Hlava státu V PRODEJI OD 25. ÚNORA 2008

PROSÍME, KUPUJTE JEN OD PRODEJCŮ, KTEŘÍ STOJÍ NA SVÉM PRODEJNÍM MÍSTĚ A MAJÍ PLATNÝ PRŮKAZ!

CENA: 40 KČ / POLOVINA PRO PRODEJCE

299 V PRODEJI OD 25. ÚNORA 2008

Hlava státu

OBSAH | FEJETON | POŠLI TO DÁL | TÉMA: HLAVA STÁTU | ROK PO ROCE | REPORTÁŽ | REFERÁT ROZHOVOR | KULTURA | ULIČNÍCI | EQUAL | KOMIKS A KŘÍŽOVKA | SMS A EMAILY

EDITORIAL Vážené čtenářky, vážení čtenáři, Prezidentské volby jsou už nějaký ten pátek za námi. Tentokrát jsme se sice co do volebních repetic nedopočítali do tří, za to jsme si však v jejich souvislosti užili hojnosti doprovodného, bezmála varietního programu. Málokdo dokázal odejít v den konání první i druhé volby od televize. První doprovázely grimasy, za které by se nemusel stydět ani herecký ansámbl černého divadla, samozřejmě doladěné neméně dramatickými slovními výroky. Těm veřejně vyřčeným do pléna Španělského sálu přidala říz i tichá pošta mezi jednotlivými zákonodárci, již neomylně rozluštily nečekaně citlivé mikrofony. Aby drama nestálo, zpestřily i druhou prezidentskou volbu důmyslné zápletky. Za obraz s jízdou, během níž se spěchalo z Pražského hradu na Kutnou horu, aby si ministryně stihla před třetím kolem přátelsky promluvit se svou nemocnou stranickou kolegyní, by se dozajista nestyděl ani úspěšný hollywoodský scénárista. Za zmínku by nepochybně ještě stály i slečny počítající zvednuté ruce ve Španělském sálu. Ty si při svém pobíhání v uličkách mezi židlemi, na nichž trůnili naši zákonodárci, počínaly nadmíru hbitě. Lecjaká paní učitelka by jim mohla závidět. O to všechno bychom přišli, pokud by si naši zákonodárci ujasnili základní okolnosti volby hlavy státu v předstihu. Jedna moje důvtipná a od přírody dobře naložená kolegyně shrnula své pocity z prezidentského klání slovy: „Mám pocit, že jsme nejblbější země ve vesmíru. Naštěstí mi to ale nevydrží ani do zítřka.“ Tímto výrokem nekomentovala ani tak výsledek voleb, ale jejich průběh. Proto bychom měli být rádi, že jsme se vůbec zvolení nějakého prezidenta dočkali. Ani naše redakce nechtěla zůstat u rozčarování, a proto se rozhodla věnovat tematice hlavy státu vlastní číslo. Věřím, že časová prodleva od konání prezidentských voleb nám k tomu poskytla odstup, který je podobně zdravý jako zmíněný pohled naší kolegyně. Přeji vám za celou redakci příjemný začátek měsíce března.

OBSAH fejeton: K POCITU PONÍŽENÍ

téma: HLAVA STÁTU DEMOKRACIE JE TRIUMF PRŮMĚRNOSTI

/Jirák/

pošli to dál:

téma: HLAVA STÁTU PREZIDENT MŮŽE ZEMÍ CLOUMAT /Sikora/

/Bojar/

téma: HLAVA STÁTU PŘIJMEME VHODNOU HLAVU STÁTU; TAK KDO JE TADY PREZIDENT? /Bystřičan/

4–5 rok po roce: 1948 – 1. ČÁST /Šustrová/

12 – 13 kultura: VÝTVARNÉ UMĚNÍ

8–9

6–7 reportáž: SVATÍ SE RODÍ V HORÁCH

referát: DÍVKA S ČOKOLÁDOU

/Zoufalá/

/Poláček/

14 – 15

16 – 17

10 – 11 rozhovor: JOSEF PLESKOT /Bojar, Bystřičan/

18 – 20

kultura: LITERATURA

kultura: HUDBA

kultura: DIVADLO

/Marečková/

/Lindaur/

/Šourek/

/Vítková/

21 kultura: FILM

22 uličníci: /Bořutová/

/Prejdová/

25

23

24

equal: JDE TO I BEZ VYSTRČENÉ BRADY

komiks: SAMOROST

/Hruban/

křížovka:

26 – 27

/Bažant, Novák/

28

Veronika Hrdinová

Kresba na obálce: Vojtěch Šeda

SPOJENÍ

VÁBNIČKA NA PŘÍŠTĚ

Redakce Nový Prostor Nádražní 56/740 Praha 5 – Smíchov, 150 00 tel.: 220 199 301 (302) e-mail: [email protected] SMS: 774 150 551 www.novyprostor.cz

Hlavní téma příštího čísla Nového Prostoru jsme se rozhodli věnovat Mládeži. Reagují dospívající lidé citlivěji než kdokoli jiný na společenské klima? Jsou těmi, kteří bojují proti ustrnulému řádu, nebo si ve své snaze vymezit se ve skutečnosti spíše slepě oblékají nepromyšlené stejnokroje? A jaký je vůbec životní styl a jazyk současné mládeže?

