POSEL SMRTI. Osudová volba. Lukáš Konvalina

POSEL SMRTI IV Osudová volba

Lukáš Konvalina

Dvě misky vah, na jedné víra na druhé rozum. Proč je tak těžké je vyvážit?

Obsah I - Odkaz mrtvého.....................................................................................4 II - Zkáza mysli.....................................................................................10 III - Krok do hlubin...............................................................................17 IV - Když se Bůh nedívá.....................................................................27 V - Stíny minulosti..................................................................................38 VI - Osudová volba..................................................................................53

I - Odkaz mrtvého Adrian Gordon, pán hradu Black Mirror byl ponořen do myšlenek. Události posledních týdnů na něj dolehly více, než dával najevo. Snažil se zapomenout na ty hrůzy, během kterých přišel o všechny blízké. Úspěch, dosažený v hlubinách Black Mirror, ho hřál u srdce ale jen do okamžiku, než pomyslel na všechny ty mrtvé. Rebecca, Catherin, Victorie, Eleonor, Bates, ti všichni byli pryč. Teď, když je po všem, bude se muset vzchopit a postarat se o opravy zámku, tak jak si to přála Victorie. Ano, Victorie, byl při ní během jejích posledních chvil a teď mu tak strašně chybí. Je sám, tak sám. I Valentina je pryč. Splnila, co měla a i přes jeho naléhání zde nezůstala ani o pár dnů déle. Bláhově se domníval, že ji přesvědčí, aby zde zůstala natrvalo. Ale ne, ona přece musí sloužit Bohu, musí se vrátit do Vatikánu, musí pomáhat dalším, musí tohle, musí tamto, pořád něco. Copak by jí nebavil život na Black Mirror v jeho společnosti? Jak by vlastně mohl, když i on by ho radši vyměnil za byteček jeho adoptivní matky v Biddefordu, dokonce by se snad vrátil i na koleje než být tady, sám a sám. Co na tom, že kletba už pominula, vždyť on se zblázní i tak - z těch prostor tady, z vlastní minulosti, z toho osamění. Ne, takhle to dál nejde, musí se vzpamatovat, vždyť je vše v pořádku, vše se povedlo nebo snad ne? Vstal, vyšel z pokoje a zamířil dolů. Zámek Black Mirror, sídlo šlechtického rodu Gordonů. Jak honosně to znělo a jak to ve skutečnosti vypadá! Ruina. Ruina, za kterou mohla jeho pomatená sestra Angelina a ten parchant Louis. Neměl dopustit, aby se tohle stalo, měl jim v tom zabránit. Ale jak? Neměl sestře naletět, neměl se nechat tak zmanipulovat. Teď už je ale pozdě si to vyčítat. Co bylo, bylo, život jde dál a on vrátí zámku jeho původní slávu a majestátnost, tím si byl jist. Pokračoval dál přes jídelnu, kde kromě malého stolku a pár židlí nebylo nic. Ještě před pár dny zde jedli dělníci. Jenže po smrti Gregoryho tady už nikdo pracovat nechce. Lidi pořád ve všem vidí temné síly. Bude těžké sehnat další dělníky, možná z města to půjde, ale pochyboval, že sežene někoho z vesnice. Pokračoval dál přes kuchyni nebo spíše to, co z ní zbylo, až do sklepa. Víno, kterého si Gordonové tak cenili, bylo z velké části zničeno vodou při hašení požáru. Stále tu však zůstalo několik dobrých ročníků, ale on si nevybíral. Popadl první lahev, která mu přišla pod ruku. Na etiketě stálo 1897. Snad to nebude břečka, pomyslel si, a vydal se zpět do pokoje. Otevřel ji a začal pomalu popíjet. Hleděl ven a sledoval sněhové vločky nesoucí se zdlouhavě k zemi. Je zima a tady v zámku bývá už velmi chladno. Udržovat teplo v celé budově je vzhledem k jejímu stavu prakticky nemožné, ale jemu stačí jen pár místností. V tuhle dobu by stejně nikoho na opravu nesehnal, rozhodně ne za slušný peníz. Přemýšlel co dál. Je pánem celého panství ale na to, aby si mohl užívat, bude třeba ještě spousta času a peněz… Hlavou se mu dál proháněly všelijaké myšlenky. Z letargie ho vytrhlo až zvonění u hlavní brány. V rychlosti oblékl teplou bundu a vyrazil ven. Mráz nebyl zdaleka tak strašný jak by čekal, ale věděl, že časem bude hůř. Během pár dnů pokryje sněhová přikrývka celý kraj a ručka teploměru klesne možná až na -10°C. Blížil se k bráně a přemýšlel, kdo ho ruší z těch pochmurných myšlenek. Najednou mu to došlo - ano je to tak. Edward! Jak jen na něj mohl zapomenout? „Ehm, pane? To jsem já, Edward!“ ozvalo se, když zatáhl za kliku branky. Musel trochu zabrat, mráz už udělal své. Nakonec se se skřípotem otevřela a on stál tváří v tvář jedinému člověku, který by chtěl dobrovolně pobývat tady na zámku. „Omlouvám se, pane, že vás ruším. Chtěl jsem vám dát pár dní čas, abyste se mohl vzpamatovat po tom všem, ale slečna

Antoliniová mě přesvědčovala, abych za vámi co nejdříve zašel. A tak jsem tady, pane. Měl byste stále zájem o mou pomoc, pane?“ Adrianovi bylo jasné, že Edward je člověk na svém místě, navíc odmítnout jediného člověka, jenž by byl ochotný mu pomoci, by nebylo rozumné. „Víte, Edwarde, že máte pozoruhodnou schopnost být ve správný čas na správném místě?“ Edwardův výraz poněkud zvolněl. Adrianův tón nasvědčoval tomu, že skutečně dosáhne toho, co celý život chtěl. Být komorníkem rodu Gordonů by pro něj byla obrovská čest. Věděl o schopnostech bývalého komorníka Batese a v hloubi duše si přál dokázat všem, že je stejně dobrý, jako byl on. „Edwarde, tenhle zámek potřebuje někoho, jako jste Vy! Co já vím o tom, jak ho spravovat a jak řídit jeho opravy. Mám problém si uvařit i slušnou večeři a co se uklízení týče, měl byste vidět můj starý pokoj na koleji…“ pronesl volně Adrian. „Znamená to pane, že mě přijímáte jako svého sluhu?“ „Ale prosím Vás, jako sluhu? Tady na zámku budete správcem. Někým, kdo drží celý zámek pohromadě, tak, aby vše fungovalo. A vůbec, pojďte dovnitř, nebudeme tu stát v téhle zimě. Mám uvnitř právě otevřenou jednu lahvinku. Pijete červené, Edwarde?“ Adrian provázel Edwarda zámkem. Edward zde sice před pár dny byl, když pomohl odnést Adriana z kostela, ale na detailnější prohlížení tehdy nebyl čas. Zvláště ho zajímala knihovna. Když viděl všechny ty cenné knihy, mnohé z nich byly dokonce originály, zaleskly se mu oči. Adrian si toho všiml a přemýšlel, zda nebude místo plnění svých povinností trávit čas jejich čtením, ale pak myšlenky zahnal. Věděl, že Edward se sice zajímá o historii i archeologii a čtení knih má rovněž v oblibě, ale byl si jist, že je to pilný a pracovitý člověk. Když prohlídka skončila, Edward se okamžitě zapojil do práce. Vzhledem k tomu, že na zámku nebylo téměř, co zakousnout, začal tím, že vyrazil do vesnice, aby nakoupil pár zásob. Adrian šel s ním, aby mu pomohl s věcmi. Chtěl, aby se Edward co nejdříve nastěhoval. Konečně tu nebude sám… Adrian brzy litoval toho, že Louisův vůz zůstal na útesech nedaleko Akademie. Během jeho pobytu ve vězení zmizel neznámo kam. Podezíral sice z krádeže Phila, ale to bylo tak vše, co mohl dělat. Tak staré auto bylo jistě velmi drahé, a pokud ho Phil stihl prodat, což bylo pravděpodobné, nikdy se ho už nedopátrá. Teď se s ním někdo prohání nejspíše v Německu a přitom by se Adrianovi tak hodilo… Kočár, jenž zůstal ve stájích, může prodat, kupovat koně by byla zbytečnost. Už takhle bude mít Edward spoustu práce, tak kdo by se o ně staral…? Po příchodu do vesnice vyrazil Edward po nákupech a Adrian měl v plánu navštívit mezitím doktorku Winterbottomovou. Její dům, ve kterém měla svou psychiatrickou ordinaci, stál na pravém břehu Glance. Adrian zazvonil, ale nikdo se neozýval. Zkusil to ještě párkrát, ale stále nic. Vzpomněl si, že doktorka trávila mnoho času v kavárně, takže se vydal přes most k ní. Před vchodem stál Spooner s Denise a zdálo se, že se hádají. Než k nim stačil Adrian dojít, Denise se rozplakala. Ve spěchu se vrátila do kavárny a zamkla za sebou dveře. To už stál Adrian vedle Spoonera, který se tvářil povýšeně tak jako vždy. „Ale, ale, velectěný pán z Black Mirror! Copak, že jste zavítal mezi prostý lid?“ „Nechte si sarkasmu, Spoonere, a radši mi vysvětlete, co se to tu děje?“ odpověděl Adrian. „Myslíš Denise? Ta hloupá husička nedokáže pochopit, že se vracím do Londýna. Vlastně díky tobě, tak to bych ti měl ještě poděkovat, co? Ale nechme to na jindy, nemám chuť si dnes kazit den…“ „Měl jsem pocit, Spoonere, že se máte rádi. Copak neodjedete spolu?“ „To víš, Denise chce zůstat tady. Teď je na kavárnu sama a její otec chce, aby jí vedla. Ona mu samozřejmě nechce odporovat, no znáš to. Tak jsem jí řekl, že prostě odjíždím, a je mi jedno jak se zařídí.“

„Jste sobec, Spoonere, ale je to Vaše věc. Kdo teď převezme Vaše místo? Zak?“ „To rozhodně ne! Má se sem vrátit ten starý prďola Collier. Nechápu, jak může někdo takový dělat tuhle práci!“ Adrian už tohle jméno párkrát slyšel. Věděl, že Collier byl inspektorem v době, když Samuel vraždil. Nechápal však Spoonerovu nenávist. „Co proti němu vlastně máte, Spoonere?“ „Do toho ti je kulový. Být tebou, starám se spíš o to, aby ti ta barabizna nespadla na hlavu. Podle toho, co jsem viděl, to nebude trvat dlouho…“ Adrian měl chuť poslat Spoonera někam. Vlastně měl i chuť mu jednu vrazit ale teď by bylo nejlepší nevyvolávat problémy. Lidé měli stále v paměti jeho výstřelky, když ho ovládal Mordred. Chtěl všem ukázat, že je to pryč a že se změnil. Beze slova odešel o kus dál a krátce nato vyšel z obchodu Edward. „Ukažte, Edwarde, vezmu nějaké ty věci a vyrazím domů. Mám toho…“ odmlčel se a významně pokývnul hlavou k opodál stojícímu inspektorovi „…už plné zuby!“. „Ale pane…“ opáčil Edward „…nesluší se, abyste se tahal s nákupy. Od toho tu jsem přece já“ „Jsem pán zámku Black Mirror, ne? Můžu si dělat, co chci a teď Vám chci pomoct s těmi věcmi. Měl byste být rád“. Vytrhl z Edwardových rukou několik tašek s jídlem a dalšími zásobami a vyrazil mlčky k zámku. Spooner ho rozčílil více než dost. Skoro měl pocit, že je Mordred zpátky, ale myšlenky na něj rychle zahnal. Když došel k zámku, překvapilo ho, že branka není zamčená. Zvláštní, pomyslel si, mám pocit, že jsem ji zamykal. Příliš na to nehleděl a rovnou zamířil dovnitř. Edward přišel asi po půl hodině a v rukou měl kromě zbytku nákupů i kufr s osobními věcmi. „Edwarde“ zvolal Adrian v okamžiku, když už byl komorník ve dveřích „Pokoj po Batesovi je stále v havarijním stavu. Ubytujte se prozatím v pokoji Victorie, ano?“ Edward se zadýcháním v hlase odpověděl: „Jistě pane, jak si přejete“. Nechtěl pána zámku nijak naštvat, i když věděl, že mu pobyt v pokoji, kde před pár dny někdo zemřel, nebude dvakrát příjemný. Nahoře v pokoji zůstalo vše, tak jak bylo. Trochu poklidil, vybalil věci a šel zase dolů. Adrian byl stále v hale a prohlížel okolní sutiny. Bude těžké je všechny odklidit a zvelebit interiéry tak, aby se v nich dalo normálně bydlet. „Ach, Edwarde, neobtěžujte se dnes s vařením jídla, vezmu si něco sám“ „Jistě pane. Půjdu připravit Váš pokoj a pokud Vám to nebude vadit, začal bych s úklidem zámku. Co se týče knihovny, tak té se požár téměř nedotkl, takže bych začal tam, souhlasíte?“ Adrian to tak nějak čekal, ale nemůže to mít Edwardovi za zlé. Koneckonců podobná knihovna se jen tak nevidí a uklidit se to tam stejně musí. „Dobře Edwarde, jen do toho. Půjdu si odpočinout do salonku, kdyby něco…“. Edward jen pokývnul hlavou a odešel do knihovny. Adriana chmury přece jen přešly a v salonku se začetl do jedné z knih. Nakonec, co jiného zde taky dělat. Uvažoval, co všechno si pořídit. Měl kupu plánů, ale se zařizováním chtěl počkat, až budou hotové opravy. Soška koně v sobě sice měla hromadu peněz, ale netušil, kolik taková rekonstrukce zámku bude stát. Asi po hodině ho vyrušil zvuk vrzajících dveří a následný průvan větru. Napadlo ho, co dělá Edward venku? Za okny se stmívalo a byla hustá chumelenice. Proč by měl teď courat v tom nečase? Vyšel ven do haly, ale dříve než se stačil rozkoukat, přistrčil ho jakýsi muž ke zdi a vytáhl z kapsy krátký nůž. Malý, ale přesto nebezpečný. Než stihl Adrian jakkoli zareagovat, namířil mu muž nůž pod krk. „Tak co Gordone, co říkáš na tohle? Přísahal jsem, že se pomstím, že se mu pomstím za to,

že mě tam zavřel, ale než jsem k tomu dostal příležitost, ten zbabělec se prostě zabil sám. Ale ty jsi prý jeho krve, tak to aspoň skončím s tebou. Lidi mi můžou poděkovat, vy všichni Gordonové jste jak mor!“ Adrian viděl, že člověk před ním je čím dál tím nervóznější, jeho holá hlava byla orosená potem a v očích se mu nezračila jen zlost, ale i jakési šílenství. V mysli se Adrianovi honily myšlenky, ale žádná nebyla nikterak pozitivní. Tak co teď, ten člověk to myslí evidentně vážně a čekat na popravu nebudu. Jakže to bývá ve filmech? Hrdina stihne protivníka odzbrojit dříve, než si ten vůbec uvědomí co se děje. Jenže tohle není film! Než natáhnu ruku, podřízne mě jako podsvinče. Adrian se pořád nemohl rozhodnout a ten muž vypadal poněkud zaraženě. Jakoby se kochal bezmocností své oběti. Šílenec, kterého v životě neviděl, ho zabije přímo v jeho domě. „Mám zbraň, střelnou! Zvedni ruce a otoč se nebo se rozluč se životem“! Muž zaváhal a otočil hlavou, aby dobře viděl, co se za ním děje. Adrian okamžitě využil příležitosti a zkroutil muži ruku, tak, až z ní vypadl nůž. Holohlavec se ze sevření dostal a odstrčil Adriana stranou. Rozběhl se ke dveřím. „ Střílejte, Edwarde, střílejte!“ Nic. Muž utekl a prchal pryč z pozemků. „Proč jste nestřílel, zatraceně? Ten člověk mě chtěl zabít!“ „Já vím, pane, odpověděl Edward „ale revolver je prázdný“ „Cože!? Vy s sebou nosíte zbraň bez nábojů?“ „To není můj revolver, pane, našel jsem ho v knihovně. Slyšel jsem hluk a tak jsem spěchal k Vám. Právě včas, zdá se“ „Ano, děkuji Edwarde, asi jste mi zachránil život.“ „Mimochodem pane, měl byste vidět, kde byl ten revolver uložený.“ „Později, Edwarde, později. Volejte policii!“ „Takže něco přes padesát, holohlavý, těkavý pohled, působil nevyrovnaným dojmem a útočil malým nožem s cílem Vás zabít. Viděl jste ho poprvé a on Vás sice znal, ale viděl vás taky poprvé. Přišel na pozemek přes branku a nějakou dobu se ukrýval někde kolem hradu. Tvrdíte, že branka byla odemknutá, když jste se vrátil z vesnice, takže ji pravděpodobně vypáčil, říkám to správně?“ „Ano, Zaku, přesně tak. Na tom noži budou jistě otisky a tenhle popis tu rozhodně nesedí na každého, takže předpokládám, že pokud je stále na panství, budete ho mít velmi brzy.“ „No, víte Gordone, nebude to tak snadné. Sám víte, jak to na panství vypadá, může se ukrývat kdekoliv a kromě toho, měl byste si dávat dobrý pozor - nedá se vyloučit, že se o to pokusí znovu.“ „Samozřejmě, že dám. Ten člověk měl něco proti mému otci a já chci vědět co?“ „Proti Vašemu otci tu měl něco každý, nebo snad ne? My už ho najdeme, nemusíte se bát. Nemáte v plánu snad pátrat na vlastní pěst, že ne?“ „Můžu si dělat co chci, Zaku, do toho policii nic není. Mimochodem, kdy má nastoupit detektiv Collier? Rád bych si s ním promluvil.“ „Zítra by už měl být na stanici a nemusíte se bát, on ten případ vyřeší.“ „Jo, asi tak jako vraždění před 12 lety, že? Počká se, až vrah zemře a pak se vítězoslavně prohlásí, že je případ vyřešen.“ „No, jak myslíte Gordone. Vašeho komorníka jsme už vyslechli a na vás už taky žádné otázky nemáme, takže přeju dobrou noc. Nechám u zámku jednoho člověka, jen tak pro jistotu.“ Zak i s druhým strážníkem odešel a Adrian zašel do knihovny, kde byl Edward. Tato událost s komorníkem poněkud zacloumala. Vypadal zmateně a zamyšleně. „Chápu, Edwarde, že jste si první den ve své nové práci představoval jinak ale…“ „To je v pořádku pane, omlouvám se. Víte pane, seženu zítra někoho na tu branku a napadlo

mě, jestli by nebylo vhodné koupit například hlídacího psa. Přece jen pozemky jsou velké a proti nezvaným hostům by mělo tohle stačit.“ „Dobrý nápad Edwarde, ale ať je dobře vycvičený, na peníze nehleďte a ještě něco, Edwarde. Nevím, kde to seženete, ale chci, abyste zakoupil ostnatý drát.“ „Drát, pane?!“ „Ano, natáhne se podél celé zdi kolem pozemku. Nedovolím, aby se tady potloukal někdo cizí, rozumíte?“ „Ano pane, zařídím to, můžete se spolehnout.“ „Tak a teď mi ukažte, kde jste sehnal ten revolver, nevím o tom, že by byly na zámku zbraně.“ „Pojďte za mnou, pane.“ Oba přešli do zadní části knihovny, která už byla téměř celá srovnaná a uklizená. Edward se evidentně činil. „Tak tady, pane, jsem to našel. Poklízel jsem na stole a všiml si podivného místa tady, vidíte pane? Je to nějaké tlačítko a po jeho zmáčknutí se támhle v rohu odsunula přihrádka. Tam byl ten revolver a také tam je několik knih. Prohlížel jsem je jen zběžně, ale nejde o žádnou uměleckou nebo vědeckou literaturu. Zdá se, že to jsou vesměs něčí deníky.“ Adrian popošel blíže ke schránce, aby lépe viděl. Prohrábl knihy a všiml si několika listů popsaného papíru. Prohlédl ho a málem oněměl úžasem. Chvíli trvalo, než se vzpamatoval a pak řekl: „Edwarde, budu u sebe v pokoji. Tohle si beru s sebou.“ Kdyby jste našel cokoliv zajímavého, řekněte mi o tom.“ Pobral všechny spisy a knihy a odešel z knihovny. Edwardovi bylo jasné, že všechny ty věci byly pro pána důležité, ale neměl ponětí, o co se jedná. Snad osobní záznamy jeho předků, ale proč by byly pohromadě a navíc právě na tomto místě? Adrian bydlel ve starém Samuelově pokoji. Nebylo to pro něj nijak strašné, i když věděl, co otec způsobil, ale zároveň věděl, že vinu na tom neměl moc velkou. Škoda, že je pryč, jistě by si s ním měl co říci. Vždyť ani nevěděl, že má syna. Už když si poprvé prohlédl všechny ty popsané listy, co našel v knihovně, bylo mu jasné, že je psal právě jeho otec. Snad se konečně dozví víc o jeho životě.

Victorie, vím, že až se ti tohle dostane do rukou, budeš mě k smrti nenávidět za to, co jsem způsobil. Nedokážu se Ti podívat po tom všem do očí, ale musíš se dozvědět, že to nebyla jen má vina. Ve schránce jsou kromě mých věcí také knihy. Pročti si je, abys pochopila, o co tady šlo. Důležitá je především Kronika Marcuse Gordona. Našel jsem ji v jeho rakvi. Chápu, že zneuctít Marcusovu památku nebylo správné, ale neměl jsem na výběr. Záznamy v knize se týkají také kletby, která se vznáší nad naším rodem. Vše o čem se kronikář v souvislosti s ní zmiňuje, je pravda, viděl jsem to na vlastní oči. Kletba si z nějakého důvodu vybrala právě mě a proti své vůli jsem se stal smrtícím nástrojem Mordreda Gordona. V knize se píše také o rituální místnosti na pomezí dvou světů. Byl jsem tam a vím, že tam vedla i jiná cesta, než je ta, kterou jsem se vydal já. Je ve staré Akademii a Ty nesmíš dopustit, aby se někdo dostal dovnitř. Cesta tam vede pomocí tří mozaikových sklíček, znám pozici jen jednoho z nich a nechám si ji pro jistotu u sebe. Kronikář v knize barvitě líčí Marcuse a jeho lidi v bitvě proti Mordredovi. Mám podezření, že příčina boje a jeho průběh není tak, jak se v kronice jeví. Podle deníku Williama sehrála v konfliktu významnou roli nějaká žena, ale ani on nedokázal zjistit víc. Proč si kronikář vymýšlel, netuším, ale určitě měl dobrý důvod.

Nejzajímavější jsou ale rudé symboly, které jsem nalezl na místech vražd. Nedokázal jsem zjistit, co přesně znamenají, ale mají nějakou souvislost s mými oběťmi. Bože, co jsem to provedl! Ty symboly jsou ve Williamově deníku. Bude u mne až do posledních chvil, jako vzpomínka na člověka, který mi byl vždy nejbližší. Další knihou je Robertův deník. Přečti si ho a určitě se přesvědčíš, že alespoň v jednom případě zasáhlo mé běsnění správný cíl. Ve schránce je ještě pár dalších věcí, ale ty Ti k ničemu nebudou. Snaž se to pochopit. Je to těžké, já vím, zničil jsem Ti život a nejen Tobě. Rozhodl jsem se k zoufalému činu. Půjdu za svou Catherin, snad mi Bůh promine všechno to zlo. Není pro mne jiná cesta než tato. Prosím, odpusťte mi. Samuel Adrian nebyl z obsahu dopisu nijak moc překvapen, až na jedinou věc, ty symboly. Viděl nějaké v Akademii, ale ještě někde. Kde to jen bylo? Nemohl si vzpomenout. Williamův deník by snad měl být někde na zámku, ale kde? Dala ho Victorie zničit? A co když ho ani nenašla? Kde by ale jinak měl být? Samuelovy věci přece musely být vráceny rodině, tak co se s ním dělo dál? Možná, že… ano to je ono! Murray přece tvrdil, že klíč duší je vyroben podle nákresu z Williamova deníku. Jak by se ale k němu mohl dostat, přece ho Victorie někomu nedala. Musí za Murrayem zítra zajít, to je jasné. Teď měl ale ještě v plánu prohlédnout ty knihy. Kronika Marcuse Gordona nepřinesla nic nového. Pochybně spojené cáry papíru, na kterých byly poznámky jeho prastrýce Jamese také nic důležitého neobsahovaly a stejně tak Robertův deník neříkal nic podstatného. Zajímavý však byl deník jakéhosi Reeda Walshe. To jméno Adrianovi nic neříkalo. Byly to záznamy z důlního inženýra, který vedl na počátku 20. století práce v nedalekém dole. Působivý byl především záznam z posledních dnů jeho života. Několik dělníků se prý dostalo do kontaktu s jakýmsi duchem. Zvláštní… Že by se Bílá paní hromadně zjevila horníkům v dolech? Proč? A jak k deníku vlastně přišel otec? Adrian chtěl těmto věcem přijít na kloub, zdálo se, že ještě není všemu konec. Pak Adriana napadla další věc. Schránku by pravděpodobně nikdo nenašel, nebýt náhody, tak jak chtěl otec dosáhnout toho, aby ji Victorie otevřela? Navíc, když Samuel plánoval jakkoli zabránit dosažení rituální komnaty, proč se u jeho těla našla ta černá koule? Proč jí někde neukryl? Spousta otazníků a žádné odpovědi a do toho ten šílenec. S hlavou plnou myšlenek Adrian nakonec usnul.

