POSEL SMRTI
VI Zúčtování
Lukáš Konvalina
Není důležité, jak dlouhý život vedeme, ale jak ho prožijeme, neboť k čemu je žít navěky, když nevnímáme krásy života a nejsme šťastni?
Obsah
I – Vrať se mi!................................................................................................................................................................... 4 II – Vítejte ve Venezuele............................................................................................................................................... 17 III – Bohové dávných časů......................................................................................................................................... 25 IV – Syn Slunce............................................................................................................................................................. 35 V – Pachacamac.............................................................................................................................................................. 44 VI – Z lůna Luny........................................................................................................................................................... 51 VII – Za zrcadlem......................................................................................................................................................... 55 VIII – Vzpomínáme…................................................................................................................................................. 64 IX - Jako v pohádkách................................................................................................................................................ 78 X – Pro mého otce.......................................................................................................................................................... 94 XI – Spřízněná duše................................................................................................................................................... 113 XII – Déjá vu.................................................................................................................................................................. 131 XIII – Mors certa, hora incerta........................................................................................................................... 141 XIV – Boží mlýny........................................................................................................................................................ 159 XV – Věčný spánek..................................................................................................................................................... 178 XVI – Snění.................................................................................................................................................................... 191 XVII - Procitnutí......................................................................................................................................................... 197 XVIII – Co odvane čas?......................................................................................................................................... 208 XIX – Bod zlomu......................................................................................................................................................... 217 XX – Návrat domů.................................................................................................................................................... 226 XXI - Kálí...................................................................................................................................................................... 231 XXII – Ve stínu sestry............................................................................................................................................ 255 XXIII – Horko, chlad a pomsta......................................................................................................................... 280 XXIV – Tah dámou................................................................................................................................................... 286 XXV – Královna bojiště........................................................................................................................................... 298 XXVI - Zúčtování....................................................................................................................................................... 305 XXVII – Rok Koně.................................................................................................................................................... 331 XXVIII - Legenda..................................................................................................................................................... 355 XXIX – Stezky osudu.............................................................................................................................................. 374
I – Vrať se mi! Samuel Gordon stál na balkoně svého hradu a sledoval svoji milovanou Kasumi, jak odchází. Naposledy se otočila a pohlédla na něj. Pozvedla ruku, aby se s ním rozloučila a on udělal totéž. Poté se obrátila a odešla z jeho pozemků, ale ne z jeho vzpomínek. Nikdy na ni totiž nezapomene, tím si byl jist. Ptal se sám sebe, proč se to muselo stát?! Udělal snad něco špatně? 'Možná jsem ji mohl nějak přemluvit, aby zůstala' říkal si, 'ale ne, to je přece hloupost, vždyť ona má pravdu – musí se zbavit pout s minulostí.' Těšilo ho snad jen vědomí, že odchází právě proto, že ho tak moc miluje. Jaká ironie… a přesto je tomu tak. Samuel by dal snad všechno, co má, aby se mu vrátila, ale čím víc nad tím přemýšlel, tím víc v něm převládal pocit, že jeho milá jde na smrt. 'Ach bože a to kvůli mně,' vyčítal si to a oprávněně. Kdyby jeho nebylo, tak Kasumi nebude mít důvod vyrazit do Japonska, aby zabila Tokutara – hlavu Tokijské zločinecké organizace. Samuel se o ni bál a to ještě ani neopustila hranice panství. 'Dokáže se o sebe vůbec postarat?' ptal se sám sebe, 'ale no tak – co mě to napadá? Neznám nikoho jiného, kdo by byl schopný za každou cenu přežívat a vzdorovat nepřízni osudu tak jako ona. Jenže… bude to stačit?' Měl chuť se rozběhnout ven za svoji milou a přitisknout ji k sobě. Políbit ji na ústa a unášet se pohledem do jejich hlubokých očí. Chtěl ji říct, jak moc ji miluje a že si nepřeje, aby odešla. Navrhl by jí, aby se přestěhovali, aby opustili Black Mirror a stáhli se klidně do zemí třetího světa, kde by se snad ukryli před Tokutarovým pátravým pohledem. Neměl na to však sílu a ostatně v hloubi duše věděl, že Kasumi by nesouhlasila. Tady na Black Mirror se jí líbilo a mimo to, stále by hrozilo nebezpečí. Kasumi ho tedy musí zažehnat, musí Tokutara zničit a Samuel věděl, že pokud to nedokáže ona, tak pak už nikdo. Stál tam na balkoně a v rukou svíral část medailonku, který mu dala. Usmívala se na něm, a to bylo vzácné, neboť Kasumi se takřka nikdy nesmála. Vždy byla vážná, opatrná a soustředěná, což Samuelovi ovšem vůbec nevadilo. Věděl, že se dokáže změnit a že umí projevit své city. Teď už ano. Samuel stiskl medailonek v dlani a uschoval ho do kapsy. „Pane Samueli,“ ozval se Edward. Samuel se otočil a pohlédl do očí svému věrnému komorníkovi. „Už je velice chladno, pane. Možná byste měl jít do tepla.“ „Odešla, Edwarde. Je pryč…“ „Paní Kasumi že je… ale já myslel, že vás má ráda, pane.“ „Má a právě proto odešla.“ „Tomu nerozumím.“ „Musí si vyřešit svoji minulost a pak se sem vrátí,“ řekl Samuel a snažil se tomu sám uvěřit. „Můžu vědět, za jak dlouho by to mělo být?“ „To kdybych věděl, Edwarde. Možná pár měsíců, možná rok, dva,… Ach, prosím nechte mě teď o samotě.“ Edward odešel a Samuel znovu pohlédl směrem k bráně zámku. Byla už téměř tma a neviděl dál než na pár metrů. Byl najednou tak prázdný… Znali se s Kasumi ani ne rok a přesto nabyl dojmu, že k sobě neodmyslitelně patří. 'To snad ne! Já ji nechci ztratit! Proč to musí vždycky končit takto? Proč musím přijít o každého člověka, na kterém mi záleží?' říkal si v duchu. Uvědomil si, že Kasumi za tu krátkou dobu, co ji znal, stála mnohokrát na hranici života a smrti a vždycky se z toho dostala. Bál se, že ji štěstí opustí a ani její schopnosti pak nebudou stačit, aby se udržela při životě. Život jakéhokoli člověka je příliš křehký a i když se tak ten Kasumin nejeví, tak i ona může velice snadno a velice rychle zemřít. Tyhle chmurné myšlenky ho sžíraly a on nebyl schopen se od nich oprostit.
Samuel odešel do zámku, až když padla tma. Sešel dolů do kuchyně. Edward seděl u stolku pro služebnictvo a dopíjel kávu. „Hned začnu vařit večeři, pane,“ řekl, jakmile ho zahlédl. „Neobtěžujte se vařit ji pro mne. Na jídlo nemám ani pomyšlení.“ „Mrzí mne, že paní Kasumi odešla.“ „To nejste sám. Nevím, jak to teď budu zvládat. Přes půl roku, den co den jsme byli spolu a teď od sebe budeme odloučeni přes půlku světa. To ale není to nejhorší, Edwarde. To, co mě děsí nejvíc, je skutečnost, že jí půjde o život. Každým dnem ji budou chtít zabít. Myslím, že nebude mít ani chvíli oddechu, nic jako bezpečí pro ni nebude existovat. Neustále v napětí a v obavách. Dávám si vinu za to, co se chystá udělat, víte? Jestli ji tam zabijí tak… nevím, jestli se s tím dokážu vyrovnat.“ „Paní Kasumi nikdo nezabije, pane, věřte mi. Sice ji znám spíše jen z vyprávění, ale myslím, že si na sebe bude dávat pozor a nikdo jí neublíží.“ „Kéž by, Edwarde. Snad máte pravdu… Můžete sehnat Marka a Denise, teda jestli tu ještě je.“ „Ano, je teď u Desmonda.“ „Potřebuji si s vámi všemi promluvit, takže co nejdříve svolejte ostatní do haly, ano?“ Edward pochopitelně nic nenamítal a okamžitě zašel pro ostatní. Samuel usedl na pohovku v hale u krbu. Byla mu přeci jen dost zima a tak mu sálající oheň přišel vhod. Venku teď večer téměř mrzlo. Pomyslel na Kasumi, která se právě trmácí do města a vyčítal si, že ji nepřemluvil alespoň, aby odešla až k ránu. Bylo mu z toho všeho zle. Ona bude bojovat o holý život, zatímco on zůstane na zámku obklopen služebnými a nebude se muset starat o víc než o chod panství, kde to teď vypadá jako po vymření. 'To já bych měl riskovat život, abychom byli oba šťastní a v bezpečí, ne ona,' říkal si. Cítil, že jakožto muž by měl svoji milou chránit před vším špatným, jenže tomu bylo naopak. Stále v něm úřadovala jakási morální zodpovědnost za Kasumi, avšak realita byla v tomto směru opačná – na jejím místě by neměl sebemenší šanci uspět. Myslel, že už si zvykl na to, že Kasumi je ta odvážná, silná, smrtící a nebezpečná, zkrátka ta, která se stará o bezpečí, ale nyní si připadal jako slaboch a zbabělec. K čemu mu byly ty znalosti, studie a stovky přečtených knih, když se nedokázal o svoji Kasumi postarat a ochránit ji? Konečně dorazil Mark, Edward a Denise, a Samuel byl rád, že nemusí dál přemýšlet o své milé. Pobídl je, aby usedli na polstrovaná sedátka a dal se do vysvětlování situace. „Protože víte všichni už příliš o tom, co se na Black Mirror stalo, chci k vám být pokud možno otevřený a doufám, že to, co vám řeknu, zůstane mezi námi.“ „Spolehněte se, pane,“ řekl Edward. „Především nesmíte dále šířit zprávy o tom, co schováváme tady pod zámkem. Nikdo z vás nemá ani tušení o tom, co se ukrývá v katakombách a vlastně ani nevíte, že tu nějaké jsou. Je to nadmíru důležité, ale nemůžu vás zasvětit úplně do všeho, zkrátka mi musíte důvěřovat. Rachel je mrtvá, což je vám určitě jasné a…“ „Stále nevím, jestli to byl dobrý nápad,“ řekla Denise a bylo evidentní, že jí to začíná vadit. Samuel věděl, že právě ona představuje vážný problém. Opravdu ji dokáže přesvědčit, aby si nepustila pusu na špacír? „Nikdo z vás tří není vrah,“ řekl Samuel. „Rachel zkrátka vstoupila do Rituální komnaty a už se z ní nevrátila.“ „Jo, ale tohle přece nemůžeme říct policii, pane,“ řekl Mark. „To jistě ne. Rachel zkrátka zmizela.“ „To je hodně chabé vysvětlení,“ připomněl Mark. „Chabé, to ano, ale nejvíce se blíží pravdě. Pochopte, můžeme teoreticky říct, že někam
odjela třeba s Kasumi, ale to se dá ověřit a pak už bude jasné, že lžeme. Naposledy Rachel viděla Denise, která ji dnes k večeru přišla navštívit. Probíhal běžný hovor a Rachel poté zkrátka odešla ze zámku, neboť se u brány rozdrnčel zvonek. Edward právě nebyl poblíž a tak šla k bráně sama. Od té chvíle ji nikdo neviděl. Vidíte, takhle budeme lhát jen minimálně, což je ideální. I kdyby policie obrátila zámek na ruby, tak nic nenajdou.“ „Mohou najít ten portál, ne?“ zeptala se Denise. „Mohou, čistě teoreticky mohou, ale pochybuji o tom. Ještě teď zajdu do katakomb a zahladím stopy. Edwarde, policii zavoláte až zítra brzy ráno, to když bude jasné, že se Rachel nevrátila. Rozumíme si?“ „Myslím, že ano,“ řekl Edward. „Co když Kasumi prozradí, k čemu došlo?“ zeptala se Denise. „Kasumi je pryč. Odešla, a pokud se vrátí, tak určitě ne brzy. Mimo to z Kasumi nikdo žádné informace nevytáhne a nebojte se, že by někoho z vás mohla prozradit.“ Denise ale nijak nadšená nebyla a rozhodla se říct zcela otevřeně to, co měla na srdci: „Já pořád nevím, jestli je to všechno v pořádku. Dobře, Rachel byla úplně posedlá mocí a je jasné, že by žití na panství pod její vládou bylo obtížné, ale nezapomněli jsme náhodou na něco? Vždyť ona měla syna!“ „O něj se postarám, jakoby byl můj vlastní. Kromě toho se nikdy nedozví pravdu,“ odvětil Samuel a doufal, že Denise uklidní. Jenomže se tak nestalo. „Dítě ale potřebuje matku! A i když se Kasumi vrátí, tak… promiňte Samueli, ale z toho, co vím od Edwarda, tak Kasumi je v tomhle směru úplně mimo.“ „Neznáte ji, Denise, tak nesuďte. Ani já nevím, jestli by byla schopná vychovávat dítě, ale netvrdím, že ne.“ „Dobře, tak promiňte.“ „Nic se neděje, Denise.“ Samuel se na chvíli odmlčel a poté přešel k dalšímu bodu, který bylo třeba vyřešit. „Díky vám Edwarde, jsme s Kasumi stále naživu a to vám nezapomenu.“ „To nic nebylo, pane. Rád vám sloužím a vzhledem k tomu, jak jste nám všem pomohli od těch zrůd… zkrátka to byla samozřejmost.“ „To si já nemyslím,“ řekl Samuel, vstal a odešel do knihovny. Povšiml si klíčů moci, které mu tu Kasumi nechala a potěšilo ho, že tedy nebude muset jít až na Bránu Pekel. To místo bylo stále hrůzostrašné a vzhledem k tomu, co tam zažil by byl rád, kdyby se tam již nikdy v životě nepodíval. Co ho v tuto chvíli ale zajímalo víc, byly dvě letenky první třídou do Caracasu. Předal je Edwardovi, který s ostatními zůstal v hale. „Chtěli jsme jet do Venezuely s Kasumi, ale bohužel… Zkrátka, já nemám ani pomyšlení na to někam vyrazit, ale pro vás to jistě bude zajímavé, nemám pravdu?“ Samuel s potěšením sledoval Edwarda, jak se mu takřka rozzářili oči štěstím. Samuelovi bylo jasné, že Edward v Jižní Americe nikdy v životě nebyl a že bude velice rád, když se tam bude moci podívat a navíc s dívkou, která ho má ráda. „Já… nevím, co na to říct, pane. Tohle je až příliš a já…“ Denise se na Edwarda vyčítavě podívala a Samuel poznal, co tím chce říct. „Jen si je vezměte, Edwarde. Myslím, že to pro vás oba bude zážitek. Vzhledem k tomu, že nejde o běžný zájezd přes cestovku, bude třeba dořešit pár formalit. Nechci vám nakazovat, kdy musíte být zpátky v práci, ale… dám vám dostatek peněz na tři týdny.“ „Až tři týdny, pane? To je moc, nemyslíte?“ „Já si Kasumina života cením, Edwarde a nebýt vás, zemřela by mi tehdy v náručí. Tohle je pro mě maličkost. Letí vám to až prvního února, takže je ještě dost času dořešit vše potřebné. Po vás Edwarde chci, abyste ještě dnes večer zašel ke Stonering. Nechali jsme tam v podstavci tu kouli a ta se musí urychleně vrátit na zámek. Taktéž strhněte provizorní
most přes tu propast.“ „Ano, zajdu tam a udělám to, pane, ale co ty ostatní koule?“ „Ta co je pod námi v katakombách, tak pro tu si zajdu sám a ta třetí, která je v Akademii, tam klidně může zůstat. To ale není všechno - pro vás Denise bych měl jeden návrh.“ „Poslouchám.“ „Vím, že teď pracujete u Harryho, ale rád bych vás na čas zaměstnal jako chůvu pro malého. Ehh, jestli odmítnete tak to pochopím, nemusíte se obávat.“ Denise se ale rozzářila štěstím podobně jako předtím Edward. „To… to by znamenalo, že budu moci bydlet tady na zámku s Edwardem?“ „Ano, dostanete plně vybavený pokoj pro služebnictvo a samozřejmě odpovídající plat.“ „No, to zní skvěle. Dříve než po té dovolené ale nastoupit nemohu, to snad chápete. Nemůžu Harryho nechat jen tak ve štychu a zmizet z hospody.“ „Samozřejmě že to chápu, ovšem bydlet tu již klidně můžete, v tom vám bránit nebudu. No a to by bylo asi tak vše. Porada skončila, můžete se vrátit ke své práci či zájmům." Pozdě večer měl Samuel konečně vše hotovo. Z katakomb odnesl černou kouli a také rodový prsten, čímž uzavřel vstup. Obojí uschoval v základním kamenu hradu, jež byl uprostřed vstupní haly. Deska se jmény pánů panství tuto skrýš dokonale skryla. Klíče moci pak umístil do tajné schránky v knihovně, kde byla i speciální rukojeť dýky otevírající podzemí pod Black Mirror, kde se nacházelo Černé zrcadlo. Připadalo mu to jako při nějaké dětské hře na schovávanou, ale věděl, že všechny ty věci jsou důležité, nesmí se dostat do cizích rukou a už vůbec ne všechny najednou. Zašel do svého pokoje, kde měl kolébku s Desmondem. Bylo to tak nejlepší. Věděl, že mu musí být nablízku, ačkoli mu připomínal Rachel a Adriana, ale to přece nebyla jeho vina. Musel se s tím vyrovnat a věděl, že to zvládne. Daleko horší bylo vyrovnat se se ztrátou Kasumi. Otevřel kufr s jejími věcmi, které tu nechala. Bylo tu jen pár kusů oblečení, spisy, které Cy získal ve Vatikánu a jeho poznámky. Z kufru vytáhl také noční košili, kterou Kasumi dal k jejím devětadvacátým narozeninám. Byla průsvitná a sametově jemná. Obrovský rudý Asijský drak se točil po celé její délce a tak to vždy vypadalo, jakoby obtáčel jejího nositele. Vzpomněl si, jak úžasně v tom Kasumi vypadala, jak ji to slušelo, jak vynikaly její křivky a jak prosvítaly její ňadra. Tak rád by ji v tom zase viděl… Ležela by vedle něj, a on by se jí dotýkal a líbal ji. Košile by se napínala, vždy když by se zhluboka nadechla a on by jistě pociťoval nebývalé vzrušení. Pak by jí košili rozepnul a prohlížel si její skvostné tělo z minimální vzdálenosti. Byla by tu jen pro něj a on pro ni. Pomiloval by se se svojí asijskou dračicí a byli by šťastní! Jenže když teď ulehl, padl na něj jen smutek. Prázdné místo vedle něj ho bodalo do srdce. Bylo to zlé, moc zlé, neboť sám nevěděl, jestli se toho dokáže časem zbavit. Zase cítil, jak se z něj stává osamocená troska a jediné, co ho drželo nad vodou, byla naděje. Všechno to snažení bylo, jak se zdá k ničemu, až ho to děsilo. Usnul s hlavou plnou krásných vzpomínek na ni a doufal, že k nim jednoho dne přibudou vzpomínky nové.
Druhý den Samuela probudilo klepání na dveře jeho pokoje. V rychlosti se oblékl a otevřel dveře. Stál za nimi Edward a zdál se být celý nesvůj. „Pane Samueli, dole na vás čeká inspektor Colliere. Chce vám položit pár otázek ohledně Rachel.“ „Dobře, hned jdu dolů. Ještě moment, ehh vás už vyslýchal?“ „Ano, mě i ostatní. Drželi jsme se vašich pokynů a snad to dobře dopadne, ale nebylo mi to vůbec příjemné.“ Samuel sešel dolů a snažil se nahodit výraz absolutního klidu. Nechtěl si na nic hrát a tak mu nevadilo, že Colliere pozná, že Rachel nenáviděl a přál si její smrt, obzvláště poté, co ho
postřelila. Vzhledem k tomu, že měl čisté svědomí se ničeho neobával. V hale u krbu už postával Colliere ve svém béžovém plášti. Samuela napadlo, jestli má v šatníku i něco jiného. „Dobrý den, inspektore.“ „Dobrý, Gordone. Vrátil jste se před pár týdny a už je tu další podivná událost a nedivil bych se, kdybychom nalezli paní Gordonovou mrtvou.“ „Možné to je a až se tak stane, udělejte mi radost a oznamte mi to co nejdříve.“ „Pane Gordone, já chápu, že vás paní Gordonová postřelila a že to nebyla úplně přiměřená reakce na tu vaši údajnou hádku, nebo co to bylo, ale tohle přeháníte, nemyslíte?“ „Ani ne. Rachel se netajila tím, že by mne chtěla vidět mrtvého a málem se jí to i povedlo. Zdá se, že se nám situace obrátila.“ „Ano… povězte, kde jste byl v tu dobu, co paní Gordonová odešla? Podle vašich služebných to bylo kolem šesté hodiny odpolední.“ „Ano, to mi také řekli. Já přišel asi o půl hodiny později a odpovím vám, než se stihnete zeptat – Rachel jsem nepotkal. Vlastně jsem ji neviděl od doby, co mne odvezli do nemocnice.“ „Pokud vím, propustili vás přibližně ve stejnou dobu jako slečnu Sato.“ „Přesně tak. Z nemocnice jsem zamířil hned sem na zámek.“ „A slečna Sato? Nebyla s vámi?“ „Odešla den přede mnou a tvrdila, že si potřebuje něco zařídit se svoji přítelkyní Akirou. Poté za mnou zašla na zámek.“ „Nikdo z vás se nepodivoval nad nepřítomností paní Gordonové?“ „Ne a taky… proč by měl? Tohle je můj zámek a je jím už dlouhou dobu. Myslel jsem, že se Rachel sbalila a vypadla, ostatně vyhodil bych ji odsud hned, jak bych ji potkal.“ „To jste ale mohl udělat už z nemocnice.“ „Mohl, ale ten její výraz ve tváři, když jí říkám, ať si sbalí a vypadne, jsem si nemohl nechat ujít.“ „Netušíte, kam by mohla odejít?“ „Vlastní vilu ve Walesu. Možná odtáhla tam, ale trochu mne udivuje, že tu nechala syna. Ačkoli, když nad tím tak uvažuji… myslím, že o něj moc nestála.“ „Vaši vilu prověříme, ale něco mi říká, že na to je už stejně pozdě. Před vámi jsem vyslechl slečnu Taylorovou a ta mi řekla, že se Rachel chovala zvláštně. Přijde vám normální, aby odsud jen tak odešla a nikomu nic neřekla?“ „Proč by měla něco říkat, když jde k hlavní bráně zjistit, kdo to právě přišel?“ "Hmm, můžete mi sem zavolat slečnu Sato?“ „To půjde těžko. Je pryč. Odešla odsud.“ „Jen tak?“ „Jen tak. Měla nějaké starosti a tak odešla. Nevím kam přesně a ani nevím, jestli se vůbec vrátí.“ „Zdá se, že máme vraha, že ano? Podle toho co vím, vás měla velice ráda a vaši služební mi potvrdili, že to bylo oboustranné. Ona ale z ničeho nic zmizí… Nikdo neví kam, nikdo neví proč… To je podivné, nemyslíte?“ „Nemyslím, protože tvrdila, že si musí vyřešit svoji minulost.“ „Minulost… to může být i událost, ke které došlo před pár hodinami, že? Myslíte, že by slečna Sato byla schopná Rachel zabít?“ „Ta by byla schopná zabít každého, inspektore.“ „Očekával bych, že se ji pokusíte hájit.“ „Jsem realista. Vím, že Kasumi by Rachel nezabila, pokud by jí ona nějak neublížila a pokud
se tak stalo, šlo o zabití v sebeobraně, ne?“ „Chmm, pokud se skutečně u hlavní brány setkaly, mám za to, že by se slečnou Sato paní Gordonová nikam dobrovolně nešla.“ „Co tím naznačujete?“ „Naznačuji, že se zcela jistě najdou u hlavní brány nebo někde v okolí stopy zápasu nebo rovnou krev.“ „Kasumi umí zabít člověka na desítky způsobů a vsadil bych se, že kdyby chtěla, tak krev nepoteče, ale ať tak nebo tak, stále jsme jen na úrovni spekulací, inspektore. Dokud nebudete mít nic, nemůžete Kasumi ani obvinit. Mimo to stále ani nemáte tělo a bez něj nemůžete ani dokázat, že se jednalo o vraždu. Ech, vždyť vy vlastně ani nevíte, jestli je Rachel skutečně mrtvá, takže se neunáhlujte a netvrďte, že vrahem je Kasumi, když nemáte ani sebemenší důkaz!“ „No... dobrá, Gordone. Prozatím je to vše. Vyprovodíte mě?“
Samuel dovedl Colliera před zámek a poté až k bráně, kde už byl strážník Zak a čekal, co mu inspektor nařídí. Měl s sebou fotoaparát, zápisník a nějaký spis. „Kdybyste se dozvěděli něco nového, Gordone, informujte nás,“ řekl Colliere. „Pokusím se,“ odvětil Samuel a byl rád, že se moderní techniky kriminalistiky ještě nedostaly sem na Black Mirror. Také si uvědomoval, jak rychle chtěl Colliere vyřešit vraždění v jedenaosmdesátém a tušil, že tentokrát to bude obdobné. Doufal, že nepotrvá dlouho, než se o zmizení Rachel přestane policie zajímat a prohlásí ji jednoduše za mrtvou. Stále se ale obával, že někdo promluví a pak teprve začnou problémy. Samuel odešel k zámku a nechal Colliera a Zaka pracovat. Venku bylo chladno a podle zatažené oblohy se zdálo, že každou chvíli začne pršet. Zašel do svého pokoje, usedl na postel a smutným pohledem zíral z okna, na které začaly brzy dopadat první dešťové kapky. Nedokázal se z toho vzpamatovat. Stále měl živě v paměti Kasumin odchod a nemohl na to zapomenout. Proseděl dlouhé hodiny, během kterých si v mysli neustále přehrával ty společné chvíle. Jakoby mu tak dlouho odepíraný spokojený a šťastný život protekl mezi prsty hned, jakmile se ho po všech těch letech dočkal. Napadlo ho, co by asi udělal na jeho místě Adrian? Co by udělal, kdyby mu Rachel odjela do nějaké vzdálené země s tím, že se už možná nevrátí? Stále si přehrával v duchu možnost, že se zkrátka sebere a pojede do Japonska také, ale vždy ho odradila slova, která mu Kasumi řekla. Tvrdila, že jeho přítomnost ji jen oslabí, neboť Tokutaro ho může snadno přemoci a využít k tomu, aby Kasumi vlákal do pasti. Už dávno by seděl v letadle směřujícím do Tokia, kdyby věřil, že tím Kasumi nijak neublíží. Na dveře pokoje zaťukal Edward tak jako ráno. „Vstupte,“ řekl Samuel nezaujatě. Edward přinesl malou plastovou lahvičku s mlékem pro kojence. „Mám nakrmit chlapce, nebo to uděláte sám, pane?“ „Buďte tak hodný Edwarde a postarejte se o něj,“ řekl Samuel a dál zasněně hleděl z okna. „Neměl byste se tak trápit,“ snažil se svého pána povzbudit Edward, neboť dobře viděl, jak ho Kasumina nepřítomnost sžírá. „Myslím, že bude lepší, když si najdete nějaké rozptýlení. Víte, zkrátka zálibu, díky které na paní Kasumi přestanete myslet, protože ten pocit, kdy si říkáte, jestli jste nemohl něco udělat, jestli zkrátka nebyla šance to změnit a napravit… tak tenhle pocit, pane, je strašlivý a když se mu člověk nepostaví čelem, může ho to zničit.“ „Co vy o tom můžete vědět?“ „Věřte mi, že dost. Když jsem ještě studoval na univerzitě, zamiloval jsem se do jedné dívky,
která pracovala v tamní knihovně. Vždycky ráda čítávala o zemích orientu. Zajímala ji historie, tak jako mě, ale stejně jako mě, tak ani jí se nepodařilo dostudovat. Když mě ze školy vyhodili, hodně jsme se sblížili a já jsem ji k narozeninám koupil zájezd do Íránského Isfahánu. Sám jsem jet nemohl, neboť mi na to už nevystačily peníze, ale… když si na to teď vzpomenu…“ „Ona vás opustila?“ „Ne, to ne. Bylo to horší, pane, mnohem horší. V době, kdy se měla vrátit, jsem ji čekal na letišti s květinou v ruce a chtěl ji v blízké době požádat o ruku a… ona zkrátka nedorazila. Nevěděl jsem jak je to možné a byl jsem z toho zdrcený a asi po týdnu čekání ve strachu a nejistotě jsem se od příbuzných dozvěděl, že se připletla na Isfahánské náměstí zrovna v době, kdy se tam nějaký sebevražedný atentátník vyhodil do vzduchu. Byla prostě jen v nesprávný čas na nesprávném místě a já…“ „Tak tímhle mě chcete povzbudit, Edwarde?!“ rozčílil se Samuel. „Chcete říct, že Kasumi kvůli mně zemře a tak… “ „Ne, pane to ne. Já… jsem chtěl, abyste viděl, že se s tím dá žít, že se s tím člověk vyrovná, když na to nemyslí a…“ „Mlčte už!“ Samuel vztekle odešel nejen z pokoje, ale i ze zámku. Po Edwardových slovech na tom byl ještě hůř. Věděl, že on to nepřekousne, pokud se tak stane. Nezvládne to ani za deset nebo dvacet let. Edwardova situace byla jiná, neboť on nemohl mít tušení, že se něco stane, ale Samuel ho měl. Zničil svoji vinou Catherin a teď zničí i Kasumi? Doufal, že déšť z něj tu hnusnou pachuť viny smyje alespoň na čas. Vyrazil k vesnici, ostatně tam nebyl už dlouhá léta, a jakožto pán panství by měl vědět, jak to tam vypadá. Rozhodl se tento den strávit obchůzkou celého panství, aby si udělal přehled. Kromě toho byl sám zvědav, jak ho místní přijmou. Věděl, že si na jeho zmrtvýchvstání už vesničané zvykli, takže ho snad nepoženou s kosou a vidlemi, ale přesto mu bylo jasné, že tahle vycházka nebude dvakrát příjemná. Rozhodně měl ale pocit, že bude příjemnější než výčitky, kterými se neustále trápil. Po půlhodině rychlé chůze došel k Willow Creek. Samuela překvapilo, když tu spoušť viděl na vlastní oči. Naposledy Willow Creek navštívil roku 1981, ale tehdy to tu vypadalo úplně jinak. Rozhlížel se okolo a jen stěží se smiřoval s tím, že tohle je ta víska, kterou kdysi tak rád navštěvoval. Velká spousta domů byla požárem buď přímo zničena, nebo poškozena natolik, že je bylo nutné strhnout. Některé ulice tak výrazně prořídly a na místech, kde dříve stály domy, bylo prázdno. Podstatná část dalších domů zela prázdnotou, neboť řádění draka bylo pro mnohé ta poslední kapka. I když zde spousta lidí strávila celý život, neodvažovali se tu po všech těch hrůzách zůstat. Samuelovi bylo jasné, že opuštěné domy časem zchátrají, neboť sem se jen těžko někdo nový nastěhuje. Pohlédl na místo, kde kdysi stála vysoká věž s hodinami. Nějak si nedokázal představit Willow Creek bez ní, jenže teď tu po ní nezůstaly ani památky. Překročil most a chvíli přemýšlel za kým by měl zajít. Colliera vyloučil okamžitě, neboť neměl náladu na další hovor s ním. Abayin obchod naštěstí požár přežil, ale věděl, že se Abaya spíše zblázní strachy, než aby mu pověděla, co a jak. Rozhodl se tedy zajít za Terrym, který mu byl ostatně z vesničanů nejbližší, neboť se už celkem dobře znali. Jeho ordinace byly v cihlovém stavení na kraji vsi. Zabušil na velká dřevěná vrata a čekal, jestli někdo neotevře. Nic se nestalo a tak obešel dům zleva, vystoupal po schůdcích do patra a u dveří to zkusil znovu. Terry ale neotevřel a tak Samuel naznal, že není doma a zase sešel na ulici. Odhodlal se vstoupit do Harryho hospody. Doufal, že tam nenatrefí na příliš mnoho lidí, ale vzhledem k tomu, že bylo už skoro poledne, to nebylo moc pravděpodobné.
Samuel se rozhlédl po interiéru hospody, který se od toho, co si pamatoval nijak zvlášť nezměnil. Hosté tu kupodivu nebyli žádní, ale předpokládal, že co nevidět dorazí. Harryho nalezl jak jinak než za svým pultem, kde právě myl korbely na pivo. Když Samuela zahlédl, rychle si otřel ruce o zástěru a couvl o pár kroků. „Nebojte se, Harry,“ řekl Samuel. „Pane Gordone, smím-li vám tak říkat, vlastně jsem čekal, kdy se tu ukážete, ale teď když vás poprvé po všech těch letech vidím na vlastní oči…“ „Chápu to, Harry, ale nepřišel jsem se sem bavit o mě. Jste přece starostou Willow Creek, že ano?“ „To jsem, pane, a upřímně dost mě překvapilo, když lidi zvolili mě.“ „Zvládáte práci hostinského i starosty?“ „Svoji hospodu bych nevyměnil za nic na světě a to starostování... víte on to není zase takový problém, obzvlášť ne teď po tom všem.“ „Hm, kolik lidí tu vlastně zůstalo?“ „Asi šedesát, pane. Většinou jsou to starší lidé nebo ti, co nemají, kam by jinam šli.“ „A co vy? Proč jste zůstal vy?“ „No… zvažoval jsem, že odsud půjdu, hlavně kvůli klukovi, ale nějak to tu nedokážu znova opustit a Ephram si tu přeje zůstat. Promiňte mi to, ale rád by zase viděl slečnu Kasumi…“ „To není sám,“ odvětil smutně Samuel. Ze zadní místnosti se vyřítil Ephram a přiběhl k Samuelovi. „Pane, pane Samueli, říkal jste něco o paní Kasumi? Přijde se na nás podívat?“ „Ne, chlapče. Kasumi je teď… na výletě.“ „Vážně? To je škoda. Chtěl jsem, aby mi vyprávěla o cizích krajích a o nějakém pořádném dobrodružství.“ „Nezlobte se pane Samueli, ale kluk o té slečně pořád tak básní… nechtěl byste se tu trochu zdržet a povyprávět mu o ní? Zaplatím vám oběd a k tomu korbel piva, co říkáte?“ „Ještě jsem dnes nejedl, to je pravda. Co vlastně dnes máte?“ „Vepřové se zelím a taky skvělé pivo. Před chvíli jsem narazil sud. Je jako křen, věřte mi.“ Samuel tedy souhlasil a s rozveseleným Ephramem usedl ke stolu v koutu místnosti. Harry mu během chvíle přinesl výborné černé pivo vlastní výroby. Samuel se napil a uznal, že tak dobré pivo dlouho neochutnal. „Tak, co bys rád věděl, chlapče?“ „Hmm, z knihovny jsem si chtěl půjčit knížku o Japonsku, ale oni tam nic nemají. Nepovíte mi, jaké to tam je?“ „Abych byl upřímný… já v Japonsku v životě nebyl a nemám ponětí o tom, jak přesně to tam vypadá. To víš, Kasumi se o Japonsku moc často nezmiňovala.“ „Jí se tam nelíbilo?“ „Myslím, že tu zemi má ráda, to ano, ale potkala tam pár lidí, kteří jí ublížili.“ „To je mi líto. Doufám, že je za to potrestala.“ „Ještě ne, ale určitě je potrestá.“ „A proč vlastně odtamtud odešla? Bylo to kvůli těm lidem?“ „Ano. Ona se jich… prostě měla strach.“ „Kasumi přece nemá strach!“ řekl Ephram rozhořčeně. „Každý se něčeho bojí, Ephrame. Já, ty a dokonce i Kasumi. Všichni mají z něčeho strach, protože je to přirozené. Není důvod se za to stydět, protože pokud strach překonáme, tak nás to jen posílí. Kasumi z Japonska odešla, ale poté sebrala odvahu a teď už se těch zlých lidí nebojí. Naučila se spoustu užitečných věcí, jak se s nimi vypořádat a teď to budou oni, kdo se bude bát.“ Samuel se svým slovům snažil uvěřit, ale moc mu to nešlo. Spíše měl
pocit, že se Tokutaro bude smát jak smyslu zbavený až zjistí, že se ho Kasumi a Akira snaží zabít, přestože on má na své straně tucty věrných a nebezpečných mužů. „Povězte, pane Samueli, Kasumi je ninja, že ano?“ „Ninja? Ech, zase takhle bych to nenazval. Kasumi se zkrátka cvičila především v tom jak zabíjet… ehh tedy v sebeobraně. Zvládá boj beze zbraní, ale umí to s meči, dýkami nebo i tyčemi. Také zvládá vrhací zbraně. Myslím, že na světě není moc lidí, kteří by dokázali víc než ona.“ „To je úžasné... Slyšel jsem, že takovíhle bojovníci jsou strašně rychlí a mrštní.“ „Jo to Kasumi je. Většina lidí by ji nedokázala ani uhodit.“ „Moc bych si přál, aby tu zůstala natrvalo, víte? Bojím se, že táta se odsud rozhodne odjet, protože je to tu hrozně nebezpečné, ale když tu bude paní Kasumi, tak nám nic nehrozí. Ona to tu určitě zvládne pohlídat, vždyť to jen díky ní a vám jsme to přežili. Prosím, pane Samueli, přesvědčte ji, ať tu zůstane a chrání nás. Určitě by za to byli všichni v okolí moc rádi, protože nikoho lepšího než je Kasumi neseženete.“ „Já… věř mi, že až se sem Kasumi vrátí, tak tu nadobro zůstane.“ „Výborně! Budu se na ni hrozně moc těšit.“ „To nejsi sám…“ Harry po chvilce přinesl Samuelovi oběd a Ephram odešel, aby nerušil. Samuel s nelibostí sledoval, jak se hospoda plní. Nebylo jediného člověka, který by na Samuelovi nespočinul zraky. Mnozí si něco šuškali a ukazovali přitom na něj. Nebylo mu to vůbec příjemné. Raději rychle dojedl a odešel ven. Chvíli přemýšlel co teď, ale Ephram mu vnuknul docela zajímavý nápad. Přešel most a zatočil doleva, kde byla téměř na konci vesnice mezi domy zastrčená budova knihovny. Od Adriana věděl, že to tu kdysi měla na starosti Amanda Valleyová, která však již byla po smrti a za to byl Samuel opravdu rád. Setkání s Vickovou sestrou by se neobešlo bez pořádných problémů. Vstoupil do budovy. Prošel úzkou chodbičkou a podle cedule na stěně snadno nalezl místnost přecpanou knihami. Byly seřazeny ve vysokých regálech. Přímo proti sobě měl stůl, za kterým seděla asi pětatřicetiletá zrzka s brýlemi a nepřetržitě cosi zapisovala do počítače. Když Samuela zahlédla, přestala s psaním a významně pozvedla obočí. Vstala od stolu a podala si se Samuelem ruku. „Vítám vás v naší knihovně, pane Gordone. Abych byla upřímná, jste ten poslední člověk, jakého bych tady čekala.“ „Rád vás poznávám, paní…“ „Ech, promiňte, zapomněla jsem se představit. Jsem slečna Miranda Shepardová.“ „Krásné jméno…“ Miranda se pousmála. „Nejste první, kdo mi to řekl, ale dost o mě. Mám ještě spoustu práce a hlavně vás nechci zdržovat, takže jak vám mohu pomoci?“ „Nejsem tu kvůli knihám, spíše kvůli vám.“ Mirandu to překvapilo, což opět dala najevo široce rozevřenýma očima a pozvednutým obočím. „Ech, není to tak, jak si asi myslíte. Potřebuji zkrátka pár informací a napadlo mne, že tohle je vhodné místo, kde je hledat. Uděláte si na mě trochu času?“ „Ale jistě. Chcete se posadit? Přinesu vám židli.“ „Ne, to není třeba. Nezdržím se dlouho. Víte, trochu mne udivuje, že zrovna tady ve Willow Creek se zbuduje knihovna…“ „Funguje tu už přes deset let. Kdysi tady byla stará rybárna a nevědělo se, co s budovou dělat. Dlouhá léta chátrala, až se vedení rozhodlo tu udělat knihovnu. Nejsou tu žádné zázračné svazky, ačkoli pár slušných kousků se tu také najde. Puftová a ostatní se ale hlavně snažili pozvednout vzdělání místních a je pravda, že se jim to zprvu dařilo. Co tu jsem, a to už je skoro rok a půl, je to ale bída, až se sama sebe ptám, jestli nedělám něco
špatně. Teď to ale bude ještě horší a něco mi říká, že tu nebudu déle než pár týdnů.“ „Snad nebude tak zle. Po těch hrůzách co se tu v posledních letech udály je celkem pochopitelné, že o knihy nebude takový zájem, ale věřím, že se to časem zlepší. Řekněte mi pokud se mýlím, ale nejsou tu náhodou některé knihy také od nás z Black Mirror?“ „Ano, pár jich tu je. Lady Victorie nám před lety je zapůjčila, ale pokud je chcete zpět, řekněte mi a já je připravím.“ „Ne, to nebude nutné, tedy zatím ne. Mirando, povězte mi, co se teď ve vesnici povídá? Děje se něco, co bych měl vědět?“ „Hmm, na tohle byste se možná měl zeptat Harryho, ostatně je o zdejším dění informován nejvíce a není se čemu divit.“ „To ano, ale mám pocit, že by ke mně nemusel být upřímný. Stále musí mít dobře v paměti, co se tu před pětadvaceti lety událo a cítím, že by mi raději neřekl nic, co bych nerad slyšel. Já ale jakožto pán panství, potřebuji vědět, co se tu děje.“ Miranda si nebyla jistá, jestli má mlžit, nebo říci pravdu. Nakonec se rozhodla pro to druhé, ostatně Samuel to snad ocení. „Je pravda, že se vás většina vesničanů obává,“ řekla, „ale někteří vás mají i celkem rádi,“ dodala rychle. „Doufám, že vy patříte k té druhé skupině.“ „Mě osobně nepřipadáte zlý, ale povídají se o vás nepěkné věci.“ „Mluvte, prosím.“ „Někteří tvrdí, že ty potvory i ten požár máte na svědomí, ale jiní zase říkají, že to tak není a že jste se vrátil ze záhrobí, abyste odčinil své hříchy.“ „A povedlo se mi to?“ „Prý ano. Připisují se vám zásluhy za zničení toho draka a jiných potvor, ale zdaleka nejste tak slavný jako Kasumi.“ „Co se povídá o ní?“ „Říká se, že pobila hned několik netvorů, že pomstila smrt Adriana Gordona a že vesnici zbavila toho zmetka Matta Newcastlea. Tedy samé záslužné věci a tvrdí se, že by tu měla zůstat natrvalo. Ne všichni jsou však stejného názoru a tak se také proslýchá, že Kasumi není tak úplně člověk, ale spíše jeden z těch netvorů a že by se měli věci uvést na pravou míru. Další zase argumentují tím, že Kasumi byla cvičena ve speciálních jednotkách a proto umí to, co umí. Lidé se dohadují, jestli sloužila u nás v SAS nebo třeba v Americe v Navy SEALs, či u speciálů přímo v Japonsku a přemýšlejí o tom, co všechno umí. Ti zabedněnci věří tomu, že Kasumi dokáže létat, běhat neuvěřitelnou rychlostí, plížit se tišeji než kočka a taky že má nadlidské reflexy. Pak tu je další skupina, která tvrdí, že všechno jsou výmysly a že Kasumi neumí vůbec nic a popírají to, co prý dokázala. Ať tak nebo tak, mluví se o ní dokonce víc než o vás.“ „To mi zase tak nevadí, ale povězte… jaký názor máte na Kasumi vy?“ „Já? Neviděla jsem nic, co údajně dokázala na vlastní oči, ale od Edwarda a Terryho jsem slyšela pár historek a věřím jim.“ „Hmm, myslím, že dobře děláte. Chtěl bych se ještě zeptat na hotel.“ „Bývalý Gordon’s Palace?“ „Jiný tu snad ani není nebo se pletu?“ „Ech, ale samozřejmě, že ne. Co byste rád věděl?“ „Co s budovou bude?“ „Těžko říct. Do Murrayových plánů opravdu nevidím. Asi se budete muset zeptat přímo jeho. Já vám jen mohu říct, že hotel je na prodej a pokud vím, tak kupec se zatím nenašel, což mě vzhledem k ceně ani nepřekvapuje. To je tak všechno.“ „Kde bych Murraye našel?“
„Stále bydlí v hotelu.“ „To tam je sám?!“ „Ne, to ne. Najal si jednu dívku, co tu přišla o rodiče. Neměla kam jít a když jí Murray nabídl nocleh a jídlo, nadšeně souhlasila.“ „Tak já se tam zajdu podívat. Už vás déle nebudu obtěžovat…“ „Neobtěžujete. Klidně přijďte zase.“ „Možná se tu zastavím. Zatím nashle.“ Samuel odešel z knihovny a překvapilo ho, že narazil na tak příjemnou duši. Obzvláště tady to bylo nečekané. Na nic nečekal a rychlým krokem zamířil k hotelu. Zanedlouho Samuel stanul před budovou hotelu. Nad vchodem byla veliká žlutá cedule s nápisem „Na prodej“. Samuel zkusil vstoupit dovnitř, ale bylo zamčeno. Povšiml si zvonku hned vedle dveří a tak zazvonil. „Už běžím!“ ozvalo se zevnitř a po chvilce dveře otevřela mladá usměvavá dívka s rozpuštěnými blond vlasy a výraznýma modrýma očima. „Dobrý den, pane Gordone.“ „Zdravím. Ty mě znáš?“ „Vás tady zná přece každý. Půjdu oznámit pánovi, že jste tu. Pojďte zatím dál.“ Samuel vstoupil do hlavní haly a s potěšením zjistil, že je tu čisto a prázdno. Žádné rekvizity ani upomínkové předměty, nic takového. Dívka zmizela v chodbičce vedoucí k pokojům a Samuel si povšimnul krásné lesknoucí se podlahy, křišťálově čistých oken a příjemnou vůní nasáklého vzduchu. Bylo mu jasné, že v době, kdy zde Murray vedl hotel, to tu tak dokonale čisté nebylo. Z chodby vyjel na vozíku Murray. Nohy měl zakryté barevnou dečkou a vypadal podstatně starší než před pár měsíci, kdy ho Samuel viděl naposledy. „Vy máte ještě tu drzost se tady ukázat?!“ rozčílil se Murray. „Nevzpomínám si, že bych vám jakkoli ublížil.“ „Nebýt vás a té Asiatky, nikdy bych nedopadl takhle.“ „Ztratil jste paměť?! Byl to váš nápad opustit hotel a navíc kvůli vám nás tu málem zabil jeden z těch zmetků, protože jste je pustil dovnitř! Můžete být rád, že jsme to ve zdraví přežili.“ „Byl bych rád, kdyby se mi ovšem nestalo tohle! Víte kolik bych na tom všem mohl vydělat?“ „To, že tu řádili netvoři by vám stejně nikdo nevěřil. Jen by se vám všichni smáli, pokud by vás raději hned nezavřeli do blázince a se mnou byste také neuspěl, neboť jsem oficiálně naživu a těžko byste turisty přesvědčil, že tomu tak ještě před rokem nebylo.“ „Vy mě stejně nezajímáte. To ta Japonka Kasumi by se stala zlatým dolem. Jestli je pravda to, co se o ní povídá… udělal bych tady z toho vyhlášený podnik, ve kterém by předváděla, co všechno umí. Peníze by se nám oběma jen hrnuli, protože každý by rád viděl nefalšovaného Japonského bojovníka ninju navíc v ženské podobě.“ „Kasumi není ninja!“ „No a co? Myslíte, že to někdo pozná? Mohla by být cokoli si vzpomene. Gejša, ninja, samuraj,…“ „Plácáte nesmysly.“ „Vždyť vy jste mě ožebračil!“ „A kolik jste vy ožebračil druhých? Co ta dívka, co tu pracuje. Dáváte jí alespoň slušný plat?“ „Plat? Není třeba, když pracuje za jídlo a ubytování. Vše co nezbytně potřebuje ji samozřejmě proplatím.“ „Že vám není hanba.“ „Není a taky proč by měla? Vlastně jsem jí pomohl. Mohla živořit někde na ulicích ve městech, žít mezi špínou a odpadky, ale tady u mě se má jako v ráji.“ Dívka v rychlosti přispěchala do haly k Murrayovi a hned se dožadovala další práce: „Pane,
Murrayi, domyla jsem nádobí od oběda, utřela prach a vyklidila půdu. Co mám udělat dál?“ „Ukliď mi pokoj a pak si běž po svých… nebo vlastně ne, je mi docela zima a vytápění nestačí, tak mazej roztopit kotel a udržuj oheň, dokud tu nebude teplo.“ „Ano, pane.“ „Ne, počkej!“ vykřikl Samuel, který nedokázal přijmout, jak se k dívce Murray chová. „To myslíte vážně, Murrayi? Necháte ji házet lopaty plné uhlí do kotle v tom nesnesitelném horku, které v kotelně co nevidět bude?“ „Je mi zima, Gordone. Možná by nebyla, kdybych nebyl tak nemocný.“ „Tak si vezměte svetr! Pověz mi děvče, ráda pracuješ tady pro Murraye?“ Dívka se zarazila, jakoby nevěděla, co říct. „A-ano, pane. Baví mě to tu. Hrozně moc.“ „Nelži mi.“ „O co se to snažíte, Gordone?!“ vykřikl Murray „Hleďte si svého a nechte moji služebnou na pokoji.“ „Ano to taky udělám, až ji vymaním z vašich despotických drápů. Pojď se mnou.“ „Gordone!“ vykřikl celý zbrunátnělý Murray. „Uzavřela jsi nějakou pracovní smlouvu?“ „Ech, nemyslím,“ odvětila dívka. „V tom případě půjdeš hned se mnou.“ Samuel vzal dívku za ruku a chystal se ji vyvést ven. „Nemůžete mi sebrat služebnou!“ zařval Murray. „Buďte rád, že vám neseberu i střechu nad hlavou! Uvažoval jsem, že to tu koupím, ale klidně si tu shnijte,“ řekl Samuel a odešel s dívkou před hotel. „Nechala jsem tam své věci. Oblečení, knížky a hlavně šperk po mamince.“ „Neboj se, někoho pro to pošlu. Jak se vlastně jmenuješ?“ „Sheila Croftová, pane Gordone. Co se mnou teď bude?“ „Jestliže nemáš kam jinam jít, navrhuji abys zůstala na Black Mirror.“ „Na zámku?!“ podivila se Sheila. „No ano a neboj se, já tě nebudu tak vykořisťovat. Jestli si ale chceš zasloužit pořádné jídlo a peníze budeš mi muset s něčím pomáhat.“ „Jsem pracovitá, pane. Táta vždycky říkal, že zastanu hodně práce, přestože ještě ani nejsem plnoletá.“ „Kolik ti tedy je?“ „Šestnáct let, pane.“ „Hmm… zaběhni na zámek a řekni, že tě posílám já. Vyřiď Edwardovi, ať ti připraví pokoj a dá ti něco k snědku. Tak utíkej!“ pobídl Sheilu Samuel a poté vyrazil na kopec k Akademii. Chtěl se na vlastní oči přesvědčit, jak to tam vypadá. Vylezl na kopec, kde se rozprostíraly ruiny Akademie. Kdysi to bylo ohromná budova, ale dnes byla v troskách. Samuel tu nic zvláštního nezpozoroval a tak vylezl po hromadě kamenů a sutin ještě o kus výš. Ocitl se u díry v zemi, která vedla do prostorného sálu. Přemýšlel, jestli by někoho mohlo napadnout slézt až tam dolů. Řetězy, které tu byly, to sice umožňovaly, ale přesto šlo a velice riskantní kousek, který by mohl skončit i smrtí. Rozhlédl se po okolí a uvědomil si, jak ledový vítr táhne od moře. Teď v lednu bylo velice chladno i dole ve vsi a on stál nyní na jednom z nejvyšších bodů v okolí. Raději se vrátil dolů k útesům Sharp Edge a odtud pak zamířil domů na zámek. Miranda pracovala na třídění svazků knih dlouho do večera. Chtěla si v databázi udělat pořádek a mít vše pečlivě připravené. Doufala, že když vedení vesnice neuvidí ani sebemenší nedostatky, rozhodnou se knihovnu ponechat nebo alespoň prodloužit dobu, po kterou bude fungovat. Mirandu dnešní setkání se Samuelem potěšilo. V životě ho neviděla,
ostatně sem na Black Mirror se přistěhovala teprve před pár lety, ale zaujal ji. Nezdál se jí ničím výjimečný, ovšem byl milý a uctivý. Miranda odcházela z knihovny zamyšlená a hledala způsob, jak by se mohla se Samuelem opět sejít. Věděla, že by jí mohl pomoci její velkou lásku – knihovnu – zachránit, ale to k tomu musí mít dobrý důvod. Miranda žila v malém domku poblíž Glance zhruba na půli cesty mezi Willow Creek a bývalým hotelem. Byl to obstojný rodinný domek, postavený teprve před pár lety. Pomohl jí ho postavit její bývalý přítel Carl, ale ten nedokázal překousnout, že Miranda tráví více času s knihami než s ním a tak ji asi před rokem opustil. Nyní bydlela Miranda jen se svojí fenkou Ildou – retrívrem s černou barvou srsti. Miranda Ildu milovala tak jako by to bylo její dítě. Hned po příchodu domů se Ilda rozštěkala samou radostí. Miranda se shýbla, aby svou fenku pohladila a podrbala za ušima, tak jak to měla Ilda ráda. Vyměnila jí vodu a do misky na žrádlo přisypala granule. Poté se začala věnovat sama sobě. Neobtěžovala se s vařením večeře a místo toho si z lednice v kuchyni vzala jen šišku salámu. Po jídle ulehla na velké manželské posteli, na které kdysi spával i Carl, a vzala si jednu ze svých oblíbených knih. Ráda čítávala o neporazitelných hrdinech, kteří putují světem a pomáhají dobrým lidem v nouzi. Věděla, že pro ženu jejího věku je to poněkud zvláštní četba, ale měla to ráda. V duchu záviděla Kasumi, která se nejvíce podobala hrdinům, o kterých četla a přemýšlela, jak by mohla na Samuela zapůsobit. V porovnání s Kasumi byla usedlá, nezajímavá a příliš obyčejná, alespoň to si o sobě myslela. 'Jak jen ho zaujmout?' ptala se sama sebe a doufala, že na něco brzy přijde. Po návratu na zámek Samuel vyhledal Sheilu, kterou právě Edward prováděl zámkem a ukazoval jí, kde co je. Sheila chápala, že je to třeba vědět, ale prohlížení zámku ji moc nebavilo. Byla proto ráda, když se od Samuela mohla konečně dozvědět, co bude náplní její práce. „Jak se ti tu líbí, Sheilo?“ zeptal se Samuel. „Je to pěkné, pane, ale mohu vědět, co po mě budete požadovat?“ „No, pověz mi Sheilo, jaký máš vztah k zahradě?“ „Chcete abych tu zahradničila? Tak jo!“ řekla Sheila s nečekaným nadšením, které udivilo i Edwarda. „Výborně,“ řekl Samuel, „Edwarde najděte Marka a ať Sheile vysvětlí, co a jak bude dělat.“ „Jistě, pane.“ „A Edwarde… už se na vás nezlobím. Chápu, že jste mi chtěl pomoci, ale na Kasumi nezapomenu nikdy. Počkám na ni a… ona se vrátí.“
II – Vítejte ve Venezuele Edward Walker Zápisky z výpravy do Venezuely
Den 1. S Denise jsme přiletěli do Caracasu. Cesta z Londýna byla zdlouhavá, ale přesto velice zajímavá. Ještě nikdy jsem neletěl první třídou! Netušil jsem, jak pohodlná a příjemná může cesta být, navíc s pohlednou letuškou poblíž. Let zpříjemňovala klimatizace a podávané pití. Přistáli jsme na letišti v Caracasu a hned zamířili do hotelu Palacio de Bolívar. Pan Gordon nám poskytnul dostatek peněz, ale přesto jsme si vybrali jeden z nejlevnějších pokojů. Nechtěli jsme jeho štědrosti zbytečně využívat. Plánovali jsme, co podnikneme zítra. Denise navrhla návštěvu univerzitního města v San Pedru. Souhlasil jsem, ale pod podmínkou, že zajdeme i do muzea, zabývajícího se historií vzniku Caracasu. Dnes večer už nemáme energii na žádný program a tak půjdeme brzy spát.
Den 2. Caracas se jeví jako typické moderní město s dlouholetou historií. Je to zvláštní svět plný protikladů. Stojí tu vysoké prosklené mrakodrapy, mnohaproudové dálnice a obchodní centra s neonovými nápisy – čili samé moderní stavby, a pak, hned poblíž tu jsou chudé slumy, staré kostely a pamětihodnosti. Jakoby se najednou vedení města rozhodlo za každou cenu vše zmodernizovat a přiblížit se tak světovým metropolím. Nevím, jestli je to třeba v Bogotě, Sao Paulu, či Limě podobné, ale musím přiznat, že z toho nejsem kdovíjak nadšený. V centru je nebývale rušno a i zbytek města se mi zdá živější než třeba Manchester, kde jsem vyrůstal. Taky se už ukázalo, jak vhodná je znalost Španělštiny. Štěstí, že jsem se ji na univerzitě učil, ale Denise takovou možnost neměla a tak si tu někdy připadá jako na jiné planetě. Univerzitní město je úžasné a jsem rád, že mě sem Denise vytáhla, ačkoli na mě padly vzpomínky na Penny a na můj univerzitní život, který skončil dříve než pořádně začal. Netrvalo dlouho a mrzutost ze mě opadla, neboť tak obrovskou univerzitu jsem ještě nikdy neviděl. Měli jsme možnost projít si i knihovnu a laboratoře. Vše je moderní a dokonale čisté. Univerzitní město se rozkládá skoro na 2km čtverečných a je tu vše na co si může student vzpomenout – učebny, ubytovny, zábavní podniky, restaurace, parky, hřiště,… Rád bych na univerzitě jako je tato studoval.
Den 3. Odpoledne jsme navštívili muzeum historie. Bylo to poučné a doufám, že jsem si stihl zapsat vše podstatné: Město bylo založeno asi roku 1560 cestovatelem Franciscem Fajardem, který objevil údolí, ve kterém dnes Caracas leží. Fajardo založil osadu San Francisco, jenže ta byla brzy pod útoky indiánů a až Španělský guvernér o šest let později dal rozkaz k tomu, aby vojáci indiány vyhnali. Téměř zdevastované San Francisco bylo obnoveno a přejmenováno na Santiago de León de Caracas. Už roku 1577 se Caracas stal hlavním městem Venezuely. Následovaly však útoky pirátů a dílo zkázy dokončilo silné zemětřesení. Ani po tom všem však nebylo město zcela zničeno. Venezuela si cení především dvou mužů – bratrů, kteří dokázali vybojovat nezávislost na Španělské koruně. První byl Francisco Miranda a druhý Simon Bolívar. Miranda zřídil v Caracasu nezávislou administrativu, ovšem byl po pár letech zajat španěly. Miranda ve vězení zemřel, ale revoluci nadále vedl Bolívar. Ten však neměl velké
šance a byl zahnán nejprve do Kolumbie a poté až na Jamajku. Později využil konce Napoleonských válek, jež pustošily Evropu, a naverboval na pět tisíc Britských vojáků. Poté se postavil Španělům a zvítězil, čímž zajistil nezávislost jak pro Venezuelu, tak i pro Kolumbii. Bolívar však neustal a brzy osvobodil i Ekvádor, Peru a Bolívii. Později se pokusil o spojení Kolumbie, Venezuely a Ekvádoru, aby vytvořil tzv. Velkou Kolumbii, ale tento stát byl po deseti letech fungování rozdělen na tři samostatné země. Bolívar skončil ve vyhnanství a zemřel roku 1830. Zatímco Bolívarovy ostatky mají čestné místo v Caracaském pantheonu, tak jeho bratr skončil v masovém hrobě, kdesi ve Španělsku. Nicméně Bolívar je nejen ve Venezuele brán za národního hrdinu a lidé jsou pyšní na to, co dokázal.
Den 4. Opustili jsme Caracas a vydali se na dlouhou cestu džípem do vnitrozemí. Průvodce nám dělá jakýsi starý Peruánec, na kterého jsme narazili v jedné restauraci ještě v Caracasu. Dalo by se říct, že se nám vnutil, aby nás mohl provázet, ale to mě vůbec nevadí. Často vypráví o zdejších krajích, kde dle jeho slov prožil svá nejlepší léta života. Je to zážitek opustit metropoli a vrhnout se do bujné přírody. Míříme do oblasti Guayanské vysočiny. Cíl cesty je vodopád Salto Angel – největší vodopád světa s výškou témě tisíc metrů. Vsadím se, že z toho Denise bude unešená, takže doufám, že se dostaneme až k němu.
Den 7. Dnes začínáme dlouhou pouť na cestě proti proudu po středním toku Orinoka. Peruánec Pedro nás vzal na svoji loď a ještě nám poskytnul značnou slevu. Jeho přednáška o Orinoku byla zajímavá, ačkoli Denise u toho usínala. Já jsem ale za nové informace rád a už vím, že Orinoko patří se svojí délkou toku, jež činí cca 2 300 km, k nejdelším řekám Jižní Ameriky. Ústí do Atlantského oceánu, přičemž vytváří deltu. Orinoko pramení právě v oblasti Guayanské vysočiny, kam míříme. Právě v této době, čili v únoru, je hladina vody vcelku nízká a bude nadále klesat až do března či dubna. Doufám tedy, že nám to nezpůsobí potíže a že se bez problémů dostaneme do Ciudad de Bolívar, odkud budeme pokračovat po souši.
Den 8. Škoda, že typická Orinocká fauna se nám zatím úspěšně vyhýbá. Podle Pedra už byla šance zahlédnout minimálně Delfínovce Amazonského, ale jeho přirozené prostředí jsou tmavé kalné vody a tak je velmi mizivá šance…
„Edwarde, pojď sem rychle,“ křičela Denise do podpalubí, kde její milenec zapisoval poznámky do deníku. Rychle knihu zavřel a uložil do batohu, načež ve spěchu vyběhl nahoru. Na přídi už stála Denise, opírala se o zábradlí a s úžasem hleděla k pravému břehu. „Viděla jsem krokodýly. Je jich tam spousta. Támhle mezi těmi popadanými stromy.“ „Počkej chvilku.“ Edward zaběhl na záď a po schodech vystoupal nahoru ke kapitánskému můstku. U kormidla stál asi šedesátiletý snědý muž a viditelně si jízdy užíval. „Pedro, nemáte tu dalekohled?“ „Jo… koukni se tady do bedny.“ Pedro ukázal na plechovou krabici, připevněnou tak, aby se ani nehnula. Z kapsy vytáhl klíček a podal ho Edwardovi. Ten otevřel a prohrabal se několika věcmi. Byly tu záchranné vesty, signální pistole, bedna s nářadím, mačeta a také dalekohled, který ho zajímal nejvíce. „Výborně, díky Pedro.“ „Není zač. Loď jste si pronajal, takže všechno co tu je, je momentálně vaše. Jo a řekněte slečince, že za pár hodin dorazíme do přístaviště.“ „Jo, jasně.“ Edward se vrátil na pravobok a dalekohledem pátral po krokodýlech. Ještě nikdy
je neviděl v jejich přirozeném prostředí a tohle navíc byl krokodýl orinocký – ohrožený a vzácný druh. K večeru ukotvili v přístavišti nevelkého městečka. Pedro na nějaký čas zmizel z lodi, aby nakoupil zásoby. Edward s Denise tak zůstali v podpalubí sami. „Tak jak se ti náš výlet líbí?“ zeptal se Edward. „Úžasný. Kdybychom ovšem nebyli spolu, nebylo by to ani z poloviny tak krásné.“ Denise dala Edwardovi pusu a poté oba ulehli ke spánku. „Pověz mi, jak dlouho ještě poplujeme?“ „Určitě ještě několik dní.“ „To je dobře. Tady na lodi je tak útulno… a jsme tu v podstatě sami!“ „A co Pedro?“ „Ach, ten starý bručoun. Stejně mu vůbec nerozumím.“ „Pár španělských slovíček jsi ale už určitě pochytila, ne?“ „To jo, ale stejně myslím, že by bylo nejlepší, kdyby se všude po světě, na všech školách vyučovala jen angličtina. Vždyť tou už teď mluví nejvíce lidí na světě.“ „Tak v tom se pleteš.“ „Cože?“ podivila se Denise. „Edwarde, nedělej si ze mě legraci. Vsadím se, o co chceš, že angličtinou mluví nejvíce lidí světa.“ „Není o co se vsázet a navíc nechci, abys na mě byla naštvaná. Každopádně říká ti něco Čína? Víš kolik asi tak má obyvatel?“ „Nevím tak… na sto milionů?“ „Asi miliardu, Denise.“ „Co? To musí být hrůza.“ „Proč? Myslíš kvůli přelidnění? V některých oblastech to je opravdu noha na noze abych tak řekl, ale jinde je vcelku klid. Rád bych se tam někdy podíval.“ „Jo? Neříkej, že umíš taky čínsky.“ „Neumím. Ale Kasumi by třeba mohla znát alespoň jednodušší verzi a možná by mě to mohla naučit. Od pana Samuela vím, že umí Japonsky, Thajsky, Rusky, Anglicky i Španělsky. “ „O ní se teď bavit nebudeme.“ „Proč? Vadí ti, že je tak snaživá a umí tolik jazyků? Nežárlíš, že ne?“ „Ne, jen mám Kasumi plné zuby. Na zámku to je hrůza, vždyť se stačí podívat na Samuela, jak je neustále mrzutý a smutný. Chodí po zámku jak tělo bez duše. To, že ho nechala být jen dokazuje, že jí na něm nezáleží, a i když se jednou vrátí, je otázkou, na jak dlouho to bude. Ona není člověk schopný žít v klidu a míru, bez násilí.“ Z paluby se právě ozvaly něčí kroky. „Pedro?“ podivila se Denise „myslela jsem, že přijde pozdě v noci a opilý.“ „Třeba si tu zapomněl peněženku. Půjdu se podívat.“ Edward vylezl po schůdcích na palubu a ihned si všiml krásné mladé ženy. Měla dlouhé hnědé rozpuštěné vlasy, výrazné oči a plné rudé rty. Oblečena byla do lehkých dlouhých kalhot a zelené vesty. U pasu měla zastrčený ostrý nůž. Edward si všiml i přicházejícího Pedra. Žena si podala s Edwardem ruku. „Dobrý večer,“ řekla a nespouštěla z Edwarda oči. Její široký úsměv nedokázal zastřít nervozitu. „Promiňte, ale tahle loď je obsazena. Pronajali jsme si ji jen my dva, čili já a moje přítelkyně.“ „Ano, Pedro mi to už řekl. Pane Edwarde, musíme si zcela vážně promluvit.“ „Tak tedy mluvte.“ „Ehh, víte čekala jsem na tuhle chvíli celou věčnost a teď jaksi nevím, kde začít.“ „Počkat, jak celou věčnost? A vůbec - odkud o mně víte?“ „Pojďte do podpalubí. Tam je dost místa na sezení. Probereme všechno až tam.“ Edward
nechápal, o co jde, ale měl zájem o to se to co nejdříve dozvědět. Následoval tedy ženu do podpalubí, kde na posteli seděla téměř nahá Denise. Jakmile zahlédla cizinku, urychleně si zakryla odhalená ňadra dekou. „Omlouvám se, slečno Taylorová. Počkám, až se oblečete.“ Žena se vzdálila a otočila. Edward zůstal s Denise o samotě a tiše si povídali. „Rozumíš tomu?“ zeptala se Denise. „Vůbec ne. Chce si s námi promluvit o něčem důležitém, tak se raději obleč. Sám jsem zvědav, o co jde.“ „Árgh,“ ozval se zoufalý výkřik z horní paluby. „Pedro!“ vykřikla žena a vyběhla nahoru tak rychle jak jen mohla. Na zádi spatřila ležícího Pedra. Přiběhla k němu, ale už mu nebylo pomoci. Kolem krku měl šrám, jež značil škrcení hrubým ohebným drátkem – patrně strunou. U hlavy ženy cvaknul kohoutek pistole. „Ale, ale, ale…“ řekl medovým hlasem čtyřicátník s hustými černými vlasy a bradkou. „Rosalinda de la Cruz, ha, ha. Tak se zase setkáváme, kočičko.“ Muž si všiml, jak se Rosalinda snaží nenápadně uchopit nůž a předběhl ji. „Tohle potřebovat nebudeš.“ „Proč jsi ho musel zabít? Nic ti neudělal, Silvio!“ „Pane Vargasi,“ zakřičel Silvio k muži, jež stál nahoře u kormidla a prohlížel bedny, „vyrážíme, tak pospěšte. Už teď mě jaksi svrbí prst na spoušti a nechtěl bych, aby tu došlo ke střelbě. Přeci jen jsme pořád v přístavu, že? Jsou tu lidi.“ Vargas – vysoký hubený muž s vlasy sčesanými dozadu poslechl a vyběhl na molo, aby odvázal lana. Silvio ukázal na dalšího muže, jež si pohrával s nožem. „Victore, běž zklidnit ty pitomce dole, ale žádnej rámus, jasný. Alespoň ne dokud nebudeme na míle daleko.“ „Ano, pane,“ řekl Victor a ztratil se v podpalubí. Po molu kráčela na první pohled značně sebevědomá žena s hlubokou, téměř svislou jizvou na levé tváři. Zasahovala i přes oční důlek. Ten byl již prázdný a kůže srostlá. Naskočila do lodi a v rukou nesla veliký placatý kufr. „Viděla jsem venku Vargase – to vypadá, že se mnou nepočítáš, Silvio,“ řekla žena svým typickým tichým a chraplavým hlasem. „Zdržela ses. Měli jsme už odplout, ale je fajn, že jsi tu. Ještě kdyby ses mi neukazovala s tou tváří. Nasaď si pásku Paolo a běž si vyložit nářadíčko.“ „Jaké nářadíčko?“ ptala se s obavami v hlase Rosalinda. Silvio jí chytil jednou rukou pod krkem, ale nepřestával jí mířit pistolí na hlavu. „To jen pro případ, že nám neřekneš, co chceme vědět. Paoliny hračky ti jazyk rozvážou, to se neboj. Ale možná, že jsi od minula zmoudřela, tak co kdybychom to zkusili vyřešit rychle a po dobrém? Pověz mi Rosalindo jaké je tajemství nesmrtelnosti.“ „Jednoduché – stačí se vyhýbat smrti.“ Silvio se hlasitě zasmál a pak přirazil Rosalindě pistoli přímo ke hlavě. „Ohromně vtipné. Ale mám pocit, že tenhle tvůj recept už dlouho fungovat nebude.“ Vargas se vrátil a prošel kolem, přičemž vypustil jen jednu suchou větu: „Měli jsme toho starce nechat žít, a použít ho jako páku.“ „Děkuji za radu, pane Vargasi,“ poznamenal jízlivě Silvio, „jenže když tu máme prvotřídní mučitelku, tak na co by nám byl ten dědek?“ Dole v podpalubí stáli u zdi s rukama nahoře Edward a Denise. Na oba mířil pistolí Victor. Paola si položila svůj kufřík na stůl a otevřela ho. Bylo tu několik nožů různých velikostí a tvarů, dále elektrický paralyzér, ostrá jehlice, kleště, hák a malá pilka. Motory lodi naběhly a již brzy plula dál po proudu Orinoka. „Co s námi bude?“ hlesla vyděšená Denise. „Victore, strhni jí oděv a přiveď ji blíž,“ řekla Paola a uchopila dlouhou jehlici. Victor poslechl i
přes nesouhlasné výkřiky Edwarda a Denisiny prosby. Brzy stála před Paolou, které sahala sotva po ramena. Paola se nahnula blíž a jemně napíchla jehlicí Denisinu bradavku. „Tímhle ti ji propíchnu a pak jednoduše ukroutím.“ Denise byla už teď na pokraji omdlení. „Nechte ji na pokoji!“ vykřikl Edward „Ona s tím nemá nic společného!“ „To my víme,“ řekl Victor, „ale Silvio slíbil, že si s vámi Paola může pohrát, jak bude chtít. Věř mi, že v celé latinské Americe bys těžko hledal schopnější mučitelku. Kdysi pracovala v drogovém kartelu v Kolumbii. Prý se tam dost naučila a to samé pan Vargas. Víš, na co tu má Paola támhlety věci? Nejprve ti nožem ufikne nos, pak ti upiluje ruku a nohu, následně usekne ptáka i s koulema a pak ti rozpáře břicho, vyndá střeva a ještě zaživa tě s nimi uškrtí.“ Edward byl už teď bledý jako stěna a měl co dělat, aby se tu nepozvracel. Denise s hrůzou zírala na Paolinu jehlici a klepala se strachy. Byla čím dál tím neklidnější až nakonec začala křičet hrůzou, jak smyslu zbavená. Silvio to samozřejmě zaslechl také. Ohlédl se a zakřičel do podpalubí. „Kurva co to děláš Pao…“ Rosalinda neváhala a strčila Silvia ramenem. Okamžitě mu zkroutila ruku s pistolí. Zazněl výstřel a hned poté další. Oba směřovaly do vzduchu. Rosalinda palcem šťouchla Silvia do oka. Ten zařval bolestí a povolil stisk pistole. Rosalinda vystřelila a Silvio se skácel mrtvý k zemi s dírou v hrudi. Z podpalubí už vybíhala Paola, kterou Rosalinda střelila do ramene. Vargas se nahnul přes zábradlí a začal po Rosalindě pálit ze svého samopalu. Rosalinda sprintovala na příď lodi, kde se kotoulem dostala do bezpečí pod můstkem. Vargas na ni odsud neviděl a musel proto sejít na záď. Victor, který slyšel střelbu, urychleně vyběhl nahoru. Na schodech narazil na Paolu, která se držela za krvácející rameno. „Ty pitomče!“ vykřikla, „dole jsou ty nože!“ Victor si uvědomil, že dal Edwardovi a Denise šanci se bránit a seběhl zase dolů. Edward ale stále stál u zdi a Denise s vytřeštěnýma očima zírala na kufřík. Victor přistoupil k Edwardovi. „Začíná se to srát, takže adios, blbečku,“ řekl a vytasil pistoli. Edward v okamžiku využil paralyzér, který svíral za zády, přirazil ho k Victorovi. Zajiskřilo to a Victor poodstoupil dál. „Ha, ha, měl jsi tam dát víc šťávy, parchante,“ řekl a namířil pistoli na Edwarda. Denise vyjíkla hrůzou, popadla jeden z nožů z kufříku a bodla ho Victorovi mezi lopatky. Ten zařval bolestí, otočil se a okamžitě chytil Denise za vlasy. Zvrátil jí hlavu dozadu a přirazil ji pistoli k hlavě. „Ne, ne, néé,“ křičel Edward. „Nechte ji být.“ Victor se usmál a ozval se výstřel. Edward se zděšením sledoval Denise, jak se kácí s prostřelenou lebkou k zemi. Edward zařval plný nenávisti, popadl hák, který byl v Paolině soupravě a vší silou ho zabořil Victorovi do čela. Ten padl k zemi a Edward se sklonil ke své milované. Nedýchala – byla mrtvá. Rosalinda klečela zády ke stěně co nejblíže rohu a v rukou svírala pistoli. Věděla, že Vargas je známý zabiják, který se nezastaví před ničím. Společně s Paolou byli nejnebezpečnější ze všech. Opatrně se nahnula za roh, aby viděla, co se děje a hned ucukla stranou, to když Vargas vypálil dávku ze svého samopalu. Nebylo mu to nic platné, a protože se nemohl přiblížit k Rosalindě, jelikož se nebylo za co krýt, rozhodl se pro jiné řešení. Do rukou vzal granát, jež měl až doteď připnutý na vestě. Paola, která již stála vedle něj a držela se za rameno, si toho všimla. „Zbláznil ses? Zabiješ nás všechny. Navíc my ji potřebujeme živou.“ „Chci ji zabít.“ „Pitomče. Je to jen vyděšená holka, nic víc. Nech mě s ní promluvit.“ Paola se pomalým krokem začala přibližovat k zádi. Po levé ruce měla stěnu a po pravé okraj lodi, krytý zábradlím, takže nebylo kam ustoupit. „Nemám zbraň,“ řekla nahlas, „můžeme se domluvit,
Rosalindo. Já nejsem jako Silvio. Víš, že se odsud živá nedostaneš, tak uděláme obchod. Slibuju, že ti neublížím, pokud nám dáš to tajemství.“ Edward neměl čas truchlit pro svoji milou, neboť mu stále hrozilo smrtelné nebezpečí. Věděl, že není žádný hrdina, ale musel něco udělat. Samozřejmě slyšel zvenčí střelbu a netušil, co se přesně stalo, takže velice pomalu s Victorovou pistolí stoupal po schodech. Byl už téměř nahoře, když zaslechl, jak Paola promlouvá k Rosalindě. Opatrně vykouknul zpoza rohu, načež dostal pěstí přímo mezi oči. Vargas totiž předpokládal, že se s Victorem stalo něco vážného, když se stále ještě nevrátil nahoru. Edward skončil na zemi a pistole mu vyklouzla z rukou. Rychle se zase zvedal, ale jakmile to učinil, Vargas provedl působivý kop z otočky a udeřil Edwarda přímo do hlavy, čímž ho poslal znovu k zemi. Poté ho chytil za vlasy a hlavu mu zvrátil dozadu. „Další pitomec, který se domníval, že vyřídí pana Vargase,“ zašeptal mu do ucha Vargas. Edwardovi bylo jasné, že nemá naději na přežití a tak se uchýlil k zoufalému řešení. Vargasovi ztuhl výraz ve tváři, když mu Edward ukázal pojistku od granátu. Vargas okamžitě Edwarda pustil a snažil se odepnout odjištěný granát, kterému zbývalo do exploze pár sekund. Muž byl šíleně nervózní a ječel hrůzou. Edward se zvedl a v posledních vteřinách skočil do vody a ponořil se. Vargas vítězoslavně odepnul granát a chystal se ho hodit co nejdál, když mu explodoval v ruce. Po výbuchu granátu následovala mnohem větší exploze motorů, která celou loď takřka roztrhala na kusy. Ohnivé peklo muselo být vidět z ohromné dálky. Edward byl pod vodou a snažil se doplavat co nejdál od místa výbuchu. Z lodi šlehaly plameny a hustý černý kouř se zvedal vysoko na oblohu. Když už mu docházel dech, nezbylo než vyplavat na hladinu. Žár z lodi byl stále velice silný. Edward se rozhlížel kolem sebe ve snaze najít další přeživší. „Rosalindo!“ zakřičel z plných plic, „jste tu někde?!“ Edward v dálce před sebou zahlédl pohyb. Plaval tím směrem a doufal, že jde o Rosalindu. Stále vůbec nechápal, k čemu všemu tu došlo a hlavně proč, ale bylo mu jasné, právě Rosalinda mu může dát odpovědi. Po chvilce plavání ucítil, jak se ho někdo snaží stáhnout pod hladinu. Dotyčnému se to povedlo a Edwardovi se kolem krku sevřely Paoliny prsty. I pod vodou bylo jasně patrné, že je vzteky bez sebe a vší silou se ho snaží zabít. Z její rány prýštila krev, ale to ji v tuto chvíli vůbec nezajímalo. Edward zabořil prsty do Paoliny rány na rameni. Z jejích úst vyšly bublinky. Bolest ji překvapila a docházel jí dech, proto Edwarda pustila a mířila na hladinu. Edward se jí snažil uplavat ke břehu. Přestože nebyl nijak zvlášť dobrý plavec, dařilo se mu od Paoly vzdalovat. Všiml si, že na břehu již čeká celá zmáčená Rosalinda. Pomohla Edwardovi na břeh a poté oba sledovali Paolu. „Štěstí, že je sucho a břehy nejsou rozbahněné,“ řekla Rosalinda. „Neměli bychom jí utéct?“ Rosalinda neodpověděla, neboť se zděšením sledovala, jak se pod hladinou začíná hemžit hejno piraň. Paola si toho všimla také a začala zoufale prosit o pomoc. S prostřeleným ramenem se jí plavalo čím dál hůře, a zatímco Edward stál nehnutě na břehu, Rosalinda se skutečně pokoušela Paole pomoci. Popadla jednu z mnoha popadaných větví, které kolem byly a natáhla jí k vodě, co nejdál mohla. Paola se zachytila a Rosalinda se ji snažila vytáhnout. Paola vykřikla bolestí jak smyslu zbavená, to když se jí jedna z piraň zakousla do lýtka a utrhla kus masa. Paola však byla již dostatečně blízko, aby jí Rosalinda vytáhla na břeh. Paola s hrůzou zírala na svoji zakrvácenou nohu, na které na některých místech dokonce prosvítala kost. Edward stále nereagoval, neboť k Paole necítil víc než nenávist. „Ona se mě pokusila zabít!“ vykřikl „vlastně ne jen mě, ale nás všechny! Kdyby jí nebylo, možná by moje přítelkyně ještě žila.“ „Nechte toho Edwarde a pomozte mi. Musíme jí tu nohu ovázat.“
„Posloucháte mě vůbec?“ „Já jsem taky ztratila blízkého člověka! Dokonce vlastního syna, ale nejsem necitelná zrůda. Nenechám ji tu trpět a umřít.“ „A co ona? Také by se snažila vám pomoci? Nechala by vás umřít a ještě by se u toho skvěle bavila, tak je to.“ „Možná… tak ale dokažte, že nejste jako ona.“ Edward se přeci jen nechal obměkčit a pomohl Paole ovázat zranění kusy látky. Ona však upadala do bezvědomí. „Neděláme dobře,“ řekl Edward „Jste ještě moc mladá a máte mylné iluze o životě, lidech a jejich vděčnosti.“ „Já že jsem mladá? Pane Edwarde, za svůj život jsem viděla věci, které by vás ani ve snu nenapadly. Viděla jsem spoustu lidské zloby a nenávisti, ale pořád věřím, že se lidé mohou změnit k lepšímu. Brzy mi bude čtyři sta osmdesát let, tak mi netvrďte, že o životě nic nevím!“ Edward zůstal stát s otevřenými ústy a první co ho napadlo, bylo, že si z něj Rosalinda dělá legraci, avšak její vážnost tomu vůbec neodpovídala. „Zpátky k městečku je to jen pár kilometrů. Musíme ji odnést.“ Edwardovi tedy nezbylo než společně s Rosalindou vzít Paolu, jež byla již v bezvědomí, a vyrazit po břehu směrem k přístavu. „Myslím, že je nejvyšší čas si promluvit, Rosalindo,“ řekl Edward a byl celý netrpělivý. „Mrzí mě vaše ztráta, Edwarde, a cítím za ni vinu.“ „Ale ne. Nemohla jste tušit, co se stane, nebo snad ano?“ „Silvio a jeho lidé po mě jdou už dlouho. Zajímá je tajemství mé dlouhověkosti.“ „Takže… vy jste opravdu na světě již skoro pět set let? A vůbec nestárnete?“ „Ne. Souvisí to s tím, proč jsem vás vyhledala. Můj syn Pedro na vás dával pozor, a protože ode mne věděl, že přiletíte do Caracasu, nalezl vás celkem snadno a dopravil až sem ke mně.“ „Ale jak to, vždyť jsme sem vůbec nemuseli chtít jet?“ „Ale ano. Věděla jsem dopředu, co uděláte a kam pojedete. Věděla jsem, že do Venezuely přijedete, věděla jsem kdy a jak. Vím, kdo jste, Edwarde a také odkud jste přijel. Čekala jsem na vás celou tu dobu. Nemůžu vám teď říct víc, neboť nevím, zdali nás Paola nebude poslouchat, ale jakmile budeme sami dozvíte se všechno. Potřebuji vaši pomoc a klidně si před vámi kleknu na kolena a budu prosit, abyste mi ji poskytnul.“ „Hmm, věděla jste i to, že moje Denise zemře? Protože pokud ano, mohla jste ji alespoň varovat.“ „Ne, Edwarde. Úplně vše nevím. Teď už ale nemluvme, ať se zbytečně nevysilujeme. Čeká nás ještě dlouhá cesta.“ Zhruba o půlnoci Rosalinda přišla i s Edwardem do svého domu. Paola byla u místního léčitele a dle jeho slov měla značné šance na přežití. „Tequillu?“ zeptala se Rosalinda Edwarda a na stůl položila plnou lahev alkoholu. „Ano, dám si.“ Rosalinda nalila do dvou sklenek a usedla ke stolu naproti Edwardovi. „Tohle bude dlouhá noc, ovšem jestli se chcete vyspat, odložíme to na ráno.“ „Ne, na spánek nemám ani pomyšlení,“ řekl Edward a napil se Tequilly. Doufal, že mu to pomůže zapomenout na tu hrůzu a uklidnit mysl. Rosalinda se opřela lokty o stůl a pohlédla Edwardovi do očí. Viděla v nich smutek a žal. „Můj příběh není nic než hrůza a utrpení. Povězte mi Edwarde, stalo se vám někdy, že všechno v co jste po celý život věřil, se rozpadlo během pár okamžiků v prach?“ „Ne, nemyslím.“ „Před mnoha lety jsem takto dopadla a jediné, co mne stále drží naživu je naděje. Naděje, že jednoho dne dosáhnu svého životního cíle a naplním svůj osud. Ten den se blíží, ale
vezměme to popořadě. Abyste všemu dokonale porozuměl, povím vám ten příběh celý a bez příkras. Dobře poslouchejte…
III – Bohové dávných časů „Psal se rok 1532. Bylo to těžké období… Všichni cítili, že se něco děje, že se svět mění, ale nikoho by ani ve snu nenapadlo, jaké hrůzy nás doopravdy čekají. Do naší krásné země vtrhli cizinci a ačkoli to zprvu vypadalo jako důležitý milník v naší historii, který nám pomůže v rozkvětu, dopadlo vše zcela opačně. Otec mě poslal do pevnosti na vrcholcích And. Měla jsem tam být v bezpečí, spolu s dalšími, ale smrt si nás našla i tak vysoko v horách.“ Mladý muž s krátkými černými vlasy a snědou barvou pleti, oblečený jen do bederní roušky odhrnul rohož a vyšel ze svého stroze vybaveného a jednoduše postaveného příbytku z kamene a rákosu. Jeho tvář osvítily paprsky slunce a on pohlédl do dáli. Nad zelenavými pahorky And právě svítalo. Vysoko na jasné obloze kroužil kondor. Jeho občasný křik se rozléhal okolo jako ozvěna. Mladík pohlédl na horu vpravo - Huayna Picchu se nazývala. Tyčila se nad okolím jako nějaký strážce, podobně jako druhá hora na opačné straně. Kolem obou hor se líně ploužily husté mlžné opary. Muž nasál do plic čerstvý čistý vzduch a po schodišti sestoupil na nižší terasu pokrytou nízkou jasně zelenou travou. U útesu kousek před sebou spatřil dívku a okamžitě se přiblížil k ní. Byla překrásná, ostatně tak jako vždy. Její tělo kryla jen barevná tunika sepnutá jehlicí. Na nohou měla sandály z agáve. Jemně se dotkl jejích ramen a ucítil, jak se mu zrychlil tep. Otočila se k němu a usmála se. Na malou chvilku sledoval její krásné plné rty a bílé zářivé zuby. Poté úsměv povadl a on byl rád, že v situaci jaká je tato se přeci jen dokázala na něj usmát. Její tmavě hnědé oči byly jako dvě hluboké studny a ty krásné rozpuštěné vlasy… pohrával si s nimi jemný vánek. Stála zde jako nějaká éterická bytost z historek, jež si lidé vyprávějí u ohně. Byla úžasná a on byl šťastný, že spolu můžou být. Škoda že dnes je to naposledy, neboť večer… raději na to ani nemyslel. „Neměl bys na mě tak koukat, Taipi,“ řekla a on uznal, že má pravdu. „Já vím. Je konec, ale… stále si to jen těžko připouštím.“ „To nejsi sám.“ „Virakoča od nás odvrátil svoji tvář.“ „Takhle nemluv, ačkoli… možná na tom něco bude. Proč by jinak náš stvořitel měl usilovat o naši zkázu? Proti bohům se ale člověk postavit nemůže a tak je jediná možnost zkusit bohy udobřit. Snad se Virakoča a jeho sluhové nechají obměkčit.“ „Co když to nezabere? Můžeme s tím ještě něco udělat?“ „Pokud nepomůže tohle, tak už zřejmě nic. Kněží odmítají hledat jiné řešení, ale myslím, že sami nevěří v úspěch ani teď.“ „A ty v něj věříš?“ „Pro svůj lid udělám vše, co bude v mých silách. Pořád je tu naděje a já to nevzdám.“ „Smrt je příliš velká cena a navíc nikdo přesně neví, jestli pomůže.“ „Chmm, já vím, že je to hrozné, ale už jsem se rozhodla.“ „Curo, vždyť to k ničemu nebude! Je pravda, že lidé věří tomu, že tvá oběť pomůže, ale nikdo si nic nedovolí udělat proti vůli tvého otce. Drží nad tebou ochrannou ruku a bude i nadále. Všechno je jen na tobě, tak si to prosím ještě nech projít hlavou.“ „Otec je teď ale daleko a oba víme, že proti bílým je i jeho nekonečná moc příliš malá. Možná to jsou bohové, jak tvrdí mnozí, ale zlí bohové. Naše město umírá, lidé slábnou a umírají na podivné nemoci a nikdo neví, co bude zítra, až ptáci vylétnou vysoko na oblohu.
Možná že náš lid už bude ztracen. Kondoři vzlétnou ke slunci a rozhlédnou se po kraji. Nenajdou však nikoho, neboť náš národ zahyne. Utopí se v krvi a žalu. Dlouhá léta obýváme tyto překrásné hory a údolí, jenže se blíží konec. Časy, ve kterých žijeme, jsou bezpochyby zkouškou našeho národa, a když neobstojíme, zahyneme. Pokud se věří, že má oběť pomůže, jsem ochotna ji podstoupit. Můj život nemá jiný význam.“ „Pro mne ano.“ „Pak bychom měli využít posledních hodin, které máme. Se západem slunce se naše cesty rozejdou.“ Taipi se vrátil s Curou k domu. Ještě než vešel dovnitř, neubránil se pohledu na zdi krásného města Machu Picchu ukrytého na vrcholcích And. Mnohé terasy spojené schodišti, chrámy i obyčejné domy. Kdysi to tu bylo plné života a dnes… jen občasné nářky a bolestivé steny vycházející z domů. Lidé jsou povětšinou zavřeni ve svých domovech a bojí se vyjít ven. Co dělat, když národ trpí a umírá? Snad nám bohové odpustí a pomohou… pomyslel si mladík a vstoupil do svého obydlí. Kromě rohoží tvořících postel a police s pár věcmi tu prakticky nic jiného nebylo. Na lůžku už ležela Cura. Byla svlečená a čekala na svého milého. Taipi si sundal roušku a společně se oddali milostným hrátkám. Bylo to, jakoby se ocitli v jiném světě, kde neexistují problémy a nebezpečí. Tohle byla šance jak na čas zapomenout a uvolnit se. Oba to uvítali obzvláště v těchto krušných časech. „Jaký je sex s dcerou Inky?“ zeptala se s úsměvem Cura, zatímco jejich pohlavní styk dospíval k vyvrcholení. „Rozhodně lepší… než… s mými ženami. Uff.“ Taipi si lehl vedle Cury a unaveně oddechoval. „Je dobře, že jsi neskončila v chrámu.“ „Nebýt toho, co se stalo, zcela určitě bych tam putovala a možná že bych už nikdy v životě nespatřila jediného muže.“ „Hmm, do Cuzca to je jen pár dnů cesty. Unesl bych tě odtamtud, protože nechat někoho jako jsi ty sloužit v chrámu jako panna Slunce by byl hřích.“ „Přeháníš to, Taipi. Něco takového by rozhněvalo bohy.“ „Ti už rozhněvaní jsou a nemyslím, že je večerní oběti uklidní. Navíc, nemyslíš, že jim to přijde nepřípustné obětovat tak krásné stvoření jako jsi ty?“ Taipi se otočil k Cuře a políbil ji. „Už vím, co uděláme, Curo. Utečeme odsud. Půjdeme podél Urubamby a to tak dlouho, dokud nenajdeme vhodné místo pro nás dva. Nebudeme rušeni nikým a ničím. Necháme všechny starosti daleko vzadu a přestaneme se starat o to, co s námi bude dál. Budeme tam v bezpečí jen my dva.“ „Taipi! Co to povídáš?! Tady jsme v největším bezpečí. Proto mne otec poslal sem.“ „Vážně si to myslíš? Pevnost v Cuzcu je nedobytná, to tam bys byla v bezpečí. Inka s tebou není spokojen, Curo. Klášter pro panny Slunce je pro dceru boha nízký post, nemyslíš?“ „Kdyby tě někdo slyšel…“ „Já vím. Byl by to můj konec, jenže ten přijde stejně. Jak dlouho potrvá, než se nákaza rozšíří a pak na tu nemoc zemřu?“ Cura vstala a oblékla se. "Tyhle řeči se mě vůbec nelíbí, Taipi. Půjdu." „Ale no tak… nechtěl jsem tě rozhněvat. Mám tu trochu koky, chceš?“ řekl Taipi a z poličky vzal malý kožený váček se směsí listů koky a popela z rostlin. „Ne, Taipi, uvidíme se večer.“ „Ale… Curo! Večer budeš společně s dalšími obětovaná. To vidět nechci.“ Cura ale už nereagovala. Vyšla z domu a pokračovala vlevo po terase až ke schodišti, jež vedlo nahoru. Prošla kolem monumentálního chrámu Slunce, kde měla dnes večer její životní cesta v tomto světě skončit a minula i královský palác, který byl jejím domovem. V současné době v něm
však kromě strážných a pár sloužících nebyl nikdo. Ani vlastně nevěděla, kde její otec Atahualpa je. Poslal ji sem do hor, zatímco většina jeho dcer a žen zůstala v Cuzcu. Možná to bylo opravdu kvůli tomu, že ji neměl rád, ostatně její matka byla za všech Inkových žen ta nekrásnější, a když zemřela při porodu, patrně ho to rozhněvalo. Cura pokračovala dál přes náměstí, kde se pohybovalo mnoho lidí a lam. Bylo tu tržiště, kde mnozí vyměňovali své věci za jiné. Něco jako peníze zde nikdo neznal a tak se obchodovalo s věcmi. Cura věděla, že některé vybrané věci, třeba sůl, se používaly jako obecné platidlo. Chvíli si prohlížela zboží. Byla tu spousta kukuřice, brambor, bylinek, koky, vlny, bobulí juky, paprik a dalších potravin. V době, jako byla tato, se ale nikomu moc nechtělo nakupovat jídlo. Většina místních se snažila si potravu obstarat sama. Zdejší ruch Cuře nedělal moc dobře a tak pokračovala až k nedalekému hlavnímu chrámu, kam měla namířeno. Vystoupala po schodišti a ocitla se v sálu. Na velkých miskách zde hořely ohně. Pohlédla vzhůru na stále jasnou oblohu. Střecha tu totiž nebyla, to aby mohli kněží pozorovat Intiho, Mama Quillu a další bohy jež putují po obloze. Nejvyšší kněz, kterého Cura hledala, byl ve vedlejší místnosti u prostého stolku a vázal uzly na kipu, což byl provázek, na který se vázaly další a další. Každý měl jinou barvu a jiný význam. „Nezlobte se, že ruším, když počítáte, ale je to naléhavé.“ Velekněz vstal a Cura si mohla prohlédnout staršího muže v honosném pozlaceném rouchu s čelenkou na hlavě. „Jen mluvte, Nusta-Curo.“ „Rozhodla jsem se vykonat, co je třeba. Je moji povinností pomáhat svému lidu. Jestliže se věří, že má oběť přinese uzdravení našim lidem, podstoupím ji.“ „Ani já vám nemohu něco takového rozmlouvat. Vaše přání je pro mne stěžejní. Budete tedy za soumraku obětována s dalšími a díky tomu naše město opět povstane. Závoj smrti odeženeme jednou provždy.“ „Kolik lidí bude dnes obětováno Intimu?“ „Na dvě desítky. Stráže je sem zanedlouho přivedou, chcete je vidět?“ „Počkám, ano. Beztak netuším, co jiného dělat.“ Velekněz se opět vrátil ke svým uzlům a Cura ho pozorovala. Nezdálo se jí, že by byl jejím rozhodnutím jakkoli zaskočen. Spíše ho to těšilo. „Mohu vědět, na čem pracujete?“ „Populace našeho města stále nezadržitelně klesá. Musím mít přehled o počtu mrtvých a nakažených.“ „Hmm, myslíte, že je nějaký důvod, proč si nemoc vybírá dané osoby?“ „Nemyslím. Není to ani dva dny, co onemocněla většina kněží z chrámu Slunce. Nejvíce jsou ale postiženi domovy prostých lidí na jihovýchodě města. Na těle většiny z nich jsou ohavné skvrny. Jejich kůže jakoby nabobtnala a mám pocit, že do pár týdnů se to rozšíří i sem k nám. Nemocní jsou v izolaci, ale přesto nelze nemoc zastavit.“ „Víte o tom víc?“ „Nejsme jediné město, které toto postihlo. Snad za to může nedostatek úcty, kterou prokazujeme služebníkům Virakoči.“ Cura tomu nevěřila, vždyť bílým byla dána taková pocta, jakou nikdo nikdy neměl. Co je třeba udělat víc, aby se bozi nehněvali? V čem to všechno vězí a opravdu jsou na vině bohové? Cura sama sobě pokládala otázky a nedokázala nalézt odpovědi. Vše se zdálo mlhavé a nejisté. „Co bude, když oběti nic nezmění?“ „Změní princezno, tím jsem si jistý.“ „Třeba se pletete.“ Do pracovny přiběhl voják s kopím. Poklekl na zem a sklopil zrak. „Oběti jsou připraveny,“ řekl. „Výborně,“ řekl velekněz a společně s Curou odešel do hlavního sálu. Dlouhým provazem tu
k sobě byly připoutány děti. Bylo jich téměř dvě desítky a věkově žádné z nich nepřesahovalo patnáct let. Některé z nich měly protáhlou hlavu téměř až do špičata. To byl důsledek procesu, který se v některých rodinách prováděl už od raného dětství. Omotávání hlavy látkou a utahování vedlo k deformaci lebky. „Je správné obětovat děti?“ zeptala se Cura. „Ano, to je. Dětská oběť boha Slunce potěší a to obzvlášť, když je mu dítě podobné.“ „Co já? Nebude na překážku, že jsem starší?“ „Pouze o pár let. Takto mladá Nusta Intiho zcela jistě nadchne a on pro vás uroní slzu a tak se náš lid uzdraví.“ Cura přemýšlela nad tím, proč je tak těžké bohy udobřit. 'Proč se nespokojí s kukuřicí, která živí lid? Proč jim nestačí krev zvířat nebo nepřátel, proč chtějí nás?' ptala se sama sebe. 'Je těžké se zavděčit bohům.' Taipi zůstával ve svém domě po většinu dne. Nechtěl ve stavu, jaký tu panoval, zbytečně vycházet z domu a stýkat se s dalšími lidmi. Ne snad, že by se bál smrti, ale nechtěl, aby jeho ženy přišly o muže. Žvýkal koku a snažil se přijít na to, co způsobilo všechno to zlo. Počítal s tím, že za to mohou bohové, to ano, ale co je přimělo zasáhnout a trestat právě v tuto dobu? Co spustilo všechny ty nemoci a šílenství, které ve městě panuje? Sotva hodinu po odchodu Cury za ním přišly jeho ženy Anas a Marca. Nebyly tak krásné jako Cura, ale měly ho rády. Přinesly trochu kukuřičné kaše z tržiště a pár rajských jablek. Po chvilce všichni tři usedli na obdélníkové kusy látky na podlaze a dali se do jídla. „Jaké je to venku?“ zeptal se Taipi, „je tam hodně nemocných?“ „Většina už byla odvedena do ústraní,“ řekla Marca. Anas se k tomu vůbec nevyjádřila až to Taipiho překvapilo. Dnes se zdála uzavřenější, než bylo obvyklé. Do života se Taipimu nikdy moc nehodila, ale byla mnohem pohlednější než Marca a tak měl pohlavní styk výhradně s ní. Mrzelo ho, že je dnes tak jiná. Odhrnul její dlouhé vlasy a políbil ji na čelo. „Pověz mi, co se s tebou děje? Stalo se něco?“ „Já… to nic není. Jen si tu připadám jako v hrobce. Jen čekáme na smrt a ta jistojistě přijde. Měli bychom odejít.“ „Máš pravdu,“ řekla Marca, „pokud rituál nezabere, musíme s ostatními opustit město. Proslýchá se, že úředníci a někteří kněží naléhají na vedení města a chtějí se vrátit do Cuzca.“ „Nikdo nás tam nepustí, když budou vědět, proč jsme odešli,“ řekl Taipi, „a to oni už vědí. Posel se zprávou odešel do Cuzca, když zemřeli první lidé.“ „Ale… proč nám nepomohou? Proč nepošlou lékaře?“ „Sama víš, kde to jsme, Marco. Naši nepřátelé se nesmějí dozvědět, že tato pevnost vůbec existuje. Čím méně spojitostí mezi tímto místem a světem okolo bude, tím lépe pro nás. Jsme tu dokonale krytí před útoky bílých.“ „Jenže k čemu to, když smrt už tu řádí? Možná, že jejich oštěpy sem nedolétnout a že jejich meče si neproklestí cestu přes hradby, ale oni mají jiné zbraně.“ Taipi zpozorněl. „Myslím, že ti nerozumím. Jak to myslíš?“ „Šušká se, že poklady, které naši bojovníci nalezli a přitáhli sem do města, jsou napuštěné temnými démony.“ Taipimu to konečně došlo. Vyběhl ven, aniž by cokoli řekl a pospíchal do chrámu za veleknězem. Lidé na ulicích se podivovali, když ho viděli, jak utíká nehledě na ostatní. Velekněz a Cura si v chrámu právě prohlíželi děti připravené na obětování, když dovnitř vtrhl Taipi. „Tady nemáte co dělat!“ vykřikl velekněz. „Musím s vámi mluvit,“ odvětil Taipi.
„Stráže!“ zařval z plných plic velekněz. Několik mužů s oštěpy obstoupili Taipiho a namířili na něj své zbraně. „Počkat, nechte ho být,“ řekla Cura. „Proč, princezno? Vy toho muže znáte?“ „Ano, je to přece šlechtic. Sice nízkého postavení, ale přece. Určitě tu není jen tak, takže ho alespoň vyslechněme.“ „Dobrá, tedy mluvte,“ řekl velekněz a Taipi se dal do řeči. „Už vím, proč se to děje. Vím, proč lidé umírají.“ „O čem to blábolíte?“ „Můžou za to nalezené cennosti od bílých. Ten průzkum, co před pár týdny nalezl skupinu mrtvých. Jejich zbraně, oblečení a další věci skončili zde na Machu Picchu. Musíme se jich nějak zbavit. Spálit je.“ „O čem to mluvíte? Vy jste snad zešílel. Ty předměty patři poslům Virakoči. Chcete, aby nás stihnul ještě horší trest?!“ Taipi se zhrozením zjistil, že bojovníci jsou celí nedočkaví, aby mu mohli prošpikovat tělo oštěpy. „Poslyšte… nejsem sám, kdo si to myslí. Mluví o tom i další lidé, ale bojí se to říci nahlas.“ „Zřejmě jste se měl jimi řídit a také mlčet než vypustit z úst takový nesmysl. Možná vám ta nemoc zatemnila mysl nebo jste se snad dočista pomátl. To, co tvrdíte je urážka bohů a to je neodpustitelný hřích!“ „I když obětujete celé město, tak to nepomůže, slyšíte, co říkám? Zamyslete se nad tím – bílí tu byli už dlouho předtím, než město onemocnělo, ale teprve až nyní se jejich artefakty dostaly do našich rukou. Vraťme je zpět nebo je zničme. Věřím, že pak se všichni uzdraví!“ „Neví, co mluví. Zabijte ho!“ vykřikl velekněz. Cura se propletla mezi vojáky a postavila se před Taipiho. „Ne,“ řekla, „do obětování by neměla být prolita krev. Nemyslíte, že to bohy urazí?“ „Pravda. Vy dva,“ ukázal velekněz na vybrané bojovníky, „odveďte ho do jeho domu a hlídejte ho. Nikdo nesmí dovnitř a ani ven.“ Strážní poslechli a Cura se s veleknězem vrátila do pracovny. Bylo jí Taipiho líto a o to víc, že má možná pravdu, ale teď už to nic nezmění. Přestože je Nusta neboli princezna, nemá takové pravomoci, aby nakazovala nejvyšším správcům města, co mají dělat. „Mohu vědět, jak s tím mužem bude naloženo?“ zeptala se Cura. „Ještě nevím, ale zítra za rozbřesku bude zcela jistě popraven a jeho ženy též. Nejspíše bude sražen z útesu, neboť jeho slova jsou urážkou bohů a jeho přítomnost zde by mohla bohy ještě více rozhněvat.“ Když Cura odcházela z chrámu, měla ještě horší náladu než předtím. Zachránila Taipimu život, ale jen na pár hodin. Všechno se jí hroutilo před očima. Ani pořádně nevnímala okolí, když se vrátila domů do paláce. V hlavním sálu už čekal spoře oděný udýchaný muž. „Zpráva pro Nusta-Curu.“ řekl posel a vytáhl z koženého vaku několik úzkých dřevěných tyček s vyrytými symboly a barevnými značkami. Písmo používané jen Inkou a vyšší šlechtou. Pro drtivou většinu bylo naprosto neznámé, a tudíž se podobné zprávy mohly bezpečně dostat skutečně jen do vybraných rukou. Cura zašla do svého pokoje, který se co do vybavení zase tak moc nelišil od Taipiho domu. Jen zde bylo mnoho šperků, zlatých ozdob, oblečení a také obsidiánové zrcadlo. Usedla na lůžko a zprávu si přečetla. Curo, jsi teď naše jediná naděje na spásu. Doufám, že se na tebe mohu spolehnout, neboť nevím o nikom jiném. Zmýlil jsem se a draze za to zaplatil. Španělé, jak se bílí lidé nazývají, jsou zlí, intrikánští a touží jen a jen po bohatství. Krásy naší skvostné říše jim jsou ukradené, přestože jejich ústa mluvila jinak. Nejsou to poslové bohů, ale obyčejní zloději a podvodníci.
V Cajamarce mě chtěl uvítat jejich pán, jež sám sebe nazývá Pizzaro. Místo něj jsem se nejprve setkal s divným mužem neobvyklého vzezření. Přiblížil se ke mně držíc v jedné ruce kříž a v druhé zvláštní předmět, jež ještě nikdo z nás neviděl. Tlumočník překládal jeho podivná slova a já jen stěží porozuměl. Mluvil o jakémsi spasiteli, jež zahynul na kříží a o muži zvaném papež, který prý dal Španělským králům část naší země. Jaká opovážlivost! Chtěl, abych slíbil dávat poplatky jejich prapodivnému vládci výměnou za ochranu od jejich zkřiveného a špinavého boha, kterého nazývali tím jediným pravým a uctívání hodným. Tvrdil, že jejich bůh vystupuje ve třech podobách, což je zvláštní, neboť tři bohové a jeden další jsou čtyři bohové, ne snad? Legrační muž mi poté ukázal svůj podivný předmět. Předal mi ho a já v něm nalezl mnohé černé skvrny. Tvrdil, že skrze tuto věc k nim jejich bůh promlouvá, ale ať jsem se snažil sebevíc, nezaslechl jsem ani jediného slova. Vztekle jsem předmět hodil na zem, neboť si ze mne muž bezesporu dělal legraci. Krátce poté ovšem začali moji lidé padat k zemi vinou dalších bílých. Oni disponují kouzly, proti kterým není možné se bránit. Jejich podivuhodné zbraně vypadají jako dlouhé dřevené hole. Vždy zazní ohlušující rány a život našich lidí pohasne. Mají strašlivé mohutné tvory, které ochočili a tak jim věrně slouží a dokonce na nich jezdí! Jejich vůdce mne před masakrem uchránil a já snad myslel, že je to můj přítel za jakého se považoval, avšak je tomu jinak. Chce zlato. Obrovské hromady zlata a drahých kamenů. Jakoby snad měly nějaký význam a přitom to není víc než pěkná ozdoba. Oni jsou však schopní pro zlato zabíjet. Snad za to může jejich krvelačný bůh, kdoví. Dostanou tolik zlata, kolik budou chtít. Dám jim vše, abych uchránil svůj lid, ale nevím, jestli to nasytí jejich zjevně bezedné hladové krky. Jediný, kdo nám může opravdu pomoci je Mama Quilla – bohyně jež po nocích brázdí oblohou. Do chrámu Měsíce v horách poblíž místa, kde nyní jsi, jsem nechal už před mnoha dny dopravit artefakt, skrze který je možné s Matkou promlouvat. Musíš ji požádat o radu, jenže to nepůjde jinde než na Místě úsvitu. Jedno z nich je v Cuzcu, ale jediné, co otevře cestu k němu je klíč, který je nyní v rukou Španělů. Musíš najít jiné Místo úsvitu, odkud naši lidé před dávnými časy vzešli, a nejbližší je mnoho týdnů cesty na severovýchod. Daleko v neprostupných končinách, kam se odváží jen málo hrdinných bojovníků. Velekněz chrámu Měsíce ti dá přesnou mapu a ty to místo musíš objevit! Nezklam mě, dcero moje. Nezklam svůj národ. Cura byla z toho všeho zaskočená. Jak jen mohli ti… Španělé zajmout Inku? Jen těžko se tomu dalo uvěřit. Jenže co teď? Co dělat dál? Věděla, že se nemůže nechat obětovat, to jistě ne, ale sama na tak dlouhou a nebezpečnou cestu jít nemůže. Příliš velká skupina by zase mohla přilákat nechtěnou pozornost. Vyšla z domu a zašla za Taipim. Před jeho domem stáli dva muži s oštěpy. „Chci jít dovnitř. Ustupte,“ řekla Cura. „Dle nařízení nesmí nikdo dovnitř a ani ven.“ „Mám vám připomenout, kdo jsem? To poslední, co chcete je, aby se na vás obrátil hněv bohů.“ Muže to evidentně polekalo a tak přeci jen odstoupili. „Chci být s Taipim o samotě.“ „Odpusťte, ale to opravdu není možné, velekněz…“ „Velekněz by se mnou jistě souhlasil. Mám mu povědět, že odmítáte uposlechnout mé rozkazy?“ „Rozkazy přijímáme jen od velekněze a výše postavené osoby. Už takhle vám ustupujeme, přestože bychom neměli.“ „Nuže dobrá.“ Cura vstoupila dovnitř a nalezla Taipiho, jak sedí na zemi a opět žvýká koku. Pomáhalo mu to se uklidnit. „Myslel jsem, že už tě neuvidím,“ řekl, když Curu zahlédl. „Věci se změnily. Nemám čas na vysvětlování.“ „Co chceš dělat?“
„Utečeš odsud. S moji pomocí.“ „To je nemožné. Venku jsou dva muži.“ „Já vím.“ Cura vyběhla ven z domu a divoce rozhazovala rukama. „Rychle utečte. Ten muž je nemocný. Je odsouzen k smrti. Musíte pryč!“ křičela na strážce. Ti se skutečně polekali. „Odvedu ho mezi ostatní,“ řekla Cura. „Ale to přeci nemůžete,“ řekl jeden ze strážných, přestože by byl mnohem raději, aby se tak skutečně stalo. „Za pár hodin budu obětována Slunečnímu bohu. Pokud se nakazím nemocí, nic to nezmění.“ Cura se vrátila do domu pro Taipiho. „Rychle pojď se mnou a tvař se, že ti něco je.“ Taipi dobře slyšel křik zvenčí, takže chápal o co Cuře jde. Vypotácel se z domu, přičemž se držel jednou rukou za břicho a druhou si zakrýval tvář. Malátným pohybem následoval Curu ke schodišti. Sešli až dolů k hradbám a podél nich procházeli cestou k hlavní bráně. Když už byli z dohledu strážných, Taipi se narovnal a začal se vyptávat. „Můžeš mi vysvětlit, o co tu jde? Jistě chápeš, že právě míříme k východu z města a tam budou další stráže.“ „To ano.“ Cura vytáhla z pod tuniky krátkou dýku a předala ji Taipimu. „Kdyby byly problémy, musíš je zabít.“ „Zbláznila ses?!“ vykřikl Taipi a dýku jednoznačně odmítl. „Jen se snažím zachránit svůj lid!“ „Co chceš dělat?“ řekl Taipi a stále nechápal, co se kolem něj děje. „Jdeme z města, Taipi, a pochybuji, že se sem kdy vrátíme.“ „Jakže? Mám tady ženy, chápeš, co to znamená?“ „Kde vůbec jsou?“ „Anas se na těle objevily ty skvrny, ta nemoc. Odvedli ji a Marcu také.“ Cura se zarazila a vyděšeně pohlédla na Taipiho. „Chceš říct, že jsi pravděpodobně také nemocný?“ „Nevím, já… vlastně bych si přál, aby ano. Už nemám pro co žít.“ „Žiješ pro své bohy a svůj národ, Taipi. Přestaň už s těmihle řečmi. A navíc, utíkáme z města tak jak sis přál a to jen my dva. No ale teď už se blížíme k bráně. Tak buď tiše a nech mě mluvit.“ Dřevěná vrata, skrze která prostupovala úzká stezka, byla otevřené a u nich postávali strážní. Byli vybaveni oštěpy a o něčem si povídali. Cura schovala dýku pod svoji tuniku a byla připravená ji použít, kdyby to bylo zapotřebí. Pak přistoupila ke strážným. „Mohu vědět, kam máte namířeno, princezno? Neměla byste odcházet z města,“ řekl jeden strážný. „Jdu se jen napít dolů k řece. A tady můj sluha mě ochrání, nebojte se.“ „Odpusťte, ale pro vodu přece můžete někoho poslat. Já tam klidně dojdu. Pro vaši bezpečnost udělám cokoli.“ „Ne. Kde mám jistotu, že bude voda opravdu v pořádku? Chci říct, že nemoci se nezadržitelně šíří a kdoví… třeba zrovna vy za pár hodin zemřete v strašlivých horečkách. Nechci riskovat, že můžete, samozřejmě nechtěně, vodu otrávit nebo mne jednoduše nakazit. Bezpečnost, chápete, ne?“ „Ano, rozumím. Ale půjdu alespoň s vámi, jako doprovod.“ „Ne! Už jsem řekla. V mojí přítomnosti budou jen ti, kterým to dovolím.“ Stráž už dále nic nenamítala a tak Cura s Taipim pomalu slézali po hrbolaté stezce dolů do údolí, kterým protékala řeka Urubamba. Byla to dlouhá cesta až do údolí, obzvláště když svahy Machu Picchu byly strmé a úzké. Když došli až k zurčící křišťálově čisté Urubambě, už
se stmívalo. „Můžeš mi už konečně vysvětlit, co se to s tebou stalo?“ ptal se Taipi a přitom se shýbnul a napil z řeky. Voda byla výborná. „Musíme do chrámu Měsíce.“ „Ten je na Huyana Picchu a to dost vysoko. Blíží se noc a… podívej, to není zase tak dobrý nápad. Navíc mě i tebe budou co nevidět hledat a až se tak stane, mě zabijí, protože si budou myslet, že jsem tě unesl, a tebe odvedou do paláce.“ „Dobře, uděláme to jinak. Do chrámu půjdu sama a ty zatím pokračuj po proudu Urubamby. Moc nespěchej, ať tě pak doženu, ano?“ „Ale pospěš si. Čím déle budeme v okolí Machu Picchu, tím nebezpečnější to pro nás bude.“ Zatímco Taipi se vydal pomalým krokem houštinou a držel se poblíž řeky, Cura pospíchala po cestě k chrámu Měsíce. Výstup po Huayaně pro ni byl vyčerpávající. Byla ráda, že cíl její cesty nestojí až na samém vrcholku jako chrám Slunce a chrám Kondora. I přesto ale procházela přes hrbolaté stezky plné balvanů, keřů a trav. Tu a tam se cesta zužovala natolik, že se musela doslova přitisknout ke skále, aby mohla pokračovat dál. Stíny brzy zahalily celé údolí a stoupaly po vrcholcích hor vzhůru. Cura konečně dorazila k chrámu Měsíce. Byla to vysoká stavba z velkých kamenných bloků. Dovnitř vedl jediný vchod, ale bylo tu také pár menších otvorů – okna. Celý chrám stál pod skalním převisem a podél něj stoupala stezka vzhůru. Cura déle neváhala a vstoupila do chrámu. Stěny v hlavním sále chrámu byly z kusů kamenů a ty pokrývaly zlaté desky. Na podlaze bylo několik koberců. Cura musela ocenit jejich opravdu výborné a pečlivé provedení. Výroba jednoho jediného koberce byla záležitost dlouhých týdnů dřiny a tady jich byly desítky. Během okamžiku sem z vedlejšího sálu, odkud se obvykle pozorovala nebeská tělesa, přišel velekněz. Kdyby ho Cura neznala, možná by si ho spletla s obyčejnými kněžími, neboť nebyl nijak honosně oblečen a neměl ani žádné šperky. „Nusta Cura… jaké překvapení. Čemu mohu vděčit za vaši návštěvu?“ „Je nadmíru důležité, abyste mi sdělil vše, co víte o naší Bohyni Měsíce a abyste mne pokud možno zavedl na místo, odkud je možné k ní promlouvat.“ „Odpusťte, princezno, ale takové privilegium vám nepřísluší. Nejste hodna setkání s naší bohyní. To může pouze náš všemocný Inka.“ „Ten se sem ale nemůže dostavit.“ „Eh, jak to můžete vůbec tvrdit?“ „Je v zajetí. V zajetí těch, které nazýváme posly Virakoči.“ „Vskutku? To ale… ne to… to je lež a nejen lež, vždyť to je zrada! Jak můžete něco takového vůbec vyslovit? Copak vás rozum opustil?“ „Dobře, takže když vy mi nic neřeknete… no nevadí.“ Cura vystoupala po schodech a zamířila do pracovny velekněze. Ten ji pochopitelně následoval, neboť byl jejím chováním pobouřen. „Odpusťte princezno, ale zde není vaše místo.“ zdůraznil vylekněz a doufal, že odsud princezna co nejdříve odejde. „Až zachráním náš lid, budete mluvit jinak,“ odvětila Cura a v pracovně se porozhlédla po kipu, které by jí mohlo prozradit to, co velekněz zatajuje, jenže nic podstatného tu nebylo. „Hledáte marně, Nusto. Neexistuje jediný záznam o místu, kde se nalézá naše Matka. Zpráva o tom se předává pouze ústy a přijímá jen ušima vybraných. Abyste tomu rozuměla – velekněz svému nástupci vždy sdělí, co je třeba.“ „Já to ale musím vědět! Pochopte to!“ „Ne!“ řekl zcela rozhodně velekněz. Cura sklopila zrak a hlavou se jí honily nejrůznější myšlenky. Litovala toho, že si ze svého paláce nevzala otcův vzkaz, ale vůbec by jí
nenapadlo, že velekněz ji odmítne pomoct. Zprvu ji problesklo hlavou, že se vrátí do paláce, ale došlo jí, že velekněz dost možná ani písmo nezná, takže to celé bude k ničemu. Měla strach, že pokud odsud rychle nezmizí, najdou ji stráže a dovedou ji možná až k oltáři, kde by měla být obětována. Co pak? Co se asi stane, když všem sdělí, že obětována být nechce, že si to rozmyslela? Dovolí jí vůbec odejít, nebo si pomůžou násilím, aby přeci jen její život pohasl a oni tak snad obměkčili bohy? Věděla, že zpátky do pevnosti nesmí a ani zde se nemůže moc dlouho zdržovat. Hrála nyní o čas. „Pro svůj lid udělám vše, abych ho zachránila,“ řekla a vytasila dýku. „To nemůžete myslet vážně! Já nezradím vůli všemocného Inky. Toho tajemství nejste hodna!“ Cura okamžitě bodla velekněze do břicha, ale nemířila nijak hluboko. Nechtěla ho zabít. Velekněz se zapotácel a upadl. Cura se sklonila k němu. „Mluvte a rychle, nebo chcete, aby to tajemství odešlo s vámi navždy? To přece nedopustíte!“ Velekněz cítil, že slábne a že ho život pozvolna opouští. Chvíli jen tak zíral na princeznu a nedokázal pochopit její čin. Poté řekl: „Musíš… musíš si vzít ten artefakt… mám… mám ho tady u sebe.“ Velekněz ze svého váčku, jež měl u pasu, vytáhl černý obsidián. Byl to obdélníkový předmět, v jehož středu byl svítící tmavě modrý drahokam. „Použij to… v Cuzku… na Místě Úsvitu v hlavním chrámu…“ „Ne, do Cuzka nemůžu. Jen můj otec má klíč a ten je v zajetí. Musí být jiné Místo Úsvitu.“ „Ano… existuje, ale… je…“ Veleknězův stav se začal povážlivě zhoršovat. Přerývaně dýchal a třásl se. Curu to vyděsilo, neboť si uvědomila, že veleknězi zřejmě způsobila příliš vážné zranění. „No tak, mluvte prosím!“ „To místo… je… na severovýchod…“ „Měla by tu být mapa. Máte ji?“ „Mapa… v mé hlavě… je mapa… ale, ale… já nemohu… nemohu ji nakreslit… už… nemohu… odpusťte, princezno…“ Velekněz vydechl naposledy a Cura začala propadat zoufalství. Nevěděla co si počít. To, co právě teď provedla, možná nebyla záchrana národa, ale jeho zničení. Do pracovny přišli další dva kněží, aby se poradili s veleknězem v jisté záležitosti. Jakmile zahlédli nehybné tělo velekněze, jejich výrazy ve tváři ztuhly překvapením. Cura na nic nečekala a vyběhla z místnosti. Nevěděla, jestli se jí kněží pokusí zadržet, až se vzpamatují, ale rozhodně neměla v plánu to zjišťovat. Utíkala ven a poté dolů do údolí. V ruce křečovitě svírala obsidián. Dole u řeky očekávala Taipiho, ale ten tu nikde nebyl. Patrně ji poslechl vyrazil napřed. Cura rychlým krokem postupovala dál, směrem po proudu Urubamby. Ani křišťálově čistá voda a ani svěží vánek jí nemohly zvednout náladu. Taipiho skutečně objevila asi půl kilometru od místa, kde se rozešli. Seděl ve stínu u řeky a hleděl zpět k Machu Picchu. „Jsem rád, že jsi zpět, Curo. Jen stále nechápu, o co jde.“ „Nezlob se, nemohu ti to teď všechno vysvětlovat. Bohužel nám nezbývá než vyrazit do Cajamarcy.“ „A důvod té cesty mi také nepovíš?“ „Ale ano. Musím se sejít se svým otcem.“
"Udělala jsem chybu, která stála život váženého a mocného muže. V ten okamžik jsem ale nebyla plná výčitek, neboť moje svědomí zastiňovala jedna věc – snaha spasit svůj národ. Vážně jsem měla za to, že jsem dost možná jediná, kdo může pomoci a že na mých bedrech spočívá osud Incké říše. Jsem na jednu stranu ráda, že kostky byly vrženy už dávno před mojí cestou za Místem Úsvitu a že si díky tomu nemusím neustále vyčítat to, že jsem ve
výsledku stejně nic nedokázala. Incká říše padla, jak jistě víte, a ten můj příběh upadl v zapomnění, neboť si nic jiného ani nezasloužil. Jen zklamání a žal... Ale nepředbíhejme. Možná vás bude zajímat, pane Edwarde, co se v pevnosti doopravdy stalo a proč lidé trpěli a umírali. Šlo o obyčejnou nemoc, přesněji o neštovice, které sem Evropané zavlekli. Naši lidé nic takového neznali a nebyli na to připraveni. Dnes by se to myslím nazvalo... biologická zbraň. Byla to jedna z mnoha věcí, díky kterým se cizinci mohli prezentovat jako nadlidé a my indiáni tomu věřili. Jak by to asi dopadlo, kdybychom už tehdy věděli, že Španělé nejsou víc než sprostí lupiči a násilníci?"
IV – Syn Slunce "Cajamarca byla od Machu Picchu vzdálená dobrých 1000 kilometrů. Mohlo se to zdát jako veliká dálka, ale my jsme spěchali, jak jen to šlo, takže trvalo jen necelé tři týdny, než jsme dorazili k městu. Celou dobu jsem se bála nejen o svého otce, ale i o nás. Netušila jsem, k čemu může dojít, pokud cestou potkáme Španěly. Ani jeden z nás neměl ponětí o tom, jaké podmínky v Cajamarce panují, ale museli jsme mít alespoň nějaký plán, jak se dostat k mému otci. Také jsem se rozhodla Taipimu vysvětlit vše, co mi otec prostřednictvím vzkazu sdělil. Připadala jsem si hrozně sama a nedokázala se vyrovnat s břemenem, jež mi můj otec naložil. Potřebovala jsem mít přítele, kterému věřím a který se mnou bude sdílet ono tajemství. Myslím, že bez Taipiho bych se nedostala ani do Cajamarcy, takže i přes to, co se stalo, jsem hrozně ráda, že se mnou tehdy byl."
Cajamarca překypovala životem. Ulicemi procházely celé zástupy vojáků, kteří přinášeli do města desítky drahých předmětů, jež byly ve velké míře zhotoveny ze zlata a pocházely z Inkova letního sídla, které bylo před nedávnem vyloupeno. Když se Španělé loučili se svojí rodnou zemí a vydávali se na plavbu do Nového světa, nikoho z nich tehdy nenapadlo, že připlují do zemí, které oplývají takovým bohatstvím. 'Jakoby domorodci ani neznali význam drahého kovu, jehož třpyt dokáže zajistit slávu a moc,' říkali si mnozí. Pozůstatky po masakru, ke kterému zde došlo před několika málo dny, byly již téměř zcela odklizeny a málokdo by řekl, že zde tehdy pomřelo na osm tisíc Inkových vojáků. Ani jediný z nich nekladl odpor. Cajamarca sice byla v rukou Španělů, ale přesto sem přicházeli indiáni, kteří chtěli vzdát hold Inkovi a přinášeli mu dary. Mezi davem postával i Taipi, který chtěl svého vládce taktéž navštívit. Strážní, jež hlídali vstupní cesty do města, se neobtěžovali s prohlídkami nově příchozích a většinou je pouštěli dál jakoby nic. Proč by taky ne, když nehrozilo žádné nebezpečí? Vojáci věděli, že domorodci by se neodvážili postavit proti nim. Zbraně, kterými Španělé disponovali, totiž byly pro indiány příliš strašlivé a oni se jich báli. „No ne, to je krasavice,“ uznal strážný, když zahlédl Curu, kterou Taipi doprovázel do města. „Ukaž se,“ řekl voják a natočil princezninu tvář tak, aby si ji mohl dobře prohlédnout. Cura si nedovolila pohlédnout muži do očí. Věděla, že jeho meč by ji mohl během okamžiku propíchnout hruď. Voják si Curu prohlížel dlouhou dobu a přitom ji hladil po vlasech. „Jsi mnohem hezčí, než ta moje.“ Bylo jasné, že voják Curu chtěl a nejraději by ji okamžitě znásilnil. Princezna doufala, že si nic nedovolí ze strachu ze svého pána. K překvapení Taipiho, španěl Curu chytil, cosi zařval na svého kolegu a princeznu odtáhl do města. Cura se nemohla bránit a ani o to nestála, neboť jakýkoli pokus o vzdor by mohl vyústit její smrtí. Voják dovlekl Curu k velikému domu, který stál na náměstí a před kterým postávali další dva ozbrojení muži. Voják, který sem Curu dovedl, se nějakou dobu bavil se strážnými a zdálo se, že je čím dál víc naštvanější. Hodně zvyšoval hlas, ale jakmile z domu vyšel vysoký muž v hábitu, ztichl. Ještě než se voják vrátil na své stanoviště u brány, strčil Curu před sebe, načež zakopla a skončila na zemi v bahně. Muž urychleně pomohl dívce na nohy a ji překvapila jeho ochota a vlídnost. Ještě více ji udivilo, když muž promluvil jejím jazykem. „Omluvte hrubé jednání toho muže. To víte – voják.“ „Já… děkuji, že jste mi pomohl. Směla bych navštívit mého vládce? Přála bych si mu vyjádřit
svojí lítost nad tím, k čemu došlo.“ „Rozumím a chápu vaší starost. Nebylo by ale moudré předstoupit před Inku v tomhle stavu.“ „Ano… máte pravdu. Ach, jsem na cestě už patnáct dnů. Ušla jsem ohromnou vzdálenost jen proto, abych se mohla setkat s mým vládcem.“ „Opravdu? Odkud jdete?“ „Až z Cuzka,“ zalhala Cura a až pozdě si uvědomila, že udělala chybu. „Vida… to je zajímavé. Možná vás přeci jen vpustíme do domu.“ „Smím vědět, co je to za stavbu?“ „Přece dům našeho velitele. Pojďte dovnitř a… mimochodem já jsem Felipillo, tlumočník.“ „Těší mě. Já jsem Taruca.“ Muž doprovodil Curu do velikého domu z kamenů. V jedné z místností postával černovlasý muž s bradkou. Zadumaně si prohlížel mapu, jež visela na zdi. Znázorňovala území, které se Španělům již podařilo prozkoumat, a nechyběly tu značky některých měst. Většina listu byla však prázdná. Felipillo přistoupil k černovlasému muži. „Odpusťte, můj pane, že jsem opět zde…“ „Už nepotřebuji nic přečíst Felipillo, copak jsi to nepochopil? A kdybych se snad potřeboval podepsat, zavolám si písaře a ne tebe. Poslal jsem tě za de Valverdem ne snad?“ „Ano, ano, už jdu, ale jeden z vojáků přivedl tuto dívku.“ „No a proč by ne? Má snad právo na otrokyni.“ „Odpusťte, můj pane, ale nevyjádřil jsem se dost jasně. Onen voják tu dívku přivedl pro vás, aby vás potěšil. Je totiž nebývalé krásná, i když je hodně špinavá a zapáchá.“ „Nestojím o žádnou divošku.“ „To tomu vojákovi také vysvětlili vaši strážní, ale já jsem zjistil, že dívka pochází z Cuzka, což nám, tedy spíše vám, hraje do karet. Hernando de Soto chce o tom městě slyšet co nejvíce.“ „Nejprve ji vyslechnu já a ty budeš tlumočit. Stále ještě dost dobře nezvládám jazyk těch primitivů.“ Tlumočník se uklonil a vrátil se na chodbu. Chytil Curu za ruku a dovedl ji před svého pána. Cura okamžitě klesla na kolena, aby muže nenaštvala nedostatkem pokory. „To je náš velitel, generál Francisco Pizarro,“ řekl tlumočník. „Prý si na tebe udělá trochu času.“ „Ach, děkuji mnohokrát, ale opravdu jsem hodna této pocty?“ Díky Felipillovu tlumočení se Pizarro mohl s Curou snadno domluvit. „Nemusíš přede mnou klečet na kolenou. Vstaň a posaď se. Musíš být po cestě určitě unavená.“ Jakmile se k princezniným uším dostala Pizarrova slova v jejím jazyce, poslechla a usedla na dřevěnou stoličku. Stále se však neodvažovala pohlédnout generálovi do očí. „Jak ti říkají, dívenko?“ „Taruca, můj pane.“ „Taruca… a odkud jsi přišla. Slyšel jsem, že až z daleka.“ „Ano, pocházím z vesničky poblíž Cuzka.“ „Tedy ne přímo z města… Hmm, a kolikrát jsi v Cuzku byla?“ „Eh, přestěhovala jsem se tam jen před pár týdny.“ Pizarra její slova evidentně zklamala. Dál už o překládání nestál a pouze vyřídil Felipillovi, co potřeboval: „K ničemu mi není, ale je opravdu velmi krásná a mladá. Hernando o ni možná bude mít zájem. Zaveď ji k sobě do domu a ať se umyje. Potom ji přiveď k de Sotovi a vyřiď mu, že je jeho a ať s ní naloží, jak uzná za vhodné.“ Taipi se konečně dostal k domu, kde pobýval Atahualpa. Zprvu chtěl najít Curu, ale došlo mu, že pokud ji drží vojáci, nedostane se k ní a pouze ji ohrozí na životě. Situace se komplikovala a Taipi doufal, že Inka mu bude schopen poradit. Přestože byl vládce Incké říše v držení
Španělů, Taipi a ani nikdo další si nedovolil před Atahualpu předstoupit jinak než bosý a s břemenem na zádech. Jakožto břemeno využil jednoduchou a již značně poničenou dřevěnou desku, jež našel u jednoho z domů. Nešlo totiž o břemeno jako takové, ale o postoj jeho nositele, který tímto dával najevo, že se s mocným Inkou nemůže ani zdaleka rovnat. Když Taipi vstoupil do velikého domu, překvapila ho jeho přepychovost. Nebylo zde nouze o koberce, cenné poháry a mísy, vázy s rostlinami a dokonce tu nechyběly ani Inkovy konkubíny. Sám Atahualpa seděl na vyvýšeném opracovaném kameni v prostorné místnosti. Inka byl urostlý asi pětatřicetiletý muž s krátkými černými vlasy. Přestože na sobě neměl mnoho ozdob, pouze zlatý nákrčník, nápažník a čelenku s pery kondora, jeho póza a povýšený výraz ve tváři dávaly najevo, že jde skutečně o mocného Inku. Poblíž něj postával vysoký voják v lesknoucím se brnění a mečem připnutém u pasu. Očividně si dobře uvědomoval Inkovu cenu a dbal na to, aby vše probíhalo v naprostém klidu. Kdyby Atahualpa utekl nebo byl dokonce zabit, patrně by za to voják zaplatil životem a toto vědomí ho udržovalo neustále ve střehu. Taipi poklekl a políbil svému vládci nohy. Chvíli mlčel, neboť se obával, že strážný jeho slovům porozumí, ale nakonec mu to nedalo a promluvil k Inkovi zcela otevřeně. „Můj pane, jedna z tvých dcer je zde ve městě.“ Taipi schválně nechtěl říci její jméno, neboť to by strážci zjevně neuniklo. Sice princezně doporučil, aby vystupovala pod jménem Taruca, ale nevěděl, zda to bude schopná dodržet. „Jde přesně o tu dívku, které jsi před časem poslal vzkaz, aby nalezla Místo Úsvitu.“ Až doposavad klidný Atahualpa znervózněl. Ohlédl se na muže, jež ho hlídal, ale dle jeho výrazu ve tváři se nezdálo, že Taipiho slovům rozumí. „Jak je možné, že o tom víš?“ zeptal se Inka. „Tvá dcera mi to sdělila. Snažím se jí pomoci.“ „Proč tu je? Poslal jsem ji přece jinam.“ „Ano, jenomže velekněz Chrámu Měsíce zemřel a nestihl tvé dceři sdělit, kde se nalézá ono místo.“ „Ale… ani já to nevím. Jedno je v Cuzku pod mým palácem. Cesta k němu pramení na mém trůnu, ale pouze amulet z mých nosítek ji dokáže otevřít. Je to veliký smaragd zasazený ve zlatě. Pro rozhovor s naší bohyní je však zapotřebí obsidiánového artefaktu.“ „Ano, ten již máme.“ „Dobrá… vyřiď tohle všechno mé dceři a poté se vrať za mnou. Zdá se, že jsi mi zcela oddaný a proto tě čeká jiný veledůležitý úkol.“ Cura ze sebe smývala špínu a zápach díky vodě přinesené z nedaleké řeky. Felipillo princezně nabídl kus jemné látky na osušení a poté zašel špinavou vodu vylít před dům. Když se vrátil, byla již Cura oblečená do laciných kalhot a tuniky. „Co se mnou teď bude?“ ptala se Cura. „Hernando de Soto vás patrně přidělí některému ze svých mužů anebo, to když se mu opravdu zalíbíte, si vás nechá pro sebe jako služku. Není v tom žádná věda – nakonec když se rozhlédnete po městě, všimnete si značného počtu indiánů, kteří nám slouží a dělají to rádi.“ „Hmm, takže nebudu smět město opustit?“ „No to rozhodně ne.“ „Ale… nějaká možnost být musí. Totiž… já bych se chtěla vrátit za svojí rodinou.“ „Smůla…“ řekl Felipillo a usmál se. Curu to sice znervóznilo, ale nepřestala kvůli tomu promýšlet další kroky. Nemohla se vzdát všech nadějí, rozhodně ne tak brzy. „Kolik je tu lidí, jako jste vy?“ „Myslíte těch, co mluví vaší řečí?“ „Ano. Přesně těch. Musí být obtížné cestovat cizí zemí, potkávat naše lidi a neporozumět
jejich slovům. Co kdybych se od vás naučila jazyk, kterým mluvíte? Byla bych užitečná?“ „Ne, to rozhodně ne!“ vykřikl Felipillo. Chytil Curu za ruku a vyvedl ji z domu. Venku si Cura všimla Taipiho, jak vychází z velikého domu podobnému tomu, kde sídlil Pizarro. Raději se k němu ale nehlásila, jen po očku sledovala, jestli si jí všimnul. Tlumočník dovedl Curu k domu Hernanda de Sota. I zde, stejně jako u Pizarrova domu, byli dva muži na stráži. Tlumočníka Felipilla dobře znali a tak ho bez řečí vpustili dál. Hernando, asi padesátiletý muž s plnovousem, klečel před křížem pověšeným na zeď a pronášel motlitbu. Felipillo si nedovolil conquistadora, jež byl Pizarrovou pravou rukou, vyrušit, a tak počkal, dokud Hernando neskončil. „Proč ke mně vedeš tu dívku?“ zeptal se Soto. Přestože Cura neznala význam těch slov, snažila si je zapamatovat. „Velitel Pizarro ti ji nabízí. Je mladá a pohledná,“ řekl tlumočník. „Ano, to je. Chce si mě snad Pizarro koupit po tom, co se stalo? S tím masakrem jsem nesouhlasil. Pobít takovou spoustu lidí… stačily by dva, tři tisíce a ne osm!“ „Jen konám, co pán přikáže. Netuším, co za tím je, pokud vůbec něco.“ „Hmm, uvízli jsme na mrtvém bodě. Posily ze San Miguelu stále nikde a kdoví, co nás čeká dál na jihu. Mám teď jiné starosti, než zaučovat služku. Nabídni ji mým mužům, ti určitě neodmítnou, ale vzkaž jim, že pokud se o ni poperou, zaplatí za to. Máme sice málo lidí, ale disciplína musí být. Ať si o ni třeba zahrají kostky.“ Felipillo tedy opět chytil dívku za ruku, ale Cura s ním tentokrát jít nechtěla. Dle Hernandova rozhořčení nabyla dojmu, že se pro ni situace zhoršuje a ona s tím musela něco dělat. Začala spěšně vykřikovat všechna španělská slova, která si během rozhovoru stačila zapamatovat. „Zmlkni!“ vykřikl tlumočník a ucpal princezně ústa dlaní. Hernando ale zpozorněl. „Ty jsi tu dívku něčemu učil?“ zeptal se tlumočníka. „Ne, můj pane. Ona… zřejmě něco pochytila.“ Hernando zamyšleně sledoval Curu, jak horlivě ukazuje na sebe a také na Felipilla. Hodně přitom mávala rukama a pokoušela se mluvit. „Pusť ji,“ nakázal de Soto. Tlumočník pochopitelně poslechl a Cura začala s další dávkou španělských slov. Hernando ji po chvíli pokynem ruky zarazil. „Ta dívka se zřejmě rychle učí a zdá se být snaživá. Jak už jsem řekl – stojíme na mrtvém bodě, ale brzy jistě podnikneme výpravu na jih. Nebylo by špatné, kdybys mohl zůstat zde a já přesto měl s sebou schopného tlumočníka. Ta dívka by mohla být cenná obzvláště, když patří k nim. Skrze ni by domorodci snáz porozuměli, co jim chceme sdělit. Nauč ji, co se dá a to co nejrychleji. Musí být schopná se se mnou domluvit.“ „Ale… můj pane. Je to divoška. Necivilizovaná, nedisciplinovaná,…“ „Bojíš se ztráty svého postavení, že Felipillo? Pak už bys nebyl tak důležitý… Pokud tu dívku nenaučíš, co chci, dám ti vyříznout jazyk a nemysli si, že mi to u Francisca neprojde. A teď už zmiz z mého domu!“ Taipi čekal nedaleko de Sotova domu. Dobře viděl, kam tlumočník a Cura zamířili a doufal, že odtamtud co nejdříve vyjdou. Když se tak stalo, Taipi okamžitě přistoupil k princezně. „To je můj přítel,“ řekla Cura. „Dovolíte nám si promluvit o samotě?“ „Ne! Jdeme se učit naší řeč!“ vykřikl rozhořčením Felipillo. „Jsi tak krásná jako smaragd na nosítkách všemocného Inky,“ zakřičel Taipi. Felipillo tomu sice rozuměl, ale nepochopil skrytý význam, kdežto Cura ano. Tušila, že Taipi již za jejím otcem byl a bylo jí jasné, že se sháněl po klíči, co odemyká Místo Úsvitu. Když na Cajamarcu padla tma, Pizarro se za doprovodu Felipilla vydal na návštěvu ke svému vězni. Atahualpa právě hovořil s Taipim, ale Pizarro tomu nijak zvlášť nerozuměl.
Pouze si domyslel, že se to týká něčeho důležitého, soudě dle Inkova zvýšeného hlasu. Jakmile si však Inka všiml přítomnosti Pizarra, zmlkl. „Rozuměl jsi jim?“ ptal se Pizarro tlumočníka. „Nepříliš, můj pane. Zřejmě se to týká Inkova bratra.“ Pizarro nechal přivést Inku do velikého sálu, kde Atahualpa trávil většinu dne. Oba usedli ke stolu, tak jako obvykle. Díky Felipillově tlumočení se oba muži snadno domluvili. „Doufám, že už ke mně necítíš hněv,“ začal pozvolna Pizarro. „Jak už jsem řekl při našem prvním setkání – takové je štěstí válečné.“ „Ano, nicméně dá se očekávat, že ke mně a mým mužům budeš chovat nenávist. Pobili jsme tisíce tvých lidí.“ „Ve válce lidé umírají. Jinak by to nebyla válka.“ „Já s tebou ale nechci válčit. Tvá země nám dle zákona patří.“ „Je to moje země a patří mému lidu.“ „Možná kdysi. Uvědom si, že se vzpíráte vůli Boží. Tahle válka nebyla vyprovokovaná námi, ale tebou a tvým lidem. Je snad špatné vzít si to, na co má člověk právo?“ „Mluvíš tu o Bohu a přitom já jím jsem! Jsem synem Slunce!“ „Opravdu si to myslíš? Kdybys skutečně byl Bůh, mohl bys dál, než ke hranici Cajamarky, nemyslíš? To, že jsi v mé moci je jasný důkaz toho, čím jsi v porovnání s mým a tím jediným správným Bohem.“ Atahualpa na to nic neřekl a tak Pizarro po chvíli pokračoval. „Spor s tvým bratrem Huascárem je tím hlavním důvodem mé dnešní návštěvy. Není to tak dlouho, co po mých lidech poslal zprávu, že nabízí daleko větší výkupné, než ty.“ Pizarro vstal a přistoupil k čáře, jež se táhla po obvodu místnosti a byla ve výšce necelých tří metrů. „Slíbil jsi, že celou tuto místnost zaplníš zlatem a to až do této výšky.“ „To také učiním! Moji poslové již vyrazili do Cuzka, aby vyřídili, že se má odtamtud nosit zlato. Jen musíš být trpělivý, neboť do Cuzka je to daleko a zlato je hodně těžké.“ „Dobře, ale jak už jsem řekl – tvůj bratr nabízí víc a já jsem nyní na vážkách. Když vyhovím jemu, ty na to doplatíš a naopak. Rozhodl jsem se tedy pomoci Inkovi, a jelikož Huascár zpochybňuje tvé právo na trůn, nechám ho předvést sem, abychom ten spor konečně vyřešili. Pro dnešek je to vše. Odpusť, že s tebou dnes nepovečeřím, ale mám neodkladné záležitosti. Stavím se zítra a zahrajeme si kostky.“ Pizarro odcházel s úsměvem na rtech. Nikdy mu nešlo o to, kdo z bratrů má právo na to být Inkou, ale o to, kolik zlata dokážou nashromáždit. Jejich spor zvedal výši výkupného, neboť oba chtěli přízeň Španělů. I Atahualpa si toto uvědomoval a byl proto rozhodnut, co nejdříve poslat pro Taipiho. Druhý den Felipillo stejně jako včera večer učil Curu novému jazyku. Děsilo ho, že jeho zdraví a možná celý život závisí na dívce a doufal, že ona si to neuvědomuje, jenomže se pletl. „Směla bych jít na chvíli ven? Už se mi z toho učení motá hlava a potřebuji trochu čerstvého vzduchu.“ „Zatím nemáš dostatečné výsledky a pak – není bezpečné tě pustit ven, takže se odsud ani nehneš!“ „Myslíte, že bych zkusila utéct? To se nemusíte bát. Spíše bych mohla panu Hernandovi ukázat, že vlastně nic neumím. Myslíte, že by nebyl zklamaný, že jste mě nic nenaučil?“ Felipillo vstal od stolu tak prudce, že ho málem převrátil. „Do hodiny budeš zpět, jinak…“ Felipillo to nedořekl, ale nebylo ani třeba. Cura chápala, že by jí mohl ublížit, takže nechtěla zbytečně riskovat. Venku pršelo, a tak byly ulice rozmáčené a plné bahna. Cura se vyděsila, když zahlédla skupinu vojáků na vysokých čtyřnohých zvířatech. Byli to koně, ale ona nic takového v životě neviděla. Raději je nechala projít a až poté vyrazila na průzkum. Teoreticky mohla zkusit navštívit Inku, ale obávala se, že se přijde na to, kým doopravdy je. Musela si to
tedy v zájmu bezpečnosti odpustit a místo toho pátrala po budově, ve které by se mohly nacházet uloupené cennosti. Nebylo těžké onu stavbu nalézt, neboť před vchodem stáli strážní a každou chvíli dovnitř někdo vešel, aby si odtamtud něco odnesl. Zdálo se, že Pizarro svým mužům dovolil nabrat si tolik zlata, kolik sami chtěli. Cura přemýšlela, jak se dostat dovnitř, ale nedokázala na nic přijít. „Už jsem se bál, že tě neuvidím,“ řekl Taipi. Cura, která si ho vůbec nevšimla, se zprvu polekala, ale pak se usmála a mladíka políbila na tvář. „Pochopila jsi, co jsem měl včera na srdci?“ „Myslím, že ano. Tohle musí být něco jako pokladnice a předpokládám, že nosítka budou tam, ale jak se dostat dovnitř?“ „To zatím netuším, ale budeš na to muset přijít sama.“ „Sama? Proč? Nemůžeš mi pomoct?“ „Já musím odejít a to už dnes. Inka si to tak přeje. Včera jsem se taky dozvěděl, že cesta k Místu Úsvitu začíná v Cuzku v paláci na trůnu. Je možné, že tě tam naši lidé nepustí, ale snad změní názor, když jim ukážeš ten smaragd. Taky nezapomeň na obsidián. Máš ho doufám stále u sebe.“ „Ano, mám ho tady ve váčku a nedám ho z ruky. Nelíbí se mi, že jdeš pryč. Já… nevím, jak dlouho mě tu budou držet, takže by bylo nejlepší, kdybys to všechno udělal za mě.“ „Jenomže Inka mě nařídil vyrazit do Xauxy. Potom se sem vrátím a opět ti budu k ruce, ale nyní nemohu. Tvému otci totiž jde o život.“ „Cože?! Pověz mi víc.“ „Raději ne. Nevím, jak to dopadne, takže… zatím sbohem.“ Cura se s Taipim rozloučila a snažila se skrýt slzy – neúspěšně. Zhluboka se nadechla, aby se uklidnila a začala znovu dumat nad tím, jak se dostane do dobře střežené budovy. Nedaleko odtud si všimla zvláštní stavby, kterou rozhodně nepostavily ruce indiánů. Netušila, že se jedná o kostel, ale domyslela si, že musí jít o stavbu, která má pro cizince zvláštní význam. To, že byla budova především ze dřeva, ji nahrávalo do karet, ovšem teď za deště stejně nemohla nic udělat. Vrátila se proto do domu, aby pokračovala ve výuce. Pozdě večer, když Cajamarca usnula a jediní, kdo byli venku byli strážní, se Pizarro vydal navštívit svého cenného vězně a opět ve společnosti Felipilla. Tentokrát se návštěvy zúčastnil také dominikánský mnich Vincente de Valverde to proto, aby Inkovi kázal o křesťanském učení. Inka tak jako vždy pečlivě naslouchal, ale přesto se nezdálo, že by de Valverdova slova zanechávala nějakou odezvu. To ale až do té chvíle, kdy Valverde promluvil o Inkově osudu. „Jak vůbec můžeš sám sebe nazývat synem boha Slunce, když jsi zbaven svobody? Tvůj ‚Bůh‘ od tebe odvrátil svoji tvář, copak to není zřejmé? Vznášíš hold tomu nesprávnému a skutečnost, že jsi v našem zajetí, to jen potvrzuje.“ Atahualpa na slova mnicha nereagoval, ale přesto mu hlavou probleskovala nejistota. Co když se celý jeho národ zmýlil? Co když nic není, tak jak se zdá?“ Do místnosti v rychlosti přiběhl udýchaný voják. „Pane, můj pane,“ křičel, co mu síly stačily. „Hoří, pane. Kostel je v plamenech.“ „Jak je to možné?“ vykřikl Pizarro a pospíchal ven. De Valverde byl však rozrušen ještě více, než kdokoli jiný. K hořícímu kostelu se seběhlo mnoho mužů z celého okolí. Mnozí nosili vodu z nedaleké řeky, jiní se plameny snažili udusit dekami a další riskovali své životy, aby z kostela odnesli co nejvíce cenností a písemností. V nastalém zmatku si nikdo nevšiml nenápadného stínu, který se proplížil do skladiště a po chvíli z něj zase vyběhl. Krátce po půlnoci, to když byl požár již uhašen a z kostela zůstala jen doutnající ruina, se Vincente sešel s Pizarrem v jeho domě. Mnich byl vzteky celý bez sebe a Pizarro se začal
strachovat o jeho zdraví. „To nemůže být pravda!“ křičel rozlícený mnich. „Jak si vůbec někdo může dovolit zapálit svatou půdu? Viníka musíme dát ukřižovat a to neprodleně!“ „Uklidněte se!“ zařval rozzlobený Pizarro a přihnul si ze své placatky s alkoholem. „Mám se uklidnit? Já? Copak to nechápete? Přijeli jsme do této bohapusté země rozšiřovat vůli Boží a obracet neznabohy na pravou víru. Jak to teď vypadá, když náš kostel lehl popelem?“ Pizarro musel uznat, že mnich nemluví zcela z cesty. „Myslíte, že to ovlivní morálku mých lidí?“ „O tom nepochybuji. Je snad nadmíru jasné, že takový ohavný čin mohl uskutečnit jedině někdo z těch primitivů. Já věděl, že je příliš nebezpečné je tu nechávat.“ „Otče, tady nejde jen a naši víru, protože ta se sama o sobě mezi divochy nedostane. Nemůžete přijít kupříkladu do Cuzka a hlásat křesťanské učení, když za vámi nebudou stát moji muži s meči a mušketami. Nechápete vůbec nic o taktice a strategii. Mám necelých dvě stě mužů. Jak by to tu vypadalo, kdyby museli město dát dohromady jen oni? Stále ještě nemáme ani postavené celistvé hradby a zlikvidovat mrtvá těla by se taky nepovedlo bez pomoci divochů. Pak tu máme šlechtice a vůbec zkrátka ty, kteří neustále přinášejí Inkovi dary. Nemohu jim zabránit vstoupit do města, vždyť my jsme tu v oslabení! Pokud se proti nám seskupí jako jedna armáda a zaútočí, tak smetou celou Cajamarku i s námi!“ „Takže nebudete dělat nic? Vsadím se, že ten hlupák se teď směje na celé kolo, když se dozvěděl, že zatímco já mu kázal o našem všemocném Bohu, tak kostel takřka shořel.“ „Provedu exemplární tresty. Tím snad žádnou velkou vlnu nevole v těch lidech nezpůsobím a moji muži uvidí, že takovéto hrůzy nenechám bez povšimnutí. Sdělím de Sotovi, aby k ránu připravil, řekněme, třicet domorodců, které necháme postřílet. Tak a teď běžte ven a uklidněte mé muže a opovažte se je obrátit proti divochům! Dobře si pamatuji, co se dělo při tom masakru – musel jsem chránit Inku vlastním tělem, aby ho rozvášnění vojáci nezabili a sám jsem při tom utrpěl lehké zranění ruky. Jestli Inka zemře, tak si podepíšeme rozsudek smrti a to všichni!“ Další den Curu probudil ruch na ulici. Vstala z postele, ale ještě než vyrazila ven, ujistila se, že její tajná skrýš pod postelí stále obsahuje obsidián i smaragd zasazený do kusu zlata, na jehož spodní části bylo několik špičatých výstupků. Tlumočník Felipillo v domě nebyl, ale Cura předpokládala, že nebude daleko. Princezna vyšla na vzduch a pokračovala k náměstí. Zaslechla ohromné rány, které ji vyděsily. Ve skutečnosti šlo o výstřely z mušket. Cura se odvážila pokračovat a u kostela zahlédla shluk mnoha lidí. U zdi stálo deset vojáku s mušketami a před nimi desítka mrtvých těl. Cura se vystrašila, neboť zprvu netušila důvod tohoto masakru. Před vojáky byla přivedena další desítka spoře oděných mužů a žen a i ti po výkřiku de Sota a výstřelu vojáků padli k zemi. Cura vyhledala Felipilla, který tu byl pochopitelně také. „Můžete mi vysvětlit, co se to děje? Proč ti lidé padají k zemi a co to je za hrozné rány?“ Felipillo se usmál a řekl: „Tví lidé včera večer zapálili náš kostel. Tohle je jejich trest. I kdyby mezi nimi ten žhář nebyl, dá se očekávat, že se o to znovu nepokusí.“ Cura se předklonila a pozvracela se. Byla úplně mimo a okamžitě se z místa vzdálila. Zaslechla poslední salvu střel a v tu chvíli se vší silou rozeběhla ke svému dočasnému domovu. Opřela se o stěnu ve svém pokoji a rozplakala se. Nedokázala se uklidnit, přestože se o to snažila. Jakoby nestačil velekněz z chrámu Měsíce. Teď kvůli ní zahynula další třicítka lidí. Připadala si jako uprostřed noční můry, ale věděla, že se musí vzchopit, jinak její říše padne. Taipi pospíchal do pevnosti Xauxa tak rychle, jak jen mohl. Zastavoval se jen proto, aby se napil nebo nasytil. Indiáni byli schopní urazit za krátkou dobu veliké dálky a to i zde
v Andách. Promyšlená a neustále udržovaná síť cest k tomu dopomáhala. Taipi hrál o čas a pokud nechtěl Inku zklamat, musel do pevnosti dorazit včas. To se mu skutečně podařilo, a když uviděl před sebou na vrcholku kopce mohutnou kamennou stavbu, poznal, že je u cíle. Vystoupal nahoru a stanul před dvěma strážnými, jež byly vyzbrojení kopím. „Jsem posel Inky,“ řekl Taipi, „mám tu zprávu pro velitele.“ Taipi ze svého váčku vytáhl několik dřevěných tyček se značkami. „Zavedu tě k Urpimu,“ řekl jeden ze strážných a provedl Taipiho pevností. Xauxu se od Machu Picchu v mnohém lišila. Jednak šlo o mnohem menší pevnost, navíc v nižší nadmořské výšce, ale také tu bylo veliké množství vojáků. Nezdálo se však, že by měli v plánu zaútočit na Cajamarcu a zachránit tak Inku ze zajetí. Taipi přemýšlel, jak těžké by pro Španěly bylo pevnost dobýt. V tu chvíli mu na mysl přišla situace na Machu Picchu, kdy Španělé zdecimovali tamní lid svými artefakty, jež byly napuštěný čímsi smrtícím. Zřejmě tak neučinili úmyslně, ale kdoví, třeba jim již došlo, jak snadné může být takovouto pevnost dobýt. Děsilo ho, že Cura nyní žije přímo mezi cizinci. Nechtěl ji přidělávat další starosti a raději jí nepřipomínal možnost, že také onemocní a zemře. Když byl Taipi doveden do největší budovy, která v pevnosti byla, přestal přemýšlet a věnoval se opět jen svému úkolu. Urpi – vysoký, statný válečník s macanou v pravé ruce se podivoval nad tím, že ho navštívil Inkův posel. Odložil macanu, což byla dřevěná tyč s násadou ve tvaru hvězdice, jež byla ze zlata. Poté si od Taipiho vzal zprávu a přečetl si ji. V pevnosti byl jediný, kdo znal písmo a to rozhodně nebyla náhoda, neboť Atahualpa potřeboval, aby jeho bratra střežil někdo znalý písma. „Pojď se mnou,“ řekl Urpi, vzal si macanu a dovedl Taipiho k cele, ve které byl držen Huascár. Atahualpa mu ani zdaleka nedopřál takovou svobodu a poctu jakou on sám dostal od Španělů. Huascár byl držen v několika málo komnatách, které byly neustále hlídány strážnými. Ti samozřejmě umožnili svému veliteli vstoupit. Taipi tedy poprvé v životě spatřil na vlastní oči Huascára, mladšího bratra současného Inky. Huascár, stejně jako Atahualpa byl synem Huayna Capaca. Když Capac zemřel, měl nastoupit na trůn jeho nejstarší syn Ninan Cuiochi, jenže ten taktéž zahynul. Následovala občanská válka, neboť Huascár i Atahualpa se považovali za legitimní nástupce svého otce. Pravda byla na straně Huascára, neboť to on byl synem hlavní manželky svého otce, ale to Atahualpu nijak netrápilo. V následné válce byl Huascár poražen a uvězněn zde v pevnosti. „Kdo je tento muž?“ zeptal se Huascár a ukazoval na Taipiho. „Je to Inkův posel,“ odvětil Urpi. Huascár se usmál a řekl: „Zdá se, že můj bratr dostal strach. Španělé by mi totiž mohli dopomoci na trůn, který mi po právu náleží! Co tedy chce můj bratr? Jsou v té zprávě výhružky, nebo snad prosby?“ „Ani jedno. Jde o nařízení, jehož vykonáním mě pověřil a které našeho Inku zbaví strachu.“ Urpi se napřáhl macanou a udeřil nic nečekajícího Huascára do hlavy. Lebka pod nárazem ostrého kovu praskla a Inkův bratr padl k zemi mrtev. Taipi byl z celé události zaskočený. Nikdy by si nepomyslel, že s sebou nese rozsudek smrti. Zíral na mrtvé Huascárovo tělo a nedokázal z něj odtrhnout oči. „Splnil jsi své poslání,“ řekl Urpi, „ale já stále ještě nevykonal Inkovu vůli.“ Taipi pohlédl na Urpiho a nerozuměl jeho slovům. „Ta zpráva se týkala i tebe,“ řekl Urpi, napřáhl se a vší silou udeřil Taipiho do temene hlavy.
"Krátce po Taipiho odchodu se do města dostala zpráva, že v řece Andamarce bylo nalezeno tělo Inkova bratra Huascára. Tvrdilo se, že ho někdo utopil a bylo zřejmé, že v tom byli zapleteni naši lidé. Jenomže pár dnů nato vojáci nalezli u břehů Andamarcy vyplavené tělo
mého Taipiho. Domyslela jsem si, že v tom má prsty přímo můj otec, neboť Huascár byl jeho soupeř a mohl jeho postavení vážně ohrozit. To, že Inka nařídí svého nevlastního bratra zabít, se dalo čekat, ale že se zbaví i Taipiho… Nakonec to bylo logické, vždyť Atahualpa nepotřeboval, aby Taipi promluvil o tom, kdo ho poslal a s čím. Před Španěly hrál můj otec překvapeného a smutnil kvůli svému bratru. Nevím, jestli mu na to skočili, ale i kdyby ne, tak se s tím nedalo nic dělat. Španělé měli už jen jednoho Inku…"
V – Pachacamac "Cajamarca mi připadala jako hrobka. Přála jsem si odsud odejít, zmizet co nejdál od podlého Felipilla i mého zrádného otce, který v mých očích klesl až na samotné dno a to přesto, že to byl Inka. Zdálo se mi, že to už nemá cenu, že neexistuje nic, pro co bych měla žít. Těžko jsem hledala motivaci k tomu, abych se dál poctivě učila jazyk cizinců, ale vědomí, že jsem patrně jediná, kdo může zdevastovanou zemi zachránit, mě hnalo dál. Pizarro na počátku roku 1533 nařídil výpravu do sousedního města - Huamachucha. V tu dobu jsem Španělštinu ovládala již vcelku dobře a některým cizincům to začalo vadit, neboť jsem rozuměla mnohému a tak vyslechla spoustu věcí, které mi měly zůstat utajeny. Zjistila jsem, že Pizarro má obavy o situaci v Huamachuchu, neboť dle zvěstí se tam tvořila armáda pro útok na Cajamarcu. Mladší bratr Francisca, Hernando Pizarro, který výpravu vedl, mě vzal s sebou na doporučení Hernanda de Sota. Za to jsem byla skutečně ráda. Pokud by totiž naši vojáci zaútočili na Hernanda a jeho muže, byla bych volná a mohla pokračovat do Cuzka." K městu Huamachuchu mířila skupina dvaceti jezdců a třiceti pěších vojáků v čele s Hernandem Pizarrem. Nechyběla tu ani Cura, na kterou měl dohlížet především jeden z Hernandových nejvěrnějších a nejschopnějších mužů – conquistador Andrés Gomez. Andrés Curu znal již vcelku dobře a přemýšlel, že až výprava skončí, vezme si ji s sebou do Španělska. Z toho důvodu chtěl Curu ochránit i před ní samotnou a proto ji častokráte opakoval, kde jsou její hranice a kam až může zajít, aby nenaštvala nejen Pizarra, ale i jeho muže. Rovněž se jí v posledních dnech pokoušel vštěpovat základy křesťanského učení. Navenek sice Cura ukazovala, že ji to zajímá a že to na ní nechává své stopy, ale uvnitř stále věřila jen a jen svým bohům, ostatně tak jako po celý svůj život. Když Hernando a jeho lidé dorazili k Huamachuchu, vyslal Pizarro skupinku jezdců, aby si ověřili situaci ve městě. Věděl, že domorodci se koní obávají a pokud by se přeci jen rozhodli jezdce napadnout, tak se mohou snadno stáhnout zpět. Jezdci tedy zamířili do města, zatímco je kryli střelci, jež Hernando rozmístil mimo cestu, tak aby měli dobrý výhled na městskou bránu. Zhruba po deseti minutách vyjel z města jen jediný jezdec, který Hernandovi oznámil, že ho indiáni přivítají s otevřenou náručí. Hernando se zbytkem jednotky vstoupil do města a skutečně byl okamžitě konfrontován místními, kteří ho podarovali zlatými mísami, drahokamy, jídlem i stádem lam, které však Hernando odmítl. Domorodci uvolnili pro vojáky několik domů, ve kterých si mohli po dlouhé cestě odpočinout a přečkat noc. Hernando však nejprve chtěl zjistit, co je pravdy na tom, že se ve městě seskupují vojska indiánů. Vyslal tedy muže, aby město prohledali. Všude byl klid a Hernando neobjevil ani sklady zbraní, které by případná armáda využívala. Ještě než padla tma, vyslal své jezdce, aby prozkoumali okolí města. Nevěřil, že by bojovníci stihli opustit město dříve, než sem dorazil, ale chtěl mít jistotu. Nakonec se ukázalo, že po armádě indiánů tu není ani památky. Cura se po večeři, ke které byly kukuřičné placky, chystala ulehnout ke spánku. Andrés tu byl s ní a to jako jediný, neboť ostatní vojáci, kteří zde měli spát, nyní hráli ve vedlejším domě kostky. „Chceš koku?“ zeptala se Cura a vytáhla ze svého váčku několik listů. „Ne, nechci, ale… možná bys mi mohla říct, co to v tom váčku máš?“
„Eh, jen listy koky. Vidíš, ne?“ „Nejsem hlupák, Taruco. Jiní si toho zřejmě nevšimnou, ale já jsem s tebou takřka neustále a vidím, že ten váček hlídáš jako oko v hlavě, tedy… chci říct, že na něj dáváš pozor. Taky je jasně patrné, že ten váček je vcelku těžký, takže co v něm máš? Zlato, drahokamy…? Jsi zlodějka?“ Cura sklopila hlavu a sáhla do váčku. Vytáhla odtamtud jen obsidián. „Je to amulet, který mi dala moje matka krátce před tím, než zemřela. Má pro mě velikou cenu.“ „Hmm, je to zvláštní předmět a byly by za něj jistě veliké peníze. Ten drahokam uprostřed vypadá krásně…“ „Nevezmeš mi to, že ne?“ škemrala Cura. „Prosím! Nech mi to.“ „Tak dobře, nakonec mám už dost zlata a až se vrátím do Španěl, koupím za to dům někde na jihu s výhledem na moře. Hmm, nejspíše přímo v Andalusii u mého rodného města El Puerta. Bude to velký dům, to je jisté. Vsadím se, že všichni mí přátelé mi ho budou závidět. Najmu si služebné, abych mohl po zbytek života jen odpočívat. Budu jíst to nejlepší, co naše země může nabídnout a pít drahá a vzácná vína. Budu chovat koně, protože ty mám moc rád a svým dětem budu vyprávět o dobrodružstvích, jaká jsem tady zažil. Ha, ha, vsadím se, že mi ani nebudou věřit. Vždyť ani já bych tehdy nevěřil, že tady za mořem je tak krásná a bohatá země. Jo… čeká mě krásný život tam doma ve Španělsku. Tebe si vezmu s sebou. Půjdeš ráda, že ano?“ „Ano. Jsem šťastná z našeho setkání. Co myslíš, vrátíme se teď do Cajamarcy?“ „Asi ano. Vypadá to, že naši zvědové se zmýlili, neboť tady žádná armáda rozhodně není. Je to ale zvláštní, co?“ „Já nevím. Nerozumím válčení.“ Andrés se zasmál. „Tomu se nedivím. Válčení je záležitost mužská, no a hra v kostky také. Odpočiň si a já si mezitím zajdu zahrát. Mohl bych vyhrát nějaký šperk a pak ti ho věnovat.“ Andrés odešel z domu a Cura položila hlavu na postel a přikryla se dečkou. Měla strach, neboť stále byla součástí Hernandovy skupiny a nezdálo se, že by se to mělo v brzké době změnit. Andrése měla docela ráda, neboť se k ní snad jako jediný choval vlídně, ale že by ji považoval za sobě rovnou, to rozhodně ne. Vlastně po tom ani netoužila, protože věděla, že může být šťastná a milovaná i jako třeba obyčejná služka, jen když jí druzí nebudou ubližovat. Její post princezny teď nehrál roli, ba co víc – byl překážkou, neboť kdyby ji kdokoli poznal a prozradil, kým doopravdy je, mohlo by se to všechno zhoršit. Pozdě večer vtrhl do domu voják Matías. Byl to vousatý, neupravený muž s lehce násilnickými sklony. Ještě v Cajamarce třikrát zmlátil svoji služku nebo spíše otrokyni. Nikdy ale ne tak, aby nebyla schopná dělat svoji práci. Matías Curu vzbudil, ale ta mu nevěnovala přílišnou pozornost, neboť počítala s tím, že se chystá ulehnout ke spánku. Místo toho však Curu chytil a zvedl na nohy. Cura vykřikla hrůzou a začala volat Andrése. „Ten nepřijde, holčičko,“ řekl voják. „Prohrál tě v kostkách.“ Muž si stáhnul kalhoty, Curu ohnul a znásilnil ji. Princezna se nezmohla absolutně na nic - jen hlasitě plakala. Do místnosti vtrhl Andrés a okamžitě druhého vojáka od Cury odtrhnul. Poté mu ukázal kostky, se kterými se hrálo. Měly některé hrany obroušené, tak aby byla větší pravděpodobnost, že padne vysoké číslo. „Podváděl jsi!“ vykřikl Andrés a Matíase udeřil. Poté ho vyvlekl ven a srazil ho k zemi. Nejraději by ho zabil, ale tím by si dost možná podepsal rozsudek smrti. Andrés se vrátil do domu. Cura byla již oblečená, ale po tváři jí stále stékal proud slz. Klepala se hrůzou. Andrés se posadil vedle Cury, ale ta okamžitě vstala a postavila se ke zdi, co nejdál od muže. „Jak… jak jsi o mě mohl nechat hrát?“ hlesla tiše Cura. „Mrzí mě to. Já… byl jsem přesvědčen, že nemůžu mít takovou smůlu a prohrát pětkrát po
sobě, ale ono to o smůle vůbec nebylo.“ „Ale proč ses rozhodl mě nabídnout?“ „On chtěl hrát jen o tebe. Nabízel ohromné množství zlata a šperků a já… já jsem neodolal. Chtěl jsem ti udělat radost.“ Princeznin pláč nepolevoval. Svojí tunikou si utírala zaslzené oči a nos. Byla jí zima a připadala si strašně zesláblá. „Měl bych Matíase zabít,“ vykřikl Andrés, „jenomže to nemůžu udělat. Ne kvůli Hernandovi. Odpusť mi to, Taruco. Já… už nikdy nedovolím, aby ti bylo takhle ublíženo.“ „Jste sprostá zvířata! Vy všichni! Raději bych se zabila, než s tebou odjela za moře. Nenávidím vás.“ Událost v Huamachuchu změnila můj život. Kdysi jsem byla Incká princezna, byla jsem vážená osoba, prostě někdo, ale najednou se ukázalo, že nejsem víc než kus hadru a že moje postavení je snad nižší než postavení lamy ve stádě. Když se nad tím dnes zamýšlím, nebylo to zase tak nečekané, to co se stalo, vždyť mnoho Španělů už celé měsíce nemělo styk s ženou a já navíc byla a vlastně stále jsem, hodně krásná. Ne, nechci se vychloubat, ale taková je pravda. Muži o mě stojí i dnes, stejně jako před stovkami let, ale dnes už to tak drsné není. I když možná to je tím, že se o sebe umím postarat, kdežto tehdy jsem byla jen mladá hloupá holka a netušila jsem, jací mohou lidé být. Nabídnout mě jako výhru v kostkách… Od té chvíle jsem zkrátka nenáviděla všechny bílé muže bez rozdílu. Ta nenávist se mě držela stovky let a do jisté míry mě neopustila ani dnes. Neznamená to ale, že jsem nikdy nebyla s mužem, nakonec Pedro byl toho důkazem. Celkem jsem porodila tři děti a to s jedním mužem, ale dnes už jsou všichni mrtví. Bylo to zvláštní sledovat, jak mé děti vyrůstají, stárnou a umírají, zatímco na mě se zub času nijak nepodepisoval. Už nikdy bych to nechtěla zažít. Lituju toho, že jsem se mým přítelem tehdy nechala přemluvit, abychom založili rodinu, ale mělo to i svůj klad, neboť jsem měla někoho, komu můžu věřit. Teď ale zpátky k mému příběhu. V Huamachuchu jsme zůstali jen pár dnů, neboť Hernandovi přišla zpráva od jeho bratra Francisca Pizarra, ve které stálo, že máme navštívit Pachacamac a vyplenit ho. Svitla mi naděje a to pořádná, neboť toto posvátné místo bylo jen asi den cesty od Cuzka. Věděla jsem, že pokud se chci konečně setkat s Mama Quillou mám ideální příležitost, která se znovu nemusí opakovat. Skupina vedená Hernandem Pizarrem pokračovala dál na jih a mířila do Pachacamacu. Všude kam přišli, byli Španělé vítáni s otevřenou náručí a dostávalo se jim ohromné pocty. Dostávali ubytováni i zásoby dobrého jídla ze skladů, které byly rozesety poblíž cest. Když zavítali do města, obvykle je místní uvítali zpěvem a tancem. Někdy se dokonce stalo, že vedení města vyslalo několik málo lidí jakožto nosiče, kteří pak po nějakou dobu pomáhali Španělům s jejich zavazadly. Cura podobným jevům pouze smutně přihlížela a nedokázala pochopit, na základě čeho se cizinci dočkávají takové pocty. Možná si indiáni skutečně mysleli, že je navštívili bohové, anebo je nechtěli jakkoli rozhněvat, neboť téměř každý už věděl, že Inka je v zajetí. Španěle udivovalo mnoho jim neznámých věcí, které Cura považovala za samozřejmost. Jednou z nich byla ohromná stáda lam, která se pásla na zelenavých pláních, a o které se starali pastevci. Další ‚zvláštností‘ byli správci, kteří hlídali u každého mostu a vybírali mostné. Nutno podotknout, že tyto mosty byly sice ze dřeva a provazů, ale přesto byly natolik kvalitní, že unesly i koně. Díky mostům mohla výprava pokračovat mnohem rychleji a snadno překonávat strže a propasti. Za normálních okolností by si Cura takovouto cestu užívala a radovala se z krásné bujné přírody plné zeleně nebo z výhledu na moře, které se tu a tam objevilo na západě. Tentokrát však jen přemýšlela nad tím, co je čeká v Pachacamacu. Ať už výprava dorazila do jakéhokoli města či vesničky, tak Cura pokaždé doufala, že se na Španěly vrhne mnohonásobná přesila ozbrojených indiánů a
Pizarra i jeho muže pobijí. Ani jedenkrát se však neobjevil sebemenší náznak toho, že by Španělům hrozilo nebezpečí. Po několika týdnech skupina konečně dorazila do Pachacamacu. Pachacamac bylo veliké město, jemuž vévodil ohromný chrám boha Pachacamaca, jehož mnozí ztotožňovali s Virakočou. Chrám měl půdorys ve tvaru kruhu. Zdi byly pochopitelně z kamene a střecha z došku, což bylo obvyklé takřka u všech indiánských staveb. Hernando zastavil před branou chrámu a tady se stalo něco, co opravdu nečekal. Cura málem vyprskla smíchy, když mu strážní chrámu odmítli dovolit vstoupit. Zavolali však nejvyššího kněze, který vyšel ven, aby s Hernandem promluvil. Hernando si povolal k sobě Curu, aby přetlumočila jeho slova. „Nepřijel jsem sem až z Cajamarcy, abych se tu zastavil před branou chrámu! Nenechám se zastavit knězem!“ „Chrám našeho stvořitele Pachacamaca je posvátným místem a ani vy nemůžete vstoupit dovnitř. Náš stvořitel by vás ztrestal a spálil blesky,“ odvětil velekněz. Hernando rozpálený do ruda společně s většinou svých mužů vtrhl dovnitř nehledě na postoj kněze a strážných. Cura náhle pocítila příležitost k útěku, neboť venku zůstala pouze hrstka jezdců a ti se navíc starali především o sebe, neboť očekávali útok rozzuřených indiánů. Hernando se svými muži stoupal po točitém schodišti vzhůru a cestou zabíjel ty, kteří mu kladli odpor. Nebylo jich mnoho, neboť drtivá většina indiánů byla přesvědčena, že Pachacamac vetřelce spálí na popel a tak se drželi zpátky. Hernando v horním patře chrámu prošel chodbou a vtrhl do jediných dveří, které tu byly. Očekával, že narazil na pokladnici, kde budou tuny zlata, ale mýlil se, neboť kněží se zavčasu dozvěděli o úmyslu Španělů vyloupit město a cennosti z chrámu odvezli jinam. Místnost, kam Hernando vstoupil, bylo obětiště a stále tu byl jasně cítit zápach mrtvol. Na podlaze byla zasychající krev a tu a tam i kus plesnivého oblečení těch, kteří zde přišli o život. Hnilobný puch vehnal Hernandovi a jeho lidem slzy do očí. Před sebou zahlédli velikou sochu Pachacamaca. Nevypadal jako nestvůra, spíše se podobal člověku, ale Hernando přesto nařídil svým mužům, aby sochu shodili a rozbili na kusy. Indiáni včetně kněží očekávali, že každou chvíli se začnou z chrámu ozývat hrozné rány, které by značily, že se Pachacamac rozhněval. Nestalo se však vůbec nic. Velekněz se odvážil vstoupit za doprovodu několika bojovníků, a když spatřil, že socha jeho boha je rozbitá na kusy a Španělé jsou přesto živí a zdraví, klesl na kolena a začal vzdávat cizincům hold, neboť měl za to, že to oni jsou bohové. Hernando se vrátil ven před chrám, kde s nelibostí zjistil, že Cura uprchla. Tři jezdci se okamžitě vydali za ní, ale mezi hustou zástavbou nebyli koně zrovna nejvhodnější k pronásledování. Hernando okamžitě rozdělil vojáky na malé skupinky a vyslal je k branám města. O Curu jako takovou mu nijak zvlášť nešlo, ale představa, že mu utekla přímo před nosem, ho rozčilovala. Hernando se dál začal věnovat chrámu. Vyslal zbylé vojáky, aby za pomoci indiánů začali budovat veliký kamenný kříž, který měl Pachacamaca nahradit. Hernando se pak mohl věnovat hlavnímu důvodu své návštěvy zde – získávání zlata. Nechtěl svého bratra zklamat tím, že s sebou nic nepřiveze. Bez Cury nebylo snadné vyjádřit veleknězi to, co potřeboval, takže musel improvizovat a využívat kupříkladu cenností, které s sebou vojáci měli. Díky tomu ukázal, po čem touží. Netrvalo dlouho a Hernando zbohatnul o stovky malých i velkých kusů zlata a drahého kamení, neboť velekněz a ani nikdo jiný si nedovolil cizincům znovu odporovat. Cura se ukrývala v jednom z domů poblíž hlavní městské brány. Starý bělovlasý muž, který zde bydlel, jí dovolil zde zůstat a nabídl jí trochu kukuřičných placek, papriky a vodu. „Moc vám děkuji,“ řekla Cura po jídle. „To nic děvče, nemáš mi proč děkovat.“ „Ale ano. Zřejmě jste mi zachránil život. Ráda bych vás za to odměnila, ale nemám vůbec
nic. Snad jen pár lístečků koky, které mi ještě zbyly.“ „Ne děvče, nepotřebuji koku. Pověz, proč se tu vlastně schováváš? Něco jsi provedla, že ano?“ „Potřebuji se dostat z města, ale pronásledují mě Španělé.“ „Kdo?“ podivil se stařec. „Ti bílí muži tam venku.“ Cura slyšela výkřiky vojáků, kteří pročesávali okolí. Zdálo se, že se blíží sem a Cura nevěděla, co si počít. Nebyla šance, že by si ji vojáci spletli, když s nimi cestuje již celé týdny. Počítala s tím, že pokud ji odhalí, přijde o život a stejně tak stařec, který ji sem vpustil. „Měl byste odejít,“ hlesla Cura. „Nebojte se já vám v domě nic neprovedu, ale pokud vás tu najdou… běžte ven na vzduch, ano?“ Stařec skutečně vyšel ven a Cura si oddechla. Nechtěla, aby kvůli ní zemřel další člověk. Už takhle zavinila smrt mnoha nevinných. Téměř půl hodiny seděla v rohu místnosti tiše jako myška a doufala, že nikoho z vojáků nenapadne se sem podívat. Výkřiky vojáků postupně utichly a princezně svitla naděje. Venku se již začalo stmívat a Cura doufala, že v noci se jí snad podaří opustit město. Do domu se však vrátil stařec a byl následován dvěma vojáky. „To je ona,“ řekl stařec Španělům, kteří okamžitě Curu chytili. „Odpusť, dítě,“ řekl starý muž, „sice jsem již stár, ale nebudu kvůli tobě nasazovat krk, obzvláště ne, když tě hledají poslové bohů.“ Cura byla brzy dovedena před chrám k Hernandovi. Zde hořely hranice a kouř z ohně, jež osvětloval okolí, se vznášel vysoko na oblohu. Curu zprvu napadlo, že se jí Hernando chystá upálit, ale on měl jiné plány. „Nebylo rozumné utíkat přede mnou,“ řekl rozhořčeně Hernando. „O tomhle se Hernando de Soto jistě dozví a nemyslím, že to přejde bez povšimnutí. Nebude to ale jen de Soto, kdo tě potrestá, neboť i já ti musím předvést, kde je tvé místo.“ Hernando následně zakřičel, tak hlasitě, aby ho slyšeli všichni jeho muži, kteří tu byli. „Dnes večer je tato dívka jen a jen vaše! Vybraní muži ji budou moci s klidem znásilnit! A vybráni budou ti, kterým se podaří nashromáždit nejvíce zlata!!“ Jakmile to Cura zaslechla, zbledla jako stěna. Místo, aby jí usmívající se Hernando nechal vydechnout, okamžitě jí nařídil, aby přetlumočila slova, která chtěl sdělit indiánům, jež se sešli před chrámem. Princezně se vyloženě hnusilo překládat slova, která Hernando vypouštěl z úst, ale neměla na výběr. Už takhle byla její situace hrozivá a ona neměla odvahu Hernandovi odporovat nebo dokonce překrucovat to, co říká, neboť kdyby jí prokouknul, zcela jistě by se už návratu do Cajamarcy nedožila. „Ježíš Kristus je Pán církve a celého světa. Je skutečný a je neustále mezi námi. Jeho existenci dokazují zázraky, které vykonává. Ježíš Kristus je náš a stejně tak váš pán. My v těchto zemích vykonáváme jeho vůli. Zbavujeme je zla a nečistot, protože my jsme čistí a dobří křesťané a víru v našeho dobrotivého boha roznášíme dál jako misionáři. Neubližujeme vám a ani vaší zemi. Je tomu naopak – my vám prokazujeme službu a v našem milosrdenství vás zachraňujeme před silami Pekla, jež bylo zakořeněno v tomto chrámu. Mocnosti pekelné ovládaly vaši duši i srdce, které zčernalo zlem. My, ve své nekonečné laskavosti jsme modlu vašeho zvráceného boha zničili a nahradíme ji symbolem kříže, symbolem našeho Pána. Modlete se k němu a proste o odpuštění.“ Hernando se následně pokřižoval. „Naučte se toto znamení, kterým se prokazujte před Bohem a prokazujte mu úctu, jaká se nedostala ani Inkovi, neboť on není Bohem, ale pouze zlodějem, který ve své nekonečné drzosti a domýšlivosti pasoval sám sebe nade všechny ostatní.“ K Hernandovi přistoupil Andrés a tiše mu zašeptal: „Můj pane, je opravdu moudré shazovat před těmi lidmi postavení Inky? Co když k němu ztratí důvěru i víru? Pak už se nebudou bát
o jeho život a my budeme v nevýhodě.“ „Mluvíš pravdu. Pocta, která se nám dostává, může skutečně ochabnout, ale lidé v Pachacamacu jsou nám zcela oddáni a toho využijeme.“ Hernando opět promluvil k davu: „Náš Pán nás vyslal, abychom vypuzovali zlo z těchto zemí, a my očekáváme vaši pomoc, neboť to je dost možná jediný způsob, jak odčinit hřích, kterého jste se dopustili uctíváním vašeho zkaženého boha nebo spíše démona. Kolují zvěsti, že se seskupuje vojsko, které má snad ve své neprozíravosti v plánu zaútočit na nás – na svaté bojovníky. Aby nedošlo ke zbytečnému krveprolití, musíme vědět, kde armáda sídlí, protože jedině tak můžeme katastrofě zabránit a uvést bojovníky na pravou víru.“ Z davu vystoupil velekněz a řekl: „Dozvěděl jsem se, že poblíž pevnosti Xauxa sídlí s velikým vojskem generál Chalchuchima, který je velmi zkušený, neboť to on zajistil Inkovi vítězství nad jeho bratrem Huascárem.“ „Výborně,“ řekl Hernando a promluvil ke svým mužům: „Zítra se vydáme do Xauxy. Můj bratr bude žasnout nad tím, co vykonáme.“ Davem vojáků proběhlo nesouhlasné mručení, které Hernando zaznamenal. „Můj pane,“ řekl Andrés „směl bych s vámi pohovořit v soukromí?“ „Ale ano. Pojď do mého domu.“ Andrés následoval svého velitele do jeho příbytku. Hernando si všiml, že Andrés vypadá ustaraně. „Týká se to té ženy?“ zeptal se Hernando. „Není to ten hlavní důvod, můj pane. Musím ale říct, že bych s ní rád byl jako první, jestli rozumíte.“ „Jsi dobrý voják Andrési a také oblíbený mezi ostatními. Sice jsem chtěl tu dívku nabídnout těm, kteří nejvíce přispějí získaným zlatem, ale udělám výjimku. Máš mé slovo, že budeš první, kdo ji osedlá, ale budeš pro mě muset něco vykonat.“ „Poslouchám, můj pane.“ „Všiml jsem si, že mezi mými muži je dost těch, kteří můj následující krok odmítají.“ „Ano a proto jsem za vámi přišel, pane. Chalchuchima je vynikající stratég a je zcela věrný Inkovi. Opravdu je bezpečné přijet do Xauxy v tomhle počtu, když tam sídlí celá armáda?“ „Samozřejmě, že se nenechám vlákat do pasti. Sděl mým mužům, že se do pevnosti rozhodně vlákat nenecháme. Bude tomu naopak – utáboříme se na dohled Xauxy a já s Chachluchimou promluvím. Vsadím se, že ho přesvědčím, aby vojsko rozpustil nebo odtáhnul pryč. Ti lidé jsou tak primitivní…“ Cura seděla ve svém domě na posteli a stále plakala. Nejen, že jí čeká hromadné znásilnění, ale navíc svými ústy navykládala místním lidem hrozivé věci, které považovala za naprosté výmysly a lži. Pomýšlela, že se raději zabije, než aby se stala obětí choutek vojáků, ale nebylo čím. Španělé jí nedovolili vzít si ani jednoduchou dýku na obranu. Neměla tedy vůbec nic a čekala, kdy do střeženého domu dorazí některý z Hernandových mužů, nebo že by přišel i sám Hernando? Když vojáci venku skončili se svojí prací, která zahrnovala především sběr zlata a ustájení koní, dostali od místních dostatek jídla a po večeři se rozešli do svých dočasných příbytků. Na stráži u městských bran nebo u stájí nikdo nezůstal a proč taky, když útok ze strany indiánů si nepřipouštěli ani ti největší skeptici. Do princeznina domu vstoupil jako první Andrés a Curu překvapovalo, že nikdo další nejde. Obvykle v takovýchto domech přespávali tři nebo čtyři lidé. „Hernando svým lidem zajistil soukromí při… zábavě?“ zeptala se Cura. „Ano. Sice je pravda, že seznam těch, kteří si s tebou mají… užít, je vcelku krátký, ale ostatní si přáli, aby se mohli alespoň dívat, jenomže Hernando tě potřebuje a hrozí určité nebezpečí, že se vojáci mezi sebou poperou nebo ti ublíží. Hernando před večeři vybral jen
čtyři muže včetně mě a ještě ručíme za to, že se ti nic vážného nestane. Jsi totiž důležitá, neboť jak sis možná už všimla – místní snáz přijmou pravdu, když vidí, že jsi s námi.“ „To mě teď nezajímá. Raději mi pověz – jak sis vymohl právo být první z těch čtyř? Ukradl jsi nejvíce zlata, nebo jsi mě získal hrou v kostky?“ „Ty mi to nikdy neodpustíš, že ne? Pojď, zvedej se, jdeme.“ Andrés chytil Curu za ruku a vyvlekl ji z domu. Venku hlídal jeden voják, to aby se Cura znovu nepokusila o útěk. „Ta dívka nesmí opustit dům!“ vykřikl strážný. „Velitel mi dal jasné rozkazy – chce ji pro sebe.“ „Ahá, ha ha, tak tomu rozumím. Šťastlivec.“ Andrés však nezamířil k Hernandovu domu, ale ke koním, kteří byli uvázaní nedaleko chrámu. „Ty mě chceš…“ „Tiše,“ řekl Andrés a zacpal princezně dlaní ústa. „Neboj se těch zvířat,“ zašeptal Andrés a odvázal jednoho z koní. „Patříme k sobě krásko, a já chci, abys to také tak cítila. Už nedovolím, aby ti někdo ublížil. Odjedeme a budeme žít spolu. Klidně tady v tvé zemi.“ „Chytí nás.“ „Nechytí. U městských bran nikdo nehlídá, neboť Hernando nečeká, že ho kdokoli napadne. No a Hernandovi muži tuhle zemi neznají tak jako ty, takže jim snadno utečeme.“ Andrés osedlal koně a posadil si Curu před sebe. Během okamžiku již mířili z města.
