polovina pro prodejce v prodeji od 3. února 2009

Prosíme, kupujte jen od prodejců, kteří stojí na svém prodejním místě a mají platný průkaz!

cena: 40 Kč / polovina pro prodejce

322 v prodeji od 3. února 2009

Obsah | Fejeton | POŠLI TO DÁL | TÉMA: GHETTA | DĚJINY PŘÍTOMNOSTI | REPORTÁŽ | REFERÁT Rozhovor | ~ | KOMIKS A KŘÍŽOVKA | Kultura | uličníci | Sms a E-maily | SVĚTOZOR

EDITORIAL Vážené čtenářky, vážení čtenáři Setkáváme se dnes nad tématem ghetta, které se poslední dobou stává téměř leitmotivem Nového Prostoru. Je opravdu těžké se tomuto tématu vyhnout, chceme-li se pravdivě a bez předsudků zaobírat světem okolo nás. Ghetto je dokonalým popřením myšlenky otevřené společnosti Karla Poppera, věrozvěsta všech liberálů a hlasatele myšlenek, na nichž stojí nebo by alespoň chtěla stát dnešní společnost. Navzdory všem nadějím ghetto není reliktem minulosti, ale něčím, co je i v dnešním západním světě na vzestupu. Něco je špatně a místo toho, aby zanikala, jejich zdi rostou do povážlivých výšek a mnohým se stávají celoživotním vězením. Všechna varování jsou zapomenuta a navzdory historické zkušenosti se hlasatelé stavby zdí, skutečných i pomyslných, stále vracejí. Železnou oponu se podařilo povalit, ale její sofistikovanější obdoby rostou jak houby po dešti a to nejen na státních hranicích. Do ghett se dnes dobrovolně uzavírají i ti úspěšní a bohatí, bezpečně izolováni od všech, kdo by mohli narušit jejich spokojený život. Pocit bezpečí se stává nejdůležitějším a velmi drahým statkem. Nikomu se nechce riskovat střet s jinakostí. Místo otevřené společnosti, ve které lidé i myšlenky volně putují a každý má možnost zaujmout místo, které nejlépe odpovídá jeho schopnostem a tužbám, tu máme systém zdí a vymezených míst. Ti nemnozí hrdinové, kterým se podaří se vymanit, jen připomínají těm méně šťastným, jak nesamozřejmé něco takového je. V noci před uzávěrkou tohoto čísla se mi zdál sen, téměř noční můra. Mířili jsme s otcem kamsi a náhle se ocitli ve zcela neznámém městě, které na trase nikdy nebylo. Jakási rozpadlá továrna s trčícími zbytky konstrukcí a kolem něj změť hroutících se domů. Uprostřed nich stánek s občerstvením, kde se srocovalo místní obyvatelstvo. Ze všeho čišela bezvýchodnost a já se probudil hrůzou, že už se odtamtud nikdy nedostaneme. Vzpomněl jsem si na Magora Jirouse a jeho „merry ghetto“ a vám všem přeji, aby taková byla i ta vaše.

OBSAH fejeton: Svěží závan z blogosféry

ghetta Z ghetta ven? /Novotná/

/Stern/

ghetta S cháskou bez rukaviček

ghetta Bronx blues /Havlín/

/Xaver/

Pošli to dál

4 – 5 dějiny přítomnosti: Bez práce není legrace

6 – 7

8 – 9

reportáž: Dva machové v Sarajevu

referát: Antikrist přijde 9/11

/Kubíček/

/Růžička/

rozhovor: Kateřina Sidiropulu Janků

/Hajdáková, Děd/

12 – 13 ~: Gauner nebo hrdina... /Kaňák/

10 – 11

/Křížková/

14 – 15 komiks: Samorost /Bažant, Novák/

16 – 17 kultura: VÝTVARNÉ UMĚNÍ

kultura: LITERATURA /Marečková/

/Ptáček/

křížovka

18 – 20

hudba /Veselý/

21

22

23

kultura: DIVADLO

uličníci: SMS a E-maily: Kdepak štůček…

/Drábek/

/Pick/

24 – 25 světozor: What next for Guantanamo? /The Big Issue In Scotland/

film /Křížková/

26 – 27

28

29

Alexandr Budka

Ilustrace na obálce: Toy_Box

spojení

vábnička na příště

Redakce Nový Prostor Vyšehradská 27/423, Praha – Nové Město, 128 00 tel.: 220 199 301 (302) sms: +420 774 789 079 e-mail: [email protected] www.novyprostor.cz

Těšit se můžete na průvodce lidským životem a všemi přechodovými a iniciačními rituály, které ho provázejí od kolébky po hrob. Srovnáme si různé doby a kultury, rituály formální i ty ryze neformální, jako je první mejdan nebo rande.

30


Autor: Jan Stern

Svěží závan z blogosféry Přátelé, možná byste to do mě neřekli, ale já miluji filozofy. Myslím, že bez filozofů by bylo na světě ouvej, protože jen filozofové jsou lidé optimističtí a vídí zářit perly i tam, kde jiní spatřují tlít jen méně hodnotné suroviny. Hans Magnus Enzensberger například již v sedmdesátých letech hlásal, že nové komunikační technologie nás osvobodí od byrokratické nadvlády, obnoví komunitu, skutečnou demokratickou diskusi a znovuspojí osamocené lidi. S nástupem internetu mnozí tuto jeho radostnou vizi zopakovali a nedávno pak samotný Václav Bělohradský napsal: „Jak osvobodit politiku od spektáklu? Myslím, že rozhodující roli tu mohou sehrát paralelní společenství v blogosféře, schopná uskutečnit jakousi deinstitucionalizaci politiky.“ Tak jsem se nedávno rozhodl, že se na tu deinstitucionalizaci, na tu diskusi, která obnoví podstatu demokracie, na to znovuspojení lidí, podívám zblízka. A čtu vám tohle: *Cukrovkáři si musí zaplatit všechno a feťákům dáváte jehly zadarmo! *No a co, Ži.di už dávno překonali Hitlera a telavivský norimberský soud taky nikde. *Komu to cpeš vejmrdku. *Tak si zjisti, že útok 11.9.2001 byl pojišťovací podvod, který se hodil do plánů CIA. Stačí si zjistit, kdy a jaké smlouvy uzavřel Zilbrštajn s NY magistrátem. *Zdravím Usámu bin Ládina na Floridu. *A co UDAVAČ konfident STB soudruch F A L M E R ??? *Ahoj lidičky, dejte mi hlas na www.telata. cz/Sexykocicka, jesli se vám líbím. Pusinku všem. *Proč je opět zablokovaná diskuse o ci.gánech, stop CENZUŘE! *Přijde chlap do autosalonu a chce si koupit auto. Prodavačka se ptá: a jakou barvu si budete přát? Chlap: pokud možno v barvě semene! Ženská udiveně: a proč zrovna takovou? No, víte, já jsem dost mizernej řidič, tak kdybych to někde odřel, že bych si to doma stříknul sám! *Vy modrý prasata! Kdy hodláte vy zmetkové prošetřit případy zlodějen a tunelů páchaných od r.1990? To je stále jen hon na lidi z KSČM, že, Vy modrý dobytkové! *Neuvěřitelné, kolik je tu rudých zrůd! Do plynu všechny rudochy!!! *Komu je zima, ať klikne. *Na takový hajzly líný, levičáckou verbež, lůzu, já platim daně! *Máte zájem o přivydělání penízků? Můžete si vydělat až 2500,- týdně, klidně i víc. Neplatíte vůbec nic, jde o naprosto jednoduchou

záležitost. Pro bližší info pište na mail [email protected] *Lepší Paroubek než zdegenerovaný kníže, hysterická vyvolávačka potyček s policií, propagátor marihuany ve školách, Dežomila z Tatarstánu, restituent Bursík, a pod nima zakuklená ekotoreristická základna! *:-//// *U českýho blbce teď frčí upocenej provozák, arogantní narcis a psychopat ohánějící se bouchačkou. *Arogantním narcisem myslíš jistě zakladatele zlodějny v Čechách, neúspěšného kandidáta KSČ z roku 1987, soudruha poloprofesora všech pavěd HomoKlause, že jo??? *Nemyslim Kikinu, ale Ratha ty blbečku degenerovanej. *Největší buzna je papež. Tomu to dělal do zadku už sturmbahnführer v dorostu SS. *MODRÉ STRAKY DO PRACOVNÍHO LÁGRU, AŤ POZNAJ CO JE TO PRÁCE! *Podle blafů si spřízněnej s Gottwaldem. Zalez chcíplotino. *Horší než komouši je HULVÁT Tupohlávek a jeho modrá SVOLOČ ODSS plná TUNELÁŘŮ. *Baníček nejlepší u nás *Cenzor maže příspěvky, ve kterých není jediné sprosté slovo!!! Kolik vám platí bushovská CIABIS mafie?!!! *Muheheeeee *Měla si vůbec někdy lofase ve wagýně, že si tak zapčklá? *ZASTAVME MODRÉ VRAHY! STOP MODRÉ TOTALITĚ V NAŠÍ ZEMI! *Rád bych zde vzdal čest památce Pana Josefa Simona, vzhledem k tomu že byla zablokována diskuse o jeho totálním manifestu před praktikami zdejšího ranného kapitalismu. Doufám, že jeho oběť je obětí poslední. *Co to ten upocenej přičmoudlej soudruh JYŘYK ze swětskejch zase blábolí!! Další nesmyslné

žvanění otylého oláha, je mi z něj na blití. *Lepší než židovskej poskok Schwarzenberk z Trautenberka, sluha zednářské kliky p. Havla, agenta StB. *Měli by zakázat rodit při jakýmkoliv podezření na nějaké postižení, jinak tady budou samí kriplové, už degenerujeme! *Že se ta čarodějnice PARKANOVÁ nestydí. To neví, kdo nechal upálit mistra Jana Husa?!? *Když je ve vládě Kocáb, tak už tam může bejt i Pepek Vyskoč ze Švejka *Fantomasi Julínku, vyndej skřeta Cikrta z pr. dele a táhni!!! *Se ti asi líbí na šibalskym bradavičníkovi jeho kvalifikovaná bradavice. Ale „Jářízenýnejvyššíbytostí“ nikoho nezajímá, jen zvrací kydy. *Tady opravdu pomůžou jenom klacky a kandelábry, jak v 56 v Maďarsku. *A co ty tisíce lidí, co už spáchalo sebevraždu z důvodů nezaměstanosti atd. Viz MV statistika! To sme si vycinkali, moc vám děkujem páni sameťáci. *Vo kom jako mluvíš, nezaměstnaný sou jenom romy a život roma je méněcenný než život průměrně vycvičeného slepeckého psa. *Táhni odsuď dementní landovská buzno, di lízat spasitelovi psychopatovi Landovi řitní otvor. *Už se nemůžu dočkat až ti ty tví černý koule ukopnu *www.cibulka-net.cz. Pravda o roli KGB a GRU v současné české politice. CHCEME RADAR.CZ PETICE *IZRAEL - HOŠI DĚKUJEM! Tak vidíte přátelé, co k tomu dodat? Snad jen: Filozofové rulezz! P.S.: Jo, ještě vám dlužím téma článku, k němuž se vlastně tato zajímavá disputace rozpoutala. Znělo: Osudy českého zdravotnictví.


Frýbo, zaplať mi pivo! Rok se s rokem sešel a po Silvestru máme za sebou i Frýbestr. Každoročně se 25. ledna na Miloše, přesně v 8:50 SEČ sejdou všichni milovníci a uctívači Miloše Frýby, aby ve své svatyni v dejvické nádražní hospodě oslavili svého kultovního hrdinu zpěvem svatých Oggů, frýbovských coververzí populárních písní. Přesně v 8:50 se totiž Miloš Frýba každodenně zjevoval na televizní obrazovce a hlásil zprávy. Zvěst o této epifanii se dodnes šíří od úst k ústům, takže nic nevadí, že Miloš Frýba zmizel z obrazovek krátce po listopadové revoluci a mnozí z návštěvníků proslulé restaurace si nemohou jeho účinkování pamatovat. Příčiny zrodu svérázného kultu se ztrácejí hlubinách času, na jednom se však pamětníci shodují. V temných dobách normalizace byl hlasatel Frýba jedním z mála, komu se opravdu dalo věřit.

Když řekl, že v 8:50 budou zprávy, tak také byly! A každá zpráva byla dobrá, když ji hlásil Miloš Frýba! Každodenní jistota se hluboce otiskla do duší tehdejší mládeže a tak není divu, že se k ní upínají i v dnešní zmatené době. Původní recese se tak vyvinula ve velmi trvanlivou tradici, zasluhující pozornost Společnosti pro studium sekt a nových náboženských směrů. Jako každý vyvolený, má i Frýba svého věčného protivníka, zosobněné zlo, jímž je Alexander Hemala se zástupem svých pomahačů, hlasatelkou Vávrovou, ale i novodobých následovníků, od Severy po Merunku. Frýbovci stoicky snášejí všechny rány osudu, jako byl Frýbův definitivní odchod do důchodu v loňském roce nebo kacířské zneužití skinheadskou skupinou Orlík, která si dovolila jedno ze svých alb pojmenovat Miloš Frýba for president. Také Hemalovo

účinkování v propagační kampani artového kina Světozor vyvolalo jen tiché opovržení. Vážnějším nebezpečím byla nedávná rekonstrukce proslulé nádražní hospody, vyvolaná zájmem hygieniků. Výzdoba se však postupně vrací na své místo, a tak nezbývá než doufat, že celé nádraží nevezme za své v souvislosti se stavbou dopravního okruhu. Tomu jsou Frýbovci připraveni bránit vlastními těly.

Alexandr Budka

Ta pravá pomoc Začátkem prosince proběhla skoro bez povšimnutí médii zpráva o smrti Miroslava Szamszelyho – bezdomovce, který loni před vánocemi zachránil před umrznutím nemluvně odložené kýmsi do kontejneru na pražském Spořilově. Tehdy se kolem jeho činu rozpoutala mediální kampaň, která neušla ani pozornosti města. Magistrát, ztělesněný radním pro sociální otázky Janečkem (který stál rovněž u zrodu nepovedeného Akčního plánu pro řešení bezdomovectví), rozhodl, že mužův dobrý skutek musí být po zásluze odměněn. Nařídil poskytnout bezdomovci azylové bydlení, zajistit sociální pracovníky a psychology, najít mu práci, léčit

jeho neléčenou duševní nemoc, dohlédnout na to, aby se neztratil z dohledu… Když druhý den pan Szamszely nevydržel příval nečekané „péče“ a vyskočil z okna azylového domu, aby pak napadl lékaře, který ho měl ošetřit, přispěchal magistrát s vyjádřením, že „neunesl zásadní změnu ve svém životě a zájem médií a byl proto hospitalizován v psychiatrické léčebně“. Magistrát, radní Janeček i zainteresovaní sociální pracovníci se tak stali ryzí pomocnou profi rukou, která nebere ohledy a z toho, kdo je v dosahu, sedře svým pohlazením kůži. Někde asi došlo k chybě. Možná nebyla nabízená lákadla ta pravá.

Pan Szamszely, který nejspíš netušil, že se za přirozenou pomoc bude muset podrobit „výkonu“ sociální práce, už v psychiatrické léčebně zůstal. A před dvěma měsíci zde zemřel – kvůli léčbě měl narušený polykací reflex a nešťastnou náhodou se tak při jídle zadusil. Pomoc ho v konečném důsledku stála život: To jediné co měl, než byl zahrnut péčí podle cizích představ. Péčí, která vychází z předpokladu, že po komfortu, který společnost svým poslušným členům nabízí, touží každý. Více tolerance k nenormě, chtělo by se říct...

Zuzana Brodilová

Shnilé království italské Vlády si obvykle schovávají nasazení armády na časy války a její angažmá na domácí půdě si dvakrát rozmýšlí: je snad vlastní národ nepřítel? Ne tak Itálie. Tamní premiér Silvio Berlusconi oznámil, že v ulicích měst začne patrolovat tři sta tisíc vojáků. Jde prý především o potírání pouliční kriminality a obranu cti italských žen. „Potřebujeme tolik vojáků v ulicích, protože naše ženy jsou tak krásné,” oznámil Berlusconi. Škoda, že premiérovi země, která má v parlamentu méně žen než Afghánistán, neleží jejich osud na srdci častěji. Zatímco další z Berlusconiho teatrálních výroků prolétl zprávami jako perlička, je potřeba říct, že nasazení armády znamená další krok k represi imigrantů, vedle Afričanů zejména

Romů z Albánie, Kosova a Rumunska. Všechny cesty vedou do Říma, ale chodit po nich smí jen někteří. Od jedenasedmdesátiletého miliardáře by zvláštní soucit s chudými asi nikdo nečekal. Že imigranti ve své většině přicházejí do Itálie za lepším životem a ne loupit a znásilňovat, by si ale uvědomit mohl. Místo toho sází na nacionalistický sentiment a manichejskou „my versus oni” rétoriku. Asi nejlépe to potvrdil jeho nedávný výrok, podle kterého se italští vojáci jakožto „armáda dobra” postaví „armádě zla”, rozuměj přistěhovalcům. Nezůstalo jen u slov. V Itálii hrozí za ilegální imigraci až čtyři roky vězení, pokud se přistěhovalec dopustí zločinu, dostane o třetinu vyšší trest než rodilý Ital. Vláda také zavedla

masivní katalogizaci obyvatel přistěhovaleckých táborech, složené nejen z fotografování, ale i ze snímání otisků prstů. Berlusconiho kroky jsou o to znepokojivější, že si může být jistý v kramflecích. Zavděčí se nejen spojenci Umbertovi Bossimu z populistické Ligy severu, který chtěl imigranty střílet hned v lodích, ale i italské veřejnosti. Ta ho loni v dubnu zvolila do úřadu už potřetí za sebou a Berlusconi zjevně ví, jaký chleba jí upéct. Takže je vše v pořádku? Spíš ne. Je cosi shnilého v zemi, v centru jejíhož hlavního města vydrží dvě hodiny transparent se sloganem „Otevřeme brány holocaustu pro Rumuny”.

Tomáš Havlín


Autorka: Andrea Novotná

Představte si, že byste se narodili v části města, do které je cesta veřejnou dopravou složitá, ne-li nemožná. Řada bytů ve vašem okolí je vybydlená, většina vašich přátel z dětství prošla zvláštní školou. Lidé z jiných městských čtvrtí se na vás kvůli tomu, kde jste doma, dívají skrz prsty… Ghetto znamená život ve vyloučení. Historicky je máme spojené především s židovskými čtvrtěmi – ať už v temném středověku, nebo v ještě temnějším pokusu o středověk ve dvacátém století, který vstoupil do dějin pod názvem Třetí říše. V obou případech v ghettech žili Židé. V prvním případě měli být odděleni od křesťanské společnosti jakožto lidé „nečistí“ věnující se často typu obživy, který je křesťanům zapovězen: půjčování peněz. V případě druhém bylo oddělení přípravou na definitivní zrušení odlišnosti jejím vyhlazením a ghetta představovala přestupní stanice na cestě do vyhlazovacích táborů. Zkrátka a dobře, zdálo by se, že ono slovo pouze odkazuje k dávno minulým časům, jejichž nelidskostem už jsme dávno vzdáleni.

Ghetto v Lodži.

