Harry Trottel a posel Talibánu

Peter M. Jolin

Harry Trottel a posel Talibánu freetim(e)publishing, s.r.o. (c) 2013

Ukázka knihy z internetového knihkupectví www.kosmas.cz

Obsah Avian influenzae ....................................................................... 4 Černá sanitka ......................................................................... 30 Nečekané setkání ................................................................... 52 Nejen smrt bere vše ............................................................... 72 Konec starých časů ................................................................ 87 Andělé a démoni .................................................................. 106 Tajná chodba ........................................................................ 123 Nevědomost hříchu nečiní ................................................. 144 Na scéně je Halfox ............................................................... 163 Zmýlená neplatí ................................................................... 182 Hříšníkovo doznání ............................................................. 200 Cervus ex machina .............................................................. 216 Ukázka z knihy „My děti ze stanice .................................. 237 Kaiserchrocht“ Peter M. Jolin ....................................................................... 243

Ukázka knihy z internetového knihkupectví www.kosmas.cz, UID: KOS186418

Peter M. Jolin – Harry Trottel a posel Talibánu

Tuto knihu věnuji svému nejlepšímu příteli. Nemohu jej ovšem jmenovat, aby se náhodou neurazili ti, kteří se o sobě mylně domnívají, že jsou mí nejlepší přátelé. Tuto knihu tudíž věnuji všem, kteří se domnívají, že jsou mí nejlepší přátelé. Ten, kterého jsem měl původně na mysli, je jedním z nich.

-3-



Kapitola I.

Avian influenzae Harry si otřel hřbetem levé ruky zpocené čelo, vytáhl z kapsy kalhot papírový kapesníček a opatrně otřel z lysé hlavičky svého malého přítele vazkou tekutinu, vzhledem a konzistencí připomínající rozředěnou škrobovou moučku. V pokoji to znepokojivě páchlo. Harry se cítil trochu provinile, přestože v odborné zdravotnické literatuře jasně stálo, že je to v tomhle věku zcela normální a přirozené. Miminka prostě po jídle blinkají. Málokteré je, pravda, tak šikovné, aby si dokázalo pozvracet vlastní temeno, ale malý Timothy, kterého Harrymu na odpolední hlídání svěřila sousedka, paní Michaelsová, to hravě dokázal. Původně měl Timmyho hlídat Harryho bratránek Dooley, ale shodou nepředvídatelných náhod spadl těsně po obědě do výkopu před domem. Přesněji řečeno, ona to nebyla zas až taková náhoda. Harry tam Dooleye strčil, neboť o smluveném hlídání neměl ani tušení. Nyní toho samozřejmě upřímně litoval, ale bylo již pozdě plakat nad rozlitým kojeneckým mlékem na koberci v pokoji. Ničeho by tím nedocílil a zbytečně by si zamáčel nohavice. Byly tři hodiny odpoledne a požárníkům se právě podařilo zavěsit Dooleye na kladku, pomocí níž jej hodlali opatrně vytáhnout. Výkop měl na šířku pouhých třicet centimetrů, zato hluboký byl skoro tři metry. Dooley byl ke své smůle velmi drobný a útlý a zapadl do něj jako zátka do hrdla láhve. K Harrymu do pokoje doléhalo temné skučení a nadávky čackých hasičů; Dooley se v hysterickém záchvatu znovu vysmekl ze soustavy vlečných lan a prosebně kvílel z nitra země, aby ho okamžitě zasypali – stejně chce už docela dlouho umřít a lepší příležitost se mu v dohledné době těžko naskytne. -4-



