…“ opřela se Kasumi lokty o stůl. „Vážím si toho, co jsi mi řekla o Andrastě,“ usmála se Kasumi. „Upřímně, nebyla jsem si jistá tím, že tady u tebe uspěji. Když mi ta žena řekla, že je zainteresovaná v projektu Andrasta, zajímalo mne, co to má být, co je to za projekt? Prý přísně střežené laboratoře v Číně, věda budoucností, fantastická látka posilující tělo… Shaira se mi svěřila, že jde zčásti o její projekt, o projekt s využitím Pekla. Řekla mi hodně a díky tobě vím víc. Právě jsi nám pomohla otevřít druhou frontu. Toho si ceníme, Lilith. Shaira bude spokojená…“ Hmm, škoda, že jsem se neodvážila přijít dřív. Kasumi zněla tak přátelsky, tak upřímně. Po tom, co
se jí stalo se sluchem, musí prožívat hrozné období. Jsem ráda, že se jí snažíme pomoct. Bez Azazela a bez Samaela bude Peklo lepším místem. Další zpráva, kterou Kasumi dostala od mé paní. „Hm, ano, možná jsem Shairu špatně pochopila…“ přemýšlela Kasumi nahlas. „Pověz mi, Lilith, když jsem před lety porazila Samaela, co se s ním stalo?“ A další lísteček… „Heh, já vím, že se vrátil sem dolů. Ale co on? Kde se zrodil, jak vypadal, co dokázal?“ Další… „Dobře, řeknu to tedy celé… Napadlo mne, že až sejdeme sem dolů, budeme jako myši zahnané do kouta. Schopné útočit jediným směrem a co pak? Ale co kdyby… co kdyby Shaira spáchala tam nahoře sebevraždu? Mohla by překvapit Azazela, ne? Infiltrovat jeho ležení, možná ho i zabít! Nečekal by to. Ne takový úskok. A to není všechno. Co se nabídnout Samaelovi? Někteří z nás by mohli skočit dolů z Brány. A co víc – mohli bychom projít zrcadlem. Útočit ze čtyř směrů a ještě s tvojí podporou. Jak rychle bychom dokázali Peklo porazit?!“ Kasumi je mazaná. Možná víc než mazaná. Ale její plán je zajímavý… Po dalším dopise se však moc nadšeně nezatvářila. „Tak ty se bojíš Stvořitele... Tak alespoň ze tří směrů...“ A další zpráva... „Ze dvou... směrů,“ odvětila Kasumi bez emocí. „Valara de Galak… chápu, to by opravdu nešlo. Pokud je to místo takové, pak by se odtamtud Shaira opravdu nikdy nedostala. A představit si Shairu s ocasem… ne, na to by nepřistoupila ani za nic. Byl to jen nápad. Před válkou má každý generál hlavu plnou nápadů. Otázkou je, jaké nakonec realizuje a hlavně, zda to budou ty správné. Asi se moc vyptávám, ale… mám strach. Obzvláště teď po zásahu Stvořitele. Ale…“ prohrábla si Kasumi vlasy, „musí existovat nějaká možnost, jak získat strategickou výhodu. Útok jedním směrem... to je taktika předem poražených.“ A další dopis. Má paní držela kamennou tvář. „Ano, Agrona má podle Shairy umřít. Ale pokud je taková jakou ji popisuješ...“ Další dopis... „Soud? Špatný nápad je pořád nápad. Zvážím to, jen nevím… mám pocit, že Shaira se Agrony obává. Raději mrtvola než spojenec. Možná nebude souhlasit. Chtěla jsem…“ Lilith mě lusknutím prstů přivolala a podala mi prázdný džbán. „Nalij nám ještě šťávu.“ Ve spěchu jsem odběhla do vedlejší místnosti a popadla velikou nádobu s vymačkanou ovocnou šťávou. Uff, bylo jí tu ještě dost, takže nebudu muset vymačkat další. Docela mě zajímalo s čím Kasumi ještě přijde. Znám Agronu osobně. Opravdu není tak zlá. Proč by měla podle Shairy umřít? Je dobře, že Lilith s Kasumi mluví tak otevřeně, aspoň… řekla bych, že otevřeně, vždyť jí dokonce sdělila místo početí Shairy! Možná bych měla také něco říct. Rychle jsem naplnila džbán a spěchala zpátky. Nalila jsem do dvou kalichů a džbán položila na desku stolu. „Agrona není špatná,“ pronesla jsem. „Je poslední ze svého lidu. Slouží Azazelovi, protože musí. Před mnoha lety vedl její lid povstání a ona jako jediná přežila, protože...“ Lilith mě chytila za ruku. „Sedni si,“ řekla přísně. Chápu, co tím myslela. Neměla jsem nic říkat. Ach jo. Kasumi mezitím pokračovala ne zrovna přívětivým tónem: „Nemůžeš nebo mi nechceš pomoct?!“ Stála jsem dost blízko, abych viděla, co Lilith píše. Vždy jí stačilo pouze roztáhnout dlaň a magií vyryla na papír písmo. Modře zářilo, čímž dávalo tušit, že nejde o inkoust, ale o magii. Stálo tam: ‚Pokud tě sluchu zbavil Stvořitel, nemohu se postavit proti němu, přímo, či nepřímo. Už takhle jsem se dopustila mnoha prohřešků, a pokud on chce,
abys neslyšela druhé, pak neuslyšíš. Nepomohu ti v ničem, Kasumi, nenaléhej na mne. A ještě než se rozloučíme,... Radím ti dobře, promysli si ten konflikt. Zásah Stvořitele všechno změnil! Nemůžeš vyhrát. Má dcera snad ano, ale o tebe Stvořitel nestojí, nedovolí ti, abys sehrála boj o Peklo. Předej mé informace Shaiře, promysli s ní taktiku, ale pokud nechceš zemřít, zůstaň raději nahoře.“ Raději jsem si zase sedla. Přece nebudu nakukovat mé paní přes rameno! Už takhle jsem ji asi rozčílila. Kasumi zvážněla. Myslím, že si pohrávala s nějakou ožehavou myšlenkou. „Mám pro tebe ještě jednu zprávu,“ řekla Kasumi. „Děkuji ti za to, co jsi mi řekla. Vážím si tvých rad. Ještě mnohem radši bych si vážila tvé armády, ale co naplat, když máš strach,“ zdůraznila. „Musím ti ale ještě něco sdělit. Tvá dcera… se tě chystá zabít.“ Tedy… ta slova mi málem vyrazila dech. Mé paní začaly rudě zářit rohy, poté se napřáhla pěstí a udeřila do desky tak prudce, až praskla. Stůl se zlomil, kalíšky převrhly a džbán se zřítil na zem, kde praskl. Pak LIlith chytila Kasumi za vestu a vrhla ji proti zavřeným dveřím ven. Dveře se vylomily a Kasumi dopadla na záda. V mžiku se kotoulem vzad dostala do kleku, z něhož s vyceněnými zuby pohlédla na Lilith. „Děláš chybu, Lilith. Tvá dcera nestojí na tvé straně. Zbaví se tě také.“ „Odejdi, Kasumi!“ zařvala hlubokým hlasem Lilith. „Tady už nejsi vítaná!“
Venku už zavládla noc. Lilith seděla u řeky na kameni a hleděla na hvězdy. Vždycky jí fascinovaly, stejně jako mě. A přestože ty naše hvězdy nebyly víc než svítící puntíky na vršku mého umělého světa, připadala jsem si při jejich sledování jako doma v horách. Doma na Machu Picchu. Kolik let od té doby uplynulo? Nikdy jsem se tam nevrátila, neměla jsem odvahu. Vylézt tam v doprovodu turistické expedice, ukázat na jeden z domů a říct – tak tady jsem bydlela. Ach. Usedla jsem vedle své paní a položila jí ruku na stehno. Černé jako noc. Lilith na mě ani nepohlédla, natož aby mi dala pusu. Dnes byla zamyšlená a zmatená. Smutná také, to poznám, ale hlavně nejistá. „Něco se blíží…“ nadnesla tak temným hlasem, až mne to vystrašilo. „Myslíš, že ta válka dopadne zle?“ „Curo, má drahá Curo, copak někdy nějaká válka skončila dobře? Před dvanácti lety mne Shaira navštívila u zrcadla. Vypadala sklesle a tvrdila, že neví, jestli Kasumi stojí na její straně. Tvrdila, že ji prý nedokáže ovládat. Od té doby se Shaira neukázala. Myslela jsem, že se vše vyjasnilo. A teď...“ „Ale Kasumi je přece sama. Shaira má kolem sebe armádu svých věrných z té… jak že se ta žena jmenuje?“ „Shifra. A ne, Curo – nemá takovou armádu. Nemůže ji mít. Všimla sis, co má Kasumi na hřbetě ruky? Co tam stále ještě má?!“ „Znamení Slzy krve, takže…“ „Ne klony Shifry. Klony Kasumi! Tak vypadá armáda mé dcery! Klony Kasumi! Má dcera je jimi obklopena jako vězeň.“ „Jak to můžeš vědět? Mohla vytvořit armádu ze svých mnichů. Vždyť ani nevíme, co všechno Shaira v Shambale ukrývá!“ „A ani to nezjistíme. Chtěla jsem se napojit na Shifru, sledovat svět jejíma očima, ale Shambala je chráněna bezpečnostními kouzly Shairy. Nechci je zkoušet prorazit. Shaira by si mohla myslet, že na ni někdo útočí a… ne, nezbývá mi než čekat a doufat, že má dcera má vše ve svých rukou. Nepochybuji o její věrnosti vůči mně, pochybuji o věrnosti Kasumi vůči ní.“
Jeskyně Stínů Jsou snadné i náročné úkoly, kterými mě má paní pověřuje. Mezi snadné patří pečovat o její tělo, či starat se o vybrané Stíny. Ty těžké zahrnují diplomatické styky s netvory i démony. Ale úkol, kterým mne Lilith pověřila nyní…ten přesahuje všechny předchozí. Válka začala. „Řekneš jí to?“ ptala jsem se své paní a pozorovala výklenek, v němž vězel Stín Sakury Sato. Ještě není vhodný čas,“ uvažovala Lilith. „Bude lepší ji šokovat. Připrav se, vyrážíme. Zabav nějak tu ženu, já mezitím uvedu stín Sakury do armády a připravím hosta pro naši novou Slzu.“ Lilith jemně strhla blánu kryjící Stín ve výklenku. Jen pozorný člověk, který by se zahleděl do tváře Stínu, by rozeznal jeho obličej a rysy ve tváři. Jinak je tento Stín jako každý jiný. Hlavní sál se Stíny měl tisíce pater a každé vypadalo stejně – římsy po obvodu a šikmé plošiny pro přechod mezi patry. Tady dole, vůbec v prvním patře, byly ty nejdůležitější Stíny. Každý už měl předem připravený svůj výklenek, takže se zrodil rovnou v něm a nemohl ven. A vedle každého Stínu byla kamenná tabulka se jménem. Ty tabulky sem Lilith pověsila spíše kvůli mně. Ona sama neměla potíže rozeznat, který Stín je který. Následována Stínem Sakury Sato, má paní mířila po obvodu sálu cestou dolů do přízemí u zrcadla. Já se tu na okamžik zdržela. Ve stěně, která byla položená na opačné straně sálu než zrcadlo, bylo jen pár výklenků. První nesoucí jméno Shifra. Druhý se jménem Kasumi Sato. A třetí mající popisek Agrona. Tři největší válečnice dnešních dnů, o kterých má paní věděla a na které čekala. Má paní nemůže znát všechny muže a ženy na povrchu, nemůže vědět kolik mužů, či žen by se těmto třem mohlo rovnat, pokud vůbec někdo. Zatím má paní čeká, ale je možné, že už brzy se jeden z výklenků naplní. Porazit Kasumi Sato v boji je prý nemožné. Bude zajímavé sledovat, co dokáže její Stín. Mířila jsem dál okolo sálu, protože tamtudy vedla cesta dolů. Jako první jsem po pravici měla výklenek se jménem Naomi Gordonová. Prázdný. Hned vedle Desmond Gordon. Tady Stín byl. Malý, dětský. Sousední výklenek měl patřit Angelině Gordonové. Ještě neměla tu čest ulehnout do naší Stínové rakve. Bohužel. Přála bych jí smrt. Nikdo si nezaslouží žít pod bičem Samaela, ani ona ne. Vedle byl Adrian Gordon, pak jeho otec a dál všichni, kteří se kdy pyšnili krví Samaela, až po Marcuse Gordona. Celý rod byl zde, každý kdo se kdy pyšnil krví Gordonů a zemřel, je dnes tady na tomto místě. Jedinou výjimkou je Mordred, jehož Stín byl zničen u zrcadla před dvaceti lety. Sešla jsem dolů na prostranství před zrcadlem, když z jeskyně po pravici vyšla Parvati. Mlčky pozorovala Lilith, která mířila tunelem na opačné straně do jiného sálu hledat vhodný Stín pro Slzu. Nelíbil se mi ten plán, ale lepší má paní neměla. Na mě bylo nedat na sobě nic zdát. Tohle je ten těžký úkol, tohle je úkol, kterým jsem ještě nikdy nebyla pověřena – mám se tvářit jako přítelkyně Parvati, zatímco ji využijeme pro naše plány jako nástroj. Matka dvou dětí. Je to jen pár dnů, co tu byla Sakura a prosila o dárek pro Parvatina syna. Lilith dovede být milosrdná a dovede obdarovávat druhé, ale nyní bude ty druhé využívat. „Vyrazíme už?!“ ptala se velká černoška. „Jistě, hned... hned vyrážíme. Jen sloučíme poslední členy armády, Lilith si něco zařídí a...“ „Vypadáš nervózně! Skoro jako já. Co to pro vás vlastně znamená? Lilithina dcera je na té sopce, ale jak si to mám vysvětlit? Proč prostě neodejde a nejde sem?“ „Eh...“ povzdechla jsem si a zvažovala, zda to Parvati říct nebo ne. „Není to tak snadné,“
řekla jsem. „Shaira se odtamtud sama nedostane. Musíme ji pomoci. Poslyš...“ načala jsem myšlenku a nebyla si jistá, zda pokračovat. Co když mě má paní uslyší? Nechtěla bych, aby si myslela, že jí nevěřím. Něco mě tu ale nesedělo a trápilo mne to. Musela jsem tu otázku položit. „Parvati, ty znáš Shairu dobře?“ „Ne, ne to nemůžu říct. Pomohla mi, když mi uzdravila oči a vzápětí mi ublížila když mě přesvědčovala o tom, že jsem někým kým nejsem. Nedlouho poté jsem jen díky ní získala mou Val a před pár dny mě společně s Kasumi málem připravila o syna! Nevyznám se v Shaiře, můžu jen říct, že… Nechci tvojí paní urazit, ale Shaira není dobrý člověk, aspoň z mého pohledu ne. Je mi jasné, že jako její matka na ní Lilith nedá dopustit, tak jí prosím neříkej, co jsem ti teď pověděla, dobře?“ Ty její upřímné zelené oči. Ten smutný pohled. Ta široká a hrubá, ale zároveň vlídná a milá tvář. Ach, co se jí to chystáme udělat?
Vězení krále Agagarů Parvati prošla temným tunelem, očekávajíc zkoušku soudem a ztratila se z dohledu. Má paní přistoupila ke mně a ukázala mi mocný artefakt. Vypadal jako kapka a dokonale padl do sevřené dlaně. „Není to kruté?“ optala jsem se a vzpomínala na dávné časy. Jak snadno Španělští conquistadoři ovládli mysl mých lidí a jak snadno teď my manipulujeme s ubohou ženou, která se bojí o své nejbližší. „Je válka,“ pronesla Lilith a chytila mě za ruku. „Máš samozřejmě pravdu, má paní, ale... co všechno je možné těmihle slovy omluvit?“ Mlčela. Já už mlčela také. Nedovolila jsem si vyslovit další myšlenky. Je snad správné zahodit všechny zábrany kvůli vítězství? Jakou příchuť ta výhra potom bude mít? Hledala jsem odvahu to mé paní říct. Ale nenašla jsem ji. Napadlo mne totiž, co bych byla schopná obětovat za to, abych se pomstila všem, kteří zničili naši říši. Mého otce, mé sestry, mé služebné, můj lid, můj domov, moji kulturu i můj život. Bílí muži v blyštivých zbrojích mi vzali všechno. Nechali jen mladou zoufalou dívku uprostřed drancované země, kterou tekly potoky krve mých lidí a to jen kvůli zlatu a bohatství. Dnes už jsou všichni mrtví a jen já je přežila. Našla jsem nový domov, nový život. A teď mi to samé chtějí vzít žluté ženy. Zavraždění Shairy je jasným důkazem, že sem Kasumi nejde pro nic jiného, než pro životy nás všech. „Máš naprostou pravdu,“ pronesla Lilith, což mě hrozně vylekalo. Ucukla jsem a pustila se jí. „Ty mi čteš myšlenky? Zase?“ „Nezlob se za to,“ usmála se Lilith a klekla si. „Vím, že to nemáš ráda. Poslechni, Curo, myslela jsem, že se sem blíží armáda mé dcery. Že chce vyzvat Azazelovu armádu, porazit ji a jeho nějakým způsobem uvěznit. Myslela jsem, že si jde i pro hlavu mého bratra. Ale teď je dcera ve smrtelném nebezpečí. Jak se asi cítí, po takové zradě?!“ „Nebudeme utíkat, že ne?“ chvěl se mi hlas. „Já... odtud nechci. Je to můj domov a ty jsi to jediné, co mám.“ „Neboj se,“ konejšila mě Lilith a hladila po vlasech. Pak mi velice jemně utřela slzy. „Proto děláme druhým lidem věci, které jsou špatné – aby se nestali nám a ještě horší. Já vím, že si Parvati nezaslouží podvod a zradu. A Naomi, ta Kasumina dcera si nezaslouží smrt, to jistě ne. Ale copak my si smrt a utrpení zasloužíme?“ Přemýšlela jsem o těch slovech. A bála se. Myšlenky nejsou jen mé, když se mě má paní dotýká. Raději jsem je vyslovila nahlas. „Když budeme trestat nevinné, o co budeme lepší než oni?“ „I Parvati stojí na straně Kasumi, na to nezapomínej.“ „Ale jen proto, že musí!“ „Ale stojí. Navíc ji netrestáme, jen využijeme jako nástroj. Jediný, koho opravdu stihne trest
je Kasumi Sato, to až její dcera vydechne naposledy a v našich jeskyních se zrodí její Stín. Tři Stíny budeme mít, tři Stíny jediných lidí, na kterých kdy Kasumi záleželo. V ten moment tuhle válku vyhrajeme. Dám Kasumi Stín její dcery, pokud slíbí, že se nepostaví proti nám. Dokonce ji ani nechci zabít, vidíš? Vím přece, jak Kasumi obdivuješ. Nechám ji odejít, ať se vrátí nahoru. Nejsem zlá. Chci mír, nic víc než život v míru spolu s tebou. A samozřejmě – chci bezpečí pro moji dceru.“ Kývala jsem souhlasně hlavou a dávala mé paní najevo, že tomu rozumím, že to chápu. „Tak pojď,“ chytila mě za ruku a vedla dál. „Nechám tady tvoji ochránkyni, aby se o Parvati postarala. Půjdeš teď se Stíny dál sama.“ „Sama?!“ ohlédla jsem se udiveně za sebe. „Ale... a kam půjdeš ty?“ „Mám tu ještě nějakou práci. Pomůžu Parvati s tou její... přetěžkou zkouškou.“ Prohlížela jsem si Lilith. „Já to vím,“ řekla jsem jí. „Já už vím, že soud je nesmysl. Ale proč to děláš, Lilith? Celé Peklo si myslí, že tam uvnitř skutečně promlouvá Stvořitel, ale co si myslí sám Stvořitel? Copak tohle není prohřešek nejhlubšího zrna?“ „Nikdy bych svému otci neublížila, to ví i on sám. A to, co teď dělám, dělám pro jeho říši. Běž Curo. Já vím, co dělám lépe než ty a lépe než kdokoli jiný. Běž už.“
Ležení Kasumi Stála jsem pod strmou cestou klikatící se po skalních plošinách nahoru ke Studni. Dojednala jsem spojenectví se Samaelem, teď byla na řadě Kasumi Sato. To horší jsem už měla za sebou a ještě Lilith získala Catherin. Těžko si to mohu připisovat jako svoji zásluhu, ale jsem moc šťastná, že se ta chuděra konečně vymaní z vlivu takové zrůdy, jakou Samael je. Netrvalo dlouho a všimly si mě oddíly Kasumi, které sjížděly dolů na koních. Jedna z nich seskočila a šla ke mě pěšky, zatímco vytasila z pouzdra meč. „Přicházím v míru!“ zvolala jsem a ukázala jí ruce, aby bylo znát, že nemám zbraň. „Jmenuji se Cura. Jsem tady z vůle Lilith, královny světa Stínů a chci jednat s vaší velitelkou. Můžeš mě za ní zavézt?“ „Uvidíme...“ ušklíbla se a pak mě hrubě zkroutila ruce za záda. Strčila do mě a vedla mě k ostatním. „Máme tu návštěvu...“ pronesla s posměchem ta Kasumi. Nejprve mne prošacovaly, pak donaha svlékly a nakonec mi svázaly ruce za zády řemenem. Připadala jsem si tak zostuzená. Čekala jsem důstojné jednání, výměnu požadavků na mír a ne tohle! Ani po tolika letech Kasumi neznám, jak se zdá. Měla jsem o ní vyšší mínění, dokonce ji obdivovala. Dvě Kasumi mne dovezly na hřbetu koně nahoru k táboru, ostatní pokračovaly rychlým klusem napříč celou plání až za horizont. Kasumi mne sundaly z koně a zavedly do velkého stanu. Na stole jsem zahlédla plány a mapy, které Kasumi, jež tu stála, urychleně zakryla. Žena v kožené zbroji, stejné jakou měly všechny ostatní ženy, co jsem měla možnost vidět. Na zádech měla pouzdra se dvěma meči, u pasu malý zahnutý meč, nebo snad větší dýku. Na paži červený pásek se znakem, který jsem neznala. „Lilithina děvka,“ pronesla ta Kasumi, co mne sem dovedla a strčila do mě. Narazila jsem na stůl a málem upadla. „Lilith se asi pomátla,“ pokračovala ta Kasumi. „Nech mě s ní o samotě,“ řekla žena ve stanu. „Mezitím pro ni připravte okovy za bránou. Necháme ji tam, co je držena Valerie.“ Strážkyně odešly, když je žena s červeným páskem zarazila. „Zadržte,“ řekla. „Velitelka Bushi se už vrátila?“ „Ne, ale poslala posla. Zůstává u tunelu, dokud nedorazíš s armádou ty. Posílá ještě jednu
zprávu – První přišla o svoji Slzu.“ Ta červená žena překvapeně vydechla jen: „Jakže?!“ „Je to tak.“ Ty ženy se o mě teď vůbec nestaraly a dokonce si tu probíraly důležité strategické plány. Ale ne kvůli tomu, že byly hloupé. Ony nepočítají s tím, že mne odtud kdy pustí. Můj bože! Lilith si byla jistá tím, že na smír přistoupí, zvláště, když jsem ji pověděla o tom, koho Agrona nesla, když opouštěla Karasal. Ale ony… vždyť nemají velitelku a nemají ani Slzu! Copak je to neoslabilo? Kasumi s červeným páskem přešla k těm ženám, co mě sem dovezly. „Najděte tu druhou Slzu. Vzkažte zásobovatelkám ať obrátí celou Shambalu naruby, jen ať tu druhou Slzu najdou. Kam ji jen ta bestie mohla...“ Kasumi se na moment zarazila a vzápětí ji něco napadlo. „Vyvrhněte to tělo! Mohl ji spolknout!“ „To neudělal!“ řekla jsem hnána strachem. „Já... mohu vím říct, kde ta Slza je.“ „Povídej...“ pobídla mě červená velitelka. „Je to součást nabídky mé paní.“ Na gesto té ženy s červeným páskem obě zbylé Kasumi odešly. Pak ta velitelka obešla stůl a opřela se o něj bokem. „Ty budeš Cura, Incká princeznička. Mě můžeš říkat Tetsui nebo Kasumi anebo jakkoli jinak. Než přejdeme k dohodě, shrneme si to, dobře? Takže Lilith tě sem přemístila, ano? Proč nedorazila sama? Má snad strach?“ „Má paní nemá strach. Je zaneprázdněná.“ „Ano? A to nemohlo počkat?“ „Má paní…“ Zatraceně. Už jsem tu dost dlouho a dohoda je daleko. Kdoví, co se teď děje na vrcholu sopky. Kolik mám ještě času než se nad táborem objeví Samael s jinou a pro ty ženy evidentně výhodnější nabídkou? „Přejděme k věci,“ nadnesla jsem a snažila se tvářit důstojně. Bez oblečení to snadné nebylo. Ale Kasumi si mne neprohlížela tak jako muži, či jiné ženy. Nevnímala moji nahotu. Prakticky ji ignorovala. „Tak dobrá,“ ušklíbla se Kasumi. „Copak nám chce tvá milenka sdělit?“ Musím spojenectví dohodnout dřív než mne předběhne někdo jiný a má paní věří, že mě zkusí předběhnout někdo jiný. Nezbývalo mi než se obrnit a odolat. Jsou to přece také jen ženy, jako já. „Přála bych si jednat s vaší vůdkyní, s tou, která vám všem velí.“ „A komu myslíš, že tě mé ženy přivedly? Přejdi už k věci, Curo. Řekni, co nám chceš teď hned nebo si o tom raději promluvíme až budeš svázaná a na mučidlech. Mluv!“ „Eh... ach...“ lapala jsem po dechu. „Má paní... chce s vámi vyjednávat o míru!“ Tvářila se stejně jako předtím, než jsem jí to řekla. Ani náznak překvapení, nic. „Lilith navrhuje spojenectví proti Azazelovi. Odřízne Azazela v Aréně, zatímco půjde dobýt Karasal. Vy se postaráte jen o Azazela. Jako omluvu za svoji chybu ohledně toho Stínu má paní nabízí pochopitelně to, co vás bude zajímat nejvíce. Má paní má mnoho cenných věcí.“ „S tím počítám. Tvá paní myslí na všechno, že? Má něco, co oceníme jen my a zrovna tak má něco, co by ocenila První Kasumi, kdyby tu velela ona. Pokračuj, nenech se pobízet.“ Přišlo mi zvláštní, jak mluvila. Jako kdyby všechno tohle očekávala. Ale jistě – plán mé královny myslí na všechny možnosti, všechny varianty. Pozice Slzy by byla obrovsky cenná i kdyby už jednu měly, ale teď… její hodnota ještě stoupla. Myslím, že se dohodneme. „Má paní chce smír a jako důkaz dobré vůle vám předá pozici ukryté Slzy. V případě, že společně porazíme Azazela, má paní si ho chce odvézt k sobě. Pak dostanete i Stíny všech, které má paní vlastní.“ Nereagovala. Netušila jsem, co si o tom myslet. Už jsem neměla co říct. Vyhlížela jsem na jejích rtech souhlas, ale ten nepřišel. Tuhle nabídku přece nemůžou odmítnout. Až po nějaké
době Kasumi znovu promluvila: „Když jsem se doslechla, že v Slze nebyl Stín Sakury Sato, ale jednoho z Shaiřiných fanatiků, říkala jsem si - proč. Proč se Lilith mstí, vždyť to k ní vůbec nesedí. Pouhá pomsta za zabití její dcery... co to je? Tohle, že vyšlo z hlavy té prohnané bestie? Ale pak nám to začalo docházet. Stín, který mohl skončit v Lilithině moci, ukrytá Slza krve… a ještě prohloubení nepřátelství mezi První a Parvati. Dobře to tvá paní zahrála, princezničko. Ale nedomyslela pár věcí. Za prvé - my jsme Kasumi. Co je nám do stínu Samuela Gordona nebo kohokoli jiného z toho rodu? Za druhé – Naomi je živá, váš vrah neuspěl. To jsou dvě cenné komodity, které vám vypadly z rukou. Zbývají dvě. Stráže!“ zařvala ta Kasumi a já se vylekala. Do stanu přiběhla žena, který střežila stan. „Spoutejte ji a začněte mučit.“ „Ale… já nevím, kde přesně ta Slza je! Já to nevím!“ skučela jsem strachy. „Přemýšlejte! Lilith by mne sem přece neposlala, kdybych to věděla!“ „To si myslíš, princezničko? Já myslím, že lžeš! Ty moc dobře víš, kde ten kámen leží. Lilith si nepřipouští, že bychom mohly odmítnout. Ne, když věří, že má tolik es v rukávu a ještě nabízí spojenectví.“ Pak se žena obrátila na strážkyni. „Odveďte ji na mučidla. Do večera chci tu Slzu mít v rukou! A ještě něco - deportujte ji do Shambaly. Jestliže se Lilith může potloukat po tomhle území, nedovolím, aby se jakkoli mohla přiblížit k téhle mrše.“
Lilith Vězení krále Agagarů Vkročila jsem do širokého temného tunelu. Procházela stále vpřed a v dálce slyšela zoufalá slova opakující moje jméno. Lilith, Lilith, Lilith,... Hrubý ženský hlas se domáhal pomoci ode mne. Svým způsobem se jí dočká. Dorazila jsem až k dvojici malých dírek ve výšce očí. Semkla jsem dlaně k sobě a nechala je posílit kouzlem. Poté jsem dlaněmi, z nichž začaly bobtnat bílé pohyblivé boule, ucpala otvor ve skále. Velice temným, hlubokým hlasem jsem položila své návštěvnici prostou otázku: „Čeho si žádáš?“ Parvati zrychlil dech, cítila jsem, jak hlasitě funí. Chvíli jsem ji nechala, aby pomalu ovládla svoji mysl a uklidnila se. Napovídala jsem jí o tomto místě mnohé. Společné vězení posledního Agagara... pche! Jen moje vězení, vybudováno mnou a osídleno Stínem Agronina otce, kterého mi Stvořitel dovolil si vzít. Jediný Agagar, jehož Stín mi bylo dovoleno si ponechat a ještě jsem mu musela vystavět jeskyni mimo moje území. „Čeho si žádáš!“ pronesla jsem znovu. Parvati byla zmatená. Nechápala. Nechápala stejně jako Stín, který je po letech vyveden ze svého vězení a vyslán na pochod k Bílé sopce. „J-já…“ koktala Parvati. „Hledám… hledám krále Agagarů. Eh, přivedla mě sem Lilith, ona…“ „Čeho si žádáš?“ pronesla jsem zas. Netěšilo mne ji mučit. Ale je nutné vyvolat v ní pocit, že svůj úkol zvládne navzdory jeho děsivé obtížnosti. Proto tolik varovných slov, proto příběhy o obávaném soudu, proto tahle dlouhá komedie, proto předem prohraný pokus o obhajobu své víry, a proto Titania tam venku, která ji pohlídá, aby jí nenapadlo odejít. Tolik bolesti a tolik nebezpečí... až ten pokus porazit Kasumi nebude znít vůbec tak náročně.
Parvati vyslechla svůj hřích a započala s obhajobou. Hájila se hned, nečekala, nerozmýšlela. Její vůle získat zpět své děti byla pro ni vším. Její obhajoba byla velmi zajímavá a dojemná. Až mne přišlo líto říct to, co jsem musela: „Jsi vinna!“ Následovalo ticho. Šokovaná žena ztratila naději. „Nedokázala ses obhájit. Tvá slova mluví jinak, než jak zní tvé nitro. Snažíš se podvést Boha vlídnými řečmi.“ „Ne,“ vydechla úzkostlivě. „Prosím, já… já to myslím vážně. Prosím, udělám, co budeš chtít. Přísahám!“ „Tvým trestem má být smrt, Parvati.“ přitlačila jsem na pilu. „Ne,“ žadonila. „Ne, prosím!“ Už dost trápení. „Ale já jsem bůh – to já určuji pravidla. Změnil jsem tvůj trest, Parvati.“ „Změnil?“ nadechla naději. „Vrátíš se do tábora Kasumi a přiměješ ji a všechny ostatní, aby se mi sklonili a uznali mne za svého pána. O klony té ženy se nestarej, jsou to nečisté zrůdy. Zajímá mne jen jejich vůdkyně. Donuť ji pokleknout a já tobě a tvé rodině pomohu opustit Peklo navzdory vůli ostatních, ať už netvorů, či klonů Kasumi.“ Chm, plán vyšel. Kasumi se nikdy neskloní, na to ji znám moc dobře. Ale její blízcí dostanou strach. Armáda vydrží, ale všichni ostatní se začnou bouřit. Pozice Kasumi se začne třást. Jí nestačí dobýt Peklo, teď po zásahu Stvořitele nepochybně přemýšlí nad nejvyšší metou. Bez srdcí živých nemůže otevřít Tlukoucí bránu. Zbývalo mi ještě dokončit tohle malé divadlo a ukázat Parvati Stín. Nebylo mi dovoleno ho udržovat. Ale navzdory jeho stáří vím, že pro Kasumi by byl cenný. Kasumi má v plánu získat Agronu. S tímto Stínem nepochybuji, že by to dokázala. Ale zatím nevím, zda je pro mne výhodnější, když bude Agrona stát za Azazelem nebo za Kasumi. Jen doufám, že nebudu jednoho dne litovat toho, co jsem pro tu čtyřrukou válečnici tehdy před tisíci lety udělala.
Bílá sopka „Samaeli! Samaeli!“ křičela jsem na démona, který odlétal s mou dcerou. Křičela jsem... dokud mne mohl slyšet. Pak jsem roztáhla ústa v úšklebku. Už zase taháš za kratší konec, bratříčku. Dokud byla Shaira dole, nemohla jsem se odtud hnout, jinak by skončila ve spárech Azazela. Teď jsem volná jako pták a ty jsi nepřítelem číslo jedna. Abys přežil, budeš hledat pomoc, bratře, a to i na místech, kde bys ji ještě před hodinou nehledal ani ve snech. Má Cura ti už stihne překazit plány. Seběhla jsem dolů k patě sopky, kde v blízkosti mé armády Stínů postávala žena ve starém zašlém kožichu z těla jakési Samaelovy bestie. Rozhlížela se po okolí a nasávala do plic čerstvý vzduch. „Nemohu tě přemístit do jeskyní,“ řekla jsem jí. „Proč ne?“ usmívala se a vnímala svobodu více než má slova. Musela si připadat svobodná, jako propuštěna z vězení po celé věčnosti. „Je tam nebezpečno. Mohla bys narazit na velkou bojovnici.“ „Nebojím se smrti.“ „Ani teď ne? Máš život před sebou.“ „Ne, Lilith, můj život už nikdy nebude jako dřív. Nemůže být. Pošli mne tam, prosím. Chci vidět svého syna. Co se mu stalo? Víš, jak zemřel?“ „Ano, řekl mi to.“ „Může mluvit?!“ vydechla a rázem hltala každé mé slovo. Jako matka, které se znovuzrodilo dítě. Rozuměla jsem jí.
„Mluví, to ano. Povím ti, kdo je za jeho stav zodpovědný. Byla to Kasumi Sato.“ „Tak… ona...“ zamyslela se a sklopila hlavu. Položila si dlaně na bříško. Pak tiše, sotva slyšitelným hlasem pronesla: „Nejraději bych tě vyrvala z břicha holýma rukama,“ „Tvé dítě přece...“ „Mé dítě!“ vykřikla podrážděně. „Mé dítě nese její jméno! Už teď je zkažené! Vše, na co ta lidská zrůda kdy sáhla je zkažené. Vetřela se do mé rodiny. Vzala mi mého muže. Zabila syna! Kolik zloby v ní přetrvává? Přenes mě k mému dítěti, Lilith. Chci vidět Adriana. Teď hned!“ Její panovačnost mne dráždila, ale měly jsme tolik společného. Rozhodla jsem se jí vyhovět. Cítila jsem ale, že zbývalo jen málo, aby ji stihl osud Angeliny. Snad ještě není pozdě. Dotkla jsem se její paže a v modrém záblesku ji poslala do mé říše. Já nyní musela spěchat. Rychle dál nehostinnou krajinou vstříc lávové řece ohraničující Údolí Zmaru. Dlouhá cesta temným územím Azazela. Cestou jsem měla dost času plánovat další kroky. Chůze je velmi dobrá pro přemýšlení. Pokud jsou Kasumi chytré tak jako jejich vůdkyně, která je nyní držená v Azazelových prackách, potom uzavřou spojenectví i s mým bratrem. Nakonec, on letí k lidské armádě s domněním, že jsou už téměř spojenci. Ale mezi mnou a Samaelem je spor. A tak se pokusí s Kasumi dohodnout tak, aby mi uškodil. Nemůže jim Shairu dát, tím by se zbavil trumfu, ale může ji nabídnout výměnou za spojenectví proti Azazelovi a později i mě. Tím vzroste Shaiřina cena. Kasumi budou hrát na obě strany. A díky tomu mi umožní, abych se se svým bratrem vypořádala osobně na jeho hradě, zatímco jeho obávaný Salazar bude spalovat Azazelova vojska v bitvě. A kdoví, možná na drakovi bude sedět sám Samael a Karasal bude volný. Konečně se dostanu ke své dceři a nedovolím, aby znovu opustila Peklo. To tady je její domov. Už brzy tě zachráním, má dcero, už brzy pro tebe přijdu.
Ležení Kasumi Dvě hodiny před uzavřením Oka jsem stála na dohled lávové řece. Rozhodla jsem se nechat Stíny zde a navštívit tábor lidských žen. Přemístila jsem se do tábora Kasumi, přímo do jeho středu před vrata ke Studni. Cura měla dostatek času na to, aby dojednala, co měla. Stejně tak i Samael. Nejvyšší čas ujasnit společné strategické plány. Jaké ale bylo mé překvapení, když Kasumi jako jedna vytasily zbraně a napnuly tětivy. Kasumi s červeným páskem na ruce a Japonským znakem Kanji značící slovo Tetsui vycházela ze stanu, aby se podívala, co je zdrojem toho vzruchu. Chtěla jsem vykročit k ní, když přede mne na zem dopadl šíp. Tetsui přistoupila blíž ke mě a měřila si moji postavu ostrým pohledem. „Nečekala jsem, že dorazíš osobně. Hledáš svoji princeznu?“ optala se. „Kde je? Nabídla vám přece…“ „Nabídla spoustu věcí. Moc nás nezaujaly.“ „Bez mé pomoci nemůžete zvítězit.“ „To tvrdíš ty, démonko.“ „Mám vám co nabídnout!“ vykřikla jsem a zlostně švihla ocasem do země. „Stín Samuela Gordona? Nebo snad Stín Sakury Sato? A co třeba Stín Naomi Gordonové.“ Tetsui zúžila oči a dala si ruce v bok. „Ty nepředpokládáš, že tvé plány selžou, že ne? Sebejistá tím, že dokážeš všechny okolo přechytračit. Myslíš, že jsi paní hry, Lilith? Já myslím že ne a každá z nás je toho důkazem. Kým jsme byly... víš to vůbec? Jen se
rozhlédni. Naše Stíny zestárly v tvých jeskyních hluboko pod povrchem. Ať jsme byli kýmkoli, pod tvojí vládou jsme se staly nikým. A teď jsme zpět. Přijaly jsme tvář, schopnosti, vzpomínky i cíle ženy, která nás přivedla na světlo. Nabízíš Samuela Gordona. Já říkám – nech si jej. Nabízíš Naomi Gordonovou... Jak se vůbec odvažuješ nabízet něco, co nemáš?“ „Tak... Shaiřin služebník neuspěl...“ pronesla jsem nahlas to, co už dávno věděly. Nepatrný úšklebek na tváři bojovnice mne na okamžik znejistěl. „Hledáš pomoc proti Azazelovi. Ale nemáš absolutně nic, co nabídnout. Ani Stín První ti nepatří a patřit nebude, démonko. Upsala svoji duše otci tvé dcery.“ „Co?!“ „Šokovaná? Chceš nám pomoci, abychom byli zase přátelé, že? Chceš si vynutit přátelství s nabízenými Stíny. Je to pouhý obchod, dobře to víš. Myslíš, že máš tolik pák, až ti každá z nás bude lízat paty, ale dnes ses přepočítala, démonko. Jediné, co od tebe požaduji je Stín Sakury Sato. Pravý Stín Sakury Sato. Přiveď ho a vrátím ti tvou děvku. Nech si ho a vrátím ti ji také – po kouskách. Máš na rozmyšlenou celou noc. Zítra, osm hodin po otevření Oka, se sejdeme dole pod plošinami. Za mne bude mluvit velitelka Bushi. Chci Stín Sakury Sato, zapamatuj si to jméno, ať to zase nespleteš,“ smála se mi. Zůstala jsem na tu ženu zírat, nečekala jsem takový tah. Prostě... nečekala!
Aréna Po úskoku od Kasumi jsem byla nucena změnit plány. Ještě tu noc jsem navštívila pevnost Azazela. Teleportovala jsem se do jeho ložnice, přímo vedle matrace, na které spal. Nebyl tu. Se znechucením jsem pohlédla na jeho obraz na stěně a rozhodla se vyčkat. Nic jiného jsem ani dělat nemohla. Pokud nechci vysvětlovat Azazelovým poskokům, co se to stalo, že královna Stínu dobrovolně navštívila tuhle zatuchlou pevnost. Kozel se vrátil až po několika hodinách s prackama od krve. Myslím, že vím, komu patřila. Byl mojí přítomností natolik překvapen, že si ucvrknul na zem. Nechápu, jak jsem s tímhle mohla zplodit dceru. „Ale, ale...“ začal se potutelně hihňat. „Přišel jsem o svého prince, Bílá sopka už nevykazuje tolik magie a krátce před tím mi utekl Salazar. Chceš se připojit na trestnou výpravu? Myslím, že tohle bude zajímavější než se přetahovat o dceru na sopce, že? He, he… uvidíme, kdo si ji vyzvedne dřív. Nebo mi ji snad necháš, Lilith? Já ti za odměnu přenechám bratříčka, co ty na to?“ „Jsi imbecil jako vždycky. Budoucnost Pekla závisí na tomhle okamžiku, Azazeli. Pokud teď půjdeme pro Shairu, žádné Peklo už nebude a nezáleží na tom, kdo z nás dceru získá.“ „Co to kdákáš, ty blázne? Já mám své impérium pevně v rukách, démonko. A zítra, možná ještě tuhle noc, zlomím proroctví Lovkyň. Agrona se jistě brzy vrátí.“ „Ty jsi poslal Agronu?! Ty blázne!“ zařvala jsem. „Žádné proroctví neexistuje. To všechno byl jen výmysl.“ „Výmysl? Méé. Čí?!“ „Můj! Okradou tě i o to nejcennější, co máš. Pokud zlákají Agronu na svoji stranu… pak nám Stvořitel pomáhej!“ Potřebovala jsem přemýšlet. Kombinovat, skládat, předpokládat… Ale s pohledem na tu smrdutou kozlí tlamu to nešlo. Vyšla jsem ven a nasála do plic vzduch noci. Páchnul po kozlovi. „Koho jsi poslal s ní? Myslím s Agronou, ty tupče!“ „Netvora jménem Shifru. Jako průvodkyni. Zná ty lidské špinavé ženy dobře.“ „No jistě… Shifra žila pro porážku Pekla, ty hlupáku! Právě jsi přišel o Agronu!“ povzdechla
jsem si. „Napoj se na ni! Zjisti, kde je. Musíme si být jisti tím, že Agrona zradila.“ „Jisti? Méé! My? Odkdy mluvíš za mně? Méé?“ Po dalším sotva snesitelném mektání mne chytil za předloktí. V závanu síry a kozlího potu jsem protočila oči v bělmo. Když se navrátily zpět, viděla jsem jak jedu na voze taženém párem koní. Ruce svázané za zády. Provazy kolem těla, nohy svázané k sobě. V ústech roubík. „Co?!“ rozčílil se Azazel a tak hrubě mě vytrhl z napojení až se mi zamotala hlava. Opřela jsem se o trůn, abych se udržela na nohou. „Shifra byla zajata!“ pronesl Azazel. „Znovu! Jak mohla?“ „Copak to není jasné, kozle?! Agrona ji nechránila. Nechtěla.“ „Ne, tomu nevěřím. Agrona, ona… méé!“ Mektal kozel. „Mééé!“ mektal a nafukoval tváře. Kroutil hlavou až mu z úst létaly sliny. „Méé!“ Zaslechla jsem mocné máchnutí křídel a pohlédla nad sebe. Vysoko nad Arénou kroužil drak a hledal místo na přistání. Azazel si ho vůbec nevšímal, raději mektal a plival sliny na všechny strany. Oči mu rudě žhnuly zlostí. Salazar nakonec jemně dosedl na vršek obvodové zdi pevnosti. Zprvu jsem věřila, že Samael veze moji dceru, ale z draka seskočil sám a přímým krokem mířil k nám. „Dobře, že tu jsi, sestřičko. Tvá dcera je v bezpečí před tebou i před ním,“ poukázal na Azazela, který konečně přestal zatínat drápy do svého křesla a zlostně dupnul kopýtkem. „Zabil jsi mého prince!“ zařval a ukázal na bratra. „Ony,“ ukázal Samael ke skalní stěně, „jich zabily víc. Chci je zničit. Všechny a do jedné! Jediné, co požaduji je Kasumi Sato a každou další ženu, která se kdy podílela na projektu Andrasta!“
Ležení Kasumi Druhý den, přesně ve smluvenou hodinu, jsem se obklopena Stíny přemístila pod patu skalních výstupků vedoucích ke Studni. Mezi táborem žen a armádou, která sbírala síly u skalní stěny, aby mohla pomoci na bojišti, se už sjednocovaly mé Stíny. Válka je v plném proudu a můj úkol je prostý. Tyhle ženy ale ještě netuší, co na ně chystám. Žena s černým páskem na rameni a znakem Bushi tu už čekala a to v doprovodu početné skupiny. Její bojovnice měly krom mečů i dlouhé řetězy zakončené kovovým diskem, z nějž vyčnívaly dlouhé čepele. Zdály se být lehké, ale velice ostré. Stíny se rozestoupily a nechaly mne projít. Vykročila jsem vpřed ze své skupiny, stejně jako žena naproti. Setkaly jsme se na půli cesty mezi našimi skupinami. „Nevidím tu nikde moji Curu,“ pronesla jsem. Zneklidňovalo mne to. „Já zase nevidím Stín Sakury,“ odvětila chladně ta žena.“ „Ukážu ti ho až uvidím Curu!“ „Za koho nás máš, Lilith? Nebo, za koho MĚ máš?! Já jsem velitelka Bushi, po odchodu velitelky Tetsui jsem to já, kdo tady u Studny velí. Mohla jsem za sebe poslat náhradu ale dorazila jsem osobně, zatímco většina armády teď masakruje Azazelova vojska. Jistě, že bych byla mnohem raději v bitvě! Ale musím tu trpět s tebou… Tak se mě alespoň nesnaž podvést, jak je tvým zvykem! Nedovolím ti vzít Curu a utéct! Chci vidět Stín Sakury. Teď hned! Nebo si každý nechá, co má.“ Uvědomovala jsem si, co je v sázce. Tyhle ženy nic nezastaví. Ohrožují Azazela a chtějí jeho hlavu. Jakmile mu ji useknou, useknou i moji hlavu! Ony tam dole u pevnosti válčí i se mnou a ač je to k nevíře – Azazel nesmí prohrát. Nikdy bych si nepomyslela, že to řeknu, ale teď stojím pevně za ním. Je to jediná možnost, jež mi
zbývá. Čím déle tady budu, tím déle bude trvat než budu moci poslat Stíny do boje a zmasakrovat druhou armádu těch lidských mrch. Pokynem ruky se řady Stínů opět rozestoupily a z nich vyšel Stín na první pohled stejný jako ty ostatní. Postavil se vedle mne a Bushi přišla blíž, aby mu mohla pohlédnout do tváře. Viděla baculatou tvář Sakury Sato. „Přiveď mi Curu a já Stínu nařídím, aby tě následoval.“ „Tvá princeznička nás zklamala. Ona skutečně neví, kde ta Slza je, ale kdo hledá, najde, že?“ Bushi vytáhla z kapsy Slzu krve a já si až teď všimla znamení Slzy na hřbetu její dlaně. „Palte!“ zařvala Bushi a její ženy po mne vystřelily salvu šípů. Rychle jsem vytvořila magický štít, do kterého se šípy zabodly a zřítily na zem. Do Slzy krve se však vtáhl Stín Sakury. Bushi stiskla artefakt v dlani. Zablesklo se oslnivým světlem, které mne na moment oslepilo a sem už přibíhaly Kasumi s roztočenými ozubenými disky. Vedle Bushi se zjevila zcela nahá žena – její přesná kopie. Ihned jsem se po ní ohnala pěstí a chystala se vystřelit magický hrot, když jsem byla nucena uskočit před roztočeným ostří. „Kryjte Sakuru!“ zavelela Bushi. Můj magický hrot byl dotvořen. Velitelku Bushi obíhaly spolubojovnice. Nemohla uskočit a já vystřelila svůj hrot. Bushi se zkusila krýt čepelí meče. Nastavila ji proti mému hrotu přesně, ale magie je silnější oceli. Hrot projel skrze čepel a zabodl se Bushi do krku. To už se vpřed vrhaly mé Stíny a bily se s ženami. Jediný švih roztočeného disku rozdrtil i deset Stínů najednou, tak smrtonosné zbraně to byly. Sakura byla odváděná hrstkou Kasumi a já s tím nemohla nic dělat. Několik žen se shýblo a hledaly Slzu, kterou velitelka Bushi upustila. Nemohly ji najít a já věděla že když nic, tak tuhle skupinku žen musím pobít! Vrhla jsem celou jednotku Stínů vpřed nehledě na ztráty. Ženy se bránily ale moje Stíny útočily ze vzduchu. Ani roztočené disky jim proti takovému útoky nebyly nic platné. Pobila jsem celou skupinu žen ale Sakura společně s třemi dalšími unikla. Nemohla jsem je pronásledovat – už mi tu nikdo nezbyl. Ale to nevadí. Tam za řekou čeká na můj povel na čtyřicet tisíc Stínů! Bitva teprve začala, vy lidské bestie! I já Kasumi obdivovala, i já se radovala, když přemohla mého bratra. Pomáhala jsem jejímu muži i jí samotné. Ale teď se dopustila poslední chyby. Vyčistím Peklo od černovlasých žen s ostrými meči. A až bude po všem, zbavím i svět nahoře toho odporného zákeřného nádoru.
