Posel smrti
VII Tvář šelmy Lukáš Konvalina
V každém z nás se může skrývat démon. Ale spíše než rohatá nestvůra, je to naše druhé já.
Obsah
I – Pekelné intriky......................................................................................4 II – Není cesty zpět................................................................................22 III – Semeniště zla.................................................................................43 IV – Moc krve.............................................................................................61 V – Ve službách Boha............................................................................92 VI – Pod maskou....................................................................................117 VII – Ve službách ďábla.....................................................................139 VIII - Vetřelec.........................................................................................166 IX - Rekviem...........................................................................................189 X – Loutkáři.............................................................................................212 XI – Mammon ex machina...............................................................235 XII - Shaira..........................................................................................249 XIII – Tvář šelmy................................................................................267
I – Pekelné intriky Nechutný mrtvolný zápach se roztahoval po celém prostoru. Chladná stěna z kamene, po které stékala studená voda, se zdála být jediným příjemným místem, ale ve skutečnosti sloužila jen k psychickému trýznění. Uprostřed tohoto čtvercového sálu klečela ve vlastní moči a výkalech mladá žena. Pohlednou tvář kazila vrstva prachu a špíny. Krátké tmavě hnědé vlasy měla slepené potem. Oči ji štípaly kdykoli je otevřela - měla v nich smítka prachu, ale nemohla se jich zbavit, neboť její ruce držely v okovech těsně u země, v okovech, jež se zařezávaly hluboko do masa a působily tak spoustu bolesti. Ústa ženy byla vyprahlá a rty popraskané. Pohled na vodu tekoucí po kamenech ji neuvěřitelně mučil a to obzvláště v téměř nesnesitelném vedru, jež zde bylo. Žena na sobě neměla žádný oděv, a přesto se celé její tělo lesklo potem. Vzduch v místnosti se dal jen stěží dýchat. Mimo potu, ženino tělo pokrývaly mnohé krvavé šrámy. Některé se již hojily, jiné byly čerstvé a krev z nich stále tekla a pomalu se srážela. Její tělo vypadalo hůře než zuboženě a přestože se žena dopustila spousty špatných věcí, mezi které patřila i vražda, málokdo by ji teď v tuto chvíli dokázal nelitovat. Ještě před pár lety byla krásnou smyslnou dívkou, která pobláznila hlavu mnoha mladíkům. Dnes byla otrokyní, která měla svého pána bavit nebo mu umožňovat vylívat si vztek. A ani jednu z těch věcí by nedokázala, kdyby nebyla psychicky zocelená pobytem v šílených podmínkách, jaké tu panovaly. Nemohla si však vybírat. Byla před ni postavena jen jediná cesta a tou se musela vydat. Kdyby neposlechla, a že se o to mnohokrát pokusila, čekala by ji muka horší než smrt, která i v tuto chvíli byla vidinou vysvobození, jenomže smrti nemohla dosáhnout, ne když jí to její pán nedovolil.
Jedna ze čtyř stěn, ta která byla přímo před ženou, se náhle rozplynula a dovnitř vstoupil vysoký mohutný démon s blanitými křídly a rohem, který mu vyrůstal z čela, následně se větvil a postupoval dozadu podél lopatek. Ohromný šedý démon nesl už od nepaměti jméno Samael. Žena ihned poznala, že je vzteky celý bez sebe a tušila čím to je způsobeno. Démon přistoupil ke své otrokyni a roztáhl pažemi její okovy. Šlo to ztuha ale přece, neboť Samael disponoval ohromnou silou, které by dokázala vzdorovat jen hrstka lidí. Démon vztekle zařval a chytil ženu pod krkem, přičemž dával dobrý pozor, aby jí neublížil svými dlouhými, ostrými a neuvěřitelně pevnými drápy. Ženu zvednul do výše, jakoby ani nic nevážila a pohlédnul jí do očí. Přestože se žena hodně přemáhala, nedokázala zakrýt nepatrný úšklebek. Jakmile ho Samael zaznamenal, zaklonil hlavu a zařval na celý sál, až mu z úst začaly odlétávat sliny. Poté se napřáhl a hodil ženu vší silou přímo proti zdi. Ta narazila zády na hrubě opracovanou zeď tak tvrdě, až jí popraskaly některé kosti a ze stěny samotné se uvolnilo několik malinkých kamínků, které stejně jako žena dopadly na zem. „Obdivuhodný výkon…“ ozval se hrubý ženský hlas s notnou dávkou ironie. Do sálu vešla Lilith – démonka s lesklou, téměř černou pletí. Její oči modře zářily a z hlavy jí vystupovaly dva malé rudé rohy. Měla také silný ocas, který se jí zvedal až do úrovně ramen. Při chůzi se mírně pohupoval a občas se snížil takřka až na zem. Mohlo by se zdát, že nad svým ocasem démonka neměla kontrolu, ale nebylo tomu tak. Během mžiku s ním mohla kohokoli udeřit a to velice tvrdě. Lilith měla, podobně jako její bratr Samael, statné svalnaté tělo, nicméně ne tak mohutné a urostlé. Přestože byla démon, nechyběly jí ženské rysy – veliké kulaté pozadí, jež se při chůzi lehce pohupovalo, výrazné boky a prsa. Lilith následovala její věrná
společnice Cura - krásná mladá dívka se snědou jemnou pletí, výraznýma hnědýma očima a dlouhými rozpuštěnými vlasy stejné barvy. Byla člověk stejně jako žena, která stále nehybně ležela u stěny, ale na rozdíl od ní měla Cura vysoké postavení a hlavně Lilith na své straně. Ta na ni dohlížela a starala se o její bezpečí. Na oplátku měla démonka zcela oddanou služebnici ochotnou splnit každé její přání. Cura se kdysi mohla pyšnit titulem Incká princezna, ale dnes nic takového nehrálo roli. Dnes si mohla říkat služebná Lilith a ač se to nezdálo, měl tento 'titul' větší hodnotu než titul princezny. Lilith a Cura přistoupily k Samaelovi, přičemž Cura se držela vzadu za svojí paní.
„Můj bratře,“ řekla s posměchem Lilith, „zdá se mi to nebo si na té nebohé ženě vyléváš zlost?“ Lilith ani nečekala na bratrovu odpověď a přišla k ženě, jež se stále nedokázala zvednout. Nebyla mrtvá, ale daleko k tomu neměla. Z úst jí tekla krev a prsty na rukou se mírně třásly. Lilith se sklonila a přejela ženě dlaní po zádech. Nestalo se však to, co démonka očekávala. „Zapomněla jsem...“ řekla démonka. „V jejích žilách koluje tvá krev, bratře. Nemohu jí pomoci svými kouzly.“ „Ještě abys mohla!“ vykřikl Samael a následně si odplivl. „Je z rodu Gordonů, z mého rodu, který jsem založil tam na povrchu. Bylo to ode mne hloupé, ale jak jsem mohl tušit, že budu zrazen vlastním synem?! Ta čubka alespoň pyká za jeho čin.“ „Ta žena neměla s Mordredem Gordonem a tím co ti provedl nic společného! Měl bys ji nechat umřít.“ Samael se hlasitě rozesmál. „Umřít?! Je to žena… lidská žena,“ řekl neskrývaje pohrdání. „Lidé a navíc ženy si zaslouží trpět. Nenávidím ženy a zároveň toužím po tom je mrdat a mrdat. Zvláštní...“ Samael pohlédl na Curu a zkoumavě si ji prohlížel. „Ta indiánka se mi líbí. Mám chuť ji ucpat tlamu mým čůrákem. Co kočičko, chtěla bys mi ho vykouřit?“ Lilith tohle rozčílilo a ne málo. Rozeběhla se proti svému bratru, což Samaela překvapilo. Mířila přímo k němu a nabrala i na tak krátké vzdálenosti ohromou rychlost. Těsně před Samaelem démonka vyskočila do výše a narazila svým tělem do něj. Démon se zřítil k zemi. Cura nebyla zase tak překvapená vzájemnou nenávistí obou démonů. Věděla, kdo tento rozkol způsobil a taky proč. Oba démoni se kdysi milovali a nemohli jeden bez druhého být. Když ale Samael znásilnil lidskou ženu a zplodil s ní dva potomky, Lilith ho začala k smrti nenávidět. Další vlna nenávisti vypukla, když započala kolonizace Nového světa a ‚Samaelovi lidé‘ zpustošili kraj na který Lilith dohlížela. Cura Samaela rovněž nenáviděla, ale Lilith naopak milovala jako svoji bohyni. Se zadostiučiněním sledovala, jak Lilith klečí na svém bratru a cení na něj ostré špičaté zuby. Démonka bránila princezninu čest a to Curu hřálo u srdce. „Jsi slaboch!“ vykřikla Lilith. „Obzvláště poté, co jsi ztratil všechny ty duše, které sis skladoval a které tě posilovaly.“ „Nepřipomínej mi otce a jeho trest!“ „Spíše bych ti měla připomenout, kvůli komu jsi byl potrestán.“ Samael zařval zlostí a odstrčil od sebe Lilith. Poté se zvedl na nohy stejně jako Lilith. Rozběhl se, chytil démonku kolem pasu a narazil s ní do stěny. Cuřin výhled na zápasící démony na krátko zastínil oblak prachu. Na malou chviličku začala mít o svoji bohyni strach, ale ten hned ochabl, když se prach rozvířil a Cura viděla Samaela, který přitlačoval démonku ke stěně. Měl za to, že je nyní bezmocná, ale princezna dobře věděla, že tomu tak není. Lilith ke svému bratru promluvila: „Kasumi Sato… Co se ti honí hlavou, když zaslechneš to jméno?“ Samael opět zařval a to tak hlasitě až si musela Cura zacpat uši. „Nevyslovuj její jméno!“ vykřikl démon.
Samael chytil svoji sestru a zvedl ji až nad hlavu. Nezdálo se, že by se Lilith čehokoli bála, ostatně nikdy tomu nebylo jinak. Cura sice v Pekle sloužila jen necelé čtyři roky, ale za tu dobu se oba démoni již několikrát poprali. Souboj obvykle neměl vítěze, neboť hlavy obou démonů vychladly dříve, než si dokázali skutečně ublížit. Teď to vypadalo vážněji. Cura přemýšlela, kdo z obou démonů je fyzicky silnější. Ještě před pár lety to byl zcela jistě Samael, který ve svém těle skladoval duše lidí, jež sám pohltil a které mu dodávaly na síle. Nyní tomu mohlo být jinak. Cura věděla, že fyziologie démonů nezaznamenávala žádný velký rozdíl mezi fyzickou silou muže a ženy, či spíše samce a samice. Samael švihnul s démonkou o zem a to takovou silou až se ozvala dunivá rána. Démonka sykla bolestí, což zaznamenala i Cura a vystrašila se. Skoro měla chuť přiběhnout k ní a nějak jí pomoct ale plést se rozzuřenému Samaelovi do cesty by mohlo být příliš nebezpečné. Lilith se překulila na břicho a zvedla se na všechny čtyři. Její ocas zasvištěl vzduchem a udeřil předkloněného Samaela do břicha. Úder to musel být hrozivý, čemuž nasvědčovala i hlasitá rána a následné skučení Samaela, který se chytil za břicho a málem šel do kolen. Lilith se postavila a domnívala se, že je po souboji. Jenomže se spletla a Samael jí zasunul své drápy pravé ruky hluboko do břicha. Když je opětovně vytáhl, z démonky začala vytékat zcela černá bublající krev. Tohle byl vůbec první souboj, kterému byla Cura svědkem, kdy začala téct krev. Ledový pot, který Cura cítila na svém čele, naznačoval, že je k smrti vyděšená. Představa, že by její paní zemřela, byla hrozivá. 'Kdo by mě pak ochránil před Samaelem a jeho choutkami? Mohla bych skončit jako Angelina anebo možná ještě hůř!' Cura přiběhla k démonce, ale ta ji zarazila pokynem ruky. Druhou ruku si položila na krvácející ránu a ta se krátce poté téměř zacelila. Lilith ovšem teprve nyní ovládla skutečná zlost. To před tím nebylo nic v porovnání s tím, co nyní démonka cítila. Její ocas mával ze strany na stranu ohromnou rychlostí a vířil vzduch. Temně rudé rohy nyní zářily mnohem výrazněji a osvětlovaly sál. Samael byl překvapen tím, co jeho sestra dělá, ale ani jeho vztek neopustil. Lilith se natočila bokem a švihla svým ocasem Samaela přes drápy na pravé ruce. K démonovu údivu jeho drápy praskly a spadly na zem. To samé se v mžiku stalo s drápy na jeho druhé ruce. Démon byl najednou zbaven svých nejsmrtonosnějších zbraní, neboť to co mu z nich zbylo, už zdaleka nepředstavovalo takové nebezpečí. V mžiku dostal od Lilith úder pěstí do žaludku, po kterém padl na kolena. Kolem Samaelova krku se obtočil ocas démonky a přestože se Samael snažil uvolnit, nebyl toho schopen. „Pros o milost,“ řekla Lilith. „Nik…nikdy.“ „Jak myslíš. Z tohohle sevření se nikdy nedostaneš a já tě mohu s klidem vláčet za sebou jako nějakou trofej. Možná bych mohla předstoupit před otce. Asi by byl překvapen, jakou špínu to s sebou táhnu.“ „Ne… ehh… prosím… před otce ne… má sestro a vládkyně… světa Stínů… odpusť mi a… pusť mě.“ Lilithin ocas se uvolnil a viditelně se uklidnil. Samael stále klečel na kolenou a s hrůzou pozoroval své zmrzačené ruce. „Je mi líto těch žen, které máš ve své moci,“ řekla Lilith. „I dříve jsi je ovládal, souložil s nimi a měl je jako své otrokyně, ale teprve od té chvíle, co tě Kasumi přemohla si na nich vyléváš svoji zlost. Angelina i Catherin trpí za Kasuminy činy a to není správné. Pověz, když je přivazuješ na oltář a vytrháváš jim vnitřnosti představuješ si, že jsou Kasumi?“ „Dobře znáš odpověď, tak mě před tou Inckou štětkou neponižuj. Kasumi mě porazila v čestném boji. Mě! Jak jen mohla? Kde sebrala sílu se kterou mi dokázala vzdorovat? Jak mohla být tak mrštná, tak přesná s tím svým mečem a tak smrtonosná? V čem tkví její moc?!“
„V pažích, ty hlupáku! Ještě před dobrými dvaceti lety nebyla nic – jen mladá dívka z chudé rodiny. Jedna ze sta milionů dalších. Jenže pak podstoupila tvrdý výcvik a od té doby se neustále zdokonaluje v boji se zbraněmi i bez nich.“ „Ale je jen žena. Jen žena!“ „Jen?! Podceňuj si ženy s klidem i nadále, mě je to jedno, ale uvědom si, že Kasumi, přestože je ženou, si s tebou poradila. Můžeš ji nenávidět, můžeš jí přát tu nejbolestivější smrt, ale vím, že ve svém nitru ji obdivuješ za to, co dokázala navzdory tomu, že je kvůli svému pohlaví tak 'oslabená.' To, že se mě na ni stále vyptáváš značí, že ti není lhostejná, ale měla by být. Když jsi mě dnes pozval do svého hradu, vyptával ses znovu a opět jsem tě nepotěšila...“ Lilith se ušklíbla a zopakovala to, co Samael již věděl: „Kasumi se má výborně. Nejen, že přemohla všechny, kteří se jí postavili do cesty, ale navíc se brzy vrátí na Black Mirror, kde se chce vdát za Samuela Gordona a počít s ním dítě. Určitě si uvědomuješ, co to znamená, že? Další Gordon může již brzy přijít na svět. A to, že teď Kasumi bude patřit k té rodině, tě jistě netěší, že ne? Vlastně budete příbuzní... Měl bys na ni být hrdý.“ Samael dlouho mlčel a dusil v sobě zlost, ale poté procedil vztekle mezi zuby: „Já ji dostanu. Dříve nebo později Kasumi dostanu a připravím ji ta nejšílenější muka, jaká si dokážu vymyslet.“ Lilith se zasmála a viditelně si užívala toho, že je její bratr na kolenou a stále se cítí jako poražená troska. Otočila se, pokynem ruky naznačila, že ji má Cura následovat a vydala se k odchodu. „Já ji zničím!“ řval Samael jakmile Lilith odešla. „Dostanu Kasumi sem do Pekla a tady ji zničím! Ji nebo jen její duši – na tom nezáleží. A ještě ten den, kdy se sem dostane, se mi bude plazit u nohou a líbat mi je jako svému pánu, jako bohu, který nad ní má absolutní moc!“
Lilith se svojí služebnou odcházela pryč ze Samaelova hradu jež se honosil jménem Karasal. Když prošli přes nádvoří za hlavní bránu, Cura si neodpustila pohled za sebe na gigantický hrad s bezpočtem věží a věžiček. Stál na vysoké strmé skále, okolo které byla propast naplněná lávou. Právě láva, a také mnohé svícny všude okolo se staraly o osvětlení okolí. Nad hlavní bránou hradu byl z kamene vytesaný chrlič, jež nápadně připomínal Samaela s roztaženými křídly. Déle si Cura Samaelův hrad neprohlížela, neboť zjistila, že její paní už kráčí dolů po pěšině. Doběhla ji a následovala až na okraj Samaelova území – na konec kamenného mostu, za nímž začínala typická Pekelná krajina – skály, hory, sopky, bažiny, pouště, ale i rudá moře, či vojenské tábory netvorů. Šlo o neutrální půdu a všichni tři vyšší démoni měli možnost sami sebe, či druhé bytosti volně přenášet – teleportovat, přičemž cílová destinace mohla být i sídlem onoho vyššího démona, nikoli však démona cizího. Lilith tedy kupříkladu mohla z tohoto území zavítat rovnou do svých jeskyní, kde žila a klidně až k Černému zrcadlu – bráně mezi světy, ale do Samaelova hradu nemohla, nejdále na tento most. To samé platilo pro Curu – Lilith by ji nikdy nemohla teleportovat dále než na most. Teleportování bylo užitečné, neboť přechod takřka mrtvé a nehostinné krajiny byl záležitostí dlouhých týdnů. Lilith svoji služebnou vzala do náruče a během mrknutí oka se s ní přenesla k jejímu domu - součástí Lilithina území.
Dům nebyl na konec dvacátého století nijak zvláště přepychový a připomínal spíše Incký palác. Byl z dokonale opracovaných kamenů a střecha z došku. Měl celkem dvě patra a mnoho oken, které byly jen otvory mezi kameny. Dům stál u křišťálově čisté řeky, která tudy protékala. Po levici pak měla Cura zelenavou stráň a na jejím vrcholku začínal listnatý les. Bylo tu krásně. Přesně takový domov si Cura přála a přesně takový taky dostala. Celé toto
její území připomínalo ve všem svět lidí. Dokonce tu nechyběly ani menší zvířata jako hmyz nebo ryby. Střídalo se tu počasí i denní doba, jak si Cura přála, ale celý tento svět měl rozlohu jen necelých deset kilometrů čtverečných a končil vysokou zcela rovnou a hladkou stěnou. K okraji svého světa Cura raději ani nechodila, neboť by ji to jen připomínalo, že žije v jakési umělé ulitě. I tak tu ale byla mnohem šťastnější než na povrchu. „Až budu něco potřebovat,“ řekla Lilith, „zase tě přivolám. Do té doby máš volno.“ „Má paní… mohu s tebou pohovořit?“ „Proč ne.“ Cura usedla na placatý kámen před svým domem. Byla hrozně ráda, že její paní se nechová přehnaně povýšeně, není pyšná a nedává tak najevo svoji ohromnou moc. Vlastně ji Cura považovala skoro za přítelkyni a i na Lilith bylo patrné, že má Curu ráda. Démonce chyběla společnost myslícího tvora, který dokáže uvažovat a má své emoce a city. Lilithiny Stíny byly něčeho takového schopny jen v omezené míře a ostatní velké démony nijak zvlášť nemusela. Poté, co ji Samael podvedl s lidskou ženou se Lilith sblížila s třetím z démonů, Azazelem, a to jednak proto, aby dokázala Samaelovi, že o ni definitivně přišel a pak především z výhod, které ze vztahu mohly vyplynout a také vyplynuly. Mezi třemi démony panoval odnepaměti jakýsi status quo, který však byl velmi nestabilní a nebylo divu, vždyť tři bytosti, jež disponují ohromnou mocí a žijí v těsné blízkosti, se těžko dokážou shodnout. Platilo proto nepsané pravidlo – každého co jeho jest. Démoni se navzájem nemíchali do věcí druhých, ale Lilith nebyla tak hloupá, aby si neuvědomovala, že všechno může jednou skončit a když dva uzavřou spojenectví, třetí bude bezmocný. Ač to znělo velice nepravděpodobně, v poslední době bylo takové spojenectví blíž než kdy jindy. Samael opět ztratil svoji moc a byl potrestán – jeho schopnosti i doposavad nashromážděné duše živých bytostí byly značně omezeny samotným Vládcem. Čím dál více se stával pouhou loutkou a bylo otázkou času kdy buď zcela přestane hrát svoji roli nebo se raději dobrovolně přidá na stranu někoho jiného a Lilith moc dobře věděla, že na její stranu se nepřidá ani za nic. Démonka tento stav předpokládala už před stovkami let, kdy byl Samael poprvé poražen svým vlastním synem Mordredem. Nechtěla nic ponechat náhodě a tak svoje možnosti i vliv rozšiřovala, aby se nemohlo stát, že ji jednoho dne ostatní démoni smetou.
Černé Lilithino tělo kontrastovalo s jasnou zelení trávy a nepůsobilo tak hrozivě jako v temných kobkách Samaelova doupěte. Přestože to démonka k životu nepotřebovala, nejprve se napila vody z řeky. I démoni si mohli užívat života a radovat se z přírody a toho, co nabízí. Kdyby to Samael viděl, jistě by to považoval za známku slabosti, ale Lilith se jím už nenechávala ovlivnit. Vrátila se k Cuře a usedla do trávy. Ocas složila vedle sebe. „Chci ti poděkovat, Lilith,“ začala princezna, „za to, co jsi provedla Samaelovi. Jsem… šťastná, protože…“ Cura se rozplakala. „… protože si to zasloužil. Za to, čeho se dopustil, by měl jen a jen trpět.“ „Už jsme spolu dlouhou dobu, Curo. Dost dlouhou, abych se mohla o vás lidech naučit víc. Jsem šťastná, že tu jsi a že mám s kým žít, ale nepláču kvůli tomu.“ „Asi… asi to necítíš jako já v případě Samaela. Lidé nepláčou, jen když jsou smutní. Tohle jsou slzy štěstí. Já… bála jsem se o tebe. Tam když jste bojovali.“ „Tomu rozumím. Kdybych zemřela, tak bych tě nemohla před bratrem ochránit.“ „Nešlo jen o tohle. Odpusť mi, že to takhle řeknu, ale mě na tobě záleží, protože tě mám ráda.“ „To je dobře. Měla jsi mě ráda i před lety jako svojí bohyni a nezměnilo se to. To je moc dobře. Značí to, že mi budeš věrná i nadále a já věřím, že budeš.“
„Ano… tedy já tě mám ráda i jako člověka… ehh tedy jako živého tvora. Jde o to, jak se mnou jednáš a jak si se mnou povídáš. Vedle tebe se necítím jako něco podřadného nebo naopak vysoce postaveného. Líbí se mi to a hrozně moc, vždyť mám pocit, jako bych měla… měla přítelkyni… Ehh, promiň, já… tohle je… sakra měla jsem mlčet. Odpusť mi, tohle jsem přehnala.“ Cura cítila rostoucí nervozitu a pokoušela se uklidnit. Na Lilith bylo patrné, že je překvapená ale ne rozzlobená. „Netušila jsem, že mezi člověkem a démonem může vzniknout láska,“ pronesla Lilith. „Láska?! No… když to říkáš…“ Cura se začervenala a protože se obávala kam, až může rozhovor zajít, raději změnila téma. „Eh, já hloupá husa – ani jsem se nezeptala na to, jak se cítíš. Samael tě přece zranil!“ Lilith pohlédla na své břicho, na kterém stále byla zasychající krev. „Ano… takhle mě už dlouho nikdo neublížil.“ „Copak to nebolí? Možná… by to chtělo ošetřit?“ Lilith se pohodlně natáhla do trávy, tak aby na zranění nepůsobil žádný tlak. „Ani moje schopnosti ránu zcela nezacelí. Bude to vyžadovat čas.“ „A odpočinek…“ „Přesně tak. To znamená, že tu zůstanu, dokud se neuzdravím. Pokud tedy chceš. Chápu totiž, jak je pro lidi důležité soukromí, takže jestli chceš zůstat o samotě…“ „Kdepak!“ vykřikla radostně Cura. „Zůstaň prosím se mnou. Měla bys ale jít dovnitř. Stahují se mraky a asi bude pršet.“ „Mohu je odehnat pryč.“ „No… víš, proč jsem si přála, aby se to tu přibližovalo mému světu? Náš svět nemáme ve své moci a tak se musíme přizpůsobovat prostředí a jeho změnám. Proto je náš život zajímavý a ne tak stereotypní.“ „Nerada se podřizuji čemukoli jinému, ale dobrá - můžeme počkat na déšť, anebo se mu vyhneme tím, že zajdeme do domu.“ S druhou variantou Cura velice ráda souhlasila.
Člověk i démonka vstoupili do domu, který ani uvnitř nijak neoplýval přepychem. Hned v první místnosti byla pohodlná postel, která rozhodně z dob Inků nepocházela. V poličkách tu bylo mnoho knih, které si Cura ve volném čase četla. Šlo převážně o filosofické texty z doby Antiky nebo o legendy ze světa dálného východu. Cura si v podstatě mohla přát jakoukoli knihu, která kdy byla napsána ale dávala přednost zásadně knihám z dávných dob, které jí byly bližší a u kterých měla jistotu, že v nich nebude zmínka o křesťanství či Peklu. To první k smrti nenáviděla a o tom druhém věděla více než kdokoli jiný a tak nestála o četbu výmyslů, jež s realitou měly společného jen pramálo. V jedné z vedlejších místností Cuřina domu, byla spíž s několika druhy čerstvého ovoce. Cura odsud vzala dvě papayi a vrátila se do pokoje. Jídlo si Cura zásadně nacházela sama, neboť v okolí ho bylo hojně a to včetně ryb. Tu a tam dostala chuť na něco, co zde nerostlo nebo nežilo a tak požádala Lilith, aby jí onu věc vytvořila. Vzhledem ke Cuřině skromnosti a oddanosti, neměla Lilith ani jedinkrát problém s jejím přáním. Když se Cura vrátila k Lilith, zjistila, že démonka leží na podlaze vedle postele. „Ehh, nikdy by mě nenapadlo, že budu ve svém domě hostit tebe,“ řekla Cura a nabídla Lilith papayu. „Je to moc dobré… Teda alespoň mě to chutná, ale nevím jestli…“ Lilith se do papayi zakousla a řekla: „Chutná to zvláštně. Jinak než naše potrava.“ „Já se bála, aby ti to neublížilo.“ „Ne, toho se neobávej. Ne, že by nebylo možné mě otrávit, ale mé trávicí ústrojí vydrží téměř vše, co jedí lidé nebo zvířata.“
„Přijde mi hloupé, že má paní tu leží na chladné podlaze. Totiž… nechceš moji postel nebo alespoň deku? Bude ti zima.“ „Nemůže mi být zima. Ne v takovýchto podmínkách. Především nechci, abys ty musela ležet na podlaze. Pro tebe by to bylo nepohodlné a to více než pro mne.“ „Tak dobře,“ odvětila Cura, dojedla ovoce a ulehla na postel. Venku se pomalu stmívalo a začalo pršet. Cura si připadala docela nesvá, vzhledem k tomu vedle koho to ležela. Znala Lilith už dost dlouho, ale přesto se nedokázala uvolnit. „Myslíš, že se Samael může zmocnit Kasumi?“ zeptala se po chvíli ticha Cura. „Nevím. Nenapadá mě žádný způsob, jak by toho mohl docílit. Snad jedině, kdyby se vrátil k moci, ale Kasumi ho znovu nevyvolá, tím jsem si zcela jistá.“ „Co když ho vyvolá někdo jiný?“ „A kdo? Už nemá žádné své služebníky – během jeho minulé vlády se nezmohl na nic a pouze si užíval opětovně získané moci. Nepřipouštěl si možnou porážku – a už vůbec ne od ženy. Hltavě sbíral nové duše zemřelých a doufal, že jeho démoni konečně dostihnou a zničí Samuela Gordona a jeho tehdy nenarozeného vnuka. Nic se mu nepovedlo a Kasumi ho přemohla ani ne rok poté, co ho vyvolala. Opravdu neznám jediný způsob, jak by se mohl vrátit na Bránu pekel, ale kdyby se mu to povedlo a kdyby přeci jen získal Kasumi pro sebe… těžko bych dokázala jen nečině přihlížet těm mukám, která by musela vytrpět.“ „A můžeš tomu zabránit? Mě je líto i Angeliny a Catherin. Mučí je a způsobuje jim smrtelná zranění. Má je jako svoji hračku a když ho omrzí nechá je se zase uzdravit, aby je mohl příště opět týrat. Je to hrozné… “ „Nepletu se do Samaelových věcí, takže jim nepomůžu, ale kdyby měl Kasumi… postavila bych se celé jeho armádě netvorů i jemu samotnému, abych ji ochránila.“ „To ne! Vždyť by tě zabili!“ vyděsila se Cura. „Samozřejmě, že bych se nepostavila celé armádě sama.“ „Ale… vždyť my… ehh vlastně ty žádnou pořádnou armádu nemáš. Jen Stíny, a když je pošleš do boje, Místo moci bude bez energie.“ „Ne každý Stín se hodí do války, ale těch, kteří mohou bojovat, mám miliony. Armádu mohu mít během okamžiku, Curo. Potřebuji jen velitele a teď nemyslím velitele celé armády, ale jenom těch nejlepších, malé skupiny, která může napáchat v řadách našich protivníků hrozivé věci. Kdyby Samael zemřel jeho netvoři by zdivočeli a pobili se mezi sebou. Nemůžu se oslabit tím, že vyšlu celé armády ale pokud bych měla někoho kdo zabije vůdce...“ „Mluvíš o Kasumi… Opravdu by byla tak dobrou velitelkou?“ „Tou nejlepší. Stíny nejsou lidé, není možné je přimět k poslušnosti domluvou nebo vzájemnou pomocí. Je nutné prokázat vnitřní sílu, právě ta dělá Stín Stínem. Kasumi má takovou vůli, že za ní půjdou všichni. Pohltí ty nejlepší a sama se stane téměř nepřemožitelnou. Potíž by byla v tom ji přinutit ke spolupráci, ale jsou metody na které i Stíny slyší. Nechci ale, aby Kasumi předčasně zemřela. Ona stojí za Samaelovou prohrou, je živoucím symbolem vzdoru vůči Peklu, podobně jako moje dcera Shaira. Hmm, víš vůbec o tom, že mám dceru?“ „Netušila jsem to.“ „Ona ale není tady v Pekle. Nebylo to místo pro ni. Je to smutný příběh a někdy ti ho povím, ale ne dnes. Když jsem smutná tak mě to zranění totiž víc pálí.“ „Počkej…“ řekla Cura a vstala. Vzala kus jemné látky z vedlejšího pokoje a vyšla ven, aby ho namočila v řece. Poté se vrátila a přiložila ho Lilith na ránu. „Není to nic moc, ale…“ „Je to dobré. Ještě nikdy se o mě nikdo takhle nestaral. Ani Samael, když jsme se měli rádi a tu a tam se poprali… tak ani když mi ublížil, ho nezajímalo, jestli mě to bolí a už vůbec se
nesnažil mi pomoci.“ „Vy jste se prali jen tak?!“ „To je přece normální, že si mezi sebou dva tvorové poměřují síly.“ „Normální? Když to říkáš..“ „Ano, normální. V každém páru nebo skupině musí být dominantní jedinec. A souboj je ideální způsob jak určit, kdo má větší moc. V tvém světě se to myslím obvykle řeší méně násilně, ale my démoni jsme velice hrdí a dominanci si nevybudujeme pouhými slovy.“ „Smím vědět, kdo z vás byl… dominantní?“ „Bylo to různé, ale ani jeden z nás se s druhou pozicí nedokázal smířit a tak jsme zápasili velice často. S Azazelem jsem naopak vůbec nezápasila, ale ne proto, že bych na něj nestačila, ale jelikož to bylo výhodné. Myslím, že i na povrchu se to takto praktikuje – ženy úmyslně hrají roli totálně neschopné ubožačky a intrikují, jen aby z toho ve výsledku získali co nejvíc. Ženy jsou obecně velice podlé bestie, ale to není urážka, spíše naopak – dokážou si navzdory mnohem pevnějšímu postavení muže vydobýt své a mnohdy jsou to ony, kdo ve skutečnosti vládne. Pověz mi Curo, jak vidíš náš vztah? Budeš mít rozhodující slovo? Budeš dominantní?“ „Já?! To… to přece nejde… Jsem jen…“ „…člověk?! Ale no tak – ve vztahu na tom přece nesejde. Máme se rády a to je důležité. A to, že jsme obě ženy… co na tom záleží? Možná že žena a žena si rozumí víc než žena a muž. Pravda, budeme mít jistá omezení - nemůžeme píchat, ačkoli ani to není tak úplně pravda.“ „Taky nemůžeme porodit děti…“ hlesla Cura a ani pořádně nevěděla, jestli by po tom toužila. Dokonce si ani nebyla jistá případným vztahem. Jak může milovat démona? Ovšem říká se, že člověk potřebuje k životu lásku a kde jinde ji má tady v Pekle sehnat?
Angelina byla připoutána na oltáři. Její ruce i nohy byly v okovech a po jejím těle stékal pot a krev. Samael stál nad ní a drásal její tělo zbytky svých drápů. Angelina křičela bolestí na celý sál a každou chvíli omdlévala. V ten okamžik Samael počkal, až přijde k sobě, aby mohl pokračovat. Přestože Angelina již vytrpěla šílené a hlavně smrtelné rány, tak stále žila. Samael z jejího rozevřeného břicha právě vytahoval střeva. Angelina tomu přihlížela a děsila se toho, co bude následovat. Samael jí jeden konec střev vecpal do úst a přinutil jí, aby je začala kousat a zbytky polykat. „Můžeš poděkovat Lilith…“ řekl Samael a dál si vychutnával děsivé mučení. Když Angelina Samaela omrzela, přejel jí svými prsty po těle a ty nejvážnější rány se zacelily. Opět jí dorostly vyjmuté orgány a tělo se doplnilo krví. Samael ji na oltáři však nechal připoutanou. „Musí existovat způsob, jak se ti zavděčit, abys mě přestal týrat,“ řekla chraptivým hlasem Angelina. „To si myslíš?! Koho bych pak měl na hraní, ty smradlavá čubko?!“ „Moji matku, tu hnusnou bestii Catherin, kvůli které jsem zde! Může mě přece ve všem nahradit. Sice má nejlepší léta za sebou, ale tady v Pekle už nezestárne a popáleniny jsi jí vyléčil. Dokonce bys ji mohl vrátit mládí...“ „A zvýšit sebevědomí?! Ani omylem! I přes její věk je však Catherin mnohem krásnější než ty, ale jí v žilách neproudí krev Gordonů! Catherin se do rodiny přivdala a nebaví mě vylévat si na ní zlost, tak jako na tobě. Ona má jiný úkol – má mě těšit.“ „A kdybych za sebe našla adekvátní náhradu? Jinou ženu, kterou nenávidíš?“ „Ty sviňská čubko,“ vykřikl Samael. „Kde ji chceš hledat?! Tady jsme v Pekle!“ „Musela bych na povrch, to je jasné, ale za Kasumi by to stálo, ne?“ „Kasumi…“ zasnil se démon. „Risknul bych i Lilithinu zlobu jen kdyby byla Kasumi moje.“
„Tak vidíš… dovol mi ji sem vlákat. Zajdu k Trůnu kostí a požádám Azazela o pomoc.“ „Když jsem žádal já, odmítnul mě. Nikdy se nepletl do záležitostí nás dvou. Já i Lilith jsme mu byli u prdele. Opovrhuje námi!“ „Možná jsi jen netlačil na správnou strunu. Už tu jsem dost dlouho a od tebe i ostatních si vyslechla mnoho věcí. Často mluvíš, když mučíš mé tělo i mysl a co jiného během mučení dělat než tě poslouchat a skládat si střípky informací? Myslím, že vím, co mám dělat. Dokážu ti pomoct, Samaeli. Vím, jak sem vlákat Kasumi.“ „Zkus to, ty malá děvko. Přenesu tě tam.“ Samael zpřetrhal Angelinina pouta a ta se pomalu posadila na oltář. Bolelo jí celé tělo. „Jestli ale neuspěješ… ztrestám tě tak, jako ještě nikdy!“ Démon chytil Angelinu za ruku a během mrknutí oka byla pryč.
Samael přišel do místa, kde obvykle odpočíval. Neustále zde hořely obrovské kamenné svícny. Celý pokoj měl tvar kruhu a uprostřed ležela žena se zlatavými dlouhými vlasy. Byla zcela nahá a čekala na svého pána. Ten ji vztekle zvednul do výše, přistoupil s ní ke stěně a strčil jí do úst svůj pohlavní úd. „Jaký byl Samuel Gordon?“ zeptal se démon. „Dělala jsi mu to radši než mě?“ Žena cosi zahuhňala a Samael jí uvolnil ústa, aby mohla odpovědět. „Ne, můj pane. Samuel nebyl v porovnání s tebou ničím.“ „Ha, ha, jak by taky mohl.“ Samael ženu ohnul a zezadu jí znásilnil. „Už jsem ti vyprávěl o tom, že Samuel teď šuká jinou pičku?“ „Ano, můj pane.“ „A co si o té šikmooké kurvě myslíš ty?“ „Je to… ta největší zrůda jaká kdy žila. Měla by se navěky smažit v Pekle.“ „Jsem rád Catherin, že to vidíš jako já. Ovšem, kdyby se mnou měla bojovat… přála bys vítězství jí, ty štětko!“ Samael od sebe Catherin odstrčil a třísknul jí pěstmi do zad. Catherin padla k zemi s téměř přeraženou páteří. „Nechám tě tu skučet bolestí, ty jedna mála podlézavá svině! Stejně nemůžeš chcípnout…“
Lilith ležela na posteli a hned vedle ní i Cura která byla k démonce přitisknutá, aby se na postel vůbec vešla. Cura si připadala hloupě. „Je to divné…“ hlesla dívka. „Co je divné?“ zeptala se Lilith. „Jsem člověk a žena. Ty jsi démon a… také žena. Připadá mi, jako že dělám něco ošklivého a nepřípustného. Možná jsem zešílela!“ „Proč? Já jsem nyní šťastná.“ „Já… jsem asi taky šťastná. Nevím… Je to prostě divné. Přijde mi jako bych dělala něco opravdu ohavného a možná až zvráceného, ale koho tu můžu milovat, když tu jsem sama a ti dva démoni jsou zrůdy? Nejsou jako ty. Raději si ani nechci představovat, co prožívá Catherin a Rachel. Prosím, slib mi, že nikdy neskončím jako ony. Raději mě zabij, kdyby k tomu mělo dojít.“ „To můžu udělat, ale tady jsme v Pekle. Když tě zabiju, Samael se zmocní tvé duše. Ale neboj se Curo, neodváží se mi postavit. Má strach.“ Cura se usmála a položila hlavu na Lilithinu hruď. Věděla, že je na místě, kam nepatří. Byla v Pekle a byla živá! Nikdy se tu neměla špatně, ale dnešek jí pořádně zamotal hlavu. Na jednu stranu byla šťastnější než kdy předtím, ale na stranu druhou se děsila sebe samotné. Uvědomovala si, že tohle není samotný lesbicismus, spíše jeho spojení se zoofilií, i když ani to nebylo zcela přesné. Raději
nad tím déle nedumala, neboť už takhle měla problém se s tím vyrovnat. Když Samael Lilith ublížil, uvědomila si Cura jak moc je pro ni démonka důležitá a jak moc ji má ráda. Byla jako její matka i blízká přítelkyně zároveň. Jediný tvor v těchto místech, který se k ní chová vlídně. Jediný tvor, kterého může mít ráda a kterého může milovat. „Někdo se sem blíží,“ řekla z ničeho nic Lilith. Cura se vyděsila a vstala. „Jak… jak to víš a kdo je to?!“ „Cítím jeho zápach. Je to princ Pekla.“ Lilith vstala a vyšla z domu. Byla tu tma a tak pokynem ruky, jež jí modře zableskla, vyvolala na nebi slunce. Lilith se rozhlédla a na stráni nad domem si všimla tvora se lví hlavou. Ve všem ostatním se však podobal se člověku – dokonce chodil vzpřímeně po dvou. Přiblížil se k Lilith, které začal kmitat ocas. Cura viděla netvora také. Bylo to vůbec poprvé, kdy cizí démon vniknul do jejího světa. „Poslal ho Samael?“ zeptala se Cura s bázní v hlase. „Ne. Princové pekel slouží jen a jen Azazelovi. Tento se jmenuje Asmodeus a je démonem smilstva.“ Cura hned nato vyjíkla hrůzou, neboť si příchod démona okamžitě spojila se svým vztahem s Lilith. Asmodeus sešel ze stráně dolů a postavil se tváří v tvář Lilith. Pak otevřel tlamu a promluvil. „Můj pán ti posílá vzkaz – jsi slabá a přibližuješ se lidem. Skutečnost, že trávíš čas zde v iluzi lidského světa a dokonce pobýváš v těsné blízkosti lidské ženy, mého pána pohoršuje.“ „To je moje věc,“ odsekla Lilith. „Samael má také lidské ženy a dokonce s jednou ženou zplodil děti.“ „Ano, jenomže Samael není otcem tvé dcery!“ „Zmiz! Azazel mi nebude nakazovat, co mám dělat a to, že se mnou zplodil dceru na tom nic nemění. Jestli myslí, že díky tomu mi bude rozkazovat, tak to je na omylu.“ Démon se otočil a chystal se zmizet z tohoto světa. „Ještě jednou se sem kdokoli z vás pokusí vniknout tak se mu to nejen, že nepodaří, ale rovněž dotyčného najdu a zabiju!“ „Jsi zvyklá na spánek Curo,“ řekla Lilith a pokynem ruky opět přivolala noc. „Azazel jistě bude chtít mé vysvětlení našeho vztahu, ale toho se nedočká. Teď se vrátíme do domu, a hned ráno využiju Místo moci a vytvořím kolem tvého světa bariéru, kterou nepřekročí nikdo z démonů, kromě mě samozřejmě.“ „To bude drahé…“ „Jsi pro mě cenná a Stínů mám přehršel. Nedovolím, aby se sem ti špinavci dostali!“ Lilith vztekle švihla ocasem do země a zašla do domu, kde opět ulehla na postel i s Curou. „Má paní… princové Pekla… o těch vím jen velmi málo. Mohu vědět, co je to za démony?“ „Nižší démoni, kteří věrně slouží Azazelovi. Jsou inteligentní, jsou nebezpeční a představují reálnou sílu i ve vašem světě, kde se běžně pohybují. Jsou to jediné bytosti, které mohou volně procházet mezi Peklem a světem na povrchu. Nepotřebují žádné portály, nic takového – zkrátka se zjeví v místě, které uznají za vhodné. Ve vnějším světě dokonce mohou i zemřít a to trvale, narozdíl od nás, vyšších démonů. Jistě víš, že Samael byl tam venku dvakrát zabit a pouze se vrátil sem dolů. Princů Pekla je sedm a každému je přisuzována jedna vlastnost. Asmodeus je démonem smilstva, v latině luxuria. Nezáleží však na tom, jestli se některého z hříchů dopustíš nebo ne - stejně skončíš v Pekle, tak to prostě je. Ty hříchy spíše odpovídají charakterům princů.“ „A sedm ctností?“ „Ctnosti jakožto protiklady hříchů jsou jen nástrojem pro manipulaci s lidmi. Ve výsledku nehrají žádnou roli.“
„Je zvláštní nad tím tak přemýšlet… v podstatě je tedy vše dovoleno – neexistují okovy, které lidi svazují. Jsou ve své podstatě volní, ale jejich osud nedrží v rukou oni sami.“ „Jsou vláčeni pavučinami lží nebo spíše umělých pravd, které mnohdy nejsou špatné, ba co víc - mohou být myšleny velice dobře, ale pravda to není.“ „Ne každý ale touží po pravdě... Pověz mi ještě – pokud lidé vymysleli ty hříchy na základě princů Pekla, museli s nimi přijít do styku nebo snad ne?“ „Jistěže ano. Princové Pekla se běžně zapojují do života lidí. Využívají je, mučí je, zabíjejí je. Dávají Azazelovi do rukou moc a on ji…“ Lilith zcela nečekaně spadla z postele a mírná záře jejích očí pohasla. „Lilith!“ vykřikla zděšená Cura. „Co se děje?“ Démonka se sebou začala třást a poté zmizela.
Na gigantickém trůnu slepeného z tisíců lebek všelijakých tvorů seděl Azazel - mohutný chlupatý démon. Srst, jež pokrývala takřka celé jeho tělo, měla hnědou barvu. Azazel se podobal více zvířeti než člověku. Měl kopyta a protáhlou hlavu podobnou šelmě. Rohy, jež mu vystupovaly z hlavy, byly pokroucené tak jako rohy kozorožce a byly podobně tlusté. Před trůnem klečela Lilith. Zvedla hlavu, ale musela se postavit, aby vůbec viděla na Azazela. Neuniklo jí, že démon má na hrudi pomalu hojící se ránu. Všude okolo trůnu byla jen černota a ta se pomalu roztahovala a odkrývala tak velikost tohoto prostoru. Sál to byl ohromný a jeho stěny, podlaha i strop nebyly tvořeny z kamenů, ale z bělavé mírně pulsující hmoty připomínající tělo larvy. Hmota měla dokonce i malé chloupky, které lehce šimraly i Lilithinu tuhou pokožku. „S tou lidskou ženou se stýkat nebudeš!“ pronesl rozhořčený Azazel. „Ne tak intimně.“ Lilith byla rozzlobená, což jasně dokazovaly pohyby jejího ocasu. „Snažíš se mě ponížit tím, že mně sem přitáhneš?! Víš jak ponižující je násilná teleportace? Jsi domýšlivý bastard! Dej si pozor, protože příště se sem už nenechám jen tak vtáhnout a víš moc dobře, co dokážu. O moji přítomnost budeš příště bojovat a věř mi – mám silnější vůli, než si umíš představit.“ „Snažíš se mě zastrašit? Jak uboze lidské…“ „Oháníš se lidskostí a přitom celé věky to jsou právě lidé, živí lidé, které využíváš. Jsi podlý, hamižný obchodník, který využívá lidských tužeb, jež mnohdy vyplývají ze zoufalosti – jak uboze lidské. Kolik lidí už jsi přiměl, aby se upsali Peklu?“ „Nespočet ale to není tvoje starost.“ „Cura zase není tvoje starost! A já už vůbec ne!“ Zařvala Lilith na celý sál. Poddajná hmota hned nato začala pulsovat mnohem rychleji. „Děsíš mého miláčka… nechceš snad, aby otevřel ústa a vyplivnul tě ven.“ Lilith pohlédla ke stropu a ukázala na něj rukou. „Jak daleko je to ke Galakově mozku? Jak bude tvůj hostitel, ve kterém se ukrýváš jako nějaký cizopasník, reagovat, až mu zabořím prsty do mozkové tkáně a vytrhnu kus ven?“ „To bys neudělala!“ rozhořčil se Azazel. Jeho oči zářily rudě a právě shlížely na démonku, jejíž vyhrožování rozhodně nebylo od věci. „Nechtěj se mnou válčit, Lilith – varuji tě!“ „Snad nemyslíš, že se nechám zastrašit! Ty mi nikdy nevyhlásíš válku, protože ať už dopadne jakkoli – vítěz bude Samael, jelikož my budeme po jejím skončení mrtví. Spojili jsme svá těla, zapomněl jsi? Zplodili jsme potomka a od té chvíle jsou naše životy propojeny. Status quo je zachován.“ „To proto jsi mě tak moc chtěla… Ne kvůli ztrátě Samaela, který tě podvedl.“ „Přesně tak. Jako pojistku. Dnes ti to neobyčejně myslí… Uvědom si, jak důležité je pouto, které spojí dva démony, když spolu zplodí potomka! Jsme téměř jedna bytost. Můžeme se přenášet na dálku, bez dotyku – pouhou vůlí. Také můžeme krvácet… vidíš tady to mé
zranění?“ zeptala se Lilith a ukázala na ránu na břiše. „Je patrné, že už se to projevilo i u tebe.“ „Nenech si od Samaela ani od kohokoli jiného tak ubližovat! Zraňuješ i mě!“ „Neříkej mi, co mám dělat! Pleteš si mě se svými démony, ale já nejsem tvůj otrok!“ „Je tu ještě jedna věc, o které chci hovořit. Byla za mnou ta Samaelova smradlavá vlastními výkaly zašpiněná čubka - Angelina Gordonová.“ „Co já s tím?“ divila se Lilith. „Vyzvala tě k boji.“ „Mě?!“ „Ano. Samael ve svém Karasalu poskytne prostor k boji a já mám být nestranným porotcem. Půjde o boj do první krve. Když zvítězíš, bude Angelina volná.“ „Cože? Co je to za hloupost?“ „Když vyhraje ona, věnuješ jí Slzu krve, včetně Stínu, který si Samael vybere osobně.“ „Slzu krve… k čemu by jim byla Slza? Na základě čeho jí ale Samael dovolil tohle provézt, přece mu musí být jasné, že mě Angelina nemůže přemoci a tak se Slzy nikdy nedočká… ledaže… ten sráč sází na moji dobrotu! Se soubojem souhlasím ale ne tak rychle – nejprve do arény přivedu Curu.“ Azazel si okamžitě odplivl a slina dopadla Lilith k nohám. „Máš štěstí, že jsi mne netrefil. A ještě něco – nech připlést své poskoky znovu do záležitostí mých nebo mé služebné a postarám se o to, aby tví princové chcípli.“ Lilith se rozplynula a vrátila se zpátky.
„Lilith, prosím tě, prosím prober se. Královno Černého zrcadla, má moudrá bohyně, prober se,“ Cura plakala a plácala Lilith po tváři. Oči démonky se rozzářily modrým světlem a Cura se usmála, když poznala, že její paní je zpět a konečně při vědomí. „Co se ti to stalo? Zmizela jsi a po pár minutách jsi byla zpátky, ovšem trvalo než jsi se probrala.“ „Nemusíš se bát. Azazel mě povolal k sobě proti mé vůli a to je vždycky vysilující. Nelíbí se mu, že s tebou jsem, ale to je jeho problém, ne můj. Taky s ním hovořila Angelina. Zdá se, že mě vyzývá na souboj.“ „Souboj?!“ „Řekla bych, že Samaelovi cosi namluvila a přesvědčila ho, že se od ní nechám přemoci. To však nikdy neudělám. Místo toho ji porazím a pokud Samael dodrží dohodu, Angelina bude volná. Jenomže... Samael je všechno jen ne čestný. Zřejmě Angelinu jen využívá.“ „A co když vyhraje ona? Co z toho ten hnusný démon bude mít?“ „V sázce je Slza krve. Samael ji chce a pokud prohraji bude jeho.“ „To kvůli Rachel? Tak moc si ji oblíbil?“ „Netuším, co má v plánu. Bojovat ovšem budu. Byla by známka slabosti odmítnout. Budu ráda, když tam budeš se mnou.“ „Samozřejmě. Ráda se na tebe budí dívat.“
Aréna, která sloužila pro boj mezi démony byla dokonale kruhová místnost z jednoho celistvého kusu kamene. Na tribuně již stál Azazel a o notný kus dál od něj Cura. Nikdo další na tribuně nebyl, dokonce ani Samael. V aréně, na kamenné podlaze stály obě dvě soupeřky – démonka Lilith i lidská žena Angelina. Azazel uchopil dlouhou hůl, jejíž jeden konec byl odnímatelný a ukrýval čepel. Poté démon přistoupil ke gongu, jež měl po své pravici. „Souboj prohraje ta z vás, která jako první začne krvácet.“ Obě ženy k sobě přistoupily blíž. Angelina se začala protahovat a stejně tak Lilith. Démonka byla několikanásobně silnější než
Angelina ale ta přesto byla zcela klidná. „Jsem mnohem lepší…“ pronesla sebevědomá Angelina. „Prohraješ Lilith, ale nic si z toho nedělej…“ Angelina se rozesmála, když se Lilithin ocas rozkmital. Démonka byla mrštná i ohromě silná. Nechápala, odkud pramení Angelinina sebejistota. Zazněl gong a souboj započal. Lilith však nestihla udělat ani jediný krok a podlahu již pokryla její krev, která jí vytékala z otevřené rány na břiše. Udělala pár kroků vzad a chytila se za ránu. Poté zvedla hlavu a všimla si zakrvácené čepele v rukou Azazela. To stačilo, aby pochopila.
Samael se s Angelinou setkal opět v kobkách svého hradu, kde ji obvykle držel. „Povedlo se?“ zeptal se jí. „Ano, můj pane. Způsob jak zostudit Lilith se Azazelovi velice zamlouval. Vyhrála jsem ti Slzu krve...“ „Slza krve? No vida. Je to užitečný předmět, ale co Stín?!“ „Jen klid, můj pane. Stín byl předmětem dohody. Budeš si ho moci sám vybrat. Vybírej dobře – na Stínu závisí vše.“ „Vím, ty hnusná mrcho! Nemluv se mnou, jako bys nebyla mojí otrokyní! Svým úspěchem sis nezajistila lepší postavení! Co máš v plánu dál?!“ „Trpělivost, můj vládce. Slzu krve předložíme Kasumi a pak… Můžeš se opětovně dostat k moci a ještě Kasumi vlákat sem. Chce to jen dopilovat detaily plánu a mít pořádné štěstí. Navrhuji toto – přesvědčíš Lilith, aby mě pustila ze zrcadla. Nemůžu skrze zrcadlo jít se Slzou – to by Lilith nedovolila, takže na ni budu muset sehnat páku. Až se to podaří, přemluvím ji, aby tě pustila k zrcadlu a tehdy mi skrze něj pošleš Slzu. Já vymyslím, jak dosáhnout toho, aby Slzu využila Kasumi, no a pak bude záležet na tvém vybraném Stínu a na tom, co jsi mu namluvil.“ Samael se teď musel opravdu podivovat nad Angelininou lstivostí. Plán to byl skvělý, avšak Samael spokojen nebyl. Chytil ženu kolem krku a zvednul do výše. Angelina tohle nečekala. „Sviňská čubko! Myslíš, že se tě vzdám a vyšlu tě nahoru? Vysereš se na mě, jakmile budeš pryč z dosahu mé moci. Ty proradná falešná bestie!“ Samael s Angelinou mrštil o zem a dupnul jí na hruď. Její žebra začala praskat a ona se svíjela v bolestech. Do místnosti přišel další z princů pekla – Belfegor, démon acedia neboli lenosti. Samael okamžitě Angelinu uvolnil, neboť před sebou viděl tu nejkrásnější bytost, jakou mohlo Peklo nabídnout. Belfegor byla mladá, neskutečně krásná žena se zlatavými vlasy. Její plné rudé rty se roztáhly do širokého úsměvu a jazykem si přejela po horním rtu. Jemně se dotkla dokonale tvarovaných prsou a poté si dala ruce v bok. „Trochu jsem se obávala sem přijít, neboť vím, že často myslíš tím svým velikým čůrákem než hlavou.“ „Už i princové Pekla mě mohou ponižovat?“ V Samaelově hlase však nebyla zlost. Ani sám nevěřil tomu, že by dokázal na Belfegor křičet. Tak krásný démon to byl… Belfegor se opřela o zeď a prohrábla si vlasy. „Azazel mě sem poslal, abych tě trochu seznámila s používáním Slzy krve.“ „Já ten předmět znám.“ „A víš také, že Slza může mít jen jednoho pána? V současnosti žádný pán není, ale jakmile Slzu někdo, kdokoli využije, bude jen a jen jeho a to dokud dotyčný nezemře. Zároveň si pamatuj, že Slza se nabíjí pomocí Stínů a po každém použití Slzy je nutné ji znovu nabít.“ „Vím, všechno to vím, Belfegor. Pověz mi něco jiného – proč mi Azazel z ničeho nic pomáhá?“ „Dá se říct, že máte podobné zájmy. Tvůj je ta děvka, co ti málem ufikla ptáka a Azazelův je
snaha o psychické ublížení Lilith. Tak nějak to spolu souvisí, nakonec Kasumi je její šampionka.“ „Ale Azazel ví, co je mým cílem. Chci se vrátit k moci! To mu nevadí?!“ „Už to s těmi otázkami přeháníš, Samaeli. Víš, jak mě vyčerpává na ně neustále odpovídat? Už jen vyjít tu cestu až do hradu bylo děsivě namáhavé!“ „Tak řekneš mi to nebo ne?“ „Ale jo… není z toho nadšený, jenomže Lilith je pro Azazela mnohem nebezpečnější. Raději bude ve výsledku čelit tobě než jí. Jistě víš, že dokud je naživu Shaira, Azazel se Lilith nemůže postavit, nicméně je žádoucí aby byl s Shairou zadobře a ona nečekala zradu. Je třeba ji přimět k návratu do Pekla – jen tady ji může Azazel definitivně zabít a to udělá ve chvíli, kdy bude Lilith na lopatkách. No a na lopatkách bude až přijde o ty na kterých jí záleží. Azazel věří, že tehdy Shaira urychleně přispěchá svoji matku podpořit a Azazel ji v ten moment zradí a zabije. Uff, už to chápeš? Doufám, že jo, protože už se zase cítím přepracovaná. Pošleš mě k Azazelovi, že ano?“ „Co když tě nechám se tu dálku trmácet pěšky?“ „To bys neudělal!“ „Máš pravdu – pro budoucí přátelské vztahy s Azazelem tě přenesu a máš štěstí, protože jinak bych tě nejdřív řádně ošukal!“
Téměř dvě hodiny strávil Samael přemýšlením nad svojí situací. Sice byl o krok blíže k pokoření Kasumi, ale bez pomoci nemohl Asiatku zničit. Věděl, že potřebuje věrného pomocníka. Vstoupil do míst, kde spával. Byl to honosně vybavený sál plný koberců a ozdobných svícnů, jejichž svíčky dobře osvětlovaly okolí. Opřená o zeď zde postávala velice krásná blondýna – Rachel Gordonová, která jakmile Samaela zahlédla, přistoupila k lůžku a ohnula se, aby vystrčila svoje pozadí. Samael se nejprve shýbl k sudu s vínem, otočil kohoutkem a napil se z něj. Poté k ženě přišel a obrátil ji, aby jí pohlédl do očí. Velice ji to překvapilo. „Dnes se nebude šukat?“ zeptala se. „Dnes ne. Dnes to ani nepůjde, protože stále nemůžu z mysli vyhnat Belfegor. Ty mě prostě nevzrušíš, Rachel!“ „Snad bych tě mohla zkusit připravit…“ řekla žena, shýbla se a otevřela ústa. „Ne!“ vykřikl Samael. „Pověz mi Rachel, jak moc Kasumi nenávidíš?“ „To si ani neumíš představit, můj pane. To kvůli ní jsem tady… Kvůli ní jsem tvoje otrokyně…“ „Nejsi z toho nadšená… Chtěla bys jí to oplatit?“ „Nic bych si nepřála víc.“ „Tu možnost ti dám. Propustím tě z mého otroctví a Lilith tě vyšle nahoru.“ „Cože?! A… ale to je… jen žert?“ „Myslím to vážně!“ „Dobře a… a ve výsledku chceš co? Abych tě opětovně vyvolala?“ „Ne, k tomu Kasumi nepřinutíš a nikdo jiný ten jazyk nezná… Možná Samuel ale ten ti také nepomůže.“ „Tak proč mi tu vyvolávací formuli neprozradíš?“ „Protože ji neznám!“ zařval Samael a uvědomoval si jaký je hlupák. „Jsem v Pekle a žiji zde jako nějaká pijavice. S odchodem z Brány pekel jsem ztratil mnoho, ať už jde o znalosti či o schopnost kontrolovat své démony. Je to jako bych to písmo kdysi znal… ale teď už ne. To písmo znají i ostatní démoni, ale snad si nemyslíš, že taková Lilith…“ „Ne to si opravdu nemyslím. Co Azazel? Ten by ti to říci mohl.“
„Kdyby chtěl, tak už mi to řekl. Nepůjdu za ním škemrat, jen by se mi vysmál. Pro něj by bylo ideální, kdyby oslabil Lilith, ale zároveň zajistil, abych se nikdy nevrátil na Bránu Pekel.“ „Nějak to zvládneme i bez jeho pomoci – počítej s mojí podporou, jako vždycky. Jsem tu přece pro tebe, aby sis se mnou užil a abych tě podporovala a pobavila. Můžu ti zatancovat nebo zazpívat?!“ „Ne. Bavme se o důležitých věcech.“ Rachel si povzdechla a zamyslela se. „Nějak se to písmo muselo dostat ven. Jak je vůbec možné, že to Kasumi zná? Odkud?“ „Já nevím… Snad Shaira…“ „Shaira? Myslíš, že se setkala přímo s Shairou?“ „Buď s ní anebo těmi jejími pohůnky. Nechci ale, abys cestovala do Tibetu. Z Shairy nic nevymámíš. I když... mohl bych ji varovat. Belfegor je možná krásná, ale taky úplně blbá a vyslepičila mi Azazelovy plány. Nechci mu ale teď škodit – jedno po druhém. Potřebuji porazit Kasumi a ty mi pomůžeš.“ „Opravdu?! Ty mě vážně pustíš ven?!“ Rachel stále nebyla schopná uvěřit Samaelovým slovům. „Ač to zní divně, ty jediná jsi mi věrná. Nikomu nevěřím víc než tobě. Angelina ani Catherin by mi nepomohly, vždyť jim Kasumi nijak neublížila… Jsme spojenci Rachel a náš cíl je stejný… Angelina vymyslela skvělý plán, kterého se budeš držet, ale pozor – opět se stavíš do cesty Kasumi. Možná ji dokážeš přechytračit, ale proti jejím svalům jsi bezmocná.“
Lilith řvala vzteky. Jedinou ranou své paže vyrazila ze zdi Cuřina domu několik kusů kamenných bloků. Ani to ji však nedokázalo uklidnit. Klesla na kolena a vší silou udeřila pěstmi do podlahy. Popadla malý kus kamene a rozdrtila ho v pěsti na prach. Cura stála raději venku před domem a smutně zírala na svoji paní. To, že jí zničí dům ji v tuto chvíli vůbec nezajímalo. Spíše přemýšlela nad tím, čím je Slza krve pro Samaela tak moc cenná. Lilith vyběhla před dům a zařvala vzteky. Poté klesla na všechny čtyři končetiny a sklopila hlavu. Když se její ocas konečně uklidnil Cura se odvážila ke své paní přiblížit. Položila jí ruku na rameno, načež Lilith prudce otočila hlavu. Cura ucukla rukou. „Nemusíš se mě bát,“ řekla Lilith. „Opravdu? Ještě jsem tě neviděla tak naštvanou.“ „Prohrála jsem souboj!“ „Ale byl to přece podvod. Azazel do toho nemohl zasahovat. Výsledek nemůže být platný.“ „Je platný! Podmínky byly stanoveny jasně a já s nimi souhlasila. Angelina nade mnou zvítězila.“ „Neporazila tě. Tebe by nikdy nedokázala porazit. Nemusíš být kvůli tomu tak naštvaná.“ „Spojili se proti mně. Samael, Azazel i Angelina.“ „Ale já jsem s tebou a tak to taky zůstane. Nenecháme si to líbit.“ „To jistě ne.“ „Jsem už hrozně unavená…“ řekla Cura a zívla. „Nebude vadit, když se půjdu vyspat?“ „Ne, klidně běž. Půjdu s tebou.“
Lilith ulehla na postel a Cura hned vedle ní. Věděla, že teď musí Lilith podpořit jak jen to bude možné a byla rozhodnutá to udělat – nikdy by svojí paní nenechala na holičkách. „Zítra ti dům opravím,“ rozhodla Lilith. „Budu ráda ale nemusíš si dělat starosti.“
„Je to maličkost… Válka s mým bratrem už začala a já nemám jiného spojence než tebe.“ „Potřebovala bys bojovnici a ne služebnou, která se stará nanejvýše o Stíny. Doufám ale… nechceš zabít Kasumi, že ne?“ „Toho se neobávej. Rovnováha sil se ale pomalu mění a výhoda je na straně našich protivníků. Oni vědí, že mi nemohou ublížit přímo, ale chtějí, abych trpěla. Jsme na to všechno samy… a s tím je třeba něco dělat. Proto tě vyšlu za mojí dcerou.“ „Vážně? Za Shairou?! Kde vlastně je? „Ve světě lidí. Na izolovaném místě. Moje dcera žije v Tibetu na místě zvaném Shambala. Vypravíš se tam a přesvědčíš ji, aby se sem vrátila a pomohla mi.“ „No… udělám to, má paní, ale jak? Jak odsud odejdu a jak to místo najdu?“ „Propustím tě zrcadlem ven a poté budeš cestovat do Tibetu do kláštera jménem Narchung.“ „Ale… vždyť já nic nemám!“ „Neboj se. Díky Místu moci ti vytvořím vhodné oblečení, pas, peníze a vtěsnám ti do paměti znalosti cesty do Shambaly – bude to podobné jako před lety, když jsem ti dala informace o Edwardovi a Denise. Budeš mít zkrátka vše, co bude potřeba.“ „A to na to budu sama… Nemohu požádat o pomoc Kasumi?“ „Ne. Střetu Kasumi a Shairy se obávám.“ „Dobře… a ta cesta… počká to až na ráno?“ „Samozřejmě. Ještě tě ale musím varovat - má dcera umí být nesmírně nebezpečná.“ „Nesmírně? To znamená co?“ „Na lidská měřítka je dokonalá.“ „Nerozumím.“ „Pochopíš, až ji poznáš. Chovej se k ní tak pokorně jako bych to byla já sama. A ještě jedna věc – Shaira je moje dcera stejně jako Azazelova. S její smrtí pouto, které mezi námi je, zmizí. Jinými slovy - v den kdy Shaira zahyne, moje pozice neskutečně zeslábne. Shaira nesmí zemřít!“
Druhý den, když v Cuřině světě vyšlo slunce, obě ženy vyšly před dům. Právě k nim kráčela Rachel a se značným sebevědomím. Její blond vlasy se kdysi pyšnily rudou barvou, ale to bylo jen do té doby, dokud měla možnost si je pravidelně obarvovat. Rachelininy výrazné zelené oči dokázaly zaujmout mnoho lidí, ale na Curu ani Lilith nezapůsobily. „Co tu děláš, Rachel?“ zeptala se Lilith. „Posílá tě snad Samael, aby ses mi vysmála? „Nechci se ti smát Lilith. Popravdě - Samaelovi jsem utekla.“ „Hloupost. Nad svými otrokyněmi má takovou moc, že bez jeho svolení nemají šanci cokoli podniknout.“ „Myslíš? Chytrý člověk vždycky vymyslí způsob, jak dosáhnout svého a já jsem zatraceně chytrá. Mě i Catherin si bere jako pes fenu, ne-li ještě hůř. Jednou ona, podruhé já a někdy stihne nás obě. Je to tak ponižující…“ Do hovoru se zapojila i Cura: „Je to zvláštní, že zrovna tebe nemučí tak, jako Angelinu.“ „To je možné, ale Angelina pro něj byla z nás tří nejméně přitažlivá a navíc jí v žilách koluje krev Gordonů - je to přece Samuelova dcera! Možná bych dopadla jako ona, protože jsem vlastně dopomohla tomu, aby byl uvržen zpět do Pekla, ale mé vnady mě zřejmě zachránily. Nezastírám, že se Samaelem hraju falešnou hru, že mu podlézám a jsem mu po vůli, jak jen to jde. To všechno dělám jen proto, aby můj pobyt zde byl snesitelnější, a to snad není špatně nebo ano?“ Lilith upřeně pohlédla na nezvaného hosta. „Nevěřím, že jsi mu utekla! Věděl by o tom! Z jeho hradu to na tohle místo trvá celé týdny!“ zvýšila hlas Lilith.
„No tak dobře – poslal mě sem on. Věří, že mám na Kasumi takovou zlost, že mu pomohu, aby ji porazil.“ „Jak porazil?“ „Myslí si, že ji donutím, aby mi prozradila ta slova, která ho vyvolají. Až bude u moci, zlikviduje ji,“ zalhala Rachel a dobře věděla, že Samaelův plán je trochu jiný. Lilith však nepoznala, že ji Rachel obelhává a to i kvůli tomu, že necítila přítomnost Slzy krve, se kterou by ji rozhodně nikam nepustila. „Kasumi není tak hloupá, jak si Samael myslí,“ řekla Lilith. „A jak s tím vším souvisí Slza krve?“ „Vím já? Myslíš, že se svěřuje se svými plány kde komu?“ Rachel opět lhala, neboť nechtěla, aby Lilith našla spojení mezi Slzou krve a Kasumi. „Rozumím… A co tedy chceš dělat venku doopravdy?“ zeptala se démonka. „Přece žít! Nemohu se postavit Kasumi, ale mohu na ni zkusit zapomenout. Vrátit se do Aberdeenu a žít znovu a lépe.“ „Stále ti nevěřím…“ „Podívej Lilith - schyluje se k válce, toho si všímá každý a až propukne, bude pozdě na to vybrat si stranu. Co mě čeká, když budu Samaelovi věrná?“ „Jak víš, co tě čeká, když budeš věrná mě?“ „No… ptáka nemáš tak mi ho tam nemůžeš strčit… což znamená, že se tě v tomhle směru nemusím bát. Nebo… že by to šlo ocasem?“ „Snažíš se mě urazit?“ „Já, kdepak. Omlouvám se, jestli to tak vidíš. Já jen přemýšlím nad tím, jak TO děláš. Totiž… prý už s tebou dlouho žádný démon nesouložil a tak… mě napadlo, jestli to vůbec potřebuješ, když máš ten ocas a můžeš s ním dělat, co se ti zlíbí… Ne, vážně už zacházím příliš daleko. Nechci se už plést Peklu do cesty - je to životu nebezpečné. Pravda – Kasumi nenávidím a těžko s tím někdy přestanu, ale Samaela nenávidím též. K čemu mi bude, když někomu z nich pomohu?“ „Dobrá… umožním ti se vrátit, ale pod jednou podmínkou – doprovodíš tady Curu až za mojí dcerou. Slib mi, že jí pomůžeš na cestě.“ „Ano, slibuji. Máš mé slovo Lilith. Tohle je maličkost v porovnání se svobodou.“ „Nebudeme čekat, pojďte k zrcadlu. Vybavím vás a pustím ven.“
Zhruba po hodině již stála Cura i Rachel na odvrácené straně Černého zrcadla. Byl zde gigantický jeskynní sál se stovkami takřka rovných podlaží, jež propojovaly úzké šikmé cestičky. V nižších patrech byly do skály vytesány prohlubně a v nich jeden vedle druhého pobývaly Stíny. Šlo jen o ty, které Lilith považovala za důležité. Ti zbylí nebyli takto odděleně, ale trávily celá léta ve skupinách po milionech a to ve vrchních patrech tohoto sálu a v mnohých dalších kam vedly úzké tunely. Stíny jež byly zde se někdy snesly až k zrcadlu, neboť brána do světa živých tvorů je lákala. Nikdy však neohrožovaly Curu nebo Lilith. Přesto měla z těchto 'odvážných' Stínů Cura strach a pokaždé když šla sem k zrcadlu se cítila celá nesvá. „Můžeš projít Curo,“ řekla Lilith. „Udělám to tak jako vy lidé a popřeju ti hodně štěstí. Doufám, že svůj úkol splníš.“ „Udělám, co bude v mých silách. Nezklamu tě, má paní. Za jak dlouho mě bude Rachel následovat?“ „Až po necelých šesti hodinách.“ „Tak dlouho?“ otázala se Rachel.
„Nejde jen o bezpečnostní záležitost zabraňující případnému úniku z Pekla či naopak invazi do něj. Jde o to, že zrcadlo je třeba nabít energií, aby mohlo pustit dalšího tvora.“ „No… takže šest hodin… to bude nuda.“
II – Není cesty zpět 28. 11. 1998 Tři lidé – muž a dvě ženy, stáli před hlavním vchodem do zámku Black Mirror a prohlíželi si impozantní sídlo rodu Gordonů, jež se tyčilo nad krajinou jako strážce širokého okolí. Black Mirror byl založen už počátkem 13. století a tehdy šlo jen o opevněný hrad. Teprve v průběhu staletí došlo k postupné přestavbě na zámek a za dnešní podobu vděčil především Maximiliánu Mortimeru Gordonovi. Black Mirror, jakožto honosné a reprezentativní sídlo jednoho z nejstarších rodů v Anglii, mělo dvě podlaží a podkroví. Nechyběla tu původně strážní věž, jež byla vůbec nejvyšším bodem celého zámku. I dnes kolem ní kroužilo hejno havranů, jejichž krákání se rozléhalo okolo. Jen pár metrů od starého křídla zámku, jež bylo tvořeno zdmi původního hradu, se nalézala stodola, která ještě před necelými dvaceti lety sloužila k ustájení koní. Dnes bylo ve stodole možné nalézt především úhledně naskládaná polena připravená na topení a mnohé nástroje pro práci uvnitř zámku i na zahradě. Jen pár metrů od stodoly byla dnes již nepoužívaná studna. Před lety v ní zahynul Ralph Thompson místní blázen. Snad ironií osudu má být nyní jeho vražedkyně na Black Mirror jako doma... Na opačné straně, v blízkosti novějšího a nepůvodního křídla zámku, se na nižší úrovni zahrady nacházel skleník – veliká kovová konstrukce vyplněná zašedlými a špinavými skly. Ač byl před lety skleník útočištěm pro mnohé květiny, dnes tam nerostlo vůbec nic. Celou zahradu měl na starosti pouze jediný člověk a to bylo málo, obzvláště když Mark nebyl jenom zahradníkem, ale také opravářem, který měl za úkol udržovat zámek v chodu. Nebyla to snadná práce, ale Mark si ji nemohl vynachválit, neboť na Black Mirror měl zajištěnou nejen stravu, ale i útulný a dobře zařízený pokoj, nemluvě o odpovídajícím platu. „Tak jaký je to pocit být zase doma?“ zeptal se Samuel Gordon, téměř čtyřicetiletý muž s dlouhými černými vlasy a knírkem. Jeho přítelkyně, na kterou byla tato otázka směřována, byla Kasumi Sato - charismatická černovláska s typicky klidným výrazem ve tváři, pronikavým pohledem a silným, pružným tělem, které mělo zajímavou schopnost – velice rychle se dokázalo proměnit v takřka nezastavitelnou a smrtící zbraň. Bývalá členka Yakuzy, zabíječka démonů, zápasnice, mistryně bojových umění a zároveň žena, která měla na svědomí desítky 'nevinných' lidských životů si prohrábla rozpuštěné havraní vlasy, opětovně je svázala gumičkou do culíku a odvětila: „Strávila jsem tu sotva pár hodin… Jen matně si vybavuji jak Black Mirror vypadá uvnitř a přitom tomu mám říkat domov.“ Kasumi dále sledovala zámek, kde měla po zbytek života bydlet. „Je to místo, kde najdeš svůj klid a kde budeš mít zázemí a rodinu. Je to něco, co jsi nikdy neměla. Ale vím, že si to zasloužíš. Po všech těch těžkých letech...“ Samuel pohlédl na druhou ženu – Kasuminu sestru Sakuru. Málokdo by tipoval, že dvaadvacetiletá Japonka zažila už tolik, co většinu lidí nepotká za celý život. Kdyby se ovšem svlékla a ukázala pozůstatky po četných zraněních, jež 'zdobily' její tělo, bylo by evidentní, že si prošla takovým malým soukromým peklem. „Tvůj domov je to samozřejmě taky, Sakuro,“ dodal Samuel. „Fantazie,“ odvětila Sakura, která si připadala jako ve snu. „To si tu budeme žít jako králové, ha ha. Teď tu budeš mít už tři drsný holky, Samíku. Můžeš z nás mít skoro armádu!“
Kasumi však ze třetí 'drsné holky' nadšená nebyla. „Parvati tu moc dlouho nezůstane,“ řekla Sakuřina sestra s důrazem, který dával jejím slovům váhu. Řeč byla o téměř třicetileté černošce s indickými kořeny - Parvati Singh, jež však již před lety zcela propadla závislosti na anabolických steroidech, které se takřka nevratně podepsaly na jejím těle i duši. Kasumi neměla v úmyslu Parvati nechávat na zámku, protože si uvědomovala, že její chování může být nevypočitatelné a ona nechtěla ohrozit ani sebe a ani své blízké. „Ale no tak, Kasumi – dej jí šanci,“ prosila Sakura, která již Parvati znala. „Ta gorila je divná, to jo, ale třeba se dá do latě. Mohla bys jí v tom pomoct.“ „Nebudu čekat, až nám ublíží!“ řekla Kasumi. „Jestli okamžitě přestane sypat anabolika, možná, že tu zůstane, ale jinak ne. Pojďte už dovnitř. Cesta byla úmorná a venku začíná být pořádná zima.“ Otevřela dveře do zámku a vstoupila do hlavní haly.
Japonka málem nevěřila vlastním očím, neboť v hlavní hale bylo několik stolů s chlebíčky a zákusky. Ve slavnostním obleku tu stál věrný komorník Gordonů - Edward a opravář Mark. Vedle nich v obyčejné košili a kalhotách postávala na první pohled nervozní Parvati, která se svým urostlým tělem i hrubými rysy v obličeji připomínala spíše muže. „Vítejte na Black Mirror, paní Kasumi!“ zvolal Edward a otevřel lahev šampaňského. Ihned nalil do třech připravených sklenic. „Samueli…“ řekla překvapená Kasumi. Samuel položil své milé ruce zezadu na ramena a políbil ji na tvář. „Menší překvapení, miláčku.“ Sakura se usmála a řekla: „Tak to byl ten tvůj podezřele tajemný telefonát na nádraží. Možná, že to nebude žádná velká párty, ale komorní oslavy mají taky něco do sebe. Black Mirror může vesele vítat Japonskou krev,“ dodala Sakura a zasmála se, neboť se opravdu cítila šťastná. „Nalijte všem, Edwarde,“ řekl Samuel. „Bez vás by náš zámek nebyl tím, co je. Jste taktéž jeho součástí a tahle oslava není jen o příchodu tady mé nastávající a její sestry, ale o nás všech.“ Kasumi, ač se obvykle alkoholu vyhýbala, protentokrát svolila. Byla sice stále unavená a zesláblá po událostech v Japonsku, ale oslava jí udělala radost. Po přípitku se rozproudily vzrušené debaty. Edward, přestože se zprvu zdráhal, se nakonec přeci jen odhodlal a začal se Kasumi vyptávat. „Paní Kasumi… smím-li se zeptat – zůstanete tu žít natrvalo?“ „Určitě ano. Moje pouta s minulostí jsem konečně zpřetrhala. Chci se usadit a žít v klidu na Black Mirror. Nemám zase tak dobrodružnou povahu, jak by se mohlo zdát.“ „Pan Samuel ve váš návrat skálopevně věřil. Abych byl upřímný, já o něm pochyboval, ale když vás tu vidím…“ Edward se usmál a pokračoval: „Mám ohromnou radost. Pamatuji si na vás velice dobře – zachránila jste mi život a tehdy, když zaútočil drak, jste ochránila celé Black Mirror. Bude mi ctí vám sloužit, paní Kasumi. To samé platí pro vaši sestru.“ „Jsem ráda, že to říkáte a mohu vás ujistit o jednom – nebudu vás nikterak využívat, ani se k vám chovat, jako byste byl něco míň než já. Jsem z chudé rodiny, Edwarde. Nikdy jsem nebyla bohatá a většinu let jsem nevlastnila víc než své oblečení a pár zbraní. Nepovažuji se za něco víc, než jsou ostatní lidé a nic na tom nemění ani skutečnost, že budu patřit do rodiny Gordonů. Vážím si toho, že tu jste a že se o nás budete starat a pomáhat nám.“ „Taková je moje práce, ale upřímně – nedělám to jen kvůli penězům, ale především kvůli vám všem. Hrozně rád sloužím rodu Gordonů a hrozně rád budu sloužit i vám a paní Sakuře.“
„Se Samuelem jsem o tom ještě moc nemluvila, ale snad mi pomůžete vy – co lidé z vesnice? Pamatují si na mě?“ „Jistěže si na vás pamatují, ale pravdou je, že už je to dávno. Stále tu někde budu mít první a rozhodně ne poslední noviny, kde o vás byla zmínka. Ten úvod zněl nějak takto: ‚Neohrožená bojovnice Kasumi - žena, která uchránila naše panství před řáděním démonů, zbavila nás draka a navíc pomstila smrt mladého pana Adriana Gordona‘. Noviny vám tehdy děkovaly a místní lidé taktéž. Vsadím se, že pro spoustu vesničanů to bude ohromný zážitek vidět vás na vlastní oči a až se dozvědí, že tu budete žít natrvalo…“ „Nebyly to ale jen mé zásluhy. Tehdy mi pomohl Samuel a vy také.“ „Ta moje pomoc… vím, že byste to zvládla i beze mě. A pan Samuel… no, on se chvály nikdy nedočkal a asi za to může minulost… Vy jste prý dokázala mnohem víc, byla jste nejdůležitější v tom lítém boji a navíc jste záhadná cizinka s neobyčejnými schopnostmi – tyhle věci lidi zajímají.“ „Edwarde, nemám zase tak špatnou paměť, abych nevěděla, že nikdo z vesničanů mě ani jedenkrát neviděl při samotném zabíjení jakéhokoli démona. To samé platí pro Adrianovy vrahy.“ „Chápu, kam míříte… Ano, o váš věhlas jsem se nemalou měrou zasloužil já. Později také Mark, Terry a pan Samuel. Neřekl jsem ale nic, co by nebyla pravda – pan Samuel všechny vaše činy potvrdil.“ „Místní tak moc dají na druhé?“ „Tady jsme na odlehlém místě, paní Kasumi, a ti lidé jsou prostí vesničané. Co je ale hlavní, je skutečnost, že tu začali řádit netvoři a v tu dobu jste tu byla vy, načež netvoři postupně vymizeli. Někteří o vašich zásluhách pochybují, to je pravda, ale až se trochu předvedete, nikdo o vašich schopnostech a činech pochybovat nebude. Ti, co vás stále obdivují, si teď jistě oddechnou a budou si připadat v bezpečí. Myslím, že Black Mirror potřebuje člověka, jako jste vy, potřebuje symbol vzdoru vůči mocnostem Pekla.“ „Symbol vzdoru?!“ divila se Kasumi a začala mít obavy ohledně vztahu vesničanů k ní samotné. „Přeháníte, Edwarde – nejsem žádný symbol. Ale... je tu přece Parvati - neobvykle silná žena z exotických krajů. Ona místním nestačí?“ Edward se ohlédl na svoji kamarádku, aby si ověřil, že je dostatečně daleko. Stranila se druhým a postávala u průchodu do jídelny. „Ano… ale ona s démony nebojovala a pak… Parvati není moc oblíbená, protože je… je nemocná.“ „Samuel mi o tom říkal...“ „Nemá to lehké. Myslím, že by si vás měla vzít za svůj vzor.“ „Řekla bych, že na to už nebude mít příležitost.“ „Vy… vy ji snad chcete propustit?!“ děsil se Edward. „Ona udělala chybu to ano, ale může ji napravit. Je jen nemocná - nemůže za to, jak se chová a jak vypadá. Přál bych si abyste jí dala ještě šanci.“ „Tu jí dám, ale jen jednu. Podívejte - i já jsem v životě udělala spoustu chyb. Jsem taky jenom člověk, ale to neznamená, že tady budu Parvati tolerovat navzdory skutečnosti, že je nebezpečná a to snad chápete.“ Edward byl celý skleslý a Kasumi ho raději nechala o samotě. Připojila se k Samuelovi, který si právě vybíral něco dobrého k snědku. „Jak se ti tu zatím líbí, lásko?“ „Život na zámku a navíc se služebnictvem si nechám líbit. Jen doufám, že tu služebnictvo vydrží. Edward netouží po tom, aby Parvati odešla.“ „Jsou si hodně blízcí. Vzpomínám si, že když Edward přišel o svoji přítelkyni, několikrát mi tvrdil, že už nechce 'obyčejnou' ženu, ale touží po takové, která je jako ty. Tím myslel takovou, která se o sebe umí postarat, ničeho se nezalekne a málokdo si na ni troufne.
Myslel jsem, že nikdo takový neexistuje, ale Parvati se předvedla jako odvážná a zkušená žena. Kdysi byla dokonce v armádě a běžně se zúčastňovala i bojových akcí.“ „Hrozí, že Edward odejde s ní?“ „Neodejde, tím jsem si jistý.“ „V to doufám. Provedl bys mě zámkem? Je to tu obrovský. Ten byteček v Japonsku, kde jsme pobývali, by se sem vešel snad desetkrát.“
Cura i Rachel stály v podzemí před Černým zrcadlem. Rachel do plic okamžitě nasála nikterak čerstvý vzduch a cítila se svobodná. Věděla, že za tuto příležitost může děkovat hlavně Angelině a také věděla, že Angelinin pokus vymanit se ze spárů Samaela neuspěl. Rachel tedy zaujala místo na které měla zálusk ona, ale vůbec neměla černé svědomí, ba naopak – připadala si jako vítěz! Celou tu dobu se Samaelem hrála svoji hru plnou pokory a falešného soucitu. Velice rychle pochopila, jak na Samaela zapůsobit a být mu oporou. Zhrzený démon, který zažívá jednu porážku za druhou, přece potřebuje někoho, kdo ho vyslechne a bude schopen ho povzbudit. Dělala zkrátka to, co uměla nejlépe – přetvařovat se, využívat druhých a intrikovat. Rachel měla pocit, že si návrat zasloužila a měla z něj patřičnou radost. To Cura ze svého návratu nadšená nebyla. Chtěla na svět lidí zapomenout, ale nyní se musela opět podívat na povrch planety. Pro svoji paní však byla ochotná úkol splnit za každou cenu. „Jak se odsud dostaneme?“ zeptala se Rachel. „Zřejmě stejnou cestou jako kdysi sem – po řetězu.“ Cura provedla Rachel Mordredovou alchymistickou laboratoří plnou baněk a misek s dávno rozpadlými látkami a poté na kamenný most vedoucí přes hlubokou propast. Zde se Rachel na moment zastavila a pohlédla dolů. Hluboká, zdálo se, bezedná propast vypadala hrozivě, ale Rachel se jen mírně pousmála, když si představila Kasumi, kterak z posledních sil visí na okraji a samu sebe, jak nenáviděné ženě dupe na ruce. Poté následovala Curu do velikého podzemního sálu. Tady obě ženy zjistily, že žádný řetěz tu není a pouze nahoře byla vidět kabina výtahu. „Tak… a co teď?“ zeptala se Rachel. „Já nevím…“ „Zato já jo! Koukej se chytit skály, ty divoško a vylez nahoru. Hned potom vymysli, jak mě dostat nahoru taky.“ „Divoško…“ řekla s údivem Cura. „Za co mě máš?! Myslíš, že můj národ byli divoši?! Chovali se k sobě lépe, než vy Evropané!“ „Fajn, hlavně v klidu, princezničko… Skála čeká jen na tebe…“ „Opravdu nevím, jestli zrovna s tebou toužím po cestě až do Tibetu.“ Cura si prohlédla skály a hledala vhodnou cestičku nahoru. Když ji našla, chytila se výstupků a začala stoupat. Skála nebyla zcela rovná a to Cuře pomohlo. Uvědomovala si, že pod ní postává namyšlená líná žena, která sama sebe považuje za něco mnohem víc, než na co má právo. Cura se tím raději nezabývala a věnovala se hledáním výstupků. Incká princezna se nemohla chlubit nijak valnou fyzičkou a výstup bez jakéhokoli jištění a navíc ve velké tmě byl životu nebezpečný. Přesto neviděla jinou možnost a tak pomalu stoupala vzhůru a myslela jen na to, kde se chytit a o co opřít. Rachel měla na jazyku mnoho štiplavých poznámek na Curu, ale raději se držela na uzdě, neboť se obávala, že ji tu dívka nechá. Incká princezna konečně dosáhla k výtahu a nyní se musela protáhnout velice úzkou mezerou mezi kabinou a podlahou. Dalo to práci, ale povedlo se. Stanula v podzemní prostoře a ztěžka popadala dech. Když se jí to alespoň zčásti povedlo, nastoupila do kabiny výtahu a začala otáčet klikou. Výtah začal pomalu klesat. Netrvalo dlouho a zastavil se dole o zarážku.
„To je dost.“ okomentovala Rachel a nastoupila. Pohlédla na unavenou princeznu a zeptala se: „Pojedeme nahoru nebo tu zůstaneme trčet?“ „Přilož ruku k dílu...“ hlesla unavená Cura, „...a pojedeme! Potřebuji si oddechnout!“ řekla Cura nasupeně. Rachel se jen pohrdavě usmála. „Já vlastně nikam nespěchám – svět nahoře na mě počká, ale Lilith… je hodně trpělivá?“ Cura zaskřípala zuby a chopila se kola. Bylo pro ni opravdu hodně namáhavé vyjet až nahoru. Píchalo ji u srdce a zhluboka oddechovala, když konečně vyjely nahoru. „Uvědomuješ si doufám,“ řekla Rachel, „že setkání se Samuelem bude nepříjemné… A to nemluvím o střetu s Kasumi.“ „Taky nestojím o to vysvětlovat, kde jsme se tu vzaly a o co nám jde. Zkusíme se jim vyhnout.“
Cura vystoupala po úzkých schodech a dorazila až k posuvné stěně, jež však nešla z vnitřní strany otevřít. „Co je?“ podivila se Rachel. „Je zavřeno.“ Rachel okamžitě zacpala dlaní ústa Cury a hlesla: „Tiše…“ Z knihovny se ozvaly hlasy: „Nevím, jak moc ráda čteš, ale tady si určitě vybereš. Jsou tu díla napříč staletími od antiky po současnost.“ „Ale něco z východní Asie tu není nebo ano?“ „Není, ale můžeme takové knihy sehnat. Poptám se Edwarda a ten mi určitě doporučí pár specializovaných knihkupectví.“ „Ne, Samueli, já to nemyslela tak, že chci číst. Knížky nejsou nic pro mě. Neříkám, že si tu a tam nějakou nepřečtu, ale to si musím opravdu hodně vybírat.“ „Rozumím. Taky tu máme podrobnou mapu našeho panství. Počkej chvilku, hned ji najdu.“ Cura zašeptala: „Měli bychom zmizet…“ „Počkej chvilku,“ odvětila Rachel, která doufala v to, že se dozví nové informace. Po pár minutách opět promluvil Samuel: „Tohle je mapa, kterou jsem nakreslil před dvěma lety na základě turistické mapky z doby před útokem netvorů. Potom se už nikdo neobtěžoval kupovat a dovážet sem jakékoli turistické pohledy, známky, upomínkové předměty a podobné nesmysly. Když jsem koupil hotel, našel jsem tam ještě spoustu serepetiček, co zbyly po Murrayovi. Většinu jsem spálil a zbytek uložil na půdu. Představ si, je tam dokonce moje maska na Halloween!“ „Kdybych tě neznala, řeknu, že tu máš solidní kult osobnosti, ale ono to spíš bude opačné, co? Než by si tě vážili, tak tě nenávidí a ještě si z tebe dělají legraci a ponižují tě. Lidi jsou svině a myslím, že ty masky můžeme vyházet nebo s tím chceš strašit děti v okolí?“ „To bych si tu masku ani nemusel brát. Podívej se ale na tu mapu, ať se trochu zorientuješ. Tadyhle na kopci stojí náš zámek. Dolů na jihozápad vede cesta, která se větví v těchto místech. Dále na jih je vesnice Willow Creek, v podstatě jediná vesnice, která tu je. Najdeš tam jen pár desítek domů, ale máme tam obchod, hospodu, knihovnu, policejní stanici, ordinaci místního doktora a pár dalších důležitých domů. Dále na jih bydlí v domku u řeky knihovnice Miranda Shepardová. Je to moje známá. Pár kilometrů dál po cestě je budova hotelu, kterou vlastním. Hotel však už celé roky nefunguje a tak budova chátrá.“ „Nenašlo by se pro ni nějaké využití?“ „Jestli tě něco napadne, stačí říct. Financí máme dost i na kompletní rekonstrukci. To víš – solidně nás dotuje církev.“ „Promyslím to a uvidíme. Vzpomínám si, že u hotelu býval hřbitov…“
„Jo, ten tam stále je, ale nikdo se o něj už nestará. Dál na jih už je jen moře a útesy. Přes řeku Glance tam vede veliký kamenný most, dostatečně široký a bytelný i pro auta. Teď se podívej sem na západ. Po cestě, které se říká Church Street se dostaneme na Warmhill, což byla kdysi hornická víska, ale všechny domy jsou už rozpadlé. Je tu však stále udržovaný kostel a farnost. Kousek odsud, směrem na sever je jezero Black Lake. V žádném případě tam nechoď.“ „Proč ne?“ „Straší tam a víš, že to myslím vážně. Kolem Warmhill se rozprostírá Glanceský les a v něm tady v těchto místech, je bunkr z druhé světové války.“ „Na ten se nedá zapomenout.“ „To opravdu nedá… Zhruba v těchto místech ve White Woodu, lese, který ohraničuje naše panství na západě, je zasypaný vchod do dolů a na jih odsud je Stonering – rituální místo, kde se scházeli druidové, ještě když byla Anglie křesťanstvím nedotknutá. Podívej se sem na východ. Nedaleko našeho zámku se rozprostírají v lesích Deepmirské močály. Je tam zřícenina starého mlýna a mohyla. Kousek odsud je chátrající dům.“ „Tam jsem zabila toho feťáka, že ano?“ „Přesně tak. Vede odsud stezka až na pobřeží a tady na útesech Sharp Edge stojí zřícenina majáku. Na kopci kousek odtud je na Deepmirských vrších ruina Akademie.“ „Většinu těch míst si dobře vybavuju. Je tu něco, kde jsem před lety nebyla?“ „Mezi Willow Creek a Sharp Edge jsou Ashburrské vrchy a tady v těchto místech, jen kousek od vesnice je Cisterciácký klášter. Pak je tu ještě jedno zajímavé místo a to severně od vesnice. Z Church Street tu vede strmá cesta vzhůru na vrh Salles, kde stojí strážní věž. Musela být postavená v dávných dobách, snad ještě za Marcuse Gordona.“ „Je toho tu vážně spoustu. Budu si ta místa muset projít, abych měla přehled.“ „To udělej, miláčku, ale dej si pozor – není tu bezpečno. Podíváme se teď k zrcadlu?“ Rachel vytřeštila oči, když to Samuel řekl a s napětím čekala, co na to Kasumi. Uvědomovala si, že setkání s Japonkou může být to poslední, co ji v životě potká. Dobře věděla, že Kasumi je nad její síly a že přímý střet s ní nepřežije. „Zrcadlo jsem ještě neviděla…“ „Bude to stát za to, uvidíš.“ „Hmm, ale... asi ne. Jsem docela utahaná. Možná večer, až si odpočinu. Spíše mi ukaž Desmonda. Ráda bych ho viděla…“ „Odpoledne obvykle chodí spát, takže bude lepší ho nerušit, ale samozřejmě se na něj pojď podívat už teď. Je to přece tvůj syn!“ Zatímco Cura si oddechla, když Samuel a Kasumi odešli, Rachel v sobě dusila vztek, neboť se právě utvrdila v tom, že Samuel Desmonda považuje za vlastního syna a co hůř – Kasumi má být jeho matka! Rachel si připadala, jako by jí ti dva ukradli syna.
Ženy se vrátily zpět a Cura byla přesvědčená, že jediná cesta odsud vede po řetězu, který držel výtah. Vedl otvorem skrze studnu až do sklepení zámku. Cura se vytáhla na kabinu výtahu a podala Rachel ruku. Když byly obě nahoře, princezna se chytila řetězu a dala se do šplhání. Nebylo to pro ni tak těžké, jako pro Rachel, ale nakonec obě vylezly až nahoru, kde přelezly okraj studny. V koutě sklepa bylo čerpadlo, které bylo napojené na rozvod vody v zámku i na zahradě. Čerpadlo nedělalo velký hluk, neboť šlo o mnohem modernější a kompaktnější verzi než ta, co zde byla za dob Victorie. Rachel však mnohem více zaujaly police s vínem. Byla tak rozrušená, že alkohol by jí přišel vhod. „Raději mi poraď, jak se dostat ven a nikoho nepotkat,“ řekla Cura, když jí došlo, na co
Rachel pomýšlí. „Jednoduché…“ řekla Rachel a odhrnula špinavý závěs, který zakrýval starou rezavou mříž. „Starý sklepní vchod, ještě z doby než se postavilo novější křídlo zámku. Dříve se do sklepa chodilo z venku.“ Rachel odklopila západku, jež byla jen z vnitřní strany a mříž otevřela. Provedla Curu uzoučkou chodbou až k dřevěným vratům, které otevřela bez obtíží, neboť klíč byl na věšáku hned vedle.
Obě ženy vyšly ven na čerstvý vzduch a to v zadní části zahrady, nedaleko malých dřevěných vrátek, které byly cestou z pozemků, jež obklopovaly zámek Black Mirror. Na zámek se ani jedna z žen neohlédla a okamžitě utíkaly k vratům. Byla však zamčená a Rachelinino lomcování s nimi nemělo žádný význam. Rachel tedy provedla Curu podél zdi směrem k hlavní bráně zámku. Cestou minuly starou dřevěnou boudu pro zahradníka, kterou naposledy obývala Sheila a také skleník. Ač tomu Rachel ani nevěřila, branka byla odemčená. Edward totiž branku odemknul, už když mu Samuel volal a vzhledem k tomu, že stále probíhala oslava, ji ještě ani nezašel zamknout. „A teď rychle pryč,“ řekla Rachel a rozeběhla se po cestě. „Musíme na nádraží a pak na letiště,“ řekla Cura, aby Rachel připomněla, co bude následovat. Ona však měla jiný názor: „Nejprve pojedeme do mé vily ve Walesu.“ „Tvé vily?!“ „Vlastně teď už moje není, ale potřebuji si odpočinout a v klidu se vyspat. Také se najíst, umýt,…“ „Neměla jsi to tak pohodové jako já.“ „Ani zdaleka ne.“
Samuel dovedl Kasumi do dveří vedle své ložnice, kde byl dětský pokoj. Na posteli tu spal Desmond. „Tvůj syn, miláčku,“ řekl Samuel tiše, aby chlapce nevzbudil. „Myslíš, že si na mě zvykne? Jsou mu už čtyři.“ „Ještě je malý a zvykne si, uvidíš. Pomůžu ti se vším, co bude třeba, Kasumi. Stále mu o tobě vyprávím… Ví, že jsi jeho matka, přestože tak docela nechápe, co to znamená, ale zvykne si na tebe.“ „Nikdy jsem nevychovávala děti. A to jsem porodila dvě…“ „Nemysli na to, Kasumi. Teď máš další dítě a tohle bude mít šťastný život. Ty mu ho zajistíš, o tom nepochybuji. Vrátíme se do haly?“ „Asi ano. Dole je dost jídla a po cestě mi pořádně vyhládlo.“ „Vem si, na co máš chuť.“ „Ráda.“ Vyšli na chodbu a tady Kasumi Samuela zastavila. „Možná bych ti to neměla říkat, ale chci, abys to věděl. Bála jsem se toho, až se zase setkáme. Měla jsem hrozný strach, že až se vrátím na Black Mirror, najdu tě s jinou ženou a o mě nebudeš jevit sebemenší zájem. Ty jsi ale vydržel čekat celé ty roky…“ „Protože tě miluju, Kasumi. Miluju tě a nechci o tebe přijít. Ty jsi totiž jediný člověk, kterému ani trochu nevadí, co jsem v minulosti provedl. Nepřijdu ti špatný proto, že jsem zavraždil několik lidí, nebo kvůli tomu, že jsem se stal obětí temných sil. Nejde ale jen o mne, ale především a hlavně o tebe – čekat na ženu, která je tak upřímná, milující a krásná…“ „Krásná?“
„Krásná na těle i na duši. To čekání za to stálo.“ „Takže určitě se mnou nechceš být jen kvůli naší minulosti? Nejde ti jen o to, mě učinit šťastnou, protože mě lituješ?“ „Ale prosím tě, jak tě to napadlo? Jistě že tě lituji a chci, abys byla šťastná, protože si to zasloužíš, ale to není zdaleka jediný důvod, proč chci být s tebou. Není to o pocitu, že ti něco dlužím nebo o snaze získat tvůj vděk, to rozhodně ne.“ Kasumi se usmála a Samuela objala. „Mě to zkrátka přijde jako sen… Jak to, že zrovna mě může někdo tak moc milovat?! Jak je možné, že já, zrovna já budu bydlet na zámku a to v klidném místě, na kterém jsem si vždycky přála žít. Budu mít po boku muže, který mi dá opravdovou lásku.“ „Jen na krátký čas… Dlouho tady nebudu…“ „Ale no tak – o tomhle ani nemluv. Nebudeme na to myslet, ani o tom mluvit.“ „Máš pravdu, promiň mi to. Půjdeme už dolů?“ „Určitě. Mám hrozný hlad.“
Dole v hale zatím Sakura vyhledala Parvati, která se ostatním stále stranila. Cítila se hrozně, neboť na zámek se vrátila žena, kterou strašlivě nenáviděla. Měla za to, že Kasumi ublížila Samuelovi, ale když nyní viděla, jak vedle své milé Japonky září štěstím, nemohla Kasumi nic vyčítat. Uvědomila si, že případný vztah se Samuelem navždy krachl a teď měla žít na zámku a sledovat jak je šťastný po boku jiné ženy. Bylo to pro Parvati hrozně těžké a nevěřila tomu, že si zvykne. Sakura si Parvati prohlížela a doufala, že něco pronese. Místo toho mlčela a tak rozhovor započala Sakura. „Ahoj, Parvi. To naše minulé setkání za moc nestálo, ale navrhuju na něj zapomenout.“ „Tak snadno to nepůjde!“ „Proč seš tak ostrá? Podívej, povím ti to takhle – přestaň okamžitě brát anabolika, jinak dostaneš výpověď a budeš si hledat nejenom novou práci, ale i domov.“ „Chceš mě vyhrožovat?“ vykřikla Parvati, kterou to velice rozčílilo. Sakura se až podivila nad Parvatinou reakcí. Vzruchu si všimla i Kasumi. „Co se to tu děje?“ zeptala se. „Je to ztracená existence, sestřičko. Vyjela na mě, že prý ji vyhrožuji a přitom chci jen pomoct.“ Blízká přítomnost Kasumi Parvati nedělala dobře. Černoška v porovnání s Kasumi sice vypadala jako obryně, ale přesto se nezdálo, že by se jí Asiatka bála. Parvati si dala ruce v bok a rozkročila se. Kasumi přesto její postoj ignorovala a přistoupila až k ní. Pohlédla jí s klidem do očí a viděla v nich marně skrývanou zlost. „Původně jsem ti chtěla dát ještě šanci, ale když tě tak vidím… zapomeň na ni. Ještě teď večer se sbalíš a vypadneš odsud.“ Parvati se rozšířily oči překvapením. Pootevřela ústa a nevydala ani hlásku. „Užíváš prášky, které ničí tvé tělo i mysl. Jsi závislá na anabolikách a tohle ve svém domě trpět nebudu.“ „Tohle je můj domov! Žiju tu už léta, na rozdíl od tebe! Samuel mě odsud nevyhodí!“ zařvala na celou halu Parvati. Všichni ostatní se na ni otočili a sledovali další dění. Kasumi pokračovala s klidem: „Samuel tě možná nevyhodí, ale já ano! Nechal to na mě ať rozhodnu a já jsem rozhodla. Do půlnoci budeš pryč.“ „A když ne?!“ „Pak tě odsud dostanu násilím. Ohrožuješ mě, Samuela, mého syna, sestru, zkrátka všechny, co tu žijí. Nezůstaneš tady, to mi věř.“ „Myslíš, že se tě budu bát?!“ „Je mi jedno, jestli se budeš bát nebo ne, ale v zájmu zachování zdraví i života ti radím odejít
sama.“ Kasumi se otočila a nasupená Parvati do ní strčila, až Japonka málem upadla. Sakuře instinktivně sjela ruka na opasek, ale uvědomila si, že Valkýru, svoji oblíbenou pistoli, nemá. V hale bylo ticho a všichni s napětím očekávali, co Kasumi udělá. Stála nyní zády k Parvati a sledovala ji přes rameno. Neobvyklou rychlostí se otočila a udeřila Parvati pěstí do levé tváře. Černoška pootočila po nečekaně tvrdém úderu hlavou a z úst jí vyteklo trochu krve. Kasumi se otočila kolem své osy a kopancem opět udeřila Parvati do tváře. Poté jí podrazila nohy, a aby ji dostala k zemi rychleji, udeřila ji při pádu přímo do nosu. Parvati dopadla zády na podlahu a ta ji pořádně zabolela. Kasumi se nad Parvati shýbla, napřáhla se rukou a semkla ji v pěst. „Do hodiny vypadneš, jinak tě zabiju!“ Poté se Kasumi narovnala a přešla ke stolu s chlebíčky. Velice ráda se do nich zakousla, ale stále po očku sledovala Parvati. Skutečnost, že statnou černošku poslala k zemi, ji těšila, ale dobře si uvědomovala, že Parvati se nebránila a ani se nesnažila údery blokovat. Byla spíše překvapená z toho, že si na ni Kasumi vůbec troufla. Příště to tak rozhodně nebude. Ke Kasumi přišel Samuel, ze kterého dobrá nálada rázem opadla. „Měl jsem ji vyrazit už dávno,“ řekl. „To jsi měl, ale brzy od ní bude pokoj. A to definitivně.“ „Počkej, ty chceš říct… že neodejde?“ „Spíše bych řekla, že ne, ale můžu se plést, obzvláště, když její psychika je zdevastovaná podobně, jako její tělo.“ „Má ho hrozně silné.“ „To má a neřekla bych, že to je jen iluze vytvořená nadměrným užíváním steroidů. Musela na sobě velice tvrdě dřít a tak očekávám, že s ní bude těžké pořízení, ale měla jsem na mysli všechny ty vedlejší účinky, které jdou ruku v ruce s dlouhodobým užíváním anabolik. I kdyby odešla, nečeká ji kdovíjak dlouhý a pohodlný život kvůli nemocem, jež se brzy dostaví. A ech, promiň, nechtěla jsem ti připomínat…“ „To je v pořádku. Mluv otevřeně, vždyť já jsem s tím smířený. Vím, co mě čeká a vyrovnám se s tím. Bude lepší mluvit narovinu než chodit kolem horké kaše.“ „Chci říct, že nikdy nechci skončit jako ona. Hodně jsem na sobě dřela, abych měla skvělou fyzičku, ale zajít takhle daleko, to bych opravdu nedokázala. Přemýšlím, co by mě mohlo dohnat k užívání steroidů a vážně mě nic nenapadá. Nechtěl bys, abych měla takové tělo, že ne?“ „To rozhodně ne!“ zhrozil se Samuel. „Jak tě to vůbec napadlo?“ „Držíš si jí tu celé roky. Je to jediná žena na zámku. Skoro bych si myslela, že se ti líbí.“ „Ani trochu, to mi věř. Parvati mi před lety hodně pomohla a nebýt jí byl bych možná mrtvý. Spřátelili jsme se a myslím, že ona zašla dál a zamilovala se do mě. Ač jsem k ní lásku necítil, bylo mi jí líto a chtěl jsem, aby se měla dobře. Proto zůstala na zámku tak dlouho. Jenomže co je moc, to je moc. Kolikrát jsem jí to jen říkal, aby se steroidy přestala nebo aby se šla léčit ze závislosti, jenže ona neposlechla. Už když jsem ji poznal byla na ženu velice urostlá, ale tehdy ještě měla své kouzlo a byla mi sympatická. Dnes je vyloženě ohavná a ženu připomíná jen vzdáleně. V obličeji vypadá na čtyřicet, umělá prsa na takhle velkých prsních svalech působí neskutečně nepřirozeně a hnusně, ramena má tak široká, že se musí natočit na bok, aby prošla dveřmi, všude na těle jí vystupují žíly, každou chvíli má zdravotní problémy - nejčastěji se srdcem a dechem a ten celkový dojem z ní... Prostě ohromná, agresivní a násilná hromada svalů. Budu jedině rád až odejde, ale přesto - zbudou mi na ni i pěkné vzpomínky a nadále si budu přát, aby zachránila alespoň svoji psychickou stránku.“ „Její vzezření není důvod proč ji vyhazuji. Nemyslím, že ve své podstatě je zlá, to z ní dělají steroidy, ne ty svaly. Ona může mít nemoc při které má člověk neustále pocit, že je málo svalnatý. Je to trochu podobné anorexii, kdy si o sobě zase dotyčný myslí, že je moc tlustý. V
obojím jde o psychickou nemoc, která ale nedohání člověka k násilí. Parvati se rozhodla vytlouct klín klínem a to byla chyba. Měla raději přitvrdit na tréninku nebo začít se speciálními dietami, ale ona zvolila zdánlivě nejlepší variantu – ta sice je rychlá, ale zároveň nebezpečná. Je potřeba nejen, aby přestala užívat anabolika ale taky aby se vyrovnala sama se sebou.“ Kasumi dojedla poslední chlebíček na který měla chuť a otřela si pusu. „Cítím se docela unavená. Asi se půjdu na chvilku natáhnout nebo alespoň posadit. Ráda bych ale ještě viděla ty zbraně, co jsi sehnal. Doufám, že to nejsou nějaké šmejdy. Něco jiného je opravdová zbraň a něco jiného jen replika vhodná k vystavování. “ „Kdepak. Pojď, zavedu tě nahoru a můžeš se sama přesvědčit.“
„Tak tady máme tu posilovnu.“ řekl Samuel a ukazoval Kasumi prostornou místnost v prvním patře novějšího křídla zámku. Kasumi si se zájmem prohlížela stroje na posilování, boxovací pytle, makiwaru, činky, žebřiny i další věci, které při svém fyzickém tréninku využívala. Nechyběl tu ani boxerský ring. „Vypadá to skvěle. Moc děkuju.“ „Nemáš absolutně zač. Tvé tělo je pro tebe hrozně důležité a já chci abys měla možnost na něm pracovat.“ Kasumi se usmála a jemně chytla Samuela za ruku. „A teď vážně. Říkáš to pro to, že se ti mé trénované tělo líbí nebo protože si uvědomuješ případná nebezpečí, která vyplývají už jen z toho kde žijeme a tak chceš mít po ruce něco jako ochránkyni?“ Samuel si Kasmi dobře prohlédl a v mysli si přehrával tělo své přítelkyně bez oblečení. „Jsem prakticky uvažující muž, miláčku. Nicméně se mi líbí jak vypadáš. Neumím si tě představit jako boubelku ani jako hubenou ženu, které na těle vystupují žebra.“ Samuel dal své milé pusu a všiml si, že zde nejsou sami. Do posilovny přišla také Parvati. „Ehh, Samueli, Sakura mě pro tebe poslala. Prý by chtěla vědět, kde má svůj pokoj.“ „Půjdu jí ho hned ukázat. Myslím, že ten svůj pokoj jí přenecháš, Parvati. Já tě tu totiž už nechci vidět.“ Parvati za Samuelem zavřela dveře a přitom nepřestávala sledovat Kasumi, která si nyní prohlížela regály se zbraněmi. Těšilo ji, že Samuel získal takové věci. Byly tu mnohé dýky a nože, katana, naginata, nunčaky, a další typicky japonské zbraně. Parvati mezitím uchopila železnou tyč, na kterou se přidělávala závaží. Téměř nehlučně se přiblížila ke Kasumi. Oběma rukama pevně stiskla tyč a zvedla ji do výše. „Už sis začala balit? Být tebou si pospíším. Já jsem tam dole nežertovala,“ řekla Kasumi, která dobře slyšela, že tu žena je. Otočila se a hned nato ji Parvati udeřila tyčí do břicha. Kasumi vykřikla bolestí, předklonila se a chytila za bolavé břicho, které dostalo tak tvrdou ránu jako snad ještě nikdy. „Promiň, Kasumi, ale pro mě je to ta nejlepší možnost,“ řekla Parvati a přirazila Japonku k regálům. Kasumi se pokusila Parvati přetlačit. Víc než o pár centimetrů s tyčí však pohnout nedokázala a to ani přesto, že napínala svaly, jak jen mohla. Parvati byla zkrátka silnější, ale Kasumi neztrácela hlavu. Kopla Parvati do boku, což ovšem s černoškou ani nehnulo a poté jí podrazila nohy. Parvati sice neupadla, ale zavrávorala a povolila stisk tyče, kterou jí Kasumi vytrhla z rukou a okamžitě jí jedním koncem udeřila do tváře. Parvati klesla na kolena s ošklivě roztrženým rtem. Kasumi poodstoupila stranou, přičemž s naprostou přirozeností a bez sebemenšího zaváhání efektně protočila tyč nejprve v obou a poté jen v jedné ruce, čímž jasně ukázala, kdo z obou žen takové zbrani opravdu vládne. Parvati se zvedla a narovnala. Byla téměř o hlavu vyšší než Kasumi a měla podstatně robustnější tělo, přestože ani Kasumi nebyla nijak útlá a na ženu měla hodně svalové hmoty. Parvati přešla
do bojového postavení, podle kterého Kasumi poznala, že její protivnice se bude snažit o karate. To pro Kasumi nebylo vůbec cizí, neboť sama ho ovládala velice dobře. Parvati se vbrzku stala terčem tyče vedené Kasuminou rukou, ale dokázala uhýbat, přičemž couvala směrem ke dveřím. Musela uznat, že Kasumi je velice schopná a to i přesto, že není ve své kůži. Parvati tedy musela využít své síly, což se jí podařilo, když se proti Kasumi rozeběhla a dokázala tyč zachytit. Pořádně zabrala a vytrhla ji Kasumi z rukou. Hned nato ji udeřila jedním koncem do břicha. Kasumi opět vykřikla bolestí a ustoupila dozadu. Její vyceněné zuby a nenávistný pohled naznačoval, že porážku nepřijímá. Tělo ji bolelo, ale přesto se dokázala narovnat. Ohnala se po Parvati pěstí, ta ale snadno Kasuminu ruku zachytila. Vložila jí tyč pod rameno a vší silou zapáčila směrem nahoru. Kasumi luplo v rameni a její kloub se uvolnil. Jasně cítila, jak se o sebe otřely kosti. Kasumi řvala jako zraněná lvice. Parvati se tyčí pořádně napřáhla a udeřila Kasumi do žeber. Kasumin šílený bolestivý řev musel být zcela jistě slyšet až v hlavní hale, což Parvati nijak nevyhovovalo. Z úst Japonské bojovnici tekla krev, její hrudník byl jako v jednom ohni, vykloubené rameno způsobovalo hrozné bolesti a břišní svaly se jí ještě teď třásly vinou úderů. Možná by byla schopná se uklidnit, ale ať se snažila sebevíc, nedokázala se přimět k útoku. Nohy se jí málem podlamovaly, ale teprve po Parvatině ráně pěstí do tváře, padla k zemi. Srážka s Parvatinou pěstí byla děsivá a Asiatka mohla být ráda, že krom krvavých slin jí z úst nevylétly i zuby. Kasumi se zdravou rukou držela za zlomená žebra. Věděla, že na Parvati nestačí, ať už udělá cokoli. V žádném případě však nemínila vzdát svůj boj, přestože snaha byla marná. Za hlasitého sténaní se jí podařilo postavit na nohy, načež Parvati pevně uchopila tyč a švihla s ní Kasumi do zad. Kasumi zvrátila hlavu dozadu, udělala krok vpřed a ze svých úst vydala další zoufalý výkřik. Parvatina další rána byla mířená opět na Kasumino břicho. Kasumi se předklonila a padla k zemi. Bolest, která projížděla jejím tělem, byla strašlivá. Zvracela nejen zbytky jídla, ale i krev. Do toho hlasitě skučela a sténala. Od řevu jí bolela i ústa. Po tváři jí tekly slzy kvůli nesnesitelné bolesti. Z jazyku, do kterého se zakousla, tekla krev. Prsty na rukou se jí třásly. Byla bezmocná a na kolenou. Parvati se rozkročila a zvedla tyč až nad hlavu ve snaze rozdrtit Kasumi další ranou lebku. „Promiň,“ řekla, „ale nemůžu jinak.“ „Nééé!“ zařval Samuel, který právě vtrhnul do dveří a rozběhl se k Parvati. Ta se otočila, aby zjistila, co přesně se děje a hned nato ji Samuel strhnul k zemi. Rychle ho od sebe odstrčila a zvedla se. Samuel tak rychlý nebyl a Parvati ho vyřídila ranou pěstí do žaludku. V posilovně ovšem už byla i Sakura, a když viděla, že Parvati vyřídila nejen Samuela, ale především i Kasumi, neměla odvahu se jí postavit přímo. Regály se zbraněmi ji však zaujaly a okamžitě se rozběhla k nim. Parvati poznala, že situace se pro ni značně zhoršuje, a když se v rukou Sakury objevily vrhací nože, urychleně vyběhla ven. Jeden z nožů se zabodl do stěny na chodbě, jen pár centimetrů od Parvatiny hlavy. Ta běžela ke schodišti. Cestou srazila Edwarda, který taktéž pospíchal zjistit, co se děje. Parvati vyběhla hlavním vchodem ze zámku, ale v patách měla i nadále Sakuru, která se ji snažila noži zasáhnout. Během pobytu v Africe se sice častokrát bavila vrháním nožů a aplikovala to i v praxi na zvěři i lidech, ale zasáhnout Parvati se jí nepodařilo. I když vyčerpala zásobu nožů, nemínila nechat Parvati uniknout. Dostihla ji až u hlavní brány, kde se Parvati otočila připravena Sakuře čelit. Ta se s ohromným vztekem pokusila Parvati udeřit pěstí do obličeje. Místo toho však sama dostala ránu, která jí zlomila nos. Parvati ji chytila za košili, s lehkostí zvedla kousek nad zem a odhodila o několik metrů pryč. Sakura se nemínila vzdát. Zvedla se a opět se vší silou rozeběhla proti Parvati ve snaze ji strnout k zemi. Parvati jen uhnula a strčila Sakuru hlavou proti zdi. Sakura padla k zemi a z rozražené hlavy jí tekla krev. Parvati se ohlédla k zámku a uvažovala o návratu.
„Proboha, Kasumi, co ti je?“ snažil se Samuel zjistit, jaká zranění jeho milá utrpěla. Kasumi se klepala a upadala do šoku. Snažila se dýchat jen minimálně. Každý nádech ji ale i tak způsoboval bodavou bolest. „Klid, lásko, buď v klidu a nehýbej se. Vydrž.“ Samuel se rozběhl k telefonu. Cestou potkal Edwarda a Marka. „Dobře, že jste tu. Rychle Edwarde, volejte záchranku a ať si sakra pospíší. Vy Marku buďte s ní, zkuste jí uklidnit, má něco zlomeného, asi žebra a…“ Samuel déle neváhal, zaběhl do svého pokoje, kde vytáhl ze šuplíku starý revolver a běžel ven. Uvědomoval si, že v nebezpečí není jen Kasumi. Před bránou zahlédl Parvati a také bezvládné Sakuřino tělo. Okamžitě namířil zbraň a vystřelil. Parvati došlo, že musí zmizet a to nadobro. Rychle přelezla bránu, přičemž byla pod Samuelovou palbou. Netrefil ji a ona utíkala co nejdál od zámku. Samuel neměl čas ji pronásledovat, kvůli Sakuře, která vypadala na první pohled mrtvá. Samuel se k ní sklonil a poznal, že dýchá, načež mu spadl kámen ze srdce. Byla v bezvědomí. Zkusil ji mírně poplácat po tvářích ve snaze ji probrat, ale nebylo to nic platné. Z rány na hlavě tekla krev.
Velká Británie – Wales – Vila Gordonů Vila ve Walesu se od Rachelininy poslední návštěvy nijak zvlášť nezměnila. Jinak na tom byla bažina, kterou nechal Samuel likvidovat už počátkem roku 1995 a která byla nyní zcela vysušená. Na bažinu však Rachel neviděla, neboť stála společně s Curou před hlavní bránou na pozemek a nevěděla jak se dostat za ni. Cura tomu nevěnovala přílišnou pozornost, neboť počítala s tím, že zvládne zeď přelézt, když jí Rachel udělá stoličku. Jediným problémem byly ozdobné ostré bodce na zdi, ale princezna věděla, že když bude opatrná, nic jí nehrozí. Zatím prohlížela vytesané torzo ženy s blanitými křídly, jež bylo nad bránou. „Když to vidím, hned si vybavím Samaela…“ řekla Cura. „Samael je mnohem ošklivější a nemá prsa. Povím ti – docela mě zajímalo, co by se stalo, kdyby některou z nás oplodnil.“ „K tomu nemohlo dojít,“ řekla Cura. „Od jisté chvíle je Samael neplodný.“ „Když ho Mordred porazil a svrhl do Pekla, Samaelův otec nebyl zrovna nadšený…“ usmívala se Rachel. „A nebyl nadšený, ani když Samaela přemohla Kasumi. Teď je Samael černou ovcí rodiny, ale byla bych radši, kdyby byl mrtvou ovcí.“ Cura přešla ke zdi. „Pomoz mi nahoru. Vylezu na zeď a podívám se do vily, jestli v ní nebudou náhradní klíče.“ „Měly by být. Vždycky se dávaly do patra do pracovny.“ Rachel semkla ruce k sobě, aby na ně mohla Cura vylézt a poté se vytáhnout na zeď. Opatrně překročila železné bodce a seskočila dolů. Po nízké nahnědlé trávě se vydala okamžitě k vile. Ta nebyla ani zpoloviny tak rozlehlá jako zámek na Black Mirror, ale přesto šlo o honosné sídlo, které mohl Gordonům závidět kde kdo. Vila a okolní pozemky však byly od nejbližší vesnice vzdálené skoro osm mil a tak sem chodíval jen málokdo. Cura přišla k hlavním dveřím a zabrala za kliku. Bylo zamčeno. Jedinou cestou dovnitř se zdálo být okno, jenomže všechna byla zasklená a zavřená. Princeznu napadlo, že si sundá oděv, omotá ho kolem ruky a sklo rozbije, ale stejně se bála, že se pořeže. Rozhlédla se okolo ve snaze najít něco těžkého na rozbití skla. Nenašla však nic a tak se vrátila k bráně.
„Už máš klíč?“ zeptala se Rachel. „Ne. Vila je zamčená a…“ „No jistě že je, ty huso.“
„Přestaň mě urážet!“ vykřikla Cura. „Už toho mám dost! Lilith se v tobě spletla – nezměnila ses k lepšímu. Jsi stále ta namyšlená mrcha, která opovrhuje druhými.“ „Co ty o mně můžeš vědět?!“ „Nic moc. Vím všechno jen z doslechu. Lilith se o tobě občas zmiňovala. Uvědom si, že ona se mohla na svět dívat očima různých lidí a přestože nikdy nemohla slyšet zvuk, naučila se už před mnoha lety špičkově odezírat od úst. Takže nejen, že má paní mluví stovkami jazyků, ale také dobře pozná, co kdo říká. Kasumi začala sledovat už od té doby, co mi předpověděla budoucnost a dozvěděla se, že to ona přemůže Samaela. Za to ji má paní obdivuje a má ji ráda. Byla ale chyba tě poslat zpět v domnění, že mi budeš prospěšná a že o Kasumi se už nebudeš starat.“ „Milá princezničko,“ řekla Rachel neskrývaje pohrdání, „vím, že Kasumi Samaela vyvolala, že všem jen lhala, že mě připravila o manžela, že mi ukradla syna a že mě poslala do Pekla. I kdybych stokrát chtěla, tak na ni zapomenout nedokážu a už vůbec ji nedokážu odpustit! To ale neznamená, že ji chci zabít a že ti nechci pomoct. Prostě je toho na mě moc! Léta jsem trpěla hůře, než si umíš představit, ale nemysli si, že mě to nezměnilo. Odpusť mi, že se k tobě tak chovám, já jsem jen nervózní. Jsem unavená z toho všeho a skutečnost, že kousek ode mne byla žena, která mě zničila… prostě mě to nasralo.“ „Možná, že Kasumi, i když je tak schopná, tak je to ve skutečnosti lidská zrůda.“ „Moje řeč.“ „To ale nic nemění na tom, že jsem jí nesmírně vděčná za to, že přemohla Samaela. A žádný špatný skutek nemůže být tak velký, aby smazal skutky dobré. Taky jsem v životě zabila nebo poslala na smrt hodně lidí a v mnoha případech toho lituji, v některých ale ne. A já nevím, co přesně jsi Kasumi provedla, nebo co jí provedl tvůj manžel. Teď mi poraď, kde najít něco, čím rozbiju okno?“ „Zkus se podívat k tomu domku na zahradě. Měl by se rozpadat a určitě nalezneš nějakou cihlu.“ Cura se vydala k zadní zahradě, ovšem že by zde nějaký dům byl, to se říci nedalo. Kamenný plot, za ním zarostlý vodní příkop a na jeho protějším svahu nebylo víc, než rovná, nízkou travou porostlá zem. Cura samozřejmě neměla ani potuchy o tom, že Samuel nechal dům definitivně zbourat a veškeré kameny odvézt. Už nejméně dva roky tu rostla tráva. Cura přešla kamenný most a ocitla se před hrobkou. Do té Samuel nijak nezasahoval, ale stavba vypadala, že už dlouho nevydrží. Po levé straně měla Cura opravený cihlový plot. Původní plot se zřítil už před mnoha lety a právě díky vzniklému otvoru mohla na zahradu těžká technika a to bez toho, že by hrozilo narušení stále stojících starých staveb. Cihly spojené maltou neměla Cura jak uvolnit a do hrobky se jí nechtělo, takže se vydala na pahorek, kde byla ruina starého kostela. Byl v dezolátním stavu – neměl střechu a téměř polovina východní zdi byla v troskách. Cura raději nechtěla chodit až dovnitř, neboť i samotné průčelí nad hlavním vchodem bylo ulomené a drželo jen na jednom konci. Princezna raději obhlédla zeď a vybrala kámen, který nebyl příliš těžký. S ním se vrátila k vile a rozbila okno v přízemí. Poté si sundala kabát, omotala si ho kolem ruky a zbavila se střepů, které zůstaly trčet na svém místě. Protáhla se oknem a stanula v kuchyni. Chodbou došla do hlavní haly, kde byl veliký dubový stůl, krb a piano. Teprve, když pohlédla na dávno vyhaslý a vyčištěný krb, došlo jí jak je v domě chladno. 'Ten dům je udržovaný, ale trvale obývaný nebyl už celá léta,' pomyslela si Cura. Vystoupala po schodišti a dala se do prohledávání pokojů. V prvním byla ložnice, kde kdysi spával Samuel s Kasumi. V dalším pokoji nalezla bývalou ložnici Rachel. Na nočním stolku stál malý rámeček s fotografií. Rachel držela v náruči malé novorozeně a za ní po pravé straně stál Samuel. Vedlě něj stála ještě jedna postava, ale nedalo se poznat jaká, neboť část fotografie byla utržená. Cura si však domyslela o koho šlo. 'Kasumi Sato... Je opravdu
předurčena k velkým věcem, jak tvrdí Lilith? Dokázala už hodně a možná zvládne ještě více. Historie je plná lidí kteří vykonali div ne zázraky a to v dobrém i špatném slova smyslu. Třeba se o ní budou jednoho dne psát historické knihy a ona v nich bude představována jako hrdinka moderní doby. Anebo jako netvor v lidské podobě...' Ve třetím pokoji Cura konečně nalezla pracovnu. Pod oknem byl stůl, vedle něj malá knihovna a globus. Cura pátrala po klíčích a začala se šuplíky u stolu. Místo náhradních klíčů narazila jen na stvrzenku o zakoupení dvou letenek první třídou do Caracasu. Incké princezně se okamžitě vybavila událost na Orinoku, kdy jejího syna Pedra a Edwardovu přítelkyni Denise zabili zločinci, toužící po tajemství dlouhověkosti. Cura si dobře uvědomovala také to, že ze všech útočníků přežila jen mučitelka Paola. Napadlo ji, kde je jí asi konec. Cura pohlédla oknem ven a všimla si, že se už stmívá. Raději se vrátila k hledání klíče. Prohledala však všechny šuplíky i poličky, ale klíče nikde. Otočila se ke dveřím a nevěděla, kde dál pátrat. Až nyní si povšimla malého věšáku na zdi, který zpoloviny zakrývaly otevřené dveře. Přivřela je a skutečně nalezla svazek klíčů. Urychleně s nimi pospíchala dolů a cestou přemýšlela, co si od Rachel vyslechne, když venku čeká již skoro hodinu. Odemknula hlavní dveře a pospíchala ven k bráně. Rachel seděla na zemi zády k bráně a pohrávala si s kusem kamenu, který nalezla o kus dál u cesty. Cura rychle odemknula velikým klíčem bránu a už se omlouvala: „Promiň, žes musela tak čekat. Nemohla jsem na zahradě nic najít a ten klíč se taky nehledal snadno.“ „To nevadí. Hlavně, že tu nemusím strávit noc.“ Rachel prošla bránou. „Myslím, že bude lepší, když zamkneš,“ řekla. Cura zastrčila klíč do zámku a nevšimla si, jak Rachel pevně stiskla kámen. Zvedla ho do výše a třískla s ním Curu zezadu do hlavy. Princezna padla omráčená k zemi.
Velká Británie - Ipswiche – Městská nemocnice Když Kasumi opět otevřela oči, byla v takřka prázdném dvojlůžkovém nemocničním pokoji. Její zdravotní stav hlídaly přístroje a na hrudi měla nevzhledný a nepohodlný korzet, který žebra fixoval a zamezoval jejich dalšímu poškození při pohybu. „Vítej zpátky do světa živých, sestřičko,“ ozvalo se z vedlejší postele, kde ležela Sakura. Měla ovázanou hlavu a sešitou ránu na čele. „Co se ti stalo?“ zeptala se Kasumi. „To kvůli tý černý svini! Šla jsem doslova hlavou proti zdi, tak alespoň mluví stopy u brány, ale já si na nic pořádnýho nepamatuju. Mám zlomený nos, otřes mozku, no a asi i výpadek paměti. Ty jsi dopadla hůř.“ „Samuel už tu byl?“ „Ten je tu pořád. Teď si šel k automatu pro kafčo. Za chvíli bude zpět.“ Kasumi vůbec nebylo dobře. Bolest se sice zmírnila, ale stále ji cítila a navíc si připadala hrozně unavená. „Ta nás ale zřídila, co?“ řekla Sakura. „Jestli tu černou držku ještě někdy potkám, přísahám, že jí stáhnu z kůže.“ „Jestli ji potkáš, radši se jí nepleť do cesty.“ „Kasumi! Nechceš mi říct, že se jí bojíš, že ne?!“ „Nebojím se jí.“ „To ráda slyším. Ty jí přece zvládneš porazit! Na tebe nestačí.“ „Nevím, já… porazila mě, Sakuro a nebýt Samuela a tebe, už bych ležela na jiném oddělení. Je dobrá a má ohromnou sílu, které ani já nedokážu vzdorovat.“ „Kdybys nebyla zesláblá a unavená, tak jsi ji určitě rozmlátila na sračku.“ Kasumi si tím tak jistá nebyla.
Do pokoje vstoupil Samuel s kelímkem kávy v ruce. „Miláčku, jak ti je?“ „V posledních dnech pořád blbě. Zachránil jsi mi život… moc ti za to děkuji.“ „To byla samozřejmost,“ usmál se Samuel. „Nevíš, jak to se mnou vypadá? Ta ruka…“ Kasumi se pokusila pohnout pravou paží a s úlevou zjistila, že to jde téměř bez bolesti. „Dobrý… nahodili mi ji zpátky…“ „Těm doktorským řečem moc nerozumím, takže se o vysvětlení pokusím lidštěji. Dostala jsi pořádně do těla. Po té ráně tyčí máš zlomená tři žebra a kvůli nim pohmožděnou levou plíci. Bude se ti špatně dýchat a budeš muset provádět dechová cvičení a být v klidu. Jsi po operaci a pár týdnů si tu poležíš, než tě pustí do domácí péče. Ptal jsem se doktora, a když nebudou komplikace, budeš do svátků doma. To vykloubené rameno je zase zpátky, ale hrozí vcelku vysoké nebezpečí, že bude náchylné k podobnému zranění.“ „To se stává… Když na to přijde, nahodím si rameno sama. To zase takový problém nebude. A co Parvati?“ „Utekla, ale policie půjde po ní. Okamžitě jsem podal obvinění, tak doufejme, že ji brzy chytí a pošlou do vězení.“ „Nemám ráda, když se do takovýchto záležitostí tahá policie! S Parvati je to osobní a když ji zavřou, rozhodně si nebudu připadat jako vítěz.“ „Sestřička má pravdu,“ dodala Sakura. „Ta bestie by měla skončit na krchově a ne v base.“ Samuel trochu zvážněl a zesmutnil, nicméně poté řekl: „Vzhledem k okolnostem s tím souhlasím, ale tady jde o naše bezpečí, a když bude za mřížemi, nebude nám moct ublížit.“ „Na tvém místě bych obvinění stáhla,“ řekla Kasumi. „Budou to prošetřovat, co se vlastně stalo. Policie se bude zajímat o mě i o Sakuru. Nakonec zavřou i mě, protože to, jak jsem ji v hale dala přes hubu, asi nebudou považovat za adekvátní obranu, když do mě ‚jen‘ strčila.“ „Máš pravdu. Zatraceně – nesnáším policii.“ „To nejsi sám, Samíku,“ zasmála se Sakura. „Tak já půjdu obvinění stáhnout a to raději hned, než to začnou prošetřovat.“ „Nebude už trochu pozdě?“ zeptala se Kasumi. „Conrad Spooner se zrovna nepřetrhne, obzvláště když se to týká mě. Vsadil bych se, že se kvůli tomu ještě ani nezvedl ze židle, aby to uložil do spisu.“ Samuel se s Kasumi rozloučil pusou a odešel.