"Andrés možná čekal, že mu prozradím nějaký úkryt v horách nebo alespoň nějakou tajnou stezku, kterou bychom se vydali a setřásli tak případné pronásledovatele. Já mu však poradila nejrychlejší cestu do Cuzca a řekla, že tam budeme v bezpečí. Ve skutečnosti mi bylo jedno, co s námi bude. Když jsem viděla, jak Hernandova slova snadno zlomila víru v Pachacamaca, nabyla jsem dojmu, že se snažím zbytečně. Co když Mama Quilla je jen výmysl a ve skutečnosti vůbec neexistuje a i kdyby ano, tak jak nám může pomoci? Spálí snad všechny cizince na popel? Pochybovala jsem o tom a čekala, že každým dnem, ba spíše každou hodinou můj život pohasne."
VI – Z lůna Luny "Do Cuzka jsme dorazili za svítání. Vcelku bez potíží jsme přemluvili strážné, aby nás vpustili do města. Zřejmě ale nedali ani tak na naše slova jako na skutečnost, že byl se mnou cizinec a údajný posel bohů. Cuzko bylo ohromné město, které překypovalo životem, ale nevypadalo to, že by se moji lidé snažili cokoli podniknout, aby Inku osvobodili. Zdálo se, že jsou s vývojem událostí smíření..." Andrés vezl Curu městem, přičemž byl veden skupinkou indiánů, kteří ho měli doprovodit k Inkovu generálovi, který nyní zodpovídal za chod města. Andrés a Cura projeli kolem monumentálního chrámu pro panny Slunce a pokračovali dál k paláci, kde pobýval generál Quizquiz. Andrésovi se leskly oči, když viděl ohromné desky ze zlata, které pokrývaly zdi paláce a nejen jeho, neboť zlato se tu používalo jako ozdoba nejrůznějších staveb od honosnějších domů až po chrámy zasvěcené bohům. Až doteď Andrés nevěřil tomu, že Inka bude schopen splnit dohodu a sehnat dostatek zlata na své vykoupení, ale když viděl, kolik zlata ve městě bylo, nepochyboval o tom, že to dokáže. Ze dveří paláce právě vyšel důstojně vyhlížející muž a za ním asi desítka bojovníků, přičemž mnozí měli luky a palice. Andrés zastavil, seskočil z koně a sesadil Curu. Quizquiz princeznu poznal a překvapilo ho, že je zde a ne v Machcu Pichu. „Princezno Curo,“ řekl generál, načež se Andrés podivil, neboť pochopil, že šlo o oslovení, ale slůvko Taruca v něm nezaznělo. „Ano, jmenuji se Cura,“ řekla princezna a poodstoupila od překvapeného Andrése dál. „Ale…“ „A jsem Incká princezna neboli Nusta.“ „Princezna?!“ „Generále, čí slovo pro vás má větší hodnotu?“ zeptala se Cura. „Moje nebo tohoto muže, jehož spojenci znesvětili chrám Pachacamaca?“ „Znesvětili?“ podivil se generál. „Ano a nejen to. Oni chtějí zavraždit Inku.“ Během mžiku na španělského vojáka mířily šípy všech lukostřelců. „Taruco nebo Curo nebo jak se vlastně jmenuješ - to přece nemůžeš dopustit! Já přece inku zabít nechci! Zachránil jsem tě! Měli jsme žít spolu v míru a bohatství. Řekni jim, ať sklopí zbraně!“ „A proč? Uneseš mě do Španělska, abys mě tam zase nabídl jako výhru v hloupé hře? Už jednou jsem ti řekla, že s tebou nikam nepojedu a tady s tebou taky žít nebudu. A ještě něco – když vy můžete našemu lidu lhát, já mohu taky.“ Generál však stále nenařídil svým vojákům, aby Andrése zastřelili. Nebyl si totiž jistý, jestli by to bylo správné. „Princezno, říká se, že tito muži jsou poslové Virakoči…“ „Kdyby byli, tak by nikdy neznesvětili chrám Pachacamaca, který je přece s Virakočou ztotožňován. Nikdy by ho nenazývali démonem a neobraceli by tamní muže i ženy na svoji zvrácenou víru! Rovněž by na místě Pachacamaca nenechali postavit kříž, který je symbolem jejich zkaženého boha. To jejich bůh je hladový po krvi a lační po ní více než všichni naši bohové dohromady. V jeho jménu ti lidé zabíjejí po tisících. Dost dlouho jsem s nimi žila, abych zjistila o co jim jde – chtějí jen loupit a vraždit! Nejprve uvěznili mého otce a teď ho využívají k tomu, aby se jim všude dostalo neskutečné pocty. Proč myslíte, generále,
že mě sem ten muž přivezl? Mám tu být jako jeho rukojmí a on si mezitím bude žít jako král, sbírat zlato, prozkoumávat město a znesvěcovat chrámy.“ Cura vytáhla z váčku smaragd zasazený do zlata – klíč z Inkových nosítek. „Tohle mi dal můj otec, abych mohla dokázat, že přináším jeho vůli a Inka si nepřeje, aby odsud ten muž odešel živý! Zabijte ho!“ Generál poslechl, mávnul rukou a během okamžiku se do Andrésova těla zabodla téměř desítka šípů. Padl mrtvý k zemi a Cura cítila zadostiučinění. Další salva šípů skolila koně, ze kterého měli vojáci hrůzu. „Mám zde jisté poslání,“ řekla princezna. „Musím do paláce a o samotě.“ „Dobrá, princezno. Můžete vejít.“ "Šlo to najednou velice snadno. Skoro jsem měla pocit, že kdybych Quizquizovi nařídila, aby seskupil vojáky a zaútočil na Cajamarcu, tak by to snad i udělal. Začala jsem na Španěly hrát jejich vlastní hru a zabíralo to. Skutečnost, že jsem měla v rukou Inkův amulet, na generála pořádně zapůsobila a zřejmě myslel, že vše, co dělám, mi nařídil sám Inka. Nechala jsem tedy vylidnit většinu paláce včetně Inkových žen a v trůnním sále se chystala využít zlatý klíč. Chvíli trvalo nalézt v koutě za zlatým trůnem otvor pro klíč, ale podařilo se. Jakmile jsem do drážek zasunula klíč a pootočila, cosi cvaklo a odsunula se stěna za trůnem. Konečně jsem byla na dosah své bohyně." Cura popadla jednu z pochodní, které osvětlovaly sál, a vydala se po schodišti dolů do tmy. Bála se, ale také byla plná napětí, neboť již brzy měla spatřit něco, co viděl jen zlomek lidí. Cura se opírala o chladné stěny z velikých kusů kamenů a sestupovala po opracovaných schodech. Schodiště skončilo asi dvacet metrů pod povrchem a dále vedla úzká chodba. Cura se na chvíli zastavila a zaposlouchala se do okolních zvuků. Nebylo tu však slyšet téměř nic, snad jen princeznino dýchání. Vydala se dál a doufala, že nemůže natrefit na nějakou past proti nezvaným hostům. Po deseti minutách pomalé chůze dorazila do velké jeskyně. Cura se rozhlížela okolo a málem oněměla úžasem, neboť celou prostoru osvětloval namodralý neustále hořící oheň, který hořel v kamenných mísách, jež byly rozestavěny podél cesty. Ta se pomalu zužovala a Cura se v jednu chvíli zapotácela, neboť došlápla až na samotný okraj propasti. Kamenitá stezka vedoucí nad takřka bezednou propastí se začala snižovat. Cura se rázem ocitla na plošině přímo uprostřed jeskyně. Uzoučká stezka ji dovedla k asi dva metry vysokému kusu kamene, který byl opracován tak, že připomínal lidský obličej. Na místě očí byly dvě prohlubně vyplněné obsidiánem s modrým svítícím drahokamem uprostřed. Třetí otvor zel prázdnotou a měl zřejmě znázorňovat nos. Cura z váčku vytáhla obsidián a zjistila, že drahokam uvnitř září modrým světlem stejně jako drahokamy v očích kamenného obličeje. Plná očekávání vložila obsidián na své místo a ustoupila o dva kroky vzad. Zdálo se, jakoby kamenný obličej ožil, neboť ústa, která byla až doteď zavřená, se začala náhle otevírat. Uvnitř byla jakási pevná hmota připomínající sklo. Cura měla pocit, jakoby za ním viděla další prostory, ale byly tak tmavé, že nic konkrétního nerozeznala. Pomalu natáhla ruku ke sklu a dotkla se ho dlaní. Pocítila chlad, který náhle prostoupil celým jejím tělem. Cura ucukla rukou a vykřikla hrůzou, jakmile se za sklem zjevil obrys obličeje, který se navíc hýbal. Tvor za sklem otevřel oči, které zářily modrým světlem. „Očekávala jsem tvůj příchod,“ řekl ženský hlas. Cura padla před svojí bohyní na kolena. „Odpusť má nekonečně moudrá a vždy spravedlivá bohyně. Přišla jsem až sem za tebou nikoli v drzosti, ale v zoufalství, které bylo způsobeno příchodem cizinců do mé země. Můj národ trpí a umírá. Je uváděn do lží a žije v omylu, který jako velikou bublinu rozšířili cizinci. Odpusť, že jsem pochybovala o tvé skutečnosti a na krátkou dobu tě považovala jen za další lež. Vím, že mě za to potrestáš, ale nejprve si prosím vyslechni, proč jsem zde. Žádám a prosím o pomoc pro svůj národ. Zachraň ho, jinak bude pohlcen a zničen.“
„Ráda bych svým lidem pomohla, ale nemám jak.“ „Jak je to možné? Jsi přece naší bohyní Luny, naší matkou a ochránkyní. Copak nemůžeš pomoci? Jakkoli pomoci?“ „Jak už jsem řekla.“ Cura padla na bok a její hlasitý pláč se rozléhal jeskyní. „Jak nás mohou porazit?“ ptala se Cura. „Jak mohou Španělé a jejich krvelačný nečistý bůh porazit celý náš národ i naše bohy? Copak je tohle vůbec možné? Snad je všechno jen noční můra a já se z ní co nevidět probudím.“ „Kéž by… Váš národ není jediný, který zahyne. Cizinci ze světa za oceánem zpustoší celý světadíl a já nedokážu nikomu pomoci. Nejsi první, kdo mě žádá o pomoc, ale já ti ji nemohu poskytnout.“ Cura si utřela zaslzené oči. „Co mám, dělat má bohyně? Poraď mi, co mám dělat?“ „Stáhnout se do ústraní, přijmout novou víru a smířit se se svým osudem.“ „Ne!“ vykřikla Cura. „Já nikdy nepřijmu cizího boha, obzvláště ne tak špinavého a zlého. Já sloužím tobě má bohyně, jen a jen tobě. Tak tomu je nyní a tak tomu bude i nadále. Nebudu jako ti tam venku a nezradím tebe i ostatní bohy.“ „Hmm, jsi mi opravdu zcela oddaná?“ „Ano! Já Cura, incká princezna, slibuji, že ti budu navěky zcela oddaná a budu ti sloužit, jak nejlépe dovedu.“ „Nečekal by tě dlouhý život, kdybys tohle sdělila cizincům. Ale možná je způsob, jak ti pomoci.“ Bohyně zmizela a Curu překvapilo ticho. Zvedla se a pohlédla na sklo. Dlouhou dobu se nic nedělo a Cura zauvažovala o odchodu i o možném seskoku do hlubin, neboť život pro ni ztratil smysl. Trvalo skoro hodinu, než se za sklem znovu objevil tmavý obličej. „Mohu tě vzít k sobě, budeš žít pod mojí ochranou a budeš mi zde sloužit navěky věků. Je to opravdu to, co chceš?“ „Ano!“ řekla zcela rozhodně Cura. „Dobře si prohlédni tohoto muže a tuto ženu.“ Místo bohyně se za sklem objevil tentokráte zcela jasný a dobře rozeznatelný obličej černovlasého muže a následně i pohledné blondýny. Pak se opět zjevila bohyně. „Tito lidé – Edward Walker a Denise Taylorová přicestují za necelých pět set let do Jižní Ameriky přesněji do města Caracas. Vyhledáš je a přesvědčíš je, aby tě vzali tam, odkud sami přišli. Zde nalezneš Místo moci, na kterém tě budu čekat.“ „Za pět set let? Já tak dlouho žít nebudu!“ „Ale ano. Polož dlaň sem na toto místo a já ti budu moci předat vzácný dar věčného mládí a ještě něco navíc.“ Cura si připadala jako ve snu, ale poslechla. Jejím tělem projela vlna energie, která následně zmizela, a princezně se nezdálo, že by se cokoli změnilo. „Nyní už nebudeš stárnout.“ „Takže… mi bude stále sedmnáct zim?“ „Ano a krom toho ti z mysli nikdy nezmizí podoba oněch lidí, kteří ti pomohou mě nalézt. Stejně tak budeš mít v paměti přesný den jejich příjezdu a místo, kam se poté vydají." Cura se zamyslela a uvědomila si, že se jí do paměti vrylo mnoho podivných věcí, kterým nerozumněla. Zdálo se to být tak důležité a přesto stěží pochopitelné. "Edward a Denise cestují ohromným podivným ptákem na místo, kde hnízdí další takoví ptáci. Město, kde jsou, je obrovské a ani Cuzko se mu nemůže rovnat. Ty domy... jsou tak odlišné od těch našich..." "Dnes ti to nic neřekne, Curo, ale postupem let pochopíš vše a budeš vědět, co máš dělat.“ „Ale… proč se s tebou nemohu setkat již teď? Jak můžu čekat takovou dobu?“ „Jednak se tak ukáže, zdali jsi mi skutečně tak věrná, jak tvrdíš a pak – Místo moci je lidem ukryté a tak tomu bude do konce dvacátého století, čili až za necelých pět set let bude znovu
odhaleno. Musíš ale být opatrná, neboť můj bratr Samael se o tobě dozví a je možné, že až bude opět u moci, tak se tě pokusí najít a zabít.“ „Tvůj bratr… já tomu nerozumím. Jaký Samael? Tvůj bratr je Inti – bůh Slunce.“ „Je těžké ti to všechno vysvětlit. Pamatuj hlavně na to, že se musíš mít na pozoru a to především před mým bratrem.“ „Před Sluncem?“ „Ale ne! Krátce před příchodem těch dvou lidí se k moci dostane Samael, který se tě může pokusit zabít. Neptej se mě kdo to je ani proč ti bude chtít ublížit, ale věz, že je to možné. Sice jsem odhalila tvojí a tak i svojí budoucnost, ale jen do určité míry. Nejsem schopná odhalit, co všechno bude Samael během své krátké vlády dělat.“ „Vlády? Může mě spálit svými paprsky?“ „Samael není Slunce!“ vykřikla již značně rozhořčená bohyně. Curu to vyděsilo. „Nemůžu ti říct, co je Samael. Mohu ale prozradit, že jeho vládu ukončí především jedna žena, shodou okolností ta, která mu dopomůže k trůnu. No a jen krátce poté sem Edward a Denise přicestují.“ „A ta žena… mohu ji zastavit? Zabránit Samaelovi, aby získal moc?“ „Ne. Nemůžeš nic ovlivnit a pak – tu ženu ani nikdy nepotkáš. Tak a teď už běž, Curo. Za pět set let na tebe budu čekat.“
„Tak a to je můj příběh, pane Edwarde,“ řekla Rosalinda a napila se tequilly. Edward byl především z jeho konce dost rozhozený. „Pomůžete mi se setkat s mojí bohyní?“ „Bohyní?“ Edward si nebyl tak docela jist tím, jestli může být sestra démona bohyně. Do celého problému okolo Samaela a jeho přisluhovačů, kteří před časem ovládli Black Mirror ale neviděl zdaleka tak dobře jako Samuel. „Odvezu vás za svým pánem, Rosalindo. Ten vám vysvětlí vše, co je třeba a pomůže vám. Snad…“ „Děkuji, pane Edwarde. Já vám…“ Rosalinda se rozplakala „Já vám hrozně moc děkuji. Z celého srdce vám děkuji. Můžete mi ještě něco sdělit o Samaelovi? Skutečně se dostal k moci?“ „Dostal a byl poražen.“ „Tou ženou…“ „Ano… ta ho porazila, jenomže… kdo, že ho měl vzkřísit?“ „Ta samá žena, co ho zabila.“ „Aha…“
VII – Za zrcadlem Edward se vrátil na Black Mirror a přivezl s sebou Rosalindu. Na zámku ji představil Samuelovi. „Pane Samueli,“ řekl Edward, „tohle je Rosalinda de la Cruz a až uslyšíte, co ji sem přivedlo, určitě nebudete věřit vlastním uším.“ „Těší mě,“ řekl Samuel a galantně políbil Rosalindě ručku. „Mě také,“ odvětila dívka. „Ale… kde je Denise?“ zeptal se Samuel. „Ona… je… je po smrti, pane. Bylo to… nechci o tom teď mluvit, pane.“ „Rozumím. Je mi to líto, Edwarde. Budete po mě chtít pomoc ohledně pohřbu? Nějaké finance nebo tak něco?“ „Ne to ne. Tělo jsem ani nemohl přivézt sem do Británie, protože… pohltil ho výbuch nebo možná skončilo na dně Orinoka… sám nevím. Budu tu hrůzu nějak muset vysvětlit Denisině otci.“ „Jestli chcete, můžu to vyřešit za vás. Ten člověk žije ve Willow Creek?“ „Ne, je z Ipswiche. Naposledy sem zavítal krátce po tom požáru vesnice. Víte, měl zde jisté plány, ale nic mu vlastně pořádně nevyšlo, takže tohle místo asi moc v lásce nemá. Kdysi tu chtěl založit pohřební ústav, ale přestože lidé na Black Mirror umírají často, tak zdaleka ne v takovém počtu jako ve městech, takže to byla slepá ulička. Kavárna také nijak zvlášť nevynášela, a když v lednu vyhořela, už se ani neobtěžoval založit novou. V podstatě nezbývá než čekat, kdy se tu ten muž ukáže, aby navštívil dceru. Určitě to bude hrozná rána, až zjistí… ale už dost těch chmurných myšlenek. Paní Rosalinda má na vás důležitou prosbu.“ „Ano, pane Samueli. Nutně s vámi musím probrat naléhavou záležitost. Tady váš sluha již ví, o co kráčí a je nanejvýše vhodné, abyste se vše dozvěděl také a to přímo ode mne.“ „Dobrá, pojďte do společenské místnosti. Probereme to o samotě,“ řekl Samuel a doprovodil Rosalindu do salonku. „Dáte si čaj nebo snad kávu?“ otázal se Samuel. „Ani ne, stačí trochu vody.“ „Dobrá, přinesu ji. Zatím se posaďte a udělejte si pohodlí.“ Samuel odešel a Rosalinda si prohlížela pokoj. Měla ráda jednoduchost a okolní zdi, podlaha i nábytek jí připadaly příliš snobské a zbytečné. Necítila se tu dobře, ale rozhodně to nemínila dávat majiteli zámku najevo. Samuel se po chvíli vrátil se sklenicí minerálky a poté usednul ke stolku, za kterým seděla i Rosalinda. „Tak tedy mluvte, prosím. Předpokládám, že to bude opravdu důležité.“ „To bude, pane Samueli, smím-li vám tak říkat.“ „Klidně jen Samueli. Nepotrpím si na přílišnou uctivost.“ „Dobrá, tedy k věci. Víte, bude vám to připadat divné, ale věřte mi, že si nevymýšlím. Jak už jsem řekla, jmenuji se Rosalinda de la Cruz, ale to není moje rodné jméno. Kdysi jsem se jmenovala Cura a byla jsem Inckou princeznou.“ „Ehh…“ „Než něco namítnete, nechte mě to prosím celé vysvětlit. V dobách, kdy Španělé přišli do mé země, drancovali a vybíjeli ji, jsem od svého otce dostala za úkol navštívit svatyni naší bohyně Luny, kterou jsme nazývali Mama Quilla a požádat ji o pomoc. Podařilo se mi ji po
mnoha peripetiích, skutečně nalézt a skrze zvláštní relikvii ke mně promluvila. Sdělila mi, že můj národ zanikne, v čemž se bohužel nemýlila. Tehdy jsem tomu jen těžko věřila, ale stačilo pár let, abych poznala, že tomu tak skutečně bude. Byla jsem zoufalá a nevěděla, co si počít, neboť vše, v co jsem věřila, mělo být najednou pryč. Nabídla jsem se své bohyni, neboť jsem neviděla jiný smysl života, než jí sloužit. Ona souhlasila. Slitovala se, když viděla, že můj lid stojí na počátku konce a že se utápí v krvi a bolesti. Předpověděla, že po staletích do Caracasu, který v tu dobu ještě ani nestál, zavítají dva cizinci. Mama Quilla mi dala dar věčného mládí a naprosto přesný popis obou lidí. Oni cizinci jsou vaši služební, čili Edward Walker a Denise Taylorová. Denise bohužel zemřela a… do jisté míry mou vinou. Když totiž nestárnete, pane Samueli, stanete se terčem mnoha lidí, kteří po takovém daru touží a jsou ochotni jít i přes mrtvoly, jen aby ho získali. Došlo k potyčce, při které Denise zemřela. Edward si poté vyslechl mé vyprávění, uvěřil mu, a souhlasil s tím, že mi pomůže se s mojí bohyní konečně setkat. Nyní, když mne dovezl sem na Black Mirror, je cíl mé dlouhé cesty na dosah. Zbývá už jen projít na takzvané Místo moci, které vy prý znáte a víte, kde přesně leží.“ Samuel zvážněl, když se od dívky dozvěděl, co má v úmyslu. Zkusil s ní jednat tak vlídně, jak jen dovedl: „Rosalindo, nebo spíše Curo.“ „Raději Rosalindo, prosím. Nechci si připomínat ten dávný život.“ „Ano, promiňte. Zkrátka vám nemohu dovolit udělat to, co máte v úmyslu, neboť je to všechno úplně jinak. Je mi líto, že vám to musím říct, ale… byla jste podvedena.“ „Já vám nerozumím, Samueli. Uvědomujete si, co všechno jsem si prožila?! Stovky úmorných let, během kterých mě naživu drží jen naděje, že dosáhnu svého cíle a budu moci sloužit své bohyni. To jediné je smysl mého života, to je důvod, proč žiji. Představte si sám sebe, jak sledujete svůj národ, jak slábne a umírá. Vše, v co jste věřil se ze dne na den změní v prach. Nemůžete mě přece odmítnout!“ řekla Rosalinda a po tváři jí začaly stékat slzy. „Pochopte, že já to dělám pro vás. Chci vám přece pomoci.“ „Jak můžete vědět, co mi pomůže a co ne?“ „Nechtěl jsem vám to říci až takhle tvrdě, ale nemám jinou možnost – ta vaše bohyně je ve skutečnosti zlý démon z pekel. Osobně jsem se setkal s jejím mužem a i ten je démon. Jen vás tahají za nos, a pokud projdete na Místo moci, skončíte jako otrok Lilith, tak se totiž ta vaše bohyně jmenuje.“ „Ne… to přece není možné. Nevěřím vám.“ „Počkejte chvilku.“ Samuel zašel do knihovny pro deník Mordreda Gordona, což byla jediná písemnost, ve které byly zmínky o Samaelovi a Lilith. Nalistoval poslední záznamy a ukázal je Rosalindě. Když dočetla, bylo jasně patrné, že ji to hodně vzalo. „Samueli, sice nemám ponětí, o čem se to autor vlastně zmiňuje, ale ten Samael a Lilith… oni jsou opravdu z pekla?!“ „Ano, je to tak. Máte pravdu, že si neumím představit, čím vším jste si v životě prošla, ale pochopte, že tohle by bylo ještě horší!“ „Já… nevím, co říct.“ Rosalinda jen nepřítomně zírala před sebe, klepala se a snažila se přebrat si celý svůj život. Trvalo dlouho, než opět promluvila. „Mohu vás požádat o jednu laskavost, Samueli?“ „Samozřejmě. O co jde?“ „Poskytnete mi nocleh na jednu noc? Mám tu dost peněz a nebojte se, skutečně to bude jen na tuto noc. Víte, můj život ztratil svůj význam a… viděla jsem cestou řeku…“ „Ale to přece…“ „Samueli, nebraňte mi opustit tento svět! Nedokážete se vžít do mé situace. Nikdo to
nedokáže!“ „Pokoj vám samozřejmě nechám připravit, ale Rosalindo, slibte mi, že si to ještě rozmyslíte.“ „Ne, pane Samueli. Já chci umřít!“ „Nebudu vám v tom bránit, ostatně byl jsem na tom kdysi stejně. Myslím, že každý má právo na to odejít z tohohle světa, když bude chtít, ale bylo by ode mne čestné vám sdělit, co se bude dít dál.“ Rosalindu jeho slova překvapila. „Jak to myslíte? Vy snad můžete vědět, co bude, když zemřu?“ „Ano, ale slibte mi, že si to necháte pro sebe.“ „S tím nebude problém. Slibuji.“ „Dobrá… až zemřete tak ve světě Stínu, tedy tam, kde vládne Lilith, se vytvoří váš Stín, což je jakási součást člověka.“ „Chcete říct duše?“ „Ne, duše je něco jiného. Víte, i pro mne je to velká záhada, ale vím, že Stín bude plně pod kontrolou Lilith. Ona vás, nebo spíše váš Stín, bude mít ve své moci.“ „Začínáte mě děsit. Chcete říct, že stejně skončím v její moci? Jak se tomu dá zabránit?“ „Nevím, asi nijak.“ „To je... to je příšerné! Odkud tohle všechno víte?“ „Od Samaela.“ „Prosím? Vy jste ho snad potkal?“ „Ano, vždyť jsem to již říkal.“ „Mohu s ním mluvit?“ „Ne, to nejde. On je pryč. Je teď v pekle.“ „No ano… porazila ho ta žena…“ „Vy znáte moji Kasumi?“ „Kasumi? Ne to neznám. Hmm, když nemůžu mluvit se Samaelem tak… s Lilith ale mohu, ne?“ „To nevím. Nikdy jsem to nezkoušel.“ „Doveďte mne prosím k tomu Místu moci. Chci vědět, na čem jsem, jestli chápete. Zkrátka by mě zajímalo, co mi Lilith řekne.“ „Tak dobrá, ale půjdu tam s vámi. Nebudu riskovat, že vás Lilith nějak omámí a dosáhne svého.“ Samuel provedl Rosalindu do knihovny a přitom dával dobrý pozor, aby ho Sheila neviděla. Jako jediná z obyvatel zámku neměla ponětí, co se skrývá pod povrchem a Samuel chtěl, aby to tak zůstalo i nadále. Počítal s tím, že Rosalinda skutečně spáchá sebevraždu a zřejmě přímo v podzemí. Sice mu to nebylo vůbec příjemné, ale ona měla pravdu – nikdo se nedokáže vžít do její situace a nemůže tedy soudit. Do knihovny vstoupil Edward. „Co tu děláte?“ zeptal se Samuel. „Hledal jsem vás, pane. Mám něco na srdci a byl bych rád, abyste mi to vysvětlil. Rosalinda už vám zřejmě řekla, že ta její bohyně je sestrou Samaela.“ „Ano. A co má být?“ „Když jste nám o něm vyprávěl, neřekl jste, že ho vyvolala Kasumi. Pokud je to pravda… proboha, vždyť to by bylo strašné! Uvědomujete si, jakou šílenost to způsobila?!“ Samuel mlčel a Rosalinda se pokusila Edwarda uklidnit: „Já tu Kasumi sice neznám, ale vím, že Samaela potom zase porazila, takže… se nic nestalo nebo snad ano?“ „Nestalo?!" vykřiknul Edward. „Možná byste se měla poptat lidí, co tu žijí.“ „Edwarde,“ řekl Samuel, „ano Samaela vyvolala Kasumi. Nechtěl jsem vám to říct, protože jsem nevěděl, jak to přijmete. Když už to ale víte, musím vám říct také to, že k tomu byla
přinucena.“ „Přinucena? Odpusťte, pane, ale co vím, tak Kasumi se nenechá jen tak k něčemu přinutit.“ „Byl jsem tam s ní. Ivan, ten ruský trouba, na ni mířil pistolí. Nemohla nic dělat. Až pak, když se naskytla příležitost, Ivana přemohla a zabila.“ „Aha… to jsem netušil. Promiňte, pane, já… nemyslel jsem, že…“ „Nic se neděje, Edwarde. Teď nás nechte o samotě a ještě něco – ne abyste se o tomhle zmínil komukoli jinému. Když byste to podal, tak jak jste mi to řekl, vypadalo by to, že Kasumi je ta největší bestie široko daleko.“ Edward odešel a Samuel vytáhl z tajné schránky pozlacenou rukojeť, sloužící jako klíč ke vstupu k zrcadlu. Otevřel vchod v rohu knihovny a s Rosalindou, která šla těsně za ním, sešel po točitých schodech. Cesta dál vedla jen po řetězu a tak museli oba sešplhat. Pro Rosalindu to bylo hodně těžké, ale neobávala se ničeho. Věděla, že pokud se neudrží a spadne, tak to stejně bude jedno. Samuel ale zemřít rozhodně nechtěl a tak nechal Rosalindu jít první. Kdyby nyní spadla, tak nehrozí, že ho strne dolů také. Oba nakonec stanuli ve velkém sálu, jež byl vytesán do Black Mirrorského kopce. Rosalinda sice už za svůj dlouhý život viděla hodně, ale tohle ještě ne a tak si vše pečlivě prohlížela. Přímo proti nim byly u stěny čtyři kamenné rakve a mezi nimi složitý mechanismus na principu vah. Ten pomáhal odemykat dveře dál k Černému zrcadlu, ale ty byly již otevřeny. „Pojďte tudy,“ řekl Samuel a ukázal na průchod po levici. Vpravo byl ještě jeden průchod a Rosalindu zajímalo, kam vede. „Co je tam vzadu?“ zeptala se. „Mělo by tam být bludiště, ovšem velice nebezpečné. Nacházejí se v něm dva Stíny, které uprchly ze světa Stínů.“ „Vážně? Takže je možné odtamtud utéci?“ „To si nemyslím. Ty Stíny sem přivolal před stovkami let můj předek Mordred Gordon.“ Rosalinda se dále nevyptávala a tak ji Samuel provedl dalším prostorným sálem. Byl tu kamenný most vedoucí přes ohromnou propast. „Myslím, že už se nahoru nevrátím, Samueli.“ „Vážně byste měla dost odvahy na to skočit?“ „Klidně hned teď, ale počkám, až co mi sdělí Lilith.“ „Není jisté, že se ji vůbec podaří zavolat. Třeba to ani není možné.“ „Uvidíme…“ Prošli do dalšího sálu, kde byly po stranách na podlaze dvě kamenné desky. V jedné byly ostatky Marie a v druhé jejího manžela Mordreda. Adrian jeho kosti kdysi potřeboval k tomu, aby na ně nahnal Mordredův Stín a když pak porazil svým Stínem Mordredovu duši, jež zůstala za Černým zrcadlem, opět svého předka a úhlavního nepřítele pohřbil. Prošli ještě Mordredovou alchymistickou laboratoří, kde byl také druhý vchod do zdejšího podzemí a to skrze úzký průduch vedoucí kamsi do lesů. Nakonec vstoupili do dalšího jeskynního sálu s ohromnou propastí a schodištěm vedoucím k Černému zrcadlu – gigantickému černému portálu, tvořeného podivnou poddajnou lesklou hmotou. Před zrcadlem byl jednoduchý obdélníkový kamenný oltář. Samuel se na něj usadil a Rosalinda udělala totéž. „V žádném případě se k zrcadlu blíže nepřibližujte. Pokud vstoupíte dovnitř, už nebude možné odejít.“ „Nebojte se,“ řekla Rosalinda a poté zařvala na celý sál: „Lilith! Jsem tu, slyšíš mě?!“ Rosalindina ozvěna se rozléhala okolo ještě notnou chvíli. Pak nastalo ticho. „Lilith, kde jsi?!“ zkusil to Samuel. „Copak nechceš vidět přemožitele tvého muže?!“ K Samuelově i Rosalindině údivu se Černé zrcadlo rozjasnilo a objevil se obraz temné
postavy, který dále nabíral na síle. Během necelé minuty oba lidé viděli zcela jasnou démonku, jež se v mnoha věcech podobala Samaelovi. Byla skoro o hlavu vyšší než Samuel a její černé tělo bylo mohutné a svalnaté. Neměla křídla, na rozdíl od Samaela, ale zase měla dlouhý úzký protáhlý ocas, který se jí zvedal až do úrovně ramen. Z hlavy, jež se podobala lidské, vyrůstaly kousek nad špičatýma ušima dva tmavě rudé rohy. Lilithini oči slabě zářily modrým světlem. „Samozřejmě, že jsem nezapomněla, kdo stál za poražením mého bratra, ale mé díky patří především Kasumi Sato, čili té, která Samaela neskutečně ponížila. Ty jsi ho pouze uzavřel v Pekle, ale nebojoval jsi s ním.“ „Rozuměl jsem dobře? Ty jsi Kasumi vděčná?!“ „Peklo se v některých směrech od světa lidí, respektive světa živých tvorů, zase tak moc neodlišuje. I tady se najde chamtivý a mocichtivý šílenec, který si za své činy zaslouží trpět.“ „Vůbec ti nerozumím, ty zrádná bohyně!“ řekla vztekle Rosalinda. „Ostrá slova od ženy, která se má stát vůbec první lidskou služebnicí v Pekle.“ „Chceš říci otrokyní, ne snad?!“ „Aha, už vím odkud, jak by se u vás řeklo, vítr fouká. Samueli, Samueli, ty jsi tomu zase dal. Protože nevím, co přesně ti namluvil, Curo, tak začnu od začátku a konečně to tak bude i nejlepší, neboť Samuel si také zaslouží vědět, oč tu kráčí. Jen škoda, že u toho nemůže být i Kasumi.“ „Počkat," zarazil démonku Samuel, "jak víš, že ne? Něco mne napadlo a chci znát odpověď. Ty víš, kde Kasumi je, nemám pravdu? Víš, co teď dělá?“ „Ne tak úplně, Samueli, ale Kasumi je pro mě příliš cenná a tak klidně obětuji dostatek energie, abych se občas dozvěděla, kde přibližně je.“ „A kde?“ Lilith na chvíli zmizela, ale po pár minutách byla zpět. „Kasumi je v Japonsku. Právě se chystá ulehnout ke spánku.“ Samuelovi se rozzářily oči vzrušením. „A mohu… mohu ji vidět?“ „Když ti ji ukážu, budeš pak trávit celé dny a noci zde, jen abys viděl, co právě dělá, že ano? A to navíc není vůbec dobré, neboť obyvatelé těchto jeskyní mohou neblaze působit na člověka. Stíny jsou podstatou temnější stránky člověka – jsou agresivní a nenávistní. Pokud nejsou držení zkrátka, mohou působit na živé lidi v blízkosti zrcadla.“ „Odtud šílenství našeho rodu. Ano, vím o tom, ale já potřebuji Kasumi vidět.“ „Podívej Samueli, jsem ti něco dlužná a dobrá, jsem ochotná ti Kasumi ukázat, ale jen jednou jedinkrát. Je mi jedno, jak budeš příště škemrat, znova ti ji neukážu a ani ti o ní nebudu vyprávět. Pochop, že už takhle pro tebe udělám více než bych měla.“ „Dobrá, souhlasím, ale pokud to chápu, tak v případě, že Kasumi nedej bože zemře, vznikne ve tvé říši její Stín. Povíš mi alespoň, stane-li se tak?“ „Tak to vypadá, že se tě nezbavím, což? Ale dobrá, chápu to – dozvíš se ode mne, jestli je naživu nebo ne a taky se pokusím zabránit Stínům v manipulaci s lidskou myslí. Teď se ale pohodlně usaď a dívej se.“ Lilith brzy zahalila šedá clona, na které se po chvíli objevil obraz. Byly vidět dveře a ruka, která zatáhla za kliku, aby se otevřely. Poté se obraz plynule posunul do místnosti za dveřmi, kde byla postel a pár skříní. Samuelovi rychle došlo, že sleduje svět Kasuminýma očima, což dokazovaly občasné mžitky coby mrknutí oka. Svlékala se a oblečení ukládala na židli, jež stála v pokoji. Poté přešla do jiné místnosti, kde byla sprcha a vana. Kasumi otočila kohoutkem a brzy se vana začala plnit horkou vodou. Ženu během chvilky cosi vyrušilo, neboť se rychle pootočila a přešla do předsíně. Uchopila do ruky dýku a poté opatrně otevřela dveře. Za nimi stála černovlasá žena, ve které Samuel poznal Akiru. Kasumi ji
zřejmě pozvala dál a poté se o něčem dlouze vybavovaly. Vzhledem k tomu, že se přehrával pouze obraz a nikoli zvuk, mohl se Samuel maximálně domýšlet, co je předmětem hovoru. Podle jakési složky se spisy a fotografií několika mužů, které si Kasumi dlouho prohlížela, mohlo snad jít o jejich cíle, ale jistojistě to Samuel říci nemohl. Nedokázal odhalit nic ani z textů, neboť japonštinu vůbec neovládal. Po celou tu dobu byla Kasumi jen ve spodním prádle a Samuelovi se tu a tam naskytla možnost pohlédnout na její tělo. Akira se nezdržela déle než patnáct minut a poté se Kasumi přesunula do koupelny, kde s nelibostí zjistila, že jí už dlouhou dobu přetéká vana. Rychle tekoucí vodu zavřela. Nahnula se nad vanu a rukou zapátrala pod vodou, aby vytáhla špunt a nechala trochu vody vypustit. Samuel na malou chvíli zahlédl v odrazu od vodní hladiny Kasuminu tvář a viditelně ho to potěšilo. Byl by raději, kdyby se nějakou dobu začala prohlížet v zrcadle, které v koupelně také viselo, ale k tomu nedošlo, alespoň zatím ne. Samuel si dovolil jeden rychlý pohled na Rosalindu, aby zjistil, jak se na to všechno tváří. Byla stále překvapená z toho všeho a nepřestávala sledovat zrcadlo. Kasumi pomocí mopu vytřela alespoň zčásti kachličky pokryté vrstvou vody a pak konečně vlezla do vany. Ještě předtím si ale sundala spodní prádlo, což Samuela potěšilo. Nyní sledoval, jak si jeho láska myje tělo. Rosalinda teď už tak nadšená nebyla, ale toho si Samuel nevšiml, neboť nemohl spustit oči ze zrcadla. Kasumi se koupala už asi dvacet minut a Rosalindu to viditelně nudilo. Samuela však ani v nejmenším. Obraz po chvíli zcela zčernal, to když Kasumi zavřela na delší dobu oči. Když je otevřela, vylezla z vany, vodu vypustila a osušila se ručníkem. Konečně přešla k zrcadlu a Samuelovi se objevil na tváři úsměv, když viděl její tvář. Otevřela jakýsi šuplík pod zrcadlem a vytáhla z něj polovinu medailonku s obrázkem Samuela. Samuel rychle zapátral v kapse a vytáhl ten druhý. Celý rozradostnělý jemně pohladil Kasuminu tvář. Poté opět zvedl zrak a neuniklo mu, že se Kasumi mírně zkřivila ústa v úsměvu. Bezpochyby na něj vzpomínala. Po chvilce byl konec a obraz se opět změnil do šedé barvy.
Za zrcadlem se objevila Lilith. „Viděl jsi svoji milou celou hodinu, Samueli. Doufám, že jsi spokojen.“ „Jsem, Lilith.“ „Jak vidíš, je stále naživu a patrně se nemá nejhůře.“ „Nečekám, že mi odpovíš, ale nedá mi to, abych se nezeptal. Rosalindě jsi prý předpověděla příchod mých služebných do Venezuely. Můžeš tedy zjistit, jestli se Kasumi jednoho dne vrátí sem na Black Mirror?“ „Teoreticky ano. Místo moci mi to umožňuje, ale nemohu ti to prozradit, ostatně nestojím o to se to dozvědět.“ „Proč ne?“ „Není moudré dívat se do věcí, které teprve přijdou. Když bych ti řekla, že Kasumi se sem vrátí, přestal by ses o ni obávat. Když ti naopak řeknu, že zemře, tak se pokusíš s tím něco stůj co stůj udělat a moje věštba bude nutně vycházet z toho, že jsem ti ji sdělila. Čili předpovím budoucnost i sama sobě a o to nestojím. Znovu už ne. Skoro pět set let jsem věděla, že můj bratr povstane a opět padne. Chvílemi jsem měla dokonce chuť mu o Kasumi říct a vysmát se mu, ale zároveň jsem věděla, že to neudělám. Zvláštní pocit… Přejděme k dalšímu bodu programu a tím je osvětlení situace. Bude to nadlouho a pokusím se nevynechat nic, co byste měli k pochopení všeho vědět, takže to vezmu od začátku. Kdysi dávno před miliardami let vznikla tato planeta. V jejím nitru byla stvořena forma života, která disponovala nezměrnou mocí. Tu využila k vytvoření světa, který my obýváme. Světa, který my i lidé nazýváme Peklo. Zmíněná forma života se začala nazývat Stvořitelem nebo také
Vládcem. Tento Vládce porodil dvě děti. Mě a Samaela. Každý z nás dostal později své místo. Samael na Bráně pekel, jehož úlohou bylo převádět duše zemřelých do Pekla. Já jsem zde na Místě moci, na místě, které dokáže stvořit takřka vše, na co si vzpomeneme, ale nic není zadarmo. K využití Místa moci je třeba energie, kterou dobře poskytují Stíny mrtvých. Pro mé potřeby vzniklo taktéž toto Černé zrcadlo, sloužící jako přímý přechod do mého světa. Je jediné svého druhu, a přestože se mnou bylo možné kdysi komunikovat prostřednictvím malých zrcadel, nebylo možné přejít až do Pekla. To je možné jen skrze Černé zrcadlo, Bránu pekel a také skrze Trůn kostí. Vládce totiž vytvořil ještě dalšího tvora, který onen Trůn obývá, ale ten v našem příběhu nehraje roli, takže o něm se nebudu dále zmiňovat. Vládce po čase dopomohl tomu, aby na povrchu Země vznikl život. Nejprve šlo o jednoduché organismy, ale jak Vládce zkoušel tvořit dál a dál, životní formy se zdokonalovaly. Vládce ale nebyl a není schopen vytvořit pokročilejší formy života, a musel tedy uzpůsobit podmínky na Zemi tak, aby se život časem rozvíjel sám. Trvalo skoro čtyři miliardy let, než přišla doba dinosaurů. Tito tvorové už měli dostatek energie, aby jejich Stíny mohli napájet Místo moci a aby jejich duše sloužily dalším účelům.“ „Počkat, tomu nerozumím,“ ozvala se Rosalinda, „chceš říci, že dinosauři měli duši?“ „Ano. Většina živých tvorů ji má. Člověk není nic až tak výjimečného, jak se asi domníváš, Curo. Mimo jiné povšimni si, že i člověk se vyvinul z primátů a jestli si myslíš, že v určitém vývojovém stupni se zkrátka objevila v těle duše, tak to jsi na omylu. Ať tak nebo tak svět dinosaurů skončil pádem meteoritu a změnou klimatu, na niž se nedokázali přizpůsobit. Netrvalo dlouho a objevili se lidé, kteří vyhovovali mnohem více našim plánům. Lidé ukázali neobyčejné schopnosti se vyvíjet a to pro nás naprosto neočekávatelnou rychlostí. Já i Samael jsme poznali příležitost a se svolením otce začali do života lidí zasahovat. Nejprve jsme si rozdělili území, která budou pod naší kontrolou. Já už na začátku chtěla zemi, která se nyní celá nazývá Amerika. Nechtěla jsem víc než to, neboť jsem se ocitla v zcela nové roli a nechtěla jsem udělat chybu. Samael si s chutí zabral zbytek světa a tak jsme oba začali, dalo by se říci, vládnout. Samael byl nerozvážný a svými činy se zapojil do života lidí mnohem více, než já. Zatímco já byla jen jakýsi pozorovatel a pro můj lid jsem byla spíše jen symbolem, tak Samael zašel podstatně dál. Vytvořil po celém svém světě desítky portálů, skrze které buď jeho věrní démoni, nebo přímo lidé plnili jeho vůli. Rosalinda teď dost dobře nechápala, o co jde, ale všechno tohle bylo samo o sobě tak podivné a těžko uvěřitelné, že se nevyptávala a spíše se snažila vše vstřebat. „Samael kvůli Mordredu Gordonovi padl a tak neměl možnost dále zasahovat do světa lidí. A tak se skoro může zdát, že nemá prsty v tom, co se stalo na Americkém kontinentu, ale ve skutečnosti jeho neprozíravá ‚vláda‘ je příčinou toho všeho a je tedy vinen. Svým způsobem jsme bohové, ale zatímco já jsem mírumilovná a mí lidé uctívali přírodu a žili s ní v souladu, tak Samael byl krvelačným bohem a stejně jako on tak i jeho lid toužil po moci a bohatství. Vznik a podněcování agresivních náboženství bylo pro Samaela klíčem k rozšiřování vlivu.“ „Obětování tisíců lidí, čehož se některé národy střední Ameriky dopouštěly, ti přijde… mírumilovné?“ zeptal se Samuel. „To ani ne ale bylo to součástí jejich víry a kultury. Vzpomeň si na křížové výpravy ve jménu Božím. Loupení, drancování, vraždění,… Ve skutečnosti to byla honba za mocí a penězi, kdežto kupříkladu Aztékové obětovávali své lidi pro úrodu a pro bohy. Oni věřili, že jim to pomůže a často tomu věřili i ti obětovaní.“ „No jistě… ale to ty sis hrála na jejich bohy, že?“ „Samueli… lidé potřebují víru. Potřebují mít daný směr, kterým se budou ubírat a pak – já jim nenakazovala, aby se mezi sebou pobíjeli. Na to přišli sami. Teď zpátky k příběhu - příchod Evropanů do Ameriky zkrátka podlomil všechny národy, které jsem pečlivě sledovala od jejich
zrodu. Byly jako mé děti a protože nebyli připraveni, protože se vše seběhlo tak rychle a protože jsem nepředpokládala, že by mohlo dojít ke katastrofě, tak všichni podlehli. Obyvatelstvo Ameriky bylo během pár desetiletí zdecimováno. Miliony padly jen kvůli vrtochům Evropanů a kvůli jejich ‚bohu‘. Ať tak nebo tak, Samael svým způsobem podnítil lidstvo k pokroku, ovšem otázkou je za jakou cenu. Tím je náš příběh u konce.“ „A co tohle místo?“ ptala se Cura. „Ta jeskyně a ta výzdoba... To museli udělat tvoji věrní nebo snad ne?“ „Stejně jako měl své pohůnky Samael, měla jsem je i já, ovšem nestála jsem o ně. Lidé se sami od sebe ve své nekonečné domýšlivosti prohlásí za kněží svých bohů. Stanou se služebníky něčeho, co o jejich pomoci ani netouží. A tak jsem měla zástupy těch, co dospěli k víře, že za zrcadlem je něco špatného a tomu je třeba obětovat zástupy lidí. Věřilo se, že zemřelí v blízkosti zrcadla, pomohou stvořit za zrcadlem Stín a samotné duše zůstanou zde. Ovšem jen tehdy, je-li člověk dobrý, v opačném případě Stín pohltí duši. Všechno je to lež, neboť neexistuje dobrý a zlý člověk. Je to dáno představou o odměně za dobrý život a naopak trestem za život zlý.“ „Takže...“ řekla Cura a zamyslela se. „Takže za zrcadlem jsou vražedné bytosti? A tam mě chceš pozvat?! Ty vládneš zlu?!“ „Ne, Curo. Každý, naprosto každý člověk se po smrtí rozdělí na dvě části – duši a Stín. Je jedno jestli k tomu dojde zde, či na druhém konci světa, ale Stín si vezmu k sobě za zrcadlo. Duši pak vezme můj bratr, pokud je toho schopen.“ „Moment, Lilith,“ dostal se ke slovu Samuel. „Co můj předek, co Mordred? Kde jsi byla, když ti Mordred kradl Stíny a proč jsi nezasáhla, když se vinou kletby dostala za zrcadlo jeho duše, která úzkostlivě čekala na Stín, jež v sobě měl můj syn? Jestliže vládneš světu Stínů, pak musíš mít možnost Stíny ovládat!“ „Mordred mě překvapil, když odsud ukradl Stíny. Když pak zemřel, Samael byl nadšený. Jeho nadšení opadlo v momentě, kdy se ukázalo, že existuje možnost Mordredova návratu. A já jsem ani za nic nechtěla Samaelovi pomoci Mordreda jednou provždy zničit.“ „Přihlížela jsi tomu, když se za zrcadlem zjevil Stín Adriana, aby s Mordredovou duší bojoval? Jeho Stín měl vědomí? Věděl, co dělat?“ „Stíny si ponechají řadu věci ze svého života, včetně paměti. A ano, sledovala jsem ten souboj, stejně tak jsem sledovala Adrianovu šílenou přítelkyni, která ve skutečnosti nebyla víc než následovnicí Samaelových kněží – také jen plané řeči, doměnky a naděje na spásu. A víš, kde je Valentina teď, Samueli?“ Samuel na to nic neřekl. „Curo, nyní ti dovolím vstoupit sem ke mně a nemusíš se bát – neskončíš jako Stín nebo otrok.“ „Vážně? Jak tedy?“ „Zůstane ti tělo i vědomí. Budeš žít tady se mnou a budeš moje služka. Čeká tě věčný život, neboť nikdo v Pekle nestárne ani nemůže onemocnět. Teoreticky můžeš být zabita, ale já tě budu chránit. Život v Pekle, Curo, pro tebe nebude zlý, ne víc než život tam u vás.“ „Dobrá. Jen doufám, že toho nebudu litovat.“ „Pokud mi budeš věrná a oddaně budeš plnit přidělené úkoly, nemusíš se ničeho obávat. Rovněž se neboj, že budeš trávit celý život jen prací bez nějakého rozptýlení a zábavy. Místo moci skrývá nepřeberné možnosti a za svoji službu budeš odměňována.“ Rosalinda vstala z oltáře a k nelibosti Samuela přistoupila k zrcadlu. Byla odhodlána vstoupit do Pekla, neboť věřila, že to je její osud. „Samueli,“ řekla, „ráda jsem vás poznala.“ „Opravdu chcete odejít, Rosalindo? Jste si jistá, že to pro vás je to nejlepší? Vždyť vy přece nestárnete, tak si můžete užívat života tady a to klidně po celou věčnost. Svět nás lidí přece má co nabídnout! Uvědomte si, kam to chcete vstoupit! Rozmyslete si to ještě.“
„Už jsem rozhodnutá. Po celý život mě drží naživu jen naděje, že se shledám se svojí bohyní. Sice je teď mnoho věci jinak, když se ukázalo, kým má bohyně je, ale co to ve výsledku mění? Pořád jí chci sloužit a věřím, že mi může nabídnout lepší život než je ten, který jsem vedla. Pamatujte si Samueli, že nezáleží na tom, jak dlouhý život vedeme, ale jak ho prožijeme. I když jsem žila již skoro pět set let, tak opravdu šťastná jsem na tomto světě byla jen párkrát. Věřím, že teď to bude lepší. Sbohem, Samueli a přeji vám, ať se se svojí milou Kasumi opět shledáte.“ S těmito slovy Rosalinda prošla portálem. Bylo to naposledy, kdy ji Samuel viděl.
VIII – Vzpomínáme… Uplynul přesně rok od chvíle, kdy Adrian Gordon zemřel. Přestože jeho tělo nebylo nikdy nalezeno, byl symbolicky uložen do rakve, jež spočinula v rodinné hrobce Gordonů. Právě zde již jedna rakev se jménem Adriana Gordona kdysi byla, to když Catherin prohlásila, že její syn zahynul. Udělala to proto, aby zpřetrhala veškerá pouta mezi sebou a Adrianem a zajistila mu tak nový život daleko odsud. Stačila úmrtní zpráva, o kterou se postaral Hainz Hermann a prohlášení Gordonů, že došlo k hrozné rodinné tragédii a nikdo si ani na chvíli nepomyslel, že může být vše jinak. Proběhl dokonce i pohřeb, neboť se tvrdilo, že Adrian uhořel a z jeho těla nezbylo takřka nic jiného, než hromádka popela. Teprve, když se již dospělý Adrian vrátil na Black Mirror a Victorie potvrdila, že je to její pravnuk a taktéž jediný dědic, bylo vše uvedeno na pravou míru. Rakev z hrobky byla vyjmuta a spálena, a vytesané jméno na kameni zničeno. Tehdy nikoho ani ve snu nenapadlo, že uplyne sotva půl roku a vše bude tak, jak bylo. Jen životní data mladého Gordona se změní…Právě hrobka Gordonů byla nyní cílem Adrianova otce, Samuela. Atmosféra na hřbitově byla pochmurná, ostatně jako vždy. Nepomohly tomu ani kvetoucí stromy, ani zelenavá tráva všude okolo. Snad neexistoval hřbitov, který by působil příjemným povzbudivým dojmem, ale ten Warmhillský byl obzvláště temný. Možná tomu značně nahrával fakt, že zde ležely stovky lidí napříč staletími a o většinu hrobů se nikdo nestaral nebo snad to, že na této půdě se za dob Mordreda Gordona mučili a popravovali nevinní. Když se k tomu přidají mnohdy děsivé pověsti, které se na panství vyprávějí, není divu, že je Warmhillský hřbitov obzvláště chmurné místo. Na Black Mirror je však takovýchto míst mnohem víc… Před hlavními vraty kostela postával Mark a pokuřoval cigaretu. Když uviděl Samuela, nedopalek cigarety hodil na zem a udusil, načež se vydal rychlým krokem pryč ke svému domku. „Počkejte chvilku,“ zavolal na hrobníka Samuel. Mark se otočil a povzdechl si. Samuela Gordona neměl vůbec rád a Kasumi taktéž. Toho prvního nenáviděl kvůli vraždám, jež spáchal a Kasumi opovrhoval kvůli jejímu původu. Neměl rád asiaty ani černochy. Vždycky tvrdil, že by se všichni měli vrátit, odkud přišli a nechat Evropu bílým. „Co si přejete, Gordone?“ otázal se Mark. „Chci se podívat do naší rodinné hrobky.“ „S tím nebude problém.“ Mark odepnul ze svazku klíčů, které vždy nosíval u sebe, jeden veliký železný klíč a předal ho Samuelovi „Plánujete odtamtud i odejít? Já jen, že kdyby ne, tak dnes večer budu slavit.“ Samuel nereagoval a mířil rovnou k zadnímu hřbitovu. Cestou se však pozastavil u místa, kde kdysi měl svůj hrob. Náhrobek tu stále byl a ten pohled na něj byl hrozný. Na kameni byl vytesán stále ještě čitelný citát z bible: Ece Agnus dei, qui tollit peccata mudi. Samuel znal význam slov – Hle, Beránek boží, jež snímá hříchy světa. Beránek jakožto symbol Ježíše Krista, který se obětoval, aby byly lidem odpuštěny jejich hříchy. Uvnitř hrobky byla tma a tak první, co Samuel udělal, když sešel po schodech dolů bylo, že zapálil svíčku a položil ji ke kamenné schránce, na které stálo: ‚Adrian Gordon 27. 2. 1970 - 11. 5. 1994.‘ Samuel si povzdechl a dotkl se vyrytého jména svého syna.
„Je mi to tak líto… Neměl jsem to dopustit. Odpusť mi, Adriane, odpusť mi a jí také. Udělal jsi chybu, chlapče, ale není mnoho těch, kteří by se zachovali jinak. Nemůžu ti nic vyčítat, pouze sobě… Nevím, co se to s námi všemi stalo. Kdybych jí tehdy řekl vše, co chtěla vědět… kdybych býval věděl, čeho všeho je schopná… mohlo to být jinak a tys mohl žít. Neznalost nikoho neomlouvá… tak to Kasumi říkala a měla pravdu. Bože… kdybys ji jen znal víc, dokázal by ses jistě udržet a neovládl by tě vztek. Dal jsi jí slib a okamžitě ho porušil, jakoby to bylo jen prázdné slovo. Pro ni ale nebylo, pro ni je to jistota, jedna z mála věcí, na které je možné se v životě spolehnout. I ona se na tvůj slib spoléhala a ty jsi ji zradil. Kdybys to neudělal, možná by z vás dnes byli přátelé… Nejhorší na tom všem je, že jejímu činu rozumím, vždyť to ty jsi ji škrtil provazy, to ty jsi usiloval o její život. Ona tě zabít nechtěla, ne do té doby, než jsi ji napadl. Myslím, že každý člověk potřebuje mít nějakou jistotu, hranici přes kterou už nic nevede. Pro mnohé z nás to jsou zákony nebo morální zásady, ale pro ni ne, vždyť ona se nenechá nikým a ničím zastavit. Vytváří si vlastní pravidla, a kdo je poruší… Může se zdát, že je to žena beze cti a přitom jí má víc, než mnoho jiných. Většina lidí má dojem, že ztrácí čest, když poruší zákon, ale ona ne. Klidně zabije desítku lidí a stále bude čestnou ženou, neboť čest není něco, co nám vytyčují druzí, ale to, co předkládáme sami sobě. Kdyby muž zabil případného vraha své milované ženy, ztratil by tím na cti? Nemyslím, ale kdyby nechal vraha dokončit svůj čin a raději se ukryl, aniž by se o cokoli pokusil, pak by to bylo něco jiného. Vím, že to vypadá strašně, milovat ženu, která tě připravila o život, ale já bez ní už nemůžu být. Bylo by spravedlivé se Kasumi zbavit, ale kdo touží po spravedlnosti na úkor vlastního štěstí, nebo dokonce života? Vrazi jsou také jen lidé, Adriane a jejich činy samy o sobě nic neznamenají, kdežto důvod činu je stěžejní. Kasumi, přestože je mnohonásobná vražedkyně, mě probudila, po všech těch dlouhých letech plných muk mě vdechla do plic život. Proč bych ji měl odvrhovat za to, že zabíjí lidi, vždyť většinu z jejích obětí jsem ani neznal a pro zabití těch zbylých měla dobré důvody, takové důvody, kterým rozumím. Přestože bych nikdy nemohl dělat to, co ona, tak ji za to neodvrhuji, ale snažím se ji pochopit. Je to těžké, protože někomu jako je ona není snadné porozumět, zvlášť když jsi nezažil a ani si neumíš představit hrůzy, kterými si prošla, ale daří se mi ji chápat a všímám si, jak mě některé její názory ovlivňují a jak začínám svět vídat také jejíma očima. A ty oči… tak chladné a nepříjemně klidné, zbavené všech iluzí, vnímají syrovou realitu, vnímají, jak špatné a zkažené místo náš svět je. Ten pohled je někdy děsivý, ale je skutečný…“Samuel ještě několik dlouhých minut mlčky hleděl na plápolající svíčku a vzpomínal na chvíle strávené se svým synem. Nebylo jich mnoho, neboť se znali sotva pár týdnů. Uvědomil si, jak málo svého syna znal. Neznal jeho oblíbený pokrm, neznal hudbu, kterou měl nejraději, nevěděl, o co se zajímal, jaký měl názor na svět, na lidi, na politiku. Nevěděl o něm vůbec nic. Čím víc si v mysli promítal tu událost, kdy jeho syn zahynul, tím víc ho tížilo jedno jméno – Pietro Antolini. Jediný člověk, který znal pravdu, jediný kdo věděl, že Adrian zemřel kvůli Kasumi. Pietro byl rovněž člověk, který navedl Yakuzu na Kasuminu stopu. Samuel ho dlouhou dobu nepovažoval za hrozbu, ale to se změnilo před pár dny, když Miranda objevila v lesích na západě panství čísi ostatky. Samuel byl přesvědčen, že ví, o koho jde, ale zajímal ho názor ostatních. Z prostor hrobky rychlým krokem zamířil k Willow Creek. Potřeboval nutně vědět, co Miranda o nálezu ví. Miranda, stejně jako obvykle, byla u sebe v knihovně. Neměla co dělat a tak si jen četla jednu ze svých oblíbených knih. Okamžitě ji zavřela, jakmile se ve dveřích objevil Samuel. „Dobrý den, pane Samueli. Chcete si půjčit knihu?“ „Zdravím, Mirando. O knihu nestojím, ale slyšel jsem, že jste v lesích natrefila na něčí ostatky.“ Miranda si sundala své brýle a vstala od stolu. Začala nervózně přecházet po místnosti.
„Bylo to hrozné,“ řekla s bázní v hlase. „To věřím, ale mohla byste mi povědět, co přesně se stalo? Je to důležité.“ Miranda si smutně povzdechla, neboť by raději o tom nálezu mlčela, ale nechtěla Samuela odmítnout. „To odpoledne jsem byla na procházce s Ildou. Bylo hezky a tak jsme zašly až k lesu. Obvykle s ní chodívám jen na kraj lesa a pak vždycky podél řeky. Víte, bojím se chodit hlouběji do lesa.“ „To se vám nedivím. Ale ten den jste zašla dál než ke břehu Glance.“ „To ano. Ilda se mi zaběhla. Je poslušná, já ji ani nedávám na vodítko, protože vím, že mě poslechne, ale tentokrát neposlechla. Vždycky přiběhne na zavolání, ale musela zavětřit něčí stopu. Zmizela mi v houští. Bála jsem se ji jít hledat, ale nemohla jsem nechat svoji fenku napospas lesu a tomu, co v něm žije. Pospíchala jsem za ní, volala ji z plných plic, ale nemělo to význam. Bylo mi do breku a navíc se brzy začalo stmívat. Nebudu vám sáhodlouze popisovat moje hledání a přejdu k tomu důležitému – nakonec na moje volání Ilda přeci jen přiběhla a přinesla s sebou holenní kost – lidskou. Chtěla ji aportovat… Proboha! Vyděsilo mě to a urychleně jsem se vrátila do vesnice. Řekla jsem všechno inspektorovi a on se tam ještě ten večer chtěl vydat společně se Zakem. Musela jsem jim ukázat, kde jsem tu kost nalezla. Inspektorovi to chvíli trvalo, ale nakonec našel kousek od toho místa rozhrabanou hlínu a v ní zbytek kostry.“ „Kde zhruba se to našlo?“ „Myslím, že nedaleko toho kamenného kruhu. Vlastně jen kousek pod tamním kopcem.“ „A tušíte o koho šlo?“ „To je právě to nejhorší…“ Miranda se rozplakala. „No tak…“ utěšoval ji Samuel „už je po všem. Jen mi řekněte, kdo to byl.“ „Já myslím… myslím, že váš syn.“ „Policie má za to, že to byl Adrian?!“ zeptal se opatrně Samuel a nedával najevo, že je to nesmyslné. „Já nevím, co si myslí policie. Neptala jsem se.“ „Zeptám se Colliera sám.“ „Děsí mě skutečnost, že je to už rok od té chvíle, kdy to všechno začalo. Chtěla jsem jít dnes k vaší hrobce a položit tam svíčku, ale… já se bojím. Nechci tam teď jít, pokud… nedoprovodil byste mě tam?“ „Hmm, odpusťte, Mirando, ale právě jdu odtamtud. Také mi není zrovna příjemné tam chodit a nestojím o to se tam vrátit.“ „Rozumím, promiňte, já jsem tak hloupá.“ „Ale nejste. Díky, že jste mi to všechno řekla. Zatím na viděnou.“ Miranda byla zklamaná, tak jako už mnohokrát v poslední době. Už celé měsíce se snažila s pánem zámku navázat alespoň přátelství a pak snad přejít k vážnějšímu vztahu, ale on o ní evidentně nejevil sebemenší zájem. Zkoušela ho pozvat do hospody na sklenku vína, k majáku na vyhlídku na moře a dokonce našetřila peníze na lístky do divadla ve městě, ale Samuel všechno odmítal, sice šetrně, ale přece. Připadala si jako hloupá nána a byla přesvědčená, že nemá žádnou šanci u Samuela zabodovat. Věřila, že se s Kasumi nemůže rovnat – vždyť jí by určitě nevylekal nález ostatků a určitě by se nebála duchů, kdyby měla jít na hřbitov. Miranda ale zase tak skleslá nebyla, neboť se v poslední době objevil někdo, kdo by o ni možná měl zájem. Na Policejní stanici byl jak inspektor Colliere, tak i strážník Zak, který z přítomnosti Samuela značně znejistěl. „Dobrý den, pánové,“ pozdravil Samuel. „Dobrej,“ řekl nezaujatě Zak a dále si hleděl své práce na počítači.
„Zdravím vás, Gordone,“ řekl Colliere, „hádám správně, že tu jste kvůli tomu nálezu, že ano?“ „Přesně tak, inspektore. Zjistili jste už něco?“ „I kdyby ano, tak to není vaše starost. Byl jste snad příbuzný?“ „Možná ano. Nezapomeňte, že tělo mého syna a jeho ženy se stále nenašlo.“ „Tohle ale nebyl nikdo z nich. Šlo o jistého pana McCalla, jak ukázaly testy DNA.“ „Čekal jsem to.“ „Vy jste to čekal?!“ „Ano. Doufám, že mi povíte víc, inspektore. Ta záležitost se mě týká. Toho muže jsem znal a mimo to, zemřel na mých pozemcích. Lesy také patří rodu Gordonů, takže snad mám právo vědět, co přesně se stalo.“ „Hmm, je mi líto, ale příbuzní oběti si nepřejí, aby jakékoli informace vyplavaly mezi veřejnost. Snad až bude případ uzavřen, ale do té doby vám nepovím ani to, kde přesně se to stalo.“ „Není třeba – já to místo znám. Co když můžu pomoct případ objasnit?“ „Chcete si hrát na detektiva? Zase…“ „Ne, vím, co se povídá ve vesnici, Colliere. Tvrdí se, že Cye McCalla zabila Kasumi.“ „Ano, to se skutečně povídá. Nakonec se tím sama vychloubala.“ „Jenže lhala.“ „Gordone,“ vmísil se do hovoru Zak „už jste někdy viděl někoho přiznat se k vraždě, kterou nespáchal?“ „Vzpomeňte si, jak to bylo, Colliere, ostatně byl jste u toho. Setkali jsme se přesně před rokem v tom bunkru. Kasumi naznačila, že zabila jistého Ivana a toho Cye.“ „Ano, na to setkání si pamatuji. Tehdy ale nebyla zrovna vhodná situace to prověřit. To jsme udělali až později, když nás už nenaháněly ty bestie, ale žádné tělo nebylo objeveno. Nebyl jediný důkaz, abychom mohli Kasumi obvinit a vyptávat se jí na podrobnosti nemělo význam. Těžko by nám řekla víc, spíše by vše popřela. Zajímavé je, že se díky tomu stala takřka přes noc hrdinkou. Žena, která pomstila smrt pana Adriana Gordona, ano to mělo váhu, jenže tělo Adriana zřejmě spořádala ta ohavná věc, a my tak nemáme šanci prokázat, kdo byl jeho vrahem. Skoro se nabízí otázka, co se doopravdy s těmi lidmi stalo? Kam se ztratili a kdo je doopravdy zabil. A to samé před pár měsíci Rachel – taky zmizela beze stopy. Co myslíte, Gordone, najde se po pár letech v lesích kostra paní Rachel?“ „I kdyby ano, Kasumi je v tom nevině. Jí šlo právě o to, co jste řekl – chtěla zapůsobit na lidi, především na Rachel. Já jsem u toho byl, inspektore, a vím, že Cy byl zabit jednou z těch potvor. Přesněji tou samou stvůrou, se kterou jsme bojovali v hotelu. Vzpomínáte na tu páchnoucí mrtvolu prolezlou skrz naskrz červy?“ „Na tu se nedá zapomenout.“ „No tak vidíte. Kasumi obvinit zkrátka nemůžete. Nic neudělala.“ „Máme snad zažalovat tu hromadu tlejícího masa?“ „Co tím chcete říct?“ „Že pokud se prokáže, že šlo o vraždu, tak nějaký vrah být musí.“ „Chápu to správně? Chcete říct, že Kasumi obviníte i tak? Na základě čeho, jejího přiznání? Popře to, co řekla, na to se spolehněte.“ „Ne, špatně mě chápete – Kasumi nic nehrozí, zatím ne. Jenže příbuzné toho muže těžko přesvědčíte o tom, že vrahem byla oživlá mrtvola, pokud tomu tak skutečně bylo, jak říkáte. Víte, kdyby mě umřela manželka, nebo prostě kdokoli z rodiny, tak se taky budu všemožně snažit dopátrat vraha.“ „A neměl byste se snažit i nyní? Víte vůbec o tom, že jste vrchní inspektor?“
„Nechte si ty srandičky,“ řekl Zak. „Gordone,“ řekl Coliere „nevím, jestli jste mě pochopil, ale chci vám říct, že ta rodina se nespokojí s prohlášením, že ten muž byl zavražděn a že to zavinila chodící mrtvola. Víte, jak směšně to zní?“ „Vím, ale není to snad vaše práce – vyšetřovat? Buď případ odložte pro nedostatek důkazů, nebo dokažte, že vraždila ta nestvůra. Ať tak nebo tak – Kasumi kvůli vaší neschopnosti do vězení nepůjde a je mi jedno, jak moc na vás bude rodina toho Cye tlačit. Nedovolím, abyste Kasumi křivě obvinil, jako jste se o to tehdy snažil v případě Morise! Sbohem.“ Samuel za sebou prásknul dveřmi a odešel. Byl dost rozčílený. Kasumi má už teď spoustu problémů a až se sem vrátí, rozhodně si bude chtít odpočinout a ne okamžitě řešit Cyovo úmrtí. Samuel si všimnul, že ze dveří hospody vyšel asi padesátiletý muž v drahém obleku a s motýlkem. Vypadal dosti nezvykle, a jakmile zahlédl Samuela, přišel k němu. „Dobrý muži, doprovoďte mě k zámku. Nebojte, nepřijdete zkrátka.“ „Proč potřebujete na zámek?“ zeptal se Samuel. „Ten obézní mužík v putyce mi řekl, že moje dcerka u něj už nepracuje. Nedivím se, že odtamtud odešla, nakonec nedovolil bych jí tam déle pracovat, když jsem viděl, jak to tam vypadá. Prý se na ni mám ptát jejího snoubence Edwarda na zámku, že mi všechno vysvětlí. Dcera zřejmě pracuje tam, což mě samozřejmě těší. Teď mě dovedete k zámku, ano? Vaše kozy, koně, nebo co to vlastně chováte, určitě počkají.“ „Rád se povyšujete nad druhé?“ „Jen nad ty, kteří jsou nižšího postavení, takoví lidé si to zaslouží – musí vědět, kde je jejich místo. Tak co, půjdeme k zámku nebo ne? Za pár liber si najdu klidně tucet vidláků, kteří mě tam rádi doprovodí, takže když odmítnete, bude to jen vaše hloupost.“ „Klidně vás tam doprovodím, ostatně máme společnou cestu.“ Samuel provedl muže přes vesnici a pokračovali na sever k zámku. „Povězte mi,“ řekl Samuel, „proč potřebujete dovést k zámku, když Black Mirror stojí na kopci a je vidět z velké dálky. Vám jde jen o pózu, že? Chcete se předvést před ostatními.“ Muž se zasmál „Být vámi, raději bych se držel zpátky. Zaplatím vám, až tam budeme, ale to jen v případě, že budu sám chtít. Je mi jasné, že o ty peníze stojíte, ostatně kdo jiný by vám tak štědře zaplatil za takovou malichernost, jako je doprovod.“ „Jistě… Proč jste vlastně přijel na Black Mirror? Jen kvůli dceři to asi nebylo…“ „Máte pravdu. Chtěl jsem vidět ten hotel, co je na prodej. Tady taková budova ale nemá význam. Jedinou možností by bylo ho přestavět a vybudovat specializovaný ústav. Vám to zřejmě stejně nedokážu dost jednoduše vysvětlit, ale pokusím se – na Black Mirror je to jako po vymření a turismus tady padl, když se lidé dozvěděli, že tu vlastně vůbec nic opravdu zajímavého není, a tak jedinou možností je udělat z hotelu něco, kde budou pobývat lidé dlouhodobě.“ „Máte nějaký konkrétní nápad?“ „Ano, ale snad si nemyslíte, že… no ale na druhou stranu proč ne, vždyť o nic nejde – zvažuji dvě možnosti, ale nejprve musím mluvit s majitelem, který je však jak jsem se dozvěděl v Aberdeenu. První možností je udělat z hotelu domov pro důchodce. Druhá možnost je zajímavější, ale také mnohem hůře realizovatelná. Ta budova by totiž byla ideální i jako věznice.“ „Tak věznice…“ Samuel dovedl muže až k bráně zámku. Odemkl ji a vešel. „Vy máte klíč?“ podivil se muž. „Samozřejmě!“
„Vy tu snad pracujete?“ „Ne, mě to tady patří. Jsem Samuel Gordon, pane…“ „Christopher, ale…“ „Žádné ale! Můj komorník Edward určitě nestojí o to s vámi mluvit, obzvláště když mu to jen způsobí trápení. Přestože jsem zprvu nechtěl, řeknu vám to sám a věřte mi, že po tom, co jsem od vás slyšel, ohleduplný nebudu – vaše dcera Denise je mrtvá.“ „Cože?!“ vykřikl Christopher. „Co to je za výmysl?!“ „To je realita. Zemřela ve Venezuele, kde byla se svým snoubencem na dovolené.“ „Taková nehoráznost! Vaše lži mě nezajímají, i kdybyste byl pro mě za mě třeba sám Ježíš Kristus. Chci okamžitě mluvit s Edwardem.“ „Ne. S ním mluvit nebudete. Oficiálně je Denise pohřešovaná a Venezuelská policie stále pátrá po jejím těle. Ať už se najde nebo ne, brzy bude prohlášena za mrtvou. Tak a teď okamžitě vypadněte z mých pozemků!“ „Myslíte, že se nechám zastrašit?! Jste prachsprostý lhář pane Gordone a na mě si dejte pozor, protože jsem vlivný muž a mohl bych vám snadno ublížit.“ „Vyhrožujete mi? Jen do toho, pane Taylore, ubližte mi, ale počítejte s tím, že moje přítelkyně si vás potom najde a stáhne z kůže. A teď si nevymýšlím.“ Samuel to řekl tak chladně a sebejistě, až Christopherovi došlo, že to je myšleno vážně. Otočil se a odešel. Samuel za ním zamkl branku a zašel do zámku. Samuel vyhledal Edwarda, který právě zatápěl v krbu hlavní haly. „Je tu chladno,“ řekl Samuel „Člověk by řekl, že v květnu bude i tady v zámku teplo, ale kdepak.“ „Hala je příliš veliká, pane. Zapálil bych krb už ráno, ale… dnes jsem jak tělo bez duše. Omluvte mě, prosím.“ „Je to kvůli Adrianovi, předpokládám.“ „Ano, pane. Je pravda, že jsem mu mohl sloužit sotva půl roku, ale i tak… je mi mladého pána moc líto a je to ještě horší, že zahynul krátce po své svatbě. Hrozný konec… Ale asi bude lepší moc nevzpomínat, že pane?“ „Tak, tak. Život jde dál a není možné zůstat trčet na jednom místě. To jsou mimochodem slova Kasumi. Ona si nikdy s ničím neláme hlavu. Prostě jede dál, ať se stane cokoli. Někdy si říkám, jestli by vůbec mohla nastat situace, se kterou by se nedokázala psychicky vyrovnat… Ale dost o ní. Chtěl jsem vám něco říct.“ „Poslouchám, pane.“ „Právě jsem odsud vyprovodil Denisina otce. Řekl jsem mu o Denise a myslím, že už se tu neobjeví.“ „Ehm, děkuji vám, pane. Ušetřil jste mi hodně starostí.“ „Maličkost. Potřebuji dohodnout s Murrayem odkoupení hotelu a to co nejdříve. Souhlasím s cenou, ať už je jakákoli. Řekněte Murrayovi, ať připraví kupní smlouvu a staví se tady na zámku počátkem týdne. Vážně netoužím po cestě do Aberdeenu. Když jsem tam byl naposledy, skončil jsem v poutech a strčili mě na dva měsíce do cely.“ „Zařídím to, ale mohu vědět, proč najednou chcete koupit hotel?“ „Protože nechci, aby na mém panství stála věznice. O budovu hotelu jako takovou mi nejde. Nechám ji být, ale chci, aby mi říkala pane. Hmm, když jsem mluvil o tom Aberdeenu, napadla mě zajímavá věc – věděl jste, že ve vězení jsem byl kvůli Kasumi?“ „Kvůli Kasumi?!“ zopakoval Edward a nechápal, co tím jeho pán myslí. „Tehdy pobývala v České republice a zlomila si nohu. Její ‚spolupracovníci‘ chtěli počkat, až bude zase v pořádku a tak se postarali o to, abych ve vězení zůstal přesně tak dlouho, než se Kasumi zcela zotaví.“
„To je zajímavá historka, pane. Ovlivnila vám život už tehdy, a aniž by vás znala. V České republice byla kvůli portálům?“ „Ano, tehdy pracovala s Ivanem, kterého pak zabila. Společně hledali jednu z těch koulí a to na hradě Houska. Prý jí tehdy šlo o život, ale stejně jako už mnohokrát se z toho dostala živá, a sice ne zcela zdravá, ale živá a to je hlavní.“ Samuel se usmál, když vzpomínal na chvíle, kdy mu Kasumi vyprávěla zážitky z cest, kdy pátrala po portálech. „Hmm, možná jsem měl Denise vzít na jiné místo, třeba právě do Čech. Praha je prý hezké město… a určitě méně nebezpečné, než…“ „Edwarde, nemohl jste za to. Nikdo za to nemohl. Špatné věci se zkrátka dějí – sám bych mohl vyprávět.“ „Ano, ale… byla to už druhá žena, kterou jsem miloval a která zemřela. Povím vám pane, že kdyby Penny a Denise byly jako vaše Kasumi, tak by se to nejspíše nestalo.“ „To nemůžete vědět.“ „Možná ne, ale… vím, že pokud se chci zase někdy zkusit zamilovat, tak do ženy, která se o sebe umí postarat. Do ženy, která je opatrná a zkušená. Taky vím, že už nikdy svoji přítelkyni nevezmu na výlet do ciziny.“ „Měl jste jen velkou smůlu. To samé se mohlo stát i u nás v Británii, a jestli si chcete hledat ženu jako je Kasumi… zůstanete sám, Edwarde. Pochopte, že do smrtelného nebezpečí se může dostat každý ať je jakýkoli.“ „To ano, ale někteří lidé mají větší šanci se z nebezpečí dostat živí a tahle skutečnost pro mě nyní bude hrát velkou roli.“ „Je tu ještě jedna věc, kterou mám na srdci - musím nutně odjet asi tak na dva, tři dny. Potřebuji, abyste se postaral o Desmonda. Zvládnete to, že ano?“ „Spolehněte se, pane. Mohu ale vědět, kam máte namířeno? Nechcete jet do Japonska, že ne?“ „Ne, to nechci. Musím do Itálie, za Pietrem Antolinim.“ „Hmm, tuším, že to nebude příjemné setkání.“ „To skutečně ne, ale musím tam jet. Vyrazím zítra ráno a nemusíte se obtěžovat, řeknu Markovi, ať mě vezme na letiště on. Chtěl bych si promluvit se Sheilou, nevíte, jestli je u sebe nebo ve skleníku?“ „Je na zadní zahradě, pane. Viděl jsem, jak tam vozí kolečko s kýbly a lopatou. Řekl bych, že chce vyčistit jezírko.“ „S nabíráním bahna by ji mohl pomoci Mark. Doufám, že už jí koupil pořádnou sekačku na trávu?“ „Určitě ano.“ „To je dobře. Když jsem před pár dny viděl Sheilu, jak seká trávu kosou…“ Samuel zašel na zadní zahradu, kde skutečně byla Sheila. Zahradnice stála ve vypuštěném jezírku a nabírala lopatou bahno, které končilo v kolečku. Sheila byla pohledná dívka, ale nyní měla oblečení i vlasy a tvář zašpiněnou od bahna. „Tohle dělat nemusíš,“ řekl Samuel. Zahradnice vykročila z jezírka a opřela se o lopatu. „Mě to nevadí, pane. Musí se to udělat, aby bylo možné vypustit do jezírka ryby.“ „Ty už v něm neplavaly celé roky…“ „Vypadá to tak. Řekla bych, že poslední, co tu plavalo, byly řasy a hmyz.“ ‚A Henry,‘ pomyslel si Samuel, ale nahlas neřekl nic. Sheila se rozhlédla po zahradě, která však nevypadala nijak zvlášť pěkně. Většina stromů byla suchých a na těch zbylých kvetlo jen pár větví. Tráva na mnoha místech ani nerostla. Přední zahrada však vypadala lépe, ale Sheila s ní měla spoustu práce. Nebylo divu, ostatně o zahradu se v posledních letech nikdo nestaral.
„Co říkáte na ty stromy támhle u stájí?“ zeptala se Sheila a ukázala na místo, kde kdysi rostly ovocné stromy. Teď tam nebylo nic než pár kmenů. Samuela to překvapilo. „Co se s nimi stalo? Snad ne…“ Sheila se polekala. „Ale, ale… ty stromy byly mrtvé celé roky a neplodily… Edward říkal, že jsou k ničemu a tak… Nezlobte se na mě prosím, pane Samueli.“ „Jen klid, Sheilo - nezlobím se. Jen mě děsí pomyšlení, že jsi je pokácela sama… pomohl ti Mark, že ano?“ „To ani ne, pane. Mark jen říkal, že ty kmeny využije na topení. A to kácení - nakonec to nebylo zase tak těžké, vždyť dřevo bylo suché a kmeny tenké. To s těmihle ostatními to bude horší, ale zvládnu to. Je to tu takové mrtvé a neudržované… Myslím, že letos stihnu nanejvýše zahradu uklidit, ale věřte mi, pane – dokážu z téhle zahrady udělat krásné místo a bude skvěle reprezentovat sídlo Gordonů. Ohromě mě to baví, víte ta představa, že mám něco svého, tedy vašeho, ale pod mojí správou, a o to se můžu starat a sledovat, jak to vzkvétá…“ Sheila zářila nadšením a bylo na ní vidět, že je šťastná, jak už dlouho nebyla. „Rozumím ti, Sheilo. Jsem opravdu moc rád, že tu jsi a pomáháš mi.“ „To já jsem ráda, že jste mě sem vzal, pane. Když mi umřeli rodiče… myslela jsem, že už nemám důvod, proč žít. Byla jsem sama a hrozně se bála. Nevěděla jsem, co dělat. Neměla jsem nic a pak se objevil pan Murray, jenomže pro něj jsem byla víc otrokyní než služebnou. I tak jsem za to ale byla ráda, protože jsem měla střechu nad hlavou a jídlo. Stále jsem se ale utápěla ve smutku a každý večer před spánkem vzpomínala na ty krásné chvíle strávené s rodinou… Plakala jsem a věřte nebo ne, přála jsem si, abych se druhý den už neprobudila.“ Sheila zavřela oči a zavzpomínala se. „Bylo to hrozné období, to nejhorší v mém životě. A pak jste se objevil vy a dal mi smysl života.“ „Neudělal jsem víc, než že jsem tě vzal sem, dal ti dobře placenou práci, teplou postel a jídlo.“ „Udělal jste mnohem víc – dal jste mi svobodu, kus půdy, která je do jisté míry má a hlavně někoho, kdo mě má alespoň trochu rád.“ „Já tě mám rád hodně, Sheilo a moji služební též.“ Sheila se usmála. A ten její úsměv plný radosti Samuela hřál u srdce. „Ke spokojenému životu mi už mnoho nechybí, pane Samueli. Jen rodiče, které však mít nemůžu a pocit bezpečí.“ Samuel se zamračil a jemně chytil Sheilu za paži. „Ty se tu necítíš bezpečně?“ „Více než kdy jindy, pane, ale stále se bojím, že se ty věci vrátí.“ „To se nestane. Hmm, proč raději nechceš bydlet na zámku? Stěny jsou tlusté a z kamene, vrata se na noc zamykají, jsou tam všichni…“ „Já vím, ale necítím se na zámku dobře. Je to tam takové staré a strašidelné. Mám raději svoji boudu. Já vím, že je malá a jen ze dřeva, ale je to tam útulné a kamna to pěkně vytopí, i když je zima a prší, takže mi nikdy není chladno. I tak se ale necítím bezpečně a vím, že v zámku by to nebylo jiné.“ Sheila se posadila pod altánek a Samuel usedl vedle ní. „Když poprvé přilétl ten drak… nikdo nevěděl, co to znamená. Lidé se sbíhali ven na ulici, aby ho viděli a s úžasem zírali na mystické stvoření, které jakoby vyletělo z nějaké pohádky. V dětství, když mě maminka četla pohádky o dracích, kteří unášejí princezny a rytíři je vždycky zabijí, mi bylo smutno, protože ti draci přece za nic nemohli. Ve všech pohádkách vystupují jen draci a ne dračice a tak jsem myslela, že dračice ani nejsou a bylo mi draků líto, protože oni jsou tak sami a nemají nikoho. Není divu, že chtějí krásné princezny, které by jim dělaly společnost. Nikdo nechce být jen sám a sám. No a pak, když jim rytíři chtějí ublížit, tak se také není čemu divit, že se draci brání a pokouší se rytíře usmažit. Žádný rytíř nikdy nepřišel s tím, že by drakovi sehnal nějakou krásnou dívku, anebo si ho vzal s sebou na
královský zámek, aby nebyl tak sám a měl svoji vysněnou princeznu poblíž. Jenže rytíř vždycky myslel jen na sebe a draka zabil… Plakala jsem, když k tomu došlo. Bylo mi draků tak moc líto… A najednou se objeví drak v našem světě. Byl tak skutečný… Stála jsem na ulici, volala na něj a radovala se. Draci v pohádkách většinou mluví a tak jsem na něj křičela z plných plic. Zdravila jsem ho a ptala se ho na jméno. On si mě všiml a cosi zaskřehotal a mě to vyděsilo, protože to vůbec neznělo hezky, spíše nenávistně a zároveň posměšně. Potom zaklonil hlavu a vyplivl oheň, který v mžiku pohltil dům mých rodičů, náš dům!. Uvnitř byla moje sestra – ještě malé miminko, ani ne rok staré. Rodiče zaběhli dovnitř a pospíchali za ní, aby ji vynesli ven, ale oheň se šířil hroznou rychlostí… Už odtamtud nevyběhli a já jen zírala na draka a byla jako omámená. Nezmohla jsem se na nic, vůbec na nic. Byla jsem tak strašně vyděšená…“ Sheila plakala a Samuel ji objal. Snažil se ji utěšit. „Když drak zmizel, byla vesnice zničená a všude bylo tolik spálených těl… Z domů se linul zápach a štiplavý kouř se zvedal vysoko na oblohu. Já už jsem neměla nikoho, byla jsem tak sama… Lidé začali říkat, že jste to byl vy a paní Kasumi, kdo draka zahnal nebo snad i zabil. Přijeli jste na panství a draka nás zbavili. Z ničeho nic jako nějací hrdinové z bájí.“ „Zase tak jednoduché to není, Sheilo. Uznávám, že jsme draka zničili, ale spíše než já v tom měla prsty Kasumi a…“ „No právě. Když se tu poprvé objevili ti netvoři, byla tady taky. Prý jich několik pobila.“ „To ano… některé sama, jiné s mojí nebo Edwardovou pomocí.“ „Jenomže teď je Kasumi pryč a nikdo neví, kdy se vrátí. Jen vy ano…“ „To se pleteš. Ani já nevím, kdy Kasumi přijede, ale věř mi Sheilo, jednoho dne se vrátí.“ „Doufám, že to bude co nejdříve. Pak už se bát nebudu.“ Druhý den ráno Mark a Samuel vyráželi ze zámku a mířili na nejbližší mezinárodní letiště. „Jak postupují práce, Marku?“ ptal se Samuel. „Abych byl upřímný, pane, jde to mizerně. Kdyby mi alespoň mohl někdo pomoct…“ „Víte dobře, že nikdo cizí nesmí vidět ty chodby.“ „Jo, chápu to, ale bude mi to ještě trvat. Mám už připravené kladky, řetězy i generátor, ale umístit tam konstrukci výtahu… to bude pořádná fuška.“ „Nemusí to být nic extra, stačí když to bude funkční a pokud možno bezpečné. Vážně nechci k Černému zrcadlu lézt po řetězu. V mém věku to už není moudré.“ „Rozumím, pane. Udělám, co budu moct a zkusím to urychlit.“ „Výborně. Jo a Marku… nevím, kdy přesně se vrátím, takže přijedu vlakem. Nemusíte se obtěžovat pro mě poté jezdit.“ „Tak to budu vážně rád, pane.“ Cesta až do Itálie byla pro Samuela zdlouhavá, ale vzhledem k tomu, že jeho cíl nebyl nikterak příjemný, mu to ani moc nevadilo. Věděl přesně, kde leží vila Antoliniů, neboť v Cyových záznamech, které před rokem nalezl v bunkru, byla přesná adresa. Taktéž tam nalezl informace o portálech, které Cy s Kasumi objevili i jinde po světě. To mu však k ničemu nebylo. Když konečně stanul před honosnou vilou se šlechtěnými květinami všude okolo a nízkou pečlivě upravovanou travou, poznal, že je zde. Zaklepal na dveře a po chvíli otevřela stará vrásčitá žena. „Dobrý den. Jsem Samuel Gordon a nutně potřebuji mluvit s Pietrem Antolinim. Je tady?“ „Ano, pan Pietro je zde. O tom, jestli budete vpuštěn dál, ale rozhodne pán domu. Vydržte chviličku a já se ho zeptám.“ Stařena odešla a Samuel se pokoušel uklidnit. Sice by strašně rád chytil Pietra pod krkem, hned jak by ho potkal, ale to teď opravdu nebylo na místě. Mezi dveřmi se brzy objevil důstojně vyhlížející vousatý muž v drahém obleku. „Pane Gordone,“ řekl muž, „jmenuji se Alessandro Antolini a jsem majitel této vily. Jak vám
mohu být nápomocen?“ „Víte, hledám především vašeho syna Pietra. Nutně s ním musím mluvit, jde o naléhavou záležitost.“ „Hmm, pojďte dál.“ Alessandro uvedl Samuela do své pracovny v patře vily. „Nezdáte se mi jako Ital, “ řekl Alessandro a nabídl Samuelovi místo k sezení. „To také nejsem. Jsem Brit, přesněji Angličan.“ Alessandro otevřel bar a vytáhl odtud lahev červeného vína. „Doufám, že si dáte,“ řekl se Alessandro „Urazil byste mě, kdybyste odmítl víno z mých vinic.“ Alessandro nalil do dvou sklenek a usadil se naproti Samuelovi. Ten ochutnal víno, a přestože nebyl žádný odborník, musel ocenit jeho příjemnou, sladkou chuť. „Opravdu výborné.“ „Hmm. Přijel jste z Black Mirror, nemám pravdu?“ „Máte, ale… vy mě znáte?“ „Ne, to ani ne. Na Black Mirror zemřel můj dlouholetý přítel, vlastně skoro bratr. A také moje dcera…“ „To je mi líto.“ „Jestliže za Pietrem jedete kvůli těmto úmrtím, budete mi napřed muset sdělit vše, co o tom víte.“ „Asi vás zklamu, ale o úmrtí Cye McCalla toho zase tak moc nevím. A co se Valentiny Antoliniové týče, tak to se mě také nikterak nedotklo. Můj syn Valentinu nenáviděl, ale nechtěl mluvit o tom, co se mezi nimi stalo. Bylo to příliš osobní.“ Alessandro vypil celý obsah sklenky a hned si nalil další. „Také jste měl někdy pocit, pane Gordone, že váš život je jak šachová partie a vy máte ještě horší postavení než pěšci? Jakobych byl odstrčený na tu nejzapadlejší kolej a vše důležité mě míjelo. Valentina, Pietro, Cy, Alice,… všichni hrají nebo hráli svoji hru založenou na tajemstvích a přetvářkách. Je až s podivem, že vlastní rodina nedokáže držet pohromadě a své zájmy skrývá před ostatními. Také mi lžete, Samueli, poznám to, ale nebudu vás tu zpovídat. Můj syn je ve svém pokoji, je to tady v patře, dveře hned vzadu u okna.“ „Děkuji a… pochopte, že tady jde o mnohem víc, než si umíte představit. Tahle záležitost ovlivňuje životy lidí, a aby nedošlo k dalšímu neštěstí, bude lepší od toho dát ruce pryč. Zkuste domluvit synovi, ať se nestará o věci, kterým nerozumí, protože by to mohlo být nad jeho síly. Nemyslete si, že vám vyhrožuji, ale je možné, že na Black Mirror ztratíte víc než jen dceru a přítele.“ Alessandro už nic neříkal a rychle vypil další sklenku. Samuel odešel z pracovny a na chodbě hned za dveřmi minul stařenu, která mu otevírala. Polekala se a Samuelovi se zdálo, že tady není náhodou a že poslouchala za dveřmi. Nevěnoval jí pozornost a zaklepal na dveře Pietrova pokoje. „Dále,“ ozvalo se a tak Samuel vstoupil. Pietrův výraz plný překvapení v rychlosti vystřídal vztek „Kde bereš tu drzost přijít do mého domu?!“ „Jsou tu věci, které musíme jednou provždy vyřešit, ale ne tady v domě.“ „Pravda, tvoje přítomnost zde mě jen uráží. Pojďme na zahradu.“ „Takže… spusť!“ řekl Pietro, když se Samuelem stál před ohromnou budovou stájí, jež byla vzadu za vilou. „Přivedl jsi na Kasuminu stopu Yakuzu.“ „A co jsi čekal? Snad ne, že svého přítele Cye nechám v přítomnosti někoho, jako je Kasumi? Taishi Araki mě našel a chtěl, abych mu o ní řekl víc. Slíbil, že se o Kasumi postará a že Cy bude v bezpečí. Víš, už od samotného začátku jsem Kasumi nevěřil, ale že to skončí
takhle… to jsem opravdu netušil.“ „Já Kasumi miluju a nechci, aby jí někdo ublížil. Jsi jediný člověk, který ví pravdu Pietro, a já jsem ochoten ti za mlčení tučně zaplatit. Stanov si cenu.“ Pietro se pousmál, což Samuela zarazilo. „Hrajeme velkou hru, Samueli. Jsou tu dvě strany – Antoliniové a hlupáci z Black Mirror, kam zařazuji i Kasumi. Snad chápeš, že strana, kde budu já, je už předem daná.“ „Nerozumím ti.“ „Říká ti něco jméno Alice McCallová?“ „McCallová?“ „Cyova žena. Víš, Samueli, vydal jsem se na tu výpravu, abych nalezl pravdu, abych se vyznal sám v sobě a zjistil, kde vlastně stojím a taky proč musela zemřít má sestra. Kasumi se tvářila jako čestná žena, jenže tak to není. Tvrdila, že všechny duše po smrti skončí v pekle a já jí to věřil. Řekl jsem si, že Bůh není, že je to jen nejapný žert, ten nejhorší jaký kdy byl vymyšlen. Kasumi zabila Adriana a pak předstírala, že to byl Cy a Ivan, kdo mu vzal život. Pošpinila tak čest mého přítele. Původně jsem myslel, že to nic není, že to situace vyžadovala, zkrátka, že to byla jen hra, ale ono se to zvrhlo v něco mnohem většího. Všichni na Black Mirror svorně tvrdí, že Cy zabil Adriana. Je z něj vrah a to kvůli Kasumi a kvůli její zbabělosti.“ „Kasumi není zbabělá!“ „Ale je. To ale není všechno, Samueli. Našla se kostra Cye, jak ti asi neuniklo. Testy DNA ukázaly, že to je on, ale nepodařilo se prokázat, zda šlo o vraždu nebo jen nešťastnou náhodu. Smrtelným zraněním totiž byla rána na hlavě, způsobena něčím tvrdým a ostrým. Mohl to být třeba obyčejný kámen. Otázkou je, jestli na něj Cy upadl nebo jestli kámen upadl na Cye.“ „Já tam byl, Pietro. Cye zabila jedna z těch potvor.“ „Víš, Samueli já tam byl taky.“ „Cože?!“ Pietro přešel k plotu kolem stájí a opřel se o něj. Vytáhl cigaretu a zapálil si. „Představ si to,“ řekl Pietro, „byl jsem u toho a viděl jsem, jak Kasumi popadla kus šutru a třískla s ním Cye zezadu do hlavy, až mu prorazila lebku.“ „Co…“ „Policie nemá důkazy a ani je mít nebude. Může to být tvrzení proti tvrzení a nikdo se k ničemu nedopracuje. Ty máš svoji verzi a já zase svoji. Jenže existuje člověk, pro kterého je moje výpověď víc než slova kohokoli jiného.“ Samuel jen nechápavě zíral „Ten nález kostry a nemožnost určit víc mi náramně nahrála do karet. Představ si, že Alice se dozvěděla, že jistá Kasumi Sato jí zabila muže.“ „Ale proč? Proč to všechno? Co ti Kasumi provedla?“ „Neposlouchal jsi? Pošpinila čest Cye, ale… mezi námi, ten hlavní důvod proč jsem to udělal je ten, že konečně uvidím, jak jsi na dně. Ani nevíš, jak mi to zvedne náladu.“ Samuel měl co dělat, aby svůj vztek ovládl. Ukázal prstem na Pietra, aby zdůraznil, co mu chce říct. „Radím ti dobře, Pietro, nech to plavat. Možná hrajeme hru, jak tvrdíš, ale během ní budou umírat lidé. Opravdu myslíš, že tvoje strana je lepší? Nechtěj si ze mě udělat nepřítele a už vůbec ne z Kasumi.“ Pietrův úsměv na rtech se ale jen zvětšil „Už ti někdo řekl, že Cy byl známý Americký milionář a že měl mnoho vlivných přátel a kontaktů dokonce i ve vládě? Alice je snadno získá na svoji stranu, když bude chtít. Kasumi zemře. Možná je dobrá, ale najdou se i lepší. Nemůžeš vyhrát Samueli, buď se postavíš mimo cestu, nebo tě smeteme. A upřímně doufám, že jsi tak tvrdohlavý jako pitomý,“ řekl Pietro a odešel do vily.
Samuel nečekal od této návštěvy nic pěkného, ale tohle by si ani ve snu nepomyslel. Cestou do hotelu, kde se ubytoval, přemýšlel o svých dalších krocích. Nedokázal dál žít v nejistotě a tak se rozhodl věci vyjasnit a navštívit Alice osobně. Snadno na internetu vyhledal adresu Alice McCallové a domluvil si s ní schůzku. Hned druhý den ráno ho čekala cesta do Des Moines v Iowě. Milionářská čtvrť v Des Moines bylo místo plné drahých a mnohdy až snobsky vyhlížejících vilek, které obklopovaly rozlehlé zahrady plné zeleně. Žádná z vil se svojí velikostí nemohla rovnat Black Mirror, ale dům Alice McCallové k tomu neměl daleko. Vysoká, téměř třímetrová zeď obklopovala celý pozemek a nikdo tak neměl šanci zjistit, co přesně se za zdí nachází, aniž by musel projít dobře střeženou branou, na které byla připevněna kamera snímající okolí. V mnoha případech majitelé podobných budov používali kamery, jejichž záznam se pouze nahrával na disk, aby byl připraven v případě potřeby. Alice to však řešila jinak – celá jedna místnost v domě sloužila jako centrála, kde po čtyřiadvacet hodin denně někdo seděl a hlídal všechny kamery, které ve vile a jejím okolí byly. Nutno podotknout, že kamer tu bylo více než deset.Samuela by nikdy v životě nenapadlo si takto sáhnout do soukromí nejen svého, ale i svých zaměstnanců. Dávat najevo svoji nechuť k čemukoli co zde bylo, ovšem nebyl dobrý nápad. Samuelovi nemohla uniknout nízká budova, která sloužila jako vrátnice. Stiskl zvonek u brány a z vrátnice hned nato vyšel starší muž. „Dobrý den, jsem Samuel Gordon a mám domluvenou schůzku s paní McCallovou. Mohu být vpuštěn dál?“ „Jistě, pane, vím o tom.“ Muž se vrátil do vrátnice, stiskl tlačítko a brána se s jemným skřípotem otevřela. Samuel prošel, načež vrátný bránu opět zavřel. „Počkejte chvilku zde, zavolám vám doprovod,“ řekl vrátný a vytáhl vysílačku, doteď připnutou u pasu. „Dave, pan Gordon je zde. Doprovoď ho do vily.“ Samuel si zatím prohlížel zahradu plnou štěrkových cestiček, po jejíž délce vedly nízké živé ploty. Záhony s okrasnými květinami byly všude okolo a nechybělo zde ani jezírko s lekníny, ve kterém plavaly ryby. Uprostřed zahrady byl altánek a kousek od něj kruhová kašna se sochou delfína, z jehož úst stříkala voda. Samuel musel chtě nechtě uznat, že zahrada na Black Mirror by nemohla být ani zpoloviny tak pestrá a krásná i kdyby se Sheila třeba strhala. K Samuelovi během chvilky dorazil vysoký muž v obleku s kravatou. „Dobrý den, pane Gordone. Pojďte prosím za mnou.“ Samuel následoval Dava až do vily. Minuli několik velkých sálů a místností včetně té s krytým bazénem a vystoupali po schodech do patra. Samuelovi nemohlo uniknout, že vnitřek vily už tak působivý není. Strohost zdí a prázdnost většiny místnosti tvořilo interiéry ledově chladnými a neútulnými. Tohle opravdu nebylo místo, kde by chtěl Samuel bydlet. Dave se zastavil až u velikých dveří z tmavého dřeva. Zaťukal na ně. „Vstupte,“ ozval se ženský hlas. Dave Samuela přivedl do pracovny paní domu. „Je tu pan Gordon, paní.“ „Ano, děkuji, pane Hawkinsi. Nechte nás o samotě.“ Dave se uklonil a odešel, přičemž nezapomněl za sebou zavřít dveře. Alice si podala Samuelovi ruku a nabídla mu místo k sezení. Přijal, ale vůbec se zde necítil dobře. „Dáte si kávu nebo snad sklenku Bourbonu?“ „Kávu, děkuji.“ Alice stiskla tlačítko na stole a řekla do interkomu „Pane Otisi, kávu pro pana Gordona. Nechejte ji přinést do mé pracovny.“ Samuel musel uznat, že asi padesátiletá žena s blond vlasy a brýlemi, které zdejší pozemky říkají paní, rozhodně nevypadá nijak sklesle, přestože se musela před pár dny dozvědět, že její manžel je opravdu mrtvý. „Nuže, pane Gordone, předpokládám, že důvod vaší návštěvy se týká mého zesnulého manžela.“ „Ano, je tomu skutečně tak.“
„Je snad něco nového, co bych měla o té události vědět?“ „Před pár hodinami jsem mluvil s vaším…ehh, tuším, že synovcem Pietrem Antolinim. Prozradil mi, že vám sdělil okolnosti smrti vašeho muže.“ „Ano, tak to bylo. Řekl, že ho zabila jistá Kasumi Sato.“ „To samé tvrdil i mě, ale mohu vás ujistit o tom, že lhal.“ Alice začala až teď celá záležitost opravdu zajímat. Bylo na ní jasně vidět, jak zpozorněla. „Chcete mi tvrdit, že Cy zemřel jiným způsobem?“ „Přesně tak.“ „Mohu vědět jakým?“ „Ehh, společně s ním jsem já a Kasumi tu noc procházeli lesem. Pršelo a byla silná bouře. Cy uklouzl a spadl ze skály. Nebyla vysoká, ale… stačilo to, aby… však víte.“ „Ano, ano vím. Vím to, že v okolí toho místa žádná skála není. Víte, pane Gordone, vy neumíte moc přesvědčivě lhát. To i dítě by to svedlo lépe.“ Do pracovny právě vstoupil další s Aliciiných zaměstnanců a přinesl na zlatavém podnose šálek kávy a cukřenku. „Vaše káva, pane Gordone,“ řekl muž. „Tak kde jsme to skončili?“ zeptala se Alice, když byli opět sami. „Podívejte, já chápu, že to zní hloupě, ale věřte mi, že kdybych vám řekl pravou příčinu Cyovy smrti, budete mě považovat za blázna.“ „Možná… takhle vás považuji jen za lháře.“ „Dejme tomu, ale co takový Pietro. Nepřijde vám podezřelé, že jste se o Cyově smrti nedozvěděla dříve? Jistě by vám to řekl, ovšem to by u té ‚vraždy‘ musel opravdu být.“ „Několikrát jsem prohlašovala, že o Cyovi už nechci v životě ani slyšet. Budu k vám upřímná a doufám, že to oceníte – naše manželství bylo v troskách a já svého muže nenáviděla. Pietro mi řekl, že mi nechtěl přidělávat starosti, že mu přišlo lepší, když budu žít v domnění, že Cy stále cestuje po světě, jak to ostatně dělával poslední roky. To policie mi o jeho smrti dala vědět a Pietro pak řekl pravdu. Bál se, že se budu zlobit, ale ne, nezlobím se, jelikož k Cyovi mě nic neváže.“ „Rozumím tomu dobře, že ta záležitost se vás netýká, že se nebudete mstít?“ „Mstít?! Proč? Cy pro mě ztratil kouzlo už před mnoha lety. Všechny ty jeho nadpřirozené nesmysly… Zajímalo ho podsvětí a peklo. Zabýval se okultismem a vším co se týkalo smrti. Byl jak posedlý. Vlastní žena pro něj nebyla nic. Upřednostňoval nekonečné čtení stovek svazků knih, absolvování přednášek nejznámějších vědců, návštěvy různých šamanů a šarlatánů, a pak ty jeho cesty po světě… Nebyla jsem pro něj nic a taky proč bych měla, že? Měl peněz, že nevěděl co s nimi, mohl si pronajímat celé nevěstince jen pro sebe, mohl mít ty nejluxusnější lehké dívky na světě a tolik společnic, kolik by si jen přál. Víte, peníze a moc nejdou dohromady s láskou a věrností. Jestli myslíte, že se té Kasumi něco zlého přihodí, tak buďte bez obav. Vlastně bych jí za jiných okolností snad i poděkovala.“ „Hmm, dobrá, tak já půjdu. Nemám na vás dalších otázek. Děkuji, paní McCallová.“ „Také vám děkuji za návštěvu, pane Gordone. Doufám, že se ještě někdy shledáme.“ Alice opět stiskla tlačítko a do interkomu řekla: „Pane Hawkinsi, vyprovoďte pana Gordona z vily.“ Samuel odešel a Alice si zapálila cigaretu. Přistoupila k velikému oknu. Do pracovny vstoupil vysoký urostlý muž s jasně modrýma očima a neupravenými krátce střiženými blond vlasy. „Už je pryč?“ zeptal se. „Právě odešel.“ „Blbec.“ „Ano, to je. Cye jsem opravdu nesnášela a vlastně jsem ráda, že je mrtvý, ale přeci jen to byl můj manžel. Nedovolím, aby nějaká špinavá Japonka pošpinila čest rodiny McCallů. Máte
výborné předpoklady a slušnou motivaci Nicolasi, takže věřím, že uspějete.“ „Spolehněte se. Bude to zcela v mé režii?“ „Ano, věřím vám. Neukazujte se mi, dokud nebude ta Kasumi mrtvá.“
IX - Jako v pohádkách Vojenská základna u Namibijského hlavního města Windhoek bylo místo, kam Nicolas hned po příletu do Namibie zavítal. Přestože v přítomnosti takového množství vojáků by se většina lidí cítila nesvá, tak pro Nicolase to neplatilo. Rázným krokem pokračoval k ubikacím pro posádku, jakoby přesně věděl, kam jít a tak to vskutku bylo. Nezajímal ho vzruch, který na základně panuje. Střelba ze vzdáleného cvičiště, vzrušené pořvávání jakéhosi důstojníka i občasná přítomnost lehké bojové techniky, která ze základny vyjížděla – nic z toho ho nezaujalo a tak sebevědomě vstoupil do budovy. Byla tu dlouhá chodba s mnoha dveřmi. Některé vedly do šaten, jiné do jídelny, kuchyně, skladu, či posilovny. Nicolas to tu již dobře znal, ostatně před lety tu také sloužil. Vstoupil do kanceláře. Za stolem seděl voják, dle hodnosti major a sepisoval jakousi zprávu na psacím stroji. Když uviděl Nicolase, vstal a podal si s ním ruku. „Jsem potěšen vaší přítomností, kapitáne,“ řekl major. „Děkuji, majore, ale kapitán už nejsem.“ „Je to škoda. Mít tak víc skvělých mužů, jako jste byl vy. Právě tu vyřizuji zprávu pro seržantku Singh. Je volná a plně k vašim službám, ať už jde o cokoli.“ „Kde bych ji nalezl?“ „Posilovna, dveře C6. Chcete tam doprovodit?“ „Ne, to není nutné. Vím, kde to je. Na těch pět let tady nejde zapomenout. Sbohem, majore.“ Nicolas na nic víc nečekal a vstoupil do dveří, kde měla být podle majora jeho společnice. V posilovně nechybělo spousta strojů, tyčí, provazů, hrazd a boxovacích pytlů. Na jedné z hrazd právě cvičila mladá, asi pětadvacetiletá černoška v přiléhavém zeleném nátělníku a podobně zbarvených kraťasech. Tekl z ní pot a bylo vidět, že tu už dlouhou dobu posiluje. „Parvati, nemáš už dost?“ „Počkej… až… uh… dodělám uff… tuhle sadu.“ Nicolas si zatím sedl na lavičku a prohlížel si Parvati. Byla to pohledná mladá žena s krátkými černými vlasy sčesanými dozadu a zelenýma očima. Měla však hodně vypracované tělo, které celkový dojem značně kazilo. Po chvilce konečně seskočila z hrazdy, otřela si pot ručníkem a napila se vody z plastové lahve. Pak Nicolase objala. „Chyběl jsi mi.“ „To ty mě taky. Nezajdeš do sprchy?“ Parvati se usmála „Zapachám, co? No… je to tu dost namáhavé.“ „Jsi tu sama. Proč? Teď přece cvičit nemusíš.“ „Jo, jenže tohle úterý se pořádá finále turnaje v boxu a karate. Na karate asi nemám, ale box… Chtěla bych svoji kategorii vyhrát. Minule mi to uteklo jen o chlup. To K. O. mě hrozně štvalo. No… letos budu připravená. Víš, jak bude táta pyšný, když vyhraju trofej?“ „Pověz mi - děláš to pro něj nebo pro sebe? Stále slyším jen táta, táta…“ „Nicku, je to můj otec. Jediný člen rodiny, kterého mám a já ho miluju. Vychoval mě a jen díky němu jsem to dotáhla tak daleko. Je sice pravda, že od toho, co dělám mě ustavičně odrazuje, ale když dokážu, že to stojí za to… když vyhraju… věřím, že to pochopí a začne mě podporovat a to je to, co si přeju.“ „No… jenže, ač nerad, musím ti překazit plány. Letíme do Anglie.“ „Cože? Už teď? Ale…“ „Nedá se nic dělat. Hezky se rozluč, zamávej své oblíbené čince, sbal si a jedeme. Směr
Anglie!“ „Vážně už vyrážíme? Ale... ale to nejde. Nicku já nemůžu, ještě ne! Nejdřív ten turnaj. Jsem už ve finále!“ „Parvati, já pravidla neurčuju. Chceš přece ty peníze? Pět milionů dolarů… víš co to je?!“ „No ano… ach jo. Musím se ale rozloučit s tátou. Musím ho před cestou vidět, kdoví za jak dlouho se sem vrátím.“ „Fajn, ostatně letí nám to až zítra před polednem.“ „Tak to u něj budu moct přespat. Bude rád.“ „Myslel jsem, že strávíme noc spolu, ale dobře… hodím tě k němu, jen nečekej, že půjdu dovnitř.“ Po pár minutách již Nicolas vezl Parvati svým bytelným džípem z Windhoeku a mířil na sever. Parvatin otec Sinaj žil v domě v chudinské čtvrti na okraji města. Během cesty Nicolas vysvětlil Parvati vše o jejich nadcházejícím úkolu. „… takže ta Kasumi je hodně nebezpečná?“ zeptala se Parvati. „Ovládá nejrůznější bojová umění. S takovou ženou není dobré si zahrávat.“ „Hmm, to máš asi pravdu, ale když na ni ta Alice vypsala odměnu pět milionů… co myslíš, že to značí?“ Nicolas poznal, že v Parvatině hlase je slyšet bázeň. „Podívej, jediné, co to značí je míra Aliciiny nenávisti k té ženě. Snad si nemyslíš, že výše naší odměny odpovídá tomu, jak těžké pořízení to bude. To by ta Kasumi musela být nějaká podělaná nadžena, či co. Jen klid Parvi, stačí jedna kulka a je po starostech.“ „Nepřijde ti takové nečestné Kasumi jen tak zastřelit. Mě by daleko víc těšilo ji porazit v boji.“ „V boji… to bych musel být taky žena, aby mě to plně uspokojilo. V boji beze zbraní by neměla šanci.“ „Nicku, já bych proti tobě šanci měla a ne malou. Mám pocit, že moc podceňuješ nás ženy. Jen dej pozor, abys na to jednoho dne nedoplatil.“ „No, už jsme skoro tu. Zítra ráno tě vyzvednu.“ Nicolas zastavil před Sinajovým domem. Dal Parvati pusu a řekl: „Zatím se měj.“ „Vážně nepůjdeš dál?“ „To určitě… co se dozvím tentokrát? Že Hitler byl proti mně lidumil?“ „Nicku…“ „Ne, Parvati. Když tvého otce do konce života neuvidím, vadit mi to nebude.“ Když Parvati stanula před domem svého otce, notnou chvíli si prohlížela oprýskanou omítku, špínu všude okolo a zanedbanou zahradu. Bylo jí z toho smutno. Zazvonila a po chvilce otevřel starší asi padesátiletý muž s prošedivělými kudrnatými vlasy. Když zahlédl svoji dceru, rozzářil svoji tvář širokým úsměvem „Holčičko moje,“ řekl a objal ji. „Tati.“ Parvati byla moc ráda, že je opět s otcem. Nenavštěvovala ho často a tak byla každá návštěva pro oba zpravidla příjemným zážitkem. „Pojď dovnitř. Dáš si čaj?“ „Moc ráda. Ovocný, máš?“ „Samozřejmě, tvůj oblíbený pomerančový.“ „Půjdu se do pokoje převléct. Ráda zase shodím tyhle špinavé hadry.“ Parvati vstoupila do svého starého pokoje a přemohla ji nostalgie. Dlouhá léta byl tenhle malý útulný pokojíček jejím útočištěm, které před pěti lety dobrovolně vyměnila za kasárna. V šatníku nalezla pár starých kousků oblečení. Převlékla se do pohodlných kraťasů a sportovní podprsenky bílé barvy. Prohlédla si taktéž knihovnu. Zbylo tu pár knih, především encyklopedií, ze kterých ráda studovala. Většinu z nich si odsud odvezla do svého bytu a tak tu zůstaly jen ty, které ji
už nezajímaly jako například ‚Letadla Sovětského svazu‘ nebo ‚Studená válka ve vesmíru.‘ Kdysi se chtěla stát pilotkou a vylétnout do vzduchu nebo dokonce až do stratosféry. Nakonec zůstala nohama na zemi, ale stále hlavou v oblacích. Vyletět do vesmíru se stalo nedostižným snem, a aby se ho zbavila, rozhodla se zbavit všeho, co by jí ho připomínalo. Co ji v knihovně zaujalo nejvíce, byla stará omšelá kniha pohádek. Pomohlo ji to oživit vzpomínky na dětství a na matku. Když se vrátila do pokoje, který byl i zároveň kuchyní, na stolku už stály dva hrnečky s čajem. Příjemná vůně se linula celým pokojem. Sinaj si všiml přicházející Parvati a rozhořčil se. „Tak ty jsi s tím cvičením nepřestala!“ řekl zcela vážně. „Tati, říkala jsem, že mě to baví.“ „Ale podívej se, jak vypadáš! Vždyť je to hrůza! Kolik žen tam od vás má tak vypracované tělo?“ „Tati už zase začínáš?“ „Tak kolik?“ „No… moc ne.“ „Žádná, že ano? Žádná nevypadá jako ty.“ Parvati si jen smutně povzdechla. „Jak si chceš najít muže, holčičko? Můj otec vždycky říkal, že správná žena má mít jemnou čokoládovou pleť, kulatý zadeček a…“ „Nechceš si to nahrát na kazetu a pak mi to pouštět?“ „Nepřerušuj mě!“ „Je to stále dokola, táto!“ „Ale já to myslím dobře, vždyť jsi moje dítě. To nejcennější, co mám.“ „Ale už mi není deset. Mám svoji hlavu.“ „Jenže kdybys v ní taky něco měla…“ „Tati.“ „Máš neženské tělo. Je to ošklivé.“ „Tati!“ „Ještě, že se toho nedočkala maminka. Kdyby tě teď viděla…“ „Tati a dost! Nechci, aby to skončilo jako posledně.“ Parvati usedla ke stolu a napila se čaje. Byl výborný a pomohl jí se uklidnit. „Byl jsi rád, když jsem se přidala k armádě…“ „To ano, vždyť služba státu je to nejlepší, co jsi mohla udělat. Jsem na tebe pyšný.“ „…tak proč ti vadí, jak vypadám? Fyzický výcvik je přece jedním ze základů, copak to nevíš?“ „Také jsem sloužil, Parvati. Vím, jak to chodí, ale za mých časů bylo všechno jiné. Potkat tehdy ženu to byl skoro zázrak. Mimo to všechny ženy byly tehdy normální.“ „To jako že já nejsem? Časy se mění, táto. Nic není jako dřív a jsou ženy, které mají v tomhle směru vysoké ambice.“ „Ambice, ambice… žena přece nemusí vypadat jako chlap.“ „Uráží mě to tati. Každý kdo mě potká, ví, že jsem žena. Je to dobře poznat.“ „Zatím, holčičko. Radím ti dobře, přestaň, dokud můžeš. Vzpamatuj se a nedři tak na sobě. Zničíš si tím život.“ „Říkával jsi, že za svým cílem si má člověk jít stůj co stůj, jinak ničeho nedosáhne. Už to tak není?“ „Jistěže je, ale všechno má své meze. Bývala jsi jemná a plnoštíhlá.“ „Tlustá, tati, byla jsem tlustá. Děti na školách se mi smály a tvrdily, že patřím do chlíva mezi prasata. Urážely mě a bily! Kdybych se teď potkala s někým, kdo mi ubližoval, co myslíš, kdo by koho zbil?“ „Jenže už nejsi na škole.“
„V armádě to není o moc lepší. Myslíš, že tam šikana neexistuje? Nechci, aby se to opakovalo, rozumíš? Chci si vydobýt respekt, tati. Chci, aby si na mě už nikdo netroufnul a neubližoval mi. Je to snad špatně?“ „Není, ale ta cena je příliš vysoká.“ „Ne táto, cena je přijatelná. A navíc… mě to cvičení ohromně baví.“ „Co je zábavného na tom se tak dřít? Musí to být hrozně těžké…“ „To ano, ale výsledek je jasně vidět.“ „No právě. Myslel jsem, že se někdy dočkám vnoučat, ale vidím, že ne. Tohle tělo nikdo chtít nebude. Je ohavné.“ „Jsi sprostý! Navíc, já už někoho mám.“ „Neříkej mi, že stále randíš s tím budižkničemou Krügerem?“ „Je to skvělý chlap a mám jeho plnou podporu v tom, co dělám. Chápe, že to posilování má význam a užitek. Škoda, že můj vlastní otec si to neuvědomuje. Ale už dost o mě. Řekni mi, jak sis tu vedl? Neviděli jsme se skoro půl roku.“ „Nic zvláštního, dcero moje, práce a práce. V továrně je stále co dělat. A tady doma mi to všechno padá na hlavu. Před dvěma měsíci se dokonce sesypala stodola a pohřbila koně.“ „Počkej,“ vylekala se Parvati, „chceš říct, že Sargon…“ „Bohužel. Taky mi je ho líto.“ Parvati měla slzy na krajíčku a vzpomínala na Sargona – hnědáka, kterého dostala od matky ve svých osmnácti, když úspěšně dostudovala. „Potřeboval bych pomocníka na opravy, na pole, na domácnost.“ Parvati svého otce objala a políbila ho na tvář. „Zase bude dobře, uvidíš. Pomůžu ti.“ „A jak, holčičko? Chceš tu snad se mnou zůstat?“ „Ne, to nemůžu, ale mám jiný nápad. Popozítří se u nás v kasárnách pořádá finále turnaje. Sjedou se tam muži a ženy z armády a to z celé země. Bude se bojovat i o finanční odměnu a příbuzní soutěžících tam také mají přístup. Chci, abys tam byl a abys viděl, jak vyhraju. Ty peníze ti pak dám. Nebude to moc, ale pomůže ti to.“ „Ne, to ti nedovolím. Je to moc nebezpečné, někdo ti ublíží.“ „Právě proto dělám, co můžu, aby se tak nestalo. Krom toho, už jsem se bila mnohokrát. Buď bez obav, když některé ženy od nás viděly, co umím, radši se odhlásily a to už něco znamená, vždyť Windhoek je největší vojenská základna v zemi! Vážně doufám, že přijdeš, věřím, že mi to pomůže vyhrát. Je to v tamním starém hangáru přesně ve dvě odpoledne, tak nezapomeň.“ „Ach jo. Jsi tak tvrdohlavá…“ Parvati by daleko radši slyšela otce, jak říká: ‚jsem na tebe hrdý, holčičko. Jen tak dál.‘ Bylo jí ale jasné, že toho se jen tak nedočká. „Viděla jsem v knihovničce pohádky. Víš, ty o zvířátkách, co jsi mi četl vždycky před spaním.“ „Ano, ano… a vždycky jsem usnul dřív než ty.“ „Ale bylo to krásné,“ zasnila se Parvati. „To byly časy… rodinná pohoda, klid a mír… Měla jsem tehdy tolik času pro sebe, tolik lásky kolem sebe, tolik krásy všude kolem a já to ani neviděla. Až když se to postupně rozplývalo, jsem poznala, jak skvělé to bylo… nechceš mi číst?“ „Ty to myslíš vážně?“ „Proč si nepřipomenout ty staré krásné časy.“ „Je ti čtyřiadvacet.“ „No a? Alespoň vidíš, že i pod takovým tělem může být citlivá duše.“ „Tak dobře.“ Parvati s otcem zašla do pokoje a ulehla na postel. „Tak, moje malá holčičko…“ Sinaj Parvati přikryl dekou a z knihovny vytáhl knihu pohádek, kterou jeho dcera jako malá milovala. Usedl na postel a dal se do čtení.
Lev, král savany, se jednoho dne rozstonal. Nemoc ho velice trápila a tak se rozhodl, že sezve všechna zvířata, aby ho přišla potěšit a on nebyl z nemoci tak mrzutý. Doufal, že se najde zvíře, které mu bude schopné pomoci a vyléčí ho. O lvově pozvání se dozvědělo i kuře. Protože to mělo ze všech zvířat nejdál, poprosilo o pomoc svého přítele orla, aby mu půjčil jehlu na zašití děravých křídel. Orel svolil a jehlu kuřeti půjčil, jenomže kuře, to se ví, se svojí malou hlavičkou jehlu kamsi založilo a nemohlo ji nalézt. Orel už byl celý nedočkavý, protože chtěl být u lva včas, aby se na něj nehněval a tak za kuřetem zaletěl, aby si jehlu vyzvedl. Kuře na to řeklo: „Víš, já tu jehlu ztratilo, ale hledám ji a zítra ti ji vrátím. Jenže už je pozdě a ke králi je to tak daleko. Musíš mne tam odnést, uděláš to?“ Orel nakonec svolil, neboť mu přišlo kuřete líto. „Dobrá, udělám co chceš, ale zítra si křídla zašiješ a jehlu mi vrátíš.“ Orel tedy vzal kuře do svých pařátů a odletěl ke lvovi. U něj už byla všechna zvířata, kterým kraloval, jen šakal chyběl. Tu přišla ke lvovi prohnaná hyena a pokusila se vlichotit králi do přízně. „Vidíš králi, jsme tu všichni jen šakal ne. Vůbec se o tebe nestrachuje a jen slídí za lidmi a krmí se jejich potravou.“ Lev se rozzlobil a s hyenou se k šakalovi vypravil. Nalezli ho nedaleko lidských příbytků. Lev se ho okamžitě zeptal: „Proč jsi za mnou nepřišel, abys mě potěšil? Hyena tě viděla, jak slídíš za lidmi a o mě se vůbec nestaráš. Copak já nejsem tvůj král?“ „Jistěže jsi, můj králi,“ řekl šakal a zašklebil se, „navštívil jsem tyto lidi, aby mě zavedli za šamanem, kterého jsem požádal o pomoc. Prozradil mi, že se vyléčíš, když vypiješ odvar z kůže hyeny.“ Jakmile to lev uslyšel, ohnal se po hyeně svými drápy a usekl jí ocas. Chtěl ji zabít, ovšem hyena jen tak tak utekla. Hyeně došlo, že je hloupé žalovat na ostatní a podbízet se druhým. Lev s hyenou se už nikdy znovu nespřátelili. Lev se vrátil do svého domu a nařídil kuřeti, aby mu z hyenina ocasu připravilo odvar. Kuře, to se ví, poslechlo a naznalo, že je mnohem důležitější než všichni ostatní včetně orla, neboť právě ono dostalo za úkol připravit pro krále lék. Pyšně si vykračovalo a naparovalo se, když lék skutečně zabral, lev se uzdravil a kuře pochválil. Lev tak mohl nadále vládnout ostatním a už nikdy znovu neonemocněl. To však ještě nebyl konec. K večeru orel zanesl kuře domů a upozornil ho, aby mu vrátilo jehlu. Jakmile orel odletěl pryč, kuře se mu vysmálo a řeklo si: 'Nemůžeš na mě, když jsem v přízni našeho krále. Já vlastně nepotřebuji spravit křídla a létat, vždyť i tak jsem u lva nejoblíbenější.' Kuře tedy hledání jehly zavrhlo a šlo raději hned spát. K ránu přiletěl k domu kuřete orel a domáhal se své jehly. „Vrať mi moji jehlu, kuře. Potřebuji ji pro své děti, abych je naučil snáze létat.“ Kuře však ve své pýše odpovědělo: „Já jehlu nemám a ani ti ji nevrátím. Nauč své děti létat sám a mě nechej být, protože když mi ublížíš, náš král tě ztrestá.“ Orla domýšlivost kuřete rozzlobila: „Já se hněvu lva nebojím, protože já létám, kdežto on pouze běhá. Nemůže mě chytit.“ Jakmile to orel dořekl, pokusil se kuře chňapnout a to jen tak tak uteklo do svého domu. Od té doby se kuře a orel nemají rádi. Orel kuřata chytá za to, že nedostal zpátky svoji jehlu a kuřata se před orly schovávají a hledají jehlu tím, že stále hrabou v zemi. „Krásná pohádka,“ řekla Parvati. „Všimni si tati, že aby se hrdinové dostali přes všechny útrapy a mohli žít šťastně, obvykle musí překonat někoho zlého a někdy ho i zabít. Někdy to je drak, jindy černokněžník nebo zrádné zvíře.“
„Chceš mi tím něco naznačit, holčičko?“ „Ne, to ani ne. Jen… také budeš moci žít šťastný život plný radosti, uvidíš. Skončíme jako v pohádce.“ „Někdy je hezké jen tak klidně ležet a snít.“ „Já nesním, tati. Dobře to dopadne a až mocný válečník porazí zlého draka…“ „Radši už spi, holčičko. Hmm, chceš, abych tu ještě chvíli zůstal?“ „Budu ráda.“ Sinaj políbil svoji dceru na čelo. „Tati, myslím, že se teď na dlouhou dobu neuvidíme.“ „Ne? Jak to myslíš?“ „Odjedu na nějaký čas do Anglie.“ „Až do Anglie? Ale holčičko… to je úplně jiný svět, než na jaký jsi zvyklá.“ „Tati, jsem velká holka – postarám se o sebe.“ „Jak to, že tě tam vedení jen tak pošle? A kolik vás tam bude? Co to je vůbec za akci? Proč Britská armáda potřebuje naše jednotky?“ „Tati, ono to není tak úplně přes armádu. Teď jsem na nějaký čas postavená mimo službu, ale ne za trest, je to na přání z vyšších míst. Víš, budu teď pracovat pro někoho hodně mocného. Je až z USA.“ „Počkat, počkat, to jako, že tě chtějí tajné služby?“ „Nejde o státní útvar.“ „Parvati, do čeho ses to namočila? Tohle se mi nelíbí.“ „Jen klid. Půjde o důležitou záležitost, která podléhá přísnému utajení, takže ti nemůžu říct víc, promiň. Podstatné ale je, že si vybrali mě a to něco znamená,“ snažila se Parvati trochu přikrášlit situaci. Evidentně to zabralo, neboť na Sinajově tváři se objevil úsměv. „Takže moje holčička je pro tu věc nejlepší? Výborně, Parvati. Jsem na tebe vážně moc pyšný.“ „Nejspíš mě pomohlo to mé tělo,“ zkusila Parvati zapůsobit. „Hmm, jen aby. Uvidíme, až bude po všem holčičko a pokud sklidíš úspěchy…“ „Sklidím a věřím, že tahle akce změní život nás obou. Bude zase dobře… a doufám, že pak uznáš, že mé cvičení přináší ovoce.“ „Parvati, kariéra je jedna věc, ale rodina věc druhá. Je třeba najít rovnováhu a ty ji nemáš.“ „Už zase… počítám, že neexistuje způsob, jak bych se ti mohla zavděčit.“ „Ale ano. Prober se a přemýšlej o sobě. Nechceš přece skončit napořád jen sama.“ „Ne, to nechci…“ „Tak vidíš. Víš, možná to ani není tak tvoje vina, to jak vypadáš. Možná to je nějaká nemoc. Chtěl bych, abys navštívila lékaře, Parvati, uděláš to pro mě?“ „Ty myslíš, že jsem blázen?“ „To netvrdím. Podívej, v mládí jsi trpěla a já za to cítím vinu. Možná jsi tím poznamenaná a nechalo to na tobě své následky. Tohle není normální, o tom snad nemusíme diskutovat.“ „Já nejsem blázen, tati!“ „Netvrdím, že jsi. Pouze si myslím, že jsi nemocná. To je přece normální, může se to stát každému. Já jsem třeba také nemocný, vždyť víš.“ „Ano, ale tvoje astma nemá s psychikou nic společného.“ „Můj bývalý kamarád z vojny je dnes psychoterapeut. Slíbil mi, že se na tebe podívá, pokud bude třeba a já myslím, že je nejvyšší čas. Zítra tě tam dovezu a slib mi, že budeš poslušná.“ „Nejsem nemocná!“ „Prosím, Parvati, slib mi, že tam pojedeš. Může ti pomoct.“ „Nepotřebuju pomoct. No… ale dobře, pojedu. Ale nejprve musím něco dořešit s Nickem.
Zítra ráno se tu staví.“ „Hmm, já u toho ale nebudu.“ „To doufám. Ta scéna minule, kdy jsi ho nazval nacistou, byla šílená.“ „A ty se mi divíš? Je to Němec!“ „No a? On nepochází odtud.“ „Na tom nesejde. Copak neznáš naši historii? Když sem můj dědeček přišel z Indie, Němci zavírali lidi do koncentračních táborů a holčičko, to bylo ještě dlouho před druhou světovou válkou. Vidíš, co je to za národ? Jak zkažený a nenapravitelný je? Zakazuju ti se s tím člověkem stýkat.“ Parvati na to nereagovala, ale rozhodně neměla v plánu otce poslechnout. Druhý den ráno se Parvati stihla sotva nasnídat a už se celým okolím ozývalo troubení Nicolasova vozu. Parvati vyběhla ven, aby přítele uklidnila. Nicolas stáhnul okénko svého džípu, aby si mohl s Parvati promluvit. „Můžeš mi vysvětlit, proč tu troubíš?“ zeptala se Parvati. „To nemůžeš prostě vyjít ven a zazvonit?“ „Pokud vím, tak dle tvého otce se nemám k jeho domu ani přibližovat. Nestojím o to setkat se s tím neurotickým šílencem.“ „Takhle o mém tátovi mluvit nebudeš!“ vykřikla Parvati. „Jo? No tak mu vysvětli, že nejsem žádný nácek. A vůbec, sbal se a jedem.“ „Ne. Pojedeme až po tom turnaji.“ „Zbláznila ses? Alice chce, abychom si pospíšili.“ „Tak jí vyřiď, ať počká. No anebo si něco vymysli, vždyť nemusí vědět, že tam ještě nejsme. Kasumi nám snad neuteče, ne?“ „Jedu na Black Mirror.“ „Sám?“ „Jo.“ Nicolas nastartoval a zatáhnul okénko, na které bušila Parvati. „Nicku, počkej. Tak počkej, slyšíš? Vždyť je to jen pár dnů. Nicku!“ Nicolas ale nereagoval a odjel. Parvati na něj ještě chvíli mávala a doufala, že zastaví, ale k ničemu to nebylo. Povšimla si na zápraží stojícího otce. „Jestli se tady ten parchant ještě ukáže, tak na něj vytáhnu brokovnici!“ „Tati, prosím tě…“ „Copak ses pomátla, holčičko? Tohle je muž, se kterým chceš strávit celý život? S takovým zmetkem?! Vždyť tě tady nechal a vsadím se, že kdyby ses mu postavila před auto, tak by tě rovnou přejel. Už tě s ním nechci nikdy vidět, jasný?“ Parvati k tomu neměla co říct a tak jen mlčela. „Moje holčička má na víc než na takového mizeru.“ Sinaj otevřel garáž, kde měl svoje staré auto. Nevypadalo pěkně a ani bezpečně, ale Parvati věděla, že s ním otec jezdí denně do práce a tak snad něco vydrží. „Tati, já nevím. Nemám na to vůbec náladu.“ „Už jsem si vzal v továrně volno a nechci, aby to bylo pro nic za nic. Je zapotřebí se sebou něco dělat, holčičko. Jak říká moudré přísloví – děti jsou odměnou života - a já chci, aby moje jediné dítě bylo zdravé a aby před sebou mělo šťastnou budoucnost.“ Brzy už oba vyráželi do centra města, kde měl svoji ordinaci Kirabo Nagi. „Tak tady to je,“ řekl Sinaj a zastavil na parkovišti před vysokou budovou. „Kirabo tě vyléčí, uvidíš.“ „Já nejsem nemocná, tati.“ Sinaj na to nic neřekl a doprovodil svoji dceru do budovy, kde nastoupili do výtahu a vyjeli do patra, kde měl Kirabo svoji terapeutickou ordinaci. Sinaj zaklepal na dveře a po chvilce otevřel postarší muž s četnými vráskami a brýlemi.
„Á, Sinaji… to už je doba, co jsme se viděli naposledy." Oba muži si potřásli rukou a poplácali se po rameni. Poté si Kirabo prohlédl Parvati. „Eh, dobrý den, doktore,“ pozdravila. „Tak jo, Parvati, běž dál a nestyď se. Kirabo už všechno důležité ví, tak se nemusíš ničeho bát. Já počkám tady v čekárně.“ Kirabo za Parvati zavřel dveře a pobídl ji, aby se usadila na pohovku. Parvati zkoumavě sledovala vybavení ordinace a překvapilo ji, že je tu vcelku šero a prostředí je nezvykle útulné. Skoro to vypadalo, jako by byla u sebe v pokoji. „Odložte si, Parvati a klidně se natáhněte.“ „Podívejte, já nevím, co přesně vám táta řekl, ale chci, abyste věděl, že já jsem v pořádku. Necítím se být nemocná a bylo by fajn, kdybyste to potvrdil i tátovi.“ „Parvati, já vám rozumím, připadáte si zdravá a štve vás, že Sinaj, tedy váš otec, to vidí jinak. Já se nyní pokusím zjistit, co vám je, tedy pokud vám vůbec něco je. Jenom si popovídáme a uvidíme. Vám se jistě uleví a já na základě svých znalostí určím, co by pro vás bylo nejvhodnější.“ „A to jen tak? Na základě rozhovoru?“ „Ano. Musíte mi ale slíbit, že nebudete lhát. Je to přece ve vašem zájmu, že ano?“ „Možná… a už jste tu měl někoho, jako jsem já?“ „Abych byl upřímný, tak ještě ne. Pomáhám lidem hledat duševní klid, zbavovat je depresí a pocitu osamocenosti. Dělám terapie i pro ty, co se nedokážou vyrovnat s hrůzami válek. Nevěřila byste, kolik takových lidí jsou přímo profesionální vojáci.“ „Tak tímhle určitě netrpím, ale na druhou stranu – ještě jsem v opravdové válce nebyla.“ „Možná bychom mohli právě tady začít. Povězte, co je vlastně náplní vaší práce?“ „No, jak kdy. Tu a tam se zúčastňuji humanitárních misí. Doprovázím s jednotkou členy NATO nebo Červeného kříže. Navštěvujeme chudé vesnice, pomáháme zřizovat školy nebo nemocnice a dodáváme jim zásoby.“ „Baví vás to?“ „Ano, ráda pomáhám lidem.“ „A co dál? Co bojové akce?“ „Když pominu vojenská cvičení, tak potlačování demonstrací, zabraňování rabování a někdy útoky na povstalecké cíle. Na severu u hranic s Angolou bývá obvykle velmi nebezpečno, ale jsem ráda, že díky nám se to postupně zlepšuje. Před pár měsíci jsem taky měla co do činěni se skupinou pašeráků drog, ale to tady u nás nebývá vůbec časté a když už, tak to nemá na starosti armáda.“ „Už jste někdy zastřelila člověka?“ „Ano. To je v mé práci přece normální.“ „Někomu to normální nepřipadá. Služba v armádě rozhodně nemusí být o zabíjení.“ „Vím, ale já nejsem někdo, kdo slouží celý život na základně a nevystrčí z ní paty. Obvykle děláme v terénu.“ „Nestává nebo nestávalo se vám, že jste se cítila v akci slabá a bezmocná?“ „Možná ze začátku. Ano, uznávám, že když jde o život, tak hrozí, že člověk zpanikaří a najednou neví, co si počít, přestože na to je léta připravován. Ale ne, necítím se slabá. Podívejte, něco jiného je moje práce a něco jiného civilní život. Jasně, že když po roce vidím tátu, tak jsem hrozně šťastná a obvykle se rozpláču, ale nejsem žádná citlivka a ani nemůžu být.“ „Víte, tohle jsem zrovna neměl na mysli. Chtěl jsem vědět, jestli se mezi svými kolegy, ať už tedy v akci nebo kdekoli jinde, cítíte rovnocenná.“ „Ano, proč by ne? To, že je mi čtyřiadvacet neznamená, že jsem nějaké ucho. Dokážu držet krok, ať už jde o cokoli. Mám snahu i zkušenosti.“
„Co vaše fyzička, Parvati?“ „Skvělá. Dokážu se vyrovnat mnohým mužům a hodně z nich dokonce překonávám.“ „Ale nebylo tomu tak vždy… mám pravdu?“ „Máte. Prostě ženy v armádě už nejsou ničím výjimečným, ale to jen na postech, které nevyžadují velkou psychickou i fyzickou zátěž. Já na takové pozici jsem a ano, nezastírám, že jsem se stala terčem mnoha posměšných řečí, mnoha laciných vtípků a mnoha urážek.“ „Jak jste se to rozhodla řešit?“ „Uvědomila jsem si, že se přibližuji ke stavu, v jakém jsem byla v dětství na školách – čili terčem šikany. Tentokrát jsem si ale řekla: ‚tak a dost‘ a rozhodla se to zavčasu řešit.“ „Tím, že jste začala pilně cvičit a dostávat do těla hodně proteinů?“ „No ano. Tím taky, ale rovněž jsem se snažila zapadnout. Víte, nejsem zrovna společenský typ, ale když se se stejnými lidmi stýkáte dnes a denně, nejde zůstat stranou a v armádě to platí dvojnásob, protože nevíte, kdy budete stát tváří v tvář smrti, a váš život bude záviset na kolegovi.“ „Zapadla jste? A vemte v potaz i vaši fyzičku.“ „Zapadla. Víceméně.“ „Co muži?“ „Mají mě rádi. Berou mě jako sobě rovnocennou a vlastně je to skvělý pocit.“ „A ženy?“ „Moc žen nevídám, ale… tak vlídné to není. Já jsem mezi muži získala respekt a uznání a mnoho jiných ne.“ „Takže závist?“ „Přesně a taky opovržení, ale nevadí mi to.“ „Stýkáte se víc s muži než s ženami, pokud vezmu v potaz soukromý život?“ „Spíše s muži. S kolegy z armády a nejvíce pak se členy mé jednotky. To je ale normální.“ „A s ženami se nestýkáte? Nemáte kamarádky a teď nemyslím jen armádu.“ „Když nad tím tak přemýšlím… ne, nemám žádné známé. Nechtějí se mnou nic mít, ale já na ně kašlu. Rozhodně z toho nejsem nějak přešlá, to jsem chtěla říct.“ „Máte přítele? Myslím blízkého přítele?“ „Ano… no, možná už ne. Dnes jsme se nepohodli a nevím, co bude.“ „Táhne vás to spíše k ženám nebo k mužům, pokud jde o trvalý vztah?“ „Chcete vědět, jestli nejsem lesba? Ne, to určitě ne. Líbí se mi muži, ženy ne.“ „Je o vás zájem? Ehm, vím, že tohle už je opravdu za hranicí slušnosti, ale je nutné to vědět.“ „Nevadí mi na to odpovídat. Abych byla upřímná – na pevný trvalý vztah to nevypadá. Mám pár opravdových přátel, ale že by chtěli něco víc, tak to určitě ne. A nesouvisí to jen s tím, že mám momentálně vztah s Nicolasem, ehh... to je ten můj přítel.“ „Co sex? Míváte často sex?“ „Ech, to jako s přítelem?“ „Ne, jako s ostatními.“ „Poslyšte - neřeknete tohle nikomu, že ne?“ „Přísahám, že ne. Je to tajemství, nebojte se.“ „Ne, sex nemívám. Jen s Nickem. S jinými ne a ani oni nemají zájem, řekla bych.“ „Divíte se jim?“ „Vážně mě začínáte zahánět do úzkých. Ehm… hmm… já nevím jak na to odpovědět. Sama sobě se líbím, to ano a je pravda, že když mám Nicka, tak nestojím o zájem druhých, ale dřív… dřív jsem si přála, abych někoho zaujala, abych se líbila. No… možná jsem se mužům trochu divila, ale zase ne moc.“
„Proč myslíte, že o vás nestojí? Myslíte proto, že jim připadáte jako muž?“ „Ech, jsem žena, pane doktore.“ „Já vím, ale mám na myslí chování, vzhled…“ „Nevím, já… to je těžký. Možná, že mě berou spíš jako muže.“ „A vy si připadáte víc jako žena nebo jako muž?“ „Hmm, možná jako žena i jako muž. Jak kdy.“ „A co obvykle převládá?“ „Nevím… muž?“ „Hmm, tady bych to pro dnešek stopnul, Parvati. Stavte se zase za týden v tuhle dobu. Udělám si na vás čas a nebojte se placení. Dělám to pro svého kamaráda a taky pro vás. Můžete mi sem ještě zavolat otce? Dlouho jsme se neviděli a tak…“ „No jo, chápu. Hned ho sem pošlu, ale pochybuju, že sem příští týden budu moct jet. Patrně budu už v Evropě.“ „Hmm, doufám, že ne, Parvati. Jde o vaše zdraví a to má před prací i zábavou přednost.“ „Uvidíme... Děkuji a snad nashledanou, doktore.“ Parvati odešla z ordinace s rozporuplnými pocity. Vážně pochybovala o tom, že by jí podobné rozhovory mohly pomoci a mimo to – ona pomoc nepotřebovala. Připadala si v pořádku. „Tak co?“ ptal se Sinaj své dcery. „Nic moc. Tedy spíš nic než moc. Máš tam jít.“ „Dobře, tak tu na mě počkej. Potom si zajedeme na oběd, co ty na to?“ „To by bylo fajn, ale platím já. Jo a nebudeš mi vnucovat žádná tučná jídla, ano?“ Sinaj jen pokýval hlavou a vstoupil do ordinace. Kirabo vytáhl zpod svého stolu lahev whisky a nalil do dvou sklenic. „Já nemůžu,“ řekl Sinaj, „jsem tu autem.“ „Jen se napij starý brachu. A taky se radši posaď.“ „To je to tak zlé?“ zeptal se s obavami v hlase Sinaj a usedl na pohovku. Alkohol ale stejně odmítnul. „Budu k tobě upřímný, ačkoli bych neměl. Parvati je milá a přátelská dívka, jenže ona se cítí být spíše… no prostě řekl bych, že má problém se svým pohlavím.“ „Tomu nerozumím.“ „Jde o to, že jako žena se v armádě necítí dobře a tak se snaží být spíše mužem, jestli se to tak dá vůbec říct. Pro ženu jejího věku by bylo obvyklé mít značný počet kamarádek, se kterými by si rozuměla a měla si co říct. Ona nikoho takového nemá. Na pohled do budoucna a její představy jsem se ještě neptal, ale nemyslím, že ví, co chce a i kdyby ano, tak těžko dokáže pro to něco udělat. Podívej, řeknu ti to na rovinu, přeci jen jsme přátelé a měl bys to vědět – obávám se, že dříve nebo později dojde k názoru, že nechce být ženou, že to pro ni není přínosem.“ „Proboha… a co… co bude dělat?“ „Já nevím, ale slyšel jsem, že v některých vyspělých zemích se provádějí operace pro změnu pohlaví.“ „Anglie…“ „Cože?“ „Panebože, už je to tady. Ona chce jet do Anglie. Tvrdí, že to je pracovní záležitost, ale…“ Sinaj popadl sklenku whisky a celou ji okamžitě vypil. „Co mám dělat? Proboha, co mám dělat?“ „V tomhle ti neporadím. Ideální řešení by bylo, aby nadobro opustila armádu a začala úplně jiný život v práci, která je pro ženu obvyklá. Potíž je v tom, že jí se ve službě líbí a připadá si hrozně užitečná. Upřímně chápu ji a myslím, že ty taky.“
„Jo… všechno je to moje vina,“ bědoval Sinaj. „Není to ničí vina. Nemohl jsi tušit, co bude. Myslím, že bys teď měl být s ní a to co nejdéle to bude možné. Rozhodně jí ale nic nevyčítej a hlavně… nezapomeň, že ode mě nic nevíš. Zkus ji podporovat, zkus na ni být milý a pokus se ji pochopit. Když ti sama přizná, co má v plánu, můžeš jí to pak zkusit rozmluvit. Možná uspěješ, ale i kdyby ne… radši se smiř s tím, co se chystá udělat a neodvrhuj ji za to. Ona tě miluje, Sinaji, a hrozně bys jí ublížil, kdyby ses k ní otočil zády.“ „Nevím, jestli to dokážu, pokud…“ „Musíš. Promluv si s tím jejím přítelem. Víš o něm vůbec?“ „Ano, je to zmetek.“ „Zkus ho přesvědčit, aby jí to rozmluvil a aby jí pomohl se vzpamatovat. Snad to zabere.“ „Snad… Moje žena porodila dceru a ne syna. Nedovolím, aby ze sebe moje holčička udělala zrůdu.“ Po obědě Sinaj zavezl dceru ke svému domu. Zde postával opřený o své auto Nicolas. Pokuřoval cigaretu a čekal, kdy se vrátí Parvati. Sinaj zaparkoval před domem a vystoupil z auta. „Co to má znamenat?!“ ptal se Sinaj. „Co tu ještě chcete?“ „Klídek prďolo, nepřijel jsem za tebou.“ Parvati, která Nicolasova slova slyšela, se naštvala a postavila se mezi svého otce a Nicolase. „Jak to s mým tátou mluvíš?!“ vykřikla. „Ještě jednou ho tak nazveš a budeš mít co dělat se mnou!“ „Uklidni se, Parvi. Ještě jsem od tvého otce neslyšel omluvu za toho nácka.“ „Co tu děláš, Nicku?“ „Uvědomil jsem si, že jsem to přehnal. Chápu, že je pro tebe ten turnaj tak důležitý a myslím, že zase tak moc vadit nebude, když se tu zdržíme těch pár dnů. Do Anglie pojedeme hned po turnaji, souhlas?“ Parvati se usmála a svého přítele objala. „Výborně, jsem moc ráda, že s tím souhlasíš. Pochop, jak je to pro mě důležité. Dřu se do úmoru, jen abych měla větší šanci. Pro mě je to životní příležitost ukázat, co ve mně je.“ „Pane Krügere,“ řekl Sinaj, „mohl byste na moment dovnitř?“ „Nevím, proč bych měl.“ „No tak, Nicku,“ zašeptala svému příteli Parvati. „Hmm, tak fajn, ale jestli na mne vytáhnete flintu…“ „Nebojte se. Potřebuji si s vámi promluvit – mezi čtyřma očima.“ „Tati?“ podivila se Parvati, která se bála, že dojde k násilí. „Počkáš venku, holčičko?“ „Jo… no tak jo, ale jestli si něco uděláte…“ Sinaj zavedl Nicolase do domu a dal vařit vodu. „Posaďte se. Dáte si kávu nebo čaj?“ Sinaj otevřel skříňku nad kuchyňskou linkou a porozhlédl se tu. „Aha, tak káva došla. No, takže si dáte čaj.“ „Dal bych si odpovědi! O co vám jde? Nečekám totiž, že máte v plánu se omluvit.“ Na Sinajovi bylo vidět, že je nervózní. „Ehm, nevím, jak bych začal… vy máte Parvati doopravdy rád?“ „Mám, ale to vám snad Parvi řekla sama, ne?“ Sinaj usedl ke stolu naproti Nicolasovi. „Já Parvati bezmezně miluju. Je to moje dcera, to jediné, na čem mi v životě doopravdy záleží. Kdyby na to přišlo, položím za ni život. Potíž je v tom, že moje dcera si už vytrpěla svoje. Mluvím teď o jejím dětství. Nikdy jsme nebyli při penězích a navíc tu hrají roli naši předci. Nejsme zrovna oblíbení a vážení lidé, to jsem chtěl
říct. Parvati trpěla před lety nadváhou. Nebylo to zlé, nakonec její matka taky nebyla… zrovna jako tyčka, jestli rozumíte. Nedělali jsme si z toho hlavu, ostatně proč, když svět je plný lidí s nadváhou a žijí běžný život. Jenomže děti na školách, kam Parvati chodila, nebyli kdovíjak tolerantní. Nikdy si nenašla opravdové kamarády a tak byla na všechno sama, a když je člověk sám… asi rozumíte, jak to může skončit. Ať tak nebo tak, Parvati byla slušná, hodná a chytrá holčička, která to mohla dotáhnout hodně daleko a taky dotáhla. Celou tu dobu se však musela potýkat s šikanou, kterou jsme ani my rodiče nemohli zastavit, protože jak na to jít, když i učitelé si na Parvati rádi vybíjeli zlost? Kolikrát jsem se snažil o domluvu, ale stejně to bylo jen horší.“ „Řeknu vám, kdyby moji dceru někdo šikanoval… brzy by toho začal litovat.“ „Máte na mysli násilí? Pomýšlel jsem na to a… vím, že jsem se k tomu měl odhodlat. Tehdy jsem se ale bál, že to bude ještě horší a jelikož jsem sloužil v armádě a to i v cizině, tak jsem navíc pobýval doma jen málokdy. A… přiznám se, že jsem tehdy nechtěl ztratit tu práci. Kdybych někoho napadl a on by to hnal dál k soudu…“ „Kvůli kariéře jste nechal dceru, ať trpí?“ „Žena byla už tehdy hodně nemocná a můj plat bylo to jediné, co nám pomáhalo přežít. Ani teď to není o moc lepší a jen tak tak se uživím. Stydím se za to, že mi moje dcerka posílá část platu, ale bez toho bych jen těžko vyžil. Tehdy nebylo snadné dělat, jakože se mé dceři nic neděje a pořád si to vyčítám, ale přišlo mi to jako nejlepší řešení. Ne správné, ale v mezích možností to nejlepší. Myslím, že po ztrátě matky mi chtěla Parvati udělat radost anebo spíše toužila po tom něčeho dosáhnout navzdory krušnému dětství. Zapracovala na sobě a výrazně zhubla, aby se mohla přihlásit do armády. Když ji vzali, byl jsem štěstím bez sebe, jenomže tam se něco zvrtlo. Parvati je dnes samý sval a… musí vám být jasné, že to není normální.“ „S tím musím souhlasit. Ale… já mám Parvati rád a její vzhled to… to nezmění. Snad...“ „Snad? Mám pocit, že si nejste tak docela jistý, že?“ „To jsem neřekl, jen… podívejte, přejděte k tomu podstatnému.“ „Mám podezření, které hraničí s jistotou – Parvati má problém se svým pohlavím.“ „Jste si jistý? Ona je se sebou spokojená!“ „Skutečně? Jak často s ní jste, pane Krügere?“ „Jak jen to jde. Teď jsem byl pár měsíců v USA, ale těšil jsem se, až se vrátím domů a budu zase s vaší dcerou. Podívejte – každý z nás má svoji práci, která nám nedovoluje trávit spolu příliš mnoho času, ale to je na jednu stranu i dobře, protože pak se jeden na druhého hrozně těšíme.“ „Nebudu teď mluvit o tom vašem vztahu. Sice s tímto přístupem nesouhlasím, ale sám jsem byl takový, takže asi vám do toho nemám co mluvit. Každopádně vy s mojí dcerou nejste zase tak často, takže se není čemu divit, že nevíte, co se jí honí hlavou.“ „Ehm, mám takový pocit, že vás Parvati vídá párkrát za rok…“ „To ano, ale já jsem její otec a rodiče vždycky poznají, co se s jejich dětmi děje. Sdělila vám, co v Anglii plánuje? Jedete tam přece s ní, že ano?“ „Samozřejmě, že vím, co tam budeme dělat, ale to není vaše věc a jsem přesvědčen, že stejného názoru je i vaše dcera.“ „Není třeba mi něco říkat – vím to sám. Parvati jde na operaci.“ Nicolas se podivil. Vstal ze židle, přešel k oknu a pohlédl ven na svoji přítelkyni, která postávala před domem a každou chvíli kontrolovala čas na hodinkách. „Ona je nemocná?!“ zeptal se Nicolas. „Je a souvisí to s její prací. Musí mít nějakou psychickou poruchu a to dosti vážnou. Ona sama sebe ničí, ale neuvědomuje si to. Z toho důvodu po vás požaduji dvě věci, pane
Krügere. Za prvé, rozmluvíte mojí dceři cestu do Anglie. No a za druhé ji necháte být. Očekávám, že když se s ní rozejdete, tak její vztah k armádě ochabne. Já vím, že je to kruté, ale je to pro její dobro.“ „Už jsem vám říkal, že do Anglie jedeme z určitého důvodu a ten s operací vaší dcery nemá nic společného. A s tím druhým nesouhlasím.“ „Pane Krügere,“ zvýšil hlas Sinaj, „moje dcera chce jít na operaci, která změní její pohlaví! Opravdu budete pokračovat ve vztahu s ní, když bude mužem?!“ Nicolasův zděšený výraz hovořil za vše. Ohlédl se na Sinaje a nevěřil vlastním uším. „Žádám vás, abyste jí to rozmluvil. Pokud ji máte opravdu rád, tak to pro ni uděláte!“ Nicolas takováhle slova neslyšel rád. Sinaj ho tlačil do něčeho, co nechtěl udělat a ještě se opíral o city a Parvatino dobro. Přišlo mu to jako vydírání. Vyšel ven a prásknul dveřmi. Parvati pochopila, že se něco děje. Očekávala, že jí Nicolas hned vysvětlí, proč je tak rozrušený. „Já nejsem buzerant, Parvati!“ zařval. „To si myslíš, že tě budu milovat s… ty víš čím mezi nohama? Větší podpásovku jsem ještě nezažil!“ „Cože?! O čem to mluvíš? Zníš, jako kdybys vypil celou flašku rumu.“ „Ještě ne, ale za pár hodin tomu tak bude.“ Nicolas nasedl do auta a odjížděl spěšně pryč do centra města. Parvati vůbec nechápala, co se stalo, ale počítala s tím, že v tom má prsty její otec. Vešla do domu. Sinaj seděl u stolu a zrovna si sypal cukr do čaje. Parvati se opřela dlaněmi o stůl „Co se stalo?!“ Sinaj se ohlédnul na kuchyňskou linku a řekl: „Máš tam čaj.“ „Mě nezajímá čaj! Co jsi mu to navykládal?! Mluvil úplně z cesty.“ „Nedělej to, holčičko. Prosím tě, nedělej to.“ „Vy jste tu snad fetovali… O čem to mluvíš?“ „Uvědom si, že pak ztratíš všechno a jeho přece taky, ne?“ „Tohle je nějaký vtip, že ano?“ „Přece ze sebe nemůžeš udělat muže!“ Parvati chytila svého otce za ruku. „Pojď ven. Asi nám tu uniká plyn. Přiotrávili jste se – oba dva.“ „Ne, ty tomu nerozumíš, holčičko.“ Parvati i přesto vyvedla otce ven před dům. Dveře nechala otevřené. „Parvati, je přece krásné být ženou. Budeme pravidelně navštěvovat Kiraba, najdeme ti jinou práci a přátele. Uvidíš, že se to spraví.“ „Ty si myslíš, že chci být chlap? To kvůli tomu tvému kamarádovi, že jo? Pořád se mě ptal na to, jak se cítím a já mu řekla, že někdy jako muž, což přece není nic divného, když jsem voják! Stýkám se výhradně s muži, zúčastňuji se bojových akcí, zápasím, pravidelně trénuji,... jo – připadám si jako chlap, ale to neznamená, že jím chci být! Vždyť by to bylo ohavné a pak už bych na svoji sílu a své tělo vůbec nemohla být pyšná. Tohle jsi přehnal, táto!“ „Ale…“ „Mlč! Jak jsi na to vůbec přišel? Ten Kirabo nemá ani ponětí o tom, co cítím. Taky jak by vlastně mohl, že ano? Oba jste se pomátli!“ „On… říkal jen, že je to možné a že třeba budeš chtít operaci a do toho ta Anglie… říkala jsi, že to nesouvisí s armádou a že to změní tvůj život a…“ „Zatraceně! Proč se mi pořád pleteš do života?! Měl jsi tu být, když mi bylo deset a ne teď! Pořád si myslíš, jak strašně mi pomáháš a přitom se mi jen pleteš pod nohy. Jestli Nick kvůli tobě…“ „Ale holčičko…“
„Pořád se viníš za to, co jsi dělal nebo spíš nedělal, když jsi byl v armádě a neuvědomuješ si, že mě už není pět. Už nejsem tvá holčička, kterou budeš vodit za ruku. Mé dětství jsi z velké části propásl. Já tě za to neviním, ale teď už jsem dospělá a mám vlastní názory, tak je zkus také trochu vnímat. Mám toho už dost!“ Parvati se rozběhla pryč od Sinajova domu a mířila do města. Počítala s tím, že si zavolá taxi, protože své auto tady neměla. Sinaj na ní ještě dlouhou dobu volal z plných plic, ale k ničemu to nebylo. Rozkašlal se a to tak silně až mu z úst tekla krev. Posadil se na zápraží a vyčítal si, jak se zachoval. Pálilo ho na plicích a těžko se mu dýchalo. Do toho brečel a prosil Boha, aby mu dcera odpustila a vrátila se zpátky. Bar Oáza byl vyhlášeným podnikem v centru Windhoeku. Sice šlo o bar pro střední vrstvy, ale nezřídka sem zavítali i majetnější obyvatelé Namibijského hlavního města. Asi dvacítka stolů byla téměř obsazena a nebylo divu, neboť byl již večer a lidé se scházeli na drinky nebo i večeře, které se tu taktéž podávaly, i když zdaleka ne v takové míře jako alkoholické nápoje a koktejly. Z reproduktorů pověšených v rozích u stropu hrála rocková hudba a na tanečním parketu skotačilo asi deset mladých lidí. Nicolas seděl u baru a popíjel levnou whisky. Přitom po očku sledoval pohlednou barmanku, jak obsluhuje hosty. Měla spoustu práce, ale bylo na ní vidět, že má vše pod kontrolou a je v klidu a pohodě, přestože neměla ani trochu času na oddech. Její černé vlasy s drdolem ladily s její barvou pleti. Barmanka si všimla, že Nicolasova sklenka je prázdná a tak okamžitě nalila do další a poslala ji po pultu. Nicolas pokýval hlavou na znamení díků a obrátil do sebe celý obsah sklenky. „Máte chvilku?“ zeptal se Nicolas barmanky. „Copak, změníme barvu?“ „Jo, dal bych si… tequilu!“ vykřikl značně přiopilý Nicolas. „Být vámi, si dám chvíli oraz. Ne, že bych si stěžovala, ostatně prachy nesmrděj, ale chlastáte jak duha. Bylo by fajn vidět vaše peníze, než sebou seknete na podlahu, bez urážky.“ Nicolas vytáhl z peněženky stodolarovou bankovku a položil ji na pult. „A teď mi nalejvejte, dokud budu vidět.“ „Já to s vámi myslím dobře – už jste vypil dost a my tady nemáme ve zvyku volat hostům taxíky nebo je tu dokonce nechávat přenocovat. Skončíte na ulici a kdoví jestli se ráno vůbec probudíte… Takže buďte rozumný.“ „Ehh… na mém místě byste chlastala taky! To se s váma vsadím!“ „Když vydržíte ještě tak dvě hodinky při smyslech, můžeme si pokecat, ale teď je tu frmol, tak mě už nerušte při práci.“ „Ale no tak… těm pitomcům to může bejt jedno, ne? Co je mi do nich! Do prdele, pojď sem a pokecáme! Mám na srdci kupu věcí!“ „Jo… takový jako jste vy fakt miluju,“ poznamenala barmanka s notnou dávkou ironie. „Vidíte támhle toho vysokého chlápka u vchodových dveří? Stačí mi zapískat a pomůže vám ven na ulici. Takže se držte zpátky.“ „Co?! Ty mě chceš vyhrožovat?!“ vykřikl Nicolas. „Já mám taky svýho bodyguarda… abys věděla! Ještě je to teda bodyguardka, ale co nevidět z ní bude chlap.“ „Vy jste fakt případ…“ Barmanka se dál s Nicolasem již nebavila a věnovala se ostatním hostům. Zhruba po hodině do podniku vstoupila Parvati. Chvíli se rozhlížela okolo. Takováhle místa jí vůbec nedělala dobře. Bylo tu moc hluku a podnapilých lidí. Jediným příjemným místem se zdál být parket. Když viděla skupinku mládeže, jak tancují, měla chuť se k nim přidat, ale uvědomovala si, že tu není kvůli tanci. Zahlédla Nicolase a usedla vedle něj na barovou
stoličku. Barmanku zajímalo, co si její nový host objedná „Budete si přát, pane?“ řekla s klidem a až poté když přišla blíž, si uvědomila, že mluví s ženou. Nicolas si opřel hlavu o ruku a povzdechl si. Parvati značně znejistěla, ale snažila se udržet v klidu. Barmanka se pokusila o omluvu: „Eh, promiňte, slečno… Spletla jsem si vás s… no to je jedno.“ „Ale není!“ vykřikl Nicolas. „Anebo vlastně je. Nakonec… je jedno, jestli ji nazvete ženou nebo chlapem – co nevidět bude obojí.“ „Uklidni se, Nicku. Ani nevíš, kolik práce mi dalo obejít všechny hospody a kluby tady kolem. Musíme si promluvit a to o samotě.“ „Ehh, nechci mluvit! Chci chlastat.“ „Jak dlouho už tu pije?“ zeptala se Parvati barmanky. „Hmm, určitě už příliš dlouho. Vy jste jeho přítelkyně?“ „Asi ano.“ „Ne!“ vykřikl Nicolas „Ona je můj přítel! Já jsem totiž buzerant, víte? Teda teďka ještě ne, teď jsem normální chlápek, co má moc rád tuhle holku a za chvíli budu buzna a schválně jestli uhádnete proč.“ „Přestaň mi dělat ostudu!“ vykřikla zoufale Parvati. Všichni hosté se už otáčeli za zdrojem ruchu a mnozí se smáli. Pár z nich se však vydalo k odchodu. „Zatraceně,“ řekla barmanka „nemůžete si odsud toho chlapa odvézt?“ „Ne! Mě nikdo nebude…“ Nicolas se zvednul ze stoličky, zapotácel se a upadl na zem. „Hmm, tak toho už neodvedete, ale alespoň je ticho.“ „Můžu ho odsud odnést,“ řekla Parvati. „Kolik vám dluží?“ „Platil předem – prý že mu mám nalévat, dokud bude vidět. Takže… teď už asi dalšího panáka nechce. Spočítám útratu a vrátím vám zbytek. Jo, ale můžu se ujistit, že to dostane, že jo? Nechci, aby sem pak přišel hledat svoje prachy.“ „Hmm, víte co? Nechte si ty peníze a já ho sem zítra pošlu.“ Parvati se zvedla a Nicolase opřela o bar. „Máte venku auto?“ zeptala se barmanka. „Jo, odvezu ho, nebojte se.“ „Hej, Eckarde,“ zavolala barmanka na vyhazovače. „Pojď té holce pomoct. Ten chlap váží snad metrák.“ „Já to zvládnu,“ řekla Parvati a pomalu si Nicolase položila na záda. „Do háje…“ řekla barmanka, „to jako fakt zvednete takovýho chlapa? Vy jste teda kus… Počkat… nejste Parvati Singh, seržantka Parvati Singh?“ „Ano… ale jak to víte?“ „No… váš přítel cosi naznačoval. Řekl toho dost, dokonce i to, že byste se měla stát roztleskávačkou.“ „Roztleskávačkou?“ „Jo… že prý byste to neměla do práce daleko a že by na vás byl skvělý pohled. Ale myslím, že byste měla spíše zúročit svoji sílu - kdybyste chtěla, tak hoďte řeč s šéfem a třeba vás vezme jako vyhazovačku. Vsadím se, že byste na takovém postu byla první možná v celé zemi.“ „Jo… ale nemám zájem. Nashledanou.“ Parvati odešla a hosté s údivem sledovali, jak z baru vynáší Nicolase. Parvati svého přítele opřela o auto, otevřela a opatrně ho položila na zadní sedačky. Usedla za volant, nastartovala a už vyjížděla z parkoviště směrem ke svému bytu. Trávila tam obvykle jen pár týdnů ročně, ale přesto se bytu nemínila vzdát. Bylo to místo, kde měla své soukromí a klid na odpočinek. Stále jí vadilo, jak se k ní zachoval její otec, ale už se na něj
nezlobila. Zastavila před panelovým domem a pohlédla do oken sedmého patra, kde měla svůj byt. Poté stočila zrak na chrápajícího Nicolase a povzdechla si. Vystoupila, Nicolase vytáhla z vozu, který následně zamknula. Opět si položila Nicolase na záda a pomalým krokem zamířila do domu. Když Parvati přišla do svého bytu, měla už značné problémy se vůbec udržet na nohou. Urychleně složila svého přítele na pohovku a nejprve si vydechla. Její byt nebyl nijak zvlášť velký – pouze chodba, dvě obytné místnosti a koupelna. Vrátila se dolů k autu, aby odsud odnesla tašku s nákupem. Měla tu jen minimum jídla, neboť očekávala, že už zítra, nejdéle pozítří vyrazí do Anglie. Zašla do koupelny, kde z lékárničky vzala plastovou lahvičku s pilulkami a jednu hned spolkla. Poté se navečeřela, osprchovala a ulehla ke spánku.
X – Pro mého otce Nicolas se probral a rozhlédl se po bytě. Zajímalo ho, kde to vlastně je. Poslední, co si pamatoval, bylo, že do Oázy přišla Parvati a od té doby nevěděl vůbec nic, dokonce ani to, o čem se spolu bavili. Nicolas poznal, že je v Parvatině bytě, nakonec nebyl tu poprvé. Zamžikal očima a zaměřil se na jídelní stůl, jež stál u okna. Parvati tu právě dojídala snídani. Chvíli počkal a teprve, když si Parvati všimla, že je vzhůru, promluvil. „Ehh… včera jsem asi dost vyváděl, co?“ zeptal se Nicolas a snažil se, aby to vyznělo jako omluva. „Mám tě ráda, Nicku, a doufám, že ty mě taky, ale ten včerejšek… Všechno to bylo jen veliké nedorozumění, které způsobil můj táta a jeho kamarád. Přísahám ti, že o změně pohlaví jsem ani na okamžik neuvažovala. Už jen ta představa… brr,“ otřásla se Parvati. Vstala od stolu a dala svému příteli pusu. „Co takhle to hodit za hlavu?“ zeptala se ho. Nicolas Parvati chytil a posadil si ji na klín. Nebránila se tomu. „Zvoral jsem to! Odpusť mi, jestli můžeš.“ „Jistě, že můžu. Mám tě přece ráda. Jen… někdy se chováš dost unáhleně a nehledíš kolem sebe. Ale dost toho – rozhodně si nebudeme nic vyčítat. Taky nejsem bez chyby. Máš tu snídani – cereálie a mléko.“ Nicolas pohladil svoji dívku po vlasech a zašeptal jí do ucha: „Co takhle kus salámu?“ „To tu nemám. Moc jsem toho nenakupovala a krom toho cereálie ti neuškodí.“ „No… zase tak jistý bych si nebyl. Nejdřív si ale dám studenou sprchu – hlava mě bolí jako střep.“ Nicolas zašel do koupelny a osprchoval se. Cítil se po včerejšku dost mizerně a potřeboval se dát zase dohromady. Doufal, že tu nalezne prášky na bolest hlavy. Otevřel proto lékárničku, jež visela na zdi, ale krom kýžených prášků našel i lahvičku s pilulkami. Stačilo mu jen zběžně pročíst etiketu, aby zjistil, o co se jedná. Spolkl prášky na hlavu a opřel se rukama o umyvadlo. Teď by byl mnohem raději, kdyby žádné prášky na bolest nehledal. Byl rozrušený a dělalo mu problém se uklidnit. Opláchl si obličej a prohlédl se v zrcadle. Nebylo to poprvé, co mu na mysl přišlo, že se pomátl, ale tentokrát byl onen pocit silnější, než kdy dřív. Nedokázal přestat spojovat svoji přítelkyni s krabičkou pilulek, které nalezl. Vzpomněl si na svého bratra a na to, jaký byl. Vzpomněl si na to, jak jím opovrhoval, protože ho zklamal. Nyní měl Nicolas pocit, že mu tehdy neměl co vyčítat. „Nicku?“ zavolala Parvati. „Děje se něco? Jsi tam dost dlouho.“ Parvati otevřela do koupelny a nalezla Nicolase, jak sedí na okraji vany a potěžkává si lahvičku s pilulkami. „Řekni mi, že to je nějaký vtip,“ řekl Nicolas a už podle hlasu bylo patrné, že mu je smutno. „To… není tvoje, že ne? Nebereš to.“ Nicolas si uvědomoval, že je absurdní pomýšlet na to, že by s tím Parvati neměla nic společného, ale byl opravdu zoufalý a chytal se i sebemenší naděje. „Snad sis nemyslel, že takovéhle tělo je možné získat jen díky cvičení,“ řekla Parvati a sedla si hned vedle Nicolase, jenomže ten si okamžitě poodsedl dál. „Co je, Nicku? Tvrdil jsi, že je fajn mít holku, jako jsem já. Windhoek je stejně jako každé velké město plné násilníků a je vhodné, když se o sebe umí žena postarat a to já umím. Mám zbrojní pas, vlastním pistoli a dokonce brokovnici, ale střelné zbraně s sebou pochopitelně nemůžu tahat všude. Někdy je zapotřebí, aby se i tělo dokázalo proměnit ve zbraň - mám černý pásek v karate, chodím na box a taky na sobě hodně dřu. Jen si představ, co by se dělo, kdyby mě v jedné z temných
uliček napadla skupinka chlapů a chtěli by mě znásilnit. Rozhodně by to se mnou neměli lehké. Mít velkou sílu a umět se prát – to není na škodu.“ „Ne to není, ale tohle je svinstvo! Přece nebudeš brát steroidy!“ „Začala jsem s tím minulý rok po tom, co jsem prohrála v turnaji. Tak strašně jsem chtěla vyhrát a udělat sobě i tátovi radost… Cítím, že tentokrát se to podaří a až se tak stane, zase přestanu, vždyť o nic nejde.“ „O nic nejde?! Parvati… víš, asi první, co by každého muže na mém místě dnes po probuzení napadlo, by bylo: ‚jak jsem se k čertu dostal do sedmého patra?‘ Zatímco druzí by hledali řešení v tom, že jsi svolala pár sousedů, kteří ti pomohli mě sem vytáhnout, tak já vím, že jsi na to byla sama, že ano? Prostě jsi mě zvedla, mě – téměř metrákového chlapa a odnesla mě po schodech až nahoru.“ Parvati se přisunula k Nickovi, položila mu ruku na rameno a řekla: „To mi budeš vyčítat, že jsem tě nenechala dole na chodbě nebo dokonce v autě? No tak, Nicku, prostě mám jen velikou sílu, co je na tom tak špatného?“ Nicolas si povzdechl „Není to špatné, to neříkám, jen… prostě s tím přestaň, ano? Ode dneška už ani jedna pilulka. Víš přece, jak nebezpečné to může být.“ „Dobře, no tak jo.“ Parvati vzala lahvičku se steroidy a celou ji vyhodila do koše. Nicolas si ale všiml, jak těžké to pro ni bylo. Dlouhou dobu jen tak stála nad košem a lahvičku si prohlížela. Když přeci jen skončila mezi odpadky, Nicolasovi spadl kámen ze srdce. Ač by jinak protestoval, pustil se do snídaně, kterou mu Parvati přichystala. „Přeci jen ty cereálie nejsou špatné,“ zalhal Nicolas, aby udělal Parvati radost. Ta zkontrolovala čas na hodinách visících nade dveřmi. „Ve dvě odpoledne je ten turnaj. Pojedeš se mnou, že ano?“ „To se spolehni, má krásná vojando, přece si to nenechám ujít. Co tvůj tatík, bude tam?“ „Nevím, zlobím se na něj, ale… jo, samozřejmě, že bych byla hrozně ráda, kdyby se tam objevil. Už ho do toho ale nebudu nutit. Ví kdy a kde ten turnaj je, takže je to na něm. Buď přijde, nebo ne.“ „Pověz mi, jsi nervózní?“ „No… lhala bych, kdybych řekla ne. Na box si ale věřím, znám svoji soupeřku a oproti mně je to třasořítka. Co mě ale vadí nejvíc je karate. Souboj začíná už v pět a nevím, jestli nasbírám dost sil. Jestli mi bude po tom boxu crčet z nosu a úst krev, tak toho asi moc nezvládnu.“ „Co je to za kravinu pořádat to v jeden a ten samý den?“ „Jde o to, že se nepředpokládalo, že se jeden člověk dostane takhle daleko v obou soutěžích. Je to prostě levnější pořádat vše takhle v jednom. Dokonce jsem přemýšlela, že bych zkusila soutěžit i ve vzpírání, ale je to jen pro chlapy.“ „Vsadil bych se, že bys poslední neskončila.“ Parvati se usmála a ukázala zářivě bílé zuby. Nicolas měl takový úsměv moc rád. "Hmm, jakožto tvůj přítel bych měl jedno řešení, jak se uvolnit a zbavit se stresu. Máš pořád tu pohodlnou postel?“ „Říká se, že sex po ránu je zdravý…“ Parvati přešla s Nicolasem do ložnice a přetáhla si přes hlavu triko. Nicolas se taktéž začal svlékat a hned na to Parvati položil na postel. Začal ji líbat a zároveň jí svlékal kalhoty. „Počkej, nezapomněls na něco?“ zeptala se Parvati. Nicolas samozřejmě věděl, co má jeho přítelkyně na mysli. Natáhl ruku a otevřel šuplík u nočního stolku. Byla tu baterka, nefunkční budík, dva složené kapesníky a krabička kondomů. „Na dítě jsem ještě moc mladá.“ Nicolas s Parvatiným názorem problémy neměl. Ještě jí to nikdy neřekl, ale o dítě nestál a nemyslel si, že se jeho názor někdy změní. Otevřel krabičku, která však zela prázdnotou. „Do háje… došly ti zásoby!“ zabědoval Nicolas. „Nemáš někde u sebe alespoň jeden?“ zeptala se Parvati.