II - Zkáza mysli Druhého dne ráno byl Adrian rozhodnut začít v pátrání u Murraye v hotelu. Ještě předtím se ale chtěl sejít s Collierem, jestli nemá nějaké zprávy ohledně toho muže. Oblékl se, něco málo pojedl a vypravil se k vesnici. U brány potkal Edwarda s nějakým vesničanem. „Pane, tohle je Mark, požádal jsem ho, aby vyměnil hlavní bránu a vyrobil nový zámek“ „Dobrej, pane Gordone“ ozval se Mark. Byl to čtyřicátník s pronikavým pohledem. Oblečen ve špinavých odrbaných šatech a s čapkou na hlavě. Adriana jeho vzezření překvapilo. „Edwarde, pojďte na chvilku stranou“ pobídl ho Adrian. „Co to má zatraceně znamenat? Měl jste sehnat nějakého zámečníka a ne takového odrbance. K čemu mi bude dobrý?“ „Nesmíte tolik koukat na vzhled, pane. Omlouvám se, pokud chcete na opravu branky někoho z města, tak ho samozřejmě seženu, ale Mark své práci rozumí. Dělá ve vesnici různé věci pro kde koho a neúčtuje žádné velké částky. Má ve vesnici dílnu, pane, a tvrdí, že výměna brány včetně zasazení nového a mnohem bytelnějšího zámku výjde na necelých 170 liber. To není špatná cena, viďte pane?!“ „Hmm, dobrá, tak ať se do toho pustí, ale dohlédněte na něj. Nezdá se mi zrovna, ehm… seriozní!“ „Jistě, pane, spolehněte se“ „Dobře, jdu do vesnice a vrátím se v poledne“ „Ano, pane.“ Adrian Markem tak trochu pohrdal, ale pokud svou práci odvede dobře, možná ho najme na něco dalšího. V zámku je toho spousta. Vydal se k vesnici a za půl hodiny už stál na náměstí. Snad Spooner už odjel, pomyslel si. Další setkání s ním nechtěl zažít a rozhodně nebude vadit, když ho už v životě neuvidí. Vstoupil na policejní stanici, kde se toho zase tak moc nezměnilo. Muž asi kolem šedesátky, s knírkem a dlouhým béžovým pláštěm, studoval jakýsi spis. Když uviděl Adriana, tázavým pohledem vyřknul jasnou otázku: Přejete si? Adrian stál tváří v tvář novému inspektoru Collierovi. Představoval si ho tedy jinak. „Dobrý den, inspektore, jsem Adrian Gordon, majitel zdejšího panství.“ „Ano, Gordone, vím kdo jste. Mé jméno je Collier a jsem zde, jak jistě už víte, novým inspektorem policie. Předpokládám, že jste přišel kvůli tomu včerejšímu útoku, že?“ „Nejen kvůli němu, inspektore. Ale když už jsme u toho, víte už kdo to byl?“ „Ano i ne Gordone, podle Vašeho popisu a našich záznamů by se mohlo jednat o hrobníka, ale v podstatě nic o něm nevíme.“ „Cože?! To snad nemyslíte vážně. Já jsem zdejšího hrobníka viděl, Colliere. Nechcete mi snad tvrdit, že jich tu máme víc, že ne?“ „Kdepak, Gordone. Tenhle hrobník zde pracoval před dvanácti lety. Popis na něj sedí, ale nikdo o něm nic neví. Jediný, s kým se stýkal, byl hospodský Harry ale ten je už dobrých deset let pryč.“ „Chcete říct, že tu nežije nikdo, kdo ho znal? To přece není možné.“ „Ale jistě, Gordone, zdejší farář ho znal velmi dobře, jenže ten nám už nic neřekne. Zítra má pohřeb.“ „Ano, vím o tom. Co tedy chcete dělat? Čekat až sem přijde a udá se sám?!“

„To jistě ne Gordone. Zak vyslýchá vesničany, jestli ho tady neviděli, ale zatím bez úspěchu.“ „Skvělé, prostě skvělé! A co doba před dvanácti lety? Kde se tady vzal a co se s ním dělo dál?“ „Těžko říci, jednoho dne prostě zmizel. Od těch vražd ho tady nikdo nikdy neviděl. Zvláštní je, že neměl ani žádnou rodinu, příbuzné, prostě nic… Dokonce prý ani neměl jméno, říkalo se mu prostě hrobník.“ „Tak to je úžasné, jde mi po krku bezejmenný přízrak. Prostě super. Nevíte něco z doby před dvanácti lety, nenapadá Vás, proč by mohl nenávidět mou rodinu?“ „Vaši rodinu tady po těch vraždách nenáviděl kde kdo. Vlastně neznám nikoho, koho to nechalo chladným, ale jestli Váš otec hrobníkovi nějak zvlášť ublížil, tak to opravdu nevím.“ „Dobře, Colliere, mám ještě jednu otázku.“ „Jen do toho, Gordone.“ „Vyšetřoval jste tady ty otcovy vraždy že? Všiml jste si na obětech něčeho zvláštního?“ „Zvláštního? To je hodně slabé slovo! Nikdy jsem něco takového neviděl. Víte, asi bych o tom neměl mluvit, ale týká se Vás to, takže poslouchejte. Zahradníka Henryho Stantona našli ve fontánce naprosto bez krve. Potvrdil to i patolog z Londýna. Nikdo nenašel žádné vysvětlení, jak k tomu mohlo dojít. Vražda malého Vicka Valleyho byla také neuvěřitelná. Byly mu doslova utrhány některé končetiny, nechápu, jak se to mohlo stát. A co se týče doktora Hermanna, tak ten skončil na vlastním pitevním stole bez hlavy!“ „A co další dvě těla? Také byla tak… eh… znetvořená?“ „Co se týče starého pána zámku Williama, tak na jeho těle byly nalezeny pouze popáleniny v oblasti hrudi, tělo jeho syna Roberta Gordona dopadlo hůř. Bylo na některých místech oholeno až na kost, jako by mu někdo urval kusy masa! Co se těchto vražd týče, tak zde se sice nepovedlo najít přímý důkaz o Samuelově vině, ale vše ostatní nasvědčuje tomu, že šlo o něj. Navíc, po jeho smrti vraždění ustalo, takže je jasné, že vrahem byl on. Na veřejnost se ty hrůzné podrobnosti vražd nedostaly a ani se dostat nesmějí. Chápete?“ Adrian věděl, že vraždy byly ohavné, ale tohle nečekal. Urvané kusy masa? Utrhané končetiny? Vysátá krev? Proboha, co se tehdy stalo?! „Gordone, posloucháte mě vůbec, nesmíte o tom nikde mluvit!“ „Ehm, jistě. Ostatně, kdyby se to dostalo na povrch, skončil bych nejspíše na hranici, že inspektore? Ještě jedna věc, všiml jste si na tělech, nebo někde v okolí nějakých znaků nebo symbolů?“ „Hmm, je to už dávno, Gordone, ale takovýto případ by navěky uvízl v paměti každého vyšetřovatele. Všiml jsem si u těla Hermanna zvláštního znaku, podobný jsem viděl i na místě Vickovy vraždy, to mě přivedlo k myšlence, že by spolu mohly souviset, ale jejich význam mi není znám.“ „Máte ty symboly někde poznamenané, inspektore?“ „Ne, bohužel, krátce po poslední vraždě všechny symboly zmizely. Sám nechápu, jak se to stalo, ale nezbylo po nich nic!“ „Co se dá dělat, děkuji inspektore, už budu muset jít. Kdybyste se něco dozvěděl o tom hrobníkovi, řekněte mi to.“ Adrian ze stanice odcházel dost rozrušený. Jak mohl otec provádět taková zvěrstva, aniž by si toho někdo všiml. Mordred ho ovládl naprosto dokonale, ale jak s tím vším souvisí ty symboly? Jediná možnost je ten deník. Nedá se nic dělat, bude muset za Murrayem. Ještě předtím zašel k domu doktorky a zazvonil. Nic. To přece není možné. Včera nebyla doma. Ani dnes ne. Kde jen vězí? No nic, teď na to není čas, musí do hotelu. Dorazil k hotelu krátce po desáté dopoledne. Zvenku vypadal hotel pustě a v téhle roční době v něm asi těžko někdo z turistů zůstal. Vstoupil a u recepce si všimnul Murraye. Byl

stejný jako vždycky, kšilt na hlavě, samolibý výraz v obličeji a neskutečná upjatost. Adrianovi se zdálo, že se mu vyloženě směje do tváře. „Ááh pan Gordon! Takové překvapení! Myslel jsem, že se tu už neukážete. Copak, chyběl jsem Vám?“ Jeho úlisné chování se Adrianovi hnusilo, ale teď nebylo na místě jednat agresivně. „Kdepak, Murrayi, po Vaší přítomnosti nijak zvlášť netoužím, ostatně kdo ano, že? Nechci tu být ani o minutu déle než bude nutné, takže půjdu k věci. Vím, že tenhle plastový šmejd, co máte na pultu, je vyroben podle nákresů z deníku Williama Gordona. Chci ho, rozumíte?“ „Ale no tak, pane Gordone, kde já bych přišel k deníku starého pana Williama, musel jste si mě s někým splést!“ „Jak že to vím? Sám jste mi řekl, že jste tohle vyrobil podle deníku, zatraceně! Přestaňte už konečně ze mě dělat blbce a navalte mi ho!“ „Už s Vámi není taková legrace jako dřív, pane Gordone. Tak dobře, mám ho. Sice není vcelku, ale věřte mi, já za to nemůžu! Prodám Vám ho řekněme za 120 liber.“ „Cože?!“ Adrian nevycházel z úžasu - měl co dělat, aby se ovládl, ale nakonec se mu to povedlo. „Ten deník jste sprostě ukradl, dáte mi ho hned nebo skončíte na policii, je to jasné?“ „Ale, ale, pane Gordone, to nemyslíte vážně, že? Ten deník se ke mně dostal zcela legálně. Koupil jsem ho za slušný peníz. Takže jak říkám sto dvacet liber a je Váš.“ Adrian nechápal. „Proč by Victorie měla deník prodávat, za co mě sakra máte?!“ „Tak dobře, pane Gordone. Nebyla to Victorie. Deník jsem koupil od inspektora Seymoora. To byl člověk, který sem přijel, aby pomohl Collierovi s těmi vraždami před 12ti lety. Nějak mu to přerůstalo přes hlavu. Deník se stal předmětem šetření, když se našel u těla Samuela. Stál mě jmění, ale vyplatilo se to. Tolik autentických informací…“ „Taková věc se přece nemohla ututlat, Murrayi.“ „Ale ano, pane Gordone, to víte, že mohla. Za peníze je možné všechno, ale to byste měl vědět, ne? Stačilo jen využít situace, inspektor byl v jisté, ehm, finanční tísni a to víte, já lidem rád pomůžu…“ „Vem to čert, Murrayi, tady máte těch sto dvacet a deník mi okamžitě dejte, jasné?“ „Jistě, pane Gordone, vše co se z něj dalo využít už jsem využil, na co by mi teď byl, že?“ Murray odešel do své kanceláře a po chvilce byl zpět se starou ošuntělou knihou, už na první pohled bylo vidět, že mnoho stránek z ní chybí. „Tady máte pane Gordone, nepřikoupíte si k tomu ještě něco, dám Vám slevu!“ „Jděte do hajzlu, Murrayi.“ Najednou to Adrianovi došlo. Vzpomněl si, kde také viděl ty symboly. Pohlednice. Ano. Teď mu už ale k ničemu nebude. „Mimochodem, Murrayi, máte po legraci, všechno skončilo a se mnou tu už žádné terno neuděláte.“ „Možná máte pravdu pane, Gordone. Ale zdá se, že už tu máte svého nástupce. Šílený bezejmenný vrah s jediným cílem - zničit rod Gordonů.“ „Co, jak tohle víte?“ „To víte, pane Gordone, informace dneska něco stojí, ale ten, kdo si je může dovolit…“ „Držte hubu!“ Adrian nasupeně odešel a zamířil si to rovnou k vesnici. Neměl v plánu se už teď vracet na zámek, chtěl ještě zajít na faru. Bylo to dost daleko. Lesy kolem Warmhill byly obzvlášť husté. Silný vítr burácel ve větvích a bylo chladno. Fara byla teď opuštěná. Pobýval tu pouze hrobník Mark a nový duchovní měl přijet až zítra k ránu. Hřbitov byl pustý, pouze v pravé části bylo slyšet, jak lopata dopadá na zmrzlou zem. Hrobník právě kopal hrob. V těch mrazech to musela být dost těžká práce. Adrian k němu přistoupil a významně si odkašlal. Mark se otočil, byla na něm vidět námaha a také

zármutek. „Ááh, zdravím, hošku. Máš něco na srdci, nebo se jdeš jen podívat, co jsi způsobil?“ „Nebyla to moje vina.“ „Já vím, hošku, ta převorka se mi to snažila vysvětlit a trvala na tom, že se nesmí nikdo dovědět, co se faráři stalo.“ „Přišel jsem z jiného důvodu. Jde mi o Vašeho předchůdce, co o něm víte?“ „Nic, a to myslím vážně. Dělám tady už nějaký dvanáctý rok a nevím o něm nic, dokonce ani jeho jméno. Povím ti, hošku, že farář býval krátce po mém nástupu hodně rozrušený. Od vesničanů jsem se dozvěděl, že ten hrobník byl něco jako jeho syn, ale co se s ním stalo, nikdo neví. Jen farář a ten už je v pánu.“ „Dobře, tak dobře. Ještě mám něco. Kde přesně se na pozemcích nacházejí doly?“ „Warmhill byla původně hornická víska a důl byl několik kilometrů jižně v lesích. Stromy v okolí byly tehdy samozřejmě vykáceny, ale dnes bys to ani nepoznal, hošku. Pod tamním kopcem prý byla nějaká naleziště nebo co, ale důl už je dávno uzavřený. Jediná šachta, která je dodnes otevřená, je tady kousek odtud. Je tam bunkr z druhé války, ale nic víc.“ Zvláštní, jak se tedy Samuel dostal k tomu deníku? Záznamy z něj jsou jasné. Zůstal uzavřený se svým majitelem, pokud se ten ovšem nedostal i s deníkem na povrch. Ale i tak, jak by se mohl dostat otci do rukou? „Dají se někde dohledat záznamy o hornících, kteří zde pracovali?“ „Myslím, že ne, hošku. Farář sepisoval kroniku Warmhill, ale všechny jména horníků by tam asi jen těžko mohly být. Snad jedině, kdyby se to týkalo nějaké významné události… Nějaký velký objev, nebo tragédie víš, co myslím, hošku?“ „Ano tragédie, tak to by mohlo být. Díky, Marku.“ Adrianovi svitla naděje. Dnes se do kostela nedostane, ale zítra se mu to povést musí. Událost s duchem a následná nehoda? To je přeci dost významná věc… Snad se v kronikách něco najde. Teď je však nejvyšší čas vrátit se na zámek. U brány nikdo nestál a samotná branka byla pryč. Adrian zamířil dovnitř a v kuchyni našel Edwarda. Právě vařil oběd. „Zaneste mi jídlo do pokoje, Edwarde.“ „Ano, pane. A promiňte pane, co se branky týče, tak ta bude ještě do večera na místě, mnohem bytelnější a s lepším zámkem. Klíč od ní Vám pak donesu.“ „Ano, ano, řekněte Markovi, ať se zítra staví na zámku asi tak po třetí odpoledne“ Adrian se následně vydal po schodech do patra. Byl celý netrpělivý. Co se asi dozví z deníku? Vyšel nahoru a zamířil rovnou do pokoje. Otevřel knihu a hned na první straně si všimnul přilepeného lístečku. Stálo na něm:

Pro moji zapomnětlivou hlavu: Cesta ke klíči začíná v knihovně na mém pracovním stole, ukryta pod modrou clonou nenapsaných slov.

Zdá se, že to je ten způsob, jakým chtěl otec dosáhnout toho, aby schránku našla Victorie. Tohle ale není jeho rukopis, zvláštní… Prolistoval pár dalších stránek a bylo mu jasné, že

písmo je psáno rukou Williama. Musel tu schránku původně používat on. Možná se z knihy dozví, co v ní ukrýval. Na dveře pokoje zaťukal Edward se slovy: „Váš oběd, pane.“ Adrian otevřel a jídlo si vzal dovnitř. Teď na něj ale neměl ani pomyšlení. Vrátil se k deníku a začal pečlivě pročítat stránku po stránce. Mnoho z nich bylo vytrháno a zůstalo zde pouze pár záznamů ze života Williama. Jeho smutek po odchodu Samuela, pátrání po tom, kde žije, dopisy, které mu posílal, výpisky z knih, záznamy předků, životní data některých z Gordonů a mnohé další věci. Závěr deníku se věnoval kletbě a hledání klíčů moci. William evidentně po klíčích pátral, věděl, že většina z nich je stále tady na panství a jeden měl dokonce u sebe. Pátral po nich na panství ve Walesu a také pod Warmhillským kostelem. Ano, Frederick přece říkal, že pod kostelem je hrobka Marcuse Gordona, dnes už je zasypaná, nikdo se dovnitř nedostane, ale Adrian stejně neviděl důvod se tam snažit dostat. V deníku byly i některé náčrtky, rozeznal klíč moci a pak zde byl jakýsi oltář a sloupec s nápisem RAKEV. Poslední dvě stránky deníku ukrývaly to nejdůležitější - symboly. Pět symbolů nalezených poblíž těl. Adrian neměl sebemenší ponětí o tom, co znamenají. Kde ale zjistit víc? Netušil co, dělat. Pozdní večer, mlha, husté sněžení, silný vítr, mrazivá zima. Vyhublý muž běží lesem. Těžce oddychuje. Oblečen do potrhaných slabých šatů připomínajících starý hadrový pytel. V rukou křečovitě něco svírá. Běží dál, v dálce se ozývá táhlé vytí. Psi, či dokonce vlci? Všude kolem tma, vítr bije do tváře. Muž nehledí kolem sebe, zatvrzele běží dál, nevnímaje okolí. Svět se zdá tak prostý, jen se musí dostat tam, kam chce. Není jiná možnost. Zůstal venku dlouho, příliš dlouho. Ale nemohl jinak, je to horší, čím dál tím horší. Co jíst, kam ulehnout, kde sehnat teplo. Bílý sníh je tak krásný, tak zářivý. A zároveň tak nepřejícný. Co si počít, co dělat, musí domů, je to jediná možnost. Zkusí to zase zítra, snad mu někdo pomůže. Má hlad, je tak zesláblý. Běží, běží dál, jakoby měl v patách celou smečku divokých vlků. A co když, co když jí tam skutečně má?! Ten strach, temný les, ta zima a ten vichr. Už aby byl doma, musí domů, musí se vrátit zpátky. Konečně, konečně se blíží. Ano, je to tak, poznal to, stromy ustupují za chvíli tam bude - ale co to? Náš dům, náš krásný domeček, co se to stalo?! Někdo tam je, vidím světlo, někdo tam musí mít oheň! Tady přece nikdo nemůže bydlet, to je náš domeček! Kdo to stojí za oknem? Kdo to je? Néé, co se to stalo. Kdo nám to vzal domeček? Duch, ano duch. Je tady, je zpátky. Vrátil se. Panebože nééééé pane Bubby, proč nám vzali domeček?! Bylo už pozdě, téměř půlnoc, ale Adrian nemohl usnout. Pořád přemýšlel o otci. Chtěl by se o jeho posledních dnech života dozvědět víc. Ale jak? Collier ho určitě nenechá nahlédnout do spisů a sám vlastně nevěděl, jestli by to chtěl vidět. Stačilo to, co mu inspektor řekl. Neměl žaludek na podrobnější popisování vražd. Otevřel okno, aby se nadýchal čerstvého vzduchu. Potřeboval se trochu uvolnit. Zvláštní, venku bylo bezvětří, sníh už nepadal, byl vcelku klid. Až na neobvyklý táhlý zvuk, znělo to jako píšťalka, ale bylo to dost strašné. Takhle hrozně by snad nikdo hrát nemohl až na… ano to musel být Ralph. Co tu ale dělá? Odsud ani nebylo pořádně vidět k bráně. Vypravil se dolů. Potichu, nechtěl vzbudit Edwarda asi by ho zajímalo, co se děje a Adrian neměl chuť mu vysvětlovat, kdo to je Ralph. Venku nebyla taková tma, jak se zdálo. Svítil měsíc a osvětloval tak sněhovou pokrývku. Nechtěl si s sebou brát baterku, přeci jen by mohla Ralpha vyděsit a jeho zajímalo, co se děje. Ralph seděl u brány ve sněhu, stále si pískal a vůbec nevnímal blížícího se Adriana. Ten aniž by otevřel branku, tichým hlasem Ralpha oslovil. „Ralphe, Ralphe slyšíš mě? To jsem já Ad.. eh Darren.“ Ralph se v rychlosti otočil a zahleděl se k bráně. Chvilku mu trvalo, než ve tmě našel obrys

Adriana a pak ustrašeným hlasem zašeptal. „Je mi z-z-z-zima, Darrene, a-ale t-t-to brzy přejde, ř-říká pan Bubby.“ „To jistě, proč tu vůbec takhle sedíš Ralphe, proč nejsi doma?“ „N-ne-ne-nemůžeme se vrátit, b-bo-bojím se ducha i pan B-Bu-Bubby má strach, k-koukni, jak se t-t-třese!“ Ještě před měsícem by mu Adrian tvrdil, že duchové nejsou, ale teď už věřil všemu. Co by ale Bílá paní dělala v té chatrči! Je možné, že stále hledá syna, i když už ví, že je mrtvý? Možná, ale proč ho hledá v té chajdě? Adrian byl rozhodnut přijít tomu na kloub. „Ralphe, já se tam na toho tvého ducha půjdu podívat. Počkej radši tady a já se pro tebe pak vrátím. „Dobře počkám tady ale d-d-dej si p-pozor, říká pan B-Bubby.“ Adrian vyrazil, měsíční svit osvětloval cestu dostatečně a on navíc nechtěl být jakkoliv nápadný. Cestu k chatě znal moc dobře, ale bylo to dost daleko. Noční les skutečně nepůsobil zrovna uklidňujícím dojmem, ale teď se snad už nemusí obávat žádných ďábelských psů. Asi po hodině dorazil k chatě. Skutečně se v ní svítilo. Na ducha to ale nevypadá, spíše se zdá, že se tu ukrývá hrobník. Možná by bylo na místě zavolat policii ale Adrian se chtěl dozvědět, co má společného s otcem. Rozhodně to ale nebude snadné. Chvíli čekal, jestli za okny někoho neuvidí, ale neviděl nic. Hrobník, pokud je tam skutečně on, už asi spí. Adrian se přiblížil potichu ke dveřím, ale bylo mu jasné, že i kdyby nebyly zajištěné, určitě by příšerně vrzaly, jakmile by se do nich opřel. Naštěstí měl stále dobře v paměti svůj útěk před těmi Mordredovými psy. Zůstal zavřený v chatě a nebýt motorové pily, nedostal by se jen tak ven. Odhrnul trochu toho navátého sněhu a protáhl se pod podlahou chatrče. Uvnitř neslyšel vůbec nic, pouze tlumené chrápání. Výborně, pomyslel si, a nahmatal uvolněné prkno. Odsunul ho pryč a potichu jako myška se protáhl dovnitř. Uvnitř bylo dost světla díky rozvěšeným lampám. Na posteli skutečně někdo ležel a ano, byl to ten holohlavý muž, hrobník. Adrian přemýšlel, co dělat. Potřeboval ho vyslechnout, ale bez nějakého pádného důvodu se mu nepovede hrobníka přimět ke spolupráci. Rozhlédl se kolem, ale neviděl nic, čím by ho mohl svázat. V koutě si však všiml motorové pily. Byla to ta stará dobrá pila, se kterou se dostal odsud ven. Stále měla v nádrži dost paliva. Popadl ji, nastartoval a namířil směrem k hrobníkovi. Ten byl v mžiku probuzen ale asi by ho v životě nenapadlo něco takového. „Tak jo, vstávej a okamžitě ke zdi, jasný, hlavou ke stěně, ruce na hlavu a hoď sebou!“ Hrobník poslechl, ale neustále si něco mumlal, byl hrozně nervózní. Ostatně, kdo by v jeho situaci nebyl, ale Adrian v tom viděl víc. Hrobník se třásl jako sulc, zvuk motorové pily ho rozrušoval stále víc a víc. „Vypni to, panebože! Vypni to, prosím, prosím, néé.“ Hrobník se sesunul k zemi. Stále se klepal a už hlasitě opakoval: „Ty symboly, ty symboly, běžte pryč, běžte z mé hlavy pryč, nééé nééé!“ Adrian motor pily přece jen vypnul, zdálo se, že se hrobník uklidňuje a Adrian měl obavy, aby se o něco nepokusil. „Nehýbej se a odpovídej na mé otázky, jasný?! Jestli se jenom pohneš, tak to zase zapnu, uvidíme, jak dlouho to vydržíš!“ Adrian, upřímně řečeno, ani nevěřil, že by se mu povedlo pilu zavčasu nastartovat, ale snad je hrobník dost vystrašený aby nic nezkoušel. „Dobře, dobře.“ „Fajn, takže o čem to mluvíš, jaké symboly?“ „Ty červené symboly, kruh a v něm znak, ne pořád se mi vracejí do hlavy, já je nechci. To tvůj otec, jo, tvůj otec. Ten za všechno může. Já ho zabiju, zabiju, slyšíš?“ „V klidu, jasný, v klidu, nezapomeň, co mám v ruce, nic dělat nebudeš a ani se nehneš. Co ti udělal můj otec, co se přesně stalo, mluv a rychle!“

„Bylo to, bylo to tehdy v noci, on, zavřel mě na hřbitově. V staré Gordonovic hrobce! Nechal mě tam. Přes noc. Přes celou noc!. Ne, nééé, já tam nechci, už néé, prosím…“ „Řekni mi, co se tam stalo a rychle, slyšíš, rychle!“ „Ten duch. Byl tam taky. Přes noc. Přes celou noc. Ten jeho pláč, smích, pláč a smích. Pořád dokola. Nedalo se to vydržet! Slyším ho, pořad ho slyším. Ty symboly. Nééé. Pořád je mám před sebou! Pořád. Musím. Byl tam se mnou. Slyším ho, je tady, néé, nééé je tady, tady! Běž pryč, běž pryč, prosím, nééé. Nééé!“ Adrian nechápavě sledoval, jak se hrobník svíjí v křečích, stále opakoval to samé. Po krátké chvíli znehybněl. Mrtev. Adrianovi chvíli trvalo, než se zcela zklidnil a začal přemýšlet. Proč by Marie tomu člověku ubližovala. Proboha to přece není možné. Co se to tu děje? Začínal stále nabývat dojmu, že nejde jen o jednoho ducha. Co se tehdy v té hrobce stalo? Musí to zjistit, ale ne teď. Vraždu mu Collier nepřišije, to asi těžko, i když po tom „jeho“ požáru měl pochybnosti, ale to teď není důležité. On nic neprovedl, je nevinný. Nemohl za to, ale bude lepší, když se policie dozví vše, tedy skoro vše…