Netrvalo dlouho a do pokoje vstoupil doktor Eric Newhouse, který sestry Sato ošetřoval. Vyžádal si ho sám Samuel, jelikož byl s ním spokojený a chtěl oběma Asiatkám zajistit tu nejlepší zdravotnickou péči. „Čau, doktůrku,“ pozdravila Sakura. Kasumi se pokusila jednání sestry omluvit: „Ona je tak trochu svérázná, ale neberte to tak, že vámi pohrdá.“ „V pořádku. Pan Gordon mi vysvětlil, že pacientka Sakura Sato se někdy chová poněkud… dětinsky.“ „Tak dětinsky…“ ozvala se Sakura. „Hlavně, že ten chytrák je psychicky v pořádku, když se div nesesype, jakmile zahlédne mrtvolu. Je to hrozná citlivka, doktore. Nebýt mě, tak ten chlapík v životě nezažil pořádnou akci, kdy se člověku vaří krev v žilách a adrenalin prostupuje celým tělem.“ „Vyprávět můžeš potom, Sakuro,“ řekla Kasumi. „Proč jste tu, doktore? Je to kvůli našemu
stavu? Už jsem slyšela od přítele jak na tom asi tak jsem. Prý to nevypadá komplikovaně.“ „To sice ne, ale celková rekonvalescence zabere určitě více než čtyři týdny.“ „Cítím se teď hrozně zesláblá a malátná. Přejde to?“ „Určitě, jste po operaci a chvíli potrvá, než se vaše tělo plně vzpamatuje z narkózy. Monitorujeme vás, takže se ničeho nebojte, ale kdyby došlo ke zhoršení čehokoli, určitě to řekněte a nesnažte se nic skrývat. Hrát si na hrdinu není v tomhle směru vůbec moudré. Tohle není jen pár modřin, slečno, tohle je vážné zranění a vyžaduje důkladnou léčbu.“ „Samuel cosi naznačil, že?“ „Řekl mi, že jste poměrně odolná vůči zraněním a dost vydržíte. Rozhodně prý nejste typ, který by za doktorem šel kvůli kdejakému úrazu. Což mi připomíná – máte na těle ohromnou spoustu sotva pár dnů starých modřin a podlitin. A to nemluvím o naražených kostech. Abych byl upřímný – jste potlučená tak až se divím, že mi tu neskučíte bolestí.“ „Už to není tak zlé jako před pár dny. Ale lhala bych, kdybych řekla, že ty rány necítím.“ „Vaše sestra je na tom obdobně, ale o něco lépe. Nechte mne hádat – popraly jste se?“ Do hovoru se přidala Sakura: „Kdybychom se popraly a já to čirou náhodou přežila, tak tu budu ležet zabalená do obvazů jako mumie. Krom toho, my se máme rády, že jo, sestřičko.“ „Tak nějak. Myslím, že není třeba prozrazovat, co přesně se nám stalo. Spíše povězte taky sestře, jak to s ní vypadá, nebo… ona už to ví?“ „Ne tak úplně. Co se vás, slečno Sakuro, týče – dá se očekávat, že budete mít silné bolesti hlavy, poruchy vnímání a pravděpodobně budete zvracet. Otřes mozku není jen tak, ale můžete být klidná, neboť nedošlo k poškození mozkové tkáně ani ke krvácení do mozku. Necháme si vás tu jen pár dnů.“ „Jen?“ „Vám je to snad líto?!“ „Víš doktůrku, tady svoji ségru jsem poprvý v životě viděla před čtyřmi dny. Nemůžete si mě tady ještě alespoň týden nechat? Slíbím, že se k vám budu chovat slušně. Dokonce vám budu vykat, vidíte? Moc vás prosím!“ „Je mi líto, ale to opravdu nejde. Nanejvýše tak… tři, čtyři dny, ale déle už opravdu ne.“ „Co se dá dělat,“ řekla rozesmutnělá Sakura. „A co kdybych si třeba zlomila ruku nebo si pořezala zápěstí?“ „Sakuro!“ vykřikla zlostně Kasumi. „Dělám si prdel. Nechci si ublížit, ale chci být s tebou, Kasumičko. Budu tě pravidelně navštěvovat, aby ti tu samotné nebylo smutno.“
Velká Británie – Wales – Vila Gordonů Cura otevřela oči a chvíli jí trvalo, než si přivykly na tmu, která byla všude okolo. Pokusila se pohnout, ale měla svázané ruce i nohy. Kolem pasu měla další provaz, který ji poutal ke sloupu, u kterého seděla. Uvědomila si, že je v nějakém sklepě soudě dle vlhkosti a podlahy z velkých kusů kamenů. Na stolku poblíž Cury se rozsvítila petrolejová lampa a princezna si všimla usmívající se Rachel. Ve svitu lampy vypadala děsivě. „Někteří lidé se nezmění…“ řekla Cura a snažila se potlačit strach. Rachel se k ní sklonila a ukázala jí ostrý kuchyňský nůž. Cuře došlo, že její situace je ještě horší než se zdá a rozplakala se. „Co jsi čekala, princezničko? Že život pod Samaelovou vládou mě přiměje stáhnout ocas a neplést se nikomu do cesty?“ „Přesně tak. Myslela jsem, že si začneš vážit života a že se budeš chtít Samaelovi pomstít. Je pravda, že ze všech tří Samaelových otrokyň jsi to měla nejsnazší, ale i on tě bil, mučil a
znásilňoval!“ „Byly to nejhorší roky mého života.“ „Tak o co ti jde? Jak můžeš být na jeho straně po tom všem? Copak se nechceš pomstít?“ „To chci, ale ani ne tak Samaelovi jako Kasumi. Život mě naučil, že každého je možné využít a dostat na svoji stranu, ale musí se hrát na tu správnou strunu. Poprvé jsem opravdu uspěla v případě Adriana, ale lhala bych, kdybych řekla, že jsem ho nemilovala. Jeho majetek jsem však milovala mnohem víc… Podruhé jsem uspěla u Samuela, když se mi podařilo ho přesvědčit, aby mě nechal žít na zámku výměnou za mé dítě. Potřetí jsem zabodovala u Samaela a od samého počátku ho považovala za svého vládce a nesnažila se o sebemenší vzdor. Díky tomu mi začal věřit. Počtvrté to vyšlo u Lilith, když jsem jí snadno nalhala, že toužím po klidném životě a že se chci Samaelovi pomstít a tak ti pomohu. Vidíš Curo – využila jsem ve svůj prospěch čtyři... tvory a to mluvím jen o těch nejpodstatnějších. Ovšem i když jsem v životě mnoho získala, tak jsem to také zase ztratila a ty víš, kdo na tom nese hlavní vinu.“ „Kasumi si kolem prstu neomotáš.“ „To je pravda. Ona je jediná žena, jakou jsem kdy potkala, která mě dokázala zastínit a to neuvěřitelným způsobem. Zatímco vedle kterékoli jiné ženy bych si mohla připadat jako královna, tak vedle ní jsem za nicku a pouhou zátěž! Vypadá to, že ta odporná šikmooká mrcha je zcela nad mé síly, ale ona mě ještě nezná – já nikdy neprohrávám! Pošlu ji do Pekla za Samaelem a dokonale se jí pomstím za vše, co mi kdy udělala. Bude mě prosit na kolenou, abych ji do Pekla nesrazila, bude kňučet a škemrat, ale já se budu jen smát a sledovat, jak padá do hlubin. Co myslíš, Curo, jak vzdorovitá, hrdá a po všech stránkách silná žena, jakou Kasumi je, bude snášet Samaelovo mučení? Jak se s tím někdo jako je ona vyrovná? Tu asijskou štětku čekají muka, která nepotkaly ani Angelinu! Škoda, že tam nebudu a neuvidím ji ve chvíli, kdy ji Samael definitivně zlomí a z hrdé ledové bojovnice bude strachy se klepající a kňučící troska.“ „Já stojím na straně Lilith a tudíž i na straně Kasumi. Nedovolím ti jí ublížit.“ Rachel se hlasitě zasmála. „Vážně?! A jak mi v tom zabráníš?!“ „Když Lilith může sledovat Kasumi, co myslíš že právě teď dělá?“ Rachel v mžiku zmizel z úst úsměv, protože se polekala, ale poté se opět uklidnila. „Lilith je bezmocná. Jediný, kdo má skutečnou moc, která ovlivní děni tady nahoře je Azazel, to když sem vyšle své prince Pekel. Samael má zase portály v jejichž blízkosti žijí jeho strážci, byť je v tuto chvíli nemá pod kontrolou. Lilith ale nemá vůbec nic. Její moc je v Pekle. Nemůže mě ohrozit.“ „Ale může. Samuel se s Lilith zná, často ji navštěvoval a až ji navštíví znovu vyplyne na povrch, že jsem zde a že tu jsi se mnou. Potom sem Kasumi přijede a co myslíš, že udělá? Jak dlouho dokážeš vzdorovat Kasuminým pěstem? A aby toho nebylo málo, možná tě zbitou pošle tam kam patříš - zpátky do Pekla.“ Rachel zvážněla a byla tiše, neboť se jí hlavou honily nejrůznější možnosti, co dělat dál. Cura jí způsobila starosti navíc, ale Rachel byla nakonec ráda, že jí vše sdělila a neudržela jazyk za zuby. Takhle měla Rachel možnost se lépe připravit a počítat s případným rizikem. „Pověz mi, Curo – proč tě Lilith poslala za Shairou?“ „Nikdy se to nedozvíš, zrádkyně!“ „Vlastně po tom ani netoužím – byla jsem jen zvědavá. Shaira jde zcela mimo mé zájmy.“ „Proč… proč mě tedy vězníš? Myslela jsem...“ „Protože jsi obstojný obchodní artikl – pro Lilith jsi cenná.“ „Chceš mě vyměnit?! Za co?“ „Za Slzu krve, ty krávo! Jsi jen zboží. Ale ani takovéhle zboží neztratí na ceně, když je
poškozené, možná se tím naopak jeho hodnota zvýší... Když jsem před lety měla svatbu s Adrianem, unesli ho hned, jak jsme vyšli z kostela. Po pár hodinách jsem ho nalezla mrtvého. Ten pohled na jeho zohavené tělo nejde zapomenout. Tehdy jsem nevěděla, že je za to zodpovědná Kasumi, to mi řekla až krátce před tím, než mě hodila do Pekla. Ještě než já Kasumi do Pekla shodím, udělám ji něco podobného, jen s tím rozdílem, že ji nechám žít. Nebude ale od věci si to trochu natrénovat.“ Cuřin výraz, který vyjadřoval absolutní zoufalství a strach jí brzy vymizel a nastal šok. Okamžitě s sebou začala házet a škubat, tak silně jak jen mohla. Rachel odložila nůž a ze stolku si vzala štípačky. Chytila Curu za vlasy a zvrátila ji hlavu dozadu. „Nééé!“ řvala Cura a rozbrečela se. „Prosím, né! Nedělej to!“ „Kolikrát jsem si jen přála být jako ty? Kolikrát jsem to jen usínala s motlitbami a prosila všechny možné bohy, aby mě Lilith vymanila ze spárů Samaela a dala mi volnost jakou máš ty. Tak strašně jsem ti záviděla, jakou máš roli a postavení. Teď už ti závidět nebudu.“ Rachel narvala kleště Cuře do úst a chytila jazyk. Pevně stiskla rukojeť kleští oběma rukama a vší silou trhla. Cura zařvala bolestí a z úst jí vytékala krev. Rachel byla po všech těch hrůzách, které v Pekle viděla zvyklá na mnoho odporností, takže jazyk, jež svírala v kleštích ji zase tak moc nevadil. Pohodila ho na zem a vzala si místo kleští třísku, kterou si předtím uštípla z polen, jež byly naskládané na topení. Uchopila Curu za pravou ruku a vsunula jí třísku pod nehet. Incká princezna řvala bolestí dál a připadala si jako v šílené noční můře. Rachel poté odběhla nahoru do domu, ale Cura neměla možnost si ani pořádně vydechnout, neboť do pěti minut byla zpět. V ruce měla starou pletací jehlici, jež zbyla ještě po Eleonor. Rachel na tváři zahrál ďábelský úsměv a tiše pronesla: „Tak Lilith sleduje svět očima druhých...“
Velká Británie – Londýn – Letiště Heathrow Z Black Mirror cestovala Parvati rovnou do Londýna, kam dorazila až pozdě večer. Letištní hala hýřila životem i v tuto denní dobu, ale Parvati to nikterak nevadilo. Zakoupila si letenku do Windhoeku a dlouhou dobu čekala na letadlo. Měla před sebou mnoho přestupů, neboť přímý let do Namibie nebyl, ale to jí zase tak netrápilo. Celou dobu, co byl Samuel pryč se připravovala na onen čin. Věděla, že není schopná žít na zámku a sledovat muže, kterého miluje jak je šťastný s jinou ženou. Pochopila, že neexistuje žádná šance, že by se jí Samuel otevřel a tak se rozhodla k ohavnému činu ale ne proto, aby Samuelovi ublížila, ale aby přilepšila sama sobě. S Alice se sice nikdy v životě neviděla a vlastně ani netušila, jestli její nabídka platí i po těch letech ale uvědomovala si, že je to příležitost jak zabezpečit sebe i otce na zbytek života. Kdyby se to týkalo jen jí, nikdy by se Kasumi nepokusila zabít ani po tom, co ji vyhodila, ale tady šlo o Sinaje, o jejího otce a ona věděla, že potřebuje peníze. Jenomže to nevyšlo a Kasumi přežila. Parvati si nebyla jistá tím, jestli ji to má mrzet nebo ne.
V hale bylo několik telefonních budek, které Parvati značně dráždily, neboť chtěla otce svým příjezdem překvapit. Nakonec ji to však nedalo a rozhodla se mu dát vědět už nyní. Telefonát se sice hodně prodražil, ale to Parvati teď nezajímalo. Vhodila mince, vytočila číslo a čekala, než bude přepojena. Trvalo to hrozně dlouho, ale nakonec se na druhém konci ozval Sinajův přítel Kirabo Nagi. „Zdravím, to jsem já Parvati. Můžete mi předat tátu?“ Kirabo cosi řekl a Parvati vytřeštila oči. Sluchátko pustila z ruky, odstoupila od telefonu a opřela se o zeď. Nohy ji neudržely a ona si sedla na podlahu. Z očí jí nekontrolovatelně začaly téct slzy a úplně přestala vnímat dění kolem sebe. K Parvati přistoupil muž z ostrahy letiště.
„Je vám něco?“ zeptal se. Parvati nereagovala a nadále hlasitě plakala. „Paní, co se děje?!“ „Nechte mě…“ hlesla Parvati. „Budu vás muset požádat, abyste okamžitě odstoupila od telefonu, protože bráníte druhým lidem v jeho použití.“ Parvati se tedy zvedla a poodstoupila dál. Musela se opírat o stěnu, neboť cítila, že ji nohy neudrží. „Mám zavolat sanitku?“ ptal se muž. „Vůbec nevypadáte dobře. Mohli by vám pomoct.“ „Mě už není pomoci,“ špitla Parvati. Otočila se a odešla z letištní haly. Mezi dveřmi minula Rachel Gordonovou, do které, byť nechtěně, strčila. „Dávejte pozor, zatraceně!“ vykřikla Rachel. „Promiňte,“ odvětila Parvati. „Bože…“ pronesla Rachel a v duchu si řekla: ‚Byla jsem pryč čtyři roky a evoluce přeměnila černošky zpátky na opice. Ještě že v Aberdeenu je jich tak málo...‘
Parvati se asi hodinu jen bezcílně potulovala městem a marně se snažila vyrovnat s tím, co provedla. Když procházela kolem mostu přes Temži, v hlavě se jí začal rýsovat plán. Prohlédla okolní ulice, až natrefila na kýženou hospodu. Byla to špinavá putyka a venku u vchodu se povalovaly dvě popelnice, ze kterých vytékaly zbytky jídla. Parvati by sem za normálních okolností vůbec nešla, ale tohle nebyla normální situace. Vstoupila dovnitř a okamžitě usedla na barovou stoličku načež si objednala vodku.
29. 11. 1998 Uběhly již dvě hodiny a Parvati stále seděla v zašpiněné hospodě u baru a pomalu popíjela. Nikdy nebyla na alkohol, ale dnešek ji připravil o všechno. Svojí vinou se zbavila nejen klidného života, ale i vlastního otce. Když jí Kirabo sdělil, že Sinaj se před dvěma týdny zastřelil, myslela, že se jí to všechno jen zdá. Že celý dnešní den je jen strašlivá noční můra. Skutečnost, že její vlastní otec spáchal sebevraždu kvůli ní a kvůli tomu, co se sebou udělala pomocí steroidů, ji přiváděla k šílenství. Stále si z mysli nedokázala vyhnat vinu, která ji tížila. Stále si opakovala jednu větu – ‚Jsem vražedkyně, zabila jsem svého tátu…‘ „Zavíráme, slečno!“ vykřikl plešatý obtloustlý barman. Parvati na něj pohlédla a uvědomila si, že má rozmazané vidění a není schopná zaostřit. Nemínila se zvednout. Místo toho do sebe obrátila zbytek vodky a položila sklenku na stůl. „Dám si další!“ zařvala. „Je mi líto, ale jsou dvě hodiny po půlnoci a takhle pozdě nenalévám. Zavíráme krám, takže zaplaťte a adios.“ Parvati se natáhla pro lahev vodky, ze které jí barman naléval a otevřela ji. „To nemyslíte vážně!“ vykřikl barman a lahev Parvati vytrhl z ruky. „Jestli okamžitě neodejdete, volám strážníky.“ „Si klidně volej, ty tlusťochu! Z tebe se já strachy nepodělám!“ Parvati vstala od pultu a zamířila k východu. Sotva se držela na nohou. „No to je dost,“ řekl barman, „ale nejdřív budete platit!“ Parvati se napřáhla pěstí a vrazila ji barmanovi do břicha. Ten vyheknul a předklonil se. Hned nato ho Parvati chytila za košili a přehodila ho přes pult. „Svině!“ zařvala Parvati. Poté se vypotácela ven.
Byla sice hluboká noc a ulice byly prázdné, ale ani to Parvati nedokázalo uklidnit. Stále se cítila vina a žádný smysl života už neviděla. Obešla hospodu a vešla do temné uzoučké
uličky, ve snaze vrátit se k mostu. V tmavé uličce zakopla o popelnici, kterou převrhla a zůstala ležet mezi odpadky. Po chvilce se zase zvedla a pokračovala uličkou dál. Dostala se až k mostu přes Temži, který si prve vyhlédla. Připotácela se až k němu a zastavila se v jeho třetině. Tady byl vysoký podpěrný sloup, který konstrukci mostu držel. Chytila se ho a vylezla na zábradlí. Poté shlédla pod sebe na mírně se čeřící vodu, od které se odrážel měsíční svit. Možná za to mohl alkohol, možná Parvatino rozpoložení nebo snad skutečnost, že v okolí nebylo ani živáčka, ale Parvati se neubránila pokušení vyslovit své myšlenky nahlas. Měla zkrátka chuť někomu říci, co cítí, povědět světu, co ji trápí a sžírá duši. „Jsem vražedkyně! Ještě před pár hodinami jsem měla všechno a teď nemám nic, dokonce ani vlastní rodinu… Zničila jsem si celý život…“ Parvati urychleně zmlkla, když zaslechla motor vozu. Ohlédla se a spatřila, jak k mostu přijíždí policejní vůz. Siréna nehoukala a Parvati doufala, že policie zde není kvůli ní. Když však vůz zastavil a vystoupili z něj dva policisté, Parvati je pokynem ruky zastavila. „Ještě krok a skočím!“ zařvala plná zoufalství. Mladší z policistů okamžitě zkoprněl, ale ten druhý byl v klidu. Byla byste sama proti sobě,“ řekl starší policista a opřel se o vůz. „Ta voda je v tuhle roční dobu ledová. Zkuste to v létě.“ „Co po mě chcete?!“ Starší policista si zapálil cigaretu a s klidem vysvětloval: „Barman z té hospody, kde jste dělala bordel, nám volal na stanici. Přijeli jsme, obhlídli to tam a chtěli objet blok, jestli vás ještě nechytíme a vidíte – chytili jsme vás. Jo a mimochodem, já jsem nějakej Kenny a tady mladej se jmenuje Curtis.“ „Běžte pryč!“ řekla Parvati. „Kenny,“ oslovil strážníka druhý policista. „Měli bychom zavolat na stanici, ať pošlou psychologa.“ „To není potřeba. Už jsem v životě leccos zažil mladej a tyhle typy znám velice dobře – nakonec sleze dolů a bude pokoj. Je ožralá a jen se předvádí, nic víc. Pamatuj si jedno, Curtisi – opravdový sebevrah se prostě rozhodne a udělá to, tohle je jen komediantka, která ani nemá odvahu skočit.“ „Ničemu nerozumíte!“ zařvala Parvati. „Ty hnusnej starej sráči – myslíš, že si jen hraju?!“ „Jak jsi mě to nazvala?!“ rozhořčil se Kenny a vykročil k Parvati. „Počkejte,“ zadržel ho kolega. „Přece ji nechcete ublížit? Musíte se chovat jako policista, přece.“ „Dneska večer jsem se chtěl chovat jako otec, ale místo toho musím být tady a sledovat nějakou pomatenou nánu! Je neskutečný, jak některý lidi myslí jen sami na sebe... Ale to si pamatuj, holka, v novinách nebudeš, takže na slávu můžeš zapomenout.“ Kenny si ale přeci jen dal říct a opět se opřel o auto. „Jak jmenujete?“ zeptal se Curtis. „Parvati. Ale na tom už nesejde. A nepřibližuj se ke mně!“ „Jen klid. Omluvte mého kolegu, on je to takový starý bručoun, který má rád klid a hlavně si převelice cení života. Proto ho lidé jako vy překvapují a on jimi opovrhuje. Tvrdí, že se jen předvádíte, ale já si to nemyslím – musíte mít dobrý důvod, proč tohle děláte.“ „To mám…“ „Prozradíte mi ho?“ „Vidíte ho před sebou. Za všechno může moje tělo.“ „Tomu nerozumím. Vy se sama sobě nelíbíte?“ „Otec kvůli mému vzezření spáchal sebevraždu! Nevydržel pomyšlení na to, že jeho jediná dcera se vinou anabolik zničila.“ „Ale… mě přijdete krásná…“
„Krásná?“ podivil se Kenny. „Vzadu v autě je baterka, tak jestli blbě vidíš, tak si na ni posviť, mladej, a změníš názor.“ „Neposlouchejte ho,“ řekl Curtis. „Váš otec nebyl spokojený s vaším tělem, ale za to přece nenesete vinu. Je to vaše tělo, ne jeho. A jak už jsem řekl – vaše tělo je krásné. Mně se líbí.“ „Mizero! Lžeš mi jen proto, abych slezla dolů! Tohle jste celí vy – bráníte lidem v cestě za štěstím.“ „Parvati, sebevražda ke štěstí nevede!“ „Ale ano! Nemám jediný důvod proč žít – tak na co se zbytečně trápit?“ „Tvrdíte, že není pro co žít, ale to nemůžete vědět. Nevíte, co bude zítra nebo pozítří. Všechno se může zase spravit.“ „Mého otce nic na světě do života nevrátí!“ „Můžete na něj zapomenout a být šťastná. No tak, Parvati… jste ještě mladá, máte život před sebou.“ Curtis se opatrně přiblížil až k Parvati. Doufal, že tím ženu nevyprovokuje ke skoku. „Nemám kam jít, nemám nikoho blízkého, nemám vlastně vůbec nic. Jsem sama… a to si také zasloužím. Chci umřít!“ Parvati se pustila sloupu a naklonila se před sebe. „Parvati! Tohle není řešení.“ „Ale je.“ „Nebuďte zbabělá, neutíkejte před problémy. Já vám s nimi pomůžu, slibuju.“ „Ten problém je ve mně a s tím mi nikdo nepomůže. Je to jen na mě samotné a já nejsem tak silná, abych tomu dokázala čelit. Dnes jsem přišla o všechno, na čem mi záleželo a to mi nikdy nikdo nevrátí. Už není cesty zpět…“ Parvati se předklonila, odrazila a skočila do vody. Curtis urychleně přiskočil k zábradlí a pohlédl dolů. Temže pohltila Parvatino tělo a to zmizelo pod hladinou.
III – Semeniště zla 22. 12. 1998 Kasumi pustili z nemocnice krátce před Vánoci. V tu dobu Black Mirror již pokryla vrstva sněhu. Edward, který pro Kasumi přijel, zaparkoval u nemocnice. Na parkovišti již čekala Kasumi s batohem, kde byly její osobní věci. „Samuel zůstal na zámku?“ divila se Kasumi. 'Myslela jsem, že přijede,' pomyslela si a nastoupila do vozu. Edward naložil batoh s Kasuminými věcmi a usedl za volant. „Nezlobte se na něj paní Kasumi, ale dnes ráno se necítil moc dobře.“ „Bolesti hlavy?“ „Ano, občas ho to trápí.“ Edward nastartoval a vyjel z parkoviště, přičemž mířil nejkratší cestou domů na Black Mirror. Cesta to byla dlouhá a Kasumi tak měla spoustu času se rozhlížet po krajině. Ta však byla zahalená mlhou a tak Japonka neviděla dál než na pár metrů. Projeli mnoha lesy i pár vesnicemi, ale nepotkali vůbe nikoho. Ani auta, ani chodce,... jakoby kraj zničeho nic vymřel. Edward se pokusil mrtvolnou atmosféru zlepšit rozhovorem: „Paní Kasumi, smím vědět, jak se těšíte na svátky?“ „Nechci se nijak namáhat, dokud nebudu úplně v pořádku. Ty bolesti žeber stále tu a tam cítím a hůře si mi dýchá, takže mě asi nečeká víc než spousta odpočinku.“ „Od toho Vánoční svátky jsou, paní – aby si lidé odpočinuli.“ „Jakoby se lidem muselo ukazovat, kdy mohou odpočívat… Pro mě Vánoce nic neznamenají, Edwarde, a Samuel už to jistě ví. Bylo by dobré, aby ostatní taky.“ „Desmond to vidí jinak. Nemůžu vám do toho mluvit paní, ale…“ „Můžete do toho mluvit!“ zdůraznila Kasumi. „Zkrátka myslím, že by nebylo vhodné brát Desmondovi iluze. Dětství je doba krásná a člověk by si jí měl užít, dokud to jde, protože svět není tak hezký, jak vypadá.“ „Sám jste to řekl, Edwarde – svět je hnusný, respektive je hnusný pro toho, kdo si na něm nenajde nic dobrého. Desmond je ještě mladý, to ano, ale nechci, aby vyrůstal v domnění, že se k sobě lidé chovají pěkně, že světu vládne láska, že míru se dá dosáhnout, že máme věřit v Boha a že dárky nosí nějaký tlustý trouba. Pak se jednoho dne dostane z té umělé ulity, tak jako já před mnoha lety, a pozná, že mu všichni jen lhali a že o životě neví vlastně vůbec nic.“ „Možná, že život s iluzemi je lepší, než ten bez nich…“ řekl Edward a raději změnil téma hovoru, neboť teď za jízdy rozhodně nestál o to, aby se začal utápět ve vzpomínkách. „Povíte mi prosím, za jak dlouho vám bude zase dobře?“ „Uvidíme, jak to půjde, ale doufám, že do svatby už budu zcela v pořádku. Doktoři říkají, že se to hojí velice dobře, tak snad to bude dobré. Rozhodně léčbu nebudu podceňovat a pokusím se z toho vykřesat co nejdříve, takže většinu času strávím v klidu a v posteli.“ „A… odpusťte, že se na to ptám… ale co Parvati? Víte, měl jsem ji rád. Ona… bývala to milá, usměvavá dívka. Laskavá, přátelská… a taky zamilovaná.“ „Především nemocná, ale to ji neomlouvá. Pokusila se mě zabít – možná kvůli lásce k Samuelovi, kvůli nenávisti ke mně nebo jí jen přeskočilo, těžko říct. No... měla jsem namále.“ „Jsem rád, že jste v pořádku. Jen mi je Parvati líto. Bylo by krásné, kdybyste byli přítelkyně.“ „Nebudu vám lhát – pokud se ještě někdy setkáme, zabiju ji.“ Edward už nic neříkal a to po
dlouhou dobu. Měl rád Parvati i Kasumi, ale kdyby si měl vybrat mezi jednou z nich, nedokázal by to.
Velká Británie – Anglie - Black Mirror Sakura se společně s Markem vrátila z obvyklého běhání. Hned potom zavítala do Samuelova pokoje. Samuel zadumaně seděl u stolu a něco si pročítal. „Čau,“ pozdravila Sakura a na stůl položila krabičku s léky, „tady jsou prášky na hlavu. Sehnala jsem je ve vesnici. Snad to zabere.“ „Díky, ale mám vlastní zásoby. Každopádně jsem rád, že na mě myslíš.“ „Dneska se vrací ségra, co?“ „Ano, i když říct vrací, není ten nejlepší výraz. Všeho všudy tu pobyla jen pár hodin. Chmm, nemůžu se jí dočkat, věřila bys tomu?“ „Se ví. Milujete se. Jsem ráda za vás oba.“ „Co ty a Mark? Zdá se mi, že jste si padli do oka.“ „Možná… Spíš se jen poznáváme.“ „Tak to začíná…“ „Hele, nic vážnýho z toho nebude. Chodíme spolu běhat a to je tak všechno. Jsem za to ráda. Už takhle jsem dost mimo formu, takže je fajn, že mi pomáhá ji zlepšit. Díky němu mám motivaci, nic víc.“ „Jo? Takže až se Kasumi uzdraví, budeš běhat s ní?“ „Ech, no to asi ne.“ „Ale…“ „Podívej, Samíku, Kasumi funguje na mnohem vyšší rychlostní stupeň. S ní nemám šanci udržet krok, vždyť víš, jak je na tom s dechem a jak má namakaný nohy, ne?“ „Dobrá výmluva, když už nic jiného.“ Sakura přešla k prádelníku na kterém byla zarámovaná fotografie Desmonda. „Co Des? Těší se na mámu? Ví o ní vůbec?“ „Co myslíš, že jsem tady ty čtyři roky dělal?“ usmál se Samuel. „O mámě ví vše, co potřebuje vědět. Zvyknou si na sebe.“ „Ne že bych chtěla rejpat, ale dát Kasumi dohromady se čtyřletým děckem, to nevypadá na ideální dvojku.“ „Na tebe si Desmond už zvyknul a dokonce si tě oblíbil. Na Kasumi si zvykne taky. Neboj se, bude z ní dobrá matka.“ „Rozhodně z ní bude tvrdá matka. Jestli i dobrá, to se teprve uvidí.“ Sakura otevřela okno a vykoukla ven. Padal sníh a jí to přišlo hrozně krásné. „Hele, už zase sněží! Myslíš, že to vydrží? Sníh je fajn.“ „To nevím, ale raději to okno zavři. Bude tu chladno.“ „Přemýšlím, že bych se ségrou šla na koulovačku, pokud toho nasněží dost.“ „To klidně běž, ale až se budeš vracet do zámku, vyklepej ze sebe ty hromady sněhu, ať tu není mokro.“ „Jo… ta holka má reflexy jak kočka. Sakra nemůžu jinak než na ni být pyšná.“ „Nabízí se taky závist…“ „Ha, ha, kdepak Samíku, sestřička je pro mě špička, kterou hrozně obdivuju a já bych se za ni rvala do posledního dechu. Nic jí nezávidím, naopak – jsem moc ráda, že je jaká je a i když bych si tu a tam přála mít její sílu, vytrvalost a podobně, tak to není o závisti, ale o touze se ji vyrovnat. Přeju jí jen to nejlepší, to mi můžeš… jé, hele už jedou! Super!“ Sakura
zavřela okno a pospíchala dolů do hlavní haly. Samuel ji následoval a cestou se ještě stavil v dětském pokoji pro Desmonda.
Kasumi již brzy stála v hale a Edward jí šel do pokoje zanést věci, Sakura svoji sestru objala. „V nemocnici jsi mě navštívila před dvěma dny a teď děláš, jako bychom se neviděly půl roku,“ řekla Kasumi. „Mám tě ráda, sestřičko.“ Kasumi se usmála. „Vždyť já tebe taky.“ „Jak se cítíš? Už je to lepší?“ „Není to špatné. Jsem odpočatá a plná energie, jen kdyby už byla žebra v pořádku. Stále mě bolí…“ Dolů sešel už i Samuel, který byl štěstím bez sebe. Kasumi objal a políbil. „Teď už bude vše v pořádku, lásko. Vítej do nového života a na zámku, který ti bude říkat paní.“ „Prý ti ráno nebylo dobře…“ „Je to lepší. Obzvláště, když tu jsi. Chtěl bych ti taky někoho představit. Desmonde! Neschovávej se za tím křeslem a pojď se ukázat mamince. Hrozně se na tebe těšila.“ Desmond však rozhodně neplánoval ze svého úkrytu vylézt. „Bojí se tě.“ „Zatím nemá proč.“ Samuel tedy pro Desmonda došel. „No tak Desi, nezlob,“ řekl mu Samuel tiše „Víš, co jsem ti o mamince vyprávěl. Nemá ráda, když někdo zlobí, ale jinak je moc hodná a má tě ráda.“ Samuel chytil Desmonda za ruku a přivedl ho ke Kasumi blíž. Klučina si chvíli Kasumi prohlížel a když se na něj Kasumi pousmála, pookřál a řekl: „Ty jsi maminka?“ Kasumi se pomalu shýbla. „Ahoj, Desmonde,“ řekla a pohladila ho po tváři. „Budeme tu teď bydlet spolu.“ „Teta taky?“ „Teta? Teta tu bude bydlet taky. Že jo, teto?“ zeptala se Kasumi a otočila se na Sakuru. „Se ví, že jo. Řeknu vám, lidi, že to je jak sen. Ještě před pár týdny jsem se pekla v tom děsným Africkým vedru, bojovala o holý život ve válkou zmítaný zemi, hlady pomalu chcípala a cedila krev, ale teď, z ničeho nic mám všechno – zázemí, klid, přátele a rodinu. Kruci lidi, já se snad rozbrečím.“ Kasumi se postavila, položila své sestře ruku na rameno a pohlédla jí do očí. „Už jsme si toho v životě vytrpěly dost. Obě dvě jsme zažily věci, na které by většina lidí psychicky ani nestačila. Měly jsme to těžké, ale zdá se, že se na nás konečně usmálo štěstí.“ „Zasloužíte si ho,“ řekl Samuel. „Co máš teď v plánu, miláčku? Myslím, než se zcela zotavíš?“ „Nic moc. Budu jíst, spát a lenošit. Půjdu do pokoje a zahájím svůj týden nic nedělání. Eh, dovedeš mě tam, miláčku? Nejsem si jistá, jestli bych tam trefila.“
Samuel velice rád dovedl svoji nastávající do pokoje, kterému vévodila veliká manželská postel s nebesy a jemným sametovým závěsem. Kasumi si její pohodlnost brzy vyzkoušela na vlastní kůži. „Doufám, že tě to moc nezhýčká,“ řekl Samuel. „Nemyslím. Po svatbě na sobě už zase začnu dřít, ale pokud vážně budeme mít dítě, tak ne nadlouho. Budu se dle toho muset zařídit. Spoustu jídla, spoustu odpočinku, žádná velká fyzická aktivita,… Vlastně stojím na prahu úplně jiného způsobu života, než na jaký jsem zvyklá.“
„Rád ti pomůžu, s čím budeš chtít. Jsem tu pro tebe, Kasumi, vždyť víš. Za pár hodin se bude podávat oběd, mám ti ho sem nechat přinést?“ „Sejít po schodech dolů zvládnu - rozmazlovat mě nemusíš. Ale pokud tu budeš se mnou, klidně poobědvám v pokoji.“ „Skvěle. A co tu budeš celé hodiny dělat? Chceš pustit rádio nebo přinést nějakou knihu?“ „Možná později. Hmm, ta postel je vážně hrozně pohodlná. Nechceš ji taky vyzkoušet?“ „Už teď? Je to ale příjemná myšlenka natáhnout se vedle tebe… Obzvláště když skoro měsíc jsi byla pryč. Mám tu něco, co se ti možná bude líbit.“ Samuel vytáhl ze šuplíku kazetu, kterou následně pustil v přehrávači. Byly to skladby v tradičním Japonském stylu. „To je hra na flétnu šakuhači, jen nevím, co to vlastně je,“ řekl Samuel a natáhl se vedle Kasumi. „Takováhle klidná pomalá hudba se využívá u meditací. Šakuhači je bambusová flétna o délce asi půl metru a má pět otvorů. Původně vůbec nešlo o hudební nástroj, ale o prostředek k dechovým cvičením. Ehm, nemáš tu flétnu náhodou tady?“ „Bohužel ne, ale ty si poradíš i bez ní, že ano?“ „Určitě jo. Ta skladba je sama o sobě dobrá. Při meditací je možné uzpůsobit frekvenci dýchání dle hry na flétnu. Možná mi to pomůže při rekonvalescenci.“ Do místnosti vstoupila Sakura a okamžitě přehrávač vypnula. „Bože, tak tohle poslouchají pětatřicátníci? Nechte si to na pohřeb a dejte tam něco pořádného. Co takhle Nirvanu, Green day anebo náš Buck-Tick?“ „Tohle je meditační hudba, Sakuro,“ upozornila ji Kasumi. „Ahá, a já myslela, že sex se za meditaci nepovažuje.“ „K sexu jsme se ještě nedopracovali. To až večer a ty u toho nebudeš!“ řekla Kasumi. „Potřebuješ něco důležitého, Sakuro?“ zeptal se Samuel. „Mám na srdci pár věcí, které chci se ségrou probrat.“ „No, nebudu vás rušit. Půjdu se podívat dolů, jestli se už Edward pustil do vaření,“ řekl Samuel, vstal a odešel.
Sakura usedla na postel ke Kasumi. Pověz mi, Kasumi, - co svatba? Těšíš se?“ „Stále to pro mě nic neznamená. Nicméně rozhodla jsem se ustoupit Samuelovi a vzít si svatební šaty ovšem za předpokladu, že najdu nějaké pohodlné.“ „Samuel mi ukazoval šaty, co tu zbyly po Rachel. Myslím, že se ti líbit nebudou...“ „Nevadí, stejně musím do města, kvůli tetování. Bude to takový dáreček pro budoucího manžela.“ „Tetování… Co myslíš, slušelo by mi taky nějaký tetování?“ „To je tvoje věc. Markovi se to líbí?“ „Héj, co máte všichni s tím Markem?!“ „Samuel se mi v nemocnici pravidelně svěřoval se vším, co se děje, takže jsem v obraze.“ „Ne, to teda nejsi, sestřičko! Mark je… je to můj partner při ranním běhání. Toť vše.“ „Jo? Takže až budu v pořádku, budem běhat spolu?“ „Ty a Samuel jste vážně dvojka. Už jemu jsem říkala, že jsi na mě moc rychlá a moc vytrvalá. Jen bych tě brzdila.“ „Možná, ale zase bys měla motivaci. Navrhuji chodit běhat ve třech. Pak nic nezkazíme, tedy pokud jde opravdu jen o běhání.“ „Sestřičko… já se z tebe snad zblázním,“ usmála se Sakura. „Tak dobře, Mark je celkem fajnovej týpek, a když jsme spolu… no, prostě víš, co chci říct, ne?“
„Že za pár měsíců bude další svatba.“ „Kasumi!“
Odpoledne krátce po obědě se Sakura vrátila do Kasumina pokoje. Byl tu i Samuel a ukazoval své nastávající stará rodinná alba. „Zdar, lidi,“ pozdravila Sakura. „Potřebuješ něco?“ otázal se Samuel. „Zrovna tu Kasumi ukazuju moje předky. Tohle jsou fotografie ze svatby mého otce Randala s Elisou.“ „Co se s tvými rodiči vlastně stalo?“ zeptala se Sakura. „Zemřeli při autonehodě už před více než čtyřiceti lety.“ „Před čtyřiceti lety… a tobě není čtyřicet.“ „Už jsem ti to vysvětloval, Sakuro.“ „Já vím, ale dost blbě se to chápe. Správně by ti mělo táhnout na padesátku. Prostě jsi vynechal pár let života… To je dobře, protože ségra by určitě nestála o padesátiletýho dědka.“ „Markovi je tuším pětačtyřicet…“ řekl Samuel. „Jo… ale vypadá ještě zachovale. Sakra, vždyť je běžný, že se mladý holky lepí na staré dědky!“ „To ale dělávají kvůli penězům, Sakuro. Mark zrovna bohatý není.“ „Taky neříkám, že spolu něco budeme mít. Je to kámoš a tak to taky asi zůstane, vždyť mě je dvaadvacet! Jsem jako fakt ještě mladá a… no krásná ani moc ne, ale cítím se svěží a plná energie…. I kdyby všechno jinak klapalo, tak při sexu to prostě fungovat nemůže. Víš přece, že mám při sexu ráda drsné…“ Sakura pohlédla na svoji sestru a zarazila se. „To už jste s poznáváním zašli tak daleko, že víte jak to kdo rád?“ divila se Kasumi. „J-jo, ségra,“ vykoktala ze sebe Sakura. „Vždyť víš, že hodně žvaním a tam v Kongu nebylo co jinýho dělat než... než žvanit. Dost blízce jsme se se Samíkem poznali, že jo Samíku?“ „Přesně tak.“ „Ehh, snad abychom s hovorem o vztazích skončili,“ navrhla Sakura a rychle si setřela ledový pot z čela. Nezdálo se, že Kasumi pojala nějaké podezření a Sakura za to byla ráda. „Ehm, přišla jsem sem hlavně kvůli tobě, ségra. Co takhle zvednout prdel a vyrazit na průzkum?“ „Na průzkum?“ „No jasně. Neříkej, že tě nezajímá, co tady na panství všechno je. Mohla bych tě provézt a na závěr bychom zakotvily v hospodě na pivu, co ty na to?“ „Pravdou je, že prohlídka by neuškodila. Přeci jen si některý místa tady vybavuju jen matně. Půjdeš taky, Samueli?“ „Necítím se na nějaké dlouhé cesty, obzvláště ne v té zimě.“ „Chápu… Tak my vyrazíme. Ty alba si prohlédnu jindy.“
Během pár minut již obě sestry vycházely z brány zámku. Na sobě měly svetr i teplou zimní bundu, neboť bylo opravdu chladno. Venku stále sněžilo a fučel ledový vítr, takže si ženy přetáhly přes hlavu kapuce. „Hele, nebudeš mít s tím zraněním problémy?“ zeptala se Sakura. „Běhat určitě nebudu a žádné prudké pohyby také nejsou to pravé. Jinak jsem v pohodě. Jen… trochu mám problém s dechem, takže žádný spěch.“ „Ty mě děsíš! Copak dechový cvičení nezabraly?“ podivovala se Sakura.
„Je to lepší, než bývalo, ale ta plíce to dost odnesla. Když se zhluboka nadechnu, cítím intenzivní bodavou bolest. Doufám, že se to srovná.“ „Srovná, a i kdyby ne, tak tvoji výkonnost to zase tak neovlivní. Pořád budeš nejlepší zabiják široko daleko, jen se budeš muset víc šetřit, což mi připomíná – jak jsi dokázala během těhotenství vykonávat Tokutarovy rozkazy?“ Kasumi nechtěla moc vzpomínat na jedno z nejhorších období svého života, ale chápala, že to Sakuru zajímá. „Zpočátku to šlo a asi tak do třetího měsíce to bylo bez problému, ale pak… vážně jsem myslela, že mě nechá porodit a do té doby budu v klidu, ale on to úplně ignoroval.“ „Počkej, počkej, tomu nerozumím – chceš tvrdit, že on dělal, jakoby nic?“ „Přesně tak. Bylo to hrozný,“ povzdechla si Kasumi. „Hlavně to muselo být směšný. Vraždící monstrum s těhotenským břichem… to zní jak titulek bulvárních novin.“ „Když jsem sekala své nepřátele na kusy, tak jim do smíchu nebylo. Pravdou je, že mě dost podceňovali, což samozřejmě nebylo na škodu. Ale oni mě obecně všichni podceňují, protože každý muž v případě ženy věří minimálně jedné věci – že je slabá.“ „Když pak prozřou bývá už pozdě, co?“ rozesmála se Sakura. „Muži věří, že oni jsou silní a ženy slabé, čímž se stávají ženy silné a muži naopak slabí vůči 'slabším' ženám. Když je pak žena opravdu silná dostává se jí do rukou ohromná výhoda.“ „Podtrženo sečteno – jsi strašně ráda, že jsi žena, protože z toho dokážeš vytěžit podstatně víc, než kdybys byla muž. A já konečně rozumím Tokutarovi, proč místo chlapů cvičil na vražedkyně vás.“ „Měli bychom už vyrazit, Sakuro. Přeci jen pokecat můžeme i v teple. Ještě než ale půjdeme, bych se chtěla ujistit o jedné věci – určitě to tu znáš? Nezabloudíme?“ „V klidu, ségra, nejsem blbá holka, a abych ti dokázala, že se tu vyznám, vydáme se rovnou do lesů.“ Sakura zavedla svoji sestru na sever do lesů a mířila k jezeru Black Lake. Cesta zasněženým lesem byla sice dlouhá, ale ne nudná. Čím víc se blížily k jezeru, tím větší mlha všude okolo byla, takže obě sestry musely dávat dobrý pozor, aby neztratily orientaci. Když se stromy rozestoupily a sestry před sebou zahlédly ohromnou vodní plochu, poznaly, že jsou u cíle.
Kasumi, která tu nikdy v životě nebyla, byla překvapená velikostí jezera. Za jasného počasí bylo možné vidět až na druhý břeh, což ovšem dnes nebylo možné. V blízkosti jezera byla ještě větší zima než kde jinde. Mlžný opar vypadal, že by se dal skoro krájet. „Tak tohle je slavné jezero Black Lake,“ začala s vysvětlováním Sakura. „Taky se mu říká mrtvé jezero.“ Kasumi musela uznat, že název je to dobrý – atmosféra tu mrtvolná byla a ne málo. „Prý se tu ději zatraceně divné věci,“ pokračovala Sakura. „Jak to všechno víš?“ „Lidi žvaní a já poslouchám. Uvědom si, že v Harryho hospodě jsem pomalu den co den a pak – Samuel mi řekl spoustu věcí o panství a před tímhle jezerem mě varoval ze všeho nejdříve. Tebe ne?“ „Ale jo, řekl, že se nemám přibližovat k vodě. Za žádnou cenu.“ „To bych ti taky radila. Od jezera táhne až nepřirozený chlad, cítíš to taky?“ „To může být tím, že mrzne a fouká vítr a tady je velká plocha nekrytá stromy, takže je pochopitelné, že nám je větší zima, než v lese.“ „Ten chlad a mlha se tu drží i přes léto, vlastně po celou dobu od chvíle, kdy se v jezeře usadili zdechliny.“
„Co?!“ „Straší tady, sestřičko. Říká se, že v jezeře žijou mrtvoly a vábí pitomce, aby skákali do vody. Takže, kdybys najednou měla z ničeho nic chuť se vykoupat, tak rozhodně ne tady.“ Kasumi vykročila blíž k molu a prohlížela si vodní plochu. Neviděla daleko, kvůli husté mlze. Sakura raději chytila svoji sestru za ruku. „Pojď pryč.“ „Jen klid. Nemám v plánu se tu utopit. Jen mě to místo fascinuje a děsí zároveň. Viděl tu někdo něco?“ „Jo i ne. Říká se, že nějaký harant stáhl do vody svoji sestru. Neznělo by to tak hrozně, kdyby ten kluk nebyl už několik měsíců po smrti. Myslím, že by stálo za to všechnu vodu odčerpat.“ „To by stálo spoustu peněz a práce.“ „Jo, ale vem si, co by se mohlo najít. Jen si to představ – hladina vody klesne na minimum a v bahně se tu budou rochnit čvachtající zombie.“ „Já si něco takového s klidem umím představit, ale co ty? Oživlí mrtví, to je svět hororu.“ „Jenže Black Mirror je horor sám o sobě. Všechny ty příběhy o démonech by mi možná přišly absurdní, kdybych je neslyšela z tvých a Samuelových úst. Takže buďto jsme všichni na panství cvoci, nebo je Black Mirror semeništěm zla.“ „Druhá možnost se pravdě blíží víc, nicméně ani to není zcela přesné. Black Mirror mělo prostě smůlu a Peklo tu vždycky bylo a stále je jasně patrné.“ „Jo a to je právě super. Myslela jsem, že se tu unudím k smrti, ale kdepak. Můžu vést osobní válku proti potvorám, co tu žijí. Střílení lidí není ani zdaleka tak zábavné, jako střílení démonů. Myslím, že začnu právě zde u jezera.“ „Vymlouvat ti to nebudu, ale buď opatrná. Nechci, aby se ti něco stalo.“ „Dám pozor.“ Jen co se Kasumi otočila ve snaze odejít, zahlédla koutkem oka, jak se zčeřila voda. „Ryba?“ zeptala se. „Tady ryby nejsou.“ „Raději už půjdeme. Zajdeme na Warmhill, ano? Na kostel a farnost si dobře vzpomínám.“
Na Warmhill byl klid, který jen občas narušilo krákání vran. Ty kroužily kolem kostelní věže, jakoby jim to místo mělo dodat pocit bezpečí. Kasumi nevěřila, že by půda kostela měla jakoukoli zvláštní moc schopnou zapudit zlo. Víru v cosi vyššího odmítala a věřila výhradně svým smyslům. V pravé části hřbitova hrobník Mark právě kopal hrob. V tuhle dobu to byla namáhavá práce, kvůli zmrzlé půdě. „Tak to je náš hrobník,“ řekla Sakura, „jmenuje se Mark a je to rasista a zmetek.“ „Já vím. Na něj si pamatuji dobře. Nevíš, kdo umřel?“ „Nemám ponětí. Možná jen připravuje díru pro někoho, kdo leží na smrtelný posteli. Prostě nemarní čas.“ Kasumi tomu ale nevěřila. Mark by totiž klidně mohl pár dnů počkat, než mrazy poleví a potom by vykopání hrobu bylo mnohem snazší. Přistoupila až k němu společně se Sakurou. „Někdo zemřel?“ zeptala se Kasumi. Mark se na ni ohlédl s neskrývaným vztekem. „Ano, jen škoda, že jste to nebyly vy dvě.“ „Radši drž hubu, ty plesnivej hajzle!“ vykřikla Sakura. „Povíte mi, kdo umřel?“ zeptala se Kasumi. „Náš farář. Dnes v noci… přišlo to z ničeho nic.“ „Taky už byl dost starý…“ „Přesně osmdesát pět let mu bylo.“ „Hmm, je po poledni, tak jak to, že o tom na zámku nikdo neví? Taková zpráva by se přece
roznesla, ne?“ „Nestojím o to, aby se to rozkřiklo, alespoň ne teď. Ještě jsem se s tím ani sám nevyrovnal…“ „Co naše svatba? Ohrozí ji to nějak? Máme se se Samuelem brát prvního ledna.“ Mark nevěřícně zakroutil hlavou. „Zemřel kněz a můj přítel a vás zajímá jen svatba?! To mi ani nepopřejete upřímnou soustrast?“ „Nevím, jak má sestra, ale ode mne by ta soustrast rozhodně nebyla upřímná a já nemám ve zvyku lhát,“ zdůraznila Kasumi. „Ani jedna z nás jsme ho pořádně neznaly, tak co čekáte?“ dodala Sakura. „Jste sobecké svině! Doufám, že se co nevidět budete smažit v pekle.“ Zatímco Kasumi si z takovéto urážky nic nedělala, tak Sakuře vzplály oči zlostí. „Říct mi někdo něco takového v Africe, tak bych mu ustřelila hlavu. S tebou, ty starej páprdo, to ale bude zajímavější.“ Sakura strčila do Marka a ten se zřítil do téměř vykopaného hrobu. Poté popadla lopatu a začala ho zasypávat hlínou. Kasumi ji však zarazila už po druhé lopatě. „Neblbni. Taky bych toho sráče viděla radši mrtvého, ale na tohle se přijde a půjdeš sedět.“ Sakura se na chvíli zamyslela a poté lopatu hodila do jámy. „Máš pravdu – nestojí mi za to. Hej, hajzle,“ zavolala směrem k Markovi, který se pomalu zvedal, „jestli, mě za tohle napráskáš, tak se vrátím a dokončím to. Věř mi, že pohřbení zaživa je kurevsky hnusnej způsob smrti.“ Sestry zašly k zadnímu hřbitovu, kde byla hrobka Gordonů. Zastavily se před ní a rozhlédly se okolo. Warmhillský hřbitov byl starý stovky let a mnoho hrobů ani nebylo řádně udržovaných. Mark už byl starý a na svoji práci nestačil. Pochmurná atmosféra hřbitova byla ještě zesílena nepříjemným počasím a mlhou. „Tohle bude tvoje hrobka, sestřičko,“ řekla Sakura a pokusila se otevřít plechové dveře. Byly zamčené. „Smůla, dovnitř se asi nepodíváme.“ „Nevadí - ani mě to nezajímá.“ „Vážně ne?“ „Je mi jedno, kde skončím, až umřu. Klidně mě můžeš pochovat na zahradě u zámku, když budeš chtít.“ „Hmm, vzhledem k tomu, kde jsme, bych si něco takového neriskla. Co když mě pak budeš chodit strašit?!“ „Tak mě, pro mě za mě, dej zpopelnit a vysyp do moře.“ „Anebo si s tebou posypu chodník, až bude mrznout. Ehh, promiň, neurazila jsem tě, že ne?“ strachovala se Sakura. „Buď klidná – mě těžko někdo urazí.“ „Dělám si pochopitelně srandu, už jen proto, že ty nás všechny přežiješ!“
Sestry odešly z prostor hřbitova a prošly Warmhillskou vískou. Zde již nikdo nežil a tak se opuštěná stavení pouze rozpadala. Nebylo tu nic zajímavého k vidění a tak Sakura dovedla svoji sestru k bunkru, jež byl v lesích nedaleko odtud. Vstoupily dovnitř a sešly po schodech do podzemí. Ocitly se v sále jež byl plný prohnilých dřevěných lavic, jež vypadaly jakoby je někdo ukradl v kostele. Sakura poukázala na zaprášené a potrhané plátno velikého obrazu, na kterém byl zachycen důstojně vyhlížející muž s dlouhými černými vlasy. Působil inteligentně a moudře. „Tohle je… ehh…“ Sakura se snažila si vzpomenout, což jí dělalo nemalé problémy. „Samuel mi to určitě říkal… hmm… jo už vím – je to Lothar Gordon. Sakra, já si všechny ty jména a
místa snad budu muset někam poznamenat. Nejspíše napíšu řádného průvodce panstvím Black Mirror.“ „Ty? Nějak mi to k tobě nesedí. Umíš vůbec psát?“ „Jasně, že jo! Když chci vést válku, musím mít zcela jasný přehled o bojišti, to je snad jasné!“ „Popravdě děsím se toho, až ta tvá válka vypukne. To budeš pobíhat po panství s brokovnicí v ruce a střílet po všem, co se neohlásí jako člověk?“ „To nechej na mě, sestřičko. Já už tenhle kraj vyčistím a jak už jsem řekla - první bitvu svedu o Black Lake.“ „Tak to přeju při hledání sponzora ochotného poskytnout prostředky a finance na odčerpání vody hodně štěstí.“ „Mám to promyšlený – provedu sbírku tady ve Willow Creek a zbytek dofinancuje místní šlechta, která jistě podpoří moji snahu o vyhubení mrtvol.“ „Tak místní šlechta… Ale asi na tom něco bude. Místní šlechta se poradí, zváží všechna pro a proti a patrně poskytne nejen potřebné finance, ale i jistou výpomoc v podobě zkušené vražedkyně. Teď mi ale pověz víc o Lotharovi a tomhle místě.“ „Jak si přeješ. Chodící turistický průvodce po panství, kde místo lišek dávají dobrou noc zombie, je připraven podat vyčerpávající soubor informací o tomto přiblble se tvářícím individuu.“ „Sakuro! Tvé vtípky možná někoho rozesmějí, ale mne asi ne.“ „Dobře sestřičko, takže asi takhle – Lothar před mnoha lety založil nemocnici pro duševně choré v Ashburry. Chtěl pomáhat všem těm magorům, co tam bydleli, jenže jednoho dne zmagořil a později umřel. Z Ashburry je dneska chátrající budova, kdysi sloužící jako hotel. Dnes ji vlastní tvůj přítelíček Samík.“ „To, že Lotharův obraz visí právě zde, ale nebude náhoda…“ „Jistěže ne. Někdo ho sem totiž musel přinést…“ „Sakuro…“ „Někdy mi to prostě nedá… Tadyhle se scházeli členové Řádu, který před lety opětovně zformovala Amanda Valeyová. Samuel má za to, že obraz sem pověsili proto, že stejně jako Lothar, tak i Řád bojoval proti šílenství. Přesněji proti kletbě Gordonů a ta ve svém počátku jisté šílenství způsobovala. Jako příklad můžu uvést Jamese Gordona, týpka, kterého zplodil William Gordon, což je Samuelův děd, s… hmm, těžko říct s kým, ale určitě to byla žena.“ „Jaká žena? Byla z rodiny?“ „Ne, to asi ne. Nevím, o koho šlo. Ale dnes už to bude stejně jedno.“ „Nebuď si tak jistá. Pokud šlo o nemanželské dítě Williama, pak si určitě vyhlédl nějakou mladou krásnou dívku. Dnes by jí nemuselo být ani sedmdesát let. Pravděpodobně ale bude již po smrti.“ „Proč myslíš?“ „James byl její syn! Musela se přece zajímat, co se s ním děje. I já se zajímala o svého syna… a stálo ho to život.“ Kasumi znejistěla a usadila se do jedné z lavic. Dobrá nálada z jejích očí rázem vymizela. „Kasumi, nebuď nešťastná,“ utěšovala sestru Sakura. Posadila se vedle ní a řekla: „Radši poslouchej, co bylo s Jamesem dál. Jamese postihlo šílenství zapříčiněné kletbou, ale u Jamese se to neprojevilo naplno, kdežto u tvého nastávajícího ano. William strčil Jamese do Ashburry a ten se tam po mnoha letech oběsil. Tedy kdyby mě někdo zavřel do Ashburry, tak se tam zaručeně zblázním, až si říkám, jestli podobné ústavy naopak nezvyšují počet bláznů místo toho, aby je snižovaly.“ „Ty už padlá na hlavu jsi, Sakuro, takže pobyt v blázinci by ti patrně neuškodil.“ „Cha, chá, žena, která se nikdy nesměje, se právě pokusila o vtip. Já tě z té apatie ještě
vyléčím, sestřičko.“ „Jestli by to znamenalo, že se ti začnu podobat, tak si tu léčbu raději odpusť.“ „Ha, ha. S tebou se člověk nenudí, Kasumi. Škoda, že jsme se nepotkaly už dřív.“ Kasumi se upřímně usmála. „Přesně tak - je mi s tebou dobře. Možná jsi zvláštní, ale máš mě ráda a toho si cením. Když už mluvíme o Ashburry - se Samuelem jsem to také probírala a řekla mu, že promyslím, k čemu by nám ta budova mohla být. V nemocnici jsem nad využitím té budovy přemýšlela, ale nic mě nenapadá. Sem na Black Mirror nikdo jezdit nebude a nemá tedy smysl tam založit cokoli veřejného. Abych pravdu řekla – jsem v koncích. Nenapadá tě co s tím barákem dělat?“ „Co školu bojových umění?“ „Ne! Zcela jednoznačně ne!“ „Myslíš, že by nebyl zájem?“ „Jistě že byl, a jaký! Už jen kvůli mně samotné. To, co teď řeknu vyzní směšně, ale je to pravda – já místní lidi přitahuji. Jsem tajemná exotická žena a především známá jako přemožitelka démonů, což působí jako magnet. Lidi by do školy chodili už jen ze zvědavosti, jenomže já přece nebudu druhé učit tomu co umím, vždyť bych si své potenciální nepřátele akorát posilovala. Něco jiného by to bylo u lidí, kterým věřím, jako třeba u tebe. Cizí lidi ale učit ničemu nehodlám.“ Sakura si povzdechla, ale musela dát své sestře za pravdu. „Praktičnost až za hrob, viď ségra? To tě ani trochu neláká se předvádět? To já kdybych uměla holou rukou rozlomit dřevěné prkno, cihlu nebo dokonce tenkou betonovou desku, tak bych se tím chtěla proslavit. Ty nechceš být slavná? Ani tady u nás?“ „Já chci být především živá. Sláva s sebou přináší nepřátele a to životu neprospívá.“ Sakura chvíli mlčela a jen si užívala chvíli kdy jsou se sestrou samy. Pak dostala nový nápad, co dělat s Ashburry. „A co takhle specializovanou léčebnu, jako za starých časů? Nemyslím blázinec ale co ozdravovnu pro feťáky?“ „Chceš mít tady na panství feťáky?!“ „Ehm, jako bych nic neřekla. Možná někoho méně nebezpečného, třeba... hluchoněmé?“ „To už by bylo reálnější. Otázkou je jestli město takovou budovu potřebuje. Ta budova je uzpůsobená na takovouto funkci – je to místo, kde mohou lidé dlouhodobě bydlet, ale když máme dost peněz, nepotřebujeme ten barák pronajmout městu.“ „Asi nám ta barabizna vážně k ničemu není. Ale dobře že je naše.“
Ženy prošly již celé roky otevřenými masivními ocelovými vraty a ocitly se v jeskyni. Po levici byly schůdky vedoucí k dalším vratům. Za nimi byl bunkr. „Tak tam jsem mučila Adriana Gordona.“ řekla Kasumi. „Nezlob se ale nechce se mi tam chodit.“ „Chápu. Samuel tvrdil, že jestli se to co se tam odehrálo dozví někdo další, tak mi zakroutí krkem.“ „Pravdu víme jen my tři a tak to zůstane. V žádném případě se o tom nikde nezmiňuj a ani v hospodě, když se opiješ, jasné?“ „Jo, jen klid. Umím si dost dobře představit, co by se stalo, kdyby mi někdo uvěřil. Slibuju, že si pravdu nechám pro sebe.“ „Cením si tvého slibu. Jen dej pozor, abys ho neporušila.“ „Jinak mě stihne podobný osud jako Adriana?“ Kasumi na to neodpověděla, ale v hloubi duše věděla, že by nedokázala Sakuru zabít jen kvůli její výřečnosti, byť by ji mohla dostat do velmi nebezpečné situace.
Sakura se shýbla nad hlubokou čtvercovou šachtou v rohu jeskynního sálu. „Dávej pozor, ať nespadneš,“ varovala ji Kasumi. „Neboj se. Hmm, kdybych přivázala dlouhé pevné lano tamhle k zábradlí u vrat, tak by se dalo sešplhat.“ „Raději ne. Je to nebezpečné.“ „To, že o mě máš takový strach, mě jedině těší, ale nemůžu ti slíbit, že se tam dolů jednou nepodívám. Tak teď vyrazíme dál. V lesích na jihu odsud je kamenný kruh. Ještě jsem tam nebyla a raději tam ani nepůjdu. Jednak bych mohla zabloudit, protože White Wood je zatraceně temný a hustý les a pak – v lesích žijou vlci a já s sebou nemám bouchačku. Co takhle zajít na Salles? Je tam věž.“
Kasumi nic nenamítala a tak následovala svoji sestru po cestě vedoucí k Black Mirror. Zhruba v polovině cesty mezi Warmhill a zámkem se po pravé straně zvedala uzoučká stezka, jež se držela podél skal, které tu byly. Za deště muselo být obtížné vystoupat až nahoru a neuklouznout. Kasumi se na chvíli zastavila, aby si odpočinula. Pohlédla vzhůru na vysokou skalní stěnu, která byla porostlá mechem a trsy nízké trávy. Kdyby byla Kasumi zcela zdravá, dokázala by po skále i vylézt, ovšem v tuto chvíli mohla být ráda, když se dostane nahoru alespoň po pěšině. „Asi to nebyl dobrý nápad, co?“ zeptala se Sakura a sledovala svoji sestru, která nemohla popadnout dech. „Potřebuju... ehh... jen chvíli oddechu.“ „Jasná věc, sestřičko.“ Zhruba po pěti minutách Kasumi vyrazila dál. Když obě sestry stanuly na vrcholu, naskytl se jim pohled na kruhovou strážní věž, jež byla vidět i z veliké dálky. Vypadala zlověstně a opuštěně. Ohromné bloky kamenů zde ležely nehnutě už celá staletí. Kolem vrcholku věže kroužili havrani a krákali jak o život. „Ještě jsem tu nebyla,“ řekla Sakura, „ale z vršku je určitě fantastický výhled na celý kraj a výborně bude vidět i náš zámek. Sakura zabrala za kliku dřevěných vrátek vedoucích do věže. „Kurva, je to zamčený! Klíč bude nejspíš na Warmhill. Do prdele!“ „Zkusíme ty dveře vyrazit.“ „Ty ne, sestřičko. Ty odpočívej.“ Sakura se natočila bokem a vrazila do dveří. Ty se jen trochu prohnuly. „To dřevo stojí za hovno, jak je plesnivý, ale drží pevně.“ Kasumi přistoupila ke dveřím a semkla pravou ruku v pěst. „Kasumičko, neblbni,“ varovala ji sestra. „Jen ti do dveří udělám díru, prkna vylámeš ty.“ „Zlomíš si ruku!“ „Na tomhle dřevě ne.“ Kasumi se napřáhla, zhluboka se nadechla, vztekle zařvala a vrazila pěst přímo do dveří. Dřevo prasklo a Kasumi poté jen vytáhla ruku ven. „Fíha. S tebou se nemusím bát, když si zapomenu klíče od zámku!“ „Dřevo na dveřích našeho zámku je podstatně pevnější. Tam je mnohem jednodušší dveře vyrazit než prorazit.“ Sakura už vcelku snadno vylomila prkna dveří a vzniklým otvorem se protáhla dovnitř. Kasumi ji hned následovala. Obě stanuly v naprosto prázdné kruhové místnosti. U stěny byl žebřík do vyššího patra. „Čekala jsem, že tu něco bude,“ řekla Kasumi a její hlas se rozléhal kolem jako ozvěna. „Asi se to všechno už dávno vytahalo,“ řekla Sakura. „Podíváme se nahoru. Ta dřevěná podlaha v patře nás snad udrží.“ Kasumi pohlédla vzhůru a prohlížela si pevné trámy podpírající dřevěnou podlahu patra. Poté sjela pohledem dolů na nevalně vyhlížející žebřík. „Ten žebřík nestojí za nic,“ řekla. Sakura se přesto žebříku chytila ale jakmile se opřela
nohou o první příčku, ta pod ní praskla. „Kurva!“ vykřikla Sakura. „Ten výhled musí být úžasný. Jak jen se tam dostat? Nenapadá tě něco, ségra?“ Kasumi přešla ke stěně a přela po ní rukou. Nerovnosti tu byly jen minimální, ale Kasumi by to stačilo, aby vylezla nahoru. „Bylo by možné vylézt po stěně.“ „Já ale nejsem Spider-man.“ „Pro tebe to není, to je pravda. Nemáš takovou sílu v rukou. Ale s vhodným náčiním to zvládneš.“ „Mám shánět horolezeckou výbavu jen pro to, že chci vylézt na věž?“ „Tak sežeň dostatečně dlouhý žebřík.“ „Víš kolik je to metrů? Takový žebříky snad ani nedělaj.“ „Já vylezu nahoru a pošlu ti dolů lano. Počkej si pár dnů než mi bude zase dobře a pak ti pomůžu dostat se tam.“ „To budeš zlatá, sestřičko.“ „Kam půjdeme teď?“ „Hmm, co takhle k majáku?“
Obě sestry se vrátily k Black Mirror a pokračovaly druhou cestou k vesnici. Krátce před ní zabočily do lesů a po chvíli dorazily k útesům Sharp Edge, kde stál maják. „Tohle je hustý místo,“ řekla Sakura. „Chcípli tu dva lidi – Robert Gordon a Amanda Valleyová. Robert umřel rukou tvého nastávajícího a Amanda uhořela kvůli jeho dceři Angelině, co pak nechala zapálil náš zámek. Má štěstí, že už je po smrti, jinak bych si ji našla a stáhla z kůže.“ „Nemyslím, že bys na to měla žaludek. Musela bych to udělat za tebe… V tuhle dobu je tady na útesech hrozně větrno, takže návštěvu Akademie si asi odpustím.“ „Taky mi je dost zima, ale můžeme se schovat do majáku. Uvnitř by mělo být prázdno.“ „Ne! Raději budu stát na větru než riskovat, že mi na hlavu spadne kus kamene. Je to zřícenina, na rozdíl od té věže.“ „Pravda… pojď, jdeme ke klášteru. Vede tam už dávno zarostlá stezka z Willow Creek. Klášter patří řádu Cisterciáků, a přestože jsem se ptala snad už všech, co tu žijí, tak nikdo se prý nepodíval ani za zeď, co ho obklopuje.“ „Lidé nejsou zvědaví? Možná kvůli strachu.“ „Asi. My se ale nebojíme, takže vzhůru do kláštera.“
Sestry zamířily do Willow Creek. Téměř pustá vesnice vypadala v této roční době ještě mnohem prázdněji než obvykle. Sakura provedla svoji sestru několika málo ulicemi až k větší ploše sloužící jako parkoviště. Místní tu měli několik vozů, ale většina plochy zela prázdnotou. Odsud také vedla stezka nahoru na Ashburrské vrchy. Sakura se cesty držela jen okrajově, neboť se jen stěží dalo poznat, kudy dříve vedla. „Zvládneš to stoupání?“ zeptala se Sakura, „Kdyby něco, tak si dáme pauzu, stačí říct.“ Kasumi jen pokývala hlavou a stoupala dál. Nebylo to zase tak těžké, ale kousek pod vrcholem už cítila bolesti. Přemohla se a vylezla až na vrchol. Byla tu přes dva metry vysoká zeď a za ní veliká budova kláštera, ze které však byla vidět jen střecha. Kasumi se dotkla kamenné zdi a přejela po ní rukou. „Ta zeď je hrozně hladká a rovná. Nevypadá to, že už je stará stovky let.“ „Je to divný. Pojď, najdeme bránu.“ Kasumi následovala svoji sestru, která vyrazila podél zdi.
Po necelých dvě stě metrech minula roh zdi a pokračovala dál. Přišlo jí divné, že brána tu nikde není, ale teprve, když obešla celou zeď kolem dokola, promluvila k sestře. „Sakuro, v té zdi žádná brána není.“ „To je blbost. Ještě jsme ji neobešly celou.“ „Vidíš ty stopy před námi? Čípak asi budou?“ „No jo, kurva. Na Yettiho jsou dost malý… Musely jsme tu bránu minout.“ „Nejsem tak blbá, abych si jí nevšimla. Ta zeď je celistvá a dovnitř žádná cesta nevede. Pojď dolů do vesnice. Už se začíná stmívat.“ „Fajn, ale zítra se sem vrátíme, přelezeme zeď a konečně zjistíme, co je tohle podělaný místo zač.“ „Raději bych s tím počkala, až se oteplí a roztaje sníh a hlavně až mi bude dobře.“
Sakura a Kasumi přišly do hospody U Tří soudků – prosté putyky, o kterou však bylo dobře postaráno, neboť její majitel by za ni dal ruku do ohně. Hospůdka bylo ideální místo pro všechny lidi z okolí, kteří chtěli uhasit žízeň, dobře se najíst nebo jen probrat novinky, jež se na panství udály. První, co Kasumi zarazilo po vstupu do hospody byl nepříjemný kouř z cigaret, za který byli zodpovědní čtyři starší muži, jež tu hráli karty. „Tohle čuchat nebudu,“ řekla zcela jasně a hlavně nahlas Kasumi. „Vrátím se domů.“ „Ne, počkej“, zarazila ji Sakura a poté zakřičela na celou hospodu: „Kasumi Sato, budoucí manželka Samuela Gordona není zvědavá na smrad, který tu vypouštíte. Takže okamžitě zvednete prdele, otevřete okna, aby se tu vyvětralo a dokud tu Kasumi bude, nikdo z vás se cigára ani nedotkne, rozumíme si?“ „Neriskuješ trochu?“ zeptala se tiše Kasumi. „Dokud tu jsi se mnou, tak ani v nejmenším. Takže jestli se naserou, ne aby ses zdejchla.“ Jeden z mužů vstal od stolu a přistoupil ke Kasumi. Její ruce se semkly v pěst. „Omlouváme se,“ řekl muž. „Nebudeme vás obtěžovat a raději půjdeme.“ Muži se zvedli, nechali u Harryho jež byl za pultem, peníze a odešli. „Ha, ha, to je autorita,“ řekl Harry a už naléval Sakuře pivo do zdobeného porcelánového korbele. „Vítám vás zpátky na Black Mirror slečno Kasumi. Popravdě už jsem myslel, že se vás ani nedočkám. Dáte si také pivo nebo snad něco k snědku? Mám tu buřty naložené v octu.“ „Pivo bude stačit.“ Obě sestry si odložily bundy a usedly do rohu, kde byla veliká dubová lavice. Během okamžiku už měly na stole korbely s výborným černým pivem. „Povím vám, paní Kasumi,“ oslovil Japonku Harry, „hodně lidí vás považovalo za dávno mrtvou a odpusťte mi, že to takhle povím, ale šuškalo se, že pan Samuel je vámi dočista posedlý, jakoby si snad ani nepřipouštěl možnost, že se již nevrátíte. Upřímně jsem rád, že měl nakonec pravdu a že jste zpátky na Black Mirror, jen mi není jasné, z čeho to jeho přesvědčení pramenilo. Čtyři roky o vás nikdo ani neslyšel a pan Samuel prý také neměl žádné zprávy.“ Kasumi už věděla o Lilith a informacích, které Samuelovi předávala, ale pochopitelně nemohla něco takového říci před Harrym. „Už před odjezdem jsem Samuelovi řekla, že až vyřídím, co potřebuji, vrátím se a to platilo. Ta záležitost mi trvala čtyři roky a ano je to dlouhá doba, jenže některé věci nejdou v zájmu bezpečnosti uspěchat. Šlo mi o život, Harry, jak už možná víte a abych zvýšila své šance na přežití, musela jsem být opatrná.“ „Jo,“ vložila se do hovoru Sakura, „Kasumi chtělo zabít spoustu zmrdů a žádný neuspěl.“ „To jsem rád. Pravdou je, že když se rozkřiklo, že plánujete svatbu, hodně lidí to nedokázalo překousnout.“
„Kvůli mému původu?“ „Tak, tak. Nejste urozené krve a navíc jste cizinka. Nikdo nepamatuje, že by se kdokoli z pánů oženil s ženou, která nepochází odsud, z Británie. Nicméně podle mě záleží na tom jaká jste uvnitř a já vím, že lepšího člověka by pan Samuel jen těžko hledal. Lidi nezapomínají na to, co se tu před lety dělo, ale pomalu se jim z hlavy vykuřuje, kdo se zasloužil, aby to pominulo a tak mnohým často připomínám vaše činy. Směl bych vědět, co se na panství pod vaší, řekněme vládou, změní?“ „Mojí vládou?!“ „Myslel jsem to spíše obrazně, ale nejde popřít, že Gordonové jsou i v dnešní době důležití a ovlivňují dění na panství.“ Kasumi se napila piva a otřela si ústa od pěny. „Nikomu nevládnu, to za prvé. A za druhé nemyslím, že by se něco zásadního změnilo. Mám ale pocit, že tak docela nechápete můj vztah ke zdejším lidem, potažmo celému panství. Nejsem a nebudu žádná ochránkyně zákona nebo spravedlnosti, nicméně budu ctít své zásady, jak to dělám už řadu let. Vše se ale vztahuje jen a jen na mě samotnou a případně na mé blízké. Uvedu vám to na příkladu, abyste to lépe pochopil. Řekněme, že někdo zavraždí kupříkladu vašeho syna.“ „To je strašná představa!“ „Pro vás určitě ano, ale tak snáz pochopíte, co vám chci sdělit. Vy budete chtít, abych vraha potrestala. Není to žádné chvástání, když řeknu, že na to budu mít velice slušné předpoklady, nicméně já se do ničeho takového zaplétat nebudu a to do té doby, dokud ten vrah neohrozí mě nebo ty, které miluji.“ „Chcete…. chcete tvrdit, že budete klidně přihlížet, jak mého Ephrama někdo vraždí? To… to je příšerné!“ „Věc názoru.“ „Jste hrozně chladná.“ „Jo, jako mrazák, sestřičko,“ poznamenala Sakura. „Možná jsem a možná je to jen životní zkušenost, díky které vím, že není bezpečné pouštět si k tělu kdekoho.“ Harry byl z Kasuminých slov celý přešlý, což ženám neuniklo. „Tys tomu dala, sestřičko,“ řekla Sakura a zašla k Harrymu. Usedla na barovou stoličku a dala se do vysvětlování. „Já chápu, že si o Kasumi asi teď zrovna myslíš, že je zlá a že je to děsná mrcha.“ „Eh, ne to ne.“ „Ale jo, vidím na tobě, jak jsi z jejích slov mimo.“ „Já… čekal jsem, že nám bude pomáhat a chránit nás.“ „Svým způsobem bude.“ „Tomu nerozumím, vždyť jste ji sama slyšela.“ „Jo, ale ti parchanti, co tu kdysi strašili, jsou díky ní vyřízení. Nejde o to, jestli to udělala kvůli vám, ale hlavní je, že to udělala. Ať tak nebo tak, vděčíte za to právě jí. To, že je tady na panství nikomu slušnému neublíží. Když Kasumi nikdo nebude ubližovat, tak bude vše ok. Nicméně víte, že se na ni můžete spoléhat v omezené míře, ale to platí pro všechny, ne snad? Chápej, sestřička je holka, která se neplete do cizích věcí. Tak s ní zkuste všichni dobře vycházet, aby vás za cizí nepovažovala a bude to, jak sis přál. Stručně a jasně Harry – víš na čem jsi, tak se dle toho zařiď. Kasumi není polda, aby chránila zadky všem okolo a není ani zbožná válečnice jako Marcus Gordon. Je to ženská, která vyřídí každého, kdo s ní bude vyjebávat, ale nebude ubližovat těm, co si jí váží a dobře s ní vycházejí. Takže když se k ní lidi budou chovat mile, značně tím zvýší šanci, že se dožijí důchodu.“ „Máte asi pravdu…“ uznal Harry a přebíral si Sakuřina slova. Sakura se vrátila ke Kasumi a chvíli spolu mlčky popíjely. Asi po deseti minutách se ozval již uklidněný Harry. „Vadilo by
vám hodně, kdybych se vzdálil?“ zeptal se Harry. „Kluk je nemocný, nejspíše angína a tak se o něj potřebuju postarat. Uvařit čaj, dát lék…“ „Klidně běžte,“ odvětila Kasumi. „Dobře, vrátím se tak za čtvrt hodinky, ale kdyby něco, tak mě zavolejte.“ Po odchodu Harryho zůstaly obě ženy v místnosti samy a nedalo se říci, že by jim to vadilo. Obzvláště Kasumi měla ráda soukromí.
„Co pivo? Chutná?“ zeptala se Sakura. „Není špatné.“ „Harry je fajn, co?“ „Moc ho neznám. Viděli jsme se… hmm… no asi jednou. Je dobře, že jsi mu to vysvětlila.“ „Vkládal do tebe velké naděje a tys ho zklamala.“ „Jeho problém.“ Do hospody vstoupil Conrad Spooner – současný inspektor policie. Conrad byl asi třicetiletý muž s krátce stříženými a pečlivě upravenými zrzavými vlasy. Ve vesnici nebyl nijak oblíbený už před lety, kdy tu vedl policii. Tehdy nahradil svého otce, uznávaného a respektovaného inspektora Colliera. Conrad se na Black Mirror však dlouho neohřál a ani o to vlastně nestál, ostatně byl sem 'odsunut' přímo z Londýna a to kvůli zpackanému případu. Když za pomoci Adriana rozlousknul případ týkající se vraždy Amandy Valleyové a založení požáru zámku, mohl se vrátit na svůj původní post. V Londýně však vydržel jen necelé dva roky a velice rád se na žádost otce vrátil zpět, kde po něm před nedávnou dobou natrvalo převzal úřad. Conrad měl na Black Mirror klid a i když neměl zdaleka takový plat jako v hlavním městě, nebyl neustále kontrolován a byl zcela svým pánem. A jak už to bývá – moc dokáže stoupnout do hlavy každému. Conrad odložil svůj drahý kabát na věšák a rozhlédl se po místnosti. „Harry se vrátí tak za deset minut, takže jestli počkáš…“ řekla Sakura „Počkám. Nakonec s váma se nudit nebudu. Vy budete ta slavná Kasumi Sato, že?“ zeptal se inspektor a usedl k vedlejšímu stolu. „Nevím, jestli slavná, ale ano – jsem to já. A vy jste kdo?“ „To je Conrad Spooner,“ řekla Sakura. „Místní polda. Dokonce inspektor.“ „A co Colliere?“ zeptala se Kasumi. „Už skončil?“ „Skončil,“ odvětil Spooner, „ale bohužel ne úplně. Colliere odtáhl do své nory, ehh, do důchodu chci říct. Mezi náma, Kasumi, víte, že jste mi kurevsky zhatila plány do budoucna?“ „Vážně? Pokračujte, možná mě to potěší.“ „Celou dobu doufám, že konečně sklátím tu Parvati a vy ji odsud vyženete.“ „Tak za prvé - o vaše klácení patrně nestála a upřímně, nedivím se. Za druhé – vyhnala se sama, když se mě pokusila zabít. No a za třetí – pokud se sem vrátí, tak se dá očekávat, že ke klácení opět nedojde, jelikož ji zkusím zlikvidovat a vzhledem k tomu, jak zbaběle na to šla ona, tak mi nic nebude bránit ji klidně rozsekat katanou na kusy. Nicméně můžu vás ujistit, že o ty kousky stát nebudu, takže vám ji potom klidně přenechám a teď to nejlepší – poté už proti vašemu klácení nebude protestovat. To mi můžete věřit.“ „Ha, ha, ha,“ zasmál Conrad s notnou dávkou sarkasmu. „Zřejmě si ráda střílíte z lidí.“ „Ani ne. Já to myslím vážně.“ „Těžko – musel bych vás pak zavřít a to byste nechtěla. Hmm, možná bych mohl najít jinou ženu, kterou by stálo za to… provětrat.“ „V tom případě jsi na špatně adrese,“ řekla Sakura. Conrad si s naprostým klidem dal nohu přes nohu a pohodlně se opřel. „Co vím,“ řekla Sakura, „tak jsi Edwardovi vzal jeho
snoubenku a pak jsi ji jednoduše opustil.“ „Jo, nicméně jsem to s ní myslel vážně. Pokud by se mnou tehdy odjela do Londýna, možná by náš vztah ještě pár měsíců či let fungoval.“ „Tomu říkáte vážný vztah?“ divila se Kasumi. „Pár let? Než vás omrzí?!“ „Měla si to ta husička lépe promyslet a možná by byla ještě naživu. Já bych ji dokázal ochránit, na rozdíl od toho slouhy. Ale Denise už je minulost a navíc vzdálená minulost. Já žiju přítomností, takže… co vy, Sakuro? Jste na muže zákona?“ „Na muže ano. Na tebe ne,“ odvětila Sakura. „Něco s tím uděláme. My Angličané dovedeme být velice přitažliví, abych tak řekl. Vlastně mám pocit, že už o mě začínáte stát.“ Sakura si přesedla ke Conradovu stolu. „Vida,“ řekl inspektor. „Slušný začátek.“ „Můj začátek a tvůj konec, blbečku. Seber si saky paky a zmiz odsud nebo ti jednu vlepím.“ „Vážně? Jak by se ti líbila taková pěkná útulná cela?“ „Bude lepší ho nechat být, Sakuro,“ řekla Kasumi. „Prosím?! To mi říkáš ty?!“ „Přesně tak. Nenech se vyprovokovat. Ty mu rozbiješ hubu a on ti bude vyhrožovat, že tě zavře, pokud s ním nebudeš mít pohlavní styk.“ „Vypadá to, že tvoje sestra má bujnou fantazii, ale… něco na tom je. Tak do toho, dej mi facku.“ „Ségra má pravdu. Já s násilnostmi nezačnu, ale pokud ty ano, tak tě odsud odnesou nohama napřed.“ „Hůů, už se bojím, ha, ha,“ zasmál se Spooner. Sakura zase vstala ve snaze vrátit se ke Kasumi a toho Spooner využil, aby ji plácnul přes zadek. Sakura se okamžitě otočila a sledovala Spoonerův samolibý výraz v obličeji. Poté se zaměřila na Spoonerův kabát. Popadla ho a vyhodila ven do bláta. To už Spooner stál vedle ní a byl vzteky bez sebe. „Ty krávo! Víš, kolik stojí čistírna?!“ Napřáhl se ve snaze Sakuru udeřit, ale ruka mu uvízla v Kasumině dlani. Přirazila Conrada ke stěně a pohlédla mu do očí. „Udeříš ji a budeš si po zemi sbírat zuby,“ řekla Kasumi s naprostým klidem. „Možná, že tady v Anglii jste zvyklí plácat holky po zadku, ale já na to nejsem zvědavá. Udělat to mě, dostaneš po hubě, ale to jen tak na okraj. Nicméně praštit moji sestru je skoro to samé jako praštit mě. Prašť mě a budeš v lepším případě mrzák, v horším mrtvola.“ „Co se to tu děje?“ ptal se Harry, který seshora slyšel Spoonerův křik. „To nic,“ řekl inspektor, „Jsem na odchodu. Dobrou noc.“ „Může mi to některá z vás prosím vysvětlit?“ ptal se Harry, když Spooner odešel. Do vysvětlování se pustila Sakura. „Jen setkání s volem, jehož ego kleslo díky sestře na bod mrazu. Víš Harry, když jsi ten starosta, co takhle vyhlásit rozhlasem, že Kasumi Sato je na Black Mirror a že by bylo lepší chovat se k ní a jejím blízkým slušně. Ono naštvat moji sestru škodí zdraví a to ne málo. Vlastně je skoro jako rakovina.“ „Opravdu úchvatné přirovnání, Sakuro,“ řekla Kasumi. „Nech si té ironie, sestřičko, vždyť je to pravda. Jsi taky taková metla lidstva, i když v menším měřítku. Ale i tak – nedivila bych se, kdyby během pěti, deseti let klesl počet obyvatel Black Mirror na minimum.“ Obě sestry se zase posadily ke svému stolu a napily se piva. „Víš jakou mám radost z toho že ses mě zastala?“ řekla celá rozradostnělá Sakura. „Kasumi právě ukázala, že jí na mně záleží a to je super!“ „Jen klid, Sakuro,“ řekla Kasumi. „Máš ale pravdu – záleží mi na tobě.“ „Cha, chá, Harry, nalijte nám něco pořádně silného, ať to oslavíme.“ „Já nic dalšího pít nechci.“ „To nevadí, já se obětuju za tebe, sestřičko.“
Sakura se během chvíle začala nalévat kvalitní Irskou whisky. Kasumi jí několikrát říkala, aby toho už nechala, avšak Sakura neposlechla. V devět večer Kasumi zaplatila útratu a chystala se odejít. Sakura si musela podpírat hlavu, aby jí neklesla až na desku stolu. „Jak často takhle pije?“ zeptala se Kasumi Harryho. „Takhle se ještě nikdy nezřídila, ale jinak sem chodí pít pomalu každý druhý den. Jestli mi ale chcete zakázat jí nalévat, paní Kasumi, tak vás sice pochopím, ale nebudu moct poslechnout. Bojím se totiž, že by mohla mít sklony k násilí. Často tu vypráví historky z války, a i kdyby jen polovina z toho byla pravda, tak musím uznat, že je to velice nebezpečná a zkušená mladá žena.“ „Jo… měla těžký život.“ „K vám si ale násilnosti určitě nedovolí, že?“ „Za střízliva určitě ne, ale teď… Ožrat se jako prase neberu jako polehčující okolnost, takže jestli mě kvůli chlastu napadne, bude jí to hodně bolet.“ „Ale… nepřehnala byste to, že ne? Ono, já ji mám docela rád, přeci jen je jinak veselá a taky dokáže přilákat hodně štamgastů těmi svými příhodami.“ „Nebojte se. Řekla bych, že v nejhorším k vám příště přijde se sádrou, to když jí zlomím ruku.“ Kasumi se oblékla a chytila Sakura za paži. „Tak pojď, jdeme.“ „Có? Eh…“ Sakura se zvedla ze židle a okamžitě by padla k zemi, kdyby jí Kasumi nezachytila. „Harry… nalij mi ještě jednu… jednu ehh…“ „Drž hubu a pojď!“ zařvala Kasumi. „Věř mi, že kdyby nebyly takový mrazy, tak tě nechám venku před hospodou.“ „Nemám vám s ní pomoct?“ nabídl se Harry. „Ne, to je dobrý. Na viděnou,“ rozloučila se Kasumi a dovlekla svoji sestru ven. Tady byla již tma, ale díky sněhu, od kterého se odrážel měsíční svit, bylo stále dobře vidět na cestu. Sakura se musela přidržovat svojí sestry, aby se vůbec udržela na nohou. „Kašumi… ehh… nebij mě. Já… já už budu hodná.“ „Nebudeš a takhle bychom domů nedošly ani do půlnoci.“ Kasumi si svoji sestru přehodila přes rameno a vyrazila rychlým krokem k zámku.
Na zámku už všichni spali až na Samuela, který nervózně přešlapoval v hale. Když se ve dveřích konečně objevila jeho milá, nevěděl, jestli se má radovat nebo jí vynadat. „Kde jste byly takovou dobu a… proboha co se jí stalo? Snad ne…“ „Jen se ožrala jako prase.“ „Eh… hele, Samuel,“ hlesla Sakura. „A proč chodí po stropě?“ „Je úplně namol,“ konstatoval Samuel. „Zvládneš ji odnést nahoru do pokoje? Má ho hned naproti schodišti.“ „Já vím. Jsem docela utahaná, takže se jen osprchuji a jdu spát.“ „Počkám na tebe v ložnici.“
Kasumi vynesla sestru do patra a uložila ji na posteli v jejím pokoji. Chystala se odejít, když ji sestra zarazila. „Eh… Kasumi… počkej.“ „Chceš něco?“ „Ehh, promiň mi to,“ kňučela smutná Sakura, která si uvědomovala svoji chybu. „Já… jsem měla takovou… radost, že… Já tě mám moc ráda a… nechci, aby ses na mě… ehh…
zlobila.“ „Myslela jsem, že mám jen jedno dítě, ale ty ho dokážeš s klidem zastoupit. Kolikrát jsem ti to říkala, že máš s pitím přestat?“ „Měla… měla jsi mi jednu vrazit, ale… šetrně.“ Kasumi se na chvilku posadila k Sakuře na postel. „Víš, že taková nejsem. Nemůžu tě bít za to, že se napiješ, ale měla bys vědět, kdy přestat.“ „Je tu hrozný… vedro,“ řekla Sakura. „Proč mám pokoj ve kterým ani není okno?! Ehh, nejspíš to původně vůbec pokoj nebyl, co?“ Sakura si přetáhla přes hlavu košili. Kasumi zarazila Sakuřino zraněními poznamenané tělo. „Ukaž se mi… Ty jizvy… nemáš kvůli tomu bolesti? Třeba na těch zádech to je vážně ošklivý.“ „Eh… od biče to bolí, ale… to je dobrý… já to zmáknu. Žádnej bič mě… nesrazí na kolena. Já jsem… jsem… kráva. Ospalá kráva.“ „Kdybys chtěla, můžeš s tím klidně za doktorem. Třeba by se to dalo spravit a nekoukej na cenu, protože my se Samuelem ti léčbu zaplatíme.“ Sakura už ale nevnímala a pouze tiše chrápala. Kasumi se v koupelně osprchovala a pak v noční košili zamířila do ložnice.
„No né…“ obdivoval Kasumi Samuel. „Tobě to vážně sluší. Vzpomínáš si, že tahle košile s drakem byl můj dárek k tvým devětadvacetinám?“ „Samozřejmě. Už je to dávno, ale stále dobře v paměti.“ Kasumi si lehla vedle Samuela, ale ještě předtím si košili rozvázala a odhalila tak svoje tělo. Oba chvíli mlčeli a pak Kasumi prolomila ticho: „Stárnu, Samueli. V listopadu mi bylo třiatřicet. Díky pečlivému cvičení se stále zlepšuji v mnoha směrech, ale vím, že brzy přijde zlom. Mé tělo to už neunese a bude čím dál tím obtížnější udržet se ve formě. Nejsem na to připravená a myslím, že ani nikdy nebudu. Buď svůj život radikálně změním a značně omezím nároky, které na své tělo mám, nebo se budu jen trápit. Bohužel proměnit slova v činy je někdy velice obtížné a tohle je ten případ.“ Kasumi si smutně povzdechla a dodala: „Bojím se, Samueli. Bojím se sebe sama.“ „Kasumi, prosím – nebavme se o něčem takovém. Pověz - jak se ti líbí moje… ehh tedy vlastně naše panství?“ „Je úžasné. Jsem za tu procházku ráda, i když to dopadlo takhle. Většinu těch míst už jsem tehdy navštívila, ale nebyla jsem u Black Lake, u kláštera a u věže. O jezeře mi Sakura navyprávěla dost věcí, věž se nezdá být něčím zvláštním, ale co klášter? Je obklopen vysokou zdí a nikde nejsou vrata.“ „O klášteře se toho moc neví. Nepamatuji si, že by se někdo podíval dovnitř. Na to se místní moc bojí anebo jim to nestojí za námahu. Chápu to ale tak, že ty se tam vydáš?“ „Určitě. Třeba na něco narazím.“ „Dej na sebe pozor, lásko. Ten klášter je opředen tajemnem. Kdoví na co tam natrefíš.“ „Krysy, pavouci, netopýři,… tohle mě nevyděsí. Nemívám ze zvířat strach. Každé zvíře jde zabít, stejně jako každý člověk. Místo toho abych se nechala v nebezpečných situacích ovládnout strachem, raději hledám východisko, které obvykle spočívá v usmrcení protivníka.“ „Praktické…“ Samuel svoji milou políbil a objal. Kasumi se k němu přitiskla blíž. Jasně cítil teplo jejího těla. Zahleděl se jí do klidných hnědých očí, které vyzařovaly vyrovnanost a inteligenci. Kasumi začala svého milého vášnivě líbat a krátce nato přešli k pohlavnímu styku.
IV – Moc krve 23. 12. 1998 Dalšího dne si Samuel a Kasumi užívali prvního společného rána na Black Mirror. V jejich pokoji bylo ticho. Milenci k sobě byli přitisknutí a dlouhou dobu jen tak spokojeně leželi. Samuel svoji milou šimral na břiše, což jí bylo velice příjemné. Klid narušila až Sakura, když do pokoje vtrhla ve vojenském oblečení a s brokovnicí, jež dříve patřívala Parvati. „Proboha, vy pořád ležíte? U Samuela to chápu, ale že i ty, Kasumi… To jsi taková lemra? Už je po desáté! Já si byla zaběhat, nasnídala jsem se, pohrála si s Desem a vybavila se na akci, zatímco ty se tu válíš a vystavuješ kozy.“ Samuel a Kasumi nebyli Sakuřiným proslovem nijak zaskočeni a rozhodně to nevypadalo, že by si z toho něco dělali. „Milá sestro,“ začala Kasumi s notnou dávkou ironie, „už včera jsem říkala, že budu odpočívat, ostatně mám to nakázané přímo od doktorů. To, že bude poledne, mě nijak nevadí a snídat dnes nehodlám. Běhat také nepotřebuji. Že sis hrála s Desem je fajn i když mě trochu děsí, jak ty vaše hry mohou vypadat, obzvláště v tvé režii. Na žádnou akci s tebou dnes nejdu. Ten klášter tam stojí už stovky let a nemyslím, že se sebere a uteče nám.“ Kasumi se protáhla a vypnula hruď. „No a prsa si můžu vystavovat, kdy chci.“ „Obzvláště, když je na ně tak pěkný pohled,“ dodal Samuel „Taky mám hezký prsa!“ řekla Sakura a začala si rozepínat košili. „Nekaž mi den takhle brzo, Sakuro!“ zarazil ji Samuel. „Có? Tak abys věděl – nemůžu za to, že mám malý kozy. A co se jizev týče, tak ty jsou naopak hustý.“ „Možná hustý, ale ne hezký. A pak ten tvůj sestřih… tady nejsme v armádě, Sakuro. Co takhle si nechat narůst vlasy?“ zeptal se Samuel. „Zvažovala jsem, že si nechám vzadu narůst ocásek a tady od temene k čelu takový úzký proužek vlasů.“ „Fajn,“ řekla Kasumi, „tak zvažuj dál a hlavně na to nespěchej. Když budeš celý den zvažovat svůj účes, nám to vadit nebude, že ne?“ „Přesně tak a nezapomeň za sebou zavřít,“ dodal Samuel. Sakura práskla dveřmi a Samuel s Kasumi se rozesmáli. „S tou holkou se člověk vážně nestihne nudit,“ řekl Samuel. „A to ještě nevíš, co plánuje.“ „Raději mi to ani neříkej, ať si nekazím náladu. Místo toho mi pověz, co svatba a šaty?“ „Ptáš se pořád.“ „Bojím se, že si to rozmyslíš. Pochop, že by to byla hrozná ostuda nejít před oltář v šatech.“ „Zítra je štědrý den, tak pojedeme do města, jo? Potřebuju se postarat o dárky a spojíme to s přípravami na svatbu. A počkej, teď jsem si na něco vzpomněla – včera umřel farář.“ „Cože? Náš farář?“ divil se Samuel. „Jo. Hrobník to chtěl tajit, ale počítám, že dnes už to musí vědět celá ves.“ „To je zlé.“ „Zlé?! Byla to svině, která tě chtěla utopit v jezeře!“ „To chtěli tehdy všichni a jsem vážně rád, že se jim za to nemstíš. Zůstali bychom na panství sami… Smrt faráře nám ale hatí plány. Doufám, že ho brzo někdo nahradí. Taky budeme muset jít na pohřeb.“
„Jakže?!“ „Je to slušnost.“ „Je slušnost poslouchat nesmyslné kecy kněze a pak sledovat rakev s mrtvolou, jak se spouští do díry v zemi?!“ „Slušnost je se tam alespoň ukázat.“ „To asi nejsem slušná… Podívej, dělej si, co chceš, ale je to blbost. Nepřijde ti lepší zůstat raději doma s rodinou, než chodit na pohřeb? Uskuteční se i bez tebe a možná ve větším klidu.“ „Hmm, to máš asi pravdu. Nakonec - na můj pohřeb taky nikdo nepřijde a když už, tak jen proto, aby plivli na rakev.“ „Vidíš to moc černě, a i kdyby, tak po smrti už ti to bude jedno. Tomu faráři je to taky jedno. Kdyby ho hodili na hnůj, mělo by to větší užitek, než ho cpát do rakve a pouštět pod zem. Pohřby se nedělají pro mrtvé, ale pro ty, kdo ještě žijí. Pozůstalí si popláčou, přestože smutnit můžou kdykoli a ti ostatní mají alespoň nějakou vzpomínku a změnu v jinak stereotypním životě. No, a pokud se potom pořádá ještě hostina, tak se všichni řádně nadlábnou na účet pozůstalých. To by taky byl jediný důvod, proč bych na ten pohřeb měla jít, ale nepředpokládám, že rodina faráře, pokud tedy vůbec nějakou má, bude pořádat smuteční hostinu. „Zní to strašně, to co říkáš, jenomže… máš pravdu. Po smrti je člověku všechno jedno, pokud tedy umře za normálních podmínek. I tak bych si ale přál skončit po smrti v naší hrobce.“ „A kde jinde bys měl být? Na Warmhill přece máte hrobku Gordonů.“ „To sice jo, ale ta mi nepřísluší. Kdoví, co se mnou vlastně bude. Možná mě hodí do anonymního hrobu, kde jsem byl už předtím.“ „Proč anonymní hrob? Všichni přece vědí, kdo jsi.“ „To ano, jenomže já jsem vrah... a taky sebevrah. Hmm, to o sobě můžu říct jen já…“ „Podívej, jestli chceš skončit v hrobce, tak ti to zařídím.“ „Penězi nebo snad zastrašováním? Těžko přinutíš jakéhokoli faráře, aby jednal proti svým zásadám a přikázáním.“ „Mým metodám ještě nikdy nikdo neodolal. Krom toho, hrobka Gordonů je majetkem Gordonů. Klidně tě tam uložím sama, když to nikdo jiný neudělá. Jen nebudeš mít ty klasické pohřební pindy, ale o ty asi nestojíš.“ „Ne, ale naše hrobka je pod správou farnosti a stojí na Warmhillské půdě. Mé tělo by tam dlouho nenechali.“ „Aha a čípak je Warmhillský kostel jako takový?“ „Církve. Té samé církve, co nám pravidelně posílá finance na ochranu portálů a Černého zrcadla. Přestože záznamy o naší rodině odnesl z Vatikánu tvůj přítel Cy, tak jejich peníze stále jdou do naší kapsy.“ „To je hezké, ale i my máme církev v šachu.“ „Myslíš? Povídačkám o démonech nikdo neuvěří a důkazy nemáme.“ „Co takhle udělat fotky Černého zrcadla nebo ještě lépe – Brány Pekel? Anebo ty Cyovy dokumenty, které odnesl z archivů.“ „Máš pravdu. Mám tu ještě originální dopis od papeže Innocenta III. Kdyby se tyhle věci dostaly ven, tak křesťanská církev bude stát před největší krizí, jakou kdy zažila.“ „No vidíš. Pokud nepřesvědčím faráře násilím, o čemž silně pochybuji, tak vytáhnu ty dokumenty a uvidíš, že dosáhnu svého.“ „Ha, ha, pro tebe není žádná překážka dost velká, co? Ale dost řečí o smrti. Na tohle ještě mám čas. Až se objeví nový duchovní, musím za ním co nejdříve zajít, abych dohodnul
okolnosti svatby. Taky bys mi s tím mohla pomoct. Napsat oznámení a rozeslat ho lidem, připravit hostinu, možná něco napéct…“ „Tak já se postarám o to svatební oznámení. Napíšu to už dnes a zítra si to necháme vytisknout. Co se hostiny týče, tak můžu něco uvařit, ale doufám, že tam nechceš zvát cizí lidi.“ „Popravdě, přemýšlel jsem o tom, ale ne. Uděláme to tady na zámku a jen v rodinném kruhu, tedy včetně služebných.“ „Tak to bude nejlepší.“
Do pokoje opět vtrhla Sakura. „Bože…“ zabědoval Samuel. „Tak co zase chceš?“ „Žebřík.“ „Ve stodole.“ „Supr. Díky.“ Sakura zase odešla a Samuel si jen povzdechl. „Víš, co by mě zajímalo?“ zeptala se Kasumi. „Copak, miláčku?“ „Jestli ji napadne po vylezení na zeď kolem kláštera ten žebřík přetáhnout na druhou stranu, aby se pak mohla vrátit.“ „Myšlenka, že pár dnů pobude za zdmi kláštera, není zase tak nepříjemná.“ „No… měli bychom se zvednout. Za chvíli bude poledne,“ řekla Kasumi, vstala a protáhla se. „Tobě nedělá problém pohybovat se doma nahá, že ne?“ „Vůbec ne. Je mi to příjemné, ale nemusí to být vždy. Proč se ptáš? Snad ti to nevadí.“ „Ani v nejmenším. Málokterá žena ve třiatřiceti vypadá tak perfektně jako ty.“
Kasumi se usmála a vyrazila do koupelny, kde se osprchovala a poté se prohlédla v zrcadle. 'Vrásky...' pomyslela si. 'Prý perfektní... to určitě. Ale pořád lepší než na sebe matlat dennodenně make-up a skončit se stařeckým strhaným obličejem. Nakonec, na třiatřicet let to není nejhorší... když vezmu v potaz častou masáž pěstmi nepřátel. Mohla bych mít vymlácené zuby, pokřivený nos nebo třeba jizvy. Ty mám nakonec na celém těle jen dvě – jednu malou v obličeji a druhou větší na zádech. To není zase tak špatné!“ Kasumi se nyní zaměřila na svůj hrudník... „Jaká to je vlastně velikost? Dvojky? Možná ani to ne. Rachel mívala tak velká prsa, že přes ně ani neviděla pod nohy. To, že má být hezké a přitažlivé?! Moje prsa mi alespoň nepřekáží a já přece nemám zapotřebí si hrát na něco, co nejsem! Nestydím se za své tělo, taky proč bych měla? Ne, vůbec nejsem ošklivá.' Kasumi po zhodnocení sama sebe zašla do pokoje, aby se oblékla. Samuel udělal totéž. „Půjdu na to oznámení. Do oběda to snad stihnu,“ řekla Kasumi. „Knihovna je dole… dveře u krbu, že?“ „Přesně tak.“ „Fajn. Je to tu hrozně veliký a než si zvyknu…“ „Chápu, já se mezitím stavím u Desmonda. Měla by ses s ním sblížit. Třeba si s ním hrát nebo mu na večer přečíst pohádku.“ „Jo…“ řekla Kasumi, byť to moc odhodlaně neznělo. „Pokusím se, ale spíše by bylo lepší ho naučit něco užitečného.“ „Proč ne. Odnauč ho brát si na noc dudlík. Taky neumí smrkat a nejí maso.“ „Hmm a to jsem chtěla týden odpočívat. No nic, vrhnu se na to, ale chci volnou ruku.“ „Máš ji mít, jen doufám, že toho nebudu litovat.“ „Ještě se zeptám na to oznámení – jak by mělo vypadat?“
„Jednoduše oznámení pro lidi, že se máme rádi a chceme se vzít. Nechám to na tvé fantazii. A když k tomu přidáš pár veršů, bude to jen lepší.“ „Verše…“
V poledne se všichni sešli v jídelně, všichni až na Sakuru. „Paní Kasumi,“ řekl Edward, „nemůžu nikde vaši sestru nalézt. Mám i přesto servírovat oběd?“ „Klidně můžete. Sestra se jen zcvokla a vyrazila ke klášteru. Čekala jsem, že půjde až po jídle, ale je to její věc. Nechte její porci v kuchyni a ona si to pak ohřeje.“ „Rozumím, paní.“ Edward odešel a Kasumi, Samuel a Desmond usedli ke stolu. „Mám tady to oznámení,“ řekla Kasumi a předala Samuelovi list s drobným a úhledným písmem. Dne 1. 1. 1999 se na Warmhill koná svatba Kasumi Sato a Samuela Gordona. Láska spojila tyto dva lidi rozdílné svým původem i postavením, neboť lásku neplodí moc, peníze a síla, ale porozumění, přátelství a cit. Šli jsme světem sami, teď na cestu jsme dva. Bok po boku kráčíme, užívajíc si života Svět muže a svět ženy, tak rozdílný se zdá být, ale když se spojí poutem lásky, pak začínají žít. „Krásné,“ řekl Samuel a Kasumi políbil na tvář. „A pak, že v sobě nemáš ani kouska romantiky. Jen... proč jsi své jméno napsala jako první? Správně by to mělo být svatba Samuela Gordona a Kasumi Sato. Muž je v této záležitosti vždycky první a stejně tak tomu bude třeba u oltáře, kde kněz bude nejprve oslovovat mě. Krom toho jsem oficiálně šlechtic a... prostě to celkově nevyznívá tak, jak by mělo.“ „Jak by mělo?! A jak to má vyznít?! Jako že ty jsi někdo a já jen bezvýznamná existence? Jakou vinu nesu na tom, že jsem se nenarodila s tou pověstnou modrou krví?! Kvůli pořadí jsem si dokonce hodila mincí, aby to bylo zcela spravedlivé a nezaujaté.“ „Jsou určitá pravidla, Kasumi. To aby každý věděl, jak to má být a nikdo se nemusel zdržovat házením mince.“ „Pravidla... Dej si tam, co chceš, Samueli. Nakonec mě je to jedno.“ Kasumi to opravdu bylo jedno, nicméně jí nebylo po chuti to, co větřila ve vzduchu. 'Je šlechtic,' pomyslela si, 'a záleží mu na tom, co si o něm myslí ostatní. Zdá se mi, jakoby chtěl, aby ten rozdíl mezi námi druzí dobře vnímali, přestože tam vlastně žádný není a vše je uměle vyvolané. Ale možná se pletu, možná se jen nemůže vymanit z těch... pravidel.'
Během chvilky již Edward přinesl oběd. Samuel měl jako obvykle dietní stravu a Kasumi vepřové s rýží, podobně jako Desmond, který ovšem neměl maso. „Edwarde,“ řekla Kasumi, „proč má Des jen kopeček rýže a zeleninu?“ „Ehm, asi proto, že to tak pan Samuel nařídil.“ Samuel to Kasumi vysvětlil: „Desmond jí nanejvýše kuřecí maso a i to jen někdy, že jo?“ řekl a pohladil chlapce po vlasech. Kasumin výraz však nenasvědčoval tomu, že si z toho nic nedělá. „Nemám rád maso, víš mami?“ řekl Desmond a pustil se do jídla. Kasumi mu však talíř přetáhla k sobě, odkrojila si kus vepřového a vrátila talíř Desmondovi i s masem. „Mamí! Ty to nechápeš, já maso nejím. Maso je fuj.“
„Nedá se nic dělat, Desmonde. Ti, co maso nejedí, onemocní a třeba taky umřou. To chceš? Chceš umřít?“ „Umřít?“ zeptal se Desmond, který nechápal význam toho slova. Do hovoru se vložil Samuel: „Kasumi, tohle přeháníš. Navíc on se z toho dostane. Jsou mu teprve čtyři. Taky jsi jedla ve čtyřech maso?“ „To nevím, ale i kdyby ne - co to mění?“ „Docela dost věcí, třeba to, že není nutné to lámat přes koleno. Co vím, tak já jsem v dětství dost vyváděl a jednou z věcí bylo, že jsem si maso vyloženě ošklivil. A dnes s tím nemám problémy.“ „Co je to umřít?“ ptal se znovu Desmond. „To znamená, že tu s námi už nebudeš,“ odvětila Kasumi. „Nebudu?“ vyděsil se chlapec. „Kasumi!“ zvýšil hlas Samuel. „Nemocní lidé často umírají a kdo nejí maso, bude nemocný, jak už jsem řekla. Protože jsem tvoje maminka, nechci abys umřel, takže to maso, co jsem ti dala na talíř do večera sníš a pokud ne, tak nedostaneš večeři.“ Desmond sice nerozuměl úplně všemu, ale přesto pochopil, co se mu Kasumi snažila sdělit. Samuel z toho však nadšený vůbec nebyl. Vstal od stolu a odešel do svého pokoje. Kasumi si s klidem dojedla své jídlo a zašla za ním.
Samuela vztek evidentně neopustil. Už když Kasumi vešla do jeho pokoje, začal na ni křičet. „Můžeš mi vysvětlit, co to mělo znamenat?! Copak ses pomátla?! Ty mu budeš vyhrožovat smrtí?!“ „Bude to asi hodina, co jsi řekl, že mi v tomhle směru dáváš volnou ruku. Nevzpomínáš si na to?“ „Přestaň mě ponižovat! Jistěže si na to pamatuji, ale tohle jsi přehnala! Říct mu, že když ten kus masa nesní, tak tu s námi nebude… Proboha, copak nemůžeš jednou v životě být trochu milá?!“ „Milá? To podle tebe znamená, že mu maso nebudeme ani dávat? Že počkáme, co to s ním udělá a pak budeme doufat, že to doktoři spraví? Takže ne, Samueli, nebudu milá.“ „Proč jsi tak chladná, tak tvrdá a tak nepřístupná jakýmkoli jiným řešením než jen těm, které sama vymyslíš?“ „A jaké řešení jsi vymyslel ty?! Nechat ho být ať si dělá, co chce?!“ „Tohle přesně je tvůj postoj k lidem – nestarat se o ně! Teď mi to vyčítáš?!“ „Jenomže ten kluk dole má být můj syn, ty pitomče! Jsou mu čtyři! Co čekáš, že z něj bude, když ho necháš být? Výchova není o tom jít dítěti na ruku a jen si s ním hrát!“ „Pitomče… no dobrý, to je vážně skvělý… Tak abys něco věděla, Kasumi – to já jsem tu s ním čtyři roky. Čtyři roky se o něj starám, čtyři roky ho vychovávám, zatímco tys byla čtyři roky pryč! A ještě něco – kolik dětí jsi vychovala, že si dovoluješ mi tu tvrdit, že má výchova je k ničemu?! Pokud vím, tak první dítě jsi zabila a to druhé odložila, tak kde bereš tu drzost mi vykládat, že já neumím vychovat vlastního syna?!“ Kasumi tohle bolelo a ne málo. Nebyl to ale smutek, co převládlo v jejím srdci, ale zlost. V koutku duše se obávala, že vztek ji ovládne natolik, že Samuelovi ublíží, ale její hrdost ji nedovolila odejít uprostřed hádky. Cítila by se poražená a dokázala tak Samuelovi, že má pravdu. „Jsi arogantní hajzl! Víš moc dobře, proč jsem se svými dětmi tak naložila a krom toho si to stále vyčítám. Vím, že to byla chyba a lituju toho, ale každý dělá chyby, ty snad ne?! Ovšem vinit mě za ty roky, co jsem tu nebyla, je už opravdu hodně. Neříkám, že mě netěšilo vidět Tokutara mrtvého, ale především jsem to udělala pro nás dva, čili i pro tebe! Nechtěla jsem ti
to říct, ale když na mě taháš takové věci, tak tedy dobrá – jsi na umření. Máš před sebou rok života a je ti jedno, co bude potom! Zbavuješ se odpovědnosti, protože se nechceš už ničím trápit. Nač se starat o to, jestli kluk jí nebo nejí maso, že? Vždyť co na tom záleží, když za pár měsíců umřeš?!“ „Takovouhle podpásovku jsem nečekal ani od tebe! Nemůžeš se dočkat, až chcípnu a tobě spadne do klína úplně všechno, co?!“ „Myslíš, že chci, abys umřel?! Vzpamatuj se, ano?! Ať už jsem, jaká jsem, tak o majetek mě nikdy nešlo! Já nestojím o hromadu peněz!“ „Dovol, abych se zasmál! Každý chce peníze, Kasumi, každý! Ty také! Jen nemáš na to si to přiznat.“ „V tom se šeredně pleteš! Radím ti dobře Samueli – uklidni se!“ „Ty mě nemáš co radit! Kašlu na tvé rady! Zato ty mě konečně začneš brát vážně a budeš mě poslouchat!“ „Chtěl jsi říct, slepě poslouchat, ne snad? Máš smůlu, Samueli, já nejsem Edward, který se klidně postaví na hlavu, když mu to nařídíš! Nebudu tvoje hračka! Catherin možná byla, ale já…“ „Catherin do toho netahej!“ zařval Samuel z plných plic a napřáhl se rukou ve snaze dát Kasumi facku. „Zkus to… jen to zkus,“ odvětila Kasumi s klidem. „Na Catherin jsi také vztahoval ruku, když došlo k hádce? Taky ses pokoušel vydobýt si svoje násilím?!“ „Drž hubu!“ „Takže ano… docházelo k tomu. Možná v tom hrála roli kletba… ale možná taky ne. Uvědom si, že já nejsem Catherin, kterou jsi tloukl a ona držela hubu a krok. Vážně jsi takový idiot, že praštíš mě, mistryni bojových umění a budeš si myslet, že ti to nevrátím? Dej mi facku, Samueli, a do deseti vteřin toho budeš hořce litovat!“ „Mě vyhrožovat nebudeš! Tohle byla poslední kapka! Svatba se ruší, sbal se a vypadni!“ „Sviňáku!“ vykřikla Kasumi a práskla za sebou dveřmi. Na chodbě stál celý vyděšený Desmond s prázdným talířem od oběda. Chtěl ho ukázat rodičům, aby viděli, že všechno snědl, ale teď se nezmohl vůbec na nic. Kasumi si nemínila sbalit své věci a okamžitě se odstěhovat. V hale minula ještě Edwarda, který taktéž slyšel hlasitou hádku. Nevěnovala mu pozornost a vyběhla ze zámku. To, že na sobě měla jen triko a kalhoty jí nevadilo. Pospíchala ke klášteru, kde očekávala, že najde Sakuru. Rozhodně neplánovala odejít z Black Mirror, obzvláště, když na zámku žila její sestra a tu nechtěla opustit. Byla rozhodnutá ji nejprve seznámit se situací a poté zajít za starostou a dohodnout s ním koupi domu ve vesnici. Peníze, které dostala od Kenjiho by jí na to měly bohatě stačit, alespoň v to doufala. Rovněž jí bylo jasné, že si bude muset sehnat práci a zatím nevěděla, jaká by to měla být. Na mysl jí přišlo jen to, že by mohla vyvářet a uklízet v Harryho hospodě, ale neměla zdání, jestli by ji byl ochoten zaměstnat. Když se dostala na parkoviště ve Willow Creek, myšlenky na nejistou budoucnost z hlavy vytěsnila, aby ji zbytečně nerozptylovaly a vyrazila po pěšině vzhůru ke klášteru.
Jakmile dorazila ke zdi kláštera, všimla si žebříku opřeného o zeď. Sakura nikde v okolí nebyla, takže vylezla na zeď a žebřík přetáhla dovnitř. Poté seskočila dolů. Propletla se skrze několik holých stromů a keřů, načež stanula před nečekaně zachovalou budovou kláštera. Měl zhruba obdélníkový půdorys. Brána na nádvoří byla otevřená a tak Kasumi vstoupila dovnitř. Hlavní budovu kláštera, kterou měla Kasumi přímo před sebou, zdobila čtverhranná věž se zvonem. Věž nebyla zase tak vysoká, aby se tyčila nad okolím a byla
vidět z velké dálky. Vysoká zeď a vzrostlé stromy, které klášter obklopovaly a které dokonce rostly i zde na nádvoří zabraňovaly komukoli, aby si mohl klášter dobře prohlédnout, aniž by přišel až sem k němu. Na nádvoří byla kašna, ovšem bez vody a socha krásné mladé ženy měla ulomenou hlavu. Kasumi přešla k pravému křídlu kláštera, neboť vrata dovnitř byla jako jediná pootevřená. Vstoupila a ocitla se v podlouhlé a značně široké chodbě s mnoha okny. Co však Kasumi zarazilo nejvíce, byla skutečnost, že všechny louče, které visely na zdi v pravidelných rozestupech, byly zapálené a osvětlovaly tak celou chodbu. Japonka vyrazila chodbou směrem k hlavní části budovy, neboť počítala s tím, že právě tam se její sestra snažila dostat. Ani hořící louče nedokázaly z chodby vyhnat nepříjemný chlad, který Kasumi cítila na vlastní kůži. Cestou minula čtveřici pláten, přičemž každé znázorňovalo výjevy z bible. Kasumi obrazy zběžně prohlédla a nenalezla nic zvláštního. To ovšem neplatilo pro pátý obraz, na kterém bylo notoricky známé ukřižování Ježíše Krista. Skutečnost, že obraz visel obráceně, kříž byl tak převrácený a Ježíš visel hlavou dolů, Kasumi nepřekvapovalo tolik jako fakt, že Ježíš měl zcela rozmazanou hlavu. Kasumi nad tím raději moc nepřemýšlela a pokračovala dál. Opět narazila na otevřené dveře, kterými prošla. Stála nyní v knihovně a kromě polic s rozpadajícími se svazky tu byly nepohodlné dřevěné stoly a na nich kalamáře. Kasumi jeden zvedla a naklonila. Inkoust vytekl ven. Kasumi nádobku položila a rozhlédla se okolo. Z tohohle místa měla zvláštní pocit, a čím déle tu byla, tím tíživější atmosféra na ni dopadala. Až ji překvapilo, že se nechává tak skličovat. Odsud žádné dveře nevedly, jen zapáchající kus hadru přikrýval průchod v zadní části knihovny. Kasumi jím prošla a narazila na točité schodiště vedoucí kamsi dolů. Opatrně sestupovala, přičemž se přidržovala chladných kamenů. Schody byly úzké a strmé, takže hrozilo, že uklouzne. Byla asi v polovině schodiště, když narazila na malou komůrku. Vstoupila sem a prohlédla si dalších pár polic s úhledně srolovanými pergameny. Zdálo se, že šlo o mnohem cennější spisy, než ty nahoře v knihovně. Kromě pergamenů zde byly jen štosy prázdných nepopsaných listů. Kasumi po nich přejela rukou a když si ji pak prohlédla, zjistila, že se na ní usadilo jen minimum prachu. Taktéž si uvědomila, že cestou sem neviděla jediné zvíře – krysy, pavouky ani netopýry. Vrátila se na schodiště, ale nesešla ani deset schodů a zaslechla pod sebou hlasité kroky. Zprvu chtěla Kasumi zavolat svoji sestru, neboť předpokládala, že jde o ni, ale pak si uvědomila, že hlasitost kroků nasvědčuje tomu, že je nevyvolává jen jeden člověk. Raději se opatrně vrátila a zapadla do komůrky. Přitiskla se mezi police a vyčkávala. Jakmile kroky utichly, Kasumi poznala, že něco není v pořádku. Raději přestala i dýchat a jen se zaposlouchala do okolních zvuků. Chvíli se nedělo nic a poté zaslechla, jak se k ní kdosi přibližuje. Pomalé šoupavé pohyby bezesporu nevydávala Sakura, o tom byla Kasumi přesvědčená. Litovala toho, že není ozbrojená, ale od návštěvy kláštera neočekávala konflikt s čímsi neznámým. Kasumi jasně cítila, kterak jí naskočila husí kůže. V komůrce se totiž výrazně ochladilo. Když se kroky začaly zase vzdalovat, Kasumi konečně s úlevou vydechla, ale stále neopouštěla svůj úkryt. Dle stále méně a méně hlasitých kroků poznala, že se jí skutečně podařilo se úspěšně ukrýt, přestože neměla ponětí před čím vlastně. Opatrně vyšla ven na schodiště a pokračovala v sestupu. Dole byla úzká chodba s mnoha dveřmi po stranách a jedněmi velkými vraty na jejím konci. Hned u schodiště byl nevzhledný stolek a vedle židle. Skoro se zdálo, že zde má být někdo na stráži, ale bylo tu prázdno. Soudě dle věšáku s velikými železnými klíči, Kasumi poznala, že jde pravděpodobně o vězení a klíče jsou od cel. Na věšáku bylo místo pro osm klíčů, ale bylo jich tu jen sedm. Kasumi procházela chodbou, až narazila na dveře, které měly v sobě zastrčený klíč. Kasumi si nejprve ověřila, že je zamčeno a poté otočila klíčem. Otevřela dveře do cely, ale nenalezla tu svoji sestru, jak předpokládala. Na stěně visela v okovech připoutaná bytost v šedivém hábitu. Svrasklá seschlá kůže pokrývala všechny viditelné části
těla. Stvoření nemělo vlasy a mělo jen jednu oční bulvu. Kasumi se přiblížila a zjistila, že rysy v obličeji má stvoření ženské. Tvor otevřel ústa a nečekaně hlasitě vykřikl: „Je tady! Čerstvá krev!“ Tohle Kasumi stačilo, aby vymrštila nohu a kopla stařenu do hlavy. Očekávala, že ji umlčí, což se také stalo, ale nepředpokládala, že celou její hlavu rozmázne po zdi. Zdeformovaná hlava zůstala namáčknutá na stěně a tekla z ní hnilobou silně páchnoucí tekutina. Kasumi se vrátila na chodbu a zaposlouchala se, zdali neuslyší vzruch. Bylo jí jasné, že podobných stvoření je zde víc a že jde zřejmě o ženský klášter. Kasumi neměla v úmyslu prohledávat ostatní cely, ale zajímalo ji, co se nachází za velikými dveřmi na konci chodby. Přišla až k nim a zjistila, že dveře nemají žádnou kliku a že se zřejmě otevírají dřevěným kolem zasazeným do zdi. Jen necelá polovina kola čouhala ven, ale bylo možné s ním otáčet. Kasumi však zvažovala, jestli tím nenadělá moc hluku, neboť počítala s tím, že mechanismus ani dveře nejsou v dobrém stavu. Nejprve přitiskla hlavu ke dveřím a jen poslouchala. Zaslechla cosi jako hlasy, ale byly příliš tlumené a nešlo jim rozumět. Kasumi se alespoň snažila rozeznat jejich počet, ale i to byl problém, neboť hlasy si byly velice podobné. Všechny se brzy slily do jednoho jediného a mnohem hlasitějšího. Mnišky začaly zpívat jakýsi chorál v latině, takže Kasumi ničemu nerozuměla. Když se učívala jazyky, pomýšlela hlavně na praktičnost, a proto vybírala ty nejrozšířenější, mezi které latina, jakožto mrtvý a takřka nepoužívaný jazyk, rozhodně nepatřila.
Kasumi si nebyla jistá tím, co bude dělat. Otočila se, aby se přesvědčila, že za ní je stále klid a poté si v mysli přehrála celou cestu sem, aby byla schopná v případě nutnosti utéct. Poté se chopila kola a začala otáčet. Brzy zjistila, že kolo má nepříjemnou vlastnost – samo se otáčí zpět a dveře tak zavírá. To nutilo Kasumi neustále točit. Zpěv mnišek, naštěstí pro Kasumi, zastíral skřípání a vrzání dveří. Po chvilce byly dveře otevřeny a díky záklopce v tomto stavu zůstaly natrvalo. Kasumi se ani nezapotila, což ji těšilo, neboť počítala s tím, že nemalou dávku energie bude potřebovat na případný úprk. Velikost otevřené místnosti ji překvapila. Sál byl ohromný a přímo před sebou měla přesně šest zády otočených mnišek. Jedna další, zřejmě vyššího postavení, stála před nimi a tiše předčítala z rozevřené knihy, zatímco ostatní stále zpívaly. Kasumi velice potichu vstoupila do místnosti. Držela se u zdi a snažila se získat výhled do střední části sálu, neboť měla pocit, že přítomnost mnišek a jejich jednání není obvyklé. Prošla kolem jednoho z mnoha vysokých svícnů a konečně zahlédla svoji sestru, kterou zde hledala. Ležela připoutaná na oltáři, který zdobila hlava rohatého netvora vytesaného do kamene. Netvorovy rohy díky své velikosti s pokroucenosti přípomínaly rohy kozorožce. Sakura měla roztažené ruce i nohy a končetiny upevněné v okovech. Nemohla se ani hnout, ale nedalo se říct, že by se o to nesnažila. Škubala sebou a marně se snažila uvolnit. Svojí sestry si vůbec nevšímala, což Kasumi vyhovovalo, neboť nepotřebovala, aby ji Sakura prozradila. Kasumi si dále povšimla šestiúhelníkové prohlubně, která byla hned za oltářem. Přemýšlela, co tam dole je a doufala, že mnišky nemají v plánu tam Sakuru poslat. V sále nebylo nic, co by Kasumi mohla využít jako zbraň, ale když se pohledem zaměřila na stolek s knihou, povšimla si, že je o něj opřená krátká dvojbřitá sekera. Pro Kasumi byla zbraň nedostupná, neboť hned vedle postávala mniška. Dle bohatšího hábitu a vůdčího postavení Kasumi poznala, že se zřejmě jedná o abatyši. Chorál utichl a ona začala promlouvat k Sakuře. Její hlas nebyl tak písklavý a stařecký. Byl hluboký, pronikavý ale přesto nezněl lidsky. „Oslavujme dne tohoto!“ vykřikla abatyše. „Po desítkách let mezi naše zdi zavítala další čerstvá krev! Děkujme démonům Pekel a vládcům temnot za potravu, jež vešla mezi nás a
učinila tak největší a rovněž poslední chybu svého života.“ „Vy svině!“ zařvala z plných plic Sakura a Kasumi se ulevilo, neboť se obávala, že je Sakura něčím omámená nebo dokonce přišla o jazyk a proto nečastuje své věznitelky nadávkami, jak by u ní bylo obvyklé. Kasumi na sebe však stále neupozorňovala a plánovala osvobození svojí sestry. Vedoucí mniška pokračovala: „Již brzy budeme hodovat, sestry. Již brzy budeme pít čerstvou lidskou krev, která nám pomůže navrátit mládí a očistí naše tělo. Budeme zase silné a po dlouhá léta budeme žít jako kdysi. Zbývá jen jediné – tělo cizinky usmrtit a pak už jen žíznivě pít elixír mládí!“ Když mniška popadla sekeru a vykročila k oltáři, Kasumi déle nečekala a přestože stále nevěděla, jak se ubrání přesile, vyběhla ze stínů. Jedna z mnišek vykřikla: „Další čerstvá krev!“ „Bude dost pro nás všechny!“ zaradovala se další. Kasumi nabírala na rychlosti a měla jediný cíl – srazit mnišku se sekerou a zbraň si přivlastnit. Mniška však již Kasumi spatřila a jakmile se k ní přiblížila, zvedla sekeru do výše. Kolem mnišky se na zemi vytvořil zelený kruh, a jakmile ho Kasumi překročila, nečekaná síla ji odmrštila dozadu a ona dopadla na záda asi tři metry od kruhu. Mniška ukázala prstem na Kasumi. „Chopte se jí,“ vykřikla. „Kasumi, pozor!“ vykřikla Sakura a zcela zbytečně se snažila varovat svoji sestru, která již dávno věděla, že ji obkličuje šestice mnišek. Kasumi zůstala u země a jedním kopancem vedeným do břicha nejenže srazila příliš blízko stojící mnišku, ale ještě jí doslova prokopla tělo. Pak se Kasumi vyšvihla na nohy. Chytila další mnišku za předloktí a škubla s ním. Celá paže jí zůstala v rukou a Kasumi ji využila jako palici, když se napřáhla a třískla s ní další mnišku ze strany do hlavy. Paže byla již nadále k ničemu, neboť se rozlomila, ale hlava se skutálela z krku a dopadla na podlahu. Kasumi jediným kopancem urazila hlavu bezruké mnišky a nyní byla obklíčena již jen trojicí mnišek, které si držely odstup, když viděly, jak snadno si Asiatka poradila s jejich sestrami. Postavení mnišek Kasumi umožnilo vyzkoušet si v praxi jeden účinný kousek. Vyskočila do výšky a udělala roznožku, přičemž si dala záležet, aby zasáhla těla obou vybraných mnišek. Ty se po kopancích zhroutily na zem s promáčknutými hrudníky. Zbývala poslední, která se však již ani nebránila. Kasumi ji chytila za obě zápěstí a zvedla do výšky. Šlo to nebývale snadno, neboť mnišky nevážily ani pětadvacet kilogramů. Kasumi mnišku odhodila do díry v zemi a počítala s tím, že se doslova rozpadla na kousky. Zbývala už jen abatyše, před kterou se měla Kasumi na pozoru. Její sekera byla nebezpečná a Kasumi neměla zdání, čeho všeho je schopná. „Už teď jsi mrtvá!“ zařvala za šíleného vzteku mniška. Poté vycenila zuby a Kasumi překvapilo, že vůbec nějaké ještě má. Abatyše se však rozeběhla pryč. Kasumi zvažovala, zda ji pronásledovat či nikoli, ale když mniška proběhla dveřmi a ty se hned nato začaly zavírat, byla rozhodnutá. Pospíchala ke dveřím, neboť se obávala, že tu zůstane uzavřená. Naštěstí pro ni si vedle dveří povšimla stejného dřevěného kola, kterým dveře otevřela. Kasumi se vracet již nechtěla, ne dříve než vyřídí ozbrojenou mnišku. Měla stále dost času proběhnout mezi dveřmi, ale jakmile se k nim přiblížila, mniška napřáhla svoji sekeru a z ní vyšel záblesk. Kasumi opět odletěla o několik metrů dál a dopadla na chladnou zem. Dveře se zabouchly a Kasumi zůstala se svojí sestrou v sále sama. Ani druhá srážka s podlahou Kasumi nikterak vážně neporanila. Měla pouze mírné bolesti zad. „Kasumi!“ vykřikla Sakura. „Ty jsi mě zachránila!“ Kasumi přešla k oltáři a uvědomila si, že nemá jak otevřít pouta. „Ta bestie má klíč u sebe?“ „Abatyše? Ale hovno, nechala ho támhle na stolku. Byla z tebe posraná strachy, cha cha.“ Kasumi přešla ke stolu a vzala odsud klíč. Rovněž si prohlédla knihu, která však byla
v latině. Měla černé desky a na nich bylo zlatavé vyobrazení stejného rohatého netvora jako na oltáři. Poté Kasumi svoji sestru uvolnila z okovů. Sakura se posadila a protáhla si paže i nohy. Pak se vrhla své sestře kolem krku. „Díky, sestřičko! Zachránila jsi mi život a to už po druhý!“ „Jak to, že tě chytily? Neříkej mi, že sis neporadila s těmi bestiemi?“ „Vlezla jsem do knihovny, tam jich bylo jak nasráno a pak mě zezadu překvapila abatyše. Ta její sekera… to je hrozná zbraň.“ „Všechna ta moc je v té sekeře, že ano?“ „Přesně tak, ségra.“ Sakura vzala ze stolku knihu. Sice jí nerozuměla, ale zajímalo jí, co v ní stojí tak důležitého. „To bude první kniha, kterou kdy přečteš?“ zeptala se Kasumi. „Proč jsi tak podrážděná? Ani tuhle nepřečtu, ale zajímá mě, co v ní stojí. Kouzla a čáry… začíná to tady na Black Mirror houstnout a to pořádně.“ „Kde máš brokovnici?“ „Támhle dole. Stejně jako Valkýra.“ Kasumi přešla k díře a pohlédla dolů. Byla to asi dva metry hluboká díra a v jejím středu byl železný poklop s mnoha malými otvory. Brokovnice byla dole. Kasumi seskočila dolů a brokovnici i Valkýru podala Sakuře. „Díky… Tak teď mi podej ruku, sestřičko.“ „Nebude třeba.“ Kasumi poodstoupila dál a pak se rozeběhla proti stěně. Skočila do výšky a odrazila se od stěny nohou, aby doskočila výš. Chytila se rukama za okraj propasti a vyšvihla se nahoru. „Kurňa, ty jseš hotová akrobatka. Pohybuješ se s takovou lehkostí…“ „Nejvyšší čas odsud odejít a ještě něco – až potkáme tu svini, zkus neminout, ok?“ Sakura si potěžkala brokovnici. „Spolehni se, sestřičko. Ta čubka je už teď vyřízená.“ Sakura měla docela problém všechny věci pobrat, ale vyřešila to tím, že si knihu dala pod triko a pistoli zastrčila do pouzdra. Byla připravená v mžiku odhodit brokovnici, vytasit Valkýru a střílet, kdyby to bylo zapotřebí.
Sestry přešly ke dveřím a Sakura se zamyšleně dívala na kolo. „Možná to otevřeme tím kolem.“ „To nevíš jistě?“ „Byla jsem v bezvědomí, sestřičko. Naposledy jsem byla svobodná nahoře v knihovně.“ „Takže ta uvězněná mniška v celách… to s tebou nesouvisí?“ „Podívej, ten klášter funguje dost dlouho a ty mrchy spolu zase tak dobře nevycházejí, co jsem si všimla. Byly tu ještě nějaké další, ale protože moje krev jim asi nestačila, tak je abatyše poslala pryč a vybrala jen těch šest. Ony nesouhlasily a rozhádaly se. No to víš, sestřičko, oblíbily si mě natolik, že mi každá chtěla pít krev. Abatyše to vcelku rázně vyřešila, když jim pohrozila zabitím a rovněž dala jednu mrchu, tu která dělala největší problémy, zavřít. Ta jejich velitelka je dost přísná čubka.“ Kasumi se chopila kola a začala otáčet. Šlo to ztuha a Kasumi dveře sotva rozevřela, když kolo neudržela a protočilo se do původního stavu. „Jsou tam…“ odvětila Sakura. „Zahlédla jsem jen jednu, ale určitě jich tam je víc. Řekla bych, že čtyři až pět lidí se toho kola dokáže chytit a držet ho vší silou v téhle poloze. Což znamená…“ „…že já točím a ty střílíš.“ „Tohle jsem neměla na mysli! Sama nemáš šanci, sestřičko!“ Kasumi opět uchopila kolo a pořádně se zapřela. Zhluboka se nadechla a začala otáčet. Zprvu to šlo vcelku dobře, ale nedokázala kolo otočit ani jedenkrát kolem své osy a zaznamenala sílící odpor. „Přidej,
ségra. Jsou to seschlé sračky, ty tě nezastaví.“ Kasumi se nevysilovala mluvením a dál napínala svaly. Kolo se dalo do pohybu a Kasumi postupně prolomovala odpor, jež tvořila skupinka mnišek. „Jó, ségra, jen tak dál. Za chvilku se budu moct protáhnout.“ „Ne!“ vykřikla Kasumi. „Hrozilo by, že tě dveře rozmáčknou!“ Dveře nebyly otevřené ani ze čtvrtiny, když Kasumi pocítila nečekaně silný nápor. Nohy se jí podlomovaly a ruce třásly, jak se vší silou snažila své protivníky přetlačit. „Přidej, ségra! Ještě kousek a budu na ně vidět.“ Když se Sakura ohlédla na svoji sestru, viděla znavenou ženu, které po tváři tekl pot, měla zaťaté zuby a bicepsy se jí napínaly jak se vší silou snažila mnišky přetlačit. „Ještě kousek! No tak, moje silná sestřičko, přidej!“ Kasumi však byla čím dál zoufalejší. Sakura k ní přikročila ve snaze jí pomoct. „Ne!“ zastavila jí sestra. „Zvládnu to, udržím to a… vyčerpám je. Ty musíš… bránit dveře. Abatyše se sem nesmí dostat!“ Kasumi se nyní už nesnažila dveře otevřít, ale držela kolo ve stálé poloze a bránila mniškám, aby sál uzavřely. Dveře byly stále pootevřené jen mírně a Sakura sice tu a tam zahlédla kousek hábitu jakési mnišky, ale prostor pro střelbu nebyl. Kasumi vyčkávala a dokud cítila, že na ni tlak ze strany mnišek nepolevil, byla v mezích možností spokojená. Počítala s tím, že na druhé straně panují i kouzla, neboť náhlé ztěžknutí kola měla na svědomí bezesporu abatyše. Doufala, že kouzla nebudou trvat věčně, což se vbrzku potvrdilo. Jakmile tlak povolil, Kasumi vlila do paží veškerou sílu, kterou dokázala nastřádat a začala dveře otevírat a to značnou rychlostí. „Překvapení!“ řekla Sakura a dvakrát vystřelila brokovnicí do skupinky mnišek, které se marně snažily Kasumi přetlačit. Čtyři mnišky skončily na zemi, ale abatyše, která zde skutečně byla, vytvořila kolem sebe jakousi modrozelenou ochrannou stěnu, která ji před broky ochránila. Poté se rozběhla pryč a to i se svým štítem, který ji neustále obklopoval. Sakura s klidem zastřelila poslední mnišku a nechala Kasumi, aby již bez problému otevřela dveře dokořán. „Mám pocit, že po naší návštěvě budou moct klášter zavřít,“ pronesla Sakura a s ústy dokořán si prohlédla potem zlitou sestru. „Obdivuhodnej výkon, sestřičko. Ta dřina v posilovně přináší ovoce…“ „Jo…“ Kasumi potřebovala popadnout dech, takže se na žádný obsáhlejší projev nezmohla. Sakura svoji sestru poplácala po rameni. „Samík může být rád, že mu bude postýlku zahřívat takové super vytrénované tělíčko.“ Kasumi jen sklopila zrak, neboť nestála o to, aby její smutný výraz zahlédla Sakura. Počítala s tím, že jí všechno řekne, až budou venku a v bezpečí. „Kde je abatyše?“ zeptala se Kasumi. „Zdrhala tou chodbou a se zapnutými štíty. Zajímalo by mě, jestli jde ta sranda vůbec prostřelit a pokud jo, tak jak moc jí ten můj výstřel poškodil. Hodilo by se hlášení o stavu štítu, tak jako to má kapitán Kirk.“ „Kdože?“ „Takovej týpek, kterej se vždycky rozvalí v křesle svý vesmírný lodi, nechává se unášet strhujícím výhledem na černočerný vesmír a komanduje svý podřízený. Inspirativní osobnost…“ Kasumi vykročila do chodby a Sakura šla po jejím boku, přičemž dávala dobrý pozor na dění kolem sebe. „Vůbec nevím, o čem jsi to mluvila. Je těžký ti porozumět.“ „Ty vůbec nekoukáš na video! Já filmy a seriály miluju a Star Trek obzvláště. Všechna ta čest, smysl pro spravedlnost, přátelství až za hrob,…“ „Jo… to jsi přesně celá ty…“ „Ale hovno! Baví mě prostě sledovat, jak jsou na sebe všichni tak hodní. Taková krásná představa budoucnosti… a ona přitom bude nejspíš stát za hovno. Víš, v Africe jsem si musela dát od videa dlouholetou pauzu. Teď to určitě doženu.“
„V první řadě se musíme dostat ven. Jsi ozbrojená, tak běž vpředu a buď připravená střílet. Na konci chodby je schodiště a po něm půjdeme nahoru. Dostaneme se do knihovny a odtamtud už to znáš.“ Sestry bez obtíží vyšly nahoru do knihovny a pokračovaly k východu. Vešly na chodbu a spolu mířily k vratům vedoucím ven. Ač to nepředpokládaly, abatyše se jim do cesty už nepostavila.
Když Kasumi vyšla na denní světlo, urychleně se rozhlédla okolo sebe. „Nemusíš být tak opatrná, sestřičko, protože ta čubka je z nás posraná strachy.“ „Možná… ale zdržovat se tu nehodlám.“ „To já se sem určitě ještě vrátím, ovšem tentokrát jedině v tvojí přítomnosti. Možná se to nezdá, ale jsem ti fakt vděčná, ségra.“ Obě sestry zašly až ke zdi obklopující klášter a tady si Sakura všimla žebříku. „Eh, teď mě tak napadá…“ „Tvoje blbost ti zřejmě zachránila život, protože kdybych sem došla a žebřík byl z téhle strany… to už bych tě nestihla zachránit.“ „Takže to bylo vlastně geniální…“ „Ne, bylo to neuvěřitelně krátkozraké, ale měla jsi štěstí.“ Sestry vylezly na zeď a Kasumi přetáhla žebřík na druhou stranu. Zase slezly a Kasumi se posadila zády ke zdi. „Jsi unavená, co?“ řekla Sakura a sedla si vedle Kasumi. Položila jí ruku kolem ramen a naklonila se k ní. „Nemáš to lehké, sestřičko. Potřebovala bys odpočívat a přitom se už zase biješ s nějakými sviňáky. Víš co, slibuju ti, že než budeš zcela fit, tak se na žádnou výpravu nevydám, ok?“ „Sakuro, já mám problém…“ „Fakt? No tak to nedus v sobě a pusť to ven! Jsem tvoje ségra, Kasumi a pomůžu ti, to se neboj. Tak o co jde?“ „Samuel mě vyhodil…“ Sakura se nejprve podivila a poté se rozesmála. „Dobrej fór! A já myslela, že se vážně něco děje.“ „Já to myslím vážně. Pohádali jsme se a on mě vyhodil.“ „Kasumičko, ty se moc neorientuješ v tom co je a není legrace, viď? Když se snažíš o vtip, nikdy nesmíš příliš tlačit na pilu.“ „Já si legraci nedělám!“ „Vau, hele klid, jo? Pokud to myslíš vážně… to musí bejt nedorozumění – špatně jsi ho pochopila. Ten chlápek je z tebe úplně mimo. Šel kvůli tobě do smrtelného nebezpečí, jen aby tě zachránil. Čtyři roky na tebe čekal. Ten by pro tebe skočil i do ohně, buď v klidu.“ „Ne, já jsem ho pochopila dobře. Řekl mi, ať si sbalím a vypadnu. Všechno se strhlo kvůli Desovi – já jsem ho zkusila přesvědčit, aby snědl kus masa a Samuel, že prý na to jdu moc zostra. Navzájem jsme si řekli spoustu špatných věcí a tahali na sebe špínu, no a on to pak ukončil s tím, že svatba nebude a že mám vypadnout. Vůbec nevím, co budu dělat.“ „Tak hele ségra, teď je řada na mě. Já to tomu hajzlovi ukážu! Popadni žebřík a jdeme!“
Sakura vtrhla do zámku, odložila zbraně a okamžitě vylezla po schodišti. Kasumi dorazila chvilku po ní, poté, co uklidila žebřík. To už ale Sakura bušila na dveře Samuelova zamčeného pokoje. „Otevři! Tyhle dveře mě nezastaví, abych se k tobě dostala! Okamžitě otevři!“ Sakura poodstoupila a rozeběhla se proti dveřím, do kterých následně vrazila. Nic se ale nestalo a jí jen rozbolelo rameno. Zkusila to znovu tentokrát v Kasumině stylu – dveře vykopnout.