Shaira Smýkal se mnou o podlahu, táhnul mě za vlasy po schodišti, vláčel temnou chodbou, přirazil mi hlavu ke stěně, zatímco odemykal celu opodál a pak mě hrubě vstrčil dovnitř. Zamknul za mnou vzápětí a já se sotva stačila zapřít rukama o podlahu. Vztekle jsem švihla ocasem do země a namáhavě se stavěla na nohy. Na kopýtka... Chytila jsem se mříží ve dveřích a zařvala: „Za tohle zaplatíš, Samaeli! Slyšíš mě?! Za tohle mi padneš k nohám a budeš mi olizovat kopyta, kterými ti vzápětí rozkopu ksicht!“ Měla jsem v sobě takovou zlost! Dokud jsem ležela na dně kaldery sopky, utápěla jsem se ve výčitkách, ale teď zvítězila nenávist! Nenávist ke všem, kteří mě dohnali do tohohle stavu! Všem se jim oplatím, všem jim rozdrtím lebky a usekám končetiny! Já patřím na trůn této planety, já jsem královna světa i Pekla! Shaira ještě neřekla poslední slovo!
Obyčejné zamčené dveře, ty by mě nemohly zastavit. Ale ne v místě, kterému ještě pořád vládne můj strýc. Tady je má moc žalostná. Prohlédla jsem si celu. Čtyři metry čtverečné, o moc víc ne. Ale v koutě někdo seděl. Podlaha mokrá od chcanek, v rohu hromada hnoje. A vedle ní nahá žena s dlouhými, velmi dlouhými hnědými vlasy. Měla zakrytou tvář těmi upocenými a zašpiněnými vlasy. Dlouhé špinavé nehty a fekáliemi zaneřáděné tělo. „Co jsi zač?“ položila jsem ji jasnou otázku. Ona si nejprve odhrnula vlasy z čela, čímž se škrábla pod okem, pak na mne zamrkala a v úsměvu, který jsem nebyla s to pochopit, roztáhla ústa. „Jsem čertice s hodností vačice a ty?“ Musela jsem si ji pozorně prohlédnout, ale ano, byla jsem si jistá. Dcera pána z Black Mirror. Jaké to asi bylo toužit po moci, kterou Mordred nabízel? Posedlost mocí, na kterou takhle holčička nikdy nemohla stačit. Hm, zbytečná existence, která se v životě zmohla jen na jedno jediné – udělat první krok k tomu, aby byl Mordred konečně zlikvidován. Zdá se ale, že si ji za to Samael zrovna nehýčká. Kdoví, jak by se zachoval mít tady Adriana. Další zbytečnou existenci, která ale dokázala zničit největší chybu, jaké se kdy Samael dopustil. Hm... Shýbla jsem se k té lidské trosce a dala si pozor, abych si nepoložila ocas do kaluže chcanek, v níž seděla. „Máš v sobě krev Samaela, víš to?“ Úsměv ze tváře jí ta slova nevzala. „Budeme si hrát?!“ zaleskly se jí oči šílenstvím. „Já zcela jistě budu. Ale ne s tebou.“ Přešla jsem ke dveřím a pohlédla naproti na druhou celu. Byly tu jen dvě, ale Samael mě hodil sem, sem k Angelině. „Haló!“ zvolala jsem. „Haló! Catherin?! Jmenuješ se tak, že ano?! Nezapomněla jsem ten váš rodokmen. Catherin! Catherin!“ křičela jsem. „Catherin Gordonová, ozvi se! Vím, že tam jsi! Catherin!“ Nic. Neozval se nikdo. Zato Angelina se na moment vzpamatovala. „Matka...“ pronesla, zatímco hladila dlouhé vlasy a strkala si je do úst. „Matka, Catherin. Já nemám matku Catherin! Moje matka je... matka je...“ tápala. Jen opakovala nějaké fráze. Nesmysly. „KasumI!“ zvolala náhle a já takřka instinktivně zaskřípala zuby. „Matka je Kasumi. Moje matka je Kasumi. Oh, ano! Kasumi, Kasumi, cha cha chá!“ Smála se jak smyslu zbavená. „Drž hubu,“ vyštěkla jsem a kopla ji kopytem do ksichtu. Padla na bok s rozbitým nosem. „Tohle jméno už nevyslovuj.“ Uběhly celé hodiny, když jsem z dálky zaslechla slova - zpěv! To mě přimělo se vrátit ke dveřím a zaposlouchat se. „Strejček Jelcin farmu měl, hyja, hyja hou, a na té farmě krávu měl hyja hyja hou, bůbů sem a bůbů tam, bůbů sem a bůbů na všechny strany, hou!“ Mužský hlas, asi pětačtyřicet let, ruský přízvuk. Trochu chraptěl, možná je nachlazený. „Strejček Jelcin farmu měl, hyja hyja hou, a na té farmě oslíka měl, hyja hyja hou, ihá sem a ihá tam, ihá sem a ihá na všechny strany, hou.“ Přibližoval se. Ne moc rychle. IQ houpacího koně. Je tu už dlouho. Nemá ponětí o světě. „Strejček Jelcin farmu měl, hyja hyja hou, a na té farmě slepičku měl, hyja hyja hou,
kvokvo sem, kvokvo tam kvokvo sem a kvokvo na všchny strany, hou.“ Už byl jen kousek ode mě a já viděla, jak tu svoji dětskou říkanku prožívá. Neustále se ohlížel na jednu stranu, pak na druhou stranu... Ty si umíš najít společnost sobě rovnou, Samaeli... to tedy ano. „Strejček Jelcin farmu měl, hyja hyja hou, a na té farmě kozu měl, hyja hyja hou, mémé sem a méme tam, mémé sem a mémé... jéé!“ vykřikl, když mě zahlédl a rychle uskočil vzad až zády narazil na dveře druhé cely. „Ty...“ ukázal sem na mě. „Ko-koblížku?! Co se ti stalo?!“ „Uklidni se. Tvůj Jelcin už patnáct let žere hlínu. Uchlastal se k smrti.“ „Vážně? A... odkud to víš?“ „Musíš být tady dole už dlouho.“ „Nějaký pátek to už bude.“ „Uvažoval jsi o návratu?“ „Proč se mě na to ptáte?“ rozrušil se, když jsem mu připomněla domov. „A kdo k čertu jste? Vypadáte jako...“ To mi stačilo, abych poznala, že na tuhle strunu uslyší. „Jmenuji se Shaira.“ „Shaira?!“ Konečně se odlepil od dveří a přišel blíž. „Vy jste TA Shaira?! Dcera Lilith a Azazela? Ta Shaira, která mi sem házela bordel?! Ta Shaira, která přišla sem dolů, aby...“ „Přesně ta.“ „Takže...“ pohlédl ke schodišti, snad aby se ujistil, že Samael je daleko. Přišel ještě blíž a pokračoval polohlasem. „Vy a Kasumi jste napadly Peklo? Ale dostali vás! Azazel dostal Kasumi a vás dostal Samael.“ „Bohužel. Stává se to, když jdeš do války. Nahoře se vede válka jinak, jinými způsoby. Já udělala chybu.“ „Jaké to je nahoře?“ zajímalo ho. „Prý se hodně věcí změnilo. Ale nechci se o povrchu bavit s Nataškou, jen bych jí připomínal o co přišla.“ „Svět nahoře je jiný než jak ho budeš znát. Rusko si nevede špatně. Je světovou velmocí, má konexe, má uznání. Věřím, že během pár let porazí v ekonomické sféře Spojené státy a poté i Čínu. Už teď expanduje svůj průmysl do zemí třetího světa, čímž získává na popularitě. Chudé země jásají, jejich obyvatelé mají práci, jejich elita finance a stát nabývá na důležitosti. I veřejné mínění vůči Rusku se pomalu mění k stále lepšímu a lepšímu.“ Na tváři mu hrál samolibý úsměv a v očích se zračily vzpomínky. „Rusko je velmoc, o tom není pochyb. Životní úroveň v zemi se postupně zvyšuje. Nemůžeš chtít, aby se vše změnilo přes noc ale prognóza je velice pozitivní. Moskvě se daří vymýtit zločinnost, turismus se zvedá. Kdybych si měla vybrat místo k životu, Rusko bude můj horký kandidát a to nemám ráda tuhé zimy, che che...“ usmála jsem se. Ne proto, že bych se chtěla tvářit familiérně, ale protože už jsem nedokázala tváří v tvář tomu naivnímu blbečkovi držet kamenný ksicht. „Povězte mi, Shairo, je válka ztracená? Definitivně?“ „Je,“ sklopila jsem hlavu a uronila pár slz. „Přesto stále mám jednoho spojence. Matku. Žel, nemohu ji kontaktovat. Ale možná... mám pro tebe návrh. Pomoz mi a já tě vezmu domů. Domů do Ruska.“ Málem zalapal po dechu a oči se mu zaleskly. Pak dlouho nevěděl, co říct. Pořád se ohlížel na schodiště. Až rázem vytáhl z kapsy svazek klíčů. „Ty máš klíče?!“ podivila jsem se. „Já mám všechno. Čím míň služebných pán má, tím všestrannější musejí ty zbylí být. Podlé téhle logiky jsem teď všehoschopný.“ Strčil klíč do zámku a zarazil se. „Mám na vás jednu
prosbu. Vezmete i moji přítelkyni. A... ji taky,“ poukázal na Angelinu. „Protože až Samael zjistí, co se stalo, zničí ji ještě víc.“ „Chceš toho příliš. Vezmu tebe a tu tvou slavnou Natašku.“ „Eh… dobrá, souhlasím. Máte plán, že ano?“ „Já mám vždycky plán.“ Naivní Rus otočil klíčem v zámku a mě na tváři zahrál úsměv. Lidé jsou tak hloupí, tak strašně hloupí. Škoda, že ne všichni. Mrchy s tetováním draka na zádech tak hloupé nejsou. Za celý svůj život jsem jednala s tolika lidmi... a žádný z nich mě nedokázal porazit ani přechytračit. Ale ještě není konec, Kasumi. A pokud se dostanu nahoru, je to teprve začátek.
„Kde je teď Samael?“ ptala jsem se, když mě Rus vedl nahoru po schodišti. „Brzy se po mě bude shánět. Dnes budeme vařit. Musíme si pospíšit, proto půjdu rychle za Nataškou. Jak chceš vlastně opustit hrad?“ „Jak? To není tvoje starost. Ale raději bys měl být na nádvoří včas.“ Přidal do kroku vědom si toho, že nemá času nazbyt. Já přidala též. Zatímco on se vydal do hlavního sálu a pak do věže, já zamířila ven na nádvoří. Ten hlupák si myslí, že na něj budu čekat! Cha! Drak, kterým mě Samael přinesl, stále seděl na nádvoří a dychtivě hleděl na oblaka prachu vysoko nad námi. Brzy se proletíš, bestie okřídlená. Už velmi brzy. Naskočila jsem na hřbet draka a v mém rodném jazyce zvolala: „Leť!“ Nic, ohlédl se na mě, pak sklopil hlavu a lehl si. Věděl, že si nemůže dovolit mi ublížit, tak prostě jen rezignovaně lehl na zem. „Ty idiote!“ vyštěkla jsem. Před bránu vyběhl ten imbecilní rus a rudovlasá mohutná žena. Měla na sobě jen nějaký kus omotaného hadru, který jí kryl prsa a klín. Ohavná rozložitá obluda blížící se velikosti Parvati. Na těle vystouplé žíly, odporné svaly… Hmm, zajímavé. „Pozor drak!“ vykřikla ta žena. „Náš dopravní prostředek odmítá vzlétnout,“ odvětila jsem už mnohem klidněji. Někdy věci vycházejí dobře. „To je...“ Rus se rychle odhlédl za sebe. Byl celý nervózní. Úplně vyhlížel Samaela. „Máš plán B?“ ptal se mě. „Ale jistě...“ ušklíbla jsem se. Můj klid ho však pouze víc rozhodil. „Tak honem! Musíme jít pryč z hradu! Rychle než se Samael vrátí! Pustí nás Salazar vůbec?“ strachoval se bloňdáček, přestože Salazar nejevil sebemenší známky pohybu. Dokonce bych řekla, že usnul. „Něco ti povím...“ přešla jsem k té urostlé ženě. „Je to pár týdnů, co za mnou Kasumi Sato zašla a hrozně se zajímala o to, co je to projekt Andrasta. Prý jsi jí řekla cosi o testech, o dopingu, o vědě budoucnosti a také o lidech, kteří výzkum vedli. Kasumi nejprve tušila výhodu pro armádu, ale já jí ujistila, že Andrasta je omyl, který ani po dvanácti letech neslavil patřičné výsledky. Je to škoda, opravdu. Vytáhnout z Agarthy v ledu zachovalé tělo Andrasty a extrahovat z něj DNA dalo práci. Výzkum, který vedl můj přítel měl potenciál a skutečně – posílení svalového růstu, větší výdrž, síla, vytrvalost… má armáda by výsledek využila a nepochybuji o tom, že Wang by se se mnou podělil, nakonec ze zoufalství z neúspěchů konzultoval prakticky každý krok za posledních šest let s mými předními vědci. A výsledek je tohle!“ ukázala jsem na ni. „Kasumi se se mnou už nepodělila o svém plánu tě sem poslat. Ale nepřekvapuje mě, že tě tu nacházím. Cítím z tebe to DNA, cítím z tebe Andrastu. Má moc je na tomto místě žalostná, ale umím vycítit něco nelidského. Samael ji jistě cítí také. Až na to, že on... Samaeli!“ zvolala jsem nečekaně. Nad námi zamávala křídla démona a on sletěl z cimbuří hradu až sem dolů na nádvoří. Stále měl křídla ještě malá a těžko s nimi
držel balanc, ale už mu dorůstala. Moji lidští spojenci zírali na démona s pusou dokořán. „Vy idioti, Samaelův nejdůležitější vězeň opouští hrad a s drakem to ani nehne. To vám nepřijde podezřelé? Nebo jste snad mysleli, že je to jen zvíře? Samael by nikdy nedovolil, abych utekla. Ale dovolí, abych odešla.“ „To si myslíš, ty blázne?!“ vyštěkl démon a ukázal své dlouhé drápy. „Chceš slyšet pravdu o Andrastě, strýčku?“ „Slyšel jsem už dost!“ odsekl. „Ta žena je potomkem mé Andrasty!“ „Pleteš se. Ta žena je obětí vědeckých experimentů. Ta žena je mutant a víc než to – je to výsměch tobě i mě. Kasumi Sato ji sem dolů poslala za mými zády. Pověz...“ ohlédla jsem se na údajnou Andrastu. „Co bylo tvým cílem? Ne, počkat, nech mne hádat. Vetřít se do přízně Samaela a ve vhodný okamžik mu podříznout hrdlo.“ Nataša jen poděšeně kroutila hlavou. Samael zkrabatil čelo a přistoupil k ženě. Rus se pokusil bránit Natašu svým tělem. Stačilo jedno mocné máchnutí paží a Samael ho srazil k zemi. Pak chytil k smrti vyděšenou ženu pod bradou a pozvednul jí hlavu. „Kdo vlastně jsi?“ položil jí otázku, na kterou se těžko hledá odpověď. I já bych ji hledala těžko. Svým způsobem to dnes už skutečně byla Andrasta. Jen částečně, ale byla jí. Tohle by Samael dokázal přejít. Ale těžko strpí ten podvod. „Jsem...“ pronesla žena. „An-drasta!“ „No jistě. Lhala jsi o svém původu, nicméně jsi moje Andrasta. Ale… kdo tě sem poslal?! Odpověz, kdo?!“ řval Samael až se i Salazar probral a pozvednul hlavu. Dračí úšklebek mým směrem jsem si vyložila jako uznání. „Řekni mi pravdu, ženo, jinak ji zjistím sám na mučidlech!“ „To… to…“ Pak tváří v tvář jednoznačnému selhání řekla to jméno: „Kasumi.“ Samael zaklonil hlavu a vrazil té ženě tvrdou facku. Zřítila se k zemi, stejně jako předtím ten rus. Ten se už pomalu zvedal, když mu Samael dupnul na záda a přirazil ho k zemi. „Tak Kasumi...“ procedil démon. „Nehledala jsi svůj původ. Nešla jsi za mnou z lásky, ale z pokusu o vraždu! Chtěla jsi mě zabít!“ Bylo na čase se zapojit… „Pověz mi, strýčku Samaeli, není čirou náhodou Kasumi tvá nová spojenkyně?“ „Byla jí!“ řval démon, který dnes přišel o ženu, kterou ve své neskutečné tuposti evidentně miloval a věřil, že existuje někdo, kdo by dobrovolně šel sem dolů do jeho páchnoucího hradu za jím samotným! Jenže cit je slabost. „Rozumím ti, chápu jak se cítíš,“ lhala jsem. „Byl jsi využit a zahozen, tak jako já. Stále vidíš v Kasumi spojence? Zamysli se Samaeli, válka skončí a ony vyhrají. Co se stane s tebou, hm? Anebo opačně, válka skončí a ony prohrají. Co ti provede Lilith a co Azazel? Unesl jsi mě jen pro to, abys ublížil Lilith, spojil ses s Kasumi jen pro to, že jsi potřeboval podporu a vězníš mne tu jen pro to, abys přežil. Spadl jsi do vlastní pasti, to je výkon,“ smála jsem se. „Zmlkni!“ řval když mu vadilo, jak se mu vysmívám. „Jen si to přiznej! Myslel sis, že Lilith dojednala s Kasumi smír a že toho můžeš využít, že obratem rozbiješ spojenectví díky klínu, který požadují obě strany, tedy – díky mé maličkosti. Ale Kasumi nejsou tak hloupé. Jakmile jsi jednou jejich nepřítel, už se přítelem nestaneš. Nikdy by s Lilith neuzavřely opravdové spojenectví a nikdy by ho neuzavřely ani s tebou. Všechno je to jen divadlo. Vrazí ti nůž do zad v momentě, kdy jsi nejslabší a nebudou cítit žádný záchvěv svědomí, protože jsi jejich nepřítel. A ona...“ ukázala jsem na bolestí skučící Natašu, „je toho důkazem!“ „A co mám podle tebe dělat?! Co?!“ vztekal se Samael. „Vzít jako rukojmí tu prohnanou držku?!“ kopnul do Nataši, aby začala skučet ještě víc. „Ne, ty hlupáku. Tam venku je armáda, která si jde tvrdě za svým cílem. Myslíš, že tahle žena
je pro ně víc než pěšák? Existují jen tři lidé, kteří dovedou ten stroj zvaný Kasumi zastavit! Jen tři! A ty nemáš nikoho z nich! Ale nezoufej, strýčku. Povím ti jak přežít.“ Samael se zlostně obrátil na mě a prohlížel si mě od hlavy ke kopýtkům. „Mám brát rady od tebe?!“ „To jediné ti zbývá. Leť za Azazelem a sjednejte schůzi s mou matkou. Spojte se. Teď anebo nikdy. Díky vaší hlouposti a rozhádanosti vás Kasumi porazí. Vím to. Přesně na tohle jsem při vpádu do Pekla sama sázela. Tohle je klíčem k poražení Pekla. Vy sami hledáte cestičky jak si navzájem ublížit i v momentě, kdy váš život visí na vlásku. Žila jsem nahoře s lidmi dost dlouho, abych věděla, že Peklo existuje jen díky tomu, že je tak dobře ukryté. Nebýt toho, už dávno by se zde usídlila lidská armáda. Obnovte triumvirát, znovu po statisících let. Dřív než bude pozdě.“ Samael dlouho přemýšlel a dlouho si přemítal má slova. Až konečně lusknul prsty, načež Salazar ožil a postavil se. „Letíme,“ přistoupil Samael k drakovi a vyšvihl se na jeho hřbet. „Já ne!“ odvětila jsem. „Nechci se setkat s matkou. Pošli pro mě Salazara ať mne odveze k zrcadlu, ale neříkej to Lilith.“ „Co chceš dělat, Shairo?“ „Je to prosté. Zničit Kasumi.“
IV – Ďábelský gambit
Sakura Sato „Syntéza...“
X – První mezi mnohými Dítě je tvář rodu. Sourozenec je odvrácená tvář rodu. Ale milovaný sourozenec je tváří prvorozeného. A ty jsi špinavá tvář, směšná holčičko. Nikdy jsi nedospěla, nikdy jsi nepoznala co je to rozum. Řídíš se pudy, řídíš se city, řídíš se nejzákladnějšími potřebami. Jsi chyba, která špiní tvoji sestru. Svým jedem jsi ji dokázala otrávit. Nevíš, jak často na tebe myslela, nevíš, jak moc tě milovala, nevíš jak jí bylo smutno z toho, že tě opustila. Holčička s dráčkem na zádech má své povinnosti vůči tomuto světu, vůči planetě, vůči lidstvu, ale ne vůči tobě. Jsi nebezpečná, Sakuro. Ta nejnebezpečnější bytost planety! Zbavil jsem se tě už jednou. Bude-li třeba, udělám to znovu. Byl desátý den... když Stvořitel porodil svého syna, Samaela, pána duší. Ozvěny Stvořitelovy
Sakura Klečela jsem pár metrů od Studny a popadala dech. Šlo to nějak snadno. Ve svém těle bych ten dech popadala ještě tak půl hodiny. No vlastně… ve svém těle bych padla vysílením po pár metrech běhu ke Studni. Ten úprk byl strašný. Proplétala jsem se davem zraněných žen, které odmítaly opustit své pozice a bily se dál jako lvice. Stínů bylo mnohonásobně víc. Vrhaly se na všechny bez milosti. Kasumi mne chránily celou tu dobu, abych mohla utéct nahoru. Bojovaly až do posledního dechu. Viděla jsem umírat sestřičky, stejně jako jsem viděla spoustu sestřiček stahovat se nahoru, zatímco ty ostatní je kryly svými těly. Sestřičky... ale žádná z nich nebyla moje sestřička. Zvedla jsem se a pohlédla za sebe na Studnu. Už z ní nikdo nevyskakoval, ale další Kasumi na ni nepřestávaly mířit šípy. Budou nás pronásledovat? No… když jsem se rozhlédla na to, co nás zbylo, dost blbě se s tím vyrovnávalo. Z celé osádky ležení zbyla tak… pětina. Teda odhadově, protože spočítat chcípající Kasumičky tam dole prostě nešlo. Viděla jsem jen pláň posetou těly a mrtvoly mezi stany. A teď stovky, ne-li tisíce Kasumi pobíhaly kolem Studny a mířily ven před bránu chrámového komplexu. Zničeného chrámového komplexu. Kdysi to tady bylo fakt velký a dnes tu zůstala jen část zdi okolo areálu a hlavní chrám. Všechny ty křídla a další a další stavby jako kdyby tu ani nikdy nebyly. Jen zříceniny, vyrvaná prkna, spadané střechy a bordel kam se podíváš. Na náš svět se vracely stovky Kasumi. Obrovské vlny černovlasých holek prchaly sem, nebo jak by teď řekly – stahovaly se. Ale další tisíce padly tam dole v táboře. Ehh… a armáda byla nejspíš smetena také. Nikdy jsem neviděla takový masakr jako tam dole. Tolik mrtvých... a ne jen tak ledajakých mrtvých. Kruci. Dokázala jsem se jen opřít o zeď hradeb a sesunout se na zem. Bylo mi do breku. Ani jsem pořádně nevěděla proč, ale prostě mi bylo do breku. Tolik mrtvých Kasumi... Jak... jak to, že je někdo může porazit? Kasumi je přece neporazitelná! A obzvláště v takovém počtu... ale
kde je… kde je moje skutečná sestřička? Ano, tahle myšlenka mi pomohla se sebrat. Kde je moje skutečná sestra?! „Haló?! Hej!“ oslovila jsem jednu Kasumi spěchající okolo mě kamsi do chrámu. „Co je?!“ okřikla mě plná zlosti. Na tváři měla hluboký šrám, úplně roztrženou tvář až jí byly vidět zuby a dásně. „Co… no… Chci vědět, kde je moje ségra.“ Kasumi na mě vrhla nechápavý pohled, jak kdybych se dočista pomátla a mlčky spěchala dál. Jiné Kasumi se o něčem radily, většina se ptala na Slzu krve. Jestli ji některé neviděly a kde je a tak dále. Zajímalo je to víc než nářek raněných. Ptaly se na tu Kasumi, která mne zrodila. Jenže... asi zůstala dole. A s ní naše Slza. Další Kasumi nařizovaly, aby se do chrámu přenesly raněné a ty zdravé zůstaly na nádvořích a ve zbytku údolí. Jenže o mé ségře nepadalo ani slovo a já začínala mít obavy. Normálně bych vsadila Kasuminu levou půlku zadku, že bude první, koho odtamtud dostanou, jenže… Nemohla jsem to vydržet. Přišla jsem k nejbližší Kasumi, která si prohlížela ošklivou tržnou ránu na celém předloktí. Vypadalo to strašně bolestivě, ale jako kdyby bolest ani necítila. „Prosím,“ žadonila jsem, „kde je První Kasumi?“ „Teď máme jiné starosti!“ dostalo se mi odpovědi. „Jasně, ale já bych to ráda věděla. Přece nezůstala dole, že ne?!“ „Asi už bude v chrámu, jako ostatní!“ „Jo… jo v chrámu, tak díky. Díky moc.“ Spěchala jsem tam a hned v hlavní hale si nemohla nevšimnout zajímavé věci – socha nejprsatější démonky všech dob se válela na zemi – rozbitá. Kdybych tak nespěchala, vzala bych si s sebou tu zlatou kozu a až jednou potkám Shairu, tou kozou bych ji utloukla! Zvláštní, že obě kozy zůstaly relativně vcelku. Zaběhla jsem doprava do chodby vedoucí k naším pokojům. Někde tam vzadu, kousek před promítacím sálem bylo místečko, kde jsem vydechla naposledy. Ale položím si tam kytičku a věneček až pozdějc. Zapadla jsem do původně mého a Kasumina pokoje a… jo, na posteli ležela moje ségra. Jenomže… jenomže, jak jsem viděla tu hromádku neštěstí ležící na posteli, vydolovala se mi z paměti té Kasumi, co mě zrodila, zvláštní scéna. Stojím v noci kdesi na útesu a sleduji, jak moje sestra vede k veliké hranici Naomi. Měla jsem před očima provazy, moji dceru, dřevo, hořící louč a... Co to?! Potřásla jsem hlavou, která se mi úplně zamotala. Kurva, co to je? Co je to za vzpomínky. Kdy se tohle stalo? „Naomi? Naomi?!“ Otočila jsem se na místě a vyběhla na chodbu. Stále jsem volala svoji dceru. „Naomi?! Naomi, jsi tu?“ Chtěla jsem vejít do pokoje vedle, ale bylo zamčeno. Dokonce bych řekla, že někdo zamknul sotva před chvílí, protože než jsem zašla za sestrou, přísahala bych, že dveře byly dokořán. Kde jsou všichni, sakra?! Val, Sam a… Kde je Parvati? A Edward? Kde jsou?! Musely se stát hrozné věci, ale jaké? V paměti jsem měla takový guláš! Vzpomínala jsem si, jak stojím u takové velké díry v zemi. Jsem nahatá, všude kolem mrzne a toho sněhu tam. Ehh... nějaká vesnička, nějaký vrt... Pak si vybavuju spoustu událostí, ale snad pokaždé jsou nablízku další Kasumi a tenhle chrám. To přece není možný! Proč si nevzpomínám na Tokutara? Nebo na sebe samu. Nebo na porod Naomi, na Samuela… Vracela jsem se zpátky ven. Cestou míjela tucty Kasumi. Některé se sotva držely na nohou, jiné musely být neseny na lehátkách. Většina z nich krvácela. Za nimi zůstávaly doslova kaluže krve. Některé padly k zemi a už nevstaly. Pořád někdo křičel, to Kasumi volaly jedna na druhou. Byl to průser, protože neměly žádná jedinečná jména. Volaly na sebe hodností a přiřazením. Takže většina z nich ani netušila, že je někdo volá. Nemohla jsem se na to dívat. Na všechny ta zdeformovaná těla na pokraji smrti. Ta těla... neměla takhle vypadat! Ne těla
mé sestry! Zvláštní… někdo mi na paži uvázal černý pásek, ale nepotkala jsem jedinou Kasumi, která by ho měla taky. Většinou tu byly pásky rudé a oranžové. Ale úplně nejčastějí pásky krvavé. Dostaly jsme na prdel. Naprosto brutálním způsobem jsme dostaly na prdel. Doufám, že to sestřička ještě neví. I když… asi už jo. Ani nevím, jak na tom je. Hlavní bylo, že žije, stavím se za ní později. Teď je třeba zjistit, kde je Naomi. „Naomi?!“ křičela jsem a spěchala do hlavní haly. Nikdo se neozýval, nikdo na mě nereagoval. „Hej?! Oslovila jsem jednu Kasumi a stoupla si jí do cesty, aby mi nemohla hned utéct. „Viděla jsi moji dceru?!“ „Máš otřes mozku, někam si sedni,“ strčila do mě ramenem a zmizela za rohem. „Naomi?!“ křičela jsem teď už fakt z plných plic. Nemohla přece zůstat dole! Ale co když jo? Není tady ani Edward, ani Val. A co Parvati? Co se stalo Parvati? Doběhla jsem, až k podstavci, na němž stály nohy ze zlata a sledovala šrumec. Najednou byl ten chrám tak malý! A té krve na podlaze. Támhle v rohu nějaká Kasumi padla k zemi. Zdálo se, že z ní teče spousta krve, myslím, že měla ránu na hrudi. Nikdo se o ni nezajímal. Myslím, že Kasumi se staraly hlavně o ty lehce zraněné, o ty které dokážou stále ještě uzvednout meč. Možná bych té umírající měla pomoct. Určitě bych měla, ale jen, co jsem vykročila tím směrem, někdo mě chytil za paži. Otočila jsem se a ucukla hrůzou. Shifra! „Klid, uklidni se.“ „Uklidnit? Tak… tak padej co nejdál ode mě! Jak to, že ještě žiješ a kde se tu bereš?! Héj!“ zařvala jsem na Kasumi. „Je tu Shifra!“ Nic, žádná nezareagovala. Jen na mě pohlédly, jako kdybych se měla zbláznit. „Komedie si nech na jindy…“ odvětila ta pohrdavá čubka. „Pojď se mnou,“ pobídla mě „Všechno ti vysvětlím, ale v soukromí.“ „Jo jasně! Na to ti seru!“ „No tak!“ chytila mě oběma rukama za zápěstí. „Poslouchej mě, Sakuro… jsi Sakura, že ano? Jsi to ty.“ „J-jo. Jak to víš?“ „Jsi jediná, která tu chodí nahá! Vznikla jsi před chvílí. Pojď stranou. Máme si co říct.“ Zdráhala jsem se, ne že ne, ale taky jsem prd věděla. Muselo se stát spoustu věcí a dokonce takových, že byla Shifra uprostřed naší armády a všem Kasumi to bylo putna. Nevěděla jsem, jak je to kurva možný, ale musela jsem zjistit víc. Takže jsem následovala svoji vražedkyni do kobek. Tady nebyl nikdo, dokonce ani hluk ne. Tlustý stěny dokonale kryly křik Kasumi tam nahoře. No jo no, Shaira si dala záležet, aby nemohla být rušena řevem vězňů. Shifra otevřela dveře po levici, za kterými byly čtyři cely. Napadalo mě, jestli je nutný tam jít, ale něco mi říkalo, že mě Shifra nechce zapíchnout podruhý. Ona vešla dál, otevřela jedny dveře napojené na mříže a poukázala na sedátko. „To mě tu chceš zavřít?“ divila jsem se. „Ne, ale nechci, aby to s tebou švihlo.“ „To je to tak zlý?“ „Mozek Kasumi snese ty nejstrašlivější rány, ať už fyzické či psychické. U tebe si nejsem jistá.“ „Ty si taky v něčem nejsi jistá? Ale... ale je Naomi v pořádku, že jo? A Parvati a Luciana a Edward a…“ Kamenný výraz na ksichtě Shifry byl typický, přesto se mi zdálo, že je kamenější než jindy. Poslušně jsem si sedla s rukama na kolenou, zatímco Shifra se opřela ramenem o zeď. „No…“ pohlédla jsem na ni. „Tak mluv! Řekni něco!“ „Jen přemýšlím, čím začít.“
„Začni, čím chceš, hlavně mi řekni, co se tady děje! A kde mám rodinu?! Copak nejsou nahoře?!“ „Tak za prvé…“ spustila a já doslova hltala každé její slovo. „Ty jsi nevznikla ze své sestry, protože tvá sestra nemá uši, nos, jazyk, oči a ani nohy.“ „C-co…“ zachvěl se mi hlas. „Jak nemá? To... to už… to už jí ta svině vzala i… Proboha!“ V té tmě jejího pokoje jsem si toho vůbec nevšimla a... to je strašný. Měla jsem v krku tak úzko. Moje sestřička, že je... „Musím za ní,“ chtěla jsem vstát, když mě Shifra chytila kolem ramen a usadila zpátky. Neměla jsem sílu se bránit. „Je to tak,“ odvětila Shifra, „tvá sestra je jen kus masa,“ řekla, aniž bych na ní poznala byť jen špetku lítosti nebo naopak radosti. „Z té ženy, kterou jsi znala, zbyl jen stín. Stvořitel jí deptá a ničí. A ona je na pokraji sil. Nevím, co se jí honí hlavou, ale teď už v ní zbyl jen ten vzdor vůči Stvořiteli. Jen vzdor. On ji chce zlomit.“ „Ale… ale…“ nevěděla jsem, jestli brečet nebo řvát zlostí. „Měla bys mít v hlavě všechno to, co si pamatovala tvá sestra do momentu, kdy stvořila tu ženu, která stvořila tebe. Ale asi bude těžší se ke vzpomínkám tvé sestry dostat, nakonec v cestě stojí jiná Kasumi. Ale zapracuj hlavně na tom, najít samu sebe. Tady nahoře jsou Stíny slabší, přesto můžeš mít potíže se svojí identitou. Především si vzpomínej na sebe, na Sakuru. Na tu hloupou, primitivní a naivní Sakuru. Když teď máš v hlavně život své sestry, bude těžké vzpomínat na nicotný život Sakury, ale zkus to. Zaměř se na to, co Sakura milovala.“ „Já přece vím, co miluju!“ vyštěkla jsem na ni. „Miluju svoji sestričku... Sestřičku, kterou zničil ten parchant Stvořitel! Přísahám, já přísahám, že té svini urvu hlavu a vyrvu mu srdce z těla!“ Ale teď jsem se snažila si udržet chladnou hlavu. „Hele, ale...“ nešlo to. Z očí mi vytryskly slzy a já se hlasitě rozbrečela jak malá holka. Tohle se přece nemohlo stát. Ne mé sestřičce. Ne jí! Jí se tyhle věci nemohou... Z očí mi tekly slzy skoro proudem, zalykala jsem se a snad i doufala, že mě někdo obejme a pomůže mě utišit. Řekne mi, že to není tak zlé, že moje sestřička ještě není mrtvá a dokud není mrtvá, tak bude bojovat a... ale nic – Shifra neudělala nic, ani nehnula brvou. Jen mnou dál pohrdala, jako kdybych byla ta největší onuce. Nechala mě tam brečet, ještě se mi zdálo, že se mi směje. To mi pomohlo nahradit smutek, zlostí... „Něco mi došlo!“ vrhla jsem na ní pohled. „Kasumi má přece Slzu a nikdo jiný ji nemůže použít, tak… kdo k čertu jsem?! Ty mi lžeš!“ „Chováš se jako malé děcko. Nic, co bych od tebe nečekala. Objevila se Slza nová. Byla dána jedné z vyšších důstojnic a ta vytvořila dvojnici, o které Lilith tvrdila, že jsi to ty. Ale ty jsi to nebyla.“ „Cože? To jako… jako že já nejsem já?“ „Ale ano! Tu falešnou Sakuru tvá sestra zabila. Trvalo to dlouho, ale podařilo se Slzu najít a dostala ji velitelka Bushi. Ta ukradla tvůj Stín Lilith, alespoň tak jsem to slyšela. Ta Kasumi dokázala z tebe vytvořit svoji kopii. Na povrch se však nevrátila, tudíž její Slza je pro nás teď ztracená.“ „No… jo. Už to začínám chápat. Takže já si pamatuju to, co ta Kasumi a ta Kasumi si pamatovala to, co si pamatovala moje sestřička, když ji před dvanácti lety zrodila. Jo, to chápu.“ „Trvalo ti to... A teď mě dobře poslouchej. Nemáme zprávy o tom, jak si vede armáda tam venku, ale je téměř jisté, že bude smetena. Shaira nepočítala s tím, že se proti nám postaví i Lilith a její Stíny. Armáda už je anebo brzy bude zničena. Naše válka ale stále není ztracená, jen vyžaduje radikální tah a věřím, že se k němu dopracujeme. Nutně potřebujeme Slzu krve. Můžeme díky ní tvořit Kasumi a okamžitě je posílat do boje. Nedostane se jim jedinečného výcviku, ale budou schopny bojovat. Válka je v plném proudu, není na co čekat. Ty se teď
postavíš do čela armády a…“ „Co?! Co to meleš?! Do jakého čela? Já a do čela?“ „Jsi něco víc než ostatní Kasumi – přijmou tě. To, že jsi ta nejubožejší bytost široko daleko ony přehlédnou. Je to podivné, já vím. A teď mě dobře poslouchej. Abychom se vrátily do boje, potřebujeme jednu věc. Potřebujeme Slzu na tvoření nových schopných bojovnic, ale jedinou Slzu vlastní tvá zmrzačená sestra. Musíš ji zabít!“ Na to se nedalo nic říct. S vytřeštěnýma očima a pusou dokořán jsem čučela na tu svini. Jak tohle vůbec mohla vyzvracet? Měla jsem chuť po ní skočit a na místě jí uškrtit, jenže by mě asi přeprala. „Sakuro? Rozuměla jsi tomu, co jsem řekla?“ „To teda jo!“ Zvedla jsem se a postavila se přímo proti ní. „Řekni mi jeden dobrý důvod, proč si kurva myslíš, že bych byla schopná zabít vlastní sestru?!“ „Tak dobře… Zavraždila ti dceru.“
Byl už podvečer. Setmělo se, venku začalo chcát a ještě se spustila bouřka. Zkurvený počasí. Celej tenhle zasranej den jsem přemýšlela nad tím, co mi Shifra řekla. Původně jsem si myslela, že je to prolhaná bezpáteřná čubka a tak jsem se ptala na to samé jiných Kasumi. Čím víc Kasumi jsem oslovila, tím horší to bylo. Když jsem se jim představila a vysvětlila jim, kdo jsem, všechny mi do očí řekly tu samou věc. A po pár minutách už jsem neměla tu sílu ptát se dál. Stačilo mi vidět jakoukoli z nich, ten pohled, ty rty, ten nos, ty ostré rysy… To samé jsem pak sledovala v zrcadle na záchodkách. Najednou jsem se nemohla dívat ani sama na sebe. Celý zbytek zkurvenýho dne jsem sbírala odvahu vpadnout do jejího pokoje a položit jí jednu zasranou otázku. Nejdřív jsem ale musela najít Shaiřin bar v její místnosti za bazénkem a kopnout do sebe trochu vodky. Normálně by mě to tak nesložilo, ale stačily třičtyři loky a zamotala se mi hlava. A teď jsem stála v Kasumině pokoji a sledovala ji, jak sedí na posteli. Místo uší měla jen pomalu se hojící rány a oči… měla jen prázdné oční důlky. Byla bledá, hodně bledá a s těmi krátkými vlasy… jako kdybych viděla holou lebku. Lebku připevněnou k tělu. Na nočním stolku byla tužka, papír a bloček s písmenky, vedle kterých někdo přikreslil puntíky. Jediný způsob jak se s mojí sestrou domluvit. Tak jsem popadla papír a tužkou do něj prorazila dírky tak, aby daly dohromady to jediné slovo. Dělala jsem to snad pět minut. Pár zkurvených písmenek a než jsem přišla na to jak je zapsat, málem jsem propadla v pláč. Ale slůvko „Proč“ bylo na světě. Tak jsem jí to vrazila do ruky. „Čti!“ zařvala jsem. Neslyšela, ale to mi bylo u prdele. Teď ona popadla tužku a napsala odpověď. - netušila jsem, že se mohou spolčit. Nenapadlo mě to… „Ale na tohle ti seru!“ zařvala jsem a vmetla jí papír do ksichtu! Vztekle jsem popadla další a začala na něj po anglicku psát, když mi to došlo. Ten zkurvenej papír jsem roztrhala zmačkala a mrštila proti zdi. Ruce se mi třásly zlostí, zuby mi drkotaly o sebe a hledala jsem zasraný tečky, abych tý zrůdě mohla napsat, co chci! Už dost! Tak… „jsem Sakura, zabila jsi moji dceru. Proč, ty jedna svině?!“ Dodala jsem nakonec. To slovo ‚svině‘ mi za to stálo. Znova jsem jí to vrazila do rukou. Ty její oční důlky… vypadaly děsivě, přímo strašně. Ale pořád líp, než ty oči, které do té hnusné lebky patří. Jak… to vůbec mohla udělat? Jak?! Zatímco si překládala, já jsem začala plakat. Nemohla jsem to zarazit. Celý tenhle potemnělý pokoj byl tak deprimující. Smrdělo to tu smrtí. „Naomi…“ hlesla jsem tiše. Viděla jsem, jak Kasumi něco píše. Nevím, jestli mě vůbec zajímalo, co. Tohle nejde vysvětlit. Tohle nejde omluvit. Já chci jen vědět proč. Proč!
Konečně dopsala a já jí list skoro až vyrvala z ruky. Bylo tu spousta přeškrtaných slov a dole dvě slova – ‚chci umřít.‘ Odepsala jsem jí, za to mi ještě stála. Také jednou větou. - Tak si umři. Nůž, se kterým jsem přišla, jsem jí rukojetí vsunula mezi prsty. Prakticky jsem necítila žádné výčitky, prostě nic. Nevím, co se s mojí sestrou stalo, ale nevrátila jsem se do světa, ve kterém by byla. Nevím, kde to jsem. Nevím, jak se to může dít, ale tohle… tohle už není můj život. Je to jen noční můra a každou chvílí se z ní probudím. Budu doma ve Walesu s Naomi, a Parvatinou rodinou. Zase bude dobře. Ale… až se probudím. Vypadla jsem z pokoje a vrátila se k baru u bazénu. Otevřela jsem skříňku, popadla novou lahev, tentokrát whisky a sedla si na kraj bazénu. Otevřela jsem flašku a hned do sebe trochu kopla. Uch, zamotala se mi hlava tak rychle jako snad nikdy. Měla bych vydržet mnohem víc! Ale… tohle není moje tělo. Jsem na zbytek života uvězněná v těle mé sestry, která zavraždila svoji i moji dceru. Obrátila jsem do sebe další chlast.
