MYSTÉRIUM ŽIVOTA A SMRTI
Jan van Rijckenborgh
MYSTÉRIUM ŽIVOTA A SMRTI
MYSTÉRIUM
ŽIVOTA
A SMRTI
JAN VAN RIJCKENBORGH
ROZEKRUIS PERS - HAARLEM - NIZOZEMSKO
Přeloženo z pátého německého vydání z roku 1981 Das Mysterium von Leben und Tod Původní nizozemský název: Het Mysterie van Leven en Dood 2. české opravené a doplněné vydání 2010
Mezinárodní škola Zlatého Kříže s Růží Lectorium Rosicrucianum Centrum Praha Křesomyslova 8, 140 00 Praha 4 Centrum Brno Nové sady 4, 602 00 Brno e-mail:
[email protected] http://www.lectoriumrosicrucianum.cz
ISBN 978-80-904590-0-7 Copyright © 2010 Rozekruis Pers, Haarlem, Nizozemsko
OBSAH
Kapitola I .................................................................. Kapitola II .................................................................. Kapitola III .................................................................. Kapitola IV .................................................................. Kapitola V .................................................................. Kapitola VI .................................................................. Kapitola VII .................................................................. Kapitola VIII .................................................................. Kapitola IX .................................................................. Kapitola X .................................................................. Vysvětlení pojmů ..........................................................
7 14 21 27 32 36 43 47 51 58 64
I
Kdybychom si udělali čas a u dnešních lidí zkoumali, jak je tomu s jejich porozuměním takzvanému mystériu života a smrti, bezpochyby bychom zjistili, že u nich existují protikladné pojmy, nejasné představy, či vůbec žádné znalosti. Příčinu těchto nedostatků musíme hledat v tom, že lidstvo bylo odnepaměti zaplavováno proudem navzájem velice odlišných učení, jejichž stopy poznamenaly celou naši bytost. Cesta k nahlédnutí – k tomuto prvnímu stupni na stezce pětidílné Univerzální gnose – proto také není pouze cestou studia, intelektuálního zvládnutí. K nahlédnutí, jehož je nám třeba, se musíme dopracovat po období plném námahy, po odstranění nespočetných překážek, jež zaplňují naši vlastní bytost jako hustý prales. Tyto překážky se nejtíže zvládají a stávají se nejobtížnějšími právě tehdy, když už se zdá, že pronikáme ke světlu. V tom okamžiku se začnou vytvářet fantastické přeludy obrovských rozměrů, jež nám obraz skutečnosti zkreslují natolik, že musíme být dvojnásob opatrní. Tehdy se ukazuje, jak málo odvahy máme a jak nepatrné jsou dosud naše síly, chceme-li přeludy nepravdivosti překonat jediným světlem pravdy a skutečnosti. Chceme přesněji objasnit mystérium života a smrti a tím zároveň úplně a rozhodně vyvrátit prastaré okultní dogma o reinkarnaci; odmítneme je jako něco, co nesouhlasí se skutečností! 7
Pro mnohé, kdo usilují o osvobození, byla reinkarnace asi posledním stéblem, jehož se mohli přidržet. A leckdo si také myslel: „Nemohu-li dosáhnout znovuzrození v onom osvobozujícím smyslu, zůstává tu pro mě ještě znovuzrození v horizontálním smyslu. Vrátím se tedy do tohoto slzavého údolí a dál se pak už uvidí.“ Pro mnohé to bylo jakousi životní pojistkou. „Představte si, že by se všechno, co jsme se učili ve spojení s učením o osvobození, ukázalo jako nepravdivé. Žádné strachy! Vždycky tu pro mne ještě zůstává fakt, že existuji, že jsem. Kolik je přece těch, kteří si na své reinkarnace vzpomínají. Byly o tom už napsány tlusté knihy. Nyní jsem zde – pak si půjdu na chvilku odpočinout na nebeské nivy – a budu dávat dobrý pozor, do které kolébky se potom vrátím. Jsem už pokročilejšího věku, tady dole už mi tolik času nezbývá. Brzy odejdu na své letovisko. Druzí se tu mezitím v hmotné sféře zahubí atomovými a vodíkovými bombami a já tu pak budu po bouři vítězně ležet jako vřískající děcko. Kolo zrození a smrti se sice točí ovládáno dialektikou, nicméně se alespoň točí a v zásadě se nedotýká trvání mého já.“ Ti, kdo se vždy uklidňovali šálivou útěchou reinkarnačního procesu, budou číst tuto zprávu s údivem, protestem a tajným strachem. Takto se zpochybňuje jejich poslední životní pojistka. Existují pro to filosofické základy? Může být toto stanovisko podloženo důkazy? Dají se z dějin transfiguristických bratrstev vyvodit bezpečné závěry, které se této otázky týkají? Jak lze stanovisko školy uvést do souladu s Boží spravedlností? Neklesáme tímto způsobem na úroveň nic nechápajícího pojetí ortodoxně náboženských společenství, která vyhrožují jednorázovým životem a soudnou stolicí Boží? 8
Tak vyvstává množství otázek a nebyli bychom školou Kříže s Růží, kdybychom je všechny podrobněji neprobrali. Je-li to nutné, uvedeme řadu přesvědčujících důkazů a přírodovědeckých faktů, takže každý nakonec pochopí, co se snažíme objasnit. Načrtněme proto ještě jednou ono sporné stanovisko: - Žijete jen jednou! - Po smrti váš životní plamen po delší či kratší době vyhasne! Nic z něj nezbude! - V tomto okamžiku jste živou duší – nejste však žijící duší ve smyslu věčnosti, nýbrž jen v časoprostorovém smyslu. - Osobnost, která duši slouží, je vysvětlitelná z tohoto stavu duše. - Vaše osobnost umírá – vaše duše rovněž. Písmo svaté, Univerzální učení a fakta neponechávají v této otázce naprosto nic nejasného. - Závěr tedy zní: o smrti nebo o životě musíte rozhodnout v tomto životě! - Jestliže to neučiníte, učiní to možná o několik tisíc let později jiná duševní bytost ve vašem mikrokosmu – vy ale touto další duší zcela jistě nebudete! - Žádná nově zrozená duše nepřichází z abstraktních životních oblastí ani není totožná s určitým mikrokosmem, ani z něj není vysvětlitelná – duše je čistě látkový produkt ze dvou látkových rodičů. - Naše duševní existence je generativní. Kolektiv pozemských duší je donekonečna dělitelný. Jedna duše odchází a druhá přichází a vše zůstává tak, jak je. - Podobně jako naše duševní vlna existují v naší dialektické oblasti ještě nespočetné jiné duševní vlny s různými 9
vibracemi, jejichž důsledkem je, že se objevují nespočetné rozdíly ve formě a vědomí. - Duševní život nemá nic společného s životem Ducha; zaměňovat duši s Duchem by bylo stejně nesprávné jako nepřihlížet k protikladům! - Prastará učení o reinkarnaci mají proto buď jiný smysl, nebo jsou pouhým bludem. Takto přibližně před námi celá ta otázka stojí a my se pokusíme ji vyložit v souladu se základními hledisky a názory moderní duchovní školy. Zavedeme vás proto do oblasti nirvány, onoho základu skutečně božského vývoje lidství. Výraz „nirvána“ či „rozplynutí se“ nebo „svět nebytí“ je samozřejmě jen přibližným pojmem. Nirvány dosahuje bytost, která překonala veškerou dialektickou zákonitost a tedy také veškerý dialektický duševní život. Do „nirvány“ se navracejí ty bytosti, u nichž se „rozplynuly“ všechny části, jež tomu bránily. Výraz „nirvána“ tedy neříká nic o základech světa, v němž se člověk vyvíjí k božství. V rámci našich vývodů tento výraz pouze říká, že ten, kdo chce do tohoto světa vstoupit, musí dosáhnout stavu „nebytí“. Že můžeme „nebýt“ a přitom někam vstupovat, se při povrchním pohledu přirozeně zdá pošetilé, a proto se „nirvána“ překládá jako seberozplynutí, které je podobné jako u kapky vody, jež se vrací do moře a splyne s ním. Nirvána je věčný, a proto nezměnitelný božský vesmír. Bytosti, k nimž jako smrtelné duše patříme, tuto oblast v pradávné době opustily a má-li se mluvit o opravdové, božské a věčné svobodě, je nutné, aby se tam vrátily. Co rozumíme bytostmi? Pod tímto pojmem rozumíme mikrokosmy. 10
Mikrokosmos je složitý životní systém, jednotka složená z mnoha částí, a jednou z těchto částeček je po určitou dobu naše smrtelná duše se svou osobností. Mluvíme-li o mikrokosmu, víme, že je zmenšenou kopií kosmu, a protože pojmy malý a velký jsou velice relativní, můžeme zcela odůvodněně mikrokosmos přirovnat k atomu. Mikrokosmos má strukturu atomu a z přírodních věd víme, že atomů je mnoho druhů. Proto vám atom, který je mikrokosmem, nyní popíšeme. Tento atom má tři jádra; dvě z nich se v jeho středu točí velkou rychlostí kolem sebe. Třetí jádro krouží kolem nich ve velkém oblouku. Tato tři jádra můžeme považovat za tři duše, a proto můžeme říci, že mikrokosmos má tři duše. Dvě duše kroužící ve středu se k sobě mají jako pozitivní a negativní, tudíž jako mužská a ženská. Třetí duše atomu je bezpohlavním, neutrálním, svazujícím a spojujícím faktorem. A stejně jako kolem každého atomového jádra krouží ještě další částice, které dohromady tvoří celek, je tomu tak i u mikrokosmu. Vytváří se systém, manifestace, říše, projevení. Z pozitivně-negativního se zjevuje osobnost a mikrokosmu jako celku lze právem říci: „Hleďte, ve vás je říše“. Říše, projevení, se v Písmu svatém označuje jako Království Boží. Tím se neříká, že by každý mikrokosmos byl snad Bohem, odděleným celkem, sám o sobě tím nejvyšším. Rozumí se tím jen to, že taková mikroatomická říše náleží k většímu celku, ke Gnosi, podobně jako kosmos neexistuje autonomně, ale náleží k makrokosmu, ke spojení kosmů. Jinými slovy, chování trojjediné, tři duše obsahující atomické bytosti, kterou vám právě popisujeme, musí vycházet ze středu směrem ven, nesmí střed vyhledávat. To znamená, že každý atom se jako část projeveného vesmíru obrací k velkému celku, 11
dává se tomuto velkému celku plně do služeb, a právě díky této neosobní službě se manifestuje! V základní nirvánské oblasti se proto tyto trojjediné bytosti svým ne–bytím stávají dokonalým Bytím. Středu se vzdalující aktivita, tedy aktivita, která ztratila zaměření na sebe, vede k tomu, že padají všechny hranice, že přestává existovat prostor a ohraničenost, že vše je nekonečné, věčné. Jakmile ale taková trojjediná atomická bytost směruje pohled do sebe, jakmile sleduje sebe samu a tím vyvíjí sebestřednou aktivitu, narušuje se božsko-přírodovědný zákon, na němž se tento druh atomu zakládá. Magnetické vztahy se pak vychylují ze své rovnováhy a vzniká velký žár, mohutný plamen. Tímto žárem se atom rozštěpil, a to tak, že jedno z obou duševních jader kroužících ve středu kolem sebe bylo ze systému vypuzeno a zaniklo v prostoru. Z některého mikrokosmu bylo vypuzeno pozitivní, z jiného negativní jádro. Taková je pravda o oddělení pohlaví. Mikrokosmy, jež tato katastrofa postihla, nejsou od té chvíle trojjediné, nýbrž jen dvojjediné. Následky této katastrofy byly strašlivé. Sebestředným usilováním, které už nesloužilo Božímu království, nýbrž hledalo a chtělo vlastní říši, byly vymezeny hranice podle přírodních zákonů a postižené mikrokosmy klesly do prostorového světa. Kde jsou vytyčeny hranice, tam vládne čas, tam se klesá do časoprostorovosti, tam vládnou periodicky světlo a temnota, den a noc, tam nastává pád do dialektiky. A proto se tím, že v nesmírném žáru plamene bylo vypuzeno jedno jádro atomu, musela zhroutit právě říše, jež byla uvnitř. Takto poprvé přišla smrt. Mikrokosmos, nyní už dvojjediný, nemohl udržet svou říši, kterou chtěl zachovat – a říše zanikla. Snahou o sebepotvrzování ztratil všechno! 12
Kdo by mohl nyní tento systém vypuzený z nirvány, z ráje, zachránit? Mikrokosmos byl zaživa mrtvý, postrádal cíl a trpěl nesnesitelnými bolestmi. Jak by se mohl dostat k novému počátku, k návratu? Teoreticky bylo řešení naprosto jasné. Aby byla původní říše opět možná, muselo by se vypuzené duševní jádro vrátit zpět do systému a v dokonalém sebepředání se spojit s druhým, dosud přítomným duševním jádrem. Odkud by však vypuzené duševní jádro mělo přijít? Cožpak nezemřelo, cožpak se nerozplynulo v prostoru, nevrátilo se jako síla k neutrálním zdrojům energie? Mohla by být ze zářící věčnosti vyslána do temných prostorů noci nová jiskra, aby dvojjediný systém opět zdokonalila na trojjediný, a tak mu vrátila jeho majestát? Asi chápete, že toto by bylo řešení; bez přípravy by ale taková Boží jiskra svou nezměřitelnou silou a napětím, rozdílností ve vibracích oproti přírodě smrti, způsobila znovu katastrofu. Celý mikrokosmos by explodoval a zanikl by v neutrální energii. Dříve než mohl Bůh seslat svého Syna, svoji Jiskru do padlého systému, musela být proto nejprve učiněna celá řada přípravných opatření. To byl nesmírně obtížný úkol, před nějž bylo Univerzální bratrstvo postaveno.