„Něco si uděláš,“ řekla Kasumi, která právě vyšla nahoru. Podobně jako v Japonsku tak i tentokrát se natočila bokem a chystala se dveře vykopnout. V tu chvíli však Samuel otevřel. Sakuru to nijak nepřekvapilo a pokračovala dle svého plánu. Vtrhla dovnitř a přirazila Samuela ke stěně. „Jsi ten největší kretén, jakého jsem kdy poznala! Tam v Africe jsem tě měla za blbečka, co vůbec nic nechápe a ničemu nerozumí. Později ses spravil anebo jsem se možná spravila já, každopádně jsem tě začala mít ráda a oceňovala tvoji lásku k sestře, kvůli které ses vrhl přímo do nebezpečí. Tady v Anglii jsem tě považovala za super kámoše, za chlapa, který mě podrží, když bude třeba a pomůže mi. Teď ses ale projevil jako neskutečná svině! Čtyři roky moje sestra dělala možné i nemožné, aby byla zase s tebou, a ty ji teď vyrazíš z domu jen proto, že ti na rovinu řekla, co si myslí? Ty arogantní sobecký parchante! Jestli Kasumi vyrazíš, tak já půjdu taky, ale ještě předtím ti rozflákám držku na takový sračky, že by tě nepoznala ani vlastní matka a všude po okolí roznesu, jaká svině vlastně jsi!“ „Pusť mě, Sakuro,“ řekl tichým hlasem Samuel. Ta poslechla a Samuel sedl na postel a sklopil hlavu. Kasumi sem do pokoje přišla také. „Jdu si sbalit věci,“ řekla a otevřela šatní skříň. „Ne,“ hlesl Samuel, „prosím ne. Mrzí mě to. Strašně mě to mrzí. Já… se spletl. Měla jsi pravdu a co víc – povedlo se to ti vyřešit. Nechoďte pryč. Já vás potřebuju, obě dvě. Omlouvám se, moc se za to všechno omlouvám. Neovládl jsem se a řekl věci, které už nikdy neřeknu.“ Kasumi se posadila vedle Samuela. „Taky jsem ti řekla dost ošklivých věcí. Přehnali jsme to oba. Nicméně se na tebe už nezlobím. Dokud nedojde k násilí, je to ještě dobrý.“ „Jo, sestřičko, protože pokud dojde k násilí, tak to někdo kurevsky odskáče, že Samueli? Když se tu a tam pohádáte, tak se pak alespoň můžete zase usmiřovat, takže to má i svý výhody. Ovšem pokud si navzájem jednu vrazíte, tak už jde do tuhýho a to není dobrý.“ „To vím. Ačkoli musím přiznat, že po tom, cos mi řekla, jsem ti chtěl jednu natáhnout, Kasumi.“ „Tak to můžeš děkovat Bohu, žes to neudělal, Samíku,“ řekla Sakura. „Des by asi nechtěl, aby jeho tatík trávil svátky v nemocnici. No nic lidi, mějte se tu dobře a já jdu študovat ty klášterní bláboly.“ „Ty umíš latinsky?“ podivila se Kasumi. „Já neumím, ale Miranda jo. Pozvu ji do hospody na jedno a probereme to.“ „Hmm, tentokrát tam s tebou ale nebudu a pochybuju, že Miranda má dost síly, aby tě donesla až sem na zámek.“ „V klidu, kdybych se zase sťala jak hovado, tak pošlu pro tebe. Nakonec neříkej, že ti to neprospělo. Ber to jako cvičení.“ „Na cvičení mám v posilovně činky a pak… tvých pětačtyřicet kilo pro mě není žádná výzva.“ „Jo… no ale i tak. Mám to u tebe, sestřičko, protože kdyby mě nebylo, tak už si balíš kufry.“ „Asi tě zklamu, Sakuro,“ řekl Samuel, „Omluvit se a poprosit o odpuštění jsem Kasumi chtěl už krátce po tom, co odsud odešla, a já vychladl.“ „Hmm, no ale i tak jsem ráda, že se to vyřešilo. Hlavně v klidu lidi, svět je plný sviní, které nám přejí jen to nejhorší a když se navíc budeme mezi sebou hádat, dopadneme hodně špatně. Musíme táhnout za jeden provaz a pomáhat si, jinak jsme v prdeli. Tak a já jdu.“ Sakura odešla a Samuel pohlédl na Kasumi. „Můžeš mi to všechno vůbec odpustit?“ „Ale jo, vždyť se zase tolik nestalo. Jen jsi mě odsud vyrazil a rozešel se se mnou.“ „A tomu ty říkáš, že se nic nestalo?“ Kasumi sklopila zrak. „Nevím, jak bych se přes to dokázala přenést. Miluju tě a nechci zase všechno ztratit. Promiň, já…“
„Jen klid, nemáš se za co omlouvat. Udělali jsme chybu, ale Sakura má pravdu – je nesmysl trávit čas hádkami, vždyť se máme rádi. Kde jste celou tu dobu byly?“ „V klášteře. Je to tam horší než bych si kdy pomyslela. Nezlob se, ale teď se mi o tom nechce mluvit. Mohlo mě to stát život…“ „Život?!“ Kasumi si sundala triko a ukázala Samuelovi odřeniny na zádech. „Proboha, vždyť tobě teče krev!“ „Jo? Půjdu si to ovázat do koupelny. Hmm, šel bys se mnou na večeři do hospody?“ „Kvůli Sakuře? Bojíš se, že se zase zřídí?“ „Spíš kvůli sobě. Mám hrozný hlad.“ „Dobře, vyrazíme už teď a ty mi cestou povíš alespoň ve stručnosti, co se stalo. O jakých textech to Sakura mluvila?“
Cestou do Willow Creek se Samuel dozvěděl, že v klášteře je živěji, než by bylo zdrávo. Dost ho to zarazilo. „Chceš mi tvrdit, že stovky let žijí za zdmi kláštera mniši?! Jak to že o tom nikdo neví?“ „Sám jsi tvrdil, že tam nikdo nechodí a pak - populace kláštera po naší návštěvě poklesla. Nevím kolik těch čubek tam…“ „Čubek? To je ženský klášter?“ „To nevíš? Tak nad vesnicí stojí klášter a ani Gordonové nevědí, co to je zač?“ „Pokud o něm nějaké spisy kdysi byly, tak patrně shořely s Akademií. Tehdy se ztratilo spoustu svazků knih a pergamenů. O klášteru vím jen to, co všichni – patří řádu Cisterciáků, stojí tam už nejméně šest set let a obklopuje ho vysoká zeď.“ „Aha, no tak to nic moc. Je ale dobře, že jsem pár cisterciaček zabila.“ „Pár?“ „Sakura zlikvidovala čtyři a já sedm dalších, ale určitě tam minimálně jedna zbyla. Normálně bych jí asi šla po krku, ale necítím se zcela ve formě, takže jsem se raději vzdálila.“ „To je úžasný… Jen tak mimo řečí zmíníš, že jsi jich zabila hned sedm, jakoby to nic nebylo.“ „Taky že nebylo. Sice je vcelku jasně patrné, že jsou to netvoři, ale mají tak seschlou kůži a slabé kosti, že to nebyl žádný problém. Hmm, to bylo poprvé, co jsem dokázala někomu ukopnout celou hlavu.“ „Blížíme se k hospodě, takže raději se budeme bavit o něčem příjemnějším, ať si nezkazíme chuť k jídlu.“
Samuel otevřel dveře a vstoupil do hospody. Kasumi ho následovala. V hospodě si sundala svůj kabát a pověsila ho na věšák. „Čau, ségra,“ řekla Sakura, která u stolu popíjela s Mirandou pivo. Na stole měly starou knihu získanou z kláštera. „Zdravím,“ pozdravila všechny přítomné Kasumi. „Dobrý den,“ pozdravil Samuel a přešel k pultu, za kterým postával Harry. „Vítám vás a jsem moc rád, že jste moji hospůdku poctili svoji návštěvou! Budete si přát, pane Gordone a paní Sato?“ „Copak dnes máte?“ „Jen vepřové s bramborem, pane Gordon.“ „Aha… tak to nic.“ „To kvůli tvé dietě?“ zeptala se Kasumi. „Přesně tak. Ani bys nevěřila, jak moc mě to omezuje.“
„Chtěl byste něco speciálního, pane?“ otázal se Harry. „Určitě vám budu moct nabídnout něco z vlastních zásob.“ „Neměl byste květák, brokolici, kapustu, zelí,… prostě něco takového? Vzal bych si to s tím bramborem.“ „Určitě něco najdu, pane. No a vy, paní Kasumi, si budete přát…“ „Spokojím se s vaší nabídkou.“ „Samueli, ty seš fakt chudák,“ řekla Sakura. „Nelituj mě, Sakuro. Pak to snáším hůř. Myslím, že si dáme taky dvě piva.“ Harry okamžitě načepoval do půllitrů, zatímco Samuel a Kasumi usedli ke stolu v koutě místnosti. Harry jim donesl piva a odešel vařit. „Mohu vědět, co to je za knihu, Mirando?“ zeptal se Samuel. Udivovalo ho, že Miranda ještě ani nepozvedla hlavu, aby si hosty prohlédla. Stále jen zírala do textů. „Nezlob se na ni, Samíku. Miri se dozvěděla, že jsem jednou nohou v hrobě.“ Kasumi to podivilo – vstala od stolu, popadla židli a přisedla si ke své sestře. „Mirando, můžete mi říct, co tam stojí? Latinsky vážně neumím.“ Miranda pozvedla hlavu a sundala si brýle. Byla bledá jako stěna. Sakura jí položila ruku na rameno, aby ji uklidnila „No tak, Miri, vždyť to jsou kecy. Nemůžu umřít kvůli tomu, že jsem to ukradla!“ Miranda pohlédla na Sakuru, poté sklopila hlavu, zhluboka se nadechla a konečně se dala do řeči: „Ta kniha je prokletá…“ hlesla tiše. Samuel, který knihovnicina slova slyšel, se zvedl a přešel ke stolu. Na rozdíl od Sakury se již střetnul s kletbou, takže Mirandiným slovům přikládal značnou váhu. „Mirando… prosím, povězte nám vše, co jste zjistila.“ „Přeložila jsem zatím jen prvních pár stránek. Ono to není snadné, protože ta latina… je dost těžko srozumitelná. Ta kniha, zdá se, popisuje rituál, který ve výsledku prodlužuje život.“ Samuel pootevřel ústa a pohlédl na Kasumi. Ta však jen zakroutila hlavou. „Viděla jsem ten prodloužený život… skončíš jako živoucí mrtvola lačnící po čerstvé krvi. Sice budeš mít život, ale tělo bude stárnout dál a to až do otřesné fáze, při které by byl každý člověk dávno mrtvý.“ Miranda, která vůbec nechápala Samuelův záměr, pozvedla překvapením obočí. Samuel si jejího výrazu všiml. „Mám smrtelnou nemoc, Mirando. Rakovinu.“ „Panebože…“ hlesla Miranda. „Byl bych rád, abyste se o tom nikomu nezmiňovala. Teď zpátky ke knize. Proč má být prokletá?“ „Stojí zde, že kniha nesmí opustit své místo, což znamená zřejmě klášter. Kdo knihu odnese, zemře.“ „Blbosti,“ dodala Sakura a napila se piva. „Mirando,“ řekl Samuel, „můžete zjistit víc o tom rituálu?“ „Samueli!“ řekla Kasumi, kterou zájem jejího milého děsil. „Umíš si to představit, Kasumi? Nestojím o věčný život, ale mohl bych se vymanit ze spárů smrti. Mohl bych žít s tebou dlouhá léta a pak…“ „Je to hrozně riskantní,“ varovala Samuela Kasumi. Ten na její slova nehleděl. „Zjistěte o tom rituálu, co možná nejvíce, Mirando a já pak…“ Světla v hospodě náhle zhasla a všichni se ponořili do tmy. „Zatraceně!“ vykřikl z kuchyně Harry a to tak hlasitě, že ho všichni slyšeli. Po chvíli se Harry vrátil s hořící svíčkou, kterou následně položil na pult. „Museli vypnout proud. Je mi líto, ale takhle nic neuvařím.“ „To nevadí, Harry,“ řekl Samuel. Kasumi přistoupila k oknu a vyhlédla ven. Byla již tma a nebylo vidět dál než na pár metrů. Obloha byla zatažená a zvedal se vítr. Kasumi neuniklo,
že pouliční lampy nesvítí a ani v žádném z domů nebylo vidět světlo. Vesnice se ponořila do tmy. „Možná spadly dráty…“ řekla Kasumi. „A možná… možná taky ne,“ hlesla vyděšená Miranda a raději si vytáhla kapesník, neboť měla slzy na krajíčku. „Jen se nebojte, Mirando,“ chlácholil ženu Harry. „Jen nefunguje proud, víc nic.“ Kasumi dál tiše zírala z okna. Sakura se zvedla od stolu. „Snad abychom šli na zámek, ne? Nejprve ale doprovodíme tady Miri domů, jo? Chuděrka - celá se klepe.“ Dveře do hospody zarachotily, jakoby se někdo snažil vejít. „Je otevřeno!“ vykřikl Harry. Nikdo se však neozval. Kasumi přešla ke dveřím a uchopila kliku. Poté prudce trhla, aby dveře otevřela. Za nimi stál starý vousatý muž s čepicí na hlavě. „To je Joseph,“ poznal muže Harry. „Co jste zač?“ zeptala se bezdomovce Kasumi. „Viděl jsem ho!“ začal svým typickým pisklavým hlasem Joseph. „Viděl jsem ho tady. Je to démon. Přijde si pro nás!“ „Solidní magor,“ komentovala Josepha Sakura. Vyděšený Joseph pokračoval: „Potřebujeme Kasumi. Zavolejte ji, najděte ji, přiveďte ji!“ „Čumíš na ni, ty vole,“ dodala Sakura a přišla blíž, aby si Josepha pořádně prohlédla. Joseph natáhl ruku a chytil Kasumi za předloktí. „To jsi ty? Zabij ho! Zabij ho, rychle!“ Kasumi se Josephovi vytrhla, odstrčila ho a vyšla na ulici. Rozhlédla se okolo, ale neviděla nic zvláštního. Tma pohlcovala kraj a bylo jasné, že brzy nebude vidět ani na cestu. „Musíme vyrazit,“ řekla, aby pobídla ostatní. Sakura pomohla Mirandě vstát. „Kolik jsme dlužni?“ zeptal se Samuel a vytahoval z peněženky bankovky. „Zaplatím i za ty dvě, takže kolik to dělá celkem?“ „Nechcete to nechat na ráno, pane Gordon? Abych pravdu řekl, těžko bych tu hledal peníze nazpátek.“ „Tak dobře, pošlu sem ráno Marka, ale nezapomeňte na to.“ „To nemějte starost. A ty Josephe, běž už taky. Hospodu zamykám a jdu na kutě. Jestli vážně spadly dráty, tak to opraví nejdříve zítra za světla.“
Hosté se s Harrym rozloučili a vyšli ven před hospodu. Joseph se okamžitě rozběhl k bývalému hotelu a měl v plánu ulehnout ve staré kapličce na hřbitově, ostatně tak jako vždycky. Doufal, že strach, který ho pohlcoval, utiší lahví alkoholu. „Jestli chcete,“ řekla Sakura, „klidně běžte. Já jenom doprovodím Mirandu k domovu a taky běžím na zámek. Venku je fakt zima… a ten vítr… Běžte se hezky zahřívat do postýlky.“ Samuel byl proti. „Myslím, že bude lepší, když půjdeme s tebou,“ Kasumi to viděla stejně a tak vyrazili k domu Mirandy. Překročili most a zamířili k okraji vsi. Pozdní večer byl opravdu tichý a krom burácení větru nebylo skoro nic slyšet. Dokonce ani psi neštěkali, jen tu a tam se ozvalo mňoukání kočky, která zřejmě vyrazila no lov. Minuli poslední dům na okraji Willow Creek a šli po cestě, jež vedla přímo podél řeky. „Co to je za magora, ten Jozka?“ zeptala se Sakura. „Vesnický blázen,“ odpověděl Samuel. „Řečmi o démonech, o kletbách, no zkrátka o zlu pije lidem krev, neboť místní opravdu nestojí o strašení a připomínaní té události před lety.“ „Je neškodnej?“ „Myslím, že ano. Před lety jsem mu dokonce navrhl, aby přespával v té chátrající budově,
která sloužila jako hotel, ale on místo toho raději spí na hřbitově.“ „To chce buď ranec odvahy, nebo totálně prochlastanej mozek. Vsadím se, že Jozku vystihuje to druhý.“
Rychlou chůzí dorazili brzy k Mirandinu domu – na zdejší poměry modernímu domu s verandou, zahradou vzadu a garáží s vozem. Knihovnice odemknula dveře a chystala se vejít. Ještě před tím však vrátila Sakuře knihu. „Já tady s tou věcí nebudu,“ řekla vystrašená žena. „Vždyť je to jen knížka,“ odvětila Sakura, ale knihu si přeci jen vzala k sobě. „Stavte se tu ráno a já budu pokračovat v překladu.“ „Oukej,“ řekla Sakura. „Jo a přestaň mě furt vykat. Já vím, že se zrovna moc dobře neznáme, ale sakra, vždyť já tykám všem. Prostě jsem tvoje známá a hotovo.“ „No… tak dobře. Dobrou noc.“ Miranda za sebou zavřela a Sakura se otočila k ostatním. „Tak abychom šli.“ Od domu však neušli ani padesát metrů, když se k nim z dálky dostal něčí výkřik plný děsu a bolesti. „Jozka?“ otázala se Sakura. Samuel jen pokýval hlavou na znamení souhlasu. Kasumi se otočila a vykročila směrem, odkud se k ní zvuk donesl. „Musíme mu pomoct, třeba se zranil,“ řekl Samuel. „Nemusíme mu pomoct,“ oponovala Kasumi. „Možná bychom raději neměli, ale… počkejte tu – já se půjdu podívat.“ „Na to zapomeň, ségra.“ Kasumi nebyla proti tomu, že její sestra i Samuel chtějí jít s ní. Výkřik se ozval znovu a tentokrát z větší dálky. Kasumi to však nepřimělo k tomu, aby přidala na rychlosti. Nechtěla jen tak bezhlavě pospíchat a nevnímat okolí a rovněž se nechtěla zbytečně vyčerpávat. Byla ráda, že ostatní jsou stejného názoru. Dlouhou dobu bylo ticho a nikdo nespatřil cokoli podezřelého. Pak ale Kasumi zahlédla u cesty jakýsi předmět. Kvůli stále rozšiřující se tmě musela přijít až k němu, aby viděla, o co se jedná. Shýbla se k zemi a zprvu chtěla předmět vzít, ale když poznala, o co se jedná, nechala to být. „Co je to?“ ptala se Sakura. Kasumi se narovnala a rozhlédla okolo. Pátrala v temnotě před sebou i mezi stromy, které rostly u cesty, ale neviděla nic. „Tak cos to našla?“ zeptala se Sakura znovu. „Něčí ruku…“ odvětila Kasumi. Samuelovi i Sakuře to takřka vyrazilo dech. „Chceš říct…“ hlesla Sakura, „že tady leží Jozkova ruka?!“ „Pravděpodobně jeho, ano.“ „A… a kde je zbytek Jozky?“ „Máš s sebou pistoli, Sakuro?“ „Ne. Do hospody jsem si nebrala vůbec nic.“ „Drž se u mě. Za žádnou cenu se ode mne nevzdaluj. A to platí i pro tebe, Samueli.“ Kasumi vedla skupinku dál k hotelu. Počítala s tím, že na cestě jsou stopy krve, ale byla příliš velká tma, než aby je dokázala rozeznat.
Brzy se ze tmy vynořil obrys hotelu. Budova chátrala už téměř čtyři roky. Samuel neměl důvod, aby stavbu udržoval v dobrém stavu. Dobře si uvědomoval, co zde bylo před lety, a věřil, že bude nejlepší, když budova úplně zchátrá a časem spadne. Sanatorium Ashburry tak bude navždy pohřbeno a nikdo už nebude muset procházet mezi zdmi, kde kdysi trpěly desítky nebohých pacientů. Dnes bývalé Ashburry připomínalo dům hrůzy – vymlácená okna, popraskaná omítka a díry ve střeše kudy dovnitř zatékalo. Bylo až zvláštní jak rychle se udržovaná budova bývalého hotelu změnila. Všichni tři přišli až ke dveřím a Kasumi zabrala
za kliku. Bylo však zamčeno. „Upřímně, divím se, že ty dveře ještě nikdo nevyrazil,“ pronesl Samuel. „Nechal jsem je zamknout už před lety a stále drží. Po vesnici se vyprávějí příhody, které pramení většinou od Jozepha. Tvrdí se, že za okny se občas svítí přestože elektřina je už dávno odpojená a v okolí je za tichých nocí slyšet nářek pacientů.“ Poté všichni obešli z levé strany budovu. Minuli značně zchátralou zimní zahradu i zazděný vchod do kotelny a před sebou pod mírným svahem spatřili rozprostírající se hřbitov. Vítr nabíral na síle a stromy se hrozivě ohýbaly. Zdálo se skoro, že mnohé se musejí pod náporem větru zlomit. Vítr byl nepříjemný i pro Kasumi a její blízké. Přesto však opatrně pokračovali ke hřbitovu. Kaplička, která byla v jeho přední části, byla pootevřená. Kasumi se rozhlédla po hřbitově, ale krom mnoha náhrobků nespatřila nic. Poté se začala věnovat dveřím kapličky. Strčila do nich a ony se se skřípotem otevřely. Přímo proti nim seděl u zdi v kaluži krve Joseph. Chyběla mu pravá ruka a to až u ramene. Hlavu měl svěšenou a nebylo mu vidět do tváře. Nehýbal se a nejevil známky života. „Jozko?“ zeptala se Sakura, aby zjistila, jestli je muž živý. On však neodpověděl. Kasumi vstoupila do kapličky a stejně tak Sakura. Samuel zůstal venku a rozhlížel se. Už když nalezli Josephovu ruku, měl za to, že na vině je vlk, který se zřejmě kvůli velkému hladu přiblížil až k Mirandině domu. Ozval se nepříjemný pronikavý šepot a Samuel zahlédl ve tmě obrys jakési malé podsadité postavy. Vyděsilo ho to a urychleně se schoval v kapličce, kde za sebou zabouchnul dveře a zamkl je klíčem, jež byl v zámku. „Co se děje?“ ptala se Kasumi. „Někdo tam je!“ Kasumi přistoupila ke dveřím. „Jsou zajištěné?“ zeptala se. „Zamkl jsem je.“ Kasumi popadla dlouhou násadu od lopaty, jež byla v koutě kapličky. „Jozka to má za sebou,“ pronesla Sakura, když si ověřila, že muž je mrtvý. Kasumi pod vozíkem, který sloužil pro převoz mrtvol, nalezla dřevěnou bednu a v ní jednu poloprázdnou a několik zcela prázdných lahví od alkoholu. Vzala dvě a předala je Samuelovi a Sakuře. „Zřejmě nejlepší zbraň, jaká tu je,“ dodala Kasumi. „Nechceš jít doufám ven…“ řekl Samuel. „To nechci. Nevíme, proti čemu vlastně stojíme a to není dobrý.“ „Venku bude brzo hrozná tma,“ upozornila Sakura. „Já vím. Právě proto musíme zůstat tady. Ve tmě bychom se mohli snadno rozdělit a ztratit jeden druhého.“ Za kliku dveří kdosi zabral a pokusil se otevřít. Kasumi zpozorněla a pevně uchopila násadu. Zřetelně a jasně zaznělo: „Kdo chce vládnout věčnou mocí, musí vzdát hold pánu kostí. Tvůj podvod byl odhalen, a tvůj život zatracen. Vrať mi knihu, bídná ženo jen tak uchráníš cizí tělo. Však to tvé je ztraceno neb již brzy bude zabito.“ Sakura se rozklepala strachy a Samuel se jí pokoušel uklidnit. „Sem se nedostane. Snad…“ „Hej,“ zařvala Kasumi. „Promysli si to a pak odpověz – co chceš za to, abys nás všechny nechal být?“
„Po ničem jiném netoužím jen krev, bolest a pomsta, vždyť já jen a jen zabíjím to je příkaz pána tvorstva. Ty, bídná ženo, budeš zabita, pak já se vrátím do Pekla. Tam ohlásím u mého pána, žes neunikla a jsi mrtvá. „Ty svině!“ zařvala z plných plic Sakura, která byla na pokraji šoku. „Možná nevíš, s kým máš tu čest,“ začala Kasumi a jejím cílem bylo stvoření polekat. „Jsem Kasumi Sato, ta, která přemohla Samaela. Myslím, že tam u vás Pekle jsem vcelku známá a obávaná osoba, takže doporučuji zvážit, zda by nebylo v zájmu zachování tvého života, lepší na všechno zapomenout a vrátit se odkud jsi přišel! Nebojím se tě, a když se mi připleteš do cesty, zničím tě!“ „Silná slova, rozum žádný To jest Kasumi, ta co znám ji Samael, to hlupák velký mým pánem on však není. Nejsem pouhým strážcem Pekla, jsem služebník Azazela!“ „Svoji sestru ti nevydám a nedostane ji ani Azazel osobně!“ Kasumina slova dodala Sakuře pocit bezpečí. Hřálo ji u srdce, že o ní sestra takhle mluví, ale nechtěla, aby kvůli ní třeba i zemřela. Je čas vstávat mrtvý muži, čas přetnout zákon smrti. Pusť mě dovnitř umrlče ať tvá duše dojde pokoje. „Kasumi,“ vykřikla Sakura a ukázala na Josepha, který se právě pohnul. Otevřel oči a trhanými pohyby se postavil. Sakura se okamžitě napřáhla lahví a roztříštila ji o Josephovu hlavu. Ostré střepy ho pořezaly do krve, ale nebyla na něm vidět žádná bolest, dokonce ani jakákoli reakce na Sakuřin čin. „Proboha…“ zděsil se Samuel a nebyl schopen jednat. Kasumi mu vytrhla z rukou lahev a mrštila jím po Josephovi. Hned nato ho udeřila násadou lopaty do tváře a kopancem ho srazila k zemi. Joseph se již nezvedal, ale Kasumi nemínila cokoli riskovat. Dupla Josephovi na hlavu a to hned několikrát. Poté si vzala od Sakury rozbitou lahev a ostré střepy zabořila tak hluboko do Josephova krku, jak jen to šlo. Zprvu mu chtěla uříznout hlavu, ale pouhými střepy by to bylo příliš zdlouhavé. Sakura mezitím vykročila ke dveřím s knihou v ruce. „Co to děláš?“ zeptal se jí Samuel. „Odlákám ho a… vy zkuste utéct.“ „To ať tě ani nenapadne!“ zvýšila hlas Kasumi. „Copak chceš umřít?“ „Nechci, ale… především nechci jakkoli ublížit tobě, sestro. Nemůžu dovolit, aby tě zabil a navíc kvůli mně!“ „Uklidni se, Sakuro! Ty jsi také riskovala krk, když ses vydala do Japonska ve snaze mě zachránit. Teď je situace opačná a já ti to nevyčítám. Jsi v ohrožení života, ale to neznamená, že se z toho nemůžeme všichni dostat živí a zdraví.“
„Kasumi má pravdu,“ potvrdil její slova Samuel a stoupnul si ke dveřím. „Jsi tam ještě? Doufám, že ano, protože to, co ti teď řeknu, ti udělá zásadní čáru přes rozpočet! Nevím, co jsi zač, ale potkal jsem už hodně démonů, abych věděl, že se před nimi nemusím klepat hrůzou. Nemůžeš nám ublížit, protože za námi stojí Lilith! Já, Kasumi i její sestra jsme pod ochranou paní Černého zrcadla, vládkyní Místa moci. Azazel určitě nebude spokojen, až se na něj obrátí hněv Lilith!“ Chvíli bylo ticho a poté se ozvalo. „Co říkáš ty podlý lháří?! Že klečíš u Lilith na oltáři? Možná však jsi pod její ochranou pak musím poctít pána návštěvou.“ „Odešel?“ zeptala se po pár minutách ticha Sakura. „Snad…“ odvětil Samuel. „Nech mě jít první,“ odvětila Kasumi a pomalu otevřela dveře. Za nimi nikdo nestál a ani v okolí ne. Kasumi se rozhlédla okolo, aby se ujistila, že na hřbitově jsou sami. „Jak dlouho bude trvat, než se vrátí?“ zeptala se Sakura. „To kdybych věděla… doufám, že do pekla to je daleko. Navrhuji vrátit knihu do kláštera,“ dodala Kasumi. Samuel však byl proti. „To nemůžeš! Vždyť ten rituál je moje naděje! Kasumi, prosím tě, tohohle se přece nemůžu vzdát!“ „V první řadě stejně musíme na zámek pro zbraně. A to co nejrychleji. Poběžíme, tak se držte u mě.“
Skupina pospíchala k hotelu a dále po cestě směrem na sever. Byla hrozná tma, ale díky takřka přímé cestě nebylo zase tak těžké udržovat správný směr. Měsíc svítící na obloze zahalily temné mraky a začalo pršet. Už když míjeli vesnici, Samuel měl problémy popadnout dech. Cítil se vyčerpaný, ale byl odhodlán běžet, dokud bude moct. Celou cestu k zámku pociťovala především Sakura neustále stoupající vzrušení a strach. Bála se nejen o svůj život, ale také o život své sestry a Samuela. Když jí však na mysl přišla skutečnost, že netvor jasně řekl, že hodlá zabíjet i zcela nevinné, do záležitosti s knihou nezasvěcené lidi, vyděsilo ji to ještě víc, protože v ohrožení byli v podstatě všichni. Krom toho stále neměla ani potuchy, jak stvoření vypadá. Po úmorném vyčerpávajícím běhu, který Sakuru a především Samuela hrozivě zřídil a přivedl na pokraje sil, se před nimi zjevila silueta zámku. Samuelovi se třásly ruce natolik, že nedokázal ani otočit klíčem v zámku, takže to za něj udělala Kasumi. Branku zase urychleně zamkla a pospíchala s ostatními do zámku. I hlavní vchod za sebou zamkla, to aby se netvor nedostal dovnitř. „Sakuro…“ řekl Samuel a snažil se popadnout dech. Když se mu to z části povedlo, pokračoval: „Vzbuď Edwarda a… ať zamkne naprosto všechny vchody do zámku! Potom… potom za námi přijď do knihovny a… vezmi s sebou baterku. Jo a ještě něco – nezapomeň na zbraně!“ Sakura s klíči v ruce pospíchala do patra a Samuel zašel do knihovny. Opřel se o zeď a ztěžka oddechoval. Byl zlitý potem a kvůli bolesti vůbec necítil nohy. „Jak je možné, že nejsi ani z poloviny tak zřízená?“ zeptal se Samuel své milé, které sice také tekl po čele pot a zrychleně dýchala, ale vypadala podstatně energičtěji, než Samuel. „Nezlob se, Samueli, ale teď není zrovna vhodný čas řešit moji kondici. Musíme se zbavit té bestie!“ Samuel otevřel schránku a vzal odsud pozlacenou rukojeť, kterou následně otevřel v rohu knihovny cestu do podzemí. Po chvilce přiběhla Sakura s brokovnicí v ruce a Valkýrou u
pasu. Baterku předala Samuelovi. „Zařídila jsem všechno, co jsi chtěl, Samueli. Takže co máš v plánu?“ „Pojďte za mnou.“ Samuel dovedl sestry k výtahu a společně nastoupili. Kasumi se ujala otáčení kliky a během pár minut stáli všichni tři v ohromné jeskyni. „Kurva…“ řekla obdivně Sakura. „Tohle je hustý.“ „Na prohlížení bude čas později,“ řekl Samuel a doufal, že se neplete. Zamířil známou cestou přes kamenný můstek a skrze alchymistickou laboratoř k Černému zrcadlu. Vystoupal po schůdcích až k němu a zařval z plných plic: „Lilith! Potřebujeme tě! Prosím tě ukaž se nám!“ Netrvalo dlouho a za zrcadlem se zjevila mohutná černá démonka. Sakuru to vyděsilo a okamžitě na ni namířila brokovnici. Samuelovi to neuniklo a jemně zbraň sklopil dolů. „Ona není zlá,“ dodal. Kasumi si tím tak úplně jistá nebyla, ale Sakura to přijala jako daný fakt. Vůbec nevěděla, jak s démonkou jednat a navíc byla stále vystrašená, takže raději mlčela. Do vysvětlování se dal Samuel: „Lilith, potřebuji pomoct! Sakura, Kasumina sestra, vzala z našeho kláštera knihu, týkající se jakéhosi rituálu a teď nás pronásleduje démon!“ „Samueli!“ řekla zvýšeným hlasem Lilith. „Ty za mnou vždycky přijdeš, jen když něco potřebuješ. Ani ses neobtěžoval sem přivézt Kasumi, abych ji také mohla na vlastní oči vidět a osobně jí poděkovat. Takže Kasumi – jsem ti vděčná za poražení Samaela. Skutečnost, že jsi ho vyvolala, by mě asi pořádně rozhořčila, ale vzhledem k tomu, že jsem věděla, kdy a čí rukou jeho vláda skončí, nemohu se na tebe zlobit, ba naopak. Bylo to úžasně ponižující a Samael byl tak zostuzen jako ještě nikdy. Jeho vlastní otec jím nyní pohrdá. Zkrátka - skvělá práce, za kterou jsem ti vděčná.“ „Vážně?“ otázala se Kasumi. „Takže nám s tou bestií pomůžeš?“ „To jsem neřekla. Ukrást knihu rituálů z kláštera, kde žijí uctívačky Azazela... to není dobré.“ „Nemohla jsem vědět, co to je zač!“ hájila se Sakura. „To je možné, ale neomlouvá tě to.“ „Ta zrůda mi jde po krku. Chce tu knihu, s čímž zase takový problém nemám, ale jemu nestačí, když ji vrátím!“ „Jistěže ne! Provinila ses a musíš pykat.“ Sakuře nejprve zaslzely oči, a přestože se snažila, nedokázala se ubránit hlasitému pláči. Lilithiny slova byla vyřčena tak přesvědčivě až Sakuře sebraly veškerou naději. „Tak vidíš, Samueli,“ hlesla Sakura, „žádná jiná možnost není. Jdu nahoru a… buď to zastřelím, nebo mě to sežere.“ „No tak, Lilith!“ naléhal Samuel. „Copak nemůžeš něco udělat?! Cokoli! Moc tě prosím!“ „Nemůžu se plést do záležitostí Azazela, je mi líto.“ „Půjdu nahoru se Sakurou,“ odvětila Kasumi. „Já nebudu nečině přihlížet, jak moje sestra jde na smrt! Počítám, že mi ani nesdělíš, proti čemu to vlastně stojíme, že ne, démonko?“ „Nechoď pryč, Kasumi!“ řekla zostra Lilith. „Proč ne?“ „Nedovolím, abys byla zabita Azazelovým služebníkem! Vkládám do tebe obrovské naděje, Kasumi. Jsi můj nejoblíbenější člověk tam u vás, jsi moje šampionka!“ Lilith se modře rozzářily oči a ze zrcadla vyšlehly modré plameny, které okamžitě uzavřely Kasumi v kruhu. Sakura namířila na Lilith brokovnicí a byla připravená stisknout spoušť. „Je to zbytečné, Sakuro!“ řekla Lilith. „Nesnaž se mě ublížit! Skrze zrcadlo nic nepropustím.“ „Co jsi jí to provedla?!“ vyštěkla Sakura a sledovala svoji sestru obklopenou vysokými plameny. „Uzavřela ji a tak ji uchránila před hrozící smrtí. Protože by mi však Kasumi neodpustila, kdybych vám odmítla pomoci a kdybyste nakonec byli zabiti, rozhodla jsem se změnit názor. Pomohu vám, ale nečekejte žádný zázrak – jak už jsem řekla – nemohu se otevřeně postavit
Azazelovi a přinutit ho, aby tu zrůdu odvolal. Mám ale návrh – napravte, co jste způsobili. Vraťte knihu tam, kde jste ji našli, a když to bude nutné, já se za vás postavím – přesvědčím Azazelova služebníka, aby vás nechal být. Teď už ale běžte. Přítomnost Azazelova služebníka na Black Mirror necítím, to znamená, že je momentálně v pekle a zřejmě se domlouvá se svým pánem. Utíkejte, dokud máte čas!“ Samuel se otočil na Kasumi a chtěl se s ní rozloučit. „Na co čekáš?!“ vykřikla. „Tak běžte!“
Sakura a Samuel se rozběhli k výtahu a Kasumi zůstala u zrcadla pouze v přítomnosti Lilith. „Nezlob se na mě, Kasumi, ale dělám to pro tvoje dobro. Chci, abys mohla žít šťastný život a ne abys zemřela. Budu moc ráda sledovat tvoji životní pouť i kdyby trvala klidně ještě šedesát let.“ „Jestli zemřou… budeš toho litovat.“ „Nevyhrožuj mi! Vím, že jsi hrdá a ta plamenná bariéra tě svazuje, což těžko snášíš, ale uvědom si, že nestojím proti tobě. Opravdu ti chci jen pomoct.“ Kasumi sklopila zrak a usedla na podlahu. Rukama si zakryla tvář. „Ti dva jsou jediní lidé, na kterých mi záleží a kterým záleží na mně. Mám je převelice ráda. Bojím se o ně! Ani nevíš, jak moc…“ „Tomu rozumím. Samuel se zase strachoval o tebe. Celé ty roky za mnou chodil a vyptával se, zda jsi naživu nebo ne. Pravda, někdy byl až příliš dotěrný, ale já ho chápala, neboť i já se o tebe bála.“ „Jaký ke mě můžeš mít vztah, když mě ani neznáš? Copak ti stačí skutečnost, že jsem vyřídila Samaela? Mordred to dokázal taky.“ „To ano, ale Mordred nebojoval čestně a především mne obelhal a okradl mě o Stíny. Ty jsi jiná a podobáš se mi, což ve mně vyvolává sympatie. Možná každá z nás žije v jiném světě a lišíme se tělem, schopnostmi i duší, ale obě jsme živé bytosti a máme mnoho společného. Jsi důkaz, že i lidé jsou schopni vzepřít se vůli démonů. Nikdy jsi mi neublížila, ba naopak, tak proč bych tě měla nenávidět?“ „Samuel ti evidentně věří…“ „A ty bys měla taky. Jsem na tvé straně a to, že žiju v pekle, to nemění. Nemám ve zvyku lhát a tobě také nelžu. Od té doby, co žiji v přítomnosti lidské ženy, jsem se o vás lidech dozvěděla mnoho nového. Například to, že dokážete navázat nezištné pevné přátelské pouto s odlišnými formami života. Zvaž přátelství se mnou, Kasumi.“
Samuel a Sakura pospíchali ke klášteru, co jim síly stačily. Samuel, který s sebou navíc musel vláčet žebřík, byl na pokraji sil, ale přesto dělal, co mohl, neboť si dobře uvědomoval, co je v sázce. Sakura na tom nebyla o moc líp, neboť brokovnice se také pěkně pronesla. Oba se zprvu neustále rozhlíželi kolem sebe a obávali se útoku netvora, ale později veškeré své myšlenky upíraly pouze k cíli své cesty, kterým byl starý klášter. U paty kopce se oba zastavili a pohlédli vzhůru. Představa o mnoho náročnějšího výstupu je děsila, ale nebylo na výběr – museli pokračovat. Po namáhavém výstupu se skutečně ocitli u vysoké zdi, o kterou Samuel urychleně opřel žebřík. Měl co dělat, aby neklesl na kolena, ale kvůli nebezpečí se přeci jen odhodlal zeď přelézt. Sakura, která již byla na druhé straně, zavčasu upozornila Samuela, aby jí žebřík podal a ona ho mohla opřít z vnitřní strany zdi. Tak si zajistili cestu zpět a doufali, že k ní skutečně dojde. Společně se přiblížili k bráně kláštera a vstoupili na nádvoří. Odtud známou cestou dovnitř. Skutečnost, že louče v dlouhé chodbě nadále hořely
jasným plamenem, jim pomohla snadno pokračovat dál. Jakmile došli zhruba do poloviny chodby, všechny louče náhle zhasly, jakoby na ně dýchnul chlad. Samuel byl nyní rád, že s sebou má baterku. Rozsvítil ji a pohlédl za sebe. Stál zde shrbený vousatý, člověku podobný tvor, jež úzkostlivě svíral v dlaních brož se žlutým drahokamem, kterou měl upevněnou na opasku.
„Můj pán mě vyslal, abych vykonal to, co jsem měl učinit už předtím,“ řekl tichým skoro až smutným hlasem démon. Sakura na démona namířila brokovnicí. „To, že jste mě obelhali pomocí Lilith se pánovi nelíbilo. Možná mě dokonce připraví o můj drahokam!“ zakňučel třesoucím se hlasem netvor a nepřestával si svůj poklad hladit vrásčitou rukou. „Fakt?“ otázala se Sakura. „No to je strašný... Ale má to i svůj klad - básničkám je konec!“ „Úplný konec, neboť nesmím pána znovu zklamat! Na legrácky ani na strašení už není čas. Můj úkol je zcela jasný a vykonám ho za každou cenu. Lilith s mým pánem odmítla o čemkoli hovořit a to značí jediné – lhali jste!“ „Když myslíš...“ pronesla Sakura a usmála se. „Sviť mi na tu svini, Samueli. Je čas to skoncovat.“ Sakura vystřelila a démon se rozplynul. „Vida…“ „Myslíš, že ho to zabilo?“ ptal se Samuel a nevěřil tomu, že to šlo tak snadno. „Vidíš ho tu snad někde? Pojďme se konečně zbavit té knížky.“ „Pokud je po všem, tak… můžeme si ji nechat.“ „Do prdele, Samueli! Já chápu, že to může být tvoje naděje na život, ale co myslíš, že udělá ten sráč Azazel, když si tu knížku ponecháme? Nestojím o celou armádu démonů, ty snad jo?“ „Máš pravdu… Pojďme dál.“ Sakura provedla Samuela knihovnou a po schodišti slezli dolů. Dveře na konci chodby byly otevřené a Sakura cítila, že je na konci cesty a že brzy tahle noční můra skončí. Vstoupili do sálu a tady nalezli abatyši, jak klečí mezi mrtvými těly svých sester a vzlyká. Sakura dala Samuelovi pokyn, aby byl zticha a velice opatrně se přiblížila k abatyši. Když už stála u ní, namířila brokovnicí na její ohnutá záda. „Jen do toho…“ hlesla abatyše a Sakuru překvapilo, že ji slyšela přijít. „Zničily jste všechny mé sestry!“ vykřikla abatyše. „Chtěly jsme jen jedno – chtěly jsme žít věčně. Je to takový zločin?!“ Abatyše se otočila na Sakuru a řekla: „Naše smlouva s Azazelem zněla jasně – každou ženu můžeme v klášteře obětovat a v její krví nalezneme mládí. Potíž byla v tom, že my samotné jsme nemohly klášter opustit, jinak by Azazelovo kouzlo pominulo. Zprvu to bylo snadné, protože jsme najímaly komplice, kteří po okolí lovily mladé dívky. Jednoho dne se však naši spojenci vzbouřili, neboť jim už nestačilo zlato. Dozvěděli se, co zde praktikujeme a chtěli rovněž omládnout. Hrozili nám, že vše prozradí pánům z Black Mirror a my museli jednat. Jejich kosti jsou pohřbeny v rohu zdi, hluboko pod zemí...“ „A co brána?“ zeptala se Sakura. „Proč sem není přístup?“ „To ne my, to vesničané. Před okolím jsme se stovky let skrývaly, taková je daň za věčný život. Klášter jsme však vždy udržovaly v tom nejlepším stavu a lidé z okolí naznali, že zde straší – proto zazdili vchod. Již téměř sto padesát let čekáme a v motlitbách prosíme svého pána, aby se slitoval a poslal sem další mladou ženu, která by do našich přestárlých těl vdechla život. Jen tvá mladá krev by stačila, aby šest z nás omládlo, abychom byly zase krásné a to po více než padesát let. Nebylo to osobní - chtěly jsme jen žít, tak jako kdysi. Zasloužím si podle vás za to zemřít?!“ Sakura se usmála a řekla: „Být věčně mladá by se mi taky líbilo a koupat se kvůli tomu v krvi bych zvládla taky, jenže žít stovky let na jednom místě?! Bože... Teď se alespoň podíváš do světa, ty přestárlá čubko!“ V tu chvíli Asiatka vystřelila. Hlava mnišky se rozprskla a tělo
spadlo na podlahu. „Nebo jsem spíš měla říct do Pekla... Tenhle posranej den se konečně začíná zlepšovat,“ řekla Sakura a urychleně umístila knihu na podstavec u oltáře. Právě odsud ji před pár hodinami vzala a teď hrozivě litovala, že tak učinila. „Ták… to bylo naposledy, co jsem kdy sáhla na nějakou knížku,“ řekla Sakura a pohlédla na rozmrzelého Samuela. „Samíku… odpusť mi, že tu knížku nebudeš moct využít, ale bude to tak lepší.“ „Já se na tebe nezlobím, jen… mě to přišlo jako naděje. Bylo by to tak skvělé…“ „…až bys byl v moci mého pána,“ ozvalo se Samuelovi za zády. Urychleně se otočil, stejně tak Sakura a spatřili shrbeného démona stojícího na oltáři. „Zase zhasneš, aby nebylo vidět na tvůj hnusnej ksicht?“ zeptala se Sakura a byla připravená znovu vystřelit. „Není třeba, neboť už mě znáte. Neznáte však moje schopnosti a mé jméno.“ „A to je?“ zeptal se Samuel a sledoval, jak se přímo za démonem postupně tvoří modrá aura. „Jsem Mammon – démon avaritia, neboli lakomství a jeden ze sedmi princů Pekla. Jsem Azazelova pravá ruka stejně jako ostatní princové.“ „Čekala jsem to!“ ozvalo se z šestiúhelníkové jámy, jejíž podlaha se jako výtah zvyšovala až na úroveň zbytku sálu. Mammon se okamžitě otočil a stál tváří v tvář Lilith. Na Mammonově tváři bylo jasně patrné překvapení. „Čekala jsem, že sem pošle někoho z vás, obzvláště když se to nepřímo týká mé favoritky. Ten bastard si nenechá ujít ani jedinou příležitost, kdy by mi mohl ublížit. Myslím, že kdybychom nebyli spojeni poutem, jež vzniklo narozením Shairy, snad by mě napadl i fyzicky, ovšem teď… kdyby mne zabil, zabil by i sám sebe…“ „Co tu děláš?! Tohle je svatyně MÉHO pána!“ vykřikl Mammon. „Je, ale když jsme se ještě divoce milovali, vznikla Shaira. Naše dcera nás spojuje a dokud je živá můžeme mimo jiné navštěvovat své svatyně. Popravdě řečeno – Shaira, respektive jakýkoli potomek byl pro mne vyloženě žádoucí. Jak jen to lidé říkají – přátele si drž blízko, nepřátele ještě blíž. Čím blíže Azazelovi jsem, tím lépe.“ „Intrikánko! Stejně se ale pleteš se do věci, která ti nepřísluší.“ „Nikoli, Azazelovy záležitosti se mě netýkají, ale tato ano. Dohlížím na tyto lidi, kteří napravili svůj prohřešek a nezaslouží si trest.“ „Dobrý skutek nesmaže ten špatný.“ „To jistě ne, ale špatný skutek nesmaže ten dobrý. Jen díky nim je kniha zase zpět.“ „Vrátil bych ji tam sám.“ „A to říká démon lakomství…“ Lilith se zasmála a přešla k Samuelovi a Sakuře. Ti jí nesahali ani po ramena a ani se nemohli rovnat mohutnosti jejího těla. Skutečnost, že je před démonem chránila, jim dodávala nemalý pocit bezpečí. Na rozdíl od Lilith, která byla v klidu, se Mammon neubránil rozčílení, což dokazoval svým přešlapováním na jednom místě a dupáním. „Ti lidé zabili pánovy uctívatelky!“ vykřikl Mammon. Lilith se obrátila na Sakuru. „To ony napadly je, ne snad?“ „Přesně tak,“ odvětila Sakura. „Rozhodně bych je nezabíjela, kdyby mi nešly po krku, ale ony mě omráčily a chtěly mi vysát krev!“ „Není divu,“ řekla Lilith. „Upsaly se Azazelovi. Provedly rituál, který jim předložil, a sice získaly dlouhý život, ale aby si uchovaly mládí, musely pít čerstvou lidskou krev a to výhradně ženskou. Pokud možno mladou. To ale není to nejhorší, neboť jak už jsem řekla, upsaly se Azazelovi a ten za to samozřejmě něco chtěl. S jejich smrtí získal jejich duše i Stíny a může z nich stvořit nižší démony. Takhle to u nás funguje – takhle Azazel tvoří svoje armády. Je to prosté - k vytvoření obyčejného malého démona je potřeba jeden Stín a jedna
duše, což vyžaduje vzájemnou spolupráci nás, vyšších démonů. Azazel jen přišel na to, jak nezávisle na mě a Samaelovi tvořit armádu. Obvykle sice čeká a čeká desítky, někdy stovky let, ale co to pro něj znamená? Čas v Pekle nehraje velkou roli.“ Sakura do Samuela šťouchla a zašeptala mu: „Tak vidíš. Teď už ničeho litovat nemusíš.“ „To opravdu nemusíš,“ řekla Lilith, která Sakuru dobře slyšela. „Ty víš, že mám rakovinu?“ zeptal se Samuel. „Už dávno to vím. Sledovala jsem tě očima Kasumi a odezírala ti od úst - tam v Japonsku, kde ses jí svěřil. Uvědom si, že kdybys skončil v pekle, Azazel by tě klidně za opravdu výhodnou cenu prodal Samaelovi a to bys přece nechtěl. Lidé málokdy přemýšlejí do daleké budoucnosti a žijí výhradně přítomností. To je jejich velká chyba, která Azazelovi nahrává. Ve své podstatě nikoho nenutí s ním uzavřít smlouvu, ale to, co nabízí, je velice, velice lákavé. A není to jen věčné mládí. Azazel má v zásobě mnoho triků, jak lidem 'pomoci.' Věčný život je však nejžádanějším obchodním artiklem. Tyhle ženy nebyly první, které neodolaly nabídce věčného života a mládí. Možná ti bude něco říkat hraběnka Erszébet Nádašdyová rozená Báthoryová. Tato žena byla sice poznamenaná degenerací rodu Báthoryů, ovšem to nic nemění na faktu, že se dopustila děsivých věcí. Myslím, že bys ten příběh měl ve zkratce slyšet a snad si uvědomíš, jak hrozivě to všechno může skončit… Již v brzkém věku se stala Erszébet, neboli Alžběta snoubenkou Františka Nadásdye. Roku 1575 se za něj vdala, ale kvůli časté nepřítomnosti Františka, zapříčiněné jeho účastí na válkách s Turky, se nedalo říct, že by manželství bylo šťastné. František jako nelítostný a krutý velitel svoji ženu nijak zvlášť nemiloval, obzvláště, když mu nebyla schopná dát potomka. Trvalo dlouho, než Alžběta porodila prvního potomka a byla jím dcera, což pro Františka samozřejmě nebylo žádoucí. I další dvě děti byly dívky a teprve poté se Alžbětě narodil chlapec. Zemřel však již v raném dětství a až její druhý syn Pavel se dožil vyššího věku. V době porodu však bylo Alžbětě téměř čtyřicet a nedlouho po narození Pavla František zemřel. Ten hlavní důvod, proč se zapletla s peklem, však vznikl ještě za Františkova života. Stárnoucí Alžběta pro něj nebyla ani z poloviny tak atraktivní, jako mladé pohledné ženy, se kterými si František užíval. Alžběta chtěla omládnout, být krásná a přitažlivá, ale jak plynul čas, propadala nemocem i násilnickým sklonům. Zlost si vylívala na svých služebných i prostých děvečkách z okolí čachtického zámku. Alžběta zahořkla a byla krutá a násilná. Zároveň úzkostlivě hledala možnost, jak omládnout a ta se jí skutečně naskytla. Krátce po Františkově smrti propadla praktikám temné magie. Alžběta se spojila s jistou léčitelkou Annou Darvuliovou, která tvrdila, že Alžbětě pomůže najít ztracené mládí. Alžběta Darvulii vbrzku bezmezně důvěřovala a posílila její postavení na zámku. Na svém čachtickém zámku s pomocí svých služebných zahájila tyranii, která měla dva důvody – pomstít se ostatním za svůj nešťastný život a provádět doporučené praktiky na prodloužení života a omládnutí. Tak se stalo, že Alžběta například zapichovala svým švadlenám pod nehty špendlíky, bičovala je a zavírala je do kobek, kde trpěly hladem a žízní. Rovněž podstupovala Darvuliiny léčitelské kúry, které skutečně měly svůj užitek. Darvulia si svoji rostoucí moc užívala, ale to jen do své první mrtvice. Po ní byla Darvulia v podstatě ochrnutá a Alžběta se začala upírat k jiné léčitelce, kterou byla Eržika Majorová. Eržika byla uctívačkou Azazela a jeho věrnou poddanou a tak se stalo, že Alžbětě o Azazelovi pověděla. Ažběta na Eržičino doporučení svoji duši zaprodala ďáblu – Azazelovi. On ji však podvedl. Snad to zapříčinil nedostatek úcty, který Alžběta prokazovala v jednáních s ním a jeho služebníky, snad se chtěl bavit jejím utrpením, kdoví. Azazel jí sice předložil způsob, jak omládnout, ale výsledek byl jen značně omezený. Započalo masové vraždění mladých dívek, především panen z okolí a Alžběta doslova lačnila po jejich krvi a rovněž se v ní koupala. Omlazující účinky byly velmi střídmé a tak Alžběta chtěla čím dál víc a víc krve. Alžběta poslala na smrt stovky mladých dívek a mučení
i zabíjení prováděla různými způsoby – někdy je pálila rozžhaveným železem, řezala je ostrými noži, mučila hlady nebo je otrávila. Problém byl samozřejmě s ukládáním těl a snad proto, že dívky končily nejen na hřbitovech, ale i v obilných jamách, na polích nebo na zahradách se tu a tam stalo, že rozkládající se mrtvoly nalezli Alžbětini poddaní nebo je vyhrabali psi. Vše skončilo v moment, kdy palatin Juraj Thurzo přistihl Alžbětu v kobkách jejího hradu právě při mučení. Brzy nato započal soud, ve kterém proti Alžbětě svědčili i její služební, kteří o incidentech věděli a sami Alžbětě pomáhali. Hrozilo, že majetek Alžběty připadne královské koruně, což Thurzovi nevyhovovalo a tak se postaral, aby byli Alžbětini služební popraveni, včetně Eržiky. Thurzo rovněž rozhodnul o doživotním uvěznění Alžběty v kobkách jejího zámku. Cílem bylo pochopitelně získání jejího majetku, ale to už zacházíme příliš daleko. Jak vidíš Samueli, není dobré se spřáhnout a Azazelem. Může se to jevit jako skvělý nápad, ale rovněž se to může časem proměnit v hrůzu a děs.“ „Jsi tu kvůli historii, Lilith? Nebo kvůli mně?“ ozval se Mammon. „Abych řekla pravdu – udivuje mne, že tu ještě jsi. Vrať se ke svému pánovi, tito lidé se ničím neprovinili.“ „To nemohu! Můj pán mi dal jasný příkaz! Musím je zabít!“ „Bylo by snadné zrovna tebe Mammone koupit a přetáhnout tak na svoji stranu, ale za to mi nestojíš. Malý, shrbený démon, který si úzkostlivě hlídá tu svoji tretku…“ „To není tretka!“ vykřikl z plných plic démon. „Ale je. To si říkáš Princ Pekla?! Má služebná by si zasloužila klidně náhrdelník s diamanty, kdyby o něj stála a ty máš od Azazela jen tu svou špinavou tretku... Asi nejsi moc dobrý sluha...“ Mammon seskočil z oltáře a vrhl se na Lilith. Ta se jen usmála, neboť tohle bylo přesně to, co měla v plánu – zaútočit na jeho ješitnost a vyprovokovat ho. Chytila démona za hábit, zvedla ho ze země a mrštila s ním proti zdi. Démonovi zapraskaly kosti a zasténal. „To je kočka…“ obdivovala Sakura Lilith. Démonka přistoupila k Mammonovi a než se stihl zvednout, ho chytila kolem pasu. Sevřela ho tak pevně a s děsivou silou, až mu začaly praskat další kosti. Mammon řval bolestí jak smyslu zbavený a Lilith pohlcovala zlost, což se projevovalo jednak na jejích rozích, které rudě svítily a taktéž na ocase, jež jí kmital ze strany na stranu ohromnou rychlostí. „Napadl jsi mě!“ řekla Lilith. „Tahle skutečnost donutí Azazela držet se zpátky a neohrožovat ty lidi, protože určitě nestojí o to, abych se zaměřila i na ostatní Prince Pekla a prověřila jejich loajalitu. Jako Princ Pekla sis tohle za žádnou cenu neměl dovolit a Azazel to ví! Byla to chyba, Mammone!“ Lilith po těchto slovech hlasitě zařvala a ještě zesílila svůj stisk. Křupání a lámání kosti se ozývalo celým sálem. Poté pohodila rozlámané a pokroucené tělo démona na podlahu. Mammon však mrtvý nebyl. Strhl si z oděvu šperk, pevně ho sevřel v dlani a pohlédl na Sakuru, která se mu hlasitě smála. To ho rozčílilo a on jí to chtěl oplatit. Mammon otevřel ústa, ze kterých vyletěla průhledná podobizna jeho rozšklebeného obličeje. Lilith po ní švihla ocasem, ale jen rozvířila vzduch. Obličej mířil k překvapené Sakuře velikou rychlostí a vnikl jí do úst. Sakura upustila brokovnici a chytila se za krk. Její zděšený výraz v obličeji dával tušit, že se s ní děje cosi hrozného. Nemohla dýchat a cítila, že jí v krku cosi uvízlo. Padla na kolena a poté na bok. Přestože ležela na podlaze, házela s sebou a svíjela se v křečích, které projížděly jejím tělem. Samuel vůbec nevěděl, co si počít. Pohlédl na Lilith, ale i ta byla bezradná. Nemohla Sakuře nijak pomoct. Mladá Asiatka byla stále trýzněna Mammonovou mocí. Z očí se jí spustily slzy, a z nosu začala téct krev. Obrátila se na břicho a její křeče konečně povolily. Sakura zůstala nehybně ležet na podlaze. „To ne…“ hlesl Samuel a sklonil se nad Sakuřiným tělem. K Asiatce přistoupila i Lilith a jemně ji obrátila na záda. Měla otevřené oči a tiše sténala. „Je v pořádku?“ strachoval se Samuel.
„Mammon se ji pokusil zabít, ale neuspěl. Odolala mu, avšak je teď zesláblá a potřebuje odpočinek.“ „Dostane ho. Odnesu ji odsud, ale pověz mi Lilith – Mammon je mrtvý, myslím úplně mrtvý?“ „Jeho tělo mrtvé je, ale co se týče jeho podstaty, tak ta z těla unikla a jak jsi viděl, zamířila přímo do Sakury.“ „Co tím chceš říct?“ „Je posedlá démonem.“ „Cože?!“ „Mammon je v ní a je otázkou, jestli se mu povede se prosadit a ovládnout ji. Je to ale silná žena s pevnou vůlí. Nevěřím, že Mammon ji přemůže. Buď klidný, Samueli, nehrozí jí nebezpečí. Je schopná mu snadno odolat.“ Lilith předala Sakuru do Samuelovy náruče. Poté přešla na plošinu a postavila se do jejího středu na místo, kde byly do země otvory. „Děkuji ti…“ řekl Samuel. „Za všechno, co jsi pro mne kdy udělala, ti z celého srdce děkuji. Je… úžasné tě vidět na vlastní oči a moct se tě dotknout…“ „Nevidíme se naposledy. Až budeš na zámku, přijď k zrcadlu.“ Lilith se rozplynula a Samuel se vydal z kláštera ven.
Samuel se v podzemí u zrcadla objevil asi po hodině. Když zahlédl svoji milou, kterou již neobklopovaly plameny, přispěchal k ní a společně se objali. „Kde je Sakura?“ zeptala se Kasumi. „Uložil jsem ji do jejího pokoje. Je zeslábla.“ „Lilith už mi pověděla, k čemu došlo. Prý si nemám dělat starosti…“ „Nedělej si je. Sakura je bojovnice a dle Lilith proti ní ta zrůda nemá šanci.“ Kasumi se otočila čelem k zrcadlu. „Díky…“ pronesla. „Díky za to, že jsi nám pomohla.“ „Je vzácnost ta slova slyšet od tebe, Kasumi, ale alespoň vím, jakou mají hodnotu. Ráda jsem pomohla. A teď je tu ještě jedna, veledůležitá záležitost. Nechtěla jsem o tom mluvit dřív než se vyřeší záležitost s Azazelem…“ „O co jde?“ zeptala se Kasumi. Lilith klesla na kolena sklopila hlavu. Její ocas jakoby odevzdaně ležel na zemi a ani se nehnul. Přestože skrze zrcadlo nebylo moc dobře vidět Kasumi si povšimla, že z Lilithiny tváře padají na zem modře světélkující slzy. „I démon může plakat?“ divil se Samuel. Kasumi však mnohem více zajímal důvod. Lilith mírně pozvedla hlavu a řekla: „Je to už několik týdnů, co jsem z Pekla propustila moji služebnou Curu…“ „Curu?!“ podivil se Samuel. „A teď toho lituješ?“ „Ano… ale není to tak jednoduché. Společně s Curou jsem pustila i Rachel.“ Kasumi instinktivně semkla ruce v pěst a vztekle zařvala na celý sál: „Tak ty mi tvrdíš, jak chceš být mojí přítelkyní a pak sem vrátíš Rachel?!“ „Já vím, že ti ublížila, ale…“ „Víš hovno! Kde je?!“ „Nech mě to říci celé Kasumi a pak teprve suď. Vyslala jsem Curu tam k vám, aby mi pomohla v jedné záležitosti.“ „Kterou mi pochopitelně zatajíš…“ „Ano, protože je to pro tebe příliš nebezpečné. Bála jsem se, že i Cura, která je jinak velice pokorná a laskavá bude mít potíže ať už na cestě nebo v samém cíli a proto jsem s ní poslala Rachel.“ „Proč?!“ „Nikoho jiného nemám! A Rachel navíc slíbila, že pomůže - já jí věřila.“
„Je rozdíl v tom, když něco slíbím já a když slibuje prolhaná a vychcaná mrcha Rachel. Lituju, že jsem ji tehdy nezabila ale myslela jsem, že skončí v Pekle a zpátky se už nedostane… Tak co ta svině provedla?“ „Já ani nevím, jestli za to může. Zkrátka již druhý den jsem chtěla zkontrolovat jak si Cura vede, protože jsem předpokládala, že už by se mohla blížit ke svému cíli. Chtěla jsem tedy pohlédnout na svět jejíma očima. Samuel to již zná, nakonec jemu jsem ten pohled dovolila také. Potíž je v tom, že to nešlo.“ Ke slovu se dostal Samuel: „To znamená, že Cura je mrtvá?“ „Ne, to by zde byl její Stín a ten tu naštěstí není.“ „Takže… Cura má zavázané oči?“ „Ne – vůbec se s ní nemohu spojit a to znamená jediné – ona je slepá.“ „A co já s tím?“ zeptala se Kasumi. „Zachraňte moji milovanou Curu. Prosím! Já se vám za to odměním.“ „Jak?“ „Vyléčím Samuela.“ Pohledy Kasumi a Samuela se okamžitě setkaly. „Kde je Rachel?!“ zvýšila hlas Kasumi a byla plná odhodlání. „Já nevím… Už celé týdny se zdržuje v jakémsi bytě a nevychází ven. Nepouští si televizi, nečte noviny, ani se nedívá z okna – nemám tušení, co je to za místo.“ „Kde bere jídlo?“ zeptal se Samuel. „Má ohromné zásoby. Podle toho, co jsem viděla, mám pocit, že tam může přežít snad dva měsíce.“ „No… a naše vila to není?“ zeptal se Samuel. „Tam by totiž mohla být.“ „Určitě ne, Samueli. Tvoji vilu znám.“ Samuel si povzdechnul, neboť naděje se rozplynula. „Není jak ji vystopovat,“ řekl Samuel. „Může být kdekoli.“ „To ano…“ odvětila Kasumi, „ale nebude tam věčně. Jednou udělá chybu a vyleze ven. Budeme sem pravidelně chodit a ptát se tě. Buď já anebo Samuel. Jakmile budeš mít alespoň sebemenší stopu, dáš mi ji a já ji najdu. Musela by si vyříznout jazyk, abych z ní nedokázala dostat, kde Cura je. A až to z ní vymámím tak ji zabiju.“ „Díky Kasumi, a tobě taky Samueli. Možná jsem démonka disponující ohromnou mocí, ale v tuto chvíli jsem na kolenou a nevím si rady. Nestydím se však za to, že prosím o pomoc vás.“
24. 12. 1998 Byla asi hodina po půlnoci, když Kasumi zavítala do pokoje své sestry. Ta ležela na posteli, ale nespala. Když zahlédla Kasumi, posadila se. Její sestra usedla vedle ní. „Jak ti je, Sakuro?“ „Samík mi pověděl, co se stalo… viděla jsi Vetřelce?“ „Pochybuji.“ „Připadám si, jako bych v sobě měla jinou formu života. Jen doufám, že nebude chtít jít ven stejnou cestou jako ve filmu.“ „Připadáš si… jiná?“ „Hmm, to ani ne.“ Sakura pohlédla na své tělo a přejela po hrudi rukou. „Stačí mi to vědomí, že tam někde je, už to mě naplňuje divným pocitem. Ale prý to bude dobré, takže… snad má ta démonka pravdu. Pokusím se na to nemyslet.“ Kasumi svoji sestru objala. „Kdyby se s tebou cokoli dělo, tak já jsem tu pro tebe.“ Sakura se usmála „Kasumičko… štěstí, že tě mám.“ „Budu teď muset jít ven.“
„Kam ven? Je po jedný.“ „Musím se zbavit Jozephova těla. Kdyby ho našla policie, zcela jistě by nevěřila tomu, že si to udělal sám a stejně tak by nevěřili na temné síly. Dle Samuela je zdejší policie laxní a to snad ještě víc než před lety. Conrad Spooner službu považuje div ne za placenou dovolenou. To mi teď značně nahraje. Stačí se zbavit těla a nástrojů a bude klid. Žádný motiv pro to, abychom Josepha zabili neexistuje, takže nás podezírat nebudou. Snad...“ „Měla bych jít s tebou.“ „Ne, ne, ty lež a odpočívej.“ Kasumi z pokoje odešla a ještě než vyrazila ze zámku si ze skladu v kuchyni vzala tři velké černé pytle na odpadky. Dobře věděla, že cestou na hřbitov musí vzít i Josephovu paži, kterou zabalí do jednoho z pytlů.
Rychlým krokem dorazila ke starému hřbitovu, kde to stále vypadalo tak, jako když sem před pár hodinami přišla. Samuel jí poradil, kam tělo ukrýt, aby nevzbudilo pozornost. Shodit ho do řeky nebo ho zakopat nebylo zdaleka tak nenápadné, jako ho ukrýt do prázdného hrobu. Kasumi se zastavila uprostřed hřbitova a rozhlížela se okolo. Skutečnost, že cestou sem, vítr postupně utichal a nyní bylo již absolutní bezvětří Kasumi vyhovovalo, neboť už takhle byla celá promrzlá a unavená. Prošla mezi neupravovanými a takřka náhodně rozmístěnými hroby až k zadnímu hřbitovu. Zde u rozpadající se zídky byl hrob Lothara Gordona. Byl prázdný, neboť jeho kosti byly na přání rodu Gordonů zpopelněny a uloženy do urny, která spočinula v rodinné hrobce na Warmhill. Kamenná deska zakrývající hrob byla velice těžká a nadzvednout ji bez použití páky bylo pro Kasumi velice obtížné. Chytila a posunula ji k okraji. Následně ji opřela o hrob. Šlo to sice ztuha, ale přesto to Kasumi dokázala. Poté uložila do hrobu paži a vrátila se do kapličky, kde Josephovo tělo uložila do zbylých dvou pytlů, to aby z něj neodkapávala při manipulaci krev. Položila tělo do hrobu a následně sem vložila i násadu od lopaty a rozbité lahve. Posbírat ze země všechny střepy bylo takřka nemožné, takže se tím ani nezatěžovala. Kapličku nechala odemčenou, ale klíč rovněž uložila do Lotharova hrobu. Poté se zhluboka nadechla a chystala se zvednout víko, jež muselo vážit minimálně metrák. Když zvedala desku, její bicepsy se pořádně napnuly a čelo jí zalil pot. Jakmile víko zapadlo na své původní místo, věděla, že je hotovo a oddechla si. Doufala, že Joseph navěky zůstane v tomto hrobě a nikdo se nebude zajímat o jeho zmizení. Proč by taky měl, když Josepha lidé neměli rádi, neměl zde žádné přátele, či příbuzné a i policie ho považovala jen za otravného pobudu, na kterého je zbytečné plýtvat časem a úsilím. 'Policii zřejmě neuniknou stopy krve poblíž hotelu a možná je napadne, čí jsou. Poté bezpochyby navštíví kapličku, ale tam najdou jen další spoustu Josephovy krve. Najít celé Josephovo tělo se jim ale jen těžko podaří.' Kasumi odcházela ze hřbitova klidná a vyrovnaná. Během chvíle začalo sněžit a to Kasumi jedině náhrálo, vždyť vrstva sněhu by mohla zahladit další stopy.
Kasumi se nemohla dočkat, až konečně ulehne na pohodlnou postel a ještě předtím se v koupelně osprchovala. Poté zašla do ložnice za Samuelem. „Už je po všem?“ zeptal se Samuel, který ještě nespal, což Kasumi udivilo. „Snad ano. Joseph je uklizený. Počítám, že kolem toho bude rozruch, ale snad se vše uklidní.“ „Nemáš strach z toho žít zrovna tady na Black Mirror? Sama jsi dnes viděla, jaké hrůzy se tu dějí.“ „Ale snad se nedějí tak často, ne?“ řekla Kasumi a svlékla se. Poté ulehla vedle svého
milence. Přikryla se dekou, ale Samuel ji zase odhrnul. „Dej mi trochu příležitost se pokochat tím, co mám vedle sebe.“ „Tak dobře, ale jsem tak utahaná, že na jakékoli náročnější aktivity nemám energii. Máš ještě něco na srdci?“ „Mnoho tajemství, která tu jsou, ještě nebyla odhalena. Pokud má Sakura v plánu jim přijít na kloub… kdoví čeho se ještě můžeme dočkat. Dnes nás to málem stálo život…“ „Pravdou je, že chce proti netvorům, jež tu žijí, vést válku. A i když se dnes stalo, to co se stalo, rozmlouvat jí to nehodlám. Black Mirror, aby bylo bezpečným místem k životu, bude třeba vyčistit.“ „Dnes jste vyčistili klášter a to tak, že úplně. Co bude příště?“ „V blízké době asi nic, nicméně sestra se chystá na Černé jezero.“ „To nezní dobře. Hrozně jsem se lekl, když Sakuru napadl ten démon. Stále se bojím, že tohle není konec a že se to na ní projeví.“ „Možné to je. Já se v tomhle opravdu nevyznám.“ „Z toho důvodu bych chtěl novému faráři navrhnout, aby zvážil exorcismus.“ Kasumin výraz zvážněl. „Tím jasně ukážeš, že je posedlá démonem! To ne, Samueli, tohle tedy ne. Ne dokud to nebude nezbytně nutné nebo to nebude sama chtít.“ „Dobrá, dám na tvé doporučení. Nakonec exorcismus není nic nevinného. Bude lepší vyčkat. Pověz mi – co si myslíš o té nabídce a Rachel? Já už teď pociťuji hrozné napětí, ale nechci si to moc připouštět. Byl by to zázrak a já na zázraky nevěřím.“ „Taky nad tím nechci moc přemýšlet, ale udělám, co budu moct. Jestli zjistím, kde Rachel je, okamžitě všeho nechám a jedu za ní.“ „Nejhorší je, že teď nezbývá než vyčkávat. Bojím se, že Rachel prozradí, co ví.“ „To si nemyslím, Samueli. Nic by tím nezískala – oficiálně je považována za mrtvou. Když se objeví, budou se jí vyptávat co se s ní dělo a když řekne pravdu, skončí v blázinci. Ani ohledně smrti Adriana jí nikdo nic neuvěří – všechno můžu popřít.“ „Může mít ale nárok na vilu, která jí patřila a co víc – možná nám vezme Desmonda! Musíš ji zabít, miláčku! Ztrátu syna bych nepřežil. Zabiješ ji, že ano?“ „Udělám pro to, co budu moct.“ Samuel položil svoji dlaň na Kasumino rameno a přejel ji po prsou až na vyrýsované břicho. „Povím ti Kasumi, že v tvojí přítomnosti se cítím bezpečně. Třeba na tom hřbitově… šlo nám o život, ale to, že jsi tam byla se mnou, mi dodávalo odvahu a zabraňovalo to, abych propadal strachu.“ Kasumi se obrátila na bok a dala Samuelovi pusu. „Spousta holek chce chlapa, který se ničeho nezalekne, postará se o ně a ochrání je za každých okolností. Ale že zase muži touží po něčem obdobném v případě žen…“ „Ne všichni. Mnoho mužů překypuje ješitností a nezdravým sebevědomím. Ty jsi zkrátka unikát, Kasumi. O tebe by stál každý rozumný chlap.“ „Jo?“ řekla pobavená Kasumi. „Nevšimla jsem si ani sebemenšího zájmu ze strany kohokoli jiného. Jediný kdo o mě stál krom tebe, byl Ivan a to by nebyl zrovna ideální partner. Ruský náfuka, alkoholik a děvkař. Uměl by sis nás představit jako partnery?“ „Dlouho by to neklapalo. Co se vztahu týče, tak potíž je taky v tobě, lásko. Jsi pro mnohé až moc hrdá, moc psychicky vyrovnaná, moc pragmatická, moc…“ „…a můžeš pokračovat ještě dlouho. Když jsi mluvil o rozumných chlapech, asi jsi myslel někoho, jako jsi ty, ale těch pobíhá po světě kolik? Pár desítek? Málokdo by to se mnou vydržel, pokud by šlo o opravdový vztah. Jenomže ohromná spousta lidí by mě rádo měla jako štít, jako bariéru neboli ochránkyni. Anebo jako nějakou osobní trenérku… nebo jako objekt vhodný k sexu… pokud možno všechny tři varianty v jednom. Myslím, že bych byla
cenný obchodní artikl, ale v obchodu nebývá místo pro city. Proto na tobě hrozně oceňuji tu toleranci a volnost, jakou mi dáváš, přestože mě miluješ. Nesnažíš se mě vychovávat k obrazu svému nebo mě jen využívat, ale umožňuješ mi žít podle sebe a dáváš mi lásku. Jen nevím, jak dlouho ti to vydrží.“ „Celý život přece.“ Kasumi se usmála a přála si, aby měl Samuel nejen pravdu, ale aby onen celý život trval desítky let a ne jen jeden poslední rok.
V – Ve službách Boha 24. 12. 1998 Krátce před polednem přivezl Edward Samuela a Kasumi k zámku. Vezli s sebou mnoho věcí, které zakoupili v Ipswichi. Před bránou zámku postával starý muž v červeném kardinálském rouchu. Tato skutečnost Edwarda velice udivila. Zastavil před bránou, ostatně to by musel udělat v každém případě, a vystoupil z vozu stejně jako Samuel a Kasumi. Samuel okamžitě přišel ke kardinálovi a podal mu ruku. „Vítám vás na Black Mirror. Jsem Lord Samuel Gordon, přesněji hrabě, pokud na to přijde, ale já si na tituly nijak nepotrpím. Samozřejmě jsem majitel zdejšího zámku a okolních pozemků, včetně několika hektarů polí, luk a lesů. Omluvte mě, že jste musel čekat venku, ale jak vidíte, právě jsem přijel z města. Snad jste očekával kočár a spřežení, ale musíme jít s dobou a ani šlechtici se pokroku nevyhnou.“ „Plně rozumím, lorde.“ „Stačí, když mě budete oslovovat příjmením – nerad si hraji na něco víc a tituly využívám jen zřídkakdy.“ „Abych byl upřímný, pane Gordone – vaše nepřítomnost vás samozřejmě omlouvá, ale co se týče vaší… snad služebné, tak její chování omluvitelné není. Poté co jsem zazvonil, vyšla ven a dosti nevybíravým způsobem mi sdělila, že mě dál nepustí, jelikož ani vy a ani slečna Kasumi není přítomna. A co víc – řekla, že jestli ještě jednou zazvoním, tak mi prý cituji: ‚rozbije hubu na sračku, protože ji už takhle hlava bolí jako střep.‘ Nehorázné chování, to vám musím říct! Ehh, ta dívka mě tak pohoršila, že jsem se ještě ani nepředstavil – jsem kardinál Alonso de Luca a jak jistě víte, jsem tu, abych důkladně prošetřil jistou záležitost….“ „Ano… Ehm, Edwarde zavezte vůz k zámku a ať vám Mark pomůže vyklidit z něj věci. Jo a ujistěte se, že si ničeho nevšimne Desmond.“ „Spolehněte se, pane.“ Edward otevřel bránu, nastoupil do vozu a odjel. „Ech, asi jste mě nepochopil, pane Gordone. Tato záležitost je nadmíru delikátní a nikdo jiný by neměl být přítomen.“ „Nikdo jiný kromě mě a kandidáta na Strážce. No a tím kandidátem je moje přítelkyně Kasumi.“ Alonso si Kasumi prohlédnul a bylo na něm jasně patrné, že z ní není vůbec nadšený. „Pojďte dovnitř, kardinále. Probereme vše tam.“ Samuel doprovodil kardinála do společenské místnosti a nabídl mu místo k sezení. „Budete si něco přát? Kávu, čaj,… nebo snad víno?“ „Vínem bych rozhodně nepohrdnul, pane Gordone.“ „Osobně pro něj zajdu do sklepa a vyberu to nejlepší.“ Samuel odešel a nechal Kasumi s kardinálem o samotě. „Také musím teď odejít,“ řekla Kasumi. „Chci vidět sestru.“ „Cože? Vám přijde na úrovni jen tak odejít kvůli… sestře? Ona bez vás snad těch pár hodin vydrží, ne? Snad jsem přijel kvůli vám, takže bych očekával…“ Kasumi zvýšila hlas, neboť už teď jí kardinál lezl na nervy. „Tam nahoře je moje sestra, které už ráno nebylo dobře a já se půjdu podívat, jak jí je!“ „Ale…“
„Vy ani z poloviny nejste tak důležitý jako moje sestra!“ vykřikla Kasumi. „Jestli chcete, můžete klidně vypadnout! Na plnění úlohy Strážce vás nepotřebuji.“ Kasumi odešla a vyběhla po schodech. Otevřela do Sakuřina pokoje, ale byl prázdný. Zašla tedy do koupelny, kde konečně svoji sestru nalezla. Skláněla se nad toaletní mísou a zvracela. V obličeji byla nezvykle bledá. „Pořád ti není líp?“ otázala se Kasumi a usedla na okraj vany. Sakura si otřela ústa. „Ne, Kasumičko – mám pocit, že jsem se už vyzvracela z podoby, nezdá se ti? Furt mi je mizerně.“ „Bojím se o tebe. Nemůžu se zbavit pocitu, že to souvisí s démonem.“ „Toho se neobávej, sestřičko. Můžu tě ujistit, že ten s tím nemá nic společnýho.“ „Kde bereš tu jistotu?“ „No… prostě… prostě to vím.“ „Sakuro, kde bereš tu jistotu?!“ Sakura vstala a pohlédla na svoji sestru. Poté přešla ke koši, otevřela ho a vytáhla odtud těhotenský test. Byl pozitivní. „Jsem v tom, ségra. Čekám haranta.“ Kasumi se usmála a svoji sestru objala. „Tak to gratuluju. Samozřejmě počítej s mojí pomocí.“ „Jo…“ Sakura však nijak nadšená nebyla a toho si Kasumi všimla. „Ty nemáš radost?“ „Umíš si mě představit jako matku?!“ „Ani jedna z nás na tu roli není zrovna připravena, ale nějak to zvládneme. Navzájem si můžeme vypomoct. Už o tom ví Mark?“ „Mark?!“ „Počkej… chceš říct… to není jeho?!“ „S Markem jsme ještě ani neměli šukačku.“ „Takže kdo je otec?“ „Já nevím…“ „Nelži mi.“ „Vážně nevím.“ „Sakuro! Já se v lidech vyznám a ty navíc neumíš přesvědčivě lhát.“ „Nechám si to jméno pro sebe, beztak ti nic neřekne.“ „Jak myslíš. Půjdu o tom říct Samuelovi…“ „Ne!“ vykřikla náhle Sakura. „Já… já bych mu to ráda řekla sama. Někdy.“ „Ty to chceš utajit, že? Bojíš se, co bude, až se o tom dozví Mark. Co ale chceš dělat, vždyť se to stejně dozví. I kdybyste teď měli sex, tak co pak? Tvrdit, že dítě je jeho, když bude mít tmavou pleť… Ehh, máš to s černochem, že ano?“ „Jo…“ Sakura si smutně povzdechla. „Kasumičko, co takhle zajít k Abaye, koupit čokoládovou zmrzku a večer, až bude klid a Desík bude spát, se tu zastavit na takovou sesterskou poradu?“ „Já ti ohledně mateřství moc neporadím. Ale… tobě jde o něco jiného…“ „Já nejsem stavěná na to držet v sobě tajemství… takže večer a… zkus se během dne nijak nenasrat, jo?“ Kasumi nechtěla na sestru tlačit, ale neměla z toho všeho dobrý pocit. Přišlo jí, jakoby byla její sestra bezradná a hledala pomocnou ruku. Prozatím to nechala plavat a vrátila se dolů, kde již byl i Samuel a právě naléval do sklenek. „Vezmeš si taky, že ano?“ zeptal se Samuel. „Možná…“ odvětila Kasumi a bez ostychů se natáhla na pohovku. Alonsa to dost udivilo. „Od doktorů mám nařízeno odpočívat,“ vysvětlila Kasumi. „Dobře, ale… já jsem přijel až z Vatikánu! Jsem kardinál! Očekával bych důstojné jednání a ne…“
„To já jsem přijela až z Japonska a jsem kandidát na Strážce. V noci jsem skoro nespala, dnes jsem byla ve městě na nákupech, před pár týdny mě ošklivě zranili a ještě se zotavuju – prostě odpočívám, a jelikož jsem tu doma, tak si to mohu dovolit!“ Alonso jen zůstal zírat s otevřenými ústy, neboť jednání Kasumi ho dost pohoršovalo. „Povězte mi, jak to vidíte? Dostanu tu funkci?“ otázala se s klidem Kasumi a rozepnula si kabát – ne proto, že by tím něco sledovala, ale začínalo jí být teplo. „Takhle rychle to nejde posoudit,“ řekl Alonso. „Uvědomte si, že nepocházíte z rodu Gordonů! Všichni dosavadní Strážci z něj pocházeli.“ „Za pár dnů mám se Samuelem svatbu. Pak už do rodiny patřit budu.“ „Ale nikoli pokrevně! Nebude vám v žilách kolovat krev Marcuse Gordona.“ „Zvládnu tu úlohu plnit i s vlastní krví. Tak už přejděte k věci, kardinále. Víte o tom, že jsou svátky? Přijel jste čtyřiadvacátého prosince! Ne, že by mi to kdovíjak vadilo, ale mám teď spoustu jiných starostí.“ „Pan Gordon naléhal, abych se dostavil co možná nejdříve. Ale máte pravdu – není na co čekat.“ Alonso se s chutí napil vína a musel uznat, že je opravdu výborné. „Neměl byste být u toho, pane Gordone, ale jelikož slečna Kasumi není z vašeho rodu a nemá potřebné informace, bude lepší, když se vše dozvíte taktéž. Pokud však nebudete tázán, pomlčíte, ano?“ „Ano, kardinále.“ „Výborně. Začneme s historií rodu Gordonů, slečno. Začněte vyprávět a pamatujte si, že vám jde post Strážce. Takže očekávám, že mě zahltíte spoustou informací.“ „To byste byl rád, co?“ ozvala se Kasumi. „Spíše by mě zajímalo, kolik toho víte o Gordonech vy. Vsadila bych se, že toho moc nebude.“ „Eh, co si to dovolujete, slečno? Vaše chování je vskutku hrubé!“ „Pokud se nemýlím, tak se spisy ohledně rodu Gordonů z Vatikánských tajných archivů kamsi vytratily. Jste v koncích, protože o historii Black Mirror nevíte ani zbla, ale byl byste samozřejmě moc rád, kdyby se vám podařilo něco zjistit.“ „Tak vy si myslíte, že o historii nic nevím?!“ „Jistěže, protože kdo by se měl tam od vás zaobírat historií, navíc tak utajené záležitosti? Oba dobře víme o co na Black Mirror jde a počítám s tím, že v církvi jde o to nejutajovanější tajemství, naprosté tabu, které když vyjde na světlo, může zatřást se samotnou církví. Jediný, kdo byl opravdu v obraze, byla ta… ta Antoliniová, říkám to správně?“ „Ano, Valentina Antoliniová!“ dodal Samuel. „Jo… no zkrátka, ta věděla o Black Mirror dost, ale pak se zabila. Vy víte jen útržky asi tak jako já, ale řekla bych, že z těch všech lidí, kteří jsou do záležitosti Black Mirror zasvěceni víte nejvíc, proto jste zde vy. Vraťme se ale k těm ztraceným spisům – nepopřete mi, že je kdosi odnesl, že ne?“ „To… to ne, totiž – ano, jistý Cy McCall odtamtud cosi odnesl. Jak to, že o tom víte?“ „Cy McCall mi to řekl.“ „To znamená… vy víte, kde ty dokumenty jsou?“ „Ne, to opravdu nevím,“ lhala Kasumi. „A i kdybych to věděla, není náhodou úlohou Strážce chránit Black Mirror a snažit se, aby o zdejších tajemstvích vědělo co nejméně lidí? Myslím, že kdybych ty spisy čirou náhodou našla, nechám si je u sebe.“ Alonso na to nic neřekl a pouze litoval toho, že před lety Cyovi ony spisy předal. Když se objevila Samuelova žádost o prošetření nového Strážce, urychleně se postaral, aby případ dostal na starost, neboť mu bylo jasné, že co nevidět někdo půjde do archivů a bude chtít rod Gordonů prostudovat, aby byl na nadcházející posuzování připraven. Úmrtí arcibiskupa, se kterým byla dlouhá léta v kontaktu Valentina se Alonsovi náramně hodilo, neboť nyní byl opravdu ten, kdož věděl o
Black Mirror nejvíce. Přesto měl skutečně jen velmi kusé informace a vděčil za ně svému dávnému zájmu o to, co že to vlastně Cyovi předal. „Eh, historii tedy vynechejme, nakonec pan Gordon vás s ní jistě velmi dobře seznámí.“ „Přesně tak,“ odvětil Samuel. „Strážcem se nemůže stát kdekdo, ale je třeba dokázat, že je toho dotyčný hoden. Projdeme si postupně všechny body. Prvním bodem, který nepatří do té nejdůležitější trojice, je zájem pomáhat nezištně druhým osobám v jejich životních strastech.“ Kasumi se podivila nad Alonsovými slovy a řekla: „Jaksi mi unikají souvislosti, ale dobrá není to tak dlouho, co jsem zabila chlapa, který vedl zločineckou organizaci. Svým způsobem jsem pomohla desítkám lidí, které by mohl ohrožovat. Jestli chcete důkaz, kontaktujte Kenjiho Kimuru, šéfa úřadu pro boj s organizovaným zločinem v Tokiu. Takže první podmínka je splněná.“ „Neřekl jsem, že jde o podmínky, ačkoli… svým způsobem ano. Další bod – takzvanou v pořadí třetí ctností strážce je milosrdenství…“ „Upřímně, čekala jsem, že úloha Strážce je tak důležitá, že kolem toho nebude církev dělat takové ty běžné šaškárny spojené s dobrotou srdce, vírou a podobnými nesmysly. Víte vůbec o tom, že tady hrozí reálné nebezpečí?! Dokonce jsem se o tom přesvědčila osobně! Tohle není nějaká hra na ideály, žádný boj dobra se zlem jak z pohádek! Co má co dělat milosrdenství s ochranou portálů? Mám se snad slitovat nad každým hajzlem, který bude chtít portály zneužít a ublížit druhým?! Proč, když mým cílem má být portály chránit a zabraňovat případnému zlu?! Máte vůbec ponětí o tom, co má takový Strážce na starosti? Ještě jsem to od vás ani neslyšela a to jsem si myslela, že to bude první věc, se kterou začnete!“ „Pokud byste byla zvolena, pak by vám vaše úkoly samozřejmě byly zcela přesně vysvětleny. O vašem zvolení však začínám silně pochybovat. Co mi řeknete k další ctnosti – naději?“ „Souvislost s ochranou portálů mi opět uniká, ale k věci – naděje mi nechybí. Ne nadarmo se říká, že naděje umírá poslední, ale je to zčásti nadhodnocené, protože naděje sama o sobě ničemu nepomůže a jsou situace, kdy ona naděje je spíše na překážku. Naděje je dvojsečná zbraň, jelikož může pro mnohé být jen slepou záchranou z jinak neřešitelné situace.“ „Co víra v Boha a sebe sama? Ta je ostatně nejdůležitější ctností Strážce.“ „Nejdůležitější?! V sebe věřím, ostatně kdybych nemohla věřit své mysli a svým schopnostem, těžko bych dokázala normálně žít.“ „A co víra v našeho Boha? Jste z dálného východu…“ „No a?“ „Tam naše víra proniká jen pozvolna.“ „Možná proto, že tamní lidé nejsou takoví idioti.“ „Kasumi…“ ozval se Samuel. „No dobře, i u nás je spousta idiotů, ale málo křesťanů, což je příjemné. Nejsem věřící, Bůh je jen pojem, kterým se ohánějí slabí, a já slabá nejsem – dokážu si přiznat své chyby, dokážu se vyrovnat se svými činy a nebojím se toho, co bude, až zemřu. Především nemám zapotřebí se upínat v jakési bludy, které si lidé vytvořili už před tisíci lety. Jsem racionálně uvažující člověk, nikoli hlupačka, jež si nedokáže uvědomit realitu a upadá do snů a prostých představ.“ Kasumi během proslovu sledovala neustále rudnoucí tváře Alonsa, který s sebou začal mírně škubat. „Odmítám víru ve vašeho Boha,“ pokračovala Kasumi. „Nikdo mi ji vnucovat nebude, a jestli mi řeknete kupříkladu to, že k postu Strážce musím políbit váš kříž, co máte na krku, povím vám, ať si ho narvete do prdele.“ Alonsovi již škubaly koutky rtů a nehty se zarýval do opěradel. Kasumi nemínila přestat. „Nepotřebuji vašeho Boha. Žádná výhra to totiž není. Každý si konec konců může vytvořit vlastní představu o Bohu, ale
kupříkladu vy křesťané jste ostatní stavěli před jasnou věc, aniž byste věděli více než druzí. Vždyť vy vlastně nevíte o tom údajném Bohu zhola nic – všechno jsou jen výmysly, které podkládáte dalšími výmysly až se zdá, že nakonec máte pravdu. Vsadila bych se, že ani mnozí kněží v Boha nevěří. Třeba nedávno jsem v novinách četla cosi o odhalení kněžích, jež se ve velké míře dopouštěli pedofilie. Vážně tihle lidé mohou věřit v Boha, když se dopouštějí takových zvěrstev? Vždyť vy se dovedete chovat hůře než zvířata a to si říkáte služebníci Boží. Jaký pak musí být onen Bůh, když jeho lidé jsou odporné zrůdy?!“ „A dost!“ vykřikl Alonso a vstal tak prudce, až si převrhl sklenku s vínem a pošpinil si roucho. „Ty bezbožná zrůdo!“ vykřikl Alonso a ukázal prstem na Kasumi. Ta se zvedla a pohlédla Alonsovi zpříma do očí. „Jsi zatracena, bídná ženo! Z tvých úst mluví neznalost a pýcha, ale zažiješ pád až na samotné dno, to si pamatuj.“ Kasumi se nahnula a chytila Alonsa za oblek. „Pusť mě, hříšnice!“ „Vrátíš se do Vatikánu s tím, že nejsem hodna na post Strážce?“ „Jistěže! Zasloužíš si smažit se v pekle!“ „Ty víš o ztrátě těch spisů… ale pochybuji, že o tom vědí všichni. A krom toho… Black Mirror skrývá věci, které by se asi neměly dostat mezi veřejnost. Co kdybych svoji úlohu Strážce pojala zcela opačně? Co kdybych naopak vynesla na světlo to, co má zůstat skryto? Kdo mě zastaví, když žádný skutečný Strážce není? Takže co Alonso, jak moc máš rád svého ‚Boha‘?“ „Z tebe snad mluví sám Satan…“ „A z tebe senilita. Jestliže překročíš práh mého domu a já nebudu oficiálně Strážce, čekají tě krušné časy a jsem zvědavá, jak to papež vysvětlí světu.“ „Dobrá… dobrá tak… tak dobrá - možná by to šlo.“ „No vida. Přeci jen se na ten post hodím. Už jsem začala pochybovat…“ Kasumi Alonsa pustila a napila se trošky vína. „Já jsem jen posuzovatel, nemohu vás oficiálně jmenovat do funkce. Musíte se mnou do Vatikánu.“ „Adrian Strážcem byl a ve Vatikánu nikdy nebyl,“ upozornil Samuel. „To ano, ale Adrian byl Gordon a měl to v krvi. Cizince musí do tohoto postu jmenovat sám Svatý otec. To on vám dá sílu a vůli, abyste odolala mocnostem Pekelným a svůj úřad plnila s nejlepším vědomím a svědomím.“ „Mám jet až do Vatikánu? Co takhle kdyby se papež stavil tady?“ „Žertujete?“ „Pravda… přilákalo by to veřejnost. Tak dobře, poletím s vámi. Kdy si na mě udělá papež čas?“ „Ihned. O možnosti volby nového Strážce již ví. Poletíme okamžitě.“ „Dnes se mi to nehodí. Papež musí počkat.“ „Kasumi…“ řekl Samuel. „Možná bys měla jet.“ „Vrátím se nejdříve pozdě v noci! Dnes jsme chtěli mít pěkný večer.“ „Já vím, ale ta funkce je důležitá…“ „Ne tak jako večer s rodinou, ale dobrá.“ Kasumi se se Samuelem objala a dali si pusu. „Půjdu si vzít věci.“
Kasumi odešla do pokoje a Samuel si s Alonsem potřásl rukou. „To, co jste jí řekl, jste přehnal, kardinále a doporučuji vám se uklidnit. Vím, že Kasumi je zvláštní, ale tady jde o ten post a jsem přesvědčen, že není nikdo lepší než ona. Možná vám to bude připadat jako bláznovství, ale dle mého názoru je to dokonalý člověk pro ten post. Snažte se ji zbytečně neprovokovat, v zájmu vašeho zdraví.“
„Věřte mi, pane Gordone, že tady nejde o ni. Nezvolím ji na post Strážce kvůli jejím pochybným kvalitám, ale kvůli bezpečí obyčejných lidí.“ „Chtěl jste říct, bezpečí církve… O lidi vám nejde, ale o svoje koryto ano.“ „Ještě něco – pokud si myslíte, že je ta žena dokonalá, pak si vás omotala kolem prstu svými lži nebo vás snad zlákala svým tělem. Žena je obecně služebnicí ďábla a ta vaše Kasumi je, velice slušně řečeno, lehkou děvou, které v žilách koluje krev démonů a jejím jediným cílem je svádět a omamovat čestné muže, za kterého vás považuji. Z toho důvodu na vás apeluji pane Gordone – dejte na tu prostopášnou ženu pozor.“ Samuel ukázal prstem ven ze dveří a řekl: „Ještě jednou o mé přítelkyni řeknete, že je děvka, tak vás odsud násilím vyvedu a bude mi jedno, že jste starý, vetchý a ještě k tomu kardinál! Okamžitě odsud vypadněte a pamatujte si jedno, Alonso – nedovolím, abyste špinil čest mé nastávající. Je to stejné jako kdybyste špinil čest mé rodiny a čest Marcuse Gordona, zakladatele rodu.“ Alonso se déle nezdržoval a odešel.
Samuel byl rozčílený opravdu hodně. Věděl, že Kasumi svým osobitým jednáním hranici slušnosti překonala už po pár větách, ale nesnížila se k tomu, co Alonso. Samuel sice myslel, že vydrží jednat s kardinálem maximálně vlídně, ale co je moc, to je moc. Zašel nahoru do ložnice. Kasumi si zde právě brala svoji peněženku a ukládala si do ní peníze na cestu. „Vem si kolik potřebuješ.“ „Jo vezmu. Mám svých peněz vcelku hodně.“ „Majetek včetně financí budeme mít společný, takže se neostýchej sáhnout i do mých peněz. Vím, že nejsi rozhazovačná a že dokážeš naši pokladnu dobře spravovat.“ „Mrzí mě, že tu nebudu na večeři.“ „Zvládneme to i bez tebe. Ještě tě chci upozornit – Black Mirror je velké tajemství, a pokud se máš setkat přímo s papežem pak je dost pravděpodobné, že se to odehraje v soukromí. Snaž se o hladký průběh, moc tě prosím.“ Kasumi k Samuelovi přistoupila a dala mu pusu. „Nejsem tak tupá, abych papeže napadla a riskovala kriminál.“ „To jsem rád,“ usmál se Samuel. „Půjdu se ještě rozloučit s Desem.“
Kasumi přešla do vedlejšího pokoje. Desmond seděl a hrál si s míčem – snažil se ho trefit do obruče umístěné nade dveřmi. Kasumi míček chytila a shýbla se k chlapci. „Ahoj Desi. Vyspal ses dobře?“ „Jo… ale tetě ráno nebylo dobře, tak si se mnou ani nehrála. Budeme se strefovat míčkem do košíku?“ „Ne. Budu muset zase odjet.“ „Ale… teď jsi přijela!“ „To jo, ale mám spoustu práce. Nejspíš se nevrátím ani do večera.“ „Mamí! Santa ti nenadělí dárky!“ „Myslíš? To je ale škoda. Od Santy to není hezké…“ „Co když nedá dárky ani mě?“ strachoval se chlapec. „Pokud ne, tak mu dárky vezmu a rozdáme si je. Dárky by si přece měli rozdávat lidé mezi sebou a ne čekat na Santu, vždyť Santa tu s námi nežije, tak ani neví, co si kdo přeje.“ „Ale ví – psal jsem dopis.“ „Ty jsi psal dopis?“
„Vlastně… psal ho Eda. Ale Santa ví, co si přeju.“ „Možná, že maminka to ví taky… Tak já už budu muset jít. Ahoj a tetu nezlob, když jí není dobře.“ „Ahoj, mamí.“ Kasumi vstala, odměřila si vzdálenost od koše a snadno jím prohodila míček. „Zítra si spolu zahrajeme.“ S těmito slovy Kasumi odešla z pokoje a byla připravená se připojit ke kardinálovi a zamířit na letiště.
Miranda ležela ve svém domě na posteli a s napětím očekávala, kdy ji navštíví Sakura a přinese knihu z kláštera. V duchu si přála, aby si mladá Asiatka uvědomila, že dnes je čtyřiadvacátého prosince a nechala ji být. Ne snad, že by Miranda nechtěla pomoct, ale nechtěla si kazit zrovna dnešní den obtížným překladem. Někdo zazvonil a Miranda zabědovala. Urychleně se zvedla a pospíchala na chodbu ke dveřím. Otevřela a ke svému překvapení zjistila, že za dveřmi stojí Abaya. Třicetiletá žena s indiánskými kořeny vypadala neobvykle vesele. V rukou nesla zabalený dárek. „Ahoj,“ pozdravila Abaya. „Můžu dál?“ „Jasně, že jo – jen pojď.“ Miranda za svojí kamarádkou zavřela dveře a pozvala ji ke stolu v kuchyni. Urychleně dala vařit vodu na čaj a připravila si mátové listy, neboť dobře věděla, že právě mátový čaj má Abaya nejraději. „Mám tu něco malého pro tebe,“ řekla Abaya a položila dáreček na stůl. Mirandin úšklebek nevyjadřoval ani tak radost, jako spíše obavy o to, jak se Abaya zatváří, až se dozví, že tu pro ni žádný dárek nečeká. „To jsi vůbec nemusela,“ řekla Miranda a usedla ke stolu. „Jen si to vezmi. Jsme přece kamarádky.“ „Jo? Myslela jsem, že tu nikoho blízkého nemám – snad jedině Sakuru.“ Abaya sklopila zrak a bylo na ní vidět, že si cosi vyčítá. „Promiň, já jsem prostě nemohla sledovat, jak se stýkáš s tou Parvati. Když vezmu v potaz, jak vypadá a jak se chová… ty její sklony k násilí a snaha se předvádět… lezlo mi to krkem.“ „Aha, takže když už je Parvati pryč, tak je zase všechno při starém…“ „Ale takhle jsem to nemyslela.“ Abaya vypadala hodně sklesle, a aby ji Miranda trochu povzbudila, chytila ji za ruku a řekla: „Já chápu, že jsem se v Parvati spletla – nebyla taková přítelkyně jako jsi ty. Zpočátku byla moc fajn, ale v posledních dvou letech veškerá naše setkání spočívala v tom, že se předváděla a vyprávěla mi, jak na ni lidi civí a obdivují ji. To Sakura je alespoň zábavná a ty její příhody dokážou pobavit celou putyku. Ovšem obvykle v těch příbězích není nouze o potoky krve.“ „Brr, Sakura je taky hrozný exot.“ „To je, ale vůbec není namyšlená. Povím ti, že si vedle ní připadám jako mladá, nezkušená husa. Jí je dvaadvacet, mě táhne na pětatřicítku a přesto zažila věci, o kterých se mi může jen zdát. Nebyla ještě ani plnoletá, když se dostala k ochrance nějaké podezřelé americké raketové základny v tichomoří a to nemluvím o tom, že si prošla válkou v Africe.“ „Musela to mít v životě těžký…“ „To jo. Vedle ní i moje problémy s Carlem, Ildou a dalšími nestojí za řeč. Ale přestože si prošla tím vším, tak je veselá a plná elánu.“ „To je tím mládím.“
Miranda vstala od stolu, neboť voda na čaj již byla uvařená a zalila jím lístky máty, jež byly ve dvou hrnečkách. Oba pak přenesla na stůl. „Víš, co se mi honí hlavou, Abayo? Říkám si, jestli vůbec je co slavit? Jsou Vánoce a blíží se konec roku, ale na co oslavovat příchod toho dalšího? Stejně nic dobrého nepřinese.“ „To máš pravdu, ale takhle pesimisticky se na to dívat nesmíme. Co ta tvá Sakura? Taky si to takhle bere?“ „Určitě ne. Asi se jí budu muset přeptat na recept pro dobrou náladu.“ Abaya se rozesmála. „Doufám, že až ho budeš mít, podělíš se se mnou.“ Miranda pohlédla z okna, neboť si povšimla, že začalo hustě sněžit. „Jak je na tom asi Joseph? Musí mu být hrozná zima a my si tu sedíme hezky v teple. Když si to tak vezmu – jsme jako sousedé, vždyť mezi mým domem a hotelem už žádné stavení není.“ „Snad bys mu nechtěla poskytnout azyl?“ „Aspoň bych tu nebyla sama.“ „Pořád lepší sama než s bezdomovcem.“ „Asi máš pravdu ale stejně, někdy je mi toho chlapa hrozně líto. Nikdo ani pořádně neví, čím si v životě prošel. Zatímco Sakura v hospodě žvaní jak může, tak Joseph, když už přijde, tak tam jen posedává a chlastá. Jakoby se za svůj život styděl. Asi půjdu za ním na hřbitov. Dám mu alespoň nějaké teplé oblečení.“ „Ehh, počkej Mirando, nikam nechoď.“ „Proč ne? Půjdeme spolu, jo?“ „Já jsem ti to nechtěla říkat, ale… když sem k ránu přijeli ti chlapi na opravu spadlého vedení, tak si u mě kolem poledne kupovali svačinu, protože Harry má dnes zavřeno a vyprávěli mi, že když hledali, kde to spadlo, motali se v blízkosti hotelu a našli tam na zemi stopy od krve.“ „Cože? Od krve?!“ „Jo… samozřejmě to ještě před tím nahlásili na policii a tak jsem hned šla na stanici. Inspektor říkal, že to nejspíš bude Joseph, protože velkou kaluž krve našli i v kapličce.“ „Proboha! A… a tělo?“ „Tělo neobjevili.“ „Takže… vražda?“ „Vražda?! To snad ne. Kdo by chtěl Josefa zabít?! Conrad říkal, že v kapličce bylo krve hodně, ale že to ještě neznamená, že tam Joseph umřel. Našli se tam střepy od krve a tak je prý možné, že se chtěl Joseph zabít. Možná skončil v řece, protože ho nikde nenašli.“ „Panebože… Co když… možná, si to neudělal sám!“ „Proč ne? Ty snad něco víš?“ Miranda nechtěla mluvit o knize, kterou Sakura našla v klášteře, takže raději Abayino podezření utnula: „Ne, nic nevím, jen mě to tak napadlo. Já budu muset na zámek.“ „Teď? Proč zrovna teď?“ „Měla jsem se Sakurou domluvenou schůzku a úplně na to zapomněla. Nezlob se, ale už teď mám přes hodinu zpoždění.“ „Jo… jasně, tak já jdu. A zítra ráno až si rozbalíš dárek se za mnou určitě stav a řekni mi, co si o tom myslíš.“ „Jasně a… chceš do vesnice svézt?“ „Ne, to nemá cenu – vždyť je to jen pár desítek minut cesty.“ Miranda Abayu vyprovodila a urychleně si oblékla svetr a teplou bundu. Poté vyrazila ven a usedla do svého auta. Za
normálních okolností by si udělala procházku a k zámku šla pěšky, ale měla jednak naspěch a navíc se nechtěla příliš zdržovat venku v zimě.
Miranda zastavila před bránou zámku, vystoupila z vozu a zazvonila. Netrvalo dlouho a k bráně přišel Mark. Knihovnice se cítila nesvá, jelikož o setkání s mužem, kterého před pár lety podvedla s jiným, nikterak nestála. „Eh, ahoj,“ pozdravila Miranda. „Potřebuješ něco?“ otázal se suše Mark. „Na zámku je všechno v pořádku?“ „Proč by nemělo být? Pan Samuel je šťastný, paní Kasumi taky a stejně tak její sestra. Všechno je v naprostém pořádku.“ „Víš o tom, že zemřel Joseph?“ „Už se to ke mně doneslo. Smrt toho bezdomovce mi náladu nepokazí a paní Kasumi a její sestře už tuplem ne.“ „Víš, čekala jsem, že mě dnes ráno Sakura navštíví a přinese mi knihu, co chtěla přeložit. Napadlo mě, že mi nechtěli kazit sváteční den, ale pan Samuel na překladu tak lpěl… nezmiňoval se o ničem?“ „O žádné knize nemám ani ponětí. Pochop už, že jsem tady jako zaměstnanec a ne rodinný přítel – nesvěřují se mi se vším, co se kde šustne a nevadí mi to, jestli se chceš zeptat.“ „Mohl bys mě pustit dál? Promluvím si se Sakurou.“ „Sakuře nebylo dnes dobře. Nejspíš se ani teď necítí plně v pořádku, takže máš smůlu.“ „Se mnou si třeba promluvit chce. Zajdi se jí alespoň zeptat, prosím.“ „Jak chceš.“ Mak odešel a Miranda před bránou osaměla.
Po necelých pěti minutách vyšla ze zámku Sakura a seběhla po schodech dolů k bráně. „Čau, Miri,“ pozdravila svoji kamarádku. „Ahoj. Nechci tě zbytečně obtěžovat, když ti není dobře a…“ „Ale ne, už je to lepší. Hele, zrovna v hale strojíme s Desem stromeček. Nepřidáš se?“ „Stromeček? Ale ne, kdepak. Když jsem já naposledy strojila stromeček, tak jsem bydlela ještě u našich v Glasgow a bylo mi asi dvanáct.“ „To seš na tom líp než já. U nás v Japonsku pochopitelně žádný křesťanský svátky nijak zvlášť neslavíme, zato oslavy konce roku stojí za to. Určitě to rozpoutám i tady, cha, cha. Bude to nářez! Správná hospodyňka musí navařit kupu jídla a to na tři dny dopředu, takže Kasumi čeká pořádná fuška, ale já ji samozřejmě pomůžu. Určitě vyzkouším i moči – jídlo, kde hrozí ohromná úmrtnost konzumentů – větší než u jedovaté ryby Fugu.“ „Úmrtnost?!“ vyděsila se Miranda. „No jasně – úmrtnost. Moči jsou vlastně rýžové placky, které jsou ale kvůli své lepkavosti tak nebezpečné, že hrozí udušení. Dám ti ochutnat, jo?“ „Ne! To… to určitě ne! Díky ale nechci. To máte všechny sváteční jídla tak nebezpečný?“ „To zase ne. Zajímavý jsou toši-koši-soba, čili asi metr dlouhé pohankové nudle v sojové omáčce. Kdybych byla v Japonsku, nebyl by problém sehnat i tradiční trojbarevné jídlo – žlutá rybí vajíčka pro plodnost, červené vařené fazole pro zdraví a zelené mořské řasy pro štěstí.“ „Plodnost, zdraví, štěstí…“ „Přesně tak. Ale určitě ti dám aspoň lahev saké. Ráno jich Kasumi a Samuel přivezli hned pět. To bude chlastačka!“
„Saké si nechám líbit.“ „Aby ne!“ usmála se Sakura. „Pověz mi – na svátky budeš sama? Nepřijedou ti přátelé nebo rodiče?“ „Já přátelů moc nemám a rodiče... Oni se už dávno přestali starat o to, jak se má jejich dcera. Radši tě nebudu moc dlouho rušit, Sakuro. Jde mi jen o jednu věc – co ten překlad?“ „Už nebude potřeba a žádného prokletí se taky neobávej. Kniha je v podstatě zpátky v klášteře, takže je vše v naprostém pořádku.“ „Počkej… ty ses vážně vylekala… Bále ses kletby a proto ji vrátila?“ „Heh, dá se říct, že máš pravdu – raději jsem nechtěla riskovat. Jenomže pozor – pořád zůstávám plná elánu ničit ty potvory, co tu žijí. Klášter byla první destinace a ne poslední. Což mi připomíná, držíš naše tajemství?“ „Myslíš mlčet o těch stvořeních? To se vsaď. Nechci nikoho strašit. Krom toho, když už je po nich, je zbytečné se o tom kdekoli zmiňovat a navíc by mi nikdo nevěřil. I mě to hrozně vyděsilo… vždyť žili kousek od vsi… Víš, obdivuju tě, že chceš v tom boji pokračovat. Jsi odvážná…“ „To se ví, taky jsem už leccos zažila. Jsem zvyklá žít život plný nebezpečí a ukousala bych se tu nudou, kdybych měla žít tak usedle, jako třeba ty. Podle mě potřebuješ víc adrenalinu v krvi. Nechceš se třeba naučit střílet? Mohli bychom pak chodit na lov, třeba do lesa.“ „Ne, to raději ne. Ještě bych si ublížila.“ „Anebo, co takhle se naučit prát? Osamělá žena jako seš ty by to měla umět. Co kdyby tě přepadl nějaký nadržený šílenec a chtěl tě znásilnit?“ „Mě?!“ „No… pro některý holky co znám, by to byla spíš pocta, ale ty seš pěkná. Myslím to vážně.“ „Možná… možná to není špatný nápad. Někdy se tam doma dost bojím. Kdyby mě tam někdo přepadl, neuslyší mě nikdo z okolí.“ „Moje řeč. Jo, ale nečekej, že z tebe udělám druhou Kasumi. Ségra je dokonalost sama.“ Miranda se usmála, neboť jí přišlo krásné, jak Sakura svoji sestru obdivuje. Knihovnice si ale rovněž uvědomovala, že Sakura nemluví jen tak do větru, vždyť už na první pohled, který se Mirandě naskytl včera v hospodě bylo patrné, že Kasumi je velice odvážná, hrdá i inteligentní žena. „Tak já to ještě promyslím,“ řekla Miranda, „a po Novém roce se nějak dohodneme.“ „Oukej, tak se měj, Miri.“ „Ty taky a pěkný svátky.“ Miranda se vrátila do auta, nastartovala, otočila se a vyrazila domů.
Před Mirandiným domem seděl na lavičce asi čtyřicetiletý muž s krátkými rozcuchanými hnědými vlasy. Vypadal hodně sklesle. Miranda nemohla zajet do garáže, neboť před ní stálo auto onoho muže. Zastavila proto už na silnici a vystoupila z vozu. Až nyní poznala, kdo to sedí před jejím domem. Byl to její bývalý přítel Carl. „To snad…“ hlesla Miranda. Carl vstal a popadl kytici byť umělých, ale velice pěkných orchidejí. „To je pro tebe,“ řekl a předal květiny Mirandě. Ta si je chvějící se rukou vzala. „Co tu děláš, Carle?“ Muž sklopil zrak a řekl: „Mohl bych u tebe pár dnů zůstat?“ „Tady u mě?! Před lety jsi odsud odešel a vůbec ses o mě nezajímal!“ „Jo… ale to jsem byl idiot, který neviděl, co má vedle sebe. Povím ti, Mirando, že jsem za ty roky navázal vztah s jinými ženami a ani jedna nebyla jako ty. Neměl jsem tě opouštět.“ „Už se stalo.“
„Co ty? Zvonil jsem, ale nikdo neotevřel a teď jsi přijela sama. Copak nemáš muže?“ „Ne…“ „Jsi stále svobodná?“ „Stále…“ „A bezdětná?“ „O co ti jde, Carle?“ „O nic. Nezlob se na mě já jen… přišel jsem o práci a moje přítelkyně mě odkopla jako kus hadru.“ „Tak jako jsi ty odkopl mě?“ „Už je to dávno, Mirando.“ „Ale nepřestalo to bolet.“ „Mě to mrzí. Podívej, nechci od tebe víc než azyl alespoň na pár dnů. Alespoň tu přes svátky nebudeš sama.“ „Hmm,…“ „Nebudu ti překážet. Slibuju. No tak, Miri, jsou Vánoce a lidi by si měli odpouštět.“ „Tak jo. Na pár dnů. Ale odjeď si s autem, ať můžu zajet do garáže.“
Velká Británie – Anglie - Venkov Samuel krátce po odjezdu Kasumi nařídil Edwardovi, aby ho zavezl na osamocenou farmu, jež stála necelých pět mil západně od panství Black Mirror. Když byli na místě, Samuel vystoupil z vozu a prohlížel si zděné stavení na mírném svahu. Kolem domu nebyl žádný plot, takže přišel až ke dveřím a zaklepal na ně. Dlouhou dobu se nic nedělo a Samuel se rozhodl stavení obhlédnout. Obešel dům zprava, přičemž minul studnu a stodolu přeplněnou senem a slámou. Vzadu za domem byl veliký chlév a hned vedle stáje, odkud se ozývalo ržání koní. „Je tu někdo?!“ zakřičel Samuel. Z chléva pomalým krokem vyšel prošedivělý muž s viditelnou fyzickou vadou – svoji pravou nohu sotva dokázal zvednout ze země a tak ji za sebou spíše jen vláčel. „Pan Gordon?!“ podivil se muž, ve kterém Samuel poznal Morise - muže, jež před dvaceti lety pracoval na Black Mirror jako podkoní. „Ano, jsem to já,“ řekl Samuel. „Jsem Samuel Gordon z hradu Black Mirror.“ „Takže je pravda, co se ke mně doneslo – nespáchal jste sebevraždu, jak se říkalo.“ „Nespáchal, ale kvůli minulosti tu nejsem. Poslyšte Morisi, vím, že tu chováte koně, ostatně je to slyšet a já bych koně potřeboval.“ „Na Black Mirror se už nikdy nevrátím, pane!“ zdůraznil Moris a Samuel si všiml, že se muži začaly třást ruce. „Nechci, abyste se vrátil. Chci jen toho koně. Jste jediný, koho znám a kdo koně chová. Počítám, že mi budete schopen poradit nějakého jiného chovatele, pokud u vás neuspěji.“ „Mám tu teď šest koní, pravda, jeden je vážně nemocný – má koliku. Zkusil jsem snad všechno možné, ale ty křeče jsou už tak strašné, že se ucpávají střeva. Nejdéle pozítří má přijet veterinář, který ho, pokud se to nějakým zázrakem nezlepší, pravděpodobně utratí.“ „Ušetřte mě detailů. Potřebuji zcela zdravého jezdeckého koně pro svoji nastávající. Takového koně, který bude stavěný na zdejší chladné podnebí. Nechci tudíž žádnou hubenou chudinku vhodnou na dostihy a stejně tak nestojím o malého zakrslého poníka.“ „Možná by se tu něco našlo. A s cenou si určitě nemusíte lámat hlavu, pane – nechci za něj peníze.“ „Nechcete?! Nezlobte se, ale to skoro vypadá, že se mi pokusíte vnutit nějakou nemocnou herku.“
„Kdepak, pane – to bych si nedovolil. S tou nohou jsem na tom hrozně a poslední měsíce je to horší a horší – už dlouho nevydržím, to mi věřte. Letos na jaře jsem prodal krávy, abych měl méně práce a teď na podzim i ovce. Jen koně si stále nechávám, nakonec mám je ze všech zvířat nejraději, ale už se ani neudržím v sedle. Nemám nikoho, kdo by to po mě převzal, takže se zbavím všeho, co tu mám a pak… Nevím, ale nechci se dožít toho, kdy nebudu schopen ani chodit. No nic, pane, pojďte se podívat na toho koně.“
Moris zavedl Samuela do stájí a zastavil se u statného hřebce - zcela černého vraníka. Vzal z misky trochu cukru a nabídl to koni, který velice rád pamlsek snědl. „Jsou mu čtyři roky a jmenuje se Taranis. Starám se o něj velice dobře, můžete mi věřit. Je to zdravý a energický hřebec zvyklý na jezdce, ačkoli už téměř tři měsíce jsem na něm neseděl. Klidně vám ho vyvedu ven a osedlám, abyste se mohl projet.“ „Eh, to snad raději ne – v životě jsem na hřbetě koně neseděl. Taky o nich nic moc nevím… Povím vám to takhle – koně chci jako dar pro svoji nastávající a přestože nepůjde o překvapení, nechci, aby sem musela vyrazit a projet se – bylo by to divné. Má přítelkyně má asi pětašedesát kilo, takže ten kůň s ní nebude mít problémy, otázkou je, jestli ho zvládne ona.“ „Pro nováčka ten kůň rozhodně není!“ „Kasumi už kdysi jezdila a nemyslím, že by zapomněla, jak na to, nebo že by se koně bála. Víte co, já ho prostě beru a uvidíme. Zařídím si odvoz sám – pošlu sem Marka, aby s koněm odjel k nám a to ještě dnes. Zatím nashledanou, Morisi, a moc vám děkuji.“ Samuel odešel vcelku spokojený. Pospíchal k autu a nasedl. „Edwarde,“ řekl ještě dřív, než vůbec zavřel dveře, „právě jsem sehnal pro Kasumi koně. Chci, aby ještě dnes, než se Kasumi vrátí, byl kůň ve stájích. Teď, když je Kasumi pryč, je ideální příležitost ji překvapit a o to mi jde. Dovezte mě k nám ke kostelu, potom dovezete Marka sem a řeknete mu, aby s koněm odjel k nám. Co vím, tak Mark kdysi jezdíval. Odsud to není zase tak daleko, nicméně do večera musí být kůň u nás, rozumíte mi?“ „Dokonale, pane.“
Velká Británie – Anglie - Black Mirror Edward vyložil Samuela před Warmhillským kostelem, a pokračoval dál na Black Mirror. Samuel prošel bránou na hřbitov a namířil si to rovnou k postrannímu vchodu do kostela. Otevřel dveře a vešel. Rozhlédl se okolo, ale nikoho neviděl. Přistoupil až k oltáři, jež byl pokrytý zlatavým rounem a stál na něm kříž. „Je tu někdo?“ zvolal Samuel. Nebyl si jistý, jestli se už na panství dostavil nový duchovní, takže tahle návštěva kostela byla spíše jen jakýmsi pokusem, než cílenou konfrontací s knězem. Samuel se vydal zpět ke vchodu do kostela a měl v plánu navštívit ještě faru. Všimnul si však otevřené mříže do zadní části kostela. Překvapilo ho to, neboť zvonice nebyla veřejnosti nikdy přístupná. Prošel mříží a stanul v místnosti, která sloužila pro odkládání nepotřebných nebo rozbitých předmětů. Byly tu poškozené rámy obrazů, potrhané koberce i zašlé svícny. Dveře odsud ven byly zapečetěny zvenku a vedly na zadní hřbitov, kde byly ty nejstarší hroby ze všech. Samuela nejvíce zaujalo staré dřevěné schodiště vedoucí nahoru do věže se zvonem. „Marku? Jste tu někde?!“ zeptal se Samuel. Chvíli se nic nedělo, poté zavrzala prkna schodiště a ozvalo se: „Asi vás zklamu, pane, ale Mark tady nikde není! Já jsem Silas!“
„Nový duchovní?! Toho právě hledám! Jsem Samuel Gordon!“ „Vážně?!“ Silas se rozeběhl po schodech dolů, neboť návštěva ze zámku mu přišla velice důležitá. „Raději tak nespěchejte!“ vykřikl Samuel. „Přece bych vás nenechal čekat!“ Silas se konečně objevil Samuelovi před očima, ale krátce na to se pod ním prolomila prkna a on propadl níž. Zůstal zaklíněný asi dva metry nad zemí. Samuel vyběhl nahoru, aby mu pomohl. Podal Silasovi ruku a vytáhl ho ven. „Dávejte pozor!“ zdůraznil Samuel. „Zvonice se už dlouhá léta nevyužívá – to ovšem neznamená, že zvon nezvoní…“ „Ehh… Díky, pane Gordone. Bylo by blbý, kdybych tu takhle zůstal třeba až do večera.“ Samuel sešel zase dolů a stejně tak Silas, kterého si mohl konečně dobře prohlédnout. Byl to mladý muž. Měl husté černé vlasy a plnovous. Netypické bylo jeho oblečení – obyčejné triko, tepláky a na hlavě obrácená kšiltovka. „Opravdu jste kněz?“ podivil se Samuel. „Samozřejmě a čerstvě vystudovaný.“ Silas si se Samuelem podal ruku. „Silas Quinn Mahoney, ale říkejte mi jen Silasi. Jinak jsem původem z Irska přesněji z Drumcliffu.“ „Hrabství Sligo?“ podivil Samuel. „Ne, to snad není možné - tam to znám. Já jsem kdysi žil u městečka Grange. Sotva pár mil od Ben Bulbenu.“ „Jó Ben Bulben, to je podle mě nejkrásnější hora v celém Irsku. To takhle přijdete k té skále večer a když je obloha zatažená, podíváte se na Ben Bulben v celé své kráse a když vidíte tu jasnou zelenavou trávu, jak kontrastuje s tmavou břidlicí nebo naopak takřka bílým vápencem… to je pohled, který se nezapomíná. Hra barev, pane Gordone, je to o hře barev a vůni čerstvého vzduchu. Ani bych nespočítal, kolikrát jsem shlížel na krajinu z vršku té hory. A co vy, pane - kolikrát jste vylezl až nahoru, ehh tedy počítám, že jste tam byl.“ „Byl….“ hlesl Samuel a dobrá nálada se z něj v mžiku vytratila. „Byl jsem tam mnohokrát… pokaždé ze stejného důvodu…“
Samuel stál na vrcholku Ben Bulbenu a v rukou žmoulal starou zašlou fotografii. Hleděl do dálky směrem na jihovýchod. Někde tam v dáli za dlouhými lány luk, za mnoha silnicemi a vesnicemi ležel Dublin a za ním Irské moře, které omývalo břehy Anglie. Dále tím směrem byl Liverpool, Leicester, Cambridge a nakonec Ipswiche, od kterého byl jeho pravý domov vzdálen jen necelou hodinu cesty autem. ‚Brzy to bude již deset let, co jsem odešel… ne, vlastně utekl! Deset let od domova, deset dlouhých let plných výčitek a žalu za osud nevinných lidí, kterým jsem tak ublížil.‘ Samuel nasál do plic čerstvý vzduch a pohlédl k nebesům. Stahovala se bouřková mračna. ‚Lidé jako já si nezaslouží žít a pokud ano, pak jen pro to, aby trpěli. Deset let trpím za své hříchy, deset let si vyčítám požár, jež jsem z nějakého podivného důvodu, který ani já neznám, založil. V těch hrozných plamenech nezůstala jen má Catherin, ale i všechno to, pro co mělo cenu žít. Tak moc bych si přál zapomenout… ale srdce mě neposlouchá.‘ Samuel narovnal fotografii a díval se na ni. Byla to stará fotka zachycující jeho a Catherin krátce poté, co jako novomanželé vyšli z kostela. Ač byla fotka černobílá a zežloutlá časem, Samuel si celou scénu dokázal naprosto přesně a do posledních detailů představit v barvě a naživo. Bylo to, jakoby se oba novomanželé na fotce hýbali, jakoby byli živí a jakoby se to nestalo před mnoha lety, ale sotva včera. ‚Odpusť mi, Catherin,‘ řekl si Samuel v duchu a poté vykřikl: „Odpusť mi, má drahá!“ Zavřel oči a fotografii uložil do kapsy. Stále se zavřenýma očima udělal krok vpřed, poté další a ještě jeden. Oči otevřel ale ještě než tak učinil, uvědomil si, že stojí na samotném okraji Ben Bulbenu a že pod ním je strmý sráz. ‚Deset let bolesti a utrpení. Deset let marné snahy se
vším skoncovat. Desítky a desítky výstupů na Ben Bulben. Tenhle byl ale poslední! Mě už v životě nečeká víc než smutek. Po deseti letech to vím naprosto přesně. Neexistuje člověk, který by mi mohl odpustit, není nikoho, kdo by se nade mnou slitoval. Pro každého, kdo zjistí, co jsem provedl, budu jen vrahem. Budu tím špatným, tím, kdo si zaslouží trpět.‘ Samuel zavřel oči a tiše pronesl: „Každý si své břímě minulosti nese sám. Jako sběratel nabírá novou a novou zátěž a s postupem let břímě roste a nabírá na váze. Hřbet se ohýbá a drtí stárnoucí kosti. Někdo má ale tu smůlu, že jeho břemeno těžkne rychleji a pak se stane, že ho nedokáže nést dál. Jenomže vzpomínky není možné nechat ležet u cesty a minulost se táhne za člověkem vždy a všude, jako stín. A tak je osudem takového člověka, padnout k zemi pod strašlivou vahou vlastní minulosti.“ Samuel vykročil do prázdna a přepadl přes okraj hory.
„Pokaždé jsem byl na Ben Bulbenu ze stejného důvodu – pokaždé jsem tam chtěl vyřešit své problémy. Jednou se mi to málem povedlo. Našli mě dole pod svahem, kam jsem se skutálel. Zlomená ruka i obě nohy, přeražená žebra, poškozená pánev, úraz hlavy… dávali mě dohromady déle než rok a málokdo by si tehdy vsadil na to, že se ještě někdy postavím na nohy a co víc – že budu v pořádku.“ Samuel své myšlenky dál nahlas raději nevyslovoval: ‚Jenomže… já v pořádku nebyl. Možná fyzicky, ale nikoli duševně. Tehdy začalo to, čeho jsem se zbavil odjezdem z panství – časté bolesti hlavy, změny v chování, halucinace. Kdybych tehdy věděl, že si mě kletba opět našla…‘ „Jestli tomu dobře rozumím,“ řekl Silas a přerušil tak Samuelovy myšlenky, „tak jste to tehdy vzdal. Vzdal jste celý život.“ „Ano. A víte, co je na tom nejhorší?“ „Povídejte, pane Gordone.“ „Po pár letech jsem ho vzdal znovu a… a opět jsem měl, dalo by se říci, štěstí. Jenomže teď jsem v situaci, kdy život nechci vzdát ani za nic.“ „Našel jste smysl života, přestože jste v něj tehdy nevěřil?“ „Přesně tak. Našel jsem smysl života a nikdy by mě už nenapadlo se všeho tak hloupě vzdát, jenomže… teď už to nejsem já, kdo má můj osud v rukou. Ironií osudu stojím opět na pokraji propasti, a přestože se chci otočit a udělat krok zpět, nejde to, neboť mě cosi tlačí vpřed.“ „Myslím, že vám teď nerozumím.“ „To, co vám teď řeknu tady na panství ví jen pár lidí a bude lepší, když to tak zůstane. Já umírám, pane Silasi. Mám rakovinu, nádor na mozku, a přestože se zdá, že mi z čistého nebe padá záchranné lano, nechci se k němu upírat, abych pak náhodou nezjistil, že je moc krátké.“ „Objevil se snad nějaký lék na rakovinu?! Neslyšel jsem o něm.“ „Nemluvím teď o žádném léku. Spíš… jde… jde o pocit, že jsem zdravý. Jen o oponu, která tu propast přikryje.“ „Hmm, neurazte se, pane Gordone, ale než jsem vás potkal, měl jsem mnohem lepší náladu. Obzvláště úžasný výhled z věže mi ji řádně zvednul a pak přijdete vy a povíte mi, že máte rakovinu… Je mi to líto, pane, opravdu líto. Vlastně jsem se těšil, až uvidím Gordona a myslel, že mě čeká setkání s člověkem, ze kterého bude vyzařovat sebejistota, klid v duši a snad i taková ta přirozená nadřazenost, jež přímo číší z některých mocných lidí. Místo toho před sebou mám obyčejného člověka, se kterým se osud opravdu nemazlil, pokud mohu soudit.“ „Lhal bych, kdybych řekl, že se necítím šťastný, Silasi. Jde jen o to, že jsem se v myšlenkách vrátil do dob, kdy jsem šťastný rozhodně nebyl. Nejvyšší čas vzpomínky odehnat...“ Samuel
si odkašlal a zhluboka se nadechl, aby odechnal chmury. „Silasi, prvního ledna mám mít tady v kostele v deset hodin svatbu se svojí přítelkyní Kasumi Sato. Vašemu předchůdci jsem všechno již vysvětlil, ale… no, zkrátka, dobře poslouchejte – ani já a ani moje přítelkyně nevěříme v Boha. Jsme spíše ateisté, abych to upřesnil. Z toho důvodu nechci během obřadu žádné řeči o Bohu – prostě ho úplně vypusťte.“ „Chápu. To nebude problém.“ „Nebude?!“ podivil se Samuel. „Když jsem tohle řekl otci Furasovi, snažil se mě snad deset minut přemlouvat, abych si to ještě řádně promyslel.“ „Já nejsem jako otec Furas. Je mi 25 let, pane Gordone. Dokončil jsem školu, pak začal hledat práci, což se nijak nevedlo. A když jsem se doslechl o zdejším panství a především o mizerném zdravotním stavu pana Furase, okamžitě jsem vyjádřil svůj zájem. Pravda, o tohle místo nejevil zájem nikdo jiný. Bylo mi řečeno, že čtyři mí kolegové, které za života oslovil sám Furas a chtěl je jako své následovníky, ho sice se vší slušností, ale přece jen odmítli. Já byl nadšen, když jsem to místo dostal a jsem za to rád i přesto, že jsem sem musel odcestovat zrovna na Vánoce. Nemám žádnou jinou praxi, vlastně tady svoji dráhu katolického kněze začínám, ale už na školách jsem se naučil jedno – stojíme na prahu nového tisíciletí, vývoj postupuje závratnou rychlostí a přitom mí kolegové trčí ještě kdesi v devatenáctém století, někteří snad ještě ve středověku. Křesťanství už není povinnost, je to jen volba, jen směr, kterým se lidé vydat mohou a nemusí. Nemělo by se to brát tak vážně a já to tak rozhodně brát nebudu. Pokud nechcete během obřadu žádné citáty z bible, žádné proslovy, žádné příběhy a podobné blbo… ehh podobné věci, tak je mít nebudete. Církev nechápe základní věc – my jsme tu pro lidi a ne lidi pro nás. Tak, co dál pane Gordone?“ „Prsteny si navzájem dáme jen symbolicky a ještě vám je sem dodám. Žádnou předem připravenou řeč, kterou bych od vás chtěl slyšet nemám, zato bych byl rád, abyste mi umožnil říct pár vět, ještě než si řekneme ano.“ „Vaše přítelkyně má také něco připraveného?“ otázal se Silas. „Ne, to asi nemá.“ „Vypadalo by to lépe, kdyby i ona pronesla pár slov.“ „Nemyslím, že by si chtěla něco připravit, Silasi. Možná něco pronese z patra.“ „Improvizace působí nejvěrohodněji. Pokud se ovšem vaše paní nebude stydět před lidmi.“ „Nebude, to mi věřte. Také vám musím říct, že Kasumi je hrozně zásadová a… vím, že to bude znít podivně, ale ona zkrátka nikdy nedá slib, když si není jistá tím, že ho dodrží. To slovo – slib nebo přísaha, pro ni má neskutečnou váhu a já bych nerad, abyste po nás chtěl například slíbit věrnost.“ „Věrnost?! Ta se ale dá předpokládat, když… jo počkat – už to asi chápu. Opravte mě, pokud se pletu pane, ale ta vaše přítelkyně si není jistá naprostou věrností, protože co my víme, že? Může se stát cokoli, třeba, že ji… sakra teď jsem chtěl říct něco hodně neslušného a…“ „Měl jste na mysli, že ji já budu nevěrný a tak mě ona třeba opustí?!“ rozčílil se Samuel. Silas se zarazil a nevydal ze sebe jediné smysluplné slovo. Bál se, že dostane od Samuela ránu pěstí. Ten však byl v klidu. Ne snad proto, že by mu Silasova slova nepřipadala jako urážka, ale spíše kvůli potřebě vyjít s knězem maximálně po dobrém. „Silasi,“ pokračoval Samuel, „Kasumi si zakládá na tom, že sebe má dokonale pod kontrolou a to samé očekává od ostatních. Otázkou ale je, nakolik se dokáže kontrolovat zdejší hrobník. Je znám svými rasistickými sklony a nechci, aby jakkoli zasáhnul do obřadu. Rovněž nechci, aby byl u toho, až budeme vycházet z kostela.“ „Můžu mu to vyřídit, ale to je asi tak všechno, co zmůžu.“ „To nestačí, Silasi! Povím vám to takhle – Kasumi umí být velmi nebezpečná. Pokud ji Mark
rozčílí… možná vaší první starostí bude sehnat nového hrobníka.“ „To bude mým prvním cílem i tak, kvůli Markově stáří. Myslím… myslím, že dohodnu se starostou jeho propuštění a to již brzy. Nemusíte se ho obávat. Do obřadu bude propuštěn.“ „Stavím se tu do konce týdne a donesu prsteny. Možná si ještě na něco vzpomenu. Ehh a ještě něco - hostů bude nanejvýše šedesát, protože chci pozvat skoro všechny. Počítám, že většina stejně nepřijde ale kdyby ano, bude kapacita kostela stačit?“ „V nejhorším sem dodám pár židlí nebo malých dřevěných lavic. Něco jsem viděl ve zvonici – neměl by být problém.“ „Výborně, moc vám děkuji.“ „To nemáte zač. A… ehh, ještě než se rozloučíme, pane Gordone, bych na vás měl prosbu.“ „O co jde?“ „Můj předchůdce mi nechal dopis. Našel jsem ho na faře, přečetl ho a vůbec tomu nerozumím. Chtěl jsem jít dnes za starostou, aby mi to pomohl vysvětlit. Můžete mi říct, kde přesně bych ho našel? Slyšel jsem, že má hospodu…“ „Ehm, co takhle kdybych se tu zdržel a s vysvětlením dopisu vám pomohl?“ „To byste udělal?“ „Ano, ale slibte mi, že se postaráte o Marka.“ „Ehh, slíbit… Ta vaše Kasumi je inspirující… Můžu slíbit, že se vynasnažím, ale to je asi tak vše.“
Silas i Samuel vyšli ze zvonice, přičemž ji kněz zamknul a poté pokračovali před kostel. Brankou u vysoké zdi se dostali až k budově fary. Silas odemknul dveře a vpustil Samuela dovnitř. V hlavní místnosti byl veliký stůl i pohovka, kam si Samuel na pokyn Silase sednul. „Byl bych vám šel uvařit kafe nebo čaj, ale všechny zásoby, co tu jsou, zbyli po otci Furasovi a abych pravdu řekl… nechci to sám pít ani vám to nabízet.“ „To chápu. V obci je ale obchod. Kávu a čaj tam mají určitě. Když budete chtít, stavte se tam.“ „Ale dnes asi otevřeno nemají…“ „K večeru určitě ne. Kde máte ten dopis?“ Silas odešel do pracovny a vrátil se během okamžiku. V rukou nesl obálku s popsaným listem. Samuel list vytáhnul a dal se do čtení.
Pro mého nástupce Jsem už starý, nemocný a vím, že na tomto světě nebudu dlouho. Black Mirror se stane mým hrobem stejně, jako v případě mého bratra Fredericka, kterýžto zahynul v zimě roku 1993 během vymítání ďábla. Přestože jsem utrpěl mozkovou příhodu a jsem tak starý, netrpím senilitou a to, co zde napíši, myslím zcela vážně a stojím si za tím navzdory tomu, jak nevěrohodně to zní. Protože se necítím dobře a v posledních měsících mívám značné potíže s krátkodobou pamětí, raději vše napíši dle jednotlivých bodů a budu doufat, že jsem na nic důležitého nezapomněl.
Samuel Gordon Samuel je tou nejzvláštnější osobou, jakou jsem kdy poznal. Za tímto člověkem stojí neuvěřitelné tajemství, které samo o sobě nepopíratelně dokazuje existenci našeho pána.
Samuel Gordon vstal z mrtvých! Na Black Mirror žije stále mnoho těch, kteří pamatují události roku 1981, kdy pan Gordon spáchal sebevraždu skokem z věže svého hradu. Byť jsem u toho nemohl být, jsem přesvědčen, že nejde o žádný podvod. Ve zdejším muzeu (jež však již nefunguje) bylo svého času mnoho podkladů, dle kterých není pochyb o tom, že Samuel Gordon zahynul. Proč tedy opět chodí mezi živými? Odpověď najdete v dalším bodě.