29

3


Autor: Jan Jirák

K POCITU PONÍŽENÍ Když člověka začne bolet v zádech, nastane stav neodbytně ponižující. Nejprve se dostaví bolest. V mém případě připomínala oštěp vražený hned vedle lopatky. Kdybych byl hypochondr, asi bych si myslel, že je to infarkt, a už se viděl na jednotce intenzivní péče, v krematoriu a na rozptylové loučce. Nejsem hypochondr, a tak jsem po třech dnech možnost infarktu zavrhl a přešel k variantě těžce poškozené páteře, přerušeného nervu a zbytku života stráveného na vozíku. Souběžně s bolestí přestává člověk zvládat některé běžné úkony a postupně lidsky i společensky upadá. Někdy jde o předvídatelný úpadek. Když vás bolí za krkem, je vcelku pochopitelné, že těžko otáčíte hlavou, a tak musíte v autě vzít zavděk zpětným zrcátkem. Jindy člověka nastalá nemohoucnost zaskočí. Ve velkoprodejně jsem zjistil, že předkloním-li se do vozíku pro nákup, zůstanu předkloněný, dokud mě někdo nenarovná. I vytvořili jsme u pokladny takový živý obraz. Já visel přes rukojeť vozíku zabořený obličejem do nákupu, slečna pokladní na mne hleděla s čtečkou čárkových kódů v ruce a lidé ve frontě zmlkli a zírali. Pak jsem mezi drátky vozíku uviděl, jak slečna pokladní vstala i s čtečkou, a na krátký okamžik mne napadlo, že na mně chce najít kód, aby mě namarkovala. „Narovnáme pána, ano?“ pípla místo toho a podívala se čekající zákazníky. Narovnali mě, ale bylo to velmi ponižující. Bolest nepolevovala ani v dalších dnech, ale já nedbal. „Přece nepůjdeš k doktorovi,“ cedil jsem mezi zuby, vědom si staré lidové moudrosti, že lékařům je lepší se vyhnout, jelikož nosí choroby. A zkoušel jsem laické recepty. Prášky proti bolesti nezabraly. Mastička, co ji používá v televizi ohnutý dědeček na bruslích, taky ne. Horká vana zabrala, ale jen na dobu, kdy jsem

4

v ní ležel. Sotva jsem se ocitl na suchu, oštěp se vrátil. Po třech týdnech jsem kapituloval a vzdal se do rukou vědy lékařské. K některým krokům se člověk musí probolet. „A budete chodit na rehabilitaci, tam vás naučí cvičit,“ oznámila mi paní doktorka po prohlídce. Chtěl jsem namítnout, že kdybych se potřeboval naučit cvičit, šel jsem do Sokola, a ne k lékaři. „A těmi cviky se vyléčíte sám,“ dodala paní doktorka, jako by mi četla myšlenky. „To vám zvedne i sebevědomí.“ Safra, pomyslel jsem si, už i neuroložka na mě pozná, že potřebuju zvednout sebevědomí. Možná je na mně vidět ta příhoda s vozíkem. Prvního dne rehabilitace jsem se s časovým rozpisem seancí dostavil k příslušným dveřím rehabilitačního oddělení, posadil se a odevzdaně vyčkával. Ve stanovený čas jsem uslyšel své jméno, vstal, vešel dovnitř, předložil rozpis a byl vyzván, abych si odložil „do prádla“. „Pojďte hezky sem, tady se postavte a podívejte se před sebe,“ laskavě konejšivým hlasem mě vyzvala paní v bílém. Svlékl jsem se, postavil se na určené místo a podíval se před sebe. Celá stěna byla pokryta zrcadly. Viděl jsem tělocvičnu, míče na sezení, ribstol, paní v bílém, viděl jsem z té místnosti každičký detail. Ano, bohužel, každičký detail, i sebe. A vzhledem k tomu, že jsem stál v popředí, jen s obtížemi jsem se mohl považovat za detail. Našinec je tak trošku zvyklý vidět v zrcadle jen vlastní bustu, a ani to není velká sláva. Když ráno vstanete, šťastně najdete cestu do koupelny, jukne na vás z lesklé plochy nad umyvadlem zmačkaný obličej, vyděšené oko, a to je asi tak všechno. Pokud si chci zkontrolovat uzel na kravatě, musím si stoupnout na špičky. Celé tělo jsem v zrcadle naposledy viděl v předsálí

tanečních, kde nás asistenti tanečního mistra nabádali, abychom si před vstupem do sálu zkontrolovali zapnutí poklopce. A tuhle nevinnou, životem nezkušenou bytost bez varování postaví svlečenou před plochu, na níž se může vidět od řídnoucích vlasů až po díru na ponožce! Hrozné to bylo. Jako první se mi vybavila vzpomínka na film, v němž se pravilo, že „vrcholem erotiky je nahý muž v ponožkách“. Nevím, buď se filmům nedá věřit, nebo šlo o jiné ponožky, ale to, co jsem viděl já, bylo vrcholem všeho možného, ale erotiky rozhodně ne. Proti mně stálo podivné baňaté stvoření na barokně pokřivených klavírních nohách, křivilo ramena a poulilo břich zvící sudu. To není rehabilitace, to je nábor na liposukci, napadlo mě. Ze všeho nejhorší bylo, že nahoře mělo to stvoření hlavu, kterou moc dobře znám ze zrcadla doma v koupelně. Hlava měla oči a ty na mě zděšeně civěly. „A zvedneme pravou ruku, nadechneme se nosem, spustíme pravou ruku a vydechneme ústy,“ zahlaholila paní v bílém odporně optimistickým hlasem. Energicky jsem švihl pravou rukou vzhůru, nadechl se nosem a ruku opět energicky připažil. Stvoření v zrcadle mátožně zvedlo tvarohovitě ochablou ruku, ani se neobtěžovalo ji narovnat, chvíli ji nechalo trčet jak lodyhu, jíž se nedostalo slunka, pak ji odevzdaně svěsilo a dál na mě hledělo. Zbytek rehabilitace jsem absolvoval se zavřenýma očima. Nic jsem se nenaučil a sebevědomí dostalo takovou ránu, že už se z toho nikdy nevzpamatuje. „To je dojem, hrůza hrůz,“ honilo se mi hlavou cestou domů a jat záchvatem černého humoru říkal jsem si: „Zrcadlo, zrcadlo, řekni, kdo je na světě nejodpornější!“ Neříkej to!