„To myslíš, že patřím k těm volům, co si říkají ‚vždy připraven‘ a tahají všude s sebou šprcky? Hele, pro jednou se nic nestane.“ Nicolas konečně sundal Parvati kalhotky, ale ta si je zase hned natáhla a chytila přítele za zápěstí. „Nicku, to snad ne!“ „Riskneme a to a uvidíš, že se nic nestane. Přece nemáme takovou smůlu…“ Parvati od sebe přítele odstrčila a přikryla se dekou. „Já smůlu mám a ne malou. Nic riskovat nebudeme.“ „Ale no tak… zrovna když se mi chce.“ Nicolas měl na sex s přítelkyní skutečně chuť a věděl, že to nebývá moc časté. Obvykle se v posteli s Parvati necítil zrovna nejlépe a to hlavně, když byla svlečená. Vzhledem k tomu, že ji znal už skoro dva roky, mu to přišlo divné a snažil se tu nechuť potlačovat. Bohužel většinou ne zrovna úspěšně. „Nechtěl bys skočit do obchodu a jednu krabku koupit?“ navrhla Parvati. Nicolas se k tomu moc neměl a Parvati se nedivila. „Nebo budeme jen tak ležet a líbat se. Rozhodně nezměním názor a nepůjdu do orálního sexu. Vážně tyhle věci nemám ráda.“ Nicolas se tedy přeci jen zvedl a oblékl se. „Tak jo… nejbližší krám je stále v ulici směrem ke stadionu, že ano?“ „Přesně tak. Nebyl jsi tu jen pět měsíců, Nicku, - většina věcí je stále při starém. Jo a ještě by ses měl stavit v Oáze, barmanka ti vrátí peníze. Zajedeme tam, až pojede na turnaj, tak na to pamatuj.“ Nicolas dal Parvati pusu a pospíchal z bytu. Ani za sebou nezamkl, ostatně počítal s tím, že do dvaceti minut je zpátky. Parvati osaměla a pohodlně se natáhla. Cítila, jak je z blížícího se turnaje nervózní. Počítala s tím, že na základnu přijede již krátce po poledni, aby se mohla ještě řádně rozcvičit. Už teď se ale cítila ve velice dobré kondici. Přejela pohledem po svém těle. Byla hrdá na to, co se sebou dokázala, ale zároveň jí myslí probíhalo, že zřejmě nedokáže své tělo udržet v takovémto stavu. Vstala a zašla do koupelny. Otevřela koš a vytáhla odsud steroidy. Měla problémy se s nimi rozloučit. Doufala, že Nicolas na sebe nenechá dlouho čekat, protože pociťovala čím dál větší chuť si anabolika nechat. Ozvala se rána a Parvati se vylekala. Lahvička jí vypadla z rukou a skončila v koši. Teď jí to ale vůbec nezajímalo. Z vedlejší místnosti zaslechla kroky. Přitiskla se ke zdi hned vedle dveří a ani nedutala. Neměla absolutně nic, čím by se mohla bránit. Nepředpokládala, že ten, kdo vniknul do bytu, je obyčejný zloděj. Parvati věděla, že nepřátel může mít hodně, nakonec zabila už spoustu lidí, ale stejně tak mohl být cílem útoku Nicolas. To, že má přítelkyni, nebylo tajemstvím a někdo snaživý by se mohl dopátrat, o koho se jedná i to, kde bydlí. Dveře do koupelny se pomalinku otevřely a dovnitř vstoupil holohlavý černoch. Byl k Parvati otočen zády a byl tak relativně snadným cílem. Parvati počítala s tím, že tu onen muž není sám. Bylo však jen otázkou čas, než se otočí a Parvati zahlédne a tak musela dívka jednat. Strčila do dveří, aby je zabouchla a okamžitě skočila po muži, jež se na ni právě otočil. Byl však mrštnější, než Parvati čekala – odrazil ji od sebe a ona skončila až ve vaně, jež stála hned vedle. Okamžitě se zvedla, ale to už na ni mířily pistole dvou černochů. Překvapovalo je, že je Parvati takřka nahá, tedy až na kalhotky, ale rozhodně se tím nenechali zviklat a ani na moment nepřestali na Parvati mířit. Ta vylezla z vany s rukama nad hlavou. Prohlížela si muže, ale nepoznala ani jednoho z nich. Jeden byl holohlavý s ostrými rysy a druhý vousatý se slunečními brýlemi. „Pojď pomalu ke dveřím. Uděláme si malý výlet,“ řekl vousatý muž. Parvati s rukama nad hlavou vykročila ke koupelnovým dveřím. Prošla kolem obou mužů a pomýšlela na to, že se je pokusí odzbrojit. Muži však byli ve střehu a ona si uvědomila, že šance na to, že se z toho dostane živá, je minimální. Vousatý muž ji udeřil zezadu pažbou pistole a Parvati klesla k zemi. Muži ji vynesli ven a naložili do auta – pick-upu s korbou, na které byla připevněna
veliká plechová bedna. Sice si všimli vysokého blonďáka, který rychlým krokem mířil k domu, ale nijak se o něj nestarali, nakonec ani on jim nevěnoval přílišnou pozornost a zašel do domu. To, že jeho přítelkyně ve svém bytě již není ho překvapilo a teprve teď si její zmizení spojil s dvěma muži, kteří cosi nakládali do auta. Skrze okno viděl, jak vůz Parvatiných únosců odjíždí. Okamžitě z vylomených dveří vytáhl klíče od Parvatina bytu a auta a pospíchal dolů před dům. „No tak vstávej!“ řvala na Parvati žena s ostrým nožem v ruce. Měla světlou barvu pleti, což ovšem nebylo v Namibii nic zvláštního. Její velice krátký sestřih vlasů rozhodně nebyl obvyklý. Vypadala vztekle, což dokazovaly její vyceněné zuby. Parvati seděla na chatrné dřevěné židli svázaná provazy, které ji obepínaly kolem pasu. Uvědomila si, že zase tak bezmocná není, a že kdyby chtěla, možná by dokázala opěradlo zlomit a provazy si přetáhnout přes hlavu. Místnost, kde byla Parvati držena, nejvíce připomínala jakýsi sklad, soudě dle značného množství beden. Většina byla rozbitých a prázdných, ale některé obsahovaly konzervy s jídlem nebo kanystry s palivem. Parvati si všimla dokonce dvou protitankových min. Dveře odsud vedly jen jedny jediné a byly bytelné a celé ze železa. V rohu u stropu visela kamera. „Vůbec nevím, o co jde,“ řekla Parvati a uvědomila si, že je stále téměř nahá. Taktéž jí došlo, že ženu zná, že už ji viděla. „Vzpomínáš na Harnas?“ „Harnas - záchranná stanice pro zraněná zvířata… Před třemi měsíci ji přepadli.“ „Výborně… určitě také víš, co tomu předcházelo.“ Parvati zavzpomínala na jeden z nejotřesnějších zážitků, jaký kdy měla. Zhruba dvě stě padesát kilometrů od Windhoeku směrem na východ se rozprostírala stanice Harnas, která už pár let sloužila jako útočiště pro poraněná a opuštěná zvířata, která by ve volné přírodě sama nepřežila. Byly tu drženy především šelmy - lvi, gepardi, hyeny nebo třeba surikaty, ale taktéž se tu našly gazely a krokodýli. Parvati stála před výběhem, ve kterém byla čtveřice hyen. Jejich hladové vřeštění se rozléhalo všude kolem a mísilo se se vzdáleným řvaním lvů, jež byly ve výběhu vzadu, a taktéž se dožadovali žrádla. K Parvati přistoupil muž v dlouhém šedivém plášti. „Jsem rád, že se tu konečně někdo ukázal,“ řekl muž. „Jmenuji se David Zegers. Momentálně vedoucí stanice.“ „Seržantka Parvati Sing, těší mě.“ K hyenám právě vešli dva zaměstnanci a vysypali do jejich výběhu veliké kusy masa. Zvířata by se po nich okamžitě hladově vrhla, ale jejich zranění to nedovolovalo. „Mají zlomené nohy, támhleté jsme museli dokonce jednu amputovat,“ vysvětloval muž. „Ale pro to tady nejste. Jste tu sama… upřímně, čekal jsem víc, než že si ty drogy odvezete. Vždyť ti muži sem přijdou a všechny nás postřílí!“ vykřikl David zoufale. „Uklidněte se prosím, moji muži zajišťují perimetr.“ „Peri… cože?“ „Zónu okolo téhle budovy. Mám tu šest chlapů, dostatek zbraní i munice a ti útočníci odsud živí neodejdou, to vám můžu slíbit. Vím to, co bylo ve zprávě, jež jste poslali k nám. Můžete mi k tomu něco dodat?“ „Podívejte, většina zaměstnanců odsud odjela okamžitě po odchodu těch dvou ozbrojenců. Byli vystrašení a upřímně, nedivím se. Teď nás tu je pět… Veterinář, čili já, dva ošetřovatelé, průvodkyně a ostraha. Víte, celé to bylo hrozně divné - přišli sem dva chlápci se samopaly a chtěli vydat drogy výměnou za peníze. Za peníze… už to je samo o sobě podivné, nemyslíte?“
„Čestní pašeráci drog… A vy jste je i přes tu nabídku odmítli?“ „Ano, ale jednohlasné to rozhodně nebylo. Podívejte, nechceme se do čehokoli zaplétat.“ „Bude nejlepší, když odsud okamžitě odjedete. Shromážděte lidi, řekněte jim, co se stalo a odvezte je.“ „Vám se to lehko řekne. To tu máme ty zvířata nechat? My se o ně staráme, chápete to? Naše stanice je unikátní, protože my pomáháme i nebezpečným zvířatům, která by v přírodě nepřežila. Všechna zvířata, která tu vidíte, mi prošla pod rukama. O život mnohých z nich jsem sváděl na operačním stole doslova lítý boj. Víte, když někomu zachráníte život, navždy to změní váš pohled na toho zachráněného a nezáleží na tom, zda jde o člověka, či o zvíře. Neodjedu odsud, i kdyby se tu mělo střílet.“ „To také bude. Hmm, pokud tu zůstanete… můžete mi pomoct.“ „S tím souhlasím, ale dopředu říkám, že nejsem voják. Nikdy jsem nedržel v rukou zbraň.“ „Kolik lidí tu pracuje za plného stavu?“ „Na dvě desítky.“ „A kolik jich ti muži asi tak mohli vidět?“ „No… oni nebyli uvnitř. Sešli jsme se tady před hlavní budovou. Mohli vidět tak… tři, čtyři lidi. Bylo to už k večeru, co přišli a to se venku moc lidí nepotlouká. Proč se ptáte?“ „K té předávce drog dojde, pokud jste tedy stále rozhodnut nám pomoct.“ Parvati se rozhlédla okolo. Celá rezervace se rozkládala na ohromné ploše a zahrnovala spoustu výběhů pro zvěř i domy, sklady a ubikace pro zaměstnance. Harnas byl pochopitelně pro návštěvníky zavřený a tak tu bylo pusto, tedy až na značný počet zvěře, kterou od zaměstnanců oddělovaly ploty. Hlavní budova, před kterou Parvati stála, měla střechu z kusů vlnitého plechu. Okna byla bytelná a krytá mříží. Pod jednoduše postaveným přístřeškem poblíž byly sudy s vodou, kanystry s benzínem, nářadí a především auto, kterému chyběla kola. Poblíž byly garáže s jediným provozuschopným džípem. „Kolik hodin chybí do předání?“ „Říkali, že přijedou hned druhý den ve stejnou dobu, takže máme necelé dvě hodiny.“ „Ukažte mi ten heroin.“ David doprovodil Parvati do hlavní budovy a dále do sklepa. Minuli jedny otevřené dveře, odkud se linul nechutný zápach. „Krucinál!“ vykřikl David a dveře zavřel. „Co se děje?“ „Mrazák… a Raphael, jeden z ošetřovatelů ho zase zapomněl zavřít. Já toho chlapa snad přetrhnu!“ „Snad se zase tolik nestalo. Čím ty šelmy vlastně krmíte?“ „Většinou kuřaty a koninou, ale dovážejí nám i tuleně. Obzvláště gepardi je milují…“ David otevřel dveře do skladu s jídlem pro zaměstnance. Byla tu otevřená krabice s téměř deseti kilogramy heroinu a vedle postávala mladá žena s velice krátkými vlasy. „No super…“ poznamenala pohrdavě, jakmile zahlédla Parvati. Projela si ji pohledem a pak vytáhla pistoli. „Doufám, že umíš střílet alespoň z poloviny tak dobře jako já.“ „Co tu děláte? To vy jste drogy nalezla?“ „Jo, tak jako každý večer jsem objížděla rezervaci a kontrolovala zabezpečení, když jsem u řeky natrefila na auto. Vypadalo opuštěně a poblíž něj ležela zdechlina chlapa. Kousnula ho kobra… no, stává se to. Pohřbila jsem ho a drogy vzala sem.“ „Proč zrovna sem?“ „Protože jsem je zajistila já a tak očekávám, že mi z toho něco kápne. Doufám, že se nepletu.“ „O odměně nic nevím. Každopádně mé rozkazy jsou jasné – ti, co sem přijdou, se odsud živí
nesmějí dostat. Ty drogy se sem dostaly přes hranice z Botswany, o tom není pochyb, a my musíme ukázat, že tady v Namibii nebudeme nic takového trpět. Rozhodně ne pašeráky drog.“ „Ou, budeš drsňačka, co? Drsnější než já, ale asi ne… Postřílíme je a vůbec nás nemusí zajímat, že jich je třeba třikrát tolik, co nás…“ „Jestli máte strach, můžete odejít.“ Žena chytila Parvati za vestu a nahnula se k ní. „Já strach nemám. Nikdy ho nemám!“ „Nechte toho,“ snažil se David ženu usměrnit, když zahlédl jak Parvati vytahuje pistoli. Ženy od sebe odstoupily. „Chápu to tak, že mi chcete pomoct?“ zeptala se Parvati. „Spolehni se. Mít na své straně Ritu není vůbec na škodu – o tom tě přesvědčím záhy. Mám plán – zfingujeme předávku drog, jakoby se nic nedělo a tví lidé včetně mě budou připraveni, aby ty sviňáky pobili. Geniální, nemyslíš?“ „Musím si to promyslet, ale rozhodně vaši pomoc uvítám.“ „Co takhle si tykat? Já mám tykání ráda.“ „Všimla jsem si, ale já obvykle tykám jen přátelům.“ „Tak to můžeš začít, protože až ti zachráním prdel, vsadím se, že z nás přátelé budou.“ „Hmm, sebevědomí ti nechybí.“ „Co takhle vylézt nahoru a připravit místo předání? Jo a uvítala bych poněkud větší kvér. Máš tu nějaký automat?“ „My jsme vojenská jednotka a civilistům rozhodně nebudeme….“ „Hele kotě, ty to asi ještě nevíš, ale jsem na tuty lepší střelkyně než ty kdy budeš, takže očekávám, že dostanu pořádnou flintu.“ „Ehm, možná by to šlo… pojď se mnou nahoru.“ Parvati se vrátila ven před budovu a dovedla Ritu k velikému vozu s otevřenou korbou, bez střechy a s kulometem. „Napadlo tě tu káru uklidit? Nebo snad víš, odkud ti maníci přijdou?“ zeptala se Rita. „Využijeme garáží, které jsou u domu,“ odpověděla Parvati. Poté vytáhla vysílačku a řekla svým lidem: „Měníme plán, všichni se okamžitě seskupí před klinikou. Přivítáme ty překupníky se vší parádou.“ Parvati otevřela kufr auta a vytáhla odtud samopal. „Vida,“ řekla Rita a usmála se. „Sice bych uvítala kalacha, ale MP5ka není vůbec špatná. Ten vliv Němců je na Namibii dost vidět, co?“ „Moje země byla Německou kolonií, takže ano, je to znát a to nejen na zbraních, ale i na architektuře ve městech, nebo třeba na populaci. Ty nejsi místní, že ne?“ „Kdepak, jsem z východu, což ale na mých rysech vidíš, ne?“ „Jo… Podívej, nemám ve zvyku dávat civilistům zbraně, ale každá ruka dobrá. Jen doufám, že se nespálím.“ „V klidu… ty sviňáci mají zájem o to zlikvidovat tuhle rezervaci a to fakt nedovolím. Nakonec mám přece za úkol to tu chránit.“ „Sloužila jsi v armádě? Nebo snad u policie?“ „Svým způsobem v armádě, ale pojďme řešit důležitější záležitosti. Třeba to, jak konkrétně to provedeme. Je mi jasné, že rozmístíš své lidi, nejlépe na střechy domů a taky dovnitř a jakmile se tu ty šmejdi objeví, vrhneme se na ně.“ „Ne tak docela. Budou čekat léčku, když tu neuvidí zaměstnance a já neohrozím životy civilistů. Rozhodně nechci rozpoutat přestřelku. Navíc není možné se dobře ukrýt, protože nevíme, odkud vlastně přijdou. Proto se předávka uskuteční uvnitř.“ „Vážně myslíš, že všichni pašeráci půjdou do domu? Na pobrání drog stačí jeden jediný.“ „Samozřejmě, ale hned u domu jsou garáže a v nich bude náš vůz a to i s kulometem a
především moji muži. Tebe tam pošlu také. Budeš poslouchat mé lidi jako bych to byla já sama.“ „Ano, pane! Ehm, totiž paní.“ Parvati své lidi seznámila s plánem a od Davida si prohlédla celou hlavní budovu kliniky. Společenská místnost pro zaměstnance se zdála být ideálním místem pro předávku. Byla hned první místností od vstupních dveří a naproti byla umývárna, kde se mohli snadno ukrýt vojáci. Parvati se převlékla do civilního oblečení, které jí David poskytl. Pod dlouhým pláštěm snadno ukryla pistoli a mohla si tak zahrát na ošetřovatelku a být u předání drog. Začalo se stmívat a Parvati skrze zamřížované okno vyhlížela, zdali se blíží pašeráci. Zaměstnanci rezervace končili se svojí prací a všichni kromě Davida se vydávali ke svým příbytkům. Do společenské místnosti vtrhla asi čtyřicetiletá žena se snědou pletí. V rukou svírala malou surikatu. Jinak velice živá šelmička vypadala sklesle a téměř se nehýbala. „Davide, prosím tě…“ „Alysso, teď ne! Copak nevidíš, že…“ „Ale ona možná umírá. Já… já nevím co s ní je, ale vypadá to snad jako otrava. Možná něco špatného snědla a…“ „Je mi líto,“ řekla Parvati, „ale teď vám David nemůže pomoct. Odneste to zvířátko pryč a schovejte se tak, jak jsem to říkala.“ Jen to Parvati dořekla, ozval se výstřel a krátce poté zakřičela Rita: „Je to past! Je tu armáda, ty drogy za to nestojí!“ Parvati jako první vyběhla z domu a naskytl se jí pohled na čtveřici ozbrojených mužů. Vrata jedné garáže byla otevřená a mezi nimi stála Rita. Parvati okamžitě tasila pistoli a vystřelila na překvapené muže. Jeden z nich padl k zemi a zbylí tři opětovali palbu, přestože ani nebyli připraveni na to, že dojde k boji. Jeden z nich však začal pálit po Ritě, neboť ji považoval za člena vojenské jednotky, když zahlédl v jejích rukou samopal, jež byl standardní výbavou Namibijské armády. To, že Rita omráčila jednoho z vojáků a druhého postřelila, překupník drog vůbec netušil. Rita se ukryla za vůz, ale neopětovala palbu. To už zadním vchodem přibíhali Parvatini spolubojovníci. Snadno obklíčili trojici mužů a postříleli je. Nastalo ticho, které narušovalo jen řvaní šelem. Z garáže vyjel vojenský vůz řízený Ritou, která si uvědomovala, že jedinou šanci na přežití je útěk. Parvati pokynem ruky dala svým lidem znamení, aby nestříleli a rozeběhla se k vozu. Ten neměl dostatečnou rychlost a tak Parvati vcelku snadno naskočila na korbu. Chtěla dostat Ritu živou, protože ji zajímalo, o co tady ve skutečnosti jde. Protože vůz neměl střechu, byla Rita dosti na ráně, a kdyby Parvati chtěla, mohla by ji vcelku snadno zastřelit. To si Rita uvědomovala a rozhodně nemínila dát Parvati příležitost ke střelbě. Otočila se a vypálila za sebe dávku ze samopalu. Vzhledem k tomu, že se nemohla pořádně zapřít ani zacílit, létaly kulky všude možně, ale žádná z nich Parvati nezasáhla. „Zastav!“ vykřikla Parvati a přibližovala se k místu řidiče. Rita dupla na brzdu. Stojící Parvati upadla a pistole jí vypadla z rukou. Auto značně zpomalilo a Rita vyskočila na korbu. Namířila svoji zbraň na Parvati a chystala se vystřelit. Hrbol na cestě ji to však znemožnil, auto poskočilo a Rita se zapotácela. Parvati sáhla po pistoli a vystřelila. Ritě vypadl samopal z rukou a chytila se za krvácející ránu na rameni. Tušila, že bude následovat další výstřel, ale na něj nemínila čekat. Rozeběhla se proti stále ležící Parvati. Ta znovu nevystřelila a místo toho kopla Ritu do břicha. Podrazila jí nohy a Rita přepadla přes korbu na zem. Měla štěstí, že nespadla na poblíž ležící špičatý kámen. Zůstala ležet na prašné cestě. Pomalu jedoucí auto vrazilo do vysokého dřevěného plotu, který ohraničoval značně rozlehlý výběh gepardů. Parvati, která se v tu dobu stavěla na nohy, neměla šanci se udržet na místě. Náraz ji poslal hlavou přímo proti držáku kulometu.
Parvati měla na Ritu dost otázek ohledně toho, co před pár měsíci zažila a na jednu stranu by byla ráda, kdyby se jí dostalo odpovědí. „Asi ti už došlo, že jsem od začátku táhla s druhou stranou,“ řekla Rita. „Ale nepochopila jsem proč. Vždyť tvůj čin nedával smysl!“ „Nežvaň o tom, co dává smysl. O životě i o mě víš hovno. Dokonce ani neznáš mé pravé jméno. Rozhodně nejsem Rita Rasaku, jak stojí v mém pase. Potřebovala jsem novou identitu a pomoc od lidí, kteří Namibii znají a tak jsem se zapletla s podsvětím, přesněji se skupinou, která si říká Kobry. Pak jsem našla fajn práci jako ochranka Harnasu, jenomže ti lidé mě našli a vydírali mě. Tvrdili, že mě prásknou a to nejen Namibijské policii a úřadům. Jsou tu totiž ještě další lidé, kteří by rádi moji hlavu. Ta rezervace se zdála být ideální skrýší pro úschovnu a následnou distribuci drog, čímž se Kobra rovněž zabývá. Já měla pomoct tomu, aby tamní zaměstnanci byli ochotni tam drogy skladovat. Museli jsme si ty lidi ale nejprve vyzkoušet a proto jsem tam dovlekla zásilku drog od mrtvého muže, který pochopitelně nikdy neexistoval. Poté přišla Kobra a chtěla drogy zpět výměnou za peníze. Mysleli, že zdejší nuzáci pochopí, co je důležité a budou si chtít přivydělat, nakonec kdo by nechtěl, že? Samozřejmě, že jsem na své kolegy tlačila, aby s nabídkou souhlasili a svedla to na to, že se hrozně bojím útoku, který bych v podstatě zavinila já. Kdyby to vzali, dostali by všichni slušný podíl a vsadím se, že by většina z nich začala chodit do práce mnohem raději než dřív. Jenže se to podělalo a podělalo se to tak moc, že vedoucí rezervace odmítl drogy okamžitě vydat. Kobra mu dala ultimátum a doufala, že ho tak postraší a přeci jen dožene ke spolupráci, jenomže – on zavolal vás a pak raději zdrhnul společně s dalšími! Situace se srala vesele dál a já se bála, že mi půjdou po krku, když tam ty a tvoji lidé postřílíte pár zločinců. Takže jsem si zahrála na hrdinku a zkusila to všechno zachránit.“ „Omráčila jsi jednoho muže, dalšího postřelila, mě málem zabila a dokonce mi hrozila degradace.“ „Jo… a tys mi zajistila díru v rameni. Kvůli ní tady ale nejsi. Nakonec ta jizva je fajn. O dost míň fajn je skutečnost, že kvůli tobě mi jde místní zločinecký gang po krku, protože si myslí, že jsem je zradila. Hezké, co?“ „Můžeme to urovnat. Podívej, ve své podstatě jsi… jsi nevinná.“ „Nežvaň! Mělo to být všechno v klidu, nikdo neměl přijít k úhoně. Já jen dělala to, co bylo zapotřebí, abych přežila. Rozhodně se bojím víc Kobry než vojáků, ale také si je nechci zbytečně nasrat. Kdyby ano, tak jsem tvé muže zabila a ani nemrkla okem. Dokonce i tebe jsem nechala být a přitom jsi byla v bezvědomí a tím pádem snadným terčem.“ „A myslíš, že když mě teď zabiješ, tak to bude lepší?“ „Já tě nechci zabít a nestála jsem o to ani předtím. Ti, co tě sem přivedli, patří ke Kobře. Nejsi tu jediný vězeň, Parvati.“ „Počkej, chceš říct, že… tak proč máš v ruce nůž a já jsem spoutaná?!“ „Protože to ty jsi zavinila smrt čtyř z nich a to ty jsi voják. Hrála jsem na ně, že tě k smrti nenávidím a vypověděla jsem, co se mezi námi stalo. Oni se ti chtějí pomstít, ale dobře vědí, že když tě zabiju já, budou z obliga. Očekávám, že mě následně předloží justici a odvedou tak od sebe pozornost.“ „Takže jsme na stejné lodi?“ „Vypadá to tak. Navrhuji náš minulý konflikt hodit za hlavu a začít spolupracovat. Chmm, mám téhle země už po krk. Jestli se z toho dostanu, vypadnu odsud a ani se neohlédnu. Asi zkusím Rwandu – prý je to tam pořád hrozně drsný.“ „Namibie není špatná. Zločinnost je tu mnohem nižší než ve většině okolních zemí a životní úroveň je vcelku vysoká na Africké poměry. Ve Rwandě by chtěl žít jedině blázen, obzvláště teď, když je země v občanské válce a politická situace je hrozně nestabilní.“
„To právě nabízí spoustu možností… ale dost keců – musíme se odsud dostat.“ „Co takhle začít tím, že mě rozvážeš?“ „Vidíš támhletu kameru?“ zeptala se Rita a kývla hlavou směrem, kde byla u stropu připevněna vcelku jednoduchá kamera. „Přehrává obraz, nikoli zvuk. Když tě uvolním a pokusíme se uniknout, naběhnou sem ti dva pitomci a odprásknou nás.“ „Možná bych se z provazů dostala sama nebo navrhuješ něco lepšího?“ „Necháme jim, ať si natočí pořádně akční snímek. Scénář je jasný – záporačka Rita dostává od hrdinné vojandy na prdel a když se zdá být situace beznadějná, vrhne po své protivnici cihlu a zasáhne kameru. Kameraman se nasere, přiběhne sem zjistit, co se stalo, ale nebude tušit, že obě protivnice jsou ve skutečnosti spojenkyně.“ Rita kopnula Parvati do hrudi. Židle spadla a opěradlo prasklo. Parvati měla najednou dostatek prostoru, aby se mohla zbavit provazů, ale napřed musela vstát. Rita na to s připraveným nožem čekala. Poté se rozeběhla proti Parvati. Ta ji snadno chytila za ruku a přehodila si ji přes záda. Nechtěla Ritě nijak moc ublížit, ale také si uvědomovala, že zápas musí vypadat věrohodně. Rita se zvedla a opět se rozeběhla proti Parvati, tentokráte již bez nože, který jí předtím vypadl z rukou. Rita vrazila do Parvatina těla a snažila se ji přetlačit. Neměla sebemenší šanci. Parvati ji snadno zvedla do výše a přirazila ke stěně. Rita klesla k zemi a popadla kus cihly, která se ze zdi před časem uvolnila. Zvedla se, napřáhla se a mrštila cihlou po kameře, pod kterou stála Parvati. Parvati se instinktivně kryla, to kdyby jí cihla přeci jen trefila. Naštěstí se tak nestalo. Kamera se uvolnila a spadla. „Uff…“ oddechla si Rita, „mohla jsi být mírnější. Hrudník mě bude ještě dlouho bolet.“ „Promiň,“ omluvila se Parvati. Rita popadla nůž. Obě ženy se postavily vedle dveří a čekaly, až je někdo otevře. Ozval se výstřel a krátce poté dva další. „To bude… proboha to je nejspíš můj přítel!“ vyděsila se Parvati. „Jo? A myslíš, že ty kulky schytal on nebo ti sviňáci?“ Parvati zvážněla a byla ještě napnutější, než dřív. Děsila ji představa, že Nicolas teď leží v kaluži krve. Její obavy se však rozplynuly záhy, to když Parvati zaslechla zpoza dveří svoje jméno. „Nicku!“ vykřikla. „Otevři ty dveře!“ Nicolas tak učinil a naskytl se mu pohled nejen na svoji přítelkyni, ale i na Ritu, která svírala v ruce nůž. „To je v pořádku, Nicku,“ vysvětlovala Parvati. „V pořádku? Myslíš, že jsem blbec? Viděl jsem, jak se tě ta svině snaží zabít!“ Nicolas na Ritu namířil pistoli a ona pochopila, že skutečně vystřelí. Rozhodně na to nechtěla čekat. Shýbla se a vrazila mu nůž do boku. Nicolas zařval bolestí. „Rito!“ vykřikla Parvati, ale to žena již vybíhala po schodech nahoru. Znala zdejší nevelké prostory a tak nejrychlejší možnou cestou pospíchala ven před budovu. Tady byl jednak vůz Parvatiných únosců, ale také její civilní auto, kterým sem přijel Nicolas. Neměla ponětí, jestli jsou klíčky v zapalování a neměla čas to zjišťovat, neboť Nicolas běžel ven. Rita ale věděla i o dalším dopravním prostředku, který tu je a se kterým může odjet. Otevřela vrata od dřevěné boudy a nasedla na terénní motorku, jež tu byla. Nicolas a v těsném závěsu za ním Parvati vyběhli ven a v ten okamžik se před nimi prohnala motorka. „Nicku, počkej!“ křičela Parvati, ale její přítel nereagoval. Třikrát vypálil po Ritě, ale netrefil se. Vyskočil na korbu auta únosců a otevřel krabici. Doufal, že tu najde nějakou zbraň, nejlépe automat, kterým by měl šanci Ritu ještě sestřelit, ale ke svému údivu nalezl raketomet. Okamžitě do něj nabil raketu, jež tu byla a položil si ho na záda. „Nicolasi!“ řvala Parvati. „Okamžitě přestaň, vždyť ona je na naší straně!“ Nicolas vystřelil. Raketa prolétla Ritě jen malý kousek nad hlavou a jistě by ji zasáhla, kdyby neprovedla smyk a nestrhla motorku k zemi. Poté ji opět narovnala a ujížděla co nejdál odtud. Nicolas měl sice chuť nabít další raketu, ale věděl, že na tuhle vzdálenost už nemá šanci něco zasáhnout.
Raketomet položil a sedl si na korbu. Chytil se za krvácející ránu a mohl děkovat bohu, že nebyla příliš hluboká. „Copak ses pomátl?“ vykřikla Parvati. „Pomátl? Když tě zachráním ze spárů šílenců, tak tomu říkáš pominutí smyslů?“ „Ne… za to ti děkuji, ale ta holka byla nevinná.“ „Podle mě v sobě máš nějaké drogy. Vzpomínáš si, že ti něco vpíchli?“ „Nedělej si z toho srandu!“ „Já si ji nedělám, ale ta žena ti chtěla rozmáznout hlavu cihlou! Viděl jsem to na obrazovce, jak se na tebe vrhla. Štěstí, že to odnesla jen ta kamera.“ Parvati si jen smutně povzdechla a i když si uvědomovala, že její přítel byl Ritou zraněn, přála by si se s ní ještě někdy setkat. „Ach jo, já ti to cestou odsud vysvětlím. Chudák Rita, ta holka sice není žádné neviňátko, ale patrně to má dost těžké a já bych jí chtěla pomoct. Řekla bych, že jsem jí dost dlužná.“ „Nebuď samaritánka, Parvi – raději mě hoď někam do nemocnice. Ta rána vypadá ošklivě. Mrcha jedna zasraná!“ „Nicku! Mířil jsi na ni pistolí a chystal se stisknout spoušť.“ „Jo… a lituju, že jsem nebyl rychlejší.“ Parvati se rozhlédla okolo, aby zjistila, kde to vlastně jsou. Byli dobrých šedesát kilometrů od města v pustině, kde nebylo nic než pár stromů a keřů. Budova, kde byla držena, připomínala starý bunkr snad ještě z dob Německé kolonizace. „Jak jsi mě tu vůbec našel?“ zeptala se Parvati. „Chvíli jsem je sledoval, ale poté, co vyjeli z města to nešlo udělat tak, abych byl nenápadný. Trochu jsem se prohrabal v mapách a zjišťoval, co leží směrem, kterým se vydali. Tenhle starý kryt není prvním místem, kde jsem zastavil. Cestou sem jsem minul ještě pár farem a vesniček. Teď už ale pojď – musíme odsud.“ Parvati se nejprve stavila doma, aby se oblékla a zběžně ošetřila svému příteli zranění. Poté ho odvezla do nemocnice, kde se moc dlouho nezdržela, jelikož ji tlačil čas, a tak zamířila odtamtud co nejrychleji na základnu. Dobře věděla, že turnaj se pořádá v hale jednoho z hangárů, kde je postaven nejen boxerský ring, ale také lavice pro diváky. Už před hangárem postával muž, který Parvati trénoval. Byl to pohledný hnědovlasý muž, jehož tvář hyzdilo několik jizev. „No to je dost, že jdeš!“ vykřikl, když Parvati uviděl. „Ještě mám asi čtvrt hodiny, Neile. Musím se jít převléct a připravit.“ Neil Parvati doprovodil do hlavní budovy a dále do šaten. Zde bylo již připravené oblečení, včetně modrých boxerských rukavic, stejnobarevné přilby a bandáží na zápěstí. Parvati se začala převlékat. „Když ti teď připomenu, co máš dělat, asi mě pošleš někam, viď?“ zeptal se Neil. „Připravovala jsem se na tenhle zápas celé měsíce a řekla bych, že vím všechno.“ „Charlene je hbitá a má dlouhé paže…“ „Pokud se budu dostatečně krýt, unavím ji a potom využiju svoji sílu. Jedna, dvě rány a půjde k zemi.“ „Jsi o pár kilogramů těžší, tak dej pozor, aby to nebylo znát. Musíš být v pohybu. Nespoléhej se na výdrž, protože když nedáš K. O. tak vyhraje na body a…“ „Neile, už jsem tu holku viděla a věř mi, že to K. O. ode mě dostane. Letos ano.“ „Hmm, za ten rok jsi neuvěřitelně zesílila. Víš, jako tvůj nadřízený by mě asi mělo zajímat, co za tím vězí, protože i když vím, jak strašně jsi na sobě dřela, tak počítám, že to není jen tak. Je v tom chemie, o tom nepochybuji, ale nebudu ti nic vyčítat, vím, že jsi rozumná a neohrozíš sama sebe ani svoje místo v armádě. To mi připomíná – kdy se asi tak vrátíš?“ „Ještě nevím, ale neříkej, že ti budu chybět,“ usmála se Parvati. „Víc, než kdo jiný…“ Neil se rozesmál. „Koho budu trénovat, když ne tebe?!“
Parvati vešla do hangáru a rozhlédla se po zaplněných lavicích, jestli neuvidí svého otce. Doufala, že se tu ukáže – věřila, že by jí to pomohlo v ringu. Kromě mnoha vojáků v uniformě tu bylo i pár civilistů, kteří seděli na určeném místě po Parvatině pravici. Právě tam pátrala po svém otci, a když skutečně zahlédla Sinaje, který vstal a tleskal společně s ostatními, jakmile se jeho dcera přiblížila k ringu, pocítila ohromnou úlevu a radost. Usmála se na svého otce a doufala, že si toho všimnul. Mohl by, nakonec jeho sezení bylo velice blízko ringu, kam se Parvati protáhla pod napnutými lany. Hned za ní byl Neil, který jí ještě připravil chránič zubů a upozornil ji na důležitou skutečnost: „Před pár minutami vypověděly službu ventilátory, takže tu bude dost hic.“ „Je to znát už teď.“ Parvati cítila, že vzduch je nejen špatně dýchatelný, ale také nasáklý cigaretovým kouřem. Bylo jí to nepříjemné, ale nemohla s tím nic dělat – těžko může mnohdy vyšším důstojníkům nakazovat, aby své cigarety odložili. Proti Parvati stála statná běloška s krátkými blond vlasy a ostrými rysy ve tváři. Úsměv na jejích rtech byl však falešný a jen měl za úkol Parvati znervóznit, což ovšem nevycházelo. Ringový rozhodčí byl připraven a ring byl vybaven vším, co bylo nebo mohlo být zapotřebí – lahve s vodou, tabulka pro výsledky, lékárnička i nosítka. Rozhodčí ještě zkontrolovaly výstroj obou žen a poté vydal pokyn, aby si boxerky podaly ruce. Jakmile tak učinily, zazněl gong. Časoměřič byl připraven k odpočítávání prvního kola a rozhodčí zahájil povelem ‚Box‘ zápas. Parvati, která hrála na knokaut, se nijak nevysilovala a pouze si kryla hlavu i tělo před údery své protivnice. Při tom neustále udržovala rovnováhu rozkročenýma nohama a při pohybu je nikdy nedávala příliš blízko k sobě. Charlene ji sice zasypávala údery, ale na Parvati to nijak zvlášť neúčinkovalo. Jakmile se naskytla příležitost, Parvati rozevřela svoji obranu a vymrštila pěst přímo na soupeřčinu bradu. Ta se zapotácela a okamžitě poodskočila směrem dozadu. Charlene byla vzteklá a v tom viděla Parvati výhodu. Její soupeřka opět přiskočila a začala do Parvati bušit hlava nehlava. Žádný valný účinek se nedostavil, a když opětovně zazněl gong a rozhodčí vyhlásil konec prvního kola, byla Charlene znavená, zatímco Parvati byla stále v klidu a plná energie. Sice trochu roztřesená kvůli všem těm úderům, ale jinak v pořádku. Neil přiskočil do ringu, aby otřel Parvati pot a dal jí napít. „Dobrý, nestačí na tebe, jen tak dál. Podívej, klidně ji nechej, ať se na tobě vyřádí, pokud myslíš, že to ustojíš a pak jí vraž takovou ránu, že se už nezvedne a vítězství bude tvé.“ Parvati se této taktiky skutečně držela a jediné momenty, kdy povolila svoji nezdolnou obranu, bylo ve chvíli, kdy byla přesvědčená, že svoji soupeřku zasáhne. Po čtyřech kolech byla Charlene na pokraji sil, ale uvědomovala si, že pokud přejde do vyloženě obranné taktiky, nebude to ve výsledku nic platné, protože ji Parvati svou silou převálcuje. Cítila, jak její paže postupně ochabovaly, razance úderů slábla a jejich četnost se zmenšovala. Počátkem pátého kola přešla Parvati do tvrdého útoku. Pod tíhou jejích úderů, kterým nedokázala Charlene vzdorovat, se tělo její protivnice otřásalo. Charlene se musela hodně přemáhat, aby se vůbec dokázala bránit a i přesto to nebylo moc platné. Když po úderu zespoda do brady padla Charlene k zemi, zdálo se, že se už nezvedne. Dokázala to jen s vypětím většiny zbývajících sil a ulevila si, když rozhodčí ohlásil krátce poté konec kola. Soupeřky se opět odebraly do svých rohů a Neil už klidně mohl gratulovat Parvati k vítězství. Parvati věřila, že není nic, co by ji mohlo zisku trofeje zabránit. Měla stále spoustu sil a věřila, že by bez větších problémů vydržela v ringu klidně dalších pět kol. Počítala však s tím, že nadcházející šesté kolo bude poslední. Boxerky přiskočily k sobě, jakmile kolo začalo a Charlene byla připravená vynaložit poslední zbytky svých sil ve snaze zvrátit nepříznivý průběh zápasu. Halou proběhly zděšené výkřiky. Parvati se ohlédla a v tu ránu dostala tvrdý levý hák. Zapotácela se, ale nepřestala pátrat po důvodu vzruchu. Všimla si, jak její otec leží na zemi před lavičkou a kolem něj se shlukují lidé. Nesmírně se vyděsila a byla okamžitě
rozhodnutá zjistit, k čemu došlo. Nekryla se a rozhodčí stále nepřerušil zápas a tak se na ni snesla smršť úderů od protivnice. Z úst jí začala téct krev a hruď ji pálila vinou úderů. Byla úplně zmámená a nedokázala se věnovat souboji, ale o ten ji v tuto chvíli vůbec nešlo. Parvati se otočila a rozeběhla se k okraji ringu. Plánovala ho okamžitě opustit a věnovat se otci, ale Charlene jí to nedovolila. Udeřila ji do zad a zezadu do hlavy. Taková rána mohla způsobit i smrt. Parvati se krom bolesti hlavy nic vážného naštěstí nestalo, ale její vztek na nečestně bojující soupeřku vzrostl. Rozhodčí už dávno měli zápas přerušit a Neil se hlasitě domáhal toho, aby to co nejdříve učinili. Parvati však rozhodně nemínila čekat. Narazila do Charlene svým tělem a zasypala ji deštěm úderů, aniž by se omezovala jen na ty dovolené. Udeřila ji loktem do brady a následně hlavou do čela. Servala si rukavice, popadla Charlene kolem pasu, zvedla ji ze země a mrštila jí na zem. Když se zvedala, ještě ji kopla do boku. Charlene skučela bolestí a Parvati závažně porušila hned několik pravidel, načež by měla být dozajista diskvalifikována, ale to ji teď bylo ukradené. Vyplivla chránič zubů, který byl již značně zkrvavený, a pospíchala ke svému otci. Odstrčila dav lidí, aby zjistila, co přesně se stalo. „Zavolejte někdo záchranku!“ vykřikla Parvati, když viděla, jak její otec lapá po dechu neschopen dostat do plic kyslík. „Proboha, tati!“ Parvati poznala, že její otec má silný astmatický záchvat. Z jeho úst vycházel jen sípot a dle doširoka otevřených očí bylo patrné, že je k smrti vyděšený. Nemohl se ani pořádně pohnout. „Tak kde je nějaký lékař?!“ křičela Parvati. Jediný doktor, který zde byl, měl ovšem na starosti Charlene, které Parvati způsobila vcelku vážné poranění v oblasti hrudi a otřes mozku. Většina okolních lidí jen přihlížela a ti zbylí nevěděli, co mají dělat nebo panikařili. „Vypadněte!“ vykřikla Parvati, „Potřebuje volný vzduch! A ten smrad tady…“ Parvati chytila jednoho z mužů, který se skláněl nad Sinajem. Skutečnost, že z něj byl silně cítit cigaretový kouř Parvati tak rozhořčilo, že s mužem švihla o zem. Poté svého otce posadila do takzvané Fowlerovy polohy - položila mu ruce tak, aby se opíral lokty o zem a natáhla mu nohy. Nyní se mu měly uvolnit dýchací cesty, ale nevypadalo to tak. Měl nezvykle namodralou barvu a upadal do bezvědomí. Parvati svého otce prošacovala ve snaze nalézt inhalátor, ovšem bez úspěchu. Byla již bezradná, když do hangáru konečně přiběhli další lékaři, které někdo z diváků přivolal. Doktoři patřili k posádce základy, takže nebylo divu, že tu jsou takto rychle. Měli s sebou nosítka a pár lahviček. Parvati jim uvolnila cestu a oni jejího otce okamžitě naložili a odnesli ven. Nebylo divu, ostatně vzduch v hangáru byl celý prosycen štiplavým kouřem. Parvati vyběhla ven a stejně tak Neil, který ji chytil za ruku. „Počkej, Parvati. Oni se o něj postarají.“ Parvati sledovala, jak jejího otce odnášejí na zdejší kliniku. Měla sto chutí běžet za nimi, ale Neil měl pravdu – nemá, jak by mu pomohla. „Spíš mi pověz, co ty?“ zeptal se Neil „Teče ti z nosu krev. Nemáš ho zlomený nebo nemáš otřes mozku?“ „Ne a i kdyby, na tom teď nesejde. Můj táta… Bože, jestli se mu něco stane…“ „Neboj se, to bude dobré. Stabilizují ho a převezou do městské nemocnice, kde bude v nejlepší péči.“ Parvati klesla k zemi a opřela se o zeď hangáru. „Podívej se, to co jsi udělala té ženě…“ „Je mi jedno, jestli mě kvůli tomu potrestají.“ „Udělám všechno proto, aby ne, ale i tak – hrozí ti pokuta Parvati a možná i vězení?“ „Vězení?! Vždyť ten zápas měl být dávno přerušený. Ta ženská mě mohla i zabít!“ „Ano a s tím taky půjdu výš. Neboj se, zatím se nic neděje. Teď se tím netrap. Měla bys zajet do nemocnice a raději se nechat ošetřit. Neříkej, že tě nic nebolí. Tvůj táta tam bude co nevidět převezen.“
„Jo… asi to bude nejlepší…“ Neil podal Parvati ruku a pomohl jí vstát. Rozloučila se s ním a odešla. Nicolas ležel na lůžku v nemocnici a prohlížel si ovázanou ránu na boku. Nevypadalo to zle, ale doktoři trvali na tom, aby tu zůstal alespoň pár dnů. Počítal však s tím, že už zítra, nejpozději pozítří bude sedět v letadle směřujícím do Evropy. Nechtěl na nic čekat. Vedle Nicolase ležel jiný muž s ovázanou hlavou. Vypadal podstatně hůře, než Nicolas. Už nějakou dobu si ho prohlížel a Nicolasovi to začalo být podezřelé. „Mohu vědět, proč na mě pořád tak civíte?“ zeptal se muže. „Byl jste včera večer v Oáze, že ano?“ „Byl a co má být?“ „Asi dvě hodiny poté, co si vás odnesla ta dívka, tam vpadli dva výtržníci a tohle mi udělali.“ „Počkejte… nejste vy ten vyhazovač?“ „Jo… to jsem já. Klidně mi říkejte Eckarde.“ „Co se tam přesně stalo?“ „Dva muži – černoši vběhli dovnitř a vyptávali se na jistou Parvati Singh. Prý hodně udělaná černoška sloužící v armádě. Ti muži šli po vaší dívce…“ „Ano… a vy jste jim prozradil, kde ji najdou?“ „Jak bych mohl? Tu dívku jsem viděl poprvé v životě.“ „Někdo jim snad musel dát echo, ne? Těžko by jen tak přišli do toho podniku.“ „Nejsem si jistý, ale mám pocit, že to echo dostali od barmanky. Je do něčeho zapletená, to vím na tuty. Možná jim řekla, že se tam Parvati objevila a oni pak přijeli. Barmanka dělala před hosty, jakože nic a když jsem chtěl ty muže vyhodit, praštili mě lahví po hlavě.“ „Podívejte, vím, že ti chlápci pásli po mé Parvati a taky za to už žerou hlínu, takže se nemusíte bát. Parvati rozhodně není zrovna tuctovka, takže pokud s nimi ta barmanka táhla, je pochopitelné, že ji poznala a hned těm lidem dala vědět, takže jo – celkem to do sebe zapadá, ale ti muži byli dnes ráno u mé přítelkyně v bytě. Jak mohli zjistit, kde bydlí?“ „Třeba od vás, pane.“ „Co?“ „Když jste byl připitý, vykřikoval jste toho dost včetně toho, že vaše dívka bydlí kousek od fotbalového stadionu a že byste ji tam rád jednou viděl jako roztleskávačku. Myslím, že pak už pro ty zmetky nebyl takový problém zjistit, kde přesně Parvati bydlí.“ „Do hajzlu… Kde tu barmanku najdu?“ „No… to nevím, ale v podvečer má zase směnu v baru…“ Nicolas vstal a chytil se za sešitou ránu na těle. Zabolela ho a to dost. Byl rád, že se rána neotevřela. Vyšel na chodbu nemocnice a zamířil ke vchodu. Zastavil se až na recepci, aby si promluvil se zdravotní sestrou. Ta cosi sepisovala na počítači, když ji Nicolas vyrušil. „Chtěl bych podepsat revers.“ „Ale… to musím zavolat lékaře, a když vám to neschválí, tak…“ „Tak co? Budete mě tu držet násilím? To asi ne, takže…“ Do nemocnice právě přivezli Parvatina otce Sinaje. Projeli chodbou kolem Nicolase, který se za nimi otočil. Na chodbu přibíhal i doktor, který měl Sinaje vyšetřit. „Jaký je jeho stav?“ ptal se doktor a čekal na odpověď zdravotníků, jež pacienta přivezli. „Těžký astmatický záchvat. Okamžitě jsme nasadili kortikosteroidy - dostal 200 miligramů hydrokortizonu, nicméně se stejně nepovedlo uvolnit dýchací cesty. Ztratil vědomí a jeho stav se rychle horšil, tak jsme se raději rozhodli pro umělou ventilaci plic.“ „Ano, ano… zřejmě jediné řešení. Převezmeme si ho a půjde rovnou na operační sál. Vás tu budu ještě chvíli potřebovat.“
„Vy toho muže znáte?“ zeptala se Nicolase sestra, jakmile doktoři odešli. „Ano… znám. Musím pryč a to hned.“ „Nicku!“ zvolala Parvati, která přišla do nemocnice. Nicolas ji objal a řekl: „Přivezli tvého tátu.“ „Jo… je to s ním dost zlé. Mám hrozný strach.“ „To se nedivím. S tou hadičkou v hrudi nevypadá zrovna k světu. Jak se to vůbec stalo?“ „Dostal astmatický záchvat a to hrozně silný. On… neměl tam vůbec chodit, neměla jsem ho na ten turnaj zvát - je to moje vina!“ „A vyhrála jsi?“ „Nicku! Můj táta bojuje o život a tebe zajímá zápas?! Ne, nevyhrála jsem ho. Vlastně mě nejspíš diskvalifikují, ale co na tom sejde? Jak dlouho myslíš, že bude trvat, než se něco dozvím?“ „Nemám zdání.“ „A co ty? Je ti líp?“ „Jo je. Pojď kousek stranou.“ Nicolas odvedl Parvati od recepce a posadil se na lavičku, jež byla na chodbě. „Myslím, že tě práskla barmanka z Oázy. To kvůli ní tě ti chlapi našli.“ „Určitě?!“ Na chodbu přišel další lékař. Nejprve se tu jen rozhlížel a když zahlédl Nicolase, řekl: „Tak tady jste. Jak je možné, že neležíte v svém pokoji? Říkal jsem přece, že hrozí protržení stehů. Můžete každou chvíli začít zase krvácet.“ „Chci odejít na revers.“ „Jo… tak tohle na své práci fakt miluju,“ poznamenal doktor s notnou dávkou ironie. „Vy odejdete ven a do pár hodin jste zpátky a zase vás budu muset dávat do kupy a bohužel mi nic jiného nezbude, protože je to moje práce, ale věřte mi, že kdyby bylo po mém, tak vás s klidem nechám vykrvácet.“ „To si říkáte doktor?“ zeptal se NIcolas a nečekal, že to muže rozčílí. „Nejen že si doktor říkám, ale já jím taky jsem! Co o sobě můžete říct vy, že jste tupec, kterému je jeho vlastní zdraví ukradené?!“ „Nicku, přestaň hazardovat a běž odpočívat,“ řekla Parvati. „Stačí, že můj táta je dost možná krůček od smrti.“ Nicolas nic neřekl a odešel na Parvatinu radu do svého pokoje. Parvati se rozplakala, když pomýšlela na svého otce. Doktor se posadil vedle ní. „Ten muž, kterého sem před chvíli přivezli, je váš otec?“ „Jo… myslíte, že umře?“ „Nevím, já… nemám ho na starosti, ale můžu se poptat a pak vám dám vědět. Hmm, co se vám stalo? Máte na tváři zaschlou krev.“ „To nic není. Hlavně se mi postarejte o tátu, prosím.“ Parvati se rozhlédla po nemocniční hale. Procházelo tu mnoho doktorů v bílých pláštích i pacientů s nejrůznějšími chorobami. „Nesnáším tuhle nemocnici,“ řekla Parvati. „Před lety tady umřela moje máma a teď… Když se z toho táta dostane, bude muset být v klidu a někde, kde je čistý vzduch. Rozhodně nemůže dál pracovat v továrně a ani se dřít doma…“ „Počkejte tady, slečno a já zkusím vyzvědět nějaké informace. Asi to nebude hned, protože váš otec je teď na sále, ale jakmile budu něco vědět, stavím se tu za vámi.“ „To budete hodný…“ Doktor odešel a Parvati zůstala sedět s hlavou sklopenou a slzami v očích. Měla hrozný strach a pociťovala čím dál větší nervozitu. Zašla na toalety, aby si z obličeje smyla krev. Cítila se po zdravotní stránce dobře a netoužila po tom, aby ji doktoři prohlédli. Raději by chtěla, aby se klidně celý personál nemocnice seběhl k tátovi a snažili se
mu všemožně pomoct. Vrátila se na chodbu, usedla na lavici a začala se modlit za svého otce. Zhruba po dvou hodinách se vrátil doktor, který s Parvati předtím mluvil. „Tak co?“ ptala se dívka „Jak to vypadá? Bude v pořádku?!“ „Leží na jednotce intenzivní péče a prozatím vás k němu nikdo nepustí. Podařilo se přeci jen uvolnit dýchací cesty a to i přes značný zánět plic a únavu dýchacích svalů. Víc vám řekne ošetřující lékař.“ „Můžete mě za ním doprovodit?“ „Nezlobte se, ale mám teď napilno a krom toho, není to zapotřebí. Za chvíli se tu objeví sám primář, který vašeho otce přijímal a má ho na starosti - poví vám víc.“ „Dobře, i tak mockrát děkuji.“ „Rádo se stalo.“ Doktor odběhl chodbou pryč a Parvati se konečně trochu zvedla nálada. Netrvalo dlouho a přišel jiný doktor. „Vy budete Parvati Singh, nepletu se?“ zeptal se muž a nasadil si brýle, které měl až doteď zastrčené v kapse pláště. „Ano, jsem dcera toho muže.“ Parvati vstala a podala si s doktorem ruku. „Primář Dietrich Schwarzenburg,“ představil se doktor. „Váš kolega už mi něco řekl – prý to není smrtelné…“ „Ehm, no… není to smrtelné a váš otec bude brzy propuštěn do domácí péče.“ „Brzy? To znamená…“ „To znamená do týdne, pokud nenastanou komplikace.“ „Takže abych mu sem přivezla oblečení a taky léky, které jinak bere. No a co bude potom? Bude jako dřív?“ „To nejde takhle jednoznačně říct, slečno. Museli jsme nasadit hodně silné léky, které bude muset užívat i po ukončení hospitalizace a samozřejmě bude nezbytné, aby dodržoval jistá opatření. Podrobnosti vysvětlím jemu i vám, ale ve stručnosti – rozhodně se bude muset vyhýbat prašnému prostředí, nečistotám a také všemu, co by mu mohlo přivodit alergickou reakci. Taktéž bude muset být v klidu a žít s jen minimální fyzickou zátěží.“ „Znamená to, že bude potřebovat neustálou péči a kontrolu druhého člověka?“ „Nikoli nezbytně, ale samozřejmě by bylo lepší, kdyby někoho takového měl.“ „Já… já nebudu moct. Snad kdybych mu sehnala ošetřovatelku…“ „To už si zvažte sama, ale měla byste také vědět, že tak silné léky, které bude muset váš otec užívat, nejsou hrazeny pojišťovnou.“ „To mě nepřekvapuje. Můžu ho jít navštívit?“ „Je mi líto, ale dokud bude na JIPce tak vás k němu nepustíme. Stále musíme provézt několik vyšetření.“ „Tak dobře… Děkuji, a pokud je to vše, tak nashledanou, doktore.“ Parvati z nemocnice zamířila do svého bytu. Osprchovala se a v rychlosti snědla dva pomeranče. Poté přešla do ložnice a z šuplíku vytáhla staré fotoalbum. Nalistovala stránky s obrázky jí a jejího otce. Bylo jí smutno, když viděla, jak se na fotkách všichni usmívají. Nalistovala starší fotky, kde byla také Parvatina matka. Vzpomínala na ni a na to jak s ní byla v nemocnici během jejích posledních chvil. Držela ji za ruku a říkala: „To bude dobré, mami. Zase se uzdravíš a všechno bude jako dřív. Už se nemůžu dočkat, až se zase postavíš na nohy a já tě budu moct obejmout.“ Parvatin otec ji poté odvedl z pokoje, a ona tehdy vůbec nechápala, proč na ni matka volá: „Buď silná, holčičko a věř mi, že na tebe nikdy nezapomenu. Budeme pořád spolu, po celou věčnost.“ Tehdy viděla svoji maminku naposledy. Byla už dost velká, aby pochopila, že je to
s ní velice vážné, ale zarazilo ji, proč tak náhle zemřela a proč s tím doktoři nedokázali nic udělat, přestože tvrdili, že její stav je stabilizovaný. Neměla sílu dál prohlížet fotky, které jí jen přiháněly chmury. Vyčítala si, že svého otce na turnaj vůbec zvala, ale jak mohla tušit, že vzduch tam bude tak hrozně těžko dýchatelný? Poté ji na mysl přišlo, že kdyby svoji soupeřku porazila rychleji, tak by k ničemu nemuselo dojít. V tu chvíli Parvati ovládla zlost na sebe samu. Okamžitě přešla do koupelny, kde z koše vytáhla steroidy a jednu pilulku spolkla. Vůbec ji nezajímalo doporučené dávkování. Zlost ji však nepouštěla ani na moment. Vztekle zařvala, chytila dveře a trhla s nimi, až je vylomila z pantů. V pokoji popadla sklenici na vodu a třískla s ní proti zdi. Převrátila jídelní stůl, popadla židli a rozbila ji o zeď. Podvědomě věděla, že až ji nával vzteku přejde, klesne na kolena a bude brečet a vyčítat si své chování. Zatím k tomu nedošlo. Ranou pěstí prorazila dřevěná dvířka od skříňky. Celou skříňku poté vyrvala ze stěny a mrštila s ní o zem. Poté z ní agresivita vyprchala, a když se rozhlédla po spoušti, kterou způsobila, chytila se za hlavu a rozbrečela se. Najednou se cítila hrozně slabá a bezmocná. Nevěděla, co si počít a jen stěží se dokázala soustředit. Stále jen myslela na otce a proklínala sebe samu, protože nebyla schopná se oprostit od pocitu viny. Přemýšlela, kde sebere peníze, aby svého tátu uživila a zaplatila léky i ošetřovatelku. Odměna za zabití Kasumi byla najednou důležitější, než kdy dřív. Rozhodně ale nemohla odcestovat do Anglie teď, když byl její otec stále v nemocnici. Když se konečně uklidnila, odešla z bytu a zajela k Oáze. Ani na okamžik neuvažovala nad tím, vrátit se na základnu a zúčastnit se finále turnaje v karate. Bylo ještě příliš brzy na to, aby se bar začal plnit hosty. Uvnitř byl klid a barmanka postávala za barem a chystala se na hlavní nápor hostů. Když zahlédla Parvati, viditelně ji to vyděsilo. „Eh… jdete si pro peníze svého přítele?“ zeptala se. Parvati se ohlédla kolem a zjistila, že na místě vyhazovače stojí někdo jiný – obtloustlý holohlavý černoch. Pak přišla k baru. „Pracujete pro Kobru!“ řekla Parvati zcela na rovinu a čekala co na to barmanka. Ta si prohrábla vlasy a její čelo se orosilo potem. „Pojďte tudy, slečno. Promluvíme si mezi čtyřma očima.“ Barmanka ukázala Parvati dveře vzadu v chodbičce a poté nenápadně zamávala na vyhazovače. Barmanka dovedla Parvati na dámskou toaletu a zavřela za sebou dveře. „Pokusíte se mě vydírat nebo rovnou zlikvidovat?“ zeptala se Parvati. „Ani jedno. Co takhle na všechno zapomenout?“ „Zapomenout na to, že se mě vaši lidé snaží zabít?“ „Nejsou to moji lidé. Jsem jen malá ryba nic víc a vy také nejste nic extra. Boj s organizovaným zločinem, to není věc armády.“ „Není, ale Harnas byla výjimečná situace a Kobra se mi chce pomstít.“ „To je pravda, ale rozhodně nechce, aby se o ni armáda začala zajímat. Co vím, tak Rita unikla a vy taktéž. Dva naše muže zabili, a kdybyste si podrobně pročetla záznamy, jež jste nám ukradli, zjistila byste, že máte slušnou páku, se kterou nás můžete dostat s trochou snažení před soud, alespoň za padělání dokladů.“ „Počkat… nevím o tom, že by můj přítel něco odtamtud odnesl.“ „Já mám jiné informace. Váš přítel má jména, fotky, rodná čísla i národnost nejméně dvacítky lidí a to vše včetně kopií jejich nových dokladů. V podstatě nás máte v šachu a mé instrukce jsou tedy následovné – třicet tisíc namibijských dolarů výměnou za tu složku.“ „Třicet tisíc…“ Pro Parvati to rozhodně neznělo špatně. Sice by mnohem raději viděla zločince za mřížemi, ale teď byl každý dolar dobrý. Počítala s tím, že prodá svůj byt a možná i auto, jen aby měla dost peněz pro otce. „Dobře, já s tím tedy souhlasím.“ „Uhni, ty tlustá bečko!“ ozvalo se z chodby, načež se dveře prolomily a dovnitř vpadl vyhazovač. Skončil na zemi na rozbitých dveřích a nad ním stál Nicolas.
„Nicku, co to…“ Parvati to nedořekla, neboť si všimla, že vyhazovač se zase zvedá. Barmanka odcouvala do rohu místnosti a čekala, co se bude dít. Vyhazovač se postavil, načež ho Parvati chytila kolem pasu, aby se nemohl hnout. Nicolas ho udeřil pěstí do obličeje a byl by to udělal znovu, kdyby černoch neudělal pár kroků vzad a nenarazil s Parvati do zdi. Parvati muže pustila, ale jakmile se k ní otočil čelem, udeřila ho pěstí přímo do brady. Vyhazovač se zapotácel a poodstoupil, načež se Parvati naskytla příležitost, jak muže vyřídit. Pořádně se napřáhla a vrazila muži svoji pěst do vypaseného břicha. Nicolas mohl litovat, že je k černochovi zády, neboť moment, kdy se mu pod tlakem Parvatiny pěsti rozvlnilo břicho natolik, že začalo připomínat rosol, byl působivý. Muž poodstoupil vinou nárazu dozadu a předklonil se, načež ho Parvati uzemnila další ranou pěstí, tentokráte do hlavy. Když byl klid, Nicolas chytil barmanku kolem krku. „Nicku, počkej,“ vykřikla Parvati, „máme spolu dohodu.“ „Dohodu? Jakou dohodu? Já mám v plánu tu mrchu minimálně nechat zavřít, když ne rovnou uškrtit.“ „Ale… já potřebuju peníze pro tátu.“ „Poslouchejte ji,“ řekla barmanka, „myslí to dobře. Neměl byste jí bránit, aby pomohla tátovi.“ „Nicku, prý máš u sebe nějakou složku z toho krytu.“ „Jo… no a co?“ „Jak no a co? Já ji potřebuju vyměnit za peníze.“ „To je pravda,“ řekla barmanka. „A nejlepší na tom je, že to dostanete v hotovosti a to tady a teď. Tak nějak jsme čekali, že se tu ukážete…“ Nicolas ženu přeci jen pustil, ale stále neměl v plánu vydat onu složku. „Nicku… tak máš ty dokumenty u sebe nebo ne?“ „Jistěže mám. Z nemocnice jsem si vzal všechny své věci, ale nechce se mi je dávat z rukou.“ „Proč ne? Myslela jsem, že jsi víc na peníze. A neboj se, protože ti z toho dám určitou část. Stačila by ti třetina?“ „Jenom? Hmm, no tak jo.“ Nicolas vytáhl z pod své vesty složku a chystal se jí předat barmance. Parvati mu ji však vytrhla z rukou. „Nejprve se podívám, proč je ta složka tak důležitá, že jsi mi ji zatajil.“ Parvati tu nalezla několik ofocených kopií pasů a průkazů. Nejvíce ji zajímala Rita, která tu byla také. Nechybělo tu ani její pravé jméno a rukou napsaná poznámka: „Na její hlavu je vypsaná zajímavá odměna – vedení by se tím mělo zabývat. Co takhle zabít tři mouchy jednou ranou? Zbavíme se té seržantky, shrábneme odměnu a vyřídíme tu malou vzteklou tygřici.“ „Proč sis to nechal pro sebe, Nicku?“ „Přemýšlel jsem, jestli nám to k něčemu bude… A bylo by, kdyby byla Rita po smrti, ale není.“ „Tak proto jsi po ní tak šel… Myslíš jen na peníze… Tady to máte,“ řekla Parvati a předala barmance složku. „Děkuji mnohokrát. Pojďme to vyúčtovat.“ Parvati z baru zamířila zpátky do svého bytu a to i s Nicolasem. „Teda… kdo tady tak řádil?“ zeptal se. „Hádej… když jsem naštvaná, tak to stojí za to. Musím to uklidit a hlavně si dát spravit vstupní dveře, jinak mi to tady za chvíli někdo vykrade. Taky musím zajet k tátovi a pobrat všechno, co bude v nemocnici potřebovat. Musím mu sehnat ošetřovatelku a bydlení. Hmm… asi ho nechám tady v bytě. Není to tu špatné.“ „Počkej, počkej a co Anglie? Zítra dopoledne nám letí letadlo.“
„Zítra dopoledne budu v nemocnici u táty.“ „Parvati!“ „Co je?! Myslíš, že odsud odjedu, aniž bych se postarala o tátu? Za co mě máš, Nicku?! Ty máš být v nemocnici taky.“ „Na nemocnici kašlu. Chci dostat Kasumi a to co nejdřív a mimochodem – nemělo by to být v tvém zájmu taktéž?“ „Jo… Pověz mi – už jsi na Black Mirror někdy byl?“ „Jistě. Byl jsem tam od středy sedmnáctého až do soboty a to proto, abych nám zajistil bydlení a trochu se seznámil s okolím. Lidi už mě tam viděli a vědí, kde budu bydlet.“ „A kdybych tady zůstala asi tak týden a pak přijela za tebou…“ „V tu dobu už možná budou Kasumi vystrojovat pohřeb.“ „Vážně?“ „No… možná ne, protože… Kasumi tam teď není.“ „Není? Jak není? A to mi říkáš až teď?“ „Jo… vlastně jsem ti to nechtěl říct dřív než na Black Mirror. Bál jsem se, že se mnou nepojedeš, když tam náš cíl momentálně není.“ „Taky že nepojedu. Co bych tam dělala? Počkáme, až se Kasumi vrátí.“ „Štěstí přeje připraveným, Parvi a to znamená být na Black Mirror, sledovat tamní dění, vyptávat se, získávat známosti, zjišťovat, kde Kasumi je a pak ji ulovit.“ „To ale můžeš zvládnout sám.“ „Ano a přesně tohohle jsem se bál – zase každý sám. Copak mezi námi nic není?“ „Je! Mám tě moc ráda Nicku.“ Aby to svému příteli Parvati dokázala, tak ho objala a políbila. „No tak pojeď se mnou. Musíme žít víc spolu, jinak… nevím, co mezi námi bude.“ Parvati začala Nicolasova slova děsit. Obávala se, že jejich vztah se pomalu rozpadá a uvědomovala si, že Nicolase potřebuje. Otevřela okno v pokoji, aby se nadýchala čerstvého vzduchu. „Podívej, Parvi – zítra brzy ráno ti pomůžu všechno zařídit. Máme dost peněz a můžeme tvému tatíkovi všechno zajistit.“ „Dobře… no tak jo. Ale nebude si myslet, že jsem ho opustila?“ „Nebude… Potřebuješ přece peníze a to pro něj. Každý normální člověk to pochopí.“ „Tak jo… tak dobře… Vyřídíme všechno, co bude zapotřebí, a odjedeme. Nebudeme ale čekat na ráno – já jedu k tátovi domů a vezmu odtamtud léky, oblečení a pár knížek, které má rád. Taky seženu telefonní číslo na tátova přítele Kiraba. Myslím, že bude ochoten se o něj postarat – jsou to dlouholetí přátelé. Ty zatím sežeň někoho na ty dveře…“ Zadrnčel zvonek a Parvati vyšla na chodbu. Postával tu Neil. „Ahoj,“ pozdravila kamaráda Parvati. „Proč nejdeš dál?“ „Nechci tě zbytečně rušit. Navíc, podle toho, co jsem slyšel, tu někoho máš. Hmm, oni tě vykradli?“ „Ne, to ne. Potřebuješ něco?“ „Jak to vypadá s tvým tátou?“ „Snad dobře, ale já budu muset nutně odjet. Pověz mi, co ten zápas?“ „Právě proto za tebou jdu – nemusíš se bát, nic ti nehrozí. Charlene je na tom zdravotně špatně, ale na vině jsou především rozhodčí, kteří měli zápas přerušit, když došlo k té události. Major rozhodně nestojí o to, aby se jejich selhání dostalo ven, takže… řekl bych, že Charlene dostane slušné odškodnění a na všechno se zapomene. No a trofej připadne jí.“ „Aha…“ „Jsi z toho smutná, co?“ „Nadšená rozhodně nejsem, ale to je teď vedlejší. Díky, že ses stavil, Neile. Teď se asi dost dlouho neuvidíme.“
„Pokusím se na tvého otce dohlédnout. Tak zatím, Parvati a… hodně štěstí.“ „Díky. Asi ho bude zapotřebí.“ Další den se Parvati krátce před odjezdem stavila za otcem v nemocnici. V tu dobu Sinaj ležel již na běžném pokoji, kam Parvati bez obtíží pustili. Sinaj spal a Parvati ho nechtěla budit. Přístroje kontrolující životní funkce Sinaje se zdály být v pořádku a jejich tiché pípání se rozléhalo celým pokojem. Parvati byla zatraceně ráda, že frekvence pípání se nezvyšovala a ona doufala, že to tak zůstane i nadále. Děsila se toho, že nastanou nečekané komplikace a Sinaj třeba dokonce zemře. Parvati si sedla na židli vedle Sinajova lůžka a dala svému otci pusu. Vytáhla bloček, který měla s sebou a napsala svému otci zprávu.
Milý táto, odpusť mi, že jsem ti způsobila tolik bolesti. Teď už vím, jak hloupé bylo zvát tě na turnaj a ani netušíš, jak moc si to vyčítám. Až se probereš, budu už pryč a budu směřovat do Británie. Neboj se o mě, protože se o sebe dokážu postarat. Vím, že Evropa je úplně jiný svět, než na jaký jsem zvyklá, ale věřím, že se aklimatizuji a budu v pořádku. Nezlob se na mě, že tu nebudu s tebou a věř, že bych si tak strašně přála, abych mohla zůstat, ale nejde to. Vzpomínáš, jak jsem ti vyprávěla o hrdince, která porazí zlého draka? Tím jsem myslela sebe a ten drak je jedna zlá žena, kterou potrestám a dostanu půl království… ne, teď si dělám legraci – dostanu ‚jen‘ spoustu peněz a za ně nám oběma zajistím pohodový život. Slibuju ti, že až draka přemůžu, vrátím se okamžitě sem za tebou. Do té doby se o tebe bude starat tvůj přítel Kirabo a budeš bydlet v mém bytě. Mám dost peněz, které ti tady nechám. Měly by ti bez problému stačit, než se vrátím. Mám tě moc a moc ráda Tvoje Parvati
XI – Spřízněná duše „Tak v tomhle budeme bydlet?!“ ptala se s obavami Parvati, když vstoupila do velkého, avšak značně zaneřáděného domu, jež stál na mýtince uprostřed lesů. „Jo, Parvi. Uklidíme to tu a bude to obyvatelné,“ odvětil Nicolas. „No jo Nicku, ale stejně - zapadli bychom mezi místní líp, kdybychom si koupili dům ve Willow Creek.“ „Tady budeme mít větší klid a hlavně - nikdo nebude vyzvídat, co tu doopravdy děláme.“ Parvati položila kufry v hale a vystoupala po schodech do patra. Doufala, že nahoře to bude vypadat obyvatelněji. Postupně si prohlédla všechny místnosti, jenže žádná nevypadala udržovaně. Všude vrstvy prachu, pavučiny, špína, zápach a plísně. Koupelna vypadala obzvláště otřesně – popadané a popraskané kachličky, zaneřáděná toaleta, všude rez, nechutný puch a spousta hmyzu. Parvati sešla zase dolů ve snaze najít Nicolase. Ten byl dole v márnici a se zájmem se tu rozhlížel. „Pitevna?!“ podivila se Parvati, když vstoupila do temné místnosti. Na velikém stole uprostřed byla stále ještě zaschlá krev. „Proboha, co je tohle za dům?“ „Trochu jsem se vyptával na jeho historii a vím zhruba toto: Dům nechal postavit jako své sídlo po konci první světové války Belgický vědec Johan Vanden Stock. Někde jsem tu viděl jeho portrét. Tenhleten Johan byl vášnivý sběratel motýlů.“ „Především nočních motýlů, že? Nahoře v ložnici jsou vitríny s nimi. Nikdy by mě nenapadlo, že jich je tolik druhů.“ „No, myslím, že ani jeden z nás tu jeho vášeň nesdílíme, takže to můžeme vyházet.“ „Ale proč? Je to určitě vzácná sbírka.“ Parvati se rozhlédla okolo. Přešla ke kovovému stolku u zdi, na kterém byly staré knihy o anatomii. Vůbec jim nerozuměla, ale pak ji zaujala zadní stěna tvořená chladícími boxy na mrtvá těla. Vzhledem k tomu, jak dům vypadal, neměla odvahu žádnou schránku otevřít, aby náhodou nenatrefila na něčí tělo. „Vanden Stock ale nepotřeboval pitevnu, že? Komu to tedy patřilo poté?“ „Johan za nevyjasněných okolností dům opustil. Prý prostě jednoho dne zmizel a nikdo neví kam. Stalo se to někdy ke konci druhé světové války. Dům zůstal opuštěný a to až do té doby, kdy ho koupil patolog Hainz Hermann. Byl to blízký přítel rodiny Gordonů a také psychopat, který spolupracoval s Robertem Gordonem, primářem ústavu Ashburry. Oba se snažili vynalézt něco převratného a místo laboratorních krys využili chovance toho blázince. Praktické… leč poněkud nehumánní. Nicméně Hermann roku 1981 předčasně zemřel a teď se podrž – zabil ho prý Samuel Gordon.“ „Samuel Gordon?!“ podivila se Parvati. „Tomu to tady všechno patří. Copak nebyl odsouzen?“ „To je právě to. Vesničané svorně tvrdí, že to on byl vrah, kdežto oficiálně tomu tak není. Oficiálně Hermanna a čtyři další lidi toho roku zabil jakýsi šílenec, zvaný hrobník. Asi neměl do čeho píchnout a tak se rozhodl s tím něco udělat. Jestli byl placený za práci, tak ho i chápu.“ „Hmm, možná že Samuel tu není zrovna oblíbený. Možná, že ho lidé nenávidí a hází na něj špínu.“ „Možné to je. Dokonce se tu povídá, že Samuel spáchal sebevraždu.“ „Co?! No tak to je jasné – všechno jen výmysly a pomluvy. Co místním udělal, že ho tak nesnáší a šíří o něm takové nesmysly?“
„Netuším. Každopádně Samuel je důležitý a bylo by dobré zjistit o něm víc. Především ale musíme začít plánovat.“ „Nejprve bychom tu měli uklidit a udělat z toho obyvatelný dům. V tomhle žít nechci. Viděl jsi koupelnu? To se radši budu mýt venku na dešti.“ „Já vím, že to tady stojí za starou bačkoru, ale zase to bylo levný a vzhledem k velikosti… no podle mě skvělá koupě. Uklidit to tu ale bude záležitost dlouhých týdnů. Jestli chceme mezi místní zapadnout, musíme si s tím pospíšit a to dříve než se o nás roznesou nějaké fámy. Nesmíme zůstat v ústraní.“ „Takže si ani nevybalíme a hned půjdeme na průzkum?“ „Vybalím za tebe. Vyklidím dva pokoje, vyhážu nepotřebné harampádí ven před dům a pak půjdu nakoupit.“ „Nicku, vždyť to je práce pro ženu. Neříkej, že nemáš sto chutí říct mi, ať se o to postarám já.“ „Máš pravdu, jenže ty jsi pohledná žena a už jen to dokáže rozvázat jazyky mnohým lidem, obzvláště těm vesnickým balíkům. Náš úkol je prioritou a já se dle toho zařídím. Navíc, o mě místní už vědí, ale tebe v životě neviděli. Tak se jim trochu představ.“ „No dobře, půjdu do Willow Creek a uvidím, na co narazím.“ „Fajn, hlavně ať nikdo nepojme ani sebemenší podezření. Kasumi je pryč a my musíme zjistit kde je anebo kdy se vrátí, ale opatrně.“ „Nejsem hloupá holka. Pojedu podle plánu.“ Parvati dala Nicolasovi pusu a vydala se po schodech do haly. „Hej, Parvi,“ zakřičel na ni Nicolas, „ne abys někomu předváděla, jak jsi silná. To každého jen odradí.“ Parvati tahle slova mrzela, ale věděla, že Nicolas má pravdu. Převlékla se a vyrazila ven. Nebyla zvyklá na zdejší klima a časté dešťové přeháňky a tak byla ráda, že si s sebou vzala spoustu teplého oblečení. Na cestu do vesnice si sice mohla vzít Nicolasův pronajatý džíp, ale chtěla se především projít a seznámit s okolím. Krajina tu byla úplně odlišná než v Namibii. Všude spousta zeleně a bujná příroda. Líbilo se jí tu. Než dorazila do vesnice, obloha se zatáhla a začalo silně pršet, a tak většinu cesty utíkala, jak jen mohla, aby se konečně dostala do tepla. Ve vesnici příliš neváhala a přeběhla most přes řeku, načež vešla do Harryho hospody. Uvnitř bylo příjemně teplo a útulno. Pouze dva stoly byly obsazeny a všichni co u nich seděli, mohli na Parvati oči nechat. „Zrovna se tu s chlapama bavíme o tom, že se venku žení všichni čerti a on jeden vleze přímo sem k nám,“ řekl starší vousatý muž, který u zadního stolu hrál se svými třemi kumpány karty. U druhého stolu seděli jen dva mladí muži. Lahev laciné whisky na stole byla poloprázdná, což se projevilo na jejich chování. Jeden z nich, ten s dlouhými blond vlasy, vstal od stolu a udělal pár kroků k Parvati. „Nějak se nám to tu začerňuje,“ řekl. „Taky se mi zdá, Ridley,“ řekl druhý muž, jež byl zavalitý a holohlavý. „Pořád je ale lepší než Terry, ne?“ „Ha, ha, no aby ne,“ odvětil Ridley a hlasitě si říhnul. „Nechcete si zase sednout a věnovat se té whisky?“ řekl Harry, který právě přišel z vedlejší místnosti. „Chmm, Ridley a Joe… Nic si z nich nedělejte, slečno. Dokonce i tady na Black Mirror se vyskytují nepovedené existence, že pánové?“ Harry přistoupil až k Parvati. „Jste promáčená až na kost. Pojďte, odložte si a nechte oblečení uschnout tamhle u krbu.“ „Ne, to není třeba, pane Harry.“ „Harry? Vy mě znáte?“ „Ano, od Nicolase Krügera. Je to můj přítel.“
„Ahá, to jsem nevěděl, že tu má takovou pohlednou mladou ženu.“ „Pohlednou…“ Parvati se usmála. „No když to říkáte. Ještě jsem se ani nepředstavila… jmenuji se Parvati Singh.“ „Exotické jméno…“ „Ano, nejsem Britka. Pocházím z Namibie…“ „Namibie? O tom jsem v životě neslyšel.“ „Je to v Africe, pane Harry. Jižní Afrika, západní pobřeží.“ „Hmm, a to se tam rozdávají takhle divná jména?“ „Ne, a moje jméno není divné!“ řekla Parvati s důrazem. „Je to Indické jméno a to proto, že pradědeček pocházel z Indie.“ „Promiňte, nechtěl jsem vás urazit,“ řekl Harry „No, ale už si konečně odložte, slečno. Z toho vašeho svetříku teče voda až na zem a já bych to tu pak nerad všechno uklízel.“ „Ale… já si sednu tady u dveří. Nenadělám nepořádek.“ „Ale no tak. Máte pod tím svetrem ještě něco, nebo snad ne? Nestyďte se a sundejte ho, vždyť takhle akorát nastydnete. To by mi pak váš přítel dal, kdybyste skončila nedej bože se zápalem plic. Určitě nejste na zdejší chladné podnebí a časté přeháňky zvyklá.“ „Jo, číčo,“ řekl Joe, „svlíkni se, vždyť už víme, že jsi černá, tak nás už nic horšího nemůže překvapit.“ Parvati začala zcela vážně uvažovat o okamžitém odchodu, ale zároveň si uvědomovala, že tím by ze sebe jen udělala podivína. Nakonec tedy rezignovala a přetáhla si přes hlavu promočený svetr. Pod ním měla bílé triko, takže paže měla volné a toho si všichni okamžitě všimli. Parvati se pokusila dělat, jako že se nic neděje a svetr pověsila na věšák u krbu. Ridley se naklonil k Joeovi a tiše, tak aby ho Parvati neslyšela, mu řekl: „O tom jsem kdysi čet. Původně to byl chlap a nechal se přeoperovat na ženskou.“ „Asi budu zvracet,“ dodal Joe. Parvati pohlédla na Harryho s neskrývaným neklidem. Cítila se nesvá, jakoby měla nějakou viditelnou vadu. „Ehm, no, tak co si budete přát?“ řekl Harry a snažil se odpoutat zrak od Parvatiných silných paží. „Utekla jsi ze zoo?“ zakřičel Joe. „Z pavilonu orangutanů?“ „Nebo pocházíš přímo z planety opic?“ zeptal se Ridley. Ani starý muž vzadu nezůstal pozadu a komentoval Parvatino tělo slovy: „Řeknu ti - za svůj život jsem viděl hodně ženskejch i mužskejch, ale vážně netuším do jaký kategorie bych zařadil tebe, holka.“ Parvati zabrala za kliku dveří, prudce otevřela a vyběhla ve spěchu ven. Až pozdě si uvědomila, že uvnitř nechala svetr, ale neměla v plánu se tam vracet. Na základně ve Windhoeku ji všichni znali a nikdo neměl s jejím vzhledem problémy. Neznámí lidé, které potkávala ve městech, také neměli potřebu její tělo komentovat, ale tady to bylo jiné. Tady měla bydlet. Zítra o ní bude vědět celá ves a jistě se roznese i to, že má na ženu velice vypracované tělo. Nepochybovala o tom, že se na ni lidé budou dívat skrze prsty a kdoví, jestli se s ní vůbec budou ochotni normálně bavit. Bylo jí jasné, že pokud to má psychicky vydržet, potřebuje podporu a ta Nicolasova stačit nebude. Přestože Nicolas důrazně upozorňoval, aby se zámku Black Mirror vyhýbala obloukem, alespoň dokud se neseznámí s panstvím, vydala se právě tam. Déšť jí hodně vadil, ale zdaleka ne tak, jako pocit naprostého osamění. Bylo jí líto, že se jí lidé takto posmívají a že dávají najevo, jak je odlišná od většiny žen. Když stanula před hlavní branou zámku, její pohled spočinul na sochy nahých vyvinutých žen, které nad hlavou svíraly skleněné koule, jež byly ve skutečnosti světly. Štíhlé ženy s výrazným pozadím a prsy znázorňovaly ideál ženské krásy. Té krásy, kterou Parvati ztratila již dávno. Stiskla tlačítko na zvonku a čekala, co se bude dít. Prozatím si opětovně přemítala svoji připravenou řeč,
kterou vymyslela již cestou sem. U brány se brzy objevil pohledný mladý muž v obleku a s deštníkem – komorník Edward. Otevřel branku a s podivem si prohlížel Parvati. „Dobrý den, pane. Já jsem Parvati Singh a… potřebovala bych mluvit s pánem zámku, Samuelem Gordonem.“ „Dobrá, ohlásím mu, že jste zde. A ehm, pojďte dál, ať nejste na dešti.“ Edward Parvati doprovodil před zámek až k hlavnímu vchodu, který byl krytý balkonem. „Počkejte zde a já s pánem promluvím.“ Edward vyklepal deštník a vstoupil do zámku. Deštník nechal u krbu, a vešel do knihovny. Samuel seděl za stolem a psal do svého deníku, což dělával v poslední době často. „Promiňte, že ruším, pane Samueli.“ „Nic se neděje. Co potřebujete?“ „U zámku čeká paní Parvati Singh. Přála by si s vámi mluvit.“ „Parvati…“ Samuel se zamyslel a přemýšlel, zda to jméno už někdy slyšel. „Víte, kdo to je?“ „Viděl jsem ji poprvé v životě. Na někoho takového bych nezapomněl.“ „Promluvím s ní.“ Samuel na sebe hodil bundu a vyšel ze zámku, kde se mu naskytl pohled na mladou černošku, jež sice měla příjemnou a pohlednou tvář, ale také silné tělo a široká ramena. „Ehm, jsem Samuel Gordon,“ řekl a podal si s Parvati ruku. Ta se usmála a ukázala bílé zářivé zuby. „Já jsem Parvati, ehh Parvati Singh. Nevím, možná se to k vám již doneslo, ale… budeme takřka sousedé. Já a můj přítel Nicolas jsme koupili starý dům nedaleko odtud.“ „Ano… Nicolas Krüger. Vím o tom.“ „Víte, do Británie jsem přiletěla teprve dnes a tak sháním nějakou práci. Vzhledem k tomu, jak je tohle místo vzdálené od civilizace bych ráda práci přímo zde na panství. Tak mě tak napadlo, jestli byste o něčem nevěděl.“ „Ehm, no… v tomhle směru byste se měla obrátit spíše na starostu Willow Creek, čili na Harryho.“ „Ano, ale… podívejte, řeknu to narovinu – lidem vadím a to hodně.“ „Nechte mě hádat – máte problémy s pletí…“ „Také, ale především kvůli tomuhle.“ Parvati významně pozvedla své paže. „Jsem voják, pane Samueli. Přistěhovala jsem se sem s přítelem z Africké Namibie, abychom zde začali nový život. Bohužel místní nejsou příliš tolerantní, a když je někdo odlišný, hned ho považují za špatného. Proto jsem zde, protože vy jste šlechtic a to jistě vzdělaný a světa znalý. Proto doufám, že mi budete schopen pomoci a neuslyším od vás urážky na moji osobu. Já vím, že mám neobyčejně silné tělo, ale to snad není důvod, aby mnou lidé opovrhovali a nazývali mě opicí!“ „Máte pravdu. Vzhled nehraje zase tak velkou roli. Potíž je ale v tom, že vám stejně nejsem schopen poradit. Willow Creek má jen pár desítek obyvatel a voják není zrovna to, co by někdo potřeboval.“ „Vážně ne? Od přítele vím, že to tu hodně lidí považuje za nebezpečné.“ „To ano…“ „A neurazte se prosím, ale dle toho mála, co vím se zdá, že nejste zase až tak moc oblíbený. Lidé vás dokonce viní z vražd.“ „Ano… hmm…“ Parvati se ohlédla a ukázala do dáli. „Tohle místo je hrozně odlehlé a osamocené. Všude lesy, opuštěná stavení a neudržované cesty. Neřekla bych, že je tu bezpečno.“ „Co tím sledujete?“ „Je to ode mne troufalé, pane Samueli. Odpusťte mi to… ale neuvažoval jste někdy o… řekněme o někom, kdo by vás chránil před nebezpečími? Já myslím, že bych to dokázala
tedy, pokud byste měl zájem a…“ „Řeknu vám, že to je vážně odvaha. Jste tu první den a okamžitě přijdete sem nahoru a nabízíte se mi tu jako osobní strážce?“ „Já… myslela jsem… co kdyby se tu zase objevil nějaký další vrah jako před lety? Nebo by to třeba mohl být přímo ten samý člověk… ani vlastně nevím, jestli ho chytili.“ „Ten člověk je… je pryč!“ vykřikl Samuel. „A žádný jiný vrah se tu neobjeví, jasné?! Nepotřebuji ochranku a už vůbec ne vás! Sbohem, slečno!“ Samuel za sebou prásknul dveřmi a Parvati si jen smutně povzdechla. Parvati se pomalým krokem ploužila k domovu jako tělo bez duše. Nejenže ji nemají místní rádi, ale i pán Black Mirror jasně vyjádřil svoji nechuť. Věděla, že to přehnala a byla z toho smutná. Naštvat si Gordona bylo to poslední, co chtěla. Když došla k domu, kde měla bydlet, neuniklo jí, že je před ním několik hromad haraburdí, včetně poškozených obrazů, nábytku, kusů plechů, rozbitých váz, prasklého skla a mnoho dalšího. Pomalu se již stmívalo a ona se po dlouhém letu do Londýna a následné cestě sem na Black Mirror cítila unavená. Dost tomu přispělo to, co si od místních vyslechla a tak počítala s tím, že půjde hned spát. Vešla do domu a okamžitě narazila na Nicolase. Neuniklo mu, že Parvati je celá přešlá. „Děje se něco?“ „Ne, to je v pořádku. Půjdu se ohřát do pokoje a odpočinout si.“ „Jo… vyklidil jsem ten veliký pokoj hned vedle schodiště. Máš tam i své věci. Ještě mi pověz - zjistila jsi něco?“ „Jen to, že jsem opice.“ Parvati připadala Nicolasovi v tak špatné náladě, že jí raději nemínil ještě více rozrušit tím, co nalezl v jejím kufru. Parvati ulehla na nepohodlnou rozvrzanou postel ve svém pokoji a notnou chvíli jen zírala do stropu a přemítala si v duchu, co se dnes stalo. Byla jí stále zima a tak na sebe raději vzala teplejší oblečení a pořádně se přikryla dekou. Víčka se jí brzy zavřela a ona usnula v naději, že ten další den přinese konečně něco dobrého. Samuel seděl na své posteli a chystal se ulehnout ke spánku, když na dveře pokoje zaťukal Edward. „Dále,“ řekl Samuel a pozval tak svého komorníka dál. „Neruším vás, pane?“ „Ne, jen mluvte. O co se jedná?“ „Jen by mě zajímalo, co bude s hotelem? Mám zkusit sehnat někoho, kdo se o budovu bude starat?“ „Není třeba. Hotel je teď můj, ale nevím, k čemu by mi byl. Klidně ať ta budova spadne.“ „Možná by bylo vhodné alespoň zabezpečit vchody. Co když se tam někdo vloupe a bude krást?“ „Tak ať, stejně tam nic zajímavého nezůstalo. Murray všechno, co šlo prodat, prodal. Potřebujete ještě něco, Edwarde?“ „No… popravdě pane… mám divný pocit z té černošky.“ „Neříkejte mi, že zrovna vy máte předsudky ohledně lidí jiných národností.“ „To ne, pane, spíše naopak – myslím, že by mohla být užitečná. Tvrdil jste, že vám chtěla dělat ochranku a možná… možná to není špatný nápad. Nezlobte se, že to takhle řeknu, ale paní Kasumi tu teď není a nemůže vás ochránit, takže ta Parvati by ji mohla alespoň nahradit, nemyslíte?“ „Chcete říct, že potřebuji ochranu?“ „Vy potřebujete ochranu víc než kdokoli jiný, vždyť si uvědomte, jak na vás místní pohlížejí. A to že je to žena… možná to je spíše pozitivum.“
„Vím, na co teď myslíte – mám si najít někoho blízkého, nejlépe ženu jakožto přítelkyni a tak najít rozptýlení a nemyslet neustále na Kasumi. Hmm, zvážím to a uvidíme. Pokud je to vše…“ „Ano. Půjdu, pane. Dobrou noc.“ Edward odešel a Samuel se zamyslel. Slova jeho komorníka měla něco do sebe. Parvati se probudila uprostřed noci a nemohla se pořádně nadechnout. Měla vytřeštěné oči a otevřená ústa, ze kterých vycházel jen sípot. Rychle od sebe odhrnula deku a zaryla nehty do matrace. Klepala se a nedokázala se soustředit. Trvalo nekonečných třicet vteřin, než se opět dokázala nadechnout. Spadla z postele na zem a držela se rukou na prsou v oblasti plic. Rozkašlala se, ale byla ráda, že se jí opět uvolnily dýchací cesty a ona mohla snadno dýchat tak jako dřív. Stále se však nemohla uklidnit. Zvedla se a pomalu přešla k oknu, které otevřela dokořán, aby do místnosti proudil čerstvý vzduch. Do pokoje vtrhl Nicolas, kterého probudila rána, když Parvati spadla z postele. „Stalo se něco?“ zeptal se a s obavami hleděl na Parvati. „Víš, co se při zápase stalo mému tátovi, že ano?“ „Ten záchvat… co to má ale společného s tebou?“ „Můj otec má astma, které mu výrazně zhoršuje práce v továrně. To prašné prostředí mu vůbec nedělá dobře a mě tohle zaneřáděné místo také nesvědčí. Měla jsem astmatický záchvat. Slabý, ale přece.“ Nicolas přistoupil k Parvati a objal ji. Třásla se. „Jsi v pořádku?“ „Už ano. Tohle se mi stalo naposledy v dětství. Bojím se, že se to může stávat častěji.“ „Měl jsem tu být s tebou. Přesunu si pohovku sem a zítra nám koupím velikou postel pro dva.“ „To je zbytečné, Nicku. Já musím pryč. Musím se projít na čerstvém vzduchu.“ Parvati si oblékla kabát. „Mám jít s tebou?“ „Ne, jdi se vyspat, ať jsi zítra odpočatý.“ Parvati vyšla před dům a pohlédla k nebi. Byla jasná noc. Na nebi svítil měsíc a hvězdy. Všude bylo ticho. Parvati rozhodně nechtěla zabloudit a tak se vydala pomalým krokem k vesnici. Cestu tam už znala, takže nehrozilo, že se ztratí. Ve vesnici bylo pusto, ale vzhledem k denní době se nebylo čemu divit. Tu a tam zaštěkali psi nebo se ozvalo mňoukání koček. Parvati se postavila na nejvyšší bod mostu a nahnula se přes zídku tvořící zábradlí. Dívala se, jak řeka Glance líně protéká vesnici a jak se na ní odráží měsíční svit. Všechno vypadalo tak klidně… jenže v Parvatině srdci byl neklid. Obávala se opět ulehnout ke spánku v tom starém domě, jež byl plný prachu a nečistot. Parvati si na pohodlí a čistotu nikdy moc nepotrpěla, ostatně sloužila v armádě a tak byla zvyklá na drsné podmínky, ale tady šlo o její zdraví. „Héé,“ ozvalo se Parvati za zády, načež se v mžiku otočila. Zahlédla starého vousatého muže ve špinavé modré bundě a čepicí na hlavě. Zapáchal potem a alkoholem. Parvati si vyčítala, že si ho nevšimla dříve a že se místo ostražitosti ponořila do myšlenek. Muž totiž měl evidentně hodně vypito a Parvati bylo jasné, že může udělat cokoli. „Démon… temný zlý démon,“ řekl muž tiše pištivým hlasem naznačující bázeň. „Uklidněte se, ano?“ „Ó Satane, odvolej svého služebníka!“ Muž zvedl hlavu k nebesům. „Tady nejsi vítán, démone! Zmiz, odkud jsi přišel nebo na tebe dopadne pěst té, která démony poráží. Nechtěj se střetnout s mocnou Kasumi, přemožitelkou bytostí pekelných!“ „O čem to mluvíš?“ zeptala se Parvati a přistoupila blíž k muži.
Ten polekaně uskočil a zařval tak hlasitě, jak jen mohl: „Pomozte mi! Pomozte! Démon mě chce zabít! Je tu démon! Kde jste kdo?!“ Muž se rozeběhl pryč a divoce přitom rozhazoval rukama. Zmizel v jedné z temných uliček a Parvati opět osaměla. Neuniklo jí, jak se za některými okny rozsvítila světla. Parvati se raději vydala k odchodu, ale to už z domů začali vycházet lidé a zastoupili ji cestu u mostu. Ohlédla se za sebe, kde byli další lidé a stoupali pomalu na most. Během okamžiku byla obklíčená zezadu třemi muži a zepředu dalšími dvěma muži a dvěma ženami. Všechno byli lidé v rozmezí dvaceti až pětačtyřiceti let, ale dalo se očekávat, že starší lidé nebudou mít zájem zasahovat. Parvati nikoho z lidí neznala. „Kdo vy vlastně jste?“ zeptal se jeden z mužů. „Parvati Singh. Jsem tu nová.“ „Nová… a touláte se tu po nocích jako nějaká krysa.“ K muži přistoupila jedna z žen a chytila ho za paži. „Dej si pozor, miláčku. Slyšel jsi, co vykřikoval Josef, ne?“ „Neboj se. Musím se ale postarat o svoji rodinu.“ Muž vystoupil z řady ostatních a postavil se tváří v tvář Parvati. „Co tu děláte v tuhle dobu?“ „Jen jsem se šla projít.“ „Uprostřed noci?“ „Necítila jsem se dobře a potřebovala jsem jít na vzduch. Mimo to už mám vážně po krk toho, jak se ke mně všichni chováte! Copak nemůžu jen tak přijít sem do vesnice? Myslíte, že je jen vaše?“ „Přišla jste sem krást nebo rovnou vraždit?“ „Co si to dovolujete? Zajímalo by mě, jestli byste takhle mluvil s člověkem světlé barvy pleti.“ Parvati se vydala dolů z mostu, ale muž ji chytil za ruku a přitáhl ji k sobě. „Tamtudy ne. Půjdete na policii a to buď po svých, nebo vás tam dovleču násilím.“ „Když jsem sem přišla začít nový život, řekla jsem si, že budu naprosto v klidu a pohodě, že nevyvolám jediný konflikt, takže nikdo nebude mít sebemenší důvod mi ublížit ať už slovně nebo fyzicky. Byla jsem tak naivní… Vadí vám to, že jsem cizinka nebo to že jsem černoška? Asi obojí, že? Ale je načase vyložit všechny karty na stůl. Možná už to víte, ale pokud ne…“ Parvati se vytrhla z mužova sevření, rozepnula si kabát a sundala ho. „Další důvod proč mě nenávidět, že? Jsem jiná, to je můj prohřešek a buď se s tím smíříte, nebo ne, nicméně já nebudu ta utlačovaná. Už nikdy!“ „Silná slova,“ řekl muž a zezadu do Parvati strčil. „Tohle nikam nevede, Franku,“ řekl jiný muž. „Ta černoška možná není člověk, ale skutečně netvor. Musíme být opatrní, vždyť víš. Měli bychom poslat pro otce Furase.“ „Možná,“ opáčil Frank, „ale to ji napřed musíme zpacifikovat. Navrhuji ji dovléct Collierovi, ať ji na chvíli pošle za mříže.“ Nikdo nic nenamítal, spíše souhlasně kývali hlavou. Parvati byla k Frankovi stále otočená zády. Semknula ruku v pěst. Na její rameno dopadla Frankova ruka. „Jsou dvě možnosti. Buď půjdeš po dobrém, nebo po zlém?“ „Je tu ještě jedna možnost.“ Parvati se otočila a vrazila Frankovi pěstí do břicha. Tomu to vyrazilo dech a klesl k zemi. „Franku!“ vykřikla jeho žena. K Parvati se okamžitě rozeběhli zbylí muži ve snaze ji zastavit. Prvního snadno srazila do řeky. Dalšího poslala k zemi ranou pěstí do tváře. Třetí ji chytil zezadu kolem pasu, načež ji další obešel a udeřil pěstí do břicha. S Parvati to ani nehnulo. Vyšvihla pravou nohu a muže kopancem do hrudi srazila k zemi. Následně chytila muže, který ji držel za límec, shýbla se a přehodila ho přes sebe. Poslední se na ni opět vrhnul zezadu, jenže dostal loktem do hrudi a hned nato pěstí do obličeje. Spadl na zem se zlomeným nosem. Parvati teď měla dostatek času a prostoru aby utekla, jenže byla
rozhodnutá zde zůstat a to až do okamžiku, kdy ji všichni nechají na pokoji. Frank to však neměl v plánu. Parvati udělala pár kroků vzad a čekala, až Frank zaútočí. Jakmile k tomu došlo, chytila ho za zápěstí a vrazila mu pěst pod žebra. Poté ho chytila za oblečení a zvedla do výše. Udělala to s nebývalou lehkostí, jakoby zvedala sotva pár kilogramů a ne osmdesátikilového muže. Frank zůstal s doširoka otevřenými ústy a vytřeštěnýma očima. Dvě ženy, které se do potyčky vůbec nezapojovaly, pochopily, že je načase svému otci a manželovi pomoci. Frankova žena se na Parvati okamžitě vrhla a začala ji tlouct jak smyslu zbavená. Parvati tedy Franka pustila a odstrčila od sebe. Následně chytila Frankovu ženu za ruku a smýkla s ní na zem. Frankovu dceru chytila pod krkem, ale zase ne tak silně, aby nemohla dýchat. Dívka se snažila se ze sevření dostat. Nejprve se pokoušela roztáhnout Parvatiny prsty a když poznala, že to nedokáže, začala ji bušit do paže, ovšem zdaleka ne tak, aby byla Parvati nucena dívku pustit. „Já nestojím o násilí,“ řekla Parvati. „Nechci vám ubližovat a nebudu tak činit, pokud vy nebudete ubližovat mě. Můžu vás ujistit, že jsem člověk a ne zrůda, i když vám to tak možná nepřipadá.“ Parvati dívku konečně pustila a ta rychle ustoupila o pár kroků dál. Parvati se déle nezdržovala, vzala si svůj kabát a vyrazila domů. Dobře si uvědomovala, že je opět až po krk v problémech. Druhý den se Parvati probudila již za normálních okolností. Přesto se jí ale dýchalo hůře než obyčejně a měla pocit, jakoby jí v krku cosi uvízlo. Oblékla se a vyšla z pokoje. Z druhé strany na dveřích si všimla vzkazu od Nicolase.
„Šel jsem koupit něco ke snídani. Doufám, že ti je už líp, Parvi. Jo a musíme si vážně promluvit – v noci jsem tě tím nechtěl zatěžovat, ale vyřešit se to musí a nesnaž se mi namluvit, že ta krabička steroidů se ti do kufru dostala nedopatřením.“
Nicolas přišel do Abayina obchodu. „Dobrý den,“ pozdravil a začal si prohlížet zboží. „Dobrý, pane…“ Abaya spočinula zraky na Nicolasových výrazných modrých očích a pohledné tváři. Jemu to samozřejmě neuniklo a usmál se. Abaya sice nebyla jeho typ, ale neviděl důvod, proč ji trochu nepotěšit. „Jsem Nicolas a přistěhoval jsem se teprve před pár dny. Jak se tu tak rozhlížím, není tady kdovíjak hodně zboží, bez urážky.“ „Nic se neděje. Vlastně nabízím jen to nejnutnější, ale lidé jsou rádi alespoň za to. Je to jediný obchod široko daleko a tak sem chodí lidé často.“ „Asi nebudu váš stálý zákazník. To raději nakoupím ve městě, klidně na týden dopředu. Hmm, rohlíky tu vidím, ale máte taky máslo nebo sýr?“ „Ale ano. Je to tamhle v chladničce.“ Abaya ukázala na poloprázdnou chladící skříň. Nicolas si nevybíral, ostatně nebylo ani z čeho. Vzal, co potřeboval a zaplatil. „Chtěl jsem se ještě zeptat na hotel. Je možné se tam ubytovat?“ „Tak to bohužel ne, pane. Murray hotel jako takový zrušil asi před rokem. Jednak za to mohlo jeho vážné zranění, kvůli kterému je částečně ochrnutý a za druhé byl na vině nezájem turistů. Budovu před týdnem prodal pánovi z Black Mirror.“ „Aha… a dalo by se s ním domluvit, aby mi na čas pronajal pokoj?“ „To nevím, ale zkusit to můžete.“ „Víte, potřebuji narychlo sehnat bydlení pro moji přítelkyni. Nevíte o něčem jiném tady v okolí?“
„Tak to bohužel ne. Ale třeba se s někým domluvíte a možná vám bude schopen poskytnout pokoj alespoň na pár nocí. Víte co – zkuste Harryho. Ten rád lidem pomůže.“ „To ano. Když jsem tu byl naposledy, nechal mě přespávat v hospodě, ale tam přece nemůžu svoji přítelkyni poslat!“ „Hmm, ráda bych vám pomohla, ale nevím jak. Zkuste se zeptat pana Gordona. Prý není zase tak zlý.“ „Uvidíme… Nashle,“ rozloučil se Nicolas a vykročil ke dveřím. Dovnitř v tu chvíli vešla Miranda. Nicolas prošel kolem ní, přičemž si ji v rychlosti prohlédl. Nepřišla mu ošklivá, spíše naopak. Usmál se na ni a odešel. „To je frajer, co?“ ptala se své kamarádky Abaya. „A ty svaly co má.“ „Je pěknej, to je fakt.“ „Jenže takovýhle chlapáci pro nás nejsou. Všichni jim podobní už dávno mají krásnou holku a on taky.“ „To ano. Už jsem o ní něco slyšela, Abayo. Víš o té události v noci?“ „Ne, co se stalo?“ „Jeho přítelkyně zmlátila asi sedm lidí. Josef o ní prý vykřikoval, že je ďábel a tím to všechno začalo. Víš, jak jsou tu všichni celí nesví a vystrašení. Jakákoli zmínka o démonech a podobných bytostech jim okamžitě připomene tu hrůzu a navíc je to skoro přesně rok, co se to stalo.“ „Myslíš, že je ta jeho přítelkyně nebezpečná?“ „Proč? Nechceš si s ním něco začít, že ne?“ „Kdepak, jen mám strach. Třeba měl Josef pravdu.“ „Abayo, uklidni se. Josef plácá nesmysly, vždyť ho znáš. Parvati je úplně normální člověk.“ „Myslíš? Pan Gordon taky vypadá jako normální člověk a není.“ Někdo zabušil na dveře a Parvati urychleně seběhla do přízemí. Uvědomovala si, že za včerejší konflikt klidně může skončit ve vězení a tak doufala, že za dveřmi nestojí policie. Otevřela a k jejímu nemalému překvapení zjistila, že ji navštívil Samuel Gordon a to s květinou v ruce. Byla to krásná rudá růže. „Dobré ráno, Parvati. Nevzbudil jsem vás?“ „Ne, ne, to je v pořádku. Eh, čemu vděčím za takovou návštěvu?“ „Přišel jsem se vám omluvit za ten včerejšek.“ Samuel předal růži Parvati, která si ji s úsměvem vzala. „Je překrásná. Moc děkuji, ale… to jste nemusel.“ „Nechal jsem si to projít hlavou a uvědomil jsem si, že jsem se zachoval jako hlupák. Vy jste zkrátka jen chtěla pomoci. Neuvědomil jsem si, jak to tady pro vás musí být těžké. Žít mezi lidmi, kteří vás neznají, a přesto už dopředu vámi opovrhují. Dnes brzy ráno se ke mě doneslo, co jste v noci provedla.“ Parvati sklopila zrak a povzdechla si. „Asi bych měla říct, že mě to moc mrzí, ale nějak to nedokážu. Ti lidé mě nenávidí - myslí si, že jsem zrůda.“ „Taky od Edwarda vím, že v Harryho hospodě jste se stala terčem rasově motivovaného útoku a že jste to řešila útěkem.“ „Ano… včera v noci to bylo podobné ale mnohem horší. Došlo k násilí a já ho nevyprovokovala. Věříte mi to?“ „Věřím. Muž, kterého jste hodila do řeky, byl Mark - můj služebný. Tu noc se vracel z knihovny, kde hledal informace o šikmé věži v Pise, ale tím vás nebudu zatěžovat. Přiznal se mi, že vás Frank dost sprostě urážel a že jste byla napadena. Povím vám to popravdě Parvati – vím, jaké to je být nenáviděn. Znám to, když vás druzí považují za zrůdu. Chtěla
jste poradit ohledně pracovního místa a já mám jednu nabídku. Vy budete mít moji ochranu a já zase tu vaši. Možná, že v tuto chvíli se necítím být ohrožený, možná, že je zbytečné vás zaměstnat a jen tím budu utrácet peníze za plat, ale jeden nikdy neví, co se může stát a mimo to… cítím s vámi a chci vám pomoct. Nechápu, jak jste holýma rukama přemohla sedm lidí, ale stalo se. Pochybuji, že bych tady nalezl někoho vhodnějšího na post osobního strážce. Pokud máte stále zájem, budete na Black Mirror vítaná.“ „Mám zájem, jistě že mám.“ „Dobrá… kdy se asi tak budete moci nastěhovat?“ „Nastěhovat?! Ehh…“ „Já chápu, že tu máte přítele, ale pochopte zase vy mě – pokud mi nebudete nablízku, pak to jaksi nebude ono. Nechci, abyste to chápala tak, že chráníte jen mě. Jde mi rovněž o mého syna, mé služebné a o zámek celkově. Samozřejmě budete mít volno, nechci abyste byla v pohotovosti dvacet čtyři hodin denně sedm dní v týdnu.“ „Já vám rozumím.“ Parvati si prohlédla svůj současný domov. „Vlastně mi to vytrhne trn z paty. Tady je na mě příliš špatné prostředí a Nick bude mít ještě spoustu práce, než to dá do kupy. Za pár hodinek budu na zámku, pane Samueli.“ „Výborně. Pošlu sem Edwarda, aby vám pomohl s kufry.“ „Není třeba. Pro mě těch pár kufrů nic není.“ „Když to říkáte. Zatím sbohem, Parvati.“ Samuel odešel a Parvati konečně pocítila, že se na ni usmálo štěstí. Do domu během půlhodiny dorazil Nicolas. Všiml si v hlavní hale sbalených Parvatiných kufrů. „Parvati!“ zakřičel, načež žena sestoupila dolů. „Já chápu, že ti to tu škodí zdraví, ale v tom hotelu se neubytuješ. Už nefunguje.“ „Já ale nejdu do hotelu, Nicku. Stěhuju se na Black Mirror. Budu Gordonova osobní stráž.“ „To je úžasná zpráva. Budeš teď stále s ním a můžeš se o Kasumi dozvědět první poslední. Musíš zjistit kde přesně je a kdy se vrátí.“ „Ano ale vše má svůj čas. Nesmí pojmout podezření.“ „Já vím. Tak jo, ukaž mu co v tobě je a taky si ho zkus víc proklepnout. Mimochodem vesnice teď žije tvým zápasem s těmi šílenci. Slyšel jsem pár lidí, co si o tobě povídali. Respekt, to je to co k tobě lidé cítí a to se zatraceně hodí. Možná by prospělo více ukázek toho, co dovedeš.“ „Nicku, já se nechci předvádět. Jsem obyčejná holka. Nic víc.“ „Obyčejná holka… nejsi obyčejná holka, Parvi. Obyčejné holky nedělají věci, které děláš ty. Obyčejné holky nezmlátí sedm lidí, nestanou se bodyguardem a nechtějí si to rozdat s nějakou podělanou mistryní bojových umění.“ „Vím, co teď chceš říct – že tyhle věci dělají chlapi, ne holky.“ „Jo… tak to prostě je.“ Parvati se zadívala Nicolasovi do očí. Byl zamračený a měl plnou hlavu chmurných myšlenek. „Co ty steroidy? Co se to s tebou děje, Parvati? Myslel jsem, že to skončilo.“ „Já sama nevím. Hmm, můžou se mi hodit, ale… neboj se, nebudu je brát. Jen… nechám si je, kdyby byly zapotřebí.“ Nicolasovi se tomu však těžko věřilo. „Parvi, někdy se sám sebe ptám, jestli jsem v pořádku. Jestli je normální mít rád ženu, která se chová jako chlap.“ „A která jako chlap vypadá, že?“ Parvati sklopila zrak a ukápla jí slza, kterou si rychle utřela. „Já tě mám rád Parvati, věř mi, že ano. Jen… někdy po sexu prostě přijdu do koupelny a nedokážu se na sebe podívat do zrcadla, protože si říkám: ‚kurva, chlape cos to provedl? Právě ses miloval s holkou, která má tak vypracovaný tělo, že…‘ Sakra promiň. Do hajzlu, já vždycky dřív mluvím, než myslím. Víš, brácha Derek je gay. Bydleli jsme před lety spolu
doma v Hamburku a jednou jsem ho načapal v posteli se sousedovic klukem, schodou okolností mým kamarádem. Nemohl jsem se z toho vzpamatovat. Rozhádali jsme se, a protože naši už byli po smrti a protože jsem neměl nikoho jinýho, rozhodl jsem se vypadnout co nejdál od toho místa a zapomenout na bráchu, na posledního člena mý rodiny. A díky té události jsem vlastně zamířil do Namibie. Já… vím, že to co řeknu je strašný, ale prostě to musí jít ven, jestli mi rozumíš.“ „Rozcházíš se se mnou?“ špitla Parvati. „Ne… to ne. Chci ti říct, že jsem bráchu odsuzoval za to, co provedl a teď se mi zdá jako bych dělal to samé. Krmíš se mužskými hormony, zatraceně! Copak si neuvědomuješ, co to způsobí?! Budeš víc chlap než žena a vlastně už teď toho chlapa připomínáš. Kdybys neměla prsa…“ „Bolí mě, co říkáš. Ani nevíš, jak moc to bolí. Já přece… přece nejsem chlap a ani být nechci. Chceš, abych se změnila, abych přestala tak cvičit a třeba přibrala na váze nebo tak něco?“ „Já nevím. Rozhodně chci abys přestala se steroidy, ale nevím, jestli to bude stačit. Když tu a tam zajdu do kina a vidím akční nářez, kdy nějaká drsná holka zmlátí a postřílí celou armádu zmetků, řeknu si: 'jo to je fajn, mít tak doma něco takovýho, budu nejšťastnější chlap na světě,' Jenže to je přece blbost, protože všechno to je jen film, jen a pouze film. Ty holky jsou křehký a krásný, protože to jsou herečky, ale když některá z nich v reálu potká dvoumetrového chlápka, tak ji zadupe do země. Já mám tebe Parvi, mám ženu, která by toho siláka doopravdy vyřídila, jenže mezi tebou a kráskama z filmu je velikej rozdíl.“ „Jo… ony vypadají jako žena. Půjdu, Nicolasi, Samuel už jistě čeká. Měl by sis pročistit hlavu a rozhodnout se, co vlastně chceš a co je pro tebe nejdůležitější.“ Parvati popadla kufry a rychlým krokem vyrazila k zámku. Cestou se musela několikrát zastavit, aby si otřela uslzené oči. Parvati zazvonila u brány zámku a během chvíle dorazil Edward. „Dobrý den, Parvati. Ukažte, pomohu vám.“ „Ne, to je v pořádku. Spíše mi ukažte, kde budu bydlet.“ Edward doprovodil Parvati do zámku a dále do patra. „Připravil jsem pro vás tento pokoj,“ řekl Edward a odemknul dveře do slušně vybaveného a čistého pokoje, který před lety patřil Robertu Gordonovi. Byla tu postel, skříň na oblečení, stůl, malá knihovnička a křeslo. Parvati sem složila kufry. „Pan Samuel si s vámi přijde promluvit a já vás poté provedu zámkem.“ „Dobře, děkuji vám.“ Parvati si vybalila a začala se převlékat do pohodlných kraťasů a košile, kterou nechala rozepnutou. Tady v zámku bylo teplo a to podstatně větší než v domě, kde bydlela s Nicolasem. Navíc chtěla, aby Samuel okamžitě věděl, jak vypadá. Doufala, že ho to moc nezarazí a že se s tím vyrovná. Na dveře právě zaklepal Samuel. „Mohu dál?“ zeptal se. „Jistě, je to přece váš zámek.“ „Můj zámek, ale váš pokoj. Soukromí si já vážím,“ řekl Samuel a vstoupil. Hned spočinul zraky na Parvati. Nedokázal se jí dívat do očí. Místo toho si ji prohlédl od zdola až nahoru. Ještě nikdy v životě neviděl ženu s tak vypracovaným a silným tělem. Pohled na Parvati nebyl kdovíjak pěkný, ačkoli měla pohlednou tvář a dokonce vcelku hezká a velká i když zřejmě ne zcela přírodní prsa. Samuel doufal, že si časem zvykne a ostatní služební též. „No…“ řekl a nevěděl, jak pokračovat. „Ošklivé, jen to řekněte.“ „Ano, ehh totiž ne,“ řekl Samuel a v duchu se pasoval na pitomce. „Hmm, zápasník sumo také nemůže být nějaký vychrtlík, že ano? Něco se od něj vyžaduje, aby mohl zápasit a aby se někdo stal tělesnou stráží, tak je také třeba mít jisté předpoklady.“
„To jste řekl sice hezky, jenže zápasníci sumo jsou muži a tělesní strážci v drtivé většině případů taktéž.“ „Hmm, rozhodně nejsem nějaký feminista, ale řekl bych to takto – tvrdilo se, že není možné vylétnout do vesmíru a přišel Gagarin a Vostok 1, tvrdilo se, že není možné klonovat a přišel Willdsen s ovcí, tvrdilo se také, že ženy nemohou mít stejná práva jako muži a vidíte - dnes je žena v mnoha zemích světa považována za tvora muži rovného a ne za kus masa vhodný k prodeji a sexu. Lidé si vždycky stanoví hranice a po nějaké době je překonají, přestože to dříve považovali za nemožné nebo nepřípustné. Zkrátka vývoj lidstva je o překonávání zdánlivě nedosažitelných hranic. Nejsem tu od toho, abych posoudil, zda je dobré či špatné, že vaše tělo je tak… prostě takové, to přísluší vám, ale pokud máte být mojí tělesnou stráží, pak musím konstatovat, že předpoklady máte velmi dobré a že neobvyklá síla je vítaným aspektem.“ „Uff, řekl jste to krásně. Děkuji vám za to. Opravdu je pro mě hrozně cenné slyšet vlídná slova. Víte, bála jsem se, že mě ihned vyhodíte.“ „Proč proboha?“ „No, pokud vám budu všude dělat doprovod, patrně vám způsobím nemalé potíže, ale nebojte se, budu své tělo skrývat, jak jen to půjde.“ „To po vás ale nechci. Vlastně to ani není na místě, vždyť už jen pohled na vás odradí mnoho lidí od toho, aby s vámi něco měli.“ Samuelovi došlo, že to vyznělo hodně hloupě. „Ehh, promiňte, já to myslel jinak.“ „To je jedno, nakonec to je pravda. Pro chlapy jsem moc chlap a pro ženy moc žena. Nikdo o mě nestojí a ani stát nebude. Přitom by bylo hezké mít muže, který by mě měl rád a kterému by se tohle líbilo. Jenže ani můj přítel takový není.“ „To je vaše soukromí, Parvati, nemusíte mi to říkat. Chtěl jsem jen říct, že když vás lidé uvidí, dobře si rozmyslí, jestli se s vámi pustí do křížku, takže se nemaskujte a nedělejte ze sebe něco, co nejste. Buďte přirozená. To myslím bude to nejlepší. Zeptám se vás taky na zbraně.“ „Střelné?“ „Ne. Nechci, abyste nosila pistoli. To by lidi zbytečně děsilo.“ „Takže nůž nebo boxer?“ „Ne, ne, ne. Měl jsem na mysli, jak moc se umíte prát? Jste schopná druhým ublížit holýma rukama nebo potřebujete držet něco ostrého?“ „Myslím, že to zvládnu beze zbraní. Chodívala jsem na box a taky mám černý pásek v karate.“ „Hmm, no tak fajn. To se může hodit. Probereme teď vaše pracovní povinnosti…" Bylo krátce po poledni a Nicolas seděl v hospodě a popíjel whisky. Cítil se jako hlupák, který se neumí chovat. Řekl Parvati věci, za které se teď styděl, ale mnohem víc se styděl sám za sebe. „Harry, nalijte mi ještě jednu dvojitou whisky!“ zakřičel Nicolas. „Se vší úctou pane, nemyslíte, že už to stačilo?“ „Chmm, asi jo. Ať se snažím, jak se snažím, stejně na dně žádný skleničky nenajdu sílu se rozhodnout. Jsem blbec.“ Miranda, která zde právě dojídala oběd a chystala se vrátit do knihovny, si už nějakou dobu Nicolase prohlížela. Byl to pohledný muž a navíc se zdálo, že má problém a možná ho sám nevyřeší. Vypadalo to jako šance, jak navázat kontakt. Vstala, zaplatila Harrymu za útratu a přistoupila blíž ke stolu, za kterým seděl Nicolas a v rukou křečovitě svíral malou sklenku s pár kapkami whisky na dně. „Vy jste tu nový… “ řekla Miranda. Nicolas pozvednul hlavu. „Jo, to jsem. Nějaký problém?“
„Ne, to vůbec ne. Ráno jsem vás zahlédla v obchodě a teď si o vás dělám starosti. Co vás tak pozoruji, vypil jste možná už půl lahve.“ „Asi… nepřisednete si?“ „No… proč ne.“ Miranda usedla naproti Nicolasovi. „Jinak, já jsem Miranda.“ „Jo, těší mě. Já jsem Nick, ale měl bych se jmenovat sobecký idiot. Jo, tak nějak.“ „Proč? Provedl jste něco?“ „Jo… holce, se kterou už dobré dva roky chodím, jsem řekl, že vypadá jak chlap a že mi i tak připadá. Divím se, že mi nerozmlátila držku na sračky.“ „To by se jí asi nepovedlo. Přeci jen jste kus chlapa.“ „Ona zase kus žencký. Pořádnej kus. Takovej kus, kterej by vymlátil hospodu plnou ožralých kreténů a to nepřeháním. Myslím, že jste o ní už slyšela. Jmenuje se Parvati, je to černoška a včera tady vyřídila několik chlapů.“ „Hmm… neměl byste tak pít. Možná bude lepší za ní zajít a vyříkat si to. Mluvím z vlastní zkušenosti. Můj bývalý přítel se mnou nebyl spokojený a to už od začátku. Na něj jsem prostě byla moc sečtělá a moc usedlá žena, kterou nejvíce zajímají knihy. Jsem spíš samotářka, kdežto on byl prostě extrovert se vším všudy. Měl spoustu přátel a známých a pořád jsme je jezdívali navštěvovat. Jednou na oslavu narozenin, jindy na barbecue, pak zase kvůli práci anebo jen na neohlášenou návštěvu. Neměla jsem si s nimi co říct a většinu jsem ani pořádně neznala. Nebylo neobvyklé, když na pár dnů odjel na výlet s přáteli, mě nechal doma a ani se neobtěžoval mi zavolat. Vlastně mi to ani moc nevadilo, ale to vědomí, že je právě teď možná s jinou ženou v posteli… to bylo hrozné. I na to jsem si ale časem zvykla. Jakmile jsem se už ani netěšila, kdy se vrátí domů, ale spíše doufala, že třeba už nepřijede, poznala jsem, že je to definitivní konec. Nakonec ode mě odešel z vlastní vůle, což bylo jedině dobře, protože kdybych se s ním rozešla já, asi by mi ani nenechal střechu nad hlavou. Ale proč vám to vlastně vykládám?“ „Klidně pokračujte. Rád si to poslechnu.“ „Ono ani není o čem mluvit. Můj ideální partner by mě měl respektovat a chápat, že mám své zájmy a nevnucovat mi pořád něco, co nechci. Hlavně by to ale měl být muž, který by se o mě dokázal postarat, ochránit mě a měl by být schopen se mnou jednat na rovinu, jestli rozumíte.“ „Rozumím. Povím vám, je fajn najít člověka jako jste vy. Někoho, kdo se podělí o své problémy a nedusí je v sobě.“ Miranda se usmála a začervenala. „Ještě dnes ráno jsem bydlel s dívkou a teď žiju sám. Osamocený… ve velkém domě bez sebemenší společnosti a to v místě, kde jediná zábava je tahle hospoda. Nemám rád takovou samotu.“ „Taky jsem ji nesnášela, tedy ne vždy. Proto jsem ráda alespoň za Ildu. To je moje fenka. Mám ji moc ráda. “ „Taky mám rád psy.“ „Vážně?“ „Jo… Myslíte, že bych se na tu vaši Ildu mohl zajít podívat?“ „Ehh, no tak proč ne. Budu se na vás těšit.“ „To já taky, kdy to asi tak bude možné?“ „Musím teď do práce, takže až skončím. Řekněme… v osm večer.“ „Tak dlouho?“ „Musím doma ještě trochu poklidit. No to víte… žiju sama a nemívám návštěvy.“ „Jo… tomu rozumím. Taky nejsem zrovna pořádkumilovný tvor. Tedy v osm. Kde bydlíte?“ „Půjdete odtud směrem k hotelu. Je to jediný dům po cestě, nemůžete ho minout.“ „Výborně. Na viděnou, Mirando.“
K večeru už byla Parvati dokonale seznámená se zámkem. Edward jí ukázal vše, co by měla vědět a neopomněl ji ani provézt po pozemcích. Vrátila se ke svému pokoji, kde již čekal Samuel. „Á, tady jste,“ řekla. „Zámek je překrásný. Působí zvláštním takovým tajemným dojmem. Neurazte se, ale trochu mi to připomíná strašidelné zámky z filmů nebo domy hrůzy z poutí.“ „Vy chodíte na poutě?“ „Kdysi jsem chodila, ale už je to dávno.“ „Udivujete mne, opravdu ano. Navenek působíte jako hodně tvrdá žena, až se skoro nechce věřit tomu, že uvnitř jste úplně jiná.“ „Jenže ne každý se přes ten vnějšek dokáže překousat k vnitřku. Bohužel ani můj přítel toho není schopen.“ Parvati začaly opět téct slzy. „Promiňte, já…“ Zaběhla do svého pokoje a posadila se na postel. Samuel zašel za ní a nabídl jí kapesník. „Děkuji vám. Takhle ochránce vypadat nemá.“ „Jste jaká jste. Tohle mi nevadí.“ Samuel se posadil vedle Parvati a položil ji ruku na rameno. „Můj táta měl pravdu,“ hlesla tiše Parvati. „Nikdy si nemůžu najít muže, který by mě miloval. Jsem hnusná a odpudivá. Zničila jsem si život.“ Parvatin ustavičný pláč Samuela mrzel. „Jen klid. To, že vás přítel nechce, svět nezboří. Před rokem jsem poznal ženu jménem Kasumi. Možná jste o ní už slyšela. Je to Japonka s téměř neuvěřitelným pohledem na svět. Její postoje a chování jsou někdy až bizarní a také se vyznačuje velikou silou a schopnostmi, kterými dokáže ubližovat lidem. Těžko jsem si k ní hledal cestu, ale povedlo se mi to a teď ji miluju.“ „Hmm, a kde je? Žije na zámku, já že jsem ji neviděla.“ „Ne, to nežije. Odjela do Japonska kvůli jedné záležitosti.“ „Aha, a kdy se asi tak vrátí?“ „Snad brzy. Myslím, že bude skvělé, až se poznáte.“ „Hmm…“ „No, chtěl jsem tím říct, že někde tam venku zcela jistě je muž, který vás bude milovat. Muž, kterému nevadí, že máte tmavou pleť a že jste voják a všechno to ostatní.“ „Já si tak jistá nejsem, pane. Připadám si jako pomeranč. Znáte tady pomeranče, že ano? Kdybyste ho držel poprvé v životě a nevěděl, co to je, tak vás zarazí tvrdá slupka a určitě by vás nenapadlo ji oloupat a zjistit, co je uvnitř, takže ta chutná šťáva by vám unikla.“ „To není moc dobré přirovnání. Abych se dostal k vnitřku, musel bych se slupky zbavit a to není dobrý nápad.“ „Chcete tvrdit, že je dobře, jak jsem… Tohle tělo se nikomu nemůže líbit. Jediný člověk na světě, kterému se líbí, jsem já, tedy byla jsem.“ „Pokud nebudete mít ráda ani sama sebe dopadnete hodně špatně.“ „Co vy o tom můžete vědět?“ „To byste se divila. Já… chci vás nějak povzbudit. Hmm, šla byste se mnou na večeři?“ Parvati otevřela překvapením ústa. „Vy mě zvete na večeři?!“ „Ano… nebudeme se přece bát toho, jak na nás lidé koukají, nebo ano? Na vás ani na mě nic špatného není. Nebudeme se před nikým schovávat. Uvidíte, že vám to zvedne sebevědomí a to vám jen prospěje.“ Samuel jí utřel slzy, jež jí stékaly po tváři. „Tak se mi líbíte víc. Žádná ubrečená hromádka neštěstí ale sebevědomá a důstojná dívka.“ „Já nemám nic na sebe.“ „Taky půjdeme jen do hospody. Vyrazit do města, na to je už moc pozdě.“ „Půjdeme sem?! K Harrymu?“ „Ano. Jiná hospoda tu není.“ Parvati znejistěla a to Samuelovi neuniklo. „Parvati, čeho se
bojíte?“ „Rasistů a těch co mě považují za zrůdu. Což jsou asi všichni.“ „Tak jim jednu vražte.“ „Co?“ „Prý jste zvedla chlapa ze země, jakoby nic nevážil. Musíte mít obrovskou sílu, a přesto se bojíte lidí? To je zvláštní.“ „Kdysi v dětství mě šikanovali. Možná to ve mně něco změnilo, a proto jsem dnes taková. Nechci a nedovolím, aby se to opakovalo, jenže přece nemůžu zmlátit všechny lidi ve vesnici.“ „Když to bude nutné, aby vás respektovali… No nic, měli bychom pohnout, ať to vůbec stihneme. Půjdeme pěšky, přeci jen to zase není tak daleko. Vemte si něco na sebe a… když nad tím přemýšlím… neberte si toho moc.“ „Prosím?!“ „Eh, nemyslel jsem to špatně. Jen se zbytečně nestyďte, protože nemáte za co.“
Během necelé půlhodinky už Samuel s Parvati pomalým krokem šli k Willow Creek. „Kolik tam bude lidí, pane?“ „Asi dost, ale volal jsem tam, aby Harry jeden stůl podržel. A neříkejte mi pořád pane. Jsem prostě Samuel.“ „To si budou lidé myslet, že spolu něco máme.“ „Možná… vadí vám to?“ „Ne, ale Nickovi by mohlo.“ „Hmm, teď mě napadla zvláštní věc. Čistě teoreticky – váš Nick se dozví, že jsme byli na večeři a naštve se. Rozhodne se mě zmlátit, jenže vy jste moje bodyguardka, takže… jak se zachováte?“ „Ech, právě jste mi vyrazil dech. Echm, no… těžko to rozhodnout takhle narychlo.“ „Když mě bude váš přítel držet pod krkem a škrtit, zase tolik času na rozmyšlenou mít nebudete.“ „Asi bych mu ukázala, že na vás si dovolovat nebude a že pokud má problém, bude ho muset řešit se mnou – čili nakopala bych ho.“ Samuel se jen zasmál. Parvati se mu začínala opravdu líbit, ale také si uvědomoval, že je to nejspíš jen kvůli prázdnému místu, které vedle sebe má od té chvíle, co Kasumi odešla.
Když dorazili k hospodě, Samuel vstoupil dovnitř a podržel Parvati dveře. Parvati si sundala kabát a položila ho na věšák a to tentokrát bez ostychů. Oba pak usedli ke stolu v koutě. Okamžitě se za nimi otočily hlavy všech přítomných. Všichni zírali na Parvati a Samuela a nechápali, co to má znamenat. „Co si budete přát pane Gordone a paní… ehh, Singh, že ano?“ „Ano, Harry. Přineste nám víno. Bílé, co říkáte, Parvati?“ „Může být. A k jídlu máte co?“ „No… já vařím jen jedno jídlo denně. Totiž tohle je jen hospoda a navíc jsem tu na to sám, takže… no ale dnes máme zvěřinu. Vysokou na smetaně.“ „Vysokou…“ zopakovala Parvati a přemýšlela co to je. „To máte na mysli antilopu? Tady ale nežijí antilopy nebo ano?“ Celá hospoda propukla v hlasitý smích. Parvati se začervenala studem. „Harry má na mysli jelena, že?“
„Přesně tak, pane Samueli.“ „Jeden jeho známý ze sousedního panství mu je dováží,“ vysvětloval Samuel. „Aha… jelen… to neznám.“ „To nic. Uvidíte, že je to dobré.“ Samuel měl konečně čas rozhlédnout se po hospodě. Skoro všichni si na něj a Parvati ukazovali a něco si šeptali, ale to nepovažoval za problém. Horší však byli bývalí Mattovi kumpáni, jež seděli u stolu poblíž. Matt byl sice již rok mrtvý a hodně lidí z jeho bandy skončilo za mřížemi, ale někteří jen na pár měsíců a tak se na Black Mirror brzy vrátili. Ridley a Joe byli v hospodě také, ostatně jako každý den. Joe se během chvíle zvednul ze židle a přistoupil k Samuelově stolu. „Máš strach, Samueli?“ zeptal se. „Ne, ale pokud si nesedneš a nenecháš nás být, tak to budeš ty, kdo se bude bát. Radím ti dobře – odejdi a starej se o své.“ „Ha, ha, vyhrožuješ a přitom seš podělenej strachy. Moc dobře víme, že Matt zemřel kvůli Kasumi, ale mám takový pocit, žes v tom měl prsty, co? Proč jinak bys tu seděl s tou hromadou svalů, co? Hmm, něco tu smrdí vopičákem a… no jo - seš to ty, negerko. Tady nejsme ve zvěřinci, víš?“ Parvati vstala a zpříma pohlédla Joeovi do očí. „Dám ti pět vteřin, aby ses panu Samuelovi a mě omluvil.“ „Nebo co, ty černá tlamo? Jo a nedejchej na mě, nebo na tebe já dejchnu prdelí!“ Parvati zableskly očí zlostí a v mžiku chytila Joeyho za ruce a udeřila ho hlavou do čela. Joey se zapotácel a Parvati ho uzemnila ranou pěstí. „Ještě někdo má se Samuelem nebo se mnou problém?!“ vykřikla Parvati. Nikdo ani nehlesl a raději si hleděli svého. Parvati se zase posadila. „Máte tvrdou hlavu,“ řekl Samuel. „Možná to nebyl nejlepší nápad. Docela mě teď bolí. Hmm, tohle byla moje první akce v roli vašeho ochránce. Jak jsem si vedla?“ „Znamenitě. Jen tak dál…“ Během chvíle přinesl Harry lahev sice vcelku obyčejného, ale chutného vína a dvě sklenky. Samuel nalil víno a s Parvati si přiťuknul. „Připijme na naši budoucí spolupráci. Doufejme, že bude plodná a že si navzájem vypomůžeme.“ „A také na můj nový život. Ještě včera večer jsem Black Mirror považovala, neurazte se prosím, za to nejhorší místo na zemi, ale dnes je to jinak.“ „To rád slyším.“ Parvati večeře chutnala, bylo to pro ni něco nového, ale zajímavého a dobrého. Samuel byl taky spokojený, ostatně Harry se snažil a vaření mu šlo od ruky. Po zaplacení večeře oba vyšli ven, kde byla již tma. „Hmm, víte pane Samueli, něco mi říká, že to bude spíše naopak – to v mé přítomnosti budete v nebezpečí.“ „Chcete mi naznačit, abych vás zase propustil? No tak, Parvati… zítra ráno se stavím za Collierem a vyřídím mu, aby si na ty pitomce dal pozor. Hmm, skoro lituju toho, že Kasumi neměla možnost pobít celou tu bandu.“ Samuel a Parvati se vydali k zámku, ale neudělali ani pár kroků a do cesty se jim postavil Nicolas. „Nicku? Co tu děláš?“ podivila se Parvati. „Chtěl jsem si dát ještě panáka a zahlédl vás přes okno, jak jste spolu… u jednoho stolu… div, že jste se nepusinkovali, ale kdoví, možná jsem si jen nevšiml. Myslel jsem, že mi ještě dáš šanci, Parvi, ale vidím, že ne. Chováš se jako coura!“ „Važte slova!“ vykřikl Samuel. Parvati přistoupila k Nicolasovi blíž. „Jsi cítit parfémem. Kde jsi byl?“ zeptala se ho.
„Tobě se nemám co zpovídat. Už ne.“ „Viníš mě z toho, že jsem byla se Samuelem a přitom jsi před chvílí byl s ženou a kdoví, co jste spolu dělali. Ukončíme to, Nicku. Víš, já se totiž nemám v plánu měnit. Existují lidé, kteří jsou se mnou spokojeni, a já si takového najdu. Přítele, kterému nebudu vadit a který si po sexu nebude vyčítat, že se mnou vůbec nějaký sex měl. Možná že budu hledat dlouho… ale možná taky ne.“ „Neber mi moji holku, ty hajzle!“ vykřikl Nicolas. „Žádnou holku nemáš. Právě ti dala kopačky, jestli sis nevšiml,“ řekl Samuel. „Neriskuj, ty ubožáku. Chlap, co se schovává za ženu, není chlap, takže co že sis to vlastně našla Parvati? Babu?“ „Vypadni nebo ti zpřelámu všechny kosti v těle!“ zařvala Parvati. Nicolas se jí sice vyloženě neobával, ale měl před ní respekt. Bez dalších řečí se otočil a zamířil ke svému domu. „Já jsem tak pitomá! Promiňte mi to Samueli.“ „Zapomeňte na to. Mě jeho slova nerozhodila. Pojďte domů.“ Po příchodu do zámku Samuel doprovodil Parvati do jejího pokoje. „Povězte, Parvati, líbil se vám ten večer? Tedy když nepočítám střet s tím blbem a vaším žárlivým expřítelem.“ „Líbilo se mi to a ne málo. Jste na mě milý a hodný, tak jako málokdo. Děkuji vám.“ „Ale prosím vás...“ „Ne, opravdu. Nečekala jsem, že tu najdu někoho, jako jste vy. Jste přece šlechtic, pověstná modrá krev a vy vezmete obyčejnou holku navíc cizinku na večeři? Já vím, že to byla ‚jen‘ hospoda, ale i tak to bylo… bylo to skvělý, Samueli.“ „Mám radost, že tu jste, víte to? Pomáháte mi najít rozptýlení a možnost uniknout ze vzpomínek na ženu, kterou miluji. Chtěla byste zítra provést panstvím?“ „Je tu něco zajímavého?“ „Tady jsme na Black Mirror. Jistěže tu je něco zajímavého a zároveň strašidelného. Vzal bych vás na pár vcelku děsivých míst, kde se událo mnoho hrůz, pokud se ovšem nebudete bát.“ Parvati se usmála a Samuela to potěšilo, neboť její veselost mu dokázala zvednout náladu. „Ráda s vámi půjdu, kam budete chtít a nebojte se, protože se jen tak něčeho nezaleknu. Je tu ještě jedna věc, na kterou jsem se vás chtěla zeptat, Samueli.“ „Mluvte.“ „Je mi to takové trapné a dopředu vás prosím, abyste se na mě nezlobil.“ „Jde o něco vážného?“ „Ano i ne. Totiž asi takhle – myslím, že chápete, že abych se držela ve formě, potřebuji k tomu jisté prostředky. Za prvé místo ke cvičení. Ehh, tady na panství asi posilovna není, že?“ „No to není.“ „Mohla bych chodit do města, ale vzhledem k tomu, jak často obvykle cvičím… no prostě bych pak nemohla být s vámi a chránit vás. Tak mě napadla jedna věc… kdybych si něco našetřila, směla bych si sem do pokoje pořídit nějaké ty posilovací stroje?“ „Mám lepší nápad. Počkejte tu.“ Samuel odešel do svého pokoje, kde se chvíli přehraboval věcmi v šuplíku stolu, až nakonec vytáhl veliký list papíru s mnoha poznámkami a nákresy. Ukázal ho Parvati a řekl: „Tohle je návrh na posilovnu pro moji přítelkyni. Vím, že ji bude chtít, takže ji postavím, než se vrátí. Bude tady v patře v zadní části zámku. Jsou tam nevyužité místnosti, tak to trochu upravíme, pozveme statika, aby zjistil, jestli bude možné odbourat nějaké ty zdi, případně postavíme podpěry a vytvoříme tam tak ohromnou místnost plnou všeho, na co si člověk může vzpomenout. Protože se v tom zase tak moc nevyznám,
přivítal bych vaši pomoc a za odměnu bude posilovna k dispozici i pro vás a to kdykoli budete chtít. Tak co říkáte Parvati, pomůžete mi?“ „Spolehněte se, Samueli. pomůžu vám se vším. Tohle bude úžasný.“ Samuelovi neuniklo, jak se Parvati zaleskly oči. Těšilo ho to a byl přesvědčen, že obrovskou radost z toho bude mít i Kasumi. Sice by u ženy takovou reakci očekával, kdyby si prohlížela plány nové kuchyně nebo zahrady, ale už byl smířený s tím, že se začíná obklopovat netypickými ženami. Kasumi a Parvati rozhodně nemusí být všechny, neboť si už pár měsíců pohrával s myšlenkou, že najde Kasuminu sestru Sakuru. Počítal s tím, že rovněž půjde o podivnou existenci, ale prozatím netušil, jak ji nalézt. Teď se tím ale nechtěl zabývat. „Předtím jste říkala: 'za prvé.' Potřebujete ještě něco, Parvati?“ „Ehm, abych si držela svoji postavu, musím dodržovat přísně stanovený jídelníček a k tomu brát takové doplňky… stravy. Ale s tím si nedělejte starosti. Já si to už zařídím.“ „Chcete říct, že berete steroidy?!“ vyděsil se Samuel. „No… začala jsem s tím asi před rokem kvůli turnaji u nás v armádě. Řekla bych, že mi to nijak neškodí.“ Samuel sklopil zrak a snažil se uklidnit. „Dejte si pozor, Parvati, protože tohle je cesta do pekel a jestli se na vás začnou projevovat vedlejší účinky…“ Samuel to nedořekl, ale už teď měl z Parvati mnohem horší pocit než předtím.
XII – Déjá vu Druhý den ráno Samuel ve svém pokoji krmil Desmonda. Těšilo ho, že se má k světu a roste. Přestože to nebylo snadné, pokoušel se zahnat nepříjemné vzpomínky, jež mu přišly na mysl, vždy když s Desmondem byl - vzpomínky na Rachel a Adriana… stále byly příliš živé… Na dveře pokoje někdo zaklepal, Samuel položil chlapce do postýlky a zašel otevřít. Za dveřmi stál Edward a nevypadal vůbec dobře. „Pane Samueli… stala se hrozná věc.“ Samuela to vyděsilo. „Hrozná? Mluvte!“ „Před chvílí volal z fary inspektor Colliere. Oznámil mi, že u kostela nalezli tělo Zaka Hitchinsona. Prý byste tam měl hned teď jet.“ „Dobře, pojedu. Můžete se zatím postarat o chlapce?“ „Samozřejmě, pane.“ Samuel na sebe vzal bundu a rychlým krokem se vydal ke schodišti. Cestou minul Parvati, která právě vycházela ze svého pokoje. Zívla a promnula si oči. Teprve poté si všimla, že Samuel stojí hned vedle. „Ech, obyčejně jsem zvyklá vstávat hodně brzy, ale nemohla jsem včera usnout a…“ „Nic se neděje, Parvati. Jdu teď na Warmhill, tak zatím.“ „Počkejte, jdu s vámi. Chviličku vydržte.“ Parvati zaběhla do svého pokoje, aby se teple oblékla a po chvíli byla zase venku, připravená doprovodit svého zaměstnavatele kamkoli bude chtít. Samuel neměl námitek a cestou Parvati vysvětlil, k čemu došlo. Když dorazili ke kostelu, povšimli si inspektora Colliera, jak prohlíží věž. V okolí nikdo jiný nebyl a Zakovo tělo už zřejmě odvezli k pitvě. „Dobře že jdete, Gordone!“ volal inspektor už zdálky. „Ale chtěl jsem s vámi mluvit o samotě, takže můžete si tu gorilu poslat pryč?“ „Gorilu?!“ podivil se Samuel a přišel až ke Collierovi. Parvati, která očekávala konflikt, si protáhla paže a ramena až jí zapraskaly klouby. „Nemyslel jsem to špatně,“ vysvětloval hned Colliere. „Prostě potřebuji nutně mluvit s Gordonem, o samotě a co nejdříve!“ „Parvati, nechcete si zatím prohlédnout kostel?“ navrhl Samuel. „Kostel ne!“ zarazil Parvati inspektor. „Pohybujte se tady venku na hřbitově, ale do kostela nechoďte.“ Parvati sice prohlídka hřbitova nijak nelákala, ale co jiného zde taky dělat? Odešla na zadní hřbitov k hrobkám Gordonů, jež vypadaly alespoň trochu zajímavě. „Proč jste tak podrážděný, zatraceně? Můžete mi konečně vysvětlit, co se to tu děje?“ ptal se celý netrpělivý Samuel. „Ano to můžu, ale nejprve mi odpovězte na pár otázek. Kde jste byl včera kolem půlnoci?“ „Snad si nemyslíte, že….“ „Upřímně, Gordone, divil byste se tomu?“ „Byl jsem doma na zámku!“ „Kasumi se ještě nevrátila?“ „No jistě, no jistě… buď já anebo ona, že? To si vážně myslíte, že se Kasumi vrátí na panství a první co udělá je, že zabije Zaka? Proboha vždyť ho ani pořádně neznala a já taky ne!“ „Krucinál Gordone. Nemáte ponětí, o co tady kráčí!“ rozhořčil se zcela nečekaně inspektor. „Tak co kdybyste mi to místo těch stupidních otázek vysvětlil?“ Colliere ukázal na rudou skvrnku na zdi kostelní věže. „Vidíte to?“ „Krev?“
„Zak spadl z věže a dle koronera si nejspíše zlomil vaz. Na pravém předloktí měl ovšem řeznou ránu.“ „Nepřijde vám to divné? Ta věž je v podstatě rovná, tak jak mohlo pár kapek krve skončit tak nízko u země?“ „Už jsem byl nahoře a není tam ani stopa po krvi. Tu ránu mu někdo udělal až po smrti a pak namazal tu krev na zeď.“ „Proč by to někdo dělal? To nedává smysl.“ Colliere vytáhl bloček s poznámkami a jedním v rychlosti načrtnutým obrázkem. Byl to kruh a v něm znak podobný obrácenému písmenu U „Proboha,“ řekl Samuel a okamžitě si otřel čelo, které se orosilo potem. „Poznáváte to, že? Já si to myslel. Tu skvrnu jsem musel okamžitě smazat, to snad chápete. Nechtějte vědět, co by se stalo, kdyby ten znak poznal někdo další. Vím, že Murray se k těm značkám nějak dostal a prodával pohlednice se zakreslenými místy těch vražd, kde nechyběly ony symboly. Netuším, kolik lidí odsud si pohlednici koupilo, takže musíme být opatrní.“ „Ale… to není možné.“ „Podívejte, Samueli. Já věřím tomu, že jste to neudělal vy. Věřím tomu, že jste za to nemohl ani tehdy. Vím už, že existují nadpřirozené síly, alespoň tady na Black Mirror. Nemám ponětí, co to má být, ale je mi jasné, že vy víte víc než já a nikdy byste mi o tom neřekl vše. Zak nebyl jen můj kolega, byl to přítel a já chci dopadnout toho, kdo mu to udělal, jenže já do tohohle případu nevidím. Potřebuji vás, chápete?“ „Mám za vás vyšetřovat?“ „Ne za mě. Povedu normální vyšetřování, tak jak má být, ale chci, abyste se také snažil. Uvědomte si, jaká hrozba to pro vás je.“ „Já vím, inspektore. Tohle nemůže být náhoda – někdo mě zná a ví, k čemu tu došlo.“ „Někdo nebo něco…“ „Myslíte, že udeří znovu? Máte alespoň někoho podezřelého? Nějaký důkaz nebo prostě cokoli?“ „Nemám nic, Gordone. Teprve se chystám vyslechnout Marka a Furase. Doufám, že mi řeknou víc. Stavte se tu později a také s nimi promluvte. Možná se dozvíte něco, co vám tu záležitost osvětlí. Každopádně ale počítejte s nejhorším scénářem.“ „Nejhorším? Pět vražd? Pět symbolů? Pět obětí?“ „Přesně tak a nezapomeňte – vraždy podle scénáře. Víte přece, jak dopadl váš dědeček.“ „Musím na zámek!“ řekl Samuel a odešel na zadní hřbitov, kde vyhledal Parvati. Právě si prohlížela anonymní hroby u hřbitovní zdi a Samuel byl nyní zatraceně rád, že na náhrobcích nejsou vytesána jména. Společně pak rychlým krokem zamířili na Black Mirror. Jakmile přišli do haly Samuel Parvati zaúkoloval: „Najděte Edwarda a ať se všichni sejdou tady v hale, ano?“ Parvati samozřejmě nic nenamítala a vyrazila do kuchyně. Samuel vyběhl nahoru do svého pokoje, kde ze šuplíku vytáhl revolver. S touhle zbraní ho kdysi postřelila Rachel. Nebylo mu příjemné držet revolver v rukou, neboť si okamžitě vybavil tu chvíli, kdy se hroutil k zemi a marně zadržoval krev tekoucí z prostřeleného břicha. Měl štěstí, že to nebylo nijak vážné a kulka nezasáhla žádný orgán. Dole v hale již čekalo celé osazenstvo zámku až na Sheilu. Samuel sešel po schodech a předal revolver Parvati se slovy: „Na ochranu.“ „Tohle?“ podivila se. „Ale říkal jste, že nemám nosit zbraň.“ „Situace se změnila. Zaka někdo shodil z kostelní věže.“ „Co by Zak dělal v kostele?“ divil se Mark. „Pokud vím, tak nebyl věřící.“ „Nevím, ale je to tak, jak říkám. Byl zavražděn, o tom není pochyb. Edwarde, hned teď zamknete všechny vchody do zámku, včetně průchodu do sklepení ve starém křídle.“
„Myslíte, že nám hrozí nebezpečí?“ zeptal se komorník. Samuel jen kývnul hlavou, ale stačilo to, aby všichni pochopili. „Nikdo z vás dnes večer nevyjde ze zámku. Budete stále tady pokud možno přímo v hale nebo u sebe v pokoji.“ „Chtěl jsem dneska večer do knihovny,“ ozval se Mark. „Zase? Nechodíte tam nějak často?“ „Do toho vám nic není, pane. Po práci tam zajdu, ale dobře, budu opatr…“ „Nikam nepůjdete, jasné?!“ zařval Samuel tak hlasitě, až se všichni vylekali. Když se uklidnil, pokusil se svůj výbuch vzteku vysvětlit: „Bojím se, aby se někomu něco nestalo, chápete to? Proč tu není Sheila?! Neříkal jsem, že chci mluvit se všemi?“ „Je ve skleníku,“ řekl Edward. „Potřebuje prý něco dodělat.“ Samuel rázným krokem vyrazil ze zámku. Parvati šla pochopitelně s ním. Nečekala, že bude tak brzy čelit opravdovému problému, ale stalo se. Black Mirror bylo od ostatního světa slušně izolováno, a jestliže tu řádí vrah, jsou v nebezpečí všichni. Samuel a Parvati sestoupili po schodech a zabočili doleva, kde pokračovali kolem zdi až k obrovskému skleníku. Kdysi býval plný všelijakých okrasných květin, ale dnes jich tu zbylo jen pár a to ještě těch, které nepotřebovaly nijak zvláštní péči. Sheila se ukázala být velice schopnou i v oblasti bylinkářství, což zde na zámku řádně zužitkovala. Měla hodně zkušeností od své babičky, která však zemřela již před více než čtyřmi lety. Samuel byl rozčílený, že Sheila nepřišla na poradu, když šlo o tak závažnou událost, ale jeho vztek zčásti opadl, když zahlédl Sheilu, jak maluje na plátno torzo sochy, která stála uprostřed skleníku. Přítomnost Samuela ji polekala a šmouha, kterou omylem udělala, celý výtvor zkazila. „Promiň, nechtěl jsem,“ omlouval se Samuel. „To nic. Je to moje vina. Měla jsem přijít, když jste se po mě sháněl. Já… jen jsem chtěla dokončit pár tahů.“ „Je to pěkné dílo, ale to nemáš co na práci?“ „Eh, svoje si udělám, to se nemusíte bát. Víte, před pár týdny jsem tu objevila malbu vašeho zámku a řekla jsem si, že bych mohla taky zkusit něco namalovat. Mohla bych to prodat ve městě a část zisku vám věnovat.“ Samuel přešel ke dřevěnému stolku u stěny, na kterém ležel obraz Black Mirror. Znal ten obraz. Před lety ho namaloval William. Rád chodíval sem dolů ke skleníku, sedával pod břízami, jež tu kdysi rostly, a sbíral inspiraci. Vždycky říkával, že nikde jinde na pozemku není tak krásný klid, jako tady dole. „Možná bys taky mohla namalovat Black Mirror,“ navrhl Samuel. „Nemyslím, že bych na to stačila, pane.“ „Stav se někdy za mnou na zámku. Ukážu ti pár Williamových děl. Možná tě to inspiruje. Teď ale musíme řešit důležitější věci – je tu nebezpečno, Sheilo.“ „Více než obvykle?“ „Ano, řádí tu vrah.“ „Vrah?!“ vylekala se dívka. „V noci někdo zabil Zaka a já se o tebe bojím.“ „O mě? Proč o mě?“ „Ehh, špatně mě chápeš – nejen o tebe, ale o všechny, co tu žijí. Nechej malování i zahradničení a běž do zámku. V žádném případě dnes nebudeš chodit ven.“ „Ale… co moje bouda? Je to tam hezké…“ „Sheilo… na noc ti dám normální pokoj. Budeš spát v pokoji s Parvati.“ Sheila jen zděšeně otevřela ústa. Parvati se totiž bála a ne málo. Ještě nikdy neviděla ženu, jako je ona. „Samueli,“ řekla Parvati, „můžeme si promluvit?“
„Jistě. Sheilo, běž do zámku a nech nás tu, ano?“ Sheila odložila štětce a barvu a odešla ven. Parvati vrátila revolver Samuelovi se slovy: „Nezlobte se, ale s tímhle budu ráda, když vůbec něco trefím. Bubínek se zasekává, hlaveň je celá rezavá a to jsem tu hračku kontrolovala jen zběžně. Je div, že to ještě funguje. Dejte mi půl hodinky a vrátím se s něčím pořádným.“ „Dobře, ale kde to chcete vzít?“ „Máme s Nicolasem pár kousků…“ „S Nicolasem… no dejte si na něj pozor.“ Samuel po Parvatině odchodu zašel na zadní zahradu k jezírku. Když před lety vraždil, tak právě zde zabil svoji druhou oběť – zahradníka Henryho Stantona. Nevěřil tomu, že v Zakově vraždě mají prsty temné síly, ale jistotu neměl. Věděl, že Mordred byl poražen, že kletba byla zlomena, ale přesto se nemohl zbavit podivného pocitu, který mu svíral hrdlo. Uvědomil si, že se zapomněl Colliera zeptat na důležitou věc – na to, zda měl Zak na hrudi popáleniny. William je měl a to byl pozůstatek nadpřirozené síly symbolů smrti. Potíž byla v tom, že popáleniny může způsobit všechno možné. Teprve druhá vražda ukáže, zda je na vině člověk nebo něco víc. Parvati nebyla nadšená z toho, že se musí vrátit do starého domu za Nicolasem, ale neměla na výběr. Veškerá výbava, kterou její bývalý přítel zajistil, zůstala uvnitř. Nicolas venku před domem pálil nepořádek vytahaný z domu. Hořela tu stará křesla, popraskané police, hromady odpadků i sbírka Stockových motýlů. „Proboha co blázníš?“ vyděsila se Parvati. „Co když chytne les?“ „Uklidni se, Parvati. Nejbližší stromy jsou od toho ohníčku dost daleko, tak buď v klidu. Něco sis uvnitř zapomněla? Třeba kondomy pro nového přítelíčka?“ „Pitomče!“ Parvati zašla dovnitř a ve svém bývalém pokoji si vzala výstroj, kterou Nicolas za pomoci Alice sehnal. Přestože Parvati Alice neznala, tak jí bylo jasné, že musí jít nejen o velmi zámožnou, ale také mocnou a vlivnou ženu, neboť vybavení bylo moderní a kvalitní a něco takového není pro běžného člověka snadné získat. Parvati na sebe tedy navlékla vojenské maskáčové kalhoty, zelený nátělník, neprůstřelnou vestu a bundu s dlouhými rukávy, které si však vyhrnula. Dále pevné boty, opasek s pouzdrem na pistoli a kapsou pro náboje. Neopomněla ani na chrániče kolen a loktů. Vzala si nůž, jež připevnila k boku stehna, dále svoji pistoli, brokovnici a dostatek nábojů. Takto vybavená vyšla před dům, kde si jí hned všiml Nicolas. „Zešílelas?!“ zeptal se Nicolas. „To chceš jít do války?“ „Už jsi slyšel, co se stalo?“ „Myslíš toho poldu? Jo, už se to ke mně doneslo. Podle policie nehoda, tak koho chceš střílet?“ „Nehoda?!“ „Spadl z kostelní věže. Je toho teď plná ves.“ Parvati se chystala odejít, ale Nicolas ji zastavil: „Kam jdeš, krucinál?! Tohle máme pro případ, že by se to tu začalo srát. Koukej to sundat!“ „Na to zapomeň. Samuel potřebuje moji ochranu a já ho nezklamu.“ „Tímhle tomu pitomci jasně ukážeš, že jsi voják!“ „To ví už dávno.“ „Říkám ti, sundej to!“ řekl Nicolas a přistoupil k Parvati. Té se v ruce objevil nůž. „Nezkoušej to ze mě dostat násilím!“ „Jestli mu prozradíš, proč tu jsme… ty miliony budou moje Parvati a půjdu pro ně klidně přes mrtvoly. I přes tvou mrtvolu, bude-li to nutné.“
„Nestojím proti tobě, Nicku. Já tvůj nepřítel nejsem a nebudu, ale jestli mi chceš ublížit, uvědom si, že nejsem žádné ořezávátko. Možná už mezi námi nic není, ale pořád jsme spojenci. Náš cíl se nezměnil – stále jdeme Kasumi po krku.“ Nicolas už dál raději mlčel a dusil v sobě svůj vztek. Parvati cestou na zámek mohla přemýšlet o okolnostech Zakovy smrti. Buď lže policie, nebo Samuel, ale kdyby lhal její zaměstnavatel, proč by tak lpěl na bezpečnosti? Samuel na Parvati čekal už u hlavní brány. Očekával, že s sebou přinese pistoli nebo možná i něco většího, ale že se vrátí po zuby ozbrojená, to opravdu nepředpokládal. Nyní opravdu vypadala jako nezastavitelný ochránce, kterému se do cesty postaví jedině blázen. „Vy jste jedno překvapení za druhým,“ řekl Samuel, když své tělesné strážkyni otevíral bránu. „S Nicolasem vlastníme slušnou výzbroj. To víte, v Africe není bezpečno a tak se zbraně hodí. No a jak je vidno ani tady není o nebezpečí nouze. Povězte mi, Samueli, opravdu víte jistě, že jde o vraždu?“ „Zcela určitě. Proč?“ „No, ale nic. Jen se chci ujistit.“ „Neberte to na lehkou váhu, Parvati. Půjdu teď na Warmhill.“ „Dobře, jdeme.“ „Ne, vy ne. Zůstanete tady, naobědváte se a pohlídáte ostatní.“ „Tak to ne, pane Samueli. Nemůžete jen tak jít takovou dálku, když tu řádí vrah. Musíte na sebe dávat pozor. Mám vás přece na starosti - za to mě platíte a necháváte mě tu bydlet, takže jdu s vámi a ochráním vás.“ Samuel byl přesvědčen, že vrah nejde po něm, ale kdyby to Parvati řekl, nevyhnul by se zbytečným a hlavně nepříjemným otázkám. Neměl odvahu říct jí pravdu a přiznat se k vraždám, které spáchal. Neznal ji tak, aby ji mohl věřit. „Tak dobrá, ale pospíšíme si.“ Na Warmhill dorazili krátce po poledni. Kostel byl stále uzavřený a zapečetěný policejními páskami, které Samuel neměl v plánu přerušovat. Sice by se rád podíval nahoru do zvonice, ale nestál o zbytečné problémy. Prošel brankou k budově fary a hned si povšiml hrobníka, který zde u svého domku štípal dřevo. Jakmile zahlédl příchozí, otřel si čelo a pevně uchopil sekeru do obou rukou. Samuel s Parvati se k Markovi přiblížili. „Ještě krok,“ zakřičel Mark, „a tuhle sekeru vám zarazím do hlavy!“ Pohledy Samuela a Parvati se setkaly. Parvati podle Samuelova výrazu pochopila, že Mark si legraci rozhodně nedělá. Pozvedla svoji zbraň a namířila ji na Marka. „Ještě krok,“ zařvala Parvati, „a touhle brokovnicí vám ustřelím hlavu!“ „Fajn, tak fajn,“ řekl Mark a sekeru zahodil. „Nejprve se sem ze záhrobí vrátí tenhle mizerný pětinásobný vrah…“ „Přestaňte Samuela urážet nebo přísahám, že vám ublížím!“ vykřikla rozčílená Parvati. „No jasně. Ještě vám neřekl pravdu…“ „Pravdu? Pravdou je, že tu vraždil hrobník a vy všichni Samuela nenávidíte a děláte z něj vraha. Je neuvěřitelné, jak nenávistní jste. To kvůli jeho postavení, že ano? Kvůli zámku a bohatství.“ „Když myslíte…“ Samuel na to nic neříkal. Nechtěl Parvati říct pravdu a zdálo se, že vyprávěním jiných lidí neuvěří, což se hodilo. Neobával se ani toho, že jí pravdu řeknou jeho zaměstnanci, neboť je důrazně upozornil, aby mlčeli. Ono je těžké uvěřit tomu, že někdo zabil pět lidí, spáchal sebevraždu, a přesto chodí volně po světě. „Je to tu čím dál horší,“ řekl Mark, „čím dál horší lidi.“ „To myslíte mě?“ zeptala se Parvati.
„Nejen vás. Kasumi Sato… stačí mi slyšet to jméno a už se mi vaří krev v žilách. Je to hrdinka,“ řekl a pohrdavě si odplivl. „Hrdinka z Black Mirror. Div, že jí tu lidi nepostavili sochu… Štěstí, že tu nepobyla moc dlouho a že šla k čertu, ale i tak… po deseti dvaceti letech si na mě nikdo ani nevzpomene, ale na Kasumi…“ „Závidíte jí? Slyšela jsem, že někoho zabila.“ „No jasně. Pobila vrahy Adriana Gordona, syna tady toho… co mu nemůžu přijít na jméno.“ „To je to, co vám na ní vadí?“ „Ne,“ vmísil se do hovoru Samuel, „vadí mu, že je to Asiatka.“ Parvati se zúžily oči zlostí. „Rasisto!“ vykřikla. „Tak se vraťte, odkud jste přišla. Zpátky na stromy v Africe. A vy Gordone, zalezte zase do pekla.“ „Stačí slovo, pane Samueli a ten muž bude litovat, že tohle řekl!“ „To slovo řeknu Parvati, pokud nám Mark nepoví, co ví o Zakově úmrtí.“ „Já se vás nebojím, Gordone a té černé obludy už vůbec ne.“ „Podržíte mi tu zbraň, Samueli? Tohle nebudu poslouchat.“ „Samozřejmě, ale s citem, ano? Nezabijte ho. To už by vám neprošlo.“ „S citem… dobrá.“ Mark neměl čas se shýbnout pro sekeru a tak se rozhodl bránit pěstmi. Byl už v letech, ale vitalitu a sílu by mu mohl závidět i mladší muž. Jeho pěst, která dopadla na Parvatinu tvář však nenapáchala žádné škody. Parvati jen prudce pootočila hlavu, ale hned poté dala Markovi ránu do žaludku. S bolestivým stenem padl k zemi. „Tohle bylo s citem?“ zeptal se Samuel. „Ano. Taky jsem mu mohla zlomit čelist.“ „Ehm, a vám se nic nestalo? Udeřil vás.“ „Jsem v pořádku. Pojďte raději dál.“ Zamířili k faře, která odsud byla sotva sto metrů. "Povězte mi Samueli, vážně mi za to nic nehrozí?“ „Když jste tu noc vyřídila sedm lidí a včera Joea, stalo se vám něco?“ „Ne to ne, ale…“ „Ničeho se nebojte, tady jsme na Black Mirror. Zákony tu sice platit mají, ale nikdo si z toho hlavu nedělá, pokud se nestane něco vážného. Colliera sice nemám rád, ale líbí se mi jeho benevolentnost.“ „Vy snad podobné… ehm násilnosti provozujete?“ „Ale kdepak. Moje přítelkyně Kasumi je však poněkud prudší povahy a zatímco já bych problémy řešil slovy, tak ona pěstmi. Musím říct, že její řešení je rychlejší a účinnější až mu docela přicházím na chuť.“ „Aha. Myslíte, že farář mě urážet nebude? Víte, praštit duchovního, to bych si vážně nedovolila.“ „Je to jen člověk, ale nebojte, ten na vás zlý nebude.“ „Vy nejste věřící?“ „Od jisté chvíle ne.“ Samuel zaklepal na dveře a brzy otevřel otec Furas. Z Parvati byl ještě překvapenější než ze Samuela. „Dobrý den, otče,“ pozdravil Samuel. „Dobrý… Ech, ty zbraně co máte, dcero… stalo se něco?“ „To řekněte vy mě,“ řekl Samuel. „Včera v noci… nevšiml jste si něčeho?“ „Všiml… bylo to strašné.“ „Můžete nám to říct?“ zeptala se Parvati.
„Už jsem všechno řekl inspektorovi, ale že jste to vy… Pojďte dovnitř, uvařím čaj.“ „Nemáme zase tak moc času, otče,“ upozornil faráře Samuel. „Dobrá tedy. Povím vám ve stručnosti, co jsem vypověděl Collierovi. Pozdě večer jsem byl v kostele a modlil se k bohu, když dovnitř vstoupil člověk zahalený v plášti.“ „Viděl jste mu do tváře?“ zeptal se Samuel. „Ne, to ne. Měl na hlavě kapuci a byla tam tma. Věděl jsem, že mě chce ublížit, hned jakmile vytáhl nůž. Začal jsem křičet hrůzou a prosil boha o pomoc. Couval jsem k bočnímu vchodu a rychle vyběhl ven. Volal jsem Marka, aby mi přišel na pomoc, ale místo něj přispěchal Zak. Asi se vracel pozdě večer domů na Warmhill. Pochopil, že se něco děje a vběhl do kostela. Neměl jsem odvahu jít za ním hned, ale když bylo dlouhou dobu ticho, odvážil jsem se opatrně vejít dovnitř. Všiml jsem si otevřené mříže od zvonice a vstoupil tam, jenže to je to poslední, co si pamatuju. Probudil jsem se až k ránu s pořádnou boulí na hlavě.“ „Omráčil vás, ale nezabil… přestože to původně měl v plánu?“ divil se Samuel. „To nedává smysl, Samueli,“ řekla Parvati. „Hmm, určitě netušíte, kdo to mohl být? Nevšiml jste si něčeho? Čehokoli?“ ptal se Samuel. „Ne, opravdu ne,“ odvětil farář. „Znáte tu snad každého. Kdo by byl schopen zaútočit na kněze?“ „Třeba někdo, kdo mě nemá zrovna v lásce… Někdo komu jsem ublížil.“ „To mi chcete tvrdit, že jsem to udělal já?!“ rozčílil se Samuel. „Ne, to ne. Ale co vaše přítelkyně? Co když se mi chtěla pomstít za tu událost u jezera?“ „Větší hloupost jsem snad ještě neslyšel. Kdyby vás Kasumi chtěla zabít, tak už jste mrtvý! Sbohem, otče.“ Samuel i s Parvati odešel zpět k brance a neuniklo mu, že Mark je u sebe v domě a kouká ven přes okno. O další střet s Parvati rozhodně netoužil. Cestou na zámek se Parvati Samuela vyptávala: „Proč myslíte, že policie případ bere jako nešťastnou událost, nebo sebevraždu? Výpověď faráře je přeci jasná.“ „To ano, ale Colliere patrně nechce lidi zbytečně strašit.“ „Zbytečně?! To já bych lidem řekla pravdu. Mají právo vědět, jak se věci mají.“ „Asi máte pravdu, ale doufám, že nemáte v plánu to udělat. Colliere chce, abych mu s případem pokud možno pomohl.“ „Máte s tím zkušenosti?“ „To ani ne, ale panství dobře znám a tak si myslí, že můžu pomoct. Myslím, že to proto mi farář pověděl, co viděl. Colliere mu to nejspíše nařídil.“ „Dobře, takže se o tom nemám dál šířit. Co když ale vaši další služební něco prozradí.“ „Povím jim, aby mlčeli. Dnes v noci budou všichni spát v novém křídle zámku a vy přímo v pokoji se Sheilou.“ „Ano, to už jste říkal. Záleží vám na ní?“ „Záleží. Prosím Parvati, udržte ji naživu, ať se stane cokoli, ano?“ „Říkáte to jako byste věděl, že zrovna po ní někdo půjde. Udělám, co bude v mých silách, Samueli, spolehněte se.“ „Věřím vám. Ve vašich silách je toho víc než u kohokoli jiného v okolí.“ Večer se Parvati a Sheila sešli u sebe v pokoji. Sheile se nechtělo být s Parvati takhle o samotě a už vůbec ne když byla tak ozbrojená, ale rozhodně nemínila Samuela neuposlechnout. Hrozně si ho vážila a měla ho ráda. Ulehla na pohovku, kterou ji sem Mark a Edward dopravili, ale nemohla usnout. Rušilo ji rozsvícené světlo lampičky i Parvati, která seděla na židli vedle dveří pokoje. Na stolku měla položenou svoji brokovnici. „Vy nepůjdete spát?“ zeptala se tichým vystrašeným hláskem Sheila. „Zůstanu přes noc vzhůru, kdyby něco.“
„Vážně nám něco hrozí?“ „Samuel si je, řekla bych, jistý, ale nemáš se čeho bát.“ „Ale mám. Bojím se.“ „To nemusíš. Dveře ven jsou pootevřené a prkna nad schodištěm dost vržou, takže kdyby se kdokoli blížil, poznám to.“ „Hmm, jste voják, že ano? Jste dobrá?“ „Jsem seržantka, takže počítám, že zase tak špatná nebudu, když mě povýšili.“ „Třeba měli jen málo seržantů. Ech… promiňte, prosím já to nemyslela špatně. Bojím se a plácám nesmysly. Nechci, abyste mě za to zmlátila.“ „Neublížím ti. Taky proč bych tě hned měla tlouct? Copak jsem nějaká násilnice?“ „Hodně lidí se vás bojí, dokonce i Mark.“ „Na tu koupel v řece asi jen tak nezapomene,“ pousmála se Parvati. „Tam odkud pocházíte, jsou všechny ženy takové?“ „Jaké takové?“ „No… takové akční.“ „Ale ne, to ne. Jsou tam normální ženy, jako všude jinde.“ „Jaké to je být jiná?“ Sheiliny otázky začaly dostávat Parvati do kolen. Přemýšlela, kam až si dívka dovolí zajít. „Nepřipadám si špatná. Jsem jaká jsem, Sheilo, a zcela na rovinu – silné tělo jako je to mé může být pro ženu prokletím i darem. Záleží na tom, jak se na to díváš.“ „Víte, co si myslím? Myslím si, že kdybych byla jako vy, tak se taky nebudu bát. Byla bych silná a mohla to všem dokazovat. Nikdo by si na mě nedovolil, protože by věděl, že mu dám ránu a on se hned skácí.“ Parvati se zasmála. „Takže ty chceš být jako já?“ „Ne, to nechci. Nelíbila bych se sama sobě. Vlastně vás obdivuju, že se sebou vydržíte.“ Parvati zrovna tohle slyšet nepotřebovala, ale nemínila za to Sheile vynadat. Nakonec řekla nahlas jen to, co si myslí mnozí lidé. V Nicolasově domě se svítilo. Muž se chystal právě ulehnout ke spánku, ale už dlouhé hodiny se nemohl zbavit nepříjemného pocitu. Podivné mravenčení, které pociťoval, ho zneklidňovalo. Doufal, že to zmizí, když se pořádně vyspí, takže se snažil to nevnímat. Zhasl světlo v pokoji a natáhl se na postel. Víčka se mu zavřela a přemohl ho spánek. „Nic jsem ti neslíbil, slyšíš?! Já nejsem jeden z vás a nechci, aby si to kdokoli myslel!“ křičel jakýsi muž. Nicolas ležel na zemi, zhluboka dýchal a poslouchal cizí hlasy. Teď mluvila žena: „Tohle místo je ideální, drahý otče!“ řekla s neskrývaným pohrdáním. „Naši agenti budou brzy odhaleni a potrestání.“ „Po zásluze potrestáni,“ připomněl muž. „Já nestojím o život ve vězení nebo dokonce o popravu. Přece bys nevydal na smrt vlastní dceru?!“ zařvala žena. „Uklidni se, ještě nás někdo uslyší.“ „A kdo? Na Black Mirror chcíp pes. Kdybych měla tu možnost, navrhnu Fürerovi, aby právě sem utekl. Pod svícnem je největší tma a tady je tma jak v prdeli.“ „Nemluv o něm přede mnou. Vybrala sis vlastní cestu, Saskio. Teď se s tím musíš vyrovnat sama. Odejdi z domu a to hned. Déle už tě tu nenechám.“ „Pitomče! Hmm, jak asi skončí vědec tvého formátu, když se veřejnost dozví, že má dceru nacistku?“ „Jak si to vůbec dovoluješ? Moje sbírky…“ „Mám tě v hrsti, otče. Raději mi ve všem vyhov, jinak tě strhnu s sebou.“ „Hmm, možná… možná vím, kde tě ukrýt, Saskio. Na Black Mirror byl na počátku války
postaven bunkr, to když hrozila invaze, ale dnes je již opuštěný. Nicméně armáda odtamtud odvezla jen to nejnutnější a nevypadá to, že by se pro to někdo měl vrátit. Stále tam budou zásoby na dlouhé měsíce. Můžeš tam bydlet, dokud se situace neuklidní.“ „To by bylo ideální. Zaveď mě tam. Nejlépe okamžitě, chci to místo vidět. Zajdu si do pokoje a pak hned vyrazíme.“ Nastalo ticho a Nicolas měl dost času se vyrovnat s tím, co slyšel. Nebyl toho ale schopen, a když se konečně rozhlédl po pokoji, všiml si, že je úplně jiný než dřív. Teprve teď mu došlo, že postel je až v rohu u zdi a on momentálně leží na chladné podlaze. Postavil se a rozhlédl okolo. Pod oknem byl starý pracovní stůl a na něm pár knih. Po pravici měl dveře, tak jako předtím, ale hned vedle byla veliká šatní skříň. Co ho však udivilo nejvíce, byly dva plakáty na stěně. Na tom prvním byla stará reklama na anglické doutníky. Druhý plakát byl obyčejným kalendářem s motivem krajiny, ale rok 1945 Nicolase natolik překvapil, že jen nechápavě zíral s ústy dokořán. Do pokoje vstoupila už na první pohled sebevědomá žena asi okolo třiceti let. Měla blond vlasy, jež byly však vcelku krátké a nijak zvlášť upravované. Nicolase si vůbec nevšimla a začala se převlékat. „Eh, promiňte?“ řekl Nicolas, když už byla žena nahá. Ona však vůbec nereagovala. „Haló! Vy mě neslyšíte?“ zakřičel Nicolas a ženy se dotknul. Ucítil teplo, ačkoli to ani sám nečekal. Žena se k němu otočila a řekla: „Pomiluj mě.“ Nicolas ztuhl a začal couvat. Narazil na postel a skácel se na ni, to když do něj žena strčila. Nebránil se jí. Byl natolik překvapený, že se ničemu nebránil. Nepochyboval o tom, že sní, a i když to byl neuvěřitelně živý sen, počítal s tím, že se co nevidět probudí. Žena skočila na něj a začala ho vášnivě líbat. Do zad se mu zaryly její nehty a on sykl bolestí. Právě teď očekával, že se probudí, ale ono nic. „Ale, ale,“ řekla žena, které na tváři hrál děsivý úsměv, „snad to nebolí?“ Žena se po něm začala sápat. Škrábala ho a kousala na nejrůznější místa všude po těle. Nečinila tak dlouho, neboť Nicolas si tohle líbit nenechal. Odtrhl ji od sebe, ale nestačil se ani posadit a už byl opět lapen v jejím objetí. Byla jako klubko hadů – neustále se svíjející a jen těžko polapitelná. Vášeň a chtíč, to byla Saskia. Nicolas nebyl zdaleka prvním mužem, který tohle zažíval, ale na rozdíl od jiných byl ochoten dosáhnout svého i za cenu zabití. Když se Saskie kolem krku sevřely Nicolasovy prsty, poznala, že je zle. Její nehty se nyní zaměřily na nový cíl – Nicolasovy oči. Škrábanec, který se mu objevil pod levým okem, ho natolik vyděsil, že své sevření ještě zesílil a trhnul Saskiiným útlým krčkem. Po následném křupnutí položil bezvládné tělo na postel. Saskia i všechno okolo se začalo ztrácet v neprostupné mlze. Nicolas stál uprostřed pokoje a otáčel se kolem dokola. Měl sto chutí vykřiknout, ale k čemu by to bylo? Probudil se uprostřed noci. Byl promočený potem a vyčerpaný. Uvědomil si, že je zase ve svém starém známém pokoji. Rozsvítil světlo, aby se tu mohl lépe rozhlédnout. Na posteli, kde před chvílí ležel, bylo několik krvavých skvrn. Stáhl ruku za záda a nahmatal krvavou rýhu a ne jen jednu. Vůbec netušil, co si má o tom všem myslet. Skoro se bál opět ulehnout ke spánku. Zprvu vše pokládal za hroznou noční můru a měl za to, že si ošklivé škrábance udělal sám. Pak se ale prohlédl v zrcadle a uvědomil si, že má rozdrásanou kůži i na místech, kam by si jen stěží dosáhl. Vyšel z pokoje a sešel dolů do haly. Měl tu uschovanou lahev vodky, ze které si okamžitě přihnul. Dveře ven před dům se prudce otevřely a dovnitř vstoupila průhledná bytost obklopená podivnou aurou. Vypadala jako starý vrásčitý muž. Nicolas se podíval na obsah lahve, neboť měl pocit, že už vypil moc. „Láska k věci a láska k živé bytosti,“ řekl stařec. Poznal, že je to člověk, jehož slyšel ve svém snu. Jeho chraptivý hlas byl nezapomenutelný. „Mojí vášní byl svět motýlů. Svět bytostí, které jsou čarokrásné, ale v jejich prvotním stádiu vývoje by jim krásu nikdo nepřisuzoval. Objevoval jsem jejich krásu, snažil se ji uchovat a ukázat ji světu. Bohužel má dcera měla
opačný osud. Zprvu krásná a nevinná, později krvelačná a bezcitná zrůda. Nepředpokládal jsem to. Netušil jsem, že vývoj může být opačný, pokud se o krásu nepečuje. Člověk může rozdávat lásku mnoha bytostem, ale měl by si dobře vybrat, kdo si takový dar zaslouží víc. Já toho schopen nebyl. Moje láska k dceři nebyla ani zdaleka tak silná jako ta k motýlům. Ty jsi přišel do mého domu, ne jako první, ale jako jediný, kdo pochopil, co je na světě důležité. Bez sebemenšího záchvěvu nejistoty či pochybností jsi mé celoživotní dílo zničil v plamenech. Máš můj obdiv Nicolasi. Hmyz, navíc již mrtvý, si na rozdíl od lidí nezaslouží lásku.“ „Dejme tomu, že s tebou souhlasím... Proč mi ale ničíš život?!“ „Žádám od tebe pomoc. Tento kraj je plný duší, které marně hledají klid. Jsem jedna z nich. Pomoz mi najít cestu na onen svět.“ „Jinak co? Nenecháš mě vyspat se?“ „Pamatuj Nicolasi – jsi jen pozorovatel, avšak tvůj dotek vdechuje život i smrt.“ „Můj dotek…“ Zjevení odešlo a dveře se za ním zabouchly. Nicolas byl rozhodnut do sebe obrátit zbytek vodky. Netušil, jestli stále sní, ale pokud ne, zřejmě bude potřebovat víc alkoholu do zásoby a taky prášky na spaní. Parvati neměla problém udržet se během noci vzhůru. Byla připravená a pozorná, ale čas od času se ponořila do myšlenek. Probírala si především události týkající se vraždy. Neměla na to však moc času, neboť jasně zaslechla vrzání a šoupavé kroky. Vstala a vytasila pistoli. Byla tiše jako myška a poslouchala zvuk na chodbě. Když se zvuk kroků začal vzdalovat, opatrně vyšla z pokoje. Zahlédla siluetu postavy, jak kráčí podél zábradlí k místu, kde mají pokoje služební. Byla tu příliš veliká tma a Parvati nevěděla, zda je neznámý člověk ozbrojený. Kdyby ho upozornila, že tu je, možná by ji stihl zastřelit, ale na druhou stranu nemohla jen tak vystřelit, když netušila, o koho se jedná. Pistoli zase zasunula do pouzdra a vytasila nůž. Udělala pár kroků blíž k postavě a poté se rozeběhla a skočila po ní, aby ji srazila k zemi. Podle výkřiku poznala, že jde o muže. Okamžitě ho dvakrát udeřila do obličeje a pak mu ke krku přiložila nůž. To už na chodbu vybíhal Samuel s baterkou a revolverem v rukou. „Marku?!“ podivila se Parvati, jakmile díky světlu poznala svoji oběť. Z úst a nosu mu tekla krev. Parvati však z Marka neslezla. „Kde jste byl?“ zeptala se. „Co je vám do toho! To máte pořád takovou potřebu mě mlátit?“ „Odpovězte jí,“ řekl Samuel. „Byl jsem na toaletě, stačí? Příště vás požádám o svolení, nemusíte se bát.“ Nechte si toho sarkasmu a hlavně mi přestaňte lhát!“ vykřikl Samuel. „Myslíte, že nevím, kde jsou v mém zámku toalety? Jedna koupelna je v části pro služebnictvo, druhá u nás tady vepředu. To nevíte?“ „Slezete ze mě, ještě dneska nebo vás těší držet mě v šachu?“ Parvati skutečně vstala, ale v ruce se jí objevila pistole. „Ještě jste nám neřekl, kde jste byl,“ upozornila ho. „V knihovně, kde jinde.“ „Teď v noci?“ podivil se Samuel. „Můžu si chodit, kam chci. Mimo to mám všude spoustu práce, tak co se divíte? Prostě nemám jinak čas.“ „Chmm, běžte si do naší koupelny. Je tam lékárnička.“ Mark se konečně zvedl, ale ještě než odešel, vrhl nenávistný pohled na Parvati. Štvalo ho, že ho už podruhé vyřídila a ani se přitom nezapotila. Kdyby to byl muž, překousnul by to snáz, ale žena?! „Omlouvám se, Samueli,“ řekla Parvati, „netušila jsem, kdo to je.“ „Vy na vině nejste. Dělala jste jen svoji práci. Vraťte se do pokoje a pokračujte v hlídání.“
XIII – Mors certa, hora incerta Samuel se probudil časně ráno a okamžitě pospíchal do Parvatina pokoje. Dveře byly pootevřené. „Mohu dál?“ zeptal se. „Samozřejmě,“ odpověděla mu Parvati a pustila ho do pokoje. „Kontrolujete, jestli nespím?“ „Spíš se chci ujistit, že je vše v pořádku. Hmm, Sheila ještě spí. Promluvíme si na chodbě, ano?“ Jakmile za sebou Parvati zavřela dveře, Samuel se začal vyptávat: „Jste v pořádku, Parvati?“ „Ech, ano. Nevypadám na to?“ „Právě, že ano. Na to, že jste probděla celou noc, vypadáte nečekaně čile.“ „Taky to není první noc, kterou trávím hlídkou, ale pravda je, že jsem měla pár slabších chvilek, kdy se mi zavíraly víčka. Hlídkovat takhle venku a třeba ve stoje, zase takový boj se spánkem není, i když to člověka daleko víc vyčerpá. Co budeme dnes dělat?“ „Vy se vyspíte a já půjdu zjistit, co se stalo.“ „Ono se něco stalo?“ „Ehm, možná ano. Půjdu do vesnice za Collierem.“ „Fajn, já se pár hodinek prospím.“ Samuel vykročil ke schodišti, ale hned nato mu došlo, že situace se pro něj může každou chvíli zhoršit, to pokud vesničané naleznou spojitost s ním a vrahem, co tu řádí. „Parvati,“ oslovil ženu Samuel, ještě než se stačila vrátit do pokoje, „Zvládnete mě do vesnice doprovodit?“ „Jistě, vlastně to tak bude nejlepší. Pokud ten vrah nebyl dopaden, bude lepší, když vám budu nablízku. Jen, můžu mít jednu otázečku?“ „Ptejte se.“ „Zdá se mi, že nepočítáte s tím, že ten vrah zaútočí za bílého dne. Proč?“ „Hmm, pojďte do kuchyně. Vezmeme si něco k snědku a já vám to mezitím povím.“ V kuchyni již Edward připravoval snídani pro svého pána, sebe i ostatní služebné. Samuel si tedy tak jako každé ráno mohl dopřát kvalitní Kolumbijskou kávu a chléb s medem. Parvati dala zavděk mléku a ovoci. „Pane Samueli,“ ozval se Edward, „máme se dnes vrátit k běžné práci? Mně osobně to nevadí, přeci jen mé starosti jsou spíše uvnitř zámku a Mark má spoustu práce dole v… no prostě dole. Sheila by ale určitě chtěla na zahradu.“ „V pořádku, Edwarde. Povězte všem, že mohou dál plnit své běžné povinnosti. Ale navečer ať se raději opět všichni stáhnou do zámku a nevycházejí ven.“ „Rozumím, pane.“ „Můžete se teď prosím vzdálit?“ „Jistě, pane.“ Edward si vzal hrnek se svojí černou kávou a odešel, zatímco Samuel a Parvati usedli ke stolku v kuchyni a dali se do jídla. „Parvati, dopředu říkám, že chci, aby to zůstalo jen mezi námi. Nechci nikoho zbytečně
strašit, protože myslím, že by to všechno mohlo být jen horší. Panika by nikomu neprospěla a pak… počítám, že dříve nebo později se to veřejnost dovtípí i tak anebo jim to sdělí policie. Já se ale do toho nechci zaplétat.“ „Ale do čeho, Samueli? Já tomu pořád nerozumím.“ „V jedenaosmdesátém tu došlo k pěti vraždám, které by se daly nejlépe popsat jako rituální.“ „Nechápu, proč ty vraždy házejí místní na vás a ne na tu bestii, která za ně doopravdy může.“ „Ať tak nebo tak – úmrtí Zaka se nápadně podobalo první z těch vražd. Tehdy z okna věže našeho zámku vypadl můj dědeček William.“ „Už tomu začínám rozumět – obětí neměl být ten strážník, ale farář a motiv vraždy není nic jiného, než pokus o zopakování rituálu. Jenomže co je to vlastně za rituál? Jaký má význam?“ „Hmm, jak bych vám to nejlépe řekl… no, tvrdí se, že ten rituál otevře bránu do Pekla.“ Samuel se nechtěl zmiňovat o Mordredovi a kletbě, takže se pokusil o toto prostší vysvětlení, na které Parvati skutečně skočila. „Lidé dovedou být šílení… Dobře, ale co ty vraždy a oběti? Víte co bude následovat? Jaké budou vrahovy další kroky?“ „Nevím, jestli bude vrah dodržovat časový odstup od jednotlivých vražd. Pokud ano, tak máme pár dnů k dobru, neboť k další vraždě došlo až po necelém týdnu. Tehdy zemřel náš zahradník Henry.“ „Proto ty obavy o Sheilu…“ „Přesně. Další den nato zemřel malý chlapec a to v lesích jihozápadně odsud. Další dva lidé zemřeli ve stejnou noc - šlo o mého strýce Roberta a…“ „…a patologa Hermanna. Ehh, promiňte, že vám do toho skáču.“ „To nic. Vidím, že už něco víte.“ „Nicolas se zajímal o historii domu, který koupil. Hmm, asi chápete, že první podezřelý, který mě napadá, je opět hrobník.“ „Ano, je to i můj favorit, pokud to mohu takhle říct. Furas včera tvrdil, že tu noc volal o pomoc, ale Mark nepřišel.“ „Možná ano, možná, že byl blíž, než farář tušil.“ „No, jsem po jídle, Parvati, a koukám, že vy také, takže vyrazíme?“ „Jistě, ale doufám, že mě pak necháte alespoň tři-čtyři hodinky na spánek.“ Samuel se obával toho, že okamžitě po příchodu do vesnice se na něj někdo vrhne. Byl rád, že má vedle sebe ozbrojenou Parvati, neboť už jen pohled na ni by měl každého rozumného člověka odradit od útoku. Vesnice se však zdála být neobyčejně klidná. Zak mezi místními nebyl nijak oblíbený a otázkou bylo, zda je to tím, že žil na Warmhill nebo pro jeho povahu, kvůli které ho všichni považovali za nepříjemného bručouna. Z Abayina obchodu právě vyšel Nicolas. Měl s sebou tašku s nákupem. „Povězte mi Samueli?“ řekl Nicolas, „co řekne Kasumi na to, že jí zahýbáte s jinou?“ „Nestojím o hovor s vámi. Jste jen žárlivý ubožák,“ odvětil Samuel. „Opravdu? Parvati co když tvůj nový přítelíček skončí s monoklem?“ Parvati do Nicolase strčila. Tomu vypadla taška z rukou a udělal krok vzad. Krátce na to ho Parvati chytila za košili. „Už toho mám tak akorát dost!“ vykřikla Parvati. „Jestli se Samuela jenom dotkneš, zajistím ti návštěvu v nemocnici – se zlomeným nosem a to budu ještě mírná. Taky bych ti mohla dát pořádně do těla – tak moc, že by ses sám ze země nezvedl.“ „Sebevědomíčko ti nějak stoupá… to bude tím životem na zámku po boku velkého pána.“ Parvati Nicolase pustila, načež si on pobral nákup a rychlým krokem odešel ke svému domu. „Tak tohohle člověka jsem měla dva roky ráda… Buď jsem byla úplně pitomá, nebo jsem
nepoznala, že je to slizký egoista, který kouká jen na sebe.“ „Zdá se mi to, nebo se vás bojí?“ „Navenek vždycky hraje hrozného hrdinu, ale je to zbabělec. Když nemá jasnou výhodu, a tu by v potyčce se mnou neměl, tak zdrhne jak malý kluk.“ „No… možná je to i dobře. Ten chlapík není žádná třasořítka, Parvati. Kdybyste se s ním pustila do křížku, určitě byste to dost odnesla.“ „To ano, ale stejně bych do toho šla. Ani ne tak kvůli sobě, ale hlavně kvůli vám a věřte mi, že bych tak učinila i kdybyste mě za to neplatil. Nedovolím, aby vám bylo ublíženo.“ Samuel a Parvati zašli na policejní stanici, kde za svým stolem seděl inspektor Colliere a pročítal si jakési záznamy. „To mi povězte, Gordone, nepřipadáte si tady se slečnou jako siamská dvojčata?“ „Nechte si ty narážky a raději mi povězte, co je nového?“ „Nic moc.“ „Jak nic moc?! Copak nevedete vyšetřování?“ „Kvůli čemu?“ Samuel jen nechápavě zíral. Parvati se mezitím porozhlédla po stanici. Kromě dvou stolů s počítači, velikou kopírkou a plechovými skřínkami na spisy toho tu moc nebylo. Zaujala ji však podobizna Samuela, která visela na stěně. Dle mnohých děr bylo patrné, že si z ní někdo udělal terč pro šipky. Parvati podobiznu strhla, zmačkala a vyhodila do koše. „To nemáte na práci nic lepšího?!“ zeptala se. „To byla Zakova zábava. Mě takové infantilní hry nebaví.“ „Řeknu vám to takhle, inspektore,“ začal Samuel, „vaše laxnost mě nepřekvapuje, ale doufám, že máte alespoň dost odvahy, abyste další případné oběti dával za vinu i sobě. Uzavřít jasnou vraždu jako nehodu nebo sebevraždu… to už tu bylo, inspektore, a vy víte, jak to skončilo.“ „Myslel jsem, že jste chytřejší, Gordone. Asi jsem vám měl včera zdůraznit, že není vhodné zmiňovat se komukoli dalšímu o tom, že šlo o vraždu. Samozřejmě, že to tak beru a dělám, co můžu, abych vraha nalezl, ale vy mi to jen ztěžujete.“ „Parvati bude mlčet, nemusíte mít obavy. Moji služební také nic nevyzradí.“ „Takže už to ví i služební… Povězte mi, Gordone – dal byste ruku do ohně za to, že nic neprozradí?“ „K věci, Colliere, já nemám tolik času jako vy. Co jste zjistil?“ „Jediné, co vám mohu prozradit je to, že nikdo nic neviděl ani neslyšel. Nikdo kromě otce Furase, jenže jeho výpověď nám stejně nic nepřinesla. Snad jen to, že vrah podle všeho skrývá svoji tvář.“ „A to je překvapující?“ „Ano. Náš člověk přišel do kostela s tím, že Furase zavraždí, ale proč by se bál toho, že ho farář pozná?“ „Co z toho usuzujete?“ „Vražda se stala na půdě kostela, čili přímo před Bohem.“ „No a?“ „Co když se vrah bojí Boha? Co když je to někdo věřící a doufá, že Bůh ho neodhalí?“ „Hmm, možná na tom něco je,“ uznala Parvati. „Mě to přijde moc chatrné,“ opáčil Samuel, „doufám, že se zase nebudete hnát za svým výmyslem, přestože je absurdní. Vzpomeňte si na Jamese.“ „Že tehdy vraždil duševně narušený člověk jež utekl z léčebny, byl logický závěr,“ bránil se inspektor. „No, asi už půjdeme. Jen si dejte pozor, Colliere, tahle vražda byla první, ne poslední.“
„Udělám, co bude v mých silách, aby poslední byla. Kdybyste na cokoli přišel Gordone, víte kde mě najdete.“ Samuel a Parvati odešli ze stanice. Nebyli nijak nadšení z toho, co se dozvěděli, ale to, čeho se Samuel obával, se nestalo. Další oběť zatím nebyla anebo nebyla nalezena. „Parvati, vidím, že sotva stojíte na nohou. Běžte na zámek a odpočiňte si.“ „Ještě bych to vydržela.“ „Věřím vám, ale nechci vás vyčerpat. Na noc musíte být zase odpočatá.“ „Dobře, tak já půjdu. Vy zůstáváte?“ „Musím ještě za Harrym. Uvidíme se na zámku.“ Samuel se nezdržoval a okamžitě zamířil do hospody. Teď ráno tu byl jen Harry. „Dobrý den,“ pozdravil Samuel. „Dobrý, pane Samuel. Dneska jdete sám?“ „Ano, ale nemůžu vyloučit, že se tu někdy v budoucnu zase objevím s Parvati. Jen doufám, že za příjemnějších podmínek, než minule.“ „Joeovi jsem už odmítl nalévat. Snad ho to přinutí držet se zpátky.“ „Nepřijdete tím o zisky?“ „Přijdu a ne o malé, ale nestrpím tady takové sprosté chování. Slečna Singh si nezaslouží tak hrubé jednání. Mimochodem, můj Ephram už má další hrdinku, ale mezi námi – Kasumi u něj stále vede.“ „Právě o Ephrama mi jde. Kde vlastně je?“ „Tady doma, píše si domácí úkoly.“ „Dnes je sobota… Hmm, počítám, že o víkendech Ephram doma nevydrží…“ „To nevydrží ani ve všední dny. Ještě štěstí, že má těch úkolů tolik.“ „Něco vám povím, Harry – co kdyby dnes zašel Ephram k nám na zámek a pobyl tam přes víkend? Mohl by se líp seznámit s Parvati.“ „Myslím, že by byl nadšený, ale… určitě je ta dívka… ehm, v pořádku?“ „Proč by nebyla? To, že je někdo odlišný, neznamená, že je hned špatný. Kasumi také není jen tak někdo.“ „Dobrá, dobrá, omlouvám se. Nemyslel jsem to zle. Ale povězte mi, proč mi to vlastně nabízíte?“ „Jen ho chci potěšit, není v tom nic víc. Dlužím mu to, jestli chápete.“ „Prý vám pomohl, když tu řádila ta létající bestie…“ „Přesně tak. Postarám se o něj, to se nebojte.“ „Když to říkáte.“ „Vyřiďte ostatním rodičům, ať si děti hlídají a drží je pokud možno doma.“ „Nerozumím, pane. Je k tomu snad nějaký důvod?“ „Jsme na Black Mirror, Harry. To je dostatečný důvod,“ řekl Samuel a odešel. Jeho kroky vedly domů na zámek. Ze všeho nejdříve chtěl navštívit Sheilu a zjistit, jak se jí vede. Chtěl vědět, jestli si s Parvati rozumí a pohrával si s myšlenkou, že jí prozradí to, proč se ji tak moc snaží chránit. Záleželo mu na ní a nechtěl, aby se jí cokoli stalo. Očekával, že ji nalezne ve skleníku a tak se vydal rovnou tam. Bylo tu však prázdno a po Sheile ani stopy. Znovu si prohlédl její obraz, ale byl stejný jako včera. Nejinak to vypadalo na jejím stole. Vlastně nenašel jediný důkaz toho, že by zde dnes byla. Zašel se tedy podívat ke stájím, jenže ani zde Sheilu nenalezl. Zprvu ho to vylekalo, ale poté mu došlo, že s největší pravděpodobností ještě spí. Neměl jí to za zlé, ne za těchto okolností. Vstoupil tedy do zámku a zašel do knihovny. Měl v plánu zanést do svého deníku pár poznatků.
