SESTRÁM
BY SE MILENCI KRÁST NEMĚLI
SOPHIE RANALDOVÁ
SESTRÁM
BY SE MILENCI KRÁST NEMĚLI
SOPHIE RANALDOVÁ
Upozornění pro čtenáře a uživatele této knihy Všechna práva vyhrazena. Žádná část této tištěné či elektronické knihy nesmí být reprodukována a šířena v papírové, elektronické či jiné podobě bez předchozího písemného souhlasu nakladatele. Neoprávněné užití této knihy bude trestně stíháno.
It Would Be Wrong to Steal My Sister’s Boyfriend (Wouldn’t It?) © Sophie Ranald 2013 Czech edition © Grada Publishing, a. s., 2014 Z anglického originálu It Would Be Wrong to Steal My Sister’s Boyfriend (Wouldn’t It?), vydaného v roce 2013, přeložila Kateřina Elisová Odpovědná redaktorka Markéta Šlaufová Korektura Eliška Rychlá Obálka, grafická úprava a sazba Roman Křivánek, Art007 Vydala Grada Publishing, a. s., v Praze roku 2014, jako svou 5727. publikaci Tisk CPI Moravia Books s. r. o. Grada Publishing, a. s., U Průhonu 22, Praha 7 ISBN 978-80-247-5448-2 ELEKTRONICKÉ PUBLIKACE: ISBN 978-80-247-9610-9 (ve formátu PDF) ISBN 978-80-247-9611-6 (ve formátu EPUB)
Sophie Ranaldová
SESTRÁM BY SE MILENCI KRÁST NEMĚLI
Věnováno Hopi, která mi pomáhá plnit mé sny.
KAPITOLA PRVNÍ Seděla jsem na gauči a dívala se spolu s Benem na noční zprávy, když si moje sestra přivedla domů muže, do kterého jsem se měla zamilovat. Chtěla bych zmínit, že když jsem slyšela dva páry kroků na schodišti, měla jsem něco jako záblesk předtuchy. Nevěnovala jsem tomu ale pozornost, dál jsem upíjela čaj a nepříliš pozorně poslouchala Jeremyho Paxmana cupujícího na kousky jakéhosi člena parlamentu za Liberálně demokratickou stranu. Benovi jsem jen řekla: „Zdá se, že si Rose vede nějakého chlápka.“ Čtyři roky spolu bydlíme v jednom bytě a víceméně vycházíme docela dobře. Mám samozřejmě na mysli Rose a mě, ne mě a Bena. Rose vede život, který byste zřejmě popsali jako aktivně společenský. Často doma pořádá pro své přátele večeře nebo takzvané „kuchyňské dýchánky“. (Samozřejmě si ji nevybíravým způsobem dobírám, že si o sobě myslí, že je příští Nigella Lawsonová. Na to mi ale odpovídá, že Nigella patří do minulého desetiletí, minulého století, a dokonce i do minulého tisíciletí a že současnost patří Lorraine Pascalové. A zřejmě má pravdu, co já o tom můžu vědět?) Ale kromě zmíněných přátel je zde docela početná skupina těch, kterým Rose říká „chlapíci“. Když jsme se nastěhovaly, Rose chodila s Dannym, kterého potkala poslední rok na vysoké. Byl to kretén z vyšších vrstev a já jsem ho nemohla vystát. Doteď nechápu, co na něm Rose viděla. 9
Sophie Ranaldová
Tedy kromě fantastické postavy, za kterou evidentně vděčil pólu. Pólu! Chápete to? Danny byl ve skutečnosti ctihodný Daniel Někdo a jeho otec byl hrabě. (Náš táta, bůh mu žehnej, je zapřísáhlý socialista, a když mu to Rose řekla, zaskočila mu cizrna tak nešťastně, že jsem si myslela, že budu muset použít Heimlichův chvat. Pomohl si ale sám, což je klika, protože bych stejně nevěděla, jak se to dělá.) Když si o tom tak přemýšlím, je možné, že právě ta hraběcí záležitost je to, co Rose na Dannym viděla. V pravý čas Rose ctihodného Dana odkopla. Nebo to bylo naopak, tím si nejsem tak docela jistá. Nedlouho poté následoval Neil, který chodil na Harvard Business School a ve skutečnosti se jmenoval Neil Marshall III. a byl dědicem ohromného jmění pocházejícího z ropy. Když se Neil vrátil do Ameriky, začala Rose chodit s Aidenem, který dělal něco v oblasti financí. A pak tu byl Mark, který dělal něco jiného v oblasti financí. Myslím, že mohlo jít o zajišťovací fondy, ať už to znamená cokoli. Teď máte jistou představu – v životě Rose bylo mnoho mužů. Ale abych byla spravedlivá, v konkrétní dobu vždy jen jeden, pokud tedy já vím. Po určitém čase mi všichni splývali a, abych tak řekla, odnesla je voda. Takže jsem vůbec nebyla překvapená, když jsem v to úterý večer uslyšela dva páry kroků na schodišti – klapot Roseiných vysokých podpatků a těžší kroky patřící nejnovějšímu chlapíkovi. Slyšela jsem odemykání dveří a zachrastění Roseiných klíčů, jak je položila do misky na stolku v hale, tak jak to dělá vždycky, což je pro mě velmi praktické, když nemůžu najít svoje vlastní. A pak její hlas: „Dáš si whisky, Ollie? Nebo radši kafe?“ Mužský, docela příjemný a uhlazený hlas odpověděl, že by si raději dal whisky. „Led?“ zeptala se Rose. 10
Sophie Ranaldová
Abyste mě ale nepochopili špatně. Je to její tělo a její život, ale někdy je mi líto, že je Rose schopná tolika obětí kvůli vzhledu. Částečně je to otázka principu. Já opravdu věřím, že je špatné, když jsou ženy tak přísně posuzovány jen podle svého vzhledu, a že je definice krásy v západní kultuře velmi omezená a nátlak příliš vysoký. Zároveň ale vidím svoji sestru, jak se vleče do fitka každý den bez výjimky, i když má hroznou chřipku nebo spala jen tři hodiny, protože den předtím byla na mejdanu, a jak zadává každou položku, kterou sní nebo vypije, do kalkulačky kalorií na svém iPhonu, a opravdu nechá půlku porce, kterou má na talíři, když dosáhne své normy 1200 kalorií, bez ohledu na to, jaký má ještě hlad. Samozřejmě že by se mi docela líbilo, kdybych si při těch vzácných příležitostech, kdy musím jít do nějakého luxusního podniku, mohla půjčit její značkové oblečení, ale do ničeho bych se stejně nevešla, ani za milion let. Ale je na mě moc hodná a nechá mě, abych si půjčovala její boty, kdykoli se mi zachce, takže to není tak špatné. Kromě toho, že mě v nich šíleně bolí nohy a obvykle to končí tím, že si je musím zout a jít domů bosa, a jednou jsem zapomněla její stříbrné lodičky z hadí kůže od Jimmy Chooa v autobusu číslo 19. Z toho velkou radost neměla. Podtrženo a sečteno, Rose je na rozdíl ode mě upravená a zářící, a i když je o osmnáct měsíců mladší – je jí dvacet šest a mě dvacet osm –, vypadá starší a tak nějak hotově a dospěle, zatímco já pořád vypadám jako studentka a ostatní se domnívají, že já jsem ta mladší sestra. A to je asi důvod, proč Rose, když ten večer vešla s Oliverem do obývacího pokoje, řekla: „To je moje velká sestra, Elodie, a její přítel Benedict.“ Samozřejmě že Rose moc dobře ví, že Ben není můj přítel. Opravdu vůbec ne. Je to můj dobrý kamarád a to už od té doby, co jsem mu ve studentském baru poslední rok na vysoké vylila 12
SESTRÁM BY SE MILENCI KRÁST NEMĚLI
sklenici piva na záda (tedy, abych byla přesná, asi tak deset minut poté, co se uklidnil a já se přestala omlouvat). Ne že by to nebyl typ chlapíka, se kterým by nechtěla chodit každá, která je jen trochu při smyslech – je hrozně chytrý, ale nikdy není arogantní, každému naslouchá, ke všem se chová stejně a je geniální a každý mu stále opakuje, že má před sebou skvělou kariéru, a nikdy se nehádá, ani když je jasné, že má pravdu. A taky je velmi přitažlivý, i když ne v běžném slova smyslu, je prostě opravdu milý, jeho šedomodré oči jsou hřejivé a usměvavé a v jeho tváři se odráží síla a otevřenost. Takže je jasné, že ten večer, kdy jsem ho poprvé potkala, a když se trochu osušil, jsem s ním chtěla jít do postele. A šla jsem. A bylo to úžasné. Pár měsíců jsme byli něco, co byste asi popsali jako „kamarádi s výhodami“. A pak se něco stalo. Fajn, někdo něco udělal a „výhody“ přestaly fungovat, ale zůstali jsme kamarádi. Stále se párkrát do měsíce vidíme, někdy jdeme sami do kina, někdy na koncert a někdy si s partou dalších kamarádů zajdeme třeba na úterní kvízový večírek do hospody U vévodkyně, kde jsme byli dnes večer. Předpokládám, že jednou si navzájem odsvědčíme svatby, půjdeme za kmotry našim dětem a další podobné záležitosti. Každopádně, docela často musím lidem připomínat, že BEN NENÍ MŮJ PŘÍTEL, a trochu mě naštvalo, když ho Rose tímhle způsobem Oliverovi představila. Oliverovi jsem ale nic neřekla, protože jsem byl plně zaměstnaná tím, že jsem si ho prohlížela. Nechci přehánět, ale vyrazil mi dech. A to doslova. Měla jsem dojem, jako by mě někdo praštil do břicha, a cítila jsem, že celé mé tělo zaplavila vlna horka. Což je zvláštní, protože si samozřejmě myslím, že láska na první pohled je pěkný nesmysl. A kromě toho Oliver ani nebyl můj typ, i když, 13
Sophie Ranaldová
jak jsem už řekla, vypadal úchvatně. Je to tak trochu klišé – vysoký, snědý a krásný. Kdyby byl hercem, byl by tím pravým Jamesem Bondem. Má ty správné ocelově modré oči, hezký, hluboký hlas a přízvuk, který získáte spíš na veřejné škole než v Oxfordu nebo Cambridge. Přízvuk, který si Rose tak pečlivě osvojila, a mně se to nikdy nepodařilo. A podobně jako Rose i on jako by zářil: vlasy měl perfektně ostříhané a vosku, nebo co to bylo, to správné množství, takže vypadal stylově a ne jako člen nějaké chlapecké skupiny s bodlinami na hlavě. Jeho oblek měl také perfektní střih, a dokonce jsem si všimla, že zdůrazňuje jeho široká ramena a dlouhé nohy. Kravata, boty a manžetové knoflíčky se zdály drahé, a i když bylo jedenáct v noci, vypadal, jako by se právě oholil. Takže vážně, vůbec nebyl můj typ. S Benem nemohli být rozdílnější. Ben, který měl na sobě ošuntělou šedou mikinu a roztřepené džíny s dírou na koleně, byl v ponožkách a bez bot. Takže, když jsem konečně popadla dech, usmála jsem se a podařilo se mi ze sebe dostat: „Všichni mi říkají Ellie,“ a Ben vstal z gauče, potřásl si s Oliverem rukou a řekl, že mu všichni říkají Ben. „Bavili jste se dobře?“ zeptala jsem se. Oliver odpověděl: „Nic extra,“ a Rose současně řekla: „Byli jsme v klubu Brampton,“ s takovou samolibostí v hlase, že jsem pochopila, že to je nejspíš něco opravdu speciálního. Když jsem zachytila Oliverův pohled, mrkl na mě. Poprvé po dlouhé době jsem si přála, abych se obtěžovala aspoň trochu se nalíčit a udělala si něco s vlasy. Tak moc jsem si byla vědoma rozdílu mezi sebou a Rose, v jejích elegantních černých koktejlkách, vysokých podpatcích a punčocháčích se zadním švem – švem! –, možná to byly dokonce opravdové punčochy nebo taková ta somodržící záležitost, ze které se vždycky osypu, když si 14
SESTRÁM BY SE MILENCI KRÁST NEMĚLI
ji pokouším navléct. Já jsem na sobě měla tričko s nápisem Závod pro život, staré legíny s dírou ve vnitřním švu, takže mi bylo vidět kus stehna, a neměla jsem podprsenku. Což je, abych byla upřímná, víceméně to, co obvykle večer nosím, takže ani nemůžu říct, že by mě Oliver zastihl v nevhodnou chvíli nebo tak něco. Snažila jsem se trochu konverzovat a nechala jsem Rose, ať nám řekne, koho viděla v Bramptonu (Kate Moss a Harryho Stylese, než se zeptáte) a Oliver s Benem prohodili několik nesrozumitelných poznámek k reportáži v nočních zprávách, v níž ukazovali, které trhy rostou a které klesají a jak si stojí libra vůči jenu a podobně. Poté, co na mě Oliver mrknul – jestli tedy mrknul –, jsem nevěděla, kam s očima, a najednou jsem se začala cítit hrozně nepříjemně v tom svém příjemném oblečení a se svým příjemným kamarádem, co není přítel, takže jsem dopila čaj, Ben se rozloučil a šel domů a já jsem šla do postele a za chvíli jsem slyšela, že Rose a Oliver udělali to samé.