Prstence bídy kolem velkoměst Jenže vyloučení trvá v pozměněné podobě dodnes a jeho vazba na lokalitu bydlení se také neoslabuje. Podle OSN žije zhruba jedna miliarda lidí ve slumech, tedy ve více či méně vyloučených oblastech na okrajích velkých měst, v chudobě a bez přístupu k řadě základních služeb. Obrovské slumy jihoamerického kalibru jsou sice v Čechách zatím bezpečně vzdálenou realitou, i u nás se ale stále častěji hovoří o „vyloučených lokalitách“, o kapsách chudoby, beznaděje a sociálního propadu. Už je sice většinou neohraničují zdi a ploty, jejich nepropustnost směrem ven ale neskončila. Jen zde vesměs platí ono známé heslo všech alibistů: co oko nevidí, to srdce nebolí (aspoň do okamžiku, kdy problémy vybublají na povrch, jako tomu bylo v případě loňského pokusu neonacistů o pogrom na romském sídlišti Janov). Něco se mění, něco zůstává. Půjčování peněž se dávno nebere jako nečisté, ba právě naopak: moderní civilizace učinila právě ze vzájemného rozmnožování peněz jeden ze svých základních principů. Tím hůř pro ty, kteří se nedokáží přizpůsobit. Jenže nemysleme si, že společnost, v níž je většina vtahů převoditelná na společný jmenovatel v podobě peněz znamená, že záleží pouze na tom, kolik peněz je kdo schopen získat (a tedy kolika schopnostmi je schopen se vyká-

zat), a že je tedy v jistém smyslu spravedlivá a nehledí k vrozeným rozdílům. Aby se jednotlivec dostal v dnešní společnosti k penězům, musí mít určité výchozí podmínky. Může mezi ně patřit vzdělání, ale také schopnost zapadnout do toho či onoho kolektivu. V konečném důsledku mezi ně snadno může patřit také „správná“ barva kůže, bez níž nedostanete dobrou práci. Neschopnost sehnat práci vede k vyloučení a chudobě, chudoba zase k tomu, že se velmi často nepodaří předat potřebné dovednosti dětem, které pak rovněž neuspějí a opakují přesně to, co prožili rodiče. Anebo ještě jinak: rasismus vede k vyloučení a vyloučení podporuje chování, které je problémové pro většinovou společnost. To posiluje rasismus a ten vede k vyloučení. Kruh se uzavírá…

Veselé ghetto? Pojem ghetto má ale významů více a vyloučení nemusí být vždy jen negativní. Ve středověku židovská ghetta představovala na mnoha místech mnohem vyspělejší a zajímavější kulturu, než byla ta, která je obklopovala. Židovští vzdělanci leckdy přesahovali úrovní ty křesťanské a stejnorodost čtvrti stojící navzdory okolnímu světu posilovala mezi jejími obyvateli solidaritu a sklon ke vzájemné pomoci.

Právě na tento aspekt slova „ghetto“ navázal československý kulturní underground za minulého režimu, když se manifestačně přihlásil ke svému statusu vyloučení ze společnosti a rozeznal v něm zdroj své svobody. Enklávy vlasatých hudebníků a rozevlátých básníků samy sebe označovaly za „veselé ghetto“ a v jistém smyslu měly pravdu: jejich kultura šířená přes průklepáky nebo s použitím vyřazené mašinky na jídelní lístky a jejich hudba hraná na podzemních akcích je mnohem zajímavější než to, co tenkrát produkovali všichni oficiální umělci dohromady. Na rozdíl od roztříštěné většinové společnosti, kde opatrnost kázala uzavřít se do bezpečné ohrádky rodiny, se „androšům“ podařilo udržet duch pospolitosti a komunity, ve kterém solidarita není prázdným slovem. Jenže ghetto, jakkoli veselé, má i odvrácenou stránku. Soustředění na jednom místě vytváří zranitelnost navenek a může snadno plodit sektářství a uzavřenost dovnitř. Staří Židé byli často vystavováni pogromům zvenčí a dovnitř si jejich komunita leckdy nezadala v uzavřenosti a netoleranci s křesťanským světem, který ji obklopoval. Perzekuce ze strany státní moci ani tendence k pocitům uzavřenosti a výlučnosti se nevyhnula ani „veselému ghettu“ undergroundu.


Hrdinové budoucnosti? Zdálo by se, že současné vyloučené oblasti či dokonce slumy z třetího světa nemají s ghetty z předchozích dvou příkladů nic společného. Jsou popisovány nikoli jako alternativa, ale v jazyce sociální patologie a jako problém. Do značné míry oprávněně – co lze ostatně čekat od oblastí, jejichž specifičnost je založena na bídě? Jenže jednostranné stigmatizování ghett nikam nevede. Tak jako nelze přehlédnout ohromné problémy, jimž jejich obyvatelé čelí, je třeba zároveň vidět i jejich dovednosti, jež jim umožňují za krušných podmínek přežít a které mohou ve světě mimo ghetto působit neskutečným dojmem. Jistě je třeba se vyhnout romantizování slumů a ghett, stejnou chybou by ale bylo nevidět miliony každodenních hrdinských okamžiků, které jsou denní součástí života lidí v oblastech vyloučených na okraj. Možná nás jednou budoucnost překvapí, když ukáže, že včerejší průkopníci nových cest lidského ducha – přední vědci, politici a obchodníci zůstali zapomenuti daleko za lidmi, kteří v ubohých podmínkách rozvíjejí strategie přežití – i to, co se dnes jeví jako zoufalé, může jednou získat na ceně.

a ten může snadno pohřbít i ty nejlepší záměry. Kolébkou druhé odpovědi jsou USA – afirmativní akce, které se tam v rozsáhlém měřítku uplatnily, jsou u nás spíše strašákem známým jako pozitivní diskriminace. Ve své podstatě je přitom založena na jednoduché a spravedlivé myšlence – ve volné soutěži mezi zvýhodněným a znevýhodněným bude věčně prohrávat ten znevýhodněný a jedinou možností, jak tomu předejít, je dorovnat jeho znevýhodnění. Jenže na první pohled nevyhnutelná snaha povzbudit zvýhodňováním slabé má i své stinné stránky – plodí resentiment a závist většiny a pomáhá jen jednotlivcům, zatímco velká část znevýhodněných zůstává ve stejné nebo i horší situaci jen s výčitkami navíc (měli šanci, tak proč se nesnaži-

li – zní odpověď a zapomíná se, že šance měla jen omezený počet míst). Pozitivní diskriminace navíc může devalvovat úspěchy členů menšiny – nikdy nelze odlišit, co je jejich individuální zásluha a co už výsledek podpory zvnějšku. Zázračné řešení od stolu vymyslet nelze. O řešení, které by nám pomohlo porazit ghetta by ale určitě mělo platit, že bude blíže americkým pokusům o nápravu nespravedlivých nerovností než represivním nápadům českých politiků. A rovněž to, že ať už bude jakékoli, nebude k ničemu, pokud spolu s řešením sociálních problémů nezačneme bourat zdi předsudků v našich hlavách. Autorka je spolupracovnicí redakce.

Lze rozbít zdi? Celá řada ostrovů sociálního vyloučení začíná představovat i u nás vážný problém, a to nejen pro jejich obyvatele a sousedy. Tyto lokality se staly politickým problémem, když vrátily do hry krajní pravici. Plánovaný neonacistický pochod „starým ghettem“, židovským městem v Praze, společnost i politici široce odsoudili a tisíce lidí se postavily proti svou přítomností přímo v ulicích Prahy. Když šli ovšem neonacisté s protiromskými hesly do „nového ghetta“, sídliště Janov v Litvínově, mnoho lidí jim naopak tleskalo a po odpůrcích přímo v ulicích města se slehla zem. Ghetta ale představují také problém sociální. Není trvale udržitelné, když se část společnosti stěhuje do vilových čtvrtí, zatímco jiná část se propadá do míst, kde mohou sdílet jen svou bídu a kam veřejné služby nedosáhnou. Společnost, která to připustí, odsuzuje sama sebe k rozpadu. Jenže se vznikajícími ghetty, si zatím nikdo neví rady. Osvědčuje se prolamování začarovaného kruhu života na okraji ve prospěch jednotlivců – dlouhodobá práce s jedním člověk nebo s celou rodinou. Jenže tak se problém nevyřeší. Existují také dvě širší odpovědi na to, co s ghetty a lidmi, kteří jsou zde lapeni. Jedna je represivní a hájí ji např. bývalý ministr Čunek. Zjednodušeně ji lze charakterizovat slovy Boženy Němcové na chudobné musí být přísnost. Představa, že až se vůči chudým a vyloučeným zavede poručnický režim, změní to jejich přístup k životu, vyjadřuje iluzi naivních technokratů, že lidé jsou přístroji fungujícími na dálkové ovládání. Zapomínají, že represe vždy vyvolává především odpor


Autor: Felix Xaver

Francouzská ghetta vznikla na okrajích velkých měst. Na místech, která byla přímo určena k tomu, aby v nich lidé byli šťastní. Francouzská předměstí dnes pěstují nejen mladé delikventy, ale i módní ikony. Prezidentským kandidátům se však pořád ještě vyplatí je nazývat holotou. Zatímco před několika desetiletími nebylo o francouzských sociálně slabých předměstích možné hovořit jako o ghettech, jejich situace se v posledních letech natolik zhoršila, že toto označení už dnes nečiní odborníkům problémy. V běžné francouzštině existuje pro předměstí, v němž se koncentrují ekonomické a sociální problémy, slovo banlieue. To označovalo původně vlastně jakékoli předměstí, ale od osmdesátých let dostalo úzce vymezený význam problémové čtvrti. V kontrastu k americkým ghettům lokalizovaným do ekonomicky degradovaných částí vnitřních měst se ve francouzském případě navíc skutečně jedná o předměstí velkých aglomerací, jako je Paříž nebo Lyon. V osmdesátých letech francouzská banlieue od amerických ghett odlišovala i poměrně pestrá sociální a etnická skladba jejich obyvatel, dnešní situace však je mnohem bezútěšnější.

Odkladiště sociálně slabých Příčin zhoršení stavu banlieue je hned několik. „V důsledku současné finanční krize musela svoji činnost ukončit řada pracovních agentur. Ty dosud zprostředkovávaly brigády a krát-

kodobá zaměstnání, na nichž byla závislá většina obyvatel těchto chudých čtvrtí. Dvě třetiny z nich se tím ocitly bez práce,“ říká o současné situaci Didier Lapeyronnie, profesor na pařížské Sorboně. Podle jeho názoru přispělo k zhoršení stavu i zvolení Nicolase Sarkozyho prezidentem. To prožívalo obyvatelstvo těchto čtvrtí zvlášť negativně. Velká část banlieusards se domnívá, že je v Sarkozyho politice chápána jako strůjce problémů a v jeho kampani to tak skutečně bylo. Sarkozy vyhrál v atmosféře strachu následující sociální neklid na předměstích na podzim 2005. Jeho rozhodný postup při potlačování nepokojů mu přinesl velkou popularitu. Proto lze chápat obavy, že za jeho vlády se situace obyvatel v banlieue zlepšovat nebude. Současně s prohloubením sociálních problémů došlo i k větší etnické segregaci. Banlieue se stala odkladišti sociálně slabých cizinců i Francouzů jiného etnického původu. Ve Francii je problém druhé generace migrantů obzvlášť palčivý protože se de iure jedná o naprosto plnoprávné obyvatelstvo, které však de facto zažívá diskriminaci ve velkém. Potomci migrantů z Maghrebu a černé Afriky patří na fran-

couzském pracovním trhu k nejzranitelnějším segmentům obyvatelstva. Jako důvody jejich problematického zaměstnávání lze zmínit negativní stigmatizaci, latentní rasismus a částečně i dobrovolnou ghettoizaci. Do širokého povědomí se banlieue dostaly v souvislosti s několik týdnů trvající revoltou na podzim roku 2005. Na severovýchodním předměstí Paříže tehdy uhořeli v transformátoru dva chlapci, kteří se tam skrývali před policií. Po této tragédii následovaly nepokoje, o nichž se v českém prostředí vžilo, že ve Francii zapalují mladí přistěhovalci auta. Nebyla to pravda, protože oběti a valná většina protestujících se sice možná narodily rodičům jiného než francouzského původu, ale jako děti narozené na francouzském teritoriu měli potomci migrantů dlouhou dobu automaticky francouzské občanství. Masové rioty dostaly na podzim 2005 ostrý tón zejména kvůli latentní marginalizaci a diskriminaci právě těch Francouzů, kteří jsou potomky migrantů. Obdobné nepokoje, byť menšího rozsahu, zapříčinila na podzim 2007 smrt dalších dvou chlapců na jiném předměstí Paříže. Tehdy je srazilo policejní auto a jen díky razantnímu a rychlému potrestání viníků se


incident nerozhořel do vlny násilných nepokojů stejně, jako tomu bylo v roce 2005.

Cité des 4000 Nepokoje tehdy poukázaly na kumulující se těžkosti v sociálně slabých předměstských čtvrtích. Jedním z největších problémů tohoto handicapovaného sociálního prostředí je kriminalita a násilí. Mezi oběti delikventů často patří jejich obdobně chudí a zoufalí sousedé. Podle jiné profesorky ze Sorbonny Sophie Body-Gendrot je důvodem toho, že banlieue plodí násilí, nedostatek sociální kontroly ze strany komunity. Výrostci, kteří posedávají po schodištích paneláků a baví se vandalismem a dalšími agresivními aktivitami, podle ní prostě v anonymním prostředí monstrózních staveb unikli usměrňujícímu dohledu dospělých. Pachateli trestných činů jsou v těchto čtvrtích skutečně hlavně mladí muži mezi patnácti a dvaceti lety věku. Na druhou stranu se však jedná o věkovou a genderovou skupinu, která je také nejvíce démonizovaná ze strany francouzských žurnalistů a politiků. Často opakované slovo „racaille“ (cosi jako cháska, holota, verbež nebo svoloč) a spojení „les bandes de jeunes“ (tlupa mladých) pomohlo v předvolební prezidentské kampani ke zvolení bývalého ministra vnitra Sarkozyho. Ten během horkého podzimu 2005 prohlašoval, že s cháskou v rukavičkách jednat nebude a velké množství hlasů dostal i v samotných banlieue. Paradoxem je, že stavby projektů masového bydlení na předměstích velkých francouzských měst jsou ve své většině výsledkem plánů

masivní urbanizace padesátých a šedesátých let. Jedna z těchto problematických čtvrtí, Cité des 4000 v Courneuve severovýchodně od Paříže, byla přímo stavěna tak, aby v ní byli lidé šťastní. Po několika desetiletích se však odsud do lepších rezidenčních čtvrtí odstěhovalo obyvatelstvo náležející ke střední třídě. V obecných představách přestaly vyhovovat budovy na sídlištích vkusu bohatnoucích středních tříd. Svou roli v tomto procesu sehrál jistě i latentní rasismus francouzské populace a neoddiskutovatelný nárůst kriminality. Současní obyvatelé Cité des 4000 patří vesměs k sociálně slabým skupinám a pokládají život v této čtvrti za všechno jiné, než za štěstí. Rachid, bývalý obyvatel Cité des 4000 k tomu říká: „Renovovat tohle sídliště znamená prohloubit urážku, kterou nám uštědřila Francie. Dosáhli jsme stavu, kdy nelze udělat nic jiného než to tu srovnat se zemí. Zeptejte se lidí, co tu bydlí. Řeknou vám totéž: je třeba to tu celé vyhodit do vzduchu.“ Za těmito slovy stojí zkušenost se silnou stigmatizací místního obyvatelstva. Francouzští žurnalisté provedli experiment, při němž se vcítili do kůže člověka žádajícího po telefonu o práci. Když předstírající žadatel uvedl svoji adresu v Cité des 4000, zaměstnavatelé většinou zavěsili.

S hip - hopem až do reklamy Jiným latentním problémem banlieue je izolace. Bývalá dělnická předměstí severně od Paříže, nazývaná pro svou někdejší příchylnost ke Komunistické straně Francie jako „Rudý pás“, nejsou sice ze samotného města příliš daleko,

ale poměrně hustá síť pařížského metra se většinou na hranicích města zastavuje. Pár linek příměstských vlaků nemůže tento rozsáhlý pás předměstí obsáhnout a valná většina sídlišť je navíc minimálně propojena mezi sebou. Předměstská mládež se tak potkává o víkendech v samém centru Paříže, na křižovatce metra a příměstských vlaků v Les Halles, kam je pro ně dost možná kratší cesta než do sousední předměstské čtvrti. Cesta do centra navíc umožňuje alespoň na chvíli opustit nudu a šeď banlieue. Mládež z předměstí je navíc ve vnitřním městě poměrně snadno rozpoznatelná díky jistým svébytným kulturním znakům. Banlieusards většinou nosí podle vzoru svých zaoceánských idolů sportovní oblečení a začleňují se do hiphopové subkultury. Breakdance, graffiti nebo rap je pro ně většinou záležitostí generační prestiže a snahy vydobýt si respekt, ale francouzská hip-hopová scéna má i silný sociální a emancipační rozměr. Mladí z francouzských předměstí používají i vlastní argot založený na přesouvání slabik ve slovech (verlain). Obdobně jako v dalších zemích pak ale hip-hopová i streetwearová scéna prošla silným procesem komercionalizace, rapové hvězdy vystupují v reklamě a módní značka sportovního oblečení „Produit de banlieue“ si za několik let své existence vydobyla velkou popularitu nejen mezi předměstskou mládeží.

Příliš velké kapsy Přes povrchní pozlátko jsou ale banlieue místy deprese a demoralizace. Příčinou negativního sociálně psychologického ladění jejich populace je mimo všech jmenovaných problémů i status pod-občanů marginalizovaných jak kvůli etnickému, tak i sociálnímu původu. Největší míra nespokojenosti pak není mezi obyvatelstvem těch nejchudších čtvrtí, ale těch, které přímo sousedí s bohatšími rezidenčními oblastmi. Porovnávání vlastní bídy a sousedního bohatství pak vede k výbušným situacím, jako byla ta na podzim roku 2005. Francouzská vláda se už několik desetiletí snaží s problémy, s nimiž se potýkají banlieue, neúspěšně bojovat. Současná administrativa dokonce vyhlásila nutnost vymyslet „Marshallův plán na pomoc banlieue“. Ten by měl mít v první řadě souvislost s investicemi do vzdělání. Ze sociálně slabých urbánních zón by se tak měly stát zóny prioritního vzdělávání (zones d´éducation prioritaire). Je otázkou, jak tyto pokusy skončí. Zvlášť potom, co valná většina snah pomoci banlieue skončila naprostým nezdarem a jako jediná dlouhou dobu trvající politika se prosadil represivní postup policie. V minulosti byla totiž většina rozvojových projektů dána do kompetence místních samospráv. Ty se ale ukázaly jako snad nejzkorumpovanější článek francouzského státu a státní prostředky na pomoc nefavorizovaným městským zónám skončily v kapsách místních úředníků.


Autor: Tomáš Havlín

Ubytovna Markéty Kuncové – miniaturní byty za osm tisíc.

Nic netrvá věčně. Brněnský Bronx má sice stále ještě pověst romského ghetta, ale kavalerie firemních sídel a bytů nad možnosti sociálně vyloučených je na postupu. Na otázku, kam tito lidé půjdou, zatím neumí odpovědět ani samo město. Je-li čtvrť vzdálená od centra pouhé dvě zastávky tramvají nebo deset minut pěšky opravdové ghetto, záleží na tom, kdo se dívá. Stojíme na Spolkové, před lety vyhlášené tiskem za nejhorší brněnskou ulici. Pohled nalevo na poničené domy s ještě zchátralejšími průchody a dvory. Změna stran a údiv. Napravo novostavby, jedna růžová, druhá šmolková, garsonka od 1,4 milionu korun. „Podle mě tu znaky ghetta jsou, třeba prostorové vyloučení,” říká na adresu takzvaného Bronxu Adéla Souralová, socioložka z Masarykovy univerzity. Několik ulic směstnaných mezi slavným Cejlem a Francouzskou podle ní sice přiléhá těsně k centru a je volně průchozích, ale přesto tvoří neformální vakuum. Tramvaje jezdí jen po obemykajících hlavních a symbolicky uzavírají ulice mezi nimi. Přidávají se i další rysy klasické vyloučené lokality: devadesátiprocentní of iciální (a menší neof iciální) nezaměstnanost, chronická zadluženost spojená s lichvou, segregované základní školy a nekvalifikovanost i sociální patologie. Počtu heren se může rovnat leda počet zdejších nevládních organizací, jejichž koncentrace na metr čtvereční je snad nejvyšší v republice.

10

„Žádné ghetto to není,” tvrdí naopak muž, který zde pracoval na jednom z developerských projektů. Alespoň ne srovnatelné s Chánovem nebo Janovem. „Stěhuje se sem stale vice takzvaných normálních lidí, přicházejí mladé rodiny i studenti. Romové jsou už dnes v menšině, akorát jsou stále více vidět,” dodává.