„Eh, hé..“ lapala jsem po dechu a kašlala. Cítila jsem těžko na plicích. Uch, předklonila jsem se a z úst mi tekla voda. „Hech, ech…“ S rukou na hrudi jsem potlačovala bolest na plicích. Sotva jsem popadala dech. Ne, já se dusila. Uch. Ležela jsem na osušce vedle bazénu a nade mnou se skláněla Shifra. „Co… eh, ech, co to?“ Shifra se ušklíbla a pomohla mi vstát. „Tebe nejskvělejší ženské tělo už omrzelo?“ neskrývala posměch i pohrdání. „Co se stalo?“ sípala jsem. Každé slovo mne pálilo na plicích. „Tak povíš mi to, nebo se budeš smát?!“ „Ve skutečnosti mi do smíchu moc není. Uvědomuješ si vůbec, že úspěch ve válce teď stojí a padá na tobě?“ „Není jediný důvod, proč by Kasumi chtěly do svého čela mě!“ „Ale je, Sakuro. Ty jsi vůdce. Jsi něco, co všechny Kasumi uznají, protože dovedeš přemýšlet jinak než ony. Přemýšlet jako Kasumi evidentně nepomohlo. Ty jediná můžeš sebrat Edwarda a další a dokončit, co Kasumi načala. Otázku boje a vedení války nechej na Kasumi, už se rozhodly, že důstojnice Tetsui, tedy pěších jednotek, je povede do boje. Ale vyhrát válku nepůjde jen mečem. Žádná Kasumi nezabije tvoji sestru, protože nemají reálný důvod. Tvá sestra je sice ohrozila tím, že přišla o Slzu krve, ale také jen díky ní jsme na svoji stranu přetáhli Agronu. I když teď už bude nejspíše mrtvá. Nahoru se prý už nikdo nevrátil. Kasumi nepochybují o tom, že bitva je ztracená. Ale musíme bojovat dál. Samozřejmě já bych to udělat mohla, mohla bych tvoji sestru zabít, ale to mi Kasumi neodpustí, byť všichni dobře víme, že je to ta nejlepší možnost. Tvůj čin přijmou snáz.“ „Jo? A napadlo tě, jak ten slavný čin přijmu já sama?!“ „Sakuro! Tvá dcera zemřela dole v Pekle. Uhořela na hranici! A to není vše. Kasumi nechala věznit Parvatinu rodinu a vynucovala si na nich slib věrnosti. Vypustila raketu, která měla zničit polovinu lidstva, ale nakonec k tomu nějakým zázrakem nedošlo. Tvá sestra je špatný člověk. Takže přestaň zkoušet, jak málo chlastu stačí Kasuminu tělu, aby se zbouralo a seber se!“ „Jo… ty seš tady ta, co se se vším lehce vyrovná, co? Dcera, sestra, ztráta přátel i rodiny… Na tobě se nic takového podepsat nemůže, viď? Tys byla vždycky sama, co Shifro?“ „Něco ti řeknu, Sakuro,“ mluvila stále klidně, zatímco já jí měla plné zuby, „Kasumi je v koncích, její klony právě zažily devastující porážku, která zacloumala jejich sebevědomím, ty si tu v zármutku hazarduješ se životem a těch pár troubů v čele s Parvati jsou v šoku
z toho, jak rychle to šlo z kopce. Jsem tu jediná, kdo ještě nic nevzdal. A paradoxně mě tomuhle naučila tvá sestra. Nikdy z mysli nevymažu náš souboj v tom Ruském dole. Tehdy jsem proti sobě neměla obyčejného člověka. Žádný jiný člověk by nemohl vydržet tolik ran, co tvá sestra. Žádný! A víš, proč mě tehdy porazila? Protože se nikdy nevzdala! Ani ty se teď nesmíš vzdát. Ještě není po všem, to mi můžeš věřit a také věř, že pokud by ji Stvořitel stihnul pozvat zase k sobě, aby jí zbavil posledního smyslu, ona před ním nepoklekne. Ale…“ Shifra vytáhla z pouzdra u pasu pistoli a předala mi ji. „...ale Kasumi se už ke Stvořiteli nepodívá. Udělej, co musíš, Sakuro, udělej, co musíš, abys zachránila svoji rodinu a nás všechny.“ Bylo už pozdě. Hrom zvenčí zněl čím dál silněji. Znovu jsem vešla do pokoje mé sestry. Ležela na posteli, přikrytá peřinou až ke krku. Na stole jí svítila lampička, takže bylo dobře vidět. Nůž z kuchyně, který jsem jí před pár hodinami přinesla, ležel na stolku a vedle něj Slza krve. Pomalu jsem se přikradla k posteli. Zvláštní… až pak mi došlo, že mě nemůže slyšet ani vidět. Vypadala bezbranně. Kasumi a bezbranně. Nikdy bych si nemyslela, že to budu moct jednou říct. Ale myslí se mi honily horší věci. Ani v tom nejčernějším snu, ani v té nejstrašlivější noční můře by se nemohlo stát, že bych chtěla svoji sestru zastřelit! Pomalu jsem odjistila zbraň. Byl to pohyb naprosto přirozený. V životě jsem odjistila zbraň už tolikrát… a snad ještě častěji jsem mačkala spoušť. Shifra má pravdu – potřebujeme víc bojovnic. Abychom mohli zachránit nás všechny. Naomi a Samuela a… všechny ostatní. Ale přesto se mi neskutečně třásla ruka, jak jsem zvedala zbraň, abych namířila na Kasumi. Z očí se mi spustily slzy. Kde je moje sestřička Kasumička? Kam se poděla? Kasumi? Odhrnula jsem její deku. Neprobudila se a já měla její hruď přímo před sebou. I s třesoucí se rukou bych měla být schopna ji… ji zastřelit jedinou ranou, to… to aby netrpěla. Ale… ale… až teď jsem si všimla, že pod dekou svírá v prstech tužku a popsané listy. To… to ale nebyly ty listy, co jsem popsala já. Jeden vlastně ano. Ale ty další dva byly popsané angličtinou. Pro moji sestru… Těžko se mi věří, že jsi to skutečně ty, Sakuro. O to hůř se však vyrovnáván s tím, co jsem provedla. Před zraky všech jsem málem upálila moji… ne, vlastně tvoji dceru. Udělala jsem to, protože jsem věřila, že je to jediný způsob, jak přimět všechny, aby mě podpořili u Tlukoucí brány. Tys byla ztracená a já věřila, že strach je jediný způsob jak dosáhnout vrcholu. Strach... Chtěla jsem je vyděsit, přimět mi pomoci, protože vím, že nebýt strachu, poslali by mě na smrt. Pověděla jsem jim o tom štěněti i o raketě. Jsem pro ně jen zrůda. A tohle byla jediná šance, jak se zachránit a přesto dosáhnout svého. Bude to znít strašlivě, ale já to všechno dělám pro rodinu! Kladla jsem si nemyslné cíle, stále jen hledala naději a ta se s každým mým činem zmenšovala. Teď je všechno ztraceno a já jsem se dopustila další děsivé chyby – přišla jsem o uši, oči, nohy i jazyk! Já už nemůžu tvořit bojovnice, které by mohly bojovat! Ale nemůžu Slzu předat jiné Kasumi, dokud žiji. A navíc… nedokážu se ani zabít, protože Stvořitel mi to nedovolí. Nedovolí mi umřít. Klidně mne zastřel. Ale k ničemu ti to nebude. Dokud se před ním neskloním, tak neumřu. Já... se bojím, Sakuro! Nebojím se jeho, bojím se sama sebe. Tohle není konec! Smrt není konečná! A on bude stále bažit po tom, abych mu padla k nohám! Jediná možnost je vrazit mě jako klín mezi Stvořitele a démony. Je to šance jak prohloubit spor mezi nimi. A tak tě žádám, jako vlastní sestru o jediné a vím, že s tím nebudeš mít problémy. Neber to jako pomoc mojí osobě, tu si nezasloužím. Ber to jako spravedlivou odplatu. Udělej to, Sakuro. Pošli mě tam, kam patřím – zpátky do Pekla. Do Pekla k Azazelovi. A modli se, aby to vyšlo...
Dočetla jsem a mé ruce se nepřestávaly chvět. Usedla jsem na kraj postele a odložila listy na stolek. Pak mi něco došlo a já si to musela přečíst znovu. A potom ještě jednou. Stálo tam... ‚Před zraky všech jsem málem upálila moji… ne, vlastně tvoji dceru.‘ Musela jsem si to opakovat nahlas. „Před zraky všech jsem málem upálila moji dceru. Před zraky všech jsem málem upálila... Málem upálila...“ To není možný! Vyběhla jsem z pokoje i s tím listem. I teď pozdě večer byl chrám plný života. Nářky zraněných žen se ozývaly odevšad. Hlavní hala byla posetá ležícími Kasumi. Provizorní ošetřovna... Ale já mířila vedle do pokoje. Do pokoje Edwarda. Zabrala jsem za kliku, když... bylo zamčeno. „Edwarde?“ zaklepala jsem. „Edwarde! Héj!“ Zalomcovala jsem klikou, jenže zbytečně. Tak jsem běžela dál, vyběhla po schodišti a širokou chodbou utíkala k pokoji Shairy. Něco mi říkalo, že tady bych mohla najít Shifru. A skutečně! Seděla na židli u okna a v rukou držela malou zlatou truhličku. Když jsem vpadla do pokoje, hned se na mě ohlédla. „Je mrtvá?“ Už už jsem se nadechovala k drsné odpovědi, když mi něco říkalo, abych zabrzdila. „Ano,“ odvětila jsem. „Moje sestra je mrtvá.“ „Neslyšela jsem výstřel...“ „V tom rámusu? Navíc jsem střílela přes polštář. Abych se nemusela dívat jak... No jestli mi nevěříš, běž se podívat!“ hrála jsem rozčílení. „Já ti věřím,“ zvedla se a ukázala mi truhličku. „Jediný dárek, který jsem od matky kdy dostala. Jediná věc, kterou mi dala jen tak... Uvnitř byl popel mojí pravé matky. Shaira si dala tu práci ji najít a tuhle urnu mi věnovat. Tehdy mi ale neřekla, co to je za popel Byl to prostě jen... popel. Až po deseti letech mi řekla, že ten popel zbyl z mojí pravé matky. Zvláštní jak obyčejné věci dostanou neobyčejnou váhu, jakmile se o nich dozvíš pravdu. Ale pro mě ten popel ani poté nepředstavoval víc než jen popel. A tak se má jediná matka opět přesvědčila, že jí jsem věrná a splňuji to, co ode mne očekává. A co ty, Sakuro? Jaký máš z toho zabití pocit?“ zeptala se. „Dnes vidíš smrt své sestry, ale za deset let uvidíš život celé své rodiny! Uvědom si, že jsi neporazila jen svoji sestru, ale také Stvořitele. To jsem ti ještě neřekla, že? Stvořitel si tvoji sestru udržoval naživu. Několikrát ji tam dole zkoušeli zabít. Bez úspěchu. Ale zdá se, že tohle Stvořitel nečekal, ne úder z vlastních řad. Věř nebo ne, spadl mi kámen ze srdce a ostatním důstojnicím také. Bály jsme se, že jí zabít nepůjde.“ „Takže to byl společný plán... Samotný klony mý sestřičky doufaly, že jejich stvořitelka umře.“ „Proč jsi tak překvapená? Nejednala by snad tvá sestra stejně? Vlastně...“ ušklíbla se ta zrůda. „Jistě že by tak jednala. Tohle je důkaz. Je to stejné jako s tou raketou. Trochu jsem se zajímala a... její vypuštění tvé sestře hrozně vyhovovalo, ale sama by ji vypustit nedokázala. Pokud by nebyla ochotná zahodit samu sebe. Mezi Kasumi sice bohužel existuje místo na city, ale jen málokdo si ty city zaslouží.“ „Jo...“ snažila jsem se vyrovnat s tím, co mi řekla. „Pověz mi Shifro...“ „Počkej, nechceš po té vraždě trochu alkoholu? Má matka tu má lahev bourbonu?“ Shifra otevřela zdobenou skříň s vyřezávanými ornamenty a vysunula z ní barový pultík včetně několika lahví vína i tvrdého pití. „Seru ti na víno!“ zařvala jsem. Udiveně se otočila, já na ní namířila pistoli. „Stejnou chybu znova už neudělám, ty prolhaná štětko! Chci slyšet jen jednu věc – koho napadlo, že mě zkusí obalamutit tím, že má sestra zabila Naomi? Kterou svini to napadlo jako první? Tebe nebo nějakou tu ‚Kasumi. A pokud Kasumi, řekni mi, jak ji poznám!“ „Uklidni se, Sakuro!“ zvedla Shifra opatrně ruce nad hlavu. „Odkud to víš? Edwarda a ostatní
jsme přece uklidili. Nebo tys u nich byla?“ „Drž hubu! Moje ségra není žádný kus masa, ty jedna čubko!“ křičela jsem a pohrávala si se spouští. „Pořád může psát!“ Shifra zklamaně sykla. Konečně jí došlo, kde udělala chybu. „Skloň tu zbraň, Sakuro. Co se dalších Kasumi týče... jejich plán to nebyl. To já s tím přišla. A ony nebyly proti, jen se od toho chtěly distancovat. Velitelky rychle nařídily ostatním, aby tvrdily, že Naomi byla upálena. Ve skutečnosti je dole na ošetřovně. Zotavuje se ze zranění, která ale nepřímo zavinila tvá sestra! Vidíš, tohle je ta pravda, o které jsem mluvila. Najednou má zabití tvé sestry zcela odlišnou váhu. Ale vidíš špatnou váhu!“ „Seru ti na váhu!“ „Tvá rodinka je pozamykaná v pokojích. Podívej, já chápu, že je to na tebe asi těžké, a že jsem tě evidentně přecenila, ale kdyby sis sedla a promyslela to, dospěješ k závěru, že Kasumi musí zemřít, jinak je válka ztracená. Takže se vrať dolů a dokonči to. Alespoň to zkus! A modli se, že se Stvořitel nechá obalamutit.“ Neskutečný... Tak ona se mnou vyjebala a zatím co na ní mířím pistolí, zkouší se mnou vyjebávat dál a pořád stejným způsobem! Pomalu jsem namířila na její levé stehno. Napadlo mě, že do ní vysypu celý zásobník. Ale hezky pomaličku, ať si to užiju. Ona zatím žvanila dál: „No tak, Sakuro! Kasumi věřila, že bez tebe až na konec cesty nedojdeme! Teď jsi tady a veškeré naše naděje chceš pohřbít?! Tak mě nech projít a udělat to. Kasumi mě za to zabijí, byť jim to bude maximálně vyhovovat, ale takové ony jsou. Vzpomínáš před pár dny, když jsem ti vrazila meč skrze hruď? Jednala jsem ve snaze pomstít moji matku, ale už bylo pozdě! Můj čin neměl význam, byl to jen... jen nesmyslný čin. Ani nevím, proč jsem tak jednala. Myslela jsem si, že bych to kdykoli udělala znovu a znovu, jenže dnes už nevím. Tím, že jsem tě zabila, jsem snížila šance na úspěch ve válce a porazit Peklo, to je největší přání mé matky. To je rozkaz, který mi dala už před tolika lety, to je důvod proč žiju, proč mě vychovávala, proč mě trénovala. Ale v ten moment jako kdybych netušila, co je vlastně důležitější! Myslím, že v ten den jsem svoji matku zradila... je to příšerná představa. Ale nevím to jistě. Snad by si Shaira přála, abych se snažila ji pomstít. Snad... Teď tu Shaira není, aby mi řekla, jestli jsem udělala dobře, když jsem tě zabila anebo jestli to byla fatální chyba! Ale ať je to jak chce, mým cílem je porazit Peklo. Jakýmikoli prostředky porazit Peklo!“ Její ksicht byl jak z kamene. Ale to co zvracela z tý odporný držky, to dávalo tušit, že je úplně na sračky. Neví vůbec nic, protože tu nemá svoji maminku, aby jí řekla: ‚ne má malá Shifro, nemůžeš jíst zmrzlinku lžičkou, vezmi si na to vidličku.‘ A malá Shifra poslechne, protože přece neřekne své božské mamince: ‚ale ty pitomá kozo, jak chceš jíst zmrzku vidličkou?‘ Tohle se mělo z Kasumi stát, že? Nemyslící robot, dokonalý otrok, poslušný sluha... Teď když jsem to měla před sebou, nějak mi na mysl přišlo, že i když je na tom sestřička příšerně, pořád je na tom líp, než tahle bezduchá kreatura. „Mám na tebe ještě jednu otázku, Shifro. Tu úplně poslední. Pověz mi, jak ses cítila, když tobě, desítky let trénované superženě, nakopala moje ségra prdel?! Jak ses cítila?“ Chvilku mlčela. Potom, jako kdyby vzpomínala... „Kolik ran pěstí snese ženské tělo? Jednu, než půjde žena do kolen? Druhou, než odevzdaně padne s pláčem na zem a třetí než ztratí vědomí nebo rovnou zemře? Byla jsem na tvoji sestru maximálně připravená. Visuté mosty ideální pro můj akrobatický styl boje, nadopované tělo steroidy, naříznuté můstky tvořící nečekanou past... A jen pár dnů předtím se Kasumi rvala se čtveřicí kulturistů v tom Tokijském ZOO. Zabít ji měla být hračka. Zasadila jsem jí tolik ran... desítky a desítky ran. Pěstí, loktem, kolenem... Udusala jsem jí k zemi, až se válela v prachu a ve vlastní krvi!“ Shifra sklopila zrak, abych si nevšimla jak jí rudnou oči. „Jenže to nestačilo. Úder, který by zlámal vaz komukoli a ona... nic – vydržela to. Kolik asi
chybělo, aby se jí ten krk zlomil?! Jak málo ještě stačilo? Kolik ran, kolik kopanců, kolik...“ Tak a teď už si musela rukou otřít slzičky. Mrkala ve snaze je zastavit. Marně. „Prý je teď ještě mnohem silnější. Na tom ostrově prý nedělala nic jiného, než se připravovala sem dolů.“ Teď už si utírala i nos. Pořád se snažila dívat někam jinam, nejčastěji z okna. Ale venku byla tma – hovno viděla. „Ptáš se, jaké to bylo? Co myslíš, Sakuro? Jaké to je, když se osmdesát let, od útlého dětství, vlastně... od čtyř let učíš bojovat svým vlastním tělem a on pak přijde někdo, kdo cvičil sotva tři desetiletí a ukáže se, že je lepší? Jaké myslíš, že to bylo, když jsem do ní tloukla vší silou, až mě bolely ruce, už jsem nevěděla jak ji praštit, aby chcípla a ona pořád vzdorovala mě i smrti? A když jsme se střetly znova tam nahoře, ve sněhu, tak... párkrát mě tvrdě poslala k zemi a i když jsem měla sílu zase vstát a bojovat, něco se ve mě zlomilo a já jenom ležela ve sněhu a brečela. Už jsem neměla sílu to dál zkoušet. Zbytečně zkoušet.“ „A teď chceš, aby tahle ženská umřela? Teď má umřít?“ „Je to jediná možnost...“ Prásk! Vystřelila jsem a zasáhla jednu flašku v baru. Sakra, škoda chlastu! „Já ti seru na to, co si myslíš?!“ zařvala jsem na ni. „V životě jsi nic kloudnýho nevymyslela, tak se neser do věcí, na který nemáš! Ty totiž neumíš myslet! Ty nejsi člověk! Přemýšlíš nad tím, jestli by si Shaira přála, abys ji pomstila nebo ne. Co to jako je?! Tak nad tímhle stroje přemýšlí? Nad tím, jak se chovat když někdo ubližuje jejich pánům? Kdybys měla jen trošku soudnosti, vrazila jsi té pekelné čubce meč přímo do krku ve chvíli, kdybys ho dokázala uzvednout! Mě chceš osočovat z toho, že jsem primitivka? A co jsi ty?! Co vlastně jsi ty? Já ti to řeknu. Ty ke Kasumi necítíš nenávist ale obdiv! Jinak bys takhle nežvanila! V hloubi duše moji ségru obdivuješ, protože víš, že druhej takovou člověk se už nikdy nenarodí! Tak se kurva seber, Shifro, a pomoz mi zařídit, aby ta svině, co jí tohle udělala, chcípla tou nejbolestivější smrtí! Pomoz mi porazit ty Pekelné kurvy a přestaň vymýšlet idiotské plány, jak zabít tu nejúžasnější ženskou jakou tenhle zkurvenej svět kdy poznal!“
Když jsem vypadla z pokoje, chtěla jsem jít za Naomi na ošetřovnu. Už jsem procházela dlouhou chodbou s dvojitými dveřmi na jejím konci, když mi došla příšerná věc. Já za ní nemůžu zajít. Ne teď. Až se mě zeptá, co je s její mámou... až se mě zeptá, jak se Kasumi daří, tak... Ne, tohle ne. I když jsem jí strašně chtěla vidět a ještě víc ji obejmout, otočila jsem se na místě, půl druhýho metru před těma zkurvenejma dveřma, a zašla za mou sestřičkou. Musela jsem jí něco říct. V jejím pokoji pořád svítila ta pitomá lampička. Sestřičce to bylo jedno. Ona... ona ležela na zádech, s rukama na prsou jako... jako... Takhle se pokládají zesnulí do rakve. Bože... Ten pokoj byl tak ponurý, tak strašně tísnivý, až jsem se bála promluvit. Vypadalo to jako v márnici a Kasumička s tou bledou tváří vypadala jako... Tak dost. Musím to vydržet. Kvůli ní. Popadla jsem židli, přisedla k posteli a jemně jí chytila za ruku. „Tohle už nemůže skončit dobře, viď, Kasumi?“ Neslyšela. Neprobudila se. „Možná si to zasloužíme. Tolik špatností jsme napáchaly. Tolik nevinných zavraždily. Třeba vážně existuje něco jako karma nebo… nebo boží mlýny, jak se říká. Ale… ani jedna z nás nepatří k těm, co by věci rády vzdávaly. Jasně, občas máme slabou chvilku. Vzpomínáš, jak ses tehdy chtěla zastřelit? To panečku musela být slabá chvilka. Ale tys měla štěstí, přežila jsi a pozdějc bylo zase dobře. Ne na dlouho. Když jsi nás opustila, bylo to strašný a ani ty roky nepomohly, abych na tebe zapomněla a abych se přestala trápit. A tak si tak balancujem na hranici života a smrti a jdeme dál. Jednou je hůř, jednou líp. Kdoví, co bude za rok nebo za dva. Možná tu už nebudeme, vypadá to, že ne. Ale bylo by blbý to vzdávat, nemyslíš? Shifra měla svý
plány, jak nás vrátit do hry. Dost radikální plány. Asi by se ti líbily. Sama říkáš, že chceš umřít. Ale Shifra řekla, že válka podle Kasumi se moc nevyvedla, tak co takhle to zkusit hezky po mým, co? Co bys řekla na to, kdyby látka, kterou tady Shaira měla v raketě a která je tutově i dole v laborce, skončila hezky v peklíčku, co? Elektroniku Peklo nevezme, složité mechanismy taky ne, tak co takhle sáhnout po biologické zbrani? Myslíš, že v sobě ty zrůdy mají mužské hormony? Podle mě to neví ani sám Azazel. O to lepší výchozí bod pro vyjednávání a co se Lilith týče… vsadím krk na to, že když přijde o svou hračku na tvoření všeho, udělá jí to dost velkou čáru přes rozpočet. Navíc, slyšela jsem, že máme tu její couru. Ať už tam dole vyhrál kdokoli, Lilith to nebyla. To není špatnej výchozí bod na menší vyjebávačku. Víš, jak to Kálí kdysi dělávala v Afrických vesnicích, když jsme chtěli, aby pro nás ty primitivové dělali fet? Ani jedenkrát se nestalo, že by nás nakonec přeci jen odmítli. Každý má svou slabou stránku a na tu stačí zatlačit, aby se dotyčný zlomil. Tak si tu hezky odpočívej, sestřičko a já půjdu zachránit to, cos tak krásně podělala.“
Vymyslet plán jak porazit Peklo po takovém masakru, to nebylo snadný. Hledala jsem nějaký nápad, nějakou metodu ve svých vzpomínkám a také ve vzpomínkách mé sestřičky. Ale abych mohla hledat, musela jsem odejít z chrámu, protože všude byl slyšet jen řev, nářek a za každým rohem jsem cítila smrt. Pach smrti se mísil s alkoholovým oparem. Kasumi využívaly na bolest už i chlast. Docela dobré anestetikum a nejen na fyzické bolesti. Ale ten smrad byl hroznej! Tak jsem vlezla zpátky dolů do jedné cely, podobné jako byla ta, kde jsem prve hovořila s Shifrou. Zavřela jsem se, natáhla se na podlahu, čučela do stropu a pracovala. Takhle stratégové pracují ne? Nahoru se vrátilo asi šest tisíc holek, z čehož nějaké čtyři tisíce chcípaly na podlaze. K tomu je třeba přičíst šest tisíc záloh, které byly v době masakru nahoře. Takže dvanáct tisíc holek a z toho osm tisíc schopných bojovat. Dvanáct tisíc ze sta tisíc. To je dost hrozný. Asi by to nebylo tak hrozný, kdyby se Kasumi stáhly včas, ale umím si představit, jak to v žáru bitvy vypadalo. Stalin by byl na sestřičku hrdý. Na čem je vlastně založené válečnictví? Viděla jsem spoustu Holywoodskejch filmů... Lidi na sebe naběhnou a zmasakrujou se. Jedna strana ustoupí a druhá vyhraje. V našich filmech to vypadá trochu jinak. O Vánocích jsme s Lucianou sledovaly super nářez ze starejch dob samurajů. Holka s mečem vběhla do dřevěný vesnice, proti ní bezmála stovka vojáků. Rozsekala tu vesnici i s vojákama na třísky, že nebylo poznat, kdo byl kdo. Tak nějak to proběhlo tam dole. Až na to, že spíš opačně. Uff... moderní válečnictví funguje trochu jinak. Lidi v neprůstřelných vestách na sebe pálej supermoderníma bouchačkama, nasedají do nezničitelných plechovek, vystřelujou rakety a celkově vzato za sebe nechávaj bojovat svý zbraně. Jenomže... jenomže my zbraně nemáme. Nemáme lidi, nemáme zbraně a to znamená, že musíme vézt válku jinak. Uf, uf, uf... mám to v hlavě všechno. Něco od sestřičky, něco od té slavné velitelky Bushi a něco od Sakury. Takový mix, tři v jednom. Teď ještě najít recept na vítěznej koktejl.
Strávila jsem plánováním zbytek večera. Pak jsem usnula. Probudila jsem se někdy v noci a strašně mě tlačilo do zad. No jo, kamenná podlaha. Ach jo, kde je moje měkoučká peřinka a dva pořádně naducané polštářky? Zvedla jsem se a vyšla z cely dál na chodbu. Pak jsem zaslechla zpoza sousedních dveří vedle pláč. Jo, byl to pláč. Netušila jsem, že tu ještě někoho vězní. Vešla jsem do dveří a ocitla se v chodbičce se čtveřicí cel. Hned vpravo klečela proti zdi rozcuchaná princeznička Cura a něco si šeptala. Zdálo se, že se modlí a do
toho brečí. „Ale ale..“ upozornila jsem na sebe. „Tak přece jsi u nás na návštěvě...“ Cura na mě pohlédla a utřela si uslzené oči. „Nezabíjejte mě, prosím! Já za nic nemůžu! Kasumi jsem si vždycky vážila!“ „Jo? A co mý dcery? Tý sis taky vážila?“ „Ale... To byla jiná situace, to...“ „Vstaň!“ „Cože?“ „Říkám vstaň!“ Postavila se. „Pojď blíž.“ Poslechla. Už byla na dosah ruky. Mříže tu nebyly zase tak tlusté a byly dostatečně daleko od sebe. „Kdo vymyslel jak se zbavit mojí dcery? Ty nebo Lilith?“ „Má paní... chtěla se jen pomstít.“ „Na nevinném člověku?!“ „Ale...“ „Pomáhal jsi jí?“ Mlčela. „Tak pomohlas jí nebo ne?!“ „Ale... já...“ „Parvati dostala od Lilith Slzu se Stínem. Tys věděla, že k tomu dojde?“ Princeznička nejdřív zděšeně kroutila hlavou. Pak ji sklopila, ale jakmile na mě zase pohlédla už nevypadala tak vyděšeně. Jakoby sebrala odvahu. „Ano, věděla jsem to. Věděla jsem všechno. Shaira vám věřila. Věřila Kasumi. A ona ji zradila a zavraždila!“ „Chyba lávky, čubko,“ ušklíbla jsem se. „To já tu kozatou děvku odpráskla. Já, Sakura Sato!“ V mžiku jsem prostrčila ruku mezi mříže ve snaze tu mršku chytit pod krkem. Ucukla stranou, já se víc natáhla a zasekla se. Přes bicák to dál nešlo, prostě moje nová namakaná hnáta s bicákem tvrdým jak žula se dál nedostala. Svaly byly proti. Kurva! Tak mi nezbylo než ruku zase vytáhnout. „Dostanu tě, ty indiánská mrcho! Samuel ti pomohl se dostat dolů za Lilith. Nebýt jeho, byla bys v prdeli! A tvůj vděk? Pokusila ses zavraždit jeho dceru!“ „Já ne! Já jen pomohla mé paní!“ „Ale pomohla jsi jí!“ seřvala jsem jí. „Něco ti řeknu, v každém druhém filmu zajmou nějakého parchanta, co dělal zkurvený věci. Spoutaj ho a pak se zeptají – proč jsi to udělal? A on řekne: plnil jsem rozkazy. A najednou jsou všichni v klidu. Plnil jsem rozkazy... no tak to se nic neděje, co? To se přece nic nestalo, ne? Támhle zheblo dvacet lidí, ale já jenom plnil rozkazy. Obraťte se na velitele, já za nic nemůžu, já jenom držel pistoli a mačkal spoušť. Pche...“ Zúžila jsem oči a ukázala na princezničku prstem. „Tohle ti neprojde, ty mrcho, to ti garantuju. Každej grázl, co se vědomě podílel na pokusu o zabití Naomi mi draze zaplatí! Zapamatuj si můj ksicht, princezničko! A zapamatuj si moji namakanou hnátu. Tím prvním ti plivnu do ksichtu, tím druhým tě uškrtím jako nic!“ Už jsem se chystala k odchodu, když se z cely vedle ozval ženský hlas. „Udělala bys sis na mě čas? Jen pár slov.“ Nevěděla jsem, že máme skoro plné vězení. Vedle v cele postávala holka ve špinavé bílé kuchařské sukni. Vypadala jako má ségra! Jen ty vlasy měla kratší. „Proč tě tu vězní?“ zeptala jsem se. „Tys něco provedla? Počkej, nech mě hádat – někomu se z toho jídla udělalo šoufl.“ „Ty Japonské bojovnice jsou vybíravé, ale dobré jídlo ocení, což se o mniších říct nedalo. A už vůbec ne o těch spratcích ze školky. Jenže i oni byli vděčnější než ta prsatá čůza!“ Nějak jsem nechápala, co tím myslí. Ta holka protáhla ruku mezi mříží, aby si se mnou potřásla. Protáhla ruku mříží! Jak to? Já samozřejmě přijala. „Airi Kato,“ dodala. „Ráda tě poznávám. I když vypadáš jako všechny ty bojovnice nahoře, jsi
někdo jiný, to poznám. Vyvářela jsem jim tady dvanáct let.“ „Aha... ty seš... jasně!“ Už mi to docházelo. „Já jsem Sakura Sato. A moje ségra ti asi tak trochu ukradla identitu.“ „Nelam si s tím hlavu. Já nesnáším děti, ale miluju vaření. A přesto jsem pracovala v Amsterdamu ve školní jídelně. Dvacet let... v jedné jediné školní jídelně. To byla kariéra... Svrchu nařízení o vyvážené zdravé stravě, od dětí samé ‚tfuj‘, ‚bléé‘, ‚budu si stěžovat mamince‘ a podobně. A když jsem se rozhodla uvařit něco, aby byli děti spokojený, zezhora přišlo pokárání o tom, jak nesplňuju normy.“ „Rizikový zaměstnání. Já děti miluju ale jen ty vlastní. Asi bych nemohla dělat ve škole. Takže přesun sem do Shambaly ti vyhovoval?“ „Každá kuchařka by si přála vyvářet bohyni, ne?“ zkřivila ústa v odporu a mě bylo jasné, jak to myslí. „Žádné z těch tisíců děcek, které mou jídelnou prošly, nebylo tak vybíravé a tak nevděčné jako ta slavná Shaira. Dnes konečně vím, o co jsem přišla. Nejdřív jsem se musela učit od ostatních kuchařů, od těch mnichů, protože jsem neznala ani zdejší přísady, natož postupy a Shaiřiny chutě. Ale za těch dvanáct let se jedinkrát nestalo, aby mi kdokoli, prostě kdokoli to jídlo pochválil. I pro toho nejpodřadnějšího holohlavce jsem byla jako onuce!“ „Slyšela jsem, že Shaira nemá ženy v oblibě. Možná to nebylo osobní.“ „Chceš se jí zastávat?!“ podivila se. „Jsem ten poslední, kdo by chtěl. Vrať se na zem, Airi. Bylas kuchařka děvky, co si myslela, že jí patří svět.“ „Nevyčítám tvým sestrám bojovnicím nic. Ani to, že mi sebraly identitu. A ani to, že mě tady zavřely. Jen se chci zeptat – co se mnou bude?“ „Hm, jo, to je dobrá otázka.“ Chvíli jsem přemýšlela, kam až sahají moje pravomoce vůdkyně. Mohu si dovolit propouštět vězně? Hm, kdoví. Chvilku jsem nad tím dumala a Airi mluvila dál. „Ty Kasumi asi věří, že jsem věrná Shaiře, proto mě tu zavřely. Kdybych jim to mohla vysvětlit... Můžu tě ujistit, že mrchu jako je Shaira by podporoval jedině blázen. Ale před tím převratem jsem stála na straně nepřítele, to nepopírám. Dokud Shaira žila, její slovo mělo větší váhu než slovo těch bojovnic. Takže očekávám popravu, ale zajímalo by mě kdy a jak.“ „Ty seš smířená s tím, že umřeš?!“ podivilo mě to. „Jediné, co umím je dobře vařit. Nemám žádnou identitu a majetek, takže venku bych skončila na dlažbě nebo v base. Ale ven mě stejně nepustí, protože by se báli, že někomu prozradím, co se tu děje. Poprava je jasná volba.“ „Jsi kuchařka...“ nadnesla jsem. „Tady ale umí dobře vařit každá. To co jedí, ta vojenská strava navíc žádné úpravy nepotřebuje. Rýže, rýže, rýže, pár sucharů, cosi jako maso, občas zelenina a zase rýže. Taky hodně vajec, opravdu spoustu vajec. No a občas živá strava, sytá a bohatá na bílkoviny, jako ty vejce. Kvalitní suroviny jsou drahé suroviny, zdravé suroviny jsou totéž, zvláště když se v Shambale nedá vypěstovat téměř nic. Pole nahradily stany a příbytky pro armádu. Sklady pro proviant, zbrojnice, výcvikové areály... Změnilo se to tu. Skoro vše se musí dovážet anebo pěstovat v podzemí. Shaira si mohla dovolit živit sto tisíc žen, ale leze to do peněz.“ „Jasně... ale můžu tě ubezpečit, že počet strávníku během dne klesl. Asi o pětaosmdesát tisíc...“ dodala jsem polohlasem, protože jsem si stále nedokázala uvědomit to číslo. Jak to asi musí tam dole vypadat? „Půjdu!“ rozhodla jsem se. „S popravou ale nepočítej, pokud do toho budu mít co mluvit.“ Nevím, jestli jsem jí udělala radost. Sobě jsem ji neudělala, ne po zmínce o počtu padlých. Už jsem vycházela z vězení, když se nad schodištěm nahoře zjevil divnej typ v černým saku a s kravatou. Mít ještě černý brýle, myslela bych, že tu honí mimozemšťany. Jenže tohle byl
asiat. „Čau,“ zvolala jsem. „Ty seš kdo? Náš psychoterapeut?“ Nezdálo se, že bych se ho dotkla. Sešel níž o dva schody. Teď už byl jen o půl hlavy vyšší než já. Cha, takovej zakrslík. Nabídl mi ruku a pevně ji stiskl. „Můžete mi říkat Wangu,“ uklonil se a políbil mi ruku. „Já jsem Sakura. Patříš k nám?“ „Teď už ano,“ usmál se a sešel ještě níž. Vida už byl menší než já. To bylo zvláštní. Tam v Africe mě negerský hajzlové převyšovali kolikrát o víc než hlavu. A zbožňovali to! Shlížet na někoho z výšky, hned si tím nahonili ego... a často nejen ego. A tenhle usmívající se stařík s mžourajícími titěrnýma očkama dobrovolně sešel na moji úroveň. „Já jsem tady teď něco jako velitelka.“ „Sakura Sato, viďte?“ ušklíbl se. Takovej legrační dědeček... naposledy jsem někoho takového viděla v Mrazíkovi. Myslím, že na hlavě nosil hřib. Ale tenhle pán měl blíž spíš k Buddhovi. Dokonce i břicho se mu pomalu rýsovalo. Ještě pár let popíjení pivka a sledování fotbalu a bude z něj Buddha jako dělaný. „Vaše sestra,“ začal děda, „je vskutku jedinečná osobnost.“ „Znáte ji dobře?“ „Lépe než ona mne. Nebudu chodit kolem horké kaše... ehh... říká se to tak, že? Zkrátka, mám opravdu veliké konexe v Čínské vysoké politice. Víte...“ Děda se rozhlédl okolo po těch chladných kamenech. „Mohu vás pozvat na večeři?“ „Na véču?!“ podivila jsem se. „Promiň, kámo, ale já nemám náladu na rande.“ „Pracovní večeři, slečno, pracovní. Viděl jsem k čemu došlo a rád bych vám učinil nabídku. Myslím, že ji shledáte velice zajímavou.“ „Jo... vážně?“ zaujalo mě to. „Ehh, za dvacet minut v pokoji Shairy. Najdete to?“ „Chm,“ usmál se děda, „V Shambale jsem poprvé v životě, ale já si poradím. Tedy za dvacet minut.“
Zajímalo mě co ten děda sežene za pitomých dvacet minut. Vlastně mě to zajímalo snad i víc než to, s čím přijde. Prý nabídka... spíš bych řekla, že je něco jako VIP vězeň. Vlastně, každý kdo by mohl chtít odejít je teď VIP vězeň. Netrvalo dlouho a ve dveřích stál děda. V rukou nesl tác zakrytý poklicí a měl co dělat, aby dokázal dveře zase zavřít. Když se mu to podařilo, položil na nízký stolek tác a přisedl si ke mně. Seděli jsme na polštářku v místnosti, která zářila drahokamy a zlatem. Lustr u stropu hrál všemi barvami, to jak se od broušených sklíček odráželo světlo. Chvílema to tu vypadalo jak na diskotéce. Mě spíš zaujal tác. Měla jsem docela hlad a doufala, že pod tím tácem bude něco skvostného. „Doufám, že jsem se trefil do vašich chutí, slečno.“ Zvedl pokličku a odhalil chuchvalec tlustých bílých masitých červů, kteří se hemžili po tácu a lezli po misce s omáčkou. „Cože?!“ vykřikla jsem a ucukla stranou. „Shaira mívala podobnou stravu opravdu ráda. Vyprávěla párkrát o pěstírnách, které dole má. Vzhledem k tomu, že si Kasumi, které jsem oslovil, tento druh hmyzu pochvalovaly, myslel jsem... Omlouvám se,“ řekl děda a rychle tác zakryl. Pár červíků už stačilo utéct ven. Wang je rychle nastrkal pod tác. Mě se zatím obracel kufr. „Ehh... a co ta omáčka?“ zeptala jsem se. Hnána hladem jsem se odhodlala poklici nadzvednout, pohlédnout na tu živou stravu, o které určitě mluvila Airi a rychle vytáhnout misku s omáčkou. Jeden červ v ní už plaval. Rychle jsem vytáhla a zarazila poklici. Namočila jsem do omáčky prst a oblízla ho. Hm, pálivá... uh, chytila jsem se za krk. „Pálí jak sto čertů!“ zachroptěla jsem. Úplně jsem cítila, jak mi protáhla nosní dutiny. Musela
jsem si odkašlat. „Přinesu alespoň víno, souhlasíte?“ nabídl se děda. „Ne, ne, tohle je dobrý. Co dobrý? Ta omáčka je super! Vše odpuštěno, ta omáčka je úžasná!“ Pustila jsem se do ní hned. A byla to jízda. Mám ráda, když je jídlo výzvou. Zase se to nesmí přehnat. Slyšela jsem o chlápkovi z Německa, co vyhrál soutěž v pojídání knedlíků a krátce poté umřel. Zase takový ambice nemám. Ale super pálivá omáčka přece nikoho nezabije. Málem jsem i zapomněla na mého společníka, kterému ani moc nevadilo, že nemá co jíst. „Takže...“ oblizovala jsem skoro prázdnou misku a zbytek omáčky vybírala prstem, „čekám na ten návrh.“ „Ano...“ probral se děda. „Znám způsob, jak ve vaší válce vyhrát.“ „Fakt?“ zpozorněla jsem. „Proč jsi to neřekl hned?! Povídej!“ „Jsem schopen vám zajistit materiální a lidskou pomoc. Mohu vám zajistit podporu Čínské lidové armády. Naše armáda má více než dva miliony vojáků schopných aktivně bojovat. Jsme schopni sem poslat čtvrtinu.“ „Čtvrtinu? To jako... půl mega?!“ „Přinejmenším. Věřte mi, že nemluvím do větru. Mám známé, abych tak řekl, na vysokých místech a nejen v naší politice.“ „To jako, že děláš do tý globální politiky, jo?“ „Dá se to tak nazvat, slečno Sakuro. Pokud s tímto návrhem přijdu za ministrem obrany, premiérem nebo prezidentem, od všech dostanu do hodiny schválení. Přemýšlejte, Sakuro, půl milionu mužů. Peklo je mocné, to nikdo nemůže popřít, ale kolik démonů už padlo? Čína dokáže to, co vaše sestra nemohla, dokáže Peklo srazit na kolena!“ „Hm, no jo, je to hezký. Vy tomu fakt věříte, co? Tomu, že Čína svede všechno. Asi by se tím vyřešil náš problém. Ale má to dva zádrhele. Ten první – nemůžete přijít dolů s tankem! A nemůžete tam přijít ani se samopalem! Tam dole střelné zbraně prostě nefungují.“ To dědu kupodivu nerozhodilo. Zvážněl to, jo. Možná i zúžil oči v zamyšlení, ale nešlo to poznat. Na první pohled mi přišlo, že prostě spí, že pořád spí. Ale určitě mu to v palici šrotovalo. „Čína dokáže Peklo porazit i za takových podmínek.“ „Jak? Tím, že dolů naženete půl miliardy Číňanů, aby démony utloukli čepicema? Nebo se cvičíte v boji s potvorákama všeho druhu? Klony mé sestry se učily bojovat celý život. A jak to skončilo!“ „Máme biologické zbraně, slečno. Máme granáty, máme oheň. Nepřemýšlejte nad tím, zda můžeme vyhrát, protože to my můžeme. My jsme Čína.“ „Fajn, tak jo... Vy jste Čína... dala bych si čínu, hmm. Ehm, no nic, takže otázka druhá – co za to?“ „Peklo,“ pronesl okamžitě. „Peklo?!“ nepochopila jsem to. „Jak jako Peklo?“ „Chceme Peklo. Až zvítězíme, vy se vrátíte domů, přenecháte nám Shambalu a už o mně neuslyšíte.“ „Jo takhle... hm. Mám protinávrh, kámo.“ Vytasila jsem bouchačku, kterou jsem prve hrozila Shifře a namířila ji na dědu. „Milý strejdo,“ začala jsem s úšklebkem vysvětlovat své ‚ne‘ „Já nejsem blbá. Já se nenechám převálcovat tou tvou Čínou. Moc dobře vím, co seš to za hajzla. Mám to v palici, víš? Velitelka Bushi... co by to bylo za velitelku, kdyby se nezajímala o vše důležité, co se kde šustne? Takže, mílý Wangu, já se nenechám zabít Scionem a už vůbec neskončím v laboratoři jako Nataša! Seru ti na tvou Čínu!“ vykřikla jsem, vstala a kopla do tácu s červama. Hned se ty mršky začaly plazit pryč ze stolu. „Co si tedy přejete?“ zeptal se s kamenným ksichtem děda a furt seděl na polštářku jak ten
Buddha. „Co si přeju, co já vím, co si přeju? Zlatý prase, třeba. Ne, vážně, co mi můžeš nabídnout, dědku? Můžeš teď hned popadnout telefon, zavolat známým a říct jim, aby mi poslali, co si přeju? Můžeš to udělat?“ „Nepochybujte a diktujte, slečno. Umím se zavděčit.“ „Chci.... hm... chci osobní trenérku, která mě poradí jak si udržet tohle tělo, aniž bych musela cvičit a jíst zdravě. Chci důkaz o existenci mimozemšťanů. Chci repliku můstku hvězdné lodi Enterprise. Chci, aby další papežovo prohlášení světu bylo v Klingonštině. Chci, aby si Barack Obama stáhnul před kamerou kalhoty a prohlásil, že je makak. Chci, aby Vatikán vyhrál mistrovství světa ve fotbale. A taky chci... ne kecám. Mám jenom jedno přání, dědku. Chci soukromě mluvit s Vláďou Putinem. Tak co, zvládneš to obstarat?“
Ještě tu noc jsem vyhledala velitelku Hara. Narazila jsem na ni v instruktážním sálu, kde pročítala nějaké spisy. Ty nám teď byly fakt platné... „Máš čas?“ zeptala jsem se. „Ano,“ odvětila, aniž by pozvedla hlavu, „a doufám, že ty také. Když už tu jsi, ráda bych ti něco ukázala. Ale to počká. Co potřebuješ, Sakuro?“ „Ty mapy nám teď asi nepomůžou. Spíš by mě zajímal Scion...“ „To není mapa Pekla,“ odvětila ostře. Přišla jsem blíž, abych lépe viděla. Byla to nějaká oblast. Nějaká... divná. Viděla jsem Lhasu, aha! Hara k mapě přiložila další a pak nějaké spisy s mnoha čísly. „Asi už víš,“ začala Hara. „že Paola s přihlédnutím První vypustila raketu s Bílou smrtí. Ale raketa zmizela z radarů někde nad Uralem. Pokud ji sestřelili, plyn by se měl uvolnit, jenomže se nic nestalo. Sabotáž tady v Shambale můžeme vyloučit, takže nad raketou někdo převzal kontrolu a nasměroval ji nejspíše do oceánu. Snažím se teď zjistit, proč byla dráha rakety tak dlouhá. Stačilo přece, aby vyletěla do dostatečné výšky a explodovala. Shaira musela mít ještě další cíl. A já myslím, že symbolický.“ „Nech mě hádat. Trefit schůzku Scionu.“ „Statický cíl, Sakuro. Takový, který zasáhneš dnes i za rok. Co tedy potřebuješ?“ „Mno... mohla bys mi najít nějaký dokumenty o Bílé smrti a trochu je cinknout? Víš, tak, aby vypadaly věrohodně, ale aby se podle nich nedalo vyrobit to svinstvo. Taky bych ráda informace o Scionu. Podle mě to tady Shaira někde musí mít.“ „Možná jsme to už nalezli,“ odvětila s klidem. „Promluvím s těmi, co vedly průzkum chrámu. K čemu ty spisy potřebuješ? Nemáš snad vymýšlet, jak porazit Azazela?“ „No... přemýšlím nad různými možnostmi.“ Kasumi se opřela dlaněmi o stůl a vrhla na mě takový ten vážný pohled, který umí jen sestřička. Pohled, který jako kdyby říkal – stačí jedna blbost a máš to spočítaný. „Hele, já budu mít plán. Trochu mi důvěřuj, jo? A nekoukej na mě tak. Radši mi řekni, co máš na srdci.“ Ještě chvíli na mě zírala. To varování z jejích očí přímo sálalo. „Jo, já vím!“ vykřikla jsem odevzdaně. „Když to podělám, jsme všichni v prdeli. Nemysli si, že je mi to buřt. Tady jde o moji rodinu, to je víc, než co má kterákoli z vás! Ale není to snadný! Požádala jsem Wanga, aby mi zajistil schůzku s Putinem. Asi bude potřebovat něco na komunikaci s vnějším světem. Ale komunikační stanice s šifrováním proti vystopování signálu tu snad je, ne?“ Myslím, že jsem velitelku konečně dokázala zaujmout. „Na co chceš Putina?!“ podivila se. „Scion má zájem o Peklo. Wang ho chce získat prostřednictvím Čínské armády. Teď když je Shaira mrtvá, svět je plný jejích poskoků, kteří se budou mstít. Měla síť svých lidí po celé planetě. Vězení je až na dvě holky prázdné. Kde jsou mniši, kterých tu byly stovky, ne-li
tisíce? Bránily Shairu do posledního dechu. Ti, co jsou venku se budou mstít, jen co zjistí, k čemu došlo a to neutajíte dlouho. Kam půjdou, kde budou hledat pomoc? U Shaiřiných splupracovníků. Wang je tady, ale kdo další? Kdo ze Scionu pracoval s Shairou? A když se to dozví jeden člen Scionu, je to jen kousíček k tomu, aby to věděli všichni. Shaira je mrtvá, Peklo má být poraženo. Zlatý důl se otevřel! Můžu ti na tuty říct, že Scion řekne těm mnichům jen jedno – jdeme do toho, ale dáte nám Peklo.“ „Ty si myslíš...“ načala Hara větu. „...že jsme v prdeli!“ dodala jsem. „A pokud se Shaira dostane ven z Pekla, půjde to všechno ráz naráz. Můžeš si vsadit na to, že do dvou dnů je Shambala pod útokem Scionu. Zničily jsme její chrám, obsadili domov, pozabíjely její lidi, zastřelily jí samotnou a rozbily její zlatou sochu! Bude se mstít! Takže okamžitě pošli lidi k zrcadlu. Shaira nám nesmí uniknout! A potom... mi ukaž tu věc.“
Následovala jsem velitelku Hara zpátky do kobek. Na konci chodby zatlačila na kámen ve zdi a odhalila výtah. Měl spoustu tlačítek. Má předchůdkyně Bushi to v hlavě neměla. A má ségra Kasumi to v hlavě možná měla, ale ne dřív než zrodila velitelku Bushi. Huh, neměla bych nad věcmi takhle přemýšlet. Ale dělám to! Objeví se problém a... co na to Sakura? Nic? Tak co na to Bushi? Zase nic? A co Kasumi? To je dost hrozný, řekla bych. Dost hrozný. Hara stiskla nejspodnější knoflík s označením X. Všechny ostatní patra měla čísla. Pár pater nahoru a hodně moc dolů, do podzemí. „Jak je Shambala vlastně velká?“ zeptala jsem se, když se dveře výtahu uzavřely. „Tady nahoře?“ odvětila Hara, „je jen zlomek tohohle komplexu. To, co ti teď ukážu ti dost možná vyrazí dech.“ „Jo?“ Teda, když to, co je tam dole muselo zarazit i Kasumi, co to udělá se mnou? Doufám, že to se mnou nešvihne. Už takhle jsem děsně vynervovaná. Přijde mi, jako kdybychom byly v mlýnku na maso. Peklo je nad naše síly. Msta mnichů a Scionů na sebe nenechá dlouho čekat. A to, že nám někdo ukradl raketu nejspíš znamená, že ví, odkud vyletěla. Nevím, jak z toho všeho ven. Prostě to nevím. Na svítící kontrolce jsem sledovala, v jakém patře zrovna jsme. Výtah jel tak nějak... normální rychlostí. Patro mínus deset, patro mínus jedenáct, patro mínus dvanáct... Prostě nuda ve výtahu. Výtahy jsou vůbec neskutečně nudné. I když bych si uměla představit zlepšovák... Vrazit do výtahu moji ségru a jejího nepřítele. Kteréhokoli. A pak na bezpečnostní kameře sledovat ten masakr. Sestřička rozdává rány takovou rychlostí, až je lze sotva postřehnout. A má neskutečnou ránu. Teda... měla ji. Kruci, zase špatný myšlenky. Výtah opustil poslední očíslované patro a před námi už bylo jen tajemné poschodí X. Náhle výtah prudce zrychlil a mě se udělalo těžko. Jako kdyby mi něco spadlo do žaludku a jako kdyby mi nohy zapadly do bláta. „Hu...“ vyhekla jsem a rychle se opřela o stěnu. „Tos mě nemohla varovat?!“ obrátila jsem se na Hara. Nic, ani se neohlédla. „Kam to jedem? To je expres do Pekla?!“ Jízda trvala ještě asi deset minut. Hrozný, děsný, příšerný! Myslela jsem, že se pozvracím! Až konečně výtah zpomalil a já poznala, že jdeme na přistání. Skoro mi to tak vážně připadalo. Cvak, pohasnutí světýlek a otevření dveří, za kterými bylo... Hara měla pravdu. Tohle mi vážně vyrazilo dech. Naprosto dokonale uzavřená gigantická padací masivní vrata. Obrovská ocelová vrata! Monstrózní vrata! Prostě mega giga vrata! Tam vpravo u stěny byl zase giganický nákladní výtah. Ať už sem dolů vozili cokoli, tímhle výtahem, kterým jsme přijely, se to sem nedostávalo. Hara zamířila k elektronickému panelu vedle vrat. Byla tam dotyková obrazovka, taková za sci-fi filmů. Ale tady dole to zase moc
sci-fi nevypadalo. Ocelové nosníky a beton. Beton na podlaze, beton ve zdech, betonový strop. Připadala jsem si tady jako trpaslík. Pomalu jsem se přibližovala k vratům, zatímco Hara konečně potvrdila otevření vrat. Ozval se skřípavý zvuk a pak se za hlasitého kovového skřípotu začala vrata otevírat. Otevírala se z podlahy směrem nahoru! Ještě notná část vrat připomínající tvarem hřeben byla dole pod námi. Jak se vrata otevírala, já si rychle klekla k zemi, abych co nejdříve viděla, co za nimi je. S mým tělem byl takový pohyb prostě... prostě nic. Snad lehčí než nadechnutí se. Viděla jsem chodbu stejně širokou, jako byl tenhle vstupní sál napěchovanou spoustou regálů. Věci na regálech někdo přikryl plachtami. Chodba vedla pořád dál do tmy, ani nebylo vidět kam vede. Vrata už byla v takové výšce, že pod nimi šlo projít. Já šla rychle na nohy a vykročila vpřed. Dlouhatánská široká chodba a regály. Pravidelné regály, jeden jako druhý. A na nich plachty. Nahoře u stropu se postupně rozsvěcovala světla a ukazovala skutečnou velikost chodby. Myslím, že tam v dálce, tam na opačné straně byla... zeď? „To je sklad?!“ napadlo mě hned. „To je sklad, že jo?“ „Ne, Sakuro,“ odvětila Hara. „Tohle je protiatomový kryt. Přesněji jeho boční vstup, sloužící pro zásobování. Myslíme, že sem vede i jiná cesta. A že sem lze vejít i při výpadku elektroniky a tedy výtahů a ovládacího panelu. Zatím jsme jiný vchod neobjevily, ale pokud bych měla nějaký tip, pak bude v ubikacích, které Shaira nejčastěji využívá.“ „Fíha!“ vykročila jsem vpřed mezi regály a užívala si obrovitost tohohle místa. Mezi regály po stranách byly žebříky a vysokozdvižné vozíky. Nedalo mi to a jsem hned běžela odhrnout jednu plachtu. Našla jsem kartonovou krabici a v ní... a v ní lahve argentinského vína Valle de Uco. Hned jsem přeběhla k vedlejšímu regálu. Odtáhnout plachtu, otevřít dřevěnou krabici a... tubovité papírové obaly na chipsy Pringles. Paprikové. Tady vedle byly cibulové, kečupové, s příchutí klobásy a tady v sousední krabici byla příchuť mořských řas. Otočila jsem se na velitelku Hara a nechápala. „Co to je?!“ zeptala jsem se. „A teď nemyslím to, že Shaira má ráda chipsy.“ „Jak jsem řekla, protiatomový kryt. Sklad.“ „No dobře. Tak to venku bouchne, přečká se to tady a po válce se jde nahoru. Jak dlouho to může trvat? Tejden?!“ „Sakuro, po jaderné válce bude následovat nukleární zima, během které na planetě zemře skoro všechno, včetně lidí. Popel ve vzduchu a radioaktivita po celé atmosféře. Než nukleární zima přejde a povrch bude obyvatelný tak jako dřív, nepotrvá to týden, ale třeba padesát let.“ „Eh... aha.“ Víc jsem k tomu myslím říct nemohla. Radši jsem si vzala klobásový chipsy a následovala velitelku dál. Zatímco mě Hara vedla na konec chodby, já nahlížela do některých krabic. Tu kaviár, tu jen pytlíky rýže, jinde flašky s bourbonem, tam zase obyčejná balená voda. Všude jen jídlo a pití. Až po notné době jsem si všimla, že každá bedna měla označení. Označení v písmu, které jsem dokázala rozluštit, ale zároveň jsem věděla, že to písmo neznám. Sakura ho nezná. Pak už mě přestalo bavit koukat pod každou plachtu. Vyhlédla jsem si tolik lahůdkových dobrůtek, až už jsem je nedokázala pobrat. Položila jsem je na podlahu, s tím, že cestou zpátky si je vezmu a doběhla Hara. „Co si o tom myslíš?“ zeptala jsem se. „Co si myslím? Shaira očekávala jadernou válku.“ „He, no jo,“ rozhlédla jsem se po obrovském sále. „Taky bych řekla. Ale co dál? Nějaký názor mít musíš, ne? Třeba... proč se bála války, když chtěla vypustit raketu a sundat půlku světa?“ Hara se na moment zastavila a pootočila hlavu do strany, aby jako hovořila víc ke mě. Ostré rysy mé ségry z profilu... I břitva je oproti tomu jak hedvábí. „Sakuro, ty dokážeš
předpokládat, co se stane, když polovina populace zemře?“ „Ty myslíš, že právě to by mohlo rozpoutat válku? Ale ségra říkala, že to přinese mír!“ „Možná mír, možná válku. V každém případě zánik poloviny populace rozpoutá chaos. Chaos je příležitost pro potenciálního vůdce, kterým Shaira chtěla být. Uzurpovat si moc a rychle převzít otěže světa. Ale chaos je také předpokladem pro válku. Pokud by Shaira nedokázala mír zajistit, potom by hrozila válka. A ona by přišla znovu až v jejím závěru.“ Došly jsme na konec chodby. Kryt pochopitelně nekončil. Byla tu křižovatka. Kudy se vydáme?“ nadnesla jsem. „Doprava? Nebo doleva?“ Hara neřekla nic. Vykročila doprava. Ach jo, vážně mě tyhle holky považují za velitelku? Netrvalo dlouho a po pravici se objevily masivní ocelové dveře. Žádná gigantická vrata, ale i tak vypadaly obrovsky. Kliku tvořil ohnutý kus železa. Překvapilo mě, že podstatnou část dveří tvořila záklopka z téhle strany. Hara ji sundala a já mohla nahlédnout do chodby za dveřmi. Chtěla jsem se Kasumi zeptat kam si myslí, že to asi vede, když jsem zaslechla ženský výkřik a tlumenou ránu do něčeho měkkého. Vzápětí další a další. Naštvaný výkřik, tlumená rána, naštvaný výkřik, tlumená rána, naštvaný výkřik a... „Jo!“ ozval se hlasitý křik. „Jsem dobrá!“ Nejdřív jsem věřila tomu, že to je další Kasumi a že už teda jako osídlujeme i tenhle kryt. Pak mě došla divná věc. V životě jsem neslyšela Kasumi říct: ‚Jsem dobrá!‘ Ségra nikdy neříká ‚jsem dobrá‘, ona prostě JE dobrá. A každý kdo to neví, to velice rychle zjistí. Pohlédla jsem velitelce Hara do očí. „Kdo to je?“ zašeptala jsem. Úplně mi zatrnulo. „Tady dole je někdo cizí?“ „Ano,“ odvětila Hara. „Ještě o nás neví. Chtěla jsem, abys byla u toho, až s ní budeme jednat.“ „Já? A co když je nebezpečná?“ „Proto tu jsem s tebou.“ „A-ha.“ „Ty umíš jednat s lidmi lépe než my, Sakuro. Půjdeme?“ Kývla jsem hlavou a radši odložila i ty chipsy. Nebo, nevím, neměla bych si ji nechat? Jako zbraň? Papírová tuba a pálivé brambůrky. Hm, ségra by s tím asi dokázala někoho zabít. Ta by dokázala někoho zabít i bublifukem. Hara sundala záklopku na dveřích a povolila západku. Dveře zaskřípaly, ale nechaly se otevřít. Byla to dlouhá chodba. A po pravici vždy nějaká místnost. Trochu divný uspořádání bytu, ale v bunkrech to asi tak bývá. V první místnosti byla koupelna, hm. Na poličce byl jeden šampon. Vůně oceánu. Nad umyvadlem byla skříňka, jejíž dvířka tvořilo zrcadlo. Hara už chtěla jít dál, ale já musela nahlédnout. Jeden kartáček na zuby, jeden kelímek, jeden sprchový gel, jedna mastička proti vaginální infekci... Taky tu byl nějaký vonný olejíček s obrázkem polonahé snědé kočky. Diosa de acero, stálo na obalu. Diosa de... Diosa... bohyně. Bohyně z... ne, to je špatný překlad. Stojí tam... „Sakuro!“ pobídla mě Hara. „Jo, už jdu.“ Z druhých dveří už se ozývalo to namáhavé vzdechání. Do něčeho tam bušila. Nebo do někoho? Ne, znělo to jako... jako když přijdu za Lucianou do té její sklepní posilovny v momentě, kdy dostane menstruaci. „Jak to provedem?“ zašeptala jsem velitelce. „Co chceš provádět? Prostě vejdeme.“ „Ale, co když nás napadne. To je boxovací pytel, do čeho tam buší!“ Hara prostě otevřela a vpadla dovnitř. Uprostřed ložnice bez oken stála bloďatá kočka a pěstmi tloukla do červeného boxovacího pytle. Tam vzadu pak měla postel a vedle ní šatník.