25. května 1995 Dějí se zlé věci. Na panství řádí vrah, který mě zná a snaží se mi ublížit. Musí to být někdo, kdo mě nenávidí, jenže takových je tu spousta. Události, které se dějí, mi alespoň pomáhají zapomenout na mou drahou Kasumi. Přál bych si, aby tu byla se mnou a to víc než kdykoli předtím. Vím, že s její pomocí by bylo všechno snazší. Jsem proto rád, že je na zámku Parvati. Nikdy předtím jsem takovou ženu nepotkal. Její upřímnost a veselost ve mně dokáže zahnat ty chmurné myšlenky. Je to milá dívka s dobrým srdcem. Její vzezření mě občas fascinuje, ale nechtěl bych, aby Kasumi někdy vypadala tak jako ona. Doufám, že se mé milé v Japonsku daří. Kolik už asi musela usmrtit lidí? Je zvláštní o tom takhle přemýšlet, ale doufám, že zabije každého, kdo se jí postaví do cesty. Vím, že ona ví, co dělá a hlavní je, aby byla co nejdříve doma na zámku. Pokud při tom pobije klidně stovky lidí, mě to bude jedno.
Samuel strávil v knihovně přes tři hodiny. Snažil se celou tu záhadu vyřešit, ale stejně na nic podstatného nepřišel. Měl už několik podezřelých včetně obou Marků. Nejhorší na tom všem bylo, že vrah nemá žádný motiv, podle kterého by se dal počet podezřelých zúžit. Přemýšlel, co bude vrah dělat, pokud nebude mít možnost vraždit dle předlohy. Samuelovi bylo jasné, že nemůže schovávat potencionální oběti věčně. Do knihovny vstoupila Parvati. Měla na sobě civilní oděv, ale pistoli neodložila. „Vyspala jste se alespoň trochu?“ zeptal se Samuel. „Ano. Je mi přeci jen lépe. Co vy, přišel jste na něco?“ „Ne, vůbec na nic. Sheila je stále v pokoji? Potřebuju s ní mluvit.“ „Není tam. Byla venku na zahradě, už když jsem se vracela z vesnice. Myslela jsem, že…“ Samuelův výraz během mžiku zvážněl. Okamžitě se rozběhl na zadní zahradu a v hlavě se mu honily ty nejčernější představy, které se změnily ve skutečnost, když v jezírku zahlédl nehybné tělo své zahradnice. „Proboha,“ zabědovala Parvati. Sheila měla hlavu pod vodou a nejevila sebemenší známky života. Samuel s Parvatinou pomocí vytáhl tělo a položil ho do trávy. Mrtvolně bledý obličej a ústa plná vody dávala tušit, k čemu došlo. Dívka měla na krku slabé otisky a na předloktí řeznou ránu, což Samuelovi neuniklo. Samuel jí rychle otevřel ústa a nechal vytéct vodu. Následně se pustil do masáže srdce a umělého dýchání. Třikrát dlaněmi zatížil hrudník, zhluboka se nadechnul a vydechnul co možná nejvíce vzduchu do Sheiliných úst. Parvati mu položila ruku na rameno. „Samueli…“ On však nereagoval a pokračoval ve snaze Sheilu přivézt zpět do života. „Tak dělej!“ řval tak hlasitě, jak jen mohl. „Prober se, zatraceně. Tak už se prober!“ Další tlak na srdce, nádech, výdech, a tak stále dokola. „Samueli,“ zopakovala tichým hlasem Parvati, „nemá to smysl.“ „Já ji nenechám umřít! No tak, Sheilo!“ „Je mrtvá, Samueli. Už jí není pomoci.“ „Né, ne to není možné.“ Samuel konečně přestal s marným snažením a postavil se na nohy. Popošel k altánku, jež stál poblíž, usedl na lavici a sklopil hlavu do dlaní. Cítil se vinen. Měl pocit, že to on je za Sheilinu smrt zodpovědný. Měl přece možnost ji zachránit, věděl, jaké nebezpečí hrozí,… ale on to nedokázal, nechal zemřít nevinnou dívku. „Ať Edward zavolá Colliera,“ řekl Samuel po chvíli a marně se snažil udržet slzy. Parvati
odešla a Samuel se vrátil k tělu. Už během jeho vytahování z vody si povšiml lístečku, jež byl zastrčený v Sheilině kapse. Vzal si ho k sobě a to velice opatrně, neboť byl již značně rozmáčený. Než se rozhodl si ho přečíst, obešel jezírko a na zbytku okrasné sochy si povšiml dalšího symbolu. Urychleně ho smazal vodou a poté přečetl vzkaz na lístečku. Byl tu jen latinský citát: ‚Mors certa, hora incerta.‘ Samuel význam dobře znal – smrt jistá, hodina nejistá. Přišlo mu, jakoby si s ním vrah zahrával. Tak moc spoléhal na to, že ví, co bude následovat, až si neuvědomil prostou věc – vrah není omezen těmi dávnými vraždami a může si jít vlastní cestou, která je více či méně podobná tomu, co se kdysi událo. Prohlédl si znovu nápis a musel uznat, že vrah není žádný hlupák. Písmena byla vystřižena z novin a následně poslepována, takže i kdyby Colliere povolal všechny obyvatele panství, aby mu větu napsali, bude to k ničemu a nikdo nic nepozná. Samuelovi ale došla i další věc – ne každý tu umí latinsky. Zdá se, že vrah se ve své domýšlivosti dopustil chyby. Samuel lístek zmačkal a zašel do zámku, aby ho spálil v krbu haly. Na židli před krbem si povšiml Parvatiny maskáčové košile. Zřejmě ji sem Parvati přinesla, už když ho navštívila v knihovně a on si ji prve ve spěchu nevšiml. Samuel se rozhlédnul, zda Parvati není poblíž a když zjistil, že ne, košili prohmatal. Rukávy byly trochu vlhké. „Přenesla jsem ji z pokoje sem ke krbu. Uschne tu rychleji,“ vysvětlovala Parvati, která se právě vracela z patra. Samuel se vylekal a udělal rychle pár kroků vzad. „To ano… a co se stalo, že jste se namočila?“ zeptal se. „Jen malá nehoda v koupelně. Nic proti tomu, co se stalo před chvílí. Je… je mi to opravdu líto, Samueli.“ Samuel rychle zahodil lísteček a vyšel Parvati naproti. „Kdy tu bude Colliere?“ „Počítám, že během pár minut.“ Miranda byla tak jako obvykle u sebe v knihovně. Sice byla sobota, ale častokráte pracovala i přes víkend a nevadilo jí to. Nebyla nijak nadšená z toho, že jí starosta zatrhnul nakupování dalších knih, přestože mnoho regálů zelo prázdnotou. Na druhou stranu byla ale ráda, že o definitivním zrušení knihovny nepadlo ani slovo. V poslední době se pokoušela získávat nové a nové knihy buď přímo ze svého, nijak zvlášť vysokého platu, nebo výměnným obchodem. Nicolasova nabídka, která přišla ten večer, kdy ji navštívil doma, byla jako dar z nebes. Rozhodl se ji podpořit a věnovat jí všechny knihy, které při úklidu nalezne u sebe doma. Už teď to byla slušná hromádka svazků s povětšinou odbornou literaturou. Miranda je tedy už druhý den procházela, sepisovala a ukládala do databáze. Knihy zabývající se lidskou anatomií, psychikou či uspořádáním orgánů v těle, ji dokázaly unudit k smrti, ale svazky o okultismu a nadpřirozených jevech ji naopak dokázaly přibít k židli na dlouhé hodiny, a přestože je zdaleka nemusela pročítat celé, s radostí tak činila. Tajemství světa a pokusy o jeho odhalení ji fascinovaly. To, že tyto knihy byly v němčině, jí vůbec nevadilo. Ostatně ovládala velice dobře čtyři hojně používané evropské jazyky a také latinu. Po druhé hodině odpolední do jejího království zavítal Samuel Gordon a opět po jeho boku nechyběla Parvati. Samuel byl totiž rozhodnut ji nespustit z očí po dvacet čtyři hodin denně, a jelikož ho měla chránit před fyzickými útoky, nebylo těžké to učinit tak, aby nevzbudil žádné podezření. „Dobrý den, Mirando,“ pozdravil Samuel. „Dovolte, abych vám představil slečnu Parvati Singh.“ Obě ženy si podaly ruce, ale na tváři Mirandy byl vidět jasný záchvěv nervozity. „Těší mě. Jsem Miranda Shepardová. Místní knihovnice, jak vám jistě neuniklo.“ „Parvati Singh, osobní stráž pana Gordona.“ „Parvati, omluvíte nás na chvíli? Potřebuji si promluvit s Mirandou o samotě.“ „Chápu. Nebude vadit, když si zatím vyberu nějakou knihu?“ „Vůbec ne,“ řekla Miranda. „Pokud ji ale chcete zapůjčit, musíte se mi k tomu tady upsat.“
Parvati zmizela vzadu za regály a Samuel usedl na nabízenou židli. „Možná už víte, co se stalo…“ řekl Samuel. „Ano, během oběda se to ke mně doneslo. Je mi té dívky líto.“ „Co si o tom myslí lidé?“ „Zaslechla jsem jen rozhovor Harryho a Colliera. Prý sebevražda.“ „Vypadá to tak,“ řekl Samuel, přestože věděl, že je to nesmysl. Colliere, ale trval na tom, že se musí vše ututlat a tak přišel s vlastním návrhem. „Inspektor má za to, že si podřezala žíly a pak prostě spadla do vody.“ „Tušíte proč?“ „Kvůli rodině. Před pár dny jsem se dozvěděl, že její babička zemřela na infarkt.“ „Ano, ale už před čtyřmi lety.“ „Ehm, šlo… šlo o jiného člověka. Vzdálený příbuzný, kterého se mi podařilo nalézt před pár týdny. Chtěl jsem Sheile sehnat rodinu, aby byla zase šťastná. Plánovala, že z panství odejde a pak… měl jsem o smrti její babičky mlčet.“ Samuel hrál smutek přesvědčivě, neboť sám ho cítil. Pouze nechal lítost ze ztráty oné dívky vyplavat na povrch a zdálo se, že Miranda mu vše věří. Bylo těžké ji lhát, ale věřil, že kdyby řekl pravdu, vše by se jen zhoršilo. Počítal s tím, že až bude vrah dopaden, Colliere vysvětlí všem, o co tu přesně šlo. „To, proč tu jsem, ale nemá se Sheilou nic společného. Mirando… máte tu nějakou knihu s latinskými citáty?“ „Hmm, moment, podívám se.“ Miranda si projela na PC svoji databázi knih. „Hmm, hmm, ano! Je to hned tady v první uličce napravo v druhém regálu svrchu. Já vám pro ni zajdu.“ „To nebude třeba. Najdu si ji sám. Jak že se jmenuje?“ „Latinská moudra a výroky slavných. Chcete si ji půjčit?“ „Ano, mám se tady zapsat?“ „Podle řádu knihovny, ale vás si budu pamatovat.“ „Nevadí, klidně se zapíšu, ať pak nemáte problémy.“ „Dobře, stačí jméno a dnešní datum. Knihu, jež jste si půjčil, doplním sama.“ Samuel chtěl především nahlédnout do listu a zjistit, zda si tu samou knihu nepůjčil v poslední době někdo jiný. Nic ale nenalezl. „Ještě mě zajímá jedna věc – kdy naposledy tu byl Mark?“ „Myslíte vašeho Marka? Včera večer. Chodí sem poslední dobou často. Mohu vědět, proč vás to zajímá?“ „Jen mě zajímalo, kam to tak pozdě chodí.“ „Obvykle si tu pročítá nejrůznější knihy.“ „Nevěděl jsem, že je vášnivý čtenář. No nic.“ Samuel si vyzvedl svoji knihu a chystal se k odchodu. „Parvati, můžeme jít?!“ Parvati zavřela knížku, kterou si prohlížela a vrátila ji do regálu. „Jistě, už běžím!“ „Ehm, počkejte Samueli,“ řekla Miranda. „Nechtěl byste se kvůli té záležitosti zastavit za věštkyní? Možná by vám řekla něco víc o Sheile. Mohlo by vám to prospět, kdybyste se dozvěděl, že to není vaše vina a…“ „Počkejte, brzděte, Mirando. Za tou Fortunou nebo jak se jmenuje, nejdu ani omylem. Nestojím o snůšku lží a výmyslů.“ „No, jak myslíte. Promiňte, chtěla jsem jen pomoct.“ „Nic se nestalo. Pochopte ale, že stojím nohama pevně na zemi a tak to taky zůstane.“ Samuel odešel, ale už venku před knihovnou ho Parvati začala přemlouvat: „Možná by to stálo za zvážení.“ „Snad nevěříte takovým nesmyslům, Parvati?“ „Abych byla upřímná – nevěřím jim, ale myslím, že bychom měli zkusit všechno. Třeba nám pomůže.“
„Překvapuje mě, že to říkáte, ale… tak dobře. Půjdu tam pod jednou podmínkou - necháte si vyložit budoucnost, ano? Zajímalo by mě, co se dozvíte a nebojte, zaplatím to.“ Během chvilky zamířili na kraj vesnice k domku věštkyně. Na panství se přistěhovala teprve před třemi měsíci a Samuel nebyl sám, kdo k ní nechoval sebemenší důvěru. V okolí se ale nalezlo i dost těch, kteří ji pravidelně navštěvovali. Dům věštkyně vypadal navenek úplně obyčejně, ale když Samuel s Parvati vešli dovnitř, jakoby se ocitli v jiném světě. Vstoupili do zatemněné místnosti, které dominovaly rudé závěsy a koberce. Uprostřed byl kulatý stůl a na něm hromádka tarotových karet. „Je tu někdo?“ zvolal Samuel. Ze zadní místnosti vyšla nečekaně vysoká žena, věkem asi kolem čtyřicítky. Měla jasně rudé vlasy, jež nebyly nijak zvlášť upraveny. Její blyštivé zelené šaty s vyobrazením hadů Samuela zaujaly nejvíce. Přemýšlel, jak by něco takového slušelo Kasumi. „Madam Fortuna vás vítá na tomto místě, kde se dotýkají hranice světů,“ řekla žena melodickým hlasem. „Kdo z vás chce nahlédnout skrze závoj budoucnosti nebo snad chcete proniknout až do říše mrtvých?“ „Parvati, začnu, takže vás požádám, abyste…“ „Rozumím. Počkám před domem.“ Parvati odešla a Samuel usednul za stolek, stejně jako Madam Fortuna. „Řeknu vám to takhle,“ začal Samuel, „vím, že nejste víc než podvodnice.“ „Ne, ne, ne,“ řekla Fortuna a zakryla si dlaněmi uši. „Vaše negativní energie, mi nemůže na duši zanechat vrásky, neboť mé tělo i mysl je čistá a zbavená všeho nedobrého. Bohužel vy jste ztracený a osamělý muž. Je třeba vám ukázat správnou cestu, opětovně rozproudit síly čakry, a…“ „Čakry?!“ „Každý z nás má ve svém těle energii, která neúnavně proudí a dodává nám klid a mír.“ Samuel si povzdechl. Věděl, že Kasumi čas od času provádí nejrůznější meditace, kterými zklidňuje mysl i tělo a věřil, že jí to skutečně pomáhá, ale povídačkám věštkyně nepřisuzoval žádnou velkou váhu. „Cítím z vás mnoho zla, Samueli, ale nemusíte se obávat. Podejte mi ruce a já vám pomohu.“ „Ne, nic takového!“ „Děláte chybu, Samueli. Jste sám a sám a přesto opovrhujete moji pomocí. Vyléčím vás.“ „Nejsem nemocný!“ „Úzkost nad ztrátou milované ženy sama od sebe nezmizí.“ „Ale ano. Jakmile se vrátí, bude všechno, jak má být.“ „Ale ona se nevrátí.“ „Cože? Jak to můžete vědět?“ „Řekli mi to duchové lesa. Black Mirror je nabité neskutečnou energií. Jen tady se snadno spojím s duchy a mohu s nimi komunikovat. Už čekají na vaši Kasumi. Již brzy podlehne a překročí hranici světů. Bohužel nenávratně.“ „Hlouposti! Kasumi nikdo nedostane a vaši vymyšlení duchové už vůbec ne!“ „Není od vás rozumné zahrávat si se silami, jež jsou pro smrtelníky nepochopitelné. Díky nim jsem nahlédla na Kasuminu linii života. Osud ji postaví proti lidem, jež jsou nad její síly. V šíleném a děsivém boji podlehne a zahyne.“ „Lžete! Nepřišel jsem poslouchat vaše nesmyslné bludy, takže přejdu k věci. Hned po mě si přijde o předpověď budoucnosti moje společnice a vy jí řeknete, že je vrah a že bude již brzy odhalena a potrestána. Samozřejmě na ni napřed musíte zapůsobit, aby vám věřila. Je vám vše jasné?“ „Vy po mě chcete, abych vědomě lhala?! To je nepřípustné! Duchové lesa by mi to nikdy
neodpustili!“ „Třeba to nebude lež... Ale abyste měla motivaci…“ Samuel vytáhl z peněženky 150 liber. „Co na to duchové lesa?“ zeptal se. „Vzhledem k okolnostem… myslím, že budou souhlasit,“ odvětila Fortuna. „Hlavně nenápadně a ještě něco – nezkoušejte mě podvést, protože by se vám to mohlo vymstít.“ Samuela brzy vystřídala Parvati, která byla ochotná s věštkyní spolupracovat víc. „Dobrá, takže chtěla bych…. chtěla bych se dozvědět něco o sobě. Myslím, jako co mě čeká.“ „Ukažte mi své dlaně a já z nich vyčtu vaši budoucnost.“ „Ještě než začneme, by mě zajímala jedna věc. Povězte mi, když vy jste ta věštkyně, dokážete také předpovídat budoucnost sama sobě?“ „Samozřejmě. Pomáhají mi duchové těchto lesů, kteří nade mnou drží ochrannou ruku. Díky tomu mě nic na světě nemůže překvapit, ale teď se už věnujme jen vám.“ Fortuna se jemně dotkla Parvatiných dlaní a projela po nich až ke konečkům prstů. „Zhluboka se nadechněte, zavřete oči a svoji mysl oprostěte od všeho zlého i dobrého. Nechejte ji čistou a ničím nezakalenou. Ták, výborně. Vyzařuje z vás energie, jakou se může chlubit jen málo lidí. Jste žena činu, taková, která se směle pouští do nebezpečí. Máte dobré srdce a ráda lidem pomáháte. Vaše metody však nejsou vždy zcela nevinné. Áh!“ „Co se stalo?“ „Vidím krev, ano mnoho krve na vašich dlaních. Ubližujete lidem, ale obvykle jen těm, co se provinili. Konáte zlo, ale činíte dobro. Chcete spravedlnost. Teď půjdeme dál, pokročíme do dějů, jež vás teprve čekají. Hmm, soustřeďte se a ničím se nerozptylujte. Vidím, vidím vaši sokyni. Bojujete proti sobě, aniž byste se poznaly. Máte společný cíl, ale obě nemůžete stanout na stupni vítězů. Ale ne…“ „Je to zlé?“ „Vaše sokyně je silná, silnější než si umíte představit. Zdá se, že není v silách člověka ji přemoci, avšak kdoví, možná, že vy uspějete.“ „Vidíte tam, kdy se střetneme?“ „Nevidím ani to, zda se střetnete. Teď se zaměříme se na blízkou budoucnost. Tu je vždycky těžší odkrývat. Hmm, to není dobré.“ „Vážně ne?“ „Vidím smrt.“ „Moji?!“ „Ne, vaše dlaně ji rozsévají, ale tentokrát nejde o dobro. Činíte jen a jen zlo. Zlo ve své prvotní formě a podobě. Jste bezcitný vrah! Ach, bože, bože, to je strašné! Co se to s vámi děje?! Budete lapena a přemožena. Již brzy budete zbavena veškeré svobody.“ „Co to blábolíte?!“ vykřikla Parvati a vstala ze židle. Fortuna učinila totéž. „Nemohu za to, co vidím,“ hájila se věštkyně. „Já nejsem vrah! Jsem voják a ano zabíjím lidi, na které de facto ukáže velitel, ale nejsem vrah. Jak jste na to vůbec přišla?“ „Viděla jsem to ve vašich dlaních.“ „Nehnu se odsud, dokud se nedozvím, co to má znamenat. Mám toho už vážně dost. Ještě jsem překousla, že mě tu nazývají opicí, ale že vrahem?! To už je příliš a já, poslouchejte dobře, se dozvím proč mě tak nazýváte. Co proti mně máte? Je to osobní nebo je za tím někdo jiný? Mluvte!“ „To nemůžu! Uvědomte si… uvědomte si, slečno, že já jsem věštkyně. Jsem spojena s duchy lesa a ti mě ochrání. Nemůžete mě nic udělat a také neudě…“ Parvati se napřáhla a vrazila o hlavu vyšší Madam Fortuně facku. „Au,“ zasténala věštkyně a držela
se za rudý flek na tváři. „Věděla jste to? Asi ne, že? Vypadá to, že duchové lesa nedokázali moji ruku zadržet. Schválně, jestli zadrží tu druhou.“ Parvati se znovu napřáhla, ale to už věštkyně odcouvala ke zdi. „Tak pozor, slečno!“ vykřikla. „Chodívala jsem na kursy karate. Mám žlutý pásek, tak se držte zpátky!“ „Já taky umím karate. Akorát, že můj pásek má černou barvu.“ Parvati chytila Fortunu za šaty a přirazila ji ke stěně. „Tak dozvím se to, nebo chcete lekci karate zdarma?!“ „Eh, ten muž co tu byl před vámi, Samuel Gordon, mi zaplatil, abych vám řekla, že jste vrah.“ Parvati tohle nečekala, ale nezdálo se, že by věštkyně lhala. Parvati Fortunu pustila a odešla z místnosti. Samuel čekal již venku před domem a pozorně sledoval Parvatinu reakci. Ta na sobě nedávala nic znát. „Tak jak to šlo, Parvati?“ zeptal se Samuel. „Byla to lhářka už na první pohled. Stopla jsem to hned, jak jsme začaly. Většinu času jsme hovořily o panství. Ptala jsem se jí, jak to tu chodí a tak.“ Cestou zpátky na náves Parvati promýšlela další kroky. „Hmm, vrátíme se na zámek nebo máte něco v plánu?“ zeptal se Samuel. „Kde se odehrála třetí vražda? Tvrdil jste, že někde v lese, ale kde přesně?“ „U Stonering, ale neradil bych vám tam chodit.“ „Proč ne?“ „Lidé se tomu místu vyhýbají. Prý tam straší.“ „Už jsem vám říkala, že mám pro strach uděláno. Doprovodil byste mě tam? Chtěla bych to vidět.“ „No… tak dobrá.“ „Výborně, ale nejprve si zaběhnu na zámek pro výbavu.“ „Půjdu s vámi.“ „Nebude třeba. Poběžím a upřímně, nemyslím, že byste mi stačil. Jsem opravdu hodně rychlá… Za pár minut jsem zpět.“ Samuel si uvědomoval, že teď je to Parvati, kdo má navrch. Neměl odvahu ji jen tak říct, co si o ní myslí. Nevěděl, jestli je Parvati skutečně onen vrah anebo ne, ale pokud ji obviní, může to špatně dopadnout. Uvědomoval si, jak nebezpečné mohou být její zbraně i její pěsti. „Co vás na nich tak fascinuje?“ ozval se hlas patřící Collierovi. Samuel si ani nevšiml, že inspektor stojí vedle něj. „Už jste něco zjistil?“ „Probíhá pitva, která podle mě dokáže, že se utopila.“ „Nechápu, jak je možné, že ji nikdo neslyšel křičet. Copak by se nedožadovala pomoci?“ „Pokud vás někdo řádně přiškrtí, Gordone, taky byste toho moc nenamluvil. Zdá se ale, že útočník ji překvapil.“ „Nebo ho znala a nic nečekala. Hmm, povíte mi, jestli se okruh podezřelých zúžil?“ „Ale ano. Teď se soustřeďujeme především na muže. Žena by neměla dost sil, aby Sheilu zvládla utopit, když byla ještě navíc při vědomí a to podle všeho byla. Taky jsem zažádal o posilu, která by mi s případem měla pomoci. Bude zde už k večeru. Vraťme se ale k mé otázce. Já vím, že je to osobní, ale nejsem jediný, komu to přijde zvláštní. Proč jako partnerky vyhledáváte cizinky a navíc takového ražení?“ „Nikoho nevyhledávám, Colliere! Jen nepatřím k bandě primitivních hlupáků s předsudky, kteří všechno neobvyklé považují automaticky za špatné. Mimo to, já Parvati nemiluju a nikdy nebudu. Je jen má zaměstnankyně, ale možná, že ne na dlouho. Tvrdil jste, že Sheilu
zavraždil muž, ale tím bych si tak jistý nebyl. Kdybyste Parvati viděl takříkajíc v akci, pochopil byste, že její síle by se tu těžko někdo vyrovnal.“ „Vy chcete tvrdit, že to ona…“ „Ne, to jsem neřekl. Jen nechci, abyste ji z okruhu podezřelých vyloučil. Taky ale nechci, abyste ji obvinil bez jakéhokoli důkazu. Pro její pověst tady by to byla hrozná rána a já jí nechci ublížit, pokud je nevinná.“ „Neriskujete příliš? Pokud máte podezření, řekněte mi, z čeho pramení a možná ji budu moct alespoň na čas zavřít jako podezřelou.“ „Ne, už jsem řekl. Pokud je nevinná, poslouží lépe na svobodě.“ Parvati běžela na zámek, co jí síly stačily. Rychle na sebe navlékla své vojenské oblečení, chrániče i vestu. Brokovnici s sebou nechtěla do lesa tahat a tak se spokojila jen s pistolí. Ze zámku zamířila nikoli do vesnice, ale za Nicolasem. Zazvonila, ale nikdo neotevřel. Zkusila to ještě jednou a poté na dveře silně zabušila. Trvalo skoro pět minut, než zpoza dveří vykoukl její bývalý přítel. Vypadal unaveně a měl na sobě jen spodní prádlo. „Proč mě budíš?“ zeptal se. „Jsou dvě hodiny po poledni.“ „Už? Potřeboval jsem si trochu zdřímnout - měl jsem hroznou noc a to ranní setkání s tebou mi na náladě taky nepřidalo. Chceš něco?“ „Došlo k dalšímu úmrtí. Nemám moc času, tak dobře poslouchej – půjdu se Samuelem na místo, kde s velkou pravděpodobností dojde k vraždě. Jmenuje se to tam Stonering. Po tobě chci, abys zjistil, kde to je a navečer tam zašel a…“ „Vůbec nechápu, o čem to mluvíš. Prostě sem pak přijď a pověz mi, kde to je, nebo mě tam rovnou zaveď.“ „Nemůžu, protože Samuel na mě bude dávat pozor. Podezřívá mě z těch vražd.“ „A oprávněně?“ „Musím ti na to odpovídat?“ „Chmm, takže co po mě vlastně chceš?“ „Poslouchej dobře…“ Samuel nervózně přešlapoval před Harryho hospodou a čekal na Parvati. Colliere už odešel a tak byl sám. Měl čas si vše srovnat v hlavě, ale výsledek, k jakému dospěl, ho vůbec netěšil. Co nevidět bude hluboko v lese jen s Parvati a on měl strach, že má v plánu mu ublížit. Zvažoval možnost, že ji odmítne ke Stonering doprovodit, jenže nebyl schopen vymyslet ani jediný uvěřitelný důvod. Bylo logické, že chce vidět místo, kde zřejmě brzy skončí životní pouť dalšího člověka, tentokrát možná dokonce dítěte. Když se Parvati objevila na druhé straně mostu, Samuel zabědoval. Přiběhla k němu a on na ni nepozoroval žádné větší známky únavy. Na to, že běžela do kopce k zámku a poté ještě zpátky se zdála být plná energie. Napadlo ho, kolik by musela naběhat, aby se zcela vyčerpala. „Můžeme vyrazit, Samueli?“ zeptala se ho. „Jistě. Pojďte za mnou.“ Cesta byla pro Parvati zdlouhavá. Neměla vůbec náladu na to, aby si cestu starým temným lesem mohla užívat. Pokud od vesnice ke Stonering kdysi vedly nějaké stezky, byly už dávno zarostlé travou a změněné k nepoznání. Docela Samuela obdivovala, že ví, kudy má jít. Ona sama by se tu patrně již dávno ztratila. Cestu si však snažila vštípit do hlavy a tak pátrala po orientačních bodech, jež by jí později mohly pomoci. Někdy to byl zvláštně tvarovaný kámen, jindy padlý strom nebo mýtina. Když konečně dorazili ke Stonering, Parvati místo překvapilo mrtvolnou atmosférou. Les nebyl zrovna živý, ale tu a tam se alespoň ozval zpěv ptáků. Tady bylo však mrtvo a jediné, co dokázalo nekonečné ticho alespoň zčásti narušit, byla stará zvonkohra z kovových plíšků, jež visela na
větvi stromu. Obdélníkový kámen, který kdysi představoval oltář, byl prasklý a pod ním zel otvor do podzemí. To zaujalo Parvati nejvíce. „Co je tam dole?“ „Jeskyně s propastí a za ní podivný, do skály vytesaný kruh. Kdysi sloužil jako modla pro druidy, jež tu prováděli své rituály,“ zalhal Samuel, neboť mluvit o portálu vedoucím na Bránu Pekel rozhodně nechtěl. „Ke třetí vraždě došlo právě tady na tom oltáři. Malý klučina Victor Valley tady zemřel.“ „Podivné místo, to vám tedy řeknu. Skoro bych si přála odsud vypadnout, ale to napřed musíme vyřešit jednu záležitost.“ Parvati si sundala košili a odložila pistoli i nůž. „Já… nerozumím,“ řekl Samuel. „Chcete na mě hodit ty vraždy! Snažíte se mi ublížit a to podlým způsobem! Já… jsem tohle nečekala a strašně mě to mrzí, ale stalo se. Nechovejte se ale jako zbabělec a neubližujte mi po psychické stránce. To si vážně myslíte, že se přiznám k něčemu, co jsem neudělala a že skončím ve vězení?! Já chápu, že vám vadí smrt Sheily a i mě to mrzí. Moc mě to mrzí, Samueli, ale proč mě z toho viníte? Já… dělala jsem, co se dalo nebo… nebo snad ne? Sám jste měl za to, že přes den k ničemu nedojde a já tomu věřila! No nic – vyřešíme to jako muž s… s ženou a nemyslete si, že je to vůči mě nefér. Já se mužům vyrovnám.“ „Já se s vámi ale nechci prát, Parvati. Neskončilo by to dobře a navíc byste mě odsud pak zřejmě musela odnést.“ „To by nebyl problém. Mám raději, když se věci řeší na rovinu. Podvody nenávidím.“ „Zopakuji, co jsem už řekl – nechci se s vámi prát. Pokud vás to uklidní, řeknu to jinak – vzdávám se.“ Parvati si smutně povzdechla a usedla na kus kamene z oltáře. Samuel se posadil na ten druhý. „Nechci vám ublížit, Parvati, ale jsem zoufalý, rozumíte mi? Dějí se věci, o kterých mám pocit, že je v mých silách je zastavit, ale nedokážu to. Podezíral jsem vás z vražd a to od chvíle, kdy jsem si všiml mokrého oblečení.“ „Myslel jste, že jsem Sheilu topila v jezírku a tak se namočila… Jenže, jak už jsem řekla – na vině je pitomá nehoda v koupelně. Chtěla jsem se opláchnout, ale netekla teplá voda, tak jsem zkusila sprchu a namočila se.“ „Asi ano… zkuste mě pochopit Parvati – až moc věcí ukazovalo na vás. První den jste přišla na zámek a tvrdila, že je tu nebezpečno a že by tu zase mohl začít řádit vrah. Ten den, co zemřel Zak, jste vstala dost pozdě a mě napadlo, zda jste byla přes noc skutečně na zámku. K tomu Collierův názor, že by mohlo jít o věřícího a vy jste přece naznačovala, že věříte v Boha. Hmm, prostě jsem si myslel, že mě ten trik s věštbou pomůže zjistit víc. Myslel jsem, že na vaší reakci poznám, zda jste ten vrah anebo ne.“ „Chápu to a… už se na vás nezlobím. Je toho na vás teď moc.“ „Vědomí, že zítra zemře někdo další a vy nevíte kdo a kdy… je to strašné. Policie nic nedělá, ostatně jako vždycky, a já mám pocit, že ti lidé, co umírají, že mám na rukou jejich krev.“ „Pomůžu vám tu bestii najít, Samueli. Dopadneme ho a předáme spravedlnosti.“ „Pro zrůdu, která utopí nevinnou holku, je jen jeden spravedlivý trest.“ „Pak toho muže zabijeme.“ „Jak víte, že je to muž?“ „Je to pravděpodobné. Ženy většinou nemají žaludek na násilné vraždění.“ „Vy jste voják a počítám, že jen tak něco s vámi nehne.“ „Zabít někoho v boji nebo ho zavraždit je velký rozdíl. Nicméně máte pravdu – viděla jsem dost ošklivého a jsem na to zvyklá. Viděla jsem, jak mina utrhla mému spolubojovníkovi nohy, jak jinému muži vybuchl granát v ruce nebo jak to vypadá, když se kulometem postřílí dvacetičlenná skupina vojáků. Všude je krev, kusy těl a mezi nimi tu a tam umírající s děsivými zraněními.“
„Na to, co bude následovat, musí mít člověk nervy z ocele. Jak to tak poslouchám, vy je takové máte.“ „Jak kdy a jak na co. V akci nemůžete selhat, obzvlášť když na vás zaleží životy jiných.“ „Nicolas Krüger je taktéž voják, že? Co myslíte, byl by schopen vraždit?“ „To vám vážně nepovím.“ „Znáte ho dlouhé měsíce…“ „Ano, ale nemůžu vědět, jestli by byl ochoten vraždit. Myslím si ale, že ne. Totiž, proč by to dělal?“ „Nemám zdání. Snad kdyby mi chce ublížit, ale proč tímhle způsobem? Proč kvůli tomu vraždit nevinné? Hmm, proč jste vlastně přišli na Black Mirror? Proč zrovna sem na venkov?“ „Nicolas chtěl vypadnout z města a vlastně z celé Namibie. Není tam bezpečno. Nevím, jak sledujete politickou situaci v Africe, ale v Zairu to dost vře. Je to od nás sice daleko, ale pokud by mělo dojít k pořádné válce, dá se očekávat, že se to dotkne i nás. Nicolas se o mě zkrátka bojí a pak - služba v armádě vztahu zrovna neprospěje. Jenže jak se ukázalo, náš vztah se rozpadal a Nicolasova upřímnost jen dokonala dílo zkázy. Nicméně je dobře, že mi to řekl a že konečně vím, na čem jsem.“ „A nemáte v plánu se vrátit, když váš vztah… nevyšel? Nemáte v Namibii rodinu nebo přátelé?“ „Ne, já… nemám nikoho. Jsem sirotek, to proto jsem šla do armády.“ „Rozumím. Něco jako náhradní rodina.“ Parvati nechtěla Samuelovi ani náznakem povědět, proč zůstává na Black Mirror. Nechtěla, aby měl podezření, ale došlo jí, že zapřít svého otce možná nebyl nejlepší nápad. Na druhou stranu se tak pro Samuela může jevit opuštěná a bezmocná, což jí možná pomůže se s ním více sblížit a o to velice stála. „Ještě jsem vám to neřekl Parvati, ale dnes k nám na zámek nejspíše přijde Harryho syn Ephram.“ „Chápu, bojíte se, že to on bude další obětí.“ „Je to možné. Pojďte na zámek. Z tohohle místa mám špatný pocit.“ Parvati byla ráda, že si se Samuelem vše vyříkali a i on byl mnohem klidnější. Už Parvati za vraha nepovažoval a doufal, že se neplete. U zámku před hlavní branou postával Harry. Samuel zprvu myslel, že přivádí Ephrama, ale ten tu nikde nebyl. „Zdravím, Harry. Čekáte na mě?“ „Přesně tak, pane Gordone. Chtěl jsem vám jen říct, že mě mrzí, co se stalo Sheile. Je mi jí líto a chápu, že naše dohoda tím padá.“ „Ne tak to vůbec není. Chci, aby sem Ephram přišel a zůstal tu s Parvati alespoň přes noc.“ „Vy chcete?!“ podivil se Harry. „Nezlobte se na mě, pane, ale já tomu vůbec nerozumím. Proč tak lpíte na tom, aby tu Ephram byl?“ „Harry… opravdu bych byl raději, kdybyste mě bez otázek poslechl. Nicméně chápu, že se o kluka bojíte a nakonec máte právo vědět, co se zde děje. Jen na vás musím apelovat, abyste si to nechal pro sebe. Už takhle o tom ví moc lidí. Jde o to, že Zak i Sheila byli pravděpodobně zavražděni.“ „Prosím?“ podivil se Harry. „Slyšíte dobře. Ephram může být další na řadě, ale přísahám vám – já jsem v tom nevině. Když se nad tím vším zamyslíte, myslím, že pochopíte sám, proč se bojím právě o Ephrama. Chápu to, že nechcete Ephrama pouštět sem, ale dovolte alespoň tady Parvati, aby zůstala s ním.“ „Ano,“ řekla Parvati. „Já ho ochráním. Udělám pro to všechno.“ „Já… já to nechápu,“ řekl Harry.
„To nejste sám,“ dodal Samuel. „Takže jak se rozhodnete?“ „Upřímně, pane, nerad bych kluka nechával v přítomnosti kohokoli z vás dvou, bez urážky. Na druhou stranu bych ale potom nepřežil, kdybyste měl pravdu a můj kluk nedej bože… raději to ani nechci vyslovovat. Pošlu ho k vám na zámek, přeci jen k vám chová větší respekt, takže vás poslechne. Prosím vás ale, abyste ho neděsil. Já vím, že už je velký, ale když mu povíte, co jste řekl mě…“ „Nemusíte mít obavy. Pojmu to jako… no jako takový výlet.“ „Dobře. Vrátím se do hospody a hned ho pošlu sem. Taky raději varuju všechny rodiny s dětmi, co tu žijí. Něco si vymyslím, abych jim nemusel říct pravdu. I když… sám si nejsem jistý, co je vlastně pravda.“ Harry odešel se sklopenou hlavou a Samuel tak mohl promluvit k Parvati. „Postarejte se o toho chlapce a za žádnou cenu ho nespouštějte z očí.“ „Pokusím se. Jen… nikdy jsem s dětmi nejednala. Já nevím, co mu mám říkat. Co dělat a tak…“ „To je jedno. Ephrama fascinuje Kasumi a vy pro něj zřejmě taky budete zajímavá. Něco mu povyprávějte a bude to dobré. Nechcete si jít ještě na pár hodin zdřímnout, ať jste na noc čilá?“ „Dobrý nápad. Půjdu do pokoje.“ Parvati se probudila až k večeru. Překvapilo ji, že spala tak dlouho, ale zase se cítila odpočatá a připravená být vzhůru klidně celou noc. Sešla dolů do jídelny, kde právě večeřel Samuel s Ephramem. „Dobrý večer, Parvati,“ pozdravil Ephram. „Ahoj. Půjdu si vzít něco k jídlu.“ „Edward vám už uvařil,“ řekl Samuel. „Ohřejte si to na plotně.“ Parvati poslechla a brzy se do jídelny vrátila s talířem rybího filé. Usedla naproti Samuelovi a dala se do jídla, přičemž se snažila nevěnovat přílišnou pozornost čemukoli jinému. Pistole, kterou odložila na vedlejší židli, však Ephramovi neunikla. „Vy…“ řekl a zarazil se. „To je v pořádku, Ephrame. Zaručil jsem se tvému tátovi, že budeš v bezpečí a někdy je třeba se trochu pojistit, aby bylo možné bezpečí zajistit. Říkal jsem ti, co tady na zámku Parvati dělá.“ „Hlídá vás.“ „Přesně a to samé bude dělat i v tvém případě. Myslím, že nejlepší bude, když se vyspíš v Parvatině pokoji. Bude tam s tebou a budete si moct povídat. Určitě si máte co říct.“ „No… já nevím, pane. Parvati má určitě důležitější věci na práci.“ „Nic teď není důležité tak jako ty,“ řekla Parvati. Do jídelny přišel Mark. Měl na sobě bundu i svoji čepici. „Jdu vám oznámit, pane Gordone, že mám v plánu…“ Samuel bouchnul pěstí do stolu. Vstal a postavil se Markovi tváří v tvář. „…jít do knihovny. Uhádl jsem?!“ „Ano. Říkám vám to proto, abych pak zase nedostal výprask.“ „Jenže já vás dnes v noci nikam nepustím.“ „Mám po práci. Můžu si jít, kam se mi zlíbí a… tenhle tón si odpusťte, pane.“ „Co v té knihovně děláte? Nevím o tom, že byste byl na knihy.“ „Soukromá záležitost, do které vám nic není, bez urážky.“ Do jídelny vstoupil také Edward. „Pane, uzamknul jsem všechny vchody.“ „Dobře. Všechny klíče, které jsou k venkovním dveřím, zaneste do mého pokoje, ale nejprve zaveďte Ephrama nahoru do Parvatina pokoje.“
„Ano, pane. Tak pojď Ephrame, ukážu ti, kde budeš spát.“ „Parvati půjde taky?“ zeptal se chlapec. „Až to tu vyřídíme, přijde!“ odvětil Samuel. Počkal, dokud Edward s Ephramem neodešli a poté se vrátil k hovoru s Markem. „Vaše klíče mi teď hned dáte.“ „Nemůžete mě tady držet násilím,“ rozčílil se Mark. „Parvati,“ řekl Samuel a ohlédnul se na svoji bodyguardku. Ta přistoupila blíže k Markovi. „Nebudu nečině přihlížet, jak lidé umírají, Marku,“ řekl Samuel. „Ale já s tím nemám nic společného!“ „Možná, jenomže já potřebuji jistotu a tu nemám. Zatím věřím jen tomu, že do knihovny chodíte, abyste měl alibi. Tu noc, co zemřel Zak, jste tam byl. Byl jste tam i noc poté a…“ „…a také předtím. Chodím tam už déle než týden.“ „Ano, ale to neznamená, že nemůžete být vrah. Tyhle vraždy byly plánované dopředu, to vám snad musí být jasné. Z mého pohledu jste zkrátka podezřelý a ne málo.“ „To se mi snad zdá. Proč myslíte, že zrovna já?“ „Proč ne?“ „Co třeba ona?“ ukázal Mark na Parvati. „Přistěhovala se sem krátce před těmi vraždami. Je nebezpečná a velice silná, tak proč ne ona?“ „Protože jí věřím.“ „Na základě čeho?“ „Tohle nemá cenu. Ty klíče a to hned!“ „S tím nepočítejte.“ „Parvati…“ Parvati chytila Marka za ruku a zkroutila mu ji za zády. Zařval bolestí. „Nezlobte se na mě Marku, ale je to to nejlepší, co můžeme udělat.“ „Parvati,“ řekl Samuel, „vemte mu ty klíče a zamkněte ho ve spíži. Ty klíče mají cedulky, takže poznáte, který kam patří.“ Parvati odvlekla Marka, který se musel hodně přemáhat, aby Samuela nečastoval vulgarismy. Když se Parvati vrátila do jídelny, ihned se Samuela zeptala: „Myslíte, že to byl dobrý nápad? Co když je nevinný?“ „A co když ne? Nechci, aby někdo další umřel. Vraťte se do pokoje a hlídejte.“ Parvati poslechla a vyrazila z jídelny. „Parvati…“ zarazil jí ještě Samuel. „Ano?“ „Nedovolte, aby tomu chlapci bylo ublíženo, jinak… jste tady skončila.“ Když Parvati přišla do svého pokoje, Ephram už ležel na posteli, ale nespal. Parvati tak jako minulou noc nechala dveře pootevřené a usedla na židli. „Prý nebude vadit, že vám ležím v posteli,“ řekl Ephram. „Pravda. Já budu přes noc vzhůru.“ „Ale proč?“ „Protože je to má práce. Starám se o to, aby tu všichni byli v bezpečí.“ „Takže spíte přes den? To musí být těžký.“ „Člověk si zvykne.“ „Prý jste tu zmlátila hodně lidí.“ „Chtěli mi ubližovat.“ „Je dobře, že si nenecháte nic líbit, ale Franka jste mohla víc šetřit. Pořád má po tom výprasku bolesti. Ale je dobře, že jste vyřídila Joa. Nemám ho rád. Nechtěla byste ho zabít?“ „Zabít? Teda… nečekala bych, že to řekneš.“ „Zlí lidé si nezaslouží být naživu. Matt byl taky hodně zlý. Kradl a ubližoval ostatním. Kasumi ho zabila a tak je zaručené, že už nikomu neublíží. Taky zabila ty, co ublížili panu Adrianovi.
Kasumi je dobrý člověk a i když ji moc neznám, tak vím, že všem hodně pomohla, přestože si to mnozí nechtějí připustit. Mohla byste být jako ona. Nechtěla byste teda Joa a Ridleyho zabít?“ „Tohle nejde jen tak. Smrt je definitivní řešení, jenže člověk se může změnit. Krom toho, platí tu zákony a já nechci skončit ve vězení.“ „Hmm, chápu to – ne každý má kuráž jako Kasumi. Jsem moc rád, že tu byla a doufám, že se vrátí. Pokud by totiž někdo z těch dvou Kasumi napadl, tak skončí co nevidět na Warmhill.“ „Jak to všechno víš? Říkal jsi, že ji moc neznáš.“ „Vlastně jsem ji viděl jen dvakrát, ale Terry a Mark s ní půl roku bydleli a tak hodně zažili a mohli to vyprávět.“ „Jo… asi se někdy Terryho přeptám, co o Kasumi ví. Teď už bys měl raději spát, a jestli chceš, mohla bych zkusit něco zazpívat. Jednu písničku, co zpívala maminka, než umřela.
Tam v dálce kdesi za řekou, kam sluneční svit s ránem padne. Na severu, kde písek prahne, já hledám svůj domov marně, neboť poušť není mojí Afrikou. Obracím se na západ, kde temné lesy jsou, a pokouším se vydobýt své místo na slunci. Hadí oči prozradí mi, že tady nejsem u moci a tak chci-li přežít, já musím utéci, neboť džungle není mojí Afrikou. Krásné hory východu uchvacují nádherou. Já po úbočích stoupám až do výšek. Žel Bohu – nejsem pták a bez křídel je vztek, to, co žene duši mou rázem dolů zpět, neboť hory nejsou mojí Afrikou. Nezbývá než hledat můj domov na jihu, kde země bohatá je a šitá mě na míru. Tady snadno rozvinu svou pravou lásku k Bohu, dům svůj si postavím a šťastně žít si budu, to v Namibii mám svoji Afriku!
Byly dvě hodiny po půlnoci, když Parvati zaslechla podivný zvuk, znějící jako prasknutí suchého dřeva. Se svojí brokovnicí v ruce a pistolí u pasu vyšla tiše na chodbu. Všude v zámku byla tma, ale měsíční svit ji dokázal skrze balkonové dveře alespoň trochu rozehnat. Rozhlédla se okolo, ale neviděla ani neslyšela nic podezřelého. Naklonila se přes zábradlí, ale v hlavní hale taktéž nic nenalezla. Otevřela dveře na balkon a vyšla ven, aby se nadýchala čerstvého vzduchu. Během okamžiku ji došlo, že něco není v pořádku – byl zde cítit nepříjemný zápach cigaretového kouře. V mžiku se otočila k balkonovým dveřím, ale to už na ni mířily pistole dvou černě oděných mužů s kuklami na hlavě. Ještě před chvíli byli skryti v rohu balkonu u zdi a Parvati si jich tak v té tmě nevšimla. „Pracky nahoru,“ řekl jeden z mužů. „A tu brokovnici můžeš zahodit. Ještě by se mohlo
někomu něco stát.“ Parvati poslechla a pomalu se shýbla, aby brokovnici položila na zem. Uvědomovala si, jak hrozivou chybu udělala, ale byla rozhodnuta ji zkusit napravit. Zatímco pokládala brokovnici, druhou rukou se pomalu přibližovala k pistoli, jež měla zastrčenou u pasu. V okamžiku Parvati vytasila pistoli, odjistila ji a přesnou ranou zasáhla jednoho z mužů do hlavy. Druhý však zareagoval nečekaně rychle. Ozvala se rána a pak další a další. Parvati se zapotácela a z rukou jí vypadla pistole. Ucítila bodavou bolest na hrudi. Narazila zády na hrazení balkonu a po dalším výstřelu přes něj přepadla. „Do hajzlu!“ zakřičel zakuklenec, když si ověřil, že jeho společník je mrtvý. Na chodbě se rozsvítilo a muž vběhl dovnitř. Před Parvatiným pokojem stál Samuel s revolverem v ruce. Oba muži na sebe mířili svými zbraněmi. „Kde je Parvati?“ zeptal se Samuel. „Už to má za sebou a ty budeš mít taky, pokud to nezahodíš.“ „Kdo jsi?“ „To není ta správná otázka. Spíš by tě mělo zajímat, proč tu jsem.“ „To já vím - chceš toho chlapce.“ Na chodbu přispěchal také Edward a z Parvatina pokoje vyšel Ephram. Samuel si toho všiml. „Běž zpátky a zamkni se.“ Ephram poslechl bez řečí, ostatně už teď se bál jako snad nikdy. Samuel cítil, jak se mu čím dál tím víc potí čelo. Byl nervózní a ruka se mu třásla. „Edwarde,“ řekl neznámý muž, „přines mi sem toho malého spratka.“ „Cože?!“ vykřikl Samuel, který pochopil, o co tu jde. „Mě zajímá tvůj syn, pitomče.“ Samuelovi vzplály oči zlostí a byl ochoten vystřelit, ať se stane cokoli. Než však stihl zmáčknout spoušť, ozvala se rána. Jeho ruka najednou jakoby zchromla. Revolver z ní vypadl na podlahu a Samuel se instinktivně chytil za ránu na hrudi. Klesl na kolena a poté spadl na bok. Edward okamžitě přiskočil ke svému pánovi a pokoušel se mu pomoct. Vůbec si nevšiml černě oděného muže, který ho udeřil pažbou pistole a tak ho omráčil. Muž neměl zase takový problém najít Samuelův pokoj, neboť se v něm svítilo. Vzal odsud brečícího Desmonda. Cestou zpět mu neuniklo, že se Samuel opět zvedá ze země. Snažil se zadržet krev, tekoucí z břicha, ale moc platné to nebylo. Muž dítě odložil a chytil zvedajícího se Samuela za košili. „Pozdravuj v Pekle, parchante!“ řekl a rozeběhl se proti zábradlí, kam Samuela strčil. Pod jeho vahou dřevěné zábradlí prasklo a Samuel se zřítil na zem. Muž se chvíli kochal pohledem na jeho bezvládné tělo a poté popadl Desmonda, Parvatinu brokovnici a odešel stejnou cestou, jakou sem přišel – přes žebřík opřený o balkon. Při slézání si musel dávat pozor, neboť jedna příčka se zlomila, už když vylézal nahoru. Nakonec však stanul na pevné zemi. Parvati otevřela oči. Bolela ji záda, hlava a cítila, že má pohmožděný hrudník. Nicméně nebyla na tom zase tak špatně. Mohla děkovat Bohu, že si vzala neprůstřelnou vestu, která jí zachránila život. Muž ji sledoval s nemalým údivem. Nic však neřekl. Desmondův pláč donutil Parvati zpozornět. I přesto ale byla po pádu, během kterého se udeřila do hlavy malátná, a zvedala se velmi pomalu. Muž ji nic takového ovšem dopřát nechtěl. Napřáhl se brokovnicí a udeřil Parvati zezadu do hlavy, čímž ji přivedl do bezvědomí.
XIV – Boží mlýny 04:23 – Opuštěný dům Parvati probudila až silná bolest hlavy. Otevřela oči a okamžitě dostala pěstí do tváře. Z úst jí tekla krev, což jasně cítila. „Ty černá svině!“ zařval muž a vrazil Parvati další ránu. Nemohla se bránit. Ruce měla přivázané ke starým trubkám, jež vedly od země až ke stropu. Když se jí konečně zostřil zrak, poznala, že ten, kdo si z ní dělá provizorní boxovací pytel, není nikdo jiný, než Joe. „Zaplatíš za to, černá držko! Budeš litovat, žes ho zabila!“ „Koho?“ vydala ze sebe chraptivým hlasem Parvati. „Ridleyho, ty mrcho! Prý střela do hlavy, neměl žádnou šanci přežít.“ „Prý…“ zopakovala Parvati a zamyslela se, což vzhledem k bolestem hlavy nebylo snadné. „To jsi nebyl ty… Kdo mě to střelil a omráčil? Kdo byl ten druhý muž?“ „Přemýšlej a třeba ti to dojde. Budeš si muset ale pospíšit, protože tady končíš.“ Joe vrazil Parvati ránu pěstí přímo do břicha. Jen se jí mírně zkřivily rty, ale to bylo vše. „Kurva, na tohle nemám čas.“ Joe v rychlosti odešel a Parvati si mohla oddechnout. Místnost, kde byla uvězněná se zdála být už léta nepoužívaná. Nebylo tu takřka nic, kromě nepohodlné postele, starého, značně prorezlého kovového stolku, židle a toaletní mísy. Právě ta zaujala Parvati nejvíce, neboť dávala tušit, že nestojí ani tak v obyčejné, dříve obytné místnosti, jako spíše v cele. Tomu odpovídaly i těžké železné dveře, bez zámku z vnitřní strany. Parvati se už od chvíle, kdy se probrala, pokoušela uvolnit z pout. Joeovi se ale nedala upřít minimálně jedna věc – uzly uměl vázat dobře. Po chvíli se dveře otevřely a Joe se vrátil s kladivem v ruce. To Parvati neskutečně vyděsilo. „Rozmašíruju ti s tím lebku na sračky, ale nejdřív tě chci slyšet kňučet bolestí.“ Joe se kladivem napřáhnul, načež Parvati zavřela oči a zaťala zuby. Přesto po ráně, kterou dostala do břicha, zařvala bolestí a z úst jí vyteklo několik kapek krve a z očí slzy. Proti ráně kladivem neměly ani její pevné břišní svaly šanci. Zhluboka dýchala a snažila se bolest zahnat. Ne, že by to kdovíjak pomohlo. Když se Joe napřáhl podruhé, topůrko se uvolnilo a železo spadlo na zem. „Do prdele!“ Joe se shýbnul pro zbytek kladiva a potěžkal si ho v ruce. „Jestli se ještě někdy Murray objeví, tak mu všechny ty šmejdy otluču o hlavu!“ vykřikl a vzteky mrštil železo po Parvati. Ta jen tak tak uhnula hlavou, aby nedostala ránu přímo do čela. Nicméně i tak jí kus železa trefil a zanechal po sobě krvavý šrám. „Budeš litovat, že ses vůbec narodila, ty negerská svině!“ Joe opět odešel shánět další zbraň a Parvati bylo jasné, že před smrtí ji právě zachránila nemalá dávka štěstí. Pokud se ovšem nedostane z pout, nebude jí to ve výsledku nic platné. Snaha o rozvázání uzlů byla marná a tak se pokusila využít hrubou sílu. Trubka, ke které byla přivázaná, už měla nejlepší léta dávno za sebou. To, že nebyla celistvá, ale pospojovaná pomocí šroubků z několika dílů, dávalo Parvati naději. Několikrát s trubkou marně zalomcovala a poté trubku chytila do dlaní a předklonila se, jak jen to šlo. Měla pocit, že si snad vykloubí ruce, ale i tak by to stálo za to. Nakonec vší silou trhla a spadla na zem i s kusem trubky. Stále však neměla vyhráno, neboť s rukama za zády by se jen těžko mohla bránit. Postavila se a o rezavou hranu stolu provazy přeřezala. Během té chvíle se tiše modlila k Bohu a prosila ho, aby měla dost času se uvolnit. Kroky zpoza dveří značily, že Joe se vrací. Už z dálky křičel tak, aby ho Parvati slyšela. „Heh, čum, co jsem našel – dva fantastický šroubováky. Jak ti to asi bude slušet, až ti je
zarazím do očí?“ Parvati pevně uchopila trubku a napřáhla se. Joe otevřel dveře a nepředpokládaje nebezpečí, vešel dovnitř. V ten okamžik dostal ránu trubkou přímo do hlavy. Srazilo ho to na zem, ale snažil se zase vstát. Parvati se rozkročila, napřáhla se a do následného úderu vložila nejen všechnu svoji značnou sílu, ale i vztek a nenávist. Ohromnou ranou přerazila Joeovi páteř, zrovna když se zvedal ze země. Byla přesvědčená, že je mrtvý, ale přesto chtěla mít jistotu a tak mu další ranou rozdrtila lebku. Poté trubku pustila a ta zařinčela o zem. Chytila se za bolavou hlavu, zhluboka se nadechla a vyšla ze dveří. Ocitla se v dlouhé tmavé chodbě, která byla v jednom místě přehrazená několika deskami a prkny, jež tvořily umělou stěnu. Byl tu však stále dostatečný otvor, kterým mohla snadno projít. Hlava bolela čím dál víc a Parvati měla pocit, že jí snad pukne. Prošla dveřmi až do hlavní haly. Stěží vůbec vnímala okolí, ale veliká okna, za kterými bylo denní světlo, ji přesto upoutala. Veliké vchodové dveře se zdály být tolik vítanou cestou ven. Dobelhala se až k nim, přičemž během cesty několikrát potřásla hlavou a doufala, že rozmazaný a potemnělý pohled na svět se zlepší. Konečně zabrala za kliku a otevřela ven. Překročila práh a rozhlédla se okolo. Právě svítalo a obloha byla naprosto bez mraků – krásný jarní den jenomže i v takový den se mohou dít hrozivé věci. V muži, který právě přicházel, poznala Colliera. Přítomnost inspektora ji vystrašila. Udělala ještě pár kroků vpřed, otevřela ústa ve snaze podat Collierovi vysvětlení a hned poté se zhroutila k zemi.
03:06 – White Wood Vrchní inspektor Colliere mířil rychlým krokem ke Stonering a to s pistolí v ruce. Snažil se připravit na nejhorší a to už od chvíle, kdy se na zámku dozvěděl, k čemu všemu došlo. Doufal, že ještě má šanci té hrůze zabránit, ačkoli od únosu Desmonda uplynula už hodina a za tu dobu se mohlo stát cokoli. White Wood byl brzy ráno stále ještě temný a Colliere stěží viděl, kam kráčí. Náhle zaslechl pláč dítěte přicházející odněkud z dálky. Ten mu pomohl určit směr. Rozeběhl se jak jen mohl a nehleděl kolem sebe. Myslel jen na to, aby se k oltáři dostal včas. Pláč neustával, což značilo dvě věci – Desmond stále žije a Colliere pozná zdali se již přibližuje. Během chvíle stanul u kamenného kruhu. Na zbytku oltáře skutečně ležel Desmond Gordon a hlasitě plakal. Na zemi nedaleko odtud ležel Nicolas. Vypadalo to, že je v bezvědomí nebo dokonce mrtvý. Jím se Colliere teď nechtěl zabývat. Pozorně se rozhlédl okolo. Ve tmě toho nebylo moc vidět, nicméně Colliere se nyní spoléhal spíše na sluch. Bohužel pláč dítěte znemožňoval se pozorně zaposlouchat do zvuků lesa a zjistit, zdali z něj nevychází něco, co sem nepatří. „Ehh,“ zasténal Nicolas a chytil se za hlavu. Colliere k muži přistoupil. „Co se tu stalo?“ zeptal se a očekával jasnou odpověď. „Já… já ani nevím,“ odvětil Nicolas a nahmatal na temeni hlavy krev. „Do háje,“ řekl a pomalu se zvedal. „Nikoho jste neviděl?“ otázal se inspektor. „Dostal jsem ránu do hlavy, tak co jsem asi mohl vidět?“ „Co tady vůbec pohledáváte? Teď v lese a brzy ráno?“ „Byl jsem tu na hlídce. To kvůli Parvati. Požádala mě o to.“ „Požádala? No, stejně teď nic nevyřešíme. Vrátím se sem, až se rozední. Teď odnesu na zámek chlapce a vy běžte za Terrym do jeho ordinace. Podívá se vám na tu hlavu. Hned poté se sejdeme na stanici, jasné?“ „Když to musí být. Ale zkuste prosím před Mirandou mlčet o tom, proč jsem tu byl. Nechci, aby si myslela, že s Parvati stále něco mám."
10:24 – Mirandin dům Miranda se po snídani rozloučila s Ildou a vyšla ze svého domu, načež zamířila do vesnice. Jejím cílem byl Abayin obchod, kde plánovala koupit pár maličkostí a poté vyrazit do knihovny. Sice měla v neděli volno, ale měla chuť ponořit se do jedné z knih, jež v knihovně byly. Navíc očekávala, že by jí tam mohl navštívit Nicolas. Od svého domu neušla ani dvě stě metrů, když ji minula houkající sanitka. Miranda netušila, co se stalo, ale bylo jí jasné, že je to vážné. Byla rozhodnutá se co nejdříve dozvědět, k čemu došlo. Pospíšila si, aby se do Willow Creek dostala co nejrychleji a tady okamžitě bez zbytečného váhání zamířila do hospody. Počítala s tím, že starosta bude informovaný. „Je zavřeno!“ zakřičel Harry, když Miranda otevřela dveře. Harry seděl na židli v rohu místnosti a utíral si slzy kapesníkem. „Nezlobte se, ale… viděla jsem sanitku… Stalo se něco?“ „Sanitku? Teď? Asi se stalo něco dalšího… Nicméně se toho už stalo tolik, že ani nevím, kde začít. Hmm, nejste první a určitě ani poslední, kdo se mě na to dnes ptá. Posaďte se.“ Miranda dala zavděk nabízené židli a celá netrpělivá čekala, co se dozví.“ „Na zámku došlo v noci k strašlivé tragédii.“ „Proboha!“ vyděsila se Miranda „Snad ne… Mark je… je v pořádku?“ „Mark? Vás zajímá nejvíce Mark?“ „Máme se rádi. Navštěvuje mě v… knihovně a… proboha, tak co s ním je?!“ „Ten je v pořádku. Co jsem slyšel, tak ho pan Samuel někde zamknul a možná ho tím i zachránil. Edward je prý také relativně v pohodě, ale… pan Samuel…“ „Co se mu stalo?“ „Střelili ho a je to s ním prý hodně špatné. Kulka mohla zasáhnout játra, alespoň to říkal Terry. Horší však je, že spadl z velké výšky a udeřil se do hlavy. To ale zdaleka není všechno. Přes noc tam byl i můj kluk. Ještě štěstí, že zachoval chladnou hlavu a zavolal záchranku a policii. Když Colliere dostal zprávu, že se na zámku něco stalo, okamžitě tam vyrazil i s Terrym. Nalezli tam mrtvého Ridleyho, kterého pravděpodobně zastřelila slečna Parvati. Jenže tu tam nikdo nenašel.“ „Utekla?“ „Nevím. Nicméně odtamtud unesli Gordonova syna, no přesněji vnuka Desmonda.“ „Unesli ho? Proboha, to je strašný. Co s ním je?“ „Když se to Colliere dozvěděl, okamžitě zamířil ke Stonering a tam chlapce skutečně našel.“ „Nechcete mi říct, že…“ „Byl naživu. Ležel na oltáři a kousek od něj nalezli toho nového muže – Nicolase.“ „To… to přece není možné. On by… ne, já Nicolase znám, vídáme se vcelku často. On by nic takového neudělal!“ „To máte pravdu. Musel tam být někdo třetí, neboť Colliere tam Nicolase našel omráčeného. Zdá se, že ho někdo udeřil do hlavy.“ „Dobře, ale co tam tak pozdě v noci hledal?“ „Nevím, Colliere mi to neřekl.“ „Tohle všechno víte od Colliera?“ „Něco od něj a něco od pana Spoonera. Ten mi všechno přišel povědět dnes brzy ráno, než odsud odjel. Jednak se mě to týká a pak jsem přece starosta. Všechny zajímá, k čemu došlo, ale policie má teď spoustu důležitějších věcí, než vysvětlovat tu událost.“ „Počkejte… říkal jste Spooner? Conrad Spooner? Na toho si vzpomínám.“ „Vážně? Já jsem se s ním tedy osobně nikdy předtím nesetkal, ale vím, že tu kdysi dělal u
policie.“ „Ano, ale v prosinci roku 1993 odešel. Netušíte, co ho přimělo se vrátit?“ „To se budete muset zeptat jinde.“
04: 46 – Ipswichská nemocnice Conrad Spooner si prohrábl své zrzavé vlasy a napil se kávy. Cítil se unavený. Nejprve téměř půldenní cesta na Black Mirror, poté sotva tři hodiny spánku a od té doby je stále na nohou. Potřeboval si zdřímnout, ale na to nebyl čas. Nečekal, že to bude tak zlé. Stál teď na chodbě nemocnice a netrpělivě přešlapoval. Nechtěl si sednout, protože se obával, že hned usne. Na sál, kde právě operovali Samuela Gordona, přišlo nakonec více doktorů, než by si byl pomyslel. Operace probíhala už přes dvě hodiny a Conrad doufal, že ne zbytečně. Neměl Gordony rád, Samuela nevyjímaje, ale jeho svědectví mohlo být pro případ stěžejní a Conrad si uvědomoval, jak by tím Collierovi vytřel zrak, kdyby odhalil vraha takhle rychle po svém příjezdu. Už to, že si ho Colliere vyžádal, mu bylo příjemné, neboť věřil, že se tím jasně prokázala inspektorova neschopnost. Dvojdílné dveře od operačního sálu se konečně otevřely a z nich vyšel asi čtyřicetiletý muž s hnědými vlasy. Měl zpocené čelo, které dávalo tušit, že práce na sále nebyla snadná. „Jsem od policie,“ řekl Spooner a ukázal doktorovi průkaz. „Ehh, Erick Newhouse, těší mě,“ řekl chirurg a podal si s Conradem ruku. „Inspektor Conrad Spooner, ale dost zbytečností. Kdy bude schopen výslechu?“ „Těžko říct. Pacient je stále v hlubokém bezvědomí. Kulka zasáhla játra, ale naštěstí nedošlo k jejich závažnému poškození.“ „Výborně, takže kdy se probere?“ „Ještě jsem neskončil, inspektore. Objevili jsme vznikající nádor na játrech.“ „To je blbý, co?“ „Je, ale mohlo to být i horší, kdyby se to neodhalilo včas. Pana Gordona čekají ještě další operace. Provedeme také spoustu vyšetření, ale tím vás asi nemá cenu zatěžovat.“ „Tak Samuel má rakovinu jater… nevěděl jsem, že tak chlastá.“ „Nemusí to být způsobeno alkoholem. Zatím mám určitý tip, ale teprve testy vzorku jater jasně ukáží, zda mám pravdu, či nikoli. Dle stavu zorniček by se mohlo jednat o Wilsonovu chorobu. Pokud se to potvrdí, bude nutná přísná dieta založená na potravinách obsahujících jen velmi malé množství mědi. Prozatím to ale není nejzávažnější problém. Pacient je jak už jsem řekl v hlubokém bezvědomí, komatu chcete-li. Zatím ani sám nedokážu odhadnout následující postup léčby. Nicméně šance na přežití není zase až tak mizivá, jak by se mohlo zdát. Horší by mohlo být trvalé poškození mozku, které se dá předpokládat.“ „Hmm, vypadá to, že boží mlýny melou sice pomalu, ale přece. No nic, na recepci jsem nechal své číslo mobilu, takže kdyby se cokoli změnilo, volejte především mě, jasné?“ Conrad se s doktorem rozloučil, v automatu si koupil další kávu a po pár minutách již mířil zpátky na Black Mirror, aby se podělil se svými zjištěními s Collierem.
04: 02 – Policejní stanice „Na tohle nemám čas, inspektore!“ křičel Nicolas během výslechu na Colliera. „Musím ji najít, chápete?“ „Chápu, ale kde ji chcete hledat?“ „Třeba v domě toho druhého muže. Jak že se jmenuje?“
„Joe a hledal byste zbytečně. Už jsem tam byl a nic. Mimo to je Joeovo auto pryč, takže se zdá, že vaši přítelkyni kamsi odvezl. Po tom vozu samozřejmě pátráme a to nejen my. Vraťme se k té události. Vypověděl jste, že slečna Singh vás požádala, abyste u Stonering strávil noc.“ „Ano a není se čemu divit. Tvrdila, že tam dojde k další vraždě, tak jako před lety.“ „Vy jste však nikoho neviděl. Dostal jste ránu do hlavy, načež vás dotyčný odzbrojil a nechal na oltáři to dítě.“ „To jsem ale nevěděl. Probral jsem se, až když jste přišel. Nestačí to už? Docela rád bych si odpočinul, cítím se hrozně.“ „Hmm, kdybyste si na cokoli vzpomněl, stavte se tu a dejte mi vědět.“ „Spolehněte se, ale slibte mi, že pátrání po Parvati nevzdáte.“ „Máte mé slovo. Když se dozvím něco nového, budete jeden z prvních, komu to řeknu.“ Nicolas odešel ze stanice, stejně jako Colliere, který za sebou budovu zamknul. „Mohu vědět, co máte v plánu nyní?“ zeptal se Nicolas. „Ještě musím vyslechnout dost lidí a začnu s Josefem.“ „Tím somrákem? Co by ten mohl vědět?“ „Josef se často pohybuje venku a to i přes noc. Mohl by mít důležité informace, které by snad mohli celou záležitost osvětlit a dovézt nás k Joeovi.“ „Vy víte, kde ten chlap pobývá? Co vím, tak se motá všude možně po panství.“ „To máte pravdu, ale poslední dobou se zdržuje buď tady ve vesnici, nebo v okolí hotelu. Není tajemstvím, že když je zima, přespává ve staré kapličce na hřbitově. Colliere se vypravil rychlým krokem k hotelu. Když sem přišel, už z dálky zahlédl, jak ze dveří vychází Parvati. Poznat ji nebylo těžké, neboť její pleť byla jasné poznávací znamení. Udělala však jen pár kroků a padla k zemi. „Co je vám, slečno?!“ ptal se Colliere a pospíchal k ní. Měla stále otevřené oči, ale musela se hodně přemáhat, aby je nezavřela. „Moje… hlava…“ řekla a držela se za krvavý šrám. „Jen klid. Budete mít možná otřes mozku. Nehýbejte se a hlavně mi tu neomdlévejte. Zatraceně!“ Parvati se do úst vehnal obsah žaludku. Naklonila se a vyzvracela. Nebylo to příjemné, nicméně jí to pomohlo neusnout. „Josefe!“ křičel Colliere ve snaze sehnat pomoc. „Haló, je tu někdo?! Josefe! Mám tu zraněnou ženu!“ Nikdo se však neozval a Collierovi nezbývalo, než sehnat pomoc jinde. Potřeboval se vrátit do vesnice a zavolat záchranku. To teoreticky mohl udělat i odsud, ale to by si nesměl Murray nechat odpojit telefon. „Vydržte tady a hlavně - snažte se zůstat při vědomí. Musíte to zvládnout, Parvati.“ Colliere se déle nezdržoval a pospíchal k Willow Creek.
05: 09 – Ipswichská nemocnice Erick po zdlouhavé operaci Samuela Gordona konečně přišel na lékařský pokoj, kde usedl na nepohodlnou bílou pohovku. Byl vyčerpaný, ale vědomí, že udělal vše, co bylo v jeho silách ho hřálo u srdce. Přesto, že byl zkušeným chirurgem, si nikdy nedokázal zvyknout na smrt, obzvláště když přišla přímo na operačním sále pod jeho rukama. Takové momenty pro něj bývaly vždycky strašně těžké, a když takhle skončila jeho žena, opět propadl na dlouhé měsíce alkoholu. Zprvu se to snažil tajit, ale když se to provalilo, dostal okamžitou výpověď. Nikdo přece nestojí o lékaře, který operuje s alkoholem v krvi. Měl štěstí, že se mu s tím podařilo přestat, ale i tak – nebyl schopen zůstat v Biddefordu. Musel pryč a to daleko. Tady v Anglii v malé Ipswichské nemocnici přeci jen sehnal práci a byl za to rád. Sice neměl dnes
přes den službu, ale byl rozhodnut zde zůstat a sledovat stav pacienta. Noční služba se pomalu chýlila ke konci a Erick si potřeboval pořádně odpočinout. Do pokoje bez zaklepání vtrhnul jiný doktor. „Máme příjem a opět z Black Mirror.“ „Sakra. Tam bych teda nechtěl bydlet. Raději připravte operační sál.“ Erick pospíchal rovnou na lékařské oddělení, kde již na lůžku ležela Parvati. Sanitář, který ji přivezl, okamžitě hlásil stav: „Parvati Singh, dle průkazu ročník 1971. Cizinka, Namibijské státní občanství. Má pohmožděný hrudník a oblast břicha, rána na hlavě způsobená neznámým předmětem patrně přivodila otřes mozku. Zvracela, stěžuje si na silnou bolest hlavy a během převozu upadla do bezvědomí, které trvalo zhruba dvě minuty.“ Erick už během vysvětlování sanitáře ověřil Parvatino vnímání, zorničky, tep a následně prohmatal hrudník. Obrátil se ke zdravotní sestře. „Provedeme rentgen hlavy, hrudního koše a páteře. Jo a dejte vědět tomu arogantnímu poldovi. Asi ho to bude zajímat.“
05: 38 – Ipswichská nemocnice Conrad se do nemocnice vrátil ani ne hodinu poté, co odsud odjel. Už když pár kilometrů před Black Mirror míjel sanitku, mu došlo, že to asi může rovnou otočit a jet zpět. To se potvrdilo, když mu krátce poté zavolal Colliere a později i recepční nemocnice. U hlavní sestry snadno zjistil, koho přivezli a kde momentálně leží, takže okamžitě pokračoval k pokojům pacientů. Odsud právě vycházel Erick. „Dlouho jsme se neviděli, co?“ řekl Conrad a zašklebil se. „Tak, co se stalo?“ „Slečna Parvati Singh je teď na pokoji. Je mimo ohrožení života a má otřes mozku, nicméně je při vědomí, takže s ní můžete mluvit. Mějte ale ohledy na její zdravotní stav.“ „Jasně. Jak dlouho tu bude?“ „Necháme si ji na pozorování tak dva - tři dny.“ „Jestli je to kočka, budu ji pozorovat s vámi.“ Conrad vešel do pokoje, kde byla dvě obsazená lůžka. Na jednom ležela Parvati a to druhé patřilo muži se zlomenou nohou, který si právě balil své věci a chystal se opustit nemocnici. „Vy,“ řekl Conrad a ukázal na muže, „zmizte odsud a to hned.“ „Prosím?“ podivil se muž. Conrad vytáhl svůj průkaz a řekl: „Policie. Vedu vyšetřování a tuhle… ženu musím vyslechnout, jenže vy mi tu překážíte. Mám nahlásit, že jste mi bránil vyšetřovat?“ „Co? Ne, to ne, ale snad si můžu sbalit a…“ „Sbalíte si potom. Zmizte, kšá!“ Muž se urychleně začal zvedat, opřel se o berle a odešel z pokoje. „Mám rád soukromí…“ Spooner si usedl na židli hned vedle Parvatiny postele. „Takže, prý se jmenujete Parvati Singh.“ „Ano, jak je Samuelovi? Ten doktor mi nechtěl nic konkrétního sdělit. Prý proto, že nejsem jeho příbuzná.“ „Myslím, že ještě žije. Tak vaše první a poslední otázka byla zodpovězena a teď se ptám já.“ „Dobře, ale neměl by tu být inspektor Colliere?“ „Už mi o vás už něco řekl. Dá se říct, že jsem s případem dokonale obeznámen. Hmm, prý jste Gordonova osobní stráž a jste pořádně udělaná.“ „No… ano, ale to asi není to, co vás zajímá.“ „Máte pravdu, na rande vás můžu pozvat později. Takže k čemu tu noc došlo?“ „Abych byla upřímná, dělá mi trochu problém si vzpomenout. Ehm, hlídala jsem přes noc a
pak na balkon vlezli dva ozbrojení muži. Jednoho jsem zabila – to byl jistý Ridley a druhý mě několikrát střelil, ale všechno zachránila vesta. Ech… ta vesta…“ „Tu jsme zatím nenašli, ale na balkoně jsme nalezli pistoli, ze které se střílelo - vaši pistoli, předpokládám.“ „Ano, tu jsem upustila, když po mě střílel. Vinou těch střel jsem spadla z balkonu a pak když jsem se probrala, mě ten zmetek omráčil. Vzbudila jsem se později, ehh nevím po jak dlouhé době, a to mě mučil. Musel mi svléknout vestu, takže ano – určitě bude v tom domě. Joe mě taky praštil do hlavy zbytkem kladiva, ale já jsem utekla a utloukla ho. Zkolabovala jsem a… nevím co bylo dál. „Utloukla?! No proč to neřeknete hned? Joe je mrtvý… No super. Případ je vyřešen, ale na to rande se tu ještě zdržím.“ „Joe není ten vrah! Řekl mi to. Je v tom zapletený někdo další.“ „A do háje! Já věděl, že to zní moc dobře na to, aby to byla pravda. Proč prostě jednou nemůžu mít kliku? Ale jste si tím jistá? Třeba se vám jen zdálo, že to řekl nebo jste ho blbě pochopila.“ „Jsem si tím jistá. Tohle bych si nevymyslela.“ „Naznačil vám, kdo tedy vraždil?“ „Ne. Ale mohl by to být někdo z té jejich bandy. Samuel sice tvrdil, že na Black Mirror žijí jen dva z nich, ale mohl se plést.“ „O jaké bandě to mluvíte?“ „Dřív je vedl nějaký Matt, ale toho zabila Kasumi Sato.“ „Jo tihle… Zjistím, o nich co se dá. Vraťme se ale k vám. Víte o tom, že vás můžeme obvinit z vraždy?“ „Eh, ale to bylo v sebeobraně.“ „Vypadá to tak ale stejně… kdyby byl někdo fakt hajzl, tak vás vezme do vazby, dokud se neprošetří, jak to vlastně bylo. Máte ale štěstí, protože já hajzl nejsem. Toho si važte. Zaměřme se na tu Kasumi. Už jsem o ní něco zaslechl – prý Samuelova holka. Je to ale docela zvláštní, že? Adrian si nabere kurvu a jeho fotřík jakbysmet.“ „Kasumi myslím není prostitutka.“ „No, zadarmo mu to asi nedělá, že? Teda pokud není nekrofil. I když otázkou je, jestli sex se zombií je nekrofilie.“ „Máte příšerné způsoby a pak vůbec vám nerozumím. Raději mi povězte, co Samuel a ostatní. Jestli si dobře vzpomínám… slyšela jsem v noci pláč, než mě omráčili.“ „Jo… ale neboj, holka – všechno je v pohodě. Jedinej, kdo je na tom zle, je Samuel a pro toho snad plakat nebudeš, ne?“ „A co Nicolas?“ „Nicolas? Neznám žádnýho Nicolase. Podívej, sem do nemocnice jsem jel krátce poté, co Samuela odvezli. Na Black Mirror jsem pobyl jen pár hodin a během nich jsem buď spal nebo se seznamoval s případem.“ „Doufám, že je v pořádku.“
04: 41 – Nicolasův dům Nicolas s pistolí v jedné a diktafonem v druhé ruce ulehal ke spánku. Jeho ‚noční můra‘ ho děsila a on byl rozhodnut s tím vším dnes skoncovat. Nepatřil k těm, kteří před problémem utečou a tak si ani na moment nepřipouštěl, že by se přestěhoval. V hlavě mu stále zněla slova Stocka – jsi jen pozorovatel, ale tvůj dotek vdechuje život i smrt.
První, co po probuzení zjistil, bylo to, že u sebe nemá ani zbraň a ani diktafon, díky kterému chtěl dokázat, že se mu to jen nezdá. Opět ležel na podlaze a opět na stěně pokoje visel kalendář z roku 1945. Znovu slyšel hádku Johana a Saskie, ale tentokrát tomu nevěnoval přílišnou pozornost. Otevřel okno a protáhl se jím ven. Využil starého okapu, po kterém slezl před dům. Ukryl se za domem a zpoza rohu sledoval dění u hlavních dveří. Očekával, že každou chvíli vyjde Johan, aby doprovodil svoji dceru k bunkru. Nahoře v patře se zabouchlo okno, které Nicolas otevřel. Bylo mu jasné, že to Saskia. Kdyby za sebou okno zavřel jistě by se nic nestalo. Uvědomil si, že právě porušil chod věcí, které se před lety skutečně udály, ale doufal, že nijak významně. Když minule Saskiu zabil, tak to významné bylo, čemuž se nemohl divit. S napětím očekával, že se vše zase rozplyne a on se probudí, ale nedošlo k tomu. Oddechl si a dál vyčkával. Ze vstupních dveří skutečně vyšel Johan a za ním jeho dcera. „Snad nikoho nepotkáme,“ řekl Johan, „ale kdyby ano, tak raději mlč, nechej mluvit mě.“ „Spolehni se, otče.“ Nicolas zpovzdálí sledoval oba lidi a snažil se je ani na okamžik nespustit z očí. Jakmile dorazili na cestu vedoucí od Willow Creek, pokračovali po ní na sever směrem k zámku. Následně zabočili vlevo k Warmhill a právě tady potkali asi čtyřicetiletého muže s hustými černými vlasy, které měl sčesané dozadu. „Á dobrý večer, profesore,“ řekl muž a podal si s Johanem ruku. „Rád vás vidím, Williame, ale co tu děláte tak pozdě večer?“ „Byl jsem v kostele. Tak jako obvykle.“ „Tam vlastně také míříme. Já a tady moje dcera.“ „Ah, ano. Omlouvám se slečno, že jsem se vám nepředstavil. William Gordon, pán zámku Black Mirror." Saskia však neřekla ani slovo. „Odpusťte jí to, pane Williame. Je dost plachá,“ pokusil se o vysvětlení Johan. „Chápu, nic se neděje. Tak si říkám – nechcete návštěvu u otce Fredericka na chvíli odložit a dát si se mnou sklenku nebo dvě? Mám co oslavovat, víte? Můj syn získal před pár dny doktorát z medicíny a já to ještě ani nezapil.“ „Já… no… šel bych, ale moje dcera… snad aby raději počkala doma.“ „Ale ne, to určitě nebude nutné. Na zámku ji rádi přivítáme a pohostíme stejně jako vás.“ „Asi ne, nezlobte se pane Williame, ale musím to vaše pozvání odmítnout.“ „Vskutku ? No… co naplat, ale až budete chtít, tak se určitě zastavte. I můj Robert vás rád uvidí, i když je pravda, že má teď plnou hlavu té milé dívky, Sofie, ze sousedního panství. Snad mu nezamotá hlavu natolik, aby se přestal medicíně věnovat. Povím vám, že jsem opravdu pyšný, že mám syna jako je Robert. Vědomí, že bude pomáhat nemocným a zachraňovat životy by hřálo u srdce každého otce, mě nevyjímaje. No nic, nebudu zdržovat. Na viděnou, profesore.“ William odešel k zámku a Johan i se svojí dcerou pokračoval po pěšině k Warmhill. Jakmile dorazili k říčce, zamířili do lesů. Nicolase to překvapilo, neboť panství znal vcelku dobře a tak věděl, že tudy se k bunkru rozhodně nejde. Netrvalo dlouho a stanuli před velkou vodní plochou. Tohle bylo jezero Black Lake, což Nicolas věděl a rovněž věděl, že o tomto místě se vyprávějí mnohé legendy, jimž ovšem nepřisuzoval žádnou váhu. Od jezera táhl nepříjemný chlad. „Tak kde to je?“ ptala se Saskia. Přistoupila k dřevěnému molu a hleděla do dálky. Johan mlčel. „Co tu děláme? Tady přece žádný bunkr není.“ Johan vytasil pistoli a namířil ji na svoji dceru. Ta vytřeštila oči. „Běž dál, až na konec mola!“ řekl Johan. Saskia nechápala, co se to děje. „Snad mě nechceš… Vlastní dceru… Otče!“ Saskia byla
vyděšená, tak jako ještě nikdy. Johanovi se třásla ruka a viditelně si nebyl jistý tím, co se chystá udělat. Nicolas stál hned u mola a sledoval celé dění. Samozřejmě mu problesklo hlavou, že by mohl incidentu zabránit a na chvíli zauvažoval, zdali to není právě to, co po něm Johan chtěl, ale když se nad tím zamyslel, zavrhl to. Běh událostí, které se staly, přece změnit nemůže, tak k čemu by to bylo dobré? Saskia už stála na samém okraji mola a Johan se k ní přibližoval. „Nemůžu ti dovolit, abys mi zkazila život,“ řekl Johan. „Měla jsi odejít nebo ještě lépe – vůbec mě nenavštívit. Odpusť mi to.“ Zazněl výstřel a Saskie z rány na prsou začala prýštit krev. Zapotácela se a s řevem spadla do jezera. Johan se shýbnul a hleděl dolů do vody. Chtěl mít jistotu, že je jeho dcera po smrti. Voda byla klidná a tichá. Po Saskie tu nezůstalo ani stopy. Nicolas ze břehu bedlivě sledoval celou událost a přemýšlel, co asi bude následovat. Tušil, že se každou chvíli probudí a bude muset napravit Johanův ohavný čin, aby jeho duše došla pokoje. Zatím se však stále nic nedělo. Johan klečel na molu a vypadalo to, že se snaží vzpamatovat po tom všem. Během pár sekund se však stalo něco děsivého. Z temných vod v rychlosti vystoupily dvě paže, které chytily překvapeného Johana a stáhli ho do hlubin. Nicolas z dálky nedokázal rozpoznat, co se přesně stalo, ale neměl už ani čas přijít k molu blíže, neboť se kolem něj opět zjevila hustá mlha. Probudil se a snažil se srovnat si myšlenky. Nakonec dospěl k rozhodnutí najít někoho, kdo mu o podivném jezeře řekne víc.
06:36 – Farnost Warmhill Otec Furas si právě vařil čaj ke snídani. Očekával, že každou chvíli přijde z vesnice Mark, aby mu přinesl dnešní noviny. Ze Zakova úmrtí byl stále přešlý a vinil sám sebe, neboť kdyby se tu noc nedomáhal pomoci, patrně by konstábl nezaplatil životem. Konečně někdo zabouchal na dveře a Furas šel otevřít. Před domem však nestál hrobník Mark, ale Pietro Antolini. „To je milé překvapení…“ řekl Furas. „Dobré ráno, faráři,“ pozdravil Pietro. „Dobré i vám. Čemu vděčím za vaši návštěvu? Je to již dlouho, co jsem vás viděl naposledy.“ „Zajímalo by mě, co je tu nového. Abych to upřesnil – jak to vypadá na zámku? Drží se tam smutek?“ „Ehm, nevím, proč by měl… Snad kvůli té dívce.“ „Tak přece. Kasumi je po smrti… zajímavé a… vítané.“ „O Kasumi nic nevím. Já mluvil o Sheile Croftové, o sirotkovi, kterého si Samuel Gordon vzal pod ochranná křídla. Bohužel včera tragicky zemřela.“ „Aha… takže Kasumi je stále v pořádku…“ „O Kasumi nemám žádné zprávy, jak už jsem řekl.“ „Hmm, kde bych tu nalezl Nicolase Krügera?“ „Pokud vím, tak se nastěhoval do toho starého domu v lesích. Je to nedaleko bažin. Půjdete cestou k zámku, ale na křižovatce zahnete k vesnici. Na druhé křižovatce se dáte vlevo a po pár set metrech narazíte na cestu vedoucí do lesa, která vás zavede až k onomu domu.“ „Dobře, díky otče.“ Pietro vyrazil po cestě dle farářových rad. Neušel však ani půl kilometru, když před sebou zahlédl Nicolase. „Á, vás zrovna hledám,“ řekl Pietro. „Mě?“ podivil se Nicolas. „Známe se snad?“ „Alice vám o mě určitě něco pověděla, ne snad? Jsem Pietro Antolini.“ „Aha, předpokládám, že vás sem poslala.“
„Jsem tu na vlastní pěst. Můžeme si promluvit někde v klidu? U vás doma, například?“ „Proč ne, ale nepočkalo by to až si něco vyřídím s místním farářem? Ušetřilo by mi to čas a cestu.“ „Také mám naspěch… hmm, co takhle zajít do bunkru? Tam budeme zcela jistě o samotě a od Warmhill je to jen kousek cesty.“ „Fajn, tak jdeme.“
06:02 – Ipswichská nemocnice Edward mířil k Parvatině pokoji. Především chtěl vidět Samuela, ale za tím ho ani nepustili. Ležel na jednotce intenzivní péče a byl neustále pod dozorem. Edward byl rád, že mu alespoň hlavní sestra podala stručnou verzi toho, co Samuelovi je. Na chodbách nemocnice se pohyboval značný počet lékařů a Edwardovi bylo jasné, že mnoho z nich tu je především kvůli Samuelovi. Jeho stav byl velice vážný, což Edwardovi jen přidělávalo další starosti. Doufal, že se tu o něj doktoři dokážou postarat a že ho uzdraví. Otevřel dveře do pokoje, kde k nelibosti zahlédl Spoonera. Věděl, že se vrátil na panství, ostatně v noci ho potkal na zámku, nicméně to, že se s ním znovu setká ho vůbec netěšilo. Spooner právě hovořil s Parvati a nezdálo se, že to má jakoukoli souvislost s případem. „Takže ty máš ráda pomerančový čaj… to je zajímavé – i já ho mám v oblibě.“ „Skutečně? To je sice hezké, ale já už bych si vážně ráda odpočinula… hmm, co takhle kdybyste se zastavil později, ano?“ „Velice rád. Tak já už tedy zase půjdu honit zločince. Na viděnou.“ Conrad zamířil ke dveřím, kde narazil na Edwarda. „Ale, ale,“ řekl s neskrývaným posměchem, „velký Don Juan osobně.“ Edward jen nechápavě zakroutil hlavou. „Ty už si nevzpomínáš, co jsi plácal, když ses probíral z bezvědomí, co? 'Já tě ochráním Denise, já jim tě nedám, budeme šťastní…' Ha ha ha, škoda, žes ji nechal umřít. Mohl bych ti ji zase přebrat.“ Conrad konečně odešel a Edward za ním prásknul dveřmi. Vůbec si nevybavoval, že něco takového říkal, ale možné to bylo. „Vy jste ztratil ženu?“ zeptala se Parvati. Edward se posadil na židli. „Snoubenku, ale to už je za mnou. Snažím se na ni zapomenout.“ „Vaší ztráty je mi líto.“ „Děkuji. Před tím mužem, co tu byl, bych vás ale měl varovat. Před lety jsme se s Denise zasnoubili a plánovali svatbu. On mi ji přebral, ale upřímně – vina byla i na její straně. Ať tak nebo tak – poté ji opustil kvůli kariéře. Samozřejmě vám do toho nemůžu mluvit, ale zvažte, jestli má cenu si s ním něco začínat.“ „Ech, ale to ne – já o něj vůbec nestojím. Už mě ty jeho řeči lezly krkem, jenomže když mu nebudu po vůli, patrně půjdu do vazby. Povězte mi, Edwarde, víte něco nového o Samuelovi?“ „Bohužel je vše stále při starém – je v komatu a doktoři řeší, co dál. Je to hrozná tragédie. Sešlo se toho tolik… rakovina, podezření na Wilsonovu nemoc, střela do jater a ještě ten úraz hlavy… Jestli se z toho všeho dostane bez následků, bude to zázrak. A co vy, jak je vám?“ „Jsem relativně v pořádku, ale doktoři si mě tu chtějí nechat ještě pár dnů. Jakmile se na to ale budu cítit, podepíšu revers a jdu zpátky na Black Mirror. Tam budu užitečnější. Slyšela jsem, že Desmond je díkybohu v pořádku…“ „Ano, to je. Zdá se, že vrah neměl dost času to dokončit. Colliere také říkal, že u Stonering nalezl vašeho přítele. Prý je v pořádku, ale dostal ránu do hlavy, podobně jako já.“ „Jsem ráda, že mu nic vážného není, ale cítím vinu za to, co se mu stalo. Neměla jsem ho tam posílat…“
„Je pochopitelné, že jste od něj chtěla pomoc. Bojím se ale, co bude dál. Mám strach o pana Samuela, o Desmonda, o vás…“ „O mě?“ „Ano, záleží mi na vás. Jste dobrý člověk a je dost možné, že bez vás bychom dopadli mnohem hůř. Dejte na sebe příště pozor, Parvati.“ „Budu se snažit. Jen… škoda, že jsem nedokázala zabít i toho druhého. Samuel by mohl…“ „Nevyčítejte si to! Vaše vina to není. Hmm, myslím, že by bylo nanejvýše vhodné kontaktovat paní Kasumi.“ „Vy na ni máte kontakt?! Víte, kde bydlí? Máte telefonní číslo?“ „Bohužel ne. Ale vím, že by to měla vědět. Rozhodl jsem se nahlédnout do pánových osobních věcí a snad něco najdu. Vím, že je to ohavné, ale Kasumi přece musí vědět, co se děje s jejím milencem. Je mi jasné, že ať už je paní Kasumi kdekoliv, ať už dělá cokoliv, tak se sem okamžitě vrátí. Tohle nemůže nechat chladným ani ji.“ Parvati zpozorněla a pootevřela ústa. Právě jí myslí proběhla hrozivá věc.
07:21 - Bunkr „Tak o čem jste chtěl mluvit?“ ptal se Nicolas Pietra, jakmile přišli na bývalé shromaždiště Řádu – rozpadlého spolku jehož cílem bylo odvrátit hrozbu kletby Gordonů. „Už jste tu pár dnů a za tu dobu byste měl vědět, kde Kasumi je, nebo snad ne?“ zeptal se Pietro. „Není to tak snadné. Tvrdí se, že odjela do Japonska, ostatně dalo se to čekat – Alice jste prý sdělil, že Kasumi má pletky s Yakuzou, ale nic víc o ní nevím. Prozatím.“ „Už jste podnikl nějaké kroky, nebo jen čekáte, co se bude dít?“ „Věci jsou v pohybu. Řádí tu vrah, který nám hraje do karet, takže buďte v klidu. Samuel je momentálně v nemocnici a jeho šance na přežití jsou mizivé, řekl bych.“ „Skutečně? To zní fantasticky. Vlastně lépe, než bych čekal. Teď ještě vyřešit Kasumi a máme to v kapse.“ „Máme? Vám Alice také přislíbila odměnu? Za co?“ „V mém případě je to osobní záležitost, stejně jako v případě Alice. Jednoduše msta. Nicméně když se situace vyvíjí tak skvěle, celé panství bude brzy bez majitelů. Je mi jasné, že pokud Samuel sepsal závěť, a to on pravděpodobně učinil, tak to bude Kasumi, komu všechno připadne.“ „Počkat, počkat – jestli ji chcete zmanipulovat a získat na svoji stranu, tak už je pozdě! Dohoda je jasná – pět milionů dolarů za to, že Kasumi zabiju. Buď já anebo moje společnice. Nemůžete nás vyšachovat!“ „Neměl jsem to v plánu, ale něco na tom je. Když Kasumi přežije a připadne jí Black Mirror, určitě o to nebude jevit zájem. Ona není typ člověka schopný spravovat panství, navíc bez muže, kterého milovala. Hmm, učiním jí nabídku, kterou nebude moci odmítnout a Black Mirror bude moje.“ „To ne!“ vykřikl Nicolas. „Já pracuji pro paní McCallovou a ona chce Kasumi mrtvou!“ „Počítám, že Alice o panství také projeví zájem, jenže jí bude jedno, jestli ho odkoupí od Kasumi za pakatel nebo od státu čí církve za nehoráznou sumu.“ „Můžete Aliciinu nabídku převýšit?“ „Kéž by. Rodina Antoliniů nemá takový kapitál jako Alice a pět milionů dolarů… kdepak, pane Nicolasi – já vaše služby vlastně ani nepotřebuji.“ „Zapomínáte na pár věcí – co když Kasumi nedorazí ani na Samuelův pohřeb a co když žádná závěť není? Jediný Samuelův příbuzný je jeho syn Desmond.“ „Respektive vnuk. Ano… to by byl problém, jenže já nemám co ztratit. Buď Kasumi přijede
anebo ne. Pokud ne, budete muset už konečně zjistit, kde je. Odteď jedeme oba za sebe, pane Nicolasi. Možná Kasumi zabijete a Alice bude mít to, co chce a možná taky ne. Nicméně všimněte si, že já se s vámi do křížku nepouštím. Nejsme partneři, ale ani protivníci.“ „To si myslíte? Chcete Kasumi na svoji stranu a pak ji pošlete proti mně. Víte o mě a Parvati dostatek informací. Znáte naše i Aliciiny záměry a až s nimi seznámíte Kasumi… ona je silný soupeř a nedovolím, abyste jí poskytnul taková esa.“ Nicolas vytasil k Pietrovu zděšení pistoli. Pietro se ani nehnul a pomalu zvednul ruce do výše. Na jeho tváři však brzy zavládl klid. „Když mě zabijete, jen si pod sebou podkopnete židli. Nezapomeňte, že Alice vás najala na zabití ženy, která usmrtila jejího muže. Vážně myslíte, že tahle vražda nevyplave na povrch a že se Alice nedozví, kdo držel zbraň? Moc bych se nedivil, kdyby i na vaši hlavu byla brzy vypsána tučná odměna a kdoví, možná to bude právě vaše společnice, kdo vás bude mít v zaměřovači.“ „Ty parchante! Kde mám záruku, že když tu pistoli sklopím, nepoběžíš hned za Alice a všechno jí nevyžvaníš?“ „Tu záruku nemáte, to je pravda, ale já nejsem taková svině. Mám návrh – já od Kasumi odkoupím Black Mirror a vy ji poté zabijete. Oba budeme spokojeni. Prostě se nebudeme navzájem plést do cesty.“ „A jak dlouho to může trvat, co? Prodej zámku nebude záležitost pár hodin. Kasumi bude truchlit pro svého muže a v tu dobu vám těžko podepíše kupní smlouvu. Mimo to, mám už tak dost horkou půdu pod nohama a čekat rozhodně nemíním.“ Nicolas si chvíli pohrával s myšlenkou Pietra zastřelit, ale nakonec sklopil zbraň. „Fajn, tak fajn. Podívejte, mám teď naspěch. Za pár minut mám důležitou schůzku u Black Lake. Můj kontakt mi snad sdělí víc o Kasumi.“ „Skutečně? Tak to by bylo dobré, abychom tam byli oba.“ „Přesně to jsem vám chtěl navrhnout.“
06:32 – Ipswichská nemocnice Conrad vcházel do Parvatina pokoje. Parvati už byla na nohou a oblečená do vojenského oděvu ve kterém ji sem přivezli. „Musíte mě hned zavést na Black Mirror,“ řekla Parvati. „Mám takový pocit, že je to zhola nemožné. Sám bych se tam rád vrátil, ale nejprve mi to překazíš ty a pak ten trouba. O co tu vlastně jde a proč tě na panství nemůže odvézt Edward? Kde vlastně je?“ „Dal vám přes hlavní sestru vědět a pak jsem ho poslala co nejrychleji na zámek. Vy mě dovezete do Willow Creek a hlavně mi dáte mé zbraně. Zabavili jste je, že ano?“ „Praštila ses do hlavy. Máš otřes mozku. Plácáš s prominutím nesmysly.“ Parvati jemně chytila inspektora za ruku. „Conrade…“ řekla a políbila ho na tvář, „musíš mě pomoct. Potřebuju, abys mi důvěřoval. Prosím tě o to!“ „Promiň kotě, ale nemůžu ti dát do ruky bouchačku. Ani za zlatý prase.“ „Ani za mé tělo? Bude jen tvoje. Na jednu noc…“ „Ehm, tak pojď - jedeme na Black Mirror.“
08:13 – Black Lake
Nicolas dovedl Pietra až k břehům Black Lake. Pietro, který zde nikdy nebyl, si však jezero nepotřeboval nikterak prohlížet. Spíše ho zajímalo, kde že je Nicolasův kontakt. Nicolas se rozhlédl okolo a zkontroloval čas na hodinkách. Bylo čtvrt na devět. „Ještě má čas. Dorazí až za patnáct minut.“ „A kdo to vlastně je?“ ptal se Pietro. „Uvidíte sám.“ „Jste tajemný… možná až moc. Proč mám pocit, že si ze mě děláte legraci?“ Nicolas vykročil na molo a bedlivě sledoval hladinu jezera. „Víte, co se o tomhle místě povídá?“ zeptal se Nicolas. Pietro přistoupil k němu. „Ať už se povídá cokoli, trochu pravdy na tom bude. Asi už to víte, ale na Black Mirror se dějí zatraceně podivné věci.“ „Tady na tomhle místě se utopil přírodovědec, který tu kdysi žil. Říká se, že když je člověk pozorný, má šanci zahlédnout v hlubině jeho tvář. Dnes je téměř bezvětří a voda není zčeřená. Sice je nezvykle tmavá, ale to je zřejmě běžné. Pojďte se podívat.“ „Nemám sebemenší chuť to udělat. Vy jste se snad zbláznil!“ „Myslíte, Pietro?“ Nicolas se otočil na Pietra a vytasil pistoli. „Cože?! Copak vám mám zopakovat, co se stane, když mě zastřelíte? Myslel jsem, že jste zmoudřel!“ „Zmoudřel, to ano. Nezabiju vás já ale jezero. Vzhledem k tomu, co se o jezeře povídá, to bude vypadat, že jsem naprosto bez viny.“ Pietrův už takhle dost vážný výraz ještě zvážněl, když zahlédl jak na okraj mola kousek od místa, kde stál Nicolas, tiše dopadla zdeformovaná ruka jakéhosi tvora. Kůže na ruce byla mírně nazelenalá a pokrytá mnohými hnědými skvrnami. Poté se zcela neslyšně vynořila z vody hlava. Skelné prázdné oči, mrtvolný výraz, vlasy pokryté řasami a slepené vodou, spousta bahna pokrývající tvář – to byl umrlec, jež se pomalu sápal z vody ven. Pietro z něj nedokázal spustit zrak a to Nicolase zarazilo. Ohlédl se za sebe a v tu chvíli ho netvor chytil za kotník a strhnul směrem k sobě. Nicolas spadl na záda a pistole mu vypadla z ruky. K zděšení obou mužů otevřel netvor ústa a promluvil hrubým chraplavým hlasem. „Opravdu sis myslel, že svého činu lituji? Ty hlupáku – zničil jsi moji sbírku… za to já zničím tebe.“ Zatímco Pietro zíral na netvora a nedokázal se hnout z místa, Nicolas bojoval o holý život. Netvor ho stahoval blíž a blíž k vodě. Nicolas se napřáhnul volnou nohou a kopnul nemrtvého do hlavy. Ten zaskučel a Nicolas tak poznal, že cítí bolest. Kopnul tvora znovu a znovu, dokud jeho sevření neochablo. Nicolas se natáhl pro pistoli, ale jakmile na ni dosáhl, Pietro mu přišlápl ruku. Nicolas vykřikl bolestí a druhou rukou se ohnal po Pietrovi. Chytil ho za nohavici a škubnul s ním. Pietro neudržel rovnováhu a zřítil se tak nešikovně, že spadl z mola. Urychleně se ho chytil a snažil se vytáhnout ale pocítil, jak se mu cosi obmotává kolem nohou. Nicolas popadl pistoli a namířil na Johana. Vystřelil a to přímo do umrlcovy hlavy. Nemrtvý Johan sebou škubnul a spadnul pod hladinu. To už se Nicolas stavěl na nohy a zjišťoval, jak si vede Pietro. Ten se stále vší silou držel dřevěných prken mola, ale viditelně slábnul. Tělem mu prostupovala šílená bolest a tak řval z plných plic. „Nicolasi, pomozte mi!“ vykřikl zoufalý Pietro, ale Nicolas nic takového neměl v plánu. Jezero ho děsilo a on by nejraději okamžitě odešel, ale potřeboval se ujistit, že Pietro zemře. Z pod hladiny se ozval mlaskavý zvuk a následovalo trhnutí, po kterém si Pietro najednou připadal mnohem volnější a měl pocit, že to zvládne, že se dostane na molo. Přitáhl se jak jen to šlo a chtěl se nohou opřít o dřevěný špalek držící molo, jenomže to nešlo. Vůbec neměl v nohách cit. Otočil se za sebe, aby zjistil, co se děje a strnul hrůzou – žádné nohy už neměl, pouze pahýly, ze kterých crčela krev. Nicolas pouze dupnul na Pietrovu ruku a poté sledoval, jak se Pietro odevzdaně pustil a
nechal zbytek svého těla spadnout pod hladinu. Nicolas byl z toho, co tady viděl rozrušený a ne málo. Duchové a podivné sny – to ještě překonal, ale zombie vylézající z jezera?! Urychleně odsud odešel a doufal, že se sem už nevrátí. Měl Black Mirror už po krk a počítal s tím, že odsud co nejdříve zmizí. Doufal, že se mu podařilo Stocka opravdu zabít a že už bude mít klidné noci, ale přesto počítal s tím, že se v domě moc dlouho nezdrží. Vzhledem k tomu, že se událost se sběratelem motýlů vyjasnila, nepotřeboval už navštívit faráře, aby se ho na jezero vyptával a tak zamířil rychlým krokem domů.
07: 42 - Policejní stanice Na policejní stanici ve Willow Creek bylo rušno. Když Conrad přivezl Parvati, chtěl jí dát požadované zbraně, ale Colliere byl jednoznačně proti. „O čem to mluvíš?“ křičel rozčílený Colliere na Spoonera. „Je to jednoduchý – Parvati chce svoji brokovnici a hodinu na to, aby vytáhla z Krügera informace a zpacifikovala ho.“ „Přesně tak, inspektore,“ řekla Parvati. „Můj expřítel je ten vrah.“ „To je nesmysl. Jak jste na to vůbec přišla?“ „Je to prosté – opustila jsem Nicolase a spřátelila se se Samuelem Gordonem. Nicolas žárlil a nedokázal si připustit, že mě ztratil. Spáchal ty vraždy, aby Samuelovi ublížil a dnes v noci ho málem zabil.“ „Před pár hodinami jste ležela v bezvědomí. Stále tvrdíte, že vám není dobře. Můžete mít třeba halucinace.“ „Colliere!“ vykřikla Parvati. „V tom starém domě jistě najdete důkazy. Najdete tam zbraně, ze kterých se střílelo, to černé oblečení, možná nějaké dokumenty o kletbě,… Jediné, co chci je hodina, jedna jediná hodina na to, abych s Nicolasem promluvila. Je to tak moc za to, že jsem vám pomohla odhalit vraha?“ „Kde berete tu jistotu, že je to vrah a krom toho, já rozhodně nestojím o to, abyste ho zastřelila.“ „Neřekla jsem, že to udělám. Musím mít ale pojistku, abych ho mohla vyslechnout a on se mě nepokusil zabít. Brokovnice je slušná pojistka.“ „Hmm, je tu jen vaše pistole, brokovnice ne. Vrah nebo tedy váš expřítel ji musel odnést.“ „No… pořád lepší než nic. Takže, dáte mi ji?“ „Tak dobrá. Ale riskujete život.“ „Riskuju mnohem víc…“ Colliere, ač nerad otevřel plechovou skříň a vytáhl odsud Parvatinu pistoli. Parvati si ji vzala a odešla ze stanice. Conrad šel s ní. „Budu mít průser, jestli tě zabije,“ řekl Conrad. „Nezabije. Udivuje mě, proč mi pomáháte. To mi vážně tak věříte? Protože nemyslím, že jsem vás obměkčila svoji nabídkou.“ „I ta hrála svoji roli, ale jestli nekecáš a tvůj kámoš je ten, kdo tu vraždil a pokusil se tě zabít… je mi jasné, že z toho domu živý nevyjde a já mám rád, když si zločinci zaslouží, co jim patří. Víš, zákony a spravedlnost obvykle nejdou ruku v ruce.“ „Chápu. Udělám to, co byste chtěl udělat sám, ale vaše práce to nedovoluje – budete mít čisté ruce i svědomí… Takže já jdu a… nebylo by špatné, kdybyste tak hodinku poté, co odejdu, vyrazil taky. To už snad bude po všem.“
08: 32 – Nicolasův dům
Parvati postávala před Nicolasovým domem celá netrpělivá. Doufala, že její bývalý přítel co nejdříve dorazí, ale stále nic. Konečně asi po patnácti minutách se objevil. Vracel se celý rozrušený, a když Parvati zahlédl, zaskočilo ho to. „Ahoj, Nicku,“ pozdravila ho a usmála se. Nicolas ji objal. Nebránila se tomu. „Jsem rád, že jsi v pořádku. Hrozně jsem se o tebe bál. Kde jsi celou tu dobu byla a co se to na zámku stalo?“ „Povím ti to uvnitř. Venku je chladno.“ Nicolas otevřel a vpustil Parvati do domu. Jakmile za ní zavřel dveře, u hlavy se mu objevila pistole. „Asi za hodinu a půl sem dorazí police, aby tě zatkla. Jenže to si nemůžu dovolit.“ Parvati vědomě lhala, neboť věděla, že policie by tu měla být za necelých čtyřicet minut, ale chtěla dát Nicolasovi pocit, že má ještě dost času. „O čem to mluvíš?“ podivil se Nicolas. „Ty sviňáku, myslíš, že jsem pitomá?!“ „Asi ne tak jak jsem si myslel. Jak to všechno víš? Poznala jsi mě?“ „Myslíš v noci? Ne. Došlo mi to až díky Edwardovi. Dostat Kasumi zpátky na Black Mirror, o to ti šlo, že ano? Proč jinak ubližovat Samuelovi? Lidé ho tu nemají rádi, ale kdo by měl tu odvahu unést a málem zavraždit malé dítě?! Jedině tvrdý voják, který je zvyklý na brutalitu. Jedině někdo, pro koho jsou peníze na prvním místě, kdo je ochoten pro ně udělat všechno na světě a kdo není zvyklý čekat a přitom sledovat svoji bývalou přítelkyni, jak je šťastná v blízkosti jiného muže.“ Nicolas se zasmál. „Podcenil jsem tě, Parvati. Ale znám tě natolik dobře, abych věděl, že ty mě nezastřelíš. Milovala jsi mě a možná mě stále miluješ. Ty dva roky nejdou jen tak smazat.“ „Ve tvých očích jsou smazány už dávno a všechno jen kvůli penězům. Sama je potřebuji více než ty, ale na rozdíl od tebe bych nikdy neklesla tak hluboko. Zabít dva nevinné lidi, unést dítě a přizabít Samuela?! Co jsi to za stvůru?!“ Nicolas se snažil zachovat klidnou tvář. Sundal si bundu a hodil ji na zem. Poté se otočil k Parvati a na zem hodil i pouzdro s pistolí. Parvati mu celou dobu mířila na hlavu, ale nedokázala stisknout spoušť. „Jak jsi to všechno dokázal?“ zeptala se ho. Nicolas poodstoupil a usedl do křesla. Vytáhl cigaretu a zapálil si. Parvati konečně sklopila pistoli a odložila ji. „Tak povíš mi to konečně?!“ „Ale jo. Jen musím trochu přidat do kroku, neboť tě ještě musím spráskat a využít jako rukojmí. Nejsem tak naivní, jak si myslíš. Ti tví fízlové už jsou venku v lese a čekají, až se pokusím utéct, že?“ „Tak mluv, ty svině!“ vykřikla Parvati. „Plánoval jsem to už dlouho dopředu, ještě než jsem tě sem přivezl. Kasumi byla pryč a nikdo nevěděl, kdy se vrátí, takže bylo třeba tomu trochu pomoct. Rozhodně jsem nemínil trávit čas možná marným čekáním na ni. Tohle místo, kde chcípl pes a jediné, co se tu dá dělat, je jít chlastat do hospody, mě nelákalo – ani trochu. Bylo mi jasné, že minimálně Samuel musí vědět, kde je jeho milenka, ale jen těžko bych to z něj dostal, obzvlášť když je po většinu dne zalezlý tam na zámku. Když ses stala jeho strážkyní, ještě víc se to zkomplikovalo, ale vezměme to popořadě. Nejprve jsem najal ty dva voly – Ridleyho a Joea. Bylo to snadný, obzvláště když jsem jim řekl, že naším cílem je ublížit Kasumi. Chtěli se pomstít za svého kamaráda Matta a byli odhodlání ke spoustě sviňáren. Taky jsem měl kliku, když se mi podařilo navázat poměr s Mirandou. Ta knihovnice se sice scházela s Markem, ale nebylo těžké ji přesvědčit, že já jsem ten pravý. Mladé holky zkrátka slyší na modrooké uhlazené svalovce. Za normálních okolností bych o takovou tuctovku ani nezavadil, ale tušil jsem, že by mi mohla být užitečná, no a taky že byla. Přesvědčil jsem tu kravičku, ať klidně randí s náma oběma a až bude rozhodnutá, který je ten pravý, tak ať toho druhého odkopne.
Slyšela na to.“ „Hajzle!“ „Její knihy byly slušným zdrojem mnoha informací a dokonce jsem ji přesvědčil, ať z Marka vytáhne, jak to na zámku vlastně vypadá. Stále jsem se však nemohl rozhodnout, kdy plán spustit a dokonce jsem pomýšlel, že tě do něj zasvětím, ale bál jsem se, protože ty jsi přece ta čestná, spravedlivá vojanda, která by ani za ranec zlata neudělala žádnou špatnost. Jakmile jsem tě ten večer zahlédl se Samuelem, došlo mi, že jsi mým nepřítelem a jak je vidno téměř rovnocenným nepřítelem. Začal jsem jednat ještě tu noc, protože jsem se bál, že Samuelovi řekneš, o co nám jde. Omotal si tě kolem prstu a přitom to mělo být naopak.“ „Štvalo tě, že jsem s ním, co?“ „Jo a ne málo. Rozešli jsme se a ještě ten večer jsi byla na večeři s jiným chlapem. Bylo to sprosté… Ještě tu noc jsem navštívil Warmhill a chystal se faráře shodit z věže. Bylo to riskantní, protože jsem neměl v hlavě žádný podrobný plán, ale klaplo to. Původně jsem myslel, že faráře přepadnu na faře, zabiju ho a tělo pohodím u kostelní věže, ale on byl ten večer ještě v kostele. Bohužel přilákal toho strážníka, který mě začal pronásledovat s pistolí v ruce. Zabil jsem ho, faráře omráčil, neboť jako mrtvola by už neposloužil, a načmáral na zeď tu značku.“ „Značku?“ „Takový symbol, který se prý objevoval u těl, když se v jedenaosmdesátém vraždilo. Věděl jsem, že když to tam načmářu, tak Samuel pochopí, že celá akce je cílena na něj – to on je přece pro místní vrahem. Druhou noc jsem si dal volno, ale když jsem vás pak ráno potkal ve vesnici, došlo mi, že je to skvělá příležitost.“ „Ta holka nebyla ani plnoletá! Zabil jsi nevinné dítě!“ „To ano, ale stále to nestačilo. Věděl jsem, že pokud sem chci Kasumi dostat, tak to musí být opravdu rána, aby i ten kretén Samuel pochopil, že ji potřebuje. Tvá prosba mi to zkomplikovala, ale ne zas tak moc. Ta noční akce byla vážně těžká a bohužel se to podělalo. Joe hlídal u brány a já s Ridleym šli do zámku pro Desmonda. Myslel jsem, že se to obejde bez střílení, ale kdepak.“ „Klidně bys mě zabil…“ „Říkal jsem přece, že za penězi půjdu i přes tvou mrtvolu. Ale… takhle to být nemělo. Původně jsem ti vůbec nechtěl ublížit, ale když jsi zastřelila Ridleyho, bylo otázkou zlomku sekundy, než vypálíš po mě a tak jsem musel jednat. Zpanikařil jsem a málem Samuela zabil, což se mi nezdálo dobré. Nevěděl jsem totiž, zda o Kasumi ví jen on.“ „A co když ani on netuší, kde je? To tě nenapadlo?“ „Napadlo, samozřejmě, že napadlo, ale nepřijde ti to jako hloupost – on ji strašně miluje a nemá ponětí o tom, co dělá ani kde přesně je? Musí mít přece adresu na ni nebo na její příbuzné, zaměstnavatele,… co já vím. Nějaká stopa, jakákoli stopa tu přece být musí a tu má bezpochyby v prackách Samuel! Nejsem zvyklý čekat, Parvati – já jsem muž činu a ty miliony mi mohou zajistit bezstarostný zbytek života, a pro tohle přece stojí za to se bít, ne? Ale proč ti to vykládám - taková poctivá slepice jako jsi ty stejně ničemu nerozumí. Pověz mi, byla bys schopná Kasumi zabít, kdyby ses dozvěděla, že vlastně nikoho nezavraždila, že není tak špatný člověk, jak Alice tvrdila? Asi ne, co? Ale zpátky k té události - naložili jsme tebe a kluka a zamířili k hotelu. Ještě jsem ale potřeboval alibi, takže jsme tě vyložili a pospíchali ke Stonering. Nebyl čas Desmonda zabít a… vlastně ani nevěřím, že bych na to měl odvahu. Joe mě udeřil do hlavy, abych před inspektorem vypadal jako oběť a pak se vrátil zpátky, aby schoval auto dole u řeky a šel si to s tebou vyřídit. Slíbil mi, že tě nezabije… ale zdá se, že tě podcenil a to jsem ho několikrát varoval, že jsi opravdu dobrá. No… tak to pojďme vyřešit.“ Nicolas se postavil a přistoupil k Parvati.
Parvati si protáhla tělo. Zapraskaly jí klouby. „Zabiju tě, Nicolasi! Nic než smrt si totiž nezasloužíš.“ „Jsi zraněná, unavená a malátná. Vyřídit tě bude jako ukrást dítěti bonbon. Tohle pro mě ani není výzva.“ Parvati semknula ruce v pěst a pak z ničeho nic vymrštila pravou ruku a zasáhla Nicolase přímo do nosu. Ten se chytil za zlomený nos. Ohnal se po Parvati pěstí a ta se shýbla a vrazila mu ránu do boku. „Ty mrcho!“ zařval a couvnul. Parvati se skutečně cítila špatně a uvědomovala si, že Nicolas by pro ni za normálního stavu byl minimálně rovnocenný soupeř, ale teď… potřebovala nemalou dávku štěstí, aby si s ním dokázala poradit. Nicolas se po ní ohnal pěstí, ale tu dokázala svým předloktím blokovat. Nicolas poodstoupil vzad a poté napřáhl ruce a vymrštil je proti Parvati, aby ji od sebe odstrčil. Jeho ruce se zasekly o ty Parvatiny a nyní začalo přetlačování, kterému se Nicolas vůbec nebránil. Parvati se rozkročila, zapřela a snažila se svého bývalého přítele vyčerpat. Nicolas, který měl pocit, že je podstatně silnější než Parvati, ke své nelibosti zjišťoval, že síly jsou vcelku vyrovnané. „Jak to, že…“ divil se Nicolas. „Vážně si myslíš, že jediné co dělám, abych měla sílu je, že žeru steroidy? Ani nevíš, kolik potu jsem v posilovně procedila.“ Nicolas pozvedl nohu a kopnul Parvati do hrudi. Ta spadla na záda. Překulila se na břicho a pokusila se postavit, když ji Nicolas vší silou kopl do boku. Opět spadla na záda a Nicolas ji přišlápl k zemi. Parvati se ale nemínila vzdát a vrazila Nicolasovi pěst z boku do kolena. Zařval bolestí a chytil se za bolavou nohu. Parvati měla dost času se postavit, ale jakmile tak učinila, Nicolas ji chytil za pravou paži a zkroutil ji dozadu za záda. Parvati vykřikla bolestí a předklonila se, načež se Nicolasovi naskytla příležitost kopnout Parvati do břicha a tu on velice rád využil. Parvati opět vykřikla bolestí a z úst jí začala téct krev. Jelikož byla stále výrazně předkloněná, snadno mohl Nicolas její nataženou paži jednou nohou překročit. Nyní Nicolas držel Parvatinu paži mezi nohama a měl tak dostatečnou oporu pro plánovaný čin – zapáčit směrem nahoru a Parvatinu ruku zlomit. Ženě se však podařilo na poslední chvíli zachránit, když druhou rukou chytila Nicolase za vlasy a zvrátila mu hlavu dozadu. Dokázala se mu vytrhnout a opětovně se narovnat. Nicolas ji ovšem hned udeřil pěstí do tváře. Parvati se zapotácela a Nicolas toho využil, aby ji udeřil znovu a pak ještě jednou. Parvati se jen tak tak držela ve stoje a po další ráně se jí podlomila kolena a klesla k zemi. Hlava ji šíleně bolela a byla hrozně roztřesená a neschopná vnímat okolí. Tiše kňučela bolestí, ale nevzdávala se. Dalo jí spoustu práce se zase postavit, ale Nicolas byl připravený – rána do tváře, do břicha a na závěr do brady. Parvati padla na záda s ústy plnými krve a už neměla sílu jakkoli vzdorovat. Ležela na zemi, držela se za bolavé břicho a z očí jí tekly slzy. Nicolas popadl svoji pistoli a natáhl ji. Poté namířil na Parvati. Byla k němu zády, takže do ní kopnul, aby se přetočila a mohla se dívat do hlavně pistole. Třásla se nejen bolestí, ale i strachy. Nicolas ji ztěžka došlápl na hruď. Přimáčkl jí tak prsa a způsobil silný tlak na žebra. „Řeknu ti, není mi příjemné sledovat tvé vytrénované tělo, jak se svíjí v bolestech. Nepůsobí to dobře - vždycky se mi na tobě líbilo, jak velikou zátěž sneseš a že ustojíš věci, které by jiné muže i ženy dávno srazily k zemi. Byl jsem na tebe pyšný, ale vypadá to, že i ty máš svoji hranici. Kde jsi přišla na to, že se mi vyrovnáš?! Ubožačko!“ „Parchante,“ řekla tiše Parvati a snažila se pořádně nadechnout – nebylo to snadné. „Víš dobře, že už jsem si vytrpěla dost. Kdybych… nebyla tak unavená a nebolelo mě skoro celé tělo... tak by to dost možná skončilo opačně. Skonči to alespoň rychle!“ „Musel bych být idiot, abych se zbavil rukojmí. Nechci tě zabít, ale ani nechci, abys mi utekla. Nicolas střelil Parvati do levého stehna. Začala křičet bolestí. „Výborně… ale protože vím, že vydržíš kurevsky hodně, tak bude lepší se pojistit.“ Nicolas přirazil Pistoli k Parvatině levému
rameni. „Pořád k tobě něco cítím,“ řekl a zašklebil se „Až odsud vypadnu – dej se zase dohromady. Nesluší ti, když jsi slabá.“ Parvati zavřela oči a zaťala zuby. „Pracky vzhůru a vypadni od ní, ty sráči!“ zařval Conrad Spooner, který stál mezi dveřmi a mířil na Nicolase svojí zbraní. Ten okamžitě přirazil pistoli k Parvatině čelu. „Jak moc si ceníš jejího života?“ zeptal se Nicolas. „Nech ji být, tohle není její věc. Uvědom si, že jestli ji zabiješ, tak s tebou skoncuju, ale pokud ne, máš šanci ještě zestárnout.“ „Jo… v base. Polož tu zbraň na zem, fízle, a nikomu se nic nestane.“ „Nedělejte to, Conrade!“ vykřikla Parvati. „On mě nezastřelí. Jen blafuje.“ Nicolas se otočil na Parvati a zatímco na jeho tváři byla jasně patrná nervozita, Parvatina ústa se roztáhla v úsměvu. Nicolas chtěl otočit zbraň na inspektora, ale než to stihl udělat, zazněl výstřel. Nicolasova ruka ochabla a on se chytil za krvácející ránu na boku. Jeho pistole spadla na zem a on padl na záda. Conrad přistoupil k němu. „Tohle na své práci nenávidím ze všeho nejvíc – hej hajzle, nechceš vzít do ruky ještě tu bouchačku, abych tě mohl dorazit a svést to na sebeobranu? Jinak totiž poputuješ do cely, leda že…“ Conrad se ohlédl na Parvati a ta pochopila co tím myslí. S Nicolasem se dívali do očí a ona přemýšlela, co inspektorovi odpoví. Nicolase skutečně milovala a myslela si, že je to muž, který s ní zůstane do konce života. V hloubi duše věděla, že jejich vztah se nijak zvlášť nevyvíjel, ale stále doufala ve změnu k lepšímu. Místo toho ji Nicolas před pár dny vlastně řekl, že s ní nemůže být, protože si není jistý ani sám sebou. Hrozně ji to ranilo, ale copak mu to mohla vyčítat? Řekl jen to, co si myslel, ale pravda – mohl to udělat citlivěji. Ať tak nebo tak, stále k němu něco cítila a to i poté, co se seznámila se Samuelem. Nicolas se projevoval jako žárlivý egoista, ale teprve dnes odhalil svoji pravou tvář, která byla zrůdnější, než by si Parvati kdy pomyslela. Nechápala, jak je možné, že to nepoznala už dříve, ale na jednu stranu nebylo divu, neboť s Nicolasem nežila dlouhodobě a většinou od sebe byli vzdáleni tisíce kilometrů. Dívala se na něj, jak leží na zemi s dírou v břiše a přemýšlela, jestli si tento člověk vůbec zaslouží žít. Předtím mu řekla, že ne, že za zvěrstva, která provedl, by měl zemřít a smažit se v Pekle. Jenomže když na ni mířil pistolí mohl stisknout spoušť a zastřelit ji. On to však neudělal a Parvati měla pocit, že by mu to měla oplatit a nechat ho naživu. Kdyby to bylo jen a jen na ní, tak ano – nezabila by ho, ale on neublížil jen jí, ale především Samuelovi a tuhle skutečnost mu odpustit nemohla. „Ten chlap se mě snažil zabít a nepřestal s tím, ani když jste ho postřelil. Nezbylo tedy, než vypálit znovu a tentokrát jste ho trefil do hlavy a mě konečně zachránil.“ „Jo… ale holka, jestli někde vykecáš, co se doopravdy stalo, tak mě fakt nasereš.“ „Parvati…“ hlesl Nicolas a vytřeštil oči. „Jdi k čertu, Nicolasi.“ Conrad na vyděšeného Nicolase namířil pistoli. Na tváři se mu objevil úsměv a začal si pohrávat se spouští. „Co to děláš?!“ vykřikl Colliere, který společně s dalším strážníkem vběhnul do domu. Conrad se na něj otočil a povzdechl si. „Předpokládám, že tady vrchní inspektor ti právě zachránil život, bastarde.“ „Snad jsi ho nechtěl… Vždyť ten muž se nebrání!“ „Já jsem se stal poldou, abych problémy řešil a ne abych je strkal do stínu a modlil se, aby odtamtud nevylezly.“ Conrad přistoupil k Parvati a zvednul ji do náruče. „Odvezu tě do nemocnice. No a vy zavolejte do Ipswiche, ať sem pošlou posily a záchranku. Já už na tohle nemám nervy.“ Conrad vynesl Parvati před dům a dopravil ji až ke svému autu, které měl zaparkované u hlavní cesty.
„Sakra, ta noha ti furt teče.“ „Ale zase tak hrozně to nebolí. Kost to určitě netrefilo.“ Conrad posadil Parvati vedle auta a vytáhl z něj lékárničku. Ovázal Parvati ránu, aby netekla krev. „Není ti na omdlení?“ „Ne, ne. Zachránil jste mi život, víte to?“ „Všiml jsem si a jsem za to rád. Byla by tě škoda, obzvláště když jsem ještě nedostal slíbenou odměnu. No a začni mi konečně tykat. Jsem Conrad,“ řekl inspektor a podal Parvati ruku. „Sklopím ti sedačku, aby ses mohla natáhnout.“ Během chvíle Conrad nastartoval auto a už vyjížděl k nejbližší nemocnici. „Doufám, že teď si tam poležíš trochu dýl a neboj se – určitě se za tebou stavím. Příště si ale radši nehraj na hrdinku.“ „Hmm… uznávám, že to byla hloupost. Myslíš, že se najde dost důkazů, aby ho odsoudili pokud možno k trestu smrti?“ „Důkazů se najde bezesporu dost. Budu na tom poctivě makat. Ale Namibijské zákony mi jsou úplně cizí.“ „Jak víte, že Nicolas má Namibijské občanství?“ „Vím, že jsi Namibijka a jeho bývalá přítelkyně, takže předpokládám to. Pověz mi kotě – jak to, že tě odzbrojil? Počítal jsem s tím, že mu ustřelíš palici.“ „Spíše jsem neměla odvahu ho jen tak zastřelit. Chtěla jsem, to ano, ale… když jsem mu hleděla do očí, na mysl mi přišlo všechno to, co jsme spolu prožili a… já to prostě nedokázala. Nedokázala jsem stisknout spoušť a všechno to zpřetrhat. Vlastně jsem slaboch a větší, než jsem si myslela."
XV – Věčný spánek Nemocniční pokoj s jedinou postelí, na které ležel pětatřicátník s dlouhými černými vlasy a knírkem. Měl zavřené oči a zdálo se, že spí. Připojen byl na přístroje, které kontrolovaly jeho zdravotní stav, a jejich pípání se rozléhalo celým pokojem. Ten nebyl nikterak malý, jak by se mohlo zdát. Přestože Samuel Gordon ležel v kómatu, byl umístěn na nadstandardní pokoj a po čtyřiadvacet hodin byl pod dohledem lékařů, kteří sledovali ve vedlejší místnosti na monitorech jeho životní funkce. Edward zajistil svému pánovi to nejlepší, co šlo, a doufal, že mu to pomůže. Na židli vedle Samuelova lůžka seděla Parvati a jemně ho držela za ruku. Přitom se dívala na jeho tvář a přála si, aby se pohnula, nebo aby Samuel alespoň otevřel oči a začal vnímat okolní svět. Když se Parvati ptala doktora Newhouse, který měl Samuela na starosti, řekl jí, že z komatu se lidé probudili klidně i po několika měsících a výjimečně i letech. Také jí sdělil, že přestože hovořit na člověka v komatu se může zdát zbytečné, někteří lidé jsou schopni, ač to tak zprvu nevypadá, alespoň částečně vnímat a věří se, že jim to může pomoci. Hned poté ale doktor dodal, že z lékařského hlediska je téměř ve sto procentech případů zcela zbytečné na člověka v komatu mluvit. Parvati však Samuela nemínila odepisovat a byla ochotná vyzkoušet vše, co by ho mohlo opět přivézt do života. „Odpusťte mi to, Samueli. Zklamala jsem vás a způsobila tohle… Najal jste mě jako bodyguardku a měla jsem vás ochránit, jenomže já selhala. Tak strašně mě to mrzí… Každý večer se za vás modlím a doufám, že mě Bůh vyslyší a pomůže vám. Ach, vím, že vám to vyprávím den co den, jenomže pokaždé, když sem za vámi přijdu, na mě padnou tak hrozné výčitky… Musíte vědět, jak moc je mi to líto. Mělo se to stát mě a ne vám.“ Parvati začaly po tváři téct slzy. Utřela si je kapesníkem. „Určitě vás zajímá, co nového se včera událo, takže poslouchejte – konal se pohřeb všech těch lidí. Já vím, že na tohle určitě nechcete myslet, ale měl byste to vědět. Zak, Sheila, Ridley i Joe jsou nyní na hřbitově u Warmhill. Sheile jsem tam hned zanesla kytičku a zapálila svíci. Budu se o její hrob starat, jakoby to byl hrob mé matky. Co mi dělá starosti, je inspektor Spooner. Myslela jsem, že když se to všechno vyřešilo, tak zase odjede do Londýna, jenomže on tu chce zůstat. Mluvila jsem s ním a prý se tu cítí lépe, než ve velkoměstě, protože tady ho nikdo nekontroluje a má na svou práci větší klid. Podle toho, co mi řekl Edward, sem byl Conrad před pár lety poslán, protože zpackal nějaký důležitý případ. Potom se mu povedlo vyřešit případ žháře, který zapálil zámek a zase se mohl vrátit. Řekla bych, že si na něj dávali dobrý pozor, aby zase něco nezkazil a asi mu to nebylo moc příjemné, když se vrátil sem na Black Mirror. Mám teď s Conradem spoustu starostí. Pomohl mi a vlastně mi i zachránil život a já jsem mu ve zbrklosti slíbila, že se s ním vyspím. Odkládám to už déle než týden, ale nevím, jak dlouho toho budu ještě schopná. Víte, mám pocit, že jsem Conradovi dlužná, ale zaplatit sama sebou… uff, na to nemám žaludek. Myslela jsem, že mě odmítne, hned když zjistí, že jsem tak svalnatá, ale bohužel mu to nevadí nebo já nevím co, ale prostě mě chce.“ Parvati zkontrolovala čas na hodinkách a zjistila, že už je skoro poledne. „Budu už muset jet, Samueli. Stavím se tu zase zítra ráno.“ Parvati dala Samuelovi pusu na čelo a vykročila ke dveřím. Ohlédla se a Samuelovi zamávala. Po příjezdu k zámku Parvati zaparkovala před stájemi a namířila si to rovnou do zámku. Zranění nohy se stále ještě ozývalo, a tak neměla zase tak pevný krok jak by bylo obvyklé. Mírné kulhání jí ale nijak zvlášť nepřekáželo. Jídelna byla prázdná a v kuchyni u stolu právě
Edward vařil oběd. „Ahoj,“ řekl a usmál se na Parvati, „jak je pánovi?“ „Stále stejně. Jak dlouho to asi může trvat?“ „Slyšela jsi přece doktora – týden, měsíc, rok,…“ „Anebo celý život.“ „Bude králík. Dáš si taky, že ano?“ „Ne… jsi hodný, ale nemám hlad.“ „Zdá se mi, že jíš nějak málo. Nejsi nemocná?“ „Ne, jen nedokážu zapomenout na to, co se stalo. Hrozně mě to trápí.“ „V tom nejsi sama. Mrzí mne, že Kasumi o ničem neví. Já vím, že by stejně nemohla pomoct, ale… kdoví, možná, že by se v její přítomnosti dokázal pan Samuel zotavit. Třeba… třeba by se probral, kdyby mu byla nablízku.“ „Opravdu jsi nenašel ani jedinou zmínku o tom, kde může být? Copak nemá Samuel její adresu nebo adresu jejích příbuzných?“ „Nemá vůbec nic. Dnes ale přišel dopis. Ještě jsem ho neotevřel, ale odesílatel je Tokijský hotel Ikebana. Je tam i adresa.“ „To ale znamená…“ „Že pokud tam Kasumi bydlí, měla bys tam co nejdříve jet.“ „Já?!“ „Kdo jiný? Já s Markem se musíme starat o chod zámku, o Desmonda a především o pana Samuela.“ „Kde je ten dopis?“ „V hale na stolku vedle salonku.“ Parvati zašla do haly, kde vzala obálku se zprávou a zašla k sobě do pokoje. Cítila značnou nervozitu. Situace okolo ní a Kasumi se povážlivě zhoršovala. Musí Kasumi zabít, aby dostala od Alice peníze a pomohla sobě a svému otci, ale copak může jen tak zabít ženu, kterou Samuel miluje? Možná ano, vždyť kdyby byla Kasumi mrtvá, pak by na ni zapomněl a byl otevřený jiným lidem… Přestala nad tím dál přemýšlet a konečně vytáhla z obálky popsaný list. Písmo bylo samozřejmě anglicky, aby tomu Samuel rozuměl.
Jsem to já, Kasumi, kdo ti píše, jsem v pořádku a tak hned se určitě nevrátím. No… začít dopis tímhle asi není obvyklé, ale je mi jasné, že tohle tě zajímá a cpát to někam níž a zbytečně tě napínat vážně není můj styl. Zdráhala jsem se ti tenhle dopis vůbec psát, protože kdyby se dostal Tokutarovi do rukou… určitě si uvědomuješ, že by věděl, kde jsi a co k tobě cítím. Takže jestli to čteš ty, ty zasraná namyšlená bestie, pamatuj si, že tě uškrtím tvými vlastními střevy! Ovšem pokud je dopis v rukou mého milovaného, je vše v pořádku. Nejdříve tě upozorním, abys mi v žádném případě neodepisoval! Uvědom si, že už kolem sebe zase roznáším smrt a Tokutaro už jistě ví, že jsem to já, kdo porcuje jeho muže na kusy – nakonec kdo jiný by to mohl být, když většího řezníka Tokio ještě nezažilo. Akira mi pomáhá a vím, že bez ní bych to nedokázala. Stále jsme ale na začátku a já to nechci uspěchat. V zájmu bezpečnosti musím být opatrná, a protože nevím, kdo to vlastně čte, nebudu prozrazovat své plány. Takže to vypadá, že budu kecat jako politik – spoustu řečí a výsledek žádný. Nevím, kdy se vrátím k tobě, a věř mi, že bych si přála tě zase vidět, obejmout tě, políbit tě a zadovádět si s tebou v posteli, ale nejde to a ještě dlouho to nepůjde. Stýská se mi, a to moc… Kdybys na papíře našel skvrny, tak to bude od mých slz. Zrovna pláču… vím, že to máš rád, protože pak jsem hrozně citlivá. Sakra, v životě jsem nenapsala pořádný dopis, natož zamilovaný, takže tahle směsice keců asi za moc nestojí, ale je mi jasné, že budeš rád, i kdybych sem napsala úplné hovno. Tedy ne, že by to teď bylo o moc lepší. Podívej, asi takhle – zbytečně se o mě neboj, protože se o sebe umím postarat. Stále tě strašně miluji, a jakmile bude moje práce tady hotová, vrátím se za tebou. Tak se tam drž a dávej na sebe pozor. Fakt by mě nasralo, kdybych se vrátila a zjistila, že jsi dva metry pod zemí, takže ne abys
mi umřel! Nevím, jak to ukončit, takže takové obligátní, ale zcela pravdivé – miluju tě a často na tebe myslím. Snad se zase shledáme. Kasumi Sato
‚Tak ona se sem nevrátí…‘ říkala si Parvati v duchu. Uvědomovala si, jak prekérní je situace, ve které se nachází – Kasumi je ve velkém nebezpečí, ale když bude zabita někým jiným, těžko si zaslouží odměnu od Alice. Krom toho, Kasumi skutečně může Samuelovi pomoct, možná ne teď, když je v komatu, ale až se probere, bude jistě rád, pokud bude mít Kasumi nablízku. Parvati sešla po schodech do haly. Hledala Edwarda a nalezla ho právě zde, jak přikládá dřevo do krbu. „Tak co?“ řekl a otočil se na ní. „Je to skutečně od Kasumi,“ řekla Parvati a předala obálku s dopisem Edwardovi, „ale podle toho, co se v dopise píše se zdá, že je to vražednice!“ „Podívej o Kasumi vím jen málo, ale ano pár lidí už zabila. Tohle zřejmě souvisí s její minulostí.“ „Takže ty ji neodsuzuješ za to, že zabíjí lidi?“ „Víš, Parvati, záleží na tom, co je to za lidi. Před pár měsíci jsem ve Venezuele zabil člověka, který popravil moji snoubenku a nepřipadám si jako vrah. Udělal bych to znovu, to mi můžeš věřit. Ty přece také zabíjíš lidi – jsi voják.“ „Asi máš pravdu, ale ona zabíjela i tady na Black Mirror. Zabila kupříkladu pana Cye McCalla a i vesničané mi to potvrdili.“ „Cy byl jeden z těch, kteří zabili Adriana Gordona, Samuelova syna. Kasumi využili a ublížili jí. Prostě se pomstila a dobře udělala.“ „Možná… No ale zpět k tomu dopisu – nepíše se v něm, že by se plánovala vrátit. Na jednu stranu zmiňuje, jak Samuela miluje a že jí chybí ale zároveň tvrdí, že se vrátí až za dlouho. To není chování milující ženy. Skoro bych si dovolila tvrdit, že o Samuela přestává jevit zájem, ale má jisté výčitky, kvůli kterým mu vlastně napsala. Věřila bych i tomu, že přijde další dopis a tam padne, že se něco stalo a že se už nevrátí.“ „Tomu nevěřím. Podívej, jenom spekulujeme. Zaletíš tam a zjistíme víc. Letenku půjdu hned zamluvit a doufám, že stihnu ještě nějaký dnešní let. Bylo by to ideální. Tak co Parvati, vypravíš se do toho hotelu? Můžu s tebou počítat?“ Parvati se na chvíli zamyslela a přemítala o tom, zda má jet nebo ne. „Jo… poletím. A Edwarde, mohla bych si půjčit tvůj fotoaparát? V Japonsku jsem nikdy nebyla a tak… chtěla bych si udělat pár fotek.“ „Jo tomu rozumím. Založím ti nový film a pak ti foťák přinesu.“ „Budeš hodný. Moc děkuju. Půjdu teď do Willow Creek. Tak zatím.“ Parvati na sebe oblékla teplou bundu a vyrazila ven. Foukal silný vítr, který ohýbal větvemi stromů a Parvati začala být brzy zima a to i přesto, že byla teple oblečená. Pospíšila si, aby ve Willow Creek byla co nejdříve. Tady zamířila do domu Terryho Blacka, který byl na okraji vesnice. Zaklepala na dveře a po chvilce otevřel holohlavý černoch. „Zdravíčko,“ řekl Terry a vpustil Parvati dovnitř. „Už jsem se bál, že mě ani nenavštívíte. Tak co noha, je to lepší?“ „Jo, díky. Zlepšuje se to a to je moc dobře, jenom bych byla raději, kdybych se už mohla pohybovat jako dřív.“ „Normálně bych vás asi posadil tady do čekárny, protože tu mám zrovna pacienta, ale pojďte klidně do ordinace. Můžeme si v rychlosti promluvit tam.“ Terry otevřel dveře do prostorné
místnosti, které vévodilo lůžko uprostřed. U zdi byla spousta skříněk a poliček se šuplíky, kde měl Terry své nástroje, knihy, léky i chorobopisy pacientů. To však Parvati v tuto chvíli vůbec nezajímalo, protože nedokázala pochopit, co dělá na lůžku pes – černý labradorský retrívr. Vedle něj stála Miranda a neustále svoji fenku Ildu hladila po lesklé srsti. Když však zahlédla Parvati, ucukla rukou a vytřeštila oči. Terry přistoupil ke stolu a vzal si fotografii ze sonografu, která zde ležela. „Tak co potřebujete, Parvati?“ zeptal se doktor. „Ono se to ani netýká mě. Chci s vámi mluvit o… prostě o Kasumi.“ „Aha, tedy nemyslím si, že jsem ten pravý. Z lékařského hlediska je Kasumi něco fantastického a i přes četná zranění, která v životě utrpěla a o kterých vím, je zdravá jako rybička.“ „Pane doktore,“ vmísila se do hovoru Miranda, „nemohl byste se spíše věnovat Ildě?! Ona je tady snad ta důležitá, ne?“ „Nebojte se, Mirando, dokud nezačnu operovat…“ „Operovat?!“ vyděsila se Miranda. „Jak operovat? Ve městě mi řekli, že je to moc nebezpečné a zamítli mi to.“ „Ilda už má svůj věk, to je pravda. Kdyby to byl mladší pes…“ „Já vím, ale… když jsem jí tehdy viděla v tom útulku… ty její smutné oči… nemohla jsem jí tam nechat trpět.“ „Rozumím, ale musíte pochopit, že já nejsem vyškolený veterinář. Jasně, starám se tu i o zvířata, ale operace… to není nic snadného a přitom operace je jediná možnost. Tohle žádné léky nespraví.“ „Vy jste její jediná záchrana, pane doktore! Udělejte, co je třeba.“ „Zánět dělohy, navíc když hnisá a je v pokročilém stádiu, to není nic jednoduchého.“ „Měla jsem přijít, dřív já vím, ale… myslela jsem, že to kvůli hárání je tak unavená a přestává jíst.“ Terry se opět pořádně podíval na fotografii a řekl: „Pokusím se vyjmout vaječníky i dělohu. Samozřejmě ji musím uspat, což u takhle starého psa…“ „Jaká je šance, že to přežije, pane doktore?“ Terry pohlédl na Mirandu a neuniklo mu, že má slzy na krajíčku. Nechtěl jí přivodit další trápení. „Mirando, kdy jste jí dávala žrát?“ „Ehh, ona včera a ani dnes nesnědla vůbec nic… Proto jsem taky hned jela do města, ale tam mě odmítli, že prý to nemá cenu.“ „Poprosím vás, abyste počkala venku. Běžte si do čekárny, ano?“ „Ale…“ „Mirando, moc vás prosím, nechte nás tu o samotě.“ „Nás? Co… co s tím má co dělat ona?“ „Parvati mi bude asistovat při operaci, že ano?“ „Já?“ vyděsila se Parvati a otevřela překvapením ústa „Nebojte se, jen ji budete přidržovat a upozorníte mě, kdyby se probírala. Nemůžu snížit koncentraci uspávadla, ale zkusím jí dát jen velmi malou dávku, a tak snad značně omezím dobu, po kterou bude spát. Když si pospíším, stihnu celou operaci během pár desítek minut, ovšem když se mi probere a já ji budu mít otevřenou…“ „Ale… to… pane doktore! Bude v pořádku? Můžete mi alespoň říct, jak…“ „Pojďte, já vás odvedu do čekárny,“ řekla Parvati. Jemně chytila Mirandu kolem ramen a dovedla ji na chodbu, kde se knihovnice posadila na sedačku. „Neviňte moji Ildu za to, co se vám stalo,“ řekla Miranda. „Opovažte se jí nějak ublížit!“ Parvati Mirandin tón zarazil.
„Myslíte, že si od vás nechám vyhrožovat? Paní Shepardová já vás neviním za to, co se stalo, přestože nemůžete popřít, že jste Nicolasovi značně pomohla, aby dosáhl toho, co chtěl – totiž ublížit panu Samuelovi. Přítelkyně z nás asi nikdy nebudou, ale nemyslete si o mně, že vám chci škodit.“ Miranda jen sklopila hlavu a Parvati se zase vrátila do ordinace. „Já nevím, jestli na to mám,“ řekla s obavami v hlase Parvati. Pohled na tiše kňučící fenku jí nedělal zrovna dvakrát dobře. Měla ke zvířatům vřelý vztah a tohle jí trápilo. „Šance, že se to povede, je malá a čím déle budeme otálet, tím menší bude. Ilda je zesláblá a je otázkou, jak se její tělo vypořádá s tím tlakem, který přijde ať už v případě anestetik, nebo samotného řezání. Připravte se na to, že může umřít, Parvati, a to za dost bolestivých okolností.“ Terry si připravil injekční stříkačku s anestetikem. „Mám vám ji přidržet?“ zeptala se Parvati. „Není třeba. Ilda je zatím klidná, takže to zvládnu sám.“ Terry skutečně neměl s vpíchnutím injekce do žíly žádný problém, ale věděl, že to nejhorší teprve přijde. Jakmile Ilda usnula, vyhledal vhodné místo pro provedení řezu, kterým byl vazivový pruh ve středu břicha. Nejprve místo vyholil a vydezinfikoval, načež se pustil do samotného řezu. „Hlídejte ji, a kdyby se začala probouzet, okamžitě mě na to upozorněte.“ Terry velice pozvolna nařízl břicho a následně vaječníky i dělohu podvázal. Nyní mohl přejít k samotnému vyjmutí pohlavních orgánů. Spěchal, jak jen mohl, ale byl zároveň opatrný a pečlivý. Zákrok však zatím probíhal bez komplikací a Terry i Parvati doufali, že to vydrží i nadále. Když byla děloha i s vaječníky venku, Terry ještě zašil děložní krček. Nyní se pustil do zašívání samotné dutiny břišní. Udělal sotva dva stehy, když se začala Ilda probouzet. „Zatraceně!“ vykřikl Terry. „Teď už znovu uspávat nebudu. Parvati, držte toho psa, ať ji můžu zašít. Jestli s sebou začne cukat…“ Terry to nedořekl a raději se věnoval šití, zatímco Parvati fenku přidržovala. Ilda byla zprvu klidná, ale účinky anestetik postupně ochabovaly a ona s sebou začala škubat. „Krucinál, držte ji pořádně!“ „Já se snažím…“ „Tak se snažte víc!“ Ildino bolestivé táhlé kňučení nedělalo Parvati dobře a fenka se stále ne a ne uklidnit. „Kdy plánujete toho psa konečně chytit?!“ vykřikl rozlícený Terry. „Dělám, co můžu.“ Parvati zkusila Ildu pohladit a tím jí uklidnit, ale nebylo to moc platné. „Koukejte ji zklidnit! Pořádně ji přirazte ke stolu, ať sebou nehází, jinak mi tady chcípne!“ Parvati poslechla a přestala brát na Ildu ohledy. Hrubá síla se zdála být jedinou možností i za cenu toho, že fence způsobí další bolesti. Terry se okamžitě, jak jen to bylo možné, vrátil k šití a tentokrát už nebyl ničím vyrušen. Po pár minutách bylo hotovo a Parvati fenu opatrně položila na zem. Terry zašel do čekárny, aby Mirandě oznámil výsledek operace. Ta netrpělivě čekala, na to, co se dozví. Když se na ni Terry usmál, pochopila, že její fenka je relativně v pořádku. „Ilda je bojovnice, Mirando, a i když to nebylo snadné, je po operaci a prognóza je rozhodně lepší než před operací. Stále to ale neznamená, že je vyhráno.“ „Můžu,… můžu ji vidět?“ „Určitě a můžete si ji i odvézt. Chci, abyste na ni dávala pozor. Můžou nastat komplikace. Teď, když je po operaci, s vámi těžko někam půjde, takže co kdybych poslal Parvati, aby vám tam Ildu donesla?“ „Já tu jsem autem, takže bude stačit, když Ildu donese na parkoviště.“ Miranda vešla v doprovodu Terryho do ordinace a hned se sklonila k Ildě, kterou pohladila po hlavě. Mirandiny oči doslova zářily štěstím. „Hlídejte ji, aby si nedrásala ránu a ještě jí asi tak dvě hodinky nedávejte nic k žrádlu.“ „Jo, určitě. Tentokrát budu mnohem opatrnější. Děkuju vám, pane doktore a vám Parvati
taktéž. „Mrzí mě, že jsem na vás tak vyjela… byla jsem vyděšená. Opravdu vám moc děkuju.“ „To nestálo za řeč,“ odvětila Parvati. „Pomůžete mi ji tedy odnést? Je chudinka hrozně zesláblá.“ Parvati pohlédla na doktora, který potvrdil svá slova: „Myslím, že by to bylo nejlepší. Nebo s tím bude problém, Parvati? Můžeme tu Ildu nechat, než se naplno probere a bude schopná pohybu.“ „Ale ne, klidně ji odnesu. Zase tak moc ten pejsek neváží.“ „Pětašedesát kilo,“ odvětila Miranda. „To není moc.“ Parvati vzala Ildu do náruče a vyrazila ve společnosti Mirandy k parkovišti. To bylo na druhém břehu Glance na okraji Willow Creek. Parkoviště sloužilo především místním lidem, ale i tak zelo permanentně prázdnotou. Vesničané vlastnili jen minimum vozidel a v tuto dobu zde byli jen tři vozy – Mirandin, Spoonerův a Frankův. Od parkoviště pak vedla uzoučká pěšinka směrem k Ashburrským vrchům. „Mohu vědět, kam ta stezka vede?“ zeptala se Parvati. „Nezdá se mi, že by ji někdo vůbec využíval.“ „Taky že ne. Nahoru nikdo nechodí, ale nedá se říct, že by tam nebylo co k vidění – stojí tam opuštěný Cisterciácký klášter.“ „Vážně? A dá se jít dovnitř?“ „Co vím, tak nikdo nedošel dál, než k jeho zdi, co ho obklopuje. Samotnou by mě to tam zajímalo, ale nejsem blázen, abych tam šla a vám radím totéž – je to jedno z mnoha míst tady na Black Mirror, kterému je lepší se vyhnout obloukem.“ Miranda otevřela kufr svého vozu a Parvati položila Ildu na deku, jež tu byla. „Ještě jednou vám strašně moc děkuju!“ řekla Miranda „Já… nevím, jestli bych to bez Ildy přežila. Ona je pro mě tak strašně důležitá. Je jako člověk, víte? Tak hrozně ji mám ráda…“ Parvati se usmála, ne proto, že by jí taková láska ke psovi připadala směšná, ale proto, že tomu rozuměla a byla ráda, že je Ilda živá. Vzpomněla si na svého koně Sargona a přemýšlela, co s ním asi teď je. Věřila nebo spíše doufala, že i zvířata mají své Nebe. Rozloučila se s Mirandou a vrátila se za Terrym do jeho domu. „Tak co jste to předtím chtěla?“ ptal se Terry a přitom desinfikoval lůžko a podlahu v ordinaci. „Zajímala mě Kasumi.“ „To je téma na dlouhé povídání. Půjdeme nahoru? Můžu vám uvařit kávu. Zasloužíte si ji.“ „Neměl byste spíš čaj?“ „Určitě. Co takhle poctivý zelený?“ „Budu moc ráda.“ Terry doprovodil Parvati po schodech do patra, kde byly obytné prostory. Posadil Parvati v obývacím pokoji a šel vařit čaj. Parvati si zatím mohla prohlédnout moderně vybavený pokoj, ve kterém nechyběla veliká sedačka, křeslo, police s knihami a starými fotografiemi a dokonce tu byla i televize. Terry po chvilce přišel se dvěma šálky čaje a posadil se do křesla naproti Parvati. „Udělejte si pohodlí, Parvati – jako doma.“ „Nechci vás zneužívat. Zase tak moc jsem toho neudělala.“ „Pomohla jste zachránit život jednomu psovi a udělala jeho majitelku šťastnou. To není nic malého.“ „Ráda pomáhám druhým… Máte to tu moc pěkné…“ „Nevedu si špatně, obzvlášť ne po té akci ve Walesu. Pan Gordon rozhodně není hamižný,“ řekl Terry a zasmál se. „Našetřil jsem spoustu peněz a investoval je. Vždycky říkám, že
peníze jsou od toho, aby se utratily, ale samozřejmě ne bezmyšlenkovitě. Taky jsem rozšířil obzory, nakoupil vybavení a začal s veterinařinou.“ Parvati se napila čaje a musela uznat, že je výborný. „Už dlouho jsem nepila tak dobrý zelený čaj. Pojďme se ale bavit o Kasumi. Co mi o ní můžete říct?“ „Úžasně odolná, charismatická a inteligentní žena s fyzickými schopnostmi, nad kterými zůstává rozum stát. Během toho půlroku ve Walesu jsem ji měl na starosti a musím říct, že jsem ještě neviděl nikoho takového. Výjimečně silné kosti, šlachy a svaly. Bezpochyby zesílené nejen dlouholetým a extrémně těžkým tréninkem, ale také velikým tlakem a zátěží v praxi, respektive ve fyzicky náročných aktivitách. Kdysi se mi zmínila, že zápasila, takže se tak nějak dá očekávat fyzické poškození ať už kostí nebo orgánů, ale u ní jsem nic takového nezaznamenal. Když to přeženu, můžu říct, že její tělo je jako ze železa. Co mě ale vždycky fascinovalo nejvíce, byla její psychická stránka, která jde ruku v ruce s fyzickými aktivitami. Víte, když vidíte, jak někdo jedinou ranou prorazí betonovou desku, zůstanete zírat s pusou dokořán a je to o to zajímavější, že jde o ženu.“ „Betonovou desku?!“ „Ne zase tak tlustou, to se ví, ale i tak je to… působivé. No a to zdaleka není všechno.“ „Povídejte. Právě to, co Kasumi dokáže, mě zajímá nejvíce.“ „Vážně? Jste taky její fanynka?“ „To zase ne, ale zajímá mě. Ovládá karate?“ „No… jak se to vezme. Vím, že ovládá nějaké Ninjutsu a Thajský box, což je mimochodem pro ženu taktéž neobvyklé, protože Thajský box je prý hrozně tvrdé bojové umění, při kterém hrají prim i lokty a kolena. Neměl jsem možnost vidět Kasumi přímo v ostrém boji, ale tu a tam jsem viděl její cvičné souboje s kamarádkou Akirou. Byly v tom chrániče, rukavice a přilby, ale stejně to vypadalo dost tvrdě a podle toho, co mi říkali se Kasumi v boji neváže jen na vybraný styl boje, ale improvizuje, takže přestože se především věnuje těm dvěma bojovým uměním, je zřejmé, že ovládá všelijaké techniky, které považuje za užitečné. Řeknu vám to takhle – na férovku by proti ní šel jedině blázen nebo skutečný mistr boje beze zbraní a i pak by to byl vyrovnaný souboj, protože Kasumi je fakt extratřída.“ „Hmm, a co síla? Nemůže mít přece velkou sílu a zároveň být mrštná a pohyblivá.“ „Ha, ha, no to byste se divila jakou má sílu. Dokáže být neuvěřitelně rychlá, a kdybyste viděla, kolik toho vydrží, než se zadýchá… Strašně na sobě dřela, když byla ve Walesu, ale tak mohutná jako vy určitě není, i když… síly má na rozdávání, to mi věřte. Já bych proti ní neobstál ale to málokdo. Je silnější než spousta mužů, to jsem chtěl říct.“ „Slyšela jsem, že bojovala s démony… Co to je za nesmysly?“ „To nejsou žádné nesmysly, ale chápu, že když to člověk nezažije tak neuvěří.“ „Démoni patří do pohádek.“ „Tak to vás vítám v pohádce o jednom starém Anglickém panství, kde se dějí zatraceně podivné věci. Pokud se s tím smíříte lépe, myslete si, že Kasumi tu pobila několik zástupců doposavad nepoznaných živočišných druhů. Řeknu vám, svěřil bych té ženě svůj život, kdyby na to přišlo.“ „Co takhle nějaká její slabina? Každý má přece slabinu.“ „To jo. Každý, až na Kasumi. Ne, podívejte - já o její slabině nevím. Je výjimečně silná, rychlá, tvrdá, zkušená, vytrvalá, mrštná,… a mohl bych pokračovat dál. Pokud nebudete považovat za slabinu to, že jí chybí malíček na pravé ruce, tak vážně nevím.“ Parvati dopila čaj a odložila šálek na stůl. „Řekl jste mi dost, ale já chtěla spíše fakta a ne přehnané vychvalování, které zní naprosto nevěrohodně. Neurazte se, ale těžko tomu můžu věřit.“
„Nevěděl jsem, že vás to tak vezme… Pokud to považujete za výmysly, proč jste šla za mnou?! Zeptejte se Marka, ten tam s námi bydlel taky.“ „Nechtěla jsem vás rozčílit a s Markem zrovna moc dobře nevycházím – proto jsem tu. Hrozně Kasumi vychvalujete a tvrdíte, co všechno neumí, ale to je přece nesmyslné! Copak je nadčlověk?“ „Nepodceňujte ji. Možná je těžké se s tím smířit, ale já vám v ničem nelžu – Kasumi je výjimečná žena a až ji poznáte, sama se o tom přesvědčíte.“ „Hmm, už budu muset jít. Nashledanou doktore a ještě jednou děkuji za čaj.“ Terry Parvati vyprovodil před dům, kde již čekal Conrad Spooner. „Co tu děláš?“ zeptala se Parvati s obavami v hlase. Conrad počkal, až Terry zašel do domu a pak spustil: „Viděl jsem tě, jak sem jdeš. Proč mám pocit, že se mi vyhýbáš?“ „Dneska ne, Conrade.“ „Copak? Zase rýmička nebo snad migréna? Ty jdeš z jedné nemoci do druhé. Nejsi hypochondr?“ „Conrade, já… se na to necítím.“ „No, to sis měla rozmyslet dřív! Podívej, já to s tebou myslím po dobrém. Taky by to šlo po zlém.“ Parvati se skoro bála zeptat, ale nakonec přeci jen řekla: „Jak po zlém?“ „Třeba bych mohl začít prověřovat, nakolik přiměřená byla ta tvá sebeobrana, která stála život dvou mužů. Anebo je tu ještě jedna mnohem zajímavější věc… představ si, že jsem byl před pár dny za Nicolasem krátce předtím, než ho převezli k vám do Namibie a ten mi jen tak mezi řečí sdělil jistou skutečnost, která kdyby se dostala na povrch…“ „Chceš mě vydírat? K ničemu ti to přece nebude!“ „Chci jen to, na co mám právo a co jsi mi slíbila. Vážně už nejsem zvědavý na nekonečné odklady. Takže dnes večer u mě v domě. Je to ten hned za řekou, támhle,“ Conrad ukázal na vysoký dům na druhé straně návsi. Hned potom odešel a Parvati nevěděla, co si počít. Rozhodně nebyla ochotná mít s Conradem pohlavní styk, ale její doposavad dobrá situace se hroutila jako domeček z karet. Co se asi stane, pokud se po vesnici roznese, že jejím cílem je zabít Kasumi? Bála se a ne málo, protože to, co jí prozradil Terry, jejím sebevědomím hrozivě otřáslo. Nepomýšlela na to, že by Kasumi zavraždila, už jen kvůli tomu, jak zbaběle se to jeví. Chtěla se s ní porvat a to už od samého začátku, ale teď to vypadalo, že nemá valnou šanci uspět. Parvati se vrátila na zámek, aby si promluvila s Edwardem. Ten byl momentálně v dětském pokoji, kde měl i svoji postel a to proto, aby se mohl neustále starat o Desmonda. Parvati otevřela dveře do pokoje a nalezla Edwarda, jak si hraje s chlapcem. V rukou měl malou plyšovou myšku. „Ehh, nerada tě ruším, ale potřebovala bych si promluvit.“ „Dobře, tak jo. Počkej u sebe v pokoji a do minuty jsem tam.“ Parvati odešla do svého pokoje, kde usedla na postel. Byla nervózní a vystrašená. Doufala, že Edward jí pomůže. Všimla si, že na stole už má Edwardův fotoaparát. Edward přišel skutečně vcelku brzy a posadil se na židli naproti Parvati. „Tak o co jde?“ „Já se na to Japonsko necítím.“ „Cože? Ale… říkala jsi přece, že poletíš! Letí to už dnes odpoledne ve tři hodiny, takže není času nazbyt.“ „Nemyslíš, že to bude zbytečné, vždyť Kasumi jasně píše, že jí Samuel nemá odepisovat.
Takže v tom hotelu třeba ani nebydlí.“ „To už mě taky napadlo, ale třeba by tam o ní něco mohli vědět.“ Parvati smutně zírala na Edwarda a snažila se vymyslet důvod, jak by se mohla vymluvit. Počítala s tím, že na to nemá, aby ji usmrtila, alespoň zatím ne. „Co takhle to odložit a jet tam třeba za měsíc nebo za dva? Četl jsi v novinách o tom sarinovém útoku v Tokijském metru? Dostalo se to dokonce do našeho tisku!“ „Myslíš ten teroristický útok v březnu, za kterým stála jakási náboženská sekta? Jo… neuniklo mi to. Když se o tom dozvěděl Samuel, málem se nervově zhroutil.“ „Bojím se do Tokia jet. Ta událost je pořád čerstvá a co když teroristé zaútočí znovu? Počkáme, ano?“ „Já nevím, ale… když to je těžké. Máš asi pravdu, je nebezpečné tě tam posílat. Ani si nedovedu představit, co bych dělal, kdyby se ti tam doopravdy něco stalo… Poletím tam sám.“ „Sám?! Ale…“ Parvati došlo, že pokud Edward Kasumi přeci jen najde a ona se vrátí na Black Mirror, tak jí tady určitě nedokáže zlikvidovat tak, aby Samuel nebo kdokoli jiný nepojal podezření. Počítala s tím, že Kasumi vyzve na férový a zpočátku nevinný souboj, během kterého ji usmrtí, ale to nemohla udělat tady v Anglii, vždyť Samuel by jí to neodpustil nikdy a ještě by mu možná došlo, co za tím vězelo. Musela by odsud urychleně pryč, ale teď, když se tu začala cítit jako doma, se jí nechtělo odcházet. Už nechtěla Black Mirror opustit a už vůbec nechtěla opustit Samuela. „Vážně myslíš, že je to to nejlepší, co můžeme udělat?“ „Podívej, Mark mě hned teď vezme na letiště. O Desmonda se zatím postaráš ty, ano? Chtěla jsi ještě něco?“ „Ne, no totiž vlastně jo. Je Conrad Spooner čestný muž?“ „Čestný muž? Pche, člověk, který mi přebere snoubenku, není čestný.“ „Máš pravdu, to mě nenapadlo.“ „Proč se na to ptáš?“ „Chtěla jsem vědět, jaký je.“ Edward odešel z pokoje a Parvati osaměla. Necítila se dobře a bála se toho, co se může stát. Proseděla na posteli skoro hodinu a neustále se trápila pomyšlením na Samuela a na Kasumi. Poté vstala a vzala si jednu pilulku steroidů. Byla rozhodnutá zvýšit dávkování, aby co nejrychleji zesílila. Také zauvažovala o účinnějších přípravcích, které by jí v tom pomohly. Uvědomovala si, jak by bylo snadné Kasumi jen tak zastřelit, ale věděla, že by ji to hrozivě sžíralo a nemohla by se ani podívat na sebe do zrcadla, vždyť by si připadala jako podlý zbabělec. Taky potřebovala vymyslet jak vyřešit záležitost s Conradem, která byla mnohem aktuálnější. Děsilo jí pomyšlení, že Conrad prozradí všem, že jejím cílem zde je usmrtit Kasumi. To by mohlo zhatit veškeré plány. Parvati byla rozhodnutá dosáhnout svého a přemýšlela nad tím kam, až jí svědomí dovolí zajít. V podvečer, když už se na Black Mirror vrátil Mark, Parvati vyšla ze zámku a zamířila do Willow Creek. Na sobě měla vojenské oblečení ale zbraň žádnou. První, co po příchodu do vesnice udělala, bylo to, že zavítala do hostince. Zde bylo již vcelku plno a Harry měl s obsluhou dost práce. „Á, slečna Singh,“ vykřikl Harry a usmál se. „Vítám vás. Dáte si něco? Půjde to na mě.“ „Vážně? Proč?“ „Odhalila jste tu bestii, která za to všechno mohla. Kdoví, jak by to dopadlo nebýt vás. A já jsem ho tady dokonce nechával přespat… kdybych už tehdy věděl, že je to vrah, zarazil bych mu sekeru do zad, to mi věřte.“ Parvati rozhlédla po interiéru hospody a byla ráda, že už tu nesedí nikdo, kdo by ji chtěl urážet. Teď si Parvati spíše vážili. Posadila se na barovou
stoličku, protože počítala s tím, že se tu dlouho nezdrží. „Inspektor… no vlastně spíše detektiv Spooner mi vyprávěl, že jste se s tím Nicolasem hrozivě porvala. Prý jste si rozdávali tak strašlivé rány, že by to nikdo jiný nevydržel.“ „Conrad očividně rád přehání. A krom toho - Nicolas mě nakonec stejně porazil.“ „No jo… těžko se věří tomu, že vás někdo přemůže. Ale to určitě bude tím vaším zraněním. Jinak byste tomu Nicolasovi zpřelámala snad všechny kosti v těle!“ „Myslíte?“ „Určitě. A to, že jste zabila Ridleyho a Joea to je další skvělá zpráva. Povězte mi – Spooner říkal, že Joe měl doslova přeraženou páteř a že jste to zvládla jedinou ranou pěstí. Vážně máte tak obrovskou sílu?“ Parvati si povzdechla, neboť si uvědomila, že Conrad o ní vesele šíří nejrůznější fámy a lidi tomu věří. „Použila jsem k tomu kus železa. Co o mně ještě Spooner povídal?“ „Že jste si teď opravdu hodně blízcí a že ho považujete za hrdinu, protože vás zachránil před smrtí. Naznačoval, že jste se do něj asi zamilovala.“ „Tak to lhal. Nic s ním nemám.“ „Možná… taky jsem tomu moc nevěřil. Ale věřím tomu, že jste nejsilnější žena široko daleko a jsem moc rád, že tu jste. Neplánujete doufám v nejbližší době odjet?“ „Ne natrvalo, ale určitě brzy pojedu do Namibie. Jednak za… ehh, totiž výhradně kvůli Nicolasovi. Musím přece svědčit u soudu a ten bude už za pár dnů. Harry, ráda bych si objednala sklenku alkoholu.“ „Samozřejmě. A co to bude?“ „No… to je jedno. Hlavně ať je to pořádně silné.“ „Mám tu pravou Irskou whisky.“ „Výborně, tak mi ji nalijte.“ Harry tak velice ochotně učinil a Parvati do sebe v rychlosti obrátila celý obsah sklenky. „No a už budu muset jít. Vážně vám nejsem nic dlužna?“ „Kdepak, ale klidně jste tu mohla ještě chvíli zůstat. Rád bych si popovídal.“ „Chápu, ale musím už vážně jít. Nashledanou, Harry.“ Parvati odsud zamířila na policejní stanici. Byla stále otevřená a za svým stolem tu seděl nejen Colliere, ale i Spooner. „Dobrý večer, Parvati,“ pozdravil Spooner a usmál se. „Nejsi tu brzo?“ „Nemohla jsem se dočkat. Víš, zprvu ses mi nepozdával a taky jsem se dost styděla, ale pak mi došlo, že jsi jeden z mála lidí, kteří se mnou…“ „Počkej, počkej!“ zarazil jí Conrad. „Tady ne, promluvíme si venku.“ „O co jde?“ zeptal se Colliere. „Váš kolega na mě má chuť.“ Colliere se zhrozil a pohlédl na Conrada. „Hádám správně, že mi chceš něco vyčítat?“ otázal se Spooner. „Ještě než začneš, bys měl vědět toto – když budu mít chuť na biftek, tak si ho dám, když budu chtít jít do kina tak půjdu a když se budu chtít vyspat s ženou tak se seberu a vyspím se s ní a nebudu se tě ptát na tvůj názor!“ „Ale… slečna Parvati je…“ „Je co? Moc černá, moc svalnatá nebo moc cizí? Štvi mě ještě chvíli a vážně se vrátím do Londýna.“ „Ne to nechci! Mám tě rád.“ „Jo… o tom jsi mě už přesvědčil,“ řekl Spooner a i Parvati došlo, že je to myšleno ironicky. Přešla ke Conradovu stolu a sedla si na něj. „Proč na sobě máš maskáče?“ zeptal se jí. „Protože chceš tvrdou, drsnou ženu, nemám pravdu? Ty o mě vůbec nestojíš, ty chceš jen výzvu. O Edwardovu Denise jsi taky nestál, ale přebrat mu ji bylo něco, čím sis ukojil své ego. No, a teď chceš sex s tou nejdrsnější ženou jakou jsi kdy potkal a já tě nezklamu –
nakonec je to v mém zájmu, abys byl nad míru spokojen.“ „Chytrá holka…“ „Tohle nebudu poslouchat!“ řekl Colliere a odešel ven. Conrad mu ještě zamával a zašklebil se. „To mi pověz Parvati, jak jsi na to přišla?“ „O mě jako takovou ti nikdy nešlo. Ano tvářil ses, že tě zajímám, ale to jen abych ti byla po vůli. Ve skutečnosti hledáš, jak už jsem řekla výzvy, protože proč bys jinak toužil po mém těle? Myslím, že mé tělo by mohl milovat člověk, který by věděl, co je uvnitř a tak by mu můj vzhled ani tak moc nevadil a časem by si zvykl. Jenomže ty jsi okamžitě souhlasil se sexem. Můj přítel to se mnou zkoušel dva roky a stejně mi pořádně nepřišel na chuť a ty na to jdeš takhle rychle? Jsi dobyvatel a teď sis usmyslel, že dobudeš tu nejsilnější ženu, jakou jsi kdy viděl.“ „Nechceš se přidat k nám na policii? Máš úžasný úsudek, to bude asi to pověstná ženská intuice.“ „Dost řečí Conrade. I když vím, že o mě ti nejde, rozhodla jsem se si ten sex pořádně užít, protože kdoví za jak dlouho se naskytne další příležitost. No, a protože ti chci dopřát nezapomenutelnou noc a zároveň nejzajímavější pohlavní styk jaký jsi kdy zažil a ještě zažiješ, půjdeme nikoli do tvého bytu ale do lesa. Říká ti něco Stonering?“ „Prý prokleté místo, kde se před stovkami let prováděly druidské rituály.“ „Jeden takový rituál budeme mít i my.“ „Je mi líto kotě, ale v lese prý žijí vlci. Ti by nám asi klidnou noc nedopřáli.“ „Snad se nebojíš pár vlků?“ „Hmm.“ „Jsi přece odvážný muž.“ „Umíš flirtovat, to bych do tebe neřekl. Vezmu si pistoli.“ „To zase ne!“ zvýšila hlas Parvati. „Nepotřebujeme pistoli, když máš mě. Věř mi, že pokud nás napadne vlk, vyřídím ho.“ „Holýma rukama, jo? Nehraj si na přehnaně drsnou, to pak není ono.“ „Myslíš, že lžu? V Namibii mě kdysi napadl lev,“ zalhala Parvati. „Zlámala jsem mu vaz. Skočil na mě a srazil mě do bláta. Chvíli jsme se převalovali a já se bránila jeho ostrým zubům a drápům. Pak jsem se mu dostala na záda a pořádně ho sevřela těmihle pažemi. Stačilo pořádně škubnout a bylo po všem.“ „Hmm, říkala jsi v blátě? To muselo být vzrušující. I když… černoška v blátě - to není ono. Možná kdyby ses vyválela v něčem světlejším... a hlavně kdybys nekecala!“ „Tak pojď – musíme si pospíšit, protože nevím, jestli tam trefím i za tmy.“ Když dorazili ke kamennému kruhu, Parvati se nejprve rozhlédla okolo. Měla z tohohle místa stále zvláštní pocit, ale tím se teď rozhodně nemínila nechat sklíčit. „O erotiku ti nejde, takže přejdeme rychle k věci.“ Parvati si rozepnula košili a sundala ji, stejně jako nátělník, boty, kalhoty, kalhotky a podprsenku. Najednou na sobě nemělo vůbec nic. Za normálních okolností by se šíleně styděla, ale nyní měla zatraceně silnou motivaci, která její stud přebila. „Možná ses neměla tak rychle svlékat – nevím, jestli se přinutím k… ty víš čemu.“ Conrad si svlékl pouze kalhoty a dál zíral na Parvati. „Ty kozy nejsou přírodní, že ne?“ „Nejsou. Vyzkoušela jsem plastickou operaci, protože se mi začaly zmenšovat.“ „Bože…“ „Steroidy mají velký vliv na lidské tělo.“ „Ty mě chceš od toho odradit, že ano?“ „To zase ne,“ zalhala Parvati, „ale chceš přece výzvu, tak se snaž. Co mám dělat, abych tě
vzrušila?“ „Tvářit se jako žena?“ „Pokusím se.“ Parvati přistoupila až ke Conradovi a položila mu ruce na ramena. „No tak Conrade, co na tohle tělo říkáš? Líbí se ti?“ „Už vím, u kterých mužů zaboduješ – u slepců.“ „Neříkej, že bys potřeboval něco na potenci?“ „Upřímně, nevím, jestli vynalezli tak silný lék, který by na to stačil. Ale neboj se, já to dokážu.“ Parvati zesmutněla, neboť doufala, že si Conrad všechno rozmyslí, ale zdálo se, že ne. Musela tedy přistoupit na plán B. Dala Conradovi tak silnou ránu do žaludku až se předklonil a zaúpěl. Pak zvedla ruce do výše a třískla lokty do Conradových zad. Muž upadl a než stihl vstát Parvati ho přišlápla k zemi. Snažil se odlepit od země, ale zdálo se mu, jakoby měl na zádech ohromnou zátěž, které nedokázal téměř vůbec vzdorovat. Svaly na Parvatině stehně se chvěly a napínaly, jak se snažila Conrada držet u země. Konečně jeho snažení přestalo a ona mohla polevit. „Nebudeš mě vydírat!“ vykřikla Parvati. „To máš pravdu – za tohle tě rovnou zabiju!“ Parvati shýbla a chytila Conrada za levou ruku. Nejprve mu ji stáhla mírně za záda, načež on vykřikl bolestí a potom vší silou trhla. Paže se uvolnila z kloubu a Conradovým tělem projela silná bolest. „Nedovolím, abys mi zničil život! Na zámku se mám skvěle a Samuela mám hrozně ráda. Kasumi je v nedohlednu a můj otec potřebuje peníze, a tak bude dostávat alespoň velkou část mého současného platu a bude se mít relativně dobře. Když ale prozradíš, co víš, bude všechno ztraceno!“ „Ale… o čem to mluvíš? Já nic nevím.“ „Lžeš, ty parchante! Nicolas ti to řekl, vždyť ses tím vychloubal!“ „Nicolas mi řekl, že bereš steroidy! Myslel jsem, že když se to dozví Samuel a jeho zaměstnanci, tak tě začnou nenávidět a budou tebou opovrhovat, ale že by tě kvůli tomu vyhodil?! Ty máš snad jiné tajemství?“ Parvati vytřeštila oči a poodstoupila od Conrada dál. Ten se pomalu zvedal a držel se za bolavé rameno. „Ne-nemám jiné tajemství… bála jsem se právě tohohle.“ „A teď se už nebojíš?“ „Bojím… ale… proboha! Můžeš na tohle zapomenout?!“ „Cože? Vykloubila jsi mi ruku!“ „Umím ji nahodit zpátky. Zase si lehni, to bude nejlepší.“ „Ne!“ „Neboj se, už ti neublížím.“ „Ani se ke mně nepřibližuj! Skončíš za mřížemi, ty černá mrcho!“ řval Conrad vzteky bez sebe a konečně se postavil na nohy. Natáhl si kalhoty a pohlédl na Parvati. Udělal pouze jediný krok směrem pryč, když ho Parvati chytila za ruku, přitáhla ho k sobě a přirazila ho ke stromu, jež stál poblíž. „Sice jsem udělala strašnou chybu, ale situace se nezměnila – pořád mě ohrožuješ. Já do vězení nechci! Po dobrém to s tebou nejde a já nemám násilnosti v oblibě, ale…“ „Dobrej vtip.“ „Ne, vážně si v tom nelibuju.“ „Nech mě se alespoň bránit! Ten blbec Nicolas tě vyřídil a já to zvládnu taky!“ „Ten blbec Nicolas se mi co do síly minimálně vyrovnal, což se o tobě říct nedá. Jak tě mám přinutit, abys mi nedělal problémy a zapomenul na tohle tady? Jsi mstivý egoistický parchant a takoví lidé nepřijmou porážku obzvláště ne od někoho, jako jsem já. Nemusím být psycholožka, abych věděla, že si teď představuješ, jak stojíš nad mým zuboženým a zmláceným tělem.“
„To nemůžu popřít.“ „Chmm, mohla bych tě zabít a shodit do té propasti v jeskyni. Mohla bych říct, že ses byl vyčůrat a zakopl jsi. Potíž je v tom, že já nejsem vražedkyně. Co mám s tebou teda dělat?“ „Ať už to bude cokoli, užij si noc, protože zítra se vyspíš v cele.“ „Hmm, to je zbabělost, nemyslíš? Ty na mě fyzicky nestačíš a tak mě takhle podle potrestáš? To si říkáš chlap? Nemyslíš, že by tvé ego utrpělo, kdybys mě strčil do vězení za to, že jsem tě ztloukla? Jen slaboch se nedokáže vyrovnat s tím, že ho zmlátí žena. Takový přece nejsi? Nestyděl by ses sám za sebe? Já na tvém místě tedy ano.“ Parvati Conrada pustila a ten v rychlosti odešel. Ohlédl se jen jednou a to aby se ujistil, že Parvati za ním nejde. Uvědomil si, že Parvati ho prokoukla a to ho hrozně štvalo. Parvati si mezitím prohlédla své tělo. Ráda se na něj jen tak dívala v zrcadle, ale tentokrát spíše hledala, jestli se nezašpinila, nebo neodřela do krve. Byla by se rychle oblékla a pospíchala domů, kdyby se k ní lesem nedostalo táhlé vytí vlků. Krev v žilách jí ztuhla a ona se neskutečně vyděsila. Opatrně se přiblížila ke svým šatům, které stále ležely na zemi, ale jakmile se z houští ozvalo vzteklé vrčení, nechala své oblečení být a pospíchala po schodišti do jeskyně. Bylo jí jasné, že není tak rychlá, aby utekla vlkům, takže doufala, že se alespoň ukryje. V jeskyni nebyla zase tak hrozná tma jak se mohlo zdát. Byla tu propast a Parvati věděla, že její přeskočení může rozhodnout o životě a smrti. Prostřelená noha jí sice stále mírně omezovala v pohybu, ale neměla na výběr. Minimálně jeden vlk se totiž blížil k jeskyni a bylo otázkou času, než sleze až sem dolů. Parvati se rozeběhla od zdi, nabrala velkou rychlost a na okraji propasti se odrazila. Propast byla široká dobré čtyři metry a netrénovaný člověk by zřejmě neměl šanci ji přeskočit. Parvati však měla silné a pružné nohy, ostatně celé její tělo bylo v neobyčejně dobré kondici. Propast dokázala přeskočit a ještě měla téměř půl metru rezervu. Tady na druhé straně byl jen zlatý podstavec – ovšem prázdný a neaktivní portál, který Parvati připadal jen jako ukázka povedeného umění. Neměla ani ponětí o tom, co to doopravdy je. Vlk sestoupil do jeskyně a zaregistroval nejen propast ale také kořist. Vzhledem k tomu, že zvíře odcouvalo ke zdi, aby se mohlo rozběhnout, Parvati pochopila, že propast taktéž přeskočí. Nyní nevěděla co dělat. Její zrychlený tep značil rozrušení a strach. Přesto se však nemínila vzdát. Přistoupila k okraji propasti a vzpomněla si na kurzy karate. Rozkročila se a vyčkávala. Věděla, že má jen jeden pokus a když jí nevyjde, pravděpodobně zemře, ačkoli počítala s tím, že se s vlkem bude rvát, dokud nevypustí duši. Vlk se rozběhl, přešel do výskoku a v tu chvíli Parvati vymrštila svoji nohu a tvrdě udeřila vlka do hlavy. Náraz jeho tělo téměř zastavil a on dopadl předními tlapkami na okraj propasti. Chvíli na ní visel a snažil se vytáhnout. Kopanec do čumáku ho však poslal do hlubin. Parvati si oddechla a doufala, že další vlk sem již nepřijde. Neměla ale odvahu přeskočit propast a vylézt nahoru. Opřela se o zeď a sesunula se na podlahu. Cítila se vyčerpaná a ospalá. Byla jí zima, protože stále byla zcela nahá. Snažila se držet vzhůru, jak jen to šlo, ale po necelých dvou hodinách jí spánek přemohl.