13
II
V předcházející kapitole jsme poněkud osvětlili mystérium hříšného pádu a viděli jsme, že původní mikrokosmy ztratily svou trojjedinou podobu a staly se dvojjedinými. Srovnali jsme mikrokosmos s atomem a dozvěděli jsme se, že mikrokosmos měl původně tři jádra, tři duše. Díky tomuto systému mohl být mikrokosmos samotvořivý, sebevyjevující. Bylo nicméně nasnadě, že právě tak jako atom patří k většímu systému, ke skupině atomů, musel i mikrokosmos svoji samotvořivou schopnost vyjevovat nikoliv dostředivě, nýbrž odstředivě. V mikrokosmu, v mikrokosmickém atomu, byly uloženy obrovské energie, při jejichž odstředivém působení, tedy při působení nezaměřeném na vlastní střed, mohl mikrokosmos bez újmy pro vlastní systém pozoruhodně přispívat k utváření, projevování a udržování Univerzálního těla, Univerzální Boží říše. Kdyby se ale vyzařující energie obracely dovnitř, ukázal by se takto vyvinutý žár, takto vyvinutá síla pro vlastní systém jako příliš velká a došlo by ke spálení, k denaturaci. A něco takového se stalo, jak jsme o tom mluvili v předcházející kapitole. Jedno ze tří jader atomu bylo ze systému vypuzeno, zaniklo v prostoru a zůstal tu atom se dvěma jádry. V důsledku denaturace samozřejmě nemohl tento atom v původní říši vyvíjet činnost, ani v ní nemohl být užitečný. 14
Jinými slovy se dá říci, že všechny mikrokosmy, které se tímto způsobem staly dvojjedinými, byly z čistě přírodovědných důvodů z Boží říše vypuzeny a jako „beze smyslu“ bloudily prostorem, který se shodoval s jejich vlastním stavem bytí. V Univerzálním učení se tento prostor označuje jako „Chaos“. Dnes máme ve zvyku slovo „chaos“ překládat jako „nepořádek“; to je však nesprávné. Slovo „chaos“ je třeba číst jako slovo označující něco, co je „bez řádu“, co je „naprosto neuspořádané“. Musíme tomu tedy rozumět tak, že tyto padlé systémy se ocitly ve zmateném prostředí totálně neuspořádaného prostoru. Jejich denaturace jim znemožnila návrat do původního stavu. Šlo tu skutečně o nový typ mikrokosmu, který nebyl Logosem zamýšlen, nýbrž vznikl silou opačné povahy, zneužitím svobody. Tento nový typ už tedy neměl v gnostickém smyslu žádný cíl, nezapadal do univerzálního tvoření a v harmonii sfér představoval disonanci. Proto jsme obrátili vaši pozornost na nesmírně závažný problém, který byl tímto nahromaděním nově utvářených mikrokosmů postaven před Univerzální bratrstvo, totiž problém, jak by bylo možné tento padlý zástup zachránit. Pravděpodobně víte, že se tímto problémem zabýval i Jakob Böhme ve svých filosofických výkladech, v nichž svým způsobem osvětlil, jak tento gigantický problém Univerzální bratrstvo v zájmu padlých mikrokosmů řešilo. Böhme říká, že Gnose uzavřela před padlými božské Univerzum, a my víme, proč tomu z přírodovědného hlediska nemohlo být jinak, a že potom byl v prostoru, v němž se padlí ocitli, vytvořen nouzový řád zapálený Kristem v srdci, aby se umožnilo vykoupení. Je třeba pochopit, že mikrokosmos je nesmrtelný. Smrt sice nahlodává jeho bytost a vládne v jeho systému, ve skutečnosti však 15
zůstává jeho existence nedotčena. Tuto existenci ovšem zatěžují důsledky nesčetných pochybení, a tím je dále denaturována. Možná, že se dokážete do takového stavu do jisté míry vžít. Představte si, že nějaký mikrokosmos je z již popsaných důvodů vypuzen z Božího řádu a ocitne se v Chaosu. Takový systém se stává systémem bez cíle, bez užitku a účinku; nestojí za ním žádný plán, žádná univerzální energie. I kdyby tu taková energie byla, sebestředné chování nově vzniklého typu mikrokosmu by ji totálně rozhlodalo. A protože je takový systém vyzbrojen jistou mírou vědomí, dokážete si jistě představit, jakému utrpení byly tyto systémy v chaosu vystaveny. Pro tyto padlé mikrokosmy, podle našich pojmů nespočetné, byl vytvořen nouzový kosmický řád, časoprostorové Univerzum, Univerzum smrti v Chaosu, Univerzum podrobené zákonům dialektiky, fázím vzestupu, rozkvětu a úpadku, převratům spojeným s rozpínáním a smršťováním, Univerzum dokonale relativní. Proto můžeme mluvit o Božím plánu, který nám má pomoci z našeho padlého stavu; bylo by však velmi pošetilé, kdybychom tento Boží plán přinášející záchranu zaměňovali s původní Boží říší. To vám musíme připomenout, abyste snad někdy nepropadli zmatku, a i kdyby k tomu už došlo, abyste dokázali svůj zmatek překonat. Teď se pokusíme do podstaty tohoto Božího plánu nabízejícího záchranu proniknout hlouběji. Nejprve se však musíme dobře podívat na strukturu mikrokosmu, jak se s ním v naší oblasti setkáváme. Mikrokosmos má formu koule. Vně této koule se rozkládá složité magnetické pole. Pozorujeme-li tuto kouli z určité vzdálenosti, upoutá naši pozornost nejprve takzvaná aurická bytost. Tato povrchová vrstva má sedminásobnou strukturu 16
a nalézáme v ní magnetický systém, síť magnetických bodů. Aurická bytost obsahuje i jádro atomu a systém magnetických bodů tak tvoří více či méně vědomou jednotu. Abychom tuto vědomou jednotu naznačili, mluvíme o aurickém já nebo o aurické duši. Směrem dovnitř tvoří koule mikrokosmu prázdné pole; mluvíme o poli vyjevování. Právě v srdci tohoto pole je druhé jádro atomu. Toto jádro známe jako Růži srdce, podivuhodný klenot či neznámou latentní duši. Při bližším zkoumání objevíme, že aurická duše neudržuje s Růží srdce vůbec žádné spojení, ani jediný kontakt. Od aurického já směřují sice dovnitř magnetické siločáry a jevové pole je prostorem, kterým ustavičně probíhají silné vibrace, ale Růže srdce na ně nereaguje, spí. A tak vidíme, že o skutečném životě lze mluvit jedině tehdy, máme-li na zřeteli aurické já, neboť v jevovém poli koule vládne, co se života týká, dokonalé „prázdno“. Mluvíme-li o živém aurickém já, musíme tomu dobře rozumět, neboť život, který v něm přebývá, je velice pozoruhodný. V našich formách existence takový život neznáme. Život aurického já se nepodobá ani životu nerostů, ani rostlin, ani zvířat a stejně tak málo jej můžeme nazvat nadlidským. Stav vědomí aurického já pochopíme nejlépe tehdy, když je srovnáme s vědomím nějakého elementála. Je to vědomí vycházející ze spolupůsobení magnetických sil, vědomí, jež je jasné nebo temné, silné nebo slabé, dobré nebo špatné, zcela v souladu s procesy, které na ně působí uvnitř i vně koule. Je to proto vědomí bez jakékoliv vlastní hlubší psychologické reakce, tudíž vědomí dokonale automatické a neutrální. Jestliže tedy mluvíme o automatickém vědomí, je jasné, že má-li mikrokosmos skutečně v nejvyšším smyslu žít a být, 17
musí mít vůdčí duševní podstatu. Ve stavu, který jsme vám popsali, však taková duševní podstata v mikrokosmu absolutně neexistuje; je tu jen takzvaný život v aurické duši a absolutně latentní život v Růži srdce. Jinak nic! O takovém mikrokosmu lze jen stěží říci, že žije; a právě tak málo lze říci, že je mrtvý. Takový je stav vyprázdněného mikrokosmu v naší životní oblasti. Takovými se staly všechny mikrokosmy poté, co zahynula třetí duše systému. Připomínáme vám, že působením třetího duševního jádra v součinnosti s Růží srdce mohla v poli vyjevování u mikrokosmu existovat vznešená osobnost. Tato osobnost zmizela a vyprchala z pole vyjevování v tom okamžiku, kdy byl řád systému narušen sebestřednou aktivitou. Nuže, co se musí stát? Je třeba vrátit zpět do systému třetí duševní jádro. To musí dosáhnout jednoty s duší Růže, a takto musí být úplně znovu vytvořena původní bytost. Odkud však má toto třetí duševní jádro přijít? Třetí duševní jádro se přece rozplynulo, v žáru ohně se přeměnilo v energii. Logos tedy musel řešit obrovský problém a je třeba říci, že tento problém se stále ještě nachází v jednom ze stadií řešení, neboť stále ještě nejsou všechny mikrokosmy zachráněny a přivedeny zpět do původní říše. Řekli jsme vám, že byl vytvořen nouzový kosmický řád. Cílem celého nouzového řádu bylo vytvořit bytost, živou bytost, jež by mohla dočasně zaujmout místo zmizelé duše a zmizelé původní osobnosti. Kdyby tato náhradní bytost mohla v jevovém poli mikrokosmu sloužit v jisté míře jako zástupce, vytvořila by se možnost pro velkolepý proces transfigurace, a tudíž možnost návratu. Možná, že je pro vás nyní velmi obtížné přijmout myšlenku, že jste aktuálním konečným produktem v plánu nouzového 18
řádu. Při svém zrození představujete zmizelé třetí duševní jádro a vaše novorozené tělo představuje někdejší vznešenou postavu. Duševní jádro i novorozené tělo jsou nyní přivedeny do vyprázdněného mikrokosmu. Je to jakoby operace, transplantace. Orgán z nouzového řádu je vsazen do bytosti pocházející z jiného řádu, a teď se musí ukázat, zda se transplantovaný orgán může a chce zapojit, zda může být plán návratu, cíl celé operace, uskutečněn. Stezkou transfigurace je možné vás vést k vědomí vašeho stavu, k vědomí velkého cíle. Dokážete-li se harmonicky spojit s atomem Růže, bude na to neutrální aurické já ihned reagovat. Začne pak velký proces, proces spásy, a pokud jde o vás – o produkt nouzového řádu – začne se pak uskutečňovat velký a nesmírný zázrak. Podobně jako může transplantovaný orgán v těle reagovat, a tím celé tělo žít a spolu s ním být znovu přijato do života, jste i vy pětinásobným gnostickým procesem – představujícím metodu transplantace – přijati do života původního řádu. Potom jakoby opouštíte nouzový řád, k němuž jste náleželi, a společně se systémem, do něhož jste byli uvedeni, vstupujete do vyššího řádu. Jste pak inkarnováni, transplantováni do božské podstaty a budete s věčnou podstatou věčně žít. Stali jste se pak právem dvakrát zrozenými – jednou podle pozemské podoby a jednou podle nebeské podstaty. Když se tento vzestup, toto druhé zrození nepodaří, sami dobře víte, k jakému konci to musí vést. Zemřete pak smrtí odpovídající vaší pozemské podobě (prach jste a v prach se zase obrátíte). Váš mikrokosmos bude o jedno zklamání bohatší a musí – často těžce zraněn – čekat na novou možnost. Nyní přichází vhodná chvíle k tomu, abychom blíže prozkoumali tezi o reinkarnaci, s níž nespočetní lidé souhlasí a kterou my odmítáme. 19
Vaše bytost patřící k nouzovému řádu byla přivedena k velkému zdokonalení vědomí. Toto zdokonalení bylo nutné, aby mohl být proveden plán záchrany. K tomu, aby bylo možné jít stezkou dvakrát zrozených, je třeba disponovat bytostí vyšší inteligence a dobře organizovanou osobností, bytostí, jež skutečně může být nositelem obrazu původního třetího duševního jádra a s ním spojené osobnosti. Jestliže tu nositel obrazu skutečně je, pak se tato bytost může s nadějí na úspěch spojit s druhou bytostí, s vyprázdněným mikrokosmem. Obě tyto bytosti mohou splynout vjedno a tato nová jednota se může navrátit do Neměnného království. Zde ve stručném souhrnu vidíte velký plán. Tento plán se ale nyní musí „stát tělem“, to znamená skutečností, a mnohé entity se v minulosti lidstva tímto tělem opravdu staly. Slovo, to znamená Boží plán, se často stalo tělem, přebývalo mezi námi a mnozí viděli jeho vznešenost, která všem, kdo znají plán a jeho pozadí, bezprostředně připomínala původní vznešenost jednorozeného Syna Otce, plného milosti a pravdy. Musíme, můžeme a jsme také opravdu s to toto povznesení i ve vztahu k sobě samým uskutečnit, neboť jsme nositeli obrazu oné ztracené třetí duševní bytosti. Jako takoví jsme velmi přesně stvořeni z látky tohoto světového řádu – a v padlém mikrokosmu můžeme vystupovat, můžeme s ním splynout vjedno, přivést jej zpět k jeho ztracené slávě a věčně ji s ním sdílet. Jistě ale chápete, že stav našeho bytí jakožto nositelů obrazu v sobě přirozeně skrývá obrovské nebezpečí, totiž to, že evolucí zformovaná „nouzová bytost“ nesoucí obraz, která je volána k tak vznešenému a osvobozujícímu stavu, nabude domnění, že je samotnou dokonalostí, a v tomto bludu sáhne po moci, která promění nouzový řád ve stav bez řádu. To osvětlíme v příští kapitole. 20
III
V předcházející kapitole jsme vám ukázali dvě navzájem velmi odlišné bytosti, jež momentálně – obecně vzato – obě společně tvoří bytost, kterou jsme zvyklí označovat pojmem „člověk“. Jednou z nich je vyprázdněný mikrokosmos, jenž původně vzešel z nirvánické oblasti, avšak vypadl z ní, když svou sebestřednou aktivitou ztratil své třetí duševní jádro. Druhou bytostí je bytost říkající „já“ a zakoušející sebe jako „já“, pozemská, látková, smrtelná duševní bytost se svou osobností. První z těchto bytostí, vyprázdněný mikrokosmos, je věčnou bytostí, i když vystavenou četným proměnám. Druhá bytost, pozemská duše spojená s já, má pomíjivou existenci. Jedna část této látkové bytosti hyne v látkové sféře, kdežto druhá se rozplývá v zrcadlové sféře. Bytost říkající „já“ zaniká úplně, nic z ní nezbývá. V praxi tedy nyní vidíme, že u převážné části žijících entit se smrtelná duše při narození spojuje s vyprázdněným mikrokosmem. Smrtelné a věčně jsoucí se pak stává – ať dočasně, či věčně – dokonalou jednotou. Zda půjde o dočasné, či věčné spojení, plně závisí na oboustranných faktorech a míře chápání a zatížení. Je-li spojení dočasné, vidíme, jak se v určitém okamžiku jednota rozbíjí. Smrtelná část odpadá jako suchý list a dává se cestou všeho látkového. Nesmrtelná část tu zůstává, bloudí prázdná kolem a často je znovu těžce zraněna. 21
Jestliže se spojení stává věčným, vidíme, jak se smrtelná duševní bytost začíná té druhé duševní bytosti zasvěcovat, věnovat, obětovat a spojovat se s ní – s latentní duševní bytostí, kterou nalézáme ve středu mikrokosmu – totiž s Růží srdce, s tímto podivuhodným klenotem. Tyto dvě duševní bytosti spojené v jednotu se nyní spojí se třetím duševním jádrem, jež se nalézá v aurické bytosti mikrokosmu, a tato Trojjednota duševního stavu, dokonalá bytost, pudí sama sebe k transfiguraci, k návratu do nirvánické oblasti, k původní vznešenosti. Tento běh věcí je jedinou cestou, jak učinit smrtelnou duši a její osobnost věčnou bytostí a jak přivést padlý mikrokosmos zpět do Otcovského domu. To je cesta spásy! Bezpochyby chápete, jaký prostředek je k tomu nutný. Velkým spásným zázrakem Logosu není skutečnost, že se jako smrtelné duše zasvěcujete Růži srdce mikrokosmu, nýbrž to, že to můžete učinit, že k tomu máte možnost. To je největší tajemství nouzového řádu, z něhož jsme zrozeni. Tento řád má být v Božím smyslu dílnou, v níž může začít znovuzrození padlého mikrokosmu. Kdo tedy jsme, my, smrtelné duše, jež jsou k tomu používány? Jsme nositeli obrazu Gnose. Tomuto označení musíte porozumět. Nejsme nositeli Božího obrazu v tom smyslu, že bychom doslovně byli Bohem nebo božskými, jak tomu tak často lidé rozumějí. Nikoliv, jsme podobiznami Gnose, to znamená konečnými výsledky gigantického plánu Univerzálního bratrstva. Jsme nositeli obrazu zmizelého třetího duševního atomu mikrokosmu. Jako takoví jsme povoláni ke znovuvytvoření božského vesmíru. Jako smrtelné duše jsme vznešeného a ušlechtilého původu, avšak rozumějte tomu dobře, jsme stvořeni jako prostředek, a nikoliv jako cíl. Jsme stvořeni jako nástroje, abychom tu neobyčejně velkou 22