Pestré ghetto? Ať se dívá kdo chce, vládní Agentura pro sociální začleňování napočítala v oblasti mezi sedmi až devíti tisíci sociálně vyloučených. Většina z nich jsou Romové, ale nejsou tu jen oni. „Čtvrtinu tvoří bílí. Vedle etnických Čechů sem spadají třeba i ukrajinští gastarbeitři,” vysvětluje pracovník agentury David Oplatek. Do statistik si ale nacházejí cestu také Arabové nebo Vietnamci. Právě ti na tom mohou být leckdy hůř než sami Romové. Na cestu do Čech se zadlužili a během krize přicházejí o práci. „Bez znalosti systému a jazyka se toulají ulicemi,” říká Oplatek. Romské neziskové organizace za zády nemají. Samotní Romové zde nepředstavují žádnou pozdní naplaveninu. Ačkoli jejich řady posílily restituce v centru města i opakované vlny ze Slovenska, v dělnických domech sousedících

s blízkými továrnami žijí už od padesátých let. O soužití s nimi dlouho nikdo nestál. Existují i pozitivní příklady, ale čtvrť se postupně stala synonymem zničených domů, drog a zvýšené kriminality. A nikdo o něj nestojí ani dnes. Nic to však nemění na tom, že atraktivita brněnských brownfields roste. Vzmach Cejlu ztělesňuje nové nákupní centrum, Brňany překřtěné na Romspar. Odlupování ghetta směrem od centra zase potvrzuje prosklené International Business Center. „Zvýšení lukrativity se promítne do složení zdejšího obyvatelstva,” předvídá Souralová. Proces ale už začal a budoucnost nejen romských usedlíků je nejistá. Podle Heleny Krištofové, romské poradkyně z magistrátu, zvítězí zájmy investorů nad zájmy Romů. Nejde prý o cílenou politiku města, spíše o spontánní, postupné procesy, které souhrnně označuje jako vytlačovací mechanismy. K nejsilnějším patří deregulace nájmů, která zvyšuje náklady na bydlení. Romové na ně přestávají stačit, zadlužují se a vystavují riziku výpovědi. S atraktivitou lokality navíc stoupá konkurence. „Doby, kdy majitelé přijímali Romy, protože nikdo jiný o byty nestál, jsou pryč. Dnes si mohou vybírat a raději volí bilé rodiny nebo cizince,” říká Oplatek.


Není kam jít Kam rodiny odchází se snažil zjistit výzkum, který si zadala Agentura pro začleňování. „Většinou se stěhují k příbuzným v rámci lokality,” tvrdí Oplatek. Byty ale nejsou nafukovací, a tak se někteří Romové musí obracet jinam. Kromě rozbití sociálních a příbuzenských vazeb to obvykle znamená také zhoršení materiální situace. Soukromá ubytovna Markéty Kuncové stojí u rušné čtyřproudovky v brněnských Židenicích. Omšelý čtyřpatrový dům se na první pohled vyjímá mezi zrekonstruovanými bytovkami. Obraz není třeba dramatizovat, leckteré vysokoškolské koleje na tom nejsou o mnoho lépe. „Tady je potřeba být pořád ve střehu,” říká vrátná, která v domě zároveň bydlí. Obhlíží holou chodbu, po které se prohánějí děti. Každý je beatboxer a ozvou se i rýmy slovenského rapera Rytmuse, ale jinak ticho po pěšině. V osmačtyřiceti bytech žije kolem dvou set padesáti lidí, povětšinou Romů. Cestu do miniaturních bytů často dláždí dluhy. „Špatně jsem nakládal s bytem. Dlužil jsem šedesát tisíc na nájemném v domě, který město prodalo firmě. Čtyřicet dva jsem splatil a dal bych jim i zbytek, ale nechtěli mě tam. Dostal jsem výpověď,” vzpomíná sedmatřicetiletý Gufi. Na ubytovně žije dva roky, společně s manželkou a dvěma dětmi. Třetí je na cestě. Důvodem k přesunu na komerční ubytovnu může být i nedostatek místa v předchozích bytech. „Jsem z dvanácti sourozenců. Žila jsem společně s rodiči a rodinou mé sestry. Už jsme se tam nevešli,” vypráví paní Irena v předsíňce naklizeného dvoupokojáku. I kolem ní se točí spousta dětí. Zdá se, že ve stísněném prostoru je jich více než vzduchu. Za jednopokojový byt o zhruba čtrnácti metrech čtverečních se na Kuncové platí sedm tisíc, za dvoupokojový deset. Pokud v bytě žijí více než tři lidé – a to obvykle žijí – tak dvanáct. Částka

ještě narůstá o doplatky za vodu a elektřinu. „Minulý měsíc jsem platila asi patnáct tisíc,” sčítá Irena. S placením pomáhá Romům město, ale jak připomíná Miroslav, který žije na ubytovně už sedm let, nemohou na něj spoléhat uplně. „Je to různé, ale možné je dostat zhruba třetinu,” tvrdí. Zbytek peněz se shání porůznu. Nejčastější jsou práce na černo. Sezónní kopáčské práce, práce na stavbách, ale i v montovnách počítačů. V minulých letech vyvolala ubytovna mediální kontroverzi. Kritiku si vysloužili nejen Romové za hluk a nepořádek v okolí, ale i podnikatel Robert Hrdina za to, že vydělává na lidech na okraji. „S panem Hrdinou se zrovna nekamarádím, ale nic není černobílé. Samozřejmě to není altruista, který by podával pomocnou ruku, ale podnikatel, který hledí na zisk. Na druhou stranu musím přiznat, že jeho činnost má aspekty sociální práce. Romové, kteří nebyli schopni dodržovat pravidla v obecních bytech, akceptují pevně stanovená pravidla v ubytovně,” tvrdí Helena Krištofová. Především ale připouští, že samo město Romům žádnou jinou možnost nenabízí. Alternativou pro nuceně vystěhované by mohly být snad jen městské holobyty na Bratislavské ulici uvnitř Bronxu, ale tam jsou podmínky snad ještě horší a cena srovnatelná. Většina lidí z Markéty Kuncové je proto nakonec ráda, že zde mohou být. Nic jiného jim totiž nezbývá. „Kde by nás vzali s dětmi? Když někam zavolám a zjistí, že jsem Rom, tak řeknou, že mají plno. Tahle ubytovna je jediná, která vezme i romskou rodinu,” vysvětluje Gufi. Za každou z nich čeká na volné místo deset dalších, které nemají, kam jít. Celou situaci umožňuje i to, že Brno stále nemá zpracovaný systém sociálního bydlení a zákon o tomto typu ubytování chybí úplně. To se ovšem zdaleka nedotýká jen Romů, ale třeba i důchodců nebo matek s dětmi. „Prostě všech, kdo nemohou dát měsíčně osm tisíc za byt,” glosuje Oplatek.

Spolu, vedle sebe, každý zvlášť Scénářů budoucího vývoje brněnského „Bronxu” je několik. Odsouvání Romů na okraj a vytváření nových ohnisek typu ubytovny Markéty Kuncové je vedle jejich úplného odchodu z města po vzoru pražského Karlína asi nejhorším z nich. Průběžně se hovoří o tom, že v nová romská ghetta by se mohla proměnit brněnská okrajová sídliště Lískovec a Bohunice. Podle Davida Oplatka sice k nějakým změnám dojde, ale nemusely by být tak dramatické: „Městské části tam nerozprodávají byty soukromým firmám tak, jako v Litvínově,” říká. Druhý scénář je idealističtější. Nynější „Bronx“ by se podle něj měl proměnit v multikulturní čtvrť. „To se asi neprosadí,” myslí si Oplatek. O přerodu v český Kreuzberg toho opravdu zatím moc nesvědčí. První vlašťovkou je snad jen Clubwash. Podnik, který v sobě spojuje koncertní sál, bar a veřejnou prádelnu. „Prát si sem chodí ukrajinští dělníci, zahraniční studenti a někdy i romské matky,” říká jeho šéf, třicetiletý Holanďan Peter. Za sálem je navíc ukrytá zkušebna, ve které cvičí skupina Umíme: Peter a jeho coloradský kamarád Matt spolu s dvěma třináctiletými kluky z ubytovny na Kuncové drhnou hity od Guns´n´Roses i Nirvany. Samo město by asi nejraději volilo střední variantu, která by spojila ponechání Romů v lokalitě s příchodem kancelářských budov. Za dvě stě padesát milionů, o které žádá Evropskou unii, by rádo zrekonstruovalo veřejná prostranství i deset domů. Jeden pro krizové bydlení a další jako „startovací byty“. Program přitom počítá se setrváním současných nájemníků v lokalitě. „Podstatné jsou návazné sociální služby, které by předcházely další devastaci. Projekt se připravuje, ale zvažujeme například zavedení domovníků,” prozrazuje Krištofová. Věří, že náročná syntéza by se nakonec mohla podařit: „Proč by nemohl dům, ve kterém bydlí romské rodiny a studenti, sousedit se sídlem zahraniční banky?” ptá se. Na předpověď je zatím brzy. 2 x foto: David Kumermann

Spolu s tím pokračuje privatizace bytového fondu do rukou stávajících nájemníků. Obecních bytů je dnes menšina. Z dvou set bytových domů jich městu náleží kolem padesáti. Romové na odkup obvykle nemají a ve vztahu k soukromníkovi se dostávají do slabší pozice. Hromadné vystěhovávání na sebe pak obvykle nedává dlouho čekat. Záminkou k výpovědi nemusí být jen neplatičství, ale i nepořádek, leckdy fingovaná rekonstrukce bytu nebo u Romů častá přítomnost nenahlášených osob v bytě. Způsoby, jak se zbavit nepohodlných romských nájemníků, se nabízejí různé. Většina zainteresovaných se shoduje, že pokud má majitel zájem rodinu vystěhovat, cestu si najde. Proces navíc zjednodušila tři roky stará novela občanského zákoníku. „Umožňuje vystěhování bez soudního příkazu. Hodně majitelů se této možnosti chopilo a přišla vlna výpovědí. Od novelizace tak byly vystěhovány desítky až stovky romských rodin,” říká Krištofová.

Romské rodiny s dětmi nikde jinde nevezmou.

11


Autorství: Iveta Hajdáková a Michal Děd

Bez práce není legrace Činnost, kterou si v potu tváře vyděláváme na „chléb náš vezdejší“, představuje jednu z nejvyšších hodnot ve většině náboženských a politických systémů. Lidé si ale krom významu práce moc dobře uvědomují i její problematičnost – totiž že sama práce škodí. Proto je nám diktován i odpočinek, a to dokonce natolik, že touha dopřát si přiměřenou dávku relaxace někdy paradoxně vede i k ochotě více pracovat. Co nám chybí ve vědomostech o budování socialismu (úryvky)

• Proč budujeme socialismus?

Protože je to lepší než pracovat.

Ano, je. Socialismus by mohl být vybudován, kdyby to dostali pracující jako melouch.

Socialistické plánování je nepřetržité narušování zdravé živelnosti. Co nelze splnit, to jde aspoň naplánovat. Socialistické plánování je soustavná činnost, zaměřená na dosažení aspoň náhodných výsledků. Za první republiky jsme nevědeli, co bude za pět let. Dnes to díky socialistickému plánování víme, i když netušíme, co bude zítra.

Prostřednictvím mzdy jsou pracovníci trestání za vykonanou práci. Pracující předstírají, že dobře pracují, a stát předstírá, že je za to dobře platí.

Že cesta k socialismu bude radostná, to předpokládali už klasikové marxismu-leninismu. Ale že to bude taková sranda, to netušil nikdo.

• Není socialistická výstavba u nás trochu opožděná? • Co víme o socialistickém plánování?

• Jaký je vztah mezi prací a mzdou za socialismu? • Místo závěru

V předindustriální éře si běžný člověk nad trávením svého volna hlavu lámat nemusel. Jeho den vyplňovaly činnosti nutné k přežití a hranice mezi prací a odpočinkem mu splývala. Zato už takový anglický šlechtic v šestnáctém století vlivem dostupnějšího vzdělání a ztráty svého výlučného postavení na poli profesionálního života stanul tváří v tvář volnému času. Aby dostál titulu džentlmena, brousil své schopnosti v mnoha uměních a dovednostech. Co kdyby ho někdo nařkl z mrhání časem? Vždyť zahálka se v té době stala matkou všech neřestí!

Bez práce nejsou koláče S příchodem průmyslové revoluce vznikly dva tábory vzájemně se osočující z lenosti. První z nich sdružoval pracující v továrnách, kteří se stali předmětem tzv. vědeckého řízení založeného Frederickem W. Taylorem. Řadoví pracující a zejména dělníci se v jeho očích nikdy nezbavili nálepky notorických lenochů a povalečů, v jejichž charakteru se jako přirozené vlastnosti usídlily odpor k práci, nízká inteligence a všeobecná nevzdělanost.

12

Dělníci pak za pomoci Marxe a Engelse vrátili úder a obvinili z „lenosti a zahálčivosti“ buržoazii. Jejich hnutí prosadilo zkrácení pracovní doby, čímž se definitivně ustavila hranice mezi prací a volným časem. Prostřednictvím práce a bohatství jako jejího plodu ukazuje bůh svou milost a náklonnost – tato myšlenka inspirovala jednu část světa k vydání se na cestu kapitalismu. V našich končinách se však prosadil spíše důraz na kolektivní charakter práce jako součásti lid-

ské přirozenosti, kterou sdílíme všichni stejně a tudíž i jejích výsledků bychom si měli užívat jaksi pospolu. „Svědomitá práce pro společnost!“ hlásala druhá nejdůležitější zásada zakotvená v Morálním kodexu budovatele socialismu (přijatého na XXII. sjezdu Komunistické strany SSSR v roce 1961), a dodávala biblické: „Kdo nepracuje, ať nejí.“

Bez práce není legrace Vládnoucí garnitura vynakládala mnoho úsilí na to, aby se běžný občan ztotožnil s oficiální ideologií a spolu s ostatními radostně budoval lepší zítřky. Idealismus a kolektivistické nadšení se pokoušely ztéct i hradbu volného času. Jeho drahocenné chvíle nebylo radno promrhat, nýbrž raději využít k utužování těla sportem nebo jiným sebezdokonalováním, aby se ještě zlepšil pracovní výkon jednotlivce. Jak se však k ideálu socialistické práce stavěl běžný občan? Většinou tak, „aby se i jiní měli kam postavit”. Nepřeberné množství lidových humorných textů, které se v době bez kopírek, internetu i svobody slova šířily mezi lidmi, dokazuje, že právě ideál socialistické práce sloužil vtipálkům jako středobod posměchu. Jejich ukázky najdete v rámečcích u tohoto článku .

Bez lenosti není odpor Džentlmen šestnáctého století nebo zasloužilý kapitalista by se nestačili divit, jakému uznání

Desatero nové soustavy řízení 1. Lenost. 2. Co můžeš udělat dnes, můžeš udělat i zítra. 3. To, že jiní pracují, není důvod, abys pracoval i ty. 4. Spis, který se do třiceti dní nevyřídí, nezasluhuje tvou pozornost. 5. Ztracenou chuť do práce nehledej! 6. Kdo nic nedělá, nic nepokazí, proto si zasluhuje odměnu. 7. K práci se stav tak, aby se měli i jiní kam postavit. 8. Dokud nás málo platí, nemůžeme hodně pracovat. 9. Práce není hospoda, proto v ní nevysedávej celý den. 10. Práce šlechtí člověka, ale socialismus šlechtice nepotřebuje.

Přehled pracovních sil v ČSSR k 1. 11. 1980

se v těchto textech těšila zahálka. Povýšena na ničivý nástroj k zesměšnění ideálu socialistické práce vedla dokonce k určité formě pasivního odporu vůči establishmentu. Ostatně vtip má díky své struktuře právě tuto podvratnou funkci. Podle Freuda poskytuje možnost uvolnit nahromaděnou a potlačenou agresi přijatelným a příjemným způsobem. Britská sociální antropoložka Mary Douglas říká, že vtip je „hra s formou“, jakési převrácení společensky akceptovaných struktur. Například opilec vyvolává smích proto, že narušuje představu člověka jako bytosti, jež má sama sebe pod kontrolou. Douglas dodává, že každá situace ve společnosti nabourávající privilegovaný vzorec volá po vyjádření ve vtipu. Pokud se tedy reálný život socialismu dostal do rozporu s úzkostlivě prosazovanou ideologií, podle které měla práce všechny spasit, vzniklá situace si přímo říkala o to, aby se z ní stala legrace. Vtipy o práci samozřejmě neodrážejí zcela věrně realitu té doby. Jak ukazují sociologické průzkumy ze sedmdesátých a osmdesátých let,

5 etap investiční výstavby 1. etapa – projekční nadšení 2. etapa – realizační vystřízlivění 3. etapa – hledání viníků 4. etapa – potrestaní nevinných 5. etapa – vyznamenání nezainteresovaných

Sedm divů socialismu: • • • • • • •

Každý měl práci. Ačkoli měl každý práci, nikdo nic nedělal. Ačkoli nikdo nic nedělal, plán se plnil na 100%. Ačkoli se plán plnil na 100%, nikde nic nebylo. Ačkoli nikde nic nebylo, přesto měl každý všechno. Ačkoli měl každý všechno, přesto všichni kradli. Ačkoli všichni kradli, nikdy to nikde nechybělo.

Sedm divů kapitalismu: • • • • • • •

Nikdo nemá práci. Ačkoli nemá nikdo práci, všichni pracují. Ačkoli všichni pracují, plán se neplní na 100%. Ačkoli se plán neplní na 100%, je všude všechno. Ačkoli je všude všechno, přece každý všechno nemá. Ačkoli nemá každý všechno, přece kradou ti, co všechno mají. Ačkoli kradou ti, co všechno mají, nikdy nikoho nechytili a všude něco chybí.

15 000 000 2 000 000 13 000 000 3 000 000 10 000 000 400 000 9 600 000 4 000 000 5 600 000 2 600 000 3 000 000 2 000 000 1 000 000 600 000 400 000 300 000 100 000

Počet obyvatel z toho starší než 60 let na práci zbývá z toho mladší než 18 let na práci zbývá studenti VŠ na práci zbývá političtí pracovníci na práci zbývá úředníci veřejné správy na práci zbývá z toho vojsko, SNB, LM, hasiči na práci zbývá nemocní, matky na mateřské dovolené na práci zbývá z toho analfabeti a umělci na práci zbývá z toho vězni, povstalci, tuláci, prostitutky, ministři, ředitelé

99 998 2

na práci zbývá To jsi Ty a já!

Z toho vyplývá, že tento stav by měl být výzvou pro nás oba k činorodé práci, snížení vlastních nároků a popudem k vyšší AKTIVITĚ. Musíme proto oba pracovat, především však Ty, protože já na Tebe seru a dělat za Tebe nebudu. pracovní morálka obyvatelstva neklesla zas až tak hluboko, jak by se po přečtení humorných textů z profesního života mohlo zdát. Mezi studenty se potřeba „mít dobré zaměstnání“ těšila třetímu místu v pořadí hodnot, bezprostředně po potřebě mít dobrého partnera/ku a být zdravý/á. Na posledních místech se krčil zájem o společenské organizace a politická angažovanost.

Bez práce není frustrace Kam se poděla popularita vtipů o práci v dnešní době? Stále s vervou, i když v menší míře než před rokem 1989, se udržuje na internetu, kde koluje množství žertů z prostředí firem a podniků. Práce inspiruje i k novým komickým zpracováním. Televizním fenoménem se stal The Office, neboli Kancl, seriál britského původu, karikující fungování velkých organizací, firemní politiku, pracovní morálku a nekompetentnost manažerů. O tom, že tento seriál obzvláště trefně vystihuje zkušenost mnoha lidí, svědčí jeho popularita a fakt, že vznikly i jeho americká, kanadská, francouzská, německá a chilská verze. Jistý posun ve struktuře vtipů nepochybně nastal. Stále se zesměšňují pracovní podmínky či kolegové, samotný fenomén práce jako takové však již méně. Důvod této změny leží zejména v důrazu, který dnešní společnost klade na individuální svobodu a dobrovolnost. Zatímco socialismus diktoval práci jako nevyhnutelnou povinnost, dnes by, čistě teoreticky, nemusel pracovat nikdo. Práce jako hodnota nám zdánlivě není vnucována, a proto si nemůžeme dělat legraci z nikoho jiného než ze sebe. Hněv a frustraci, umocněné vědomím (nebo spíš nevědomím) toho, že si za všechno můžeme sami, však potřebujeme nějak uvolnit.