III - Krok do hlubin Brzy ráno byl Adrian na stanici vyslýchán. Ani nevěřil tomu, jak to nakonec dopadlo. Inspektor Collier nechal z města zavolat soudního lékaře a ten potvrdil, že došlo k zástavě srdce. Žádná fyzická poranění na těle neobjevil. Adrian vysvětlil okolnosti a rozhodl se nevynechat nic. Pouze se nezmínil o tom, co mu hrobník řekl. Ostatně, nebylo by moudré začít s vyprávěním o duchovi. Collierovi připadala situace jasná. Zvuk motorové pily způsobil u evidentně psychicky narušeného hrobníka šok a následně infarkt. Collier považoval případ za nešťastnou náhodu, nikoli za úmyslné zabití. Adrian sice trochu cítil vinu, ale na druhou stranu nemohl tušit, že hrobníkovy vzpomínky vyvolají takovou reakci. Muselo to pro něj být tenkrát strašné! Adrianovi se nezdálo, že by na incidentu s duchem nesl přímou vinu otec. Jedno však bylo jisté – Bílá paní není jediné stvoření strašící v okolí. Z vesnice zamířil rychlým krokem ke kostelu. Měl naspěch, protože chtěl stihnout Frederickův pohřeb. Na to, aby se vrátil domů pro oblek, nebyl čas. U kostela stálo už dost lidí, snad celá vesnice. Farář byl evidentně váženým člověkem a téměř všichni se s ním chtěli rozloučit. Adriana napadlo, co by asi dav udělal, kdyby zjistil, že na smrti faráře nese vinu. Frederickův hrob byl již vykopaný, v pravé části hřbitova poblíž kostela. Po chvilce se otevřela vrata do kostela a dav lidí pomalým krokem vstoupil dovnitř. Adrian usedl do lavice na kraj poblíž vstupu. Napadlo ho, že by po něm nový farář mohl chtít, aby pronesl nějakou řeč, ale znal Fredericka jen pár dní. Opravdu netušil, co by měl říkat. Po pár minutách přišel k oltáři nový farář. Vypadalo to, jakoby Frederickovi z oka vypadl. Starý muž, kolem 75ti let, téměř plešatý, se zasněným výrazem v očích. Hluk v kostele brzy zcela utichl a všichni se smutným výrazem v očích upínali zraky k novému duchovnímu. „Jsem otec Furas a je mi ctí zde vzdát hold mému nedávno zesnulému předchůdci otci Frederickovi. Tento muž byl ve všech směrech čestným, laskavým a spravedlivým sluhou Božím. Naslouchal druhým a pomáhal jim v těžkých životních zkouškách. Otec Frederick vnesl mezi okolní lid, často zkoušený nepřízní osudu, jiskru naděje, světlo nového života a plamen tepla. Zdejší farnost a tento kostel se stal oázou klidu a pomoci a to jen díky člověku, který nabízel pomocnou ruku všem, jež jí potřebovali. Stal se oporou pro mnohé z nás a ukázal nám smysl života i tehdy, když jsme o něm pochybovali. Bůh je milosrdný. Je vždy s námi a vždy shlíží na životy nás všech. Život otce Fredericka nyní zhasl, ale jeho duch bude vždy s námi, navěky…“ Následoval průvod, na jehož konci nový farář posvětil hrob. Po návratu do kostela započala mše svatá. Po skončení pohřbu začali lidé vycházet z kostela ven. Mnoho z nich klopilo zraky k zemi a zdálo se, že ani nevnímají okolí. Většině žen po tvářích stékaly slzy. Adrian počkal v kostele, dokud všichni neodešli a poté vyhledal faráře, jež stál u oltáře. „Promiňte, otče. Jsem Adrian Gordon a potřebuji si s Vámi nutně promluvit. Vyslechnete mě?“ „Ale ano, Adriane. Vím, kdo jste. Nevadilo by Vám zajít se mnou na faru? Potřebuji přijít na jiné myšlenky, ale tady v kostele mám pořád před očima bratra.“ „Bratra?“ „Jistě, Frederick byl můj bratr, dvojče. Nevšiml jste si té podoby? No, pojďte už.“ Farář pobídl

Adriana a oba vyrazili ven z kostela bočním vchodem. Pokračovali skrze branku na dvůr k faře a vstoupili dovnitř. Byl to stroze vybavený dům. Jen pár místností, ale vypadaly udržovaně. Farář dovedl Adriana do větší místnosti s pohovkou, křeslem a malým stolkem. Na zdi viselo mnoho obrazů s náboženskými tématy a všudypřítomné police byly přecpány knihami a starými papíry. Adriana zaujal velký gobelín, zakrývající téměř celou stěnu. Byl na něm vyobrazen Warmhillský kostel. „Posaďte se, Adriane. Dáte si kávu?“ „Ne, děkuji. Otče Furasi, víte, já nesu určitou vinu za smrt Vašeho bratra, ale chci, abyste věděl, že jsem nemohl….“ „Ano, ano já to všechno vím. Neviňte sebe, nemůžete za to, co se stalo. Proč myslíte, že jsem tady právě já?“ „No, byl to přece Váš bratr.“ „To ano, ale snad si nemyslíte, že bych opustil Chichesterskou katedrálu a přešel sem na Black Mirror jen proto, že zde můj bratr zemřel.“ „Katedrálu?! Uznávám, že to je docela pokles v kariéře, ale myslel jsem, že duchovní se na to dívají jinak…“ „Chcete tím něco naznačit, Adriane? Měl jsem Vás za slušného člověka alespoň podle toho, co říkala převorka Antoliniová. Vím, že je to neobvyklé, ale situace si můj přesun vyžaduje.“ „Nechtěl jsem Vás urazit, otče. Jste tady tedy kvůli Valentině?“ „Ano. Vysvětlila mi, co se stalo, a chtěla po mně, abych to tu převzal. Trval na tom i arcibiskup, patrně byl se situací rovněž seznámen. Převorka Antoliniová se bála, že by se mohlo prozradit, co se doopravdy stalo. Myslela, že mám právo vědět pravdu. Příčí se mi skrývat skutečnost ale ta událost…, kdyby se dostala mezi lid, mohlo by to být opravdu nebezpečné.“ „Především pro mě, otče. Vás by se to nejspíše nijak nedotklo.“ „To si myslíte? Už vidím titulky novin: Místo, kde se zjevil démon. Místo, kde ani Bůh nedokázal zasáhnout. Neúspěšné vymítání. Moc ďábla sílí. Jakmile by se o tom dozvěděli lidé, došlo by ke katastrofě. Lidé by se mohli od Boha odvrátit, zavládl by chaos, nenávist a strach.“ „Ale no tak, to přeháníte. Nejsme ve středověku.“ „Bohužel.“ „Cože?!“ „To nic, zapomeňte na to.“ „Otče, nepřišel jsem za Vámi jen kvůli tomuhle. Něco od Vás potřebuji.“ „Mluvte“ „Potřebuji se dostat do naší rodinné hrobky. Můžete mi dát klíč?“ „Klíče nemám u sebe, stará se o ně ten hrobník, jak že se to jmenuje?“ „Mark“ „Ano, víte bude chvíli trvat než si zvyknu.“ „Jistě otče, to je pochopitelné. Zajdu za hrobníkem ale potřebuji ještě jednu věc. Jsou zde nějaké záznamy o dění v nedalekých dolech?“ „Máme tu někde kroniku. Jestli tam najdete, co potřebujete, netuším, ale přinesu Vám ji.“ „Děkuji, otče“ Furas vstal a odešel do vedlejšího pokoje, po několika minutách se konečně vrátil s tlustou knihou s notně omšelými deskami. „Tady máte, Adriane. Pochopte, mám tu kroniku na starosti a nemůžu Vám ji půjčit. Můžete ale klidně zůstat tady, než najdete, co potřebujete“ „Dobrá, děkuji otče.“ „Já se teď vzdálím, až budete odcházet, nechte knihu někde tady.“

Farář odešel z místnosti a Adrian otevřel knihu. Trvalo téměř dvacet minut, než nalezl, co potřeboval. Zápis o dění v dolech tu sice našel, ale šlo jen o několik ústřižků z místních plátků. Snad pomohou odhalit víc...

4.4. 1917 Na západě panství je nově otevřen důl. Majitel dolu pan Fuller slibuje, že zdejšímu kraji napomůže ke slávě.

10. 4. 1917 Podle vyjádření Jeremy Gordona, pána z Black Mirror, bude důl již brzy slavit úspěchy. Horníkům z panství a jeho okolí zajistí důl práci a peníze, dokonce i v takto těžkých časech.

15. 8. 1918 Ve spodních částech dolu dochází k výbuchu metanu. 26 horníků, kteří byli v tu dobu dole, je nezvěstných. Probíhají záchranné práce.

16. 8. 1918 Důlní inženýři tvrdí, že důvodem neštěstí jsou špatná bezpečnostní opatření. Vedoucí dolu nařčení odmítá. Dobrovolníci z okolí pomáhají ostatním horníkům v odklízení trosek a snaží se prohrabat k uvězněným skrze vedlejší šachty.

17. 8. 1918 K nezvěstným se podařilo prokopat skrze šachtu 3. Jako zázrakem je všech 26 lidí naživu. Mnozí z nich jsou zranění. Všichni byli okamžitě převezeni do nemocnice. Stav některých z nich je vážný, ale podle vedoucího dolu je vše v naprostém pořádku. Na naši otázku ohledně současné situace a budoucnosti dolu odpověděl pan Fuller takto:„Dnes se ukázalo, že Bůh je na naší straně. Jsem přesvědčen, že díky nedalekému kostelu jsou naše práce posvěceny přímo od něj. Nemusíme se tedy ničeho obávat. Proběhne šetření, které jistě prokáže, že na vině nebyla špatná bezpečnost, ale chyba někoho z horníků. Důlní práce budou následně pokračovat ve vyšších vrstvách. K žádnému neštěstí už nedojde, tím si můžeme být jisti.“

23.6. 1920 V Západním dole opět došlo k neštěstí. 5 horníků bylo za nevyjasněných okolností odvezeno k lékaři. Nedávno otevřená šachta byla podle nařízení vrchního inženýra Walshe z neznámého důvodu uzavřena.

25.6. 1920 Západní důl postihla katastrofa. Podle svědků se z hlubin začaly šířit podivné zvuky. Majitel dolu pan Fuller odmítl další záchranné práce. Konečně i sami záchranáři se bojí do dolu vstoupit. Nezvěstných a tedy nejspíše mrtvých osob je 14. Důl prý bude uzavřen a veškeré práce ustanou v průběhu měsíce. Mezi lidmi se vypráví o démonu z hlubin a dokonce ani pan Fuller nedokáže situaci rozumně vysvětlit.

Adrian z toho nebyl o moc moudřejší než předtím. Ten člověk, Fuler, patrně vše zametl do kouta a nechal dole umřít minimálně Walshe. Jestliže chce zjistit, co se v dole doopravdy stalo, bude se tam muset vypravit. Jestliže tam doopravdy je nějaký duch, bude třeba s tím něco dělat. Dát vědět policii je ale zbytečné, jen by se mu vysmáli. Jakou má souvislost otec, duch a ty symboly? Co to má všechno znamenat? Adrian se zvedl a vyšel ven před dům. Na hřbitově spatřil Marka, jak právě zahrabává Frederickův hrob. „Dobrý den, Marku. Mohl byste mi dát klíče od naší hrobky?“ „Copak, hošku, chceš se podívat, kde skončíš?“ Mark Adrianovi předal svazek několika klíčů. „Je to ten velký zdobený.“ „Díky.“. Adrian vyrazil ke hrobce. Bylo těžké odemknout, protože klíčová dírka byla plná zamrzajícího sněhu. Po chvilce snažení se to přece jen povedlo. Vstoupil. Světlo zvenčí osvětlovalo nevelkou místnost se schodištěm vedoucím kamsi dolů. Adrian sestoupil a ocitl se v sále. Po obvodu místnosti byly velké výklenky na rakve. Hledal na stěnách známky čehokoli neobvyklého, ale nic nenašel. Vyšel zase nahoru a na plechových dveřích si z vnitřní strany všiml několika úzkých rýh. Pravděpodobně je měl na svědomí hrobník. Víc v hrobce nebylo. Zašel za Markem. „Tady je zpátky Váš klíč, Marku“ „Áá, tak co, hošku, bude se Ti tam líbit?“ „Nikam nespěchám. A upřímně řečeno myslím, že mi to stejně bude jedno.“ „Chachá. To nám všem, hošku. Proč se vlastně staví takové velké drahé hrobky, volné půdy je tu všude dost?“ „Marku, mohl byste mě zavést k tomu starému dolu v lesích?“ „To ano, hošku. Můžu Tě tam zavést, ale neudělám to.“ „Dobrá, tak kolik?“ „Ale néé, hošku. Kdybys mi zaplatil, stejně bych si to nestihl užít. V lesích je strašná spousta všelijakých pastí. Závěje sněhu nejsou moc silné a pasti stále čekají na svou oběť. Nemám zájem nechat tam nohu, hošku.“ „Tak dobře, ale ty pasti tam přece musel někdo dát. Myslel jsem, že to je Vaše práce“ „Moje?! Ale kdepak, hošku, mě stačí občas chytit nějaké to prasátko a na to ani nepotřebuju chodit do lesa. Ty pasti tam nakladl zdejší hajný. Bydlí tady na Warmhill v dřevěným srubu u lesa.“ „Fajn, tak díky Marku.“ Adrian odešel ze hřbitova a vydal se k osadě. Většina domů byla téměř rozpadlá, ale stále tu pár lidí žilo. Adrian rychle nalezl dům, o kterém se zmínil hrobník. Vypadal jako hájovna. Před domem byla velká hromada naštípaného dřeva. Hajný seděl

venku na dřevěné lavici a čistil si zbraň. Měl na sobě tmavé ošuntěné oblečení. Vlasy měl až po ramena, stejně tak prošedivělý plnovous. Vypadalo to, že si Adriana ani nevšiml. „Ehh, promiňte, Vy jste místní hajný?“ „Seš všímavej, mladíku, já sem Earl a Ty?“ „Adrian Gordon z Black Mirror.“ „Ahá tak to seš Ty, ten novej šlechtic, co? A to nemáš lepší práci, než tady kecat s takovým dědkem?“ „Potřebuji se dostat do místního dolu, ale lesy jsou plné pastí. Prý je to Vaše práce. Proč vlastně kladete do lesů pasti na medvědy? Vždyť tu snad žádní nežijí nebo ano?“ „Earlův výraz ztratil původní veselost a zvážněl. „Pojď se mnou.“ Earl vedl Adriana kolem domu. Stál tu nízký kamenný plot obklopující obdélníkovou zahradu. Tak to Adrianovi na první pohled připadalo, ale zblízka bylo jasné, že oplocená část je jakýmsi hřbitovem. Ze země tu trčelo pět dřevěných křížů. Všechny byly stejně velké a neměly na sobě žádné značení. „Tady leží moji tři lovečtí psi. Ty první dva zabil medvěd. Jo medvěd, skutečně tady kdysi žili a to v hojném počtu. Možná tu ještě nějací zbyli. Ten třetí spadl ze skály, když pronásledoval lišku. Už jsem mu nemohl pomoct. Pouze ulevit od trápení.“ „Hmm to je mi líto, asi pro Vás hodně znamenali, ale okolí rozhodně není bezpečné. Chci říct, že lovecký pes tady v těch lesích nemá zaručené klidné staří.“ „No jasně, myslíš, že s tím mám počítat. Že se takový věci stávaj, co? Asi máš pravdu, ale já zdejší lesy vyčistím, zlikviduju ty bestie jednu po druhé. Můžeš se vsadit, že za pár let tu bude čisto. Nikdo se už nebude bát do lesů chodit.“ „Chápu, jen aby to ale nestálo něčí život. Asi mi po tom nic není, ale můžete mi říci, kdo leží v těch posledních dvou hrobech? Kočky? Koně? Krávy?“ „Manželka s dcerou. A už o tom nemluv.“ Adrian nedokázal pochopit, co to má znamenat. To si z něj dělá srandu? Nevypadá na to, ale to přece není možné! Vždyť pár set metrů odtud je hřbitov a on je pochová TADY?! Nechtěl Earla nijak víc rozrušovat. Potřebuje ho. „Tak jdeme, ne? Chceš přece k tomu starému dolu v lesích, předpokládám, že nemyslíš ten bunkr, co je poblíž, co? Tam bys snad trefil sám. Jo a otázku ceny vyřešíme později. Vždycky záleží na riziku, to si zapamatuj.“ „Chcete jít už teď? Bez nějakého zdroje světla tam nepůjdu. Potřebuju se podívat přímo dovnitř, chápete?“ „No jasně, přece nebudeš okounět venku, že jo? Důl, ve kterým straší, to si mladej floutek jako Ty přece nenechá ujít.“ „V klidu, ano? Vaše názory na mládež mě nezajímají. Spíše mi řekněte, co o tom dolu víte? Viděl jste tam ducha?“ „Ducha? Nevěř všemu, co se povídá. Duchové nejsou, ale kdoví, třeba zrovna my na něj narazíme. Tak pojď už, támhle v kůlně mám starou petrolejku, svítit bude, to se neboj.“ Earl zašel dovnitř a během pár vteřin byl zase zpátky se starou petrolejovou lampou a zapalovačem v ruce. „Tak fajn, pojďme už. Potřebuju ještě dneska zkontrolovat pasti.“ Vyrazili. Adrian čekal, že se vrátí k Willow Creek, aby se dostali přes řeku, ale zdálo se, že Earl má jiný plán. Po chvíli dorazili k řece. Glance tu měla mnohem užší tok než ve vesnici. Šli asi dvacet minut podél břehu, až se dostali k dřevěnému můstku. Zdál se být hodně vratký, několik prkenných podpěr bylo už ulomeno a trčely zapíchnuté v řece mezi kameny. Vršek mostu byl také v mizerném stavu. Několik příček bylo nahnilých a nalomených. Vypadalo to, že už moc nevydrží. Adrian by na něco takového nevstoupil ani omylem, ale Earl vypadal, že

tudy nejde poprvé. Sebejistě vkročil na most a přešel bez jakéhokoli zaváhání na druhou stranu. Adrian ho následoval a snažil se kráčet přesně v jeho stopách. Díky vrstvě sněhu to nebyl problém. „Tak jo, mladíku. Teď už to začne být nebezpečné. V srdci White Woodu se těch bestií pohybuje nejvíc a právě tam teď jdeme. Jdi těsně za mnou, ale nech mi prostor na pušku. Pasti nejsou jediným problémem, a jestli potkáme vlka, bude třeba jednat rychle. V tuhle dobu jsou ty svině děsně hladový. Na celou smečku snad nenarazíme, ale kdyby jo, vem nohy na ramena, protože zastrašit je půjde jen těžko. Jasný?“ „Bez obav.“ „To jsem rád, vždycky je lepší, když se s lidma dá v pohodě domluvit.“ Les velice rychle zhoustnul a přesto, že byl jinak slunečný den, v lesích bylo šero. Adrian šel stále těsně za Earlem. Díval se kolem sebe, ale nevšiml si jediné pasti. Doufal, že Earl má v zásobě jen ty sklápěcí. Narazit na sítě nebo na zakryté jámy by také nebylo vůbec příjemné, navíc by bylo těžší si jich zavčasu všimnout. Dokud se bude držet v blízkosti Earla, tak mu snad nic nehrozí. Trvalo dobrou hodinu pomalé chůze, než dorazili k onomu dolu. „Tak, a jsme tady. Tenhle kopec to je White Woodský pahorek. Podle toho co vím, jsou šachty dost hluboko pod zemí. Některé z nich vedou prý až pod Warmhill.“ „Pod Warmhill? Víte které přesně?“ „Tak to bohužel ne, ale počítám, že se tam stejně nedostaneš.“ „Vy dovnitř nepůjdete?“ „Máš mě za blázna? Říkám Ti, že dolů se nedostaneš. Už jsem uvnitř byl. Otevřená je jen jedna šachta, ale nikam to nevede. Dříve tam nejspíš byl výtah, ale je pryč. Klidně si to běž prohlídnout. Já zatím počkám venku.“ „Dobře, jak myslíte“. Adrian se zapálenou lampou vstoupil dovnitř. Několik chodeb bylo zasypaných. Všude kolem bylo spousta sudů, některé uzavřené, jiné ne. Byla v nich nějaká tekutina, podle zápachu olej. Po zemi se povalovalo několik velkých kamenů a v koutě nalezl i pár řetězů. Adriana ale zajímala především hluboká díra v zemi. V průměru mohla mít něco přes 5 metrů. Výtahová šachta. Výtah však chyběl. U stropu bylo vidět několik mohutných kladek, které byly stále omotány masivními řetězy. Byly už zrezlé. Některé z nich visely volně, další se ztrácely kdesi ve tmě. Nahnul se nad propast. Viděl jen pár metrů před sebe. Lampa byla k ničemu. Začal propátrávat okolí, jestli nenajde nějakou látku, kterou by mohl zapálit a zjistit jak je propast hluboká. Důl byl přeplněn harampádím, ale žádný použitelný kus látky nenašel. Okraje sudů byly už rezavé a ostré. Adrian díky nim během chvilky uřezal část ze svého oděvu. Namočil ho v oleji a obvázal kolem jednoho slabšího řetězu. Látku zapálil a začal ji pomalu spouštět dolů do šachty. Po stranách šachty nebylo nic vidět. Adrian spouštěl stále dál a dál. Řetěz byl dlouhý dobrých 8 metrů, ale nestačilo to. „Earle! Hej, pojďte rychle sem“ „Co je? Máš tam něco?“ „Potřebuju další řetěz. Je támhle za tím vozíkem vidíte? Podejte mi ho.“ Earlovi chvíli trvalo, než se v dole zorientoval. Petrolejka a svit zvenčí, osvětlovaly vnitřek dolu dostatečně, takže netrvalo dlouho a Earl přispěchal k Adrianovi s dalším řetězem. „Přivažte ho ke konci tohohle řetězu a pomožte mi ho pomalu spouštět dolů. Sám už bych ho neudržel.“ „Jen doufám, že víš, co děláš.“ Společně spouštěli řetěz níž a níž. Látka stále dobře osvětlovala okolní stěny. Konečně si Adrian všiml něčeho podezřelého. „Dole je nějaká konstrukce, řekl bych, že to je výtah. Musel se někde zaseknout. A vidím tam ještě něco. Ano, to je… Výborně. Earle, přivažte ten řetěz k něčemu.“