XVI – Snění Už během letu do Tokia si Edward v duchu promýšlel, co bude v hlavním městě Japonska dělat. Bál se toho, že se Anglicky nedomluví a zprvu ho napadlo, že zkusí sehnat tlumočníka. Zároveň ale věděl, že hraje o čas, protože Kasumi sice může být stále v hotelu, ale na jak dlouho? Jakmile ohromné dopravní letadlo společnosti Eur-Asi airways přistálo na letišti Narita, jež leželo u Tokia, ocitl se Edward ve zcela jiném světě. Vcelku brzy zjistil, že minimálně na letišti se anglicky bez problémů domluví a tak nějak doufal, že ani později nebudou žádné velké problémy. Na letišti nechyběla směnárna, kterou Edward využil, aby si nemalý obsah peněženky sestávající z Britských liber proměnil na Japonské jeny. U letiště si zaplatil taxi a vzhledem k tomu, že šlo vyloženě o letištní taxíky, jejichž řidiči vozili především turisty, nebyl ani tentokrát problém s domluvou. Již brzy taxikář vyjížděl směrem k hotelu Ikebana. Za normálních okolností by si Edward užíval životem hýřícího města, jež bylo plné obyvatel už takto brzy ráno, ale jeho myšlenky se upínaly výhradně na Kasumi. Zprvu si myslel, že Ikebana bude nějaký vyhlášený hotel snad v samotném centru metropole, ale taxikář mířil do okrajových čtvrtí, které byly od letiště vzdáleny dlouhé kilometry. Jak na taxametru naskakovala stále větší a větší čísla, začal Edward pociťovat neklid. „Ehm, promiňte, pane, ale jak daleko je ten hotel?“ Taxikář si mírně poupravil zrcátko, aby na Edwarda viděl a usmál se. „Už moc daleko ne, takže nebojte, neoškubu vás. Ale měl bych vás varovat – není to ani tak hotel, jako spíše bordel.“ „Bordel?“ „Pokud nejste opravdu majetný nebo nejste VIP host, tak si sexu stejně neužijete, ale přespat vás tam nechají, to ano a můžete dostat i přítelkyni na noc, pokud na to máte. Jen se nedočkáte pohlavního styku.“ „Vy to místo znáte?“ „Spíš než že bych tam chodil osobně, tam vozím zákazníky. Ale celkem to znám, to ano. Jsou to hlavně turisti, co se vozí v mém taxíku a tak musím vědět, co je pro turisty zajímavé, že ano? Vlastně jsem tak trochu jako průvodce.“ „Aha… a můžete mi o Ikebaně něco říct? Abych pak nebyl překvapený...“ „Je to prosté – koupíte si program, který zahrnuje nejrůznější služby jako masáže, koupele, saunu a pak se o vás postarají tamní zaměstnankyně. Záměrně neříkám zaměstnanci, protože muže byste v personálu hledal těžko. Ikebana je ráj pro chlapy.“ „Kdybych řekl, že hledám ženu, která by tam měla bydlet?“ „Tak odpovím, že je to možné, ale to by tam musela být zaměstnaná.“ „Jako prostitutka?“ vyděsil se Edward. „Ehm, jako společnice, pane. Určitě vám něco říká pojem gejša, že ano?“ „Umělkyně, které měly za úkol muže bavit zpěvem, tancem nebo hrou na hudební nástroje. Toto povolání se začalo prosazovat už v osmnáctém století a zpočátku byli gejšami muži.“ „Muži? Fakt, jo? Ehm, když mě o historii mé země poučuje cizinec, tak to vážně miluju… No ale Ikebana je domovem takových novodobých gejš. Co vím, tak tyhle si už obličej nenaličují na bílo a jejich povolání není tak nepohodlné a bolestivé.“ Edward už raději mlčel a přemýšlel, jak do tohohle světa může zapadat Kasumi. Asi po deseti minutách zastavil taxikář před velikým domem. Zvenku nevypadal kdovíjak přitažlivě a skoro to vypadalo, že by
zde mohlo sídlit cokoli. Okenice byly zatažené červenými závěsy, na parapetech byly porůznu naaranžované květiny a nad vchodem visel neonový nápis: 'Ikebana' „Tak jsme tady, pane,“ řekl taxikář a již vytahoval účtenku. Edward zaplatil a raději se ujistil, že má stále dost peněz. „Asi se tu dlouho nezdržím,“ řekl Edward, „můžete tu na mě počkat?“ Taxikář se zasmál a řekl: „No proč ne, ale počkám jen asi půl hodinky. Pokud totiž nejste gay, tak odsud dříve než zítra ráno nevyjdete.“ Edward vystoupil z vozu a přistoupil až ke dveřím hotelu. Ohlédl se za sebe a spatřil jen usmívajícího se taxikáře. Edward se zhluboka nadechnul a vešel do Ikebany. Recepce hotelu Ikebana byla prázdná snad až na recepční, která umývala mokrým hadrem pult. Do toho si prozpěvovala jakousi písničku a vůbec si nevšimla nově příchozího. Z místnosti vedlo široké schodiště a také několik průchodů, přičemž každý byl zakrytý hedvábným závěsem. Edward přišel až k recepčnímu stolku a oslovil mladou a velice pohlednou černovlásku. „Dobré ráno,“ řekl a doufal, že žena anglicky rozumí. Pokud ovšem bylo tohle místo často navštěvováno turisty, jak taxikář říkal, pak bylo očekávatelné, že zdejší zaměstnanci minimálně angličtinu ovládat budou. Žena pozvedla hlavu a podivila se. Hned na to se uklonila a obešla recepci. „Přeji dobrého dne, pane. Zdá se, že jste náš podnik navštívil prvně, nebo se mýlím?“ „Ne, máte pravdu – jsem tu poprvé a nejen v hotelu, ale i v Japonsku.“ „Málokdy zavítá turista naší zemí nepolíbený hned sem do Ikebany. Taktéž se nestává, že by přišel už takto brzy po ránu.“ „Eh, chápu – pracovní doba vám ještě nezačala.“ „Ale kdepak, pane…“ „Edward Walker.“ „Naoko, moc mě těší, pane Edwarde a nemusíte se bát, protože naše pracovní doba spíše ještě neskončila. Ta neskončí nikdy, neboť muži vždy budou toužit po ženách, které jim splní každé přání a uvedou je do sladké náruče rozkoše.“ Edward se trochu začervenal, když mu Naoko položila ruce zezadu na ramena. „Muži milují soukromí, když mají trávit čas se ženou. To proto je tu tak prázdno… vše se odehrává v zákulisí…“ „Slyšel jsem, že tu prý pracují jen ženy…“ „To ano. Ikebana je výjimečný podnik, pane Edwarde. Je to místo splněných snů a to výhradně mužských snů. A pane Edwarde – v těch nejtajnějších a nejkrásnějších mužských snech vystupují jen a jen ženy.“ „Uvádíte mě do rozpaků… Je to takové… osobní a příliš na tělo, zdá se mi. Připadám si tu nesvůj.“ „Odhoďte stud a odpoutejte se od předsudků. Tady vás nikdo za nic kárat nebude. Můžete dělat takřka vše.“ „Takřka?“ „Ikebana mezi svými zdmi zažila mnoho slastí a radostí, ale nechyběly ani bolesti. Mužské sny mohou být i značně zvrácené a plné násilí, jenomže to jsou spíše zlé noční můry a Ikebana neumožňuje prožívat noční můry.“ „Nejsem násilník. To… to rozhodně ne!“ „Já vám věřím, ale chtěl jste vědět, co dělat nesmíte a to je prožívat noční můry. Takové tady trestáme a to velmi tvrdě. Ikebana se o své dívky postará.“ „Říkala jste, že tu nejsou žádní mužští zaměstnanci. Jak se staráte o to bezpečí a teď pokud dovolíte, bych se na tu otázku pokusil rovnou odpovědět.“ „Jen do toho…“ „Máte tu něco jako ochranku nebo vyhazovače a…“
„Hmm, nenazvala bych to ochrankou, spíše zachráncem – zachráncem, který probudí každého z jeho noční můry a tak ho před ní ochrání. Je pravda, že někdy to probuzení vyžaduje nemalou dávku násilí.“ „…a jako ‚zachránce‘ zde pracuje jedna žena a to bezpochyby extrémně schopná žena, neboť musí být schopna násilníky potrestat. Bude to žena silná, odvážná a zběhlá v boji beze zbraní.“ „Ano, ale není na to sama – pracují tu tři takové ženy.“ „Mohu je vidět?“ „Hmm, s těmito ženami se nemůžete ponořit do rozkoše. Snad kdybyste Ikebaně věnoval speciální příspěvek, který by umožnil splnit i tento váš neobvyklý sen.“ „To udělám, ale napřed bych ty ženy rád viděl.“ „To je nemožné, pane Edwarde. Odsud vede jen jedna cesta a to támhletudy,“ Naoko ukázala na průchod vzadu. „Nikdo z nás nedokáže ovlivnit naše sny. Za tímto závěsem můžete narazit na různé druhy rozkoše. Abyste tomu lépe rozuměl – na různé dívky a právě tato skutečnost dělá Ikebanu záhadnou. Mohu vám však ty ženy popsat, nakonec to já jsem zprostředkovatelka snů.“ „Tak dobrá. Popište mi ty tři a já si vyberu.“ „První je charismatická kráska, kterou příroda obdařila ohromnou silou. Její havraní vlasy jsou obvykle svázány a dodávají tak jejímu vzezření pocit nikoli omezenosti a nesvobody, ale uvolněné energie. Tato žena může být snem mnoha mužů, kteří touží po tom stát se krotiteli, ale pozor – zkrotit ji nedokážou ani ti nejlepší. Druhá žena je bojovnice, která nedovoluje nikomu být mocný, neboť v její přítomnosti se i ti nejlepší třesou v kolenou. Její hnědé oči jsou tak prázdné… tak kovově chladné… tak bestiálně inteligentní a pronikavé… Třetí žena oplývá schopnostmi, které mohou být předmětem závisti mnoha mužů, ale i žen. Je těžké ji vystrašit a ještě těžší ji odmítnout, a věřte mi, Edwarde – ona je jako kat, který trestá tvrdě a děsivě zároveň. Tak, pane Edwarde, jakou z nich chcete potkat ve svém snu?“ „Abych byl upřímný… nedivil bych se, kdyby tam za závěsem čekala jen jedna žena, ať už si vyberu jakoukoli. Znám totiž vcelku mladou ženu, která má všechny vlastnosti, jež jste tu vyjmenovala. Jmenuje se Kasumi Sato a já ji chci vidět.“ Naoko viditelně zesmutnila a přešla zase za recepci, kde usedla na židli. „Máte pravdu – lhala jsem vám. Ale ne kvůli penězům, ale abych zjistila, o co vám vlastně jde. Za závěsem by nečekal nikdo jiný, než dívka, jež se těm ženám ehh… spíše té jedné ženě vcelku hodně podobá. Tedy vzhledově, o schopnostech nemůže být ani řeč. Měli jsme tu jednu ženu, která se o bezpečí starala a zvládla to bez potíží a zcela sama. Kasumi tu pracovala, a sice jen pár týdnů, ale za tu dobu předvedla, že se jí nikdo nevyrovná. Ta její práce… ono to bylo divné už v základech. Když se objeví problém – rozumějte násilník, tak před ním dívku sice ochránila tím, že ji odvedla pryč, ale pokud si to násilník nechal rozmluvit, tak ho nechala klidně odejít. Pokud se však pokusil Kasumi také ublížit a to klidně mírně – třeba jen fackou, tak ho odsud vynášeli nohama napřed. Ona sice byla jako magnet na problémy, ale dívky si ji hrozně oblíbily, protože věděly, že je ochrání.“ „Slyšel jsem, že se o druhé moc nestará, a když ji neohrožují tak jí to nevadí.“ „Taky že ne, ale ví, jak cizí lidi vyprovokovat a když nějaký muž udělal tu hloupost a vztáhl na ni ruku… To byste musel vidět, jinak byste nevěřil.“ „Říkala jste, že vám způsobila potíže…“ „To ano. Před pár dny sem vtrhla skupinka rozzlobených mužů. Jeden jejich kamarád totiž od Kasumi dostal tak do těla, že na následky zranění zemřel. Koukali z toho pro nás problémy a zdálo se, že Kasumi budeme muset vyhodit, ale ona odešla sama.“ „A ti muži? Ublížili jí nějak?“
„Ne, ale musel sem přijet vůz a odvézt tři mrtvá těla. Samozřejmě tu nechyběla policie, ale to už byla Kasumi pryč a víte co bylo divné? Ani se po ní moc neptali, pouze zpočátku, ale pak sem dorazil takový pohledný policista, prý z útvaru pro boj s mafií a ten nad tím jen mávnul rukou a nechal věc plavat. Rozhodně nám to nevadilo, ale… bylo to zvláštní.“ „Výborně, tohle jsem potřeboval – ten muž Kasumi zná! Ví, kde zrovna je nebo… nevíte to náhodou vy?“ „To tedy opravdu ne.“ „Jak se ten muž jmenoval a kde ten policejní útvar sídlí? Víte to?“ „Vím, kde sídlí ten muž. Momentálně nahoře v pokoji. Když zjistil, co je Ikebana zač, docela se mu to tu zalíbilo. Není divu. Jméno jsem z něj netahala, je to prostě pan Kapitán. No a za ním rozhodně nemůžete.“ „Ale já musím! Je to strašně důležité.“ „Pane Edwarde, to že oficiálně nemáme žádnou zachránkyni, neznamená, že tu není žena, která vám pomůže se vyprovodit, pokud budete dělat potíže a budit zákazníky z jejich snů. Momoko!“ zakřičela recepční a do místnosti vešla vcelku malá a hubená, ani ne dvacetiletá dívka. „Nenechte se zmást vzezřením, pane Edwarde, Momoko je juniorská mistryně Japonska v karate. Shodou okolností moje dcera. Je to taková, řekla bych, záloha. Sice se Kasumi ani zdaleka nevyrovná, ale vás vyprovodí snadno, to mi věřte.“ „Musím s tím policistou mluvit! Ehm, kolik mám přispět Ikebaně?“ „Žádné peníze nenahradí sny.“ „Ale bude to jen na moment. Ten muž si může snít dál, jen mi sdělí, kde Kasumi najdu a to je celé. Podívejte, mám tu padesát tisíc jenů, které můžu postrádat.“ Edward vyložil bankovky na stůl a recepční sem pokynem ruky přivolala Momoko. „Doveď pana Edwarda za Kapitánem a omluv se mu za probuzení, ale že je to prý hrozně naléhavé. Vyřiď mu, že pan Edward se zajímá o Kasumi.“ Momoko provedla Edwarda chodbou a dále nahoru po schodišti. Edwarda zprvu překvapovalo to ticho, jež tu bylo, ale vzhledem k denní době se nebylo čemu divit. Zdejší interiéry vypadaly opravdu překrásně a tak nebylo na chodbách nouze o rudé koberce se složitými motivy, o obrazy, jež znázorňovaly především milence či jen pohledné dívky a ani o umě naaranžované rostliny, podle kterých vlastně dostal hotel své jméno. Momoko se zastavila před jedněmi dveřmi a zaklepala. Chvíli se nic nedělo a teprve po pár minutách otevřel zcela nahý muž s dlouhými černými vlasy a bradkou. Když uviděl Edwarda, polekal se a okamžitě popadl ze stolu triko, kterým si alespoň zakryl svůj pohlavní úd. Momoko se uklonila a řekla: „Hluboce se omlouvám, Kapitáne, a mrzí mne, že vás ruším. Tento cizinec si s vámi ovšem přeje mluvit a je to prý dosti naléhavé. Prý ho zajímá Kasumi Sato.“ Muži to jméno evidentně něco říkalo, ale snažil se na sobě nedat nic znát. „Dobře, Momoko, můžeš jít,“ řekl Kapitán a hned na to vpustil Edwarda do pokoje. Ten byl velice honosně vybavený a Edwarda až překvapoval všudypřítomný přepych. Na stropě visel veliký šestiramenný lustr s hořícími svíčkami, které byly jediným světlem v místnosti. Na poličkách stály zdobené vázy, ručně vyráběné hodiny a porcelánová soška Buddhy. Nechyběla tu knihovnička plná sbírek básní, především pak haiku. Na posteli se rozvalovala nahá černovlasá a nalíčená kráska s plnými rudými rty. Převalila se na bok a rozevřela ústa v širokém úsměvu. Kapitán si vzal kalhoty, otočil se zády k Edwardovi a oblékl si je. Poté přešel k dívce a políbil ji na ústa. „Máš ráda vzrušení, Chou?“ zeptal se Kapitán. „Už jen chvíle, kdy laskáš mé tělo je vzrušující. A když pak…“ „Stačí, stačí,“ zastavil dívku Kapitán a otevřel šuplík u nočního stolku. Popadl pistoli a okamžitě ji namířil na Edwarda. Chou se polekala a přikryla se dekou. „Tak co jste zač?!“
vykřikl Kapitán. Edward se vyděsil a zprvu pomýšlel na to, že se pokusí utéct, ale uvědomil si, že nemá šanci zavčasu otevřít dveře a uprchnout. „Tohle je jen nedorozumění. Já vám přece nechci nijak ublížit!“ „Mě možná ne, ale Kasumi určitě. Kdo si vás najal?“ „Nikdo, přiletěl jsem sem z Británie asi před hodinou. Můžu vám to dokázat. Mám tu s sebou zpáteční letenku na osmou hodinu ranní.“ Edward ukázal Kapitánovi letenku, ale stejně ho tím nepřesvědčil. „Co máte společného s Kasumi?“ zeptal se. „Je to přítelkyně mého zaměstnavatele, který utrpěl vážné poranění hlavy a leží v komatu. Kasumi se musí vrátit za ním.“ Kapitán konečně sklopil zbraň a otočil se na Chou. „Nech nás teď o samotě a neboj se – vynahradím ti to.“ Dívka poslechla a odešla na chodbu. Kapitán z peněženky vytáhl průkaz a ukázal ho Edwardovi. „Kenji Kimura, velitel speciálního policejního útvaru pro boj s organizovaným zločinem, rozumějte - především mafií. O Kasumi samozřejmě vím a vím i o jejím příteli. Sice nevím, kdo to je, ani odkud je, ale nestojím o to to vědět. Doufám, že jste tyhle informace nikomu neprozradil. Povím vám, co teď uděláte – vrátíte se na letiště, nasednete do toho vašeho letadla a na Japonsko i na Kasumi zapomenete.“ „Ne, to ne! Kasumi musí vědět, co se s jejím přítelem děje! Musí se vrátit!“ „Já s vámi nehodlám o něčem diskutovat. Prostě odsud zmizíte, jasné?“ „Odejdu, až promluvím s Kasumi.“ „Informuji Kasumi o stavu jejího přítele, ale ona se nevrátí, tak s tím počítejte.“ „Vím, že se vrátí!“ „Nevíte nic! A teď už zmizte, nebo vás nechám zavřít. A věřte mi, že když budu chtít, tak si pro to záminku najdu.“ Edward zprvu nechtěl poslechnout, ale pak se přeci jen otočil a se sklopenou hlavou odešel. Vůbec nevěděl, co si o tom všem má myslet. Po Edwardově odchodu Kenji vytáhl z kapsy svého obleku mobilní telefon. Podobný měla i Kasumi. Byl to prostředek, kterým se s ní mohl zkontaktovat. Vzhledem k tomu, že oba telefony využívaly speciální šifrování, bylo takřka nemožné hovor odposlechnout, nebo dokonce samotný mobilní telefon vystopovat. Kasumi s tím sice zásadně nesouhlasila, neboť moderní technice nijak zvlášť nerozuměla, ale přeci jí druhý mobil dokázal Kenji vnutit. Kenji vytočil Kasumino číslo a zapálil si cigaretu. Byl nervózní a důvodem toho byl samozřejmě Edward. Přecházel po místnosti sem a tam, a doufal, že Kasumi telefon konečně zvedne. Když se tak stalo, okamžitě začal vysvětlovat k čemu došlo. „Zdravím, Kasumi. Tady Kenji. Je to naléhavé a…" --"Ne, nejsem idiot! Už jsem vám několikrát vysvětloval, že tenhle způsob komunikace je bezpečný, slyšíte? Bez-peč-ný!“ --„Dobře, risknu to. Jestli se něco stane, tak mi tu hubu rozbijte, ale teď si poslechněte, o co jde. Byl tu nějaký Edward a tvrdil, že vás zná a že chce, abyste se vrátila za přítelem, kterému se hrozně stýská.“ --"Nekřičte na mě! Samozřejmě, že jsem ho poslal pryč. Doufám, že chápete, že jestli se tu budou objevovat vaši blízcí, tak jsme v prdeli.“ --"To sice nenaděláte, ale je to komplikace. A co kdybyste se nakonec přeci jen vrátila? Co když se objeví důvod, který vás přiměje k návratu?“
--"Když to říkáte… Uvědomte si, že v tom jedeme společně a jestli se vy vykašlete na mě…“ --"Takže se na vás můžu spolehnout? To je dobře. Jsme v nebezpečí oba dva a potřebujeme se navzájem. Víte to stejně dobře jako já. Tak jo… mějte se dobře, Kasumi a… zkuste příště trochu ubrat plyn. V té kanceláři jsme museli stírat krev i ze stropu.“ --"Vždyť já vím, ale pohled na ten hnus je hroznej.“ --"Mám si zvykat? Uff, a to jsem myslel, že mě nemůže potkat nic horšího, než vyšetřování vašeho řádění před lety. Hádám správně, že když jsem tehdy váš případ vzdal, zachránilo mi to život?“ --"Jo… to na náladě nepřidá. Ale fakt je, že když teď stojíte na opačné straně mince, nemám z vás takový strach.“ --„To si pište, že jo! Budil jsem se ze spaní a děsilo mě pomyšlení, že mě navštívíte doma a zabijete nejen mě, ale i manželku.“ --„Právě proto v tom jedeme spolu. S Tokutarem je to osobní a já toho muže dovedu do vězení.“ --„Do hrobu?! Máte pravdu, to bude lepší. Jen… abych si pak na ohledání jeho těla vzal s sebou pytlík na zvracení, že?" --"Ehm, tak já si vezmu něco většího. No nic – sbohem, Kasumi a dejte na sebe pozor.“
XVII - Procitnutí Parvati se probudila až ráno. Třásla se zimou a od úst jí při výdechu šel chlad. Postavila se a nejprve se rozcvičila podobně jako před začátkem tréninku. Potřebovala se zahřát a dostat do končetin cit. Po vlcích nebylo ani vidu ani slechu, takže se odhodlala k návratu. Opět se rozeběhla a propast přeskočila. Tentokrát jen tak tak dopadla na druhou stranu. Měla štěstí, že neskončila v hlubinách. Vyšla nahoru a rozhlédla se okolo. Les byl tichý a skrze větve prostupovalo denní světlo. Pršelo a tak se Parvati okamžitě poohlédla po oblečení. To leželo nedaleko oltáře, ale bylo jednak rozdrásané a rozkousané na kusy, ale také zablácené a mokré. Jediné, co bylo v relativně použitelném stavu, byly boty, které byly natolik pevné, že vlkům evidentně nevyhovovaly. Parvati z nich musela vylít vodu. Zbylé oblečení však bylo k ničemu. Využila ho alespoň k tomu, aby si zakryla klín a prsa. Poté rychlým krokem zamířila k zámku. Nechtěla na kohokoli narazit a tak nemířila k Willow Creek ale pouze tím směrem. Snažila se najít řeku, což nebylo zase tak těžké, ale protože Glance byla široká a protože Parvati panství neznala a netušila, kde najít most, vypravila se proti proudu řeky a doufala, že co nejdříve narazí alespoň na brod, když ne na most. Chlad prostupoval jejím tělem a ona by hrozně ráda byla zase doma na zámku v teple. Pomyšlení na krb, ve kterém tiše praská dřevo, bylo příjemné. Netrvalo dlouho a natrefila na zbytky dřevěného můstku. Od tohoto místa to nebylo na lesní pěšinu daleko, ale tahle skutečnost Parvati jen rozmrzela. Nevěděla, že můstek strhla voda, která se tudy valila proudem před rokem. Jediné použitelné mosty přes Glance byli ty ve Willow Creek a pak jeden menší poblíž bunkru. Parvati začala její situace čím dál víc zneklidňovat. Byla jí zima a měla toho už plné zuby. Otočila se a pospíchala k Willow Creek. Prošla branou do vsi a pokračovala k mostu. Doufala, že na nikoho zde nenarazí, ale spletla se. Na lavičce před hospodou seděla Dorothy – pomatená stařenka, která bydlela na okraji vsi společně se svými třemi kozami, o které se ráda starala a vydělávala na jejich mléku. Když zahlédla špinavou, rozcuchanou a spoře oděnou Parvati, otevřela ústa a zděšeně vykřikla. „Jen klid, babi, nejsem bubák,“ odvětila Parvati a déle už si stařenky nevšímala. Na návsi však natrefila na hlouček lidí a dalšího muže potkala na druhé straně mostu. Rozeběhla se pryč a utíkala co nejdál od vesnice. Štvalo jí, že zrovna dnes, navíc za deště je vesnice plná lidí. Připadalo jí to jako špatný vtip. Když Parvati konečně dorazila k zámku, zabrala za kliku branky a zjistila, že je zamčeno. Nebylo divu, ostatně branka se běžně zamykala, ale každý obyvatel zámku měl vlastní klíč. I Parvati ho měla, ale jen do té doby, než jí vlci rozdrásali oblečení. Uvědomila si, že jí musel vypadnout z kapsy. Rozbrečela se, protože byla už opravdu zoufalá. ‚Zatraceně! To snad není možný,‘ říkala si v duchu. Zazvonila na zvonek a doufala, že co nevidět dorazí Mark, aby jí otevřel. Když se ani po pěti minutách nic nestalo, zazvonila znovu. Bohužel bez valného účinku. Pohlédla na zeď brány, na které držel ostnatý drát. Nebyla takový blázen, aby se pokusila zeď přelézt, ale brána samotná vypadala o dost lépe. Parvati se chytila železných mříží brány, když si hned za jejími zády kdosi významně odkašlal. Parvati se lekla a otočila. Spatřila Mirandu, jak v rukou nese lahev kvalitního červeného vína. Knihovnice měla co dělat, aby překvapením nepustila lahev na zem. Parvati vypadala opravdu hrozně a její potrhané zbytky oblečení dávaly tušit, že se střetla s něčím velice nebezpečným. „Ehm, omluvte můj zevnějšek,“ řekla Parvati. „Měla jsem dost těžkou noc.“
„Jo… to je vidět. Potřebujete pomoct?“ „Nemusíte se obtěžovat. Jen jsem si zapomněla klíč a Mark asi neslyší zvonek. Takže… jsem chtěla přelézt bránu.“ „Není to nebezpečné? Je dost vysoká a takhle za deště musí být obtížné se udržet. Krom toho se celá třesete zimou. Vsadila bych se, že nemáte ani cit v prstech. Být vámi, zbytečně neriskuju.“ „Jenže, co jiného můžu dělat?“ „Co takhle jít ke mně? Já vím, že je to daleko, ale můžu vám poskytnout teplé oblečení a něco na zahřátí. Taky tu pro vás mám tuhle lahev.“ „To kvůli Ildě? To jste nemusela.“ „Nejen kvůli ní. Mrzí mě, co všechno se stalo. Nicolas vypadal jako dobrý chlap a já netušila, že mě jen využívá.“ „O Nicolasovi se nechci bavit, jestli chápete? Tu nabídku ale přijímám. Jen… kde to vlastně bydlíte?“ „Až za Willow Creek. No, ale nebojte se, vezmeme to pokud možno oklikou.“ Obě ženy rychlým krokem zamířily k Mirandině domu. Cesta to byla skutečně dlouhá a Parvati nezačal přemáhat jen chlad, ale také únava. Spaní v jeskyni na tvrdém kameni rozhodně nebylo pohodlné. „Zdá se mi to nebo jste byla přes noc venku?“ zeptala se cestou Miranda. „V lesích mě překvapili vlci. Vážně jsem myslela, že nemůžu mít takovou smůlu, abych na ně narazila, ale smůla se mi v posledních dnech lepí na paty tak moc, až si říkám, jestli za tím něco nevězí. Jakoby tohle místo nedovolovalo lidem, aby byli šťastní.“ „Není to tu lehké, to máte pravdu. Člověk by řekl, že v takové bohem zapomenuté díře, jako je Black Mirror, se nemůže nic stát a přitom je toho tolik… Ale aspoň se tu nikdo nenudí.“ „Chmm, to není zase taková útěcha. Povězte mi, tedy pokud to není příliš osobní – co vy a Mark? Dříve chodil často pozdě večer za vámi do knihovny, ale teď tráví večery výhradně na zámku.“ „Nechal mě být poté, co zjistil, že jsem měla něco s Nicolasem. Ani se mu nedivím. Vážně jsem strašně ráda, že jste pomohla zachránit Ildu. Nevím, co bych si bez ní počala. Lidé mě teď nemají v lásce. Pro ně jsem prostě ta, co se zapletla s vrahem. Jsem černá ovce vesnice.“ „Vypadá to, že máme společného víc, než se zdá. Taky tu nejsem oblíbená a až se roznese, že jsem dnes ráno vylezla z lesa v tomhle stavu…“ „Nemáme to lehké – ani jedna z nás.“ Parvati už sotva pletla nohama, když dorazila k domu, kde Miranda bydlela. Ta odemkla dveře a vpustila Parvati dovnitř. Pod radiátorem v pokoji spala Ilda. „Jak jí je?“ zeptala se Parvati. „Rozhodně líp než včera. Stále je ale zesláblá. Nebudeme ji budit.“ Miranda s Parvati přešly do vedlejší místnosti, která sloužila jako kuchyně. Parvati překvapila vybavenost domu. Nechyběla tu kuchyňská linka, lednice s mrazákem, plynový sporák, mixér, kráječ na chleba a dokonce ani myčka na nádobí. „Mám ráda pohodlí,“ vysvětlovala Miranda. „Asi se budete chtít nejprve umýt, že ano? Já zatím dám vařit vodu na čaj anebo… co takhle grog?“ „Grog?“ „Vařící voda a rum. Jednoduché, ale moc dobré a člověka to pořádně zahřeje.“ „Dobře, tak jo, ale nechci vás zneužívat.“ „O to vůbec nejde. Já jsem ráda, že tu jste. Koupelna je hned ve vedlejších dveřích. Je tam
všechno, co můžete potřebovat – vana, toaleta, hřebeny, šampony na vlasy, deodoranty, ručníky,… Chovejte se tu jako doma.“ „Když to říkáte… Děkuju, Mirando, vážně moc děkuju, za to, že mi takhle pomáháte. Já… možná to bude vypadat drze, ale co si začít tykat? Vadilo by vám to?“ „Ale ne, to vůbec ne. Budu jedině ráda.“ Miranda podala Parvati ruku. „Tak já jsem Miranda a ráda tě poznávám.“ „Parvati. Moc mě těší.“ „Musíme to pak zapít.“ Parvati odešla do koupelny, která sice nebyla tak nablýskaná a honosně vyhlížející jako ta na zámku, ale nechybělo tu skutečně nic, co mohl člověk potřebovat. Miranda mezitím zašla do své ložnice, kde v nevelkém šatníku vyhledala něco, co by na sebe Parvati oblékla. Byla však mohutnější než Miranda a také o něco vyšší. Nakonec nalezla dlouhé kalhoty a košili, o které však pochybovala, že ji Parvati dopne. Nezapomněla ani na spodní prádlo. Celý komplet odnesla ke dveřím koupelny. „Máš tu oblečení, co jsem sehnala, ale nevím, jestli ti to bude. Je to spíš takové provizorní.“ „Dobře, tak moc děkuju!“ ozvalo se zpoza dveří. Miranda zašla do kuchyně a připravila grog do dvou velikých silnostěnných hrnečků. Pak usedla ke kuchyňskému stolu. Byla ráda, že se s Parvati začíná sbližovat. Jednak jí byla hrozně vděčná za pomoc při operaci Ildy a taktéž si uvědomovala, že teď, když je její situace mezi lidmi nezáviděníhodná, je vhodné mít kamarádku, se kterou se nikdo do křížku pouštět nechce. Miranda ale rozhodně nebyla taková, aby Parvati nějak využila ve svůj prospěch. Chtěla se s ní sblížit, poznat ji a pomoct, když to bude zapotřebí. Správně tušila, že Parvati bude za každou vlídnou osobu zde na panství nesmírně vděčná. Zdálo se to být jako začátek dobrého přátelství. Parvati se z koupelny vrátila upravená a čistá. V novém oblečení jí sice bylo těsno a košili skutečně nedokázala dopnout, ale přesto byla ohromně šťastná, že už nemusí chodit v cárech špinavých hadrů. „To moje staré oblečení je vhodné nanejvýše tak do koše. Když tak mi připomeň, abych si ho pak odnesla a nezapomněla na to.“ „Já ti to klidně vyhodím do popelnice před domem. Nedělej si starosti.“ Parvati usedla ke stolu a napila se grogu. Byl ještě pořádně horký, ale Parvati byla tak promrzlá, že to jedině uvítala. „Výborné. A vážně stačí jen rum a voda?“ „Jo, ale dej si pozor, do čeho to naléváš, aby to neprasklo.“ „Někdy si to určitě uvařím.“ „Ha, ha, a to jsi ještě nepila poctivý svařáček. Červené vínečko, bylinný odvar a plátek citronu… výborná záležitost.“ „Co takhle tohle víno vypít společně a třeba u nás na zámku? Ráda bych tě tam pozvala.“ „No… tomu říkám nabídka, která se neodmítá. Na zámku jsem ještě nikdy nebyla. Nebude se Edward zlobit, že tam půjdu?“ „Určitě ne. Edward je snad ten nejhodnější člověk jakého znám.“ „Ještě jsem se neptala – co se ti to stalo? Vypadala jsi jako nějaká divoženka. Oblečení potrhané, zřejmě od těch vlků, ale na těle nemáš ani škrábanec, možná tak pár odřenin.“ „Chápu, kam míříš – je ti jasné, že jsem byla svlečená.“ „No… ano, ale jestli o tom nechceš mluvit… Rozumím, že je to osobní.“ „Conrad Spooner mě chtěl vydírat. Myslím ale, že jsem zahrála na tu správnou strunu a bude od něj pokoj. Rozhodně ho ale nemíním jakkoli dráždit. Ach jo, kdyby tak byl pan Samuel v pořádku, cítila bych se před Conradem bezpečněji.“
„Stále se ani neprobral?“ „Bohužel ne a to už je to přes týden, co se to stalo. Čím déle v tom komatu bude, tím horší následky to může mít. Hrozně se bojím.“ „Jen klid. Nějak to dopadne, ale taky na pana Gordona nemůžu přestat myslet. Tohle si podle mě nezasloužil, ať už si místní říkají, co chtějí. Možná… co takhle zajít za Fortunou? Třeba by mohla pomoct?“ „Je to jen šarlatánka.“ „Vážně? Podle mě musí mít určité schopnosti.“ „I kdyby ano, tak jak poznat jestli lže nebo mluví pravdu? Nemá cenu za ní chodit. Spíš bych měla jet za Samuelem.“ „Hmm, nechceš doufám teď řídit? Vypila jsi skoro celý hrnek.“ „Pojedu až večer. Uf, asi půjdu domů, cítím se hrozně unavená.“ „Tak zůstaň u mě.“ „Přece tady nemůžu spát!“ „Proč by ne? Do knihovny stejně dnes nepůjdu, protože chci sledovat Ildu, jestli se zotavuje. Běž se vyspat a alespoň budeš zase plná energie. Mohli bychom potom navštívit Samuela spolu. Taky bych ho chtěla vidět.“ Miranda doprovodila Parvati do pokoje, kde nechyběla velká pohovka. Parvati se velice ráda natáhla i když si připadala v cizím domě trochu divně. Mark pracoval už celé měsíce na výtahu, který měl být spojením mezi sklepením hradu a podzemím, kde bylo Černé zrcadlo. Trvalo mu dlouho, než ve sklepě zapojil kladkový mechanismus, ale napojit na něj kabinu výtahu, který navíc bylo možné ovládat pomocí otočného kola, bylo daleko těžší. Zprvu pomýšlel, že do celého výtvoru vžene elektřinu, nakonec sehnat vhodný generátor by nebyl zase takový problém. Nakonec využil jen mechaniku, a i když bylo nutné využít manuální práci, aby se kabina dala do pohybu, bylo toto řešení spolehlivější a snad i bezpečnější, vždyť co kdyby generátor náhle vypověděl službu a výtah zůstal zaseknutý na půli cesty? Dnes byly konečně hlavní práce hotovy a výtah byl funkční. Nastupovalo se z ‚mezipatra‘ čili z komory, kam se chodilo přes knihovnu. Samotná jízda dolů byla pojištěna tak, aby se výtah nemohl samovolně a zcela nečekaně spustit, ale bylo zapotřebí odpojit pojistku a otáčet klikou. Mark maximální nosnost kabiny nezkoušel, ale byl si jistý, že tři průměrné lidi unese bez problémů. Samuel na estetiku nehleděl a tak zbývalo už jen vytvořit dole v jeskyni plošinu, která by dokázala zahradit co největší plochu a místo ještě více zajistit vůči nehodám. V porovnání s tvorbou výtahu to však bylo pro Marka snadné. Když nyní sledoval svůj výtvor, musel se pochválit a to nejen za vykonanou práci, ale i za to, že dokázal celý projekt před Sheilou i Parvati zcela utajit a že to mnohdy nebylo snadné. Událost, ke které došlo ten večer před útokem na zámek, Marka už dávno opustila. Na Samuela zlost neměl a byl nakonec rád, že ho nechal zavřít, protože kdoví, co by se stalo, kdyby se ten večer přeci jen vypravil do vesnice a cestou třeba potkal Nicolase a jeho komplice. Na Mirandu však zlost měl, neboť ho zklamala a cítil se jí podveden. Jeho vztah k Parvati se rovněž nijak nezměnil a ještě ji vinil z toho, že nedokázala Samuela ochránit, přestože to byla její práce. Mark nastoupil do výtahu, odklopil pojistku a začal pomalu otáček klikou. Výtah se pozvolna snižoval, až klesl na zarážku, jež byla dole. Mark vystoupil, a přestože už tu několikrát byl kupříkladu proto, aby odklidil zbytky předchozího výtahu, nedokázal se stejně jako mnohokrát odtrhnout od velkolepostí tohoto místa. Věděl, že po levici má chodbu vedoucí k Černému zrcadlu. Byl se na něj už podívat, ale stejně ho nepřestalo fascinovat. Ještě víc ho však zajímalo to, co se ukrývalo za chodbou vpravo. Samuel ho několikrát a velice důrazně upozornil, aby tam ani nevkročil. Prý kvůli Stínům, které se tam prohánějí. Marka
tahle skutečnost zajímala a dnes chtěl konečně uskutečnit to, na co se připravoval už dlouho. Podvědomě měl pocit, že si za dokončení výtahu zaslouží víc, než jen peněžitou odměnu… Měl s sebou již připravený diktafon a byl ochoten vyzkoušet, co jsou Stíny vlastně zač. Opatrně prošel chodbou a hned se ocitl v malé místnůstce s dvěma kamennými stěnami, které se už na první pohled daly odklápět. Nechyběly tu spínače, ale Mark nebyl takový blázen, aby některý z nich stisknul a vpustil na sebe Stín. Přiblížil se k jedné stěně a zaposlouchal se do zvuků za ní. Neslyšel však vůbec nic a to zde bylo nebývalé ticho. Rozhodl se vyzkoušet diktafon ve snaze zachytit pouhým sluchem neslyšitelný zvuk. Nahrál zhruba minutu dlouhý záznam, který si pak pustil a ke svému údivu zjistil, že po značném zesílení jsou rozeznatelná jakási slova – „Zodacare, a ‚Busadire‘. Nyní se vrátil a zamířil k Černému zrcadlu. Prošel známou cestou přes jeskyni s mostem i Mordredovu alchymistickou laboratoř, až stanul před samotným portálem do Pekla. Vystoupal po schodech a přistoupil až k portálu. Opět spustil diktafon a nahrál záznam. Když si ho pustil, zaslechl celý zástup hlasů, jak opakuje ona slova. Jeho podezření se tedy potvrdilo – za portálem žijí Stíny. Bylo to zajímavé zjištění, ale Mark byl vždycky přemýšlivý člověk a rád řešil mnohé zapeklité problémy. Jedním z nich nyní bylo zjistit o Černém zrcadlu víc. Počítal s tím, že i Samuela by zajímaly další informace o tomto podivném místě. Vyměnil kazetu do diktafonu, zapnul ho a položil u paty zrcadla. Poté odešel k výtahu a vyjel nahoru. Byl plný očekávání a strašně ho zajímalo, co se mu podaří nahrát na kazetu. Když se vrátil do zámku, bylo už po poledni. Uvědomil si, že to hodně přetáhl a zapomněl na Desmonda. Pospíchal tedy do dětského pokoje a už z dálky slyšel hlasitý dětský pláč. Chlapec měl jednak veliký hlad, ale taky bylo zapotřebí ho přebalit. Mark tyhle věci nesnášel a vždycky obdivoval Edwarda, kterému to, jak se zdálo, nikterak nevadilo. Mark doufal, že se Edward co nejdříve vrátí. Uvědomoval si, že let z Londýna do Tokia trvá skoro půl dne, ale uměl si spočítat, že kdyby si Edward pospíšil a vše dobře vycházelo, mohl by se vrátit už dnes navečer. Když se Mark postaral o Desmonda, uložil ho zase do postýlky a přikryl dečkou. Hned poté zaťukal na dveře Parvatina pokoje. „Budete dnes vůbec vstávat?! To je pohoda, co? Bydlíte si na zámku, dostáváte tolik, co já a přitom nehnete brvou a ještě si můžete pospat až do večera…“ Nikdo se neozval, a protože Markovi už to přišlo opravdu podivné, otevřel dveře do cizího pokoje a rozhlédl se tu. Parvati tu nikde nebyla, což ho nejprve překvapilo, ale potom v tom našel pozitiva. První, co ho napadlo bylo, že odjela za Samuelem, ale zavrhl to, když si vzpomněl, že klíče od vozu má stále u sebe a to od té doby, co odvezl Edwarda na letiště. Podle toho, že v pokoji stále byly Parvatiny věci, bylo evidentní, že se nerozhodla odejít. Nabízela se možnost jiná a to, že se Parvati něco přihodilo. Mark jí sice neměl rád, ale rozhodně jí nepřál nic zlého. Doufal, že se co nejdříve objeví, ale do té doby měl příležitost se po pokoji porozhlédnout. Otevřel šatní skříň, která zahrnovala jen pár kusů oblečení. Parvati nikdy nebyla na módu a spokojila se klidně s pochybnou kvalitou oblečení, hlavně když bylo pohodlné. Vedle postele byl noční stolek s malým zrcadlem. Mark otevřel první ze dvou šuplíků a narazil na starou fotografii Parvatiny rodiny. Otec, matka a jejich dcera, které na fotce mohlo být asi tak dvanáct let. Kdyby Mark nevěděl, že to je Parvati, ani by ji nepoznal, neboť měla značnou nadváhu. V šuplíku byl ještě složený kapesník, nějaké prášky proti bolesti a plastová lahvička s pilulkami. Marka nález steroidů sice zarazil, ale když se nad tím zamyslel, nebylo to až tak nečekané, vzhledem k Parvatině fyzickému stavu. V dolním šuplíku byl zápisník. Markova zvědavost byla natolik velká, že jej bez výčitek otevřel. Na pár stránkách skutečně byly poznámky, ale drtivá většina z nich byla začerněná a Mark neměl šanci rozluštit, co zde stálo. Netušil, že Parvati si zde zapisovala důležité věci od příjezdu do Anglie, ale jakmile dostala místo na zámku, většinu zápisů pro jistotu začmárala. Nechala tu jen ty, které se
netýkaly jejího pravého důvodu pobytu na panství. Kromě zbytečných poznámek typu – „Samuel plánuje zřídit posilovnu – to mě moc těší,“ tu byl jeden zápis, který Marka zaujal – „Rita Rasaku alias Sakura Sato… konspirační teorie nejsou zrovna moje silná stránka, ale je možné, aby to nebyla náhoda? Podle toho, co jsem zjistila, je příjmení Sato v Japonsku velice obvyklé, ale stejně nad tím nemůžu přestat přemýšlet. Asi se budu Samuela muset zeptat na Kasuminu rodinu, jen nevím jak to udělat, aby to nevypadalo divně.“ Mark zápisník zaklapnul a raději se z pokoje vytratil. Představa, že ho tu Parvati překvapí, nebyla zrovna příjemná. Zašel do svého pokoje, který se co do vybavenosti od toho Parvatina zase tak moc nelišil a usedl na postel. Věděl, kdo je Sakura Sato, ostatně na událost ve Walesu, kdy se do vily dostala Akira se nedalo zapomenout. Tehdy to i pro Kasumi bylo nové zjištění, že má sestru. Někdo zazvonil u hlavní brány a Mark pospíchal ven, aby otevřel. Stále mírně poprchávalo, ale nebyl již takový nečas, jako dopoledne. U brány nestál nikdo jiný než Parvati. „Dobrý den, Marku,“ pozdravila ho. „Odpusťte, že jsem přišla až teď…“ „Vaše práce pro vás asi nic neznamená, že? Nevím o tom, že byste měla dnes volno!“ „Já… byla jsem tu už ráno, ale to jste mi neotevřel.“ „Někteří lidé totiž pracují – asi jsem zrovna neslyšel. A vůbec, proč bych vám měl otevírat? Copak jste ztratila klíč?“ „Přesně tak. Nebyla jsem na zámku ani přes noc. Hrozně špatně jsem se vyspala, a když jste mi neotevřel, šla jsem na Mirandinu nabídku k ní a tam jsem si odpočinula a naobědvala. Vím, že je to moje vina, ale…“ „Jistě že to je vaše vina a žádné ‚ale‘ neomluví skutečnost, že jste tu nebyla.“ „Podívejte, proč mi to tak strašně dáváte sežrat? To si v tom libujete? Tak ať mi to Edward strhne z platu, ale už mě konečně pusťte dovnitř.“ „Ne tak rychle. Co máte společného se Sakurou Sato?“ Parvati vytřeštila oči a přemýšlela nad tím, odkud to Mark ví. „Byl jste v mém pokoji?“ „Hledal jsem vás. Myslel jsem, že se vám snad něco stalo a že bych mohl zjistit, kde jste. Na to jméno jsem náhodou narazil.“ „Sakuru jsem potkala před pár dny v Namibii. Tehdy se vydávala za Ritu Rasaku. Dostaly se ke mě zápisy o falešných pasech a tam bylo Sakuřino pravé jméno. Nevím o ní v podstatě nic a v Namibii už zřejmě také není. Co o ní víte vy?“ „Je to Kasumina sestra.“ „Tak přece…“ Mark otevřel branku a vpustil Parvati na pozemek. „Asi se tu moc dlouho nezdržím. Chtěla bych si půjčit auto a jet do Ipswiche.“ „Za panem Gordonem, že ano? Jen jeďte.“ „Vážně? Nevadí vám to?“ „Vůbec ne. Mám tu ještě jistou prácičku a budu rád, když budete fuč. Čím dřív odjedete, tím lépe.“ Parvati na to nic neříkala a zašla do svého pokoje. Tady se převlékla a neopomněla si vzít jednu pilulku anabolik. Počítala s tím, že řádně přitvrdí nejen v tréninku, což bude vyžadovat především stavbu posilovny, ale také v konzumaci steroidů. Potřebovala zvýšit svoje šance v boji proti Kasumi a byla ochotná pro to obětovat opravdu hodně. Poté si od Marka vyzvedla klíče, nasedla do auta, jež stálo před stájemi, a vyrazila k bráně. Vystoupila, otevřela ji, přejela s autem za ni, opět vystoupila, bránu zavřela a nyní konečně mohla vyrazit. Nejprve však vyzvedla Mirandu u jejího domu. Poté zamířila do Ipswiche. Na chodbách nemocnice byl vcelku klid, tedy až na hádku mezi postarším pacientem a jedním z doktorů. Parvati ani Miranda tomu nevěnovaly přílišnou pozornost, ale to jen do té doby, co stařec vykřikl, že zdejší doktoři za nic nestojí a že kvůli jejich laxnosti zde málem
zemřel jeho syn, protože mu při operaci omylem nechali v těle skalpel. Prý to způsobilo protržení stěny žaludku a málem přivodilo mužovu smrt. Parvati to na náladě opravdu nepřidalo. Společně s Mirandou zašla k Samuelovi na pokoj. Překvapilo ji, když tu narazila na Edwarda. „Ahoj, co tady děláš?“ zeptala se Parvati. Edward vstal ze židle a přistoupil k ní. „Před pár hodinami jsem přiletěl do Londýna a okamžitě jel sem. Chtěl jsem pána vidět, než vyrazím na Black Mirror. Zrovna jsem mu dočetl ten dopis od Kasumi.“ „Našel jsi ji?“ „To by tu byla se mnou.“ Edward sklopil hlavu a povzdechl si. „Bylo to celé k ničemu.“ Parvati se snažila hrát smutnou, přestože jí tato zpráva potěšila. „Tady Miranda se chtěla na Samuela také podívat. Může, viď?“ „Ale jo. Půjdu si dát kafe. Odvezeš mě potom na zámek, že ano?“ „Spolehni se.“ Edward odešel a Parvati usedla na židli vedle Samuela. „Je hrozné ho takhle vidět. Ten nepřítomný výraz, strnulost a absence čehokoli.“ „Vypadá víc mrtvý, než živý,“ řekla Miranda a otřela si uslzené oči. „Promiň, já… asi tě tu nechám samotnou. Ten pohled… tohle není pro mě.“ Miranda za sebou zavřela a Parvati zůstala v pokoji sama. Jemně chytila Samuela za ruku a hleděla na jeho tvář. „Nezlobte se na mě, že jsem nepřišla už ráno, tak jako pokaždé, ale seběhlo se toho dost a já si musela odpočinout. Ta událost s Conradem, o které jsem vám včera říkala, se snad vyřešila, i když si tím nejsem tak docela jistá a stále s napětím čekám, kdy se přede mnou zjeví policie s tím, že jsem zatčena za ublížení na zdraví. Hmm, proberte se Samueli, prosím vás už se konečně proberte! Já vás potřebuji a věřte mi, že s vámi budu, ať se stane cokoli. Už nedovolím, aby se vám přihodilo něco hrozného. Víte, jak se to říká u oltáře – budu s vámi v dobrém i zlém, dokud nás smrt nerozdělí…“ Parvati pocítila tlak na prstech své ruky. Polekalo jí to, ale pak se Samuelova ústa mírně pootevřela. Parvati byla napjatá jako struna. Samuelovy oči se pozvolna otevřely a několikrát v rychlosti zamrkal. Mírně stisknul Parvatinu ruku a tiše řekl: „Vezmeš si mě?“ Parvati ucukla, ale to už do pokoje vešla zdravotní sestra a doktor Newhouse. Sestra, jež stále kontrolovala přístroje, totiž jasně zaznamenala změnu Samuelova stavu a přivolala doktora. „On… on se probral!“ vykřikla rozradostnělá Parvati. Doktor na to nic neřekl a pouze zkontroloval hodnoty na přístrojích v pokoji. Samuel ještě nenabyl zcela plného vědomí, ale rozhodně to byl posun k lepšímu. „Teď nás tu nechte,“ řekl Eric a Parvati tedy, ač nerada odešla za dveře. Samuelovi trvalo dlouhé hodiny, než se alespoň částečně vzpamatoval a byl schopen vnímat. Mluvení mu dělalo obtíže, ale přesto se o to snažil. Když měl pocit, že se dokáže domluvit, nechal si zavolat doktora „Co… co se to stalo?“ zeptal se Erica, jakmile vešel do pokoje. „Už je vám lépe? Utrpěl jste vážné zranění hlavy.“ Samuel se pokusil posadit, ale vůbec mu to nešlo. Přišlo mu, jakoby ho tělo vůbec neposlouchalo. „Nevysilujte se!“ zdůraznil Eric. „Potřebujete být v klidu, to vám snad sestra sdělila, ne?" "Eh, já... no, asi ano." "Je pravděpodobné, že bude zapotřebí rehabilitovat, abyste dostal své tělo zase pod kontrolu a dokázal se normálně pohybovat. Provedeme řadu dalších vyšetření, které nám pomohou zjistit, co s vámi je.“ „Tak ale… rychle. Musím… musím se vrátit domů. A proč tu není Kasumi?“
„Pane Gordone, vaše přítelkyně Kasumi tu nejen že není, ale pokud vím, tak ani nikdy nebyla.“ „Co? Ale…“ „To slečna Parvati Singh vás tu dennodenně navštěvuje.“ „A Kasumi tu není?“ „Ne, opravdu tu není, ale nevěste hlavu.“ „Myslel jsem… nelžete mi? Kasumi by tu přece byla se mnou. Nenechala by mě tu.“ „Kasumi tu není. Musíte to vstřebat, pane Gordone. Povězte mi, na co si vzpomínáte? Mozek totiž někdy automaticky vytěsňuje špatné vzpomínky. Dle slov vašeho komorníka Kasumi odcestovala do Japonska počátkem roku. Víte o tom?“ „To je nesmysl. Kasumi je tady!“ rozčílil se Samuel. „Rozhodla se zůstat, protože mě strašně miluje. Je asi zrovna na zámku, můžete tam zavolat a říct jí, že jsem se probral? Bude mít hroznou radost…“ „Pane Gordone, co o Kasumi víte? Na co si v souvislosti s ní vzpomínáte?“ „Na všechno, ale… je to podivné, doktore. Povězte mi – proč mám pocit, jakoby bylo všechno tak vzdálené a… a zbytečné? Proč se mi zdá, že jediné, na čem mi v životě záleží je moje Kasumi a že nic jiného nedává smysl? Je to asi správné, ale takové zvláštní… Vím o Kasumi všechno – pamatuji si přesně její slova, která mi řekla, když jsme se prvně potkali, vzpomínám si na každičký úder, který dostala od Akiry tenkrát ve Walesu, dokázal bych si přesně vybavit chvíle, kdy mě políbila, pamatuji si všechno, úplně všechno!“ „Hmm, máme problém… ale to se spraví. Doufejme…“ Samuel se náhle zarazil, protože mu myslí proběhla zvláštní věc… „Kolikátého je?! Jaký je rok?“ „Rok 1995. Byl jste v komatu jen pár dnů. Nemějte obavy, nehrozí to, co se některým lidem stane, že se dostanou do světa, který je pro ně cizí.“ „Ehh, můžu mluvit s Parvati?“ „Pokud se na to cítíte… Ale měl bych být tady.“ „Ne, to ne. Chci s ní mluvit o samotě.“ „Hmm, tak dobrá, ale jen na pár minut.“ Eric odešel a zamířil na chodbu, kde stále čekala Parvati a Edward. „Už se probral? Může mluvit a...“ ptal se komorník. „Ano,“ přerušil ho Newhouse, „jeho stav se stále lepší. Je tu však problém. U podobných nehod je běžné, že dojde k poškození mozku…“ „Bože!“ vykřikla Parvati. „Nemusíte se bát, nezdá se, že by utrpěl nevratné poškození. Samozřejmě vyšetření ukážou víc, ale zatím se zdá, že jeho mozek vytěsnil z paměti skutečnost, že jeho přítelkyně ho opustila, respektive věří tomu, že na něj čeká na Black Mirror. Taktéž se u něj rapidně zjasnila paměť, která se Kasumi týká. Víte, mozek si uchovává mnoho informací i přesto, že se zdají být zapomenuty. Jemu se vybavily detaily, které by v paměti většiny uvízly pouze na pár hodin nebo maximálně dnů. To zase takový problém není, ale ta první záležitost… Pan Gordon by mohl uvíznout ve svém vlastním světě a odmítat realitu, protože by pro něj mohla být buď nepříznivá, nebo nesmyslná.“ „Schizofrenie?“ zeptal se Edward. „Ano i ne. Každopádně pan Gordon je inteligentní a přemýšlivý člověk a je pravděpodobné, že pochopí svoji mýlku a uzná, že věci se mají jinak, než se mu zdají.“ „Takže ho nemáme v té myšlence držet, ale máme zcela jasně říct, že Kasumi zde není a nebyla.“ „Zcela jasně bych to neříkal. Nenaléhejte na něj, ani ho bezhlavě nepřesvědčujte o pravdě.
Spíše argumentujte a dokažte mu, že se spletl, ale s citem. Můžu se spolehnout, že budete opatrní?“ „To můžete,“ odvětila Parvati. „Směla bych ho vidět?“ „Ale ano, dokonce se po vás sháněl,“ řekl doktor a odešel. Parvati se otočila na Edwarda a řekla: „Když se dozví, že tu Kasumi stále není, co myslíš – bude ho to trápit?“ „O tom nepochybuj. Pan Gordon ji strašně miluje a opět brzy spadne do té nečinnosti a nekonečného čekání.“ „Mám nápad, Edwarde a… upřímně, bojím se ho vůbec vyslovit. Prosím tě se na mě nezlob, mě to jen problesklo hlavou a… a je to strašná pitomost…“ „No tak ven s tím a neboj – zlobit se na tebe nebudu.“ „Co když mu řekneme, že Kasumi ho opustila a už se nikdy nevrátí? Zošklivíme mu ji, aby na ni zapomněl, a budeme tvrdit, že… no prostě, že to já jsem jeho nová přítelkyně a že spolu něco máme. Když v tom budeme za jedno, uvěří nám a můžeme to opřít třeba o tu večeři nebo o moje zaměstnání. Víš, jako že se teprve sbližujeme a… Ach jo, vždyť to je nesmysl. Nemůžu mu lhát a udělat ze sebe takovou mrchu, i když by mu to třeba mohlo pomoci. Já… já nevím, mě to prostě strašně vadí, že neustále myslí na Kasumi, která o něj nejeví zájem.“ „Rozumím ti, Parvati – myslíš to dobře, ale já s tím nesouhlasím! Nebudu svého pána takto podvádět a nepřeji si, abys mu lhala!“ Edward to zdůraznil tak vážně, až to Parvati překvapilo. Opravdu za tím byla jen Edwardova věrnost Samuelovi, nebo něco jiného? „Promiň, byla to pitomost, já vím. Půjčíš mi ten dopis od Kasumi?“ Edward předal Parvati obálku a ona vešla do pokoje. Okamžitě se usmála na Samuela, který vypadal mnohem lépe než předtím. Usedla na židli a čekala, jestli Samuel něco řekne. Ten si Parvati chvíli prohlížel a vzpomínal na ni. „Kde je Desmond?“ zeptal se. „Není v rukou toho…“ „Jen klid, Samueli. Nerozrušujte se – musíte být v klidu. Desmond je v pořádku. Ten vrah už je pod zámkem.“ „Kdo to je?“ „Ehm, Nicolas Krüger.“ „Bože… a Kasumi je taky v pořádku?“ „Samueli… Kasumi odjela z Black Mirror už před několika měsíci.“ „To je nesmysl, vždyť…“ „Mám tu od ní dopis. Poznáte její rukopis, že ano?“ „Nevím… když nad tím tak přemýšlím – Kasumi nikdy nic pořádného nenapsala.“ Parvati předala Samuelovi dopis a ten z něj vytáhl list a okamžitě si ho přečetl. Poté list odložil a bylo jasně patrné, že ho to dost vzalo. Chvíli jen tak mlčel a zíral před sebe. „Samueli, vaše přítelkyně odsud odešla před pár měsíci. Vy si vážně myslíte, že se tak nestalo?“ „Já… já nevím, co si mám myslet.“ „Opustila vás a nemíní se vrátit. Možná, že by nebylo od věci zkusit na ni zapomenout…“ Samuel na Parvati vrhl tak zlostný pohled, až to ženu vyděsilo. „Mám zapomenout na ženu, která mi vdechla do plic život, na ženu po jejímž boku jsem se cítil po úmorných desítkách let opět šťastný?! Možná, že si v tuto chvíli nejsem jist tím, co všechno se v poslední době událo, ale vím, jaká Kasumi je! Ta žena mě miluje a já miluji ji. Nic na světě to nezmění!" Mark sjel výtahem dolů do jeskyně a rychlým krokem zamířil k zrcadlu. Byl zvědav, co zjistí z diktafonu. Vzal si ho a rovnou pustil. Nechtěl to dělat nahoře, protože kdyby si toho někdo
všimnul, mohlo by to způsobit spoustu starostí. Mark zvuk řádně zesílil, ale jediné, co slyšel, byla slova, kterým nerozuměl. Doufal, že zachytí alespoň něco srozumitelného, ale z diktafonu se ozývalo stále to samé. Nebyla to ani dvacítka slov, která se neustále opakovala a Marka z toho časem začala bolet hlava. Přibližně po takřka nekonečných sto dvaceti minutách přehrávání se Mark rozhodl diktafon vypnout a tenhle nápad zavrhnout. Jenomže než dosáhl na tlačítko, zaslechl rozhovor v anglickém jazyce. Zvuk hodně přeskakoval a bylo tu spousta šumu, ale přesto Mark porozuměl. Pochopil, že rozhovor je veden mezi mužem a ženou. „Jaký to má smysl?“ řekl muž zvýšeným hlasem, který byl až podivně pronikavý a nepřirozený. Žena odpověděla a to podstatně čistším lidštějším hlasem: „Ptáš se mě často a nejsi sám.“ „A nemyslíš, že si zasloužím odpověď?! Co se to se mnou stalo? Co se mnou bude a jak dlouho tu ještě budu trpět? No tak – mluv se mnou!“ „Neměla bych… má paní ví svých Stínech všechno. Ví, že tu jsem a ví, že s tebou mluvím.“ „Zasloužím si znát pravdu! Jeden ze Stínu odtud uprchnul do Rituální komnaty a ten, komu patřil, umožnil předtím hned třem jiným Stínům, aby odešli do světa živých. Armunder a ti dva… a všechny odsud odlákal Mordred, kterého jsem zastavil, když jsem tady vytvořil svůj Stín a dokonce Stín Mordredova meče a jeho duši tu zničil. Jeho Stín byl taktéž zničen, protože když není duše, není ani Stín. Jak je tedy možné, že jsem zde a moje duše je zničena?! Odpověz!“ „Protože Stíny, které tu jsou, drží pohromadě moje paní. Kdybys odešel zpět do tvého světa, okamžitě by ses rozplynul.“ „To znamená, že duše všech tří Stínů, které jsou tam venku, tu mají své duše…“ „Ano. Ti lidé zahynuli ještě v době, kdy na Bráně Pekel vládl Samael.“ „Když se tu vytvořil můj Stín, tak se s mým oživením opět rozplynul…“ „Tvá duše ještě neopustila tělo. Měl jsi štěstí. Hůře dopadl tvůj nebo spíše Mordredův meč. Zůstal zde a Lilith ho zničila. Vytvořit Stín pro neživou věc je ohavné a zavání to Samaelovou zvrácenou magií. Už bych měla jít.“ „Ne, počkej, prosím! Mluv se mnou!“ „Každý Stín, o který se starám, se mě vyptává. Proč myslíš, že zrovna s tebou budu marnit čas?“ „Protože jsem vyvolený!“ „Vyvolený? To, že máš… nebo spíše si měl v sobě Samaelovu krev, neznačí, že jsi vyvolený, ale jen to, že jsi jeho vzdálený potomek. Já jsem třeba dcera Inky a netvrdím o sobě, že jsem něco víc, přestože mám v žilách královskou krev. Jsi hrozně domýšlivý, ale Stíny už jsou takové…“ „Pověz mi víc. Musím být přece výjimečný, když jiné Stíny tvá paní posílá pryč a mě ponechává zde.“ „Některé Stíny, které jsou pro Lilith důležité si ponechává tady a o ty se já starám.“ „Co se mnou bude?“ „No… tohle ti opravdu říct nemůžu.“ „Proč by ne?“ ozval se další, sice jasně zřetelný, ale hrubý ženský hlas. „Má paní…“ řekla dívka, „odpusť, ale on se vyptával a já…“ „Nevadí. Klidně mu to řekni, ať ví, co s ním bude.“ „Tak dobrá… Adriane, jsi tu proto, abys nakrmil, stejně jako mnoho dalších, jeden z nejmocnějších Stínů, jaký kdy vznikne. Svým Stínem nakrmíš Stín, který už sám o sobě bude nesmírně silný a bude dost možná trhat bariéry, které jiné Stíny nedokážou překonat. Až přijde ten správný čas, nakrmíš Stín Kasumi Sato.“
Hovor skončil a Mark pozvednul hlavu, aby si prohlédl zrcadlo. To, co za ním viděl, ho však natolik vylekalo, že diktafon upustil a ten se rozbil. Mark se okamžitě chytil za hruď, neboť ho začalo leknutím silně píchat u srdce. Za zrcadlem nestál nikdo jiný než Lilith. „Ty sis vážně myslel, že mě můžeš špehovat, aniž bych si toho všimla?!“ vykřikla a její oči rudě zableskly. Rohy se jí do ruda rozzářily a ocas kmital ze strany na stranu. Mark měl sto chutí se na místě otočit a uprchnout, ale bál se, že by to mohlo být ještě horší. „Ten diktafon okamžitě shodíš do propasti a varuji tě – o tom, co jsi slyšel, budeš mlčet, jinak tě potká děsivý osud. Moji výhodou je to, že ať už uděláš cokoli – tvůj Stín skončí po tvé smrti u mě a bude na mě, jak s ním naložím.“ Mark byl tak vyděšený, že bez jakýchkoli řečí poslechl a zahodil rozbitý diktafon. „Už tě tady nikdy nechci vidět a vyřiď Samuelovi, ať na sebe raději dává pozor. No, netvař se tak – samozřejmě, že vím o jeho stavu, vždyť tu jeho Stín pár dnů pobyl, ale už je pryč. Balancoval na hranici života a smrti, nicméně smrt nad ním nezvítězila. Tedy... nezvítězila nyní, ovšem dříve nebo později smrt přemůže každého. A teď už zmiz!“ Mark ve spěchu odešel a Lilith se zase uklidnila. Nebylo jí příjemné, že ji Mark vyslechl, ale musela uznat, že to od něj bylo chytré. K odvrácené straně zrcadla přistoupila Cura. „Má paní, odpusť mi – byla to moje vina. Kdybych mlčela…“ „To je v pořádku. Předpokládám, že se už konečně zeptáš na Kasumi. Neříkej, že tě nezajímá, co s ní plánuji.“ „Zajímá, ale nechtěla jsem…“ „Až přijde ten pravý čas, bude to Kasumi, kdo povede armádu Stínů proti mému bratru.“
XVIII – Co odvane čas? Samuel Gordon Všechno je to tak strašně těžké… Dlouhou dobu jsem nevěděl, jestli si na to vůbec někdy zvyknu a teď už vím, že jsem si sice zvyknul, ale nedokážu se s tím smířit. Už vím, jak se lidé cítili, když jim jejich blízcí odešli do válek a oni nevěděli, co s nimi je. Modlili se k Bohu a prosili ho, aby jim jejich milované vrátil, ale k čemu se upírám já? Nevěřím už na Boha, nevěřím kněžím, ani obyčejným lidem. Nevěřím ani sobě… ale věřím Peklu. Trvalo skoro týden, než jsem si na všechno vzpomněl… Jsem za to ale nesmírně rád, protože nechci žít v jiném světě, než je ten skutečný. Nenašel bych totiž cestu zpátky… Moje Kasumi je pryč a to ona mě opustila, ale jen proto, aby mě ochránila! Vzpomněl jsem si na to a to je moc dobře. Teď už vím, že neodešla z nedostatku lásky ke mně, ale kvůli jejímu přebytku – tak strašně mě miluje a bojí se o mě, že se vrhne přímo do jámy lvové! Tak dokonalá žena to je… tak milující, odvážná a… nebezpečná nejen druhým, ale i sama sobě. Snad se mi vrátí, jednou…. ale kdy to bude? Nevím, jestli bych byl schopen žít v absolutní nejistotě. Lilith je teď pro mě stěžejní a bez ní si to ani nedovedu představit. Téměř každé ráno nemůžu ani dospat. Seběhnu dolů k Černému zrcadlu a démonku zavolám, abych se jí zeptal na Kasumi. Ona odpoví a já se vracím nahoru o mnoho klidnější. Vím, že kdyby mi jednou odpověděla opačně… už bych se nahoru nevrátil ani kvůli Desmondovi. Je to strašné nad tím takhle přemýšlet, ale taková je realita. Kdysi se mě Kasumi zeptala, proč žiju?! Tehdy jsem jí nedokázal pořádně odpovědět, ale dnes by to bylo jiné – žiju kvůli tobě, má drahá! Jen a jen kvůli tobě! Mám strach… čím déle to trvá, tím více mě pohlcuje. Zranění, která jsem utrpěl, se zahojila a zůstala po nich jen další malá jizva na břiše a na duši. Nádor na játrech mi odoperovali a teď už držím přísnou dietu a dávám na sebe pozor. Stejně mám ale strach o své zdraví. Taková nejistota… vůbec nevím, co se může stát a když mě ten parchant málem zabil… uvědomil jsem si, jak křehký můj život je. Když jsem si přečetl dopis od mé milé, kde mě nabádá, abych byl opatrný a já dopadl takto… Jak děsivé by bylo, kdybych zemřel a Kasumi se sem vrátila a našla jen můj náhrobek na hřbitově. Kolikrát jsem to jen Lilith přemlouval, aby mi prozradila budoucnost! Pokaždé odmítla a posledně řekla, že jestli budu naléhat znovu, tak mi už ani nepoví, jestli je Kasumi naživu. Strašlivě mě to vyděsilo! Beru Lilith jako jistotu, jako spojení se světem mrtvých, ale kdyby bylo tohle spojení přerušeno… raději na to nepomýšlet. Je dobře, že se věci v posledních letech uklidnily. Na panství zavládl kýžený klid a mír, ale ani tak se nedokážu zbavit chmur, kterými jsem prolezlý jako staré plesnivé dřevo červotoči. To je mi přirovnání… ale tak to skutečně je. Jako bych po těch zraněních zestárl o deset let a byl zevnitř úplně rozežraný a ruku na srdce – rozežírám se já sám. Tou samotou a pocitem beznaděje. Kdysi mi Edward navrhl, abych se zkusil spřátelit s jinou ženou… tehdy měl na mysli Parvati a já ho poslechl. Udělal jsem dobře, o tom nemám pochybností, ale ani ta černoška mi nedokázala doopravdy pomoct, i když je milá, laskavá a má mě moc ráda. Co je horší, je její proměna. Jak jen se mohla tak změnit? Chudák Parvati… nemá to lehké, ale může si za to sama. Kolikrát jsem jí to jen pobízel, aby vyhledala odbornou pomoc, pokud to
sama nedokáže. Ale ona jakoby neslyšela… je tak zaslepená a zahleděná sama do sebe. Kéž by se probudila z toho snu o dokonalém těle, které může mít snad jen ve svých očích. Jak jsem z Parvati den ode dne nešťastnější, tak Desmond mi naopak dělá samou radost. Tedy… v mezích možností, které jsou kvůli nepřítomnosti jeho ‚matky‘ značně omezené. Klučina roste jako z vody, řekl bych, a hodně se už naučil. Jsem rád hlavně za to, že už nevyžaduje takovou péči. Na to, kolik mu je, je vcelku samostatný, ale i tak s ním má Edward spoustu práce. Taky se pokud možno zapojuji do výchovy a trávím s ním dost času, ale je to těžší, než jsem si myslel. Ten chlapec se čím dál víc podobá Adrianovi. Ty oči… a vlasy… Musím mu nechat narůst delší vlasy, než měl Adrian a rozhodně jiný účes. Desmond nesmí vypadat jako Adrian, za žádnou cenu! Už dávno jsem spálil všechny fotky i jakékoli poznámky související s Adrianem nebo Rachel. Oficiálně je Desmond můj syn a jeho pravá matka bude Kasumi. V papírech to tak zatím nestojí, ale až se můj miláček vrátí, vezmeme se a nechám vše uvést na pravou míru. Upřímně, děsím se myšlenky, že Desmond vyroste a dozví se, kdo byli jeho praví rodiče. Je moc dobře, že pravdu o osudu těch dvou vím jen já, Kasumi a něco málo tuší Edward s Markem, ale ti naštěstí nemají o okolnostech Adrianova skonu ani ponětí. Je zatraceně dobře, že Pietro zmizel. Nikdo neví, kde je mu konec. Tenkrát, když nás navštívil jeho otec Alessandro a vyptával se na Pietra, jsem mu řekl, že o ničem nevím a ani jsem nelhal. Alessandro byl zoufalý, a i když mě prosil o pomoc div ne na kolenou, stěží jsem zakrýval úsměv. Pokud je Pietro v ideálním případě mrtvý, vše je o mnoho snazší, neboť se ho už nemusím bát. Poslední, kdo ho viděl, je zřejmě otec Furas, což znamená, že tu Pietro byl, když jsem ležel v nemocnici. Přemýšlel jsem, co se mu mohlo stát, ale nic rozumného mě nenapadlo. Kasumi bude taky moc ráda, protože tím jí nehrozí takové nebezpečí. Nevím, jestli by Pietrovy lži dokázaly mou milou mezi místními pošpinit, ale stejně bude mnohem lepší, když k ničemu takovému nedojde. Ha, ha, prohrál si, Pietro – hlupáci z Black Mirror jsou ti, kdo vyhrají a pokud se náhodou někde někdy objevíš živý, pak věz, že má milá si tě najde a pak teprve poznáš, co dokážeme. Ach, už zase jsem myšlenkami u Kasumi. Jak dlouho na tebe budu ještě čekat a proč mi nemůžeš poslat další dopis? Nechal bych si ho snad zarámovat. Ale… chápu, že se bojíš, kdyby se na to přišlo. Copak je tak těžké zabít jednoho jediného muže?! Co se mi to honí hlavou… Promiň má drahá, je mi jasné, že si to ani nedovedu představit, jak těžké to je. A krom toho ty asi nechceš zabít jen Tokutara, že? Ty chceš zničit všechny, kteří kolem něj stojí a to musí dát spoustu práce. Tak buď silná, má asijská dračice a dej jim, co si zaslouží. Jen si s tím pospěš, nebo se tu utrápím.
Parvati Singh Můj život je v poslední době hrozně stereotypní, ale divné je, že mi to ani nevadí. V armádě to bylo něco jiného a bylo tam spousta napětí a nebezpečné akce, které mi ovšem nijak nechybí. Možná je to tím, že jsem starší a nestojím o překvapení a nejistou budoucnost. Prostě jsem vyrostla a uvědomila si, co je v životě důležité. A tím důležitým je spokojený život, o který se už dlouhou dobu snažím. Zatím se moc nedaří, ale nevzdávám se. Nikdy bych si nepomyslela, že stále budu na Black Mirror a co víc – já odsud už nechci odejít. Párkrát jsem byla za svým otcem, přičemž jsem to sváděla na jisté záležitosti, jež chci ‚doma‘ vyřešit. Vždycky mě můj milovaný tatínek přemlouval, jednak abych se vrátila natrvalo a také, abych se sebou okamžitě něco udělala. Posledně z toho měl málem smrt, když mě po půl roce viděl. Co si to vůbec dovoluje mi to vyčítat?! Já se steroidy nepřestanu ani
náhodou! Tohle je můj život a já si můžu dělat, co se mi zlíbí! Musím se Kasumi vyrovnat a jakmile se zase objeví její stopa, odjedu do Japonska a střetnu se s ní. Věřím, že zvítězím, protože o takové síle, jakou nyní mám, se může Kasumi jen zdát. Cítím se hrozně mocná, ale stále to nestačí. Až budu mít miliony v kapse, všechny půjdou na tátův účet, stejně jako mu doposavad posílám značnou část svého platu. Díky tomu žije relativně pohodlný život. Do Namibie se už natrvalo vrátit nechci, to tady na zámku se cítím šťastná. Mám vlastně klidnou práci za velice slušný plat a k tomu spoustu výhod jako třeba stravu skoro zadarmo a ohromnou posilovnu. Nikdy jsem takovou posilovnu neviděla – zabírá hned několik velikých místností, jejíž zdi se zbouraly, aby vznikla ohromná hala, ve které je vše, na co si můžu vzpomenout. Je tu i mnoho věcí, které mi přijdou cizí – jako například Japonské meče. Kasumi s tím asi umí… já bohužel ne. To, že jsem dokázala svoji strašlivou sílu peněžitě zúročit, je moc dobře. Mám z toho radost a je na tom vidět, že kdybych chtěla, dokázala bych se tím snad i uživit. Bokovka, kterou jsem vzala v Ipswichském nočním klubu a kde vždy jednou za měsíc vystupuji, mi pomáhá se držet ve společnosti nových lidí, což se mi tady na panství nemůže poštěstit. Co je ale hlavní, je možnost vystavovat své tělo. Nejen, že mě to hrozně baví, ale zároveň si připadám ještě mocnější než normálně. Jen ať o mně lidi vědí a poznají, kdo to je Parvati Singh. Dělá mi radost sledovat ty ohromené výrazy diváků, když zvedám šíleně těžká břemena nebo se jen procházím po pódiu. Když shlížím dolů na obyčejné lidi, připadám si jako nadčlověk. Nikdo se mi nevyrovná! Divné, že dříve jsem si pořádně neuvědomovala svůj potenciál. Před půl rokem jsem zažádala o Britské občanství. Když jsem o tom řekla tátovi, málem se zbláznil vzteky. Ten jeho patriotismus… přijde mu to jako zrada vlastního státu, ale já to tak nevidím. Mám Namibii moc ráda a stále tam budu jezdit a nejen kvůli otci. Jenomže tady v Británii bych nemohla žít věčně, vždyť by mě vyhostili. Mluvila jsem o tom se Samuelem a ten mi řekl, že díky tomu, že jsem oficiálně jeho zaměstnankyně, zde mohu pobývat déle než normálně, ale i tak jsou v tom jistá omezení. Sdělil mi, že když bydlel před časem s Kasumi ve Walesu tak ji taky zaměstnal, aby tu nebyla načerno. Tedy není zase tak pravděpodobné, že by se na to přišlo a někdo to řešil vzhledem k tomu, že je Samuel šlechtic a navíc vážený muž, ale stejně to bylo nejlepší řešení. Není to ale řešení trvalé, kdežto získání Britského občanství takové je. Musím přiznat, že nekonečné učení Britské historie mi dělalo problémy, ale zvládla jsem to a to byl asi jediný vážnější problém. Nyní jsem tedy Britka… To je moc dobře, ale kdovíjak hrdá na to nejsem. Není to tak dlouho, co se mi stala zvláštní věc. Setkala jsem se ve vesnici s Conradem. Myslela jsem, že jeden druhého nemůžeme ani cítit, ale zřejmě to z jeho strany tak zlé není. Jen tak z ničeho nic se mě zeptal, kdy že jsem to měla naposledy sex. Abych pravdu řekla, pořádně si na to nevzpomínám. Posledně to muselo být už před lety s Nicolasem a od té doby nic. Naznačila jsem mu, že sex v poslední době sice nemám, ale že mi to nevadí. On na to, že to jsou kecy, protože každá žena touží po sexu, a že kdybych kdykoli chtěla, tak ať se stavím u něj doma. On si prostě nedá pokoj! Rozčílilo mě to a to opravdu hrozně. Projela mnou vlna zuřivosti a chytla jsem toho hajzla pod krkem. Neměl sebemenší šanci se uvolnit a byla bych ho snad i uškrtila, kdyby mě najednou nezačalo píchat u srdce. Pustila jsem ho a klesla až na kolena. Ta bolest byla nesnesitelná, srdce se mi rozbušilo a já měla pocit, že snad pukne. Okolo bylo dost lidí, kteří to viděli a jediný, kdo ke mně přiběhl, aby mi pomohl, byl Edward a samozřejmě Samuel. Naštěstí to přešlo, ale bylo to tak děsivé… Bojím se, že to přijde znovu a také mám strach z toho, jak bezmocně pak vypadám. Nemůžu se přeci před ostatními ukazovat jako nějaká slaboška!
Před dvěma měsíci jsem poprvé a rozhodně naposled navštívila Nicolase. Když byl tehdy odsouzen na doživotí, přišlo mi to zprvu jako příliš mírný trest, ale možná, že je to tak akorát, vždyť skutečnost, že bude navěky hnít ve věznici ve Windhoeku je snad ještě horší nežli trest smrti. Když jsem s ním mluvila, bylo to přes silné mříže a Nicolase neustále hlídali dva ozbrojení muži. U soudu jsem myslela, že bude zapírat a zapírat, ale on se ke svým činům přiznal a dokonce zamlčel Alice a náš cíl zabít Kasumi. Tam ve vězení jsem mu chtěla vlastně především poděkovat, že mě i přes to všechno nepotopil. Ale když jsem ho tam slyšela… měla jsem chuť tu svini vlastnoručně uškrtit! Prý mlčel proto, aby si mě pak mohl tady venku najít a zabít a to nejen mě, ale i Samuela a Kasumi. Možná se pomátl, protože ven ho nikdo nepustí ani omylem, ale… co když se opravdu ocitne na svobodě? Možná, že se my dva ještě střetneme a já ho zničím!
Edward Walker Být komorníkem rodu Gordonů byl můj sen a to už od mládí. Hodně věcí jsem slýchal od mámy, která tam před mnoha lety pracovala jako kuchařka. Sice odtamtud vcelku brzy odešla, když lady Victorie najala paní Michaelsovou, ale i tak jsem se dozvěděl mnoho zajímavého. Už jen to pomyšlení – pracovat pro rod Gordonů na jejich starém šlechtickém sídle… bylo to jako sen a on se proměnil ve skutečnost. Nikdy bych tuhle práci za nic na světě nevyměnil a musím říct jedno – je to mnohem těžší, než bych si kdy pomyslel. Vzpomínám si jako dnes na první den v mé nové práci… Na zámek vtrhnul hrobník a chystal se pana Adriana zabít! Ještě štěstí, že jsem tomu dokázal zabránit. Potom přišla ta událost se slečnou Valentinou, nechť je jí země lehká, a poté dokonce návrat pana Samuela! Kdo by to byl řekl, že v pozici komorníka člověk zažije takové věci. Jen mi je líto, že pan Adrian zemřel tak brzy… Abych byl upřímný, bál jsem se, že si nezvyknu na pana Samuela, že mu nedokážu sloužit, ale nakonec to nebyl žádný velký problém. Když mě po těch hrůzách v čtyřiadevadesátém nechal spravovat celé sídlo, byl to pro mne šok, ale také jsem si uvědomil, jakou ve mně pan Samuel vložil důvěru. Za žádnou cenu jsem ho nechtěl zklamat, ale… stalo se. Nemůžu si odpustit to řádění draka, za které nesu vinu. Pan Samuel mě upozornil, abych Akademii stále hlídal, ale já to podcenil. Nenapadlo by mě, že přijdou tak tuhé mrazy a husté sněžení, že se strop Akademie prolomí a drak odtamtud unikne. Ještě štěstí, že ho pan Samuel a paní Kasumi dokázali zastavit. I tak ale napáchal spoustu škody a zabil mnoho lidí… Myslel jsem, že po té události se všechno zase uklidní, ale kdepak – přišly další hrozné rány. Nejprve odchod paní Kasumi, který znamenal hodně i pro mne, potom úmrtí Denise, které si snad do konce života nepřestanu vyčítat, dále Krügerovo vraždění, úraz pana Samuela a Parvatina proměna. Právě ta je teď nejčerstvější a já si nemůžu pomoct, ale přijde mi to tak nespravedlivé vůči mě. Mám Parvati moc rád, stále ji mám rád a rád bych jí pomohl, ale ona nechce. Před lety jsem měl pocit, že jsem se opět zamiloval, ale když láska není opětovaná, je to smutné, ovšem ještě horší je skutečnost, že objekt mé lásky miluje jiného muže. Muže, kterému já sloužím a nikdy bych si nedovolil mu ublížit. Což znamenalo, že jsem musel svou touhu po Parvati zadusit. Měl jsem pocit, že to ale není beznadějné, neboť Samuel o Parvati zájem evidentně nemá a já ho jednak plně chápu a také jsem za to moc rád, ačkoli… vím, že kdyby se pán zamiloval a zapomněl na Kasumi, jen by mu to prospělo. Je to zvláštní tahle situace, která nikomu z nás čtyř nedovolí být šťastný. Pan Samuel, paní Kasumi, Parvati i já jsme uvízli ve spletitém bludišti a nedokážeme najít cestu ven. I dnes, když se Parvati
v mých očích natolik změnila, že bych ji nemohl milovat, mi rozhodně není cizí. Mám ji rád jako přítelkyni a vím, že ona to cítí stejně, ale ta láska tam není, i když by být mohla. Všechny naše problémy může vyřešit jedině Kasumi. Přál bych si, aby se vrátila, protože pak by byl šťastný i pan Samuel a Parvati by pochopila, že nemá žádnou šanci ho získat. Tak by se snad konečně vzpamatovala a uvědomila by si, že tu je člověk, který ji má rád a požaduje jen jedno – aby přestala brát ty odporné prášky, které jí zničily tělo i duši. Pomohl bych jí se uzdravit a i kdyby už nebyla taková jako před lety, tak bych ji neodvrhnul, ba právě naopak – byl bych tu pro ni a společně bychom se s tím vším vyrovnali.
Mark Holmes Uběhly tři roky od té chvíle a já stále nemůžu zapomenout. Je to zvláštní, jak se lidem dokáže zapsat jedna jediná událost tak hluboko do paměti. Tehdy jsem se lekl tak strašně, že by se ve mně nikdo krve nedořezal a ať si každý říká, kdo chce, co chce – já se tam dolů už nikdy v životě nevrátím. Nevím, co za tím zrcadlem bylo a ani to vědět nechci. Sice jsem tu už viděl démony, ale takovouhle hrůzu ještě ne. Byla to snad žena, nebo co a dokonce ke mně mluvila. Bylo to inteligentní a vzteklé zároveň. Panu Gordonovi jsem řekl, kdeže jsem to byl a co jsem viděl, ale o tom rozhovoru mezi panem Adrianem a tou dívkou jsem samozřejmě neřekl ani slovo. Samuel mě ani nemusel zdůrazňovat, abych si vše nechal pro sebe. Jistě, že bych to nikomu dalšímu, do té věci nezasvěcenému, nikdy neřekl. Je ovšem těžké mlčet o tom, že pan Adrian žije. Tedy… on možná nežije, ale je tam a slyšel jsem ho. Celý ten rozhovor mi vůbec nedával smysl a navíc tam bylo tolik informací, že jsem většinu ani nepochytil. Vím jen velmi málo a tak je to snad i lepší. Poslední roky je na zámku tak mizerná atmosféra, že jsem rád za práci na zahradě. Už od smrti Sheily mi spadlo do klína spoustu práce navíc, ale jsem za to rád, neboť to taky znamená vyšší plat. Skutečnost, že jsem letos oslavil pětačtyřicet let a jsem stále svobodný i bezdětný mi však na náladě nepřidává. O obnovení, ehh, spíše o navázání vztahu s Mirandou nijak netoužím a věřím, že se to nezmění. Zklamala mě a bohužel nebyla první. Za to však byla poslední. Ne proto, že bych už jinou nechtěl, ale která si vezme takového dědka?! Pětačtyřicet let… kde jsou ty časy, kdy jsem s Tomem vysedával pomalu den co den v hospodě, mastil karty a chlastal jedno za druhým. Stáří je hnusná věc. Dokonce jsem začal poctivě každé ráno běhat, abych se alespoň udržel v kondici. Docela mi to jde, řekl bych. Kdyby Parvati konečně vypadla, nejspíš bych tu a tam zašel i do naší posilovny, ale vážně nestojím o to tam na ni narazit. Jednak je mi z jejího současného vzhledu na zvracení a pak – když vidím jak silně a energicky vypadá její tělo a pak to porovnám s tím svým… Jak je ale vidno, ani ona se nevyhne zdravotním problémům. Ta její srdeční příhoda mně docela zvedla náladu, i když ne že bych jí přál něco vážného, taková svině zase nejsem. Nicméně kdyby se sem konečně vrátila Kasumi a dala Parvati pořádně do tlamy, určitě bych ji za to jedině poděkoval. Ta černoška potřebuje vědět, kde jsou její hranice a to její neustále rostoucí sebevědomí nesedí nejen mě, ale i panu Gordonovi. Už je načase, aby jí Kasumi ukázala, že ona rozhodně tou nejmocnější ženou pod Sluncem není. Otázkou je kdy, pokud vůbec se Kasumi uráčí se vrátit. Všichni tady, až na Parvati víme, kam každé ráno Samuel jde. A já navíc vím, že tam dole mluví s tou ohavou. Když se pak vrací v mnohem lepší náladě, je mi jasné, že se dozvěděl, že je Kasumi minimálně naživu. Ještě kdyby mu tak někdo řekl, kdy se Kasumi plánuje vrátit. Vážně se na ni dost těším. Na pobyt ve Walesu v její blízkosti vzpomínám rád, a i když je Kasumi hodně podivné a silné individuum, není mi vůbec protivná a odporná, což se o Parvati říct nedá.
Desmond Gordon Proč je táta pořád tak smutný? Tráví se mnou tak málo času… a přitom bych si s ním chtěl hrát. Takhle si musím hrát jen s Edwardem. Ne, že by to bylo špatný, ale Edward není táta. Ani teta Parvati za mnou v poslední době nechodí a většinou se vidíme jen u oběda a u večeře. Dřív mi četla před spaním pohádky, ale teď už to dělá jen Edward. Tátovi vůbec nerozumím. Pořád mi vypráví o mamince, která je teď hodně daleko, ale prý se na mě moc a moc těší a má mě ráda. Nevím, co si o tom myslet. Když se táty zeptám, proč maminka nežije s námi, když mě má tak ráda, tak mi nedovede odpovědět. Říká jen, že má spoustu práce, ale to Edward má taky spoustu práce a na mě si čas udělá, tak proč maminka ne? Ani o mamince nic pořádného nevím. Táta mi vysvětloval, že on a maminka se mají moc rádi a přáli si mě a tak díky tomu jsem se narodil já. Takže jestli tomu rozumím – nebyl bych tady s tátou, kdybych neměl maminku. Myslím, že Parvati by ale byla lepší maminka, protože ta je tu alespoň se mnou. Škoda, že si mě táta nepřál s tetou Parvati. Sice je jiná než my ostatní – je velká a černá, takže vypadá jako strašidlo, ale mám ji rád, na rozdíl od maminky.
Miranda Shepardová Čas jde neúprosně vpřed a léta plynou jako voda. Samota je hrozná věc… a já už nevím, jak se jí zbavit. Zahořkla jsem a můj život se změnil. Přátel mám tady tolik, že by se dali spočítat na prstech jedné ruky. Od smrti Ildy se všechno změnilo k horšímu. Když si vzpomenu na její poslední měsíce, kdy byla moje milovaná fenka slepá a hubená, nemohla na zadní nohy a celý den jen proležela… pokaždé se mi chce brečet. Od té chvíle uplynul skoro rok, ale já stejně nedokázala zapomenout. Nechci si pořídit jiného pejska, protože by mi to přišlo vůči Ildě sobecké. Když jsem chtěla, aby moji fenku pohřbili na Warmhill, málem se mi farář vysmál do tváře. Bastard jeden! Já vím, že Warmhill je hřbitov pro lidi, ale kdyby Furas Ildu znal, tak pochopí, že ona byla jako člověk. Stačilo by nějaké místečko v rohu hřbitova, tam kde nikdo nechodí, ale kdepak – prý by to bylo zneuctění půdy svaté. Bylo to poprvé, kdy jsem měla chuť faráře praštit a kdyby na tom nebyl zdravotně tak špatně, možná bych to opravdu udělala. Není to tak dlouho, co měl farář mozkovou příhodu, ale vzpamatoval se z toho ještě vcelku dobře. Proč jen Bůh faráři pomohl a mé Ildě ne?! Co mě to napadá, vždyť tohle zní, jako bych ani nevěřila v Boha. Věřím v něj, ale nevím, jestli chození na bohoslužby s vírou nějak souvisí. Znám lidi, které jsem v kostele nikdy neviděla a nevypadá to, že by je za to Bůh trestal. Možná tam taky přestanu chodit, vždyť k čemu to je, když mi farář odmítne pomoct, přestože pravidelně přispívám církvi? Tohle je nějaký vděk? Je to jen zlodějina a nic jiného! Kvůli faráři teď musí moje Ilda navěky odpočívat vedle mého domu. Má tam alespoň krásný náhrobek s básní:
Ten psí život tak krátký jest, však když člověk projde tisíc cest, nenajde duši laskavější nežli psí a nikdy nezíská takové přátelství. Odpočívej v pokoji můj pejsku drahý a věz, že bez tebe bude život těžký.
Čím dál víc se ponořuji do knih a zdá se mi, jako bych ztrácela kontakt s reálným světem. Je to zvláštní, ale trávím teď v knihovně víc času, než kdekoli jinde. Je alespoň dobře, že knihovna se zřejmě nikdy rušit nebude, neboť vydělává! Já vím, že je to divné, ale o knížky zase začal být zájem a hodně lidí zajímají příběhy z Afriky a východní Asie. Samozřejmě, že za to vděčím Parvati a Kasumi. A díky nim už knihovna slouží i jako knihkupectví. Ano… zhruba polovina budovy nyní obsahuje běžné knihy, které je možné sehnat ve městech, no a lidé si je mohou kupovat a doopravdy to tak dělají, protože je cizí krajiny zajímají. Můj plat, který dostávám od vesnice, se nezměnil, ale Harry jasně řekl, že musím být schopna alespoň jeho třetinu vrátit a tak se ze mě stala obchodnice. Díky kontaktům seženu zajímavé a lidmi žádané kousky za běžnou cenu a zde je prodávám podstatně dráž. Vypadá to jako ožebračování druhých, ale oni sami by stejně nebyli schopni ty knihy někde sehnat. Jde to tak dobře, že se mi daří vydělávat zhruba polovinu mého platu, což znamená, že vesnice sice stále na provozu knihovny prodělává, ale zdaleka ne tolik, jako kdysi.
Leonard Colliere Návrat syna na Black Mirror mě velice potěšil, ale podstatně hůře to snáší Josefina. Netušil jsem, že se situace vyhrotí tak moc, že na mě bude naléhat, abych svoji práci vzdal. Možná je to tak ale lepší, vždyť díky tomu mám spoustu času na rodinu a taky si musím uvědomit, že mám svůj věk. Vždyť mi co nevidět bude pětašedesát! Stejně se ale nemůžu smířit s tím, že už nejsem u policie. Před lety jsem také odešel kvůli Josefině, ale netrvalo dlouho a uvědomil jsem si, že bez mé práce si připadám zbytečný. Doufám, že tentokrát to neskončí podobně… Mrzí mě, že je na mě vlastní syn takový. Lituju toho, co jsem mu tehdy před lety provedl a mám pocit, že mi to neodpustí ani na smrtelné posteli. Někdy v životě nastane chvíle, kdy si uvědomíte, že to, co děláte v dobré víře svým dětem, jim ve skutečnosti hrozivě ubližuje. Kéž by bylo možné vrátit se zpět v čase a napravit chyby, kterých jsem se dopustil. Dnes by mě třeba můj syn měl rád jako otce. I když už je to daleko za mnou nejsem, schopen vytěsnit z paměti případy, které jsem nedokázal objasnit. Jakožto vyšetřovatele mě každý neúspěch mučí a je to ještě horší, když to vede až k úmrtí lidí. Nejhorší je pak vědomí, že někde venku poblíž vás pobíhá vrah a vy mu nedokážete zavčasu zamezit v jeho řádění. Vzpomínám si jako dnes na případ Samuela Gordona. Větší děs jsem v životě nezažil, ale teprve před pár lety, to když se Gordon najednou zjevil mezi námi a na panství začali řádit démoni, mi došlo, že kriminalistika sice je založená na logice, ale jak mám vyřešit případ, když jsou v něm zapleteny nadpřirozené síly, na které je každá logika krátká? Z toho důvodu si tu řezničinu z jedenaosmdesátého neberu tak moc k srdci, neboť za tím vším bylo bezesporu víc, než by si byl kdo pomyslel. Z pozdější doby mě nejvíce trápí skon Adriana Gordona a zmizení jeho manželky. Mé oči se pochopitelně upíraly na zámek a na Samuela Gordona a ty, co ho obklopují. Jenomže se nic pořádného nevypátralo. Takže buď Gordon a jeho lidé lžou, anebo opravdu nic nevědí, ale nic jsem jim dokázat nemohl. Rachel zmizela beze stopy, jakoby se vypařila, a po Adrianovi sice zbylo v bunkru hodně krve, ale jeho tělo, které by snad mohlo prozradit, kdo ho usmrtil, zcela jistě spořádal ten netvor. Jediný, kdo by mohl vnést do případu více světla je Kasumi Sato. Pokud se tu Kasumi někdy objeví, bezpochyby se minimálně k případu zmizení Rachel Gordonové vrátím.
Conrad Spooner
Nebyl to špatný nápad se vrátit a i když tady musím tvrdnout ve společnosti mého otce a beru podstatně míň než v Londýně, je to vcelku pohoda. Zprvu jsem se nemohl dočkat, až fotr zaklepe bačkorama, ale teď když odešel do důchodu a snad konečně natrvalo, tak mi to ani tak nevadí. Pozice vrchního inspektora mi dodává na důležitosti. Jsem opět nejmocnější muž na Black Mirror. No dobře, tak druhý nejmocnější muž hnedka po tom pitomci ze zámku. Ovšem kdybych měl do žebříčku nejmocnějších započítat i ženy, klesnu až na třetí místo! Jak je možné, že jedna černoška si vybuduje takový respekt?! Já jsem přece inspektor a ona je obyčejná strážkyně a pochybuji, že její náplní práce je něco víc než nastavovat Samuelovi řiť. Ten poslední incident, kdy mě málem uškrtila, mě vážně nasral. Ta mrška si snad myslí, že se jí bojím! Ve skutečnosti je to ona, kdo je posraný strachy. Však já ji ještě dostanu. Nakonec co jiného zde taky dělat, než přemýšlet, jak tu černou prdel dostat do postele a konečně ji zkrotit. Zprvu jsem myslel, že ji nechám být a přijde sama, jenomže nepřišla. Na nějaké dlouhodobé snažení nejsem stavěný a hlavně ona se mnou na večeři nebo do kina nepůjde ani za nic. Vyhrožování je taky na houby, protože nemám jediný použitelný trumf a ona navíc ví, jak to na mě hrát. Na tu událost v lese nejde zapomenout. Ještě nikdy jsem si nepřipadal tak ponížený, ale s tím se nesmířím ani za nic! Já ji dostanu a jediná možnost, jak toho docílit je za použití násilí. Jenže jak ji znásilnit, když má takovou sílu? Nikdo tady z Black Mirror by se s ní dobrovolně do křížku nepustil. Musím něco kloudného vymyslet – žádný jiný člověk nedokázal tak srazit mé sebevědomí jako Parvati a toho bude hořce litovat.
Harry Miles Spoustu lidí tady na panství žije nevýrazný a ničím zajímavý život a mám pocit, že z těch všech jsem to právě já, kdo má ten život nejobyčejnější. No a lhal bych, kdybych řekl, že z toho nemám ohromnou radost. Hospoda na sebe vydělává a mám dokonce dost i pro sebe. Sice nikdy nezbohatnu, ale proč by mě to mělo vadit, když se mám dobře? Kluk už vyrostl a ve čtrnácti letech je velice rozumný. Zřejmě za to může skutečnost, že tady doma ve Willow Creek se stýká výhradně s dospělými. Velice ochotně mi pomáhá v hospodě a já mám díky němu méně práce a starostí než kdysi. Dělá mi radost ten můj kluk! Co mě ovšem trochu vadí je, že ho stále neopustila ta posedlost Kasumi. Taky bych byl rád, kdyby tu byla, ale nemyslím, že se ještě někdy vrátí, ačkoli… pan Samuel před mnoha lety také odjel a vrátil se až za dvanáct let, takže vyloučit Kasumin návrat nemůžu, ale nevěřím v něj. Můj Ephram kdysi obdivoval i Parvati a vzhledem k tomu, že ho zřejmě zachránila před smrtí, jsem si ji oblíbil i já, jenomže časy se mění a Parvati nezůstala taková, jaká byla. Poslední kapka byla, když tady v hospodě vyvolala rvačku. Nevím, co jí to popadlo, ale začala tu řvát na hosty, že chce stůl jen pro sebe a tak ať jí uhnou nebo že uvidí. Neuhnuli a viděli, jak s nimi Parvati zatočila. Kdyby k tomu alespoň měla dobrý důvod! Zprvu jsem chtěl já a ještě pár hostů těm čtyřem pomoct, ale když jsme viděli, jak je Parvati posílá do kolen, vzdali jsme to. Nechápu, co to do té holky vjelo, ale Edward říkal, že záchvaty vzteku mívá čím dál častěji. Asi bych jí sem měl zakázat vstup, ale když bude chtít, tak se sem stejně dostane a přesvědčí mě, abych ji obsloužil. Nevím, co by ji mohlo zastavit, vždyť i policie se jí bojí. Spoonera před časem málem uškrtila. I když, abych byl upřímný, v jeho případě by mi Parvati spíše prokázala službu. Já toho slizáka vážně nemám rád. Jak si Colliera vážím a uznávám ho, tak jeho syna mám plné zuby. Prolhaný, arogantní, posměvačný a namyšlený zmetek je to, ale copak proti němu můžu něco říct? Vždyť by se ještě postaral, aby moji hospodu zavřeli, takový grázl je ten náš inspektor. Hrozné…
Ephram Miles Tady prostě chcíp pes a vypadá to, že ne jen jeden. Lautr nic se tady prostě neděje a já se až divím, že to tady vůbec vydržím. Mám ohromnou chuť podniknout nějakou výpravu a samozřejmě, že je kam, ale copak můžu vyrazit do mlýna nebo do kláštera? Vždyť tam snad podle všech, co tu žijí, straší a vzhledem k tomu, že bydlíme na Black Mirror, tak na tom trochu pravdy bude. Krom toho táta by nepřežil, kdyby se mi tam něco stalo, a já mu rozhodně nechci přivodit trápení. Stejně ale, když si na parkovišti hraju třeba s míčem, tak mám hrozné nutkání se sebrat a jít nahoru ke klášteru. Abych pravdu řekl – i já mám v hloubi duše strach tam vůbec vyrazit a kdyby se tam fakt něco hrozného stalo, tak se asi podělám strachy. Proto by bylo fajn mít s sebou někoho, kdo se nebojí a s kým by mě tam táta pustil. Ovšem Parvati je mimo hru – s ní nechci mít nic společného. Je mi odporná a vypadá jako chlap. No a hlavně se strašně rychle nasírá, až si říkám, jak si může pan Samuel držet na zámku takovou vzteklounku. Na Kasumi se prostě nedá zapomenout… Sakra proč se nemůže vrátit, když tu má všechno, co by si člověk přál? Co může mít tak důležitého na práci, že to přebije lásku k panu Samuelovi, zámek, bohatství, pohodu a klid,… Hodně lidí věří, že je Kasumi po smrti. Já myslím, že je to blbost. Možná už jsem vyrostl, ale vím, že Kasumi jen tak někdo nezabije a navíc když pan Samuel věří, že je jeho přítelkyně naživu, tak tomu věřím i já.
XIX – Bod zlomu Po ulici, na kterou ztěžka dopadají dešťové kapky a tříští se o chladnou zem, běží černovlasá žena. Má na sobě tmavé oblečení a plášť, který je promočený deštěm. Za ní se ozývají vzrušené výkřiky skupinky mužů. Někteří po ženě pálí ze svých zbraní a doufají, že ji konečně zasáhnou. Ona se však jako zázrakem kulkám vyhýbá – ne, že by se o to sama zasloužila, má jen štěstí, ale jak je známo, štěstí je vrtkavé a nikdy nezůstane na jednom místě dlouho. Žena to pocítí na vlastní kůži, když jí jedna kulka zasáhne do ramene a provrtá se velice hluboko. Zařve bolestí a chytí za krvácející ránu. Ví ale, že když se zastaví, zemře, a proto utíká dál, co jí síly stačí. Vyběhne z temné uličky a ocitne se před silnicí, po které proudí desítky aut a to přestože je pozdní večer. Přeběhnout silnici se zdá být příliš riskantní, ale zůstat na místě je sebevražda a tak žena vběhne do silnice a vyhýbá se vozům. Řidiči troubí a dupají na brzdu, aby ženu nesrazili. Mnozí musí zastavit a někteří narazí svým autem do jiných. Ozývá se vzrušený hluk plný nadávek, bolestivých stenů a zoufalých výkřiků. Ženu to nezajímá, hlavní je, aby zůstala naživu, to je to, co si stále opakuje. Nezajímají ji druzí – myslí jen na sebe, na svůj život, o jehož uchování bude bojovat do posledního dechu. Na druhé straně ulice je obchodní dům, který láká návštěvníky svými neonovými nápisy a reklamními upoutávkami. Žena vběhne dovnitř a doufá, že se svým pronásledovatelům ztratí, ale ti dělají vše pro to, aby ženu dostali, vždyť po jejím krku jdou už celé roky! V obchodním domě není mnoho lidí a ti co zde jsou, rozhodně nekrvácejí, takže snaha ženy ztratit se v davu je zbytečná. Proklešťuje si cestu mezi lidmi a doufá, že se svým pronásledovatelům alespoň na pár vteřin ztratí z dohledu. Když oni však vystřelí do vzduchu, lidé začnou ječet hrůzou a okamžitě se stahují pryč, co nejdál od ozbrojenců. Sklo výloh se tříští na tisíce kousků, to když muži střílejí po ženě, ale jediné, co zasáhnou, jsou skleněné desky, jež chrání obchody. Žena vybíhá po schodech do patra a otevírá dveře od nouzového schodiště, které směřuje na střechu. Pronásledovatelé jí jsou v patách. Žena vyběhne až na střechu, která je až na několik velikých ventilátorů rovná. Není kde se ukrýt, ale o to jí ani nejde. Doufá, že bude moci slézt po nouzovém schodišti, jenomže jakmile se k němu přiblíží, všimne si, že po něm stoupají dva muži. Žena zkoprní a otočí se zpět na dveře, mezi kterými se rázem objeví zbylí pronásledovatelé. Rozhlédne se okolo ve snaze nalézt střechu, kam by bylo možné doskočit, jenomže okolo žádná taková není. Žena je brzy obstoupena muži a pomalu couve ke kraji střechy. „Už není kam utéct, Kasumi!“ vykřikne jeden z mužů. Další se rozesmějí a někteří z nich vytasí katany. „Jsi tak slabá…“ ozve se a vzduchem zasviští meč. Kasumi zařve bolestí, když její pravá paže padá k zemi. Chytne se za krvácející pahýl a vytřeští oči. Je v šoku, který tlumí bolest a také zatemňuje mysl. Následuje další seknutí, po kterém jí na břiše zůstane krvavá šmouha. Jsou to střeva, která se z rány na břiše derou ven. Muž vytáhne dýku a zabodne ji Kasumi do oka. Špice dýky provrtá mozek a Kasumi se po kopanci do hrudi řítí přes okraj budovy na zem. Tvrdě dopadá na chodník a její kosti popraskají. Otočí hlavu do strany a otevře ústa, ze kterých vyteče krev a vyjde jediné slovo – „Samueli!“ Samuel se probudil promočený potem. Zprudka dýchal a snažil se zklidnit zrychlený tep. Měl strhaný obličej, jakoby právě vůbec nespal. Otřel si pot z čela a rozhlédl se po pokoji. Nikdo jiný tu kromě něj nebyl, ale nebylo divu. Spíše se jen chtěl ujistit, že je sám. Otevřel šuplík
vedle postele a vytáhl odtud polovinu medailonku s obrázkem Kasumi. Usmívala se a ten její výraz ve tváři… jakoby se nic nedělo, jakoby byla v bezpečí. Ve snu ji však viděl celou od krve a brutálně zohavenou. Vstal, oblékl se a medailonek uschoval do kapsy. Nosíval ho vždycky s sebou. Otevřel okno, aby v pokoji vyvětral. Pršelo a na obloze se stahovala bouřková mračna. Vyšel ze dveří a zašel k Parvatině pokoji. Zaklepal na dveře, ale nikdo neotevřel. Nijak ho to neudivovalo. Na snídani bylo ještě příliš brzy, takže počítal s tím, že Parvati nalezne v posilovně nebo v koupelně. Zamířil do posilovny, kde skutečně Parvati byla. Ležela na zádech a zvedala těžké činky. Měla na sobě jen kraťasy a sportovní podprsenku. Samuel by byl radši, kdyby byla víc oblečená. „Neměla bys tu mít někoho po ruce?“ zeptal se Samuel. „Co když už tu činku nezvedneš a ona ti rozmáčkne hrudník? Vsadím se, že těžká je na to dost.“ Samuel přejel pohledem na závaží. „Sto dvacet kilo…“ řekl aniž by ho to překvapovalo. „Ani bych to nezvedl ze země. A to neber jako lichotku.“ „Já vím, Samueli,“ řekla Parvati, zvedla činku a položila ji na držáky. Posadila se a protáhla si paže. Pohlédla na Samuela. „Vím, kde jsou mé hranice a sto dvacet kilo je stále málo, takže se nebojím, že si něco udělám.“ „Je to málo… A kolik bude dost, Parvati? Kolik vůbec dokážeš uzvednout? Dvě stě kilo?“ „No… To zase ne.“ „Zatím ne, ale je mi jasné, že po tom toužíš. Myslel jsem… vážně jsem věřil tomu, že dostaneš rozum a že přestaneš brát ty prášky, ale ono ne. Myslíš, že jsem idiot, že si nevšímám toho, co se s tebou děje?!“ „Zase ti není dobře… máš vztek a potřebuješ si ho někde vybít. Na mě ale ne!“ vykřikla Parvati tak hlasitě, až to Samuela vylekalo. „Být tebou se nerozčiluji, Parvati. Zase tě začne píchat u srdce… Pověz mi, měla bys vůbec šanci, kdyby ses chtěla vrátit zpátky do armády? Vzali by tam takovou trosku?“ Parvati zbrunátněla. Vstala a popadla nejtěžší jednoruční činku, jakou tu měla. Zvedla ji do výše ramen, aby ukázala Samuelovi, jakou má sílu. „Myslíš, že jsem troska?! Tak zkus něco podobného.“ Samuel sklopil zrak a povzdechl si. „Je mi tě líto. Ani nevíš jak moc. Nebyla jsi taková.“
Samuel odešel s ještě horší náladou, než jakou měl po probuzení. Sešel dolů do haly a zamířil do knihovny. Z tajné schránky vytáhnul pozlacenou rukojeť a otevřel chodbu do podzemí. Sešel po vlhkých schodech a nastoupil do výtahu. Uvnitř kabiny byla klika, kterou Samuel otáčel, a výtah se pomalu spouštěl dolů. Jakmile se ocitl v sále, zašel známou cestou k Černému zrcadlu. Šel tudy tolikrát, že by to zvládl i poslepu a to i přes to, že cesta sem vedla přes úzký kamenný můstek, pod nímž byla tmavá hluboká propast. Jakmile stanul před zrcadlem, zakřičel na celý sál: „Lilith! Temná paní, ukaž se, potřebuji s tebou mluvit!“ Trvalo asi deset minut, než se Lilith za zrcadlem zjevila. „Je naživu,“ řekla démonka nezaujatým hlasem. „Stále je naživu.“ „Jsi si jistá?“ „Samozřejmě, že jsem! Urážíš mě, Samueli. Vím o svých Stínech a jejich řady se o ten Kasumin stále nerozrostly.“ „Odpusť, nechtěl jsem tě urazit, ale měl jsem v noci zlý sen. Poslední dobou je mívám často a ani jedinkrát se nestane, že by v něm Kasumi přežila. Někdy jí useknou hlavu, jindy rozpářou břicho nebo ji utopí v kyselině. Viděl jsem dokonce, jak ji sežerou tygři. Ráno se probudím promočený potem a děsím se toho, že přijdu sem za tebou a ty mi sdělíš, že je mrtvá. Nevím už pro co jiného žít. Jestli zemře ona… tak já také. Ani syn mi nedokáže dát
útěchu. Stále mám v mysli jen Kasumi a je to čím dál horší. A k tomu ty bolesti hlavy… Někdy jen tak celé hodiny ležím na posteli, protože se nedokážu na nic soustředit. Jsem tak zmatený a bez energie.“ „A teď čekáš co? Že tě budu litovat nebo že ti dokonce poradím? My démoni netrpíme nemocemi.“ „Nechci k lékaři, nechci slyšet ty nesmyslné řeči o tom, že si mám najít rozptýlení nebo nejlépe jinou ženu a na Kasumi zapomenout. Ona nemůže za to, že kvůli ní tak trpím. Vím, že dělá, co může, aby se sem vrátila. Hmm, pověz mi prosím, jak se má Rosalinda? Dlouho jsem se na ni neptal.“ „Cura se má dobře, rozhodně lépe než ty. Pomáhá mi a toho si cením. Má krásný domov, jak sama říká a užívá si života.“ „Alespoň někdo se má dobře. Víš, neuraz se, ale těžko se věří tomu, že v Pekle se má někdo dobře.“ „Nejsem zlá, Samueli. Cura se skutečně má lépe než ve světě lidí, což se o Samaelových otrokyních říct nedá.“ „To ale nejsou lidé. Jen duše…“ „V tom se mýlíš. Podívej, měla bych mlčet, ale že jsi to ty… možná ti má slova pomohou. Samael má v moci tři ženy. Víš, které to jsou.“ „Vím. Má duši mé snachy, mé manželky a mé dcery.“ „Nejen duše! Má je živé, tak živé, jak je živá Cura.“ Samuel se podivil. Zamžikal očima a usedl na oltář. „To je nesmysl, vždyť ten parchant mi sám řekl, že jsou mrtvé!“ „Kdybys je viděl, skutečně by ti tak připadaly. Obvykle mají smrtelná zranění, ale jsou v Samaelově moci a on jim nedovolí zemřít. Mučí je a týrá a poté jim zase nechá zahojit rány, aby to celé začalo nanovo.“ „Bože…“ „Řeknu ti to takhle, Samueli – kdybys ty skončil na Bráně pekel a spadl k nám do Pekla, pak bys teprve zažil hrůzu, děs a nekonečně utrpení. Tvé bolesti hlavy a špatné sny proti tomu nic nejsou. Tak co, zvedla jsem ti náladu?“ „Ne, vědomí, že moje Catherin žije a nesmírně trpí, mi opravdu náladu nezvedne.“ „Tvoje Catherin? Měl by ses v sobě vyznat, Samueli. Říkáš, že miluješ Kasumi a přitom o Catherin tvrdíš, že je tvá? Není tvá už víc než čtvrt století!“ „Ale to neznamená, že mě nechává chladným to, co se jí děje. Předpokládám, že s tím ale nemohu cokoli udělat.“ „Předpokládáš správně. No, ráda jsem si s tebou promluvila, ale doufám, že se tu neukážeš znovu už zítra.“ „To ti nemohu slíbit, Lilith. Půjdu.“
Parvati se po snídani vrátila do svého pokoje. Otevřela šuplík a vyndala odtud krabičku s prášky – steroidy. Potěžkala si ji v dlani a přemýšlela zda ji otevřít, či nikoli. Přešla k velikému nástěnnému zrcadlu a začala se prohlížet. Byla přesvědčená, že je ještě mladá, ostatně není jí ani třicet let. Věděla, že steroidy jí ubližují, ale viděla v nich i mnoho dobrého – nedokázala to jen tak zahodit. Byla na sebe pyšná, a kdyby anabolika vysadila, během pár týdnů by se mohla změnit. Bylo jí líto, že jí Samuel dává tak moc najevo, že je jiná. Dříve takový nebyl, ale dříve se účinky anabolik na jejím těle tolik neprojevovaly. Počítala s tím, že přestane prášky brát, ale ještě ne teď, ještě je mladá, její tělo to vydrží a teprve až začne stárnout, steroidy vysadí a nechá to všechno plavat. Vzala si prášek a zapila ho. Poté
lahvičku vrátila do šuplíku. Pohledem zůstala na injekcích s inzulínem, které si píchala. Do pokoje vstoupil Edward a Parvati urychleně šuplík zavřela. Sedla si na postel. „Ahoj,“ řekla a usmála se na Edwarda. „Pojď dál a posaď se.“ Edward za sebou zavřel a usedl na pohovku. „Co ty a pan Samuel?“ zeptal se Edward zcela na rovinu. „Nic. Nechce mě, vůbec o mě nestojí ani po tom všem. Náš vztah… tedy imitace vztahu stagnuje a to už dlouhou dobu.“ Parvati byla smutná a ne málo. Edward si přesedl vedle ní a ona mu položila hlavu na rameno. „Vadí mu, jaká jsi, nemám pravdu?“ „Máš. Ale on mi přece nemá co vyčítat, vždyť si také ničí život. A mnohem víc než já, protože já s tím můžu kdykoli přestat a ono se to spraví.“ „Myslíš? Parvati, když jsi měla před časem tu příhodu…“ „Jen mě začalo píchat u srdce, asi kvůli tomu vedru a únavě. Spravilo se to. Není to nic vážného, Edwarde.“ „To doufám, ale i tak… je to i vidět Parvati – na některých místech máš příliš vystouplé žíly a zhrubnul ti hlas,… A já si prostě nemyslím, že se to může spravit.“ „Může, určitě může. To Samuel je na tom hůř. Je úplně vyčerpaný a vsadím se, že na Kasumi myslí, kudy chodí. Nechává se tou ženou tak strašně ničit… Já ji tak nenávidím!“ „Už to bude tři a půl roku, co odjela a on je stále skálopevně přesvědčen, že je v pořádku.“ „Pomátl se a kvůli ní. Kasumi je dávno mrtvá a on si to nedokáže připustit. Mohli bychom spolu být šťastní, ale on… raději sám sebe zničí.“ „Možná je zbytečné si kvůli jeho neopětované lásce ničit život.“ „Ale já ho miluju. Věřím, že jednou pochopí, že je Kasumi mrtvá a pak tu budu, abych mu pomohla se s tím vyrovnat. Podpořím ho a on pozná, co k němu cítím.“ „A co když se Kasumi vrátí? Co pak? Zapomeneš na něj a budeš hledat útěchu a lásku jinde?“ „Když se Kasumi vrátí, o čemž pochybuji, tak… já nevím, nevím, co udělám a nemá cenu nad tím přemýšlet, vždyť ona se nevrátí. Je mrtvá.“ Samuel se vrátil do zámku a nasnídal se. Jako obvykle to bylo dietní jídlo, přesněji cereálie s medem. Neměl to rád, ale kvůli své nemoci neměl moc na výběr. Velké množství mědi v jídle by mu mohlo ve výsledku opět vytvořit nádor na játrech nebo něco jiného. Venku zuřila bouře a on neměl chuť dnes cokoli dělat. Nechtěl ani psát ani si číst a už vůbec nestál o to hrát si s Desmondem. Podobal se svému otci čím dál víc a Samuela to děsilo. Desmond byl naštěstí zvyklý hrát si sám anebo s Edwardem. Dříve se o něj ráda starávala i Parvati a zpívala mu písničky, ale Samuel jí zakázal se s Desmondem stýkat. To rozhodnutí se nedělalo snadno, protože mu Parvati bylo líto a bral ji jako kamarádku, ale věřil, že pro Desmondovo bezpečí je to ta nejlepší možnost. Parvati tu a tam propadávala návalům vzteku a agresivity a Samuel se vyloženě děsil toho, kdy se přestane ovládat. Pamatoval si ji jako milou hodnou dívku, která by nikomu nevinnému neublížila, ale časy se změnily. Dokonce chvílemi uvažoval o tom, že ji vyhodí, ale neměl to srdce to udělat, zvlášť když viděl, že je tu spokojená. Vystoupal po schodech do patra a zde minul Edwarda, který vycházel z Parvatina pokoje. „Jak se cítí?“ zeptal se Samuel. „Ne moc dobře, pane. Myslím, že je jí líto, jak jste na ni zlý.“ „Zlý? Tak já jsem podle vás zlý?!“ „Především podle ní, pane.“
Samuel vstoupil do Parvatina pokoje a zavřel za sebou. Nestál o to, aby ho Edward slyšel. „Já jsem na tebe zlý… Chudinko malá…“ řekl s řádnou dávkou ironie. „Jak může tvoje slabé křehké tělíčko ustát takovou hroznou ránu?! Nemyslíš, že by bylo na místě vpíchnout si do žil víc inzulínu?“ „Jak… jak o tom víš?“ „Mark mi řekl, co nachází v odpadcích. Myslíš, že jsem slepý?! Kolik svalové hmoty musíš mít, aby ses probudila k životu? Mám pocit, že jsem na tebe příliš měkký Parvati. Po dobrém to evidentně nejde. Možná by ti prospělo, kdybych na nějakou dobu pominul, co všechno jsi pro mě udělala.“ Parvati se postavila tváří v tvář Samuelovi a pohlédla mu do očí. Ruce dala v bok. „Chceš mě praštit? Jen do toho, ani to se mnou nehne.“ „Nepomýšlím na násilí, ale ty k němu pomalu směřuješ, co jsem si všiml. No tak, Parvati!“ vykřikl zoufale Samuel. „Prober se prosím tě o to. Moje Kasumi má také silné tělo a nebere to svinstvo! Zkus to jako ona a nechovej se jako pitomá kráva!“ „Neurážej mě! A krom toho… já chci prostě víc. Pochop mě.“ „To právě nedokážu!“ „Mám tě ráda, Samueli. Ale ty mi ustavičně ubližuješ. Proč to děláš? To mě tak nenávidíš?“ „Právě naopak – chci ti pomoct. Vezmi všechny ty věci a vyházej je!“ Parvati si zase sedla a sklopila hlavu do dlaní. „Nechci být jako před lety, nechci zeslábnout. Ztratím tím veškerý respekt a úctu, kterou jsem si vybudovala. Tohohle se přece nemůžu vzdát, nemůžu zase klesnout tam, kde jsem byla v dětství.“ „Není kam klesnout, vždyť už jsi na dně, copak to nevidíš? A pak – tady ti nikdo ubližovat nebude.“ „To nemůžeš vědět. Já potřebuju být silná. Musím taková být! A teď mě prosím omluv. Chci být sama.“ Samuel odešel a vstoupil do svého pokoje. Bylo tu chladno kvůli otevřenému oknu. Zapomněl ho předtím zavřít, takže to rychle napravil a lehl si na postel. Cítil se hrozně a připadalo mu, že je úplně sám. Rozbolela ho hlava a to velice silně. Okamžitě spolknul dva prášky proti bolesti a doufal, že to co nevidět přejde. Hlava však třeštila dál… Snažil se to nevnímat a doufal, že usne. Sice se bál dalších snů, ale bolest hlavy byla tak hrozná, že nebyl schopen se na cokoli soustředit. Proležel na posteli několik hodin a vyrušil ho až příchod Edwarda. Ten zaťukal na dveře. „Pane Samueli, bude se podávat oběd.“ „Nemám hlad,“ odvětil Samuel. „Mám vám nechat jídlo na potom?“ „Ne, a Edwarde, zajděte po obědě do vesnice a kupte mi další prášky proti bolestem hlavy.“ „Ano, pane. Vyrazím hned po jídle.“ Edward odešel a Samuel se opět pokoušel usnout. Uběhlo sotva pár minut a na dveře pokoje zaklepal Mark. „Pane Gordone, jste tam?“ „Ano. Potřebujete něco?“ „Rád bych si s vámi promluvil, jestli máte chvilku.“ „Jen pojďte dál.“ Samuel se posadil na postel a pobídl Marka, aby usedl na židli. „O co jde? Týká se to zrcadla?“ „Ne, to ne. Jde mi o Parvati, pane. Jak dlouho ji tu budete držet?“ „Myslíte, že Parvati tu není užitečná?“ „Když pominu to, že vypomáhá Edwardovi, tak jinak vážně nevím, co užitečného tu dělá.“ „Už jen její přítomnost vyvolává u druhých respekt. Dokud se nás vesničané bojí, je to jen
dobře. Já vím, že od toho incidentu v devadesátém pátém se nic výrazného nestalo, ale kdoví jestli tomu značně nepomáhá Parvatina přítomnost.“ „Ta černoška propadá záchvatům agresivity!“ „Já vím. Nemyslete si, že mě to netrápí.“ „Řeknu to takhle, pane – raději se jí vyhýbám, protože víte dobře, že mezi námi to dost jiskří, a pokud se na mě Parvati vrhne… budete mi proplácet pobyt v nemocnici, kde skončím, až mi zpřeláme kosti? Jde mi jen o to, že Parvati je nám spíše nebezpečná a to by bodyguardka být neměla.“ „Vždyť já si to uvědomuju. Jenomže… vy byste měl tu odvahu vyhodit odtud člověka, který nám tehdy dost možná zachránil život?“ „Kdoví jak to tenkrát bylo, vždyť Nicolas byl její přítel. Co když v tom jeli spolu?“ „To je pitomost.“ „Asi…“ „Ta holka u mě byla den co den, když jsem ležel v komatu. Ona mě má hrozně ráda a s Edwardem jsou dobří přátelé. Krom toho - co když se zase něco stane, co když na nás někdo zaútočí a Parvati tu nebude?“ „No jo… V tom případě… máte jistotu, že vám Parvati neublíží? Co kdybyste ty její anabolika a podobná svinstva prostě vyhodil a trochu ji postrašil? Pohrozte jí vyhazovem nebo snížením platu, nebo prostě čímkoli, co by mohlo zabrat.“ „Možná máte pravdu. Už je nejvyšší čas to řešit.“ „Výborně, pane. Parvati je teď dole v kuchyni. Máte příležitost…“ „Dobře… ale vy u toho raději nebuďte. Běžte se dolů najíst.“ Mark odešel z pokoje a Samuel taktéž. Zatímco Mark sešel dolů do haly, Samuel zamířil do Parvatina pokoje. Parvati obědvala dole v kuchyni společně s Edwardem. „Myslím, že Italská kuchyně pro mě nebude,“ řekla Parvati a snažila si poradit se špagetami, jež měla na talíři. Vůbec jí to nešlo. „Není to zase tak těžké,“ oponoval Edward. „Rozhodně mnohem snazší než jíst rybu plnou kostí. A to si vezmi, že máš vidličku. Kdybychom měli Asijskou kuchyni a byla tu s námi Kasumi…“ Parvati zlostně pohlédla na Edwarda. „Nemluv o ní,“ řekla tiše a nenávistně. „Chci jen říct, že jíst takovou rýži hůlkami, to je teprve umění.“ „Řekla jsem, abys o Kasumi mlčel!“ vyštěkla Parvati. „Ale já jsem neřekl, že…“ „Sklapni!“ Parvati zprudka vstala od stolu, talíř se převrátil a na triko jí vystříklo trochu omáčky. To ji rozzuřilo ještě víc a tak bouchla pěstmi do stolu, až nádobí poskočilo. Mark, který právě přišel a celý incident viděl, nevěděl, jestli se má Parvati bát nebo se jí smát. „Jdu do koupelny si to umýt. A špagety už v životě jíst nebudu!" Mark urychleně uhnul Parvati z cesty, když mířila ven z kuchyně. Mezi dveřmi se ještě otočila na Edwarda a vykřikla: „Jestli mi příště dáš místo příboru hůlky, tak ti je narvu někam!“ Pak Parvati odešla a Edward s Markem si oddechli. „A to jsem myslel, že jste přátelé,“ poznamenal Mark. „Jsme, ale když na ni přijde vztek, je to jakoby se jí zakalil rozum.“ „Určitě víte, že nějaký rozum ještě má? Asi se nestihnu najíst, než se vrátí, co?“ „Pochybuji, že se vrátí. Spíš si místo oběda udělá jeden z těch svých proteinových koktejlů.“ „Ale… ty nemá tady v kuchyni, že ne?“ „Nemá, ale proč…“ Mark se déle nezdržoval a okamžitě pospíchal do Parvatina pokoje, aby varoval Samuela. Otevřel dveře a skutečně našel svého pána, jak prohledává šuplíky u Parvatina nočního stolku.
„Pane Gordone, rychle pojďte pryč. Parvati bude za chvíli tady a je rozpálená do běla což vzhledem k tomu, že je černá jak uhel už něco znamená a…“ Mark se otočil, neboť podle Samuelova překvapeného výrazu poznal, že za ním nestojí nikdo jiný než Parvati. Mark už raději nic neřekl a odcouval na chodbu. V hloubi duše doufal, že ho Parvati nechá být, což se skutečně stalo. Žena vešla do svého pokoje a všimla si, jak Samuel skrývá cosi za zády. Věděl, že nemá cenu to tajit a tak Parvati ukázal lahvičku inzulínu, kterou zde našel. „Přehraboval ses v mých věcech?!“ vykřikla Parvati. „Co s tím chceš dělat?!“ „Vyhodit to a zachránit tě.“ „Ne!“ zařvala Parvati a vytrhla Samuelovi lahvičku z rukou. Vůbec ji nezajímalo, že spadla na zem a roztříštila se na kusy. „Už vím, o co ti jde!“ Samuel se poprvé v životě začal Parvati skutečně bát. Pochyboval o tom, že má nad sebou kontrolu a bylo to čím dál horší… „Tvoje Kasumi je dobrá nebo spíš byla dobrá a ty si uvědomuješ, že teď jsem mnohem lepší než ona. Neměla by proti mně sebemenší šanci a to tě tak štve.“ „Posloucháš se vůbec?! Slyšíš jak absurdně to zní? Vzpamatuj se!“ „O Kasumi se tvrdí, že je takřka neporazitelná, že je jedna z nejlepších bojovnic. Všichni se z ní tady můžou posrat, ale v porovnání se mnou je ubohá! Zadupala bych ji do země, kdyby se mnou zkusila bojovat!“ „Uklidni se Parvati! Já tohle nebudu poslouchat! Jsi blázen a já to tolerovat nebudu!“ „Já jsem blázen?! Tak já?!“ Parvati řvala tak hlasitě až Samuela rozbolela hlava ještě víc. Chytil se za ní a zavřel oči. „Kasumi je slabá! A co je ještě horší je skutečnost, že ti na ní vůbec ještě záleží! Ta Japonka tě zničila!“ „Jsi nemocná… a nebezpečná! Tohle ber jako poslední varování. Nebudu tě tady držet, když se budeš chovat takhle!“ „Jak takhle?! To ty mi slídíš po pokoji jako nějaká krysa!“ Samuel zasténal kvůli hrozné bolesti a otočil se, aby z pokoje odešel. „Jen si běž. Běž si za svou dávno mrtvou Kasumi. Nemáš mi absolutně co vyčítat! To ty jsi nemocný a nebezpečný a to hlavně sám sobě!“ Samuel Parvatina slova už vůbec nevnímal. Dokonce přestával vnímat i okolí. Vypotácel se na chodbu, ale tady se mu podlomily nohy a on upadl. Parvati to najednou vystrašilo. Přiběhla k němu. Byl při vědomí a tiše sténal. „Samueli! Samueli, co to s tebou je? Proboha!“ Mark, který byl poblíž, okamžitě pospíchal k telefonu, aby zavolal záchranku. Parvati se mezitím skláněla nad Samuelem. „Já… tohle jsem nechtěla! Prosím, Samueli, tohle není moje vina. Přece bych ti neublížila. Co ti je?“ Samuel ale mlčel a neměl sílu ani mluvit. Na chodbu se brzy vrátil Mark. „Budou tu co možná nejdříve. Zkoušel jsem volat i Terryho, ale on to nezvedá. Asi není doma.“ Parvati se rozbrečela a Marka zarazilo, jak se dokázala během krátké chvilky tak rapidně změnit. „Samueli, hlavně neusínej – zkus se držet při vědomí, ano? Neboj se, to bude dobré…“ „Zmizte od něj!“ zařval Mark, který naznal, že přítomnost Parvati, jejíž nálada se mění rychleji než počasí, není pro Samuela vhodná. „Já mu přece neublížím.“ „Už se stalo a pamatujte si jedno – jestli se panu Gordonovi kvůli vám stalo něco vážného, tak toho budete hořce litovat!“ Samuel ležel v nemocničním pokoji na lůžku. Eric Newhouse, který Samuela přijímal už provedl několik vyšetření a teď se čekalo na výsledky. Dle doktorova doporučení zde měl být Samuel hospitalizován alespoň pár dnů. Očekávalo se totiž, že zdravotní problémy budou poměrně vážné, když přivedly Samuela až do takového stavu. Eric konečně vešel do pokoje a jeho ustaraný výraz naznačoval, že jde o vážnou věc. „Co se mnou je, doktore? Je to jen silná migréna? Pokud ano, tak tu snad být nemusím, ne?“
„Nebyli jsme si zcela jisti vaším stavem, takže jste byl pro jistotu umístěn na pokoj. Vyšetření cosi naznačovala, ale teprve nyní máme kompletní výsledky a… nejsou dobré. Možná kdybyste přišel dřív… váš komorník tvrdil, že máte silné a časté bolesti hlavy. Proč jste nevyhledal odbornou pomoc?“ „Co by mi řekli? Že se trápím a že je to způsobenu nervozitou, stresem a žalem, který neustále mám.“ „No… ono je dost možné, že by vám to mohlo zachránit, nebo spíše prodloužit život.“ „Cože? O čem to mluvíte?“ Samuel vstal z postele a postavil se doktorovi tváří v tvář. „Tak co mi je?“ „Pane Gordone… tohle se strašně těžko říká. Měl byste se raději posadit.“ „To to z vás budu páčit heverem?! Na co jste přišli?!“ Eric sklopil zrak a řekl: „Máte rakovinu.“ „Zase… proboha. Tak… tak mi ten nádor odoperujte, jako posledně. Nebude s tím problém, že ne?“ „Máte zhoubný nádor na mozku.“ Samuel se urychleně posadil, neboť jasně cítil, jak se mu podlamují nohy. Srdce se mu rozbušilo a on nevěděl, co dělat. Byl v šoku. „Chirurgie neumožňuje něco takového odstranit. Dostanete ale prášky, které by měly případné bolesti značně zmírnit, a objednám vás na chemoterapii.“ „Já umírám…“ „Ta léčba by vám měla pomoct.“ „Uzdraví mě?“ „To je velmi nepravděpodobné, ale prodlouží vám život. Je mi to opravdu moc líto, pane.“ „Chemoterapie to přece zničí nebo snad ne?“ „Ve vašem případě bohužel ne. Nádor je už dost veliký a navíc zhoubný. Nejvýhodnější bude provézt paliativní chemoterapii, která snad, opakuji snad, zamezí růstu nádoru, ale k jeho odstranění nedojde.“ „Chemoterapie má ale mnoho neduhů…“ přemýšlel nahlas Samuel. „Ano… v první řadě nevolnosti a časté zvracení. Hrozí záněty žil, odumírání tkání, selhání ledvin… dlouhodobá léčba, která vás čeká, ale patrně způsobí i další věci. Vypadávání vlasů, chudokrevnost, různé záněty nebo třeba i sterilitu. No a nedá se ani vyloučit vznik dalších nádorů všude po těle.“ „Na to nepřistoupím. Vždyť to mě zničí ještě víc než samotný nádor a sám říkáte, že to ve výsledku ničemu nepomůže. Nevyléčí mě to!“ „Ale prodlouží vám to život.“ „Nechci skončit jako taková nicka! Umíte si představit člověka s tím vším, co jste tady vyjmenoval? Nezbude ze mě nic než stín. Takže chemoterapii jednoznačně zamítám.“ „Ale to je jediná šance. Operace není v tomto případě možná!“ „Už jsem řekl. Tak… a teď se na něco zeptám a chci slyšet pravdu - žádné narůžovělé scénáře, ale pravdu. Když se nebudu ‚léčit‘, což nebudu, tak… kolik času mi ještě zbývá?“ „Nejde to říct takhle jednoduše.“ „Ale jde! Jak dlouho budu žít tak jako doteď?!“ „To záleží na tom, jak rychle se bude nádor zvětšovat! Ale… asi tak rok.“ „Rok… rok?! Jeden rok?!“ „To je můj odhad, možná déle nebo... nebo taky ne. Bohužel, pane. Opravdu mě to mrzí, ale… takové věci se prostě stávají.“ „Chci být sám. Dejte mi alespoň půl hodiny.“ „Dobře. Stavím se tu později a sdělím vám všechno, co byste měl o svém zdravotním stavu
vědět. Pokud s chemoterapií nesouhlasíte, nemá cenu, abyste v nemocnici zůstával.“ Eric odešel a Samuel osaměl. Nedokázal se zbavit slz, které mu náhle začaly téct po tváři. Na mysl mu přišla zvláštní věc a on se jí nedokázal zbavit – jak může tohle své milé udělat?! Jak může umřít, zatímco Kasumi v Japonsku cedí krev, aby se k němu mohla vrátit?! Jak si vůbec může dovolit tak strašlivě ublížit ženě, kterou nade vše miluje, vždyť svojí smrtí jí připraví o lásku a o štěstí – o dva důležité aspekty života, které Kasumi nikdy neměla a on byl snad vůbec první, kdo mohl a hlavně chtěl jí ty věci dopřát. Svojí smrtí ji uvrhne do smutku a žalu. Nebyl ale způsob, jak tomu zabránit. On zemře… Uvědomoval si, že zemře každý, že život netrvá nijak dlouho, ale proč jen musí končit takto brzy?! Cítil se bezmocný a slabý. Nevěděl, co si počít. Ptal se sám sebe, jaký asi bude život s vědomím, že umírá, že nemá naději na záchranu. Uvědomoval si, že to, co přijde, bude jen čekání – čekání na smrt!
XX – Návrat domů Na Black Mirror odezníval podzim a zima klepala na dveře. Většina listí ze stromů již opadala a kraj pomalu usínal. Stále ještě byl listopad, ale za pár dnů již lidé odtrhnou předposlední list na kalendáři, a co nevidět se panství ponoří do sněhové přikrývky. Dny se krátily a noci prodlužovaly a chlad se provrtával pod kůži i za denního světla. Dnes byla obloha zatažená a zdálo se, že bude brzy pršet. Na zámku byl klid a mír a tak tomu bylo v posledních dnech často. Na balkonu seděl unavený muž a svýma smutnýma očima hleděl do dálky. Nic nedělal, jen seděl na houpacím křesle a sledoval okolí. Dělával to tak den, co den. Na balkon vešel Edward a přinesl svému pánovi teplou deku. „Je velice chladno, pane. Měl byste se vrátit dovnitř.“ Samuel však neodpověděl a ani se na svého komorníka neohlédl. Ten ho přikryl dekou, aby nenastydl a doufal, že to pomůže. Poté zašel do zámku, kde narazil na Parvati. Seděla v hale u krbu a ohřívala se u ohně. Právě se totiž vrátila z vesnice, kde byla na nákupu a cítila se celá promrzlá. „Připravil jsem trochu svařeného vína. Dáš si taky?“ zeptal se ženy Edward. „Jo… budeš hodný. Na tu zimu si prostě nikdy nezvyknu.“ Edward se brzy vrátil z kuchyně se dvěma hrnečky. Jeden předal Parvati a usedl vedle ní. „Máš teď volno?“ zeptala se ho. „U Desmonda je teď Mark. Večeře je připravená, listí na zahradě shrabané a zámek poklizený, takže ano – mám volno, ale raději bych šel zase pracovat. I kdyby to bylo jen mytí nádobí nebo něco takového, stejně bych to dělal raději, než tu seděl a přemítal si, co se tady na zámku děje.“ „Hrozně mě to vzalo…“ posteskla si Parvati. „Všiml jsem si, že nejsi tak vznětlivá a nemáš takové výkyvy nálad. Jsi tak jako kdysi. Kéž by ti to vydrželo.“ „Jen do mě Edwarde, řekni to narovinu. Mám poslední dny tak mizernou náladu, že nenávidím sama sebe a bude jen dobře, když půjdeš s pravdou ven.“ „Víš, že jsem tvůj přítel, Parvati. Jsem tu pro tebe za každých okolností a mám tě moc rád, ale… zprvu jsem myslel, že my dva… že bychom mohli něco spolu… ehm, zkusit. Totiž… vím, že máš pana Samuela ráda a to mnohem víc než mě, ale říkal jsem si… že se to třeba změní.“ „Až umře?“ „Ne! To bylo ještě dlouho předtím. Já… doufal jsem tehdy ve vztah… ale nic, zapomeň na to, protože… teď už je to stejně pryč. Změnila ses a já nejsem schopen milovat ženu, která se ustavičně zabijí.“ „Pokračuj…“ „Zhrubnul ti hlas, jsi ještě mohutnější než kdysi, máš zdravotní problémy se srdcem a plícemi a v obličeji vypadáš starší asi tak o deset let a přitom od doby, co jsme se potkali, neuplynuly ani čtyři roky. To ani nemluvím o tvých agresivních výstupech a tím, jak hrozně se snažíš dávat najevo, jak silné máš tělo.“ Parvati na to nic neřekla a pouze jí zaslzely oči. Věděla, že Edward má pravdu, uvědomovala si, že si ubližuje, ale nedokázala přestat. Jakoby jí cosi nutilo pokračovat v užívání anabolik a to i přesto, že rozum nařizoval toho nechat. Edward sledoval smutnou Parvati a bylo mu jí líto. Žena se ohlédla nahoru k balkonu, na kterém stále seděl Samuel. „Jakou to má budoucnost? Mohl být se mnou šťastný, vždyť já ho miluju! Ale on se raději
upírá k ní a to i teď, když mu zbývá tak krátký čas. Co s ním bude? Vždyť se utrápí k smrti!“ „Nevím, jak mu pomoct. On je stále skálopevně přesvědčen, že Kasumi žije a že se sem vrátí. Jediný Mark tomu také věří, ale i když jsem se ho několikrát ptal, tak mi nechce povědět, co za tím vězí. Je mi jasné, že pan Samuel mu nařídil mlčet.“ „Samuel se každý den brzy po ránu zamyká v knihovně. Proč?“ Edward, který o podzemí pod zámkem věděl, počítal s tím, že právě tam jeho pán každé ráno míří, ale neměl ponětí o tom, co tam dělá. A protože stále Samuelovi věrně sloužil, byl rozhodnut se držet jeho příkazů a před Parvati mlčet. „Asi chce mít jen klid na psaní.“ „Asi… pověz mi, Edwarde, co se stane, až Samuel… ehh, promiň tohle jsem přehnala. Já se tak strašně bojím budoucnosti. Děsí mě, co se může ještě stát.“ „Chápu, že tě to zajímá. Black Mirror samozřejmě připadne Kasumi, která tu však není a v tom případě ho budu mít celý na starosti já a to dokud se Kasumi nevrátí nebo Desmond nedosáhne plnoletosti. Pak dle pánova nařízení bude správa zámku a pozemků na někom z nich.“ „Se mnou asi nepočítáš, viď?“ „Ale… proč bych neměl počítat?“ „Už celé roky je klid a žádné nebezpečí nehrozí. Jsem k ničemu a jediné, co tu dělám, je to, že ti pomáhám. Stejně mi to ale moc nejde.“ „To nevadí. Práce je tu dost a budeš tu potřeba. Lidé ze vsi k tobě cítí respekt a to není na škodu. Rozhodně se neboj, že bych tě vyhodil.“ „Díky, Edwarde. Takováhle slova mně pomohou.“ Samuel konečně zašel do zámku a mlčky prošel před zraky Edwarda i Parvati do koupelny. „Už mu je příliš velká zima,“ komentovala Samuelův čin Parvati. „Ne, jen šel na toaletu nebo pro prášky na hlavu. Zase se vrátí a bude tam sedět, dokud nepadne úplná tma.“ Po chvilce Samuel opět prošel kolem zábradlí a vrátil se na své místo na balkoně. „Celé hodiny jen prosedí zíráním dolů, do míst, kde máme bránu. Mark musel dokonce pokácet strom, který stál poblíž a překážel pánovi ve výhledu. Taky se teď brána nezamyká, protože, co kdyby se Kasumi vrátila v noci?“ „Já ji zabiju!“ „Cože? Co blázníš?“ „Ta žena ho zničila a to si dovolila tvrdit, jak strašně ho miluje. Zničila muže, kterého já miluju a to myslím smrtelně vážně!“ Parvati se tentokrát pořádně rozplakala. „Půjdu k sobě,“ řekla a odešla nahoru do pokoje. Edward zašel na balkon a postavil se vedle Samuela. „Pane Samueli, měl byste už opravdu jít dovnitř. I mě je tu zima a to tu stojím jen chvilku. Pojďte prosím do tepla.“ „Ne, Edwarde.“ „Ale… proč se tak mučíte? Copak vám to za to stojí?“ „Kasumi mě miluje a já miluji ji. Její přítomnost je to jediné, co mě dokáže se z té apatie dostat. Já umírám, Edwarde, ale to neznamená, že nechci žít. Jenomže bez Kasuminy přítomnosti to není život.“ „Možná je už celé měsíce po smrti.“ „Není mrtvá!“ vykřikl Samuel. Vstal z křesla a zlostně pohlédl na Edwarda. Ten by se za normálních okolností polekal a svému pánovi by se omluvil, ale teď zíral s pusou dokořán. Pozvednul ruku, aby ukázal k bráně zámku. Od ní kráčela směrem k hlavním vratům černovlasá žena. I když už sluce zapadalo, bylo v posledních paprscích světla patrné, že se jí u boku houpe dlouhé úzké pouzdro a v něm zřejmě meč.
„Otočte se, pane Samueli,“ řekl Edward. „Vaše Kasumi se vrátila.“ Samuel se v mžiku obrátil a pohlédl na ženu. Pocítil ohromnou euforii a srdce se mu rozbušilo vzrušením. Rozběhl se do zámku a dolů po schodech. Vyběhnul z vrat a pospíchal vstříc černovlásce. Vbrzku ale poznal, že to není Kasumi, kdo se vrátil domů. Byla to Akira. Její pozůstatky po popáleninách, jež měla na tváři, ji charakterizovaly velice přesně a Samuelova radost tak rázem ochabla, ovšem ne zase tak moc. Byl přesvědčený, že když je na Black Mirror Akira, Kasumi bude někde poblíž. Když Akira uviděla Samuela před sebou, sklopila hlavu a mírně jí pokývala ze strany na stranu. Samuel přistoupil až k ní. Akira otevřela ústa a řekla nejistým chvějícím se hlasem „Je mi to tak líto… Odpusť mi, Samueli, ale Kasumi…“ Samuel se chytil za hruď a uvědomil si, že je na pokraji infarktu. Byl na svoji milou strašlivě upnutý a to především v posledních týdnech. „Ale… vždyť ještě ráno… To-to nemůže být pravda. Ty mi chceš říct, že… Děláš si jen legraci?“ Akira konečně pozvedla hlavu a podívala se Samuelovi do očí. „Neříkej mi, že je mrtvá, Akiro!“ zoufal si Samuel „Ona přece nemůže umřít. Nemůže!“ „Není mrtvá,“ odvětila Akira. Samuelovi spadl kámen ze srdce, ale stále byl hrozně rozrušený. „Tak proč tu není s tebou? Co se jí stalo?“ „Můj otec ji zajal a já tomu nedokázala zabránit. Teď ji drží v té továrně, kde se Kasumi cvičila v mládí.“ „Bože… to není možné! On… tak ten parchant stále žije? Po téměř čtyřech letech je pořád naživu?!“ „Naším cílem nebylo jen zabít Tokutara a vrátit se, ale zničit celou jeho organizaci. Jeho spolupracovníky i jeho vlastní muže. Jedině tak se dalo docílit, aby se nám nikdo nemstil. Museli jsme useknout hydře všechny hlavy, ne jen tu hlavní, jinak totiž zase dorostou a budou lačnit po pomstě.“ „Tomu rozumím. Proto to trvalo tak dlouho. Chtěli jste si být jisty, že je po všem. Proboha… promiň, že jsem tak zdrcený.“ „Já to chápu.“ „Co budeme dělat? Jak Kasumi zachránit ze spáru té zrůdy?“ „Jedna možnost tu je. Ehm, jsem na cestě už celé hodiny…“ „Jo… promiň, pojď samozřejmě dál, vždyť je to taky tvůj domov.“ Samuel dovedl Akiru do zámku, kde v hale již čekal Edward, Mark i Parvati. Když dovnitř vstoupila Akira, všechny to překvapilo, neboť očekávali někoho jiného. Parvati ani pořádně nevěděla, jestli je dobře nebo špatně, že se vrátila jen Akira, kterou navíc ani neznala. V poslední době si už ani nepřipouštěla možnost, že by se Kasumi přeci jen vrátila a tak vůbec netušila, co by v takovém případě měla dělat. „Tohle je Akira Watanabe,“ představil ženu Samuel. „Tady na Marka si pamatuju, ale vy dva…“ „Já jsem sem přišla až později,“ vysvětlovala Parvati. „No a my se sice potkali,“ řekl Edward, „ale chápu, že si mě už nevybavujete. Jsem Edward, komorník pana Samuela.“ „Tady Akira se vrátila, aby mi oznámila, že Kasumi je v zajetí. To znamená, že udělám vše, abych ji zachránil.“ „Určitě je to dobrý nápad?“ zeptala se Parvati. Samuel na ni vrhl jen zlostný pohled a dál nereagoval. Parvati se ale nedala. „Jsi přece nemocný, Samueli.“ „Nemocný?“ podivila se Akira. „Řekl jsem snad jasně, že nikdo jiný o mé nemoci vědět nesmí! A už vůbec ne Kasumi, takže
jestli jí to prozradíš, Parvati…“ „Promiň, budu mlčet. Omlouvám se.“ „Probereme to v soukromí, Akiro. Pojď do mého pokoje. A vy Edwarde zatím připravte Akiře večeři. Určitě máš hlad, že ano?“ „To jo, ale dlouho se tu nezdržím. Teď hrajeme o čas a navrhuji, abys ještě dnes večer se mnou jel na letiště. Povím ti všechno, až budeme sami.“ Samuel dovedl Akiru do svého pokoje a zavřel za ní dveře. Pobídl ji, ať se posadí na pohovku, což velice ráda učinila, neboť byla po dlouhé cestě hodně unavená. „Tak jaký máš plán?“ zeptal se Samuel. „Na základě informací, které jsem ukradla Tokutarovým lidem se mi podařilo vystopovat Kasuminu sestru. Sakura Sato nyní žije v Kongu.“ „Kongu? Nejmenuje se ta země Zair?“ „Je rok 1998 Samueli. Od našeho odchodu uplynuly skoro čtyři roky a časy se mění. Zair je dnes již Kongo, zjednodušeně řečeno. Řádí tam válka a právě tam se musíš vypravit a musíš být rychlý, neboť Tokutarovi spolupracovníci o ní vědí.“ „Ty myslíš, že nám Sakura pomůže?“ „Přesně tak.“ „Jak vůbec vypadá a kde ji najdu?“ „O jejím vzhledu ti toho moc neřeknu, ale když jsem ji před lety viděla, měla velice krátké vlasy. To je celkem slušné poznávací znamení, protože takových žen není mnoho.“ Akira vytáhla z kapsy úhledně složenou mapku Konga s mnoha propiskou doplněnými poznámkami. „Na základě informací od Tokutarových kontaktů jsem vypátrala, kde se Sakura pohybuje.“ Akira ukázala na několik červeně zakroužkovaných míst na mapě „Tady, tady, támhle a ještě zde – to jsou vesnice, kde bys měl Sakuru hledat. Nevím, co přesně tam dělá, možná chrání vesničany, těžko říct, ale právě v těchto vesnicích ji lidé častokrát viděli. Mám tu dokonce letenku, kterou jsem zamluvila. Sice tě čeká několik přestupů, protože do Kinshasy se přímým letem nedostaneš, ale to nevadí. Letadlo odlétá ještě teď v noci a to mé, které směřuje na východ, krátce poté.“ „Ty se mnou tedy nepoletíš?“ „Ehm, se Sakurou jsme si posledně do oka zrovna nepadly a krom toho, já mám jiné starosti. Poletím teď do Thajska za jednou starou známou. Přesvědčím ji, aby mi pomohla. Hned potom poletím do Japonska a společně se sejdeme tam. Vezmi si s sebou dost peněz a ubytuj se v Tokijském hotelu Ikebana. Já si tě tam najdu.“ „Počkej… Ikebana… tam Kasumi kdysi byla. Poslala mi odtamtud dopis!“ „Ano, a věř mi, že by ti jich poslala víc, ale bála se, že tě tím ohrozí.“ „Musím ji zachránit… Vezmu si s sebou alespoň Parvati.“ „To je ta urostlá černoška?“ „Jo… sloužila v armádě. Umí střílet, prát se a na ženu má obrovskou sílu.“ „No… víš, to, že jsem zde, možná Tokutarovi neuniklo. A já se bojím, že by toho mohl využít. I když v jeho organizaci zbylo jen málo lidí, stále má své spolupracovníky v jiných zemích světa a dokud bude Tokutaro dýchat, je velká šance, že mu půjdou na ruku, ačkoli… jeho vliv je tak omezený, že bez pořádného balíku peněz pro něj nikdo nehne ani brvou, ale i tak – to nebezpečí tu je a ty tu přece máš Rachelinino dítě, ne?“ „Máš pravdu. Takže myslíš, že Parvati mám nechat na zámku?“ „Bylo by to asi bezpečnější.“ „Dobře, tak jo. Ale co budeme dělat dál? Vážně nám Sakura a ta tvoje kamarádka pomůžou? Zaútočíme pak na tu továrnu?“ „Ne, to by stejně nevyšlo. Hrozilo by, že Kasumi popraví. My tvou milou vykoupíme, a proto
musíš se Sakurou uspět. Žádná jiná šance není – Sakuru musíš do Japonska dostat stůj co stůj.“ „Počkej… ty chceš říct, že Sakuru a tu Thajku…“ „Korejku, ale to je jedno.“ „Chceš říct, že je vyměníme za Kasumi?!“ „Podívej, já vím, že to zní jako hrozné svinstvo, ale je to jediná možnost, jak Kasumi zachránit a o to ti jde především, ne?“ „Jo, to určitě jo. Ale copak s tím Tokutaro bude souhlasit? Vždyť po Kasumi pátrá takovou dobu! Zabila mu syna a teď zavraždila spoustu lidí…“ „Téměř všechny jeho lidi.“ „Tak vidíš, copak může souhlasit s výměnou? Ty dvě ženy přece nebudou dostatečná protiváha.“ „My za Kasumi vyměníme tři ženy, Samueli, a neboj se – souhlasit bude. Už jsem Tokutarovi tu nabídku učinila a on souhlasí. Tři ženy, které k smrti nenávidí, za svobodu jedné další – to je vzhledem k tomu, že jde o Kasumi, férová nabídka.“ „Akiro… ty mi chceš říct, že…“ „Vyměním za Kasumi sebe. Tokutaro mě šíleně nenávidí za moji zradu, takže to bude společně s těmi ženami stačit.“ „Obětuješ svůj život za ten Kasumin?!“ „Kdybys věděl, jak často na tebe myslela a vyprávěla mi o tobě… Ta žena tě miluje celým svým srdcem. Kasumi si zaslouží být s tebou šťastná a já ji to umožním. Už jsem s tím smířená, takže se neboj – dobře to dopadne. Budete zase svoji.“ „Ale za jakou cenu!“ „Kasumi má nedozírnou cenu. Pro tebe určitě ano a o to jde především.“
XXI - Kálí Po příjezdu do bývalého Zairu, dnes už Konga, se Samuel držel Akiřiných pokynů a procestoval vesnice, které patřily do oblasti, kde měla údajně operovat Sakura Sato. Neuniklo mu, že země je už takřka v občanské válce a ve městech, kterými projížděl, to bylo jasně patrné. Všude po ulicích se pohybovali po zuby ozbrojení vojáci. Občas zahlédl i džípy s kulomety nebo nákladní vozy převážející zbraně a munici. Atmosféra tam byla ponurá a napjatá. Jakoby se každou chvíli očekávalo, že dojde k bojům. Byl rád, když se dostal na venkov a doufal, že tady bude vše klidnější. Pozdě odpoledne dorazil do poslední z vybraných vesnic. Pevně doufal, že právě tady na Sakuru narazí, nebo se alespoň dozví, kde je. Lidé, kterých se vyptával v jiných vesnicích, se s ním většinou ani nechtěli bavit a když už, tak o Sakuře nebyli schopni říct vůbec nic. Nezdálo se však, že by nevěděli, koho jim to Samuel popisuje. V této vesnici, ostatně tak jako jinde, bylo jen pár dřevěných domů rozestavěných na planině. Venku před domy si hrály děti a pobíhala tu mnohá domácí zvířata – slepice, husy, kachny,… Lidé, co zde byli, si Samuela se zájmem prohlíželi, ale na jednu stranu se ho obávali, neboť nebylo vůbec časté, aby sem přijel běloch. Samuel si na návsi nemohl nepovšimnout kostela a napadlo ho, že možná právě tady by měl začít s pátráním po Sakuře. Kostel byl jednoduchý a nijak zvlášť výjimečný. Byl postavený z dřevěných trámů a prken, stejně jako všechny stavby okolo. Zdi byly natřené bílou barvou, ale byly už notně oprýskané. Uvnitř bylo jen pár lavic a kromě obrazu Ježíše Krista na kříži tu nebyla téměř žádná dekorace. Samuel přistoupil k oltáři, na kterém stála zapálená svíčka, kříž a laciná truhlice z kovu. Docela ho zajímalo, co je uvnitř, ale nechtěl někoho zbytečně rozčílit. Ze zpovědnice se ozývaly hlasy. Knězi se evidentně někdo zpovídal. Samuel chvíli přemýšlel, co by asi tak mohlo být předmětem zpovědi. 'Možná se to týká války nebo nějakého zločinu. Kdoví…' Asi po deseti minutách čekání se ze zpovědnice vypotácela jakási stařena. Samuelova přítomnost ji polekala a ona ve spěchu odešla. To už vedle Samuela stál kněz – černoch s krátkými kudrnatými vlasy v černém obleku a křížem kolem krku. „Mohu vám nějak pomoci, pane?“ „Dobrý den, jsem Samuel Gordon a zde v Kongu jsem prvně. Přicestoval jsem teprve včera, a abych byl upřímný, situace ve městech je podle všeho velice vážná. Ani jsem si nebyl jist, jestli mě vůbec pustí z Kinshasy. Docela jsem se strachoval o vlastní život, to vám tedy řeknu.“ „To se nedivím. Naše země se nachází v občanské válce, která stejně jako vždy bude stát životy především tisíců nevinných duší.“ „Ano… tak už to bývá. Na válku vždy doplatí nejvíce ti, kteří ji nechtěli.“ „Máte svatou pravdu, pane. A ech, promiňte, že jsem se ještě nepředstavil. Mé jméno je Bosede a moji starostí v této vesnici je pomáhat všem bez rozdílu. Tak si to náš Pán přál a já jeho přání budu plnit, dokud budu moct. V časech jako jsou tyto, lidé potřebují někoho, kdo jim pomůže určit správný směr. Jakožto křesťanský kněz, cítím povinnost pomáhat druhým s jejich nelehkými životními strastmi. Například paní, jež tu byla před vámi, přišla o svého vnuka. Zastřelili ho jen proto, že ve městě ukradl z tržnice trochu ovoce. Myslíte, že nebe se mu otevře, přestože se dopustil krádeže?“ „Zcela jistě ano, ovšem za předpokladu, že jeho úmysly byly čisté,“ řekl Samuel a snažil se na kněze zapůsobit, přestože věděl, že nebe nečeká na nikoho.
„Ano, Bůh mu ve svém milosrdenství jistě odpustí. A tak učiní všem, kteří se v dobré vůli dopustí podobných hříchů.“ „Když už jsme u tohoto tématu… představte si situaci, kdy člověk, nazveme si ho K, vyrůstá v myšlení, že musí někomu sloužit a ten jeho pán, kterému budeme říkat T, ho potom nutí zabíjet jiné lidi. Řekněme, že náš člověk se svému pánovi jednoho dne vzepře a rozhodne se pana T zabít. Co byste si o někom takovém pomyslel?“ „To není jednoduchá otázka, pane, ale pokud bych se nad tím měl zamyslet… myslím, že to jediné, čemu má člověk věřit, je bible a svaté písmo, jež v ní stojí. Kdyby se řídil jím, tak ten náš K nikdy nedopustí, aby druhým ubližoval, či je dokonce zabíjel.“ „A co když svaté písmo není dostupné? Chci říct, že ne každý má možnost si přečíst bibli a pak… psaný text nemusí nutně znamenat neměnnou pravdu Boží, jestli mě chápete. „Právě proto by se naše víra měla rozšířit po celém světě a já věřím, že k tomu jednoho dobrého dne dojde. A co se textů týče, tak uznávám, že některé knihy jsou plné výmyslů a lží, ale bible je naopak čistá jako křišťál a pravdivá jako slovo Boží. Není jiné knihy, která by hlásala tolik pravd jako svatá bible.“ Samuel měl chuť začít něco namítat, ale zase nechtěl kněze rozhněvat. S tímto tématem ale ještě končit nechtěl. „Hmm, dobře, a když tedy K poté zabije svého pána, dopustí se špatnosti? Uvědomte si, že ten pán, neboli T je zodpovědný za smrt mnohých, a kdyby jeho život nebyl ukončen, zcela jistě by pod jeho vlivem zahynuli další.“ „Není nám dovoleno soudit, pane. Toto privilegium má jen náš Pán Bůh a ten by sám rozhodl o osudu onoho člověka. Věřím, že jeho oběti by zcela jistě přišly po smrti do nebe a Bůh by je chránil svoji bezbřehou mocí, tudíž k žádnému zubožení nebo nespravedlnosti na obětech nedojde.“ „Hezky řečeno. Až na to, že ne každý má zájem o to, aby jeho příbuzní či milovaní žili ve strachu o svůj život a tak někteří, což je případ i mé milované neboli K, o které se tu bavíme, zkrátka vezmou věci do svých rukou, když to nikdo jiný za ně neudělá. Víte, někteří lidé se nesmíří s tím, že jejich pobyt na tomto světě závisí na vrtoších jiných. Bůh si tohle zřejmě neuvědomuje. Říká se, že je přeci všemocný, tak proč dovolí panu T ubližovat druhým, proč ho nezastaví?“ „Boží cesty jsou nevyzpytatelné, pane. Musíte pochopit, že ani já jakožto kněz, nemohu odtušit záměry našeho Pána.“ „Jistě… když tedy není možné pochopit jednání Boha, jak můžete vědět, že to, co hlásíte svým ovečkám, je skutečně vůle Boží? Kde berete jistotu, že si Svaté písmo vykládáte správně? Možná je všechno jinak, nemyslíte?“ „Ehm, podívejte, mohu vědět, proč turista jako vy přijde právě sem a pokládá mi tu takové otázky?“ „Ve skutečnosti mi o toto vůbec nešlo, ale ty vaše řeči o odpuštění mi nedaly, abych nezjistil, jak se na můj problém dívá kněz jako vy. Jde mi o něco úplně jiného - hledám tu jednu ženu.“ Kněz se podivil. „Zde? Jste si jistý, že jste na správném místě?“ „Bylo mi řečeno, že právě tuto vesnici by čas od času měla navštěvovat jistá Sakura.“ „To jste se musel splést. Nikoho takového neznám.“ „Počkejte, to přece není možné. Včera jsem navštívil jednu vesnici, dnes dvě další a teď jsem zde a nikde mi nikdo nedokáže říct, kde Sakuru najdu. Jak je možné, že ji nikdo nezná, přestože by se tady měla objevovat? Mám pocit, že tady dělá něco na způsob odboje nebo snad ochrana vesnice? Neskrýváte ji náhodou, aby se o ní nedozvěděli vojáci?“ „Opravdu je mi líto, pane, ale žádnou Sakuru neznám.“ „Ale no tak… Je to žena nejspíše drobnějšího vzrůstu, Asiatka, myslím, že je černovlasá,… nic vám to neříká?“
„Poslala vás sem, že ano?! Máte zjistit, co se o ní šušká, ale to už stačilo! Neřeknu vám nic. Běžte pryč!“ Samuel nechtěl zbytečné problémy a tak raději odešel z kostela. Překvapilo ho jednání kněze. Bylo patrné, že ví, o kom Samuel mluvil, ale proč se najednou tak rozčílil? Samuel se chvíli potuloval téměř liduprázdnou vesnicí a doufal, že narazí právě na Sakuru. Vesničané na něj překvapeně zírali a jemu neuniklo, jak hubení a zubožení zdejší lidé jsou. Zkoušel oslovit pár vesničanů, ale buď ho jen v rychlosti odbyli, nebo ho dokonce vyhnali s klacky v rukou, to když se snažil Sakuru popsat. Zdálo se, jakoby se jí tu všichni báli nebo na ni měli velikou zlost. Věděl, že bude muset sehnat nějaký nocleh, ačkoli se nezdálo, že by se tu našel někdo, kdo by mu ho ochotně nabídl. Připadal si tu jako v jiném světě. Po pár hodinách přijelo na náves bílé zablácené auto s korbou a zastavilo před kostelem. Vzadu na korbě byl připevněn starý sovětský kulomet PK a u něj stál muž v zelené uniformě. Určitě nevypadal jako člen oficiální armády už jen podle výstroje. Měl tenisky na nohách, sluneční brýle a pár řetízků kolem krku a na zápěstí. Seskočil z korby, načež z auta vystoupil i řidič. Byl podobně oděný a navíc měl kšiltovku. V rukou svíral samopal AK-74. Postavil se společně se svým kolegou ke dveřím od místa spolujezdce a Samuelovi bylo jasné, že mají tvořit cosi jako stráž někomu, kdo sedí uvnitř. Kolem auta už se začali řadit vesničané, ale drželi si řádný odstup. Dokonce i děti, co si před jedním z domů hrály s míčem, toho nechaly a tiše jako myšky přistoupily k ostatním. Dveře vozu se otevřely a z nich vystoupila žena ve světle zelené rozepnuté košili s vyhrnutými rukávy a maskáčovými kalhotami. U boku se jí houpal nůž a pouzdro s pistolí. Na levém stehnu měla připevněný černý váček se zásobníky. Samuel podle tváře, jež se podobala Kasumině, a velice krátce střižených vlasů poznal, že je to Sakura Sato. Z vrat kostela vyšel kněz a v roztřesených rukou nesl truhličku. Otevřel ji před Sakurou a ta si mohla prohlédnout pár pytlíčků s bílým práškem – heroinem. Trochu se prohrabala obsahem truhličky a nezapomněla trochu heroinu ochutnat. Sice nevěřila tomu, že by se jí vesničané snažili vecpat něco jiného, ale časem by k tomu dojít mohlo, kdyby viděli, že přestává být opatrná. „Nalož to do vozu!“ vykřikla Sakura. „Ano, paní,“ odvětil kněz a poslechl. Sakura přistoupila k davu a v rukou se jí v rychlosti objevila pistole. „Zklamali jste mě!“ řekla hlasitě, tak aby všichni slyšeli. „Máte dost prostředků pro výrobu a stejně odvádíte čím dál míň práce. Příště to bude dvojnásobek, jinak bude zle.“ Z davu vystoupil jeden z mužů. Sakuru to překvapilo, ale nedala to na sobě znát. „Otročíme pro vás. Berete nám peníze a práci, kterou vykonáme. Uvědomujete si, jak je to těžké? Žijeme tu v chudobě a vy chcete ještě víc? To nejde! Myslím, že mluvím za všechny, když řeknu, že o vás už nechceme nikdy v životě slyšet. Odejděte z naší vesnice a už se tu nikdy neukazujte!“ Sakura namířila pistoli na muže. „Zopakuj to ty všivá svině! Jen do toho, ať mám důvod ti vystřelit mozek z hlavy! Souhlasili jste, když jsme navrhli, že vám pomůžeme. Máte žrádlo a zbraně, abyste mohli bránit svý zasraný domovy a zkurvený rodiny. Dostali jste věci, o kterých se jiným může jen zdát, ale vy myslíte, že je budete dostávat zadarmo?! To jste se posrali, ne?! Bez drog nejsou prachy a bez prachů nejsou zásoby. Tahle dohoda skončí, až s tím budou souhlasit obě strany a to se nestalo, takže jestli uslyším ještě slovo značící odpor…“ „Jsi na ně příliš měkká, Kálí. Ale není divu, když nejsi tvrdý chlap jako já,“ řekl jeden z ozbrojenců. Muž si odplivl přímo před Sakuru. „Zastřel toho muže nebo to udělám já.“ „Já nejsem měkká, pitomče! A jsem lepší, než si vůbec dovedeš představit!“ Sakura v mžiku vytáhla nůž a jediným čistým řezem ozbrojenci podřízla hrdlo. Muž se instinktivně chytil za
ránu, a se zachroptěním se pomalu zhroutil k zemi. „Nikdo mi nebude říkat, co mám dělat! A co se vás týče…“ Sakura se zase obrátila k davu, „pokud příště nesplníte dohodu, všechno, co jste dostali, si vezmeme zpět. Nejméně polovina domů zde stojí jen díky naší pomoci. Strhneme je. Zvířata, která tu jsou, jsme vám poskytli my. Postřílíme je. Nástroje a zbraně jsou taktéž naše. Vezmeme si je. A abych nezapomněla – veškeré léky si rovněž odvezeme s sebou.“ „Tohle nebudeme tolerovat!“ vykřikl onen rozzuřený vesničan, načež ho Sakura bez dalších řečí chladnokrevně zastřelila. Chystala se opět nasednout do auta a odjet a Samuel, který byl až doteď zticha a jen sledoval běh událostí, se rozhodl jednat. Vystoupil z davu lidí a doufal, že ho nikdo nezastřelí. „Sakuro!“ vykřikl Samuel. Všiml si, jak žena znervózněla, a uznal, že to možná nebylo nejchytřejší ji takhle oslovit. „Co jsi zač a odkud mě znáš?“ řekla a v mžiku namířila na Samuela svoji zbraň. Díval se do hlavně pistole a nedokázal z ní odtrhnout oči. Jak málo nyní stačilo, aby jeho život skončil… Rychle se s tím snažil něco udělat. „Potřebuji tvoji pomoc. Jde o tvoji sestru, o Kasumi.“ Sakura otevřela ústa překvapením. „Co o ní víš?“ „Všechno,“ řekl Samuel. Sakura otočila zbraň na druhého ozbrojence a než stačil zareagovat, mu prostřelila hlavu. Poté mu vzala samopal. „Do auta, dělej!“ řekla Samuelovi a on poslechl. Sakura usedla na místo spolujezdce a během chvilky oba opouštěli vesnici. Sakuřina pistole však nepřestala na Samuela mířit a on se obával toho, že na zdejších hrbolatých cestách jí zkrátka ujede ruka a vystřelí. „Co seš zač?“ zeptala se. „A nesnaž se mě ojebat.“ „Jsem Samuel a podívej, přede mnou si nemusíš hrát na drsňačku, která zastřelí každého, kdo se jí nelíbí.“ „Mám ti roztřískat hubu?!“ „Zajímá tě Kasumi, ne snad? Tak se začni chovat slušně! Vážně nemám náladu na…“ „Zastav!“ vykřikla a Samuel poslechl. „Tak a teď vystup z vozu!“ Všude kolem byla jen pláň a tu a tam keř nebo strom. Bylo tu sucho a hrozné horko. Nedojeli ani pět mil od vesnice a Samuel tu nezahlédl nic, proč by byl důvod právě tady zastavovat. Opřel se o kapotu auta a předpokládal, že bude následovat dlouhý rozhovor. Sakura k Samuelovi přistoupila a hned mu dala pěstí do tváře. Samuel se zapotácel a utřel si z úst krev. „Už nikdy se mnou nemluv tak, jako v tom autě!“ řekla Sakura a dala si ruce v bok. Samuel nechápal. „Co seš to za člověka?!“ „Buď se s tím smiř, nebo s tím něco udělej, ale upřímně myslím, že trouba jako ty, si na mě netroufne.“ „Připomínáš mi sestru, víš? Naše první setkání bylo obdobné a taky při tom Kasumi nešetřila siláckými řečmi, jenže u ní to nebylo plné urážek a násilí. Na rozdíl od tebe má úroveň a váží si mě.“ „Vyser ze sebe, o co ti jde a pohni přitom prdelí, než mě dojde trpělivost! Odpráskla jsem jednoho ze svých lidí jen proto, žes mě oslovil pravým jménem a ještě přitom zmínil Kasumi. Chápeš vůbec, že po mě jde Yakuza a že za balík peněz mě sejmou všichni, přestože si jinak hrajou na velký kamarádíčky? Všechno jsi mi to zkurvil! Přísahám, že jestli se o Kasumi nedozvím dost, tak ti urvu koule!“ „Fajn, tak fajn. Poslouchej dobře: Kasumi je v nebezpečí a bez tvé pomoci se z toho nedostane. Je teď v Japonsku a my musíme za ní. Máme schůzku s…“ „Sklapni! Odkud o Kasumi víš?“ „Navštívila mě doma v Anglii.“
„Co by z toho měla?“ „Zatraceně, tohle je podružný.“ Sakura namířila na Samuela pistoli. „Znova se ptát nebudu, takže ještě jednou - co měla z toho, že tě navštívila?“ „Dozvěděla se, že v okolí mého bydliště žijou, ehh… zlí tvorové.“ „Co to meleš?!“ „Vypráví se tam mnohé legendy o nepolapitelných tvorech, co žijí v lesích a Kasumi je chtěla najít a zahubit.“ „Ty seš solidní magor, co?“ „Mluvím pravdu. Kasumi má prostě ráda výzvy a chtěla si něco dokázat.“ „No, dobře a teď je v Japonsku, tak proč se o ni staráš?“ „Protože ji miluju a ona mě taky.“ Sakura konečně sklopila pistoli. Otočila se k Samuelovi zády a chytila se jednou rukou za hlavu. „Podívej, šla do Japonska zabít Tokutara. To je hlava Tokijské Yakuzy.“ „Já vím!“ vyštěkla Sakura a zase se otočila na Samuela. „S tou sviní už jsem měla co do činění.“ „Setkala ses s ním?“ „Ne, to zrovna ne, ale před lety si mě našla jeho dcera…“ „Akira Watanabe. Ta je teď na naší straně.“ „Fakt? No… vzhledem k tomu, jak je vypatlaná, doufám, že nám k něčemu bude. Ale když říkáš, že jde o Tokutara… chtěla bych svoji sestru vidět a jeho vlastně taky – rozřezaného na kousky.“ Sakura nabídla Samuelovi ruku. Ten gesto přijal a potřásl si s ní rukou. Sakura značně zesílila stisk a ruku pozvedla trochu výš. „Máš to mít, brácho, počítej se mnou do svýho komanda.“ „Komanda?!“ Sakura Samuela konečně pustila a mírně do něj strčila. „Jdeme si to rozdat s Tokutarem a to není jen tak někdo. Myslela jsem, že máš nějaký gang nebo tak něco.“ „Mám jen sebe, Akiru a snad i Kasumi, jenže ta je v zajetí a musíme ji osvobodit. Ovšem pokud se to povede, tak s námi bude jeden z nejlepších zabijáků světa.“ „Vím, co Kasumi v mládí podstoupila, ale… vážně je tak dobrá nebo to jen tak žvaníš, protože ji miluješ a tak ti přijde správný ji opěvovat?“ „Uvidíš sama, Sakuro, ale teď bych rád vyrazil. Na letišti budeme do půlnoci.“ Sakura se zasmála. „Ono to bude komplikovanější. Jsem celostátně hledaná za pár vražd a loupeží. Teď za války na mě sice všichni serou, ale taky jsou všude možně kontroly - na letištích, v přístavech, na hranicích,… Až mě někde potkají, tak jsem skončila.“ „Představa, že budu cestovat s někým takovým…“ „Pan morálka osobně, co? Předpokládám, že celou cestu uslyším, jak strašný ten můj život je a jak se musím změnit, aby mi Bůh odpustil.“ „Žádný Bůh není, Sakuro a neboj se, protože já nejsem ten, kdo by druhé odsuzoval za jejich činy. Kasumi mi zabila syna, víš? A přesto ji nade všechno miluju.“ „Když to podáš takhle, připadáš mi jako magor, ale to neřeš. Hmm, to s tím Bohem… to jako fakt?“ „Věř mi, že to vím a není to jen má představa. Celé lidstvo žije v bludu a netuší, jak věci doopravdy fungují.“ „Někdy si o tom pokecáme, ale teď padej do auta a jedem. Budu řídit.“ Během pár minut již mířili na západ prašnou silnicí. Sakura se snažila využívat ty nejzapadlejší stezky, aby někde nepotkali vojenskou kontrolu. Okolí dobře znala, ostatně často zdejší cesty křižovala, když navštěvovala se svými lidmi vesnice.
„Rád bych věděl, jaký máš plán,“ zajímalo Samuela. „Pojedeme dlouho do noci a pak si odpočineme a nažereme se. Pár zásob je tady v autě, takže buď v klidu, nepošlu tě na lov.“ „Myslel jsem nějaký dlouhodobější plán. Jak chceš opustit Kongo?“ „Za pár dnů dorazíme k hranicím s Angolou. Je tam malá, teprve rozestavěná letecká základna.“ „Ty odsud chceš odletět?!“ „Jestli máš lepší nápad, tak sem s ním.“ „Nevím, já… ani nerozumím tomu, jaká tu panuje situace.“ „Je to jednoduché. Prezident Kabila si nasral do bot, když odtud vykopal Rwandské jednotky a teď táhnou proti němu ve snaze získat cosi jako svobodu. Jako v každé válce máme hned několik dalších zemí, které se do toho všeho serou a tak je to slušná hlína, obzvláště, když většině států je etnická otázka u prdele a snaží se z toho pouze vytřískat nerostné suroviny.“ „Ty ale za nic nebojuješ.“ „Přesně tak. Já a mí lidé těží ze situace, která tu panuje. To ovšem neznamená, že když v konfliktu nehrajeme roli, budou nás vojáci ignorovat. Jak už jsem řekla, jsem na odstřel a tak musíme dávat pozor.“ „Dobře… ale jak chceš získat letadlo? Vždyť na sebe jen upozorníme a to přece není žádoucí.“ „Ta základna je prťavá a i když ještě není dokončená, už teď za války se tam nalézá pár letadel a jen malá posádka čítající sotva deset mužů a z toho jen minimum budou vycvičení vojáci, takže to půjde. Daleko víc mě však zajímá, jak se odlepíme od země.“ „Neříkej mi, že neumíš létat.“ „Je mi dvaadvacet! Nějak nebyl čas se to naučit.“ „Jo… ale na drogy je času dost.“ Sakuru to očividně velmi rozčílilo. „Vážně myslíš, že beru drogy?! Já s nimi obchoduji, ty vole. Chápeš, co to znamená?! To je jediná šance, jak získat moc a udržet si postavení a hlavně zdravou kůži. Kurva, co ty víš o tom, jak to v těhle zasranejch zemích chodí?!“ „Fajn, tak já ustupuju, hlavně se uklidni. Chci zachránit Kasumi a ne riskovat, že něco řeknu a ta tvá pošahaná palice nazná, že je na čase mě zastřelit.“ Sakura nebyla ze Samuelovy přítomnosti vůbec nadšená, ale pokud ji skutečně dokáže dovést až k sestře, musí se ho držet. Její podrážděnost a agresivita pro ni však byly běžné a navíc se na rozdíl od Kasumi nesvazovala žádnými pravidly. Její nálada byla obvykle buď špatná, nebo ještě horší, takže nejen, že nebylo snadné s ní jakkoli vycházet, ale také bylo vcelku velké riziko, že jí klidně kvůli maličkosti povolí nervy a poteče krev. Na Samuela nepromluvila dlouhé hodiny, a když konečně padla tma, sjela z cesty a zastavila vůz. Oba vystoupili a Sakura vylezla na korbu, kde bylo několik beden. Pár z nich byly plné munice do kulometu a dalších nábojů. Vzala odsud dva zásobníky do AK a předala je Samuelovi. „Kalach je vpředu pod sedadlem, tak si ho vem a zvykni si na něj. Doufám, že umíš střílet.“ „Umím, ale samopal jsem nikdy v rukou nedržel. Nemáš něco snáz ovladatelného?“ Sakura si povzdechla a odepnula si pouzdro s pistolí a kapsu se zásobníky. „To je moje Valkýra,“ řekla a předala Samuelovi svoji oblíbenou zbraň. „Německá bouchačka Mark 23, která byla vyrobená pro speciály. Váha něco málo přes kilo, kapacita zásobníku je na dvanáct kousků. Do pětadvaceti metrů s tím trefíš, cokoli si zamaneš. Já a Valkýra jsme se seznámily asi před třemi lety, to když jsem ve Rwandě potkala nějakýho šmejda, co mě s ní chtěl ustřelit palici. Tehdy si moje Valkýra připsala první zářez, to když jsem tu svini odzbrojila, a prohnala mu kulku hlavou. Jsme prostě dvojka a nedáme na sebe dopustit. Věř mi, že je to ta nejlepší kámoška, jakou jsem kdy měla. Opravdu nerada se s ní loučím, tak mi
ji nezkurvi, jasný? Protože jestli jo, tak si Valkýra brzo připíše další zářez.“ „Nechci se hádat, ale pokud ti ji rozbiju, tak mě s ní už nezastřelíš.“ Sakura chytila Samuela jednou rukou pod bradou a pohlédla mu do očí. „Valkýru mi vrátíš plně funkční. Rozumíme si?“ „Jo…“ „To jsem ráda.“ Sakura se vrátila na korbu a z další bedny vyndala trochu sušeného masa a pár obilných placek. Taky dvě lahve s vodou. Samuel se zatím postaral o dřevo na oheň. Nebylo to zase tak těžké, neboť v okolí se povalovalo mnoho suchých stromů a keřů, takže během chvíle mohl rozdělat oheň. „Je tu dost chladno,“ řekl Samuel a snažil se ohřát u ohně. „Zvykni si.“ „Chmm, pokusím se.“ „Pověz mi, odkud ses o mě dozvěděl?“ „Přes Akiru. Tokutaro má po světě síť kontaktů a ona je chytře využila a sledovala tvoji stopu.“ „Takže se mi začíná kolem krku utahovat smyčka, protože někdo odsud mě zná a ví, co jsem zač. No… taky už tu pár let žiju, takže se to dalo čekat. Mimo to Asiatka není v zemi plný negrů zrovna nenápadná.“ „Tokutaro po tobě pase jako po Kasumi a dokud nebude mrtvý, určitě toho nenechá. Proto ho chci zabít. Bavme se ale chvíli o něčem jiném. Vyzvídám příliš, když se zeptám, proč máme v autě tolik zásob? Někde přece musíte mít základnu, ne?“ „Taky že ano, ale uvědom si, že jsme tu předtím byli tři a nikdy nevíš, jestli se budeš moct vrátit do úkrytu nebo zdrhat na kilometry daleko.“ „A ty máš v té vaší organizaci jaké postavení?“ „Jsem velitelkou naší buňky, která čítá osm dalších členů, no… teď už jen šest. Afrika sama o sobě není zrovna ideální pro výrobu heroinu, ale například v JARu je po něm vysoká poptávka. Zdejší opuštěné vesnice nikoho nezajímají a tak pokud mají místní lidé prostředky a zkušenosti, je snadné heroin vyrábět a následně převážet přes hranice dál. Tedy… bylo to snadné, dokud nepřišla válka. Z prodeje máme dost zboží pro sebe i místní. Jak ti asi neuniklo, držíme vesničany pod krkem, ale snažíme se o to, aby pro nás fet a další prácičky dělali z vlastní iniciativy, takže jim dáváme zboží, ke kterému by se jinak nedostali. Ne vždy se ovšem povede se všemi vycházet a výhružky někdy nestačí. Ti tupci jsou tak omezení, že si nedokážou domyslet důsledky a tak se prostě stává, že někoho, kdo s námi nespolupracuje, zabijeme a to pokud možno rychle, než si na svoji stranu získá další. I tohle občas nevyjde. Asi před třemi měsíci se stalo, že jsme přijeli do vesnice a ty svině na nás čekali s bouchačkama, které jsme jim pár dní předtím dovezli za to, jak ochotně s námi spolupracovali. Nebyla to sranda, ale vyvázla jsem živá a tentokrát kupodivu bez dalšího zranění do sbírky. Druhý den jsme zmasakrovali téměř celou vesnici. Muži, ženy, děti… zkrátka bez rozdílu. Pár jsme jich ušetřili, to aby mohli do vesnic, kam se přestěhují, roznést, co se stane, když nás podvedou. Kvůli válce se to ale všechno sere. Vesničané se bouří, protože hladoví, ale my jim nemůžeme poskytnout víc jídla, protože obchod drhne a ceny zásob lezou nahoru. Vlastně je to pěkně v prdeli a bude fajn odsud na čas vypadnout.“ „Vypadá to na krušný život plný zabíjení, nebezpečí a nejistoty. Trochu drsný život pro mladou dívku, ne?“ „Takový život člověka naučí a změní ho do podoby, jaká je třeba, aby přežil. Příprava se hodí, ale teorie a realita jsou od sebe kurva daleko. Nejvíc se na sračky připravíš, když spadneš přímo mezi ně, samozřejmě pokud to přežiješ. Já se v těchto sračkách naučila přežívat, zvládám to tu a líbí se mi to.“
„Vážně?“ „Je to lepší než v Pacifiku, kde to byly jen nudný dny ve funkci ostrahy personálu Kwajalejnské raketové základny. Nedělo se tam nic vyjímečnýho a vrchol bylo, když jsem musela rozehnat dva vědátory, kteří si dali do tlamy kvůli vylitému kafi. Ani v Namibii to nebylo ono, ačkoli jsem tam zažila pořádnou akci, když mi šli po krku překupníci drog a armáda. Tady se mi ale líbí nejvíc. Život plný nebezpečí, akce, krve a bolesti, to je to, co se mi líbí.“ „Nemusím být věštec, abych ti mohl říct, že to bude krátký život.“ „Nepodceňuj mě. Kasumi je také stále naživu a to jí to prase Tokutaro jde po krku už dlouhá léta. Její život je plný rizika tak jako můj a stále dýchá, přestože jí teď už musí být přes třicet let, že ano?“ „Jo, ale vraťme se ještě k tobě. Jestli jsem se nepřeslechl, tak tě ten tvůj společník nazval Kálí. Proč?“ „Nikdy nevystupuju pod svým pravým jménem a důvod ti snad opakovat nemusím.“ „Dobře, ale proč zrovna Indická bohyně smrti?“ „Má to váhu, nemyslíš?“ „Jo… v tvém případě jo.“ „Povyprávěj mi o Kasumi. Jaká vlastně je?“ „No… není snadné si na její vnímání světa zvyknout, ale když se to povede… je to skvělá ženská. Neviděl jsem nikoho tak upřímného a otevřeného jako je ona, ačkoli vím, že k ostatním je chladná jako kus šutru. Většinou nedává své emoce najevo a taky si drží řádný odstup od všech mimo těch, které má ráda. Taky bys měla vědět pár věcí o tom, jak se chová. Je na sebe neuvěřitelně přísná a řekl bych, že si život a to, co k němu patří, rozdělila na… jak bych to jen řekl…. hmm… no zkrátka, některé věci není ochotná tolerovat a má určitá pravidla, kterými se řídí.“ „Čili je zásadová.“ „Tak bych to úplně nenazval, i když částečně ano, ale ty její zásady jsou pro ni víc než zákony. Třeba ji nikdy v žádném případě fyzicky neubliž, protože za tohle je ochotná s klidem zabít. Sice nevím, jestli by k tomu došlo i v tvém případě, když jsi její sestra, ale myslím, že by tě minimálně pořádně spráskala.“ „To vypadá, že spolu vycházet nebudeme. Já se totiž neřídím tím, co říkají druzí. Nejsem ničí otrok.“ „Ale Kasumi nejde o to druhým rozkazovat a ovládat je! To ani v nejmenším. Zkrátka nedopustí, aby jí někdo ublížil, a to je dle mého názoru naprosto přirozené. Musíš se na to dívat z jejího pohledu, Sakuro, jinak to nepochopíš. Každý si přece hlídá svůj krk. Taky bych tě měl upozornit, abys jí nikdy nedávala slib, který nedodržíš.“ „To jako proč?“ „Pak už ti nikdy nebude důvěřovat, a pokud ji tvoje porušení slibu ohrozí na zdraví… skončíš šíleně bolestivou smrtí.“ „No to je výborný! Slib jsou jen prázdný slova, jen kecy, a klidně jich můžu rozdat, kolik se mi zachce! Když se na Kasumi někdo křivě podívá, tak ho taky zabije?!“ „Nezlehčuj to a smiř se s tím. Kasumi zkrátka nepředěláš, tak si buď zvykni na její pravidla, nebo počítej s tím, že tě může nadobro vyřídit.“ „A ty seš takovej slaboch, že dovolíš, aby tě tahala na špagátkách jako loutku? Kup mi tenhle kabát Samueli, jinak tě zabiju; vyvenči psa nebo končíš; teď hned všeho nech a pojď si zašukat nebo tě vykuchám. Pche, je neuvěřitelný, jaký jsi chcípák!“ Sakura vstala a šla se posadit do auta.