hierarchii padlých mikrokosmů přivedli k obnovenému podílení se na Božím Univerzu. Nejsme však pouhými prostředky, které jsou obětovány znovuuskutečnění Božího plánu. Nejsme inteligentními bytostmi stvořenými proto, abychom podle potřeby opět zmizely. V takovém případě by se právem dalo mluvit o krutosti. Tak tomu není; v případě, že se zasvěcujeme vznešenému cíli, pro nějž jsme stvořeni, získáváme i pro sebe věčnost, ačkoliv jsme svou přirozeností plně koneční a smrtelní. Potom je smrt, jak jásavě volá Pavel, „pohlcena vítězstvím“. Křesťanské zjevení spásy není nelidským dramatem, nýbrž chce být téměř až nepochopitelně blaženým dějem radosti. Křesťanské zjevení spásy je šťastným koncem procesu, kdy se stáváme Božím obrazem, jenž v nás nabyl postavy, pokud splňujeme požadavky, které jsou s tímto procesem spojeny. Nyní je třeba napsat poslední kapitolu; poslední proroctví se musí naplnit skrze nás, na nás a v nás. Jako smrtelné duše procházíte křížovou cestou. Tato cesta je cestou oběti. Křížová cesta má svůj cíl. Můžete ovšem křížovou cestu učinit cestou bez užitku, cestou od kolébky ke hrobu. Taková cesta je ale nevyslovitelně krutá, krutá pro svou neužitečnost, pro své bloudění, pro svou zkušenost. Úplně jinak tomu ale je, když jdete za tím, k čemu jste povoláni. Pak doslova připevňujete Růži na Kříž. Jako obrazy původního třetího duševního jádra se plně zasvěcujete Růži. Růži trháte na růžovém dvoře, pěstujete její poupě, aby se mohlo rozvinout, a to je jako svatba, jako alchymická svatba Christiana Rosenkreuze. A vaše křížová cesta se stává cestou osvobození, neboť splněním svého úkolu kladeného Růží se neutrální aurické já stává skutečně Vyšším já. Širokým proudem 23
se mu dostává Boží spásy a ta se na vás snáší v nevyslovitelné milosti; vaše křížová cesta se zbarvuje podivuhodným zlatem nirvánického ráje. Před toto vás staví naše Bratrstvo, k tomu jste všichni povoláni, protože je to pro vás možné. Jste k tomu zrozeni. Všem smrtelným duším, které cíl daný Růží přijímají za svůj, dává On možnost, aby se staly Božími dětmi. Už jste snad někdy slyšeli optimističtější, vznešenější a zároveň vědecky lépe podložené evangelium? Proč se tedy tak upínáte ke křížové cestě přírody, k tomuto nástroji smrti? – Proč ve svém bludu doufáte, že se ještě jednou na takovou cestu bolesti vrátíte? Pudí vás to snad k životu zde na Zemi? – Nebo jste duševní bytostí nouzového řádu, duševní bytostí Božího obrazu, prostředkem k cíli, jímž je osvobození? Všichni známe negativní reakce vycházející jak od nás, tak od druhých. To všechno by bylo jednoduše pochopitelné a mohlo by to vzbuzovat pochybnosti o našem právu označovat se za nositele Božího obrazu, kdyby se za tím neskrývalo něco více. Ve skutečnosti to má větší význam. Vydáváme se totiž v nebezpečí a důsledky těchto nebezpečenství nám provádějí nepěkné kousky. To, co stále znovu a znovu vstupuje mezi nás a cíl Růže, mezi nás a jedinou stezku, je gigantický, mnohonásobný a organizovaný blud. A jím jsme stále znovu vystavováni utrpení. Tato nebezpečenství byla vtištěna naší krvi, celému rodu lidských duší. Nositeli Božího obrazu je činěno násilí a vidíme, jak bytosti, které dospěly k dokonalému vývoji, vinou těchto nebezpečí opět degenerují. Křivky vzestupu pak opět klesají, dosažené hodnoty se opět ztrácejí a vzniká strašlivý zmatek. Dialektika, nouzový řád určený pouze jako pole 24
časoprostorového dění, se tak stává řádem hněvu s neustále číhajícím, hrozivě běsnícím zlem. Toto zlo se přeneslo i na naše bytosti a proto jsme nositeli obrazu, kteří jsou znečištěni marastem všech dob. Proto říká Pavel v epištole Efezským, kap. 6: „Nevedeme svůj boj pouze s tělem a krví, ale s knížaty a mocnostmi, pány tohoto světa, kteří vládnou v temnotě tohoto světa, se zlými duchy pod nebesy.“ Bohužel už tomu není tak, že pro stezku musíme připravit jen svoji duševní bytost, stav našeho bytí z masa a krve, a že bychom proto měli vést jen boj o „sebepodřízení“; nikoliv, v celé hmotné a zrcadlové sféře působí organizované síly, jež nás poutají. Protože je tato otázka pro nás nanejvýš aktuální, budeme ze všeho nejdříve zkoumat, zda pro nás nejsou všechny tyto překážky příliš velké, než abychom je mohli zdolat. Jako nositelé Božího obrazu jsme povoláni ke vznešenému úkolu – jít Zlatou stezkou Růže. Zvnějšku nám v tom však brání vyzařující pole zla a zevnitř sémě zla, které v nás zapustilo kořeny a kterým jsme od narození infikováni. Co tedy musíme učinit? – Pavlova odpověď v téže epištole Efezským zní takto: „Proto vezměte na sebe plnou Boží zbroj, abyste se mohli ve zlý den postavit na odpor, všechno překonat a obstát. 1. Opásejte svá bedra pravdou; 2. obrňte svou hruď pancířem spravedlnosti; 3. obujte se k pohotové službě evangeliu míru; 4. uchopte štít víry, jímž můžete uhasit všechny ohnivé střely; 5. vezměte přilbu spásy; 6. a meč Ducha, jímž je Slovo Boží; 7. v každý čas se modlete a proste celým srdcem v Duchu; 25
8. a k tomu bděte s velkou vytrvalostí a úpěnlivými prosbami za všechny svaté.“ Je to tedy osminásobná výzbroj, osminásobná stezka. Připomíná nám osmidílnou stezku buddhismu. Ve známém buddhistickém katechismu v otázkách a odpovědích 125 a 126 čteme: „Jak můžete dosáhnout překonání? – Tím, že půjdete po osmidílné vznešené stezce. – Co chcete těmito slovy říci? – Osm úseků stezky tvoří: správné nahlédnutí – správné myšlení – správné mluvení – správné jednání – správné konání – správné pamatování – správné sebeovládání – správné meditování.“ Pavlovo členění je zajisté jiné, ale obsah je v podstatě naprosto stejný. Členění se musí v různých dobách lišit, protože rasou daná těla a charakter smrtelných duší jsou přetrváváním zla rozsévajícího zkázu podrobeny změnám a krystalizačním procesům. Osmidílná stezka proto musí stále znovu měnit své uskupení, aby se tak přizpůsobila všem dobám. U Pavla i u Buddhy se začíná nahlédnutím. Pavel pak ale bezprostředně požaduje spravedlnost, kdežto Buddha správné myšlení. Tomu je třeba porozumět. Kdybychom my, západní lidé, jakmile dospějeme k určitému nahlédnutí, přistoupili se svou zkrystalizovanou schopností myslet ihned k myšlení, dospěli bychom k bezpočtu myšlenkových zmatků, jež by si jako pestrá změť vzájemně protiřečily. Proto nás Pavel bezprostředně staví před jednání vedené nahlédnutím, neboť tak se bude uskutečňovat čištění krve. Takovým jednáním je bezprostředně napadána naše hustá, líná zhmotnělá krev, která nás plně pudí k matérii. Teprve mnohem později se může stát skutečností přilbice blaženosti jako nová schopnost myšlení. 26
IV
V předešlé kapitole jsme řekli, že jako nositelé Božího obrazu, kteří jsou povoláni k vznešenému úkolu kráčet Zlatou stezkou Růže, narážíme na překážky kladené zvenku polem vyzařujícím zlo a zevnitř krví zrození, neboť sémě zla v nás zapustilo kořeny. Máme-li tyto překážky překonat a bez úhony vytrvat v našem poslání ve jménu Božím, radí nám Pavel, abychom použili osminásobné výzbroje. Tuto osmerou výzbroj, osmerou stezku, kterou jsme souhrnně uvedli v předešlé kapitole, nyní hlouběji osvětlíme. „Opásejte svá bedra pravdou“ – tak zněl začátek. V povrchním smyslu se může toto opásání vykládat jako odění se, jako opásání oděvu, jako příprava na cestu. Očividná symbolika, jíž Pavel používá, nás ale nutí k hlubší úvaze. Poukazuje se tu na soustavu jater a sleziny, která má svůj centrální bod v solárním plexu. Tato soustava je vlastním ústředím produkujícím a kontrolujícím krev. Leží ve výši beder. Opásání v tomto smyslu tedy znamená, že vycházíme z určité jistoty dané naší krví. Veškeré úkony člověka – jak neviditelná myšlenková činnost a citový život, tak vnější jednání – vycházejí z krve a jsou jí kontrolovány. Jestliže se člověk opásal určitou jistotou, kterou mu dává krev, jestliže tato krví daná jistota vychází ze soustavy jater a sleziny, jestliže se krev v játrech takovou jistotou ustavičně občerstvuje a člověk tudíž skutečně 27
z takového stavu jater „žije“, pak tomu nezbytně musí odpovídat i jeho jednání v životě. Jestliže stezku Růže skutečně prožíváte, jestliže po ní chcete kráčet, musí její cíl, její podstata, její absolutní pravdivost být ve vaší krvi. Jistě si lehce představíte, jak je tomu s těmi, kdo tento základní stav krve postrádají, a přesto chtějí kráčet stezkou Růže. Takoví lidé jsou trvale nacházejí v určitém napjatém stavu. Když zmíněná krví daná jistota chybí, neustále vznikají potíže související s vlastním žákovstvím a (nebo) se školou Kříže s Růží. Ti, kdo požadovanou signaturu krve mají, ji získali především v této škole a její zásluhou. To tedy znamená, že boj, který se vedl, probíhal v rámci školy. Má-li v tomto boji – který se neustále individuálně vede v rámci duchovního pole, o jehož vytvoření se usiluje – dojít k rozhodnutí, je nezbytné, aby základní jistota krve byla povýšena na hlavní požadavek. Nuže, jakým způsobem může člověk takovou jistotu získat? Chceme-li tomu správně porozumět, musíme soustředit pozornost na pět fluid duše. V první řadě je to astrální fluidum. Díky magnetické schopnosti mozku vstupuje toto fluidum do naší soustavy a naplňuje svým ohněm sedm mozkových dutin, sedmiramenný svícen. Toto fluidum je ohněm našeho já, jádrem vědomí, a z něho jsou vysvětlitelná ostatní čtyři fluida. Astrální fluidum oživuje dvanáct páru mozkových nervů. Pomocí nervového fluida se projevuje dvanáct sil, dvanáct vlastností. Těchto dvanáct sil můžeme oprávněně nazvat dvanácti učedníky, dvanácti eony, které člověku umožňují organický život. 28
Třetím duševním fluidem je hadí oheň, jenž se nalézá v nejvnitřnější části páteřního kanálu. Toto fluidum spojuje sedmiramenný svícen v hlavě se sakrálním plexem, ležícím na nejspodnějším konci páteře. Zmíněné dva body, sedmiramenný svícen v hlavě a plexus sacralis, vytvářejí dvě magnetická pole naší osobnosti. Plexus sacralis proto také plní tytéž funkce jako jižní pól naší planety. V ose osobnosti, v hadím ohni, se projevuje bezprostřední, aktuální astrální oheň, který je smíšen se všemi magnetickými karmickými impulsy z minulosti mikrokosmu. Na hadí oheň proto musíme pohlížet jako na smíšeninu minulosti a přítomnosti. Prostřednictvím míšních nervů se tato esence rovněž přenáší do systému, aby se choval v plném souladu s elektromagnetickým celkem. Avšak k tomu, aby se tento životní požadavek mohl prosadit, dosavadní příprava nepostačuje. Proto je tu ještě čtvrté duševní fluidum, hormonální fluidum, jež vychází ze žláz s vnitřní sekrecí. Tyto malé orgány můžeme označit za transformační stanice elektromagnetických fluid. Každý z nich je nabit magnetickou silou a každému připadá speciální úkol; každý proto produkuje jiný hormon, který se přenáší na páté duševní fluidum, na konečný produkt duševního působení, totiž na krev. V krvi promlouvá, projevuje se a působí celá bytost. – V krvi se vyjevuje celá duše. – Jaká je krev, takový je i člověk. V krvi, prostřednictvím krve, se tedy stav vědomí stává stavem života. Proto je více než zřejmé, že má-li v nás pravda skutečně žít, má-li se v nás skutečně osvobodit, musí v nás existovat jako stav krve, jako jistota krve, neboť krev vytváří celistvost pětinásobné duše. Jak jsme již řekli, krev je zcela zvláštní šťáva. Nikdo se proto nemůže opásat pravdou, pokud pravda nevychází 29
z krve. Násilně se to dá učinit nanejvýš na nějakou dobu, ale neexistuje žádný člověk, který by to vydržel trvale. Stezkou Růže proto může plně kráčet teprve tehdy, učiní-li to na základě jistoty vycházející z krve, na základě opásání svých beder pravdou. Nejpřednější péčí žáka duchovní školy proto musí být, aby se skutečně mohl „opásat“ pravdou. Kdo má pravdu v krvi, může pravdu působením krve upevňovat. Takový člověk může pracovat z krve a prostřednictvím krve. Dostává se mu možnosti působením krve dosáhnout svého cíle. Když své úkoly vykonáváme z krve, spotřebováváme sílu krve, pak krev proléváme. Proto se také říká, že Pán Ježíš a další velké postavy Gnose prolili za lidstvo svou krev. Vynaložili a spotřebovali sílu své krve, v níž žila a vibrovala Boží pravda. Spotřebovali svou sílu krve pro hříšné a nepřátelské lidstvo. Příčinu tohoto prolévání krve, této nejhlubší manifestace duše, musíme proto hledat v nás. Ve stejné míře, v jaké žijeme a zůstáváme mimo pravdu, musí a budou jiní, kteří vlastní pravdu v nitru, prolévat sílu své krve za nás. Jejich prolitá krev se nám pak stává požehnáním, spásou. Rány jejich duše nám přinášejí uzdravení. Přibíjíme je na kříž zbrocený prolévanou krví, jemuž se dobrovolně obětují, a touto smrtí v oběti přemáhají svět. Chtěli bychom vám dobře osvětlit absolutní správnost spásných skutečností Božího zjevení. Dogmatikové a teologové o tom dokážou nanejvýš tlachat, protože čerpají své znalosti ze spisů a historických událostí. Chtěli bychom, abyste nahlédli správnost slov, jimiž promlouvá starý básník ze 17. století, Paul Gerhardt:
30
To, cos vytrpěl, ó Pane, břemenem je všechno mým, já sám zavinil jsem, cos Ty musel nést! Hleď, já stojím zde, ubohý, jenž zasloužil si hněvu, ó můj Pane slitovný, dej, ať na milost tvou pohlédnu! Ten, kdo má v krvi pravdu, je povinen svou krev prolévat za bytosti, jež v takovém stavu krve nežijí. V následující kapitole osvětlíme z přírodovědeckého hlediska správnost těchto závěrů.