KAPITOLA DRUHÁ Uběhlo pár dní, a když jsem přišla domů z práce, zjistila jsem, že se s naším bytem stala změna. Ráno jsem ho zanechala v normálním stavu; neříkám, že v perfektním; na kuchyňské lince zůstaly neumyté hrnky od čaje, na všem ležela tenká vrstva prachu a pračka byla plná prádla, protože jsem se ještě nedostala k tomu, abych ho dala sušit. Což je pravděpodobně dobře, protože Rose by asi nebyla příliš nadšená, kdyby si přivedla domů nového chlápka a v obývacím pokoji by na sušáku visela halda mých punčocháčů a kalhotek. Každopádně jsem měla šílený den a do šesti jsem se nezastavila, takže jsem odmítla pozvání kolegů na skleničku a šla jsem domů. Pracuju pro neziskovou organizaci a v mnohém se musíme spoléhat na práci dobrovolníků a já vážně obdivuju jejich zaujetí a nasazení a zřejmě bychom to bez nich nezvládli, ale někdy jsou potrhlí a neschopní nebo se prostě neukážou, a pak je moje práce ještě těžší a lepší by bylo obejít se bez nich. Moje pracovní pozice je ředitelka pro komunikaci, což zní docela důležitě, ale ve skutečnosti to znamená, že většinu času trávím tím, že pročítám novinové články, které s námi nějak souvisejí, a pak, dřív než bude pozdě a nikoho to nebude zajímat, zběsile píšu jako reakci na článek naše tiskové prohlášení. Někdy se stane, že mi nějaký novinář zavolá dřív, než článek otiskne, a cituje mě. 16
SESTRÁM BY SE MILENCI KRÁST NEMĚLI
Pak je to dobrý den. Tenhle pátek ale dobrý nebyl. V Daily Mail se objevila absurdní poplašná zpráva a já jsem spolu s jednou méně použitelnou dobrovolnicí celý den volala a posílala maily s naší reakcí všem možným mediálním kontaktům, a když už jsem si odpoledne myslela, že je to téměř všechno za námi, zjistila jsem, že dobrovolnice poslala mé prohlášení na článek z minulého týdne „Archie, 12 je nejmladším tatínkem v Británii“ namísto dnešní zprávy o souvislosti mezi popíjením na mejdanech a bradavicemi na genitáliích. Takže jsem musela obvolat všechny novináře, omluvit se a poslat jim správné prohlášení, i když většina z nich už zmizela do hospody. A když jsem konečně skončila, byla jsem moc unavená na to, abych udělala to samé. Jak už jsem řekla, že se něco stalo, jsem věděla hned, jak jsem otevřela dveře. Byt voněl leštěnkou, liliemi a nějakým výborným jídlem a pokoj byl celý vánočně vyzdobený, stromek byl obtěžkaný zlatými a stříbrnými ozdobami a řetězy s bílými žárovkami byly snad všude. Já osobně mám radši cetky a světýlka v různých barvách, ale Rose říká, že vypadají lacině a nikdy by si je do bytu nedala. Já to musím akceptovat, protože ona je ta – jak všichni vědí –, která má v naší domácnosti vkus. A to opravdu má, takže mi nevadí, že o výzdobě našeho bytu většinou rozhoduje ona. Teď by se hodilo říct, že Rose a já máme ohromné, nevýslovné štěstí, že máme náš byt. Táta si mohl dovolit věnovat nám velmi štědrou sumu na složení zálohy, a tak, na rozdíl od většiny lidí v našem věku, celé šťastné stojíme na spodní příčce žebříčku vlastního bydlení namísto plácání se po podnájmech, a já jsem opravdu neskutečně vděčná, že nás takové štěstí potkalo. Byt není nijak speciální – dvě malé ložnice, ucházející kuchyň a nádherná nová koupelna, kterou nám nechal udělat táta, když jsme se nastěhova17
Sophie Ranaldová
ly; a je ve čtvrti Battersea, která dříve bývala docela špinavá, ale teď je stále žádanější a módnější. A na konci naší ulice byl přepaden jeden z kamarádů prince Harryho, a jestli tohle není známka vzkvétající čtvrti, pak už teda nevím. Takže, když jsme se nastěhovaly, dala jsem Rose zelenou ohledně zařízení a výzdoby. Ve skutečnosti je to tak, že vážně takové věci nemůžu dělat, protože já bych docela klidně pořídila veškeré vybavení během jedné návštěvy Ikea, kdežto Rose takhle nefunguje. Chodila po obchodech, starožitnictvích a hezoučkých buticích a našla spoustu hezkých kousků, které náš byt proměnily v útulné, zabydlené a současně i elegantní místo. A dokonce i věci, které jsme stejně nakonec musely koupit v Ikea, protože Rose rozfofrovala celý náš rozpočet na ty „pěkné kousky“, vypadaly solidně a šik; a i kdyby náš rozpočet byl neomezený, stejně bychom si vybraly přesně tuhle měkoučkou krémovou pohovku, protože je prostě ta pravá. Přidejte pár docela dobrých originálů a olejů; Rose pracuje v aukčním domě Quinn’s, takže může podlehnout kouzlu všech těch mladých britských umělců a skočit po některých jejich dílech, které jednou budou mít v librách nevyčíslitelnou hodnotu; a závěr je, že náš byt vypadá jako z časopisu Bydlení, a to vážně. Ale vánoční výzdoba, neobvyklý pořádek a vůně linoucí se z kuchyně mi také připomněly, že mi Rose řekla – tím jsem si tedy docela jistá –, že na dnešní večer pozvala hosty na jednu z těch svých slavnostních večeří nebo možná kuchyňských dýchánků, a já jsem se chtěla udělat postradatelnou, tak jako obyčejně při těchto příležitostech. Ale bylo už příliš pozdě – vstoupila jsem do jámy lvové. „Ellie?“ zavolala Rose z kuchyně. Opatrně jsem prošla bytem a opřela se ve dveřích. 18
SESTRÁM BY SE MILENCI KRÁST NEMĚLI
„Ahoj, Rose. Výzdoba vypadá skvěle a něco tady moc pěkně voní,“ řekla jsem. Rose je, kromě všeho ostatního, i fantastická kuchařka. Než jsem šla na vysokou, rok jsem cestovala po jihovýchodní Asii, a Rose, předtím, než se vydala na cestu za uměním po celé Evropě, pracovala na horské chatě, kde se naučila připravovat holandskou omáčku, dekantovat bordeaux a podobné nesmysly. Já osobně jsem docela šťastná s vařenými bramborami před televizí a kromě toho jsem vegetarián, takže většina Roseiných kulinárních výtvorů pro mě není, ale její přátelé vždy básní o tom, jak je její jídlo skvělé, a kdykoli má nějaký ten svůj večírek, utrácí neuvěřitelné částky v obchodech Waitrose a Borough a tráví hodiny v kuchyni. „Doufám, že ti nevadí, že už máme stromek, i když je teprve desátého,“ řekla Rose. Vypadala vzrušeně a potěšeně; ona vážně tyhle věci dělá hrozně ráda. „Budeme mít telecí žebírko na liškách a uzený kozí sýr v bylinkovém kabátku a s liškami pro tebe a Simona.“ „Cože?“ Moje naděje, že pošlu SOS textovku Benovi, a když nebude mít čas, zavolám své nejlepší kamarádce Claire a vypařím se do hospody v Latchmeru, se rychle vytrácela. „Rose, hrozně se omlouvám, ale úplně jsem na to zapomněla a já… ehm… já mám jiné plány.“ „Ne, nemáš,“ odpověděla Rose. „Nedávno večer jsem ti to připomínala – ty si to nepamatuješ – a řekla jsi, že máš volno.“ Mlhavě si vzpomínám, že se zmínila a já na to něco zamumlala, protože mi to připomnělo, jak jsem neomaleně zírala na Olivera. Rose je šíleně ukecaná. Mluví, i když vidí, že se dívám na televizi nebo si čtu na čtečce. Jak strávila den v práci, o nových botách, které si koupila, o svých plánech na večer – mluví, mluví a mlu19
Sophie Ranaldová
ví. Bože, je opravdu docela sladká, ale schopnost vypnout a neposlouchat ji patří k nejdůležitějším dovednostem v mém životě, a naučila jsem se to už v dětství a dovedla do dokonalosti od té doby, co spolu bydlíme. Evidentně jsem se chytla do pasti – připravila speciální vegetariánské jídlo pro mě a Simona a já jsem nemohla odejít, bez toho abych nezranila její city a necítila se jako totálně nevděčný hajzl. „Potřebuješ s něčím pomoct?“ zeptala jsem se. „Ne, všechno je pod kontrolou,“ odpověděla Rose. A pak se na mě podívala jedním z těch svých pohledů. „Proč se neosprchuješ a nepřipravíš? A použij něco z mé revitalizující kosmetiky od Moltona Browna, jestli jsi měla těžký den.“ Což jsem si přeložila jako: „Jdi si umýt vlasy a udělej ze sebe něco slušného, jinak mě shodíš před mými přáteli.“ „Takže, kdo přijde?“ zeptala jsem se, otevřela lednici a uviděla Roseiny domácí čokoládové lanýže s trnkovým ginem. „Jen pár lidí,“ Rose vypočítávala na prstech. „Simon, který se mnou dělá, a jeho partner Khalid.“ Takže se mě přinejmenším nepokoušela udat Simonovi, což byla úleva. „A Vanessa a Tom.“ Vanessa je jednou z Roseiných nejnepříjemnějších kamarádek ze školy a její loňská svatba s Tomem Willoughby-Archerem ozdobila stránky časopisů Tatler a Hello, aspoň podle Rose. „A Pipa, která měla přijít se Sebastianem, ale zřejmě se dost pohádali, takže dorazí sama, a na poslední chvíli jsem ještě pozvala Olivera, takže nás bude sudý počet.“ Pocítila jsem malý závan potěšení. „Dobře. Půjdu a pokusím se vypadat reprezentativně.“ Abych byla k Rose spravedlivá, nikdy nevyhraju cenu za nejlépe do práce oblékanou ženu. Do kanceláře musím nosit kostýmky, 20
*
SESTRÁM BY SE MILENCI KRÁST NEMĚLI