„Nechceš slízt dolů, že ne?“ „Přivažte ten řetěz, Earle!“ Trámy podpírající strop však nevypadaly moc stabilně. Earl nakonec musel využít mříží u vchodu. Byly pevně zasazeny, ale udrží člověka? „Tak jo, je to tam. Můžeš mi krucinál vysvětlit, proč děláš takovou pitomost?“ „To není Vaše věc, Earle, a pokud se nepletu, při podobných záležitostech si necháváte platit podle rizika, takže buďte bez obav, dost si přilepšíte.“ „Jo ale to by musel zákazník přežít. Kdo mi do prdele zaplatí, když tam dole chcípneš?“ „Tak fajn, tady máte padesát liber, předem, ale ne abyste se na mě vykašlal, jasné? Budete hlídat, kdybych něco potřeboval.“ „Sakra, ty seš vážně v balíku, co? Buď v pohodě, kdyby něco jsem tady, ozvi se a já Ti pomůžu nahoru. Jo a vem si moje rukavice, jinak si úplně sedřeš ruce“ „Díky. Tak jdeme na to“ Adrian si natáhl držadlo lampy na ruku a začal pomalu šplhat. Nebylo to vůbec snadné, ale on byl přesvědčen, že tady dole musí něco být. Otec tady přece byl také. Musel k tomu mít dobrý důvod. Jak jen tyhle prostory souvisejí s kletbou? Co se tu kdysi stalo? Dolů k zaseknutému výtahu to bylo téměř 20 metrů. Naštěstí byla šachta plná nerovností a on tak snadno nacházel oporu pro nohy. Konečně se dostal k výtahu. Odsud dobře viděl průchod do dolů, ale v místech, kde se právě nacházel, byla cesta zahrazena utrženým pletivem. Nebylo za co se chytit, a tak nezbývalo než sestoupit níž. Těsně nad výtahem byl úzký průchod vedoucí do dolu. Bál se, že jeho váha by mohla s výtahem pohnout a ten by propadl nejspíše až na dno. Nebyla ale jiná možnost. Velice opatrně sestoupil až na výtah, protáhl se otvorem a ocitl se konečně na pevné půdě. Vedly odtud dvě cesty, nahoru a dolů. Obě spojoval jeden žebřík. Adrian sestoupil po žebříku na nižší patro. Místnost tady vypadala jako strojovna. Přístroje se zdály být nefunkční a všelijaké ukazatele a páčky byly ve špatném stavu. Byl tu také stůl a nějaké skříně. Pod Adrianem náhle něco zakřupalo. „Do hajzlu, co to je? To je… ale ne, sakra, sakra…“ Byla to něčí kostra. Kosti byly za ta léta už tak slabé, že se lámaly jako párátka. Po podrobné prohlídce místnosti Adrian nenašel nic užitečného. Vrátil se k žebříku a vyšplhal až na vrchol. Tady bylo prokopáno několik chodeb. Světlo z lampy osvětlovalo jen pár metrů, ale i tak Adrian viděl všechnu tu spoušť. Byly tu nakupené hromady hlíny, promíchané s nářadím a také s kostmi. Vydal se jednou z otevřených chodeb dál. Po nějaké době minul starý důlní vozík, na jehož konci byly patrné zbytky nějakého provazu. Poblíž ležel kovový poklop, docela těžký. Trvalo několik dlouhých minut, než dorazil k další velké místnosti. Všude kolem se povalovaly zpráchnivělé kosti. Část dolu byla zaplavena vodou. Nebylo jí moc. Při pomyšlení, že všechno tady kolem tu takhle leží už desítky let, Adriana napadalo mnoho věcí. Žádná z nich ale nebyla příjemná. Co se tu jen mohlo stát? Všichni ti mrtví a to ticho. Co tu mohl otec hledat? Obyčejný důl, nemohlo tu přece nic být, nebo ano? Možná otec hledal portál. Ano, to by mohlo být, vždyť nějaký je určitě pod Warmhill. Mohli se k němu horníci dostat? A pak, co se stalo pak? Uniklo z něj něco? Něco, co způsobilo všechno to kolem? Z toho místa měl husí kůži, ale věděl, že jestliže chce něco zjistit, musí pokračovat v průzkumu. Byl tu nějaký zavalený tunel. Relativně snadno se protáhl velkou mezerou mezi kameny a stropem. Chodba vedoucí dál byla dost úzká a stále se snižovala. Pozvolna, ale přece. Světlo z lampy bez problémů osvětlovalo obě stěny. Měl tak alespoň jistotu, že nic nepřehlédne. Po chvíli dorazil k úzkému otvoru vedoucímu kamsi nahoru. Otvorem se rozhodně nedalo pokračovat, byl příliš strmý a úzký. Šel chodbou dál. Zdála se být neskutečně dlouhá. Konečně se dostal k něčemu zajímavému. Na zemi před ním leželo několik kusů kamenných desek. Vypadalo to, že se uvolnily ze stropu. Chodba tu končila, zasypána dalšími kameny. Posvítil si nahoru ke stropu. Štěrbina, která tam vznikla po

uvolněných blocích, vypadala dostatečně široce, aby se skrze ni protáhl. Trochu se obával zřícení další části, ale nakonec to risknul. Ocitl se ve velkém sále. Světlo z lampy o jeho skutečné velikosti nic nenapovědělo. Všiml si, že sál zasahuje mnohem dál nad tunel, než si původně myslel. Tloušťka stropu tunelu ale nebyla o nic větší, než v místě zřícení. Nechtěl riskovat a zbytečně zatěžovat kameny nad tunelem. Po zběžném prohlédnutí místnosti nenašel jediný východ ven. Pouze u stropu byl vidět jeden obrovský kruhový kámen. Byl zaklíněn mezi ostatními a Adrianovi připomínal zátku. V rozích sálu stály čtyři velké sloupy podpírající strop. Nic víc v sále nebylo. Jak je to možné? Opatrně prohledával stěny místnosti i samotné sloupy, ale nemohl objevit nic důležitého. „To není možné, to přece nejde. Copak tu nic není, vůbec nic? Kdyby tu alespoň bylo pořádné světlo, zatraceně.“ Adrian si byl jist, že tudy procházel i jeho otec. Musel, nebo snad ne? Co tu ale hledal? Co? Chvíli trvalo, než se z rozčílení uklidnil. „Tak jo, na stěnách nic není, na stropě taky nic, takže jestliže tu něco stále je, musí to být na zemi. Ano!“ Začal podrobně zkoumat podlahu sálu. Byla zakryta vrstvou hlíny a Adrian strávil dost času jejím odhrnováním. Věřil, že pokud v místnosti něco je, musí to být někde v zemi. Téměř uprostřed sálu nalezl na zemi zvláštní nazelenalou desku. Vyčnívala jen pár centimetrů nad podlahou, ale nemohl ji nadzvednout. Měla v sobě několik úzkých prasklinek, táhnoucích se od malé díry v jednom z rohů desky. Světlo ze zapalovače nestačilo. Neviděl tam vůbec nic. Párkrát zkusil desku zatížit svoji vahou, ale bylo to k ničemu. Uvolněné kameny z podlahy byly příliš těžké a tak Adrianovi nezbývalo než se vrátit do dolu a zkusit najít něco, čím by desku prorazil. Teď, když už zdejší prostory znal, mohl postupovat mnohem rychleji. Jakmile byl zpátky na křižovatce, rozhodl se pokračovat chodbou dál. Snad najde něco, co by šlo použít. Prošel kolem velké kaluže vody a dostal se do malé místnosti. Dveře z pletiva, které sem vedly, byly otevřené. V místnosti bylo několik polic a také jakési ovládání s pákami. Ve stropu si všiml díry. Vyškrábat se nahoru ale nebylo možné. V koutě místnosti ležel sice rezavý ale stále ještě použitelný krumpáč. Násada byla prohnilá, ale doufal, že ještě něco vydrží. S krumpáčem se vydal rychlým krokem do sálu. Jakmile byl uvnitř, začal bez váhání kopat krumpáčem do desky. Kdyby byl pozornější, možná by si všiml očí, jež ho bedlivě sledovaly z pozadí jednoho ze sloupů. Po několika silných zásazích se konečně začala deska rozlamovat. Netrvalo dlouho a část z ní odpadla a vytvořila tak dostatečně velkou mezeru, aby jí bylo možné protáhnout ruku. Zapalovačem si posvítil dovnitř a konečně zjistil, co to vlastně našel. Hrob. Byly v něm dvě kostry. Jedna velká a robustní, se zbytkami látky a mečem v pravé ruce. Druhá kostra musela patřit dítěti. Byla podivně pokroucená a otočena hlavou dolů. Kolem krku ji na řetízku visel zelený amulet ve tvaru kapky. Kostry byly dost těsně u sebe. Adrian nabýval dojmu, že hrob byl původně určen jen pro jednu z nich. Pod kostmi si všiml ještě něčeho. Bylo nemožné na to dosáhnout, aniž by kosti neodhrnul stranou. Chvíli váhal, ale při pomyšlení na kostru Mordreda, kterou musel hluboko pod Black Mirror z hrobu přímo vyndat a opětovně složit u Černého zrcadla, se k tomu odhodlal. Kosti nebyly tak slabé, jak předpokládal. O některé z nich se trochu pořezal, ale nevnímal to. Nakonec vytáhl ven jakousi knihu. Byla už téměř v rozkladu, divil se, že se už nerozpadla v prach. Nic víc tam dole nebylo a číst si knihu tady téměř potmě neměl v plánu. Tohle místo ho čím dál víc děsilo. Otočil se připraven odejít. Natrvalo. Než stačil udělat jediný krok, ozvalo se z temnoty v koutě: „Krev. Má krev. Znám Tě, ty jsi náš! Jsi Gordon!“ Ze tmy se vynořilo poloprůhledné tělo malého chlapce. Měl zvláštní prázdné skelné oči, krátce střižené vlasy a vyzáblé tělo. Oblečen byl do podivných kusů potrhané látky, kterou Adrian nedokázal blíže rozpoznat. „Gordon, Gordon, hahaháá. Je tady, Gordon, slyšíš otče, slyšíš?! Konečně je tu!“ Adrian pomalým a tichým hlasem promluvil: „Ano, já jsem Gordon. Adrian Gordon. A Ty?“ „Teď? Damien, syn Mordredův.“

Adrian počítal s tím, že jiný Gordon by to být nemohl. „Já už budu muset jít, dobře?“ „Co? To ne. Ještě ne. Copak nechceš nic vědět?“ „Vědět? Co vědět?.“ „Máš přece tu knihu. Ta Ti ale stačit nebude. Prokletého jen tak nevrátíš.“ „Cože? Prokletý? Já… ehm, nevím, o čem to mluvíš.“ „Ty nevíš? Jsi přece Gordon! Kletba. Znáš kletbu?“ „Kletbu Gordonů? Ano, ale je zrušena. Už není.“ „Není? To přece… to přece není možné. Otec Marcuse proklel. Vím to. Nenáviděl mě. Nenáviděl!. Vlastního syna! Chtěl Armundera, krále Armundera. Měl do mě vstoupit, ale nepodařilo se to. Zabil mě! Můj vlastní otec mě zabil!“ Damien byl stále víc a víc nervóznější. Křičel na celý sál. Adrian se začínal obávat, že jeho sympatie k členovi vlastního rodu brzy ustoupí hněvu. „Klid, je to v pořádku, Damiene. Mordred je už pryč. Mrtvý. Už se nevrátí, neboj se. Jen klid. Zdálo se, že to pomáhá, uklidňoval se. „Zabil mě a chtěl, aby do mě vnikl Armunderův Stín.“ „Ale vždyť to nevyšlo.“ „Vyšlo! Ano, povedlo se mu to, ale už mě neoživil! Pohřbil mě tady v hrobce Armundera. S jeho ostatky, jako bych pro něj nic neznamenal. Zůstal jsem tady a nejsem sám. Armunderův Stín je se mnou a...“ „Jakže? Armunder je tu, kde?“ „Mlč a poslouchej. Nechci Ti ublížit. Patříš k nám, ale Armunderovi to je jedno. Převládne nade mnou a já nebudu moci mu v tom zabránit. Je zlý. Portál je kousek nad námi. Ale je zavřený, nedostaneš se tam. Musíš najít jiný. Budeš postupovat podle knihy. Potřebuješ kosti všech šesti spojených a umístit je na správná místa. Nezapomeň na ty symboly, nesmíš to splést. Tyhle věci jsou v té knize, ale nestačí to. Musíš také vyslovit samotnou kletbu. V místě, kde byla seslána. Jen tak můžeš navrátit prokletého.“ „Já, já nerozumím. O čem to mluvíš? Jaká kletba? Jaký prokletý? Vysvětli mi to, prosím.“ „Copak nic nechápeš? Otec to věděl, všechno to věděl. Využil dávných znalostí Armunderových mudrců a připravil si cestu zpátky. Proklel Marcuse a jeho potomek otevřel brány Pekel. Prokletý spojil svou duši s dušemi svých obětí, pěti symboly smrti. Tak otevřel otci cestu. Otec byl připraven, ale bál se ovládnout duši prokletého, protože obtěžkán dušemi by nikdy nemohl překročit práh a odejít na věčnost. Nakonec by se jistě odhodlal, ale nebylo to třeba. Prokletý bránu zavřel, jenže otce neporazil.“ „Počkat. Prokletý nebyl ovládnut?“ „ Ne, ale teď už je mrtvý. Tedy skoro. Není tady a ani tam.“ „Ale… jak to všechno víš?.“ „Armunder má kontakt se světem Stínu a našel tam mého otce. Ví o něm všechno. A Armunder jsem já. Armunder i Da-Da-ma-mi. Aáhh. Adrian viděl jak se tvář Damiena mění. Jakoby stárla. Výraz ve tváři se naplňoval zlostí a oči přímo žhnuly neskutečnou nenávistí. „Symboly smrti. Podívej se do tváře vlastní zkázy, člověče. Ukaž mi symboly smrti, ukaž, jak prosíš o milost, červe, a možná ti dovolím opustit tento svět!“ Jeho hlas byl neskutečně pronikavý. Adrian se okamžitě rozběhl pryč. Běžel, jak jen mohl a v rukou křečovitě svíral držadlo lampy, která ovšem pomalu zhasínala. Do hlavní části dolu se dostal už skoro potmě. Armunderův hlas slyšel stále za sebou. Urychleně zažehnul zapalovač, aby alespoň částečně viděl a rozběhl se k šachtě. Na vozíku, který potkal po cestě, seděl Damien nebo spíše Armunder. „Budeš prosit na kolenou, ty špíno! Plaz se a ukaž mi symboly smrti.“ V jakémsi jazyce, který Adrian nerozeznal cosi vyslovil. Adrianovi skrze celé tělo proběhla palčivá bolest. Náhle se

sesunul k zemi. Nemohl vstát. Jeho nohy byly v šílené křeči. Snažil se to nevnímat. Nevzdával to. Tvář měl zkřivenou bolestí, ale snažil se alespoň plazit. Nechtěl tady skončit, ne takhle! Dělal, co mohl, aby nevnímal výkřiky Armundera. Jeho hlas přecházel v pronikavý jekot. Nevnímal ho. Neslyšel. Jen musí dál. Musí. Ještě kousek. Už je to blízko. Musí dál, ještě dál. Podařilo se, je tam! Je u otvoru k výtahu. Vsunul se dovnitř, snažíc zachytit příček žebříku. Konečně byl z dosahu Armundera. Cítil, jak ho nohy zase poslouchají. Konečně. Může se zase hýbat, může stát a může šplhat. Ano. Pospíchal, jak jen mohl. V rychlosti dosáhl řetězu a bleskově začal lézt nahoru. „Earle! Earle! Hééj! Pomoc!“ Nikdo se neozýval. Adrian šplhal. Šplhal tak rychle, jak jen byl schopen. Dovolil si jeden rychlý pohled dolů za sebe. Na výtahu stál Armunder. „Nemůžeš mi uniknout, nemůžeš. Jdu si pro svoji knihu, ty ubožáku!“ „Naser si, parchante!“ Adrianovy zoufalé nadávky neměly žádný význam. Armunder lezl nahoru také. Ovšem ne po řetězu, ale po stěně šachty. Jakoby se plazil. Nedělalo mu to žádný problém, vůbec žádný. Byl rychlejší. Adrian zrychlil, jak jen dokázal. Nevysiloval se žádným křičením. Na to nebyl čas. Už jen kousek, jen pár metrů a bude nahoře. Adrian těžce oddychoval, ale nepolevoval. Věděl, že kdyby ho nohy nebo něco jiného teď zradilo, byl by to konec. Byl blíž. Armunder byl stále blíž a blíž. Adrian konečně dosáhl vrcholu. Okamžitě se vyškrábal nahoru a nevnímal nic kolem sebe. Utíkal, co mu síly stačily ven z dolu. Vyběhl ven a utíkal dál, co nejdál od něj, od té stvůry. Kovový skřípot a pak rána. Adrian spadl přímo do sněhu. Nemohl vstát, strašlivá bolest najednou prostupovala celým jeho tělem. Nevydržel to.

IV - Když se Bůh nedívá „Už je tady, je tady. Honem, děti, pojďte!“ Padl na kolena do zmáčené půdy, sepnul ruce k sobě, sklopil zrak a tiše pronášel slova díků k nebesům. Dvě malé děti, co právě vyběhly ze dvora stavení, poklekly vedle svého otce a stejně jako on vzhlížely k nebesům, nevydaly však ani hlásku. Zastavila a vystoupila z vozu, ze starého rezavého automobilu, připomínající spíše otevřenou starou konzervu. Přišla ke klečící trojici. Na její pokyn všichni vstali. „Jmenuji se Valentina Antoliniová a mým úkolem zde je prošetřit onu záležitost.“ „Jsem Tomas a tohle jsou mé děti Lukas a Gabija. Moc nás Váš příjezd potěšil.“ Se všemi si podala ruku, přičemž zvláště velký pozor dávala na reakci dětí. „Přijela jsem kvůli té věci. Duchovní z Endriejavas mě již seznámil se situací. Předpokládám správně, že se jedná o tyto děti?“ „Ano. Jak jste si jistě všimla, žijeme zde na samotě. Poblíž je vesnice Ablinga, nebo spíše to, co z ní zbylo. Víte co se tam tehdy stalo?“ „Vím,“ odpověděla Valentina. „23. červen 1941. Ablingský masakr. 42 vesničanů tehdy zastřelili nacisté. Vesnice byla zničena až na jediný dům, že?“ „Přesně tak, jediný dům ze všech. Zázrak, nemyslíte?“ „To jistě ano. Pojďte, prosím, kousek stranou.“ Poodešli a muž se otočil k dětem: „Běžte si hrát chvíli na dvůr.“ Odběhly pryč a Valentina se obrátila k muži. „Budu si s nimi muset promluvit, to snad chápete. Prý od té události nevydaly ani hlásku!“ „Je to skutečně tak. Byl to pro ně jistě obrovský šok. Ten den, po návratu domů o tom stále mluvily. Ale pak s příchodem druhého dne…. Mlčí, stále mlčí. Je to Boží trest, že ano? Blížící se apokalypsa. Zhřešili jsme! Všichni!“ Mužův výraz mluvil za vše. Tvář se mu zkřivila zármutkem a beznadějí. „Prosím, slečno Antoliniová, prosím. Pomozte nám.“ „Uklidněte se. Nic se přece neděje. Potřebuji slyšet, jak to bylo - nejprve od Vás.“ „Ano, ano promiňte. Pojďte, posadíme se.“ Oba usedli na kamennou lavici před vysokou zdí obklopující dům. „Víte o události ve Fatimě? Na konci minulého století?“ „Jistě. Zjevení Panny Marie.“ „Tohle bylo podobné. Stalo se to před třemi dny. Děti si hrály dole u řeky. Bylo prý něco po poledni a mraky na obloze se náhle rozestoupily. V nastalém světle k zemi sestoupila Panna Maria. Přistoupila k dětem a řekla, že jim ukáže budoucnost světa. Takovou, jaká přijde již brzy, jako varování. Zemi prý pohltí démoni pekel a nikdo jim v tom nebude schopen zabránit. Panna Maria jim požehnala a sdělila, že věrní křesťané se nemusí ničeho obávat, že těm nic nehrozí. Po pár okamžicích se vznesla a zmizela mezi mraky.“ „ Pokračujte!“ „Děti pak přišly domů. Vše mi pověděly. Byly vystrašené, ale vše mi pověděly. Ptaly se mě, co jsme udělali, že lidi stihne takový trest. Báli se. Říkaly, že se to mají dozvědět všichni. Abych zprávu o tom roznesl co nejdál, až za hranice Litvy. Já se ale bál. Ví o tom jen pár lidí, potřebujeme oficiální stanovisko církve. Víte, já jim věřím, vždyť to jsou mé děti, ale bojím se, že nás lidé budou považovat za blázny!“ „Od toho tu jsem já. Věřte mi, že o události tady se dozví celý svět a církev bude stát za

Vámi. Potřebuji ale vědět všechno, pokračujte, prosím.“ „Děti celý zbytek dne klečely před soškou Panny Marie, v rukou svíraly růženec a modlily se. Druhého dne už nevydaly ani hlásku. To je všechno. Víc nevím. Jsem zoufalý, nevím co dělat. Poraďte nám, prosím, poraďte, co máme dělat.“ „Uklidněte se, prosím. Klid! Bůh je milosrdný, nebojte se! Jeho věrní budou jistě spaseni. Nehrozí vám žádné nebezpečí. Ani dětem. Musím si s nimi ale promluvit, o samotě.“ „Jistě, zavolám je. Bojím se ale, že Vám nic neřeknou.“ „To se ještě uvidí. Pošlete je sem, prosím.“ Muž kývnul na znamení souhlasu a zmizel za zdí domu. Po chvíli přišly děti. Posadily se vedle Valentiny, ale nepromluvily ani slovo. Valentina vytáhla zpod kabátu dva velké čokoládové bonbony. „Já jsem Valentina. Dáte si bonbon? Je moc dobrý.“ Děti hladově natáhly ruku a bonbon jim rychle zmizel v ústech. „Tak co? Řeknete mi, co se tu před pár dny stalo? Nebojte se, já jsem tu právě proto, abych vám pomohla. Věřím vám. Sama jsem už viděla mnohé zázraky.“ Nic. Děti stále nepromluvily, ale dávaly dobrý pozor na to, co Valentina říká. „Víte, já jezdím po celém světě a všude tam, kde lidé viděli něco zvláštního, tak jako třeba vy, se snažím, aby se to dostalo mezi lidi. Chápu, že vás možná někteří považují za podivíny, ale to se změní. Potřebuji ale vědět vše, rozumíte?“ Oči obou dětí se rozzářily. Na tváři jim proběhl krátký úsměv. „Skutečně se o tom dozví celý svět, paní?“ Zeptal se Lukas. „Na to se spolehněte. Povím vám jednou o místech, kde došlo k zázrakům. Dnes tam často proudí davy lidí a to místo uctívají.“ „Dobře tak my Ti to všechno řekneme, jo?“ ozvala se Gabija. „Jsem jedno velké ucho!“ „Pojď s námi. Ukážeme Ti, jak to bylo.“ řekl chlapec. Děti vstaly, chytily Valentinu za ruce a vedly ji za stavení. Poté dolů po stráni, přes řídký lesík až k říčce, oddělující zdejší pole, nyní však pusté a promrzlé. „Tak jo, dobře poslouchej, jo?“ „Jasně, dávám pozor. Nevynechejte nic.“ S vysvětlováním začala Gabija. „Ten den jsme si hrály tady u vody.“ Tatínek byl doma a staral se o zvířátka.“ „Jo, a jak jsme si tady hrály začalo po chvilce pršet.“ poznamenal Lukas a pokračoval: „Chtěli jsme jít už domů, ale najednou se nebe rozjasnilo a otevřelo.“ Valentina dávala dobrý pozor nejen na slova dětí ale i na jejich reakce. Gabija pokračovala: „Najednou se na nebi objevila Panenka Marie, víš, vypadala jako ta, co ji máme doma. Jen byla stále větší a větší a jakoby zářila. Snesla se támhle na to místo a přišla k nám!“ „Nebáli jste se?“ zeptala se opatrně Valentina. „Vůbec ne, vždyť tatínek říkal, jak je hodná a co všechno dobrého udělala.“ odpověděl Lukas. „Přesně tak,“ dodala Gabija. „Jak byla u nás, tak nám požehnala. My jsme klečeli na kolenou a ona nám začala vyprávět, jaký je svět. Povídala, že se lidé už odvrátili od ní a nevěří v moc její a Boží. Říkala taky, že my jsme dobří křesťané, my a náš otec.“ Pokračoval zase Lukas: „Pak nám ukázala, že lidem prý hrozí nebezpečí! Prý se blíží zlo. Moc ďábla se prý uvolní a pohltí všechny nehodné. Varovala nás, abychom nezabloudily a nesešly z nějaké cesty, nevím, co tím myslela. Jinak prý skončíme špatně. Prý máme všechny varovat, aby věděli, co hrozí. Říkala, že stále je naděje. Potom odstoupila a zase se začala zmenšovat. Vylétla nahoru k oblakům a zmizela mez nimy.“ „Hmm, dobře, můžete mi ukázat blíže to místo, kde k vám sestoupila?“ „Jasně, pojď s námi,“ odpověděl radostně Lukas. Po pár metrech chůze uviděla Valentina na

zemi podivné místo. Tráva byla pomačkaná. „Tady to je!“ „Vidím. Vyprávějte, jak to bylo dál?“ Gabija začala s vysvětlováním, zatímco Valentina chodila sem a tam a pozorně prohlížela okolí. „Běžely jsme hned k tatínkovi a řekly mu všechno. Taky, že má po celém světě rozhlásit, co nám Panenka Marie říkala.“ „Jo, jenže tatínek to nechtěl udělat,“ odvětil Lukas. „Báli jsme se, že se na nás bude Panenka Marie zlobit, ale pak si přijela Ty, takže je všechno v pořádku.“ „Dobře. Proč jste ale nechtěly s nikým mluvit? Vždyť tatínek má o vás strach.“ „To jo, jenže my se bojíme,“ odpověděla Gabija. „Bojíme se ďábla, myslely jsme, že tatínek s ním má něco společného.“ „Cože?!“ zhrozila se Valentina. „No, víš, nechtěl, aby se to někdo dozvěděl,“ vysvětlil Lukas „Nevíme, komu můžeme věřit.“ „Váš tatínek je v pořádku a má o vás starost. Hned, až se vrátíme, ho půjdete ujistit, že vám nic není, ale o tom, že má podle vás pletky s ďáblem, ani slovo, jasné?“ „Jasné“ odpověděly obě děti souhlasně. „Fajn, a teď pokračujte.“ Začala Gabija: „Víš, měly jsme v noci zvláštní sen.“ „Jo, oba dva. Naprosto stejný,“ přidal se Lukas a pokračoval: „Viděly jsme, jak ze země vylézá někdo mrtvý. Byl to vrah, protože zabil spoustu lidí a na rukou měl krev. Jakoby ožil. Ten člověk vypadal moc zle. Říkal, že se ničeho nebojí, že bude zabíjet dál a že ho ani Bůh nezastaví. Hned poté začalo pršet.“ „Pršet?!“ Lukas mluvil dál: „Přesně tak, jenže to nebyl obyčejný déšť. Byl krvavý!“ „Jakže?!“ „Ano paní, je to tak,“ říkala Gabija. „Celá země byla pokryta krví a z ní začali vylézat démoni. Pohlcovali všechny lidi, hodné i zlé. Žhnuly jim oči, měli rudá těla a velké rohy. Stála tam u nás Panna Marie a chránila nás před nimi. Nebojíme se jich, ale máme strach o ostatní.“ „Všechno je v pořádku. Já vám pomůžu, uvidíte. Nikomu se nic nestane.“ „Můžeme už jít domů?“ zeptal se Lukas. „Ale jistě, půjdu s vámi.“ Vrátili se ke stavení. Děti běžely na dvůr k otci, ani si nevšimly blížícího se jezdce na koni. Zastavil před dvorem u Valentiny a seskočil. Byl to dlouhán v hnědém obleku s hustými černými, krátce střiženými vlasy. Měl velké kulaté brýle s úzkými obroučkami a protáhlý knírek. Jakmile Valentinu uviděl, na tváři se mu objevil široký úsměv. „Valentino! Proč Tě vždycky pošlou do nějaké díry, kde dávají lišky dobrou noc?!“ Rozevřel náruč a Valentina se do ní s úsměvem vrhla. Objala ho a on ji políbil na čelo. „Pietro! Tak ráda Tě zase vidím!“ „Máš tu opravdu moderní vůz.“ poznamenal jízlivě. „Pořád lepší než ten Tvůj kůň. Víš, jak je nesnáším!“ „To jsem právě nikdy nepochopil. Vždyť jsme byly děti, když se Ti to stalo!“ „Pořád mám na to hrozné vzpomínky. Věř mi, že na hřbet koně mě už nikdy nikdo nedostane. Ale pověz, proč jsi vlastně přijel? Snad mi nejdeš pomoct s případem. Víš, jak to nemám ráda.“ „Ne tak docela. Mám to tady za Tebe převzít.“ „Prosím? To snad ne, děláš si srandu, že jo?“ „Kéž by, víš, že mě to netěší, ale arcibiskup si Tě žádá jinde. Jak to tady vlastně vypadá?“ „Dvě děti prý viděly zjevení Panny Marie. Podle nich se blíží apokalypsa.“