31
V
Předešlou kapitolu jsme uzavřeli konstatováním: „Ten, kdo má v krvi pravdu, je povinen svou krev prolévat za bytosti, jež v takovém stavu krve nežijí.“ Jak tomu ale máme rozumět? Nuže, z lidské duše vychází záření, světlo, vibrace. Duše odpovídá určité magnetické formuli. Duševní síla dialektického člověka, duševní síla nositele obrazu Boha, má určitou kvalitu. Jsme stvořeni jako nositelé obrazu Boha, nejsme božské bytosti, ale pouhé podoby. Jsme podivuhodně utvářené napodobeniny zmizelé třetí duševní podstaty. Díky své podivuhodné struktuře jsme schopni a povoláni přijmout do své soustavy původní božskou pravdu, která je neustále přítomna jako zářivá síla, a nechat ji v sobě působit, přizpůsobit se jí, aby tak zaujala místo zmizelé třetí duševní podstaty. Předpokládejme nyní, že to neučiníte, protože to nechápete, nebo kvůli všemožným deformacím a překážkám nechcete ve svém pětinásobném duševním stavu touto cestou kráčet. V tom případě odmítáte úkol, k němuž jste byli povoláni. Byli jste totiž povoláni, abyste v sobě nesli obraz Boha, abyste šli svou cestu ve jménu Božím. Pokud tedy toto poslání odmítáte či popíráte, lhostejno z jakých důvodů, uskutečňuje vaše duše svou protikladnou přirozenost. V témže okamžiku pak vaše duše sestupuje do propasti bolesti a utrpení. Jestliže bytost, jež byla 32
stvořena k určitému úkolu a je k němu vyzbrojena odpovídajícími možnostmi, tento úkol na svá bedra nevezme, pak dochází k převrácení jejích hodnot, pak dialektika začíná nabývat jiné povahy, totiž povahy, kterou tak dobře známe. Nositel obrazu Boha musí zemřít v tom Druhém, musí se pozdvihnout k původnímu stavu, nebo propadne jednorázové smrti zkázy. Buď zemřít, abychom získali věčnost, nebo zemřít smrtí konce a zničení. Jestliže své božské povolání v tomto okamžiku nepřijímáte, pak nemusíme být proroky, abychom vám s vědeckou jistotou předpověděli, že jste si zvolili cestu plnou strádání a smutku, plnou nekonečné a ničemu neprospívající trpkosti. Bude vás přemáhat únava a život vámi bude smýkat a po mnoha hořkostech – možná až po letech – se nakonec přece jen rozhodnete jít za svým posláním. Potom ale nebude vyloučena možnost, že budete do té míry poškozeni, že se nic z toho již neuskuteční, a vy půjdete cestou všeho smrtelného. Neapelujeme tu na váš náboženský instinkt, na váš strach, neboť zvíře se také svým způsobem bojí Boha. Apelujeme tu na váš rozum, na vaše rozumové a mravní nahlédnutí. Musíte se opásat pravdou, která vychází z Gnose. Můžete to učinit tím, že otevřete své srdce, a to na cestě, kterou jsme vám popsali, na cestě Zlaté stezky Růže. Ten, kdo se této Stezce Růže podřídí, přijme do krve pravdu, která je od Boha, a bude v ní moci zakotvit. Kdo ale váhá, zjistí, že takový obrat se provádí stále obtížněji. Musíme si ovšem dát pozor, abychom sami gnostické fráze také jen nepapouškovali a na požadavky obnovy jen nehleděli z povzdálí, místo abychom se na obnově podíleli. Na této životní hře Velké přeměny musíme mít aktivní podíl. 33
Proto se vzájemně znovu přivádíme na půdu skutečnosti a tážeme se: „Je možné dotek gnostické pravdy přírodovědecky vysvětlit?“ Ano, to je skutečně možné. Abychom vás dovedli k rozumovému nahlédnutí, obracíme se na vaši hlavu. A pokud jste mohli být rozumově zasaženi, dotkne se vás to zároveň i mravně. Proto vždy mluvíme o rozumově-mravním nahlédnutí, k němuž musíme dospět. To naznačuje, že zároveň s rozumovým nahlédnutím také dochází k vnitřnímu pohnutí. Rozumové pochopení zaútočí na vaši duševní rovnováhu a vy svou obvyklou dialektickou duševní rovnováhu ztrácíte. Toto pohnutí nyní otevře vaše sternum pro dotek zcela jiného druhu, pro dotek elektromagnetického fluida, jež vychází z nás. Máte-li dostatek otevřenosti, dotýkáme se vás v Růži. Pouze ti, kdo jsou služebníky Bratrstva Gnose, se vás dokážou dotknout v srdci a otevřít praatom. Jste proto dokonale v bezpečí, o žádné magické přepadení se nemůže jednat. Předpokládejme, že jsme ve vás vzbudili rozumově-mravní pohnutí a že se dotýkáme Růže ve vašem srdci – pak je vám v tomto okamžiku pravda blíže než ruce a nohy, protože do vás vstoupila. Jste pak s pravdou spojeni tak, jak pravda žije v duchovní škole; a to je začátek! My, kteří vám tato slova tlumočíme, jsme jen dělníky na silnici a krumpáči vylamujeme silniční kameny, aby se jiní mohli přiblížit přesným nástrojům ukrytým v zemi. Za námi stojí Bratrstvo, Kristova hierarchie, aby na připravené půdě ve vás konala svou práci. Pionýrská práce, na kterou se zaměřujeme a kterou provádíme, je nutná, protože mezi elektromagnetickým polem záření Gnose a obvyklým průměrem u hledajících a začátečníků je nevyslovitelně velký rozdíl ve vibracích. Proto je tomu tak, 34
že to, co zde může být naším úsilím uvolněno, mohou všichni z vás z přírodovědeckého hlediska pochopit, protože se můžete přiblížit jeho vibračním vlastnostem. Pravdou, jež do nás byla takto transplantována, se proto můžeme také velmi snadno a rychle opásat a tak ji spojit se svou krví. Je-li k tomu v našich pěti fluidech dána alespoň skrovná pracovní základna, stává se toto spojení s krví skutečností. Tak můžeme porozumět, co znamená prolití Kristovy krve. Jestliže se nás dotkla pravda a spojila se s krví, nejsme již jen nositeli obrazu, ale přijali jsme dědictví, jež nám bylo přislíbeno. Od této chvíle jsme se stali Božími dětmi, představa se stala počínající skutečností, zjevilo se v nás něco, co nám dovoluje, abychom jako Pavel v listě Římanům řekli: „Abba-Otče.“ Toto slovo naznačuje, že je v nás nová síla, jež nás spojuje s původním životem, síla, které můžeme sloužit, které se můžeme podrobit, protože je v nás. Druhý aspekt osmeré stezky proto zní: „Oblékněte pancíř spravedlnosti.“ Neboť jakmile je člověk ve své krvi takto Otcem pozvednut, vychází z něj nové duševní světlo, jímž může, ba dokonce musí sloužit. Od té chvíle vnáší takový člověk do světa Boží spravedlnost.
35
VI
O Pavlových slovech z listu Efezským, kap.6: „Opásejte svá bedra pravdou“ jsme již podrobně mluvili. V souvislosti s nimi jsme poznali, že magnetické pole záření Gnose způsobuje dvojí dotek člověka. Za prvé se dotýká centra vědomí ve svatyni hlavy. Mluvíme o rozumovém doteku, protože filosofie, kterou vám předáváme, a výklad našeho cíle jsou pro tuto vyzařující sílu nosnými vlnami. Za druhé se dotýká sterna a za ním ležící Růže srdce, druhého základního principu mikrokosmu. Mezi těmito dvěma doteky je mravní pohnutí, to znamená reakce duše na rozumový dotek. Když se toto mravní pohnutí, tato reakce duše nedostaví, nemůže dojít ke druhému doteku a Růže zůstává uzavřena jako poupě. Gnose pak nemůže svůj první cíl v člověku uskutečnit. Proto má velký význam otázka: „Proč se hledající člověk obrací na školu Kříže s Růží?“ Ve většině případů se dá očekávat, že se to děje na základě nějakého vnitřního hledajícího elementu, na základě více či méně bohaté zkušenosti v přírodě smrti, více či méně pozitivní jistoty, že tento světový řád neposkytuje žádné řešení. Setká-li se takový člověk s rozumovým dotekem, nemůže jeho duše zůstat bez pohnutí. Každé pohnutí duše zároveň vyvolává zvláštní účinek v hadím ohni, v nervovém fluidu, v hormonálním fluidu a v krvi. Pohnutí duše je tedy pohyb, obrácení všech fluid. Toto obrácení vede k tomu, že se sternum stává 36
přístupným pro druhý dotek, který otevírá Růži, a tím se pro základní práci Gnose zpřístupňuje celá duše. Kromě toho, že pohnutí duše nemusí po rozumovém doteku nastat, existuje – jak si jistě dovedete představit – i negativní pohnutí. Představte si, že jste na jedné z chrámových služeb duchovní školy a že – ať už z jakýchkoliv důvodů – vůbec nesouhlasíte s tím, co se tam vykládá, že vás to dráždí, vzbuzuje váš odpor, že to ve vás vyvolává ostrou kritiku. Zajisté chápete, že i to je pohnutí duše, jenomže jiné, než má na mysli Gnose. Je to pohnutí, jež lze zcela vysvětlit vaším vlastním stavem. Takové pohnutí negativního rázu samozřejmě neučiní sternum přístupným druhému doteku, ale naopak ho pro druhý dotek uzavře. Písmo svaté nazývá takový běh věcí „zatvrzením srdce“. Takoví lidé by se také raději měli od Kříže s Růží distancovat a dál nenavštěvovat jeho služby, neboť duševní proces, který v nich probíhá, je bude činit stále nepřístupnějšími a povede k tomu, že budou nebezpeční sami sobě i druhým. Proto jistě pochopíte, že lidi, kteří se dostávají do styku s Křížem s Růží, lze už po poměrně krátké době rozdělit do tří skupin. První skupinu tvoří ti, kteří reagují pozitivně. Druhou skupinu ti, které dotek absolutně míjí, a třetí skupinu představuje těch nemnoho lidí, jejichž srdce se zatvrdí. Jestliže po prvním doteku může prostřednictvím centra vědomí nastat normální pohnutí duše a sternum s Růží se tak stávají přístupnými dalšímu procesu, pak se lze opásat pravdou! To znamená, že první magnetický dotek může být Gnosí spojen s orgány produkujícími krev, se základními duševními fluidy. Potom se pravda stává vlastností, jistotou krve. 37
Toto základní duševní obrácení se potom už nemůže ztratit, ani se nemůže změnit v zatvrzelost duše odmítající světlo Gnose. První krok na osmidílné stezce je učiněn a žák si může nasadit pancíř spravedlnosti, druhý aspekt osmidílné stezky. Nyní tedy víte, že sternum představuje magnetické pole. Má tři vlastnosti: schopnost vyzařovat, schopnost přitahovat a schopnost neutrálně vnímat. Sternum se skládá ze tří kostních částí. V souladu se svou první vlastností vyzařuje sternum to, čím člověk je. Stav jeho bezprostředního bytí lze vyčíst a poznat ze srdce; tento stav vyzařuje navenek. Na tomto základě člověk druhou schopností sterna přitahuje magnetické síly, aby mohl systém vyživovat. Třetí schopnost pak ukazuje, vůči jakým věcem, vlivům a silám je člověk naprosto lhostejný, a tedy čemu je naprosto nepřístupný. Jestliže tato třetí schopnost zřetelně prokazuje, že člověk je vůči dialektice nebo některému z jejích rozmanitých aspektů lhostejný, pak je zcela nemožné, aby druhá schopnost přitahovala příslušné magnetické síly, takže tyto síly nikdy nebudou moci do systému vstoupit. Třetí schopnost sterna je proto právem oním pancířem, jenž je pro obě zbývající schopnosti určující. Z toho můžeme poznat, že i právě zmíněné zatvrzení srdce musí s touto třetí schopností sterna rovněž souviset. Kdyby se naše srdce stále více zatvrzovalo, znamenalo by to, že budeme vůči Gnosi stále lhostejnější a že Gnose by už nemohla být jako magnetický pokrm sternem vdechována. Kdyby tomu tak bylo, zbývalo by v tomto směru jen vnímání vědomím ve svatyni hlavy a nic jiného. Bylo by to tedy jen intelektuální přijetí. V podstatě bychom, celkově vzato, nepochopili nic. 38
Viděli bychom, ale do hloubky bychom nepronikli, slyšeli bychom, a přesto bychom zůstali hluší, neboť pravé poznání, opravdové pochopení, může vzejít jen z mravního pohnutí, jež je důsledkem rozumového doteku. K pochopení musíme dospět zkušeností, která jde ruku v ruce s mravním pohnutím. Proto má tak velký význam zjištění, jak se to má s trojí působností sterna a jak je tomu zejména s oním pancířem, s naší třetí schopností. A pak tomu asi nemůže být jinak, než že všichni u sebe nutně zjišťujeme nejistotu; neboť jakkoliv důvěrně jste se už seznámili s učením Kříže s Růží, většina z vás se dosud pohybuje v procesech mravního pohnutí. Žijeme právě tak jako Christian Rosenkreuz střídavě mezi nadějí a strachem a většinou nenalézáme nic než nedůstojnost a falešné reakce. Celý tento proces rozumově-mravního pohnutí, tato intenzivně prožívaná bouře, se odráží v působení sterna. Nelze vůbec mluvit o tom, že do srdce člověka, jenž se poprvé seznamuje s učením Kříže s Růží, proudí klid. Dokud tu není jistota vycházející z krve a dokud se tedy nemůže opásat pravdou, je prostřednictvím sterna na základě čisté spekulace a nejistoty přitahováno nebo odpuzováno to, co člověku v daném okamžiku nejlépe vyhovuje a co se mu jeví jako dobré. Jsme vystaveni mnoha proměnlivým náladám souvisejícím s oním konfliktem, který v nás probíhá, s konfliktem mezi přírodním a duchovním stavem. Stejně jako tomu bylo u Christiana Rosenkreuze, který v jednom okamžiku chválil Boha, a hned nato zas proklínal vlastní osud, vlastní situaci, právě tak je tomu i s námi při bleskurychlé magnetické hře srdce. O skutečném pancíři spravedlnosti se v takovém případě nedá mluvit.