„Dooley, miláčku,“ poskakoval kolem výkopu Harryho strýc Vance, Dooleyův otec, „když dovolíš, aby tě páni požárníci vytáhli ven, koupím ti novou školní aktovku! Se Spidermanem!“ „Tu jsem chtěl, když mi bylo osm,“ odtušil z díry Dooley. „Aktovky už dávno nefrčí. Dneska se nosí batohy. Jdi pryč, tati. Chci, aby sis mně pamatoval veselýho a šťastnýho, jako jsem bejval.“ „Veselej a šťastnej jsi naposled bejval, když ti bylo deset měsíců,“ opáčil Vance Donkey. „K prvním narozeninám jsi dostal dort s jednou svíčkou a dvojitý balení Prothiadenu.“ „Nemusíš mi to připomínat,“ odsekl Dooley. „Vím stejně tak dobře jako ty, že od tý chvíle, co se u nás objevil Harry, jsem hotovej uzlíček nervů, třesou se mi ruce a nabrečím toho za den víc než všichni herci z jihoamerický telenovely dohromady! A úplně nejhorší je to od tý doby, co chodí Harry na tu výběrovou školu přírodních věd… buééé… bůůůů… přitom je úplně blbej… buééé… a já…“ Dooley – stejně jako jeho rodiče, sousedé, příbuzní a známí Donkeyových – vůbec netušil, že jeho nenáviděný bratránek Harry, příjmením Trottel, žádnou výběrovou školu přírodních věd nenavštěvuje. Harry byl totiž čarodějník. Pokud to ještě nevíte, tak čarodějníci existují. Pochopitelně ale nevypadají jako ti špatně namaskovaní herci z pohádek, co nosí špičaté čepice, neupravené plnovousy a krajně nepraktické dlouhé pláště, do kterých by se při prvním kroku museli nutně zamotat, zejména pak na místech jako jsou eskalátory v metru, kde by je nošení dlouhého pláště přímo ohrožovalo na životech. Čarodějníci jsou, když celý problém hodně zobecníme, obvykle velcí pracháči, kteří manipulují světem. Tuto manipulaci si ovšem nesmíte představovat tak, že někde nějaký hejhula mávne kouzelnou hůlkou a naše modrá planeta začne tančit se svým nejbližším sousedem Marsem (mohla by teoreticky i s Venuší, pokud by byla lesbička) valčík skrz celou sluneční

-5-



soustavu. Manipulace probíhá daleko nenápadněji, takže ji trdlové – tak čarodějníci nazývají osoby, v nichž je magických schopností zhruba stejně jako zrnek zlatého kaviáru na talíři somálského strávníka – naprosto nejsou s to zaznamenat. Vzpomeňte si na to, až půjdete příště do hypermarketu a budete stát nekonečně dlouhou frontu před pokladnou. Ty stojánky s tyčinkami Mars, Snickers a Twix tam nejsou jen tak náhodou. To je vysoká magie a vy nemáte naprosto žádnou šanci se jí účinně ubránit. A to ani tehdy, pokud náhodou studujete výběrovou školu přírodních věd a dokážete z hlavy určit přesné taxonomické zařazení trubýše Porpita. Harry rozhodně nebyl tak dobrý čarodějník, aby dokázal za pomoci kouzel ovlivnit denní tržbu v obchodním řetězci Tesco. Dalo by se říci, že měl podstatně víc štěstí než rozumu; sám by zřejmě použil temín „z prdele kliku“, neboť jeho způsoby nepatřily k nejvybranějším a představa kliky trčící mezi polokoulemi hýždí by jej ukrutně pobavila, pokud by to ovšem nebyly jeho vlastní hýždě. Harry se jako čarodějník narodil a do svých jedenácti let o tom neměl ani potuchy, neboť jeho magicky obdaření rodiče tragicky zahynuli, když byl ještě batole, a on sám byl svěřen do výchovy tetě a strýci Donkeyovým, což byli čistokrevní trdlové, kteří za největšího kouzelníka mylně považovali druhořadého iluzionistu Davida Copperfielda. Jako čarodějník Harry studoval na prestižní kouzelnické akademii v Neštovicích a díky mocné protekci ze strany ředitele Anguse Bumbála jej z této instituce stále ještě nevyloučili. Angus byl jeho kmotrem a velmi blízkým přítelem jeho zvěčnělých rodičů a držel nad ním ochrannou ruku, jak to jen šlo, přestože se mu dlaně občas silně třásly díky nadměrné konzumaci alkoholu a z ochranné držby se sem tam vyklubal lepanec do zátylku. Harry odložil Timmyho na kanape a dlouze vyhlédl z okna. Když spatřil scénu odehrávající se kolem výkopu, zálibně se usmál a