JEDEN SVĚT – ZAOSTŘENO NEJEN NA DIKTATURY Zrovna v našich končinách nemusí být 60. výročí přijetí deklarace lidských práv velkou událostí. Člověk si na jejich alespoň základní dodržování rychle zvykne. Ovšem stále je o čem mluvit. Jednotlivé země, které mají své zastoupení v OSN, připravují při této příležitosti speciální publikace. Ty by měly zhodnotit lidskoprávní situaci uvnitř jejich hranic a popsat nejzávažnější problémy, s kterými se občané potýkají. V Česku bude nepochybně nějaký ten odstavec věnován stavbě automobilky Hyundai v Nošovicích, problematice protiprávní sterilizace, biometrickým pasům, výstavbě dálnice D3, domácímu násilí i různým podobám diskriminace.

Zkuste si představit, jak by asi vypadala podobná publikace, pokud by měla popsat situaci v takové Severní Koreji, Barmě, Bělorusku, Súdánu či na Kubě – tedy v zemích, kde jsou ještě stále pojmy svoboda a lidská práva tabu. Média občas přinášejí zprávy z těchto oblastí, nicméně po každém vlnobití v podobě obrácení pozornosti zbytku světa k tamějším diktátorkým režimům zůstane vždy po určité době jen ticho po pěšině. Mediální záblesky tak zakrňují v rovině pouhého konstatování znuděného pozorovatele z vnějšku. Festival Jeden svět i letos nabídne poněkud zevrubnější sondu do světa, v němž i ve třetím tisíciletí dochází k potírání základního lidského práva na svobo-

POMÁHAT A CHRÁNIT

du, potlačování lidské důstojnosti a nespravedlnosti. Letošní jubilejní desátý ročník navíc do programu zařadil speciální sekci nazvanou Zaostřeno na diktatury. Dokumenty z této programové části přinesou svědectví i z těch zemí, o nichž se v souvislosti s tamějšími diktátorskými režimy téměř nemluví (Uzbekistán, Turkmenistán, Zimbabwe). 138 dokumentů ze čtyřiceti zemí osvětlí v rámci festivalu Jeden svět kinosály na začátku března. Na několik dní se tak pro diváky v jejich přítmí otevře prostor pro emotivní, nestereotypní a znepokojivou reflexi světa, který tvoří jediný prostor k životu. vh

ILUST RA

CE : VO JT

ĚC H ŠEDA

I když je to podle průzkumů veřejného mínění čím dál lepší, policii stále leckdo nedůvěřuje. Čtenář novin a televizní divák mohou mít občas zmatek v tom, jaká je role této instituce. Spolupracovat s mafiemi? Kamarádit se s gangy? Nechat se uplácet? Nasazovat botičky špatně parkujícím? Neukazovat se na silnicích? Pokutovat pejskaře? Poskytovat ochranu neonacistům na demonstracích? Přátelit se s politiky? Přivírat oči nad přešlapy bohatých? Zbavovat se čestných zaměstnanců? Často by se to tak jevit mohlo. Ovšem i policie už ví, že bez ohledu na realitu je potřeba pěstovat účinný PR. Proto se jednoho rána objevily policejní vozy s novým nápisem, který má o své roli přesvědčit váhavé. Tak tedy vězme, že policie má „Pomáhat a chránit“. Nenapsala však, komu a koho. Tak uvidíme. ib

ZEMŘEL IVAN DEJMAL Uprostřed prezidentské volební hysterie bohužel v českých sdělovacích prostředcích poněkud zanikla zpráva o tom, že 6. února po krátké těžké nemoc zemřel ve věku jedenašedesáti let Ivan Dejmal. Odešel tak vzácný člověk, na nějž by se rozhodně nemělo zapomínat. V roce 1968 patřil na Vysoké škole zemědělské mezi vůdce studentského hnutí, za což byl následně ze studia vyloučen. V průběhu sedmdesátých byl dvakrát odsouzen za „podvracení republiky“ a v komunistických kriminálech strávil celkem čtyři roky. To jej však nezlomilo – již rok po propuštění byl u zrodu Charty 77 a záhy také stanul v čele její ekologické komise. Dávno před ostatními upozorňoval na nelítostné drancování kulturní krajiny či zcela nehospodárné zacházení s přírodními zdroji, spolu s Josefem Vavrouškem u nás jako

první začal razit pojem„trvale udržitelného rozvoje“. Čteme-li jeho samizdatové články dnes, zdají se být mnohá jejich slova téměř prorocká a žádné banální fráze v nich nenajdeme. Ivan Dejmal měl totiž dar promýšlet věci ve vší hloubce a neztrácet přitom ze zřetele jejich praktický rozměr. Koncepční uvažování projevil ostatně i v letech 1991 a 1992, kdy jako ministr životního prostředí v tehdejší Pithartově vládě prosadil řadu klíčových zákonů na ochranu životního prostředí. Obzvláště Zákon o ochraně přírody a krajiny byl v tomto ohledu normou zcela průlomovou. Péči o krajinu věnoval Ivan Dejmal i své pozdější úsilí, podílel se mj. na sérii velmi zdařilých výstav a konferencí Tvář naší země. Neustával ani v boji proti vlivné těžařské lobby a její neomaleným pokusům o plundro-

vání krajiny. V posledním filmu Karla Vachka si povzdechl, že dnes už nezbývá prostor k tomu, aby se lidé spojovali za nějakým pozitivním cílem, neboť takřka všechnu energii pohlcuje snaha něčemu zabránit. „Je to taková trapná situace. Jsou to spíše ti, kteří jdou a brání tomu, aby někde vznikl nějakej hloupej supermarket nebo aby tam nebyla nějaká obří křižovatka nebo něco podobného. Lidi už se nesdružují za účelem toho, aby vytvořili něco v místě své zodpovědnosti, ale aby zabránili vzniku něčeho, co je vzhledem k tomuto místu špatné...“ Na sklonku minulého roku nastoupil Ivan Dejmal do nově vzniklého Ústavu pro studium totalitních režimů a stal se jeho místopředsedou. Je velká škoda, že jeho práce se již valně zúčastnit nemohl – pokorných, uvážlivých lidí, kteří namísto přehnaného hlásání mravnosti dokázali skutečně mravně žít a navíc i opakovaně projevili velkou osobní statečnost, je nám neustále třeba. Samozřejmě nejen v této instituci. tb