které úplně nesnáším a odmítám za ně platit víc, než je absolutně nutné, takže obvykle skončím v Matalanu, Nextu nebo M&S, když mají výprodej. Nakoupím do práce oblečení v různých barvách a jednou týdně ho hodím do pračky, což je zřejmě důvod, proč nevydrží tak dlouho, jak by mělo. Ten den jsem na sobě měla obzvlášť nudný komplet v barvě hříbků, který pamatoval lepší časy, a docela upřímně – ani jeho nejlepší časy nebyly příliš dobré. Mírně rozpařená a s ručníkem na hlavě jsem si zamračeně prohlížela obsah svého šatníku. O módu se moc nezajímám – připadá mi trochu povrchní a zbytečné utrácet za oblečení tolik co Rose –, ale ten večer jsem byla vážně v depresi z toho, že mám tak málo oblečení, a abych byla upřímná, ze svého vzhledu celkově. Měla jsem sedět u stolu s bývalou modelkou Vanessou, která měla dlouhé ruce a nohy a perfektní postavu zděděnou po bohatých, štíhlých mužích, kteří si po generace berou štíhlé, krásné ženy; s Pipou, která je, jestli si dobře vzpomínám, vycházející návrhářská hvězda a dcera jistého rockového idolu ze sedmdesátých let a nějaké známé herečky; se Simonem a Khalidem, kteří, jako homosexuálové, budou styloví od hlavy až k patě; a s mojí sestrou, která vypadá úchvatně vždycky. A s Oliverem. Samozřejmě. Byl to Oliver, Rosein Oliver, na koho jsem ve skutečnosti myslela, když jsem se prohrabávala svojí skříní, pečlivě studovala a pak odkládala kus po kuse. Tyrkysová hedvábná tunika, kterou jsem koupila v Číně, by byla perfektní, ale vepředu uprostřed měla mastný flek a já jsem pořád zapomínala odnést ji do čistírny. Černá sametová blůza s netopýřími rukávy, kterou jsem našla mezi starými máminými věcmi, když se je táta chystal odnést do charitativního obchodu Oxfam, a kterou jsem zachránila opravdu jen z čistě sentimentálních důvodů, i když teď je zase šíleně módní, 21
Sophie Ranaldová
ležela zmuchlaná na dně koše na prádlo. Moje jediné šaty – červené pouzdrové s korálky, které jsem koupila v Mansoonu – utrpěly nenapravitelnou újmu, když jsem ignorovala instrukci na nášivce „čistit pouze v čistírně“. Nakonec jsem se rozhodla pro džíny, jak jinak. Tohle dělám vždycky – půl hodiny zběsile prohrabávám skříň, zkouším a odhazuju na podlahu; můj pokoj vypadá, jako když pobočku obchodu JD Sports přepadli vzbouřenci, a nakonec si vezmu džíny. Ale podařilo se mi najít v Roseině šuplíku s doplňky docela hezký třpytivý šátek (Rose má šuplík na doplňky, šuplík na šminky a v šatní skříni polici, na které leží všechny její kabelky v plátěných taškách se šňůrkou na zavazování. A jsem si jistá, že vám nemusím povídat, že má boty naskládané v plastových krabicích, na kterých je zepředu nalepená fotka boty), použila jsem její žehličku, abych si narovnala vlasy, navoněla se jejím parfémem od Toma Forda, a měla jsem dojem, že vypadám dobře. Teď se možná ptáte, jestli jsem kromě Roseina parfému, žehličky na vlasy a jejího šátku (jo, a také krásně třpytivých očních linek Shu Uemara, abych nezapomněla), měla políčeno i na jejího přítele. Upřímně – neměla. Oliver mě, řekla bych… zaujal. Bylo na něm něco, proč jsem se před ním chtěla ukázat v dobrém světle. Nechtěla jsem, aby ve mně viděl Roseinu tlustou, poflakující se starší sestru, ale nechtěla jsem jeho, jestli mi rozumíte. Ještě ne. Rose a já jsme nikdy nestály o stejný typ mužů – mně se líbili chlápci, kteří se na svět dívali stejně jako já, kteří se zajímali o důležité věci jako ideje, politiku a životní prostředí, a nestarali se o takové věci jako vzhled a peníze. Olivera jsem neznala, ale už jen ten fakt, že se líbil Rose, zcela automaticky znamenal, že není můj typ. Ale když jsem šla dolů pod Roseiným přísným dohledem 22
SESTRÁM BY SE MILENCI KRÁST NEMĚLI
prostřít stůl, uvědomila jsem si, že začínám Olivera zmiňovat až nepříjemně často. „Ach, vypadáš úžasně!“ vykřikla Rose, když jsem přišla do kuchyně. „Ten šátek na tobě vypadá skvěle. Měla bys ho nosit častěji.“ A to je další věc – Rose je neuvěřitelně štědrá. Vůbec jí nevadí, když si půjčuju její věci a ani se nezeptám. I když to vlastně znamená, že si bohužel může bez ptaní půjčit věci ode mě. Ne že by to vadilo, protože já stejně nemám nic, co by Rose chtěla. Ale běžně si nabídne můj přírodní jogurt bez tuku, když dojí svůj, a to mě trochu rozčiluje. Přinejmenším proto, že jogurt pak nejde jen tak vrátit zpátky, jako to jde se šátkem. „Díky,“ odpověděla jsem. „Vyvinula jsem trochu snahy, abych nevypadala jako příšerná sestra. Ale řekni mi něco víc o tom tvém Oliverovi.“ Když jsem vyslovila jeho jméno, cítila jsem, že jsem trochu zčervenala – blbý, co? „Není roztomilý?“ zeptala se Rose se šťastným povzdechem a dál aranžovala na jídelní stůl malou armádu zlatých svíček různých velikostí. „Potkala jsem ho v práci. Přišel si před pár týdny pro prodejní katalog současného umění, a když jsem mu nabídla pár kousků od Marcuse Branda, pozval mě na skleničku, aby mi poděkoval.“ „Páni! Marcus Brand,“ řekla jsem a na stůl jsem přitom dávala skleničky na víno a pozorovala Rose, jak je přendává od talířů na druhou stranu. Marcus Brand je podle Rose jedním z nejúžasnějších mladých britských umělců. Před pár lety byl kandidátem na Turnerovu cenu a jeho obrazy jsou (abych volně citovala – nejčastěji mnohomediální monstrosity vytvořené z „nalezených předmětů, které symbolizují městské prostředí“ – podle brožury, kterou mi kdysi Rose ukázala; což znamená prázdné papírové 23
Sophie Ranaldová
kelímky od kafe, krabičky od hamburgerů Big Mac, kuřecí kosti a v jednom případě – a to si opravdu nevymýšlím – použitý tampon) hrozně žádané a prodávají se za neuvěřitelné sumy. Takže, z toho jsem pochopila, že Oliver má za a) hrozně peněz a za b) žádný vkus. „Ten je určitě ve vatě.“ „Jistě rád investuje do umění,“ poměrně upjatě odpověděla Rose. „A předpokládám, že si to může dovolit; je partnerem v Longfellow Reeves.“ Pomyslela jsem si, že je to pro moji sestru jako obvykle jen byznys. Já jsem měla partnery s tendencí mít sice zajímavou, ale nelukrativní práci – Wallace pracoval v administrativě Amnesty International, Sean byl novinář, Chris studoval na praktického doktora, i když nakonec změnil názor a rozhodl se uplatnit v plastické chirurgii, což bylo přibližně v tu dobu, kdy mě podváděl s nějakou blonďatou sestřičkou. Chápete to? A Ben, i když samozřejmě není můj partner, pracuje jako poradce členky parlamentu Lucille Fieldové, která bývala stínovou ministryní, předtím než… jo, přesně ta! Ale Rose by ani nepomyslela na to, že by randila s někým, jehož částka na účtu nemá úctyhodný počet nul. Ne že by byla povrchní a jednoduchá, je jen… Asi trochu je. V jistém ohledu. „Dobře, dost o jeho bankovním účtu,“ řekla jsem. „Když tady zůstal v úterý přes noc, bylo to, vždyť víš… Testovala sis ho poprvé?“ „Bože, Ellie, ty jsi teda zvědavá!“ Rose se nakláněla nad stolem a zapalovala svíčky, ale myslím si, že jí tváře nezčervenaly jen od plamínků. „Než se zeptáš, předtím jsem u něj už přespala. Po naší čtvrté schůzce.“ „A?“ zeptala jsem se. Je to ohromná sranda vyslýchat Rose, když nechce být vyslýchaná – je pěkně vyvedená z míry. 24
SESTRÁM BY SE MILENCI KRÁST NEMĚLI
To se ale tentokrát nestalo, poodstoupila od stolu a prohlížela si stůl ze všech úhlů a pak řekla docela vážně: „Tady to není o trhu s nízkými cenami, Ellie.“ Chtěla jsem se zeptat, co, proboha, mají umělecké galerie společného s tím, jaký je Oliver v posteli, ale Rose se podívala na hodinky a řekla: „Bože! Měla bych se jít převléknout,“ a odkráčela nahoru; a já jsem si dala pořádnou dávku ginu s tonikem, posadila se a čekala, až Roseini přátelé dorazí. „A co děláš ty, Ellie?“ zeptal se mě Simon, nebo to byl možná Khalid, když jsme se všichni dopracovali k hlavnímu chodu – abych řekla pravdu, nepamatuju si, kdo z toho jejich vymydleného páru to byl, protože jsem všechno už měla trochu zamlžené. Dala jsem si gin s tonikem, a pak další, a taky pár skleniček šampaňského, které Rose nalévala, když jsme jedli kanapky (vážně, byly to kanapky – dej jí bůh věčnou slávu), a samozřejmě spoustu vína k večeři. Přes stůl jsem zachytila Rosein pohled, který říkal: „Nemluv o vaginálním autobusu!“ To je součást mé práce, která obvykle změní směr konverzace. Samozřejmě že se ve skutečnosti nejedná o „vaginální autobus“. Název charitativní organizace je OPVOSZM, což znamená Organizace pro podporu vzdělávání v oblasti sexuálního zdraví mládeže; a kromě toho, že se starám o veškerou mediální publicitu, máme skvělý tým lékařů, zdravotních sester a lektorů, kteří jezdí po celé zemi („naprosto po celé zemi“ – jak říká naše tisková zpráva) a navštěvují školy a mládežnické organizace, diskutují a následně nabízejí konzultace, rady o antikoncepci, testy na zjištění rakoviny dělohy a děložního čípku, prášky po nechráněném styku, dělají osvětu v oblasti 25
Sophie Ranaldová
sexuálně přenosných nemocí, poradenství ohledně přerušení těhotenství a k využití nabízejí zařízení pojízdných poraden – proto moje označení „vaginální autobus“. Mám-li mluvit za sebe, je to fantastická organizace, která odvádí skvělou práci, ale někteří lidé – nebo spíš omezení idioti – vidí to, co děláme, jako kontroverzní, především proto, že vycházíme z faktu, že teenageři jsou biologicky naprogramovaní na to, aby měli sex; a ten budou mít, ať už se vám to líbí nebo ne, a nejlepší způsob, jak k tomu přistupovat, je poskytnout jim nutné informace a potřeby, aby ho měli bezpečně. Jak si asi umíte představit, pravicový tisk nás dost kritizuje, a Rose po trpkých zkušenostech ví, že jakmile o tom jednou začnu mluvit, je dost těžké mě umlčet. Takže jsem tohle pěkně odpověděla Khalidovi – nebo Simonovi – a oba vydávali pochvalné zvuky, protože jako většina homosexuálů na tyto věci pohlížejí rozumně. Pak Vanessa řekla: „A neznamená to, že jen podporujete dívky, aby byly promiskuitní? Nebylo by lepší, aby se naučily říkat ‚ne‘?“ Nalila jsem si do skleničky další víno. „Věc se má následovně,“ řekla jsem. „Jsi čtrnáctiletá dívka a tvůj přítel ti řekne, že se s tebou rozejde, když s ním nebudeš mít sex, a všechny tvoje kamarádky říkají, že se svými kluky spí, a nikdo ti rozumně neporadí ohledně antikoncepce, protože pořád ještě věří takovým těm blbostem, že neotěhotníš, když je to poprvé nebo když to děláte vestoje,“ viděla jsem, jak sebou Rose cukla, „nebo když použiješ místo kondomu prázdný obal od čipsů, a tvůj kluk nebere ‚ne‘ jako odpověď a v nouzi nemáš přístup k antikoncepci a nikdo ti správně neporadí; a pak se divíte, že počet těhotných náctiletých dívek je u nás vyšší než jinde v Evropě.“ Myslím, že v tuhle chvíli jsem už mluvila trochu hlasitěji, ale jsem zkrátka zapálená do toho, co dělám. 26