Hara napochodovala dovnitř a během vteřiny prohlédla celý inventář pokoje. Akční kočka se otáčela kolem pytle a bušila do něj. Až pak, když byla čelem k nám, pozvedla hlavu a zarazila se. „Kdo vás sem pustil?!“ začala žvanit v jazyku, který... jo, znala jsem ho. Tohle byla španělština. „Asie je hned vedle!“ ukázala směrem, kterým byla chodba s pěticí ocelových vrat. Hara na mě vrhla klidný pohled, kterým mi asi chtěla naznačit, že slovo mám já. To byla hodná. Fakt, moc... Prohlížela jsem si upocenou kočku. Světlá pleť, modré oči, blond vlasy... Hm, vlasy měla po stranách přes uši, vzadu trošku delší, ale volné a vpředu rovně zastřiženou ofinu. Hezké plné rty, taky nosánek, který byl až podezřele dobře tvarovaný. Široká ramena, svalnaté odhalené paže, na té levé tetování – nějaký nápis. Vím jaký nápis, jistě – Diosa de acero. Bílý upocený nátělník, který jí sahal zhruba po polovinu hrudní výbavy, která měla potenciál konkurovat těm největším sexbombám. Vypadala trochu jako panenka Barbie na steroidech. Těžko říct, co by na to řekl Ken. Asi nic moc. Odhalené břicho bylo pokryté hnusnými vystouplými žilami, které vedly přes břišní svalstvo. Ještě níž měla kraťoučké zelené šortky a pak už nic. Jo, ještě na levačce měla zelené potítko. Normálně se mi nestává, že bych ztratila řeč, ale taky jsem ještě nikdy nepotkala v protiatomovém krytu kočku jak z reklamy na fitness nářadíčko. A že už jsem těch namakaných holek potkala v životě hodně. Nejčastěji je potkávám ráno, to když se Parvi vyvalí z ložnice a jde si do koupelny umýt obličej. Vypadá jako mrtvola, dokud si neopláchne tváře a nedá si sprchu. Pak jde dělat dětem a mě snídani. Mezitím já probudím Sama, on se vypraví do školy a jde se dolů najíst. Parvati mu zkontroluje úkoly, dají si pusu, zamávají si a já ho odvezu do Llanelli, abych obratem mohla nastoupit na denní štaci v Démonovi. Jo, to byly časy. Kéž by nikdy neskončily. Kočka konečně obešla boxovací pytel a přišla blíž ke mně. Hara měla všechno pod kontrolou. Teda, doufala jsem, že když si položila ruku na rukojeť meče u pasu, tak to má pod kontrolou. Španělská Barbie si nás obě dobře prohlédla. Taky na nás čučela jako na zjevení. Možná hledala pět rozdílů. Pak ukázala prstem na Hara a následně na mě. „Kdo vy ksakru jste? Tady nemáte co dělat! Tole je Americká zóna.“ „Americká zóna?!“ vydechla jsem v úžasu. „Víš o tom, že jsme v Tibetu?“ „Jsem americká alfa samice, to je snad jasné.“ Vrhla jsem pohled na Haru. Nic. Ani nehnula brvou. Teda ta musí mít nervy z oceli. Já byla jen kousíček od záchvatu smíchu. Hara si toho všimla a raději si vzala slovo. „Ty jsi držena tady dole jako samice?“ zeptala se zcela vážně, zatímco mě už cukaly koutky. „Jistě!“ odvětila a já si musela zacpat pusu dlaní. „A vy jste kdo? Proč vás sem mniši pustili?“ „Tam nahoře už nejsou mniši. Já a moje armáda jsme převzaly kontrolu nad Shambalou.“ „PřevzaIy?!“ vydechla v úžasu. „Tím chceš říct, že Shifra je po smrti?!“ „Shifra? Tebe zajímá Shifra?“ „No jistě. Až přijde válka, bude to Shifra a její klony, kdo budou plodit děti. My zajistíme větší variabilitu, pestrost, jedinečnost a to nejen tím, že budeme rodit, ale už jen tím, kým jsme. Staneme se vůdkyněmi národů. Lidstvo se sloučí, dle podoby kontinentů a skrze naše ústa bude Shaira promlouvat k lidem. Ale pokud jsou Shaira i Shifra mrtvé... To poté znamená...“ zamyslela se paní alfa samice. „...že už nejsem budoucností nového světa!“ Vyprskla jsem smíchy! Musela jsem, to nešlo udržet! „Čemu se směješ?!“ osočila mě vztekle. „Nebýt toho vašeho zásahu, děkovala bys mě za uchování a vedení lidské populace na této planetě! Mě! „Vážně?“ chechtala jsem se. „Tím chceš jako říct, co? Shaira bude sedět na trůnu a vy, krávy, jí budete posluhovat?! To je tvůj úděl?“
„Ty blázne!“ osočila mě a vykročila blíž. Hara opsala katanou oblouk a zarazila meč těsně pod bradou ženy. „Nedotýkej se jí,“ procedila Kasumi zostra a pokračovala: „Mám to chápat tak, že Shaira počítala s možností kompletního vyhlazení lidstva? Chtěla, aby svět tvořily klony Shifry? Ona totiž neměla ráda cizí ženy. Ale její ambice vždycky byly výš než její pocity. Takže sem přivedla skupiny zdravých, silných a hlavně velice poslušných žen, aby mohly být později vypuštěny do světa, aby díky armádě Shifer převzaly otěže světa a aby plnily rozkazy Shairy? Vy jste budoucí elita? Prsaté, svalnaté, hloupé, nečestné a ambiciózní? To je ono? Dobrý plán. Někdo tak ubohý a bez svědomí by se těžko mohl Shaiře vzepřít. Odměňovala by vás větší moci, majetkem, kouzly a také zbylými muži? Tohle je struktura Shaiřina světa budoucnosti? Jak by takový svět vypadal? Armáda Shifer dohlížející na poslušnost obyvatel a plastickými operacemi vylepšené tváře jednotlivých států, jež by vedly lidstvo k poslušnosti. Make up a silikony říkající – jsem krásnější než vy. Svaly říkající – jsem silnější než vy. Vysoký post říkající – jsem důležitější než vy. A samozřejmě, ženské pohlaví říkající – jsem jedna z vás, ta nejlepší z vás. Snažte se a pracujte, možná budete jednou na mém místě.“ Teda Hara to rozjela parádně. To byl tak perfektní úder na hlavičku, že alfa samice jen rudla. Měla zaťaté pěstičky, obličejové svaly se jí chvěly zlostí a bylo jen otázkou, kdy to bouchne. Kasumi taky měla vizi nového světa. O dost lepší vizi. Teda nechtěla bych dřít pro krávu, která má IQ tykve, ale kozy jako vozy. Nevím, jestli si toho Hara všímala, ale zdálo se, že se alfa samice chystá jednat. Když vás prohlásí za budoucnost lidstva, matku národů a vůdkyni jednoho kontinentu, sebevědomíčko asi dost stoupne. Teď bylo všechno v háji a nastupovala zlost. „Jen klídek,“ snažila jsem se jí uklidnit. V jejím vlastním zájmu. Fyzická dokonalost Amerického kontinentu rozhodně nebylo to, na co bych v boji s Kasumi vsadila. „Podívej,“ pokračovala jsem v uklidňování. „Shaira je sice vyřízená a my tě svým způsobem nepotřebujeme, ale to neznamená, že válka nemůže být a znáš to – alfa samice jsou dneska potřeba. Mohla bys tu nějakou dobu zůstat a až nám trochu odpadnou starosti, máme toho teď až nad hlavu, se pro tebe stavíme a rozhodneme, co dál. Určitě jsi žila svůj život, ne? Kým jsi byla než tě Shaira našla?“ „Co ti je po tom?!“ vyštěkla tam neopatrně, až se řízla o čepel katany. Lehounce si nařízla kůži na krku. „Jsem hlavní tváří společnosti Brazilian Gym.“ „No vidíš, to je super kariéra! Já sice nejsem zrovna příznivkyně posiloven, ale kdybys byla tváří řetězce zmrzlinářství, určitě bych byla tvou zákaznicí. To znamená, že tvá práce ti jde dobře a byla by škoda se jí zřeknout.“ „To si děláš srandu?!“ vyštěkla tak neopatrně až se zase řízla. „Ty mrcho!“ ucukla stranou, když jí rána zabolela. Hara neváhala a namířila jí špici meče na hruď. „Já měla být královna!“ zařvala. Čepel meče ale mluvila jasně a i do jejího slepičího mozečku se dostal respekt. „Takže...“ povolila pěsti,“ mě tu necháte? A komu mám teď vládnout? A s kým mám asi tak plodit děti, když jsou mniši mrtví?“ „No... dobrá otázka.“ Nějak jsem si neuměla představit, že by se plození zhostil Edward. To Valdemar jistě ano, ale jednak nevím, jestli je pupkatý Nor ten pravý alfa samec a hlavně, co by na to řekla Luciana. A tím naše mužská delegace končila. „Aby bylo jasno,“ pronesla a dala si ruce v bok. „Mě je úplně jedno, co se nahoře děje. Každý má svůj úděl a Shaira mě vybrala pro spásu lidstva. Prošla jsem stovkami testů, zkoušek a pokusů. Ne tady, ale v Americe. V žádném případě se svého údělu nevzdám, je to dostatečně jasné?!“ Pohlédla jsem na Kasumi, ať taky něco řekne. Hledala jsem pro tu psychopatku nějaký účel, něco, v čem by mi pomohla. Nenašla jsem. Je to cvok, magor, který se už těší na to, až svět
nahoře padne do tý... nukleární zimy a ona bude prohlášena tváří kusu světa. Je jí jedno, jestli se bude lísat k Shaiře nebo komukoli jinému. Chce jen být s tím, kdo jí předá moc a komu bude sloužit. Tahle děvka by na tuty zradila i vlastní matku. Ano, prošla stovkami testů… které ukázaly, že je to prodejná kurva. Ta by svoji chlebodárkyni nikdy nezradila, pokud by někdo nenabídl vyšší cenu. A to by se těžko někomu povedlo. Byla by schopná tu válku rozpoutat, jen aby se z ní stala tvář národa. Bylo mi jasný, že ty další alfa samice nebudou jiný. Prý životní úděl, poslání, pche! Jen ksicht a tělo. Výstavní kousek, tvář světadílu. „Radši půjdem,“ vycouvala jsem ze dveří, následována Kasumi. Ta žena vyšla na chodbu taky a zdálky na nás volala. „Nezapomeňte mi sem nosit zásoby! Jednou týdně, jasné? Už mi docházejí!“ Kasumi zamknula dveře a já se opřela zády o stěnu vedle. Nevím, ale nějak mě to vzalo. Ne, aby se snažila válce předejít, nebo aby doufala, že nenastane. Ona si jí přeje! Přeje si ji, protože válka z ní udělá paní výjimečnou. Zatím je to jen trapná naposilovaná kundička s umělou tvářičkou a značkovým oblečením. Ale po válce... Co bude s námi? Kasumi šla dolů, aby ochránila nás všechny před Peklem a životem po životě. Taky aby přivedla zpět Samuela jako svoji kopii, to se ví. Jsme jen vojáci, ale čím budeme, když vyhrajeme? Co se z nás stane, když porazíme Peklo a Stvořitele? Ale ne, ne bojím se zbytečně, vždyť tady mluvím o sestřičce a ta nikdy nechtěla slávu a uznání. Ona nechtěla válku kvůli sobě, kvůli tomu, čím by se pro druhé stala. A přesto je uznávaná zástupy jejích klonů. První Kasumi, to zní skoro jako ta alfa samice. Uznání ale nepramení z toho kým je, ale z toho, co dokázala. Dokázala porazit své nepřátelé, dokázala rozpoutat válku v Pekle a přála si vypustit raketu, která z nějakého důvodu selhala. I když dokážeme vyhrát, i když budu schopná něco vymyslet, jakože plán už se mi rodí v hlavě, potom to tímhle neskončí. Stále větší a větší ambice. Ta kočka si v dětství přála být krásná, pak se krásnou stala po plastikách. Vyhlédla si ji Shaira a ona chtěla uspět ve všech těch testech. Něco ovlivnit nemohla, ale něco ano a uspěla. Každý krok znamenal překonat stále větší a větší procento potenciální konkurence. Jsem krásnější než tyhle, jsem vyvinutější než tyhle, jsem plodnější než tyhle... Teď si přeje válku a až ta přijde, bude chtít mít větší moc než ostatní. Větší vilu, větší bazén, větší auto, větší kozy… Stále výš a výš... stejně jako Kasumi. Jediný rozdíl je v tom, že alfa samice je pyšná nána, kdežto sestřičku ženou ideály. Až dobudeme Peklo, pořád budeme moci bojovat. Život je boj, Luciana to tak říká. Ale co z toho boje máme? Až další raketou sežehneme půlku světa, až porazíme ty, kterým se ženský svět nebude líbit, až se z Kasumi stane vládkyně planety, až uzdravíme nemocnou Zemi, až vyletíme do vesmíru osídlovat jiné světy, až tohle, až támhleto, až... Nemá to konce. Ta kozatá nána i moje sestřička chtějí se svými ambicemi tvořit budoucnost. Já chci jít se svojí rodinou domů a žít hezký klidný život. Místo toho se i já musím stát někým výjimečným. Musím se stát alfa samicí, musím se stát První Kasumi, musím se prostě stát někým, kdo ten bordel zvládne vyřešit. „Je ti dobře?“ probrala mě Hara. „Opíráš se u tu stěnu už deset minut. Jsi v pořádku?“ „Eh, jo, jasně, že jsem. Jen jsem přemýšlela.“ „O válce?“ „Ne. O výjimečných lidech s ambicemi. Když vyhrajeme, půjdu domů. Budu jíst zmrzlinu s buřty, budu hrát počítačové hry, budu se válet v posteli, budu po večerech chlastat... Chci zůstat Sakurou, obyčejnou Sakurou. Já nemám žádné ambice. Tam kdysi v Africe jsem chtěla být drsná a uznávaná. Taky bohatá, to se ví. Ale k čemu je to všechno dobrý? Život je prostě boj, ale když máš co chceš, proč dál bojovat? Bojování je únavné, nebezpečné, náročné a hlavně – když o něco bojuješ, dáváš tím i sama sobě najevo, že nejsi spokojená,
že máš málo, že trpíš a chceš víc. A tak celý život jen bojuješ a bojuješ a co z toho máš? Jasně, vždycky se můžeš mít líp, ale dokud si budeš tohle říkat, nikdy se nebudeš mít dobře.“
Vyjely jsme nahoru, když jsem viděla jak skupinka Kasumi vede k celám dědu Wanga. Nablízku byl i Valdemar a dokonce Armando. „Á, Sakuro!“ zvolal nadšeně Valda. Poznal mě hned! Asi to bylo těmi chipsy v ruce. „Jsem strašně rád, že jsi zpátky,“ objal mě. „Bál jsem se o tebe.“ „Jo... dostala jsem druhou šanci. Ale už to nejsem jenom já. Ve mě je teď duše Kasumi a... někdy mám pocit, jakobych se o tělo dělila se třemi lidmi. Ale dost plků. Povedlo se to? Vyslali jste zprávu?“ „Jistě, slečno,“ prohlásil Wang. „Ministr obrany Ruské federace je zvědavý na nečekanou hrozbu, kterou představují biologické zbraně, jež se nám podařilo odhalit na místě úkrytu Shairy. A tak Čínská tajná služba posílá do Kremlu našeho člověka, aby dojednal vaši schůzku. Počítám však, slečno, Sakuro, že naše zájmy hájit nehodláte.“ „Tos uhádl, dědku!“ šklebila jsem se mu do ksichtu. „Hoďte tu svini do cely.“
Zatímco jedna Kasumi odváděla překvapeného Wanga, já konečně zaměřila zrak na Armanda. Blb v bílém plášti zacákaným krví vypadal zmateně. „Co tu děláš?!“ vyštěkla jsem na něj. „Já...“ „To nic,“ vysvětloval za něj Valda. „Pomohl nám prohlédnout komunikační zařízení.“ „Proč on?!“ „Odpusť, Sakuro, ale Kasumi elektronice ani radiovým vlnám nerozumí ani zpoloviny tak jako Armando. Potřeboval jsem jeho pomoc, abychom to stihli včas. Teď už víme, že nás nikdo nemohl odhalit. Nikdo neví, odkud jsme vysílali.“ „Fajn...“ otočila jsem se a rovnou kráčela nahoru do haly a dále do instruktážní místnosti. Velitelka Hara šla za mnou. Na stole tu už leželo spoustu spisů, které zásobovatelky nalezly v chrámu. Desítky desek a dokumentů s důležitými údaji, kterým jsem sotva rozuměla. Nějaké výpočty, lékařské zprávy... tady dokonce kopie výsledků testů projektu Andrasta. K čertu, hned se mi vybavila Nataša. Hara obešla stůl a postavila se před promítací plátno. „Jak vidíš, Kasumi pracují rychle.“ „Jo...“ nevím, jestli čekala slova díků, ale... ne, nečekala. Na to znám sestřičku moc dobře. „Takže... projdete ty zápisy a zhruba třetinu důležitých věcí o Scionu a o raketě vezmeš do Kremlu. Pokud jsou tady nějaké popisy výroby viru nebo prostě informace o něm, nech to radši být. Nebudeme riskovat, že se o totéž pokusí Rusko. Vezmeš ty věci na schůzku s ministrem Ivanovem a bude-li to jen trochu možné, budeš chtít jednat přímo s Putinem. Nejsem zvědavá na ministra obrany! Tohle se týká celého světa nejen Ruska! Tohle má řešit Vláďa. Nabídneš tyhle a další materiály výměnou za ochranu před Scionem. Pro mě a moji rodinu, tedy včetně rodiny Parvati a Luciany. Budeš požadovat novou identitu, ruské státní občanství a hodně velký domeček na venkově někde východně od Uralu, klidně až na Sibiři. Chci aby tam byla elektřina, voda, teplo a aby to do nejbližšího města netrvalo týden cesty.“ „Ty se chceš stěhovat z vily?“ divila se Hara. „Do Ruska?“ „Nechci, ale musím. Právě teď jsme nepřítelem všech, celého světa! Každý chce Peklo, chce jeho moc a jeho artefakty. Wang to jen řekl jako první. Každá světová vláda, která za něco
stojí, bude chtít kontrolu nad Peklem. Bude je zajímat, kde jsou do něj vstupy. Až to zjistí, obsadí Shambalu a Black Mirror. Scion bude chtít Peklo také a víc než kdokoli jiný, obzvláště až zjistí, co jim Shaira hodlala udělat. Za jiných okolností by nám Scion i poděkoval, ale ne když zjistí, o co tu bojujeme a už vůbec ne až se někdo z nich dozví, že raketa nebyla jen plánem Shairy. Nemůžeme se ale snažit o kompromis, protože ten vir oni budou chtít! Je to dokonalá zbraň. Proto ty spisy o viru spal. Všechno to zničte ať už nikdo nikdy nevyrobí podobnou hrůzu.“ „Co když Rusko na dohodu nepřistoupí? Máš náhradní plán?“ „Řekni, že raketu vypálila Shaira, my ji zabili a snažili se to zastavit. Věci mluví jasně – raketa byla vyrobena tady, to svinstvo bylo vyrobeno tady a tady to všechno patřilo Shaiře. Nás podezírat nebudou. A kdyby se i tak Vláďa cukal, připomeň mu, že tuhle nabídku jsme připravení nabídnout komukoli dalšímu. A ještě něco – Peklo není jeho starost. Informace o Peklu nepodáváme, my zajistíme to, aby Peklo nepadlo do rukou komukoli dalšímu. Klidně se zmiň o Wangovi.“ „Sakuro?“ optala se mě Kasumi mnohem vážněji. „Jak do toho plánu spadáme my? Šly jsme bojovat za dobrou smrt tam dolů. Aby nikdo z nás po smrti neskončil jako něčí otrok, z kterého čas vysaje to, kým kdysi byl. Vy dostanete novou identitu a domov a co my? Nemůžeme přijít do světa jaký je tam venku. Žádný nový svět nás nečeká.“ „Je brzo tohle řešit.“ „Ne, není brzo!“ zvýšila Hara hlas. „Ty také řešíš budoucnost, také řešíš věci, které přijdou po válce, kterou zatím těžce prohráváme. Tak mi řekni, za jakou budoucnost mé ženy teď bojují?“ „Za Peklo přece,“ odvětila jsem. „Za místo, kde se nikdo nebude pozastavovat nad tím, že jste jedna jako druhá. Za místo, které si sami můžete vybudovat tak, jak uznáte za vhodné. Já po Peklu netoužím a ani po Shambale ne. To všechno bude po válce vaše. Pokud zvítězíme... A teď pošli své lidi, ať mi přichystají trhaviny, ten vir a Curu. Je čas dělat politiku.“
XI - Casus Belli Zahodila jsi vlastní původ i vlastní tvář a utekla žít daleko od své říše. A přesto jsi pro ni vykonala víc, než kdokoli jiný. Díky tobě holčička s dráčkem na zádech přišla sem za mnou. Pomohla jsi jí. A pomohla jsi tomuto světu. Oni to nechápou, nerozumí. Ale ty skutečně zachraňuješ svět, Shairo. Připravuješ ho však ne pro sebe, ale pro ni. Byl jedenáctý den... když Stvořitel porodil svoji dceru Lilith, královnu duší. Ozvěny Stvořitelovy
Shaira Šupinatá bestie mne donesla k jeskyním mé matky. Skalní masiv provrtán nekonečnými chodbami. Snad jenom Lilith ví, co všechno se tady v hlubinách ukrývá. Drak zamával křídly a ve spěchu se vznesl, to aby se mohl co nejrychleji zapojit do bitvy. Když jsem prolétala nad bojištěm, nezdálo se, že Kasumi vítězí, ale nevedly si zle. Galak padl! Nevím, jak je to možné, ale symbol Azazelovy říše se roztékal, zatímco Bílá sopka bublala. Pár vteřin poté explodovala a okolí začala zalévat bílá láva. Zůstat v kaldeře sopky ještě teď, zemřela bych takovou rychlostí, že bych ani nevěděla, jak se to stalo. Unikla jsem smrti o pouhých pár hodin. Teď jsem stála u vstupu do jeskyně a přemýšlela. Nebojím se Stínů. Pochybuji, že tu Lilith bude mít nějaké volné, které by mne snad mohly ohrozit. Cesta k zrcadlu se zdála být klidná. Ale co poté? Co se asi tak odehrává před zrcadlem?! Kasumi není hloupá. Teď když vědí, že nejsem v sopce, musí jim dojít, co se může stát. Pomalým krokem jsem vyrazila vpřed. Jeskyně Stínů... tak tahle se ta hrůza z kamene nazývá. Procházela jsem širokou chodbou, v níž nebylo nic. Nic! Kde je výzdoba, kde koberce, kde sochy, obrazy, závěsy... Peklo je tak odporně chudé místo. Když jsem přišla na svět na povrchu a uviděla tu pestrost a bohatství, věděla jsem, že teprve teď začínám žít. Nebýt války, nikdy bych se dolů nevrátila. Peklo si zaslouží jiné vedení, někoho moderního s rozhledem a schopností spravovat a vést. Vkročila jsem do jeskyní a ucítila pach, který sem nepatřil. Čerstvá moč. Zvířecí. To mě přinutilo zpozornět. Něco se děje. Nejsem tu sama. Zlehka jsem našlapovala a procházela stále se rozšiřující chodbou, která ústila do gigantického sálu. Velkolepost mě však nemohla uchlácholit falešným pocitem bezpečí. A ani vidina zrcadla, pár set metrů ode mne mě nemohla upokojit. Když jsem se podívala vzhůru, viděla jsem tisíce podlaží po obvodu jeskyně, která snad neměla konce. Pach byl silný. Cítila jsem ho v jednom z rohů sálu. Byla tu louže čerstvé moči. A v protějším rohu další. Moje matka ještě není tak tupá, aby močila, kam jí napadne. Tohle navíc mělo systém. Někdo si to místo značkoval. Koho tu matka má? Zrcadlo bylo tak blízko. Mohla bych zkusit proběhnout přes sál, ale... Nemohla jsem se zbavit dojmu, že to je přesně to, na co ten neznámý čeká. Zamyslela jsem se nad tím, kdo mi tu asi tak dělá společnost. Vylučovací metoda byla překvapivě drsná. Nemůže to patřit Lilith a nemůže to patřit Samaelovi. Jakýkoli Azazelův řadový netvor je proti mně bezmocný. Agrona
si nic značkovat nepotřebuje. Mamon zemřel, když ho Azazel stáhnul ze Sakury. Belzebub zemřel rukou Parvati. Asmodeus byl zničen prací Sakury. Leviatan zahynul na Pulau Ular. Belfegor zabila Luciana. Luciferova pýcha shořela v ohni draka. Zbývá jen jeden z korunních princů Pekla. Zbývá šelma! Tak dobrá... tady jsem na území mé matky. Mým kouzlům nikdo bránit nebude. Semkla jsem obě ruce v pěstí, zavřela oči a nechala působit magii. Paže se obalily ledovým chladem a začaly mi mrznout. Prsty tuhly, ale mráz vyzařující z dlaní stále sílil. „Tak dobrá, Satane!“ zvolala jsem a nad sebou hledala šelmu. Satan je princem hněvu, agrese. To znamenalo jediné – Azazel mne chce zabít. Poslal sem svého psa, aby na mne počkal, kdybych se objevila a zabil mne. Azazel si věří. Myslí, že nad Kasumi zvítězí snadno a bude mít dost sil porazit oslabenou Lilith. Takové vítězství by bylo grandiózní i pro mne! Místo tří démonů tu zbude jeden. I když Azazel dobude zdejší jeskyně, hromady Stínů mu budou k ničemu. Samael o své duše přišel. A navíc, Azazel nemá prakticky nikoho, kdo by mu doručil nové duše z povrchu. Vláda démonů je u konce tak či tak. Stále jsem hledala to zvíře, ale nikde nebylo. Kdyby tolik nepáchla ta moč, snad bych ho dokázala vycítit, ale teď... zvířecí močí to tu páchlo celé! To je odvaha, označkovat Lilithiny jeskyně. To je pýcha! Ne, pýcha ne. Démon hněvu neví, co je to pýcha. Ví, co je to nenávist. To ta ho vedla, když značkoval jeskyni. A ta ho povede, až se mne pokusí zabít. Možná tu opravdu nikde není. Nevěřím, že by se tak dlouho držel na uzdě a vyčkával, než po mě skočí. Opatrně jsem se blížila k zrcadlu. Míjela jsem průchody do dalších sálů a také rovnou čistou chodbu k Místu moci. Zrcadlo už bylo na dosah ruky. Byla jsem dostatečně blízko, když mi došlo očividné – není vidět přes zrcadlo! V zrcadle se odráží má tvář, ale nevidím za něj! Když jsem se zrcadla dotkla, ucítila jsem pevnou překážku nikoli jemnou hmotu, kterou lze projít tak snadno jako hustou mlhou. Mé zjištění mne ale ve skutečnosti potěšilo. Znamená to, že Satan opustil Peklo. Jako Princ Pekla to mohl udělat kdykoli a kdekoli. On však prošel zrcadlem. Byl to úskok. Teď na něj Lilith nemůže ani když se vrátí a on stále může čekat na mne, aby mne zabil. Ale jistě není sám, kdo na mne čeká. Musím teď využít příležitosti. Za pár hodin bude zrcadlo opět průchozí a na opačné straně naleznu výsledek boje Satana s Kasumi. Ať už přežil kdokoli, bude oslabený. Nebude to bezpečné, ale bezpečnější už to nebude. Musím odejít, jakmile to půjde.
Sakura Shaiřina zbrojnice neměla chybu. Kasumi skutečně kývly na mé návrhy a zatímco se jaly hledat v útrobách Shambaly další vzorky viru, já popadla nabušenej samopal a vydala se v doprovodu čtyřech Kasumi k zrcadlu. Laserový zaměřovač, ergonomická rukojeť, tvarovaná pažba, kvalitní nastavitelná mířidla… byl to super kousek Ruské výroby. Měla bych si na Rusko pomalu zvykat. Brzy mu budu říkat: 'domove líbezný.' A taky: 'studený jak psí čumák.' V Anglii i v zimě pořád jen prší, ale skoro nemrzne. To Ruská zima bude jiná. Zatraceně tuhá. Parvi se zblázní až to zjistí, Luciana se nafoukne, Nataška bude nadšená a sestřička... té to bude jedno. Kéž by nebylo.
Už když jsem procházela Rituální komnatou, musela jsem si zavzpomínat na Natašu. Nikdo neví, jak to s ní vypadá. Snad stále žije a snad se jí podaří tu démonskou kurvu zmasakrovat. Nevím, co přesně má sestra plánovala, v paměti to opravdu nemám, ale vím, že cílem je Samaela zničit, to dá přece rozum, ne? Uf… stojíme teď na té nejužší hraně všech hran. Je to pěkně na hovno, když na druhé straně je Azazel a Lilith a nemůžete vědět, co se jim honí hlavou a čím nás překvapí? Můžu vůbec já vyjebat s démony? Mno… vyjebat se dá přece s každým.