„Ničemu nerozumíš, Sakuro,“ křičel na ni Samuel, „být tebou si dám pozor, aby tvoje první setkání s Kasumi nebylo i tím posledním.“ Druhý den vyrazili už při východu slunce. Cesta jednotvárnou krajinou byla téměř nekonečná. „Nechceš vystřídat u volantu?“ zeptal se Samuel krátce po zastávce na oběd. „No, proč ne. Zdejší oblast by měla být celkem bezpečná.“ Samuel tedy zaujal místo řidiče a opět cestovali směrem na západ. Cesta byla hrbolatá a všude kolem jen nehostinná pustina. Dříve vídali antilopy, zebry nebo třeba žirafy, ale teď už dlouho nenatrefili na jediného živého tvora. Asi dvě hodiny po poledni minuli kousek od cesty skupinu stroze oblečených domorodců. Byli velmi malí a měli krátké vrásčité končetiny. Mezi nimi se našlo i několik žen a dětí. „Co to je za lidi?“ zeptal se Samuel. „Pygmejové. Jsou zatlačování do oblastí, jako je tato. Většina žije spíše v deštných pralesech a snaží se vyhnout civilizaci. Tihle to štěstí patrně nemají. Skoro si říkám, jak přežívají, když tu je tak mrtvo a vodní toky jsou na míle daleko. Tohle jsou také hranice, kde se pohybujeme, dál už to není naše teritorium, takže to tam moc neznám.“ Netrvalo dlouho a potkali další skupinu Pygmejů. Nezdáli se vystrašení z přítomností vozidla, spíše se zdálo, jakoby doufali, že tu Samuel zastaví a nabídne jim jídlo nebo vodu. „Kolik jich tu žije?“ ptal se Samuel „Moc ani ne. Většinou se Pygmejové stávají oběťmi povstalců. Tvrdí se, že kdo sežere Pygmeje, získá magickou sílu.“ „Ech, ty tomu snad nevěříš.“ „Ne, to ne, ale to maso k obědu nebylo špatné, viď.“ Samuel urychleně zastavil, protože se mu do úst vehnal obsah žaludku. Stihnul sotva vystoupit a poté se vyzvracel do nízké trávy. Sakura už stála vedle něj. „Kdybych věděla, že se z toho pobleješ, tak bych si z tebe tak nevystřelila.“ „Chceš říct, že…“ „Jedli jsme sušenou antilopu, Samueli. Ne Pygmeje.“ Sakura se ohlédla a v dálce před sebou zahlédla další, již třetí skupinu domorodců. „Nějak se mi to nezdá. Proč by se měli tak narychlo stahovat k jihu? Zajedeme k nim a zeptáme se, co se děje.“ Samuel vyrazil k domorodcům. Ti se sice trochu vylekali, když Samuel projel kolem nich, ale rozhodli se nedělat žádné problémy. Sakura vystoupila a to už měla v rukou samopal. Samuel vystoupil také a mohl si prohlížet téměř nahé muže a ženy. V rukou nesli hliněnou nádobu naplněnou larvami a červy – jejich potravou. Samuel sledoval Sakuru, jak se s nimi snaží dorozumět a hojně při tom používá ruce, neboť jazyk domorodců jí nebyl moc znám. Nakonec Sakura předala jednomu muži samopal, což Samuela zarazilo. Na jednu stranu ho to potěšilo, neboť měl za to, že Sakura konečně ukázala nějaké city, když dala těm lidem prostředek k obraně, ale také si uvědomoval, že tím přišli o cennou zbraň. „Valkýru,“ řekla Sakura a natáhla ruku. Samuel ji Sakuře mlčky předal a chystal se nasednout do auta, neboť očekával, že vyrazí na další cestu, ale než stihl otevřít dveře, Sakura otočila zbraň proti Pygmejům a v rychlosti celou čtveřici postřílela. Stihla to dříve, než domorodci stačili pořádně zareagovat. Samuel s hrůzou sledoval, jak se jejich těla kácí k zemi, a nechápal, co se to děje. Sakura vrátila Samuelovi pistoli a došla si pro svůj samopal. Všimla si, jak se na ni Samuel dívá a tak se dala do vysvětlování. „Pověděli mi, že za průsmykem před námi je hlídka a stahují se sem další vojáci. Chtěli za to zbraň, ale snad chápeš, že je nemůžeme rozdávat kde komu.“ Sakura pochopila, že to na Samuela žádný velký dojem neudělalo a to ji rozčílilo. „Kurva, tak už se prober! Tady jsme ve
válce, chápeš to? Projevíš lítost a chcípneš. Uděláš chybu a chcípneš. Zbavíš se zbraní a zase chcípneš. Ti pitomci by se za chvíli stejně stali obětí vojáků, protože jak ti asi neuniklo, není tu jediné místečko, kde by se mohli ukrýt. Nehledě na to, že s kalachem by si leda tak ustřelili palice, protože ti lidé nemají ani páru, jak se taková zbraň ovládá. Prostě jen viděli vojáky, jak s tím roznášejí smrt a řekli si, že to je sakra dobrá věc a že ji chtějí taky. Tak a teď plán akce. Nemáme čas na to objíždět průsmyk, takže se prostřílíme. Mám tu jednu hračku.“ Sakura vyskočila na korbu a otevřela jednu z beden. Vytáhla odtud granátomet s bubnovým zásobníkem sovětské výroby. Byl rozložený a tak ji chvíli trvalo ho dát dohromady. „Je to vzácnost a od té události ve vesnici, o které jsem ti vyprávěla, to raději taháme s sebou. Takže chceš radši kulomet nebo granátomet?“ „Sakuro!“ zařval Samuel, „Zabila jsi čtyři nevinné lidi a už pomýšlíš na další vraždění?!“ Sakuře se zúžily oči zlostí a seskočila z korby. „Chceš ještě někdy vidět tu svoji Kasumi? Tak se vzpamatuj a řekni mi konečně, jestli kulomet nebo granátomet. Je to tak těžký si vybrat?“ „Neumím to ani s jedním. Já nejsem voják! V životě jsem nic podobného nezažil. Žiju poklidný život na svém zámku v Anglii. Nikdy jsem nebyl ve válce, nevím o tom nic a ani radši nechci vědět.“ „Na zámku? Ahá, tak ty jsi takový ten vykulený idiot, co si celý život válí šunky a hovno dělá. Blb, co ničemu nerozumí, protože v životě nic nezažil a má za to, že mu budu div ne utírat zadek. Jestli myslíš, že se z tebe poseru kvůli nějakýmu podělanýmu postavení nebo bohatství, tak to ses posral.“ „Už jsi skončila?“ „Drž hubu, zámecký pane, a doufej, že z tebe neudělám krmení pro hyeny. Uff…no to jsem teda natrefila na vola… Neuvěřitelný… No nic, nebudeme se zdržovat. Pojď se mnou ke kulometu.“ Oba vylezli na korbu a Sakura předvedla Samuelovi, jak se kulomet ovládá. „Máš tu připevněný pás na sto nábojů. Bude to stačit, ale trochu si s tím zastřílej už teď, ať si zvykneš. Dost to kope a je nutný se pořádně zapřít. S mířením se zase tak moc neobtěžuj, neboť ta sranda má ohromný rozptyl a kulky budou lítat všude kolem.“ Zatímco Sakura si nabíjela granátomet, Samuel začal pálit z kulometu. Zamířil na jeden ze suchých padlých kmenů a během chvíle ho rozstřílel na kusy. Poté podle Sakuřiných rad vyměnil pás nábojů. Vůbec se mu ale nelíbilo, co ho během pár minut bude čekat. „Sakuro, tohle není dobrý nápad. Nezvládneme to.“ „Nemůže se stát nic horšího, než že chcípnem, a když se tak stane, bude ti už všechno u prdele, tak si to tak neber a vzpamatuj se. Nepojedu moc rychle, ale i tak - dej pozor ať nespadneš, jasný? Jakmile zastavím, začni střílet a to po vojácích.“ „Zase tak pitomý nejsem, Sakuro.“ „V to doufám, tak jdeme na to.“ Sakura nastoupila do vozu a pokračovala po prašné cestě dál. Brzy vjeli mezi vysoké skály, které se zvedaly nad krajinou. Když Sakura zahlédla před sebou skupinku vojáků, nákladní vůz a džíp, začala zpomalovat, jakoby skutečně počítala s tím, že se nechá vojáky prověřit. Vojáci nemohli vidět, že na korbě je kulomet a toho Sakura využila. Přijela blíž a poté vůz stočila doleva na stranu, tak, aby se Samuelovi naskytla příležitost ke střelbě. Neváhal a okamžitě začal pálit po vojácích, kteří byli překvapení tím, co se děje. Sakura urychleně vyskočila z vozu a vypálila přes něj několik granátů na nákladní vůz, za který se snažili vojáci schovat, aby se ukryli před palbou. Ozval se mohutný výbuch, když muniční vůz explodoval a pak další výbuchy granátů, které Sakura vystřílela. Zásobník granátometu měl místo jen pro šest granátů a když došly, urychleně sáhla po samopalu, který měla na zádech. Někteří vojáci zkoušeli opětovat palbu bez toho, aby vyhledali kryt, ale neměli čas ani pořádně
zamířit. Během chvíle byla celá posádka čítající dvanáct členů vyřízená. Mnoho těl bylo doslova rozstřílených na kusy a brzy zavládlo mrtvolné ticho. Samuelovi i Sakuře stále ještě pískalo v uších od všemožných výbuchů. Když byla Sakura konečně schopna slyšet vlastního slova, zašla za Samuelem a pomohla mu slézt z korby. „Tak jak se cítíš?!“ zeptala se uvolněná Sakura. „Super ne?“ „Jedeme dál. Je mi z toho všeho špatně.“ „Nespěchej na sebe. Prohlédni těla a zkus najít nějakou nepoškozenou uniformu. Já se podívám po bouchačkách.“ Samuelovi se hnusilo byť jen na chvilku pohlédnout na jatka, která zavinil. Uvědomil si, že právě zabil další lidi. Vědomí, že to bylo nutné, aby pomohl své Kasumi ho utěšovalo jen částečně, neboť stále byl cíl jeho cesty příliš daleko. Skutečně nalezl hned dvě vcelku zachovalé uniformy. Nejlepší byla ta, jejíž nositel přišel o hlavu, ale když to Samuel viděl zblízka, opět měl chuť zvracet, přestože ani nebylo co. Jen díky ohromnému přemáhání nakonec dokázal vojáka vysvléct a obléci si jeho uniformu. Zpoza hořícího nákladního vozu zaslechl jakési tlumené sténání. Obešel vůz a spatřil na zemi ležícího vojáka. Chyběla mu pravá noha a jeho tělo bylo poseté několika krvavými šrámy od střepin. Napadlo ho, jestli by mu neměl pomoci, ale během okamžiku mu kulka ze Sakuřina samopalu prolétla tělem a on zemřel. Samuel pohlédl na Sakuru, která stála vedle něj s namířeným samopalem AK. „Myslím, že si nechám kalacha. Ti kriplové nic zvláštního nemají, takže vyrážíme.“ Samuel mlčky nasedl do auta a brzy vyrazili na další cestu. „Když jsem slyšel ten rámus, výkřiky vojáků a pak to sténání… Je to strašné, Sakuro. Všechno je tak… skutečné a děsivé.“ „Mě už ty tvoje kecy fakt serou! Co jako čekáš, že ti řeknu?! Jsi jen omezený šupák, který konečně vystrčil prdel do světa a nemůže pobrat, jak zkurvený vlastně je. Takový je život, ty vole, tak se s tím smiř. Lidé umírají a trpí v bolestech. Nikdo se nad druhými neslituje, nikoho to nezajímá, protože všichni jsou svině a to já, kurva moc dobře vím, neboť já jsem taky svině. Jsem velká svině, protože když nebudu, tak zhebnu. Pochop, že když se změní jednotlivec, nic dobrého to nepřinese, ani světu a ani jemu samotnému. Muselo by se změnit celé lidstvo, ale to se nestane. Tvůj cíl je záchrana Kasumi, že?“ „Ano, ale…“ „Tak si za tím cílem jdi a nekoukej kolem sebe. Mí lidé, Pygmejové i tihle vojáci byli jen překážka, kterou je nutné odstranit, abychom se ke Kasumi dostali. Vsadím se, že ještě budeme muset pobít desítky zmrdů, ale my to zmáknem, Samueli. Už jsme tým a ty máš kliku, že zrovna mě máš na své straně. Zabijeme je všechny, abychom se k mé sestře dostali. Jednoho po druhém…“ K večeru se opět Sakura se Samuelem utábořili na vhodném místě. Dnes byli oba tiše a nikdo nepromluvil po dlouhé hodiny. Nakonec to byla Sakura, kdo začal. „Zašukáme si?“ zeptala se, načež Samuelovi málem zaskočil kus masa v krku. Rozkašlal se a měl pocit, že se jen přeslechl. „Tak co? Víš, jak se to dělá, ne? Nebo jste s Kasumi nikdy neměli šukačku?“ „Ehh, totiž jo, ale… to si ze mě jen děláš srandu.“ „Vážně si to myslíš?! Vidím jak seš z toho dnešního nářezu úplně vysranej a je v mým zájmu, abys byl v pohodě, protože bude ještě hůř. Kromě toho mě se to taky bude líbit, to se neboj. Tak co, jdeme na to?“ Sakura si začala svlékat vrchní oděv dříve, než Samuel vůbec odpověděl. Během chvilky měla jen spodní prádlo a i to brzy spadlo na nízkou trávu, která zde rostla. Samuel se zpočátku bránil na ni jen pohlédnout, ale nakonec tak učinil a poté z ní nemohl spustit zrak. Ne že by byla krásná, ale zaujala ho četná zranění, která na těle měla. „To vypadá, že sis prošla peklem.“
„Má to styl, ne?“ „Zakládáš si na tom? No abych byl upřímný, někoho možná zjizvené ženské tělo přitahuje, ale mě rozhodně ne.“ „Mně se to líbí a ne málo. Podívej, třeba tady na stehně,“ Sakura ukázala na malou zacelenou ránu, „tak sem mě střelili vojáci. Nebo tady na zádech, tak to je všechno od bičování.“ „Proboha, kdo ti to udělal?“ „Začátky bývají holt těžké. Krátce po příjezdu do Rwandy mě chytili a tohle mi udělali. Pravdou je, že za ty krádeže to mohlo skončit i hůř. Nicméně to není nic proti peklu, které se ve Rwandě strhlo potom. Jo… Rwandská genocida… někdy ti o tom povyprávím, protože to fakt stojí za to. Tady na pravém rameni, tak tam mi při potyčce jeden Rwanďan zasunul nůž. Klika, že jsem nedostala otravu krve. Taky mě tam chytli tři ožralí vojáci, který asi neměli do čeho píchnout a tak ho strčili do mě. Aby toho nebylo málo, tak se potom rozhodli vyzkoušet, kolik toho vydržím.“ „Nerozumím a upřímně… nevím, jestli vůbec chci porozumět.“ „Ale určitě jo. Zkrátka mě zlámali pár žeber a řádně mi pořezali pravou ruku. To proto mám na paži ty jizvy. Šli dost hluboko - až ke kosti. Nevěřil bys, jak šíleně to bolí.“ „Spíš nevěřím tomu, že ještě žiješ a co hůř – máš radost z toho, že ta zranění máš, co?“ „Samozřejmě. Dodává to na celkovém dojmu tvrďačky, kterou nikdo nezastaví, a to se tady kurva hodí. Uvědom si, že jsem relativně mladá, jsem Asiatka a především žena! Abych měla postavení a nesloužila jen jako ptačí budka, do který můžou místní černý držky strkat svoje velký čůráky, musím být fakt nebezpečná a hrozně drsná, aby si na mě nikdo netroufnul. Ty jizvy jsou prostě mnohem důležitější, než si myslíš, a já jsem za ně ráda. Asi bych mluvila jinak, kdyby ty zranění měly vážnější následky, ale jak vidíš, tak nemají. Stále jsem plně funkční a to je hlavní.“ „Vidím, že sestry Sato jsou vážně unikát… Nerozčil se zase, ale na rozdíl od Kasumi mi vůbec nesedíš. Vlastně mě dokonce odpuzuješ a co se sexu týče, tak na ten zapomeň.“ „Ale no tak. Trochu si mě osahej a uvidíš, že ten odpor překousneš.“ Sakura si lehla na záda a zhluboka dýchala. Její tělo nebylo pro Samuela ani z poloviny tak hezké jako Kasumino. Sakura byla poměrně hubená, a to víc než Kasumi a neměla ani tak silné tělo, přestože bylo jasné, že se snaží, aby její svaly nabraly sílu. Kasumino pečlivě vycvičené tělo vypadalo mnohem přirozeněji, a ačkoli se to Samuelovi zprvu nezdálo, tak nakonec uznal, že to je nejen praktické, ale taky to celkem dobře vypadá a stále to nepostrádá ženskost, ale u Sakury to bylo jiné. Chybělo jen málo a klidně by si ji spletl s mužem, což ho vyloženě zhnusovalo. Ať se na Sakuru díval, jak se díval, nebyl schopen odhalit nic, co by se mu alespoň trochu zamlouvalo. Zauvažoval nad tím, co by asi Kasumi udělala, kdyby se Sakurou přeci jen měl pohlavní styk. Nejspíše by z toho nebyla zase tak sešlá vzhledem k tomu, jak prakticky se dívá na svět, ale rozhodně by z toho nebyla nadšená. „No tak, Samueli, vytáhni ho a přestaň to protahovat.“ „Ne, a to je moje poslední slovo! Když pomyslím, že ses mi nabídla sotva druhý den, co jsme se potkali…“ „Sex je pro mě uvolnění. Pro tebe snad ne?“ „Možná… ale to by to musel být někdo, koho bych měl rád. Vsadím se, že nejsem první, možná tak desátý, co tě měl.“ „To přidej.“ „A dost! Jdu do auta a tobě radím se obléct.“ Sakuru Samuelův nezájem naštval a to tak, že ze vzteku udělala něco, co by ji jinak ani nenapadlo.
„Sere tě, že mě vidíš nahou?!“ zařvala a vzala košili a kalhoty a přihodila je do ohně. Samuel vytřeštil oči, když to viděl a rychle se snažil oblečení zachránit, ale nemělo to cenu. Vytáhl jen propálené kusy, které by na sebe už nikdo neoblékl. Jediné, co v ohni neskončilo, bylo spodní prádlo. Sakura se na Samuela usmívala. „Jseš pomatená sebestředná ku…“ Samuel se zarazil, protože nechtěl říct něco, čeho by pak mohl litovat. Odešel k autu, ve kterém strávil noc. Sakura ještě nějakou dobu ležela v trávě a teprve po dobré půlhodině ji došlo, jak je pitomá. Brzy ráno už oba opět pokračovali ve své cestě. Sakura na sobě neměla víc než špinavé spodní prádlo, vysoké pevné boty, opasek s pouzdrem pro nůž a na stehně pásek s kapsou na náboje. Vypadalo to minimálně pro Samuela dost hrozně. „Není ti takhle zima?“ zeptal se jí. „Drž hubu! Sám víš jaký je dnes venku vedro! Po těle mi teče pot, tak se mě neptej, jestli mi je zima!“ „No jo… ale horko nebude věčně. Mohl bych ti půjčit alespoň triko, ne?“ Sakura prudce zabrzdila a zastavila, až Samuel málem narazil hlavou do předního skla. Zlostně na něj pohlédla. „Jestli je ti ze mě tak špatně, že se na mě ani nemůžeš dívat, tak to máš blbý a upozorňuju, že jestli mě pobleješ, tak ti tak roztřískám hubu, žes to ještě nezažil.“ „Aha, už jsme zase u toho, co?“ řekl Samuel, který už měl Sakuřina jednání plné zuby. „Už zase si potřebuješ zvýšit ego a dokázat, jak seš vlastně drsná, že jo? Mě šlo jen o to, aby ti pak nebyla zima, ale ty to úplně otočíš a proč? Zkrátka proto, že si chceš dokázat, jaká vlastně jsi. Kdy už to zase uslyším? Kdy zase řekneš, jak strašně nebezpečná a tvrdá žena jsi? Nebo budou příhody o tom, jak se před tebou jiní třesou strachy? Možná mi zase zopakuješ, kde všude tě poranili a neopomeneš zdůraznit, jak jsi odvážná a silná, že jsi to všechno ve zdraví přežila! Taky bychom mohli zkusit něco nového, co takhle příhody zažité při sexu? Určitě to bude barvité vyprávění plné velikých hrdinů, kteří měli tu neuvěřitelnou čest, a dostalo se jim možnosti do tebe nacpat svůj úd.“ „Vystup si!“ zařvala Sakura. „To už tady bylo. Dostanu pěstí, co? No jo… jen si posluž, ale dej si pozor, než i mě povolí nervy a začnu se bránit. Já nejsem žádná tvoje hračka!“ „Vsadím se, o co chceš, že tě přeperu kdykoliv si zamanu, ty chcípáčku.“ Samuel pocítil šanci, jak získat konečně trochu úcty a zpříjemnit si další cestu. „Nebuď si tak jistá, Sakuro, ale jestli si fakt věříš…“ Sakura s úsměvem vystoupila z auta a Samuel udělal totéž. „Když vyhraju,“ řekl Samuel, „všechny ty posměšky a urážky skončí a další násilnosti jakbysmet.“ „Ha, ha, tak fajn, ale když vyhraju já a to se taky stane, tak ještě před další cestou mě ošukáš. Tak a jdeme na to, do první krve.“ Samuel se ani nestihl k Sakuřině požadavku vyjádřit a už se po něm Sakura ohnala pěstí. Samuel nestihl uhnout a následně dostal ještě kopanec do břicha a do boku. To už Samuelovi tekla z úst krev, ale Sakura nemínila skončit a to do doby, než se Samuel skácí k zemi, což se stalo hned poté, když mu podrazila nohy. Spadl na prašnou zem a pomalu se zvedal, přičemž si utíral krev. Sakura mu ani nepodala ruku, aby mohl snáz vstát. „Vážně sis ty blbečku myslel, že jsem se v životě nenaučila se účinně bránit? Bez toho tady v těch hovnech zkrátka nepřežiješ. Je neuvěřitelný, jakýho sráče jsem to potkala. Hmm, ještě nikdy mě nevojel Angličan… doufám, že to aspoň bude stát za to.“ „Já jsem ale neřekl, že s tím souhlasím!“ „Máš smůlu, šmejde. Rozbila jsem ti hubu, jak sis přál a teď moje odměna.“ „Ne, Sakuro! Nehledě na to, že to ani nepůjde.“
„Co?! Jseš snad kastrát nebo impotent?“ „Ne, ale… ty mě prostě ani trochu nevzrušuješ a pochybuju, že kdy budeš.“ „A když vidíš Kasumi, tak se ti postaví?“ „U Kasumi je to něco úplně jiného nehledě na to, že u ní jsem si jistý, že nechytím nějakou pohlavní chorobu.“ Sakura zrovna tohle slyšet nepotřebovala. Nastoupila do vozu, nastartovala a okamžitě se rozjela. Samuel jen tak tak stihl zavčasu uskočit, aby ho nepřejela. „Sakuro! Sakuro, počkej!“ řval, jak jen mohl, ale bez sebemenšího významu. Bezmocně sledoval oblak prachu v dáli, který za sebou vůz zanechával. Stál uprostřed planiny tak osamělý a naprosto zoufalý, že vůbec nevěděl, co si počít. Proklínal sám sebe za tu neuvěřitelnou hloupost, která mu zatemnila mysl. Sakura byla patrně jediná šance, jak se shledat s Kasumi a on ji ztratil. Jak může Sakuru vyměnit za svoji milou, když ji nebude mít vedle sebe? Klesl na kolena a prosil svoji Kasumi za odpuštění, neboť měl pocit, že právě zavinil její smrt. Samuel se potácel pustinou už dobrou hodinu. Bylo strašné vedro a on neměl ani kapku vody. Počítal s tím, že je všechno ztraceno a že tady nejspíš umře. Uvědomil si, že se o sebe vůbec nedokáže postarat. Nikdy v životě nebyl odkázán jen sám na sebe. Neměl dokonce ani zbraň, neboť Valkýra zůstala ve voze. Prašná cesta mu přišla nekonečná a on doufal, že narazí alespoň na zdroj pitné vody, když už ne na osadu. Šel samozřejmě tím směrem, kam odjela Sakura. Konečně zaslechl burácející motor vozidla. Pohlédl před sebe a v dálce spatřil odraz světla, jež nejspíše pocházel z předního skla vozu, odkud se paprsky Slunce odrážely. Zastínil si dlaní oči a snažil se rozpoznat, kdo že se to k němu blíží. Zprvu myslel, že se vrací Sakura, ale nebylo tomu tak. Blížil se k němu nákladní vůz s korbou, kterou kryla bílá plachta. Šlo o zelený vojenský vůz. Samuel raději uhnul z cesty a byl by snad i radši, kdyby vojáci jen projeli kolem něj, ale nestalo se. Náklaďák zastavil a z něj vystoupili dva černoši v maskáčích. Samuel zvedl ruce nad hlavu, když na něj muži namířili své samopaly. „Nejsem ozbrojený,“ řekl Samuel. Jeden z mužů Samuela prošacoval, aby se o tom ujistil a druhý svého kolegu zatím kryl. „Co jste zač?“ zeptal se jeden z mužů. „Jen turista.“ Jeden z vojáků se hlasitě rozesmál a řekl: „Jen turista… a ve vojenském oblečení… Dokonce mám pocit, že tu uniformu jsi někde ukradl!“ „Pojď se na něco podívat, turisto,“ řekl druhý voják a dovedl Samuela ke korbě. Odhrnul kus plachty, aby dovnitř proudilo světlo. Kromě několika beden s municí zde seděla spoutaná Sakura. Měla ruce přivázané ke kovové tyči držící plachtu. „Nestává se často, že člověk v Africký pustině narazí na polonahou Asiatku. A protože jela tímhle směrem kudy jdeš a cesta vede desítky kilometrů a nijak se nevětví, je jasné, že jsi ji potkal a dokonce bych řekl, že se znáte.“ „Hej, černá držko,“ ozvala se Sakura. „Proč mě konečně nepřefikneš? Už se nemůžu dočkat!“ „Hej, Mosi,“ zavolal voják na svého kolegu. „Ona to prej chce. Proč si s ní neužít už teď? Když si pospíšíme, stihneme to a navíc se o ni nebudeme muset dělit s ostatními.“ Druhý voják nebyl proti. Vyskočil na korbu a ostrým nožem přeřízl Sakuřiny pouta. „A co bude se mnou?“ otázal se Samuel. Mosi se otočil a v tu chvíli mu Sakura vytrhla z ruky nůž a vrazila mu ho do krku. Druhý voják, jež stál venku, okamžitě namířil samopal na Sakuru. Samuel do muže vrazil svým tělem a voják začal střílet. Sakuru však netrefil, neboť ho Samuel vyvedl z rovnováhy a málem ho srazil až na zem. Kulky pouze proděravěly plachtu. Sakura se napřáhla s nožem a vrhla ho po vojákovi. Nůž se mu zabodl přímo do čela.
„Jó,“ zařvala celá rozradostnělá Sakura, „trefa do černýho… a to doslova!“ Ujistila se, že muž na korbě je mrtvý a pak ho vytáhla ven. „Čau, Samueli. Dlouho jsme se neviděli.“ „Asi jsem ti zachránil život.“ „Mě?! No… nebyl jsi nejhorší.“ „To ty taky ne. S noži to teda umíš.“ „Jo… ráda si s nimi hraju a ještě radši je po někom vrhám. Jde mi to dobře.“ „Všiml jsem si. Můžeš je svléknout a vzít si uniformu.“ „Dobrý nápad, ale zatím s tím počkám. Musíme něco dořešit…“ „Co se stalo s naším autem?“ zeptal se Samuel. „Nechali ho na cestě, když mě potkali. Víš, normálně bych na ně vlítla, ale nevěděla jsem, co to vezou. Kdyby to nebyla munice, ale další vojáci, asi bych to nezvládla, takže jsem doufala, že mě nechají být.“ „Nenechali. A kde máš svoji Valkýru?“ „Zůstala v mém vozu. Ti zmrdi si vzali jen granátomet a samopaly, že prej je Valkýra nezajímá a přitom ta kráska pobila víc lidí než všechno ostatní dohromady.“ „Tak abychom vyrazili. Tedy… počítám, že už se na mě nezlobíš.“ „Nezapomněl jsi na něco?“ Sakura skočila na korbu a odvázala odsud plachtu. Pak ji úhledně rozložila na rovném terénu vedle cesty „Jako doma, Samueli.“ Samuelova chuť po sexu se Sakurou sice nijak nevzrostla, ale uvědomil si, proč to všechno podniká – aby zachránil svoji milou. Tentokrát byl ochoten se obětovat. Co je jeden vynucený pohlavní styk v porovnání s milovanou ženou, kterou může mít zase po svém boku? Sakura si sundala oblečení. Samuel se spokojil jen se svléknutím kalhot a spodního prádla. „Co když nás někdo uvidí? Je den a jsme přímo u cesty.“ „Jen klid. Řekneme jim, že Samuel a Sakura mají právě svoji intimní chvilku. Jak si myslíš, že to dělají třeba takový žirafy? Těm je taky buřta, kdo se na ně kouká. A pak… jestli chceš soukromí, můžeme se zabalit do plachty.“ Sakura chytila Samuela kolem pasu a on ji položil ruce na zadeček. „Ještě mě tak napadá – až se tohle dozví sestřička…“ „Ta se nesmí nic dozvědět.“ „Jinak?“ „Já nevím, ale prostě budeme mlčet.“ „Fajn. Tak dělej, třískni se mnou o zem a vraž ho tam. Jsme v drsným prostředí, jsem drsná holka a chci drsnej sex. Romantiku si nech pro Kasumi.“ Samuel poslechl a položil Sakuru na záda. Ta roztáhla nohy a ruce mu složila na ramena. „Neboj se, nebudu škrábat. Nemám na to ani pořádné nehty.“ Samuel na Sakuru hleděl a prohlížel si její četnými zraněními poznamenané tělo. „Ty nejsi na drsňačky, ale třeba máš dobrou představivost. Mysli si, že jsem Kasumi.“ „To bude těžký…“ Sakura se usmála. „Tak dělej, ať tu nejsme do večera.“ Samuel poslechl a již brzy se krajinou ozývalo jen Sakuřino vášnivé hekání. Když bylo hotovo, Samuel se začal urychleně oblékat. Sakura zatím stále ležela na zádech. „Ani se nezeptáš, jaký jsi byl? Uvědom si, že mám podle čeho porovnávat.“ „Pověz mi spíše jedno – měla jsi někdy nějakou pohlavní chorobu?“ „Ty seš fakt vůl. Nejsem zase tak blbá, abych si sama takhle ublížila. Jasně, že i tady v Africe jsou šprcky a bez nich do mě žádnej negr nikdy nevlezl. Tedy… tenkrát ve Rwandě ano, ale nic se mi nestalo. Hele, a teď překvápko - jedny šprcky jsou dokonce v našem autě.“ „Cože? Tak… proč…“ „Bez gumy je to přirozenější a u tebe jakožto Evropana, navíc patrně slušně vychovanýho, jsem předpokládala, že to bude bezpečný. Prostě jsem si chtěla pořádně užít, ale… mohlo to
být lepší. Byli muži, který mě totálně zmasakrovali a to tak, že ze mě chcal pot proudem a to se to odehrávalo ve stínu.“ „Ehh… bože… mlč, ano?“ „Nebyl jsi nejhorší, Samíku. Ale neměl jsi k tomu daleko.“ Sakura se konečně zvedla. „Utři se,“ řekl Samuel „jsi už zase zpocená.“ „Trhni si. Je poledne, Slunce pálí tak, že se divím, že jsem se ještě nezačala rozpouštět. Hej, a to se blíži zima. Jo… rovník je holt rovník a moje tělo není na Africký podmínky zrovna přizpůsobený. Ty seš ale taky prochcanej potem. A smrdíš.“ „Taky smrdíš,“ nedal se Samuel. Sakura se jen rozesmála. „To není smrad. To je vůně Afriky.“ Sakura si oblékla uniformu a za pomoci Samuela přikryla plachtou náklad. Poté naskočila do auta k volantu. Samuel usedl vedle ní. „Štěstí, že nás tu nikdo nechytil. Ale ty těla jsme možná měli pohřbít,“ řekl Samuel. Sakura na něj pohrdavě pohlédla a dodala: „jen ať se mrchožrouti nažerou. To víš, Samíku – oni mají taky hlad.“ „Zvyknout si na to, jak vnímá svět Kasumi dalo spoustu práce a mám pocit, že takový husarský kousek u tebe zopakovat nedokážu. Pověz mi jedno – muniční vůz s dvěma vojáky… není to málo? Neměl by tu být doprovod? Nějaké obrněné vozidlo nebo tak něco?“ „Jsme kousek od hranic s Angolou a Angola je ‚náš‘ spojenec, respektive spojenec prezidenta Kabily. Mimo to v těhle odlehlých končinách je vcelku mrtvo a žádný útok se neočekává. Myslím, že ti pitomci měli doplnit jednotku, kterou jsme postříleli a pokračovat na východ do měst.“ „Tak mě napadá… kdo je vlastně na naší straně?“ „Kabila oslovil SADC čili Společenství pro rozvoj Jižní Afriky a některé jeho státy souhlasily s pomocí. Znamená to, že na své straně má jednak Angolu, ale dále taky Zimbabwe a Namibii. Je možné, že i další státy mu přislíbily pomoc, ale přeci jen zrovna nejčerstvější zdroje informací nemám.“ „Říkala jsi Namibie?“ „Jo… Proč jako? Máš k té zemi snad nějaký vztah?“ „Moje zaměstnankyně je Namibijka, tedy teď už ne, protože získala Britské státní občanství, ale i tak… Pomýšlel jsem na to, že ji propustím, ale je možné, že pak se vrátí do Namibie a kdoví, třeba se nějakým způsobem vrátí k armádě.“ „Vrátí k armádě?!“ „Jo… ona bývala voják. Co když se nechá naverbovat alespoň do nějakých povstaleckých hnutí, aby pomohla vyhrát své rodné zemi válku? Nechci Parvati poslat do války…“ Sakura v okamžiku zabrzdila a zastavila vůz. „Co je?“ divil se Samuel a hleděl před sebe, aby zjistil, proč zastavili. „To už jsme u našeho auta? Nevidím ho.“ „K našemu autu to bude ještě tak deset mil, ale co že jsi to řekl? Jak že se jmenuje ta vojanda?“ „Parvati Singh. Proč? Ty ji snad znáš?“ „Namibijek s Indickým jménem moc nebude, že? Do hajzlu, buď je svět fakt dost malej a o podivný negry tu není nouze, nebo tady něco nehraje. Parvati jsem kdysi potkala. Málem jsme se navzájem zlikvidovaly a potom jsme táhly za jeden provaz. Od té doby, a to bude asi tři a půl roku, jsem o ní neslyšela a ty teď přijdeš s tím, že u tebe maká?“ „Jo, ale o tobě se nikdy nezmiňovala.“ Sakura opět rozjela vůz a ujížděla dál po cestě. Po chvilce se k rozhovoru o Parvati vrátila a pokusila se Samuela uklidnit. „Myslím, že se nemusíš bát, že by šla Parvati do války za svoji zem, protože Namibie
rozhodně v ohrožení není. Snad jedině, že by chtěla pomoct tomu, aby Namibie získala od Kabily přízeň a upevnila vzájemný vztahy mezi oběma státy. No a ve hře budou ve výsledku samozřejmě nějaký prachy nebo drahokamy jako prémie za případnou vyhranou válku, což by Namibii taky nijak neuškodilo, ale co vím, tak je Parvati taková ta typická slušňačka, která lidem radši pomáhá, než aby je střílela, i když… obvykle jedno bez druhého nejde. Prostě nemyslím, že by šla do bojů, kdyby nebyla přesvědčená, že dělá správnou věc. To mi pověz, pořád ta černá tlamička vypadá jako gorila?“ „Víc, než kdy jindy.“ „Teda… nemůžu říct, že by mně silný ženský nějak zvlášť vadily. Snad jedině, když mi jdou po krku, ale jinak je to v klídku. No a Parvati s tím svým namakaným tělem mi přijde ještě vcelku v pohodě.“ „Parvati v pohodě není, Sakuro. Už dávno ne. Ale bavme se něčem jiném. Přemýšlel jsem a…“ „Do prdele!“ zařvala Sakura a urychleně zastavila vůz. „Tak tady mě ty čůráci zastavili.“ „No a?“ „Ty jseš vážně blb. Vidíš tu snad moje auto? Je v hajzlu!“ „Říkala jsi, že tu je pustina. Kdo by kradl auto?!“ „No hyeny určitě ne. Šlohnul ho nějakej vůl a řekla bych, že si ho dlouho nenechal, protože projíždět se za války v autě s kulometem, to nevypadá zrovna nevinně.“ „A určitě víš, že to bylo tady? Vždyť ta krajina vypadá pořád stejně.“ „Pamatuju si na tenhle uschlej strom, vidíš?“ řekla Sakura a ukázala doprava, kde asi dvě stě metrů od cesty stál strom. Kolem něj bylo několik keřů a velikých balvanů.“ Samuel vystoupil z vozu a prohlédl si cestu. „Pojď do auta, musíme jet dál,“ zavolala na něj Sakura. „Jo… hned běžím.“ Samuel šel asi o sto metrů dál, přičemž neustále sledoval cestu a potom se vrátil do vozu. „Ty vole, kam jsi šel?“ „No… máš smůlu, že nejsem uplně blbej, jak si myslíš a taky jsi zastavila na docela zajímavým místě. Být to o pár set metrů dál, tak si ničeho nevšimnu.“ „Cože? Co to meleš?“ Samuel otevřel přihrádku na desce vozu a prohraboval se věcmi, jež tu byly. „To hledáš mapu, nebo co?“ ptala se Sakura. „Kdepak. Víš, co kdybych ti řekl, že ses úmyslně spletla a že naše auto je někde před námi. Hmm, tak dalekohled tu není, škoda. Budeme tam muset dojet.“ „Pomátl ses?“ „Podívej se na cestu, Sakuro, uvidíš tam dvoje stopy – jedny od širokých pneumatik, druhé od podstatně užších. To vypadá, že tady jsi ten náklaďák opravdu potkala, ale zastavila si až dál, protože stopy po brzdění tu jsou jen od našeho náklaďáku, to když zastavil a otáčel se. Znamená to, že ses nebála počtu vojáku ve vozu, jak jsi tvrdila. Podle mě to naše auto bylo mnohem rychlejší, než je tenhle náklaďák a to i tady na těchto mizerných cestách, takže nevidím důvod, proč bys měla o kus dál zastavovat a nechat se dohonit těmi vojáky. O co tedy šlo? A tentokrát s pravdou ven, ano?“ „Nejsi úplný trotl, za jakého jsem tě považovala. Ti chlapi viděli polonahou holku ve voze a otočili se, že pojedou za mnou. Já sice mohla ujet, jak tvrdíš, ale já místo toho zastavila o kus dál a skočila ke kulometu, že je jako pokropím, ještě než přijedou blíž. Jenomže… kulomet se zasekl. Oni po mě začali střílet a já se prostě vzdala. Zajali mě, pobrali zbraně a auto pro jistotu vyhodili do vzduchu. Kousek po cestě ho najdeme ohořelé. Valkýru mi samozřejmě vzali taky, protože takový kvér se jen tak nevidí. Máme ji vzadu v jedné bedně.“ „Takže jsi mě tahala za nos. Ale proč?“
„Protože teď i v tvých očích vypadám jako úplně vypatlaná kráva, která posrala, co se dalo! A velitel jednotky, i kdyby byla jen dvoučlenná, nikdy nesmí být v očích druhých za idiota! Myslela jsem, že takhle budu vypadat o dost lépe, ale jak je vidno, moc jsem si tuhle pohádku nepromyslela. Hmm, možná jsem měla říct, že jsem se je snažila odlákat, aby tě nepotkali a třeba nezabili.“ „Tomu bych věřil snad ještě míň.“ „Ne, vážně nechci, abys chcípnul. Do hajzlu, prostě jsem to posrala.“ „Podívej, každý dělá chyby, ale máš pravdu, že tahle byla jen kvůli té tvé nesmyslné touze po dobrodružství.“ „Taky jsem myslela, že z toho vytřískám zbraně a munici. Nešlo jen o to hrát si na hrdinku.“ „Kárat tě za to nebudu.“ „Ještě to tak… pořád jsem z nás dvou ta nepostradatelná. Beze mě bys tady byl v prdeli.“ „To ti vymlouvat nebudu. Ale pověz mi, co Valkýra? Proč jsi o ní lhala a tvrdila, že zůstala ve voze?“ „Nechtěla jsem ti ji zase dávat. Bojím se o ni - je to kámoška.“ „Je to jen pistole.“ „Pistole, která mi nejednou zachránila krk. Můžeš o sobě říct to samý?“ „Pořád je to jen věc.“ „Tak hele, kdybych se měla rozhodovat mezi Valkýrou a tebou, volím Valkýru. To holka je extratřída, kdežto ty jsi… jsi… doplň si tam nějakou urážku, ať je nemusím pořád vymýšlet já. Podívej, je samo sebou, že do letadla by šla Valkýra se mnou, a pak bych asi kápla božskou, a řekla, co se s mým autem semlelo, ale to už by bylo všechno jedno, protože bychom seděli v letadle a mávali Kongu na rozloučenou… anebo mu ukazovali prostředníček.“ „Když se nad tím vším zamyslím… ty jsi musela počítat s tím, že se pro mě vrátíš, že ano? To naše opětovné shledání bylo plánované, i když za jiných okolností.“ „No jistě. Snad sis nemyslel, že se vykašlu na moji sestřičku? Uvědom si, že je to poslední člen rodiny, který by mě mohl mít i rád. Prostě jsem jen chtěla, aby sis uvědomil, jak důležitá pro tebe jsem, víš?“ „A povedlo se ti to. Jenom bych tě rád poprosil, aby ses dalším lekcím a lhaní vyhnula.“ „Jo… taky jsem tak nějak věděla, že až se zase shledáme, budeš podstatně povolnější, co se sexu týče.“ „Radši mi to ani nepřipomínej. Spíše mi prozraď, co plánuješ? Nemáme kulomet!“ „Já vím. Ještě jsem nad tím nepřemýšlela.“ „Mám pocit, že ty nikdy moc dopředu nepřemýšlíš, že?“ „Hele, uvědomuješ si, že kdyby se mnou takhle mluvili mí lidi z jednotky, tak už se váli v kaluži krve?“ „Nezapomeň, že my se navzájem potřebujeme. Jak jinak se chceš dostat ke Kasumi, když ne se mnou?“ Sakura se zasmála. „Potřebuju tě živýho, Samíku, ne zdravýho. A i o tom by se dalo polemizovat, vždyť z tebe můžu vytlouct všechno, co o Kasumi víš a podříznout ti hrdlo. Takže nevyskakuj si tak moc, abys toho pak nelitoval.“ „Fajn… Co takhle návrh akce? Něco mě totiž napadlo.“ „Povídej?“ „Budeme předstírat, že jim vezeme munici.“ „Tak větší zvratek by nevymyslela ani… tamta žirafa, vidíš ji?“ Samuel se ohlédnul ve směru, kam ukazovala Sakura, ale neviděl vůbec nic. Sakura mu hned dala facku. „Ty vole, to si myslíš, že jsme nějaká dodávková služba ze supermarketu a jezdíme po vojenských základnách, abychom doručovali munici? Já řidička alias zjizvená Asiatka a ty zamořovač
vzduchu alias vlasatý trouba kdoví odkud? Budeme nenápadný asi jako negr mezi eskymákama.“ „Tak co tedy uděláme?“ „To, co jsi řekl. Miluju šílené nápady a ten tvůj je jeden z těch nejšílenějších, jaký jsem kdy podnikla. Bude to nezapomenutelná akce. No… a zároveň i ta poslední, řekla bych.“ „Kriste pane, vždyť jsi říkala, že to je kardinální nesmysl!“ „Taky že je. Být tebou se pomodlím, protože za pár hodin budeš nejspíš dva metry pod zemí, pokud ovšem nemají málo zásob a nebude je zajímat, jak chutná Evropan.“ „Počkej, počkej,… ty mě děsíš, Sakuro. Jak za pár hodin? To tam budeme už dneska?“ „Sice jsme se zdrželi, ale tady se to vojákama jen hemží a na další noc čekat nehodlám. Vymačkám z téhle šunky, co se dá, a počítám, že navečer protneme bránu letiště.“ „Proboha… vždyť nemáme žádný podrobný plán!“ „Improvizace je největší švanda. Jo, a nech mluvit mě, jo? Tvý blebtání by je akorát děsilo.“ Když se Sakuře a Samuelovi naskytl pohled na rozestavěnou leteckou základnu, Slunce již zapadalo a na obzoru z něj nebyla vidět ani polovina. Jeho jasně oranžová záře osvětlovala krajinu stále dost dobře na to, aby bylo vidět na stovky metrů. Samuel se vůbec necítil dobře – byl nervózní a stále si nebyl jistý tím, co bude dělat. Vůbec netušil, jak bude celá věc probíhat. Sakura měla u pasu připnutou svoji Valkýru a granát. Samuel měl jednu z obyčejnějších pistolí, jež se vezly vzadu na korbě vozu. Sakura přijela k letišti a zastavila vedle muže, který tu měl hlídku a dohlížel na vjezd do areálu, jenž byl obklopen pouze vysokým pletivem. Strážného překvapilo, že sem dorazil nákladní vůz a šel zkontrolovat, o co se jedná. Sakura vystrčila hlavu z okénka a zamávala a muže. „Vezeme vám zbraně!“ vykřikla. Vojáka to udivilo. „Mohu vidět papíry?“ zeptal se. „Ehm, hele to jste tady všichni takový? Já a tady můj milenec jsme v Kongu na dovolený a prostě jsme našli u cesty opuštěný nákladní vůz plný zbraní. No a my, protože jsme slušní lidi, tak vám zbraně vezeme zpátky. Patří přece armádě, nebo snad ne?“ „Vystupte si z vozu!“ „Tohle je nějaký vděk? Odvezete nás alespoň zpátky k našemu džípu?“ „Ne, vystupte z vozu a to hned!“ „Oukej,“ řekla Sakura a zase zastrčila hlavu do vozu. Neměla však v plánu vypnout motor a vystoupit. Popadla Valkýru, odjistila zbraň a rychle muže zastřelila. Potom dupla na plynový pedál a rozjela se k rozestavěnému hangáru, jež si předtím vyhlédla. „Skrč se!“ zařvala Sakura, když zahlédla, jak další vojáci přibíhají ven a připravují si zbraně. Sakura se rázem ocitla pod palbou. Kulky proděravěly přední sklo, ale nikoho nezasáhly. Sakura auto stočila do otevřených vrat prvního hangáru, který měla po levici. Nákladní vůz zahrkal a poskočil, to když Sakura přejela mechanika, který právě vybíhal ven, aby zjistil, co se děje. V hangáru bylo letadlo, přestože budova sama ještě neměla ani pořádnou střechu, ale jen síťovinu. Sakura zastavila mezi vraty a to podélně, tak aby co možná nejvíce zabraňovala vojákům v přístupu. Pak Sakura vyskočila z vozu, načež Samuel přesednul na místo řidiče a vystoupil taktéž. „Zmiz od tý káry!“ vyštěkla Sakura a pohrávala si s pojistkou granátu. Čekala jen na správný okamžik a ten nastal, když se vojáci přiblížili. Pak odjistila granát a vhodila ho do korby. Ohromný výbuch munice nejenže poničil stabilitu budovy hangáru, ale především usmrtil skupinku vojáků, kteří stáli poblíž. Sakura a Samuel utíkali k bočním dveřím hangáru ve snaze dostat se ven. Hned za dveřmi Sakura narazila na jednoho ozbrojence, ale nebyl tak rychlý jako ona. Valkýra poslala na smrt dalšího člověka. Sakura pospíchala za hangár, kde byla úzká ulička mezi budovou a plotem. Samuel Asiatku celou dobu následoval a v duchu se modlil, aby jeho společnice dokázala pobít všechny, kteří je ohrozí. Vedle tohoto
hangáru byl další takový, ale tam Sakura neměla v plánu vejít. Místo toho vběhla do velké dvoupatrové budovy, jejíž druhé patro mělo teprve jen železnou konstrukci a nosníky, jež měly ve výsledku držet střechu. „Krej mi záda,“ řekla Sakura, jakmile vklouzla do budovy. Samuel poslechl, nebo se o to spíše jen snažil, neboť si nebyl jistý, jestli vůbec dokáže konkurovat vycvičeným vojákům v přímém boji. Sakura byla zcela tiše a soustředila se na dění kolem sebe. Opatrně nakoukla za roh a zjistila, že je tu dlouhá chodba s dvěma dveřmi, přičemž každé byly na jedné straně. Obešla roh a přitiskla se ke zdi vedle dveří. Sáhla na kliku a zabrala za ni. Pomalu otevírala dveře a přitom již v druhé ruce měla připravenou Valkýru. Místnost byla prázdná a vypadala jako kancelář. Kromě stolu s hromadou papírů a psacím strojem tu byla jen vysoká skříň a několik papírových beden, kde byly drobnější věci jako třeba knihy nebo psací potřeby. Sakura se už chystala vrátit na chodbu, když se k jejím uším doneslo nepatrné zavrzání. Přešla ke skříni a zprudka ji otevřela. Její pistole už mířila na krčícího se černocha. „Prosím, prosím já za nic nemůžu,“ řekl třesoucí se muž. Sakura ho vytáhla ze skříně a podrazila mu nohy. U jeho hlavy se rázem objevila hlaveň pistole. „Kolik vás tu je?“ zeptala se tiše Sakura. „Pa-patnáct. Mechanici, vojáci a…“ „Kde najdu piloty?“ „No… když vám to povím, necháte mě jít? Jsem jen… kuchař.“ „Na to ti tak skočím… Ale fajn, máš mý slovo, že tě nechám jít.“ „Dobře, děkuju. Piloti jsou v ubikacích na druhé straně ranveje. Jsou to ty dva nízké domky.“ „Supr…“ řekla Sakura, vytáhla nůž a vrazila ho muži zezadu do krku. „Je mi líto, kámo, ale tak blbá, abych tě pustila, nejsem.“ O mužovo oblečení si Sakura otřela čepel nože a vrátila se na chodbu, kde byl kupodivu vcelku klid. Tady už čekal Samuel, který samozřejmě věděl, že se Sakura s někým bavila a rovněž mu bylo jasné, jaký byl výsledek, takže se nepotřeboval ptát, jestli je muž naživu. Sakura nyní otevřela druhé dveře a to opět velice pozvolna a opatrně. Byla tu umývárna a troje kabinky s toaletami. Sakura se chtěla ujistit, že v nich nikdo není, takže jednu po druhé otevřela. Byly prázdné, ale jakmile se chtěla Sakura vrátit na chodbu, do umývárny vběhl Samuel a zavřel za sebou. „Někdo jde sem,“ hlesl tiše. „Kolik jich je?“ „Nevím. Jen jsem slyšel, jak někdo otevřel venkovní a dveře a cosi zařval.“ Sakura se schovala do kabinky v rohu a Samuel udělal totéž. Zavřeli za sebou, ale byli na sebe hrozně namáčknutí, neboť kabinka byla dost těsná. „Co to tak páchne?“ zeptal se Samuel. „Mám pocit, že náš kámoš z kanceláře tady zrovna cosi kutil, když jsme zaútočili.“ Z chodby se ozvaly hlasy, jež byly však natolik tlumené, že jim nebylo rozumět. „Vylez si na mísu, jinak uvidí naše nohy,“ hlesla Sakura. Během chvíle již oba stáli na okraji toaletní mísy a krčili se tak, aby je nebylo vidět. Sakura stále svírala v ruce pistoli a počítala, že ji co nevidět použije. Otevřely se dveře do umývárny a dovnitř vstoupili dva ozbrojení muži. Sakura a Samuel ani nedutali a doufali, že je vojáci nenajdou. Skrze škvíru pode dveřmi byly jasně vidět stíny vojáků, kteří prohledávali umývárnu. „Kde jsou ty svině?“ zeptal se jeden z mužů. „Tady určitě ne. Pojď pryč,“ odvětil druhý. „Tak jo…“ Voják vykročil z umývárny, ale pak se zase otočil zpátky. „Počkej ještě – chce se mi chcát.“ „Teď? Ti dva na nás zaútočili! Vyřídili nejmíň osm chlapů včetně toho vola z kuchyně! A tobě se chce chcát?!“ „Vždycky, když jsem nervózní, tak se mi chce chcát. Počkej chvilku.“ Ozbrojenec odložil
samopal a otevřel dveře od prostřední kabinky. Rozepnul si zip u kalhot a začal vykonávat svoji potřebu. Sakura pohlédla na Samuela a prstem u pusy ho upozornila, aby ani nedutal. „Co to tady tak smrdí?“ zeptal se druhý muž. „Tady se snad někdo posral! Ty vole a já myslel, že když konečně nemáme suchej hajzlík, že tu bude dýchatelno.“ Voják otevřel dveře od kabinky, kde byla Sakura a Samuel a to poslední, co viděl, než mu kulka proletěla hlavou, bylo ústí Valkýry. Sakura seskočila na zem a otočila pistoli na stěnu kabinky. Dvakrát vystřelila a měla za to, že vedle stojícího muže zasáhla. Vyběhla ven, ale v tu chvíli jí voják chytil za paži a kopnul ji do břicha. Valkýra jí vypadla z rukou. Muž se po ní ohnal svým nožem a Sakura jen tak tak uskočila. Muž se jí opět pokusil seknout, ale tentokrát mu v tom Sakura zabránila tím, že ho chytila za zápěstí. Natočila se k němu zády a přehodila ho přes sebe. Muž skončil na podlaze v kabince, kde předtím močil. Snažil se vstát, když ho Sakura poslala kopancem zase k zemi. Muž se ale nemínil vzdát. Opřel se o mísu, aby se vůbec dokázal postavit. Jakmile se však narovnal, Sakura ho chytila za hlavu a třískla mu s ní přímo do zdi. Po dalším kopanci padnul na toaletní mísu, která se pod jeho vahou převrátila. Sakura se shýbla pro svoji pistoli a střelila muže do hlavy, aby se ujistila, že se už nezvedne. „Jsi v pořádku?“ ptal se Samuel. „Jasně, že jo. A dokonce jsem se ani nevyválela ve vlastních chcankách, což se o tom zkurveným negrovi říct nedá.“ Sakura se shýbla pro samopal AK, který patřil muži, jež ho předtím zastřelila. Díky řemenu si samopal s klidem mohla navléknout na záda, což také udělala a ještě vzala od muže jeden zásobník, který zastrčila do své kapsy. Zároveň si vyměnila zásobník do Valkýry, aby měla připraveno celých dvanáct nábojů plus jeden další v hlavni. „Takže máme deset zářezů… to je kurva slušný! Jdeme!“ Sakura vyšla na chodbu a Samuel se jí pochopitelně držel. Pokračovali chodbou dál a brzy narazili na schodiště do patra, kam však Sakura neměla v plánu jít. Místo toho otevřela dveře na konci chodbičky. Cestou sice minula i jiné dveře, ale událost v umývárně ji dost zdržela a ona se bála, že někdo už poslal ven zprávu o útoku. Dveře vedly do prostorné garáže, kde byl jeden velký náklaďák podobný tomu, v jakém sem Sakura a Samuel přijeli. Vedle vozu byl taktéž džíp a spoustu beden a kanystry s benzínem. Nádrže s palivem pro letadla tu však nebyly a Sakura počítala, že jsou umístěny v některém z rozestavěných hangárů. Ven před budovu vedla jednak veliká zavřená vrata a také obyčejné plechové dveře. Sakura je opatrně otevřela a vykoukla ven. Měla před sebou ranvej a za ní dva hangáry, vedle kterých byly ubikace pro posádku. Právě odtamtud se začalo střílet a Sakura jen tak tak uhnula a přitiskla se zády ke zdi. „Tudy to nepůjde,“ řekla Sakura a přemýšlela, co dělat. „Můžeme je obejít,“ navrhl Samuel. „Možná… jenomže dostat se přes ranvej bude i tak skoro nemožný, když to tam ty svině krejou.“ Sakura stočila zrak na bedny. „Podívej se, co v tom je.“ Samuel odklopil víko první z beden a nalezl několik úhledně narovnaných ručních granátů. „Granáty…“ „To je na hovno. Ty svině jsou moc daleko a navíc mě zastřelí, jakmile vylezu ven.“ Samuel otevřel další bednu. „Šedivý plechovky?“ Sakura přišla k bedně a potěžkala si plechovku v ruce, přičemž si pročítala nápis na ní. „To je dýmovnice…“ „A tady je raketomet,“ řekl Samuel, když otevřel další bednu. Sakura vzala z bedny jednu raketu a zbraň nabila. Poté raketomet předala Samuelovi. „Jen klid, Samíku. Jen mi ho podržíš a opovaž se stisknout spoušť, jinak nás budou seškrabávat ze zdi.“
„Proč je toho tu tolik? Není tohle malé a ještě navíc rozestavěné letiště?“ „Mám pocit, že jim nedávno přišla dodávka zbraní z Angoly. Řekla bych, že odsud je distribuují dál.“ Sakura vzala jednu dýmovnici, pootevřela dveře ven, odjistila ji a hodila směrem k ubikacím. „RPGéčko!“ vykřikla Sakura a Samuel jí předal nabitý raketomet. „Ty svině tam určitě nebudou mít dost munice, takže s ní zbytečně plejtvat a střílet naslepo nebudou. No a mě stačí trefit budovu, což by mohlo vyjít vzhledem k tomu, že je otočená širší stranou k nám. Připravte se na ohňostroj, šmejdi!“ Vzhledem k tomu, že se kouř z dýmovnice již začal rozšiřovat, Sakura si rychle položila raketomet na rameno a byla připravená vyběhnout ven, zakleknout a vystřelit. Dveře do garáží se však rozletěly a dovnitř z hlavní budovy vběhli tři ozbrojenci. Sakura se otočila a stejně tak Samuel, ale už nestihl tasit zbraň, neboť na oba mířily hlavně samopalů. „Zahoďte to a na zem!“ vykřikl jeden z vojáků. Sakura dle mužovy uniformy, na které bylo jakési vyznamenání, poznala, že jde patrně o velitele. „Vždycky mě fascinovalo…“ „Drž hubu!“ umlčel Sakuru důstojník. „a zahoď ten raketomet. Stejně s ním tady nevystřelíš.“ „Poslechni ho, Sakuro,“ řekl Samuel, který již ležel na zemi s rukama na temeni hlavy. „Hodně lidí o mě říká, že jsem jako tygřice a kočky prý mají devět životů, kdežto černý držky jen jeden.“ Sakura stiskla spoušť a udělala tak něco, co vojáci vůbec neočekávali. Raketa zasvištěla a zasáhla zeď za vojáky, načež je ohromný výbuch zabil dřív, než si vůbec uvědomili, co se stalo. Tlaková vlna odmrštila Sakuru a ona narazila zády na zeď. Padla na zem. Samuel, který v dobu výbuchu byl u země, skončil bez jakýchkoli zranění. Rychle se zvedl a sledoval díru ve zdi a bortící se střechu garáže. Pospíchal k Sakuře a doufal, že není mrtvá. Ještě než se k ní dostal, se však Asiatka odlepila od země a držela se jednou rukou za hrudník. „Hustý… fakt, kurva hustý. Au…“ Sakura zasténala a Samuel jí pomohl na nohy. „Neříkej mi, že máš něco zlomeného…“ zoufal si Samuel, který si uvědomoval, že kdyby byla Sakura vyřazená z boje, byl by to jeho konec. „Ech… tohle byl můj desátý z devíti kočičích životů.“ „Přestaň plácat nesmysly a koukej se vzchopit. Potřebuju tě!“ „Jo… všimla jsem si – beze mě bys byl v prdeli.“ Sakura se narovnala a vytasila Valkýru. Otevřela dveře ven a zjistila, že kouř z dýmovnice se ještě nerozehnal a stále tvoří slušnou ochranu, skrze kterou nebylo nic vidět. „My Japonci prostě máme sebevražedný akce v krvi!“ zařvala Sakura, přikryla si nos a pusu jedním rukávem a vyběhla ven. Sakura k Samuelově údivu proběhla kouřem, přičemž mohla pouze doufat, že ji nikdo nezastřelí. Jakmile se před ní objevil obrys nízké budovy, odkud na ni předtím kdosi střílel, namířila Valkýru před sebe směrem k oknům a třikrát naslepo vystřelila. Poté, to když už byla těsně u budovy, se přitiskla ke stěně mezi dvěma okny. Oči ji štípaly kvůli kouři a slzy jí bránily ve výhledu, takže si je urychleně otřela. „Už jsem tady zmasakrovala nejméně dvanáct po zuby ozbrojených chlapů a nebudu mít sebemenší problémy s tím zabít i vás, vy svině! Jsem drsnější než šmirgl papír, nasranější než šlapka při menstruaci a tvrdší než vaše půl roku nevypraný spodky! Zahoďte flinty a vylezte ven – jedině tak si zachráníte prdele a…“ Sakura se rozkašlala kvůli kouři, který se jí dostal do plic, ale brzy byla zase schopná mluvit. „Nic se vám nestane, pokud se vzdáte – to vám můžu slíbit! Nechcete přece umřít, že ne?“ Sakura ztichla a neustále po očku sledovala okna vedle sebe. Kdyby z nich někdo vystrčil zbraň a jen tak naslepo vystřelil po Sakuře, s největší pravděpodobností by ji trefil. Z toho důvodu se raději skrčila, aby to případní střelci neměli tak snadné. Z okna kdosi vyhodil samopal. „Dobrá… vzdávám se,“ ozvalo se. Netrvalo dlouho a zpoza rohu budovy přišel pomalým krokem s rukama nad hlavou hubený černoch v uniformě. „Kde jsou další?“
„Mrtví… bylo nás tu jen čtrnáct.“ „Bylo mi řečeno, že patnáct, ty prolhaná svině!“ Sakura se ohlédla za sebe, kde stál další ozbrojenec, který už už sahal po spoušti svého samopalu, když mu kulka prolétla tělem. Pak další, další a ještě jedna. Voják padl k zemi mrtvý a Sakura mohla sledovat jak z kouře, jež se už téměř rozplynul, přichází Samuel s namířenou pistolí. Sakura mu dál pozornost nevěnovala, přiběhla k neozbrojenému a nyní již i značně vyděšenému vojákovi. Sakura mu vrazila pěst do žaludku a pak mu přirazila pistoli k hlavě. „Jestli nejsi pilot, tak si zblízka prohlídnu tvůj zasranej mozek nalepený na zkurvený zdi týhle podělaný budovy!“ „Jsem… pilot,“ hlesl ustrašeným hlasem muž. Sakura ho prošacovala, aby se ujistila, že muž nemá žádnou zbraň. „Chceme letadlo, kam se vejdeme všichni, a neříkej mi, že tu žádný není.“ „Ale ano. Jedno je tady v hangáru,“ řekl muž a ukázal na nejblíže stojící hangár. „Otevři ho,“ vykřikla a strčila muže před sebe. Pak pohlédla na Samuela, jež stál vedle ní. Položila mu ruku na rameno a usmála se. „A to jsem myslela, že budeš celou dobu k hovnu.“ Sakura sklopila zrak a až po chvíli se svému společníkovi opět podívala do očí. „Tam v tom voze to bylo všelijaký a možná, že bych to zvládla sama, vždyť s noži to vážně umím, ale teď… Nejseš špatnej chlap a toho si važ, protože Sakura Sato nepatří k těm, který by druhý chválili jen tak pro nic za nic. Prostě… máš to u mě, brácho!“ Pilot už konečně otevřel vrata a čekal na další Sakuřin rozkaz. Sakura a Samuel si prohlédli letadlo, jež v hangáru bylo. Nebylo nijak zvlášť veliké a nemělo ani žádnou pořádnou výzbroj – pouze kulomety. Šlo především o přepravní, nikoli bojový letoun. „Je připraveno k odletu?“ „Ano, to je,“ odvětil pilot Munice doplněná, palivo natankované,… Není nové, ale je funkční… no mělo by být funkční a tak můžeme letět, kam budete chtít.“ „Paráda!“ vykřikla Sakura. „Takže nastupujeme. Zamíříme na východoseverovýchod, přesnější určení ti řeknu v letadle a… nesnaž se se mnou zase vyběhnout, ty bastarde, protože takové věci mě naserou, a když jsem nasraná… to nechtěj vidět.“ „Ano… má paní,“ řekl muž a pospíchal do letadla. „Sakuro,“ oslovil ženu Samuel. Ta se otočila na svého společníka, který již v jejich očích vyšplhal na vyšší příčku a dokázal, že není úplně k zahození. „Děkuju ti za to, cos tady předvedla. Pobila jsi více než deset lidí, ale… já jsem za to rád.“ „To vypadá, že se začínáš spravovat…“ „Možná. Jak se po tom všem cítíš? Co ten výbuch?“ „Budu mít naražený žebra, ale dobrý – vydržím dost.“ „Jo… to je moc dobře… Kálí.“ Sakura se zasmála. „Pro tebe Sakura, Samíku. Kálí už je minulostí.“ „Jak je libo. Ehm, nemůžou nás sestřelit?“ „Pochybuju. Africký země nedisponují pokročilou protiletadlovou obranou. Eh, tady se vedou války stále ještě drsně, tvrdě a hlavně mezi lidma – stroje nehrají zase takovou roli.“ „Takže kam teď poletíme? Do Japonska?“ „No jasně…“ Sakura se opět zašklebila. „Poletíme v téhle kraksně přes půlku světa… Já tě nemít, tak se snad ani řádně nepobavím. Viděla bych to na Somálsko, kde naskočíme na civilní letadlo. Něco jako pas, a možná dokonce můj pravý pas, tu někde mám.“ Sakura otevřela kapsu na náboje a chvíli v ní šátrala, dokud nenalezla peněženku. Otevřela ji aby se ujistila, že tu stále má svoje doklady. „No vida. Pokud to bude vyloženě nezbytný, můžeme zkusit i lodní dopravu a zamířit na Srí Lanku, nebo do Indie. Ať tak nebo tak – Africe dávat sbohem ještě nebudeme.“
XXII – Ve stínu sestry Sakura ležela na sedačkách, jež byly v trupu letadla. Jednu nohu měla opřenou o zeď, druhou položenou na zemi, to aby měla stabilitu a nespadla. Pohrávala si se svým nožem. Z kokpitu právě přišel Samuel. „Dušuje se, že proti nám už nikdy nic nezkusí,“ řekl Samuel. „Pravidlo číslo jedna – nikdy nevěř nikomu, kdo se s tebou pokusil vyjebat,“ odvětila Sakura a pokrčila nohy, aby si mohl Samuel sednout. Ten se však k tomu neměl a raději se stále přidržoval stěny, aby neupadl, když sebou letadlo začalo házet a to se stávalo poměrně často. „Opravdu myslíš, že Somálsko je nejlepší možnost? Copak tam také není občanská válka?“ „V podstatě je.“ Samuel se rozčílil. „Ty prostě potřebuješ k životu nebezpečí, že?!“ „Neřvi na mě nebo ti jednu vlepím!“ Sakura zastrčila nůž do pouzdra a posadila se. „Bez nebezpečí je život nuda, Samíku, ale neboj se – bude to pohoda. Vydáme se do Mogadiša, skočíme na civilní letadlo a frčíme pryč.“ „Jo… a cestou pokud možno postřílíme pár vojáků, to aby si krvežíznivá Sakura upokojila svůj hlad po nebezpečí.“ „Že to říkáš zrovna ty… Copak Kasumi nelační po krvi? Určitě jo a mnohem víc než já. Vždyť moje sestřička byla špičková vražedkyně a potom i zápasnice, jak mi prozradily Akiřiny zápisky.“ „To ale neznamená, že potřebuje nebezpečí a krev, aby mohla existovat. Možná, že opravdové umění není v tom zabít kde koho, ale pouze být toho schopen – to pro případ, že to bude zapotřebí.“ „Já jsem všeho schopná.“ „Kasumi se nevyrovnáš.“ „Hele neser mě, jo? Umím skvěle střílet a vsadím se, že líp než moje sestřička.“ „Tak to jo. Kasumi nikdy nestřílí.“ „Nestřílí? Proč?“ „Protože se nechce spoléhat na střelné zbraně, neboť mohou jednak vypovědět službu a pak není zrovna umění na někoho namířit a stisknout spoušť.“ „Že to není umění?! Tak si to zkus, ty frajere! Myslíš, že se člověk stane špičkovým střelcem ze dne na den?“ „To netvrdím, ale zabít zbraní je snazší než zocelit své tělo, zjasnit mysl a být schopen usmrcovat protivníky chladnými zbraněmi nebo jen tělem. Kasumino tělo je hrozivá zbraň, Sakuro a i když tvé střelné zbraně mají nesporné výhody, Kasumi je odmítá a díky tomu má větší vůli se neustále zlepšovat v tom ostatním. Moje milenka je žena schopná roznášet kolem sebe bolest a smrt. Ani tvá Valkýra nedokáže způsobit druhým tak šílenou agónii, jako Kasumino tělo. Věř mi, Sakuro – ona přesně ví, jak své nepřátele zničit.“ Sakura se zase natáhla a už nic neříkala. Samuel pohlédl z okénka a sledoval krajinu pod sebou. Byli ve veliké výšce, a krom toho byla stále noc, takže nešlo rozeznat vůbec nic a Samuela výhled brzy omrzel. Byl unavený a hladový, ale přesto ho těšilo, že je blíž a blíž své milé. Když jen tak sledoval odpočívající Sakuru a přemítal si zážitky posledních dnů, přepadal ho zvláštní pocit. Stále mu mladá Asiatka byla proti srsti a její chování jen těžko
mohlo nechat kohokoli chladným, ale pociťoval k ní chvílemi zlost, kvůli její agresivitě a chvílemi lítost, neboť mu připadalo, jakoby před sebou měl mladičkou Kasumi v dobách, kdy byla jen nástrojem Tokutara. Se Sakurou se život také vůbec nemazlil a otázkou bylo, jestli to není právě Kasumina vina, že její sestra skončila v Kongu jako nelítostná velitelka ozbrojenců. Tokutaro buď přímo, nebo nepřímo ublížil oběma sestrám, ale jemu ublížila jen Kasumi, to když mu zabila syna. Sakura v tomto incidentu žádnou roli nehrála, a přesto platí za ‚hříchy‘ své sestry. Zdálo se ale, že jí to vůbec nevadí, že to vidí jinak a že své sestře chce pomoct, protože ji má ráda, přestože se nikdy nesetkaly. A Samuelovi bylo jasné, že Sakuru má poslat na smrt jen proto, aby zachránil Kasumi. Podvede mladou dívku, která chce jediné - pomoci své sestře a konečně, poprvé v životě, se s ní setkat. Jak vůbec může tohle Sakuře provést i po tom, jak se k němu chová a jak s ním jedná? Jak může své milé Kasumi do očí říct, že ji zachránil, ale obětoval při tom její sestru?! „Co na mě tak čumíš?“ zeptala se Sakura. „Ale nic… Jen přemýšlím.“ „Jo? A zírání na mě ti v tom pomáhá? Mám se svléknout, aby se ti přemýšlelo ještě líp?“ „To by mělo opačný účinek.“ „No jasně, ty vole. Ale mohla bych se trochu provětrat…“ Sakura si alespoň rozepnula košili a s úsměvem sledovala, jak se na to Samuel zatvářil. „Na co jsi teda přišel, kyselý ksichte?“ „Máš Kasumi ráda, že?“ „Jsi král debilních otázek. Kasumi je moje ségra a krev není voda, jak se říká. A víš ty co – možná se to neříká jen tak pro nic za nic.“ „Takže… máš ji ráda…“ „Jasně že jo! Kasumi je supr holka. To, že jsem ji jaktěživ nepotkala, neznamená, že o ní nevím ani hovno. Fotr ji prodal mafiánům, ti z ní udělali vraždící monstrum, ona se pak zamilovala a otěhotněla, o svý děti přišla a vzepřela se Tokutarovi a jeho lidem, kteří ji strašně ublížili. Sestřička pak odcestovala do Thajska, kde na sobě asi řádně zamakala a pak se řezala hlava nehlava v Bangkogu v nějaký ilegální aréně. Potom společně s nějakým dědkem, na jehož jméno si už nepamatuju, cestovala do Tibetu, kde Akiru málem zmasakrovala. No a víc o ní nevím. Podívej, moje ségra zlikvidovala hodně lidí, ale copak jí to můžu vyčítat? Sám bys měl nejlíp vědět, čím vším si prošla.“ „Taky že to vím. Pověz mi, máš ty Akiřiny zápisky stále u sebe?“ „Ty jsou už dávno v hajzlu. Bylo to pojítko mezi mnou a sestřičkou a to nebylo dobrý tahat s sebou. Myslím, že jsem ty papíry vyházela do moře už během plavby do Afriky. Nebo jsem je použila jako toaleťák… hmm, teď nevím, ale vzpomínám si, že na tý lodi měli na záchodkách akutní nedostatek papíru.“ „Uvědomuješ si, že se ženeš možná do největšího nebezpečí, jaké tě kdy potkalo a to jen proto, abys zachránila svoji sestru?“ „Ty vole, to si piš, že jo! Tokutaro je strašná svině. Chtěla jsem ho vyřídit už tenkrát, když se mi do ruky dostaly ty papíry, jenomže mi došlo, že to je sebevražda. Víš, najednou jsem zjistila, že nejsem jedináček a že moje sestřička trpěla hůř než zvíře někde v cirkuse, který je taky jen otrokem svých pánů a ti ho vychovávají a učí ho hnusné věci, jen aby naplnili svoji kapsu a dokázali si, jak jsou mocní. Když vidím v Africe všechny ty pobíhající, žrající a šukající zvířátka, kterým je hej, protože jsou svobodný, řeknu si: kurva, jak dokázala Kasumi přežít v té zasrané kleci a nezcvoknout z toho? Nedovolím, aby ji ta svině Tokutaro zabil. Už jen z toho principu – on přece nemůže vyhrát a dosáhnout toho, co chce. Nemůže porazit moji suprovou sestřičku!“ „A… aby se tak nestalo, byla bys ochotná se klidně i obětovat?“ „Kurva, co to zvracíš za debilní otázky?! Nevím, kam až jsem schopná v záchraně Kasumi
zajít, ale rozhodně nedopustím, aby nastala situace, kterou máš na mysli. Já svoji sestřičku dostanu ze spárů té zrůdy a společně, opakuji společně, se dostaneme do bezpečí. Dlužím jí to…“ „Na základě čeho?“ „Jsem její sestra a sestry musí držet pospolu. Měla jsem být s ní, měla jsem jí pomoct, ale… do prdele! Ona si nezasloužila tu bolest a utrpení! Nesmí umřít, Samueli, prostě nesmí! Kasumi se přece nestala vražednicí dobrovolně, ani já vlastně ne! My jsme tím, čím jsme z donucení a to je důležitá skutečnost. To teprve tady v Africe, kde jsem, aby mě Tokutaro nenašel, jsem poprvé zabila člověka, který mi neublížil nebo se o to alespoň nesnažil. Když to uděláš v sebeobraně, je to normálka, ale když jen tak odpráskneš nevinnýho chlapa a to proto, aby sis zvednul potenciální šance na přežití, rozuměj získání prachů, postavení, nebo jídla, je to něco úplně jinýho. A to nemluvím o tom, že hodně vrahů zabijí jen pro vlastní potěšení, ale pozor – já taková nejsem! Musím mít dobrý důvod, abych druhého zabila a ne kupříkladu to, že se mi líbí, jak se kebule rozprskne, když do ní střelíš z brokovnice. No… ne že by to nebylo hezký, ale netoužím po tom to vidět za každou cenu.“ „Paní Sakuro!“ zakřičel do vysílačky pilot. Sakura se zvedla a zašla do kokpitu. Samuel ji následoval. Pilot se na Sakuru otočil a poukázal na rozložené mapy, jež měl na sedadle pro druhého pilota. „Jsme nad Somálskem, paní, a míříme k hlavnímu městu. Spojit se s letištěm v Mogadišu nepůjde. Pokud se přiblížíme k městu, přesněji k letišti, můžeme očekávat spíše střelbu, než že by se nás pokusili navést na přistání.“ „O to ani nestojím. My totiž vyskočíme.“ Samuel vytřeštil oči a skoro ani nevěřil tomu, co Sakura právě teď řekla. „Sniž letadlo tak, aby byl seskok co nejbezpečnější.“ „Ano…“ Sakura mezitím odešla do trupu letadla, odkud ze zavazadlového prostoru vytáhla dva padáky a kombinézy, jež byly běžným inventářem takovéhoto prostředku sloužícího pro přepravu vojáků. „Co blázníš?“ ptal se Samuel, který sem urychleně přišel také. Sakura se zamyslela a prohlédla si Samuela. Pak mu předala padák. „Navleč si to. A až budeme padat, nezapomeň si otevřít padák!“ „Nevím jak!“ „Blbče! Hmm, já taky vlastně ne. Ale ve filmech prostě vždycky jenom vyskočej a pak zatáhnou za šňůrku a už je to v suchu. Určitě to bude podobný.“ Sakura si oblékla svoji výstroj a poté zašla za pilotem. „Tak co? Už máš potřebnou výšku?“ „Ano, paní.“ „Já a Rambo budeme skákat, takže požaduji rychlokurz seskoku padákem.“ „Ale… já snad seskočím s vámi, ne? Nemáme palivo na cestu zpět!“ „No jasně, že půjdeš na zem! Ale to musím vědět, jak na to.“ „Ano… vidím, že oblečená již jste. Tyhle padáky nejsou nejmodernější, ale…“ „Urychli to!“ „Dobře, měla byste mít u sebe výškoměr, který bedlivě sledujte. Jsme teď ve výšce necelý kilometr a půl. Letadlo už teď letí mnohem pomaleji, to aby byl výskok bezpečnější. Jakmile budete ve volném pádu, udržujte stálou polohu jakoby na břiše a s prohnutými zády. Jedině tak předejdete nebezpečí zamotání šňůr při otevření padáku. Ten otevřete zatáhnutím za tuhle šňůru.“ „Jo… takže tahle ta.“ „Ano a asi nemá cenu popisovat, co se s padákem bude dít dál, že ne? On se totiž neotevře hned a…“ „Co dál?“
„Pamatujte, že padák je nejvhodnější otevřít asi v tisíci metrech. No a ovládat ho budete…“ „Taháním za ty pitomý špagáty, no vždyť jo. Jdeme na to.“ Sakura vytáhla k pilotovu zděšení Valkýru. „Myslel sis, že zapomenu na tvůj podraz? Máš smůlu, kámo, protože já nezapomínám!“ Zazněl výstřel a pilot padl na desku s prostřelenou hlavou. Sakura se vrátila do trupu letadla a otevřela dveře. Již svítalo, a i když byla viditelnost mizivá, bylo to lepší než před pár hodinami. „Je to prostý, vyskočíš chvilku po mně a budeš dělat přesně to, co já.“ „Jsem daleko těžší než ty, takže budu klesat rychleji.“ „Kurva! Tak vyskočíš jako první, budeš mít roztažený ruce a nohy a padat jakoby na břicho. V nějakých tisíci metrech zatáhneš za tenhle zasranej špagát, to aby se ti otevřel padák a pak už budeš jen korigovat směr pádu. Tak padej!“ „Ale…“ „Mazej nebo tě odsud vykopnu!“ Samuel se zhluboka nadechnul a počítal s tím, že ho čeká jen smrt. Pak se odrazil a skočil. Sakura chvíli počkala, ale netrvalo dlouho a letadlo se začalo nebezpečně naklánět. Nemohla déle vyčkávat a tak vyskočila. Dodržela postup, který ji pilot přednesl a roztáhla ruce. Pod sebou viděla Samuela, který však měl evidentně nemalé problémy. Házel sebou a stále se marně snažil otevřít padák. Sakura se předklonila, natáhla nohy a ruce přiložila k tělu. Nyní klesala mnohem rychleji než Samuel. Vzhledem k tomu, že seskočili jen chvíli po sobě, byli u sebe velice blízko, čemuž napomáhaly i velice mírné poryvy větru. Sakura se konečně přiblížila k Samuelovi tak, aby mu mohla otevřít padák, ale vůbec jí to nešlo. Jakmile Samuela chytila, protočili se oba několikrát kolem své osy a ztratili orientaci. Trvalo notnou chvíli, než se jim opět podařilo zajistit stabilitu. Sakura nyní měla dostatek prostoru pro otevření Samuelova padáku, ale ani nyní se jí to nedařilo. Nakonec se tedy se Samuelem vzájemně chytili kolem pasu a Sakura otevřela svůj padák. Brzy se již oba snášeli pomalu dolů. Sakura i Samuel skončili na zemi zahalení v padáku. Vymotat se z něj chvíli trvalo, ale jakmile to dokázali, Sakura přeřízla nožem šňůry a sundala si kombinézu, stejně jako Samuel. Během okamžiku již oba stáli na nohou uprostřed pustiny a sledovali letadlo řítící se kdesi v dálce k zemi. „Jsi vypatlaná kráva!“ zařval Samuel, který byl stále roztřesený, a bylo mu špatně od žaludku. Sakura k němu přistoupila, chytila ho za košili, podrazila mu nohy a srazila ho na zem. „Ta vypatlaná kráva riskovala svůj život, aby ti pomohla dopadnout na zem vcelku. Zachránila jsem ti krk! A jak je vidno, měla jsem se na tebe vysrat.“ „Mohli jsme přistát.“ „A kde jako?“ „Já nevím, ale bylo by to rozhodně bezpečnější. Jsi šílená a ty tvé sebevražedné akce ti sice zatím vycházejí, ale nebudou věčně.“ „Drž už konečně tlamu a zvedej se.“ Samuel poslechl a Sakura se rozhlédla okolo. Pak ukázala směrem, kde právě vycházelo Slunce. „Půjdeme tudy.“ „Dobře, ale musím ti něco říct.“ „Povídej a hoď sebou. Už jsi mě zase nasral!“ „Zapomněl jsem si v letadle pistoli.“ „Cože? Ty seš přímo kardinální vůl!“ „V tom spěchu není divu, že jsem ji tam nechal. Mimo to ty taky nemáš samopal.“ „Ale já jsem ho tam nechala úmyslně, ty vole! Fakt blbě by se s ním skákalo.“ „Taky jsme si nevzali žádné pití ani zásoby.“ „Jo… takže doufej, že jsem se nespletla a je to vážně tímhle směrem, jinak… přikročíme ke
kanibalismu. A uvědom si, že já jsem hubeňoučká, takže na talíř půjdeš ty. Hmm, kdybys měl vážně akutní hlad, dej vědět a já ti useknu ruku. Dřevo na ohníček tady snad najdeme, takže se neboj, že ji budeš mít syrovou.“ Samuel raději už nic neříkal. Pouze následoval Sakuru a doufal, že co nevidět přeci jen dorazí do civilizace. Nebylo ještě ani poledne, když Sakura i Samuel začali pociťovat sílící únavu. Bylo veliké horko a krajina byla stále jednotvárná. „Proč jsme seskočili zrovna tam?“ zeptal se Samuel. „Už zase… jseš jak zaseknutá gramofonová deska!“ „Potřebuju zachránit Kasumi a ne tu umřít! Jen se rozhlédni okolo – všude jen pustina a tu a tam usychající strom, keř anebo travou pokrytá plocha, ale nikde tu není ani kapka vody.“ „Nemyslela jsem si, že najít alespoň pitomý zdroj vody, bude problém.“ „Jak vidíš, tak je. Umřeme tady.“ „Drž hubu. Na umírání jsem moc mladá. Vidím to tak… ještě alespoň čtyřicet let.“ Samuel se rozkašlal, to když se chtěl zasmát, ale měl příliš sucho v krku. „Čtyřicet let? Bude zázrak, když se dožiješ pětadvacítky. Tímhle stylem života nemáš šanci na stáří. Vůbec si života nevážíš. Jakoby to pro tebe nic neznamenalo.“ „Drž už tu zasranou držku! Pořád mám dost sil na to, abych ti ji rozflákala!“ „No jistě… pořád ta samá písnička… Jsi unavená, Sakuro a řekl bych, že víc než já. Netroufneš si na mě a jen se snažíš mě vyděsit. Víš moc dobře, že jsi to všechno zkazila, oba jsi nás zabila.“ „Už tě mám plný zuby, ty hysterický kreténe!“ zaječela Sakura a Samuelovi bylo teprve teď zcela jasné, že nastalou situaci snáší jeho společnice ještě hůře než on sám. Sakura si daleko více připouštěla bezmoc. Nervozita prostupovala její myslí i tělem, ale kvůli Samuelovým řečem převládla zlost. Sakura se zastavila a zaťala pěsti. Pak se otočila a rozeběhla se proti překvapenému Samuelovi. Vyskočila do výšky a vrazila do jeho prsou, tak silně, že neměl šanci se udržet. Padl na zem a Sakura ho udeřila do tváře. Samuel jí chytil kolem krku a překulil se tak, aby Sakura zůstala pod ním. Kolem jeho krku se rázem sevřely Sakuřiny prsty. Samuel neváhal a udělal totéž Sakuře. Asiatka pokrčila nohy ve snaze odstrčit Samuela od sebe, ale neměla k tomu dostatek prostoru. Samuel, kterému docházel dech, si uvědomil, že nedokáže Sakuru uškrtit dříve, než ho ona stihne zabít. Raději povolil stisk a udeřil dívku pěstí do tváře. Pak ještě jednou, ale žádný valný účinek to nemělo. Sakuřiny oči pouze vzplály neskutečnou nenávistí. Samuel se zaměřil na Sakuřin opasek, ze kterého vytáhl nůž. Jakmile se jeho ostří zalesklo, Sakura od sebe Samuela urychleně odstrčila a překulila se na druhou stranu, to aby mohla vstát. Samuel jí nic takového dopřát nechtěl. Zvednul se na nohy a rozběhl se proti Sakuře s nožem v ruce. Vrazil jí pěst do břicha, načež ona zařvala bolestí a pak jí chytil zezadu pod krkem a přiložil jí k němu nůž. V ten okamžik cvaknul kohoutek Valkýry a Samuel ucítil na hrudi hlaveň pistole, jež mu směřovala přímo na srdce. Až nyní si oba lidé všimli přijíždějícího džípu, jež směřoval k nim. Sakura ani Samuel mu však nevěnovali nijak velkou pozornost. Džíp zastavil pouze pár desítek metrů od obou soupeřících lidí, jež se momentálně drželi navzájem v šachu. Z vozu vystoupila poněkud obtloustlá mladá černoška. Na sobě měla obyčejnou košili a potrhané kalhoty, přičemž obojí bylo zablácené a špinavé od zbytků jídla. Žena vytasila pistoli a přistoupila k Samuelovi a Sakuře. „Nech ho být,“ řekla žena velice hrubým hlasem. „Co?“ Sakuře se mluvilo s nožem na krku dost špatně a snažila se raději jen šeptat. „Kdyby ten parchant bojoval čestně a netahal na mě nůž, dokonce můj vlastní nůž, tak už se válel v kaluži krve a byl by kurva rád, kdybych ho nechala naživu.“ „Polož tu pistoli!“ zdůraznila černoška.
„Ani hovno.“ „Kdo jsi?“ zeptal se ženy Samuel. „Říkej mi Nemesis. A ty jsi Gordon.“ „Jak… jak to že mě…“ Sakura udeřila Samuela loktem do břicha, následně mu vyrazila z ruky nůž, chytila ho zezadu za vlasy a zvrátila mu hlavu dozadu, načež mu přiložila k temeni pistoli. „Nevím, co jsi zač, ty tlustá bečko!“ vykřikla Sakura, „ale jestli je pro tebe tenhle vlasatec tak důležitý, budeš mi muset prozradit proč.“ „To není tvá záležitost, Asiatko.“ Sakura v mžiku posunula pistoli a vystřelila po Nemesis. Zasáhla ji přímo do hlavy a žena se skácela na záda. „Tvoje už taky ne,“ řekla Sakura. Pak se shýbla pro svůj nůž a zastrčila si ho do pouzdra. Přešla k autu a prohlédla si ho. „Myslím, že máme po problémech.“ Sakura se chytila za bolavé břicho. „Kurva, když se nasereš, umíš dát pořádnou ránu. Hmm, ale jako rozcvička to nebylo zlý, co? Mám ráda adrenalin v krvi. Jen škoda, že teď je už fuč a přichází bolest.“ Sakura přešla k Samuelovi a chytila ho za zápěstí. „Tak dělej, ty vole, přece tady nebudeme tvrdnout! A už mi přestaň pořád vhazovat do tváře, že dělám chyby, když to jsou jen blbý kecy! Sám bys tady nezmohl ani hovno, tak si mě važ a vážně mě přestaň srát, Samueli, protože tohle já nemám ráda. Neprovokuj někoho, na koho nestačíš.“ „Už zase… Ego, nic než ego!“ „Zavři klapačku. Myslíš, že mě to nesralo tak jako tebe? Vyskočili jsme v týhle zasraný díře a mohli tu chcípnout, protože kdoví jestli tu vůbec žijou nějaký lidi! Do prdele, vždyť já ani nevím, kterým směrem je Mogadišo! Myslela jsem, že ze vzduchu něco uvidím a budu mít jasno, ale bylo vidět jenom jedno velký černý hovno a než jsme dopadli, úplně jsem ztratila orientaci. Ach, jo, musím zachránit svoji sestřičku a ne tu umřít a přitom teď vůbec nevím, co si počít. Dělám ale co můžu, chápeš to?! Já se snažím!“ „Nechme už toho, vždyť já to vím. Oba chceme Kasumi pomoct. Jen… mám pocit, že to u tebe není priorita a že daleko více toužíš po nebezpečné akci.“ „Ehm, prostě se s ničím nijak zvlášť neseru a jdu přímo na věc, a buď to vyjde… anebo ne. Nestojím o vymýšlení nějakých přiblblých plánů s hromadou proměnných, které tak v devadesáti procentech stejně nevyjdou. Mohli jsme s letadlem zkusit přistát někde tady, jenomže mi přišlo bezpečnější prostě vyskočit s padákem.“ „Nebylo to bezpečnější!“ „To jsi nemohl vědět. Kdoví, co by ten zkurvenej pilot provedl a jestli by vůbec byl schopen na týhle hrbolatý sračce přistát. Stejně mi je jasný, že se mě chtěl zbavit. Vždyť už na letišti to zkoušel.“ „A málem se mu to, nebo spíše jeho spojenci, povedlo.“ „Svůj dluh jsem ti splatila tam ve vzduchu.“ „Víš, možná, kdyby můj kurs seskoku padákem netrval deset sekund, tak bych to zvládnul sám.“ „Ser na to. Nech taky jednou minulost daleko vzadu a soustřeď se na přítomnost.“ Sakura přešla k mrtvé černošce. „Nemesis… to je debilní jméno pro Somálku a vůbec – určitě to je Somálka, vždyť mluvila plynulou angličtinou? Což mi taky připomíná – doufám, že počítáš s tím, že ani francouzsky se tady běžně nemluví? To víš, už nejsme v Kongu.“ „Arabštinu nezvládnu, to ti říkám rovnou.“ „Tak budeme muset použít ruce a nohy… Hmm, tak nějak čekám, kdy to vyzvracíš sám, ale jak je vidno, musím tě k tomu dokopat - jak to, že tě ta tlustoprdka znala?“ „Já nevím. V životě jsem ji neviděl.“
„Oslovila tě Gordon. To je příjmení?“ „Ano.“ „Co takhle mě přestat tahat za fusekli?! Jak to, že o tobě nějaká čubka v Somálsku ví?“ „Já ji opravdu neznám.“ Sakura zašla za auto a prohlédla si zem. „Jsou tu stopy a docela čitelný. Schválně, odkud ta svině je.“ Sakura skočila za volant a Samuel usedl vedle ní. Netrvalo dlouho a už vyjížděli pryč. Vůbec si nevšimli, že Nemesis otevřela ústa a pohnula se. Asi po hodině a půl jízdy se Sakura a Samuel dostali na dohled velikého domu, který obklopovala zeleň. Poblíž byla i studna, která byla pro oba cestovatele nejlákavější. Sakura zastavila u domu a vystoupila, přičemž měla již tasenou zbraň. „Tady stopy končí.“ řekla Asiatka svému společníkovi, který již stál před dveřmi domu a rozhlížel se. Dům samotný byl dosti rozlehlý a dokonce dvoupatrový. Byl sestaven ze dřeva a mnohá prkna již pokrývala hniloba nebo byla rozpraskaná. Samuel vystoupal po schůdcích na verandu a všiml si sezení po pravé straně. Na chatrné dřevěné lavici ležely špinavé zakrvácené rukavice. Sakura zaťukala na dveře a čekala, až někdo otevře. Nevěřila tomu, že zde černoška žila sama. „Hledáte něco?“ vykřikl starý muž, jenž právě přišel zpoza domu. Sakura a Samuel se otočili a sledovali černocha s bílými vlasy a loveckou puškou v rukou. Sakura na muže okamžitě namířila svoji zbraň. Stařec se evidentně polekal. „Znáte tohohle muže?“ zeptala se Sakura a poukazovala přitom na Samuela. „A měl bych?“ „Asi vám neuniklo, že jsme přijeli tamtím džípem a vsadila bych se, že je váš.“ „To ano. Přivezla vás sem moje dcera, že? Viděla, jak padá letadlo a povídala, že musí okamžitě pro trosečníky. Že prý museli vyskočit.“ „Vaše dcera je jasnovidka nebo má tak zatraceně dobrý čich, že nás našla desítky kilometrů odsud?“ „Kde vlastně je? A milá paní, co takhle konečně odložit tu pistoli? Já vám přece nechci ublížit.“ „Zatím ne.“ Samuel přistoupil ke starci. „Položte tu pušku,“ řekl, „a ona složí svoji zbraň.“ Stařec poslechl a položil pušku na zem. Samuel si ji vzal a opřel o zeď domu. Sakura však Valkýru nezastrčila do pouzdra. „Vaše dceruška na nás mířila pistolí a zřejmě se chystala vystřelit. No a já ji předběhla.“ „Cože?“ podivil se stařec a raději se opřel o zeď. „Kolik vás tu žije?“ zeptal se Samuel. „Já a… už jen já. To… to ale nemůže být pravda!“ „Hele dědku, už mě fakt neser, nemám ráda hry a tady to vážně smrdí.“ Sakura nasála do nosu vzduch, který byl prosycen nepříjemným puchem. „Fakt to tu smrdí! Dědku, tvoje tlustá dcera zná mýho kámoše a já chci okamžitě vědět, odkud.“ „Já nevím!“ „Tak fajn.“ Sakura namířila na starce a zastřelila ho. „Sakuro!“ vykřikl Samuel, a sledoval, jak starcovo tělo padlo naznak. „Myslíš, že jsem tak blbá, abych toho chlapa nechala naživu? Ten sráč moc dobře ví, co jsi zač! Nejlogičtější vysvětlení je to, že patří k Tokutarovi a stejně tak ta čubka.“ „Byl to jen farmář!“ „Hovno farmář! Jestliže má Tokutaro Kasumi, pak musí vědět i o tobě a tak dal svým lidem echo, že se možná pokusíš svoji milou zachránit a protože na to sám nestačíš, požádáš o pomoc mě. Je to jasný, ne?“
„Jsme v Somálsku! Jak mohl ten člověk vědět, že se tu objevím? Nepřijde ti to jako moc velká náhoda?“ „No jo… Kdyby nás překvapili v Kongu, kde jsem léta žila, tak by to bylo logický, ale tady… Je to nějaký divný!“ „Vůbec jsi ho nemusela zabíjet!“ „Byla to prevence. Viděl jsi, jak se tvářil, když jsem mu řekla, co se stalo s jeho dcerou? Ten by nám jídlo a vodu poskytnul jenom proto, aby měl víc času vymyslet, jak nás zlikvidovat.“ Sakura přešla ke studni, srazila dolů kýbl a poté otáčela rumpálem, aby ho opět vytáhla nahoru. Napila se vody a nabídla i Samuelovi. „Sice ta voda chutná jak chcanky, ale je to voda!“ Sakura následně prohledala muže. V kapse u kalhot nalezla svazek klíčů od domu a krabičku cigaret, které však zahodila, neboť Sakura zásadně nekouřila, což měla se sestrou společné. Odemknula dveře a vstoupila se Samuelem dovnitř. Po pravici měli velikou místnost, jež sloužila jako kuchyně i obývací pokoj zároveň. „Hele, ty pober pár zásob, sežeň prázdný lahve a nalij do nich vodu. Já zatím projdu dům a zkusím najít mapu, abychom věděli kudy do Mogadiša.“ Sakura se vrátila na chodbu a hned poté dostala ránu do hlavy, po které skončila v bezvědomí. Samuel slyšel žuchnutí, to když Sakuřino tělo spadlo na podlahu, a otočil se. Ve dveřích spatřil Nemesis, a přestože měla neustále v hlavě díru, byla živá. Samuel si uvědomil, že nemá žádnou možnost, jak se bránit. Nemesis držela v rukou starcovu pušku, ale na Samuela nemířila. „Půjdeš se mnou,“ řekla žena. Samuel byl natolik vyděšený, že neměl odvahu odporovat. Nemesis ho dovedla na chodbu, kde ležela Sakura. „Neboj se – je naživu. Ale pokud neuděláš, co chci, tak dlouho nebude. Miluju lidské maso.“ Samuel pohlédl ven před dům a spatřil, kterak se ze země velice pomalu zvedal stařec. Nemesis Samuela strčila před sebe a otevřela dvířka pod schodištěm, jež vedlo do patra. V malé komůrce byl jen žebřík. „Slez dolů!“ Samuel Nemesis poslechl a sešplhal až do prostorného sálu. Byla tu tma, ale to jen do té doby, než Nemesis zapálila louč a zažehnula s ní olej, jež byl v drážkách u stěn. Jak se olej postupně zapaloval, odhaloval dlouhou chodbu. To, co Samuel spatřil na jejím konci, ho vyděsilo ještě více, než přítomnost Nemesis. Zmohl se jen na jediné slovo: „Bože…“ Sakura se probudila a okamžitě zjistila, že má svázané ruce za zády. Byla přivázaná k vysokým policím, na kterých byly zásoby jídla. Seděla na studené podlaze a nemohla se ani postavit. Spočinula zraky na svém opasku a s nelibostí zjistila, že nemá ani nůž a ani Valkýru. Váček s náboji jí však stále držel na stehně. Sakura se rozkašlala kvůli nechutnému zápachu, který prostupoval celou místností. Snažila se najít jeho původce a tím byla trojice lidských trupů, které visely na masivních hácích vpravo u zdi. Kolem znetvořených těl létaly veliké mouchy a jejich neustálé bzučení Sakuru rozčilovalo. Pod těly byly kaluže krve, která stále velice pozvolna skapávala na zem. Po levici měla Sakura dřevěný stůl, na kterém ležel čísi mozek. Dle velikosti vypadal na lidský. V koutě hned vedle dveří, jež byly momentálně zavřené, byla hromádka ostatků včetně lebek. Sakura s sebou párkrát škubla ve snaze se uvolnit, ale marně. Pohled na kusy těl jí vůbec nedělal dobře, a to se ještě neodvážila pohlédnout nad sebe ke stropu, kde na svorkách viselo asi osm metrů napnutých střev. Sakura tady rozhodně nemínila zůstat. Byla rozhodnutá odsud utéct stůj co stůj. Skutečnost, že měla nohy volné, jí dávala šanci. Pokusila se otočit hlavu tak, aby viděla, co leží na policích za ní. Málem si ukroutila krk, ale zahlédla kromě mnoha balení s masem také pár sklenic, jež stály na vyšších policích. Sakura párkrát zalomcovala policemi a s potěšením zjistila, že lahve se nebezpečně přibližují k okraji. Dveře do skladu se otevřely a dovnitř vešel stařec, jehož Sakura předtím zastřelila. Zůstala na něj zírat s otevřenými ústy, a ačkoli
Sakura byla zvyklá na ledasco, vidina evidentně živého muže s dírou v hlavě ji dokázala nejen překvapit, ale i vyděsit. Přesto z ní však nevyprchala zlost. „Hej, zombie, kde je Samuel?!“ Stařec se jen pousmál a poté se posadil na stůl. Utrhl si kus mozku, jež tu ležel a nacpal si ho do úst. Sakuře se zvedl žaludek, když to viděla. „Neříkej mi, že… Ten mozek přece není…“ „Buď bez obav. Samuel Gordon je pro mě důležitý. Je teď s mojí dcerou… ehm, nebo spíše s mojí druhou polovičkou, čili s Nemesis Alfa.“ „O čem to žvaníš, ty zrůdo?!“ „Jak už jsem řekl - Nemesis Alfa je nyní s Gordonem, a pokud bude spolupracovat, nic se ti nestane.“ Stařec ukázal Sakuře sekáček na maso, jež si přinesl s sebou. „Pokud mi ovšem nepomůže, bude tě to něco stát. Možná ruku, nohu, nebo i hlavu. Lidský mozek je velice chutný…“ „Co takhle ochutnat vlastní?“ Sakuře se odpovědi nedostalo a muž pouze odlepil další kousek mozku a snědl ho. „Jaký úkol to po Samuelovi chcete? Proč je pro vás tak důležitý?“ „V jeho žilách proudí krev našeho pána.“ „On je… taky mimozemšťan?“ Netvor se rozesmál, což bylo doprovázeno podivným pisklavým zvukem. Poté náhle zkoprněl a jeho oči zakrylo bělmo. Sakuru to už ani nepřekvapovalo. Asi po patnácti sekundách se starcovy oči vrátily do normálního stavu. „Gordon se ke spolupráci zatím nemá… Měl by si uvědomit, co je v sázce.“ „Jak můžeš vědět, co si Samuel myslí?“ „Snadno. Komunikuji s Alfou. Zkus to konečně pochopit - my tvoříme Nemesis. Naše tělo se rozdělilo na dvě části, na Alfu a na Betu, ale stále jsme jedna bytost. Poznal jsem, když jste moji ‚dceru‘ poranili. I já skončil ochromený a probral jsem se později. Nemesis Alfa vás předběhla a dorazila sem krátce před vámi.“ „Jak?!“ „Naše schopnosti nedokážete vy lidé napodobit. Jsme rychlejší, než si umíte představit a dlouhé tratě zvládneme za krátký čas. Když jsi mne ochromila i Nemesis Alfa zatím nabírala po dlouhém běhu energii, a já se pro ni snažil získat čas. Jinak bych vás napadl už zpočátku.“ „Když jsem tě zastřelila, ochromila jsem i tu čubku…“ „Ano, ale už je zase na nohou, stejně jako já.“ „Co vás vlastně přimělo žít zrovna tady? Je to tu hnusný!“ „Odpověď na tvou otázku má Gordon přímo před sebou.“ Nemesis Beta vstal a potěžkal si sekáček v rukou. „Je čas se připravit – brzy začnu porcovat.“ Nemesis opět navázal spojení se svojí druhou částí. Sakura sledovala netvora, který stál těsně u ní a komunikoval s druhou polovičkou. Sakuře bylo jasné, že musí jednat. Znovu zalomcovala s policemi a doufala, že sklenice konečně spadne na zem. To se skutečně stalo a sklenice se roztříštila na desítky kusů. Zároveň se z ní vylil lák, ve kterém bylo naloženo přesně jedenáct lidských očí. Sakura v zoufalství zařvala, když poznala, že všechny střepy jsou tak daleko, že na ně nedosáhne ani nohama. Neměla tak žádnou šanci popadnout alespoň jediný střep a přeřezat pouta. Samuel stál před zářícím portálem a prohlížel si podstavec s koulí, jež stál hned vedle. „Nikdy mě nepřinutíš ho vyvolat!“ vykřikl Samuel tak hlasitě, až se jeho ozvěna rozléhala podzemím. „Nečekala jsem, že se zde někdy objeví Pánova krev, ale stalo se. Ucítila jsem ji na míle daleko a rozhodla se využít nečekané příležitosti. Jsi Gordon a já věřím, že znáš ta slova.“ „I kdyby ano, neudělám, co po mě chceš.“ „Mohu tě k tomu donutit Samueli Gordone a já to udělám!“
„Rád bych věděl jak! Očividně na Bránu Pekel nemůžeš, jinak bys ho snad vyvolala sama, ne? No, anebo by to udělal jiný, podobně inteligentní strážce portálů!“ „Nemohu tam, v tom se nepleteš, ale slova neznám a nezná je nikdo z nás. Ty však ano…“ „Mohu vejít na Bránu a zůstat tam. Budu před tebou v bezpečí.“ „Ale tvoje přítelkyně ne.“ „Ta mě nezajímá! Málem jsem ji zabil, cožpak jsi u toho nebyla?“ „Lžeš. Vím, že pro tebe hodně znamená. Cítím, že ti není cizí. A krom toho… ty na Bráně nevydržíš věčně. Skočíš dolů s vidinou rychlé smrti.“ „Toho se neboj. Mám silnější vůli, než si myslíš. Zemřít na Bráně je jediná možnost, jak se vyhnout Peklu a Peklo je to poslední místo, kde chci skončit.“ Samuel měl v záloze ještě jeden plán, jak se zachránit a zdálo se, že Nemesis si toto neuvědomuje anebo o onom způsobu neví. Provedení tohoto plánu by však zcela jistě zapříčinilo smrt Sakury a to si Samuel nemohl dovolit. Nemohl uniknout a nechat Sakuru zde. Otočil se na Nemesis a sledoval její, zdálo se bezradný, výraz v obličeji. „Poslední slovo, Samueli. Vyvoláš mého Pána nebo ne?“ „Ne!“ Nemesis stejně jako před chvílí protočila oči, až bylo vidět jen bělmo. Předtím to Samuela zarazilo, neboť nevěděl, že jde o komunikaci mezi Nemesis, ale nyní se tím nenechal zaskočit. Využil stavu, ve kterém Nemesis byla, a vytrhl jí z ruky pušku. Namířil jí na hlavu a dvakrát vystřelil. Téměř polovinu netvorovy hlavy se mu povedlo ustřelit. Nyní bylo zapotřebí přebít, ale on náboje neměl a tak se odhodlal k jinému kroku. Chytil tělo Nemesis, jež se pomalu hroutilo k zemi, a strhnul ho směrem do portálu. Jakmile Nemesis narazila na oranžově zářící masu energie, její tělo zajiskřilo a maso se začalo péct. Z Nemesis stoupal ke stropu podzemí černý štiplavý kouř. Po chvíli se tělo zřítilo k zemi. Zoufalé Sakuře z očí začaly téct slzy. Škubala a házela s sebou ze strany na stranu ve snaze shodit dolů další sklenici, ale bez úspěchu. Nechtěla tady umřít a už vůbec ne rukou podivné bytosti, kterou považovala za příslušníka mimozemské rasy. Sledovala Nemesis a tak strašně si přála ho nebo spíše to zabít. Nemesis ze sebe vydal chrčení, ve kterém byla patrná i bolest. Následně se zřítil přímo na Sakuru, přičemž sekáček mu vypadl z ruky. Sakura nevěděla, co se to děje, ale nemínila na nic čekat. Dokázala natáhnout nohu až k sekáčku, který si následně poslala podél těla až ke svázanýma rukama. Prsty nahmatala držák sekáčku a přepilovala si pouta. Jakmile byla volná, postavila se, napřáhla a zarazila sekáček Nemesis vší silou do krku. Pak znovu a znovu, dokud se jí nepodařilo celou hlavu useknout. „Ták ty svině! A opovaž se ještě někdy zvednout!“ Sakura si sekáček raději nechala, aby se měla čím bránit a neopomněla si vzít od Nemesis svůj nůž a především Valkýru. Taktéž vzala čtyři patrony, které měl netvor v kapse. Poté vyšla ze skladu. Byla zatraceně ráda, neboť místnost plná kusů lidských těl jí vůbec nedělala dobře. Sakura se ocitla na chodbě, kterou již dobře znala. Přímo před sebou měla schodiště a ze dvířek pod ním právě vyšel Samuel. Vidina Sakury ho povzbudila a dodala mu pocit bezpečí, který se mu tady vůbec nedostával. Vrhl se jí kolem krku a objal ji. „Promiň,“ řekl. „Jsi v pořádku?“ „Jo… ten šmejd upadl do komatu, či co. No a myslím, že už se z něj neprobere.“ „Díkybohu. Odpusť mi, co jsem ti předtím řekl i to, že jsem tě málem zabil. Teď jsem to byl já, kdo tě ohrozil na životě a to pořádně.“ „Hele to, že se po mě tady sápeš, asi znamená, že jsi tu čubku zlikvidoval, co?“ „Přesně tak.“ „Fajn.“ Samuel Sakuru pustil a vyšel s ní před dům. „Tak a teď s pravdou ven, Samueli. Mohlo mě to dojít už dávno vzhledem k tomu, jak jsi ze všeho vykulený, ale koho by to
napadlo… Ze který planety jsi?!“ „Eh, cože?“ „Nehraj to na mě. Prý máš v sobě krev jejich pána. Jsi ufoun!“ „Ehm, ne Sakuro. Jsem normální člověk a Nemesis není z jiné planety.“ „A odkud tedy je?“ „Z Pekla.“ „Cože?!“ „Opravdu. Můžeš mi slíbit, že to, co ti teď řeknu, zůstane mezi námi?“ „Ale jo. Máš mý slovo. Hlavně už ven s tím.“ „Jediný, kdo to ještě ví, je Kasumi. Před nikým se o tom nikdy nezmiňuj.“ „No vždyť jo, tak už mluv!“ „Jsem vzdálený příbuzný mocného démona z Pekel. V mých žilách koluje krev jistého Samaela. Kasumi do Anglie nepřijela, aby hubila zvířata, ale aby ho vyvolala a přivedla po stovkách let zpět k moci. Ve skutečnosti netušila, co přesně to způsobí a spíše si jen chtěla něco dokázat. Samael měl kdysi spor s mým předkem, který ho porazil. Z toho důvodu má na mě zlost a na Kasumi taktéž, neboť ho ani ne rok po jeho vyvolání přemohla a uvrhla zpátky do Pekla.“ „Kasumi vyřídila démona?!“ „Ano. Nemesis je Samaelův služebník a chtěl, abych Samaela vyvolal.“ „Ale neudělal jsi to.“ „Ne a nikdy k tomu nesmí znovu dojít!“ „V klidu… Na démona fakt nejsem zvědavá, takže jestli budeš potřebovat ohledně tohohle píchnout, dej vědět a já pomůžu.“ „Vážně?“ „No jasně, že jo! Kurva chlape, zabíjet takovéhle hnusné netvory, to je teprve divočina. Uff, tak vyrazíme dál. Ale kurva, vždyť pořád nevíme, kudy do Mogadiša. Do hajzlu, měla jsem se té svině zeptat na cestu.“ „Já mám jeden nápad, Sakuro.“ „Jsem jedno velký ucho.“ „Somálska mám už po krk. Co takhle odsud vypadnout?“ „Do prdele… oni ti snad vymyli mozek! Vždyť o to nám jde, ne? Pořád si to opakuj – Mogadišo, letiště, letadlo, sbohem Somálsko.“ „Co když znám rychlejší způsob?“ „Pokud tu Nemesis nemá zaparkovaný tryskáč, tak asi těžko. Hlavně už dělej, musím za sestřičkou. Věřil bys tomu, že mi chybí čím dál tím víc? Divný, vzhledem k tomu, že poslední roky jsem se o sestřičku vůbec nezajímala a předtím o ní ani nevěděla. Řekla bych, že vědomí, že jí jsem blíž než kdy jindy a konečně se s ní mohu setkat, mi dodává elánu a vzrušuje mě to. Víš Samíku, sice jsem tvrdá holka, která navenek vypadá, jako že jí na nikom nezáleží a že nikoho v životě nepotřebuje, ale ve skutečnosti i já bych strašně ráda měla na blízku člověka, který mě bude mít rád a já budu mít ráda jeho. Sesterská láska… v mém případě to asi zní směšně, ale já už teď mám Kasumi hrozně moc ráda a vážím si jí jako nikoho jiného. Musím jí pomoct!“ Samuel usedl na lavici před domem. Ta zapraskala a on se leknul, že jeho váhu ani nevydrží. „Chceš si odpočnout?“ zeptala se ho Sakura. „Chápu to.“ Samuel sklopil hlavu do dlaní a přemýšlel. „Jseš nějakej divnej. A to víc než obvykle.“ Samuel pohlédl na Sakuru a dlouho si ji prohlížel. Její oči, její ústa, nos, vlasy, tvář ale i tělo. „Už zase na mě čumíš.“ „Už zase bojuji sám se sebou. Sakuro… musím ti říct důležitou věc… Jen nevím, jak na to, protože…“
„Bože… zase samé okecávání. Neříkej mi, že i ségra ráda dramatizuje.“ „Ne, ta jde vždycky přímo k věci.“ „Alespoň něco máme společné…“ „Co kdybych ti řekl, že naším plánem není spojit se s Akirou a Kasuminu svobodu si vybojovat? Akira totiž nevěří, že by to mohlo vyjít. Bojí se a upřímně já taky, že Tokutaro Kasumi popraví. Daleko jistější je prý Kasumi vykoupit.“ „Fakt? To bude drahý, Samíku. Uvědom si, že on jí jde po krku celé roky. Co Tokutarovi dáš, aby Kasumi pustil? Hromadu diamantů?“ Samuel sjel pohledem na Sakuřinu pistoli, poté na její nůž a nakonec na sekáček, který měla rovněž zastrčený za opaskem. Přemýšlel, po které zbrani sáhne, až jí řekne pravdu. „Tak co je? Čím Tokutarovi zaplatíš?!“ „Tebou…“ hlesl Samuel a sklopil zrak, takže neviděl, jak Sakura v okamžiku zrudla. Když se opět odvážil na ni pohlédnout, uvědomil si, že zírá do hlavně Valkýry. „Tak a teď se ptám já, a pokud nebudu spokojena s odpověďmi, ustřelím ti hlavu a sestřičku si najdu sama. Otázka první – co tě přimělo mi to říct?“ „Skutečnost, že jsi její sestra a miluješ ji. Zasloužíte si, abyste se poznaly a já bych se nemohl podívat do zrcadla, kdybych tě obětoval jen proto, abych Kasumi zachránil.“ „Fajn, takže pokud nekecáš, tak ke mně cítíš víc než nenávist a opovržení.“ „Je mi tě líto a to myslím upřímně. Lidé bojují s nepřízní osudu všelijak. Mnozí se sice neodhodlají k tomu co ty, ale oni nejsou v tvé kůži. Nezažili jaké to je, když mladá dívka skončí bez rodiny a bez přátel kdesi v Africe, kam ji dohnal ten zkurvysyn Tokutaro. Mám ti vyčítat to, že jsi našla způsob, jak tady přežívat, nebo snad to, že zabíjíš nevinné, abys měla co jíst a mohla si udržet postavení, které když ztratíš, tak skončíš jako něčí otrok nebo dokonce jako mrtvola? Každý má své metody, jak bojovat s osudem a každý má své hranice, které tvoří morálka a vlastní svědomí. Ty je máš taky, a i když s tvými způsoby nesouhlasím a nemohl bych jednat jako ty, není to důvod, proč tě nenávidět nebo dokonce poslat na smrt.“ „Otázka druhá – mlátila jsem tě, urážela, posmívala se ti a ty mi nepřeješ smrt? Proč, když každý na tvém místě by mě nejraději viděl pohřbenou?“ „Nelíbí se mi, jak se ke mně chováš. Tvé jednání je sprosté, ale pořád si říkám, že se to může spravit, že je to jen výsledek krušného života, který vedeš a že ve své podstatě taková nejsi. Dobře, beru, když si ze mě tu a tam utahuješ a když je důvod, tak chápu i urážky, ale fyzické napadání… to už je příliš, nicméně věřím nebo spíše doufám, že to přestane, jakmile se více poznáme a nepůjde nám neustále o život. Prostě uklidníš tu svou věčně vařící se krev, kterou se svojí sestrou opravdu nesdílíš. Ona je klidná, vyrovnaná a emoce drží zásadně pevně na uzdě.“ „Jo… holt nejsem jako sestřička…“ „To ale neznamená, že jsi špatná, Sakuro. Jsi jen jiná…“ „Hmm, třetí a poslední otázka – na smrt rozhodně nejdu, ale sestřičku chci zachránit, takže co uděláme?“ „Pojedeme dál podle plánu, ale až se v Tokiu sejdeme s Akirou, povím jí, že tebe rozhodně obětovávat nehodlám a že musíme přijít na jiný způsob. Nevím, zatím jsem nad tím moc nepřemýšlel, ale doufám, že nám Akira pomůže vymyslet jiný plán. Také se v Tokiu setkáme s Akiřinou známou, která měla být rovněž ‚na výměnu‘, abych tak řekl.“ „Znám ji?“ „Nevím. Já vlastně ani neznám její jméno, ale je to Korejka.“ „Počítám, že z Jižní Koreje.“ „To asi ano.“ Sakura Valkýru sklopila a uložila do pouzdra. Pak podala Samuelovi ruku, aby mu pomohla vstát. „Tak pojď, kámo, dobře, že jsme si to vyříkali a fakt doufám, že další
překvapení nechystáš. Už teď mě kurevsky svrběl prst na spoušti.“ „Neboj se. Žádné tajnosti už nebudou. Teď pojďme dolů – chci ti něco ukázat.“ Samuel po boku Sakury vstoupil do domu, ale jakmile si jejich oči přivykli na šero, spatřili před sebou Nemesis a obě části, jež byly vzájemně propojené. Tvor měl již srostlé tělo i dvoje končetiny. Stále měl však rozdělenou hlavu, takže bylo poznat Alfu i Betu. Obě části Nemesis se jako jeden tvor rozběhly proti naprosto překvapeným lidem a vrazily do nich bokem. Sakura skončila venku před domem na zádech a Samuel na tom nebyl o moc líp. Pokoušeli se odplazit co nejdál a Sakura již svírala v ruce Valkýru. Nemesis vyšel na světlo a teprve nyní dokončil spojovací proces. Tělo nabobtnalo, zmohutnělo a povyrostlo. Hlavy se srazily a spojily v jednu velikou. Vlasy opadaly, protáhly se nadočnicové oblouky, jež chránily oči a čelisti vystouply výrazně dopředu. Tělo Nemesis bylo rozložité a vypadalo velice odolně. Zatímco nohy zůstaly ‚lidské‘ ruce se neustále natahovaly a to do délky dobrých tří metrů, takže je netvor vláčel po zemi. Kůže na rukou uschla a odpadla, kosti se rozmělnily a paže Nemesis připomínaly ohebná chapadla, jaká má kupříkladu chobotnice. Nemesis vycenil ostré zuby a otevřel ústa, ze kterých začaly téct nazelenalé sliny. „Krasavec…“ poznamenala Sakura. Poté oběma rukama uchopila Valkýru a namířila Nemesis na hlavu. Vystřelila a kulka přesně provrtala Nemesis hlavu. Netvor zařval vzteky i bolestí a zaklonil hlavu. Sakura vyskočila na nohy a vyčkávala. Nemesis se chapadly ohnal po Samuelovi, který již byl také na nohou. Uskočil dozadu, aby se chapadlu vyhnul. Sakura vystřelila znovu a tentokrát se jí podařilo poslat kulku přímo mezi netvorovy oči. Udělal krok vzad, sklopil hlavu a zakryl si ji chapadlem. Sakura měla čas sáhnout do své kapsy pro munici. „Chytej,“ zařvala a hodila Samuelovi čtyři patrony. Ten okamžitě nabil pušku. Nemesis vyšvihl chapadlo pravé ruky po zemi a podrazil Sakuře nohy. Ta skončila na prašné zemi. Nemesis se rozběhl ve snaze Sakuru zašlápnout. Asiatka neměla možnost pořádně zamířit. Samuel ji však měl a střelil netvora do prsou. Zapotácel se a především zastavil, což poskytlo Sakuře šanci se zvednout ze země. Samuel vystřelil znovu a pokusil se trefit hlavu. To se také povedlo a Nemesis ustřelil vrchní část lebky. Netvora to však nezastavilo. Samuel ‚zlomil‘ pušku, aby dovnitř vsunul zbývající náboje. Nemesis se nevzdával a rozběhl se proti němu. Samuel se věnoval pušce. „Uhni!“ zařvala Sakura a srazila Samuela stranou, aby ho zachránila před netvorem. Patrony se rozsypaly po zemi. „Ser na to!“ vykřikla Sakura a rychle pomohla Samuelovi na nohy. Pak se pohledem zaměřila na auto. „Odlákej tu svini!“ Sakura se rozběhla k autu. Naskočila za volant a otočila klíčky v zapalování. Nastartovala a dupla na plyn. Samuel se nemusel nijak snažit, aby se na něj Nemesis zaměřil. Utíkal kolem domu směrem ke stodole. Doufal, že se ukryje uvnitř, ale Nemesis byl rychlejší a Samuel si to moc dobře uvědomoval. Dovolil si rychlé ohlédnutí za sebe a spatřil nejen rozzuřeného netvora, ale i Sakuru v těsném závěsu za ním. Měla pedál plynu sešlápnutý až na zem. „Uhni, ty vole!“ vykřikla a doufala, že jí Samuel poslechne. Mířila přímo proti dřevěným vratům stodoly. Samuel k nim právě přiběhl, ale neměl čas na to je otevřít. Nemesis se napřáhl svým chapadlem a vycenil zuby. „Uhni!“ zařvala Sakura z plných plic a vrazila přímo do netvora. Samuel jen tak tak dokázal uskočit. Spadl na zem a sledoval mohutné tělo Nemesis, které pod tlakem džípu prorazilo vrata stodoly. Sakura se v tu chvíli skrčila, aby ji nezasáhla rozpadající se prkna, ale neustále přidávala plyn. Ozvala se rána a ze stodoly vylétl oblak prachu. Sakura seděla na sedačce vozu a byla na pokraji bezvědomí. Potřásla hlavou a otevřela oči. Spatřila Nemesis přiraženého džípem ke stěně stodoly. Sakura vyskočila z vozu a všimla si, že při jízdě srazila dva sudy s benzínem, jež tu byly uskladněny. Kapalina z nich pomalu vytékala. Ochromený Nemesis se snažil auto odstrčit a uvolnit se. Sakura vyběhla ze stodoly ven a ohlédla se zpět. Vytasila Valkýru, poklekla a namířila na sud. „Hasta la vista, parchante!“ Zazněl výstřel a kukla přesně zasáhla Sakuřin cíl. Asiatka
utíkala od stodoly co nejdál a zastavila se až u domu společně se Samuelem. Z dostatečné vzdálenosti sledovali hořící stodolu, jejíž plameny šlehaly vysoko na jasnou oblohu. Okolí se začalo plnit černým dýmem. „Dá si někdo topinku?“ procedila Sakura a přitom si otírala čelo. „Hmm, to mi pověz, proč byl rozdělený Nemesis takový? Proč stařec a tlusťoška?“ „Nevím, možná chtěl být nenápadný nebo se nemohl rozdělit jen tak sám od sebe a využil k tomu skutečné žijící lidi. Ať tak nebo tak, máme ho z krku.“ Jen to Samuel dořekl, ze stodoly se ozval řev plný neskutečné nenávisti. Potácivým krokem odtamtud vyšel Nemesis. Chapadla mu hořela a odpadávaly z nich spálené kusy masa. Zbytky oblečení byly pryč a kůže na většině částí těla byla do ruda rozžhavená. Z díry na hlavě mu vycházel kouř. „Ten sráč je jak terminátor,“ pronesla Sakura a zaskřípala zuby. „Kde teď seženeme nádrž plnou lávy?“ Samuel urychleně posbíral patrony, jež mu předtím vypadly, a nabil pušku. Sakura vyměnila zásobník do Valkýry. „Nějaký plán?“ zeptala se. „Utečeme!“ Samuel se otočil a pospíchal do domu. Sakura to však neměla v plánu. Nebyla zvyklá utíkat, a když navíc viděla, že netvorovi se definitivně rozpadla chapadla, pocítila šanci. „Sakuro!“ zařval Samuel, který stál mezi dveřmi. „Musíme do sklepa, honem pojď.“ „Ne! Tam nás stejně najde.“ Samuel chytil Sakuru za paži a řekl: „Tohle nevyhrajeme. Dole je cesta pryč. No tak Sakuro, Kasumi je prioritou, nebo snad ne?“ Sakura sledovala rozzuřeného netvora, který konečně spatřil své nepřátele. V ten moment se otočila a utíkala za Samuelem do domu a dále po žebříku do sklepa. Samuel dovedl Sakuru až k portálu. „Hustý, hvězdná brána. A… tudy fakt utečeme? Co to vlastně je?“ „Portál na takzvanou Bránu Pekel. K aktivování portálů slouží támhleta černá koule.“ „Aha…“ Ozval se rachot a do podzemí seskočil Nemesis. Jen tak tak se jeho mohutné tělo protáhlo otvorem, ale nakonec stanul v chodbě a pomalu kráčel k portálu. Sakura Valkýru zastrčila do opasku a do rukou si vzala nůž a sekáček. „Už tě mám fakt dost, šeredo.“ Sakura se rozeběhla přímo proti Nemesis, napřáhla se sekáčkem a vyskočila, aby zbraň zarazila netvorovi do díry v hlavě. Nemesis zařval bolestí, když sekáček projel jeho mozkem, ale stále neměl dost. Samuel přiběhl blíž a zamířil puškou. Nemesis se otočil na Sakuru a Samuel vystřelil. Sakura mohla sledovat, jak netvorovi upadla další část hlavy. Hustá šedivá hmota, jež připomínala mozek, byla nyní z velké části odhalená. Nemesis se po Sakuře ohnal zbytkem paže, ale ta snadno uhnula a následně zarazila svůj nůž netvorovi do krku. Žádný výrazný efekt se ale nedostavil. Asiatka nestačila uskočit, když ji netvor strčil svým tělem a ona tak skončila na zemi. Samuel poslal poslední salvu broků netvorovi do zad, aby ho zastavil a dal své společnici čas. Sakura se zvedla a zasypala ochromeného netvora údery vedenými do těla. Přitom vztekle řvala jak smyslu zbavená. Nemesis pod tíhou úderů couval. Do zad mu začal tlouct i Samuel, který při tom využil pušku. Déšť úderů Sakuru unavoval a ona čím dál víc pociťovala bolest, projíždějící jejími pažemi. Když už opravdu nemohla, vytáhla z netvorovy hlavy zaseknutý sekáček a vrazila mu ho vší zbývající silou do břicha. Nemesis klesl až na kolena. Samuel nyní mohl snadno tlouct přímo do netvorovy hlavy. Místo toho do ní však strčil ruku a nahmatal mozek. Když pořádně zabral, vytrhl kus šedivé hmoty, načež Nemesis zařval bolestí jak smyslu zbavený. Sakura vytrhla netvorovi nůž, jež měl stále zabořený v krku, uchopila ho do obou rukou, zvedla nad hlavu a bodala mu přímo do mozku. Právě ona šedivá hmota byla hnacím motorem zdánlivě nezničitelného netvora. Nemesis vydával táhlý bolestivý zvuk, ale po chvíli přestal a zhroutil se na zem. „A máš to, zkurvenče!“ pronesla Sakura a opřela se o stěnu. Zhluboka dýchala a potřebovala zase popadnout dech. „A… moje sestřička bojovala s podobným hnusem, jo?“ „Nedá se říct, že podobným. Netvoři jsou různí a tam u nás se jich najednou objevilo hned
šest.“ „No do prdele! Já jsem už teď úplně na dně a Kasumi… sakra ona je fakt třída, co?“ „Samael je pán těchto zrůd, tak si představ, jak nebezpečný musel být. Kasumi měla jen katanu, když s ním bojovala a dokázala to. Ten souboj trval dlouhé minuty a Kasumi vzdorovala nejen Samaelově nadlidské síle, ale i jeho hbitosti a ostrým drápům. Přesto zvítězila.“ „Kasumi, přemožitelka démonů… jo, to zní dobře. Uff, tak pojďme.“ Sakura nechala sekáček být, ale nůž si ponechala. Samuel vybitou pušku zahodil a prošel portálem. Sakura ho následovala. Na Bráně Pekel se toho od poslední Samuelovy návštěvy moc nezměnilo. On sám toto místo už nijak zvlášť neprohlížel, neboť to tu znal, ale Sakura byla unešená. Celá místnost byla nabitá podivnou mrtvolnou atmosférou, která vyvolávala pocit tísně a dávala tušit, že lidé nejsou vládci světa, přestože si to myslí. Sakura zírala na ohromné vytesané sochy psů a na trůn u jehož paty ležely lidské lebky. Poté si prohlédla propast a oltář uprostřed sálu. Následně se zaměřila na podstavce, jež tu byli. Na jednom byla černá koule, stejná jako ta v podzemí a Sakura ji vzala do dlaně, aby si ji lépe prohlédla. Hned na to portál pohasl a Samuela to vyděsilo. „Cos to provedla?!“ „Co je? Tak já ji tam vrátím.“ Sakura umístila kouli zpět a portál se rozžhavil. Samuel urychleně přešel k podstavcům. „Určitě jsi ji vrátila tam, kde byla?“ „Jo. Přece nejsem pitomá.“ „Dobře…“ „Proč jsi na mě tak vyjel?!“ „Lekl jsem se, ale když se nad tím zamýšlím… nic jsi nepokazila, promiň. Tento portál už ale nevede do Somálska.“ „Heh? A kam jako vede?“ „Do Anglie.“ „Děláš si prdel…“ „Myslím to vážně, Sakuro.“ „To musím vyzkoušet, ale nejdřív mi prozraď - to tady Kasumi bojovala s démonem, kterého předtím vyvolala?“ „Ano a já byl u obou událostí. Zvláštní je, že při té první, to když Kasumi Samaela přivolala, jsem si přál její smrt a pravdou je, že od ní nebyla daleko. Jistý Ivan se ji pokusil srazit dolů do Pekla, ale místo toho tam ona poslala jeho. Podruhé už jsem Kasumi miloval a byl strašně rád, že Samaela přemohla. Sama však utrpěla vážné zranění a málem mi tu umřela v náručí. Na tohle místo zkrátka nemám dobré vzpomínky...“ „Málem ti umřela v náručí?! Ou, to muselo být dojemný, ale zmákla to a je v pohodě, že jo? Nemá to zranění trvalý následky?“ „Nemá, dokonce i jizva se jí skvěle zahojila a člověk skoro ani nepozná, že se jí něco stalo.“ „Za ten dlouhý život si musela vytrpět spoustu zranění…“ „To ano, ale nevypadá jako ty. Žádné viditelné zranění, snad jedině malíček, který si kdysi usekla.“ „To kvůli dětem, že?“ „Ano, bylo jí to hrozně líto a dávala si to za vinu. Vlastně na to nikdy nedokázala zapomenout, ale kdo by to svedl? Obdivuju ji, že s tím vůbec dokáže žít.“ „Hmm, těžko si to jen představit. Jsem hrdá na to, že jsem Kasumina sestra. Ona je pro mě jako symbol, jako hrdinka z bájí. Představuji si ji jako ženu, ze které už na první pohled sálá
moc a síla.“ „Nebudeš zklamaná, až se potkáte. Hrdost, osobitost, sebevědomí, inteligence, … taková Kasumi je.“ „Ale má i stinné stránky…“ „Každý je má. Pravda – Kasumi je arogantní, necitelná a odměřená, ale když s ní člověk naváže pouto, tak mu dojde, že umí být i jiná a tyhle neduhy překonat. Rozhodně bych nemohl říct, že se ke mně chová špatně, to vůbec ne.“ „Když jsi mi tam v Kongu poprvé o sestřičce vyprávěl, měla jsem pocit, že si nebudeme moc rozumět, ale postupně měním názor. Možná, že ta holka bude moje lepší kámoška než Valkýra.“ „Pojď už odsud. Rád bych byl doma, co nejdříve.“ „Doma… stejně myslím, že kecáš a že budeme zase v Somálsku. Nedostal jsi tam úpal? Je blbost překonat z ničeho nic takovej kus světa.“ Sakura se naposledy rozhlédla po komnatě a pak prošla portálem. Ocitla se v jeskyni před hlubokou propastí. Vedle ní se během chvilky objevil Samuel. Sakura na něj pohlédla a on ji ještě nikdy neviděl tak zaraženou jako nyní. Docela ho to pobavilo, ale pak si uvědomil hroznou věc – propast nemá můstek a portál navíc po chvilce zhasl, neboť z této strany nebyla na podstavci koule. „Takže… my jsme fakt v Anglii, jo? Můžeš… můžeš mi to nějak logicky vysvětlit?“ ptala se Sakura. „Logicky asi ne, ale poslouchej – Samael, to je ten velký démon, tady v okolí vytvořil celkem šest portálů a to proto, že tady žije rod Gordonů a ten má jeho krev. Stejně tak tu je jistý ohromný portál zvaný Černé zrcadlo, který vede do jiné části Pekla. Protože Samael chtěl mít nad tímto místem kontrolu, je možné přecházet skrze jednotlivé portály sem a tam. K výběru cesty slouží právě ta koule, respektive podstavec do kterého je umístěna. Místo, kde jsme předtím byli, si představ jako velikou křižovatku, která ovšem nespojuje portály po celém světě, ale jen těchto šest, nicméně vejít tam se dá evidentně z kteréhokoli funkčního portálu, a když se tou koulí nevybere jiný východ, dá se vrátit i zpět.“ „Aha… mám v tom solidní guláš. Jak odsud pryč?“ „To je právě to. Dokážeš propast přeskočit?“ Sakura přikročila až k okrají díry a snažila si odměřit vzdálenost na druhou stranu. „Asi čtyři metry, co? To je dost…“ „Upřímně, já na to nemám, a jestli ani ty ne…“ Samuel to ani nedořekl a Sakura již stála u zdi a rozbíhala se. Nabrala rychlost a vyskočila do vzduchu. Špičkou boty dopadla na okraj propasti, ale naštěstí se nepřevážila dozadu, ale přešla do kotoulu. „Jó!“ zaradovala se Sakura a zvedla ruce nad hlavu. „Výborně!“ pochválil jí Samuel, „tak a teď musíš dojít k nám na zámek a povíš mému komorníkovi, že jsem tady, tak aby přinesl žebřík a propast přehradil.“ „A proč to nepřeskočíš?“ „Už nejsem nejmladší, Sakuro. Nebudu riskovat. Podívej, vyjdeš nahoru a ocitneš se uprostřed lesa. Dávej pozor, protože v něm žijí vlci.“ „Vlci?!“ „Jo. Půjdeš na východ, dokud nenarazíš na řeku. Poté jdi proti proudu a měla by ses dostat do vesnice. Lidi tě už nasměrují k zámku a možná tě tam i dovedou.“ „Kurňa, v životě jsem v Evropě nebyla, natož v Anglii… Doufám, že to tu není hnusnější než v Somálsku.“ Sakura odešla a Samuel se usadil ke stěně. Na jednu stranu byl rád, že je zase doma, ale byl by raději na zámku, odkud by se mohl vydat na letiště. Očekával, že Sakura přijde až za dlouhé hodiny, ale neuběhlo ani pět minut a byla dole. „Tak hele, venku chčije tak moc, že jsem už teď prochcaná jak slepice, je tam tma jako
v prdeli, protože se stahují bouřkový mračna a krom toho je v lese mlha, že by se dala krájet motorovkou. Koukej to přeskočit, protože já nemíním bloudit po lese a trmácet se sem a tam jen proto, že se ti nechce trošku zariskovat!“ „Trošku?! Já nejsem takový typ, jako ty, Sakuro. Uvědom si to.“ „Ale hovno – jsi přece normální chlápek a ne srajda. Seber se a skoč. Neboj, já tě chytím.“ „Ne, Sakuro, tohle je sebevražda!“ „Do prdele, už mě fakt neser!" rozčílila se Sakura. "Copak tě z každýho zasranýho průseru musí tahat ženská?“ „Ne každá ženská je jako ty…“ „Drž hubu a skákej! Ty na to přece máš, přece se mi dokážeš alespoň v jediný věci vyrovnat! No tak Samíku, skákej, vždyť já se v tom lese ztratím!“ Samuel si popošel ke zdi a otočil se k ní zády. Rozkročil se a pokrčil nohy. Sakura už čekala skrčená na druhé straně a byla připravená Samuela zachytit, kdyby přeci jen nedoskočil. On se rozběhl a odrazil. Už ve vzduchu poznal, že je zle a že to nedokáže. Rukama dosáhl na okraj propasti, ale nedokázal se udržet. Sakuřiny prsty se mu sevřely kolem zápěstí a Asiatka se snažila ho vytáhnout nahoru. „No tak polez!“ procedila skrze zuby a povytáhla Samuela výš, tak aby se dokázal druhou rukou opřít o zem. Pak už mu Sakura snadno pomohla nahoru. Samuel seděl na okraji propasti a zhluboka dýchal. „Ušlo to,“ řekla Sakura, „ale možná, že by nebylo špatný místo povalování se občas zvednout, zajít za Kasumi a trochu si s ní zacvičit.“ Samuel se postavil a pohlédl Sakuře do očí. „Díky…“ řekl. „To nestálo za řeč. Pojď, jdeme odsud.“ Samuel se rozhlédl venku a musel potvrdit, že počasí bylo opravdu otřesné. I tak ale počítal s tím, že do vesnice trefí. „Ten slejvák nakonec není zase tak špatný,“ řekla Sakura, pohlédla k nebi a umyla si obličej. „Ani si nepamatuju, kdy jsem se posledně myla. Hele, možná přestanu tak smrdět!“ „To nebude na škodu.“ „Ještě než vyrazíme, se zeptám na jedno – to, co jsme podnikli, není nějaký časoprostorový skok, že ne? Nezjistíme, že během naší cesty ze Somálska sem neuplynul třeba týden…“ „Myslím, že to nehrozí, Sakuro.“ Samuel vyrazil k Willow Creek a Sakura ho následovala. Teď to byla ona, kdo se ocitl ve zcela neznámém prostředí, ale hlavu si z toho nelámala. Stejně tak se nesnažila přijít na to, jak je možné, že se náhle ocitla v Anglii. Věřila zkrátka Samuelovým slovům a brala to jako fakt. Cesta lesem byla dlouhá a Sakuře brzy začala být zima. „Mrzne mi prdel.“ „Zvykni si.“ „Zvyknu, to se neboj a zvyknu si velice rychle.“ „Mě je taky zima, Sakuro, ale brzy už budeme z lesa venku.“ Prodírání se houštím nebylo ani pro jednoho z nich příjemné, a přestože by si hrozně rádi odpočinuli a konečně se po dlouhé době vyspali, nebylo to možné. Mlha v lesích byla skutečně velice hustá a Samuel měl s orientací nemalé problémy. Občas byl nucen se zastavit a rozhlížet se okolo, přičemž hledal cestu dál. Trvalo více než hodinu, než konečně stanuli na okraji vsi. „Slušná díra,“ řekla Sakura a prohlížela si přitom pustou vesnici. „Ale abys věděl – já takovéhle prdele světa ráda. Čím větší prdel, tím líp.“ „To se ti tady bude líbit.“ „Hele… už je odpoledne… nechceš doufám vyrazit na letiště už dneska, že ne?“ „Jsi taky dost unavená, viď? Nejsi sama. Odpočineme si na zámku a vyrazíme zítra ráno.“
Samuel byl rád, že je vesnice tak prázdná. Provedl Sakuru přes most a dále pokračoval po pěšině k zámku. Ten byl vidět již zdálky a hrdě se tyčil nad okolím jako nějaký strážce. „Do hajzlu…" pronesla s úžasem Sakura, "ty fakt vlastníš zámek… Brácho, to vážně máš rád chudou holku, která v dětství žila ve špíně a smradu na předměstí Jokohamy?“ „Kasumi miluji celým svým srdcem a je mi úplně jedno, kdo byli její předkové, jaké má postavení ve společnosti a kolik majetku má.“ „Tohle se dobře poslouchá. Sestřička si totiž zaslouží chlapa, který jí dá lásku a zázemí.“ Jakmile stanuli před hlavní bránou, Samuel zazvonil a nastalo několikaminutové čekání. „Klíč asi nemáš, co?“ otázala se Sakura. „Do Konga jsem si bral jen pár drobností a klíč opravdu ne. Hmm, teď mě tak napadlo… viděla jsi vůbec někdy Kasumi?“ „Neřekla bych nebo… jo, vlastně jo. Když mě Akira tehdy nalezla, ukazovala mi její fotku, ale stejně se mi ten obrázek vykouřil z hlavy.“ „Mám tu medailonek, na kterém je vyobrazená. Uvnitř v teple ti ho ukážu.“ K bráně konečně přispěchal Edward a málem nevěřil vlastním očím. „Pane Samueli a… paní Kasumi?“ „Nezlob se, kámo, ale Kasumi nejsem. Jsem její sestra, ale ta podoba tam asi zčásti bude.“ „Odpusťte, paní… ehh Sakuro, říkám to správně?“ „Jo. Jsem to já v celé své mokré kráse.“ Edward vpustil oba lidi za bránu a následně jí zamkl. Cestou k zámku se komorník vyptával: „Ale… kde je paní Kasumi?“ „Ještě jsem se s ní nesetkal," odvětil Samuel. "Je stále držena v Japonsku a domů jsem přijel jen na otočku, dalo by se říct. Zítra brzy ráno nás odvezete na letiště.“ „Dobrá, pane. Mám vám jít teď připravit něco k snědku?“ „Budete hodný. A pro Sakuru zkuste připravit něco pořádného. Hlavně ať je v tom dost masa. Myslím, že její strava za poslední roky za moc nestála, když je kost a kůže.“ Sakura si dobře uvědomovala, že by nebylo od věci přibrat na váze. „Půjdu hned na to, pane,“ odvětil Edward a obešel zámek z pravé strany, aby se okamžitě dostal do kuchyně. Samuel se Sakurou mezitím vešli do hlavní haly. „Vau,“ vykřikla Sakura a rozhlížela se kolem dokola. Impozantnost a velkolepost hlavní haly Black Mirror ji pořádně překvapila. „Tak tohle je hustý! Teď už chápu, proč je pro tebe divočina tak obtížně stravitelná, Samíku. Komu by se chtělo opouštět tuhle nádheru.“ „Líbí se ti tu?“ „To se vsaď. Takže dneska v noci se vyspím na zámku a hlavně na měkké pohodlné posteli… Řeknu ti – na tuhle noc do smrti nezapomenu. A… kdepak máš Parvati?“ „Těžko říct. Asi bude u sebe. Pojď nahoru.“ Samuel doprovodil Sakuru po schodišti do patra a zaklepal na Parvatiny dveře. Nikdo neotevřel, ale pak Sakura poklepala Samuelovi na rameno a ukázala směrem k posilovně odkud Parvati přicházela. Když spatřila Sakuru, měla z toho šok. „Teda… řeknu ti, že potkat takovouhle hromadu masa v temné uličce, tak se asi i já rozklepu strachy,“ poznamenala na Parvatinu adresu Sakura. Přistoupila k ní, aby si ji lépe prohlédla. „Čau, jsem Sakura Sato, ale ty mě asi budeš znát pod jiným jménem. Ehm, jakže jsem si to tehdy říkala? Rita, že jo?“ „Jo…“ odvětila Parvati. „Doufám, že na mě nemáš zlost kvůli tomu, jak jsem bodla tvýho kámoše. Kde vlastně je?“ „Ve vězení. Naštěstí!“ „No jo, byla to svině už od pohledu a ten jeho kousek s RPGéčkem to bylo fakt o držku. Já a
tady Samík se tu moc dlouho nezdržíme a hned ráno frčíme do mý rodný země, a tak si říkám, že bys nebyla špatný člen našeho uskupení. Říkali bychom si Barevní prdi – černá, žlutá a bílá prdel. Tak co, nechtěla by ses angažovat v záchraně mý sestřičky? Já teda nemám ani hovno, takže ti za to nebudu moct zaplatit, ale Samík bude určitě rád, že jo Samíku a určitě ze sebe vysere pár tisíc navíc jako prémii! Budeš fakt užitečná, protože takové kopy svalů se lekne kaž…“ Parvati do Sakury vztekle strčila, až ji srazila na zem. „Hej!“ vykřikla Sakura. „K Samuelovi se budeš chovat s úctou!“ vykřikla Parvati a potom přešla k němu. „Jsi v pořádku? Bála jsem se, že se ti tam něco stane.“ „Nebylo to snadné a nebýt Sakury, byl bych mrtvý, takže to co jsi ji právě teď provedla, se mi ani trochu nelíbí! Omluv se jí.“ „Urazila tě!“ „Já jsem se neurazil! Máš mě chránit především před fyzickými útoky a ne před slovními, takže si přestaň hrát na velkou ochránkyni a chovej se k Sakuře hezky, protože kdyby tu byla její sestra a viděla by, jak jsi do Sakury strčila… to by se Kasumi nelíbilo. Ani trochu, to mi věř.“ Parvati se otočila na Sakuru, která již byla dávno na nohou. „Samuel mi nařídil, abych zůstala na zámku a hlídala ho, kdyby ho Kasuminyni věznitelé napadli. Je na něm aby rozhodl, jestli mám jet s vámi nebo ne.“ „Možná, že jsem se unáhlila, když jsem ti to navrhla. Zvládnu to i bez tebe a budu mít alespoň jistotu, že mi za nějakou pitomou urážku nevyrazíš zuby. Na tvý tělo se hezky dívá, Parvati, ale jen dívá, pocítit jeho dotek na vlastní kůži nechci. Samuel měl pravdu – vážně nejsi v pořádku.“ Parvati měla chuť Sakuru znovu napadnout, ale kvůli Samuelovi se ovládla. Odešla do svého pokoje a zamknula za sebou. Vůbec si nebyla jistá tím, co by pro ni bylo lepší. Počítala ale s tím, že pokud chce stále žádat Alice o odměnu, musí mít důkaz, že Kasumi zabila ona a to by se jí v nejisté situaci, jež v Japonsku evidentně byla, jen těžko podařilo. Rozhodla se raději vyčkat a Kasumi zabít zde na Black Mirror. Sice jí bylo jasné, že to před Samuelem neututlá, ale jestliže mu do konce života zbývá jen nějaký rok, měla by se snažit myslet více do budoucna. Miliony za odměnu vydrží, kdežto přátelství se Samuelem ne a pokud se Kasumi vrátí, nic jiného než přátelství stejně nebude. „Teda… je pošahaná,“ komentovala Sakura Parvati, jakmile odešla do pokoje. „Je především nemocná.“ „No vždyť to říkám. Kruci a přitom mi byla tehdy docela sympatická, což nemůžu říct o všech lidech, kteří mi kdy šli po krku. Myslela jsem, že po tom, jak jsme si navzájem vypomohly, se z nás staly kámošky…“ „Pojď raději dolů ke stolu. Mám hlad jako vlk.“ V jídelně, kam Samuel Sakuru dovedl, byla již dvě prostřená místa. „Trochu nezvyk jíst zase jednou příborem,“ řekla Sakura a usedla na vybrané místo. Samuel se šel zatím podívat do kuchyně. „Ještě tak čtvrt hodinky, pane.“ řekl Edward. „Uvařil jsem nudle s vepřovým masem.“ „Jednou za čas to neuškodí. Té diety mám plné zuby a řeknu vám, v Africe jsem jedl zkrátka to, co bylo a necítím se špatně.“ „Stejně byste ale neměl tu nemoc podcenit. A co bolesti hlavy a nevolnost, smím-li se zeptat?“ „Pár prášků mám stále někde u sebe, ale poslední dobou je to lepší. Možná to přeci jen zčásti souvisí s tím žalem a stresem, ačkoli stresu jsem si užil až až, ale… na bolesti hlavy asi zkrátka nebyl čas. Počítám, že tady je všechno při starém.“ „Ano, pane. Je tu klid.“ „Co Desmond? Stýská se mu po mně?“
„Upřímně pane, v poslední době jste s ním trávil tak málo času, že mu ani moc nevadil váš odchod. Ale samozřejmě, že se na vás ptal a zajímalo ho, kdy se vrátíte.“ „Všechno mu to vynahradím… Ale ráno musím zase odjet. Možná… by bylo lepší, kdyby ani nevěděl, že jsem se vrátil.“ „Chápu. Klučina už spí, takže to snad nebude problém utajit.“ „Ještě mi povězte - kde je Mark? Ani jsem ho neviděl.“ „Bude asi v hospodě, pane.“ „Chápu. Myslím, že trocha alkoholu by mi taky neuškodila.“ „Mám přinést ze sklepa víno?“ „Buďte tak hodný.“ Samuel se vrátil do jídelny a usedl ke stolu. „Kdy jsi naposledy jedla nudle?“ „To bude let. Neříkej mi, že máš rád Asijskou kuchyni.“ „Člověk tomu přijde na chuť. Špatné to rozhodně není, ale pravda, jím to jen výjimečně. Edward ti chtěl asi udělat radost.“ „Povede se mu to. Pokud tedy umí vařit.“ Po večeři, kterou Sakura doslova zhltala, zavítala do Samuelova pokoje. Sakuru nejvíce zaujala velká manželská postel. „Ty tak nějak počítáš, že se sestřička vrátí, co?“ „Přesně tak.“ Samuel vytáhl z kapsy medailonek a ukázal ho Sakuře. Ta si svoji sestru pořádně prohlédla. „Je hezká…“ Sakura medailonek odložila na poličku a otřela si slzu, jež jí ukápla na tvář. „Nevím, co budu dělat, když jí nedokážeme pomoct,“ řekla Sakura. „Já si raději ani nepřipouštím možnost, že zemře. Hmm, asi se budeš chtít vykoupat a převléknout. Taky ti nechám připravit pokoj.“ „A nemohla bych spát s tebou? Začínám tě mít docela ráda. Možná to bude tím, že je mi už jasný, co ke Kasumi cítíš. Přeju jí jen to nejlepší a s tebou má šanci to získat.“ „No… dobře nechám tě spát tady, ale lehneš si na pohovku.“ „To bys mi přece neudělal! Samíku… pohodlná měkká postýlka a ty mě na ni nepustíš?!“ Sakuřiny smutné oči a neustálé naléhání Samuela přeci jen obměkčily a tak se po koupeli společně natáhli na postel. Samuel zhasl lampičku na nočním stolku a užíval si pohodlí a pocit bezpečí. Ani jedno se mu v posledních dnech nedostávalo. „Žádný sex nebude!“ zdůraznil Samuel. „Toho se neboj. Jednou to stačilo.“ „Hned zítra ráno vyrazíme na letiště a nejbližším letem do Japonska. Znáš hotel Ikebana?“ „Vůbec ne. Z Japonska jsem vypadla ještě jako dítě.“ „Tak brzy? A proč vlastně?“ „Já i Kasumi pocházíme z chudý rodiny. Když žiješ v bídě, vidíš, jak tví rodiče dělají, co mohou, aby vyžili a uživili tě, tak to nechá chladným jedině svini. V době, kdy jsem je měla ještě ráda, což už je hodně dávno, jsem se našim snažila všemožně pomáhat. Vydělávala jsem žebráním, kradla jsem a tu a tam makala načerno s tátou v docích. Jasně, nebylo to ideální a riskovala jsem i kriminál, jenže dělala jsem alespoň něco, abychom se měli líp. Litovala jsem rodiče a přála si, abychom se jednou měli tak jako ty boháči, o kterých slýcháš v rádiu nebo televizi. Říkala jsem si, proč zrovna my jsme ti chudí, proč si nemůžeme dovolit auto, nový byt nebo alespoň jednou za čas vyjet do ciziny? Jenomže i přes moji snahu to stálo za hovno a jediné, co se změnilo, bylo to, že fotr prochlastal víc. Víš, táta chlastal už když jsem byla malá, ale teprve když jsem vyrostla a dostala rozum, došlo mi, kolik peněz se v tom utápí. Jednou jsem se rozhodla mu to zarazit. Prostě jsem mu všechen chlast vylila do
odpadu a doufala, že s tím přestane.“ „Ale on nepřestal, co?“ „Nejen, že nepřestal, ale taky mě za to zmlátil tak, že jsem skončila v nemocnici. Pohrozil mě, že když povím, jak se to stalo, ztluče mě ještě víc, takže jsem držela hubu a svedla to na děti z okolí. Čekala jsem, že se za mě postaví alespoň matka, ale udělala hovno. Jakmile jsem se uzdravila, ukradla jsem jim veškeré úspory a šperky a zdrhla z domu. Myslela jsem, že se budu mít líp a hlavně jsem chtěla od těch hajzlů pryč. Nenáviděla jsem vlastní rodiče, ale později, když jsem žila v Tichomoří, mě to přešlo a já jsem měla chuť se vrátit a říct jim, jak moc mi chybí. Jenomže pak přišla Akira a když jsem nahlédla do jejích dokumentů a zjistila, že mi vlastní rodiče zatajovali skutečnost, že nejsem jedináček a někde tam venku je moje sestra… Chtěla jsem je zabít, za to, co jí provedli. Jak vůbec někdo může prodat svoji vlastní dceru mafiánům?! Dítě, se kterým roky žiješ a vychováváš ho… a pak se ho zbavíš, jako kdyby to byl kus hadru. Umíš si něco takovýho představit? Zbavil by ses vlastní dcery?“ „Nikdy.“ „Tady na skříňce máš fotku nějakýho haranta? To jsi ty za mlada?“ „Ne, to je můj syn.“ „Kasumin syn?!“ „Ne… on je to vlastně můj vnuk.“ „Jo… počkej, tys přece říkal, že ti Kasumi syna zabila…“ „Ano, ale nikdo jiný o tom nesmí vědět! Je to hrozně důležité, Sakuro a věř mi, že kdyby se pravda dostala na povrch, mě i Kasumi to vážně ohrozí.“ „Oukej, budu držet tlamu.“ Sakura otevřela ústa a zívla si. „Uff, pojď už spát. Jsem hrozně utahaná…“ Sakura vstala brzy ráno, tak jak byla zvyklá. Jemně zalomcovala se Samuelem, aby ho probudila. „Samíku, vstávej, už je ráno.“ Samuel si promnul oči a posadil se. „Proč mám pocit, že jsem spal sotva tři hodiny?“ „Kdy vyrážíme na letiště?“ „Okamžitě. Jenom se půjdu osprchovat, nasnídám se a…“ Samuelovi došlo, že by nebylo od věci se ujistit o tom, že Kasumi stále žije. Sice věřil Akiřiným slovům a počítal tedy s tím, že Tokutaro Kasumi nezabije, když ji chce vyměnit, ale jistota by nebyla na škodu. „…ještě si musím něco neodkladného zařídit.“ „Víš, ptám se proto, že bych chtěla navštívit tu díru, kterou jsme včera procházeli. Co takhle kdyby mi snídani tvůj sluha zabalil na cestu a já zatím pospíchala do vsi? Mohli byste mě cestou vyzvednout.“ „Dobře, ale moc toho ve Willow Creek nestihneš. Počítám, že vyrazíme tak za hodinu.“ „No tak to musím máknout.“ Sakura se urychleně oblékla, vzala si Valkýru a vyrazila ze zámku. Sakura se zastavila před budovou knihovny a to proto, aby si zběžně prohlédla ves. Architektura staré Anglie pro ni byla nejen cizí ale především nezajímavá. Spíše hledala živou duši, kterou by mohla vyzpovídat. Na protějším břehu zahlédla Ephrama, který právě věšel na šňůry u okna v patře prádlo. Byly to především utěrky a ručníky. Přiběhla k hospodě a pohlédla vzhůru. „Čau, kluku!“ Ephram pohlédl dolů a překvapením upustil zbylé prádlo až na zem. „Tys tomu dal…“ „Vy jste se přeci jen vrátila…“ „Asi tě zklamu, ale mám pocit, že mi mě pleteš se ségrou. Já jsem tady prvně. Mimochodem, jmenuju se Sakura.“
„Sestra paní Kasumi… nevěděl jsem, že má sestru.“ „To ona taky ne.“ Sakura se shýbla, aby posbírala špinavé prádlo. „Pojď si pro to.“ „Už letím, ale můžete klidně vejít dovnitř. Tohle je hospoda a je otevřeno prakticky od rána do večera. Jen… tatík z vás asi bude mít podobný šok jako já. A co teprve pan Samuel.“ „Ten už mě zná. Jsem jeho kámoška.“ Sakura otevřela do hospody a vstoupila. Harry zde právě myl podlahu, kterou včera zašpinili hosté. „Zdravim.“ „Kde jste to vzala?!“ vykřikl Harry. Sakura prádlo hodila na stůl. „Ten týpek, co nahoře věší prádlo, to upustil, jakmile mě zahlédl.“ „Vypadáte jako slečna Kasumi Sato, ale… ne to přece nemůžete být vy. Jste velmi mladá.“ Ephram právě přiběhl dolů a hned si zblízka prohlížel Sakuru. „To je Kasumina sestra Sakura, táto. A Kasumi se sem prý brzy vrátí.“ „Zatím to není jistý. Ségra má určitý trable a já jí musím pomoct je vyřešit. Nedá se vyloučit, že při tom obě cchcípnem.“ Ephramův rozradostnělý výraz náhle ochabl. „To… to přece ne.“ „Vyloučit se to nedá. Hmm, co takhle pivo zdarma pro zachránkyni tohohle špinavého prádla?“ Harryho výraz rozhodně nenasvědčoval tomu, že by byl ochoten Sakuře věnovat jedno pivo. A když si všiml pistole, jež měla zastrčenou u pasu, pomýšlel na to, že ji spíše šetrně vyhodí. „Takhle se na mě nedívej, ty kořene! Chci jen jedno blbý pivo, protože mám žízeň. Vsadím se, že tyhle hadry by vám klidně někdo ukradl, kdybych nebyla poblíž. To víte – lidi jsou svině.“ Harrymu bylo Sakuřino chování proti srsti, ale Ephram přešel za pult a bez zbytečných řečí do půllitru načepoval pivo. „Kasumi bychom přeci taky nenechali žíznit, nebo snad jo?“ zeptal se svého otce Ephram. „Možná že vaše chování není nejslušnější, paní Sakuro, ale jednak jste sem přinesla to prádlo, což by opravdu ne každý udělal, a především jste sestra Kasumi. Té si já moc vážím a věřím, že si i vy dokážete získat moje sympatie.“ „To nevím, kluku, ale za to pivko, fakt díky.“ Sakura vypila obsah půllitru a otřela si ústa od pěny. „Poprvý v životě piju pivo a musím říct, že jste právě získali vděčnýho štamgasta. Jen budu muset příště už zaplatit, co?“ „To by chtělo,“ řekl Harry a dál se věnoval podlaze. „Ono už asi žádný příště ani nebude, ale je to škoda, začíná se mi tu líbit. Tak já padám.“ Sakura odešla ven a tady do ní málem vrazil Mark, který si tak jako každé ráno byl zaběhat. „Dávej pozor, ty vole!“ vykřikla Sakura. „Promiňte, nevšiml jsem si vás. Ehm, vás tu vidím poprvý.“ „Není divu. Jsem jistá Sakura Sato, sestra Kasumi, kterou tu lidi evidentně znají líp.“ „Tomu říkám setkání… a Kasumi je tu taky?“ „Kdepak, ta je někde v Japonsku. Kdo vy vlastně jste? Místní šílenec posedlý zdravým životním stylem nebo vás honí nějaký chlap, s jehož ženou jste se v noci muchloval? Mimochodem funíte jak parní stroj až si říkám, jestli se mnou netrávíte svý poslední chvilky. Nedivila bych se, kdyby to s vámi seklo.“ „Ráda si z lidí střílíte?“ „Taky ráda střílím do nich.“ „Tu pistoli asi nemáte jen na parádu… Jinak já jsem Mark. Pracuju na zámku jako opravář a příležitostný zahradník.“ „V noci jsem tam spala. Nevšiml jste si?“ „To opravdu ne. Přišel jsem až pozdě večer.“ „A teď brzy ráno běháte…“ „Chci si udržet formu.“ „Daří se?“
„Není to nejhorší. Proč se ptáte, jste snad nějaká sportovkyně?“ „To zase ne, ale taky si tu a tam zaběhám. Myslím, že ty zebry, který při tom obvykle vídám, ze mě mají strašnou bžundu.“ „Zebry?! Vy jste z Afriky?“ „Pár tamních zemí jsem navštívila, ale narodila jsem se v Japonsku. Taky jsem léta žila v Tichomoří.“ „Co takhle si se mnou zaběhat? Připojíte se?“ „Sakuro!“ zařval Samuel, který stál na protějším břehu Glance. „Už jedeme!“ „Ráda bych, ale musím padat. Nevím, jestli se tady ještě někdy ukážu, spíš se vidíme naposledy. Žij dlouho a blaze, kámo. Jo a pořádně trénuj, ať má pak sestřička s kým závodit.“ Sakura Markovi ještě zamávala a pak už pospíchala za Samuelem. „Takže vyrážíme?“ zeptala se Samuela Sakura, zatímco šli k autu. „Jo, ale se zbraní, která není legálně držená… a to Valkýra určitě není, tě do letadla nikdo neposadí.“ „Valkýry se nevzdám.“ „Skončíš ve vězení! Už nejsme v Africe, Sakuro! Na letišti jsou přísná bezpečnostní opatření.“ „A co takhle to nějak dohodnout? Anebo někoho podplatit…“ „Je mi líto. Tady to takhle nefunguje.“ „Anglie je debilní země! A co si tu flintu zlegalizovat?“ „Uvidíme… Edward s tím už má jisté zkušenosti.“ „On je pašerák zbraní?“ „To ani ne, ale před pár lety obstaral mému synovi policejní zbraň.“ Samuel a Sakura nasedli do vozu, jež stál na parkovišti. „Takže na letiště, pane Samueli?“ otázal se Edward. „Ne. Co kdybych vám řekl, že tu máme jednu zbraň bez papírů a potřebujeme ji dostat do letadla?“ „Ehm, to by neměl být problém. Pokud ovšem nejde o hledanou zbraň, kterou má policie ve své databázi.“ „To myslím, že nehrozí.“ „Pak nás čeká výlet do Brightonu.“ Brighton, město na jižním pobřeží Anglie, byl typický svými univerzitami a turistickými centry. Na jihu, kam Edward mířil, se rozprostírala čtvrť „The Lanes“ Tato oblast byla značně poznamenána prostou architekturou kdysi výhradně rybářských staveb. Edward projel alejí a odbočil do úzké uličky, která byla blízko samotného přístavu. Zastavil před úzkým domem zastrčeným mezi dvěma většími, které sloužily jako restaurace a půjčovna filmů. „Klenotnictví…“ podivil se Samuel, když viděl mnohé šperky ve výloze a nápis nade dveřmi. „Ano,“ odvětil Edward a vypnul motor. Vystoupil z auta a přišel k domu, aby se ujistil, že je otevřeno. Bylo, což dosvědčovala cedulka na vstupních dveřích. Edward otevřel, načež zacinkal zvonek upevněný nade dveřmi, a vešel dovnitř. Samuel a Sakura ho následovali. Za pultem seděl asi třicetiletý muž s krátkými dozadu sčesanými černými vlasy. Četl si dnešní noviny. „Přejete si?“ zeptal se, aniž by pohlédl na příchozí. Zatímco Samuel si prohlížel drahé prsteny, náušnice i brože, které zdobily výkladní skříně, Edward se věnoval svému známému. „Myslel jsem, že mě poznáš, Jonty.“ Prodavač konečně zvedl hlavu a odložil noviny. „No né…“ řekl, když Edwarda uviděl. Rychle vstal a potřásl si se svým kamarádem rukou. „Nazdar Teddy!“ „Nech toho, víš, jak tu přezdívku nesnáším.“ „Ok, promiň. Tyhle lidi jsou tu s tebou?“
„Ano, to jsou. Máme problém. Tady Sakura má…“ „To je holka? Jé, já bych to ani nepoznal.“ Sakura, která to slyšela, se protáhla uličkou mezi regály, aby se dostala blíže k prodavači. „Frajere, řeknu ti to takhle – kdybych tě nepotřebovala, tak ti zařídím expresní jízdu pod pult.“ „Jonathane,“ oslovil svého kamaráda Edward „jde nám o to, že Sakura potřebuje odcestovat a to i s nelegálně drženou zbraní. Nemá na ní papíry, nemá ani zbrojní průkaz, no prostě nic.“ Jonathan přešel ke dveřím, zamkl je a otočil cedulku tak, aby bylo patrné, že je zavřeno. Pak se vrátil k ostatním. „Jak můžu těm lidem věřit? Dlouhé roky ani nezavoláš, prostě nic, a pak sem přijdeš s tím, že něco potřebuješ a ještě s sebou přivedeš cizí lidi. Co když to jsou nějací… agenti?!“ „Nemusíte se bát,“ řekl Samuel. „Tak co, pomůžeš nám?“ zeptal se Edward. Jonathan usedl na židli a zamyslel se. „Ukaž mi tu flintu.“ Sakura vytáhla Valkýru a položila ji na pult. „Není kradená?“ zeptal se jí Jonathan. „Je, ukradla jsem ji jednomu volovi. A vsadím se, že ten týpek, co ji měl přede mnou, ji taky nedostal jen tak.“ „Střílelo se s ní?“ „To se vsaď, že jo.“ „Já to myslel jinak – byli nějací mrtví?“ „Desítky…“ „Tak na to kašlu,“ řekl Jonathan a předal pistoli Sakuře. „Ale to se stalo v Kongu. Ta bouchačka tady nikdy nebyla, takže úřady o ní nemají ani páru, ne?“ „Je to moc riskantní a vy nejste zrovna… seriózní osoba.“ „Ale no tak…“ řekl Edward „Myslel jsem, že máš rád výzvy, Jonty.“ „Dokud jsem neměl přítelkyni, tak jo, ale nechci skončit v krimu. Víš, Edwarde, pobyt za mřížemi vztahu neprospěje.“ „Nechceme to přece zadarmo,“ řekl Samuel. „No ještě to tak…“ „Stanovte si cenu, jakou pro vás ta… práce má.“ „Vzhledem k okolnostem… třicet tisíc liber.“ Samuel vytřeštil oči a všiml si, že není jediný. „To nemyslíš vážně…“ řekl Edward. „Jasně, že jo! Myslíš, že stačí napsat blbej papír a už to je? Tady jsme v Anglii, ne v USA, bohužel… Musím vyrobit falešný průkaz, dostat zbraň do databáze, oběhnout známé u policie a provézt spoustu kontrol a hlavně se modlit, že to všechno klapne.“ „Tohle ti nesplatím ani do konce života, Samíku,“ řekla Sakura. „To už je věc vás tří. A… tak mě napadá – vy… nejste náhodou cizinka?“ „To jsem.“ „Tím dohoda padá. Tohle teda fakt ne. To už je moc. Zkuste tu flintu do letadla propašovat.“ „Jak?“ „Vím já? Hlavně už běžte a v životě jsem vás neviděl, neslyšel a sem jste ani nepáchli, jasný?“ Jonathan odemknul dveře a pustil všechny ven. „Tak co teď?“ zeptala se Sakura. „Mrzí mne, že jsem nemohl pomoct,“ omlouval se Edward. „Vy za nic nemůžete,“ řekl Samuel a přemýšlel, co udělat. Nevymyslel však nic. „Vypadá to, že Valkýru budeš muset nechat tady. Do Japonska poletíme neozbrojení a Akira nám snad poradí, co dělat dál.“ Sakura velice neochotně předala zbraň Edwardovi.
„Vrátím se sem pro ni, tak mi na ni dávej pozor. Je to kámoška, rozumíš? Nic se jí nesmí stát.“ „Vynasnažím se, paní Sakuro.“ Společně nasedli do vozu a odsud již mířili do Londýna na letiště. Jejich cílem bylo Japonsko, země, kterou Sakura opustila už před lety. Nyní se měla vrátit a i když jí šlo v první řadě o záchranu Kasumi, byla ráda, že se vrací do rodné země. Počítala s tím, že se dostaví pocit nostalgie a především ohromná vlna emocí, to když se skutečně setká se svojí sestrou. V hloubi duše věřila, že se blíží dost možná nejnezapomenutelnější moment celého jejího života.
XXIII – Horko, chlad a pomsta Když Akira přistála v Bangkoku, pronajala si vůz a zamířila do Mueang Tratu, které bylo vzdáleno asi dvě stě padesát kilometrů od hlavního města Thajska směrem na východ. Akira se sice mohla k cíli své cesty dostat přímo letadlem, ale Thajsko měla velice ráda a dlouhá projížďka jí vůbec nevadila, ba naopak. Poslední roky trávila ve městech, nejčastěji pak v Tokiu, a i když tam byly městské parky, tak Akiře připadaly příliš uměle a navíc se musela neustále strachovat o svůj život, což jí na klidu nikdy nepřidalo. Z toho důvodu byla cesta bujnou přírodou napříč Thajskem osvěžující a dodala Akiře alespoň trochu toho klidu do duše, jež se jí v posledních dnech vůbec nedostával. Dobře si uvědomovala, že se to již nijak nezlepší a že tahle návštěva Thajska je patrně poslední. Když Akira přijela do Mueng Tratu padala již tma. Propletla se uličkami téměř prázdného města a zastavila před nízkou budovou, jež stála hned vedle nevelkého oltáře zasvěceného Buddhovi. Jeho zlatá soška byla umístěna na červeném podstavci, u jehož paty hořely svíčky. Celý oltář byl zastřešen rudou stříškou, kterou držely sloupky stejné barvy. Akira vystoupila z vozu a prohlédla si bílou budovu obdélníkového půdorysu. Po pěšině, jež byla prorostlá travou došla ke dvojitým dveřím. Na nich visela cedule, která Akiře nijak zvlášť nepomohla. Thajština jí sice nebyla úplně cizí, neboť znala vcelku hodně běžně používaných frází, ale s písmem měla značné problémy. Zabrala za kliku a zjistila, že dveře jsou zamčené. Akira si povzdechla a otočila se. Spatřila asi patnáctiletého chlapce, jak si ji prohlíží. Opíral se o jízdní kolo, kterým sem přijel. „Pořád je zavřeno?“ zeptal se Akiry. „Eh, je zavřeno.“ „Hmm, tak to zase nic. Vy taky chodíte na tréninky?“ Akira přišla k chlapci blíž a nechtěně ho vyděsila. „Co to máte na tváři?!“ „Ehm…“ „Vy moc nemluvíte naším jazykem, že?“ „Thajština mi nejde. Jsem turistka.“ „Ahá…“ „Povíš mi, kde bych našla… ehh.“ „Hledáte paní Kwan?“ „Přesně tak.“ „To budete muset k ní domů.“ „Domů? K ní domů? Myslela jsem, že bude tady.“ „No… já vlastně nevím, jestli je u sebe doma. Jen tipuju. Paní Kwan se tady neukázala alespoň tři týdny.“ „Tři týdny… nebyla tu tři týdny... Jo, to souhlasí. Pověz mi – odnášela si odsud věci? Třeba zbraně?“ „To zase ne.“ „Hmm, tak díky za pomoc.“ „Není za co, paní.“ Chlapec nasedl na kolo, odjel a Akira vrátila do auta.
Dům, kde bydlela Yoon Han Kwan stál na okraji města. Byla to veliká vilka obklopená zahradou, kterou ohraničovala vysoká bílá zeď. Vzadu za domem byl malý lesík a poblíž něj protékal potok. Akira zastavila u domu a po úhledné pěšince, která se porůznu točila přední zahradou, dorazila k bytelným dřevěným dveřím. Zaklepala na ně a čekala, co se bude dít. Trvalo jen krátce než se dveře pootevřely a za nimi stála mladá žena. Vypadala vyděšeně, ale zdálo se, že to není způsobeno Akiřinou přítomností a ani jejím zraněním na tváři. Akira, která doufala v normální domluvu začala hovořit v angličtině. „Dobrý večer, hledám paní Kwan.“ „Ehm, odpusťte, ale paní není doma.“ „Můžete mi prozradit, kde ji najdu?“ „Paní nechce být kýmkoli rušena. Je mi líto.“ Dívka se pokusila zabouchnout dveře, ale Akira jí v tom zabránila. Strčila do dveří a odtlačila dívku stranou. „Zavolám policii!“ vykřikla služebná. „Potřebuji nutně vědět, kde je Yoon!“ „Odpusťte, ale…“ „Vím, že bude ráda, když ji navštívím.“ „Paní mi nakázala…“ „Odhalila jsem Jinova vraha!“ „Má paní už ho zná.“ „Vím, kde tu ženu najde!“ „Opravdu…“ „Věřte mi – Yoon mi bude vděčná, až se to dozví.“ „Když to říkáte… Má paní je ve své škole.“ „Tam už jsem byla a budova je zamčená.“ „Má paní tam je zavřená s člověkem, kterého si najala. Ten se o ni stará.“ „Máte klíč?“ „Ano… ale… neměla bych…“ „Půjčte mi ho. Já to Yoon vysvětlím.“ „Dobrá… vydržte malý moment – já hned přijdu.“ Dívka odešla a Akira měla dost času si srovnat myšlenky. Zatím se zdálo, že vše vychází tak jak má, ale teprve setkání s Yoon ukáže víc. Když se potkaly posledně, nerozešly se vůbec v dobrém a nechybělo moc a už tehdy si mohly jít po krku. Služebná se vrátila a předala Akiře klíč. „Paní je převelice přísná a neuposlechnutí rozkazů někdy trestá fyzicky… Víte, byly jsme tu dvě služebné a tu noc, co se to stalo, jsem naštěstí nebyla doma, což mě zřejmě zachránilo život. Moje kolegyně takové štěstí neměla.“ „A zabila ji Yoon?!“ „Ano, vinila ji za to, že nedokázala smrti pana Jina zabránit.“ „I kdyby se o to pokusila, k ničemu by to nebylo. Ta vražedkyně je téměř nezastavitelná.“ „Asi…“ „Nebojte se, Yoon vás za to, co jste mi řekla, nepotrestá. Spíše bude ráda. Nashledanou.“ Akira odešla k vozu a naposledy se rozhlédla po zahradě. Vypadalo to tu krásně i takto pozdě večer. Ráda by na místě jako je tohle žila… ale to v Japonsku je doma. Tady ne. Akira měla neustálého ježdění sem a tam plné zuby. Byla unavená a potřebovala si odpočinout, ale teď věděla, že musí být svěží a s jasnou myslí. Došla ke dveřím Yooniny školy a odemknula je. Vstoupila na chodbu. Byla tu recepce, kde však bylo prázdno. Světla nesvítila a nebyl slyšet žádný ruch. Akiru zprvu napadlo, že si z ní Yoonina služebná udělala legraci. Prošla až na konec chodby, přičemž minula několik dveří a stanula před schodištěm. Ze sklepa se k ní dostaly jakési tlumené hlasy.
„Silněji!“ vykřikla žena a Akira předpokládala, že jde o Yoon. Sestoupila po schodech dolů a poznala, že se přibližuje. „Ještě víc!“ ozvalo se. Akira otevřela plechové dveře a naskytl se jí pohled na Yoon Han Kwan, jež byla svlečená do půl těla a otočená zády k ní. Vedle Yoon stál mladý černovlasý muž a úzkou dřevěnou tyčí v ruce. Akiry si evidentně nevšiml a dál pokračoval v činnosti, která spočívala v tlučení tyčí do Yoonina těla. Muž své údery směřoval do zad, paží, boků i břicha a nezdálo se, že to na Yoon má nějaký valný účinek. Tu a tam hlasitě sykla bolestí, ale to bylo vše. „Pořádně!“ vykřikla opět Yoon. Muž se tentokrát napřáhl, jak jen mohl a udeřil Yoon do břicha. Akiru překvapilo, když se Yoonino tělo sotva hnulo, ale tyč praskla. „Já… to jsem nechtěl,“ omlouval se muž. „Nevadí. Přejdeme k dalšímu kroku.“ Muž popadl jeden ze dvou připravených kýblů s vodou. Stoupala z něj pára. Kýbl zvedl do výše a velice pozvolna začal vodu vylévat na Yoon, přičemž vynechal hlavu a začal vodu lít přímo na trup. Horká voda stékala po Yoonině nehybném těle a ona nedávala najevo ani sebemenší známku bolesti. Když byl kýbl prázdný, muž zvedl ten druhý ve kterém plavaly kousky ledu. I ten vylil na Yoonino tělo, které stálo stále nehybně jako nějaká socha. Akira toho měla už dost a sebevědomě vešla do místnosti. „Tak v tomhle je tajemství tvého neobyčejně odolného těla… Horká a ledová voda… Co takhle zkusit příště kýbl s kyselinou... ha, ha.“ Yoon poslala pokynem ruky muže pryč a obrátila se k Akiře. „Jsi ten poslední člověk, jakého bych tady čekala.“ „Vážně? Myslela jsem, že ten poslední člověk je Kasumi.“ „Je zbabělá a nemá odvahu se mi postavit tváří v tvář.“ „Nicméně ji chceš zabít, Yoon. A jak je vidno, děláš všechno možné, aby se to povedlo.“ „Stále čekám, s čím důležitým jsi přišla, abych tě vyslechla a pak zabila.“ „Být tebou mě nechám naživu. Jednak žiju ráda a taky mám jistou výhodnou nabídku. Pověz mi Yoon, jak moc si proti Kasumi věříš?“ „Slyšela jsem tě otevírat dveře už před notnou chvílí, takže jsi to viděla. Je třeba ti tedy odpovídat? Nikdo mě nedokáže zastavit. Vím, že žádná žena toho není schopná a s muži to bude obdobné.“ „Od té doby, co jsi Kasumi potkala posledně, uplynula dlouhá léta. Polévání vodou s vysokým rozdílem teploty a snášení desítek tvrdých ran... To je pro Kasumi taková... řekla bych těžší verze tréninku.“ „Nesnaž se srazit mé sebevědomí, Akiro! Vím, co dokážu a Kasumi převyšuji.“ „Mírou namyšlenosti zcela určitě. Ne teď vážně – doufám, že na Kasumi stačíš. Jsem tu právě proto, abych ti dopomohla se s ní střetnout.“ „Proč bys to dělala?“ Akira se usmála, to aby rychle zakryla obavy a nejistotu. „Chci ji zabít!“ řekla odhodlaně. „Stále? Myslela jsem, že tě to už přešlo.“ „Kdepak. Dokud Kasumi žije, je čest mé rodiny pošpiněna. Vzpomínáš si ještě, když jsi mě před lety učila bojová umění? Už tehdy bylo mým cílem Kasumi zabít a to nezměnilo. Toužím po pomstě, stejně jako ty…“ „Na rozdíl od tebe jsem já schopná Kasumi zabít ve vyrovnaném boji. To ty na to nestačíš a nestačila jsi na to už před lety, když jsi mě vyhledala.“ Akira přistoupila až k Yoon a prohlédla si její tělo. Jemně se dotkla jejího břicha a přejela po něm prsty, přičemž na některých místech pořádně zatlačila. „Pevné…“ „Čekala jsi něco jiného?“ „Čekala jsem, že téměř nepůjde poznat rozdíl mezi tvým a Kasuminým tělem, ale on tam je.“ „Jistěže!“
Akira se ušklíbla. „Ne tak, jak si myslíš. To Kasumi ho má silnější.“ „Lžeš!“ „Nějakou dobu jsem byla jejím vězněm a tehdy jsem ji nahou viděla snad stokrát. Jí to prostě nevadí chodit po domě bez oblečení - nemá problémy s odhalováním svého těla.“ Yoon ukázala na svá žebra na pravé straně hrudníku. „Udeř mě tak silně, jak jen dovedeš.“ Akira nechtěla Yoon ublížit, ale její sebevědomí ji opravdu vytáčelo. Rozkročila se, zaťala pěsti a otočila se k Yoon bokem. Následně ve veliké rychlosti, zvedla levou nohu a kopla vší silou Yoon do žeber. Ani pod silným tlakem se však Yoon nic nestalo. Její tělo se sotva otřáslo a o nalomení žeber nemohla být ani řeč. „Kasumi na mě nestačí!“ zařvala Yoon vztekle. „Snad… Přejděme k důležitějším věcem. Pojedeš se mnou do Japonska a já ti zajistím setkání s Kasumi.“ „Chceš mi jen tak pomoct, Akiro?“ „Máme společný cíl a dva je více než jeden.“ „No dobrá, Akiro. Budu ti věřit. Nakonec, pokud něco v životě opravdu chci, pak je to pomstít smrt svého muže a utlouct, opakuji utlouct Kasumi. Nechci ji zastřelit, otrávit nebo... zkrátka ji utluču! Nebyli jsme stvořeni bezbranní, ale většina to nechápe. Většina lidí v sobě nedokáže najít sílu k boji, nedokáže proměnit své tělo v nezastavitelnou zbraň a uchyluje se k náhradám, jako jsou nože, pistole, či jedy. Je to možná projev vynalézavosti člověka, ale zároveň i jeho slabosti a zbabělosti." "Budeme filosofovat?" "Především si uvědom, že pokud mě zradíš… ani tvého otce se tentokrát nezaleknu!“ „S tím počítám.“ „Pověz mi – má na mě zlost?“ „Má a ne malou. Ne však kvůli tomu, že bych si u něj stěžovala na to, jak jsme se tehdy pohádali. Naštvalo ho, když se dozvěděl o tom, že tady u tebe kdysi Kasumi trénovala a ty jsi nechala být, přestože jsi pomáhala naší rodně a dobře jsi věděla, co je Kasumi zač.“ „Bude rád, když ji tentokrát zabiju, ne?“ „To bude. Hmm, teď v noci na letiště asi nepojedeme, že ne? Co takhle mě někde ubytovat a poskytnou jídlo a pití. Jsem unavená…“ Yoon se usmála. „Jsi především slabá a ani ti nevadí to dávat najevo.“ Pak Yoon otevřela dveře, za kterými čekal muž, který jí pomáhal s tréninkem. „Už jsme skončili a to definitivně. Běž domů.“ „Mám přijít zase zítra k večeru?“ „Ne, už tě nebude třeba. Díky za pomoc.“ Muž odešel a Yoon dovedla Akiru po schodech do prvního patra. Cestou se Akira vyptávala. „Ten chlap... co je to za člověka?“ „Jeden z těch, které jsem učila sebeobraně.“ „A naučila jsi ho víc věcí než mě?“ „Ne. Tokutaro zaplatil víc, proto jsem i já předala více svých zkušeností.“ „To znamená, že nějaký milionář má šanci, že z něj uděláš druhou Yoon?“ „V některých věcech jsme s Kasumi za jedno. Jako například v tom, že opravdu dobrý bojovník nikdy druhého nenaučí všemu, co umí, neboť si tím vytváří potenciální důstojné soupeře. Ti ho sice mohou držet stále maximálně připraveného a v té nejlepší formě, ale riziko je příliš vysoké.“ "Chytré..." "Zde učím jen obyčejné lidi, včetně žen a dětí. Ti lidé chtějí umět se ubránit, když je někdo napadne anebo se chtějí vytahovat před druhými. Netouží po tom být nejlepším bojovníkem.“
„Kasumi po tom také netouží. Zase tak závratné ambice a sebevědomí nemá. Řekla bych, že na rozdíl od tebe se drží nohama při zemi.“ Yoon se zastavila a zlostně pohlédla na Akiru. „Uvědomuješ si, že žiješ jen díky té nabídce? Kdybych nevěřila, že mi pomůžeš se s Kasumi setkat, už bys byla mrtvá.“ „Řekni mi jedno, Yoon – jak s tebou dovedou tví žáci vycházet, když se chováš takhle? Vsadím se, že většina z nich nemá takovou trpělivost jako já a klidně by ti jednu natáhli.“ „To je možné, ale oni ke mně chovají respekt, který ti je zřejmě cizí. Zasloužila bys lekci.“ „To vypadá, že se mám připravit k boji.“ „Není třeba. Jsi příliš slabá a já na tebe nebudu plýtvat časem.“ „A silami.“ „Sil mám tolik, že ani po tvém spráskání nezaznamenám rozdíl!“ Vedle ženy jakou byla Yoon se Akira necítila na úrovni, přestože si celou cestu do Mueang Tratu opakovala, že si jí nenechá srazit sebevědomí a udrží si důstojnost a pocit rovnocennosti. Nedokázala to, a pohled v její mysli, ve kterém stála nad mrtvým Yooniným tělem byl čím dál lákavějším. Uvědomovala si však, že Yoon potřebuje a taky, že na ni doopravdy nestačí. Yoon Akiru dovedla do pokoje, ve kterém nechyběla postel, pohovka, stůl a jednoduchá kuchyňská linka. Sice bylo tohle všechno provizorní, neboť budova nebyla určena k trvalému obývání, ale dalo se tu přežít bez problémů. Yoon otevřela skříňku s jídlem. Bylo tu ovoce, zelenina, pečivo i máslo a sýry. „Vezmi si, co chceš. Já se zatím půjdu převléct.“ „Dobrý nápad. Kasumi by sice jen sundala ty mokré kalhoty a byla tu ve spodním prádle… pokud by si nesundala i to, ale chápu, že ty máš raději suché pohodlné oblečení, které zakrývá tvé tělo a tak zabraňuje studu, který máš před cizími lidmi.“ Akiře se roztáhla ústa v úsměvu, když se po těchto slovech Yoon mezi dveřmi zastavila. Pak si ve vzteku sundala kalhoty a mrštila jimi o zem. Odešla a zabouchla za sebou dveře. Akira se najedla a napila a poté se natáhla na pohovku, neboť počítala s tím, že postel patří Yoon. Ta se dlouho nevracela a Akira začínala mít pocit, že Korejka raději přespí v jiné místnosti. Asi po hodině a půl se však Yoon skutečně ukázala a to promočená potem, který její krátké černé vlasy slepil k sobě. „Usnula jsi pod radiátorem nebo sis ustlala rovnou na rozžhaveném sporáku? Nebo že by koupel ve vařící vodě?“ zeptala se Akira. „Dřina v posilovně ti evidentně nic neříká, ale není divu. No a s tou koupelí nejsi daleko od pravdy. Je mi jasné, že tak horká voda, jakou jsem měla já, by tvé tělo zničila.“ „Dávám přednost běžné teplotě, neboť když se jdu koupat, jde mi v první řadě o to smýt ze sebe špínu a pot, kdežto tvojí prioritou je zřejmě opak.“ Yoon ulehla bez dalších řečí na postel. „Máš nějakou speciální techniku, jak spát? Víš nějakou, která ti pomůže zesílit.“ „Ani si neuvědomuješ, jak ubohá vlastně jsi. Svými řečmi to jen dokazuješ a to tak okatě až pochybuji i o tvém zdravém rozumu. Ještě jsem se neptala, ale počítám, že budu mít pravdu – to ošklivé zranění na tváři je Kasumina práce…“ „Správně. Být tebou si ho dobře prohlédnu, neboť se dá očekávat, že po souboji s Kasumi budeš buď mrtvá, nebo na pokraji sil a s nějakým podobně nepěkným zraněním. Třeba zlomená ruka, popraskaná žebra, vyražené oko, poškozené ledviny, prasklá čelist,… je toho dost.“ „Záleží jen na jediné věci – abych se Kasumi pomstila. Nezajímá mne, jak po souboji s ní dopadnu, neboť důležité je jen jedno – musím ji zabít!“ „Ale počítáš s tím, že to bude těžké…“
„Ano… Kasumi je dobrá.“ „Jen dobrá?“ „V porovnání se mnou, jen dobrá.“ „Víš, nad čím přemýšlím, Yoon? Jestli tomu, co říkáš, opravdu věříš, nebo se jen snažíš tomu uvěřit.“ „Můžeme skoro celou noc žvanit a já zítra vstanu svěží a plná energie, což se o tobě říct nedá. Zjevně je zapotřebí ti to připomenout – ráno letíme do Japonska.“ Akira už mlčela, otočila se k Yoon zády a snažila se usnout. Vzhledem k její únavě to šlo snadno. Druhý den ráno se Akira probudila a zjistila, že Yoon už je oblečená a dokonce sbalená na cestu. Měla s sebou jen batoh s náhradním oblečením a několik hygienických potřeb. „To je dost, že jsi vzhůru!“ vyštěkla Yoon. „Zvedej se a jedeme!“ „Už… myslela jsem… dáš mi něco ke snídani?“ „Mohu ti dát ránu pěstí. Zvedni se, ty ubožačko! Než pojedeme na letiště, musím se ještě někde stavit, takže řídit budu já.“ Yoon vyvedla Akiru ze školy a zamknula za sebou dveře. Nevěděla, zdali se sem ještě někdy vrátí, protože pochybovala, že se i po Kasumině zabití dokáže vrátit do běžného života. Nasedla do Akiřina vozu a společně zamířily na okraj města. Yoon zastavila u brány městského hřbitova. Když Akira pochopila, co má Yoon v plánu značně znervózněla. „Já… necítím se moc dobře, co kdybych zůstala v autě?“ „Ještě aby ne. Můj Jin určitě nestojí o to, aby ho navštívila taková nicka.“ Yoon vystoupila z vozu a otevřela branku na hřbitov. Areál hřbitova obklopovala vysoká zeď, kterou jak se zdálo, před nedávnem kdosi natřel bílou barvou. Všechny náhrobky si byly podobné – vysoké mramorové věžičky, různých tvarů i velikostí. Na předních stranách náhrobků byly destičky s vyrytými jmény a životními daty zemřelých. Hroby byly úhledně srovnané v řadách a mezi nimi byly uzounké cestičky. Yoon zamířila až dozadu ke zdi hřbitova a zastavila se až u náhrobku svého manžela. Ten byl poblíž černé sochy Buddhy, který však vypadal jako vyzáblý starý muž na hranici života a smrti. Yoon se shýbla ke hrobu svého manžela. „Už brzy tě pomstím, Jine. Blíží se den, kdy ji zabiju a ty budeš volný a zbaven té křivdy. Neboj se o mne – dokážu ji zabít, ale nedá se vyloučit, že je to naposledy, kdy jsem tady u tebe. Je možné, že mým osudem je pomstít tvoji smrt a přitom zahynout… I kdyby tomu tak bylo, věz, že není nic, co bych si přála víc než vykonat pomstu a odčinit tak nespravedlnost, která se na tobě stala. Možná se již brzy shledáme a společně dojdeme Nirvány.“ Yoon zaslzely oči, když se prsty dotkla desky se jménem svého manžela. Kdyby tušila, že Akira se v autě vyloženě klepe a její mysl sžírá pocit viny, zřejmě by Yoon došla důležitá skutečnost – uvízla v pavučině polopravd, kterou pavoučí královna úhledně splétá, aby dosáhla svého.