SESTRÁM BY SE MILENCI KRÁST NEMĚLI
Než mohla Rose taktně převést konverzaci na nevinnější téma, Vanessa znovu zaútočila: „Ale jak může čtrnáctiletá dívka rozhodovat o přerušení těhotenství?“ A pak jsem, bohužel, vystartovala a pronesla svou standardní řeč o tom, že potrat je bezpečnější než porod, a jestliže nedovolíme ženám, aby absolutně svobodně rozhodovaly o svém reprodukčním zdravotním stavu, jsme pro společnost jen trochu víc než klisničky; a než jsem skončila, zdvořilý šum konverzace okolo stolu utichl a Vanessa vypadala rozpačitě a šokovaně. „Samozřejmě máš právo na svůj názor, Ellie,“ řekla a já jí na to odpověděla, že to není názor, ale fakt, a že i ona má právo na vlastní názory, ale jen za toho předpokladu, když bude ochotná uznat, že jsou úplně špatné. Myslím, že tohle je důvod, proč Rose nemá ráda, když na jejích večírcích mluvím o „vaginálním autobusu“, ale když má někdo z jejích přátel směšné a předpotopní názory, nemůžu si prostě pomoct. „Dá si někdo dezert?“ zeptala se Rose s napětím v hlase, vstala a začala sklízet talíře. Vanessa vstala, aby jí pomohla, a já jsem věděla, že až spolu budou v kuchyni, Rose se bude omlouvat za mé chování a Vanessa bude lhát a tvrdit, že je to v pořádku a že se vůbec neurazila. Pak se vrátily s mísou něčeho, o čem Rose prohlásila, že je to kaštanová panacotta s ovocnou omáčkou a konverzace okolo stolu se víceméně opět rozběhla. Rozhodla jsem se, že radši budu chvíli zticha a pokusím se nevyvolávat žádné další ožehavé situace, takže jsem se soustředila na svůj dezert – který byl skvělý – a poslouchala Olivera, který se s Tomem bavil o své umělecké sbírce a o chlapíkovi, který se jmenuje Jamie Cunningham, který je podle všeho další velkou hvězdou. Rose se do toho vložila 27
Sophie Ranaldová
a řekla, že ji požádal, aby mu pózovala, a všichni vydávali zvuky, jako že to na ně udělalo náležitý dojem. Když všichni dojedli, začala jsem sklízet ze stolu – Rose mě má dobře vycvičenou – a Oliver vstal, aby mi pomohl. Odnesli jsme talíře a misky do kuchyně, a zatímco jsem plnila myčku, Oliver řekl: „To bylo působivé, Ellie. Máš úplnou pravdu, takový názor vážně stojí za hádku.“ Podívala jsem se na něj a on se usmál a já jsem cítila, že mě rozbolelo břicho, ale určitě ne proto, že bych se přejedla panacottou.
KAPITOLA TŘETÍ Ráno jsem se probudila s pocitem, že jsem totální idiot. Jazyk se mi přilepil na patro a v puse jsem měla příchuť, jako bych olizovala zaschlé kočičí zvratky. Řasy jsem měla slepené ospalky a řasenkou. Nesnesitelně mě bolela hlava a měla jsem pocit blížící se zkázy. Pokusila jsem se převrátit a na chvíli usnout – což je v takových situacích vždy rozumná věc –, ale nepodařilo se; potřebovala jsem čurat a měla jsem o sebe vážné obavy; a kromě toho jsem ucítila příjemnou vůni kávy a slaniny linoucí se zezdola. Vím, že jsem řekla, že jsem vegetarián, a jsem, a vážně věřím, že je to opravdu důležité. Není to jenom o etice zabíjení zvířat kvůli jídlu, ale je zde i mnoho jiných aspektů: cena za přepravu potravin, chov zvířat a jeho dopad na životní prostředí, ekonomika vůbec. Víte, kolik akrů pastvin je potřeba k vyprodukování jednoho kila hovězího masa a kolik obilí by se mohlo vypěstovat na té samé rozloze? No, přesně si to tedy nepamatuju, ale věřte mi – hodně. Samozřejmě že se vegetariánství neobejde bez morálních kompromisů. Před pár lety mě Ben upozornil, že jste-li vegetarián, který konzumuje mléčné výrobky, pak bezděčně přispíváte k vraždění tisíců telat mužského pohlaví, která se narodí, ale nelze je upotřebit na dojení. Nevím, co jsem si myslela, že se s nimi stane – buď že šťastně prožívají svůj život skotačením na zelených pastvinách, nebo že je ti zlí pojídači masa snědí; 29
Sophie Ranaldová
předpokládám. Ale není to ani jedna z těchto možností, ve skutečnosti se hned po narození dostanou na jatka a použijí se jako žrádlo pro domácí mazlíčky. A to mě opravdu šokovalo, tak moc, že jsem přestala jíst mléčné výrobky (a vajíčka, protože když už, tak pořádně) a víc než rok jsem byla vegankou. Ale nějak mi to nevyhovovalo. Začaly mi vypadávat vlasy, byla jsem unavená a skleslá a pořád jsem měla rýmu a nabrala jsem víc než šest kilo, protože jsem pořád měla chuť na cukr a v naší ulici je skvělá veganská kavárna, kde mají výborné bábovičky s arašídovým máslem, a týdně jsem jich snědla asi pět, a to nepočítám hromady oříšků a avokáda. A pak mi Ben vyprávěl o šíleném kácení amazonských deštných pralesů a ničení přirozených míst výskytu některých vzácných druhů, aby se půda připravila pro pěstování soji; a zdůraznil, že když držím veganskou dietu, spolupodílím se na tom. Takže jsem si udělala sýrovou omeletu a cítila se mnohem, mnohem lépe. Každopádně můj názor je, že když se snažíte žít slušně a eticky, neustále narážíte na dilemata, která se zdají být v zásadě neřešitelná. Je horší jíst kuře z volného chovu než vajíčka z velkochovu? Stojí za to, aby se deštné pralesy kácely kvůli pěstování soji, která nakrmí lidi v rozvojových zemích, kteří by jinak možná hladověli? A zatěžuje jihoafrické avokádo životní prostředí více, nebo méně než velšská jehněčí kotleta? A tak dále, a tak dále. Neporadíte si bez kompromisů, ale jsem si jistá, že člověk nemůže být absolutně morální ohledně jídla – nebo čehokoli jiného –, ale důležité je, že si uvědomuje důsledky své volby. A proto se také snažím cítit provinile, protože miluju vůni slaniny a nepřestala jsem toužit po sendviči se slaninou; tedy jen někdy – když mám opravdu odpornou kocovinu. 30
SESTRÁM BY SE MILENCI KRÁST NEMĚLI
Osprchovala jsem se, vyčistila si zuby, spolkla dva paracetamoly, které jsem zapila vodou z kohoutku v koupelně, vzala jsem si úzké džíny, balerínky, docela hezký živůtek a svetr s výstřihem s takzvanou vodou (z obchodního domu Primark – nechtějte, abych začala s jeho etickým přístupem) a do očí jsem si nalila dostatečné množství očních kapek; a pak jsem sešla dolů. Ne že bych tam čekala Olivera nebo tak něco. Ale byl tam. Byl sám v kuchyni a stál u sporáku s obracečkou v pánvi plné slaniny. „Dobré ráno,“ řekla jsem a najednou jsem se zoufale styděla. „Dobré ráno,“ odpověděl Oliver. Byl v luxusní bílé košili, kterou měl včera večer, s manžetovými knoflíčky a tím vším, a zřejmě boxerky, ačkoli ty jsem neviděla, protože okraj košile sahal až ke stehnům, na která jsem prostě nemohla nezírat. Neměl kalhoty a byl naboso, a evidentně se už osprchoval (Rose má svou vlastní plně vybavenou koupelnu, a když jsme se o tom dohadovaly, získala jsem výhradní právo na používání hlavní koupelny a větší ložnici s výhledem do zahrady, takže si nestěžuju), protože jeho vlasy byly mokré, i když pečlivě učesané. Horní část těla měl jako bankéř a spodní jako náctiletý kluk – bylo to zvláštní a dojemné. Všimla jsem si, že má pěkné nohy, štíhlé a svalnaté, jemně porostlé tmavými chlupy, kromě horní části, kde mu je ošoupaly džíny. Uvědomila jsem si, že si všiml, jak na něj zírám, a také že se rozhostilo poměrně trapné ticho. „Spal jsi…,“ zeptala jsem současně s Oliverovým: „Doufám, že ti nevadí…“ „Až po tobě,“ řekl. „Ne, ne,“ odporovala jsem. „Host jako první. Stejně jsem se tě jenom chtěla zeptat, jestli jsi spal dobře, což je pěkně hloupý začátek konverzace.“ 31
Sophie Ranaldová
Oliver se zasmál. „A já jsem se chtěl omluvit, že jsem zabral kuchyň. Slíbil jsem dámě snídani do postele – zdá se, že se dneska ráno necítí úplně dobře. Já ale taky ne, abych řekl pravdu. Myslím, že pít ten calvados byla pravděpodobně strategická chyba. Ty jsi to včas zabalila.“ Nevím, jestli jste si toho také všimli, ale zjištění, že někdo má ještě horší kocovinu než vy, má zázračně regenerační sílu. Možná že si člověk jen uvědomí, že ten druhý se plně soustředí na své vlastní plíživé pocity hanby, než aby si dělal starosti s tím, co hloupého jste možná řekli nebo udělali minulou noc. Nebo je to možná jen zjištění, že jiní jsou na tom hůř než vy, ale věřte mi, vždycky to zabere. V každém případě jsem se cítila mnohem šťastnější, když jsem věděla, že Rose a Oliver také trpí. „Kávu?“ zeptal se Oliver a přes stůl postrčil konvici. „To je milé.“ Ve skříňce jsem si našla svou oblíbenou skleničku od kvasnicové pomazánky Marmite, nalila si kávu a mléko, posadila se ke kuchyňskému stolu a vděčně se napila. „Máš na dnešek nějaké vzrušující plány?“ zeptala jsem se a hned jsem si uvědomila, že to zní jako nepříliš taktní způsob, jak se zeptat, kdy můžu čekat, že vyklidí naši kuchyň. Oliver přendal plátky slaniny z pánve na talíř s kuchyňskou papírovou utěrkou, aby odsál přebytečný tuk. Působivé – já osobně si slaninu spíš plácnu rovnou na krajíc chleba a sním ho nad dřezem. „Bohužel, mám práci,“ řekl. „V prosinci máme uzávěrku, a to znamená, že až do Vánoc budeme mít neuvěřitelně práce a v lednu to bude dvakrát tak depresivní, protože člověka nerozptylují ani žádné nejasné termíny.“ Předpokládám, že teď byla řada na mně, abych se Olivera zeptala, čím si vydělává, ale mlhavě jsem si vzpomínala, že se o tom 32