„Nesmysl!“ „Nedělej ukvapené závěry, i když také tomu moc nevěřím. Doufám ale, že to neodbudeš. Ty děti vypadají přesvědčeně, takže jim to budeš muset vysvětlit. Chovej se k nim mile, jo?“ „Vždyť víš, že budu. Neměj strach.“ „Tak a teď mi řekni, co pro mě arcibiskup má? Doufám, že to bude stát za to.“ „Máš se prý co nejrychleji vrátit do toho zapadákova v Anglii. Jak, že se to tam jmenovalo?“ „Black Mirror. A není to žádný zapadákov. Ten jejich zámek je úžasný a ta jejich historie, ta krajina, to… no prostě jako z pohádky!“ „Spíš z hororu.“ „Situace tam je už ale vyřešená, tak co tam mám podle arcibiskupa dělat?“ „Strážce je prý v nemocnici a to s vážným poraněním nohy. Vypadá to s ním špatně, a nejspíš…“ „Počkej, počkej to snad ne!“ Zděsila se Valentina. „Adrian nemůže… ne to ne!“ „Klid, klid. No tak, Valentino. To přece nevadí, sama jsi říkala, že kletba je zrušena a není tedy důvod se obávat, i kdyby měl umřít.“ „Pietro, prosím ani to neříkej. Jedu za ním, hned teď!“

„Dobrý den, sestro. Jsem Valentina Antoliniová. Přijela jsem, jak rychle to jen šlo. Řekli mi, že je stále tady v nemocnici. Co se přesně stalo?“ Zdravotní sestra s krátkými rovně střiženými hnědými vlasy, věkem asi kolem čtyřicítky, v modrobílém oblečení a podivnou bázní ve tváři tichým hlasem odpověděla: „Adriana sem přivezli s vážným poraněním pravé nohy. Šlápl do železné pasti na vlky. Bohužel byla past dost stará a rezavá. Kromě toho trvalo dlouho, než se k němu dostal lékař.“ „Co tím chcete naznačit? Je naživu? Prosím, řekněte, že ano!“ „Ano, žije, slečno. Nemusíte se bát!“ „Díky Bohu!“ Valentině se opravdu ulevilo. Adrian jí přirostl k srdci a to dobrodružství, co spolu zažili, je hodně sblížilo. Téměř celodenní cestování v nejistotě a strachu do Anglie a následně sem, když konečně zjistila, kde vlastně leží, bylo zdrcující. „Jak jsem již řekla, situace byla dosti vážná.“ „Ale je v pořádku ne? Můžu ho vidět?“ „Slečno Valentino, zajít za ním můžete, ale měla byste něco vědět.“ „Ano?“ „Dostal otravu krve a rána mu zhnisala. Neměli jsme jinou možnost. Museli jsme mu amputovat nohu těsně pod kolenem.“ Valentinina radost rázem zmizela. „Adrian nemá nohu?! To snad ne! Měla jsem tu zůstat, je to moje vina, moje!“ „Není to ničí vina, slečno, a Vaše už vůbec ne. Kloub v koleni mu zůstal, takže dostane dřevěnou protézu. Samozřejmě to pro něj nebude lehké, ale žít se s tím dá. Zvládne to, stejně jako tisíce dalších před ním.“ „Ano, snad ano, ale i tak. Bude to mít teď těžké!“ „To rozhodně, slečno. Bude mu muset někdo pomoci, ale nemá prý žádnou rodinu, pouze sem občas přijde nějaký jeho přítel, tuším, že se jmenuje Edward nebo tak nějak, ale nezdá se mi, že by mu to pomáhalo. Často se sháněl po Vás, proto jsme Vás vyhledali.“ „Nebojte se, sestro. Pomůžu mu, jak jen budu moci. Koneckonců lidem pomáhám celý život.“ „Já vím. Vím, kým jste, slečno, a jsem si jista, že mu budete oporou. Adrian často v horečkách volal ještě jedno jméno. Nějaký Mordred nebo tak nějak, ale nepodařilo se nám zjistit, kdo to je. Nějaký jeho příbuzný?“

„Ehm, no ano, ano. Vzdálený příbuzný ale toho ani nehledejte.“ „Proč? Nejsou spolu zadobře?“ „Dalo by se to tak říci.“ „Vlastně tu je…, tedy byla, ještě jedna osoba, se kterou se Adrian znal. Před dvěma týdny sem byla přivezena doktorka Winterbottomová, předpokládám, že víte, o koho se jedná.“ „Ano, byli si s Adrianem docela blízcí, ale říkala jste, že už tu není, propustili jste ji?“ „Ne, ona totiž… včera zemřela. Měla nemocné cévy a srdce. V tu dobu už bylo příliš pozdě. Nedalo se s tím nic dělat.“ „To je mi líto.“ „Proč Vám to ale říkám – nebylo by dobré, kdyby se o tom dozvěděl Adrian. Nepotřebuje další ztrátu blízkých. Zatím žije v domnění, že je doktorka naživu a myslím, že pro něj bude lepší, když to tak zůstane alespoň nějakou dobu.“ „Chápu. Můžu se na něj tedy jít podívat?“ „Jistě, pojďte za mnou.“ Sestra vedla Valentinu dál chodbou od recepce a dále za roh k pokojům pacientů. Minuli několik dalších průchodů na různá oddělení. Chodby se však nezdály být příliš živé, jen pár procházejících se pacientů a několik málo doktorů a sester. Pochmurně vyhlížející šedivé prázdné chodby nemocnice nepůsobily na Valentinu zrovna uklidňujícím dojmem. Konečně dorazili k pokoji Adriana. Vstoupily dovnitř. „Nechám vás chvíli o samotě. Adrian už je z nejhoršího venku, poleží si tady ale ještě dlouho.“ Sestra odešla a Valentina s Adrianem zůstali sami. Adrian právě spal. První, co Valentinu zaujalo, však byla strohost a lacinost veškerého vybavení pokoje. Jednoduchá kovová postel, vedle ní další – prázdná a dokonce stále s povlečením a polštáři, židle a malý umělohmotný stoleček se šuplíkem. Adrian vypadal opravdu zuboženě. Valentina usedla na židli a nejméně hodinu čekala, než se probere. Měla dost času na přemýšlení. Věděla, že Pietro měl pravdu. Adrian jakožto Strážce měl stále povinnost ochraňovat Černé zrcadlo, ale už nehrozilo žádné velké nebezpečí. Mordred definitivně prohrál a nikoho už nemohl ovládnout. Za předpokladu, že by Strážce zemřel by proběhlo několik dalších opatření. Církev by se zřejmě postarala, aby vlastnictví Black Mirror připadlo jí. Následně by se vytvořila skupinka zasvěcených, kteří by byli obeznámeni s důležitostí a významem té budovy a dohlíželi by na její bezpečnost. Věřila, že by to bylo nevyhnutelné a koneckonců i správné. Vždyť samotné Černé zrcadlo stále představuje určité riziko. Valentina o tom byla přesvědčena, ale doufala, že Adrian bude brzy v pořádku. Měla ho ráda. Konečně se probral. Na Valentinině tváři se objevil úsměv, kterého si Adrian všiml. „Mrzák až nadosmrti!“ „I mrzáci můžou žít dobrý život. Viděla jsem už hodně takových a všichni si na to časem zvykli“ „Časem,“ poznamenal důležitě Adrian. Jsem ale moc rád, že jsi tady. Jak jsi mě vlastně našla?“ „Postarali se o to místní zaměstnanci. Prý jsi mě sháněl.“ „Vážně? Nevzpomínám si, všechno je tak mlhavé…“ „Byla jsem zrovna v Litvě, když se ke mně ta zpráva dostala. Promiň, nemohla jsem přijet dříve.“ „V Litvě?! Proč?“ „To není důležité, spíš Ty mi něco pověz. Vzpomínáš si, jak se to stalo?“ „Byl jsem v tom dole, utíkal jsem a pak…“ „Pak?“ „Nevím, spadl jsem a víc si nepamatuji. Edward říkal, že mě prý našel Earl a dovlekl mě na

zámek.“ „Earl? Kdo je to?“ „Ten hajný ano, hajný. Takový šílený stařík, představ si, že má na zahradě zakop… ehh.“ „Co tam má?“ „Ale nic, to je jedno. Vlastně nebýt jeho, tak tu takhle neležím.“ „Takže Ti zachránil život!“ „Spíš mi ho zničil. Nebýt jeho, tak jsem teď doma na zámku. „Proč?“ „Ta past byla jeho!“ Adrian však nevypadal rozčíleně. Nezdálo se, že by měl na Earla vztek, koneckonců o tom, že jsou v okolí pasti, věděl moc dobře. „Zatraceně, proč jsem jen nedával větší pozor?!“ „Nevyčítej si to, Adriane. Už to stejně nevrátíš, co se stalo, stalo se. Radši mi pověz, co jsi v tom dole dělal, říkal jsi přece, že šlo o nějaký důl, ne?“ „V tom dole jsem objevil něco fakt zajímavého, musíš to vidět.“ „A co vlastně?“ „Stará kniha, moc stará. Otec prý není mrtvý, no představ si to!“ Valentina však jeho nadšení nesdílela. „Moc tomu nerozumím, ale ta kniha mi řekne jistě víc. Nemůžu se dočkat.“ Adrian vypadal opravdu hodně vzrušeně. Oči se mu leskly a tvářil se napjatě.“ „Adriane, Adriane, uklidni se. Samuel je mrtvý. Já vím, že Ti chybí rodina, ale s tím nikdo nic nezmůže. Slibuji Ti, že tentokrát tady zůstanu, dokud budeš chtít, jo?“ „Ale ne, ty to nechápeš. Bylo mi řečeno, že Samuel je svázán dušemi jeho obětí a nemůže tak odejít. A víš, já mu možná můžu pomoct. Dokonce jsem ho už viděl!“ „Adriane klid, jsi rozrušený. Počkej, já přivolám sestru a ta Ti dá nějaký prášek na uklidnění.“ Vstala a přešla k Adrianovi, aby tlačítkem na jeho stolku někoho přivolala, ale Adrian jí zastavil. „Ne, počkej. Myslím to vážně. Viděl jsem ho tehdy na zámku, dokonce ukazoval, kde je v koupelně tajná schránka. Reagoval na mě. A taky jsem ho viděl v hale, v zrcadle, tam u jídelny víš? Zrovna když jsem poprvé… „Adriane!“ přerušila ho striktně Valentina. Říkám to nerada, ale všichni jsou už mrtví. Všichni!“ Stiskla tlačítko a po chvilce přišla sestra. Byla to ta samá, se kterou mluvila dříve. „Stalo se něco?“ „Nic vážného sestro, ale Adrian zřejmě blouzní. Myslím, že by měl dostat něco na zklidnění.“ „Ne, opáčil hlasitě Adrian. „Tak to není. Jsem v pořádku, sestro, a Ty Valentino… Požádal jsem ráno Edwarda, aby mi přivezl tu knihu. Dneska už mi je lépe. Nemůžu se dočkat, až si ji pořádně pročtu a pak uvidíš, že mám pravdu. Otec není mrtvý!“ Sestra polekaně zakroutila hlavou. „Pošlu sem někoho s léky, Adriane. Uvidíte, že Vám uleví. A Vy, slečno Antoliniová, pojďte prosím ven. Adrian si odpočine.“ „Jistě, pojďme. Zastavím se tu později, Adriane, doufám, že Ti už bude líp!“ Obě odešly. „Slečno Antoliniová?“ „Ano?“ „Počkejte na mě prosím u recepce. Potřebuji si s Vámi o něčem promluvit.“ Valentina na znamení souhlasu kývla hlavou a vrátila se k recepci, zatímco sestra odešla nějakými dveřmi pryč. Tohle je skutečně hrozná díra, pomyslela si Valentina. Chodby prázdné, žádná ochranka, žádné kamery, téměř žádní doktoři a to vybavení tady… Skoro se bála, jestli se tu dokážou o Adriana vůbec postarat. Sestra během pár minut přišla a její výraz ve tváři naznačoval, že jde o vážnou věc. „Víte, slečno, mě není rod Gordonů tak úplně cizí.“

„Co tím myslíte?“ „Asi deset let jsem pracovala na panství Black Mirror v sanatoriu Ashburry po boku primáře Gordona.“ „Roberta Gordona?“ „Ano, Vy jste ho znala?“ „Jen z vyprávění. Povězte mi o něm víc.“ „No, víte, on byl vždycky tak trochu odtažitý od ostatního personálu. S nikým se moc nebavil, pokud se to netýkalo práce a přátele tam neměl žádné. Byl to zkušený lékař a všichni jsme si ho vážili. Nikdy neuznával chyby, vždy byl pečlivý a pracovitý. V posledních letech však býval často arogantní a choval se dosti agresivně. Nesnášel, když mu někdo odporoval, ať už šlo o cokoli. Často to pak snášeli pacienti, na kterých si vybíjel zlost a občas jsme to odnesli i my ostatní.“ „Slyšela jsem, že prováděl nějaké ohavné pokusy.“ „Ano, bylo tomu tak. Víte, přes to všechno jsme si ho všichni, až na výjimky vážili a uznávali jako autoritu a nikdy by nás ani nenapadlo, že by mohl provádět takové věci. Krátce po jeho smrti se ukázalo, že vraždění, ke kterému v té době na panství docházelo, má na svědomí jeho synovec.“ „Ano, bylo tomu skutečně tak ale stále nechápu, o co Vám jde.“ „Adrian je přece jeho syn, syn toho vraha, toho Samuela. Když jsem v pokoji slyšela, že chce otce zpátky, mám strach. Co když půjde v jeho stopách? Co když bude zabíjet jako on nebo primář Gordon?“ „Můžu Vás ujistit, sestro, že u Adriana něco takového nehrozí. Budu na něj dávat pozor, takže se nemusíte obávat.“ „Dobrá tedy, děkuji slečno Antoliniová. Je mi jasné, že Vám můžu věřit.“ „To můžete a nebojte se, nic nám nehrozí. Budu teď muset jít, ale k večeru se za Adrianem ještě zastavím, pokud to nebude vadit.“ „Jistěže ne, slečno. Přijďte kdykoliv budete chtít, Adrian už je na tom lépe, navíc Vaše společnost mu jistě prospěje. Po třetí odpoledne se v nemocnici objevil Edward. Stav jeho pána mu dělal starosti. Věděl, že ho čekají dlouhé měsíce léčby a odpočinku, ale nemyslel si, že Adrian bude ochoten teď odpočívat. Byl připraven mu pomoci, jak jen to bude možné. „Zdravím, pane.“ řekl, jakmile uviděl v pokoji odpočívajícího Adriana. „Řeknu Vám, Edwarde, ta nemocniční strava je hrozná. Sice nevaříte žádné zázraky, ale oproti tomuhle je to alespoň poživatelné.“ „To mě těší, pane.“ usmál se Edward. „Ještě to tu budete muset vydržet pár týdnů, možná měsíců.“ „Jo, nějak to snad zvládnu. Máte pro mne tu knihu?“ „Jistě, tady máte. Doufám, že to stálo za to všechno…“ „To já taky, Edwarde, to já taky. Vím, že je to ode mne hrubé, ale rád bych si ji v klidu pročetl, jestli mi rozumíte.“ „Ale ano, pane. Koneckonců budu rád, když na Black Mirror vyrazím co nejdříve, je to sem kus cesty. Brzy se uzdravte, pane.“ S těmito slovy Edward opustil pokoj a Adrian osaměl. Byl napjatý. Otevřel knih, ale málem vykřikl zděšením. Písmo mu nebylo vůbec známé. Šlo o nějakou směsici krátkých čar, doplněnou malými symboly. Některé z nich mu připomínaly části lidského těla, jiné domy, nářadí nebo zvířata. Celkový smysl však pochopit nedokázal. Listoval knihou stránku po stránce a doufal, že objeví alespoň něco srozumitelného. Přece to všechno nebylo zbytečné! Přibližně od poloviny knihy se začaly objevovat nápisy, kterým

rozuměl. Rozhodně tam nebyly už od počátku. Spíše to vypadalo jako poznámky někoho cizího, kdo knihu zkoumal. Nalezl i několik celistvých textů a poznal, že jde o zápisky Mordreda.

Návrat je možný! Způsob, jakým lze ošálit samu smrt. Konečně. Kletba dokáže svůj cíl proměnit v krvelačnou stvůru, která může nepřirozeným způsobem otevřít brány pekel. Tento člověk k sobě dokáže připoutat duše zabitých. Stačí pět duší spojených s prokletým a brána se otevře, aby čekala na své oběti. Vše je ale spojeno přes symboly smrti, které se vážou k prokletému, a tak nemůžou duše opustit tento svět. Brána pekel však zůstane otevřená a pro připraveného je tak cestou pryč. Ten, co z pekla unikne, ale nemá hmotné tělo. K opětovnému zhmotnění je třeba nositel, který se dostane přes Černé zrcadlo a duše i Stín se tak konečně setkají. Dalo by se toho využít? Asi ne, protože je to příliš riskantní. Ovládnout prokletého je nebezpečné, protože po smrti nemůže vinou tížících duší opustit svět. Ani zde se nepíše, jaké to mezi světy je. Musel bych mít jistotu, jistotu, že po případné smrti prokletého, či už přímo mě (až ho zcela ovládnu) by se rychle našel někdo, kdo by mě vzkřísil. Komu ale můžu věřit? Svému synovi? Těžko. Nemůžu věřit nikomu. Rozhodně ne teď. Obřad na osvobození duší se nezdá být příliš obtížný. Stačí umístit ostatky obětí prokletého na místa, kde došlo k vraždám. Samotné ostatky prokletého musí spočinout přímo na místě, odkud byla kletba seslána. Záznamy jsou poměrně nejasné, ale zdá se, že po rozdělení duší nedojde k odchodu prokletého, nýbrž k jeho navrácení do stavu, ve kterém byl přímo v okamžiku, kdy se kletba naplno projevila, tedy krátce předtím, než k sobě svázal první duši své oběti. Pokud tomu dobře rozumím, znamenalo by to, že prokletý v podstatě znovu ožije! Rozhodně by se toho dalo využít, ale kde sehnat někoho, kdo by byl v případě nutnosti ochoten provézt obřad osvobození? Jedinou možností je můj syn. Pokud dokážu, aby do něj vstoupil Stín Armundera, nemusím se bát ničeho, neboť vím, že mi bude zavázán až do konce. Pokud zemřu a ovládnu prokletého, vím, že se Armunder postará, abych v případě neúspěchu nezůstal na pomezí světů. Bojím se toho místa. Symboly smrti jsou podivné znaky s prazvláštní mocí. Každý souvisí s nějakým lidským utrpením. Těch pravých symbolů je pět, přičemž někteří prý dokázali využít jejich moc přímo a ublížit tak různými způsoby živým lidem. Zkoušel jsem se ty symboly naučit používat, ale bez úspěchu. Těžko říci, jestli k tomu není třeba nějaká relikvie nebo artefakt. Jako zbraň by byly dokonalé, ale netuším, jestli by nemohly ohrozit i mě. Každopádně vím, že symboly smrti by se alespoň přibližně daly nazývat takto: Bolest, Strach, Šílenství, Krev a Hlad. Adrian byl z Mordredových poznámek přímo nadšen. Opravdu může otce vzkřísit a to tak, aby přímo ožil? Obřad se zdál být relativně jednoduchý. Koneckonců zná místa všech vražd, a ví také, kde jsou ostatky všech těch lidí. Se slovy kletby, které našel v Marcusově kronice, už zbývá jen zjistit místo, kde byla kletba seslána. Pravděpodobně přímo v Rituální komnatě. Tomu alespoň nasvědčovala kronika. Druhé místo by mohlo být někde u Černého zrcadla. Nákres v kronice byl zcela jistě z Rituální komnaty a jícen Černého zrcadla, o kterém se v kronice mluví, určitě pocházel také odtamtud. Připadalo mu to zvláštní, ale u samotného Černého zrcadla se nic takového nenacházelo. Mohlo se dříve Rituální komnatě říkat Černé zrcadlo? Kdoví. Nebyl si jistý, ale bude muset některé z těchto míst zkusit. Snažil se dát si všechny souvislosti dohromady. „Mordred zřejmě po smrti Damiena vzdal veškeré snažení a možnost návratu skrze kletbu, ve strachu z osudu prokletého to zavrhl. Knihu a s ní i ostatky Armundera a Damiena nechal v té hrobce. Těsně před svou smrtí ale Mordred vsadil vše na jednu kartu a odhodlal se ke kletbě. Když mu Samuel otevřel průchod ven, zdráhal se ho okamžitě ovládnout, ačkoli k tomu měl příležitost. Samuel ho uzavřel, ale ne natrvalo.

Angelina mě donutila, abych Mordreda znovu svou krví – krví Gordonů uvolnil a on okamžitě jednal. Nemohl se vázat na nikoho jiného, pouze na mužské členy Gordonů.“ Vrátil se zpět ke knize a pozorně prohlížel symboly. Díky nákresům a Mordredovým popiskům mohl snadno určit jejich názvy. Některé mu připadaly zvláštní a jejich přesný význam mu unikal. Všiml si však určitých podobností s vraždami. Oběti zřejmě pocítili moc symbolů na vlastní kůži. Z dalších myšlenek ho vytrhl až Valentinin příchod. „Adriane! Doufám, že už Ti je lépe. Předtím ses choval podivně.“ „Ty mi pořád nevěříš, co? Říkám Ti, že můj otec, Samuel, není mrtvý. Pomocí téhle knihy ho vzkřísím, a to doslova. Bude opět žít!“ „Adriane, přestaň s tím. Tohle už není legrace. Samuel je mrtvý, slyšíš MRTVÝ!“ „Vážně? Tak se podívej na tohle.“ Podal Valentině knihu otevřenou na stránkách s Mordredovými poznámkami. Valentina vše podrobně pročetla a Adrian sledoval, jak se jí v očích zračí ohromný údiv, následován zoufalstvím, či beznadějí. Když dočetla, odložila knihu a přerývaně zhluboka dýchala. Oči jí kmitaly ze strany na stranu a na čele se jí objevily krůpěje potu. Adrian nechápavě zíral na Valentinu, která byla bledá jako stěna a rozrušená tak, že nedokázala ani promluvit. Lapala po dechu a jen ztěží se dokázala soustředit. Po pár minutách zvláštního ticha zcela nečekaně vykřikla: „To nemůžeš!“ „Nevím, co se Ti děje, Valentino, ale já to udělat musím! Viděla jsi, o čem psal Mordred, sám se bál místa mezi světy a můj otec tam je už dvanáct let! Já ho tam nenechám!“ „Copak to nechápeš?! Nemůžeš ho přivolat. Neuvědomuješ si následky? Samuel je vrah. Je vrahem pro všechny lidi na Black Mirror! Co si myslíš, že se stane, až se objeví mezi lidmi živý? Samuel je zrůda, bude jí i nadále, ať už ho vzkřísíš, nebo ne. Lidé ho nenávidí a budou nenávidět. Mají k tomu dobrý důvod. Nechápeš, co to způsobí! Nejde tady o Tebe, ani o něj, ale o lidi, o svět.“ Adriana její slova dosti naštvaly. „Už zase ty Tvoje řeči? Zase?! Tvůj monolog na mě dojem neudělal, Valentino, ani náhodou! To Ty nic nechápeš! Tvoje slavná církev se postarala o to aby Gordonové hnili na Black Mirror. Viděl jsem ten dopis od papeže, Valentino! Marcus neměl na výběr, papež rozhodl o tom, že Gordonové musí strážit Černé zrcadlo, ať už chtěli nebo ne. Myslíš, že to někoho tam ve Vatikánu zajímalo?! Myslíš, že se starali o to, co se tady děje?! Gordonové umírali a trpěli. O jejich osudu rozhodl bláznivý stařec. To on nechápal důsledky svého rozhodnutí. Má rodina, má vlastní krev byla vystavena nebezpečí, kterému nemohla čelit, a ti hajzlové to moc dobře věděli!“ Valentinu evidentně urážka papeže a dalších církevních hodnostářů silně zasáhla. „Co si to dovoluješ?! Pro Tvou rodinu to měla být pocta! Jen díky jejich úsilí žili ostatní v míru. Kromě toho Strážci moc dobře věděli, co dělají a co chrání!“ „To si myslíš?! To si skutečně myslíš?! Nenapadlo Tě, že i ostatní Gordonové mají právo vědět, co se kolem nich děje?! Že si zaslouží znát důvod těch hrůz a vlastního šílenství?! Vždyť ani samotná Victorie, přestože byla Strážce, si dlouhou dobu neuvědomovala, že kletba skutečně existuje, že hrozí nějaké nebezpečí!“ „Pokud to tak bylo, tak to mělo vyšší záměr. Vyšší cíl! Je to vůle Boží!“ „Chceš se ohánět Bohem?! Kde byl, když moje rodina umírala?! Kde?! Všechno to vyžrali za ty sviňáky, kteří se jen oháněli vyšším dobrem, tak jako teď Ty. Myslíš, že to má rodina také tak viděla?! Když jejich příbuzné postihovalo šílenství a podivné chování, tak si řekli: Ano, to je správně, takhle si to přece přeje Bůh. Za co mě do prdele máš, Valentino?! Za co?! Myslíš, že Ti sežeru ty tvoje ospravedlňující žvásty, kterým ani Ty sama nemůžeš věřit?! Co dělal Bůh, když moje rodina umírala jeden po druhém?! Seděl na prdeli a smál se tomu, jak