XXIV – Tah dámou „Vodit mě za nos ti evidentně problémy nedělá!“ řvala vzteklá Yoon na Akiru. Obě ženy byly v pokoji hotelu Ikebana, ale zatímco skleslá Akira stála u okna a dívala se na ulici, která se pomalu ponořovala do tmy, do ruda rozzuřená Yoon pobíhala po místnosti a čas od času popadla keramickou vázu, či sošku a roztříštila je o zeď. Akira pokývala hlavou. „Já chápu tvé rozčílení, ale nemůžu za to, že ještě nepřijeli. Myslíš snad, že je to moje vina?“ „Jistě že je! Chci se utkat s Kasumi a ne ztrácet čas zbytečným čekáním!“ „To čekání není zbytečné! Je to jediný způsob, jak dosáhnout naší věci. Copak jsi mě poslední dny vůbec neposlouchala? Nejde to hned, Yoon. Jedno po druhém a teď je na pořadí jejich příjezd.“ Yoon popadla malovanou vázu s motivem rozkvetlých sakur. Potěžkala si ji v ruce, ale protože jí přišla opravdu hezká, zase ji položila na stůl, kde původně stála. Místo toho přešla k posteli s nebesy a vztekle strhla fialový hedvábný závěs. Yoon opět oslovila Akiru: „Copak ti vůbec nevadí hrát si na lesbu?“ Akira se na Korejku otočila, aby si ji dobře prohlédla. Zdálo se, že se Yoon pomalu uklidňuje. Akira na její otázku neodpověděla a dál se věnovala výhledu z okna. Yoon se nedala a zeptala se na něco jiného: „Jak dlouho tu vlastně žiješ?“ „Nedá se říct, že tu žiju trvale. Jsem tu však natolik důležitá osoba, že ti mohu zajistit pozici ochránkyně.“ „Zajistila bych si ho i sama. Ta holka dole je slabá.“ „Ta dívka tu pracuje už dva roky…“ „A přesto bych s ní neměla sebemenší problémy.“ „Momoko jen pomáhá své matce a vydělává si. Nezaslouží si, abys jí ublížila! Ona si to nezaslouží… a Kasumi také ne.“ Yoon zrudla vzteky a vázu, jež předtím ušetřila, tentokrát bez milosti roztříštila o zeď. „Slyšela jsem dobře?!" Zařvala na Akiru. "O čem to mluvíš?!“ „Podívej, to že chci Kasumi zabít, neznamená, že věřím tomu, že si smrt zasluhuje.“ „Jsi šílená…“ s těmito slovy Yoon odešla z pokoje a sestoupila po schodišti do hlavní haly. Té vévodil rudý koberec natažený od vstupních dveří až k recepci. Za recepcí postávala Naoko, opírala se o pult a četla si časopis o módě. „Takový klid je tu vždycky?“ zeptala se Yoon, kterou prázdnota v hotelu, obzvláště s blížícím se večerem, překvapovala. Naoko odložila časopis a sundala si brýle na čtení. „Máte na mysli hosty nebo problémy?“ „Obojí. Těch pár dnů, co tu jsem, nebylo třeba ani jedinkrát zasáhnout, což vzhledem k tomu, že jsem za tu dobu viděla asi deset lidí, není divu. Proč jste mě vlastně najala?“ „Je to jen dočasně na doporučení slečny Akiry. Nemůžete tu být vedená jako stálá zákaznice, protože Ikebana je pouze pro muže. Proto jste jakoby zaměstnaná a to na postu, který je pro vás přijatelný." Yoon to podivilo. „Akira zaměstnaná není a přitom je žena!" Recepční Naoko očividně znervózněla, ale přesto se pokusila odpovědět: „Slečna Akira je poněkud... specifický typ zákazníka. Její tužby jsou jaksi... nezlobte se, ale tohle si vyřešte s ní osobně." „Ona je vážně lesba... Je mi stydno se s ní jenom stýkat! Proč ale potřebujete vyhazovače,
když tu je takový klid? Na to jste mi ještě neodpověděla." „Paní Yoon, my tomu tady neříkáme 'vyhazovač', ale ochránce. Slovo vyhazovač už samo o sobě předznamenává násilí, kdežto ochránce je od slova chránit, čili pomáhat a dotyčný má za úkol pomáhat nejen našim dívkám, ale i zákazníkům, kteří zde uvíznou v nočních můrách. Shodneme se jistě na tom, že noční můry je třeba co nejrychleji zahnat." „Nesnáším dvojsmysly! Je mi jasné, že mým úkolem je zpacifikovat kohokoli, kdo ublíží těm kurvám, ale rozhodně si nemyslím, že takoví lidé jsou šílení nebo nemocní. Možná si jen uvědomují své postavení vůči těm štětkám. Kurvy si nezaslouží víc než sprosté a násilné jednání. Jsou ještě níž než služky - jsou spodina, jsou hnisavý vřed ve zkaženém světě, jaký zde je. Ale o tomhle se s váma nemíním vybavovat. Chci, abyste mi konečně odpověděla." Yoon bouchla pěsti do pultu a nahnula se nad něj, načež zařvala: „Rozumíte mi!" Naoko polekaně couvla a urychleně vysvětlovala: „Co se těch lidí týče… když vám sem pomalu každý týden chodí šéf útvaru pro boj s mafií, není se čemu divit, že jsou zákazníci v klidu. Dalo by se říct, že přítomnost Kapitána chrání dívky před nočními můrami. Sice je pravda, že se tu už dlouho nezastavil, ale kdoví, kdy zase překročí brány Ikebany a ponoří se do snů.“ „Nesnáším dvojsmysly a říkám to naposledy! Mám pocit, že ten... Kapitán taky omezuje klientelu…“ „Ikebana nikdy nebyla podnik pro masy lidí.“ „Taky trochu vidím do byznysu, jelikož vedu školu bojových umění a ta se sama o sobě rovněž nezaplatí, ale zajímalo by mě, odkud pocházejí peníze za všechny ty serepetičky. Kdo zaplatil ten přepych, nemluvě o evidentně ve svém oboru zkušených zaměstnankyních. Opravdu na to stačí těch pár zákazníků?“ „Soukromá záležitost. Je mi líto, ale tohle vám říct nemohu.“ Yoon položila ruce na desku pultu a ještě více se nahnula k recepční. „Nemám ráda, když jsem součástí hry, kterou sama neřídím.“ „To mi jazyk nerozváže. Odpusťte, ale financování podniku není vaše starost. Popravdě majitelé se tu často střídají a před lety bylo zákazníků podstatně víc.“ Yoon se na chviličku zamyslela a poté řekla své myšlenky nahlas: „Dnes Ikebana patří nějaké zločinné organizaci, že ano? Vsadila bych se, že přímo Tokutarovi, to proto tu má jeho dcera takové slovo.“ „Tokutaro Watanabe mi samozřejmě cosi říká, ale s ním nemá Ikebana nic společného.“ Yoon neměla v plánu přikročit k násilí na recepční, aby zjistila pravdu, ale neměla nic proti tomu přinutit Akiru, aby promluvila. Nestihla se však vrátit do pokoje, neboť do hotelu vstoupil muž s černými dozadu sčesanými vlasy - Kenji Kimura, zvaný Kapitán. Kenji přišel k Naoko a zdál se být dosti rozhořčený. Recepční se uklonila. „Pane Kapitáne, dlouho jste tu nebyl… Jako obvykle?“ „Není divu, že jsem sem už čtvrt roku nepáchl, když jsem ženatý!“ „Takže vy a Chou… Gratuluji vám oběma a přeji klidný život plný krásných snů.“ „Zato vaše sny brzy skončí… Co tu dělá Akira Watanabe?!“ „Ech, zaplatila si pobyt.“ „Vážně?" otázal se Kenji. „Nechybí jí náhodou něco?!“ „Pokud myslíte... tamto, tak... tak ano, ale…“ Naoko se ohlédla na Yoon, kterou velice zajímal důvod Kenjiho návštěvy. „Projednáváme zde soukromou záležitost…“ řekla Naoko. Yoon se však k odchodu neměla. Zasáhl tedy Kenji: „Promiňte, paní, ale nevadilo by vám se vzdálit?“ „Jsem Akiřina známá,“ odvětila Yoon, „a ráda bych věděla, o co tu jde.“
„Probereme to v soukromí,“ navrhla Naoko a doprovodila Kenjiho až do sprch, které byly v jedné z chodbiček, jež kryly hedvábné závěsy. „Nestojím o vaše služby!“ zdůraznil Kenji a zastavil se v šatnách, jež byly před samotným vstupem do sprchy. Opřel se o kovovou skříňku a jednu ruku si strčil do kapsy. Naoko řekla: „Pochopte, že nemohu o slečně Akiře otevřeně mluvit před jinými lidmi. Ani nyní bych neměla a proto vás chci požádat, aby vše zůstalo jen mezi námi.“ „Povím vám to takhle – dnes jsem tu neoficiálně, ale zítra mohu přijít s příkazem k prohlídce a mohu důkladně prověřit nejen budovu jako takovou, ale i zdejší zaměstnance. Opravdu jsou zde všechny ty dívky legálně? Nepochází některá čistě náhodou z ciziny a zde si pouze nepřivydělává svým... uměním?“ „Chou také nebyla Japonka…“ „Vy mi nerozumíte – nemám nic proti cizinkám, ostatně… vzal jsem si za ženu chudou Číňanku a nechci těm holkám ublížit, vždyť chápu, že to mají těžké, ale já nutně musím zjistit, co tu pohledává Akira Watanabe!“ „Momoko, že? To ona vám prozradila, že tu slečna Akira je.“ „Vaše dcera, zdá se, více táhne ke straně dobra, nežli vy, Naoko.“ „Ke straně dobra…“ „Možná nechtěně jste se zapletla do vysoké hry, kterou hrají výhradně něžná pohlaví. Ovšem zatímco vy, zaměstnankyně Ikebany, zastáváte roli pěšců, tak ty opravdové hybatelky táhnou výhradně dámami. A jak jistě víte – šachovou partii málokdy přežijí obě dámy. Až některá ze stran vykřikne šach mat, jejich počet bude menší, než je nyní, zdá se. Teď jde jen o to, aby dáma na mé straně zůstala ve hře až do konce.“ „Pane Kapitáne, král své pěšce s klidem obětuje, aby na bojišti zvítězil. A obětuje ty, se kterými není spokojen. Nechci, aby můj král naznal, že moje figura je zbytečná.“ „Chápu vás, ale králové v téhle partii mají prachmizernou moc. Já ani Tokutaro Watanabe nejsme ti, kteří o výsledku rozhodnou. Tuhle hru už dávno nevedeme my. Přestaňte se donekonečna vytáčet a začněte mi odpovídat. Možná, že máte raději ochranná křídla od mafie nežli od policie, ale co když moje dáma v nejbližší době ohlásí konec hry?“ „Sám jste řekl, že jsem jen pěšec a hru nevedu a dokonce do ní ani nevidím, ale není to snad víra, proč pěšci slepě slouží svému vládci?“ „Víra nebo strach… No tak Naoko, mluvte už konečně. Kdysi jsem vás měl za chytrou a rozumnou ženu. Vždyť i vaše dcera už pochopila, čí dáma ovládne hru.“ „Teď z vás mluví jen víra, ovšem slepá. Dovolíte minutku?“ Naoko vytáhla z kapsy mobilní telefon. „Neznám Tokutara a v životě jsem ho zde neviděla, ale není to jen král, kdo velí svým pěšcům. Někdy je to dáma.“ Naoko vytočila číslo, jež měla uloženo v mobilu. „Dobrý den, paní.“ --„Situace se poněkud vyhrocuje a… já tu vedle sebe mám policejního důstojníka.“ --„Akira? Ano, je zde. Právě o setkání s ní policie stojí.“ --„Obávám se, že ano.“ --„Přijedete? Výborně, to by bylo nejlepší. Na viděnou.“ ---
„Nová figura?“ ptal se Kenji. „Pro vás asi ano. Vysvětlí vám všechno lépe. Počkejte tady v hotelu. Za necelé dvě hodinky je zde.“ Naoko vykročila ke dveřím a zabrala za kliku. „Neriskujte, Naoko. Vaše intriky ve výsledku stejně ničemu nepomohou.“ „Myslíte? Není nad to, když si jedna strana koupí rovnou krále.“ S těmito slovy Naoko odešla a Kenji si vůbec nebyl jistý tím, co se kolem něj děje. Připadalo mu, že uvízl v síti a bylo jen otázkou, kdy už se neudrží na nohou. Kenji vyšel ze šaten a zamířil si to k recepci. Naoko tu momentálně nebyla a tak mohl bez obtíží vyjít po schodech nahoru. Tady minul dvojici rozesmátých Asiatek, které právě utíkaly do jednoho z obsazených pokojů. „Promiňte, krásky.“ zastavil dívky Kenji. „Ano, krasavče?“ otázala se jedna z nich. „Kde bych našel pokoj slečny Akiry?“ „Akiry? O té nechceme ani slyšet, nemám pravdu?“ „Máš," odvětila druhá dívka. „Doufám, že co nejdříve zase zmizí. Zvráceností máme už dost.“ Dívky odešly do pokoje a Kenji si jen povzdechl „Hledáte něco, Kapitáne?“ Kenji se otočil a spatřil recepční Naoko. „Chci mluvit s Akirou osobně a hned! Kde ji najdu?“ „Těžko říct…“ „Vy si opravdu myslíte, že si se mnou můžete hrát?!“ „Počkejte raději se mnou dole na recepci.“ Kenji nakonec rezignoval a Naoko poslechl. Yoon byla mezitím v Akiřině pokoji a ta stále sledovala dění venku. „Čumění z okna je tvojí velkou zálibou?“ pronesla posměšně Yoon. „Copak jsem ti za ty dny už neřekla dost? Snad víš, proč jsem tak skleslá, ne?“ „Vím, ale rozhodla ses sama. Stále jsi mi však neřekla, proč jsi zde ubytovaná. Proč zrovna zde, když jsou tucty jiných a hlavně normálních hotelů. Je to kvůli majiteli, Akiro? Ty ho znáš?“ „Znám, ale ubytovaná tu jsem z jiného důvodu. Kdysi tu Kasumi pár dní pobývala a to proto, že jsem jí o tomto místě řekla. Občas, asi tak třikrát, čtyřikrát za rok jsem sem tajně chodila a to ještě v době, kdy jsem Kasumi honila všude po světě. Kdo má peníze, může si dovolit opravdu hodně… A může tak upokojit i své touhy po… stejném pohlaví.“ Yoon tohle již nepřekvapilo. „Ta hloupá recepční mi to už naznačila. Stejně je to šokující... Jsi větší ubožačka, než za jakou jsem tě doteď považovala.“ „Yoon, povíš to mému otci?“ „Co se pak stane?“ „Zabije mě.“ „To udělá v každém případě.“ Akira po těchto slovech propadla v pláč a Yoon se na ní jen pohrdavě a s úšklebkem dívala. Trvalo skutečně téměř dvě hodiny, než do Ikebany přišla žena, která měla Kenjimu vysvětlit víc. Policistu zprvu překvapilo, že nejde o Asiatku. Před ním stála postarší žena s brýlemi a v drahých společenských šatech. „Vy budete Kenji Kimura, že ano?“ zeptala se žena. „To jsem a vy?“ „Jsem Alice McCallová, Američanka a majitelka hotelu Ikebana. Naoko, já a pan policista si promluvíme v soukromí. A možná, že slečna Watanabe by u toho měla být taktéž.“ „Vrchní patro, pokoj číslo 12,“ odvětila Naoko. Kenji velice rád následoval Alice do Akiřina pokoje. Jen co Alice vyšla do patra, zazvonil jí mobilní telefon.
„McCallová. Co si přejete?“ --„Výborně. Už jsem ani nedoufala. Dovezte je sem a řekněte mi jedno - jsou ozbrojení?“ --„Ne?! To je dobře. Už jste na cestě? Odkud vlastně voláte?“ --„Pro benzín… Ano, rozumím, tak dávejte pozor a… nezklamte mě.“ Yoon nervózně obcházela kolem postele, na které posedávala Akira s kapesníkem v ruce. „Pohled na tvoji tvář je odporný,“ pronesla Yoon. „Zvažovala jsi plastickou operaci?“ „Ano, ale nechci maskovat, jaká vlastně jsem.“ Yoon pohlédla na Akiru a vytřeštila oči „Ty čubko! Jsi nejpodlejší svině, jakou znám a tvrdíš, že se nechceš maskovat?!“ „Měla by ses uklidnit,“ řekla Japonka. „Mám na mysli fyzický vzhled. Chmm, jak je vůbec možné, že se necháváš tak snadno vytočit? Tohle nejsi ty!“ Yoon vrhla na Akiru jen další zlostný pohled. „Jak by ti bylo, kdyby to jediné, na čem ti v životě záleží, bylo na dosah ruky a přesto stále daleko? Už mám toho čekání po krk! Kde jsou ti dva pitomci?!“ „Nevím,“ špitla Akira. „Co když vůbec nepřijdou? Máš plán B?“ „Ten už nebude třeba. Když tohle nevyjde, budeš jediná na světě, kdo mě bude schopen uchránit před smrtí. Budeš pak se mnou čtyřiadvacet hodin denně?“ „Pokud mě to dostane ke Kasumi, tak ano.“ „Teď mi tak trochu spadl kámen ze srdce.“ Na dveře pokoje zaťukala Alice a Akira se zvedla, aby zašla otevřít. Návštěva Alice a Kenjiho Akiru překvapila. Oba znala, ale Alice viděla poprvé. Dost o ní slyšela, i o jejích činech a zájmech. Akira pozvala své hosty dál a Yoon zpozorněla. „Kdo je vlastně tahle žena?“ zeptal se Kenji a ukázal na Yoon. „Eso v rukávu,“ odvětila Alice. „Proto mám raději šachy,“ odvětit Kenji. „Tam nikdo nic neskrývá.“ Alice se pousmála a řekla: „Pak jde o dámu, která krále svého protivníka zbaví nejsilnější figury a bez ní půjde celá strana k čertu,“ Yoon však stále vůbec nechápala, o co tu jde. Samozřejmě byla od Akiry instruovaná a znala svoji roli, ale bylo jí proti srsti, že ji cizinka zná a považuje ji za pouhou figurku. Yoon se opřela o dveře, to aby nikdo bez jejího svolení z pokoje neodešel. Vůbec se jí situace nelíbila. „Už jsem říkala, že mám ráda na bojišti přehled? Nejvyšší čas si ho udělat, řekla Yoon.“ „Nebojte se paní Kwan,“ odvětila Alice a vytáhla šek, který položila na stůl. „Částka chybí, pane Kimuro a je jen na vás, jak vysoká bude. S tím šekem odsud odejdete a na oplátku přetnete veškerá spojení mezi policií a kýmkoli z nás, včetně Kasumi Sato. Opustíte naši partii.“ Kenji šek zvedl a prohlédl si ho. „Menší přilepšení by nebylo na škodu, to je pravda, ale zapomínáte na jednu skutečnost – s Tokutarem to je osobní a žádné peníze nenahradí moji ženu.“ „Co je mrtvé je mrtvé, ale živé se mrtvým může stát. Copak už nemáte jinou ženu? Možná ji stihne stejný osud, jako tu předchozí.“ Kenji zlostně pohlédnul na Alice. Její vyhrožování ho rozčílilo. Poté šek významně přetrhl a hodil na zem. „Když jsem do tohohle šel," řekl Kenji „říkal jsem si, že to dotáhnu do konce, stůj co stůj. Dokonce i mí nadřízení mě varovali, že si zahrávám s ohněm a dnes je Tokutaro na kolenou a jeho lidé jsou buď mrtví, nebo v celách smrti.“ „Ne všichni lidé,“ odvětila Alice.
„Vy nejste jeho člověk.“ „Je to zvláštní, pane Kimuro – hádáme se tu o tom, kdo je na té či oné straně a proč, a přitom se vše točí okolo jedné jediné ženy. Samozřejmě, že nejsem Tokutarův člověk, ale máme společné zájmy, tak proč si navzájem nepomoci, že? Mým cílem je usmrtit Kasumi Sato a právě proto jsem už dva roky vlastníkem Ikebany. Stále čekám, kdy se zde Kasumi zase objeví, aby tu hledala úkryt a já pak mohla za pomoci Tokutara a jeho lidí zinscenovat past, která sklapne i s naší noční můrou, která se za ty roky rozrostla do obludných rozměrů. Bohužel, jak je vidno – Kasumi se Ikebaně vyhýbá, jak čert kříže a patrně sem už nikdy nepřijde, ale nevadí, neboť máme jiný, podstatně účinnější plán.“ Kenji vrhl pohled na Akiru, která usedala na postel. „Unavená?“ zeptal se jí Kenji. „Víte, Akiro, tak nějak jsem očekával, že se už pokusíte zasáhnout. Paní Alice je tu sama… a jak sama řekla, je naším protivníkem.“ Překvapená Alice couvla o pár kroků ke dveřím. Zde narazila na Yoon. „Spěcháte někam?“ zeptala se Korejka. „Na čí straně doopravdy jste, Akiro?“ otázala se Alice. Akira sklopila zrak, ale nic neřekla. Yoon otevřela dveře, do kterých se okamžitě pokusila vejít Alice, ale Korejka jí podrazila nohy a srazila na zem. Pak pohlédla na Kenjiho a řekla: „Nejvyšší čas ovládnout hru. Seberte se, vypadněte a pomstěte svoji ženu. Nedovolím, aby vám někdo bránil v pomstě. Tokutaro ať klidně zemře, mě to jen prospěje, ale Kasumi je moje. To já ji zabiju, abych se já mohla pomstít.“ Kenji se však k odchodu neměl. Promluvil k Akiře: „Takže je to pravda! A já tomu nemohl uvěřit… Po všech těch letech jsem nemohl uvěřit tomu, že jste nás zradila! Jak je možné, že těm dvěma jde o Kasuminu smrt a vy nereagujete, přestože máte být tou nejvěrnější spojenkyní Kasumi? Nevěřil jsem Kasuminým slovům dokud jsem to neviděl na vlastní oči. Stále jsem myslel, že se ve vás spletla a že třeba jen hrajete nějakou dvojí hru, která ve výsledku Tokutarovi ještě více ublíží. Věřil jsem vám a vy přitom bojujete na straně protivníka… na straně lidské zrůdy!“ „To Kasumi je zrůda!“ zdůraznila Alice. „Kasumi nezabila moji ženu!“ zařval Kenji. Yoon vyhlédla z pokoje, neboť zaslechla kroky. Spatřila Samuela a Sakuru. Přestože ani jednoho z nich v životě neviděla, bylo jí jasné, o koho jde. Vykročila na chodbu přímo proti nim. „Akira mi o vás pověděla,“ pronesla Yoon. „Ty budeš ta Korejka, co?“ zeptala se Sakura. „Hele, nevím, jestli to děláš dobrovolně, nebo vůbec netušíš, co se kolem tebe děje, ale věz, že tvůj kejhák je zachráněn, neboť Kasumi nevyměníme, ale získáme ji násilím.“ „Proboha!“ vykřikl Kenji a vyběhl na chodbu. „Běžte pryč! Tohle je to, co chce!“ Yoon vrazila Kenjimu pěst do břicha, až mu málem vyrazila dech. Po ráně loktem do nosu mu začala téct krev a poté, co ho Yoon kopancem poslala proti zdi, se zhroutil na zem. „Kurva, ty seš rychlá…“ řekla obdivně Sakura. „Co to bylo za muže?“ zeptal se Samuel. „Polda.“ „Tak polda…“ řekla Sakura. „Nemám ráda poldy. Ale především nemám ráda, když mi někdo lže. Ten chlápek se nás snažil varovat…“ „Možná," odvětila s klidem Yoon. „Pojďte do pokoje.“ Samuel to chtěl risknout, ale Sakura si nebyla jistá. „Do toho pokoje tě dostanu klidně násilím, takže co?“ otázala se Yoon. Sakura se Korejky nebála, ale přeci jen chtěla vidět Akiru a zjistit, o co jde. Věřila tomu, že když je Korejka beze zbraně, nemůže ji přemoci tak snadno, jako Kenjiho.
Yoon za nově příchozími zavřela dveře, ale nejprve do pokoje dovlekla i omráčeného Kenjiho. „Akiro!“ vykřikl Samuel, když si všiml své známé. Poté pohlédl na Alice, kterou taktéž znal. Její přítomnost ho překvapila. „Co se tady kurva děje?“ vyštěkla Sakura. „Co je tohle za lidi?!“ „Akiro, doufám, že víš, co děláš,“ řekl Samuel. „Jak Kasumi osvobodíme?“ „To vyřešíte později,“ řekla Alice. „Když už je pan Kimura ze hry, myslím, že tu nejsem zapotřebí.“ Yoon tentokrát Alice pustila, neboť počítala s tím, že se brzy dozví vše podstatné. Alice však udělala vážnou chybu – mezi dveřmi se otočila na Akiru a řekla: „Nezapomeň se ujistit, že je ten polda mrtvý, Akiro. Nemůžu si dovolit, aby mě spojoval s Tokutarem." Tato slova Yoon rozhořčila. „Toho muže nikdo zabíjet nebude!“ zařvala. „Proč?“ zeptala se Alice „Je k ničemu a jen se nám plete do cesty.“ „Každý si zaslouží svoji pomstu!“ Hned na to chytila Yoon Alice za hlavu a třískla s ní vší silou proti zdi. Žena se zhroutila na zem s rozraženou hlavou. „Ten muž chce jen pomstít ženu, kterou miloval a to mu já a ani nikdo jiný upírat nebude! Krom toho, až bude Tokutaro vyřízený nebude na škodu, když budu mít Kenjiho vděk...“ Yoon poté přešla k Sakuře, která poznala, že se jí Korejka snaží napadnout a předběhla ji. Úder do tváře s Yoon však sotva hnul. Korejka následně vymrštila dlaně takřka nepostřehnutelnou rychlostí a udeřila Samuela i Sakuru do čela. Zapotáceli se, čehož Yoon využila, aby klidným krokem prošla mezi nimi. Pozvedla paže do výše ramen a udeřila své protivníky lokty zezadu do hlavy. Sakura netušila, kolik hodin uplynulo od doby, kdy ji omráčili. Když se probrala, poznala, že se nachází v pokoji, ale Kenji ani Alice zde nebyli. Okamžitě ji došlo, že je spoutaná silnými provazy. Ruce měla zkroucené za zády a nemohla s nimi ani pohnout. Pachuť krve v ústech byla nepříjemná, ale zdaleka ne tolik, jako pohled na ženu, která ji s naprostou lehkostí přemohla. Akira seděla na posteli a Yoon se opírala o dveře. V jejích očích byl jasně patrný pocit nadřazenosti. Sakura se ohlédla vedle sebe, kde spatřila Samuela. Byl již při vědomí, ale jeho nepřítomný výraz tomu moc nenasvědčoval. „Naše spící princezna se konečně uráčila probrat,“ poznamenala jízlivě Yoon a poklekla k Sakuře, aby jí mohla pohlédnout do očí. Povýšený výraz ve tváři dával najevo, za co Sakuru považuje. Japonka plivla Yoon do tváře, načež se jí kolem krku sevřely Korejčiny silné prsty. „Yoon!" vykřikla Akira. „Nech ji – potřebujeme ji!" Yoon tedy povolila stisk a vrátila se ke dveřím. Když Sakura popadla dech zeptala se: „Co seš vlastně zač, ty kurvo?“ „Jmenuji se Yoon Han Kwan a nikdy jsem se nekurvila, což o sobě ty říct nemůžeš.“ Samuelovi ani Sakuře to jméno nic neříkalo. Akir se zhluboka nadechla a řekla: „Teď, když jste oba při vědomí, můžeme začít. Zasloužíte si znát důvod toho všeho.“ „Zradila jsi Kasumi!“ vykřikl znenadání Samuel. „Ona ti věřila, Akiro. Věřila ti a tys ji...“ „Samueli, někdy člověk nemá na výběr, někdy zkrátka musí udělat jen jedinou věc, aby přežil.“ „To jsou kecy! Vždycky je na výběr!“ „Kasumina slova… bohužel však příliš krátkozraká. Ano, uznávám, že na první pohled je možností nepřeberné množství, ale není v silách člověka nalézt všechny. Já nenašla žádnou jinou.“ „A jak dlouho jsi hledala? Jak dlouho ti trvalo, než ses rozhodla ji zradit?“ Akira sklopila zrak a odmlčela se. „Nemusíš nic říkat, Akiro. Jsi zbabělá svině, která se přidá ke každému, podle
toho, jak se jí to hodí. Všechny ty žvásty o cti a věrnosti… jednou se ale spálíš, jednou se spleteš a tvá strana i s tebou půjde ke dnu.“ Akira stále mlčela a teprve po nějaké době tiše pronesla: „Mrzí mě to, Samueli.“ „Kecy!“ „Nechtěla jsem, aby to takhle skončilo.“ „Zase kecy!“ „Vážně! Věř mi, že kdyby…“ Sakuře to nedalo a zařvala: „Drž už hubu, ty čubko zasraná!“ „Proč, Akiro?" otázal se Samuel. „Řekni mi proč, vždyť ti Tokutaro tak ublížil.“ „Přes tři dlouhé roky jsme s Kasumi úspěšně porážely Tokutarovy spojence a také jeho věrné muže. Bylo to nekonečné… stále jen obavy a obavy. Usínala jsem s tím, že se už neprobudím, že do mého pokoje někdo přijde a ve spánku mě zastřelí. Bála jsem se jíst, protože jsem očekávala, že v jídle bude jed. Když jsem vyšla na ulici, v každém jsem viděla mého vraha, který z ničeho nic z tašky s nákupem nebo zpod kabátu vytáhne pistoli a zastřelí mne. Neustále jsme se skrývaly, jednou tam, podruhé jinde. Když jsme na jednom místě vydržely déle, než čtrnáct dnů, byl to skoro zázrak. Navíc jsme jen málokdy bydlely spolu, aby nás hůře vystopovali, takže i ta samota… bylo to zkrátka utrpení. Kasumi nechtěla zabít jen Tokutara, ale i jeho lidi. Celou jeho organizaci jsme měli zlikvidovat a pravdou je, že se to skoro i povedlo, jenže… ten strach… ta únava, to napětí, ta bolest… bylo to hrozné. Obě jsme Tokutara znaly a nejen jeho, ale i většinu dalších, takže jsme dokázaly být vždy o krok před nimi. Předpovídaly jsme, co podniknou i co právě plánují. Kasumi byla možná až přespříliš opatrná. Neriskovala a kvůli tomu trvalo vše mnohem déle, než by mohlo. Kolikrát jsem jí to jen říkala, že už toho bylo dost, že už není na co čekat, že zaútočíme tady a tam a že konečně utáhneme kolem Tokutarova krku smyčku. Ona ale nechtěla, nechtěla zabít Tokutara dřív, než bude takřka bez lidí a sám, protože ona ho znala, ale kdyby na jeho místo usedl někdo další, bylo by to mnohem horší. Víš, Samueli, Tokutaro je jen jeden z mnoha. V Japonsku jsou desítky klanů Yakuzy a Tokutaro je z těch všech nejmocnější, neboť on ovládá Tokio. Kasumi správně předpovídala, že mu nikdo z ostatních nepomůže, protože tím se jim zvedne šance, aby se vyšplhali na jeho místo. Dokonce nám mnozí další nabídli pomocnou ruku a chtěli mít Kasumi na své straně, ale ona odmítla. Místo toho se spojila s policií.“ „Proč by si dělala další nepřátele?“ „Nedělala si je. Policie měla body za boj s Tokutarem a Yakuza příležitosti k rozšíření svého vlivu. I když Tokutaro zemře, válka bude pokračovat, neboť Tokio bude pro mafii volnou zónou a o Kasumi se nikdo zajímat nebude. Proč taky, když oběma stranám pomohla?“ „Proč ses tedy spojila s Tokutarem, vždyť on je v podstatě mrtvý!“ „Není. Mezi ostatními klany je to velmi, velmi vážený muž, proti kterému se nikdo neodváží otevřeně postavit. Proto se do naší války nikdo jiný nezapojuje – jeden důvod jsou příležitosti, které se mafii naskytnou, až bude Tokio bez pána, druhý důvod je respekt k dosavadnímu vládci, kterým Tokutaro stále je. Až se Tokutaro zbaví Kasumi, stáhne se do ústraní a nechá Tokio jiným. Nikdo z mafiánů mu ale neublíží, na to si ho příliš cení.“ „Stále nevidím ten důvod zrady.“ „Copak to není jasné? Kasumi je možná jak fyzicky tak psychicky silná a ten tlak vydrží, ale já už ne. Navíc i po případné smrti Tokutara bych byla terčem pro ostatní klany. Oni vědí, kdo jsem, ale nechápou a nikdy by nepochopili, proč jdu proti svému otci. Tohle je ta největší zrada ze všech. Pošpinění cti vlastní rodiny a opovržení jí. Nemohla bych tu zůstat. Musela bych pryč a nechat všechno být. Věřím, že by po mě pak nešli, ostatně měli by svých starostí dost. Británie ale není můj domov, kdežto Japonsko ano! Já tuhle zemi miluji a nemohu
odsud natrvalo odejít. Čím více se blížilo naše vítězství, tím víc mi docházelo, že Japonsko pro mě navždy skončí, ale s tím se smířit nedokážu. Bojovala jsem s tím a věřila, že to překonám, že se budu moci své rodné země nadobro vzdát, ale nejsem tak silná jako Kasumi.“ Akira se rozbrečela a urychleně se snažila utřít si slzy. „Japonsko je můj domov, Samueli, tohle je moje země! Tady jsem se narodila, tady jsem vyrůstala, tady chci žít a také zemřít! Nevzdám se země, kterou nade vše miluji!“ „Nemusela jsi nás ale zradit!“ „Byla to jediná možnost, jak z toho ven. Pomýšlela jsem na to už dlouho, a sice mě to dalo spoustu práce se odhodlat, ale nakonec jsem do toho šla. Přes Tokutarovy lidi jsem si s ním domluvila schůzku, ale už dopředu jsem věděla, že pokud nechci, aby mě hned na potkání nechal zastřelit, musím ho zaujmout a jediná možnost, jak toho docílit, bylo podvést Kasumi.“ „Tvrdila jsi, že je v zajetí. Na co potřebuješ nás?“ „Ona v zajetí není, Samueli. Byla, to když jsem ji vlákala Tokutarovi přímo do náruče. Proboha, když si vzpomenu na ten její pohled, který na mě vrhla, když ji v nadzemních garážích překvapili Tokutarovi lidé… Nicméně můj otec ji nezabil. Zajímaly ho její plány. Chtěl vědět, co ví, s kým se stýká a hlavně jí chtěl připravit děsivý konec jako pomstu za Ichira – mého bratra, kterého před lety zabila. Jenže můj otec Kasumi podcenil… Utekla mu. Nevím, jak to dokázala, ani co přesně se potom dělo, neboť já jsem u toho nebyla, ale vím z vyprávění, že to bylo peklo. Bylo tam čtrnáct mužů, čtrnáct! Přežil jeden a to ještě díky tomu, že ho Kasumi považovala za mrtvého a neměla čas se o tom ujistit. Když jsem tam s Tokutarem přišla… kaluže krve byly snad všude. V jedné místnosti bylo dokonce šest těl. Někteří měli sečná nebo bodná zranění kvůli noži, ale další měli zpřelámané kosti – prsty na rukou, zápěstí, lokty i vazy. Některým dalším jednoduše rozmlátila lebku o zeď, nebo je uškrtila.“ „Alespoň víš, co udělá s tebou, ty bestie,“ dodala Sakura. „Kasumi je teď neznámo kde. Pátrali jsme po ní, ovšem marně. Je mi ale jasné, že je blízko továrny, kam se už před dlouhou dobou uchýlil můj otec. Netroufá si na továrnu zaútočit, neboť tam má Tokutaro ty nejlepší z nejlepších a my dvě jejich řady ještě rozšíříme. Kasumi ví, že jsem ji podvedla a informovala o mé zradě Kenjiho. Ten si tím však nebyl tak docela jistý a proto dnes přišel sem. Myslel si, že to záměrně hraju na druhou stranu, to abych Kasumi pomohla, ale tak to nebylo. Holt měl Kasumi víc věřit, ale chápu, že ho překvapila skutečnost, že jsem po necelých čtyřech letech Kasumi zradila. Nyní Kenji poslouží naší věci a sdělí Kasumi, že tu jste. Osobně se postarám o to, aby byl z Ikebany propuštěn až zítra k večeru a aby u sebe měl vzkaz od mého otce, který bude patřit do Kasuminých rukou. Ona se vás pokusí zachránit a padne do naší pasti, ze které však již neunikne.“ Sakura se ještě více rozčílila. „Ty hnusná svině! Řekni mi jedno - jak to, že moje ségra Samuela nejela varovat? Proč hned potom, co odhalila tvoji zasranou tvář, která je opravdu zasraná, neletěla do Anglie?“ „Dobrá otázka… na kterou však existuje snadná odpověď – Kasumi věří, že tobě, Samueli, přišel tento dopis.“ Akira ukázala Samuelovi list papíru. „K tvé smůle ho zachytila Alice, neboť už necelé tři roky kontroluje poštu, jež se rozváží po Black Mirror. „Cože? To je směšné!“ vykřikl Samuel. „Není. Čeká, až Kasumi udělá chybu a dá ji na sebe stopu. Alice má na poště svého člověka a dopis z Japonska… To vyloženě bije do očí, Samueli. Ona jde po Kasumi už léta a to proto, že jí zavraždila manžela.“ „To je lež!“
„Nevím, co je pravda a co ne. Ten dopis ti ale ukážu.“ Akira rozložila dopis a nechala Samuela i Sakuru aby si ho přečetli
Akira mě zradila, Samueli, a myslím to smrtelně vážně. Možná teď nechápeš, ale věz, že nemám čas všechno vysvětlovat. Očekávám, že se tam objeví a bude se tě snažit dostat do Japonska, abys jí posloužil jako návnada. Až zazvoní u brány zámku, uvítej ji kulkou mezi oči. Věc tady se chýlí ke konci. Tokutaro je slabý, ale momentálně zalezlý jako krysa. Až vyleze ven, najdu ho a zabiju. Dokud však je u sebe v továrně, nezbývá mi než vyčkávat. Můj návrat se už blíží miláčku, tak na sebe dávej pozor. Kasumi
„Mrcha!“ zařval Samuel. „A kde vlastně je?“ „V nemocnici. Její stav je prý velice vážný, alespoň to říkal doktor, jež tu byl.“ Sakura se usmála. „Třeba chcípne, a když ne, sestřička ji vykuchá stejně jako tebe.“ Samuel nahlas vyslovil své myšlenky, aby se ujistil, co ho čeká. „Takže teď nás převezeš do továrny a budete čekat, až se tam objeví Kasumi.“ „Ano. Chmm, není to osobní. Nic proti vám nemám, ale je to jediná možnost, jak se ke Kasumi dostat a jak ji zničit. A když ji nezničíme… ona zničí nás.“ „Kasumi nedostanete, Akiro. Říkala jsi, že zabila čtrnáct mužů…“ „Ano, ale to byli břídilové a ne špička Tokutarovy mafie. Jak jsem řekla - Kasumi bude vlákána do pasti a bude zabita. Jsou tam ti nejlepší, Samueli – ona si s nimi neporadí.“ „Jsi naivní. Kasumi není blázen a pokud jsou ti lidé tak dobří, ona nebude riskovat.“ „Ale bude, Samueli, určitě bude. Kolikrát jsem od ní jen slýchala, jak moc tě miluje. Vyprávěla mi o tobě a přála si být zase s tebou. Říkala, že jsi jí ohromně pomohl a že si ani nemyslela, že někdy potká opravdovou lásku. Po tom, co ji můj bratr podvedl, už nechtěla s nikým nic mít, ale ty jsi jí dokázal, že ji upřímně miluješ. Je to smutné, Samueli. Čtyři roky odloučení pro nic za nic. Kdyby do Japonska nikdy nejela, možná byste už byli mrtví, protože by vás Tokutaro našel, ale byli byste spolu. Takhle se s největší pravděpodobností už ani nikdy neuvidíte a přitom vás bude dělit jen pár metrů. Navrhovala jsem Tokutarovi, aby Kasumi nezabíjel, ne dřív než se shledáte a budete se moci naposledy políbit a rozloučit. Nesouhlasil.“ „Hraješ si na chudáčka, kterému je strašně líto, co provedl a přitom jsi jen bezpáteřná mrcha. A co ona, kdo je ona? Proč tu je?“ řekl Samuel a pokýval hlavou směrem k Yoon. Ta řekla: „Také jdu po Kasumi a v mém případě to osobní je. Poslechni si jeden příběh, Samueli, a snad ti konečně dojde, jakou svini to miluješ.“ Yoon usedla na židli a začala vyprávět. „Stalo se to před pár týdny. Byl to den jako každý jiný. Můj manžel Jin přišel k ránu domů z práce. Dělal doktořinu a tu a tam zkrátka musel sloužit i noční služby. Zpočátku to bylo vcelku těžké, jelikož jsme se třeba dva-tři dny v týdnu ani pořádně neviděli, ale zvykli jsme si. Jin ten den uvařil kafe a připravil mi snídani. Já se mezitím vzbudila, pozdravili jsme se a v podstatě i rozloučili. Jin si šel lehnout a já si dala sprchu. Poté jsem se nasnídala, oblékla a vyrazila do práce. Byla jsem učitelkou ve škole bojových umění, kterou jsem si sama zřídila a spravovala. Ráno ke mně obvykle chodívali starší lidé a ženy v domácnosti, v odpoledních hodinách děti a k večeru běžně pracující lidé. Hwarangdo je… prostě v Thajsku je to něco nového a neznámého a tak byl veliký zájem. Neučila jsem však jen to, neboť umím mnoho věcí. Kvůli velkému zájmu jsem pracovala čtyři dny v týdnu takřka od rána do večera. Bavilo mě to a ten pocit, že někomu předávám své znalosti a on je využije kupříkladu k tomu, aby se ubránil případným útočníkům, byl hřejivý.
Nebudu ale zastírat, že mi šlo především o peníze, ostatně komu ne, že? Škola také něco stojí a pohodlný život taktéž není zadarmo. Ten den zkrátka nebyl ničím výjimečný. V poledne za mnou přišel manžel a vzal mě jako obvykle na oběd do nedaleké restaurace. Povídali jsme si o plánech do budoucna. Říkal, že v pětatřiceti už je opravdu nejvyšší čas myslet na děti. Jin si je moc a moc přál, to jsem samozřejmě věděla, ale moje kariéra by byla rázem fuč. Těžko můžu učit fyzicky náročné kousky s těhotenských břichem. Pohádali jsme se a on z restaurace odešel celý rozrušený. Kdybych jen věděla, že to bylo naposledy, co ho vidím živého… Netušila jsem, že k něčemu může dojít a vrátila se zpátky do školy. Před začátkem dalších hodin jsem měla dost času se nad sebou zamyslet. Věděla jsem, že to Jina nepřejde, že touha po dítěti je příliš veliká, ale nemohla jsem mu to mít za zlé. Bála jsem se, že by mě mohl opustit, a nechtěla jsem, aby se tak stalo. Došlo mi, že dítě nám vlastně umožní být spolu mnohem déle než doteď. K večeru, když bylo po práci, jsem se stavila v obchoďáku nakoupit tilapii, kterou Jin miloval, víno a svíčky pro navození romantické atmosféry. Věděla jsem, že bude nadšený, až mu řeknu, že s dítětem souhlasím a že se o něj tedy pokusíme. Přišla jsem domů a hned mi došlo, že něco není v pořádku. Dveře na balkon byly pootevřené a ty do Jinovy pracovny dokonce vyražené. Vešla jsem dovnitř a tam našla tělo svého manžela. Bylo doslova přeseknuté na dvě půlky. Vytékala z něj krev a vnitřnosti – hlavně střeva. Ten pohled z paměti už nevymažu. V pracovně nebyly vidět žádné známky boje, jakoby to Jin ani nečekal, nebo byl natolik vystrašený, že se nedokázal bránit. To, co ho rozseklo, byl japonský tradiční meč – katana. A ta, co ho držela v ruce, byla Kasumi Sato.“ „Kde bereš tu jistotu?“ zeptal se Samuel a pohlédl na bledou Akiru. Nenapadlo ho však, že její současný stav je způsobený něčím jiným než lítostí nad osudem Kasuminých blízkých. Yoon Samuelovi odpověděla: „Byla to její pomsta za to, že jsem ji před lety vyhodila ze své školy.“ „Asi mu nerozumíš, ty čubko šikmooká,“ zařvala Sakura. „Jak víš, že toho zmrda zabila Kasumi? A spekulace si strč do prdele!“ „Moje služebná ji viděla odtamtud odcházet.“ „To ale nedokazuje, že to udělala,“ řekl Samuel. „A co tam tedy dělala? Co? Když jsem ji ze své školy vyhodila, bylo mi jasné, že má na mě vztek, ale že je tak zbabělá a místo aby se mi postavila, zabije nevinného člověka…“ „Asi nebyl tak nevinný, jinak by mu totiž nikdy neublížila.“ „Jsi zaslepený láskou k ní. Jak může někdo milovat krvežíznivou zrůdu?“ „Kdybys věděla, čím vším jsem si prošel, pochopila bys to.“ „Já mám času dost, Samueli, můžeš vyprávět.“ „Ne, je to tak bizardní, že by ses mi jen vysmála.“ „Ha, ha, jsi blázen.“ „Proč tu jsem i já?“ zeptala se Sakura, „vždyť by stačil Samuel, ne?“ „Pravděpodobně ano,“ řekla Akira, „ale je tak větší jistota, že Kasumi nalákáme tam, kam chceme. Krom toho nejde jen o ni. Potřebuji získat otcův vděk, a protože tě chce také zabít, rozhodla jsem se tě do celé věci zapojit. Od té doby, co jsi mu před lety poslala ten vzkaz, tě nenávidí podobně jako Kasumi. Tvrdila jsi v něm, že ho zabiješ. Pověz mi, Sakuro, proč ses k tomu neodhodlala?“ „No to mě poser – vážně myslíš, že ti něco řeknu? Vyliž mi!“ „Ehm, nemusíš nic říkat, Sakuro, já to ostatně vím – bála ses. Měla jsi strach stejně jako Kasumi. Jednoduše se mého otce bojíš.“ „Hovno!“ „Ale je to tak. Nezapírej, vždyť já se ho bojím taky.“
Akira přešla ke stolku a ze šuplíku vyndala malou lahvičku a hadřík. „Je nejvyšší čas připravit vás k převozu. A aby to bylo co nejbezpečnější, bude nutné vás uspat. Tentokrát to bolet nebude.“ „Ale mohlo by,“ dodala Yoon. „Jen si to zkus, ty Korejská svině,“ vykřikla Sakura. „Jak si přeješ.“ „Né!“ vykřikla Akira, aby Yoon zarazila. „Nechci jim způsobit další bolesti.“ Akira napustila hadřík chloroformem a poté ho oběma vězňům přiložila pod nos. Během chvíle Samuel i Sakura ztratili vědomí.
XXV – Královna bojiště V prostorné kanceláři seděl za svým stolem asi padesátiletý muž s krátkými černými, mírně prošedivělými vlasy. Byl oblečen v drahém černém saku s kravatou, což se však k okolnímu strohému a zašlému vybavení budovy moc nehodilo. Ostré rysy, orlí nos, nenávistný pohled a povýšený výraz ve tváři – to je stručný popis muže, o kterém slyšel každý člen Tokijského podsvětí. Tokutaro Watanabe, kdysi neuvěřitelně mocný muž, který rozhodoval o životě a smrti desítek lidí. Dnes však jen troska, jehož pád měly na svědomí především dvě ženy. Jeho impérium se poslední roky rozpadalo jako domeček z karet. Přicházel o ty nejvlivnější a nejschopnější muže a nedokázal je nahrazovat, neboť byl stále pod tlakem. Speciální policejní útvar, který před lety vznikl, aby Tokutara zbavil jeho moci a přivedl ho v horším případě před soud, v lepším rovnou do hrobu, by nebyl ani zpola tak nebezpečný, kdyby nebylo Kasumi Sato a Akiry Watanabe, jeho vlastní dcery! Jejich informace policii pomohly, ale to největší nebezpečí nespočívalo v jejích hlavách, ale v jejích pažích. Dnes již Akira stála na druhé straně, po bok svého otce ale Kasumi ne. Tokutaro byl vzteky bez sebe, když si uvědomil, že Kasumi vycvičil, že z ní udělal nejlepšího zabijáka Yakuzy a pak se jeho nástroj pomsty obrátil proti svému pánovi. Byl to hrozný pocit. Drtivou většinu mafiánů by ani ve snu nenapadlo se obrátit proti Tokutarovi, ale Kasumi byla jiná. Dlouhou dobu si Tokutaro myslel, že Kasumi nemá co ztratit, že necítí strach, že není nic, co by ji mohlo přinutit zastavit, ale teď se ukázalo, že tomu tak není. I Kasumi má slabinu a Tokutaro byl přesvědčen, že ji využil a to dokonale. Již brzy se zbaví člověka, kterého k smrti nenávidí. Ještě nikdy nepotkal nikoho, koho by nenáviděl více než Kasumi. Jaká to tedy pro něj bude úleva, až konečně zemře?! Seděl za svým stolem a prohlížel si fotky, na kterých byla Kasumi zachycena. Na staré černobílé fotografii, kterou právě uchopil, byla Kasumi ve svých dvanácti letech. Malá, usměvavá, pihovatá holka s rozcuchanými vlasy, která si hrála s míčem. Kdo by si byl pomyslel, že z této dívenky vyroste vražednice, které se bude obávat samotná hlava mafiánského klanu? Do kanceláře vtrhla bez zaklepání Yoon. Vypadala velice naštvaně. „Můžete mi vysvětlit, co to má znamenat?!“ vyštěkla na Tokutara. Dovolit si něco takového kdokoli jiný, už by se mohl rozloučit se životem. „O co se jedná?“ zeptal se Tokutaro a snažil se tvářit povýšeně, přestože v přítomnosti Yoon jeho ego značně trpělo. Yoon bouchla pěstmi do stolu. „Akira mi sdělila, že já se s Kasumi nestřetnu. Víte dobře, že já ji musím zabít!“ „Uklidněte se, ctěná dámo. Stále zde rozhoduji já a rozhodl jsem jinak. Jste příliš cenná abych riskoval váš život.“ „Můj život?“ „O Kasumi se postarají mí lidé. Vy dohlédnete na moji dceru a na mě. Především na mě!“ Yoon zvedla ruku do výše a třískla do stolu takovou silou, až se tenká dřevěná deska prolomila. „Vaši lidé jsou jen banda kriplů, kteří se nezmůžou na nic.“ Shýbla se a uchopila do ruky jednu z fotek. Kasumi zde byla už mnohem větší. „Doufám, že je pobije. Do jednoho.“ „Slyším dobře?!" zvýšil hlas Tokutaro. „Na jaké straně vlastně jste?“ „Na straně vítězů. A pokud mi nedovolíte s Kasumi bojovat, zůstanu na té straně sama.“ „Vyhrožujete?!“
„Nežiju už pro nic jiného než pro pomstu. A k čemu je pomsta, když ji nemohu osobně vykonat? Mě mrtvé Kasumino tělo neuspokojí, ne když na něm nebudou stopy po mých pěstech.“ „Paní Kwan, Kasumi není jen mistryně v boje beze zbraní! Tak si to uvědomte. Vím dobře, jaký výcvik podstoupila a je mi jasné, že za ty roky se ještě zlepšila. Jsem realista a vím, že Kasumi patří k nejlepším. Co zmůžete proti její kataně? Nemyslíte, že vás rozseká na kousíčky?“ Yoon neodpověděla, neboť musela přiznat, že Tokutaro má pravdu. „No… dobře... Specializuji se na boj beze zbraní a uznávám, že meč jsem v životě nedržela v ruce.“ „Váš manžel od Kasumi také nedostal možnost postavit se jí tváří v tvář, tak proč vy byste k ní měla být tak uctivá?“ Yoon opět pohlédla na fotku a poté ji vztekle rozmačkala. „Nedávejte Kasumi žádné výhody, protože ona vám je také nedá,“ zdůraznil Tokutaro. „Dobře… tak já půjdu.“ „Počkejte ještě… Zničila jste mi stůl!“ „Ano… sežeňte si jiný.“ „Bylo to působivé.“ „Možná.“ „Vážně mě překvapujete.“ „Překvapuji kde koho. Někdy i sama sebe… Mohu vidět ty muže, které proti Kasumi postavíte? Ráda bych s nimi promluvila a zjistila, co jsou zač.“ „Proč ne. Stavte se za Akirou, a ona vám je představí.“ Yoon se vydala k odchodu. Zabrala za kliku dveří, když ji Tokutaro zastavil: „Yoon, Sakura je Kasumina sestra.“ „No a?“ „Až bude po všem, udělejte s ní, co uznáte za vhodné.“ Yoon odešla a po schodech sestoupila do přízemí. Na konci chodby byly dveře od prostorného skladu, ale ten byl již vyklizený. Uprostřed na napnutých řetězech viseli pár centimetrů nad zemí Samuel a Sakura. Okovy jim svíraly zápěstí a držely je v nepohodlné poloze. Za stolem, na kterém bylo kolo, jež spouštělo řetězy, seděla Akira a pohrávala si s dýkou. Byla nervózní a stále si vyčítala to, co provedla. „Tak jak to s nimi vypadá?“ zeptala se Yoon. Akira vstala a přistoupila blíž k Samuelovi. „Ještě se neprobrali.“ „Vážně ne?“ otázala se Yoon a praštila Samuela do břicha. „Yoon!" okřikla ženu Akira. „Tohle není na místě. Ta uspávadla stále fungují, tak je netluč. Nemá to cenu.“ „Hmm, u tohohle možná ne, ale ta mrcha vedle si to zaslouží.“ Yoon se napřáhla a udeřila Sakuru pěstí do tváře. Sakura bolestivě vykřikla a Yoon neuniklo, že se pokusila ráně uhnout. „Ty nás špehuješ! Jak dlouho je při vědomí?“ „Já… nevím,“ odvětila Akira. „Ty svině!“ vykřikla Sakura. „Na férovku si netroufneš, korejská štětko?!“ Yoon udeřila Sakuru do břicha, až zasténala. „Copak nemáš kouska cti, ty kurvo?“ Další rána a Sakuře vytryskla z úst krev. „Zbabělá čubko!“ Opět úder do břicha. Yoon chytila Sakuru pod bradou a mírně jí potočila hlavu. „Já nejsem zbabělá, ale k čemu ti dávat prostor se bránit, když vím, že proti mně nemáš sebemenší šanci. Musela bych stáhnout řetězy dolů, odemknout pouta pak tě pár ranami poslat k zemi a opět tě připoutat a vytáhnout nahoru. Proč si kvůli tomu přidělávat práci? Můžu ti ale slíbit, že až Kasumi zemře, tak ti umožním se mi postavit. Sice bych daleko radši důstojného soupeře a ne ubohou špínu, jako jsi ty, ale co naplat.“ Sakura plivla Yoon do obličeje, což Korejku neskutečně rozčílilo. Opět dala Sakuře pěstí, až jí hlava klesla.
„Štětko zasraná!“ vykřikla Sakura. Yoon neváhala a dala Sakuře znovu pěstí. Akira se na takovéhle zacházení už nemohla déle dívat. Raději rychle odešla ze skladu. Yoon rovněž zamířila k odchodu, neboť byla přesvědčená, že Sakura má dost. Sotva však udělala pár kroků, ozvala se Sakura znovu: „Kasumi tě vykuchá, stejně jako zmasakrovala svini, co si říkala tvůj manžel!“ Yoon zaskřípaly vzteky zuby, zaťala pěsti, otočila se a rozběhla se proti Sakuře. Vyskočila do výše a oběma nohama tvrdě dopadla na Sakuřinu hruď. Sakura zařvala bolestí. Úder byl tak silný, až se Sakura na řetězech rozhoupala. Yoon se při pádu zapřela rukama a přešla do kotoulu, čímž zbrzdila pád na zem. Sakura nyní už opravdu nebyla schopná ani promluvit. Hlava jí zplihle visela na prsou a z úst jí tekly krvavé sliny. Yoon odešla a za dveřmi narazila na rozrušenou Akiru. Vypadala, že má plnou hlavu výčitek a to Yoon neuniklo. „Kdyby Tokutaro nebyl tvůj otec, zajdu za ním a nařídím mu, ať tě nechá někým hlídat.“ „A to proč? Myslíš, že potřebuju, aby mě někdo střežil? Připadám ti nebezpečná?“ „V boji ne, ale tvé myšlenkové pochody nebezpečné jsou. Tvá situace Akiro, je nezáviděníhodná. Pověz mi, jaký máš z toho pocit? Jaké to je zradit vlastního otce, zradit Kasumi a zradit její blízké?“ „Nestojím o hovor s tebou, Yoon,“ odvětila Akira a hodlala se vrátit do skladu, ale Yoon ji zastoupila cestu. „Jsi mrtvá, Akiro. Nemáš šanci odsud odejít živá a ty to víš. Když už se rozhodneš někoho zradit, musíš si dobře vybrat, kdo to bude, ale ty jsi zvorala vše, co se dalo!“ „Dej mi pokoj a nech mě projít!“ „Pojď do kuchyňky, promluvíme si v klidu.“ „Nechci se s tebou bavit.“ „Odmítáš člověka, který ti může pomocí přežít? Hloupé a to dokonce i na tebe.“ Akira nevěděla, co říct. Nakonec rezignovala a vstoupila společně s Yoon do dveří téměř na konci chodbičky. Yoon zamknula dveře a obě se tak ocitly v obdélníkové místnosti s kuchyňskou linkou, stolem a židlemi. U zdi byly také matrace, sloužící Tokutarovým lidem jako postel. Yoon se usadila na stůl a Akira se nejprve napila vody z kohoutku. Byla nervózní a potřebovala se uklidnit. „Povídej, Akiro, řekni mi, jak to vidíš?“ „Cože? Co mám vidět?“ „Nedělej pořád pitomou. Zradila si svého otce a spojila ses s ženou, kterou jsi měla zabít. Já bych se nikdy nepostavila proti vlastní rodině.“ „Nic, absolutně nic o tom nevíš, Yoon!“ spustila zvýšeným hlasem Akira. „Nemáš ani ponětí, o co tu šlo, tak mlč.“ „Dobře. Nemůžeš ale popřít, že jsi Tokutara zradila. A když sis uvědomila, co s jeho smrtí ztratíš, tak jsi ho přesvědčila o tom, že ty vlastně nejsi ani z poloviny taková hrozba jako Kasumi a že by tedy nebylo od věci zanechat sporů a spojit se proti ní, proti ženě, která tě považovala za přítelkyni. To máme další zradu. Tokutaro evidentně tvůj úžasný návrh, jak Kasumi vyřídit uvítal a tak jsi zradila i toho Samuela a Sakuru. Všichni tě teď chtějí zabít Akiro a myslet si, že tě tvůj otec nechá být, až tě nebude potřebovat, je úžasně naivní. Řekni mi, vážně sis myslela, že ti odpustí?“ Akira mlčela. V hloubi duši věděla, že je jednou nohou v hrobě, ale stále doufala, že se to zlepší. Yoonina řeč ji však přesvědčovala spíše o opaku. „Až Tokutaro zabije Kasumi, zabije i tebe, o tom není pochyb. Možná to nebude hned, ale zcela jistě máš před sebou maximálně pár dnů života. Když se pokusíš utéct, tak tě Tokutaro najde a zabije, pokud tě ovšem dřív nechytí Kasumi a mezi námi, myslím, že kdyby sis měla vybrat mezi Tokutarem a Kasumi, nebudeš se dlouho rozmýšlet, že ne?“ Akira stále mlčela, ale bylo jí jasné, že pokud se dostane do rukou Kasumi, čekají ji věci horší než smrt. „Jak to tak vidím, Akiro, je jen jediná možnost, jak z toho vyváznout živá.“
„A to?“ řekla s nadějí v hlase Akira. „Kasumi pobije Tokutarovy psy, já zabiju Kasumi a ty zabiješ svého tatíčka.“ Yoon už neřekla, že má v plánu následně sprovodit ze světa i Akiru, to aby měla od celé mafiánské rodiny navždy klid. „A proč mi to všechno vykládáš? Co si od toho vlastně slibuješ?“ „To, že stanu proti Kasumi tváří v tvář. Aby se tak ale stalo, potřebuji pomoct a je v tvém zájmu mi ji poskytnout.“ „Co přesně chceš?“ „Spolupracuj. Za prvé mě představ těm třem ‚neporazitelným válečníkům‘. Ještě jsem s nimi ani nemohla promluvit.“ Akira tedy dovedla Yoon ven na dvůr. Bylo brzy ráno, ale viditelnost nebyla špatná. Vysoká zeď obklopovala celý tovární komplex tvořený sklady, garážemi a také velikou tovární budovou s kancelářemi, kde se mafiáni usídlili. Obě ženy vystoupaly po nouzovém schodišti na střechu nejvyšší budovy. Mezi velkými bloky s ventilátory a ventilačními šachtami se ve stínu krčil muž v zeleném vojenském obleku. Přítomnost žen ho překvapila. „Eh?“ „Klid, dejte si pohov Takashi,“ uklidnila muže Akira. „To snad… odpusťte paní Akiro, ale co tu vyvádíte? Chcete mě prozradit?“ „To už čekáte, jestli dorazí Kasumi?“ „Je odtud nejlepší výhled na hlavní vchod.“ Yoon si povzdechla a zakryla si dlaní tvář, protože skoro ani nevěřila vlastním uším. „To si vážně myslíte, že Kasumi sem přijde hlavním vchodem?!“ Takashi se konečně narovnal. „Ctěná dámo,“ řekl s notnou dávkou ironie, „jediný vchod sem do komplexu je ten hlavní a mezi námi, Kasumi sotva přeleze třímetrovou zeď.“ „No, když myslíte,“ řekla s úsměvem Yoon. „I tak se ale snažíte zbytečně,“ oznámila Akira. „Kasumi ještě neví, že máme její blízké. Zpráva o tom se k ní dostane nejdříve dnes večer.“ „Kasumi je blízko, slečno Akiro. Nevíme kde přesně je, ale blízko a jistě ji už napadlo, že se ukrýváme zde.“ „To ano, ale ona není tak hloupá, aby sem vešla, když ví, že na ni čekáme.“ „A promiňte, že se tedy ptám, paní Akiro, ale… jak víte, že poté změní názor?“ „Láska dělá divy a zatemňuje rozum. Přijde, to mi věřte.“ „Určitě dorazí sama? Víte, trochu se bojím toho, že se tu zničehonic objeví celá jednotka speciálů.“ „To se nestane a to ze dvou důvodů. Za prvé - Kasumi chce mého otce zabít, kdežto policii bude stačit živý, takže je nenavede přímo sem. Druhý důvod je ten, že ji nenapadne riskovat útok v přesile, až zjistí, že tu jsou její blízcí.“ „Dost o Kasumi,“ uťala hovor Yoon. „Povězte mi, Takashi, jak plánujete Kasumi zabít?“ „Zastřelím ji, co taky jiného? Víte, ehm… paní Kwak, že ano?“ „Kwan! Yoon Han Kwan! Zapamatujte si to!“ vyštěkla Yoon. „Ehm, promiňte. Tohle, co tu mám je Barret M90. Odstřelovací puška vyrobená v USA a dovezená sem na zakázku.“ Yoon s opovržením prohlížela na první pohled kvalitní a moderní pušku na dvou nožkách a s optikou. Neměla ráda střelné zbraně a už vůbec ne takovéto, které dokázaly člověka zabít, aniž by vůbec mohl zjistit, že je v ohrožení. „Pět nábojů v zásobníku, ráže 12,7x99 milimetry, dostřel téměř dva kilometry. Kasumi nic neucítí, bude to rychlé a zemře dřív, než si vůbec uvědomí, že se něco děje. Můžete být klidné.“ „Hmm, to ano," uznala Yoon. „Ale co když přijde za tmy?“ „Za tmy bude ještě ve větší nevýhodě než ve dne. Všude v továrně i okolí jsou rozmístěná
světla, a pro případ, že by náhodou vypadla, mám na pušce noktovizor.“ „Tak to jste mě uklidnil,“ řekla Yoon. „Půjdeme.“ Jakmile ženy zašly do budovy, Yoon se obrátila na Akiru. „Sežeň mi od Takashiho pistoli s jedním nábojem.“ „Jedním nábojem?! Proč?“ „Ten člověk musí zemřít, aby neohrozil Kasumi, ale já ho nezavraždím. Nechci si špinit ruce a také riskovat, že se to donese k Tokutarovi. Ti druzí dva mu stále věrně slouží. Takashiho zabijí jiní. Do večera tu zbraň chci mít a ať je to ta nejspolehlivější zbraň, jakou tu máme.“ „Právě že my jich tu moc nemáme. Nanejvýše jednu nebo dvě, ale dobře - seženu ji. Jen stále nevím…“ „Zaveď mě za tím druhým. Tím co si hraje na bojovníka.“ „Hari Takugawa je bojovník! Ten nejlepší. Nikdo se neumí ohánět meči tak jako on.“ „Prostě mě k němu doveď!“ Akira provedla Yoon skrze hlavní tovární halu, ve které byla obrovská klec do velké místnost, jež sloužila už před desítkami let, jako posilovna a cvičiště pro mladé dívky. Yoon si povšimla mohutného muže, jak leží na zádech a zvedá těžké činky. Věděla, že jde o třetího z Tokutarových ochránců, ale v tuto chvíli ji víc zajímal muž v černém obleku, který v rohu místnosti zkoušel různé techniky s katanou. Kolem něj bylo několik zavěšených pytlů s pískem, některé již byly přeseknuté a písek se vysypal na podlahu. „Zdravím, Hari,“ řekla Akira. Hari okamžitě odložil katanu, semknul ruce a uklonil se. „Přeji vám paní Watanabe i vám paní Kwan dobrého dne.“ Akira se též uklonila. „Děkuji, Hari. Právě tady Yoon by s vámi ráda mluvila. Máte chvilku?“ „Samozřejmě. Co pro vás mohu udělat, paní?“ „Prý jste skvělý bojovník…“ řekla Yoon. „Ano, ovládám techniku boje se dvěma meči. Většinou však využívám jen jeden, neboť málokdy stanu proti vícero protivníkům. Rovněž jsem dosáhl mistrovské úrovně v bojovém umění Ninjutsu a též v karate.“ „To zní dobře. Co si slibujete od setkání s Kasumi?“ „Hmm, nevím přesně, co tím máte na mysli, paní Kwan. Mám za úkol být venku, přesněji v okolí hlavní tovární haly. Pokud Kasumi stane proti mně, zabiju ji.“ „Určitě?“ „Byl jsem ten, kdo ji trénoval. Tehdy jsem celý projekt na výcvik mladých vražedkyň vedl. To já ji a ostatní dívky naučil bojovat s mečem i bez něj. To já jim připravoval fyzický výcvik.“ „Hmm, a co říkáte na to, že vaše nejúspěšnější žákyně vás chce zabít?“ „Jsem na ni hrdý.“ „Hrdý?!“ „Do jisté míry ano, paní. Pro mistra to je ta největší odměna, když se ukáže, že jeho žákyně má takové kvality. Kasumi byla nejlepší ze všech deseti dívek, byla nejlepší ze všech Tokutarových vrahů a je jednou z nejlepších bojovnic na celém světě. Není divu, že jsem na ni hrdý.“ „Mám pocit, že k ní máte až podivuhodně vřelý vztah.“ „Nemusíte se bát. Kasumi pošpinila čest mého pána a za to si zaslouží trest nehledě na její schopnosti. Zklamala mě. Kasumi zemře a budu rád, když to bude moji rukou. Alespoň lépe pochopí, že udělala chybu. Žák nikdy nemůže porazit svého mistra, paní Kwan, ale to snad dobře víte, ne?“ „Ano, také jsem učitelkou a žádný z těch mužů a žen, které učím, by proti mně neobstáli. Půjdeme. Klidně cvičte dál.“
Yoon s Akirou přešla do rohu místnosti k Daikimu. „Ehm, máte chvilku?“ zeptala se Akira. Daiki umístil činky na stojan a zvedl se. Protáhl si silné paže pokryté stejně jako zbytek těla barevným tetováním. Na Yoon však nebylo vidět žádné překvapení. Daiki přistoupil k ženám blíž. Vedle nich vypadal jako obr, neboť měřil téměř dva metry, kdežto Akira s Yoon sotva sto šedesát centimetrů. Yoon se ušklíbla a zcela vážně řekla: „Snad všichni se těší na to, jak Kasumi porazí a nepřipouští si, že by mohli selhat. Vy vypadáte jako nejslabší článek naší skupiny.“ „To má být vtip? Já osobně nestojím o to stanout proti Kasumi, to opravdu ne. Důvod je ten, že mi to přijde zbabělé. Ženy nejsou moc silné ani když se o to snaží. Navzdory tomu jakou má Kasumi pověst, bych ji přemohl bez jakýchkoli obtíží. Neznám muže, který by mě byl schopen porazit a žena? Cha, cha žena je… k smíchu.“ „Vážně? K smíchu jste spíš vy. Nevím, jak umí Kasumi bojovat s mečem, ale měla jsem tu možnost ji pozorovat při boji zblízka. Jestli stane proti vám… bude to pro ni snadné vítězství.“ „Nechte toho nebo se neudržím a něco se vám stane.“ „Daiki!“ vykřikla Akira „Jo jasný. Promiňte, paní Akiro. Já jen nemám rád, když mě někdo ponižuje, obzvláště když je to takový nesmysl. V Japonsku nenajdete silnějšího muže, než jsem já.“ „Jenže," řekla Akira, „s velkou pravděpodobností nenajdete ani silnější ženu, než je Kasumi. Ona je teď opravdu silná. Dost na sobě zapracovala.“ „Chcete porovnávat muže a ženu, paní Akiro? To je…“ „Mlčte Daiki,“ umlčela muže Yoon. „Kasumi vás vyřídí s lehkostí, o tom nepochybuji. V boji beze zbraní patří k nejlepším a vy ji nedokážete vzdorovat. Bude to rychlé a vcelku smutné. Ta představa, že na sobě pracujete desítky let a pak přijde jedna žena a holýma rukama vás zabije… no, jak říkám bude to smutné.“ Yoon a Akira odešly a nechaly naprosto rozhozeného Daikiho o samotě. Vsadil by vlastní život na to, že by Kasumi porazil holýma rukama a to bez problémů. Teď však ztratil tu jistotu. Zpátky v kuchyňce se Akira začala Yoon vyptávat: „Co to mělo znamenat?“ „Myslela jsem, že to víš, vždyť jsi to hrála dobře.“ „Co hrála?“ „Říct o Kasumi, že je nejsilnější ženou v Japonsku, to je slušné. Viděla jsi, jak ho to znervóznilo. Ten kripl je teď úplně mimo. Dobrá práce.“ „Ale to je pravda. Kasumi je neuvěřitelně silná a taky rychlá. Když zrovna nikoho nezabíjí, tak cvičí a cvičí velice tvrdě.“ „Aha… no, ale když ji Daiki dá pěstí, bude vyřízená, ne?“ „Neznáš ji tak jako já. Pokud bude ještě naživu, tak bude bojovat a to do posledního dechu. Kasumi můžeš srazit k zemi klidně desetkrát, ale pokud bude žít, tak sebere síly a zvedne se. Má neskutečnou výdrž. Ona je zkrátka…“ „Stačí!“ řekla s neskrývanou zlostí Yoon. „Máme to dobře rozehrané.“ „A co jako? Vždyť nemáme nic.“ „Ty pitomá krávo!“ vyštěkla Yoon. „Právě jsme Kasumi poskytly značné výhody a ještě nekončíme. Takashi vidí hrozbu jen venku, a to je velká chyba. Hari je idiot, který doteď nepochopil, že sice byl Kasumin učitel, ale ona byla jeho žákyně a tak dobře ví, co umí a co ne. Z toho důvodu si nemyslím, že je potřeba se o něj dále starat. No a Daiki znervózněl a proti Kasumi pravděpodobně vytáhne zbraň, aby měl výhodu, jenže on rozhodně neovládá chladné zbraně tak jako Kasumi. Porazí ho a bude to rychlé. Kasumi se se mnou střetne, o tom už nepochybuji a až se tak stane… ten souboj bude velkolepý. Ona mě neporazí, není
tak silná! Je mi jedno kolik ran od ní schytám – mé tělo to vydrží. Nezáleží na tom, kolikrát mě srazí k zemi - pokaždé se zvednu. Budu jako lvice a zničím ji, ať už udělá cokoli. Můžu ti slíbit jedno – nevypustím duši dříve než Kasumi.“
XXVI - Zúčtování Obstojně vybavený byt kdesi na okraji Nayora, nevelkého města na severu ostrova Hokkaidó. Větší obytná místnost s kuchyňskou linkou, koupelna, dokonce se sprchovým koutem a ložnice. Právě v ložnici na široké posteli ležela žena. Věkem něco málo přes třicet let, černé vlasy, snědá hladká pleť. Žena otevřela oči. Byly hnědé a výrazné. Jejich chladný pohled dokázal být tak ostrý a pronikavý, až se zdálo, že dokáže odhalit i myšlenky druhých. Někdy tomu tak skutečně bylo. Žena odhrnula deku a posadila se na postel. Mohlo se zdát, že ji čeká další obyčejný den plný práce, tak jako miliony jiných žen tady v Japonsku, ale to by to nesměla být Kasumi Sato a nesměla by se včera pozdě večer od svého kontaktu dozvědět, že její milý je, stejně jako její sestra, v rukou Tokutara Watanaba. Věděla, že dnešek rozhodne o všem. Tokutaro ji očekává a ona tak ztratila výhodu, kterou využívala poslední roky. Je to však ještě horší, neboť jí je zcela jasné, že Tokutaro připravil past a to ne jen tak ledajakou. Oba moc dobře vědí, že se Kasumi pokusí svého milého zachránit stůj co stůj. Dnes se tedy odehraje boj o holý život. Na jedné straně Tokutaro, jeho osobní stráž – silák Daiki, mistr meče Hari, střelec Takashi, a také Tokutarova dcera Akira a korejská mistryně bojových umění Yoon. Ti všichni stojí proti Kasumi. Snažila se nemyslet na to, jak mizerně to vypadá. Vstala a protáhla se. Zvedla ruce do výše a poté je stáhla za záda. Její hruď se vypnula a zapraskaly jí klouby. Její pružné, pevné a vytrénované tělo bylo samo o sobě smrtící zbraní. Během posledních let na sobě zapracovala natolik, že její tělo ještě zesílilo a bylo schopné rozdávat i přijímat velice bolestivé rány. Ovládala perfektně hned několik bojových umění – Japonské Ninjutsu a karate, kterému se věnovala v posledních letech. Také zvládala jedno z nejtvrdších bojových umění na světě – Muay Thai neboli Thajský box a znala i pár jednodušších technik z Hwarangda. Bylo toho dost na jednoho jediného člověka, ale ona byla schopná věnovat výcviku takřka veškerý volný čas, který měla, a výsledkem bylo, že na celém světě žilo jen málo těch, kteří by proti ní měli šanci. Proti lidem, kteří se jí snaží zabít, to ale dost možná stačit nebude. Přešla do vedlejší místnosti a posléze do koupelny, kde si došla na toaletu a následně si v umyvadle umyla ruce a opláchla obličej. Sčesala si vlasy dozadu a uvázala je v krátkém copu, tak jak to dělávala vždycky. Rozpuštěné vlasy mohly překážet, ale takhle nic takového nehrozilo. Tak jako každé ráno začala s cvičením. Měla tu dva posilovací stroje na nohy i ruce, ale vzhledem k tomu, jak často měnila místa pobytu, neměla obvykle možnost využít podobných „vymožeností“ a tak se často uchylovala k improvizaci, která zahrnovala například chytnutí se za rám u dveří a následné přitahování se, jako u hrazdy. Po ranním tréninku si ozkoušela pár úderů na boxovacím pytli. Zpočátku ani pořádně netušila, co to vlastně dělá. Všechny ty předem nacvičené pohyby pro ni byly za ty roky už naprosto přirozené, takže to šlo samo, aniž by nad tím musela kdovíjak přemýšlet. Cítila se nervózní, ale po chvilce to ze sebe shodila a na její tváři opět zavládl ledový klid. Všechny ty údery do boxovacího pytle jí pomohly odehnat stres a uvolnit se. Věděla, že už se nenechá ničím rozhodit ani pomyšlením na budoucnost, která však nebyla vůbec růžová. Nepřipouštěla si, že dnes selže, ale taky si nijak zbytečně nefandila a uvědomovala si, jak je vše vážné. Po cvičení se v koupelně osprchovala. Kapky chladivé vody dopadaly na její tělo a smývaly pot. Bylo jí to příjemné. Osušila se a poté si z lednice v pokoji vzala snídani – dvě kaki, což bylo rajčeti podobné ovoce, které svojí chutí připomínalo meruňku. Po jídle Kasumi pohlédla z okna. Byl
krásný slunečný den, ale ani to ji nedokázalo zvednout náladu. Za pár hodin poteče krev a ne málo. Teď jde jen o to, aby netekla z ní, anebo ze Samuela a Sakury. Byl nejvyšší čas se připravit na boj. Oblékla si černé kalhoty a pevně je upnula páskem. Poté sportovní podprsenku a kolem boků opasek s pouzdry pro dýky. Nasadila si pevné kožené boty. Dále si navlékla rukavice, které však nepokrývaly konečky prstů a tak Kasumi nechyběl cit, ale především se snížilo riziko, že si sama ublíží. Rukavice něco vydržely a byly schopné Kasumi uchránit před zraněním kloubů, což se hodilo, neboť svoje pěsti právem považovala za nebezpečnou zbraň, kterou s největší pravděpodobností využije. Očekávala, že i ona schytá celou řadu ran, a aby je byla schopná blokovat, připevnila si na kolena a lokty chrániče. Byla přesvědčená, že pokud dojde vyloženě k pěstnímu boji, chrániče urychleně sundá, aby mohla kolena i lokty využít jako účinné zbraně. Navlékla si černý plášť, který nechala rozepnutý. Nijak ji nepřekážel a navíc zakrýval opasek, kam si zastrčila dvě dýky Džitte. Na záda umístila pouzdro s perfektní vyváženou a bohatě zdobenou katanou. Dokonalá zbraň od nejlepšího výrobce tady v Japonsku a pravděpodobně i na celém světě. Poté si ještě nasadila černé sluneční brýle. Ty měla ze dvou důvodů – první byl ten, že její protivník jí neměl šanci vidět na oči a tak předpovídat její činy. Dobře věděla, že oči dokážou nebezpečně hrát proti svému majiteli. Druhý důvod vycházel ze slunečného počasí. Opravdový mistr, kterým Hari bezesporu byl, dokázal využít sluneční paprsky ve svůj prospěch a dokázal se natočit ke Slunci tak, aby odrazem slunečních paprsků meče svého soka oslnil. Brýle samozřejmě měly i nevýhody, takže Kasumi počítala s tím, že je sundá, pokud budou na překážku. Byla nyní dostatečně vybavená a připravená sehrát hru o život svého milence a své sestry. Sakura visela za ruce na řetězu a bolelo ji celé tělo. Jen málokdy byli se Samuelem puštěni a to jen aby si mohli dojít na toaletu. Do skladu přišla Akira a zavřela za sebou dveře, přičemž bylo vidět, že dává pozor, aby ji nikdo další nesledoval. „Hrabe ti, ty čubko?“ zeptala se Sakura. „Ne, ale napravuji, co jsem způsobila.“ „Fakt, tak strč hlavu támhle do toho svěráku a pořádně ho utáhni.“ Akira přešla ke kolu, které ovládalo řetězy natažené na kladkách a spustila Sakuru a Samuela dolů na zem. Poté vzala klíč od okovů pověšený na věšáku. „Co to zase zkoušíš?“ zeptal se Samuel. „Jak jsem řekla – napravuji své chyby. Vím, jak se odsud dostat tak, aby nás nikdo neviděl.“ Akira konečně odemknula oběma vězňům pouta. „Tohle si vem k sobě,“ řekla a předala Sakuře Takashiho revolver. Sakura sice měla sto chutí otočit hlaveň na Akiru a stisknout spoušť, ale raději s tím chtěla počkat, až budou v bezpečí. „Tak co, jdeme nebo ne?“ zeptal se Samuel. „Ještě moment. Za chvilku se budou střídat strážní a tehdy vyrazíme. Zatím klid.“ Všichni tři se přiblížili ke dveřím a Akira neustále kontrolovala hodinky. Netrvalo ani dvě minuty a dveře ze skladu se rozletěly. Dovnitř vtrhl Takashi se samopalem v ruce. „Sakuro!“ vykřikla Akira. Sakura neváhala a vypálila na Takashiho a to dříve než vůbec stačil zamířit. Takashi se zhroutil k zemi a z rány na hlavě mu vytékala krev. „Dobrá trefa. Klika, že je po něm,“ dodala Akira. Sakura se pousmála, ale úsměv se ztratil hned, jakmile se v chodbě objevila Yoon. Sakura okamžitě zamířila a stiskla spoušť. Nic. Sakura protočila celý bubínek, ale revolver byl prázdný. Yoon se rozeběhla a tvrdě udeřila Samuela i Sakuru předloktími do obličeje. Zhroutili se k zemi, ale nebyli tam dlouho. Samuela definitivně uzemnila rána pěstí, ale Sakura stačila vstát. Ne proto, že by jí Yoon nebyla schopná zastavit, ale chtěla ji umožnit se bránit. Sakura se ale místo toho vrhla na Akiru. Podrazila ji nohy a obě skončily na zemi, přičemž Sakura křečovitě svírala Akiřin krk
ve snaze ji uškrtit. Yoon s ledovým klidem odtáhla Sakuru dál od Akiry a udeřila jí pěstí do tváře. Sakura zavrávorala, ale to už Yoon vyskočila do výše a pravou nohou udeřila Sakuru do prsou. Ta spadla k zemi s bolestivým výkřikem a nebyla schopná vstát. „Oznam Tokutarovi,“ řekla Yoon Akiře, „že vězni se pokusili o útěk, přičemž tě přemohli,“ Yoon dala Akiře ránu pěstí, až ji z úst vytékala krev „a také zabili Takashiho jeho vlastní zbraní. Naštěstí jsem tu byla já a situaci opět uklidnila. Kdyby ho to nenapadlo samotného, navrhni mu, ať pošle na Takashiho stanoviště Hariho a tomu vyřiď, že má všechno hlásit a hlavně bedlivě střežit hlavní vchod do komplexu. Já zatím odklidím zbraně a odtáhnu tu mrtvolu, aby nebyla na očích.“ „Nemusela jsi mě tak silně udeřit!“ ozvala se Akira. Yoon na ni však nereagovala. „Co Takashiho puška?“ otázala se Akira. „Zůstala na střeše?“ „Ne, odnesla jsem ji, hned jakmile jsem ho poslala sem do skladu.“ „Nebude to otci podezřelé?“ „Proč by mělo? Ten idiot je zaslepený vidinou blížící se pomsty. Chmm, připadám si tu jako mezi dětmi.“ „Neurážej nás.“ „Je to pravda, Akiro, všichni jste k ničemu. Jen banda neschopných břídilů. Nikdo z vás se mi nevyrovná.“ „Sebevědomí ti vážně nechybí, Yoon.“ „Pokud je opodstatněné, pak na tom není nic špatného. Mohla jsem Takashiho zabít během okamžiku, ale proč si jím špinit ruce? Teď mám čisté svědomí.“ „Co kdyby to nevyšlo? Co kdyby je Takashi zastřelil a mě třeba taky?“ „Riziko, které jsem byla ochotna podstoupit. I když budete všichni tři mrtví, Kasumi se sem stejně dostaví. Pravda, když jsou naživu, můžou být v případě nouze použiti jako rukojmí, takže je zatím zabíjet nehodlám, nicméně ty pro mě již žádný význam nemáš, takže se dle toho zařiď.“ „Ty mě za nic nemáš, že? Jsem pro tebe úplná nicka.“ Yoon se na tváři pouze objevil zlověstný úsměv. „Když je můj otec schovaný, proč nezabiješ Daikiho a Hariho? Proč to necháváš na Kasumi? Ty víš, že je přemůže, ale chceš, aby ji unavili… Nejsi si tak jistá, jak tvrdíš.“ „Už ani slovo!“ vyštěkla Yoon. „Ty se Kasumi bojíš…“ Rána předloktím, kterou v mžiku Akira dostala, ji téměř srazila k zemi. Yoon ji chytila za vlasy, zvrátila jí hlavu dozadu a zašeptala do ucha: „Ještě jedno, jediné slovo o Kasumi a zlomím ti vaz jako párátko.“ Yoon pomohla Akiře Samuela i Sakuru vložit do okovů a poté odtáhla Takashiho tělo do vedlejší místnosti. Akira přešla ke kolu a pokusila se s ním otočit, aby své vězně vytáhla, ale neměla na to dost síly. Nechtěla teď shánět Daikiho a tak toho nechala a odešla za svým otcem. Kasumi po dvou hodinách cesty lesem dorazila ke starému továrnímu komplexu, kde se Tokutaro se svými lidmi skrýval. Právě zde se Kasumi naučila zabíjet. Tady na tomto místě poprvé vzala život člověku a poté následoval život plný vražd. Pod ochrannými křídly Yakuzy usmrtila desítky lidí. Mnoho dalších padlo při její cestě, která skončila až na Black Mirror a další spousty zahynuli, když se vrátila do Japonska a nejprve sama a poté pod ochranou policie vraždila ty, se kterými kdysi spolupracovala. Teď stála tady, v místě, kde to všechno začalo a tady to také všechno skončí. Kruh se uzavírá… a závěrečné zúčtování se blíží. Bude to pomsta - ta naplno vystihne dění v továrně během následujících hodin. Kasumi však není jediná, kdo touží po pomstě. Jak tak Kasumi zdálky sledovala celý komplex, jež byl obehnán vysokou zdí, neubránila se vzpomínkám…
Černá limuzína projela za bránu továrny a zastavila na parkovišti, které zelo prázdnotou. Z auta vystoupil nejen řidič, ale také pohledná patnáctiletá černovláska. Řidič ji chytil za ruku a dovedl před hlavní budovu továrny. Zde čekaly dvě další dívky. Na jedné byla vidět značná bázeň a ta druhá se teprve rozhlížela, neboť to bylo sotva pět minut, co sem byla přivezena. „Počkej tady,“ řekl řidič. „Pan Takugawa dorazí asi za hodinu. A ještě něco – nejste tu samy, takže žádné hlouposti. Uvnitř budov a v okolí továrny je asi deset mužů.“ Jen to řidič dořekl, pospíchal zpátky k vozu a nastoupil do něj. Nastartoval a odjel. Dívka přišla blíž k ostatním, pozdravila a představila se: „Ahoj. Já jsem Kasumi.“ „Junko,“ představila se vyšší a mohutnější dívka. Druhá dívka se na Kasumi otočila a prohlédla si ji. Poté řekla: „Jsem Wakana. Ty asi taky nebudeš vědět, co to má znamenat, že ne?“ „Uklidni se!“ odvětila Junko. „Je to jen výlet, co jiného?“ „Jen výlet?“ otázala se Kasumi. „Ani si nevzpomínám, kdy mě vzali ven do přírody.“ „Venku je to nebezpečné,“ odvětila Junko. „Ty také nemáš rodinu?“ zeptala se Kasumi Wakana. „Mám ji, ale… ne tu pravou. Mám náhradní rodiče.“ „To asi my všichni,“ odvětila Wakana. „Já si stěžovat nemůžu,“ řekla Junko „Žila jsem na ulicích a neměla vůbec nikoho. No a pak si mě vzali a vychovali. Yakuza lidem pomáhá a já jsem jim moc vděčná. Jsou to skvělí lidé.“ Kasumi jen pokývala hlavou a poté řekla: „Doufám, že až ten výlet skončí, tak to nebude naposledy, co vás vidím. Vím, že ta izolace, ve které jsem žila, je mi prospěšná a jsem pak ve větším bezpečí, ale…“ „…ale ráda bys měla kamarádku, co? Máš možnost, protože nás je tu už devět a chybí jen jedna dívka. Všechny jsme na tom jako ty, takže… počítám, že spolu budeme vycházet. Wakano, běž zavolat holky a řekni jim, že přijela Kasumi,“ řekla Junko. Wakana odešla za roh budovy, kde si povídala další skupinka dívek. Mezitím se Junko zeptala: „Co ale myslíš, že tu budeme dělat? Možná to má být nějaká vzdělávací exkurze, nebo že bychom v té továrně mohly pracovat? To by se mi líbilo.“ „Prosím tě, nestraš,“ řekla Kasumi, „vždyť práce v takové továrně musí být hrozně namáhavá.“ „No, pro tebe určitě, když jsi tak hubená. Mě ale práce nevadí.“ „Já bych něco takového nevydržela,“ odvětila Kasumi. „Fyzická práce pro mě není. Jsem na to moc slabá…“ Do komplexu vjelo další černé auto, ze kterého vystoupil Hari Takugawa a také poslední z dívek, která se přidala k ostatním. Hari v rukou nesl katanu, která mu dodávala na důležitosti. Dívky, které přivedla Wakana se urychleně seřadily vedle těch zbylých a čekaly, co se bude dít. Hari přistoupil až k nim. Poté pozvedl katanu a ukázal ji dívkám. Následně položil zdánlivě jednoduchou otázku. „Co je to katana?“ Ticho trvalo jen krátce a poté Wakana promluvila: „O tom jsem se učila – je to tradiční japonský meč.“ Hari katanou zasvištěl vzduchem a přirazil ji ostřím až k Wakanině hrdlu. Ta vyjíkla hrůzou. „Špatná odpověď,“ řekl Hari „Katana je dokonalost sama. Je to nástroj rozsévající smrt, ale aby tak mohl činit, musí mít svého mistra, který jím vládne. Těmi mistry se stanete vy. Procedíte litry krve a potu, aby se tak stalo. Na tomto místě se změníte z dívek na ženy a z žen na Valkýry moderní doby. Možná se vám teď hlavou honí jedna otázka – proč? Odpověď je prostá – byla vám dána výchova a vzdělání. Měly jste střechu nad hlavou, teplou postel i dostatek jídla. Teď nastal čas platit dluhy. Svůj nový domov si prohlédnete, až se setmí a jedna z vás se dočká i večeře. Bude to ta, která oběhne celý komplex nejrychleji.
Ještě než začnete, se svléknete a to úplně. Oblečení vám tady k ničemu nebude, je to jen nedůležitý obal, který zakrývá to podstatné a já i mí kolegové to podstatné chceme mít neustále na očích, chceme sledovat, co se s vámi děje.“ Jen to Hari dořekl, otočil se ke zcela nechápajícím a překvapeným dívkám zády. Jejich výrazy naprostého zděšení a zoufalosti si tedy mohl maximálně domýšlet. „Jsou ještě dvě věci, které musíte vědět. Za prvé - odměny za splněné úkoly dostanou jen ty z vás, které si to zaslouží, avšak tresty stihnou celou skupinu a nezáleží na tom, která z vás se proviní. No a za druhé – váš zdravotní stav mě nezajímá, a pokud budete na umření, necháme vás umřít. Stručně řečeno – slitování je projevem slabosti a ta je mi cizí.“ Jestli si Tokutaro myslel, že Kasumi vstupuje na zcela neznámé prostředí, tak to se hodně pletl, neboť čtyři mučivě dlouhé roky zde v komplexu stačily, aby si Asiatka toto místo vryla hluboko do paměti a to dost možná na celý život. Dobře věděla, kde co je. Uběhlo více než deset let od doby, co zde byla naposledy, ale továrna zůstala tak, jak si ji pamatovala. Již před lety se k výcviku a obývání využívalo jen několik málo budov a zbylé jen chátraly. Kasumi předpokládala, že ani dnes to není jiné a že Tokutaro se svými lidmi obsadil pouze hlavní tovární budovu a přilehlé skladiště. Vjezd do oblasti továrny byl prázdný a dokonce i závora byla zvednutá, jakoby na Kasumi skutečně všichni čekali. Ona ale rozhodně neměla v úmyslu vejít dovnitř hlavním vchodem. Bylo klidně možné, že někdo hlídá ve vrátnici a odsud neměla šanci si to ověřit. Momentálně byla Kasumi ukrytá mezi vzrostlými stromy a keři. Byl podzim a většina listí ze stromů již byla dole. To Kasumi nahrávalo, neboť se mohla držet u země mezi spoustou popadaného listí a být takřka neviditelná. U země se držela déle než půl hodiny a během toho čekala, zdali neuvidí kohokoli z Tokutarových lidí. Litovala toho, že si neobstarala dalekohled, ale už nebyl čas se vracet do města a shánět ho. Na střeše hlavní budovy skutečně někoho zahlédla. Na tuto vzdálenost neměla šanci zjistit, že onen člověk je Hari. Vzhledem k tomu, že Kasumi nikoho jiného již nezahlédla, se odplazila dozadu do lesa. Nyní v dostatečném oblouku, ukryta mezi stromy, opatrně obešla továrnu. Zastavila se u vysoké zdi, jež byla velice blízko hlavní budově. Zeď byla na Kasumi příliš vysoká. Sice se mohla pokusit rozeběhnout a odrazit jednou nohou ode zdi, aby doskočila výš, ale mnohem snazší bylo využít dýk Džitte, které zasunula do spár mezi cihlami a tak se dostala výš. Bohužel se jí však jedna z dýk zlomila, když se na ni postavila, aby dosáhla vrcholu zdi. Stála nyní na zdi a prohlížela si zrezivělé požární schodiště. Na mysl ji přišla událost z dětství… „Běž, honem poběž!“ povzbuzovala Junko Kasumi, která za sebou měla již bezmála pět set schodů a nemohla dál. Zdálo se jí, že jí snad hoří plíce a nohy vůbec necítila. Zastavila se a pohlédla vzhůru. Dusot bosých nohou se postupně ztrácel a jí bylo jasné, že zaostává. Většina dívek se již blížila ke střeše hlavní budovy a po střeše skladu mířila k dalšímu schodišti, jež vedlo přímo do budovy. Dole v přízemí bylo několik překážek, jako například na sebe naskládané bedny, natažené provazy, pod kterými se muselo podlézat, či na řetězu upevněný sud, který blokoval východ z budovy a dívky ho musely odstrčit. Pak následovalo oběhnutí budovy a opět cesta vzhůru po požárním schodišti. „No tak, Kasumi… ty to dokážeš!“ Kasumi si tím jistá nebyla, ale věděla, co je v sázce – odměna i trest. Junko se otočila zase dopředu a rozeběhla se „Je mi líto!“ křičela, „ale už takhle mají velký náskok a já chci získat matraci.“ Kasumi to Junko vyčítat nemohla, ostatně i ona by ráda tu a tam něco vyhrála, ale zatím to nedokázala ani jedenkrát. Do konce už nezbývalo mnoho kol a Kasumi věděla, že jen co načerpá trochu energie, dokáže trať dokončit. Chystala se opět řádně rozběhnout, když za sebou zaslechla ránu. To Wakana, která byla poslední, spadla na zem, neboť se jí podlomily nohy. Byla vyčerpaná a nezmohla se vůbec na nic. Kasumi se k ní
shýbla a pomohla jí na nohy. Wakana se jí chytila kolem ramen. „Můžeš běžet?“ zeptala se Kasumi. „Ne… já… už nemůžu.“ Dívce po tváři tekly slzy a Kasumi jí přišlo líto. „Když trať nedokončíme do hodiny, pan Takugawo nám na noc sebere všechny deky.“ „Promiň,“ omlouvala se Wakana „Já prostě nemůžu. Nezlob se na mě…“ „Já se nezlobím, ale ostatní se kvůli tobě nevyspí.“ „Junko ano. Zase zvítězí…“ „Není divu, vždyť vyhrává takřka ve všem. A já… pokud nechci skončit jako ty, a to nechci, musím přidat. Odpusť mi to, ale tohle není jen o vítězstvích a porážkách, ale o sebezdokonalování se.“ Kasumi Wakanu opřela o zeď a rozběhla se nahoru. Věděla, že náskok, který mají ostatní, nemá šanci dohnat, ale nechtěla nic vzdávat. Chtěla bojovat, protože byla druhá nejhorší z dívek a to vůbec nebyla dobrá pozice. Kasumi čekala ještě tři kola, než konečně skončila večerní běh. Doběhla předposlední, ale alespoň vše stihla včas. I tak ale přišla o deku, na které spávala. I Junko nakonec spala na podlaze, neboť vyhranou matraci předala Wakaně a doufala, že ranní běhání, které bylo soustředěné především na rychlost, už ostatním nezkazí. Kasumi si postupně uvědomovala, že solidarita, která mezi skupinou panuje, není jen důkazem přátelství, ale především snahou o úspěch všech a vyhnutí se trestů. Zaběhnutá metoda jí však přišla velice nešťastná a krátkozraká, ale neměla odvahu to říct ostatním, které předávání výher viděly jako nejlepší způsob. Kasumi předpokládala, že když už nestačí na ostatní fyzicky, musí to dokázat po jiné stránce. Musí vítězit v aktivitách založených na vědomostech a umu. Jakmile se jí to začne dařit a bude vyhrávat, nebude předávat výhry těm, které je potřebují nejvíce, jak je ve skupině zvykem, ale bude si je nechávat a díky tomu sice bude mnohem méně oblíbená, ale především bude mít prostředky k tomu, aby sílila a sbírala energii, kterou zúročí třeba v posilovně. Mnoho dívek posiluje jen když musí a volný čas věnuje odpočinku. Kasumi věděla, že musí přidat a odpočinek značně omezit. Musí zatnout zuby a co nejrychleji se vyšvihnout do čela skupiny, nehledě na ostatní, protože když to nedokáže, bude pro ni výcvik čím dál větším utrpením. Kasumi si odměřila vzdálenost mezi zdí a schodištěm. Naznala, že přeskočit mezeru snadno dokáže, ale trochu se obávala, zda ji zrezlá konstrukce udrží. Rozhodla se přece jen zariskovat. Odrazila se, skočila a chytila se zábradlí, načež se bez obtíží vytáhla nahoru. Pomalu stoupala po schodišti a snažila se nevyvolat hlasitý zvuk, což na zrezlém vrzajícím schodišti byl problém. Když se dostala do úrovně, kde byla mnohá prosklená okna, ještě více zpomalila. Za špinavými a mnohdy vytlučenými skly se rozprostíral pohled do hlavní haly. Viděla odsud symbol jejího otroctví – velikou klec. Okolo ní procházel na první pohled netrpělivý Daiki. Kasumi vyčkávala a teprve, když Daiki zamířil do místnosti, která kdysi sloužila jako posilovna, pokračovala ve výstupu. Opatrně stoupala nahoru na střechu ve snaze vyslechnout a zabít člověka, který tu je. Když Kasumi vystoupala až na střechu, spatřila na jejím konci Hariho. Byl k ní otočený zády a v ruce měl katanu. Kasumi se mohla proti muži rozběhnout a snad ho i srazit dolů, ale jednak potřebovala zjistit, kde přesně jsou drženi vězni a také se obávala, že Hari o ní ví a že pouze vyčkává, kdy se ho jeho dávná žákyně pokusí shodit, aby ji nakonec poslal k zemi on sám. Vytáhla poslední dýku Džitte a přiblížila se natolik, aby ji dokázala po muži vrhnout. Džitte nebyla zbraň vhodná k vrhání, ale přesto s ní bylo možné zabít i z dálky. Napřáhla se a dýku po Harim hodila. Ten však nečekaně rychle uhnul a ještě dýku odrazil svojí katanou. Dýka spadla Harimu k nohám, ale ten o ni nejevil zájem. Rozkročil se a pozvedl svůj meč. „Myslel jsem, že jsi čestná bojovnice,“ řekl Hari.
„Jsem, ale nedělá mi problém takovou svini zabít zezadu. I když mnohem raději bych tě vykastrovala.“ Hari dobře věděl na jakou událost to Kasumi naráží… Hari Takugawo svíral v rukou dva metry dlouhou dřevěnou tyč. Před ním na zemi seděla desítka dívek. „Dnešní úkol je takovýto – každá z vás bude třímat v rukou tuto zdánlivě nevinnou, ale ve skutečnosti velice nebezpečnou zbraň. Cvičit s ní se budete až od příště, ale nyní chci vidět, co s tyčí dokážete. Budete se snažit mě jakýmkoli způsobem srazit k zemi, zatímco mým cílem je vás odzbrojit. Která z vás chce jít první?“ Postavila se Hana a vzala si od Hariho nabízenou tyč. Neměla vůbec ponětí, jak ji správě držet, takže ji uchopila na jejím konci, jako obyčejnou palici. Poté se napřáhla ve snaze svého mistra vší silou udeřit. Ten ráně snadno uhnul a zároveň chytil druhý konec tyče. Bez obtíží tyč vytrhl dívce z rukou. „Další,“ řekl Hari, zatímco se rozmrzelá Hana vracela na své místo. Jako další se přihlásila Junko. Ještě než si od Hariho vzala tyč, se ho zeptala: „Mistře, omluvte moji troufalost, ale zajímalo by mne, co si zaslouží ta nebo ty z nás, které vás dokážou srazit k zemi.“ Hari se pohrdavě zasmál a řekl: „Pokud potřebuješ motivaci, řekněme, že za mé poražení dostaneš koupel v teplé vodě, ohřáté jídlo a čistou postel.“ Junko se rozzářily oči, když to slyšela. Vzala si nabízenou tyč a uchopila ji podobně jako Hana s tím rozdílem, že ji sklopila mnohem níž, aby na ni Hari hůře dosáhl. Chtěla mu podrazit nohy, ale jakmile tyčí švihla, Hari tyč přeskočil a udeřil Junko do tváře. Ta se chytila za bolavé místo a hned nato ji Hari chytil za ruku, zkroutil jí ji a následně strhnul Junko k zemi, přičemž si dal pozor, aby padající tyč podepřel svojí botou. Následně zbraň vykopnul do vzduchu a chytil ji oběma rukama. „Další.“ Kasumi sledovala, jak její kamarádky jedna po druhé přicházejí o své zbraně i o možnost získat lákavou odměnu. Zatímco většina dívek se hlásila dobrovolně, Kasumi stále vyčkávala a pozorovala nejen Hariho, ale i své kamarádky. Přála jim, aby uspěly, ale žádné z nich se to nepodařilo. Když přišla řada na Kasumi, dívka vstala a přistoupila k svému učiteli. Doufala, že Hari je již unavený a že si vzala od svých neúspěšných kamarádek poučení. Vzala si tyč a chytila ji oběma rukama zhruba uprostřed. Počítala s tím, že pro Hariho tak bude těžší ji tyč vytrhnout z rukou. Jakmile souboj začal, držela se Kasumi zpátky. Couvala a obcházela kolem svého mistra. Když už stála nebezpečně blízko zdi a neměla kam uhnout, přiskočila blíž k Harimu, shýbla se a udeřila rozkročeného muže tyčí do genitálií. Hari vykřikl bolestí. Kasumi uchopila tyč tak pevně jak jen mohla a tentokrát si pomoha švihem, aby znovu zasáhla Hariho genitálie. Hari řval bolestí a držel se za bolavé místo. Klesl až na kolena a sklopil hlavu až na zem. Skrze zatnuté zuby cosi procedil, ale nebylo mu rozumět. Kasumi pohlédla na dívky, které na svoji kamarádku zíraly s otevřenými ústy. Kasumi v domnění, že je po všem a právě zvítězila, odložila tyč a vzdálila se od kňučícího Hariho. Trvalo mu dlouhé minuty, než se dokázal zvednout. Popadl tyč a nic nečekající Kasumi udeřil jejím koncem do břicha. Kasumi vyhekla a následně dostala ránu do tváře. Zřítila se na zem, a když se snažila vstát, dostala tvrdou ránu do zad, která ji definitivně uzemnila. Hari do dívky ještě několikrát kopnul až se Kasumi svíjela v děsivé neutuchající bolesti. Poté muž odešel z místnosti a nechal devítku vyděšených dívek i zkrvavenou Kasumi na pokoji. „Možná ti to tehdy přišlo jako podvod z mé strany, ale ve skutečnosti ti to dopomohlo zesílit. Každá bolest, každý šrám i každé utrpení člověka jen a jen posílí.“ „O tohle ti nešlo, zkurvenče. Ty jsi jen nedokázal překousnout, že jsem tě přemohla a to zbraní, kterou jsem držela v ruce poprvé! Nicméně máš pravdu – bolesti a zranění člověka posílí, pokud je přežije. Setkání se mnou ovšem nepřežiješ.“ Kasumi se v rukou objevila katana. Zaujala bojové postavení a vyčkávala.
„Je nečestné bojovat s brýlemi na očích. Jen zbabělec skrývá své oči.“ „Slýchala jsem tvé blbé kecy déle než pět let a za tu dobu jsem se naučila jedno – jsi zaslepený bájemi o legendárních samurajích, ale teď nejsme v pohádkách. Tady se nehraje podle tvých pravidel a dávných tradic. Teď, v této situaci žádné tebou dané mantinely nejsou – už to nejsi ty, kdo rozhoduje o trestu, odměně a pravidlech hry. Užil sis léta své vlády, kdy jsi mě měl svázanou a bezmocnou, ale dnes už taková nejsem. Dnes jsem schopná to s tebou definitivně skoncovat a ani nevíš, jak ráda to udělám!“ Kasumi se ohnala katanou a málem usekla Harimu hlavu. On však stihl zavčasu uskočit a přešel do protiútoku. Se sekem vedený na Kasumin bok neuspěl, neboť Japonka dokázala katanu svého protivníka blokovat. Otočila se kolem své osy, načež zavlál její plášť a vedla meč na Hariho ruku, ve které svíral katanu. Hari se pokusil ránu zablokovat, takže pozvedl katanu do výšky, ale v tu chvíli Kasumi zareagovala, prohnula se v kolenou a stočila meč přímo na Hariho zápěstí. Ruka i s jeho katanou skončila na zemi a Hari se držel za krvácející pahýl. „To… to nemůže být pravda!“ řval z plných plic. „Žák nikdy nemůže porazit svého mistra!“ „Ale může… Teď to jsem já, kdo by tě mohl učit umění boje. Popravdě, nečekala jsem, že máš lepší reflexy než já, ale předpokládala jsem, že mi budeš schopen vzdorovat déle než Akira tenkrát v Tibetu.“ Hari se ohnul pro svoji katanu, kterou stále křečovitě svíraly jeho prsty na ruce. Kasumi mu to však neumožnila a ruku odkopla stranou. Hari před Kasumi couval a stále si držel hrozivé zranění. „Jsem mistr v boji s meči!“ „To já také, jen s tím rozdílem, že jsem mrštnější a pohyblivější, než ty. Ale dost o tobě - kde jsou, Hari? Kde je můj přítel a sestra?“ „Dole u Daikiho. Jsou drženi v posilovně.“ „Lžeš, jinak bys mi to neřekl takhle rychle, ale Daikiho chci také vyřídit a protože nemám čas, půjdu rovnou za ním. Kasumi se napřáhla katanou a Hari si uvědomil, že přímo pod sebou má Kasuminu dýku. Kasumi to neuniklo a dávala si na to dobrý pozor. Kvůli tomu však nepostřehla, jak Hari vytáhl malou, úzkou, rovnou dýku, kterou měl zastrčenou za opaskem. Nedokázal s dýkou odrazit Kasuminu katanu, kterou chtěla svého nepřítele rozseknout vedví, ale povedlo se mu nastavit dýku tak, aby po ní katana sjela a nezpůsobila tak vážně a smrtelné zranění. Kasumi se nechtěně povedlo pouze zabořit katanu do Hariho ramene, kde přeťala kost a zůstala zaklíněná. Kasumi ji snadno mohla vytrhnout, ale raději ji pustila, aby se nestala terčem Hariho dýky, která stále představovala nebezpečí. Prohnula se, když se po ní Hari ohnal dýkou a poté svým tělem vrazila do rukojeti katany. Meč se v Hariho těle pohnul a projel mu ramenem až k hrudi. Harimu vypadla dýka, kterou Kasumi zachytila a poté klesl na kolena. „Nezapomeň na to, kdo tě vycvičil, Kasumi,“ procedil skrze zakrvácené zuby „Jsem na tebe pyšný…“ Po těchto slovech Kasumi podřízla Harimu hrdlo a kopancem poslala jeho tělo k zemi. Plánovala si vzít zbraně, ale to by ji nesmělo vyrušit dupání na schodiště. Bylo evidentní, že po něm kdosi běží. Kasumi se urychleně přesunula k okraji budovy a pohlédla dolů. Viděla Daikiho, se kterým se sice nikdy osobně nesetkala, ale věděla o něm od Akiry. „Pane Takugawo, jste v pořádku?!“ křičel hromotluk „Slyšel jsem nějaký hluk!“ Daiki pohlédl vzhůru a spatřil nad sebou Kasumi. Urychleně se zase otočil a pospíchal dolů. Kasumi se ohlédla po zbraních, ale pak se okamžitě rozběhla za Daikim. Věděla, že ten muž vyburcuje všechny, pokud ho zavčasu neumlčí. Kasumi brala schody po čtyřech, ale přesto nedokázala Daikiho dostihnout. Seskočila z okraje schodiště dolů a zahlédla Daikiho, jak probíhá kolem rohu budovy k hlavnímu vchodu. Kasumi mířila za ním. Cestou si sundala brýle a hodila je na zem. Boj se přesouval do interiérů a Hari byl mrtvý, takže nebyly třeba. V hlavní tovární hale oběhla velikou klec a zamířila do dveří, kam vběhnul Daiki.
Akira stála v kanceláři před stolem, za kterým seděl její otec. Každé setkání s ním bylo pro Akiru obtížné, ale v poslední době, poté co svému otci tak ublížila, to bylo ještě mnohonásobně horší. Tokutaro sledoval svoji dceru s nemalou dávkou sebezapření. Měl ohromnou chuť ji chytit pod krkem a uškrtit. Zatím se ale přemohl a počítal s tím, že svoji dceru ztrestá, až bude Kasumi po smrti. „Otče…“ hlesla Akira. „Vypadni už!“ zařval Tokutaro. Byl vzteky bez sebe, neboť zpráva o úmrtí Takashiho ho rozčílila. „Škoda, že moje dcera je taková mrcha! Kdybych býval věděl, jakou bestii tvoje matka porodí, nechal bych jí useknout hlavu, hned jak by přestala krvácet!“ Akira se rozbrečela, když si vzpomněla, že Tokutaro nechal její matku zabít, jakmile se dozvěděl, že ho jeho vlastní dcera zradila. „Otče!“ vykřikla zoufalá Akira. „Kéž bych tak měl dceru, za kterou se nemusím stydět. Yoon sice má svoji hlavu, ale na rozdíl od tebe není zrádná a zbabělá. Bude mi potěšením nakázat jí, aby tě konečně sprovodila ze světa.“ „Raději bys za dceru ji… Arogantní, namyšlenou mrchu?!“ „Stále lepší než bezpáteřná, podlá a zevnitř zkažená stvůra. No nekoukej tak na mě – samozřejmě, že mi Yoon sdělila, jak zvrácená vlastně jsi!“ Všechno to ponižování a urážení Akira snášela velice špatně, ale zašlo to tak daleko, až pláč a bezmoc vystřídal vztek. Vytáhla svoji dýku a namířila jí na Tokutara. Ten urychleně vstal od stolu a litoval toho, že zde v kanceláři nemá žádnou střelnou zbraň. Nyní by již bez jakéhokoli váhání svoji dceru zastřelil. Místo toho odcouval ke zdi, neboť špička dýky byl pádný argument, proč se držet zpátky. „Jsem tvůj otec!“ vykřikl Tokutaro. „Jsi… ale co to slovo vlastně znamená? To, že nade mnou máš absolutní moc a já jsem jen tvoje otrokyně? Vždyť ses ke mně nechoval o moc líp než ke Kasumi a přitom jsem tvoje dcera! Jsi zrůda a já tě nenávidím. Kéž by tě Kasumi konečně zabila! Teď tu ale není…“ „Sklop tu zbraň, Akiro! Jsi přece moje dcera a já umím projevit vděk. Cením si toho, že jsi pochopila, která strana je ta správná a přidala se ke mně. Zůstaneme na venkově a budeme na sebe mít spoustu času – jen ty a já – otec a dcera. Doženu všechna ta ztracená léta a už nikdy ti neublížím. To ti slibuju, Akiro. Ty víš, že jsem čestný muž, víš, že mé slovo platí a já ti ho teď dávám.“ Akira cítila, jak se jí rozklepala ruka. Byla nervózní a odhodlání se vytrácelo. Sledovala svého otce a uvědomovala si, že ho nedokáže ani přes to všechno, co ji provedl, zabít. „Kasumi to udělá za mě a věř mi – jí to nevymluvíš.“ Akira sebrala ze stolu klíč od dveří, vyšla na chodbu a svého otce v kanceláři zamknula. Jakmile Kasumi vtrhla do posilovny, Daiki, který se schovával za dveřmi, ji chytil, zvedl ze země, jakoby nic nevážila a hodil ji co nejdál od sebe. Kasumi skončila na zemi, ale trvalo sotva sekundu, než se opět vyšvihla na nohy. Stála tváří v tvář Daikimu. Dvoumetrový svalovec vypadal v porovnání s Kasumi jako obr. „Akira tvrdila, že prý jsi nejsilnější a že tě není možné porazit,“ řekla Kasumi. „To samé mi ona řekla o tobě. Vím, že jsi dobrá Kasumi a i když jsem si zprvu myslel, že proti mně nemáš sebemenší šanci, teď už jsem nahlodán pochybnostmi.“ „Skutečně?“ „Ano. Tak docela nevěřím tomu, co mi bylo řečeno, nevěřím, že v rovnocenném boji si se mnou dokážeš poradit, když jsi malá slaboučká ženština. Už jen ten váhový rozdíl mezi námi… Ať se sebevíc snažím, nedokážu věřit tomu, že si se mnou s lehkostí poradíš, jak mi bylo řečeno. Možná se pletu, a pokud ano, uznám, že jsi ta nejmocnější bojovnice v celém Japonsku. Pokud ale ne a pokud mi lhaly a já tě snadno zadupu do země, bude mi tě líto a
sám se budu považovat za zbabělce.“ Daiki ukázal na úzkou asi metrovou železnou tyč. „Vidíš támhletu tyč? Vem si ji, ať proti mně máš větší šanci. Není to ideální, ale budeš mít výhodu.“ Kasumi se ohlédla na tyč. Poté si sundala plášť, který jí nyní mohl překážet, a odhodila ho na zem. Sundala si taktéž chrániče, neboť blokovat Daikiho silné údery bylo takřka nemožné, a opasek pro dýky rovněž strhla na zem, jelikož jí byl k ničemu. Zůstala jen v kalhotách a sportovní podprsence. Její paže a břicho byly nyní holé. Semkla ruce k sobě a sevřela je v pěst. „Ne!“ řekla zcela rozhodně „Nevezmu si nabízenou zbraň.“ „Musíš být buď pošetilá, nebo nepřemožitelná.“ „Anebo chci bojovat čestně.“ Daiki se rozkročil a semknul ruce v pěst. V tu chvíli již Kasumi vybíhala proti němu. Před jeho ranou pěstí snadno uskočila a poté vyskočila do výše, zapřela se rukama o Daikiho ramena a vyšvihla se mu na ně. Aby se udržela, sevřela mezi nohama jeho hlavu a následně začala lokty tlouct do temene jeho hlavy. Z Daikiho rozražené kůže na hlavě prýštila krev. Snažil se dosáhnout na Kasumi a strhnout ji ze sebe, ale jakmile ona poznala, že chybí jen kousek, aby ji chytil, pustila ho a seskočila na zem. Okamžitě od něj odběhla a doufala, že Daikiho zachvátí vztek, což se skutečně stalo. Chytil se za hlavu, ze které mu tekla krev do očí a omezovala ho ve výhledu. Poté zařval a rozeběhl se proti Kasumi. Daiki byl rychlý, ale díky svému ohromnému tělu i nemotorný a spoléhal především na svoji sílu a váhu. Právě tu chtěla Kasumi využít proti němu. Zatímco Daiki sprintoval, jak jen mohl přímo proti Kasumi, ona stála v klidu natočená bokem. Kdyby došlo k nárazu, Kasumi by nejspíše skončila až na druhé straně místnosti celá polámaná. Stále vyčkávala s naprostým klidem a pak, během okamžiku, se vrhla k zemi a využila své tělo jako překážku pro Daikiho. Ten o Kasumi zakopl a zřítil se k zemi. Nedokázal pád jakkoli korigovat a tak dopadl přímo na obličej. Jeho váha a rychlost, kterou v běhu nabral, hrála proti němu. Kasumi již opět stála a nebyla na ní patrná ani sebemenší známka únavy. Daikiho svým způsobem poslala k zemi a to s lehkostí a ani se při tom nezadýchala. Daiki řval bolestí a držel se za rozdrcený nos, ze kterého mu crčela krev. Kasumi vyskočila do výšky, provedla salto a dopadla koleny přímo na Daikiho lopatky. Zařval bolestí na celou místnost. „Měly pravdu…“ hlesl tiše. „Jsi neporazitelná…“ Kasumi odstoupila od Daikiho a čekala, kdy se muž zvedne. Daiki tak učinil až po nějaké době. Chvíli jen tak stál proti Kasumi, pak zvedl ruku nad hlavu a zařval. Chtěl Kasumi samozřejmě udeřit, ale ta vyšvihla ohromnou rychlostí nohu a udeřila Daikiho do prsou. Muž sice byl samý sval, ovšem rána s ním doslova otřásla. Ustoupil o dva kroky vzad a nebyl schopen pochopit, kde jeho protivnice sebrala takovou sílu, aby dokázala jeho tělo tak tvrdě udeřit. Daiki se po Kasumi oháněl pěstmi, ale jeho výška a nemotornost mu dělala problémy ji vůbec zasáhnout. Kasumi, která si uvědomila, že srážka s Daikiho pěstí bude zřejmě to poslední, co ji v životě potká, se muži vyhýbala, jak jen mohla. Ve vhodný okamžik, to když Daiki zvednul ruce do výše a mírně se zaklonil, Kasumi vyskočila a vystřelila pěst přímo do protivníkova krku. Ozvalo se jemné zapraskání. Daiki instinktivně otevřel ústa, ze kterých takřka proudem vychrstlo trochu krve a poté se celé jeho tělo zřítilo na podlahu. Kasumi se teprve nyní mohla rozhlédnout po místnosti, ve které kdysi cedila pot… Posilovnou se již dlouhé hodiny rozléhá vzdychání unavených dívek, které se tak jako každý den mučí proto, aby byli jejich páni spokojeni. Je za tím ale i víc, avšak ne každá z dívek si to uvědomuje. Ne každá považuje výcvik za něco víc než nutné utrpení a zlo. Junko dokončila Harim stanovený limit jako první a mohla si konečně oddechnout. Umístila jednoruční činky, které v celé sérii použila jako poslední a přešla ke Kasumi, která nyní čekala až Wakana dokončí požadovaný počet zdvihů velkých činek, aby mohla zaujmout její stanoviště. Mezitím, přestože nemusela, se stále zabývala přitahováním se k hrazdě. Ke
Kasumi právě přistoupila i Hana a čekala, kdy jí Kasumi uvolní hrazdu. „Nespěchej na sebe, Kasumi,“ řekla Hana „Klidně pokračuj a já si alespoň oddechnu.“ „Pověz mi, Kasumi,“ řekla Junko, „proč to tak přeháníš? Nemáš lepší si odpočinout, vždyť se strháš.“ „Ne… nestrhám.“ „Máš soutěživého ducha,“ řekla Hana „To tady rozhodně není na škodu.“ „Mám snahu se zlepšovat… a to co nejvíc.“ „Ostatní dívky, především pak Wakana tvým jednáním trpí…“ dodala Junko. „Já vím… a nemyslete si, že mě to není líto, ale patřila jsem k nejhorším a teď… teď díky většímu úsilí a odměnám se mi daří zlepšovat a to dost výrazně.“ Kasumi seskočila z hrazdy a přistoupila k dívkám blíž. Nechtěla, aby ji Wakana slyšela. „Ona trpí ze všech nejvíc. Dříve se vezla na našich výhrách a užívala si pořádného jídla, pohodlí a dalších věcí, ale vidíte samy, že žádný pořádný výsledek se nedostavil. Ona musí mít motivaci a věřím tomu, že když za námi výrazně zaostává, tak ji mít bude.“ Wakana za pomoci jednoho z Hariho mužů odložila činky na háky a odešla. Kasumi zaujala její místo a Junko promluvila k muži: „Já se o Kasumi postarám. Klidně si můžete jít po svých, já ji pohlídám, aby si neublížila.“ „No tak dobrá,“ řekl muž, „nakonec ti to jen prospěje.“ Muž přešel ke zdi, opřel se o ni a nadále sledoval společně s kolegy, zda dívky nepodvádí. „Chceš si promluvit?“ zeptala se Kasumi a popadla činky. „Vím, že jsme to řešily už stokrát, ale mě to stále nedá – proč my a ne muži? Co je na nás holkách tak zvláštního?“ „Já nevím a… upřímně, někdy pochybuji o tom…, že to všechno dělají v náš prospěch. Hari říká…, že musíme splatit dluhy a…uff… a všichni ostatní tvrdí, že nám výcvik pomůže se zocelit a být lépe připraveny na nebezpečí… běžného života.“ „Možná to spolu souvisí, vždyť oni určitě nechtějí, abychom zemřely a tak se cvičíme pro ně i pro sebe.“ „Je to divné… Junko, vždyť správná žena tráví čas za plotnou, nebo… nebo s dítětem a my se cvičíme v boji.“ „Asi proto, abychom pak naši domácnost a děti lépe ochránily. Ačkoli to by měla být záležitost našich budoucích manželů.“ „Otázkou je…, jestli si vůbec nějaké najdeme. Co jim řekneme, že jsme dlouhé měsíce trénovaly, teď máme fyzičku jako… uff… zatraceně… fyzičku jako hrom a že si ani nepamatujeme, kdy jsme na sobě naposledy měly… pořádné oblečení? Není… není to tak dlouho, co jsem taky začala krvácet a… je to hnus.“ „Jo, já vím, ale co naděláš? Ještě, že máme ty hadry na utírání.“ „Život ve smradu a… špíně… tohle věčně nevydržíme.“ Kasumi konečně za pomoci Junko odložila činky a posadila se. „Divím se, že jsme ještě nechytly nějakou nemoc. Je to tu hrozný a to tu nejsme ani rok. Tahle hrůza nás sice zocelí, dá nám sílu, vůli a schopnosti, ale otázkou je, co nám to vezme.“ Kasumi se vrátila do hlavní tovární haly. Zprvu pomýšlela, že se vrátí až na střechu pro zbraně, ale nakonec to zavrhla a raději se co nejrychleji pokusila vyhledat svého milého. Vešla do úzké chodbičky a otevřela dveře do kuchyňky. Bylo tu prázdno, ale dle matrací bylo patrné, že se kuchyňka využívá i jako ložnice. Tak tomu bylo i před lety… Dívky se vrátily z umývárny do kuchyňky a usedly na své deky a matrace, na kterých spávaly. Ještě nešly spát, přestože bylo již velmi pozdě. „Dneska začínáš ty, Noriko,“ řekla Junko. „…a otázku pokládá Kasumi.“
„Přesně tak, takže… Až budeme plnoleté a hlavně svobodné, co bude první důležitá věc, kterou společně uděláme?“ „To je dobrá otázka,“ uznala Noriko. „Já navrhuji uspořádat řádné setkání a to v nějaké kvalitní restauraci – najíme se tak jako nikdy, popovídáme si a užijeme si svobody.“ „To je krásná představa…“ řekla Wakana „Ale spíš bychom měly zkusit žít společně. Možná koupit pár bytů nebo veliký dům.“ Ke slovu se přihlásila Hana: „To je sice hezké, ale vždyť nemáme peníze. Krom toho opravdu nevím, co na to naši ‚rodiče‘ vždyť nás tu ani jedenkrát nenavštívili. Možná ani nemají zájem, takže budeme odkázány jen na sebe a budeme muset v první fázi vydělat peníze.“ „Hana mluví pravdu,“ řekla Junko, „vždyť my nic nemáme. Ovšem budeme schopné bojovnice, tak co takhle to zkusit peněžitě zúročit. Já bych se v první řadě zkusila uplatnit třeba ve filmu anebo něco jednoduššího – postavíme se na náměstí a budeme jen tak předvádět bojová umění. To by bylo, aby nám nikdo nepřispěl.“ „To budeme jako žebrat?“ zeptala se Noriko. Junko se ale nedala: „To není žebrání, vždyť budeme taky něco předvádět.“ Slovo si vzala také Yukiko: „A co takhle zůstat v Yakuze a zúročit naše schopnosti právě tam? Já vím, že skoro všechny máte těch lidí plné zuby a chcete odejít co nejdál od nich, ale kdo se o nás postará, když ne oni? V Yakuze nám bude nejlépe, věřte mi. No a jaký názor máš ty, Kasumi? Co bys udělala ty, až tohle všechno skončí?“ „Bude nás deset, deset zkušených bojovnic, které se umí mistrně prát, ohánět meči, využívat sílu Ki a mnoho dalších věcí. Budeme velice nebezpečné, tak co všechny ty parchanty pobít? Co takhle zabít všechny ty zkurvence, kteří se k nám chovají hůře než ke zvířatům? První, co bych udělala, až budeme svobodné, by bylo se všem pomstít a do jednoho je zabít!“ Sakura a Samuel konečně přišli k sobě. „Už toho mám vážně po krk,“ řekla Sakura. „Další nářez od tý korejský čubky fakt nevydržím. Jak to, že na tu svini nestačím?! V Kongu jsem ani jednou nepotkala ženu, která by mě fyzicky byla schopná vyřídit! Sakra… vždyť nejsem tak slabá! Dřela jsem na sobě celý roky, ale jak je vidno, tak to bylo k hovnu! Musíme utéct!“ „A co chceš dělat? Z tohohle se nemáme šanci dostat, leda že…“ Samuel pohlédl vzhůru a uvědomil si, že kdyby se někdo dostal až ke stropu, mohl by zkusit řetězy vyháknout. „Jak moc velkou máš sílu?“ zeptal se Samuel. „Proč? Máš nějaký plán?“ „Ty řetězy jsou zachyceny na hácích, a když je shodíš, budeme mít podstatně delší dosah. Dostaneme se k támhle tomu klíči. Potíž je v tom, že vážím o dost víc než ty a nejsem zrovna vysportovaný typ, jestli mi rozumíš. Aby ses dostala až ke stropu, bude zapotřebí značné síly. Budeš se muset přitáhnout a dostat nad zem a v dostatečné výšce…“ „…se přetočit a opřít se nohama o strop. Fajn, tak jo. Jestli chceš vidět, jak se sama zlikviduju, tak máš možnost, protože tohle chce kurevsky velkou sílu a já upřímně řečeno pochybuji, že ji v sobě mám. Nicméně… jdeme na to, protože chcípnout tady nehodlám.“ „Hlavně si pospěš, než se někdo vrátí.“ Sakura se dlaněmi chytila řetězů. Několikrát se zhluboka nadechla a pak se přitáhla. Řetězy nevedly svisle dolů, takže byla šance se dostat vysoko nad zem. Sakuře se jednak napnuly svaly, ale také se jí okovy zarazily do kůže, ze které začala téct krev. Měla zaťaté zuby a zavřené oči a stále se přitahovala, aby se dokázala vytáhnout co nejdál. Netrvalo dlouho a ocitla se více než metr nad zemí, přičemž nemohla ani na moment polevit, neboť by spadla až na zem a mohla by si způsobit vážné poranění. Po těle jí tekl pot skoro proudem kvůli hrozné námaze, bicepsy se jí skutečně
napnuly tak jako snad ještě nikdy. Když se jí ovšem tělo začalo třást, poznala, že je zle a že jestli to nepřekoná a povolí, je ztracená. Konečně se dostala do dostatečné výšky a nyní předklonila horní polovinu těla a přetočila se do vodorovné polohy. Samuelovi v ten okamžik zatrnulo, neboť se obával, že si Sakura vykloubí ruce. Nestalo se a ona se vbrzku ocitla hlavou dolů. Nohama se rychle zasekla o strop a mírně se opřela o traverzu, která ho podpírala, jinak hrozilo, že se snadno převáží a spadne. Gravitace byla však neúprosná a jediné, co drželo Sakuru v této pozici, byly její paže, kterými se držela řetězů a snažila se se nepřevážit, aby její tělo zase nespadlo. Sakura však potřebovala jednu ruku volnou, aby jí mohla, samozřejmě i s řetězem, stáhnout na úroveň pasu a vyháknout odsud napnuté řetězy. To znamenalo se udržet pouze na jedné ruce. Sakuře se dlouho nedařilo, neboť pokaždé, když jednou rukou povolila tlak na napnutý řetěz, začala se převažovat. Nakonec však s vypětím sil dokázala udržet rovnováhu. Její tělo bylo napnuté mezi stropem a řetězem. Pozvolna přesunula ruku k háku, ale protože řetěz stále zatěžovala, nebylo možné ho nadzvednout a přetáhnou přes okraj háku. „Ty si kretén, Samueli!“ vykřikla Sakura, když jí došlo, že plán nemůže fungovat. Pak ale zkusila vytrhnout ze zdi celý hák. „Ne, Sakuro to ne!“ vyděsil se Samuel. Japonka však nereagovala. Nejprve s hákem zalomcovala a poznala, že není zase tak dobře upevněný. Potom ho chytila a pořádně zabrala. Cítila, jak se jí do paže vlévá síla, se kterou dokázala hák vytrhnout. Hned na to se ovšem začala řítit k zemi, neboť řetězy už nemělo co držet napnuté. Sakura se během pádu nedobrovolně přetočila a pocítila v pažích nepříjemný tlak. Na zem dopadla nohama, ale ty se pod ní podlomily a skončila na chladné zemi. „Jsi v pořádku?“ strachoval se Samuel. Sakura jen cosi zamručela a postavila se na nohy. Získala skoro dva metry řetězu navíc a díky tomu skutečně dosáhla na klíč. Nejprve odemknula Samuelova pouta, neboť na zámek od svých okovů nemohla dosáhnout. Samuel ji velice rád okovů zbavil a Sakura tak mohla vytáhnout své zakrvácené ruce ven. „Jak se cítíš?“ „Jako svobodná. A za ty litry potu a krve to stálo.“ Do skladu se však vrátila Yoon. „A do prdele!“ vykřikla Sakura. „Kurva, ty svině Korejská tak jo, rozdáme si to! Tentokrát jen my dvě. Nech to na mě, Samueli.“ „Sakuro, tohle…“ „Nezvládnu? Uvidíme, kdo to tu nezvládne. Už tě mám plný zuby, ty Korejko zasraná! Urvu ti hlavu a nableju ti do krku!“ Yoon nedokázala zakrýt úsměv. „Ty myslíš, že pro mě jsi překážkou? Kdyby na to přišlo, klidně bych si to rozdala s vámi oběma naráz.“ Sakura zaťala pěsti a chystala se vrhnout na Yoon. Otevřely se dveře skladu a za nimi stála Kasumi. „Už na tebe čekám,“ řekla Yoon. Kasumi pohlédla na Samuela a Sakuru a cítila, jak se jí rozbušilo srdce. S velikým sebezapřením dokázala nával emocí potlačit. Musela se opravdu hodně přemáhat, aby se nevrhla samou radostí svému milému kolem krku. „Mám tu ještě jisté vyřizování…“ „Jo, sestřičko… nejdřív téhle svini dáme po tlamě.“ „Ne, Sakuro. Tohle si vyřídím sama.“ „Dobře že alespoň pro tentokrát se nesnažíš utéct,“ řekla Yoon. „Pomstím smrt svého muže!“ „Jin Kwan byl vrah, zloděj a především Tokutarův komplic.“ „Ty prolhaná svině!“ zařvala Yoon a vrhla se na Kasumi. Té Yoonino rozhořčení vyhovovalo. Kasumi se natočila bokem a kopancem do hrudi odstrčila Yoon dozadu. Následoval kopanec
z otočky, který přinutil Yoon vyplivnout krev. Kasumi neváhala a okamžitě se otočila kolem své osy znovu, aby opět zajistila Yoonině tváři srážku se svou botou. Korejka zavrávorala a rozkročila se, aby byla schopná udržet stabilitu. Kasumi se o další kopanec z otočky nesnažila a místo toho se zaměřila na Yooninu hruď. Chtěla ji konečně srazit k zemi, ale Yoon se kopanci vyhnula a navíc Kasuminu nohu chytila pod paží. Japonka neměla čas cokoli podniknout, neboť Yoon jí druhou rukou chytila za předloktí a přehodila ji přes sebe. Kasumi zbrzdila pád kotoulem, zapřela se rukama o zem a vystřelila obě nohy do Yooniných zad. Korejka udělala nejistý krok vpřed a odolávala bolestí. Těch pár vteřin Kasumi stačilo, aby se opět postavila. Yoon se ohnala po Kasumi loktem, ale neodhadla přesnou vzdálenost mezi ní a protivnicí, takže ve výsledku pouze nahrála Kasumi. Ta Korejku chytila za paži a zkroutila jí ji za záda. Yoon vycenila zuby, ale nevykřikla bolestí. Místo toho využila druhou ruku a praštila Kasumi loktem do tváře. Kasumi urychleně Yoon pustila a poodstoupila od ní dál. V ústech cítila pachuť krve a to dnes poprvé. Byla však přesvědčená, že ne naposled. Krev spolkla a čekala na Yoonin útok. Ten přišel vbrzku, když Yoon přiskočila ke Kasumi, shýbla se a udeřila jí do břicha. Kasumi na to nestihla zareagovat, a to ani poté, když jí Yoon chytila pravou ruku, pootočila se kolem ní a udeřila Kasumi předloktím zezadu do krku. Yoon pokračovala dál, zaměřila se na Kasuminu levou ruku, kterou chytla za zápěstí a zvedla ji nahoru, čímž se jí vytvořil prostor, aby pokrčila nohy a udeřila celým předloktím svoji protivnici do břicha. Skutečnost, že úder s Kasumi sotva hnul, Yoon rozhodilo. Jakmile se Korejka postavila Kasumi se napřáhla volnou rukou a tvrdě udeřila Yoon do boku. Ochromená Yoon byla příliš blízko své protivnice a ta toho naplno využila. Yoonina tvář se stala terčem Kasuminých pěstí, které si s ní doslova pohrávaly. Když po tvrdém pravém háku vypadl z Yooniných úst zub, zařvala poprvé v celém souboji bolestí. Po osmi úderech byla Yoon zcela otřesená a jen stěží dokázala zavřít ústa, ze kterých neustále tekla krev. Její tělo se pod tlakem Kasuminých pěstí svíjelo a nohy se jí ustavičně podlamovaly. Ruce jí zplihle visely podél těla a neměla sílu je zvednout a začít se bránit. V salvě úderů Kasumi ani nezaslechla, jak za ní zavrzaly otevírající se dveře, za kterými stála Akira, jež se právě vracela od svého otce. Když viděla, kterak Kasumi poslala Yoon děsivým kopancem vedeným zespodu do brady k zemi, vytřeštila oči a vykřikla hrůzou. Kasumi se otočila ke dveřím a oči jí vzplály takovou zlostí, jako snad ještě nikdy v životě. Z plných plic zařvala na celou místnost: „Akiro!“ Tokutarova dcera na nic nečekala a rozběhla se ke schodišti, jež bylo u zdi a vedlo na střechu skladu. Kasumi se hnala za ní nehledě na cokoli jiného. Akira věděla, že v patách má samu smrt. Spěchala, co jí síly stačily. Vyběhla nahoru a ohlédla se za sebe. Do ruda rozzuřená Kasumi se hnala za ní jako vichřice. Akira si uvědomila hrůznou skutečnost – střecha skladu je níže postavená než střecha hlavní tovární budovy. Akira doběhla až ke zdi, odrazila se a vyskočila ve snaze se zachytit okraje střechy a vytáhnou se na ni. Skutečně se dokázala zachytit, avšak to již Kasumi byla dostatečně blízko, aby přešla do výskoku a přirazila kopancem Akiru ke zdi. Ta ucítila, jak její tělo narazilo do tvrdého kamene. Projela jí šílená vlna bolesti a pustila se, neboť nebyla schopná se déle držet střechy. Klesla na zem a nohy se jí podlomily. Pohlédla nahoru za sebe a spatřila hrozivý obraz ženy, která nezná slitování a zradu trestá obvykle hůře než smrtí. Akira Kasumi zradila a málem ji poslala na smrt. To ale zdaleka nebylo všechno, neboť také zradila Samuela a Sakuru. Postavila se na nohy a začala urychleně couvat podél zdi. Když nedošlápla a málem se zřítila až dolů, uvědomila si, že už nemá kam utéct. „Kasumi…“ řekla tiše Akira a z očí se jí spustily slzy. „Odpusť mi to, prosím odpusť mi tu hroznou zradu! Byla to jediná možnost, jediné východisko. Mě to tak strašně mrzí…“ Kasumi si povšimla úzké dýky, kterou měla Akira za opaskem. Sáhla po ní rukou a vzala si ji. Akira se
nebránila, protože věděla, že na to stejně nemá. „Vzpomeň si na všechny ty společně chvíle… já vím, že jsem ti v minulosti hrozivě ublížila, ale prožily jsme i mnoho pěkného. Třeba náš pobyt ve Walesu, kde jsem ti přislíbila pomoc s tím netvorem, vzpomínáš? Nebo tady v Japonsku, jak jsme přepadly Tokutarovu jachtu… po tom, co jsme ji potopily, jsi mi řekla, jak strašně jsi ráda, že mě máš po boku a že jsi nikdy nepotkala lepší kamarádku. Byly jsme… ne my stále jsme přítelkyně a…“ „Drž už konečně hubu! Kde je Tokutaro?“ „Ve své kanceláři. Zamkla jsem ho. Na, tady máš klíč…“ Akira předala klíček Kasumi, která si ho vzala a uschovala do kapsy. „Kasumi… člověk prostě dělá chyby. Nikdo není dokonalý a já už vůbec ne. Podvedla jsem tě, ale ne proto, že bych tě neměla ráda nebo si tě nevážila. Já jsem se bála o sebe a o svůj budoucí život. Udělala jsem to ze své lásky k této zemi, o kterou bych přišla, kdyby byl Tokutaro přeci jen poražen. Tomu přece rozumíš ne? Láska k rodné zemi… I ty Japonsko miluješ!“ Kasumi dobře sledovala Akiřino zoufalství a hrozivý strach o svůj osud. Viděla, že její bývalá přítelkyně nemá ani odvahu, aby jí pohlédla do očí. Kdysi tomu tak nebývalo… „Ta žena se mi chtěla pomstít za smrt Jina Kwana a co víc – rezolutně odmítla, že by spolupracoval s Tokutarem. Lhala mi?“ Akira nyní sklopila hlavu a zhluboka se nadechla. „Takže nelhala…“ „Můj otec ji chtěl na své straně a já vymyslela, jak to zařídit.“ „Už tehdy jsi mě zradila?!“ „Ano… už tehdy. Nevydržela jsem po té události ani jediný den s tebou v bytě a tak jsem se odstěhovala, vždyť víš.“ „Tak proto… A co Jin?!“ „Byl to obyčejný milující manžel a ne zločinec. Důkazy, které jsem ti předložila, jeho spisy, fotografie,… to všechno bylo falešné. Dobře jsem věděla, kdy akci provést, aby u toho nebyla přítomna Yoon. Prostě… prostě jsi zabila nevinného.“ Kasumi zrudla ještě více než předtím. „Slituj se nade mnou,“ pokračovala s prosbami Akira, „nezasloužím si smrt! Vzpomeň si, jak jsem byla s tebou, když se ti stýskalo po Samuelovi. Povzbuzovala jsem tě a říkala, že se zase shledáte. Měla jsem pravdu…“ „Poslala jsi na smrt i jeho!“ „Byla to jediná šance, jak tě vlákat sem, ale… ty jsi stejně všechny porazila… Taky jsem ti našla sestru! Tam dole je Sakura Sato, tvoje příbuzná!“ „Mám ti být vděčná za to, že jsi i ji předala Tokutarovi, aby ji zabil? Za to chceš můj vděk, ty proradná bestie?! Povím ti jedno, Akiro – brečela jsem, když jsem se přesvědčila, co jsi zač. Poté, co jsem vám utekla a vrátila se do bytu, jsem klesla k zemi, opřela se o zeď a dlouhé hodiny jsem plakala nad tvou zradou. Nechápala jsem, jak je to možné, jak to, že jsem přišla o svoji nejbližší přítelkyni, které jsem si vážila a kterou jsem měla tak moc ráda, protože mi byla oporou v těch nejtěžších chvílích. Jen díky tobě jsem se dokázala soustředit na naši věc a neutápět se ve vzpomínkách na Samuela. Jen s tvojí pomocí jsem se pomstila za zničený život. Byla jsem tak ráda, že jsi se mnou… a pak… Co jsem ti provedla, že jsi mi musela tak ublížit?!“ „Neprovedla jsi nic… o to je to horší.“ Kasumi oběma rukama stiskla rukojeť dýky. „Zapřísahám tě Kasumi, rozmysli si to, co chceš udělat. Jsi svázána pravidly, která ti nedovolují mne nechat naživu, ale opravdu toužíš po tom mě zabít? Tohle není o rozumu, ale o citech. Vím, že ke mně něco cítíš, Kasumi, a nesnaž se to potlačit. Nech emoce a city, ať rozhodnou za tebe.“ „Máš pravdu… tam dole je můj milenec, se kterým jsem se skoro čtyři roky neviděla. Nebudu ztrácet čas tebou a skončím to rychle. Neber to však jako projev milosrdenství, protože to si
nezasloužíš.“ Kasumi obrátila čepel dýky vzhůru a vsunula Akiře ostří pod bradu. Prorazila kůži a vnikla zbraní do jejích úst. Tlačila dál a mířila nahoru k mozku. Pohlédla do široka otevřených Akiřiných očí. Následně celé její tělo zvedla ze země. Držela ho na rukojeti dýky, která pomalu postupovala Akiřinou hlavou. Poté se zapřela a odhodila celé tělo dolů na zem u paty budovy. Kasumi se nahnula přes okraj a sledovala bezvládné tělo své přítelkyně. Zaslzely jí oči, ale nesnažila se slzy utřít. Vzpomínala na společně strávené chvíle a bylo jí líto, jak vše nakonec dopadlo. Mívala Akiru ráda, byla to její nejlepší přítelkyně, jakou měla, ale časy se změnily. Málem kvůli ní přišla o život a nejen ona. Tuhle skutečnost nedokázala jen tak vypustit. Kasumi zavřela oči a otočila se. Konečně si otřela uslzené oči a vydala se zpátky. Yoon ležela na podlaze s ústy plnými krve. „Tvrdá čubka…“ řekla Sakura a přistoupila k Yoon. „…ale sestřička je očividně tvrdší.“ Yoon zvedla hlavu a otevřela oči. Její potem slepené vlasy jí částečně bránily ve výhledu. Sakura i Samuel věřili tomu, že Yoon je definitivně vyřízená a nezmůže se již na nic. Když ovšem Yoon vycenila zkrvavené zuby, poznali, že se pletou. Yoon se zapřela rukama o podlahu a zvedla dolní část těla do výšky. Držela se jen na rukou. Už dle toho bylo evidentní, že Yoon má stále spoustu sil. Odrazila se rukama od země a dopadla na nohy. To už se na ni vrhala Sakura, ale Yoon se pořádně rozkročila a nechala své tělo klesnout níž tak, aby mohla snadno udeřit dlaněmi Sakuru do břicha. Náraz ji odrazil na zem. Yoon se opřela dlaněmi o zem a vyšvihla se do výšky. Ve výsledku tak skončila Samuelovi na ramenou, na která dopadla nohama. Nesnažila se udržet rovnováhu a místo toho stiskla nohama Samuelův krk a nechala, ať se její tělo převáží na zem. Rychlým pohybem nohou přehodila Samuela přes sebe a sama skončila ve stojce. To už dolů po schodišti přibíhala Kasumi. Poté co Yoon s lehkostí vyřídila Samuela a Sakuru, obrátila se na Kasumi, která konečně seběhla po schodišti dolů. Dobře viděla, jak Yoon přemohla její blízké a to ji rozzuřilo. „Jsi připravená na druhé kolo, Kasumi?“ zeptala se Yoon. „Akira mě podvedla. Jin nebyl…“ „Přísahala jsem u hrobu svého muže, že ho pomstím a to také udělám. Tvé lži jsou jen ukázkou slabosti!“ Kasumi pociťovala ohromný vztek a její vyceněné zuby a vražedný pohled toho byl důkazem. Její protivnice byla totiž opět na nohou a stále měla ohromnou výdrž a to přesto, že už snesla tolik ran, že by to většina lidí nevydržela. Už se déle nesnažila Yoon přemlouvat a přijala daný fakt – ona Jina zabila a ať už v tom Akira hrála jakoukoli roli, nebyla ta, která Yoonina muže usmrtila. Yoon udělala pár velmi rychlých pohybů rukama a poté s lehkostí zvedla pravou nohu až ke tváři. Protáhla si ji, pokrčila a několikrát rozvířila vzduch rychlými kopanci. „Předvedu ti bolest, jakou jsi ještě nepoznala.“ Kasumi zatnula pěsti, až jí na pažích naběhly silné svaly. Její pravidelné hluboké dýchání si pohrávalo s vyrýsovaným břichem. Na Yoon to však nijak nezapůsobilo. Vyšvihla se na ruce a udělala tak stojku. Chtěla Kasumi udeřit nohama. Ta to předpokládala a chytila Yoon za lýtko pravé nohy. Korejka však ani na chvíli nezaváhala - pomohla si rukama a natočila se tělem tak, aby mohla udeřit stále volnou nohou Kasumi do zad. Nejprve to učinila zprava, poté se pootočila a udeřila Kasumi i zleva. Yoon nohu následně pokrčila a kopla Kasumi do hrudi. Japonka svoji protivnici pustila, neboť pod tlakem úderu musela udělat pár kroků vzad, aby se udržela ve stoje. Yoon stále nemínila dobře rozjetou posloupnost úderů přerušit. Klesla opět na nohy, shýbla se až k zemi, vyšvihla nohu a otočila se kolem své osy, přičemž využila ruce, kterými se opírala o zem. Podařilo se jí zasáhnout Kasumi do hlavy tak tvrdě, až Japonka padla k zemi na záda. Kasumi cítila, jak její tělo slábne – srážka s tvrdou, prachem pokrytou podlahou byla velice bolestivá. Obrátila se na břicho a odlepila se od země. Zvedla hlavu a
pohlédla na usmívající se Yoon. Viděla před sebou člověka, na kterého dost možná nestačí. V minulosti se mnohokrát stalo, že Kasumi skončila zmlácená a neschopná svému protivníkovi dále čelit. Dříve nebo později mu to však vrátila i s úroky, neboť dotyčného povětšinou utloukla. Tentokrát žádnou druhou možnost mít nebude – když prohraje, zemře. Kasumi byla viditelně překvapená i sama sebou a na její tváři byla patrná známka strachu. Když si to uvědomila, vycenila zakrvácené zuby. Obličejové svaly Kasumi cukaly vinou ohromné nenávisti, kterou nechala naplno proudit. Z doširoka otevřených oči, jakoby šlehaly plameny. Kasumi se chystala vyběhnout proti Yoon. Ta ovšem v naprosto přesně vyměřenou dobu vyskočila do výšky, udělala salto a dopadla Kasumi nohama na lopatky. Kasumi navzdory pevným kostem a silným zádovým svalům klesla k zemi, otočila se na bok, ale jakmile pozvedla hlavu, všimla si jen toho, jak se Yoon drží u země opět s nataženou nohou a otáčí kolem své osy. Další rána přímo do Kasuminy hlavy a ona už skučela bolestí a vyčerpáním. Skončila na zádech a prach se jí lepil na lesknoucí se zpocené tělo. Kasumi pohlédla na Samuela, který klečel na zemi a ztěžka oddechoval. Byla to slza, která vytekla Kasumi z očí. Udivilo ji to natolik, že zařvala, zapomněla na bolest, postavila se a vrhla se na svoji protivnici. Vrazila do ní tělem, zvedla ji do výšky a odhodila na stůl, na němž bylo připevněno kolo na spouštění řetězů. Starý stůl pod Yooninou vahou nevydržel a prasknul. Yoon urychleně popadla kus prkna z rozbitého stolu a praštila s ním Kasumi do lýtek. Ta s bolestivým výkřikem klesla na kolena. To Yoon už stála, napřáhla se a vši silou švihla prknem do Kasuminých zad. Překvapilo ji, když se prkno zlomilo a jedna jeho část odletěla stranou. „Čubko!“ vykřikla Yoon. Kasumi se s nemalými obtížemi oprostila od sílící bolesti. Zvedla se a úspěšně uhnula Yoonině ráně pěstí. Korejka se tím nenechala rozhodit, vyskočila do vzduchu a oběma nohama tvrdě dopadla na Kasuminy prsa. Kasumi pocítila děsivý tlak na žebrech. Nepraskla, ale nebylo k tomu daleko. Takovouhle ránu nedokázala Japonka ustát a zřítila se s řevem na zem. Kasuminy vytřeštěné oči a roztřesené tělo ukazovaly, jak už má toho všeho dost a jak se s naprostým vypětím sil drží ve stavu, kdy dokáže své protivnici čelit. Držela se za levé ňadro a snažila se ho masírovat, aby si alespoň trochu ulevila od bolesti. Dalo jí práci zpevnit tělo a zklidnit mysl. Nebyla schopná se znovu vyšvihnout na nohy a tak se jen pomalu zvedala. Předstírala naprostou malátnost, bezmoc a neschopnost se soustředit a Yoon si neuvědomila, že to je jen přetvářka. Měla za to, že její Japonská protivnice již takříkajíc mele z posledního. Chtěla proto Kasumi srazit k zemi a definitivně vyřídit kopancem přímo zepředu do tváře, ale jakmile zvedla jednu nohu, Kasumi ji snadno podrazila tu druhou a Yoon skončila na zádech. Během okamžiku však byla opět na nohou – měla lehčí tělo než Kasumi a především neměla tak hrozivé bolesti. To se však mělo brzy změnit... Yoon se napřáhla pravou nohou a udeřila Kasumi z boku do žeber. Kasumi zařvala bolestí, neboť tlak na žebra byl opět strašný, ale díky silným kostem ani tentokrát nepraskla. Yoon, která očekávala, že Kasuminy kosti se musí zlomit, byla překvapená a teď to byla Japonka, která měla šanci pořádně udeřit. Neměla energii vymýšlet cokoli složitého a tak se uchýlila k podobnému kopanci, jako předtím její protivnice. K Yooninu zděšení ovšem Kasumina tvrdá rána žebra prokopla. Yoon se zapotácela, vytřeštila oči, chytila se za bolavé místo a odstoupila dál. Tělem ji projela bodavá bolest a začala mít pocit, jakoby v jejích útrobách cosi chtělo ven a tlačilo to zevnitř na kůži. Obě bojovnice byly nyní v tak zuboženém stavu, že taktika se ze souboje vytratila a nastoupila pouze hrubá síla. Yoon si musela ke své nelibosti přiznat hroznou věc – Kasumino tělo i přes to všechno, co si už vytrpělo, bylo silnější než její. Korejka však nemínila svůj boj prohrát. Dala svému muži slib a za nic na světě ho nechtěla porušit. Rozeběhla se proti Kasumi a udeřila ji pěstí do tváře. Chytila ji zezadu za hlavu, druhou rukou se napřáhla a vší silou vrazila pěst do Kasumina podbřišku. Kasumi zařvala bolestí, která náhle ještě
mnohonásobně zesílila, když jí Yoon vrazila další ránu do břicha. Kasumi zavrávorala a podstoupila dál. Stěží se držela na nohou. Yoon netoužila po tom, aby se Kasumi stihla vzpamatovat, semkla obě ruce v pěst, pokrčila se v kolenou a vrazila Kasumi pěsti do břicha. Navzdory silným svalům se Kasumino břicho pod tlakem stáhlo, jako by bylo z želé. Japonka zaúpěla a cítila, jak jí vibrují nohy i ruce. Její tělo se převážilo a ona se zřítila na zem. Yoon, která pociťovala čím dál sílící bolest kvůli zlomeným žebrům, potřebovala chvilku oddechu, aby se dokázala soustředit na boj. To dalo Kasumi čas. Japonka se zvedla na všechny čtyři, ale hned poté se jednou rukou chytila za bolavé břicho. Cítila, jak se obsah jejího třesoucího se žaludku pohybuje směrem do úst. Otevřela pusu a začala zvracet. Její snídaně skončila stejně jako trocha žaludečních šťáv a krve venku na podlaze. Kasumi bylo velice špatně i nadále, ale urychleně se pokusila zvednout. Pokrčila nohu a zkusila se postavit. Jakmile došlápla, noha se jí podlomila a ona se zřítila levou paží přímo do vlastních zvratků. Čvachtavý zvuk byl pro Samuela i Sakuru signál Yoon opět napadnout. Kasumi viděla, jak její milý vstává a bála se, že ho Korejka usmrtí. Mírně pokroutila hlavou, jakožto gesto, které mu mělo říci, aby se raději držel zpátky. Poslechl a Sakura taktéž, za což byla Kasumi ráda. Yoon měla zatím dost času pro následující čin – vyskočila a nechala své tělo padnout na podlahu, přičemž ve správný okamžik udeřila lokty Kasumi do zad. To Japonku opět tvrdě přirazilo k zemi. Obě ženy teď ležely na břiše přímo proti sobě a Korejka nedokázala z úst odehnat úsměv. Myslela si, že je po všem, neboť Kasumi bez známek pohybu ležela na zemi. Se slzami v očích sledovala své blízké, kteří byli vyloženě v šoku. Po chvilce však Kasumi roztáhla ruce a zapřela se dlaněmi o zem. Kdyby byla zdravá, zvládla by se zvednout během okamžiku, ovšem nyní to byl problém. Yoon pochopitelně zareagovala a začala bušit lokty Kasumi do zad. Kasuminy paže se začaly chvět a pod tíhou úderů opět pozvolna klesla na zem. Právě tato Japončina snaha se odlepit od země vypadala jako její poslední zoufalý čin, na který se ještě zmůže. Chvíli se nic nedělo a poté to Kasumi zkusila znovu. Zhluboka se nadechla a horko těžko sesbírala zbytky sil, aby se dokázala vrátit do souboje. Tentokrát se však zapřela mnohem silněji a její tělo pod Yooninými údery znovu nekleslo. Otřásalo se, to ano, avšak vydrželo. Korejku to vyloženě děsilo, neboť se jí zdálo, že Kasumi zkrátka nejde zastavit, že její tělo je jako ze železa a že v sobě pokaždé najde dost sil, aby se vrátila do souboje. Když měla Japonka prostor, odkutálela se stranou. Chtěla jen získat čas, aby se mohla postavit. Tomu Yoon se zoufalstvím přihlížela. Nedokázala pochopit, jak je možné, že žena, které přísahala smrt, je opět na nohou a opět připravena bojovat. To Yoon se zvedala podstatně déle... Netrvalo dlouho a obě bojovnice stály proti sobě se zaťatými pěstmi a špinavými, zakrvácenými, zpocenými těly. Zatímco Yoon se viditelně klepala a v očích se jí zračil strach, Kasumi stála klidně a svalstvo na jejím těle bylo napnuté snad na největší možné maximum. V jejích krví podlitých očích byla vidět nenávist. Čtyři roky se snažila jak jen mohla, aby porazila své nepřátele a mohla se vrátit ke svému milovanému muži. Mezi ní a Samuelem stála nyní jediná překážka a ona byla rozhodnuta ji překlenout stůj, co stůj. Mírně roztáhla paže a načež jí zapraskala klouby. Z Kasuminých úst vyšel děsivý řev plný vzteku. Yoon se rovněž nechala pohltit vztekem a s řevem se rozběhla proti Kasumi. Ta neměla sílu pozvednout ruku a napřáhnout se, a tak učinila to samé a rovněž se rozeběhla proti své protivnici. Narazily do sebe bokem, ale zatímco Kasumi náraz ustála, Yoon se zřítila na záda. Kasumi zaklonila hlavu a opět vztekle zařvala na celou místnost, Poté nehledě na šílené bolesti projíždějící jejím tělem při jakémkoli pohybu, se odrazila, provedla salto a koleny dopadla přímo na Yooninu hruď. Obě věděly, co byl praskavý zvuk, který se ozval. Yoon cítila bolest, která se jako dýka zabodávala hluboko do jejího těla. Řvala bolestí jak zraněná lvice. V návalu zoufalství vymrštila pěsti, kterými ze sebe chtěla Kasumi odstrčit, ale ty uvízly
v Kasuminých dlaních. Yoon zírala na Kasuminu zkrvavenou tvář, jež zrudla a byla na ní jasně patrná ohromná námaha. Kasumi ve vzteku vydávala vrčivý nenávistný zvuk. Do tohoto činu vkládala Japonka veškerou sílu, kterou ještě dokázala sesbírat. Yoon byla poslední překážka mezi ní a Samuelem a ona ji chtěla konečně překlenout. Yooniny ruce nedokázaly vzdorovat ohromné síle, jež je chtěla rozdrtit. Ozvalo se další tiché křupání a skřípání. Kasumi konečně povolila a Yoon s hrůzou sledovala nepřirozeně pokroucené a roztřesené prsty. Nestačila zareagovat a dostala tvrdou ránu přímo do obličeje. Poté další, další a další. Kasumi tloukla do tváře Yoon jak smyslu zbavená a přitom vztekle řvala: „Chcípni! Chcípni už konečně!“ Kasuminy rukavice skončily potrhané a z rozmlácených kloubů jí tekla krev, ale přesto nepolevovala. Z tváře korejské bojovnice zůstala jen odporná deformovaná kaše. Krev jí zakrývala naprostou většinu obličeje, nos byl rozdrcený a oči se ani nehýbaly. Korejka přesto stále žila. Mírně pootevřela ústa, ze kterých nejprve vytekla spousta krve, poté se ozvalo chrčení a nakonec dvě slova plná nenávisti a zloby: „Zabiju tě…“ Kasumi chytila oběma rukama Korejku za hlavu, zvedla ji a třískla s ní vší silou o zem. Poté znovu a ještě jednou, dokud lebka Korejské bojovnice nepraskla. Kasumi se konečně uklidnila a začala zhluboka dýchat, aby ovládla nápor bolesti, který nabíral na intenzitě, jakmile z jejího těla vyprchával adrenalin. Zvedla hlavu a pohlédla na Samuela a Sakuru, kteří stáli poblíž, a na tváři jim byla vidět ohromná úleva i vyčerpání. Kasumi se narovnala a zaklonila hlavu, zavřela oči a natáhla paže mírně dozadu, aby si je protáhla. Cítila, jak se jí srovnala ramena, ale její tělo bylo stále jak v jednom ohni. Bolelo ji snad vše, co mohlo. Otřela si tvář od potu a krve. Oči otevřela a prsty si projela po svých stehnech. Snažila se nabrat sílu a odhodlání k tomu se postavit, což nebylo nic snadného. Chvíli jí to trvalo, ale poté pozvedla pravou nohu a opřela se s ní o zem. Pomalu udělala to samé s levou nohou a konečně se ocitla nad Yooniným chladnoucím tělem. Nohy měla pokrčené a snažila se je narovnat. Zdálo se, že její váha je na ně příliš. Bylo to jakoby zvedala ohromnou zátěž, jakoby její tělo najedenou ztěžklo o desítky kilogramů. Konečně se narovnala a vypnula hruď. Semknula ruce v pěst, aby si dodala sílu potřebnou k udržení se ve stoje. To už Samuel i Sakura přicházeli ke Kasumi, která udělala dva nejisté kroky, během kterých se zase málem zřítila na zem. Samuel ji ohromnou radostí objal. Zasténala bolestí. „Promiň, nechtěl jsem…“ řekl Samuel a pustil ji. Kasumi se k němu ale přitiskla, jak jen to šlo nehledě na sílící bolest. Samuel ji políbil a nevěděl, jestli slzy, které jí vytryskly z očí, jsou způsobené radostí nebo bolestí. „Dokázala jsi to.“ Kasumi chvíli mlčela a naplno si užívala Samuelovo objetí. „Bylo to jako bych v sobě uvolnila energii, jakou jsem nikdy předtím nepoznala. Vidina toho, že se opět obejmeme a že budeme spolu, mi dodala síly, abych tu svini přeci jen zničila. Sáhla jsem si snad až za hranice svých sil, protože ještě nikdy v životě jsem ze sebe nedokázala dostat to, co teď. Ani teď nechápu, jak mé tělo zvládlo ustát všechny ty bolestivé rány a dokonce se i teď udržet na nohou.“ Kasumi se ohlédla na Yoonino zakrvácené tělo. „Byla dobrá, opravdu hodně dobrá, ale… ne dost dobrá.“ „Ty jsi přece neporazitelná, lásko. Nejkrásnější a neúžasnější bojovnice na světě. Tak strašně jsem si přál tě obejmout…“ „Nezlobte se, že vám ruším tohle dojemné setkání,“ řekla Sakura, „ale ráda bych pogratulovala tady terminátorce.“ Samuel Kasumi pustil a ta si se Sakurou podala ruku. „Ráda tě poznávám, sestřičko!“ vykřikla Sakura se slzami v očích a vrhla se Kasumi kolem krku. „Je to zvláštní pocit, Sakuro. Dlouhá léta jsem ani nevěděla, že žiješ.“
„Já o tobě taky nevěděla Kasumi, ale vím, že bychom měly být už spolu. Sestry Sato by se neměly rozejít, i když ani zdaleka nedosahuju takových kvalit jako ty?“ „Kvalit? O to přece nejde.“ „Přála bych si být jako ty, víš? Věděla jsem, že jsi hodně dobrá, ale nikdy bych si nepomyslela, že až tak moc. Viděla jsem ten souboj a tvé tělo je jak z oceli. Jsi moje velká, silná a zkušená sestřička. Takovou jsem si vždycky přála.“ Sakura konečně Kasumi pustila a Samuel byl překvapený, jak citlivá může být. Kasumi se otočila, aby si prohlédlo Yoonino tělo „Určitě je mrtvá?“ zeptala se, jakoby si tím sama nebyla jistá. „To víš, že jo,“ odpověděla Sakura. „Ještě jsem neviděla, aby se někdo zvedl ze země, když mu z hlavy teče mozek. Ty ale taky nevypadáš zrovna k světu, Kasumi a ten humus na rameni…“ „Spadla jsem do vlastních zvratků a uff, už se mi zase…“ Kasumi se urychleně shýbla a vyzvracela. Pravdou je, že skoro ani nebylo co zvracet, ale to nutkání Kasumi přesto měla a nedokázala se ho zbavit. Samuel jí poté pomohl se narovnat. „Jak ti je?“ „Hrozně… Věř mi, že už jen udržet se na nohou je pro mě v tuhle chvíli skoro nadlidský výkon.“ Kasumi se chytila za břicho a tvář jí zkřivila bolest. „Co se děje?!“ polekal se Samuel. „Musím si odpočinout. Mám silné bolesti a potrvá, než to přejde.“ „Taky sis vytrpěla hrozné rány. Pojď, půjdeme odsud pryč.“ „Ještě ne. Stále zbývá dořešit Tokutara a Takashiho.“ „Takashi je už mrtvý.“ „Vážně? To je dobře. Takže jen Tokutaro… ale nejprve se musím trochu vzchopit. Celé tělo mám od krve a potu. Jazyk se mi lepí na patro, v ústech cítím zvratky, žaludek se mi třese, bolí mě hlava a všechny ty podlitiny a naražené kosti… Vydržím opravdu hodně, ale tohle už je příliš. Musím si odpočinout.“ Samuel opatrně zvednul Kasumi do náruče. „Jestli tady někde pobíhá ten bastard, není tu bezpečno.“ „Ale je. Akira ho zavřela v kanceláři a čeká na popravu, kterou provedu osobně a v mojí režii, pokud to nikomu nevadí. Mám totiž jistý, dalo by se říct dětinský plán, jak s ním naložit. Bude to vypadat, že se chovám jako hloupá kráva bez špetky rozumu, ale ta představa se mě držela celé roky a já bych ji chtěla proměnit ve skutečnost.“ „Je tvůj, Kasumi.“ řekla Sakura „ale dej si na něj pozor.“ „Můžeme to skončit jedinou kulkou. Klidně ho zastřel a bude po všem.“ „Ech, Samueli, některé věci se nemění a můj vztah ke střelným zbraním je jednou z nich. Krom toho by to bylo sice nejjednodušší, ale to nechci dopřát ani sobě a ani jemu.“ „Kasumi! Copak ti to nestačí? Nevidíš, jak na tom jsi? Chceš se s ním snad prát?“ „Tak nějak… Odnes mě prosím do posledních dveří v chodbičce. Je tam kuchyňka. Mám hroznou žízeň.“ Samuel poslechl a tak se brzy všichni tři ocitli v prostorné místnosti s několika kovovými stoly a židlemi. Byl tu také dřez a staré nádobí. U zdi byla převrácená špinavá pohovka a na zemi veliké matrace. Sakura je všechny narovnala na sebe a Samuel na ně položil Kasumi. Poté prohledal poličky a nalezl pár skleniček. Do jedné natočil vodu a předal ji Kasumi, která se s chutí napila. Zbytkem vody si trochu umyla obličej, aby z něj dostala krev a pot. „Tak a teď mi pověz, lásko, jak jsi tady přes tři roky přežívala? Co jsi během té doby dělala a jaké to všechno bylo?“ „Ech, to není zrovna vhodné téma, Samueli, ale chápu, že tě to zajímá. Vlastně jsme viděly jen jeden způsob, jak Tokutara zničit a to zbavit ho jeho lidí. Říká se, že nemá cenu bojovat
s armádou, když stačí zabít vůdce, ale to neplatí vždy. Tokutara by rychle nahradil některý jeho věrný člověk a nepomohla bych si. S Akirou jsme postupně likvidovaly Tokutarovy muže. Bylo to zdlouhavé, ale nešlo to uspěchat, neboť Tokutaro si dával pozor a my musely využívat jeho chyb, kterých však nebylo mnoho. Většinou jsme na jednom místě nezůstávaly déle než pár dnů, maximálně týdnů, takže to bylo opravdu vyčerpávající. Kdybych se ale nespojila s policií a nezačala s nimi spolupracovat, nikdy bych se tak daleko nedostala.“ „Jsi přece známá vražedkyně, tak jak to, že máš policii na své straně? Neříkej mi, že teď půjdeš sedět nebo něco takového, Kasumi. To bych už vážně nevydržel,“ vyděsil se Samuel. „Ne, nemusíš se bát. Vlastně se scházím jen s jejich šéfem a ten je ochoten mi dát naprostou svobodu. Už teď je můj trestní rejstřík čistý jak lilie, takže pojedeme domů na Black Mirror. Mé znalosti Yakuzy policii přišly vhod a díky tomu se na celou organizaci dokázali dívat z jiného úhlu. Za ty roky v Yakuze jsem zjistila, jak to chodí a Tokutara jsem dobře znala. Znala jsem jména, životopisy i pozice jednotlivých mužů. Akiřiny kontakty a nasbírané informace byly k nezaplacení a díky tomu se dokázala policie probít až na vrchol a pomáhat nám, kde to jen bylo možné. Samozřejmě hrozilo, že Tokutaro vedení policie koupí nebo vystraší, ale naštěstí k tomu nedošlo. Kenji Kimura kvůli Tokutarovi přišel o svoji ženu a přísahal, že se mu pomstí. Když mě včera večer navštívil a řekl mi, co se stalo v Ikebaně, chtěl jít dnes do továrny se mnou, ale naštěstí jsem mu to rozmluvila. Myslím, že bude rád, až jeho ženu pomstím za něj. “ „Proč říkáš naštěstí? Sešli se tu ti nejlepší zabijáci a ty jsi na ně byla úplně sama. Policie tu měla být s tebou! Proč nepřišli?“ „To byl můj nápad sem jít samotná, Samueli. Celá jednotka by Tokutara a jeho lidi zničila a on by věděl, že už je to beznadějné a tak by vás oba popravil, jenže to jsem samozřejmě nechtěla připustit. Proto jsem se jim postavila sama, s čímž oni také počítali.“ „Hmm, mysleli, že na tebe stačí, co?“ „Spletli se jako už mnoho lidí. Stále mě všichni jen podceňují…“ „Těžko se věří tomu, co dokážeš a když to člověk nevidí na vlastní oči…“ „Myslím, že jsi to dotáhla na absolutní špičku, ségra,“ řekla Sakura. „I kdyby ano, tak to nebude trvat dlouho, ačkoli myslím, že ještě pár let by to tak zůstat mohlo. Sice mi je už třicet tři let, ale stále si nepřipadám stará. No… není mi o moc líp, ale vymačkám ze sebe zbytky sil a tu svini zničím. Kruh se uzavírá…“ řekla Kasumi a zvedla se. Bylo to namáhavé, ale její pravidelné dýchání a napnuté tělo ji pomohlo vydržet. Vysvětlila ostatním, co po nich chce a sama zašla do hlavní haly, kde byla klec. Dobře si prohlédla symbol své nesvobody a v duchu si přehrála kratičký úsek ze dne, na který do konce života nedokáže zapomenout… Desítka již dospělých mladých žen byla přivedena do veliké klece, která vévodila tovární hale. Dveře se za nimi zabouchly a uzamknuly. V kukani nahoře, odkud byl na klec dobrý výhled stál nejen Hari a někteří z jeho lidí, ale také muž odpovědný za celý výcvik i výběr a výchovu dívek – Tokutaro Watanabe. V ruce žmoulal doutník a prohlížel si desítku nerozlučných kamarádek. Poté promluvil tak hlasitě, aby byl dobře slyšet: „Z klece bude vypuštěna ta poslední z vás, co zůstane naživu!“ Ani jedna z dívek si nebyla jistá tím, co teď mocný Tokutaro řekl. „Eh, cože?“ podivila se Hana. „Jak je to myšleno?“ zeptala se ustrašená Wakana „Co… co to má znamenat?!“ „Já nevím,“ odvětila Noriko. „Možná…“ řekla Yukiko a nebyla si jistá, jestli to má doříct „…možná, že chtějí, abychom vyhladověly.“ „Proboha, to je šílenství!“ řekla Wakana.
Junko přiběhla ke dveřím a zkusila je otevřít. Ani se nehnuly. „Jsme tu úplně v pasti!“ zoufala si. „Co budeme dělat?“ ptala se Kasumi. „Já nevím,“ odvětila Hana. Yukiko si zopakovala Tokutarova slova: „Z klece bude vypuštěna ta poslední z vás, co zůstane naživu. To přece není možný!“ „Musíme vyčkávat,“ řekla Junko „Co jiného taky chcete dělat?“ Ostatní dívky uznaly, že to je nejrozumnější řešení a posedaly si na zem, zády k mřížím. Wakaně se spustily slzy. „Nebreč,“ řekla Kasumi a snažila se svoji kamarádku uklidnit. „To se nějak vyřeší.“ Sama Kasumi si tím však nebyla jistá. Sledovala Junko, která lomcovala dveřmi ve snaze se dostat z klece a přitom volala Hariho muže. K ničemu to nebylo a po čtvrt hodině toho konečně nechala. „Já se bojím…“ hlesla Wakana. Kasumi ji objala, aby jí dodala pocit bezpečí. „Víš přece, co jsme si slíbily – nikdy nepůjdeme proti sobě. Jsme ty nejlepší kamarádky na celém světě a tak to taky zůstane.“ Neuběhla však ani hodina a situace se povážlivě měnila. Poté, co Yukiko správně řekla, že Hari i ostatní chtějí, aby se dívky navzájem pobily, začaly být podezíravé a opatrné vůči svým kamarádkám. „Oni nás nepustí ven…“ řekla Junko. „To je pravda,“ odvětila Hana „Klidně nás tu nechají umřít hlady, jenomže ty, Junko, jsi z nás nejmohutnější – určitě vydržíš nejdéle.“ „Ale… za to já nemůžu!“ „Možná ne, ale kvůli tobě mě i ostatní čeká smrt! Já nechci umřít!“ „Uklidni se, Hano,“ řekla Yukiko. „Nezemřeš, když se Junko postavíme. Je to jediná možnost.“ Junko, která to slyšela, začala opatrně couvat ke Kasumi. Rovněž si všimla, že do té doby znuděný Tokutaro právě zpozorněl, neboť to pro něj začínalo být zajímavé. Všechny dívky již byly na nohou a držely si odstup od ostatních. „Možná bychom měly začít tou nejslabší…“ řekla Hana a pohlédla na Wakanu. Ta se urychleně schovala za Noriko. „Wakany se ani nedotkneš!“ vykřikla Noriko. „Myslíš?“ zeptala se Hana a přikročila k Noriko blíž. Ta se neudržela s ohnala se po své kamarádce pěstí. Hana však byla pohotová a stihla uskočit. Kopla Noriko do boku a poté ji uzemnila ranou pěstí. Noriko se urychleně zvedala, ale to k ní přiskočila Yukiko a dupla jí na krk. „Přestaň!“ vykřikla Wakana, když viděla, že její kamarádka balancuje na hranici života a smrti. Noriko se vůbec nedokázala nadechnout. Když Junko viděla, kterak se Hana nebezpečně přibližuje k Wakaně, rozběhla se proti ní a zezadu do ní strčila. „Ty velká mrcho!“ vykřikla Hana. Junko jí zkroutila ruce přes sebe a udeřila jí hlavou do čela. Hana zavrávorala, ale to už ji Junko držela kolem krku. Škubla a tělo své kamarádky nechala dopadnout na podlahu. Poté pohlédla na čtveřici dívek, které stály na druhé straně klece a domlouvaly se. Přitom ukazovaly na Junko. I Noriko byla již mrtvá, neboť Yukiko ji v podstatě uškrtila. Jakmile si toho Junko všimla, vrhla se na Yukiko. Zatímco ony dvě spolu sváděly souboj plný působivých ukázek bojového umění, Wakana se přiblížila ke Kasumi. „Už ani krok!“ vykřikla Kasumi. „Já ti přece nechci ublížit! Co takhle… nespojíme se? Ony jsou čtyři, vidíš to? Spojíme se s Junko nebo Yukiko proti nim a možná to zvládneme.“ „A co pak? Zbudeme jen tři a co pak? Odsud vede cesta jen pro jednu z nás…“ Wakana sklopila zrak a opět ji po tváří stékaly slzy. Junko mezitím skoncovala s Yukiko, když jí
podrazila nohy a loktem srazila k zemi tak tvrdě, až dívce praskla po střetu s podlahou lebka. „Kasumi, spojme se!“ naléhala Wakana. „Prosím, moc tě prosím!“ „Spojme se?! Tomu se dá říkat spojenectví?! Co se to s námi stalo?! Kde jsou ty sliby, které jsme si dávaly před spánkem a tiskly se k sobě, protože nám bylo smutno a nikoho jiného jsme neměly? Sliby… copak to slovo nemá žádnou váhu? Vůbec žádnou?! Jen prázdné slovo… zbytečné a dávající falešný pocit jistoty…“ Kasumi se rovněž neudržela a rozplakala se. Přerývaně dýchala a snažila se uklidnit, neboť potřebovala být soustředěná. „Teď se spojíme a za pár minut budeme svádět boj mezi sebou?“ „Oni nás ven nepustí!“ „Já vím! Nejsme víc než jejich otrokyně, ale možná, že to tak má být. Možná, že bude lepší přestat se chovat jako člověk, zapomenout na lidskost a hrdost, která tam snad ještě někde je. Protože čím více se chováme jako lidé, tím hůře snášíme takovéto hrůzy. Jedno ti ale povím, Wakano - to poslední, co mám a co mi nikdo nevezme, je moje čest. Odpusť mi, ale nespojím se s tebou jen proto, abych se tě hned nato pokusila zabít. Raději se postavím všem ostatním a dám svůj život všanc než abych zradila sama sebe.“ Kasumi sledovala své mrtvé kamarádky. Čtyři roky s nimi žila a prožívaly spolu všechny ty hrůzy spojené s výcvikem. Dnes však nastal den se rozloučit a to tak krutě, jak jen je to možné. Wakana se od Kasumi vzdálila. Zkusila uspět u druhé skupiny, kde skutečně získala své spojenkyně, ale na jak dlouhou dobu?! „Nevyčítej si to, Kasumi,“ řekla Junko a přistoupila k ní blíž. „Je to jediná možnost… pokud chceme přežít. My dvě proti nim? Zvládneme to, co myslíš?“ „Pokud ano, tak co pak? Budeme se bít navzájem?“ „Co jiného… nemáme jinou možnost. Já nejsem jako Wakana, nebudu ti vyčítat, že pak půjdeme proti sobě, protože chápu, jak zoufalá naše situace je.“ „Ale…“ „Není jiná cesta! Už to není o přátelství, ale o přežití. Všechny zábrany musí pryč! Tohle nám vezme poslední zbytky lidskosti, to mi můžeš věřit. A to je také to, co oni chtějí – ne lidi, ani zvířata, ale stroje – nemyslící necitelné stroje roznášející kolem sebe zkázu.“ Kasumi zavřela oči a zamyslela se nad tím, co v tuto chvíli chtěla nejvíce. Skutečně to bylo přežít – zůstat naživu, jak nejdéle to půjde. Poté oči otevřela a byla ochotna si za tímto cílem jít stůj co stůj. "Junko, já žádné spojenkyně nemám a ani mít nebudu. Jsem sama. Sama proti všem." Kasumi přiskočila k Junko a udeřila jí do nosu. Poté jí chytila jednou rukou kolem krku a tou druhou jí začala tlouct do břicha. Snažila se Junko přemoct, aby jí mohla snadno zlámat vaz. Ta si to nenechala líbit a pokusila se od sebe Kasumi odstrčit. Kasumi zabořila palec Junko co nejhlouběji do oka. Ta zařvala bolestí, když jí prasklá oční bulva začala téct. Kasumi nyní měla možnost Junko pevně obejmout kolem krku a zapáčit. Bylo to těžké, ale po velkém fyzickém vypětí se ozvalo tlumená prasknutí a Kasumi poprvé v životě zabila člověka. Junko spadla na podlahu a Kasumi stála proti zbylým pěti dívkám. Byla připravená se s nimi rvát do posledního dechu, protože… jiná možnost nebyla. Jen jedna může přežít… to bylo to, co si Kasumi během krvavého a neskutečně brutálního boje neustále opakovala. Nakonec je přemohla všechny a Wakana zbyla jako poslední. Prosila ji o slitování, ale Kasumi neslyšela. Věděla, že nemá na výběr – nemůže se slitovat, protože ze všech kamarádek se náhle staly nepřítelkyně na život a na smrt. Kasumi tedy zabila šest žen, ale tímto její životní pouť plná vražd, násilí, bolesti a utrpení teprve začala. Kasumi vstoupila do klece a brzy dorazil i Tokutaro. Původně Takashiho samopal, který svírala Sakura, byl pro hlavu Tokijské Yakuzy pádný důvod k tomu, aby poslechl. Když zahlédl v kleci Kasumi vytřeštil oči, neboť si vůbec nedokázal připustit, že je stále naživu. Za
Tokutarem se zabouchly dveře klece a on v ní zůstal uvězněný s ženou, kterou chtěl zabít už skoro deset let. „Jak… jak jsi mohla?“ koktal ze sebe Tokutaro. „Myslíš přežít? S přežíváním mám bohaté zkušenosti, ty sviňáku! Přežila jsem tvé nohsledy, kteří mi šli po krku, přežila jsem tvoji dcerušku, přežila jsem tu svini Yoon a přežiju i tebe.“ „Yoon… byla nejlepší. Nikdo ji nemohl porazit.“ „Já ano.“ „Ty nejsi člověk, ty jsi…“ „Stroj? Stroj na zabíjení? To jsi přece chtěl, ne? Chtěl jsi skvělou zbraň, ale ona byla tak dobrá, že ti přerostla přes hlavu!“ „Vždycky jsem věděl, že jsi ta nejlepší, Kasumi. Myslel jsem, že je to zázrak, že mám tebe jako vražednici, ale ono se to ukázalo být prokletím. Stejně jako jsi mi hodně dala, díky svým činům, tak teď jsi mě o to zase připravila, ale vzala sis víc, než bych si kdy pomyslel. Tak moc jsem se snažil tě zabít a přesto bylo snažení marné. Pověz mi, kde sehnat bojovníka, který by tě porazil? Existuje vůbec?“ „Vždycky jsi byl svině, Tokutaro. Jiní na tvém místě by mi vyhrožovali, snažili by se mě koupit nebo by na mě hned zaútočili, ale ty místo toho pomalu, pomaličku nahlodáváš moje odhodlání tě zabít, nebo si alespoň namlouváš, že tak činíš. Lichotky, obdivné řeči, uznání, pochvala, hra na city, tohle nejsi ty. Nesnaž se mě obelhat, protože nejsi tak dobrý, abys to dokázal. Pamatuješ si na tohle místo Tokutaro? Pro tebe možná nic neznamenalo, ale pro mne to bylo místo, kde jsem poprvé vzala život člověku. Stál jsi támhle nahoře,“ Kasumi ukázala na kukaň, kam vedly kovové schůdky, „…a shlížel jsi na nás, na deset kamarádek, ze kterých mohla zůstat naživu jen jedna jediná. To, která z nás to bude, jsme rozhodly my samy bojem o holý život. Devět z nás jsi odsoudil k smrti! Teď tu stojíme jen my dva – otrok a jeho pán. Jakožto pán jsi svého otroka podcenil a ne málo. Pouto mezi námi totiž prasklo a v takový moment nezbývá pro pána i otroka než doufat, že ten na druhém konci se nepromění v krvežíznivého draka a že nepůjde tomu druhému po krku. V našem případě jsme se staly draky oba a nyní nadchází ta chvíle, kdy se rozhodne o tom, kdo je lepší. Kruh se uzavřel, Tokutaro. Už nemáš, koho bys proti mně poslal – všechny jsem zabila, všechny do jednoho. Nedokázali mě zastavit, takže teď je to jen mezi námi. Jen jeden z nás z té klece odejde, druhý v ní najde smrt.“ Kasumi se rozkročila a zaujala bojový postoj. „Drak versus dračice.“ Tokutaro byl zoufalý, ale přesto si nepřipouštěl, že prohraje. Věřil, že přece nemůže mít takovou smůlu, aby jedna jediná žena vyvraždila jeho nejlepší muže a zabila i jeho samotného. „Já tě zničím!“ zařval a vrhl se na Kasumi, jak smyslu zbavený. Ta poodskočila do strany, aby se rozběsněnému muži vyhnula a kopancem zezadu do temene hlavy ho poslala k zemi. Tokutaro se malátně zvedal, ale Kasumi ho kopla do břicha takovou silou, až ho to nadzvedlo a odstrčilo stranou. Skončil na zádech, ale opět se pokoušel vstát. Kasumi mu to tentokrát umožnila, ale jakmile opět ucítil pod nohama pevnou zem a pohlédl před sebe, zahlédl jen Kasuminu pěst vedenou přímo do zubů. Tokutaro zasténal bolestí, když mu z úst vypadly dva zuby a ještě se hlavou udeřil o klec, jež byla hned za ním. Kasumi se nechala zcela pohltit neskutečným vztekem a přestože mohla Tokutarův život už dávno ukončit, chtěla mu předvést, co dokáže. Chvíli trvalo, než se Tokutaro zmohl na to, aby napřáhnul ruku ve snaze Kasumi konečně udeřit. Hned poté se odhodlal k úderu, ale jeho pěst nedopadla na Kasuminu tvář, jak očekával, ale na její pěst, kterou v mžiku vystřelila přímo proti té jeho. Kasumino tělo vydrželo ten nápor, ale Tokutaro se otřásl. V jeho zápěstí cosi zakřupalo a další nepříjemné lupnutí se ozvalo v jeho rameni. Neměl čas zjišťovat, co se děje, neboť Kasumi ho kopancem vedeným na hruď odrazila dozadu na klec. Ta zarachotila a Tokutaro
skončil opět na zemi. Už se nedokázal zvednout. Skrze zakrvácené zuby procedil: „To já jsem tě stvořil, Kasumi. Cítím se jako Bůh. Nebýt mých peněz, mé moci a mých lidí, nebyla bys nepřemožitelná bojovnice, ale špinavá ušmudlaná kurva, tak jak to plánoval tvůj otec.“ „Cože?“ „Když za ním můj člověk přišel, řekl mu narovinu, co s tebou bude. Tvůj táta byl zoufalý a prosil mého muže na kolenou, aby si tě vzal výměnou za peníze. Řekl mu, že je na mizině a dře bídu s nouzí a jediná možnost, jak se uživit, prý mělo být tě prodávat.“ „Bylo mi devět…“ „Ale vyrostla jsi bez poskvrny jen díky mě. Zachránil jsem tě a tohle je tvůj vděk? Na tom ale už stejně nezáleží.“ „Co mí rodiče? Co bylo pak? Řekl jsi jim, kde jsem a co dělám? Zajímali se o mě?“ „Věděli, že máš být naše, ale to je všechno. Pro ně jsi zemřela už dávno.“ „Kde jsou teď? Co se s nimi stalo? Jsou naživu?!“ Tokutaro se pousmál. Kasumi pevně chytila Tokutara za ruku a bez dalších řeči mu ji škubnutím vykloubila. Tokutaro zařval bolestí. „Jsou naživu?“ zeptala se znovu. „Co z toho bude, když ti to povím?“ „Zemřeš rychle.“ „Zemřu tak či tak. Leda že… vím od Akiry, co znamená tvůj slib. Slib mi, že mě necháš být a povím ti, co s nimi je.“ „Vzpomínáš si na lekce, jež mi dával tvůj mučitel? Tvrdil jsi, že by dokázal přinutit mluvit snad i Sovětského partyzána. Můžu tě ujistit, že jeho schopnosti jsem překonala už dávno.“ „Eh, tvůj otec stále žije. Je ve vězení.“ „Proč? Poslal jsi ho tam?“ „Ne, hnije tam už několik let, protože zabil tvoji matku, Kasumi. Je to vrah. A teď… zabij mě.“ „S potěšením.“ Kasumi se otočila na Sakuru. „Nůž,“ řekla a její sestra jí ho skrze mříže hodila. Byl to velice ostrý a nebezpečný nástroj, jež spadal do Hariho výbavy. Kasumi zvedla Tokutara na nohy a pak mu vrazila nůž do břicha. Samuelovi i Sakuře se rázem udělalo zle, to když Kasumi strčila ruku do Tokutarova rozpáraného břicha a vytáhla odtamtud chuchvalec střev. Oběma rukama je uchopila a omotala mu je kolem krku. Pomohla si nohou, kterou se zapřela o Tokutarova záda a nyní už napínala svaly ve snaze uškrtit nenáviděného muže jeho vlastními střevy. „Po tomhle okamžiku jsem toužila celá léta!“ Kasumin vzteklý řev se rozléhal celou halou. Tokutarovi z očí vymizel život a Kasumi konečně povolila. Mužovo tělo se zhroutila s plesknutím na podlahu a ono plesknutí bylo pro Kasumi symbolem svobody. Lhala by, kdyby řekla, že pohled na mrtvé tělo Tokutara Watanaba jí nepřineslo do duše klid a pocit euforie. Vzepřela se těm, kteří jí v minulosti strašlivě ublížili, zlomila pouta, která ji svázala už před mnoha lety a pomstila smrt svých dětí. Zůstala stát nad Tokutarovou mrtvolou ještě dobrých deset minut, během kterých si v mysli přehrávala vše, co ji tento člověk kdy provedl. Samuel a Sakura nechtěli nastalé ticho narušovat, neboť oběma bylo jasné, jak je tento moment pro Kasumi důležitý. Poté Samuel otevřel klec, a jakmile z ní Kasumi vyšla, objal ji. „Dnes jsi dokázala nemožné, miláčku.“ „Tak to by bylo dobré jít domů a nabrat síly, abych to byla schopná v případě nutnosti zase někdy zopakovat, co ty na to?“ „Skvělý nápad. Mám tohohle místa už po krk.“ „Chmm, to nejsi sám. Neznám horší místo na Zemi, než je tahle šílená továrna. Nenáviděla jsem to tu sotva pár dnů poté, co mě sem s ostatními dívkami přivedli.“ „Ale má to i něco do sebe,“ řekla Sakura „Vešla jsi sem jako vyděšená slaboučká holka a odešla jako nezničitelná, tvrdým výcvikem zocelená bojovnice.“
„Tohle místo bylo jen začátek. To, co jsem dnes, je výsledek dlouhých let cvičení a sbírání zkušeností. Ale už pojďte, zatraceně. Ta představa, že se doma natáhnu na postel, je lákavější, než výhra v loterii.