-6-



zalitoval, že studentům není v žádném případě povoleno používat kouzla v přítomnosti trdlů. Po prázdninách, které právě končily, měl nastoupit do třetího ročníku a rozhodně do něj nastoupit chtěl. Přesto měl cukání uzavřít Dooleyho do obrovské plechovky s nápisem Lidskas – pro červy to nejlepší a nechat jej zahrnout hlínou, přesně tak, jak si to bratránek přál. Ačkoli kdyby to opravdu udělal, neměl by Harry během prázdninových pobytů u Donkeyových koho mučit. Dooley byl jedináček a poslední dva roky dokonce nechoval ani žádné domácí zvířátko. Díky Harrymu totiž neměli jeho mazlíčci příliš dlouhou životnost. Poslední němá tvář, již Dooley vlastnil, byl roztomilý pískomil neslyšící na jméno Albert, přestože tak byl oslovován po celé tři měsíce svého pobytu v domě Donkeyových v Chrochtově, Klovákova ulice 8. Albertův život vyhasl během loňských vánočních prázdnin, a to za velmi pohnutých okolností, jež měly za následek, že se chudák pískomil už ani nepohnul. Ačkoli to není tak docela přesné – Harry jej totiž narazil na špici vánočního stromku, který se následně pohnul celý, když jej na sebe Dooley v atace nervového záchvatu strhnul. „Harry, drahoušku,“ ozval se ode dveří hlas tetičky Pelagie, „mohl bys prosím sejít dolů a promluvit si s bratránkem?“ Harry rozpačitě škubl rameny. Neměl nejmenší chuť vybavovat se s tím troubou, který momentálně vězel hluboko pod zemským povrchem a hlavou narážel o stěny výkopu, neboť nastydl od nohou a nemohl potlačit mocné kýchání. „Ani náhodou,“ zavolal na tetičku. „Kromě toho, hlídám mimino. Nerad, ale hlídám. Za Dooleye. Ještě jsme se nedomluvili na smluvních podmínkách jednoho obchodu a už mi nabízíte další. To je špatnej byznys a do toho já rozhodně nejdu.“ „Řekni, co by sis přál,“ naléhala tetička. „Splníme ti jakékoli přání, pokud přemluvíš Dooleye, aby se nechal vytáhnout ven. Požárníci nám dávají posledních dvacet minut, pak budou volat do blázince.“

-7Ukázka knihy z internetového knihkupectví www.kosmas.cz


„A co jako?“ opáčil Harry nevzrušeně. „Aspoň se bráchanec dostane ke svejm. Jsem docela zvědavej, jak ho budou z tý díry vytahovat lapiduši. Spustěj mu tam nejspíš svěrací kazajku a až se do ní zakousne…“ „Prosím,“ zaštkala teta Pelagie a otřela si významně oči do cípu zástěry. „Když nám pomůžeš, tak…“ „Budu moct kouřit v posteli,“ přerušil ji Harry. „Ty kouříš?“ podivila se tetička a vrhla na Harryho krátký vyčítavý pohled, čehož vzápětí hořce zalitovala. Harry totiž dovedl číst myšlenky všech osob, které nebyly čarodějníky, byly střízlivé a neprodělaly v minulosti zápal mozkových blan. Teta Pelagie byla členkou abstinentského hnutí a jediné, co se jí kdy podařilo zapálit, byl flambovaný steak při nedávné oslavě patnáctého výročí její svatby s Vancem Donkeyem. Harry zběžně prolistoval tetinu hlavu. Pozastavil se u vzpomínky na sen z neděle na pondělí, v němž ji vášnivě objímal Brad Pitt v mariňácké uniformě a – což mu přišlo ještě podstatně zajímavější – středečního zážitku z tržnice, kde tetičce osmahlý prodavač ryb přednesl několik silně nemravných návrhů a nakonec ji laškovně švihl slanečkem přes spodní část zad; přesněji do míst, kde se pomnožná záda mění v konkrétní řiť. „Kouřím,“ pravil, když by s četbou u konce. „Teda, spíš s tím tak nějak začínám. A rozhodně se mi nechce běhat za přístěnek pokaždý, když dostanu chuť na žváro. Ne že by to bylo zas až tak často, ale přece jenom. U postele chci mít popelník s nápisem hotel Waldorf – Astoria a zlatej zapalovač ve tvaru mořský panny, který při škrtání blikaj prsa červeně. Takže jak se domluvíme?“ „Nemohl by na tom popelníku být emblém rumunských státních drah?“ zeptala se opatrně teta Pelagie. Zmíněný popelník se na rozdíl od toho, který Harry požadoval, nacházel kdesi ve sklepě, nejspíše v krabici s nápisem Křehké – neklopit!. Před nějakými deseti lety jim jej přivezl strýcův nejlepší přítel Oswald Ryan