nevinní trpí?!“ „Drž hubu! Co si to vůbec dovoluješ?! Nebýt Boha, ležel jsi rozpláclý pod starou věží! To jen díky Bohu jsi to všechno přežil a uspěl. Protože nebýt jeho, tak tu nejsem ani já!“ „Nebýt Boha, tak Gordonové nikdy nebyli na Black Mirror! Nikdy by tam nezůstali, protože by věděli, že je to zbytečné. Že je zbytečné riskovat pro nic za nic své životy a nikdy by se na nich neprojevila kletba, protože by byli pryč, z dosahu Mordredovy moci. To zaslepení fanatici, neschopní přijmout důsledky svých rozhodnutí, byli natolik zbabělí, že nastrčili mou rodinu jako návnadu pro Mordreda a z povzdálí, z bezpečné vzdálenosti sledovali, co to způsobí. Kdyby církev měla zájem, mohla celé to slavné Černé zrcadlo srovnat se zemí, pohřbít pod tunami kamenů, ale oni to neudělali! Skrývaly se za své vlastní ideály a víru, jen aby dosáhli svého. Řekni mi, Valentino, jeden jediný důvod, proč bych měl nechat svého otce navěky trpět za hříchy, za které nemohl! To církev a Bůh mají ruce od krve, ne můj otec!“ „Adriane, zapřísahám Tě, nedělej to! Zničíš celý svět! Ty děti měly pravdu. To zjevení Panny Marie. Z hrobu povstane člověk s rukama od krve. Vrah. To je Samuel, není pochyb. Počátek apokalypsy. Nemůžeš myslet jen…“ „Jakže?! Já snad špatně slyším! Chceš mě vystrašit nějakými bláboly o dětech, zjeveních a podobných blbostech?! To už vážně nedokážeš přijít s něčím lepším?! Jsi ubohá, Valentino. Divím se, že se s Tebou vůbec bavím! Vypadni z mého pokoje! Samuela přivolám a nikdo mě nezastaví!“ „Bez téhle knihy těžko.“ „Klidně si ji nech. Ten obřad je jednoduchý. Celé to mám v hlavě. Teď si s tou knihou můžeš leda tak vy…“ „Zavři už tu svou hubu! Jsi stejný jako on. Jsi zrůda! Já Ti to ale nedovolím. Zastavím Tě, za každou cenu!“ „No jistě! Hlavně už vypadni!“ Adrian byl rozčílením celý bez sebe. Nečekal, že Valentina je schopná zajít tak daleko. Vidí zlo, tam kde žádné není. Je tak zaslepená. Co udělá teď? Bude se snažit přesvědčit Edwarda, aby mu to rozmluvil? Litoval toho, že vůbec přijela. Pozdě večer se Valentina vrátila. Využila naprosto mizerného bezpečnostního opatření nemocnice a tiše vklouzla do Adrianova pokoje. Byla tam tma. Adrian spal a ona ho rozhodně nemínila vzbudit. Dívala se na něj a měla co dělat, aby udržela slzy. Byla nervózní, ale zároveň si byla jista, že není jiná možnost. Musí to udělat, jen tak může ostatní ochránit. Alespoň na čas. Ty děti měly pravdu, nemohla to být náhoda. Když zabrání Adrianovi, aby Samuela oživil, tak snad k ničemu nedojde. Co může jiného dělat? Samuel nesmí ožít, ať to stojí, co to stojí. Nemůže myslet na sebe, ale na lidstvo, na lidstvo celkově. Proto bude cena přijatelná. Musí to ale udělat rychle. Už cítila, jak její odhodlání ochabuje – nebylo to vůbec snadné. Z vedlejšího lůžka vzala velký pevně vycpaný polštář. Byla ráda, že je Adrian stále tak zesláblý, alespoň to nebude tak těžké. Přikročila k němu, zhluboka se nadechla a vši silou přimáčkla polštář na jeho ústa. Během mžiku byl Adrian probuzen a marně se snažil nadechnout. Zmítal sebou a zkoušel od sebe Valentinu odtrhnout. Nešlo to. Z posledních sil sáhl instinktivně na stoleček vedle postele. Nahmatal tlačítko na přivolání personálu a mačkal ho stále dokola, co mu síly stačily, a že jich nebylo mnoho. Když Valentina pochopila, co to Adrian dělá, polekaně ucukla a Adrianovi se tak konečně naskytla příležitost se nadechnout. V okamžiku byla v pokoji sestra. Adrian, snažíc popadnout dech, ukazoval prstem na zděšenou Valentinu. „Co se to tu proboha děje? Co je Vám, Adriane?“ Adrian ale nebyl stále schopen odpovídat. Místo toho se o vysvětlení pokusila Valentina: „Zastavila jsem se ještě na chvíli za Adrianem a chtěla jsem, ech ale on se z ničeho nic začal dusit a-a já jsem zavolala Vás a…“

„Lžeš, ty mrcho!“ Zařval Adrian, když se mu konečně udělalo lépe. „Chtělas mě zabít!“ „Ne, to ne Adriane. Já…“ „Ty hnusná bestie!“ „Tak dost! Přeháníte to, Adriane. Slečna Antoliniová Vám určitě nechtěla ublížit, ale spíše pomoci. Můžete být rád, že tu právě byla…“ „Držte hubu, sestro! Je to vražedkyně, zavolejte někdo policii!“ „Jestli budete ve svých bludech a agresivním chování dále pokračovat, Adriane, tak Vás budeme muset převézt jinam. A věřte mi, že to byste nechtěl.“ Valentina rychle vycouvala z pokoje a mířila ve spěchu z nemocnice. Za sebou ještě chvíli slyšela nadávky a urážky Adriana. Udělala chybu, ale zkusit to znova už nedokáže. Byla zoufalá. Bude muset zůstat na panství a sledovat, co se bude dít dál.

V - Stíny minulosti Trvalo dlouhé dva měsíce, než Adriana konečně propustili z nemocnice. Valentinu od té doby neviděl a doufal, že už ji ani neuvidí. Cítil však, že mu ještě znepříjemní život. Během posledního měsíce se zde často objevoval Edward. Podařilo se mu sehnat skupinu dělníků, kteří byli ochotni se vrhnout na opravu zámku už teď. Adrian těžko mohl odsud přesně řídit opravy, ale věřil Edwardovi a doufal, že ví, co dělá. Nevěřil mu ale natolik, aby se zmínil o úkrytu téměř veškerých peněz, co měl. Prozatím tedy financoval dělníky díky půjčce z banky. Sice věděl, že se mu tím opravy prodraží, ale nechtěl nic riskovat. Také pomalu začínal připravovat podrobnosti jeho plánu. Trvalo nějakou dobu, než vysvětlil Edwardovi, co zamýšlí. Nepočítal s tím, že mu pomůže, až bude připravovat rituál, ale přesvědčil ho, aby mu alespoň pomohl s přípravami. Na jeho pravé noze již pěkně dlouhou dobu držela protéza. Stále ho ale čekalo mnoho těžkého cvičení, než se s ní naplno sžije, ale ani pak nebude schopen se pohybovat bez problémů. Prozatím mu byl dán vozík, ale věděl, že si na něj nesmí moc zvykat. Do pokoje se přiřítil Edward. „Konečně jste tu, Edwarde. Myslel jsem, že jste na mě snad zapomněl…“ „Promiňte, pane“ omlouval se Edward. „Měl jsem ještě pár dalšího zařizování…“ „To je v pořádku, Edwarde, nic se neděje. Pojďte už, mám tohohle místa plné zuby!“ Edward vzal tašku s Adrianovými věcmi a vyrazili ven. „Co říkáte na Váš nový vůz, pane?“ ptal se Edward, jakmile byli venku před nemocnicí. Ukazoval při tom na velký černý čtyřdveřový pick-up s vysokou a prostornou korbou vzadu. „Edwarde, Edwarde, lepšího pomocníka si snad ani nemůžu přát!“ Edward otevřel zadní dveře, pomohl Adrianovi sklopit vozík a nasednout. „Tak, kam to bude, pane?“ „Opravdu se musíte ptát, Edwarde? Domů, konečně domů!“ Během chvilky již opouštěli nemocniční parkoviště a mířili na Black Mirror. Adrianovi se zdálo, že cesta trvá neuvěřitelně dlouho. Bedlivě sledoval okolní krajinu, která již dlouhou dobu nebyla pokrytá sněhem. Zeleň na kopcích se pomalu probouzela k životu a lesy a říčky, které cestou míjeli, mu připadaly mnohem živější a krásnější, než dříve. Cesta se kroutila kolem zalesněných vrcholků a protínala mnohé vísky. Vedla poblíž starých, zdálo se, opuštěných stavení a mnohých vodních ploch. Cestou potkali jen málo lidí a čím víc se blížili k Black Mirror, tím míň jich bylo. Když míjeli cestu vedoucí k hotelu, Adrian stěží dokázal skrýt nadšení. „Konečně doma, Edwarde! Nikdy bych nevěřil, že to řeknu, ale tohle místo bych jen těžko dokázal navždy opustit. Cítím, jako bych tu žil celou dobu, jako by můj život nikdy předtím neměl smysl! Divné…“ „Už jste si zvykl, pane. A já taky. Panství Black Mirror je jedinečné. Ať už se tu v minulosti stalo cokoli, těžko bych odsud dokázal odejít.“ „Ano, máte naprostou pravdu. Ta krajina, to počasí, ta minulost… Jakoby se tu čas zastavil a přesto plul pomalu dál. Řeknu Vám, Edwarde, neznám místo opředené takovým tajemstvím, jako je Black Mirror. Když sem přijedete, jako byste se propadl o staletí zpět.“ „Rozumím, pane. Taky mívám ten pocit, ale… už jsme tu. Počkejte, zajdu otevřít bránu.“ Adrian měl zatím možnost prohlédnout si okolí. Vysokou zeď již obepínal točitý ostnatý drát.

Na vršku zdi přibylo několik kovových tyčí, mezi kterými byl napnutý tenký drát s malými ostrými křížky. Black Mirror sice začínalo vypadat jako pevnost, ale Adrian byl spokojen. Chtěl zabránit komukoli, včetně mládeže, která zde dříve dělala spoustu nepořádku, aby se na pozemek dostal. Lidé musí pochopit, že zámek není žádná atrakce, aby se zde mohli volně potulovat a zkoumat, kde co. Edward se vrátil a zavezl vůz za bránu. Opět vystoupil a šel ji zavřít. „Chtělo by to nějaké automatické otevírání brány, co říkáte?“ zeptal se Adrian, jakmile se Edward zase vrátil. „Pochybuji, že by se dalo něco takového sehnat, pane.“ Edward zabočil s autem doleva a pokračoval pár metrů podél zdi. Cesta zde stoupala nahoru a zatáčela ke stájím. Tady zastavil a pomohl Adrianovi vystoupit. „Toho hlídacího psa zakoupím až později, pane. Teď když se tu pohybuje spousta lidí to nebude vhodné.“ „Rozumím Edwarde, ale řekněte mi, kde jsou všichni?“ „Nedivte se, pane, že tu teď nikdo nepracuje. Poslal jsem všechny dělníky na pár dnů pryč, abyste se tu zase zabydlel a trochu si zvykl. Kromě toho budete určitě chtít být v klidu, nerušen prací.“ „Máte pravdu, Edwarde, alespoň na pár dnů.“ „Zůstal tu akorát Mark. Dělá tam něco se dřevem a mnoho rámusu při tom nenadělá, ovšem pokud ho chcete poslat pryč, stačí říct.“ „Ne, ne klidně ho tam nechte. Počítám, že se mi za něj můžete zaručit.“ „To můžu, pane. Víte, ono to možná na první pohled nevypadá, ale Mark opravdu není žádný zloděj nebo hlupák. Sice je poněkud prostší, ale neznám nikoho tak pracovitého. Dokáže opravdu všechno možné, takový všeuměl, ale práci odvádí kvalitní.“ „Hmm, a myslíte si, že by byl ochoten tady zůstat natrvalo? Práce je tu pořád spousta, a pokud skutečně umí různé věci, určitě by zde našel uplatnění.“ „To se budete muset zeptat jeho, ale myslím, že za slušný plat Vám na tu nabídku kývne.“ „Výborně. Ale teď už se chci konečně podívat na zámek.“ Adrian si se zaujetím prohlížel Black Mirror. Nejprve zvenčí, kde se toho zase tak moc nezměnilo – přibyla jen obrovská hromada kamení a sutin z vnitřku zámku, další lešení a pracovní nástroje a také bylo vidět, že dělníci začali pracovat i na fasádě a zasklívání oken. Pravé křídlo vypadalo už mnohem lépe, ale bylo jasné, že práce bude ještě na dlouhé měsíce dost. Adrian pokračoval v prohlídce uvnitř. Byl rád, že se hlavní hala už konečně zbavila téměř všech kamenů a trosek. Některé místnosti již byly zcela vyčištěné a uklizené. Vrátily se do nich alespoň ty nejnutnější kusy nábytku, jakými byly stoly, pohovky, police a mnohé další. Zámek konečně začal o něco více připomínat domov a ne starou zříceninu. V hale také nalezl Marka. Měl v rohu u krbu stůl a kolem něj spoustu věcí. „Zdravím, Gordone!“ zakřičel na celou halu, jakmile uviděl Adriana. Ten přišel až k němu a zkoumavě se díval, jak Mark vyměňuje poškozené rámy obrazů. Měl tu několik kusů patrně vlastní výroby a zařezával do nich i různé ozdobné ornamenty. „Vidím, že nezahálíte, ale tohle jste mohl klidně nechat na později. Je tu spoustu důležitější práce.“ poznamenal Adrian. „To ano. Mám vzadu velkou cirkulárku. Půjdu tedy řezat trámy na strop do kuchyně, souhlasíte?“ „Nemyslel jsem to tak, Marku. Řezání na pár dní odložte, ostatně tohle je taky nutné udělat.“ pronesl Adrian, ačkoli věděl, že na obrazech mu vlastně nijak moc nezáleží, alespoň ne v tuhle chvíli. Chtěl si opravdu pár dní odpočinout a být sám v klidu bez nějakého neustálého rušení. Ještě na to ale nebyl čas, má před sebou důležitou práci… „Marku, poslyšte, co Vy

všechno umíte?“ „Toho je dost. Většina lidí ve vesnici si s kdejakým běžným problémem poradí sami, a tak pokud se chci uživit, musím toho zvládat opravdu hodně a to ještě tak, že to nikdo jiný nesvede. Umím to se dřevem, s kovem i kamenem. Poradím si s kdejakým mechanismem, zvládnu i elektřinu, i když nic extra složitého, spíše rozvody, světla, spínače, prostě to, co se tady nejvíc potřebuje. Není mi cizí ani zahradničení, zemědělství a chov, ačkoli podobné věci tady zvládne kde kdo – to víte, venkov!“ „Neříkejte mi, že někdo takhle všestranný tady má nouzi o práci.“ „Není to tak špatné, ale práce obvykle není stálá, takže někdy je těžké vyžít. Kromě toho hodně spolyká můj koníček.“ „Koníček? Povíte mi jaký?“ „No proč ne. Většinu volného času trávím modelářstvím.“ „Vláčky?“ „To ani ne, spíše nejznámější a nejzajímavější stavby světa. Mám doma Tower Bridge, Eiffelovku, Tádž Mahal, Chrám Vasila Blaženého, Pražský orloj, Operu v Sydney a pár dalších. Viděl jste ty modely ve zdejším muzeu? Tak ty jsou ode mě. Normálně bych to Murrayovi nedával, ale nabídl opravdu slušnou sumičku.“ „Zajímavá záliba, to Vám tedy řeknu.“ „Jo, jo. Už jako malej jsem chtěl cestovat po světě a vidět všechna ty místa na vlastní oči, ale to byly jen dětský sny. Na něco takovýho jsou potřeba pořádný prachy, ale takhle si to můžu alespoň trochu vynahradit. Jen mi poslední dobou nějak nestačí místo, snad už něco vymyslím.“ „Řekl bych, že nebude třeba, Marku, tedy pokud budete souhlasit.“ „Souhlasit? S čím?“ „Určitě Vám neuniklo, že je tady práce až nad hlavu, kromě toho je zámek tak velký, že můžete začít z jedné strany opravovat a než se dostanete na konec, je už zase něco rozbité. Takže asi takhle: Nabízím Vám stálou práci jako opravář. K tomu zajištěnou střechu nad hlavou, slušný plat a dostatek prostoru na ty Vaše modýlky, které mě opravdu zajímají. Ohledně přesné výše platu si to ještě musím promyslet, ale rozhodně nepřijdete zkrátka. Co Vy na to?“ „Teda, Gordone Vy jste vážně grant. Myslím, že si můžeme plácnout.“ „Výborně. Vyřídíme to všechno zítra, možná pozítří, souhlasíte? Mám teď něco na starosti a vlastně bych byl rád, kdybyste prozatím šel domů…“ „Dobře, pane. Chápu, že si chcete odpočinout.“ „Stavte se tu radši až pozítří, probereme podrobnosti a ukážu Vám, kde budete bydlet.“ „Jasný, pane. Mějte se!“ Mark rychle poklidil, sbalil věci a odcházel pryč. Takovou nabídku opravdu nečekal. Konečně se na něj usmálo štěstí! Do haly právě přišel Edward. „Pane Adriane! Omlouvám se, vůbec jsem si na to nevzpomněl.“ „Co se děje?“ „Jde o Váš pokoj, pane. Je mi jasné, že do schodů to teď budete mít hodně těžké, takže jsem přestěhoval Vaše věci dolů do salonku. Máte tam teď zařízený pokoj, včetně postele, stolku, židlí, skříní, pohovky, zrcadla a pár drobností.“ „Děkuji, Edwarde. Máte pravdu, že nějaké složité výstupy teď opravdu nezvládnu.“ „Jistě, pane. Máte tam také to, co jste chtěl. Jen doufám, že víte, co děláte.“ „Samozřejmě, Edwarde. Bezpečí se mi v poslední době nějak nedostává, takže se budu muset trochu pojistit.“ „Kdy plánujete začít s tou věcí, pane?“

„Ještě dnes. Musím si pospíšit. Zajistil jste, o co jsem Vás žádal?“ „Myslíte postarat se, aby u kostela nikdo nebyl? Víte, pane, tohle není žádná legrace. Abych dostal na pár dní otce Furase pryč, musel jsem jednu Vaši vzácnou knihu - šlo o jakési náboženské texty - prodat starožitníkovi z Brightonu. Jednoho tamního známého jsem přesvědčil, aby si knihu na oko zamluvil, takže mu ji starožitník pár dní ohlídá. Otec Furas podobné texty sbírá a tyhle byly opravdu velmi staré, takže jsem mu následně o oné knize řekl. Vzhledem k tomu, jak je to sem daleko, si nemyslím, že se Furas vrátí bez ní.“ „Výborně. A co Mark?“ „S Markem to moc nevyšlo, pane. Dostat ho pryč z panství by se mi stejně nepovedlo, takže jsem alespoň využil Murraye a jeho práce na hotelu.“ „Jaké práce? Kde na to ten zmetek pořád bere peníze?“ „To nevím, pane, ale chce mít za hotelem hřbitov, kde budou symbolicky pohřbeni ti, co na Black Mirror zemřeli. Mark tam během dne pracuje, když nemá nic jiného.“ „Neuvěřitelné. Vlastní hřbitov! Měl by se tam zahrabat sám! Ale hlavně, že je teď u kostela čisto. Dobrá práce, Edwarde, opravdu Vám děkuji. Dejte mi pár hodinek odpočinku a po poledni vyrážíme. Doufám, že máte vše připravené?“ „Ano, pane. Jen nevím, jestli je to dobrý nápad.“ „Edwarde. Musíte mi pomoct. Nikdo jiný tady s tím nemá takové zkušenosti a já si nemůžu dovolit udělat chybu. Koneckonců o tom přeci archeologie je, nebo ne?“ „Jak se to vezme, pane. Známe polohu, přibližnou hloubku a rozlohu toho, co hledáme. Technické vybavení není třeba a předpokládám, že dokumentovat to nehodláte. Přirovnávat tohle k archeologickému výzkumu není zrovna přesné. Kromě toho od té doby uplynulo jen pár let - nebude mi to vůbec příjemné!“ „Zvládnete to, Edwarde. To odkrytí musí být precizní a přesné.“ Jakmile dorazili na místo, Adrian ukázal Edwardovi o jaké hroby se jedná, a ten se dal okamžitě do práce. Adrian se zájmem sledoval Edwardovo počínání. Vyměřil a vyznačil si jednotlivé hroby a vedle nich vykopal úzký val hluboký necelé dva metry. Následně začal postupně odkrývat vrstvy hlíny. Po nějaké době zdlouhavé a těžké práce se mu konečně podařilo odkrýt první kosti. Za jejich velice dobrá stav vděčil místní zvlhčené půdě. Adrianovi přišlo hloupé, že nic nedělá, zatímco Edward se dře už hodiny. S obtížemi ale dokázal chodit, takže si byl jist, že Edwardovu práci by nezvládl dělat, aniž by upadl. Trvalo ještě několik dlouhých minut, než bylo zcela hotovo. Adrian však na Edwardovi neviděl jen námahu a vyčerpání, ale značné přemáhání a nechuť, když dočišťoval okolí kosti. „Tak, a je to, pane. Potřebuji si chvíli odpočinout a pak půjdu na hrob pana Williama.“ „Jistě, Edwarde. Doufám, že to ještě zvládnete, odpoledne už značně pokročilo.“ „Vím, pane, ale rychleji to nešlo.“ „V pořádku, Edwarde. Odvedl jste skvělou práci.“ Po půl hodině odpočinku vyrazil Edward ke zdi hřbitovu a začal to celé nanovo. Litoval toho, že William nebyl pohřbený s ostatními, protože by si výrazně ulehčil práci s kopáním. Bylo to ale nutné, aby jasně viděl jednotlivé vrstvy a mohl pomalu odkrývat. Když bylo hotovo, unaveně se opíral o lopatu a ztěžka oddychoval. „Ták, a je to všechno. Slečno Valentino!“ zavolal směrem k faře. Adrian udiveně sledoval, jak ze zadní části na Edwardovo zavolání přichází odhodlaným krokem Valentina. „Co to má zatraceně znamenat, Edwarde?! Co s tou mrchou máte společného?!“ „To je jednoduché,“ odpověděla místo unaveného Edwarda. „Přesvědčila jsem ho, aby Ti pomohl odkrýt ty kosti a pak mi je nechal.“ „Edwarde?!“, zařval Adrian „to snad nemyslíte vážně?!“