XXVII – Rok Koně Kasumi, Samuel a Sakura konečně přišli do bytu, kde Kasumi bydlela. Samuel stále svoji milou přidržoval a pomáhal jí držet se ve stoje. „Ech, au," zasténala Kasumi. „Sice je teprve po poledni, ale já… pro dnešek končím. Mám… mám toho už plné zuby,“ povzdechla si. „Do prdele, já už nemůžu!“ „Klid, lásko, jen klid. Není se čemu divit, po tom všem, ale bude zase dobře, uvidíš. Pojď, odvedu tě do postele, ať si trochu odpočineš. Kde máš vlastně ložnici?“ „Tady nalevo,“ Kasumi ukázala na dveře po levé straně pokoje. Na opačné straně pak byly dveře do koupelny, kam pomalým krokem vyrazila. „Chci se nejprve umýt a byla bych ráda, kdybys šel taky.“ „Samozřejmě,“ odvětil Samuel. Koupelna byla vcelku slušně vybavena, ačkoli rozhodně nešlo o nějaký luxus. Po levé straně byla vana, vzadu dokonce sprchový kout a na opačné straně pak toaleta, pračka a umyvadlo se skříňkami s hygienickými potřebami a lékárničkou. „Koupel mi prospěje. Musím strašně smrdět, co?“ zeptala se Kasumi. „No… budu upřímný – nevoníš, ale to já taky ne.“ „Hmm, ty si ale neupadl do vlastních zvratků.“ „Já bych na tvém místě spadl do kaluže vlastní krve, protože Yoon by ze mě udělala sekanou."
Kasumi se pokusila zašpuntovat vanu a začít napouštět vodu, ale jakmile se ohnula, pocítila silnou bolest v zádech. „Můžu tě požádat, abys…“ „Spolehni se miláčku,“ řekl Samuel a do široké vany již brzy tekla horká voda. „Nebylo by snazší se jen osprchovat?“ „Možná… ale koupel v horké vodě mi prospěje víc. Ech, tedy jestli se dokážu nasoukat do vany bez toho, abych tu kňučela bolestí.“ „Když tě takhle vidím… je mi tě líto, Kasumi. Doufám, že brzy budeš jako dřív.“ „Snad… sama cítím, že se mnou není něco v pořádku a teď nemyslím fyzickou stránku. Zase jsem padla do stavu, kdy na mě doléhají emoce. Začínám litovat Yoon.“ „To snad ne!“ „Tokutaro i jeho dceruška mají, co chtěli. Ti jejich poskoci taky, ale Yoon… ona byla jiná.“ „Tvrdila, že jsi jí zabila muže. To je přece pitomost!“ „Není… právě, že není. To Akira mi řekla, že její muž je členem Tokutarovy mafie. Já jsem jí to věřila, ostatně ani ve snu by mě nenapadlo, že bude už tehdy kompromitována. Předvedla mi dost věrohodných důkazů a já ani na okamžik nepochybovala. Odcestovala jsem do Thajska a zabila Yoonina manžela v domnění, že zabíjím Tokutarova spojence, který ho financuje a vede distribuci drog v Thajsku. Až pak, když mě za pomoci Akiry chytili, mi došlo, že všechno mohlo být jinak, ale jistotu jsem měla, až když mi to Akira do očí řekla. Podstatné je, že se mi Yoon chtěla pomstít a já to chápu. Na jejím místě bych se zachovala stejně. Kdyby ti někdo ublížil… udělám všechno proto, abych ho zlikvidovala a Yoon to viděla taky tak. Ehh, kdybych nebyla tak pitomá, mohlo to dopadnout úplně jinak.“ „Nedívej se na to takhle, Kasumi. Sice jsi zabila nevinného, ale hlavní je, že jsme to přežili
my tři. Co se stalo, stalo se, tak se tím netrap.“ „Asi... asi máš pravdu. Teď už s tím stejně nic nenadělám." „Možná se tu najde něco, co by nám pomohlo,“ řekl Samuel a otevřel lékárničku, ve které ke svému údivu nenalezl téměř nic. Myslel, že se tu najdou prášky proti bolesti, obvazy nebo alespoň lahvička alkoholu, ale kromě pár náplastí tu nebylo vůbec nic. „Nějak jsem nenašla čas doplnit zásoby. Víš, často se stěhuji a moc věcí s sebou nikdy neberu. Promiň, jestli potřebuješ ošetřit, musíš až do centra města, do lékárny, ale to je odsud pěkná dálka.“ „Ne, že bych se cítil dobře, ostatně mám toho za sebou taky dost, ale myslel jsem spíš pro vás dvě. Sakura dostala pořádnou nakládačku, ale samotnou by ji nenapadlo si ulevit od bolesti. To ta její hrdost… nebo spíš blbost. Ty ale máš víc rozumu, ne?“ „Zase mě moc nepřeceňuj," usmála se Kasumi. „Většinu zranění nechávám, ať se lečí sama a léky využívám, jen když to považuji za nutné. Je to tak lepší, protože si na bolesti zvyknu. Ovšem na tohle se zvyknout nedá...“ Kasumi zastavila tekoucí vodu a namáhavě se svlékla. Její tělo pokrývala jedna podlitina vedle druhé. Samuelovi jí bylo velice líto a uvědomoval si, že i sebemenší pohyb ji musel hrozně bolet. „Neměli bychom raději do nemocnice? Co když máš nějaké vnitřní zranění?“ „Jsou to dvě hodiny co jsme opustili továrnu. To už bych na sobě něco zpozorovala. Ne, vážně to není tak hrozné.“ „Ale je! Vždyť se na sebe podívej.“ „No jo… jsem pomlácená. Není to poprvé. Vážně se neboj, kdyby se mi přitížilo, tak to budeme řešit, ale prozatím to zvládám.“ Kasumi se velice pozvolna pokoušela usadit do vany. Bolelo ji snad vše, co mohlo, takže přestože by to mnozí považovali za malichernost, ona s tím měla spoustu práce. Cítila, jak má ztuhlé svaly na nohou. Naražená žebra se také ozývala. Kasumi se natáhla do vany a pokoušela se moc nehýbat. Horká voda ji pomáhala nejen smýt z těla nepříjemný pot a špínu, ale také se uvolnit a zbavit se takové bolesti. Samuel se na její tělo nemohl vynadívat. Sice bylo samý šrám a podlitina, ale i tak to byl úžasný pohled. Po dlouhé čtyři roky ho měl pouze ve své paměti, ale teď bylo zde, na dosah ruky. Bylo to tak skutečné, tak reálné… Překvapovalo ho, že se tím nechává tak pohltit, ale na druhou stranu nebylo divu – vždyť tohle tělo miloval celým svým srdcem a ty roky jeho touhu mít Kasumi zase nablízku, vůbec neoslabily, ba naopak. „Nechceš se zatím osprchovat, Samueli?“ Samuel skoro ani nevnímal, na co se ho to Kasumi ptá. Došlo mu to až později, když od ní konečně odtrhnul oči. Pak se svléknul a osprchoval, přičemž spěchal, jak jen mohl, aby ještě zastihl Kasumi ve vaně. Když vylezl se sprchy s hrůzou zjistil, že Kasumi má zavřené oči a hlavu položenou na okraji vany. „Kasumi, Kasumi!“ zakřičel a rychle ji poplácal po tváři. Probrala se a zamžikala očima. „Ech… co je?“ „Proboha… tohle mi už nikdy nedělej, jasné?!“ „Jsem hrozně unavená. Asi jsem usnula…“ „Nemůžeš usnout ve vaně! Nechci ani pomyslet na to, co by se stalo, kdyby… Pojď raději z vody ven.“ Kasumi se chytila okraje vany a pokusila se vstát. Vydala ze sebe steny a zjistila, že z vany se bez pomoci snad ani nedostane. Samuel se k ní tedy sklonil, ona se ho chytila kolem krku a on ji opatrně zvedl a postavil. „Jsem na tom fakt mizerně,“ řekla, „skoro se stydím za to, že mě takhle taháš. Nemám ráda, když působím jako slabá a bezmocná. Taková já nejsem!“ „No tak… tohle je výjimečná situace. K tobě se to nehodí, to je pravda, ale já si ten okamžik
užiju a to nemyslím ve zlém. Jde o to, že jakožto muž mi přijde správné tě chránit a pomáhat ti. Být ti oporou a starat se o tebe. Za normálních okolností však působíš tak důstojně a hrdě až se zdá, že nikoho jiného nepotřebuješ.“ „V tom se zase tak moc nemýlíš. Jsem samotářka a umím se o sebe postarat, ale bez tebe by můj život byl mnohem, mnohem horší, než jaký je. Ta představa být ti opět nablízku a chránit tě, mě hnala dál.“ „Chránit? To bych spíš měl říct já.“ „Tak až se naučíš ohánět se zbraněmi tak jako já, tak to řekni. Myslím, že do té doby to budu já, kdo toho druhého ochrání.“ Kasumi neuniklo, že Samuel zvážněl. Jemně se dotkla jeho tváře a políbila ho na ústa. „Neber mě jako vychloubačnou a namyšlenou. Víš přece, že si na nic nehraju. Umím to, co umím, Samueli, a nebudu tvrdit, že nejsem jeden z nejlepších zabijáků světa, když tomu tak je. Dostala jsem od života kopanec do zubů a skončila proti své vůli tam, kde bych za normálních okolností nikdy nebyla – v pasti. Člověk svůj život staví na základě vzpomínek, no zkrátka na minulosti a ta moje byla neobvyklá a zároveň hrozně krušná. Moje minulost ze mě udělala tohle. Já chápu, že bys byl asi radši, kdyby po tvém boku byla křehká, citlivá kráska, která by ti den co den vyprávěla o tom, jak moc tě miluje a jak si jí rozzářil svět svoji přítomností. Místo toho ale máš…“ „Mám chladnou, charismatickou a inteligentní vražedkyni a mistryni východoasijských bojových umění. Kdo může říct to samé? Já vím, Kasumi, jak vzácná jsi a věř, že tě miluju takovou, jaká jsi. Navenek možná opovrženíhodná, tam uvnitř však obdivuhodná. Mohl bych děkovat Bohu, že se mi podařilo proniknout skrze tvůj krunýř a zjistit, co máš pod povrchem. Kdysi jsem tě považoval za necitelnou krvežíznivou zrůdu, ale pak jsi mi otevřela oči, víš? Vzpomínáš na ten večer tehdy v hotelu? Byla jsi zbitá a vyčerpaná jako teď a já měl tu možnost si vyslechnout tvůj životní příběh. Nemohlo mě to nechat chladným a tehdy jsem pochopil, proč jsi taková, jaká jsi. Prožila sis hrozná muka a to tě změnilo. Strašně se mi líbí, že jsi jiná než většina žen a přesto perfektní. Jen… občas se nedokážu vyhnout vzpomínce na Catherin. Je to paradox, protože ona byla snad ve všem jiná než ty, a přesto jsem ji miloval. Kdybych si ale dnes měl vybrat mezi ní a tebou… nebudu se rozmýšlet. To ty jsi žena, se kterou bych chtěl strávit zbytek života. Catherin v porovnání s tebou nebyla ničím.“ Samuel Kasumi políbil a všiml si, že se stal terčem jejího pronikavého pohledu, který vyzařoval nemalou dávku inteligence. Jeho slova Kasumi sice potěšila, ale přemýšlela, jestli bylo všechno pravda. Opravdu by upřednostnil ji před Catherin? Moc nad tím ale nepřemýšlela, neboť pravdu se beztak nikdy nedozví. To, že na ni Samuel čekal téměř čtyři roky, ji však ujišťovalo v tom, že jeho láska k ní je opravdová a takřka neotřesitelná. Kasumi se konečně osušila a namáhavě na sebe navlékla kalhotky. „Jdu si lehnout. Půjdeš taky?“ „Rád, ale… to půjdeš takhle? Jsi skoro nahá.“ „Nikdy ti to nevadilo.“ „Nevadí mi to! Spíše naopak, ale Sakura by…“ „Sakura není můj problém. Je mi jedno, jak se na to zatváří, já si jdu lehnout a to takto. Sotva se držím na nohou.“ „Půjdu taky. Kolik je to jen nocí, co jsem tě postrádal po mém boku? Tak strašně jsem si přál ulehnout vedle tebe a cítit tvoje tělo. Jen… bych si předtím rád vzal něco k snědku.“ „Ech, promiň. Vůbec jsem si to neuvědomila. Musíte mít po tom všem hrozný hlad, že ano? Pochybuji, že vás drželi o něčem jiném než o rýži a vodě. Tak já něco uvařím.“ „Prosím? Počkej, řekla jsi: uvařím?! Ty umíš vařit?!“ „Samueli, to že se v životě soustřeďuji především na fyzické dovednosti a žiju velice drsný život plný akce a nebezpečí, neznamená, že neumím vařit. Neříkám, že jsem kdovíjaká
kuchařka, ale pár Japonských a Thajských pokrmů zvládám vcelku dobře.“ „Co všechno ses za ty roky stihla naučit?“ „Vařit jsem se naučila už dávno.“ „Tak proč jsi mi o tom nikdy neřekla? Mohla jsi mi něco uvařit, když jsme bydleli ve Walesu.“ „Já moc ráda nevařím, víš, a hlavně… Britská kuchyně je úplně jiná než ta naše a měla jsem za to, že by to nikomu nechutnalo.“ „Já jsem otevřený novým věcem, Kasumi. Mám po svém boku ženu, která procestovala spoustu zemí světa. Určitě jsi poznala mnoho rozličných kultur a určitě sis z toho něco odnesla. Chci říct, že jsem k tobě naprosto tolerantní, takže pokud chceš, založíme na Black Mirror buddhistickou svatyni, obrazárnu, novou knihovnu Japonských autorů, muzeum zbraní, vybavíme pokoj v tradičním Japonském stylu, zkrátka cokoli si vzpomeneš, lásko.“ „Je pravda, že by se našly věci, kterými bych si ráda připomněla Japonsko nebo Thajsko. Přeci jen to jsou země, kde jsem strávila velkou část života. Hlavně bych si ale přála zařídit na zámku pořádnou tělocvičnu. Chci se stále držet ve formě.“ „Ale no tak…“ „Samueli, dopředu říkám, že to zdaleka nebudu hnát tak, jako ve Walesu.“ „V to pevně věřím. Vím, jak je to pro tebe důležité a… dělal jsem si legraci – myslím, že budeš nadšená, lásko.“ „Vážně?“ „Upravil jsem pokoje v patře v zadní části hradu. Je tam místnost přeplněná vším, co budeš potřebovat. A sehnal jsem i několik tradičních asijských zbraní. Jsou dovezené až z Japonska a je mezi nimi i pár zajímavých kusů, patrně z Číny. Jsem zvědav, co s nimi dokážeš.“ Kasumi se usmála. „Udělal jsi mi radost. Opravdu velikou. Víš, sledovat, jak celoživotní práce přichází vniveč… Pozorovat na sobě jak slábnu a jak mě opouští mé smysly a znalosti… Ještě nejsem tak stará, Samueli. Ještě v sobě mám spoustu síly na to, abych se tomu mohla věnovat. Můj život je už od mládí spjatý s fyzickou námahou a cvičením se zbraněmi. Začalo to už v patnácti… Nedokážu se od cvičení zcela oprostit, ale neboj se – jsou i jiné věci, na které teď budu mít spoustu času. Přála bych si dítě…“ Kasumi si nebyla jistá, jestli to nepřehnala. Možná nebyl správný čas tohle říct a Samuelův ustaraný výraz toho byl důkazem. Raději rychle odešla z koupelny a všimla si Sakury, která u stolu jedla ovoce. „Teda ségra,“ řekla Sakura uznale, když svoji sestru zahlédla, „ty máš vážně fantastickou postavu. Závidím ti ji.“ „Věř mi, že být teď v mojí kůži není nic příjemného.“ „No jo… jsi flekatá jak mlok. Odnesla jsi to z nás nejhůř, ale taky jsi z nás nejlepší. Ty to zvládneš. Připravila jsem pro vás něco k snědku. Není to nic moc, ale člověka to nasytí.“ „Zcela určitě,“ řekl Samuel a v míse plné ovoce si dlouho vybíral, neboť vůbec nevěděl, co to je za druhy. Nakonec vzal do ruky jasně žluté ovoce podobající se jablku. Zakousl se do něj a překvapilo ho, že chutí se podobá spíše hrušce. „Co to je?“ zeptal se. „Čerstvé Nashi. Moc dobré a šťavnaté. Sakra, jak už je to dlouho, co jsem něco takového jedla…“ zavzpomínala se Sakura. Kasumi potom ukázala Samuelovi i další ovoce. „Tahle oranžová broskvi podobná věc je kaki. Kromě dobré chuti napomáhá zbavovat se stresu, únavy a nervozity. Kupuju to skoro pořád a asi nemusím vysvětlovat proč.“ Kasumi ukázala na velké narůžovělé rozkrojené ovoce s šedou dužinou s mnoha malými peckami „Piaya neboli dračí ovoce. Hrozně sladké a přitom málo kalorické. Zkus to dát na chvíli do lednice. Vychlazené mi to chutná nejvíc.“ „Hmm, nic nevař, lásko, a odpočiň si. Tohle mi bude bohatě stačit. Jo, a jestli vydržíš zůstat
tak deset minutek vzhůru…“ „Sex ne Samueli. Ne v tomhle stavu. Už takhle mě bolí každý pohyb.“ „Nemyslím sex. Jsou i jiné způsoby, jak projevit lásku…“ „Tak dobře, ale přijď co nejdříve.“ Kasumi odešla do ložnice. Byla teď moc ráda, že má tak pohodlnou a velkou postel. Věděla, že Samuel se sem snadno vejde také a těšila se na chvíli, kdy přijde a ulehne k ní. Nejprve zatáhla závěsy, aby do ložnice neproudilo denní světlo a poté se usadila na postel. Dalo to dost práce. O to příjemnější bylo, když se konečně natáhla na měkké matraci potažené prostěradlem. Sundala si gumičku a rozpustila si tak vlasy. Dělávala to obvykle jen, když šla spát. Pravdou bylo, že s rozpuštěnými vlasy vypadala příjemněji. Prohmatala si naražená žebra a poté i břicho. Zkoušela nalézt místo, na které by mohla zatlačit, aniž by si způsobila bolesti. Žádné nenalezla a jen jí přišly na mysl všechny ty rány, které si vytrpěla. Cítila se hrozně slabá, ale přesto ji hřálo u srdce, že to dokázala a zvítězila. Především vítězství nad Yoon ji těšilo, neboť šlo bezpochyby o tu nejlepší bojovnici, se kterou kdy změřila síly. Víčka se jí pomalu zavírala a dalo práci udržet je otevřené. Samuel na sebe naštěstí nenechal dlouho čekat a vstoupil do ložnice. „Spíš?“ zeptal se tiše. „Blbá otázka. Nemyslíš snad, že řeknu ano.“ „To jistě ne, ale potřebuji se nějak ujistit, že jsi vzhůru.“ Samuel si sundal triko i kalhoty a ulehl vedle Kasumi. Pohladil ji po tváři a díval se do jejích klidných očí. „Skoro nevěřím tomu, co vidím,“ řekl a naklonil se, aby Kasumi políbil. Než to však stihl udělat, do pokoje vešla Sakura. „Vidím, že nezahálíte. No, jen se tady Kasumi na něco zeptám a nebudu déle rušit. Eh, ráda bych se také natáhla a odpočinula si, ale ty tu nemáš ani pohovku, Kasumi. Zase mi to ale tak moc nevadí, jen mi pověz, kde tu je nějaká matrace nebo alespoň deka a vyspím se na podlaze.“ „To bude problém. Nic takového tu nemám.“ „Aha. Víš, sestřičko, já jsem sice zvyklá na drsný podmínky, ale lehnout si v tomhle stavu na tvrdou chladnou podlahu, to je i na mě moc. Opravdu bych uvítala něco měkčího, ostatně vytrpěla jsem si taky svoje.“ Samuel se podíval vedle sebe, kde stále ještě zůstalo trochu místa a doufal, že Kasumi nenapadne to, co napadlo jeho. „Když se trochu smáčkneme,“ řekla Kasumi, načež si Samuel povzdechl, „tak se sem vejdeme všichni.“ „Super. Tak na tohle se těším,“ řekla radostně Sakura a rychle ze sebe shodila oblečení. „Nejprve se snad půjdeš umýt, ne?!“ rozhořčil se Samuel, když viděl zasychající krev na Sakuřině těle. „No jo. To by asi chtělo, tak já běžím.“
Sakura odešla a Samuel se vyčítavě podíval na Kasumi. „Tohle je veliká postel, Samueli. Minimálně pro dva lidi a určitě se sem vejdeme i ve třech.“ „Já vím, ale myslel jsem, že budeme sami. Sakura je… je divná.“ „Proč myslíš?“ „Je tak lehkovážná a nevyrovnaná. Všimla sis těch zranění, tak ona je ráda, že je má. Zakládá si na tom a strašně ráda se předvádí a ukazuje cizím lidem svoji moc.“ „Podívej, Samueli, každý je nějaký. Mě sestra nevadí, alespoň zatím ne. Chová se ke mně velice slušně a něco mi říká, že je šťastná, když jsem jí nablízku.“ „Věř mi Kasumi, vím co říkám. Sakura je blázen a měla by se léčit.“
„Možná, ale to se dá říci o všech. Připadá mi, že má ohromnou radost, že mě potkala. Přeci jen jsem její sestra a ona to cítí víc než já. Nebuď na ni zlý.“ Sakura během chvíle přišla a ulehla vedle Samuela. Tomu to ale nebylo nikterak příjemné. Snažil se nereagovat a dál se věnoval Kasumi. Samuel by zašel mnohem dál, začal by například líbat Kasumino tělo, jemně by ji šimral na břiše nebo by se přeci jen pokusil pomalu dopracovat k sexu. Z přítomnosti Sakury byl však nesvůj a i když se ji snažil ignorovat, šlo mu to čím dál tím míň. „Já jsem tady taky, Samíku,“ řekla po chvíli tiše Sakura a zhluboka dýchala, až se jí napínala hruď. Samuel se jen zlostně ohlédl na Sakuru a poté to vzdal a lehl si na záda. „Ale no tak, Samueli. Co by za to jiný chlap dal, kdyby se najednou ocitl v posteli s ženami, jaké jsme my dvě. Jsi obklopen sestrami Sakurou a Kasumi Sato Samueli a to už něco znamená. Jedna je expertka přes střelné zbraně, zkušená vojanda naučená drsným životem plným akce a krve. Druhá je špičková vražedkyně a mistryně boje beze zbraní, kterou nezastaví ani nejlepší zabijáci Japonské mafie. Máš tu vzteklou tygřici a rozvážnou dračici a přesto ležíš mezi námi jako mrtvola. To tě nevzrušujeme? Ani jedna z nás?“ „Jedna z vás ano a oba víme, Sakuro, která to je. Nevím, co si od tohohle slibuješ. Myslíš, že vás budu milovat obě?“ „No proč ne? Jasně, chápu, že nejradši máš Kasumi, ale určitě tě třeba někdy omrzí nebo jen budeš chtít být chvíli s jinou a tak tu budu já, abych ti to umožnila. Víš, já se na pevnější vztah nehodím, ale tu a tam můžeme strávit noc spolu a užívat si. Můžeme se mít rádi všichni tři, vždyť jsme skoro rodina.“ Samuel se obrátil na Kasumi a očekával, že se k tomu vyjádří a potvrdí mu, že Sakura je blázen. Nic takového se ale nestalo. „Jsme rodina…“ řekla Kasumi a zamyslela se. „No ano, rodina. Jak jen je to dlouho, co jsem o sobě mohla říct, že mám rodinu? Mám teď milovaného muže a sestru. Mám domov a…“ „...a syna, lásko. Desmonda vychovávám jako svého syna a ty jsi jeho matka. Vlastně máte obě pravdu - jsme jedna rodina.“ „No tak vidíš, Samíku,“ řekla Sakura a položila hlavu na Samuelovu hruď. „Slez ze mě.“ „Ale no tak…“ „Slez ze mě!“ „Přece nejsem tak odpudivá, ne? Všichni tři jsme pomlácení, zubožení a unavení. Je to jako bychom si prošli peklem, tak proč si to trochu nezpříjemnit. Mám tě ráda, Samueli. Něco jsme spolu zažili a jsi fajn chlap. Jen mě mrzí, že já pro tebe nejsem dost dobrá.“ Samuel zkoušel tu nechuť k ní přeci jen překousnout. Zcela jistě by to šlo lépe, kdyby neměl v paměti její chování. „Už jsi v klidu?“ zeptala se tiše. „Já… ehh…“ „Radši mlč a spi, Samueli,“ řekla Sakura a zavrněla jako kočka. „Kasumi už také spí, tak buď tiše a spi.“ Kasumi se probudila až k večeru. Rozsvítila lampičku na nočním stolku a zjistila, že je v pokoji sama. Z vedlejší místnosti zaslechla hlasy. Pozvolna se posadila na okraj postele a vstala. Otevřela dveře a zahlédla Samuela a Sakuru, jak u plotny připravují nějaký pokrm. „Á, Kasumi,“ řekl Samuel, „probudili jsme tě?“ „Ne, to ne. To už je ráno?“ „Kdepak. Jen pozdní večer, ale je dobře, že jsi vzhůru. Připravujeme ti tu něco teplého k snědku. Rýže, zelenina, kuřecí maso a pořádná dávka kari. Měla bys něco sníst, lásko.“ „To ano. Víš, chtěla jsem ti říct, že to v té posteli… mě to nevadí. Vlastně bude fajn, když
budete blízcí přátelé a když se budete mít rádi. V některých zemích je běžné, když má muž víc žen a tak jestli chceš…“ „Ale Kasumi! Já Sakuru nemiluji! Tedy snažím se jí přijít na chuť a máš pravdu, že z nás snad jednou budou dobří přátelé, ale žádné líbání nebo dokonce pohlavní styk… proboha ne to určitě ne! Nemůžu milovat víc žen.“ „Klídek Samíku,“ řekla Sakura s úsměvem, „už to dál nepitvej. Ty Kasumi se vrať do postele, neboť během chvilky ti tam doručíme nejlepší pokrm, jaký jsem kdy uvařila.“ „Taky je to jediný pokrm,“ dodal Samuel.
Kasumi se vrátila do ložnice a byla zvědavá na to, co její blízcí uvaří. Doufala, že to bude alespoň poživatelné, ale vzhledem k tomu, že oba stáli u plotny skoro poprvé, se o tom dalo pochybovat. Brzy dorazil Samuel s talířem s pokrmem a dvěma hůlkami. „Nech si chutnat, miláčku a… naposledy jsem něco vařil před víc než patnácti lety, tak buď shovívavá.“ „Neboj se. Mám vážně velký hlad, takže pokud se to vůbec dá jíst, tak to sním. Eh, a ty nebudeš?“ „Raději ne, kdoví jestli je to vůbec k jídlu.“ Kasumi otevřela ústa a Samuel se zasmál. „Ano budu jíst, ale ne tady. S hůlkami bych tu jen natrousil. Najím se se Sakurou u stolu. Jo a zkus vymyslet nějakou zábavu na večer, tedy pokud nechceš zase spát.“ „Ještě ne, ale já na zábavu moc nejsem. Mimo to všimni si, že v bytě nemám ani rádio nebo televizi. Těžko se něčím zabavíme. Snad jedině povídáním. Máme si toho tolik co říct.“ Samuel odešel a Kasumi se s chutí dala do jídla. Rýže byla nedovařená a ostrého koření bylo na Kasumin vkus až příliš, nicméně snědla vše.
Později opět všichni ulehli ke spánku. Sakura se zeptala na něco, co měla na srdci už dlouho. „Víte, nechci vypadat vlezle a čekala jsem, že se k tomu nějak vyjádříte, ale… no prostě už to nevydržím a musím se zeptat – vy se teď vrátíte na to slavné Black Mirror a já tam jedu taky pro svoji pistolku, ale co pak? Chci říct, že nemám vůbec nic. Vlastně jsem nikdy nic ani neměla. Já chápu, že jsem se k tobě, Samueli nechovala nejlépe, ale teď když jsem nalezla svoji sestřičku… chtěla bych jí být nablízku a…“ „Sakuro o tom ani nepřemýšlej,“ řekl Samuel. „Samozřejmě, že na Black Mirror pro tebe bude místo. Rád bych tě tam měl. Už nejsi taková jako dřív, ne tak násilnická, arogantní a agresivní. Doufám, že to není jen dočasná změna a že už mi nikdy nebudeš vyhrožovat a tlouct mě.“ „Jistě, že ne. Promiň mi to. Já vím, jsem svině, ale to ten můj život. Prostě jsem nemohla být jiná, ale věci se teď uklidnily a kupodivu mi nikdo nejde po krku, tedy doufám v to. Nebudu na vás zlá. To vám můžu odpřísáhnout.“ „Věřím ti, Sakuro,“ řekla Kasumi, „a doufám, že se nepletu. Je ještě spousta věcí, na které bych se tě chtěla zeptat… třeba na tvé dětství.“ „Dnes ne Kasumi. Jen by mě to rozčílilo a o to nestojím. Nechci se bavit o minulosti. Ta má za moc nestojí.“ „Svého otce budu chtít navštívit. Půjdeš se mnou?“ „Ne. O setkání s fotrem nestojím. Moje rodina jsi teď ty, Kasumi.“ „Je hezké to slyšet. Svoji rodinu už nikdy nechci ztratit a nedovolím nikomu, aby ublížil těm, které miluji.“
„Počítáš mezi ně i svoji sestru?“ zeptal se Samuel a až pozdě si uvědomil, že nechtěně zahnal Kasumi do úzkých. „No… ještě je brzo. Známe se sotva den. Trvalo měsíce, než sem k Samuelovi navázala pouto. Dnes už nedovolím, aby mu bylo ubližováno. Je to jakoby někdo napadl mě a víte dobře, že já si nic takového líbit nenechám. Podobně na tom budou mé děti, pokud jednou… A ty Sakuro… časem se ukáže, co k tobě cítím, ale něco mi říká, že i ty pro mě budeš důležitá. Budeš člověk, za kterého se budu ochotna bít do posledního dechu.“ „Bude to vzájemné, sestřičko. Možná nedokážu to, co ty, možná že nejsem tak mrštná, tak ohebná, tak silná a tak chytrá, ale nikdy tě nenechám na holičkách, to ti můžu slíbit.“ „Není dobré Kasumi něco slibovat, pokud to doopravdy nedodržíš, Sakuro,“ připomněl Samuel, „sliby jsou pro ni víc než zákon, víc než morálka, víc než… ani nevím. Prostě je to vrchol hory, a pokud se na ni neudržíš, pokud nesplníš slib, čeká tě pád a ten bude vypadat podle toho, jak vysokou horu sis vybrala.“ „Správně," potvrdila Samuelova slova Kasumi. „Možná to vypadá, že jsem to já, kdo tvoří pravidla, ale tak to není. Nikdo tě k ničemu nenutí, je to všechno tvé rozhodnutí, ale musíš nést následky. Každý z nás nese následky za své činy. Většina lidí se s tím nedokáže vyrovnat, ale já ano.“ „Dobře, Kasumi, vím, že to bude znít zbaběle, ale ten slib tedy odložím. Nakonec jeden nikdy neví, co nás v životě potká a já se jednou nechci stát terčem tvých pěstí. To mi připomíná… musíš mě ty triky naučit.“ „Chceš se učit bojová umění? To je záležitost dlouhých let dřiny.“ „Nemyslím přímo bojová umění. Umím se prát, sice bych proti tobě neobstála, ale jinak si vedu celkem dobře. Jde mi o to, co dokáže tvé tělo. Jak je možné, že snášíš takové rány? To necítíš bolest?“ „Ne vždy. Je to o duševní rovnováze, klidu, vyrovnanosti a nejen o síle svalů a kostí. Podstatná část všeho je v naší hlavě a je třeba najít cestu k cíli. Chceš se zbavit bolesti? V tom případě si na ni musíš zvyknout a nenechat se jí ovládnout. Existují způsoby, jak toho dosáhnout, ale není to jen tak. Pokud chceš dosáhnout stavu, ve kterém jsem já, budeš muset paradoxně snášet hrozné bolesti a to často.“ „Povíš mi pár těch… způsobů?“ „Například makiwara. Víš co je makiwara?“ „Už jsem o tom slyšela. Rýže v pytlíčku. Prostě laciná verze boxovacího pytle, že?“ „Ne, to boxovací pytel je laciná verze makiwary, tedy obrazně řečeno. Pytel je měkký a sice má své výhody, ale pro naši věc je nevhodný. Údery do makiwary bolí, každý pořádný úder bolí. Když víš, že udeříš a přivodíš si bolest, může se zdát logické raději nic nedělat, ale tak se nezlepšíš. Je to o vůli, Sakuro, všechno to, co jsem se kdy naučila je o vůli. Díky tomu čím jsem si prošla v mládí, tu vůli mám a dokážu víc než jiní. Za jiných okolností bych Tokutarovi snad i poděkovala, protože on s tím začal. Nastartoval moji životní dráhu bojovnice, ale dost o něm. Kdysi v Thajsku jsem tu a tam využívala jako jednu z mnoha metod obyčejný špalek, sotva pár desítek centimetrů široký. Stoupla jsem si na něj a stála tam celé hodiny.“ „Cože?“ udivila se Sakura a i Samuel byl z toho překvapený. „Ten pocit, kdy tě všechno bolí, a jsi unavená a už nemůžeš… víš, že to děláš z vlastní vůle, že stačí jen jeden krok, sestoupit na zem a je po všem, ale když to uděláš, ukážeš, že na to nestačíš, že nejsi tak dobrá. Stále bylo třeba se přemáhat a dokázat, že vydržím víc, že mé tělo je v mé moci, pod mojí kontrolou. Když jsem konečně slezla dolů, vůbec jsem necítila nohy, jakobych je měla zalité do betonu. Nemohla jsem udělat ani krok, ale později po mnoha pokusech to začalo být jiné. Zcela jasně jsem si uvědomovala, že se měním, že se s mým
tělem dějí věci, které mě dostanou dál. Tohle ale nebylo jediné. Často jsem plavala v ledově chladné vodě, potápěla se bez přístrojů, běhala krátké i dlouhé tratě, zvedala těžká břemena, šplhala po skalách a mnoho dalších věcí. Učila jsem se akrobatické kousky, lidskou anatomii, psychologii, často jsem bojovala, meditovala, posilovala. Pochopila jsem, že není možné utíkat, že to nemá smysl. Když stojím před soupeřem, musím být schopná ho porazit a nezáleží na tom, jestli je to šedesátikilový vychrtlík, expert přes bojová umění, dvoumetrový svalovec nebo stopadesátikilová hromada sádla. Každý má svoji slabinu a tu já musím využít a hlavně musím být schopná ji využít a to spolu nese mnohá úskalí.“ „Jako třeba to tvé silné tělo?“ „Ano. Je ale nutné udržet rovnováhu. Například mezi tělesnou vahou a pohyblivostí. Nejsem žádný střízlík, což asi nikomu neuniklo, ale rozhodně nejsem tlustá, i když… v Japonsku se to považuje za nadváhu. Pětašedesát kilo je na ženu mého vzrůstu možná hodně, ale pro mě ne. Díky pružnosti šlach, síle svalů, ohebnosti kloubů a pevnosti kostí jsem velice, velice mrštná a rychlá. V těle mám jen minimum tuku a dost svalové hmoty. Zkrátka a dobře za ty roky jsem se dohnala do podivné situace. Dnes se mi téměř nikdo nevyrovná. Jsem na to hrdá a těší mě to.“ „Ten tvůj život je jak vystřižený z Hongkongských béček, sestřičko. Znáš ty filmy, ne? Bojovník, v tomto případě bojovnice přijde vinou zlejch zmrdů o svý blízký a stáhne se do ústraní, kde ze sebe udělá nepokořitelnou super mega bojovnici. Pak se vrátí a pomstí se. Všem rozkope prdele a nechá je se válet v kalužích vlastní krve. Nikdo ji nedokáže zastavit. A pak, že filmy jsou jen snůška nesmyslů.“ „Taky že jsou! V kolika těch tvých filmech se vypráví o tom, jak těžké to je? Když víš, že se musíš dlouhá léta cvičit a trpět jako zvíře… Kolikrát jsem si jen říkala, že to nemá cenu, že budu léta trénovat, pak se vrátím do Japonska a stejně mě hned někdo zabije. V kolika filmech se zmiňuje ten strach, ta bolest, ty nervy a ty hrozné představy? Všechno je to strašně těžké, Sakuro, a věř mi, že kdybych si neprošla Tokutarovým výcvikem, nikdy bych se sama nedokopala k tomu na sobě tak strašně dřít. Vzdala bych to.“ „Hmm, ale tys to nevzdala, Kasumi, a to je to hlavní,“ řekl Samuel. „Pověz mi, teď když je po všem – dokážeš vůbec žít v klidu, bez adrenalinu, bez zabíjení?“ „Samozřejmě. Vlastně se na to dokonce těším. Konečně klid, odpočinek a úleva. Možná to tak nevypadá, ale já si v ubližování druhým lidem nijak nelibuji.“ „Vyměkneš, sestřičko.“ „Pochybuju. Stále se dokážu udržet ve formě a to také udělám. Nikdo neví, jestli opět nenastane den, kdy budu muset ukázat, co ve mně je.“ „Už bude dobře, lásko,“ řekl Samuel a usmál se na Kasumi. Ta se k němu přitiskla a on pocítil její téměř nahé tělo v těsné blízkosti. Bylo to příjemné. „Byly ty čtyři roky beze mě těžké?“ zeptala se Kasumi. „A jak! Ještě štěstí, že už je to za námi. Máš stále ten medailonek?“ „Mám, je tady v šuplíku. Dáme ho zase spravit.“ Samuel svoji milou políbil na čelo a pohladil ji po vlasech. „Mám tě ráda.“ „Asi není zrovna vhodná chvíle na to, ale… tobě na tom, stejně nesejde – Kasumi, vezmeš si mě za muže?“ „Hmm.“ „Opravdu bych byl rád, aby ses stala paní Gordonovou.“ „Nechci, aby sis myslel, že pár podpisů, bláboly kněze a oslava mezi námi něco změní.“ „Změní, Kasumi. Kdyby se mi něco stalo… bude z tebe vlastník Black Mirror. Chci, aby ses dokonale seznámila s panstvím a abys ho byla schopná spravovat.“ „Říkáš to, jakoby si snad čekal, že se něco přihodí.“
Samuel byl teď rád, že se mu Kasumi nedivá do očí. Těžko by ji pak dokázal lhát. „Sama jsi říkala, že stát se může cokoli.“ „Nevím, jestli se na správu panství hodím. Těžko dokážu zodpovídat za někoho jiného než za sebe. Ne, Samueli, tohle pro mě není.“ „Ale no tak. Vždyť… vždyť neříkám, že to bude na tobě. Ještě mám před sebou léta života. Jen chci mít jistotu, že tu bude někdo, kdo se o všechno postará, kdyby…“ „Chm, tak dobře. Ale prstýnek nosit nebudu!“ „Nemusíš. Pověz mi, lásko, budeš chtít svatbu ve vašem stylu? Jako v Japonském myslím. Víš, všechny ty zvyklosti a tak…“ „Je mi to jedno.“ „V tom případě… nejlepší bude svatba na Warmhill.“ „V kostele?! Víš, abychom předešli situaci, kterou místní zcela jistě ještě nezažili – uvědom si, že nebudu dávat slib, když ho nesplním. Nebudu mít problém poslat faráře do prdele, když bude dotěrný.“ „Heh, to vypadá zajímavě,“ vstoupila do hovoru Sakura. „Doufám, že budu moct být u toho až mu řekneš: tak hele, šmejde já jsem Kasumi Sato a tvoje kecy o Bohu mě fakt serou, tak zavři držku, než ti ji ucpu pěstí.“ „Takhle to asi probíhat nebude,“ odvětila Kasumi. „Ačkoli… „Dohodnu to s ním, neboj se,“ řekl Samuel, který se už teď začal obávat obřadu. „Hlavně mu vysvětli, že o náboženské pindy nestojím.“ „Jistě. To nejsi sama… Eh, každá nevěsta si také musí vybrat šaty.“ „Raději bych tam přišla v pohodlných teplákách a triku.“ „Nejlepší bude, když tam přijdeš ve spodním prádle,“ řekla Sakura. „Alespoň upoutáš pozornost a jistě to těm zatuchlým křupanům zpříjemníš. Chlapi nad tebou budou slintat a ženský si budou přát být jako ty. No a farářovi rupne v kouli.“ „Je mi jasné, že by to způsobilo pozdvižení, ale tak jak říkáš, by to asi nebylo. Já nejsem pro ostatní přitažlivá, ale zase jsem přirozená. Pravdou je, že se cítím s lehkým oblečením volnější a pohodlnější.“ „Kasumi, to snad ne,“ zhrozil se Samuel. „Tobě by se to nelíbilo?“ „Ne… ehh totiž ano, ale nejde to.“ „Proč ne?“ „Takhle se to nedělá.“ „A to je důvod, proč to nejde?“ „Ehh, miláčku…“ „Začínám o tom zcela vážně uvažovat, Samueli. Nemám ráda, když se mám řídit nějakými zaběhnutými pravidly. Všechno jsou jen kecy. Myslíš, že před pěti tisící lety si někdo dělal hlavu z toho, že muži kouká pyj nebo ženě prso? Mohu ti potvrdit, že ještě dnes se v mnoha společnostech, třeba v Africe, vůbec neřeší jak je, nebo není kdo oblečený. Vážně mám chuť ukázat lidem, že já jsem svá a že si mohu dělat, co chci. Nezáleží přece na tom, co budu mít na sobě. Jde o to, že se máme rádi a že budeme oddáni.“ „Kasumi, prosím tě, přece nepřijdeš před oltář skoro nahá!“ „Nech ji být, Samíku. Ať ukáže lidem, kdo to je Kasumi Sato.“ „No to tedy ukáže…“ „Ale ne, tak to nemyslím. Ať jim předvede, že je svobodná a má vlastní hlavu a vlastní názory. Je to snad protizákonné, přijít na svatbu ve spodním prádle?“ „Není, ale…“ „Tak co řešíš? Víš, jak se po okolí proslavíš? Tvá svatba bude událost, na kterou nikdo
nezapomene.“ „No právě… My jsme rod Gordonů, Sakuro. Něco se od nás očekává, máme být důstojní a hrdí a… “ „A to snad nebudete? Vždyť Kasumi je přece hrdá nebo ne? Jsi na sebe hrdá, že?“ „Jsem. Mám k tomu dobré důvody.“ „Ach jo. Doufám, že změníš názor, jinak budeme všem k smíchu.“ „No a co? Ať se smějí, mě na tom nesejde.“ „Jo a pak ti povolí nervy a vymlátíš celou obřadní síň.“ „Umím se ovládat, Samueli, a smích nějakých omezených kreténů mě fakt nerozhodí. Teď to ale nechci dál řešit, nechci nad ničím přemýšlet.“ Kasumi se k Samuelovi přitiskla ještě blíž. On nechal svoji ruku spočinout na jejím těle. Ona se pousmála a jemně ho pohladila po tváři. „Hmm, měl bych se oholit.“ „Není třeba. Líbíš se mi i tak. Tvůj vzhled ale není to, co mám na tobě nejraději, ačkoli jsi pohledný a sympatický, to musím uznat. Především si cením toho, že mě bereš takovou, jaká jsem a že mě máš rád. Jsem jiná než ostatní a ne každý se s tím vyrovná. Většina mužů by mě chtěla změnit, ale to se nestane.“ „Ale nejsem jako ty. Nemáme toho moc společného. Kdysi jsem měl za to, že vztah dvou lidí může fungovat, jen pokud si jsou podobní, pokud mají stejné zájmy, pokud se jim líbí stejné věci, pokud…“ „Jenže my se navzájem tolerujeme a tomu druhému rozumíme nebo se o to alespoň snažíme. Nemyslím, že vztah muže a ženy je o tom, podobat se jeden druhému, ale o tom uznávat a chápat se navzájem. I tak ale máme něco společného. Nejvíce nás spojuje naše minulost.“ „Ano, možná jsme se narodili jeden pro druhého. Zvláštní, že oba jsme vrazi mnoha lidí a…“ „Má pravdu, sestřičko,“ řekla Sakura. „Tvůj nastávající v Africe pozabíjel pár ozbrojenců. Můžeš na něj být pyšná.“ „Já ale nemluvím o Africe,“ dodal Samuel. „Miláčku, tady tvoje sestra už měla konflikt s nadpřirozenými silami a tak si říkám, že bych jí mohl zasvětit do všeho, co my dva již dávno víme. Myslím, že to pro ni bude stravitelné.“ „Proč ne, ale musí si to nechat pro sebe.“ „To se ví, lidi. Budu mlčet jako hrob. Tak povídej - koho jsi zabil?“ „Pět lidí, to když jsem byl pod vlivem…“ „Tys byl feťák?! To vysvětluje hodně!“ „Nech mne domluvit, ano?! Byl jsem pod vlivem kletby. Nadpřirozená síla mě v podstatě sebrala tělo i vědomí a já proti své vůli vraždil. Bylo to strašné… Ale abych se vrátil k tomu, co jsem chtěl říct - já za své vraždy ani pořádně nemohl, ale stejně si je hrozně vyčítám. Ty Kasumi vraždíš úmyslně, ale hlavu si s tím nelámeš. Pak je tu ještě jedna zajímavost, která nás spojuje a to naše děti. Oba jsme měli dvojčata – chlapce a dcerku. Ty jsi zabila dceru a já zabil chlapce a to proto, že nebylo na výběr. Tvého syna zavraždili a moji dceru taktéž, ačkoli ona si to zasloužila.“ „Možná skutečně máme být spolu. Svoji až nadosmrti.“ „Ale Kasumi… život se nesmrsknul jen na nás dva. Pokračuje dál a to i přes to, že se něco přihodí. Nesmíš se na mě moc poutat, lásko.“ „O čem to mluvíš?“ „Jen se o tebe bojím. Jsi tak zvláštní… ale zapomeň na to.“ „Samueli, je trochu chladno, nezdá se ti?“ zeptala se.
„Hmm, možná. Chceš se obléct?“ „Ne, zahřejeme se jinak.“ Kasumi se naklonila k Samuelovi a vášnivě ho začala líbat. „Snaž se být jemný. Tlak na tělo mě bolí.“ Samuel nic neříkal a užíval si toho, že se Kasumi poněkud odvázala. I on zapomněl na Sakuru ležící vedle a věnoval se jen a jen ženě, kterou miloval. Objímal a líbal Kasumino tělo a snažil se jí nepřivodit žádné bolesti. „Už toho utrpení bylo dost, miláčku,“ řekla Kasumi, „všechna ta bolest a únava… je to za námi. Nešlo jen o tyhle těžké roky, kdy jsme byli od sebe odloučení, ale o celý můj život. Nikdy jsem nepotkala pravou lásku až doteď. Víš, je mrzuté žít s vědomím, že neexistuje muž, který by mě měl rád takovou, jaká jsem, ale ty jsi mi ukázal, že to tak není. Hmm, nevadí, že jsem nahoře?“ „Kdepak.“ Kasumi se narovnala a Samuel ji chytil kolem boků. Vypnula svoji hruď. „Říká se, že ideální žena se má co nejvíce blížit jakýmsi stanoveným mírám v oblasti boků, břicha a prsou.“ „To asi nebudu ideální žena…“ „Jsi poněkud plošší, ale ne zase tak moc. Prsa máš krásně tvarovaná. Taky máš pořádně pevné a pružné tělo… Upřímně bál jsem se, že to s tím cvičením přeženeš…“ „A to se nestalo?“ podivila se Kasumi. „No… když má žena v pažích větší sílu než muž, tak asi není něco v pořádku, ale já se na svět dívám prakticky. Gordonové nejsou mezi všemi lidmi na Black Mirror oblíbení. Žije tam mnoho těch, kteří nás uznávají a mají nás rádi, ale stejně tak jsou tací, kteří by nás raději viděli mrtvé.“ „Pokračuj…“ „Chci říct – kdo napadne ženu, jako jsi ty?“ „Hmm, sebevrah?“ „V mnoha případech určitě ano a to je slušný klad, nemyslíš?“ „Myslím, že na tělesnou stráž mám slušné předpoklady,“ usmála se Kasumi. „Ty nejlepší. Mezi lidmi budeš velice vážená osoba. Ovšem je tu potíž s rasovou nesnášenlivostí.“ „No jo, mám šikmé oči… to je toho.“ „Bohužel pro mnoho lidí to je známka toho, že jsi něco míň než oni.“ „Naznačuješ, že aby si na mě zvykli, budu muset pár lidí ztlouct? No dobře…“ „Ale ne, to myslím nebude třeba, ale počítej se slovními útoky. Parvati je na tom podobně.“ „Parvati?" podivila se Kasumi. „Promiň, ale asi si na ni nevzpomínám. Vím, že na Black Mirror žije Terry…“ „Ano, ale ten vcelku rychle zapadl díky své veselé povaze. Parvati ale ne a ani ji znát nemůžeš, protože přišla, až když jsi odjela. Najal jsem ji jako ochranku.“ „Ale… že by konkurence?“ „Šlo mi hlavně o bezpečí Desmonda. Teď už nebude třeba…“ „Proč myslíš? To jako, že když máš mě, tak já se o všechno postarám? Zvláštní, že většina lidí mě podceňuje, ale ty naopak přeceňuješ.“ „Těžko se smiřuji s tím, že v něčem zaostáváš, ale s tou Parvati – je závislá na steroidech a přestože mi kdysi dost pomohla, přemýšlím, že ji propustím. Sám se k tomu ale nemůžu odhodlat a tak to chci nechat na tobě. Seznámíte se, a pokud se ti nebude pozdávat, jde pryč.“ „Hmm, jak dlouho ty steroidy bere?“ „Řekl bych, že skoro pět let. Vypadá otřesně. Vsadil bych se, že je podstatně silnější než ty.“ „To bych zase neřekla. Já sice nikdy anabolika nebrala, ale zase tvrdě trénuji a bojuji - mé
tělo má pořádnou sílu. To, že má někdo ohromné svaly, ještě neznamená, že je fyzicky hrozně silný. Takže ano – silnější než já zřejmě bude, ale zase tak propastný rozdíl mezi námi nebude, řekla bych. Rozhodně bych ji ale nevyhodila kvůli vzhledu nebo síle. Co její chování? Propadá agresivitě?“ „Často a toho se právě bojím.“ „Tohle mi stačí, abych se rozhodla – půjde pryč, a když bude protestovat… budeš svědkem toho, jak si to s tvojí bodyguardkou rozdám.“ „Umí se prát.“ „To já přece taky.“
Samuel se opět začal věnovat Kasuminu tělu. Hladil ji po stehnech a na zadečku. „Hmm, ten drak… je úžasný, ale neuvažovala jsi někdy o dalším tetování? Třeba tady.“ „Ani ne. Víš, jsem zatraceně ráda, že přestože jsem byla v Yakuze, se mě nutnost mít celé tělo potetované vyhnula. Ten drak mi stačí, ostatně pokrývá skoro celá záda.“ „Je překrásný.“ „To je.“ „Pověz mi, Kasumi, ty jsi ročník šedesát šest, a to je podle Japonského horoskopu rok draka?“ „Ne, to je rok koně.“ „Rok koně?“ „Kůň je velice vážené, někdy by se dalo říci až posvátné zvíře. Tvrdí se, že lidé narození ve znamení koně mají rádi přepych, což o mě neplatí. Taky mají úctu ostatních a obvykle dosáhnou svého cíle.“ „Japonský horoskop patrně moc nelže. A co já, když jsem ročník čtyřicet osm?“ „Čtyřicet osm… ehm, počkej chvilku…“ Kasumi se odmlčela a zamyslela. „Jo… mám to. Jsi myš.“ „Ehh?!“ „Ale nevím, co přesně to znamená.“ „To je snad i dobře… nechci to vědět.“ „To, že je myš malé a slabé zvíře nic špatného neznamená, Samueli.“ „Věříš na horoskopy?“ „Moc ne.“ „Ale takové malé tetování běžícího koně na tvé levé nožce, tady na boku stehna… by nebylo špatné.“ „Spíše bych si přála koně živého.“ „Umíš jezdit?“ „V Thajsku jsem se to naučila. Taky jsem tam jezdila na slonech.“ „Slona ti nepořídím, ale koně…“ „Nechci tě využívat. Zapomeň na to.“ „Koně za koně. Když tohle krásné stehýnko bude zdobit koník, tak ti koně zkusím sehnat, ale nic neslibuji.“ „Tuhle nabídku neodmítnu.“ Samuel se otočil a pohlédl na Sakuru. Ležela k němu zády. „Myslíš, že doopravdy spí?“ „Záleží na tom?“ Samuel se zadíval Kasumi do očí. Pak ji náhle chytil jednou rukou kolem pasu a položil ji na postel, přičemž on zůstal nahoře.
„Vypadá to, že mocná dračice je přemožena,“ řekl a políbil ji na břicho, které se nepatrně chvělo. „Dračice je zbavena možnosti úniku a svému přemožiteli vystavuje bříško, čímž dává najevo svoji kapitulaci.“ „Ne, ne, dračice pouze vyčkává. ‚Přemožitel‘ si má myslet, že zvítězil, aby polevil v ostražitosti. Ve skutečnosti je jen její kořistí. Zbraně dračice jsou stále nebezpečné.“ Kasumi mocně vydechnula Samuelovi do tváře. „Příště míň chilli, lásko.“ „Ty jsi teda romantik…“ Kasumi chytila Samuela pod rameny a překulila se. „Teď jsi kořistí dračice,“ řekla a vycenila zuby. Chytila Samuela za zápěstí a roztáhla mu ruce. „Zdá se, že lovec bude muset přehodnotit situaci.“ Samuel se pokusil uvolnit, ovšem marně. „Dračice opět vítězí,“ řekla Kasumi, „tak jako pokaždé, nicméně dračice je stále sama a když svoji oběť jednoduše sní, sice se nasytí, ale její samotu to nevyřeší.“ „Lovec je také sám a tak dračici navrhne, že si ji odveze domů jako svého mazlíčka.“ „Jako domácího mazlíčka?!“ „Lepší než pes nebo kočka, nemyslíš?“ „Tenhle mazlíček se ale nenechá vycepovat k naprosté poslušnosti.“ „S tím počítám, ale na mazlení bude ideální, ne?“ „To bude.“
Ráno Samuel zašel do koupelny. Kasumi tu už byla a čistila si zuby. „Dobré ráno, miláčku,“ řekl a políbil ji na krk. Kasumi něco zahuhňala a Samuel se šel osprchovat. Když vylezl ven, Kasumi si právě svazovala vlasy gumičkou. „Jak ti dnes je?“ optal se Samuel. „O moc líp ne, ale přemůžu se a dneska uvařím něco Japonského.“ „Nic nenamítám, jen… můžeš mi zaručit, že to bude mrtvé, až to naservíruješ?“ „Samozřejmě. Nebude to žádný zázrak, Samueli, na to bys musel do restaurace, ale budu se snažit.“ „A kdepak vlastně je Sakura?“ zeptal se Samuel. „Ne, že by mi kdovíjak chyběla, ale přece – už si na ni zvykám a záleží mi na ní." „Šla nakoupit. Jo a dneska budeme mít návštěvu.“ „Návštěvu?!" podivil se Samuel. „Koho?“ „Šéf speciálního útvaru pro boj s mafií – Kenji Kimura. Známe se už léta. Dostanu od něj poslední výplatu.“ „Výplatu? Za co?“ „Za boj s mafií přece. Nějak se ke mně peníze dostat musí. Vzhledem k tomu, jak často jsem se stěhovala, nebyla šance si najít pořádnou práci, takže je tahle forma odměn ideální.“ „Hmm, a kolik to asi tak bude?“ „No, pokud se Kenji držel plánu, tak před pár hodinami jeho lidé zaútočili na Tokutarovu továrnu. Tam samozřejmě našli jen řadu mrtvol, včetně Tokutara a tak to vypadá, že dostanu tučnou prémii. Odhaduji to na víc než sto padesát tisíc jenů.“ „Výborně. Tedy ne, že bychom byli chudí, ale odměna potěší.“ Kasumi právě nandávala nádobí do myčky, když zazvonil zvonek u dveří. „To bude on, jdu otevřít,“ řekla Kasumi. Nejprve se ale podívala kukátkem na dveřích, aby se ujistila, že jde skutečně o její kontakt. Za dveřmi stál devětatřicetiletý černovlasý muž v černém obleku. Vedle něj byl podobně oděný muž s brýlemi a holou hlavou. Druhého muže Kasumi neznala, ale přesto otevřela. „Přeji dobrého dne, Kasumi,“ řekl Kenji.
„Vám také. Kdo je tento muž?“ „Ehh, dovolte, abych se představil – jsem Shiro Kazaki.“ „Neměla jsem na mysli jméno! Co máte společného s naší věcí?“ „Až uvnitř, Kasumi,“ řekl Kenji a na Kasumin pokyn vešel i s Shirem dovnitř.“ Kasumi ukázala na Samuela a vysvětlovala: „Tohle je můj přítel Samuel.“ „Cizinec?!“ řekl s neskrývaným opovržením Shiro. „A co má být?!" rozčílila se Kasumi. „Japonsky neumí, tak mluvme v angličtině. Chci, aby byl rovněž v obraze. Nebude to problém?“ „V angličtině…“ řekl Shiro, jakoby to pro něj bylo něco nepřijatelného. „No dobrá.“ Kenji si uvědomil, že před ním stojí muž, kvůli kterému ho kdysi v Ikebaně navštívil Edward. Tehdy Kasumi zatajil, že je Samuel vážně zraněný. Kenji se snažil nedat na sobě nic znát a podal se Samuelem ruku. „Rád vás poznávám, pane.“ „Já vás také,“ řekl Samuel. „Sice jsme se před pár dny viděli v hotelu, ale to bylo za tak neobvyklých okolností, že jsme se nemohli ani pozdravit.“ „Chtěl jsem vás varovat, ale nevyšlo to. Omlouvám se.“ „Nic se neděje." odvětil Samuel. „Už je to všechno za námi.“ „Posaďte se,“ řekla Kasumi a nabídla mužům místo u stolu. Kenji a Shiro se posadili naproti Kasumi a Samuelovi. „Takže znovu – kdo je tento muž?“ zeptala se Kasumi. „Scházíme se jen my dva, copak si nevzpomínáte?“ Kenji se pohodlně opřel a řekl: „Ano, ale o případu Tokutaro ví i tajná služba a tady Shiro je jejím agentem, že ano?“ „Nikdy jste mi o něm nic neřekl." „Neznal jsem ho a... a ani ho neznám. Je z tajné služby." „Přesně tak," potvrdil Kenjiho slova Shiro. „Kdyby o agentech tajné služby věděl policejní inspektorát a kdejaký vyšší důstojník už by to nebyli tajní agenti." Shiro se odmlčel a všimnul si na kuchyňské lince sklenice s vodou. Napadlo ho, že Kasumi není zrovna dobrá hostitelka, když návětěvě nanabídla ani obyčejnou vodu. Shiro si odkašlal a pokračoval: „Slečno Kasumi, jaké máte plány do budoucna? Chci říct, uvědomujete si vůbec, jak horkou půdu pod nohama máte?“ „Nepřipadám si v nebezpečí, ne po tom všem.“ „Ano," vložil se do hovoru Kenji, „Kasumi se včera postarala o Tokutara Watanaba. Nevíme o nikom, kdo by se jí chtěl mstít. Dokonce i Alice McCallová je ze hry, neboť včera ve večerních hodinách zemřela. Od doby, co byla převezena do nemocnice, ji střežili moji lidé dnem i nocí. Chtěli jsme ji vyslechnout ale bohužel – poškození mozku bylo příliš vážné. A pokud někdo další z Tokutarovy organizace zbyl, je pod zámkem.“ „Co jste to předtím řekl?“ podivila se Kasumi. „Alice McCallová?!“ „Ano, věřte mi, že to pro mě byla zcela nová osoba. Vůbec jsem netušil kdo to je.“ „Její muž byl můj přítel. Léta jsem s ním spolupracovala. A pak… zemřel.“ „Prý kvůli tobě,“ řekl Samuel. „Ale to je nesmysl. Upřímně, před lety jsem se s Alice potkal a ujišťovala mě v tom, že proti tobě nic nepodnikne. Škoda, že jsem ji neprokoukl. Taky nám hlídala poštu… Takže tvůj varovný dopis se ke mně nedostal.“ „Mrcha zasraná!" rozčílila se Kasumi. „Ještě, že už je po ní.“ „Vraťme se k věcem, kvůli kterým jsme zde,“ řekl netrpělivý Shiro. „Jak jsem již naznačil, nebezpečí je stále značné kvůli dalším klanům.“ „Poslyšte, Shiro," zeptal se udivený Kenji. „víte něco co já ne? Nevím o tom, že by se Kasumi měl někdo mstít. Proč taky?“ „Tak to nemáte příliš dobré informátory. Ty naši jsou napojeni přímo na některé mafiánské organizace.“
„Hmm," zamyslel se Kenji a pak řekl: „odložme na chvíli vaši věc a napřed vyřešme to, proč tu jsem já. Koneckonců, to je pro Kasumi mnohem příjemnější záležitost. Kasumi, že zabijete Tokutara mi bylo jasné, ale že i Akiru… myslel jsem, že to pro vás bude těžké.“ „Já Akiru nezabila. Byla to moje přítelkyně a to do poslední chvíle. Vždyť víte, jak jsme si byly blízké… To ta bestie Yoon ji usmrtila.“ Kenji teď vůbec nechápal o čem to Kasumi mluví. Chtěl se ji zeptat, ale jakmile mu Kasumi jemně přišlápla botu, raději mlčel. Kenji si teď vůbec nebyl jistý situací, která u stolu panovala. Potřeboval si zajistit trochu času, aby se nad tím zamyslel. Proto urychleně změnil téma. „Víte, nevím, jestli je morální pomáhat člověku, jako jste vy, ale vaše maličkost nám pomohla zničit jednu z největších zločineckých organizací Japonska. Mě čeká povýšení a ocenění od starosty Tokia.“ „Asi bych vám měla pogratulovat.“ „Nemusíte, zato já vám poděkuji. Sice jste mi tehdy před lety připravila mnoho bezesných nocí, kvůli vašemu řádění, ale dozajista jste nyní dokázala zachránit mnoho životů.“ „To nebylo prioritou.“ „Vím, ale i tak. Z informací, které se nám za ty roky dostaly do ruky, vyplynulo, že máte na svědomí minimálně šest desítek životů.“ „Mnohem víc. Pod ochranou mafie je možné dělat všelicos a Tokutarova ochranná křídla byla zatraceně pevná. Kdysi měl vedení města včetně policie pod palcem a něco mi říká, že bez vaší iniciativy a touze po osobní pomstě by tomu tak bylo i nadále. Starosta Tokia, náčelník policie i mnozí radní zcela určitě chtěli Tokutara vymýtit už kdysi, ale báli se. Kvůli rodinám, kvůli přátelům, kvůli vlastnímu životu. Vy jste se nebál, což mě podněcuje si vás o to víc vážit. Ale abychom se vrátili k těm mrtvým - když k tomu připočtu i další lidi z celého světa, co jsem poslala na smrt, vystoupám dozajista na víc než sto životů.“ „Chmm, ať chci nebo nechci, musím vás obdivovat. Ne vaše činy, ty vesměs odsuzuji, ale vaši psychiku. Jak dokážete žít s vědomím, že máte na svědomí tolik životů?“ „Snadno. Záleží na tom, co pro vás ti lidé znamenají. Na rozdíl od většiny podobných vrahů, mám já svoji čest. Pravda, kdysi jsem zabíjela z Tokutarova rozmaru, ale později už jen kvůli sobě a obvykle jen ty, kteří mi ublížili nebo se o to pokusili. Pro mě to jsou nepřátelé.“ „Tady ale nejsme ve válce. Musíte k těm lidem něco cítit.“ „Nenávist, vztek, opovržení… to nejsou důvody, které by ve mně něco zlomily.“ „To je ale hrozné. Provádíte šílená zvěrstva. Jste jako vraždící stroj.“ „To už přeháníte!“ rozhořčil se Samuel. „Jen klid, miláčku. Kenji je přece jenom policista a občas má značné problémy pochopit, že přestože jsem vražedkyně, nejsem zase taková zrůda jako jiní. Hmm, co myslíte, že cítil Harry Truman, když nařídil svrhnout na Nagasaki a Hirošimu atomovky? Zemřely stovky tisíc lidí a další utrpěli hrozivá zranění z ozáření. Rakovina, leukémie… zničil tolik životů a přesto byl hrdinou. Jak byste to nazval vy Kenji? Co je mých sto mrtvých v porovnání s někým, jako byl Truman? Co mu ti lidé udělali? Civilisté… co mu udělali?“ „Byla válka…“ „A kolik lidí ji chtělo? Kdyby Truman měl alespoň kouska cti, tak by nařídil útok na vojenské cíle a ne na města, kde naprostá většina lidí byli obyčejní civilisté! Pode mnou alespoň nejsou další, kteří jednají bez vlastní vůle jen podle toho, co se jim řekne. Nejsem pasákem ovcí jako jiní. Možná jsem stroj na zabíjení, ale mám vlastní vůli, čest a za své činy beru plnou zodpovědnost.“ „Kasumi, Henry Truman se postaral o ukončení druhé světové války! A ano jsem Japonec a asi bych to neměl zrovna oslavovat, ale to my byli agresoři a dost možná jsme si to zasloužili. Mnoho obyčejných lidí věřilo v císaře a bylo ochotno za něj a svoji zemi přinést
neskutečné oběti. Kdoví jak to mohlo skončit, kdyby nepřišly tak děsivé rány jako ty dvě atomové bomby. Možná, že právě USA v čele s Trumanem nás pomohli vyléčit ze slepé víry v naši zemi. Možná, že nám prokázali ohromnou službu a my si to ani neuvědomujeme.“ „Myslela jsem, že nejste takový kretén!“ „Neurážejte mě, Kasumi!“ „Tak otevřete oči! Kenji, někteří lidé tak moc prahnou po moci, že jsou ochotni ve prospěch svůj i vlastního státu zabíjet všechny okolo a to nemám na mysli jen lidi cizí státní příslušnosti. Zabíjejí muže, ženy ale i děti a je jim to úplně jedno, protože jednotlivec není důležitý, pro ně ne. Bavíme se tu o Trumanovi, ale ten je jen jeden z mnoha. Na východ od nás leží za oceánem země, jež si říká USA. Lidé v ní sami sebe nazývají pravými Američany a nikomu nedochází, že tu zemi vlastně sprostě ukradli jiným lidem, kteří tam kdysi svobodně žili. Nyní Spojené státy Americké ovlivňují dění ve spoustě zemí světa a zapojují se do válek, které se jich vůbec netýkají. Zkuste si to porovnat se mnou – Amerika jako jeden z mnoha států světa a já jako jedna z mnoha lidí. Já neubližuji lidem, kteří mě neohrožují. V naprosté většině případů nejsem agresor. Pokud bych byla, tak jednak ztratím svoji čest a také si vytvořím mnohem více nepřátel. Když se chci já zlepšovat, tak k tomu nevyhledávám nějaké cizí oběti, ale spokojím se s tím, co mám. Jenomže Amerika není jednotlivec, je to stát tvořený lidmi, jež tam žijí. Ovšem ambice se zlepšovat a posilovat svoji moc má taky, stejně jako já, ale rozdíl je ve způsobu provedení. A aby USA mohli uspět, potřebují lidi sjednotit.“ „Pořád nechápu, kam tím míříte.“ „Amerika aby posilovala svoji moc, musí rozšiřovat vliv ve světě a to kupříkladu prostřednictvím válek. Pokud by ovšem oficiálně napadla jiný suverénní stát, hrozí především v samotném jádru – obyvatelstva Ameriky nesouhlas k onomu kroku. A právě proto je nutné lhát, podvádět a někdy i zabíjet vlastní lidi. Výsledkem je podpora obyvatel ve válce a bez ní se války vyhrát nedají. Povím vám, jak takovou podporu uměle vytvořit a využiju k tomu informace, ke kterým se dostal můj přítel Cy. Byl to vlivný Americký milionář a kdysi mi vyprávěl, že se od svého přítele z vlády, na jehož jméno si už nevzpomenu, dozvěděl o tajném projektu Northwoods, který měl ve výsledku sjednotit veřejnost, aby otevřeně podporovala útok na Kubu. Cílem operace bylo provézt promyšlený ‚teroristický‘ útok na vlastní obyvatelstvo Ameriky, přesněji na Guantanámo Bay. Mělo jít o sabotáže lodí a letadel, poničení základny minomety a v neposlední řadě o sestřelení prázdného letadla, které však mělo oficiálně převážet civilisty. Nikdy k tomu nedošlo, protože Kennedy plán smetl ze stolu, ale i tak… kolik takových akcí již bylo nebo teprve bude provedeno? A kolik to bude stát lidských životů? Ono není těžké lhát svému lidu, když to dobře naplánujete. Domov a bojiště jsou od sebe vzdáleny obvykle tisíce kilometrů, ale když je přitáhnete blíž k sobě… lidé začnou mít strach a o to jde především. Proč myslíte, že Amerika má takovou snahu ‚pomáhat‘ ostatním státům ve vojenských konfliktech? Protože tím posiluje především svoji politickou a vojenskou sílu. Rozhýbe vlastní ekonomiku a předvede svoji moc světu. Jo, Kenji, vždycky se dívejte na druhou stranu mince a pátrejte po výhodě, která pro toho, či onoho z dané věci plyne. Já taky nedělám věci pro dobro druhých, ale zbytečně jim neubližuji. Tak a teď už mi netvrďte, že Amerika respektive Truman a lidi kolem něj Japonsku prokázali službu, když sem hodili bomby. Bylo to neskutečné svinstvo, které mělo za úkol ukázat, jakou silou Amerika disponuje a otestovat atomovky v praxi. O naše dobro tu nikdy nešlo, nejde a nikdy nepůjde, protože Amerika je stát a ne jednotlivec a táhnou ji vpřed stovky mocných lidí. Odsuzujete mě za mé činy, ale kdyby u pomyslného vesla byli lidé jako já, svět by byl o tolik bezpečnějším místem. Jenomže kolik žije na světě lidí jako já? Lidí, kteří neprahnou po bohatství, moci, slávě,… Nejsem tak špatná jak si myslíte. „Ehm, vidím, že tady Shiro je už celý znuděný, tak to raději ukončeme. Tady máte další a
rovněž poslední plat.“ Kenji položil na stůl obálku s penězi. „Dvě stě tisíc jenů. Můžete si to přepočítat.“ „Věřím vám, takže není třeba.“ „Pokud je to konečně vše," řekl Shiro, „rád bych se vrátil k předchozímu tématu.“ „Mluvte,“ pobídla muže Kasumi. „Jak jsem již řekl, nejste tu v bezpečí. Naši infiltrátoři v řadách Yakuzy svorně hlásí zvýšený zájem o vás. Není ostatně divu, vždyť hlavy klanů se obávají, že vaše vyhlazovací akce budou pokračovat. Vaše likvidace se tak stává v mnoha případech prioritou.“ „Opravdu? Také se tu a tam scházím s lidmi z jiných klanů a ti se ke mně naopak chovají s ohromnou úctou. Váží si mě za to, co jsem dokázala.“ „My máme odlišné informace. Pochopte, že je v našem zájmu mít absolutní přehled o situaci v podsvětí a určitě víme více než vy. Povězte mi - jaké jsou vaše další plány? Můžeme vám nabídnout pomocnou ruku. Promluvme si o tom v soukromí.“ „Nemyslím, že vám něco řeknu. Co budu dělat dál je moje věc.“ „Ale slečno Sato, pochopte, že je to důležité! Dokonce i vaše společnice Akira vyjádřila své obavy, když jsme ji informovali o hrozícím nebezpečí a sdělila nám, že bude spolupracovat pod podmínkou nové identity a zajištění zázemí. Není divu, vzhledem k její bývalé pozici v Tokutarově mafii. Jen je škoda, že je již po smrti… Možná, že ta Yoon o které jste mluvila, patřila právě k jinému mafiánskému klanu. Radil bych vám naslouchat a spolupracovat.“ „Kdy že jste to s Akirou mluvil? Já jen, že mě vůbec nic nevyřídila.“ „Zvláštní… zcela rozhodně mi tvrdila, že vás o všem informuje. Dohodli jsme se s ní sotva před pár dny. Vás bychom samo sebou rovněž kontaktovali, ovšem ztratila jste se a ani kolegové od policie o vás až donedávna nevěděli.“ „Ano… musela jsem na čas zmizet. Nicméně moje rozhodnutí je stejné. Pokud je to vše pánové, měli bychom se rozloučit. Vyprovodím vás.“ Kasumi i s ostatními vstala od stolu a otevřela dveře. „Děláte velkou chybu,“ řekl Shiro a vydal se ke dveřím. Kasumi mu však zastoupila cestu a řekla: „Venku je horko. Možná byste si mohl odložit, Shiro.“ U Shirovy hlavy cvakl kohoutek pistole držený rukou Kenjiho. „Co jste zač?“ zeptal se policista. „Shiro Yukimura,“ odpověděla Kasumi a roztrhla mu bílou košili, která kryla modročervené tetování na prsou. „Kdysi mi usiloval o život. Málem jsem ho ani nepoznala… Mimochodem Akira už před necelým měsícem přeběhla na druhou stranu a chtěla mě zabít, což vám zřejmě uniklo. Holt smůla, měl jste Raidenovi sdělit, ať lépe sleduje situaci. To mi připomíná… už má v pokoji vyvěšenou kůži své ženy?“ „Budete jeho pravá ruka, Kasumi, stačí slib, že mu budete věrná.“ „Dám vám jiný slib – živého vás odsud nepustím.“ Shiro se v mžiku otočil a zkroutil Kenjimu ruku s pistolí. Vypadla mu a Shiro se pro ni shýbnul. Samuel stojící poblíž pistoli rychle odkopnul. Ta skončila až pod botníkem u stěny pokoje. Shiro se jen narovnal a dostal od Kasumi pěstí do tváře. Kasumi se otočila kolem své osy a udeřila Shira znovu a pak ještě jednou. Chytila ho za ruku a přehodila ho přes záda. Shiro dopadl na desku stolu, která se pod ním málem prolomila. Samuel chtěl zasáhnout, ale Kenji ho zastavil. „Ona se o něj postará, věřte mi. Bude radši, když se jí nebudete plést.“ Shiro se zvedal a koutkem oka si povšiml otevřené myčky na nádobí. Koš na příbory neměl ucho a špice dvou velkých nožů zlověstně vyčnívaly ven. Shiro se pokoušel Kasumi udeřit, ale byla na něj příliš rychlá. Couvala před ním až ke kuchyňské lince. Využila dveře lednice, které prudce otevřela a udeřila jimi Shira do nosu. Začala mu z něj téct krev. Kasumi se napřáhla, aby mu dala další ránu, ale Shiro ji stačil chytit za ruku a strhnout za sebe k zemi přímo do místa, kde
byla myčka. Kasumi dokázala korigovat pád, tak aby dopadla na všechny čtyři. Snažila se zachovat chladnou hlavu, přestože její břicho bylo sotva pár centimetrů nad ostrými noži. Levou nohou kopla Shira do břicha. Ten se málem zhroutil k zemi. Kasumi se vyšvihla na ruce a provedla tak stojku. Následně se opět postavila. Přiskočila k Shirovi a udeřila ho pěstí do brady. Hned poté loktem do břicha a následně vymrštila nohu do výše, tak že s ní zasáhla předkloněného Shira do brady. Padl zády přímo na špičky nožů, které se mu zabodly hluboko do těla. Z jeho úst vytekla úzká stružka krve. „Jsi v pořádku?“ ptal se okamžitě Samuel. „Asi… měl jsem ti pomoct.“ „Ne, musela bych pak dávat pozor i na tebe. Raději mám přehled o okolí.“ Kasumi se usadila na židli. „Zavolám svým lidem,“ řekl Kenji, „aby uklidili ten bordel. Ještě mi povězte – to jste vážně věděla, že to na vás bude zkoušet přes Akiru?“ „Tušila jsem to, jelikož u jiných klanů bylo veřejným tajemstvím, že v tom jedeme spolu, a když jste se zmínil o Akiřině smrti, jemu očividně došlo, že o ní může začít lhát a já si to nikdy neověřím.“ „Pálí vám to, to se musí nechat. A mimochodem… je vážně zajímavé vás sledovat v akci, Kasumi.“ Kenji vyhrabal zpod botníku svoji pistoli a pak se chystal odejít z bytu. „Ještě moment,“ zastavila ho Kasumi. „Můžete zjistit, kde je vězněn můj otec Kamon Sato a zajistit mi setkání s ním?“ „No… ano to bych pro vás mohl udělat, ale co že ho chcete vidět? Nikdy jste se o něm nezmínila.“ „Ani jsem nepředpokládala, že je naživu. Byla bych si vsadila, že ho dá Tokutaro zabít, ale on byl v té době v cele. Zvláštní… zřejmě mu to zachránilo život. Chtěla bych ho ještě jednou vidět, než nadobro opustím Japonsko.“ „Chápu. Stavím se tu pozítří, přinesu letenky a vezmu vás za ním.“ „Pozítří… dobrá. Zavezete nás poté zpátky na letiště?“ „Spolehněte se a udělám to rád. Budu šťastný, až dáte Japonsku sbohem. A neberte to jako urážku - nechtěl bych si z vás udělat nepřítele.“ „To plně chápu.“
„Ani tě netrefil. To bylo vážně úžasné,“ komentoval Samuel Kasumin souboj poté, co Kenji odešel. „Ech, jo… ale musím si odpočinout. Není mi dobře.“ „Není divu – jsi celá rozlámaná a stejně se zase musíš prát. Pověz mi – co to bylo za chlapa?“ „Syn starého Raidena. Chtěl mě před lety zabít, ale Raiden ho stáhnul. Jeho impérium se rozpadá a má už jen pár věrných mužů, takže se snad nemusíme obávat, že potkáme někoho dalšího.“ „Říkala jsi, že je jeho syn! Proboha už je to tu zase!“ „Co jako?“ „Nejdříve Ichiro a teď Shiro.“ „Ale ne, Raiden na to nemá, nepůjde proti mně. Slyšel jsi to ne? Chtěl zjistit, co vím a dostat mě na svoji stranu. Raiden je zoufalý a chytá se každé možnosti, ať je sebeabsurdnější.“ „Takže určitě nás tu žádný jeho člověk znovu nenapadne?“ „Myslím, že přímo jeho lidé ne, ale štve mě, že mi neodpověděl na moji otázku. Shirova macecha na mě vztek má a pokud ji Raiden ještě nepopravil… No, vezmu to popořadě. Je to celkem zajímavý příběh o jedné vyšinuté ženě.
Stalo se to před pár dny. Přišla jsem do domu, kde Raiden bydlel. Věděla jsem, že mě přijme jako hosta a že se budeme bavit na úrovni bez toho, aby padly nějaké urážky nebo aby dokonce došlo k násilí. V domě mě uvítala mladá, sotva pětadvacetiletá dívka s velice krásným tělem. Sice to nedokážu moc ocenit, ale nevzpomínám si, že bych kdy viděla krásnější Japonku. Měla hebkou pleť, krátké rovně zastřižené a na blond obarvené vlasy, výrazné černé oči, plné rty, štíhlou postavu a veliká prsa, podstatně větší než ty mé. „Jmenuji se Kasumi Sato,“ řekla jsem a podala si s ní ruku. „Vím, co jsi zač,“ řekla ostře a mě bylo jasné, že tahle návštěva zase tak klidná nebude. „Kasumi Sato…“ zopakovala žena. „Úžasný… jinak já jsem Sora.“ „Sora…“ řekla jsem, neboť mi to jméno nebylo úplně cizí. „Vzpomínáš si na mě? Když jsem tě já viděla naposledy, dělala jsi garde Tokutarovi, když nás tu navštívil.“ „Nebylo ti ani patnáct let…“ „Vyrostla jsem. To se stává. Dnes je ze mě manželka Raidena Yukimury.“ „Vzal si dceru své bývalé?“ „Ano, ale čekala jsem, že upozorníš na jinou skutečnost.“ „Jestli myslíš to, že vás dělí skoro sedmdesát let, tak to mě moc nepřekvapuje. Raiden je znám jistými… podivnostmi.“ „Pojď za mnou,“ řekla Sora a provedla mě pár stylově vybavenými místnostmi. Došly jsme až do Raidenovy ložnice. Kromě typické výbavy v tradičním Japonském stylu tu byla jedna zvláštnost. Na stěně naproti velikým oknům visela lidská kůže. Sora na ni ukázala a řekla: „Moje matka. Můj nevlastní tatík, a dnes již manžel, ji nechal stáhnout z kůže, když Tokutarovi prozradila jeho plány a dodala mu i veškeré informace o obchodech. Tokutaro Raidenovi ukradl v podstatě celý jeho byznys založený na výrobě a distribuci drog. Raiden měl pořádný vztek a chvíle, kdy jsem sledovala, jak jeho muži zkouší mou matku stáhnout zaživa z kůže, bylo to nejhorší, co jsem kdy zažila. Člověka to poznamená na celý život.“ „A přesto jsi jeho manželka?“ „Čekám, až natáhne brka a já shrábnu všechno. Mám spousty plánů, co s tím.“ „To se nebojíš říct jen tak? Kde vůbec Raiden je?“ „Není tu. Schovává se ve svém zimním sídle na severu ostrova. Bojí se, že si pro něj přijdeš.“ „Plánuje něco?“ „Proti tobě? Ne. Je z tebe posraný strachy, nic neudělá. Jdeš ho zabít? Schvaluju to.“ „Ne, nejdu. Jen chci jednu informaci a tuším, že budeš schopná mi pomoci. Ztratila jsem Tokutarovu stopu, ale vím, že Raiden dělá vše proto, aby jeho kroky sledoval. Až se dozvím, kde Tokutaro je, půjdu.“ „Zní to dobře, obzvláště když máš Tokutara v zaměřovači, ale vynášet informace, to není jen tak. Tady na stěně je ještě dost místa, jestli víš, co tím myslím. Když už jsi mě ale poctila svoji přítomností, pojď se mnou dolů.“ Nevěděla jsem, co čekat, když mě Sora zavedla po schodišti do sklepení. Očekávala jsem nějakou podlost, ale nestalo se. Přišly jsme do široké chodby, kde byly cely. Jedna vedle druhé, všechny zavřené bytelnými železnými dveřmi s malým okénkem. „Vzpomínáš, jak jsem tehdy umučila kočku?“ zeptala se mě. „Vběhla jsi do Raidenovy pracovny, kde probíhalo jednání a přinesla mu ukázat kočku s utrhanými končetinami a zlámaným vazem.“ „To byl jen začátek, ha ha. Svlékni se.“ „Cože?“ podivila jsem se. Sora přešla k jedněm dveřím a posunula západku. Otevřela celu a v ní na podlaze ležela vyzáblá špinavá dívka. Okamžitě se připlazila k Soře, aniž by se
odvážila na ni vzhlédnout a políbila jí nohy. „Má královno.“ hlesla dívka tiše. „Zmiz, mrcho,“ řekla Sora a kopla dívku do boku. Ta bolestivě vykřikla a urychleně se odplazila zpět do cely, kterou následně Sora zavřela. „Kočka, pes, had, papoušek a ani jiné zvíře, co jsem kdy měla, mi úctu nedokázali projevit ani přes všechnu tu bolest, co jsem jim způsobila. Lidé jsou ale jiní. V těchto celách jsou ženy, které můj muž na mé přání pochytal. Jsou to vesměs mocné a známé ženy – modelky, herečky, sportovkyně, výzkumnice,… Devět žen, které se plazí na kolenou a kňourají o tom, jak jsem jejich vládkyní. Tohle je moc a úcta.“ „Že je Raiden šílenec vím, ale že i ty… Je to o to zvláštní, že ani nejsi jeho krve.“ „Život s bláznem člověka změní.“ Prošla jsem si celou chodbu a zjistila jednu věc. „Těch cel je tu deset,“ řekla jsem. „To do jedné chceš strčit mě?“ „Ne, na to jsi příliš silná, Kasumi. Tu odvahu nemám. V té poslední ještě není zkrocená žena. Ovšem brzy bude.“ Sora otevřela celu vzadu u zdi a okamžitě se na ni vrhla žena v potrhaném kimonu. Sora ji udeřila pěstí do nosu a poté ji nataženými prsty několikrát udeřila do oblasti prsou a krku. Neuniklo mi, že Sora ví, co dělá. Vybírala totiž velmi citlivé a bolestivé body na těle. V jednom okamžiku z úst ženy vytryskla krev a ona se zhroutila bezvládně k zemi. „Ajaj,“ řekla Sora „no, to se stane.“ „Mlátit ubohé, podvyživené a slabé ženy mě osobně jako ukázka moci nepřipadá.“ „Hmm, taky se mi zdá, že to není ono, ale já nejsem jako ty.“ „Máš znalosti anatomie, to jsem si všimla.“ „Pracuji na tom. Učím se bojová umění a tvrdě trénuji. Jednou dokážu zkrotit i tebe.“ „Vážně?“ „Tak už se svlékni. Chci vidět tělo mistryně. Té, která děsí hlavy Yakuzy." „Nemám zájem. Klidně si na ty ubožačky hrej, co chceš, a mysli si, že jsi jejich královna, ale já ti na to seru.“ Soru to však rozčílilo a stoupla si přímo přede mě. „Vím, jak nebezpečná jsi a dopředu říkám, že nechci umřít tvojí rukou. Nicméně věřím, že Kasumi už není jako dřív. Je stará a slabá.“ „Chceš mě vyprovokovat?“ „K boji? Ano, ale jen takový… řekněme přátelák, který neskončí smrtí.“ „K tomuhle se vyprovokovat nechám.“ Rozepnula jsem si košili a zaujala bojový postoj. Sora na nic nečekala a okamžitě mě chtěla dát ránu. Zablokovala jsem ji, ale Sora ukázala, že je velice mrštná. Udeřila mě předloktím zezadu do krku a poté se shýbla druhou rukou, opět předloktím, do břicha. No… že by to se mnou něco udělalo, to opravdu ne. Sora dostala pěstí, až málem spadla na zem. Chytila jsem ji za zápěstí a zkroutila ji ruku za záda. Neudržela se na nohou a klesla s bolestivým výkřikem na kolena. Můj stisk značně zesílil a jí vytryskly slzy. „Aúú, néé. prosím.“ křičela bolestí. Druhou rukou jsem ji chytila za paži a celou ruku ji páčila do nepřirozené polohy za zády. Řvala bolestí a nezmohla se vůbec na nic. „Já tě neuznám za svoji paní. Ty mrcho!“ procedila skrze zaťaté zuby. „O to mi ani nejde, ale věř mi, že kdybych chtěla… budeš se mi plazit u nohou. Pověz mi, kde je Tokutaro.“ „Nevím.“ Zesílila jsem stisk, až se v zápěstí ozvalo jemné zapraskání. „Kde je Tokutaro?“ „Já… nemůžu ti to říct. On… mě zabije.“ Znovu jsem zapáčila a dle jejího skučení mi bylo jasné, že praskání v jejím rameni musí být velice bolestivé. „Prosím, pusť! Prosím!“
„Zeptám se naposledy a pak ti vykloubím ruku. Kde je Tokutaro?!“ Řekla jsi, že to bude přátelský souboj…“ „A není?“ Trhla jsem vší silou a Sora padla k zemi s šíleným řevem. Chvíli jsem počkala, až se trochu uklidní a pak jí podobným způsobem zkroutila ruku druhou. „Né, Tokutaro on… je v továrně. Ukryl se do jedné staré továrny na severu. Znáš ji, ostatně byla jsi tam.“ Pustila jsem Soru, která se doslova třásla. „Vidíš, že to šlo, ale říct, že to ani nebolelo, myslím nemůžu.“ Chvíli jsem se rozmýšlela co dál a pak jsem otevřela všech devět zbylých cel. „Sayonara,“ rozloučila jsem se s kňučící Sorou a odešla. „Takže jsou tři varianty. Buď vzpoura otrokyň, nebo zloba tatíčka anebo se z toho ta mrcha nějak dostala, jenže to já netuším.“ „Asi nemá cenu nad tím přemýšlet.“
Netrvalo dlouho a do bytu se vrátil Kenji i s dalšími lidmi, kteří odklidili Shirovo tělo. „Nemusíte se bát, nic vám za to nehrozí, o to se postarám,“ ujišťoval Kenji. „Uvidíme se pozítří.“ „Mohli setřít i tu krev,“ řekl Samuel, když byli s Kasumi opět sami. „Postarám se o to a konečně se dám do vaření.“ „To budeš jen tak vařit? Před pár minutami jsi tu zabila člověka.“ „No a? To kvůli tomu nebudeme jíst?“ „Ale ne…dělej, jak myslíš. Jen pochybuji, že si to jídlo vychutnám.“ Kasumi na to nic neřekla a dala se do úklidu stop od krve. Poté si připravila ingredience a nádobí na vaření. Neměla tu všechny suroviny, které chtěla a tak doufala, že Sakura dorazí co nejdříve. Uvařila nudle, následně je omyla a vložila do oleje, kde je míchala. Mezitím dala vařit rýži a nakrájela si zeleninu, především cibuli. Samuel musel obdivovat její hbitost. Očekával, že bude tápat a neobejde se bez kuchařky, ale její počínání bylo zcela přesné a promyšlené. Litoval toho, že Kasumi své kuchařské umění ve Walesu skrývala. Aby jí pomohl, prostřel zatím stůl pro tři osoby. Během chvíle přišla Sakura s taškami s nákupem. „Čau, lidi,“ řekla a zírala na u sporáku stojící Kasumi, která právě vařila nudle ve vývaru. „Ahoj,“ pozdravila Kasumi, „máš všechno?“ „J-jo. Jasně,“ řekla a za pomoci Samuela vyndala nákup. Kasumi okamžitě začala zpracovávat kuře, které krájela na tenké plátky. Připravila omáčku z vody, pepře, sojové omáčky a přidala mirinu – slazené rýžové víno. Do polévky přidala houby, kuřecí maso a dochutila ji. Rovněž začala vařit zelený čaj. Sakura mezitím z tašky vyndala i knihu, kterou předala Samuelovi. „Kamasutra?!“ řekl s neskrývaným údivem. „No jasně! Potřebujete inspiraci. Jo a tady krabička kondomů s příchutí jakéhosi ovoce.“ „Sakuro, ty ses zbláznila. Na co nám kupuješ takovéhle věci?“ řekl Samuel a důrazně ukázal krabičku kondomů. „Podívej, těžko ti ukážu, k čemu přesně to slouží, ale myslela jsem, že anglický gentleman to bude znát. No a na večer tu mám pořádnou lahev saké. Jedno staré japonské přísloví praví: kov poznáš v ohni, člověka ve víně, a já myslím, že to je pravda. Oslavíme novou etapu našeho života.“ Sakura si na dveřích lednice povšimla pár kapek krve, které Kasumi zapomněla setřít. „To byla ostrá předmanželská hádka. Jen… nezačínáte nějak brzo?“ „Byl tu chlap, co mě chtěl zabít,“ vysvětlila Kasumi. „Nekecej, a kde je teď?“
„Patrně na cestě do krematoria.“ Kasumi vložila zeleninu a nakrájené kuře do omáčky. Výsledek rozdělila na tři části, které postupně umístila do pánve a zalila vejcem. Krátce poté už servírovala jídlo. Vypadalo velice chutně a mělo výraznou vůni. Kasumi se mohla v duchu pochválit, neboť jídlo bylo opravdu dobré. „Skvělý, sestřičko. Nejen, že je to stravitelné, ale dokonce i výborné, což jsem fakt nečekala.“ Samuel nic neříkal a jen si podpíral rukou hlavu. „No jo, tyhleti angláni,“ řekla Sakura „myslí si, že středobod světa je ten jejich ostrůvek a že všechno, co pochází odjinud je špatný.“ „Ne, tak to není!“ řekl zvýšeným hlasem Samuel „Je to… je to dobrý, opravdu moc,“ řekl Samuel, přestože vůbec neměl chuť a jídlo mu přišlo mdlé. „Neříkáš to moc přesvědčivě,“ dodala Kasumi. „Já… já prostě nemůžu jen tak jíst v místnosti, kde před hodinou zemřel člověk!“ „Taky jsem na jeho místě mohla skončit já,“ odvětila Kasumi. „Nemůžu jíst, promiň,“ řekl Samuel a odnesl talíře na linku. „Podívej Samueli, jestli ti to jídlo nechutná, tak mi to řekni na rovinu. Nebudu se zlobit,“ řekla Kasumi. „Ty jsi mě neslyšela!“ vykřikl Samuel a spěšně si otíral zpocené čelo. „Jsi zbytečně rozrušený. Napij se alespoň toho čaje. Pomůže to na nervy.“ „Už mlč, sakra!“ Samuel zmizel v ložnici a prásknul za sebou dveřmi. „Panejo," podivovala se Sakura, „takhle vytočenýho jsem ho ještě neviděla. Co ho tak vzalo?“ „Nevím.“ „Možná by ses mu měla jít omluvit.“ „Omluvit?! Za co?! Za to, že jsem toho chlapa nenechala, aby mě zabil?“ „No, to je fakt. Přehnal to on, ale snad se zase zklidní.“ Kasumi se Sakurou dojedly a Sakura začala mýt nádobí. Kasumi zatím zkusila otevřít dveře do ložnice, ale byly zamčené. „Samueli, otevři.“ Nic. Kasumi zabušila na dveře, ovšem bez výsledku. „Samueli, otevři, zatraceně! Já vážně nechápu, co jsem udělala špatně. Samueli slyšíš mě tam?“ „Myslíš, že by byl schopný si ublížit?“ zeptala se Sakura. „Nevím, on… kdysi spáchal sebevraždu.“ „Co?!“ „To nic, zapomeň na to.“ Sakura přišla ke dveřím a zabušila na ně „Neser mě Samueli a otevři ty zasraný dveře!“ Kasumi poodstoupila od dveří, poté se rozeběhla a vykopla je. Samuel seděl na posteli v jedné ruce svíral Kasumin medailonek a tou druhou si otíral čelo. Kasumi se opřela o zeď a čekala, že Samuel něco řekne. Dlouhou dobu se však nedělo nic. „Něco ti je?“ zeptala se Kasumi „Necítíš se dobře? Bolí tě něco?“ Samuel mlčel a snažil se zahnat sílící bolest hlavy. Byl unavený, malátný a stěží vnímal své okolí. Dobře věděl, že to jsou příznaky jeho nemoci. Nestává se často, že by těmito věcmi trpěl, ale čas od času to na něj přijde. Věděl, že bude hůř. Jak dlouho asi potrvá, než to bude jasně patrné? „Promiň, Kasumi,“ řekl tichým hlasem. „Já…“ Samuel se otočil a pohlédl do očí své milé. „Já… musím ti něco říct.“ „Jen mluv.“ „Já totiž… ehm podívej, já jsem…“ „Samueli, než se konečně vymáčkneš, chtěla bych ti taky něco říct.“ Kasumi usedla na postel
vedle Samuela a položila mu ruku na rameno. „Mám ohromnou radost z našeho setkání a těším se na náš společný rodinný život na zámku, ale nechci, abychom si to kazili takovými výstupy. Řekni mi na rovinu, jestli jsem něco zvorala, zkrátka mluv otevřeně, já to unesu. Víš, hrozně tě miluji a nechci o tebe přijít, nechci, aby náš vztah zkrachoval po tom všem, co jsme si vytrpěli. Tak a teď mi pověz, proč to všechno.“ Samuel sklopil hlavu. „Jde… jde o toho zabijáka. Překvapil nás tady a nikdo to nečekal. Mám strach, že není po všem, že se ještě něco stane. Někdo nám opět půjde po krku, mě, tobě nebo Sakuře. Vlastně mám pocit, že jsme… jsme snad prokletí nebo co. Já prostě všude kolem sebe i kolem tebe vidím jen smrt.“ „Tohle ti tak vadí?“ podivila se Kasumi. „Podívej, život není jednoduchý a někteří lidé jsou holt trnem v oku těch druhých. Každý má své nepřátele a musíme se jim bránit. Netvrdím a ani jsem netvrdila, že po smrti Tokutara a jeho spojenců už nebude nikdo, kdo by mě chtěl nejraději vidět mrtvou. Nadělala jsem si spoustu nepřátel, a jestli se bojíš žít v mé přítomnosti… pochopím to. Láska je jedna věc, ale starost o sebe a o rodinu je věc druhá. Někdy to holt nejde sloučit. Přestože jsem v zabíjení tak dobrá, moje přítomnost ti nemusí poskytnout ochranu. Paradoxně to může být opačně, můžu tě nechtěně vystavit velkému nebezpečí, ale s tím nic nenadělám, ačkoli… jedna možnost tu je… Bude mi líto tě opustit ale… pokud si to přeješ…“ „Ne to ne… já… necháš mě prosím teď o samotě? Bolí mě hlava a…“ „Zajdu do lékárny pro prášky na bolest, jo?“ „Ne… to není nutné. Přejde to… jen potřebuji být sám. Odpočinu si a budu zase v pořádku.“ Kasumi Samuela políbila a odešla do vedlejší místnosti. Samuel se zamyslel. To, co Kasumi řekl, rozhodně nebyl důvod, proč ztropil takovouto scénu. Nebál se nepřátel a nechtěl Kasumi ani v nejmenším ztratit. Pravý důvod toho všeho byla rakovina a on začal pomýšlet na to, že vztah s Kasumi skutečně rozváže. Ne kvůli sobě, ale kvůli ní, protože jí nechtěl přivodit trápení. Těšil se na to, až bude moci žít s ní, ale věřil, že by bylo neuvěřitelně sobecké strávit těch pár chvil, co mu zbývá s Kasumi a pak ji navždy opustit. Pokud má věřit doktorům, čeká ho asi rok života. Otázkou však je, jak dlouho to bude opravdový život. Věřil, že Kasumi si nezaslouží takovou bolest, že není správné ji tak strašně ublížit. Na druhou stranu, ale Kasumi nemá kam jít. Musí z Japonska pryč ale kam, když ne na Black Mirror? Samuel nad budoucností přemýšlel ještě dlouho poté. Celý zbytek dne si přebíral pro a proti. Když Kasumi odvrhne, ublíží jí a hlavně ji připraví o všechno. Způsobit jí muka tím, že bude sledovat svého milého, jak pomalu umírá, také není dobré řešení. Nakonec přeci jen nalezl východisko – ožení se s Kasumi, čímž se z ní stane majitelka celého panství, až on zemře. Následně ji zasvětí do všeho potřebného. Tím jí dá to, co si za ten krušný život plný bolesti konečně zaslouží – domov, rodinu, peníze, přátele,… Samuel byl přesvědčen, že až bude Kasumi takto zabezpečená, on spáchá sebevraždu. Věřil, že kdyby zůstal naživu, jak dlouho to jen půjde, bylo by to k ní příliš sobecké. Takhle to přijde zčistajasna – Kasumi se jednoho dne probudí a najde ho mrtvého. Samozřejmě bude to pro ni hrozná rána, ale věděl, že to zvládne, že se z toho vzpamatuje a to celkem rychle.
XXVIII - Legenda Samuel neřekl své milé, že je vážně nemocný a byl rozhodnut nedávat svůj stav jakkoli najevo. K večeru druhého dne Samuel a Sakura pomohli Kasumi sbalit věci a připravili kufry. Další den ráno dala Kasumi svému bytu sbohem a společně se Samuelem, Sakurou a Kenjim odcestovala na letiště. Odsud všichni odletěli do Jokohamy, kde Kenji zajistil vůz a dopravil ostatní k věznici, kde byl držen Kamon Sato. Kenji a jeden muž z ostrahy věznice doprovodili Kasumi na vězeňský dvorek. Nebylo tu mnoho lidí, ale snad všichni vězni se za Kasumi otáčeli a podivovali se nad tím, co zde dělá žena. Bylo jim jasné, že nemůže jít o oficiální návštěvu, ale nikdo nedokázal odhadnout pravý důvod Kasuminy přítomnosti. Dozorce ukázal na postaršího muže v koutě dvora a řekl: „To je on, slečno.“ „Dobře, můžete se postarat, aby nás nikdo nerušil?“ „Jo, to snad nebude problém, ale zkuste si pospíšit. Některý lidi tady neviděli ženskou už celé roky. Radši si ani nechci představovat, co by se stalo, kdybychom je tu nechali s vámi bez dozoru.“ Kasumi se ohlédla a přejela v rychlosti pohledem všech osm zbylých mužů. Pak jen suše dodala: „Nejspíše byste ušetřili za stravu pro vězně.“ Kenji pokýval hlavou a chtě nechtě opět musel Kasumi obdivovat. Ta přešla ke svému otci – Kamonovi. Kasumi sledoval už z dálky, ale netušil, o koho se jedná. Jeho tázavý pohled a výraz ve tváři mluvil za vše. Kasumi si ho nějakou dobu jen tak prohlížela a snažila se spojit vzpomínky na svého otce v jeho nejlepších letech s prošedivělým smutným mužem, který před ní seděl. Pro Kasumi to byl zvláštní pocit, spatřit po více než dvaceti letech svého otce. Neuniklo jí, že má u pravého oka veliký monokl a bylo jí jasné, že si ho sám neudělal. „Bijí tě tu?“ zeptala se. „Proč? Co… co po mě chcete? Vy jste nějaká kontrola nebo tak něco?“ „Ne, to nejsem. Jen mě problesklo hlavou, že bych tě taky praštila nebo tě dokonce utloukla.“ Kamonův výraz byl najednou ještě zmatenější. „Zabil jsi mi matku, ty parchante!“ vykřikla Kasumi a Kamonovi to konečně začalo docházet. Zíral na svoji dceru s otevřenými ústy a až po chvíli ze sebe tiše vydal: „Sakuro?“ „Nejsem Sakura. Ta o setkání s tebou ani nestojí. Zapomněl jsi snad na svoji druhou dceru?“ Kamon se konečně zvedl z lavičky a přistoupil ke Kasumi blíž, aby si ji mohl lépe prohlédnout. Po tváři mu začaly nekontrolovatelně stékat slzy. „Kasumi,“ zašeptal a objal ji. „Tohle je nejšťastnější den mého života,“ řekl a hladil svoji dceru po tváři. Políbil ji na čelo a hleděl do jejích hnědých očí, jež vyzařovaly klid a absenci emocí. Kamonovi došlo, že jeho radost Kasumi rozhodně sdílet nebude. „Co se s tebou stalo? Jsi tak chladná… jako nějaký robot.“ „A co čekáš? Prodal jsi mě.“ „Musel jsem. Odpusť mi to, jestli můžeš.“ „To, že jsi zavraždil matku, ti ale neodpustím nikdy!“ Kamon sklopil zrak. „Po odchodu Sakury… ehh jak se vlastně má?“ „Dobře. Čeká ji dobrý život, stejně jako mě.“ „To jsem rád. Zasloužíte si ho, obě dvě.“ „Mluv dál. Proč jsi ji zabil?“
„Chudoba, ztráta dcery, výčitky za tvůj osud,… a alkohol, spousta alkoholu. To ten mě zničil a to kvůli němu zemřela. Já jsem ji nechtěl…“ Kasumi chytila svého otce za triko a zatřásla s ním. „Ne alkohol, ty hajzle, to ty jsi ji zabil! Ty jsi její vrah, tak si to přiznej!“ „Jak ke mně můžeš být taková? Uplynulo skoro čtvrt století a ty mě k smrti nenávidíš.“ „Nediv se.“ „Ale ano, divím se a jak… Kam se poděla ta roztomilá usměvavá holčička, jakou si pamatuju? Brával jsem tě každé ráno do školy a ty jsi mi celá rozradostnělá vyprávěla, co všechno ses už naučila. Říkala jsi, že jsi chytrá a tak až vyrosteš, že budeš vydělávat spoustu peněz a budeme se mít všichni dobře. Pamatuješ si ještě, jak jsme někdy o víkendech během cesty do parku chodívali kolem domu pana Oshira a ty sis vždycky hrávala s jeho psem? Tak moc sis přála vlastní štěňátko a já ti ho nemohl pořídit… Vždycky po celém dnu těžké dřiny v přístavu jsem se těšil domů, až mě obejmeš mezi dveřmi a povíš mi, jak moc mě miluješ. Dokonce jsi říkala, že bys chtěla chodit do práce se mnou, abys mi pomohla. Nebo to, jak sis vždycky hrávala s panenkami na doktora a říkala, že se chceš stát lékařem a pomáhat lidem. Dávala jsi nám všem tolik radosti… Měla jsi mě ráda, Kasumi a já tebe taky – ani nevíš jak moc. Co se to s mojí holčičkou stalo?!“ „Zbavil ses jí! Zahodil jsi všechny ty chvíle, jakoby nikdy nebyly. Jak jsi jen mohl?“ Kasumi svého otce konečně pustila a ten udělal pár kroků vzad. Poté pohlédla na své dlaně. „Já chtěla být doktorkou… proboha ani si na to pořádně nevzpomínám, ale… ano – je to tak. Jenomže jsem vyrostla a změnila se v téměř necitelnou vražedkyni! Neumíš si představit kolik krve a potu jsem procedila, abych se zbavila pout, která jsi mi nasadil. Za celý svůj život jsem zabila víc než stovku lidí. Naučila jsem se jak mučením způsobit ty nejšílenější muka, jak sekat nepřátele na kusy, jak holýma rukama drtit a lámat kosti. Nejsem robot, ale nejsem ani obyčejný člověk, jakých jsou miliony. Už nejsem tvoje holčička, které jsi sebral všechno, úplně všechno! Jsem Kasumi Sato, žena se kterou se život nemazlil a která si musela všechno vybojovat, protože její vlastní otec ji prodal jako kus hadru! A to jsem se ještě dozvěděla, že jsi mě původně chtěl prodávat pedofilům… Ty zkurvená svině, jak jsi vůbec mohl na to pomýšlet? I kdybych neměla co jíst a chcípala hlady, tak bych své dítě nenechala, aby se…“ „Proto jsem souhlasil s nabídkou těch lidí… věděl jsem, že to pro tebe bude to nejlepší.“ „Věděl jsi hovno! Jen jsi využil příležitosti, která se naskytla, a nezajímalo tě, co se mnou bude. Přála bych ti, abys to zažil, aby tě zavřeli společně s dalšími a tam tě cvičili… nebo spíš mučili. Kdybys nesplnil, co požadují, nedostal bys najíst a nejen ty, ale i všichni ostatní. To má pak člověk velkou motivaci se snažit a nejen kvůli hladu, ale především kvůli hrozící ztrátě přátel, protože když jsi sám… je těžké se vyrovnat s takovým životem. Všechna ta bolest, únava, strach, nejistota, tíseň, slabost,… a přesto to byl jen začátek. Nedokážeš si ani představit, čím vším jsem si za ty roky prošla… Někdy si až říkám, kolik lidí by to vydrželo, tak jako já. Tohle všechno člověka změní, a buď ho to zocelí, nebo ho to zlomí. Dokázala jsem se s tím životem poprat, a i když jsem se dopustila mnoha chyb, tak jsem také mnoho dobrého získala. Mám novou rodinu – sestru, budoucího manžela a nevlastního syna, mám také domov a peníze. Konečně mám pocit, že i přes všechny ty hrůzy budu zase šťastná…“ Kamon zíral na svoji dceru a přál by si, aby mu řekla víc o sobě a o tom, čím si prošla. Kasumi to však neměla v plánu. „Jak dlouho tu ještě budeš?“ zeptala se ho. „Už jen necelý rok.“ „Máš kam jít?“ „Ne. Možná se vrátím do Thajska do Bang Lamungu a budu zase rybářem. Přijedeš mě navštívit? Prosím.“
„Těžko. Jsem tu jen proto, že jsem chtěla vidět svého otce, ale už mě k tobě nic neváže. Bude lepší, když už se neuvidíme, protože kdybychom byli někdy někde zcela o samotě… možná bych svoji milovanou matku pomstila.“ „Nemám už nikoho blízkého, Kasumi, ale jsem tvůj otec a krev není voda. Neodvrhuj mne, prosím tě o to. Můžeme všechno napravit. Všechno bude jako dřív, uvidíš. Otec a dcera, můžeme být spolu. Já tě nebudu vinit za to kým jsi, místo toho tě budu bezmezně milovat.“ „Drž už konečně hubu!“ Kasumi se otočila ve snaze odejít. Kamon ji však chytil za paži. „Prosím, dceruško moje, neo…“ Kasumi se mžiku otočila a dala svému otci tak silný levý hák, až spadl k zemi a z úst mu vytryskla krev. Dvorkem se začaly rozléhat obdivné hlášky, ale Kasumi nevěnovala vězňům pozornost a nevšimla si ani blížícího se dozorce. „Milovala jsem tě… a teď tě nenávidím.“ S těmito slovy Kasumi svého otce opustila, ale nestačila udělat ani dva kroky a už vedle ní stál dozorce s pozvednutým obuškem v ruce. Kasumi instinktivně přešla do bojového postavení, kdy byla schopná okamžitě útočit i bránit se. Kenji dozorce, naštěstí pro něj, zavčasu zadržel. „Nechte ji být,“ řekl. „Napadla vězně!“ „Ve vlastním zájmu ji necháte být, jasné?! Tak a vy už pojďte, Kasumi, už jste toho natropila dost.“ Cestou z věznice si Kenji neodpustil poznámku: „Povězte mi, Kasumi, to jste jela za otcem proto, abyste si ověřila, jak tvrdou máte levačku? Bez mučení přiznávám, že ránu od vás bych dostat nechtěl, ale ten chlápek… víte, vyptával jsem se toho dozorce a prý je to chudák.“ „Je to vrah mé matky!“ „Prý svého činu hrozně lituje a vzhledem k tomu, o co všechno v životě přišel, vás asi ani nepřekvapí, že se několikrát pokusil i o sebevraždu. Po tom, jak jste se k němu zachovala… prostě je mi toho chlapa líto.“ „Mě ne.“ „Nevěříte, že se člověk může změnit?“ „To věřím, ostatně také se v průběhu života měním.“ „Tak proč mu neodpustíte? On už není takový.“ „Ale i když se člověk změní, jeho činy a jejich následky jsou tu s námi dál, tak co čekáte? Že zapomenu? Já nikdy nezapomínám.“ Po pár minutách už Kasumi nastupovala do Kenjiho vozu a mířili na letiště. „Tak jak to šlo, miláčku?“ zeptal se Samuel. „Nic zvláštního. Jen jsem si vzpomněla na své dětství… všechno se to z ničeho nic zvrhlo v děs a hrůzu. Je zvláštní, jak se z obyčejné holky může stát někdo, jako já. Za ty roky jsem ušla dlouhou cestu… Kdysi jsem chtěla být doktorka…“ „To je vtip?“ zeptala se Sakura. „Ne, to byl jen dětský sen. Dnes by mě to ale ani ve snu nenapadlo, vždyť já bych ani nemohla pomáhat lidem. Dokonce ani ta vidina veliké sumy peněz by mě nemohla přinutit to udělat. Jak moc se může člověk změnit… je to až zarážející. Taky mi řekl, že nechtěl mámě ublížit a že ho to mrzí.“ „Stejně je to svině. Nechápu, jak to mohl mámě udělat. Doufám, že dostal po tlamě!“ „Dostal.“ „Umíte vůbec existovat bez násilí, Kasumi?“ zeptal se Kenji. „Spousta lidí si myslí, že ne, ale to se pletou.“ „Vážně? No… z vlastní zkušenosti vím, že lidé, kteří se dopouštějí násilností, se od nich nedokážou zcela oprostit a dříve nebo později se k tomu vrátí. Doporučím vám jednu věc,
Kasumi – najděte si zálibu v mezích zákona. Třeba nějaké ty turnaje bojových umění, to určitě bude i v Evropě.“ „O turnaje už nestojím a pak – nemám ráda boje podle pravidel. Omezují moje schopnosti a znevýhodňují mě.“ „Takže dáváte přednost zásadě – první kdo zemře, prohrál? No… sám mám krvavé souboje v oblibě, i když jsem raději, když oba bojovníci přežijí. Každopádně, kdybych vás někdy v něčem podobném potkal, vsadím si na vás a vydělám balík.“ „S tímhle jsem skončila už před lety. Čeká mě klidný a pohodový život.“ „Tak to vám do něj přeju hodně štěstí.“ „Ano… hmm, poslyšte Kenji… mám na srdci ještě jednu záležitost. Totiž, potřebuju zjistit, jak je na tom dcera a zároveň milenka Raidena Yukimury, Sora. Nebude to těžké, že ne?“ „No… právě že bude. Mí lidé nemají Raidena v hledáčku, ostatně v poslední době je v ústraní a je od něho klid.“ „Vážně? Neobjevila se čistě náhodou zhruba desítka vcelku známých žen, které si stěžovaly na to, že je Raiden uvěznil?“ „Neřekl bych. Vy o tom něco víte?“ „Sora je nechávala chytat a věznila je. Je to vyšinutá sadistka. Pokud se nepletu, tak ty únosy se objevovaly i v novinách. Opravdu jste si toho nevšiml? Jako policejní důstojník byste přece musel…“ „Hmm, vy tvrdíte, že v tom má prsty Raiden? Únosy jsou samozřejmě známou věcí ale co vím, tak se nikdo neobjevil. No… dám vědět vedení a co se Sory týče… nemyslím, že se mi podaří něco zjistit. Snad jedině přímo od Raidena.“ „V tom případě potřebuji navštívit jeho zimní sídlo. Je u jezera Towada.“ „Zatraceně, Kasumi, vždyť to je nějakých pět set kilometrů od Jokohamy.“ „Já vím. Potřebuju ale vědět na čem jsem a jestli mi Sora jde po krku. Tady Samuel je…“ „Ale Kasumi…“ „Říkal jsi, že máš strach z dalšího útoku a já chci zjistit, jestli nám z Raidenovy strany hrozí nebo ne. Pak budeš klidnější, ne?“ „No… budu.“ „Fajn, Kasumi,“ řekl Kenji, „zamluvený let do Londýna přesunu na zítra a jedeme k jezeru… Nakonec výlet do hor mi prospěje a rád si s Raidenem promluvím osobně.“ Jezero Towada leželo v kaldeře vyhaslé sopky, jež patřila k pohoří Óu. Kasumi tu sice nikdy nebyla, ale věděla o tomto místě a znala přesnou polohu Raidenova domu. Ten stál na okraji jezera a obklopoval ho les. Blížila se zima a tak tu byl klid a téměř žádní turisté. Kenji zastavil na parkovišti u jezera a dál museli všichni pokračovat pěšky. „Teda…“ řekla Sakura, když se rozhlédla okolo, „tady to je krásný.“ Listí stromů hrálo barvami – od zelené po jasně rudou. Od jezera, které bylo skryto za stromy, táhl příjemný vánek. „Pojďte se podívat na jezero,“ pobídla Kasumi ostatní a vyrazila napřed. Čerstvý vzduch, který nasávala do plic, jí dělal dobře. Po necelých dvou set metrech se Kasumi a následně i ostatním naskytl výhled na jezero. Vodní hladina se čechrala vlnami způsobenými jemným větrem a třpytila se slunečními paprsky. Celé jezero obklopovaly barevné lesy. Šum jejich listů byl příjemný na poslech. Po levé straně byl skalnatý výběžek, který zasahoval až téměř do poloviny jezera. I tyto skály byly porostlé listnatými stromy. Kasumi se vydala blíže ke skalám a stoupala, kam až jí to terén dovolil. Odsud z výšky byl výhled na jezero obzvláště krásný. Zprvu ji napadlo, že půjde dál, ale uvědomovala si, že tu není jen kvůli procházce v bujné přírodě. Stála na okraji srázu a nechávala se ovívat větrem. Dole na hladině plavalo hejno bělavých labutí. Jejich skřeky se rozléhaly okolo. Vypadaly šťastně, na rozdíl od Kasumi. Ke své milé přišel Samuel, postavil se vedle ní, pohlédl do dáli a položil
Kasumi ruku kolem ramen. „Je tu krásně,“ řekl a užíval si hřejivého slunce. Nebylo zde chladno, přestože zima pomalu klepala na dveře. Za pár týdnů okolní stromy pokryje sněhová přikrývka. Nad jezerem zavládne mlžný opar a příroda všude kolem usne. „Japonsko mi bude chybět,“ hlesla Kasumi a po tváři jí stekla slza. Utřela si oči a pohlédla na Samuela. Usmála se na něj, ale on poznal, že je smutná, že v jejím srdci je neklid. „Tohle je jedno z nejkrásnějších míst, jaké jsem kdy viděla.“ „Rozumím ti… ta klidná atmosféra je kouzelná.“ „Jako malá jsem si přála jednoho dne opustit město a bydlet v domku v přírodě na místě jako je tohle.“ „A to přání tě neopustilo?“ „Myslím, že ne, ale chápu, že tady žít nemůžu.“ „Proč ne?“ „Nechci tě opustit. Teď je můj domov v Anglii. Chci se konečně usadit a žít v klidu.“ „Mohl bych ti tu nechat postavit dům.“ „Ne to ne, Samueli. Navíc teď je podzim, je tu klid a mír, ale jakmile se oteplí a začne turistická sezona, po jezeře začnou proudit lodě plné nadšených lidí, parkoviště zaplní auta, hotely u břehů budou obsazené turisty z celého světa a žádný klid tu nebude. Umíš si mě představit, jak tu bydlím, v blízké společnosti lidí z nejrůznějších koutů světa? Na Black Mirror budu mít daleko větší klid a to po celý rok. Kdysi jsem se děsila toho, až začnu stárnout. Nejde mi o vzhled, ale o to, co najednou ztratím. Všechny ty dovednosti budou pryč, já budu slabá a křehká žena s prošedivělými vlasy. Kdo si pomyslí, že před lety jsem byla mistryně bojových umění? Všechno to odvane čas, ale zatímco sem k jezeru se vrátí život a příroda bude vzkvétat, tak já budu jen stárnout a vzpomínat na ty chvíle, kdy jsem mohla být pyšná na to, kým jsem. Dnes, když vím, že jsi mi nablízku a že mám rodinu a zázemí, se stáří tak moc nebojím. Snad budu moct předat své zkušenosti jiným a tak alespoň trochu zlepšit ten pověstný podzim života.“ Kasumi si smutně povzdechla a přitiskla se k Samuelovi. „Ani dnes po všech těch letech nevím, jaký smysl můj život vlastně má. Tvrdí se, že by po sobě lidé měli něco zanechat, že to je důvod, proč žijí. Nevím, jestli je to pravda, ale kdyby ano, tak co mohu říct já? Že jsem za sebou zanechala obrovskou řadu mrtvol?“ „Ne, lásko. Řekneš, že jsi učinila jednoho muže šťastným a dala mu smysl života, který nespočívá v tom, něco za sebou zanechat, protože ať už zanecháš cokoli, tak to dříve nebo později přestane mít svůj význam. Kdysi mi jedna žena řekla – není důležité, jak dlouhý život vedeme, ale jak ho prožijeme. V tom je smysl života, lásko, jde o to žít šťastně. Člověk může být misionářem a pomáhat druhým, může být vojákem a chránit svoji vlast, může být vědcem a poznávat nepoznané, ale když není šťastný, tak k čemu ten život je? Lidé by neměli bojovat v první řadě za štěstí druhých, ale za to svoje. Možná to zní krutě, ale já to tak prostě vidím. Nechci tím říct, že by se všichni měli starat jen o sebe, to rozhodně ne, ale oni sami by měli být na prvním místě.“ „Myslím, že ti rozumím. Povím ti, že před lety jsem se stáří tak bála, až jsem myslela, že spáchám sebevraždu. Ale teď se objevil důvod, proč žít – objevil ses ty a já najednou cítím, že i když budu slabá, tak budu mít nablízku někoho, kdo mě učiní šťastnou a dá mi důvod, proč to nevzdávat.“ „Nevzdávat… jsou věci, proti kterým člověk bojovat nemůže. Pak nezbývá, než se smířit s osudem. Věříš na osud Kasumi, nebo třeba na karmu?“ „Život lidí je provázaný s životem ostatních. Osudem se ohánějí slaboši. Všechno má nějaký důvod, nic se neděje jen tak samo od sebe. Někdy v tom má prsty příroda, jindy druhý
člověk, ale ne žádný osud. A karma… mě se nedějí jen špatné, ale i dobré věci, přestože jsem mnohonásobná vražedkyně a jako taková bych si zřejmě měla zasloužit jen hromadu bolesti a utrpení.“ Samuel Kasumi políbil. „Ne, miláčku. Ty si nezasloužíš trpět. Nezabíjela jsi jen nevinné lidi, ale také násilníky, zločince, no a také démony. Uvědom si, že jsi zachránila miliardy lidí i jiných tvorů před Peklem. Měla bys být opěvována a nikdo by neměl zapomenout, kdo jsi a co jsi dokázala. Bohužel, anebo možná naštěstí, o tobě ví jen málo lidí, ale to tvoji důležitost nezmenšuje. Pro mě jsi hrdinka.“ „Zní to hezky, ale zapomínáš na jednu věc – to já Samaela vyvolala a on za svoji krátkou vládu poslal do Pekla ohromné množství duší. Takže možná jsem hrdinka, ale také ta největší zrůda v historii světa.“ „To neříkej. Netušila jsi, co to způsobí, nebo snad ano? Ne, Kasumi, ty jsi jen vkročila do neznáma a to lidé dělají, protože chtějí vědět, jak věci fungují, ostatně takový je pokrok. Podívej, ty jsi sice vyvolala bestii z Pekel, ale rozhodla ses jí postavit. Jiní lidé by to vzdali a utekli by, ale ty ne – ty sis to rozdala s démonem. Člověk proti démonu… Neuvěřitelné! Mnozí by řekli, že to je předem prohrané, ale ty jsi měla tu odvahu s ním bojovat, a co víc – ty jsi ho porazila! Kdo dokázal v historii světa něco takového?“ „Tvůj předek Mordred.“ „Jenomže ten Samaela porazil zákeřně, zezadu a když to on vůbec nečekal. Ty jsi bojovala čestně a vyhrála jsi – to už něco znamená, Kasumi. Chtěl bych, aby ses stala Strážcem. Neexistuje lepší kandidát než ty.“ „Strážcem? To je ten, co chrání portály?“ „Přesně tak. Kdysi Strážce vybíral Vatikán a to dle dobroty srdce, ctnosti, víry… no především dle potenciální schopnosti odolat kletbě čili Mordredovi. Nevěřím tomu, že ty, přestože jsi vražednice, bys Mordredovi podlehla dříve než kdokoli jiný. Tvá vůle, sebeovládání, soustředěnost a mnohé další schopnosti by ti pomohly odolat a pak – kdo z dosavadních Strážců by byl schopen bojovat se Samaelem?! Ty bys mohla být ten nejlepší Strážce v dějinách, a proto bych si moc přál, abys tuhle funkci přijala. Nemusíš dělat v podstatě nic zvláštního, stačí jen dávat pozor na portály, na Bránu pekel a na Černé zrcadlo. Zvaž to, prosím.“ „Uvidíme. Pojď už ale dolů, musíme vyřešit tu věc.“ Kasumi a Samuel se vrátili k ostatním, kteří postávali u auta. „No to je dost,“ vykřikla Sakura. „Už jsem myslela, že tu budeme muset přenocovat. Kde je barák toho vola?“ „Půjdeme směrem na východ podél břehu a měli bychom na něj narazit.“ Cesta zalesněnou krajinou trvala jen necelých čtyřicet minut. Na stráni nad jezerem stál veliký dům v tradičním Japonském stylu. Byl takřka celý ze dřeva, jen podpěrné sloupy a schodiště k hlavním dveřím byly z kamene. „Tak co?“ zeptala se Sakura. „Zaťukáme a necháme se pozvat dál?“ Kenji s tím však nesouhlasil „Kdybyste nezabila Raidenovi syna, tak by to možná šlo, ale teď…“ „Myslíte, že o tom už ví?“ zeptal se Samuel. „Počítám, že ano,“ odvětil Kenji. „Půjdu tam sám a zjistím, co potřebujete. Nakonec jsem policejní důstojník a Raiden snad není takový blázen, aby…“ „Vy ho asi moc dobře neznáte, co?“ zeptala se Kasumi. „Já to zvládnu. Zajímá vás osud Sory, ano?“ „Přesně tak,“ řekla Kasumi, „Sora je Raidenova dcera. Před pár dny jsem ji dost ublížila, a pokud je naživu, dá se očekávat, že na mě bude mít vztek.“
„Dobře, tak jdeme na to. Bude lepší, když zůstanete tady mezi stromy.“ Kenji vyrazil k domu a Kasumi pozorně sledovala, co se bude dít. Netrvalo dlouho a dveře domu se otevřely. Kenji se ještě venku uklonil a vstoupil dovnitř. Od té chvíle se nestalo nic a to ani po dobré půlhodině. Kenji se stále nevracel a zdálo se, že se mu něco stalo. „Možná je to naposledy, co jsi svého kámoše viděla,“ řekla Sakura. „Už se pomalu stmívá,“ poznamenal Samuel, „měli bychom něco dělat. Ochlazuje se…“ „Jdu dovnitř,“ řekla zcela rozhodně Kasumi. „To ať tě ani nenapadne, sestřičko. Všimni si, že tu nemáme ani žádný zbraně. Co budeš dělat, až na tebe vyskočí ochranka toho kreténa?“ „Zabiju je.“ „Jen tak?“ „Jen tak. Raiden se nejspíše bojí, že ho navštívím – to proto se schovává zde. Vím ale, že ani jeho strach ho nedonutí porušit své zásady. Raiden je velice starý a má rád dávné tradice. Svým lidem, kteří ho v domě chrání, nikdy nedovoluje nosit střelné zbraně. Jdu tam. Vy zůstaňte tady.“ „Ani hovno,“ řekla Sakura, „snad si nemyslíš, že tě nechám jít samotnou. Před pár dny tě šíleně ztloukli. Ještě teď musíš mít pořádný bolesti. Jdu ti pomoct, protože jsem tvoje sestra a protože tě mám moc ráda.“ „A já jdu taky,“ řekl Samuel a vykročil k domu. Kasumi ho chytila za ruku. „Ne, lásko. Ty v žádném případě nejdeš.“ „Ale Kasumi…“ „Ne! Počkej tu a hlídej. A pokud ti je zima, můžu ti dát svůj plášť.“ Kasumi si plášť sundala a předala Samuelovi. Ten o něj sice nijak zvlášť nestál, ale nechal si ho. Kasumi a její sestra přišly ke dveřím a zaťukaly na ně. Otevřel krátkovlasý muž a vpustil ženy dovnitř. „Kde je Kenji?“ zeptala se Kasumi a přitom se rozhlížela po místnosti. Na zemi byla rohožka a v rozích květináče. Na zdi visely plátna s motivem krajiny. Muž na Kasuminu otázku neodpověděl, místo toho odešel do vedlejší místnosti a zatáhl za sebou posuvné dveře. „Co to je za debila?“ zeptala se Sakura. Obě sestry chvíli čekaly, jestli někdo přijde, aby je zavedl za Raidenem, ale nestalo se nic. Sakura si na poličce u posuvných dveří všimla stojanu na katanu. „Nechybí tu něco?“ zeptala se. „Katana a řekla bych, že ji Raiden nechal odnést.“ „Kvůli tobě?“ „Jistě. Kdyby se mi dostala do rukou…“ „…tak těm hajzlům nepomůže ani Bůh.“ Když se dveře konečně odsunuly a do místnosti vběhli dva muži, přičemž jeden z nich byl ten, který ženám otevíral. Muži se rozkročili, pozvedli ruce a zaťali pěsti. „Kterého si bereš ty?“ zeptala se Sakura. „Oba.“ Kasumi se rozběhla proti jednomu z mužů. Ten se jí pokusil udeřit, ale Kasumi se ráně snadno vyhnula a okamžitě udeřila muže pěstí do tváře. Otočila se, udeřila ho znovu tentokrát loktem druhé ruky. Další rána pěstí vedená přímo pod nos do horní čelisti muže poslala k zemi – navždy. Kasumi musela zablokovat ránu druhého muže. Zkroutila mu ruku, kopla ho do břicha, načež se předklonil a poté ho chytila kolem krku. Stačilo jedno škubnutí, aby muži zlámala vaz. „Hustý…“ komentovala Sakura výkon své sestry. „Jdeme dál?“
„Určitě.“ V další místnosti nikdo nebyl, ale vedly odsud troje posuvné dveře. Na dvou z nich byl křídou načrtnutý křížek. „Co to jako znamená?“ ptala se Sakura. „To netuším.“ Kasumi se chystala otevřít dveře po své pravici, ale Sakura ji zastavila. „Hele, copak nevidíš značku? Těmihle ne.“ Sakura ukázala na dveře bez značky „Máme jít tudy.“ Kasumi svoji sestru poslechla, odsunula dveře a vstoupila do obrazárny. Na stěnách visela více než dvacítka nejrůznějších děl mnohdy velice známých autorů. Ani jedna ze sester se však v Japonském umění nevyznala a navíc je zaujal holohlavý muž, který postával u dalších dveří bez značky. „Co je to šaškárnu?“ zeptala se Kasumi. „Raidenovi hráblo tak moc, že si se mnou chce hrát? Aby mu to nepřerostlo přes hlavu.“ Muž se jen usmál a z kapsy svého obleku vytáhl malou vrhací hvězdici. Kasumi v mžiku začala sledovat oči svého protivníka. Věděla, že právě oči jí prozradí mužovy záměry dříve, než je doopravdy uskuteční. Kasumi byla klidná a vyrovnaná, přestože muž měl v rukou smrtící zbraň. Muži se na tváři objevil zlomyslný úsměv. „K zemi!“ vykřikla Kasumi a strhla svoji sestru na zem, právě když jí těsně nad hlavou zasvištěla hvězdice a zabodla se do zdi. „Tvé vytříbené reflexy jsou opravdu působivé, Kasumi,“ uznal muž. Kasumi se postavila a muž jí po zemi poslal váček s další hvězdicí. „Jsi na řadě,“ řekl muž. Kasumi se shýbla, aby vytáhla hvězdici z váčku a jakmile tak učinila, švihla zápěstím a vymrštila hvězdici, aniž by to muž tušil. Na tváří muže nejprve proběhl úsměv, ale ten okamžitě vystřídalo zoufalství, to když mu z proseknuté tepny začala crčet krev. Chytil se za ránu ale k ničemu to nebylo. Během pár sekund se zhroutil k zemi a zemřel. „Ty umíš být fakt nebezpečná, sestřičko. Jo a díky za záchranu. Mám takový pocit, že chybělo málo a měla bych v oku zabodnutou hvězdici. To by mi moc neslušelo…“ Kasumi odsunula dveře a společně se sestrou vyšla na chodbu. Zde bylo mnoho dveří, ale pouze jedny jediné nebyly označené. Těmi sestry prošly a ocitly se v šatně sauny. „Začíná mě ta jeho hra bavit,“ řekla Sakura. „Doufám, že na konci cesty najdeme poklad.“ „Možná tak smrt. Raději se drž u mě a buď ve střehu.“ Dveře vedoucí dál se otevřely a do šatny vstoupila pohledná dívka v kimonu. „Už na vás čekám, Kasumi. Pojďte dál.“ Dívka dovedla sestry do příjemně vytopené místnosti s vanou a lehátkem uprostřed. „Co to má znamenat?“ zeptala se Kasumi. „Koupel a masáž jen pro vás. Tady vaše společnice mi bude muset odpustit, ale mé příkazy jsou jasné. Této pocty jste hodna jen vy.“ „Tak hele, ty krávo,“ zařvala Sakura. „Tady Kasumi cestou sem zlikvidovala tři chlapy a za to má dostat masáž? Co je to tady kurva za blázinec?!“ „Až budeme hotovy,“ řekla dívka, „ukážu vám, kudy se máte vydat. A nebojte se, Kasumi – ublížit vám rozhodně nemíním.“ „Je to cvok, Kasumi. Všichni tady jsou cvoci. Doufám, že neuvažuješ o…“ Kasumi si sundala oděv a vlezla do vany. Voda byla horká, možná až příliš. „Co ode mne Raiden chce?“ zeptala se Kasumi. „To se dozvíte až od něj. Je moc rád, že jste přišla.“ „Kde je Kenji?“ „Nebojte se, nic mu není. Raiden ho má u sebe. Čeká na vás.“ „Proč ta koupel a masáž? A proč ti lidé? Nejprve mě chce Raiden zabít a teď…“ „Tohle vám jen pomůže se připravit. A co se těch mužů týče… Raiden ví, že pro vás nejsou výzvou, ale chtěl, abyste se rozehřála. Myslí na vaše dobro.“ „Kasumi… můžeme tu holku přinutit, aby nám vyzradila všechno, co ví. Tak proč jí
posloucháš a proč se myješ?“ „Protože mi to pomůže.“ „Ty ses taky zbláznila… Jsem tu jediná normální… ach jo.“ Sakura se usadila na lavičku a jen sledovala, jak se Kasumi koupe a jak jí následně ona dívka masíruje krk a záda. Když byla hotova, Kasumi si navlékla zase své kalhoty a podprsenku. „Tak a nyní vám ukážu, kudy se máte vydat.“ Dívka dovedla sestry do šaten a otevřela další dveře. Byla na nich značka, ale přesto tudy vedla cesta k Raidenovi. „Výborně,“ řekla Kasumi a zkroutila dívce ruce za zády. Ta vykřikla bolestí. „Odvaž jí pás z kimona – svážeme ji.“ Sakura velice ráda poslechla a brzy již dívka seděla v koutě místnosti se svázanýma rukama za zády. „Co když uteče? Nemám jí zlámat nohu?“ zeptala se Sakura. „Dobrý nápad. Myslela jsem, že ti navrhnu, abys jí vykoupala ve vařící vodě, ale tohle bude rychlejší.“ „Hmm, dala bych přednost té vodě.“ „Né,“ vykřikla dívka, „prosím ne!“ „Tak nám odpověz zcela popravdě – co se mnou Raiden zamýšlí? Nejdříve se mám rozehřát, poté koupel a masáž… Když si uvědomím, že v domě je jen minimum lidí, přestože tu měl být chráněný právě přede mnou… Co chystá? Chce mě zabít, o tom nepochybuji, ale proč tohle všechno?“ „Protože… protože si vás váží. Jste mistryně v boji beze zbraní, jste ta nejlepší ze všech, jste legenda.“ „Legenda?“ podivila se Sakura. „Tomu říkám kariéra, sestřičko.“ „Tohle bude zlé, Sakuro. Vrať se za Samuelem.“ „Si děláš prdel! Bok po boku – proti komukoli. Nejela jsem z Konga až sem, abych tě našla a hned zase ztratila. Jsem s tebou Kasumi, za každou cenu, ať se stane cokoli. Jestli tě Raiden chce zabít, bude muset zabít i mě a pak… kdyby se to přiostřovalo, zdrhnout můžeme vždycky, ne?“ „Tak dobře. Nakonec tvá pomoc se může hodit, ale buď opatrná.“ Sestry prošly dveřmi a natrefily na schodiště vedoucí do podzemí. Sešly dolů a vstoupily do velikého sálu ve tvaru kruhu. Na podlaze byl černobílý symbol znázorňující síly jin a jang. Za sestrami se zabouchly masivní železné dveře. Kasumi okamžitě zkusila otevřít, ale marně. Z téhle strany nebyl ani zámek a ani klika. Přímo proti těmto dveřím byl průchod kamsi dál a nad ním byl balkon, kde na kolečkovém křesle seděl Raiden. Vedle něj klečel svázaný Kenji s roubíkem v ústech. Za Raidenem stál holohlavý urostlý muž, zřejmě jeho strážce. „Tak vás tu vítám, Kasumi,“ řekl stařeckým chraptivým hlasem Raiden. „O co tady jde? Chcete se mi pomstít za syna?“ „Ne to ne. Shiro byl hlupák a věřte mi, Kasumi, já jsem mu nenařídil, aby se vám postavil do cesty. A neviním vás ani za to, co jste provedla mé dceři. Sdělila mi, co se stalo, ale chápu vaši reakci. Sora byla u lékaře, ale… podlehla svým zraněním. Proto jste sem přišla, že ano? Chtěla jste vědět, jestli se vám bude mstít? Teď víte, že nebude, ale tím, že jste pustila vězeňkyně, jste nic nezískala, Kasumi – stejně jste jim nezachránila život. Tady Kenji mi už něco málo řekl. Nezlobte se, že jsem ho nechal svázat, ale kdybych ho pustil, nejspíš byste mě nepoctila svojí návštěvou a já si jí moc vážím, Kasumi. Vy jste pro mě legenda a myslím to vážně. Dostalo se vám péče od Mizuki? Doufám, že ano. Chci, abyste byla připravená a v té nejlepší formě. Je mi jasné, že ti tři muži pro vás nebyli víc než malé zdržení na cestě sem. Doufám, že jsem vás neurazil tím, že jsem je proti vám postavil. Mrzí mě ale, že jste sem přivedla tu dívku, mohu vědět, jak se jmenuješ?“ „Sakura Sato, ty plesnivej hajzle! Co to má kurva znamenat? Okamžitě sem pošli Kenjiho a
otevři nebo si pro tebe dojdu a podívám se zblízka na tvůj vypatlanej mozek!“ „Nevyhrožujte, slečno Sakuro. Nejste v postavení, kdy bych se vás měl obávat.“ „Tak o co vám jde?“ zeptala se Kasumi. „Je to prosté – jste na vrcholu svých sil, Kasumi. Je vám již třiatřicet let a to je dobrý věk, jenomže v nejlepším se má odejít a pro legendu vašeho formátu to platí dvojnásob. Vězte, že souboj, jaký jsem pro vás připravil, nebude zapomenut a zůstanete legendou – vaše pověst v tomto nerovném boji nijak neutrpí, ale vaše smrt bude slavná a navždy se zapíšete do paměti mě i mých lidí, kteří tuto událost roznesou dál. Budete nesmrtelná…“ Do sálu vtrhli čtyři muži v bílých oblecích převázaných černými pásky. Sakura se protáhla a zaťala pěsti. Kasumi učinila totéž a dala si záležet, aby mužům předvedla své silné tělo. „Tohle bude drsný. Už se těším. Doufám, že si zase nechceš vzít všechny.“ „Neboj se. Tak pojďme na to. Legendě se do hrobu ještě nechce.“ Kasumi se rozběhla přímo proti dvěma mužům. Ty překvapilo Kasumino počínání. Nabrala rychlost a předloktími udeřila oba muže do obličeje. Padli k zemi a po Kasumi se ohnal pěstí další muž. Netrefil se, ostatně Kasumi byla mnohem rychlejší. Udeřila ho pěstí do boku a následně do zad. Pak mu pravou ruku vložila pod bradu a druhou podepřela krk zezadu. Zatlačila, a jakmile se ozvalo tlumené křupnutí, nechala tělo spadnout na zem. O čtvrtého muže se zatím starala Sakura. Měla s ním dost práce a sotva stíhala vykrýt jeho útoky. Kasumi své sestře pomohla, když kopancem zezadu do hlavy poslala nic nečekajícího muže k zemi. Počítala s tím, že Sakura takřka omráčeného muže již utluče, takže se dál věnovala ostatním. Ti byli již na nohou a vrhnuli se na Kasumi podobně zběsile jako předtím ona na ně. Kopancem do hrudi poslala Kasumi jednoho zase k zemi a tomu druhému podrazila nohy. Poté ho chytila za ruku a zkroutila ji, načež jí kopancem vykloubila. Ještě než se druhý muž zvednul, vyskočila Kasumi do výšky a dupla mu na krk. S potěšením zjistila, že Sakura kope jak smyslu zbavená do bezvládného těla svého protivníka. Zbýval už jen jediný muž, který řval bolestí na celý sál. Když mu Kasumi párkrát dupla na tvář, přestal. „Super nářez, ségra,“ vykřikla rozradostnělá Sakura. „Něco mi říká, že dneska trhneš rekord.“ „Rekord?“ „No, v počtu zabitých během jediného dne.“ „Můj dosavadní rekord je třináct, tak uvidíme.“ „Teda zatím nic moc, Raidene. To Tokutaro dokázal zajistit pro Kasumi lepší protivníky.“ Z chodby přišel tentokrát pouze jeden muž. Na rozdíl od těch předchozích měl černý oblek a červený pásek. „To bude nějakej boreček. Jdeme na něj, ségra.“ „Ne, ty ne. Drž se zpátky.“ Sakura si jen povzdechla, ale odporovat své sestře nemínila. Muž udělal pár rychlých pohybů rukama a s nataženými prsty ve výši očí vyrazil kupředu. Kasumi byla připravená čelit jeho útokům. Vzhledem k tomu, že svého protivníka neznala a předpokládala, že nepůjde o žádného amatéra, držela se zpátky a čekala na útok. Ten přišel záhy, když muž chytil Kasumi za zápěstí a zkroutil jí ruce přes sebe. Kasumi se naklonila, muž jí podrazil nohy a ona skončila na zemi. Muž se zasmál na celý sál, neboť mu přišlo směšné, jak snadno dostal Kasumi k zemi. V tu ránu dostal kopanec do břicha. Kasumi provedla stojku a nohama sevřela mužův krk. Jeho snaha o uvolnění byla marná, a jakmile Kasumi škubla nohama, zbývalo už jen uvolnit tělo muže, které se zřítilo na zem. „Fantazie, jsi k nezastavení, sestřičko. Tak co bude dál, Raidene? Tohle má být ten souboj, který Kasumi nepřežije? Mám takový pocit, že si ji s někým pleteš, ne?“ „Dej si pozor na ta těla. Už je jich tu dost, tak ať o ně nezakopneš,“ upozornila svoji sestru Kasumi. „Jo… chtělo by to úklidovou službu.“ Do sálu přiběhly tentokráte dvě mladé černovlasé ženy
v barevných kimonech. „Hele on tu má i holky…“ zaradovala se Sakura. Jedna z dívek udělala stoličku pro svoji spolubojovnici, která se odrazila, vyskočila do výšky a dopadla přímo na Kasumi, která se však udržela ve stoje a pod dívčinou vahou neklesla k zemi. Kasumi ji od sebe okamžitě odstrčila. Dívka spadla na záda, ale okamžitě se zase vyšvihla na nohy. „Ty mrchy jsou secvičený…“ komentovala Sakura. „Rozdělíme je. Zaměř se na tu druhou.“ Sakura poslechla a rozeběhla se vší silou proti druhé dívce. Ta jen poodstoupila, podrazila Sakuře nohy a sledovala, jak dopadla přímo na bezvládné tělo jednoho z mužů. Ihned se ale zvedla. Kasumi mezi tím měla dost starostí s druhou dívkou. Měla dlouhé nohy a Kasumi byla nucená se držet z jejich dosahu. Dívčina předem nacvičená série kopanců měla však jednu slabinu – chyběla jí potřebná razance. Kasumi si počkala na správný okamžik chytila dívku za nohu, otočila ji kolem své osy a poslala ji proti zdi. Poté, co se zhroutila k zemi, nejevila známky života, takže Kasumi mohla pomoci své sestře. Ta si však nevedla špatně. Udeřila dívku pěstí a než se stihla vzpamatovat, zasypala jí dalšími údery všude možně do těla. Nijak zvlášť nehleděla na to, kam své rány směřuje, ale na dívku to stačilo. Padla k zemi s tváří od krve. Raiden okamžitě poslal do sálu dalšího bojovníka. Sakura tedy neměla ani čas cokoli pronést a už stála se svojí sestrou tváří v tvář obtloustlému holohlavému muži. Sakura se okamžitě rozběhla proti muži, vyskočila do výšky a kopla ho do prsou. Muž se ani nezapotácel, kdežto Sakura tvrdě dopadla na podlahu. Kasumi se nechala pohltit vztekem – zařvala, odrazila se od poblíž ležící mrtvoly, vyskočila do výšky a udeřila muže pěstí do nosu. Ten udělal několik kroků vzad a držel se za zlomený nos. Sakura měla dost času se vzdálit. Kasumi vyšvihla ohromnou rychlostí nohu a udeřila muže do prsou. Ten se chytil za bolavé místo, ale hned poté zvednul ruce do výšky a udeřil předloktími Kasumi do ramen. Ta se pod silou nárazu zachvěla. Její tělo se otřáslo a nohy nevydržely nápor a podlomily se. Neklesla ale až na kolena, neboť sebrala zbytky sil a byla schopná se narovnat. Semkla ruce v pěst, využila podřepu i pružnosti nohou, vyšvihla se a udeřila pěstmi muže do brady. Ten zaklonil hlavu a zřítil se naznak. Po takovém úderu Kasumi pořadně bolely klouby, ze kterých začala crčet krev, ale stálo jí to za to, neboť muž byl na podlaze a nevypadalo to, že se ještě někdy zvedne. „Ha, há,“ zasmála se Sakura, „takový tlustoprd a stejně neměl šanci. Tak co Raidene, koho pošleš teď? King konga?“ Kasumi poodstoupila dál od průchodu, kterým prošel muž v černém plášti s katanou v rukách. „Do hajzlu,“ řekla Sakura. „Myslím, že k tomuhle frajerovi se nebudu ani přibližovat.“ Kasumi bylo jasné, že tohle začíná být smrtelně nebezpečné. Už byla dost unavená a musela se hodně přemáhat, aby udržela svoji obvyklou pohyblivost. Nemohla čekat, až muž udělá chybu a dá jí příležitost k útoku – musela si ji vytvořit sama. Vcelku klidným krokem se blížila k muži. Muž, přesně jak Kasumi předpokládala, se ji pokusil jednoduše useknout hlavu, což bylo nejjednodušší a nejrychlejší řešení. Kasumi ovšem v okamžiku přiskočila k muži a zachytila jeho ruce svírající rukojeť katany. Vytvořila dostatečný odpor, který svištící katanu zastavil. Kasumi kopla muže do boku a to hned třikrát, neboť až napotřetí jeho stisk ochabl a katanu uvolnil. Kasumi mu ji vytrhla z rukou a protočila se kolem své osy a krátce na to hlava muže pleskla o podlahu. Tělo se zřítilo a Kasumi si už zkoušela vyvážení meče. „Něco mi říká,“ řekla Sakura, „že teď poteče krev proudem. Kasumi ti to tu vymaluje – krví. Jo a Raidene, mám tu jednu hlavu.“ Sakura chytila hlavu muže za vlasy a hodila ji na balkon „Chytej. Bude se ti hodit, až ti Kasumi usekne tu tvojí.“ Raiden se zdál být vzteky bez sebe. Rozkašlal se, a přestože to ze zdola nebylo moc patrné, byla to krev, co vykašlal. Do sálu tentokrát přiběhla hned pětice mužů a všichni měli v ruce katanu. „Do prdele,“ zabědovala Sakura.
„Postav se za mě!“ „Cože?“ „Za mě!“ vykřikla Kasumi. Sakura poslechla, ale její odhodlání vystřídaly obavy. „Je jich pět,“ hlesla „zvládneš je, že jo?“ „Odlákám je a ty proběhneš. Dostaň se nahoru a zkus použít Raidena jako rukojmí.“ „Ale, ale, co ty? A co když na někoho narazím?“ „Poraď si a o mě se neboj.“ Kasumi si uvědomovala, že proti pěti mužům jsou její šance minimální. Sledovala, jak se muži rozestoupili do půlkruhu a zatím vyčkávala. Poté přiskočila k muži hned na kraji a rozsekla mu břicho. Překvapila ho svojí rychlostí, a když se muž chytil za střeva, jež mu vytékala z těla, kopla ho do prsou a vytrhla mu z ochablých prstů katanu. Nyní měla dvě. Chybějící malíček na pravé ruce jí znemožňoval ovládat jednu katanu tak dokonale, jak by jinak zvládla. I přesto ale byla schopná čelit mnohým útokům, neboť bojovat se dvěma katanami uměla velice dobře. Na Kasumi se vrhli zbylí muži a v tu chvíli Sakura proběhla podél zdi a zamířila do průchodu. Byla tu větší místnost s lavicemi, ale nikdo tu už nebyl. Pokračovala dál po schodišti, a jakmile vyběhla nahoru, chytil jí jakýsi holohlavý muž kolem pasu a zvednul ji do výšky. Nedokázala se uvolnit, ani se jakkoli bránit. „Né, vy svině!“ řvala Sakura a sledovala svoji sestru, jak dole u zamčených dveří odráží útoky Raidenových bojovníků. Kasumi měla problémy, neboť útočníků bylo mnoho a rozhodně uměli s katanou zacházet. Každou volnou chvíli koutkem oka sledovala dění na balkonu, ale tam bylo vše při starém – Sakura se nemohla ani hnout. Kasumi zpoza dveří zaslechla, jak kdosi volá její jméno. Domyslela si, že je to Samuel, ale jeho slova ji vyrušila a jeden z mužů jí rozseknul pravou tvář. Kasumi uskočila stranou a neměla čas zjišťovat, jak moc hluboká rána to je. Dva muži se po Kasumi ohnali katanami. Dokázala jejich meče zablokovat, zapřela se a odrazila je od sebe. Zakopli o ležící tělo a spadli na záda. Kasumi věděla, že teď má jedinečnou šanci zvrátit průběh boje. Snadno zablokovala katanu, která se jí pokoušela useknout hlavu a uťala ruku jejího majitele. Ta i s katanou spadla na zem. Další muž dostal kopanec do břicha a následně Kasumi provedla otočku, aby nabrala rychlost a švih a usekla muži hlavu. Shýbla se, uťala muži bez ruky obě nohy. Zbytek těla se zřítil a na Kasumi se již vrhali zbylí dva útočníci. Prvnímu se do boku zabořila katana, aniž by stačil jakkoli zareagovat. Kasumi ji tam nechala, ostatně nyní se jí vyplatilo bojovat jen jednou katanou drženou v obou rukách. Poslední boje schopný muž se pokusil o výpad, kterému Kasumi uskočila a následně muže rozsekla téměř vedví, když mu zarazila katanu od ramene až po břicho. Zbraň se Kasumi zasekla v těle muže, ale to ji nijak nebránilo vzít jinou a dorazit posledního žijícího muže, který ač se snažil, nedokázal vytrhnout katanu ze svého boku. Snadno mu Kasumi usekla hlavu. Když Raiden viděl, že Kasumi stále dýchá, rozhodl se proti ní poslat svého osobního strážce, neboť už nikoho jiného neměl. „Yori, dopřej té ženě vstup do síně nesmrtelných. Prokaž jí službu a zabij ji.“ Yori pohodil Sakuru na zem, odepnul si od pasu pouzdro s katanou, neboť věděl, že ji neovládá ani zdaleka tak dobře jako Kasumi, a sešel dolů. Sakura však pocítila šanci. Natáhla se pro katanu a pevně ji uchopila v rukou a napřáhla se. „Jen do toho, slečno Sakuro,“ řekl s klidem Raiden „Vaši sestru to stejně nezachrání před smrtí.“ „Ona se zachrání sama.“ Sakura rozsekla starému Raidenovi hlavu. Vytekla z ní ošklivá bělavá hmota, ale to už Sakuru nezajímalo. „Hej, Kasumi,“ zakřičela na svoji sestru. Ta již viděla přicházejícího Yoriho a bylo jí jasné, co bude následovat. „Drž se zpátky, Sakuro. A zatím vymysli, jak nás odsud dostat. Já tu mám ještě práci.“
Yori byl silný, rozložitý muž, zvyklý vítězit v jakémkoli pěstním souboji. Přestože ke Kasumi choval respekt, byl přesvědčen, že zvítězí. „Máš odvahu bojovat čestně?“ zeptal se Yori, když stál Kasumi tváří v tvář. „Jak vím, že nejsi ozbrojený?“ zeptala se Kasumi. Yori se usmál a sundal svůj černý oblek. Odhodil ho na zem a odhalil své zjizvené tělo. Kasumi již byla jen v kalhotách a podprsence a dále svlékat se nechtěla. Odhodila katanu na zem. Protáhla si paže, vypnula hruď a semkla ruce v pěst. Zvedla nohu dozadu do výše, předklonila se a chytila se za špičku boty. Takto si protáhla i druhou nohu. Cítila se už hodně zesláblá, potlučená a zmámená, ale byla ochotna sáhnout až na samotné dno svých sil a vyhrát poslední souboj. Yori se zasmál a řekl: „Tenhle den pro mě bude výjimečný.“ „S tím souhlasím – bude to den, kdy tě zabiju.“ Kasumi si počkala, až se její soupeř přiblížil a potom rychleji než to čekal, vystřelila svoji pěst a udeřila Yoriho do nosu. Hned poté ho udeřila levačkou do tváře. Yori se zapotácel ale okamžitě to Kasumi vrátil. Z jejích úst vystříkla krev a ona rychle poodstoupila. Krev v ústech nezmizela, takže vyplivla krvavou slinu. Yori se pokusil o pravý hák ale Kasumi ho dokázala zadržet. Yoriho paže se zasekla o Kasumino předloktí. Dle Kasuminých vyceněných zubů a třasu, který projel její rukou, bylo znát, jak těžké bylo Yoriho úder zablokovat. Okamžitě využila příležitosti a vrazila mu svoji pěst do břicha. Rána loktem do zubů ho takřka poslala k zemi. Yori klesl na kolena a ranou pěstí do Kasumina břicha jí málem vyrazil dech. Než se vzpamatovala, přirazil ji ke stěně a sevřel jí prsty kolem krku. Kasumi se nemohla ani hnout a ani dýchat. Přesto však neztrácela hlavu. Snažit se Yoriho uškrtit a doufat, že se jí to povede dříve než jemu, ji však nelákalo. Raději své palce zabořila do Yoriho očních důlků. Muž zařval bolestí a jeho stisk povolil. Kasumi ho chytila za paži, zkroutila ji, čímž donutila Yoriho se předklonit a kopla ho do břicha. Poté znovu a znovu. Pokračovala by v tom jistě i nadále, kdyby neklesl na kolena, což bylo to, co Kasumi chtěla. Další kopanec do hlavy ho složil na záda. Na jeho krk dopadla Kasumina bota a přestože se Yori snažil ji od sebe odtrhnout, nedokázal to. Kasumi do tohoto činu vkládala poslední zbytky sil, které ještě měla. Ani na malý okamžik nepolevila a teprve když Yori znehybněl, ho pustila. Dolů už přibíhala Sakura a za ní Kenji. Kasumi byla ráda, že jsou oba živí a zdraví. Přešla ke zdi vedle dveří, opřela se a sesunula se na podlahu. Měla toho už opravdu dost. Rána na tváři potřebovala zašít, ale teprve, když se do ní dostal Kasumin pot, jež jí tekl po tváři, pocítila štiplavou bolest a ne malou. Rychle si otřela čelo. Pohledem přejela po mrtvých tělech a uvědomila si, že skutečně překonala sama sebe, neboť dnes poslala na smrt šestnáct lidí. Stálo jí to ale mnoho sil a teď se cítila hrozně slabá. Zavřela oči a opřela hlavu o zeď. „Je to blbý, Kasumi,“ řekla Sakura. „Tam nahoře je panel a tlačítko na otevření dveří, ale nejde zmáčknout. Taky je vedle toho klíčová dírka, jenomže ten starej šmejd u sebe klíč neměl. Kasumi, slyšíš mě?! Musíme něco vymyslet.“ „Nech mě si oddechnout. Zabíjení lidí holýma rukama člověka unaví… a ne málo.“ Zpoza dveří se opět ozval Samuel. „Kasumi! Jsi tam?“ „Jasně, že je tady! Kde by asi byla?!“ zařvala Sakura. „Dostaň nás odsud! Z téhle strany není na dveřích ani klíčová dírka!“ „Ta tady je, ale nemám klíč!“ „Tak ho sežeň a hoď sebou!“ „A jak asi? Ty jsi zase chytrá, co?!“ „Vymlať ho z tý kurvy! Je tam ještě?!“ „Jo, ale prý nic neví!“ „Dělá si z tebe prdel! Koukej z ní dostat ten zasranej klíč!“
„Jak?!“ „Co já vím?! Kasumi, jak z ní má dostat klíč?“ „Mučením. To je nejjednodušší.“ „Tak prý ji máš mučit!“ „A co když vážně nic neví?!“ „Do prdele Samueli, jestli nás tu necháš chcípnout, tak si mě nepřej!“ Samuel odešel a Sakura si všimla, jak Kenji zírá na hromadu mrtvol, jež se válely v kalužích krve. Přímo u nohou měl čísi hlavu. „Není vám zle?“ zeptala se ho. Kenji se shýbnul a vyzvracel. „Asi jo, co?“ Pohled na třináct mrtvých těl nedělal dobře ani Sakuře, ale byla na to zvyklá. „Solidní jatka. Kasumi. Nebyla jsi v minulém životě řezník?“ Kasumi stále seděla opřená o zeď a odpočívala. Když ji opustil adrenalin, ke slovu se dostala bolest ze starých i nových zranění. Snažila se ji nevnímat. „Já tady nechci umřít!“ vykřikla zoufale Sakura. „Uklidni se. Třeští mi z tebe hlava,“ řekla Kasumi. „Co takhle kdybys ty dveře vykopla? Víš, jako u tebe v bytě? Šlo ti to skvěle.“ „Sakuro, ty dveře jsou hrozně masivní a ze železa. Tohle žádný člověk nevykopne.“ „Ty možná jo. No tak to alespoň zkus!“ „Přestaň se chovat jako hysterka! Už takhle je mi blbě a nestojím o to zlomit si ještě nohu.“ „Ach jo, a co takhle si pohrát s tím tlačítkem? Vyměnit pár drátku a bác ho – bylo by otevřeno! Prostě jako ve filmech.“ „Já bych možná věděl…“ řekl Kenji. „Vážně?“ zeptala se Sakura. „Tak do toho.“ „Já nemyslím to tlačítko, ale možná vím, kde je klíč. Raiden v jednu chvíli cosi vytahoval z kapsy a dával to tomu muži, tomu Yorimu.“ Sakura okamžitě přiběhla k Yorimu tělu a prošacovala ho. Kenji jí pomohl, ale neobjevili nic. Sakura zkusila ještě Yoriho oblek, který před bojem odložil, ale i jeho kapsy byly prázdné. „Je to v háji…“ zabědovala Sakura. Vrátila se ke dveřím a zařvala „Samueli, je tady tvoje nastávající. Co takhle ji odsud dostat?! Jinak žádná svatba nebude! Nanejvýše tak pohřeb!“ „Zmlkni, Sakuro!“ vykřikla Kasumi a pomalu se zvedla na nohy. Předklonila se a chytila se za bolavá stehna. Zhluboka se nadechla a narovnala se. „Raiden byl blázen, ale když něco chtěl, obvykle to dostal. Jestliže dal Yorimu klíč od toho tlačítka, tak tušil, že se odsud živý třeba taky nedostane, ale hlavně mu šlo o to, abych se odsud nedostala já. Dá se očekávat, že ten klíč Yori spolknul.“ „Co? To je blbost. Nikdo s mozkem by to neudělal.“ „Nikdo s mozkem nenechá svoji ženu stáhnout z kůže a nepřitluče její kůži na zeď ložnice, kde se na ni den co den dívá. A pokud byl Yori jeho osobní strážce, tak byl ochoten splnit jakékoli Raidenovo přání, ať už bylo sebeabsurdnější. Takže… vyvrhneš ho ty?“ Sakura vytřeštila oči. „Kasumi!“ „Sakuro… já chápu, že ti to zřejmě nedochází, ale já jsem unavená. Hrozně unavená a už opravdu, opravdu nemůžu. Možná sis toho nevšimla, ale v posledních dnech jsem se bila s víc než dvacítkou lidí.“ „Tohle po mě nemůžeš chtít, já…“ „Tak mi aspoň podej nějakou katanu.“ Kasumi s mečem v ruce přešla k tělu Yoriho. Nejprve si obalila ruce jeho oblekem a poté mu rozsekla břicho. Začala z něj vytékat krev. Sakura sledovala, jak Kenji opět zvrací a sama měla chuť učinit totéž. „Samueli!“ zařvala Sakura, „jestli hned neotevřeš, budu ti pak podrobně popisovat, v čem se tady tvá nastávající nimrá!“ Kasumi vytáhla z Yoriho těla vnitřnosti a odložila je na podlahu. Potřebovala se dostat k žaludku, který si nařízla a nechala vytéct žaludeční šťávy do těla. Poté žaludek vytáhla ven a jeho zbylý obsah vysypala na podlahu. Trochu se prohrábla
směsicí jídla, až přeci jen nalezla malý kovový klíček. Otřela ho a zašla na balkon, kde ho zastrčila do zdířky a otočila. Stiskla tlačítko, ozvalo se cvaknutí a dveře se otevřely. „Jó,“ vykřikla Sakura a rozeběhla se zpátky ke své sestře. Ta již scházela po schodišti. Sakura ji objala a Kasumi se neudržela na nohou a sedla si na schod. Sakura se posadila vedle ní, ale nepřestala se k sestře tisknout. „Na tenhle den do smrti nezapomenu!“ zaradovala se Sakura. „Bojovala jsem bok po boku své sestry. Ani nevíš, jak strašně si tě vážím, za to kým jsi a co jsi v životě dokázala. Strašně ráda jsem ti tu pomohla, ale… za moc to nestálo co? Zvládla bys to i beze mě.“ „To nemůžu vědět, Sakuro. Pomohla jsi a já jsem ti vděčná. Tak pojďme za Samuelem… mohu se o tebe opřít?“ „To se ví, sestřičko.“ Sakura pomohla Kasumi na nohy a ta se jí potom chytila kolem ramen. U dveří se Kasumi ještě otočila a prohlédla si sál. Byla ráda, že tady nezemřela. Nikdy jí nešlo o to, jakou má mezi ostatními pověst, protože ona na cizí lidi nehleděla. Sama nejlépe věděla, co všechno dokázala a to jí stačilo. Raiden myslel, že ji staví před jistou smrt, ale ona, stejně jako už mnohokrát, plivla smrti do tváře a ukázala, že má na víc než si druzí myslí. Ještě nechtěla zemřít a byla ochotná se za svoji čest, svůj život a své blízké bít do posledního dechu. Když Kenji vystoupal nahoru, zaslechl z vedlejší místnosti hlasitý pláč a prosby. Otevřel dveře do koupelny a nalezl tu Samuela, jak drží pod vodou Mizuki. Vytáhl ji a zařval: „Tak jak ty dveře otevřu?!“ „Já… nevím.“ Samuel jí hned zase strčil hlavu pod hladinu. Jakmile však zahlédl Kenjiho, vytáhl dívku z vody a pustil ji. „Kde je Kasumi?“ zeptal se. „Přijde, pane Samueli. Nemusíte se bát. Vy tu ženu vážně mučíte?“ „Samozřejmě…“ Dívka se rozkašlala a po tváři jí tekly slzy. Do koupelny přišla i Sakura a Kasumi. Samuel se vyděsil, když viděl svojí milou celou od krve. „Proboha, co se ti stalo?“ „To není moje krev. Tedy z velké části ne.“ „Hustý, Samueli,“ řekla Sakura, když zahlédla plačící dívku „Ty se nezdáš, chlape.“ Sakura Mizuki rozvázala a řekla: „Hej, ty mokrá kundo, moje sestřička je zraněná, tak sem koukej přinést nějakou lékárničku a hlavně ať v ní je šití.“ „A-ano, paní.“ vykoktala ze sebe Mizuki, vstala a odběhla pryč. „Co teď bude, Kenji?“ zeptala se Kasumi. „Myslíte tady s tím bordelem? Pošlu sem své lidi a vysvětlím jim, co se stalo.“ „Hrozí mi něco?“ „Ha, ha, možná tak vyznamenání. Zachránila jste mi život a zabila spoustu gaunerů. Což mi připomíná… musím vám opravdu poděkovat Kasumi a vám Sakuro taktéž.“ „Já zase tak moc neudělala. Hlavní práci odvedla tady legenda.“ „Legenda?“ podivil se Samuel. „Ona vám to pak vysvětlí,“ řekl Kenji. „Zkrátka jsem hrozně vděčný, že jste mi pomohly a vážím si toho. Nikdy na to, co se tam stalo, nezapomenu, tím jsem si jistý. A Kasumi… kdybyste kdykoli, cokoli potřebovala… jsem tu pro vás. Dlužím vám opravdu hodně. Až budeme ve voze, dám vám svoji adresu a budu rád, když mě přijedete někdy navštívit.“ „Hmm, mít spojence mezi policisty a s tak vysokým postavením… to se skutečně může hodit, ale já se do Japonska už nevrátím. Mám tuhle zemi moc ráda, ale taky jsem tu vytrpěla hrozné věci. Teď budu žít v Anglii a počítám, že až to bude možné, tak zažádám o Britské občanství. Budu oficiálně zase tvůj zaměstnanec, že Samueli?“ „Samozřejmě, stejně jako před třemi lety. Jinak by byly problémy s trvalým pobytem, ale
neboj se, my šlechtici si můžeme trochu více dovolovat, řekl bych. Jasně, že tě nepošlu pracovat, nakonec budeš přece matkou. Jen nevím, jak to bude s případným titulem a šlechtickým stavem.“ „Vy jste šlechtic?“ podivil se Kenji. „Jsem, ale nemyslete si, že je to zase taková výhra.“ Mizuki se kupodivu vrátila a přinesla s sebou dřevěnou krabičku s šitím, náplastmi a prášky proti bolesti. Kenji si krabičku vzal a řekl: „Tak a teď odsud zmizte. A doufám, že je vám jasné, že jste nic neviděla.“ „A-ano, pane. Máte mé slovo – nikdy jsem tu nebyla.“ Mizuki odběhla pryč a byla zatraceně ráda, že je naživu. „Výborně. Nechci totiž, aby se hned někdo dozvěděl, co se tu stalo. Nejprve vás odvezu na letiště do Tokia a až poté to budu řešit. Jistě si už chcete odpočinout, a kdybych sem teď poslal své muže, neobešlo by se to bez výslechů a podobných zbytečností, které by vám zabránili odcestovat.“ „Nebudou s tím problémy?“ zeptala se Kasumi. „Zodpovídám se jen pár lidem z vlády a ti jistě ocení vaše služby tím, že vás nechají být. Posaďte se a já vám zašiju tu ránu. Taky byste se měla umýt, protože v tomhle stavu vás do letadla nikdo neposadí.“ Kenji vyčistil Kasumi ránu na tváři a připravil si jehlu na šití. „Bude to bolet,“ řekl. „Bolesti mám za poslední dny tolik, že mě to ani nepřekvapuje. Jen do toho.“ „Bude mít jizvu?“ zeptal se Samuel. „Nejsem doktor, ale asi to úplně nezmizí. Malá jizvička tam nejspíš zůstane. Zase to ale není tak veliké zranění, takže vaší nastávající to na kráse neubere a krom toho… může zkusit operaci.“ Kasumi po lékařském zákroku netoužila, ale teď to rozhodně nemínila říkat, neboť musela být v klidu. Kenji ránu zašil a náčiní odložil do krabičky. „No… není to nejhorší, řekl bych. Chcete se vidět?“ „Kdepak. Asi by bylo nejlepší se teď vyhýbat pěstem, co?“ „To ale platí i normálně, Kasumi. Dávejte na sebe pozor. Sice to tam dole vypadalo, že vás nic nedokáže srazit k zemi, ale nepokoušejte štěstí.“ „To není jen o štěstí, Kenji a pozor si dávám vždycky. Jen to ne vždy stačí.“ Kasumi se svlékla a chystala se umýt ve vaně. „Doufám, Sakuro, že se taky umyješ. Mám pocit, že máš na kalhotách kus něčího mozku.“ „No jo… uf já snad budu vážně zvracet…“ „Co se to tam dole dělo?!“ vyděsil se Samuel a chystal se sejít do sklepa. Kenji ho ale zastavil. „Raději ne, pane Samueli. Zkuste spíše najít nějaké čisté oblečení pro ty dvě. Pomůžu vám s hledáním.“ Kasumi a Sakura zůstaly v koupelně samy. Opláchly se a smyly ze sebe krev a kousky vnitřností. „Povím ti, ségra – tohle je ten největší humus, jaký jsem kdy zažila. Jak je možné, že to s tvým žaludkem nic nedělá? Ten můj ještě teď skáče sem a tam a snaží se vyplivnout ven dnešní oběd.“ „Jsem na tyhle věci zvyklá, Sakuro, ačkoli uznávám, že takovýhle masakr jsem ještě nikdy nezažila.“ „Všechno je jednou poprvé, ale bylo by fajn, kdyby tohle bylo i naposled.“ Samuel se vrátil a přinesl ženám dvě bílá kimona se žlutými obrázky přírody.
„To tam nebylo něco lepšího?“ zeptala se Kasumi. „Bohužel ne a pak - je to jen na chvilku než dojdeme k autu. Tam se převlečete.“ „Hmm, jak se ten pytel navléká?“ zeptala se Sakura. Kasumi se oblékla a pomohla i své sestře, která s tím měla problémy. „Sluší ti to, miláčku. Hmm, jak jsme mluvili o tom titulu… myslím, že když se na tu záležitost podívá Vatikán a já ho rozhodně informuji o tom, že budeš Strážce…“ „Vatikán už vaše záznamy nemá. Cy je odtamtud odnesl. Nevrátil jsi je zpět, že ne?“ „Nejsem blázen. Stále tam jsou lidé, kteří nás považují za důležité a vědí, alespoň přibližně o co na Black Mirror kráčí. Možná nás navštíví někdo, kdo si bude chtít ověřit, jestli jsi na post Strážce připravená.“ „Rozhodně jim nemíním ukazovat, kde leží portály.“ „To po tobě ani nechci. Jen jim ukážeš, že se na Strážce hodíš a…“ „Počkej, počkej chvilku – co jim ukážu?“ „Já nevím, prostě je přesvědčíš, že jsi ta pravá.“ „Jo… ta pravá… tím si ani sama nejsem jistá. No… ale tak jo – zkusím to. Přesvědčování mi jde dobře. Jestli mě ale začnou otravovat s vírou v Boha, tak je všechny pošlu do prdele a budu toho Strážce dělat klidně i bez jejich svolení.“ „Doufám, že to klapne, protože s jejich pomocí věřím, že pro tebe získám šlechtický stav a možná i titul. Hmm, lady Kasumi Gordonová… nezní to skvěle?“ „Nezní to špatně, ale spíše by tě mělo zajímat, jak to vypadá, ne?“ Samuel se usmál a Kasumi políbil. „Vypadá to fantasticky, lásko.“ Kasumi, Samuel a Sakura vyšli před dům, kde již byla tma. Venku čekal Kenji. „Můžeme vyrazit?“ zeptal se. „Běžte napřed,“ odvětila Kasumi, „já se ještě jednou podívám k jezeru. Půjdeš taky, Samueli?“ „Rád.“ Oba prošli mezi stromy až ke břehu. Na klidné hladině se odrážel měsíc. Vítr již nefoukal a bylo tu ticho. Kasumi se přiblížila až k vodě a usedla do trávy. Samuel popadl kus šutru a hodil ho do vody. Ozvalo se žbluňknutí a na hladině se objevily kruhy. Poté si sednul vedle své milé. „Nelíbí se mi, jak ti pořád někdo ubližuje, Kasumi.“ „Mě taky ne, ale co můžu dělat?“ „Tam dole jsem to neviděl, ale… mám pocit, že by to nebyl hezký pohled.“ „To máš pravdu – skoro dvacítka mrtvých těl, mnoho z nich jsem rozsekala na kusy a zbytek utloukla.“ „Jsem hrozně rád, že se umíš tak skvěle rvát, lásko. Dali ti asi dost zabrat, ale ty jsi to přesto zvládla.“ „Tentokrát jsem moc ran nedostala. Ti lidé nebyli zase tak dobří. I když… stále jsem po těch bojích v továrně zesláblá. Je toho za poslední dny už dost. Uff, potřebuju si konečně odpočinout a nejen na den nebo dva. Poslední dobou je toho na mě moc. Snad to už to skončí.“ „Cítím vinu za to, co se ti dnes stalo. Neměl jsem říkat, že se bojím, kdo a kdy tě zase napadne. Obzvlášť, když to nebyla pravda, tedy samozřejmě, že se o tebe bojím, ale nebyl to pravý důvod té scény před pár dny.“ „Tušila jsem to. Povíš mi, co se doopravdy stalo?“ Samuel si povzdechl. Cítil se jako hlupák. Nevěděl, jak to říct. Bál se. „Tak řekneš mi, co ti je?“ zeptala se Kasumi už po druhé. „Mám toho už dost, Samueli. Jak můžeme být spolu, když si budeme navzájem lhát? Tohle přece není láska.“ „Mám rakovinu.“
„Cože?!“ vyděsila se Kasumi a nevěřila vlastním uším. „Nechtěl jsem ti to říkat. Jen by tě to mrzelo a…“ „Je dobře, že to vím. Zatraceně… léčíš se?“ „Ne, odhalilo se to už moc pozdě. Doktoři tvrdí, že mám před sebou nanejvýše tak rok klidného života.“ Kasumi začaly téct slzy. Samuel ji objal a ona mu položila hlavu na rameno. Hladila ho po tváři. „Rok… jen rok? Ale… je přece šance se z toho dostat, nebo… nebo není?!“ „Mám nádor na mozku, Kasumi, je to neoperovatelné. Teoreticky bych mohl podstoupit léčbu a prodloužit si život, ale po chemoterapii ze mě bude úplná troska. Raději rok života, než třeba rok a půl živoření a pak stejně smrt.“ Samuel jasně viděl ustaraný výraz na tváři jeho milované. Otřel jí slzy, které nekontrolovatelně stékaly po tváři. „Nic si z toho nedělej.“ „Samueli,“ řekla Kasumi, „jak si z toho nemůžu nic dělat? Vždyť já tě miluju!“ Kasumi propadla v hlasitý pláč. Samuel se ji snažil utěšit, ale nešlo to. Slzy jí zalily tvář a valily se po ní jako vodopád. „Jen rok… po tom všem čím jsem si prošla… jen rok s tebou… Myslela jsem… že společně zestárneme a…“ „Nikdo z nás by si to neměl brát příliš k srdci a nechávat se tím pohltit.“ Kasumi dlouho trvalo, než se dokázala uklidnit, dlouho jen mlčky plakala a pohlcoval ji smutek, ale pak v její mysli převládl rozum. Odehnala chmury a začala přemýšlet. „Když jsem přišla o své děti, budila jsem se ze spaní promáčená potem, neustále si vyčítala svoje chyby a měla za to, že se už nikdy nedokážu vzpamatovat a nedokážu na to zapomenout. Ano, nezapomněla jsem a dle mého názoru to je správně, ale už jsem se s tím smířila. Neříkám si, že všechno mohlo být jinak, kdyby tohle a tamto… no je pravda, že takováto chvíle občas přeci jen přijde, obvykle když mě někdo ztluče a to ty už víš. Obvykle na to ale nemyslím a nechávám to plavat. V tvém případě by to mělo být podobné, miláčku, protože ta bolest, kterou máme oba v srdci, nám jen a jen ubližuje a nedovolí nám být v klidu a pohodě. Řeknu to znovu – jsem strašně ráda, že to vím. Možná to tak nevypadá, ale ano, jsem za to ráda. Miluju tě a problémy, které nás v životě potkají, bychom měli řešit společně, pokud je to možné.“ „Tohle ale vyřešit nejde. Neexistuje způsob, jak mi pomoct.“ „Pak není důvod to považovat za problém. Prostě se to stalo. Nemůžeme si to vyčítat, nemůžeme si říkat, co by se stalo, kdyby tohle a tamto… To by nám jen a jen ublížilo a o to přece nestojíme. Teď se s tím musíme oba naučit žít. Jak, že jsi to odpoledne řekl? Není důležité, jak dlouho svůj život žijeme, ale jak ho prožijeme?“ „Přesně tak, lásko. Můj život za moc nestál. Jen bolest a žal… teď už mi chybí jen rok života, ale věřím, že to bude to nejšťastnější období. Po tvém boku, v tvojí přítomnosti… to, co jsem si léta přál, se konečně naplní.“ Samuel nasál do plic čerstvý vzduch provoněný spadaným listím a usmál se. Kasumi to viděla podobně – také byla přesvědčená, že po dlouhých letech ji konečně čeká radostný život po Samuelově boku, byť jen krátký, ale kdoví co bude za rok, za dva,… Nikdy si moc nelámala hlavu s budoucností. Nevěděla, co ji v životě ještě čeká, ale věděla, že ať už přijde cokoli, postaví se tomu čelem, ostatně tak jako vždycky. „Samueli, chtěla bych ti taky něco říct. Nevyznám se sama v sobě. V tom šíleném boji s Yoon... obě jsme měly umřít! Po všech těch ranách jsme měly umřít, ale ona chcípla až mnohem později a já vůbec. Dokonce jsem neměla ani nic zlomeného, žádné vnitřní zranění, prostě nic doopravdy vážného a to samé tady s Raidenem. Přitom to bylo obojí tak šílené!" „Nerozumím ti, lásko. Nechceš snad tvrdit, že ti je výsledek proti srsti?" „Ne, to ne. Já jen nechápu kde se to ve mě bere." „Jsi houževnatá, vytrvalá a zatraceně odolná. Tebe i Yoon hnala vpřed železná vůle. Co dalšího chceš slyšet?"
„Asi... asi máš pravdu. Jen mě někdy překvapuje co všechno dokážu. Skoro se zdá, že opravdu jsem více stroj než člověk... Někdy, obvykle když jdu spát, jen tak polehávám na posteli a přemítám si vzpomínky na všechny ty lidi, které jsem zabila. Dnes jich musí být více než stovka... a všichni zemřeli mojí rukou, ne kulkou vyslanou ze střelné zbraně anebo podstrčeným jedem, ale mojí rukou nebo chladnou zbraní jí vedenou. Nesčetněkrát jsem bojovala o holý život, desítky lidí toužili po tom mě zabít a nikdo z nich neuspěl. Jako by mi snad bylo souzeno skončit jinak. Odpoledne ses mě tam na skále ptal jestli věřím na osud a já řekla, že ne. S ohlédnutím zpět ale sama nevím čemu vlastně věřit. Myslela jsem, že dneškem započnu novou éru života a až do jeho konce budu s tebou. Věřila jsem, že společně zestárneme a necháme všechno to zlé, co se nám přihodilo daleko za sebou. A místo toho..." Kasumi sledovala klidnou vodní hladinu společně se Samuelem ještě dlouhou dobu. Nebránila se slzám, které jí stékaly po tváři. Nechala je tiše plynout. „Už nade mnou neplakej…“ prosil ji Samuel. „Nepláču nad tebou. Je mi smutno z pomíjivosti života…“ Kasumi přejela rukou po nízké trávě a pohlédla do dálky až za jezero od jehož hladiny se odrážel svit měsíce. „Skrze okno vidím na švestku… má jediný květ… jediný květ tepla.“ Samuel podiveně pohlédl na Kasumi. Ta mu dala gestem pokyn, aby byl tiše. „Skrze okno vidím zeleň… a první divokou kukačku. Skrze okno vidím podzimní vítr… na vysoké hoře rozeznívá chrámový zvon. Skrze okno vidím padající sníh… jak mě, nemocnou a chřadnoucí, tiše zasypává. Přijde ještě někdy den? Mohl by… ještě jednou, jedenkrát… Kasumi se zhluboka nadechla a přitiskla se k Samuelovi. „Co vidíš skrze okno?“ zeptala se ho a doufala, že její milý tuhle vzácnou chvíli nepokazí nedostatkem představivosti a sentimentality. „Skrze okno vidím osamocený kosatec… sněhovou přikrývkou si razí cestu za světlem…“ Kasumi se usmála a řekla: „Tak přec vyšel nový den… nový rok… nový život… je poslední… ale zase uvidíme kvetoucí švestku, divokou kukačku… chrámové zvony… i sněhovou přikrývku… Uvidíme to všechno společně a to poprvé i naposledy. První a poslední dojmy bývají vždy nejsilnější... Za soumraku pak spatříme vše… celý život bude na dosah ve vzpomínkách, které se naposledy vyjeví a následně navěky pohasnou s příchodem noci… A poté už nepřijde nový den… poté přijde jen temná bezměsíčná a nekonečně dlouhá noc…“
XXIX – Stezky osudu Cura stála své paní, démonce Lilith, po boku a hleděla na Černé zrcadlo. Neviděla skrze něj však do jeskyně pod Black Mirror, ale sledovala svět očima Kasumi. Ta stála na břehu jezera Towada. Náhle se otočila na Samuela, který cosi zvolal a odešel pryč. Kasumi přistoupila k vodě a hleděla na svůj odraz, jež se ve svitu měsíce zjevil na hladině. „Kasumi Sato..." řekla Cura a v duchu si toto jméno opakovala. „Na světě žijí miliardy lidí, ale zrovna ona se zdá být výjimečná. A přitom se zrodila tak jako každý jiný člověk – v lůně své matky. Přišla na svět jako nevinné bezbranné dítě a teď je člověkem roznášejícím kolem sebe smrt. Dělává to tak často a s takovým klidem až mi přijde jakoby pro ni cizí lidský život neměl žádnou váhu. Prostě přijde ke stromu života svého nepřítele a s lehkostí ho vyrve z kořenů. Žádné kořeny nejsou tak pevné, aby jí odolaly. Je mi z toho až smutno – i ona by měla poznat porážku a bolest, protože si to zaslouží za všechno to zlo, co napáchala.“ „Má věrná princezno...“ začala Lilith. „V historii světa jsou lidé, kteří dokázali změnit jeho chod a podobu navzdory tomu, že by to do nich nikdo zprvu neřekl. Určitě znáš muže jménem Adolf Hitler.“ „Ale… má paní… snad nechceš přirovnávat Kasumi k takové lidské zrůdě?! Já netvrdím, že je Kasumi tak špatná, ostatně porazila Samaela, ale taky ho vyvolala a zabila desítky nevinných.“ „Curo, Hitler změnil chod světa ale přes to všechno špatné co vykonal, pomohl učinit i mnoho dobrého. Válka přinesla lidstvu pokrok a nejen, co se týče zbrojařství. Podobně světu pomohl Mordred Gordon, který navzdory mnohým vraždám a trýznění lidí, odseknul Samaela od jeho zdroje, od duší zemřelých. Pamatuj si jednu věc Curo – žádný špatný skutek nemůže být tak velký, aby smazal skutky dobré. Neodsuzuj Kasumi za to, co dělá, aniž bys pochopila důsledky jejích činů. Ona ty důsledky mnohdy nezná a ani je znát nepotřebuje, ale ty jako její soudce je znát musíš.“ „Máš pravdu má paní… Omlouvám se.“ Lilith se otočila k zrcadlu zády a prohlížela si obrovskou jeskyni přeplněnou výklenky vytesanými do skály a kamennými můstky táhnoucí se ode zdi ke zdi. Až nahoru vedla úzká pěšinka a u samotného stropu se tetelily tmavé Stíny – bytosti podobné černému kouři. Stínů tu byly miliony a v sálech kam se dalo dostat dalšími chodbami jich bylo ještě mnohem více. „Věříš na osud, Curo?“ zeptala se Lilith. Princezna se zamyslela a pak řekla: „Před stovkami let jsi mi dala možnost stát se tvojí služebnou. Přes čtyři století od té chvíle uplynuly a během té doby jsem mohla tolikrát zahynout… Mohla jsem být zavražděna, mohla jsem umřít na nemoc, mohla jsem skonat při obyčejné automobilové nehodě, ale nic z toho se nestalo a teď stojím zde. Takže ano, má paní – věřím na osud.“ „Divíš se, jak je možné, že Kasumi navzdory všem nebezpečím přežívá a své nepřátele poráží. Nemohu ti na to dát zřejmou odpověď ale vyslechni si tohle. Od začátku druhé světové války proběhlo více než čtyřicet pokusů s cílem Hitlera odstranit. Mohlo se tím vyřešit mnoho, mohly být ušetřeny statisíce lidských životů, ale on pokaždé smrti uniknul, aby nakonec skonal vlastní rukou a to mnohem čestnějším způsobem.“ „Takže… ty si myslíš, že Kasumi zemře teprve ve chvíli kdy něco vykoná? Můžeš to zjistit. Můžeš nahlédnout do budoucnosti stejně jako v mém případě když jsi hledala nejlepší
možný způsob, jak se dostat sem k tobě.“ „Ne, Curo! Odhalovat budoucnost je velice nebezpečné a raději se nechám Kasumi překvapit. Chci ti ale říct jedno – je možné, že před Kasumi stojí něco velkého a že je jejím osudem to vykonat. Možná, že ta žena je předurčena k tomu, aby změnila podobu světa a možná nejen toho vašeho.“ Curu Lilithina slova zarazila. Opět pohlédla na zrcadlo a sledovala kterak Kasumi hledí na mírným větrem čeřící se hladinu jezera. „Změní chod světa…“ řekla tiše Cura. Lilith to slyšela a usmála se. „Možná ano... anebo má jen z pekla štěstí. Kdoví…“