39
Vy víte, jak je tomu s lidskými právními normami. I ony podléhají dialektice. Právní normy se mění jako den a noc, jako žár a chlad, jako dobré a špatné. Věci nikdy nejsou jasné. Co jeden pociťuje jako spravedlnost, to druhý rozhodně odmítá. My všichni jsme unášeni během věcí, hrou změn, a náš pancíř, třetí schopnost sterna, to dokazuje. Ve stavu neutrality, který v nás nastává, musíme neustále provádět korekce. A tak jako se jedna z biblických postav kdysi tázala: „Co je pravda?“, můžeme i my položit otázku: „Co je spravedlnost?“ Klademe tuto otázku jeden druhému a omezujeme se u ní jen na to nejnutnější, abychom vysvětlili svou dobrovolnou účast na chrámových službách Kříže s Růží. Boží spravedlnost, podstatu spravedlnosti tak, jak žije v Gnosi, nedokážeme jeden druhému sdělit. Nikdy, nikdy bychom jeden druhému neporozuměli a nikdy bychom nedospěli ke stejnému postoji. Opravdové Boží spravedlnosti se lze přiblížit jen postupným procesem po velmi dlouhé a leckdy velice tvrdé zkušenosti. Boží spravedlnost můžeme zajisté do určité míry filosoficky vysvětlit, můžeme například stanovit, jakým směrem musíme hledat. Můžeme říci: „Tato spravedlnost předpokládá určitý životní postoj, absolutní životní čin; bude-li takový člověk gnostickou spravedlnost znát zevnitř, pak takový čin vykoná. Toto vnitřní poznání ho připraví k tomu, že uková pancíř spravedlnosti.“ Nuže, čím a jak musí člověk začít? Začít musí tím, že nejprve opustí své povýšené stanovisko. Musí se rozloučit s klamnou představou: Já to vím! – Já to vidím dobře! – Já to dělám dobře! – a musí v sobě pocítit plnou jistotu o hře proměn a plně zakusit vnitřní strázeň, která je stejně jako u Christiana Rosenkreuze toho důsledkem. 40
Když se takto zbavíme domnělé sebejistoty a nenalezneme v sobě nic než nejistotu, nezbude nám vůbec nic jiného – alespoň tehdy, jsme-li k tomu puzeni hlasem své krve – než intenzivně žíznit a prahnout po Boží spravedlnosti. A tím se začínáme opásávat pravdou. Předpokládejme, že jsme to všichni učinili. Pak víme, že Gnose a stezka jsou pro nás jediným řešením. Pravda spásy tkví v naší krvi. Vedle této pravdy na nás ale nyní naléhá spravedlnost. Ptáme se, jakým způsobem se to děje, když chceme kráčet ke Gnosi tou nejradostnější cestou. Tuto spravedlnost nelze vyřknout, a i když ji vyřkneme, pak ji nelze pochopit, a i kdybychom ji pochopili, nemůžeme ji uplatnit, neboť nám stojí v cestě tisíce překážek. Začátkem je proto palčivá touha. Pravdu máte – avšak ta ve vás dosud není skutečností. Teprve konáním spravedlnosti, a tudíž jejím osvojením, pravdu zároveň přeměňujete ve skutečnost. Začnete-li se tedy toužebně dožadovat spravedlnosti a celou svou duší o ni usilovat, odemykáte vskutku magické dveře. V Kázání na hoře se o tom praví: „Hledejte především království Boží a jeho spravedlnost a všechno ostatní vám potom připadne,“ všechno, co hledáte. Vzpomeňte si v této souvislosti také na čtvrté velebení blahoslavených: „Blahoslavení, kteří hladovějí a žízní po spravedlnosti, neb oni budou nasyceni.“ Teď chápete, že tím nemůže být myšlena pozemská spravedlnost. Jestliže toužíte po ní, budete si muset dlouho počkat. Pozemská spravedlnost není z přirozené podstaty věci možná. Z palčivé touhy, kterou tu máme na mysli, z touhy pramenící z jistoty krve, z touhy po ryzím Božím právu, po tom, aby veškerý život byl uveden do opravdové harmonie, začíná zářit 41
sternum a díky němu přichází přitahujícím magnetickým polem do nitra odpověď. Po palčivé touze přichází nasycení. Odpověď se rozlévá v naší už připravené krvi a naplňuje celou naši duši. Teprve potom něco hluboce vnitřně víme o Božím právu, teprve potom můžeme učinit svůj první důsledný krok na stezce vedoucí k ukování pancíře. V té míře, v jaké spontánně – tedy svým životním postojem – reagujeme na všechno, čeho se nám na základě touhy po spravedlnosti dostalo, uvádíme třetí schopnost sterna, schopnost neutrality, do souladu s procesem. To znamená, že vůči všem stavům bytí dialektické povahy zůstáváme neutrální, vnitřně se od nich uvolňujeme. Dialektická příroda a její magnetický systém nás již nemůže přes svatyni srdce zasáhnout. Vyzařovací schopnost sterna se obrací ke Gnosi, vdechovací schopnost přijímá blaženost Gnose a neutrální schopnost vnímání uzavřela obvyklé přirozenosti dveře. Srdce je očištěno – pancíř spravedlnosti je ukován.
42
VII
V předešlých kapitolách jste se dozvěděli, že původní trojnásobný stav našich mikrokosmů zmizel před miliony roků. Původně v mikrokosmu existovala za prvé aurická bytost naplněná nezměřitelnou moudrostí a nevýslovným štěstím Neměnného království, jejíž aurické já promlouvalo jednotou magnetických principů v celém mikrokosmickém systému. Tato světla však byla uhašena, ohně potemněly a aurická síť jiných magnetických bodů vytvořila od těch dob jiné aurické já, jež se plně přizpůsobilo přírodě smrti a nabyté zkušenosti zpracovalo v magnetickou touhu po životě, v pud, který naplnil plexus sacralis. Dále existovala druhá bytost, která se shodovala s tím, co nazýváme Růží srdce. Tato Růže nepatřila, jak víme, k naší osobnosti, nýbrž byla centrálním bodem mikrokosmu. A když v původní aurické bytosti zhasla obloha, musel se i tento bod stát latentním. Od té doby mluvíme o poupěti Růže, jež musí v Božím světle znovu rozkvést. V mikrokosmu existovala ještě třetí původní bytost, původní nesmrtelná osobnost, která žila v jevovém poli mikrokosmu. Tato původní osobnost však v šeru mikrokosmického pádu zanikla, rozložila se v atomy a tak zahynula. Uchvacující velikost nynější skutečnosti našeho stvoření a nevyslovitelná láska, jež je jejím základem, se projevuje tím, že totálně vyprázdněným mikrokosmům se v tomto „řádu“ 43
poskytuje možnost nabýt opět původní velebnosti. Aby tohoto cíle mohlo být dosaženo, byla stvořena smrtelná osobnost nesoucí v sobě obraz osobnosti nesmrtelné. Tento nositel obrazu byl povolán k životu, aby silami ukrytými v Růži přivedl svůj mikrokosmos zpět do Neměnného království a tímto způsobem, transfigurací, sám získal nesmrtelnost. Znovu jsme vám nyní připomněli nositele obrazu ztracené třetí duševní bytosti. Jako takoví jsme vystavěni přesně z látky tohoto světového řádu a můžeme v padlém mikrokosmickém systému vystupovat, spojit se s ním a přivést jej zpět k jeho ztracené slávě a rekonstrukcí původní osobnosti s ním tuto slávu věčně, to znamená nesmrtelně sdílet. Je samozřejmé, že veškerá práce Gnose vychází z této možnosti a začíná v tomto bodě. Všechny filosofie, veškeré pracovní metody gnostických bratrstev začínají naší přítomností v nynějším vesmírném zjevení a naším určením, které je s tím spojeno. My, nositelé obrazu ztracené skutečnosti, však nalézáme při svém vystupování v tomto životním poli tak neuvěřitelně mnoho problematických vztahů a procesů, tak obrovské množství různých vlivů, které nás do určité míry mají dokonale ve své moci, v našem životě je tolik viditelného a neviditelného zla a je třeba tak usilovně bojovat, abychom měli alespoň zčásti právo na své určení jako nositelé obrazu Boha – že se neustále zaplétáme do divokého víru sil a rozporů. Proto musíme dosáhnout takového stavu, abychom nalezli odpověď na některé základní otázky. Musíme například vědět, jak jsme vznikli a jak přišlo na svět zlo, jež se nám staví do cesty. Kdybychom dokonale znali původ a způsob, jakým vznikal dnešní lidský rod od počátku až do tohoto okamžiku, viděli bychom snad ony vedlejší a v cestě stojící faktory ve správném 44
světle, ve správné relaci. Na takovém základě bychom pak mohli pochopit a v maximální možné míře prakticky uskutečnit poslání skryté v našem rodu. Nemůžeme se spokojit jen s tím, že si řekneme: „Jako nositelé obrazu Boha jsme konečnými produkty nouzového řádu, nouzového plánu, abychom znovu umožnili vývoj vpravdě božských entit, který se zastavil.“ To je zřejmě správná definice okamžitého stavu, ale zároveň zcela nedostatečná základna pro to, aby se „s tím doopravdy něco udělalo“. Představte si, že budete postaveni do prostředí, které je vám absolutně cizí a neposkytuje žádnou možnost orientace, a že dostanete úkol: „Vrať se se svým mikrokosmem zpět do otcovského domu!“ A takový je zhruba stav, v němž se nalézá většina lidí. Nějaké řešení by se tu snad ještě dalo nalézt, kdyby každý smrtelník byl zcela sám. My jsme však v úplně stejném stavu s několika stamiliony ostatních. Nyní začíná potíž. Všichni lidé, kteří hluboko v sobě nesou prvotní zárodek povolaných a ocitají se ve zcela cizí oblasti, začínají hledat na všech stranách. Ti, kteří správný směr naleznou, zmizí, a v tom je ta potíž. Všichni ostatní křičí jeden přes druhého, ukazují do všech konců a koutů a kupí bludy, které se rovnají kilometrům husté atmosféry. A teď přichází nováček, ve kterém je rovněž uložen praprincip povolaných. Celý dav se na něj vyřítí s množstvím idejí, které ho odkazují téměř na všechny strany. Co si má ubožák počít? Bohudík existuje mnoho spolehlivých ukazatelů, které poskytuje Gnose, ale mnohem víc je těch spekulativních, jež nevycházejí z dobré víry. A tak obraz, který nám líčí Valentin Andreae v Alchymické svatbě Christiana Rosenkreuze, obraz hemžící se a bojující 45
masy na dně věže, je dokonale správný! Chce-li tedy být filosofie spásy úplná a skutečně splnit svůj úkol, musí se – se zřetelem na svou stezku spásy a osvobození – zakládat na kosmologii a antropologii a opírat se o ně. Taková filosofie potom může dát lidem, kteří se po trpkých zkušenostech ocitli v koncích, jistý náhled. Tři aspekty této filosofie lze označit jako kosmologii, antropologii a evangelium. Hledající člověk, který zůstal stát na místě, pozná a znovu si na základě svých vlastních zkušeností uvědomí, že mnohé skutečnosti líčené ve třetím filosofickém aspektu jsou pravdivé. Ukazatelům, které jsou v něm obsaženy, bude důvěřovat a nastoupí pětidílnou stezku spásy jako stezku, kterou musí následovat. Na této stezce se kvůli svému přirozenému stavu a svému přirozenému okolí setká s tisícerými problémy. Teprve potom začne chápat nesmírnou hodnotu obou dalších aspektů filosofie. Pokud stezkou dosud nekráčíte, mají pro vás kosmologie a antropologie jen teoretickou hodnotu; pokud po ní však již jdete, pak s jejich pomocí rozpoznáte a vyřešíte každý problém, na nějž na své stezce narazíte. Proto přichází nejprve osvobozující zvěst, evangelium, filosofie spásy, a tuto osvobozující zvěst prakticky podepřete tím, že připojíte oba další filosofické aspekty. Tutéž metodu najdete u všech transfiguristických bratrstev, která svět kdy poznal. Tentýž postup najdete i v životě Ježíšově. Ježíš přinesl veřejnosti evangelium spásy, avšak svým učedníkům, tedy těm, kdo chtěli spásu konkrétně uskutečnit, přinesl všechny znalosti chované ve skrytosti a veškerou znalost, která pro ně byla nutná ve vývojovém stadiu, v němž se nacházeli. Proto pohlížejte na všechna tato pojednání o mystériu života a smrti jako na nezbytný prvek na naší cestě k Novému životnímu poli. 46
VIII
Tuto kapitolu začneme oním časovým bodem, kdy nespočetné vyprázdněné mikrokosmy byly svrženy do chaosu, do propasti prostoru. Připomínáme vám, že má-li takový mikrokosmos být živě zářící a živě se projevující, musí obsahovat tři jádra: jedno jádro v aurické bytosti, jedno v Růži srdce, absolutním středu každého mikrokosmu, a jedno jádro, které uvnitř jevového pole mikrokosmu kolem tohoto středu rotuje. Toto rotující jádro je popudem k vývoji systému osobnosti, k manifestaci mikrokosmického celku. Mikrokosmos však neexistuje sám o sobě, není autonomní, nýbrž patří k nesmírnému množství mikrokosmů, ke vznešené vesmírné jednotě. Proto musí každá aktivita, každý projev mikrokosmu stoprocentně sloužit této vesmírné jednotě, tedy se vzdalovat svému středu. Základnou pro Bytí je tedy „ne-bytí“ neboli „zaniknutí ve službě vesmírné jednotě“. Jakmile se mikrokosmos stane ve své aktivitě sebestředným, musí dojít ke katastrofě; ztrácí kontakt s vesmírnou jednotou a atom se žárem rozštěpí. To znamená, že mikrokosmická manifestace zmizí, třetí jaderný princip je vypuzen a rozplývá se v energii. Mikrokosmos se pak stává atomem zcela jiného druhu a s druhy svého rodu se znovu setkává v chaosu. Když se spokojíme s tímto krátkým vylíčením toho, co jsme prohovořili v předešlých kapitolách, můžeme říci, že mikrokosmos 47