Trvalo jen pár hodin, než jsme se přes Black Mirror dopídily k šachtě vedoucí k zrcadlu. Tohle zasraný panství definitivně chcíplo už před pár lety. Vesnice duchů, jedna zbytečná farnost se zbytečným farářem a spousta zřícenin. Jeden by řekl, že přece není možný zabít panství. Panství přece není živý, je to jen území a území nejde zabít. Black Mirror ale zabít šlo. Ani nevím jak, vím jen, že zničením zámku to tady prostě umřelo. Ve vyklizené laboratoři před zrcadlem tábořila skupina Kasumi. Čtyři spaly, další čtyři hlídkovaly. Před pár hodinami je sem poslala Hara, přesně jak jsem jí to nařídila. Dobře, moc dobře, že mě poslouchají. To sestřička mě neposlouchala nikdy. Já a moje tři kumpánky jsme stály nad schodištěm nahoru k zrcadlu a zíraly jsme na ten gigantickej portál do Pekla. Černá tetelivá hmota, skrze kterou lze projít jen jednou za nějakých osm hodin. Prostředek proti invazi, prý. Jedna z Kasumi, které tu hlídkovaly, přišla nahoru ke mě. „Dopustily jsme se chyby,“ pronesla skoro až omluvně. Takový tón u sestřičky skoro neznám. „Někdo prošel nahoru. To zrcadlo je teď neprůchozí. Je tmavší a hmota se nehýbe, vidíš?“ Zkřivila jsem ústa s vidinou nejhoršího možného scénáře. Mezitím Kasumi mluvila dál. „Nikdo nám neřekl, že se Shaira může vrátit. Členky Hara v Shambale o tom nedostaly žádnou zprávu. Ta poslední zněla, že Samael Shairu vzal na hrad a že máme poskytnout spoustu materiálu na případné obléhání Arény. Ty jsi byla první, koho napadlo, že se všichni démoni spojí proti nám a že Shaira může utéct. A teď někdo utekl. Nevíme jak dlouho. Bylo nás tu dvacet. Většina teď pročesává panství.“ Smiřovala jsem se s nečekaným... no, vlastně očekávaným průserem. Ale nemohla jsem se na Kasumi zlobit. „Musíte ji najít! Bude chtít zmizet z panství anebo...“ „Cesty hlídáme. Hlídáme i vesnici, kdyby se chtěla spojit s někým přes telefon. Jiné možnosti nejsou. Do Shambaly samotná nepůjde. „Jo...“ vzdechla jsem si, ač mi bylo stejně jako jim jasné, že je to v prdeli. Může to vzít lesem, může se někam zašít a počkat... může udělat cokoli a nikdy ji nechytíme. „Tak...“ pronesla jsem významně a cítila, jak mi zaslzely oči. Ztěžka jsem polkla, zatímco mi hlavou problesklo jediné – ‚vezmi rodinu a zdrhej. Shambala je ztracená.‘ Nahlas jsem však neřekla nic a navíc jsem tenhle pitomý nápad okamžitě zavrhla. Utíkala jsem polovinu života. Mám vzít Naomi a zdrhnout zase do zemí třetího světa? Shaira udělá všechno, aby se mi pomstila. Tak... ať to udělá. Ať si pro mě přijde do míst, která jsem ji vyrvala z rukou. „Můžeme?“ obrátila jsem se na Kasumi a prakticky vytěsnila z mysli, co nás čeká a nemine. Ty ženy složily své batohy a já z nich vytáhla deset balíčků trhaviny C4. Plastová krabička s časovačem a lepícím podkladem. Vypadalo to jako dětská hračka. Až na to, že s tímhle by si děti hrát neměly. I když, muslimským dětičkám, které vídám čím dál častěji v Londýně, bych to asi dala na hraní. Hele, kluci, mám tu jednu kouzelnou krabičku. Vidíte tady ten časovač, tak ho pozorně sledujte a až spadne na nulu, uvidíte překvápko. Dvanáct let žiju v Británii a přijde mi, že se Británie rok co rok stěhuje na střední východ. Nebo že by se
střední východ stěhoval do Británie? Nakonec to Rusko nebude zase tak zlé, pokud se ho tedy dožiju. Radši kožich než burku. Postupně jsme všech deset balíčků trhaviny přilepily na okraj, vlastně na rám zrcadla. Chtěla jsem jich pár přilepit i na tu hmotu, tvořící zrcadlo samotné, jenže se z ničeho nic začala zase pohybovat. Opět zrcadlo připomínalo hustou mlhu nebo spíše hladinu jemně se čeřící vody. Takže ta mrcha je pryč už osm hodin. To už je dávno za kopečkama. Teď to vypadalo, že bych nálože skrze zrcadlo prohodila, jenže je to bomba a to mi u Stvořitele, velkého to ochránce Pekla, asi neprojde. Bezpečnostní opatření, hm. Tak jo, vy Pekelný svině. Uvidíme kdo z koho. Na náložích byl časovač, a protože byly navzájem propojené radiovým signálem, stačilo nastavit na jednom cíferníku potřebnou dobu a bylo to. Pět minut by mělo bohatě stačit. Už už jsem se chystala zahájit odpočítávání, když se hmota zrcadla rozvlnila a ven vyšla černá démonka s chlupatýma nohama, kopýtkama, ocasem a dvěma malými rohy. Kasumi v mžiku vytasily meče, já odjistila samopal a rázem jej namířila na tu pekelnou bestii. Když pochopila, co se kolem děje, rychle couvla a narazila zády na pevnou hmotu zrcadla. Bezpečnostní opatření... Až poté se ta zrůda podívala na mě, já si prohlédla její strnulý ksicht s rudýma mírně zářícíma očima. A pak jsem shlédla níž na její obrovský kozy. Černý kozy. „Mno...“ pronesla jsem. „Dneska máš blbej den, Shairo!“
Ta chlupatá obluda co vypadala, jako něco mezi Azazelem a Lilith, pomalu zvedala ruce nad hlavu, ale furt se snažila procpat zrcadlem zpátky do Pekla. „Nějak to nejde, co?“ ušklíbla jsem. Pak si mě konečně dobře prohlédla a asi jí to trklo... „Samopal? Heh, ty mě nezastřelíš.“ Pocítila šanci, přiskočila ke mě, zatímco já střelila dávku kulek pod nohy. Polekaně uskočila a strnula. „Ty přece...“ nechápala. „Copak, Shairo? Máš pocit, že tě touhle hračkou nemůžu oddělat? Že ti nemůžu zajistit další requiem?“ Najednou jí začala blednout jinak skoro černá tvář. Ne, ne blednout, spíš zelenat. Hrála všema barvama, jako kdyby se jí nadvakrát obrátil kufr. „Copak? Máš ze svého návratu do Pekla strach?“ „To... to nedělej, Kasumi.“ Klepala se jako sulc. „Já chci... chci mluvit s První.“ „To půjde těžko. Musíš si vystačit se mnou. Mimochodem, víš, že když zkřížíš sestry Sato, dopadne to líp, než když zkřížíš Azazela a Lilith?“ „Sakuro?!“ procedila nevěřícně. „Pročpak nechceš zpátky do Peklíčka?“ „O tom snad nemusíme mluvit...“ řekla, aniž by se přestala chvět. „Ach jo... tse, tse tse... copak ty už neumíš blafovat? S tváří mistrovského hráče pokeru bys mi měla říct ‚tak mě klidně zastřel,‘ to abych si myslela, že když tě fakt zabiju, že ti to jedině prospěje. A teď to vypadá, že jsi pěkně na nervy. Tak tě ještě neznám. Nech mě hádat...“ vzpomínala jsem na paměti Kasumi, která mne zrodila. A vzpomínala jsem si na zajímavé věci, hm. Agrona vyřídila tu hnusnou bílou obludu. „Až zemřeš, vrátíš se tam, kde tě Lilith počala. Ne tam kde tě porodila, ale kde tě počala. Já myslím – je to v těle té bílé kurvy, co se roztekla po celé pláni, že jo?“ „Ne, ale pokud mě tady zabiješ, jsem mrtvá! Galak je mrtvý a bílá sopka je zase plná bílé lávy. Jediné lávy, která ublíží i nám démonům. A právě v ní moje matka souložila s Azazelem!“ „Ahá...“ kývla jsem hlavou a nahodila úsměv. „Došlo ti, že přetvářkou nic nezískáš, tak hraješ na upřímnost. No jo, no... víš, kdybys byla Kasumi a dodala ‚přísahám, že to tak bylo‘ věřila
bych ti. Ale protože jsi Shaira, myslím... ne jsem si jistá, že si ze mě děláš prdel. Ale víš, mě je to buřt. Právě jsme totiž vyhrály válku! Kasumi?!“ ohlédla jsem se na mé tři pomocnice. „Ty ehh..“ ukázala jsem na tu s červeným šátkem. „Tetsui, že jo. Vezměte tady Shairu ke Studni a dejte mi vědět, kdy se dole v Pekle udělá světlo.“ „Chceš s ní jít dolů?“ otázala se jedna Kasumi. „Právě jdu celému Peklu ukázat, jak se správně vyjebává, přestože nemáš víc, než jednu chlupatou mrchu.“
Zatímco se Kasumi vracely i s naším úlovkem do Shambaly, já měla ještě jednu pochůzku. Nevím, jestli to byl dobrý nápad, ale něco mi říkalo, že je. Když jsem tehdy zastřelila Shairu, dopustila jsem se příšerné věci. Ani já a ani má ségra jsme vůbec nedomyslely důsledky. Měly jsme v hlavě jen Peklo, jenže teď toho mám v hlavě víc. A hlavně – z totálního průseru jsem během pár minut vytěžila klíč k porážce Pekla. To mě tak zvedlo náladu, až jsem vážně začala myslet na budoucnost. Tak jsem se vydala ještě jednou a věřím, že naposledy v životě k zámku Black Mirror. Byl pozdní večer, zatímco v Shambale už pomalu svítalo. Ve svém novém těle jsem nespala ani dvě hodiny, ale spánek mi nechyběl. Cítila jsem se utahaná, unavená, ale přesto plná energie vinou toho, co se dělo kolem mě. Jak dlouho už tohle tělo pořádně nespalo? Kdy naposledy velitelka Bushi spala? Řekla bych, že jsem na nohou tak čtyřicet hodin v kuse. Ne, na spánek holt není čas a pochybuji, že dnes vůbec bude. Dorazila jsem k siluetě zříceniny zámku. Nešlo se ubránit vzpomínkám. Padly na mě, jen co jsem tu trosku zahlédla. Tady na tomto místě, jsem se cítila jako Sakura a nikdo jiný. Ani Kasumi není spojena s tímto místem tolik jako já. Tam dole někde možná bude Stín Desmonda Gordona. Ještě mám šanci vše napravit. Ještě není pozdě. Tohle místo mi dodalo sílu. Procházela jsem kolem staré věže a šlapala po kusech kamenů zarostlých vysokou travou. Sotva jsem se dokázala prodrat dál až k budově stájí. Vkročila jsem dovnitř a raději se ujistila, že strop není na zřícení. Zdálo se, že by moji návštěvu mohl vydržet. Otevřela jsem šuplík pracovního stolu a prohrabala se zrezlým nářadím. Hřebíky, kladivo, pilník, nějaká jednoruční pilka... a pevný železný erb rodu s dvěma dírkami na přibití třeba ke kočáru. Kdysi tu ten kočár stál. Rozpadl se dlouho předtím, než jsem na panství poprvé přišla. Ani nevím, odkud o něm vím. Ale... moje paměť... vybavovala jsem si detaily. Maličké, nepatrné detaily ne z mého, ale z Kasumina života. Věcí, které jí uvízly v paměti. Tohle byla jedna z nich. Hledala tu pitomé špalky na tu naši soutěž, kdo na nich vydrží stát déle a našla tohle. Maličkost, detail, ale ne zbytečnost. Tenhle erb říkal mé dceři, kým doopravdy je. Tenhle erb bude viset nad naším krbem tam v Rusku. Musí. Protože tenhle rod ještě nevyhynul. A je na mě, abych ho dokázala rozšířit. Heh, hloupá značka, kterou jsem svírala v dlani. Ano, tenhle erb říká strašně mnoho o tom, kým jsme. Otočila jsem se připravená odejít, když jsem za sebou spatřila postavu v tmavém plášti s kapucí. „Huh,“ uskočila jsem vylekaně dozadu. „Hledáte něco?“ ptala se mě. Měla ženský smutný hlas. Takový zastřený. Přišla blíž a vzala mi z ruky tu kovovou plaketku erbu. „Neberte si, co vám nepatří.“ „Ta věc je moje. Vraťte mi jí.“ „Nikdy nebude vaše!“ Sundala si kapuci a odhalila mladou pěknou tvář i dlouhé blonďaté vlasy. Moje paměť projížděla každý okamžik života, každou tvář, která mi utkvěla v hlavě, až... uspěla. Viděla jsem jednu fotku. Starou, zežloutlou časem. Viděla jsem ji jako Sakura i
jako Kasumi. Tady, na zámku. Pak ta žena poukázala za sebe a řekla: „Vzala jste mi muže, zavraždila syna, zničila domov a teď kradete poslední vzpomínky na tenhle prokletý rod? Bylo vám to všechno málo?“ Neměla páru, s kým to mluví. Mohla jsem se jí představit jako Sakura, ale k čemu by to bylo? I kdyby uvěřila, tak to s mojí sestrou hodlá hovořit, ne se mnou. A tak jsem se rozhodla zahrát si na Kasumi, nakonec teď když je... nemocná, je na mě se o ní postarat všemi možnými prostředky. Obešla jsem osobu, která před osmi hodinami prošla zrcadlem a vyšla ven před stáje. Začínalo poprchávat. Hluboká noc na místě s hlubokou historií. „Asi bych ti mohla poděkovat, Catherin. Pravděpodobně jsi pozdržela Shairu v Pekle a zachránila nám všem krk. Ale... tobě to asi radost neudělalo, co? Pověz, jaké to bylo vrátit se domů?“ zeptala jsem se jí. „Dvacet let...“ přikročila ke mě a postavila se mi po boku. „Tak dlouho jsem žila dole v Pekle, ale je to už tři desetiletí, co si Peklo přišlo pro mne sem nahoru. Pohled na tu zříceninu ve mě jen vyvolává vzpomínky. To tehdy se začal psát můj příběh. Tu noc, kdy se deštěm promočený Samuel vrátil na zámek a vešel do naší ložnice. V ten moment, kdy jsem mu pohlédla do očí a viděla něco nečistého, tehdy to započalo.“ „Tvůj příběh možná. Můj započal v jedné staré továrně. Betonové nosníky, cihlové stěny a železné konstrukce ukrývaly bolest a utrpení. Myslíš, že to tvůj život je výjimečný? Nejsme zase tak rozdílné, Caherin. Máme mnoho společného. Třicet let pekla, to nás spojuje.“ „Chceš srovnávat zatuchlou továrnu s tímto místem? Jen se rozhlédni!“ otočila se Catherin kolem dokonala s tváři k oblakům. „Tohle místo je jako hrobka! Celé tohle panství je jako hrobka. Hrobka!“ křičela k nebesům. „Hrobka!“ „Ty máš hrobku, já měla mučírnu. Nemysli si, že tohle místo je o tolik horší. Je protkáno smrtí, já vím. Žila jsem tu dost dlouho, abych to poznala. Ta stará rezavá továrna zase byla prosycena pachem potu. Proto jsme každá, jaká jsme. Ty smířená s nejhorším, já zvyklá na to nejhorší. Nevyměnila bys svůj život za můj, kdybys jen tušila, co obnášel. A já bych nevyměnila svůj za tvůj, za ta léta pod bičem démona.“ Catherin se samolibě ušklíbla a obcházela zříceninu zámku. Zastavila se nedaleko studny a pohlédla kamsi vpravo od věže, do prázdného místa. „Vím, co jsi mi provedla, Kasumi,“ pronesla a stále čučela tam nahoru, kde nic nebylo. „Každý tvůj úspěch Samaela jen rozčiloval a já trpěla o to víc. Vzala jsi mi muže. Zabila syna. A vidíš, nesápu se po tobě a nesnažím se tě na místě uškrtit.“ „Ty víš, že by se ti to vymstilo. Nejsi idiot.“ Ohlédla jsem se na ni a měla v úmyslu do ní začít trochu víc šťouchnout. Víc... po mém. „Nejsi idiot, na rozdíl od tvého syna.“ Můj pohled opětovala. Nevím, dívala se mi do očí a vražedný pohled snesla. Asi nebyl tak úplně vražedný. Koneckonců, nejsem čistokrevná sestřička. Ale umím bodat do srdce, he he. „Trpěl... a hodně trpěl. Za jedinou chybu, které se dopustil. Slíbil, že mi neublíží a obratem se mne pokusil uškrtit.“ „Zabila jsi mi syna a přebrala muže? Jak se ti to povedlo? Také násilím?“ „Říká se tomu láska. Něco, co nebudeš znát. Ty jsi totiž Samuela nikdy nemilovala.“ Che, che, už jí tuhly rysy. Slovní bitky v zásadě vyhrávám. A tady mám munice tolik, že bych prohrála snad jen s hluchým. „Co koukáš, je to tak. Zbožňoval tě, víš? Byla jsi pro něj celý život, tak moc tě miloval a tak strašlivě si vyčítal, co provedl. Nebyla to jeho vina. On nechtěl. Ale musel. Dvanáct let se utápěl ve výčitkách. Zabil svoji ženu. Upálil ji, aniž by věděl jak. Tomu věřil. A ty jsi ho v těch myšlenkách nechala po celé ty dlouhé roky. A co víc – když se po pohřbu Williama vrátil sem, na Black Mirror, schovávala jsi se před ním jako krysa.“ „Pleteš se. Já chtěla vyjít ven, chtěla jsem to udělat. Jen co bych ovládla hrůzu z toho, že se
nečekaně vrátil. Ale vbrzku umírali lidé. Ten zahradník... Já nepochybovala o tom, kdo je vinen. Pak chlapec ze vsi, Robert a nakonec nějaký patolog. V tu dobu jsem se mu měla ukázat? Tehdy, když se po nocích měnil ve stvůru?! Tohle mi chceš vyčítat?!“ „Moje ses... totiž, já jsem se rozhodla kvůli němu vrátit do mé rodné země a pobít ty, kteří mi usilovali o život. Kvůli němu jsem riskovala vlastní život! A teď jsem šla tam dolů do Pekla ze stejného důvodu. Nehledě na nebezpečí, nehledě na strach a na bolest. Tomuhle se říká láska, Catherin. Ale o tom ty nemáš ani ponětí. Běž se zase schovat za nějaké dveře. Zatímco já...“ vytrhla jsem ji z ruky erb rodu až jsem ji málem strhla na zem, „zatímco já půjdu zachránit svoji rodinu, protože budoucnost tohohle rodu závisí na mě.“
Do Shambaly jsem se vrátila, když tady už svítalo. Zatímco Kasumi odváděly Shairu do jejího nového vězení, kde bude hlídaná nonstop, já hledala Parvati. V hlavě se mi totiž začal rýsovat další plán a myslím, že lepší než vypustit Stíny do našeho světa. Skládala jsem si vzpomínky obou Kasumi s mými vlastními a vymýšlela ten největší výjeb, jaký Peklo kdy poznalo. Zaklepala jsem na dveře Edwardova pokoje. Doufám, že už je Kasumi stačily odemknout. A skutečně – otevřela Valerie. Pohlédla na mě, já se usmála, ona se zamračila a před nosem mi zabouchla dveře! Kruci, tak to vypadá, že Kasumi by zrovna miss Sympatie u téhle rodinky nevyhrála. Zaklepala jsem znovu. „Val otevři. To jsem já – tetička!“ „Dejte nám už pokoj!“ ozvalo se. „Ale já jsem Sakura, Val! Slyšíš, jsem Sakura! Vážně, přísahám! Čestný skautský!“ „Přísaháš?!“ ozvalo se zase, načež Val vzápětí otevřela dveře. Chvíli na mě divně zírala. Vypadala hrozně strhaně a s flekama na těle. Jako kdyby se jí ve vedru loupala kůže nebo... nebo tak něco. Všimla si mého úsměvu a i ona nahodila úsměv. Nejspíš si všimla, že ten můj úsměv a osobnost Kasumi prostě nejde dohromady, takže můžu být jen... „Teto!“ vyhrkla a vrhla se mi kolem ramen. „Tetičko!“ spustily se jí slzy z očí. Já jí poplácala po zádech. „Promiň, že jsem se nestavila dřív, ale dělám teď do vysoký politiky. Chvilku mě tady vodili za nos, ale teď vedu já je. Je tu Parvati?“ „No... vlastně...“ Koukala jsem jí přes rameno do pokoje. Sam seděl na posteli, u něj klečel Edward. Když mě klučina zahlédnul, vykviknul strachy a rychle se schoval pod deku. „Prosím tě,“ spustila Val a raději zavřela dveře. „Teď tam nechoď. Vytrpěli jsme si toho už dost a bratříček taky. Tvoje sestra...“ „Jen mluv.“ Pobídla jsem ji, ale nechtělo se jí mluvit. „Kasumi ona... ona nás dala věznit. Stáli jsme s rukama za zády celý den v tom vedru. Bylo to... příšerný!“ „Kde je Parvati?“ zeptala jsem se zase. Začínalo mě napadat, kde by mohla být a doufala jsem, že mi Val tuhle domněnku rychle vyvrátí. „Nezůstala tam dole, že ne?!“ „Ne, ale teď k večeru, když nás ty Kasumi propustily... můžeme si chodit kam chceme, jen nesmíme ven z chrámu. Máma se šla podívat na Kasumi.“ „Ne! To ne!“ vykřikla jsem, otočila se na místě a sprintovala za roh a dál po chodbě k pokoji sestřičky. Naštěstí to nebylo daleko. Vpadla jsem dovnitř a viděla Parvati, jak se nad sestrou sklání. V ruce svírala polštář! „Parvati! Polož to!“ otočila se a polekaně polštář upustila na zem. „Eh... já chtěla jen vidět Kasumi. Chtěla jsem jí naklepat polštář a přikrýt ji. Vypadá to s ní špatně, že ano?“ Zavřela jsem za sebou dveře a udělala pár kroků k mé nejlepší kamarádce. Tentokrát jsem neměla sílu se usmívat. „Parvati? Můžeš mi to, cos mi teď pověděla odpřísáhnout?“ „Eh, no jistě. Přísahám. Já.... no, snad si nemyslíš, že bych jí teď chtěla nějak ublížit?!“
„Můžeš to odpřísáhnout před bohem? Přísahej na své děti, dobře?“ „O co ti jde?“ podivovala se. „Odkdy Kasumi potřebují nějakou přísahu před bohem?“ „No tak, Parvi. Poslechni mě.“ „Parvi?!“ podivila se. „Žádná Kasumi mi v životě neřekla Parvi.“ „Já taky nejsem Kasumi. Jsem její sestra.“ Nahodila úplně stejný udivený výraz jako její dcera. Až na to, že se mi nevrhla kolem ramen. Ještě že tak. Půl druhého metráku lásky bych asi nepřežila. „Před pár hodinami mě zrodily,“ vysvětlovala jsem. „To je... ani nevíš, jakou mám radost, Sakuro,“ smála se. Pak v momentě zvážněla „Není to nějaký trik, že ne? Protože Lilith mi předala Slzu krve a tvrdila, že v ní je tvůj Stín. Lhala mi a uvnitř byl Shaiřin člověk. Zabil tu několik žen, Kasumi useknul nohy a Naomi málem zastřelil!“ „Jo...“zapátrala jsem v paměti. Má stvořitelka o tom něco věděla. A teď už i já. „Lilith...“ zopakovala jsem to jméno. „Je to hráčka. Ale to já taky. Už mě ty Pekelný kurvy začínají pěkně srát. Parvi?!“ oslovila jsem moji kámošku. „Nerada bych to zakecala, takže... přísahej mi před bohem a na tvé děti, že to, co jsem tady viděla, nebyl pokus o vraždu. Nenavštívila tě Shifra a neřekla ti, co já vím... že tady Kasumi upálila tvoji babičku?“ „Cože?! Sakuro, přece mi věříš.“ Parvati pohlédla na postel na zbídačenou ségru. „Tvá sestra je moc, moc špatný člověk, Sakuro, a to ti říkám jako tvá kamarádka. Všechny nás zatáhla sem dolů, když sehrála divadlo o útoku toho pejska na Sama. Taky si vynucovala náš slib věrnosti. Věznila nás všechny. Val držela bez vody. Vypustila raketu s tím virem, aby zničila svět! Jen díky bohu k tomu nedošlo a snad už ani nedojde, i když se stále děsím toho, že zapnu rádio a uslyším zprávy z Lhasy tam pod námi, o katastrofě a apokalypse. Tvá sestra je špatný člověk. Je mi líto, že to musím tak říct, ale tady už není místo na omluvy. Ale přesto... když jí tu teď vidím takhle ležet... ty si myslíš, že bych ji mohla zabít? Budu k tobě upřímná Sakuro – strašně ráda bych to udělala, strašně ráda bych ji zabila, ale ne zavraždila. Ne teď. Ne v tomhle stavu. Protože... v tuhle chvíli ona trpí a to je přesně to, co si zaslouží nejvíc. Ne smrt, ta je moc rychlá, moc milosrdná. Zaslouží si trpět.“ Parvati domluvila, já rozrušeně pokývala hlavou a nebyla si jistá, jestli jí mám říct, co mám na jazyku, nebo jí to neříct a nedělat další zle. Hm, naše shledání jsem si představovala jinak. Rozhodně ne tak, že Parvati prohlásí moji sestřičku za totální zrůdu. Těžko se mi s tím vyrovnávalo. Za těch pár dnů se toho stalo až moc. I Parvi vypadala strašně strhaná. Měla sedřenou kůži na rukou, levačku dokonce ovázanou šátkem. Na tváři se jí hojily modřiny a pod okem pomalu splaskávala ošklivá podlitina. Zpocená, rozcuchaná, pomlácená, ale pořád hrdě na nohou. „Podívej, Parvi, já nevím, co se mezi vámi událo... tedy, tedy jo vím to, ale... prostě bych potřebovala slyšet taky její verzi. Slyšet okolnosti, důvody, to co se jí rodí v hlavě, protože ona dokáže obhajovat své činy tak jako nikdo jiný a možná...“ „Ano, to dokáže,“ přerušila mě Parvati. „Dokáže své hrůzné činy obhajovat celé hodiny. Obhájí je před sebou samou a potom to zkouší i před ostatními. Tvá sestra je chytrá, to nikdo nemůže popřít. Bohužel je také neskutečně zkažená a možná ne vlastní vinou, ale to přece nemůže omluvit její jednání. Nemůžeš ignorovat násilníka jen pro to, že nic jiného než násilí nikdy nepoznal.“ „Dost, to stačí! Nechci zacházet dál než je nutný. Ne teď. Musíme držet pohromadě. Já teď zkusím zapomenout na to, cos mi tady řekla, zkusím vypustit z hlavy ty řeči o utrpení a budeme se věnovat tomu nejdůležitějšímu.“ „Máš na mysli válku?“ „Jistě. Teď to tady vedu já a...“ „Opravdu?!“ pohlédla na mě Parvati a poprvé se usmála. Poprvé se dokázala usmát. To když
zjistila, že po fiasku nechaly Kasumi otěže plánování na mě. Asi je divný nechávat velet někoho s i IQ sotva devadesát, ale po tom průseru muselo těm Kasumi slušně klesnout sebevědomí. Dveře do pokoje se otevřely a dovnitř vkráčela Luciana. Luciana! „Tak tady jste!“ zvolala. „Nazdar Sakuro,“ podala mi ruku. Pevně ji stiskla. Já kupodivu nepocítila žádnou velkou bolest. Ale viděla jsem, že Luciana druhou ruku nemá. Měla jen ovázaný pahýl. Můj bože, co se jí stalo! Já... já... velitelka Bushi to ví. Ano, ona to ví. Agrona! „Co koukáš, Sakuro? Válečný zranění, to nic není. Zato ty mě štveš! Kdyby mi o tobě neřekl ten můj trouba, tak ani nevím, že jsi zpátky. Tohle se dělá?! Umřít si, ožít a nedat o sobě vědět?!“ Pak mě ale kamarádsky poplácala po rameni, protože byla zatraceně ráda, že mě vidí. A potom si Luciana všimla, kdože to leží na posteli. „Doufám, že takhle to nenecháme. Ten parchant nad ní má moc i tady nahoře!“ „Já vím...“ kývla jsem hlavou. „Mám už něco rozjetýho. Takovej plánek.“ „Plánek?!“ podivila se Luciana. Parvati nezůstala pozadu. „Jaký plánek? Ty se tam chceš vracet?!“ zhrozila se. „Je to ještě lepší Parvi – vrátím se tam s tebou. Původně jsem myslela, že budu s těma parchantama hrát o vypuštění Shaiřina viru do Pekla skrze zrcadlo. Ale mám něco mnohem lepšího. Víte, proč ty kurvy dokázaly armádu Kasumi tak zmasakrovat? Protože se po tolika tisících let dokázaly zase spojit! Nevím, kterej hajzl za tím stál, nejspíš jsme si to zavinily zčásti sami, ale teď nastal čas vrátit věci do stavu, který nám nejvíce vyhovuje. Je jeden způsob, jak Peklo porazit – musíme ho rozdělit a já vím, jak to zařídit.“ „Opravdu?“ podivovala se Luciana. „Co máš tak cennýho?“ „Vlastně mám úplný hovno. Jedno velký, chlupatý, rohatý a kozatý hovno. A tohle hovno, které si tenkrát řeklo, že s náma totálně vyběhne, tak tohle hovno teď bude mým nástrojem, jak vyběhnout s Peklem. A to tak, že definitivně. Má to ale jeden háček,“ obrátila jsem se na Parvati. Můj významný pohled byl následován jejím vytřeštěným pohledem. „Víte, ten plán s virem a i tenhle plán s hovnem vyžadovali pár dalších lidí. Přijít tam a vydírat není moc dobrej nápad. Musím vyjebat i s Lilith a zrovna tohle nebude lehký. Potřebuju něco jako.. pomocnici na odvedení pozornosti. Plán s virem počítal, že pomocnicí bude Shifra.“ „Ta svině?!“ vyhrkla Luciana. „Ještě, že na to nedošlo!“ „No... moc se neraduj. Ten plán s hovnem totiž vylučuje, že mi bude pomáhat Shifra a proto se jedinou spásou stáváš ty, Parvati.“ Parvati zamžikala očima. To Luciana udiveně zvolala: „Ona?! Ona je naší jedinou nadějí? No tak to jsme pěkně v prdeli!“ Parvati lapala po dechu. Až se musela opřít o Kasumin noční stolek. „Ale... proč? A co mám dělat?“ „Nebude to těžké, ale... no, pro tebe asi jo. Vzpomínáš, jak jsi mi vyprávěla o tom, že sis přivydělávala jako maskot pizzerie v oblečku slepice? Pro začátek si sbal věci. Za čtyři hodiny se vracíme do Pekla.“ „Čtyři hodiny?!“ „No jasně. Přece nechceš, aby se nám všichni ti hajzlové stihli rozprchnout?!“
Vyskočila jsem do výše, roztáhla nohy a prudce kopla oba boxovací pytle. Během pádu se zapřela rukama o zem a opět kopancema udeřila do pytlů. A teď jsem se v přemetu vymrštila dozadu na nohy a ihned provedla další přemet a další a další a… výskok a kopanec do pytlů vzadu. Dopadla jsem na zem a odrazila se a běžela podél stěny. Přímo přede mnou byl roh místností a já stále nabírala rychlost. Vyskočila jsem, pravou nohou se odrazila od stěny vedle mě, druhou se odrazila od stěny přede mnou a kopancem z otočky jsem praštila do
pytle. Vau! Dopadla jsem na zem a cítila se jak superhrdinka z filmů. Mohla jsem dělat kousky, které provádějí kaskadéři ve filmech! Kasumino tělo byla prostě bomba! Naprostá bomba! Už už jsem měla chuť vyzkoušet taky sílu a rozdrtit pár cihel, ale tak nějak mi přišlo, že tohle bude mnohem víc otázka mysli než těla. Ale nepotřebuju mlátit do cihel. Stačí, že dá práci se vůbec zadýchat a že mám sílu jak býk. Semknula jsem pravačku v pěst, natáhla jí před sebe a napnula biceps. Che, jsem hotová nadžena! Rozkročila jsem se, stáhla obě dlaně před sebe a začala rychlostí blesku bušit do prázdna. Taková rychlost! Měla jsem chuť na další akrobatický kousek, když někdo zatleskal. „Výborně…“ pronesla Shifra naprosto nezaujatě. „Vidím, že máš radost…“ „Vyměnila jsem Warburga za Ferrari. Každý by měl radost. A co ty tu? Obdivuješ novou káru?“ Docela mě její příchod zneklidnil. Doufám, že stále ještě neví, kdo další nám dělá společnost ve vězení. Shifra z lavičky u stěny popadla moji lahev s chlazeným pivem. „Ty si nedáš říct…“ pronesla.. „Je to jen pivko. A navíc vychlazený.“ „Na to v jaké situaci se nacházíme, máš podezřele bujarou náladu a není to jen alkoholem.“ „Ale no tak… za pár hodin se semele všechno. Rozhodne se a já potřebuju vypnout, ne si stále přemítat, jestli to může vyjít nebo ne. Chci se teď utahat a pak se na pár hodin prospat. Nekaž mi den blbou náladou.“ Shifra konečně přistoupila až ke mně a sledovala moje nové tělo. Měla jsem na sobě jen kalhoty a podprdu, takže bylo na co se dívat. Svým způsobem se mi tělo sestřičky strašně líbí, a když je teď moje vlastní, líbí se mi ještě víc. Pupek nebo vyrýsovaný břišní svaly... Tlustý těžký nohy nebo svalnatý pružný nožky... Prohlížela jsem si samu sebe a Shifra dělala totéž. „Co?“ divila jsem se. „Přišla jsi mě okukovat nebo se omluvit?“ „Myslíš, za tu lež? Anebo za tvou vraždu? Jak tě tak pozoruju, spíš bys ty měla poděkovat mě, ne? Své nepřirozené tělo si evidentně užíváš.“ „Milá, Shifro… slovní bitvy v zásadě vyhrávám. Co tvé tělo netvora? To ti přijde přirozené?“ „Takže si tělo své sestry necháš…“. „Mluvíš, jako bych měla i jinou možnost. Plastickou operací si můžu nechat změnit ksicht, ale je vážně co měnit? Jsme sestry a jsme si podobné. Až budu mít zase číro, nepoznáš rozdíl.“ „Třicet kilo tuku JE poznat, Sakuro. Mé matce její matka změnila vzhled tak radikálně, že to čím je teď nepřipomíná matku, kterou znám ani v nejmenším.“ A kruci, zatrnulo mi. „Alespoň myslím,“ dodala Shifra, čímž mi spadl kámen ze srdce. „Popravdě, docela se obávám toho, až Shairu zase uvidím. Doufám, že ji poznám, nikdy o svém původním vzhledu nemluvila. Každopádně ty můžeš být opět Sakurou.“ „Stará Sakura měla čtyřicet kilo nadváhu, dvě brady, pupek, každou chvílí se zadýchala, a kdyby ji někdo praštil do břicha, šla do kolen. Teď jsem nezničitelná nadžena co zvedne víc než trojnásobek své váhy. Rozhodování mezi tlusťoškou a supertělem nebude myslím dlouhý.“ „Pche… supertělem… tam dole to moc znát nebylo. Osmdesát tisíc supertěl je teď rozsekaných po Pekle.“ „Ty umíš zvednout náladu.“ „Jak se sebou můžeš vydržet, Sakuro? S tělem vražedkyně tolika lidí...“ „Tak hele!“ ukázala jsem na ní. „O co ti jako jde?!“ „O nic. Jen tomu nerozumím. Co všechno dokážeš sestře odpustit?“ „Jo… tak já ti to vysvětlím. Jsem taky vražedkyně, víš? Zabila jsem spoustu nevinnejch a bezbrannejch lidí, stejně jako spoustu grázlů, co si to zasloužili. Ale ti, co si to nezasloužili jsou teď mrtví. Manželky přišly o své muže, děti o své rodiče, babičky o své vnoučky a psi o své páníčky. Když zabiju svoji sestru, k čemu mi to bude? Dobře, pomstím se jí, ale to bude
tak všechno. Neříkám, že pomsta je špatná, ale jen na lidech, které jsi nikdy nemilovala. Já se nechci mstít. Já chci věci vrátit tam, kde byly.“ „A to vážně myslíš, že se za měsíc všichni sejdete u jednoho stolu a připijete si na vítězství ve válce? Ty, Kasumi, tvá dcera, Parvati, Edward, Luciana, ten Gordon,… prostě všichni? Spíš si kup věnce na hrob.“ Položila jsem Shifře ruku na rameno a postavila se vedle ní. „Vím, jak to chodí ve válkách, Shifro. Tvůj bratr odejde bojovat. Jeho strana zvítězí a všude se slaví. Ale tobě a tvé rodině dorazí kondolenční list. Co myslíš – pořád bude co slavit?“ Poklepala jsem Shifře na rameno a vydala se z tělocvičny ven. „Sakuro!“ oslovila mě ještě Shifra. Zastavila jsem se, abych si ji vyslechla. „Možná nejsi zrovna vzdělaná, možná nejsi ani moc inteligentní, ale… bude mi ctí, vrátit se dolů po tvém boku.“ „Když myslíš...“
V komixech se vždycky objeví nějaký parchant, co chce zničit USA anebo rovnou celý svět. Hajzl, co dělá špatný věci a žene ho vpřed čirá zloba. Někdy chce prachy, jindy větší moc, někdy se spokojí s tím, že bude zabíjet lidi kolem sebe. Všichni jsou rázem v prdeli, nikdo na toho padoucha nestačí, ale šťastnou náhodou se ve Spojenejch státech pár let předtím zrodilo několik desítek superhrdinů. Normálně to byly až na výjimky obyčejný lidi, klasický troubové, jenže jednoho dne se něco přihodilo, to je přimělo se oblíknout do legračního kostýmu a zachraňovat svět. Někdy za to může nehoda, jindy nějaký vrozený předpoklad, nebo zase úmrtí milovaného člověka... prostě se něco posere a nastane čas roztrhnout tričko a odhalit kostým s velkým S jako Supertrouba! Bože, jak já nesnáším komixy. Všichni tihle superhajzlové mají dvě zasraný vady. Za prvý - všem pomáhají nějaký zkurvený superschopnosti. Jejich nepřátelé je mají taky, jenže já žádnou superschopnost nemám, kdežto Azazel a spol. jich mají plno! A za druhý - všichni tihle superšmejdi nemají ani tuchy o tom, jaký to je, když můžeš prohrát a všechno podělat. Protože oni nikdy neprohrajou. Proto se nemusejí bát toho, že až vyrazej do Pekla sehrát tam totální výjeb celýho Pekla, nepovražděj ti Pekelní bastardi celou jejich rodinu! Uff... nemohla jsem vůbec usnout. Myslela jsem, že to tím testováním Ferrari spravím, že si večer zlepším náladu, utahám se jako kotě a budu spát jako po flašce chlastu, jenže ani náhodou! Nejen že se mi nálada nezlepšila, nejen, že si vůbec nepřipadám unaveně, ale já nemůžu s hlavou plnou myšlenek spát. Nemůžu!. Pořád jsem si říkala – co když se to podělá? Co když se mi akorát vysmějou a napíchnou na kopí?! Kasumi se sem dolů připravovala dvanáct let. Neměla moc času převzít iniciativu po Shaiře ale myslím, že i tak měla věci promyšlený. Já se ženu za jediným plánem a sázím jen na jedno jediný – že každej z těch démonickejch hajzlů by svý soukmenovce viděl nejradši mrtvý. Ale myslím, že to není tak blbá představa. Moje tlupa negrů v Africe měla po celou dobu v hlavě spoustu tupejch nápadů. Jeden byl společný – jak se stát velkým kápem, abych mohl mít víc než ti druzí?
Vydala jsem se do pokoje Kasumi. Normálně bych tam spala taky, ale já nemohla ležet v jedné místnosti s ní a nebrečet jak děcko. Vůbec se mi tam nechtělo. Ne kvůli ní, ale... ale vlastně jo, vlastně kvůli Kasumi. Hledět na ni a všímat si těch zranění... Srovnávat to jakou ji znám s tím, jaká je teď... Ale přišlo mi, že bych měla být s ní. Co když... co když jsou tohle naše poslední společné chvíle?! Překvapilo mě, že před mým pokojem postával Armando. Stál tam v bílém doktorském plášti
a špinavým upoceným trikem pod ním. No jo, no... tady v Shambale má jako doktor plno práce. „Co tu chceš?!“ položila jsem mu jasnou otázku a doufala, že rychle vypadne. Zahleděl se mi do tváře. Vypadal dost unaveně. Zpoza zad vytáhnul květiny! Umělý narcisky, nebo... to byly orchideje? Těžko říct. Já poznám jen slunečnice, tulipány, jo a třešeň. „To je pro tebe...“ předal mi puget. „Nevypadají zrovna živě...“ „Promiň, našel jsem je dole na pokojích jako dekoraci. Jsou umělé. Já... chci ti říct, že... jsem hrozně rád, že tě tu zase vidím mezi námi. Ani jsem nedoufal, že tě ještě někdy uvidím.“ „Nevidíš mě!“ zvýšila jsem hlas. „Tohle je tělo mý ségry!“ „To ano, ale...“ Armando se usmál, „nemračíš se tak jako Kasumi.“ „Možná brzo začnu!“ „To by byla škoda. Myslím, že úsměv by tomuhle tělu slušel. Je to nádherné tělo.“ „Je to tělo mé sestry!“ zopakovala jsem tomu pitomci. „Je to nový začátek. Pro mě byl nový začátek, když mě tvá sestra naložila do auta, vzala k vám domů, kde mi ta démonka vrátila ztracená léta. A teď zažíváš nový začátek i ty. Tak jsem si říkal... proč to nezkusit znovu? Můžu ti odpřísáhnout, že po tom, co provedla má matka, pro mne nadobro zemřela. Neviním Kasumi z toho, že si přála vypustit raketu, ale viním moji matku z toho, že to byla schopná udělat. Něco tak příšerného, tak těžko představitelného... lituji toho, že jsem tě okradl, Sakuro a že jsem použil ty peníze pro moji matku. Už nikdy víc bych to neudělal, prosím věř mi!“ Zatímco žvanil, já vzpomínala... Ne na svůj život, ale na život mé stvořitelky. Před pár dny jí ženy z její jednotky vyprávěly, že se Armando stýká s mojí sestrou. Že za ní byl ve stanu když ztratila nohy, že to on jí tu hrůznou zprávu řekl... Že s ní byl častěji než kdokoli jiný, teda krom samotných Kasumi. Když jsem si to spojila s těmi jeho kecy o mém těle... „Jak moc jste si byli s Kasumi blízcí?“ zeptala jsem se ho. „Jak?“ nadhodil a zamžikal očima. „Asistoval jsem u operace její dcery a ošetřoval ji.“ „A dál?“ „Snažil jsem se tvoji sestru podporovat. Psychicky ji podržet, když utrpěla ta zranění.“ „A dál? Co třeba... nějaký kontakt?“ „Eh... jak to myslíš?“ zvážněl a podrbal se za uchem. „Já... já tvoji sestru obdivuji, hrozně ji obdivuji. A možná... mám ji rád ale... ne tak, jak si myslíš. Já...“ „Tak proč teď nejsi u ní a nesnažíš se jí... jak to říkáš? Podržet?“ „Protože...“ „Tak já ti to řeknu, ty hajzle!“ švihla jsem kytičkama o futra dveří. „Ty miluješ Kasumi a miluješ i Sakuru. Jenomže ty idiote – ani jedna z nich o tebe nestojí! Tak to zkoušíš zase tentokrát na... Sakumi! Jenomže moje psychika Sakury říká – jdi do prdele! A moje tělo Kasumi dodává – už se odtamtud nevracej!“
Armando „Tohle jsem si nezasloužil, Sakuro, a ty to moc dobře víš. Jak ti to mám vysvětlit? Jak ti mám vysvětlit, že mi na tobě záleží?“ „Tys mě neslyšel?!“ křičela, jako kdyby ji na nože braly. „Tvojí lítost mám u prdele! A tvoje city hned vedle! Táhni už!“
Strčila do mě, což jí s jejím tělem šlo snadno. Vstoupila do pokoje a zabouchla za sebou. Kytice zůstala ležet na podlaze. Pošlapaná. Posbíral jsem ji a vyhodil ji do koše cestou k pokojům pacientů v podzemní nemocnici. Pendluji mezi dvěma ženami. Jedna lepší než druhá. Ale jedna je příšerně zmrzačená, druhá mne nenávidí. Zaslechl jsem, že se vrátíme dolů. A myslím, že já budu muset jít také. Jakoby té smrti už nebylo dost. Říká se, že život je jako roční období. Po létu přijde chmurný podzim a pak zima, během které pomřou naděje i pouta. A pak možná vyklíčí nové květiny a bude následovat jaro plné nadějí... Už, už jsem se chystal navštívit na pokoji Naomi, když mi konečně došlo, že pokud chci ještě někdy vidět jaro, náklonnost a city mi na to stačit nebudou. Když mne Kasumi vytáhla ze života lidské trosky, bylo to jako znovuzrození. Když mi ta démonka Shaira propůjčila dar mládí, jako kdybych vrátil promarněný čas. Ale teprve, když jsem obléknul bílý plášť, pochopil jsem, co všechno mohu ještě v životě dokázat. Kolik lidí mohu zachránit, kolika z nich mohu pomoci. Patologie je... to je jako stát na konci cesty. Ale když jsem asistoval při operaci Naomi anebo když jsem v polních podmínkách ošetřoval těžce raněné a pomáhal umírajícím utišit utrpení. Teprve tehdy jsem pochopil, o čem doopravdy je medicína. Nechci znovu stát na konci cesty. Obzvláště ne na své vlastní. Chci tu cestu druhým prodlužovat. Možná proto jsem dostal druhou šanci. Možná je to osud. Ale teď musím prodloužit život sám sobě. Moc dobře díky Valerii vím, co nás všechny čeká, pokud přeci jen dokážeme ty démony zastavit. A já to nepřežiju. Ne za těchto okolností. Vešel jsem do pokoje Naomi. Ležela na posteli a četla si nějakou starou knihu. Už nebyla připojená na kapačky, už nemusela brát tolik léku na bolest... Ale musí si tu ještě pár dnů poležet. Není jako její matka. „Čau,“ pozdravil sem. „Armando!“ zvolala nadšeně. „Máš teď jako volno?“ ptala se. „Jo...“ popadl jsem kovovou židličku, otočil ji opěradlem k posteli a sednul si na ni. „Můžeme teď být chvíli spolu. Pokecat a tak.“ Zahleděla se na můj plášť. A já raději zakryl tu červenou skvrnu rukou. „Někdo zase umřel?“ ptala se. Ale tak nějak s klidem. Jako kdyby byla smrt na denním pořádku. „No... věděla jsi, že se vrátila máma?“ „Máma? Jaká máma? Čí máma? Snad...“ otevřela překvapením ústa. „Ty vole, Kasumi?! Máma Kasumi?!“ Moje kývnutí hlavou pro ni bylo signálem odstrčit deku a pokusit se vstát. Musel jsem ji uklidnit. „Ne, počkej, teď za ní nemůžeš.“ „Ale já musím!“ „Ne, počkej, ona teď spí. Je strašně slabá a zraněná.“ Naomi vystrašeně ukázala na flek na mém plášti. „Ano...“ kývnul jsem. „Ale už je mimo nebezpečí. Starám se o ni, tak jako o tebe. Je v dobrých rukách.“ „To je supr!“ zvolala nadšeně, ale jen maskovala příval emocí. Z očí ji ukáply dvě slzičky. „Takže žije...“ špitla tiše. „Bála jsem se o ni. Ona... mi tam dole nechtěla ublížit. Teď už to vím. Teď když mi zachránila život, vím, že mě má ráda. Chci s ní mluvit. Kdy mě pustíš za ní?“ „Teď to nejde,“ pokoušel jsem se ji uklidnit. Docela se dařilo. „A co Sakura?“ zeptala se vzápětí. „Našli jste Sakuru?“ „Ehh... Ne, zatím ještě ne. Ale najdeme ji, to ti slibuju.“ „Tak jo,“ špitla a usmála se. Vím, že toho na ni je příliš. Sakura ji vychovávala k obrazu svému, ale tady není místo na drzosti, aroganci a ego. A do své pravé matky, byť by se jí ráda podobala, má strašně daleko.
Naomi si sáhla pod polštář odkud vytáhla mobil. „Připadám si tady jak mrtvá. Nemohl bys mi nahrát do mobilu nějaký písničky? Ty svoje jsem už projela snad stokrát! Nebo mě aspoň nějak připoj na net! Wifinku tu snad maj, ne?“ „Ukaž...“ půjčil jsem si ten její mobil. Dotykový display, kapacita několik desítek gigabajtů, kamera, připojení na internet... Tohle muselo stát majlant. Technika poskočila vpřed, zatímco já žil v parku pod mostem. Připravili mě o dlouhé roky života. Sakura mě o ně připravila... „Uvidím, co se dá dělat.“ „Jo, hlavně ať je to rychle. Připadám si tady jak v rakvi. Nahoře musí být určitě líp, co?“ Neměl jsem odvahu o tom, co se děje nahoře mluvit. „Asi už půjdu. Stavím se ráno.“ Zaslechl jsem zaklapnutí dveří a hned se otočil ke zdroji zvuku. „Haló?“ Vyběhl jsem na chodbu. Směrem dál k operačním sálům běžela Kasumi nebo spíš Sakura. Nemohl jsem na ni křičet, Naomi by to přes dveře zaslechla. Utíkal jsem za ní. Zaběhla za roh a dál úzkou chodbou k toaletám. „Hej! Héj, počkej!“ Proběhla kolem čtveřice Kasumi spěchající na operační sál a vpadla doprava do posuvných dveří od toalety. Musel jsem za ní. Zvláštní... to bylo snad poprvé, co jsem vešel na dámské záchodky. Sakura stála naproti umyvadlu, opírala se o něj rukama a prohlížela se v zrcadle. Viděla v něm i můj odraz. „Tys mě sledovala?“ zeptal jsem se. „Haló, Sakuro!“ „Jdi do hajzlu!“ „Ale... no tak...“ položil jsem ji ruku na rameno, abych ji uklidnil. V ten moment se otočila a přirazila mě zády ke dveřím. Vrazila mi předloktí pod bradu a vrhla na mě vzteklý pohled. „Vždycky jsi byl podělanej ze svý maminky! Vždycky u tebe byla na prvním místě! Ale Naomi je moje. Opovaž se jí říct, že tu jsem!“ „Ale... a proč za ní prostě nezajdeš? Víš, jak ráda by tě viděla?!“ „To je právě to,“ strachovala se. „Vracíme se dolů! Nemůžu se jí ukázat a odejít s tím, že se možná už nevrátím! Pokud mám umřít, pak pro ni bude lepší věřit, že jsem umřela už tehdy.“ Konečně mě pustila a já se jí snažil pochopit. Šlo to snadno a přesto tak těžko. „Proč musíte dolů? Tak zůstaň tady se svojí dcerou! Vzdejte ten boj, nestojí za to.“ Pohlédla mi do očí a já v ní viděl tu Sakuru v okamžik, kdy mě vyhodila věci před vilu a vyrazila mě odtamtud s tím, že jsem zloděj. „Moji ségru už jsi hodil přes palubu? Asi jo, co? No jasně... Budeš to teď zkoušet na mě a ještě přes Naomi! Oblíbila si tě! Má tě ráda!“ „Já ji mám taky rád.“ „Hovno!“ vyštěkla na mě a vytrhla mi z ruky Naomin mobil. „V životě jsi měl rád jen tu svoji maminku!“ „Ta už pro mě skončila, protože...“ „Kecy v kleci! Tvá máma na tebe celej život srala, ale musel jsi ji hledat na tom zkurveným ostrově, co? A pak jste si udělali dovolenou v Japonsku, no jasně. Zatímco ty sis užíval maminky, maminka vydírala moji kámošku, chtěla vyřídit moji ségru a mě unesla! Ale to ti bylo málo, co? Tak sis mě chtěl vzít, okrást mě a zaplatit tý kurvě zasranou léčbu! Přijde ti to normální, ty podrazáku? Přijde ti tohle normální?! A když jsem konečně myslela, že jsem se tě nadobro zbavila, má ségra se nad tebou smiluje, přitáhne tě zpátky a ty co? Jak vypadá tvůj vděk?! Nejdřív se začneš lepit na moji ségru, v momentě, kdy zjistíš, že by ses o ni musel dennodenně starat, začneš couvat a zkusíš to zase na mě. Ještě s umělou zasranou kytičkou odněkud z popelnice! A abys tomu nasadil korunu, ty grázle odpornej, začneš se lepit na moji Naomi! A víš proč?“ „Ale Sakuro!“ „Já ti to řeknu! Protože víš, že se chceme tvý zasraný děvky, co tě porodila zbavit! Tak nám
chceš rozmluvit, abychom tam dolů šli, ale to se ti nepovede, ty hajzle! Dokud ta jednooká svině bude dejchat, v tý tvý podrazácký hlavě budeš vymejšlet jak s náma se všema zase vyjebat! Ale to teď skončí, Armando Ramirezi! Skončí to teď a tady! Uhni!“ Odstrčila mě a vyběhla na chodbu. Byla jako nepříčetná a utíkala zpátky k pokojům v chrámu. Musel jsem za ní. Jen kdyby neutíkala tak rychle! Zkusil jsem to vzít přes výtah. Jenže to jsem se přepočítal. Teď se tady v nemocnici dveře netrhly a pouhá jedna funkční výtahová šachta bylo zatraceně málo. Několikrát jsem stisknul zpropadený knoflík, ale zbytečně. Byl teď dole na čtyřce, což bylo oddělení gynekologie. Nikdy jsem moc nechápal, proč tu ta slavná démonka má takové oddělení, ale teď za stavu nouze se hodil každý pokoj a každá ordinace s lůžkem. No tak! Stisknul jsem tlačítko zase. Párkrát do něj bouchnul. Marně. Výtah se sotva pohnul o patro výš. Druhá výtahová šachta hned vedle se prý před nedávnem rozbila. Kabina zůstala viset o dvě patra níž a jen tak tak, že odtamtud všechny ty Kasumi vytáhly. Dveře tady v patře byly otevřené, to tudy se zachranářky dostaly do šachty, aby se spustily níž a otvorem ve stropě kabiny vytáhly uvězněné ženy. Teď šachta působila zlověstně. A pořád nefunkčně! Zatraceně! Musel jsem utíkat nahoru nebo Sakura udělá nějakou hloupost!