K tomu nám slouží ti, kteří z různých důvodů nepracují, anebo pracují jinak, než bychom si představovali. Slovinský filosof Slavoj Žižek říká, že to, co nenávidíme na jiných, je to, co nenávidíme na sobě, a proto si to odpíráme. Nezaměstnaní Romové nám tedy leží v žaludku proto, že si odmítáme dopřát trochu zahálky. Kriticky se však díváme i na japonské workholiky, z nichž čiší radost z práce, kterou my sami sobě nedovolíme.

Bez zahálky není duševěda Do mozaiky lidského života by odpočinek měl na první pohled zapadat jako její nejpřirozenější a nejsnazší součást. Že tomu tak není asi nejlépe ilustruje rozmach zábavního průmyslu. Vysloužilec z pohádky Tři veteráni by si dnes tváří v tvář široké paletě nabízených kratochvil sotva dovolil vykřikovat: „Já bych se nejradši tak pět, šest let válel.“ Vždyť odpočinek neznamená, že můžeme přestat být aktivní! Hnáni touhou užívat si, musíme i volný čas přizpůsobit tak, abychom z něj vytěžili co nejvíce. Na trhu se objevuje stále nová, sofistikovanější zábava, jež má vykompenzovat stres a frustraci z práce. Dominantním pocitem se stává úzkost z toho, že něco z té nepřeberné palety radostí nestihneme či propásneme. Koncem devatenáctého století Friedrich Nietzsche navzdory všem uznávaným hodnotám hlásal: „Zahálka je počátkem veškeré duševědy.“ Možná by stálo za to i dnes ono zahálčivé válení se trochu docenit. Autorka studuje obecnou antropologii na FHS UK je autorkou internetové stránky věnované lidovému humoru v samizdatu samizdrap. wz.cz. Autor studuje žurnalistiku na FSV UK.

13


Autor: Jiří Kubíček

Dva machové v Sarajevu Dítě se nesmí nudit! – opakuji si jedno ze svých přikázání a po třiatřicáté nahazuji míč do předsíně. S výkřikem se za ním vrhají dva muži – ten živější z nich je náš syn Vavřinec, ten rozvážnější čtyřicátník jsem já. Otec na mateřské (přesněji rodičovské) dovolené. V Sarajevu, ve městě uprostřed hor, doposud zjizveném tříletou blokádou a ostřelováním. Ve městě, kde se zpěv muezzinů mísí s vyzváněním zvonů. Je začátek roku 2009, prezident Bush se loučí, Gaza se mění v hromadu trosek, Česko předsedá EU a já skáču v teplém svetru a vlněných ponožkách po předsíni se synem a s míčem. Minulé úterý po ránu nám pan domácí Enver přišel říct, že Rusko zastavilo dodávky plynu do Evropy, Bosna nemá vůbec žádné zásoby a jsme bez topení. On naštěstí kromě plynového kotle má ještě starý na uhlí a ve sklepě v záloze hromádku uhlí na pár dnů. Kotel bohužel nemá kapacitu na celý dům. Můžeme si ale vybrat, kterou polovinu bytu chceme vytápět. Zvolili jsme obývák a kuchyni, s tím že v ložnici se pod peřinou přežije a pracovna není tak důležitá. V zahraničním tisku píší, že obyvatelé Sarajeva přirovnávají současnou situaci k poslední válce. „Kdepak, vždyť se podívejte, život tady probíhá celkem normálně. Elektřina je, teče voda, dokonce i teplá, funguje zásobování a nikdo po nás nestřílí,“ říká žena pana domácího Sunita. „Za války jsme chodili v zimě do peřin ve čtyři, ale mnohdy jsme museli trávit noci v úkrytu ve sklepě,“ dodává. Bereme si z toho příklad a nestěžujeme si. Po bytě chodíme v teplém spodním prádle a dalších několika vrstvách. Do pracovny vstupuji pouze v tlustém svetru a čepici (v rekordních poměrech tu bylo 5 stupňů, to už jsem měl i rukavice). Situace se zlepšila po několika dnech. Venku se oteplilo a bosenská vláda nakoupila plyn z Maďarska a Německa. Včera odpoledne pár

14

desítek metrů od nás vyhořel dům do základů. Prý tam vybuchl plyn. Naštěstí se nikomu nic nestalo. Tlak v potrubí i přes dodávky plynu z ciziny různě kolísá. Staré kotle pak nevydrží.

Tak nám zabili… Dnes jsme si vyšli podél řeky do centra. Stojíme u mostu Latinska Ćuprija, přímo u desky s nápisem „Z tohoto místa 28. června 1914 Gavrilo Princip spáchal atentát …“ Má hruď by se měla dmout historickými reminiscencemi, ale nedme se. Vůbec žádný dotek dějin ve mně nerezonuje, jsem trochu zklamán. Četl jsem, že Sarajevo je něco mezi Vídní a Istanbulem. Možná spíš mezi kouskem Vídně a kouskem Istanbulu. Trochu taky Karlín, Most a Rokytnice nad Jizerou v dobách mého dětství. První dojem jsou úžasné hory. Město samo leží z větší části na kopcích a dvoutisícovky jsou vidět z okna. Bohužel ovšem zřídkakdy. Druhý dojem je totiž téměř setrvalá inverze, alespoň v těchto zimních týdnech, kdy navíc nefouká vůbec žádný vítr. Jednotlivé tváře města se pestře střídají. Stari Grad a jeho krámky s ručně tkanými koberci a s ozdobami všeho druhu, zlatníci, slastičarny a čevabdžnice. O kus dál šedivé činžáky a úzké špinavé ulice, bulvár Maršála Tita s několika moderními výškovými budovami. Vedle nekonečná bezútěšná sídliště, důvěrně známé pomníky socialismu. Některá z nich

jsou pozůstatky zimní olympijské „vesnice“ v roce 1984. Mešity na každém kroku, kostely a katedrály katolické i pravoslavné, nacpané tramvaje vyrobené v ČSSR, spousta aut, taxíků a lidí, kteří se i v těchto mrazech zastavují na kus řeči, zaplňují kavárny a cukrárny. Postávají kolem několikametrové šachovnice v parku v centru a debatují o rozehrané partii. Jako by nebylo dvanáct pod nulou. To všechno jsou ale jen kulisy. Kdy člověk může říct, že poznal nějaké město? Když zná jeho historii – ví, že Sarajevo bylo součástí Osmanské říše od poloviny 15. století, od roku 1878 patřilo Rakousku-Uhersku? Když navštíví všechna jeho památná místa, prochodí ho křížem krážem? Když ví, že dnes čtyři z pěti jeho obyvatel jsou Bosňáci (bosenští muslimové, z nichž ovšem ne všichni svou víru kdovíjak prožívají), mnozí vyhnaní z jiných částí etnicky rozdělené země? Když vyslechne desítky příběhů o válce? Když pochopí, že největší tragédie poslední války je v tom, že duch tohoto města, kterému se říkalo evropský Jeruzalém – tedy města, v němž vedle sebe žili příslušníci různých etnik a vyznání, muslimové, židé a křesťané katoličtí i pravoslavní – tento duch že je patrně nenávratně ztracen? A to navzdory zdánlivé harmonii zpěvu muezzinů a vyzvánění zvonů? „Nevadí mi žít v jednom městě se Srby, s Chorvaty, s kýmkoliv,“ říká paní Sunita. „Jenže mně nikoho nezabili, syna mám od války v Londýně, minulost


Otcové a děti Oproti předchozí misi mé ženy Evy v jižním Súdánu vypadala nabídka dobrovolnicky pracovat pro UN v Sarajevu poněkud všedně. Znamenalo to ale opustit rozestavěný dům u Olomouce, přerušit dálkové studium a odejít po patnácti letech v jedné práci na rodičovskou dovolenou s devítiměsíčním dítětem. Slibovalo to ovšem taky dobrodružství. Takže jsme teď na rok v Bosně. Eva chodí do práce pomáhat s projekty zdejším NGO a já se starám o Vavřince. Když jsem se na tuto „misi“ chystal, vymyslel jsem si spoustu plánů, co všechno tady zvládnu udělat, promyslet, nastudovat. Celé dny doma, jen s trochou starostí o syna a o domácnost a se spoustou volného času! Velkorysé plány se rychle smrskly jen na dvě tři věci, kterým se vedle Vavřince ještě zvládám věnovat. Svou energii zapojuji do vymýšlení a provádění všech možných atrakcí. Fyzické hry a tygří rvačky ( je neuvěřitelné, jaké prostocviky

téměř na hranici týrání nejen že děti snesou, ale dokonce jsou jimi nadšeny), opakované schovávání a vynořování se s velkým jásotem odněkud z temného kouta, listování v knihách a jejich ochutnávání, vození se v lavóru nebo v krabici od banánů, budování postmoderních staveb z kostek (já) a jejich okamžitá destrukce (Vavřinec), brnkání na kytaru (oba). O vaření, krmení, přebalování a tak podobně ani nemluvě, za celý den se nezastavím. Když už mám ve slabších chvilkách všeho nad hlavu, uvědomím si dvě důležité věci: poprvé po mnoha letech mám sice hodně práce, ale prakticky žádné starosti a stresy a navíc má všechna ta práce jasný a úžasný cíl. To je samo o sobě docela skvostný dar.

O procházkách Obecně rozšířené klišé říká, že všichni balkánští muži jsou machos, pro které je představa chlapa tlačícího kočárek nepřijatelná. V Sarajevu se skutečně dost mužů tváří jako macho. Na druhou stranu tu vesměs všichni nepokrytě dávají najevo lásku k dětem, takže vidět, jak nějaký macho tlačí kočárek, není zas tak výjimečné. Ono je spíš výjimečné vůbec vidět kočárek, zvláště v takových mrazech, jaké tu teď panují. Malé děti se tu zřejmě v zimě nevenčí. Takže mé obavy, že se tu na mě s kočárkem budou chlapi dívat divně, se ukázaly být liché, jelikož se tu na mě všichni dívají divně. Většinou spíše

jako na podivína, občas (hlavně starší ženy) jako na trapiče dětí - proč proboha tahá to dítě do takové zimy? A dítě spokojeně vyhlíží z kočárku a snaží se napodobit táhlé volání alláhu akbar, které je slyšet z okolních minaretů. S procházkami to tady není jednoduché. V centru města jsou sice solidní chodníky, jenže komu by se chtělo pořád do centra, zvláště v tomto období smogu. Takže obvykle vyrážíme směrem vzhůru. A vzhůru znamená do opravdu pořádného kopce. Tady už chodníky nejsou buď vůbec, nebo na nich parkují auta a s kočárkem se po nich moc chodit nedá. V úzkých uličkách se navíc dvě auta vyhnou stěží, takže je lepší je nepotkat. Uličky vedou buď po vrstevnici, což je na cestu nahoru k ničemu, nebo kolmo vzhůru. Leckde se najednou vynoří schody, které sice snižují riziko střetu s autem, ale zato se po nich dost špatně chodí s kočárkem. Když se konečně vydrápu do kopce (dnes naštěstí žádné schody), zastavuji se nad jedním z mnoha zdejších hřbitovů, zapaluji si cigáro a dívám se dolů na město v mlze. Blíží se ke mně nějaký člověk a cosi pokřikuje, dávám najevo, že nerozumím. Dojde ke mně a taky si zapaluje. Ukazuji před sebe a říkám: „Krásné hory“. Muž chápavě pokývne hlavou, chvíli mlčí a pak odpoví: „Magla“. Chápavě pokývnu hlavou, oba dokouříme, znova pokýváme hlavou a rozcházíme se. Dva machové uspokojeni zajímavým rozhovorem. foto: Jiří Kubíček

je minulostí. Ale jsou tu lidé, kteří přišli o děti, o rodiče, pořád v nich pod povrchem doutná nenávist,“vysvětluje. Včera jsme na procházce viděli na jednom domě desku s nápisem: zde25.5.1993 srbský dělostřelecký granát ukončil životy čtyř dětí. Když člověk tráví celý den tím, že si hraje se svým dítětem, tak se mu pak takovéhle věci jaksi silněji zasekávají do srdce.

15


Autor: JiříG. Růžička

Jim Jarmusch

Lars von Trier

Park Chan-wook

Antikrist přijde 9/11 Jak kvalitní bude rok 2009 pro film? Nové snímky chystají na letošní rok Lars von Trier, Jim Jarmusch nebo Park Chan-wook a zdá se, že žánrový film chytá druhý dech. Co dalšího můžeme letos v kinech a především na filmových festivalech očekávat? Průměrný rok 08 Podle serveru metacritic.com, který sleduje recenze v amerických médiích byl nejlepším filmem loňského roku animovaný Vall-i ze studia Pixar, následovaný vítězem Zlaté palmy v Cannes, snímkem Mezi zdmi Laurenta Canteta a animovaným dokumentem Ariho Folmana Valčík s Bašírem. Všechny tyto snímky můžeme vidět i v české distribuci a zdá se, že pro animovaný film šlo o jeden z nejúspěšnějších roků vůbec i proto, že se mu podařilo proniknout mimo svět fiktivních příběhů. Svou filmografii obohatil o dva snímky, Výměnu a Gran Torino, herec a dnes především režisér Clint Eastwood, ve dva filmy rozdělil svůj čtyřhodinový opus o revolucionáři Che Guevarovi režisér Steven Soderberg. Kritiky mile překvapil i zatracovaný Danny Boyle, který před více než deseti lety vtrhl do světa filmu snímky Mělký hrob a Trainspoting. V Milionáři z chatrče se přesunul do Indie a natočil příběh chudého chlapce, který vyhraje velkou sumu peněz (u nás poběží od března). Nejvíce Oscarových nominací pak sklidil David Fincher se snímkem Podivuhodný případ Benjamina Buttona následovaný filmem Milk Gus van Santa, vyprávějící o prvním otevřeně homosexuálním politikovi v USA, Harvey Milkovi, který za svou upřímnost zaplatil v homofobní

16

společnosti životem. Dobře přijata byla i nová komedie britského režiséra Mikea Leigha nazvaná Happy-Go-Lucky, o něco chladněji pak poslední snímek bratří Coenů Po přečtení spalte. A neměl bych opomenout ani snímky jako Temný rytíř Christophera Nolana, k jehož popularitě přispěla i smrt představitele Jokera Heatha Ledgera, nebo první španělský snímek Woodyho Allena Vicky Cristina Barcelona.

Berlínská sázka na jistotu Hned zpočátku února začíná první velký filmový festival roku – Berlinale (nepočítáme-li skromější Sundance). Letošní soutěž je naplněna novými snímky (i když některé pocházejí z roku 2008 a v Berlíně mají světovou premiéru) osvědčených režisérský jmen, jejichž poslední tvorba příliš nepřesvědčila. Nové snímky tu představí Stephen Frears (Královna, Nebezpečné známosti), Bertrand Tavernier (Volavka, Kapitán Conan), Francois Ozon, Chen Kaige (Sbohem má konkubíno) ale také Andrzej Wajda, který přitom v předloňském roce dokončil svůj dlouhodobý projekt Katyně. Daleko zajímavěji vypadá nový snímek Hanse-Christiana Schmida (Requiem) nazvaný Bouře – politický thriller o právníkovi, který se snaží najít důkazy o tom, že jeden z chorvatských, vysoce postavených politiků,

je válečným zločincem. Hodně se očekává také od novinky Lukase Moodysona (Láska je láska, Lilja 4ever) Mammoth, vyprávějící o životě spokojené americké rodiny, jejíž osud zcela převrátí manželova cesta do Thajska. Mezi napjatě vyhlížené snímky patří také zfilmovaná kniha Naomi Kleinové (Bez loga) Šoková doktrína, které se ujal Michael Winterbottom (Tristram Shandy, Nonstop párty) a částečně tak navázal na dokument Road to Guantanámo nebo dokumentárně laděný snímek In This World, s nímž v roce 2002 berlínský festival vyhrál.

Canneské otazníky Největší filmovou událostí roku je filmový festival v Cannes, který se letos uskuteční v polovině května. Program festivalů kategorie A musí být zveřejněn nejpozději 14 dnů před jeho zahájením a tak jen můžeme spekulovat, kdo do něj letos své snímky přihlásí. Kandidátů, kteří se tu ukázali už v minulých letech je hned několik. S velkou pravděpodobností se klání o Zlatou palmu zúčastní Jim Jarmusch se snímkem Hranice ovládání, který by se měl žánrově pohybovat mezi thrillerem a kriminálním filmem. Jeho hrdinou má být tajuplný samotář, který se pokusí provést zločin v jehož úspěch ale nikdo nevěří. Údajně se


svým posledním filmem nazvaným Turínský kůň se letos přihlásí maďarský tvůrce Béla Tarr (Muž z Londýny, Satanské tango). Tímto snímkem se chce autor vrátit k nízkorozpočtovým filmům a popisuje v něm zhroucení, které potkalo filozofa Friericha Nietzscheho na sklonku jeho života. Ve snímku Bílý materiál se režisérka Claire Denisová po úspěšném filmu Beau travail z roku 1999 vrací do Afriky, kde v kafkovském příběhu sleduje připravovanou revoluci a osud zmrzačené bělošky. Navázat na snímek Štěstí se pokusí věčně provokující Američan Todd Solondz (Palindromy) s filmem, jehož pracovní název je Život během války. Přestože jde o pokračování, ve filmu se neobjeví stejní herci, navazovat by měl snímek pouze stejnými postavami.

najde nový smysl života. A do třetice z Jižní Koreje: komerčně úspěšný Bong Jong-Ho letos představí film Matka, v němž zoufalá matka pátrá po vrahovi, který jejího syna falešně obvinil z vraždy. Ostatně, je pravděpodobné, že se dočkáme i dalšího snímku plodného Kim Ki-duka. Kvalita jeho tvorby je však natolik rozkolísaná a v poslední době spíše podprůměrná, že je těžko říct, zda se těšit nebo obávat. S novým snímkem nazvaným Tvář, údajně inspirovaným tvorbou Francoise Truffauta přijde i tchajwanský režisér Tsai Ming-liang. Íránský režisér Abbas Kiarostami (Chuť třešní, Pod olivovníky) se pak trochu nečekaně vrhl na žánr romantického f ilmu a do snímku Ověřená kopie obsadil herečku Juliette Binocheovou.

Asie v Benátkách?

Nejen japonská animace

Zřejmě až na festivalu v Benátkách, který začíná na sklonku léta se představí s novým dílem i dánský režisér Lars von Trier, jehož snímek Antikrist bude mít v Dánsku premiéru 11. září. Na tomto hororu spolupracuje také jeden z nejplodnějších a zároveň žánrově nevyhraněných scénáristů a režisérů Anders Thomas Jensen (Bratři – letos se v kinech objeví americký remake tohoto filmu, Blikající světla). Benátský festival bývá často plný asijských snímků a tak jmenujme jen několik nejočekávanějších. Rozhodně k nim patří další horor, tentokrát jihokorejského režiséra Park Chan-wooka, který se ve filmu Žízeň zaměří na dnes populární upírskou tématiku. Jeho kolega, bývalý jihokorejský ministr kultury, Lee Chang-dong připravuje snímek Poezie, vyprávějící o ženě, která v pokročilém věku

Ani animovaná tvorba by letos nemusela zažít kvalitativní propad. Již v loňském roce si svou japonskou premiéru odbyl snímek Hayao Miyazakiho (Cesta do fantazie) Ponyo na útesech a jistě se letos objeví alespoň na některém z našich filmových festivalů, když ne přímo v kinodistribuci. Tento nebo příští rok by měl do kin vstoupit další snímek uznávaného japonského režiséra Satoshi Kona. Na rozdíl od jeho předchozích snímků, jako je Paprika nebo Tokyjští kmotři by mělo jít o film určený dětem a jeho pracovní název je Stroj snů. Dokončen bude i americký remake anime série Astro Boy otce-zakladatele tohoto japonského stylu animace Osamu Tezuky. Francouzskou animovanou tvorbu bude zastupovat Sylvain Chomet (Trio z Belleville) se snímkem Iluzionista, natočeným podle scénáře Jacquese Tatiho (Playtime), který

by měl být i hlavní postavou snímku. Jedno z nejsledovanějších filmových studií, Pixar připravuje na letošní rok snímek Nahoru. Po hračkách, rybách, superhrdinech, autech, strašidlech, broucích, krysách nebo robotech přicházejí na řadu důchodci.