je zrozen z Boha, to znamená, že kdysi vyšel s určitým cílem z Logosu, a proto je nesmrtelný. Původní bytost třetího jádra v tomto mikrokosmu vyšla z mikrokosmu zrozeného z Boha, byla tedy z mikrokosmu zrozena a podílela se na slávě z Boha zrozeného stavu mikrokosmu. Z Boha zrozený mikrokosmos samotný můžeme nyní pro jednoduchost označit pojmem Duch, nebo jej také můžeme označit jako duchovní duši, což je pneumatický princip, z něhož vychází mikrokosmická manifestace. Růži srdce v mikrokosmu musíme označit jako duši, jako střed mikrokosmu či jako jadernou duši. V jevovém poli mikrokosmu existuje ještě třetí princip, v němž se duchovní duše a jaderná duše mohou spojit a vyjevit. To, co se pak takto vyjevuje, můžeme označit jako tělo nebo jako duši osobnosti. Je vám asi jasné, že tyto tři duše se musí chovat podle určitého zákona. Jsou-li pravidla tohoto zákona porušena, je vyjevení zmařeno. Produkt zmizí nebo se změní a systém se poškodí silami vyvolanými štěpením atomu. Mluvíme-li však o rozštěpení atomu, musíme se také zmínit o znovuvytvoření atomu. Stezka spásy nemá jiný cíl, než přivést vyprázdněné mikrokosmy znovu zpět do původního stavu jejich bytí. To je ale mimořádně složitá záležitost. Mějme na paměti, že totiž mikrokosmos samotný nemůže nic podniknout, protože každý mikrokosmos, jak jsme už vyložili, je součástí vesmírné jednoty, součástí univerzality. Proto se ve stejném okamžiku musí spojit mnoho padlých mikrokosmů s mnoha nositeli obrazu; a je-li jejich počet dokonalý, mohou zdola vytvořit systém, magnetické tělo, nový magnetický kosmos, který může sloužit jako pole vývoje. Musí tedy vzniknout a existovat jasně uvědomovaná, 48
pozitivně chtěná, srdcem vyžadovaná a konkrétně uplatňovaná skupinová jednota. Musí to být spojení dobře chápajících nositelů obrazu, kteří znají plán; a je čirým přeludem a zcela bezútěšným počínáním, domnívá-li se někdo, že může kráčet stezkou izolovaně. Musíte také docela jasně vidět příslušné přírodovědné důvody, to znamená, že: - existuje určitý počet nositelů obrazu, kteří mají pochopení, vhled; - ti všichni touží jít stezkou; - a proto všichni ve shodě s tím ovlivňují své mikrokosmy; - utvoří se tedy kolektiv mikrokosmů; - všichni jsou těžce poznamenáni stopami minulosti; - je proto třeba překonat velmi mnoho odporu; - proto tu musí být velké pochopení a velice silná touha po spáse; - a jejich počet musí být dostatečně velký, tedy „dokonalý“, aby mohli vyvinout dostatečnou sílu. Musí tedy být nahromaděna velká duchovní síla, ryzí aurická síla mikrokosmů, aby je mohl roznítit Boží Duch na důkaz toho, že jejich sjednocení, jejich volání dosáhlo spojení s původním polem Ducha. Musí tu být dostatečná jaderná síla s čistou vůní Růže, aby mohli zaniknout v Ježíši, tedy začít alchymickou svatbu; musí tu být síla osobnosti, to znamená, že nositelé obrazu, kteří spolupomáhají formovat nový kolektiv, musí v sobě mít dostatek čistoty a připravenosti, aby mohli vykonat práci svobodných zednářů. Jestliže tyto předpoklady existují, pak tomu nemůže být jinak, než že je s nimi spojeno magnetické pole. Toto magnetické 49
pole, tato koule, je pro skupinu jakoby novou zemí, v níž se vyjevuje nové látkové pole, a novým nebem jakožto polem výživy. Uvnitř této magnetické koule pak probíhá úplně nový a jiný vývojový proces. Toto nové nebe a tato nová země klesají před nás dolů, přijímají nás a všechno staré mizí. Kdo toto chápe a začíná na tomto základě žít, ten prožívá slova Zjevení: „A viděl jsem nové nebe a novou zemi sestupovat od Boha a staré nebe a stará země pominuly.“ Nové magnetické pole pak skupinu definitivně přijímá. Mocný oheň, jenž je v něm obsažen, bude pak hořet. Tímto žárem se rozštěpí základní záření a všechny hodnoty a síly, jež se pak uvolní, dají vzniknout novému člověku, který byl kdysi člověkem prvopočátku. V následující kapitole vám předložíme kosmologický a antropologický problém: Jak vznikli nositelé obrazu?
50
IX
Chcete-li se s námi nyní zamyslet nad nesnadnou antropologickou a kosmologickou otázkou, jak jsme se stali „nositeli Božího obrazu“, musíte začít tím, že od sebe úplně oddělíte Ducha a projevený život. Mezi obojím ovšem existuje určitá spojitost. Věc se má tak, že život se vyvinul a je udržován Duchem, avšak život nikdy není duchovním životem v doslovném smyslu. Co Duch v sobě skrývá a čím je, si duševní bytost nedokáže představit. Duchovní bytí je totálně jiné, je totálně protikladné nejvyšší formě života, kterou si dovedeme představit. V moderní filosofii říkáme, že padlý mikrokosmos po vykonané pouti se transfigurací navrátí do říše Ducha. Kdybychom tato slova pojímali doslovně, podléhali bychom velkému omylu. Jejich záměrem je pouze vyjádřit to, že existuje životní skutečnost, která je plně v harmonickém souladu s nejvyššími normami Ducha. Duchovní říše je říší života, která existuje v harmonii s Duchem. Neexistuje žádná filosofie, žádná spásná událost v minulosti, v přítomnosti ani v budoucnosti, z níž bychom mohli čerpat vědomosti o Duchu. Můžeme pouze naznačovat a vědět, že bytost Ducha existuje. Můžeme pociťovat jeho dotek! Můžeme z něj různým způsobem žít! Nemůžeme jím ale být! To je důvod, proč musíme pohádku, že máme nějakého Ducha, neprodleně odkázat do říše nemožnosti. 51
Tato báchorka povstala z toho, že jako nositelé obrazu máme rozumovou schopnost a zažíváme, že tato schopnost se trvale rozšiřuje. Rozumová schopnost je neuvěřitelně velká a pomocí ní se také společně chápeme tohoto tématu. Vyvarujme se však domněnky, že když tak činíme, prozkoumáváme svým duchem hloubky Boha. Duch sám nás ale může pudit k tomu, že svou rozumovou schopností vystihneme něco z velkého životního mystéria. Takové obsáhnutí je ovšem nanejvýš obtížný úkol, a proto si zvolíme tu nejjednodušší metodu, jak svého cíle dosáhnout, totiž metodu, která v žádném případě nepřesahuje naši představivost. Představte si univerzální prostor, nezměřitelný a zdánlivě neomezený. Když se večer díváte na hvězdy nad hlavou nebo čtete o astronomických pozorováních, při nichž se počítá se světelnými roky, získáváte představu o univerzálním prostoru. Představte si teď tento prostor jako prázdný, bez hvězd, sluncí a planet – pak budete mít představu o takzvaném chaosu, o klidně spočívajícím prázdném prostoru. Takové prázdno je ovšem jen zdánlivé, neboť žádné skutečné prázdno nemůže existovat. „Prázdný prostor neexistuje,“ říkají rosikruciáni, neboť v prostoru je prasubstance, celý tento prostor sestává z prvotní substance. Každá vesmírná manifestace v prostoru se vytváří z prasubstance či skrze ni. Tato prasubstance tedy není mrtvou látkou, nýbrž potenciálně obsahuje všechny síly, které známe, a další síly, které neznáme; ba obsahuje zárodky všeho, co nazýváme životem. Tato prasubstance je Matkou všeho, Mater nebo Matrix nerostů, rostlin, zvířat i člověka. Z této Matky, jak musíme konstatovat, lze vysvětlit veškerý život. A skutečnost, že tato 52
Matka světa, tento vesmírný Matrix, je uctívána a vzývána, je proto v každém ohledu vysvětlitelná a vědecky akceptovatelná. Takové uctívání a vzývání však nezůstává bez pochybností. Jestliže veškerý život pochází z vesmírné Matky, z prahmoty, a my z této Matky žijeme, pohybujeme se a existujeme, pak je jasné, že to zároveň znamená omezení, určité zajetí a určitý stav. Na základě vědění o této univerzální Mater byla proto po staletí provozována a udržována velmi rozsáhlá magie. Vzpomeňte si jen na dobře známý mariánský kult. Velká skupina několika milionů věřících, spojená nejrůznějšími způsoby v dialektickou skupinovou jednotu, svým uctíváním a vzýváním Panny Marie v určitém rytmu – odpovídajícím předem stanoveným vibračním zákonům – uvolní pralátku, především v magnetickém těle této skupinové jednoty. Je zřejmé, že tímto způsobem vzniká určitý stav osobnosti, který se shoduje se záměry toho, kdo tuto skupinu věřících vede. Využívá se tu znalosti, která je velkému davu věřících odepřena; a jistě pochopíte, že využívání určité znalosti ve vztahu k druhým, kteří ji nemají, může snadno vést ke zneužívání. Hranice mezi užíváním a zneužíváním je často velice úzká. To vše musíte přesně vědět. Cestou Kříže s Růží nelze jít, aniž bychom určitým způsobem nevyvolali a neuvolnili síly Pramatky. To, co může na jedné straně vyústit ve velmi tajuplný a nebezpečný nesmysl a v krajně pochybnou magii, musí být pro každého, kdo se chce vážně vydat cestou Kříže s Růží, nadmíru posvátnou a nanejvýš cennou exaktní vědou. Sestoupíte-li ve Francii do zasvěcených jeskyň, v nichž odolávali a své obřady a služby konali poslední katarští bratři a sestry, a spatříte na stěnách znamení jejich velikých znalostí, 53
potom zároveň odhalíte, nač se tyto obřady mimo jiné zaměřovaly. Na stěnách uvidíte symbol opravdového gnostického křesťanství, kříž spojený s písmenem M, znamení Matky světa, Matrixu. Vůbec tu nešlo o populární uctívání Panny Marie s jeho magickými výsledky. Transfiguristická bratrstva všech dob existovala velice autonomním způsobem v kolektivně vytvořené nové skupinové jednotě, ve vlastním magnetickém těle, a jako taková uvolňovala rovněž pomocí svých obřadů a bohoslužeb z prasubstance síly, potřebné k uskutečnění cesty Kříže. Tak byly jejich tělům propůjčovány nové vlastnosti a jiné vlastnosti opět mizely, když uplatňováním zákonů svatého osvobození přiměli prasubstanci, jako v řetězové reakci, aby jim sloužila. Uplatňování těchto zákonů propůjčuje těm, kdo jich používají, moc, majestát a vznešenost, překonávající veškerá měřítka. Nyní rozumíte zkomolené a často svévolně využívané legendě o narození člověka Ježíše z Marie. Toto vyprávění poukazuje na nového člověka, na novou rasu, která musí být uvolněna z prahmoty. Je to rasa způsobilá k tomu, aby přivedla padlé mikrokosmy zpět do Neměnného království. Představte si nyní znovu prázdný prostor, klidně spočívající chaos, který jako jsoucno, jako Matrix, dokáže tak nekonečně mnoho. Tento chaos je ze všech stran obklopen univerzálním polem Ducha a zároveň je jím proniknut. Považujte to za pouhý náznak a nikoliv za vysvětlení, neboť vysvětlit vám to nemůžeme. Můžeme pouze konstatovat jeho přítomnost. Vně prahmoty, Matrixu, je a naléhá Duch; a díky své pronikající schopnosti, své všudypřítomnosti, je nám Duch velmi blízko, blíže než naše ruce a nohy, ale přesto je ve vztahu k nám, to je třeba velmi zdůraznit, transcendentní. 54
Působením Ducha se v chaosu na počátku probudilo dvanáct proudů vycházejících z prasubstance. Mohli bychom také mluvit o dvanácti ohnivých silách, o dvanácti explozích, o dvanácti eonech; v prázdném prostoru vzniklo dvanáct velkých sil, dvanáct obrovských řetězových reakcí. Vzpomeňte si na staré vyprávění o matce a jejích dvanácti synech. Těchto dvanáct eonů velmi zřetelně představovalo „působení Matrixu“. Byly to proudy vycházející z prasubstance a bylo jich použito k tomu, aby probudily „v klidu spočívající prostor“ s jeho obrovským potenciálem života. Těchto dvanáct eonů nebylo stejného druhu. Naopak, ač tvořily jednotu a působily společně, měly velmi rozdílnou povahu. Probudily ve Vesmírné matce či z Vesmírné matky dvanáct jevů: za prvé jev, který bychom označili jako vědomí; za druhé jev vůle; za třetí jev společného působení; za čtvrté jev oddanosti prostředí; za páté jev příchylnosti ke stejně utvářenému; za šesté jev obecného udržování se; za sedmé jev koordinace a zachování celku; za osmé jev rozmnožování a smrti; za deváté jev usilování; za desáté jev kolektivního projevování; za jedenácté jev kolektivního smýšlení; za dvanácté jev kolektivní ochoty k sebeoběti. Společným působením těchto dvanácti proudů měla, jak zněl nouzový plán, nakonec vzniknout živá bytost, v níž všech dvanáct jevů bude v souladu. Takto by vznikl nositel obrazu a tento nositel by pak mohl přivést pádem poškozený mikrokosmos 55