5


FOTO: MADELINE RUTH DIPAOLA

Autor: Tomáš Bojar

DEMOKRACIE JE TRIUMF PRŮMĚRNOSTI UDÁLOSTI SPOJENÉ S PRVNÍ VOLBOU PREZIDENTA REPUBLIKY ROZPOUTALY V NAŠICH SDĚLOVACÍCH PROSTŘEDCÍCH BOUŘLIVOU DISKUSI. „TOHLE PŘECI V DEMOGRACII NEJDE,“ ŘÍKAL V JAKÉSI TELEVIZNÍ ANKETĚ NÁHODNĚ OSLOVENÝ CHODEC. NESPOJUJEME VŠAK DNES SE SLOVEM „DEMOKRACIE“ VÍCE, NEŽ MŮŽE SKUTEČNĚ NABÍDNOUT? Tuto zdánlivě provokativní otázku si před pěti lety položil ve svém bestselleru Budoucnost svobody americký politický myslitel Fareed Zakaria. Ačkoliv v ní nenajdeme nic, co by v té či oné podobě již nebylo dříve vysloveno, kniha se rychle dočkala obrovské publicity. Vyložit si to lze vcelku jednoduše: Zakaria pomohl lidem otevřít oči a znovu si uvědomit, že s nedotknutelným pojmem „demokracie“ nemusíme nutně spojovat jen veskrze pozitivní obsah.

ROZHODUJÍ VŠICHNI To se přitom po léta dělo a také stále děje. Západní demokratický řád, v němž všechna moc náleží lidu, je veleben jako největší dobro a každý, kdo se jej pokusí jakkoliv problematizovat, obyčejně tvrdě narazí. Zakaria, indický muslim, žijící od svých patnácti let ve Spojených státech, se k takovémuto kroku přesto

6

TOMÁŠ GARRIGUE MASARYK (1918–1935)

odhodlal. „Jestliže budeme mlčet plni obav, že by nás mohl někdo označit za „antidemokraty“, nikdy nepochopíme, jaký nesvár může rostoucí demokratizace do našich životů vnést,“ říká hned v úvodu knihy a na dalších stránkách kritikou na adresu moderního demokratismu nijak nešetří. Zakariův myšlenkový postup je velmi jednoduchý a jakkoliv s ním mnozí ostře nesouhlasí, rozhodně stojí za to si jej připomenout. Základní potíž tkví podle něj v tom, že jsme si zvykli přisuzovat slovu demokracie mnohem širší význam, než mu skutečně náleží. Demokracie – jak je ze samotného starořeckého výrazu patrné – totiž není přísně vzato nic víc než vláda lidu. O záležitostech obce mohou v demokraciích rozhodovat všichni svobodní a rovní občané, nikoliv jen někteří, jak je tomu v aristokraciích, či dokonce jen jeden, jak tomu bývá v monarchiích.

Takováto představa nebudila v dějinách politického myšlení velké nadšení. Platónovi i Aristotelovi spadala demokracie v jedno s vládou žádostivé, ničím neomezované lůzy. Možnost, že by většinové rozhodování vedlo obec k řádu a stabilitě a její obyvatele ke ctnosti, se jim zdála absurdní. Ani moderní političtí myslitelé – pomineme-li Rousseaua a několik dalších – nebyli představou lidovlády zrovna nadšeni. Hlas lidu za hlas Boží nepovažovali a naopak se obávali hrozící tyranie většiny. Namísto všeobecného volebního práva prosazovali ústavní zřízení, v němž je veřejná moc omezena, lidé jsou před její zvůlí chráněni a zákony platí stejně pro všechny. Autonomní občanská společnost, dělba moci, vláda práva, nezávislost soudů, ochrana menšin či garance základních práv a svobod – to byla hlavní zaklínadla „ústavního liberalismu“, který jsme si mylně zvykli ztotožňovat s demokracií.


PŮVAB KAKÁNIE

NESVOBODNÉ DEMOKRACIE

VÍTĚZSTVÍ PRŮMĚRNOSTI

„Ústavní liberalismus“ ale může stejně dobře existovat i v monarchiích, jak tomu bylo například za starého Rakouska po vydání Prosincové ústavy v roce 1867. Tehdejší systém rozhodně nebyl demokratický (volit do Říšské rady mohl jen nepatrný zlomek obyvatelstva), ale přesto se v něm dýchalo o poznání lépe než v lecjaké demokracii. Místní samospráva jen kvetla, lidé zakládali nepřeberné množství spolků, trávili mnohem více času v živém vzájemném kontaktu a vláda je v tom nijak zásadněji neomezovala. I přes jeho zjevnou zkostnatělost a řadu jiných vad nakonec většina lidí vzpomínala na předválečnou „Kakánii“ v podstatě v dobrém. Někdy s trochou ironie – jako třeba Robert Musil ve svém Muži bez vlastností – ale přeci jen v dobrém: „Podle ústavy byla liberální, ale vládlo se v ní klerikálně. Vládlo se klerikálně, ale žilo se svobodomyslně. Před zákonem si byli všichni občané rovni, ale ne všichni byli právě občané. Měli tam parlament, který používal své svobody tak vydatně, že byl obvykle zavřený; ale měli také jeden nouzový paragraf, s nímž vystačili i bez parlamentu, a pokaždé, když se už kdekdo radoval z absolutismu, nařídila koruna, že je třeba přece jen zase vládnout parlamentárně.“ Přestože se lidé na jejich volbě v převažující většině nepodíleli, byla důvěra v základní státní orgány za starého Rakouska o poznání větší než dnes. Ostatně i v současných západních společnostech se největší úctě těší ty instituce, jež fungují v zásadě nedemokraticky (ve Spojených státech je to podle Zakarii například Federální rezervní systém či Nejvyšší soud, u nás zcela určitě soud Ústavní), zatímco volené úřady procházejí vážnou krizí legitimity. Ukazuje se, že instituce, které nejsou závislé na vrtkavé voličské podpoře, a mohou se proto rozhodovat v horizontu delším, než je jedno prchavé volební období, se nemusí bát provádět málo populární, ale ve svém důsledku prospěšné kroky. Veřejnost je pak za to zpětně dovede náležitě ocenit, zatímco pro podlézavé politiky, které nezajímá nic než výzkumy veřejného mínění, má jen slova pohrdání.