Prověřená jména a mainstream Z prověřených režisérů připravují nové snímky také Jean-Luc Godard, Alain Resnais, Quentin Tarrantino, Michael Haneke, Terence Malik a třeba Werner Herzog chystá remake snímku Bad Lieutenant, který v roce 1992 natočil Abel Ferrara a zachytil v něm postavu zhýralého poručíka, který jednoho dne začne reflektovat svůj život. Z mainstreamovější produkce nás možná čeká filmová adaptace komiksu Alana Moorea Strážci, stále však nebyl vyřešen spor o autorská práva. Ty vlastní společnost 20 th Century Fox, film přitom natočila společnost Warner Bros. Režisér Henry Selick se pokusil převést do filmové podoby dětskou knížku Neila Gaimana Koralína, do kin se dostane i odložené pokračování Harryho Pottera Princ dvojí krve nebo po smrti Heatha Ledgera dokončený snímek Terryho Gilliama Imaginarium Dr. Parnassuse. I kdyby se povedla jen polovina ze zmíněch snímků, máme se letos na co těšit. Tedy alespoň na festivalu v Karlových Varech nebo v Uherském Hradišti. Do české distribuce se pravděpodobně všechny uvedené filmy neprobojují, jak to již u náročnější kinematografie bývá. Dobré filmy si však své diváky najdou, a to i díky alternativním cestám, kterými se lze dnes k filmům dostat.

17

Obsah | Fejeton | POŠLI TO DÁL | TÉMA: GHETTA | DĚJINY PŘÍTOMNOSTI | REPORTÁŽ | REFERÁT

Rozhovor | ~ | KOMIKS A KŘÍŽOVKA | Kultura | uličníci | Sms a E-maily | SVĚTOZOR Autor: Martina Křížková

foto: David Kumermann

Bude to bolet

Proč se vlastně celý výzkum dělal? Česká vláda se zavázala, že použije ročně milión a půl korun po dobu deseti let na dlouhodobý monitoring sociálně vyloučených romských lokalit. Cílem je mapovat účelnost vynaložených prostředků na integraci a také to, jak se tento fenomén vyvíjí. Snahou bylo přinést více kontextuální data, než jsou obsažena v prvním podobném obsáhlejším materiálu, který se u nás dělal, a pro který se vžil název „Gabalova zpráva“.

V čem to mělo být jiné? Gabalova zpráva je uživatelsky přístupná, působí přehledně a kompletně. Je snadno dosažitelná, lze ji nalézt na internetu jako interaktivní mapu, ale má samozřejmě také své limity. Fenomén sociálního vyloučení se neustále proměňuje a posouvá. Když se udělá takováto mapa, tak se musí neustále doplňo-

18

vat, jinak strašně rychle zastará. Je to vidět například na Litvínově, který tam jako lokalita zařazen není. Dalším problémem je, a na to jsme narazili i my v průběhu výzkumu, že je velmi těžké změřit míru sociálního vyloučení na škále 0 až 10. U sociálního vyloučení je totiž často důležitější povaha než míra věci. Když se hledá společný jmenovatel, aby se dalo srovnávat, tak se musí najít ten nejmenší a tím i nejméně přesný.

Nějaká společná kritéria pro hodnocení jste ale u tak rozsáhlého výzkumu také museli volit, ne? Jistě. Když ale konstatujeme, že na Jesenicku je velkým problémem zneužívání návykových látek mezi Romy, tak musíme dodat, že jdete-li v Hanušovicích v deset dopoledne do pekárny pro chleba, před obchodem stojí vždy někdo s pivem v ruce. A nemusí to být nutně Romo-

vé. Prostě se tam pije hodně obecně. K tomu se váže také dlouholetá, tím pádem i trochu salónní, ale velmi důležitá diskuse o tom, kdo je vlastně sociálně vyloučený. Třeba v Holešově, kde výzkum též probíhal, v městečku na Hané na pomezí dvou poměrně silně religiózních oblastí, když nemáte upravenou předzahrádku, tak jste za toho špatného. Sociální vyloučení je tu daleko menší než třeba v Přerově. Ve srovnání se zbytkem uklizeného města, ale zdejší Romové sami sebe hodnotí mnohem hůře než ti přerovští. Žijí s tím, že jsou ti špatní z ghetta, což ve více anonymizovaných oblastech není. Gabalovská mapa tohle nemůže zjistit, protože není dynamická. Popsali v ní nějaký stav ve zmraženém bodě.

V předvečer katastrofy

Jakým způsobem jste chtěli pojmout výzkum vy?


Rozhovor | ~ | KOMIKS A KŘÍŽOVKA | Kultura | uličníci | Sms a E-maily | SVĚTOZOR

Jak se dělá výzkum v sociálně vyloučených lokalitách? Kdo je a kdo není z ghetta? Kdy se čeští Romové emancipují a kdo dojde na výsluní? Etnografka Kateřina Sidiropulu Janků vedla roční výzkum v romských vyloučených lokalitách. Unikátní materiál, který vznikl na objednávku české vlády, byl zveřejněn na konci minulého roku. Chtěli jsme obrázek rozpohybovat a zproblematizovat i pojem sociálního vyloučení. Nezajímala nás například jen statisticky struktura zaměstnanosti v lokalitě, ale také povaha obživy lidí z hlediska legality, statusu, pravidelnosti. Pro nás nebylo důležité jenom to, kolik lidí pracuje, ale i to kolik lidí jezdí na fušky v létě, kolik ženských je doma na mateřské, kolik jich dealuje auta nebo drogy. A jak to zasahuje do každodenního chodu života v lokalitě. Jestli se místo ráno vylidní od chlapů a večer přijdou zpátky. Nebo zmizí na dva měsíce. Či zda odcházejí mladí. Myslíme si, že to sice nepomůže úplně přesně říct, jak moc je lokalita vyloučená, ale pomůže ji to více pochopit a díky tomu tam lépe s lidmi pracovat. Chtěli jsme ukázat, že všude je to jiné. Přirovnala bych to k časosběrnému dokumentu. My jsme nepočítali, že za ten rok řekneme tečku, ale chtěli jsme nastavit nějakou perspektivu vidění.

Jaké byli reakce na vaše výsledky u zadavatele, tedy úřadu vlády? Šly jsme do toho s Ivanou Kašparovou z nadšení, že vláda zadala etnografický výzkum. Takto jsme si interpretovaly záměr. Ukázalo se, že to nebyla úplně pravda. Vládní složky potřebují rychlé a přehledné výsledky, takže jsme musely sáhnout ke statistickým prostředkům, byť jsme je tam ze začátku nechtěly mít vůbec. Nakonec si myslím, že to bylo dobře, protože nás to nutilo nad věcmi přemýšlet ještě jinak. V tuto chvíli vláda musí zhodnotit, jestli potřebuje tento typ dat nebo ne. Byť je to inovativní výzkum a odkryl věci, které předtím nebyly vidět. Problém je, že takový výzkum trvá dlouho a není úplně snadno využitelný. Je to jako když Kumar Vishwanathan začal v devadesátých letech každou středu chodit s dětmi ze Zárubku v Ostravě plavat. Dětská kriminalita v Zárubku klesla. Bohužel je to tak lokálně zakotvené, že z plavání nelze udělat celorepublikový plán na snížení dětské kriminality. Zároveň to ale dobře funguje.

Všechny lokality, což znamená Brno, Holešov, Břeclav, Jesenicko, Přerov a Ostrava, byly dopředu vytipovány vládními úředníky ve spolupráci s místními samosprávami, vy jste o nich předtím nic nevěděli. Jak výzkum vypadal v praxi? Je to typ výzkumu, kdy nepočítáte a neměříte, ale díváte se kolem sebe a popisujete, co vidíte, aniž byste dopředu věděli, co hledáte.

Šest výzkumníků dostalo za úkol na několik měsíců de facto žít každý v jiné lokalitě a pozorovat. Nevěděli úplně, co tam najdou a jak to tam najdou, ale měli za úkol vše zachycovat a poměrně dlouho z toho neměli dělat žádné závěry. Průběžně jsme se scházeli a úkol se ve spolupráci s nimi a zadavatelem zpřesňoval. Bylo to těžké pro všechny. Už jenom proniknout do lokalit. Někde s nimi nechtěl mluvit nikdo jiný než zástupci neziskovek, jinde je zase stále někdo tahal na návštěvu, ale nemělo to pořád hlavu a patu. Bylo to strašně roztříštěné a my jsme se snažili tlačit na výzkumníky, aby to co nejdéle nechali takhle otevřené, neuzavírali to s tím: „nejsem tu kvůli tomu a tomu, hledám to a to“.

Když se koupila sedačka a ještě zbylo Co by bylo tedy dobré nedělat?

Jedna z věcí, kterou je dobré nedělat, je lidi nestěhovat z jejich dosavadního bydliště. Rozbije se všechno, co se pracně vybudovalo a nelze to změřit. Nemluvím o rodinách, ale o sousedství a důvěře. Ve větších městech často lokality vznikají v bývalých průmyslových obytných dělnických zónách, což jsou dneska atraktivní pozemky v centru měst. Spolu s tím, že nemáme žádnou legislativně podloženou koncepci sociálního bydlení, vzniká výbušná kombinace. Města zdědila zdevastovaný bytový fond. Je to pro ně dost ekonomicky

A zvládali to? Pomaličku se jim rozkrylo, že tam jsou různé rodové klany, jaká je pozice rodin v rámci sousedské komunity a mnoho dalších věcí. Bylo to strašně důležité, což se ukázalo teprve v závěru. My jsme průběžně odevzdávali zadavateli zprávy. Byly převážně popisné a vládní úředníci byli trošku v šoku z toho, že tam vlastně nejsou žádná zjištění. My jsme se je snažili přesvědčit, aby nám důvěřovali, že je to vlastně impresionistická malba. Teček je tam ještě málo, ale tvary tam nakonec budou. Stejně jsme bojovali s výzkumníky, protože také měli pořád pocit, že nemají nic v ruce. Zadavatele to ale donutilo přesněji říci, co vlastně chce a jakmile jsme se začali soustředit na konkrétní témata, najednou se výzkumníkům terénní pozorování začala spojovat.

Jaká témata to byla? V každé lokalitě jsme měli jedno průřezové téma, kromě Brna to všude souviselo nějakým způsobem s bydlením. Není to v žádném prostředí tak, že by se zpráva mohla jmenovat Bydlení v sociálně vyloučených romských lokalitách. Spíše naopak. Povahu sociálního vyloučení ukazujeme na tom, jaké problémy s bydlením a jakým způsobem řeší v různých lokalitách. Myslím si, že jsou tam zachycené takové momenty jako v předvečer katastrofy. Nemluvíme úplně o ghettech, ještě to nejsou úplné sociálně vyloučené lokality, ale mohly by být. Ještě to tam nějak funguje, ještě se to úplně vlastně nerozsypalo. Myslíme si, že nyní kvalifikovaně můžeme říct, co by bylo dobré nedělat, protože by to mohlo sociální vyloučení v lokalitách zrychlit, eskalovat.

Kateřina Sidiropulu Janků (nar. 1977 v Ostravě)

V roce 2007 získala doktorát na katedře sociologie Fakulty sociálních studií Masarykovy univerzity v Brně, kde také v současné době působí. Zaměřuje se na etnografickou sociologii, výzkum migrace a mezietnických vztahů perspektivou všednodennosti a sociální marginalizaci. V roce 2008 vedla s Irenou Kašparovou výzkumný tým, který pro Úřad vlády České republiky zpracoval Dlouhodobý monitoring situace romských komunit v České republice – moravské lokality. Výsledkem je popis mechanismů sociálního vyloučení v lokalitách, kde působí Odbor pro sociální začleňování v romských lokalitách Úřadu vlády ČR (Agentura) v Brně, Břeclavi, Holešově, na Jesenicku a v Přerově.

19



neutěšená situace, kterou se snaží nějak vyřešit. Prodej pozemků či domů v lokalitách, za které dostanou desítky až stovky miliónů, se často jeví jako optimální řešení. Situace obyvatel lokalit, kteří často patří ke starousedlíkům, se tím ale rychle zhoršuje.

Ve zprávě tematizujete kromě bydlení také zaměstnávání a vzdělání, dají se vaše poznatky nějak zobecnit? Naráželi jsme na to, že učitelé, jelikož mají své stereotypy o Romech, je mají tendenci vést k tomu, jít do řemesla. Dělají to přitom často v dobré víře, aby se žákům v kariéře dařilo. Rodiče příliš neodporují. Podobné vzdělání jim k životu stačilo. Další z věcí, se kterou jsme se opakovaně setkávali, se týkala právě zaměstnávání. Takový bludný kruh. Vypadám romsky, mám špatnou kvalifikaci. Sám postupně zjistím a ostatní mi to potvrzují, že jsem nezaměstnatelný nebo jen těžko zaměstnatelný. Tudíž chci-li práci, tak beru co mi dají. Zaměstnavatelé ví, že když Romovi nabídnou tříměsíční pracovní úvazek, on neřekne ne, protože si nemůže vybírat. Dochází k sekundární diskriminaci, která není na první pohled vidět, protože ve statistice se ten člověk objeví jako zaměstnaný, ale nemá skoro žádné zaměstnanecké výhody, nemá jistotu kariérního postupu a je strašně na vodě. Na jednu stranu můžeme říci ať je rád, že má příjem, ale on je i není zaměstnán.

Dá se říci, že je jejich situace zneužívána? Určitě a je to stejné i s bydlením. Symbolická dehonestace romské příslušnosti strašně nahrává lidem, kteří toho jsou nějak schopni zneužít.

Přestože v českých vyloučených lokalitách žije hodně Romů, není to specificky romský fenomén. Váš výzkum má ale přímo v názvu u lokalit slovo romský. Jak jste se s tím vypořádávali?

há. Stejně nezískají dobrou práci nebo společenský statut. Prostě proto, že společnost není na jejich emancipaci připravena. Myslíte, že je to pravda?

Hned bych s ní vyběhla

Nikomu se nedá vyčítat, že to nedělá. My jsme měli na fakultě na návštěvě kanadskou aktivistku, která pomáhá ženám přistěhovalců. Stoupla za pultík a řekla, že se jmenuje Kate Blair, přišla do Kanady v 19 letech, měla jedno nebo dvě děti, manžel jí mlátil. Rozhodla se od něho nakonec odejít a dokázala to jenom proto, že našla ženskou skupinu, která jí pomohla. V tu chvíli jsem si říkala, kdy si konečně před plnou aulu stoupne nějaká Horvátová nebo Lakatošová a řekne: „Jsem Erika Lakatošová, vyrostla jsem tak a tak a tohle a tohle se mi dělo a já jsem si z toho díky tomu a tomu dostala.“

Jak vlastně vnímají lidé, kteří žijí lokalitách, svůj obraz ve společnosti? Narazili jsme na to hned na začátku. Říkala jste, že Romové v Holešově se cítí jako ti z ghetta a tím pádem jako ti špatní. Je to častý jev? Když stále vidí v televizi a slyší kolem sebe, že romští obyvatelé lokalit jsou lidé, kteří všechno zničí, jenom kradou a zneužívají dávky, tak člověk, který takový není, před podobně ponižujícím obrazem uteče do sebeironizace nebo agrese. Chrání tak svoje ego, integritu sebevědomí. Dlouhodobě to ale romskou komunitu strašlivě devastuje.

Jak z toho ven?

Proč tedy vznikají?

Samozřejmě je hrozně těžké z toho vystoupit, když už v tom jste třeba i po několik generací. Moje romská kamarádka měla například problém s kolegyní v práci. Velice se bála, jak to dopadne. Sama je sebevědomá a nemá potíže se bránit. Najednou ale byla úplně jakoby neschopná cokoliv dělat. Nechápala jsem to. Až mi došlo o co jde, a tak jsem jí řekla: „Prosím tě, na chvilku si představ, že to je Romka.“ „No to bych s ní okamžitě vyběhla,“ odpověděla mi ona. „Tak to prostě udělej,“ doporučila jsem jí. A o tom to je. Ve spoustě Romů je silně zakódováno, že jsou něco horšího a v komunikaci s etnickým Čechem pak podle toho jednají.

Jde o kombinaci strukturálních a symbolických faktorů. Začíná to někde u rychlého zchudnutí většinové romské populace na začátku 90. let. Není to moc vidět, ale když jdete do

Začínají se ozývat hlasy, i zevnitř romské komunity, že například lepší vzdělání či kvalifikace Romům nepomá-

Hodně jsme s tím bojovali. Ve většině lokalit žijí v nuzných podmínkách nejenom Romové. Jde o důsledek politizace problému a je to nebezpečné právě i pro ne-Romy, když se z toho dělá pouze romský problém. Řekne vám to každý sociální pracovník, že má spoustu klientů, kteří nejsou Romové a on si s nimi neví rady, protože na ně nedostane romské peníze. Pojďme spíše proto mluvit o tom, proč vznikají sociálně vyloučené romské lokality, byť se tak nepokryje většina problému sociálně vyloučených lokalit.

20

rodin a mluvíte s nimi, tak zjistíte, že ze dvou dělnických platů během tří měsíců najednou měli dvě podpory v nezaměstnanosti. Víme, jaká byla platová struktura za komunismu. Dělníci si opravdu přišli na slušné peníze. Jedna paní, jejíž manžel byl horník, mi vyprávěla, že si z jedné výplaty mohli koupit sedačku a ještě zbylo. A najednou rychle spadli do nízkopříjmové kategorie. Neměli přirozený čas naučit se žít šetrně. K tomu se začaly přidávat právě strukturální faktory. Strašně důležitý je zanedbaný bytový fond. Ti, o které se dříve postarala řízená ekonomika, se ocitli bez téhle vlastně umělé ekonomické ochrany a zároveň tam zavčasu nenastoupily preventivní mechanismy právě typu sociálního bydlení. Zase to ale není jenom problém romský. Určitá nehospodárnost nebo neschopnost žít s tím, co mám, se netýká jenom Romů, jenomže u nich se to ještě komplikuje. Ve společnosti nastala navíc jakási katarze psychosociální. Po roce 1989 jsme objevili, že máme blázny, postižené a etnické menšiny. Ještě v 80. letech se lidé vzájemně zdravili a znali. Ale zhoršilo se to ve stylu: „včera to byla moje bývalá spolupracovnice, ale já jsem pro ni dnes prostě jenom Romka.“

Je to paradox asimilace. My jako většinová společnost říkáme: ať se chovají slušně a chodí do práce a vše bude v pořádku. Kolik lidí by ale psychicky uneslo, když by přivezli dítě do školy a ve dveřích by je uvítala romská učitelka? Prostě je automaticky vidíme v nějaké podřadné pozici. Jde o představu zásluhovosti i sociální prestiže, kterou nedovedeme nebo nejsme ochotni sdílet. V tomto smyslu je to otázka kulturní, psychologická. Tudíž to nepůjde samo. Když někomu létají pečení holubi do pusy, tak proč by je před tou pusou zastavil a podal někomu jinému? Tohle vždycky jde trošku na sílu. Může se to ale ve společnosti zlomit postupně, když statisticky začne podobných lidí přibývat. Mám známé mezi Romy, chápu, že už jsou z toho unavení a že se jim nechce věčně volat Českou obchodní inspekci, když je třeba někde neobslouží. Na druhou stranu bez těch všednodenních hrdinů se to nezlepší.

Lze nutit lidi, aby se takto angažovali?

Když se snažily v Ostravě o něco podobného nechtěně sterilizované romské ženy, dopadlo to katastrofálně. Byly osočovány v místním tisku, říkalo se o nich, že jsou lhářky, veřejné mínění je odsoudilo. Nemusí být na něco podobného připraveny obě strany? Tak je to ale ze začátku vždycky. My jsme strašně rozmazlená společnost. Myslíte si, že lidem z černošského hnutí v 50. a 60. letech někdo líbal ruce? Oni do toho museli jít opravdu natvrdo a prosadit se. Teď je taková přecitlivělá doba. Chceme, aby všichni na sebe byli hodní a nediskriminovali se. Ale ono to nefunguje tak, že se zavelí: „pozor, někdo se prosazuje, tak se všichni posadíme a vyslechneme si ho“. Ti symbolicky i reálně deklasovaní chtějí-li se také zahřát na výsluní, se musí prostě zvednout. Je to o moci, nejde to samo a bude to bolet.