Útok démonů V květnu roku 1994 se obloha na panství na několik dnů zcela zatáhla, započal hustý déšť, vítr ohýbající větve stromů a bouře, kterou jsem nikdy nezažil. Na panství se z ničeho nic zjevili démoni z Pekla. Nevymýšlím si – každý vám to jen potvrdí. Právě Samuel Gordon a jeho přítelkyně Kasumi (o které bude ještě řeč) se postarali ve velké míře o to, aby démoni zahynuli. Je tedy nad míru jasné, že to sám náš pán svolil a navrátil Samuela Gordona do světa živých, aby odčinil své hříchy. Nepohlížejte tedy na pana Gordona jako na zákeřného vraha, jelikož své vraždy spáchal pod vlivem všeobecně známé kletby Gordonů, ale jako na muže, který si je vědom svých hříchů, lituje jich a rozhodl se je napravit. Útok draka V lednu roku 1995 napadl naše panství drak, jež bezesporu opět unikl z Pekla. Zpustošil a zapálil vesnici, kde uhořelo nebo se udusilo mnoho zbožných lidí. Ten den, co se drak zjevil nad panstvím, se Samuel a Kasumi vrátili a nedlouho poté se drak rozplynul. Opět není pochyb a tom, že o porážku draka se postarali oni dva. Od té doby se již nikdy nestalo, že by se panství ocitlo pod útokem mocností Pekelných. Kasumi Sato Kasumi byla Samuelova společnice a pomohla mu v boji s démony. Je pravděpodobné, že největší zásluhy má právě ona (alespoň se to proslýchá). Tato žena na dlouhá léta z panství odjela, ale zaslechl jsem, že se má konečně vrátit. Je nanejvýše důležité, aby bylo o Kasumi dobře postaráno a aby byla zcela ve formě. Určitě chápete, že my jsme jako pastýři, kteří se starají o svá stáda. Pastýř ale potřebuje hlídacího psa, který bude stádo chránit a oním psem je bezesporu Kasumi. Berte toto přirovnání s velkou nadsázkou, neboť Kasumi se zdá být velice hrdou ženou, které není možné poroučet. Dávejte na ni pozor a v zájmu našeho panství se postarejte o to, aby byla v bezpečí. Black Mirrorská tajemství Na našem panství se nachází mnoho tajemných míst, o kterých byste měl dobře vědět, protože i v legendách, jež se na panství vyprávějí, je více než jen zrnko pravdy. Na panství jsem nepůsobil ani deset let a proto doporučuji vyzpovídat hrobníka Marka, který vám poví víc. Zvonice O jedné věci se však zmínit musím již nyní. Jedná se o zvon ve věži našeho kostela. Přestože na něj dlouhá léta nikdo nezvoní, zvon se vždy rozezní sám, aby ohlásil danou hodinu. Je to zvláštní, možná více než zvláštní, ale věřte mi – nejde o žádný podvod a děje se tak již od nepaměti. Nikdo neví, čím je to způsobeno, ale proslýchá se, že když se před mnoha lety přestalo zvonit, zvon jakoby sám ožil a to prý vinou dobrého ducha Marcuse Gordona, zakladatele rodu Gordonů a ochránce panství našeho, jež je pohřben v kryptě pod kostelem. Zdá se, že svůj lid chrání nadále i po staletích a odměřuje nám čas.
Samuel list vložil do obálky a tu položil na stůl. „Tak, co si o tom myslíte, pane Gordone? Je to žert nebo byl pan Furas navzdory tomu, co v dopise tvrdí, natolik nemocný, že nerozeznával realitu?“ Samuel byl přesvědčen, že Silas nic z toho nepovažuje za pravdu, jinak by se k němu rozhodně nechoval tak vlídně. Nemohl mu ale lhát, vždyť každý kdo tu žije, by mu potvrdil Furasova slova. „Ani jedno, Silasi. Furas se neplete. A to v ničem.“ „Ale… ne, to není možné!“ kroutil hlavou farář. „Ale ano, je. V podstatě nemám, co bych k tomu dodal, snad jen, že ze svého pobytu v říši mrtvých nemám žádné vzpomínky,“ zalhal Samuel. „Vzpomínám si, že jsem spadl z věže, potom dlouho nic a pak jsem byl zase živý a zdravý. Nechtějte po mě tedy vědět jaké to je v záhrobí. Myslím, že už raději půjdu.“ Silas chvíli nezaujatě zíral do zdi a poté konečně zareagoval. „Vyprovodím vás,“ řekl a vyšel se Samuelem před dům. „Ještě něco, Silasi,“ řekl Samuel, když stáli před domem na verandě, „oficiálně jsem nikdy nezemřel a taktéž nevraždil. Black Mirror je tak izolované, že o tom, co se zde skutečně odehrálo a odehrává, ví jen minimum lidí zvenku. Když půjdete do zdejší hospody a začnete mluvit o mě jakožto o vrahovi, všichni vám budou jen přitakávat, když ale půjdete třeba do Ipswiche, budou vás považovat za blázna, neboť o Samuelu Gordonovi se tam ví maximálně to, že byl podezřelý z vražd a byl jistou dobu prohlášen za mrtvého, ale ve skutečnosti je živý a nevinný. Jinými slovy, když budete prohlašovat kdekoli jinde, co se tady na panství děje, budou se vám všichni jen smát a ťukat si na čelo. Budete jen sám proti sobě, takže si ve vlastním zájmu nechte vše pro sebe a svěřujte se nanejvýše lidem, jež tu žijí.“ „Chápu… tedy… snažím se chápat. Nashledanou, pane.“ „Sbohem,“ odvětil Samuel a skoro slyšel, jak si Silas oddechnul. Samuel opustil Warmhill a nechal za sebou zděšeného kněze, který byl přesvědčen o jedné věci – v žádném případě se neplést Samuelovi Gordonovi do cesty.
Když přišel Samuel do zámku, zahlédl v hale nejen veliký živý stromeček, na jehož vrcholku byla zlatavá hvězda, ale i Sakuru, která ležela na pohovce. Samuel k ní přišel a prohlížel si ozdobený stromeček, na kterém nechyběly barevné řetězy i skleněné koule. „Hezký, co?“ zeptala se Sakura. „Myslel jsem, že spíš.“ „Jen se válím. Edward a Mark jeli Kasumi pro koně… To je hustý. Povím ti, Mark neměl zrovna radost, že musí pracovat, když má dnes volno.“ „Dám mu prémie, to se nemusí bát. Kde je Desmond?“ „U sebe v pokoji. Nemůže se dočkat Santy, no hlavně dárků. Taky něco dostanu?“ usmála se šibalsky Sakura. „Pokud jsi nezlobila…“ „Dobrý, tak mám dárek jistej.“ „Sakuro…“ „A nemusí to být nic extra. I kdybych dostala třeba čokoládičku, tak budu spokojená. Tady jde o tu skutečnost, že mi někdo dá jen tak sám od sebe dárek… fantastická představa.“ „Myslím, že budeš mít větší radost než z čokoládičky. Pověz mi jedno – už je ti líp než ráno?“ „Jasně, že jo. Už mi je fajnově. Hodně se těšíš na dítě, co budeš mít s Kasumi?“ „Jistě, že jo, ale zatím nejspíše ani nepočala.“ „Kasumi před lety porodila dvojčata, takže je dost možný, že je bude mít zase. Nebudou dvě
děti moc?“ „Ha, ha,“ zasmál se Samuel, „i kdyby měla čtyřčata, tak budu štěstím bez sebe!“ „To je dobře. Moc dobře...“ „Půjdu teď za Lilith, jestli neví víc o Rachel. Až přijede Edward, ať jde hned připravovat večeři, zatímco Mark ustájí koně. Byl bych rád, kdybys Edwardovi pomohla, ať to všechno stihneme.“ „Aha… a nemohla bych raději pomoct Markovi? Ten kůň mě vážně zajímá.“ „No tak jo – proč ne. Já Edwardovi pomůžu s vařením.“ Samuel odešel do knihovny a pomocí speciální rukojeti dýky si otevřel v rohu místnosti dvířka. Sešel po schodech, nastoupil do výtahu, sjel do jeskyně a poté už pospíchal k Černému zrcadlu.
„Lilith!“ zvolal Samuel, jakmile se ocitl před zrcadlem. Trvalo jen chviličku, než se na opačné straně zjevila démonka. „Stále nic, Samueli a je to ještě horší.“ „Jak horší?!“ děsil se Samuel. „Před pár hodinami si nasadila černé brýle, podobné, jaké používají slepci. Nevidím skrze ně absolutně nic.“ „Počkat… tomu nerozumím – vždyť bys měla vidět vše, co vidí ona, ne?“ „Přesně tak a Rachel teď vidí jen tmu, stejně jako já.“ „Je slepá… proč by si měla hrát na slepou?“ „Protože se přesouvá.“ „Pravda. Takhle nemáš šanci zjistit, kam jde. Ta mrcha je neuvěřitelně vychytralá. Sleduj ji dál, Lilith. Stavím se tu zase zítra ráno.“
Silas byl u sebe na faře a stále si prohlížel Furasův dopis. Připadalo mu to tak zvláštní… Nikdy nevěřil na nadpřirozeno, ale tady zjevně bylo. Těžko tomu vůbec dokázal uvěřit. Nakonec čtení dopisu nechal a přešel do pokoje, kde byla televize. Skutečnost, že zde nechybělo video, Silase těšila, neboť si krom mnoha knih, hygienických potřeb, oblečení a jídla vzal s sebou videokazety s filmy, které měl rád. Nestačil však ani z obalu vytáhnout kazetu, neboť na dveře fary zaklepal Mark. Silas doufal, že s hrobníkem nebude muset dnes už jednat. Když se s ním potkal krátce po svém příjezdu, měl Mark spoustu řečí ohledně Silasova věku i způsobu oblékání. Silas otevřel dveře a s nechutí zíral na Marka. „Na ten zítřejší pohřeb přijde dozajista celá ves,“ začal Mark, „takže doufám, že otci Furasovi prokážete dostatečnou úctu, jinak si mě nepřejte.“ „Víte co, Marku? Dejte mi pokoj. Od vás jsem čekal, že mi spíše pomůžete se tu zabydlet a seznámit s okolím, ale místo toho dáváte najevo, že mě máte za úplně hovno!“ „Hovno?! V životě jsem neslyšel, aby otec Furas řekl takové slovo!“ „Asi proto, že já nejsem otec Furas! Podívejte, řeknu vám to hned i když jsem chtěl počkat alespoň přes svátky – tady končíte. Zítra jdu za Harrym a požádám ho, aby vás propustil. On je starosta, a de facto je váš zaměstnavatel, protože to vesnice vám platí za vaše služby, že mám pravdu?“ Mark nejprve otevřel překvapením ústa a poté zrudnul zlostí. „Nemůžete mě propustit!“ „Ale můžu. Jste starý a hrobničina je fyzicky náročná práce. Tohle není první hřbitov, který jsem kdy navštívil, ale je to první hřbitov, ze kterého mám pocit, jakoby se tu čas zastavil. Proč nejsou mezi hroby cestičky se štěrkem? Proč je velká část hrobů tám vzadu u zdi naprosto neudržovaná? Jak je možné, že přední zeď u hrobek Gordonů se kácí? A mohl
bych pokračovat ještě dlouho. Přiznejte si to Marku – už na to nestačíte. Seženu si jiného hrobníka, vás potřebovat nebudu. Předpokládám, že ta chatka, kde bydlíte je pod mojí správou a patří k faře, takže vás z ní vystěhuji. Půjdete do důchodu, Marku, a to v nejvyšší čas.“ „Vy… vy bastarde!“ „Uklidněte se, já to s vámi myslím dobře. Do prvního ledna ať jste z Warmhillu pryč, rozumíme si? Pan Gordon nestojí o to, abyste mu narušoval svatbu!“ „Tak ‚pan Gordon‘… To kvůli němu mě vyhazujete, protože ‚pan Gordon‘ si to poručil!“ „Nejen kvůli tomu, Marku. Vždyť jsem vám to vysvětloval.“ Zbrunátnělý Mark už neposlouchal a odešel ke svému domku, načež vstoupil dovnitř. Neustále si nahlas opakoval: 'Pan Gordon' a neskrýval při tom pohrdání. Během okamžiku vyšel z domu s loveckou puškou v ruce. „Co to děláte?!“ podivil se Silas. „Pan Gordon žádnou svatbu mít nebude, za to mu budete vystrojovat pohřeb. Jemu, i těm dvou šikmookým kurvám, co si sem přitáhl!“ „Uklidněte se, Marku!“ Mark však již nereagoval a rychlým krokem pospíchal k zámku. Silas neměl odvahu jít za ním a snažit se ho déle přemlouvat, neboť se bál, že ho Mark zastřelí. Silasovi připadalo, že se hrobník zbláznil. Urychleně zašel do domu a volal policii. Během chvíle byl přepojen sem do Willow Creek.
Conrad Spooner seděl na policejní stanici, nohy měl na stole a rozbaloval si pytlík s koblihami. Nijak mu nevadilo, že je na stanici a ne doma, jelikož počítal s tím, že by se za ním stavil otec, kterého však Conrad nenáviděl. Na centrálu přišla zpráva a Conrad natáhnul ruku, aby stiskl knoflík pro přepojení volajícího. „Tady Silas Mahoney, nový duchovní z Warmhill. Pan Samuel Gordon je v ohrožení života!“ „Vážně?“ otázal se s posměchem Conrad. „Zaskočila mu kostička?“ „Na zámek jde hrobník Mark a chce pana Gordona i Kasumi a její sestru zastřelit. Všechny je zabije!“ „Jo?! Tak on Santa vážně existuje. Totiž... chci říct, že se na to mrknu.“ Conrad dalším knoflíkem vypnul hovor a pohodlně se natáhl, načež se zakousl do koblihy.
Mark a Sakura si ve stájích prohlíželi Taranise. Byl již ustájený a měl tu dost ovsa, sena i vody v korytě. „Je nějakej klidnej,“ řekla Sakura. Přišlo jí divné, že kůň se vůbec nevzpouzí a snadno se nechal navést do stáje i ustájit. „Je zvyklý,“ vysvětloval Mark. „Pravda, když jsem na něm jel sem, tak s sebou zprvu dost házel, ale to bude tím, že na něm nikdo dlouho neseděl.“ „Anebo jsi pro něj byl cizí. Co myslíš – ségra si s ním poradí?“ „Určitě. A co ty, Sakuro, taky se budeš chtít projet?“ „Kdepak, já jsem na koni v životě neseděla.“ „Není to nic těžkého – naučím tě jezdit.“ Sakura se usmála a dala Markovi pusu na tvář. „Jseš suprovej chlápek. Co takhle kdybys dnes večer přišel do mého pokoje a trochu bychom se napili? Samuel koupil saké…“ „Rád bych ochutnal a ještě radši bych za tebou přišel, ale… to se nehodí. Budeš sestra lady Gordonové! Nemůžeme spolu… však víš.“ „Ale no tak, co to plácáš? To víš, že spolu můžeme šukat.“ „Šu-šukat?!“ divil se Mark. „Tohle jsem neměl na mysli!“
„Podívej, dneska je výjimečnej den, alespoň podle vás Evropanů a já myslím, že bychom si měli udělat radost, teda… pokud to je radost i pro tebe. Jestli se stydíš, tak to vůbec nevadí, protože se můžeme opít a pak spolu chrápat a uvidíme, co se během noci přihodí.“ „Jdeš na to moc rychle. Vlastně hrozně rychle!“ „Taky nám dochází čas.“ „Jak to myslíš, Sakuro?“ „No… je ti pětačtyřicet.“ „Tohle jsi nemusela!“ vykřikl Mark a vyšel ze stájí. Sakura ho následovala. „Marku… počkej, Marku!“ křičela Sakura. Mark zprvu nereagoval, což Sakuru začalo rozčilovat. Zastavil se až před zámkem a to poté, co Sakura vykřikla: „Jsem těhotná!“ „Cože?!“ „Nekecám ti, vážně jsem v tom. Ráno, jak mi bylo blbě, tak jsem si raději udělala test, protože mě to tak napadlo a… prostě čekám dítě.“ „Dítě?! Tak ty chceš vztah, když… když s někým jiným čekáš dítě?!“ „Já… já to dítě nechtěla! Ehh, znásilnili mě! Tam v Africe, víš? Přepadli mě dva vojáci z Angoly a prostě mě přefikli. Co jsem mohla do prdele dělat?!“ „Znásilnili tě… promiň, já… to jsem nevěděl.“ „Jo… nemám to vůbec lehký. Samuelovi nic říkat nechci, ale před Kasumi jsem se už prořekla. Ví, že čekám dítě. Nikomu jsem ale neřekla, kdo je jeho otec. To víš jen ty a… nemusíš si to nechávat pro sebe, nakonec lidi se budou ptát, ale… nevím, jak na mě budou pohlížet, až se to dozvědí.“ Mark k Sakuře přistoupil a objal ji. „Proto jsi chtěla mít dnes sex? To dítě jsi chtěla považovat za mé vlastní?“ „Bála jsem se, že se na mě vysereš, až se dozvíš pravdu.“ „Ne, to určitě ne. Znamená to… že ty stojíš o to, abych se stal tátou. Chceš, abych byl tátou tvého…“ „Našeho.“ „Našeho… dítěte.“ Mark neudržel slzy, protože mu to přišlo hrozně krásné. Jakoby z čirého nebe se k němu seslala láska i dítě, které nikdy neměl. Pravda – nebude to jeho vlastní dítě, ale stejně byl moc šťastný. „Všechno je to tak... strašně narychlo, ale máš pravdu – ve svém věku už nemůžu otálet. Nic lepšího jsem si k Vánocům přát nemohl.“ Sakura zase tak nadšená nebyla, neboť se čím dál víc zaplétala do výmyslů a bylo otázkou, nakolik dokáže pavučinu lží držet pohromadě, než ji někdo přetne a možná i nechtěně pokazí Sakuře vztah s Markem. Přesto ale byla ze vztahu s Markem moc šťastná. „Co to je za zjeva u naší brány?“ zeptala se Sakura, když si všimla postavy, jak marně lomcuje se zamčenou brankou. Přistoupila blíž, stejně tak Mark a oba rychle poznali, že jde o hrobníka. Sešli po schodech k bráně, ale jakmile se k ní přiblížili, hrobník Mark vsunul mezi mříže brány hlaveň své pušky. „Ani krok!“ zařval. „Co… co to děláte?!“ vyděsil se Mark. „Ty plesnivej zasranej parchante,“ zařvala Sakura. „Polož tu zbraň, nebo přísahám, že tě zaživa pohřbím!“ „Na to už nebudeš mít příležitost, Asijská běhno!“ odvětil hrobník. Mark si rychle stoupnul před Sakuru, neboť poznal, že hrobník míří přímo na ni. „Jděte mi z cesty, Marku,“ vykřikl hrobník. „Uklidněte se! Přece nechcete spáchat vraždu?! Navíc dvojnásobnou!“ „Minimálně trojnásobnou. Ještě zbývá Kasumi a ten sprostý parchant Samuel, který se už celé roky měl smažit v Pekle!“
K Zámku se pomalým krokem blížil i Conrad, kterému bylo hloupé jen tak sedět a nehnout ani prstem, přestože zjevně hrozilo nebezpečí. Věděl, že i kdyby se teď něco událo, je z obliga, neboť se přeci jen snaží katastrofě zabránit. Cestou si prozpěvoval, jakousi písničku a celkově vzato byl úplně v pohodě. Když zahlédl u brány zámku hrobníka, kterak míří na Marka, došlo mu, že jde opravdu o život a zprvu ho to překvapilo. Vytasil pistoli a oslovil hrobníka, který si ho vůbec nevšiml. „Tady policie – inspektor Conrad Spooner z... no, vždyť mě dobře znáte. Položte tu flintu, Marku a odstupte stranou.“ „Nikdy!“ vykřikl hrobník. „To vy zahoďte pistoli, nebo ty lidi zabiju!“ „Ničemu si nepomůžete a já budu mít důvod vás zastřelit. Nemáte kam utéct, nemáte jak se z toho dostat, tak tu zbraň položte a já slibuju, že potlačím to svrbění prstu, kterým obvykle mačkám spoušť.“ „Co se mnou bude potom? Budu se moct vrátit do své práce? Zařídíte mi to?“ „Zařídím vám maximálně pobyt v cele!“ Sakura poodstoupila od Marka dál, neboť jasně viděla, že hrobník po Conradových slovech ještě více zrudnul vztekem a ona nechtěla, aby kvůli ní musel Mark zemřít. To ji chtěl přece hrobník zastřelit, ne Marka. „Běž za mě!“ řekl Mark. „Schovej se, protože mě nezabije, kdežto tebe…“ Mark jasně zpozoroval, kterak hrobník pohlédl na Sakuru a bylo mu jasné, že ve zlomku sekundy pootočí pušku, aby ji mohl zasáhnout. Mark ve snaze vytvořit Sakuře štít, přiskočil před ni, načež zazněl výstřel. Conrad v tu chvíli neváhal ani vteřinu a střelil hrobníka do hlavy, aby zabránil dalšími krveprolití. Jeho tělo se skácelo k zemi dříve, než tělo Marka, jehož zachytila Sakura. Neudržela ho dlouho a bezvládné tělo jejího přítele se zhroutilo na zem do bláta. Veliká krvácející rána na jeho hrudi dávala tušit danou skutečnost – Mark byl mrtvý.
Řím - Vatikán Po příletu do Říma se Kasumi v doprovodu Alonsa okamžitě vydala do Vatikánu. Neměla mnoho času na rozhlížení, neboť ji Alonso provedl přes náměstí svatého Petra rovnou do budovy Vatikánských muzeí. Vystoupali do patra a poté zašli do veřejnosti nepřístupných prostor, kde měl Alonso svoji pracovnu. „Tady na mě počkáte. A opovažte se čehokoli dotýkat!“ Alonso za sebou zavřel dveře a Kasumi přistoupila ke stolu, na kterém byly desky se spisy, jež měl Alonso rozečtené. Kasumi je otevřela, aby zjistila, čeho se týkají. Šlo o záznamy týkající se Ceferina G. Mally, muže, kterého papež prohlásil blahoslaveným 4. května 1997, tedy před více než rokem. Kasumi onen muž nijak nezajímal, pouze v rychlosti zjistila, že jde o takzvaného patrona Romů, že téměř čtyřicet let byl kočovníkem, a přestože byl negramotný, měl značné znalosti ohledně katolického náboženství. Kasumi problesklo hlavou, nakolik je pro církev důležitá spíše katolická zkušenost a víra, než gramotnost či vzdělání. 'Všestranně vzdělaní lidé se jim nikdy nehodili a stále nehodí. Dávají přednost hlupákům... Nebo je za tím víc? Patron Romů... Možná jde jen o to umlčet cikány a získat je na svou stranu. Nejsou víc než obchodníci – obchodníci s vírou...“ Kasumi otevřela skleněná dvířka od knihovny. Knihy ji sice moc nezajímaly, ale v pracovně nebylo co jiného dělat. Kasumi prohlédla pár nezajímavých knih a pak ji zaujala kniha týkající se severské mytologie. Prošla si obsah a zaujala ji legenda o magickém kladivu Mjollnir, kterým vládl Thor. Byla tu zmínka i o magických kovových rukavicích a opasku, jež zdesetinásobuje sílu svého nositele. Jen díky těmto třem předmětům dokázal Thor kladivem vládnout. Do pracovny vstoupil Alonso.
„Co to děláte?! Říkal jsem, ať na nic nesaháte!“ „Ten Thorův pás, co má poskytnout nadlidskou sílu opravdu existuje?“ „Pás?! Vás na legendě o Mjollniru nejvíce zajímá pás?“ „Přirozeně, vždyť železné rukavice musejí být nepraktické a bojovat s kladivem zatím neumím, navíc je otázkou jaké má vlastně využití. Pás dodávající sílu by se mi ale hodil.“ „Je to jen legenda, Kasumi!“ „Příběh o prokletí Gordonů také byla jen legenda… a pak se proměnila ve skutečnost.“ „Žádný pás ani kladivo neexistuje! Nesmíte tolik věřit knihám.“ „Pravda a začnu s vaší biblí. Kde je papež? Je na cestě sem?“ „Sem?! Kdepak, svatý otec vás přijme v Sixtinské kapli.“ „Zrovna tam? Proč?“ „Je zasvěcena nanebevzetí Panny Marie a svatý otec je jejím velkým ctitelem. Papež jmenování do funkce Strážce provede v naprostém soukromí a… pochopitelně dal na mé doporučení a je přesvědčen, že jste ta pravá, o čemž mezi námi silně pochybuji. Pana Marie bude svědkem vašeho jmenování.“ „Tak hlavně rychle – už se těším, až budu doma.“ Kasumi a Alonso vyšli ven z muzeí a zamířili k Sixtinské kapli, jež odsud byla jen pár minut chůze.
Kaple obdélníkového půdorysu na první pohled nebyla nijak zvlášť zajímavá, jelikož svojí cihlově nahnědlou barvou splývala s okolními budovami. Kaple sama však byla architektonickým skvostem, přestože nešlo o žádnou složitou architekturu. Jako vzor využil architekt Šalamounův chrám, o kterém je zmínka ve Starém zákoně. Kasumi vstoupila dovnitř a okamžitě ji zaujala výzdoba. Skutečnost, že u kříže na druhé straně kaple stál papež, Kasumi v tuto chvíli nijak nezajímalo. Stěny i strop byly pokryty velice propracovanými malbami, přičemž veliké fresky na zdech zachycovaly různé výjevy z bible nebo historie. Kasumi neměla ponětí, co malby znamenají, ale přišly jí opravdu zdařilé. „Fascinující, že ano?“ řekl papež. „Ano. Je fascinující, co tady vznikalo, zatímco lidé okolo hladověli. Tím nechci říct, že já bych byla jiná, že bych rozdávala jídlo a peníze druhým, ale já se nehlásím ke katolické církvi a rozhodně netvrdím, že tu jsem ‚pro lidi‘.“ Kasumi přistoupila až k papeži, který byl oblečený v typickém bílém přiléhavém rouchu. Působil klidně, přestože před ním stál člověk, který by ho dokázal zbavit života během pár sekund. Možná však jeho klid pramenil z toho, že netušil čeho všeho je Kasumi schopná. Po chvilce ticha papež znovu promluvil: „Málokterý člověk je duševně tak silný, aby se vyvaroval jakýchkoli hříchů a bylo by pokrytecké tvrdit, že mezi námi jsou a byli lidé zcela čistí a bez poskvrny. Mnozí se dopustili chyb, ale mnozí následně prozřeli a své chyby napravili. Bohužel mnohdy až příliš pozdě. Mluvíte pravdu – církev by měla být veřejnosti nápomocná, měla by to být berla, o kterou je možné se opřít a tak vyrazit po té správné cestě, avšak lidé jsou plní předsudků a neposlouchají ty, kdož nepůsobí důležitě a mocně. Představte si Vatikán jako chudou prostou vesnici tvořenou dřevěnými chatrčemi, ve kterých bychom my, služebníci boží přebývali. Ano – byli bychom blíže k prostému životu, jaký vedl Ježíš Kristus a jaký vedou lidé na mnoha místech světa, ale veškeré naše úsilí by se shledávalo s podstatně menším úspěchem. Navíc je třeba vzdát hold našemu Pánu a také utvrdit věřící v jejich správné cestě, neboť je těžké věřit jen tomu, co proudí z našich úst. Tady v této kapli se nacházejí znalosti, kteréžto, což snad i vy uznáte, jsou klíčem k moudrosti.“ „To ano – znalosti jsou klíčem k moudrosti, ale mnohdy záleží na interpretaci toho, co je člověku představováno.“
„Stojíte o výklad těchto maleb?“ „To ani ne. Jen chci říct, že třeba támhletu postavu,“ Kasumi ukázala na strop, na postavu ženy s hadím tělem, „si kupříkladu já vyložím jen jako hadí ženu – vymyšlenou bytost z bájí, ale vy budete mít zcela jistě jiné vysvětlení.“ „Je to zpodobnění Satana.“ „Aha… a jak vy víte, že Satan vypadá právě takto? Už jen to, že vypadá jako žena, dává jasně najevo, že tady kolem nás nejsou ani tak zachyceny skutečné vědomosti, ale spíše lži, kterým tu nálepku ‚pravdivé informace‘ dáváte ve snaze ovlivnit veřejnost. Opravdu máte za to, že žena je ďábel sám? Víte vůbec, co by se dělo s lidstvem, kdyby ženy zcela vymizely, nebo alespoň přestaly rodit děti? To by byl hodně rychlý konec.“ „Papež Pavel VI. ve svém Octogesimo Adveniens řekl: 'V mnoha zemích se objevují listiny ženských práv, které by měly ukončit skutečnou diskriminaci a ustavit vztahy rovnosti a úcty, vzájemné důstojnosti, ty je třeba studovat v dobách, které si to živě žádají. Ale nemáme na mysli falešnou rovnost, která by stála v protikladu s pravou rolí ženy...'“ „Kterážto je...“ „Být matkou, ochránkyní rodinného krbu. Tak pravil Pavel: 'Ale však spasena bude v plození dětí, jestliže by zůstala u víry, a v lásce, a v posvěcení svém.' Kasumi semkla ruku v pěst. Během chvilky však nával vzteku potlačila a opět ruku povolila. „Také znám pár stupidních citátů,“ řekla s úsměvem. „Tak třeba Schopenhauer a jeho zvratky - 'Žena potřebuje pána' nebo 'Ženy jsou pohlaví horší jakosti' anebo moje oblíbené 'Když příroda rozštípila lidstvo na dvě pohlaví nevedla řez přímo středem.'“ „Vidím, že jste četla 'O ženách'. „Četla. Je to zajímavá kniha. Kdyby Schopenhauer ještě žil, dala bych si tu práci ho osobně navštívit a nemyslím, že by ho ještě někdy napadlo pronášet podobná 'moudra.' Všímám si fyziologického i psychologického rozdílu mezi muži a ženami a uvědomuji si důsledky, které nám říkají, že každý je obecně vhodný pro to a naopak nevhodný pro ono. Jenomže zatímco ve stádě ovcí, které vy máte tak rádi, jsou všechna zvířata jedno jako druhé, tak u lidí je každý jiný. Proto vy, vaši nohsledi, ten Shopenhauer a miliony dalších jste zcela vedle, když si myslíte, že dokážete určit správné cesty – jednu pro muže a druhou pro ženy. Možná, že tenhle můj citát nebude znít tak pěkně a nenajde se tolik lidí, kteří budou spokojeně přitakávat, ale já si za ním stojím. Poslouchejte dobře – Kasumi Sato řekla: 'Je jedno, co seš zač. Dělej si co chceš, když na to máš a vyser se na ty, kterým se to nelíbí.' Tak... a už se tu vykecáváme dost dlouho. Nejsem tu kvůli vám, ale kvůli postu Strážce…“ „Ano...“ Papež se odmlčel a poté řekl: „Budete zastávat jednu z nejdůležitějších a také nejstarších funkcí v historii lidstva. Už od dob Marcuse Gordona, prvního z rodu Gordonů, se vyvolení z tohoto starobylého rodu stávají strážci temnoty a ochránci světla. Budete jednat ve stínu, budete stát na rozmezí tmy a světla. Vaším úkolem je ochránit nikoli lidstvo před zlem, ale lidstvo před jím samotným, neboť zvědavost vystihuje každého jednotlivce a snadno se změní v nebezpečnou zbraň. Proto není vaším cílem zlo ničit, ale zabránit v jeho odhalení lidmi.“ „Už to chápu!“ zvolala Kasumi a přerušila tak papeže. „Proto nikdy nebylo rozhodnuto o zničení portálů a Černého zrcadla – protože jste také jen zvědaví lidé a zajímá vás, co tam na druhé straně vlastně je. A navíc, když bude nejhůř, můžete to využít k dokázání světu, že Peklo skutečně existuje! Jen si dejte pozor, protože lidé se po takovém objevu nemusejí jen semknout a uvěřit církvi, ale také se od ní mohou odvrátit, až zjistí, že se to tajemství dlouho tajilo a co víc – že vaše modlení lidi před Peklem nezachrání.“ „Doufám tedy, že chápete, co je povinností Strážce?“ „Krýt vám zadní vrátka. A já zase doufám, že vy chápete moji důležitost a že rozumíte
potřebě se mnou maximálně vycházet, abych náhodou neudělala to, co nemáte v plánu.“ „Přesně tak, slečno Kasumi – jste dostatečně inteligentní, abyste pochopila, že neděláte správnou věc, ale zabraňujete věci špatné a to špatné pro vás.“ „Nečekala jsem, že mi bude papež vyhrožovat.“ „Nevyhrožuji vám, rozhodně ne tak jako vy mě. Pouze je třeba, abyste měla motivaci plnit tu úlohu.“ „A protože nevěřím v Boha, není to tak jednoduché, co? Nemusíte se ale bát – je v mém vlastním zájmu portály a Černé zrcadlo ochránit. Nejlepší bude, když si navzájem nebudeme házet klacky pod nohy – totiž že vy mě necháte volné ruce a nebudete se snažit mi zasahovat do života a já vás nebudu využívat a vydírat. Fungovalo to tak stovky let a mohlo by i nadále, ale… taky nemuselo. Zájmy církve by se rázem mohly s těmi mými zkřížit a pak vás nebudou čekat klidné noci – já nejsem ničí loutka a umím se bránit, tak na to vezměte zřetel.“ „Opět mi vyhrožujete…“ „Pletete se – pouze chci, aby mezi námi bylo jasno. A teď pokračujte v tom proslovu, na jehož konci ze mě bude, předpokládám, Strážce.“ Papež přistoupil ke Kasumi blíže a položil jí ruku na rameno. „Poklekněte, prosím.“ „Jednejte se mnou jako se sobě rovným. Výsledek konkláve ani ty vaše hadry z vás neudělali nadčlověka.“ „Vaše hrdost ohromnou měrou přesahuje pokoru a slušnost. Možná, že je to opačně – možná, že to sama sebe považujete za člověka, který stojí nad všemi ostatními.“ „NA úrovni všech ostatních!“ „Ale máte na to právo?“ „Stejné jako vy – oba jsme se zrodili v lůně ženy nebo chcete tvrdit, že vás zhmotnil Bůh? A už mě začínáte stručně řečeno srát. Buď to dokončíte, nebo odcházím.“ „Dobrá… Od této chvíle jste Strážcem Černého zrcadla a portálů, jež na Black Mirror jsou. Věřím, že svůj úřad budete vykonávat s nejlepším svědomím a že, pokud je to stále zapotřebí, odvrátíte neblahé důsledky činů Mordreda Gordona, kterýžto ať je pro vás hrůzným příkladem toho, jak je možné skončit, když se člověk spojí s bytostmi jiného světa. Jak by řekl první ze Strážců - moudrost budiž vaši cestou.“ Kasumi se otočila a vykročila ke dveřím kaple. U nich se zastavila a přes rameno papeži řekla: „Mordred Gordon přes to všechno špatné, co udělal, zachránil možná miliardy lidí před Peklem. Pokud nejste pokrytec, nemluvte o něm jako o lidské zrůdě a važte si ho, neboť lidem pomohl více než vy všichni dohromady.“ S těmito slovy Kasumi odešla z kaple.
VI – Pod maskou 25. 12. 1998
Velká Británie – Anglie - Black Mirror Kasumi se vrátila na Black Mirror ve tři ráno. Sehnat taxi, které by ji v noční hodinu dovezlo až na panství nebylo snadné, ale povedlo se. Kasumi vstoupila na pozemky brankou u zámku. Vystoupala po schodech a vešla do zámku, přičemž dveře za sebou, stejně jako branku, zase zamknula. Potichu vyšla do patra a poté do koupelny. Sundala ze sebe oblečení, které přihodila do koše na prádlo a v rychlosti se osprchovala. Poté, zcela nahá, pospíchala do svého pokoje. Neměla problém pohybovat se doma nahá a to ani ve dne. Samuel už spal, ale nebyl v posteli sám. Vedle něj ležela Sakura. Kasumi by za normálních okolností nikoho nebudila, ale tohle normální rozhodně nebylo. Položila své sestře ruku na rameno a mírně s ním zatřásla. Sakura se probudila a okamžitě sáhla na lampičku, aby rozsvítila. Světlo a hluk vzbudily i Samuela. „Kasumi…“ hlesla Sakura. „Promiň, já… bylo mi smutno a... Já jsem nechtěla být sama.“ „Nezlob se na ni,“ řekl Samuel. „A nezlob se ani na mě. I já jsem byl rád, že mi bude nablízku. Povídali jsme si, jeden druhého utěšovali a pak jsme museli usnout.“ „Já se nezlobím, ale proč - co se stalo?!“ „To Mark…“ hlasla Sakura. „Ten vlasatej zkurvysyn hrobník ho zastřelil, když se mě Mark snažil zachránit! Hrobník mě chtěl oddělat, protože je to magor a… nebýt Marka byla bych mrtvá.“ Sakura se rozplakala a Kasumi usedla vedle ní na postel. Objala svoji sestru a snažila se ji utišit. „Už to nejde vrátit, Sakuro. Není to tvoje vina, nebo snad ano?“ „Možná… počítala jsem s tím, že hrobník vystřelí a tak jsem od Marka odstoupila, aby ho kvůli mně nesejmul. Zazmatkovala jsem a Mark asi taky, protože kdybychom měli víc rozumu, tak...“ Sakura opět propadla v pláč. Kasumi zvedla hlavu a pohlédla na Samuela. „Hrobník je kde?“ „Je mrtvý. Spooner ho zastřelil.“ „To je dobře. Doufám, že nepovažuješ za nutné posunout terním svatby.“ „Nevím. Ale asi to necháme jak to je. Nemůžu si při svém zdravotním stavu dovolit vše odkládat.“ Samuel si povzdechl a řekl: „A co ty, lásko? Uspěla jsi?“ „Jo, jsem Strážce. Teď mám ale pocit, že jsem měla raději zůstat doma.“ „Ne, sestřičko,“ hlesla Sakura. „Ještě by tě zabil taky. Tak… já půjdu k sobě.“ „Nemusíš,“ řekla Kasumi. „Vejdeme se sem všichni. Nechci, abys byla sama, jen bys to hůř snášela.“ Sakura tedy ulehla na kraj a Kasumi doprostřed postele. „Ještě nezhasínej, Samueli,“ řekla Sakura. „Proč ne? Bude lepší, když se vyspíme a Kasumi je určitě unavená.“ „Je tu jedna věc, o kterou se s vámi oběma musím podělit, protože se vás to týká. Už to nechci tajit, už nechci dál lhát. Budete mě nenávidět, oba dva, ale… prosím vás, nezlobte se jeden na druhého. Nebo spíše ty Kasumi se nezlob na Samuela – on za to nemůže, protože to já ho k tomu nutila.“
„O čem to mluvíš?“ podivila se Kasumi. „Tam v Kongu jsem dlouho před tím, než se objevil Samuel, neměla sex a já si chtěla vyzkoušet, jaké to je s Evropanem.“ Kasumi už pochopila celou pravdu, kdežto Samuel stále ještě ne. Přesto se však na svoji sestru nezlobila, nakonec věděla, že Sakura po Samuelovi nijak netouží. „Přinutila jsem Samuela, abychom se vyspali,“ pokračovala Sakura. „Nešlo o násilí, to určitě ne, ale přesto tam nátlak byl a on v zájmu dobrých vztahů mezi námi souhlasil.“ „Pravda,“ řekl Samuel, „ale nejsem bez viny. Nemusel jsem souhlasit. Přísahám, že to bylo jen jednou jedinkrát a já ani Sakura jsme o to znovu zájem neprojevili.“ „Tak, tak, sestřičko. A teď to hlavní – jsem těhotná a dítě, které čekám, nemůže být nikoho jiného, než Samuela.“ Samuelův výraz mluvil za vše. Byl tak překvapený, jako snad ještě nikdy. Zároveň se ale hrozně obával reakce Kasumi. Ta nevypadala nijak naštvaně. „Docela šok…“ řekla Kasumi s klidem sobě vlastním, „ale po tomhle budeme všichni jedna velká rodina. Já a Samuel budeme manželé a snad se dopracujeme k dítěti, no a ty, Sakuro, s ním už dítě máš a my dvě jsme sestry…“ „Ty nejsi naštvaná?!“ nechápala Sakura. „Ne, je to perfektní. Já s tím vším nemám sebemenší problém. Úžasně nás to stmeluje. Ten kdo říká, že tři lidé žijící spolu jako jedna rodina, nemohou normálně fungovat, je idiot. Rozumný má v srdci lásku pro více lidí, hlupák jen pro jednoho.“ „Abych pravdu řekl,“ pronesl Samuel, „já také problém nevidím, ale ty ho mít budeš, Sakuro. Řeknu ti to narovinu – nejsem schopen milovat dvě ženy a ty těžko seženeš muže, který by s tebou chtěl žít tady na zámku v mojí přítomnosti. Snad kdyby ses rozhodla žít jinde a já bych se našeho dítěte vzdal, jenomže… to… to asi nedokážu, promiň. Zatím je na všechno brzy, tak snad časem, ale… pochybuju.“ „Jo…“ řekla Sakura, „já tě chápu, ale nemusíš mít obavy – já odsud neodejdu ani za nic. To si raději najdu chlapa, který to všechno překousne a smíří se s tím, že to dítě není jeho a že má tady tátu.“ „Nikdo takový neexistuje, Sakuro.“ „Možná jo,“ řekla Kasumi, „možná je takový člověk sotva pár metrů od nás.“ „Edward?!“ podivila se Sakura. „Je to jen návrh. Podívej, sama dobře vím, že snažit se lásku spoutat rozumem je zbytečné.“ „Nevím,“ řekla Sakura „myslela jsem, že s Markem můžeme něco zkusit, ale… ono by to nejspíš stejně dlouho neklapalo, vždyť já o nějaký trvalý vztah nikdy stát nebudu – prostě se na to nehodím. Tátu tady to dítě bude mít, tak co jako řešíme? Na co potřebuju jinýho chlapa? Jedině kvůli sexu.“ „Pojďte už spát,“ navrhla Kasumi. „Za chvíli bude svítat a já potřebuju alespoň pár hodinek spánku.“
Ráno do pokoje vtrhnul Desmond a okamžitě začal křičet: „Tati, tati, venku je Santa!“ Samuel odhrnul deku a posadil se. „Nekřič tolik, maminka ještě spí.“ Kasumi však Desmondův křik probudil a stejně tak Sakuru. „Jé, mami! Už jsi doma!“ „Jo…“ řekla Kasumi a protáhla se. Obě sestry vstaly a Kasumi vůbec nevadilo se před Desmondem ukazovat zcela nahá. Bez ostychů přešla ke skříni s oblečením a našla si triko s krátkými rukávy a kalhoty. „Tak co se děje, Desi?“ zeptal se Samuel, zatímco se Kasumi oblékala. „U brány je Santa Klaus, ale Edward ho sem nechce pustit, dokud to ty, maminka nebo teta
nedovolí. Může sem, že ano?“ Sakura se shýbla k Desmondovi a pohladila ho po vlasech. „Něco se ti zdálo, viď? „Nezdálo, teto! Venku je Santa!“ Sakura se podívala z okna. „Vážně tam stojí nějakej červenej zjev.“ Samuel také raději vstal a rychle se oblékl, zatímco Kasumi už vyšla ven na chodbu. Zajímalo ji, co jí poví Edward. Ten postával v hale u vchodových dveří. „Paní Kasumi,“ řekl, jakmile Asiatka sešla dolů. „Asi už víte, co se včera přihodilo…“ „Ano. Nemusíte teď pracovat, Edwarde. Klidně si dejte na týden volno, ostatně jsou ty svátky.“ „Ne, paní Kasumi, nechci jen tak posedávat a vzpomínat na Marka. Byli jsme kamarádi, víte? Léta jsme žili tady na zámku a teď… nechápu, jak ho mohla ta… zrůda, jen tak zastřelit!“ „Nenáviděl nás, to nebylo novinkou, ale co vím, tak Marka se to vůbec netýkalo. Hrobník chtěl zabít moji sestru a Mark jí zachránil život.“ „Byl to dobrý člověk.“ „Nemyslím, že hrobník zaútočil jen tak. Něco to muselo spustit. Možná za to mohl incident před pár dny, kdy ho Sakura shodila do vykopaného hrobu, protože ji sprostě urazil, ale podle mě tam bylo ještě něco.“ „Ano, volal jsem včera večer na faru a Silas, nový farář, mi řekl, že hrobníka chtěl propustit. Jednak kvůli jeho stáří a neschopnosti vykonávat svou práci a za druhé kvůli panu Samuelovi, který si nepřál, aby mohl Mark nějak obtěžovat při svatbě. Ale vy ani pan Samuel na vině nejste!“ „Já vím. Necítím se za to vina. Jen jsem asi neměla Sakuře bránit, když chtěla hrobníka zaživa pohřbít… Ale život jde dál – není možné trčet v minulosti. Venku je prý Santa…“ „Ano. Tvrdil, že ve velkých městech a dokonce i v Ipswichi chodí o Vánocích lidé převlečeni za Santu a dělají dětem radost.“ „Už je pětadvacátého,“ zdůraznila Kasumi. „To ano, ale vedení těch Santů chtělo prý letos zavítat i na venkov a nestihli to včas. Není divu vzhledem k tomu, kde žijeme - sem je to odevšad daleko. Jen tak mezi námi – myslím, že Santové mají chodit především k majetnějším lidem a to ve snaze získat tučné odměny.“ „Těch se tady nedočká – vyhoďte ho. Žádný podvodník nebude mému synovi motat hlavu.“ „Ale…“ „Vy-hoď-te ho! Nebo to mám udělat sama? Proč ne.“
Kasumi vyšla před zámek a pospíchala k bráně. Před ní postával netrpělivý Santa. Měl červené oblečení, na hlavě čepici a veliké vousy, které mu zakrývaly skoro celou tvář. „Hou, hou, hou, zdravím vás, paní,“ řekl Santa hlubokým hlasem. „Jdete zbytečně, můj kluk není idiot! Vypadněte odsud a to hned!“ „Ale no tak, paní. Vidím na vás, že pocházíte z východu. Zdejší zvyklosti vám jsou asi cizí.“ „Zdejší zvyklosti jsou debilní! Na náš pozemek se nedostanete a můžete tady klidně postávat celý den.“ Před zámek vyběhl i Desmond v doprovodu Samuela. Oba přišli k bráně. „Zdravím, Santo,“ řekl Samuel. Kasumi se k Santovi otočila zády a poodešla se Samuelem stranou, aby si s ním promluvila. „Co to jako děláš? Ten chlap je lhář. Žádný Santa neexistuje.“ „Desmond na něj věří a teď ho vidí před sebou – přece mu nebudu vykládat, že to Santa není. Jak bych mu to asi vysvětlil?“ „To už nech na mě,“ pronesla Kasumi a otočila se, ale Samuel ji urychleně položil ruku na rameno a stoupl si před ní.
„Nekaž mu dětství, prosím tě o to.“ „Tak mu přestaň lhát.“ „Přece mu nebudeš bránit, aby byl šťastný! Podívej, můžeme ho na to postupně připravit, ale nemůžeme mu teď, navíc před tím chlapem říct, že Santa neexistuje.“ Kasumi si povzdechla. „Tak jo. Ale do zámku nepůjde. Uvědomuješ si vůbec, že tyhle podvodnický svině můžou klidně být zloději, co si tipují objekty k vykradení? A mezi námi – Black Mirror je pro zloděje zlatý důl.“ „Dobře, souhlasím.“ Samuel odemknul branku a vpustil Santu na pozemek. „Jsem rád, pane, že jste rozumný. Mám tady pro malého takovou drobnost.“ Santa se shýbnul k Desmondovi a sáhl do kapsy, přičemž druhou rukou pohladil chlapce po vlasech. Kasumin zlostný pohled mluvil za vše. Podivovala se nad tím, jak se Samuel v tuhle chvíli usmíval, přestože musel mít v mysli Markovu smrt, která ho dozajista zasáhla podstatně více než ji. Bylo jí jasné, že se Samuel kvůli Desmondovi značné přemáhá, ale nechápala, proč hraje divadlo a chlapce akorát mate. Santa si všiml, že Kasumi ho nyní nesleduje svým ostřížím zrakem a z kapsy vytáhl ostrý nůž, který okamžitě vložil chlapci pod hrdlo a zvrátil mu druhou rukou hlavu dozadu. „Miluju Vánoce,“ řekl Santa, „jsou plné překvapení…“ Santa si v rychlosti strhl vousy a už se nesnažil předstírat hluboký mužský hlas. Kasumi i Samuel před sebou měli Rachel. „Někdo z vás se hne a kluk tady končí.“ Kasumi v mžiku začaly cukat koutky rtů a dalo ji značnou práci ovládnout ohromný nápor hněvu. Samuel byl spíše k smrti vyděšený. „Teda, že se necháte oblbnout takovou fraškou… myslela jsem, že jsi chytřejší, Kasumi. Asi ti už stářím změknul mozek… Tady venku je nějak chladno… co takhle si promluvit uvnitř?“ Rachel Desmonda takřka odvlekla do zámku, přičemž neustále dávala maximální pozor, především na Kasumi, jejíž reakci nebyla schopná odhadnout. Kasumi věděla, že nemá čas ani prostor Desmonda zachránit, takže odevzdaně vešla do zámku společně se Samuelem.
Rachel přišla až ke krbu a usedla na pohovku, přičemž si Desmonda posadila na klín, ale stále ho ohrožovala nožem. V hale byl i Edward a Sakura, kteří byli stejně jako Samuel vyděšení. Sakura už podruhé během pár hodin litovala, že u sebe nemá svoji Valkýru. „To stačí, dál už ani krok!“ vykřikla Rachel, když se k ní Kasumi přiblížila a stála vedle podstavce se základním kamenem hradu, jež byl uprostřed hlavní haly. „To mi pověz, Desmondíku, víš kdo je tahle ošklivá paní?“ „Moje maminka!“ vykřikl Desmond a hned dostal od Rachel facku. „To není tvoje maminka, ty jeden spratku! To já jsem tvoje máma! Já! A tahle šikmooká mrcha není víc, než zákeřná vražedkyně. Jenomže ty seš tak blbej, že neviš co to je vražedkyně… Víš ty co? Představ si ji jako starou, zlou a smradlavou ježibabu z pohádek? Dokonce je jí podobná, vidíš?“ Rachel se usmála. „Tak, co Kasumi? Jaké to je lhát ‚vlastnímu‘ synovi?“ „Možná mu lžu, ale bezdůvodně bych ho nikdy neudeřila. Zabiju tě, Rachel – z tohohle zámku se živá nedostaneš.“ „Neuvěřitelný… ale asi potřebuješ čas si zvyknout na realitu, která je pro tebe dozajista cizí. Kasumi Sato - dokonalá, nezničitelná a všeho schopná žena se sebevědomím vyšším než je Newyorské WTC, stále ještě nepochopila, že tentokrát nedrží věci pevně v rukou. Život toho haranta je ale jak se zdá pořádný důvod držet se zpátky, že ano?“ „Přece bys ho nezabila!“ vykřikl Samuel. „Je to tvoje dítě!“ „Moje dítě, které jste mi sprostě ukradli!“ „O něj ti nejde – to vím jistě. O co tedy?“ zeptala se Kasumi. „K tomu se dostanu, neboj se. Jsou Vánoce – lidi by se měli především bavit. Kasumi, svlíkni
se, přivaž si podprsenku na obličej a zatancuj hula-hula.“ „Ty ses během pobytu v Pekle pomátla…“ „A divíš se mi?!“ vykřikla z plných plic Rachel. Hned nato přirazila nůž přímo pod Desmondův krk a zvrátila mu hlavu do zjevně bolestivé polohy. Desmond se rozplakal. „Tak dělej, Kasumi – já to myslím vážně!“ „Nebudu ze sebe dělat šaška!“ „To pak napiš na Desmondíkův hrobeček: Jsem hrdá a neudělala jsem ze sebe šaška – proto můj syn musel zemřít!“ „Když ho zabiješ, ztratíš výhodu a já ti přichystám muka, která si ještě nezažila.“ Rachel se opět rozesmála. „Nikdy nezažila?! Ha, ha, neumíš si představit, co jsem už zažila. Radím ti dobře, Kasumi – udělej, co po tobě chci. Máš pravdu – jsem šílená a šílení lidé dělají šílené věci, viď synáčku?! Možná bys to ‚mamince‘ měl říct sám – aby tetu Rachel poslechla, jinak to bude bolet.“ Kasumi měřila vzdálenost mezi sebou a Rachel. Bohužel však zjišťovala, že Rachel je ostražitá a z Kasumi takřka nespouští zrak. „Kasumi…“ řekl Samuel, „uvědom si, co je v sázce.“ Kasumi neriskovala ani krok vpřed, protože jednání Rachel bylo opravdu nevypočitatelné. V jejích doširoka rozevřených očích bylo patrné jakési šílenství i nadšení zároveň. Kasumi nemohla jinak než přistoupit na Rachelininu hru a doufat, že se dříve či později naskytne příležitost Desmonda zachránit. Kasumi si sundala tepláky a přetáhla si přes hlavu triko. „No fuj!“ vykřikla Rachel. „Ty jsi hotová reklama na nějaké extrémní bodyfitness soutěžení. Chudák dítě – musí se na tebe dennodenně koukat… To mi pověz Kasumi – co dovede ženu k tomu, aby si tělo obalila svaly a zbavila se tuků? Je v tom mentální postižení, komplex méněcennosti nebo to vážně má užitek, dělat ze sebe nepřirozenou zrůdu?“ „Nepřirozenou? Mé tělo je zcela přirozené, kdežto to tvé... Co dělá kus tvé prdele na hrudi?“ Rachel zrudla neboť se Kasumi trefila – zvětšení prsou bylo v jejím případě skutečně provedeno díky tuku z pozadí. „Drž hubu!“ zařvala Rachel. „Čubka bez špetky ženskosti mě nebude takhle urážet! Heh, ženskost... tohle slovo je ti cizí a vždycky bylo.“ „Seru ti na ženskost! Vím že jsem žena a cítím se jako žena – kilogramy svalstva na tom nic nezmění.“ „To určitě... Do ženy máš asi tolik, co já do prasete. A teď pokračuj ve svlékání.“ Kasumi si sundala kalhotky i podprsenku. Sakura, stejně jako Edward jen mlčela a sledovala dění. Ani jeden z nich nechtěl udělat chybu, která by mohla stát Desmonda život. „Pokračuj, Kasumi,“ pobídla Asiatku Rachel. „Tu podprsenku si přivaž na obličej jako roušku. A potom se dej do tance.“ „Já tě zabiju, Rachel!“ Kasumi ale přesto poslechla a jediné, komu podprsenka na Kasumině obličeji připadala směšná, byla Rachel. „Nevím, jak se to tancuje…“ pronesla Kasumi, která se nyní musela hodně soustředit, aby svůj vztek ovládla. Rachel se opět rozesmála. „Hlavně, že víš, jak zabít člověka na desítky způsobů, co? Ty jedna tupá šikmooká krávo, hula-hula je havajský tanec, jež se původně tančil před králem a to na oslavu Bohů. Samael byl s mojí verzí nadmíru spokojený a byla bych ti to i předvedla, kdybych měla jistotu, že se na mě hned nevrhneš. Tak začni aspoň nějak kroutit prdelí a poskakovat na místě!“ Kasumin křečovitý ‚tanec‘ bez špetky rytmu u Rachel vyvolal záchvat smíchu. Stále však byla ostražitá. „Měla by ses vidět, Kasumi!“ vykřikla Rachel. „To je pohled… tak tahle komediantka, že je jedním z nejnebezpečnějších lidí světa?! Máš talent, Kasumi, měla by ses přihlásit do cirkusu - jako šašek!“ Kasumi si strhla podprsenku z obličeje. I Rachel si všimla, že její obličej rudnul nenávistí. „Chtělo by to studenou sprchu, Kasumi. Být tebou se začnu kontrolovat, jinak… vždyť víš. Jdeme na druhé kolo našeho představení! Kasumi,
udělej stojku na jedné ruce a tu druhou si strč do… ne počkat – je tu přece dítě! Bude stačit ta stojka a… zvládneš to na konečkách prstů? Určitě jo, viď?“ „Tuhle hru hrajeme už od počátku špatně,“ řekla Kasumi. „Budu tady jen stát a schválně, co se bude dít. Ty Desmonda nezabiješ – jenom vyhrožuješ. Počkám si, co po mě doopravdy chceš.“ „Vážně?“ Rachel snížila nůž držený až doteď pod krkem tiše plačícího Desmonda a řízla ho do prstu. Klučina vykřikl bolestí a začal s sebou škubat. Kasumi neměla čas zasáhnout, neboť nůž už opět ohrožoval Desmondův krk. „Já myslím, že to hrajeme dobře. Čekám na tu stojku, Kasumi, nebo mám prostě vzít nůž a vrazit ho tomu spratkovi do ramene?“ Kasumi rezignovala a zvedla ruce do výšky, shýbla se k zemi, načež se vyšvihla na ruce. V rychlosti získala stabilitu a mohla jednu ruku zvednout a přiložit k tělu. Zvednout ze země i dlaň a držet se jen na konečkách roztažených prstů už bylo těžší, ale pro Kasumi stále nic vyloženě obtížného. „Vida, akrobatické schopnosti máš vážně působivé… Tak teď ještě jeden úkol a konečně se dozvíš, proč jsem zde. Vyzvracej se a vyrob si z toho pleťovou masku – ať se nemusím dívat na tvou hnusnou držku.“ „Mám se vyzvracet?!“ „Mám ti to snad napsat?! Tak dělej!“ „Rachel, to už přeháníš,“ ozval se Samuel. „Vážně? Buď rád, že to nechci po tobě, ty jeden bastarde!“ Kasumi se shýbla a strčila si prsty do krku. Netrvalo dlouho a obsah žaludku se jí vehnal do úst. Jakmile vytekl na podlahu, Kasumi si ho natřela na tváře. Poté se opětovně postavila a Rachel byla spokojená. „Povím ti jedno, Rachel – mýlíš se, jestli si myslíš, že se před tebou ponižuji. Moje hrdost je stále na takové úrovni jako předtím, protože když už se člověk zesměšňuje, záleží na důvodu jeho činu a ne na tom, co provede. Ve skutečnosti ponižuješ jen sama sebe.“ Rachel chvíli mlčela a jen zírala na Kasumi. Poté promluvila. „Je mi jasné, že do Pekla sama neskočíš, ani kdybych Desmondíka vykuchala, ale chci po tobě, abys se mnou šla k Černému zrcadlu a pohovořila s Lilith.“ „Proč?“ „Přinutíš ji, aby k zrcadlu pustila Samaela a ten mi předá mocný artefakt.“ Rachel už raději neřekla, že nemá v plánu Slzu krve předat Kasumi, jak to plánoval Samael, ale využít ji ve vlastní prospěch, aby ve výsledku Kasumi zničila, ale aby nehrozilo, že se Samael ujme své vlády na Bráně Pekel. „Dobrá…“ řekla Kasumi. „Můžeme jít.“ „Ty první.“ Rachel následovala Kasumi do knihovny, ale držela si od ní dostatečný odstup. Kasumi otevřela průchod do podzemí a sešla po schodech, načež nastoupila do výtahu. „Na to zapomeň,“ řekla Rachel. „Ty se mnou nepojedeš. Sešplháš po řetězu.“ „Dobrá,“ řekla Kasumi a mírně se pousmála. Rachel si toho všimla a překvapilo ji to. „No jo, ty svině! Mezitím si vezmeš tu svoji vrhací hračku – hvězdici a pak… Pojedeš taky a kolem otáčíš ty. Stačí jeden špatný pohyb a tvůj harant zemře.“ Kasumi nastoupila a stejně tak Rachel s Desmondem. „Ani se neohlížej!“ Kasumi začala otáčet kolem a to ohromnou rychlostí. Bylo to sice vyčerpávající, ale to jí vůbec nevadilo. „Zpomal!“ zařvala Rachel. Kasumi však pouze přidala a otáčela kolem dál. Věděla, že zarážka pod výtahem je hodně pevná a doufala, že náraz kabiny ustojí. Bylo to sice riskantní, ale Kasumi byla ochotná riskovat. „Zastav, ty mrcho!“ zařvala Rachel a krátce poté výtah zastavil o zarážku. Náraz vyvedl Rachel z rovnováhy, ale Kasumi ne, jelikož se přidržovala kola. Vrazila svým tělem do Rachel. Ta zavrávorala a vsunula nůž Kasumi do levého ramene. Kasumi sykla bolestí a Rachel utíkala do jeskyní k Černému zrcadlu. Kasumi se držela za rameno a dle náporu bolesti poznala, že nůž se otřel o kost.
„Mamí, bolí to?“ „Jo… Zůstaň tady a ani se nehni, jasné?!“ Kasumi nečekala na odpověď a s nožem v rameni pospíchala za Rachel.
Rachel přiběhla k zrcadlu a už zdálky volala Lilith. Když se démonka objevila, Rachel okamžitě spustila: „Zastav ji a já ti prozradím, kde vězním Curu. Tvoje princezna bude zase s tebou! Jen ji zastav!“ Rachel se ohlédla a spatřila, jak po schodech k oltáři kráčí Kasumi. „Zastav tu svini!“ zařvala naprosto zoufalá Rachel. „Ano, zastavím tu svini,“ odvětila Lilith a vykouzlila kolem Rachel modrou plamennou stěnu, která ji uvěznila. Rachel okamžitě přiběhla k plamenům, které však byly pevné jako zeď – nebylo možné skrze ně přejít. Rachel byla bezradná a k smrti vyděšená. „Karta se obrací…“ pronesla Kasumi s úsměvem a přišla až k bariéře. Promluvila Lilith: „Doufám, Kasumi, že z té zrůdy dostaneš, kde je Cura.“ „Neboj se. O co ti vlastně šlo, Rachel? Po jakém artefaktu to toužíš?“ „Nejspíše po Slze krve,“ řekla Lilith. „Samael ten artefakt získal a má v plánu ti s ním ublížit.“ „Přesně tak!“ řekla Rachel. „Kdybych ten artefakt měla, všichni by mi za něj utrhali ruce. Stačilo by oslovit vedení jakékoli vyspělé země a říct jim jedno jediné: ‚dostanete ten předmět, když mi doručíte přemoženou Kasumi Sato.‘ No a já bych tě zmrzačila a poslala do Pekla. Stále k tomu může dojít, Lilith! Já nikdy neprozradím, kde Cura je. Pomoz mi a odvděčím se ti.“ „Co je to za artefakt?“ zeptala se Kasumi démonky. „Ne, Kasumi, tohle ti říct nemohu. Ten předmět je hrozivou zbraní v nesprávných rukách.“ „Já ho přece nechci!“ „Protože nevíš, co způsobuje. Povím ti jedno – pokud ti ten předmět někdy Samael či kdokoli jiný nabídne, v žádném případě ho nepřijímej. Nic nestojí za to ohromné riziko, které Slza krve představuje.“ „To bych si posoudila sama! Ale samozřejmě je mi jasné, že Samael na moje dobro zcela jistě nemyslí.“ Rachel přemýšlela, jestli by stálo za to povědět Kasumi, co Slza krve dokáže. „Kasumi!“ oslovila Japonku Rachel. „Můžu ti říct, co Slza způsobuje. Nech mě jít a dozvíš se to.“ „Polib mi prdel, ty zasraná čubko! Pusť mě k ní, Lilith!“ „Né!“ vykřikla Rachel. Kasumi uchopila rukojeť nože a velice pozvolna ho vytáhla ven. Krev z ní začala téct mnohem více a rychleji než předtím, ale teď na to nehleděla. Plameny se rozestoupily a Kasumi vkročila dovnitř, načež zůstala uvězněná stejně jako Rachel. „Budu ti uřezávat části těla,“ řekla s klidem Kasumi. „Po každé uříznuté části se tě zeptám na jedinou věc – kde je Cura? Když mi popravdě odpovíš – zabiju tě.“ Rachel neviděla jinou možnost, než se na Kasumi vrhnout, ale jakmile se proti Asiatce rozeběhla, dostala do hrudi takový kopanec, až skončila zády na zemi. Kasumi dupla Rachel patou na obličej. Poté se k ní shýbla a uřízla si dlouhý kus červeného kabátu z oděvu Santy. S ním si v rychlosti ovázala ránu, přičemž použila zuby, aby to vůbec dokázala. Rachel se mezitím překulila a po všech čtyřech se snažila dolézt k oltáři a schovat se za ním. Kasumi ji chytila jednou rukou za vlasy a odtáhla ji od oltáře stranou. Rachel křičela a zarývala se nehty do kamenné podlahy – nebylo jí to nic platné. Kasumi vrazila ukazováček hluboko do Rachelinina očního důlku. „Kde je Cura?“ zeptala se. „Chcípni!“ řvala Rachel. Kasumi obrátila Rachel na břicho a klekla si na ni, aby ji znehybnila. Chytila ji za pravou ruku a začala nožem odřezávat kůži na malíčku. Nůž skřípající o kost Rachel přiváděl k šílenství. Když Kasumi oholila malíček místy až na kost zeptala se znovu.
„Kde je Cura?“ „V Aberdeenu! V mém bytě!“ „Lžeš!“ odvětila opět klidným hlasem Kasumi a začala odřezávat prsteníček. „Nééé!“ křičela Rachel, ale marně, jelikož Kasumi se nenechala čímkoli zastavit. „Kde je Cura?“ zeptala se Asiatka znovu, když prsteníček připomínal kus masa. „Je v mém bytě!“ řvala Rachel. „Lžeš!“ odvětila opět Kasumi a pokračovala s řezáním prstů. Když oholila prostředníček, opět se zeptala: „Kde je Cura?“ „Ve Waleské vile!“ vykřikla Rachel. „Lžeš!“ „Ne – mluvím pravdu!“ Kasumi pokračovala s divadlem hrůzy a bolesti dál. „Vila! Ta vila! Je ve vile!“ křičela Rachel z plna hrdla. Nic jiného než slovo ‚Lžeš‘ však od Kasumi neslyšela. Když už Rachelinina ruka připomínala spíše ruku ohnívající zombie, Kasumi ženu obrátila na záda a nožem začala odřezávat její pravé ňadro. „Je ve vile! Přísahám na všechno svaté!“ křičela Rachel, která již několikrát upadla do bezvědomí, ze kterého ji vždy dostal odpočinek a Kasumino lomcování s ní. „Lžeš!“ odvětila opět Kasumi a zabořila nůž hluboko do silikonů, jež z velké části tvořily Rachelinina ňadra. Po chvilce řezání Kasumi vzala prso a hodila ho do propasti. „Kde je Cura?“ „Tvá… vila! Přísahám… na… na svůj život! Přísahám na všechno co... co chceš. Je tam! Je ve vile!“ „Lžeš!“ odvětila Kasumi a pustila se do řezání druhého ňadra. Předpokládala sice, že Rachel kvůli děsivému zranění na hrudi dlouho nevydrží, ale přesto neváhala jí způsobit další takovou ránu. Když v hlubinách skončilo i druhé ňadro, Rachel už nevnímala, neboť bolest a ztráta krve ji dostala do hlubokého bezvědomí a bylo otázkou času, kdy svým zraněním žena podlehne. „Kde končí ta propast? V Pekle?“ zeptala se Kasumi Lilith. „Ne, nemusíš se bát,“ odvětila démonka a své kouzlo zrušila. Kasumi zvedla Rachelinino tělo nad hlavu, zapřela se nohama a hodila ho do propasti. „Cura je v naší vile!“ řekla poté Kasumi. „A víš to jistě? Možná lhala!“ „Vím to jistě. Takovýhle výslech nedělám poprvé. Oproti jiným případům to bylo snadné, rychlé a dokonce relativně bezbolestné a mírné. Kvůli jediné informaci jsem své oběti mučila dlouhé hodiny, někdy i dny. Rachel byla slabá. Mnoho vyslýchaných sází na to, že falešnou informací získají čas se vzpamatovat nebo, že mučitel dokonce lži uvěří a dotyčného okamžitě zabije. Já takovou školáckou chybu nedělám – nezáleží na tom, jestli dotyčný říká pravdu či lže – nepřestávám ho mučit, dokud nejsem přesvědčená, že řekl pravdu a to se stane, když si přestane vymýšlet. Člověk, který říká pravdu, z ní v takovéto situaci už nikdy neustoupí a všemožně se mučitele snaží přesvědčit, že už nelže a požaduje již jen smrt. Samozřejmě je tu riziko – mozek může na intenzivní a děsivou míru bolesti zareagovat a člověk přestane vnímat. Proto jsem dávala Rachel čas k oddechu, aby se vzpamatovala alespoň zčásti. Jsou lidé, kteří sami sebe dokážou přesvědčit o lži a v takovém případě to má mučitel obtížnější, neboť musí sledovat mnohem více aspektů, než jen záchvěv hlasu vyslýchaného a jeho řeči. Vím ale, že Rachel tak silná ani zdaleka nebyla a proto jsem přistoupila k téhle rychlé variantě, založené na fyzickém mučení. Kdyby na místě Rachel byl někdo jako já, tak bych musela přistoupit k mučení zejména psychickém a kombinovat ho s fyzickou bolestí a šokem. Jinými slovy – kdybych měla mučit sama sebe, ehh čistě teoreticky, záleželo by to pochopitelně na citlivosti oné informace, ale asi by to byla záležitost zřejmě celých dnů, kdybych jednu metodu střídala druhou. Topení ve vodě, kousavý hmyz,
kapající kohoutek, drcení kostí, střídání tepla a chladu, odpírání vody, přebytek potravy, neumožnění dlouhodobého spánku, elektrické šoky, přílišný hluk,… ehm, asi jsem se nechala unést… Ty roky v Yakuze prostě nejdou vymazat z paměti. Takže… za pár hodin tu máš Curu a pak bude řada na tobě.“ Kasumi odešla a vrátila se k výtahu. Byla špinavá nejen od vlastní, ale také od Rachelininy krve. Cítila silnou bolest v rameni, ale přesto byla šťastná a už se těšila, až se klidně takhle zcela nahá natáhne do pohodlné postele a bude odpočívat. Napřed však bylo zapotřebí vyčistit ránu a zašít ji. „Mamí!“ vykřikl Desmond, jakmile Kasumi uviděl a přiběhl k ní, aby ji objal. „Už jsi v bezpečí.“ Kasumi chytila chlapce za ruku a dovedla ho k výtahu. Poté začala otáčet kolem a vyjížděla nahoru. „Mami?“ „Copak?“ „Nemám rád Santu.“ „Já taky ne.“ Nahoře už celý netrpělivý stál Samuel a vedle něj Sakura. Jakmile Kasumi vyjela nahoru, Samuel se ujistil, že je Desmond v pořádku a svoji milou objal. „Díky bohu.“ „Díky mě, Samueli. Boha jsem tam dole nepotkala. Ten na nás jako vždycky z vysoka sral.“ „Rachel je…“ „Mrtvá. A tentokrát definitivně.“ „Krvácíš!“ „Jo… půjdu za Terrym. Nechám si ránu ošetřit, zašít a zavázat.“ „Vypadá to ošklivě. Bylo by lepší jet do nemocnice!“ „Před pár dny jsem odtamtud odešla – nějak netoužím po tom se vracet, když to nebude zapotřebí. Není to tak hrozná rána. Vezmi Edwarda a jeďte pro Curu – je držena v naší vile.“ „V naší vile?! Mohlo mě to napadnout…“ „Víte co, lidi?“ ozvala se Sakura. „Ty Samíku vezmi Edwarda a jeďte pro tu holku. Já ovážu Desovi ten škrábanec na ruce a pak doprovodím Kasumi k Terrymu. A taky musíme přestat pomýšlet na Markovu smrt a konečně se trochu bavit, takže odpoledne, až bude po všem, si rozbalíme dárky.“ „Až odpoledne?“ zeptal se Desmond. „Jo, až odpoledne. Tatínek má práci a maminka je unavená a ještě k tomu nemocná. Pojď, půjdeme se podívat na tu ránu.“ Sakura s Desmondem odešla a Samuel svoji milou políbil. „Uvědomuješ si, co se dnes stane?“ zeptal se Samuel. „Budeš zase zdravý a v pořádku.“ „A to díky tobě. Nevím, jak bych vůbec mohl vyjádřit svůj vděk. Miluju tě! Nemohl jsem si přát lepší ženu.“ „Taky tě miluju. Ale každý má teď své starosti.“ Oba milenci vyšli nahoru do knihovny a dále do haly. Samuel okamžitě vysvětlil Edwardovi, který stále byl v hale a doslova se třásl strachy, o co jde. Kasumi si zatím v hale vzala své oblečení a vyšla do patra, kde vešla do koupelny. Z ní právě vycházela Sakura s Desmondem. Klučina měl ovázanou ránu na prstě. „Budeš teď doma chvíli sám, zatímco já a maminka půjdeme do vesnice.“ „Budu sám?“ „Klidně tu s ním zůstaň, Sakuro,“ navrhla Kasumi. „Do vesnice dojdu sama.“ „Děláš si prdel? Ztratila si dost krve – třeba se ti zamotá hlava, omdlíš a kdoví, co se stane.
Taky tě to musí šíleně bolet!“ „Zvládnu to. Zažila jsem horší věci.“ „No… tak dobře. Ach jo – chybí nám někdo na hlídání…“ Sakura zašla s Desmondem do jeho pokoje a Kasumi ze sebe v koupelně smyla špínu a krev. Poté si vzala své oblečení a ještě teplý kabát, načež vyrazila do vsi.
Willow Creek zela prázdnotou a na ulicích nebylo ani živáčka. Takový stav se dal očekávat až do konce roku, neboť většina lidí trávila Vánoce a oslavy spojené s koncem roku jen v rodinném kruhu, nebo v hospodě s přáteli. Terryho dům byl na okraji Willow Creek. Kasumi vyšla po schodech nahoru, zabušila na dveře a během chvíle otevřel holohlavý černoch v červeném svetru. „No né!“ vykřikl, jakmile Kasumi spatřil. „Kolik je to let, co jsem vás naposledy viděl? Už jsem od Harryho slyšel, že jste se vrátila, ale až když vás vidím na vlastní oči, tak tomu na sto procent věřím. Pojďte dál, Kasumi.“ Kasumi vstoupila do domu a Terry ji chodbičkou dovedl do pokoje. Byla tu široká sedačka, před ní malý stolek s deskou ze skla a za ním televize. U zdi nechyběly police s knihami a pár úhledně vyrovnaných a zarámovaných diplomů. Kasumi bylo jasné, že většina souvisí s medicínou. „Udělejte si pohodlí a odložte si,“ řekl Terry. „Dáte si kávu?“ „Ne. Nejsem tu kvůli návštěvě, přestože jste to asi čekal…“ „Přeci jen jsme spolu půl roku bydleli v jednom domě, ale je fakt, že většinu času jste trávila se sobě rovnými.“ „Sobě rovnými?! Myslíte Samuela a Rachel?“ „Spíše pana Samuela a paní Akiru. Pokud vím, tak s Rachel jste si nikdy do oka nepadly.“ „A už ani nepadneme.“ „Před lety zmizela a slehla se po ní zem.“ Kasumi tohle slyšela ráda. Doufala, že o návratu Rachel tu nikdo nic neví. Sundala si kabát i triko a ukázala ovázanou ránu na rameni. „Jsem tu kvůli tomuhle.“ „A sakra! Kdo vám to udělal?“ „Byla to nehoda a nechci, aby se z toho vytvořila nějaká aféra.“ „Chcete říct… to vás bodla vaše sestra?!“ „Ne! Dělejte svoji práci, ano?“ „Jo, ehh… samozřejmě. Omlouvám se, jestli se vás to dotklo. Pojďte se mnou dolů do… anebo raději ne. Lehněte si tady na pohovku, já přinesu šití, desinfekci, prášky proti bolesti a snad raději i antibiotika.“ Terry odběhnul dolů do ordinace, a když se vrátil i s tácem plným všeho, co bude potřebovat, Kasumi již ležela na pohovce. Terry si přisednul k ní a opatrně jí sundal obvaz z rány. „Už to neteče,“ řekla Kasumi. „To vypadá na bodnutí… nožem?“ „Ano. Není to zase tak hluboké, ale otřelo se to o kost.“ „Měla byste jet do nemocnice. Provedou rentgen, nasadí potřebné léky, vyšetří vás!“ „Není co vyšetřovat. Sice se mi trochu motá hlava, ale to přejde. Infekci bych díky antibiotikům dostat neměla a ránu snad dokážete dobře zašít.“ Terry si povzdechl a raději se začal pořádně soustředit. „Pustíme se do toho,“ řekl. „Asi nemusím upozorňovat na to, že to zabolí.“ „Do toho, doktore. Na bolest jsem v životě už zvyklá.“ Terry již nic nenamítal a pustil se do ošetřování zranění. Ránu nejprve vyčistil desinfekcí a poté velice pečlivě zašil. Kasumi dostala pro jistotu antibiotika a ránu ji Terry zavázal obvazem.
„No vida,“ řekl, když bylo hotovo. „Děkuju, doktore. Co jsem dlužná?“ „Dlužná? Prosím vás, Kasumi – přece to dělám pro vás. Počítám, že vás budu dávat do kupy často a věřte mi – pokaždé to udělám velice rád. Vážím si vás jako člověka. Tak a teď si dáme tu kávu?“ „Ne, já se chci vrátit co nejrychleji domů. Potřebuji si odpočinout.“ „Rozumím. Nebudu vás tedy déle zdržovat. Dejte na sebe pozor, Kasumi, protože ani vaše tělo není nezničitelné a jednou může nastat situace, kdy ten ohromný fyzický nápor, kterým ho často zatěžujete, zkrátka nevydrží.“ „Mé tělo by mělo vydržet to, čím ho zatěžuju já sama, ale zranění, která utrpím, většinou pocházejí od mých nepřátel. A v případě konfliktu s nepřítelem je mým prvotním cílem ho porazit, aby mě déle neohrožoval, nikoli utéct. Na prvním místě je můj život, ne mé zdraví. Stručně řečeno – své tělo už od dětství cvičím tak, aby za každých okolností vydrželo živé, ne aby zůstalo zdravé.“ Terry po Kasuminých slovech zvážněl. „Kasumi, je vám kolik? Třicet?“ „Třiatřicet. Proč?“ „Chápu to dobře, že vaše tělo často trpí údery protivníků?“ „Ano. Kam míříte?“ „Kasumi, já nevím, jestli si to uvědomujete, ale tohle se vám vrátí. Možná jste tak odolná, že se ze všeho dostanete bez trvalých zranění, ale tělo si ty rány pamatuje. Všechno se vám to s odstupem času vrátí jako bumerang. Nechci vás strašit, ale nechci vám ani lhát – za pár let skončíte s trvalými bolestmi, budete brát spoustu léků a ta tam bude vaše vitalita.“ „Děkuji, že jste mi to připomněl...“ odvětila s dávkou ironie Kasumi. „Možná máte pravdu... a možná taky ne. Nesmířím se s tím, že bych měla za nějakých dvacet, či třicet let skončit jako absolutní troska. A pokud to opravdu bude nevyhnutelné, pokud mě ve stáří čeká jen spousta bolesti a bezmoc, tak... tak o žádné stáří stát nebudu.“ „Je vidět, že nevíte o čem mluvíte, Kasumi. Pokud vás od úmyslné smrti neodradí strach z umírání, možnost ještě něco zajímavého zažít nebo jakási morální povinnost, pak láska k dětem nebo zkrátka k milovanému člověku určitě ano. Ale dost toho. Zašli jsme daleko a já vám rozhodně nechtěl přidělávat chmury. „Ale povedlo se vám to. Raději už půjdu. Ještě jednou děkuju za ošetření.“ Kasumi vstala z pohovky, oblékla se, rozloučila se s Terrym a vyšla ven.
Když míjela hospodu, vyběhl z jejich dveří Harryho syn, Ephram v teplém oblečení a šálou kolem krku. Nevypadal zcela zdravě, ale rozhodně mu bylo lépe než před pár dny, kdy ho sužovala silná horečka. „Paní Kasumi!“ vykřikl a oči se mu rozzářily. „Tak je to pravda… a já tátovi skoro ani nevěřil. Viděl jsem vás přes okno, víte? Právě uvnitř vytírám podlahu, protože večer zase otevíráme. Vy ale můžete dovnitř už teď. Nepůjdete se na chvíli ohřát?“ „Nezlob se, ale necítím se zrovna dobře.“ „No jo… mě taky není úplně fajn – ještě se zotavuju z angíny. Ale alespoň mi povězte – je pravda, že tu zůstanete natrvalo?“ „Je. Budu bydlet na zámku a vdám se za Samuela Gordona.“ „Né… to není možné! Tak vy budete paní Gordonová?! Pane jo!“ „Svatbu máme prvního ledna. Pozveme všechny, co tu žijí, takže můžeš přijít taky.“ „Určitě tam budu! Ehh… mám toho na srdci tolik… Strašně by mě zajímalo vaše vyprávění o
zemích, které jste navštívila anebo o vašich dobrodružstvích.“ „Sakura sem chodí často a taky procestovala kus světa…“ „To sice jo, ale táta nechce, abych se s ní stýkal, že prý by mě mohla zkazit, pche. Proti vám ale nic nemá. Prý jste slušně vychovaná, chytrá a vzdělaná žena. Vzpomenete si ještě, když jste poprvé přišla do naší hospody?“ „To už je let… Nezlob se, ale už vážně půjdu.“ „Jo, jasně jen… nechtěla byste se tady někdy stavit? Mohli bychom si zahrát šachy.“ „Šachy… to je dobrý nápad. Když mě to naučíš, tak jo.“ Kasumi se déle nevybavovala a vydala se domů. Cestou na zámek si v duchu přemítala Terryho slova. 'Nejsem připravená na stáří a ani nikdy nebudu. Vzít si život je pro mě něco nepřípustného ale to říkám teď. Teď, když jsem stále v pořádku a v dobré kondici. Otázkou je nakolik se dá to, co popisoval Terry považovat za život. Je to spíše jen umírání. Kdekdo si života váží a přál by si zde být co nejdéle. Já nejsem jiná, ale slovo život má pro mě jiný význam. Je ale blbost nad tím teď přemýšlet. Stará a nemocná nejsem a nikdy nebudu.'
Když Kasumi vystoupala po schodech k zámku, všimla si Sakury a Desmonda, jak přicházejí od stájí. „Čau, ségra. Tak co rameno?“ „Dobrý. Terry se činil.“ „Mamí, máme tu koníčka!“ vykřikl Desmond. „Sakra, Desi!“ řekla Sakura. „Říkala jsem ti, že maminka nesmí nic vědět.“ „Nic vědět?“ podivila se Kasumi. „Počkej… ty chceš říct, že tu máme koně? Živýho koně?“ „Jo, ségra. Teda ještě před pěti minuta živej byl. Je to Samuelův dárek pro tebe.“ Kasumi se usmála, neboť tahle skutečnost ji opravdu udělala radost. „Půjdu se podívat.“ „Ne, počkej,“ zastavila ji Sakura. „Samuel by ti ho určitě chtěl ukázat sám. Mělo to být překvápko.“ „Tak já teda počkám. Zatím půjdu do pokoje – cítím se unavená.“ „Jo a my si půjdeme hrát do pokojíčku, Desi, co ty na to?“ „Jen aby tam nebyl Santa!“ polekal se chlapec. Sakura s Desmondem vešli do zámku a Kasumi ještě chvíli jen tak zírala na krajinu a hlavou se jí honil Rachelinin útok a jeho vliv na Desmonda. Na jednu stranu byla ráda, že klučina už Santu v oblibě nemá, ale dobře si uvědomovala, že cena byla příliš vysoká. ‚Jakmile toho tlustého parchanta kdekoli uvidí, okamžitě se mu vybaví ten incident… Do prdele – jak mám jednat s někým, kdo ještě nemá rozum?‘ Kasumi vešla do zámku a vystoupala po schodech do patra. Chvíli si pohrávala s myšlenkou, že půjde za Desmondem a pokusí se ho uklidnit a zbavit strachu, ale vůbec nevěděla jak na to. ‚Neumím jednat s dětmi… Nikdy jsem s nimi nejednala, tak není divu, ale… zatraceně! Možná se z toho jen tak nedostane - možná utrpěl tak veliký šok, že na to nedokáže zapomenout ani se s tím vyrovnat. A já ho sice zachránila, ale až pozdě neochránila jsem ho před tou sviní! Ale nemůžu si nic vyčítat, vždyť v mezích možností jsem jednala, jak nejlépe to šlo. Jak jen mu pomoct?‘ Kasumi vstoupila do svého pokoje, sundala si kabát a natáhla se na postel. V noci toho moc nenaspala a ranní událost ji také energii zrovna nepřidala. Cítila se unavená a ospalá.
Asi po půl hodině do pokoje vešla Sakura. „Jak je?“ zeptala se.
„Nic moc. Co Desmond, jak mu po tom všem je?“ „Moc dobře ne, sestřičko. Bojí se Santy a není divu. Musela jsem mu slíbit, že se dnes vyspím u něj v pokoji.“ Sakura si vzala židli, postavila ji k posteli a posadila se na ni. Poté si prohlédla zamyšlenou Kasumi. „Tebe to dost vzalo…“ „Ani Terry mi na náladě nepřidal... Sakuro, měla bych u Dese spát já – já jsem jeho máma. Přijde mi… že jsem selhala. Stejně jako před lety, když jsem přišla o Yoshiho!“ „Blbosti! Za ztrátu syna jsi tehdy nemohla a tady jsi naopak zachránila, co se dalo. Jak to, že od tebe slyším takové řeči? Přece nemůžeš brát odpovědnost za všechno, co se komu přihodí.“ „To ne, ale štve mě, že má Des takový strach. Nemá z čeho, ale kdo mu to vysvětlí? Stejně se bude bát Santy. Bude se ho bát…“ „Ale ne,“ povzdechla si Sakura. „Nebojácná Kasumi promluvila… Každý se něčeho bojí, to je normální a mnohokrát je ten strach vyvolaný už v dětství. To jenom ty se nebojíš nikoho a ničeho.“ „Chápu, že se lidé bojí, nakonec já mám taky strach. Kupříkladu z toho, že se nějak zmrzačím a přestanu chodit nebo třeba oslepnu a... nebo prostě jen zestárnu... Des ale nemá důvod se Santy bát. To byla Rachel, ne Santa.“ „Tak tohle mu nevysvětlíš, rozhodně ne teď. Zkoušela jsem to a bylo to k hovnu. Prostě to chce čas.“ „Asi máš pravdu,“ povzdechla si Kasumi a smutně zírala na strop. „Kurňa, Kasumi, prober se! Ležíš tady jak zdechlina a máš plnou hlavu starostí. Za pár hodin je doma Samuel a dle toho, co mi řekl, je Cura klíčem k jeho vyléčení. Budete před sebou mít dlouhá léta šťastného života, tak se koukej sebrat, usměj se a buď v pohodě. Dokonce i ze mě ten smutek kvůli smrti Marka opadl, když jsem zjistila, že Samuel se uzdraví!“ „Mě to taky hrozně těší, ale pořád je tu možnost, že Cura bude mrtvá. Co pak?“ „Ale houby – nebude mrtvá. Přestaň furt myslet na to nejhorší a usměj se.“ Kasumi se jen otočila na bok, zády k Sakuře. Ta vstala, obešla postel a skočila na ni. „Co děláš?!“ vykřikla Kasumi. „Usměj se!“ Kasumi nereagovala. Sakura popadla polštář a mírně s ním praštila sestru po hlavě. „Ty ses zbláznila!“ „Polštářová bitva! Invaze polštářů z vesmíru! Jen hrdinná Kasumi může krvežíznivé polštáře porazit.“ Kasumi vstala z postele a opřela se o stěnu. „Chováš se jak blázen!“ „Nemysli si, že mě nasereš a půjdu pryč, Kasumičko. Já ti povím, co ti je – jsi zapšklá! Potřebuješ se bavit, válet se smíchy, užívat si života, chrochtat blahem! Musíme něco podniknout – pořádnou akci, která uvolní tvou uvězněnou duši. My dvě spácháme něco šílenýho!“ „Na páchání šílenosti jsi očividně expert.“ „Taky mám poslední dobou furt dobrou náladu, a když už mi ji něco zkazí, tak ne nadlouho. Jó, šílená Afrika je fuč a já žiju nový a lepší život. Bůh přece šest dnů tvořil svět, ten sedmý si spokojeně honil péro a při tom ho napadlo to, co řekl: 'radujte se a množte se.' O tomhle život je a já brzy budu splňovat obojí. Ty bys měla taky. Hmm, jo už vím, co podnikneme – vychrápeme se v noci na hřbitově! To bude bžunda.“ „To bude. V noci venku mrzne, takže třeba chytíme zápal plic… jo - bude to bžunda.“ „Tak něco jinýho. Hmm, jé hele, ty máš už to nový tetování,“ zaradovala se Sakura a poukázala na Kasumino stehno, které zdobilo malé tetování běžícího koně. „Ráno jsem si toho ani nevšimla. Ukaž se… Hustý… Je to symbolický, že jo? Jseš strašně rychlá, proto
kůň!“ „Je to moje znamení dle horoskopu.“ „Mohla bych si taky udělat své znamení.“ „Dělej si co chceš. Mě je to fuk.“ „Koukám, že blbá nálada tě neopustila, sestřičko. Počkej… já už vím! Vím, co podnikneme. Ten tvůj psycho trénink s kusem špalku. Víš, jak jsi vyprávěla, že jsi celé hodiny stála jen tak na jednom místě, jako magor? Tak přesně tohle uděláme. Mám hravého ducha a už dlouho jsem si s tebou chtěla zasoutěžit. Kvůli té ruce jsi teďka indisponovaná a krom toho, když jsem těhotná, mohlo by být nebezpečný to přehánět a fyzicky se zatěžovat. A tak uspořádáme bitvu v téhle prosté disciplíně. Tam na fyzičce moc nezáleží a bude to strašná švanda.“ „Ty to považuješ za zábavu?! Je to extrémně náročný druh tréninku, který zatěžuje mysl i tělo.“ „V jednom to je o hovnu, přesně jak jsi popsala, ale my jsme dvě, a když se mezi sebou soutěží… to je panečku motivace. A ještě když půjde o odměnu. Budeme hrát o tradiční masáž Shiatsu, souhlasíš?“ „Souhlasím, ale až vyhraju, chci masáž od profesionála, ne od tebe.“ „Já myslím, že šance máme vyrovnaný.“ „A já myslím, že nevíš o čem mluvíš.“ „Jen aby, sestřičko. Stát na jednom místě celé hodiny zvládne každý voják.“ „Ty nejsi voják. Nikdy jsi v armádě nesloužila!“ „Jsem ta nejdrsnější vojanda široko daleko! A to, že jsem nebyla v armádě mě jedině povzneslo, protože jsem za svůj vzor nepovažovala nějakou nadutou zelenou gumu ověšenou medailema ale Johna Matrixe.“ „Ten idiot z videa, co sám vystřílel základnu vojáků aby zachránil svoji dcerku? To je tvůj vzor?! Na tobě mě překvapuje jedna věc, Sakuro – že ještě žiješ.“ „To tě budu překvapovat ještě desítky let, má drahá zapšklá sestřičko. Zítra ráno jdeme na soutěž. A teď hned jdu k Abaye pro čokoládovou zmrzku. Jo a ne, abys mě nechala ji celou sežrat sama.“
Sakura se teple oblékla, vzala si Valkýru a pospíchala do vesnice. Když byla zde, okamžitě přeběhla most a zamířila do Abayina obchodu. „Zdravím,“ pozdravila Sakura, jakmile za sebou zabouchla dveře. Za pultem stála Abaya, která však nebyla ze Sakury nijak nadšená. „D-dobrý…“ „Snad se mě nebojíš?“ „N-ne. Ale… vy a vaše sestra jste zvláštní… takové aktivní a důležité ženy.“ „Je možný, že teď to bude Kasumi, kdo bude celý zámek řídit, a já se Samuelem se budeme podřizovat, ale mně osobně to nevadí – ségra ví, co dělá, teda většinou to ví. Jsem tu právě kvůli ní – potřebuju zmrzlinu a nejlépe čokoládovou.“ „Zmrzlinu? Je prosinec!“ „No a co? To jako budu svý chutě podřizovat roční době? Máš tady zmrzlinu nebo ne?“ „Možná ve skladu. Půjdu se podívat.“ Abaya odešla do vedlejší místnosti a Sakura se zatím mohla rozhlížet po obchodě. Zaujaly ji párky, jež ležely na pultě společně s dalšími uzeninami. Abaya se vrátila s vaničkou zmrzliny a předala ji Sakuře. „Ještě bych si vzala ty párečky. A to všech deset. Vezmu si i tašku, ať to mám v čem odnést.“ Sakura zaplatila a vzala si zakoupené zboží, načež odešla ven. Zprvu pomýšlela na to, že se
rovnou vrátí domů, ale rozhodla se navštívit Mirandu. Věděla, že Mark byl kdysi její přítel a nebyla si jistá tím, jak jeho smrt snáší. Rychlým krokem opustila ves a vyrazila k domu své kamarádky.
Když Sakura dorazila až k Mirandině domu, překvapilo ji auto, které vůbec neznala. Zazvonila, dlouho se nic nedělo a poté otevřel asi čtyřicetiletý neupravený muž v trenýrkách Carl. „Co je?!“ zeptal se. „Pátek, ty troubo. Co děláš v Mirandině domě?!“ „Co ti je po tom? Tse, to sem nevěděl, že ke skinheadům se hlásí už i ženský. Jdi mi z očí a nech si narůst vlasy.“ Carl za sebou zabouchnul dveře a v Sakuře se začala vařit krev. Odložila tašku s nákupem a zabušila na dveře. Carl byl během okamžiku zase venku. „Má bejvalka se dnes necítí dobře. Je jí smutno ze smrti nějakýho Marka, nebo jak se jmenoval ten ňouma ze zámku. Koukej zmizet, holčičko!“ Sakura se otočila ke Carlovi zády, ale to jen proto, aby mohla nenápadně semknout pravou ruku v pěst. „Mark nebyl ňouma, ale hrdina, ty kreténe!“ Pronesla Sakura. Pak se v mžiku otočila a Carl po jejím úderu pěstí do tváře narazil hlavou na futra dveří. Sakura ho odstrčila stranou a vběhla do domu. „Mirando?!“ zařvala na celý dům. Dveře od ložnice se otevřely a v nich stála knihovnice, s kruhy pod očima a navíc bez svých obvyklých brýlí. „Co je to za rámus?“ divila se. „A… Carle?!“ Sakura se v rychlosti otočila na muže a spatřila ho, jak se napřahuje ve snaze ji udeřit. Sakuřina pěst, která udeřila muže do brady, však byla rychlejší. Popadla vázu ze stou vedle a švihla ho s ní ze strany do hlavy. Carl se skácel na zem. „Jé, promiň,“ řekla Sakura. „Té vázy je škoda.“ Mirandu však vázička nezajímala. Urychleně se shýbla ke Carlovi, který se držel za bolavou hlavu a druhou rukou si stíral krev z úst. „Normálně mě napadla! To je násilí, možná pokus o vraždu!“ křičel Carl. Miranda pohlédla na Sakuru a ta jen pokrčila rameny a řekla: „Byl na mě sprostej a urážel Marka. To já nemám ráda.“ Dle Mirandiny tváře se však nezdálo, že by jí vysvětlení stačilo. Sakura se pokusila lépe omluvit své jednání: „Nenapadlo by mě, že tu někoho máš. Mohl to být třeba lupič. Chtěla jsem tě ochránit.“ „Lupič v trenkách?“ podivila se Miranda. „Proč ne? Třeba… třeba tak chtěl dát cizím lidem najevo, že je tu doma.“ „Jsme na Black Mirror. Cizí lidi tu nejsou. Každý ví, kde bydlím.“ „Podívej, Miri, já nejsem zvyklá na urážky a hrubé jednání. Tvůj kámoš je hajzl a tak dostal po tlamě.“ „Já se na tebe nezlobím, ale na Carla je toho v poslední době moc. No a na mě taky. Jsme prostě podráždění.“ Carl se konečně zvednul ze země a bylo na něm vidět, že už se nezlobí nebo, že svůj hněv minimálně dobře skrývá. „Omluvte se jeden druhému, jo?“ navrhla Miranda. „On první,“ dodala Sakura. „Nikomu se omlouvat nebudu,“ odsekl Carl. „No tak, Carle,“ naléhala Miranda. „Sakura je moje kamarádka.“ „Neměla by ses kamarádit s někým takovým. U lidí jako je ona nikdy nevíš, co mají za lubem. Vypadá jako extremistka.“ „Ale kuš,“ řekla Miranda a usmála se. „Ten sestřih má kvůli tomu, že byla ve válce.“ „Nosí zbraň! Může být nebezpečná!“ „Je tu nebezpečno, tak není divu, že je ozbrojená. Dokonce je tu nebezpečněji než
obvykle…“ „Máš na mysli Marka?“ zeptala se Sakura. „Necháš nás o samotě, Carle?“ „Dobře, ale pak si musíme promluvit o tom, s kým se to přátelíš. Válečná veteránka není vhodná partie. Mohla by mít ten válečnej syndrom.“ Carl odešel do pokoje, kde měl svoji pohovku. „Co to je za debila?“ podivila se Sakura. „Můj expřítel, za kterého jsem v tuhle dobu vážně ráda. Je to strašný, Sakuro.“ Miranda usedla ke stolu a otřela si slzy kapesníkem. „Ještě pár hodin před tím než se to stalo, jsem se s ním bavila.“ „To mi povídej… původně jsem ti to nechtěla říct, Miri, ale teď už je to jedno – měla jsem v plánu s ním založit vztah.“ „Bože… pro tebe to musí být ještě větší rána.“ „To zase ne. Jsem jak záchod – prostě spláchneš a je to fuč. Jasně, byla jsem z toho včera totálně mimo, obzvláště, když mě Mark v podstatě zachránil život, ale dneska už si to tak neberu. Jeho smrt mě pořád mrzí, ale zase tak dobře jsme se neznali – jen pár týdnů. Zapomenu na něj, nakonec co jinýho mi zbývá?“ „Abaya mi včera přinesla dárek – dva lístky do divadla v Ipswichi.“ „To je chytrý nadělovat dárky druhým a zároveň sám sobě.“ „Ale ne.“ Miranda vstala od stolu a odešla do pracovny. Vrátila se s lístkem v rukou. „Tohle k tomu Abaya přibalila.“ Sakura si list vzala a přečetla Jsi ještě mladá a krásná, Mirando. Nezasloužíš si být stále sama. Sehnala jsem ti dva lístky na Shakespeara a doufám, že ten, kdo s tebou půjde, bude Mark. Myslím to vážně – vylez z té své ulity, kde jsi už skoro čtyři roky a zkus se s Markem zase sblížit. Jen ti to prospěje. Sakura položila list na stůl a nevěděla, co k tomu říct. Najednou jí přišlo, že Markova smrt možná zachránila jejich vzájemné přátelství, to pokud by Miranda o Marka skutečně začala jevit zájem. „Je to smutný,“ pronesla Sakura. „Zůstala bych třeba na kafe, ale mám tam zmrzku – nechci, aby se úplně roztekla. Měj se a trochu se vzchop. Jo a vyžeň toho vola. Tak špatně na tom nejsi.“
Sakura po příchodu do zámku nejprve v kuchyni rozdělila zmrzlinu do tří misek a poté pospíchala nahoru do dětského pokoje. „Ahoj, Desi,“ pozdravila Sakura chlapce, který si právě prohlížel obrázky v dětské knize. „Mám tu pro tebe zmrzku.“ „Jé! Zmrzlina! Ale… táta mi tolik zmrzliny nedává.“ „Jen si vezmi.“ „Zůstaneš tu se mnou, teto?“ „Musím jít řešit dospělácký záležitosti s mámou. Tak zatím a nikoho se neboj – tady ve vedlejším pokoji je maminka a víš dobře, že když se tu někdo zlý objeví, nakope mu zadek. Maminky se o děti vždycky postarají.“ Sakura přešla do vedlejšího pokoje, kde na posteli stále odpočívala Kasumi. „Mám to tady, Kasumičko – čokoládová zmrzka! To ti zvedne náladu.“ „Bude poledne, Sakuro – čas oběda a ty chceš teď jíst zmrzlinu?“ „No co, náš kuchař se vrátí někdy odpoledne – víš, jak je to do Walesu daleko a navíc
autem. Ty máš bolavou ruku, tak vařit nemůžeš a já toho moc nesvedu. Ale neboj – myslela jsem na všechno a koupila párky. Když budeme mít hlad, ohřejeme si je a bude.“ „Zmrzlina a na to párky… bude div, když se do večera neposereš.“ „Blbosti. Budu v pohodě. Na, vem si to.“ Sakura nabídla Kasumi misku se zmrzlinou, kterou ale Japonka odmítla. Vstala a chystala se odejít. „Mám docela hlad. Půjdu udělat ty párky.“ Kasumi odešla a Sakura se s chutí pustila do zmrzliny. Když dojedla, chvíli si pohrávala s myšlenkou, že okusí i Kasuminu porci, ale rozmyslela si to.
Sakura zavítala do kuchyně, kde již Kasumi servírovala párky na talíř. Kasuminu zmrzlinu vrátila do vaničky a uschovala v mrazáku. „Běž zavolat Desmonda, že se podává oběd,“ řekla Kasumi. „Doufám, že párky sní bez řečí.“ „Ehh, no víš… myslíš, že by kombinace zmrzky a párků vážně mohla skončit dlouhodobým pobytem na toaletě?“ „Je to dost možný.“ „A…ehh… u dítěte by to mohlo být ještě horší?“ Kasumi vylila vodu z hrnce do dřezu, opláchla si ruce a pohlédla své sestře do očí. „Nedívej se na mě tahle, Kasumičko. Kdyby pohled mohl zabíjet, tak už to mám za sebou.“ „Tys mu dala zmrzlinu?“ „J-jo.“ „A stejný množství jako nám?“ „J-jo. No… možná o trochu víc.“ „Připadáš si duševně v pořádku?!“ „Když tak nad tím přemýšlím…“ „Nepovídej, ty přemýšlíš?! To jako vážně?!“ „Tak jsem něco posrala, no to je toho. Prostě budeme jíst až dýl.“ Kasumi to však neuklidnilo. „Nejde jen o tohle. Myslím, že je načase si vážně promluvit.“ „Ale no tak, Kasumi. Nedostanu pár facek, že ne?“ „Máme tu jednu velkou a dost netypickou rodinu – tři dospělí se starají o jedno dítě. Každý z nás má určité představy, jak se o Dese starat. Samuel mu jde maximálně na ruku, já se snažím o výchovu opřenou o logiku a praktičnost a ty ho bereš jako sobě rovného, což ti jde dobře, protože po duševní stránce se vážně vyrovnáte.“ „Rozdílnost názorů je užitečná, ne? Kasumičko, přece mě nechceš zakázat se s Desem stýkat!“ „Nechci, vlastně jsem ráda, že ses s ním tak sblížila, ale musíme se shodnout na způsobu výchovy. Já bych třeba nikdy nedala synovi místo oběda takovou porci zmrzliny a mám k tomu dobré důvody.“ „Hmm, čistě technicky – budeme mít brzy tři děti, tak co si je rozdělit? Každý bude vychovávat podle sebe. Dese bude mít Samík, Naomi já a…“ „Naomi?“ podivila se Kasumi. „Jak víš, že budeš mít holčičku?“ „To nevím, ale přála bych si ji. Budeme si určitě víc rozumět.“ „Naomi… proč chceš pojmenovat své dítě podle naší matky?“ „Je to pěkný jméno a… prostě je pěkný.“ „Stýská se ti po mámě?“ Sakura na otázku dlouho neodpověděla, protože byla nucená vzpomínat na své dětství. „Chovala se ke mně daleko líp než věčně ožralý fotr.“ „Já jsem ji měla moc ráda. Tátu vlastně taky, ale jen do té doby, než mě prodal mafii. Teď ho
nenávidím.“ „A jak se bude jmenovat tvý dítě?“ „Ještě jsme o tom se Samuelem nediskutovali, vždyť je ještě hrozně brzy. Ale Naomi je vážně pěkný jméno… Naomi, Naomi,… sice Japonský, ale Samuel by proti našim jménům nic nenamítal. Určitě mu to navrhnu.“ „Hej, to je moje jméno, Kasumi!“ „Když budeme mít obě holčičky a mně se narodí rychleji, máš smůlu. Ale doufám, že ti zase nepřeskočí a nepokusíš se o předčasný porod!“ „V klidu – mám minimálně měsíc náskok. A na těhotenství je fajn to, že ani tvoje schopnosti ti nepomůžou mě předhonit, cha, cha.“ „Docela se děsím toho, jak to budeme zvládat. Tři děti… a to minimálně.“ „Bude to chtít chůvu.“ Kasumi se rozčílila. „Nedám své děti na hlídání někomu cizímu!“ „Ne cizímu. Už jsem nad tím přemýšlela – nabídnu práci Mirandě.“ „Mirandě? Co ví knihovnice o výchově malých dětí?“ „Vsadila bych se, že víc než my dvě dohromady. Miranda žádné děti nemá a tak ty naše budou alespoň zčásti její. Prostě ji začleníme do rodiny.“ „Jako bychom měli členů málo…“
Velká Británie – Wales – Vila Gordonů Po několikahodinové cestě, během které Samuel Edwarda zasvětil do údálostí okolo Lilith, konečně dorazili k vile. Samuel zabral za kliku u brány a zjistil, že je odemčená. Stejně tak odemčené byly dveře do vily, kam vstoupil. „Curo?!“ zakřičel z plných plic. „To jsem já, Samuel Gordon! Jste tu někde?! Curo, nebo… nebo možná Rosalindo!“ Nikdo se neozval a Samuel začal prohledávat dům. Když zjistil, že dveře do sklepa jsou zamčené, poznal, že je zřejmě na správném místě. Odemkl si svými náhradními klíči a sešel po schodech dolů. O zeď tu byla opřená Cura. Seděla vedle stolku, na kterém byla spousta otevřených konzerv s jídlem a několik prázdných lahví od vína. Sklep, ač byl hodně velký, byl plný nepříjemného zápachu moči a výkalů. Nebylo divu, ostatně Cura zde byla držena celé týdny a tak chodila vykonávat potřebu do jednoho z rohů místnosti. Samuel k dívce přistoupil a řekl: „Jsem Samuel. Už se nemusíte ničeho bát, Curo – odvezu vás odsud.“ Cura pootočila hlavou a rozevřela ruku, ze které vypadly její dvě oční bulvy. Poté otevřela ústa, ze kterých vydala neartikulovaný hlas. „Bože… byla vážně šílená...“ hlesl Samuel a rozbušilo se mu srdce. Curu neznal moc dobře, vlastně se viděli jen jednou, ale tohle ho nemohlo nechat chladným. Samuel se ke Cuře sklonil a zvedl ji do náruče. Ona se ho chytila kolem krku. „Jen klid. Odvezeme vás do bezpečí k Lilith.“ Cura náhle zpozorněla a cosi zamumlala. Samuel v tom poznal úlevu. Vynesl ji ven a zprvu ho napadlo, že dívce zakryje oči, aby si snáz přivykly na denní světlo. Když mu to došlo, jen si smutně povzdechl. Donesl Curu k autu a s pomocí Edwarda ji uložil na zadní sedadlo. „Pojedeme do nemocnice, pane?“ ptal se komorník. „Ne. Zamiřte rovnou k nám na zámek.“ „Ale… ta dívka je v hrozném stavu!“ „Ta démonka se o ni postará lépe než doktoři.“
Velká Británie – Anglie – Black Mirror
Kasumi odpoledne zašla za Desmondem do jeho pokoje. „Ahoj, mami. Půjdeme už konečně rozbalit dárky? Už to nevydržím.“ „Až se vrátí táta. Taky bude chtít být u toho.“ „Už od Santy nechci žádný dárek.“ „Budeme si je dávat mezi sebou.“ Kasumi se posadila na postel, vedle Desmonda. „Samuel mi koupil koně a mě napadlo, že bys možná taky chtěl vlastní zvířátko.“ „Poníka?“ „Ne, to ne – jsi ještě malý. Co takhle psa nebo kočku?“ „Koťátko!“ „Dokázal by ses o něj postarat? Dávat mu vodu a jídlo, vyměňovat píseček,… a to je vlastně všechno – kočka nepotřebuje žádnou velkou péči. Samozřejmě bych ti s tím pomohla, ale bylo by to tvoje zvířátko, o které by ses musel starat.“ „Jupí. Koupíš mi ho, prosím? Mamí, mamí, kup mi koťátko!“ „Nebude to tak hned, ale koupím ti ho.“ Kasumi odešla z pokoje a chtěla se vrátit do toho svého. Rána ji stále nepřestala bolet, ale bylo to lepší než ráno. Na chodbě natrefila na Sakuru. „To jsi tam moc dlouho nepobyla. Myslela jsem, že si s ním budeš hrát.“ „Spíš půjdu zase odpočívat.“ „Tak to chápu, promiň.“ Kasumi přešla ke svým dveřím, zabrala za kliku a ohlédla se na sestru. „Vlastně se nemáš za co omlouvat. Jak si s ním mám hrát?“ Sakura obrátila oči v sloup a následovala svoji sestru do pokoje.
Kasumi usedla na postel a vypadala sklesle. Uvědomovala si, že role vlídné přátelské matky pro ni není, že nedokáže dělat druhým jen tak radost a když už, tak s velkými obtížemi. „Chtěla bych ho naučit číst,“ zašeptala Kasumi, jakoby se styděla. „Jsou mu čtyři!“ „Taky mu koupím kočku. Naučí se starat o druhé a zároveň sám o sebe.“ „Jsou mu čtyři, Kasumi!“ „Budu ho brát na výlety třeba do vesnice nebo i do města, aby byl ve společnosti mezi lidmi a hlavně viděl, jak se chovají.“ „Kasumičko! Tomu klukovi jsou čtyři roky! Podívej se na mě!“ Kasumi pozvedla hlavu. „Hráblo ti, ségra? Desmond je malý na čtení, na zvířátko i na cizí dospělé lidi. Je to malé dítě.“ „Já vím. Já jen nechci, aby skončil jako já.“ „Nemůže skončit jako ty, když tu má milující rodinu.“ Sakura si sedla vedle sestry a ta ji položila hlavu na rameno. „Tys měla velkou smůlu, Kasumičko. Lhali ti, omezovali tě, drželi tě mimo veřejnost,… a pak tě dokonce trápili. Desmonda nic takového nečeká. Nemusíš ho furt ve spěchu vychovávat, to půjde samo. Choď si s ním hrát, bavit se.“ „Ale... ale jak?!“ „No jo… ty nevíš, co je to zábava. Musíš to pojmout jako soutěžení – to máš přece ráda, ne?“ „Jo, ale…“ „Má nade dveřmi koš. Rád se do něj trefuje míčkem, tak se trefuj s ním!“ „Zvládnu to od protější zdi a ještě k tomu poslepu a úplně v pohodě. Nemá šanci vyhrát a bude z toho smutný.“ „Co se míň snažit?“ „Mám dělat neschopnou?“
„Bože… tak soutěžení ne. S tebou je to hrozně těžký… Ale přečíst pohádku snad zvládneš, ne?“ „Pohádku… Takhle malé dítě pohádkám uvěří.“ „No ano! A co jako?“ „Bude si myslet, že to je skutečnost! Jako ten Santa.“ „Neuškodilo by ti být alespoň protentokrát míň pragmatická. Podívej, když si myslíš, že to nesvedeš, tak si s ním hraj jenom občas, nakonec já to zvládnu a velice ráda, ale dnes večer mu prostě přečteš pohádku. Ber to jako fakt, jasný? Žádný polemizování, žádný promýšlení, prostě přečteš pohádku, kterou ti sama vyberu a to bez odmlouvání.“ „Dobře.“ Kasumi svoji sestru objala. „Díky, že mi pomáháš!“ „Jsem tu přece pro tebe, Kasumičko.“
Sestry celé hodiny jen tak posedávaly a probíraly především Desmonda. Sakura neodolala a otevřela lahev saké. Kasumi alkohol odmítla, ale i Sakura se výrazně krotila. Sakura sice s výchovou dětí žádné zkušenosti neměla, ale nebyla tak ovlivněna pohnutou minulostí jako Kasumi. Přesto však nedokázala vyhnat Kasumi z hlavy silně pragmatický způsob výchovy. A rozmluvit koupení kočky také nedokázala. Navečer sestry zaslechly motor vozu a skrze okno zjistily, že se Samuel vrací. Seběhly dolů do haly a doufaly, že Samuel s sebou přivezl Curu. To se sice potvrdilo, když vešel do zámku s Curou v náručí, ale dobrou náladu rozhodně neměl. „Je na tom špatně… A je hrozně zmrzačená.“ „Pořád žije, ne?“ zeptala se Kasumi. „To jo, ale…“ „Pokud žije, je všechno v naprostém pořádku. Rychle dolů.“
Samuel přinesl Curu až k Černému zrcadlu a položil ji na oltář. Sakura začala volal Lilith a ta byla během okamžiku u zrcadla. „Je tady,“ řekl Samuel. „Žije, ale Rachel jí ublížila.“ „Vyléčím ji. Polož ji sem, ale opatrně – nesmíš se dotknout zrcadla. Více než jednu lidskou bytost zrcadlo nepropustí, pokud tu budou dvě, zrcadlo se zpevní a přepůlí vše, co je na hranici. Mohl bys přijít o ruce.“ „Chápu.“ Samuel položil Curu těsně před zrcadlo. „Ne tak rychle!“ zařvala Kasumi. „Nejprve tvá odměna! Nejsem tak blbá, jak si myslíš, démonko!“ „Kasumi!“ oslovil ženu ostře Samuel, aby ji pokáral. „Cura je na tom špatně – potřebuje urychleně pomoct.“ Samuel přistrčil Curu k Lilith, která si ji vzala. Hned nato se však zrcadlo zamlžilo a tvořilo jen pevnou stěnu. „Co to má znamenat?!“ podivila se Sakura. „Ta svině nás podvedla!“ řekla po chvíli ticha Kasumi. Sakura vytasila Valkýru a namířila na zrcadlo. Vystřelila, ale kulka se jen odrazila a prolétla Sakuře kolem tváře. Samuel ze sebe vykoktal jen pár slov: „To ne… to přece…“ „Posral jsi to, Samueli!“ vykřikla naštvaná Kasumi. „Dostala, co chtěla! Jenom nás využila – získala si tvoji důvěru a vyjebala s námi. Je to stejná svině jako Samael, jen daleko podlejší!“ Kasumi se vydala k odchodu. „Počkej,“ řekl Samuel. „Přece… přece by mě nezradila! Myslel jsem,… já… byla to skoro přítelkyně.“ Samuel byl tak překvapený jako snad ještě nikdy. Doslova se mu třásly ruce, protože se mu před očima rozplývala naděje na uzdravení.
Rozzuřená Kasumi pokračovala: „Mohli jsme vyjednávat! Dosáhla bych toho, aby tě vyléčila, pokud by Curu skutečně chtěla. Měli jsme trumf v ruce a ty jsi ho zahodil!“ Kasumin vzteklý řev jen zastíral nával smutku, který na ni padal. „Nemůžeš věřit démonovi! Jsou to všechno jedna verbeš!“ „Myslel jsem,… já myslel…“ „Spletl ses! A to tě bude stát život!“ Kasumi se déle neudržela a rozbrečela se, načež odběhla k výtahu. Sedla si do kabiny, sklopila hlavu do dlaní a začala hlasitě brečet. „Má pravdu, Samueli,“ řekla Sakura. „Posral jsi to a divím se, že tě ségra neposlala někam. Já mám dokonce nutkání ti jednu vrazit. Tohle už není jen o tobě – ona tě miluje a chce, abys byl zdravý a šťastný. Ublížil si sobě i jí.“ „Nechtěl jsem…“ „Radši buď zticha a pojď. Jo a nemysli si, že ti to Kasumi někdy odpustí. Tohle je zkurvenej den!“ Sakura musela Samuela chytit za ruku, aby ho vůbec přiměla k odchodu. Stále jen zíral na zrcadlo s ústy dokořán. Vrátili se do kabiny výtahu a Kasumi se mlčky chopila kola. Když byli nahoře, Kasumi stále beze slova pokračovala do hlavní haly. Tady už čekal Desmond. „Budeme rozbalovat dárky?!“ zvolal plný nadšení. „Beze mě,“ pronesla naštvaně Kasumi a vyběhla do pokoje, aby se teple oblékla a vzala své klíče od zámku. Poté vyšla na zahradu. Na Samuelovy otázky, kam jde a co bude dělat, vůbec nereagovala. Zašla do stájí, kde osedlala Taranise a vyvedla ho ven. Kůň se poslušně nechal dovézt až k bráně, kterou Kasumi otevřela a za sebou zase zamknula. Vyšvihla se do sedla a popohnala koně kupředu. Netrvalo dlouho a již cválala k Willow Creek.
Po příjezdu do vesnice koně uvázala u pouliční lampy a vstoupila do hospody. „Dobrý večer,“ pozdravila Harryho, který tu byl zcela sám a hrál s Ephramem u stolu šachy. „Dobrý, paní Kasumi. Chci, abyste věděla, že Marka je mi líto. Byl to dobrý člověk.“ „Kvůli němu tady nejsem. Dejte mi lahev koňaku. Něco mírnějšího.“ „Samozřejmě.“ Harry za pultem vybral požadovanou lahev a předal ji Kasumi. Ta zaplatila a odešla. Když si venku prohlížela svého koně, došlo ji, že možná nebylo nejchytřejší ho brát s sebou. Zvlášť, když začalo sněžit. Zaběhla k Terrymu a zazvonila u jeho dveří. Ten otevřel a už se Kasumi polekaně vyptával. „Paní Kasumi, stalo se něco? Máte bolesti?“ „Ne. Mám tu koně a došlo mi, že to, co mám v plánu, pro něj není, jelikož už teď je venku slušná zima. Máte tu stodolu, tak mě napadlo…“ „Ale jistě, samozřejmě. Postarám se o něj. Dám mu vodu a snad seženu i trochu sena.“ „Zaplatím vám.“ „Ne, to není třeba. Udělám to rád. Pro vás cokoli.“ Terry seběhl dolů a otevřel vrata do stodoly, Kasumi tam zavedla Taranise. „Tak já půjdu. Stavím se tu později… no, možná až k ránu. Moc děkuju.“ Kasumi z vesnice pospíchala klusem na vrch Salles.
Na kopci vstoupila do věže a z kabátu si vytvořila provizorní kapsu, kterou si uvázala na záda a vložila do ni lahev koňaku. Poté si sundala boty i ponožky a chytila se nepatrných výstupků na stěně, načež začala pozvolna stoupat. Bolavé rameno ji omezovalo, ale na bolest nyní vůbec nehleděla. Po chvilce šplhání se zachytila okraje dřevěné desky tvořící patro a vytáhla se nahoru. Bylo tu několik úzkých okének ven, ale Kasumi chtěla až na střechu. K tomu tu byl další žebřík a to pevnější než ten dole. Přesto si dávala dobrý pozor,
aby se pod ní neprolomil. Nahoře pod širým nebem si Kasumi kabát zase oblékla, posadila se a opřela o ochrannou zídku. Snadno odsud viděla do dáli a částečně i dolů pod sebe. Především ale mohla pozorovat hvězdy na téměř jasné obloze. Otevřela lahev koňaku a napila se. Bylo jí smutno, a přestože se alkoholu vyhýbala, dnes to nedokázala. Dnes měla pocit, že se potřebuje alespoň trochu opít a uklidnit nervozitu, s jakou se už dlouhé roky nepotýkala. Nechtěla si dávat žádnou velkou jistotu, nicméně Sakuřino přesvědčení i ji nakonec utvrdilo v tom, že tohle bude mít šťastný konec. Ukázalo se, že to byla mýlka. Kasumi sledovala příchod večera a pomalu popíjela koňak. Ručka teploměru byla mírně pod bodem mrazu. Kasuminy černé vlasy brzy pokrývaly bělavé sněhové vločky. Ticho nebylo narušované ničím. Klid a mír pomáhal Japonce najít duševní rovnováhu a pozvolna z ní vyprchávaly emoce. Zůstal jen smutek. 'Celý život za něco bojuji,' problesklo jí hlavou. 'a obvykle vítězím ale dnes... Zvítězila bych taky, nebýt jeho. Bylo mu líto té dívky a tak ji chtěl, co nejdříve pomoci nehledě na rizika. Hlupák! V dnešní době myslí každý jen na sebe. Pokud nechceš aby s tebou druzí vyjebávali, nesmíš jim k tomu dávat příležitost. Je to sprostý, ale obětavost a soucit je synonymem blbosti.' Kasumi se napila koňaku a dál přemýšlela. 'Zvláštní... jedna z prvních věcí, které mě po tom všem napadly bylo, že jsem si to zasloužila. Že po všech těch svinstvech, po těch vraždách, je tenhle žal a absolutní bezmoc jen spravedlivým trestem. Takové kecy! Já jsem udělala spoustu špatných věcí a vím, že odčinit je nelze, ale nic se neděje bez důvodu. Lilith se mnou nevyjebala proto, že by mě chtěla potrestat za vraždění nevinných, ale proto, že je to falešná svině. Myslí, že nade mnou zvítězila, že mě převezla, ale není jediná, kdo umí s druhým vyjebávat.' Hodiny plynuly a Kasumi cítila, že ani alkohol jí už nepomáhá vnést do těla teplo. Ztrácela cit v konečkách prstů a od úst jí šel chlad. Přesto nepomýšlela na návrat. Věděla, že sešplhat po stěně věže už nedokáže, nebo že to bude přinejmenším veliký hazard se životem. Počítala s tím, že až ji přepadne únava, sleze níž, aby byla krytá stropem a vyspí se. Na mysl ji přišlo, že si Samuel bude dělat starosti. Přesto to nepovažovala za problém. Když už jí byla natolik velká zima, že se začala celá třást, vstala a opatrně slezla po žebříku níž. Tady si vybrala místo u zdi, poblíž kterého nebylo žádné okno, sundala si tričko, které zmuchlala a dala pod hlavu jako polštář. Poté se přikryla kabátem a po chvíli vinou alkoholového opojení a únavy usnula.
VII – Ve službách ďábla 26. 12. 1998 Sakura se probudila už brzy ráno. Opatrně nakoukla na vedlejší postel, jestli Desmond spí, a když zjistila že ano, tiše vyklouzla z pokoje. Zašla do koupelny, aby se opláchla a poté si ze šatní skříně ve svém pokoji vzala oblečení – zelenou maskáčovou košili a kalhoty. Měla tu i nahnědlou pouštní, bílou sněžnou a šedivou městskou verzi. Vojenské oblečení nosila ráda a mělo to i svoji výhodu – maskáčové vojenské oblečení působilo na lidi stejně jako pověstný doktorský plášť – respekt, úcta a také nejistota až strach. Sakuře to vyhovovalo, ale neměla problém na sebe obléct i obyčejnou košili a tepláky. Dnes však zatoužila po méně obvyklém oblečení. Vzala si i Valkýru, dostatek nábojů a vyrazila na chodbu. Tady ji překvapil Samuel. „Kam jdeš?“ zeptal se jí. „Najít svoji sestru. Počítám, že se nevrátila.“ „Ne.“ „Měl bys být první, kdo se po ní bude shánět.“ „To ano…“ „Proč nic neděláš?“ Samuel se odmlčel, protože mu bylo stydno říct to, co měl na jazyku. Nakonec však neodolal: „Bojím se jí. Nevím, jak bude reagovat. Nikdy by mě nenapadlo, že se prostě sebere a odejde.“ „Cos čekal?! Vrátil si ji tam, kde byla před pár dny – v přesvědčení, že po rocích plných námahy a nebezpečí bude s tebou jen rok, než umřeš…“ „Nemusíš mi to dávat tak sežrat! Myslíš, že toho nelituju?“ „Lítost tě rakoviny nezbaví!“
Sakura se déle se Samuelem nevybavovala a sešla do přízemí. Nedošla ani k hlavním dveřím, když se otevřely a mezi nimi stála Kasumi. „Vítej, sestřičko!“ zvolala Sakura. „Kde jsi celou noc byla? Bála jsem se o tebe.“ „Všichni jsme se báli!“ dodal Samuel, jež právě scházel ze schodů. Vyšel své milé naproti, ta ho však zarazila. „Nestojím o žádný polibek na uvítanou! Sakuro, kdybych chtěla vyhodit Černé zrcadlo do vzduchu, jak bych na to měla jít?“ „Jsi čím dál drsnější, Kasumičko, ale vážně myslíš, že to je dobrý nápad? Za tím zrcadlem jsou prý nějaké Stíny a Samuel říkal, že jsou zlé. Jestli tomu dobře rozumím, Stín je jako duch a pokud vím, tak zbraně, které mají krotitelé duchů, ještě nevymysleli. Asi se těžko shání subjekty na testování.“ „Nechci zrcadlo zničit, ale chci vydírat Lilith a k tomu potřebuji pádný důvod. Potřebuji výbušninu, kterou je možné v případě potřeby odpálit na dálku, protože pokud zrcadlo opravdu zničím, určitě nebudu stát poblíž a riskovat útok Stínů. Takže co navrhuješ, Sakuro?“ „Promiň, ale nejsem zrovna demoliční expertka. Tady žádné výbušniny nemám šanci sehnat, rozhodně ne tak silné. Ale napadá mě dynamit z dolů.“
„Ty jsou zasypané. Mou vinou. Nicméně vede tam díra v bunkru. Nějaký dynamit by tam snad být mohl. Zřejmě velice nestabilní, ale jsem ochotna to risknout.“ „Chceš risknout svůj život?“ „Kvůli vyléčení muže, kterého miluji? Ano! Taky kvůli pomstě. Půjdeš se mnou?“ „Spolehni se. Potřebujeme pevná lana, baterky, nejlépe helmu s baterkou a taky batoh pro dynamity.“ „Taky potřebujeme silnou vůli.“ „A dávku štěstí…“ dodala Sakura. „Mluvím o něčem, co je životně důležité. Slyšela jsi o Armunderovi?“ „Duch z dolů? Jasně, že jo – znám tu každý kout, tedy… pokud ho zná i Samík. Zpovídala jsem ho tak podrobně, jak jen to šlo.“ „Armunder ovládá symboly smrti.“ „Na to je expert Samík, co?“ „Byl expert… Já Armunderovi odolám, ale nevím, co ty. Chce to soustředěnost a naprostý klid v mysli. Pro mě jako člověka, který mnohdy medituje, to není až tak těžké, ale co ty?“ „Zmáknu to.“ „Půjdu taky!“ pronesl Samuel. „Ani náhodou!“ odvětily sestry takřka současně.
Po necelé hodině byly obě sestry vybavené, jak jen to šlo. Samuel s Edwardovou pomocí sehnal nejen dlouhá lana se skobou, ale i dvě funkční baterky a pro jistotu zapalovač a petrolejovou lampu. Sakura se krom své pistole vybavila velikým armádním nožem a Kasumi si vzala na záda batoh a také dlouhý úzký provázek, kterým měla v plánu si připevnit baterku k hlavě. Samuel vyprovodil sestry k bráně a musel se hodně přemáhat, aby se jim to nepokusil rozmluvit. V hloubi duše však doufal, že uspějí a navíc věděl, že minimálně Kasumi od pokusu sehnat dynamit neodradí. „Možná by ses měla vrátit…“ pronesla Kasumi už cestou k bunkru. „Vrátit?! Proč? Sama jsi chtěla, abych šla s tebou.“ Kasumi se na chvíli zastavila a sledovala potemnělý les ve kterém byl bunkr. „Nechci, aby se ti něco stalo, Sakuro. Jasně, že budu radši, když mi budeš nablízku, ale… čekáš Samuelovo dítě a pokud k něčemu dojde…“ „K hovnu dojde! Kasumičko klid – všechno je v pohodě. Toho Armundera zmáknu!“
Bunkr byl tak jako vždycky opuštěný. Sestry vešly dovnitř a zastavily se u veliké čtvercové šachty vedoucí hluboko pod zem. Složily lana a Sakura je uvázala k sobě. „Ták, tenhle Sakuřin speciální uzel nikdo nerozváže.“ „Co je na něm speciálního? Je obyčejný námořní.“ „Ach jo, ty prostě musíš vědět všechno, co?“ Sakura přešla k zábradlí jež bylo u velikých masivních dveří vedoucích do hlavní části bunkru. Protáhla skobu skrze otvory v zábradlí a zahákla do ní lano. „Ani se to nehne. Stejně ale polezeme po jedné.“ „Nejprve chci dolů spustit lampu. Musíme vědět, jak je to hluboké.“ Kasumi zapálila petrolejku, přivázala ji ke konci lana a začala ji pomalu spouštět dolů. „Už je to zase tady!“ pronesla Sakura plná nadšení. „Už zase adrenalin v krvi, napětí a nebezpečí. Jako v Africe!“ „Samuel mi v nemocnici vyprávěl, co s tebou zažil a prý ani netušil, jak mohou být ženy drsné. Sice na mě působíš jako odvážná holka, která si nenechá nic líbit a umí se s každým
vypořádat, ale nepřijdeš mi tak drsná jak tě Samuel popisoval. Prý jsi chladnokrevně vraždila, pouštěla se do sebevražedných akcí, urážela a ponižovala jsi kdekoho, ale tady se zdá, jako bys zmírnila.“ „Jednak nejsem ve válce a můj život není dennodenně v ohrožení a pak si zvykám na klid, zázemí i přátele. Je to úplně jiný život, než jaký jsem v Africe vedla a logicky nemůžu být stejná. V akci se ale dokážu rychle proměnit na ostrou a nebezpečnou Kálí. Ehh, to je moje přezdívka, kterou jsem používala v Africe. Trvalá proměna na krvežíznivou bestii však už nehrozí.“ „O to mi právě jde – nebojíš se, že ti to bude chybět? Afrika, válka, vedro, černoši… Popravdě se bojím, že tu dlouho nevydržíš a odjedeš za dobrodružstvím. Jsi člověk, o kterého se mohu opřít a vím, že mi pomůžeš. Mám tě ráda a nechci tě ztratit!“ Sakuřin úsměv dával tušit, že jí Kasumina slova udělala ohromnou radost. „Nemusíš se bát, Kasumičko. Afriku jsem vystřídala za Evropu, vedro za neustálý slejváky a negry za démony – nic mi nechybí. Snad jen ta válka a ta je teď v nedohlednu, protože jsem těhotná.“ „Zatím to na tobě ani není vidět. Pohybově omezená být nemůžeš a ty podle mě nejseš typ, který by přehnaně dbal na své bezpečí, potažmo bezpečí dítěte. Klidně můžeš jít do té války s démony, jak jsi plánovala.“ „Máš recht, ale nedokážu to. Toužím po tom zmasakrovat pár sviní a udělat naše panství bezpečnější, ale čekám Samuelovo dítě! Kdyby to dítě bylo někoho cizího, ale ono je Samuela! Nemůžu ohrožovat dítě svýho nejlepšího kámoše, vždyť se o něj taky zasloužil. Sice ne moc, ale přece. Stejně je to ale nespravedlivý – chlapům stačí jedna malá okem neviditelná mrška a mají po starostech, kdežto my ženský se s harantem devět měsíců dennodenně vláčíme a ještě ho musíme porodit. Pro chlapy to je jako přijít na pole a něco zasít. Pak se měsíce nestarají a jenom sklidí, co uzrálo.“ „V lepším případě ano, ale je mnoho těch, kteří když uvidí, že jim neuzrálo to, co chtěli, prostě odejdou zasévat jinam.“ „Jako že když chlap chce kluka a narodí se holka, tak ho to nasere?“ „Mám na mysli spíše postižené děti. Cy mi kdysi vyprávěl, že někdy v sedmdesátých letech si v Thajsku našel mladou krásnou dívku, se kterou počal dítě. Doktoři u té ženy zjistili, že čeká dvojčata, ale že děti jsou spojeny k sobě hlavičkami. Cy to nepřekousl a doufal, že se děti narodí mrtvé, ale to se nestalo. Utekl z porodnice, jakmile se dozvěděl, že je otcem Siamských dvojčat. Nikdy nenašel odvahu se za svojí milenkou stavit a zjistit, jak se mají jeho děti. Skutečnost, že té ženě posílal ohromné množství peněz a zajistil jí bydlení v USA dávala tušit, že mu to není zcela lhostejné, ale vsadím se, že to pro tu ženu byla jen slabá útěcha. Ty děti žily asi dva nebo tři roky. Cy měl poté příležitost se ke své milence vrátit, ale neměl na to odvahu. Věděl, že je slaboch a nebyl schopen se své lásce ani podívat do očí.“ „A co ty, sestřičko, co budeš dělat, když porodíš něco podobného? Samuel s tím takové problémy mít nebude, o tom jsem přesvědčená, ale co ty?“ „Nevím… Možná… možná, že bych postižené dítě odložila… Záleželo by samozřejmě na dané nemoci, ale… je těžké vychovávat dítě, o kterém dopředu vím, že bude mít krušný a možná i velice krátký život. Nechtěla bych si přidělat takové starosti a místo klidného života se neustále strachovat o zdraví svého dítěte. Něco podobného zažívám i se Samuelem, protože to není tak snadné – nejde zapomenout na to, že umírá, není možné se o to nestarat. Pokládat před sebe ty samé starosti a obavy znovu ale nedokážu. Prostě… zřekla bych se vážně postiženého dítěte. Říkám strašné věci, co?“ „To jo, ale já tě chápu. Láska někdy není tak silná jako rozum a touha po štěstí. Samuel je ale zatím v pohodě. Občas bolesti hlavy, ale jinak v pohodě, a i když nám tohle třeba
nevyjde, buď v klidu a užívej si s ním života.“ „To budu. Dokud se rakovina nijak zvlášť neprojeví, je vše v po… Už jsem dole.“ Kasumi poznala, že konec provazu již nic netáhne dolů a pohlédla přes okraj šachty. Její ostrý zrak dokázal rozeznat nepatrné světélko hluboko ve tmě. „Kurva, jak je to hluboký?“ podivila se Sakura, když si uvědomila, že z téměř patnáctimetrového lana jim nahoře zůstal jen necelý metr navíc. „Tohle bude hustý, sestřičko. Určitě se na to cejtíš? Máš bolavé rameno!“ „Zvládnu to. Snad… Podej mi baterku a zůstaň tady.“ „Jasně, polezeš první.“ „Ne, polezu jako jediná. Zůstaneš tady a budeš hlídat a jistit mě.“ „Ale…“ „Žádné ale! Nebudu tě zbytečně ohrožovat!“ Kasumi si baterku přivázala ze strany k hlavě. „Vypadáš strašně a určitě tě to tlačí!“ komentovala Sakura. „Potřebuju volné ruce. Na pohodlí není čas.“ „Až příště pojedeme do Ipswiche, připomeň mi, ať koupíme takové ty moderní kompaktní svítilny, co stačí připevnit k opasku.“ Kasumi již neodpovídala, chytila se lana a postavila se zády k okraji propasti. „Měla ses zajistit. Chtělo by to pořádné popruhy a nejlépe horolezeckou výbavu a…“ „Jen klid. Doly musí být hrozně rozlehlé, tak mi dej dvě hodiny, a když se neozvu, jsem patrně zavalená nebo mrtvá.“ „Na tyhle chmurný scénáře jsou katastrofické filmy. Ty to zvládneš. Drž se ségra a hodně štěstí.“ Kasumi pokývla hlavou a vkročila do prázdna. Ne však nadlouho, neboť se okamžitě zapřela nohama o téměř rovnou stěnu šachty. Při sestupu se snažila udržet pokud možno vertikální polohu těla. Nohy tudíž sloužily jen pro nepatrnou oporu a celé tělo držela jen na rukách. Zprvu byl sestup snadný, ale s narůstající hloubkou se to povážlivě měnilo. Po deseti metrech byla Kasumi v naprosté tmě a rameno jí hrozivě bolelo. Uvědomovala si, že cesta vzhůru, navíc se zátěží z dynamitů, bude mnohem obtížnější. Doufala, že dokáže nasbírat dost sil, ale nyní myslela jen na to, jak se dostat dolů. Kasumi nikdy netrpěla fobií z tmavých stísněných prostor, ale sestup jí rozhodně do duše klid nepřinášel. Na necelých dvanácti metrech si dovolila pohled dolů, a když zahlédla petrolejkou osvětlující okolí, zjistila, že už je u konce. Poslední metry byly podstatně snazší. Kasumi konečně dopadla na tvrdou zem a hned pod ní cosi zapraskalo. Pohlédla pod sebe a uvědomila si, že stojí na kusu lidské lebky. Přemýšlela, komu patří. Měla hned tři tipy, ale neměla šanci se dozvědět pravdu. Vlastně o ni ani nestála. Odsud vedla jen jedna jediná chodba, kterou se žena vydala.
Zhruba po dvě stě metrech narazila na hromádku popraskaných kostí. Vypadaly, že patří jednomu člověku. Kasumi dobře věděla o incidentu před lety, kdy Nancy skočila s dynamitem do šachty ve snaze zabít Earla, který zde skončil kvůli netvorovi. Bylo tedy pravděpodobné, že to, co bylo na dně šachty, byly kosti těch dvou a tyto zřejmě patřily Adrianu Gordonovi, kterého spořádal netvor. Nijak ji to nevzrušovalo a vydala se chodbou dál. Zdálo se, že tohle je jen jakási vedlejší šachta určená k přívodu čerstvého vzduchu, nebo spíše únikový tunel napojený na doly, který by v případě invaze Němců na ostrovy a útoku na bunkr využili Britští vojáci k úniku. Kasumi ani na moment neuvažovala nad tím, že by kosti vynesla nahoru a nechala je řádně pohřbít. Připomínat Samuelovi Adriana a jeho skon nebylo nejvhodnější. Žena pokračovala jedinou možnou chodbou dál a doufala, že narazí na hlavní část dolů. Cesta dolem byla dlouhá a jediné, co dokázalo rozehnat černočernou tmu byla Kasumina svítilna. Napadlo ji, co by dělala, kdyby se kupříkladu vybila baterie. Zůstala by zde
uvězněná a jediné, na co by se při zpáteční cestě mohla spolehnout by byl chabý plamínek zapalovače.