Sama demokratická rozhodovací procedura zárukou dobré vlády nutně není – koneckonců i pro Hitlera se svého času vyslovila většina Němců, jak se dnes již notoricky traduje. Pokud nejsou naplněny základní principy „ústavního liberalismu“, volby samy spásu nepřinesou. Stačí se podívat do dnešního Ruska, Venezuely, Kazachstánu či některé z mnoha dalších „nesvobodných demokracií“, kde se volby sice v pravidelných intervalech opakují, ale chybí tu svobodné sdělovací prostředky, nezávislí soudci nebo politicky nestranné ozbrojené složky a zdejší poměry lze stěží označit za svobodné a spravedlivé. Když zavře Putin do vězení magnáta Chodorovského, většina lidí mu pod vlivem televizního vysílání dá ještě za pravdu. Něco podobného se ve slabší míře dělo třeba i v Itálii za vlády Berlusconiho, kterého – pravda – nakonec svobodné volby pomohly odstranit. Možných úskalí demokracie si dle Zakarii měla být vědoma i Bushova administrativa v případě Iráku. Namísto uspěchaných voleb, jimiž se sice šlo před světem jednoduše vykázat, ale z nichž vzešla pouze rozhádaná, populistická garnitura, měli nejprve budovat solidní právní systém a zemi hospodářsky stabilizovat. To se bohužel nestalo a vítězství slavily nabubřelé řeči o „vývozu demokracie“. I dnes, pět let po začátku invaze, tak budoucnost Iráku zůstává nadále nejistá. Ale proč se nakonec ohlížet do Venezuely, Iráku či Kazachstánu, když můžeme zůstat u nás doma? Samozřejmě, že ve srovnání s uvedenými zeměmi si nemáme v podstatě nač stěžovat, ovšem důvody ke znepokojení tu přece jsou. Volby sice probíhají tak, jak mají, ale současně dochází k politizaci policejních složek, ovlivňování státního zastupitelství a zcela nepřípadným zásahům do nezávislosti soudů. Je-li to zrovna potřeba, jde za podezřelých okolností zastavit dokonce i trestní stíhání vedené vůči místopředsedovi vlády. Předpokládá se, že do dalších voleb se na to zapomene, a možná to není zas až tak špatný předpoklad.

S postupující demokratizací ve veřejném prostoru navíc podle Zakarii vítězí průměrnost, na jednotlivce jsou kladeny stále menší nároky a uspěchaná společnost postupně př ichází o př irozené autority, jež by šly příkladem a samy ji usilovnou prací pomáhaly kultivovat. Měrou všech věcí se stává „moudrý volič“, politika sice možná částečně ztrácí svůj zákulisní, elitní charakter, ale skutečná moc se jen přesouvá do rukou dobře organizovaných zájmových skupin, sloužících povětšinou velkému kapitálu. Celkový duchovní úpadek se projevuje i v celé řadě jiných sfér. Knižní vydavatelé se již nesnaží povznést vkus národa, nýbrž mu pečlivě servírují přesně to, co si žádá, vzývána je ta zpěvačka, jež prodá nejvíce desek, a největší oblibě se již dávno netěší přísný, leč milující duchovní, nýbrž ten, který své ovečky neustále chválí, všechny poklesky jim ihned odpouští a na víkend je posílá do křesťanské obdoby Disneylandu. Vyhrocený demokratismus takto nakonec vede k jakési „sebevraždě elit“. Ty se navíc v podmínkách současného globálního kapitalismu většinou jen honí za ziskem a na odpovědnou péči o veřejné záležitosti jim již nezbývá čas. Stačí se prý podívat na film Titanic. V něm je patricijské osazenstvo lodi ukázáno jako banda sobeckých, nestydatých hulvátů, kteř í neváhají zabrat místo v záchranných člunech ženám a dětem. Co na tom, že historická pravda byla naprosto opačná, co na tom, že všichni muži na Titaniku důstojně zahynuli... Tvůrci f ilmu, kterak Zakaria trefně poznamenává, „měli k pozměňujícím zásahům dobrý důvod: nikdo by jim dnes nevěřil.“ Demokratizace západní společnosti dospěla zkrátka př íliš daleko a v existenci odpovědných „aristokratů ducha“ už dnes nikdo ani nedoufá. Že je celá tato diagnóza příliš chmurná? Možná ano, ale přesto je dobré o ní přemýšlet. Ať už byl prezidentem zvolen ten či onen.