Obsah | Fejeton | POŠLI TO DÁL | TÉMA: GHETTA | DĚJINY PŘÍTOMNOSTI | REPORTÁŽ | REFERÁT Rozhovor |

~ | KOMIKS A KŘÍŽOVKA | Kultura | uličníci | Sms a E-maily | SVĚTOZOR Autor: Jan Kaňák

Gauner nebo hrdina... Existují různé typy mužů? A co od nich čekat? Přijedou si pro svou vyvolenou či vyvoleného na bílém koni, nebo je doveze tramvaj? Dá se předpovědět kolik budou mít mobilů, milenek či aut? A dokážete odhadnout do jaké kategorie spadá Váš kamarád, přítel, otec, šéf nebo manžel? Byl limonádový Joe hegemonem, nebo druhořadý? Nikoliv. Ani to, ani to, nýbrž... Ačkoliv moudrá a životem protřelá filmová žena s grácií a hlubokým povzdechem pronáší v nejednom mravoučném filmu, že „všichni muži jsou stejní“, realita nás dennodenně přesvědčuje o opaku. A nejen realita. K závěrům lišícím se od postojů životem zkoušených filmových hrdinek docházejí i někteří společenští vědci a vědkyně. Dlužno dodat, že s nimi často zažijeme rozhodně více, než u prve zmíněných filmů.

Je hegemonní muž hegeš? Odrazovým můstkem, ke kterému se vztahují všechny typy mužů (nejen ve společenskovědní teorii, ale i v každodenně žité praxi) je tzv. „muž hegemonní“, tedy takový, který v rukou pevně drží vládu nad vším, na co si vzpomene. Ztělesňuje tak ideál současného západního muže stojícího kdesi vysoko, takřka nedotknutelného pána tvorstva s domem, dvěma auty, několika milenkami, mobily a dalšími něžnými krutostmi naší civilizace. Takového muže uslyšíte nejspíš mluvit o zákoně, který prosadil, či o gólu, který vsítil v poslední minutě zápasu reprezentace. Nepřekvapí ale ani jeho rozhovor se stejně „hegemonním“ kolegou: Pán 1: Tak sem ti koupil zájezd na Bahamy. Jedem s manželkou. Pán 2: No a co na to proboha řekla milenka? Pán 1: Která? Cesta „hegemona“ přitom začíná poměrně záhy po příchodu na svět, leckdy brzo potom, co rozum umožní jednoduchou komunikaci s vrstevníky. „Takže hele, jestli nevypadneš od toho fotbálku, tak tě prostě sejmu“, drtí mezi zuby klučina a tváří se, jako byste mu už pouhou svou existencí ošklivě ublížili. Takoví malý kluk má nejlepší mobil, první mezi všemi motorku a hned potom auto. V přiměřeném věku začíná vonět nejdražšími šampóny a deodoranty. Slečny, holky a děvčata mají tito hoši na háku – na prvním místě je dosažení úspěchu a ženy slouží především k jeho potvrzení, případně upevnění. Stejně jako kdokoliv a cokoliv okolo. Podstata, která „hegemony“ nutí vládnout vždy a všude, naštěstí zároveň omezuje jejich výskyt – moc jich prostě být nemůže. Málokdy se s nimi navíc vidíme osobně – v tramvaji ani v jiném

hromadném dopravním prostředku „hegemona“ většinou nepotkáme. Pokud tedy zrovna někde neotevírají novou stanici metra.

V prachu a bahně Na opačné straně žebříku moci než „hegemoni“ jsou muži podřízení, či, podle toho, jak to přeložíte, „druhořadí“. Často jsou sem přiřazeni nejen homosexuálové, ale obecně všichni, které by pravý „hegemon“ nazval slaďouškem nebo matčiným mazánkem. Mobilů, aut, žen a nemovitostí mají podstatně méně, což jim ale zdaleka nemusí brát radost ze života. Ta může být totiž ukrytá úplně jinde. Hovor prvního a druhého pána by tak s největší pravděpodobností vypadal takto: Pán 1: Tak jsme se domluvili se ženou, že budu vytírat – bych si teda u tebe v krámě chtěl koupit ten mop.. Kdy se pro něj můžu stavit? Pán 2: Jasně, vyhovuje ti sobota? Pán 1: A která?

Limonádový Joe a jemu podobní O něco výš zase stojí tzv. „spoluúčastní“ muži, kteří jsou vlastně jemnější verzí hegemonů. Stejně jako oni se zajímají o všechno důležité dění, rozdíl spočívá v tom, jak jsou do něj zapojeni. „Spoluúčastní“ muži často sledují světové dění v hospodě u piva, nepřijímají při tom sice zákony, mohou ale rozhodnout o cíli příští dovolené či o budoucnosti družstevního výboru, ve kterém zasedají. Úplně nahoru se

nedostanou, ale své zisky mohou těžit z toho holého faktu, že jsou muži. Odlišuje je také jejich vztah k ženám, se kterými jsou nuceni spolupracovat a domluvit se, což jim umožňuje být i trochu „jiní“, dokonce třeba romantičtí. Takový „spoluúčastný“ muž tak s ledovou tváří odvětí na drzou poznámku kamaráda: „No jasně, že se držíme za ruce, to je láska vole“. Zářným příkladem akčního muže, který umí střílet od boku, má sílu a zároveň je ryzím romantikem, je třeba Limonádový Joe. Zařadit sem můžeme ale i Homera Simpsona, který sice není romantikem v pravém slova smyslu, jeho vztah k pivu a jídlu je ale víc než něžný (pro příznivce seriálu Simpsonovi pak nebude těžké uhádnout, že známý boháč Burns je dost dobře „hegemonem“, zatímco jeho pomocník Smithers zase perfektně reprezentuje kategorii „druhořadých“).

Stačí si jen vybrat… Hegemon, muž druhořadý či třeba spoluúčastný tvoří jen tři základní kategorie mužů se kterými se jde potkat. Herečkám, jejichž elegance zakrývá zkažené naděje a kterým nezbývá než vzdychnout, že „všichni jsou stejní“, je lépe nevěřit. Nejsou. Navzdory kategoriím a škatulkám bude nejspíš se všemi zde def ilujícími typy mužů nakonec určitě větší zábava či stesk než se sladkobolnými filmy. Koneckonců i horory a děsivé příběhy jsou taky součástí „zábavní kultury“.

21


Dokončení citátu Louise Schmidta „Úsměv je světlo, jež ...“ naleznete v tajence. Vesmír

Jarní tání sněhu

Hlenovitý výměšek sliznice

Kožní nemoc (lékař.)

SPZ aut Berouna

Přední Nevyřízený Otec části (familiárně) spis žebřiňáků

Diamantový prášek Maďarský hostinec

Část kostry

Poslední Rožmberk 4. DÍL TAJENKY

Ačkoliv

Náš nejeStávat dovatý had se teplým

Útok Výběžek návrší (zastarale)

Síť na ryby

Větší epické básně

Římskými čísly 45 Sedmá velmoc

Ostravský herec Náš výrobce kožichů

Karetní trumf Kořalka (nářečně)

SPZ okr. Ostrava

Slovenská předložka Střelná zbraň

Mongolská pastevkyně

Anglicky „maska"

Obyvatel světadílu Výkon atleta

Počet dnů v týdnu Stejnopis Střešní roura Ostrý přízvuk

Skupina jezdců na koních

Starořímský peníz Svobodný

Oháňka Osamocena

Černý plnokrevník Jm.zpěvačky Sumac Nejasné zvuky Ludmila (domácky)

Citoslovce strašení Koneček prstu

Bicykly Nestará Církevní stavba Slovensky „kůže" Tropické šílenství Úder sekerou

Planetka Sibiřský kozoroh Krátký televizní záběr Voltampér

Dřív.značka čepelek SPZ Ústí nad Lab.

Síň staro-

řec.chrámu

Značka

molybdenu

Zaobleně

Kulovitá bakterie Přísedící u soudu

Jednotka emanace Vedoucí (z angl.) Íránský ostrov Stékání vody po zemi

Král skřítků

feud.statek

Zn.skládacích kol Hlav.město Mali

Vyvřelá hornina Trhavina

Hostinec (expres.)

1. DÍL

TAJENKY

TAJENKY

Etylalkohol

Průhledná hmota

Oblíbená akvarijní ryba

Vyluštění tajenky z čísla 321: „Kočka, která často mňouká, chytí málo myší.“ Vítězové soutěže z minulého čísla jsou: Petr Ilik (Olomouc), Václav Řehák (Rakovník), Petra Horodyská (Praha) Soutěží se o: 3x CD ve formátu MP3 Toulky českou minulostí 51-100. Na počátku byla kniha Petra Hory – Hořejše. Ceny poskytl Radioservis, a. s. – vydavatel CD, DVD, knih a Týdeníku Rozhlas. Internetový obchod: www.radioservis-as.cz, tel. objednávky: 222 713 037 nebo e-mailem: [email protected]. Firemní prodejna – Reprezentační prodejna Českého rozhlasu a České televize sídlí na Vinohradské ul. č. 13, Praha 2.

22

Přední strana

Pletenec vlasů Hmota

Suchý horký vítr Sídlo v Indonésii

Seknout Ohleduplnost

Škvíra

5. DÍL

Japonská třešeň Vojenský pozdrav Rozpad tkání (odb.)

Milovník estetična Dopravní prostředek

Výměšek úst

Vládce emirátu

Ohlas (básnicky)

3. DÍL TAJENKY Mravní základ

2. DÍL

Napolo (nářečně)

Tamta

Větné spojení (a sice)

TAJENKY

Obrana lidu (zkr.)

Anglická zkr.souhv. Vývěva

POMOC: Ant, Beo,

čarda,Deira,noma, tinea, Tomb, Yma.

Obsah | Fejeton | POŠLI TO DÁL | TÉMA: GHETTA | DĚJINY PŘÍTOMNOSTI | REPORTÁŽ | REFERÁT Rozhovor | ~ | KOMIKS A KŘÍŽOVKA | Kultura | VÝTVARNÉ

UMĚNÍ | LITERATURA | HUDBA | DIVADLO | FILM | uličníci | Sms a E-maily | SVĚTOZOR Autor: Jiří Ptáček

Černá bruselská krajka Tento text vznikl v den, kdy bylo Bulharsko na soše Davida Černého zakryto černým plátnem. Dění kolem Entropy už nepatří mezi hlavní zprávy dne a skandál pomalu odeznívá. Přesto po něm zůstává jisté poučení. Za posledních dvacet let se tolik nepsalo a nemluvilo o žádném díle českého umělce. Prostor k vyjádření měl každý, bez ohledu na nestrannost a zasvěcenost. Novináři byl například exhumován Milan Knižák, o kterém se ví, že mu Černý leží v žaludku Entropa Neentropa, ale ve švech praskaly i internetová diskuzní fóra. Tak to bývá, když se něco stane celospolečenským tématem. Jelikož však Entropa nejsou poplatky u lékaře, ale umělecké dílo, lépe než kdy jindy se prověřily vztahy mezi uměním a sdělovacími prostředky.

Intelektuál v akci Psalo se a mluvilo o autorství, provokaci, svobodě uměleckého vyjádření, významu symbolů… Za těchto okolností žurnalistům nezbylo, než oslovit umělce, kritiky umění, povšechně vzato humanitně zaměřené intelektuály. Umělecká problematika tak opustila nenavštěvované komnaty odborných periodik a kulturních rubrik a vedle samotného hodnocení Davida Černého se na přetřes mohly dostat subtilnější souvislosti v umění. Na první pohled by takový dopad skandálu mohl být považován za pozitivní Jeho efektivitu bychom ale neměli přeceňovat. Myšlenky intelektuálů zákonitě zanikaly ve snaze sdělovacích prostředků přinést co nejvíce pohledů, nikoliv však kvůli hlubšímu vhledu do problému, ale pouze kvůli zvýšení pravděpodobnosti, že kauza zůstane déle v kurzu. Na každý přednesený názor navíc někde číhal nějaký ten editor, režisér či střihač, protože hrozilo překročení předpokládané intelektuální úrovně cílových skupin, a to by pak prý noviny přestaly být čteny, televize sledována a rozhlas poslouchán.

Když byli do Evropského parlamentu pozváni Lukáš Jasanský a Martin Polák, vyfotografovali euronormalizační umění rozmístěné po budově. Organizátorům akce se fotografie nelíbily, žádná ostré diskuze ovšem nenastaly.

Politika nejsou politici V kritickém hodnocení role prostředků masové komunikace v případu Černý lze však zajít ještě dál. V pozadí zájmu o uměleckou problematiku totiž nelze nevidět mnohem silnější zájem o „politický bulvár“. Lépe než kdy jindy se totiž ukázalo, že sdělovací prostředky udělají pro umění „cokoliv“, pod podmínkou, že umění

JAKUB HOŠEK

zasáhne na citlivém místě politiky. Nemusí se přitom jednat o umění politické, prostě musí naštvat politiky. Nemusí se kriticky vymezovat vůči nedostatkům politického systému a nemusí mít politické poselství, pouze se musí nepříjemně dotknout pozic a vkusu jednotlivců angažujících se v politice. Pro intelektuály by však právě to mělo být odstrašujícím zjištěním. Ve skutečnosti se totiž stali ozdobou hry, proti níž za obvyklých okolností bojují. Vinit za to lze v první instanci Davida Černého. Entropa nemá žádné politické poselství, vlastně se proklamovaným cílem „naučit politiky smíchu“ omezila na personifikovanou představu politiky jako „množiny politiků“, jejíž příslušníci by nejspíš pracovali lépe, kdyby měli nadhled. Že však Černého povrchní představu nemají zájem poopravit sdělovací prostředky, je mnohem horší. Jedinou adekvátní reakcí na takové pojetí politiky by totiž byl nezájem. Černému by podle jeho vyjádření nevadil. Když si ale uvědomíme, kolik prostoru seriózní česká média věnují například pátrání, kde ten který politik strávil dovolenou, divoké médiální ródeo nepřekvapuje. Opět jde především o to, co na to Saša, Mirek a jejich bulharští protějšci. Pokud se tedy divíme, že politika postrádá ideály a že demokratičtí politici neprávem vzhlížejí v image šlechty a celebrit, měli bychom uvažovat o tom, kdo jim v tom napomáhá. Jsou to bohužel sdělovací prostředky, kdo potřebuje ideály méně než trucovitou hru diplomatických protestů a omluv. Entropa je prvním dílem českého umění, jehož potenciál se k těmto cílům dal plně využít. David Černý: Entropa. Atrium Rady Evropy, Brusel, Belgie. Vystaveno do června 2009.

JAKUB NEPRAŠ

Velká výstava mladého talentovaného malíře Jakuba Hoška uspořádaná galerií, která si ho vyhlédla pro své obchodní cíle, je faktickým důkazem, že mít osobitý, rozpoznatelný styl neznamená mít vystaráno. Hošek se pokouší dotáhnout k dokonalosti svůj grafický dekorativismus. Výstavu od výstavy tak spolu s Hoškem putujeme za ideálním dílem, a doufáme, že až ho najde, vysvětlí nám, proč se kvůli tomu musel tolikrát vykrást.

S Jakubem Neprašem (*1981) má své záměry jiná komerční galerie a tak představuje jeho videoinstalaci Reactor. Autor v ní nechal spirálovitě kroužit nespočet televizních obrazů a jejich odvíjení v čase rozložil do mnoha polí. Výsledkem je bujení obrazů, jejich nabíhání, pulzace a mizení. Pozoruhodné dílo bez obdoby v širém okolí.

Jakub Hošek: Nechte mě vládnout. Galerie Jiří Švestka, Biskupský dvůr 6, Praha 1 (www.jirisvestka.com). Výstava potrvá do 14. března.

Jakub Nepraš: Reactor. Vernon Projekt, Janovského 23, Praha 7. (http://vernonprojekt.com). Výstava potrvá do 6. března. 23


Rozhovor | ~ | KOMIKS A KŘÍŽOVKA | Kultura | VÝTVARNÉ UMĚNÍ | LITERATURA | HUDBA | DIVADLO | FILM | uličníci | Sms a E-maily | SVĚTOZOR

Autorka: Tereza Marečková

Nadějné průhledy z ostrova války Na nepatrný ostrov Bougainville uvelebený v Tichém oceánu mezi mnoha drobečky rozsypané Papuy-Nové Guiney, vtrhla krvavá genocida, provázející boj o nezávislost. vlastního života. A ačkoli by pan Watts mohl nejspíš citovat celé odstavce, podporuje děti u každého útržku, které sami i s vlastním podpisem zapíší do společného sešitu.

Novozélandský spisovatel Lloyd Jones se rozhodl vyprávět tento v podstatě drastický válečný příběh o skutečných událostech trochu jiným jazykem, než bývá u podobných pokusů obvyklé. Vybral si hrdinku Matildu, děvčátko podobné všem ostatním tamním dětem, které postupně rozpoznávají v tajných rozmluvách svých rodičů, že se děje něco nebezpečného, že vrtulníky létají nad moře proto, aby do hlubin shodili povstalce, a že střelba snad není tak blízko, jen je její zvuk umocněný vodní plochou, která lemuje okraj vesnice. Později si už dospělí ani nedávají pozor, strach ochromí všechny instinkty.

Šehrezádovo vyprávění

Kniha jako nouzový východ Děti mají mezitím ovšem spoustu práce. Poslední učitel z jejich malinké třídy sice utekl, aby nebyl v pasti ostrovní blokády, ve vsi se ale k úkolu vézt děti nečekaně přihlásil pan Watts, jediný bílý obyvatel mikrosvěta, doposud uzavřený v neproniknutelném tajemství svého dosavadního života. Přinese první den do školy Nadějné vyhlídky, román Charlese Dickense, odehrávající se jakoby v jiném kosmu – v Anglii 19.století, kde není válka a kde hlavní hrdina Pip potkává záhadného dobrodince, který udělá v jeho životě naprostou změnu, o níž sní všechny děti hltající každé slovo knihy, umožní mu vyváznout z pasti dosavadního života a začít jinak a jinde. Kromě pana Pipa si ovšem děti zamilují další dosud nepoznanou věc, nejdůležitější vynález západní kultury, knihu. Watts jim předá svou lásku k románu, otevře jim tuto bránu, momentálně nouzový východ. Takovou „mediální“ novinku není pro vesnickou radu složenou z rodičů dětí snadné přijmout. Ratolesti jim odplouvají do končin, kam za nimi nemohou, nebo se stydí vykročit. Kultura po staletí ústně předávaná z matky

na dceru je ohrožena. Matilda si do písku na pláži zasněně píše jméno svého literárního hrdiny. Když na to přijde její matka Dolores, jedna z předních odpůrkyň knihy, donutí ji na stejném místě vypsat jména všech předků, o nichž jí noc co noc vypráví. Nejhlasitěji od té doby, kdy jejich vesnici obkličují střídavě rudokožci a povstalci. Nečekaně se ale svět vyprávěcí a psané kultury propojí zásluhou zápletky, na níž se podílejí jak agresoři, tak odpůrci zevnitř vesničky. Pan Watts a děti o knihu přijdou, neodvolatelně shoří v tomto několika vrstevnatém souboji. Učitel ale přichází se zázračným nápadem, znovu a společně knihu stvořit. Každé z dětí si v sobě uchovalo střípek, slůvko, detail, občas jim ho dokonce napoví situace z jejich

Situace vesnice se zhoršuje tak, že bychom před nemilosrdnou krutostí nejraději zavřeli oči. Matilda tak ale neučiní, nemůže. A tak začíná chápat, že už před vojáky dávno není v bezpečí, vidí, co se děje s její matkou, kterou po celou dobu tak zrale chápala, i přes tisíc rozporů mezi nimi. Poslední záchvěv naděje přináší opět pan Pip, jak se učitel představuje povstalcům, kteří chtějí zneužít jeho postavení jediného bělocha. On je ale zaujme a jako Šeherezáda udržuje po šest večerů ve vsi posvátný klid svým vyprávěním. Povstalci opilý šťávou z lián, jsou zkrotlí silou příběhu, v němž se mísí pr vky Dickensova románu, skutečného života bílého hrdiny a mýty nebo moudrosti vesničky. Tento spojitý nápoj dovede malé společenství kolem večerního ohně ke křehkému a nevyslovenému usmíření, k vnitřní svobodě, kterou umožňuje sdílený prožitek. Matildin příběh ale díky zázračnému dobrodinci pokračuje ještě daleko do budoucnosti, kde se jí i díky dialogu s Pipem z románu podaří jeho příběh vlastně překročit a přerůst. Na začátku knihy nám svým jednoduchým a přesvědčivým jazykem říká: „Věděla jsem, že se všechno může změnit, protože pro pana Pipa se taky všechno změnilo.“ Na konci knihy víme, že má pravdu, a že to platí pro každého z nás. Lloyd Jones Pan Pip Překlad – Ladislav Šenkyřík Odeon, 2008

Novinky na knihkupeckých pultech:

24

Josef Moník, Psi bez rodokmenu, Proletářský román Paseka, 2008

Tomáš Zmeškal, Milostný dopis klínovým písmem Torst, 2008

Příběh o cestě „hrdinů bez rodokmenu“ do velkého světa, za láskou a úspěchem začíná ve dvacátých letech a končí za heydrichiády. Má ironický podtitul „proletářský román“ a zachycuje fascinující éru první republiky, v sociálních a politických souvislostech, s nadsázkou a s nepřeberným množstvím dobových detailů.