Neměl jsem čas zjišťovat, kde přesně je Sakura. Musel jsem okamžitě za mou matkou. Od té doby, co jsme se vrátili nahoru, jsem tam ani nepáchl. Přiběhl jsem ke dveřím, připraven zaklepat, když jsem za zády zaslechl kovové cvaknutí. Otočil jsem se a stanul tváří v tvář Sakuře. V rukou nesla... brokovnici! Takovou tu těžkopádnou s krátkou hlavní, jak z mafiánských filmů. „Vysmahni!“ pronesla. Já se opřel zády o dveře a roztáhl ruce k futrům, aby nemohla dovnitř. „Ne, Sakuro, to přece...“ „Ty šmejde! A prý, že pro tebe Paola umřela! Leda hovno! Říkám ti, uhni!“ „Pořád je to moje matka! Nemůžu ti dovolit, abys za ní jen tak přišla a zastřelila ji!“ „Můžu to zkusit přes dveře, jestli se ti to bude líbit víc. Héj, Paolo! Ty čubko jednooká! Jdu ti vystřelit z kebule mozek!“ „Sakuro, prosím tě!“ zoufal jsem si. Chtěl jsem ji tu brokovnici vzít, ale mířila s ní dokonce na mě. Pak se zpoza dveří ozval chraptivý hlas mé matky: „Armando, co se venku děje? Kdo tam s tebou je?“ „Mami, nechoď ven! Neotvírej ty dveře! Za nic na světě je neotvírej! Sakuro, prosím! Já, já... ehh...“ „Sklapni a uhni! Budu počítat do pěti. Pak tě zastřelím taky! Jedna...“ „Sakuro! To co po mě chceš, to...“ „Dva...“ „Teto Sakuro!“ ozvalo se z chodby po mé levici. Ven z pokoje vyšla Valerie. V krátkém topu a rozpuštěnými zlatavými vlásky. „Sakuro co to děláš?“ „Val...“ vydechla zklamaně Sakura. Musel jsem nějak zareagovat: „Sakuro, prosím, vyslechni mě. Já ti přísahám, že žádné postranní úmysly nemám! Přísahám ti, že mám tvoji sestru moc rád a kdybych mohl, byl bych teď s ní. Jenom s ní! Přísahám na svůj život, že mi nikdy nešlo o to, abych dostal Naomi na svoji stranu. Jen ji mám rád, to je všechno! Vždyť jsem s ní taky nějakou dobu žil pod jednou střechou! Mohl jsem být jejím tátou!“ „No ještě to tak! Ale to jí nebylo ani osm, ty hajzle!“ „Dobře, ale... uff... prosím, Sakuro! Teď hned půjdu za Naomi a vysvětlím jí, že se s ní už nebudu dál stýkat. Řeknu jí cokoli budeš chtít, udělám cokoli budeš chtít, ale prosím...“ klesl jsem před ní na kolena. „Prosím tě, neubližuj mojí matce! Žádám tě o to!“
„Zavři už tlamu! Je mi z tebe zle! Hájíš vražedkyni, násilnici a psychopatku!“ „A copak tvá sestra není jiná?“ „Drž hubu!“ zařvala vztekle a kopla do mě, až jsem vrazil zády do dveří. Tohle jsem přehnal, tohle se Sakury dotklo. Neměl jsem jí ještě provokovat. „Maminčin mazánek... Ale dobře, s tím návrhem souhlasím. Nic neslibuju...“ nahodila Sakura úšklebek, „ale když to teď hned s Naomi přesekneš, nechám tvoji zasranou matku být. Možná...“ Proboha. Tvář Kasumi ale šibalský úšklebek a záblesk očí mluvil za vše. Znám Sakuru dostatečně dlouho, abych věděl, že mi lže. Většinu času působí jako roztomilá ztřeštěná holka, ale pokud se jí někdo dotkne, pokud sáhne na to, co miluje, potom se ukáže, kdo pod tou dětinskou slupkou žije. Sakura dovede být krutá, dovede být neskutečně krutá. „Dobře, ale... tak půjdeš k Naomi se mnou. No, to abys mi mohla věřit.“ „Ne, nebudu riskovat, že mě tentokrát zahlédne. Val, dohlídneš na toho šmejda ty, jo? O mě ani slovo, nechci Naomi rozrušit, ale dohlídneš na to, aby to tenhle cucák s mojí dcerou skončil. Konec návštěv a konec jakýchkoli setkání. Už v životě moji Naomi neuvidíš, a jestli mi Val řekne, žes jí zkoušel dát otcovskou pusinku na rozloučenou, vyrvu ti z držky jazyk, hajzle! Ty a její fotr... Leda přes mou mrtvolu!“ S Valerií jsem mířil zpátky do nemocnice. Val se nechtělo dolů scházet po schodech. „Jsem pořád hrozně rozlámaná...“ řekla, když jsme dorazili k výtahovým šachtám. „Tohle by chtělo zadělat,“ ukázala na otevřenou výtahovou šachtu a přivolala si výtah v té druhé. Bylo tu teď ticho a klid. Tedy až na ten nářek a křik žen z pokojů pod námi i sálů nad námi. Zatímco jsme čekali na výtah, Valerie si mě dobře prohlédla a pak zcela vážně řekla: „Proč to děláš, Armando? Proč se snažíš svoji matku za každou cenu chránit? Vždyť víš, jak moc všem ublížila.“ „Je to pořád moje matka, Val. Tohle není o rozumu, tohle je... to je...“ položil jsem si dlaň na hruď a ucítil bušení srdce. „Už chápeš?“ „Tvoje matka vypustila tu raketu! Ani nevíš, jak strašně mě zajímalo, co se děje ve světě. Jakmile jsme se vrátili sem, první, co jsem udělala, bylo, že jsem pustila rádio z Lhasy. Jenom zázrakem ta raketa musela selhat, jinak by byl tenhle svět v troskách. A to kvůli tvé matce. Jak k ní vůbec můžeš něco cítit? Já tomu prostě nerozumím.“ „Jak bys mohla? Žádnou matku nemáš!“ „Ale mám ji!“ rozčílila se Val. Na tohle téma byla háklivá už jako malá. Její matka byla Parvati, jakoby tomu nikdy nebylo jinak. „Parvati tvou pravou matkou není. A Edward není tvým otcem. To přece víš, ne? Vlastně jsou to úplně cizí lidé. A ty jim říkáš mami a tati. Nepřijde ti to zvláštní?“ „Buď zticha! Nezáleží na tom, kdo nebo co podle tebe jsou. Edward a Parvati jsou moji rodiče, jediní které mám!“ „Nerozumíme si, ale já to chápu. Poslyš... kde je k čertu ten výtah...“ zkusil jsem zmáčknout tlačítko znovu. „Poslyš, Val, co kdybys Sakuře zkusila domluvit? Aby mi dovolila se s Naomi dál stýkat a hlavně, aby se uklidnila.“ „To po mě nechtěj, Armando.“ „Proč ne? Naomi nemá otce. Nemá ho od narození. To je skoro stejný případ jako s tebou, viď? Taky jsi neměla matku a pak se objevila Parvati.“ „Ale tohle je jiná situace! Navíc Naomi tátu má! Někde tam dole ho má.“ „Možná má Lilith i tvoje rodiče...“ Vzápětí Valerie zamrkala. Ty její krásně modré oči... „Kdyby se ukázalo, že tam tvoje matka je, budeš k ní něco cítit? Asi ne, že? Vykašlala ses na ni. Zradila ji a vběhla do náruče cizím lidem. Ale já ti to nevyčítám, Val. Stejné to bude s Naomi, pokud se nevrátí ten Samuel. Neříkám, že jsem pro Naomi to, co Parvati pro tebe, ale známe se. Jak dlouho ses s Parvati znala ty, abys věděla, že s ní chceš žít?“ Zaháněl jsem Valerii
do úzkých, což se projevovalo tím, že každou chvilku mačkala tlačítko výtahu ve snaze ho konečně dostat sem nahoru. Jemně jsem ji chytil za ruku. „Tak mi přece pomoz. Prosím!“ „Ne a ne, Armando!“ rozčílila se. „Udělám přesně to, co po mě teta chce – dohlédnu na tebe a řeknu jí pravdu.“ „Co kdybych Naomi řekl, že tu má Sakuru?“ „To neuděláš! Sakura to před ní tají a z dobrého důvodu!“ „Ale já tu malou mám rád! Pochop to, Val! Řeknu jí to!“ rozhodl jsem. Musel jsem, jinak je to konec. Jediný způsob, jak se sblížit se Sakurou je přes Naomi. A jedině když se s ní sblížím, nepošle mě na smrt tam u té... ani nevím, jak se tomu říká. Je to i dobrý způsob, jak ochránit moji matku. „Tak co, Val? Pomůžeš mi?“ Vyhlížel jsem na jejích rtech ‚ano‘ ale ona jen zakroutila hlavou. „Nebudu tetě lhát!“ rozhodla se. „Naopak ji poradím, aby to s Paolou vyřešila.“ „Jak vyřešila?!“ zhrozil jsem se. „Definitivně vyřešila. Špatní lidé si zaslouží smrt, to mě naučila moje maminka už dávno. A tvoje máma je špatný člověk. Hrozně moc špatný člověk. Kdysi málem zabila mého otce!“ „Jo tohle... Pokud vím, tak ji tvůj otec tehdy zachránil život, když ji vytáhl z Amazonky na břeh. To byl hrdinský čin. A ty teď chceš, aby moje matka umřela? Proč se nezachováš stejně? Jako hrdinka, která pomůže a ukáže, že v sobě má srdce? Když svého otce tak miluješ a když je tvým vzorem, měla by ses zachovat tak, jako on, ne? Vychovával tě přece k obrazu svému, ne? A věřím, že tě vychoval dobře.“ Valerie znovu zkusila výtah. „Tak co s tím je?! Jít po schodech, už bychom tam byli.“ „Škoda, že nefunguje druhý výtah...“ přišel jsem k vedlejší šachtě a nahnul se dolů. Pořádná výška. Nikdy jsem neměl závratě, ale těch osm metrů dolů k vršku zaseknuté kabiny mi stačilo. Tmavá čtvercová šachta... nepříjemný pohled. Raději jsem se vzdálil. I Val přistoupila blíž a nahlédla dolů. „Jestli je to otázka elektroniky, Valda by s tím možná dokázal pohnout. Je na tohle dobrý.“ „Mě to docela vyhovuje...“ „Co tím myslíš?“ ohlédla se Val na mě. „Něco ti povím, Val. Když jsem tehdy zfalšoval ten úmrtní list a skončil před soudem, Sakura si ještě přirazila, když mě zažalovala kvůli těm penězům, co jsem si půjčil. Zatajování důležitých skutečnosti, podvod, div ne sprostá krádež!“ „To BYLA krádež, Armando! Dala ti peníze v domnění, že je potřebuješ pro svého tátu ne pro tu hnusnou ženskou!“ „Ať je to jak chce, Sakura si do mě ještě kopla! A když jsem pak skončil na ulici a náhodou jsme se potkali, jen se mi vysmívala. Naučil jsem se žít ve špíně a zimě. Naučil jsem se žebrat a občas něco malého ukrást. Život člověka naučí, říká se. Mě tedy naučil. Myslím, že jsem se změnil, zocelil a naučil se přežívat.“ „Proč mi to říkáš? Pojď raději po schodech, ať už jsme dole.“ Val se otočila připravená vyrazit, když jsem se opřel levačkou o futra dveří od výtahu a přehradil jí cestu. „Věříš na boha, Val?“ „Co je to za...“ Val se nervózně ošila a vrhla rychlý pohled za sebe do šachty. Když pak pohlédla znovu na mě, zapřel jsem se a strčil do ní. Nestihla ani vykřiknout, spadla do šachty a já přikročil blíž, abych lépe viděl. Ležela asi o osm metrů níž zády na kabině výtahu. Nehýbala se. Dobře... Moc dobře. Chvíli jsem počkal. Na chodbě prázdno, nikde nikdo. „Můj bože, Val!“ zvolal jsem zděšeně. „Val! Co se stalo?!“ Vyběhl jsem po plošině nahoru do dřevěné části chrámu. „Héj, haló. Pojďte rychle sem!“ Zaslechl jsem nějaké Kasumi. Ale nejrychleji sem přiběhla Sakura. „Co se děje?!“ Řvala už z dálky. Já na ni nečekal a spěchal jsem zpátky k šachtě. Strhnul
jsem si plášť a chytil se ocelového lana držícího kabinu výtahu. „Vydrž Val, Už jdu!“ Přitáhl jsem se a začal rychle sestupovat dolů. Rychle, ale hlavně opatrně. Sešplhal jsem až na střechu zaseknuté kabiny a stanul vedle Val. To už seshora volala Sakura. „Armando, co se děje?“ „Tady jsem!“ zvolal jsem a shýbnul se k Val. Měla rozraženou hlavu. Prohmatal jsem břicho... tvrdé... a žebra... zčásti polámaná. Nedýchala, ale měla tep. Sakura se nahnula nad šachtu, což jsem okamžitě poznal tak, že sem rázem proudilo méně světla. „Nestiň mi!“ zvolal jsem, přeložil jsem dlaně k sobě a začal s umělým dýcháním. „Zavolej pomoc!“ vykřikl jsem. „A popruhy! Musíme ji vytáhnout nahoru!“ Další patro bylo jen o pár metrů nad námi, ale přesto je to moc vysoko. „No tak... dýchej, Val! Dýchej!“ Další tlak na hrudník, další nádech a... Sakura odběhla shánět pomoc. Zvolna jsem vydechl a přestal s oživováním.
Sakura Do pokoje vtrhla Luciana. V klidu rozsvítila světlo a napochodovala dovnitř. Nejprve pohlédla na postel, kde ležela Kasumi, potom na opačnou stranu místnosti kde jsem seděla já s hlavou v dlaních. „Co je?“ nedalo mi to. „V Pekle se otevírá Oko. Kasumi se po tobě už shánějí.“ „Jo...“ „Neboj, po Parvati se shánějí víc. Zamknula se v pokoji a tvrdí, že dolů nepůjde. Tak prý jestli to vyřešíš ty anebo se o to mají postarat Kasumi.“ Unaveně jsem se usadila na okraj postele. A znovu sklopila hlavu do dlaní. Měla jsem potem úplně mokrý čelo. „Nedokážeme to. A všechno bude moje vina. Jako to, co se stalo s Val. Bože, můj bože...“ zabědovala jsem. „Ty za nic přece nemůžeš. Val prostě měla nehodu!“ Pozvedla jsem hlavu a uslzenýma očima pohlédla na Lucianu. „Už je po operaci?“ Moje kamarádka jen zakroutila hlavou. Já zase začala brečet. Až mě musela Luciana plesknout do ramene. „Koukej se sebrat! Podívej na ni...“ ukázala na protější postel. „No... a co mám vidět?“ „Vzdoruje Stvořiteli! Taky bojuje! Vezmi si, že většina chcípáčků, kteří přijdou o oči, řeč, nohy... co já vím ještě, tak většina těch chudinek se zcvokne.“ „Určitě?“ „Jasně, že jo. To dá rozum. Nikdo by nevydržel tyhle věci. Ale Kasumi to zvládá. Podle mě přemýšlí.“ „Spíš bych řekla, že spí.“ „Krucinál!“ rozzuřila se Luciana. „Donutit Agronu se sebrat bylo lehčí než donutit tebe!“ „Stálo tě to ruku... Ale dobře jsi udělala!“ konečně jsem se zvedla, zapnula si Kasuminu červenou košili a plácla Lucianu po rameni, abych jí to vrátila. „Mám to v hlavě, víš? Ta Kasumi, ta moje předchůdkyně se dostala do styku s Agronou. A s tím souvisí i fakt, že tady sestřičku bereme s sebou.“ „Jsi si jistá?“ podivila se Luciana. „Co když se jí něco stane?“ „Super, Luciano...“ smutně jsem tleskla dlaněmi. „Výbornej přístup, jak zvednout moje sebevědomí. Prostě ji vezmi a jdeme. Tohle za nás žádný supehrdinové nevyhrajou. Takže musejí bojovat i mrzáci. Na druhou stranu... slyšela jsi o tom, že Kasumičku nejde zabít?“ „Protože Stvořitel čeká, až se před ním skloní...“
„Přesně!“ nahnula jsem se nad sestřičku a dala jí pusu na čelo. Raději se zavřenýma očima, abych neviděla její tvář. „Vždycky jsem se na tebe mohla spolehnout, Kasumi. Teda pokud jsem byla v nebezpečí. A to teď jsem. Takže teď spoléhám na to, že to nevzdáš. A ty to nevzdáš, viď? Dobrý je, že aspoň nějakou jistotu máme, co Luciano? Kolik je v našem týmu Američanů?“ „Co je to za otázku? Já a... Val jsme bývalí Američané, dalo by se říct.“ „Super! Až dneska seřežu Peklo do kuličky, nechci, aby si někdo myslel, že u toho byl Americkej superhrdina. I tentokrát sice svět zachrání jedno velký S, ale nebude si to písmenko muset vyšívat na triko.
„Parvi?“ zaklepala jsem na dveře. „Parvi?“ zaklepala jsem zas. „Parvii!“ Ťuky, ťuk. Otevřel strhaný Edward. „Sakuro? Co se děje?“ „Ty se ptáš co se děje?! Čekáme na Parvati. Musím s ní mluvit.“ „Prosím?“ otočil se za sebe, kde na posteli seděl Sam. Stejně jako včera a stejně jako včera se schovával pod deku, jen co mě zahlédl. „Copak ty ji chceš po tom všem brát s sebou? Sam má každou noc hrozné sny. Noční můry. Moje dcera je na operačním sále a nás nechtějí pustit ani dolů do nemocnice. To abychom prý nepřekáželi! Můžu se jen modlit, že skutečně dělají, co je v jejích silách. Sam proplakal celé hodiny. Stále se vyptává na svoji sestřičku, jestli bude v pořádku. Všechno tohle je jako sen, do kterého nás zavlekla tvoje sestra. Hrozivě nám ublížila a stále ubližuje!“ „Jo... to tady slyším ze všech stran. Ještě chvíli a začnu si myslet, že sestřička je vážně nějaká zrůda.“ „A... ale...“ zarazil se. „A teď si o ní myslíš co? Že je čistá jako lilie?!“ „Ne, ale myslím si, že ji začínám docela chápat. Parvati se mnou má jít dolů. Já ji tam potřebuju. Nutně ji potřebuju!“ „Je mi to líto, ale snad ji může nahradit někdo jiný, třeba nějaká Kasumi. Shodly jsme se na tom, že musíme teď zůstat s Val. Celá rodina. A jakmile to bude jen trochu možné, vrátíme se domů, do vily a co nejdříve zajistíme převoz Val do nějaké nemocnice s kvalifikovanými doktory. Teď když tu velíš ty, nemusíme se bát, že nás nějaká Kasumi zase chytí a bude mučit.“ Já si otřela čelo, které se mi zase orosilo ledovým potem. Na superhrdinech mě sere ještě jedna věc – na své kámoše se vždycky můžou spolehnout. Nikdy se nestane, že by je nechali na holičkách, byť třeba se zatraceně dobrýma důvodama, jako je strach o rodinu a malýho klučinu, co se po nocích budí s nočníma můrama. „Nech mě promluvit s Parvati, dobře?“ „Je v koupelně.“ Poodstoupil od dveří. „Ale prosím, nepřemlouvej ji. Snáší to hůř než já.“ Edward mě pustil do pokoje, Sam vyjíknul hrůzou a já rychle vlezla do koupelny. Pěkná koupelna. Moderní sprchový kout, umyvadlo a široká... velmi, opravdu velmi široká vana přichystaná Parvati na míru. A právě u vany, zády ke mně, klečela Parvati a naříkala. Brečela jak malá holka a třásla se. Možná strachy, možná tím, že už dál nemohla. Pomalu, tiše jsem k ní přistoupila a položila jí ruku na rameno. „Parvi.“ „Nejde to, Sakuro!“ ohlédla se na mě prudce a já viděla jak jí tečou slzičky po tváři. „Nechtěj po mně, abych šla dolů. Najdeš někoho lepšího, kohokoli, vždyť ty Kasumi jsou na ten tvůj plán určitě vhodnější než já. Sam je na tom příšerně, Val bojuje o život a... tvá sestra mi zničila rodinu! Nebýt jí, nikdy by se to nestalo! To, co Sam zažil, se na něm může podepsat, může ho to zničit! A Val... Co teprve má Val! Pochop to, prosím! Jde o moji rodinu! O to nejcennější co mám!“ „Já ti rozumím, víš? Vážně ti rozumím. I já mám svoji rodinu. Moji neteř se pokusila zabít
Lilith. Moji sestru mučí Stvořitel. A můj švagr je Stín. I já mám svoji rodinu, jenže mě nepomůže utéct. A tobě taky ne. Teď Stvořitel týrá Kasumi a až ji zlomí.. co bude následovat? Bude týrat mě, tebe nebo Lucianu? A co Lilith? Co když zase přijde s nějakým zákeřným plánem? A co Nataša? Je teď u Samaela a spoléhá na nás. Necháme ji ve štychu? Necháš ji TY ve štychu? A mě taky?“ „Sakuro...“ otočila se ke mně čelem a sedla si na okraj vany. „Sakuro, vždyť víš, co pro mě znamenáš. Známe se tak dlouho. Ale pochop ty mě.“ „Já ale nemám pocit, že ty mi rozumíš, Parvi. Vždyť jsi přece chtěla jít do Pekla, chtěla jsi bojovat, když Buřtík napadnul Sama. Tak co se změnilo? Proč takový obrat? Jen proto, že se ukázalo, jak to doopravdy bylo?“ „Ne. Ne, ale já jsem viděla, co se dole stalo. A viděla jsem co se děje s mojí rodinou a se mnou! A ty Kasumi... ony s námi jednaly jako s válečnými zajatci, ne jako se spojenci!“ „Takže... jak, Parvi? Edward mi naznačil, že Kasumi by vás nahoru nepustila...“ „To rozhodně ne.“ „Ale já vás pustit mám, co? Já jsem přece ta hodná kamarádka, vlastně skoro tvoje sestra. Já jsem ta hodná, milá tetička, která ti pomáhala vychovávat a hlídat děti. Já jsem ta, se kterou dvanáct let žiješ pod jednou střechou. Já jsem ta hloupá Sakura, která by tě přece nedržela tady proti tvé vůli, že ne? Něco ti ale řeknu, Parvi – i já jsem tvoje rodina, i Naomi je tvoje rodina a když to tak vezmeš... Kasumi je taky tvoje rodina.“ Parvati si smutně povzdechla a z očí se jí vyvalily dvě slzičky, co zmizely pod zeleným nátělníkem. „A tvoje rodina na tebe spoléhá, Parvi. Potřebuje tě stejně, jako tě potřebují Sam a Val.“ Parvati si otřela uslzené oči. „Tak dobře...“ špitla zoufale. „Půjdu tam dolů s tebou. Ale dej mi ještě čas. Až skončí s operací. Až moji holčičku převezou na pokoj. Já musím vědět jak na tom je, musím ji vidět!“ „Promiň, Parvi...“ začala jsem a chtě nechtě musela dokončit větu. I když mě to bolelo. „...ale my musíme jít hned. A co víc – Edward a Sam půjdou s námi.“ „Cože?!“ zděsila se. „Tohle skončí až na konci. Až na absolutním konci. Utíkala jsem před svými nepřáteli polovinu života. Před věčně ožralým fotrem, před policií, před Japonskou mafií, před vojákama v Kongu... ale nebudu utíkat znova. Nebudu utíkat před démonama a je mi u prdele, jak mocní jsou! Moje sestra věděla, co dělá, když chtěla, abyste do Pekla šli všichni. A já to vím taky. Edward a Sam jdou s námi.“ „Sakuro... ty přece nejsi jako tvoje sestra. Nemůžeš nás nutit, abychom...“ „Abychom co? Ne, máš pravdu, já nejsem jako Kasumi. Nejprve půjdeme spolu a když to dobře dopadne, připojí se k nám všichni ostatní včetně Edwarda a Sama. Teď tu ještě mohou zůstat. Asi tak den, možná dva. Ale potom půjdou! Proto tě teď žádám, abys jim to vysvětlila, aby pak nedělali žádné potíže. Každý musí bojovat. I mrzáci, i děti.“ „Ne!“ rozhodně pronesla Parvati. „Tohle po mě nemůžeš chtít!“ Moje kámoška rázně vyšla z koupelny. Já ji musela následovat. Parvati otevřela i dveře z pokoje a ukázala na chodbu. „Moje děti dolů už nikdy nepůjdou! Nikdy!“ Jen co to Sam zaslechl, chytil se Edwarda za ruku a začal naříkat. Tatínek ho hned utěšoval. „Nepůjdou dolů,“ pokračovala Parvi, „a já taky ne. Moje rodina mě potřebuje. A teď prosím odejdi, Sakuro.“ Překročila jsem práh na chodbu, kde už opodál stála dvojice Kasumi a čekaly, jak pořídím. „Sakuro?“ zarazila mě ještě Parvati. „asi nemá smysl doufat, že si to rozmyslíš, ale věř mi, že na tebe budu myslet. A budu se modlit, aby ses odtamtud vrátila.“ Já se nezmohla na jediné slovo. Parvati zabouchla dveře, já vykročila ke Kasumi. Hned je zajímalo, jak to bude. Z mého výrazu ale pochopily vše beze slov. No jo... máš pravdu Parvi – já nejsem jako Kasumi. Ale umím taková být.
„Kasumi?“ oslovila jsem ty dvě. „Parvati ohrožuje naši věc. Ale dolů s námi půjde, ať se jí to líbí nebo ne. Postarejte se o to. Ale šetrně, dobře?“ Zatímco jedna Kasumi rázem vykročila ke dveřím, druhá mi položila ruku na rameno a řekla: „Budeš dobrá vůdkyně. Jen si dej pozor na city. Tvá sestra také ohrozila naši věc.“ Vyznělo to jako výhružka. Ať už to tak vyznít mělo nebo ne, já v tom cítila výhružku! „Kasumi!“ zvolala jsem rozčíleně, zatímco prošla okolo. Otočila se na mě a já na ni. „Teď mě poslouchej zatraceně dobře!“ spustila jsem na ni zostra. „Je jen jedna jediná Kasumi a tou je moje sestra! A má sestra si evidentně neuvědomila naprosto zásadní věc, kterou já teď už naprosto jasně chápu – maximální počet Kasumi na tomhle světě má být jedna! Jen JEDNA! A na smýšlení té JEDNÉ Kasumi je jasně vidět, co jste vy zač! Moje sestra si rozmyslela vraždu své vlastní dcery, která se jí v čirém zoufalství a dokonce na Parvatin popud pokusila nepřímo ublížit, ne-li zabít! Vy byste si to v tu chvíli nerozmyslely, protože k Naomi nic moc necítíte. Pouze nějaké vzpomínky, jenže váš rozum ušlapává emoce, které z těch vzpomínek bují. Nakonec ale jednoho dne dojdete do stavu, kdy emoce vůči někomu vyhrají nad rozumem, stejně jako tu noc v případě mé sestry. A je to sakra dobře, že nějaké emoce máte nebo teprve pocítíte. Až se podíváte na Shifru, dáte mi za pravdu. A tak tobě i všem ostatním dobře radím – nebraňte se těm citům. Je to jediná věc, díky které se z vás nestane stroj. A víte jakou funkci má stroj.“ „Sloužit...“ pronesla ta Kasumi, co doteď udiveně hltala každé mé slovo. „Přesně tak. Zásady jsou moc fajn, vážně moc, moc fajn, ale taky je to manuál na to, jak ten stroj ovládat. Manuál, jak ovládat sám sebe... Na jedné straně máte vlastní otroctví, na straně druhé emoční anarchii. A teď mi řekni, ty klone mé sestry – není lepší najít zlatou střední cestu, stejně jako ji má sestra nalezla tu noc u hranice?“
Mířila jsem už rovným krokem ke Studni. Není na co čekat, absolutně ne. Ale v hale se zničenou sochou mě dohonila důstojnice Hara. Myslela jsem, že se to týká našeho návratu do říše ohavností, ale kdepak. Členka Hara mávala nějakými spisy. „Už víme, kam směřovala raketa.“ „Jo? To je teďka důležité? Nech mě aspoň hádat. Hm... Pentagon!“ pronesla jsem prakticky ihned. Hara zakroutila hlavou. „Ne? No tak... Black Mirror.“ „Ani to ne.“ „Ne? Docházejí mi nápady. Velitelka říkala, že to letělo na západ a někam za Ural, takže... Brusel!“ „Ne. Podle výpočtů na základě údajů o rychlosti letu, směru, předpokladu dopadu a dalších informací se zdá, že raketa měla zasáhnout území Čech.“ „Čech?!“ Chtěla jsem se zeptat proč proboha Čech, když mi členka Hara dala dokument s výmluvným nadpisem – Globální družicový polohový systém Galileo. „No a?!“ divila jsem se po přečtení názvu. Ten zbytek co byl psán malými písmenky a obsahoval spoustu odborných slov se mi už číst nechtělo. Už takhle jsem si nebyla jistá tím, co přesně znamená ten název. Hara mi předala další list s oskenovaným výstřižkem z novin. Titulek zněl – 'Vypraví se Galileo z Bruselu do Prahy?' Znělo to jak výplod z bulváru, ale Hara asi tušila, že mi to řekne víc než nějaké odborné bláboly. Pak se to rozhodla vysvětlit po svém. „Shaira si musela být jistá tím, že administrativní centrum bude v nejbližší době přesunuto do Prahy. Cíl rakety byl jasný – Praha. A na základě technických plánů se zdá, že raketa nesla krom plynu i malou jadernou hlavici. Podle dokumentů, které stále pečivě studujeme se zdá, že exploze mohla smést celé město.“ „Aha...“ tvářila jsem se zamyšleně. Přišlo mi, že budu vypadat chytřeji, když budu nejprve
jakože přemýšlet a až poté položím tu otázku. „Ale proč?!“ zvolala jsem a nadšeně očekávala odpověď. „Přemýšlíme nad tím,“ odvětila Hara a spisy mi zase vzala z rukou. „Zatím se jako nejpravděpodobnější jeví ta varianta, že Shaira počítala s tím, že raketa bude vypuštěna až později. Minimálně v době, kdy centrum Galilea bude v Praze.“ „Jo... ona se vypuštění rakety před válkou bála. V tu dobu žilo ještě pořád příliš mnoho vás, Kasumi. Počítala s tím, že válka zabere nějaký čas a než se všechno ustálí, bude ten Galilio tam. No jo, ale, proč? Proč?!“ „Je jeden rozumný důvod, proč má být centrum Galilea přesunuto z Bruselu. Spojené státy počítají s tím, že v případě války bude Brusel jedním z prvních cílů Ruska.“ „Takže... má být Česko kryto nějakým extra protiraketovým štítem?“ „Mluvíme o kotlině kryté horami ze všech směrů. Vnitrozemský stát. Protiraketový štít by byl účinný.“ „Ahá... to je zajímavý.“ Už mě bylo hloupé se pořád ptát proč. Ale pořád mi na to Hara neodpověděla. „Takže... co tím podle tebe Shaira sledovala? Když se svět zaplaví virem, nějaký GPS systém může být každému u zádele, ne?“ „Můžeš se jí na to zeptat. Podle mého je to snaha rozpoutat ještě větší chaos.“ „Zeptám se.“ Hara na to už neřekla nic. Jen na mě zůstala udiveně zírat. „No co je? Dojdi mi pro ni. Beztak půjde dolů s námi.“
Shairu mi přivedly rychle. Omotanou řetězy a s plastovým krunýřem pod hlavou, který jí nedovolil otočit hlavou. Měla cosi jako železný náhubek a tak mluvila jen skrze malé dírky v něm. Docela drsný opatření. Ale zkuste si držet vězně, který umí kouzlit a vy nemáte ani páru o tom, co dovede. „Čau, Shairo,“ ušklíbla jsem se. Přesto jsem z ní měla docela hrůzu. Všechny ty řetězy jen zvýrazňovaly, jak moc nebezpečná může být. „Děláš obrovskou chybu,“ pronesla a měřila si mě černýma lesknoucíma se očima bez bělma. „Pověz mi, Shairo, co to bylo za nápad, poslat tu raketku do Prahy? Co? Hnusí se ti starý města? Nebo nech mě hádat – byla jsi tam na čundru a obral tě taxikář, ne? Ne? Tak... dala sis klobásu a udělalo se ti z ní šoufl. Zase nic?“ „Ničemu nerozumíš, Sakuro. Tam dole vás zmasakrují. Je chybou se vracet.“ „Mluv k věci. Proč Galileo? Proč administrace GPS systému? Copak to dává smysl?“ „Všimla sis už, odkud ta raketa vyletí? Všimla sis, přes jaké území poletí?“ „A do prdele...“ teď mi to došlo. Jo, teď mi to docvaklo. Jednoduché jako facka. „Galileo je strategický vojenský cíl!“ zvolala jsem jako kdybych objevila Ameriku. „A bude to vypadat, že raketu poslalo Rusko anebo Čína! Jasně, no jasně,“ docházelo mi to. „Amíci přesouvají Galilea do Prahy, aby ho schovali. Ty ho obratem sundáš. Raketa uprostřed Evropy. Virus zaplaví kontinent a muži začnou vymírat. Česká republika je člen Evropské unie i NATO. Globální válka je na spadnutí, protože tohle je jasný útočný akt Ruska nebo Číny. Kdepak nějací pomatení teroristé, ale světová velmoc! Protože jací teroristé by útočili na něco takového?! Žádné nečekané zaplavení světa virem aniž by kdokoli věděl, odkud to přišlo a kdo je zodpovědný. Přesně daný cíl, útok pod falešnou vlajkou. Tohle má rozpoutat světovou válku! Na přerodu světa mužů a světa žen započne jaderná válka! Ten kryt! Proto je tady ten kryt! Hara si myslela, že válka je jednou z variant v tom chaosu, který nastane. Myslela, že je to tvá pojistka, ale kdepak – jaderná válka byl tvůj cíl! A proč? Protože jaderná válka zlikviduje klony Kasumi! Otevřela sis zadní vrátka, jak zachránit to, že místo Shifer je
Shambala plná Kasumi!“ „Bravo, Sakuro,“ pronesla s vyceněnými zuby. „Kdybych mohla, tak ti zatleskám.“ „Ale přepočítala ses, děvko! Raketa je fuč. Zmizela. Vypařila se.“ „Co to říkáš? Raketa jen tak nezmizí.“ „Ale zmizela! My ji vystřelili a nad Uralem – puf, je pryč! Tak mi řekni, kdo je za to zodpovědný? Rusko?! Scion?! Fantomas?!“ A bylo ticho. Právě jsem překvapila samotnou Shairu. A možná víc než když jsem ji vystřelila mozek z hlavy.
Shaira nestačila nic říct a k nám dorazil Armando. Vypadal unaveně a moc do smíchu mu nebylo. To mě hrozně vylekalo. Teprve si sundával rukavice od krve. Roušku měl stále na sobě. Přesto bylo znát, že je na tom psychicky zle. „Bylo to únavné,“ řekl. „Ale Val je naživu.“ V ten moment se mi tak ulevilo jako snad nikdy. Z chodby se blížila Parvati a už zdálky volala Armanda. Přiběhla k němu v doprovodu skupinky Kasumi. „Žije?! Prosím, řekni mi, že je v pořádku. Prosím.“ „Jo...“ vydechl Armando ale moc dlouho se Parvati do očí dívat nedokázal. „Žije,“ pokyvoval rozrušeně hlavou. „Je teď v umělém spánku. Měla zlomená čtyři žebra a prasklou lebku. Krvácení do mozku jsme nezaznamenali, ale přesto… nikdo z nás není neurochirurg a nevíme, jaké to bude až se probudí. Nechtěl bych to uspěchat. Myslím, že ji necháme v umělém spánku několik dnů a o probuzení se pokusíme až… prostě později.“ „Díky bohu,“ objala Parvati Armanda. „Díky bohu, že žije! A tobě samozřejmě moc děkuji, Armando. Nebýt tebe tak...“ Parvati to nedořekla, ale vím, co měla na mysli. „Nebýt jeho!“ ukázala jsem na doktůrka, „Možná by se to nestalo. Byl přece s ní, měl ji ohlídat!“ Parvati moje slova rozčílila, zatímco Armando zbledl. Moje kamarádka přistoupila ke mně a prudce mě chytila za košili. „To tys ji tam dolů poslala! Nebýt tebe a nebýt těch zpropadených Kasumi, které tu šachtu nezajistily, nic by se mé holčičce nestalo! To sebe viň, Sakuro!“ strčila do mě, já neudržela rovnováhu a upadla na záda. Parvati se obrátila na Armanda. „Chci ji vidět. Můžeš mě za ní pustit?!“ „Eh… já bych doporučoval klid. Bude to pro ni lepší, věř mi.“ „Dobře… dám na tvé rady. Postarej se mi o ni, prosím.“ „Udělám, co bude v mých silách. Spolehni se,“ Armando se pokusil nahodit úsměv. Moc mu to nešlo. Podle mě cítil vinu, parchant jeden. Dobře věděl, že kdyby dával větší pozor, vůbec k tomu pádu nemuselo dojít. Parvati si konečně všimla naší spoutané posluchačky. A zatímco já se zvedala z podlahy, Shaira vyslovila přesně to, čeho jsem se bála. „Mohu ji vyléčit,“ řekla a já si jen mohla domýšlet, jak moc roztáhla mordu v úsměvu. Parvati zaleskly oči nadějí. „Udeřila se do hlavy, že?“ ujišťovala se Shaira. „Krvácení do mozku, hmm. Nemáte tu doktory, nemůžete takové zranění vyloučit. Nemyslíte si, že až se probudí bude taková jako dřív, že ne? Byl by to zázrak, kdyby neměla následky. Můžu ji pomoct. Jediným kouzlem a bude zdravější než předtím.“ Parvati se na mě ani nepodívala a hned pokyvovala hlavou. „Ano, pomoz ji, prosím!“ „Maličkost, ale mám jednu podmínku – necháte mne jít. Shambalu si nechte, vzdávám se jí. Stačí, když mne propustíte. Léčbu provedu na neutrální půdě – v klášteře Narchung. Budeš se mnou jen ty a zdejší velitelka. Jakmile bude tvá dcera zdravá, každý si půjde svoji cestou.“ Až teď se Parvati ohlédla na mě. Chvíli mlčela. „Jsi jako její teta...“ pronesla, aby mě přiměla říci ano.
„Ne,“ zakroutila jsem hlavou. „Je mi to líto, Parvi, ale nejde to.“ Parvati nevěřícně zírala a Armando se kupodivu postavil na mou stranu. „Já si taky myslím, že to není dobrý nápad. Val se ještě neprobrala. Zatím nic nenasvědčuje tomu, že by měla být nedejbože snad nějak poznamenaná. Mozkové funkce pracují. Jako ošetřující lékař bych doporučoval počkat. Až si tělo odpočine po tak náročné operaci, postupně začneme snižovat sedativa a uvidíme až se probere z umělého spánku.“ Parvati ale jako kdyby ho ani neposlouchala. Její dcera byla nemocná a ona ji chtěla uzdravit teď hned! „Sakuro...“ hleděla mi do očí. „Žije s tebou pod jednou střechou dvanáct let! To je ti nějaká válka přednější než její život?! To ji necháš trpět, když víš, že ji ona,“ ukázala na Shairu, „může pomoct?! Copak ti je jedno, co jsi zavinila?!“ „Ale já přece nic...“ „Jsi za její zranění zodpovědná víc než kdokoli jiný! I tohle dokážeš ignorovat?!“ Parvati na mě házela ošklivá slova a já měla co dělat, abych se nerozbrečela. Já přece nemůžu za to, co se Val stalo. Anebo ano?! Parvi má pravdu, neměla jsem ji posílat za Naomi. Musela být hrozně rozrušená a nepozorná a… Sklopila jsem oči, abych se nemusela na Parvati dívat. „Sakuro, prosím tě o to. Nikdy jsem tě o nic neprosila víc a ty to víš. Val je moje všechno.“ Myslela jsem na ni, na tu malou holčičku, když poprvé přišla k nám do vily. Zářily jí oči štěstím víc než jak zářily její blonďaté vlásky. V ruce svírala obrázek své nové maminky. A vedle něj nedokončený obrázek pána, který se brzy stal jejím tatínkem. Zářila štěstím, když viděla kde bude bydlet. Musela to být obrovská změna. Klidný venkov a prostorná vila namísto hnusného dětského domova v prašném městě. Když poprvé viděla Naomi, ptala se, jestli to je její nová sestřička. Ale i když nebyla, Val se k ní přesně tak chovala. Oblíbila si ji i mě. I dnes mi říká teto, tetičko. Už je jí přes dvacet let a pořád jsem její teta. Ale co když už mi tak nikdy neřekne? Co když se jí nepodaří probudit? Co když jsem její poslední 'teto' slyšela ve chvíli, kdy jsem ji poslala dolů za Naomi?! Možná měla Shifra pravdu – tohle nemůže skončit dobře. Ale já si přece nemůžu koupit věnec na hrob pro svoji neteř!“ Pozvedla jsem hlavu a pohlédla na Shairu. Těžko se mi to říkalo, opravdu těžko. „Odveďte ji do Pekla,“ nakázala jsem členkám Hara. Parvati to šokovalo. „Odpusť mi,“ omlouvala jsem se jí. „Ale já to dělám pro rodinu. Pokud Shairu propustíme, pomstí se a zabije nás všechny. Znáš ji tak, jako já. Víš to tak dobře, jako já. Jen si to nechceš přiznat, Parvi. Udělala jsem chybu, když jsem Val poslala tam dolů za Naomi. Mrzí mě to. Další chybu už neudělám a pokud ano, zaplatím za ni vlastním životem. Bohužel… nejen vlastním. Odpusť mi, ale jinak to nejde. My všichni jsme jedna rodina a dokud existuje byť jen sebemenší naděje, že to všichni ve zdraví přežijeme, půjdu za ní, i kdybych měla dát všanc život nás všech. Každý musí bojovat, i mrzáci, i děti, i matky.“ Obrátila jsem se na Armanda a položila mu ruku na rameno. Bál se, že mu chci ublížit, ale na to jsem teď neměla ani pomyšlení. „Tohle skončí jedině tam dole. Pokud nezvítězím, pak se nevrátím. Nebudu utíkat, i kdyby byla příležitost. A pokud se nevrátím, chci, aby ses postaral o Naomi. Zavez ji na Pulau Ular a popros tu náčelnici, aby se o ni postarala. Řekni, čí je to dcera a že tě o to Kasumi požádala. Jsi jediný, kdo bude vědět, jak se na ten ostrov dostat. Uděláš to pro mě?“ Armando kývnul hlavou. „Udělám. Pro ni to udělám. Pro tebe ne,“ řekl, otočil se a odešel.