-8-



z cesty do Temešváru. „V žádným případě,“ zavrtěl Harry rezolutně hlavou. „Ten popelník seženete, i kdybyste ho měli ukrást. Jinak zůstane Dooley tam kde je, a navíc ještě upozorním strejdu, že tvoje zelená manšestrová sukně rozhodně nesmrdí rybinou proto, že sis v autobuse omylem sedla na balíček uzenáčů.“ „No dobře,“ povzdechla si rezignovaně Pelagie Donkeyová. „Pokud budeš tak moc hodný a dovolíš mně nebo strýčkovi, aby se z tvého počítače připojil na e-bay…“ „To si ještě rozmyslím,“ sykl Harry, vzal z pohovky vrnící miminko, vrazil ho tetě do náručí a seběhl ze schodů do přízemí tak rychle, jako by v kojencových plenkách byl ledabyle vložený odjištěný granát a do exploze zbývalo půldruhé vteřiny. Harry vyběhl před dům; ne snad, že by tak moc spěchal na pomoc bratránkovi, kterého z hloubi duše nesnášel, ale cokoli bylo příjemnější než trávit čas s ukňouraným miminem, které se co dvacet minut počurává, nechutně zvrací, a ještě navíc mu zapatlalo ručičkama brýle. Harry se je pokusil během cesty po schodišti očistit cípem košile, ale proces byl o něco delší než předpokládal, a tak na ulici prudce narazil do jednoho z požárníků. Ten se zapotácel, z hlavy mu při srážce spadla přilba a ladně se odkutálela směrem k výkopu. Chyběl jen milimetr, možná dokonce jen půl. Harry si opravdu přál, aby do výkopu spadla a zasáhla kvílícího Dooleye, což se také nakonec stalo – nesmíme zapomínat na fakt, že Harry byl čarodějník, i když podstatně horší než třeba Darren Brown. „Au!“ ozvalo se z nitra země. „Synáčku, chudáčku!“ vyjekl strýc Vance, klečící nad výkopem. „Jako básník by ses teda neuživil,“ prohodil lakonicky Harry. „Takovej lacinej verš. To u nás na škole máme psychologa a ten píše jinačí říkanky. Škoda, že Dooley není holka. Kdyby byl, měl bych po ruce jednu moc pěknou:

-9-



Prohnal jsem svou sestřenkou kapesní nůž se střenkou ostrou jako břitva. Teď ji čeká pitva.“ „Já tě nenávidím!“ vřeštěl Dooley, kterého zmínka o vzdělávacím ústavu, který Harry navštěvuje, přivedla na samý pokraj nepříčetnosti. „Nenávidím tě ještě o něco víc, než Saddám Husajn Spojený státy! Kdybych měl po ruce kapesní nůž, proklál bych tě s ním, i kdyby měl střenku tupou jako násada od koštěte!“ „Neproklál,“ mínil Harry. „Počítám, že můžeš upažit tak na pět čísel, a to jsem ti ještě dost přidal. Kdybys měl tu kudlu v zubech, možná bys mohl vyrejt do hlíny nějakej obrázek. Třeba znak tý tvý pitomý školy pro sociálně slabý studenty, ze který vychází jeden počišťovač za druhým a absolventky ženskýho pohlaví dělají největší možnou kariéru jako hajzlbáby!“ „Nenávidím tě!“ ječel Dooley a dupal nohama tak vztekle, až v nedaleké schránce na dopisy zabubnovala rulička novin o víko. Díky své psychické labilitě se Dooley projevoval poněkud… diagnosticky nejednoznačně. Chvílemi mluvil jako malý génius a chvílemi jako naprostý idiot. Jeho rodiče to pochopitelně trápilo, ale co už mohli dělat. „Nápodobně,“ usmál se Harry. „Ale protože jsem ve svý podstatě dobrák, tak se ti možná nevyčůrám na hlavu, i když ta situace k tomu vyloženě svádí.“ „No tak, Harry,“ pokusil se vstoupit do hovoru strýc Vance. Teta Pelagie, která se právě objevila ve dveřích s malým Timmym v náručí, na něj však významně zamrkala. Vance okamžitě pochopil, oč se jedná, napřímil se, oklepal si kolena a důvěrně se naklonil k jednomu z lelkujících hasičů. „Hoďte mi sem to lano!“ zařval Dooley a nadskočil ve výkopu