EDVARD BENEŠ (1935–1948)

7


Autor: Roman Sikora

PREZIDENT MŮŽE ZEMÍ CLOUMAT PODLE ÚSTAVY SE MŮŽE ZDÁT, ŽE POZICE PREZIDENTA JE VLASTNĚ DOCELA NEŠKODNÁ A SPOČÍVÁ ZEJMÉNA VE FORMÁLNÍCH ÚKONECH A OSOBNÍ REPREZENTACI PŘI OFICIÁLNÍCH AKCÍCH. POSLEDNÍ PREZIDENTSKÉ OBDOBÍ V ČECHÁCH VŠAK UKAZUJE, ŽE PREZIDENT MŮŽE SVOU MOC ZNAČNĚ PŘETAVIT, VYTVOŘIL-LI SI K TOMU PŘEDEM PODMÍNKY. Posledních pět let vévodila Hradu výrazná osobnost, která se v jistých chvílích svého života jen tak něčeho nezalekla a která často hlásala to, co bylo přijatelné pro širší skupiny lidí. K pevné pozici mimořádné osobnosti přispěl nejspíš také fakt, že značně převyšovala intelektuální úroveň běžného českého politika. S nástupem do prezidentské funkce se rovněž pokusila o změnu svého image a začala se vyjadřovat o všemožných otázkách, které jsou pro lidi důležité a srozumitelné. Zároveň však byla sportovcem, který svého soutěživého ducha uplatňoval velmi všestranně a ve smyslu osvědčeného hesla „není důležité zúčastnit se, ale zvítězit,“ i kdyby to třeba mělo být v rozporu s pravidly – nedívá-li se rozhodčí, pravidla totiž přestávají platit. Bez něj by byl prezidentský úřad přece jen trochu nudný.

NA CHVÍLI ZHASNOUT SVĚTLO

ILUSTRACE: VOJTĚCH ŠEDA

Václav Klaus je vlivným veřejným činitelem dobré dvě dekády. Společnost s ním prožila mnoho. V první půli devadesátých let jeho triumfální reformy, rapidní kupónovou privatizaci, v jejímž průběhu se však nechtěl zdržovat právními obstrukcemi, a takzvané utahování opasků, které si nakonec utáhli jenom ti nejnaivnější a nejchudší. Během té doby začala být patrná značná neochota přiznat alespoň pochybení. Na druhé straně je pravdou, že to u českých politiků nebývá příliš zvykem. Jenže málokterý měl na svědomí pochybení v rozměru stovek miliard korun spjatých s nedostatečným právním ošetřením transformace české ekonomiky. A to ještě někteří ekonomové tvrdí, že nejde jen o stovky, ale přímo tisíc miliard korun, které kamsi odcestovaly. Václav Klaus ovšem dodnes považuje transformaci za svůj nepominutelný úspěch. Ač se z jejích důsledků naše země vzpamatovává dodnes.

CHUDÝM BALÍČKY, BOHATÝM BALÍK Také v druhé polovině devadesátých let, kdy se hospodářství dostávalo do recese, se k neúspěchu přiznával jen nerad a přijal „ekonomické

8

EMIL HÁCHA (1938/9–1945)

KLEMENT GOTTWALD (1948–1953)

OBSAH | FEJETON | POŠLI TO DÁL | TÉMA: HLAVA STÁTU | ROK PO ROCE | REPORTÁŽ | REFERÁT

balíčky“, které měly situaci řešit. A pak, když se ještě ke všemu provalilo, že ODS byla dotována pozoruhodnými částkami ze strany zesnulých a neexistujících zahraničních sponzorů, Václav Klaus, stižený také mezitím „sarajevským atentátem“ nejbližších spolupracovníků, náhle u soudu ztratil paměť. A nejspíš ji nenalezl dodnes. Respektive si tváří v tvář svému tehdejšímu objevu asi uvědomil, že paměť je vlastnost, kterou většinová populace příliš nevládne. Že postačí, když se k problému nebude nějakou dobu vyjadřovat, počká, a pak, když už se na všechno trochu zapomene, se bude tvářit jako vítěz. A bude to „fungovat“. A tak už v roce 2001 na kolokviu s názvem Reforma a transformace (Německo v 50. letech a Česká republika v 90. letech) o své transformační zkušenosti prohlašoval: „Lidé svou vlastní, bezprostřední vinu za komunismus necítili. Chtěli se mít lépe rovnou, mysleli si, že odstranění různých omezení a iracionalit „take-off“ odstartuje samo o sobě. Jinak řečeno, domnívali se, že jsou transformační náklady nulové. Po většinu devadesátých let, s výjimkou jejich počátku, proto narůstala nebezpečná mezera mezi očekáváním a realitou. To vedlo – spolu se subjektivními, v jistém slova smyslu velmi „českými“ faktory – ke ztrátě tolik potřebného národního konsensu.“ Onu nebezpečnou mezeru mezi očekáváním a realitou ovšem Klaus sám pomáhal budovat. Česká republika v jeho vnímání byla tehdy premiantem mezi postkomunistickými adepty na vstup do Evropské unie, středoevropským ekonomickým tygrem, za kterým ostatní chudáčci z někdejší RVHP ostudně zaostávali. Jako obratný populista brnkal na zpupnost Čechů a Moravanů hledících k brzkému zítřku, kdy bude marka za pět korun. A subjektivní ryze „české“ faktory, které vedly ke ztrátě „národního konsensu“, budou jistě ony rozkradené stamiliardy, ony „nenulové náklady“ české transformace. Když totiž tenkrát postupně do společnosti prosakovalo vědomí, že „nahoře“ se krade ve velkém, atmosféra ve zpočátku velmi vstřícně naladěné společnosti poněkud zhoustla, přibylo také pokusů o kradení ve velkém i „dole“ a hospodářství se nevedlo nejlépe ani v makročíslech. A nešlo jen o recesi ekonomickou. Z té se ovšem země dostala mnohem snáz. U recese mravní, kterou po sobě zanechaly tehdejší vlády, je možné, že se z ní tento stát nevyhrabe ještě dlouho. Ač je jí jistě možno svést na přetrvávající pokřivení charakteru značné části populace dobou komunismu.