Kasumi se ocitla na samotném dnu hlavní výtahové šachty. Níž už se nikdy nikdo neprokopal. Byl tu masivní řetěz, jež vedl kamsi vzhůru. Kasumi neměla dost sil, aby se pustila do šplhání a tak se zaměřila na dvě chodby, jež vedly dál. Jednu vybrala a pokračovala tmou vpřed. Netrvalo dlouho a narazila na hrubou stěnu. Cesta dál nevedla. Horníci se zřejmě nikdy dál nedokopali. Kasumi se už už chtěla otočit a vydat zpět k šachtě, když jí na rameno dopadla čísi ruka. Žena se v mžiku otočila a ustoupila stranou. Její překvapený výraz a otevřená ústa hovořila za vše. Před ní stála bezesporu lidská kostra. Byla takřka neporušená až na pár žeber, které chyběly. Kasumi přejela rukou po stěně ve snaze nalézt uvolněný kámen, kterým by se mohla bránit. Kostra, přestože ani nepohnula čelistí, promluvila: „Nechtěl jsem tě vylekat, nicméně půjdeš se mnou. Buď po dobrém, nebo po zlém.“ „Beru třetí možnost.“ pronesla chladně Kasumi a udeřila kostru do lebky špičatým kamenem. Lebka sice nepraskla, ale kostlivec se zhroutil k zemi. Kasumi nemínila zjišťovat, zdali je kostlivec doopravdy vyřízený a pospíchala pryč. Nestála o to, aby ji tu přepadly další stvůry. Doběhla k hlavní výtahové šachtě a tady narazila na celou skupinu šesti oživlých lidských koster. Jedna z nich měla v ruce starý rezavý meč a na sobě tmavý plášť. Kasumi se urychleně otočila, neboť věděla, že v úzké chodbě má větší šanci kostlivcům čelit. Za ní však stál kostlivec, jehož před chvilkou přemohla. „Uklidněte se, prosím!“ pronesl kostlivec v plášti. Kasumi uvažovala nad tím, zdali by si dokázala proklestit cestu k východu, ale dno šachty se postupně zaplňovalo dalšímu kostlivci, jež přicházeli z jiné chodby. Další kostlivci pak slézali po řetězu a to s neobvyklou lehkostí. Kasumi byla brzy obklíčená téměř dvěma desítkami bytostí, jež by měly již celá léta ležet ve svých hrobech. Kasumi kámen z ruky pustila a na mysl jí přišel řetěz. 'Dokázala bych po něm vyšplhat výš a uniknout tak?' Kostlivec v plášti vystoupil z davu a postavil se před Kasumi. Ta zauvažovala nad další možností a to vytrhnout kostlivci meč a pustit se do boje. Nikdy takovým mečem nebojovala, neuměla se dobře pohybovat, ani správně krýt, ale žádný jiný kostlivec ozbrojený nebyl. Přesto, kdyby se na Kasumi všichni vrhli, těžko by se dokázala ubránit. Spíše by ji dříve či později strhli k zemi. Kostlivec v plášti promluvil a vytrhl tak Kasumi z myšlenek: „Je úžasné vidět po staletích živého člověka… Proč jste zavítala mezi nás?“ „Ovlivní moje odpověď vaši snahu mě zabít?“ zeptala se Kasumi, která necítila strach, neboť již věděla, že existují temné síly, obzvláště na Black Mirror. „Snahu vás zabít?!“ pronesl kostlivec a v jeho hlase byl znát údiv. „Nemáme v plánu vám jakkoli ublížit, pokud nechcete ublížit vy nám, přirozeně.“ „Udeřila mne, můj pane!“ ozval se jiný kostlivec. Kostlivec v plášti vzal připomínku na vědomí a Kasumi se zeptal: „Můžete to vysvětlit?“ Kasumi zvažovala, jestli vůbec odpovídat, ale rozhodla se prozatím spolupracovat. „Překvapil mne a já myslela, že mě chce zabít. Není ostatně divu, vždyť kdo kdy viděl oživlé kostlivce.“ „Ano, máte svatou pravdu. Vaše reakce byla pochopitelná a z útoku vás rozhodně neviním. Omlouvám se za naše jednání, které nebylo uvážlivé. Přijmete moji omluvu?“ Kasumi nevycházela z údivu. „Co jste zač? Čestní kostlivci? To těžko…“
„Byli jsme přivedeni zpět do života před více než čtyřmi lety. Na vině je netvor, snad démon z Pekla, jež zde uvízl a nemohl ven. Hledal někoho, kdo mu poradí, jak odsud uniknout. Uvězněné duše, jež bloudily v dolech, svojí mocí svázal s našimi těly, pokud to tedy bylo možné, a přivedl nás k životu. V první fázi to byli horníci, kteří zde zahynuli před mnoha lety. Poté neopatrní dobrodruzi, jež se vypravili do dolů po jejich uzavření a zemřeli tu. Nakonec já, současný vůdce této skupiny, ale nikdo neznal žádnou cestu pryč. Životy všech těchto lidí, které tu vidíte, má na svědomí především Armunder, který je již mrtvý, stejně jako netvor. Ohromný výbuch zničil oba dva najednou a poté způsobil, že se podzemí otřáslo a staré nestabilní podpěry se zlomily, načež se celý kopec sesunul a uvěznil nás zde. Nemůžeme ven, neboť nedokážeme šplhat po hladké stěně šachty a jiná cesta tu není. Snad portál, ovšem ten je neaktivní a já se na to místo již nikdy nechci vracet. Raději setrvám zde v temnotách, než abych znovu vstoupil do té prokleté komnaty.“ „Říkal jste, že Armunder je mrtvý. Máte na mysli i Damiena?“ „Ano i jeho duše byla zničena. Nevím, zdali je to pro něj lepší, či nikoli. Ten chlapec měl krátký a dozajista krušný život.“ „To vám řekl?“ „Ne, ale vím to. Můj bratr byl netvor v lidské podobě a je mi jasné, že jeho syn jen a jen trpěl.“ „Damien byl Mordredův syn… To ale znamená…“ „Ano, je tomu tak – jsem Marcus Gordon.“ „Marcus…“ Kasumi chvíli trvalo, než se uklidnila a srovnala si myšlenky. Stále necítila strach, ale přesto se jí hrdlo svíralo. „Přes osm staletí a stále jste zde?! Bylo mi řečeno, že duše každého člověka končí buď v Pekle, nebo se rozpadne.“ „Je mnoho duší, na Black Mirror obzvláště, které po smrti nedojdou klidu. Zůstanou uvězněné na tomto světě a nemohou odejít.“ „Proč?“ „Sám nevím. Snad to může být způsobeno chmurnou či nevyřešenou událostí v životě onoho člověka nebo nepřirozenou smrtí. Tito lidé byli v dolech zavražděni a to ohavným nelidským způsobem.“ „A vy?“ „Já byl zavražděn druhorozeným synem Geofrym. Smutná událost… Toho večera, byl jsem již velmi stár, se konala na Black Mirror svatba. Můj vnuk Albert si tehdy bral za ženu mladou a krásnou Margery z uznávaného šlechtického rodu Sallesů. Ta dívka ho milovala, což se ukázalo i tím, že již před svatbou mu porodila potomka. Tak brzy to nebylo žádoucí, ale alespoň bylo patrné, že je plodná. Můj syn Geofrey měl na Margery zálusk též, přesto, že byl téměř o generaci starší než ona. Ale i neopětovaná láska prý dělá divy… a přivádí lidi k zoufalství. Geofrey tedy chtěl svého synovce otrávit vínem během přípitku na počátku hostiny. Vidím to před sebou jako dnes… Margery svůj pohár nešťastnou náhodou převrhla a málem si polila šaty. Albert čekal, až sluha rozlité víno otře a přinese nový pohár. Nové víno však již nebylo to nejlepší a nejsladší z našich sklepů. Byl to jiný ročník, jiná odrůda, jiné víno. Albert nabídl Margery svůj pohár. Ona přijala. Geofrey to nezaregistroval. Margery se napila a… během chvíle jí od úst šly pěnivé sliny. Židle se převrátila. Padla na zem. Geofrey se hrozivě vyděsil. Přiběhl k ní a neustále opakoval: ‚To jsem nechtěl udělat, to jsem nechtěl…‘ Tvrdil, že ho k ohavnému činu donutily hlasy... že mu našeptávaly, aby Alberta zabil, že jen tak získá svou lásku a on se tomu nebránil. Již tehdy má rodina propadla šílenství, které dozajista zapříčinil Mordred. Nařídil jsem strážím, aby syna okamžitě zavřeli do žaláře. Geofrey vytáhl zpoza pláště dýku a vrazil mi ji do prsou. Padl jsem k zemi, chroptěl a z úst mi tekla krev… Na víc si nevzpomínám.“
„Tvrdí se, že jste zemřel stářím…“ „Zní to lépe, než že jsem byl zavražděn mým šíleným synem během svatební hostiny, nemyslíte? Lidé ke mně vždycky chovali možná až přehnanou úctu a já je nikdy nechtěl zklamat. Možná kvůli té vraždě jsem zde anebo kvůli panství, které jsem nade vše miloval a všemožně ochraňoval, stejně jako své poddané. Bohužel svůj rod jsem před zlými silami ochránit nedokázal.“ „Margery Sallesová… má něco společného s kopcem, jež nese stejné jméno?“ „Ano, to má. Výhled na krajinu z toho kopce milovala. Celý kraj byl jako na dlani, všechny ty lesy, louky, pole… Chodívala tam s Albertem tuze ráda. A on kopec pojmenoval podle ní a nechal tam postavit strážní věž, odkud musel být dozajista fascinující výhled na okolí. Věž byla na strategickém místě, a tudíž nešlo jen o ‚pouhý‘ projev lásky a dobré vůle.“ Kasumi se odmlčela, aby se mohla zamyslet. Poté ukázala směrem k východu a řekla: „Na něco se zeptám – tam vzadu, odkud jsem přišla, jsou tři kostry. Proč nežijí jako vy?“ „Dva lidé tam zahynuli až po smrti netvora. Viděli jsme ohromný výbuch… Ten třetí byl netvorem téměř celý sežrán a duše se patrně nezachovala. Snad je teď tomu ubožákovi lépe...“ „Slyšela jsem, že vaše duše způsobuje zvonění na Warmhill…“ „Ano. Má duše zůstala na tomto světě, a když lidé přestali zvonit, staral jsem se o to sám. Dokážu rozeznívat zvon i nyní a snadno.“ „Proč zvon?“ „Lidé musejí znát denní dobu. Odměřuji jim čas a prokazuji službu. Navíc to já dal kostel na Warmhill postavit a když došly kameny pro stavbu věže, rozebral jsem část svého hradu. Je nezbytné, aby naše panství bylo co nejblíže Bohu, neboť na Black Mirror od nepaměti převládá temnota plná děsu a hrůz. Dost ale o mě, ctěná dámo. Povězte, s kým mám tu čest a co vás sem přivedlo?“ „Jmenuji se Kasumi Sato a žiju na zámku Black Mirror.“ „Black Mirror… tak rád bych zase jednou viděl svůj hrad.“ „Dnes je to spíše zámek.“ „Ano, moji lidé mi vyprávěli. Nejčerstvější informace ale pochopitelně nemám. Poslední, co vím je, že zámek patřil mému vzdálenému potomku Williamu Gordonovi. Dnes je tedy rod Gordonů nenávratně pryč a zámek vlastníte vy?“ „Ne tak docela. Zámek patří Samuelu Gordonovi, vnukovi Williama. Já se za něj brzy provdám.“ „Skvělá zpráva! Tedy rod Gordonů překonal všechna ta těžká období a náš rodový strom nadále roste do síly. Musím vás ale varovat před kletbou…“ „Ta již byla zlomena. Postaral se o to Samuelův syn.“ „Opravdu?! Můj bratr tedy prohrál… Nadobro prohrál?!“ Přestože kostlivec jen stěží dokázal projevit hlasem emoce, nyní bylo zřejmé, že je skutečně šťastný a že mu ze srdce spadl kámen, jež ho tížil celá staletí. „Tolik dobrých zpráv! A co Černé zrcadlo, co portály? Chrání je někdo? Existuje Strážce?“ „Já jím jsem.“ „Vy?!“ „Ano, jmenoval mě sám papež před pár dny. O zdejším panství vím mnoho, a protože tu žiju, je logické se o všechna tajemství starat. Ten výbuch, který zničil netvora i Armundera byla moje práce.“ „Ach, dobrý bože. Ještě jednou odpusťte, že jsme vás vylekali, přijměte moji upřímnou omluvu a vězte, že vám pomohu s čímkoli bude třeba. Jakožto Strážce jste nejdůležitější člověk na panství, jste vykonavatelka vůle Boží a my všichni vás uznáváme za svoji paní,
lady Kasumi.“ „Nepřehánějte. Nechci si hrát na žádnou paní a lady ze mě ještě není.“ „Oficiálně možná ne, ale samotné oslovení je projevem úcty, kterou si zasluhujete.“ „Když myslíte… Tam nahoře čeká moje sestra a je určitě celá netrpělivá. Takže bych ráda přešla k tomu, proč tu jsem, vyřešila to a mohla odejít. Přišla jsem si pro dynamit.“ „Dynamit?! Myslím, že to není dobrý nápad, ale pojďte za mnou, něco vám ukážu.“
Marcus provedl Kasumi druhou chodbou do většího sálu. Bylo tu mnoho dřevěných podpěr, jež přidržovaly strop, ale jinak žádný pozůstatek po hornících. V rohu byla veliká hromada beden a sudů s olejem. Na hnijící dece byla naskládaná řada dynamitů, jež byl narovnán na sebe a to velice pečlivě. „Skladujete tu dynamit?“ divila se Kasumi. „Proč?“ „Jsme uvězněni a to celé roky. Žijeme v temnotě a osamění. Jsme nelidské bytosti, které nevěří tomu, že se jejich život zlepší, že může být jiný. Mnozí z nás touží po klidu a myslí, že když se jejich kosti rozmetají, toho klidu dosáhnou. Já o nic takového nestojím, a přestože se to možná nezdá, moje pozice vůdce není příliš stabilní. Moji muži se bouří a chtějí být zničeni. Příkazy ani přemlouvání na ně zabírá čím dál tím méně. Nevím, co se stane s doly, až ta hromada vybuchne a může se to stát každým okamžikem, vždyť dynamit je již velmi starý a i když toto prostředí zapříčiňuje, že je uskladněný relativně bezpečně, už teď se na špachtlích srážejí kapičky nitroglycerinu. Ehh, doufám, že to říkám správně. Víc by vám řekli profesionálové, čili horníci. Každopádně výbuch o obrovském rozsahu hrozí každým okamžikem. Vím, že to bude znít jako špatný vtip, ale já nechci podruhé zemřít. Mám teď cosi jako své tělo. Disponuji kouzelnou mocí a mohu hovořit s lidmi, dokonce vnímám svět, jako bych měl oči. Ano, nepřijímám potravu, nikdy se neunavím, nepotřebuji spánek a moje emoce je těžké jakkoli projevit, ale stále to jsem já a stále cítím, že je mojí povinností žít na Black Mirror a ochraňovat ho, je-li to možné.“ „Jestli to chápu dobře, chcete ven.“ „Byl by to můj sen. Musela jste sem po něčem sešplhat…“ „Ano, je tam uvázané lano.“ „Oni si to buď neuvědomují, nebo počítají s tím, že vás přesvědčím, abyste nás vzala na povrch.“ „Armáda kostlivců tam venku? To nezní dobře.“ „Máte pravdu. Bylo by to příliš nebezpečné. Mám tedy návrh. Jsem na rozdíl od vás postradatelný, a proto vezmu ten nestabilní dynamit a doručím ho, kam budete chtít. Můj osud pak bude čistě na vás, ale sem dolů se již nevrátím.“ Kasumi nevěděla, co by pro ni bylo lepší, jestli riskovat manipulaci s dynamitem nebo přivézt na povrch prvního z rodu Gordonů. „Co ostatní?“ zeptala se. „Necháte je zde? Zradíte je?“ „V zájmu bezpečnosti vaší i celého panství, ano.“ „Dohodnuto.“ Kasumi sundala batoh a předala ho Marcusovi. „Vyberte řekněme osm špachtlí, které vypadají, že vydrží nejdéle. Já půjdu nahoru.“
Kasumi se vrátila k výtahové šachtě a plánovala odejít. V cestě jí stáli dva kostlivci. Vypadali odhodlaně... „Nepustíme vás dál, promiňte. Marcus nás vyvede z temnoty nahoru a potom budete moci i vy vyšplhat na povrch.“
„Tam nahoře čeká moje sestra. Je to válečná veteránka a je tu, aby mě ochránila před nebezpečím. V rukou má veliký kulomet, je opásaná náboji, u pasu se jí houpou granáty a ostrým nožem, co má u sebe se vrtala v desítkách lidských těl. Co udělá, až uvidí z šachty vylézat kostlivce? Myslíte, že vezme nohy na ramena? To ji ještě neznáte…“ „To zní až neuvěřitelně.“ „Až budete zírat do hlavně její zbraně, uvěříte. Po úmorných letech čekání přece nechcete kvůli nedočkavosti zemřít. Nechte mě projít, já jí vše vysvětlím, potom nahoru vyleze Marcus, který ji se vším důkladně seznámí a pak bude řada na vás. Marcus s tím návrhem souhlasí a jemu přece můžete věřit.“ „Dobrá… povězte vaši sestře, že nejsme zlí. Možná jsme ohavné bytosti z hlubin, ale nejsme zlí.“ Kostlivci ustoupili a Kasumi přišla k lanu. „Sakuro!“ vykřikla. „Jdu nahoru!“ Poté se Kasumi chytila lana a začala šplhat. Šlo to těžko a pomalu, přesto nepolevovala. Kasumino čelo se orosilo potem, tep se jí zrychlil a rameno začalo silně bolet, ale přesto dosáhla vrcholu, aniž by byla fyzicky zcela vyčerpaná.
Sakura podala své sestře ruku a pomohla jí vytáhnout se nahoru. „Supr, že jsi živá a zdravá, sestřičko. Bála jsem se o tebe. Ale… bágl nemáš, takže dynamity tam nebyly, co?“ Kasumi velice ráda odvázala baterku a předala ji Sakuře. „Dynamity jsem našla a krom nich i něco, co brzy vyleze nahoru. Našla jsem oživlou kostru Marcuse Gordona.“ Sakuřin výraz nejprve zvážněl, ale poté se jí na tváři objevil úsměv. „Tvůj humor nikdy nepochopím.“ „Sakuro, já si srandu nedělám. Zachovej chladnou hlavu a netahej na něj pistoli.“ „To jako fakt? První Gordon, de facto zakladatel rodu poleze sem nahoru?“ „Má vcelku zachovalou kostru a umí mluvit. Ehh, spíše budeš vnímat, že ti cosi říká – je v tom magie.“ „Ne, vážně?! Kdo by to řekl…“ „Marcuse a další celistvé kostry tam dole oživil netvor, kterého jsem zde kdysi zabila. Udělal to proto, aby mu pomohli najít cestu ven.“ Kasumi sotva domluvila a z šachty vylezl Marcus. „Jsou hned za mnou…“ vykřikl. „Nešlo to jinak.“ „Sakuro přeřízni to lano!“ nakázala Kasumi. Sakura bez řečí poslechla a její nabroušený armádní nůž projel lanem jako nůž máslem. Kostlivci lezoucí po laně se zhroutili dolů, kde se rozbili na hromádky kostí. Marcus přistoupil k Sakuře a poklekl. „Být zcela živý, políbil bych vám ručku, krásná dámo a to nejen jako výraz díků. Doufám, že jako projev úcty vám bude stačit toto gesto.“ „V životě přede mnou nikdo dobrovolně nepoklekl, natož, aby mě nazval krásnou dámou.“ Marcus se narovnal a promluvil: „Pokud jsou ty výbušniny opravdu tak nestabilní, měly byste se ode mne držet co možná nejdál. Nejrozumnější bude napřed dopravit výbušniny, kam potřebujete a poté si můžeme pohovořit.“ Marcus se ohlédl k šachtě. „Nechal jsem zabít své lidi a ty zbylé podvedl a opustil. To vše kvůli mé touze dostat se ven… Žil jsem zbožný život... ale jakoby motlitby mnou vyslané, nedolehly k uším našeho Pána. A teď jsem ovládnutý touhou a pokušením. Dopouštím se hrozivých hříchů... Jsem zatracený...“ „Ne tak docela,“ odvětila Kasumi. „Jak chcete volit, když každá možnost má své klady a ty nejde sloučit dohromady? Daleko více jste věrný svému rodu, ne? Tak považujte to, co jste provedl za správné. Teď už ale půjdeme. Vyhneme se cestám a vezmeme to lesem. Sakura nás povede, já se budu držet s ní a vy buďte na dohled, ale držte si značný odstup.“
Pro Marcuse byla už jen samotná cesta lesem úžasná záležitost. Znovu, po celých staletích stál na půdě, která kdysi patřila jemu. Hrozně se těšil, až spatří Black Mirror. Když skrze stromy zahlédl siluetu zámku, zastavil se a snažil se vnímat okolí. Marcus neměl zcela normální pohled na svět. Viděl ho značně potemněle a v odstínu rudé barvy. Nebyl schopen řádně zaostřit, tak jako lidé, ale zase byl mnohem vnímavější – nebyl omezen zorným polem a viděl vše kolem sebe. Kasumi přispěchala k brance zámku a urychleně vpustila Marcuse na pozemek, přičemž dávala dobrý pozor na to, zda ji někdo nesleduje. Postavili se za zeď, aby na ně nebylo vidět. „Vezmu si ten dynamit,“ řekla Kasumi. „Nebudu otálet a využiju ho okamžitě. Vy Marcusi počkáte ve skleníku.“ „Hrozně rád bych viděl interiéry Black Mirror.“ „Později. Dynamit je nestabilní a nebudu ho tu skladovat. Sakuro, ty na Marcuse dohlédni.“ „Nemusíte se obávat, lady. Udělám, co mi nařídíte – nebudou se mnou problémy. Už teď jste pro mne obě udělaly až příliš. Splatím vám svůj dluh naprostou oddaností. Už to nejsem já, kdo vládne Black Mirror, nyní jste to vy, Kasumi.“ „Sakuro, doprovoď tedy Marcuse do skleníku a poté vyhledej Samuela a Edwarda a všechno jim řekni. Já si jdu promluvit s Lilith.“ Kasumi vešla do zámku a okamžitě pokračovala známou cestou k zrcadlu.
Kasumi se postavila k oltáři a všimla si, že zrcadlo již není tak zamlžené a neprůhledné jako včera večer. „Lilith! Neschovávej se, ty podlá čubko! Mám tu pro tebe dáreček!“ Na opačné straně zrcadla se opravdu objevila démonka a hned na to se kolem Kasumi zvedly modré plameny. „Ohraný trik,“ pronesla Kasumi a zvedla batoh s dynamity. „Mám tu přesně osm špachtlí nestabilního dynamitu, ze kterého doslova vytekl nitroglycerín. Ta tvoje bariéra je možná zajímavá, ale ne dost vysoká. Přehodím ji a zasáhnu zrcadlo. Co myslíš Lilith, co se stane?“ „Polož ten dynamit, Kasumi. Zrcadlo je nezničitelné, nepomůžeš si.“ Kasumi se zúžily oči a jen se usmála. Poté se s batohem napřáhla. „Neblázni, Kasumi! Přece nechceš umřít! Ta bariéra tě neochrání před explozí.“ „Dostala jsi Curu, ale Samuela jsi nevyléčila. Naprav to a já výbušninu nepoužiju.“ „To neuděláš ani tak – máš ráda svůj život.“ „K čemu život, když muž, kterého miluji, umírá? Řekla bych, že víš, co všechno jsem podstoupila, abychom mohli být spolu a v bezpečí.“ „Přemýšlej, Kasumi, tohle není řešení. Mrzí mne můj podvod, ale nech si to v klidu vys…“ „Drž hubu, ty černá bestie! Nestojím o tvé omluvy ani vysvětlování. Stavím tě před hotovou věc. Vím, že lžeš, vím, že si nemůžeš být jistá nezničitelností zrcadla. To přece vzniklo před tisíci, možná miliony lety a v tu dobu žádné výbušniny nebyly. Bude to zajímavé… Pokud zrcadlo vydrží, já zemřu, pokud povolí, zemřu také, ale Stíny uniknou ven, nemám pravdu? Zbavím tě moci, stejně jako tvého bratra. Vyrovnáš se s tím?“ Nastalo ticho, které nenarušovalo absolutně nic. Kasumi na tváři zahrál falešný úsměv. Krátce poté bariéra kolem ní zmizela. „Chceš vědět, proč jsem vás zradila, Kasumi? Já Samuelovi nemůžu pomoct. V jeho žilách koluje krev Samaela a možná, že ta krev již nemá moc jako kdysi, stále je to jeho krev. Stejně jako nemohu svými kouzly ovlivnit svého bratra, nemohu působit ani na Samuela. Vědomě jsem vás obelhala, protože jsem věděla, že pro jeho záchranu uděláš cokoli. Bála jsem se o ženu, kterou miluji. A bála jsem se o ni ještě mnohem víc, když ji sem Samuel včera donesl a já viděla, že je na pokraji smrti. Vím, že kdybych vám to řekla, nevěřila bys mi
a postarala by ses, abych Curu nikdy nedostala. Samuelova důvěra ve mně té dívce zřejmě zachránila život.“ „Nevěřím ti. Pokud je to, co říkáš pravda, mohla jsi ji sdělit hned, jakmile byla Cura u tebe. Místo toho jsi utekla.“ „Neutekla. Je to bezpečnostní opatření zrcadla. Propustí jen jednoho člověka, poté na zhruba šest hodin potemní a stane se neprůhledným a nepropustným. Čekala jsem tady celých šest hodin a chtěla vám to říct, vy jste však odešli. Mluvím pravdu, Kasumi. Věř mi.“ „V tom případě sem přiveď Samaela. Pokud je Samuel jeho krve, může ho vyléčit on.“ „To ano, ale on to nikdy neudělá.“ „Mě to nezajímá, prostě ho přiveď! Jinak… víš co se stane.“ „Kasumi!“ zoufala si Lilith. „Přiveď ho sem!“ „Dobrá… dobrá, pokud si to přeješ, udělám to. Stav se tu večer.“ „Fajn…“ Kasumi položila batoh s dynamity na oltář. „Raději je vyhoď, Kasumi.“ „Proč mě tak podceňuješ? Myslíš, že jsem tak blbá?!“ „Přísahám ti, že sem Samaela přivedu. Ten dynamit je nebezpečný, vyhoď ho prosím tě o to.“ Kasumi poslechla a hodila celý batoh do hlubin. „Tam v dolech je dynamitu ještě spousta. Podvedeš mě znovu a zrcadlo zničím, ať uděláš cokoli. Se mnou není dobré si zahrávat. Ví to už Samael a tebe o tom přesvědčím taky.“
Kasumi se vrátila nahoru a zašla do skleníku. Cestou minula Edwarda, který odtamtud právě odcházel. Byl tak zamyšlený, že Kasumi ani nezaregistroval. Ve skleníku nebyl jen Marcus, ale i Samuel a Sakura. „Tak co?“ zeptal se s naději v hlase Samuel, když svoji milou zahlédl. „Zatím není nic jisté, ale uvidíme večer. Podrobnosti ti řeknu až budeme sami. Marcus nemusí vědět všechno.“ „Připadám si tu jako ve snu… Zlém snu,“ pronesl Samuel a zíral na kostlivce v plášti. „Nechci nikoho z vás strašit,“ řekl Marcus. „To místo, kde jsme byli, ten starý bunkr vypadá jako ideální útočiště. Mohl bych zůstat tam.“ „To ne!“ řekla Sakura. „Patříš do rodiny, musíš zůstat na zámku.“ Kasumi s tím však nesouhlasila: „Sakuro, tohle je blbost. I kdyby se držel v tajnosti před okolním světem, tak na zámku žije můj kluk. Už teď se děsí Santy, tak co myslíš, že se stane až uvidí kostlivce? My čtyři už jsme zažili mnoho nadpřirozených věcí a zvykli jsme si na to, že Black Mirror je podivné místo. Desmond ale nemá rozum, nepochopí to. Bude se vás bát, Marcusi a to já nedopustím. Nenechám vás na zámku, ale ten bunkr je dobrý nápad – lidé tam nechodí a budete v bezpečí.“ „To nemyslíš vážně, sestřičko. Tenhle chlápek je větší slušňák než všichni ti vidláci dohromady. Je to hodnej chlap.“ „Je to lidská kostra!“ „Ale hodná a uctivá.“ „Na zámku nebude!“ „No tak, Samueli, řekni taky něco!“ naléhala Sakura. „Já nevím. I Edward z vás má hrůzu a já se také cítím nesvůj. Mám z vás hrozný pocit, ale neberte to zle.“ „Rozumím vám,“ odvětil Marcus. „Budu se řídit rozhodnutím tady lady Kasumi a odejdu do bunkru. Budu se tam mít dobře, takže, vy lady Sakuro, nemějte obavy a na svoji sestru se
nehněvejte – myslí to dobře. Budu rád, když mě občas navštívíte a… ještě než odejdu, směl bych alespoň nahlédnout do zámku?“ „Ale jo,“ odvětila Kasumi. „Já zatím půjdu za Desmondem a dohlédnu, aby nevycházel z pokoje. Je u sebe, že jo?“ „Hraje si s novými hračkami,“ odpověděl Samuel.
Kasumi vstoupila do Desmondova pokoje a okamžitě málem zakopla o malé autíčko. V celém pokoji byl hrozný nepořádek – plyšová zvířata, stavebnice, autíčka,… Mezi tím vším seděl Desmond a jezdil si s velikým náklaďákem. „Brm, brrm, autíčko jede do kopečka…“ Chlapec druhou rukou přistavil do cesty plyšového dinosaura – přesněji triceratopse. „Tůt, tůt! Pozor, pane dino! Nesmíte stát na silnici – autíčko vás přejede.“ Desmond Triceratopse přesunul ke dveřím vozu. „Nasedat a jedeme!“ Triceratopse položil na korbu a strčil do auta, aby jelo dál. „Ahoj, Desi,“ pozdravila Kasumi. „Ahoj, mamí!“ zvolal chlapec plný nadšení. „Už ses vrátila?“ „Jo. Včera jsem… potřebovala jít ven. Na procházku.“ „Večer jsme si rozbalovali dárky. Jen ty moje! Dostal jsem spoustu věcí! Zbylo tam spoustu dárků pro vás.“ „Jo, dneska bude klid, tak si je potom rozbalíme.“ Kasumi se rozhlédla po zaneřáděném pokoji. „Máš tu hrozný nepořádek. Doufám, že si všechno uklidíš.“ „Já?! Ale mamí, na uklízení je přece Eda.“ „Edward uklízí tvůj nepořádek?!“ „Jo.“ „Možná doteď. Ode dneška si svůj pokojíček uklízíš ty sám.“ Jen to Kasumi dořekla, Desmond zamžikal očima. Chvíli jen tak seděl s otevřenými ústy, poté mrštil o zem dřevěnou kostičkou a zvýšil hlas „Táta říkal, že tady uklízí Eda!“ Kasumi se Desmondův naštvaný tón vůbec nelíbil. Nikdy nebyla zvyklá druhým ustupovat a byla schopná jít si za svým za každou cenu. V případě Desmonda to nebylo jiné, neboť neměla sebemenší pochybnosti o své pravdě. „Edward tvůj pokojíček uklízet nebude! Já mu to zakážu!“ Desmond se postavil a vztekle kopnul do věže z kostiček, načež se kostičky rozsypaly po zemi. „Nic uklízet nebudu!“ „Já s tebou diskutovat nehodlám. Pokud si neuklidíš, budeš tu mít nepořádek – pochopil jsi?!“ Kasumi se otočila a zabrala za kliku, načež vedle ní do zdi vrazila kostička. „Nevím, jestli jsi mě chtěl trefit nebo ne, ale…“ Kasumi to nedořekla, neboť jí další kostička udeřila do hlavy. Její ruce se instinktivně semkly v pěst, ale poté je zase povolila. Otočila se, Desmonda ohnula a naplácala mu na zadek. Nebylo to žádné strašení jen na oko – pořádně přitlačila a to tak, až se Desmond rozbrečel. „Doteď jsi nemusel hnout zadkem a všichni dělali, co ti na očích viděli. Já taková nejsem. Zvykni si.“ Kasumi odešla a ještě přes dveře slyšela Desmondovo: 'Nesnáším tě!' Do patra v tu chvíli vycházel Samuel a Sakura. Křik z pokoje jim neunikl. „Co se to děje?“ zeptal se Samuel. „Marcus už odešel?“ zeptala se Kasumi. „To je dobře. Nejvyšší čas si promluvit o tom spratkovi!“
Kasumi zašla do své ložnice, kde usedla na postel. Samuel zaujal místo u stolu a Sakura se jen opřela o dveře. „Co se tam stalo?!“ zeptal se Samuel. „Ten rozmazlenej parchant po mě hodil dřevěnou kostičku, když jsem mu řekla, že si ten bordel, co tam má, uklidí.“ „Praštil tě?“ zeptala se Sakura, ale dobře znala odpověď. „Počkej… je Des v pohodě, že jo?“ „Dostal na prdel.“ Samuel zrudnul a postavil se. „To nemyslíš vážně!“ vykřikl. „Nenechám si ubližovat od kohokoli. Je jedno, jestli je to dospělý nebo dítě.“ „Žádné fyzické tresty nebudou! Nikdy, rozumíš mi! Nikdy!“ křičel Samuel. Teď se postavila i Kasumi a zpříma pohlédla Samuelovi do očí. „Nebo co? Zase mě vyhodíš?“ „Nehádejte se!“ vložila se do toho Sakura. Nikdo jí však nevěnoval pozornost. „Nikdo nebude bít mého syna!“ „A on mě bít může?“ „Snad se nechceš přirovnávat k němu?! Co se ti stalo, zabolela tě hlava? Myslel jsem, že něco vydržíš. Tam v Japonsku do tebe Yoon řezala hlava nehlava, krev z tebe tekla skoro proudem a stejně jsi vydržela. Teď tě vyřídí malý kluk?“ „Nejde tu o bolest, ale o princip. Udeřil mě a já ho potrestala. Říká se tomu výchova, ale to ty evidentně neznáš.“ „Nebudu se s tebou hádat, Kasumi, ale pamatuj si jedno – je to taky můj syn a já nedovolím, abys mu ubližovala.“ Sakura uvolnila Samuelovi dveře a on odešel. „Druhá hádka během pár dnů…“ řekla Sakura. „Ten vztah vám dlouho nevydrží a to jsem myslela, jak strašně se milujete.“ „Milujeme. Všimni si, že je to druhá hádka kvůli Desovi.“ Sestry usedly na postel a Sakura dala Kasumi ruku kolem ramen. „Je to v prdeli, ségra. Já tě chápu, taky bych vypěnila, ale já na rozdíl od tebe nemám potřebu se do toho míchat. Desmond mívá u sebe bordel často, ale nechávám to plavat. Prostě dělám jako že nic. A tobě v zájmu klidu radím totéž.“ „To nemyslíš vážně? Budu se podřizovat Samuelovi, když navíc dělá jednu pitomost za druhou? Taková já nejsem.“ „Ve své podstatě to není tvůj syn. Má blíž k Samuelovi než k tobě. Navrhuju to nechat Samuelovi sežrat – prostě rezignuj na jakoukoli výchovu. Ty budeš mít vlastní dítě a do jeho výchovy ti zase nebude mluvit Samuel.“ „Bude to i jeho dítě. A to tvoje bude taky jeho. Má co mluvit do výchovy všech dětí.“ „Ale jeho kecy v našem případě nemusí hrát roli. Prostě pojedeš za sebe, nezávisle na rozhodnutích Samuela. Neboj, já tě podržím.“ „To není tak jednoduchý. Na to dítě bude mít nárok a pokud se neshodneme, skončí to tak silnými hádkami až se nakonec třeba rozvedeme. Což mi připomíná, že zcela určitě budu trvat na tom, aby polovina veškerého majetku byla po svatbě přepsána na mě. Pro jistotu…“ „Hmm, a pak že se bezmezně milujete… Vůbec vám to neklape… Kdybychom nebyli sestry, navrhla bych partnerství. My spolu si rozumíme dokonale.“ „Půjdu s ním ještě promluvit.“
Kasumi odešla z pokoje a na chodbě narazila na Samuela, který vycházel z pokoje Desmonda.
„Brečí a tvrdí, že tě nemá rád. Myslel jsem, že dokážeš být matkou, ale vidím, že ne. Jsi krutá… ale já ti to nemůžu vyčítat. Vím, čím jsi prošla, a chápu, že nejseš schopna bez násilí žít, prostě to nedokážeš. Trénink v mládí, vraždění v Yakuze, zápasy v Bangkoku, zabíjení démonů, boj se Samaelem, likvidace Tokutarovy mafie, ten šílený souboj s Yoon a v neposlední řadě zápas u Raidena,… tohle všechno máš úspěšně za sebou, ale jak jsem mohl být tak bláhový a myslet si, že toho můžeš nechat, že máš násilí dost a další nepotřebuješ.“ „Takže chceš říct, že si na Desovi vylévám své údajné násilnické choutky?“ „Možná ano. Třeba nedokážeš bez násilí žít. Poprosím tě o jedno – nech mého syna na pokoji, nakonec je to můj příbuzný, ne tvůj. Distancuj se od něj, pokud můžeš a to dřív než ho zmrzačíš. Stejně tak tě poprosím, abys zvážila naše dítě.“ „Už po něm netoužíš?“ Kasumi vykročila chodbou k posilovně. „Zklamal jsi mě, Samueli. Na Desmonda kašlu, přesně jak chceš. Vychovej si z něj rozmazleného zmetka, ale počítej s tím, že až umřeš, pokud umřeš, skončí v dětském domově. Nebudu napravovat to, co posereš!“
Kasumi potřebovala zchladit hlavu, takže v posilovně si sundala většinu oblečení a začala bušit do boxovacího pytle, přičemž bolavou ruku šetřila a využívala spíše nohou. Samuel sem přišel během pár minut. „Kasumi!“ zakřičel. Japonka na něj však nereagovala a dál tloukla vší silou do pytle. „Ignoruješ mě?“ otázal se Samuel. Kasumi popadla jednoruční činky a začala cvičit. „Dáš mi už pokoj?!“ vykřikla. „To tam venku jsi myslela vážně? Jsi schopná se dítěte zbavit?!“ „Už si konečně uvědom, kdo jsem! Násilná zrůda, která nemůže žít bez krve a bolesti. Sám si to řekl.“ „Nemyslel jsem to tak. Vím, že se umíš kontrolovat. Musíme si v klidu promluvit, dobře?“ „Uznávám, že jsem nikdy dítě nevychovávala, ale to neznamená, že nemám vlastní názor.“ „To není o názoru, Kasumi. Ty jsi ho prostě ztloukla! Já s tělesnými tresty nesouhlasím, ať se stane cokoli.“ „A já proti tělesným trestům nic nemám! Ne, pokud mi je ublíženo. Myslela jsem, že znáš mé zásady.“ „Znám, ale tohle je příliš.“ „Ty pořád čekáš, že se k němu budu chovat jinak než třeba k Sakuře. Že si od něj nechám srát na hlavu, jen proto, že je to dítě, ale to se pleteš.“ „Mám pocit, že neexistuje kompromis. Ty máš prostě vždycky pravdu a všechno musí být podle tebe!“ „Všechno ne. Přesvědč mě o své pravdě a já uznám, že se pletu. Argumentuj…“ „Budeme u výchovy dítěte při každém problému vést diskuzi?“ „Nedokážeme se shodnout, a tudíž musí jeden z nás ustoupit. Argumentuj!“ „Bude tě nenávidět, když ho budeš tlouct. Dítě tě přestane mít rádo.“ „Bude poslušné a bude vědět, že jsou určité mantinely, nebo si to nemyslíš?“ „To ano, ale…“ „O jeho lásku nestojím.“ „Ty množná ne, ale já ano. Jen si to uvědom, Kasumi – nepochopí, že dělá špatnou či dobou věc, když každý rodič bude mít jiný názor. Pouze na jednoho z nás zanevře a k druhému se upne.“ Kasumi odložila činky a musela si přiznat, že Samuel mluví pravdu. „Souhlasím. Je špatné, když se rodiče neshodnou a každý má opačný názor, který se snaží
na dítěti aplikovat. Ale existuje východisko, pokud někdo z nás uzná chybu a já to nebudu.“ „Skvělý… dobře, takže v zájmu klidu ano - měla jsi pravdu. Jak jinak… Co navrhuješ, aby se předešlo násilí?“ „Typický příklad zlého a hodného člověka. Já budu ta přísná matka, která bude nakazovat co má a co nemá dělat a ty mu to budeš pomalu vysvětlovat. Má tě radši, na tom se shodneme a bude tě poslouchat. Takže pokud chceš smír a všechno urovnat, doporučuji za ním zajít a vysvětlit mu, že se zachoval špatně a že si pokojíček opravdu uklidí sám. No a hlavně ho přesvědčíš, aby se držel na uzdě.“ „Asi… takže jsi opět vyhrála. Aby byl mezi námi klid, ti ustoupím…“ „Štve tě to?“ „Ani ne. Jen mi je už jasné, kdo bude mít v naší rodině rozhodující slovo.“ „Konkretizuj, ano?! Nejsem žádná semetrika, která ti nakazuje, co máš dělat! Tady se bavíme o výchově našeho syna.“ Samuel se zamyslel a poté se usmál. Přistoupil ke Kasumi, kterou políbil na tvář. „Dej mi čas, lásko. Musím si zvyknout na to, jak jednáš a přizpůsobit se ti, protože ty přizpůsobivá nejsi. Můj stereotypní život se mění a to díky tobě. Možná máš vážně pravdu, možná dělám všechno špatně a chce to opravdu tvrdou ruku, jinak to skončí katastrofou. Nepomýšlej už na cvičení, silná jsi dost, a pojď dělat příjemnější věci.“ „Jako třeba jaké?“ „Pojď dolů rozbalit si dárky.“ „Budeme teď rozbalovat dárky?!“ „Včera jsi celá naštvaná utekla. A bylo by dobré to rozbalit, než se zase něco přihodí. Pověz mi – takhle obvykle řešíš nervozitu a chmury? Samotou nebo trénováním?“ „Poslední dny mě zatěžují víc než bych si kdy myslela. Jsem v zapeklitých situacích a nevím, jak je řešit. Jasně cítím, že se mi chvíli vaří krev žilách a hned na to jsem smutná a bez elánu. Propadám emocím a nedaří se mi je potlačovat. Už nejsem ta chladná odměřená Kasumi, alespoň mezi námi ne. Potřebuji se uklidnit a odpočinout si.“ „Nechci, aby ses kvůli mé nemoci trápila.“ „Tady nejde jen o nemoc! Ale když už jsme u toho – dnes večer mám pohovor se Samaelem.“ „Cože? To ne. To ti nedovolím!“ rozhořčil se Samuel. „Přestaň, Samueli!“ vykřikla Kasumi. „Já ti chci všemožně pomoct a mě přijde, že o to ani nestojíš! Neházej mi klacky pod nohy, když se ti snažím zachránit život!“ „Promiň. Samozřejmě si vážím toho, co děláš, ale hrozně bych si vyčítal, kdyby se ti něco stalo. Pojď už dolů. Trochu se odreaguješ.“
Samuel zavolal ještě Sakuru a všichni tři sešli dolů ke stromečku. „Fajn, že už jste zase v pohodě,“ pronesla Sakura. „Jen doufám, že to vydrží. Tenhle obrovský dáreček je prý pro mě!“ radovala se Sakura a ukazovala na ohromnou bednu. „To je náš společný dárek pro tebe,“ řekl Samuel a pobídl Sakuru, aby ho rozbalila. Netrvalo dlouho a před Sakurou stála krabice z obchodu s elektronikou. Nápis dával jasně tušit, že uvnitř čeká televize a přehrávač CD a DVD disků. „Né… to je snad sen,“ radovala se Sakura. „Díky, lidi, fakt moc děkuju.“ Sakura svoji sestru i jejího přítele objala, aby lépe vyjádřila svůj vděk. „Teď moje dárky pro vás, jo? Bylo by celkem blbý říkat, že dárky jsem sehnala jen já. Hlavní zásluhy na tom má Mark. Jsou to tamty dva ohromný placatý balíky.“ Sakura předala dárky a s napětím sledovala reakci svých blízkých.
„Popravdě,“ řekl Samuel „trochu se děsím toho, co to je. Pokud vím, tak nic takhle velikého jsi domů nepřivezla.“ Samuel a Kasumi balíčky rozbalili a nevěřili vlastním očím. Šlo o veliké zarámované obrazy, na kterých byli namalování oni dva. „Pro Marka to byla hrozná fuška, ale zmáknul to, i když na tyhle dva frajery,“ Sakura ukázala na veliké obrazy zakladatelů rodu, „to ani zdaleka nemá. Přesto jsme si ale mysleli, že Marcus a jeho šílený brácha mají své nástupce. Obrázky nejsou tak velký, takže bych to být váma hodila do ložince a…“ „Počkej, Sakuro,“ přerušil jí Samuel, „jak jsi to myslela, že mají své nástupce?“ Sakura se zarazila, neboť nechtěla Samuela urazit. Vhodná slova však nenalezla... „No… ty jsi šílenec, kterého postihl Mordredův odkaz – kletba a Kasumička je ochránkyně panství a Strážce, jako byl Marcus. Je to skvělý, ne?“ „Šílenec… Zní to opravdu skvěle… Ale rozhodně jsem za ty obrazy moc rád. Nebudou připomínat jen nás, ale také Marka. Je mi ho líto… byl to dobrý člověk.“ „Očividně si nás vážil,“ pronesla Kasumi. „Taky už chápu, proč sis mě v nemocnici fotila, Sakuro. Stejně to muselo být těžký, malovat jen podle fotografií. A na výsledku je to znát…“ Obrazy ve skutečnosti nebyly nic zvláštního, ale i většina vystudovaných umělců by měla problém vše stihnout za necelý měsíc a v lepší kvalitě. „Máte to na památku,“ usmála se Sakura. „Tady na zámku visí chlápci starý stovky let a díky tomu na ně nikdo nezapomene. U vás to bude obdobný, jen se už konečně přestaňte hádat! Už žádný, opakuji žádný hádky. Všechno se dá vyřešit v klidu, tedy… skoro všechno.“ „Vynasnažíme se,“ řekl Samuel. „Můj dárek pro tebe, miláčku, je venku ve stáji a neuniklo mi, že už sis ho včera vzala na projížďku. Ten kůň měl být původně jako svatební dar, ale nebylo na co čekat.“ „Je to úžasný dárek, za který jsem moc vděčná. Má nějaké jméno?“ „Taranis, podle boha blesků a bouře.“ „Příhodné. Ještě zbývá můj dárek pro tebe. Není to nic vyloženě drahého, ale i tak by to mohlo udělat radost.“ Samuel si rozbalil zbývající dárek a našel v něm prázdné černé desky, na nichž stálo zlatavým písmem: Kronika rodu Gordonů. K tomu byl i veliký štus papírů, jež záměrně vypadaly zežloutlé, jako by se na nich projevil zub času. „Tuhle knihu jsem si objednala už z nemocnice, vlastně díky sestře. Nemusíš si psát deník do nějaké omšelé knížky. Můžeš popsat všechny ty listy a vkládat je do knihy - jsou tam na to rozevírací klapky. Díky tomu můžeš jakýkoli list vyhodit nebo přemístit a držet knihu aktuální. Podívej, já vím, že to není nic moc a ani nevím, jestli to využiješ. Myslela jsem, že když tak rád píšeš svůj deník, tak bys třeba chtěl sepsat naši, ehh vlastně vaši historii a doplnit to informacemi, které před lety nikdo neznal.“ „Je to skvělý dárek a ještě lepší je ten nápad. Máš pravdu – proč všechno věčně hledat po deníkách a kronikách mých předků, kterých je tady přehršel? Proč to nevzít od samotného počátku a nevytvořit dílo, klidně i o více svazcích, které by mapovalo celou historii nejen našeho rodu, ale i panství, kde žijeme. Ta kniha by mohla být studnice vědomostí pro celé generace a nápad s odnímatelnými listy je geniální – snadno můžeme nechat celou knihu oskenovat a uložit do počítače. Právě jsi mi dala příležitost po sobě zanechat něco opravdu užitečného.“ Kasumin upřímný úsměv viděl Samuel velice rád. „Máš teď nějaké plány na dnešní den?“ „My máme plány!“ pronesla Sakura. „Ve stodole najdeme dva dřevěné špalky, postavíme je sem a jdeme soutěžit.“ „Jak soutěžit?“ podivil se Samuel, který se až obával toho, co mu Sakura odpoví. „Myslím, že na pár hodinek si s námi moc srandy neužiješ, Samíku. Snad jedině, kdyby ses nám chtěl tlemit, což zřejmě budeš chtít, až to uvidíš.“ Sakura odběhla ven a Samuel vůbec
nechápal, o co jde. „Budeme soutěžit v tom, kdo déle vydrží stát na jednom místě,“ vysvětlila Kasumi. „Zní to šíleně.“ „Je to šílené! No ale proč ne?“ „Nechcete s tím počkat? Za hodinu bude poledne.“ „To jí ani nepřipomínej. Bude mít hlad a nevydrží alespoň tak dlouho.“ „Chceš, aby to co nejdříve vzdala?“ „Pochopitelně. Je to soutěž a já chci vyhrát.“ „Půjdu zatím připevnit na zeď ty obrazy a pak navštívím Dese. Mám to dát nad postel?“ „Jo, dobrý nápad. Jsou povedené. Sice vypadám pomalu tak nenávistně jako tady Mordred, ale dobrý.“ „Ehm, miláčku, málokdy vypadáš jinak než chladně, nezaujatě a navztekaně. Přesto ti to na obraze sluší. Zatímco já vypadám vcelku důstojně a zamyšleně, ty s těmi zaťatými pěstmi, postojem a vztekem ve tváři se zdáš jako bys někomu právě dávala do těla. Chybí tomu formálnost…“ „Mně se to líbí. Je tam zachycena naše nátura. Ty jsi byl vždycky velký myslitel a slušňák, kdežto já jsem spíš bojovnice každým coulem. A dneska udělám vše pro to, abych ti vybojovala zdraví.“ Samuel vzal obrazy a odešel s nimi nahoru. Do haly se vrátila Sakura se dvěma špalky o šířce zhruba půl metru. Položila je k pohovce v hlavní hale. „Tak jdeme na to. Pravidla jsou vcelku jasný. Ještě bychom se měli jít nahoru vyprázdnit. Bylo by blbý prohrát kvůli tomuhle.“
Samuel v ložnici přitloukl ke zdi hřebíky a pověsil na ně obrazy. Snažil se, aby byly zcela rovně. Když myslel, že se mu to povedlo, zavítal do dětského pokoje. Desmond ležel na posteli a přikrýval se dekou. „To jsi ty, tati?“ zeptal se. „Jo…“ „Řekl jsi mámě, že už ji nechci vidět? Nemá mě ráda.“ „To si opravdu myslíš? Zapomněl jsi už na Santu Clause?“ Desmond neodpověděl. Samuel si přisednul k němu a postel. „Já mám Kasumi rád a nikdy ji neopustím. Bude tu žít napořád a ty musíš pochopit, že ubližovat druhým lidem, obzvláště mamince, je zlé.“ „Naštvala mě!“ „Ale myslela to dobře. Podívej, já jsem jako malý také rodiče neposlouchal, dělal jsem si, co jsem chtěl a ještě to často odnášeli služební. To je holt úděl nás šlechticů – máme tu pohodlí, o které se starají jiní, a myslíme si, že sami nemáme žádné povinnosti, že to za nás vždycky někdo udělá. Potíž je v tom, že takhle to fungovat nemusí. Už jsem ti říkal, že Mark nás opustil a odstěhoval se. Co když nás opustí i Edward? Najednou budeme na všechno sami a nebude jiná možnost, než se o sebe postarat. Maminka Kasumi na tom ve tvém věku byla mnohem hůř než ty. Její rodiče neměli žádné služebnictvo a navíc byli chudí a museli tvrdě pracovat. I když byla malá, musela Kasumi pomáhat svým rodičům a měla to mnohem těžší. Ty nám pomáhat nemusíš, zatím ne, ale už teď máš jisté povinnosti, které musíš plnit.“ Samuelovi bylo jasné, že nejméně polovinu z jeho monologu, Desmond ani nepochopil. Doufal však, že to podstatné ano. „A když si tu budu uklízet, maminka mě nebude tlouct?“ „Prý si po ní hodil kostičku. Tohle se nedělá, Desi, tohle je špatné a ty to víš, viď, že to víš?“ Desmond mlčel, ale Samuel poznal, že mu to dochází. „Už se na maminku nezlob, ano?“ „Dobře, ale musí se mi omluvit.“
„Omluvit?! Ty by ses jí měl omluvit! Maminka se omlouvat nebude!“ „Udělala špatnost a to je zlé!“ „Ne, Desi! Maminka tě potrestala, protože ses k ní choval moc špatně. Udělala dobře, a pokud se k ní nezačneš chovat lépe, budu se i já zlobit. Nebo… nebo co kdyby maminka zase zavolala Santu?“ „Né!“ vykřikl Desmond a strnul, div, že se nerozklepal hrůzou. „Tatí, prosím to ne!“ „Tak se k mamince začni chovat hezky!“ Samuel odešel z pokoje a skoro nevěřil tomu, co vypustil z úst. Právě svému dítěti vyhrožoval, a přesto měl pocit, že udělal dobře. ‚Možná má Kasumi pravdu… možná je třeba přitvrdit. Prý omluvit… k omluvě bych Kasumi nedohnal ani násilím. Je to hrozné – jiní rodiče straší své děti bubáky a čerty, já svého syna straším Santou… Ale zabírá to a účel světí prostředky. Spousta lidí svým dětem lže a záměrně je děsí. Teď konečně začínám chápat proč.‘ Samuel sešel do haly, kde již na špalkách stály Kasumi a Sakura. „Čau, Samíku. Zatím je sranda, měl jsi hrát s námi.“ „Díky, ale tu srandu si odpustím, Sakuro. Raději se půjdu naobědvat.“ „A jo, do hajzlu! Co dnes máme?“ „Já opět hromádku zeleniny a vy vepřové kotlety.“ „Vepřové… mňam! Přineseš nám sem talíř?“ „To ne, Sakuro,“ pronesla Kasumi. „Počkej, to nesmím ani jíst?“ „Ne. Tohle je i mentální cvičení. Hlad musíš potlačit.“ „A co pití? Pití je snad povolené.“ „Ani to ne. I žízeň musíš potlačit.“ „Sakra! Už to nevypadá tak legračně. A ehh… jak dlouho vydržíš bez vody?“ „V Indii jsem kvůli vraždě synů jakéhosi bohatého guru skončila v cele bez jídla i vody. Vydržela jsem čtyři dny, pak se mi povedlo utéct.“ „Čtyři dny?! To muselo bejt strašný… div, že jsi přežila.“ „Bylo to těžké, ale když chce člověk přežít, dokáže opravdu hodně. Ten chlap mě chtěl dohnat k sebevraždě, že prý jsem ztělesněním Šivovy manželky, přesněji jednou z jejích podob – Durgy. Jemu Durga nevyhovovala, daleko raději měl Kálí a tak naznal, že je třeba mě zničit a to jedině tak, že si vezmu život sama. Víš, co je těžší, než být zavřená v temnotě a bez vody? Být tam zavřená s ostrým nožem.“ „Ech, Durga, Šiva,… nějak se v to ztrácím. Vysvětlení by nebylo?“ „Šiva je představován jako ničitel vesmíru.“ „Tomu říkám zloduch!“ zasmála se Sakura. „Ne, hinduisté to takhle nevidí. Nic není konečné a Šiva vesmír zničí jen pro to, aby mohl být opět stvořen. Podstatné je, že Šiva má manželku, jež vystupuje v různých podobách. Jedna z nich je Kálí, vládkyně času a de facto smrti. Druhá je Párvatí – krásná bohyně spojovaná s vnitřní silou či přímo erotikou. Další je pak ona Durga – bojovnice s deseti pažemi a ničitelka zlých démonů. Obvykle jezdí na tygru. Durga nosí meč, luk, šíp, dýku,…“ „Hinduisté tě znají, sestřičko! Neměl ten šílený guru nakonec pravdu?“ „Byl to jen cvok. Spousta postav z mýtů a legend si to úspěšně rozdala s démony.“ „Jo ale o jejich skutečnosti se dá pochybovat, kdežto o tobě ne.“
Během půl hodiny Edward dovařil oběd a tak zatímco Desmond jedl v jídelně, Samuel si vzal oběd do haly. Usedl na pohovku vedle krbu a dal se do jídla. „To si děláš prdel!“ vykřikla Sakura.
„Nemáš hlad, Sakuro?“ zeptal se Samuel. „Hele, tohle je podvod! Děláš mi strašný chutě a to máš jen… zelný salát!“ „Není to nespravedlivé, vždyť Kasumi dělám chutě taky.“ „Jen se na ní podívej. Už půl hodiny nehnula ani brvou, nevysiluje se a je zcela v klidu. Kasumička je jak stroj a mě už začínají bolet nohy.“ „Nejste tam ani hodinu,“ upozornil Samuel. Po jídle Samuel Japonky opustil a z pracovny si vzal hromádku vytisknutých svatebních oznámení. Měl v úmyslu je roznosit po panství a nechtěl tím zatěžovat Edwarda. Vyšel ze zámku a zamířil nejprve do vesnice. Měl v úmyslu pozvat úplně všechny lidi z panství krom Conrada Spoonera. Doručil pozvánky téměř všem vesničanům a to buď přímo osobně, nebo do poštovní schránky. Zbývalo ještě zajít k domku Mirandy.
Samuel zastihnul Mirandu před jejím domem, kde právě vysypávala odpadky do popelnice. „Zdravím vás, Mirando,“ řekl už z dálky. „Dobrý den, pane Samueli. Příjemná návštěva, musím říct.“ „Jsem tu jen na skok. Od Sakury už asi víte, že se budeme s Kasumi brát a chceme vás na svatbu pozvat. Udělalo by mi radost, kdybyste přišla.“ Miranda si od Samuela vzala pozvánku. „No né… krásná báseň. Určitě přijdu, můžete se spolehnout. Samozřejmě vám gratuluji, zasloužíte si milující ženu a nepochybuji o tom, že Kasumi je pro vás ta pravá.“ „Věřím, že ano. Stálo za to na ni čekat celé ty roky.“ „Směla bych se na něco zeptat?“ „Jen mluvte.“ „Teď tu bydlím se svým bývalým přítelem Carlem a bavili jsme se o úmrtí Marka, mimochodem upřímnou soustrast, a Carl jevil zájem o volné místo u vás na zámku.“ „Popravdě je mi jasné, že Markovy šikovné ruce a všelijaké znalosti budou chybět, ale ještě jsem o nikom novém neuvažoval. Potřeboval jsem na to čas… víte, Mark byl spíše rodinný přítel než pouhý zaměstnanec a ještě jsme se s ním ani nerozloučili… Nicméně jak už jsem řekl, místo, které musí někdo zaujmout, tam je. Ví váš přítel, co Markova práce obnášela?“ „Vyprávěla jsem mu to. Abych pravdu řekla, já jsem ráda, že si dovedu vyměnit žárovku, ale Carl se prý v posledních letech živil rukama a to všelijakými věcmi. Tvrdí, že Marka zastoupí tak, že ani nepoznáte rozdíl.“ „Uvidíme. Každopádně bych si ho rád vyzkoušel, ale záleží také na Kasumi.“ „To plně chápu, Samueli.“ „Vyřiďte mu, ať se staví zítra na zámku. Buď bude okamžitě zapojen do té, řekněme zkušební lhůty, nebo bude muset nejprve přesvědčit moji přítelkyni. Mezi námi, pokud nastane druhý případ, ať se váš přítel raději drží zpátky. Kasumi nejde pro urážku daleko a v poslední době je navíc dost podrážděná. Pokud vašeho přítele k něčemu byť nechtěně vyprovokuje… nebudu se bát o ni, jestli rozumíte.“ „Rozumím, raději na to Carla připravím. Nezlobte se prosím, že se na to takhle zeptám, ale čistě teoreticky, život cizího člověka v přítomnosti Kasumi je vyloženě nebezpečný?“ „Ale kdepak, jen je třeba s Kasumi vycházet po dobrém. Nemusíte se o Carla bát, pokud je to slušný člověk, nic mu nehrozí a pokud je neslušný, tak o jeho služby stát nebudu. Už půjdu. Na viděnou, Mirando a prvního se na vás budu těšit.“ „Nashle, pane Samueli. A ještě jednou moc děkuju.“
Samuel se vrátil na zámek a ke svému překvapení zjistil, že obě Asiatky stále vytrvale stojí na špalcích. Vypadalo to směšně, ale Samuel to nemínil říkat nahlas. Nakonec Kasuminy schopnosti, které mu nejednou zachránily život směšné rozhodně nebyly. „Byl jsem roznést oznámení a vypadá to, že Mirandin přítel Carl by chtěl zaujmout Markovo místo.“ „Carl?“ řekla Sakura. „Ten arogantní blbeček?“ „Víš něco, co já ne, Sakuro?“ „Měl blbý kecy a tak jsem mu dala po tlamě.“ „Pokud s ním máš problém, Sakuro, tak by se to dalo řešit. Co ty, miláčku?“ „Ta ti nic neřekne. Je jak v tranzu.“ Kasumi otevřela oči a trochu se protáhla. Poté promluvila: „Pokud před ním ututláme všechny ty podivné věci, nemusí to být zlé. Potřebujeme zkušeného opraváře a zahradníka. O koně se postarám sama, to není problém, ale třeba v takové elektřině se vůbec nevyznám.“ „A co kdybych to vzala já?“ otázala se Sakura. „Alespoň bych si tady nepřipadala jako pijavice, co vás jen vycucává. Měla bych práci a za ní vlastní peníze. To by bylo fajn.“ „Jsi těhotná,“ namítl Samuel, „Budeš… ehh budeme mít dítě a ty musíš být v klidu a šetřit se.“ „To je na tom to nejhorší. Dobře, budu muset dávat pozor na sebe i dítě, ale nebudu nesvéprávná, ne? Pořád zvládnu zastat nějakou tu práci.“ Ke slovu se opět dostala Kasumi: „Nepřijde ti divné tu pracovat, zatímco já nic takového dělat nemusím?“ „Ale houby, sestřičko, vždyť se stejnak budu mít stokrát lépe než v Africe a to jen díky vám. Taky jste mě mohli kopnout do prdele a říct, ať táhnu zpátky mezi negry.“ Samuel se usmál „Bez tebe už si náš zámek ani neumím představit. Ještě před pár týdny bych si nemyslel, že to řeknu, ale dnes vím, co pro mě znamenáš. Jsi nejen matka mého dítěte, ale také skvělá kamarádka. Navrhuji Carla vyzkoušet, a pokud se neosvědčí, můžeš tu práci vzít ty a to dokud naznáš, že na to zdravotně stačíš.“ „Oukej, Samíku. Až toho debila poznáš, vyrazíš ho odsud, to ti garantuju.“ „Možná. A co vy dvě, jak to jde?“ „Mě už bolí nohy a ošívám se tu jak čert. Kasumička se ani nehne. Povím ti, Samíku, za ženu si bereš dokonale promazanej stroj.“ Zazněl zvonek u hlavní brány a z kuchyně přiběhl Edward. „Půjdu se podívat, kdo to je, pane.“ „Nemusíte. Zajdu k bráně sám.“
Samuel už zdálky zjistil, že před bránou postává Spooner. Očekával jeho příchod ale až mnohem déle. Raději ani inspektora nepustil na pozemek a už se ho začal vyptávat. „Od vás se pozdravu stejně nedočkám, takže o co vám jde?“ „Před chvíli jsem byl za fotrem a ten mi ukazoval svatební oznámení a pozvánku k obřadu. To samé dostal Harry, taky Frank, Peter, Jim, no prostě všichni. Jen já nic takovýho nedostal, takže jsem pro to přišel osobně.“ „Vaše drzost nezná mezí. Nic pro vás nemám, na svatbu pozvaný nejste a nebudete.“ „Myslel jsem si to.“ Conrad chvíli mlčel a pak vzteky zařval: „Co si myslíš, že jsi?! Pozveš všechny lidi tady z panství, úplně každého všiváka, jen mě ne?! Víš, jak budu mezi ostatními vypadat, jak ponižující to je?!“ „Je mi to jedno. Vaše chování k mé rodině a mým blízkým hovoří za vše. Pokud je to všechno, půjdu. I posedávání v křesle je přínosnější činnost, než hovor s vámi.“ Samuel se otočil, načež Spooner zařval:
„Toho budeš litovat! Ty i tvá šikmooká štětka!“ Samuel se vrátil, otevřel branku a postavil se Spoonerovi tváří v tvář. „Takhle o Kasumi mluvit nebudeš! Jinak budu muset hájit její čest jinak než slovy!“ „Na inspektora si netroufneš, ty jeden chudáku. Můžu tě zničit.“ „To se pleteš. Já jsem šlechtic, jsem Gordon, rozumíš mi? Já jsem někdo, kdežto ty nejsi nic. Jen malé nacucané klíště, které se zuby nehty drží svého hostitele, rozuměj tvé funkce, protože ví, že bez ní není schopen svoje ego ukojit. Jsi ubožák, Spoonere a vždycky jsi byl. Mě, Kasumi a ani Sakuře nesaháš ani po kolena. Teď odtáhni domů a smiř se s tím, že na svatbě nebudeš.“ Conrad tohle nevydržel a chytil Samuela za kabát, načež s ním zalomcoval. Samuel se po inspektorovi ohnal pěstí a úspěšně ho udeřil do zubů. Krátce poté se však zřítil na zem, to když do něj Spooner vrazil. Samuel dostal ránu pěstí do tváře, načež chytil svého protivníka kolem krku a překulil se. Spooner zůstal pod ním a toho Samuel využil, aby do něj začal tlouct jak smyslu zbavený. Nechal toho, až když ze Spoonerových úst i nosu vytékalo spoustu krve. Poté Samuel vstal a otřel si krev z úst. „Drž se od naší rodiny dál!“ Samuel po těchto slovech odešel a nechal inspektora být.
„Kdo to byl?“ ptala se Kasumi a když viděla, že je Samuel od krve, vystrašila se. „Co se stalo?!“ „To nic, jen jsem se porval s tím… prostě se Spoonerem. Půjdu si smýt krev.“ Kasumi už už chtěla slézt dolů, když jí Sakura zarazila. „Počkej. Stojíme tu už skoro pět hodin… pověz mi popravdě, sestřičko, jak dlouho bys to ještě vydržela?“ „Minimálně do rána.“ Sakura překvapením vytřeštila oči. „Do-do rána?! To myslíš skoro 20 hodin?!“ „Možná déle.“ „Možná déle… Vzdávám to, s tebou se obyčejný člověk měřit nemůže.“ Sakura slezla dolů a okamžitě se chytila bolavé nohy. Udělala pár nejistých kroků k pohovce a sedla si na ni. Kasumi též slezla a jen si mírně protáhla nohy. Poté přišla k Samuelovi. „Bolí tě to?“ „On dopadl hůř. Nemusela jsi končit tu vaši soutěž.“ „O to nejde. Jdu za ním.“ Kasumi vyběhla ze zámku a pospíchala po cestě k vesnici. Conrada potkala jen kousek od křižovatky. Chytila ho pod krkem a přirazila ho k nejbližšímu stromu. „Co… ty mrcho!“ vykoktal ze sebe Conrad. „Drž hubu! Nevím, co přesně se tam stalo, ale jestli na Samuela ještě jednou sáhneš, dovleču tě do lesů, tam ti zlomím obě nohy a nechám tě napospas tomu, co tam žije!“ Kasumi Conrada pustila a ten se skácel k zemi, přičemž se držel za ztuhlý krk. „Víš, jak nebezpečná dovedu být, tak už si na moji maličkost konečně zvykni, zkurvenče. Ušetří ti to spoustu bolesti.“ Kasumi se vrátila do zámku mnohem uvolněnější. Měla ještě několik hodin k dobru, než půjde na schůzku se Samaelem. Přemýšlela, jak volný čas stráví. Zašla nejprve do koupelny, kde potkala Samuela. Ten si právě ošetřoval zranění kloubů na rukou. „Umíš se prát,“ pochválila přítele Kasumi. „V porovnání s tebou nestojím za nic.“ „Náhodou… ten parchant má z nosu div ne placku. Dobrá práce.“ „Cením si tvé pochvaly. Obzvláště od tebe to má váhu.“ Kasumi dala Samuelovi pusu. „Příště radši nech násilnosti na mě.“
„Já vím, že jsi o několik tříd výš, ale tady šlo o tvoji čest, kterou budu za každou cenu chránit. Těší mě, že jsem mu tu nevymáchanou tlamu rozbil, věřila bys tomu? Jakoby mi najednou spadl kámen ze srdce. Ale ani bych si nepomyslel, že mě to tak vyčerpá.“ „Můžeme spolu chodit trénovat.“ „Ne, ne. Rád se podívám, co dokážeš, ale nenuť mě to dělat také. Pro mě by to bylo jen mučení.“ „Chápu. V osm jdu k zrcadlu a do té doby mám čas. Plánuješ něco společného?“ „To ani ne, ale nechoď pryč. Zůstaň doma se mnou, dobře?“ „Spolehni se. Dneska venku courat nechci. A to za žádnou cenu.“ „Když tak přemýšlím… nebylo by od věci se naučit bránit se. Nemyslím teď bojová umění, na to ani nemám fyzičku, ale máme posilovnu plnou zbraní. Naučila bys mě s nějakou z nich dobře zacházet? S takovou, kde hrozí malá šance, že si sám ublížím.“ „Takže nic ostrého… Co takhle obyčejná dřevěná tyč anebo… luk?“ „Luk? To by bylo perfektní. Ale to, co jsem ti sehnal, není žádný zázrak. Je to běžný krátký luk jako za středověku.“ „Viděla jsem ho a bude dobrý. Jen mi bude dělat problémy si na něj zvyknout. U nás v Japonsku se totiž dělávají tradiční luky z bambusu a to o délce klidně přes dva metry. Takové luky jsem si zhotovila i v Thajsku a cvičila jsem s nimi.“ „Luk, který je delší než ty samotná? To musí být hrozně těžké na ovládání.“ „Je to jen o cviku. Naše luky samozřejmě nemají a ani nemohou mít stejnou délku od držadla ke konci – jsou asymetrické. Drží se v dolní třetině a tětiva se napíná až za ucho střelce, čili šípy máme velice dlouhé. Šíp se přikládá na pravou stranu luku a k napínání tětivy se využívá jen palec. Stejně tak nemíváme mířící znaménka a střílíme, aby se tak řeklo, od oka. To znamená, že je potřeba představit si v hlavě dráhu letu, počítat se vzdáleností i pohyblivostí cíle a brát v potaz i sílu větru. Není to tak jednoduché, jak se může jevit. Evropský luk, jaký tu máme, pro mě bude novinkou, přesto jsem zvědavá, jestli mi to vůbec půjde. Něco pojím a vyrazíme.“
Netrvalo dlouho a Kasumi i Samuel stáli na zadní zahradě a na vzrostlém stromu měli připevněný barevný terč. Ven přispěchala i Sakura, když zjistila, že se děje něco zajímavého. Kasumi popadla luk a vytáhla z toulce šíp. „Později to zkusíme s pytli naplněných slámou a sestavených do podoby člověka. To je mnohem zábavnější a navíc si dobře ozkoušíš, co je třeba dělat, chceš-li zasáhnout protivníka kupříkladu do hlavy.“ „Já s tím nechci nikoho zabít.“ „Když jsem se před lety cvičila s katanou, také jsem si říkala, že nikoho zabíjet nebudu. Zkrátka a dobře nikdy nevíš, proti čemu budeš v životě stát. Je dobré umět se s nepřáteli vypořádat. Čím více způsobů znáš, tím lépe.“ Kasumi se postavila k terči bokem, pozvedla hlavu, vložila šíp do tětivy, natáhla ji, zamířila, zadržela dech a vystřelila. Šíp sice strom trefil, ale terč rozhodně ne. „Už dlouho jsem nestřílela a navíc je to jiné, než na co jsem zvyklá.“ Sakura se zasmála a vzala sestře luk z rukou. „Ty netrefíš ani stodolu, sestřičko. To chceš učit Samuela lukostřelbě?“ „Vím jak na to. Musím se jen rozcvičit a zvyknout si na jiný typ luku.“ Sakura přistoupila k Samuelovi a předala mu luk, přičemž ho zároveň přidržovala, aby mu mohla ukázat, jak se správě drží. „Uchopení luku je víceméně jednoduché. Jsi pravák, takže levá ruka drží luk a to zhruba v téhle úrovni. Druhá ruka napíná tětivu a to vždy třemi prsty.“
„Kasumi prý používala jen palec.“ „Kámo, naše dvoumetrový luky bych ti v zájmu našeho zdraví radila vypustit z hlavy. Soustřeď se na tenhle. Ruku, jež drží tětivu, zvedni až na úroveň očí a měla by se opírat o dolní čelist. Ták, výborně. Máš konečně správný postoj, ale musíš se uvolnit, Samíku. Vypadáš nějak křečovitě…“ „Tenhle postoj není zrovna pohodlný.“ „Ale musí být! Kámo, musíš na sobě zamakat. Lukostřelba je pro svaly pořádný záhul. S Kasumičkou si domluvte společné takové rodinné hodiny cedění potu v posilovně. Zkus uvolnit všechny svaly, které ti jsou při střelbě k hovnu. Největší nápor má doléhat na zádové svaly a na paže. Řekněme tedy, že ses uvolnil a jdeme dál. Teď budeme mířit. Loket pravé ruky a zápěstí přední ruky tvoří jednu přímku, tětivu máš přímo před okem, kterým míříš.“ Samuel tětivu pustil a šíp zaletěl do země kousek od něj. „Jde ti to skvěle,“ zaradovala se Sakura. „Nežertuj, Sakuro.“ „Ne vážně – už jsi vystřelil! Být na zemi nějaký nebezpečný sysel, máš první zářez a můžeš na sebe být pyšný, že jsi zachránil Kasumičku před nebezpečným hlodavcem. Tak jdeme na to znovu…“ Sestry učily Samuela střílet celé dvě hodiny. Výsledkem bylo, že Samuel dokázal trefit strom, čímž to skončilo, nicméně jeho elán do učení se lukostřelby neochabnul. Bylo mu jasné, že kvalit jakých v lukostřelbě dosahují sestry, nikdy nedosáhne, ale přesto byl rád.
K večeru se vrátili do zámku a Samuel s Kasumi zašli luk i šípy uklidit. „Nečekala jsem, že je Sakura tak dobrý střelec,“ pronesla Kasumi. „Je vážně dobrá. Možná lepší než ty.“ „Myslím, že na ty dlouhé luky by nestačila – chce to opravdu hodně síly. Doufám, že cvičit budeme často. Chci se zlepšit a být schopna Sakuru porazit.“ Samuel se zasmál. „Ale no tak – udělej jí pro jednou radost a nebuď ve všem lepší než ona.“ „Nejsem ve všem lepší. Třeba neumím tak dobře střílet z pistole.“ „To proto, že ty vůbec nestřílíš!“ „Blíží se osmá hodina a já už půjdu k zrcadlu.“ „Půjdeme spolu.“ „Ne, to rozhodně ne. Uvědom si, co mám v plánu – přimět Samaela, aby muže, kterého nenávidí, zbavil smrtelné nemoci.“ „Nemožné. Vím, že to nedokážeš, Kasumi a to je zřejmě důvod, proč zůstávám v klidu a nepociťuji nervozitu. Nemůžeš ho přimět, aby mi pomohl.“ „Uvidíme…“ „Ne, vážně – žádná šance není. Snad jen… proboha!“ „Došlo ti to? Dva způsoby, které by ho opravdu přiměly ti pomoct?“ „Umožnit mu opětovnou vládu nad Bránou Pekel, nebo skočit do Pekla.“ „Přesně tak.“ „To nemůžeš udělat! Ne, Kasumi, tohle ne!“ „Já vím. Jeho vláda je zcela mimo, vždyť první, co by udělal, by bylo, že by nám opět šel po krku. Nerisknu to – ani náhodou. Druhá možnost je sebeobětování se a nezlob se, že to takhle řeknu, ale svůj život mám raději než ten tvůj.“ „Drsné… ale správné. Ani bych ti nedovolil takovou hloupost udělat. Čekaly by tě věci horší než smrt.“ „Možná najdu jiný způsob, jak ho přimět ke spolupráci. Ty zůstaň tady nahoře a já půjdu.“
Když Kasumi dorazila k zrcadlu, už zdálky poznala, že za ním stojí mohutný okřídlený démon. Kasumi se postavila k oltáři. „Jestli máš za zády Lilith, pošli ji k čertu. Tohle slyšet nepotřebuje.“ „O co jde, Kasumi. Chceš se mi vysmívat?! Pamatuj si, že tě porazím! Nikdo se nemůže měřit se mnou!“ „Když jsem se s tebou měřila posledně, skončil jsi na kolenou a bezmocný. Tvůj zoufalý a především zbabělý útok mě také nedokázal zabít. Já z tebe strach nemám, zato z tebe je cítit až sem. Máš štěstí, že je mezi námi zrcadlo, démone! Přejděme ale k věci – říká ti něco lidské úsloví nepřítel mého nepřítele je můj přítel?“ „Kam tím směřuješ?“ „S Lilith jsem uzavřela dohodu – já ji přivedu tu couru Curu a ona vyléčí rakovinou postiženého Samuela. Já svoji část dohody splnila a ta černá čubka se mnou vyjebala. Tak si říkám, že by nebylo od věci jí názorně ukázat, že udělat si nepřítele ze mě je hodně blbý nápad. Jinými slovy – jsem ochotna ten samý obchod uzavřít s tebou. Vím, že díky Samuelově krvi jsi ty jediný schopný ho magií vyléčit. Stejně tak je mi jasné, že ty a Lilith se nemáte zrovna v lásce a rovněž předpokládám, že existuje něco, po čem toužíš, nebo něco co Lilith miluje a nechce o to přijít.“ „Samozřejmě, miluje svoji dceru Shairu. Jenomže jen ona ví, kde Shaira je.“ „Cura to musí vědět též. Proto se vrátila na povrch, měla jít za Shairou. Můžeš to od Cury zjistit?“ „Ne, to je nemožné. A stejně Kasumi – o Shaire se tvrdí, že je nepřemožitelná.“ „Nemyslel sis o sobě to samé?“ „Shaira je tabu. Dost o ní. Mám pro tebe však jiný úkol, za jehož splnění vyléčím Samuela.“ „Mluv.“ „Pojď za mnou…“ Kasumi se rozesmála. „Tvoje naivita je úsměvná.“ „To byl žert…“ „Myslel jsi to vážně, to já poznám. Teď se jen snažíš zastínit vlastní blbost.“ Kasumi pozorovala, že Samael je čím dál neklidnější. Uvažovala nad tím, zdali její snaha snižovat Samaelovi sebevědomí a hrát podstatně důležitější roli, nakonec neskončí krachem. Samael skrze zrcadlo hodil malý kamenný předmět ve tvaru kapky. Zdál se být do ruda rozžhavený. „Už mám hovoru s tebou dost! Pokud chceš obchod, vezmi Slzu krve a pořádně ji stiskni v dlani. Musíš cítit, jak se její energie vlévá do tebe. Potom se dozvíš všechno, co po tobě chci.“ Samael zmizel dřív, než se ho stačila Kasumi na cokoli zeptat. Nejprve jí na mysl přišlo, že onen předmět je jakási past a že jí jen ublíží. Vzpomněla si, že po tomto artefaktu pásla i Rachel. Vzala Slzu a vrátila se s ní do zámku. Nemínila její moc zkoušet tam dole. Chtěla, aby u toho byla Sakura a aby jí v případě potřeby mohla pomoci.
Kasumi zaklepala na dveře jejího pokoje a vstoupila. „Tak co, ségra? Povídej, přeháněj a hlavně ať to jsou dobrý zprávy!“ „Uzavřela jsem s ním jakousi dohodu. Pokud splním, co žádá, prý Samuelovi pomůže. Samozřejmě, že se tak nestane, pokud budu spoléhat na jeho slovo. Stejnou chybu, jaké se dopustil Samuel, neudělám. Dostala jsem od něj tohle. Je to prý Slza krve, magický artefakt, který mám využít. Půjdu do toho a ty buď připravená na všechno.“ „Na všechno?“ „Nedivila bych se, kdyby mi to mělo ublížit. Jestli to bude možné, zkus mě zachránit, dobře?“ Kasumi chytila Slzu do pravé ruky a stiskla ji tak pevně, jak jen to šlo. Její ruka se do ruda
rozzářila a na jejím hřbetě se zjevil symbol kapky. Kasumi pocítila, jak jejím tělem proniká neznámá síla. Nebolelo to, ale šlo o intenzivní zážitek, jež zatemňoval mysl. Zablesklo se, což Kasumi i Sakuru oslepilo. Jakmile záblesk pominul vedle Kasumi stála bytost, jež jí byla podobná jako vejce vejci. Jediný rozdíl byl v tom, že druhá Kasumi byla nahá – neměla na sobě vůbec nic, ani gumičku ve vlasech. Kasumi překvapením povolila prsty a Slza spadla na zem. Již nezářila tak jako dřív a to znamenalo jedné – Slza nebyla nabitá Stínem. Na hřbetě Kasuminy ruky symbol kapky zůstal, což značilo, že artefakt má svého pána a tím je Kasumi. Nikdo jiný krom ní nemůže artefakt znovu využít, dokud bude Kasumi živá. Kasumi ani Sakuru Slza nyní nezajímala. Zíraly na dvojníka Kasumi a nebyly schopny ani promluvit. Druhá Kasumi takový problém neměla: „Ehh, už dle vašich výrazů je jasné, že Samael se s vysvětlováním funkce artefaktu nezaobíral. Dejte mi chvilku, než si zvyknu a srovnám si myšlenky. Taky bych se raději oblékla. Je mi… stydno.“ Sakura vytáhla ze skříně vojenské oblečení a předala ho druhé Kasumi. Ta se v rychlosti oblékla. „V paměti mám, nebo spíš ty máš Kasumi, opravdu mnoho věci…“ „Ty se mi hrabeš v paměti?!“ obořila se na svoji dvojnici Kasumi. „Špatně jsem se vyjádřila. My dvě jsme takřka totožné. Jediné, co nás odlišuje, je naše osobnost a intelekt, jinak vzpomínky i schopnosti máme zcela stejné. Slza krve je teď tvůj artefakt a jen ty ho můžeš využít, avšak k tomu je zapotřebí Stínu. Stačí jakýkoli Stín a Samael úmyslně vybral ten můj. Tedy… abys rozuměla – jsem stejně živá jako ty, ale moji osobnost a mé chování ovlivňuje Stín, který je ve mně.“ „S tím už jsem se kdysi setkala. Armunderův Stín ovlivňoval duši Damiena Gordona. Chceš říct, že nad sebou nemáš plnou kontrolu?“ „Mám ji. Jsem víc než jen duše a Stín. Mám také živé tělo, jež obě součásti svírá.“ „Jsi opravdu úplně stejná? Pověz mi, jak se jmenoval můj syn?“ „Yoshi. Našla jsem ho ukřižovaného Tokutarovými lidmi. Hrozně mě to vzalo… dokonce i pomyšlení na to ve mně vyvolává smutek.“ „Nebyl to tvůj syn!“ „Podívej, asi takhle – možná jsem si to v reálu neprožila a možná jsem se ‚narodila‘ teprve nyní, ale mám za sebou to, co ty. Minulost se na mě podepisuje, jako na všech lidech. Od tohoto okamžiku však již má paměť jde svoji cestou – rozdělily jsme se.“ „Co moje zásadovost? Když ti Sakura dá do ruky zbraň, vystřelíš?“ „Vím, ehh… víš, jak se střílí, takže ano a klidně střelím do člověka. Jsem si vědoma toho, že jsem nikdy střelnou zbraň proti živému tvoru nepoužila, ale na rozdíl od tebe nemám problém s tím teď začít.“ „Potřebuješ jíst a pít? Vylučuješ? Musíš spát?“ „Ano. Jsem člověk. Navenek plnohodnotný, tam uvnitř mírně odlišný, ale jen nepatrně. Ber mě jako sobě rovnou.“ „Máš duši?“ „Kopii tvé duše, která je převýšena Stínem. To on má hlavní slovo v mém jednání.“ „Co to bylo za Stín? Komu patřil?“ „A to je právě to, co souvisí s tvým úkolem. Ke Stínu v Slze je možné promlouvat. Vím tedy, co mi Samael řekl. Pokud přijmeš, čeká tě velice obtížný úkol, na který mě pochopitelně budeš potřebovat.“ „Proč si to myslíš?“ „Jedna Kasumi dokáže divy, dvě dokážou zázraky… tedy snad. A zázrak je přesně to, co po nás Samael chce. Musíme mu z Ásgardu přinést Thorovo magické kladivo.“ „Mjollnir… Před pár dny jsem o něm četla…“ „Já vím. Je to dobře, jelikož již něco víš. Já jsem byla Thorova služebná.“
„To jako, že Thor opravdu žil?“ „Samozřejmě. Můžeš ho nazývat severským bohem anebo jedním z mnoha posluhovačů Azazela, čili nižšího démona z Pekla. Ono dávné legendy lidí nejsou zcela vymyšleny. Jen jde o to, že lidé tehdy neviděli širší souvislosti.“ Kasumi od tématu ještě odbíhat nechtěla. „Pověz mi víc,“ řekla a marně krotila svoji zvědavost. „Existovaly různé enklávy. Pokud je chceš odhalit čerpej informace v historii. Věz však, že Azazel sem na povrch před tisíci lety poslal své posluhovače, aby vytvořili předsunuté základny. Narozdíl od Samaela, který se do života lidí zapojoval osobně, Azazel vše prováděl zpovzdálí díky svým Princům, jenže chyboval. Atlantida, Asgard, Lemurie, Mu,... to je jen krátký výčet říší, které Azazel založil. Neobývali je lidé, tedy ne od samého počátku. Byla to města, někdy celé říše, které dávaly Azazelovy pocit, že má pod kontrolou svět. Ve skutečnosti všechno posral. Některé z těch říší navždy zmizely neboť byly zničeny a to buď rozbroji uvnitř, přírodními katastrofami či válkou s Azazelem, respektive jinými říšemi.“ „Ale proč? Proč by se měl stavět proti svým lidem?“ „Protože se mu vzepřeli. Dodnes se v severské mytologii přemítá význam slova Ragnarok. Tehdy severští bohové stáli proti zlým silám jež přišly zničit lidstvo. To se severští bohové, zrůdy z Pekla chceš-li, rozhodli odmítnou nadvládu Azazela a on se ve své nadutosti rozhodl zaútočit, aby je ztrestal. Azazel má své 'lidi' dokonale pod kontrolou pouze tam dole, ale tady nahoře vše závisí na jejich věrnosti a ta nebyla vždycky neochvějná. „Chápu. Co tedy musíme udělat?“ „V první řadě zavítat ke stromu, jež drží svět – Yggdrasilu. Odtamtud vede cesta do sedmi světů. Ten náš, Midgard, je v samotném středu. Ostatní jsou malé a uměle vytvořené. My poputujeme nejprve nahoru do Helheimu. Nebudu tě nyní zatěžovat podrobnostmi. V první řadě musíme na Island.“ „Ehh, můžu taky něco říct?“ zeptala se Sakura. „Jen mluv,“ odvětila Kasumi. „Ehm, jestli je mi všechno jasný, tak ty… druhá Kasumi, mě nemáš ráda.“ „Nic moc k tobě necítím. Jsi má sestra… dle tvého chování ke mně, se mi zdá, že mne máš moc ráda a já chápu proč, ale i když k tobě chovám jisté sympatie, nebude to nic v porovnání tady s Kasumi.“ „Jo… chápu. Možná chápu. Jednak vám chci říct, že se musíte jednoznačně odlišit, protože jste si víc podobný než jednovaječný dvojčata. A za druhý si tady druhá Kasumi musí dát jiný jméno, ať v tom není guláš.“ „Tvá sestra má pravdu,“ řekla druhá Kasumi. „Říkejte mi třeba… Izumi. Protože nás čeká cesta na Island a já nemám pas ani jakýkoli jiný průkaz totožnosti, bude třeba využít tvůj, Sakuro. Jsme sestry a jsme si podobné, takže by neměly nastat komplikace. Rozpustím si vlasy, to abych vypadala mladší, ale ostříhat se nenechám.“ „Proč ne?“ zeptala se Kasumi. „Líbí se mi dlouhé vlasy. Když to půjde dobře, do letadla se dostanu bez obtíží. Půjdu zjistit, kdy to letí a zamluvit letenky. Poté se sbalíme a… možná by bylo lepší se neukazovat před Samuelem.“ „To máš pravdu.“ odvětila Kasumi. „Povím mu, že mě Samael poslat na Island, ale o tobě ani slovo.“ „Fajn, takže se raději připravím a urychleně zmizím ze zámku. Nejprve však půjdu volat.“ „Dobře…“ řekla Sakura „Telefon máme…“ „Já vím, kde je,“ odvětila Izumi a odešla. Kasumi se obrátila na Sakuru: „Nenech se zmámit tím, že vypadá jako já. Uvnitř je to úplně
jiný člověk.“ „Jasný, ale i tak… je to děsivé i fascinující zároveň. Co ten artefakt?“ Sakura sebrala Slzu a chvíli si ji prohlížela. „Uschovej ho někde u sebe,“ řekla Kasumi. „Až se vrátíme, vezmu si ho. Mohl by se ještě hodit. Tam dole máme dva Stíny…“ „Sestřičko, neblázni! Já vím, že armáda Kasumiček by byla opravdu působivá, ale originál je jen jeden.“ „Neříkám, že Slzu použiju. Jen se jí nechci zbavit. Jeden nikdy neví…“ „Hmm, a co pak, myslím, až se vrátíte? Necháme si Kasumi, tedy druhou ze dvou, tady na zámku?“ „Pochybuji, že o to bude stát. Nic ji k nám neváže. Žádné city, jen vzpomínky. A krom toho mi nebude příjemné s ní ani cestovat, natož pak žít na Black Mirror. Popravdě, Sakuro – ona je ten nejsmrtonosnější člověk, jakého jsem kdy potkala. Už teď vím, že dokáže kolem sebe roznášet bolest a je fyzicky velice silná - mrštná, odolná, svalnatá, rychlá,… Má schopnosti, o kterých se většině lidí může jen zdát. Je extrémně nebezpečná.“ „Jsi to ty!“ „No právě!“
VIII - Vetřelec 27. 12. 1998 Časně ráno seděl Conrad ve svém domě u stolu a popíjel vodku. Věděl, že má konzumaci velkého množství alkoholu striktně zakázanou od doktorů. Přesto na to nedbal. Druhou rukou si přidržoval mokrý kapesník u tváře, která ho stále nepřestala bolet. V mysli si přehrával včerejší událost. ‚Jednou toho bude litovat. Dokážu, že rod Gordonů není tak nedotknutelný! Sprostý pětinásobný vrah si běhá volně po světě a ještě se mu všichni musí klanět…‘ Conrad zvednul lahev a mrštil ji vztekle o stůl, až se celá roztříštila a zbytek alkoholu z ní vytekl. Poté přešel k oknu a sledoval líně tekoucí řeku. ‚Jen si dělej dál nepřátele, když si myslíš, že tě tvá Asijská šlapka ochrání.' Conrad vytáhl z pouzdra připevněném u boku pistoli a prohlédl si ji. „Však ona není tak rychlá, jak si myslíš…“ řekl nahlas a usmál se. Conrad se teple oblékl a vyrazil ven. Pospíchal k domu svého otce. Zazvonil a čekal, až někdo otevře. To se také stalo a ze dveří vykoukla Josefína – Collierova manželka. Jakmile Conrada zahlédla, zabouchla mu před očima dveře. „Mrcho!“ zařval Conrad, otočil se a šel na stanici. Na náměstí potkal Carla. „Hej, ty,“ ozval se Carl a přistoupil k inspektorovi, „můžeš mi poradit? Slyšel jsem, že na faře je teď nový duchovní. Nevíš, co je to za člověka?“ „Nevím, a je mi to u prdele! Ještě jsem ho ani neviděl!“ „Počkej… mě jen zajímalo, jestli...“ „Běžte do hajzlu, než vás dám zavřít za maření vyšetřování!“ Conrad vstoupil na stanici, přičemž za sebou zabouchl dveře a Carl se vydal k zámku.
Jakmile sem dorazil, zazvonil a čekal, co se bude dít. Ze zámku vyšel Edward a Carlovi otevřel branku. „Dobré ráno, pane,“ pozdravil Edward. „Dobrej, dobrej. Je to docela nepraktické, nemyslíte? Moderní vily a podobné snobské baráky využívají interkom a dálkově otevíratelnou bránu. Myslím, že by to pan Gordon měl zvážit.“ „Kdysi tu interkom byl, ale porouchal se. Pánovi to vůbec nevadí. Někdy je totiž lepší člověka na vlastní oči vidět, než se rozmyslíte, zdali ho tu chcete či nikoli. Krom toho, návštěvu je stejně potřebné osobně uvézt do zámku, aby necourala po pozemku.“ „Doufám ale, že až dostanu to místo, nebudu muset pokaždé zvonit a čekat, až někdo konečně otevře.“ „Pokud budete přijat, dostanete samozřejmě vlastní klíče. Teď už ale pojďte, představím vás pánovi.“ Edward doprovodil Carla do hlavní haly zámku. Na sedačce tu seděl Samuel, četl si dnešní noviny a pil čaj. Jakmile zahlédl nově příchozího, vstal a podal si s Carlem ruku. „Samuel Gordon, rád vás poznávám.“ „Nápodobně. Carl Norris. Když se tu tak rozhlížím… staré obrazy, nábytek snad z osmnáctého století, podlaha z chladných kamenných desek, dokonce obyčejný krb… zdá se mi, že vůbec nejdete s dobou, pane Gordone.“ „Vypadá to tak… Edwarde, můžete nás nechat o samotě?“ „Jistě, pane. Pokud budete chtít, abych pana Norrise provedl zámkem a sdělil mu jeho pracovní povinností, stačí říct. Budu v kuchyni.“
Jakmile Edward odešel, Samuel pokračoval: „Tenhle zámek dali postavit mí předci již před stovkami let. Jeho dnešní vybavení zařídil z velké části můj děd v první polovině devatenáctého století. Mnoho věci bylo zmodernizováno, například máme rozvod vody, elektřinu a jiné věci, ovšem stále zachovávám tradici a kouzlo zámku tím, že žiji postaru obklopen starými věcmi.“ „Já vás chápu, pane Gordone, ale stojíme na prahu nového tisíciletí a tady se zdá, jakoby se čas zastavil. Potřebujete se zapojit do skutečného života, musíte jít s dobou. Navrhuji vám třeba tento ošklivý glóbus nechat odstranit a místo něj umístit velikou televizi. Támhle pod tím starochem v brnění byste mohl mít bar a to nejen pro sebe, ale i na případné párty. Ten krb zrušte a přejděte na elektrické vytápění – přímotopy. Zkuste moderní umění – nějakou plastiku nebo obraz, třeba od Picassa. Venku před zámkem jsem viděl sošky nahých žen. Je to inspirující, ale trochu strohé. Chce to se uvolnit, takže třeba tady vedle toho průchodu by se mohla dát velká socha ležící vyvinuté ženy, ale asi by to bylo hrozně drahé a těžko sehnatelné. Možná bude lepší nástěnný obraz a to nejlépe akt a pořádně odvážný. Třeba rovnou dva milenci při sexu, jo to by mělo styl.“ „Už jste skončil?“ zeptal se Samuel, ze kterého vstřícnost a slušnost vyprchala. „Zatím jsem viděl jen halu. Proveďte mě zámkem a povím vám, co je třeba změnit.“ „Nic se měnit nebude, rozumíte mi?! Tenhle zámek zůstane tak, jak je.“ Carl se usmál a zakroutil nechápavě hlavou. „Vy mi asi nerozumíte. Máte spoustu peněz, můžete si dovolit to nejlepší, být za každou cenu moderní a na špici a vy místo toho toužíte po… po tomhle?! Probuďte se, pane, strohý nudný středověk je pryč. Jasný, že se obáváte změn, ale buďte v pohodě, protože nakonec si ty změny oblíbíte a nebudete moct být bez nich. Třeba tady…“ Carl vytáhl z kapsy mobilní telefon. „Tak tahle věcička je naprostou nutností pro každého akčního muže dnešní doby. Vyjít bez tohohle z baráku je doslova hřích. Zahoďte všechny telefony, co máte a kupte si mobil. Je to skladný, malý, vcelku lehký a můžete s tím volat s kýmkoli a kdekoli. To ale není všechno, protože můžete také psát SMS zprávy nebo hrát hry. Četl jsem, že se neustále vyvíjejí nové verze s novými možnostmi, větší kapacitou dat, větší spolehlivostí i větším displayem. Tohle je hudba budoucnosti a neříkejte mi, že vy šlechtic netoužíte po tom být in.“ „In? Ne, po tom opravdu netoužím.“ „A co třeba vaše přítelkyně? Prý se budete brzy ženit. Ta vaše… ehh…“ „Kasumi.“ „Ano, no ta vaše Kasumi je prý Japonka a Japonsko, to je země, která uhání vpřed mílovými kroky a zahlcuje svět výdobytky moderní techniky. Vsadím se s vámi o dvacet liber, že po tomhle vaše Kasumi skočí všemi deseti. Jen mi ji sem schválně zavolejte.“ „Kasumi včera večer odjela na Island. Není tady a věřte mi, že po mobilním telefonu nijak netouží. Jsme tu snad kvůli vaší práci, tak se pojďme bavit k věci. Rozhodně nejsem zvědavý na to, jak mi budete vnucovat všechno nové. Vaším úkolem je zjednodušeně toto – já vám řeknu, co máte opravit, či předělat a vy to bez řečí uděláte přesně tak, jak já chci.“ „Jak vy chcete? Ale, pane, já vám přece radím dobře, to jistě vidíte sám. Navíc je zcela zbytečné věci opravovat, když je můžeme nahradit novými. Nechte to schválně na mě. Uvidíte, že nebudete litovat.“ „Vy jste mi nerozuměl?!“ rozčílil se Samuel. „Rozuměl, ale pochopte to – chce to tvůrčí mysl, chce to rádce, který ví, co a jak. A to jsem právě já.“ „Pokud potřebujete uplatnit svoji ‚tvůrčí mysl,‘ vezměte autogen, hromádku šrotu ze smetiště a můžete se do toho pustit. V mém zámku se budou dělat věci po mém, pochopil jste to?!“ „Samozřejmě… nemusíte hned zvyšovat hlas. Já totiž slyším dobře. Stejně si ale nemyslím,
že děláte správnou věc.“ „Nebudu vás platit za myšlení, ale za dobře odvedenou práci, takže abychom si to ujasnili – dám vám jeden měsíc, během kterého sem budete pravidelně každé ráno krom víkendů a svátků docházet a budete plnit věci, které vám zadám já, Edward, moje nastávající, či její sestra.“ „S tou sestrou… trochu jsme se posledně nepohodli. Je násilná, agresivní a dokonce brutální. Neuvažoval jste někdy o psychiatrovi, který by ji prošetřil? Možná, že by doporučil léky na uklidnění nebo rovnou dočasný pobyt ve specializovaném ústavě. Ulevili bychom si všichni, tím jsem si jist.“ „Tak tohle jí řekněte do očí a vaše zkušební lhůta se ještě prodlouží o pár dnů, během kterých si poležíte v nemocnici. Radím vám dobře – přestaňte se chovat, jakoby vám to tu patřilo. Můžete být klidně mistr, co se týče řemeslné práce, zahradničení, či instalatérství, ale pokud nepochopíte, kde máte hranice, tak vás stejně nevezmu. Teď běžte do kuchyně za Edwardem, je to tímhle průchodem přes jídelnu. Řekněte mu, že po vás chci opravit těsnění kohoutku v koupelně pro služebnictvo. Ukáže vám dílnu, kde si vezmete, co bude třeba a můžete se směle pustit do práce. Splníte ji a já vám řeknu, co máte dělat dál. K večeru vám za práci zaplatím, zároveň počítejte s pauzou na oběd i samotným obědem.“ „Ehh, a co smlouva?“ „Žádnou nemáte, dokud nebudete přijat.“ „Slyšel jsem dobře? A kde mám jistotu, že dostanu zaplaceno?!“ „Nemáte jistotu, ale jestli mi nevěříte, pak se nemáme o čem bavit a můžete rovnou odejít.“ „To bych možná měl, pane Gordone. A ještě bych mohl lidem povědět, že se chováte jako podvodník.“ „Važte slova! Pokud tu s námi máte dokonce bydlet, tak je důvěra nezbytná.“ „A neměla by být důvěra oboustranná?“ „Samozřejmě.“ „V tom případě byste mi měl zaplatit předem. Nejste totiž jediný, kdo požaduje práci, kterou zvládnu zastat. Je možné, že by se našla i podstatně snazší a dokonce lépe placená práce. Já jsem však nejprve přišel sem za vámi a to protože si vás vážím. Tak dokažte, že i vy si vážíte mne, jinak si neplácneme.“ „Vypadněte!“ „Prosím?!“ „Řekl jsem, vypadněte! Zažil jsem leccos, ale aby mi sem přišel zájemce o práci, dožadoval se peněz předem a ještě mě vydíral? Co jste to za…“ Ozval se děsivý křik z horního patra a Samuel se okamžitě rozběhl nahoru. Křik neustával a tak snadno poznal, že vychází ze Sakuřina pokoje.
Samuel vtrhl dovnitř a nalezl tu vyděšenou Asiatku, jak se přikrývá dekou, jakoby se za něco styděla. Po tváři jí tekly slzy a byla k smrti vystrašená. „Co se děje?“ strachoval se Samuel. „Naše dítě…“ Sakura odhrnula deku a ukázala těhotenské břicho, za které by se nemusela stydět ani žena v pátém měsíci těhotenství. Samuel ze sebe vydal jen jediné slovo: „Bože…“ Sakura se marně snažila uklidnit. Otřela si dekou slzy a pokusila se postavit. Šlo jí to ztěžka a ještě se musela přidržovat, aby neupadla. „Co se to se mnou děje, Samueli?!“ zoufala si Sakura. „Ještě včera bylo vše normální. Ano, od početí se mi trochu nafouklo bříško, ale jen minimálně. Nebylo ani znát, jestli jsem opravdu těhotná nebo jen tloustnu, ale tohle…“
„Ten démon… Mammon.“ „Já vím. Co jiného by to mohlo být, ale je to strašné!“ Sakura se nepřestala strachy třást. Byla vyděšená tak jako snad ještě nikdy. „Musíš okamžitě ke gynekologovi. Řeknu Edwardovi, aby tě odvezl do města. Je tam jeden zkušený lékař. Sigmund Perkins se jmenuje a má vlastní ordinaci kousek od náměstí. Když jsme byli před pár dny na nákupech, Kasumi za ním zašla a přihlásila se k němu. Povíš jí, že jsi její sestra a on tě vyšetří a založí ti kartu.“ „Ne! Jen si představ, co může zjistit!“ „Musíš mu říct, že jsi otěhotněla už někdy koncem léta a ne v listopadu.“ „Co až provede ultrazvuk? Co asi objeví? Dítě s rohama a kopýtky?! Ne, do tohohle nejdu, Samueli! Ještě mě zavřou kvůli nějakým experimentům. Nebo se tu staví lidé z církve a řeknou, že v sobě mám ďábla. Ale… já ho tam opravdu mám! Musím dělat jako že nic, to je jisté.“ „A jak to chceš udělat? Všichni tě viděli a znají tě. Jak chceš zamaskovat to břicho?“ „Já nevím… možná když nebudu vycházet z domu.“ Samuel se na chvíli usadil na židli a přemýšlel. Byl rozrušený a jen stěží se dokázal soustředit. Tady nešlo jen o Sakuru ale i o dítě, o jeho dítě! „Snad nám pomůže kněz,“ řekl. „Nechám tě podrobit exorcismu.“ „Exorcismu? Co to je?“ „Vymítání ďábla. Kdysi to podstoupil Adrian.“ „A jak to dopadlo?“ „Špatně. Farář to tehdy nepřežil a mému synovi stejně nepomohl.“ „Skvělý… hned do toho vkládám větší naději…“ „Pojď, pořádně se oblékni – vyrazíme hned. Vezmi si silnou zimní bundu, ať nejsi nápadná a půjdeme.“
Samuel sešel dolů do haly, zatímco se Sakura oblékala. Tady zjistil, že Carl stále ještě neodešel. „Vy jste ještě tady?!“ „Vidíte, ne? Chtěl jsem se s vámi dohodnout.“ „Na čem? O vaše služby nestojím, to jsem vám dal najevo jasně.“ „Vzal bych si měsíční plat a budeme vyrovnáni.“ „Nemám na žerty náladu!“ „Já nežertuji, pane Gordone. Buď ty peníze, nebo se rozejdeme ve zlém a to by vás potom mohlo mrzet. Co když vás zažaluji za ublížení na zdraví?“ „Co si to dovolujete? Vypadněte nebo se neznám!“ „Vidíte? Už je to tady.“ „Dávám vám minutu, pak volám policii,“ zdůraznil Samuel a musel se hodně ovládat, aby Carla neudeřil. „Jen si poslužte. Než sem policie přijede, budu už pryč a vás čeká jen spousta vysvětlování. Zbytečný výjezd policie, křivé obvinění,...“ „Můžeme to vyřešit sami dva. Ale upozorňuji, že záchranku vám volat nebudu.“ „Zvládnu to i sám a rovnou oslovím policii. Má krev na tváři jim jako důkaz bude stačit.“ „Carle, vždyť nemáte jediného svědka!“ „Ha, ha. Vy také ne.“ „Edward i Sakura mi dosvědčí, že jste scházel ze schodů a čirou náhodou zakopl. Chcete se vsadit? O dvacet liber?“ Carlovi z úst usměv rázem vymizel.
„Ještě jsme neskončili, pane Gordone!“ Carl do Samuela strčil a pokračoval ke vchodovým dveřím. Samuel šel s ním, neboť netušil, zda je branka zamčená. Vyprovodil Carla před bránu. „Za to, že odsud odcházíte po svých, vděčíte skutečnosti, že Kasumi je v cizině. Až se příště zkusíte zaseknout u nás na zámku, vyrazíme vás nohama napřed a budete rád, když se na ty nohy ještě někdy v životě postavíte. Navíc mi bude zcela jedno, kde si budete stěžovat. Já budu mít vždycky dost svědků, co řeknou, že jsme v tom nevině.“ Carl na to nic neřekl a celý navztekaný odešel. Samuel chvíli počkal, než dorazila Sakura a poté s ní pomalým krokem vyrazil k faře.
Z kostela právě odcházel Carl a zdálo se, že má skvělou náladu. „Doufám, že jsi toho kripla nepřijal,“ pronesla Sakura, jakmile k nim Carl přišel na doslech. „Neboj se. Takového zmetka bych na zámku nestrpěl.“ „Já vás slyším!“ vykřikl Carl. „Tím líp,“ zařvala Sakura. „Neser se do lidí na který nestačíš, hajzle!“ Carl poslechl a pospíchal domů. Cestou přemýšlel, jak by osazenstvu Black Mirror uškodil. „Jak s ním může Miranda vydržet?“ ptal se Samuel. „Alespoň vidíš, jak je na tom ta chuděra špatně. Musíme ji ze spárů toho zmrda dostat a vzít ji k nám na zámek. Beztak se k ní připrdelil jen proto, že počítal s její laskavostí a samotou. Jenomže než mít doma takovou svini, to je lepší žít sám.“ Samuel nemohl než souhlasit.
Společně vstoupili do kostela, kde narazili na faráře Silase. Ten měl tentokrát již klasický kněžský černý hábit a vypadal tak podstatně důstojněji. „Dobré ráno, Silasi,“ pozdravil Samuel. „Rád vás opět vidím, pane Gordone. A vy budete slečna Sakura?“ „Ano, to jsem já.“ „Předpokládám, že jdete ohledně úmrtí Marka Holmese. Nechť dojde klidu v náruči Boží.“ „O tohle ani nejde,“ pronesla Sakura. „Máme hrozný problém a musíš mě zachránit, faráři.“ „A o co jde?“ podivil se Silas. „Stalo se snad další neštěstí?“ „Jo,“ odvětila Sakura. „Jak moc můžu spoléhat na tvoji diskrétnost?“ „Bez obav. Jakožto kněz musím držet mnohá tajemství. Zvládnu i to vaše. O co jde, slečno?“ Sakura sklopila zrak a svlékla si bundu i košili. „Gratuluji!“ zvolal radostně Silas. Poté však zvážněl. „Aha, nechte mě hádat – vy jste z dálného východu a nevíte, jestli by bylo moudré vaše děťátko pokřtít.“ „Kdyby šlo o jen tohle...“ pronesl Samuel. „Poslyšte, Silasi, je to mnohem horší. Sakura otěhotněla asi před měsícem a půl. Včera na ní ještě nebylo skoro nic vidět a dnes tohle… Jsme přesvědčeni, že do jejího těla vniknul démon. Nevím, jak to jinak říct, snad jen… prostě vás žádám, abyste z ní démona vyhnal!“ Silas po Samuelových slovech zblednul. Urychleně se opřel o oltář. „Silasi, vy jste asi nikdy neprováděl exorcismus, že ne?“ „Mám jen čistě teoretické znalosti a těch navíc není mnoho. Navíc není možné cokoli provádět bez svolení biskupa a věřte mi – mě by na to nepověřil ani za nic. V tomhle se zkrátka budete muset obrátit na někoho zkušenějšího. Je mi líto.“ „To zvládneš!“ snažila se Sakura faráře povzbudit. „Určitě na to jsou nějaké knížky s přesným návodem.“ „Znáte alespoň jméno toho démona?“ „Mammon,“ odvětila Sakura.
„Mammon… tak se nazývá jeden ze sedmi princů Pekla. Ehh,… můj bože, tohle je na mě opravdu příliš. Nemohu vám pomoct, odpusťte mi prosím. Já… já vůbec nechápu, co se tady na panství děje! Je to jako noční můra… tolik nadpřirozena, tolik zázraků,… nevím, jestli mám na to tu vůbec zůstat.“ „Koukej se uklidnit, frajere!“ zařvala Sakura. Vidina faráře, který propadá depresi ji jedině rozčílila vzhledem k situaci, v jaké sama byla. „Když nepomůžeš, nevadí, zvládneme to sami. Dej nám ale nějakou knížku, kde je návod na ten obřad.“ „To je strašlivě nebezpečné!“ „Nezájem! Daleko nebezpečnější je podle mě dělat jakože nic.“ „Já tedy prohlédnu knihy, jež tu po otci Furasovi zbyly a snad něco naleznu.“
Jakmile Silas odešel, Sakura přešla k oltáři a vzala do ruky malý kříž. „Víš, co mě děsí nejvíc, Samueli? Stojím v kostele, v rukou držím tohle a necítím absolutně nic. Možná, že křesťanský Bůh je na toho démona krátký. Třeba se ten parchant ve mně jedině směje a říká si, že ať už udělám cokoli, stejně mě čeká děs, hrůza a možná smrt.“ „Lilith tvrdila, že démonovi odoláš.“ „Co tvrdila ta čubčí bestie mě je u prdele! Ale možná měla pravdu. Možná jsem dost silná, abych démonovi odolala, ale mé dítě tak silné není. Do prdele, copak ten parchant nemůže alespoň hrát fér?!“ „Pověz, opravdu stojíš o exorcismus v mém provedení? Uvědomuješ si, jak to může skončit?“ „Jestli se na to necítíš, já to pochopím. Počkám na sestřičku, ta se určitě bát nebude. Určitě mi pomůže!“ Samuel si všiml, jak Sakuře tečou po tváři slzy. Přistoupil k ní a ona ho objala. „Těšila jsem se na dítě. Jasně, zprvu jsem o něj ani nestála, ale když to najednou přišlo, bylo to super. Přišlo mi, že dělám něco, co má opravdu smysl. Porodit vlastní dítě je nejen ohromná zkušenost, ale především důkaz toho, že jsem plnohodnotná žena schopná dát někomu život. Až doteď jsem životy jen brala a teď se to mělo změnit, jenomže… Bojím se, Samueli! Hrozně se bojím! Neumíš si představit ten šok ráno.“ „Chápu tě. Vždyť to mělo být moje dítě! A teď se zdá, že mi ho něco ukradlo! Pomůžu ti, Sakuro, pokud to opravdu tak chceš, provedeme exorcismus, ať se stane cokoli. Je mojí povinností být s tebou a ochraňovat tě.“ „Díky… moc ti děkuju. Jestli mi vážně pomůžeš, do smrti ti to nezapomenu.“
Silas se po necelé čtvrt hodině vrátil s úzkou knihou v ruce. „Nevím, co se může stát. Děsí mě skutečnost, že nakonec mohu mít vaši krev na rukou a to ať udělám cokoli.“ „Díky, Silasi,“ odvětil Samuel. „V té knize by měl být obecný návod jak postupovat při samotném exorcismu i to, co vymítání ďábla zahrnuje. Posednutí démonem si lidé mnohdy pletou s psychickými poruchami, třeba se schizofrenií, ale pokud je pravda to, co říkáte a já tomu věřím, pak není o vážnosti situace pochyb. Hrozně rád bych vám pomohl, ale nedokážu to. Spíše bych vám mohl ublížit a to bych nepřežil. Nejlepší by bylo vám to rozmluvit, neboť zahrávat si s temnými silami je balancování na hranici života a smrti, jenomže vy zřejmě víte o temných silách mnohem víc než já. Budu se za vás modlit a… Bůh s vámi.“
Miranda u plotny připravovala dnešní oběd – bramboráčky s mletým masem. Domů se vrátil Carl a už z předsíně volal: „Sehnal jsem novou práci!“ Miranda si otřela umaštěné ruce a počkala, až Carl přijde za ní. Bylo na ní patrné, že má radost. „Takže se budeš stěhovat na zámek?“ zeptala se. „Na zámek?! Mám na víc, než dělat Gordonovi poskoka. Ten milostpán je namyšlený hňup a jak rád se povyšuje nad ostatní… tomu se ani nechce věřit.“ „Samuel?! On takový není. Možná jsi ho jen špatně pochopil.“ „Kdepak – Samuel je fouňa, ale co bys taky jinýho čekala od zámeckého pána? Kouká se na všechny svrchu a myslí si, že sežral všechnu moudrost světa. A ještě si mě dovolil vyhrožovat! Pořád se ohání tou svou Kasumi a myslí si, že se z ní snad rozklepu strachy!“ „Mě Kasumi připadala slušná.“ „Jen to na tebe hrála. Všichni se jen přetvařují, ale když jim to nezbaštíš a prokoukneš je, zjistíš, co je ta zámecká sebranka zač. Musíš umět číst mezi řádky a to bys jako knihovnice zvládnout měla.“ Mirandě se jen těžko věřilo tomu, co Carl říká. Samuela viděla mnohokrát a ani jednou se nad ni nepovyšoval. Kasumi sice znala spíše z vyprávění, ale nepřišla jí zlá. „Nechci už, abys k zámku chodila a už vůbec ne, aby sis sem vodila tu praštěnou holku.“ „Myslíš Sakuru?“ „Přesně tu.“ Carl usedl ke stolu, a zatímco se Miranda vrátila k plotně, pokračoval: „Má na tebe špatný vliv. Jen si to vezmi – je to Kasumina sestra, tak je jasné, že bude svoji sestru vynášet až do nebes. Stačí tu Sakuru vidět a každý pozná, že to nemá v hlavě srovnané. Nebo si snad myslíš, že tak jako ona se chová každý druhý?“ „To zase ne. Je zvláštní…“ „Přesně a se zvláštními lidmi musíš opatrně. Myslím přece na tvoje dobro, Mirando – je to nebezpečná holka a ty se s ní ještě kamarádíš…“ „Je s ní legrace a ráda vypráví.“ „Je sebestředná a pomatená! Byla ve válce, no jen si to představ – kdoví, jak se na ni válka podepsala. Může být celou dobu v klidu a pak jí přeskočí a vytáhne bouchačku. Vždyť na mě ji málem vytáhla!“ „A ty myslíš, že by mi byla schopná ublížit?“ „Viděla jsi, co provedla mě a to jsem k ní jen projevil nedůvěru a nechtěl ji hned pustit do domu.“ „Tvrdila, že jsi jí urazil a ještě pohrdal Markem.“ „A ty jí to věříš? Proč já bych měl hned někoho urážet? Navíc člověka, kterého ani neznám.“ Carl vstal od stolu a pohladil Mirandu po vlasech. „No tak, Miri, znáš mě lépe než ji. Zkus mi taky jednou věřit, obzvláště když to s tebou myslím dobře. Přemýšlel jsem, a když teď mám tu práci…“ „Co vlastně budeš dělat? Nějak jsme to zamluvili.“ „Budu se starat o hřbitov a kostel. Pohoda a navíc mě žádný milostpán nebude komandovat.“ „Spadá do toho i hrobničina?“ „Jo, ale co na tom? Lidí tu žije málo a okolní vesnice mají své vlastní hřbitovy. Jen klid – nebudu se věčně hrabat v zemi.“ „Takhle špinavá práce mi k tobě nesedí. Takový jsi nikdy nebyl!“ „Změnil jsem se a začal makat poctivě rukama. Jsem slušnej chlap, kterej ví, co a jak. Taky bych s tebou potřeboval promluvit o něčem důležitém. Chtěl jsem vědět, jestli mě tu necháš bydlet natrvalo. Když už tu mám práci, nechce se mi odjíždět a dům ve vesnici by byl moc drahý. Nech mě u sebe alespoň, dokud si nevydělám dost na vlastní bydlení, ano?“ Miranda se netvářila kdovíjak nadšeně, ale nakonec svolila. Ostatně, bydlela tu celé roky sama a
s Carlem alespoň zapomněla na samotu a pocit opuštění. „Tak dobře, ale náš vztah je minulostí, můžeme být nanejvýše kamarádi.“ „Víc po tobě ani nežádám. Hmm, krásně to voní.“ „Kolik si dáš bramboráčků?“ „Čtyři a ať je tam dost masa. Když mě teď čeká taková těžká práce, tak ať na ni mám dost síly.“ Zazvonil zvonek a Miranda odhrnula závěs u okna, aby viděla ven. Hned na to se však polekala. „Policejní auto?!“ „Půjdu se podívat,“ odvětil Carl. Vyšel ze dveří a stanul tváří v tvář mladému policistovi v uniformě. Měl černé, nagelované a dozadu sčesané vlasy. „Jonathane!“ vykřikl radostně Carl a potřásl si s kamarádem rukou. „Jak jsi mě tu vůbec našel?“ „Půjdeme někam, kde budeme mít naprosté soukromí?“ otázal se policista. „Jasně, touhle cestou je asi po kilometru opuštěný hotel. Nikdo tam prý nechodí.“
Oba muži zastavili před budovou hotelu. Jonathan nechal chvíli puštěný motor a zapnul topení, aby ve voze bylo snesitelněji. „Tak jak jsi mě v téhle prdeli našel?“ ptal se Carl. „Snadno, máš tu trvalé bydliště.“ „Jo, no vidíš to – úplně jsem na to zapomněl.“ „Co tvoje bejvalka? Je to její dům, ne?“ „Je, tedy zatím je. O tom, že jsem se k ní nastěhoval, nemá ani páru.“ „Takže už to zase rozjíždíš?“ „Nemáš cígo?“ Jonathan sáhl do kapsy a nabídl Carlovi cigaretu z krabičky. Ten stáhl okénko a nabízeným zapalovačem si zapálil. „Miranda je snadnej cíl. Až mi přijde, že je to pod mou úroveň.“ „To jsi o Ginny říkal taky a krachlo to.“ „Ne mojí vinou!“ zdůraznil Carl. „Byla to smůla, nic víc. Kdo by si byl pomyslel, že ta chajda lehne popelem dva dny potom, co mi zrušili pojistku.“ „Uznávám, že přepsat barák na malou dceru a pak si ho zapálit ve snaze vymlátit z pojišťovny miliony by nenapadl jen tak někoho.“ „Přesně. Chce to vysoký IQ a umět chodit v právech.“ „Taky to chce značnou odvahu… a pevné nervy, vždyť tvé dítě tam uhořelo!“ Carl se otočil na svého kamaráda a suše konstatoval: „Nehoda.“ „Nehoda?!“ „Prosím tě, Jonty, co ti mám vyprávět – myslíš, že jsem k tomu spratkovi něco cítil? Byl to jen prostředek k dosažení balíku peněz – taková drsnější brigáda. Jestli Ginny chce, může si udělat nový děcko.“ „To právě nemůže a kvůli tomu jsem zde. Ginny je po smrti. Předávkovala se léky na uklidnění.“ Carl se rozesmál. „Alespoň je vidět, že zabírají, ha, ha. Spíš mi pověz, jestli nevedou nějaké nitky ke mně?“ „Pochybuji. Myslím, že jsi v suchu. A co tady? Jak se ti líbí ve staronovém domově?“ „Sere mě, že tu jsou všichni sto let za opicema. I když to má svý výhody. Včera jsem šel do místního pajzlu s touhle nádherou.“ Carl vytáhl mobilní telefon a s neskrývanou pýchou ho ukázal Jonathanovi. „Začal jsem těm starejm kořenům vyprávět, co to všechno umí. Čučeli na to, jak tele na nový vrata. Ale celkově to stojí za prd. Black Mirror je jak domov pro
slintající žvatlající seniory.“ „Někdo mladší se tu snad najde, ne? Třeba na zámku… Dělá tam můj spolužák z univerzity. Sice je to upjatej trouba, ale v důchodovým věku ještě není.“ „Máš na mysli Edwarda?“ „Přesně toho. Přemýšlím, že se za ním taky stavím, ale asi ne. Musel bych shodit tyhle policejní hadry.“ „Neví, že jsi polda?“ „Pro něj jsem furt starožitník, který svým krámkem zahaluje fakt, že dělá falešný průkazy. Kdyby se domáknul, že makám na obou stranách zákona, kdoví, jestli by neměl nutkání mě napráskat.“ „To může i teď.“ „To sice jo, ale to mohl už dávno a neudělal to. Kdyby se dozvěděl, že to je ještě horší než si myslel, těžko říct, jestli by mu nepřeskočilo a nešel by starýho kámoše udat.“ „Jak moc si jsi s Edwardem blízký?“ „Posledně mě navštívil asi před měsícem a půl, no a to po dlouhých pěti letech a jen pro to, že něco potřeboval.“ „Jinými slovy je ti u prdele. To je dobře, Jonty, protože milostpán a jeho skvadra mě ráno pořádně hnuli žlučí.“ Jonathan si rovněž zapálil cigaretu a na chvíli vyšel z vozu na čerstvý vzduch. Carl šel také, aby mohli dál mluvit. „Carle, zámek je velký sousto i na tebe.“ Jonathan ani netušil, jak tahle slova Carla rozčilí. „To mě tak podceňuješ?! Já jim dokážu udělat ze života peklo, jen si nemysli! Konečně to bude výzva pro mě. Jsem jako osamocený mstitel, co se pouští do boje s přesilou - s komandem Asijských štětek a namyšleným blbečkem. Zarazím Gordonovi dubový kůl přímo do srdce. Představ si, že prvního se Gordon žení. Milostpán si bere šikmoočku jménem Kasumi. Celý je to divný. Miranda tvrdila, že tu ta děvka byla asi před pěti lety, kdy se s tím trotlem seznámila a pak počátkem pětadevadesátýho odjela. Vrátila se letos koncem podzimu a už se mají brát.“ „Možná vztah na dálku. Asiatky jsou prý poslušný, věrný a milující. Ideální jako služky i milenky.“ „Tahle je jiná. Prý fušuje do bojových umění. Zní to jakoby milostpánovi teklo do bot anebo měl sadomasochistický sklony. Ale neboj se o mě - Asijských štětek se nezaleknu a těch jejich kung-fu triků už vůbec ne. Jedna facka a rozbrečí se jak malá holka.“ Carl zkontroloval čas na hodinkách a zabědoval. „Do háje, už tady kecáme skoro půl hodiny. To zas budu muset tý brejlatý huse vysvětlovat, kde jsem byl, co jsem dělal a kdoví, co ještě! Ani bys nevěřil, jak moc mě sere a kolik úsilí mě stojí se přemoct a jednu jí nevlepit. Nesnáším ženský... všechno to jsou namyšlený děvky. Hodíš mě zpátky?“ „Spolehni se, kámo.“
Samuel a Sakura se vraceli domů na zámek. Oba měli náladu pod psa a navíc se nedokázali zbavit strachu a pocitu nejistoty. Sakura ani nevnímala nově padající sníh, který by jinak viděla velice ráda. Hlavou se jí honily všelijaké myšlenky… ‚Během jediného dne, během jednoho jediného dne je všechno úplně v prdeli. A za všechno může ta podělaná kniha! Anebo spíš moje zvědavost. Nemusela jsem přece strkat nos do neznáma a lézt do toho prokletého kláštera. Ach jo…‘ Už za bránou zámku se Sakura chytila za břicho a tvář jí zkřivila bolest. „Au, co to… Samueli, ta… věc…“ Samuelovi se rozbušilo srdce. „Ne-nerozumím. Co ti je?“
„Já… nevím. Ono… ono to kope!“ „Proboha! Rychle, doprovodím tě nahoru do pokoje a okamžitě půjdu studovat tu knihu.“ „Dobře… jen… pospěš si, prosím.“ Sakura se pomalým krokem vydala k zámku a Samuel ji podpíral, aby neupadla. Po příchodu do zámku však klesla na kolena a chytila se za břicho. Její tvář zalil děs, neboť jasně cítila sílící pohyby ve svém břiše. Bylo jí horko a jen stěží zadržovala slzy. V křeči se sesunula na chladnou podlahu, natáhla se a vyhrnula si oděv. Samuel se k ní sklonil a čelo mu orosil studený pot. Oba s hrůzou sledovali Sakuřino břicho jak se nafukuje a vibruje. Asiatka nemohla déle vydržet a začala křičet. To přivolalo Edwarda, který v tu dobu vařil oběd. Jakmile Sakuru zahlédl, zamotala se mu hlava, takže se raději opřed o zeď a pokřižoval se. Ne snad, že by byl pobožný, ale vidina Sakuřina těhotenského břicha, jež se viditelně hýbalo, Edwarda vyděsila. Nebyl schopen jediného slova a nejinak tomu bylo v případě Samuela. Jen tak tam stál, skláněl se nad Sakurou a třásly se mu ruce. Břicho se konečně přestalo zvětšovat, ovšem nyní se zdálo, jakoby to, co je uvnitř, horečně chtělo ven, neboť kůže na různých místech se napínala, až se zdálo, že musí prasknout. Sakuřin zoufalý řev nebyl vyvolán bolestí, ale spíše děsem a hrůzou, jež jí nedovolovala se ani na moment uklidnit. U brány zazvonil zvonek, ale nikdo z přítomných mu nevěnoval pozornost. Sakuřiny nehty skřípaly po podlaze, z jejího jazyku tekla krev, když se do něj zakousla a krev potřísnila i její kalhoty. Započaly stále sílící kontrakce a odtékala plodová voda, což znamenalo jediné – dítě chtělo ven. Na tuto skutečnost Samuel dokázal zareagovat. Stáhl Sakuře kalhoty a pomohl jí roztáhnout nohy. Věděl, že není čas zkoušet cokoli jiného a měl za to, že čím dříve bude dítě venku, tím lépe pro Sakuru. Edward, bledý jako stěna, jen nečině přihlížel. Samuel se sklonil nad Sakurou a pokusil se jí uklidnit. „Nezbývá, než porodit, Sakuro. Musíš teď pořádně zatlačit, nehledě na sílící bolesti, ale tlač jen během kontrakcí.“ Sakuřin řev však způsobil, že Samuelova slova jí k uším vůbec nedolehla. V hloubi duše však věděla, co musí dělat, neboť dítě se dávalo do pohybu. Samuel si konečně všiml přítomnosti Edwarda a okamžitě ho zaúkoloval: „Nestůjte tam tak a přineste něco měkkého, třeba polštáře a vodu… a taky hadr, čisté nůžky a…“ „A-ano pane,“ odvětil Edward a rozběhl se nahoru do pokojů. Cestou zakopl o schod a měl štěstí, že neskončil až dole u paty schodiště. Rychle se zvedl a pospíchal vykonat pánův rozkaz. Samuel tentokrát zaslechl zvonění u brány, neboť se Sakura trochu uklidnila. Halou se již nerozléhal její jekot, ale hluboké dýchání a namáhavé funění. Zvonění Samuela rozčilovalo, a jelikož se Edward stále nevracel, rozhodl se otravného hosta vyřešit sám.
Seběhl schody a stanul u brány, kde zjistil, že ho navštívil kněz Silas. „Pane Samueli, já si to rozmyslel. Je mojí povinností vám pomoct, ať už se stane cokoli. Jsem připraven nést následky.“ Samuel měl za to, že Silas absolutně netuší, co ho čeká, a že jeho odvážná slova jsou jen prázdné fráze. Branku přesto otevřel a pustil faráře na pozemek. „Tohle není žádná hra, žádný podvod, tohle je realita a moje přítelkyně teď rodí dítě, které počala před měsícem a které vyrostlo během jediného dne! Jestli jí můžete jakkoli pomoci, udělejte to, moc vás prosím!“
Do haly mezitím sešel Desmond, který ze svého pokoje dobře slyšel Sakuřin křik a ač měl strach, rozhodl se zjistit, co se stalo. Na podlaze nalezl svoji ‚tetičku‘ jak se horečně snaží porodit dítě. Klučina zůstal zírat s otevřenými ústy, neboť nikdy nic podobného neviděl. „Teto,“ hlesl Desmond a postavil se před Sakuru, aby si ho vůbec všimla.
„Běž… pryč, Desi!“ „Ale…“ „Zmiz a… nezlob maminku. Už… už ji nikdy nezlob.“ Vyděšený klučina se vzdálil a vydal se zpátky do svého pokoje. Sakura mu ještě vzkázala: „Mám tě ráda, Desi. Doufám… doufám, že ty mě taky.“ Desmond už nic neřekl a vyběhl nahoru. Cestou minul Edwarda, který se vracel se vším, co po něm Samuel požadoval. Podepřel Sakuře polštářem hlavu a rozložil jí u nohou deku. „Paní… nevím, co říct. Snad jen – nemám ponětí, co se vámi děje, ale buďte silná.“ Sakura zase začala řvát jak smyslu zbavená, neboť už chtěla mít vše za sebou. Už téměř deset minut se snažila porodit dítě, jenže to jakoby někde uvízlo. Do haly se vrátil Samuel s knězem, který okamžitě pronesl krátkou modlitbu a pozvedl svůj kříž, jež měl na krku. „Edwarde, nechte nás teď o samotě.“ „Jistě, pane.“ Zatmco Edward velice rád odcházel, Samuel se sklonil k Sakuře. „Možná bychom tě měli položit na pohovku, ale já se bojím s tebou byť jen trochu hýbat. Nechci ti ublížit.“ „Už… už to leze?“ otázala se Sakura, která marně sbírala síly na další tlačení. Snažila se mezi kontrakcemi odpočívat, ale přesto byla vyčerpaná, čemuž značně napomáhala i hrůza v jejím srdci. Strachy klepající se Silas se zmohl jen na to, že promlouval k Bohu a žádal ho o pomoc. Nezdálo se, že je to něčemu platné. „Jde ven hlavičkou!“ zvolal Samuel s nadějí v hlase. Věděl, že vytlačit hlavičku bývá nejvíce obtížné. Jeho naděje se však rozplynula, když zjistil, že dítě vůbec nepláče. Trvalo jen pár dalších minut, které byly pro Sakuru nekonečně dlouhé, a dítě bylo na světě. Samuel odstřihl pupeční šňůru a zvedl dítě do dlaní. Vypadalo zcela lidsky, ale nedýchalo. Sakura ztěžka oddechovala a sledovala Samuelův ustaraný výraz. „Jak se cítíš, Sakuro?“ zeptal se jí. „Spíš mi pověz co to je?! Zrůda?!“ „Vypadá normálně, navzdory tomu, že se to před chvíli snažilo dostat ven a nepřirozeně rychle to vyrostlo. Teď nevím, jestli toho mám litovat nebo ne, ale... to dítě je mrtvé!“ Sakura s úlevou vydechla, což Silase i Samuela udivilo. „Bylo by hrozné to sledovat vyrůstat a neustále mít v paměti tuhle hrůzu!“ hájila se Sakura. „Navíc, kdoví, jestli by to byl opravdu člověk.“ Samuel se obrátil na kněze. „Silasi, myslím, že už tu nejste zapotřebí.“ „On tu někdy zapotřebí byl?!“ otázala se rozrušená Sakura. „Udělal jsi hovno! K čertu s tebou i s Bohem! To není Bůh, co vládne světu! Je to ďábel! Ďábel, slyšíš mě! Ďábel!“ „Sakuro, klid!“ naléhal Samuel. „Uklidni se, už je všechno v pořádku, je po všem.“ „Možná mé motlitby Pán vyslyšel,“ řekl Silas. „Ochránil vás přece před démonem. Každopádně, pokud mě tu již není zapotřebí…“ Samuel otevřel dveře ven a řekl: „Pojďte ven na vzduch. Promluvíme si tam.“
Samuel jasně viděl, že kněz je ještě rozrušenější než on sám. Přesto mluvil k věci. „Musíte slečnu Sakuru sledovat, pane Samueli, abychom si mohli být jisti, že je opravdu po všem.“ „Nebojte, dám na ni pozor.“ „A co to dítě, pane? Pokud se narodilo za takto podivných okolností, nebylo by bezpečné ho pohřbít na Warmhill. Proto bych si dovolil navrhnout zpopelnění…“ „Vy se bojíte?! Bojíte se, že na svaté půdě může snad napáchat škody?“ „Pokud démon nadále zůstal v těle toho dítěte, bude zapotřebí použít při pohřbu zvláštního opatření a pro můj klid i bezpečí všech, i mnohem zkušenějšího duchovního, který provede
obřad. Jinými slovy, budu muset hodně vysvětlovat a ten případ může v závěru posuzovat biskup. Dítě se však narodilo bez známek nelidskosti a jediný pádný důkaz, který můžete použít, je svědectví lidí o neskutečně rychlém průběhu těhotenství tady slečny. Bylo by možná riskantní přilévat olej do ohně a dávat rod Gordonů do souvislosti s temnými silami.“ „Máte pravdu. V tom případě… bych se o tělíčko postaral sám, pokud mohu počítat s tím, že vše, co se zde událo, si necháte pro sebe.“ „Máte můj slib, pane Samueli. Ale… co hodláte s dítětem dělat?“ „To už nechte na mě.“
Silas odešel a Samuel se vrátil i s dítětem zabaleném v dečce do zámku. „Počkej tady, Sakuro, dokud ti z těla nevyjde placenta. Potom tě odnesu do postele a teď se půjdu postarat o to dítě.“ „To budeš zlatej. Ještě mi jen tak pověz – byla to holčička?“ „Ty sis ji přála?“ „Jo… měla to být Naomi, po mámě.“ „Ne, je to chlapeček,“ zalhal Samuel, aby Sakuru uklidnil. „Doufám, že pro něj najdeš pěkné místečko.“ „Místečko?“ divil se Samuel. „Skončí na dně propasti pod zámkem.“ „To ne!“ vykřikla Sakura. „Nemůžeš ho jen tak zahodit a obzvlášť ne tam dole! Je to naše dítě!“ „Říkala jsi, že o něj nestojíš, že je dobře, co se stalo.“ Sakuřin nepřítomný pohled Samuela děsil. „Pohřbi ho,“ hlesla. „Copak to není tvůj syn?“ „Nechci si ho připomínat. Chci zapomenout, to nechápeš?“ „Zapomenout… proč ne. Ale skončí tady. Jsme přece rodina a rodina drží pohromadě za každých okolností.“ „Mluvíš zvláštně…“ „Nech to na mě, Samueli. Zabal mého syna a nech ho u mě v pokoji. Až mi bude lépe, postarám se o něj sama.“ „Musíš být po porodu hrozně rozrušená…“ „Udělej to!“ zařvala Sakura z plných plic. „To já ho porodila a já rozhodnu o jeho osudu!“ Samuel neměl sílu Sakuře odporovat. Poslechl a dítě zanesl do jejího pokoje. Měl za to, že se s ním ještě bude chtít Sakura rozloučit, a i když mu její chování připadalo zvláštní, věděl, že porod je pro ženu po psychické stránce ohromnou zátěží, se kterou se ne každá vyrovná okamžitě. Když sešel do haly, s úlevou zjistil, že Sakuřina placenta je venku a to vcelku, což znamenalo, že se neroztrhala a její kusy tak nemohou ohrozit Asiatčino zdraví. Samuel mladou ženu zvedl do náruče a vynesl ji nahoru do pokoje, kde ji uložil na postel. Vypadala už mnohem klidněji než předtím. Když odcházel, Sakura ho mezi dveřmi oslovila: „Jsi z toho všeho smutný?“ „Myslíš z úmrtí našeho dítěte? Necítím se v pořádku, ale tvoje vina to není, Sakuro. Nikdo nemohl za to, k čemu všemu došlo.“ „Já myslím, že to dopadlo relativně dobře, ale mluvila bych jinak, kdyby mě neposedl démon. Za těchto okolností je však smrt dítěte malou cenou.“ „Nechci, aby to vyznělo sobecky, ale můžeš si udělat klidně tucet dalších dětí.“ „Ale ne s tebou...“ „To opravdu ne!“ zdůraznil Samuel. „Chci ti poděkovat, že jsi mi byl nablízku. Ehh, Samueli, můžeš nechat otevřené dveře, ať se
tu vyvětrá?“ „Proč? Nezdá se mi, že by tu nebyl čerstvý vzduch.“ Samuel však poslechl a dveře otevřel dokořán aby sem proudil vzduch. Sakura řekla, něco, co mu málem vyrazilo dech. „Copak ty necítíš ten hnilobný zápach?!“
Island – jihovýchodně od Reykjavíku Izumi a Kasumi okamžitě po příletu na Island zapůjčily terénní auto a teplé oblečení, jež zahrnovalo třívrstvé kalhoty, kombinézy, bundu s kapucí a kožíškem, vysoké boty, palčáky a brýle. Měly i dostatek zásob v konzervách a vodu v termoskách, kde nehrozilo, že zmrzne. Obě ženy se vydaly na jihovýchod do vnitrozemí. Cílem byl relativně malý ledovec na jihu ostrova. Kasumi ze své společnice byla i nadále nesvá a přestože měla vedle sebe svoji dvojnici, nedokázala se v Izumi vyznat. Po vyjetí z města se Asiatky vydaly vstříc sněhem pokryté zemi. Kasumi se rozhlížela jen chvíli, přestože pustá krajina s mohutnými ledovci v dálce měla něco do sebe. Daleko více ji zajímala její společnice. Započala proto dlouhý rozhovor ve snaze vymámit z Izumi co nejvíce důležitých informací. „Máš stejné vzpomínky jako já, ale vzpomínáš si i na svůj předchozí život. Jak jinak bys věděla o Yggdrasilu.“ Izumi v autě trochu přitopila a nechala se zavléct do hovoru, přestože jí bylo jasně, že Kasuminy otázky budou nepříjemné. „Pamatuji si na svůj život, ale ty vzpomínky jsou zahaleny clonou, skrze kterou je obtížné se dostat. Nakonec je to dobře, řekla bych, vždyť kdyby se mi prolínaly vzpomínky, těžko bych se vypořádala s tím, jaký život nyní vedu. Ztratila bych sama sebe.“ „Ty nemáš sama sebe! Teď máš můj život a moje tělo. Nepřijde ti to odporné?“ „Podívej, Kasumi, vím, že to pro tebe není snadné a vím, že máš na srdci ještě spoustu otázek. Já chápu, že je těžké tomu všemu porozumět, ale nezdá se ti, že už to přeháníš?“ „Ani v nejmenším,“ odsekla Kasumi a sundala si brýle, které položila do přihrádky u dveří. „Co tě vede k tomu mi pomáhat? Svým způsobem jsi dostala druhou šanci – máš druhý život a přitom se pouštíš do nebezpečí. Proč, když moje motivace je ti cizí?“ „Není mi cizí to, jak jsem se k Samuelovi dříve chovala. Chci tomu muži pomoct, stejně jako ty. Nikdo mě nikdy neměl doopravdy rád, ale on tu lásku projevoval a věřím, že to myslel upřímně. Navíc se mnou chce mít dítě.“ „Se mnou ho chce mít!“ vykřikla Kasumi, ale pak se zase rychle uklidnila. „O tebe Samuel nestojí a ani tě nezná.“ „Nestojí a možná právě proto, že mě nezná. Pojď se už bavit o něčem jiném.“ „No dobře... Za jak dlouho budeme na místě?“ „K ledovci jsou to asi tak čtyři hodiny cesty. Yggdrasil roste v pustině, poblíž zamrzlého jezera jen kousek od ledovce. Chceš být na svatbu doma, že? Nedělej si hlavu, stihneme to, protože v Asgardu se zdržovat nebudeme. Dávám tomu dva až tři dny.“ „Stejně to nechápu – to, co roste na Islandu, se snad ani nedá považovat za stromy. Krom toho, pokud tu někde Yggdrasil je, musí se o něm vědět!“ „Ne, pokud o něm nevíš – je to magický strom. Obyčejní lidé, kteří Yggdrasil nehledají a nevědí, že tu je, si ho nevšimnou, i kdyby stáli hned vedle. Pro ně tam prostě nebude.“ Izumi sundala nohu z plynu a urychleně zastavila. „Co se děje?!“ podivila se Kasumi. Obě ženy vystoupily a Izumi otevřela kapotu. Nevypadala neklidně, přestože zůstaly stát uprostřed pustiny. Na míle odsud nebylo nic než sněhem pokryté kopce, ze kterých silný vítr odfoukával sníh.