SESTRÁM BY SE MILENCI KRÁST NEMĚLI
chvíli diskutovalo včera večer, takže jsem jen účastně zamumlala. Oliver otevřel chlebník a vyndal bochník celozrnného chleba z kynutého těsta – Rose odmítá mít v domě pečivo z bílé mouky; říká, že by neodolala a jedla ho a rozhasila si váhu i funkci svého tračníku – a začal ho krájet. „Vždycky jsem si myslel, že na slaninový sendvič je nejlepší měkký bílý chleba, ale jsem si jistý, že i tenhle má své výhody.“ Řekla jsem, že s ním absolutně souhlasím, a z existence té organické, jako kámen tvrdé věci jsem obvinila Rose. Ale nezmínila jsem její dráždivý tračník – to by byl podraz. „A na jaké straně stojíš, když dojde na debatu ‚červená omáčka versus hnědá‘?“ zeptala jsem se. „Omáčka? Který ignorant by znehodnotil slaninový sendvič omáčkou?“ odpověděl Oliver. „Hodně másla,“ rozetřel tlustou vrstvu na chleba, „slanina, štědře posypat bílým pepřem, a je to tady – dokonalost sama. Mám ti jeden taky udělat? Ale ne, promiň, samozřejmě, ty ne…“ Podívala jsem se na Olivera, podívala jsem se na plátky slaniny – mastně zlatavé a křupavé na okrajích – a myslela jsem na své principy a chudáky prasata a jak povrchní a špatné by bylo udělat něco, co neschvaluju, jen abych ho potěšila, a řekla jsem: „Ale ano.“ A měl pravdu – byl skvělý! Jedli jsme a on se mě ptal na mé plány na víkend a já jsem mu řekla, že chci navštívit svoji nejlepší kamarádku Claire, která bydlí pár kilometrů odsud v Brixtonu, ve velmi malém a velmi pochybném bytě s malou holčičkou Persephonou, která je moje kmotřenka. Řekla jsem mu všechno o tom, jak Clairin partner Ty podlehl ke konci jejího těhotenství záchvatu fobie ze závazků a opustil ji; a nechal ji a Persephonu, aby vyšly téměř bez peněz, protože Claire je na mateřské a byla učitelkou 33
Sophie Ranaldová
dramatické výchovy a pracovala v terénu s mládeží, a když už jí zaplatili, tak to nebylo téměř nic. Řekla jsem mu, jak mě Claire poprosila, abych jí asistovala při porodu, když se Ty vypařil – i když si myslím, že by stejně byl užitečný jako konvička na rozpouštění čokolády; viděla jsem ho, jak jednou téměř omdlel, když Claire krájela kuřecí játra na paštiku. „Byl to ten nejúžasnější zážitek,“ vyprávěla jsem Oliverovi. „Takový živelný. A Claira byla… prostě skvělá. I když řvala jako tur, ale bože…byla tak silná. Prošla kurzem porodu v hypnóze a myslím, že jí tahle technika pomohla zvládnout bolest, protože se zdálo, jako by usnula – a jako by se dostala do jiné dimenze. A bylo neuvěřitelné vidět, jak je hrdá, když poprvé držela Persu v náručí. Je pro ni opravdu těžké, že je svobodná matka, ale jsem si jistá, že to zvládne.“ A Oliver chvíli vyprávěl o jednom svém příteli, který je právník a specializuje se na rodinné právo, a jak je někdy těžké donutit otce, kteří s dětmi nežijí, aby vůči nim plnili své povinnosti; a jak je ponižující, že tak mnoho mužů se snaží zbavit zodpovědnosti, místo toho, aby otcovství přijali; a jak se to během posledních pár desetiletí opravdu zlepšilo v tom smyslu, že soudy mohou na dítě vymáhat peníze. Jeho názory mě opravdu překvapily. Většinu Roseiných přátel jsem podezřívala, že by přišli s takovými těmi bláboly, že by si ženy neměly pořizovat dítě, když si ho nemohou dovolit; což je samozřejmě nesmysl, protože jak všichni víme, vždy jsou u toho na začátku dva. A tak jsme si dali další kafe a já jsem v lednici našla krabici grapefruitového džusu, a když Rose přišla dolů na snídani – osprchovaná, oblečená, kompletně nalíčená a docela naštvaná –, Oliver a já jsme si povídali jako staří přátelé a snědli jsme všechnu slaninu. 34
SESTRÁM BY SE MILENCI KRÁST NEMĚLI
„Takže Rose má nového přítele?“ zeptala se Claire, hned jak jsme si odbyly úvodní formality. Úvodní formality znamenaly, že jsem jí předala lahev vína a krabici oříškových sušenek, které jsem cestou koupila v obchodě Waitrose; Perse jsem dala měkoučké růžové prasátko a asi půl hodiny jsem ji pusinkovala na bříško a říkala Claire, jak moc Persa vyrostla za tu dobu, co jsem ji před dvěma týdny viděla naposledy. Chudák Claire, od té doby, co ji opustil Ty a narodila se Persa, je její společenský život značně omezený, takže si vypěstovala mírně obsesivní zájem o jiné lidi, a samozřejmě že Rose je vhodná osoba, žije-li člověk jen zprostředkovaně. A i když je Persa úžasná a absolutně geniální a na svých osm měsíců neuvěřitelně vyspělá, ještě nemá tak úplně hrozně moc co říct; a Claire postrádá sociální kontakt, i když se snaží jít s Persou aspoň jednou denně někam ven. Jejich byt je opravdu, ale opravdu hrozný. Když přijdu, pokaždé trpím a zhrozím se, jak příšerné místo to je a jak to může být domov mé nejlepší kamarádky a její holčičky. Claire se ho ze všech sil snažila vylepšit, ale s kuchyní, která nebyla renovovaná od sedmdesátých let, s nerovnou podlahou s hrozným a prastarým kobercem, kterou od souseda o patro níž proniká smrad jak z tchoří díry, ohromným plesnivým flekem na stěně v koupelně, který se pomalu za pár dní zase objeví, i když se ho Claire celé odpoledne snaží seškrábat – jsou nakonec možnosti hezkých kytek a povzbudivých zarámovaných plakátů na stěnách značně omezené. Claire a Persa každý den vyjdou z tohohle brlohu na hodiny masáží pro děti, jógu pro maminky a batolata, vyprávění pohádek v knihovně nebo něco podobného a Claire má na sobě oblečení z charitativních obchodů a Persa má oblečky, které Claire získala jako 35
Sophie Ranaldová
obnošené nebo je koupila na eBayi; a vypadají, jako by vystoupily z katalogu s módou firmy Boden. Víte, Claire je opravdu krásná. Ne jako já nebo Rose. Claire je „desítka“ a nic pro to nemusí udělat. Má čistou a zářivou olivovou pleť, která nepotřebuje žádné líčení, a jemné, lesklé vlasy barvy hořké čokolády, které nepotřebují žehlit, a štíhlou, pružnou postavu, která evidentně nepotřebuje dietu nebo cvičení, aby taková zůstala, a krásně oválnou tvář s vystouplými lícními kostmi a plnými rty, které se snad pořád usmívají. Myslím, že je to právě ten její vzhled, který ji dostal do trablů, které teď má. Všimla jsem si, že tak jako ohromně bohatí lidé mají tendenci randit a pak si vzít stejně bohaté partnery, i opravdu krásný člověk nakonec spí se stejně krásným. Mysleli byste si, že je to v neprospěch rozmanitosti genofondu nebo tak něco; což evidentně není. A přesně tak to bylo s Claire a Tyem. Je stejně tak krásný jako ona, má štíhlé ruce a nohy, kůži barvy medu a ty nejúžasnější zelené oči, jaké jsem kdy viděla. Ti dva byli víc než rok nerozluční, neustále se dotýkali, vyměňovali si oslňující úsměvy a hleděli si do svých výjimečně krásných tváří. Bylo na nich znát, že i když se snaží předstírat, že jsou rádi, že vás vidí, nemůžou se dočkat, až odejdete a oni budou zase sami. Bylo to dost otravné, ale zároveň opravdu hezké a sladké, protože oba dva byli tak šťastní a nikdo s aspoň pětiminutovou životní zkušeností by neřekl, že by to mohlo skončit špatně. A skončilo. Když Claire zjistila, že je těhotná, bylo to, jako kdyby příroda pootočila kolečkem, udělila jí speciální výjimku a na desetibodové stupnici se z ní stala bezprecedentní „jedenáctka“. Zářila radostí. Nebylo jí špatně, téměř nepřibrala, nezdálo že, že by měla nateklé kotníky, strie, křečové žíly nebo jiné deformující šílenosti, které 36
SESTRÁM BY SE MILENCI KRÁST NEMĚLI
trápí těhotné ženy. Vyzařoval z ní určitý druh vyrovnaného nadšení, které bylo vyvolané tím, co se děje s jejím tělem. A to byl ten problém. Bylo to poprvé během jejich vztahu, kdy Claire nezaměřovala svou pozornost ven, tedy na Tye, ale soustředila se na sebe a ten malinkatý život v sobě. Ty se ze začátku snažil sdílet Claiřino nadšení z miminka – opravdu věřím, že ano. Ale jak měsíce míjely a on pořád nebyl „tak úplně důležitý“, začal se vzdalovat. Když chtěla Claire zůstat doma, pít čaj, poležet si ve vaně s horkou vodou a zalézt do postele s dalším románem Georgette Heyerové (když nečekaně otěhotněla, stala se na nich doslova závislá), Ty chtěl jít ven. Nejdřív s ním Claire neochotně chodila, pak Ty neochotně zůstával doma a nakonec chodil ven sám a jednou v noci se nevrátil. Claire mi zavolala, šílená strachy; přišla jsem a zůstala s ní přes noc ve skoro stejně ubohém, jednopokojovém bytě, kde bydlela společně s Tyem. Claire se hrozně bála a byla si jistá, že Tye ubodali někde v chudinských ulicích Brixtonu. Podotkla jsem, že ulice Brixtonu už opravdu nejsou chudinské, ceny nemovitostí v posledních letech raketově vzrostly a je tam také farmářský trh – dobrotivé nebe –, ale na to, aby mě poslouchala, byla příliš vystrašená. Měla jsem pravdu, samozřejmě, druhý den ráno Ty dorazil; mrzutý, agresivní a očividně se cítil pěkně provinile. Vypařila jsem se, ale Claire mi později řekla, že poté, co ona celý den brečela a Ty řval a mlátil do zdi, připustil, že strávil noc s dívkou jménem Olya, která pracuje v oddělení kosmetiky Chanel v obchodním domě Harrods, a že on za to nemůže, ale zamiloval se a odchází do Bayswateru, aby se objímali a navzájem si hleděli do očí, a Claire může zapomenout – jestli si to někdy myslela –, že jí bude přispívat na dítě, protože on, nezaměstnaný muzikant, nedá dohromady ani pár liber. 37