DĚDICTVÍ, ANEB KURVA HOŠI DOBRÝ ZÍTŘEK Co tedy mimo jiné zbylo a ještě nějakou dobu vydrží po takto pojatých reformách? Kromě intenzivního pocitu, že byla ve své většinové naivitě společnost zase někým obelhána a podvedena, zbylo zde několik elementárních ANTONÍN ZÁPOTOCKÝ (1953–1957)

pouček. Třeba ta o neexistenci špinavých peněz nebo ta, v níž zazněl naplno Klausův sportovní duch a která by se dala nazvat „Pravidlem Maradonovy ruky“, podle něhož je v pořádku dosáhnout vítězství sebepodlejším způsobem, není-li to vidět. Zbyl nám zde pak především kapitalismus, v jehož budování jsme už tak trochu předstihli země západní Evropy, neboť naším vzorem je další „země, kde zítra znamená již včera“, Spojené státy. Byla posílena rétorika individualismu, podle které je stát omezením svobody, a zejména té svobodně okrádat a obelhávat spoluobčany, přinese-li to kýžený zisk. A zbyl zde třeba také docela trvanlivý obraz podnikatele, který se pouhou pilností a poctivou prací svého jmění dobrat nemohl. Akumulace kapitálu v soukromých rukou je samozřejmě potřebná věc a hýbe světem. Odněkud do nich sice musí přitéct, ale je pravděpodobné, že jen tyto soukromé ruce jsou schopny je vynaložit účelně. Tak tomu ovšem během české transformace mnohdy nebylo. I přesto se luxusní auta, rozsáhlá golfová hřiště, bazény a večírky rychle zbohatlých šéfů krachujících firem a bank zpočátku velkolepě vyjímaly a jistoty desetinásobku přislíbené zlatokopy, které Klaus vydával za vzor českého podnikání, zněly tak lákavě. Transformace svůj účel nakonec splnila. Státní majetek byl privatizován a došlo ke kýžené akumulaci kapitálu v soukromých rukou. Jenže s tím, jakým způsobem se tak stalo, budeme žít ještě léta.

HÝBAT ASPOŇ KOTLINOU I zásluhou sociální demokracie a komunistů se jednoho dne stal Václav Klaus prezidentem. Tehdy se razantní politik konfrontace pokusil o polohu přívětivěji laděného mocnáře, jehož úkolem bylo „zlidštit“ úřad prezidenta, který byl po Václavu Havlovi nejspíš „nelidský“. Omezené prezidentské pravomoce Václava Klause záhy přestaly zavazovat, stejně jako jeho předvolební sliby. Prezidentské milosti, za něž Havla vždy kritizoval, začal rozdávat stejně houfně a podobné to bylo i se státními vyznamenáními. Začal se plést do pravomocí soudů, odmítl jmenovat řadu soudců pro jejich nízký věk a dokonce se pokusil odvolat předsedkyni Nejvyššího soudu, ač mu to žádný zákon neumožňuje. Jeho proklamovaná nadstranickost se brzy zvrtla do vleklého konfliktu s tehdejšími sociálně demokratickými vládami, do jejichž kompetencí zasahoval, a prohlašoval v cizině výroky, které byly v rozporu s vládní linií zahraniční politiky. Zaštiťoval se u toho tím, že promlouvá jako soukromá osoba, ale když byl jako soukromá osoba napaden ze strany některých evropských poslanců, kteří ho upozornili, že plácá o Evropské unii nesmysly, bránil se, že byl uražen představitel vedení země a požadoval omluvu. ANTONÍN NOVOTNÝ (1957–1968)

ILUSTRACE: VOJTĚCH ŠEDA

ROZHOVOR | KULTURA | ULIČNÍCI | EQUAL | KOMIKS A KŘÍŽOVKA | SMS A EMAILY

GLOBÁLNÍ PROBLÉMY Z HRADNÍHO OKNA V poslední době získal pak Klaus věhlas především jako odborník na otázky klimatu v souvislosti s procesem globálního oteplování, které podle něj neexistuje, a pokud ano, není to vinou lidské činnosti. Některé jeho výroky by ovšem mohly snadno vstoupit do dějin. Jako třeba ty, napsané pro Mladou frontu Dnes, v nichž opět poznáváme původního Václava Klause, který vždy prohlašoval, že péče o životní prostředí je třešničkou na dortu úspěšně se rozvíjející tržní ekonomiky a že trh ekologické problémy v rámci své neviditelné ruky jaksi sám automaticky vyřeší: „Problém vyčerpatelnosti energetických zdrojů neexistuje; znečištění životního prostředí dramaticky klesá; tržní mechanismus, nikoli zásahy státu, vedou k řešení ekologických problémů; mírně teplejší a „vlhčí“ svět s sebou nese výhody, které budou převažovat nad případnými nevýhodami; snížení spotřeby energie není skutečnou alternativou (nezbytností je probíhající snižování energetické náročnosti).“ Podobné věty našeho prezidenta vzbuzují za hranicemi naší země již zjevný posměch. V Německu se již dokonce traduje vtip, že Česká republika je jedinou zemí na světě, kde neprobíhá globální oteplování. I kdyby prezident „jen“ reprezentoval, není u Václava Klause jisté, kdy tomu tak je. Přestalo u něj třeba být jasné, kdy hovoří za svou zemi a kdy jen říká své soukromé názory, jichž není málo. Tu proti nebezpečí občanských organizací, které přirovnává ke komunismu, tu proti superstátu Evropské unie, který přirovnal k Sovětskému svazu, tu proti ideologicky předpojatým klimatologům a teroru ekologů. Tito všichni jsou podle něj ohrožením svobody a demokracie. Nejspíš proto, že jsou jejich názory na svět odlišné od názorů jeho samého. Autor je redaktorem Literárních novin. LUDVÍK SVOBODA (1968–1975)