„Vypadá to, že se přehřál motor,“ naznala Izumi. „Chvíli počkáme, než se sám ochladí a pak snad budeme pokračovat.“ Kasumi pokývala hlavou na znamení souhlasu a zároveň si uvědomila zajímavou skutečnost – ona sama neměla ani ponětí o tom, jak takové auto funguje. Byla ráda, že dokázala nastartovat a dojet z místa A do místa B, ale když se něco porouchalo, byla bezradná. Nejinak tomu bylo nyní a tak se nabízela otázka, kde Izumi alias Thorova služebná nabyla potřebné zkušenosti. Kasumi se opřela o vůz a nespouštěla z Izumi zrak. Ta chvíli jen tak postávala a poté se začala hrabat v chladiči, načež zvolala: „Nemáme chladící kapalinu! Zmrznula nám!“ „Děláš si legraci?! Jak je to možný?“ „Těžko říct. Asi se nikdo neobtěžoval ji kontrolovat a vyměňovat. Bylo jí hrozně málo a zmrzla. Kdyby byl jen problém v přívodu kapaliny do motoru, tak by se to snad dalo řešit, ale takhle…“ „Vždyť je pod bodem mrazu! Jak to, že se motor přehřívá?“ „Kasumi, teplota vzduchu ani vítr nás nezachrání, maximálně trochu oddálí nevyhnutelné. Chlazení je v prdeli, tak čemu se divíš? Když si dáme každých pár desítek minut pauzu, mělo by to být v pohodě, ale stejně budeme potřebovat pomoc. Naštěstí vím, kde ji sehnat.“ Kasumi se vrátila do auta, neboť už jí byla zima a počkala až Izumi zavřela kapotu a sedla si za volant. „Kolik vozů měl Thor?“ otázala se Kasumi po chvilce nepříjemného ticha. Izumi to evidentně vyvedlo z míry. „Ehh, já… já chápu, že ti to přijde zvláštní, ale řešení je prosté.“ „A to jaké?“ „Za moje automechanické zkušenosti vděčíš… Cuře. Jako Stín jsem od ní vyslechla leccos.“ „Dobře. To mě nenapadlo.“ Izumi po deseti minutách nastartovala a rozjela se. Kasumi bylo jasné, že dvojnice jí lže, ale nechápala, co má v plánu. ‚To je vážně tak blbá, nebo si myslí, že já jsem tak blbá?‘ „Nemáš těch všetečných otázek už dost, Kasumi? Co takhle kdybych se chvíli ptala já?“ „Záleží na tom, co chceš vědět.“ „Zajímá mě můj tvůj život, přesněji tvůj pohled na něj. A teď to nemyslím obecně – nechci pár větami shrnout vše podstatné.“ „Proč tě to zajímá? Ten život máš v paměti celý, tak jako já.“ „Jenže spoustě věcem nerozumím. Je to jako bych se nějak zachovala a dnes nechápala proč. Proto by pro mne byl důležitý tvůj názor a obhajoba činů. Pomohlo by mi to vyznat se sama v sobě.“ Kasumi zprvu ani na chvíli neuvažovala o tom, že by Izumi vyhověla, ale poté ji došlo, že se vše může otočit proti ní – že sama Kasumi pozná Izumin charakter, zjistí, co se jí honí hlavou a čeho je schopná. Kasumi potřebovala svoji dvojnici poznat, potřebovala zjistit jaká je tam uvnitř. „Dobře, ptej se,“ odvětila Kasumi a zpozorněla. Věděla, že tohle příjemné nebude. „Vzala bych to od počátku. Mnoho lidí si z raného dětství nepamatuje nic snad s výjimkou opravdu děsivých zážitků. Ty jeden takový máš. Ve čtyřech letech jsi dostala zápal plic. Ležela jsi doma v teple, máma se o tebe neustále starala – vařila ti horký čaj, dávala ti studené obklady na čelo, trávila s tebou čas, prokazovala ti velkou lásku, vyprávěla ti mnohé příběhy a doufala v tvé uzdravení. Otec naproti tomu vzal další směnu v docích a pracoval do strhání, jen aby měl na léky. V tu dobu jsi balancovala na hranici života a smrti. Když si to
teď s odstupem času promítneš, co tě při tom napadá? Jaký máš z toho pocit? Vem si, že kdybys tehdy zemřela, všechno to, co jsi v životě dokázala, by se nikdy nestalo a ty bys tak neovlivnila životy stovek, v důsledku možná tisíců lidí?“ Kasumi očekávala nepříjemné otázky, ovšem tohle její obavy ještě překonalo. Přesto se odpovědi nevyhýbala. „Každý člověk svým životem ovlivňuje ty druhé a nemusí se o to ani moc snažit. Jak bych se na tu nemoc měla dnes dívat?! Prostě jsem přežila a uzdravila se a tak se stalo to, co se stalo. Nemůžeš ovlivnit minulost, Izumi, to ona ovlivňuje nás.“ „Chceš tedy říct, že nemá cenu si s minulostí lámat hlavu?“ „Chci říct, že se máš poučit z chyb, které jsi udělala, ale nesnažit se přemýšlet nad tím, jaké by to bylo, kdyby k chybám nedošlo.“ „Své uzdravení považuješ za chybu?“ „Ne, za chybu považuji to, co nemoci předcházelo – útěk z domova kvůli rozbité panence, výčitky za zničení figurky, kterou matka milovala a především noc strávená venku v zimě a na dešti.“ „Řekla bych, že v životě jsi těch chyb udělala víc než dost a dle toho co mám, nebo spíš nemám na pravé ruce, je evidentní, že sis potřebovala ta největší selhání navždy promítnout přímo před sebe. Trochu to skřípe s tvou vyžadovanou dokonalou bojeschopností…“ „Tehdy jsem byla ovlivněna druhými a useknutí prstu považovala za správnou věc, jak si navždy zapsat do mysli mé selhání. Trest v podobě omezení a věčná připomínka té hrůzy, ke které by už nikdy nemělo dojít. Co myslíš, že se mi dostane na mysl pokaždé, když se podívám na to prázdné místo? Dnes bych to řešila jinak, ale stále v tom vidím pozitivum.“ „Já tedy ne,“ usmála se Izumi. „Já v tom vidím stupiditu. Je lepší minulost vyřešit, vyrovnat se s ní a zkusit na ni zapomenout, ne si ji neustále vhánět před oči. Pojďme raději dál. Matka utrpěla úraz a otec neměl peníze, tak tě prodal mafiánům. V souvislosti s láskou, kterou ti vždy projevoval, to muselo o to víc bolet. Co jsi tehdy cítila? Vztek, žal, bezmoc?“ „Zprvu jsem ani nevěděla, že mě otec prodal. Měly to být prázdniny u hodných lidí. Navíc jsem tehdy byla ještě hodně malá. Pochopení toho k čemu skutečně došlo, přišlo plynule a tak to bylo snesitelnější. Přesto to bolelo a pocity, které jsem měla, se střídaly jako počasí. Pak jsem se s tím smířila, neboť co jiného se dalo dělat?“ „Ale nenávist k rodičům tě nikdy neopustila. Před pár dny ses po více než dvaceti letech setkala s otcem a přesto jsi mu dala jasně najevo, co pro tebe znamená. Neodpustila jsi mu a to ani, když svého činu dlouhé roky litoval. Musíš být chladná jak ocel.“ „Překvapuje tě to?“ „Ano, obzvláště v souvislosti s posledními roky, kdy se Samuelovi podařilo prolomit ledy a objevit v tobě udušené city. Pokud už jsi měla někomu v životě odpustit, pak jednoznačně otci.“ „Myslíš, že čas smaže jeho čin?“ „To ne, ale umožní se na něj dívat s odstupem a přivyknout si na tu změnu.“ „Ani s odstupem dvaceti let nevidím na otcově činu nic pozitivního a jeho lítost je mi zcela u prdele. Ty nejlépe bys měla vědět, co všechno jeho rozhodnutí způsobilo.“ „Ten výcvik v továrně i členství v mafii z tebe udělalo po všech stránkách silnou nezdolnou ženu. V životě jsi to mnohokrát využila, a kdybys to tehdy nepodstoupila, byla bys zřejmě mrtvá. Jak můžeš otce vinit za něco, co ti ve výsledku nejednou pomohlo vymanit se ze spárů smrti?“ „Všimni si, že jsem neměla moc na vybranou. Bylo to buď to anebo smrt. Dnes svých schopností využívám, kde jen to jde, ale opravdu jsem o to před lety stála? Chtěla jsem být vražednice bez citu a emocí, která umí zabíjet na desítky způsobů? Co vím, tak v dětství jsem si přála lidem pomáhat a být doktorkou. Pokud tohle nebyl obrat o sto osmdesát
stupňů, tak pak už nevím co.“ „K tomuhle bych se ještě ráda vrátila později, ale pokračujme popořadě. Ech, nevadí ti to, že ne?“ Kasumi už už měla na jazyku štiplavou poznámku, ale ovládla se. Napila se vody z termosky a řekla: „Je to jako výslech. Nemám ve zvyku cizím lidem vyprávět o svém životě, ale před tebou stejně nemám co skrývat. A když ti to navíc pomůže…“ Izumi zastavila, jednak aby si mohl motor odpočinout a také kvůli žízni. I ona se napila z termosky a pohodlně se opřela. Chvíli jen tak mlčela a prohlížela si Kasuminu tvář. Bylo to, jakoby zírala do zrcadla. Poté pokračovala v hovoru. „V továrně vás bylo deset, deset dívek s podobnou minulostí, které byly osamocené a trpěly jako zvířata.“ „To je špatné přirovnání. Pro ně jsme ani nebyly živé bytosti – jen nástroje k zabíjení.“ „Přežily jste čtyři roky nesnesitelného výcviku a bylo jasné, že z vás budou kamarádky na život a na smrt, jenomže pak přišla klec. Mohla přežít jen jedna. Co se ti honilo hlavou, když ti došlo, k čemu musí dojít?“ „Byl to šok, který vystřídalo zoufalství a poté touha přežít, kterou posílily právě ty čtyři těžké roky, protože umřít znamenalo všechno zahodit.“ „Devět z deseti velmi podobných životů tehdy pohaslo, ale kdoví, jak by se věci vyvíjeli, kdyby místo tebe zvítězila jiná dívka.“ „Už jsme zase u toho - co by, kdyby?“ „Jen mě to fascinuje, Kasumi. Máš hrozně silnou osobnost, výjimečný charakter, ale co ony? Také byly nebo mohly být výjimečné.“ „Tak dobré jako já nebyly. Slitování v boji neznám. Bojovala jsem abych přežila, nic víc. „V boji nedáváš přednost citům, ale jen rozumu?“ „Samozřejmě! City jsou slabostí a v boji obzvláště. Kolik jen bylo těch, kterým jsem způsobila vážné zranění, a oni prosili o slitování. Jak mohu vědět, jestli dotyčnému můžu věřit? Možná bych se otočila zády a jen sledovala, jak mi z hrudi trčí jílec meče.“ „Možná bys dotyčného poznala a pochopila jeho pohnutky, které ho dovedly k tomu, že zkřížil meče s tebou.“ „Dostáváme se k mým zásadám. Podívej Izumi, v době, kdy jsem nebyla svobodná, jsem se jimi ještě neřídila, to až když jsem se vymanila z Tokutarových spárů. Nebývám agresor, pokud po něčem opravdu netoužím a i tak nezacházím tak daleko, že dotyčného zabiju. Pokud ovšem někdo napadne mě, jen výjimečně to přežije. Není na tom nic divného – jen si chráním svůj život.“ „Jaké to je svázat city do pravidel? Cožpak city neprosakují z těch pout ven? Ani po tom všem nemůžeš být necitelná, obzvláště ne v poslední době!“ „Pokud si dokážeš sama sobě obhájit svá pravidla a činy, není v tom problém. Lidé, kteří se mi postaví, jsou nepřátelé, nezasluhujíc si slitování, a buď zemřou oni, nebo já. Prosté a jasné. Každý je zodpovědný za své činy, a tudíž není důvod k odpouštění. Rozhodli se mě ublížit, ať už to bylo z jakéhokoli důvodu. Já byla proti a zabila je – co víc chceš slyšet?“ Kasumi byla již rozčílená, avšak Izumi nemínila přestat... „Co sliby? Na většinu z nich si dobře vzpomínám…“ „Také jich bylo málo. Lidé touží po jistotě. Někteří myslí, že tu jim poskytnou zákony, ale zákony nic nejsou. Porušuje je kde kdo a hlavu si s tím neláme. Není ani divu, vždyť zákony jsou pravidla, která vymyslela hrstka, ale které mají platit pro všechny bez rozdílu. A nejsem jiná – také toužím po jistotě a tu očekávám a nabízím v podobě slibů.“ „Já slibům také dávám velkou váhu, ale tvůj případ je extrém. Je to tvá největší slabina.“
„To si myslelo hodně lidí. Slibovali mi věrnost, pomoc, peníze, moc a někteří rozdávali sliby jak na trhu – neznali význam toho slova a nechápali, co pro mě znamená. Pak skončili děsivou smrtí, to když mě jejich porušení slibu ohrozilo na zdraví.“
Izumi si povzdechla, nastartovala a rozjela se dál. „Snad se tomu nedivíš,“ pokračovala Kasumina dvojnice, „když to nemáš napsané na čele. Uvažovala jsi o příručce: ‚Jak jednat s Kasumi a přežít?‘ Ne, teď vážně – se zákony jsou obeznámeni všichni, s tvými zásadami nikdo, tak co se divíš? Vypadá to, že naopak toužíš po tom lidi vyprovokovat, zabít je, díky zásadám se vyhnout pocitu viny a ještě si zvýšit vlastní sebevědomí i ego. Je to pokrytecké a zbabělé, nemluvě o tom, že ani v nejmenším nejde o čestné jednání, spíše o úmyslné zatajování důležitých skutečností.“ Izuminy slova s Kasumi povážlivě pohnula. „Zastav!“ vykřikla z plných plic. Izumi poslechla a Kasumi vystoupila z vozu. Opřela se o něj rukama a sklonila hlavu. Musela zhluboka dýchat, aby se uklidnila. Izumi totiž právě zarazila hřebík přímo do srdce Kasuminy hrdosti. „Pleteš se!“ vykřikla Kasumi, když se Izumi objevila vedle ní. „Zákony také nejsou nikomu předhazovány, ale většina lidí má alespoň základní představu, která se opírá o morální zásady a výuku ve školách. Význam slova slib má v sobě vštípené i dítě, a když někdo ten význam nechápe, není to můj problém.“ „Pleteš si dojmy s pojmy, Kasumi. Je krásně vidět tvá snaha ospravedlnit si své jednání. My se nebavíme o významu slibu, ale o trestu za jeho porušení a s tím nikdo seznámený není. Když porušíš zákon, každý ví, že ho čeká pokuta nebo vězení. Ale kdo může vědět, že když poruší slib, jež ti dal, ocitne se na hranici života a smrti? Jen si to konečně přiznej – zabíjíš kvůli svým pochybným důvodům, které s tebou nikdo jiný nesdílí. Jsi psychopatická šílenkyně hledající důvod proč ubližovat druhým.“ Kasumi se otočila na svoji dvojnici a přistoupila k ní tak blízko, jak jen to šlo. Hleděly si z očí do očí, dokud Izumi nepodlehla a nesklopila zrak. „Nedokážeš to, Izumi.“ „Co nedokážu? Zírat ti do očí a vydržet tvůj kovově chladný pohled? Nediv se – málokdo snese pohled na člověka zbaveného lidskosti.“ „Nedokážeš mě vyprovokovat k útoku. Celé tohle hraní si na obhajobu činů není víc, než horečná snaha mě rozčílit abych tě napadnula. Uvědom si, že porušení slibu s důsledkem ohrožení mého života je zcela jasným důvodem k zabití a nejde tu o žádnou zbabělost. To mučení, které jsem praktikovala naposledy na Adrianu Gordonovi, bylo trestem za porušení slibu, na který jsem spoléhala. A není pravda, že význam přísahy nebo slibu je tak malý jak tvrdíš, vždyť i tady v Evropě bylo kupříkladu porušení přísahy věrnosti králům trestáno tvrdě.“ „Králům?! Tady je zřejmé, za co se považuješ, ale je to pochopitelné, vždyť člověk, který neustále bere druhým životy, je brzy pohlcen mocí, kterou třímá ve svých rukách. A to s Adrianem je snad žert, vždyť to ty jsi ho vyprovokovala k útoku! Adrian je příklad, jenž potvrzuje má slova. Těsně před jeho propuštěním jsi řekla, že jsi zabila jeho přítele. Jen jsi přiložila do ohně a s jasným cílem – měl se rozhořet tak, až bys byla nucena ho udusit. Tohle je tvůj způsob jednání s nepohodlnými lidmi – donutíš je udělat chybu a zabiješ je bez výčitek. Uvědomuješ si vůbec ten paradox? Oháníš se svými zásadami, ale sama využíváš skulinek, jež v nich jsou, abys ve výsledku mohla zásady obejít a stejně dosáhnout svého. Jinými slovy, dokážeš podvést sama sebe a to už je známka duševní poruchy, nebo ne? Zatímco jiní tě obdivují, já tebou pohrdám a teď mi schválně pověz – o kterou Kasumi bude stát Samuel víc? O šílenkyni nebo o normální ženu?“
Kasumi zaťala pěsti a poodstoupila od Izumi dál, to aby měla prostor se v případě potřeby napřáhnout a ženu udeřit. Zatím však stále potlačovala rostoucí hněv. „Tak tohle je ono?! Chceš mi přebrat muže?! Zabiješ mě tu a nahradíš mě, nebo dáš Samuelovi možnost výběru?“ „Zvažuji to druhé, ale stále nevím, zdali to může vyjít. Přeci jen je ve hře tvoje sestra a ta bude mít na Samuela velký vliv. Pohodlnější by bylo tě zabít, ale vydávat se za tebe by mi neprošlo – jsme odlišné povahy a to se pozná. Nejlepší možnost bude zkrátka říct, že jsi zemřela. Pochop to Kasumi – Samuel si zaslouží někoho lepšího, než jsi ty. Ne blázna, který ho bez výčitek vykuchá, jakmile se k tomu objeví důvod.“ Izumi ukázala k horizontu, kde byla v dálce vidět sopka pokrytá sněhem. „Nejvyšší čas vyrazit. Tam u úpatí Hekly je Norská výzkumná stanice sledující sopečnou činnost v okolí. Můžeme se tam zastavit a požádat o pomoc s motorem. Určitě budou mít alespoň destilovanou vodu do chladiče. A pokud bude nejhůř, vypůjčíme si sněžný skútr.“ Jen se Izumi otočila, Kasumi ji přirazila k autu. „Nemysli si, že se ti povede mě zabít. Teď tě možná potřebuju, ale to nebude trvat věčně. A hlavně dost lží! Norská stanice, o které já nemám ani tušení? Ze kterého roku jsi, proč mi stále lžeš a mluv už konečně pravdu! Chci ji slyšet a celou!“ „Nebo co? Rozdáme si to tady pěkně tělo na tělo? Obě se ztlučeme tak, že nebudeme moct ani vstát a pak zmrzneme? Uvědom si, že jsi doposavad nepotkala silnějšího protivníka, než jsem já. Ať už jsi v životě bojovala s kýmkoli, dříve či později jsi ho dokázala porazit. Se mnou se ti to nepodaří a teď ještě fascinující detail – ty mě nepotřebuješ jen k nalezení Mjollniru, ale také k pomoci v boji s netvory, jež nás čekají. A potřebuješ mě živou a zdravou, takže nepočítej s tím, že mě ze zálohy napadneš, uvězníš a budeš mučit kvůli výslechu.“ „Kdo k čertu jsi?!“ zařvala Kasumi až ji zabolelo v krku. „Thorova služebná.“ „Zasraná lhářko!“ Kasumi však Izumi pustila. Její argumenty byly přesvědčivé, ale Kasumi si uvědomovala, že je v nevýhodě. Její dvojnice, nyní již bez debat i protivnice, měla znalosti, které Kasumi chyběly. To ji stavělo do nepříjemné situace, ale stále si nepřipouštěla, že se Mjollniru vzdá. Vidina uzdravení milovaného muže byla silná tak moc, že se Kasumi klidně vrhla do smrtelného nebezpečí. Nyní si uvědomila, jak strašně je oslabená, když se nechává ovládat city a ne rozumem. „Pojedeme k té stanici!“ řekla Kasumi a nasedla do vozu. „Jsem ráda, že jsi dostala rozum, Kasumi. Náš spor můžeme vyřešit i později, teď se ale navzájem potřebujeme. Takže šetři síly i vztek na to, co nás čeká.“ „Budu je šetřit i na tebe.“ Kasumi přes okénko pohlédla k horizontu a sledovala nazelenalou polární záři. Nepříjemný vítr tam venku ji nevadil tak moc jako zima, jež pronikala hluboko do těla, navzdory teplému oblečení. Během nedlouhé cesty ke stanici Kasumi přemýšlela, kde sehnat výhodu pro střet s Izumi. Neuměla ovládat Thorovo kladivo a nevěděla ani, co přesně dokáže. Daleko výhodnější se však zdál zisk magického opasku. ‚Kolik lidí na celém světě by mi mohlo vzdorovat, kdybych byla desetkrát silnější než nyní? To samé platí i pro ni – s pásem přemůže každého, včetně mě. Je to tedy jasné – honba za opaskem…‘
Izumi zastavila před na první pohled opuštěnou nízkou budovou, jež stála u úpatí majestátní sopky Hekly, která se tyčila nad širým okolím jako strážce. „Jaký máš plán?“ zeptala se Kasumi. „Nemyslím si totiž, že nám nezištně pomohou.“ „Půjdu to s nimi dohodnout a ty zatím počkáš tady. Bude to lepší, než vysvětlovat proč vypadáme naprosto stejně a máme stejný hlas.“ Kasumi proti tomu nic neměla, ale neuniklo jí, že si s sebou Izumi vzala ostrý nůž. Kasumi si rovněž ukryla pod oblečením nůž, a to hned, co Izumi odešla. Asiatka sledovala, kterak její dvojnice buší na plechové dveře. Poté
se otevřelo okénko na dveřích a započal rozhovor, ze kterého Kasumi nepochytila ani slovo. Dveře se otevřely a Izumi vešla dovnitř. Kasumi počkala asi deset minut a poté vyšla ven. Budova měla jen pár malých oken, jež byly navíc zakryty okenicí, takže dovnitř se Kasumi nepodívala. Obešla stanici a nalezla suchý záchod a dřevěnou boudu, ve které skutečně byla dva sněžné skútry. Poblíž byly čerstvé stopy od pneumatik, které ještě nezavál sníh. To značilo, že tu výzkumníci měli i terénní vůz. Kasumi se vrátila před vchod, kde však stále bylo pusto. Ženě to nedalo a zaklepala na dveře. Nikdo neotevřel, takže zabrala za kliku a zjistila, že je odemčeno. Otevřela do chodbičky a na podlaze zahlédla stopy od krve, které vedly do vedlejší místnosti. Okamžitě vytasila nůž. Zářivka na stropě neustále blikala, což Kasumi jedině rušilo. Otevřela dveře, kam směřovaly stopy krve a naskytl se jí pohled na tři zakrvácená těla. Dostala ránu zezadu do hlavy a klesla omráčená k zemi.
Kasumi se probrala a zamžikala očima. Seděla úplně nahá u zdi v okovech připoutaná řetězem a nad ní se skláněla Izumi. Chvíli se na sebe dívaly a pak Izumi promluvila: „Tak jsem s tebou vyběhla… U tebe mě to obzvláště těší. Vážně sis myslela, že má náš motor poruchu?! Šlo jen o to dostat tě sem, nic víc.“ Kasumi déle nesledovala Izumi a porozhlížela se po místnosti. Ta byla prázdná až na několik beden a polic s konzervami. Jelikož hned vedle Kasumi byl další řetěz a kovová podložka, naznala, že zde nejspíše bylo provizorní lůžko nebo sedátko. Skutečnost, že Kasumi měla řetěz připevněný jen na jedné ruce ji dávala více prostoru. Zkusila s řetězem párkrát zalomcovat, ovšem marně. „Nejlepší na tom všem je, že tě mám dokonale přečtenou, Kasumi. A věř mi – nejsem tak hloupá, abych ti dala možnost utéct. Raději jsem tě i svlékla, abych měla jistotu, že u sebe nic neukrýváš. Máš tu konzervy a lahve s vodou. Na těch pár dnů ti to vystačí.“ „Už to, že jsem naživu značí, že jsem důležitá, ale očividně ne tolik, jak jsi tvrdila.“ „Najít Thorovy artefakty zvládnu sama a bude to brnkačka – to místo je totiž takřka prázdné a nikdo mi v cestě stát nebude. Prostě jen vlezu do kmene Yggdrasilu, vylezu po tisíci schodech nahoru, projdu magickou bránou do světa, kam chci a známou cestou si dojdu pro všechno, co potřebuju. Jen pro kladivo budu muset jinam… Možná tě bude zajímat proč a taky kdo se postaral o vyčištění cesty.“ „Jen mluv.“ „Kladivo z Asgardu kdosi odnesl už před pár lety a schválně - zkus se nad tím zamyslet, možná ti dojde, kdo v tom má prsty. A jak už jistě víš – nejsem Thorova služebná. Sloužím někomu jinému.“ „Samaelovi?“ „To taky, ale až ve svém novém životě. Kdysi jsem měla jiného pána nebo spíš paní. Samael je ovšem důvod, proč stále žiješ.“ „Nech mě hádat – vyvoláš ho a předhodíš mě jemu.“ „Řekla bych, že ti to vážně myslí, ale vyznělo by to jako vychloubání se.“ „Co z toho budeš mít, Izumi? Proč myslíš, že Samael nebude chtít i tebe, vždyť jsme si tak podobné.“ „Za kladivo získám pro Samuela zdraví a za tebe pro sebe věčné mládí. Je v moci vyšších démonů člověka uzdravit z nemocí, zajistit, aby nestárnul ale dokonce i omládnout všechny buňky v těle. Bude mi asi pětadvacet, možná ještě méně a už nikdy nezestárnu. S tvým tělem a tvými schopnostmi budu dokonalá.“ „A ty věříš tomu, že tě Samael nepodvede?“ „Pokud po něčem opravdu z celého srdce touží, není to kladivo ale ty, Kasumi.“ „Takže až budeš mít kladivo u sebe, vrátíš se pro mě…“
„Přesně tak. Očekávej mě během tři, čtyř dnů. Tak zatím. Jo a nemusíš se bát smradu z těch těl – odvezu je a vyhodím někde po cestě, to aby se nezačaly rozkládat.“ Izumi se usmála a Kasumi zamávala, načež odešla.
Jakmile se dveře za Izumi zabouchly, pokusila se Kasumi opět uvolnit, leč marně. Otočila se čelem ke zdi a oběma rukama se chopila řetězu. Zabrala a marně se ho snažila vytrhnout ze zdi. Nezdálo se to být nemožné, vzhledem ke značné rzi a popraskaném zdivu, nicméně ani přes horečnou snahu se Kasumi nedokázala uvolnit. Pohlédla na krabici plechovek. Izumi záměrně plechovky otevřela, aby nemusela dávat Kasumi otvírák. Japonce bylo jasné, že možnost vzít si život Izumi také prošla hlavou. Nevěřila však, že se k tomu Kasumi odhodlá. Ostré víko otevřených konzerv také mohlo posloužit jako nůž... ‚Mohla bych si podřezat žíly. Je lepší zemřít hned než skončit v Pekle, ale zatím je čas.‘ Kasumi opět zalomcovala s řetězem a pozorně sledovala, jestli se držák zapuštěný do zdi uvolňuje. Párkrát se zhluboka nadechla a poté se zapřela levou nohou o zeď a to zhruba v úrovni, kde byl držák řetězu. Oběma rukama pevně stiskla řetěz. Mírně se pokrčila, aby nebyl řetěz tak napnutý a omotala si ho kolem levé ruky. Druhou nohu položila na řetěz a natočila ji na bok, aby na něj mohla lépe tlačit. Párkrát se zhluboka nadechla a poté se přitáhla k napnutému řetězu. Její tělo se zvedlo ze země, čemuž dopomáhala o zeď opřená noha. Kasumino čelo zalil pot, na pažích i nohách jí naběhly silné svaly a ač se tomu zprvu bránila, nechala se ovládnout zlostí. Začala hlasitě řvát, zatnula zuby a ani na moment nepolevila ve snaze vytrhnout řetěz ze zdi. Zaklonila se a prohnula záda, to aby do boje o svobodu zapojila co nejvíce svalů na těle. Kasumin řev se po chvíli proměnil ve sténání, ale na bolest z rozdrásané kůže nehleděla. Tělo se jí lesklo potem, bicepsy se napínaly snad až k prasknutí, ale námaha se vyplatila, neboť řetěz vylétl ze zdi a Kasumi dopadla na podlahu. Snažila se popadnout dech. Kdosi zatleskal a pronesl jediné slovo: „Pěkně!“ Kasumi se v mžiku obrátila na břicho a odlepila se od země. Postavila se na nohy, přičemž volnou rukou se chytila řetězu. Snadno ho mohla roztočit a udeřit protivníka nebo mu ho obmotat kolem krku. Naskytl se jí pohled na muže se světlými krátkými vlasy a bradkou. Usmíval se a Kasumi na jeho tváři neviděla faleš. Dle teplého kožichu a sněhu na něm, bylo evidentní, že muž přišel zvenku. Na rukou však měl krev. „Čekal bych všechno možný,“ řekl muž. „ale, že se vrátím ‚domů‘ a najdu tu holku jak z teleshoppingu propagující posilovací stroje, to bych si fakt nepomyslel.“ „Přežil jsi ten masakr?“ otázala se Kasumi. „Masakr? Pověz mi víc.“ „Všichni výzkumníci jsou mrtví.“ „To mě napadlo podle spousty krve. Já jsem teď přijel z města. Nakupoval jsem zásoby a hlavně nové lopaty na kopání latríny.“ Muž nedokázal odtrhnout pohled od Kasuminy hrudi, která se kvůli jejímu zrychlenému dechu řádně napínala. „Vypadáš jako bys měla pod kůži na břiše dlažební kostky…“ „Mluv k věci!“ „Promiň, ale tohle je poprvé, co vidím ženu svých snů.“ „Mohla by se z toho vyklubat noční můra.“ Kasumino ledově chladné konstatování však muže jen potěšilo. „Skvělý!“ vykřikl. „Ty jsi ten třetí typ žen.“ Kasumi zvažovala, zdali natrefila na šílence, debila anebo si z ní muž jen dělá legraci. On se však nedal a pokračoval: „Co vím, tak všechny ženy se dělí do tří kategorií. Do první spadají hospodyňky, čili ty, kterým záleží na rodině, nemají přehnané ambice a drží se nohama pevně na zemi. Do života jsou prostě ideální a
každý normální chlap by je chtěl. Druhá kategorie patří ambiciózním krávám – namyšlené slepice, kariéristky, praštěné sportovkyně, módní ikony posedlé krásou, no prostě ty, co mají hlavu v oblacích a myslí si, že se svět točí kolem nich. O takovou bych ani nezavadil, věř mi. V třetí kategorii jsou vlčice samotářky – holky, který dovedou žít nezávisle, svobodně a když se objeví problém, netahají šrajtofli, nepředvádějí vnady ani se nelepí na chlapa ochránce, ale řeší vše samy. Jsou nedostupné, vybíravé, možná trochu chladnokrevné, ale zato věrné a hlavně zajímavé. Škoda, že těchto žen je jak šafránu…“ Na Kasumi mužova slova nijak nezapůsobila. „Už jsi skončil?!“ zeptala se. „No… měl bych na tebe tucet otázek, třeba to, jak ses tady ocitla a kolik chlapů zařvalo tvojí rukou, ale nechci dráždit hada bosou nohou. Co bys řekla, kdybych ti odemkl okovy?“ „Díky?“ „Ech, díky bude muset stačit. Mimochodem, já jsem Valdemar, ale říkej mi Valdo anebo… pro blízký kámoše Vlaďo.“ Valdemar chvíli počkal, jestli mu Kasumi rovněž sdělí své jméno, a když zjistil, že ne, odešel pro klíč. Netrvalo dlouho a Valdemar byl zpět s velkým železným klíčem, kterým zbavil Kasumi řetězu. „Ou, máš hrozně rozdrásanou ruku. Počkej, seženu lékárničku.“ Kasumi toho měla už plné zuby a chytila Valdemara za zápěstí. „Sakra…“ pronesl Valda. „Dotknul jsem se tě? Omlouvám se, jestli jo. Fakt se moc omlouvám, hlavně mě nebij.“ Kasumi muže raději pustila, neboť ho její čin hodně rozrušil. „Nechováš se jako chlap.“ „Nejsem buzna, jestli myslíš tohle. Jen… právě jsem utekl hrobníkovi z lopaty a nechtěl bych se tam vracet. Nechci naštvat holku, která vyrvala ze zdi řetěz a vypadá, že by mě přerazila vejpůl.“ „Hlavně se tu nerozbreč a hysterické scény taky nemám ráda. Pověz mi zcela popravdě, jaký máš ze mě pocit. Přišel jsi sem a našel kaluže krve. Jsem tu jen já – cizinka a to silná a nebezpečná, no a přesto se mi snažíš pomoct a dokonce tě ani nezajímá, co se tu stalo?!“ „Byla jsi připoutaná řetězem a na sobě nemáš cizí krev, řekl bych. Tvoji vinu bych vyloučil, ovšem pokud se pletu, pak si před tebou kleknu na kolena a z vděčnosti ti políbím ručku.“ „Jaký vztah mezi vámi panoval? A ty řetězy… proč mají na konci okovy?“ „No právě… čtyři chlapi, mezi nimi věčně ožralý a nadržený vedoucí a žádná ženská. Na míle odsud žádné městečko, prostě nic. Krom toho Island se nevyznačuje zrovna hojným počtem děvek.“ „Myslím, že chápu.“ „Je mi celkem jedno kdo je za ten masakr zodpovědný, ale bylo by fajn se ujistit, že to nebude pokračovat mojí maličkostí.“ „Ty lidi zabila moje sestra – dvojče. Odvezla je pryč, čímž nám jedině pomohla. Mě tu uvěznila a hodlá se pro mě za pár dnů vrátit. Chtěla mě ukrýt a tahle malá stanice je ideální místo.“ „A důvod toho sporu?“ „Moje věc, ale šlo o neshody v… v rodině.“ „Jasně. Pojď do ložnice a odpočiň si. Musíš být unavená.“
Valdemar doprovodil Kasumi do dveří hned vedle, kde byly dvě dvojitá lůžka. U zdi pod oknem byl malý plechový stolek a dvě židle. Kasumi se na jednu posadila a Valdemar otevřel lékárničku upevněnou na zdi. Vzal odsud obvazy a desinfekci. Přinesl z kuchyňky misku s čistou vodou na umytí. Poté se posadil proti Kasumi. Ta si opláchla ruce a položila je na stůl. Až teď si Valdemar všiml, že Asiatka má rozdrásanou kůži i na dlaních, to kvůli řetězu. „Nesnáším pohled na krev,“ řekl Valdemar. „U mrtvoly mi to tak nevadí, ale u živého…
Doufám, že tu neomdlím.“ Kasumi obrátila oči v sloup, ucukla rukou a popadla desinfekci. „Já se ošetřím sama.“ „Ne, počkej, prosím. Chci ti pomoct.“ Kasumi si tedy rány jen vyčistila a obvázání nechala na Valdemarovi. „Paráda,“ řekl plný radosti, když bylo hotovo. Kasumi jeho nadšení nesdílela a uvažovala rozumně. „Budu muset připravit past...“ „Takže pomsta?! Fantazie!“ „S tebou jsem nepočítala. Chováš se... zvláštně. Copak nemáš nutkání odsud vypadnout a nahlásit všechno na policii? Já jsem na tom ještě dobře, ale ty jsi tady byl zaměstnanec. Budeš podezřelý.“ „Jenže ty se chceš pomstít, a když do toho zapletu úřady, nebude to možný. Navíc by bylo blbý tě ohrozit nebo nasrat. Začínám tě mít rád.“ „Známe se pár minut!“ „Ale líbíš se mi. Teda… jako charakterově, samozřejmě.“ „To určitě…“ „Zůstanu tady, postarám se o tebe a pomůžu ti. Jen škoda, že stále neznám tvé jméno…“ „Jsem Kasumi.“ „Kasumi… to je krásný jméno. Má v sobě jiskru.“ Kasumi společnost Valdemara rozhodně nepovažovala za přínosnou. Muž jí vadil už jen svým postojem k ní. Navíc jí připadal jako věčně se klepající hromádka neštěstí, ale nebyla zase taková, aby jím pohrdala. Možná se nechoval jako typický muž, ale nebylo to na škodu, nakonec dával jasně najevo, že mu na ní záleží. Sama Kasumi sice svým odmítavým postojem dokázala odradit drtivou většinu mužů, tento se však zdál, že mu to ani v nejmenším nevadí, spíše naopak.
„Kasumi, nechceš vidět, čím vším se tu celé měsíce zabýváme? Hned v prvních dveřích napravo je řídící místnost. Je tam seismograf a radiostanice, taky počítače, samozřejmě. Venku u sopky máme rozestavěné přístroje na měření otřesů a díky nim dokážeme…“ „To mě nezajímá! Řekni mi jedno - může vzplanout podezření, že se tu něco stalo?“ „Neměj obavy – sběr a vyhodnocování záznamů z měření zajistím. Ven se posílají jen kompletní zprávy vždy po určitém období, pokud nenastane neobvyklá situace. Mezi námi, právě v neobvyklou situaci jsem doufal, proto jsem tuhle práci vzal. Hekla mívá v posledních letech erupce každou dekádu, naposledy to bylo roku 1991, takže je reálná šance, že se začne něco dít.“ „Mě to ale nezajímá. Kdyby vážně hrozila erupce, tak mi dej vědět, jinak mlč. Půjdu se najíst a odpočinout si.“ „Ohřeju ti konzervu a chceš čaj?“ „Nemusíš mě obskakovat! Jsem docela soběstačná.“ „To věřím, ale já ti rád pomůžu. Kasumi nakonec rezignovala a usedla ke stolu. Po chvilce přišel Valdemar s fazolemi. „Nech si chutnat,“ řekl a usmál se. Kasumin škleb mluvil za vše. Zatímco Kasumi jedla, Valdemar si ji neustále prohlížel. „To jsou svaly...“ prohlásil po chvíli. „Určitě ráda posiluješ a... možná se i ráda pereš. Nech mě hádat – děláš karate?“ „Můžeš mi sehnat oblečení?“ zeptala se Kasumi. Valdemar si povzdechnul. „Bál jsem se, že to řekneš. Jsou tu jen mužské hadry.“ „To nevadí, hlavně když na mě přestaneš tak civět.“ Kasumi na sebe navlékla špinavé triko s několika skvrnami od jídla a kalhoty, načež otevřela okenici a vyhlédla oknem ven. Byla již tma a venku fučel ledový vítr. Valdemar šel mezitím vytírat krev po svých kolezích. Nedalo se říct, že by mu to bylo nepříjemné. Když se vrátil, Kasumi stále zírala z okna, přestože nebylo
kvůli tmě vidět. Valdemar k ní přistoupil a velice jemně jí položil ruku na rameno. Kasumi napadlo, že ho minimálně seřve, ale byla v tak podivném rozpoložení, že jí to přišlo příjemné. Zřejmě tomu přispělo nevlídné počasí, vzpomínky na blízké a pocit opuštěnosti. Valdemar řekl: „Dva lidé uprostřed ledové pustiny. Odkázáni jen sami na sebe a žijící v malém domku. Jak poetické…“ „Půjdu spát.“ „Nechceš si povídat? Poznali bychom se.“ „Nechci. Ale bude dobře, když ti řeknu tohle – umím zabíjet na desítky způsobů a jsem… jsem zápasnice. Bojovala jsem v jistém nelegálním podniku, kde obvykle platilo jen jedno pravidlo – první, kdo umře, prohrál. Jak vidíš, já neumřela, takže si jistě dáš dohromady, co to znamená. Chci jen říct, že pokud tvá poetika bude zahrnovat pokusy o důvěrné sbližování, které vystupňuje až násilím, zpřelámu ti ruce a vyrazím tě ven na mráz.“ „Hustý… ty to myslíš vážně! Ty jsi fakt krutě drsná. Možná ses měla narodit jako chlap, ale Bůh má rád ironii a já nemám rád chlapy.“ „Mé pohlaví mi plně vyhovuje! Rozhovoru s tebou už mám po krk a teď si jdu lehnout. Budu spát dole.“ „Dole… Ty dole a já nahoře. To mi vyhovuje!“ „Nebude to tak, jak si představuješ!“ „Já vím, ale představovat si to můžu, ne?“ Kasumi ulehla ke spánku a v duchu si přehrávala, co všechno se dnes událo. Na jednu stranu byla ráda, že nemusí navštívit severské podsvětí, ale uvědomovala si, že až se pro ni Izumi vrátí, bude mít všechny trumfy v rukou. S vymýšlením plánu, jak svoji dvojnici vyřídit chtěla počkat na zítřek. Teď na ní padal stesk. ‚Je těžké opustit své blízké, a čím déle s nimi jsem, tím je to těžší. Kdy už to skončí? Kdy budu moct žít v klidu bez nebezpečí a neustálého stresu, který se mi daří potlačovat čím dál míň. Nemůžu přece celý život čelit smrtelným nebezpečím. Je mi třiatřicet a brzy začnu ztrácet síly. Než se tak stane, musím si zajistit zázemí pro klidný život a zbavit se všech problémů, dokud jsem toho schopna.‘
Velká Británie – Anglie – Black Mirror Sakura vstala z postele, až když zámek utichl a všichni šli spát. Samuela neviděla od doby, co ji sem odnesl, ale jím se teď zabývat nechtěla. Vzala své do deky zabalené dítě a vyšla s ním před zámek. Sněžilo a navátý sníh dobře odrážel měsíční svit. Sakura zašla ke stájím a zastavila se u studny. Pohlédla přes její okraj dolů. Dávno nevyužívaná studna neměla na dně mnoho vody – bylo jí sotva po pás. Kdyby byla hladina výš, Japonka by si v odrazu ve vodě všimla nepřirozeně narudlých očí, které měla už od chvíle, kdy na panství padla noc. Sakura položila dítě na okraj a tiše řekla: „Je třeba se vším skoncovat. Čas odseknout lidstvo od záležitostí Pekla a zbavit pána hrozby ze strany Gordonů.“ Sakura shodila dítě do studny a naklonila se nad ni. To, co řekla, se odráželo od stěn, jako ozvěna. „Neboj se děťátko moje, nebudeš tu osamocené. Rodina musí držet pohromadě!“
IX - Rekviem 28. 12. 1998 Po probuzení se Sakura rozhlédla po pokoji, ale Samuel, kterého očekávala, tu nikde nebyl. ‚Snáší to hůř, než dával najevo,‘ říkala si v duchu Sakura. Přestože dveře na chodbu byly celou noc otevřené, Sakura dnes ráno opět ucítila hnilobu. ‚Proč zrovna já musím mít pokoj bez okna?!‘ Žena vstala a oblékla se. Necítila se dobře, připadala si zesláblá, ale to dávala za vinu včerejšímu porodu, takže si s tím hlavu nelámala. Oblékla se a vyrazila do koupelny. Měla hroznou žízeň, takže se v koupelně nejprve napila vody z kohoutku umyvadla. I přes téměř půl litru co vypila, ji žízeň ani sucho v krku neopustilo. ‚To všechny ženy skončí po porodu jak totálně vyprahlé trosky?‘ Sakura zašpuntovala umyvadlo a napustila do něj vodu až po okraj. Poté do něj strčila hlavu. Když ji téměř po minutě opět vytáhla, cítila se mnohem lépe. ‚Konečně nějaké osvěžení…‘ Podívala se na sebe do zrcadla a dlouhou dobu si prohlížela svoji tvář. Dnes už měla oči v pořádku... Vzteky vycenila zuby, semkla ruku v pěst a rozbila zrcadlo. Zakrvácenou ruku si umyla a ovázala obvazem z lékárničky. Zašpuntovala vanu a začala si ji napouštět. Opět ji překvapil hnilobný zápach. Aby se ho zbavila, otevřela okno a vystrčila hlavu ven. Zhluboka se nadechla a vyplázla jazyk, na který se snažila chytit sněhové vločky. Když byla vana napuštěná, okno zavřela, zastavila vodu a přestože byla oblečená, vlezla si do vany. V té zůstala ležet dobrých dvacet minut, během kterých měla zavřené oči a jen si užívala příjemné horké koupele. Když je opět otevřela, rozhodnutá z vany vylézt, vykřikla hrůzou. Vedle vany leželo mrtvé tělo mladé kuchařky. Na její tváři byly puchýře, jako kdyby jí někdo držel hlavu pod vodou ve velice horké vodě. Sakura vyskočila z vany a vyběhla na chodbu. Tady potkala starého, asi pětaosmdesátiletého muže v černém obleku. Na rukou měl bílé rukavice. „Promiňte, slečno.“ řekl muž stařeckým hlasem, „ale kdo vy vůbec jste? A hlavně proč po zámku pobíháte mokrá?! Uvědomujete si, že to budu muset uklízet?! Kdo vás sem pozval a co tu chcete?!“ Starcův křik utišil jeho kašel. Sakura na bílých rukavicích, kterými si muž přikrýval ústa, poznala krev. Nechala starce být a pospíchala ke svému pokoji. Ten byl zamčený. Sakura několikrát zalomcovala klikou, načež se dveře otevřely a mezi nimi stál padesátník s brýlemi na nose a dosti výrazným červeným svetrem. „To chcete ty dveře vyrazit?“ vykřikl muž. „A kdo vůbec jste? V životě jsem vás tu neviděl. Pokud jste nemocná a potřebujete odbornou pomoc v mém ústavě, pak musíte přijít tam.“ „Cože? Co to blábolíš a kde se tu bereš? Tohle je můj pokoj!“ „Uklidněte se, mladá dámo, tady nejste doma, tak se dle toho chovejte a přestaňte mi tykat! Možná jste na to u vás ve vsi zvyklí, ale já takové urážlivé jednání tolerovat nehodlám. Pokud to nevíte, jsem Robert Gordon, samozřejmě, a pokud okamžitě neodejdete, budu nucen poslat Batese, aby zavolal policii. Tady nemáte co pohledávat.“ „Bože… kde je Samuel?“ „Jaký Samuel? Samuel Gordon?! Ten odsud odjel už před deseti lety. Řekl bych, že je mrtvý, ale William má jiný názor.“ Sakura se polekala, otočila a utíkala dolů do hlavní haly. Už ze schodů dobře viděla mladého, sotva dvanáctiletého černovlasého chlapce, jak se nervózně rozhlíží okolo, jako by byl v zámku prvně. „Dobrý den, paní,“ pozdravil zdvořile chlapec a ještě se uklonil.
„Kdo jsi?“ zeptala se Sakura. „Jmenuji se James. Odpusťte, ale vás jsem tu nikdy neviděl. Nejste náhodou vzdálená příbuzná rodiny Gordonů?“ „Dalo by se to tak říct. Ty jsi Williamův syn, že ano?“ Chlapec vytřeštil oči a strachy se rozklepal. „Co se děje?“ „Nic, já jen… musíte si mě s někým plést.“ „Nepletu si tě. Proč se tak klepeš a mluv pravdu!“ „Paní Victorie i pan Robert se vždycky strašně rozčílí, když mě byť jen zahlédnou a připomínat jim, kdo jsem… Doufám, že nás neslyší. Potřebuju se sejít s Williamem, smím vědět, jestli je u sebe v pracovně?“ „Myslíš v té věži?“ „Věži?! William má přece pracovnu tady v knihovně. Do věže už léta nikdo nechodí.“ „Aha. Jamesi, víš, kde najdu Samuela?“ „Samuel si hraje venku na zahradě. Ale nikdo mi nedovolí hrát si s ním ani se k němu přibližovat. A navíc se zdá, že už tu dlouho nebudu. Pan Robert říká, že jsem nemocný, ale že mě dokáže vyléčit. Doufám, že se mu to povede,“ usmál se chlapec. „Bylo by to od něj tak hezké…“ „Tak to se dobře rozluč se zámkem, kluku. Vidíš ho naposled.“ „Eh, paní?“
Sakura vyšla na zahradu hlavním vchodem. Rozhlédla se okolo, ale nebylo nikoho vidět. Zamířila tedy na zadní zahradu. U altánku zde seděla pohledná žena se starým kočárkem, ve kterém leželo malé dítě. „Vás jsem tu v životě neviděla,“ podivila se žena a vyšla Sakuře naproti. „Jmenuji se Sakura a… jsem nová služebná.“ Výraz na tváři ženy v okamžiku ochabnul. „Pak byste se měla hlásit u Batese, ten dohlíží na všechny služebné, ale je to zvláštní – nevěděla jsem o tom, že by tchán nabíral novou služebnou.“ „Tchán… ehh, je mi to hloupé, ale jména pánů se mi stále ještě pletou…“ „Kdo vlastní náš zámek byste snad vědět měla, ne?! Black Mirror patří Williamu Gordonovi a já jsem Elisa, manželka jeho druhorozeného syna Randalla.“ „Ahá… a nevíš, ehh nevíte, kde bych našla vašeho syna? Potřebovala bych s ním nutně mluvit.“ Elisa se však jen rozčílila a vykřikla: „Myslíte, že takové sprosté vidlácké vtipy tu budeme trpět?!“ „Ale…“ „Mému Samuelovi je pět měsíců!“ Sakura přiběhla ke kočárku, snad aby se ujistila, že jí Elisa nelže nebo spíše protože tomu sama odmítala věřit. „Co to děláte?“ vykřikla rozzuřená Elisa. Sakura však nereagovala a nahnula se nad kočárek. Odhrnula dečku a spatřila dítě s rozšklebenou vrásčitou tváří démona Mammona. „Tohle je jen začátek!“ pronesl démon, ale to už Sakura řvala hrůzou a utíkala k hlavní bráně zámku. Chtěla být od tohoto šíleného místa co nejdále. Otevřenou branou projel černý kočár tažený dvěma vraníky. Na boku měl erb rodu Gordonů. Zvláštností byly květiny a bílé vlečky zavěšené na střeše a podvozku kočáru – to se právě William a Victorie vraceli ze svatby domů na Black Mirror. Sakura proběhla bránou a utíkala dál z kopce. Zastavila se až když za sebou zaslechla nesrozumitelný pronikavý šepot. Otočila se, ale neviděla nikoho. Klesla na kolena a zacpala si uši, přesto šepot nepřestala slyšet a po chvíli se proměnil ve slova: „Svému osudu neutečeš!“
Sakura se probrala ve vaně plné vody. Byla ráda, že hlavou neklesla až pod hladinu. Urychleně z vany vylezla a opřela se rukama o umyvadlo. Byla vyděšená i vyčerpaná. Zhluboka dýchala a marně se pokoušela vyhnat z hlavy to, co právě zažila. ‚Byl to jen sen? Ale… proč bych se šla koupat oblečená? To přece nedává smysl? Asi jsem magor… Jo určitě jsem se zcvokla a vzhledem ke včerejšku není divu.‘ Do koupelny vstoupil Desmond. Chvíli se na vyděšenou Sakuru díval a pak řekl: „Teto, něco tě bolí?“ „Ne, jsem v pořádku. Dnes už mi je… skoro dobře.“ „Slyšel jsem tě zase křičet. Jsi nemocná?“ „A víš, že jo? Tak běž do pokoje a radši ke mně nechoď, ať tě nenakazím. Ještě mi pověz – viděl jsi tátu? Je u sebe?“ „To není, čte si knížku v knihovně.“
Sakura se v koupelně nezdržovala a zavítala do knihovny. U pracovního stolu přímo proti ní opravdu seděl Samuel. Jednou rukou si podpíral hlavu a tou druhou otáčel stránky, přičemž na stole měl veliký půllitrový hrnek s trochou kávy na dně. „Vypadáš jako bys celou noc nespal,“ pronesla Sakura a přistoupila k Samuelovi. Ten se napil kávy a pomnul si oči. „Je ti lépe než včera?“ „Ani bych neřekla. Myslím, že jsem z toho šoku pořád mimo. Potřebuju prášky na uklidnění. Něco na nervy, možná i na spaní.“ „Pošli do vesnice Edwarda. Abaya snad u sebe bude něco mít.“ „Hádám správně, že to je ta příručka pro amatérské vymítače ďábla? Zaujala tě natolik, že popíjíš kafe, které máš kvůli dietě zakázáno a trávíš tu čtením celou noc?“ Samuel se na Sakuru upřeně zahleděl a přemýšlel, jestli své problémy s hnilobným zápachem dává za vinu démonovi či jen následkům traumatu z porodu. Samuel sám si nebyl jistý, čemu věřit, ale chtěl přijít věcem ohledně posednutí démona na kloub, aby byl pokud možno připravený. „Ta kniha je plná nemyslů ale vymítání mě zajímá natolik, že bych o tom chtěl vědět víc.“ „Abych pravdu řekla, jsem strašně ráda, že je po všem. Škoda jen, že moje mysl se s tím nedokáže vyrovnat. Bojím se jedné věci, Samueli – co když to nepřestane? Měla jsem dost blbej sen a skoro mi přišlo, jako bych byla pomatená a náměsíčná k tomu. Co když mě ta hrůza poznamenala na celý život a já se budu muset léčit ve cvokárně?“ Samuel si uvědomoval, že Sakura vyloženě odmítá možnost, že démon je stále v ní. Nechtěl jí přidělávat starosti a strašit ji, když si sám ani nebyl jejím posednutím jistý. Vytrpěla si svoje a minimálně domnění, že všechno skončilo, si v Samuelových očích zasloužila. „Dávej na sebe pozor, Sakuro, a hlavně se šetři. Pokud budeš mít pocit, že už to sama nezvládneš, pak vyhledáme odbornou pomoc. Pověz mi, už ses postarala o to dítě?“ „Jo. Postarala a…“ „Mohu vědět, co s ním je?“ „Možná že… asi si to nechám pro sebe. Bude to tak lepší.“ „Sakuro, co jsi s ním provedla?!“ Sakura neřekla nic, jen se snažila z paměti vydolovat moment, kdy dítě hodila do studny. Ta chvíle jí přišla jakoby zahalená mlhou a motiv toho činů jí úplně unikal. „Já… hodila jsem ho do… do propasti, přesně jak jsi chtěl.“ „To je dobře. Čím dříve na všechno zapomeneme, tím lépe. Teď běž zase odpočívat, a kdyby se ti stalo cokoli zvláštního, svěř se mi.“
„Jasně. Ty jsi tu přece pro mě. Takový hromosvod na mé problémy.“ „Říká se tomu přítel.“
Sakura se usmála a odešla do kuchyně. Tady nalezla Edwarda, jak připravuje snídani. Na stole měl veliký popsaný list papíru. „Hodíš mi jídlo potom do pokojíku?“ zeptala se Sakura. Edward se na Sakuru ani neohlédl a odpověděl: „S-samozřejmě. A… už je vám lépe?“ „Myslím, že když se mi stavíš ve vsi pro nějaké prášky na uklidnění, tak to bude super.“ „Vyrazím tam hned, jak dodělám jídlo.“ „To budeš zlatej, Edíku. Měla bych ještě jednu prosbičku…“ „Cokoli si budete přát, paní.“ „Můžeš se stavit za tím novým černoprdelníkem a zeptat se ho, jestli neví o nějakém věrohodném a zdokumentovaném případu posedlosti?“ „Určitě se zeptám, ale pan Samuel říkal, že je po všem.“ „To taky je. Mě nezajímá ani tak posedlost, jako spíše to, co se s dotyčným dělo poté a jak se s tím vyrovnal. Myslela jsem, že mám fakt silného ducha, ale nedokážu se z toho dostat. Asi jsem utrpěla posttraumatický šok, nebo jak se těm volovinám nadává. Až se vrátí sestřička a zase mi kvůli něčemu vynadá do blázna, tak jí budu muset dát jedině za pravdu. Už zase se cítím malátná. Půjdu nahoru a…“ Sakura si až teď všimla, že na listu papíru stojí velikým písmem – Výpověď. „Ty nás chceš opustit?“ Edward se konečně odhodlal na Sakuru podívat. Vypadalo to, jako by viděl ducha. „Já nevím, paní. Zvažuji to jen jako možnost. Včera po té události jsem byl rozhodnut a napsal tohle. Večer se mi to rozleželo v hlavě a ráno jsem si uvědomil, že to tady mám úplně všechno, co jsem kdy měl. Odejít odsud by bylo zbavit se celého mého dosavadního života a začít znovu. Navíc by to bylo sobecké vůči vám všem. Ne, paní Sakuro, neodejdu odsud, ale ty prášky, pro které se vám stavím, si koupím dvoje. Vím, že jsou věci mezi Nebem a zemí, ale to, co se událo včera, bylo i na mě moc.“
Sakura se vrátila k sobě do pokoje, a jakmile za sebou zabouchla dveře, ztratila vědomí a zřítila se na podlahu. Během chvilky byla zase při sobě. Urychleně se zvedla a byla ráda, že si při pádu neublížila. ‚To usínám ve stoje?!‘ Asiatka raději ulehla na postel, ale spát se jí nechtělo. Zírala na strop svého pokoje a odpočívala. Vyrušilo ji až zaklepání na dveře. „Mohu dál, paní?“ ozval se Edward. „Jen pojď.“ Komorník položil na stůl přikrytý tác s čerstvým pečivem, slaninou a volskými oky. „Pravá anglická snídaně, jak ji máte ráda.“ „Díky. Jedna z mála věcí, které na Anglii fakt miluju – slanina už ke snídani. Nemusel jsi to ale nosit přikryté a na takovém zdobeném tácu.“ „Jen jsem vás chtěl potěšit.“ „To se ti povedlo i tak.“ Sakura odklopila poklici, pod kterou bylo veliké kravské lejno. Asiatka na něj zůstala překvapeně zírat, zatímco Edward se jen usmíval v domnění, že svoji paní opravdu příjemně potěšil. Sakura popadla tác a mrštila s ním po komorníkovi. „Ty parchante, copak ti přeskočilo?!“ „A-ale paní…“ koktal vyděšený Edward. Teď konečně i Sakura viděla, že všude na zemi se povaluje její Anglická snídaně a po lejnu není ani stopy. Udělala pár kroků vzad a usedla na postel.
„Promiň,“ hlesla tiše. „Já… jsem opravdu šílená.“ „To je v pořádku. Jste přecitlivělá a máte výkyvy nálad.“ „Udělej prosím to, oč jsem žádala a hlavně si pospěš. Bez prášků to nezvládnu!“ Edward se shýbnul, aby posbíral jídlo na tác a odešel. Sakura seděla celá rozmrzelá. ‚Skončím v blázinci! Ne, panebože všechno, jen to ne. Vždyť bych byla zase úplně sama – bez přátel a bez rodiny. Je hrozné nemít nic, ale je ještě horší něco získat a pak to ztratit.‘
Edward přijel do vesnice, kde zastavil na parkovišti. Sněžení nepřestávalo, naopak se zdálo, že je mnohem hustší, než ráno. Pro Edwarda to byl důvod navíc si pospíšit. Zabral za kliku obchodu, jenže bylo zamčeno. Nevěděl, jestli má dnes Abaya volno, nebo se něco stalo. Proto zašel do hospody, jelikož počítal s tím, že Harry bude vědět víc. Hospodský byl vzadu na chodbičce u kuchyně a telefonoval. „Mám to hotové, pane Norrisi. Můžete si přijít kdykoli budete mít čas.“ Harry se s mužem ještě rozloučil a vrátil se za pult ke dřezu, aby mohl umýt špinavé korbely. „Dobrý den,“ pozdravil Edward. „Dobrý, pane,“ usmál se Harry. „Hádám, že kvůli mé nabídce tu nejste.“ „To opravdu ne. Potřeboval jsem do obchodu, ale je zavřeno. Nevíte, kdy Abaya otevře?“ „Dnes určitě ne a asi ani zítra. Včera večer tu za mnou byla a tvrdila, že její babička v Chicagu leží na smrtelné posteli. Musela okamžitě za ní do Ameriky. Řeknu vám, že bez Abayina obchodu si to tu ani neumím představit. Jediné místo, kde zdejší lidé mohou nakoupit zboží, které by jinak sháněli v okolních vesnicích, jenže tu skoro nikdo nemá auto a autobusy sem nikdy nejezdí.“ „Mohla obchod někomu kompetentnímu přenechat do doby, než se vrátí.“ „To mohla, ale taková Abaya není, pane Edwarde. Ten krám je její království a nepůjčila by ho ani nejlepší kamarádce. A navíc spravovat takový obchod, i když je malý, není jen tak. Mohl bych vám povídat, ha, ha. Už jsem se domluvil s Frankem a Mirandou, aby lidem, co tu žijí, vozili z města vše potřebné. Dostanou tu u mě pořádnou slevu a to se ví, že nepřijdou zkrátka, vždyť lidé jim určitě dají i něco navíc za ochotu.“ „My také máme auto,“ nabídl se Edward. „Ale to je rodu Gordonů a ti přece potřebují mít vás i vůz po ruce. Je tu však ještě další člověk, který vlastní auto, jenže ten pro místní nehne ani prstem.“ Edward ani nemusel přemýšlet, aby dotyčného uhodl. „Spooner?“ zeptal se. „Jak já toho chlapa nemám rád. Tady v hospodě si leccos vyslechnu, ale že by někdo na našeho inspektora pěl chválu, tak to jsem ještě neslyšel.“ „Je nějaká šance, že by ho někdo vystřídal?“ Harry nabídl židli Edwardovi a sám se na jednu posadil. „To je právě to. Jakožto starosta mohu podat stížnost městu, ale stále nevím, jestli to je dobrý nápad.“ „Myslím, že je. A teď nemluvím jen za sebe, ale i za Gordony. Je tu snad někdo, kdo by si nepřál, aby Spooner vypadnul?“ „Není. Potíž je v tom, že málokdo se odváží říct svůj názor nahlas – přeci jen je Spooner inspektor policie. To až alkohol dokáže většině rozvázat jazyk.“ „Nezlobte se, Harry, ale nemůžu se tady moc zdržovat. Počítejte ale s tím, že já i pan Samuel uděláme cokoli, aby tady Spooner skončil. Nashledanou, Harry.“ Edward se ještě mezi dveřmi otočil na hostinského a řekl: „Bylo by nejlepší, kdyby se ta věc dala do pohybu co nejdříve. Paní Kasumi teď na pár dnů odjela, ale mezi panem Samuelem a Spoonerem to
více než vře. Když se do toho naplno zapojí paní Kasumi… Ona nedokáže složit zbraně a ustoupit. Až Spooner překročí pomyslnou barikádu, paní Kasumi zareaguje a bude to mnohem tvrdší, než by si kdo pomyslel. Já o té ženě vím už dost a mohu říct jedno – paní Kasumi nezná porážku a vždycky v sobě najde dost sil, aby zvítězila. To vítězství ji ale může dostat do vězení ať už za vyhrožování, násilné napadení, nebo i vraždu. Pro pana Samuela by to byla poslední kapka a nedopustím, aby se to stalo. Oba, ne, vlastně všichni tři páni mají koho ztratit, kdežto já ne. Rozumíte, kam mířím?“ „Od vás bych tahle slova nečekal.“ „Sloužím rodu Gordonů, ale už dávno to není jen o plnění pracovních povinností spjatých s pozicí komorníka. Oni jsou jako má rodina a nechci, aby museli trpět. Za štěstí pánů bych obětoval mnoho...“ Edward odešel a myslí se mu honily všelijaké myšlenky. Po odchodu Parvati skutečně neměl nikoho opravdu blízkého. Byl osamocený a věděl, že si za to zčásti může sám svým odměřeným jednáním s pány. Považoval to ovšem za slušnost a projev úcty. Navíc pochyboval, že by se dokázal byť jen trochu sblížit se Sakurou po včerejším incidentu. Vlastně se jí v hloubi duše obával. Pohlédl na dům doktora Terryho, který stál hned vedle. Věděl však, že běžně dostupné léky tam doktor mít nebude. Nasedl proto do auta a vydal se na Warmhill.
Edward na faře navštívil otce Silase. Ten byl venku před domem a štípal dříví na topení. „Dobré ráno přeji,“ pozdravil Silas. „Dobrý den,“ odpověděl Edward a všiml si velké hromádky naštípaného dřeva. Silasovi šla práce od ruky. Kněz zarazil sekeru do špalku a oprášil si kabát od sněhu. „Hádám, že jste tu kvůli včerejšku…“ „Vlastně ano. Ale potřebuju to vyřídit rychle. Musím ještě na otočku do města, do lékárny. Paní Sakura se ani dnes necítí o mnoho lépe a chtěla by vědět, jestli jsou známy případy vymítání ďábla.“ „Samozřejmě, že jsou.“ „A za jak dlouho se postižení plně zotavili?“ „Ehm, jak jen bych to řekl… Nechcete uvařit čaj?“ „Ne, jsem tu vážně jen na skok. Možná byste mohl zajít na zámek a paní Sakuře říci všechno osobně.“ „To je dobrý nápad, i když by mi bylo daleko příjemnější naštípat dříví v celé stodole.“
Sakura proležela na posteli celé hodiny. Zprvu jen tak odpočívala a doufala, že usne, ale později si přikryla polštářem uši a jen se snažila nevnímat nekonečný šum, který přišel zničehonic a nešel zastavit. Otevřela šuplík nočního stolku a vytáhla odtud zarámovaný obrázek svojí sestry. Byla to fotografie, kterou pořídila v nemocnici a podle které pak Mark namaloval obraz. Kasumi na fotce nevypadala nijak zvláštně, spíše jako normální člověk, navíc v prostých kalhotách a košili. Pro Sakuru však její sestra obyčejná nebyla ani v nejmenším. ‚Vrať se sestřičko, prosím tě se vrať. Nikdy jsem se nebála tak jako teď. Starší sourozenci přece mají ochraňovat ty mladší a slabší a já si teď připadám tak strašně slabá… Bude mi až stydno, když se vrátíš a uvidíš mě jako klepající se hromádku neštěstí, ale přesto budu tak moc ráda, že jsi mi nablízku…‘ Sakuru z myšlenek vytrhlo klepání na dveře pokoje. „Kdo je?“ Dveře se otevřely a mezi nimi stál Samuel. „Přišel se na tebe podívat kněz. Prý ti musí něco důležitého říct.“
„Aha. Tak ať jde dál.“ Do pokoje vstoupil Silas v civilním obleku a zavřel za sebou. „Dobrý den, paní Sakuro.“ „Právě, že moc dobrý není. Někam si sedni, kámo.“ Silas dal za vděk pohovce a okamžitě spustil: „Váš komorník mě požádal, abych vám vše vysvětlil osobně. Sám musel do města, prý do lékárny.“ „To kvůli mně. Není mi dobře, Silasi, a mám divné pocity. Jsem v šoku a zralá na prášky.“ „Zajímala jste se prý o vymítání a jejich následky. Sám znám jen dva případy vymítání a… nevím, jestli toužíte po tom, to slyšet.“ „Jasně, že jo! Mluv a nešetři mě.“ „Dobrá tedy. První případ je z Ameriky. Je to o chlapci z Marylandu, který měl v dětství velmi blízký vztah se svojí babičkou, jež se zabývala spiritualismem. Bylo mu asi pětadvacet, když se v jeho domě začaly dít podivné věci. Ten den, kdy to začalo, byl doma sám jen se svojí babičkou. Oba uslyšeli zvuk podobný kapání vody z kohoutku. I přes snahu vypátrat původce toho zvuku nenalezli nic. Aby toho nebylo málo, začal se chvět obraz Ježíše Krista. Vše ustalo až s příchodem rodičů.“ „To jsou pohádky na dobrou noc?! Pětadvacetiletý chlápek žije doma s rodiči a pošahanou babičkou? Z nudy nemá co dělat, tak si vymýšlí duchařské historky a církev mu na to skáče?“ „Nechte mě prosím domluvit, slečno. Babička toho mladíka zemřela jen pár dnů po té události. Muž se rozhodl se s ní spojit pomocí spiritualistických tabulek.“ „Už věřím tomu, že existují duchové, ale že reagují na kusy počmáraného dřeva?“ „Prosím, paní Sakuro, nepřerušujte mě. Nikdo neví, jestli se muži povedlo s babičkou spojit, nicméně neobvyklé události, záhady chcete-li, se stupňovaly. Mladík míval noční můry, někdy zničehonic strnul a propadal agresivitě. Jeho chování se zkrátka zcela změnilo.“ „Šok ze ztráty babičky. Já mám šok taky, ale zajímá mě, jestli to přejde samo.“ „Rodiče toho muže začali hledat pomoc u církve. Podivné události se totiž stupňovaly – levitující předměty, neznámé kroky, hlasy,… nejhorší to bylo v noci.“ „Jo… sice jsem ještě neviděla létající předměty, ale jinak to beru. Taky mi hrabe, ale s démonem to už nemá nic společného.“ „Potíž je v tom, že příznaky posednutí démonem jsou různé a lékaři, kteří za vším hledají vědu, pochopitelně odmítají posednutí. Mnohdy právem považují podivné události jen za psychické problémy.“ „To je logický. Ani já nejsem jiná. Démona jsem se přece zbavila. Jak to bylo s tím troubou dál?“ „Došlo k vymítání, při kterém byl muž připoután k posteli. Na kněze během procesu vrčel, plival, sprostě ho urážel a dokonce se vytrhl z pout a ošklivě duchovního pořezal. Na scénu přišel jiný kněz a vymítání pokračovalo. Mladý muž zvracel, močil, sprostě nadával a mluvil v jazyce, kterému nikdo nerozuměl. Ten jazyk... prý se vzdáleně podobal latině.“ „Ségra ten jazyk zná! Mluvit jím asi nedokáže, ale písmo zvládá. Všechno se to naučila z jedné knížky, co sehnala někde v Tibetu.“ „Cože?!“ nechápal Silas. „Vaše sestra zná jazyk démonů?!“ „No jasně! Ale mluv – jak to dopadlo?“ „Případ skončil dobře a démon byl z těla vyhnán.“ „To je hustý, ale stále nevidím jasný důkaz posednutí a tím pádem mi je případ k ničemu.“ „Máte pravdu, že skeptici vše považovali za schizofrenii nebo Touretův syndrom. Lékaři však nemoci nepotvrdili.“ „Anebo je někdo podmáznul. Co ten druhý případ? Je to věrohodnější?“
„Je a ne málo. Existují i nahrávky ze samotného vymítání. Osobně si myslím, že o posednutí démonem není pochyb.“ „Výborně, a když bylo po všem, jak se s tím dotyčný vyrovnával? Musel do blázince?“ „Dotyčná zemřela, paní Sakuro.“ Sakura rázem zmlkla a jen pootevřela ústa. „Běž už pryč – chce se mi spát.“ Silas se rozloučil, odešel a Sakura se pohodlně natáhla na postel.
Sotva zamhouřila oči, dveře do pokoje se vylomily pod tíhou těla jakéhosi neznámého muže. Ve dveřích stála Kasumi s nožem v ruce, který zabodla muži zezadu do krku. „Honem, Sakuro!“ vykřikla Kasumi. „Musíme zmizet. Tohle jsou lidé Kenjiho Kimury.“ „Toho poldy z Tokia?“ „Jo, určitě se nás chtějí zbavit. Nevím, k čemu došlo, ale nejsme pro policii pohodlné.“ Sakura urychleně vstala. „Jak to, že ses vrátila tak brzy?“ „V noci jsem měla živý sen. Zámek byl v plamenech a já se bála, že to není jen tak.“ „A co Samuel a Desmond? Kde jsou?“ „Nevím, musíme odsud zmizet – jdou po nás dvou!“ Na chodbu přiběhl černě oděný muž a okamžitě se vrhnul na Kasumi. Ta mu zkroutila ruku a kopla ho do břicha, načež mu nožem podřízla hrdlo. „Pojď za mnou, rychle!“ Sakura bez řečí poslechla a následovala svoji sestru na chodbu. Po schodišti vybíhal další útočník, ale Kasumi ho bez obtíží skopla ze schodů. Spadl zřejmě tak nešikovně, že si zlomil vaz. V hale byl už jen jeden muž, který hlídal hlavní vchod. Na velikého rozložitého siláka by si Sakura ani netroufla, ale Kasumi se jím nenechala zastrašit. Než stačil muž zareagovat, jeho nos se rozplácnul na obličeji a začala z něj téct krev. Po Kasumi se ohnal pěstí, ovšem Asiatka ho chytila za zápěstí a vrazila mu pěst do žaludku. Zkroutila mu ruku, čímž ho přinutila se předklonit a kopancem vedeným do břicha dokázala jeho mohutné tělo zvednout ze země. Následovala srážka Kasuminy boty s mužovou bradou a útočník byl vyřízený. Kasumi otevřela dveře ven a jejím tělem projely bodce vidlí. Sakura s hrůzou sledovala svoji sestru, jak se kácí k zemi s vidlemi v hrudi. Nad ní se skláněl démon Mammon se svojí typickou rozšklebenou tváří. „Možná poráží velké a silné lidi i démony s lehkostí jí vlastní, ovšem tebe přede mnou neochrání, ha, ha, ha. Nemáš kam se ukrýt, nemáš u koho hledat pomoc – jsi sama.“ Sakura démona skoro nevnímala a klekla si k sestře. Ta se vůbec nehýbala a jiskra života z jejích očí vyprchala. Sakuře začaly po tváři téct slzy a svírala Kasumino tělo v náručí. „Né, sestřičko, to ne! Nenechávej mě tady samotnou! To přece nemůžeš!“
Samuel stále studoval knihu o exorcismu, když ho vyrušil hlasitý řev míšený s pláčem. Vstal ze židle a vyšel na chodbu. U otevřených vchodových dveří klečela Sakura a stále opakovala jméno své sestry. Samuel k Sakuře pomalu přišel a ověřil si, že krom Sakury tu nikdo jiný není. Položil jí ruku na rameno, načež ucukla a rozhlédla se okolo. Tělo své sestry, jež měla celou dobu před očima, bylo pryč a stejně tak pobití útočníci a démon Mammon. Sakura se postavila a Samuela objala. Byla k smrti vyděšená a nebyla schopná pochopit, co se stalo. „Já… měla jsem živý sen.“ „Sen? A o čem? O Kasumi?“ „Jo…“ Sakura však nechtěla Samuela strašit a tvrdit mu, že Kasumi byla mrtvá. Pokusila se to tedy vysvětlit jinak. „Ležela tady na podlaze a… a naříkala nad svým životem. Stále opakovala, že nechtěla své děti zabít, že to nechtěla.“
„Byl to jen zlý sen, nic víc. Můžeš být náměsíčná.“ „To mi ještě chybělo. Nakonec mě budeš muset na postel přivazovat!“ Sakuře opět začaly téct slzy. „Půjdu nahoru. Nechám tě zase číst.“ „Už mi chybí jen pár desítek stránek. Potom si budeme muset zcela vážně promluvit.“ „Dobře… doufám, že Edward se vrátí co nejdříve.“
Sakura vyšla po schodech a rozhodla se zajít do posilovny. Cítila vztek i smutek zároveň a nedokázala se s tím vyrovnat. Měla za to, že když se pořádně unaví, nebudou se jí zdát tak podivné sny a konečně si bude moci odpočinout. Ihned po příchodu do posilovny si stoupla k červenému boxovacímu pytli a začala do něj tlouct. Už nyní se cítila bez energie, takže razance, rychlost ani síla úderů nebyla Sakuře vlastní. Její souboj s únavou trval asi pět minut, když pytel v dolní části praskl a začala z něj vytékat krev. Sakuru to vyděsilo a zprvu hledala logické vysvětlení. Věděla, že kupříkladu do makiwary se vkládala rýže, ovšem neměla ponětí, proč by se vnitřek boxovacího pytle vyplňoval krví. Kaluž rudé krve se neustále zvětšovala a Sakura poděšeně couvala ke zdi. Když pohlédla vzhůru, všimla si, že červená barva pytle se postupně ztrácí, jakoby byl průhledný a červeň byla tvořena opravdu jen krví. Vytékající krev odhalila hrůznou skutečnost – v boxovacím pytli bylo pokroucené tělo démona Mammona. Jakmile ho Sakura zahlédla, vykřikla hrůzou a vyběhla ze dveří, které za sebou okamžitě zabouchla. Pot na jejím těle byl ledový a dívka byla na pokraji nervového zhroucení. Na chodbě se objevil Edward, který nesl Sakuřiny kýžené léky. „Je vám něco?“ zeptal se, když spatřil vyděšenou ženu. „Máš něco na uklidnění?“ „Ano, tady.“ Sakura si vzala plastovou krabičku s léky, otevřela ji a okamžitě pět prášků spolkla. „Eh, paní, možná byste měla zkontrolovat dávkování.“ „Jasně, díky, fakt díky za ty léky.“ „Byl tu už kněz?“ „Byl. Půjdu do vsi.“ „Nemyslíte, že byste měla odpočívat?“ „Vůbec ne. Tyhle staré zdi na mě blbě působí. Potřebuji ven na vzduch a pak – chci si dát oběd u Harryho. Už se těším na jeho pivo. Vyřiď Samuelovi, co a jak.“ Sakura zašla do pokoje, kde se oblékla a vyrazila ze zámku. Pistoli Valkýru tentokrát nechala doma, protože se bála, že by mohla někomu nechtěně ublížit. Přesto ale věřila, že jí léky pomohou.
Miranda byla dnes už od rána v knihovně. Nepředpokládala, že za ní někdo mezi svátky přijde, ale bylo pondělí a tak do práce musela. Měla všechny knihy zaevidované, záznamy z účtů připravené a na skladě stále bylo dost knih volně ke koupi. Miranda tedy trávila čas čtením jedné ze svých oblíbených knih. Tentokrát to byl vcelku povedený kousek, který Mirandu zaujal už od začátku – typický hrdinský příběh plný klišé, tak jak ho mívala Miranda ráda a navíc s ženskou hlavní hrdinkou. Bojovnice Titania se po návratu z války dozvěděla, že její rodný kraj zpustošili armády netvorů z hlubin země. Žena se rozhodla zapojit do skupiny elitních jednotek samotného krále zvaných Rudé hřeby a společně vyrazit do boje proti netvorům. Titania nejprve musela ukázat svůj um a přesvědčit velitele jednotky, že si zaslouží své místo. Poté se vypravili do zpustošeného kraje pátrat po původu zla. Dál se zatím Miranda nedostala, ale již nyní věděla, že kniha zaujme své čestné místo na vrchní poličce její soukromé knihovny, kam dávala svá nejoblíbenější díla. Ze čtení Mirandu vytrhl Carl, jehož přítomnost knihovnici překvapila. Založila si knížku a byla zvědavá, co její bývalý
přítel chce. „Nazdar, Miri.“ „Ahoj, proč nejsi na faře? Copak pro tebe Harry ještě nepřipravil pracovní smlouvu?“ „Ale jo, volal ráno, že smlouva je hotová, tak jsem ji byl podepsat a můžu se vrhnout do práce.“ „A proč tam nejsi?“ „Musel jsem se faráři omluvit. Mám asi virózu.“ Miranda se podivila, a ač se zdráhala to říci, učinila tak: „Vážně?“ Carl okamžitě zvýšil hlas: „Myslíš, že ti lžu?! Kdoví, jestli jsem to nechytl od té holohlavé husy! Opovaž se jí ještě někdy pozvat k nám domů!“ „Pokud jsi nemocný, proč chodíš po vsi a nejsi raději doma?“ „Protože Abaya má dnes zavřeno a já jsem tě chtěl poprosit, jestli bys mi nezajela do města pro nějaký léky.“ „A to nemůžeš jet sám? Máš tu přece auto.“ „Není mi dobře. Možná mám dokonce horečku… Kdyby tobě nebylo dobře, taky bych ti pomohl.“ „Ale já jsem v pracovní době!“ „Nikdo si nevšimne, že jsi pár hodin pryč.“ „No tak dobře, ale pojedeš se mnou k doktorovi.“ „Na co k doktorovi? Kdybych chtěl k doktorovi, tak půjdu za tím negrem.“ „Takhle o Terrym nemluv! Proč jsi za ním vlastně nezašel?“ „Nechci to hned řešit přes doktory, vždyť je to ponižující. Navíc v čekárně člověk chytí všelijaký svinstva. Slibuju, že když se to během pár dnů nezlepší, za doktorem zajedu, ale pojedu do města a ne k tomuhle břídilovi. Napadlo tě už někdy, proč dělá v takové díře?“ „Protože tu žije hodně starých lidí?“ „Přesně tak a starý lidi si neuvědomují, že jim doktorova péče vůbec nepomáhá. Tak sebou hoď, zabal to tady a já zatím půjdu domů odpočívat.“
Carl odešel a Miranda si poklidila své věci. Ještě než stačila uschovat svoji knihu, do budovy vešla Sakura. „Ahoj, Miri. Doufala jsem, že tě tu najdu.“ „Promiň, ale já teď nemám čas.“ Sakura se rozhlédla po prázdné knihovně a poté přešla k Mirandě. „Nezdá se, že by tu byl frmol.“ „Carl chytil virózu a potřebuje léky. Náš doktor je sice fajn, ale u sebe toho moc nemá – všechny běžné léky končí u Abayi a ta má dnes zavřeno, takže musím do města. Pověz mi, na zámku jste všichni zdraví? Žádná viróza?“ „Ne, proč taky? Hele, nechceš tu lékárnu nechat na potom? Myslela jsem, že půjdeme spolu na oběd. Budeš mít přece pauzu.“ „Vážně to nejde.“ Sakura popadla jen tak ze zvědavosti Mirandinu knihu a podívala se na titulek: 'Titania – královna bojovnic.' „Proboha, ty to jako vážně čteš?“ „Samozřejmě, je to skvělá kniha.“ „Kdyby mi došel na hajzlíku papír, pak by skvělá byla. V životě jsem přečetla možná tak leporelo, a když vidím, co se dnes píše, říkám si, že nemusím litovat. Proč ta obluda na obrázku je o hlavu větší než všichni ostatní?“ „To je hlavní hrdinka. Měří ke dvěma metrům, v boji s mečem se jí nikdo nevyrovná a co se
síly týče, ještě nepotkala sobě rovného.“ „Ty jsi na tom opravdu špatně, viď? Knihovnice, která má přehled a přečetla spoustu knih, slintá blahem nad tímhle paskvilem... To osamění je hrozná věc. Nejdříve si domů přivedeš toho blbečka…“ „Carl není tak špatný! Ale tvrdil, že se s tebou už nemám stýkat.“ „To je parchant!“ „Nemluv o něm tak. Hele, já ti nevím – je mi s tebou fajn a nechtěla bych, abychom se přestaly stýkat. Jenže… já ti prostě nevím, Sakuro. Nemáme toho mnoho společného a to by kamarádky přece měly mít, ne?“ Sakuře se vůbec nelíbilo, k čemu Miranda směřuje. Nechtěla o ni přijít a tak se rozhodla ji potěšit. „Víš ty co? Já si tu knížku na chvilku půjčím. Jdu teď do hospody, tak se do toho zkusím ponořit.“ Miranda se usmála a v hloubi duše doufala, že se Sakuře kniha zalíbí. Ta si ji vzala a s nelibostí sledovala obrázek na deskách. Ráda sledovala filmy, včetně těch, jež se odehrávaly ve vymyšlených světech, a lidé tam řešili své problémy meči. Nijak zvlášť se jí však nelíbilo, když se mečem oháněla žena. Pohlaví hlavního hrdiny Sakuře nevadilo, ale lehkost, s jakou hrdinka obvykle likvidovala své nepřátele a prodírala se problémy života, Asiatce připomnělo její vlastní život, jež však byl mnohem těžší a hůře stravitelný. Sakura si v hloubi duše uvědomila, že je to pouhá závist, kvůli které nepřeje hlavním hrdinkám snadný život a touží spíše po tom, aby zemřely. Sakura se s Mirandou rozloučila a zamířila do hospody. Cestou se jí sice trochu zamotala hlava, to když přecházela most, ale nedávala tomu přílišnou váhu.
„Dobrej!“ pozdravila Sakura už mezi dveřmi hospody. Bylo tu dost lidí a všichni Sakuře odpověděli, nebo alespoň pozvedli korbel a pokývali hlavou. Sakura si vybrala místo a během okamžiku byl u ní Harry. „Co to dnes bude, paní?“ „Pivo, samozřejmě, a dnešní nabídku. Co že to je?“ „Gulášek s hovězím masem a cibulkou.“ „Výborně! Tak dvojitou porci.“ Harry byl během chvíle zpět i s jídlem, neboť měl již uvařeno a stačilo nabrat guláš z hrnce na talíř. Sakura se pustila do jídla a při tom popíjela pivo. Sice jí přišlo nezvykle trpké, ale přesto ho vypila. Po jídle otevřela knihu a pustila se do čtení. Již po prvních deseti stranách pochopila, že tohle je přesně typ hlavní hrdinky, který nenávidí. Počítala však s tím, že se jí Miranda zeptá, jaké to bylo a tak Sakura rozevřela knihu na místě, kde byla Mirandina záložka. ‚Menší nahlédnutí do budoucnosti neuškodí. Ale asi můžu zapomenout na to, že by se právě strojil pohřeb té namyšlené gorily.‘
Sakura ležela na zemi v trávě. Sluneční paprsky prosvítaly skrze koruny stromů, ptáci vesele prozpěvovali a poblíž hlučel zurčící potůček. Sakura sledovala, kterak se pod tíhou mírného vánku ohýbají listy na stromech. Jejich šum byl příjemně uklidňující. Sakura nechápala, co se to děje a pomalu se zvedla na nohy. Byla na okraji lesa ale ten rozhodně nevypadal tak ponuře, jako lesy na Black Mirror. Rozhlédla se okolo a na nedaleké louce spatřila dva ozbrojené lidi. Jeden z nich byl muž v lesknoucí se zboji, od které se odrážely paprsky slunce. Druhý člověk byla vysoká urostlá žena s dlouhými havraními vlasy. Sakura přišla blíž a zaposlouchala se do jejich hovoru, který vyústil v ostrou hádku. „Nemůžeme se teď vrátit!“ zařvala žena hlubokým hlasem. „Zbyli jsme jen čtyři!“ oponoval muž. „Musíme podat zprávu posádce v Soromaru. Situace je
horší, než jsme si mysleli.“ „Když se vrátíme, necháme všechny ty vesnice napospas Poskvrněným!“ „A když se nevrátíme, zemřeme tu všichni. Já jsem tvůj velitel a já budu rozhodovat! Nemysli si, že úspěch v tom tupém turnaji z tebe udělal něco více, než jsi. Jednotka se vrací, pokud s tím nesouhlasíš, můžeš si tu zůstat a ochraňovat ty své vidláky!“ Žena tasila meč a muž zareagoval stejně. „Jsme Rudé hřeby – je naší povinnosti bojovat s Poskvrněnými i za cenu ztráty života. Čtyři lidé zvládnou více než jeden. Pokračujeme dál.“ „Nenechám se zabít Poskvrněnými!“ zařval muž z plna hrdla. „Pak zemřeš mojí rukou!“ Žena se ohnala mečem a jediným švihem usekla muži hlavu. Tělo spadlo na zem a žena se ohlédla za sebe, kde spatřila Sakuru. V rukou ženy se objevil luk, který až doteď nesla na zádech. Sakura přišla blíž a usmála se. „Ty jsi Titania, co? Jsi ještě ošklivější, než jak jsem si tě představovala.“ Přestože Sakura nesahala bojovnici ani po prsa, vůbec se jí nebála. Titania nebyla nijak složitě oblečená – pouze dvě části koženého brnění kryjící klín a prsa. To její mrtvý společník byl oblečen mnohem důstojněji a z kovových plátů na ramenou my vystupovaly ostré bodce, jež zřejmě značily jeho příslušnost k Rudým hřebům. „Kdo jsi?!“ zeptala se Titania. „To tě nemusí zajímat. Za to ty jsi moje noční můra. S těma práškama jsem to možná vážně přehnala.“ Titania vložila do tětivy šíp a napnula ji. „Ptám se naposledy – kdo jsi?“ „Jen do toho – bolest mě alespoň probudí a já…“ Zasvištěl šíp a projel Sakuřiným ramenem jako nůž máslem. Dívka spadla na zem a držela se za ránu. Zatím necítila bolest kvůli šoku. „Nemysli si, že jsem minula,“ pronesla suše Titania. Sakuru si s naprostou lehkostí přehodila přes rameno a vyrazila k táboru. Netrvalo dlouho a Sakura ztratila kvůli sílící bolesti vědomí.
Byl večer, když Sakura otevřela oči. Seděla svázaná provazy u ohniště a poblíž byly dva stany. Tma se pomalu rozpínala krajem a protože měsíc zůstal zahalený mraky, oheň bylo to jediné, co osvětlovalo okolí. Venku u ohně seděl pohledný černovlasý muž ve zbroji a brousil si svůj meč. „Máš žízeň?“ zeptal se Sakury a usmál se na ni. Asiatka pohlédla na své rameno, které bylo zavázané, a především neobsahovalo zaražený šíp. „Asi budeš mít horečku,“ řekl muž a dal Sakuře napít z čutory. „Díky. Tohle je hodně živý sen…“ pronesla Sakura. „To není sen,“ řekl muž a usmál se. „Mimochodem já jsem Casper.“ „Já Sakura.“ Casper na Asiatku chvíli hleděl a prohlížel si ji. Poté řekl: „Jsi zvláštní… Ještě jsem neviděl ženu s tak krátkými vlasy a šikmýma očima. Musíš být cizinka.“ „Správě! Vyhrál jsi pusu… anebo radši ne. Jaká je ta hrouda masa v posteli?“ „Takhle o ní nemluv, jestli se chceš dožít rána!“ zvýšil hlas Casper, ale nezdál se být rozčílený. „Nesmíš se na ni zlobit, že tě střelila. Prý jsi jí nechtěla říci, kdo jsi a kde se tu bereš. Nemohla vědět, na čí straně stojíš. Poskvrnění si často berou lidské otroky a nutí je pro ně pracovat. Titania měla za to, že jsi zvěd.“ „Takže teď už si to nemyslí.“ „Kdyby si to nemyslela, nebyla bys svázaná, nemyslíš?“ „Hmm, ještě jsi mi neodpověděl. Jaká je v posteli?“ „Jsi hodně drzá, ale možná jste tam u vás všichni takoví. Ještě jsme spolu nespali, ale
nemysli si, že s tebou budu chtít něco mít.“ „Ach jo, proč jsem nemohla skončit v rudé knihovně?“ „Nerozumím ti.“ „Ani se nesnaž, fešáku. Buď ale v klidu, vzhledem k tomu, jak pohledný jsi, mi je jasný, že tu Titanii nakonec do postele dostaneš. Porazíte ty zmetky a budete spolu žít až navěky.“ „Ha, ha, kdyby to bylo tak snadné.“
Z lesa přišla k tábořišti Titania s malou srnkou na ramenou. Sakura si povzdechla, neboť příjemná společnost byla ta tam. „Už se probrala,“ řekl Casper. „A nevypadá jako špeh. Nejspíš vůbec netuší, co se tu děje.“ „Já si s ní promluvím. Ty zatím připrav večeři. Po jídle vystřídáš Praxis.“ „Spolehni se.“ Zatímco Casper šel s dlouhým nožem porcovat zvěřinu, Titania se shýbla ke svázané Sakuře. Ta jen zabědovala: „Bože, ať už se probudím! Titania… co to je za úchylný jméno?!“ „To jméno mi dala moje matka, a pokud ji chceš urazit, počítej s tím, že tě zabiju!“ „Jsi výplod chorého mozku, víš to vůbec? Vymyslel si tě zakomplexovaný chovanec ústavu.“ Titania chytila Sakuru pod bradou a pootočila její hlavu k sobě. „Když pořádně zatlačím, tvá čelist se rozlomí, jak staré suché dřevo.“ „Když mě zabiješ, tak ten sen musí tutově skončit. Pak nevím, na co čekáš.“ Titania vytáhla úzký rovný nůž a přirazila ho Sakuře ke tváři. „Nebo tě můžu pomalu naporcovat a zbytky předhodit Poskvrněným.“ „Na druhou stranu, ta bolest při umírání asi nebude nejpříjemnější, takže fajn – udělám všechno, co budeš chtít. Hlavně buď v klidu.“ „Kdo jsi a odkud jsi přišla?“ „Eh, jsem Sakura a jsem z východu.“ „Na východ od Adrasu je jen moře.“ „Jo? No jasně – moře! A za mořem je naše země.“ „Skutečně? Mnoho námořníků se vypravilo za Junou, ve snaze nalézt pevninu odkud každé ráno den vyplouvá na nebeskou pouť, avšak všichni se vrátili s nepořízenou a svorně tvrdili, že na východ odsud nic neleží.“ „Tak asi nebyli dost daleko. Jsem ze země, která se jmenuje Japonsko a… to u nás Juna žije. Bohužel jsem ho nikdy neviděla. Já jsem prostá dcera námořníka a připlula jsem sem na lodi. Náš císař totiž vyhlásil výpravu, kvůli… obchodu. Jenomže naše loď ztroskotala při bouři a já jediná přežila. Od té doby se potloukám neznámou zemí.“ „Zní to nevěrohodně...“ „Ale je to pravda!“ vyhrkla ze sebe Sakura. „Ehh, podívej na mé oči. Jsou úzké, to kvůli Junovi. Jeho žár je u nás příliš velký a spálil by nám oči, kdyby byly příliš široké.“ „Jsi z daleka, o tom nemám pochyb. Dobře, dejme tomu, že ti věřím.“ Titania rozetnula nožem provazy a Sakura byla konečně volná. Přesto neměla sílu se ani postavit. „Budeš teď cestovat s námi. Umíš bojovat?“ „V tomhle stavu? Střelila jsi mě! Ale zapomeň na to. Hele, pověz mi jak to, že tě považují za autoritu, když jsi jejich velitele zmasakrovala?“ „Nevím, jak u vás doma, ale tady vládne síla a čest. Casper i Praxis budou bojovat za mě, protože děláme správnou věc a taky proto, že si mě váží.“ „Casper je v suchu, za něj ti ručím, ale ten Praxis…“ „Praxis je žena. Lovkyně z barbarských kmenů na jihu. Dej si pozor, má ještě lepší mušku než já.“
„Jejím životem bych si jistá nebyla. Radši na ni dávej fakt dobrý pozor.“ „Ty jsi snad věštkyně?“ divila se Titania. „Mohla bych být. Ale nedočetla jsem to do konce. Je to strašnej brak.“ „Tvůj způsob vyjadřování je podivný. Chceš říct, že jsi četla v budoucnosti?“ „Ale ne, nech to být.“ Sakura se nahnula, aby přes Titaniu viděla na ohniště. Casper na rožeň právě připichoval srnku. „Co se tu vlastně děje? Můžeš to upřesnit?“ „Adras je pod útokem netvorů z hlubin, kterým říkáme Poskvrnění. Náš lid věří, že všichni zločinci, vrazi, podvodníci a podobná chátra se opětovně zrodí v hlubinách naší země. Jsou poznamenaní nečistým životem – jsou poskvrnění. Žene je touha po násilí. Neznají strach a jednou za čas vylezou ven, aby pustošili celý kraj. My jsme Rudé hřeby – jednotka těch nejlepších, kteří mají za úkol Poskvrněné porazit.“ „A to jak? Prostě ve třech lidech svedete megalomanskou bitvu a porazíte stovky nepřátel?“ „Musíme najít toho, kdo netvory vede. Stačí zabit jeho – ti zbylí se bez vedení pobijí navzájem. Pak bude stačit posádka vojenských stanovišť, která v dané oblasti pobije přeživší Poskvrněné.“ „To jsem si mohla myslet. A jak je možné, že chodíš tak… neoblečená? Nebylo by lepší mít zbroj?“ „Zbroj je těžká a nepohodlná. Pro mne je lepší bojovat s koženou zbrojí, která sice neochrání před meči a šípy, ale neomezuje mě.“ „Jasně… A to to tvým velitelům nevadilo? Kde je disciplína?“ „Teď jsem velitelkou já a předtím… předtím jsem dokázala, že nepotřebuji zbroj. Nejsem Rudým hřebem dlouho, sotva pár měsíců. Král vyhlásil turnaj a já se ho zúčastnila tak, jak mě vidíš.“ „Nemusíš říkat, že jsi zvítězila, mě je to jasné.“ „Jsem ráda, že o mě máš tak vysoké mínění, nicméně jsem skončila druhá.“ „Fakt?! Tomu říkám zvrat v ději!“ „V souboji jsem nenašla sobě rovného, ale v lukostřelbě a jízdě na koni mě porazila Praxis.“ „No jasně, zase ženská! Na obalu by mělo stát, že je to čtení výhradně pro opuštěné, chudé a životem zklamané ženy.“ Titaniu Sakuřiny slova naštvala a pohrozila ženě pěstí. „Naznačuješ, že pohrdáš bojovnicemi Adrasu?!“ „Ne, to vůbec ne! Máte jich hodně?“ „V naší historii je mnoho významných válečnic, ale mužů je přesto více.“ „To jsou věci…“ Casper stáhl srnku z rožně a naporcoval jí. Sakura byla velice ráda, když k ní doputoval její díl. S chutí se pustila do jídla. Než dojedla, Casper odešel na okraj tábora, aby vystřídal na hlídce Praxis. Titania se vzdálila též a Sakura měla trochu soukromí. Z keře poblíž se ozval sykot. Sakura v mžiku pohlédla tím směrem a v houští spatřila temný obrys démona Mammona. „Nemáš pocit, že tu jsi nějak dlouho?!“ zeptal se jí a zašklebil se. „V tomto světě nemáš žádnou kotvu, žádné pouto s minulostí a žádné známé. Když jsem tě zkoušel ovládnout předtím, brzy ses vytrhla z okovů, ale tou knihou jsi mi vnukla úžasný nápad. Zpečetila sis svůj osud... Snad bych ti měl poděkovat. Nejsi tu naposledy, Sakuro, právě sem do fiktivního světa se budeš vracet tak často, dokud nad tebou nepřevezmu plnou kontrolu, ha, ha. Neboj, bude to již brzy…“
„Sakuro, Sakuro, slyšíš mě?“ Žena otevřela oči a promnula si je. „Díky bohu, už se probírá.“ Asiatka spatřila Samuela, jak se nad ní sklání a volá ji. Rozhlédla se okolo a zjistila, že leží v hospodě na sedačce. Kromě Samuela tu byl i hostinský a doktor Terry. Sakura se posadila
a okamžitě ucítila bolest v rameni. Instinktivně si na to místo sáhla a zjistila, že má ovázanou ránu, skrze kterou velice slabě prosakovala krev. „Co se… co se to děje?“ zeptala se nechápavě. Samuel se jí to pokusil vysvětlit: „Během poledne jsi omdlela. Harry tě zkusil probrat, leč marně. Zavolal doktora i mě a tak jsme tu s tebou celé odpoledne. Navíc se ti otevřela rána na rameni, kterou bylo nutné ošetřit. Ani za nic jsme tě nedokázali probudit, vypadalo to, jakoby jsi byla v komatu, či co. Edward si vzpomněl, že ti dal léky a že sis jich vzala poměrně hodně, takže jsme ti museli vypumpovat žaludek, ale nijak to nepomohlo.“ „Ano, ano,“ potvrdil Samuelova slova doktor. „Navrhnul jsem okamžitý přesun do nemocnice, ale pan Samuel to rázně zamítnul. Docela jsme se tu pohádali, abych tak řekl.“ Sakura se pokusila vstát, ale Samuel ji musel podepřít, aby neupadla. „Díky vám všem za pomoc,“ hlesla Sakura. „Samueli, chtěla bych do kostela.“ „S tím počítám. Pojď, jdeme.“ Společně vyšli před hospodu, kde již byla tma. Sakura se po chvíli vzpamatovala natolik, aby byla schopná chůze bez podpírání. Jakmile opustili vesnici, Samuel se rozhlédl okolo, aby se ujistil, že jsou sami a spustil: „Ani nevíš, jak mě děsilo, co se ti stalo. Bojoval jsem sám se sebou – nevěděl jsem, jestli tě svěřit do péče doktorů. Nevypadala jsi, jako že bojuješ o život – dech pravidelný, tep rovněž, ale přesto to bylo zvláštní. Když jsem ale zahlédl tu ošklivou ránu, kterou jsi včera ani ráno neměla, byl jsem přesvědčen, že to má co do činění s démonem. Sakuro, promiň, že to říkám takhle na rovinu, ale ty jsi stále v jeho moci!“ „Já vím. Teď už mi je to jasný, a kdybych nebyla blbá… Není to poprvé, co jsem měla šílený sen, ale nedávala jsem to za vinu posednutí, pouze jeho následkům.“ „Co přesně se stalo?“ „Byla jsem v úplně jiném světě, kde mě postřelili. Šíp se mi zabodl do ramene a já skončila na dlouhé hodiny v bezvědomí. Ta rána se promítla i do skutečného světa! Ale nevzpomínám si, že bych tam zvracela… Měla jsem horečku?!“ „Ne, to rozhodně ne.“ „Divný… tam mi bylo dost šoufl. Vážná zranění se na mě projeví. To znamená… já můžu umřít!“ „Štěstí, že už jsi zpátky. Myslím, že jsem připraven na provedení exorcismu a pokud o to stojíš…“ „Chci a kostel by mělo být nejlepší možné místo.“ „Sám na Boha nevěřím ale zoufalství obrací lidi na víru. Lilith sice jasně tvrdila, že Bůh není…“ „… ale Lilith se nedá věřit ani slovo. Je z Pekla a říct, že Bůh je a že má velkou moc, by od ní byla skoro vlastizrada. Tak pojď Samíku, dnes večer se rozhodne všechno.“
Cesta na Warmhill potemnělou krajinou byla klidná. Sníh stále padal a lesy se halily do temných stínů. Samuel a Sakura přešli most, jež vedl přes šumící říčku a hned na to Asiatka zkolabovala. Kdyby ji Samuel zavčasu nezachytil, zřítila by se až na zem. „Jsem unavená…“ „Neboj se – brzy bude po všem a pak si všichni odpočineme.“ Když se před nimi objevila silueta Warmhillského kostela, Sakura opět ucítila hnilobný zápach. Tady venku na čerstvém vzduchu to bylo obzvláště podivné. Branka na hřbitov byla tak jako vždy otevřená a nic nebránilo vstupu na pozemek. Sakura se na moment zastavila a rozhlédla se po náhodně rozestavěných pomnících. Pod každým z nich ležel nejméně jeden pohřbený člověk. Osudy
stovek lidí došly naplnění právě zde a Asiatka se nedokázala ubránit pomyšlení na to, že její životní pouť bude zakončena rovněž na tomto místě a to velmi brzy. Pozvedla hlavu vzhůru a pohlédla směrem na zadní hřbitov. Na jednom z náhrobků seděl Mammon. Sakura zavřela oči a pokusila se přestavit si něco hezkého. Ať se snažila sebevíc, nebyla schopná démona vytěsnit z mysli. Jakmile oči otevřela, spatřila přímo před sebou rozšklebenou tvář démona. Vykřikla hrůzou a uskočila dozadu. Narazila tělem do Samuela. „Klid, Sakuro, nic se neděje. Pojď raději do kostela.“ Sakura se spěšně ještě jednou rozhlédla okolo, ale po démonovi nebylo ani vidu ani slechu. Samuel vešel bočním vchodem do kostela, kam chtěl Sakuru doprovodit a poté vyhledat faráře. Sakura se však zastavila před dveřmi kostela a dál nešla. Zírala na Samuela, který byl již uvnitř, a nedokázala se přimět k pohybu. Zvedla pravou ruku, natáhla ji před sebe, obrátila dlaní k sobě a vztyčila prostředníček. „Vylízej mi, ty jeden vlasatej sráči! Nikam s tebou nejdu a na vymítání už vůbec ne. Teď se vrátím domů a půjdu se nažrat. Mám hroznou chuť na vlastní hovna!“ Sakura se otočila a Samuel ji chytil za ruku. Otočil ji k sobě a sledoval, jak její duhovka žhne rudou barvou. Asiatka chytila Samuela za košili a zvedla ho ze země. Gordona by nikdy nenapadlo, že Sakura má takovou sílu, ale teprve, když ho odhodila o dobré dva metry dozadu, pochopil, že přestává být člověkem. Sakura se rozeběhla na hřbitov a mířila k rodinné hrobce Gordonů. Vrata byla zavřená a Sakuře se do mysli dostala vzpomínka na sestru, jak prorazila dveře od věže. Semkla ruku v pěst, napřáhla se a prorazila plechové dveře jako by byly z papíru. Zevnitř je chytila a vytrhla z pantů. Vešla do hrobky a její oči si v okamžiku přivykly na tmu. Sešla dolů do hrobky, kde byla pohřbená většina členů rodiny Gordonů. Všechny rakve byly v kamenných schránkách, jež bylo možné vysunout a odhalit tak rakev s ostatky zemřelých. Každá schránka měla na desce jméno zemřelého a jeho životní data.
Samuel z oltáře popadl svatý kříž s těžkým kovovým podstavcem a pospíchal za Sakurou. Viděl, jak míří na zadní hřbitov a když zahlédl vylomené dveře hrobky, pochopil, kde Sakura je. Zvolnil krok a opatrně vstoupil do prostor hrobky. Nahoře bylo prázdno, takže tiše sešel po schodech dolů. V sále byly vytahané už téměř všechny rakve a mnoho z nich se již rozpadalo, takže bylo vidět na ostatky předků. Sakura si všimla příchodu Samuela a začala se smát jak smyslu zbavená. „Rodina musí držet pohromadě! Tady je tvoje rodina, ale co mě k těm lidem váže?! My se od nich oprostíme, protože my máme vlastní rodinu a ta se již brzy sejde. Přijde čas, kdy se zbavíme minulosti, zničíme vše, co bylo, a očistíme se. Pryč se Samaelem a Lilith. Je jen jeden pán…“ Zděšený Samuel marně ovládal zlost, která se v něm stupňovala, když zahlédl rakev, byť prázdnou, jež měla patřit Adrianovi. „Tohle nejsi ty, Sakuro. Zavři ty schránky!“ „Nikdy!“ „Zavři alespoň tu Adrianovu, prosím tě o to. On tu přece není, Adrianovy ostatky jsou jinde. On do rodiny nepatří…“ „Máš pravdu. Adrian je vyděděnec.“ Sakura se otočila, aby zavřela Adrianovu schránku a v tu chvíli dostala ránu do hlavy od Samuela. Skácela se na zem a Samuel upustil kříž. „Odpusť,“ hlesl tiše.
Sakura se probrala a zjistila, že leží na podlaze kostela hned u oltáře. Byla pevně svázaná silnými lany, takže se nemohla ani pohnout. Interiér kostela osvětlovaly svícny, jejichž
plameny rozháněly stíny. Bylo tu ticho, tak ticho, že musel být slyšet každičký krok. Samuel stál u oltáře, a když si všiml, že Sakura se již probrala, promluvil: „Silase jsem raději poslal pryč. Vyřešíme to sami.“ Samuel už raději neřekl, že se bojí toho, co by Sakura mohla knězi namluvit. Zvednul do ruky kříž, který byl rozhodnut držet, dokud vymítání neskončí a otočil se na Sakuru. Doufal, že z knihy se dozvěděl opravdu vše důležité a že bude schopen jednat s démonem a přemluvit ho, aby tělo mladé Asiatky opustil. „Sakuro, poslouchej dobře má slova, soustřeď se jen na to, co říkám. Nenech se ničím rozptylovat, zachovej chladnou hlavu a věz, že se snažím jen o jedno jediné – chci ti pomoct.“ „Jo…“ hlesla Sakura. „Tak si pospěš, prosím.“ „Sakuro, nacházíme se v kostele na Warmhill. Tento kostel dal postavit roku 1230 Marcus Gordon a udělal tak proto, aby navždy zapudil zlo, jež se tu páchalo. Na tomto místě se v dávných dobách, kdy našemu panství vládl Mordred, mučili a popravovali nevinní. Nebylo to dobré místo. ale Marcus se to rozhodl změnit. Dnes na tomto místě vládne náš Pán a já věřím, že nedovolí, aby se sem po téměř osmi staletích vrátilo zlo.“ „Mám strach, Samueli.“ „Pověz mi z čeho? Není důvod se přece obávat, všechno bude v pořádku, jen v to musíš věřit.“ Sakura se začala viditelně třást strachy. „Bojím se! Bojím se jeho. On je… je příliš mocný.“ „Ne tak mocný jako ty, Sakuro. Nemůže nad tebou zvítězit - nedovol mu to.“ Sakura zavřela oči a začala s sebou škubat, jakoby s něčím v duchu bojovala. „Já… slyším. Ne! Běž pryč! Zmlkni!“ Samuel si byl jistý, že teď Sakura hovoří s démonem. Zděšeně sledoval svoji kamarádku, jak svádí vnitřní boj s něčím, co žije v jejím těle. Vypadalo to, jakoby se o její tělesnou schránku dělily dvě bytosti a nemohli se shodnout na tom, kdo převezme kontrolu. Samuel pokračoval: „Ty, jež přebýváš v těle této mladé ženy, ty, jež sis neprávem přivlastnil to, co ti nepatří, slyš má slova. Nejsi hoden pohlédnout na tvář našeho Pána, tvá moc na tomto místě slábne každým okamžikem. Tvůj pán byl svržen Boží rukou, skončil hluboko pod zemí, aby nikdo nespatřil jeho děsivou tvář marně skrývající zlobu. Ty, služebníku Pána pekel, nejsi schopen pobývat zde mezi lidmi, není to tvé místo, sem nepatříš. Opusť tělo, jež ti nepatří, vrať se do míst, která ti přísluší a potlač svoji touhu po zkáze a ničení, neboť náš Pán je mocný a nedovolí ti páchat nepravosti. Boj se hněvu našeho Pána, střež se jeho bezbřehé moci a vrať se, odkud jsi přišel. To říkám, ve jménu Otce, Syna a Ducha svatého. Amen.“ Sakura konečně otevřela oči a chvíli se na Samuela mlčky dívala. Poté se začala smát jak smyslu zbavená, načež hlubokým hlasem, připomínajícím vrčení promluvila: „Jaká komedie! Ty blázne, myslíš, že mě můžeš vyhnat? Já nemám co ztratit!“ „Tady na tomto místě, přímo zde jsi slabý a zranitelný, Mammone. Ano, znám tvé jméno, již nemůžeš skrývat svoji tvář.“ Sakura otevřela ústa a z nich se začaly hrnout zvratky. Rozkašlala se a marně se snažila proces zvracení zastavit. Z jejích úst tekly i bělavé sliny, jež špinily tvář. „Smrdíš hnojem, Samueli!“ Samuel se s křížem v ruce shýbl k Sakuře. „Dívej se na ten symbol, démone, sleduj muže, jež se obětoval, aby spasil lidstvo. On je náš spasitel a pomůže i této ženě.“ Sakura plivla Samuelovi do tváře a podlahu pod ní začala zalévat moč. „Tohle já říkám na Ježíšovo jméno! Chcanky. Pochčiju celý jeho symbol, pochčiju i oltář, pochčiju všechno, co si zamaneš. Já z Ježíše strach nemám.“ „Pak na pomoc přivoláme…“
„Běž už do prdele, ty jeden zavšivený zmetku! Táhne ti smrad z držky až sem! Je mi z tebe na blití! Nejspíš ses posral!“ „Sakuro, nedovol mu, aby…“ „A dost!“ zařvala Sakura. Zapřela se a roztáhla paže, až provazy povolily. Strhla je ze sebe, postavila se a zřítila se k zemi. Samuel k ní přiskočil a roztáhl jí víčka, aby viděl zorničky. Nadále byly nepřirozeně rudé. Sakura s sebou začala škubat. Ležela na zádech, nohama se odstrkovala a otáčela se kolem své osy. Oči měla zeširoka rozevřené a vůbec nemrkala. Hrůzné divadlo dokreslovalo vzteklé vrčení vycházející ze Sakuřiných úst. Opět se zdálo, že nad ní nemá démon kontrolu a snaží se ji ovládnout. Samuel však byl přesvědčen, že všechno to, co tady předvedl, bylo naprosto k ničemu. Sakura se konečně zastavila a rozplakala se. Samuel jí pomohl na nohy. „Já už nemůžu…“ hlesla žena. „Je to čím dál horší. Řekla jsem ti hrozné věci, udělala jsem hrozné věci, ale tentokrát jsem to nebyla já. Ten démon mě poráží, Samueli. Zprvu jen vidiny, podezřelý zápach, ztráty vědomí, změny chování, ale teď už mluví mými ústy a ovládá mě. V noci je to nejhorší… včera jsem hodila to novorozeně do studny. Nevím proč, prostě jsem to udělala a teď vím, že mě k tomu přinutil. Krade mi moje tělo. Ztrácím se, Samueli, už to nejsem já.“ Samuel k sobě Sakuru tisknul a snažil se ji utěšit. Nemělo to význam, a když ji opět pustil, zjistil, že Sakura je v bezvědomí. Zřítila by se na zem, kdyby ji nezachytil. Byl rozhodnut se vrátit na zámek.
Sakura se opět ocitla ve světě fantasy knihy, ve světě, kde neměla nic, co by znala a démon nad ní získával moc. Přesto, stejně jako v každém jiném Mammonově snu zde byla Sakura svá a nemusela se démona bát. Horší už bylo vyrovnat se s neustále měnící se realitou. Právě toto Sakuru psychicky deptalo a Mammon z toho těžil. Sakura seděla ve známém táboře, jež postavila tříčlenná skupina hlavních postav fantasy příběhu. Byla noc, ale oheň přesto hořel. Udržovala ho Praxis, žena tmavé pleti s jasnýma zelenýma očima. Její černé vlasy byly spleteny do dlouhého copu, který končil až na úrovni hýždí. Sakura ležela bez jediného pohybu, dokonce i svůj dech se snažila tlumit. ‚Vzpomínám si na Desovu knížku o modrém mluvícím slonovi Pookym, který miloval dobré jídlo. Proč sakra nemůžu být tam a hniju v téhle hrůze?‘ V táboře bylo úplně ticho. Praxis přihodila do ohně další kus dřeva, jež začalo tiše praskat. „Jsi čarodějka?“ otázala se žena. Sakuru překvapilo, že si její přítomnosti cizinka všimla. Vstala a klekla si u ohně, aby se mohla ohřát. „Jak se to vezme, Praxis,“ odvětila Sakura. „Zmizela jsi a teď jsi zpět. Titania kvůli tvému zmizení nařídila prohledat celé okolí a já tě měla stopovat. Nikdy neztratím stopu, ale tentokrát jsem se jí ani nedokázala chytit. Velitelka mě seřvala tak jako ještě nikdo nikdy. Dokonce pronesla, že s tvým útěkem mám něco společného. Ptám se tě tedy znovu – jsi čarodějka?“ „Vlastně… vlastně ano.“ Sakura pochopila, že řekla něco špatně, když se ve svitu ohně zableskla čepel. Praxis se odrazila a srazila Sakuru na záda, přičemž jí pod krk přirazila nůž. Pohled do Praxiiných zelených očí, jež takřka šlehaly plameny, byl hrozivý. „Čarodějové chytali a věznily muže i ženy mnoha barbarských kmenů. My, Avarové, jsme přišli o desítky lidí, to protože náš kmen je nejsilnější ze všech a naše ženy plodí ty nejlepší válečníky. Čarodějové chtějí krev válečníků, ale proč, to nikdo neví. Ty nejsi odtud, ale to neznamená, že jsi jiná.“ „Ale já jsem! Ehh, dej ten nůž pryč a všechno ti vysvětlím.“ Praxis však neposlechla, pouze oddálila nůž od Sakuřina krku, to aby mohla mluvit volněji. Ta chvíli hledala vhodná slova, ale
jelikož Praxis byla evidentně netrpělivá, pokusila se improvizovat. „V naší zemi nemáme mnoho čarodějů. A ti, co tam jsou… ti co jsou… ehh… nejsou schopni svoji moc ovládat. Je těžké naučit se kouzlit, a protože nemáme… nemáme zkušené mistry, mnoho mágů trpí a jsou… jak bych to řekla… jsou otrokem magie. Já nejsem jiná – umím,… umím se přemísťovat, ale je to složité. Nikdy nevím, kam se dostanu a kdy se vrátím.“ Praxis vše poslouchla se zájmem a když Sakura domluvila, jen suše pronesla: „Nevěřím ti.“ „Jen se nad tím zamysli – kdybych se mohla volně přemísťovat, určitě bych se nenechala postřelit a už vůbec bych tu nebyla s tebou.“ „To mě nepřesvědčí. Ať tak nebo tak, jsi čarodějka a kdyby bylo po mém, zemřeš teď a tady.“ „Tak to je super, že po tvém není!“ Praxis se zúžily oči zlostí, neboť si uvědomila, že se jí Sakura vysmívá. Pustila ji a postavila se. Vypnula hruď a v záři ohně předvedla Sakuře silné tělo s velikými boky, bujným pozadím a dokonale tvarovanými prsy. Sakuře z jejího vzezření bylo zle. Praxis hlubokým hlasem řekla: „Budeš žít, dokud bude žít Titania.“ „Fajn!“ zaradovala se Sakura. „Aspoň vím, že to všechno přežiju. Titania totiž nezemře nikdy, ty kozatá krávo! Ona je hlavní hrdinka tohohle braku. Ach jo, zlatej Pooky.“ Praxis protočila nůž mezi prsty a vztekle ho vrhla do stromu kousek za Sakurou. Zabodl se zcela přesně. Poté barbarka odešla na obchůzku kolem tábora. ‚Skvělý…‘ řekla si v duchu Sakura, ‚mám tu dvě šílený krávy, přičemž každá si o sobě myslí, že je kdoví co. Potřebuju to tady přežít a i ten sráč Mammon ví, že udělám všechno proto, aby se tak stalo. Sama za sebe to ale nezvládnu, vždyť to jsou hrdinky – nepřemožitelný, nezastrašitelný, nadlidsky silný a kdoví, co ještě. Musím navázat silný spojenectví. Titania je kráva posedlá ctí a povinností vůči svý zemi. Praxis je kráva posedlá slepou nenávistí k mágům. Když zkusím navázat přátelství s Casperem, utrhnou mi hlavu nejspíš obě, protože kdoví, která mu ho nakonec bude kouřit. Ta Praxis je totiž kočka jak z Playboye, sice vytrénovaná, ale určitě přitažlivá, kdežto Titania vypadá jak kulturistka. Jestli autor tohohle zvěrstva není vyšinutej cvok, pak se Casperovi musí z Titanie zvedat kufr, ale spoléhat se na to nedá. Kruci, není to tak snadno předvídatelný, jak jsem si myslela.‘
Sakura chvíli počkala, než se k ohni vrátila Praxis a poté si s ní zašla promluvit. „Myslíš, že pod vedením té obryně to můžeme přežít? Nepřijde ti tohle všechno jako sebevražda?“ „Nemluv se mnou! Naslouchat mágovi je vůči mému lidu sprosté.“ „Jsi členka Rudých hřebů, ale co tě k tomu dovedlo? Proč nejsi ve kmeni?“ „Mlč!“ zařvala Praxis. „Nevyhnali tě odtamtud? Možná jsi něco posrala a…“ Praxis vrazila Sakuře pěst do břicha, čímž ji umlčela. Asiatka šla do kolen a svíjela se v bolestech. „Vy hrdinové… máte prostě větší sílu, než… než obyčejní lidi… To je nefér. Au… to je… hodně nefér!“ Sakura velice těžko odolávala bolesti a uvědomovala si, že kdyby takovou ránu dostala od velitelky jednotky, už se nejspíše nezvedne. Křik Praxis však vzbudil ostatní a ven ze stanů vyšel nejen Casper, ale i Titania. „Už se vrátila…“ řekla Praxis své velitelce. „Je to čarodějka – přiznala se mi.“ Titanii však pohled na bolestí kňučící Sakuru nezamlouval. „Vím, co mágové provádějí tvému lidu, ale to není důvod tu ženu bít. Tohle Rudé hřeby nedělají!“ „Především jsem bojovnice svého kmene a ten mágy zabíjí na potkání. Nechat ji volně jít, by
znamenalo zradit vlastní kmen a ty víš, co bych musela se svým copem provézt. Každý by poznal, že jsem zradila, ale já nejsem zrádce. To, že jsem ji nechala zatím naživu je ode mne laskavost a dokonce velký risk, který podstupuji z úcty k tobě, jakožto velitelce.“ „Může nám být užitečná, a pokud opravdu bude, pak ji necháme jít.“ „To nikdy!“ zařvala Praxis a sáhla po meči. Když Casper viděl, kterak i Titania vytahuje z pouzdra meč, urychleně vběhnul mezi obě ženy a snažil se je uklidnit. „Nemůžeme si dovolit další ztráty. Je nás málo i tak. Nechme spory na potom a věnujme se skutečné hrozbě. Pokud je ta cizinka čarodějka, může nám být opravdu ku prospěchu.“ „Ne,“ odvětila Praxis. „Tvrdí, že svoji moc neovládá, ale já jí nevěřím. Dovol mi ji mučit, Titanio a přísahám, že zjistím, zdali mluví pravdu. Pokud svoji moc opravdu neovládá, pak se spokojím s tím, že ji na konci výpravy odvedu náčelníkovi Avarů, který o jejím osudu rozhodne.“ „Chcete mě mučit?!“ vykřikla Sakura. „Vždyť jsem nic neprovedla!“ Sakura zcela vážně začala uvažovat o útěku. Uvědomovala si, že tím dá jasně najevo, že je nebezpečná. Touha po zdraví a životě však byla velká. „Mučit ji nebudeme!“ zařvala Titania a vůbec nehleděla na to, že ji muselo být slyšet po celém okolí. Praxis si sundala hrudní pancíř a mrštila jím o zem. „Už nejsem Rudý hřeb a nemusím tě poslouchat!“ Titania se rozkročila a zvedla svůj obouruční meč do úrovně ramen. „Pak jsi dezertérka!“ řekla velitelka. Když meč vytasila i Praxis, Sakura ucítila svoji šanci. Bylo to riskantní, ale výsledný efekt dle Sakury měl stát za to. Vytáhla nůž ze stromu a vrhla ho po Praxis. Té se zabodl do zad a barbarčiny ruce ochably pod vlnou sílící bolesti. Meč jí vypadl z rukou a těžký pravý hák od Titanie ji srazil k zemi. Praxis skončila na zemi s ústy plnými krve. „Caspere, zanes ji do svého stanu a bude-li to mít význam, ošetři ji. Byla to zrádkyně, ale přesto schopná bojovnice nezasluhujíc si takový osud.“ Casper očividně nebyl z výsledku potyčky spokojený, ale nenamítal nic. Velice opatrně zvednul Praxis ze země a odnesl ji do stanu, kde jí pozvolna vytáhl nůž, jež však pronikl velice hluboko mezi lopatky.
Sakura zůstala stát venku s velitelkou a doufala, že její podlý čin si v očích Titanie nezasluhuje smrt. Vysoká žena uklidila svůj meč a rozhlédla se po okolí. Pátrala ve tmě po čemkoli nezvyklém. Sakura nic nedělala, jen čekala, než se Titania uráčí na ni promluvit. To se stalo záhy. „Takhle bojujete u vás, za oceánem?“ „Byla to dezertérka a chtěla bojovat. Nemohla jsem dovolit, aby ti ublížila. Musíš nás přece dovézt k vítězství nad těmi špinavými.“ „Poskvrněnými! Ale tvá slova mají smysl. Jen nechci, abys to u kohokoli opakovala – je to nečestné. Z úcty k Praxis jsem ji měla zabít v boji. Každopádně jsi prokázala, že stojíš za mnou. Nemohu tě oficiálně jmenovat členkou naší jednotky, nicméně chci, abys putovala s námi. Považuj se tedy za člena naší skupiny.“ „Pane jo, to je pocta… Z toho si sednu na zadek.“ „Vezmu si na starost hlídku. Ty běž spát a můžeš jít do mého stanu. Praxis, pokud nezemře, bude zřejmě celou noc skučet bolestí.“ Sakura se ohlédla na druhý stan, odkud skutečně vycházel bolestivý křik a sténání. Poté zašla do stanu velitelky a byla zvědavá, kdy tenhle sen skončí.
Island – Norská výzkumná stanice pod sopkou Hekla Už od rána fučel ledový vítr a sněžilo tak hustě, že bylo vidět sotva na pár metrů. Kasumi dojedla snídani a už od rána promýšlela, jak vyzrát na Izumi. ‚Až se vrátí, bude připravená, ale to kladivo mít možná nebude. S největší pravděpodobností mě přijede zkontrolovat, nakonec bude to mít při cestě. S sebou bude mít rukavice i pás…‘ Otevřely se dveře ven před stanici a dovnitř zavál ledový vítr. To se právě vrátil Valdemar z kontroly měřících přístrojů rozmístěných po okolí. Urychleně za sebou zavřel a oklepal si z oblečení sníh. „Brrr, to je strašnej vichr! Dříve jsme se při kontrole vždycky střídali, ale nemyslím, že ty sedneš na skútr a pojedeš každé druhé ráno a večer ověřit všechny přístroje měřící otřesy země.“ „Mám důležitější věci na práci. Je tu střelná zbraň?“ Valdemar se převléknul do teplejšího a volnějšího oblečení, načež zašel za Kasumi a zpod jedné z postelí vytáhl úzký kufřík. Ten položil na stůl a otevřel. Byla tu oranžová plastová pistole a vedle pět světlic. „Tohle je signální pistole. Dostali jsme průpravu, jak s ní zacházet, takže tě to můžu naučit.“ Valdemar odklopil hlaveň a ukázal, jak nabít světlici. „Když střílíš, musíš mířit nahoru a to v určitém úhlu, aby se ti nestalo, že světlice skončí jinde, pak by tě totiž každý hledal…“ „Snad si nemyslíš, že s tím chci volat o pomoc?! Valdo, rozhodl ses mi se sestrou pomoct, a to znamená, že ji budeš jmuset zastřelit.“ „Já?!“ polekal se muž. „V životě jsem nikoho nezabil! Proč ji nezastřelíš ty?“ „Protože... já nepoužívám střelné zbraně. Mám k tomu dobré důvody.“ Kasumi teď došlo jak ubohá vlastně je. Utvrdila se v tom, že Izumi měla pravdu – využívá druhé, aby obešla své zásady a přesto dosáhla svého. Bylo jí z toho smutno a nemohla najít vhodné ospravedlnění. 'Kdybych pro jednou porušila svoji zásadu a zastřelila člověka, jistě by to neznamenalo, že si na zbraně zvyknu a přestanu lpět na připravenosti svého těla. Jenomže já to nedokážu – není to čestné, ale je čestné využívat druhé? Připadám si jak klíště živící se na všech okolo. No tak, Kasumi – prober se!' Japonka zhluboka dýchala a Valdemar se divil, co s ní je. 'Pouze využívám možností jaké mi po všech těch zásadách zbývají. Proč nevyužít možnost, která se nabízí? To by bylo hloupé a taková já nejsem.' Valdemar měl dost času si to promyslet a nakonec řekl: „Dobře, tak já ji zastřelím, nakonec ona by mě taky zabila, kdybych tu včera byl.“ „Na to se spolehni. Ještě bys měl vědět dvě věci. Za prvé, moje sestra Izumi je dvojče a jsme si podobné jako vejce vejci. Za druhé, v žádném případě se k ní nepřibližuj. Stejně jako já ovládá bojová umění. Zná chvaty, jak člověka odzbrojit nebo zabít během okamžiku.“ „Hustý,“ řekl Valdemar. Signální pistoli pro jistotu nechal na stole a kufřík opřel o zeď. Pak se posadil naproti Kasumi, které bylo jasné, že na ni bude brzy směřovat kupa otázek. „Kde ses to naučila? Sestra chodila na kursy sebeobrany, kde se učila především judo, ale ty asi zvládáš více věcí.“ „Spoustu obyčejných lidí chodívá na podobné kursy a učí se, jak se ubránit násilníkům. Potom jsou kurzy například u policie nebo armády, které jsou už mnohem náročnější, ale stále nejde o ten stupeň, který mám za sebou já. Nestačí mi techniky, s jakými se mohu ubránit útočníkům nebo jak je zpacifikovat, či zbavit je zbraně. Pro mě je stěžejní být schopna kohokoli holýma rukama zabít.“ „Fantastický… o důvod víc s tebou vycházet po dobrém. Ne, že bych po tom už od počátku netoužil.“
Valdemar na chvíli odešel do kuchyňky, aby si odsud vzal termosku s čajem. Přinesl si ji zpět a napil se.
„Víš, Kasumi, chtěl jsem se s něčím svěřit.“ „Vypadá to, že času máme dost, tak mluv.“ „Nejsem dobrý člověk.“ Valdemar sklopil hlavu dlaní a hledal odvahu povědět Kasumi vše, co ho trápí. „Nejsem ani z poloviny jako ty. Jsem zbabělec a slaboch.“ „Pověz mi něco, co nevím.“ „Pokud mnou ještě teď nepohrdáš, věř mi, že až ti to řeknu, tak budeš.“ Kasumi vstala od stolu a rozhodla se trochu zaměstnat meditací. ‚To jeho okecávání je strašné. Jenže já s ním potřebuji vycházet… Což znamená se nerozčilovat. Snad to zvládnu.‘ Kasumi si sedla do tureckého sedu a ruce zvedla mírně nad úroveň ramen. Poté je položila na prsa, aby jasně cítila každý nádech i výdech. Zavřela oči a snažila se vnímat jen Valdemarova slova. „Vedle tebe si připadám jako ještě větší trotl, ale nevadí mi to, jestli se chceš zeptat. Nakonec by to časem mělo skončit úplně opačně – začnu tě považovat za svůj vzor a díky tobě se změním.“ „My tu ale nebudeme celé roky!“ „No právě… Před šesti lety jsem si našel přítelkyni. Byla to skvělá žena, obětavá a se smyslem pro rodinný život. Miloval jsem ji a asi po roce randění se nastěhovala k nám do domu. Bydlel jsem tehdy s rodinou ve velké vile. Bydlel tam ještě táta, sestra a její milenec. Máma ne, ta od nás odešla už před lety. Sestřin milenec byl charismatický elegán, ale zároveň rival jejího bývalého přítele. Dělali si různé naschvály a vyvrcholilo to tím, že sestřin expřítel vniknul pozdě večer do našeho domu s pistolí v ruce. Táta, který mu mezi dveřmi otevíral, zemřel jako první – střela zblízka do hlavy. Ta rána byla slyšet až nahoře v patře a z pokoje sestry vyšel její přítel, aby zjistil, co se stalo. Vykouknul jsem z pokoje a viděl ho na schodech, jak se s dírou v břiše hroutí na zem a padá až dolů. Okamžitě jsem se schoval do pokoje a s přítelkyní jsme byli tiše jako myšky. Slyšeli jsme, jak ten šílenec vstoupil do pokoje mé sestry. Oběma nám bylo jasné, co se bude dít dál. Přítelkyně na mě naléhala, abych vyběhl na chodbu a pospíchal do přízemí, kde jsme měli telefon. Chtěla, abych zavolal policii, ale sám jsem byl tak vyděšený jako ještě nikdy. Klepal jsem se jako sulc a přemluvil přítelkyni, aby šla místo mě. V tu chvíli se ozval výstřel z pokoje mé sestry a mě bylo jasné, co se stalo. Netrvalo dlouho a zazněl poslední výstřel. V tu chvíli mě zalil ledový pot a já byl úplně na dně. Zmohl jsem se jen na to, abych otevřel dveře na balkon a nehledě na výšku vyskočil ven. Zlomil jsem si nohy a dva roky se vozil na kolečkovém křesle. Ten parchant se nakonec zabil sám a já zůstal bydlet v domě, kde došlo ke čtyřnásobné vraždě. Je strašné tam být a procházet se mezi těmi zdmi. Okamžitě jsem zkoušel dům prodat, ale kdo koupí za slušnou cenu barák s takovou minulostí? Všechny nabídky byly značně pod cenou a prodat rodinnou vilu za tak mrzký peníz jsem nedokázal. Stále v domě žiju a i když mám novou přítelkyni, necítím se mezi těmi zdmi o moc lépe. Navíc nám to spolu neklape, tak jak by mělo. Byl jsem nadšený, když jsem dostal místo ve výzkumném týmu a jel na půl roku sem. Jenže ani tady to nebyl žádný med. Ještě že ses ukázala ty. Teď alespoň vidíš, jaká jsem nula.“ „Na tvém místě bych pravděpodobně jednala jinak, ale to je tak vše, co můžu říct.“ „Jako chlap jsem naprosto selhal. A kvůli mně umřela přítelkyně. A nejen ona... Jsem ubožák a zbabělec. Myslíš, že to má souvislost s tím, jak strašně se mi líbíš? Vzhledově jsi prostě super kočka a charakterově taky. Tvou sílu a schopnosti považuji za úžasné a klidně bych byl schopen tě celý život obskakovat, jako svůj idol. Co si o tom myslíš, Kasumi? Jsem normální?“ „Těžko, ale normální není nikdo. Máš zvláštní způsoby, jak k ženě projevit sympatie, ale já mám ráda přímé jednání. To ovšem neznamená, že u mě máš šanci – už mám přítele a i kdybych ho neměla, o tebe bych ani nezavadila. Nechci otravnou hromádku neštěstí, ale
člověka, na kterého se můžu spolehnout a o kterého se mohu opřít. Nemysli si – i já mívám slabé chvilky.“ Valdemar však nevypadal na to, že ho Kasumina slova zarmoutila. „Ani jsem nečekal, že bys o mě stála. Závidím tvému příteli. Vzkaž mu, že má ideální partnerku.“ „Budeme se teď bavit o něčem důležitém?“ „Eh, nevím. Asi ne.“ „Necháš mě tedy o samotě!“ „Jo! Jasně, že jo.“
Valdemar odešel a Kasumi zůstala o samotě, přesně jak si přála. Meditováním strávila téměř dvě hodiny času a poté si podrobně prohlédla všechny místnosti stanice. Nebylo jich mnoho – sklad, obytný prostor, centrála s přístroji, kuchyňka a místnost s generátorem elektrické energie. V hlavě už měla plán, jak Izumi překvapit a to vyžadovalo Valdemarovu spolupráci. Po prohlídce za ním zašla do kuchyňky, kde připravoval oběd – opět z konzervy. „Poslouchej dobře, ať se mě pak nemusíš ptát.“ Valdemar si otřel prsty utěrkou a dal ohřáté konzervy na tác. „Poslouchám, krásná společnice.“ „Vše uvedeš do stavu, v jakém to bylo. Bohužel jsi už vytřel stopy krve, takže se pořežeš na zápěstí a trochu podlahu zašpiníš. Poté odvezeš auto někam, kde nebude na očích a pěšky se vrátíš sem. Nechci nic ponechat náhodě, takže mě hned poté připoutáš k řetězu, což znamená ho připevnit zpátky ke zdi, ale jen na oko. Ve skutečnosti potřebuji být volná, ale s řetězem pevně na ruce. Já se svléknu, opět mě zamkneš do okovů a strávím zbytek času do příchodu Izumi tam jakožto vězeň. To samozřejmě mimo jiné obnáší to, že budu nucena vylučovat přímo pod sebe, ale je to nutné, protože Izumi je hodně chyt… no, není hloupá a tak jsou detaily nezbytné. Ty budeš většinu času trávit venku v té boudě, kde máte skútry. Jakmile uvidíš přijíždět Izumi, opatrně se vydáš za ní a tou signální pistolí ji zastřelíš. Dej si pozor, protože má ostrý sluch a vrzání dveří jí neunikne. Budeš muset dobře zamířit a okamžitě střílet. Já ti možná pomůžu řetězem. To je asi tak vše – nějaké otázky?“ Valdemar zůstal na Kasumi zírat jako na zjevení. „To je šílené! Proč ji nemůžeme překvapit, jakmile vejde do dveří?“ „Protože když mineš, je všechno ztraceno. Takhle ji vlákáme přímo do stanice, a protože dveře od skladu jsou proti těm vchodovým, budeme ji mít v kleštích. Když se netrefíš, já budu schopna ji obmotat řetěz kolem krku. Věřím, že ji ani tak nezastavím. Podstatné je, že budeš mít čas znovu nabít.“ „Ty ji nedokážeš zastavit, ani když bude mít řetěz kolem krku? Co to je za ženskou?!“ „Když ji zabiješ a přežiješ, dozvíš se víc. Takže jdeme na to.“ „A to jsem se na společný pobyt zde tak těšil… To budu den co den venku v té zimě a ty naopak tady ve vlastních…“ „Chceš mi pomoct nebo ne?!“ „Ano, ale… představoval jsem si to jinak.“ „To mě nezajímá. Najíme se a pustíme se do toho. Do večera chci být v okovech.“
X – Loutkáři 29. 12. 1998 Velká Británie – Anglie – Black Mirror Samuel uložil Sakuru do postele v jejím pokoji a zvažoval možnost jejího připoutání. Dobře viděl ohromnou sílu, kterou předvedla, a tudíž byl přesvědčen, že by musel použít rovnou řetězy. Ve stájích dva takové nalezl a připoutal jimi pro jistotu Sakuru k posteli. Bylo to kruté, ale v jeho očích nezbytné. Šel se na pár hodin prospat, neboť celou minulou noc nezamhouřil oči. Brzy ráno se osprchoval a oblékl. Ač se zdráhal, rozhodl se zajít za Lilith. Předpokládal, že pokud mu někdo bude schopen poradit, bude to démonka.