- 10 -



tak prudce, že přilba vyletěla dobré tři metry vysoko a při dopadu praštila Vance Donkeye přímo do břicha. Strýc krátce hekl a zlomil se v pase jako tanečník samby, když jej na parketu náhle schvátí žaludeční kolika. „Hoďte to okamžitě sem! Já toho parchanta zabiju! Na mou duši ho zabiju!“ Teta Pelagie přešla k Harrymu a láskyplně ho pohladila po vlasech. „Dostaneš dva popelníky,“ usmála se vlídně. „A mimochodem – jakou že to kouříš značku?“ Dooley byl skutečně smolař. Jakmile byl vyproštěn ze zajetí jámy, chtěl se samozřejmě vrhnout po Harrym jako rozzuřený býk – kupodivu měl Harry toho dne na sobě červenou košili, takže by se po něm docela dobře mohl vrhnout i nějaký skutečný býk, kdyby mu sebou zamával před tlamou – ale po prvním vratkém kroku směrem k pochechtávajícímu se bratránkovi jej něžně sevřel v náruči strýc Vance, vzpouzejícího se, prskajícího a kousajícího jej odvlekl do svého Fordu Mondeo a odvezl na vyšetření do nemocnice. Řidič požárnického auta odhodil na zem nedopalek cigarety a prohodil směrem k Pelagii Donkeyové: „Vobdivuju vás, pani. Měli sme v rodině něco podobnýho. Švárovo kluk byl taky takovej malinko vopožděnej. Jednou mu máma povídá – skoč do sklepa pro brambory. Bydleli v pátým patře. No, vozíme mu se ženou každej rok vo Dušičkách malej věneček.“ „Ale já…“ pokusila se teta Pelagie o chabý odpor, ale řidič jen přátelsky zasalutoval, skočil do vozu, nastartoval motor a odjel i s příslušenstvím. Harry se zlomyslně uškleboval. Bratránka Dooleye letos nesnášel o to víc, že díky němu nemohl absolvovat se svými spolužáky prázdninový výměnný pobyt v Amsterdamu; Dooley jej nakazil spálou, což je nemoc infekční a vztahuje se na ni přísná

- 11 -



karanténa. Pravda, podle zpráv, které se k němu od kamarádů dostaly, nebyl jejich pobyt zas až tak moc zábavný, zejména zpočátku, kdy se jim podařilo nechtěně porušit nejpřísnější čarodějnický zákon a za toto provinění jim hrozila Smrt tak dlouho, až ji z toho rozbolely klouby (schválně si zkuste hrozit někomu deset dnů; možná to nebude ani na zápis do Guinessovy knihy rekordů, ale rozhodně to bude stačit na pořádné namožení svalů – a chudák Smrt ani žádné svaly nemá!). Nicméně, byly to jeho prázdniny a díky Dooleyovi je měl zkažené. Spálové pupínky svědily tak urputně, jako by se Harry v lese zahrabal do mraveniště, podobně jako se někteří lidé zahrabávají na pláži do písku. Smysl nemá ani jedno, ale zahrabávat se do mraveniště je pochopitelně daleko větší pitomost. Teta se strýcem se všemožně snažili Harrymu tuto závažnou nepříjemnost vynahradit. Na jeho narozeniny jej vzali na výlet k megalitickým polím v Carnacu, což bylo dosti nákladné i přesto, že Dooleye nechali celé čtyři dny v péči senilního starobního důchodce, pana Biggse, v jehož domě to strašlivě páchlo močí a který od rána do večera vyprávěl absurdní historky z druhé světové války, do nichž se mu díky pokročilé stařecké demenci nepletly už jen obsahy druhořadých válečných filmů, ale v posledních letech už i příběhy kreslených hrdinů z komiksu o kačerech z Kačerova. Když se mu intelektuálně založený Dooley odvážil oponovat řkouc, že největší válečný konflikt v dějinách lidstva rozhodně nerozpoutal Rampa McKvák, zamkl jej rozzlobený pan Biggs na celé dopoledne do přístěnku a sám za dveřmi po několik hodin napodoboval štěkání kulometu. Během první čtvrthodinky se k němu přidali všichni domácí hlídači z okolí, takže výsledný efekt připomínal teroristický útok osamělého střelce na závody psích spřežení. Dooleymu se udělalo strašně špatně a opakovaně se vyzvracel do důchodcových vojenských škorní, za což si vysloužil další exemplární trest – od osmi večer