zpět do Domu Otce. Teď vám bude zřejmé, že roznítíme-li v prázdném prostoru dvanáct přírodních sil, z nichž každá odpovídá určitému principu probouzejícímu život, musí se stát ještě mnohem více věcí, než bude moci idea, která je toho všeho základem, přinést konkrétní výsledky v obecném působení. Proto je třeba dále si představit, že zároveň s probuzením dvanácti eonů v prasubstanci vstoupila do prostoru ovládaného chaosem celá neobyčejně početná hierarchie vznešených bytostí, aby sloužila nadcházejícímu vesmírnému stvoření. V Písmu svatém se tyto bytosti označují Elohim. Tato hierarchie naplnila chaos a reagovala na dvanáct proudů eonů. Společným působením Elohim a sil eonů vzniklo to, co nyní nazýváme dialektickým Univerzem, mohutná stavba hvězdných a slunečních systémů, velkolepá příroda smrti, neboť tyto bytosti, Elohim, neměly v úmyslu vytvořit věčně trvající Univerzum, nýbrž konečný vesmír, který by měl vždy sloužit jedinému velkému cíli, který již znáte. Elohim tedy vystupují jako planetární Duchové oživující hvězdné soustavy. To znamená, že jejich bytosti, ve společném působení se silami eonů, se v chaosu manifestují jako kulovité útvary, kulovité systémy, koncentrace prasubstance. To, co označujeme jako „Zemi“, je tedy zároveň výrazem jedné z těchto vznešených bytostí Elohim. Proto když čteme v knize Genesis dějiny stvoření, jak je vykládá mosaismus, porozumíme tomu, co tam po každé fázi zjevení stojí na závěr: „A Elohim viděli, že je to dobré.“ Při našem kosmologickém a antropologickém zamyšlení musíme mít tedy na zřeteli Transcendentního Ducha – Přírodu-Matrix a jejích dvanáct eonů – a Elohim. 56
Elohim známe též jako Svatého Ducha, tj. jako Ducha přinášejícího možnost uzdravení, Ducha viditelného vesmíru v přírodě smrti, neboť tito Elohim vytvořili jednotlivá životní vývojová pole. Elohim všechna tato nespočetná pole až do dnešního dne udržují a oživují; a z přírodních eonů vytvořili všechny živé bytosti, vytvářeli je postupně, až nakonec během času vznikl nositel obrazu Boha, Člověk, koruna jejich tvoření. A Elohim viděli, že je to dobré. A na každé planetě v projeveném vesmíru se zpívala píseň: „Jděte tam a množte se a naplňte celou zemi, neboť nyní nadešla hodina naplnění, hodina, kdy lidé mohou být rovni Bohům, jestliže naplní své poslání.“
57
X
Jak je vám známo, lidstvo žije ve stavu vědomí, jež bývá označováno jako stav sebevědomí. Tento stav vědomí našeho já je naším životním stavem. Proto říkáme: „Stav vědomí je stav života.“ Nyní je důležité blíže popsat jak stav vědomí, tak život. Jako vědomí označujeme životní princip, jeho podobu, jeho hodnoty, jeho omezení a jako život označujeme životní formu, její podobu, její hodnoty a její omezení. Životní forma se vždy dá vysvětlit ze životního principu. A proto: „Stav vědomí je stav života.“ Jak vědomí nějaké bytosti, tak její formu lze vysvětlit magnetickými účinky záření a obojí je také magnetickým působením záření vyvoláno. Rozlišujeme: 1. Základní záření. 2. Siderické záření. 3. Čtyři druhy éterického záření. Působením těchto záření se v jevovém poli mikrokosmu (monády) rozvíjejí různé biologické procesy. Mluvíme-li tu o mikrokosmu, víme, že musí existovat i makrokosmos a že na všechny životní procesy je proto třeba pohlížet vždy v širších souvislostech. Abychom naše téma s ohledem na myšlenkový postup této stati příliš nerozšiřovali, omezíme se na biologické procesy našeho dialektického lidství. 58
Ve vývoji dialektického lidství existovala doba – počáteční období – kdy jeho mikrokosmy postrádaly jakýkoliv životní stav; jejich jevová pole byla absolutně prázdná, když bychom v nich chtěli hledali nějakou biologickou formu. A přesto jeden biologický proces v jejich polích vyjevování probíhal. Vypadalo to totiž tak, že všechny tyto monády byly základním zářením vázány na jeden makrokosmos. Magneticky upoutány existovaly vždy ve sféře jedné planety, jednoho nebeského tělesa, jak bychom to dnes označili. Biologický proces, který se odehrával v monádách, kolem nich a na nich, se zaměřoval pouze na dosažení dokonalého souladu s druhem dané planetární sféry. Když se tento proces dovršil, začal se rozvíjet druhý. Monády či mikrokosmy byly nyní ovlivňovány ideomotorickou silou, to znamená, že monádám či mikrokosmům byla teď vtištěna velká idea, plán, jenž byl základem dané planety. Nejprve tedy šlo o dosažení souladu s určitou životní sférou, a poté o vstřebání ideje této životní sféry a jejího plánu. Tyto dva aspekty tvoří dva póly základního záření a oba právě naznačené procesy se v Univerzálním učení označují jako nerostný a rostlinný stav lidstva. Nyní už také víme, že ideová síla vytváří napětí, vyvolává žár. Dovedeme si proto představit, že monády upoutané ve své planetární sféře se rozžhavovaly, že tam tedy zjevně probíhal biologický proces. Tímto rozžhavením vznikala ve vývojovém poli monád síla, stav srovnatelný s vírem sil. Tento stav korespondoval s druhým kosmickým zářením, se zářením siderickým. Při tomto třetím procesu se v monádách působením ideje uvolnilo něco, co bychom mohli označit jako dychtivost. V ideji přirozeně existoval život (projevení). V důsledku procesu zahřívání 59
vyvolaného touto idejí vzniklo dychtění po životě. Všichni víme, že dychtivost rovněž vyvolává žár, a to mnohem intenzivnější, mnohem mocnější, mnohem sálavější než žár ideje. Tento třetí proces se v Univerzálním učení označuje jako živočišný vývojový stav nebo jako měsíční věk. Nicméně až do tohoto okamžiku se nedalo mluvit o životní formě v našem smyslu. Působením žáru vyvolaného žádostivostí po životě se siderická síla působící na planetě rozštěpila ve čtyři aspekty, a sice ve čtyři éterické radiace; a není třeba nijak dokazovat, že vzájemné působení mezi monádami a jejich planetou bylo pro planetu právě tak důležité jako pro monády. Z tohoto důvodu můžeme říci, že monády svou planetu vytvářejí a udržují. Když se tyto éterické radiace uvolnily, nastal čas pro zjevení formy; začal zemský věk. Až do této doby mohlo jít jen o manifestaci sil. Základní záření přineslo přitažlivost (planetární vazbu), pociťovanou vůči makrokosmu. Poté přineslo ideu. Siderické záření pak rozvinulo žádostivost, touhu po naplnění ideje. Působením éterických radiací mohla být nyní idea ve čtyřech rozsáhlých časových úsecích skutečně naplněna. Nejdříve působil nejhustší a nejpomalejší éter. Pomocí tohoto éteru se vytvořily velmi hrubé a špatně utvářené étericko-látkové formy. Ty nebylo možné označit za životní formy. Byly to mohutné, nemotorné reakce na první polaritní působení základního záření, které vznikly díky prvnímu éteru. Někdy se na tom podílela ne jedna, ale mnoho monád; byl to tedy určitý druh skupinové jednoty. Tyto pokusy nicméně daly opět podnět k větším účinkům žáru a ke zrychlení vibrací. Pak začala působit následující, druhá éterická síla. Vznikly nové formy (éteru), které umožnily reagovat na proud idejí 60
základního záření. Proto se vyvíjelo úsilí tyto formy modelovat, utvářet je ve shodě s planetárními idejemi. Formy pak získaly něco lidského, v našem smyslu lidského. Žár vyvinutý těmito snahami a zvýšené vibrace umožnily oživení třetího éteru. Nikdo nedokáže popsat obrovské zděšení, které to vyvolalo, obzvláště pokud na toto období uplatníme měřítka našeho přítomného citového života. To, co se stalo, bylo jen konsekventním pokračováním procesu biologického vývoje podle éterické podoby. V období, jež se tu snažíme popsat, se v rozvíjejícím životě objevily chtíče, ovšem v tak gigantickém, širokém a děsivém rozměru, že to bylo možné označit jako něco neomezeného a neohraničeného. Neohraničeného proto, že tato forma výrazu opět souvisela s planetárním stavem a s proudy v něm existujícími. Modelované, takříkajíc tiché formy předcházejícího období se naplnily životem, a to životem ve smyslu slepých žádostí. Povstávaly ze vzájemného monstrózního objetí, jedna druhou vraždila a požírala, jedna druhou v slepém životním pudu ubíjela. V této době se vyvinul strach, a to tak děsivý a nezměrný, že ještě dnes neseme v sobě jeho stopy v podvědomém působení plexu sacralis. Strach probudil individuální city, a tak se zrodil individualismus. Tak život v divokém víru vznikal a zanikal; protiklady se utvrzovaly. Žár se stal tak intenzivním, že vytrysklo světlo. Hrůzu bylo možné vizuálně vnímat v látkové podobě a vznikaly stále zhuštěnější formy. Na tomto hrůzném základě byl uvolněn čtvrtý, zpětně zářící, zrcadlící éter. Díky tomu se tento zvířecí člověk mohl stát bytostí myslící, individuem. 61
Po nekonečně dlouhých dobách a po nesčetných etapách biologického pokroku mohl nakonec vzniknout člověk, který dokázal ideu zpracovat v myšlenkách, který ji dokázal milovat a vůlí uvést v čin. Tímto způsobem vznikl v jevovém poli monád stav vědomí a stav života. V živé formě zušlechtěné povahy existoval ústřední bod, v němž všech šest uvedených druhů záření vytvářelo ohnisko, v němž mělo své centrum. Toto ohnisko se nazývalo duše. Každý z vás ale jistě pochopí, že toto centrum, které teď označujeme jako duši, tu v prvních počátcích biologického vývoje ve skutečnosti už bylo, neboť dříve než mohl začít samotný vývoj, muselo tu být ohnisko, počáteční bod, musela tu být základna, z níž vývoj vycházel. Když tedy takto v absolutním smyslu vznikl člověk a monáda se mohla skrze tohoto člověka a v něm projevovat, když se člověk stal rozumově-mravní bytostí obdařenou vědomím, bylo tím dosaženo konečného cíle biologického vývoje? Člověk dospěl k vědomí svého já. Stal se nositelem obrazu určité ideje, kosmické ideje, s níž mohl pracovat v sebeuskutečňující aktivitě. Od toho okamžiku se lidský tvor stal v pozemském smyslu dokonalým. Písmo svaté o něm mohlo plným právem říci: „A Bůh (Elohim) viděl, že je to dobré.“ Od toho okamžiku by měl člověk kráčet správnou cestou dál, aby od vědomí svého já pokročil k vyššímu dobru, k dalšímu vývoji, v němž by monády mohly slavit definitivní návrat zpět k původnímu stavu. V dávných dobách to však velká část lidstva neučinila. A v tom je také tragika našeho dnešního lidstva, a sice v tom, že opustilo původní ideu, původní ideovou sílu nouzového řádu. Co se této ideje týká, nevíme o ničem špatném. Musíte ale pochopit, 62
že když se podílíte na procesu vznikání, na vývojovém procesu, který se uskutečňuje v různých etapách, a v tomto procesu v určitém okamžiku získáte nějakou schopnost, kterou pak použijete tak, že vývojový proces rušíte a blokujete, tak vám přece musí být jasné, že se idea ztratí, že v makrokosmu vznikne disharmonie, a to nejen ve vztahu k vám samotným, nýbrž také pokud jde o kosmické záření. Toto rozumíme pádem, hříšným pádem. Naši předkové, kteří se stali lidmi v plném smyslu slova, takže „Elohim viděli, že je to dobré“, tito naši předkové zneužitím své schopnosti porušili biologický vývoj nouzového řádu. Důsledkem tohoto chování bylo, že všichni jejich potomci jsou strukturálně porušeni a s dědictvím těžkého karmického monadického zatížení ve vědomí svého já bloudí sem a tam. Pokoušejí se toto vědomí já kultivovat, aby dosáhlo vyššího stavu. To však není možné, protože proces vznikání, tak jak byl původně zamýšlen, neměl být korunován vědomím já. Toto vědomí já bylo v procesu vznikání pouze jednou z jeho fází. A proto ten, kdo lpí na svém vědomí já, zjistí, že se toto vědomí ohýbá, že se obrací zpět do minulosti. Vzdát se svého vědomí já neznamená zaujmout určitý kulturní postoj, prokázat trošku dobré vůle a být skromný a tichý. Nikoliv, je to dokonalý obrat: znamená to za prvé znovu pochopit původní čisté základní záření, a za druhé vzejít v takovém stavu vědomí, který se dalece pozvedá nad každý stav vědomí já. Tento stav nazýváme duševním vědomím. Cílem, který si vytyčila duchovní škola Kříže s Růží, je dovést vás k tomuto duševnímu stavu.