Sophie Ranaldová
Takže nehledě na genetickou výbavu, která z ní pravděpodobně udělá supermodelku, měla chudinka maličká Persa z hlediska materiálna těžký start do života. Ale Claire ji zbožňuje, já ji zbožňuju a Ty a Olya ji zbožňují (Claire je neuvěřitelně dospělá a dovolí jim, aby ji vídali každý druhý víkend, i když si ji sami nemůžou vzít na moc dlouho, protože Claire stále kojí, což Persa docela často vyžaduje). I tohle omezuje Claiřin společenský život, a i když vím, že by s nikým neměnila, ve tváři se jí objeví docela melancholický výraz, když si vzpomene na sebe sama před pár lety – když chodila každý večer na různé koncerty, pila, kouřila a tancovala a byla obletovaná a obdivovaná. Bude to mít samozřejmě jednodušší, až Persa trochu povyroste a Claire znovu získá víc svobody a víc peněz, ale teď – mám takový dojem – se někdy cítí jako v pasti, a proto hrozně ráda poslouchá o Roseině aktivním a mém méně aktivním společenském životě. „Jmenuje se Oliver,“ řekla jsem. „Obchoduje někde v City a sbírá umění.“ „Vážně?“ Claire vyprskla smíchy a obrátila oči sloup. „To je prostě Rose. Je tak odporný, jak to zní, když to řekneš? Nosí kašmírové svetry broskvové barvy, má ulíznuté vlasy, nažehlený límeček a byteček v Twickenhamu? Našla bych jeho fotku na zirejnamojezasranycervenykalhoty.com? Patří do nějakého nóbl golfového klubu, kam nesmějí ženy? Nebo je to ten typický nedospělý chlap, který si myslí, že největší legrace je, když šňupe koks ze zadku nějaké striptérky?“ Řekla jsem – z nějakého důvodu trochu defenzivně –, že jsem Olivera neviděla v kašmírovém svetru nebo červených kalhotách a že nezmínil ani golf, ani striptérky a že jeho vlasy jsou docela v normě. Claire vypadala trochu zklamaně a přendala si Persu na druhou stranu, aby mohla dokončit kojení. 38
SESTRÁM BY SE MILENCI KRÁST NEMĚLI
„Claire, ve skutečnosti je opravdu milý. Líbí se mi.“ Cítila jsem, jak jsem zrudla, ale Claire si toho nevšimla, protože si prohlížela Persino chmýří na hlavičce. „Líbí se ti? Tak to je skvělé,“ řekla. Claire si za ty roky vyslechla všechny hororové story o Dannym, Neilovi, Aidenovi a všech ostatních a musela poslouchat moje bědování o Roseiných vyhlídkách, až si jednoho dne některého z nich vezme; a jak chudinky moje budoucí neteře a synovci budou trpět s otcem, jako je Danny, Neil nebo Aiden. „Hmm,“ řekla jsem a nabídla si další sušenku. „Problém je v tom, že se mi líbí asi až moc.“ Claire zpozorněla a podívala se na mě. „Tobě se líbí Rosein nový kluk? Vážně? Nevymýšlíš si to jen proto, že můj život postrádá jakékoli vzrušení nebo romantiku, a tak se zajímám o ostatní?“ Zasmála jsem se. „Kéž by. Je opravdu sladký. Vypadá, že ho zajímá, co říkám. A, Claire, je tak kurevsky krásný, že bych mohla jen sedět a zírat na něj. Je tak nádherný jako ty, a ty víš, že to je opravdu kompliment.“ „Buď ticho!“ řekla Claire. „Ale… nepodnikneš nic, že ne? Nechceš Rose ukrást jejího kluka? Protože to by bylo tak příšerně hnusné, že bych s tebou asi už nemohla kamarádit.“ Ale usmívala se a řekla bych, že část jejího já si myslela, že by bylo vážně moc zajímavé, kdybych se pokusila Rose ukrást kluka a zásobovala ji drby tak dlouho, dokud Persa nebude dost velká, aby mohla odejít z domova. Víte, Claire je sice milý člověk a opravdová kamarádka, ale nic nemiluje víc než pikantní skandály. „Samozřejmě že ne. To by nebylo správné. Opravdu si myslím, že bych si měla najít někoho nového. Potřebuju se víc bavit,“ pronesla jsem zachmuřeně. 39
Sophie Ranaldová
„Pořád věřím, že ty a Ben…,“ začala Claire, ale zpražila jsem ji pohledem. „Ben – není – můj – kluk!“ řekla jsem. „A už nikdy nebude.“ Nemusela jsem Claire vyprávět proč – věděla všechno o Nině. „Takže potřebuju někoho nového. Musím si kontrolovat telefon každých pět minut, abych se ujistila, že funguje. A cítit, jak se mi točí hlava, když mi dá pusu. A cítit hrozné rozčarování, když zjistím, že nechápe film Americké psycho, a všechny tyhle věci.“ „Ano. Na tohle všechno si matně vzpomínám,“ Claire se žalostně usmála. „Každopádně, i kdybys pokukovala po Roseině chlápkovi, nefungovalo by to, protože když je jeho typ Rose, ty jeho typ nebudeš, viď? Ne že bys nebyla krásná a skvělá a všechno ostatní,“ dodala spěšně, „ale Rose je prostě… jiná. Má vysoké nároky. Zná důležité lidi. Chodí na oslňující večírky. To přece víš.“ Samozřejmě že jsem to věděla. A když polevilo mírné bodnutí, které pocítím vždy, když se někdo snaží porovnat mě a Rose, uvědomila jsem si, že má pravdu. Proč by, panebože, měl chtít Oliver zrovna mě, když má Rose? Ale nakonec proč ne, když všechno, nebo přinejmenším něco z toho, co se mu líbilo na Rose, se mu mohlo líbit i na mně; nemohl by – absolutně z vlastní vůle, aniž bych se ho snažila jakkoli ukrást – jen… si mě prostě všimnout? Dívat se na mě a myslet na mě podobně jako já, když si nemůžu pomoct a dívám se na něj a myslím na něj? Protože když jsem Claire říkala o té „kolenapodlamující“ intenzitě v začátku nového vztahu – o napjatém čekání, nekonečném sexu, o tom, jak vás všechno o NĚM rozněžňuje (i jeho špinavé ponožky) – nepředstavovala jsem si, že tyhle pocity prožívám s jakýmkoli nahodilým novým mužem. Představovala jsem si, že to prožívám s Oliverem. S Oliverem. 40
SESTRÁM BY SE MILENCI KRÁST NEMĚLI
Pak Claire řekla: „Je jasné, že pokusit se sestře ukrást kluka by bylo ošklivé a špatné, ale…“ „Ale co?“ zeptala jsem se. „Kdyby ses třeba jen rozhodla tak trochu ho odloudit, což by z tebe zaručeně udělalo hrozného člověka…“ „Tak co?“ řekla jsem. „Tak by ti mohlo pomoct, kdybys měla kamarádku, která je taky hrozná a měla by skvělý, ďábelský plán, který by ti to pomohl uskutečnit.“ Řekla jsem: „Vím, že kojíš, ale nedáme si ještě jednu lahev vína?“ „Moje porodní asistentka říká, že pokud nejsi tak nakalená, abys zapomněla, že máš dítě, pak je všechno v pořádku,“ odpověděla Claire. „V lednici je lahev viognieru.“
KAPITOLA ČTVRTÁ „Večer venku na tajemném místě?“ poslala jsem textovku Benovi. „Stav se u mě v 8 na zahřívací skleničku. Oblékni se, jako kdybychom měli jít na konkurz do reality show Made in Chelsea. Pa E.“ Byl to poslední pracovní den roku a Rose a já jsme měly jet druhý den vlakem do Buckinghamshire, abychom strávily Vánoce s tátou a Serenou. Ale stejně jako většina z vás v tuhle dobu jsem cítila potřebu pořádně si někde užít ještě předtím, než odjedeme z Londýna. Obvykle jsem se sešla s partou kamarádů a namířili jsme si to do Brixtonu nebo Camdenu na koncert; nebo na Jižní nábřeží, když jsme k popíjení potřebovali vstřebávat i nějakou kulturu; nebo na večeři, když jsme byli vyšťavený. Dnes večer jsem ale měla jiný plán. Ráno jsem na Rose vyzvídala. „Kam chodí tvoji oslniví přátelé?“ zeptala jsem se, když jsme šly společně na zastávku. Rose, aby si to namířila na sever k parku St. James, kde má Quinn’s luxusní ředitelství, a já na vlak na Waterloo, pak metrem na London Bridge a do značně ošuntělých kanceláří OPVOSZM. „Kteří?“ zeptala se Rose. „Z tisku a televize, z umělecké branže, bankéři nebo ti mladí a trendy?“ „Myslím, že ti mladí a trendy,“ řekla jsem. „Chci Benovi ukázat, jak žije druhá polovina lidstva.“ 42
SESTRÁM BY SE MILENCI KRÁST NEMĚLI
„Pravděpodobně podnik Mahiki,“ řekla. „Není nový, ale pořád je módní. Někdy tam chodí princ Harry a taky mraky modelek a fotbalistů.“ „To zní skvěle. Předpokládám, že si musím udělat rezervaci?“ „Rezervaci?“ Rose se zasmála. „Myslím, že na to je už pozdě. Budeš si muset vystát frontu s obyčejnými smrtelníky, a pak tě ten kretén u vchodu nepustí dovnitř. Jejich vstupní politika je brutální. Vezmi si moji kabelku od Louise Vuittona, jestli chceš. Není to záruka, ale neuškodí.“ „Vážně?“ zeptala jsem se. Kabelka od Louise Vuittona byla nová – předčasný vánoční dárek od jednoho z jejích obdivovatelů, kteří milují umění, a Rose ji měla moc ráda. „Díky. Jsi anděl. Slibuju, že na ni dám pozor.“ Došly jsme ke stanici a rozloučily se, a já jsem šla nahoru na nástupiště číslo 3 a Rose zašla do podchodu ve směru, kde je kavárna a nástupiště 12. Normálně by mě nic – absolutně nic – nepřesvědčilo, abych se pokusila dostat tam, kde mají vstupní politiku založenou na čemkoli jiném, než je rezervace nebo přístup „kdo dřív přijde, ten dřív mele“. Myšlenka, že někdo může předbíhat ve frontě na základě toho, kdo je nebo jak vypadá, je mi absolutně odporná; a také to, že jsem zarputilý republikán, a představa, že se dostanu na oblíbené místo prince Harryho, mě tedy zrovna nelákala. Ale rozhodla jsem se nakouknout do Roseina světa – světa, ve kterém budu muset žít, jestli chci, abych byla vidět na obrazovce Oliverova radaru lépe než nějaký nejasný bod. A kromě toho – mám tajnou zbraň. Moje kamarádka Ashira přispívá na stránky umění a zábavy do Evening Standardu a vždycky říká, že se může dostat absolutně kamkoli, protože podniky zoufale soutěží o příznivou publicitu. Ve své práci Ashira píše recenze na filmy, hry a hudbu neznámých 43