XII – Boží soud Už jsi připravena, dívko s drakem na zádech? Už sneseš pravdu o své minulosti, o své přítomnosti i o své budoucnosti? Velký den se blíží. Je čas dospět Kasumi. Pohlédnout pravdě do očí a probudit v sobě dračici, která půjde vstříc svému osudu. Byl dvanáctý den... když Stvořitel vytvořil Tlukoucí bránu, za niž se uzavřel, protože pochopil, jak moc chyboval. Ozvěny Stvořitelovy
Kasumi Poslední smysl... Hmat... Až přijdu i o něj, jako kdybych se propadla do vzduchoprázdna. Myslím, že pak už nebudu schopna ovládnout svůj strach rozumem. Protože pak už nebudu schopna uvědomit si, kde to jsem. Stále dokážu poznávat svět rukama, stále cítím tlak na tělo, ale co bude potom? Neumím si to představit. Nikdo neumí. Nebude to jako usnout, to jistě ne. Stále budu cítit sebe samu, své vědomí, své nitro. Ale nemyslím, že moc dlouho. Nebudu mít o co se opřít. Žádnou jistotu. Nic. Stvořitel stál opodál, tak jako pokaždé. Když mne sem vzal poprvé, vypadal jako Yoon a dal si záležet, abych ho nepoznala. Šokoval mě, ale už nebylo jak šokovat. Vyložil na stůl všechny karty, krom jediné. „Co bude potom Stvořiteli?“ oslovila jsem ho, zatímco on ke mě přišoural v podobě Samuela Gordona. Bránila jsem se, ale pohled na něj... Ten zachmuřelý výraz, ty temné hluboké oči, ty dlouhé černé vlasy. Vypadal unaveně. Unavený životem. „Dnes si vezmeš hmat...“ pronesla jsem a smiřovala se se skutečností. „A co bude dál?“ „Jsou jiné způsoby, kterak tě mučit. Mohu tě postavit na mučidla a každý den ti z těla vyrvávat vnitřností a lámat kostí. Znovu ti je nechám zahojit a zítra to začne znovu a tak stále dokola, dokud...“ „Dokud tě to nepřestane bavit. Catherin a Angelina tím podstupují dvacet let. Ty si opravdu myslíš, že tak dlouho nevydržím?“ Nelhala jsem jemu ani sobě. Může to všechno vyzkoušet, ale i on sám si uvědomoval, že každý neúspěch, pokaždé když mu odolám, tak jen prokážu, jak moc ubohý je. Bohové jsou různí, ale v jednom se všichni shodují – myslí si, že jsou lepší než lidé. Možná jsou, ale ne lepší než já. „Máš pravdu, holčičko. Nejprve strach z neznáma, poté strach z utrpení, pak samotné utrpení a potom už jen rutina. Jak krásná alegorie lidského života. Všechno přebolí, chce to jen čas. A ty to dobře víš, holčičko. Ale nepodceňuj boha. On ví, že tebe nelze mučením zlomit.“ Už mě unavovala ta hra. „Řekni mi, Stvořiteli, proč já. Proč zrovna já? Tak dobrá, jsem přemožitelka démonů, jsem První Kasumi, jsem velmistryně bojových umění, jsem Strážkyně portálů a jsem vojevůdkyně
armády klonů. Ale sem dolů chtěla jít i Shaira, proč netrestáš ji? Sem dolů chtěla jít má sestra, tak proč tu není ona? A co třeba Parvati? Ji jsi soudil, měla něco vykonat a nevykonala, tak proč tu není? A co Shifra, pokud ta svině ještě žije, proč ne třeba ona, když jejím osudem mělo být zničit Peklo? Proč já?! Dokud jsi mě sem nezatáhl a nesebral mi sluch, neměla jsem důvod se ti postavit. Tak proč já?!“ „Je to prosté, holčičko s dráčkem na zádech,“ řekl. „Shaira je ambiciózní a neobyčejně schopná, ale postrádá zásady a pevnou vůli. Je všehoschopná a to ji činí slabou, protože nemá sebemenší skrupule a nepotřebuje překonávat samu sebe. Tvá sestra Sakura je jen přerostlé dítě. Velmi nebezpečné dítě. Parvati má hlavu plnou ideálů, ale naivita z ní číší na všechny strany. Navíc, jak jsi vůbec přišla na to, že jsem ji soudil? To si jen má bláhová dcera hrála na boha. Ani ona mě nechová v úctě, jen se to snaží dobře maskovat ctnostnými cíli. A Shifra? Loutka. Obyčejná loutka nestojící za řeč. Nebavme se o lidském odpadu, bavme se o lidech.“ Až po těchto slovech mi to došlo. Až nyní jsem pochopila pravdu, která do této chvíle byla jen jedním možným vysvětlením, jednou variantou toho všeho. Tentokrát jsem ke Stvořiteli přistoupila já a to tak blízko, jak jen to šlo. Hned potom jsem mu sevřela tváře mezi dlaněmi a pohlédla mu do očí. „Už strhni oponu, bastarde!“ stiskla jsem mu hlavu a cenila ve vzteku zuby. „Celá ta hra na odebírání smyslů je jen komedie, stejně jako tohle místo a tahle tvá podoba! Ty nechceš, abych před tebou poklekla! Nikdy jsi to nechtěl! Naopak doufáš, že odolám. Mohl bys mě fyzicky i psychicky mučit, mohl bys proti mně postavit celé armády, mohl bys mě ničit všemi možnými prostředky... a ty mi jen bereš smysly. Ničíš mě, zbavuješ mě částí mého těla. Odlupuješ ze mě kusy a já ti ukazuji, že jsem schopna bez nich žít. Neříkám, že dlouho a ani neříkám, že sama bez pomoci, ale jsem schopna žít. A to kvůli tobě! Nenávidím tě a to mi dodává vůli vytrvat. Nikdy ti nebudu klečet u kolenou, nikdy tě nebudu prosit, abys mi vrátil mé tělo! Ale to přece dobře víš. Víš, že tím, jak často mě sem bereš, mi jen pomáháš. To není trest, to je zkouška! Odlupuješ ze mě slupky jak z cibule a hledáš, co zbude. Dokážeš tohle vyvrátit?!“ Mlčel. Sledovali jsme jeden druhého. V našich očích se zrcadlily naše vlastní tváře. Pak i on položil dlaně na mé tváře a stiskl mi je. „Ne já, Kasumi. To ty zjišťuješ, co z tebe zbude. A dnes, kdy zbývá oddělit poslední slupku to už vidíš. Vzdor! Vůle se mstít, vůle žít, vůle vytrvat. Dokázal jsem to,“ řekl. „Jsi dítě budoucnosti.“ „Nemluv v hádankách, démone!“ „Dokázal jsem to. Nebýt mě, neuspěla bys. Zemřela bys. A já i oni bychom čekali dál. Staletí, tisíciletí... dočkali bychom se vůbec? Nemyslím, protože lidstvo dosáhlo svého zenitu. Slábne a brzy zničí samo sebe. V každém pokolení, v každém rodu, v každé linii se čas od času zrodí zrůda. Ale lidé tyto zrůdy nezabíjejí, jak by měli. Už ne. Zdravotnictví, genetika, farmaceutika, sociální systémy... Pomáhají jim, nechávají je žít a z těchto zrůd se rodí další zrůdy a ještě víc zrůd! Odporná zdeformovaná těla se slabou myslí. To je jedna příčina zániku. O té druhé jsem ti už vyprávěl. Lidí je příliš mnoho a duše slábnou. Zdeformovaná těla a malé úlomky duší. Rovnice pro degeneraci. Cítíš to stejně jako já. Srovnej sebe samu s lidmi jako byl James Gordon, Ralph Thompson nebo s dalšími blázny, kteří si div neslintali na košili! Cítíš ten rozdíl? Rozdíl těla i duše? Lidé se zkusí zachránit genetikou a umělou výrobou lidí z těch nejlepších genů. Zkusí vytvořit dokonalost ze zkumavky, ale co je dokonalé tělo bez dokonalé duše? A dokáže se duše adaptovat na umělé vyšlechtěné tělo? Kdoví? Ty jsi však varianta, která nesmí být zahozena. Pokud jsi opravdu nositelkou nového světa, pak nesmíš zemřít, Kasumi, a nezemřeš, dokud nad tebou budu bdít já. Lidstvo dosáhlo svého vrcholu a je na mně, abych nalezl řešení. To já jsem bohem lidí, ne proto, že by mne za boha zvolili, ale protože Peklo lidi využívá jako zdroje. Co udělá moudrý člověk,
když vidí, že les byl vykácen? Zasadí nové stromy a nový život. Co udělá bůh, když vidí, jak lidstvo zdegenerovalo? Nahradí ho někým dokonalejším. Nahradí ho tebou, Kasumi! Fascinovala jsem ho. Fascinovala jsem boha... Až mě z toho bylo úzko. Couvla jsem od něj, snad se mi i zamotala hlava. Kým to mám být? „Kdo jsou ti ‚oni‘?“ zajímalo mne. „Proč mluvíš o cizincích z jiných planet? Jak s tím souvisejí jiné civilizace?! Posledně jsi naznačoval, že na tuto planetu vysadili lidstvo. Ale proč?“ „Na své otázky znáš odpověď sama, Kasumi. Jen potřebuješ popostrčit. Pověz, proč lidé vysazují zvířata do rezervací?“ „Aby je uchránili před vyhynutím. Aby je ochránili před lidmi samotnými. Aby je uchránili před... vyšší formou života.“ Nebyla jsem si jistá, ale... Vrhla jsem rychlý pohled na Stvořitele a nevěděla, co říct. „Už rozumíš, Kasumi? Tato planeta je obyčejná rezervace. Vznikla před miliony lety. Slabí, podřadní tvorové zvaní lidé sem byli vysazeni, aby se vyvíjeli, aby se učili a budovali. A nejen to. Proč lidé navštěvují rezervace, proč jezdí za zvířaty v ohradách a pozorují je?“ „Protože... je studují.“ „A zároveň se baví, ano. Planeta Země je jako lunapark a knihovna zároveň. Jen si to představ... všichni ti hloupí tvorové věřící ve vymyšlené bohy. Lidé schopní se zabíjet kvůli víře, kvůli odlišné myšlence nebo kvůli barvě pleti. Směšní blázni, kteří nechápou nic a ničemu nerozumí. Mají hrůzu ze všeho, co neznají a na všechno hledají odpovědi v bozích! Nezáleží na tom, co za poslední staletí vymysleli, co objevili, na co přišli... stále jsou to hloupí omezení tvorové, obyčejná zvěř, která se bez důvodu vraždí mezi sebou a dnes likviduje dokonce vlastní planetu. Oni ničí svůj vlastní domov! Které zvíře něco takového udělá?! Nepřijde ti to směšné? Vím, tobě asi ne, když jsi jedním z nich a ten domov je i tvůj.“ „Co bylo jejich cílem?“ zajímalo mne. „Co ti cizinci vlastně chtějí? Jen se bavit? To je vše?“ „Není to už zřejmé? Chtějí otroky. Poslušné hlupáky, zdegenerované a snadno zmanipulovatelné. V to se ti lidé vyvíjejí, vidíš? A to cizincům vyhovuje. Vynalezli tolik věcí, aby jimi mohli zotročit sami sebe. Jejich páni přece nemohou stát za nimi a třískat je bičem jako před tisíci lety. Pokud chtějí něco budovat, musejí mít technologie. Ale otrok, který je otrokem dobrovolně, otrok, který vnímá svého otrokáře s úctou a otrok, který dokáže využívat moderní technologie, to je otrok, kterého oni hledají. Čím více možnosti otrokovi dáš, tím sofistikovanější musí systém otroctví být, jinak může otrok využít technologie, aby se vzbouřil. Proto celý ten proces trvá tak dlouho. Představ si tuto planetu jako kolonii. Lidé, kteří jsou jimi vybrání jako správci dohlížejí na to, aby vše fungovalo, nikdo se nebouřil a všichni pilně pracovali. „Kolonie...“ zamyslela jsem se. „Přesně tak. Ale zničit vlastní planetu, to není dobrý cíl, když není kam utéct. Venuše je již neobyvatelná a Mars je zatím neobyvatelný. Proto přichází proces, jehož cílem je snížit potřeby lidí a omezit vytíženost zdrojů. Je třeba Zemi zachránit.“ „Pořád nechápu, co s tím mám co dělat já.“ „Ty zosobňuješ jinou variantu člověka. Jsi unikátní forma lidství, živoucí důkaz toho, že lidé nemusí být otroky. Ač je to k nevíře, jsi součást dokonalého sociálního systému. Svého vlastního systému, který vznikl, když jsi vytvořila první svůj klon. Pro ně jsi obrovskou hrozbou i příležitostí zároveň. Chtějí tě. A nemají tě jen díky tomu, že tě vůbec neznají. Přesto... už tě málem stihli poznat. Udělala jsi chybu, když ses zapletla se Scionem - jejich prodlouženou rukou na této planetě.“ „Ale Scion založila Shaira!“ křičela jsem na něj. „Shaira založila skupinu z konceptu, který tu byl dávno před ní. Jejím cílem bylo týrat lidstvo, protože jím pohrdala. Není to snad dostatečně blízko cíli cizinců?! Pak ale Shaira dospěla
k závěru, že lidstvu pomůže, že se stane jeho vůdkyní a bude mu dobře vládnout. Svět lidí ji fascinoval a stále fascinuje. Ale pomoci lidem, byť přes vraždu většiny z nich, nekoresponduje s cílem cizinců, kterým je lidstvo ovládnout. A tak byla Shaira ostatními členy Scionu vyhnána ze své vlastní společnosti. Shaira se svého cíle nevzdala a samozřejmě k němu připojila nový cíl – pomstít se. Málem se jí to i povedlo.“ „Bál ses dalšího Stvořitele a raketu zničil, ano. To už jsem slyšela. Dejme tomu, že cíl cizinců chápu. Co je ale tvým cílem?“ „Napadlo tě někdy, jak se asi cítí bůh, jehož planeta je pouhou kolonií jiných bytostí?“ „Zhrzenost? Tohle všechno děláš z vlastní zhrzenosti?!“ „Ne, ne, Kasumi, to ne. Sama jsi nás označila za parazity. A máš pravdu. Uvedl jsem příklad stromu, z něhož postavíš dům. Co pro tebe bude znamenat ten strom? Je to jen surovina nebo už něco víc? Ale to není nejlepší příklad. Co třeba ryba jako zdroj obživy? Jsou národy, které si převelice cení lovené zvěře. Váží si zvířat právě pro to, že jim jejich maso umožní se najíst, růst a vůbec existovat. Už chápeš, Kasumi?“ „Myslím, že ano.“ Ano, chápala jsem a nevycházela z úžasu. Tak... takhle vypadá bůh. Bůh, který využívá lidi jako zdroje, ale umí si těch zdrojů vážit natolik, že nechce, aby zdegenerovali v otroky někoho cizího. To není sobectví. To je... úcta. „Jejich cíl se od mého liší v mnohém, Kasumi. Ale přesto, máme jedno společné – chceme to nejlepší, co lidská rasa nabízí. Oni si tě chtějí odvézt, vysadit na jiném místě a pokračovat v pozorování a studování nového lidstva, zatímco tato planeta bude až do svého zániku kolonií dokonale poslušných degenerátů, kteří budou pracovat a otročit. Ty se staneš novou Evou pro nový cyklus vývoje.“ Každá jeho věta pro mne znamenala strašně moc. Každá věta vysvětlovala tolik věcí a odpovídala na tolik otázek! Konečně naznal, že jsem připravena slyšet pravdu. „Střet zájmů...“ pronesla jsem zamyšleně. „Přesně tak. Ty, Kasumi, potřebuješ tři věci. Jen tři. Potřebuješ muže, potřebuješ potomky a potřebuješ, aby se množili geometrickou řadou. Já i cizinci to dobře víme.“ „O čem to mluvíš?“ „Nelze-li lidstvo vyhubit a nahradit tebou, je třeba ho vytlačit a přečíslit tvými dětmi - klony. Potíž je v tom, že planeta tolik lidi neuživí, ale to nevadí, protože zahájíš proces postupné likvidace lidí. Až tady dole skončíme, najednou získáš prostory i prostředky na vybudování ne statisíců, ale miliard Kasumi! Každá s pamětí a schopnostmi matky, jež ji zrodila ze Stínu. Tak vypadá budoucnost lidstva – genetická paměť, neboli zkušenosti předků, chceš-li. A to je přesně klíč k tomu, aby lidstvo vzkvétalo.“
Sakura Stála jsem na okraji srázu a hleděla do dálky. Pekelná krajina vypadala fakt hnusně. Všude temně rudo, vzduch sotva dýchatelný a ten smrad. Na dvanáct tisíc Kasumi scházelo dolů po šikmých plošinách, dolů do údolí. Dvanáct tisíc... Zbylo nás dvanáct tisíc! Dvanáct ze sta! Kruci! Už tady nahoře byla mrtvola na mrtvole. Krev, vnitřnosti a kusy okousaných těl. Okousaných! Hromady a hromady smradlavých těl naházených na sebe. Tak jak bojovaly a tak jak umřely. Moc se mi je nechtělo prohlížet, ale když vidím tělo s neforemnými ranami až ke kostem, tak poznám, že to někdo žral. Fuj. Tolik bolesti. A já vedla to málo, co zbylo na další porážku. Anebo taky ne.
„Sakuro!“ položila mi jedna Kasumi ruku na rameno. „Fuj!“ to jsem se lekla. „Nepůjdeš už?“ „Eh...“ vojsko pochodovalo dál následováno několika málo vozy s plachtami taženými koňmi. „Daleko se nedostaneme, co?“ optala jsem se. „Uvidíme,“ řekla mi ta Kasumi. Byla to důstojnice Hara. „Máme Shairu, máme Curu. Vyjednávat s námi budou. Otázkou je... co dál?“
Na rozvrzaném voze zakrytém tmavou plachtou jsem se vezla vstříc svému konci. Kdybych si měla vybrat, na svůj pohřeb bych jela v Aston Martinu, ne na drožce. Ale co. Parvati seděla ve voze vedle mne. Byly jsme tu samy, tak jak jsem to chtěla. Dostala ode mě jasné instrukce, vím, že si je vzala k srdci. Ale to jak si mě prohlížela, mi dávalo celkem dost jasně najevo, že nejsme kamarádky. Teď ne. Vůz s sebou ostře drcnul a já se praštila do kovové konstrukce držící plachtu. Jauky! „Dobrý?“ ptala se Parvi. Poprvé, co na mě promluvila od chvíle, kdy jsme vyrazily. „Jo... dobrý.“ Bylo pro mě těžký se jí dívat do očí. Vím, kde by si přála teď být. Vím, co by chtěla dělat a koho držet za ruku. Nešlo to. Pokud ještě někdy chci držet za ruku svoji sestřičku, pak nejde stát vzadu a čekat. Nakonec mi to nedalo a já své bývalé a doufám, že i budoucí kámošce položila pitomou otázku: „Věříš na karmu?“ „Možná. Trochu. Nebo vlastně... ne. Ne, nevěřím. Moje máma nikdy neudělala nic špatného. Nikdy nic, stejně jako Val. Nezaslouží si to...“ propadla Parvi v pláč. „Moje holčička si tohle nezaslouží!“ „To bude dobrý...“ konejšila jsem ji a hladila jí po předloktí. „To bude dobrý. Probere se. Až budeme zpátky, možná už bude vzhůru a... a kdyby snad ne tak... „Měla jsi jí to dovolit. Měla jsi Shaiře říct, aby ji vyléčila!“ „No tak, Parvi, víš co si žádala!“ „Svobodu! Je to tak moc za zdraví mé dcery?“ Parvatin tón se mi nelíbil. Chápala jsem ji. „Zničila by nás, Parvati. Nemohla jsem ji pustit!“ „Ne?!“ začala na mě Parvati křičet. „Val tě považuje za svoji tetu! Jsi jako člen její rodiny!“ „Kasumi je taky člen mojí rodiny! Všichni jsou! Kdybych ten návrh přijala, je s námi konec. Konec, rozumíš?!“ „Teď alespoň vidím, že pro tebe nic neznamenám! Nikdo z nás. Celá moje rodina se ti hodí jen k vaření a uklízení!“ „Parvi...“ „Jsme pro tebe jen vzduch, jen zbytečné nic!“ zlobila se dál. „Parvi...“ „Kdyby si Shaira řekla, že chce tvoji sestru? Ani tu bys jí nedala, že?“ „Samozřejmě že ne!“ „Tak vidíš! Ptáš se jestli věřím na karmu. Kdyby nějaká karma existovala, tvoje sestra by už léta hnila v Pekle!“ „To bolí, Parvi.“ „A ty vedle ní!“ „ParvI!“ zhrozila jsem se nad těmi slovy. Co to povídala?! Proč to povídala?! Proč tak hrozné věci? Ale alespoň řekla to, co si v hloubi duše myslím i já a bojím se to vyslovit nahlas. Pokud existuje něco jako karma, pak tady dneska nemůžu vyhrát. Na to jsem až moc špatný člověk.
Zastavily jsme! Zastavily jsme! A ještě jsme nedorazily ani k tomu tunelu. Kruci, proč stojíme?! To se určitě něco posralo. Parvati se hned zajímala co se děje, já neměla čas ani odpovídat. První průser, první komplikace. Kruci, ve mně hrklo! Vyskočila jsem z vozu a rychle ho obešla, abych viděla před nás. Linie dlouhá až kam oko dohlédlo. Dvanáct tisíc holek, především bývalých zásobovatelek. Z ostatních skupin mnoho živých nezbylo. A teď se gigantická stonožka táhnula k Aréně. Ráno jsem dolů poslala jen pár průzkumnic. Když vyslané průzkumnice ohlásily, že za Studnou je sice dost těl, ale všechny mrtvé, vypravily jsme naši karavanu s tím, že pokud potkáme cokoli inteligentního, požádáme, aby nás to uvedlo u svých pánů. Bylo mi jasný, že dvanáct tisíc si Azazel k tělu jen tak nepustí, že dál dovolí jít třeba jen deseti z nás anebo jen těm třem vozům, ale čím blíž nám zbytek armády bude, tím bezpečněji se budu cítit. A teď jsme nejspíš někoho potkaly a já byla zralá na prášky. Přitom jde všechno podle plánu... anebo ne? Popadla jsem dalekohled, roztáhla ho a podívala se do dálky. Bylo prd vidět. Zacláněly mi kameny. Tak mě napadlo vytáhnout se na vůz. Postavila jsem se vedle kočí, ale to už se k nám blížila jezdkyně. Nesla určitě zprávu o tom, co se událo. Spěchala, ale neohlížela se za sebe. To by mohlo bejt dobrý znamení, ne? Ach jo, kdyby šlo o prd, jenže ono jde o všechno! Když se jezdkyně přiblížila, přitáhla uzdu koně. „Sakuro!“ zvolala. „Co se stalo? Napadli nás?!“ „Našly jsme někoho inteligentního.“ „Jo? Supr. A co? Dá vědět těm třem?“ „Máš si s ním promluvit.“ „Aha... a...“ pohlédla jsem s obavami na neklidného koně. „Můžu jít pěšky?“ „Myslím,“ ohlédla se Kasumi a já si všimla velkého černého fleku na obloze. „...že to nebude nutné.“ „Kurva, co to je?!“ zařvala jsem a ukázala na oblohu. Flek se zvětšoval. Já rozeznala křídla, ocas i mohutné šupinami pokryté tělo. To je drak! Kurva, to je drak! „Střílejte!“ zařvala jsem. Nikdo nestřílel. Drak se dost ošklivě nakláněl na jednu stranu. Měl v boku zabodnutý obrovský šíp. Konečně přistál vedle nás a to tak nešikovně až se překulil na bok. Rozvířil oblak prachu, ale rychle se vzpamatoval a zaměřil se pohledem na mě. Černej drak! S hluboko vsazenýma rudýma očima. A fakt hodně velkou tlamou plnou určitě hodně velkejch zubů. Ještě, že jsem se mohla přidržet plachty na voze. Jinak bych překvapením spadla držkou k zemi. Radši jsem opatrně seskočila, ale nedokázala odtrhnout pohled od té bestie. Divně se na mě tvářil. Nevím, možná se tak draci tváří vždycky, ale připadalo mi, že se mi šklebí. Pak složil ocas opatřený bodci a prostě se posadil na zem jako pejsek. Přední nohy si položil před sebe, zadní složil vedle boků a zakryl křídly. Ležel tam jako by mu všechno bylo u zádele. Všechno, až na ten šíp v boku. Pořád se na něj ohlížel a snažil jej uchopit do tlamy. Nedosáhl tam. Pak snažení vzdal a zase si prohlížel mě. Asi bych měla něco říct. On mi těžko něco řekne. Takže... „Ehm,“ odkašlala jsem si. Tak nějak jsem doufala, že některá Kasumi projeví iniciativu a chopí se slova. Ale vypadalo to, že privilegiem vůdkyně je taky vézt hovory s draky. „Ehh... ahoj!“ pozdravila jsem. Zamávala mu, usmála se na něj a... a nic. „Já...“ ukázala jsem na sebe, „Sakura. Ty...“ ukázala jsem tentokrát na něj. „...hodný dráček!“ Zasyčel jako had, roztáhl křídla a pozvednul hlavu, jako kdybych ho snad urazila. Bodce na krku se mu rázem vzpřímily, jako když kočka naježí chlupy. „Ne, promiň.“ Mávala jsem rukama. „Ty jsi velký a mocný drak!“ Uznale kývnul hlavou a zase sklopil křídla. Fíha... Srdce mi bušilo jak o závod. Asi bych to měla brát jako zkoušku, až budu mluvit s tím triem šmejdů. Ale sakra, čím to bylo, že jsem tváří v tvář drakovi nedokázala držet chladnou hlavu? Nemůžu předstoupit přes elitu
Pekla a rozklepat se jako sulc. „Eh, hele...“ ukázala jsem do dáli ke skalní stěně, co se pomalu rýsovala v prachu. „My chceme navštívit Azazela a Samaela a Lilith. Máme pro ně dárky. Myslíš, že bys nás pustil dál? A ještě taky doprovodil k nim?“ Nevím, jestli jsem nežvanila moc složitě. Nevypadal, že rozumí. Ale pak se vážně ohlédl tam ke skále. Otevřel tlamu, vycenil zuby, nadechl se a... „A stojí ti to za to, cizinko?“ řekl v angličtině, načež mi spadla brada. Pak se otočil ke mně a pokračoval. „Nalehni na vlastní meč. Ušetříš si cestu.“ „Ehh... ty... jako... jako mluvíš?!“ „Mnohem radši lovím, ale s tímhle...“ hodil hlavou do strany k šípu, „je to trochu nepohodlné. Mám návrh. Vytáhněte mi klacek a já zajistím cestu na popraviště. Bude mi potěšením,“ roztáhl mordu a vycenil zuby. Nemeškala jsem ani vteřinu a nakázala Kasumi, aby tak učinily. Moc se jim nechtělo, ale moje rozhodnutí nezpochybnily. Byla to docela komedie. I když si drak lehnul na břicho, pořád byl ten šíp výš než kam Kasumi dosáhly. Nakonec musela jedna vylézt na hřbet, přivázat k šípu lano a poté všechny společně zabraly a šíp pomalu tahaly ven. Drak zařval bolestí, když se šíp vzpříčil v boku. „Máš to zastrčený dost hluboko. Cos dělal?“ „Agrona...“ zavrčel pohoršeně. „Takže žije?!“ vdechla jsem naději a zvýšila naše šance na úspěch z pěti procent na deset. „Žije,“ dodal drak. „Už moc dlouho žije.“ Nebyl z ní moc nadšený. „A už zase ji nesmím spálit na popel!“ dodal zklamaně. „Můj pán dokonce zvažuje, že zase půjdu na řetěz. Už jsi někdy byla na řetězu, človíčku?“ „Eh... ne. No teda... vlastně jo. Ale umím si představit, že tebe to musí štvát víc. Drak jako ty chce určitě létat svobodně po celém světě, co? Ale neboj, kámo, když nám pomůžeš, možná tě řetěz nepotká.“ Dráček to asi nepochopil dobře. Sklopil hlavu až ke mě a z nozder mu vystříkl oblak síry. Fuj, to byl smrad. Vzápětí Kasumi naposledy zabraly a vytáhly šíp ven. Drak s sebou cuknul a z rány se vyvalilo trochu tmavé krve. Jen trochu. Podíval se na ránu, potom na šíp zlostně dupnul, až se zlomil. „Děkuji,“ pronesl ke Kasumi a zašklebil se. Nebyla jsem si jím moc jistá. Jako bylo to fajn mluvit s drakem, jen kdyby působil trochu věrohodnějším dojmem. Skoro jsem si až říkala, kdy nás spálí na popel. Postavil se, roztáhl křídla a zamával jimi, až jsem věřila, že prostě zdrhne. Pak ale sklopil hlavu a položil ji až k zemi. „Chceš se proletět, človíčku?“ „Ehhh...“ ohlédla jsem se na důstojnici Hara. „Asi nemáme v zásobách padák...“ Nemusela nic říkat. „Dneska ne,“ řekla jsem. „Neboj se, já tě nesežeru. Pár desítek těch slavných Kasumi už jsem spálil a povečeřel a musím říct... nebyly nic moc.“ „Ehm, nezlob se ale já bych radši jela ve voze. Mám... ehh... strach z létání, víš. Neber si to osobně.“ Drak se postavil a máchnul křídly. Vznesl se takovou rychlostí až jsem nechápala, jak může tak snadno vzlétnout. Vůbec se nemusel rozběhnout, prostě jen neskutečně mocně máchnul. Úplný kolmý start. Létalo se mu teď mnohem líp. Vítězoslavně zařval, obkroužil blízké okolí a zase se vrátil k nám. Shlédnul na mě a zvolal: „Líbíš se mi, človíčku! Proč si říkáš Sakura, když jsi Kasumi?“ „To je složitý!“ „Mě říkej Salazar. Ještě mi pověz jedno, človíčku Sakuro – jak dlouho se mají lidé opékat, aby jejich kůžička hezky křupala?“ „Moje ségra s tím má zkušenosti. Ale momentálně je trochu indisponovaná... A vůbec, myslela jsem, že nás chceš odvézt k Azazelovi!“ „To také udělám, ale snad si nemyslíš, človíčku, že tentokrát stihnete utéct všechny! He, he, he!“ Máchnul křídly a mířil vpřed. Ne, to si nemyslím, draku, problesklo mi hlavou. Pohlédla
jsem na tu jezdkyni. „Zapomněla jsem si z Shambaly něco vzít. Můžeš pro to dojet?“ „Co to má být?“ „Flaška vodky.“
Kasumi s mým tekutým palivem dorazila krátce před tím než jsme přijely ke skále. Málem uštvala koně, nakonec jela dlouho do noci. Tma nás tady v Pekle zastihla už před notnou dobou. Bohužel vozy se do jeskyně vešly jen tak tak. Už jsem myslela, že je budeme muset rozbít a opětovně složit na druhé straně. Připravily jsme vozy a utábořily se mezi hromadami kostí v nějakém fakt obrovském sále. Tma jako v prdeli, hnusnej těžkej vzduch a kolem hromady prastarých kostí... znám i lepší místa na piknik. Nu což... Všichni velice rychle zalezli do stanů, zatímco já zůstala sedět na okraji útesu, shlížela jsem pod sebe na stezku vedoucí dál do nitra skály a otevřela vodku. Mmm, křišťálově čistá a hořká, tak jak má být. Nějaká Kasumi mi taky přinesla rejži. Plavala ve vodě. Hnus. Poslední večeře páně. Hm, rejže a vodka. No... Ježíš se měl hůř. Tak jsem tak jedla a popíjela. Jen trochu jsem popíjela, protože to hlavní přijde až zítra. Uff... to bude mazec. Celou svoji rodinu jsem sem vytáhla. Všechny, na kterých mi záleží. Životy všech dávám všanc. Bože, bože... prosím, ať to zítra vyjde. Protože jestli to nevyjde... „Máš chvilku?“ ozvalo se mi za zády a aniž by čekala na odpověď, přisedla si Luciana ke mně. „V pohodě?“ ptala se. „To víš, že jo... jsem v takový pohodě jako nikdy.“ Luciana mi položila ruku kolem ramen a já se o ní opřela. „Věřím ti,“ řekla. „Ty to zvládneš. Podívej...“ Luciana instinktivně sáhla druhou rukou do kapsy, pak ji došlo, že pahýlem ovázaným tlustým hadrem toho moc nevytáhne. „Já tu čtyřrukou svini zabiju...“ procedila ostře. „Pořád to bolí jak sto čertů. A to jsem věčně pod práškama.“ Konečně z kapsy vytáhla malinkou čtvercovou krabičku s pozlaceným znakem dvou prstenců nahoře. Otevřela ji a ukázala prstýnek! Zlatý prsten s diamantem nahoře. Téda! „Celou tu blbou válku jsem proseděla v cele jako zajatec a když ne v cele, tak na ramenou té čtyřruké mrchy. Málem jsem chcípla a teď je ze mě mrzák. Myslím, že mi něco došlo... totiž, našla jsem v Shambale tyhle prstýnky a tak si říkám... chyběl mi, víš? Valda, ten můj blbeček, mi chyběl. Myslela jsem, že už se neuvidíme. A pořád se o něj hrozně bojím. Nejradši bych mu nařídila, aby zůstal nahoře a ani sem nepáchnul, ale vím, že tady musíme spojit síly všichni. Tohle není jako box. Tady musí každý zabrat! Tak, co myslíš, Sakuro – mám ho požádat o ruku?“ „Ty? Nemá to být obráceně?“ „Ale on už mě o ruku žádal! Dvakrát! Napodruhý jsem mu řekla, že jestli to zkusí znova, vyrazím ho na ulici.“ „Nechceš s tím ještě počkat? Víš, žádost o ruku si oba dva budete nadosmrti pamatovat. A bylo by blbý to spojovat s mým pohřbem. Asi bych vám to pokazila.“ „Ale no tak – zvládneš to! Jseš chytrá!“ „Jo, to jsem. Mám tolik IQ jako devadesát šest tělocvikářů.“ „Nějaký číslo nic neznamená. Ale řeknu ti, už aby bylo po všem. Nemůžu se dočkat až se vrátíme s Valdou domů, do vily. A co teprve až vyrazím do města! Chybí mi život, chybí mi lidi.“ „Fakt? Jsme tady dole týden.“ „Když seš celej tejden zavřená na čtyřech metrech čtverečných, přijde ti to jako rok. Vytrpěla jsem si hodně. Ale poslyš... až se vrátíme, koupím od té krávy v Llanelli tu posilovnu a otevřu ji pro lidi. Teď se tam cvičí samí smradi, dokonce má odpoledne v pondělí kurzy pro
tlustoprdky po porodu. Co to má znamenat? Já z toho udělám normální tělocvičnu a už se nemůžu dočkat. Strašně mi chybí kontakt s lidma.“ „Po tejdnu vězení?!“ „Řekla jsem ti, že to bylo jako celá věčnost!“ začala se moje kámoška zlobit. Měla úžasný talent rozčílit samu sebe každou maličkostí. Pak ukázala na svoje zranění. „Chtěla jsem začít znova jako neznámá boxerka. Znova se vydrápat až na vrchol. To je na boxu to nejlepší – to jak se z opovrhované nicky staneš šampionkou! Být šampionkou je nuda, ale stát se jí... to je něco lepšího! Začnou o tobě psát v novinách, přepíšeš historii, staneš se tváří sportu... Ale teď, teď si nevytřu ani prdel!“ „Jo... ale pokud Agronu zabiješ, pak si někdo vytře prdel s náma. Takže se radši uklidni. Půjdu se projít.“ Tak jsem s pochodní v ruce mířila tunelem dál k Aréně. Chtěla jsem to vidět. Místo, kde umřu. Nejspíš. Ach jo, ach jo... a to jsem si vždycky myslela, že mě nic nerozhodí. Poslat na smrt celou rodinu mě ale rozhodilo. Do pytle! Konečně jsem vyšla ven, ucítila na tváři závan čerstvého smradu a sledovala černý dračí tělo. Bránilo mi ve výhledu na bílou lávou obklopenou oválovitou pevnost. Drak ležel zády ke mně, líně máchal ocasem a čučel dolů ze svahu. „Neruším?“ Neřekl nic. Možná mě neslyšel. Nemluvila jsem moc nahlas. Trochu jsem se přiblížila, ale udržovala si odstup. I tak by mě ale asi dokázal chňapnout a sežrat, aniž bych se mohla bránit. Celej černej drak. Velkej drak, hodně velkej. Na krku měl velké ostré bodce, ale směrem ke hřbetu se jejich velikost zmenšovala. Dalo by se na něm létat, jako v pohádkách... I když v Evropských pohádkách jsou draci pěkný svině. Dávám přednost těm našim drakům. „Máš tu volno?!“ zařvala jsem nahlas. Konečně jsem upoutala jeho pozornost. Drak vyfrknul síru a naštvaným tónem dodal: „Poprvé mě poslal na řetěz, protože se bál Azazela. Pak tvrdil, jak už to nikdy neudělá. A teď pomýšlí, že mě dá na řetěz znova!“ „Ale proč?“ „Protože vaše armáda byla rozprášena a věci se vrátily do starých kolejí. Samael podvedl Lilith, když držel na hradě Shairu. To mu Lilith neodpustí. Teď mají na Samaela zlost oba dva. A on to ví.“ „A proč teda bojoval proti nám!?“ „Ale človíčku...“ vysmíval se mi drak, „měl snad stát na straně poražených?“ „To bolelo...“ „A ještě bolet bude. Když nemůžeš dosáhnout svého, tak alespoň neprohraj! To odvěká pravda.“ „Hmm, ty si myslíš, že jsme úplný srajdy, co? Víš, kolik lidí moje sestřička zabila? Stovky!“ „Opravdu?“ vycenil zuby, jak kdyby se mi tlemil. „A kolik zabila draků?“ Na tohle jsem neměla co říct. „Hele, tak Samaelovi zdrhni.“ „Ty toho o nás moc nevíš, co človíčku? On je můj pán. Musím poslechnout.“ „Tak se vzepři!“ „Nemůžu, ty bláhová! Tak je to na tom světě dané. Jedni slouží, druzí souloží... a mezitím vládnou. Miluji lov, ale nemohu lovit svého pána!“ „Tohle si má ségra myslela taky. Pak svému pánovi vyoperavala střeva. Být tebou, začnu si hledat nového pána.“ Otočila jsem se a vydala se domů do stanu. „Dobrou, draku.“ „Zadrž, človíčku!“ „Co? Chceš si ještě povídat?“ „Jsem drak!“ dodal pyšně a postavil se. Roztáhl křídla, sklopil hlavu až ke mě a otevřel tlamu plnou špičatých ostrých zubů. Ten smrad, co z ní táhnul... „Jsem drak!“ zvolal ten drak. „A
tebe to vůbec nezajímá. Kolik už jsi viděla za života draků?“ „Neber si to špatně, krasavče, ale všechno co tady kolem vidíš, vidím já poprvé. A taky z toho nejsem kdovíjak odvázaná. Když vedeš na smrt vlastní rodinu, na kochání se draky není čas ani nálada, to mi můžeš věřit.“
Bloumat mezi stany mě nelákalo. Ještě bych omylem potkala Parvati jak nabírá vodu ze sudů venku. Bylo těžký se jí po tom všem dívat do očí. A zítra to bude ještě horší. Musím se rychle vožrat. Možná bych měla zkusit nějaký ten fet. Ale nějak mě to k fetu nikdy nelákalo. Fet to je únik, to je jako vzít nohy na ramena a zdrhnout, přestože furt stojíš po kolena ve sračkách. Chlast je o něčem jiném. Díky němu máš pocit, že ty sračky pod nohama nejsou zase tak hluboký. Jenže tentokrát jsou... Zalezla jsem do svého stanu. Pěkný bílý látkový stan. Jedna matrace a na ní prázdno, druhá matrace a na ní sestřička. Ležela na zádech. Torzo s rukama a hlava. Během dne jí zmizely konečky prstů. A teď tu leželo jen torzo. Bez prstů, bez nohou, bez očí, bez uší, bez jazyku, bez nosu... Nešlo se na to dívat. Raději jsem ji přikryla dekou. Zaslzely mi oči, když jsem ji přikrývala. Tohle není fér. Tohle prostě není fér. Je to sprostý. „Slyšíš mě?!“ zařvala jsem. „Ty sprostej parchante! Já přísahám, slyšíš mě – já přísahám, že tě zabiju! Ty svině! Sviněě! Sviněěě!“ Zírala jsem do stropu a vší silou řvala jediné slovo. Až se ve stanu objevila dvojce Kasumi s obnaženými meči. Pochopily, když mě viděly. A mlčky vycouvaly ven. Já vycouvat nemohla. Nemohla jsem utéct. Kasumička taky nikdy neutíkala. Postavila se problémům čelem a když teď mám její paměť... líp než kdy jindy vím, čemu tehdá musela čelit... Tady dole, kde jsou stíny silnější je těžké, vybavit si život Kasumi, ale jde to. Vzpomínám si na… Na hnusnej starej sklep kdoví kde. Špína, pavučiny, brouci a špinavá deka. Nahá ségra na ni ležela, roztažené nohy a pot na čele. Křik, řev, zloba... Byla nasraná, když tehdy rodila. Nejdřív zoufalá, pak nasraná... a pak, po devíti hodinách porodu už přestávala moct. Dítě nešlo ven. Ani jedno ne. Neměla tam nikoho, jen sebe v zamčeném sklepení. Žádný doktor, žádná asistentka, jen pár hmyzích zvířátek a krys. Protože porod se zasekl, začala si prohmatávat břicho. Těžko říct, na co přišla, ale pak si vzala do ruky skalpel. Myslím, že se jí to malé nějak šprajclo. A tak se chystala na vlastnoruční císařskej řez. Šílený! Bez analgetik, bez pomoci a se starým kdovíjak tupým skalpelem. Píchla se do břicha, ale sotva prorazila kůži. Skalpel k ničemu, šmejd na vyhození. Tak si z pochvy opodál vytáhla meč. Jak se pro něj sápala, dítě se nejspíš nějak hnulo, otočilo nebo něco a zbytek porodu vyšel bez přebytečné krve. Ale kdyby se to nepovedlo, ona by si ten cisařák prostě udělala. Rozpárala by si břicho, strčila dovnitř ruku, vytáhla děti a pak by ten zasranej skalpel použila jako jehlu, protože by roztrhala prostěradlo na tenký vlákna a těma sešila ránu. A teprve potom, by zabila vlastní křičící dceru, chlapce schovala pod mřížku od kanálu a ohlásila by Tokutarovi, že úkol je splněn. Jo... Parvati si ji může nenávidět, jak chce. Může mi klidně tisíckrát říct, že má sestřička je zlá a zaslouží si neskutečně trpět. Ale copak ona už netrpěla dost? Copak teď netrpí víc než kdokoli jiný? Kasumi trpí celý život, celý život! Nikdy neměla klid. Pořád jen shon, boj, bolest, pot a smrt. Ale copak po tom toužila? Baví ji snad zabíjení? Baví ji vraždění a lámání kostí? Možná ji baví posilování a ta únava z toho, ale tím to končí. Ona je zabiják z donucení. Žádný psychopat! Vyrůstala jako zabiják, žila jako zabiják a zabijákem je a bude napořád. Minulost nejde jen tak hodit za hlavu. Taky se mi po nocích zdává o tom, jak stojím u silnice a nabízím se vojákům z Americké základny tam v tichomoří. Byla jsem jen děcko, sotva patnáct let. A vystřídali se na mě pomalu všichni od důstojníků po pitomce z vrátnice. Děvka za pár šupů, lepší než v bordelech. Navíc mladá. Kdybych tehdá nezačala tu sadistickou kurvu Hutchinsona vydírat, byl by mě tím páskem
jednou utlouk. Pozval si mě k sobě do cimry na základně. Svázal mi ruce za zády. Nohy přivázal k nim, pak mě zavěsil na hák u stropu a mlátil mě páskem. Abych nekřičela, ucpal mi pusu použitým kapesníkem. A bil mě, bil mě, dokud jsem s sebou neškubala a nezačala krvácet! Až potom vytáhl ptáka a strčil ho do mě. Vždycky mě rozmrdal tak, že jsem pak nemohla týden sedět. Ale přesto jsem se na sex těšila. To proto, že to mlácení a svazování bylo ještě horší, ještě mnohem horší! Kdybych s ním nedokázala vyběhnout tím, že jsem si tu sviňárnu natočila a vydírala ho, byla bych tehdy v prdeli. Místo toho jsem byla na základně. Děvka pracující na radarové základně jako ostraha... všichni věděli, co jsem zač. A všichni si domysleli, že v tom má prsty velitel. Mysleli, že se do mě zamiloval, někteří hloupější dokonce věřili, že jsem bývala voják. A já byla jenom vychcaná děvka. Děvka tehdy, děvka v Namibii, děvka ve Rwandě, děvka v Kongu... možná jsem děvka pořád a nikdy nebudu nic jinýho. Každej z nás si svoji minulost vláčí s sebou jak ten pitomej šnek svou ulitu. Roste to s náma, můžem se tam schovat, ale dál se dostaneme jen, když vystrčíme hlavu z minulosti, zabereme a plazíme se vpřed a vpřed. A za sebou necháváme hnusnou slizovou cestičku našeho zkurvenýho života. A pak někdo větší projde okolo, někdo jako třeba Stvořitel a rozšlápne nás jako nic. Minulost je v háji a my v prdeli. Nikoho nezajímá, čím jsme si prošli a jak zatraceně těžký to bylo, doplazit se s tou tíhou na zádech zase o kus dál. Nikoho nezajímá, co jsme v životě chtěli a proč děláme to, co děláme. Jeden život stál v cestě jinému, tak to chodí. A teď ten velkej všemocnej parchant přišel k sestřičce, v rukou nůžky, stáhnul je až k tykadýlkům a udělal... šmik. Sestřička nevidí kolem sebe, je zraněná, zmrzačená, nemůže se pohnout, nemůže nic, krom jediného... Může zalézt do té své ulity a prohlížet si svou minulost. Můj bože! Přišla jsem k ní a odtáhla jí deku, to abych ji mohla položit ruku na břicho. Břicho pevné jako skála. Torzo bez nohou, hlava bez uší, ústa bez jazyka... „Pokud si zasloužíš trpět ty, potom už každý, Kasumi.“ Ne, má sestřička není zlá a nikdy nebyla. Má sestřička je jenom chudák. Tak proč nenávidět ji, když za to, co dělá, můžou jiní? „Kdoví, co si teď myslíš, sestřičko. Jak se asi cítíš?“ pronesla jsem a přála si, aby mě slyšela. „Neboj se, Kasumi, jsem tu s tebou a vždycky tu s tebou budu. Už se nezlobím, žes nás na ty roky opustila, víš? Ne, nezlobím se. My to všechno překonáme a zase bude dobře. Jenom... já nevím, co... co bude s tebou, Kasumi? Na druhou stranu... pokud ti ten zkurvenec mohl takhle ublížit, pak určitě může všechno zase napravit. A já ho donutím, aby to udělal. Vytluču z té kurvy duši, jen abych ho přiměla ti pomoct! Zase bude dobře, to ti přísahám.“ Dala jsem sestřičce pusu na čelo a přikryla ji. „Hlavně vydrž, Kasumi, vydrž. Svět nesmí přijít o tak úžasnou holku, jako seš ty. A co svět? My o ni nesmíme přijít, já o ni nesmím přijít a Naomi o ni nesmí přijít. Ty patříš k nám, jsi součást naší rodiny. Nezáleží na tom, kolik parchantů si kdy pobila a je mi u prdele i to, kolik z nich si smrt nezasloužilo. To se prostě stává, že lidi umírají. A ty toho lituješ, mrzí tě smrt těch, co za nic nemohli. Můžou o lítosti mluvit i další co vraždějí nevinné? Když nám Amíci hodili na hlavu bomby, cítil někdo z nich lítost? Leda hovno. Ty seš lepší než devadesát devět procent obyvatel týhle smradlavý koule. A že jsi chtěla půlku koule vidět mrtvou? No a co?! Pověz někomu svůj příběh. Devadesát devět procent z nich tě odsoudí. Tak proč neodsoudit je a to klidně k smrti. Třeba by se tady na týhle kouli konečně žilo líp.
Den D nadešel. Spojenci se vylodili tam u Francie a umlátili fašouny přilbama. Rusáci vykopli fašouny z Ruskýho svazu. Napoleona konečně vymlaskli u Waterloo a řekli mu, táhni na dovolenou. Hanibal Lecter táhnul se slonem na Řím, až se z něj všichni podělali strachy. Sandokan vlezl do Kolosea a zvolal: ‚Teď se vzbouříme, otroci!‘ A Legolas skopnul Peršana
do studny a zařval: „Tohle je Sparta!“ Historie je plná vítězství. Velkých i malých, ale lidi prostě vyhrávaj. A teď kurva vyhraju já, protože já jsem Sakura! Vjely jsme do Arény ve třech vozech a s desítkou žen – přesný počet, jaký ti zmrdi dovolili. Zastavily jsme do trojúhelníku, zatímco z tribun na nás čumělo plno potvor. Nějaký zelený medúzy a spousta srkajících brouků. Taky pár kentaurů s meči. Celkem tu bylo tak na půl tisíce potvor. Já seskočila ven tváří v tvář největším potvorám. Na tribuně na trůnu seděl Azazel, po pravici stál Samael a po levici Lilith v blízkosti haldy Stínů. „Čau, volové!“ pozdravila jsem, aby mě hezky slyšeli. „Ještě jsme se nestihli ani poznat. Já jsem bývalá Sakura Sato. Možná si mě některý z vás pamatujete jako obézní tlustoprdku s dvojitou porci brad a pupkem plným sádla. Ale časy se změnily. Dneska jsem pětkrát tak udělaná, šestkrát tak svalnatá, sedmkrát tak silná a desetkrát tak nasraná. Stručně řečeno jsem nadčlověk nebo pro přátele nadžena. A vy jste?“ Nic. Neřekli nic. Samael udiveně pohlížel na svého draka, který se uvelebil na vršku brány a vesele cenil zuby. Evidentně si představení užíval ze všech nejvíc. Lilith netrpělivě vyhlížela Curu. A Azazel začal smíchy chcát až sem dolů. „Nepředstavíte se mi, kořeni? Nevadí...“ Ukázala jsem na udiveného Samaela, „Tebe ještě neznám a ani o seznámení s tebou moc nestojím, takže ty seš Nádor. Ty vedle, no ty... ty s tím bezedným močákem, ty budeš Kefír. No a ty démonko negerská, tobě budu říkat Mrva. Tak, když jsme se seznámili, můžeme přejít k věci...“ Cha, jo klapalo to. Zírali jako vyjevení. Pravidlo moderního válečnictví číslo jedna – když si o tobě nepřátelé myslí, že jsi debil, přestanou být opatrní, protože debil je přeci co? Debil je neškodný! Přetáhla jsem si přes hlavu košili a strhla si podprsenku. Chytila jsem ji za jeden konec a roztočila ji nad hlavou. „Už jste někdy slavili Vánoce, holomci?! My to slavíme dycky jednou za rok. Vystrojíme si doma ve vile stromeček, zabalíme dárky, navaříme ryby a pak už jen žereme, chlastáme a radujeme se z dárků. A protože tady v Pekle asi moc často nesněží, přivezla jsem Vánoce s sebou! Tohle...“ ukázala jsem za sebe. „je naše karavana Splněných přání tažená pravým a nefalšovaným sobím spřežením převlečeným za obyčejné koně! A vevnitř máme kopec dárků pro každýho z vás! Budeme bufetit jak za mlada, vořechové!“ Lilith to už nevydržela a zlostně sykla: „Jestli jsi mé Cuře něco provedla, zaplatíš za to!“ Hodila jsem po ní podprdu, ale nedohodila tak vysoko. „Nebuď labuť, černá hubo! Hyk!“ škytla jsem si. „Jsi namol opilá!“ „Ne, jsem jenom společensky unavená. To je nedostatkem hudby. Chtěla jsem sem vzít repráky a pustit Jesus Christ Superstar, ale nenašla jsem dost dlouhej kabel. Tak jsem vzala aspoň tvoji štětku. Prosila bych Curu!“ zařvala jsem a zahájila svojí bigbítskou znělku. „A tuda, huda, tuc tuc, tuc tuc, tududu... Tramtadadá!“ Dvojice Kasumi vynesla z vozu Inckou princezničku s pytlem na hlavě převázaným červenou mašličkou a složili ji na kolena vedle mě. Já slavnostně strhla mašli a pytel z jejího ksichtíku. „A to není všechno!“ zvolala jsem. „K princezně Cuře se dodává jako bonus také jedna chlupatice. Shairu, prosím! A tuda, huda, tuc tuc, tuc tuc, tududu, Tramtadadá!“ Zatímco dvojice Kasumi vlezly do vozu pro Shairu, Lilith prudce švihla ocasem do země a její rohy se rozzářily do ruda. „No výborně! A já už se bála, že nebudeme mít stromeček! To je fantazie, hošani! Nemáte někdo z vás ještě půl tuny heroinu, ať máme Vánoce se vším všudy?“ Azazel přestal chcát a zvážněl už při zmínce o Shaiře. Teprve když ji Kasumi vytáhly ven, srazily na kolena, sundaly mašličku a z hlavy černý pytel, došlo mu, že nežertuji. Shaiřiny oči si na světlo rychle přivykly. To Cura ještě mžourala po okolí. A Lilith mezitím docvaklo nešťastné zjištění – na tomhle světě jsou jen dvě bytosti, na kterých jí záleží. A já mám obě dvě. Sem to ale dobrá. Shaira s prosbami pohlédla na Lilith. „Matko!“ zvolala.