„Promiňte, pane ale je to tak. Slečna Antoliniová po mě chtěla, abych odkryl hrob pana Samuela a ostatních a já jsem s tím souhlasil.“ „Chtěla jsem vzít původně všechny ostatky, ale rozmyslela jsem si to. Znesvěcovat jejich kosti není správné, takže bude stačit Samuel. Edwarde, nasypte prosím kosti Samuela do jednoho z těch vaků, co máte támhle připravené.“ Edward se pomalým krokem vydal ke zdi, kde bylo připraveno šest kožených vaků popsaných jmény mrtvých, do kterých Adrian plánoval rozdělit kosti. Snažil se přitom vyhnout pohledu na Adriana, který byl stále překvapen, že ho jeho nejbližší člověk zradil. Adrian přemýšlel, jestli má Edwarda zastavit. Mohl to udělat, ale bylo by to správné? Otázku za něj nakonec vyřešil sám Edward, když se v jednu chvíli otočil k Valentině a řekl: „Promiňte, slečno, ale já to nemůžu udělat. Znám Váš důvod a znám i záměry pana Adriana, ale nemůžu rozhodnout, kdo z Vás má pravdu, pokud vůbec někdo. Nechci s tím mít nic společného. Pomohl jsem Vám oběma všechny ty kosti odkrýt, ale dál už nikomu pomáhat nemůžu. Promiňte.“ Po těchto slovech Edward odešel směrem k zámku. Adrian na jednu stranu byl rád, že se Edward takto rozhodl, na stranu druhou však nevěděl, jak bude dál pokračovat – potřebuje něčí pomoc. Valentina byla naopak v klidu. Adrian jí těžko v tomhle stavu zastaví, takže se mlčky přesunula ke zdi, aby sebrala vak a konečně mohla začít nakládat kosti. „To si vážně myslíš, že Ti to dovolím, ty proradná bestie?!“ „Nechápeš, Adriane. Ale já už Ti to vysvětlovat nebudu. Ohrožuješ celý svět.“ „Vážně?! Věř si svým přeludům a pohádkám o zničení světa, ale jedno mi řekni – jaké stanovisko k tomu má církev?“ „Církev nemá ani ponětí, že se něco děje, Adriane. O situaci ví jen arcibiskup a ten mi věří. Nechal mi volnou ruku a já svůj úkol splním. Bratr mi před pár týdny psal, že se situace nezměnila. Kromě toho to děti viděly znovu a tentokrát se našly i nějaké další stopy. Není pochyb. Mohla jsem ty kosti mít už dávno, ale Edward s tím dlouho otálel, kromě toho máš právo vědět, co se s ostatky tvého otce stane…“ „To vím moc dobře sám. Ale Tobě je nenechám ani náhodou!“ „Nedělej si to těžší, Adriane. Buď rád, že jsi naživu. Měla jsem Tě ráda a po tom, co se stalo v nemocnici, už nemám sílu Ti znovu ublížit, pokud ovšem nebudu muset…“ V rychlosti vytáhla úzkou krátkou dýku a významně ji ukázala Adrianovi. „Chceš mě rovnou zapíchnout? Tady na tomhle místě? Jseš fanatická svině! Co řekneš na tohle?“ Vytáhl z pod kabátu pistoli, a namířil ji na překvapenou Valentinu. „A-Adriane!“ vykřikla Valentina. „Copak? Nelíbí se Ti to?“ „To neuděláš!“ „Jseš si tím tak jistá?“ Vystřelil, ne na Valentinu, ale do země značný kus od ní. Valentinu to polekalo a uskočila dozadu. Pomalu couvala směrem pryč ze hřbitova. „Taky jsem Tě míval rád, Valentino. Ale časy se změnily. Pamatuj si, že jestli se mi ještě jednou postavíš do cesty, tak Tě zabiju!“ Valentina vycouvala pryč a rychlým krokem se vracela do hotelu. Udělala chybu – znovu. Ještě ale není všemu konec. Také zná místa vražd a Adrian sám nedokáže uhlídat všechny ostatky. Na zámek se sice nedostane, ale bez větších problémů se dostane třeba k majáku a shodí Robertovy ostatky do moře. Věděla, že je to ohavné, ale teď už si nemůže vybírat. Adrian na hřbitově osaměl. Přemýšlel, co dál. Jeho pečlivě promyšlený plán měl nyní spoustu trhlin. Kdyby alespoň mohl normálně chodit. Byl téměř připoután k vozíku a hrozně ho to trýznilo. Vzal jeden z vaků a začal do něj pomalu nakládat Williamovy ostatky. Když měl

hotovo, všiml si, jak někdo přichází. Předpokládal, že se vrací Valentina. Připravil si pistoli a začal se vracet ke kostelu. Místo Valentiny však uviděl před kostelem postávat Bobbyho. Několikrát zkoušel marně otevřít, ale bylo zamčeno. Adrian rychle schoval zbraň, aby ho nepolekal. „Ehh, Ahoj, Bobby. Co tu děláš?“ „Áh eh eh Darrene. Proč sedíš na t-tom vozíku?“ „To je na dlouhé vyprávění, Bobby, ale řekni mi, proč jsi sem přišel?“ „N-no t-to kvůli Denise. Říkala, že na ni n-nikdo n-n-nezbyl a taky, že jsem její poslední ppřítel. P-prý mě má r-ráda!“ „To je hezké, Bobby.“ „J-j-jo to je. Šel jsem se podívat do k-kostela, ale je zavřeno. Vrátím se se-sem zítra.“ „Počkej, počkej. Vysvětli mi, proč chceš jít do kostela. Tam přece nic není.“ „A-ale v kostele se s Denise budeme b-brát. Chtěl j-jsem vidět j-jaké to tam je.“ „Brát?! Denise si Tě chce vzít? Vdát se za Tebe?“ „Ano! Říkala, že n-na celém světě jsem u-u-už pro ni zbyl jen já. M-moc se na to t-těším.“ Adrian nevěřil tomu, že by o něj Denise stála. Bobby byl fajn, ale trochu jednodušší. Těžko říci, jak by se zatvářil, kdyby mu to vysvětlil, ale napadlo ho, jak toho využít. Zdráhal se, protože mu ho přišlo líto, ale neměl na výběr. „Bobby, víš, že každý ženich musí své nevěstě dát prstýnek?“ „P-pr-prstýnek? Já Denise dám p-p-prstýnek. Ten nejhezčí ze všech. S d-diamantem!“ „No jasně ale máš ho?“ Bobby zesmutněl. „Ne.“ „Já bych možná jeden takový měl. Možná, že dokonce hezčí než ten s diamantem. Ale nemůžu Ti ho teď dát. Potřeboval bych, abys mi s něčím pomohl.“ „S čím? S čím? Pomůžu T-ti se vším.“ vykřikoval radostně Bobby. „Vidíš támhle ty díry? Pojď se mnou.“ Přešli k vykopaným hrobům. Bobby se na ně díval se zaujetím. „Bobby, poslouchej. Naložíš do támhletěch vaků všechny tyhle kosti, jo? Já Ti s tím pomůžu.“ „Ale Darrene. To asi n-není s-správné.“ „Neboj, Bobby. Jenom je chci přesunout na hezčí místa víš, aby to tam bylo pěkné.“ „T-tak dobře. Mě se t-to tady taky n-nelíbí.“ Společnými silami všechny vaky opatrně naplnili a uvázali je. „Výborně Bobby. První část práce máme za sebou.“ „J-jenom p-první?“ „Potřebuju si něco zařídit, takže hlídej tady a nikomu nedovol, aby Ti vzal ty vaky, jasné?“ „J-jasné!“ Adrian se vydal k domku Earla. Před domem nikdo nebyl, takže zaťukal na dveře. Chvíli trvalo, než Earl otevřel. Překvapeně vykoukl ze dveří a hned se začal omlouvat: „Ach, to jsi Ty. Promiň mi to, já jsem nechtěl. Vážně. Mrzí mě to, fakt.“ „Zapomeňte na to, Earle. Ale řekněte, proč jste nezůstal v tom dole?“ „Já sem čekal, fakt že jo, ale byls tam hroznou dobu a já potřeboval zkontrolovat pasti, takže sem s tím začal aspoň v okolí dolu a pak jsem viděl, jak jsi odtamtud zdrhal jako bys měl v patách samu smrt.“ „A ona přitom čekala přede mnou, co? Viděl jste v tom dole někoho?“ „Běžel jsem hned k Tobě, ale nikdo v okolí nebyl. Ani v dole a ani v lese kolem.“ „Potřebuju od Vás zase trochu pomoct, ale tentokrát podle dohody.“

„Jasný, udělám, co chceš a klidně zadarmo. Fakt mě to mrzí, z toho vozejku se asi už nedostaneš, co?“ „Můžu chodit, i když to není snadný, ale k věci. Víte, kde je v lesích kamenný kruh?“ „Jo, les znám jako svý boty, ale v okolí toho kruhu radši žádný pasti nekladu. Stalo se tam už dost zlejch věcí. Říká se tomu tam Stonering a kdysi tam probíhaly nějaký divný rituály a…“ „Stačí, stačí“ přerušil ho Adrian. „Potřebuji, abyste zneškodnil a nejlépe úplně odnesl všechny pasti a nástrahy co jsou mezi křižovatkou u Willow Creek a tím… jak tomu říkáte Stonering?“ „Jasně, všechny pasti po cestě tam. To nebude problém.“ „Musíte to ale stihnout do večera, vlastně mě napadá ještě něco. Udělejte to hned, co nejdříve, a pak najdete, poslouchejte dobře, Valentinu Antoliniovou. Je to mladá žena, ani ne třicet let, s hnědými dlouhými vlasy. Bydlí nejspíš v hotelu Gordon’s Palace. Tam u Murraye, znáte to?“ „Jo, ten hotel znám. Co s ní mám ale dělat? Doufám, že nechceš ňáký prasárny.“ „Bez obav. Budete ji sledovat, ale nenápadně. V žádném případě jí nesmíte dovolit, aby opustila k večeru, řekněme po desáté hotel.“ „Cože? A co s ní mám jako dělat?“ „Co takhle únos? Řekněme sem k Vám, co Vy na to? Ráno ji klidně pustíte.“ „Ty ses zbláznil, ne? Myslíš, že mám chuť skončit v chládku? Vím, že Ti dost dlužím, ale co je moc, to je moc.“ „Poslouchejte, Earle. Ta žena je nebezpečná. Já potřebuji, aby se dnes v noci nemohla volně potloukat po panství, rozumíte?“ „Jasně, ale já žádný nepravosti dělat nebudu, chápeš?“ „Kolik za to chcete?“ „Ty mi nerozumíš, já nebudu riskovat nějakej únos. V žádným případě!“ „A co byste řekl, na noční hlídku, řekněme u majáku? Pohlídal byste tam takovou hromádku, ehm kostí, aby je nikdo neukradl.“ „Děláš si ze mě prdel?! Hele, nevím, co chystáš a je mi to vlastně jedno ale, jestli to myslíš vážně, tak na to rovnou zapomeň! Odstraním ty pasti, klidně na to pudu hned teď a pohlídám tu ženskou. Jestliže se začne po tý desátý potloukat někde venku, tak Ti o tom půjdu říct, tam na zámek, ale tím to končí.“ „No, co mám s Vámi dělat. Dobře, jsme dohodnuti.“ Earl vyrazil okamžitě do lesů a Adrian se vrátil ke kostelu, kde stále hlídal Bobby. Byl na něj spoleh a neměl zbytečné otázky, což se Adrianovi náramně hodilo. „Tak Bobby, vezmi všechny ty vaky a půjdeme na zámek.“ „D-dobře D-Darrene. Ale, jsou hodně velké a těžké. J-já je nepoberu v-v-vš-všechny.“ „Tak to uděláme jinak. Nanos je postupně k nám na zámek a nech je ve křoví vlevo od brány, jo? Tak, aby nebyly vidět.“ „Aby n-nebyly v-vi-vidět. Dobře.“ Bobby pobral tři vaky a vyrazil. Po několika dlouhých minutách byl zpátky a pobral zbylé vaky. Společně vyrazili k zámku. Jakmile opustili Warmhill, uviděl Adrian mezi stromy v dálce velký sloup kouře. Bylo to v místě, kde měl svoji chatu Ralph. „Bobby, rychle. Poslouchej mě. Vezmi všechny ty vaky a slož je tam, kam jsi dal ty předchozí. Pak rychle utíkej do vesnice. Sežeň pomoc, jasné, hasiče!“ „A-ale D-d-darrene!“ „Utíkej Bobby! A nezapomeň – nejdřív zanes k bráně ty vaky!“ Bobby upaloval k zámku, jak

to jen šlo a Adrian mezitím vyrazil k chatě. Cesta tam byla plná nerovností, takže Adrian nechal vozík na křižovatce a vyrazil dál pěšky. Když dorazil na mýtinku, uviděl Ralpha, jak horlivě fouká ústy směrem k chatě, která byla již celá v plamenech. Naštěstí to nevypadalo, že by oheň mohl přeskočit na stromy, ale Adrian si tím nebyl zcela jist. Přiblížil se k Ralphovi, který byl udýchaný a unavený. „Ralphe! Ralphe, co to děláš? Pojď zpátky!“ Ralph byl skutečně nebezpečně blízko u ohně. Navíc jeho počínání nemělo sebemenší význam. „Bubby. Pan B-Bubby je u-u-u-vnitř Darrene! Musím za ním.“ Ralph se chtěl rozběhnout přímo do chaty, kterou pohlcovaly hladové plameny. Adrian ho okamžitě chytil, ale měl co dělat aby ho udržel a sám nespadl. Viděl, jak mu po tváři stékaly slzy. „Bubby! Pane Bubby! Nééé! Néééé!“ „No tak, uklidni se zatraceně! Já… já jsem pana Bubbyho viděl. Ano, viděl jsem ho, utíkal v lese. Směrem pryč a sháněl se po Tobě.“ Ralph se konečně trochu zklidnil, ale stále vypadal hrozně zoufale. „V-vážně? A-a kde byl? K-kde? Zaveď mě k-k němu, p-p-prosím.“ „To víš, že jo. Zavedu, pojď rychle, jdeme pryč. Tady stejně nic nezmůžeme.“ Vrátili se zpátky na křižovatku, ale Ralph byl celý nesvůj. Klepal se strachy a stále brečel. Adrian se vrátil na vozík a rychle uvažoval. Ralph nemá kde bydlet. Chata shoří do základů a jde hlavně o to, aby nezačal hořet i les. Vyrazil s Ralphem k zámku. Konečně to bylo asi to nejlepší, co mohl udělat. Stejně neměl kde bydlet, ale jeho nezdravé vázání se na Bubbyho bylo překážkou. Jakmile došli k bráně, Adrian otevřel a vpustil neklidného Ralpha dovnitř. Zavedl ho ke stájím. Byly už nějakou dobu opuštěné, ale docela prostorné a v dobrém stavu. Nacházelo se tu spoustu všelijakého harampádí, ale stále tu bylo dost místa. Pro Ralpha by to byl přímo hotel. „Ralphe, poslouchej…“ „Kde je p-p-pan B-b-ubby?“ „Přijde, vydrž. Já ho půjdu najít, dobře? Ty zatím počkej tady uvnitř, ale na nic radši nesahej.“ Adrian šel dovnitř. V hale byly srovnané Edwardovy kufry a Edward sám se vracel z patra s pár drobnostmi v rukou. „Promiňte, pane. Už budu pryč. Klíče od všech zámků máte v pokoji a..“ „Co blázníte, Edwarde? Proč chcete odejít?“ „Vždyť víte sám, pane. Zklamal jsem Vás a mrzí mě to, ale slečna Valentina vypadala tak přesvědčeně. Až tam na hřbitově mě napadlo, že to třeba tak být nemusí…“ „Dobře, dobře, Edwarde. Co se stalo, stalo se. Vše je ale vyřešeno a dohodli jsme se, takže nevidím důvod, proč byste měl odcházet.“ „Vážně mě nevyhodíte, pane?“ „Samozřejmě, že ne.“ „To je skvělé, moc Vám děkuji, pane, moc. A slibuji Vám, že už nikdy nebudu nic dělat za Vašimi zády.“ „Jasně, máme teď ale spoustu práce. Na zámku je nový, dalo by se říci, obyvatel. Vysvětlím Vám to později. Teď potřebuji vědět, kde máme na zámku hračky? Tedy doufám, že nějaké máme.“ „Jistě, pane. V pokoji ve starém křídle. Je to tam stále neupravené a navíc se spoustou suti ale v zadním pokojíku je hodně hraček.“ „Díky, Edwarde. A běžte si zase vybalit. Ta událost už je minulostí.“ Adrian se začal pomalu prodírat až k bývalému pokoji Catherin. Nalezl tu spoustu poházených věcí a bylo mezi nimi i dost hraček. Byly tu panenky, dřevěné vozíčky, plyšoví

sloni, lvi, medvědi a další. Pobral jich co nejvíc, ačkoli žádná nevypadala jako pan Bubby. Vrátil se zpět na vozík a vyrazil ven ke stájím. Už z venku slyšel hlasité „Hyjé, hyjé!“ Uvnitř uviděl Ralpha na starých dřevěných houpacích konících, jak stále pokřikuje „Hyjé, hyjé, hyjé“ a mává nad sebou rukou. Ve tváři bylo vidět velké vzrušení a dokonce úsměv. Adrian opatrně položil všechny hračky na stůl, nespouštěje při tom oči z Ralpha. „Koníčci D-darrene. P-podívej.“ „Vidím, moc hezké, opravdu moc. Já jsem pana Bubbyho nenašel Ralphe, ale mám tu pár jeho kamarádů. Myslím, že si s Tebou chtějí popovídat.“ „Koníčci, Hyjé, hyjé.“ „Ralphe. Posloucháš mě?“ „Prší, prší jen se leje, kam koničci pojedeme. Hyjé, hyjé. Pojedeme na luka, až kukačka zakuká“ Ralph vesele zatleskal. Venku se již začalo stmívat a Adrian musel pomalu začít s druhou částí plánu. Opustil rozveseleného Ralpha a natahal všechny vaky za bránu. Následně se vrátil do zámku, kde vyhledal Edwarda. „Jak jsem již říkal, Edwarde, máme ve stájích hosta. Zkuste se s ním trochu seznámit, doneste mu jídlo a vysvětlete, co a jak.“ „Dobrá, pane ale můžu vědět kdo to je a proč zde bude bydlet?“ „Jmenuje se Ralph a je trošku… no uvidíte. Nemá kam jít a je úplně sám, takže dokud to bude možné a dokud sám bude chtít, nechám ho tady.“ U brány právě někdo zazvonil. „Půjdu se podívat, Vy se postarejte o Ralpha.“ Adrian před bránou potkal Bobbyho. „Tak co Bobby? Jak to vypadá s ohněm?“ „P-pracují na něm h-hasiči D-darrene. Vypadá to p-prý dobře. Já si ale jdu p-pro prstýnek. Pp-přineseš mi ho sem p-prosím? Já nechci chodit d-dovnitř.“ „No jasně Bobby, přinesu, ale ještě jsme neskončili.“ „C-cože?“ „Bobby, dám Ti prstýnky hned dva. Aby měla Denise mnohem větší radost, ale až později. Stavíš se tady přesně v jedenáct hodin v noci a ještě mi trochu pomůžeš, jo?“ „D-dva prstýnky? To j-je h-he-hezké, Darrene. Přijdu v n-noci. Dobře.“ Bobby pomalu odešel a Adrian zamířil do zámku a pak do svého nového pokoje. Začal podrobně studovat Marcusovu kroniku a po dlouhém rozmýšlení se rozhodl vyvolat Samuela v Rituální místnosti. Mnoho věcí nasvědčovalo, že jde o místo Mordredova skonu. Samuel v dopise říkal, že vše není, tak jak to v kronice stojí, ale věřil nebo spíše doufal, že Mordred seslal kletbu právě tam. Kromě toho se jen těžko v tomhle stavu dostane k Černému zrcadlu, kdežto Rituální komnatu bude mít takřka na dosah ruky. Valentina byla právě v hotelovém pokoji. Byla celá nesvá. Věděla, že teď půjde o všechno. Adrian byl nebezpečný, ale těžko sežene nějakého pomocníka. Uhlídat všechny ty kostry prostě nezvládne. Stačí jednu jedinou odvézt nebo úplně zničit a nikdy nikoho nevyvolá. Bude to ale stačit? Dokáže tím zabránit blížícímu se zlu? Snad. Do pokoje náhle vtrhl bez zaklepání Pietro. Valentina ho nečekala, ale když ho uviděla, bylo jasné, že se něco stalo. Pietro býval vždy veselý, obzvláště když svou milovanou sestřičku viděl po takové době, ale tentokrát to bylo jiné. „Pietro! Co se děje, nemáš být v Litvě?“ „V Litvě už je… je hotovo, Valentino.“ „Proč, co se stalo?“ „Před pár dny vážně onemocněl Tomas – otec těch dětí, víš, ne?“ „Mluv dál.“ „Ty děti za mnou přišly a řekly mi, že to všechno byla jen fraška. Že jen chtěly, aby tam

chodili lidi, aby se o tom místě vědělo a hlavně aby si jejich otec přilepšil finančně. Ale nechtěly, aby se jejich otci něco stalo. Mysleli, že to je trest za ten podvod.“ Valentina byla najednou bledá a nepřítomně se dívala stále na jedno místo. Ztěžka dýchala a nebyla schopná ani promluvit. Pietro mezitím pokračoval: „Pověděly mi, že to dopředu plánovaly společně s dalšími dětmi z okolí, které se měli postarat o nejrůznější stopy, jenž by měly nasvědčovat, že skutečně došlo ke zjevení. Ten jejich příběh o mrtvém, co vylézá z hrobu byl sice založený na skutečném vrahovi, který tam v okolí kdysi řádil ale to bylo všechno. Všechny ty jejich sny, ta zjevení – všechno jen promyšlený výmysl. Ale… to není to nejhorší! Chtěly to hned taky vysvětlit otci, ale já se bál jeho reakce, takže jsem s tím chtěl počkat. Vyrazil jsem do Endriejevas pro tamního duchovního, aby se tam vrátil se mnou a aby slyšel, k čemu došlo a pomohl mi to nějak urovnat. Víš, Tomas byl opravdu zarytý křesťan a nevěděl jsem, jestli to snese dobře ale… ale ony mě neposlechly. Když jsme se vrátili, našli jsme ty děti - mrtvé. Uškrcené, vlastním otcem! Jeho jsme našli ve stodole, tam visel a.. Pane Bože! Našel se u něj vzkaz. Stálo tam, že to nechtěl udělat, že to bylo v záchvatu zuřivosti. Že prostě neustál, že ho jeho vlastní děti podvedly takovým způsobem a že je mu jich líto.“ Valentina tichým zoufalým hlasem řekla: „Takže to všechno byla lež. Všechno jen sprostý podvod. A já jsem…“ hlas ji klesl a rozplakala se. „Netušil jsem, že Tě to tak vezme. Ale je to hrozné, já vím. Chtěl jsem to nejprve říct Tobě, ostatně jsi to měla původně na starosti Ty. Jsem rád, že jsem Tě tu vůbec našel, ale teď musím zase jet pryč. Potřebuji podat oficiální zprávu a zjistit, jak se k tomu staví církev. Promiň, ale musím co nejrychleji odjet. Až to tady vyřešíš, přijeď za mnou.“ Pietro odešel a ponechal Valentinu jejímu smutku. O půl jedenácté v noci Adrian vstal. Připravil si kroniku Marcuse Gordona, Williamův deník, baterku a dva nejhezčí prsteny, co zbyly po Victorii. Edward všechny cennosti, co na zámku byly, přesunul do knihovny, aby nepadly do rukou chamtivým dělníkům. Pokračoval před zámek. Byla už tma a hvězdy matně svítily na obloze. V dálce se ozývalo houkání sovy. Obešel zámek, vyhledal mezi prkny, kterých zde bylo spousta, nějaké dlouhé a zároveň pevné a dotáhl ho k bráně. Doufal, že Bobby dorazí a že s sebou utáhne prkno a ještě pár vaků. Ten s ostatky Williama odsud vzal a dovlekl ho ke staré věži. Opatrně všechny kosti vyložil. „Co se tu jen mohlo stát?“ přemýšlel nahlas. „Zvláštní místo. Dva lidé přímo tady zemřeli a já mohl být třetí.“

Temná noc. Hustý déšť ztěžka dopadá na okenice potemnělého Black Mirror. Blesky bičují oblohu a dunivý hrom se rozléhá krajem. Zámek je ponořen ve tmě. Pouze stará věž levého křídla zámku vyzařuje světlo. Světlo, které jen ztěží dokáže proniknout přes stíny noci. Uvnitř sedí starý muž unavený životem – William Gordon. Píše dopis. Dopis pro svého vnuka – Samuela. Ví, že úkol, který si předsevzal, je nad jeho síly. Potřebuje jeho pomoc. Jen jemu může plně důvěřovat. V dopise se odráží jeho prosby a strach. Neviděl ho již dvanáct let. Dlouhá doba. Snad ho přesvědčí, protože cítí, že je den ode dne slabší. Je to opravdu jen věkem? Co když za tím je víc? Náhle uslyší sykot. Alespoň tak se mu to zdá. Co je to? Jen další z mnoha představ, které trýzní jeho mysl. Dříve tak čistou a jasnou a teď – zkalenou šílenstvím a strachem. Pokračuje dál, dál ve psaní. Musí to dokončit co nejdříve. Dnes není dobrá noc. Na stropu visí dřevěný lustr s mnoha svíčkami. Ty obvykle mocně plápolají, aby osvětlily místnost, ale teď náhle pohasínají. Jakoby na ně dýchl chlad. Okenice se náhle otevře, div že nevypadne z pantů. William se vyleká, ale jakmile se otočí, aby se podíval, co se stalo, ustrne hrůzou! Postava před ním nemůže být nikdo jiný než jeho vnuk. Poznal by ho

i po takové době, ale to přece není možné! Je to pouze přelud? Důkaz stále převládajícího šílenství? Je už jeho mysl natolik zkažená, že nedokáže vnímat skutečnost? Vstane, snažíc se přesvědčit, zda jsou jeho bludy skutečně tak silné. Všechny lampy v místnosti náhle pohasnou, jakoby nechtěly, aby viděl, k čemu má dojít. Postava před ním stojí nehybně, její zvláštní oči vyzařují nepřirozené světlo. Náhle vystřelí ruku přímo na Williamovu hruď a přitom cosi zamumlá. Místo na těle, kam ruka dopadá, se rozžhaví do ruda a stoupá z něj dým. Williamovým tělem projíždí šílená bolest. Jeho skučení a sténání utichá v dusotu deště a hromu. Zničehonic je strašlivou silou oné ruky vymrštěn dozadu přímo na okenici. Ta se rozletí a William padá vstříc svému osudu. Ostrý nabroušený ozdobný plot se mu zabodává do těla a pod jeho vahou se ohýbá k zemi. Postava ve věži shlíží dolů s nepřítomným výrazem v očích.

Adrian se vrátil k bráně pro další vak, právě ve chvíli, kdy přicházel Bobby. „D-darrene. Tak c-co ještě chceš?“ „Bobby. Chvilku tu počkej. Hned jsem zpátky.“ „D-dobře Darrene, ale pospěš si.“ Adrian popadl další vak, tentokrát se jménem „Henry“ a vydal se nahoru. Pokračoval podél pravého křídla až za zámek. Tady byla popraskaná kamenná fontánka. Kdysi na ní stávala socha, ale byla již dávno ulomena. Ve fontánce stálo trochu bahnité vody. Opatrně do ní vysypal všechny kosti.

Henry je u sebe ve skleníku. Prohlíží si svůj dopis, který napsal pro Victorii a přemýšlí, zda jeho plán vyjde. Má Morrise už po krk a kromě toho to vypadá, že ví, co na zámku zamýšlí. Dlouhý rok zde pracuje a celou tu dobu se připravuje k akci. Vykrást úspory šlechtického rodu Gordonů ale není tak snadné, jako ukrást v obchodě čokoládovou tyčinku – chce to promyšlený plán, obzvlášť když má na krku toho mrzáka. Ví, že Morris jen těžko sežene práci někde jinde, takže tenhle dopis se stane minimálně slušnou pojistkou proti tomu, aby si nepustil hubu na špacír. Ukládá dopis zase zpátky do skříňky a zamyká ji. Klíček uschovává v kapse a vydává se ven. Zítra ho čeká spousta další práce, takže je nejvyšší čas jít spát. Venku je ticho, až nezvyklé ticho. Pokračuje podél skleníku k zadní zdi obklopující hrad. Tady má svou malou dřevěnou boudu. Nebyla v dobrém stavu, už když sem nastoupil, ale zvykl si. Chystá se zabrat za kliku, když tu za sebou uslyší šelest větví. V rychlosti se otáčí a dlouze se zahlíží do tmy. Naslouchá a snaží se očima proniknout skrze keře, co tu rostou. Zdá se mu, že tam něco vidí. Dva malé svítící body. Náhle z toho směru uslyší krátký šepot. Cítí, jako by slábnul, nechápe, co se to děje. „Morrisi! Morrisi? Jste to Vy?! Vylezte!“ Není to ale Morris, kdo se prodírá skrze větve, až nakonec stane jen kousek od něj. Je to Samuel. Na jeho tváři nevidí absolutně nic – je jak z kamene. Prázdná a bezvýrazná. A ty oči! Svítí do tmy jak oči šelmy. Z Henryho úst náhle vytryskne krůpěj krve. Cítí, co se děje a rychle si ústa otírá rukou, ale když se na ni podívá, nevidí nic. Žádná krev, dokonce ani v jeho dlani. Je úplně bílá, úplně průhledná. Zděšeně vzhlédne na Samuela a najednou jakoby na jeho tváři zahlédl krátký úsměv. Nebo se mu to jen zdá? Vykřikne a rozbíhá se okamžitě pryč. Z úst mu již doslova proudí krev a stéká do trávy. Okamžitě však mizí, jakoby to byl jen sen. Slábne čím dál víc. Jen s velkými obtížemi se drží na nohou. Přibíhá k fontánce, ale dál již nemůže. Padá přímo na její hladinu. Hlava se mu ponoří pod vodu. Otevírá oči, ale vidí už jen matný záblesk zčeřené vody a pak… už nic.