Autorova prozaická prvotina je velkým českým románem o druhé polovině 20.století. Románem napínavým, historickým i milostným. Nabízí čtivý, nepodbízivý a hluboký čtenářský zážitek, při němž nechybí ani humor.



Autor: Karel Veselý

Antonyho usedavý pláč Antony & The Johnsons vstupují na nejnovějším albu The Crying Light podruhé do stejné řeky, v níž tečou slzy. Že se toho od poslední desky moc nezměnilo? Vlastně to zase tak nevadí. Když v červenci 2005 přebíral Antony Hegarty za své druhé album I Am A Bird Now cenu Mercury udělovanou nejlepší desce britského hudebníka, vypadalo to trochu nepatřičně minimálně ze dvou důvodů. Za prvé: Hegarty se sice narodil v Británii, ale v zemi strávil jen šest let, než se jeho rodina přes Amsterdam uchýlila do Kalifornie. Že Britové dali přednost transsexuálnímu interpretovi křehkých kabaretních písní před vlastními kytarovkami jako Coldplay nebo Kaiser Chiefs bylo snad ještě větší překvapení. Nutné říci, že velmi příjemné. Antony se během jedné noci proměnil z dobře střeženého tajemství newyorské gay komunity na globální senzaci alternativní hudby a hluboce intimní písně jeho oceněného alba I Am A Bird najednou byly slyšet v kavárnách i na módních přehlídkách. Pozornost, které se Hegarty těšil poslední tři roky vyústila v několik kolaborací, kterými přispěl na desky svých kolegů. Zazpíval si s Björk, Marianne Faithfull, Current 93 nebo třeba Joan as Policewoman, z řady ale vystupuje především jeho účast na projektu Hercules and Love Affair. Jejich euforické disco navazující na tradici gay hudby 70. let skončilo nečekaným triumfem, v němž se Antony proměnil z pochybnostmi stíhaného básníka v hrdou disco divu. Použít jeho hluboký a neobvykle zabarvený hlas v zcela odlišném kontextu byl perfektní nápad. A tak když Antony ohlásil na leden 2009 vydání nové desky The Crying Light, jeho fanoušci netrpělivě čekali, jestli budou zpěvákovy odvážné výlety pokračovat. V tomto ohledu je nová deska Antony & The Johnsons zklamáním, když na ní vlastně jen zopakovali formuli z předchozí nahrávky. Znovu jí dominuje Antonyho dechberoucí vibrato usazené v bohatých pseudo-klasicistních aranžích Nico Muhlyho (žáka Phillipa Glasse).

Pohřební písně Jestli bylo I Am A Bird Now protkáno Antonyho vyrovnáváním se s vlastní sexuální identitou, pak ústředními tématy The Crying Light je smrt a přírodní krásy. V úvodní Her Eyes Are Underneath The Ground oplakává mrtvou matku, zatímco v Another World se pouští do dojemné eulogie umírající Země, která se ovšem dá poslouchat také jako uhrančivá pohřební píseň. „Potřebuji jiný svět, tento je již skoro pryč. Bude mi scházet vítr, jež mne tak dlouho líbal,“ loučí Antony ve víceznačném refrénu mimořádně povedené skladby, která vyšla už na prosincovém EP Another World. Surreálné obrazy plné květin a sněhu v písních snad odkazují na pomíjivost krásy a spravedlnost přírody, v níž všechno živé musí jednou zemřít. K Antonymu vždy patřila velká témata stejně jako patos či teatrálnost. Na nové desce se mu ale poprvé stane, že skouzne do zbytečné manýry. Jako kdyby se až příliš spoléhal na svůj výjimečný hlas a třeba Dust and Water už působí jen jako zbytečná exhibice. Když pak v asi nejpřekvapivější skladbě alba Aeon vypustí svoje

operní vibrato a civilní projev doplní elektrická kytara, je to jako závan svěžího větru, který rozetne hutnou melancholickou atmosféru alba. Něco takového William Blake současné hudební alternativy potřeboval. Škoda, že k tomu na svém třetím albu nesáhne častěji. Jeden americký recenzent si posteskl, že album přichází v docela nevhodnou dobu. Euforie kolem inaugurace prezidenta a v indie kruzích také kolem nové desky Animal Collective – Antonyho generačních a částečně i žánrových kolegů - rozhodně k pohřebním náladám nesvádí. Možná má pravdu a ztíží to bezprostřední přijetí desky. Na druhou stranu ovšem hudba Antony & The Johnsons vždy stála zcela mimo přechodné nálady a vznášela se v bezčasí. Jako pokračování jedné z klíčových desek našeho desetiletí je The Crying Light uspokojivý počin, který potvrzuje Antonyho výsostné písničkářské kvality. Smuténku jeho nové desky je však dobré dávkovat opatrně. Antony & The Johnsons - The Crying Light, Secretly Canadian/Rough Trade, 2009.

Islands – Návrat ke kořenům Kanadští Islands patří ke kapelám kolem montrealské scény, která v posledních letech vládne zámořskému indie rocku. Podobně jako Arcade Fire nebo Wolf Parade se Islands neštítí velkých popových gest, jejich hudba ale umí být také intimní a křehká. Nejlépe je to slyšet na výtečně přijatém debutu Return to the Sea z roku 2006. Loňské Arm‘s Way rozvinulo zvuk kapely do bombastických aranží plných smyčcových nástrojů a dramatických vokálů, o které se stará Nicholas Thorburn. Někdejší člen jiných kultovních indie hrdinů The Unicorns možná na své cestě od experimentálních lo-fi začátků ztratili něco ze své bezprostřednosti, „obývákové“ prostředí strahovské Sedmičky v něm ale určitě probudí vzpomínky na časy, kdy Islands ještě nebyli (hlavně za oceánem) tak slavní. Islands (Kanada), 14. 2. 2009, Strahov 007, Praha 25



Autor: Mirek Drábek

Soubor LETÍ opravdu letí Letí je příhodný název pro mladý soubor, který si vytkl za cíl inscenovat současnou dramatiku a má ambici stát se profesionály. Myslím dokonce, že v představení Bazén /premiéra 16. 1. Studio Švandova divadla/ se potkal text Marka Ravenhilla se souborem jako málokdy jindy. V podobném duchu se vyjádřil i autor, který toho večera dorazil na premiéru z Anglie. A jestli se postavy hry bály přiznat sami sobě, že to, co chtějí, je vlastně vzrušuje, tak rozhodně diváci musí být po zhlédnutí této inscenace vzrušeni neméně. Dle potlesku soudě jsou i silnější a ušlechtilejší, což jsou podstatná poslání divadla a možná setkávání lidské společnosti vůbec. Mladí aktéři hry touží nafotit svou nejtalentovanější kamarádku, která spadne do bazénu a každý po svém na tom nějak profitovat. Umělkyně je však v textu připoutaná na lůžko, a právě proto se asi ve hře tolik živelně tančí. Osvobozující tanec totiž strhává a společně s hudební složkou skvěle doplňuje slovo, které se tak ve výsledném tvaru stává básní. Letí by měla angažovat Česká televize, neboť třinácté komnaty Marka Ravenhilla v podání Letí netrpí trapně laciným cílem: řeknu na sebe něco, abych si do budoucna zajistil větší sledovanost. Ne. Postavy chtějí být lepšími, než ve skutečnosti jsou, a sdělují to tak, že to má svůj neoddiskutovatelný půvab. Přiznám se, že jsem podezříval herce, že tolik tančí proto, aby se unavili a posléze nepřehrávali. Módní vlna coolness dramatiky se přece už vyčerpala, a proto je zajímavé sledovat pokračování géniů po sezóně, když už nestačili zemřít mladí. Pochybnosti přebilo téma, že nejen netalentovaní mají potřebu se ukrýt za určitou skupinu. A tuhle kolektivnost a závislostní partu se stvořit zdařilo mimořádně. Tohle se ovšem nedá ani zdaleka tvrdit o hře „Domeček pro buzničky U matky Kapavky“ /12. a 13. 1. palác Akropolis/. Povrchnost, lacinost, klišé a vulgarita, to byl můj soukromý dojem, kterého jsem se během celé produkce už nedo-

kázal zbavit. Bavící se dav s povděkem vítal herecké šarže a vše nasvědčovalo tomu, že diváci buď přišli na porno, nebo alespoň na senzaci a čekají, kdy už se bude na scéně souložit, aby tomu byli svědkem na vlastní oči a nejlépe mezi prvními. Pobíhající ,hošani´, k tomu realistická herečka z úplně jiné hry, ne-li doby. Inscenaci nezachránily ani prostřihy současných scén, hrátek dnešní mládeže v druhé půli, trpící klišé - bezhraniční feťák, neukojený fotr natáčející si mejdan v nejvypjatějších momentech na kameru, zatoulaný hledající a užvaněný adolescent, který chce žít, ale nemyslet. Přesto jsem měl subjektivní pocit, že pokleslý humor neznamená ještě témata homosexuálů devalvovat. Některé církve i xenofobní skupiny naší společnosti si zasluhují dostat políček za to, že označují homosexualitu za nemoc, již lze léčit. Zde políček nikdo nedo-

VĚJÍŘ S BROSKVOVÝMI KVĚTY

DIVOKÁ KACHNA

Adaptace čínské hry z konce 17. století. Milostný příběh mladého vzdělance jménem Chou a nankingské nevěstky Siang, přervaný válkou a společenskou destrukcí konce dynastie Ming. Odehrává se v druhé polovině čtyřicátých let 17. století. V inscenaci se objeví některé pohybové prvky klasického čínského divadla. Režisér J. A. Pitínský se do Divadla v Dlouhé vrací po deseti letech.

V Divoké kachně, jak bývá v Ibsenových hrách časté, se postupně odhaluje minulost. Tato metoda byla přiléhavě popsána jako „prohrabávání vystydlého popela a objevování žhavých uhlíků pod ním.“

Divadlo v Dlouhé, Dlouhá 39, 110 00 Praha 1, 18. 2. 2009, 19:00, 13. 3. 2009, 19:00 Kchung Šang-žen, Vějíř s broskvovými květy, adaptace čínské hry z konce 17. století 26

stane a mně osobně bylo líto vidět plný sál lidí na prvoplánové řachandě. Další událostí, kterými kalendář souboru Letí přetéká, se stala návštěva samotného autora Viliama Klimáčka na 2. premiéře hry Aupairky 25. ledna ve studiu Švandova divadla. Zpovědi dvou malých českých lidí, jednoho au-paira, který zaměstnavatele neustále obviňuje z lakomství, aby se ukázalo, že sám krade, a slečny, která se odjela do Londýna vdát a je proto schopna udělat opravdu hodně, dodává na síle až zpověď třetí postavy, která odjela do ciziny, protože ačkoli má rodinu a dvě vysoké školy, doma jí nikdo nepotřebuje. Herecky tematizovaná a zprvu nepříjemná šarže, zde nabývá na svém opodstatnění, a nečekaně se obrací ve prospěch hry, protože ji lze chápat jako východisko, ve kterém nepotřebná bytost rozpouští svůj stesk.

16. 2. 2009, 19:00 Henrik Ibsen, Divoká kachna, Lovecké drama Jaroslava Pokorná (Hedvika) získala cenu alfréda radoka za ženský herecký výkon, plánovaná derniéra v květnu 2009



Autorka: Martina Křížková

Valčík s Bašírem Je osobní, je angažovaný a je skvělý. Autobiografický film Ariho Folmana Valčík s Bašírem je kandidátem na Oskara, bodoval v Cannes a v létě uhranul diváky v Karlových Varech. Teď atakuje emoce i v českých kinech. Mladý Ari (Folman) se coby devatenáctiletý voják zúčastní izraelsko-libanonské války. Během izraelské okupace Bejrútu v roce 1982 je svědkem brutálního masakru v uprchlických táborech Sabra a Šatíla, které spáchali příslušníci křesťanských falang. Nyní je z něj uznávaný izraelský režisér a má tak trochu problém s pamětí. Nemůže si vzpomenout, co vlastně přesně v Libanonu zažil. Vyhledá proto staré přátele z vojny a vydá se zpět v čase. O putování v labyrintu vlastního traumatu natočí film. Tak se dá ve stručnosti shrnout děj zatím posledního snímku známého izraelského režiséra Ariho Folmana. Jenomže o tento příběh jde ve filmu až v druhé řadě. Drama, které je dokumentem v animované podobě, zaujme hlavně nezvykle snovou poetikou kreslených hrdinů. Zdánlivá nemožnost dobrat se pravdy a zápas s vlastním já v kulisách kruté skutečnosti si podmaňují diváka podobným způsobem jako shakespearovská hra. Na politiku či dobový kontext můžete klidně zapomenout. Ve filmu jsou sice přítomny, ale je to stejné jako s dějem: hlavní zápas se prostě odehrává jinde. Autor nezapomenutelného snímku Svatá Klára (1996), za který získal zvláštní cenu poroty na festivalu v Karlových Varech, nebyl až dosud mimo Izrael příliš znám. Valčík s Bašírem je Folmanův třetí celovečerní film. Debutoval v roce 1991 dokumentem Comfortably Numb (Příjemně otupělí). Vypráví v něm o svých přátelích, jež se snaží během první války v Perském zálivu schovat do protiraketového bunkru v TelAvivu. Už za tuto krutě dojemnou frašku dostal v Izraeli ocenění za nejlepší dokument roku. Prvním hraným filmem, je právě Svatá Klára, jejíž děj se volně inspiruje románem Pavla Kohouta. Následoval film Made in Izrael (2001) a práce na seriálech pro izraelskou televizi. Čtyři roky

strávil realizací svého kresleného opusu. „Válka je tak surreálný zážitek a paměť tak nepředvídatelná a nespolehlivá,“ vysvětluje Folman, proč se rozhodl natočený materiál převést z videa do animace a zaútočit na pocity diváků, odkojených realitou televizních zpráv z nečekané pozice. Při Valčíku s Bašírem jste v kině svedeni hned prvním obrazem. Za technicky dokonalou animací váš mozek podvědomě očekává vymyšlený příběh, který sice možná není úplně pro děti, ale také ho není nutné brát až tak vážně. Když vám dojde, že jste odložili zábrany rozumu příliš brzy, protože tohle vlastně má být skutečné, už jste příliš v tom. Sledujete Ariho

Nouzový východ

a jeho postupné prozření a jednoduše ztrácíte šanci udržet si odstup. K tomu hraje podmanivá hudba britského skladatele Maxe Richtera, jež je další velkou devízou snímku. Nechat se takto oklamat pouhou formou se obvykle neodpouští. Alespoň v kině ne. V případě Valčíku s Bašírem ze sebe ale uděláte kašpara celkem rádi. Protože cítíte, že film, kvůli jehož vzniku se Folman sám zadlužil, vás opravdu potřebuje mít na své straně. Jak jinak by vám mohlo dojít, že válka je vždycky ničivá a nakonec sežere všechny, ať už skončí živí nebo mrtví. Jde o rozhřešení pro autora, ne pro vás. A vy mu ho nakonec rádi dáte.

Podivuhodný případ Benjamina Buttona

Režisér Americké krásy Sam Mendes se opět vrací k dramatu, což je žánr, který mu očividně svědčí. Donutí svou ženu KateWinslet a jejího přítele Leoparda DiCapria, aby si v něm spolu zahráli, a hned jsou z toho Zlaté glóby a nominace na Oskara.

Volná adaptace Fitzgeraldovy povídky s Bradem Pittem a Cate Blanchettovou v hlavní roli. Příběh o muži, který jen mládl, ovládl letošní oskarové nominace.

Nouzový východ (USA, 2008, režie: Sam Mendes, 119 min.)

Podivuhodný případ Benjamina Buttona (USA, 2008, režie: David Fincher, 166 min.)

.

27


Autor: Daniel Pick

Kdepak štůček…

Přestože nechci Vás, vážené čtenáře časopisu jakkoli podceňovat, dovolte mi se s Vámi podělit o zážitek z návštěvy tiskárny. Několik prodejců Nového Prostoru bylo pozváno panem Vladimírem Dostálem, ředitelem pro klíčové zákazníky Europrint a.s., na prohlídku tiskárny. Ať také vědí jak se taková věc vlastně vyrábí, když už jí prodávají. Ať vidí, že to i v dnešní elektronické době vůbec není jednoduché, než časopis spatří ruku čtenářovu. Hned ze začátku musím upozornit, že představa o tiskárně jako místu, které je zahlceno stohy papíru mezi kterými se pohybují od hlavy až k patě od tiskařské černi zapatlaní dělníci a sazeči je zcela mylná. Dnešní tiskárna je místo vesměs čisté, ač trochu hlučné.Když pan ředitel přivedl návštěvu do místnosti, která je plná displejů, obrazovek a tlačítek a připomíná kokpit raketoplánu, nestačili se INZERCE

pan Jirka, Jarda a Jirka pozorně poslouchají prodejci divit. „Tak tohle je velín“, prohlásil pan ředitel.“Odtud se to celé řídí. Tady se to zadá, upraví, naprogramuje a ono už to potom támhle tiskne“.“To je něco jako „ŠTŮČEK“, prohlásil pan Jaroslav, „že jo“? „Ano, něco jako DŘÍV býval štůček. Ale dnes? Dnes se toho lidská ruka skoro nedotkne.Ta mašina má v sobě osm základních barev a zbytek, tedy všechny potřebné odstíny si namíchá sama! Pak už jen plachty potištěného papíru putují od stroje ke stroji, různě se formátují, skládají a podobně. Ale nemyslete si, člověka tu přece jenom potřebují. Založit archy tak, aby si je ta mašina vzala umí jenom šikovné ruce. A zkontrolovat jestli netiskne úplné volo-

viny a naskládat časopisy do komínků, které jsou připraveny k balení dokáže zase jenom člověk.No a nakonec se to ořízne a ty odřezky se vysají a putují tímhle potrubím na druhou stranu haly“, říká pan ředitel. Návštěva putující po stopách potrubí dojde až do místnosti, kde se z odřezků lisují ohromné balíky, které jdou na recyklaci.Tak vida tady recyklují, milí čtenáři. Nakonec návštěvy nás pan Dostál pozval na občerstvení do místní kantýny, kde jsme si dali báječný oběd a pak jsme odjeli zase do práce. Rádi bychom touto cestou poděkovali panu Dostálovi za vstřícnost, kterou nám projevil a za čas, který s námi strávil.

PLATNÉ PRŮKAZKY PRAŽSKÝCH PRODEJCŮ Časopis Nový Prostor kupujte pouze od prodejců, kteří se prokáží jednou z těchto průkazek. Platnou průkazkou se rozumí barevná verze dokladu opatřená fotografií příslušného prodejce. Prodejce, který se jednou z těchto průkazek neprokáže, je falešný prodejce, který kazí pověst skutečných prodejců i samotného časopisu. Pouze koupí časopisu od prodejců s platnou průkazkou podpoříte ty, kteří to skutečně potřebují a mají zájem pracovat podle pravidel určených Novým Prostorem pro vykonávání této činnosti.