Sophie Ranaldová
režisérů a umělců, ale kluby a restaurace to nevědí, a jakmile zmíní název novin, je uvnitř – to tvrdí. Takže jsem přišla do kanceláře a během té části dopoledne, kdy se nikdy nic důležitého neděje, jsem popíjela kávu, kontrolovala maily a povídala si s kolegy o včerejším X Faktoru a také jsem jí poslala mail, ve kterém jsem ji poprosila, aby mě a Bena dostala do Mahiki. „Mahiki??!!“ odepsala mi Ashira. „Děláš si prču? Ty určitě nechceš jít do Mahiki, je tam spousta snobských blbců v obleku.“ Rychle jsem si vybásnila něco o Benově infantilním kamarádovi z vysoké, který přijel do Londýna z venkova a jehož životním cílem je vidět slavnou herečku a modelku Rosii Huntington-Whiteleyovou, a my jsme mu slíbili, že se to pokusíme zařídit. Také jsem chtěla říct, že přítel trpí zákeřnou nemocí a Ben a já jsme něco jako dvoučlenná nadace Splň si svůj sen, ale myslím, že to už by bylo trochu moc, takže to jsem nenapsala. A za pár minut mi Ash odpověděla, že všechno je zařízené a že na jedenáctou večer mám na své jméno zamluvený stůl pro tři; a tak jsem dopila kafe, pořádně se nadechla a vyrazila ze sebe „Anooooo!“ a Ruth s Duncanem přerušili na druhé straně kanceláře svůj rozhovor a podívali se na mě, jako kdybych štěkala jak šílená. Pak jsem poslala textovku Benovi a řekla mu, aby se připravil na tajuplný večer. Okolo osmé jsem se cítila trochu méně radostně. Moje skříň opět odhalila své nedostatky, hlavně když jsem pochopila, že ženy džíny do luxusních nočních klubů prostě nenosí. Zkontrolovala jsem webové stránky časopisu Heat a úplně každá rádoby celebrita, vyfocená jak přichází nebo opouští Mahiki, na sobě měla šaty; pravděpodobně proto, aby měly dlouhé objektivy bulvárních fotografů snazší přístup k jejich kalhotkám. Během pauzy na oběd jsem musela sprintovat do obchodního domu Debenhams, ale všechno, 44
SESTRÁM BY SE MILENCI KRÁST NEMĚLI
co se mi tam podařilo najít, byly docela nudné černé šaty, ve kterých jsem vypadala, jako když se chystám na pohřeb, ale aspoň mě zeštíhlily. Ale ve výstřihu se mi pořád rozevíraly a byla mi vidět hrozně neatraktivní podprsenka tělové barvy a taky Roseiny náplasti na bradavky. Prameny vlasů jsem měla slepené a trochu jsem se zpotila, když jsem se ve svém přetopeném pokoji rvala do stahovacích kalhotek, a leskl se mi nos a za chvíli jsem byla opravdu daleka toho, abych se cítila jako mladá a trendy návštěvnice nočních klubů. Ale když se Ben objevil u dveří, zalapal po dechu a řekl: „Bože, Ellie, vypadáš úžasně.“ Skvělý Ben, vždycky dokáže, abych se cítila lépe. Ale ve skutečnosti ani on nevypadal špatně v dlouhém tvídovém kabátu, který sahal až téměř ke kotníkovým converskám, černém svetru a džínech – musela jsem se sehnout a podívat se mu na zadek, což není žádné utrpení –, jež byly značkové. „Značka True Religion?“ řekla jsem. „Panečku!“ A on mi vysvětlil, že vlastně byly výsledkem toho, že ho zachvátila panika a během pauzy na oběd šel nakupovat do obchodu TK Maxx, a já jsem mu popsala svůj nákup v záchvatu paniky v Debenhamsu a pak jsme si navzájem dělali srandu ze svých módních přešlapů a Ben otevřel lahev a oběma nám nalil skleničku. „Takže,“ řekl. „Smím se zeptat, kam půjdeme?“ „Do Mahiki,“ odpověděla jsem. „Do Mahiki?“ Ben použil úplně stejný nedůvěřivý tón, jaký se objevil v Ashině mailu. „Nechodí tam jen hovada?“ Podívala jsem se na něj, na svého kamaráda Bena; ruka se skleničkou šampaňského mu zamrzla na poloviční cestě ke rtům. Pomyslela jsem si, jak hezké by bylo, kdybych mu o všem řekla: o svém stupidním honu na Olivera, jak jsem o tom řekla Claire 45
Sophie Ranaldová
a co mi poradila, i když věřila, že se tím nebudu řídit; jak jsem přinutila Ash, aby nás dostala na seznam hostů, protože jsem si myslela, že je to přesně to místo, kam by lidé jako Oliver mohli chodit, a že od té doby, co jsme na Facebooku s Oliverem přátelé, chtěla bych svůj profil aktualizovat tak, abych vypadala, jako že žiju podobný život jako on a Rose. Ale bylo to všechno příliš komplikované a vypadala bych jako někdo, kdo by se Benovi asi moc nelíbil, a mně vlastně také ne, tak jsem jen řekla: „Potřebuju si rozšířit obzor.“ A pak jsem mu vyprávěla o tajuplném příteli, který má zálusk na Rosii Huntington-Whiteleyovou, pěkně jsme se tomu zasmáli, a přitom jsme dopili lahev vína a dojedli mísu sýrových kuliček. Pak jsme si oblékli kabáty a já jsem si vzala Roseinu kabelku – opravdu nádherné, měkké psaníčko vyrobené ze zlaté kůže –, ujistila jsem se, že mám klíče, telefon a rtěnku a vyrazili jsme do mrazivé noci. Když jsem uviděla frontu před vchodem, málem jsem popadla Bena a odešla. Nevím, jestli jsem se cítila někdy víc zastrašená, než když jsem teď míjela dav značkově oblečených atraktivních lidí se zženštělými účesy – a to mluvím jen o mužích. Když jsme šli kolem nich, všichni žádostivě koukali na Bena, nebo si možná prohlíželi Roseinu kabelku, nebo cítili odpor k naší schopnosti nakráčet na začátek fronty, zatímco oni čekali v zimě. Očekávala jsem, že mi kdykoli může na rameni přistát pádná ruka a zlověstný hlas řekne něco jako: „Sem, dámo, nepatříte. Vlasy máte blbý, šatičky z Debenhamsu a víme, že ta kabelka není vaše, a slyšeli jsme zvěsti o tom, že čtete Guardian. Takže odejděte v klidu, nechceme žádné problémy.“ Ale nerušeně jsme se dostali ke vchodu, řekli svá jména hezké, hubeňoučké blondýnce, která držela magické des46
SESTRÁM BY SE MILENCI KRÁST NEMĚLI
ky se seznamem rezervací, byli jsme vpuštěni a odvedeni ke stolu, který byl za ohromnou kytkou, jež vypadala jako kapradí, a vedle záchodů, takže je jasné, že i Ashina zázračná práce má své limity. Ben zachmuřeně zíral do koktejlového menu. „Jmenuješ se Vicky?“ zeptal se. „Cože?“ nahnula jsem se dopředu. Židle byly toho typu, že vás uvězní v pololežící poloze, takže jste blíž k lidem u vedlejšího stolu než k člověku u vašeho vlastního, a hudba hrála tak hlasitě, že bych se byla ochotná vsadit, že lidé spolu celou noc mluví, ale neslyší ani slovo. Ale možná jen stárnu, jsem hluchá a stává se ze mě bručoun. „Ptal sem se, kruci, co je to tiki?“ zařval Ben. Vysvětlila jsem mu, hlavně pomocí posunků, že to má něco společného s tropickými ostrovy a spoustou rumu. Objednali jsme si nějaké absurdní koktejly, které nám donesli ve vydlabaných ananasech, upíjeli jsme a pozorovali dav. Kdykoli mi Rose vyprávěla o večírcích s přáteli v klubech, znělo to jako ohromná zábava. Ať už vás zajímá nebo nezajímá, že Tara přišla s Tristramem nebo že si Pipa Middletonová spravuje na toaletě utíkající oko na punčoše, vždy to vypadalo, že Rose a její přátelé strávili noc tancováním, dokud je šíleně nebolely nohy, výbuchy smíchu, dokud je z toho nerozbolelo břicho, a prostě se ohromně bavili. Já jsem ale kolem nás viděla jen skupinky lidí, kteří se urputně snažili být cool, a když si objednávali lahve vodky a šampaňského a přeřvávali se, nevypadali, že by se příliš bavili. A dívky byly neuvěřitelně štíhlé a nádherné, měly zářivé a umělecky rozcuchané účesy, nalíčené byly tak, aby jim perfektní make-up vydržel určitě celou noc – na rozdíl od toho mého. Možná nevypadaly, že by se bavily, ale, můj ty bože, vypadaly dobře. I kdybych příští měsíc hladověla, nechala se česat, vyhlazovat a poradila se se stylistou, 47
Sophie Ranaldová
nemyslím, že bych takhle vypadala. Muži se zřejmě dělili do dvou kategorií: ti, kteří měli oblek bez kravaty, líně se opírali a v ruce drželi skleničku vodky; a hluční, agresivní, upocení ragbyoví týpkové, kteří vláčeli dívky po tanečním parketu. Podívala jsem se na Bena, protože mě zajímalo, jestli se cítí stejně mimo jako já, ale s očividným požitkem pil svou piña coladu a s úsměvem se rozhlížel kolem, jako by právě prožíval nejlepší chvíle svého života. Všimla jsem si, že kromě snahy vypadat lhostejně a cool většina lidí zběsile psala na nejdražších iPhonech a Blackberry, podle všeho proto, aby přesvědčili sami sebe, že jsou právě v nejsenzačnějším podniku a v okruhu několika kilometrů se nemůže konat lepší party. Zajímalo by mě, co by se stalo, kdyby se někde jinde objevila Kate Moss nebo někdo podobný – tahle novinka by se na Twitteru zřejmě rozšířila jako lavina a nastal by závod, pravděpodobně se smrtelnými zraněními, protože všichni by se chtěli ke vchodu dostat najednou. Chtěla jsem svou teorii ověřit, ale bohužel neznám názvy žádných podniků v okolí, abych mohla předstírat, že jsem je tam zahlédla; a kromě toho, na Twitteru mám asi jenom dvacet přátel. Vyndala jsem svůj mobil z Roseiny kabelky a na Twitter jsem poslala zprávu: „Jsem v Mahiki s @BenedictCerveny. Mám komplikovaný koktejl a značkovou kabelku. Zatím žádné celebrity – kruci!“ Jsem si jistá, že nejsem jediná, kdo si všiml, že používání mobilu je nakažlivé. Je to stejné, jako když jste s někým, kdo zívá – za vteřinu si nemůžete pomoct a také zíváte. Jak jsem psala, podívala jsem se na Bena; bojoval o sebekontrolu, ale prohrál; a pak hnán silou, které nelze odolat, vytáhl svůj telefon a začal psát. Abych byla k Benovi spravedlivá, on má opravdu dobrý důvod, aby byl se svým telefonem chirurgicky spojený. Myslím, 48