63
Výklad pojmů
Atom jiskry Ducha: viz Růže srdce. Aurická bytost: Neboli firmament představuje úhrn sil, hodnot a vazeb jako výsledek životů všech osobností, které se kdy v jevovém poli mikrokosmu zjevily. Všechny tyto síly tvoří dohromady světla, hvězdy mikrokosmického firmamentu. Jsou to magnetická ohniska, jež podle své povahy určují stav magnetického duchovního pole, tedy druh sil a látek, které jsou přitahovány z atmosféry a přijaty v mikrokosmickém systému. Povaha osobnosti odpovídá tedy druhu těchto světel. Zásadní změna osobnosti musí proto vycházet ze zásadní změny firmamentu, a to je možné jedině sebeobětováním bytosti já, totálním zničením já. Dechové pole: Také nazývané aurická sféra nebo tělo žádosti je silové pole, v němž se uskutečňuje trojí dialektické zjevení člověka. Toto pole září a vibruje. Má individuální strukturu siločar a silocenter, která vykazují velmi dynamický pohyb. Všechny síly a látky, které pronikají z vnějšku do dechového pole, jsou podle stavu dechového pole (kvality, vibrace, schopností) buď přijaty, nebo odmítnuty, jejich působení je zabraňováno, nebo je dynamizováno. Dechové pole patří k trojímu dialektickému systému člověka a je s ním zcela zajedno. Dialektika: Dnešní životní pole lidstva, v němž se vše projevuje v protikladných párech: den a noc, světlo a tma, dobro a zlo, život a smrt, a proto se nazývá „dialektické“. Tyto protiklady jsou spolu nerozlučně spojeny, neustále následují jeden po druhém, jeden se rodí z druhého. Vlivem tohoto základního zákona podléhá vše v lidském životním poli ustavičné změně a rozpadu, „vzniku, rozkvětu 64
a zániku“; je to oblast konečnosti, bolesti, nemocí a smrti. Ve svém původním stavu však mělo dialektické životní pole za úkol přírodními zákonitostmi a harmonickým rozpouštěním jevů a forem člověku zabránit, aby v této doméně zkrystalizoval a poutal se na formu, a tak mu mohlo stále znovu poskytovat možnost nového projevení. Tímto způsobem měl člověk stále znovu dostávat příležitost poznat cíl svého bytí a jít stezkou návratu skrze transfiguraci. Dialektická životní sféra tedy byla a je myšlena pouze jako dočasné místo pobytu, jako nouzový řád. Proto v ní rozpoznáváme dva typy vývoje, jeden regenerativní a jeden degenerativní. Tyto vývoje nakonec způsobí rozdělení lidstva, které toto životní pole obývá. Člověk může v dialektickém řádu buď regenerovat, tedy stoupat k vyšším hodnotám, do vyššího životního pole – v Bibli označovaného jako „nebeská říše“ – nebo degenerovat, to znamená klesnout do hříchu, vstoupit do nižšího životního pole, které se v Bibli nazývá „nejtemnější temnotou“. Žádná jiná cesta mezi těmito dvěma neexistuje. Duchovní škola: Škola mystérií Kristových hierofantů; viz Univerzální Bratrstvo. Elohim: Planetární Duchové oživující hvězdné soustavy. Endura: Stezka rozlomení já, stezka poslední, zlaté smrti dokonalým sebepředáním já tomu druhému, pravému nesmrtelnému člověku, Kristu v člověku. Je to stezka člověka–Jana, který „upravuje stezky pro svého Pána“. Je to uskutečnění výroku „On, ten nebeský druhý musí růst a já se musím zmenšovat.“ Musím zaniknout, aby ten druhý mohl žít. Stezka endury je klasická cesta všech dob, na níž musí do temnoty, utrpení a smrti padlý člověk očistným ohněm totálního životního obratu zaniknout ve své pravé nesmrtelné bytosti a vrátit se zpět k Otci. Životní cesta člověka světem dialektiky směřuje ke smrti. 65
Endura je dobrovolné umírání pro získání skutečného života. Je to životní cesta člověka hledajícího Boha, na které dobrovolně umírá své bytosti já, aby žil nepomíjivě v tom Druhém. „Kdo svůj život ztratí pro mne, ten jej nalezne.“ Eony: Přírodní síly božského, sedmerého pozemského kosmu, které jsou vůči člověku nepřátelské, protože člověk svým padlým stavem porušuje harmonii pozemského kosmu a neustále překračuje jeho přírodní zákony. Gnose: a) Dech Boží, Logos, pramen všech věcí, projevující se jako Duch, Láska, Světlo, Síla a Univerzální Moudrost. – b) Univerzální Bratrstvo jako nositel a projev Kristova pole záření. – c) Živé poznání Boha, dané těm, kteří znovuzrozením duše vstoupili do světelného zrození Boha (pymandrický stav vědomí). Gnose, pětinásobná, univerzální: Souhrnné označení pěti vývojových fází, jimiž se v žáku projevuje ona jediná stezka k životu: 1. osvobozující náhled, 2. dynamická touha po spáse, 3. dokonalé sebepředání, 4. pozitivní nový životní postoj, 5. vzkříšení v novém životním poli. Hadí oheň: Hadí oheň nebo systém hadího ohně, sídlo duševního ohně či vědomí je tvořivá síla vůle biologického vědomí. Je to síla, která cirkuluje míšním systémem a prostřednictvím nervů tohoto systému kontroluje veškerou dialektickou manifestaci. Christian Rosenkreuz: Lectorium Rosicrucianum odvozuje své jméno od klasického označení Kříže s Růží nebo Christian Rosenkreuz. Zastává stanovisko, že toto příjmení nenáleželo žádnému existujícímu člověku, ale že se vztahuje k určitému duchovnímu zaměření. 66
Označujeme se jako rosikruciáni, abychom tím naznačili, že chceme učinit Ježíše Krista živým činitelem v našem životě a že chceme jít jeho cestou v praxi. Odtud křestní jméno Christian. Kristova stezka je cestou, metodou, životním postojem, náboženským smýšlením zaměřeným na rozvinutí Růže. Růže je skrytý princip, který se nachází v srdci každého člověka, na jehož základě se může uskutečnit Boží dětství. Prací na Růži v síle a milosti Krista a podle návodu klasické moudrosti, Univerzálního učení, může každý člověk dosáhnout velkého cíle, k němuž se zrodil, podle prologu Janova evangelia: „Těm pak, kteří Jej přijmou, dává moc stát se znovu dětmi Božími.“ Veškeré toto usilování může být chápáno pod jménem Christian Rosenkreuz. Jevové pole: viz Dechové pole. Kolo zrození a smrti: Nazývá se též „kolo dialektiky“. Je to stále se opakující proces zrození, života a smrti osobnosti, kterým je mikrokosmos vždy znovu oživován novou osobností, která pak jde opět toutéž cestou. Království nebeské: Boží řád, původní životní oblast lidstva, které z ní bylo vypuzeno kosmickou katastrofou, známou jako „pád“. V každém člověku hluboko zakotvená touha po osvobození či spáse, volání a působení všech vyslanců Univerzálního řetězce Bratrstva, kteří v průběhu dob vystupovali ve zjeveném světě, jsou zacíleny na návrat do této pravé životní oblasti lidstva. Nesmí to být především zaměňováno s pobytem mrtvých na onom světě, který je naprosto neprávem označován jako „Království nebeské“. Tato takzvaná nebeská sféra mrtvých je právě tak dočasná jako látkový svět živých. Je jen průchozím domem k novému zrození v připoutání na kolo zrození a smrti.
67
Kristova hierarchie: Univerzální gnostické Bratrstvo, Corpus Christi, Tělo Kristovo, božská hierarchie Nehybného království. Je to univerzální Tělo Pána a označuje se také mnoha jinými jmény, jako: Neviditelná církev Kristova, Univerzální gnostický řetězec, Gnose. Svým působením ku prospěchu padlého lidstva vystupuje mimoto jako Trojsvazek světla, Bratrstvo Šambaly, Škola mystérií Kristových hierofantů, a nabývá podoby v mladém gnostickém Bratrstvu Zlatého Kříže s Růží. Látková a zrcadlová sféra: Dvě poloviny bytí dialektického přírodního řádu. Látková sféra je oblastí, v níž žije člověk ve své látkové podobě. Zrcadlová sféra je oblastí, v níž se mimo jiné odehrává proces mezi smrtí staré osobnosti a reinkarnací, zrozením nové osobnosti. Skládá se kromě pekelné sféry a takzvaného očistce (očišťující sféry) též ze sféry, která se v přírodním náboženství a okultismu označuje jako „nebe“ a „věčný život“. Tyto nebeské sféry a život v nich podléhají stejně jako je tomu v látkové sféře konečnosti a časovosti. Zrcadlová sféra je tedy místem dočasného pobytu mrtvých, což neznamená, že zemřelá osobnost získá nový život, neboť osobnost nemá žádné trvání. Pouze nejhlubší jádro vědomí, záblesk ducha neboli dialektická jiskra, je dočasně vzato zpět do aurické bytosti a tvoří základnu vědomí pro novou osobnost, jež je budována aurickou bytostí ve spolupráci se silami působícími v matce. Mikrokosmos: Člověk jako minutus mundus (malý svět) je složitý životní systém kulovitého tvaru, v němž lze z vnitřku směrem ven rozpoznat osobnost, jevové pole, aurickou bytost a sedmeré magnetické duchovní pole. Skutečný člověk je mikrokosmos. Co se pod pojmem „člověk“ rozumí v tomto světě, je jen zmrzačená osobnost degenerovaného mikrokosmu. Dnešní vědomí je vědomím osobnosti, a proto si uvědomuje pouze pole bytí, k němuž náleží. 68
Nirvána: Věčný, a proto nezměnitelný božský vesmír. Bytosti, k nimž jako smrtelné duše patříme, tuto oblast v pradávné době opustily a má-li se mluvit o opravdové, božské a věčné svobodě, je nutné, aby se tam vrátily. Rozumově-mravní nahlédnutí: V řeči duchovní školy to znamená, že gnostickým dotekem dojde rozum a cit k náhledu a pochopení toho, co stezka požaduje. Růže srdce: Mystické označení atomu jiskry Ducha (nazývaného též praatom nebo Kristův atom), který se přibližně nachází na hrotu pravé srdeční komory a tvoří matematický střed mikrokosmu. Je to zakrnělý pozůstatek původního, božského života. Růže srdce (nazývaná také zlatým semínkem Ježíšovým nebo drahocenným klenotem v lotosovém květu) je zárodkem nového mikrokosmu. Je to božské sémě, jež zůstalo v padlém člověku jako příslib milosti, aby jednou mohl nastat okamžik, v němž se rozpomene na svůj původ a naplní jej touha po Otcovském domě. Pak je možné, že světlo duchovního Slunce, světlo Gnose probudí dřímající růžové poupě. Při pozitivní reakci a neochabujícím nasměrování žáka může začít proces regenerace člověka podle božského záchranného plánu. Skupinová jednota: Skutečná jednota všech, kteří byli přijati v živém těle mladého gnostického bratrstva, jež je podstatou duchovní školy důrazně vyžadována. Tato jednota není vnějším projevem sounáležitosti, nýbrž vnitřní jednotou života rostoucích nových duší, jež se prokazuje v pozitivním novém životním postoji v duchu Kázání na hoře. Svatyně hlavy a srdce: Hlava a srdce člověka jsou určeny k tomu, aby sloužily jako zasvěcená „pracoviště“ pro působení Boha 69
v člověku, který obnovil spojení s Duchem, spojení se svým Pymandrem. V souladu s tímto vznešeným určením jsou hlava a srdce po základní a strukturální očistě na stezce endury obnoveny k nadmíru nádherné jednotě, k pravé svatyni ve službě Bohu a jeho usilování o svět a lidstvo. Když si je žák tohoto určení vědom, slouží mu to na stezce jako trvalá pobídka a napomenutí, aby veškerý svůj myšlenkový, volní, citový a činorodý život očistil ode všeho, co by se tomuto povolání mohlo stavět na odpor. Univerzální Bratrstvo: Božská hierarchie Nehybného království, která tvoří Univerzální Tělo Pána a je označována také mnoha jinými jmény, jako: Neviditelná církev Kristova, Kristova hierarchie. Ve svém působení k užitku padlého lidstva vystupuje mimo jiné jako Bratrstvo Šambaly, Škola mystérií Kristových hierofantů nebo Hierofantní duchovní škola. Univerzální učení: Není to „učení“ v obvyklém smyslu slova, jak je lze nalézt v knihách. Je to v nejhlubším smyslu živá skutečnost Boha, v níž se k tomu zušlechtěné vědomí učí číst a chápat všemoudrost Stvořitele. Živé tělo: Nazývá se také novou gnostickou říší, gnostickým astrálním polem, utvářeným z čistých, původních astrálních substancí. Je vybudováno mladým gnostickým Bratrstvem v součinnosti s gnostickým Univerzálním řetězcem, jehož je posledním článkem. Svou působností v obou polích (jak v poli vzkříšení, tak i v životním poli dialektiky) uschopňuje, dokud doba žní této periody trvá, každého člověka upřímně toužícího po osvobození, aby přes Živé tělo mladé Gnose vstoupil do pole vzkříšení. Živé tělo mladé Gnose je během žní právě uplynulé periody archou, o které hovoří Genesis. Je to sedminásobné tělo, vybudované z osvobozujících sil ve spolupráci s Univerzálním 70
gnostickým řetězcem, v němž je úroda naší doby shromážděna a bezpečně svážena do stodol nového života. Je to „ovčinec dobrého pastýře”, o němž se zmiňuje Nový zákon. Živé tělo tvoří v čase most mezi oběma kosmickými oblastmi. Obsahuje všechny síly, které žák potřebuje k tomu, aby mohl tento most přejít. V Evropě se mu dostalo podoby a odtud se šíří do celého světa, neboť jeho burcující volání je určeno celému lidstvu.
71
Literatura Mezinárodní školy Zlatého Kříže s Růží Díla vydaná v českém jazyce:
Elementární filosofie moderního Růžového Kříže * Přicházející nový člověk * Bratrstvo Šambaly * Prázdný prostor neexistuje * Duchovní odkaz Jana Amose Komenského * Gnose v aktuálním zjevení * Univerzální Gnose * Mystérium života a smrti
Uvedené publikace si můžete objednat u svých knihkupců. Distribuce Kosmas s.r.o. www.kosmas.cz