28


sms a e-maily Dobrý deň! Viem, že nemusím a že sa Vám to možno ani nebude chcieť čítať, no predsa len chcem povedať, čo sa mi dnes stalo. Som študentom Masarykovej univerzity v Brne. Dnes ráno som šiel do obchodu a pred ním jeden chlapík predával časopis. Keď som donedávna stretával takýchto ľudí, pomyslel som si, ako asi väčšina: ŽOBRÁK, ČO PREDÁVA ČASOPIS. Neviem prečo, ale takto som sa na tých ľudí zvykol pozerať. Väčšina žobrákov vás obťažuje, keď idete okolo, sú už príliš vtieraví. Keďže som ho zbadal z diaľky, siahol som si do vrecka, kde som nahmatal nejaké drobné a povedal som si, keď zapýta, hodím mu a pôjdem preč. Veď sme ľudia, mám s nimi sčasti súcit... Zostal som v šoku, starší pán odo mňa nechcel peniaze, on iba predával časopis. Nedalo mi to, tak som sa s ním dal do reči. No moje prekvapenie, príjemný pán, ktorý o peniaze nežobre, ale si ich predajom časopisu NOVÝ PROSTOR zarába. Povedal mi, ako to funguje, ako často predáva a aj o jeho nie ľahkom živote som sa dozvedel viac. Mimochodom, zistil som, že je najdlhšie predávajúcim tohto časopisu v Brne, predáva ho už vyše šesť rokov, má stálu klientelu. Z toho človeka vyžaroval akýsi pokoj, ja som ho sprvoti považoval iba za niekoho, kto žije na ulici a pletie sa pod nohy nám - slušným ľuďom. No vôbec to tak nie je. Nebol vtieravý, bol milý, obetoval mi pár minút na rozhovor, nechal sa vyfotiť a ponúkol ma aj cigaretou. Nášho rozhovor pravdupovediac netrval dlho, vonku bola zima, pán má zdravotné problémy, okrem toho mu utekal „kšeft“. Myslím si, že si bol dobre vedomý toho, ako mu je predaj Vášho časopisu prospešný, pomohol mu postaviť sa na nohy, za čo je, podľa jeho vlastných slov, vďačný. Nakoniec som si jedno číslo kúpil aj ja. Počas nášho rozhovoru som si uvedomil, že týmto ľuďom dávate šancu na lepší a plnohodnotnejší život. Už nikdy si nepomýlim žobráka, ktorý vysedáva pred nákupným centrom a robí zo seba najväčšieho chudáka (dokonca príde žobrať


s deťmi či zvieratami, lebo dúfa, že v nás skôr vyvolá súcit, ľútosť), s človekom, ktorý solídne predáva časopis a na svoju prácu je aj náležite hrdý. Pri tom všetko, som sa zabudol opýtať pána na jeho meno, ale ako som zistil pri prezeraní fotografií v pc, o nič som neprišiel, pretože mal riadne pripnutý preukaz. Olda (B 476). Nielen za neho, ale aj za všetkých ostatných predajcov časopisu Vám chcem poďakovať, a dúfam, že Vaša činnosť bude aj naďalej veľkou pomocou pre ľudí v sociálnej tiesni. S pozdravom, Váš nový čitateľ Tomáš Milý kritiku Duffy , nespokojený s anglickou stránkou! Slovo oath znamená kletbu, přísahu. Příště sáhni po slovníku, pak teprve kritizuj. Zdraví Jane Prosím o darování dětské postýlky i s matrací. Miminko je už na cestě. Předem děkuji! Prodejce Pavel tel. 737 433 860 Vážená paní či slečno Marie Dvořáková! Nemohu vám nepoděkovat za vás článek v NP č. 320. Při jeho čtení jsem si pokapal brýle slzami a to už jsem docela tvrdý chlap. I já občas pomůžu těm ještě chudším. Je to fakt krásný pocit, i když si ho často nemohu dopřát. Prodejce z Vltavské a Vinohradské Milan Kusý

S politováním vám musíme oznámit, že nás dne 10.01.2009 navždy opustil pan Mikuláš Bakoš, prodejce NP, jehož posledním místem prodeje byla ulice Ječná, Praha 2. S úctou vzpomínají pracovníci NP a prodejci.

POMOCI MŮŽETE I PŘÍMO: Pokud chcete pomoci jinou cestou a přispět tak na projekty, které připravujeme pro lidi bez přístřeší a lidi v těžké životní situaci, můžete zaslat svou finanční pomoc také přímo na náš sbírkový účet:

1061013598/5500

Jak se s Vaším finančním příspěvkem nakládá, můžete sledovat na www.novyprostor.cz/casopis v rubrice JAK POMOCI.

Také touto cestou se můžete stát členy Klubu přátel Nového Prostoru. Pokud se rozhodnete přispět tímto způsobem, nezapomeňte vyplnit dotazník pro dárce, který je umístěn na našich stránkách www.novyprostor.cz/casopis v rubrice Jak pomoci. Pokud se nebudete chtít stát členy Klubu přátel Nového Prostoru, přesto bychom vás rádi poprosili o vyplnění dotazníku, alespoň Vaší kontaktní nebo e-mailové adresy, abychom vás mohli alespoň zařadit do slosování o drobné dárky a posílat vám alespoň jednou za rok informace o tom, jak bylo s vašimi penězi naloženo.

29


The Big Issue In Scotland, January 26, 2009Adam Forrest

What next for Guantanamo? The first step, civil liberties campaigners agree, is to end the system of military commissions, a legal black hole set up by the Bush administration to allow detainees to be tried outside of international and domestic standards.

Guantanamo by Banksy. This would prevent the trial of Omar Khadr, a Canadian imprisoned and interrogated at Guantanamo when he was just 15, and signal the new administration’s desire to see the conventional rule of law restored. What then? What’s to be done with the remaining 250 prisoners? Most estimate that there is enough evidence to put around 40 to 50 detainees on trial in US courts. Human Rights lawyer Clive Stafford Smith, whose organisation Reprieve has represented many of the most high profile detainees at Guantanamo, believes the camp’s end is nigh. “We’ve been in discussion with Obama’s transition team about it, and closure is a very high priority for them,” he tells The Big Issue. “We’ve relied on the federal courts for 200 years. If the government thinks they’ve done anything wrong, then put them on trial in a regular court.” Ken Gude, director of international rights at the Centre for American Progress believes another option would be to use military courts, as prescribed by the Geneva Convention, but would not apply to most detainees since they were not picked up on the battlefield. “The most

30

favoured route should be regular federal trial,” says Gude. “Those procedures have already been used to incarcerate and put on trial some of the most dangerous terrorists. The US justice system has the ability to handle it. It’s a great a shame and tragedy that we pursued a course that threw aside all that and viewed traditional justice as deficient.” America may have to deal with some difficult trials and unpalatable verdicts as it returns from one idea of justice to another. Susan Crawford, the Bush administration official in charge of the military commissions, recently admitted torture was used to obtain testimony from Mohammed al-Qahtani, a Saudi man suspected of involvement with the 9/11 attacks. “It demonstrates how incompetent and mismanaged the process has been,” says Gude. Another 150 or so of Guantanamo’s detainees are already cleared to leave, but as refugees in danger if they return to countries of origin, are in need somewhere to go. So far only Portugal and Albania have accepted to resettle some of the prisoners, but many observers

believe several other European countries, including Britain, France and Germany, are willing to work with the Obama administration to f ind a solution. The government of Yemen will also have a big part to play in any resolution – 97 detainees are Yemeni – but the US is reluctant to let them return until there is a rehabilitation programme set up to its satisfaction. Resettling the refugees would leave one final, anomalous group at the place Tony Blair once described as a living anomaly” – the detainees considered to dangerous too release, but for whom there isn’t sufficient evidence to charge. “It’s a bizarre category,” says Stacey Sullivan, counterterrorism advisor at Human Rights Watch. “At some point, you either get evidence to prosecute or let them go. Our recommendation has been to review the cases and put them into one category or the other. You have to live with letting some go. Potential terrorism suspects can be watched.” Sullivan’s point speaks of the wider, ongoing struggle to uphold human rights as America engages with its’ enemies, either real or imagined. Stafford-Smith estimates the United States currently keeps 20,000 in military prisons around the world; places where the concept of habeas corpus is sketchy, at best. “We can’t keep treating the (terrorism) situation like it’s a war and rules don’t apply – we’ve got a criminal justice system, we should just use it.”

Slovníček Interrogated – vyslechnutý Estimate – odhad Detainees – zadržovaní Nigh – blízko (zastarale, básnicky) Closure – uzavření, skončení debaty relied – spolehlivý, spoléhal se prescribed – předepsaný incarcerate – uvěznit unpalatable – nechutný, odporný testimony – svědectví, důkaz, výpověď, též zákon, desatero, Písmo svaté reluctant – neochotný, váhavý prosecute – vést žalobu

Ã È Õ À Ã Ë Î õ é è í n ì

á

à

ë

ä

í

±³±č°²±¯¯¸

w

ÑãâëðíkìvéäãñòçôßêóÊÞéaæëóâëñòïÞøôãâçôbé÷ªéòãvìßèãôçòçáæònèvôçânòíìåöß©ñÞëâà©âõíâïæêâëñ©Þòñìïðèíuðñòí©íâèïÞjìóaëuaëï©íìòæñuëìóàå ñâàåëìéìäæuÞêláæu« Äãñòçôßêànæãë³áëuìßàvâìã°íâáðñÞóâëußèñíóëãøçìçëçìßîvéêßâôvònøìmîãâñòßôãìvÁãì÷Ñßøé÷°®®¶ÈëæåìóëÞÊãìé÷ÀßðòéíômìãàíÁâÀÞíìáæíðãíåðßäé÷ Éßòãçì÷ÑòóîãáémíæíâìíáãìmôñíóònçíÁãìóÈßðëçê÷Èãbàéíôm¬Âçôßâêí¿êäðãâôãâôíãªéòãðmñãônìóèãôæðßâìnìíôëäíðëbëçômæíóënìvªøßßâçêíìßîðíåðßë ìßî¬îãðäíðëßìáç«éíìáãðòÂêæéöíâÆßìâßÅíòãìãàíéßàßðãòìvôãkãðÊìëâöÑïÞëðãìïêÞëàâøìbëmãìñémäíðëßáãÑãáíìâæßìâÕíëãì¬ÃöîãðçëãìòbêìvîðíñòíðÌíÂ óôãâãçìñáãìßáçÈßìßÌãàãñémæíËâíéëðâëªøßéòãðíóøvñéßêÂßôçâÎðßáæßÁãìóÑßøé÷ßÂçôßâãêìváæìíôçìøßæãðãáéîvñòóîôíàíðóßêòãðìßòçôìvâçôßâêí¬Âôßñíókßñìm ìãèóøìbôßìnèvòßìãkìvkãñémñíóàíð÷ČÁÌÑ²±ÞËÞëìåaàåČóôãâíóñômîðíèãéò÷ôâçôßâêãÎíìãá¬ Äãñòçôßêàóâãîðíàvæßòìß¶ëvñòãáæ¸¾éãïâáóâáóìâ©Íìëâà©¾ïàåÞ©Ïìõö¬ËìÁ©ÁòëàÞëÀâëñïâ©ÐñòÞéì¾éñ½ªÅÞéÞ°©ÉÞÃÞßïæàÞÞÅÞéÞÀ¬ õõõ¬ëßêßçìôãìòóðß¬áø Âðßëßòóðåçáéíóìíôçìéíóäãñòçôßêóóðkãìíóîãâãôvëîðíäãñçíìbêëèãéíëîêãòìvóôãâãìvîðíèãéòªéòãðmøôvònøçê÷ôãôànðóâíâðßëßòóðåçãñâðóãìvÌíôbñvîðíðíé°®®·¬ Èãâìbñãíëçëíbâìmóënêãáémîíkçì÷ªéòãðmàóâíóîvòvðíéîðíâóékìnøßòvònì÷Ìíôíóñvòvßìßàvøãì÷âíkãñéáæðãåçíìßøßæðßìçkv¬Ò÷òíîðíèãéò÷àóâíóìßäãñòçôßêó îãâñòßôãì÷ô¿êònČÆßêã±®¬ Ëãøçô÷àðßìëçîãâñòßôãìvëçèñíóìßî¬ÉÞÈÞëñëÞ¿ìì÷ÂóáæßíômªÆëªÃæëæñìÔnð÷ÍìâðßvéíômªåãìâãðíôéßàßðãòÒæêÞíìá÷æêòÈßéóàßÄíêôßðkìæíìãàíèãâçì ðãåçíìbêìvøbñòóîáãîãæêvâé÷ČîãâñòßôãìvçìñîçðíôßìmçôíòãëÐíàçìñíìßìßíñòðíôn«ÓaèÞÈßìßÉíëbðéßßÈçvæíÂíàãã¬ ÔâßêvìíônøvøãìmäãñòçôßêíômñãéáçÀvêmôðbì÷ªà÷êíô÷àðbìíîãâñòßôãìvÊÞéaðêïñ¿âmê÷ÑòíâíêíômªéòãðmôøìçéêíôãñîíêóîðbáçñòôðkvëòßìâãëãëÑéóòð¬ Äãñòçôßêìßôònôóèãîðßôçâãêìnßâßæíñòøãøßæðßìçkvªßà÷ñãñãøìbëçêßñãñíókßñìíókãñéíóñámìíóìíômæíâçôßâêß¬Îãæêvâéßóéßøóèãðãîðãøãìòßòçôìvôànðòíæíªáíøß ëçìóêðíéìßîíêçìíômæíâçôßâêßôøìçéêíßáíñçøßñêíóvîíøíðìíñòôããèìíñòçªëmâçvçøßæðßìçkìváæäãñòçôßê¬ ÀnæãëéíìbìvËßêmçìôãìòóð÷îðíànæìãòßémâíîðíôíâìîðíåðßëªèãæíìãèøßèvëßônèvñíókbñòvàóâãàóðøßîðíèãéòÑàßêæíèvòíÑòãèìnèßéíìßñãøìßëíôßáváæôãkvðáváæª éâãëbéßâkßñòìvéëíìíñòîíàò³ëçìóòóñòíêãkéóñíñíàíóâðóæmæíîíæêßôvªòóàóâíóëvòóënêáçªéóêòóðìvíðåßìçøbòíçßîðíëíòmçîvêãçòíñòíñêíôçòßøßóèëíóòñômæí îßðòìãðßìßâðóæmñòðßìnñòíêó¬Òßòíßéáãàóâãîvñòóîìbîíóøãîãâãëøßðãåçñòðíôßìëæíñòë¬ ÌßîãæêvâéóËßêbçìôãìòóðßèçîíîbòmìßôbãîóòíôìväãñòçôßêÓâéèaæëóâëñòïÞªéòãðñãàóâãôîvòvëðíáãéíìßòôÉæßâïàæ©ÍÞïáòßæàuàå©Ìéìêìòàæ©ÅïÞáàæÈïaéìól© Íé÷ëæÞ¿ïëm¬

ÔváãçìäíðëßávÈßéóà-ãðëbéª èßéóà¬áãðëßé¾ìíôßñçò¬áøªòãê¬¸©²°®µµµ¯¶´²´¯

ö

ö

ö

Tiráž

à

ë

à

è

í

õ

ä

í

ó

ô

ñ

à

â

Kodex prodejce Časopis Nový Prostor vychází od prosince roku 1999. Občanské sdružení Nový Prostor je nezisková organizace, která pomáhá lidem bez přístřeší v krizové životní situaci. Pomocí pouličního prodeje čtrnáctideníku nabízí lidem v tísni možnost získat základní prostředky. Redakce uvítá jakékoliv Vaše příspěvky a připomínky. Nevyžádané rukopisy a fotografie nevracíme, prosíme, neposílejte originály. Publikujeme pouze původní práce, publikované textové zprávy jsou bez korektur.

Adresa redakce: Nový Prostor, Vyšehradská 27/423, Praha – Nové Město, 128 00, tel.: 220 199 301-2, fax.: 220 877 375, e-mail: [email protected] koncept: Robert Sztarovics, výkonná ředitelka: Dagmar Kocmánková, tel. 608 150 553, šéfredaktor: Alexandr Budka, redakce: Martina Křížková, Tomáš Havlín, Zuzana Brodilová, korektury: Silvie Kratochvílová, grafik: Štěpán Bartošek, grafický koncept: www.lab-ad.cz, inzerce a marketing: [email protected], 220 199 303 Adresy distribucí: Praha – Řeznická 14, Praha 1 – Nové město, tel.: 222 233 309, Dagmar Kocmánková (ředitelka) tel.: 608 150 553 ([email protected]), Alena Vosáhlová ([email protected]) tel.:608 259 039, Brno – Pekařská 18, 602 00, Gabriela Hrozinová, tel.: 776 782 468, 545 217 297 ([email protected]), Hradec Králové – Azylový dům Matky Terezy, U Mostku 472/5, 503 41, Petr Macl, tel.: 777 299 525 ([email protected]), Ostrava – Azylový dům pro muže – budova „B“, Lidická 54, Ostrava – Vítkovice, 700 30, Petr Jícha, tel.: 776 020 914 ([email protected]), Plzeň – Diecézní Charita, Krizová služba, Cukrovarská 16, 301 00, Jan Jung, tel.: 777 786 642 ([email protected]), Olomouc – Charita Olomouc, Marek Grunt, tel.: +420728188184, ([email protected]), Pardubice – SKP centrum Portus, Milena Dostálová, tel.: +420464629249 ([email protected]), Uh. Hradiště – AD. Sv. Vincence, Na Hradbách 700, Staré Město, 686 03, tel.: 572 542 988, České Budějovice – Charita ČB, AD pro muže, Riegrova 32, Václav Kučera, tel.: 387 315 388 Představenstvo o. s. Nový Prostor: Robert Sztarovics, Dagmar Kocmánková Občanské sdružení Nový Prostor je členem International Network of Streetpapers a projektu No Borders. Registrace: MKČR 8342, ISSN 1213-1911 Tisk: Europrint a. s.

Názory autorů nemusí vyjadřovat stanovisko redakce. Ministerstvo práce a sociálních věcí ČR

ì

Středisko kresťanské pomoci Pardubice

Prodejce Nového Prostoru nesmí: 1. Prodávat mimo místo jemu přidělené a uvedené na jeho průkazu. 2. Být po dobu prodeje pod vlivem alkoholu nebo jiných drog. 3. Používat vulgárních výrazů, nadávek, rasistických, sexistických či jinak společensky nepřípustných obratů ve styku s veřejností, ostatními prodejci nebo pracovníky výdejny. 4. Obtěžovat při prodeji kolemjdoucí a zdržovat je proti jejich vůli nebo zdržovat dopravu. 5.Žebrat nebo jiným nepovoleným způsobem požadovat od lidí peníze, pokud má na sobě viditelně průkaz prodejce. 6. Slovně či fyzicky napadat jiného prodejce časopisu a nutit ho, aby opustil své prodejní místo. 7. Prodávat časopis na cizím soukromém pozemku či prostoru. 8. Páchat kriminální činnost nebo takovéto činnosti napomáhat, zvláště je-li viditelně označen průkazem prodejce časopisu Nový Prostor nebo má-li s sebou časopisy. 9.Prodávat časopisy neregistrovaným, neoznačeným nebo vyloučeným prodejcům. 10. Nesprávně vracet zpět z částky přijaté od kupujícího. 11. Požadovat od kupujícího víc, než je oficiální cena časopisu. 12. Prodávat jiné zboží než časopisy. 13. Prodávat bez průkazu, který je opatřen jeho registračním číslem a fotografií a který musí nosit na viditelném místě. 14. Poškozovat dobré jméno časopisu a společnosti Nový Prostor.

Prodejcem Nového Prostoru se může stát každý, kdo písemně potvrdí, že je starší 16 let, je v sociální nouzi a zaváže se dodržovat Kodex prodejce. Tento kodex je stejný ve všech časopisech sdružených v INSP – mezinárodní organizaci zastřešující pouliční časopisy z celého světa. Stížnosti na prodejce v Praze prosíme telefonujte na 608 259 039, Alena Vosáhlová V Brně na 776 782 468, Gábina Hrozinová

Sbírkový účet je od 21. 3. 2008 obnoven.

Číslo účtu: 1061013598/5500

ù

NETESTOVÁNO NA ZVÍŘATECH

Testuje se ještě kosmetika na zvířatech? Můžeme věřit společnostem, které prohlašují, že na zvířatech netestují? Není to už dávno zakázáno? A jak je to s prostředky pro domácnost?

Odpovědi najdete na www.netestovanonazviratech.cz

polovina pro prodejce v prodeji od 3. února 2009

Recommend Documents