- 12 -



až do půlnoci musel na zahradě vztyčovat francouzskou vlajku za nepřetržitého zpěvu Marseillaisy. Na druhý den ze sebe nemohl vydat ani hlásku, což bylo jedině dobře, neboť přes veškerá varování z dřívějška cítil ve svém nitru mocné nutkání vyjádřit se nesouhlasně k informaci o Mnichovské dohodě, již podle pana Biggse podepsali Konrád Adenauer, strýček Skrblík a Alfred Adler a obětovali tak část Srbska ve prospěch mongolského chána. Carnac ovšem Harryho vyloženě zklamal. To, že v Bretani v jednom kuse pršelo, by ještě dokázal skousnout – ostatně skousnout dešťovou kapku není nic složitého, to dokáže kdekdo. Daleko více rozmrzelý byl z faktu, že všechny šutráky byly obehnány drátěným plotem a největším adrenalinovým zážitkem, který se návštěvníkům nabízel, byla okružní jízda v kýčovitém vláčku po okolních asfaltkách. Harry naléhal na strýce, aby v noci plot přelezl a ukradl pro něj jeden menhir jako dárek k narozeninám, což strýc odmítl se slovy, že jeho fyzické možnosti rozhodně nedosahují seriálového hrdiny Obelixe a na uvolnění byť i toho nejmenšího kamene by potřeboval těžkou stavební techniku, kterou ovšem nedokáže přehodit přes plot. „Já ti přehodím přes plot klidně buldozer,“ zavrčel Harry. „Ale ten šutr rozhodně chci mít.“ Strýc se rozpačitě poškrábal na zátylku a nabídl Harrymu návštěvu nedalekého prehistorického muzea. Harry opáčil, že mezi neandrtálci už víc jak dvanáct let žije a nepotřebuje vidět nějaké ubohé rekonstrukce z pěnového plastu. Trval na menhiru tak dlouho a důrazně, až strýc rezignoval, pod rouškou tmy se přiblížil k plotu a byl téměř okamžitě odchycen hlídačem, předveden na policejní stanici a donucen k zaplacení pokuty tučnější než pozadí americké komičky Roseanne. Po této nemilé příhodě byli Donkeyovi nuceni výlet předčasně ukončit a strýc Vance si dokonce musel od Harryho vypůjčit na benzín a na dálniční poplatky, což jej notně skličovalo.

- 13 Ukázka knihy z internetového knihkupectví www.kosmas.cz


Po návratu domů čekalo na Harryho milé překvapení. Jeho přátelé z Neštovic mu k narozeninám zaslali několik balíčků; od svého nejlepšího přítele Bena Steinera dostal útlý svazeček nejlepších židovských anekdot a od Neila Jonese kouzelné karamelky, které se po rozbalení samy přetransformovaly do podoby miniaturních nahatých slečen, v této formě skákaly do úst s rozverným pištěním a v dutině ústní se prdelkami vilně otíraly o jazyk a patro konzumenta. Vzpomněla si na něj dokonce i jeho tajná láska Mixie Groganová, nejlepší studentka z ročníku, která mu poslala balíček s měděnou soškou trpaslíka s výrazně negroidními rysy, již získala od domorodého mága při svém prázdninovém pobytu v Gambii. V průvodním dopise stálo, že jde o ochranného bůžka, sloužícího buď jako pomocník žen při slehnutí nebo při přímém ohrožení černou magií, což bohužel nemůže určit přesněji, neboť z nich během přepravy v zavazadlovém prostoru letadla odpadly cedulky s popiskami. Každopádně prý doufá, že je to ten druhý. Harrymu to bylo víceméně jedno, ale hřálo jej u srdce, že si na něj Mixie vzpomněla. O zlomek vteřiny později si uvědomil, že hřejivý pocit na hrudi nezpůsobuje ani tak vzpomínka na milované děvče, jako spíše krabička zápalek, které lze škrtnout o cokoli; v náprsní kapse u košile se pravděpodobně zažehly nárazem na pouzdro se studentskou legitimací. Harry si strhl doutnající košili a začal po ní zuřivě šlapat. Když pak zbytkem rukávu udusil poslední plamínky, olizující třásně u koberce, s hrůzou zjistil, že popelem lehla nejen jeho oblíbená oděvní součástka, ale i doporučený dopis z Neštovic, z nějž zbyl pouze cípek s polovinou razítka a kouskem poštovní známky. Sakra, zanadával v duchu Harry. Bylo to nejspíš něco důležitýho, když to přišlo doporučeně. Bude se muset zeptat Bena, aby nepřijel do školy bez nějaké nové učebnice nebo jiné učební pomůcky. Měl sice v Neštovicích protekci, ale spoléhat na ni

- 14 -


Harry Trottel a posel Talibánu

Recommend Documents