SESTRÁM BY SE MILENCI KRÁST NEMĚLI
že jsem už zmínila, že pracuje jako poradce Lucille Fieldové, poslankyně parlamentu. Každý, kdo se zajímá o politiku, se zděšením přihlížel, když upadla v nemilost – v tisku se o ní většinou psalo jako o jedné z prvních obětí sociálních médií. Lucille byla stínovou ministryní zodpovídající za otázky ohledně rodin a dětí – obvykle chápané jako běžné záležitosti, o kterých si většina politiků nemyslí, že jsou opravdu důležité, ale musejí vypadat, že je to zajímá, protože to zajímá voliče. Ví se o ní, že je velmi chytrá, a odhadovalo se, že má před sebou zářivou budoucnost. Pak se stala uživatelem Twitteru. Lucille si myslela, že to bude skvělý způsob komunikace s voliči, kteří by mohli mít problémy s dětmi, a než byste se nadáli, její Twitter četla ohromná spousta lidí a technicky zdatnější členové parlamentu ji následovali. Vše šlo dobře až do chvíle, kdy měla Lucille o něčem spor s předsedou opozice a na Twitter napsala zprávu: „Až tak mi nevadí, že náš drahý předseda není zrovna nejchytřejší – je to ukrutný zápach z jeho úst (nikdy se o tom nemluví) –, který je opravdovou ostudou pro nás všechny.“ Přesně sto čtyřicet znaků, což podle mého názoru ukazuje chvályhodnou přesnost. Naneštěstí Lucille neposlala zprávu jako odpověď jednomu ze svých důvěryhodných spojenců, ale všem svým čtrnácti tisícům čtenářů, z nichž všichni ihned na Gogolu vyhledali obrázky lidí, kteří v hrůze odmítají blízký kontakt se zmíněným drahým předsedou, a obrázky odeslali jako reakci na Lucilleina břitká slova; a ohromné titulky o této záležitosti několik dní zaplavovaly přední stránky novin. Výsledkem bylo to, že byla briskně odstraněna ze stínového kabinetu, a chudák Ben musel trávit neuvěřitelně času na Twitteru a předstírat, že je Lucille, protože už by jí nikdy nedovolil, aby poslala vlastní zprávu. A já jen 49
Sophie Ranaldová
čekám, kdy i jemu to ujede, splete se a místo svého účtu použije Lucillein a napíše něco v tom smyslu „Sraz s @EllieMattramova na pár piv a kari“, ale myslím, že je pravděpodobně technicky zdatný natolik, že tak amatérskou chybu neudělá, a kromě toho je ohledně svého soukromí opravdu diskrétní. Podívala jsem se na Roseinu stránku a viděla, že konec roku oslavuje s kolegy z práce, zkontrolovala jsem Oliverovu stránku, ale ta byla plná nepochopitelných záležitostí týkajících se cen na burze. Tak jsem odložila telefon a objednali jsme si další koktejl – tentokrát servírovaný ve skořápce z kokosového ořechu, se dvěma brčky, abyste se mohli podělit. Popíjeli jsme a prohlíželi si krásné lidi a snažili jsme překřičet hudbu a mluvit o nich; a já jsem si uvědomila, že se příšerně nudím. Ano – je to tak. Byla jsem s jedním ze svých nejoblíbenějších lidí na úžasném místě a myslela jsem jen na to, že bychom se bavili mnohem více, kdybychom si dali pár piv nebo suché červené víno v obyčejném baru a povídali si o výstavách a filmech, které jsme viděli. Pomyslela jsem si, že takhle to vypadá, když jste skutečným prominentem – nejenom že se musíte usilovně starat o svůj vzhled, ale musíte se také objevovat na místech, kde tak úplně nechcete být, a mluvit s lidmi, se kterými vlastně mluvit nechcete. Naštěstí jsem tohoto osudu byla ušetřena, protože jsem tady kromě Bena nikoho neznala, ale vzpomněla jsem si na všechny večírky, které Rose za ta léta navštívila za jediným účelem – „vytváření kontaktů“, a zajímalo by mě, jak, pro všechno na světě, na to našla sílu. Ale to je Rose – když chce něčeho dosáhnout, nevzdává se. V klubu bylo teplo a po dvou koktejlech jsem začala být ospalá – a také bylo už po jedné v noci. Ale když jste prominent, noc je zřejmě dlouhá a ráno nevstáváte, nemáte totiž nic důležitého, kromě pedikérky v jedenáct dopoledne. Na celé 50
SESTRÁM BY SE MILENCI KRÁST NEMĚLI
kolo jsem zazívala, a když jsem se podívala na Bena, viděla jsem, že zívá i on. Natáhla jsem nohu a dloubla ho špičkou boty do stehna. „Půjdeme?“ navrhla jsem. Ben s neskrývaným nadšením přikývl a postavil se. Prodírali jsme se zástupem krásných lidí k východu a tam, uprostřed skupinky nejkrásnějších lidí ze všech, byl Oliver. Byl v táboře „v obleku, bez kravaty“, vlasy mu padaly do čela a jeho dlouhé, elegantní prsty objímaly nožku koktejlové skleničky. Všimla jsem si, že pro Olivera není žádný kokosový ořech nebo ananas – pil martini s olivami. Rozhodla jsem se, že ihned přestanu pít sladké, růžové nápoje a naučím se mít ráda suché martini; i kdyby mě to mělo zabít, což se bezpochyby stane, protože, přiznejme si to, je neuvěřitelně odporné. Přála bych si říct, že hudba utichla a davy lidí se rozplynuly a my jsme zůstali sami, upírali na sebe pohled a naše rty se setkaly v nekonečném polibku, ale to by bylo evidentně směšné. Když jsem ho uviděla, zarazila jsem se a zcela uboze řekla: „Ahoj! Ráda tě vidím,“ a políbili jsme se na tváře, spíš jsme se ťukli čelistmi, a Oliver řekl: „To je ale náhoda,“ a mrknul na mě, takže jsem hned věděla, že četl moji zprávu na Twitteru, a vůbec není překvapený, že mě vidí. Zajímalo by mě, jestli ho fakt, že jsem tady, donutil přijít; ale to už by bylo zřejmě moc přitažené za vlasy. Asi by přišel i tak. „Co si dáš k pití?“ zeptal se Oliver. Otevřela jsem pusu, abych odpověděla, že bych si dala martini, ale Ben řekl: „Díky, nic, právě odcházíme.“ Nevypadal zrovna potěšeně, že Olivera vidí. Myslela bych si, že ti dva spolu budou vycházet dobře: oba jsou chytří, ve stejném věku a mají toho společného ještě mnohem víc, ale nezdálo se, že by si zrovna padli do oka. „Vážně?“ zeptal se Oliver. „Ellie?“ 51
Sophie Ranaldová
„Opravdu bychom měli jít,“ řekla jsem. „Ráno brzy vstávám. S Rose jedeme na svátky pryč, za tátou a nevlastní mámou.“ Což samozřejmě znělo, jako bych byla nudná, upjatá a bylo mi asi dvanáct let. „Škoda,“ řekl Oliver a Ben také řekl, že je to škoda a že se všichni zase musíme brzy sejít, a jeho hlas zněl neskutečně neupřímně. Pak jsme si vyměnili obvyklé sváteční fráze a potvrdili si, že k nám Rose pozvala Olivera na Silvestra, což znamená, že Ben a on se u skleničky spřátelí dřív, než by se Ben nadál. Venku jsme čekali snad hodinu, taxíky jeden za druhým projížděly se zhasnutým nápisem okolo nás, a když se nám konečně podařilo jeden zastavit, řidič odmítl jet od řeky na jih, bastard jeden, i když taxikářský kodex říká, že tam musejí. „Jeď,“ řekla jsem Benovi. „Pojedu autobusem.“ Zastavil se s rukou na otevřených dveřích taxíku. „Hodláš nastoupit, kamaráde, nebo ne?“ zeptal se řidič. A pak Ben řekl: „Proč nejedeme ke mně?“ A já odpověděla: „Fajn.“ Nezůstávám u Bena přes noc příliš často, ale někdy ano – když spolu někam vyrazíme a já nestihnu poslední vlak nebo tak něco. Na konci ulice, kde Ben bydlí, si koupíme kebab – falafel v pita chlebu s extra pálivou omáčkou, bez cibule pro Bena, a pytel mastných hranolků – a po troškách krmíme hummusem Winstona Purrchilla, Benova černobílého kocoura nalezence, který oplývá kosmopolitními chutěmi. Pak si dám na prst pořádné množství pasty a vyčistím si zuby, obličej si umyju Benovým mýdlem, po kterém mám druhý den pocit suché a napjaté kůže, pak se nabídne, že bude spát na gauči a já můžu jít do jeho postele, a já na to řeknu, že na gauči je to v pohodě, a všechno je absolutně normální. 52
SESTRÁM BY SE MILENCI KRÁST NEMĚLI
Ale dneska v noci to bylo trochu jiné. Mlčeli jsme na zadním sedadle taxíku a prostor mezi námi se zdál buď příliš velký, nebo příliš malý. Po chvíli jsem řekla: „Tak co si o tom myslíš?“ „Spousta debilů,“ odpověděl Ben. „Proč jsi chtěla, abychom tam šli? Můžeš mi to říct, Ellie?“ „Nebavilo tě pozorovat všechny ty božské ženy?“ zeptala jsem se. Ben se otřásl. „Nic moc. Vážně nechápu holky, které se jen nosí ve značkovém oblečení a pohazují hlavou, to přece víš. Nepotřebuju mít kolem sebe atraktivní přívěsky – tedy kromě tebe, samozřejmě,“ dodal galantně. Naklonila jsem se a loktem ho dloubla do žeber, abych ukázala, že jeho poznámka je opovrženíhodná, a už jsem tak zůstala a naše ruce se dotýkaly. Nenapadlo mě už nic jiného, co bych mohla říct. Přemýšlela jsem o tom, jak Ben vnímá všechny ty krásné holky s dlouhými, vlajícími vlasy. Opravdu se mu nelíbí? Možná měl pravdu, že jen čekaly na nějakého bohatého chlápka, který půjde kolem, lapí ho a nakonec si ho vezmou. Ale možná mezi nimi byly také, já nevím, třeba manažerky investičních fondů nebo vedoucí marketingu v nadnárodní firmě nebo tak něco, které prostě jen dbaly o svůj vzhled a rády chodily s přáteli do klubů – tak jako Rose. Stejně jako Rose měly své domovy, sestry, které si půjčovaly jejich boty, a i po nich zůstávaly vlasy ve vaně, a někdy snědly celé balení krémem plněných sušenek, i když za to druhý den zaplatily podrážděným tračníkem a musely strávit dvě hodiny navíc v tělocvičně. Rose nebyla jen neuvěřitelně krásná – byla milá, chytrá, měla fantastický smysl pro humor a taky skvělý vkus. Takže Ben – nebo Oliver, nebo jakýkoli jiný muž – by si jistě vybral někoho, kdo má všechno tohle a vypadá jako Rose, než někoho, jako jsem já, kdo má jen některé z těch věcí a nevypadá jako Rose. 53