„Rodinný setkání aneb Mrva mladší. To je tak dojemný... Málem bych i slzu ukápla. Víte hošani, rozhodla jsem se vás obdarovat právě tady Shairou. Ale protože jste tři, bude to chtít... Kasumi,“ Strážkyně se napřáhla katanou nad hlavu. „Ne!“ zařvala Lilith. „Ale no tak, Mrvo! Přísahám, že ji rozdělím spravedlivě. Chceš hlavu, nohy nebo tělo?“ „Sakuro!“ švihla Lilith ocasem a rohy se jí rozzářily ještě víc. „Hele ať to nepřepískneš,“ varovala jsem ji. „Nevím, na kolik to máš wattů, ale ať ti to neprdne.“ „Sakuro! Co po mě chceš?! Přišla jsi sem vyjednávat, tak o co ti jde?!“ Cenila na mě zuby v bázni zakrývanou vztekem. Normálně bych se asi v mimice démonů nevyznala, ale zrovna u Lilith to vypadalo tak, že její tělo hraje proti ní. Čím víc se čílila, tím víc nám svítila. „Sakuro, víš dobře, že jestli mé dceři nebo Cuře ublížíš, jsi mrtvá! Odtud se nedostaneš!“ „Máš dobrej pozorovací talent, Mrvo. Ale... když já zabiju jednu z nich a ty mě za to zkusíš zabít, zabiju i druhou z nich. To bude blbý, co? Celej tvůj život, všechno na čem ti záleží se ti rozsype před očima. To musí bejt zlý... pane jo, to musí bejt ošklivý. Ještě, že si to neumím představit, ale ty máš představivost určitě lepší, viď?“ „Sakuro...“ brzdila Lilith a i rohy jí pohasínaly. Já na ni ukázala mečem a zařvala: „Chtělas zabít moji dceru, ty svině rohatá!“ „Protože vy jste zabily tu mou!“ cenila vztekem zaťaté zuby. „Ne. Tu teprve zabiju!“ Napřáhla jsem se mečem a švihla svrchu po Shaiře. „Zadrž!“ křičela Lilith. Čepel mířila démonce na hlavu, když jsem cukla rukou a máchla do prázdna. Lilith jen zírala na svoji dceru. Napnutá jako struna a zoufalá jak nic. Chvíli se nic nedělo. Nechávala jsem ji, aby si to vychutnala. Ten okamžik. „Já jsem charakter,“ vycenila jsem zuby v úšklebku. „A protože jsem charakter, a protože jsou ty Vánoce, nabídnu Shairu hezky vcelku a dokonce s Curou jako bonus. Ty dvě se musí doplňovat. Cura si holí kundu a Shaira má chlupy i tam, kde by je jeden nehledal. Prostě dvě v jednom. A proto dám tyhle dvě jenom tomu, kdo dá víc!“ Nastalo ticho. Mrtvolný ticho! Trvalo tři vteřiny. Pak Azazel vyhrkl: „Dám ti smlouvu! Upíšeš se, ale já si nebudu nárokovat tvoji duši a Stín. Řekni si, co chceš, pomatená ženo! Větší sílu, věčný život, navždy vlhkou píču?“ „To je zajímavá nabídka... Má někdo víc?“ Lilith se pochopitelně nemohla držet zpátky. „Mám Stín Samuela Gordona!“ „To je hezký... A co ty okřídlený démone se zakrnělými křídélky. Co ty nabídneš?“ „Ehh...“ zavrčel zamyšleně, „Mě Shaira k ničemu není. Měl jsem ji a jen si vysloužil hněv všech! Ti dva vědí, že když budu mít Shairu, nic nezískám. Nemám jak ji chránit, takže si ji vezmou a taky vědí, že ji nemůžu zabít, protože nemám jak bych ochránil ani sám sebe. Nevím, co zamýšlíš, ty lidský blázne, ale pohoršuje mě už jen to, že vypadáš jako Kasumi. Přes to všechno, co mi provedla, byla bojovnicí, ne pomýleným cvokem!“ „Škoda, brácho! Tak zpátky k vám dvěma. Otec a matka bojují o svoji dcerušku... to je dojemný, víte? Tady matka Mrva mi nabízí Stín mýho kámoše a tady otec Kefír novou vagínu. To je dilema... zatím se teda přikláním k tý vagíně.“ „Blafuješ!“ pronesla sebejistě Lilith. „Myslíš? A víš, že máš pravdu? Ve skutečnosti novou vagínu nechci. Jenomže má milá, rudě svítící komunistická Mrvo, já nestojím ani o Stín Samuela. Klidně si ho narvi do prdele!“ Che, che, zírala na mě jako kdybych jí vypálila rybník. Pravidlo moderního válečnictví číslo dvě – když se tvoji nepřátelé hádají, jsi to ty, kdo diktuje podmínky. „Víte, hošani, já jsem tak trochu přemýšlela a tak si jako říkám, že bych potřebovala novou služebnou. To víte, rodina je velká a nanosit talíře na stůl dá práci. A tak bych brala někoho, kdo má o pár rukou víc. Agronu za
Shairu... to je lidová cena.“ Lilith zvážněla, to Azazel se rozesmál. „Agrona je mrtvá!“ zvolala Lilith. „Nekecej? V tom případě chci její Stín.“ „Žádný Stín není! Zničila jsem ho!“ Tohle prohlášení na mých rtech vyvolalo úsměv. A velký úsměv. Znamenalo to jediné – Agrona doopravdy žije, přesně jak naznačil Salazar. „No tak, Azazeli, nehraj to na mě! Máš ji ty! Protože kdyby ji měla Lilith, Stín tak mocné válečnice by nikdy nezničila a za svoji dceru by mi ho mileráda věnovala. Tak...“ Azazel dvakrát kopýtkem dupnul do země. Pak zvolal: „Přiveďte Dělnici!“ Zatímco nějací dva kamenní obluďáci vlezla do komnat za trůnem, Lilith se naklonila blíž k nám. „O co ti jde, Sakuro. Řekni mi, co si žádáš. Víš dobře, že za ty dvě bych obětovala cokoli. Tohle není žádná hra, žádná manipulace – myslím to vážně. O co ti jde?“ „Co bys řekla?“ zostra jsem pohlédla na Lilith a potlačovala vztek. „Chci dát to nejcennější, co máš tvému největšímu nepříteli a požaduji za to od něj nejlepší válečnici, jakou svět zná. Tak co myslíš, že chci?“ „Ublížit mi a utéct!“ „Jsi génius, Lilith. Učiněný génius,“ zatleskala jsem jí. „Možná jsem tuhle válku prohrála, ale umím zajistit, abys ji prohrála i ty. Zapiš si za uši, že válka nemá vítěze a poražené – má jen živé a mrtvé. A pokud Azazel podřízne tvým milovaným kočičkám hrdlo, prohraješ taky, i když jsi válku vyhrála.“ Kameňáci se vrátili a za ruce drželi obrovskou čtyřrukou ženštinu. Měla rozbitou hlavu, hlubokou ránu na boku, z níž tekla krev, strhanou kůži na prsou, hluboké zranění na stehnu, ránu na boku a snad deset dalších ošklivých ran všude na těle. A sakra... Vypadala spíš mrtvá než živá. Tohle jsem nepředpokládala. Počítala jsem s tím, že Agrona bude mrtvá a v takovém případě bych si vyžádala od Lilith její Stín a ztracenou Slzu. Počítala jsem i s tím, že bude v řetězech, ale víceméně v pořádku, protože Azazel se své nejmocnější bojovnice nezbaví. On nemůže dopustit, aby zemřela, protože jakmile to udělá, předá Agronu Lilith. Na těch pekelných sviních je úžasná jedna věc – když je pochopíte, je tak snadné přemýšlet jako oni. Ale tohle mě nenapadlo. Ksakru, nesnáším, když musím improvizovat. „Tady je...“ zařval Azazel, načež ji obři hodili před Azazela na podlahu. Zřítila se na zem ani se nedokázala zapřít. „Žije,“ dodal Azazel. „Dobrý vědět, rohatče! Sama bych to nepoznala. Tak mi ji sem hoď.“ „Ha, ty blázne! Jak ti můžu věřit? Jsi člověk. Člověk lže a smrdí! Spolehni se na slova démona, na slova krále Pekla!“ „Ty taky zrovna nevoníš, králi Pekla. Nepoužils dneska deodorant s vůní fekálního vozu? Ale dost srandy. Uděláme to takhle. Dám ti nejprve Curu.“ Nemusela jsem vlastně nic říkat. Dvě Kasumi princezničku popadly a donesly pod tribunu. Azazel poslal jednoho z obrů dolů. Nejdřív jsem nevěděla, jak to chce provézt, pak ale obr seskočil, vzal Curu do výše hodil ji svému kolegovi nahoře a ten ji položil před toho slavného krále, co smrděl jak kozlí chcanky. Potom se obr vytáhl nahoru a vyšplhal po římsách a ornamentech na tribunu. Jeden ornament ve tvaru pokrouceného rohu se sice urval, ale kameňák byl nahoře. Lilith celou scénu neviděla ráda. Myslím, že měla chuť seskočit dolů a bít se s námi, jenže čepel katany pod krkem Shairy byl pádný důvod pro to si takovou akcičku dvakrát rozmyslet. Azazel vstal z trůnu, kopnul do Agrony, ta se překulila a spadla z šestimetrové výšky dolů do písku. Sakra! Kasumi k ní rychle přiběhly. „Žije?!“ strachovala jsem se. „Nemusíš se bát, he, he,“ smál se Azazel, zatímco rozvazoval Cuře pouta. „Ta čtyřruká čubka přežije všechno. Ale na nohy se tak hned nepostaví, takže mě zkus podvézt a končíš. Agrona ti nepomůže!“ „Vypadá to tak...“ No jo, Kasumi Agronu sotva vláčely pískem za sebou. Uff... tak už se to komplikuje. Fajn, přecvakneme na plán B.
„A jéje!“ všimla jsem si Samaela. „Tobě jsem ještě nic hezkýho nenabídla. Ale neboj, já to hnedka napravím. Hele, ty Kefíre, Shairu ti dám hned, ale tady chuděra Nádor potřebuje rozveselit. Vypadá jako by se ho to netýkalo. Prosila bych sestřičku.“ Teď už začalo jít do tuhého a já postupně cítila, že i když mám v krvi tolik alkoholu kolik tohle tělo ještě nezažilo, začínám se stresovat. Když Kasumi vytáhly moji sestru, položili ji přede mě a sundaly pytel s mašličkou, už mi bylo fakt blbě. „Fajn, cvoci!“ zvolala jsem v domnění, že čím idiotštěji se budu chovat, tím snáze zaženu skutečnost, že jsem minutu před psychickým zhoucením. „Tohle je moje ségra. Kdyby to někdo nepoznal, tak si domyslete ještě nohy, bulvy, nosánek... a určitě si vzpomenete. A protože nejsem schopna svoji sestru zabít, ale zároveň je mi jako jasný, že smrt je pro ni vysvobození, dostaneš ji ty, Samaeli Nádore. Muč ji, týrej ji, znásilňuj ji... stejně jí to bude jedno, ale hlavně ji pak zabij. Beztak už ani nemá, jak by vnímala svět. Samael si Kasumi prohlížel se zájmem. Až nakonec seskočil sem dolů, načež se mezi něj a mě postavila desítka Kasumi s meči. „Jen klid...“ zavrčel démon. „Chceš, abych za to vyléčil Agronu... a já souhlasím!“ „Bratře!“ osočila ho Lilith. Mrva evidentně nechápala, co se Samaelovi honí hlavou. Mě to už začínalo docházet. Přesně podle plánu... Pravidlo moderního válečnictví číslo tři – když rozeštveš své nepřátelé proti sobě, máš na dohled spojence. Ještě tak kdyby ten plán nenasazoval krk sestřičky. „Bratře nedělej to!“ zlobila se Lilith. „Když Agrona povstane, Sakura dá moji sestru Azazelovi a uteče. To je oč tu jde! Tohle chce! Chce mě zničit!“ „Máš pravdu, sestřičko,“ šlebil se Samael. „Myslíš, že jsem takový idiot? Že ti půjdu na ruku?! Mám jenom jednu možnost jak přežít. A dobře víš, jaká to je! Pobijte se mezi sebou, vy dva bastardi!“ Azazel nejspíš vůbec nechápal jaká bije. Srazil totiž Curu na kolena, strčil jí do tlamy svýho chlupatýho čůráka a užíval si. To, že mu ho kouří Incká princezna mu bylo u zádele, ale to, že to vidí Lilith ho vzrušovalo. Lilith neměla sílu se na to dívat a neměla ani sílu s tím cokoli udělat. Ta černá slepice odevzdaně pohlédla na mě a pronesla větu, na kterou do smrti nezapomenu: „Dobře zahráno, Sakuro. Opravdu dobře.“ Che, che... královna výjebů skončila ojebaná až na kost. Miluju, když se nutnost improvizace obrátí ve výsledek ještě lepší než jaký by kdo doufal. Pamatuj si jedno, Mrvo, se mnou se jebat nemá. A už vůbec ne, když jde o moji rodinu. Mezitím se Kasumi rozestoupily a Samael se sklonil k Agroně. „Nikdy bych si nepomyslel, že to udělám,“ zavrčel a přiložil jí dlaně na tváře. Zeleně se zablesklo... Zrovna v Pekle bych zelenou barvu nečekala, ale což. Hlavní bylo, že prakticky mrtvá Agrona se pomalu polehoučku měnila na polomrtvou, potom těžce zraněnou, lehce zraněnou, mírně škrábnutou a nakonec úplně zdravou bojovnicí. Rány se jí zacelily, kosti srostly, šlachy zpevnily a Agrona byla jako dřív. Dost vyčerpaný Samael se rychle vzdálil, pouze popadl ségru. Vyskočil nahoru jakoby nic a prohlížel si svoji trofej. Zatímco se Agrona vzpamatovávala a dvě Kasumi jí vysvětlovaly situaci, Samael ze své trofeje moc nadšený nebyl. Když sestřičku posadil před sebe, plynule žuchla na zem. Když do ní jemně kopnul, vůbec se nebránila. A když na ní zařval, ani se nehnula. Pak jí chytil za ruku a zvedl ji do výše ramen. „Tak tohle je žena, která mě dokázala vyvolat a porazit? Tohle je ta, co porazila mé hlídače portálů a stvořila armádu, která málem rozdrtila Peklo? A můj otec mě potrestal za to, že mne porazila, přitom sám nemá odvahu se jí postavit, jenom ji bere smysly a týrá ji svými kouzly! Co, ty parchante!“ zařval Samael při pohledu na Oko. „Jsi obyčejný srab! Já se jí alespoň dokázal postavit a málem jsem ji i zabil! A ty?! Co dokážeš ty?! Trestáš mě za to, že mne porazila a sám se jí bojíš? Jsi zbabělec otče, jsi obyčejný zbabělec! Jediné, co pro ni mohu
udělat je ji zabít. Ne kvůli pomstě, ale jako vděk za to, že dokázala ponížit samotného Boha! Tfuj!“ Do prdele... Samael ségru chytil pod krkem a chystal se jí zlomit vaz. Mě se snad zastavilo srdce. Až pak Azazel zařval: „Tak dáš mi tu štětku, kterou jsem před třemi sty lety vstříknul do Lilith, nebo ne?! Mééé!“ „J-jo, jasně, vole. Ehh... jasně.“ Vracíme se k původnímu plánu. „Prosila bych... Parvati!“ zvolala jsem.
Z vozu vyskočila Parvati oblečená do kožichu a s beranicí na hlavě. Pod tím měla ještě tlustou zimní bundu, pod ní svetr, pod ním košili, pod ní triko, pod ním sportovní podprsenku pod ní bikiny a pod těmi už nic. Zatímco dvojice Kasumi vrazila hluboko do písku dlouhou tyč, Parvati zamávala na Azazela a zvolala: „Ahoj, já jsem tvoje striptérka!“ A tak zatímco začal náš Kefír chcát smíchem, Parvati se začala velice pozvolna svlékat a zároveň zaujímat nejšílenější pózy u tyče. A já měla najednou klid na další fázi plánu. Už nemělo smysl hrát idiota. Udělala jsem z vládců Pekla obyčejné šašky. Když jsem prohlížela ty tři pitomce, bylo mi spíš do smíchu. Jsou to jen pitomá zvířata. Luskla jsem prsty a Kasumi vynesly poslední dárek – Shifru. Měla na tlamě roubík, takže nemohla vyžvanit ani ň. Já přišla blíže k Lilith a pohlédla nahoru na tribunu. „Teď ti ukážu, jak jseš strašně pitomá, Lilith!“ zvolala jsem. „Tady Shaira se nijak netajila tím, že jde válčit do Pekla. Tys ji v tom vydatně pomáhala příběhem o Lovkyních, ale ve skutečnosti sis pod sebou řezala větev. Tvoje dcera s tebou vyjebala. Chce tě zabít!“ „Lžeš!“ vyštěkla Lilith a její rohy v okamžiku zářily jako snad ještě nikdy! „Jo, jo, stále stejná pohádka. Ale já ti to dokážu.“ Sundala jsem roubík Shifře. „Ona,“ ukázala jsem na zaraženou Shifru, „je jako pravá půlka zadku tvé dcery. Ať ti to řekne.“ Shifra nejprve vyděšeně pohlédla na Shairu, zatímco Shaira pohlédla na ni. „Matko!“ zvolala Shaira. „Přece mi věříš! Shifra může být omámená, zfetovaná… ať už řekne cokoli, já bych ti přece nikdy neublížila! Jsi moje matka!“ Shifra konečně věděla, co má říct a hned poslušně spustila: „Tvá dcera mluví pravdu, Lilith. Naším cílem je porazit Peklo, ale ne ti ublížit! Přísahám, že o tvůj život Shaiře nikdy nešlo.“ „Tak?“ pohlédla na mě Lilith. „Co to mělo znamenat, Sakuro? Co jsi tím chtěla dokázat? Já Shifru znám, slyšela jsem o ní mnohokrát. Ona plány Shairy zná lépe než kdokoli jiný.“ Mě na tváři hrál jeden úsměv za druhým. Všechno to klapalo jako na drátkách. „Jsem ráda, že to říkáš, Lilith.“ Pamatuj si ta slova aspoň pět minut. Přešla jsem k už nahé Parvati, která tančila hula-hula. „To stačí, Parvi. Zábava skončila.“ Vysmátá Parvati, kterou moje Kasumi ve voze nadopovaly rajským plynem se sice k odchodu neměla, ale Azazelovi přesto brzy došlo, na co to vlastně čeká. „Shairu!“ zvolal a vztekle vstal z trůnu. „Chci Shairu!“ „Je tvoje démone. Ale nejprve jakožto pán tady toho...“ ukázala jsem na Shifru, „...netvora, ji přiměj, aby řekla pravdu o plánech Shairy.“ Kozel nerozuměl, k čemu by mu to mělo být. „Ty imbecile!“ vyštěkla jsem na něj. „Tady Shaira chtěla zabít tebe i Lilith. A tahle její podržtaška o tom ví! Tak ji donuť říct pravdu a s Lilith to doslova sekne.“ Právě jsem si na sebe pletla bič. Protože pokud se kozel jen trochu zamyslí, docvakne mu, že když Shifra řekne pravdu, Shaira najednou přestane mít svoji cenu. Právě jsme se ocitly v nejkrizovější části plánu. Ale vykouřený vytlemený kozel to nechápal. Navíc k němu přišla Lilith a požadovala to samé. Červíček pochybnosti už zaúřadoval. Zablesklo se a Shifra obrátila oči v sloup. Pomalým strojeným hlasem mluvila, aniž by pořádně artikulovala: „Plán… ehh… plán mé matky Shairy zní… ehh...“ mluvila dost těžko. Lilith chytila Azazela za předloktí. Myslím, že to bylo nějaké společné rodinné kouzlo. Něco jako, fotr čaruje a máti hlídá, jestli se nepodvádí. Ale
nepodváděl. Shifra žvanila dál: „Cíl Shairy zní: porazit Peklo. Porazit Peklo, znamená…. Ehh… porazit Peklo znamená...“ Nechtělo se jí mluvit. Dala jsem si práci a obešla Shairu, abych jí mohla poplácat po rameni a zašeptat do ucha: „Však ona promluví. Mimochodem, Shairo… to byl ale blbej nápad, snažit se vyjebat s mojí rodinou, co?“ Shifra se třásla, myslím, že i plakala, protože si uvědomovala, co to provádí, ale mluvila dál: „Plán Shairy je zničit Peklo! Zničit Peklo znamená, za prvé - zabít Samaela…“ „Tak, co Shairo?“ ušklíbla jsem se na démonku. „Už ti tuhne krev v žilách?“ „Zničit Peklo znamená, za druhé - zabít Azazela.“ „Jo, Shairo, jak říkáme my Klingoni – dnes je dobrý den na smrt. Taky máš ten pocit?“ „Zničit Peklo znamená… za třetí - zabít, ehh… uch… zabít Lilith!“ Kouzlo pominulo, vyčerpaná Shifra padla držkou do písku, Azazel si prohrábl bradku a Lilith sklopila ocas mezi nohy. Shaira se rozhlížela kolem sebe, kam jí jen řetězy dovolily. Otočit za sebe se nemohla, postavit také ne a už vůbec ne utéct. Lilith seskočila z tribuny a blížila se ke své vypečené dcerušce. A já rodinnému shledání samozřejmě nechtěla překážet. Nejprve se ale Lilith zaměřila na mě. „Udělala jsem strašlivou chybu. Kasumi mne varovala a já s ní vyrazila dveře. Snad je to úděl matek, bezmezně milovat své děti a přehlížet nenávist, kterou oni opětují tvoji lásku.“ Skleslá Lilith shlédla na svoji dceru, která se úplně třásla nervozitou. „Tak moc mne nenávidíš, Shairo? Ublížila jsem ti snad někdy?“ „Nevěř tomu, matko!“ kvičela beznadějně Shaira. „Nevěř jim, jsou to lháři! Všichni lžou. Azazel lže, Shifra lže a tahle mrcha,“ kývla hlavou ke mně, „lže ze všech nejvíc! Jsou to všechno lháři! Nikdy bych ti neublížila, to mi musíš věřit.“ Nic. Ticho. Shaira se marně dovolávala pomoci. „Netvor nelže,“ pronesla Lilith. „Ne svému pánu.“ Shaiře se nafukovaly tváře a i její růžky začaly postupně rudě zářit. Chvilku jsem myslela, že snad kouzlí, ale pak se ohlédla na mě a neskutečnou zlostí vyštěkla moje jméno: „Sakuro, ty svině!“ řvala. Pěkně jí přeskočilo, když pochopila, že je konec. „Ty hnusná bestie!“ prskala. „Ty mrcho všech mrch! Ty odporná primitivní děvko! Já tě nenávidím, Sakuro! Já tě nenávidím, slyšíš?!“ ječela. „Já tě nenávidím! A nenávidím! Já měla být královnou světa! Já měla být vším! To já jsem bohyně Shaira! Já jsem bohyně SHAIRA!“ Lilith obestoupila svoji dceru a pak jí omotala ocas kolem krku. Jen když Shaira ucítila ocas na ramenou, vyděsila se. Její nenávistný řev ustal až ve chvíli, kdy Lilith ocas utáhla. Shaira se nemohla bránit, mohla si jen užívat pohled na mě a můj vztyčený prostředníček ve výšce jejích očí. Tělo démonky s sebou ani moc neškubalo – nemohlo. Ale její oči zračící nesmírnou nenávist dávaly tušit co se jí honí v hlavě. Kdyby jen trochu mohla, vrhne se na mě a pokusí se mi vyrvat srdce z těla holýma rukama. Ne, Kasumi, ale to já jsem ta, která ji vyřídila. Konečně tělo ochablo, ačkoli nenávist v očích nezmizela. Lilith povolila sevření a tělo plynule spadlo do písku. A to byl konec jedné mocné démonky, která si myslela, že přechytračí nás všechny. Měla v hlavě tři prdele velkých plánů a teď nemá ani hovno. Nebylo mi jí líto. Není a nebude mi líto smrti nikoho, kdo kdy zkusit vyběhnout s mojí rodinou. Ale přesto… jak končí žena, jejíž ambice neměly meze? Jak končí démonka, která chtěla vše?! Pochybuji, že se kdy cítila doopravdy šťastná. To moc ji činila šťastnou, ale nikdy neměla té moci dostatek. Kdo chce moc, celý život jen o něco bojuje a nakonec nemusí dostat vůbec nic.
Zděšená Shifra, která se konečně vzpamatovávala z drsného kouzla pochopila co se stalo. Černá chlupatá mrtvola její máti ležela s držkou v písku. Shifra civěla na mrtvolu a
nechápala, co dělat. Lilith svolala Stíny a nechala je seřadit do skupiny. Čtveřice Kasumi se vzdala svých mečů, aby je mohla dostat Agrona. Ta však z nějakého důvodu pokukovala po Lilith a zdálo se, že se na ni v okamžiku vrhne. Naše aliance z nouze nedržela moc pohromadě. A na bráně stále seděl Salazar a bránil tomu, aby do Arény vnikly další Kasumi. Azazel se konečně vzpamatovával z toho, že Shaira je mrtvá a on ji nezíská jako páku na Lilith. O Curu se teď moc nestaral a holka se snažila odplazit za trůn. Schylovalo se k boji, který mohl dopadnou všelijak. Rozhodujícím faktorem byl bezpochyby drak. Ale jeho činy závisely na jeho pánovi a ten… ten právě zaklonil hlavu k nebesům. Samael, ten bastard řval směrem k Oku Stvořitelovo jméno a vší silou lámal Kasumin vaz. Držel jí pod bradou a veškerou svou silou se jí snažil hlavu zvrátit do nepřirozené polohy. Když jsem viděla, jak hrozivě má moje sestřička zakloněnou hlavu tak... To byl tak příšerný pohled. Nikdy jsem neviděla nic děsivějšího. Strnula jsem, nevnímala nic a nikoho, pouze sledovala to nejdražší co na tomhle světě mám. Byla nanosekundy před smrti, milimetr od křupnutí znamenající jediné. Mráz mi běhal po zádech a já sledovala tu hrůznou scénu. Příšernou scénu! Až... zazněl dunivý hlas, který nepřicházel odnikud a přesto tu byl. „Byl první den, když jsem vyplnil černotu prostorem. Byl druhý den, když jsem shlédl na svět svým okem. Byl třetí den, když jsem uhnětl svět, jež byl nazván Peklem. Byl čtvrtý den, když jsem naplnil Peklo vzduchem. Byl pátý den, když jsem zalil svůj svět lávou a vodou. Byl šestý den, když jsem vdechnul život Azazelovi, strážci Pekla a jeho národu Agagarů. Byl sedmý den, když jsem stvořil Bránu Pekel. Byl osmý den, když jsem stvořil Místo moci. Byl devátý den, když jsem vykopal Studnu kostí. Byl desátý den, když jsem porodil svého syna, Samaela, krále duší. Byl jedenáctý den, když jsem porodil svoji dceru, Lilith, královnu Stínů. Byl dvanáctý den, když jsem se uzavřel za Tlukoucí branou vědom si svých chyb.“ Odmlčel se. Nebylo jediného tvora, který by v tuto chvíli nehleděl k Oku a nepřemítal si ta slova. Stvoření Pekla... Mám radši stvoření našeho světa. Je to kratší. Všichni mysleli, že už je konec. Dvanáctý den byl přece poslední, proto ta dvanáctka, proto všude je jen dvanáctka. Ale najednou se ozval znovu. „Byl třináctý den, když Posel smrti povstal, aby po nekonečné věčnosti sežehl chyby, kterých jsem se dopustil.“ Před Samaelem se zablesklo a moje sestřička se ocitla v oslnivém světle. Co to?! „Povstaň, dračice!“ ozval se hlas Stvořitele zas. „Povstaň a potrestej nehodné silou samotné smrti.“ Světlo kolem Kasumi ustoupilo. A já viděla, jak klečí na nohou! Na nohou! Zapřená prsty o podlahu! Pozvedla hlavu a já strnula, když jí bylo vidět do tváře. Rudě žhnoucí oči se svislými zorničkami. Postavila se, semkla ruku v pěst až jí na paži vystřelili svaly. Pak se pomalu, pozvolna otočila na Samaela, který absolutně nechápal co se to děje. Napřáhla se a vrazila pěst do hrudi démona. Prorazila pěstí mezi jeho prsními svaly a rozdrtila páteř. Když pak zabrala, vytrhla z těla démona kusy rozštěpené páteře. Vytáhla zakrvácenou paži, zatímco se Samael zhroutil na zem. Nikdo z démonů ani nedutal, vlastně nikdo nedutal. Kasumi se pomalu otočila na Azazela. Démon strnul a vytřeštil hrůzné oči. Moje sestra ukázala prstem na kozla a konečně něco řekla. Svým ocelově chladným, se vším smířeným nerozhoditelným hlasem. „Jsi na řadě. Všichni jste souzeni a všichni jste vinni. Vaším trestem má být smrt.“ Sestřička, ze které šla hrůza pohlédla vysoko nad nás k Oku a ušklíbla se. „Ale já nejsem tvým sluhou, Stvořiteli. Naučil jsi mě hodně. Konečně vím, co jsi zač. I ty budeš souzen, Stvořiteli. Mnou!“
Kasumi kráčela přímým krokem k Azazelovi. „Mek?!“ vyhrkl démon. „Mek? Méé!“ Démon si v pazourách vytvořil zvláštní ohnivý předmět. Vypadalo to jako hodně žhavá koulička. Švihnul ji proti Kasumi, která jí máchnutím ruky odrazila stranou. „Méééé?!“ skučelo to hnusné zvíře. To už se ale Agrona odrazila a mocným skokem se chytila zdobených ornamentů pod trůnem. Vyšplhala nahoru a Azazel poznal, že tohle kouličkami nevyřeší. Zase zamektal a hrůzou v očích zdrhnul za závěs do útrob pevnosti. Agrona neváhala ani vteřinu a hnala se za ním. Sestřička kráčela dál a protože jí nikdo nestál v cestě, seskočila k nám dolů a mířila k Lilith. Ta mohla použít Stíny na svoji obranu, ale namísto toho je nechala nahoře. Pak tváří v tvář sestřičce, jejíž očí žhnuly jako láva, pomalu poklekla na zem! Lilith klečela na kolenou s hlavou u země. „Udeř, otče!“ pronesla. „Zabij mne za to, co jsem provedla. Zabij mne za to, jak jsem Peklu vládla, ale nezapomeň na jedno – to ty jsi mne porodil. Jsem odrazem tvé moci, která mne zrodila. Každá buňka mého těla vznikla na tvůj příkaz. Jsem živoucí důkaz tvých chyb, můj Vládče! Zabij mne a dokážeš celému Peklu i sám sobě, že to ty jsi vinen, že ty neseš největší a jedinou vinu na tom, jak Peklo skončilo.“ Sestřička roztáhla ústa v úsměvu. Vím to, stála jsem v písku tak blízko u ní jak jen to šlo a s otevřenou pusou na ni čučela. „On to ví,“ pronesla sestřička. „On si je svých chyb vědom. Ale za celou věčnost nenašel sílu, aby se s nimi vypořádal. Doufal, že dospějete a naučíte se vládnout pospolu. Ale jak, když on umí jen trestat a kárat? Nic víc vám nikdy nedal. I Bůh potřebuje zkušenosti a on je neměl. Mám ti vzkázat, Lilith, že lituje desátého a jedenáctého dne. Lituje dnů, kdy vás dva porodil. Azazel je jiný případ, on neměl vládnout, ale vy jste měli vládnout jemu. Selhali jste a on jen využil příležitosti. Přesto si Stvořitel přeje i jeho smrt, za hříchy, jichž se dopustil. Vy nemáte zemřít za hříchy své, ale za hříchy Stvořitele, protože jak jsi správně řekla – každá buňka vznikla s jeho vědomím. A to je ten důvod, proč jsem to já, kdo má vykonat Boží soud. Bůh nemůže zničit to, co stvořil. Protože vinu nese jen a jen on a žádný Bůh se nikdy nedopustí takové křivdy. A tak hledal někoho, kdo s vámi má své osobní spory nesouvisející s vedením Pekla. Proto tu jsem a proto mám takovou moc. Jsem Poslem smrti.“ Lilith pozvedla hlavu na sestřičku. „Tedy je to osobní. Pak mi dovol říct, že jsem se zmýlila. Má dcera mne zradila.“ „Všimla jsem si...“ pohlédla Kasumi na zdechlou Shairu. Pak z vnitřku pevnosti vyšla na tribunu Agrona a pozvedla nad hlavu zkrvavenou páteř zakončenou chlupatou rozštěpenou hlavou kozlího démona. Výraz v očích bestie zračil naprostý děs. Strach tak šílený, až se zdálo, že ani nemůže pocházet z tohoto světa. Všechny stvůry na tribunách si prohlédly hlavu svého pána. Tu pak Agrona zarazila na zdobenou kozlí hlavu na vršku trůnu. Namísto útoku se stvůry polekaly. Kasumi hlavu kozla viděla ráda. Právě se zbavila smlouvy, kterou s ním uzavřela. Já nakázala ostatním Kasumi, aby otevřely vrata a vpustily sem ostatní. Salazar tomu nebránil a co víc, když se Kasumi hnaly do pevnosti, vzlétnul a začal pálit netvory na tribunách. I Lilith vyslala stíny, aby dorazily poslední síly Azazela. Agrona se do boje nezapojila, seskočila dolů a blížila se k nám. Pak ukázala svou namakanou paží na Lilith. „Vyzývám tě k boji, démonko! Dnes konečně bude pomstěn můj národ. Zbýváš už jen ty!“ „Nic jsi nepochopila, Agrono,“ řekla Lilith. „Ani po tolika letech nic nechápeš. Já tvůj národ nezahubila. Já ho zachránila.“ Agrona přiskočila k Lilith a ranou dvou pěstí naráz ji srazila až k zemi. Vau, to byla šleha! Lilith se úplně pohnula čelist. Z tribuny křičela vyděšená Cura a hledala cestu, jak bezpečně slézt. Agronin zlostný pohled byl snad ještě ostřejší než ten Kasumin. „Jak se vůbec opovažuješ?“ řvala vztekle Agrona. „Kasumi?!“ obrátila se obrovská válečnice na sestřičku. „Požaduji její život. To ty jsi vojevůdkyně armády, díky které bylo Peklo
poraženo. Dovol mi tu démonku vyzvat a zabít.“ „Zamítá se,“ odpověděla sestřička hned. „A jestli na ni znovu sáhneš, budeš to ty kdo bude vyzván. Lilith mi nejprve pomůže a až pak ji můžeš zabít. A pokud mne znovu zradí, budu ráda, když zemře i Cura.“ „Souhlasím,“ odvětila Agrona. „Nic nechápeš,“ pronesla Lilith a stírala si černou krev z úst. „Co myslíš, že by se stalo, kdybych tehdy nezasáhla a nedala ti sudy plné otrávené vody?! Co si myslíš, Agrono?! To já tě zachránila! Mě vděčíš za svůj život, potažmo za život celého národa! Měla jsi být zabita stejně jako vzbouřenci. Triumvirát chtěl vymazat Agagary z povrchu Pekla! Dva hlasy proti mému. Já chtěla uchovat dva z vás - muže a ženu. Ale přehlasovali mě. A tak jsem se rozhodla zachránit alespoň tebe. Když Azazel to ráno dorazil do tábora, viděl jen mrtvoly a mezi nimi tebe. Uvěřil, že sis vybrala jeho stranu. Jediný Agagar, který nikdy nezradil svého pána. Dostala jsi milost.“ „Ne, ne to nemůže být pravda!“ „Uprchla jsi a skrývala ses. Myslíš, že kdyby Azazel chtěl, tak bys vydržela tak dlouho? Přežila jsi jen díky tomu, že tě nechal jít. Doufala jsem, že navštívíš vězení krále Agagarů. Bylo mi dovoleno si ponechat jeho Stín a tak jsem pro něj vybudovala vězení s obří hlavou nestvůry, která měla představovat mého otce. Nikdy jsem neviděla jeho tvář, ale tu neviděl nikdy nikdo. Mým slovům bys nevěřila ale „jeho“ slovům dozajista ano. Chtěla jsem ti pomoci, poradit ti a zkusit tě ochránit. Nepřišla jsi ani jedenkrát.“ „Nemohla jsem. Bylo by to příliš troufalé poté, co jsem svému otci provedla. Zradila jsem vlastní národ.“ „Ne, Agrono. Ty jsi ho zachránila.“ Bylo znát, že si Agrona vzala slova démonky k srdci. Sice jsem neměla ponětí o čem je řeč, ale vypadalo to smutně.
Až po dlouhé době se Agrona obrátila na mne. Vypadala sklesle. „Jak se jmenuješ?“ ptala se. „Vděčím ti za svůj život, ale přitom nejsi jedna z Kasumi.“ „Všimla sis? Já jsem Sakura, ségra tady původní Kasumi.“ Po těchto slovech se Kasumi zarazila a vrhla nechápavý pohled na moji maličkost. Přišla blíž, ještě blíž a nepřestávala si mě prohlížet. I já si ji prohlížela. Rudě žhnoucí oči neměly chybu. „Ehh… to budeš mít napořád?“ optala jsem se. „Asi ne. Jen do chvíle, než zabiju Lilith, což zatím odmítám. Až to pochopí i Stvořitel...“ „Ne, už ne - to neříkej! Nevezme mi tě, že ne?!“ „Neboj se. Test už proběhl.“ „Test?!“ „Já ti to vysvětlím později. Teď mám chuť… pokud to neuděláš ty, potom…“ Kasumi na malou chviličku sklopila zrak. Ale já podlehla dřív a vrhla se jí kolem krku. „KasumI!“ rozplakala jsem se. „Kasumi, ty jsi zpátky! Vrátila ses mi! Díky, díky!“ Moc dlouho jsme se ale neobjímaly. Vyrušil nás nenávistný řev Shifry, která s nesmírnou zuřivostí roztahovala pouta na rukách. Nezáleželo jí na tom, že se jí lana zařezávají do masa. Její řev sílil, jak napínala svaly nehledě na zranění. Neječela, ale řvala! Řvala hlubokým nenávistným hlasem až pak lano povolilo. Děvka si urychleně rozvázala lano kolem kotníků a postavila se tváří v tvář Kasumi. Cenila zuby, obličejové svaly se jí chvěly. Roztrhla si pevné látkové kalhoty a hodila je na zem. Vyzula se z bot. Servala si koženou zbroj nehledě na přezky a stejně tak sportovní podprsenku pod ní. Zůstala v písku stát úplně nahá. Upocená námahou i vztekem. Vypadala jako sama smrt. Nafukovaly se jí tváře zlobou, nehty si zatínala do kůže. I sestřička si sundala zbroj. To aby jí nepřekážela. Dělat tu striptýz ji ale nelákalo. Místo toho
pokynem ruky odvolala okolní Kasumi, které měly připraveny své meče. Kolem Shifry a sestřičky se vytvořil kruh. Kruh v oválné aréně. Náhle i oči sestřičky pohasly a ona vrhla rychlý pohled k Oku. Netvářila se však překvapeně, jen uznale kývla, jako kdyby chápala, co Stvořitel provedl. „Opustil tě tvůj pán...“ procedila Shifra posměšně. „Nikdy to nebyl můj pán. Stvořitel mě propůjčil nadlidskou moc jen na vypořádání se z démony. Nechce mi věci zlehčovat, protože on hledá ženu s železnou vůli a ocelovým tělem. Ne hrdinku s kouzelnou mocí.“ „O to snáze tě zabiju!“ „Tvoje první svobodné rozhodnutí?“ „Ráár!“ zařvala Shifra podrážděně a ohnala se po Kasumi pěstí. Ta uskočila o kousíček vzad, aby na ni Shifra nedosáhla a v mžiku ji děsivým kopancem z otočky udeřila do tváře. Kruci, úplně bylo cítit jak úder prohnul čelist Shifry. Z úst jí vystříkla krev a vypadl jí zub, který skončil v písku kousek ode mě vedle cákance krve. Shifra se zapotácela a jen s vypětím sil nespadla k zemi. Pohlédla na Kasumi a vycenila zakrvácené zuby v úsměvu. „Tvoje svaly na mě nestačí, ty zpropadená štětko! Připravila jsi mě o matku. Nebýt tebe, nikdy by se to nestalo, nikdy by tak potupně nezemřela!“ „A čípak je to vina, svobodná Shifro? Pamatuješ na ten důl v Rusku? Selhala jsi a dnešek je jen důsledek tvého selhání.“ To Shifru rozzuřilo ještě víc. I ona se zmohla na prudký kopanec z otočky. Mířila přímo do břicha mé sestry. Jenomže úder s Kasumi ani nehnul. Shifra nevěřícně zírala, kterak se nohou opírá o břicho sestřičky. A pak udeřila Kasumi – chytila Shifru za lýtko, odtáhla jí nohu od svého těla, otočila se a jedinou rukou přehodila Shifru přes sebe. Pád do písku by ránu tlumil, ale Kasumi v moment, kdy Shifra přepadávala přes ní, vystřelila nohu a kopancem do břicha poslala skučící Shifru o několik metrů dál. Spadla do písku, několikrát se překulila a řvala bolestí. „Bývala jsi lepší,“ pronesla Kasumi. „Mívala jsi ráda bolest. Pomáhala ti sílit a probudit v sobě bestiálně mrštnou bojovnici. Ale mám pocit, že moje dávka bolesti je na tebe už trochu moc. Tvá matka je mrtvá Shifro. Ale Peklo stále stojí. Copak tvůj úkol už nic neznamená?“ Shifra klečela v písku. Jednou rukou se opírala o zem, druhou se držela za bolavé břicho. „Jaký smysl má úkol, když ten, který ho zadal už není mezi námi?! Takový úkol smysl nemá.“ Kasumi se přiblížila k Shifře, která provedla úžasný akrobatický kousek, když se jedinou rukou zapřela o zem a roztáhla nohy, aby jednou z nich zkusila udeřil blížící se Kasumi do podbřišku. Kasumi včas uhnula stranou a kopancem zespodu nadzvedla tělo Shifry nad zem. V ten moment loktem udeřila Shifru do zad a obratem ji tvrdě srazila k zemi. Padla hlavou do písku, když jí sestřička chytila za dlouhé vlasy a zvrátila jí hlavu dozadu. Mezitím jí nohou dupla mezi lopatky a přimáčkla celé její tělo k zemi. Škoda, že si Kasumi nechala kalhoty, protože ty napumpované stehenní svaly držící celé tělo Shifry pevně u země musely stát za to. Kasumi měla strašnou sílu. „Víš jaký je tvůj problém, Shifro? Už nejsi člověk. Jsi odpad. Podle Stvořitele jsi odpad, který nemá právo na to otevřít Tlukoucí bránu a stanout před bohem. Jsi obyčejný nechutný netvor. Zkrátka zrůda. Tvoje srdce pro mě nemá žádnou váhu, je k ničemu. Nepotřebuji tě. Ale ještě než tě zabiju, měla bys vědět, že to nebylo tvé svobodné rozhodnutí vrazit meč do hrudi mé sestry. Vedl tě Stvořitel, který mne chtěl o sestru připravit. Takže tě nezabiju z tohoto důvodu. Před lety v Japonsku jsi mučila moji sestru a za to dnes zemřeš. Užij si poslední vteřinu svobody.“ Kasumi bleskově přešlápla a dupla Shifře na krční obratle. Křup.
Moc dlouho jsem se ale radovat nemohla. Oko na obloze začalo znovu vyzařovat rudou barvu a celé okolí, jako kdyby se zbarvilo krví. Všichni pohlédli vzhůru, až na moji sestřičku, která vrhla pohled na Lilith. Pak se ozval burácivý hlas: „Zabij ji, dračice! Peklo musí být tvé!“ „Jsi zbabělec, Stvořiteli!“ odsekla sestřička. „Je pro tebe cenná, Kasumi. Jen proto ji necháváš žít. Pak tedy slyš, má dcero – tvůj bůh už nebude dál trpět tvé hříchy! Zfalšovala jsi mé Ozvěny, vydávala se za mne, podporovala jsi vymýšlené legendy o Lovkyních, vytvořila jsi člověka… zradila jsi Peklo! A proto budeš ztrestána. Dnes tě zbavuji moci nad Černým zrcadlem. Už žádné Stíny se v tvé říší nezrodí. Už žádné Stíny, má dcero. Zítra tě připravím o vládu nad Místem moci a nechám celý stroj vybuchnout! Třetí den tě připravím o veškerou kouzelnou moc. A čtvrtý den... ti Kasumi vrazí meč do srdce, neboť už nebude důvod nechávat tě naživu!“ Rudé oko přestalo tak silně zářit a chytilo svoji původní barvu. Nastalo ticho. Lilith klečela na kolenou a sklopila hlavu až k zemi, když k ní přiběhla Cura ji utěšit. Sestřička semkla pravačku v pěst. Vztekle vycenila zuby a já věděla, že by v tuhle chvíli nejradši do něčeho praštila. Ale po ruce nikdo nebyl. Jenom já, Lilith a Agrona, která vypadala že by jednou ranou přelomila náklaďák. No… asi bylo na mě to říct. Protože na tribunách se situace uklidňovala. I Salazar se uklidnil. Všichni se uklidnili. A tak jsem se otočila na sestřičku a prostě to řekla: „Pěkně jsme to posrali. Dokud byla Shaira, nikdo z nás nestárnul. Dokud se z lidí po smrti stávaly Stíny, měli jsme druhou šanci. Teď máme leda hovno. Všichni jsme si podepsali rozsudek smrti.“ Kasumi se rozhlédla po nás všech. Neunikl jí ani drak na bráně. Salazar pozvednul hlavu k Oku a začal chrlit oheň. Pak mocně mávnul křídly, vznesl se, obletěl Arénu a dosedl do písku jen kousek od sestřičky. Agrona byla připravená svoji novou vůdkyni chránit, ale Salazar jen otevřel tlamu a řekl: „Mým pánem není Stvořitel. Mým pánem je démon Samael a proto dávám slib tvé dceři, človíčku Kasumi. Budu ji věrně sloužit až do konce jejích dnů. A protože věřím, že ona hájí tvé zájmy, poté nastal čas vyzvat k boji Stvořitele. Poradím ti, jak zaklepat na bránu boží. Pomohu ti otevřít Tlukoucí bránu.“ „Brzdi, brzdi,“ zarazila jsem dráčka a vytáhla z kapsy původně Kasuminu Slzu krve. Lilith na srozuměnou kývla hlavou a Kasumi si vzala svůj artefakt. Dobře si ho prohlédla a plná vzrušení jej stiskla v dlani. „Mám ještě nějakou práci,“ odvětila Salazarovi. „Každý z nás má nějakou práci. Věřím, že Sakura dá správné rozkazy každému z vás. Vím, že dokud bude Stvořitel žít, válka neskončila, ale to teď počká. Já sem dolů přišla z jiného důvodu. Jdu si pro svého muže.“