Lilith se za zrcadlem ukázala nečekaně brzy, sotva po druhém Samuelově zavolání. „Ty máš ještě tu drzost přijít sem a volat mě?!“ řvala vzteklá démonka. „Myslíš si, že nevím s kým se to Kasumi spřáhla?“ „Se Samaelem a není divu, když ty jsi ji podvedla. Pověděla mi všechno, ještě než odjela – vím, proč jsi mne zradila a Kasumi teď hledá podporu u někoho, kdo mi je schopen pomoci.“ „Všechno ti určitě neřekla, nebo snad víš, co hledá a kdo je po jejím boku?“ „Záleží na tom? Nemáš jí co vyčítat, vždyť je ve stejné situaci jako ty – všemožně se snaží zachránit svého blízkého.“ Lilithin ocas se uklidnil a bylo vidět, že Samuelova slova si vzala k srdci. „Kasumi je teď v nějaké stanici. Průběžně ji sleduji a zdá se, že je v pořádném nebezpečí. Nesnaž se jí pomoct, jen bys to zhoršil. Teď musí čelit své chybě. Spíš mi pověz, proč jsi tady.“ „Mám potíže. Ten démon, o kterém jsi tvrdila, že Sakuru nepřemůže, ji ovládá. Je to čím dál horší!“ „Nesmysl! Vím co je Sakura zač a je to silná žena, kterou jen tak něco neporazí. Démon jí nemohl ovládnout.“ „Sakura byla v té době těhotná. Démon zaútočil na její dítě a to během jediného dne vyrostlo a přišlo na svět, jenže mrtvé a zcela lidské. Mám za to, že krátce před smrtí dítěte vniknul démon přímo do Sakury a začal nad ní přebírat kontrolu. Myslíš, že je to možné?“ Lilith se opět rozčílila a zařvala na celý sál: „Samozřejmě, že je! To jsi takový idiot, Samueli?! Proč jsi mi neřekl, že čeká dítě?!“ „V tu dobu jsem to nevěděl a pak… Nemyslel jsem, že to něco znamená.“ „Při porodu každá žena pořádně zeslábne, obzvláště když má porodit nelidskou zrůdu! Byla psychicky i fyzicky na dně, že ano?“ „Ano.“ „Démon nad ní bude získávat čím dál větší moc. Především ji bude vláčet po všemožných iluzích. Bude ji zbavovat příčetnosti a dovede ji k tomu, že ona sama nebude vědět, co je skutečné a co ne. Pak, dříve či později, ji naplno ovládne. Ať už Mammon plánuje cokoli, jsou v nebezpečí všichni v okolí. Nejohroženější jsou pak logicky ti, které Mammon nebo jeho pán Azazel nenávidí. Protože Azazel taktéž nenávidí mě a ví, že mám něco společného s vaší rodinou…“
„Bože… takže jsme všichni v ohrožení? Celá rodina?!“ „Možná celé panství. Kdy že to začalo?“ „Před dvěma dny. Po odjezdu Kasumi. Myslíš, že to má spojitost?“ „Určitě. Kasumi přemohla Samaela a to samo o sobě znamená hodně. Mammon z ní má strach a bude se snažit vše vyřešit než se Kasumi vrátí.“ „Co-co mám tedy dělat? Jak mám Sakuře pomoct? Zkoušel jsem exorcismus, ovšem nezdá se mi, že to mělo význam. Ona je tak bledá a ty její oči…“ „Démon je v ní a já nevím, jak ho z těla vyhnat. Jedna zaručená možnost tu však je a já ti ji důrazně doporučuji, Samueli. Ač ti to může připadat jako Mammonovo vítězství, věz, že kvůli zabití jeho těla je to vlastně jeho definitivní porážka. Démon nemůže přebývat v mrtvém těle a tudíž je potřeba v zájmu vás ostatních Sakuru zabít.“ „Cože?!“ vyhrkl ze sebe Samuel a rozbušilo se mu srdce. „To nemůžeš myslet vážně!“ „Sakura se tě může pokusit zabít! Tebe, tvého syna, možná i Kasumi. Tohle přece nebudeš riskovat.“ „Nezabiju svoji přítelkyni. Musí být jiné řešení. Co takhle… pusť Sakuru k sobě. Můžeš z ní démona vyhnat, ne?“ „Nevím jak. Musel by ho stáhnout Azazel a to neudělá.“ „Možná by to šlo jako v případě Adriana. Můžu uvést Sakuru do stavu, kdy bude na pokraji smrti. Její tělo bude klinicky mrtvé, a když budu mít štěstí, možná se podaří ji opět…“ „Ani to nedomýšlej, Samueli. Démon se jejího těla nepustí, dokud nebude vidět, že prohrál. I když se tu již začne formovat Sakuřin Stín, pořád bude její duše v těle. Démon není hlupák, nepůjde pryč, dokud duše tělo neopustí. Musíš ji zabít a to definitivně.“ „Přijdu na něco jiného, ale Sakuru nezabiju nikdy!“ „Doufám, že až změníš názor, nebude pozdě.“
Samuel se vrátil do zámku a zašel zkontrolovat Sakuru. Ta stále spala a Samuel neviděl důvod ji budit. Sešel dolů do kuchyně, kde Edward připravoval snídani. „Dnes nemám na jídlo ani pomyšlení,“ řekl svému komorníkovi a pouze se napil čaje. „Sakura je nahoře a je to s ní horší než včera. Chci teď jít do vsi a je jisté, že až se Sakura probudí, bude hrozně vyvádět – svázal jsem ji totiž řetězy.“ „Řetězy?!“ „V jejím těle je démon, Edwarde. Ta dívka je nebezpečná, ač ne vlastní vinou. Občas ji běžte zkontrolovat a bude-li mít žízeň, dejte jí napít. V žádném případě ji ale neodvazujte. Rozumíte mi?!“ „A-ano, pane.“ Edward se opřel o stůl, povolil si knoflík u svého obleku. Bylo mu horko. „Edwarde, vím, že je to teď těžké. Zažíváme hrozné období, ale musíme to překonat. Potřebuji vaši pomoc, víc než kdy jindy.“ „Nezklamu vás, pane. A pane, dnes je pohřeb Marka. Dáte mi na těch pár hodin volno?“ „Spolehněte se. Je to odpoledne ve dvě, že ano?“ „Přesně tak, pane. Půjdete tam také?“ „Ještě nevím. Ne, že bych nechtěl, ale nenechám Sakuru o samotě s Desmondem.“ Samuel se oblékl a vyrazil do Willow Creek.
Na dveřích hospody visela cedulka, na které stálo: 'Petice – stížnost na práci místní policie‘ Samuela to překvapilo a byl rozhodnut zjistit víc. Hospoda byla prázdná, což vzhledem k denní době nebylo výjimečné. Harry uklízel putyku a Ephram mu pomáhal s mytím oken.
„Dobrý den pane Gordone,“ pozdravil Harry a Ephram se samozřejmě přidal v zápětí. „Dobrý,“ odvětil Samuel a přistoupil k pultu, za který si okamžitě stoupl Harry a otřel si ruce o utěrku. „Jak je slečně Sakuře, smím-li se zeptat?“ „Ne moc dobře. Myslím, že trpí vážnou nemocí.“ „To je mi líto, pane.“ „Mohl bych se na ni zajít podívat?“ zeptal se Ephram, kterému bylo líto, co se Sakuře stalo. „Až jí bude lépe, tak tě na zámku rád uvidím, ale teď bude nejlepší ji nerušit.“ „Chápu. Vzkažte jí alespoň, že na ni myslím a ať se brzy uzdraví.“ Samuel se usmál. „Vyřídím jí to, neboj se.“ Poté se obrátil na Harryho. „Přišel jsem za vámi kvůli jiné věci. Neznáte tu někoho, kdo by se zajímal o… o spiritualizmus?“ „Spiri… co prosím?“ „Mám na mysli duchy, démony,… prostě zlé bytosti ze záhrobí.“ „Ehm, být vámi pane, zkusil bych se obrátit na madam Fortunu. Netají se s tím, že komunikuje s duchy.“ „Měl jsem na mysli někoho důvěryhodnějšího, ale co naplat. Zajdu za ní a uvidím. Ještě než půjdu – viděl jsem venku ceduli o petici…“ Harry vytáhl z pod pultu veliký papír, na kterém již stálo několik jmen místních obyvatel. Nahoře byl text, který Harry vyjádřil svými slovy: „Málokdo tu souhlasí s tím, jak fungují policejní složky, nebo spíše s tím, jak pracuje náš inspektor. Rozhodl jsem se tedy požádat městský úřad v Ipswichi, aby práci našeho inspektora prověřil a zvážil, zdali by nebylo nejlepší sem poslat jiného a zkušenějšího inspektora. Jako příklad zpackané práce bych uvedl podivné okolnosti vraždy vašeho Marka. Slyšel jsem, že Silas z fary volal na policii hned poté, co odtamtud hrobník vyrazil k vašemu zámku, jenže inspektor tam dorazil, až když hrobník ohrožoval ty dva. Z vesnice k zámku to ani pěšky netrvá tak dlouho. Stručně řečeno, pane Gordone, ta petice není víc než stížnost, ovšem když zde budou podpisy téměř všech obyvatel Willow Creek je jisté, že se věc ohledně pana Spoonera bude řešit.“ Ephram, který svého otce dobře slyšel, zvolal: „Měl byste se taky podepsat, pane Samueli.“ To už však Samuel sahal po tužce a vzápětí připsal svůj podpis. Pak řekl: „Myslím, že názor šlechtice bude mít váhu. Když odsud ta krysa vypadne, jedině si oddechnu a pokud tohle nezabere, podniknu něco na vlastní pěst. Ten člověk není zase tak velkým pánem, aby tu mohl tak laxně vykonávat funkci navzdory mému nesouhlasu. Můžete počítat i s podpisem Edwarda. Poslyšte, Spooner už o tomhle ví?“ „Kdepak. Vyvěsil jsem to teprve včera večer. Až se to dozví, to teprve bude mela.“ Samuel se ušklíbl a dodal: „Víte, co by byla mela? Kdyby se na tom papíře objevil Collierův podpis. Myslíte, že byste mi mohl tu petici na chvíli půjčit?“ „Samozřejmě, ale bylo by dobré, kdyby byla do oběda zpět. To sem vždycky přijde nejvíce lidí.“ „Nebojte, Harry. Do hodiny jsem zpátky.“ Samuel si vzal listinu a pospíchal k domu Colliera.
Bývalý inspektor bydlel se svoji ženou Josefínou poblíž návsi za řekou. Samuel zazvonil a čekal, jestli někdo otevře. Z okna domu vykoukla postarší, asi šedesátiletá žena s krátkými prošedivělými vlasy. „Nejste vy pan Gordon?“ otázala se žena a pokřižovala se. „Ano, jsem to já – Samuel Gordon. Potřebuji nutně mluvit s vaším manželem. Je doma?“ „Hned ho zavolám, počkejte chviličku.“ Josefína okno zavřela a Samuel zůstal čekat před
domem. Brzy ven vyšel Colliere v šedivém nevýrazném svetru. Vypadalo to, že za poslední dobu hodně zestárl. Krom vrásek v obličeji bylo na vině i oblékání, neboť elegantní béžový plášť, v jakém se obvykle Colliere pohyboval, mu zůstal trčet na věšáku a bral si ho, jen když šel do společnosti. „Dlouho jsme se neviděli…“ pronesl Samuel. „Myslím, že o moji společnost jste nikdy moc nestál. Co vás sem tedy přivádí, Gordone?“ „Nezdá se vám, že váš syn nebere svoji práci dostatečně vážně?“ „Diplomaticky řečeno. Nechápu však, kam míříte.“ Samuel ukázal Collierovi petici a nabídl mu tužku. „Na to, že s tím Harry přišel včera večer, je tam už dvanáct podpisů. To není málo.“ Colliere si petici vzal a pozorně si přečetl text. „Snad si nemyslíte, že já svého syna…“ Ven vyšla i Josefína, neboť ji zajímalo, co se děje. „Podívej se na to,“ řekl Colliere. „Chtějí odsud mého syna vystrnadit!“ Jen to Josefína slyšela, vytrhla Samuelovi z ruky tužku a přidala svůj podpis. „Konečně vás tam nahoře na zámku napadlo něco správného,“ pronesla Josefína. Collier div nelapal po dechu, neboť mu čin jeho manželky připadal jako zrada. Samuelovi to nedalo, aby se nezeptal: „Co se mezi vámi třemi vlastně stalo? Vím, že je to hodně osobní, ale možná je to natolik důležité, že by to měla vesnice vědět.“ Colliere už dle zamračeného výrazu dával najevo, že neřekne nic. Josefína byla podstatně sdílnější. „Když mi slíbíte, že uděláte vše, abyste odsud toho zmetka vyhnal, povím vám s klidem úplně celý příběh.“ „Josefíno!“ vykřikl Colliere. Žena se ohlédla na svého muže a poté zpět na Samuela. „Tak co, pane Gordone?“ „Je nejen v mém, ale i ve vašem zájmu,…“ Samuel poukázal na Colliera „…aby odsud Spooner vypadnul. Jak moc dobře znáte Kasumi, Colliere?“ „Od té doby, co se vrátila, jsem ji ještě neviděl. Ale rád bych s ní mluvil ohledně případu Rachel Gor…“ „Mlč!“ přerušila ho Josefína. „Už mám dost všech těch tvých případů! Nech to mladším a přestaň se věčně vrtat v minulosti. Slyšela jsem, že Kasumi nejde pro ránu daleko. Kéž by mu tu věčně nadutou hubu někde namlela.“ „Je to můj syn!“ vztekal se Colliere „Jak můžeš takhle mluvit?!“ „Pojďme raději dovnitř, ať si na nás lidi neukazují, že tu řveme. Beztak se vsadím, že nás všichni pomlouvají v hospodě u piva a při tom je všechno jen tvoje vina!“
Veliké hlavní hale, kde bylo i schodiště do patra, vévodily obrazy s motivy typických staroanglických měst a vesnic. Samuela nejvíce zaujal obraz mlýna, jež stál na břehu říčky, která roztáčela mlýnské kolo. Josefína Samuelovi pověděla víc: „To je ten starý mlýn, co stál v bažinách. To plátno je staré stovky let. Zvláštní, jak to tam vypadalo tehdy a jaké je to dnes.“ Colliere uvedl Samuela do vedlejší místnosti, kde nechyběly zelené sedačky, zapálený krb, stolek na kávu a samozřejmě další obrazy. Samuelovi přišla výzdoba hrozně přehnaná. Na zámku byly desítky nejrůznějších pláten, ale byly rozmístěny s mírou, kdežto zde to byl jeden obraz vedle druhého. Samuel však musel uznat minimálně jedno – Josefína měla vkus, neboť ani jeden z obrazů nebyl ošklivý. Samuel na pokyn Colliera usedl do křesla a položil petici na stůl. Doufal, že tam dostane i jeho podpis. Bývalý inspektor však beze slova odešel z místnosti a vyšel po schodech nahoru, kde měl svoji pracovnu. Josefína uvařila kávu a přinesla ji Samuelovi. Poté se posadila
naproti jemu. „Sice z vás mám hrůzu, ale pokud díky vám ten nevděčný spratek odejde, uvěřím, že jste se změnil.“ „Podpis Spoonerova otce by na tom papíře měl obrovskou váhu a možná by si sám Spooner uvědomil, že tu nemá co dělat.“ „Abych byla zcela upřímná – kdyby ho vaše přítelkyně někde utloukla, budu nadosmrti jejím dlužníkem.“ „Podle vašich slov je zřejmé, že Spoonera z celého srdce nenávidíte. Stále ale nechápu proč.“ Josefína se napila kávy a začala vyprávět. Neměla s tím problém jelikož výsledný efekt rozhodně mohl stál za to, alespoň v jejích očích. „Conrad není mým vlastním synem. Manžela kdysi svedla v Ipswichi, kde pracoval, jedna patoložka. Nebo možná on svedl ji, kdoví. Pravdu mi stejně nikdy nepoví, podstatné je, že se jí narodilo dítě. Manželův sen byl vždycky mít syna, ale já jsem mu ho nemohla dát – jsem neplodná, víte? Když jsem se dozvěděla, co se stalo a kdo je Conradův otec, hrozně jsem se bála, že mě Leonard opustí, ale manžel byl ještě prohnanější. Patoložku zavřeli kvůli hrozivé dopravní nehodě, kterou zavinila, a Leonard naznal, že by bylo nejlepší, abych já vychovávala jeho dítě, alespoň dokud tu mrchu nepropustí z vězení. Bála jsem se, že manžela jinak ztratím a souhlasila jsem. A tak jsem se celé roky starala o dítě, které bylo jasným důkazem manželovy nevěry. Připadala jsem si jako úplná nicka a vždycky, když mi Conrad přišel na oči, cítila jsem ponížení. Přesto jsem si Conrada zamilovala a oba jsme mu svorně tvrdili, že já jsem jeho pravá matka. Po téměř patnácti letech pustili z vězení tu… nenacházím slov. Ač by mě to ani ve snu nenapadlo, ona projevila o Conrada zájem a co hůř – můj manžel ji v tom podpořil. Ona byla jeho pravá matka, on jeho otec a já nemohla nic moc dělat. Conrad sice nebyl plnoletý, ale mohl si vybrat, s kým chce žít – s otcem tak jako doteď nebo s matkou, která si sehnala bydlení v Londýně. Asi je vám jasné, co se stalo.“ „Dala jste mu to nejlepší, co jste mohla a on vás odvrhnul. Pak ale musel opustit i svého otce.“ „Leonard ho často navštěvoval a já si až myslela, že mě nakonec opravdu opustí a půjde za tou vražedkyní. Párkrát jsme do Londýna jeli, já vždy jen kvůli Conradovi. Snažila jsem se, aby dostal rozum, mluvila jsem s ním, ale on o mě nestál. Byl rozhořčený z toho, že jsem si hrála na jeho vlastní matku. Nikdy nepřekousl ten ‚podvod‘. Cítil se ukřivděný a tak je tomu zřejmě dodnes. Ví totiž, že kdyby ta babizna Spoonerová nejevila o syna zájem, nikdy bychom mu neřekli, kdo je jeho pravá matka. Když jsem za ním v Londýně byla naposledy, řekl mi hrozné věci, tak hrozné, že jsem ani nevěřila tomu, co říká. V ten den pro mě Conrad jako syn definitivně zemřel.“ „Ale co vím, tak on nenávidí ani svého otce.“ „Není divu – i on mu přece celé dětství lhal. Je mi jasné, že jeho pravá matka mu neřekla, že jsme dobří lidé a že jsme mu nikdy neměli v úmyslu ublížit. Kdoví co mu o nás napovídala. Leonard synovi dokonce sehnal dobře placenou práci a překousl i to, že musel přistoupit k úplatkům. Celý život se svému synovi snažil všemožně pomáhat a vymetat mu cestičky. Vůbec nechápal, že Conrad o to nestojí. Ani dnes to nechápe, řekla bych. Dnes je Conrad namyšlený, bezpáteřný zmetek a opovrhuje námi, jak jen může. Pro něj navěky zůstaneme lháři a podvodníci, kteří by ho klidně připravili o vlastní matku.“ Samuel dopil kávu a vůbec nevěděl, co Josefíně, která jen tak tak zadržovala slzy, říct, aby ji povzbudil. „Nechte tu petici tady, pane Gordone. Já manžela přiměju, aby se tam podepsal. Musí se konečně oprostit od svého syna a uvědomit si, že on o jeho podporu nestojí a nikdy nestál.“
„Pomůžete tím nejen mě, ale zřejmě i sama sobě. Chápu, že byste ho nejraději navěky vyhnala z mysli. Pokud budete moct, odneste tu listinu do hospody – Harry ji má na starost. Děkuji za to, že jste se mi svěřila i za tu kávu. Nashledanou, paní Collierová.“
Samuel se venku dlouho nezdržoval a zavítal do domu věštkyně Fortuny. Naposledy tu byl před více než třemi lety a ani trochu toho nelitoval. Vstoupil do potemnělé místnosti, kde Fortuna přijímala své zákazníky. Na stole krom křišťálové koule byl zvoneček. Samuel zazvonil a poté si prohlížel místnost, které vévodila rudá barva. Tu měly koberce, závěsy i stěny. Závěs vzadu se odhrnul a dovnitř vstoupila vysoká rusovlasá postarší žena v zelených blyštivých šatech. Samuelovi neunikla značná míra make-upu na obličeji věštkyně. Přemýšlel, jak bude vypadat Kasumi, až jí bude přes čtyřicet. Kasumi nikdy nijak zvlášť nedbala na svůj zevnějšek a šminky bylo to poslední, co se u ní dalo najít. Přesto ani ve třiatřiceti nebyla ošklivá. A díky značnému charisma ani nezajímavá. Fortuna usedla na židli naproti Samuelovi. „Dlouho jste nenavštívil bránu mezi dvěma světy, Samueli.“ „Byl jsem tam dnes ráno, ale zapomeňte na to. Když jsem u vás byl naposledy, řekla jste, že Kasumi se nikdy na Black Mirror nevrátí, že ji zabijí. Asi chápete, že má víra ve vaše věštby za moc nestojí.“ „Ale oni ji opravdu měli zabít! Sama nechápu, jak je možné, že k tomu nedošlo. Když se ke mně doneslo, že se Kasumi vrátila, snažila jsem se nahlédnout zpět a zjistit, jak je možné, že přežila.“ „Tak vy čtete i v minulosti…“ „Chápu vaše pohrdání, Samueli, ale to nic nemění na faktu, že mi bylo dovoleno nahlédnout v čase zpět. Cítila jsem strašlivé rány, jak dopadají na tělo vaší přítelkyně. Cítila jsem, jak se jí podlamují končetiny, jak slábne a opět jsem cítila, jak ji opouští život.“ „Už s tím přestaňte!“ „Neumím si to vysvětlit jinak, než že Kasumi dokázala přemoci samu smrt, která na ni v ten moment sahala. Dokázala se navzdory všemu vzchopit a přežila.“ „Když vám řeknu, že Kasumi je lepší než si myslíte, bude vám to stačit a pohneme se dál?“ „Z vaší přítelkyně musí vyzařovat velká energie.“ „Fortuno! Posloucháte mě?!“ Věštkyně s sebou škubla a zase začala vnímat okolí. „Eh, ano, ano pane Samueli. Co ode mne potřebujete?“ „Bavme se čistě hypoteticky. Představte si, že démon z jiného světa vnikne do těla člověka a začne ho ovládat. Mění jeho chování i vnímání okolí a mnohdy ho přivádí do snů. Jak by se dalo podle vás zamezit démonovi, aby dotyčného ovládal, jak by se dalo docílit toho, aby démon odešel?“ „Na Black Mirror cítím přítomnost opuštěných duší, jež hledají svůj klid. Duchové lesa kráčejí stíny a hledají domov i lásku. Jsou opuštění a nešťastní. Démony však poznat neumím, jen ztracené duše. Nevím, jak bych vám pomohla.“ Samuel se zamyslel a hledal další špetku naděje. Poté řekl: „Kde ty duše najdu?“ „Co prosím?“ „Kde jsou ti vaši duchové lesa, ty ztracené duše?“ „To nejde takhle jednoduše říct. Oni nestojí na jednom místě. Chvíli jsou tam, pak zase jinde...“ „Kde se shromažďují nebo kde tráví nejvíc času? Nasměrujte mě někam, na nějaké reálné místo. Možná… možná Stonering? Co myslíte?“
„Ne, tam ne. Stalo se tam moc zlého. Oni přebývají jinde. Běžte do lesů, Samueli, do lesů na jihu panství. Hledejte duchy na ostrově Cleavage.“ „Na Cleavage… Díky Fortuno, doufám, že najdu, co hledám.“
Sakura stále trčela v umělém světě, kde strávila celou noc. Po probuzení zjistila, že již pomalu svítá a Titania je venku. ‚Klika, že už je pryč. Ani jsem si nevšimla, že by tu spala se mnou, což je super – nevadí mi, jak smrdí potem, nevadí mi ani ta její rozložitost, ale sere mě, jak je suverénní. Nikdo ji nedokáže konkurovat, s každým hned zatočí. U sestřičky mi to vůbec nevadí, ale tohle je cizí mrcha, navíc vymyšlená, nereálná hlavní hrdinka, kolem které se všechno točí. Jenže… do prdele, vždyť teď už nečtu blbou knihu, ani nesleduju film. Tady teď žiju a opravdu žiju, protože když tu umřu… Do háje, nesmím na Titaniu koukat jako na postavu, ale jako na normálně žijícího člověka. Taky mi musí přestat vadit, že jí všechno tak pohodlně vychází. Nikdy ji nikdo neznásilní, nikdo ji neporazí, nikdy nebude muset vraždit nevinné,… no tak prostě má lepší život než já a hlavně má na to být nejlepší. Pryč se závistí, pryč s ní.‘ Sakura vyšla ze stanu a zakryla si oči před sluncem. Titania hodila Sakuře kus chleba a masa ze včerejška. „Balíme se a jdeme dál na západ. Ty dostaneš na starosti Praxis.“ „Pra… cože?! Ona ještě žije?!“ „Žije. Barbaři z jihu jsou obecně dost odolní lidé a Avaři mezi nimi vynikají. Casper udělal co mohl a dokázal Praxis srazit horečku.“ „Nebylo by lepší ji tu nechat? K čemu nám bude a kdo ji potáhne? Snad ne já?!“ „Pokud udrží v ruce meč, je užitečná. Až bude schopná chůze, budeš ji pomáhat, do té doby ji budu nosit na zádech, ovšem jakmile dojde k boji je tvojí povinností ji chránit.“ Sakura přistoupila k Titanii blíž a sledovala Caspera, jak balí stany. Vypadalo to, že do pěti minut skupina vyrazí. „Může tě zabít anebo zabije mě. Tito, nebuď blbá a podřízni ji jako podsvinče.“ „Casper říkal, že se mu podařilo ji uklidnit. Přesvědčil ji, že když tě nechá žít, nezradí tím Avary.“ „Není divu, když balancovala mezi životem a smrtí! To bych se taky nechala ukecat!“ „Praxis je výborná válečnice, ve svém kmeni zřejmě ta nejlepší. Viděla jsi její cop – je to symbol růstu její cti – nikdy ji o ni nikdo nepřipravil. Teď se možná ani neudrží na nohou, ale…“ Titania to ani nedořekla, když se Praxis vypotácela ze stanu. Vypadala omámeně ale podstatně lépe než večer. Zatímco Sakura zaskřípala zuby, Titania údivem hvízdla a řekla: „Bojovníci Avarů mě nikdy nepřestanou udivovat.“ Sakura poodstoupila dál od uhašeného ohniště a otřela si ledový pot z čela. ‚To je v prdeli! Kurva, kurva, kurva!‘ Na stráni u lesa si Sakura všimla Mammona. Přestože byl dost daleko, jeho hlas byl jasný a zřetelný: „Samuel ti nepomůže – nikdo ti nepomůže. Držím tě zde déle a déle - již brzy budeš zcela má. Budeš zírat, až zjistíš, co s tebou podniknu.“
Sakura po probuzeni zjistila dvě věci – že je doma v posteli, což jedině vítala a že se nemůže pohnout kvůli řetězům, jež obepínaly postel a nedovolovaly jí ani se posadit. „Co to…“ podivila se Sakura. „Héj! Samueli, kde jsi?! Co se to děje?!“ Do pokoje přispěchal Edward, který slyšel Sakuřin křik. „Odpusťte, paní, ale pan Samuel se vás rozhodl pro jistotu připoutat. Je to kvůli vašemu dobru.“ „Co?! Kvůli mému dobru si teď ani nemůžu dojít na hajzl? Mám žízeň, potřebuju se
protáhnout, chce se mi chcát a kdoví, co ještě a vy mě tady budete držet?!“ „Pan Samuel trval na tom, že musíte kvůli vaší i naší bezpečnosti zůstat tak, jak jste. Je mi líto, ale nemůžu vás odvázat.“ „To si snad děláš prdel!“ řvala vzteklá Sakura. Marně s sebou začala lomcovat, ale kýžený efekt se nedostavil. Sakuřiny oči začaly opět rudě žhnout. „Ty zkurvená svině, okamžitě mě pusť! Zabiju tě, Edwarde, přísahám, že tě zabiju, jestli mě hned nepustíš!“ Edward se rozklepal, když viděl vzteky nepříčetnou Sakuru a pochopil, že jeho pán opravdu udělal správnou věc. „Pusť mě, ty jeden sráči! Slyšíš, pusť mě nebo tě zničím.“ „Nemůžu, paní, to-to nejde.“ Sakura vycenila zuby a řekla: „Tebe zabiju taky. Pamatuj si to, ty bastarde – zabiju tě společně s nimi!“ Edward to déle nevydržel a raději odešel z pokoje. Ještě dlouho slyšel všemožné sprosté nadávky a urážky. Komorník sešel do kuchyně, kde natočil vodu do sklenice. Chtěl počkat, až se Sakura uklidní a poté jí dát alespoň napít.
Když se po deseti minutách do pokoje vrátil, Sakura byla skutečně mnohem klidnější a tiše plakala. „Už nemůžu, Edo,“ řekla a snažila se zastavit tekoucí slzy. Edward přiložil sklenici k Sakuřiným ústům. „Napijte se, paní.“ Žena poslechla a vypila celou sklenici. Cítila se velice vyprahlá. „Omlouvám se. Já jsem nechtěla být zlá.“ „To nic, já tomu rozumím, paní. Vím, že to nejste vy, že bojujete s vetřelcem, kterého máte hluboko v sobě.“ „Nejhorší je, že boj prohrávám. Řekla jsem, že vás všechny zabiju… Koho jsem tím myslela? Vůbec nevím. Všechno je tak hrozně vzdálené.“ „Musíte být silná, paní Sakuro. Věřím, že to dokážete. Můžu pro vás něco udělat?“ „Eh, tím asi nemyslíš, že mě pustíš ven, co? Pověz mi, co Samuel?“ „Je teď ve vsi. Nevím, co přesně má v plánu, ale je mi jasné, že udělá vše, aby vám pomohl.“ „Co když to nepůjde?“ „Takhle nemluvte, paní. Stále je naděje.“ „Jen aby… ale máš pravdu – sestry Sato nikdy nic nevzdávají a já budu bojovat. Potřebuji Mirandu. Zavolej jí domů, aby sem co nejdříve přišla.“ „To není dobrý nápad.“ „Ale ano, je. Zavolej jí a pak mi pomož zamaskovat, že mi něco vážného je. Svedu to jen na nemoc a případně horečku kvůli té ráně. Ona nic nepozná.“ „Tak dobře. Udělám, co si přejete.“ Edward odešel na chodbu a využil telefon na poličce vedle koupelnových dveří.
Carl seděl jen v trenýrkách u sebe doma v křesle a četl si noviny. Tu a tam je odložil, to aby se mohl napít piva z lahve. ‚Hmm, tak ono je to už i v novinách, že se ti dva budou brát. Panství Black Mirror čeká výjimečná událost – současný majitel zámku Samuel Gordon a hrdinka z Black Mirror Kasumi Sato si prvního ledna na půdě Warmhillského kostela řeknou své ano. Stane se tak po čtyřech letech, kdy od sebe byli odloučeni a bla bla bla… Tady to je – Kasumi Sato je po celém panství známá jako přemožitelka démonů. Její neuvěřitelné schopnosti ochránily před necelými pěti lety mnoho obyvatel panství. Doufejme, že charismatická černovláska bude po boku lorda z Black Mirror šťastná a zůstane zde žít po zbytek života. Je zřejmé, že Kasumi
převezme jméno starobylého šlechtického rodu a bude se pyšnit titulem lady.‘ Carl vzteky zmačkal noviny a odhodil je na zem. ‚Lady Kasumi Gordonová… hrdinka z Black Mirror…. přemožitelka démonů… neuvěřitelné schopnosti… Co to je do prdele za svini?!‘ Zazvonil telefon a Carla vyrušení rozčílilo. „Kurva!“ zařval. „Kterej čůrák zase?“ Carl popadl telefonní sluchátko a okamžitě spustil: „Tady Carl Norris, co je?“ „Silas Mahoney z fary,“ ozvalo se ze sluchátka. „Mám virózu, copak jsem vám včera nevolal?! Mám horečku, není mi dobře a rád bych se zase vrátil do postele, abych mohl odpočívat!“ „Já vás chápu, pane, ale nutně vás potřebuji. Na dnešní odpoledne jsou plánované pohřby Marka Holmese a Marka Daughertyho a zatím nemáme ani vykopané hroby. Přitom rakve by měly z kostela okamžitě putovat pod zem.“ „Vy mě snad chcete zabít! Necháte mě v tomhle mrazu házet lopaty hlíny? To si říkáte kněz?!“ „Tak dobře, já to vykopu sám, ale nemyslete si, že vás u Harryho budou čekat peníze.“ „No to tedy budou! Jsem nemocný a je povinností zaměstnavatele mi dávat část mého platu po určitou dobu mé pracovní neschopnosti. Dnes ráno jsem byl u doktora, mám to tady černé na bílém, že jsem nemocný a potřebuji klid.“ „No jak myslíte, tohle už si vyřešte s Harrym. Ale až se mě zeptá, co že jste tu udělal za práci, řeknu mu, že vůbec nic. Nashle.“ Carl rovněž položil sluchátko a dostal chuť na cigaretu. Než ji však stihl vytáhnout z krabičky, co měl v bundě, telefon se opět rozdrnčel. Vztekle zvedl sluchátko a zařval do něj: „Co ještě chcete?!“ „Eh, dovolal jsem se správně? Je to dům slečny Mirandy Shepardové?“ „Zatím ještě jo, kdo jste?“ „Promiňte, zapomněl jsem se představit. Jsem Edward Walker z Black Mirror, pane…“ „Norris. Chuck Norris.“ „Prosím?!“ „Jsem Carl Norris! Kdo jiný... Co chcete?!“ „Můžete mi prosím dát k telefonu slečnu Shepardovou?“ „To půjde těžko, když je v práci.“ „Aha… a nemohl byste mi dát její číslo na mobilní telefon?“ „Ona nemá mobil. Můžu jí maximálně poslat zprávu na mail, ale to se mi nechce. Snad jedině… poraďte mi a já dám Mirandě zprávu.“ „Samozřejmě, bude stačit, když ji vyřídíte, aby co nejrychleji přišla na zámek. Je to moc důležité a teď váš požadavek. Co potřebujete?“ „Kdybych se chtěl o Kasumi Sato dozvědět co nejvíc, za kým bych podle vás měl jít?“ „Pokud nemáte na mysli přímo ji, tak za panem Samuelem Gordonem nebo za její sestrou, ale ta onemocněla a dnes vás určitě nepřijme.“ „Tak nepřijme. Ona mě musí přijmout, jako bych byl nějaký nuzák! Co si myslí, že je?! Ale možná bych se mohl zeptat přímo vás.“ „Nemám moc času, pane Norrisi.“ „Na jednu otázku mi snad odpovíte. Neříkejte, že nemáte peníze na zaplacení telefonu. Řekněte mi, kdo je vlastně Kasumi? A zkuste to trochu rozvézt, abych měl vážně motivaci vám na oplátku pomoct.“ „Vaše chování je… ale nic, zapomeňte na to. Kasumi je Japonka, je jí něco málo přes třicet a přišla sem poprvé roku 1995. Kdybych vám řekl, co tu dokázala, stejně byste nevěřil. Vím, že je to po psychické i fyzické stránce neobvykle silná žena, která se už dlouho věnuje bojovým
uměním.“ „Vím, že umí ty… pochybný kousky, ale kde je využívala? Jak se živila?“ „Nevím, jako co pracovala, ale řekl bych, že to bude úzce souviset právě s bojovými uměními.“ „Cirkusová artistka, trenérka nebo snad zápasnice?“ „Nevím, ale umí se naprosto fantasticky prát, tak snad ta zápasnice.“ „Měla problémy se zákonem?“ „I kdyby náhodou ano, tak do tohohle vám nic není! Už takhle jsem řekl dost, takže pomůžete mi nebo ne?“ „Ještě si to rozmyslím.“ Carl sluchátko položil a dopil zbytek piva z lahve. Poté na sebe navlékl kalhoty, triko a bundu, načež vyšel z domu. Auto nechal před domem a pomalým volným krokem šel ke vsi.
Carl z kapsy vytáhl mobil a v paměti vyhledal číslo Jonathana. „Čau Jonty, tady Carl.“ „Nazdar chlape, děje se něco?“ „Hele víš, jak jsme tuhle mluvili o tý krávě Kasumi. Zkus si trochu zavzpomínat, ona by totiž docela klidně mohla být dost známá, to jako myslím celosvětově. Nakonec by to bylo i logický, že si šlechtic vybere celebritu. Celým jménem se jmenuje Kasumi Sato a zřejmě je to zápasnice. Možná byla v Americe, víš, jak tam jsou ty slavný kung-fu turnaje.“ „Kung-fu turnaje?!“ podivil se Jonathan. „Podle tebe je všechno kung-fu, co?“ „Tak jak se to do prdele jmenuje?! Řežou se tam hlava nehlava a každej na to jde jinak.“ „Smíšená bojová umění? Hele vole, to není jen tak. Kasumi Sato mi nic neříká, ale to nemusí nic znamenat. Jestli ta tvá Kasumi jede v MMA, jak se to oficiálně jmenuje, tak bych se jí do cesty nepletl ani omylem. Na turnajích se scházejí hotoví mistři všelijakých stylů. Thajské muay thai, korejské taekwon-do, japonské judo, ruské sambo, brazilské jiu jitsu,… Jestli v tom Kasumi fakt jede, pak si buď jistý, že není vyhraněná na určitý styl, ale zvládá toho víc.“ „A to se z ní mám posrat jako všichni tady okolo?! No tak umí máchat rukama a nohama…“ „Ty vole, prober se. Viděls někdy zápasnici MMA? To jsou nabušený holky zvyklý dostávat pořádný rány. V posilovně jsou jako doma a s klidem převálcují spoustu obyčejných chlapů. Když dáš Kasumi pěstí, nepůjde k zemi, ale vrátí ti to i s úroky.“ „Možná to takhle vůbec není. Nakonec je to Japonka a kdoví, jestli vůbec kdy byla v USA.“ „Ani nemusela. Loni v říjnu vznikla v Japonsku gigantická organizace MMA s názvem Pride FC. Se schválně zeptej Gordona, jestli nemá na zámku vystavenou trofej.“ „Běž do hajzlu, Jonty!“ rozčílil se Carl, když se na druhé straně ozval smích. „Tahle žlutá kunda by po pobytu v ringu mohla vystavovat leda tak vymlácený zuby! Sere mě, že se tu z ní všichni můžou posrat! Jak já bych té šikmoočce nejraději zakroutil krkem.“ „Ty seš vážně zralej na ústav. Kámo, uvědom si, že to všechno může být ještě mnohem horší. Lidi odjakživa chtějí vidět nefalšovanou tvrdost, krev a zabíjení. Všechny druhy MMA jsou možná drsné, ale jsou to sporty, kde platí určitá pravidla. Jenomže po celém světě se pořádají stovky ilegálních turnajů, kde už to není o bodech, nehraje tam roli čas a u ringu nečeká kupa doktorů s přístroji. V novinách před časem stálo, že se v Londýně odhalilo něco podobného, ale to bylo tady v civilizované Evropě. V Asii žijou zvířata a východní Asie, odkud ta tvá Kasumi je, je rodiště všelijakých bojových stylů. Je to čistě teoretický, ale jestliže Kasumi jede v něčem takovémhle, pak je to Rambo v sukni. Radím ti dobře kámo, ani se k ní nepřibližuj.“ Rozčílený Carl zavěsil, aniž by svému kamarádovi cokoli řekl. ‚Už se nemůžu
dočkat, až ji potkám. To poslední, čeho bych se měl bát, je žena.‘ Carl došel do Willow Creek a protože ho zajímalo, proč Edward potřebuje Mirandu, přeci jen za ní zašel, ač to zprvu rozhodně neměl v plánu. Knihovnice byla opět u sebe a četla si. „Čau, Miri.“ „Carle? Nemáš být v posteli?“ „To kvůli Edwardovi. Tvrdil, že prostě musím jít za tebou a něco ti vzkázat. Takže, jestli se zlobíš, že neležím, zlob se na něj.“ „Mohl jsi mi poslat mail. Mám tu připojení k netu, stejně jako doma.“ „Jenomže kdoví, kdyby sis to přečetla. Edward vzkazuje, že musíš všeho nechat a běžet na zámek. Je to strašně důležité.“ Miranda se polekala a urychleně sbalila věci. „Nevíš, o co jde?“ „Edward mi to neřekl, asi mu za to nestojím. No to víš – když děláš poskoka milostpánovi, vleze ti to brzo na mozek.“ Zatímco Miranda utíkala k zámku, Carl přešel most a všimnul si, jak z vedlejší uličky jde směrem k návsi Samuel. To se právě vracel od věštkyně. Carl se raději Samuelovi do cesty nepletl a pospíchal k hospodě. Zpráva ohledně petice mu neunikla.
Protože se pomalu blížil čas oběda, u pultu nebyl Harry, jak by bylo zvykem, ale Ephram. „Dobrý den, pane.“ pozdravil chlapec a zdvořile se uklonil. „Táta zrovna vaří a tak vás obsloužím já. Co to bude?“ „Nemáš být ve škole?“ „Eh, jsou svátky, pane. Máme prázdniny.“ „Je devětadvacátého, to svátek není!“ Ephram se usmál a doufal, že tím hosta nerozčílí. „My máme prázdniny až do konce roku. Tak… co to bude, pane?“ „Samý prázdniny!“ rozčílil se Carl a to, co mu zůstalo na jazyku raději nahlas neřekl. 'Poctivý tvrdě pracující lidi se dočkají pár dnů dovolený, kdežto malý líný haranti věčně smrdí doma!' „Hmm, možná bych se rád podepsal pod petici.“ „Ehm, to teď bohužel není možné, pane. Ta listina tu teď jaksi… není. Když ale hodinku počkáte…“ „Pověz mi, kluku, kdo všechno se tam už podepsal.“ „To nemůžu říct.“ „Ale no tak, vždyť to každý stejně hned uvidí. Není to anonymní. Podepsal se tam Gordon?“ „Ano, i on nesouhlasí s vedením místní policie.“ „Jasně… co myslíš, Kasumi se tam podepíše taky?“ „Slyšel jsem, že Kasumi před pár dny odjela, ale až se vrátí, nejspíš se nepodepíše.“ „Ne?! Proč? Neumí to?“ „Já nevím, jestli ji odhaduji správě, ale podle toho, co tu říkávala její sestra Sakura, je Kasumi fakt hrdá a ráda řeší své problémy osobně. Možná, že tohle by jí připadalo jako neférová zákeřnost, jako rána pod pás, ale to je čistě můj názor. Osobně Kasumi moc neznám, ona pořád někam jezdí a tady na panství zatím moc dlouho nepobyla.“ „Myslíš, že jezdí na turnaje?“ „Turnaje?! Možný to je, pane. Kasumi je neporazitelná bojovnice. Jo, přesně takhle to Sakura říká často – neporazitelná. A ví o čem mluví. Bude to tak čtrnáct dnů, co slečna Sakura vyprávěla, jak Kasumi bojovala s…“ „To stačí!“ přerušil Carl chlapce. „Nebudu tady bydlet a dennodenně slýchat, jaká je Kasumi hvězda.“ Carl za sebou prásknul dveřmi a zašel na policejní stanici.
Za stolem posedával Spooner a kouřil doutník. „Co je?“ zeptal se nově příchozího. Carl se rozhlédnul po stanici a přišlo mu divné, že tu je jen inspektor. Opřel se o velikou kopírku, což Spooer neviděl rád. „Myslíte, že je to vaše?! Kupte si tu kopírku a pak se o ni klidně opírejte dál!“ Carl se zasmál, načež Spooner odložil doutník a vstal od stolu. „Je tu snad něco k smíchu?“ „Vy tu děláte úplně sám.“ „Není se čemu divit. V téhle díře žije asi šedesát lidí. Sice jsem inspektor a mám pod sebou kolegy z jiných větších vesnic, ale tady ve Willow Creek jsem sám.“ „Takže ta petice je cílená výhradně proti vám. To je dost dobrý…“ „Jaká petice? Co to meleš, chlape? Koukej odsud vypadnout!“ Inspektorovo rozčílení Carlovi jedině vyhovovalo. „Tam v hospodě je petice, kam se podepisují místní burani a touží po tom, aby byly prošetřeny vaše nedávné případy a abyste v případě nalezení jakékoli nejasnosti předal post někomu jinému. Stručně řečeno, vás odsud chtějí vyštípat.“ „To snad ne!“ zařval Conrad a nehledě na přítomnost Carla vyšel ze stanice. Carl se usmíval, neboť věděl, že si právě našel silného spojence v boji proti Gordonům.
Edward na Mirandu čekal už u brány zámku. Když přišla, otevřel ji a vpustil na pozemek. „Dobrý den, Edwarde,“ pozdravila Miranda. „Co se stalo?“ „Paní Sakura si s vámi potřebuje promluvit. Pojďte za mnou, doprovodím vás k jejímu pokoji.“ Miranda následovala komorníka do zámku a dále do pokoje, kde pobývala Sakura. Ta ležela přikrytá dekou a na očích měla sluneční brýle. „Eh, Ahoj, Sakuro,“ pozdravila Miranda. „Čau, Miri. Není mi moc dobře a asi jsem přecitlivělá na světlo – hrozně mě pálí oči.“ „Možná bys měla navštívit doktora.“ „Já to zvládnu. Jsem ráda, žes přišla, víš? Už jen tvá přítomnost mi zvedne náladu.“ „Prý je to něco vážného. Co tedy potřebuješ?“ „Vážného? Edward asi trochu přeháněl. To víš – ze všeho je hned vykulený.“ „Podívej, moc ráda tě vidím, ale teď bych měla být v knihovně.“ „Ser na knihovnu. Není lepší potěšit nemocnou kamarádku? Stejně tě Harry nebude kontrolovat.“ Miranda se usmála a posadila se na postel. To Sakura neviděla ráda a doufala, že si Miranda nevšimne řetězů. „Vrátila se ti ta knížka?“ „Jo,“ odvětila knihovnice. „Byla jsem tam včera, když jsi byla mimo sebe. Pak večer jsem už musela domů, tak promiň, že jsem nezůstala.“ „Nic se nestalo.“ „Četla jsi to? Jaké to je?“ „Dost… chytlavé, řekla bych.“ „Ha, ha, jo přesně tak. Vždycky se do příběhu ponořím a nemůžu se odtrhnout.“ „Moje řeč. Protože nemám moc co dělat, tak nad tím přemýšlím a napadají mě všelijaké kraviny. Tak schválně, proč myslíš, že Praxis nenávidí mágy?“ „Ty už ses dostala tak daleko? Teda… No, nevím, abych ti zbytečně neprozrazovala děj.“ „To mi vůbec nevadí. Jen mluv.“ „Jeden mág zabývající se krvavou magií unesl Praxis sestru a zabil ji. Proto opustila s požehnáním otce svůj kmen. Rozhodla se jednou provždy zodpovědět otázku, proč mágové unášejí válečníky a hlavně chtěla pomstít sestru. Ještě ani nevím, jestli se jí to povede, ale asi jo. Kousek od jezera Nuadin stojí věž a v ní sídlí mág. Když byli hrdinové v krčmě, jež je poblíž, napadl Praxis mág sídlící ve věži. Porazila ho a věřila, že ve věži
najde mnoho informací o mázích. Praxis se rozhodla po poražení netvorů vydat do věže na průzkum, takže je možné že pověstné velké finále bude boj s mágem a ne vůdcem Poskvrněných. Anebo, že by to byla vrátka pro druhý díl? Co myslíš?“ „Myslím, že jeden díl úplně stačí. Díky Mirando, moc jsi mi pomohla.“ „Pomohla?! Tomu nerozumím, jak pomohla?“ „Ale nic. Chce se mi spát, raději už běž a ještě jednou děkuju. Až mi bude dobře, pozvu tě na pivo.“ Sakura byla po odchodu Mirandy mnohem veselejší. Právě dostala šanci, jak se z nepříznivé situace ohledně Praxis vymotat se zdravou kůží.
Do běla rozzuřený Conrad vtrhnul do hospody a ve dveřích minul Josefínu, která právě odcházela. Inspektor ji hrubě odstrčil a dál se věnoval Harrymu. Ten právě vracel listinu s podpisy pod pult. Conrad mu ji beze slova vytrhl z rukou a prohlédl si všechny podpisy. „Harry Miles, Ephram Miles, Jim Ackland, Terry Black, ehh, a další a další burani. Taky Gordon? Dokonce ten parchant ze zámku?! A… Leonard Colliere…“ Jen Conrad dočetl poslední jméno, začaly mu zlostí škubat koutky rtů. Roztrhl petici a hodil listinu na zem. Zatnul pěsti, až mu zbělely klouby, ale stejně se neuklidnil. „Tak tohle vám neprojde!“ zařval Conrad tak hlasitě, že ho muselo být slyšet až venku. „Všichni jste se proti mně spikli, úplně všichni!“ „Uklidněte se!“ obořil se na inspektora Harry. „Nemyslete si, že jste něčeho dosáhl. Tu petici sepíšeme znovu.“ „To tedy ne! To nikdy! Já tady zůstanu, protože jestli to poženete výš…“ „Tak skončíte možná jako pochůzkář.“ Conradovi sjela ruka na pouzdro s pistolí a pomalu ji vytáhl. Harry to přes pult neviděl, takže si vůbec neuvědomoval, jak moc je situace vážná. Za Conradem se kdosi ozval: „Ani to nezkoušej!“ Inspektor po hlase poznal svého otce. Toho sem poslala Josefína, to když viděla, že je Conrad takřka nepříčetný. Conrad se vůbec neotočil, ale zároveň nepustil pažbu pistole. „Jak jsi mi to mohl udělat?!“ otázal se svého otce inspektor, kterého hněv stále neopouštěl. „Celý život se ti snažím všemožně pomáhat, synku. Nebýt mě, pochybuji, že bys vůbec dokončil školu a byl přijat do policejního sboru.“ „Nebýt tvých peněz! Myslíš, že to nevím? Celý život se mě snažíš vézt za ručičku jak malého spratka, ale já už jsem dávno dospělý!“ „Přál sis být policistou. Já ti to splnil.“ „Kdybych tehdy býval zjistil, že na to nemám, možná bych se měl lépe. Teď jsem ale inspektorem tady, mám klidnou práci za pořádný balík peněz. A opět jsi za tím stál ty. Bez tebe a tvého vlivu bych se zřejmě nestal tvým nástupcem. Tohle bylo to jediné správné, co jsi pro mě udělal. Za tohle jsem ti vděčný.“ „Nikdy jsi mi to neřekl.“ „Protože tě stále nenávidím! Teď mi ale chceš zase všechno vzít a definitivně mě zničit. Skončím jako nula, protože oba dobře víme, že jsem udělal chybu a ne jen jednu. Na postu inspektora si připadám jako někdo, jako člověk, který se za sebe nemusí stydět. Nevíš, jak těžké bylo žít s vědomím, že moje matka je vražedkyně! Přesto jsem ji měl rád – byla to přece moje matka a vím, že kdyby ještě žila, dala by za mě ruku do ohně.“ „To já přece také.“ „Ale všechno jsi dělal za mými zády! Myslel sis, že víš všechno nejlíp, protože jsi vážený detektiv a dokonce inspektor!“ „Slyšíš se, jak mluvíš?“
„Nedovolím ti, abys mě o všechno připravil!“ „Zahoď tu pistoli, chlapče. Říkám to nerad, ale Josefína má pravdu – ty o nás nestojíš, tak proč bychom se ti měli nadále plést do života? Běž si za svým štěstím, ale odejdi z téhle vesnice a pouta mezi námi budou navždy zpřetrhaná. Slibuji, že se o tebe přestanu zajímat a zapomenu na to, že jsi můj syn.“ „Nebude zase po tvém a už vůbec nedojde k tomu, co chce ta falešná bestie. Měl jsi zůstat u mé matky, když tě potřebovala nejvíc! Myslíš, že tu nehodu zavinila schválně?! Jsi zbabělec a zrádce!“ Conrad za sebou zaslechl cvaknutí kohoutku. V tu chvíli se otočil, odjistil a vypálil. Uvědomil si, že celý proces nebyl tak rychlý, aby Colliere nedokázal zareagovat, ale přesto se o nic nepokusil. Kulka prolétla tělem Conradova otce a on se zhroutil k zemi mrtvý. „To… to ne,“ hlesl Conrad. Přiběhl k otci a snažil se nahmatat tep, leč marně. Vyhlédl na ulici, kde bylo prázdno – mezi svátky lidé málokdy vycházeli ven. Poté se ohlédl k pultu, za kterým stál Harry a vedle něj Ephram, který se strachy celý klepal. Conrad ani v tento moment nedokázal reagovat s chladnou hlavou. Okamžitě namířil pistolí na Harryho a řekl. „On na mě tahal zbraň – chtěl mě zabít a mám tu svědky!“ „Chtěl vás jen donutit složit pistoli,“ řekl Harry a z očí se mu spustily slzy. „To není pravda a ty to víš! Přísahám Bohu, že jestli nebudete oba dva stát za mnou, tak…“ Conrad namířil pistoli na Ephrama, ten vyjíkl hrůzou. „Klid, prosím,“ řekl Harry. „Prosím vás, udělám všechno, co budete chtít, ale mého kluka z toho vynechejte.“ Harry úplně cítil, jak se mu strachy klepají ruce. Měl dlaň položenou na pultu a nedokázal se uklidnit natolik, aby přestal bušit prsty do dřeva. Žaludek se mu svíral hrůzou, když viděl, kterak Conrad míří pistolí na jeho syna. „Snažně vás prosím, nechte toho. Viděl jsem, jak vás chtěl Colliere zastřelit, tohle řeknu všem. Budou mi věřit, já vím, že ano.“ Harrymu dokonce začaly hrůzou cvakat zuby. Čelo mu zalil ledový pot a nebyl schopen udělat jediný krok. Nikdy by si nepomyslel, že obyčejný cár papíru vyústí v tragédii. „Dobře…“ řekl inspektor. „Máte na lidi vliv, to je moc dobře. A co ty, kluku? Co řekneš lidem?“ „Přece pravdu.“ Harry vytřeštil oči. „Ephrame!“ zvolal, aby svého syna přiměl k poslušnosti. Ephram se ale nedal. „Paní Kasumi by nikdy v takové situaci nezalhala, protože je čestná a spravedlivá. Řeknu, co jste provedl!“ Conrad se prstem dotkl spouště. „Vybral sis špatný vzor, chlapče.“ Zazněl výstřel a kulka přesně trefila Ephrama do hlavy. Byl mrtvý ještě dřív, než tělo spadlo na zem. Conrad obrátil zbraň na Harryho. Ten s otevřenými ústy pohlédl do hlavně. Conrad se pokoušel ospravedlnit své činy: „Můj otec zešílel a zastřelil dva lidi, já ho zabil v sebeobraně, to abych ochránil další vesničany.“ Další rána a Harry spadl na pult. Kulka mu prolétla tělem, ale nezasáhla žádný důležitý orgán. Conrad mu přiložil ústi pistole k hlavě a vystřelil znovu. Do obličeje mu vystříkla krev. Otřel si ji a poté se ohlédl ke dveřím, mezi kterými stála Josefína. Dlaněmi si zakrývala tváře a sledovala hrůzný čin svého nevlastního syna. Conrad neváhal a zastřelil i ji. Josefína spadla přímo na tělo svého manžela. Inspektor se postavil doprostřed sálu a rozhlédl se kolem sebe. Čtveřice těl, pod kterými se rozšiřovaly kaluže krve, ho konečně přiměly se uklidnit. Teď si ovšem začal uvědomovat hrůznost svého jednání. Z očí se mu spustily slzy, když viděl čtveřici zmařených životů, jež uhasly jeho vinou. Začal racionálně uvažovat a došlo mu, že neexistuje možnost, jak by přesvědčil ostatní včetně policie, že on za nic nemohl. 'Zkrat,' pomyslel si. 'Byl to jen zkrat... kdyby otec netahal zbraň, nikdy by se to nestalo! To on všechno spustil! Jako vždycky... Vždycky to musel být on, kdo rozhodoval o mém životě.' Conrad namířil na mrtvolu svého otce a vystřelil na ni. Pak znovu a ještě jednou. „Parchante!“ vykřikl a do těla otce vztekle kopl. Conrad otevřel ústa a do nich vecpal hlaveň pistole. 'Teď po tvém nebude,' pomyslel si, zavřel oči a stiskl spoušť.
Samuel pospíchal rychlým krokem ke starému mostu jež vedl na ostrov, který obtékala řeka Glance. Cesta tam vedla z lesů a tak se Samuel držel u pravého břehu, postupoval podél proudu a myslí se upínal k opuštěnému nevelkému ostrovu. V mlze se konečně objevil obrys malého ostrova, na němž rostly vysoké stromy a trnité keře. Samuel na ostrově nikdy nebyl, ale dle jeho velikosti bylo zřejmé, že tu nemůže být nic zvláštního. Dřevěný můstek z prken nevypadal stabilně, takže ho Samuel nejprve trochu ozkoušel. Když se ujistil, že alespoň prvních pár prken je dostatečně pevných, vykročil na most a pomalým krokem ho přešel. Ostrov na Gordona nepůsobil dobrým dojmem, obzvláště kvůli ponuré atmosféře, tvořené naprostým tichem a nepříjemnou mlhou. Samuel byl rozhodnut si pospíšit a tak místo obcházení okolo ostrova zamířil rovnou do jeho středu. Protáhl se kolem několika holých stromů, přičemž dával pozor, aby mu pokroucené větve nevyrazily oko. Překročil suchý padlý strom a stanul před rozpadající se dřevěnou chatkou. Samuela to udivilo, neboť nevěděl o nikom, kdo by tady měl žít. Počítal s tím, že chatka je už celé roky neobydlená. Přesto raději zvolal: „Haló, je tu někdo? Jsem Samuel Gordon a hledám pomoc.“ Nikdo se neozval a tak se Samuel přiblížil k chatě a strčil do dveří. Vylomily se z pantů, a jakmile dopadly na podlahu, rozlomily se na kusy. ‚Ta barabizna drží už jen silou vůle.‘ Samuel vstoupil dovnitř a rozhlédl se okolo. Místnost tu byla jen jedna a nebyla prázdná, jak Samuel předpokládal. Krom spousty prachu a pavučin byl u zdi vzadu stůl a na něm zakrvácený nůž. Samuel po něm natáhnul ruku, ale v ten moment se nůž zvednul a proletěl Samuelovi těsně u hlavy, načež se zabodnul do stěny. Gordon byl vyděšený, ale přesto rozhodnutý tu zůstat a neutíkat. Říká se, že zoufalství dělá z lidí odvážlivce… anebo blázny. Samuel zoufalý byl ale uvědomoval si, že zůstávat zde je opravdu projev zakaleného rozumu. „Je tu někdo?“ zeptal se Samuel a cítil, jak se mu svírá hrdlo. Nůž ze zdi vylétnul a Samuel se jen tak tak shýbnul, aby se mu uhnul a neskončil s dírou v čele. „Já vám nechci ublížit!“ zoufal si Samuel a nepřestával sledovat nůž, kterak se zvedá ze země, jakoby ho cosi drželo. „Potřebuji jen pomoct!“ Ozvaly se kroky – přesněji jemné praskání dřeva, jakoby někdo byl v chatce se Samuelem a hlasitě dupal. Gordon pocítil ledový chlad a couvnul ke zdi. Přímo před ním se zviditelnila jakási bytost podobající se člověku. Byla namodralá a průhledná. „Jsem Samuel Gordon a…“ „Taky vrah?!“ otázal se duch. „Taky?! A-ano, ale já za ty vraždy nemohl. To temné síly.“ „Já jsem také vrah.“ řekla bytost s neskrývaným nadšením. „Před mnoha lety jsem přišel sem na ostrov hledat nocleh. Věděl jsem, že tu pobývají lidé – žila tu celá rodina rabářů, co lovili v řece ryby a prodávali je na trhu. Nechali mě tu přespat a když jsem řekl, že bych jim mohl pomáhat, s nadšením souhlasili. Sbližoval jsem se s jejich dcerou a požadoval po ní, aby vyzvídala ve vsi, zkrátka aby pro mě dělala špiona. Svoji úlohu hrála dobře, možná až moc. Po pár dnech za mnou přišla a chtěla mě varovat – ne před vesničany, ne před policií, ale před svými rodiči. Prý mne chtěli nahlásit na policii a získat tučnou odměnu, protože nějak zjistili, kdo jsem. Odjakživa jsem byl totiž zloděj a živil se okrádáním poctivých měšťanů v Ipswichi. Tady na Black Mirror jsem hledat úkryt, ale nevyšlo to. Tímhle nožem jsem celou tu rodinu povraždil a to včetně té malé holčičky. Když jsem těla jejího otce a matky házel do řeky, sledoval jsem ji, jak pláče a mě jí ji přišlo líto. Najednou tu měla zůstat sama a bezmocná?! To jsem ji přece nemohl udělat, když mne zavčasu varovala. Zůstal jsem tu téměř měsíc, ale poté mě stejně našla policie. Policie mě vystopovala, obklíčila chajdu a požadovala, abych z ní vyšel. Já tak neučinil. Mezi dřevěnými zdmi jsem se cítil bezpečněji
než tam venku prošpikován nenávistnými pohledy policistů, jejichž sousedy jsem dost možná připravoval o majetek. Nechtěl jsem odsud odejít, ne s rizikem, že mě zastřelí. Žádal jsem je, aby zachovali chladnou hlavu a šli mě zatknout. Tvrdil jsem, že se bránit nebudu a přitom jsem do kapsy strkal nůž... Oni stále požadovali, abych vyšel ven a tak jsem poslechl. S rukama nad hlavou jsem vyšel na práh domu a v tu chvíli jsem ucítil bodavou bolest v hrudi. Oni mi lhali... Lhali mi stejně jako ti rybáři, avšak tehdy tu nebyla žádná holčička, která by mne mohla varovat... Od té doby zůstávám zde. Ostrov za ta léta zarostl neprostupnými keři a vysokou travou. Chatka se pomalu rozpadá, zkrátka všechno hezké, co tu bylo, je již pryč, ale ten nůž zůstal. Nůž, kterým jsem povraždil celou rodinu je stále zde. Stále na něm je zaschlá krev mých obětí. A ty oběti... za jasných nocí je vidám venku před chatkou. Ukazují na mne a pláčou. Je tam i malá holčička. Často opakuje jedno slovo - loutkáři, loutkáři a tak stále dokola!“ „Nemohu vás soudit a ani nechci. Já jsem jen přišel pro radu. Moji přítelkyni posedl démon z pekla a já nevím, jak ho vyhnat.“ „To je prosté – zabij ji. Třeba skončí jako já. Stále ji budeš mít nablízku.“ „Já ji chci živou! Neříkejte, že váš ‚život‘ vám vyhovuje.“ „Přál bych si odejít, ale co pak? Skončím v Pekle, to je jisté. Navíc odsud nemohu – nevím proč, ale cosi mě tu drží.“ „Opravdu nemůžete pomoct? Třeba bych na oplátku pomohl já vám.“ „Démon je přece z Pekla, ne? A já tam nikdy nebyl. Jak můžu vědět, zdali je možné démona z těla člověka vyhnat?“ Samuelovi došlo, že naděje, ke které se upnul, je mylná. Smutně se otočil a vykročil ven. Než však překročil práh, u jeho krku se objevil nůž. „Jak to, že volně chodíš živý a zdravý ty, ty vrahu?!“ ozval se duch. „Zabiju tě a možná tak odčiním svůh hřích! Potrestám vraha a dostanu se do Nebe!“ „Ne…“ hlesl Samuel. „Já…můžu ti pomoct. Můžu tě dostat tam, kam chceš. Pomohu ti překročit práh mezi světy živých a mrtvých. Dokážu to, jen mi řekni jak.“ „Já do Pekla nechci, to raději zůstanu ve své chatě!“ Samuel si uvědomil, že nemá jak argumentovat. Zbývala mu jen jediná možnost a rozhodl se ji zkusit. V rychlosti uchopil držadlo nože a trhnul s ním. Čekal, že to půjde ztuha, ale mýlil se. Okamžitě vyhodil nůž ven do trávy a vyběhl z chatrče. Otočil se a sledoval ducha, jak se horečně snaží dosáhnout na nůž. Natahoval svoji paži, jak jen mohl, ale nůž byl přesto příliš daleko. Samuel ho zvedl a hodil do řeky. Hned na to se duch začal svíjet a vylamoval z chatky zplesnivělá prkna. Samuel to sledoval a přemýšlel, co se asi stane, až stavba spadne. Duch byl nyní vzteky bez sebe. Netrvalo dlouho a z chatrče vyšel jasný záblesk světla. Samuel si musel zakrýt oči, a když opět pohlédnul na stavbu, duch byl pryč. Krátce poté se na břehu u řeky zablesklo znovu a pak ještě dvakrát. ‚Vypadá to, že jsem právě Fortunu připravil o duchy lesa… Marie, Bílá paní, také dříve chodila po lesích jako duch a pátrala po svém synovi. Od té doby, co ji Mordred z úst Adriana řekl, že Damien je po smrti, ji nikdo nikdy neviděl. Znamená to, že její pouto s tímto světem bylo přetrženo a ona došla pokoje? Asi ano a to samé se právě stalo nyní. Ten nůž… jak mohl být asi starý? A ti lidé… stále čekali, až budou pomstěni?‘ Gordon na nic nečekal a pospíchal přes můstek pryč. Pospíchal zpátky k vesnici a cestou zvažoval své další kroky. Odmítal si připustit možnost, že by Sakuru zabil. To ji raději bude držet jako vězně, dokud nepřijde na to, jak ji zachránit ze spárů démona.
Vesnice Willow Creek byla na nohou. Přestože se blížil konec roku a to obvykle všichni pobývali se svými rodinami, dnes bylo venku rušno. Samuel u hospody viděl nejen hlouček vesničanů, ale i policisty a lékaře, kteří vynášeli mrtvá těla určená k pitvě. Samuelovi se
rozbušilo srdce, když pochopil, že tu došlo k úmrtí. Propletl se davem a přistoupil k detektivovi, který si prohlížel křídou nakreslené obrysy těl mezi dveřmi hostince. „Dál nesmíte!“ vykřikl detektiv a otřel si zpocené čelo. To, co zde viděl, mu rozhodně klid do duše nevneslo. „Odpusťte, nechci vás rušit při práci. Já jsem lord Samuel Gordon ze zámku Black Mirror. Povězte mi prosím, co se tu proboha stalo?!“ „Vy jste ten šlechtic? Já jsem Judd, detektiv. Pár minutek si na vás udělám. Zatím vám však mohu říct jen toto – zdá se, že místní inspektor v putyce zastřelil čtyři lidi a pak i sebe. Alespoň to říkají stopy, víc ukáže pitva.“ „Bože… koho přesně ten muž zabil?“ „Dle místních svého otce, jeho ženu, majitele hospody a jeho syna. Řeknu vám to takhle, pane Gordone, viděl jsem leccos, ale takový masakr ještě ne. Myslím, že o tomhle se tu bude dlouho povídat.“ Samuel sklopil zrak a chvíli mu trvalo se uklidnit. „Znáte už motiv?“ zeptal se. „Těžko říct, přímí svědci nejsou, ale jistý pan Norris, který viděl inspektora naposledy, řekl, že byl hrozně rozčílený kvůli nějaké petici. Našli jsme listinu se jmény a odeslali ji našim lidem jako důkazní materiál.“ Samuel rázem ještě více zblednul a zakryl si dlaní tvář. 'Loutkáři...' pomyslel si v duchu. „Děje se vám něco, pane Gordone? Je vám špatně, potřebujete vodu?“ „Ne, já… já za to můžu.“ „Co prosím?“ „I já se pod tu petici podepsal. A navíc jsem přesvědčil Spoonerovy rodiče, aby se podepsali též. Tahal jsem za provázky a sledoval jen diváky, ne ty kterými manipuluji. To je… to je strašné…“ Samuel se vypotácel dál a došel až k mostu. Opřel se o zábradlí, předklonil se a vyzvracel se do řeky. Přesto se mu neulevilo – byl bledý jako stěna a žaludek se mu svíral úzkostí. Detektiv zašel za ním. „Vaše výpověď je pro nás důležitá, pane Gordone. Ale to, co se stalo, si nedávejte za vinu.“ „Blbost sice není trestný čin, ale to neznamená, že na tom všem nemám svoji vinu. Bože… Není mi dobře, potřebujete mě už teď?“ „Jedinou neznámou je právě motiv, a tudíž je vaše výpověď stěžejní. Ten člověk nebyl první, co řešil své problémy ve vzteku a zkratovitě. Naštěstí ne každý má v takový moment u sebe střelnou zbraň. Někde si tu odpočiňte, pane Gordone, já zatím vyřeším svoje na místě činu a potom vás vezmeme k nám na stanici, kvůli sepsání výpovědi.“ „Bude tam i ten chlap? Ten Carl Norris?“ „Ano, pojede s námi. Jeho svědectví je rovněž důležité. A samozřejmě vyzpovídáme ostatní vesničany, třeba si někdo něčeho všimnul.“
Sakura proležela na své posteli celé hodiny. Nemohla dělat vůbec nic, ale chápala, proč ji Samuel přivázal. Docela se těšila, až se zase vrátí do světa fantasy knihy. To se stalo krátce po druhé hodině odpolední. Sakura se ocitla před jakousi krčmou, jež stála na křižovatce dvou cest. Bylo zřejmé, že jde o cesty hodně frekventované a že cestovatelé musejí mít dost peněz, aby se takováto živnost vyplatila. Sakura neuvažovala nad tím, jak daleko odsud je nějaká osada či snad menší město a raději se starala o krčmu. Stěny byly z bytelných dubových klád, střecha ze slámy a poblíž menší budova patrně pro ustájení koní. Sakura otevřela do krčmy, která byla uvnitř překvapivě prostorná. Po pravé straně za pultem postával obtloustlý holohlavý hostinský a jeho rovněž obtloustlá žena právě nesla z kuchyně, jež byla vzadu, dva korbely plné piva. Sakuře bylo hned jasné, kde pivo skončí, neboť až na zadní stůl, u kterého seděli dva lidé, tu bylo prázdno. Asiatka už z dálky poznala, že u stolu je
jen Titania a Casper. Přišla k nim a pokoušela se vše vysvětlit. „Fakt se omlouvám, lidi, ale zase mě to sebralo. Popravdě řečeno, nedá se na mě moc spoléhat, ale ne proto, že bych byla mrcha – to ta zatracená magie!“ „To nic,“ řekl Casper a usmál se. Sakura se musela bránit, aby úsměv neopětovala. Nechtěla však rozčílit Titaniu. „Ehh, o něco jsem přišla?“ otázala se. Titania pobídla Sakuru, aby se posadila a gestem objednala další pivo. Během chvilky bylo na stole. „Tohle je jen zastávka na cestě – Praxis si potřebovala odpočinout a my najíst. Během okamžiku vyrážíme dál, ty se najíš cestou.“ „Jo… a Praxis je kde?“ „Nechali jsme ji odpočívat nahoře v pokoji. Běž pro ni a vyřiď, že vyrážíme.“ Sakura v rychlosti vypila pivo na ex a vyběhla po schodech. Zde bylo několik dveří od pokojů, přičemž dva zřejmě patřily majitelům krčmy. Sakura zkoušela jeden pokoj po druhém, až narazila na ten odemčený, který zřejmě patřil Praxis. Uvnitř však bylo prázdno, jen Praxisin meč, dýka a vak s osobními věcmi tu zůstal. Sakura vyhlédla z otevřeného okna, ale nenašla jedinou stopu. ‚Kde ta kozatá kráva je? To snad… počkat, vždyť ona se měla v nějaké zasrané krčmě utkat s mágem, jenže… A kurva – já jsem změnila celej děj tý přiblblý knížky! Mág Praxis přepadl tady v pokoji a protože byla zraněná, tak mu asi nedala moc práce a… Ale tělo tu nikde není, což znamená…‘ Sakura zaslechla vrzání prkem a domyslela si, že sem někdo jde. Urychleně popadla zbraně i vak a strčila vše pod postel. Do pokoje vešel Casper. „Tak co vám tak trvá a… kde je Praxis?!“ „Já vůbec nevím,“ odvětila Sakura a předstírala hrozně překvapenou. „Pokoj je úplně prázdný a po Praxis tu není ani stopy. Nemohla… nemohla jít ven?“ „Toho bychom si všimli. Zatraceně!“ zabědoval Casper a přiběhl k otevřenému oknu. Sledoval stromy na nedalekém kopci, jak si s jejich větvemi pohrává vítr. „Musím ji najít! Co když ji někdo unesl?!“ „Ale… ale to by museli projít kolem vás, ne? A hlavně by tu zůstaly její věci! Jako zbraně myslím. Spíš… spíš bych řekla, že prostě utekla. No vždyť víš, co se stalo včera. Mezi ní a Titanií to pořádně jiskřilo.“ „Tohle by mi přece neudělala. Odejít bez rozloučení…“ „Tys jí měl hodně rád, co?“ Casper se opřel o zeď a sklopil hlavu. „Je překrásná. Proč jen jsem ji to nestačil říct?“ „Mám plán, kámo! Vykašleme se na Titaniu a půjdeme hledat Praxis společně. To by bylo, abychom ji nenašli!“ „Je to špičková stopařka! Když bude chtít, dokáže tvořit falešné stopy a vláčet tě stále dokola, dokud pátrání nevzdáš. Navíc, nemůžu odejít z jednotky, rozhodně ne, když je mě nejvíc potřeba.“ „Pak budu Praxis hledat sama – třeba budu mít štěstí. Stejně vám nejsem nic platná.“ „To bys pro mě udělala?“ „To se vsaď, že jo. Ještě mi tak řekni… je šance, že narazím na ty potvory?“ „Je a ne malá. Zatím se však zdržují výhradně dál na západ, za velkou řekou. Když se od řeky budeš držet daleko, máš šanci se jim vyhnout, ale i tak buď opatrná – posílají sem průzkumné skupiny, běžně o osmi netvorech. Už jsme se s jednou z nich střetli a překvapili nás – zaútočili ze zálohy a vlákali nás do pasti. To pro Poskvrněné není běžné.“ „Je to na ně moc chytrý?“ „Tak nějak. Poskvrnění jsou bývalí vrazi a násilníci. Žene je touha po zabíjení, žízeň po krvi a hlad po čerstvém lidském mase. Ani mezi sebou se nesnáší a tak se často slučují do malých
skupin, které mezi sebou bojují. Není jich mnoho, za normálních okolností na ně stačí běžné posádky na vojenských stanovištích, jež jsou po celém Adrasu anebo v nejhorším domobrana, kterou má každá větší vesnice. Tentokrát je však kdosi sjednotil a začínají být organizovaní, dobře vycvičení a vyzbrojení. Představují vážný problém, to proto jsme byli nasazeni my.“ „Jo… tak hodně štěstí. Neměli byste se už déle zdržovat. „Vysvětlím vše velitelce, věřím, že to pochopí a nechá tě jít. Pokud opravdu Praxis nalezneš, vyřiď ji, že ji miluju a ať se vydá do hlavního města k posádce Rudých hřebů. Pokud tuhle výpravu přežiju, budu tam na ni čekat.“ „Fajn, kámo. A teď už běž. Jo a… co pusu na rozloučenou?“ Casper se usmál a políbil Sakuru na tvář. Poté pospíchal dolů.
Sakura zatím vyčkávala v pokoji a to téměř půl hodiny. Chtěla mít jistotu, že až vyjde ven s Praxisiinými zbraněmi, nikoho nepotká. Vyzbrojila se, přičemž meč připnula na záda, dýku k pasu a vak upevnila na boku. Podívala se, co v něm vlastně je. Našla trochu zabaleného sušeného masa, podivný nezdobený placatý amulet z tvrdého dřeva a měšec se třemi stříbrňáky a dvaceti měďáky. Seběhla dolů a oslovila hostinského, který pochrupoval u stolu. „Hej, vstávej, vole, už je ráno!“ Krčmář sebou škubnul a zamžikal očima. „Myslel jsem, že jste odešla s ostatními.“ „Jsem na odchodu, potřebuju jen trochu jídla na cestu a hlavně vodu. No a taky poradit, kudy k jezeru Nuadin.“ „Nuadin? To je kousek odsud! Sotva půl dne cesty koňmo na jih.“ Krčmář vstal a dal se do připravování zásob. Do vaku přibylo zabalené vepřové maso, sádlo a půlka chleba. Krčmář dále naplnil čutoru čerstvou vodou. „Budou to dva stříbrňáky za jídlo a ještě jeden navíc kvůli čutoře.“ „To si snad děláš prdel, ne?!“ obořila se na hostinského Sakura. „Myslíš, že jsem v životě neviděla žádné fantasy?! Ty věci nemají hodnotu ani jednoho stříbrňáku!“ „Je to na vás, paní. Berte nebo nechte být.“ „Tak já to teda beru,“ řekla Sakura, popadla dýku a vrazila ji hostinskému ze strany do krku. Otřela si zakrvácenou čepel o mužovo oblečení. Poté si připevnila k pasu čutoru a obešla pult, aby prohledala poličky a skříňky. Nebylo v nich mnoho věcí, rozhodně ne peníze, které Sakura hledala. Byla tu však zamčená truhlička. Sakura se podívala mrtvému muži do kapes a krom špinavého hadříku na utírání rukou nalezla i kýžený klíč. Odemkla truhličku a vzala odtud poloprázdný měšec. Neměla teď čas zkoumat celkovou hodnotu peněz a rychle vyběhla z krčmy. Od stájí právě přicházela krčmářka s prázdným košem od sena. Sakura přišla k ní. „Potřebujete něco, paní?“ otázala se žena. „A víš, že jo?“ Sakura vytasila dýku a jediným čistým řezem podřízla ženě hrdlo. „Beztak jsi jen vymyšlená.“ Poté Sakura pospíchala do stájí. Otevřela vrata a rozhlédla se uvnitř. Krom hromady naskládaného sena a ovsa pro koně tu byl i vůz a tažný kůň. Poblíž byl pak hubenější jezdecký kůň a na zdi pověšené sedlo. Sakura koni nasadila uzdu a vyvedla ho ven. Poté ho osedlala a vyšvihla se mu na hřbet. Kůň nervózně zafrkal a začal s sebou škubat. Sakuře chvíli trvalo, než koně uklidnila a poté ho kopla do slabin, načež se kůň rozběhl. Náhle zastavil a Sakura přes něj přepadla na zem. Rychle se odkutálela, aby na ni kůň nešlápl. „Do prdele!“ zařvala vztekle. „Ve filmech to vypadá snadnějc. Nejhorší je, že nemám čas toho kreténa uklidňovat!“ Asiatka se podívala na oblohu a sledovala Slunce. Věděla, že je pár hodin po poledni. Nebylo zrovna snadné odhadnout, kterým směrem je jih,
ale předpokládala, že k jezeru vede některá z cest. Dle polohy Slunce a stínu, jež vrhaly stromy, tedy odhadla tu cestu, která směřovala co nejvíce na jih a tou se pěšky vydala. ‚Teď mám zbraně, jídlo i peníze, ale až se sem vrátím znovu, budu dost možná někde jinde a zase skončím jen ve svých hadrech. Dokonce je pravděpodobný, že se zase zjevím v blízkosti těch dvou. Bylo by skoro lepší zůstat tady déle. Prostě se nebránit, nevzrušovat se, být v klidu a pohodě a nemyslet na to, že žiju ještě jiný život.‘
Domů na zámek se Samuel vrátil až k večeru. Vypovídání na policii ho ani trochu nedokázalo uklidnit a zbavit pocitu viny. Zašel do patra a nahlédl do Sakuřina pokoje. Asiatka vypadala jako že spí, takže ji Samuel nechal být a šel k sobě. Na chodbě potkal Edwarda. „Slyšel jste, co se stalo, pane?“ zeptal se. „Ano, slyšel. Musel jsem vypovídat na policii, takže jsem ani nestihl Markův pohřeb.“ „Já tam nakonec také nebyl, to aby tu mladý pán a paní Sakura nebyli sami.“ „Jsem unavený, Edwarde a půjdu si lehnout. Večeři mi nedělejte.“ Samuela navíc začala bolet hlava. Vzal si proto dva prášky, hned jak vešel k sobě do pokoje. Otevřel okno ven, aby v pokoji vyvětral. Netrvalo dlouho a přiběhl sem Desmond. „Ahoj, tati,“ pozdravil. „Půjdeme si hrát?“ „Ne, nezlob se, ale není mi dobře.“ Desmond viditelně zesmutněl a sklopil hlavu. „Přečteš mi aspoň pohádku?!“ „Řekni si Edwardovi.“ „A co pusa na dobrou noc?“ „Usneš i bez ní, ne?“ „Nemáš mě rád!“ vykřikl Desmond. „Stejně jako maminka!“ „Běž do pokoje!“ rozčílil se Samuel. „A tohle už nikdy neříkej! Ani nevíš, jak moc tě mám rád.“ Desmond urychleně odešel a Samuel nedokázal odehnat z mysli chmury. ‚Mělo to být nejlepší a nejšťastnější období mého života. Místo toho jedna hrůza střídá druhou. Kde sakra jsi, Kasumi? Jestli se ti něco stane… a kvůli mně… s tím už se nevyrovnám.‘ Samuel ulehl na postel a doufal, že příští den přinese něco dobrého.
Sakura pospíchala po cestě směrem k jezeru Nuadin dlouho do noci. Zastavovala se, jen když už nemohla. Bála se, že jí příště čeká návrat k velitelce jednotky a tomu se chtěla za každou cenu vyhnout. Proto od ní chtěla být co nejdál a naopak co nejblíže Praxis. Krátce po půlnoci se před ní ve svitu měsíce objevila ohromná blyštivá vodní plocha. V dálce na jihu byly vidět vysoké hory a kolem jezera se vlivem větru ohýbaly mnohé listnaté stromy. Zhruba uprostřed jezera stála vysoká černá věž. Vypadala zlověstně, ale Sakura byla odhodlaná se tam vydat. „Víš, co si myslím, ty kreténe!“ zařvala Sakura a mluvila samozřejmě k démonovi. Ten se skutečně během okamžiku vynořil ze stínů. „Ta kniha ti dává jen inspiraci na tvorbu tohohle světa, ale všechno, co se tu stane, máš pod palcem ty sám. Jinak by přece Praxis nemohla skončit zde! Nejlepší na tom je, že mě potřebuješ a z toho důvodu mě nepostavíš před tak velké nebezpečí, abych mu podlehla.“ „Jsi chytrá…“ řekl obdivně Mammon. „ale zároveň slabá. Už se nechceš vrátit… už nebojuješ… vzdáváš se.“ „Víš hovno! Proč bych se měla vyhýbat smrti, když moje smrt zabije i tebe?! Už tu nechci bojovat o život, zatímco ty se mi budeš tlemit. Teď si vyměníme role a věz, že pár šrámů navíc mě nezastaví!“
Island – Norská výzkumná stanice pod sopkou Hekla Již druhý den Valdemar čekal schovaný v boudě se skútry a pootevřenými dveřmi sledoval dění venku. Zuřila sněhová bouře a bylo vidět sotva na pár metrů. Přesto doufal, že motor auta nebo jen světla uvidí i odsud. Nechtěl Kasumi zklamat a byl opravdu pozorný a nenechával se rozptylovat něčím jiným. V ruce neustále přidržoval signální pistoli a v té druhé žmoulal termosku s čajem. Dlouhé hodiny bojoval se spánkem i sám se sebou a sbíral odvahu, kterou potřeboval k tomu, aby Izumi vyřídil. V hloubi duše však doufal, že sem Izumi vůbec nepřijede. Tu a tam zašel do stanice v rychlosti zkontrolovat přístroje nebo si jen vzít něco k jídlu. Doufal, že nemůže mít takovou smůlu, že by Izumi přijela právě v ten moment. Teprve k večeru, to když Heklu zahalily stíny a nad zasněženou krajinou zavládla polární záře, se ozval dunivý zvuk motoru. Valdemar zabědoval, neboť navzdory všem přípravám se mu srdce rozbušilo a tep zrychlil. Bylo to tady a on nemohl déle váhat. Kasumi proseděla na chladné zemi celý včerejší večer, noc a dnešek. Nebylo to příjemné, obzvláště když se jí zachtělo na toaletu. Kasumi měla smysl pro detail a Izumi ji navíc dobře znala. Izumi tedy muselo být zřejmé, že opatrnosti není nikdy nazbyt. Po celou tu dobu Kasumi přemýšlela, jak s Izumi bojovat. Nemohla se spoléhat na sílu, na rychlost ani na znalosti. Jediná možnost byla udělat něco, s čím Izumi vůbec nepočítá. Samozřejmě se Kasumi na mysl dostalo případné porušení svých zásad. Věděla, že kdyby pod sebou měla schovanou signální pistoli, Izumi by zvládla zastřelit mnohem snáz než Valdemar. Přesto to Kasumi neučinila a doufala, že toho nebude litovat. K večeru se otevřely dveře a mezi nimi nestál Valdemar, ale Izumi s úsměvem na rtech. Dveře za sebou v rychlosti zabouchla. „Uff, to je zima,“ řekla Izumi a postavila se před svoji dvojnici. „Koukám, žes to prostě musela pustit… jsi prase.“ Kasumi mlčela a prohlížela si zdobený pás, který měla Izumi kolem pasu, a který spínal její bundu. Byl vcelku úzký, šedý a zdobený severskými runami - znaky tvořené výhradně rovnými, či šikmými čarami. „Kde máš rukavice?“ zeptala se Kasumi. „Jsou celkem nepohodlné a těžké, ale neboj – mám je s sebou v autě.“ „A Mjollnir?“ „Už jsem ti říkala, že není zde. Přišla jsem tě jen zkontrolovat a hned zase jedu. Vrátím se tak pozítří, když to půjde dobře.“ „Až pozítří?“ Izumi se usmála. „Do Tibetu to je skoro přes půlku světa!“ „Tibet…“ „Už jsi tam byla, Kasumi. Klášter Narchung, vzpomínáš?“ „Tam je to kladivo?!“ „Ne, ale jsou tam mniši, kteří slouží Shaiře, což je mimochodem má bývalá paní.“ „Tušila jsem to.“ Izumi se zasmála a poukázala na opasek. „Je to fantastická věc a v kombinaci s tvými schopnostmi je ještě lepší. Desetkrát zesiluje kosti, svaly i šlachy. Člověk vydrží neskutečnou zátěž a rány, které rozdává, boří celé zdi, alespoň v tvém případě. Hele, jestli se o tobě dříve říkalo, že máš tělo jak ze železa, tak s tímhle opaskem je to skoro až slabé slovo, ha ha.“ Kasumi nechápala, proč se Valdemar stále neukazuje a doufala, že mu Izumin příjezd neunikl. „Nějak podezřele sršíš vtipem…“ „Všechno pěkně vychází a já jsem nepřemožitelná. Teď ta mrcha Shaira uvidí, zač je toho loket. Zabila mě společně s jinými, když jsme před lety byli zde kvůli Mjollniru. Udělala to
proto, aby nikdo nemohl prozradit, že existuje Yggdrasil. My jsme pro ni byli jen sluhové, jen chátra, která nemá právo žít.“
Konečně do stanice vběhnul vyděšený vědec. „Do prdele!“ vykřikl plný hrůzy, jakmile zahlédl Izumi. Izumi se k němu otočila, načež se Kasumi zvedla, vytrhla ze zdi značně uvolněný řetěz a v mžiku ho omotala dvojnici kolem krku. Nehleděla na to, že si opět poraní ruce a zavěsila se na řetěz celou svou vahou. Marně se snažila strhnout Izumi k zemi. Její tělo bylo však jako socha. Izumi se urychleně chytila za řetěz, který ji dusil. Valdemar na ženu namířil a vystřelil. Zasáhl však jen její bundu, která vzplanula jasným ohněm. Izumi roztáhla oka řetězu a rozlomila ho. Kasumi se shýbla a chytila Izumin opasek. Snažila se ho strhnout, jenomže to vůbec nešlo. Izumi ji bez obtíží odstrčila a ona spadla na zem. Kasumina dvojnice měla spoustu starostí, neboť bundu jí pohlcovaly plameny. Začala křičet hrůzou i bolestí, to když jí oheň začal škvařit kůži. Izumi bojovala s ohněm a byla nucena sundat opasek, aby si mohla strhnout celou bundu. Ta skončila na zemi a Izumi oheň zadusila. Teprve teď se uklidnila a uvědomila si, že opasek má nového majitele a že jeho vlastníkem není nikdo jiný, než Kasumi. Ta totiž dobře viděla, jak s opaskem Izumi manipulovala – stačilo pootočit tlačítkem s prostřední runou, aby se opasek roztáhl a rozevřel nebo naopak zacvaknul a zpevnil. Zvláštností bylo, že opasek se dal natahovat jako by byl z gumy, to aby mohl obepínat různě široké pasy. Izumi nyní překvapením otevřela ústa, ale nevydala z nich jedinou hlásku. Strnula a sotva dýchala. Japonka se natočila bokem a kopla svoji dvojnici do hrudi. Ta narazila zády na stěnu, jenže zdivo nebylo zdaleka tak silné a Izumi skončila venku na sněhu. Ležela na zádech a s hrůzou v očích se odstrkovala rukama. Cítila, jak některé její kosti střet se zdí nevydržely. Kasumi vyšla ven a rozkročila se nad svojí dvojnicí. „Kde je Shaira?!“ zeptala se zostra Kasumi. „Ehh, podívej… au… sakra… můžeme… aú, to… to bolí… můžeme se… dohodnout.“ Kasumi položila nohu na Izuminu hruď a zatlačila. Ozvalo se mírné praskání. „Ptám se naposledy - kde najdu Shairu?“ Izumi si uvědomovala, že situace je beznadějná. „Nemůžeš… nemůžeš mě tak snadno… snadno zabít!“ vykřikla. „Jsem přece Kasumi!“ „Znalosti a vzpomínky nestačí k tomu, abys byla mnou. Chybí ti moje osobnost – nemáš můj temperament, charakter ani myšlení. Pokud máš být moje kopie, pak jsi nedokonalá.“ Kasumi přitlačila, cítila, jak veškeré kosti pod její vahou popraskaly. Izumi skončila mrtvá s viditelně promáčklou hrudí. Kasumi, které začínala být velká zima, se schovala do stanice a zabouchla za sebou dveře od skladu, aby sem nefoukal vítr. „Vyšlo to,“ radovala se Kasumi a nejprve se oblékla. „Díky, Valdo, opravdu jsem ti vděčná.“ Valdemar, který zde byl, však radost nesdílel. Věděl, že je čas se rozloučit. „Kasumi slib mi, že mi alespoň napíšeš. Dám ti adresu.“ Valdemar odběhl pro tužku a papír. V rychlosti začal psát. „Bydlím v Trondheimu na okraji města. Máš tady adresu a… a taky telefonní číslo, jo a ještě mail. Ehh, mám doma webovou kamerku, tak si můžeme pokecat na dálku a ještě se uvidíme. Můžu ti poradit, jak ji zprovoznit, ale není to zrovna levná záležitost a… kdybys mě třeba chtěla navštívit, tak se zeptej a já…“ „Uklidni se, ano?!“ zařvala Kasumi. „Ehh, Kasumi… Byla jsi skvělá.“ „Přidělala jsem ti spoustu problémů. Budeš muset vysvětlit policii, k čemu tu došlo a mě z toho jednoznačně vynechej! Všechno sveď na mou mrtvou sestru a neboj se, že tím ohrozíš mě – nenajdou jediný důkaz mé přítomnosti. Má totiž stejnou DNA.“ „To… to ale není možné!“
„Ale je! Hlavně se o tom nikde nezmiňuj, jasné?! Nikomu ani slovo o tom, že jsem tu byla! Protože jinak se ještě potkáme a věř mi, že to setkání nebude příjemné.“ „A-ano, samozřejmě. Kasumi, udělám všechno, co budeš chtít, to mi věř.“ Kasumi po Valdemarových slovech dostala zajímavý nápad. „Říkal jsi, že nenávidíš svůj domov…“ „To je pravda. Proč?“ „Jsi zjevně dost technický typ, máš zkušenosti s elektronikou a navzdory jistému šílenství jsi inteligentní. Nevadí ti dělat domácí práce a máš mě rád. Ještě kdybys nebyl tak otravný…“ „Já ti nerozumím, Kasumi.“ „Poslouchej dobře a zachovej klid, ať to s tebou nesekne - chtěl bys práci a bydlení tam, kde žiju?“ Valdemarovy se rozzářily oči a Kasumi doufala, že mu svými slovy neublíží. „Bydlím v Anglii na zámku Black Mirror. Před pár dny nám zemřel sluha a těžko se bude shánět náhrada. Proto můžeš být slušný kandidát, ale nic víc neslibuju. To místo vyžaduje zručnost, řemeslnou práci, elektrotechnické znalosti, zahradničení…“ „Eh, já to beru! Všechno se doučím, ale beru to.“ „O plat se neboj, tvůj předchůdce rozhodně nebyl chudý. Tak… nezbývá než se rozloučit. Sbohem!“ řekla Kasumi, vyšla ven a namířila si to k Izumině vozu. Uvnitř na zadních sedačkách našla nejen těžké kovové rukavice, ale i své oblečení, se kterým na Island přijela a také své i Izuminy, respektive Sakuřiny doklady. Převlékla se do svého oblečení a nasedla do vozu. Byla ráda, že severskému podsvětí se vyhnula. Ještě před pár lety by tam s nadšením vyrazila kvůli poznání a dobrodružství jenomže dnes měla rodinu a nemohla riskovat svůj život cestou do nebezpečného místa. Věděla, že se musí dostat do Tibetu a získat od Shairy Mjollnir. Měla na to dva dny, pokud se chtěla vrátit domů na svatbu.
XI – Mammon ex machina 30. 12. 1998 Sakura se probudila brzy ráno unavená a malátná. Připadala si hrozně. Až v osm hodin za ní přišel Samuel, aby ji zkontroloval. „Jak se cítíš?“ zeptal se jí. „Teď jsem relativně v pořádku. V noci to bylo hrozný… házela jsem s sebou, škubala se, věčně omdlévala,… ten parchant byl prostě hodně nasranej, žes mě spoutal.“ „Nezlob se, že ti tohle dělám…“ „Já to chápu – je to nutnost. Nakonec to bylo docela zábavný, jak se vztekal. Ale teď by bylo fajn, kdybych se mohla jít umýt. Taky by bylo dobrý vyměnit prostěradlo…“ „Už jsem nad tím přemýšlel – opravdu tě tu nemůžu držet celé dny. Edward právě hledá na půdě nějaký menší řetěz, kterým bych ti spoutal ruce a nohy.“ „Proč nohy?“ „Umíš obstojně kopat. Taky bych ti měl něco důležitého říct. Mám pocit, že se s tím vyrovnáš, takže nebudu zbytečně chodit kolem horké kaše. Včera umřel Harry, jeho syn Ephram, Colliere a jeho žena, no a všechny zastřelil Spooner, který poté spáchal sebevraždu.“ „Ty vole to jsou šoky! Harry byl suprovej a stejně tak jeho kluk. Ještě suprovější bylo jejich pivo. Bude mi chybět… A chudák kluk – ze sestřičky byl úplně unešenej. Kdykoli to jen šlo, vyprávěla jsem mu příběhy o ní. Sice jsem je vždycky trochu přikrášlila, aby Kasumi vypadala jako pravá hrdinka a ne jako kus ledu, ale věřil všemu. Toho kluka a Harryho je mi fakt líto...“ Samuel se posadil na židli a rozhlédl se po pokoji. „Nechceš, alespoň pustit televizi? Přijdeš na jiné myšlenky.“ „O nějaké rozptylování vážně nestojím. Zrovna dumám nad tím, jak zachránit… ale radši nic. Myslíš, že to sestřička na svatbu stihne?“ „Těžko říct. Už o ní mám zase hrozný strach, jako před pár měsíci. Lilith mi říkala, že čelí nějakým problémům, které si sama způsobila. Nevíš, co tím měla na mysli?“ „Asi jo, asi vím. Otevři támhle ten šuplík pod telkou.“ Samuel poslechl a krom dálkového ovladače a manuálu k používání videa tu nalezl Slzu krve. „Co je to?“ zeptal se. „Ségra to dostala od Samaela. Nechtěla, abych ti to říkala, ale asi bys to měl vědět, protože kdoví, co se mnou bude. Ta věcička se musí nabít Stínem a pak dokáže vytvořit klon člověka, který tu věc vlastní.“ „Klon?!“ „Ne úplně přesný, co se těch duševních kravin týče, ale fyzicky je to dokonalý. No a Kasumi udělala kopii sama sebe, která jí měla pomoct. Zřejmě ale nepomohla.“ „Chceš říct…“ děsil se Samuel. „Chceš mi tvrdit, že Kasumi teď čelí sama sobě?! To je příšerné! Musím okamžitě za ní!“ „Co blbneš? Vzpomeň si, jak to dopadlo minule!“ „Co když umře?!“ „Taky se o ní bojím, ale ona to zvládne. Je přece nejlepší!“ Do pokoje vešel Edward s menšími řetězy. „Dobré ráno, paní. Pan Samuel nařídil, abych vás spoutal.“
„Jo, jo,“ Sakura zvedla ruce a dala je k sobě. „Jen do toho.“ Edward Sakuře svázal ruce i nohy. Poté jí odpoutal od postele a ona měla možnost se konečně postavit. Pohlédla na postel, kde byl velký špinavý flek. „Připadám si jako nějaká stará devadesátiletá baba, která neudrží ani vlastní moč. Strašný, co se ze mě stalo.“ „Nemůžeš za to,“ chlácholil ji Samuel. Sakura za doprovodu Samuela zašla do koupelny, zatímco Edward se pustil do nezáviděníhodné práce. Přesto mu to vůbec nebylo proti srsti. Věděl, že Sakura potřebuje pomoct.
Carl spal na gauči v obývacím pokoji ‚svého‘ domu a chrápal. Miranda z pochopitelných důvodů nechtěla, aby spal s ní v posteli, ačkoli on sám jí to nejednou navrhnul. Zazvonil budík a Carl se nejen že probudil, ale i velice rychle rozčílil. „Kurva!“ vykřikl a posadil se. „To si snad děláš srandu, ne?!“ řval tak hlasitě, až to vylekalo i Mirandu. Z ložnice přišla rozespalá knihovnice s budíkem v ruce. „Promiň,“ omlouvala se. „Zapomněla jsem ho na noc schovat do šuplíku. Nemůžu za to, že zvoní tak hlasitě. A navíc bych tě stejně vzbudila až bych šla do práce.“ „Kdybys byla potichu, tak ne! Jenomže to ty nechceš. Vadí ti, že já jsem nemocný a ty musíš do práce!“ „Ale prosím tě, vždyť tak to vůbec není.“ „Ale je!“ Carl se osprchoval, oblékl a poté se posadil ke stolu v kuchyni a čekal, co mu Miranda připraví k snídani. „Včera to byl docela šok, co?“ Miranda si povzdechla a položila na stůl dva talíře s míchanými vajíčky a chlebem. „Ani mi to nepřipomínej,“ řekla, když usedala ke stolu. Oba se pustili do jídla, ale Carl od tématu odbíhat nechtěl. „To se tu stává často? Že někomu rupne v kouli a jde povraždit pár nevinných lidí?“ „Není to první případ. Posledně k něčemu podobnému došlo asi před čtyřmi lety. Chlap, do kterého jsem se zamilovala, zavraždil dva lidi a málem i pana Samuela a jeho syna.“ „Vážně?! Má můj obdiv.“ „Carle!“ „No co? Rozhodl se zatnout tomu namyšlenci tipec. A co Kasumi? Po té taky někdo v minulosti šel?“ „Nevím o nikom.“ „Hmm, a slyšela jsi, že by jí někdo někdy dal co proto? Víš, jako že ji zmlátil.“ „To jsou otázky… Podívej, Kasumi se umí dost dobře prát a už jen tahle skutečnost dokáže přimět lidi držet se zpátky. Navenek působí dost sebevědomě a je hodně hrdá. Taky má na co.“ „Jo? To by mě právě zajímalo – na co? Povím ti to takhle – nesnáším, když se z ženy dělá něco extra. Oba dobře víme, kde je místo ženy a místo muže.“ „A možná právě tohle se mi na Sakuře a její sestře líbí!“ zvýšila hlas Miranda a vstala od stolu. „Obě to někam dotáhly a neskončily jako já! Vykašlaly se na tuhle mužskou společnost a šly vlastní cestou.“ „Už pár desítek let tu je rovnoprávnost, tak co to zase blábolíš?“ „A ty myslíš, že rovnoprávnost nás staví na úroveň mužů?! Zrovna před nedávnem nějaká společnost provedla průzkum o platech mužů a žen. Kdybych to neviděla černé na bílém, ani bych neuvěřila, že v tom jsou tak velké rozdíly! Ne stovky, ale rovnou tisíce liber!“ „Čemu se divíš?! Ženy jsou podstatně méně výkonné. Rychle se unaví, pořád si stěžují, furt skuhrají a ještě hrozí, že otěhotní. Už od pravěku patří žena domů do jeskyně a k dětem. Má se starat o domácnost a svého manžela.“
„Že to říkáš zrovna ty. Já na rozdíl od tebe chodím pracovat.“ „Sedíš si v teple u počítače, a když jednou za uherský rok přijde zájemce o knížku, tak musíš vstát a obsloužit ho. A tomu ty říkáš práce?! Běž dělat hrobničinu jako já, anebo víš ty co, zkus jít fárat někam do dolů. Vsadím se s tebou o co chceš, že bys nevydržela ani jediný den.“ „Vždyť ty jsi ještě v práci nebyl! Ale máš nejspíš pravdu – nezvládla bych to.“ Carl taky dojedl a Miranda mu vzala talíř. Začala nádobí umývat. „Ale Sakura a Kasumi by to zvládly. Jsou to respektované, odvážné a silné ženy, které netráví čas tím, že věčně vyváří u plotny nebo uklízejí dům. Ony mají opravdový život a hlavně je na nich krásně vidět, že i žena má na to být, abych tak řekla, mužem.“ Carl se rozesmál a pak řekl. „Na nich je především vidět snaha honit si ego. Jsou to ambiciózní emancipované kravičky, které si myslí, co všechno nedokážou. Přál bych si být u toho, až poznají, že na to zkrátka nemají, že ať už udělají cokoli, nikdy se nám chlapům nevyrovnají. Potom stáhnou ocas, sklopí hlavu a odevzdaně půjdou tam, kde je jejich místo. Kdyby Gordon byl chlap tak jako já, pak by jim ty nesmysly vyhnal z hlavy a to klidně násilím. Žena a voják, pche. Žena a zápasnice, dvakrát pche! Je mi z nich na nic a z tebe taky. Jdu pryč.“ Carl se nezdržoval, oblékl se a prásknul za sebou dveřmi. Vesnice držela smutek a tak byly ulice úplně prázdné. ‚Poslední zábava v téhle díře skončila smrtí toho hospodského ňoumy. To by mě zajímalo, co tu budu dělat? Kdyby aspoň ten zasranej benzín nestál tolik, mohl bych každý den jezdit do města. Možná bych mohl skočit na faru a něco málo udělat. No jo, jenže teď bude třeba vykopat hned několik hrobů. Sakra… taková hnusná práce.‘ Carl se přeci jen vydal po cestě k faře, ale když stál na křižovatce a v dálce sledoval siluetu zámku, dostal nápad.
Samuel seděl v pracovně u stolu, v rukou svíral Slzu krve a přemýšlel. To, co mu Sakura ráno řekla, ho ještě více vystrašilo. Začínal mít pocit, že opět bude pravidelně chodit za Lilith a vyptávat se jí, jestli je Kasumi naživu. Doufal, že jeho milá se během dvou dnů vrátí, aby stihla svatbu. A doufal, že se vrátí opravdu ona a ne její dvojnice. U brány někdo zazvonil a Samuel tomu ani pořádně nevěnoval pozornost. Stále se utápěl v myšlenkách a přemýšlel, jak zachránit Sakuru. ‚Možná bych si mohl udělat její kopii…‘ problesklo mu hlavou. „Bože, nad čím to přemýšlím?! I když… možná to není tak špatný nápad. Přece nevytvořím dalšího démona, ne, to určitě ne, to je přece hloupost. Vytvořil bych jen Sakuru a možná… možná že by se mi líbila ještě víc než…“ Samuel prudce vstal od stolu a vzteky kopl do židle. „Zatraceně!“ zařval a pokoušel se uklidnit. „Je jen jedna Sakura, kterou mám rád. Ona je moje přítelkyně, přestože se ke mně vždycky nechovala nejlíp. Bez ní bych zemřel už tehdy v Africe a já z ní tu bestii dostanu, stůj, co…“ Do knihovny vstoupil Edward. „Eh, promiňte, pane, nechtěl jsem vás rušit.“ „Děje se něco?“ „Někdo zvonil u brány a tohle jsem našel v poštovní schránce.“ Edward předal Samuelovi malý kousek papíru. Byl na něm prostý obrázek – dva panáčci, přičemž měli výrazné pohlavní orgány, díky kterým bylo patrné, o koho jde. Žena klečela a měla v ústech mužův penis. „Co to má znamenat?!“ divil se Samuel. „Otočte to, pane Samueli.“ Na zadní straně stálo tiskacím písmem: ‚Kasumi dá každému!‘ Samuel lístek zmačkal, roztrhal a hodil do koše. „Viděl jste u té brány někoho?“ „Ne, pane Samueli.“ „To poslední, co bych od Kasumi čekal je to, že by se spřáhla s jiným mužem jen kvůli sexu.
Je to hloupost a doufám, že se to nebude opakovat, jinak to budu muset řešit.“ „Půjdu připravovat oběd, pane a odpoledne bych šel do stájí postarat se o koně. Potřebuje vykydat.“ „Máte toho teď víc než normálně. Slibuju, že až se to se Sakurou vyřeší, seženu vám výpomoc a do té doby vám zvýším plat.“ „To není nutné, pane. Pro vás pracuji rád.“
Sakura opět ležela na posteli a nedokázala se pořádně hnout. Moc ji zajímalo, kde skončí, až opět usne. Zatím se však spánek nedostavoval. Sakura ucítila známy hnilobný zápach, na který už byla celkem zvyklá. Horší bylo, když se přikrývka začala zbarvovat krví, jež skapávala ze stropu. Sakura okamžitě pohlédla nahoru, kde bylo několik rudých skvrn, jež se pomaličku rozšiřovaly. „Samueli!“ řvala Sakura. „Héj, lidi!“ Sakuřin křik však slyšel jen Desmond a ten se hodně zdráhal do pokoje své ‚tety‘ vstoupit, neboť mu to Samuel přísně zakázal a odůvodnil to tím, že je Sakura nemocná. Nakonec však neodolal a vstoupil. „Jé, čau, Desi.“ „Ahoj, teto.“ „Podívej se na strop, vidíš tam červené fleky?“ „Fleky?! Ne, teto. Nic nevidím.“ „Uff, tak to mi už zase jenom hrabe. A já se už bála, že máme na půdě mrtvolu…“ Sakura se ušklíbla a řekla: „Pojď kousek blíž, Desi. Chci ti něco ukázat.“ Klučina poslechl. Sakura se k němu nahnula, jak jí jen řetězy dovolovaly a tiše chlapci zašeptala. „Víš o tom, že máš bratříčka?“ „Bratříčka?“ podivil se chlapec. „Už brzo se s ním seznámíš.“ Sakuřin ďábelský úsměv chlapce jedině polekal. Raději vycouval z pokoje a zavřel za sebou. Sakura se hlasitě rozesmála, a když se opět uklidnila, začala si uvědomovat, co provedla. Chvíli jen tak zírala na pomalu skapávající krev a přemýšlela. ‚To je hrozný… Co jsem tím myslela? Snad ne, že…‘ „Samueli!“ zařvala Sakura z plných plic. Pokračovala tak dlouho, dokud se ve dveřích skutečně neobjevil pán zámku. „Co se stalo? Desmond za mnou byl a prý z tebe má hrůzu. A ty tady křičíš jak smyslu zbavená!“ „Musíš mě začít zamykat Samueli, aby se sem nedostal, ale teď dobře poslouchej. Mluvil skrze mě ten parchant a říkal, že…“ Sakura se zarazila, rozkašlala se a začala sípat. Nebyla schopná říct ani slovo a po chvíli omdlela.
První čeho si Sakura všimla byla skutečnost, že nebyla v řetězech. Ležela na kamenité podlaze v temné místnosti s jediným oknem. Postavila se a trochu si protáhla ztuhlé končetiny. Pak přistoupila k úzkému oknu a vyhlédla ven. Byl odsud působivý výhled na jezero a krajinu pokrytou hustými lesy. Na obzoru se tyčily obrysy majestátních hor. Sakura dobře viděla, že jejich vrcholky pokrývá sníh. Japonka zaslechla dunovou ránu a hned na to řinčení mečů. Rychle otevřela dveře z místnosti a ocitla se v patře u točitého schodiště. Zvuk boje se ozýval z dolních pater a Sakura neměla v úmyslu zjišťovat, co se to děje. Pospíchala proto nahoru, kde zbávalo už jen jediné patro věže. Byly tu dveře pobité železnými pláty a zavřené na závoru. Tu Sakura sundala a vnikla dovnitř. Místnost byla prázdná až na pár mučících nástrojů na dřevěném stolku a především velkého dřevěného kříže na kterém byla přivázaná Praxis. Naříkala a Sakura brzy pochopila proč. Na stole se krom kleští, ostrých bodců a nože povaloval barbarčin cop.
„Praxis?“ oslovila ženu Sakura. Barbarka pozvedla hlavu a chvíli jí trvalo než Sakuru rozpoznala. Pak řekla: „Spolupracuješ s ním... Měla jsem tě zabít!“ Sakura popadla ze stolu ostrý nůž a až nyní se k uším obou žen dostal hluk z nižších pater. „Lituju, ale zase se ve mně pleteš.“ odvětila Sakura a urychleně přeřezala zelenooké ženě pouta. Praxis klesla na kolena a Sakura se ji snažila podepřít. Pomohla jí na nohy. „Jsem tu na vlastní pěst, Praxis. Mrzí mne, co jsem ti provedla a vím, že to bylo zákeřné, jenomže tys mě chtěla mučit! Jen jsem se bránila, tak mi to odpusť, prosím. Každopádně teď jsem zde, protože smrt rukou nenáviděných mágů si nejlepší bojovnice Avarů nezasluhuje.“ „Ale... ale jak ti můžu věřit? Jak ses vůbec dostala přes toho seschlého vousatce a jeho stráže?“ „Jsem také čarodějka, vzpomínáš? Umím se teleportovat. Sice to moc neovládám, ale... prostě štěstí!“ Sakura vrazila rukojeť nože Praxis do dlaně. „Musíš nás odsud dostat! Dole se bojuje a asi tady jsou ty bestie. Probiješ se jejich řadami, že jo?“ „S nožem v ruce?!“ „Jsi přece nejlepší z kmene Avarů!“ Praxis poukázala na svůj cop. „Teď nejsem nic,“ dodala smutně. „Ale hovno! V tom copu tvá síla není! Zase si svoji pověst vybojuješ a protože cítím vinu za to, jak jsi dopadla, jsem rozhodnutá ti v tom pomoct. Pověz, proč tě ten čáryfuk chtěl?“ „Je to prosté – Avarové jsou nejlepší válečníci a mágové válčit neumí. Přesto se cítí často ohroženi a tak unáší naše lidi, zabijí je a pomocí temné magie je přinutí vrátit se do světa živých a sloužit. Tak skončila i moje sestra. To tenhle mág ji má na svědomí!“ „A ona je tady?“ Praxis nestačila odpovědět, když se dveře prudce otevřely a mezi nimi stála Titania. V levé ruce držela za vlasy hlavu vousatého muže ve kterém Praxis poznala čaroděje, jež ji zde uvěznil. Bojovnice hodila hlavu na zem a řekla: „Myslím, že tohle uvidíš ještě radši než nás dva, Praxis.“ Sakura mlčela a jen přemýšlela. Tušila, že opět skončí jako doprovod Titanie na cestě, jejímž cílem bylo zastavit Poskvrněné. 'K čertu! Co teď? Budu zase páté kolo u vozu? Ne, to už ne. Mammon se mnou cloumá v našem světě, ale nemůže mě ovládat v tomhle. Já jsem já, kdežto on je svět okolo. Věc se má tak, že Mammon chce Desmonda a možná i Samuela zabít. To nedovolím, tohle mu neprojde! On mě potřebuje živou, ale zatím se o to moc nezasloužil. Nejvyšší čas to změnit.' „Já už nemám, co ztratit!“ vykřikla Sakura a obrátila se na udivenou Titanii vedle které se objevil i Casper. „Hej, ty velká děvko! Vysrala ses na Praxis a teď slízneš smetanu?! Zase ji začneš mazat med kolem huby?!“ „Drž jazyk za zuby, čarodějko! Stopovali jsme tě až k věži, protože jsem tušila, že máš v Praxisině zmizení prsty. Šla jsi za svým cílem bez jediného zaváhání! Jak jsi věděla, kam jít?“ „Mám jasnovidecké vize! A v té nejnovější se válíš v kaluži vlastní krve přímo tady na té podlaze.“ Praxis chytila Sakuru za ruku a otočila ji čelem k sobě. „Mírni se nebo špatně skončíš.“ Praxis nyní promluvila k Titanii. „Jsem ti vděčná za to, že jsi mi pomohla, Titanio. Ale vinou Sakury si jistá nejsem. Mág se o ní ani slůvkem nezmínil.“ Nastalá situace Sakuře vůbec nevyhovovala. Rozhodla se to změnit... „Pověz Praxis vážně toužíš po tom slepě následovat tuhle horu masa dál? Ona na tebe z vysoka sere a využívá tě jen jako ruku, co nese meč. To ráno, co jsme vyrazili z tábora mi řekla, že budeš užitečná jen dokud udržíš zbraň. Ona není tvojí přítelkyní a sem si pro tebe nepřišla kvůli přátelství, ale kvůli tomu, že jí teče do bot. Už jsou jen dva... Kdo myslíš, že u lidí a krále bude oblíbencem až bude po všem? No jistě, že jen ona a Casper! Ty jsi 'jen' barbarka z primitivního kmene. A co se týče Caspera... pche, řekl mi, že tě miluje, ale
opravdu milující člověk by se tě vydal hned hledat. On jen dál následoval Titaniu.“ „Ale... já musel zastavit Poskvrněné, nebylo zbytí,“ ozval se Casper. „Vážně, tak proč jsi najednou zde, Titaniin ocásku?“ „Velitelka rozhodla, že Praxis musíme zkusit zachránit, že nám pomůže v boji.“ „Aha... ale ty jsi nerozhodl nic. Vidíš to Praxis? Muž, který tě má rád a miluje tě, se rozhodoval mezi tebou a povinností vůči koruně. No, a tebe si nevybral...“ „Protože jsem věřil tomu, že jsi nás opustila, Praxis. Navíc Sakura se nabídla, že tě vyhledá.“ „Tak my umíme i lhát... Fešáku, žena, která se sama v nebezpečných dobách navíc zraněná chystá na dlouhou cestu, rozhodně nepůjde neozbrojená. Já jsem ji chtěla hledat hned, ty jsi řekl, že nemůžeš.“ „Ale... zbraně v pokoji nebyly a...“ „Drž hubu, Caspere!“ zařvala vzteklá Praxis. „Jistě, že tam mé zbraně musely zůstat! Kam by se asi poděly?!“ Sakura se musela usmívat, když se ukázalo, že Praxis její pokroucenou pravdu zbaštila i s navijákem. Sakura s nadšením pokračovala: „Kdyby tě alespoň trochu miloval, zůstal by s tebou, Praxis, zvlášť když ti nebylo dobře. Nenechal by tě v pokoji samotnou a ty bys nebyla unesena. Nepřišla bys o svůj cop a zotavila by ses mnohem rychleji. To oni dva tě zbavili cti a hrdosti, oni dva na tebe srali a stále serou, zatímco já se jen snažila napravit svoji chybu. A to není všechno - jestliže je někde pod námi tvoje sestra, možná že bychom nalezli cosi jako lék. Jsem ochotna ti v tom pomoct, stůj, co stůj.“ Praxis se div nerozzářily oči, kdežto Titania suše konstatovala: „Zabili jsme všechny čarodějovy posluhovače. Pokud mezi nimi byla tvoje sestra, pak je mrtvá.“ Tohle Sakuře náramně vyhovovalo. „Nemusela to udělat...“ pronesla Japonka. „Nemusela tvoji sestru zabít, kdepak. Proč ti ale dávat důvod opouštět skupinu, že? Uvědom si jedno, Praxis, ty ses k Rudým hřebům přidala dobrovolně, ale tvůj kmen tě potřebuje víc. Tohle byl jen jeden z mágů, ale kolik jich běhá po světě - desítky, stovky? To, co potkalo tvoji sestru je nešťastné, ale může se to stát komukoli dalšímu. Já říkám toto – ať Poskvrněné vymítí ti, kterých se to týká nejvíc – lidé z království. Barbaři si své hranice přece udrží, tak tě hrozba Poskvrněných nemusí trápit tak jako útoky mágů.“ „Máš pravdu...“ pronesla Praxis. „Možná, že jediná moje přítelkyně jsi opravdu ty, Sakuro. Tihle dva jsou jen sprostí lháři a zrádci pro které mám cenu jen jako zbraň. Na turnaj jsem se s požehnáním otce i stařešinů kmene přihlásila proto, abych světu předvedla, co my Avarové dokážeme a Rudým hřebem jsem se stala, abych se mohla učit od civilizovaných lidí. Teď ale vidím, že civilizovaní lidé by se měli učit od nás a že své schopnosti je lepší předvádět jen svým lidem, lidem, kterým můžu důvěřovat. Pojďme domů – představím tě mému otci. A co se týče tebe, Titanio – za záchranu vděčím hlavně Sakuře. Nebýt jí, těžko by jsi nalezla tuhle věž včas, pokud bys ji vůbec chtěla hledat.“ Nastalo ticho, během kterého Titania vytasila svůj velký meč. „Co chceš dělat?!“ Divila se Praxis. „To mě zabiješ, protože nepůjdu s tebou?! Nech mě jít, vždyť ani nemám meč.“ „Zabiju tu cizinku, za její urážky a nesmyslné pomluvy. Na důkaz našeho přátelství, Praxis, tě nechám jít, ale už nikdy tě nechci vidět.“ Praxis potěžkala v ruce nůž, napřáhla se a zamířila na Titaniu, která byla připravený krýt se mečem. Na poslední chvíli však změnila svůj cíl. Nůž se zabodl Casperovi přímo do oka. „Pěkně!“ zvolala Sakura a vykročila proti Titanii. Praxis marně na Sakuru volala ve snaze ji zastavit. Japonka kráčela s naprostým klidem proti obryni, která se napřáhla mečem. Vykročila vpřed ve snaze dát do rány švih a rozseknout Sakuru vedví. Když však vykročila uklouzla po podlaze a zřítila se na kolena. V okamžiku však byla na nohou a tentokrát
zkusila Sakuru prostě jen probodnout. Výpad byl tak přehnaně prudký, že Titanii vypadl meč z rukou a zařinčel o zem. Sakura se pro něj v mžiku shýbla a po zemi ho hodila Praxis. Měla na to dost času, neboť Titania byla jak omámená. Napřáhla se pěstí, ve snaze Sakuře rozdrtit čelist. Sakura stála zcela nehnutě s rukama podél těla a sledovala Titanii. Ta se jen zlomek sekundy před srážkou pěstí se Sakuřinou bradou zapotácela, otočila kolem své osy a upadla na zem. Titania se zvedla na všechny čtyři, vycenila zuby a zavrčela na Sakuru. V tu chvíli zareagovala Praxis a kopancem do břicha obrátila statné tělo mocné válečnice na záda, to aby jí do břicha zarazila svůj meč. Ten projel mezi břišními svaly, načež Praxis zapáčila a meč pootočila, aby ránu co nejvíce rozevřela. Údiv v Titaniiných očích a následné zachroptění Praxis přesvědčilo o tom, že je po všem. Když však meč z těla obryně vytáhla, ta se v mžiku otočila, odrazila a skočila po Sakuře. Srazila ji k zemi chytila ji kolem krku va snaze ženě zlomit vaz. To by dokázala během chviličky, avšak ze stropu se uvolnila kamenná deska a udeřila Titaniu do hlavy. Po Praxisině druhém kopanci se obryně odvalila stranou a Sakura mohla vstát. Titania byla na pokraji omdlení, a to nejen kvůli úderu do hlavy. Z její otevřené rány stále crčela krev. Titania se postavila, uskočila Praxisině meči a srazila barbarku ranou pěstí. „Né!“ vykřikla Sakura a skočila na Praxisino tělo, aby jí vytvořila živý štít. Titania popadla ze stolu velké kleště a párkrát s nimi zacvakala. Shýbla se nad Sakuru, načež se veliký dubový kříž uvolnil z železných držáků na zemi, spadl přímo na Titanii. Obryně kleště musela pustit a do kříže se opřít, aby ji nezavalil. Sakura a Praxis měly dost času, aby se postavily a utíkaly z místnosti, přičemž Praxis nezapomněla na meč.
Sakura zavřela dveře od cely na závoru. „Tohle ji nezastaví!“ upozornila Praxis. „Já vím. Ale musím ti dát čas na útěk. Běž po schodech dolů do mezipatra a buď připravená, Praxis.“ Barbarka poslechla a Sakura na samém okraji schodiště vyčkávala. Dveře se rozletěly včetně závory a Titania zařvala tak hlasitě, že musela být slyšet snad až na druhém břehu. Její obrovité svalnaté tělo pokrývala krev a pot, avšak nezdála se být na pokraji sil. „Víš, děvko...“ pronesla tiše Sakura. „Za jiných okolností bysme mohly být kámošky, ale tvoje největší chyba tkví v tom, že ten sráč, co si tě vycucal z prstu, dal přednost neskutečné tvrdosti, naprosté jedinečnosti a neotřesitelnosti. Jsi příliš dokonalá na to, abys věděla jaké to je být lidská.“ Titania se rozběhla se snaze srazit Sakuru ze schodiště, ale místo toho zakopla o spáru v podlaze a zřítila se ze schodiště. Japonka zaslechla krátce poté chroptění, kašel a pak jen ticho. Seběhla do mezipatra a když viděla Titaniu s mečem v krku, přiskočila k Praxis a objala ji. „Fantastický, holka! Právě jsi zabila nejmocnější válečnici všech dob.“ „Tvé čarodějné umění jí zamotalo nohy. Ve spravedlivém boji bych podlehla.“ „Na to za jakých okolností se bojovalo, se tě nikdo vyptávat nebude. A ty moje čáry... třeba to bylo jen zatracený štěstí. Tak pojď nová hrdinko Adrasu.“
Ženy po točitém schodiště sestoupily až do přízemí, kde byla hromada mrtvol, které musely překračovat. Ned jednou z mrtvol se Praxis sklonila a dvěma prsty jí zavřela oční víčka. „Počkej na mne v síní padlých hrdinů, sestro. Snad se tam zase shledáme.“ Sakura přemýšlela jaké to pro Praxis musí být. Jaké by to bylo, kdyby ona sama ztratila sestru? Raději myšlenky odehnala a položila Praxis ruku na rameno. „Měly bychom jít.“ „Ano... tady už nemohu pomoct. Chtěla jsem se jen rozloučit a omluvit se. Byla to moje mladší sestra, ale místo toho, abych byla s ní, odcestovala jsem do Soromaru, abych tam ulovila proslulého bílého medvěda. Potřebovala mě a já byla daleko. Ale to, že se z ní stal
nemrtvý otrok mága jsem zjistila až mnohem později, v době, kdy má sestra napadla náš tábor u hranic Brelského hvozdu. Zabila dva lovce a dalšího omráčila a odnesla, zatímco já ukrytá v houští s nataženou tětivou mířila na ni a nedokázala jsem povolit prsty a pustit smrtící šíp. Ani nevím, zdali bych to byla dokázala alespoň ve chvíli, kdybychom stály proti sobě tváří v tvář. Je strašlivě těžké zabít blízkého člověka i když už jím tak úplně není.“ Praxis se na chvíli odmlčela a Sakuře se udělalo nevolno. „Chci tu zůstat!“ vykřikla. „Chci být s tebou Praxis a zůstat tu, dokud to jen půjde. Můj domov je teď tady v Adrasu.“
Silas na faře kopal již druhý hrob a zbýval mu ještě jeden. Počítal, že manželé Collierovi a Harry se synem budou moci být spolu. Protože však ani jedna z rodin neměla blízké příbuzné, náklady na pohřeb zaplatila farnost. Pro Silase nebylo kopání hrobů nikterak příjemnou záležitostí. Měl pocit, že jako kněz by nikdy neměl dělat něco podobného, ale zase neměl nikoho, kdo by to udělal za něj. Za Silasem přišel na hřbitov Carl. Knězi to značně zvedlo náladu. „Přeji dobrej den!“ pozdravil Carl a vytáhl si cigaretu. „Bůh vám žehnej, pane. Můžu se spolehnout, že to doděláte za mě?“ „Já?!“ podivil se Carl. „Není mi dobře – mám virózu.“ „Tak co tedy děláte zde?“ „Je to taková… zdravotní procházka. Doktor říkal, abych trávil venku na čerstvém vzduchu hodně času. Ale o namáhavé práci nemluvil.“ Silas rezignovaně popadl lopatu a pokračoval v rozdělané práci. „Nejpozději druhého ledna do práce nastoupíte, jinak si hledám náhradu.“ „Pracovní smlouvu jsem už podepsal. Přece mě nevyhodíte kvůli nemoci? Nemůžu za to!“ „Tu pracovní smlouvu zkrátka vypovím, čas na to ještě mám. Nedostanete žádné peníze.“ „Hmm, mě zaměstnává vesnice, nikoli farnost.“ „Přesně tak – co jsem slyšel, tak hrobník neměl odjakživa na starost jen zdejší pozemky. Přeci jen pro schopného pracanta tu zase tak moc práce není a tak vedení obce často pověřovalo hrobníka prácemi pro obec, čili kupříkladu sekání trávy u cest, udržování mostů a další věci.“ „Důležitý je, že starosta natáhl brka…“ „V radě vesnice je samozřejmě zástupce starosty. Tím je Abaya Goyalová, takže vaši smlouvu budu řešit s ní.“ „Abaya… dobře, díky za rozhovor a já jdu.“
Samuel seděl u sebe v pokoji na židli u stolu a zíral z okna. Nevěděl, co se Sakurou dělat a jediné, na co teď sázel, bylo to, že mu pomůže Kasumi. Již podruhé kdosi zazvonil a Samuel hned na to vyběhl z pokoje. Pospíchal ven před bránu, ale tady již nespatřil nikoho. Ze schránky však vytáhl další nepříjemný vzkaz. V rychlosti nakreslený panáček, dozajista Kasumi, dle šikmých rovných očí, měla roztažené nohy a ruce držela v rozkroku, který byl řádně začerněný. Na zadní straně stálo: Hurá do pralesa. Samuel papírek zmačkal a uložil do kapsy.
V Abayně obchodu bylo pusto a tak měl Carl, jež sem právě vstoupil volné pole působnosti. „Zdravím,“ řekl a přistoupil k pultu. „Co si budete přát?“ otázala se tichounkým hláskem
Abaya. „Vy jste teď něco jako starostka, že jo?“ „Ano pane,“ špitla zase prodavačka. Carl nemohl jinak než se zasmát. „Děje se něco, pane?“ „Vůbec ne. Jen to bude lehčí než jsem čekal. Podívej, ty jsi prý kamarádka mé přítelkyně a přítelkyně mé přítelkyně je mojí přítelkyní. No a protože přátelé si musí pomáhat, chci abyste ani nepomýšlela na to, že mě zase propustíte.“ „Eh, promiňte?“ „Ty seš husa, co?! Tak podívej, prostě se opovaž mě propustit z pozice hrobníka, nebo se naštvu a já když se naštvu můžu ublížit i svý nejlepší přítelkyni. Takže jestli máš Mirandu fakt ráda, neuděláš ani zbla a od novýho roku mi zvedneš aspoň o pár set liber plat, rozumíme si?“ Abaya jen otevřla samým překvapením ústa, ale to už byl Carl venku a spokojeně si hvízdal. Když za sebou zabouchl dveře, rozhlédl se po návsi a když zjistil, že v okolí nikdo není, vytáhl papírek na který v rychlosti namaloval prodejnu aut a ke každému nějakou vysokou sumu. Poté sem namaloval postavičku se šikmýma očima, která měla na hrudi rovněž ceduli s cenovkou. Nakonec nakreslil jednu velikou ceduli na níž stálo – 'Do konce roku, 50% slevy na všechny ojetiny' „Baví vás to?!“ otázal se kdosi Carlovi za zády. Muž se otočil a spatřil Samuela. Carl chvíli mlčel a poté předal Samuelovi další lísteček. „Jsem umělec a na umění není nic špatného.“ „Umělec?“ divil se Gordon. „Můj kluk maluje lépe než vy a jsou mu čtyři.“ „Váš kluk maluje takové sprosťárny? Kam ten svět jen spěje...“ Samuel lístek hodil do kaluže, chytil Carla za triko a přitáhl si ho blíž k sobě. „Myslíš, že se mi můžeš vysmívat, ty křivej bastarde?“ „Policie!“ vykřikl Carl. „Haló, kde jste kdo?! Gordon se pomátl - chce mě zabít!“ Okna okolních domů se otevřela a na náves pohlédlo asi sedm lidí, co slyšeli hluk. Když to Samuel viděl, Carla pustil a vydal se k odchodu. Přes rameno Carlovi řekl: „Jednou na tebe taky dojde, to si pamatuj.“ „Heh, budu frajírku, ale mnohem dřív dojde na tebe a celou tvou famílii.“
Sakura po boku Praxis pokračovala dlouhou rovnou lesní pěšinou směrem na jih. V hloubi duše věděla, že její nový domov je zde a že zpátky do reálného světa se už nechce vrátit. „Jaký je tvůj tatík, Praxis?“ „Je náčelník našeho kmene. Až přijde čas, budu náčelnicí po něm.“ „Fakt? A budou tě poslouchat? Jsi holka.“ „Na tom nesejde – jsem především bojovnice. Možné, že svého otce vyzvu k boji už po našem příchodu.“ „K boji?!“ „Náš kmen musí být co nejsilnější a pokud jsem silnější než otec, pak nastal čas ho vyzvat na souboj.“ „Můžeš ale prohrát...“ „V tom případě jsem přecenila své síly a protože otec nemá jiného potomka, o funkci se budou ucházet jiní. Způsobí to rozbroje uvnitř kmene a jeho nevyhnutelné oslabení.“ „Pak by bylo fajn být maximálně připravená. Nemůžeš pro to ještě něco udělat?“ „Cvičím se již od dětsví a jediný, kdo mě kdy porazil v boji jeden proti jednomu byla Titania. Jsem rychlejší než ostatní, mrštnější než ostatní, silnější než ostatní i vytrvalejší než ostatní.“ Ale určitý způsob jak se ještě zlepšit existuje. Proslýchá se, že koupel v krvi draka dodá člověčí kůži tvrdost dračích šupin.“ „Fantazie!“ zaradovala se Sakura a pohlédla k jasnému nebi. „To vypadá na nový dobrodružství!“ „Neříkej!“ ozvalo se zpoza stromů. Sakura tím směrem v mžiku otočila hlavu. Byl to Mammon
a tak zatímco Praxis pokračovala dál, Sakura se k démonovi přiblížila. „Prohrál jsi, kámo!“ zvolala s nadšením. „Zůstávám tady a to napořád. A protože jsi se mnou, hezky se snaž a nestav mi do cesty příliš velké překážky, abys náhodou neskapal společně se mnou.“ Mammonova v úsměvu roztáhnutá morda Sakuru ale neuklidnila. „Co je?“ ptala se. „Ty máš radost?“ „Vzpomínáš si, co jsem ti řekl na samém začátku? Budu tě vláčet fiktivním světem, dokud neztratíš pouto se světem reálným a to se právě stalo. Dobrovolně ses vzdala svého života, zahodila jsi kotvu a já mám do tvého nitra vymetenou cestičku. Ještě chvíli si tu pobudeš, to dokud nepřijde správná chvíle. Užij si to, Sakuro Sato, jsou to poslední hodiny tvého já. Pak se tvá tvář navždy změní a pod slupkou mladé ztřeštěné holky se zrodí tvář nová – tvář šelmy.“
Kyrgyzstán – Biškek - Letiště Kasumi strávila v letadle už téměř patnáct hodin. Jejím cílem bylo Tibetské město Lhasa, jež leželo ve vysoké nadmořské výšce. Věděla, že dostat se z Lhasy do kláštera Narchung nebude obtížné a doufala, že odtamtud to k úkrytu Shairy není daleko. Sledovala z okénka plochu letiště v Biškeku, hlavním městě Kyrgyzstánu a doufala, že nekonečný maraton přestupů bude mít brzy za sebou. Teď zbýval jen přelet nad Čínou a konečně přistání v Lhase. V takřka prázdném letadle pro nemajetnou třídu bylo vedro a absence klimatizace Kasumi dost vadila. Rozepnula si svůj kabát i košili, což zřejmě přilákalo holohlavého muže s čepicí na hlavě, který právě nastoupil. Posadil se hned vedle Kasumi, přestože místa bylo všude dost. „Dobrý večer,“ řekl svým rodným jazykem a Kasumi byla nucena odpovědět v ruštině. „Je všechno, jen ne dobrý. Obzvláště ne poté, co jste si přisedl.“ „Eh, vy jste mi příjemná…“ řekl muž již v ruštině, která mu nebyla cizí. Kasumi zalitovala, že se s mužem vůbec pustila do řeči. „Kdybyste za sebou měl to co já, taky byste nebyl příjemný a to se ještě dost přemáhám. Z letiště až do Lhasy je to po silnici skoro sto kilometrů. Bude hodně po půlnoci, až si konečně někde lehnu. A to nemluvím o tom, že za úsvitu vyrážím dál.“ „Vážně? A kam máte namířeno?“ „Moje věc.“ „Proč se neubytujete rovnou v tom městečku, co leží u letiště? Proč musíte až do Lhasy?“ „To je taky moje věc.“ „No dobře…. Do Lhasy máme každopádně společnou cestu, tak co si pronajmout i stejné auto? Ušetříte.“ „Když budete po zbytek letu mlčet, tak souhlasím.“ „Popravdě…“ „Beru vlastní auto!“ „Ale…“ „Už jsem řekla!“ „Až přistaneme, bude pozdní večer a v tuhle dobu vám jen tak někdo auto nepůjčí.“ Kasumi musela chtě nechtě uznat, že na tom něco je. „Kde berete jistotu, že vy auto seženete?“ „Mám tam známého. Bude na mě čekat před letištěm. Tak co, nerozmyslíte si to ještě? Nerad bych nechal takovou pohlednou dámu samotnou v nebezpečné zemi a navíc v noci.“ „Tak dobře. Jak vám mám říkat?“ „Jsem Temir a vy?“
„Kasumi.“ „Kasumi… Kasumi… znám jednu Kasumi. Je to herečka.“ „O nikom takovém jsem v Japonsku neslyšela.“ „No… je to spíš pornoherečka. A Kasumi je tuším jen pseudonym, protože dotyčná je Francouzska. Ale to možná není všechno. Vzpomínám si ještě na jednu Kasumi… i když to byla tuším jen filmová postava. Jak jen se to jmenovalo… hrál tam Marlon Brando.“ „Sayonara?“ „Jo, přesně to je ten film!“ „Nebyla to Kasumi, ale Katsumi a ztvárnila ji Miyoshi Umeki.“ „Já se v těch vašich jménech zkrátka nevyznám a to zdaleka není to nejhorší. Odpusťte, když to takhle řeknu, ale jste snad první Japonka, kterou jsem kdy potkal a strašně rád bych znal váš názor. Před časem jsem shlédnul jedno hentai porno. Bylo to strašný a hlavně neskutečně zvrácený. Nechápu, jak se na to může někdo dívat. To vás vážně vzrušují kreslené postavičky se špičatými oušky a ocásky, které si to mezi sebou rozdávají?“ „Mě osobně to určitě nevzruší, ale lidé jsou různí. Hentai porno je fetišistické a to až extrémně a zobrazuje se výhradně ve stylu manga. Pro západní kulturu to může být odporné.“ „To teda. Vy se v tom jako… jako orientujete?“ „Je to součást naší kultury!“ zvýšila hlas Kasumi. „Samozřejmě, že se vyznám v kultuře své země! Po druhé světové se hentai porno dost rozšířilo. Velká prsa, mladé dívky, roztomilost, školní uniformy, přehršel tělních tekutin,… nebo třeba chapadla.“ „Chapadla?!“ „Jsou kresby už z konce devatenáctého století, na kterých jsou ženy znásilňovány chobotnicemi. A teď už konečně zmlkněte! Nechci se s vámi bavit o ničem, natož o chobotnicích v kresleném pornu!“
Pozdě večer letadlo přistálo na jednom z nejdelších letišť na světě – kvůli vysoké nadmořské výšce byla třeba pro nabrání dostatečné výšky dlouhá dráha a ta zde měřila délku dobrých čtyř kilometrů. Kasumi prošla běžným letištním maratonem, kterého měla za posledních pár hodin již plné zuby a po boku Temira vyšla ven. Na nebi svítily hvězdy a byl příjemný, jasný, byť chladný večer. Na ulici bylo pusto a většina obyvatel přilehlého městečka byla již doma. Domy převážně čtvercového půdorysu byly velice prosté a takřka všechny měly rovnou střechu. Po ulici se procházely dvě kozy, které zřejmě někomu utekly z ohrady. Temir spatřil poblíž auto svého přítele a okamžitě zamířil k němu. Kasumi doufala, že rezavý žigulík bude schopen dojet až do Lhasy, která ležela vzdušnou čarou asi šedesát kilometrů na sever. Kasumi dala zavděk zadním sedačkám a ihned po nastoupeni pozdravila. „Dobrý večer. Tady váš kamarád Temir tvrdil, že mě prý svezete do Lhasy.“ Řidič si mírně poupravil zrcátko, aby si mohl neočekávanou pasažérku prohlédnout. Musel uznat, že není ošklivá. Kasumi se tedy naskytl pohled na asi čtyřicetiletého vousatého muže s brýlemi. „Vezmeme ji, že ano, Vugare?“ zeptal se Temir. „To se ví, že jo,“ odvětil řidič a nastartoval. Za vozem se objevil oblak tmavého kouře a auto se rozjelo vstříc horské krajině. Když Vugar vyjel z města a řítil se dál zasněženou silnicí, obrátil se na Kasumi. „Čím vám mohu zpříjemnit cestu, slečno? Mám tu žvejky, taky cigára, no, a pokud máte ráda kulturu, mohu pustit rádio nebo zazpívat.“ Temir se rozesmál. „Ty chceš, aby utekla, ne? Opovaž se zpívat, kámo.“ Kasumi jen mlčela a nebyla si jistá tím, že udělala správnou věc. Vugar vypadal spíše jako hrubián a bylo otázkou, jestli má opravdu čisté úmysly. Ani jeden z mužů si neřekl o peníze a dokonce je ani
nezajímalo, kam přesně Kasumi míří. Asi po dvaceti kilometrech auto povážlivě zahrkalo a zastavilo se. „Kurva!“ vykřikl Vugar a zkusil opět nastartovat a rozjet se, leč marně. Vystoupil z vozu a vztekle kopnul do pravého zadního kola, které skončilo zaseknuté v hluboké díře. Ven vyšla i Kasumi s Temirem. „To jsou strašný cesty!“ zařval Vugar. „Promiňte lidi, ale tohle je blbý. Tahle kára je sice nezastavitelná, ale když stojí cesty za hovno… Ještě to zkusím rozjet.“ Vugar se vrátil do vozu a zatímco se marně pokoušel z díry vyjet, Kasumi zvažovala, co dělat dál. Díky Thorově pásu byla schopná zvednout více než tunu, což bohatě stačilo, aby auto dostala na cestu. Potíž byla v tom, že ukazovat čeho je schopná by nebylo na místě. Zvažovala i to, že se zkrátka rozeběhne po cestě zpátky a poběží, dokud vystačí s dechem. Poté sežene auto a vydá se do Lhasy znovu. „Je to v prdeli!“ řval Vugar a vystoupil z vozu. „Jeden z nás bude muset zpátky do města kvůli odtahu.“ Temir se obrátil na Kasumi a řekl: „Promiňte, ale takhle se to zvrtnout nemělo. Půjdu zpátky, ale počítejte, že mi to zabere několik hodin. Do Lhasy se dostaneme možná až k ránu.“ „Možná by to šlo jinak,“ pronesla Kasumi. „Když pořádně zabereme, třeba to auto zvedneme a…“ „To je šílený, Kasumi! Chápu, že chcete pomoct, ale tohle je vážně mimo mísu. Tak, co Vugare, mám teda jít nebo…“ „Už toho mám plný zuby!“ rozčílila se Kasumi. „Uhni!“ řekla a odstrčila Temira stranou. „Hej, ty kreténe!“ zařvala a ukázala prstem na Vugara. „Zalez zpátky k volantu a hoď tam neutrál.“ Vugar neodmlouval, neboť měl za to, že se žena zbláznila a že bude nejlepší, když jí to samotné dojde. Udělal, co Kasumi požadovala. Jenže ta bez obtíží nadzvedla zezadu auto a mírně ho popostrčila vpřed, aby skončilo na silnici. Temir, který to sledoval s otevřenými ústy, nevycházel z úžasu. Kasumi se vrátila na zadní sedačku a po chvilce se všichni rozjeli dál. „Co jste zač?“ otázal se po dobré půlhodině mlčení Vugar. „Starejte se o sebe!“ „Viděl jsem v telce chlapa, který za sebou vláčel náklaďák, jenže ho jenom táhl po silnici a nezvedal!“ „No a co? Odtáhnout náklaďák zvládnu taky. A už držte hubu! Víte, co dokážu, tak mě v zájmu klidu dovezte do Lhasy před hotel Feng-šuej.“
Byly tři hodiny po půlnoci, když Kasumi vystoupila z vozu a stála před vchodem do nočního klubu. Vugar a jeho přítel Temir urychleně odjeli a byli rádi, že se Kasumi zbavili. Rovněž mohli děkovat bohu, že své sexuální choutky neprojevili dříve než Kasumi předvedla, co dokáže. Ač si to neuvědomovali, díra na cestě jim zachránila život. Kasumi na nic nečekala a vstoupila do budovy. Celé spodní patro sloužilo jako bar a restaurace a tak tu nechybělo mnoho dřevěných stolů a výzdoba s tradičními Tibetskými či Čínskými motivy. Místo prohlížení zavěšených rudých lucerniček, rudých koberců, či obrazů s motivy draků a klášterů z okolí, šla Kasumi rovnou k recepčnímu stolu, za kterým stál muž v saku a kravatě. Kasumi se opřela o pult a vytáhla z peněženky pár bankovek. „Nebyla jsem ve směnárně a mám tu jen libry a pár dolarů. Bude to stačit?“ „Mělo by. Tak nějak počítáme s cizí měnou. Budete si přát pokoj nebo jen něco k pití? Bar je támhle v rohu a je otevřen nonstop.“ „Chci pokoj na jednu noc, Mingu.“ „Ehh, vy mě znáte, paní?“ „Pokud se nepletu, jste to vy, ten chlápek, kterému jsem tady před pár lety vyčistila přecpanou putyku.“
Ming si Kasumi chvíli prohlížel a pak radostně zvolal: „Kasumi Sato?! No, jste to vážně vy?!“ „Jo. Mám hlad jako vlk. Řekněte někomu, ať mi uvaří aspoň nudlovou polévku.“ „Kuchaři už šli domů. Jsou tři ráno, ale… tak já půjdu vařit osobně. Stejně tu teď nikdo není a to poslední, co chci je, abyste byla naštvaná. Už tehdy mě opravy stály celé jmění!“ „Fajn.“ Kasumi sundala ze zad batoh a položila ho k vybranému stolu vzadu u zdi. Nemohla se dočkat, až se natáhne na postel, ale hlad byl silnější, stejně jako žízeň. U pultu postával znuděný barman, který rázem ožil, když poznal, že si k němu jde zákazník cosi objednat. „Dám si něco nealko.“ Barman se poškrábal na nose a rozhlédl se po baru. „Víte, tohle je bar a máme tu jen alkohol.“ „Já chci nealko! Minerálku, limonádu, obyčejnou vodu, snesla bych i mlíko, hlavně ať to je nealko!“ „Ehh, můžu zaběhnout do kuchyně. Jsou tam balené lahve s limonádou. Jakou chcete příchuť? Máme pomeranč, citron, limet…?“ „Seru na příchuť!“ rozčílila se Kasumi. „Hlavně ať to teče! A ať je to vychlazený!“ Barman odběhnul a Kasumi tu zůstala úplně sama. Opřela se rukama o bar a protáhla si krk. ‚Naposled jsem se vyspala před třemi dny. Předevčírem jsem nezamhouřila oči, to kdyby Izumi přišla v noci, včera jsem hledala po letištních terminálech jednotlivé lety a v letadlech bylo tak nepohodlně, že jsem mezi přestupy ani jedenkrát nezabrala. Ráno za svítání musím vyrazit, abych všechno stihla. Zasraná svatba!‘ Kasumi vypnula hruď a protáhla si tělo. Cítila se celá rozlámaná. Vrátila se ke svému stolu a doufala, že se udrží vzhůru ještě těch pár desítek minut, než se nají. Barman se vrátil s půllitrovou sklenicí pomerančové limonády. Byla na první pohled znát, že nalil hodně přes míru. Byl zvyklý na hrubé jednání, ale Kasumino chladné chování ho přimělo s ní vycházet po dobrém. To Ming, který přišel vzápětí s miskou polévky už Kasumi znal a věděl čeho je schopná. Když se zde před lety ubytovala s Cyem, došlo tu k nepříjemnému incidentu. Kasumi tu se svým přítelem obědvala, když kousek vedle ní usedli ke stolu tři muži a začali kouřit. Nebylo to nic neobvyklého, nakonec zákaz kouření zde nikde nebyl a to ani dnes ne, nicméně Kasumi nebyla ochotná se přestěhovat k jinému stolu a tak šla nejprve kuřákům domluvit. Ti se jí vysmáli, načež jim obsah sklenic s drahým alkoholem vylila na hlavu. Pak už to šlo velice rychle a to i přes to, že se do rvačky připojili další hosté. Někteří se postavili proti Kasumi a chtěli jí dát lekci, jiní naopak nedokázali přihlížet tomu, jak se proti ženě staví značná přesila. Rozpoutala se tak obyčejná hospodská rvačka, kterou vyhrála Kasumi se svým bojovým uměním a schopností dostat se díky chvatům z takřka jakékoli situace. Kasumi se díky pohotovým reakcím vyhnula všem pěstem a i když po strkanicích skončila párkrát na zemi, vždycky se dokázala zvednout dříve, než jí někdo stihl dát pořádnou ránu. Když pak Cy z legrace řekl, že dá pět tisíc Jüanů tomu, kdo Kasumi zpacifikuje, vzali to hosté vážně a tak Kasumi nezbylo než vyřídit i ty, kdož stáli původně na její straně. Výsledkem bylo, že Kasumi zůstala jako jediná z hostů na nohou a Cy aby si ji usmířil, jí koupil to nejdražší jídlo, na které měla Kasumi chuť.