Adrian zamířil k bráně a otevřel ji. „Bobby. Už jsem tady. Potřebuji, abys vzal tenhle velký kus dřeva a ještě alespoň pár vaků. Musíme vyrazit k majáku.“ „K majáku? D-darrene, tam je to ale z-zlé!“ „Neboj, Bobby. Nic se nám nestane. Nakonec Denise bude přece ráda, když se vdá za někoho tak statečného a odvážného, ne?“ „N-no jo. Máš p-pravdu, tak půjdeme.“ Vyrazili směrem k vesnici, ale kousek před ní zahnuli doleva. Adrian doufal, že Valentina nic neplánuje, i když se mu nezdálo, že by to všechno vzdala. Earla ale nepotkal, takže to snad všechno vyjde. Na útesech Sharp Edge to v noci skutečně vypadalo tajemně. Adrian si od Bobbyho vzal Robertův vak a přesunul se přímo ke zdi majáku. Tady někde musel Robert skonat. Položil ostatky těsně k patě věže. Rozhlédl se pozorně kolem. Stále se obával, že odněkud vyleze Valentina. Viděl ale jen přešlapujícího Bobbyho, jak se nervózně rozhlíží kolem podobně jako on sám.

Na útesech zuří bouře. Hustý déšť zalévá okolí a vlny mocně narážejí na skaliska. Neutuchající vítr téměř zastiňuje jakékoliv zvuky. Robert Gordon se s namířenou zbraní otáčí kolem dokola a hledá svůj cíl. Uvnitř čtvercové budovy majáku plápolá oheň. „Tak, tady jseš, Ty bastarde! Myslel sis, že se mnou můžeš vyběhnout, že mě zničíš! Omyl! No tak, vylez ven, vím, že jseš uvnitř. Neublížím Ti, alespoň ne tak, jak by sis zasloužil. Jen jedna kulka a budeme mít oba po problémech. Co Ty na to?!“ Ačkoliv je burácení větru a rozbouřených vln hlasité, muž uvnitř dobře slyší. Robert si náhle všímá nového příchozího. „Samueli, kde se tu bereš? Dvě mouchy jednou ranou. Nečekal jsem, že mi to tak ulehčíš.“ Samuel ale vůbec nereaguje. Pomalým krokem se přibližuje k Robertovi, kterého jeho počínání překvapuje. Robert vystřelí, přímo do jeho těla, ale nic se nestane. Minul snad? Střílí znovu a znovu. Pořád dál, ale nic se neděje. Kulky mizí, jakoby neexistovaly. Robert je značně vyveden z míry. Zkouší to dál, ale nic. Zbraň je už prázdná. Osm výstřelů a on stále stojí! To přece není možné?! Robert ustupuje, ustupuje k majáku, ale náhle naráží na zeď. Už nemá kam jít. Samuel po něm natahuje ruku a dotýká se jeho pistole. Uchopil hlaveň a ta najednou mizí. Ztrácí se v Samuelově dlani, jakoby ji pohlcovala. Je pryč. Samuel se náhle nahne k Robertovi. Do ucha mu cosi zasyčí. Pomalým pohybem otočí hlavu a neskutečnou rychlosti se mu zakousává přímo do levého ramene. Robert necítí téměř žádnou bolest a vrávoravě se chytá okolní zdi. Samuel rychle odtrhává z jeho ramene kus masa. Robertovi stýká krev po paži. Druhou rukou nahmatává ránu a dotýká se až kosti. Náhle ho popadá zvláštní touha. Padá na zem, vší silou zaboří své zuby do prstů levé ruky. Ukousává je a hladově si je cpe do úst. Nehty druhé ruky si rozdrásává kůži na těle. Ránami mu proudí krev. Zabořuje prsty do rány a trhavými pohyby odstraňuje kůži. Vkládá si ji do úst. Uchopuje spodní ret a vší silou s ním trhá. To samé provádí i s tvářemi. Jeho čelist je nyní úplně holá. Ukousává si jazyk, vytékající krev žíznivě polyká. Jeho pohyby ochabují, až jeho tělo konečně znehybní. Celou tu hrůznou scénu sleduje mlčky z vnitřku majáku James.

Adrian se společně s Bobbym vracel na křižovatku. Přemýšlel, jestli by neměl u majáku nechat hlídat Bobbyho, ale nemyslel si, že by odhodlanou Valentinu zastavil. Kromě toho u sebe má dýku, a kdoví čeho všeho je schopná. Zastavili se až u ohrady, přes kterou Adrian přehodil vozík a pokračoval dál. „Tak jsme na dalším místě, Bobby. Opři se do těch dveří a zkus je vyrazit. Možná by šlo to zkusit tím prknem. Je docela bytelné.“ „V-vážně víš, co d-děláš D-darrene?“

„Jasně, že jo. Buď bez obav.“ Bobby se pořádně rozběhl proti dveřím a po několika pokusech přece jen silným prknem dveře vyrazil. Adrian s vakem zašel dovnitř. Musel nechat vozík venku. Opatrnými kroky s baterkou a vakem v rukách sešel do márnice. Bylo to tu stejně tajemné jako při první návštěvě. Rozložil kosti na pitevním stole a pomalu se vydal vzhůru.

Doktor Hainz Hermann právě ukládá Vickovo tělo do chladícího boxu. Chystá se jít pomalu spát. Vychází nahoru do haly. Najednou slyší zpoza zavřených venkovních dveří šepot. Strne a pomalu se blíží ke dveřím. Náhle za sebou uslyší kroky. Otáčí se, ale nevidí nic. Opatrně se přibližuje ke schodům do márnice, odkud slyšel ony zvuky, rozsvěcí a nahlíží dolů. Nevidí nic. Ozývá se dětský pláč. Přímo ze sklepa. S roztřesenýma rukama sestupuje dolů. Chvěje se, ale pokračuje dál. Je dole, ale nevidí nic. Opět se ozývá pláč. Hermann poznává, odkud přichází. Z chladícího boxu s Vickovým tělem začne vycházet mrazivý opar. Přibližuje se k němu, velmi pomalým a opatrným krokem. Odstraňuje západku a otevírá dvířka. Rychle uskakuje stranou. Z otevřeného boxu vylézají tisíce a tisíce malých broučků. Jejich cupitání se rozléhá po místnosti. Hermann běží ke dveřím, ale ty jsou nyní zavřené. Brouci se rozprostírají po celé pitevně. Jejich nekonečné zástupy stále vylézají z Vickova boxu. Po všech zdech, po podlaze i po stropě se valí jako lavina. Hermann s křikem ustupuje do kouta, ale dál už nemá kam. Brouci se dostávají až k němu. Lezou mu po nohou, po těle, po rukou. Snaží se je za sebe setřást. Klepe se, poskakuje a dupe na ně, ale nepomáhá to. Celá místnost je již pokryta hnědočernými tělíčky nejroztodivnějších brouků. Hermann řve na všechny strany a brouci mu vlézají až do úst. Má jich plnou pusu, zalézají mu dovnitř a pronikají do útrob jeho těla… Náhle se probudí. Leží na podlaze před márnicí. Ztěžka oddychuje a rozhlíží se všude kolem. Je vyděšený. Byl to jen sen? Je už tak přepracovaný, že usne jen tak na podlaze? Ale… ne. Stále slyší ten cvrkot. Jakoby ti brouci byli stále tady, stále s ním. Zacpává si uši, ale nepomáhá to. Vstane a rychle se blíží ke dveřím, aby konečně utekl pryč. Tohle místo je strašlivé. Dveře vedoucí ven se ale se skřípotem otevírají. Do haly vstupuje temná postava. Hermann poznává Samuela Gordona. Vidí ale, že to není ten starý otravný Samuel, kterého poslední dobou vídal nezvykle často. Je jiný… Jeho oči září podivným světlem. Čím více se přibližuje, tím silnější je cvrkot v Hermannově hlavě. Ustupuje před ním. Rychle sestupuje do márnice. Samuel je mu v patách. Už je téměř na dosah ruky. Hermann slyší cupitání miliónů broučků. Slévá se do šíleného zvuku. Zavírá oči, snaží se vybavit něco jiného, něco pěkného, ale nejde to. Cítí, jak jeho mysl a rozum vzdávají bitvu. Všude kolem se ozývá jen děsivý šelest. Samuel přechází k pitevnímu stolu a zapíná pilu. Hermannova hlava je v jednom ohni, nelidský zvuk nedokáže vytlačit pryč, prostupuje skrze něj a pohlcuje ho. Na jeho ústech se objevují pěnivé sliny, nedokáže se udržet. Zuby mu cvakají děsivou rychlostí, která jen dotváří výsledný úděs. V záchvatu posledního zoufalství se vrhne na Samuela. Chytá ho za vlasy a zkouší s ním cloumat. Snaží se ho strhnout dolů, přímo do neustále se točícího kotouče. Nejde to. Není ani zdaleka tak silný. Samuel ho přimáčkne na stůl. Jednou rukou ho přidržuje a tou druhou sníží kotouč pily až k Hermannovu hrdlu. Přesným pohybem mu pilou natrhne kůži na krku. Hermannovo zmítání se je marné. Nemůže se ani pořádně hnout. Pila mu projíždí celým hrdlem a odděluje hlavu od zbytku těla. Ta se skutálí dolů do kýble na zbytky těl.

Adrian vylezl nahoru. „Tak už zbývá jen jeden, Bobby. Za chvíli budeme končit.“ „T-to je d-dobře.“ Adrian se chvíli rozhlížel kolem domu, jestli není někde poblíž Valentina. Pak se vrátil k

Bobbymu. „Poslyš, Bobby. Nevíš náhodou, kam vede támhle ta cestička za domem?“ „T-tom ř-ř-říkával, že tam je starý m-mlýn.“ „Mlýn?“ „Jo, ale asi tam s-straší.“ „Vážně? To mě tady ani nepřekvapuje. No, ale máme ještě práci.“ S Bobbym se vydal zpět na křižovatku. Překonali ohradu a vydali se do lesů. „D-darrene, já s-se b-bojím. M-musíme tam jít?“ „To zvládneš, Bobby. Drž se za mnou a uvidíš, že to nic nebude. Pamatuj si ale, kudy jdeš, jo? Zpátky půjdeš sám.“ Pokračovali dál. Adrian měl trochu obavy. Měl pocit, že až do smrti se bude bát pastí. Věřil ale, že Earl udělal, co měl. Trvalo nějakou dobu, než dorazili ke kamennému kruhu. „Tak, výborně Bobby. Jsme tu. Polož všechno tady na zem a tady pro Tebe mám ty prsteny.“ Vytáhl z kapsy dva stejné zlaté prsteny s krásnými blyštícími se safíry. Bobby si je pečlivě prohlížel a bylo vidět, že se mu moc líbí. „D-díky D-darrene. Už a-ale musím d-domů. Chce se mi s-spát. Měj se.“ Bobby odešel pryč a Adrian vyložil obsah předposledního vaku na jeden kus prasklého kamene.

Je tma, prší a ve Willow Creek je slyšet pouze občasné štěkání psů. Vick stojí před svým domem a přemýšlí, jestli vůbec má vstoupit. Tatínek je velice vznětlivý. Často si vylévá zlost i za menší věci než je rozbití cizího okna. Ani jeho sestra se vždycky nevyhne výprasku, ale nikdy jí nemlátí tolik, jako jeho. Naposledy to odnesl tak, že si týden nemohl ani pořádně sednout, dokonce i chůze ho bolela. Litoval, že už nežije maminka. Byla to jediná osoba, na kterou tatínek dal. Možná bude lepší zůstat dnes venku. Obrací se a utíká se schovat k Harryho hospodě. Na jeho vozíku je stále pevná plachta, možná by se s ní mohl přikrýt, aby tolik nezmokl. Za ním se z ničeho nic ozvaly kroky. „Kdo to je?“ říká s bázní v hlase. Rozhlíží se a na mostě vidí obrys postavy. Pouliční osvětlení mu nepomáhá, aby rozpoznal víc. Postava přichází blíž a Vick zjišťuje o koho jde. „Samueli. Co tu děláš?“ Neodpovídá, ale přibližuje se. Vick slyší, jak něco tiše pronesl. Náhle mu oči zableskly. Vidí, že to není ten legrační Samuel, kterého zná. Takhle se přece nechoval. Natáhl ruku, aby ho chytil, ale Vick neváhá. Urychleně vybíhá pryč. „Pomoc, pomoc!“ Nic. Samuel se stále blíží. Vick rychle vybíhá z brány vesnice. V rychlosti se otáčí, ale Samuel je stále těsně za ním a stále po něm natahuje ruku. Vick běží rychle dál, uhýbá do lesů ve snaze ztratit se mu. Klepe se strachy a stále běží. Nevnímá, kam vlastně utíká, myslí jen na to, aby se Samuelovi ztratil. V okamžiku se otočí, ale Samuel je stále za ním. Vyjíkne hrůzou, ale běží dál. Náhle klopýtne. Vysoký kořen stromu ho ale nedokázal zastavit. Zvedl se a běží dál. Stále dál a dál. Začíná ztěžka dýchat. Znovu riskuje ohlédnutí se zpět, ale nic se nezměnilo – Samuel mu je v patách. Už nemůže. Cítí hroznou únavu, nemůže už běžet dál. Dobíhá na mýtinu. Všude kolem něj jsou kameny. Spousta malých, tři velké špičaté a jeden placatý uprostřed. Rozhlíží se kolem, ale nevidí nikoho. Dokázal utéct? Opravdu se mu to povedlo? Stále ale cítí hrozný strach. Bojí se, že Samuel číhá někde v hloubi lesa. Otáčí se kolem dokola. Ale nevidí nic. Dokonce ani nic neslyší – pouze déšť a starou zvonkohru z kovových dílků upevněnou na jedné větvi. Náhle mu na rameno dopadá ruka. Zděšeně křičí, ale ruka s ním mrští o kámen na zemi. Má celou tvář od krve, nos zlomený a polámaná žebra. Dívá se tváří v tvář Samuelovi. Ten drží jeho nohu, druhou rukou ho přitlačuje ke kameni a trhne. Lesem se jako ozvěna roznáší Vickův výkřik. To samé se opakuje, ale nyní Samuel trhá ruku. Výkřik ale pomalu utichá.

Adrian měl konečně rozmístění ostatků za sebou. Nyní už nemohl pokračovat s vozíkem, nechal ho tady. Velmi pozvolna dopravil prkno dolů do jeskyně skrze díru v oltáři. Předpokládal, že žebřík, který použil naposled, aby překonal propast, tu nebude, ale zmýlil se. Každopádně nechtěl zbytečně riskovat a v tomhle stavu bylo mnohem těžší držet rovnováhu. Položil dlouhé prkno přes propast hned vedle žebříku a pomalu po čtyřech s posledním vakem v rukou se přes něj dostal. Portál na druhé straně byl pohaslý, ale černá koule stále zůstávala v držáku. Vyndal ji a znovu umístil. Portál se probudil k životu a opět vypadal jako neforemná energie soustředěná v kruhu. Vstoupil. Ocitl se v Akademii. Od poslední návštěvy se toho zase tak moc nezměnilo – jen Louisova mrtvola teď vypadala jako nechutná hromádka něčeho, co rozhodně nechtěl dále zkoumat. Otočil se, vyndal černou kouli, umístil jí zpátky na stojan a portál do Rituální místnosti se rozzářil. Vyzbrojen Marcusovou kronikou a Samuelovými ostatky vešel do portálu.

VI - Osudová volba Valentina seděla ve svém pokoji na pohovce a plakala. Slzy jí stékaly po tváří a stále dokola si v duchu přemítala události, které tohle způsobily. Její víra ji přivedla do záhuby. Zaslepená představami o zkáze, touhou spasit svět se dopustila děsivé věci. Vykonala šílenost, tak špinavou, tak zlou… tak zbytečnou! Hřích, kterého se dopustila, jí nedovolil se uklidnit. Pokusila se zabít přítele! Věřila, že je to její povinnost, že ho musí zastavit, ale teď… už to tak není. Pravda se odhalila - vše bylo mylné… Tichým hlasem promlouvala sama k sobě: „Kde se ve mě vlastně vzalo to odhodlání? Jak můžu rozhodnout o pravdě? Jsem člověk, člověk z masa a kostí, nic víc. Jak mohou lidé, jako jsem já, rozhodovat o osudech druhých, vždyť nemohou vědět, co je správné. Berou si na sebe břímě Boha? Jaká opovážlivost. Snažila jsem se být dobrá, ale co jsem teď, co se ze mě stalo? Stejná zrůda, proti které jsem bojovala. Byla to jen náhoda, nebo vůle vyšší moci?“ Ztěžka oddychovala, nevnímala okolí, jen sama sebe, své myšlenky, své pocity, své ruce. Nahmataly dýku. „Život je tak pomíjivý, stačí jeden špatný krok a je pryč. Jak můžeme poznat pravdu, když je tak skryta, skryta za neprostupnou stěnou. Touha něco změnit, touha být lepší, nestačí. Je třeba jednat, ale proč to musí být tak riskantní? Proč to nebezpečí? Kdo řídí naše osudy? Kdo jim dává směr? Bůh? Kdoví. Víra může být zrádná. Jak poznat náhodu, je-li to vůbec možné? Vše má svůj důvod, ale my ho nevidíme. Jen rozhodnutí a následky nebo něco víc? Svět není tak jednoduchý. Tak co je náš cíl? Kam směřujeme? A proč?“ Rituální komnata – děsivé místo. Adrian stál u trůnu z kostí a přemýšlel, komu vlastně patří. Kdo mohl postavit něco takového? A byl to vůbec člověk? Tohle místo, skryto před zraky všech. Napříč prostorem a časem? Co je vlastně tam dole? Nahnul se, aby viděl, ale stejně nechápal, co to je. Zvláštní hmota rozpálená do oranžova. Je to snad láva? Co by tu ale dělala? Copak je v nějaké sopce? Nebo spíš v Pekle? Co asi tak může být pod ní? Končí ta propast vůbec? A ty znaky kolem kruhového podstavce. Co asi znamenají? Je to varování, nebo říkají víc o tomhle místě? Žije ještě vůbec někdo, kdo by dokázal ty znaky rozluštit? Odpoutal se od představ a otázek. Měl ještě práci, a jakou! Vystoupal na kruhové místo uprostřed komnaty. Opatrně vyložil Samuelovy ostatky doprostřed a Marcusovu kroniku umístil na oltář. Bylo tu pět klíčů moci – těch skutečných. Pouze po nich přejel pohledem a začal se věnovat knize. Nalistoval konec kroniky. Byla tu slova kletby, tak jak je zapsal jakýsi Isidor Vaill. Doufal, že jde o přesný přepis, jinak to všechno bylo k ničemu. V pravé ruce křečovitě svírala dýku. Vždy ji nosila, aby se ubránila případnému zlu a teď… „Co je to zlo? Dobro a zlo. Dva protiklady, dva konce jedné osy, ale co je to mezi tím? Kde začíná dobro a kde zlo? Lidský život spočívá někde tam. Jenže lidé nejsou stejní, jejich emoce, touhy, pocity, představy… jsou různé, tak jak můžeme vytyčit dobro, když sami nevíme co to je? Opravdu určujeme správný směr? Nezáleží na tom, jak násilně se o to snažíme, stačí, že se o to snažíme alespoň nějak. Už to není jako dřív, už nevedeme krvelačné války za spasení. Už nezabíjíme po tisících ve jménu Božím. Už nebráníme lidem, aby cítili, milovali, trpěli, žili a… umírali. Ale stále, přes to všechno jsme mocní. Minulost nelze smazat. Utváříme svět a lidi, ale po jaké cestě se to vydáváme? Vlastní uvědomění, tolerance, respekt. Všechno nám to chybí. My všichni, my lidé nejsme jednotní, nejsme

stejní, nejsme nevinní. Pouze jsme. Kdo utváří svět? Není to jen Bůh, kdo řídí naše kroky, jsou to všichni kolem nás!“ „Z krve tvé krve povstanou další Tvého jména, kteří ponesou mé prokletí... Následník Tvůj získá pět duší pěti smrtelných, které přivedou mou zlobu zpět k životu! Vrátím se, až tvé dny skončí, nebude nikoho, kdo by mne zastavil!“ Ozval se jekot. Ohlušující tak, že si musel zakrýt uši, aby nevnímal. Pominul a uprostřed sálu se objevil sloup světla. V mžiku se proměnil v záblesk, který se roztáhl celým místem. Oslepil ho. Když opět procitnul, uviděl ho před sebou. Stál tam plný překvapení. Červená vesta, hnědá bunda, dlouhé černé vlasy znal to, viděl ho jako figurínu v muzeu, ne příliš přesnou ale dostačující. Nebyl mu cizí, věděl o něm už hodně, ale přesto nedokázal překvapením promluvit. Stáli tam mlčky, dívali se na sebe a první, kdo prolomil nesnesitelné ticho byl Samuel. „Adriane, synu. Co jsi to provedl?!“ „Otče? Co, co tím myslíš? Zachránil jsem Tě. Já…“ „Zachránil? Vím dobře, co jsi pro mne udělal. A také vím, co po mně chceš. Můj život je spjat s Black Mirror a ani po smrti jsem neměl klid! Celé ty dlouhé roky jsem byl na zámku. Obcházel jsem hrad, aniž bych mohl cokoliv změnit. Cítil jsem přítomnost živých ale i mrtvých. Nedovedeš si představit jaké to je, když Tě mrtví viní za svůj skon a… mají pravdu. Dvanáct let je mám před sebou, vidím, jak umírají mou rukou, po dvanácti letech si člověk zvykne na cokoliv a já si zvykl také. Ale teď jsem opět tady, stojím zde a jsem živý. Děsím se ostatních a děsím se sám sebe. Prokletý zůstane prokletým, minulost nezměníš. Bude to právě minulost, co se odrazí v očích všech, co mě potkají. Už jen moje samotná existence způsobí spoustu bolesti. Já se s Tebou nemůžu vrátit na Black Mirror!“ „Milosrdný Otče, prosím Tě nikoli za sebe, nýbrž za celou Tvou církev. Naplň ji pravdou a pokojem. Očisti ji, kde je poskvrněna. Uchraň ji omylu. Obdaruj ji, kde trpí nedostatkem. Dej jí, co jí schází.“ Pomalým pohybem otočila dýku proti sobě. Zhluboka dýchala. Oběma rukama pevně stiskla jílec. „Pane, já nejsem hodna Tvého soucitu. Sestoupila jsem z cesty, na kterou jsi mě milostivě uvedl. Není cesty zpět. Nezasloužím si milosrdenství ani odpuštění. Vše, co jsem udělala, bylo v nejlepší víře, ale to není omluva. Jsem si vědoma svého hříchu a vím, že nedokážu toto břímě nést dál. Netoužím po spasení, ne teď když nevím a nemohu vědět, jaké budou mé další kroky. Dvě misky vah – v jedné víra a v druhé rozum. Už nevím, čemu dát přednost. Možná přijde peklo, možná nic a možná něco jiného. Jsi všemohoucí, Pane, a my nemůžeme vědět, co s námi zamýšlíš. Ať jsi kým jsi, ať jsi jaký jsi, ať jsi skutečný, či vymyšlený, ať jsi strůjcem, či soudcem – osud můj leží ve Tvých rukou!“ Bodla. Zasunula do hrudi ostří dýky až po rukojeť. Z úst jí pozvolna vytékal proužek krve. Ruce se rozklepaly a pomalu ochably. Padla bokem na pohovku. Škubala s sebou v křeči. Tiše chrčela. Oči zakryla matná clona. Vědomí pohaslo, tělo znehybnělo. Před zraky vyděšeného Adriana přešel k okraji propasti. Stál tam a hleděl do hlubin. „Počkej! Nedělej to! Samueli, Samueli, prosím! Ne!“ Klesl na zem a prosebně vzhlížel ke svému otci. „Dělám to pro tvé dobro, Adriane. Já do tohohle světa nepatřím. Není tady pro mne místo.“ „Tati! Prosím, nedělej to! Já Tě potřebuju!“ „Zapomeň na mě, Adriane. Jsem pro Tebe jen přítěží. Můžeš být úspěšný, oblíbený, milovaný… ale ne se mnou.“ „Jsi můj otec! Poprvé v životě vidíš na vlastní oči syna. Copak to chceš všechno zahodit? Nestojím Ti za to? Prosím, nedělej to! Ztratil jsem svou matku hned, jak jsem ji poznal. Nedopusť, ať se to stane s Tebou, táto!“

„Catherin. Moje milovaná Catherin. Nikdy jsem na ni nezapomněl. Jsi jí tak podobný. Možná máš pravdu… Obětovat se, pro vlastní dítě. Pro co jiného, když mi už nic nezbývá? Možná nechápeš důsledky, ale možná je nechápu já. Je-li to Tvé přání, zůstanu s Tebou, ale pamatuj si, že břímě svého rozhodnutí poneseš Ty. Pak možná pochopíš, co jsem Ti řekl. Ale věz, že budu stát při Tobě, ať se stane cokoli. Budeme tedy spolu – otec a syn. Uvidíme, jak dlouho nám to vydrží…“