Kasumi se s chutí pustila do polévky a Ming si sedl k ní. „Čemupak vděčím za vaši návštěvu?“ „Mám tu jisté soukromé zařizování. Dejte mi teď pokoj.“ „Myslím, že pokoje budete mít brzy dost.“ Kasumi udiveně pohlédla na Minga, který se usmíval. „Barman vám dal do pití na můj pokyn menší vylepšovák. Za chvíli to s váma sekne. Po lidech jako jste vy, je tu velká poptávka, víte?“ Kasumi vstala od stolu a židle se převrátila, Japonce se zamotala hlava a cítila, že je ještě unavenější, než před chvíli. Otřela si pot z čela a zhluboka dýchala. Vložila si prsty hluboko do úst. Snažila se vyvolat zvracení, což
se také povedlo. Tohle Ming neviděl rád, protože si nebyl jistý, jestli prášek v Kasumině těle už začal fungovat. Kasumi udělala pár nejistých kroků od stolu a poté klesla na kolena. Snažila se se spánkem všemožně bojovat, leč marně. Zřítila se na podlahu a usnula.
XII - Shaira 31. 12. 1998 Neznámé místo Kasumi se probrala se silnou bolestí hlavy. Nestihla ani otevřít oči a už k ní dolehl hlasitý křik. „Vy parchanti! Co je moc, to je moc. Beru, že unášíte nás, ale že i ženy?! Co jste to za lidi?!“ Kasumi konečně otevřela oči a sledovala do půl těla svlečeného vlasatého muže, který držel mříže cely, v níž byl společně s Kasumi uvězněný. Měl na první pohled silné trénované tělo. „To si říkáte mniši?!“ řval muž dál. „Budete litovat, a jestli té holce jen zkřivíte vlas…“ „Drž hubu!“ zařvala Kasumi. Muž se na ni otočil a kleknul si před ní na zem, aby jí viděl zpříma do očí. Sama Kasumi se posadila a zjistila, že je na jednom ze dvou laciných lůžek a že v cele není jinak téměř nic. „Jak ti říkají?“ zeptal se muž. „Kasumi.“ „Já jsem Chang.“ „Co je tohle za místo?“ „Já vůbec nevím. Tady v místnosti jsou čtyři dvojlůžkové cely. Mě sem přivedli před šesti dny. Nabídli dobře placenou práci v klášteře a já souhlasil. Měl jsem učit místní lidi kickbox. Jenže mě v klášteře omámili a probudil jsem se tady. V tu dobu jsme tu byli čtyři, všechno silní chlapi se zkušenostmi z bojových sportů. První den odvedli jednoho z nich, další den druhého a včera třetího. Nikdo z nich se už nevrátil. Nevím, o co jim jde. Jsou oblečení v červených kabátech jako obyčejní mniši, ale nosí s sebou všelijaké dýky a krátké meče.“ „Pistole ne?“ „Ne, ty jsem u nich neviděl. Pověz, také vynikáš v bojovém sportu?“ „Dá se to tak říct.“ „Víš, to, že jsme všichni v boji zběhlí lidé, mě přivádí k myšlence, že nás testují. Zkouší možná nějaké zvrácené praktiky. Možná nás chtějí obětovat…“ Kasumi vstala a ověřila si, že má opasek. Teplý kabát jí sice sundali, opasek však ne, což značilo, že neměli ponětí, o co jde. Tato skutečnost Kasumi navzdory nepříznivé situaci potěšila. Přešla k mřížím, aby se podívala na chodbu. „Vypadáš pořádně silně… škoda, že právě to tě zřejmě bude stát život,“ pronesl muž. „Kdy sem chodí? Jen když někoho odvádí?“ „Taky sem chodí s jídlem. Myslím, že by mělo být brzy poledne, takže přinesou oběd. Nečekej ale nic extra – jen chleba, trochu másla a vodu.“ Kasumi si protáhla ztuhlé tělo a prohlédla si zámek na mřížích. Byl robustní a bezpochyby velice pevný. „Chodí přímo sem do cely?“ „Ne, vždycky jídlo podají skrze mříže.“ „Už jim někdo zkusil zlomit ruce?“ „Dávají si pozor – nikdy je nestrkají příliš daleko.“ Kasumi se vrátila na postel a posadila se. „Co děláš za sport?“ zeptal se jí muž. „Do toho ti nic není!“ Kasumi se opřela hlavou o stěnu a odpočívala. Ani po této noci se necítila odpočinutá. „Nechápu, jak můžeš být tak klidná. Čeká nás nejspíš smrt!“
„To je možný. A taky je možný, že když sem zatáhli mě, tak šlápli hodně vedle.“ Muž si pohrdavě odfrknul a pak si sednul na podlahu naproti Kasumi. „Buď jsi pošetilá, nebo si neuvědomuješ skutečnost.“ „Jen počkej, až sem ti kreténi přijdou.“
Trvalo sotva dvacet minut, když se u mříží objevil holohlavý mnich v červeném rouchu. V rukou nesl krabičku s jídlem, kterou protáhl mříží. „Jídlo!“ zvolal. „Kdo jste?!“ vykřikl Chang. Kasumi mezitím velice pomalu přistoupila k mřížím, přičemž si měřila vzdálenost k mnichovi. Ve vhodný moment přiskočila blíž a prostrčila ruku, jejíž prsty se jako svěrák sevřely kolem mnichova krku. Veškerou svou silou se snažil uvolnit, leč marně. Sesunul se k zemi mrtvý, když ho Kasumi uškrtila. „Proboha!“ vykřikl Chang „vždyť nás zabijí! Ti, co nosí jídlo, klíče nemají!“ „Nepotřebuju klíče,“ odsekla Kasumi a chytila se dvou tyčí mříží. Zhluboka se nadechla, zatnula zuby a pomalu mříže roztáhla. Nebylo to zase tak snadné, ale Japonka měla stále značné rezervy. Thorův opasek v kombinaci s přirozenou Kasuminou silou dělal divy. Chang na to zíral s vytřeštěnýma očima a otevřenými ústy. Vzniklá mezera byla dostatečně veliká, aby se oba protáhli ven. „Jsi nejsilnější žena na celém světě!“ „Radši drž hubu, ať neupozorníš ostatní.“ Kasumi prohledala mrtvolu mnicha, ale protože u sebe neměl ani zbraň, nebylo jí to k ničemu. Odsud vedly je jediné dveře, které Kasumi pomalu otevřela. Ocitli se v dlouhé chodbě s kamennými zdmi. Chodba končila širokým schodištěm vedoucím nahoru. Po pravici měli podél celé chodby celkem desatery dveře, jež byly jedny jako druhé. „To budou asi další cely,“ pronesl Chang. Kasumi přemýšlela, jestli má cenu osvobodit další případné vězně. Pak si ale uvědomila, že si tím dost možná přidělá další nepřátele, protože kdoví, co jsou vězni zač. Jak přijmou především muži, navíc fyzicky velice silní muži, skutečnost, že je vede žena a že se navíc postarala o jejich osvobození opravdu nečekaným způsobem. „Musíme pomoct ostatním,“ řekl Chang a vytrhl Kasumi z myšlenek. Zašel do vedlejších dveří, kde opět byla čtveřice cel. Tři byly prázdné a v té poslední seděl na podlaze mohutný obtloustlý muž. Kasumi se Changovo počínání nezamlouvalo. Zašla za ním a tvrdě ho přirazila ke stěně. „Ani to nezkoušej, kreténe!“ Kasumi pootočila hlavu na muže v cele, jež se pomalu zvedal. „Co jste zač?!“ vykřikl. „Můžeme ti pomoct,“ řekl Chang. „Ona má hroznou sílu – pustí tě ven.“ „No to bych chtěl vidět…“ odvětil vězeň a pohrdavě se rozesmál. „Je to magor,“ řekla Kasumi. „Idiot stejně jako ty, Changu. Nechci za sebou mít armádu dementů, protože co se asi stane, když odsud utečeme? Budu muset pomlátit pár nadržených špekounů?!“ Kasumi chytila zámek protější cely a vytrhla ho ze dveří. Otevřela a dovnitř strčila Changa. Zavřela a stáhla vedlejší tyč tak, že se zaklínila o dveře. „Kasumi!“ vykřikl zděšený Chang, když pochopil, že ho Japonka nechává zde. Marně napínal veškeré svaly ve snaze otevřít dveře.
Kasumi odešla zpět na chodbu a nezapomněla za sebou zavřít. Vydala se ke schodišti a po něm vzhůru. Prošla několika prázdnými chodbami, až se ocitla v prostorném sále, kterému vévodila ohromná bronzová socha mladé ženy. Přesně tu ženu Kasumi zahlédla před sebou, jak hovoří s čtveřicí mužů. Poblíž stálo celkem šest mnichů a v rukou třímaly krátké meče. Kasumi nejvíce zaujala ona žena, která sice byla velice krásná a měla bujné vnady, ovšem
její kůže byla až nepřirozeně narudlá, jakoby v těle neměla naprosto žádný tuk ani vodu. Kasumi správně předpokládala, že před ní stojí Shaira. Démonka byla v bleděmodré průsvitné tunice, která rozhodně nevypadala, že má Shaiřiny vnady ukrývat. Kasumi sledovala Shaiřiny dlouhé blond vlasy i postoj těla a hledala nějaký rys společný s její matkou. Nenašla však nic krom poněkud nelidského zevnějšku. Démonka si Kasumi nevšímala a mluvila k přítomným mužům. „Takže už to chápete?“ zeptala se Shaira a poukázala na otevřený kufřík na podstavci sochy. „Tenhle kufr plný peněz pro toho, kdo mě porazí v boji.“ Kasumi viděla, že muži nevypadají zrovna inteligentně a nezdálo se, že pochopili, co jim Shaira sděluje. Jeden z nich to nevydržel a řekl: „Takže máme bojovat mezi sebou o to, kdo se utká s vámi?“ Shaira zaklonila hlavu a zoufale zařvala. „Ne, vy kreténi! Vy všichni proti mně a společně! Chápete to?!“ Muži se začali pochechtávat a k Shaiře přistoupil jeden z mnichů. „Eh, má paní,“ řekl a ukázal na Kasumi. „Je tu ta nová žena. Utekla z cely!“ Shaira se ohlédla na Kasumi a usmála se. „Změna plánu hoši! Pohrajeme si příště. Odveďte je zpět do cel.“ Trojice mnichů odešla s muži směrem, odkud Japonka přišla a Shaira mezitím vyšla Kasumi naproti. Ta se Shaiřiným vzezřením rozhodně nenechala vyvézt z míry. Obě ženy se sešly kousek od blyštivé sochy. Chvíli bylo ticho a poté Kasumi promluvila. „Jdu si pro Mjollnir.“ „To je mi vcelku jasné. Hmm, dáme si společnou koupel?“ Shaira se otočila na zbylé mnichy a řekla: „Napusťte nám bazén a ne tak horkou vodu jako obvykle – Kasumi je člověk.“ Všichni mniši odešli vykonávat svoji práci, což značilo i to, že o svojí paní vůbec neměli strach. Shaira však neklid pociťovala, jen se ho snažila skrývat, ale před Kasumi se jí to nepovedlo. „Koupel… Myslíš, že si se mnou můžeš hrát?!“ otázala se Kasumi. „Především myslím, že máš chuť si promluvit.“ „Mám chuť tě zabít!“ „Mě nezabiješ – jen se vrátím do Pekla. Všichni velcí démoni mohou umřít jedině v Pekle, ovšem… když mě tam pošleš, je to skoro jako rozsudek smrti, protože oni mě nepustí ven a…“ Kasumi chytila Shairu pod krkem, zvedla ji a odhodila o dobrých pět metrů dál. Shaira se zase urychleně zvedla a dala ruce dlaněmi před sebe, aby zastavila kráčející Kasumi. „Jen klid! Nechci se s tebou prát. Pravda, mám ve světě lidí auru nepřemožitelné bohyně, ale mám soudnost a zdravý rozum - umím si přiznat skutečnost. Nechci zápasit s matčinou šampionkou, obzvláště ne, když má Thorův pás.“ Kasumi chytila Shairu za zápěstí a přehodila si ji přes sebe. Démonka dopadla na zem a hekla bolestí. Rychle vstala a tentokrát už si držela od Kasumi dostatečný odstup. Couvala před ní a snažila se ji uklidnit. „Klid, Kasumi. Asi jsem tě nasrala, ale…“ „Kde najdu Mjollnir?!“ Shaira ukázala na velké, zlatem zdobené dveře, jež měla za zády. „Je ve zbrojnici. Ale ty už ho nepoužiješ!“ „Proč ne? Kam jsi dala rukavice?“ „To je právě to...“ Shaira se odmlčela a problesklo jí hlavou, jestli to, co má na jazyku nebudou poslední slova, která na povrchu planety pronese. Věděla, že její kosti, ač jsou nelidsky pevné, proti Kasumině strašlivé síle neobstojí. „Eh... ty rukavice... nechala jsem je pro jistotu roztavit.“ Kasumi v okamžiku zrudla a rozeběhla se proti démonce. Kopanec do hrudi Shairu odrazil dozadu a proletěla zamčenými dveřmi. Kasumi šla za ní a ocitla se v gigantickém sále, jež byl rozdělená na dvě části. První byla prostorná posilovna, kde
nechyběly posilovací stroje, boxovací pytle, lana na šplhání, boxerský ring a mnohé další věci. Druhá část zahrnovala desítky nejrůznějších polic a držáků, na kterých byly vystavena zbraně. Meče, kladiva, sekery, dýky ale i pistole, revolvery, samopaly, poloautomatické pušky, brokovnice a navíc i raketomety, granátomety, hromady plastických trhavin, granátů a dalších věcí. Mezi tím vším bylo na vysokém zdobeném podstavci položené kladivo Mjollnir – obrovské kamenné hranaté kladivo, pokryté runami podobně jako Thorův pás. Kasumi chtě nechtě musela s úžasem hledět na všechny ty předměty, které sloužily výhradně k zabíjení. „Ty tu máš celou armádu?!“ otázala se Kasumi a nedokázala skrýt údiv. Shaira se pomalu zvedala a držela se za bolavou hruď. Opřela se o zeď a ohlédla se za sebe na všechny ty zbraně. „To je jen moje. A jestli budeš pokračovat v tom, co jsi začala… tak to za chvíli zdědíš. Jak tě mám přesvědčit, abys mě nechala být, když mě ani nenecháš mluvit? Štěstí, že jsme tu teď samy. Mí lidé by těžko snášeli to, že jejich bohyně dostává jednu ránu za druhou a nedokáže vzdorovat jedné ‚obyčejné‘ ženě.“ „Ani ses nepokusila se bránit.“ „Protože mám svůj život ráda. Nemíním tě ještě víc nasrat, pokud to je vůbec možné. Nic jsem ti přece neprovedla!“ „Že ne?!“ zařvala Kasumi z plných plic. „Unesla jsi mě, věznila tu a ještě jsi zničila rukavice! Ale nemysli si – Mjollnir si odsud stejně odnesu.“ „Nikdo ho nemůže použít!“ „Proč by ne?!“ zařvala Kasumi. „Mjollnir ze sebe vydává blesky. V tom je jeho pravá moc. Je však nebezpečné i svému majiteli a rukavice, ač jsou z podivného nenapodobitelného kovu, působí jako hromosvod – veškeré elektrické výboje pohltí. Když však Mjollnir použiješ bez těch rukavic, postaví se ti do pozoru i chlupy v rozkroku, pokud si je tedy neholíš.“ Kasumi náhle zvážněla a odešla zpátky k soše. Sedla si na zem a opřela se o její podstavec. Ač se hodně přemáhala, nedokázala slzy zadržet. Ve většině případů dobře poznala, když někdo lže a démonka Shaira rozhodně říkala pravdu, což dokazovaly její oči, řeč těla i chvění hlasu. Shaira nyní měla možnost popadnout zbraň a Kasumi, jež totálně podlehla emocím, zabít, ale o to nestála.
Démonka přistoupila ke Kasumi a klekla si. „Dáme si teď tu koupel?“ Kasumi na ni jen pohlédla a poté opět sklopila hlavu. „Podívej Kasumi, Mjollnir je příliš silná zbraň a já nechtěla, aby se ho zmocnili démoni z Pekla, proto jsem ho z Asgardu odnesla sem. V noci dali mým lidem echo ti z hotelu Feng-šuej, protože jak už sis asi domyslela, mí chlapi sbírají po světě nejrůznější bojovníky, se kterými zápasím, abych se držela ve formě a abych se pobavila. Majitel hotelu tě evidentně dobře znal, a protože i on se mnou spolupracuje, prodal mi tě. Nevěděla jsem ale, že seš to ty – mám ráda, když svého protivníka poznám až těsně před samotným bojem. Mí lidi tě prostě uvěznili, protože mysleli, že jsi relativně obyčejná. Pak mi přinesli tvůj batoh a já v něm našla mimo dokladů i rukavice. Pochopila jsem, o co ti jde a bylo mi i jasné, že když máš rukavice, máš i pás a nic tě nezastaví. Rukavice jsem dala zničit a vyklidila většinu svých lidí, to abys sem měla volný průchod. Nakonec ti to trvalo trochu déle, než jsem myslela, takže jsem chtěla zatím zkrátit čas trochou boje. Nikdy nebývám nervózní, ale vědomí, že se s tebou střetnu, mi klid do duše opravdu nepřineslo. Nechci tě zabít ani ti ublížit, protože na to jednak pravděpodobně nestačím a pak to pro mě rozhodně není výhodné. No tak… podej mi ruku.“ Kasumi poslechla a zvedla se na nohy. Shaiře neuniklo značení na hřbetě Kasuminy ruky. „Paní Slzy krve… ty máš Slzu krve?!“
„No a co? Dal mi ji Samael. Uzavřeli jsme spolu dohodu – já mu přinesu Mjollnir a on vyléčí mého na smrt nemocného přítele – Samuela Gordona. Možná ho budeš znát.“ „Tak proto ten šok… Snad sis ale nemyslela, že Samael tvého přítele vyléčí?!“ Asiatka chytila Shairu pod krkem a přirazila ji ke zdi. „Možná bych mu mohla nabídnout tebe!“ Shaira zkusila cosi říct, ale nešlo to, takže ji Kasumi jen trochu přiškrtila a pustila. Démonka klesla na kolena a držela se za ztuhlý krk. Sípala a lapala po dechu. „Já chápu… chápu tvé rozčílení. Samael ti ovšem nepomůže a o mě nestojí, to mi věř. To poslední, co chce, je nasrat oba mé rodiče. Uklidni se, prosím!“ naléhala Shaira. „Víš, jak hrozně dusíš mé sebevědomí?! Pohráváš si se mnou jako s loutkou! To ti mě není ani trochu líto?!“ „Lítost si strč do prdele! Neumíš si představit, jak se teď cítím. Chtěla jsem se zítra vrátit domů, dát Samaelovi, co požadoval a na svatební den vyléčit svého milence! Bylo by to to nejkrásnější, co jsem kdy komu dala. Možná mi přece jen lžeš! Možná tu rukavice jsou a možná, že Samael se nechá přesvědčit, aby mi pomohl.“ Shaira se konečně zvedla ze země a sledovala rozmrzelou Kasumi, které po tváři nepřestávaly téct slzy. Jiskra odhodlanosti a hrdosti z jejích očí vymizela, až se skoro zdálo, že to, co má Shaira před očima, není pravá Kasumi Sato. Shaira dost zariskovala, když Kasumi objala, ale zdálo se, že jí to jedině prospělo. „Neznám, jaké to je, když člověk ztrácí před očima svoji lásku. Vím jen to, že láska je slabost a zbraň v rukou nepřítele. Chápu však, jaké to je cítit křivdu a dusit v sobě nenávist. Máš vztek na Samaela, možná i na mé rodiče, ale proč mít vztek na mě? Tak jsem zničila rukavice, ale kdybys je měla, co bys tím získala? Samael tě chtěl podvést, věříš mi to?“ „Ale jo… Vždyť já to dobře vím. Dal mi Stín nějaké tvé služebné, kterou jsi zabila v Asgardu. Já z ní vytvořila svoji dvojnici, která mi měla pomoct. Uvěznila mě, do Asgardu se vydala sama, sebrala pás i rukavice a chtěla si sem dojít pro Mjollnir. Ten by skončil u Samaela a mě by mu předhodila hned poté, co by ho na Bráně Pekel přivedla k moci. Takže ano – věřím ti a jen se slepě upírám k naději. Chovám se jak ubožačka! On se mnou zkrátka vyjebal už na samém začátku.“ „Dáme si teď konečně tu koupel?“ „Co s tím pořád máš?!“ „Po tvém zákroku se cítím rozlámanější než kdy jindy a pak – v horké vodě se dobře přemýšlí. Je ještě mnoho věcí, které musíš slyšet.“ „Nestojím o koupel ani o řeči. Vrať mi mé věci a ukaž mi kudy odejít.“ „Věci samozřejmě dostaneš a místo letadla bych navrhovala zkratku přes portál.“ „Ty tu máš portál?!“ „Jak jen se to říká – přátele si drž blízko, nepřátele ještě blíž. Pokecáme si ve vodě.“
Shaira doprovodila Kasumi chodbou k velikému bazénku s horkou vodou. Na podlaze nebyly studivé kachličky, jak by mohlo být zvykem, ale ručně tkané koberce. Shaira svlékla to málo, co na sobě měla a po schůdkách sešla do vody. Opřela se o kraj bazénku a sledovala Kasumi, která byla celá nesvá kvůli přítomnosti ozbrojených mnichů. Shaira je pokynem ruky poslala pryč a Kasumi se konečně svlékla, načež sešla do vody. Nechala si jen spodní prádlo a především Thorův pás. „Klidně jsi ho mohla odložit,“ řekla Shaira. „Kdybych tě chtěla zabít, udělala bych to. Moje rada do budoucna zní, nikdy se nenech tak hrozně strhnout přívalem emocí.“ „Kdybys mě chtěla zabít, udělala jsi to už dávno, hned poté, co jsi zjistila, kdo jsem. Myslím,
že všechny ty rány tě zase tak moc nepocuchaly, abys změnila názor. Pověz mi, proč jsi tady a ne mezi svými?“ „Měla jsi někdy pocit, že tví rodiče tě mají jen kvůli výhodám, které z toho plynou? Že jsi pro ně jen zboží? V Pekle vládnou odnepaměti tři démoni – Samael, Lilith a Azazel. Každý z nich má své teritorium, svoji moc, své zdroje, a tak dále. Náš stvořitel to zamýšlel tak, že se démoni budou milovat a množit, přičemž jejich potomci budou jedině nabírat na síle. Mělo to být harmonické soužití – Lilith jakožto žena Samaela a Azazela. Váš Bůh přece řekl – milujte se a množte se, ne?“ „Můj Bůh to není! Rozhodně se nehlásím k té největší svini, jakou si kdo kdy vymyslel a v jejímž jménu se páchala ta největší svinstva v dějinách.“ „Dobře řečeno. Ale ať už ten slogan lidé převzali od démonů, nebo na to přišli sami, drželi se toho podstatně více než my, tvorové Pekla. Všichni tři démoni toužili po moci a touží po ní dodnes. Lilith byla vždycky největší intrikánka ze všech a tak před lety přišla s tím, že se sníží k něčemu, pro ni tak mrzkému, a zplodí s Azazelem potomka. Po zradě od Samaela, se kterým se milovala, se Lilith cítila zranitelná a svoji pozici chtěla upevnit. Popravdě řečeno, Lilith zase taková mocichtivá svině není, jen si hlídá svůj vlastní krk, ale ty metody… Zkrátka jsem se narodila já – živoucí dar i prokletí zároveň. Povím ti jeden fascinující detail – má existence spojuje Lilith a Azazela tak moc, že když jeden z nich zemře, zahyne i druhý. Asi si dokážeš domyslet, že můj život v Pekle byl neskutečně nejistý. Stačilo jen, aby některý z těch dvou pocítil šanci porazit druhého a poté by mě zabil a pustil se s ním do války. Když mi tohle všechno došlo, přemluvila jsem matku, aby investovala do Místa moci a provedla radikální Pekelnou plastickou operaci.“ „Investovala?!“ „Když vy něco chcete, jdete do obchodu a vezmete si to výměnou za peníze. Když ovšem chce něco Lilith, použije Stíny jako surovinu a pak díky Místu moci získá, co chce.“ „Takže tě přetvořila na člověka…“ „Tak nejlépe, jak jen to šlo. Navenek skutečně vypadám lidsky a mám i spoustu lidských orgánů. Fungují dokonale a nikdy se neopotřebují. To samé mé tělo – jeho buňky zůstanou mladé až do konce dnů.... nebo dokud neumřu. Po téhle přeměně jsem odešla skrze zrcadlo.“ Kasumi se ponořila pod hladinu a umyla si vlasy. Když se opět vynořila, Shaira pokračovala: „Slibovala jsem matce, že se vrátím, že chci jen důkladně poznat lidi a s tím Lilith souhlasila, neboť ona sama měla lidi moc ráda. Popravdě řečeno, není mi jasné, proč. Z života tady nahoře mi bylo na blití. Ze všech možných omezení a zákonů ještě víc. A z naprosto scestných představ, ze kterých se vytvářela dogmata, jsem šílela. Schválně mi pověz, jestli mám pravdu nebo ne – náboženství bylo původně směrem pro určité neschopné omezené ubožáky, zkrátka jako pomocná berlička pro ty, kteří se snaží tomu chaosu zvaným život vnést jasně daný primitivní řád. Místo hledání pravdy a postupnému odhalování nitek ‚chaosu‘ se rozhodli všechno rázem vysvětlit, protože lidstvo ve své ubohosti má rádo jednoduchost. Bylo to hnusné, bylo to slabošské, ale jakš takš to fungovalo. Jenže pak nějaké svině napadlo na tom vystavět svoji moc. Tak se ti hajzlové sešli a vycucali si z prstu řadu pravidel a přikázání a samozřejmě také tresty, kterými bylo možné ty důvěřivé blbečky strašit a tím i ovládat. Lžím dali nálepku pravda a hlupáci jim to žrali a žerou dodnes. A protože se lži opírají o skutečnost, mají zatraceně pevné základy a málokdo o nich pochybuje. Mám pravdu?“ „Ve své podstatě ano. Na mnoho náboženství to jde aplikovat. Ulita, ve které lidé jsou, se neustále rozšiřuje s tím, jak zjišťujeme, kterak věci fungují, ale spoustě lidem se to příčí, ať už kvůli ztrátě moci nebo nepohodlnosti. Jak jsi sama řekla – člověk má rád jednoduchost, ale nejde mu to vyčítat. Vrať se k Lilith.“
„No dobře. Slyšela jsem od otce, že teď žije s lidskou ženou…“ „Ano, jmenuje se Cura a před časem ji poslala, aby tě našla.“ „Patrně se někde ztratila. Nech mě hádat – matka chtěla, abych se vrátila.“ „Možná, já to přesně nevím. Ale proč ti to neřekla osobně? Nemáte spojení?“ Shaira se hlasitě rozesmála, což Kasumi trochu rozčílilo. „Něco jako telefon do Pekla? Ne, Kasumi, tak to opravdu nemáme. Já mám ovšem celkem dobré spojení s otcem, neboť právě zde je jeden ze vstupů do Pekla. Černé zrcadlo patří Lilith, Brána Pekel je… ehh, spíš byla Samaela a Studna kostí je mého otce. Je ovšem jasné, že Lilith nijak netouží po tom, aby do jejího plánu viděl Azazel, takže se mě zřejmě pokusila kontaktovat pomocí té ženy takříkajíc bokem.“ Kasumi se omyla a vylezla z bazénku. „To už jdeš?“ podivila se Shaira. „Co takhle masáž?“ „Ne. Chci vidět tu Studnu.“ Ženy se otřely hedvábnými ručníky a oblékly se. Shaira provedla Kasumi zpátky do hlavní haly. „Půjdeme teď ven, ale neboj se – zima tam rozhodně není.“ Širokou chodbou došly k velikým zdobeným vratům, u kterých stáli dva mniši. Ti otevřeli a Kasumi ozářilo denní Slunce.
Na nádvoří před velikým několikaposchoďovým stupňovitým chrámem bylo nebývale horko, přestože se Shaiřin úkryt nacházel v údolí a všude kolem byly vrcholky zasněžených hor. V samém středu nádvoří byla veliká kruhová studna, slepená z tisíců lebek a dalších větších kostí. „Tak tohle je ono,“ řekla Shaira. „Dávej pozor, ať tam nespadneš.“ Kasumi se ke Studně kostí raději ani moc nepřibližovala. „Je v tom voda?“ „Ne, ale je možné tudy procházet oběma směry, stejně jako v případě zrcadla.“ „Takže hrozí, že Azazel unikne ven?“ „Teoreticky ano, ale nevěřím, že k tomu dojde. Ví, že bych ho dost možná poslala zpátky – násilím.“ „Když o tom tak mluvíme… ty víš, co se na Bráně stalo?“ „Kasumi, před lety jsi mým lidem ukradla vzácnou knihu s Pekelným písmem. Samozřejmě mě zajímalo, co že se to stalo a tak jsem kontaktovala svoji matku skrze Studnu. Azazel, neskutečně zvědavý parchant, byl samozřejmě u toho, ale v tu chvíli nešlo o to držet vše v tajnosti. Lilith mi řekla, že se nemusím ničeho obávat, že sice Samaela vyvoláš, ale vcelku rychle ho zase porazíš, což oběma rodičům jedině vyhovovalo – další Samaelovo ponížení a další oslabení jeho moci. Status quo měl být narušen.“ „Jak to mohla Lilith vědět? Ona vidí do budoucnosti?“ „Nahlédla tam všeho všudy jen jedenkrát. Udělala to kvůli té své děvce – chtěla zjistit, jak by se k ní mohla dostat. Ale v budoucnosti je obtížné pátrat. Představ si to jako moře písku. Ty víš, na jaké místo máš jít – čí budoucnost hledat, ale protože vlny písek promíchají, najdeš i mnoho věcí, jež s tvým cílem bezprostředně nesouvisejí. Tak moje matka dopředu věděla, že porazíš démona.“ „Lilithiny schopnosti mě začínají čím dál víc srát!“ „Je mocná, přestože v rukou netřímá skutečnou sílu. Ty schopnosti jí ovšem dal náš stvořitel. Může jí je zase sebrat, pokud to uzná za vhodné.“ „Jsi její dcera... Ty máš podobné schopnosti?“ „Něco ano. Dědičnost hraje i v našem případě roli.“ „Zradila jsi svůj lid… A stále ty schopnosti máš...“ „Myslím, že náš pán si uvědomuje moji nezáviděníhodnou situaci a nechce mě zbavit
veškeré moci. On totiž vůbec nepředpokládal, že se démoni budou mezi sebou tak nenávidět. Dal jim moc, se kterou měli pospolu vládnout, ale místo toho se postavili proti sobě. Mohl je potrestat, mohl jim vysvětlit, že vše zamýšlel jinak, ale náš Stvořitel rezignoval. Máloco ho dokáže přimět se námi zabývat a když už, tak jen aby trestal. Myslím, že cítí zármutek z toho, jak jeho vysněný svět nefunguje dle jeho představ. Ale zpět k tomu podstatnému. Podívej – Lilith vládne Stínům, Samael duším a Azazel netvorům, jež z duší a Stínů vznikají. Jakožto dcera Lilith a Azazela mám schopnost rovněž ovládat Stíny a netvory. A pak tu jsou mé, dalo by se říci, léčitelské schopnosti. Něco takového má každý démon nabere trochu energie a uzdraví sám sebe.“ „Nebo člověka…“ „Vím, kam míříš, ale jsou tu jistá pravidla – nemohu pomoci někomu, kdo má krev jiného démona. Máš smůlu, že můj otec je Azazel.“ „Stejně bys mi nepomohla,“ řekla smutně Asiatka. „To si vážně myslíš?“ „Nazvala jsi mě Lilithinou šampionkou a tvrdíš, že Lilith nesnášíš.“ „Neslyšíš, jak to zní? Lilithina šampionka…, Lilithina… Vážně máš pocit, že jsi její?“ „Nejsem ničí! Nenávidím ty Pekelné bastardy, stejně jako ty. Čím dál víc se mi pletou do života. Popravdě řečeno… docela ráda bych jim zatnula tipec a to definitivně.“ Shaira se usmála a pobídla Kasumi, aby vyšla po schodech na terasu. Odsud byl krásný výhled dolů na celý chrámový komplex. Shaira se opřela o zídku a shlédla dolů. „Shambala… jak se ti líbí?“ Kasumi pozorovala velký stupňovitý chrám s vlnitými červenými střechami a stejně tak jeho dvě nižší křídla. Proti vstupu do hlavní části chrámu byla uzoučká skalní soutěska – zřejmě spojení s vnějším světem. Kasumi překvapovala velikost chrámových zahrad a ještě více pak jasná světle zelená nízká tráva a pár ovocných stromů. „Není to špatné. Kdyby to nebylo trochu moc daleko od civilizace, s klidem bych tu mohla žít. Ne snad, že bych po civilizaci toužila, ale někdy je zapotřebí.“ „Kdybych nechtěla, nikdy bych odsud nemusela vystrčit nos. Mám desítky služebných. Někteří se starají o správu chrámů, jiní cestují po světě a obstarávají mi zbraně nebo bojovníky, další mají za úkol zásobování, jiní zase upokojují mé sexuální choutky. A nemysli si - není to lehká práce. Když to na mě přijde, udělám se klidně desetkrát za den. Mám tu doktory, učitele, umělce, vědce a další a další.“ „Ženy tu nejsou?“ „Byly tu, ale pak jsem je všechny povraždila. Došlo mi totiž, jak jsou problematické. No řekni - na co ženy i muže? Dát dohromady muže a ženu způsobí jedině touhu jednoho po druhém a tím se odsunu na vedlejší kolej. Dokud mě všichni uctívají jako bohyni, budou mě milovat a obdivovat, je to ideální. Ale teď zpátky k věci - povím ti něco, co nesmíš nikomu prozradit. A neboj se, že nás teď Lilith pozoruje – trocha kouzel a sem nevidí.“ Shaira se opřela bokem o zídku a pohlédla na Kasumi. „Hodlám je všechny pobít a to přímo v jejich doupatech.“ „Co že tak najednou?“ „Po druhém pádu Samaela ho náš Vládce ještě více omezil. Je nejslabší, ztrácí moc a ti opravdu silní jsou jen Lilith a Azazel. A jak ti je zřejmě jasné – stačí zabít jen jednoho z nich. Je to zkrátka ideální příležitost. Momentálně proto vyhledávám po celém světě ty nejlepší z nejlepších – nejmocnější a nejschopnější muže i ženy. Poté je přivedu sem a začnu je cvičit. Musím je držet po celou dobu zde, což se jim zřejmě nebude líbit, no zkrátka mě čeká hodně problémů, kterými tě nechci zatěžovat.“ Kasumi tahle slova vyloženě rozčílila. „Myslíš, že mě tu udržíš?!“ zařvala vztekle. „Ani po tom netoužím. Věřím ti, Kasumi.“ „Na základě čeho?“
„Na základě tvé touhy po pomstě a hlavně vděku.“ „Myslíš, že jsem ti vděčná? Máš poměrně dost mylné představy!“ „Kasumi, co kdybych řekla, že ti dám nesmrtelnost?“ Kasumi mlčela a jen si pohledem měřila Shairu. „Zbavím tě jakýchkoli chorob, omládnu veškeré buňky tvého těla na… řekněme nějakých čtyřiadvacet let a dám ti dar věčného mládí. A aby to stálo za to – ne jen tobě, ale i tvým blízkým. Samozřejmě těm, kteří nemají krev Gordonů. Tak co, nezní to lákavě? Nechci, abys mi za to hned slíbila pomoc, protože kdoví, co všechno se semele, ale chci, aby sis pamatovala, co jsem pro tebe udělala.“ Kasumi stále nic neříkala a přemýšlela. „Čekala jsem, že budeš nadšenější...“ „Zvažuji tvé pohnutky. Dáš mi teď takový dar?! Teď když jsem ti ještě s ničím nepomohla?!“ „Uvědomuji si, že takový dar ti může dát každý démon a s Lilith máš poměrně blízké vztahy. Teoreticky se můžeš v nadcházející válce stát vojákem kohokoli z těch tří.“ „Jinými slovy se bojíš, že bych třeba Lilith varovala, že bych jí výměnou za dar života pověděla o tom, co chystáš a že bych se přidala na její stranu. Pak jsi ale měla o svém plánu mlčet. Teď jsem pro tebe hrozbou…“ „Příprava bude trvat desítky let. A je klidně možné, že jediné, co po tobě za ty roky zbude, bude náhrobek na hřbitově. Navíc tě potřebuji mít maximálně připravenou, a když budeš neustále mladá, tak asi moc nezeslábneš. Ano, je to z mé strany riskantní, možná dokonce neuvážlivé, ale já ti věřím. Já tu budu pro tebe, po celé ty roky a možná ještě déle. Můžeš to samé říct o některém z nich? Nechci být obchodnicí, ale toužím po tom být tvojí přítelkyní. Přátelství přináší opravdovou důvěru a pomoc, obchodní transakce je jinými slovy touha po moci a touha po moci je sama o sobě nebezpečná, protože ji nikdy není možné ukojit. Každý běžný chlap chce nejprve dům, práci, peníze a partnerku. Ale když to všechno má, začne pomýšlet na vyšší pracovní post, luxusní auto a třeba dovolenou v zahraničí. Pak si řekne, že jeho žena už je moc stará, a že by nebylo od věci ji vyměnit za mladší. Tak si začne vydržovat milenku, ale to taky něco stojí a do kapsy je rázem hluboko. Zatahá za správné nitky a po chvíli je z něj vedoucí firmy a rozhazuje peníze na všechny strany. Řekne si, že by nebylo špatné si ještě trochu přivydělat a začne krást ve velkém. Pak to dotáhne až na starostu, žije v milionářské čtvrti, jeho děti v životě nepoznají práci, ale myslíš, že touha po větší moci ho opustí? Ani omylem. Touha je jak hnací motor a zastavit ho dá pořádnou fušku. Tak co, už to chápeš?“ „Ale ano – vsázíš na přátelství a já to beru. A až půjdeš proti tvorům Pekla, nezapomeň mě přibrat do party.“ Shaira se rozesmála a poté chytila Kasumi za ruce. „Dost mě to vyčerpá. Zavři oči, nehýbej se a buď v naprostém klidu.“ Kasumi poslechla a jejím tělem projela podivná intenzivní vlna energie. Kasumi s sebou začala škubat a zřítila se na zem. Shaira se držela za hruď a cítila, jak její srdce buší jako o život. Byla vyděšená tak jako ještě nikdy. Urychleně se musela o něco opřít a snažila se uklidnit. Kasumi se zatím zvedla a Shaiře neuniklo, že má ruce semknuté v pěst. Když se Shaira konečně uklidnila, snažila se vše vysvětlit. „Promiň, já… já nevím, co se stalo.“ „Chtělas mě zabít!“ „Ne, Kasumi. Já… něco tomu bránilo, něco to blokovalo. Kdo vlastně jsi?! Čí krev v tobě koluje?! „Ty myslíš… to je přece blbost!“
Naštvaná Kasumi sešla zase dolů a usedla na kamennou lavici vzadu u vysoké zdi, jež se táhla kolem celého chrámu. Shaira šla hned za ní. Když démonka usedla na lavici, Kasumi řekla:
„Co se stalo?“ „Jak říkám – něco tomu bránilo.“ „Myslím, že vím co. Je to už dlouho, co jsem krvácela. Je možné, že čekám Gordona.“ „Tedy… zní to logicky. Možná to tak opravdu je a to znamená, že budeš muset nejdříve porodit nebo… potratit.“ „Potrat zní lákavě a vzhledem k tomu, co mi nabízíš by bylo až debilní se o něj nepokusit, nicméně můj přítel je na smrt nemocný a taky už nejsem nejmladší. Vlastní dítě si hrozně přeju. Počkám.“ „A co tví přátelé? Je nějaký, kterému bys chtěla věnovat takový dar? Pomohu jim.“ „Moje sestra, té bych to přála, ale i ona čeká Gordona.“ „Ehh, Gordonové jsou Angličané… Oni tam uzákonili mnohoženství?“ „Ne, Samuel Gordon oplodnil nás obě, ale vezme si jen mě.“ „Lidé jsou zvláštní… a především nejdou uzavřít do škatulek – každý je svým způsobem unikát. Divné, že mnoho lidí to nechápe.“ „Narážíš snad na něco?“ „Ne, Kasumi. Jen mě napadla taková úsměvná historka. Asi před padesáti lety jsem byla na výpravě v Africe. Byla to jen poznávací cesta, nic zvláštního, ale dostala jsem se ke kmeni jakýchsi domorodců, co žijí hluboko v džunglích. Ulovila jsem tam nějaké šelmy, pobila pár bojovníků a tak zapůsobila na domorodce svými schopnostmi. A tak mi náčelník kmene před všemi domorodci položil otázku, na kterou snad do smrti nezapomenu – jsi žena nebo bojovník? Málem to se mnou smíchy seklo.“ „Podobnou představu měli v hlavě lidé odnepaměti.“ „To jo, i dnes to je omezený nafoukaný šupák všude kam se podíváš, ale ten náčelník to podal tak přesvědčivě, jakoby se ty dvě věci opravdu navzájem vylučovaly. A představ si – stejně jsem ho nepřesvědčila. Tvrdil, že žena může být vychovatelkou, učitelkou nebo kuchařkou a muž zase bojovníkem, lovcem nebo šamanem. Samozřejmě měl značně omezené výhledy a tím i jednotlivé profese, ale podstata byla jasná. Tak jsem se svlékla, aby jako poznal, že jsem žena. Přesto to nepochopil a chtěl vědět, v čem ho podvádím. Tak jsem vyvraždila celý jeho kmen a myslela si, že teď už musí mít jasno. Víš, co mi na to řekl?“ „Nepochopil to, že? Stále visel v mantinelech, které nedokázal posunout.“ „Přesně. Dospěl k názoru, že nejsem člověk, ale nestvůra z hlubin džungle. Našel si zkrátka jiné vysvětlení, aniž by přijal fakt, že se mýlil. Samozřejmě jsem ho zabila, ale ani po takové době jsem nepřestala nad lidským myšlením uvažovat.“ „Lidé myslí, že celý svět je možné shrnout do pravidel, zásad a nařízení. Těžko říct, proč tomu tak je. Možná jsou jen omezení, možná je na ně svět moc složitý a snaží se ho zjednodušit.“ „Hmm, co teď podnikneme? Nechtěla by sis zacvičit? Můžu ti vybrat soupeře. Mám tam dva opravdové unikáty. Brousím si na ně zuby už dlouho, dokonce jsem neodolala a šla si je prohlédnout. Jednoho bych ti s klidem nechala.“ „Nechci se s nikým prát!“ „Kasumi, potřebuješ se držet ve formě! “ „Neříkej mi, co mám dělat! Nebudu zabíjet lidi jen pro zábavu, nebo kvůli tréninku.“ „Jestli tomu rozumím, chceš dobrý důvod… Stále tam je ten kufr plný peněz. Stačí říct, že ho dostanou a vrhnou se na tebe. Pak to bude sebeobrana, ne?“ „Tys mě nepochopila?! Nechci se teď prát! Jsem unavená, hladová a chci domů!“ „No tak promiň. Jen jsem tě chtěla potěšit.“ „Možná někdy jindy. Teď mi ukaž portál a pusť mě domů.“ Shaira dovedla Kasumi do levého křídla chrámu. V hlavním sále zde hořely svícny. Shaira si stoupla do samého středu sálu a
shýbla se k zemi. Dřevěné čtvercové desky tvořící podlahu vypadaly jedna jako druhá. Zdání však klamalo. Shaira vsunula prsty do úzké drážky a vybranou desku nadzvedla. Byla pod ní páka, za kterou zatáhla a vinou skrytých ozubených kol a hřídelí se dala do pohybu celá zadní stěna. Odsunula se a odhalila průchod kamsi dolů. „Portál je na druhém konci, je to odsud skoro čtyři kilometry, ale na začátku jsou louče a zapalovač. Koule je na podstavci a…ale kruci – co kdybych šla s tebou?“ „Na Black Mirror? Lilith může poznat, že máme něco společného.“ „Tak ať, to mi jedině vyhovuje – Lilith mne samozřejmě chce mít nablízku a když zjistí, že spolu vycházíme, nejspíše na mě začne tlačit přes tebe. To nám dá výhodu. Hlavní je, aby o našem tajném plánu nevěděla nic, takže se nikomu nezmiňuj. Skočím ti pro batoh a sobě pro doklady, abych se mohla zase vrátit. Bože jak já nesnáším všechny ty bezpečnostní kontroly…“ Shaira odběhla a Kasumi měla konečně chvíli klidu jen pro sebe. Neměla ze Shairy dobrý pocit, ale zdálo se, že jsou na stejné straně. Kasumi byla ochotná s ní maximálně vycházet už jen kvůli přislíbenému daru mládí. Shaira byla po chvilce zpět v kvalitních kalhotách a bundě z kůže. Předala Kasumi batoh a společně sestoupily do podzemí. Shaira vymáchala louč v nádobě s olejem, zapálila ho a vyrazily dál. Kamenné stěny a takřka nekonečný rovný tunel Kasumi poněkud zneklidňoval. Trvalo dlouho, než obě ženy stanuly před pohasnutým portálem, na kterém byla vyobrazena kamenná hadí tlama. „Je tu hlídač portálu?“ zeptala se Kasumi. „Spíš byl.“ Shaira zvedla ze stojanu kouli a opět ji tam vrátila. Portál se rozžhavil a ženy jím prošly.
Brána Pekel Po vstupu na Bránu Pekel Kasumina ostražitost ještě vzrostla. Ani na okamžik nespouštěla Shairu z očí, neboť si připouštěla možnost, že by se jí démonka pokusila zbavit. Neměla ponětí, proč by to dělala, ale Kasumi rozhodně nedokázala odtušit veškeré Shaiřiny úmysly. „Tohle místo,“ řekla Shaira. „mě vždycky fascinovalo.“ Démonka usedla na trůn, u jehož paty ležely lidské lebky a pohodlně se opřela. „Jak tady mohl Samael trávit celé roky? Copak to nebyla nuda? Možná právě proto se spřáhnul s lidmi a začal zosnovat plány, kterak by rozšiřoval svůj vliv i na povrchu planety. Možná právě kvůli tomu oplodnil lidskou ženu a ta mu porodila potomky. Prostě se jenom nudil a já bych se na jeho místě dozajista nudila taky.“ „Snažíš se ospravedlnit jeho chování? U mě s tím neuspěješ, protože pro mě je podstatná jedna věc – jeho démon zavraždil mého přítele Cye a navíc se snažili zabít i mě a Samuela. Dostal, co si zasloužil.“ Kasumi obešla propast uprostřed sálu a stanula před šesti podstavci, přičemž jen v jednom byla magická černá koule. Zvedla ji a umístila zpět. Rozžhavil se portál, jež vedl rovnou na Black Mirror.
Velká Británie – Anglie – Black Mirror Obě ženy jím prošly a ocitly se v jeskyni, kterou rozdělovala propast. Shairu zaujala rytina na zdi, která znázorňovala skupinu lidí s černou kouli. „Tyhle koule,“ řekla démonka, „jsou jako nádoba na Stíny. Lilith je původně takto využívala a poté vytvořila desítky takových a předala je Samaelovi, aby je měl jako klíč k portálům. Víš o tom, že právě díky koulím dokázal Mordred ze světa za zrcadlem ukrást Stíny?“ „Ne, netušila jsem, jak to provedl.“
„Je to způsob, kterým můžeš teoreticky ukrást Stíny i ty, ale já ti to nedoporučuji. Lilith by se to nelíbilo a pravděpodobně si Stíny již dobře chrání, takže by to ničemu nepomohlo. Počítej tedy jen se Stíny, které máte v podzemí. Možná se ti budou někdy v budoucnu hodit.“ Shaira se otočila a přistoupila k propasti. Pohlédla na úzký průchod na druhé straně. „Moc to na Black Mirror neznám,“ řekla démonka. „Doufám, že tu nebudeš dlouho, bez urážky. Zítra máme mít svatbu a nechci, abys na ní byla.“ „Vždyť jsem jako člověk. Jen trochu… do ruda.“ „Vypadáš jako by ses škvařila na plotně! Ale o to mi nejde – jen nechci zneklidňovat svoji rodinu, především pak syna.“ „Dobře, Kasumi. Jen si to tu prohlédnu a nejpozději ráno jsem pryč.“ Shaira se rozeběhla od zdi a přeskočila propast. Kasumi učinila totéž a ani pro jednu nebyla čtyřmetrová díra končící kdesi v hlubinách výraznou překážkou. Vyšly po kamenných schodech ven na vzduch, kde hustě pršelo. „Tak mě napadá…“ pronesla Kasumi. „Jak tvé tělo reaguje na chlad a déšť? Snášíš to dobře?“ „Ale jo. Však taky žiju vysoko v horách. V Shambale je sice teplo, ale nemysli si, že tam jsem neustále. Mám ráda váš svět – je hrozně zajímavý a skrývá spoustu možností. Procestovala jsem ho křížem krážem a stále mám co objevovat. Teď asi půjdeme na zámek… provedeš mě?“ Kasumi kývla na znamení souhlasu a vydala se směrem, kde předpokládala vesnici. Ve skutečnosti však tápala a snažila se vybavit si chvíli, kdy jí Samuel ukazoval mapu panství, kterou nakreslil. Věděla, že musí jít na východ, ale to bylo tak vše. Netrvalo dlouho a narazila na starou zarostlou stezku. Bylo těžké se jí držet, ale povedlo se a asi po hodině cesty ženy dorazily do vsi. Mezitím začala silná bouře a blesky šlehaly oblohou. Z deště se stal liják a pobyt venku byl čím dál nepříjemnější. Shaiře začala být veliká zima a Kasumi na tom nebyla o moc lépe. Vlasy se jim díky dešti slepily a z oblečení jim stékala voda. „To je hospoda?“ zeptala se Shaira a ukazovala na místní putyku, jejíž štít se pohupoval ve větru a nepříjemně vrzal. „Skočím si na jedno pivo.“ Jakmile se ženy přiblížily, poznaly, že světla uvnitř nesvítí, dole u dveří jsou zapálené svíčky a věnce a na dveřích je přilepený list podepsaný místostarostkou obce – Abayou.
S lítostí všem obyvatelům našeho panství oznamuji, že dne 30. 12. byli v hostinci U Tří soudků zavražděni čtyři lidé včetně majitele Harryho Milese a jeho syna Ephrama. Další obětí je námi vždy vážený inspektor Leonard Colliere a jeho žena Josefína. Není tajemstvím, že na svědomí je má inspektor Conrad Spooner, jež po hrůzném opovrženíhodném činu spáchal sebevraždu. Jménem obyvatel Willow Creek přeji upřímnou soustrast všem pozůstalým. Abaya A. Goyalová
„Šok?“ otázala se Shaira a pozorovala překvapenou Kasumi. „Moje sestra sem ráda chodila a s hostinským se dobře znala. Jeho syn se na mě těšil po celou dobu, co jsem byla pryč. Myslím, že jsem se stala jeho vzorem, přestože mě viděl jen párkrát. Je to… zvláštní.“ Kasumi pohlédla dolů na věnce a zakryté svíčky, jejichž plameny sotva plápolaly, kvůli nepříznivému počasí. Shaiře to nedalo, aby se nezeptala: „Proč lidé zapalují svíčky a nosí sem takové pitomosti?“ „Na to bych se já mohla zeptat tebe. Význam toho mi uniká, ale asi to má v lidech vyvolat
pocit, že pro mrtvé něco udělali anebo se jen předvádí před sousedy.“ Ženy se ve vsi nezdržovaly a pospíchaly rozbahněnou cestou k zámku. Kasumi sice zajímalo, co že se to v hostinci událo, ale chodit po vsi a vyptávat se mohla i za pěkného počasí.
Kasumi odemknula bránu u zámku svými klíči a pospíchala se schovat pod balkon. Voda z ní stékala proudem a vidina vytopené místnosti byla lákavá. Vstoupila do zámku, kde bylo skoro až nezvyklé ticho. Kasumi si svlékla oblečení až na spodní prádlo a nechala ho u krbu, aby se osušilo. Přistoupila k ohni a natáhla ruce před sebe, aby se ohřála. „Je příjemný vědět,“ řekla Shaira, „že nejsi stydlivka. Řekněme, že v tvém paláci jsi bohyní ty, takže se tě nejprve zeptám – mohu se taky svléknout?“ Kasumi nestačila odpovědět a zaslechla za sebou dusot nohou. To právě Samuel sbíhal dolů do haly. Měl chuť Kasumi obejmout, ale když viděl neznámou ženu, ovládl se. „To je Shaira,“ vysvětlovala Kasumi. „Lilithina dcera. Chtěla vidět Black Mirror a já ji neodmítla – není od věci mít dobré vztahy s Peklem a především je dobré poznat potenciální nepřátele… Také by oni měli poznat mě, aby pochopili, jak moc riskantní je mě nasrat.“ Kasumi to řekla tak tajemně, až se i Shaiře skoro zdálo, že s ní Kasumi nemá čisté úmysly. Věděla však, že Kasumi nemůže říct pravdu o jejich vzájemném vztahu a to nejen kvůli Samuelovi. Ten svoji milou konečně objal a políbil. Tiše jí zašeptal do ucha: „Určitě je to dobrý nápad?“ „Nech to na mě, Samueli – vím, co dělám.“ Samuel si s Shairou potřásl rukou a nedalo mu to, aby neřekl jízlivou poznámku: „Doufám, že máte k matce blíž než k otci.“ „Samael není její otec, Samueli,“ upozornila Kasumi. „Já vím. Mluvím o tom, který na nás poslal Mammona, jež právě ovládá tvoji sestru.“ „Co-cože?!“ vykřikla Kasumi. „O čem to mluvíš?!“ „Promiň, měl jsem být citlivější. Já už jsem zkrátka zoufalý, miláčku.“ „Tak mluv! Co jí je?!“ „Hned druhý den, po tom, co jsi odjela, začalo Sakuře nezvykle rychle růst břicho. Ještě ten den porodila a to mrtvé dítě. Mammon z dítěte přesedlal na Sakuru a už celé dny jí ubližuje a snaží se nad ní převzít kontrolu. Musel jsem ji dokonce přivázat na postel, ale vážně nevím, jak jí pomoct.“ Kasumi se okamžitě rozběhla k pokoji Sakury. Vešla dovnitř následovaná Samuelem a Shairou. Sakura ležela na posteli, stále připoutaná řetězy. „Omdlela včera dopoledne, když se mi snažila něco sdělit. Od té doby se zdá, že spí. Není to poprvé – často upadala do snů, ve kterých prý byla v jakémsi podivném světě, ale nikdy tam nezůstala tak dlouho. Bojím se, aby se vůbec probrala.“ Kasumi se sklonila nad svojí sestrou a roztáhla jí víčka, aby viděla zorničky. Byly nepřirozeně rudé. Aby toho nebylo málo, Sakura byla podstatně hubenější, než jak si ji Kasumi pamatovala. Asiatka pohlédla na ostatní přítomné a chybělo málo, aby se jí z očí spustily slzy. Kdyby bojovala s nepřítelem, na kterého platí hrubá síla, pociťovala by spíše zlost, ale teď byla zoufalá. Samozřejmě byla rozhodnutá za svoji sestru bojovat, i kdyby měla sáhnout na samotné dno svých sil. Teď čekala, jestli se k tomu vyjádří Shaira, což se také stalo. „Já nemůžu, Kasumi,“ řekla rozhodně. „Nemůžu z ní prince Pekla dostat – zase tak mocná nejsem.“ „Je jiná možnost?“ „Nech mě přemýšlet…“ „Chceš koupel v horké vodě?“ Shaira se pousmála. „Máš dobrou paměť – ano, ve vodě se mi přemýšlí nejlépe. Tak mi tedy
koupel připrav.“ Kasumi doprovodila Shairu do koupelny a pustila tak horkou vodu, jak jen to šlo. „Pokud mi pomůžeš, Shairo… nechci říkat, že budu tvým dlužníkem, protože splácení dluhů je poněkud nejistá záležitost, ale rozhodně ti budu vděčná a ne málo.“ „Je mi to jasný. Jsme… tedy doufám, že jsme přítelkyně a ty by si měly pomáhat. Dej mi trochu klidu a snad mě něco napadne. Je zřejmé, že jediný, kdo může prince Pekla stáhnout pryč je Azazel. Musí k tomu mít důvod… jenže tě nenávidí, protože máš k Lilith blízko. Hmm, no uvidíme.“ Kasumi z poličky u zrcadla vzala lahvičku s vonným olejem a také pěnu do koupele. „Chceš něco z toho?“ „Budu jedině ráda.“ Kasumi připravila pěnu i olej a nechala Shairu o samotě. Zašla do svého pokoje a natáhla se na postel. Bála se, že v mžiku usne, ale myšlenky byly silnější. Věděla, že potřebuje odpočinek, ale na to teď rozhodně nebyl čas.
Do pokoje přišel Samuel, který se usadil vedle Kasumi. Navzdory tomu, že se jeho přítelkyně vrátila, vypadal ustaraně. „Lilith opět lhala…“ konstatovala Kasumi. „Ne, jen vycházela z toho, že Sakura není těhotná. Ten parchant ji oslabil a teprve poté posedl.“ Samuel Kasumi pohladil po tváři a dal jí pusu. „Chtěl jsem se na to zeptat už dole, ale nebylo to vhodné. Máš, co Samael požadoval?“ Kasumi zavřela oči, aby nemusela sledovat Samuelův výraz. „Podvedl mě. Pomocí artefaktu jsem vytvořila svoji dvojnici, která mi měla pomoct, jenže byla na straně Samaela a zradila mě. Teď už je mrtvá, ale z celého toho dobrodružství nemám víc než opasek dodávající nadlidskou sílu.“ Samuel vstal a opřel se rukou o stěnu. Rozbrečel se, ač se tomu dlouho bránil. „Už s tím přestaň, lásko. Prosím, už toho nechej – mě zkrátka není pomoci. Nenastavuj svůj krk kvůli tomu mému. Zabilo by mě, kdyby se ti něco vážného stalo!“ Kasumi sledovala plačícího muže, kterému zasadila tvrdou ránu do srdce – zbavila ho naděje na záchranu. Nechtěla mu však lhát ani dávat klamnou naději. „Jediný, kdo tě může vyléčit je Samael. On to však neudělá. Jakýkoli obchod nemůže uspět – Shaira mi v tomhle směru otevřela oči. Věc je totiž jasná – Samael věří, že v zoufalství se zbavím všech případných trumfů, jen abych ho přiměla ti pomoct. Proto s ním už nechci mít cokoli společného a potřebuji být silná, abych odolala pokušení. Je mi totiž jasné, že až budeš na smrtelné posteli, on přijde s něčím velkolepým. Možná bude chtít, abych ho vyvolala, možná dokonce bude požadovat, abych skočila do Pekla.“ Samuel na to nic neřekl, ale dobře si vše zapamatoval. Přemýšlel, nakolik dobře Kasumi zná. Nedokázal odhadnout její chování v momentě, kdy on bude jen krůček od smrti. Nemyslel si, že by se obětovala, ale vyvolání Samaela tak nereálné nebylo… „Miláčku, říkala jsi, že máš nějaký opasek…“ „Značně zvyšuje sílu lidského těla. Perfektní věc, ale nech si to pro sebe. Nanejvýše to řekni sestře a Edwardovi, ale tím to končí. Nezlob se, ale potřebuji přemýšlet.“ „Rozumím, taky si musíš odpočinout. Půjdu za Desmondem.“ Kasumi zůstala brzy sama a probírala jednotlivé možnosti. Samuel však byl během okamžiku zpátky. „Chce tě Shaira.“ Kasumi urychleně pospíchala do koupelny a doufala, že její společnice na něco přišla.
Démonka stále ležela ve vodě, ze které nepřestala stoupat pára. „Mám to. Ty oleje jsou vážně skvělé… sama jich mám desítky, ale tenhle ještě ne.“
„Mluv k věci, prosím.“ Shaira vylezla z vany a otřela se osuškou. Její oblečení bylo stále mokré, takže zůstala nahá. „Jsi paní Slzy krve a toho využijeme. Vytvoříš svoji dvojnici a já ji použiju proti Azazelovi. Udělám to skrze Studnu, aby se zdálo, že jednám za Lilithinými zády. Tak ho oklamu a přiměju spolupracovat.“ „A co přesně s tou dvojnicí chceš dělat? Předáš mu ji? Pozná, že to nejsem já.“ „Chci ji zabít.“ „Proč? Azazel tě podvede. Copak to není stejná svině jako Samael?“ „Kdyby mě podvedl, nasral by si do bot. Nezapomeň, že oba mí rodiče by si přáli, abych byla na jejich straně. Kdyby se mnou Azazel vyjebal, bylo by to i na něj moc hloupé.“ „Nebudeme na nic čekat. Dojdu pro Slzu a ty zatím počkej v hale.“ Zatímco se Shaira oblékla a sešla po schodech do přízemí, Kasumi vstoupila do Desmondova pokoje. „Máma je zpátky!“ vykřikl Desmond a přiběhl k ní. Kasumi jeho vlídné chování nečekala. Shýbla se, aby Desmondovi viděla do očí. Chlapec si Kasumi chvíli prohlížel a poté se zeptal: „Kde je koťátko?! Slíbila jsi mi koťátko!“ „Neslíbila jsem nic a mám teď důležitější věci na práci.“ Kasumi přistoupila k Samuelovi, který odevzdaně seděl u stolu. „Potřebuji…“ „Já chci koťátko!“ vykřikl Desmond načež začal vřískat a poskakovat po pokoji. „Buď zticha!“ okřikla ho Kasumi. „Samueli, potřebuji Slzu krve, protože…“ Desmondův křik ještě nabral na intenzitě, a aby na sebe upoutal více pozornosti, popadl malé autíčko, které dostal k Vánocům a začal s ním třískat o stůl. Kasumi se nyní musela ovládnout, aby odolala hněvu. „Ty seš parchant!“ vykřikla, chytila Desmonda za ruku a vystrčila ho ze dveří ven. Poté se obrátila na Samuela. „Chci Slzu krve.“ „Nemusíš být tak zlá…“ „Samueli! Nestojím o další zatracenou hádku kvůli tomu malému zmetkovi! Jsem unavená, jsem podrážděná a dost nasraná, takže mi řekni, jestli netušíš, kde má Sakura schovanou Slzu krve a já zase půjdu.“ „Chováš se tak… hrubě!“ „Tak dost!“ zařvala Kasumi až se Samuel polekal. „Dobře, promiň, já jen… nezvládám to miláčku, je toho na mě tolik… Slzu mám u sebe a nechal jsem ji v knihovně na stole. Chceš do ní Stín, co máme v podzemí, nepletu se?“ „Nepleteš. Shaira prý ví, jak ze Sakury dostat démona. Okamžitě vyrážím s ní do Tibetu.“ „Ale… co naše svatba?!“ „Sestra je mnohem důležitější než svatba!“ Kasumi zabrala za kliku a otevřela dveře. Desmond za nimi nestál, zdálo se, že někde trucuje. „Kasumi,“ oslovil ženu Samuel. Ta se přes rameno otočila. „A co já? Je tvoje sestra důležitější než já?“ „Její život je důležitější než náš společně strávený čas, stačí?!“ Kasumi na odpověď nečekala a pospíchala do knihovny, kam ji Shaira následovala. Na stole krom knih, psacího stroje a popsaných listin nalezla i artefakt, jež patřil jí. Vzala ho a pomocí speciální rukojetě dýky otevřela tajný vchod do podzemí. Obě ženy sešly k výtahu a sjely dolů do jeskyně. Kasumi ukázala na temný průchod vpravo. „Tam má být bludiště a v něm Stíny. Je tam mnoho dveří a ty se otevírají páčkami. Neznám přesné rozmístění Stínů, ale vím, že se bojí světla.“ „Pokud nejsou dva vedle sebe, nehrozí ti žádné nebezpečí.“ „Mě? A co tobě?“ „Mě Stíny poslechnou. Jsou jen dva. Podej mi Slzu a já se během chvilky vrátím se Stínem.“
Kasumi poslechla. Ne snad, že by Shaiře bezmezně důvěřovala, ale byla přesvědčená, že jí chce opravdu pomoci. Kasumi v jeskyni strávila čekáním sotva pět minut, když se Shaira vrátila s rozzářeným artefaktem. Předala ho Kasumi. „Nehrozí, že druhý Stín uteče?“ „Určitě ne. Otevřela jsem jen tohohle. Jinak pamatuj, že máš ještě jednoho a pokud uznáš za vhodné ho použít, měla bys vědět, že stačí pouze držet před sebou prázdnou Slzu krve. Artefakt Stín doslova vcucne dovnitř. Teď je načase vyrazit ke mně do Shambaly. Doufám, že pojedeš také.“ „Určitě. Pokud si pospíšíme, pořád můžu stihnout svatbu. A protože Samuel se chová čím dál podivněji, je pro mne svatba důležitější než předtím. Tak rychle, Edward nás vezme do Londýna na letiště.“
Byl pozdní večer, když Sakura konečně přišla k sobě. Její oči rudě žhnuly a každý kdo by ji v ten moment viděl, by poznal, že není v pořádku. Sakura uchopila řetěz, zatnula zuby a pokoušela se ho roztrhnout. I přes neobvyklou sílu, kterou jí propůjčoval démon, toho nebyla schopná. Začala tedy zoufale volat: „Samueli! Edwarde, zkrátka kdokoli, pomozte mi! Rychle!“ První a jediný, kdo do pokoje dorazil, byl právě Samuel. „Co se stalo?“ ptal se už mezi dveřmi. „Je mi… nějak šoufl. Asi… budu zvracet! Můžeš mě prosím pustit? Tedy… svázat těmi menšími řetězy a doprovodit mě na toaletu? Ale rychle prosím!“ „Sakuro… blíží se noc…“ „Je teprve devět večer! Prosím, Samíku!“ „Tvé oči… jsou snad ještě rudější než ten večer, co jsme byli v kostele!“ „Ale jsem v pořádku. Zatím…“ „Tak dobře.“ Samuel popadl ze stolu menší řetězy a začal jimi svazovat Sakuru. Nejprve ruce, poté nohy. Následně se shýbnul pod postel, aby mohl odpoutat velký masivní řetěz, jímž byla Japonka přivázaná k posteli. Samuel jí pomohl na nohy a doprovodil ji do koupelny. Sakura klekla na kolena k toaletní míse a pohlédla na Samuela. „Tohle nebude hezký…“ řekla. „Opravdu to musíš vidět?“ „Máš pravdu – počkám venku.“ Jen Samuel odešel, Sakuře na tváři zahrál doslova ďábelský úsměv. Zatnula zuby a roztáhla paže, až slabé řetězy povolily. Poté odpoutala řetězy, které měla na nohou a postavila se. Za normálních okolností by takto brzy onu nezvyklou sílu nezískala – to až o pár hodin déle, jenže démon konečně dosáhl svého a dokázal Sakuru plně ovládnout. Její pravá tvář byla hluboko vzadu a kontrolu nad jejím tělem přebral Mammon. Zpoza dveří se ozval Samuel: „Nechtěl jsem ti původně dávat plané naděje, ale byla tu Kasumi. Ano, vrátila se a společně s Lilithinou dcerou Shairou. Prý vědí, jak z tebe tu bestii dostat a co jsem viděl, tak Kasumi je odhodlaná ti pomoci jakkoli to bude možné. Asi už to nebude dlouho trvat a budeš opět sama sebou.“ Tahle slova Sakuru zaskočila. Vzala ze stolku fén a zapojila ho do zásuvky. Hned nato zašpuntovala vanu a začala ji napouštět. „Samueli? Můžeš sem na moment?“ „Jistě…“ Samuel otevřel a hned nato ho Japonka chytila za ruku a strhla ho k zemi. Gordon se urychleně snažil postavit, ale Sakura ho chytila za košili a hodila ho do vany. Tam zatím nebylo mnoho vody a Samuel se navíc rychle snažil vylézt. Sakura lehce šťouchla do fénu a ten z poličky spadl přímo do vody. Zajiskřil a začalo se z něj kouřit. Hned nato vypadly pojistky a koupelna, stejně jako zbytek zámku, se zahalila do tmy. Samuel, ač byl ve vodě jen krátce, náhle zkoprněl a přepadl přes okraj vany na podlahu. Popáleniny na jeho noze byly
značné a navíc se Gordon nehýbal a ani nedýchal. Sakuřin úsměv hovořil za vše, ale ještě zdaleka neměla vyhráno – tlačil ji čas. Vyběhla z koupelny a ze stolku ve svém pokoji vzala peněženku, sluneční brýle a Valkýru. V hlavní hale sundala z věšáku klíče od auta a brány, načež pospíchala ven. Nasedla do vozu, jež byl tak jako vždy zaparkovaný před stájemi a nastartovala.
Sakura ze zámku směřovala nejprve k Warmhill. U zničené osady zastavila, vystoupila a zamířila k bunkru. Vešla dovnitř a hned v první místnosti, která sloužila dávno zaniklému Řádu, jakožto shromaždiště, spatřila kostru Marcuse Gordona. Seděl v jedné z lavic a prohlížel si obraz svého vzdáleného potomka Lothara. „Eh, neruším?“ otázala se Sakura. Marcus vstal, přistoupil k Sakuře a uklonil se. „Vůbec ne, má paní. Ve skutečnosti jsem vděčný, že jste mne poctila svoji návštěvou. Jsem zvyklý na samotu, ale vaše přítomnost mně vhání do duše hřejivý pocit. Smím vědět čemu za vaši návštěvu mohu vděčit?“ „Vlastně potřebuji pomoc a nevím na koho jiného se obrátit. Vzpomínáš si na dynamit, pro který sem moje sestra před pár dny přišla? Potřebovala bych další.“ „Další?!¨“ divila se kostra. „Mohu vědět, proč?“ „Dole pod zámkem máme dva Stíny…“ „Ano. Můj bratr je přivolal z říše temna.“ „A já bych je chtěla zničit, nebo pokud možno alespoň zasypat, aby nehrozilo, že uniknou. Je to ušlechtilý čin, nemyslíš?“ „Opatrně má paní – celý Black Mirrorský kopec je protkán sítí chodeb a jeskyní. Pokud bude narušena stabilita, může dojít k sesuvu půdy a to by mělo katastrofální následky.“ „Umím manipulovat s výbušninou. A vím naprosto přesně, co dělat. Potřebuji asi tak… padesát špachtlí dynamitu.“ „Padesát?! Není to příliš?“ Sakura se rozčílila. „Co ty víš o dynamitu?!“ „Máte pravdu, má paní. Omlouvám se. Co tedy navrhujete? Tam dole jsou stále mí věrní… tedy teď už mne budou dozajista k smrti nenávidět. Nedovolí nám získat dynamit.“ „Nemůžu se tu zdržovat, protože mám naspěch. Dolů do dolů musíš sám.“ „Sám?! Ale… oni mě nepustí!“ „Horníci? Obyčejní horníci a oni tě zadrží?! Nejsi náhodou válečník?! Prostě si proklesti cestu svým mečem a neříkej, že to nezvládneš! Až se vrátím, doufám, že tu najdu přesně padesát špachtlí a ani o jednu méně. Uvědom si, že tím pomůžeš Gordonům – svému rodu. Když už jsi dopustil, aby tvé potomky Mordred proklel a tím započal koloběh hrůz a děsu, zkus taky alespoň trošičku svoji vinu odčinit.“ Sakura odešla a nechala za sebou Marcuse, který byl po jejích závěrečných slovech psychicky úplně na dně. Zcela jasně mu připsala vinu a on si chtě nechtě uvědomil, že má pravdu. Kletba Gordonů nikdy neměla být vyslovena, ale stalo se a Marcus si to nyní přičítal za vinu víc než kdy jindy.
Velká Británie – Anglie - Ipswiche Další Sakuřinou zastávkou byla benzinová stanice na samém okraji Ipswiche. Sakura zastavila u automyčky na placu určeném pro parkování a vystoupila z vozu. Prošla kolem stojanů s nádržemi na benzín a vstoupila do obchodu, jež tu byl. Stanice měla otevřeno nonstop, dvacet čtyři hodin denně, ale teď večer, navíc koncem roku, nebylo zase tak pravděpodobné, že se zde objeví zákazníci. Sakura prošla kolem regálů s čokoládovými
tyčinkami a chipsy a dostala se až k pokladně. Neuniklo jí, že ji z rohu místnosti sleduje bezpečnostní kamera. Za pultem seděl na židli mladý muž, asi okolo pětadvaceti let. Když Sakura přišla blíž, postavil se a uvítal ji. „Dobrý večer, co to bude, paní?“ „Potřebovala bych kanystry s benzínem. Takové ty větší na dvacet litrů.“ „Máme tu jen jeden. Támhle dole ve stojanu. Hned vám pro něj dojdu.“ Prodavač zašel pro kanystr, zatímco Sakura se zastavila u mrazáku s nanuky. Za normálních okolností by si velice ráda nějaký vybrala. „Docela se pronese!“ řekl prodavač a poukázal na velký plechový zelený kanystr. „Mám vám ho donést k autu?“ „J-jo. To budete hodný.“ Jen prodavač odešel, Sakura sáhla na držák od víka mrazáku. Otevřela a pocítila chlad, jež z přístroje vycházel. Okamžitě zase mrazák zabouchla a otřela si ledový pot z čela. Chvíli jen tak stála nad mrazákem a sledovala velký čokoládový nanuk, který si vyhlédla. Otevřela ústa a na košili jí ukápla slina. Prodavač se zatím vrátil do prodejny. „Nejde to otevřít? Možná zamrzl, počkejte, já to zkusím.“ Muž vcelku snadno mrazák otevřel a zeptal se: „Tak, co to bude? Jestli mohu doporučit, tak támhle ten velký je vážně vynikající a má karamelovou polevu. Anebo ten pistáciový hned vedle, tak ten je i s kousky mandlí.“ „Já… ráda bych… ale…“ Sakuře začaly cukat obličejové svaly a v rychlosti odběhla od mrazáku pryč. Opřela se o pult u pokladny a začala si bušit dlaněmi do hlavy. „Ty hnusnej parchante!“ „Co prosím?!“ podivil se prodavač. „On mě… on… on nemá rád nanuky. Má radši… pořádné horko a…„ „Co?! Kdo? Promiňte, ale vůbec vám nerozumím.“ Sakura vytáhla z peněženky asi sto liber. „Zbytek si nechte,“ hlesla a utekla ven. Během okamžiku nad ní démon opět převzal kontrolu a její oči, jež stále byly kryté brýlemi, se do ruda rozzářily. Naložila kanystr na korbu a nasedla do vozu. Věděla, že bude potřebovat ještě další benzín, ale tady už ho kupovat nechtěla. Hrozilo totiž, že by pumpař pro jistotu zavolal policii a to nebylo žádoucí. Sakura vytáhla automapu a hledala další benzínovou stanici. Byla odsud celkem daleko, skoro až na druhém konci města směrem na jih ke Colchesteru. Nastartovala a vydala se tam, přičemž počítala s tím, že bude nucena navštívit i další stanice. Kupování kanystrů benzínu ve velkém by jistě přitáhlo nechtěnou pozornost.
XIII – Tvář šelmy 1. 1. 1999 Velká Británie – Anglie – Black Mirror Byly tři hodiny po půlnoci, když se Sakura vrátila s autem k zámku Black Mirror. Ve voze měla zabalených padesát špachtlí dynamitu, které Marcus opravdu vytahal z dolů a za které dostal od Sakury tři kulky, jež proděravěly jeho lebku a tak ho navždy poslaly do říše mrtvých. Marcusova duše se odpoutala od jeho kostry a on tak došel kýženého klidu. Na korbě Sakura vezla přesně šest dvacetilitrových kanystrů s benzínem. Uvědomovala si, že jí čím dál víc tlačí čas. Od odjezdu Kasumi uplynulo už více než patnáct hodin a to nebylo málo. Ve skutečnosti to bylo dost na to, aby se Kasumi a Shaira dostaly do kláštera Narchung, odkud to do Shambaly nebylo daleko. Sakura zaparkovala před stájemi a vystoupila z vozu. Otevřela přihrádku u korby a vylezla nahoru, načež uslyšela šramot. Sakura se otočila a za sebou spatřila Samuela, kterak v rukou svírá původně Parvatinu brokovnici. „Nech mě hádat,“ pronesla Sakura a usmála se. „Jen pár lehkých popálenin a zástava srdce. Někdo ti pomohl a to včas…“ „To Edward. Zachránil mi život masáží srdce a umělým dýcháním. Slez z toho vozu, Sakuro!“ Sakura poslechla a stanula přímo před Samuelem, který si od ní držel dostatečný odstup. V rukou stále svíral smrtící zbraň. „Měl bys jít do nemocnice. Můžu tě tam zavézt.“ „Nebuď naivní! Co je v těch balících, cos to přivezla?! O co ti ksakru jde, démone?!“ „Démone… vidíš, jak je tělesná schránka člověka zbytečná? To jací doopravdy jsme je tam uvnitř. Smála se mi. Když Lilith drtila mé tělo, tak se ona smála, ale teď se mohu smát já. Malý shrbený démon, který nedá dopustit na svoji milovanou brož. Nevypadal jsem tak nebezpečně, rozhodně ne v porovnání s Lilith, jenže zatímco ona je tam dole, já jsem zde a mohu ji zasadit ránu přímo do srdce.“ „Tím, že mě zabiješ?!“ „Tím také.“ Sakura vykročila vstříc Samuelovi, který se zhluboka nadechnul a rozkročil se. „Zastav se!“ vykřikl. „Už ani krok, nebo tě zabiju! Přísahám bohu, že to udělám!“ „Zabiješ Kasuminu sestru?! Ty opravdu máš odvahu zabít Sakuru Sato? Je to jediná opravdová přítelkyně tvé milované ženy, dokonce je to člen její rodiny. Koho bude mít, když ne ji?“ „Ona to pochopí. Zapomeneme na to. Budeme spolu a šťastni.“ „Vážně? Kolik času ti ještě zbývá? Rok?! V životě člověka je rok krátké období. Až zemřeš, bude Kasumi čtyřiatřicet let. Po zbytek života bude opět sama… a bude moci maximálně truchlit nad hrobem své sestry, kterou jsi chladnokrevně zastřelil. Opravdu to Kasumi uděláš? Takhle vypadá tvůj projev lásky?“ Ze Samuela odhodlání vystřelit vyprchávalo čím dál rychleji. „Můžeme se dohodnout, Samueli. Pokud Kasumi opravdu uspěje, pak moje existence definitivně skončí, neboť nemám své vlastní tělo. Sakura se ti vrátí, tak jak byla dřív.“ „A… co za to?“ „Spokojím se se zničením zámku a pohřbením tak všeho, co souvisí s Peklem. Všechny
listiny, všechny deníky, všechny klíče moci… Znemožním tak případnou opětovnou vládu Samaela a ještě uzavřu Černé zrcadlo. Nikdo nezemře, jen bude zničen zámek. Tak, co ty na to? Sklopíš tu zbraň?“ „Zničíš Black Mirror?! To nikdy!“ „Zamysli se nad tím, co říkáš. Mají pro tebe staleté zdi větší cenu než život tvé přítelkyně? Pospěš si Samueli – tlačí mě čas. Dám ti přesně šedesát sekund na rozmyšlenou, potom si půjdu pro tu brokovnici, a buď mě zastřelíš, nebo ne.“ Samuel pochopil, že Sakura, respektive Mammon nežertuje. Byl zahnán do úzkých a teď mu docházely možností. Samuel proklínal sám sebe, že Sakuře pověděl o Kasumině plánu. Vteřiny plynuly jako voda a Samuel hleděl střídavě na Sakuru a na temnou siluetu zámku – domovu a zároveň symbolu panství, který měl být nadobro zničen. „Dobře…“ hlesl Samuel. „Nechám tě to udělat, ale nejprve pošlu Edwarda, aby odsud odvedl syna a také počítej s tím, že budu stále s tebou a stále na tebe budu mířit zbraní.“ Sakura se rozesmála, což Samuela jedině vylekalo. „Tys mě nepochopil… Dohoda zněla jinak – ty odložíš zbraň a já ušetřím životy.“ „Potřebuji páku, protože tobě se nedá věřit, démone!“ „Pak se nemáme o čem bavit.“ Sakura vykročila proti Samuelovi a ten znervózněl. Měl Asiatku na mušce – ohromnému rozptylu broků nemohla čelit. Stačilo stisknout spoušť a její život by pohasl. Samuela zalil ledový pot a hned poté se rozklepal jako sulc. Sakura mu vytrhla brokovnici z rukou a ranou pěstí ho poslala k zemi. Dupla mu na pokrčené prsty a Samuel zařval bolestí. Poté ho chytila za vestu a odvlekla ho ke studni. „Rodina musí držet pohromadě. Tak táhni za svým synem!“ Samuel neměl příležitost Sakuře vzdorovat. Snadno ho přehodila přes okraj studny a pak slyšela už jen jeho řev a šplouchnutí. Dle sténání a neustálého volání Sakuřina jména démon poznal, že Samuel pád do studny přežil bez větších zranění. Nebyl však schopen vylézt nahoru – kameny byly příliš kluzké a nebylo za co se chytit. Navíc jeho noha byla jako v jednom ohni. Sakura dál na Samuelovo volání nereagovala a zamířila do stájí. Jakmile sem vešla, Taranis v okamžiku zneklidněl a začal hlasitě řehtat. Jeho stáj byla zamčená na petlici, ale kůň přivázán nebyl. Hrozilo, že dvířka vyrazí a uteče. Sakura si prohlédla náčiní navěšené na zdech a naskládané na stole. Byly tu hrábě, pilky, rýče, lopaty, vidle a také ostrá sekera na štípání dřeva. Sakura popadla nejprve vidle a potěžkala si je v ruce. Přistoupila k Taranisovi, který pohlédl do jejích rudých očí. To koně vyděsilo ještě více. Sakura se napřáhla a zarazila bodce vidlí koni do krku. Vytrhla je a sledovala Taranise, v jehož očích pomalu mizela jiskra života. Z krku mu crčela ze třech hlubokých ran krev a pomalu se bortil k zemi. Ještě nějakou dobu sténal a poté mu v posmrtné křeči začaly cukat svaly. Na špičkách vidlí zůstala Taranisova krev, kterou Sakura s chutí olízla. Vidle odložila a popadla sekeru. Vyšla ven na déšť a začala se smát jak smyslu zbavená. Opřela sekeru o rameno a vykročila k zámku.
Uvnitř Black Mirror bylo ticho a tma. Zdálo se, že tu nikdo jiný ani není. Sakura však cítila, že tomu tak není. Větřila člověka a ne jen jednoho. Zápach byl intenzivní a v uzavřeném prostoru jasně rozeznatelný. Vystoupala po schodech do patra a ocitla se v chodbě před pokojem Desmonda. Nejprve zabrala za kliku, ale zjistila, že je zamčeno. Lehce zaklepala na dveře. „Ťuky ťuk, tady tetička.“ Zevnitř se rázem začal ozývat hluk, jako kdyby někdo něco těžkého posunoval po zemi. „Desi, tady Sakura. Otevři tetě. Mám pro tebe dáreček…“ „Kde je pan Samuel?!“ ozvalo se zpoza dveří a Sakura poznala, že uvnitř je Edward. „Doufám, že tě nenapadlo volat na mne poldy!“
„Poslechl jsem pána – ten trval na tom, aby se vše vyřešilo v klidu a mezi námi. Rozhodl se tak kvůli vám, Sakuro! On ví, že tohle nejste vy!“ Sakura se napřáhla sekerou a zabořila ji do dveří. Hned nato se z pokoje ozval Desmondův křik. Chlapec byl k smrti vyděšený a Edward na tom nebyl o moc lépe. Sakura vydolovala v paměti starou dětskou říkanku. Stačilo ji v mysli jen mírně poupravit… „Jedna, dvě… Sakura pro tebe si jde.“ Asiatka pokračovala v ničení dveří a Edward se jí to snažil všemožně rozmluvit. „Paní Sakuro!“ naléhal Edward. „Proboha, co se s vámi stalo?! Vzpamatujte se, snažně vás prosím! Uvědomte si, kým jste! Bojujte s tím, co máte v sobě! Všechno se může spravit, ještě není pozdě! Co vaše sestra, copak jí to můžete udělat, vždyť ji milujete! Přece jí nemůžete zbavit blízkých! “ Sakura na okamžik přestala s ničením dveří a zapotácela se. Její rudě žhnoucí oči pohasly, ovšem jen na malý okamžik. „Tři čtyři,… už je za dveřmi.“ Následovala další rána do dveří – další dunivý zvuk, který jako by byl předzvěstí blížící se hrůzy. „Paní Sakuro, snažně vás prosím! Postavte se tomu démonovi, té zrůdě, která vám bere vaše tělo i mysl. Udělejte to, když ne kvůli sobě a kvůli nám, tak kvůli Kasumi. Nedopusťte to!“ Sakuře se však již nepodařilo démona převýšit. Mammon dodával Sakuře síly a tak ani pevné dubové dřevo nedokázalo odolat příliš dlouho. Když se vytvořil dostatečně velký otvor, Sakura jím pohlédla do pokoje. Vzadu na posteli se přikrytý dekou krčil Desmond a hrůzou se třásl. Edward se pokřižoval, otevřel okno a hleděl dolů. Věděl, že nemá sebemenší šanci sešplhat dolů, ale stále mohl skočit. Další nápřah a další tvrdá rána do dveří, které neměly šanci údery sekery vydržet. Trvalo už jen malou chvíli, než byla mezera dostatečná, aby se jí Sakura protáhla. Stůl, který měl pomoci dveře držet, odstrčila stranou a stanula v pokoji „Pět, šest,… mě neutečeš.“ Desmond začal nahlas ječet a Edward si uvědomil, že nebude mít dost času, aby chlapce popadl a vyskočil ven i s ním. Sledoval Sakuru s rudě žhnoucíma očima a ďábelským úsměvem. Jednou rukou svírala sekeru a mírně s ní pohupovala, jako kdyby se chtěla každou chvíli napřáhnout a dát do rány co největší švih. „Sedmička, osmička… zavři svá očička.“ Edward, kterého zalil ledový pot, zpanikařil ještě víc než doteď. Vyskočil z okna a nechal v pokoji Desmonda. Chlapec plakal a volal svoji matku… „Mami, mami, pomoc. Já už budu hodný. Slibuju! Mamí!“Sakura udělala pár kroků k Desmondově posteli a napřáhla se sekerou. „Devět a deset,… tohle bude bolet.“
Čína – Tibet – Shambala Takřka nekonečně dlouhou temnou chodbou, kterou osvětlovaly pouze rozvěšené louče, procházela Shaira a Kasumi bok po boku. Jediní, kdo jim dělali společnost, byli netopýři, kteří tu a tam vylétli proti nim, a mířili některou z mnoha skulinek ven. Kasumi prolomila ticho a započala s Shairou další rozhovor. „Tohle je jediný přístup do Shambaly?“ „Ne tak docela. Jak ti jistě neuniklo, tahle chodba spojuje můj palác s klášterem Narchung, ale tam vysoko v horách je průsmyk, kterým se dá ve výsledku dostat dolů do údolí. Tohle je ale nejen kratší cesta, ale také podstatně pohodlnější. Sice vydržím velký mráz, ale daleko radši mám hezky teplíčko.“ „Shairo, vadilo by ti, kdybychom běžely? Je dobře vidět na cestu a podlaha je celkem rovná, tak nehrozí, že zakopneme.“ „Klidně poběžím, Kasumi, ale proč? Myslíš, že hrajeme o čas?“
„To ne. Samuel Sakuru pohlídá, tak jako doteď. Jestli ji zachráníme o pár minut dříve nebo později, nebude to hrát roli. Jde mi spíše o to, že se potřebuji probrat. Pořádně jsem nespala už kolik dní. Včera v noci, to když mě dovlekli k tobě, to nebylo o moc lepší. Jsem hrozně unavená a to mě dnes čeká ještě svatba…“ „Čeká nás už jen pár kilometrů – asi pět nebo šest. Můžeme si je zaběhnout, v tom nevidím problém.“ Obě ženy se rozeběhly a pospíchaly tunelem až do paláce. V tu dobu nebyl čas na řeči, takže jediné, co se podzemím ozývalo, byl dusot bot a pravidelné hluboké dýchání.
Na konci tunelu bylo schodiště a veliká dřevěná vrata. Shaira na ně zabušila a vykřikla. „Otevřete! To jsem já, bohyně Shaira!“ Zatímco mniši na druhé straně dveří sundávali závoru, Kasumi to nedalo, aby se nezeptala. „Spoléháš na ty lidi pokaždé, když se vracíš domů? Copak tu nemáš nějaký… soukromý osobní průchod?“ „Ne. Uvědom si, že ti lidé mi jsou zcela oddaní, to za prvé. Za druhé je bezpečnost důležitá, no a za třetí tyhle vrata by mě nedokázaly zastavit. Nezapomeň, že nejsem člověk a mám nepřirozenou sílu. Ovšem… patrně ne tak velkou jako je ta tvá. Což mi připomíná – dávej si na ten pás pozor, protože je to perfektní věc a taky zbytečně nepředváděj, co dokážeš. Nezdravé chlubení jedině přitáhne pozornost a lidi bude určitě zajímat, jak je možné, že jedna žena, navíc Asiatka, dokáže tak úžasné věci. Jinými slovy, rozhodně si nehraj na supermana.“ „Nemusíš se obávat.“ Vrata se konečně otevřela a ženy jimi prošly dál do paláce. Prošly několika chodbami, které zdobily ručně tkané koberce, obrazy nebo sochy, až se dostala do hlavního vstupního sálu s Shaiřinou sochou. „Tak se do toho dáme,“ řekla Shaira. „Vytvoř další Kasumi, pak ji zpacifikuju, odvedu a vyřídím, co je třeba. Ty u toho samozřejmě být nesmíš.“ „Nezapomeň jí vyříznout jazyk, aby neprozradila, že není tak docela mnou. A taky ji musíš na hřbet ruky vypálit znamení Slzy krve.“ Shaira uznale poplácala Kasumi po rameni. „Máš smysl pro detail. Ukaž mi ruku…“ Shaira si prohlédla znamení a zauvažovala. „Když to jen vyříznu, nebude to ono. Jestli to má být dokonalé, bude nejlepší to vypálit železem, čili tvoji dvojnici ocejchovat. To znamená zažehnout pec a zaúkolovat kováře, aby vytvořil vzor.“ „Ty tu někoho takového máš?“ „Samozřejmě. Většina těch chladných zbraní ve zbrojnici vznikla přímo tady. Mám tu na to své lidi. Dej mi pět minutek, a já si dojdu pro lano na svázání tvého dvojčete.“ Shaira tedy odešla a Kasumi usedla na podstavec sochy. Bojovala proti spánku, který ji přemáhal čím dál víc. Byla hrozně unavená a malátná. Bolely ji klouby i hlava. Shaira se naštěstí vrátila dřív než Kasumi usnula. „Tak…“ řekla démonka a položila lano na zem, „čekám na novou Kasumi. To už bude třetí ze tří, co?“ Kasumi vzala do ruky Slzu, zavřela oči, zatnula zuby a stiskla artefakt tak silně jak jen mohla. „Počkej!“ vykřikla zděšeně Shaira, načež Kasumi povolila stisk. „Dávej pozor – uvědom si, jakou máš sílu. Nevím, jak je tahle věcička vlastně pevná, ale…“ Shaira to nedořekla, neboť se zablesklo a zformovala se další Kasumi. Ta pravá Kasumi v mžiku uschovala Slzu do kapsy. To už se překvapená dvojnice stala obětí Shaiřiných pěstí. Kasumina dvojnice nebyla schopná se bránit a během okamžiku skončila na zemi a stírala si krev z úst. Pokusila se postavit, ale kopanec do brady ji poslal zpět na zem. Shaira do ženy několikrát kopla, dokud z ní odhodlanost bránit se nevymizela. Poté ji svázala ruce k tělu a nohy k sobě. Vypadala spíš jako balík. Poprvé Kasumina nová dvojnice promluvila: „Kdo… kdo jste? A… kdo jsem já?“
„Vypadá to,“ řekla Shaira, „že tenhle Stín neobdržel důkladnou průpravu, jako ten minulý, který patřil mé služebné.“ Pak démonka pohlédla na zaraženou Kasumi. „Co je? Něco se ti nelíbí? Pojď za mnou.“ Shaira nechala druhou Kasumi jen v přítomnosti několika mnichů a dovedla Kasumi ke svému pokoji. Otevřela dveře a vešla. Kasumi čekala přehnaný přepych, ale místo toho bylo vše hnáno pro maximální pohodlí – měkké, na dotek příjemné rudé koberce, postel s nebesy, zapálené vonné svíčky a šatník – nic víc. „Odpočiň si tady, prospi se a já všechno zařídím.“ „Mám z toho divný pocit, Shairo. Další moje dvojnice a šla k zemi tak rychle! Copak bych ti nedokázala vzdorovat i bez pásu?! Mám zkušenosti, mé tělo je zvyklé na rány a mám dobré reflexy a…“ „Ona byla překvapená. Právě se narodila a teprve se srovnávala se svými novými vzpomínkami. Nechápala, co se děje, to proto byla tak snadno porazitelná. Ale všimla sis, že i po prvním pádu na zem se pokoušela vstát? To značí opravdu značnou výdrž, vždyť mnoho lidí by po těch ranách bylo totálně na dně.“ „Nejde mi jen o tohle. Co my víme – třeba to není špatný člověk.“ „Doléhá na tebe soucit? Myslela jsem, že jsi tvrdší.“ „Jen slabá chvilka způsobená zřejmě tou únavou. Prioritou je moje sestra, takže udělej prosím, co budeš moct, aby z ní démon odešel.“ „Spolehni se, kámoško.“ Shaira se usmála, zamávala Kasumi a odešla, přičemž za sebou zavřela dveře. Kasumi nedokázala odolat pokušení a natáhla se na postel. Během dvou minut usnula.
Shaira dovlekla Kasuminu dvojnici do nižšího podlaží levého křídla chrámu a dále do kovárny, která vypadala, jakoby do zdejšího chrámu vůbec neměla patřit. Na stěně nechyběly věšáky s nářadím – kleště, kladiva, pilníky a další. Vzadu u zdi byla výheň, nyní však vyhaslá. Vedle byla nádrž se studenou vodou a stůl, kde nechyběly mnohé svěráky. Vedly odsud dvoje dveře – jedny od skladu, kde byl kovový materiál a naskládané uhlí, jakožto palivo a druhé dveře vedly do obytné místnosti pro kováře. Shaira rozhodně nepotřebovala vyzbrojovat celé armády a tak vybavení kovárny bylo dostatečné. V obytné malé místnosti na posteli spal mnich, působící zde jako kovář. „Vstávej!“ zařvala Shaira. Mnich se okamžitě probral a vylekal se. Klesl na kolena a sklopil hlavu. „Má paní… omlouvám se, ale vůbec jsem netušil, že dnes v noci se má…“ „Zmlkni a poslouchej. Téhle ženě potřebuji vytrhnout kleštěmi jazyk. To si udělám sama, ale po tobě chci, abys na její zápěstí vypálil symbol podobný kapce. Máš tu někde list papíru, abych ho mohla načrtnout?“ Mnich se začal přehrabovat v šuplíkách u pracovního stolu. A vytáhl odsud papír, tužku a pro jistotu i pravítko. Shaira v rychlosti načrtla symbol a doplnila odhadované míry. Hoď sebou, rozhodně na to celou noc nemáš.“ „A-ano, má paní.“ „Hlavně to musí být dokonalé, takže si dej záležet. Já zatím počkám zde.“ Mnich předal Shaiře kleště a odešel z pokoje. Démonka usadila Kasumi na židli a otevřela jí ústa. Kasumi se samozřejmě vzpouzela, nicméně proti Shaiře neměla žádnou šanci. Démonka vsunula kleště Kasumi do úst a po chvilce se jí podařilo pevně stisknout jazyk. Zabrala a vytrhla ho ven. Krev, jež se řinula z Kasuminých úst mohla být problémem, neboť hrozilo zalknutí. Shaira ženu předklonila, aby krev tekla ven a ještě jí kapesníkem vytřela ústa. Následovalo téměř nekonečně čekání na kovářův výtvor.
Velká Británie – Anglie – Black Mirror Samuel stál na dně studny, vodu měl po kolena a rukama se opíral o kluzké vlhké kameny, po kterých stékaly kapičky vody. Venku stále silně pršelo, ale díky stříšce se do studny samotné nedostalo mnoho vody. Věděl, že za tohoto počasí by zde dokázal vydržet ještě celé dny. Prsty na levé ruce ho bolely a nedokázal je ani natáhnout. Noha, na které měl značné popáleniny, ho stěží udržela ve stoje. Sebral dostatek sil, aby mohl opět křičet Sakuřino jméno jako o život. Nechtěl ani pomýšlet na to, co se nyní děje v zámku. Po nekonečných minutách čekání cosi spadlo do studny. Samuel ani nepostřehnul, oč šlo, ale shýbnul se a pátral pod vodou. Už předtím zde krom nánosů bahna nalezl své dítě, jež zemřelo při porodu. Následně ho raději vrátil zpět, hluboko pod zem a bahno ušlapal. To, co před chvíli spadlo do studny, rozhodně nemohlo skončit příliš hluboko. Stačilo zapátrat u dna a vytáhnout onen předmět. Byla hrozná tma a Samuel měl větší šanci zjistit, oč se jedná po hmatu. Byla to ruka, useknutá něčím ostrým u zápěstí. Samuel jasně rozeznal pět prstů a potom pochopil strašlivou věc – ruka byla na dospělého člověka příliš malá. Samuel pohlédl vzhůru a nebyl schopen ani promluvit. Jen čekal, aniž by sám věděl, na co. Snad doufal, že je tohle jen strašlivá noční můra… Ozvalo se šplouchnutí a tudíž další známka toho, že do studny cosi spadlo. Samuel se po tom okamžitě vrhnul. Tentokrát vylovil celý zbytek paže. „Desmonde!“ zařval Samuel plný zoufalství a začal se škrábat nahoru. Nemělo to však žádný smysl – nenacházel ani místo pro prsty a jen si sedřel kůži na rukou. „Samíku!“ ozvalo se seshora. „Chtěl bys svého syna?“ „Kde je, Sakuro?! Cos mu to provedla?! Řekni mi, že je naživu, prosím řekni mi, že ještě žije!“ „Neodpověděl jsi mi na otázku.“ „Jistě, že ho chci. Chci ho, slyšíš mě?!“ Sakura položila na hranu studny plátěný pytel, ze kterého prosakovala krev. Obrátila ho a vysypala z něj zkrvavené kusy dětského tělíčka. „Spokojený?“ bylo poslední slovo, které Samuel od Sakury slyšel.
Asiatka nanosila do hlavní haly zámku všechny dynamity i kanystry s benzínem. Nyní nastal čas rozmístit nálože dynamitu po celém zámku. Špachtle tedy skončily téměř všude – v knihovně, v kuchyni, ve společenském salonku, v dětském pokoji, jehož stěny i podlaha byly potřísněny krví, na půdě, v posilovně, dokonce ve staré věži, zkrátka téměř všude. Když bylo hotovo, Sakura popadla kanystr s benzínem a začala polévat podlahu, nábytek, obrazy, zkrátka vše, co jí napadlo, nebezpečnou hořlavou tekutinou. Stovky let stará plátna byla potřísněna silně páchnoucím benzínem. Nejinak skončily koberce, ručně vyřezávané stolky, tapety, a další věci. Ve velké hlavní hale skončilo benzínu nejvíce. Když bylo hotovo, Sakura vzala z kuchyně zápalky a vyšla s nimi před zámek. Škrtla sirkou a vhodila ji otevřenými dveřmi do kaluže benzínu.
Čína – Tibet – Shambala Kasumi se probudila asi po třech hodinách spánku. Doufala, že vše již bude hotovo a Shaira jí bude moci říct skvělou novinu. Vstala, oblékla se a vyšla na chodbu. Poté známou cestou do hlavní haly se sochou. Zde nikdo nebyl a podlahu již ani nepokrývala krev Kasuminy dvojnice. Kasumi šla dál až k východu ven na zahradu. Před vraty nikdo nestál a Kasumi rozhodně nemínila jít ven, aniž by se ujistila, že tam není Azazel. Přišla až k vratům, shýbla se a poslouchala, co se děje venku. Vcelku dobře slyšela rozhovor Shairy a Azazela.
„Čekám na tvé vyjádření!“ zvýšila hlas Shaira. „Lstivost jsi prý zdědila po matce, tak se nediv, že jsem opatrný. Co tě k tomu vlastně vede, dcero? Copak ty tu štětku znáš?“ „Sakura je sestra téhle svině, která ukradla MOJI knihu a vyvolala MÉHO nepřítele nebo snad chceš tvrdit, že Samael je můj spojenec?! No a Sakura je její sestra. Před pár hodinami jsem na Black Mirror byla a chtěla jsem si s ní taky trošku… pohrát. Snad ale chápeš, že aby to mělo patřičný význam, a aby sis to třeba nevyložil špatně, je třeba, aby byla zcela sama sebou.“ „Rozumím ti. Nedáváš ani tak dar mě, jako sama sobě.“ „Říká se tomu obchod – výhodný pro obě strany.“ „Chtěl bych Kasumi pro sebe. Pošli mi ji sem dolů.“ „To nejde! Uvědomuješ si, co provede má šílená matka, až se dozví, že máš Kasumi u sebe?! Přemýšlej trochu, otče!“ „Dobrá… smrt té vzteklé dračice výměnou za stažení Mammona z její sestry.“ „Platí…“ Nastalo ticho a Kasumi odstoupila od dveří. Vyčkávala, aby se dozvěděla od Shairy, jestli vše dobře dopadlo.
Démonka otevřela vrata, skrze které Kasumi na moment viděla svoji dvojnici se zřejmě zlomeným vazem. „Už jsi vzhůru?“ ptala se Shaira. „Připadám ti, že spím? Pověz mi – vyšlo to?!“ „Předpokládám, že ano.“ Kasumi Shairu objala. „Díky, opravdu moc děkuju. Moje sestra… má pro mě obrovskou cenu. Musím teď za ní. Půjdeš taky?“ „Ne, to ne. Ono to vypadá, že je to strašně blízko – jen projít portálem a jsem tam, jenže cesta zpátky je přes půl světa. Pozdravuj ode mě sestru a až bude vhodná chvíle, navštivte mě – má nabídka na věčné mládí stále trvá.“ Kasumi se usmála a cítila se po dlouhé době šťastná. Shaira otevřela tajný průchod a doprovodila Kasumi k portálu. Zde Shaira Japonku oslovila. „Kasumi, nedá mi to, abych ti neřekla ještě pár slov. Nejde o nic vážného - je to spíše k zamyšlení.“ „Povídej.“ „Tady venku žiju už skoro tři sta let a tak mohu sledovat politický, společenský, ekonomický a environmentalistický vývoj na zemi déle než kdokoli jiný. Postupem času si uvědomuji, že lidstvo zachází příliš daleko v mnoha směrech. Mluvím teď o nevyzpytatelné vědě a výzkumu, o přílišné globalizaci, o problematických ekonomických systémech i o náboženské netoleranci. Tyhle problémy zde byly vždycky, ale nyní ovlivňují celý svět a začíná to být neúnosné. Za vinu to přikládám znalostem a především velkému počtu lidí. Zkrátka docházím k názoru, že lidstvo se přemnožilo a je potřeba ho v zájmu planety regulovat. Hrozí války kvůli nerostným surovinám, jídlu i vodě. Vzhledem k nástupu velice pokročilých zbraní by taková válka, v případě konfliktu alespoň dvou silně vyspělých států, řekněme USA a Číny, mohla mít fatální důsledky. Zároveň chápu potřebu vědy, kvůli nezbytné kolonizaci jiných planet - zachování lidského druhu. Z toho důvodu by bylo dobré, kdyby lidé pochopili, že život na Zemi už není dlouhodobě perspektivní.“ „Nerozumím ti. Co s tím chceš dělat?!“ „Nic. Jen… jen jsem tak jako přemýšlela. Zamysli se nad tím i ty – myslím, že je to zajímavé téma. Někdy se k tomu určitě vrátíme. Nebudu tě už zdržovat. Ahoj a zase mě někdy navštiv.“
Velká Británie – Anglie – Black Mirror Skrze portál Kasumi prošla na Bránu Pekel, kde se vůbec nezdržovala a pokračovala na Black Mirror. Snadno přeskočila propast v jeskyni a klusem mířila ke vsi. Už když vyšla z lesa na okraj Willow Creek, spatřila v dálce na kopci jasnou záři. Kasumi zprvu nechápala, co to je, ale pak jí to došlo. Ještě nikdy v životě neběžela Kasumi takovou rychlosti, jako nyní. Díky Thorově pásu by nyní byla schopná překonat možná i sprinterský rekord.
Black Mirror pohlcovaly plameny, které šlehaly vysoko na oblohu. Čas od času se ozvala hrozivá dunivá rána a krátce poté se obvykle sesunula část stavby, jakoby byly všechny ty staletí staré kameny jen z papíru. Příliš blízko k zámku se nedalo ani přijít kvůli strašlivému žáru. Kasumi ho však sledovala zpovzdálí až od hlavní brány a vůbec si nevšimla, že se z keře kousek za ní objevil Edward. Měl podvrtnutý kotník a naraženou ruku. „Paní Kasumi…“ hlesl velice tiše. Japončin sluch to však zaznamenal, otočila se na něj a nebyla schopná ani promluvit. Edward také nic neřekl, neboť od zámku k jeho uším dolehl děsivý křik. Kasumi vyběhla po schodech k patě zámku a zpozorovala svoji sestru. Klečela nebezpečně blízko u hořící stavby a neustále křičela. V jejím projevu bylo patrné nejen naprosté zoufalství a smutek, ale i určitá ztráta příčetnosti. Kasumi k ženě přiběhla a chytila ji za ruku. Ta se na ni ohlédla zarudlýma zaslzenýma očima. „Kde je Samuel?!“ zeptala se Kasumi. Sakura ukázala chvějící se rukou ke studni. Kasumi běžela tam a naklonila se nad hluboký otvor v zemi. „Samueli!“ zařvala. „Jsi tam?“ Nikdo neodpověděl, ale ze studny bylo slyšet naříkání. Kasumi pospíchala do stájí. Zahlédla mrtvolu koně, ale už mu nebylo pomoci. Popadla žebřík, zavěšený na hácích na zdi a opatrně ho položila do studny. Dávala pozor, aby jím neudeřila Samuela. „Pojď nahoru a řekni mi, co se tady stalo?! Co se to děje?!“ Samuel mlčel, ale po žebříku vylezl. Vypadal hrozně – jeho obličej i šaty pokrývalo bahno. Pohlédl na hořící zámek a poté se zaměřil na Sakuru, která stála u něj. Samuel zařval plný nenávisti a rozběhl se proti Sakuře. Vrazil do ní tělem a srazil ji tak na zem. Začal do ní tlouct jako smyslu zbavený. Sakura se ani nesnažila bránit – byla stále jako v transu. Když Kasumi viděla, co Samuel provádí, chytila ho za oblek a hrubě ho odtáhla od své sestry dál. Rozzuřený a nepříčetný Samuel pochopil, že mu někdo brání v dosažení své pomsty a vrazil Kasumi pěst do tváře. V mžiku mu ji vrátila a Samuel skončil s ústy plnými krve na zemi. Rána pěstí mu však pomohla se opětovně vzpamatovat. „Ona ho zabila,“ hlesl Samuel a opět propadl v pláč. „Zabila mého syna… mého jediného syna!“ K zámku přišel i Edward a dobře viděl i slyšel, co Samuel dělá.
Všichni přítomní zaslechli houkání hasičského a policejního vozu. To někdo z vesnice, kdo zahlédl, že zámek hoří, okamžitě zavolal pomoc. „To nebyla Sakura, pane Samueli!“ vykřikl Edward. Samuel se pomalu zvedl ze země a Kasumi pomohla Sakuře na nohy. Ani jeden z nich nechápal, co tím Edward myslí. „Pane Samueli, paní Kasumi a paní Sakuro, to… to já zámek zapálil a zabil malého Desmonda. To já za všechno můžu!“ Skrze otevřenou bránu přijely neustále houkající vozy. Zatímco hasiči okamžitě připravili hadice a začali hasit požár, který stejně nemohli za žádnou cenu dostat pod kontrolu, detektiv Judd, kterého Samuel už viděl vyšetřovat vraždu v hospodě, vystoupil ze svého auta a společně s dvěma kolegy se blížil ke čtyřem lidem. Ti odstoupili od zámku dál, aby nebyli v bezprostředním ohrožení života. Když Edward pochopil, že nemá času nazbyt, vrhl se na Samuela a shodil ho na zem. Začal do něj tlouct a nehleděl kolem sebe. „Ty parchante!“ řval Edward. „Chtěls mi vzít střechu nad hlavou – připravit mě o všechno!
Tohle je má odplata, ty odporná zrůdo!“ „Proboha,“ vykřikl detektiv, „odtrhněte toho chlapa!“ Policista chytil Edwarda za zápěstí a za pomoci Kasumi ho odtrhl od Samuela, kterému po tváři tekla krev. Kasumi na Edwarda vycenila zuby a skrze ně vztekle pronesla: „Za to zaplatíš, ty bastarde!“ Kasumin úder pěstí do břicha Edwarda málem poslal do kolen a to se Japonka opravdu hodně mírnila. Policista nasadil vzpouzejícímu se Edwardovi pouta. „Zabiju vás!“ řval Edward. „Všechny vás zabiju! Všechny do jednoho! Vrátím se a dokončím, co jsem začal!“ „Odveďte ho, zatraceně!“ nakázal Judd svým lidem. Ti takřka odvlekli Edwarda do vozu a komorník teprve nyní uklidnil svůj hraný nával vzteku. Skrze zadní okénko vozu sledoval hořící zámek, jehož střecha se právě definitivně zhroutila a poslala k zemi i mnohé zdivo. Požár se dostal až ke staré věži, která explodovala. „Do prdele!“ vykřikl detektiv, když se začalo bortit zdivo z věže. „Panebože, nechte toho!“ křičel na hasiče. I jejich velitel však už poznal, že tohle není obyčejný požár. Judd se otočil na Samuela a začal se ptát: „Co se to tu u všech pekel stalo?! Jak to, že zámek vybuchuje?!“ Sakura sledovala policejní vůz, především pak muže, jež v něm nedobrovolně skončil. Na její výpovědi nyní stálo vše. „On ho zabil…“ řekla tiše Sakura. „Koho?“ ptal se Judd. „Tam někdo zůstal?!“ „Byla jsem v pokoji se svým synovcem. On tam vrazil se sekerou v ruce!“ „Ten muž?“ „Ano. Říkal, že se pomstí, že to takhle nenechá.“ „Co nenechá?“ „Měl dostat výpověď. Pracoval tu asi osm let a teď měl skončit. Neunesl to… a doslova rozsekal na kusy malé dítě. Ještě předtím se strhla rvačka – já jsem bránila malého Dese vlastním tělem, ale… přemohl mě. S vypětím všech sil jsem vyskočila z okna a nechala dítě napospas tomu šílenci.“ Sakura propadla v hlasitý pláč. Inspektor se obrátil na Samuela. „Můžete to doplnit? Co bylo potom? A kde jste v tu dobu byl vy?“ „Já?! Já...“ Samuel sledoval věrného a vždy oddaného komorníka, který by pro své pány udělal první poslední. Pak pohlédl na Kasumi, která na tváři vykouzlila ledový pohled. Ten jakoby Samuelovi říkal: 'Dobře si rozmysli, co řekneš.' Samuel po chvilce ticha promluvil: „Byl jsem venku. Edward on… přijel a přivezl s sebou benzín, spoustu benzínu a taky dynamit! Vůbec netuším, kde ho nalezl, ale… chtěl jsem ho na místě zastřelit, protože jsem věděl, co má v plánu. Ale… místo toho jsem skončil ve studni. Pak mi na hlavu vysypal kusy… mého… syna…“ Samuel se odpotácel k autu, jež zůstalo stejně jako stáj nedotčeno. Přesto však hrozilo, že na stáje přeskočí plamen a na auto se zřítí kusy kamene. Samuel otevřel auto a na sedačce nalezl Valkýru. Vzal si ji a uschoval pod kabát. Klíčky byly stále v zapalování. Usedl za volant, nastartoval a popojel autem dál od zámku. Judd mezitím zpovídal přítomné. „A co vy paní?“ otázal se Kasumi. „Co jste dělala vy?“ „Já se před pár minutami vrátila. Byla jsem v cizině. Jak dlouho nás budete vyslýchat, copak nechápete, k čemu tu došlo?! Uvědomujete si, o co jsme my všichni přišli a za jakých okolností?!“ „Promiňte – máte naprostou pravdu. Bude nutné vás všechny vyslechnout na stanici, ale to samozřejmě počká. Máte vůbec kam jít?“ „Vlastníme vilu ve Walesu, ale to je dost daleko. Myslím, že do doby než se vše vyřeší, budeme bydlet v hotelu v Ipswichi.“ „Výborně.“ Inspektor vytáhl bloček a napsal na něj své telefonní číslo. Poté list předal Kasumi. „Jakmile to bude možné, ozvěte se mi. Věc tady se zdá být jasná, ale předpisy jsou předpisy – výslech musí být. Je ještě něco, co bychom měli vědět?“
„Nemyslím,“ odvětila Kasumi. „Ale ano,“ oponovala Sakura. „Je tu ještě jedna věc – Samuel mi říkal, že ve studni nalezl novorozeně.“ „Prosím?!“ podivil se detektiv. „Mě samotné to přišlo zvláštní. Někdo ho sem musel pohodit nebo se Samuel jen spletl… kdoví.“ „Prověříme to.“ Nahoru k zámku vyjelo další auto – tentokrát sanitka. „Z Ipswiche je to sem daleko…“ konstatoval inspektor. „Vy paní,“ řekl a ukázal na Sakuru. „Jste zraněná a ten pán v autě také. Potřebujete ošetřit?“ „Tady určitě ne,“ řekla Sakura. „Není to tak hrozné. Počká to.“ „Dobře, nechci vás přemlouvat ani zbytečně zdržovat, když vím, že byste nejraději byli na míle daleko odsud a snažili se na to zapomenout. Bůh s vámi a dávejte na sebe pozor – po takové hrůze lidé běžně končí na psychiatrii. Opravdu nechcete lékařskou…“ „Nechceme!“ zvýšila hlas Kasumi. Sestry mlčky odešly k nastartovanému vozu a nastoupily. Samuel nic neřekl a vyjel z brány zámku na cestu.
Kasumi očekávala, že buď on, nebo Sakura něco řeknou, ale mlčeli. Promluvila tedy ona: „Dělala jsem, co se dalo. Mrzí mě, že to takhle dopadlo.“ Samuel prudce dupnul na brzdu a zastavil. Byli zhruba na půli cesty mezi zámkem a Warmhill. Gordon vystoupil z vozu, stejně jako obě ženy. „Tak tebe to mrzí?!“ zařval na Kasumi a bouchnul pěstí do střechy vozu. „Tvá sestra zapálila a zničila můj domov, poranila mě tak, že stěží můžu chodit, zabila mého milovaného syna – rozsekala ho doslova na kusy a dopustila, aby za tohle všechno byl policií odveden naprosto nevinný člověk! A ty mi pak řekneš, že tě to mrzí?!“ „Tak co ti mám říct?!“ vykřikla Kasumi. „Žes to posral?! Tak jak si přeješ – všechno jsi zkurvil! Spokojený?!“ „Já?! Tak… tak já za tohle můžu?!“ „Jak je možný, že ti Sakura utekla?! To zpřetrhla ty řetězy, kterými jsi ji spoutal? Nebo jsi ji prostě pustil? Komu mám dávat za vinu, to co se stalo? Mé sestře, kterou měl pod kontrolou někdo jiný?!“ „Snad ne mě?!“ Samuel zíral na bledou Sakuru, které z nosu a úst stékala krev. „Promiň,“ hlesla mladá Asiatka. Samuela její omluva jedině rozčílila. Neudržel se a vrhnul se na ni, přičemž ji chytil pod krkem a začal škrtit. „Bestie!“ zařval Samuel. Kasumi tvrdým kopancem do boku vyvedla Samuela z míry. Chytila ho za vlasy a zvrátila mu hlavu dozadu. „Nesahej na moji sestru!“ zařvala vztekle. Poté ho strhla k autu a přirazila mu hlavu na kapotu. „Tohle není jako s drogama, Samueli. Drogy si bereš dobrovolně, a když pak pod jejich vlivem něco posereš, je to tvá vina. Démona ale ona nechtěla, nebo si snad myslíš něco jiného?!“ „Zabila i tvé dítě! Je to vražedkyně a ty ji chráníš?!“ „To nebyla ona!“ Kasumi měla Samuela už plné zuby. Pustila ho a přistoupila k Sakuře. „Jak se cítíš? Je to dobré?“ „Dobré?! Kasumi… já… omlouvám se.“ Sakura objala svoji sestru kolem ramen a nepřestávala plakat. „Mě je to tak líto…“ „Nějak to zvládneme,“ utěšovala ji Kasumi. „Teď všichni společně pojedeme do hotelu a…“ Cvaknul kohoutek pistole a obě sestry sledovaly Samuela s pistolí v ruce. „Ty myslíš, že s ní můžu žít?“ ptal se Samuel. „Myslíš, že jí můžu dennodenně vídat?! Je mi jedno, jakou míru
viny na tom nese – ona je vrah mého syna a za to zaplatí!“ „Samueli,“ oslovila muže Kasumi. „Jestli jí ublížíš – pomstím ji.“ „Zabiješ mě, Kasumi? Měla jsi mě vůbec někdy ráda?! A měla jsi ráda Desmonda?! On je mrtvý, chápeš to? Zabila ho tvoje sestra, kterou se snažíš chránit! Já vím, že jí ovládal někdo jiný, ale stejně to byla ona. Co vidíš, když se na ni podíváš? A neříkej, že milovanou sestru!“ „Nemám čas, ani náladu odpovídat na tvé stupidní otázky. Takže zodpovím jen jednu – ano, Samueli, když ji ublížíš, tak tě zabiju.“ Kasumi se postavila před Sakuru, aby ji chránila tělem. Mladé ženě se okamžitě vybavila chvíle před pár dny, kdy jí podobným způsobem chránil Mark. Také dobře věděla, jak to skončilo. Samuel pistoli sklopil a mlčky se vrátil do vozu. Ženy nasedly také. „Vzpamatuj se, Samueli,“ řekla Kasumi. „Nic jsi k Desmondovi necítila… Byl to úplně cizí člověk, možná dokonce méně než to. Jen věc… Možná sis přála, aby to takhle dopadlo – nebyl přece tvůj vlastní. Co ti Shaira řekla? Pověděla ti, co má Sakura v plánu, že chce všechny zabít? Třeba jsi schválně čekala a vyhnala z ní démona, až když zabila mého syna.“ „Jestli to myslíš vážně, tak jsem se v tobě hodně spletla. Nejsi muž, kterého bych měla milovat, ale parchant, který hází vinu na všechny okolo, aby si nemusel přiznat, že on sám udělal chybu.“ „A co Edward? Co bude s ním?“ „Jestli se ptáš mě, tak já jsem rozhodnutá u soudu svědčit proti němu. Doufám, že ty taky, Sakuro.“ „Já? Já… nevím.“ „A ty Samueli? Asi je zbytečné se ptát, že? Potopíš moji sestru… Uvědom si ale jednu věc – já tě pak obviním ze lži a určitě přisadím pár nepříjemných skutečností, jako třeba to, že jsi Sakuru fyzicky napadl. Edward to posral, když zahrál před policií tu komedii. Těžko řekne, že to tak nemyslel a těžko hodí všechno na Sakuru. Když on bude trvat na svém a já myslím, že bude, pak budeš za idiota a mezi námi to rozhodně nebude klapat. Takže tě opustím, ty si sám a opuštěný umřeš, no a potom se vrátím a budu se hlásit o majetek, s čímž mám šanci uspět, protože poslední Gordon a zároveň tvůj potomek zřejmě za tři čtvrtě roku přijde na svět.“ Samuel nastartoval auto a rozjel se. Nikdy by ho nenapadlo, že Kasumi bude stát za svoji sestrou na úkor jeho samotného. „Jedeme do Ipswiche, Samueli?“ zeptala se Kasumi. „Ne, jedeme pro Mirandu.“
Samuel se otočil u lesní cesty a vrátil se ke křižovatce, odkud pokračoval podél vesnice až k domu Mirandy. Zde zastavil a vyšel ven. Zazvonil u dveří a držel zvonek stisknutý tak dlouho, dokud se v domě nerozsvítilo. „Jakej debil zase?!“ ozvalo se zpoza dveří. Ty se otevřely a mezi nimi stál Carl. „No to mě poser!“ řekl a rozesmál se. „Co jako chceš, ty frajere?! Je šest ráno – ještě půl hodinky jsme mohli spát!“ „Kde je Miranda? Chci s ní mluvit.“ Carl se rozesmál, otočil se a poslední, co Samuel viděl, než mu muž zavřel dveře, byl jeho vztyčený prostředníček. Kasumi, která už konečně chtěla odpovědi, vystoupila a zeptala se Samuela: „Na co potřebuješ Mirandu?“ „Budeme se přece brát a nemáme svědky. Proto potřebujeme Mirandu.“ „Ty… ty se chceš brát?! Teď?!“ „Není na co čekat.“ Kasumi Samuela vůbec nepoznávala, což dávala za vinu právě prožitým hrůzám. Svatba jí nakonec přišla jako dobrý nápad, jak by mohl Samuel myslet na něco příjemnějšího. Přistoupila ke dveřím a jediným kopancem je vyrazila z pantů. Ta lehkost
s jakou to provedla, Samuela překvapovala. Carl se okamžitě vrátil do předsíně a zíral na Kasumi, která měla stále nataženou nohu, s níž vykopla dveře. Konečně ji vrátila na zem a vyběhla po malých schodech do domu. „Co seš kurva zač?!“ zařval Carl. „Mirando!“ zakřičela Kasumi. Neupravená knihovnice vyšla ze svého pokoje a pokračovala do předsíně. „Paní Kasumi… co se to děje?“ „Budete svědčit na naší svatbě.“ Carl propadl v hotový záchvat smíchu. Když ho přešel, musel si otřít uslzené oči. „Teď budu počítat do tří,“ řekl Carl a popadl dřevěnou násadu od smetáku. „Buď tady necháš tisíc liber na zaplacení škody a vypadneš nebo tě osobně vyrazím, tohle ti přerazím o záda a nahlásím na policii násilné vloupání.“ Kasumi na Carlova slova nijak nereagovala. „Nech toho, Carle!“ okřikla ho Miranda. „Nemůžeš takhle vyhrožovat paní Kasumi.“ „Že ne?!“ Kasumi couvla ven, aby měla kolem sebe prostor a nechala i odhodlaného Carla, aby sešel před dům. „Ták… ty hnusná šikmooká špinavá odporná štětko!“ zařval Carl a dal Kasumi facku. Hned nato se napřáhl násadou a švihnul s ní Kasumi do břicha. Když se koště rozlomilo a půlka zůstala Carlovi v rukou, vůbec nechápal, co se to děje. Kasumi i nadále stála nehnutá na jednom místě a to poslední, co by na její tváři bylo patrné, by byla fyzická bolest. Ve skutečnosti díky pásu téměř vůbec nic nepocítila. Japonka muže jednou rukou chytila za hlavu a tou druhou mu doslova urvala levé ucho. Carl couvl, narazil zády na zeď domu a sesunul se k zemi. Držel se za krvácející ránu, přičemž řval bolestí jak smyslu zbavený. Kasumi mu hodila ucho na klín a řekla: „Příště lépe poslouchej svoji přítelkyni.“ Samuel naprosto zděšenou a nic nechápající Mirandu posadil do vozu a sám usedl na místo řidiče. „Za tohle můžeš jít sedět!“ řekl své nastávající, když nastupovala. „Možná… a možná, že si jen hrál s břitvou a nevyšlo mu to. Viděl mě někdo, jak jsem mu ublížila?“ Ani Miranda na to nic neřekla... „Měla jsi ho zabít…“ řekla tiše Sakura a pak toho v duchu litovala, neboť jí řeči o zabíjení přišly vzhledem k situaci hrozně nepatřičné. „Za daných okolností to není nejrozumnější, Sakuro. Ale samozřejmě – kdybych si nemyslela, že mi může hrozit kriminál, už by byl po smrti.“ Od domu Mirandy jel Samuel rovnou k Warmhill.
Samuel vystoupil u kostela a pospíchal dovnitř. Farář Silas zde již byl a zdobil interiér květinami a rudým kobercem. „Faráři…“ oslovil Silase Samuel. „Áh, pan Gordon. Skoro vše už je připraveno – chybí jen výzdoba. Jste tu velmi brzy – stalo se něco? A… proč máte na oblečení krev?!“ Do kostela vstoupila i Kasumi se Sakurou a Miranda. Samuel na svoji přítelkyni ukázal prstem. „To je moje nastávající. Chci, abyste nás oddal hned teď a tady.“ „Teď?! Ale… Co hosté a… a hudba, obleky,…“ „Nic z toho nebude. Miláčku pojď sem.“ Kasumi se po boku Samuela postavila před oltář a Miranda se Sakurou stály hned za nimi. Silas sice nic nechápal, ale odmítat nechtěl. Dal Samuelovi a Kasumi listiny k podpisu a poté začal obvyklou řeč. „Samueli a Kasumi, rozhodli jste se uzavřít manželství před Bohem na půdě svaté. Ptám se vás proto před církví a před Bohem – je toto vaše rozhodnutí svobodné a upřímné?“ „Ano!“ řekl zcela rozhodně Samuel. Nyní byla řada na Kasumi. Pohlédla na svého
nastávajícího a nevěděla, co si o něm myslet. Nakonec však odpověděla kladně. Farář pokračoval. „Chcete si slíbit lásku, úctu a věrnost. Ptám se vás před církví a před Bohem – zavazujete se k tomu na celý život? „Ano,“ odvětil opět bez známky zaváhání Samuel. „Ne!“ vykřikla Kasumi. „Jednoznačně ne! Nemám náladu na tuhle frašku! Půjdeme na radnici a ukončíme to rychle, bez všech těch nesmyslných slibů!“ „Kasumi!“ naléhal Samuel. Poté se obrátil na faráře. „Říkal jsem žádné sliby!“ „Omlouvám se, já…“ „Nevadí, pokračujte dál, otče a tohle přeskočte.“ „Ale… já nemůžu přeskočit obřad a… potřeboval jsem trochu času na přípravu a…“ Samuel zpod kabátu vytasil pistoli a namířil ji na kněze. Miranda vyjíkla hrůzou a farář vytřeštil oči. „Pokračujte!“ zařval Samuel. „Dobře… dobře, pane Gordone. Ptám se vás před církví a před Bohem – přijmete děti od Pána Boha ochotně a budete je vychovávat podle božího zákona?“ „Ano!“ odvětil Samuel. „Dejme tomu, že jo,“ řekla Kasumi. „Proti lhaní v zásadě nic nemám.“ „Ehh… a nyní svá rozhodnutí potvrďte slavnostním slibem ehh… totiž… chtěl jsem říct slavnostním… ehh… pro… proslovem a podáním ruky.“ První začal Samuel, který odříkal řeč zcela bez projevů emocí. „Já, Samuel Gordon, odevzdávám se tobě Kasumi Sato a přijímám tě za manželku. Slibuji, že ti zachovám věrnost, že tě nikdy neopustím a že s tebou ponesu všechno dobré i zlé až do smrti. K tomu ať mi pomáhá Bůh. Amen.“ Nyní spustila Kasumi, ovšem zcela od srdce a spatra. „Já Kasumi Sato, přijímám milovaného muže Samuela Gordona za svého manžela. Budu mu věrná a budu mu v životě oporou - to v dobrém i zlém. K tomu mi Bůh nepomůže – musím si pomoct sama, tudíž od něj ani nic nežádám.“ Poté Farář, který vedl první a bezpochyby ten nejpodivnější svatební obřad ve svém životě, předal prsteny, které si novomanželé vzájemně nasadili. Podali si ruce a farář pokračoval chvějícím se hlasem. „Ať Bůh ve své dobrotě upevní váš sli… vaše slova a naplní vás svým požehnáním. Co spojil Bůh, ať člověk nerozlučuje.“ Samuel a Kasumi se políbili a Gordon si tento okamžik dlouze vychutnával. Polibek přišel i Kasumi nepřiměřeně dlouhý a podivně symbolický.
„Ták!“ vykřikl Samuel a ustoupil od přítomných o pár kroků vzad. V ruce měl opět připravenou pistoli. „Všichni až na mou ženu okamžitě odejdou z kostela. Teď hned!“ Když se kostel vyprázdnil, Samuel pistoli sklopil. „O co ti jde, Samueli?“ ptala se Kasumi. „Chceš mě zastřelit?“ „Ne – miluji tě. Miluju tvou nezávislost, tu jedinečnost i svéhlavost. Jsi… dokonalá žena.“ „Tak co to má znamenat? Jestli sis chtěl v soukromí promluvit, šlo to i jinak. Tvé chování je tak extrémní až nechápu, kde se to v tobě bere. Chvíli mi všechno vyčítáš, pak se zase omlouváš a tam na zámku jsi mě dokonce praštil.“ „Mrzí mě to. Doufám, že to moc nebolelo.“ „Ani ne, ale příjemný to nebylo.“ „Kasumi, ty opravdu čekáš mého potomka?“ „S velkou pravděpodobností ano. Chápu, že to nemůže nahradit ztrátu Desmonda, ale pomůže ti to snáz překlenout ty události.“ „Když jsi mě líbala… bylo to tak krásné…“ Samuel klesnul na kolena. „Kasumi, naše
manželství je uzavřené a ty jsi oficiálně lady Kasumi Gordonová, což ti dává v souvislosti s mojí sepsanou závětí naprosto veškerý můj majetek, až zemřu. Zámek je pojištěn v závislosti na jeho hodnotě, která sahá do stamiliónů liber. Pojištění je na všechno možné od záplav po zemětřesení. Požár je tam také, takže budeš milionářka.“ „Proč mi to teď říkáš?!“ „Pro tebe je jedna z nejdůležitějších věcí na světě rodina, přesněji tvá sestra, kterou miluješ. Dala bys za ni ruku do ohně. Ale určitě chápeš, že žít s ní pod jednou střechou pro mě je něco nemyslitelného. Pokaždé, když ji jen uvidím, si vybavím… však víš. Pro tebe by nastala nutnost volby mezi mnou a Sakurou. Jak bys volila?“ „Je to pár hodin, co ses mě ptal na to samé, a já ti řekla, že nedovolím, aby byla nutnost výběru. Pokud nyní ta nutnost nastala… Samueli, tohle nejde rozhodnout. Nechci přijít o kohokoli z vás. Můžete se přece usmířit – chce to jen čas a odpuštění. Nenuť mě volit mezi tebou a sestrou!“ „Já ti v tom pomůžu,“ řekl Samuel a přirazil si ústí pistole z boku k hlavě. „Samueli!“ vykřikla Kasumi. „Ať se na to koukneš z jakéhokoli úhlu – jsem pro tebe překážkou. Život se mnou nemá budoucnost – nejdéle jeden rok. Opět můžeš mít nutkání se vrhnout do nebezpečí, abys mě zkusila zachránit, a přitom budeš riskovat život. Hrozí, že přijdeš o svoji sestru, protože je mi jasné, že si vyčítá, co provedla a v mé přítomnosti se nebude cítit dobře.“ „Samueli, to co chceš udělat je šílené! Já tě přece miluju! Jestli si to nemyslíš nebo o mě jakkoli pochybuješ… já… já se můžu změnit.“ Kasumi začaly po tváři téct slzy. „Samueli, sebevražda… to nemá budoucnost a… totiž… chci říct, že… můžeme se s tím vším vyrovnat. Nejednej tak impulsivně, zkus se zamyslet a…“ „Prosím, nechej toho miláčku. Oba dobře víme, že beze mě ti bude líp. Navíc by mě hrozně zklamalo, kdybys mě kupříkladu začala na kolenou prosit. Nebyla by to žena, kterou miluji a stejně by to ničemu nepomohlo – teď nejednám zkratovitě a ty to víš.“
Nastalo ticho, kdy na sebe oba novomanželé mlčky hleděli. Po téměř nekonečných pěti minutách Samuel promluvil. „Mám na tebe ještě dvě prosby. Naše dítě vychovej tak nejlépe jak jen dovedeš a za druhé – nikdy mu neříkej, kdo je a kdo jsem byl já. Odstěhujte se. Zůstaňte třeba v naší vile, ano ve vile – tak to bude dobré. Zůstaňte s dítětem tam a nikdy, opravdu nikdy se nevracejte na Black Mirror.“ „Ani já se sem už nechci vracet.“ „To je dobře. Nevím, co bych měl ještě říct. Odejdi, miláčku – tohle vidět nemusíš.“ „Řekla jsem, že s tebou budu v dobrém i zlém a budu ti oporou. Zůstanu s tebou až do konce.“ Samuel sklopil zrak a odjistil zbraň. „Jak jen jsi to tehdy říkala… Už neuvidím kvetoucí švestku, zelenou stráň, podzimní větry rozeznívající zvony, ani kraj, jež přikrývá padající sníh. Pro mě tu zbude jen temná bezměsíčná noc, ale přesto budu usínat s hřejivým pocitem, protože vím, že má milovaná zde zůstane, uvidí krásy života a bude moci být šťastná.“ Samuel vystřelil a kulka provrtala jeho lebku. Zřítil se na podlahu a pistole mu vypadla z rukou. Kasumi klesla na kolena. Po tváři jí stékaly slzy. Naklonila se k Samuelovi a jemně ho chytila za ruku. Poté ho na rozloučenou políbila na tvář.