9


Autor: Ivo Bystřičan

PŘIJMEME VHODNOU HLAVU STÁTU PŘED PREZIDENTSKÝMI VOLBAMI ZJISTILO CENTRUM VEŘEJNÉHO MÍNĚNÍ, ŽE PĚTINA ČECHŮ BY NEVOLILA ANI KLAUSE, ANI ŠVEJNARA. ŠKODA, ŽE SE NEZJIŠŤOVALO PROČ. SNAD JE TO TÍM, ŽE DO KAŽDÉ DOBY SE HODÍ JINÝ PREZIDENT A ANI JEDEN TUZEMSKÝ KANDIDÁT IDEÁLNÍ PŘEDSTAVY SOUČASNOSTI NESPLŇUJE. KDO BY TEDY BYL ADEKVÁTNÍ? Když skončilo vystoupení prezidentských kandidátů v televizi, za několik minut si tisíce pisatelů na různých fórech stěžovaly: „Jeden je moc ješitný, příliš poučuje a zesměšňuje ostatní, druhý je moc suchý a příliš obecný, neříká jasný názor.“ Oba ukázali a zdůraznili vlastnosti, které nejsou příliš ceněny ani v běžné mezilidské komunikaci. Prezident to má těžší než kdokoli, neboť na něj veřejnost jako na „hlavu státu“ upírá značnou pozornost. Aby ne, když jeho první slova musejí znít: „Slibuji na svou čest, že svůj úřad budu zastávat v zájmu všeho lidu a podle svého nejlepšího vědomí a svědomí.“ Jenže, kdo ví, co je zájmem všeho lidu? Vcelku dobrý přehled o „lidu“ mají možná statistici, ale to zdaleka nestačí. Zvláště ne v době, o níž nejeden sociální vědec tvrdí, že se společnost na základě rozrůzňujících se zájmů čím dál více štěpí.

SUPERSTARS SE MĚNÍ Každá doba si žádá jiný typ ideální osobnosti, která odpovídá principům fungování společnosti. Pro průmyslovou éru se výtečně hodil člověk tvrdý, odhodlaný, autoritativní, neústupný, neohlížející se příliš kolem sebe. Superstar počátků skoro sto let trvajícího období byl Henry Ford nebo tuzemský Tomáš Baťa. Rozmach těžkých technologií potřeboval tvrdé a sveřepé povahy, nezpochybňující, že hlavní pokrok je především technický a vědecký. Tedy ten, který nakonec přináší ekonomickou prosperitu. Západní společnosti rozvíjením průmyslu postupně bohatly a najednou měly čas a možnosti zabývat se i něčím jiným než průmyslovým progresem. Uprostřed ekonomického blahobytu se zjišťovalo, že si zároveň ničíme životní prostředí, jsou porušována lidská práva, existuje rasismus, nenastala úplná rovnoprávnost žen a příležitosti různých skupin lidí jsou nerovné. Jednoduše, že z rostoucí ekonomiky a průmyslové racionality zdaleka neprofituje každý. Ruku v ruce s tím se ekonomika začala odklánět od těžkého průmyslu směrem k obchodu a službám, které se navíc začaly rychle globalizovat. V časech rychlých změn jako ideální osobnost už nevyhovoval drsný selfmademan nebo direktivní manažer. Ke kdysi klíčovým odborným znalostem a profesním

10

GUSTÁV HUSÁK (1975–1989)

dovednostem se přidala důležitost schopnosti komunikace, empatie a konsenzu. Přísný, jednoznačně cílevědomý a naškrobený chlápek se stal anachronismem a nepříliš upotřebitelnou postavou. Minimálně ne pro řídící pozice.

NEREPREZENTATIVNÍ PREZIDENT S prezidentem tomu není jinak. Pokud se společenští komentátoři nepletou, ocitáme se v období postmoderním, kdy se relativizují hodnoty, roste individualismus, zrychlují změny, zhušťuje komunikace a svět je čím dál provázanější. Jakápak potom společnost a jakýpak lid. A jakýpak prezident, když nemůže tušit, koho vlastně reprezentuje? Kdybyby se řídil dle dat výzkumů veřejného mínění, daleko nedojde. Průměrný zájem totiž neznamená to samé, co zájem celku. Stejně jako vlastní zájmy většinou nezahrnují ohled na druhé. Právě prezident je tím, kdo se nejvíce ze všech může orientovat intuicí, pozorovat a vnímat nálady, vztahovat se k nim z nadhledu. Má privilegium zůstat vně kritéria okamžité každodenní racionality a dovolit si vnímat a interpretovat hustotu souvislostí. Nabízí se mu k tomu zvláště dobré příležitosti, protože nemusí bojovat o moc s politiky, nemusí nikomu stranit ze strategických důvodů a má vždy otevřené dveře do médií.

JAK OBSTÁT V POSTMODERNĚ Už proto, že se prezident ponejvíce dostává k „lidu“ skrze televizi či noviny, nezbývá uchazeči o výsostný státní post než adoptovat „nízký

profil“, jak Holanďané tradičně nazývají obdobu našeho „chovat se normálně“. Naši dva dosavadní prezidenti ukázali, že ani dosti odborný filozofický žargon a odtažitý intelektualismus Havlův či klausovská do sebe zahleděná jízlivost a užívání humoru pouze jako prvku útoku na někoho dalšího nejsou tím pravým. Podceňování ostatních či neschopnost přizpůsobit svůj slovník všeobecné úrovni srozumitelnosti se s myšlenkou pozorného a empatického vnímání světa kolem sebe neslučují. Dalším, co pro svůj obecný úspěch musí postmoderní prezident splnit, je ona orientace na onen ústavní „zájem všeho lidu“. Ústava však nezmiňuje, že se jedná jen o lid český, ale „všechen“. Hrát čistě za svůj tým na úkor jiných družstev v propojeném světě je asi tak zastaralé, jako představa světa národních států rozparcelovaných nepropustnými betonovými zdmi. Protože postmoderní hodnoty se, slovníkem sociologa Ronalda Ingleharta, úzce pojí s postmaterialismem, pravý postmoderní prezident bude mít tendenci hájit svobodu projevu, vyjadřování idejí, větší občanský vliv na rozhodování, možnosti seberealizace, humánnost vůči menšinám, šetrnost vůči přírodě a krajině, a také estetiku prostředí, v němž žijeme. Ve srovnání s tím bude méně zdůrazňovat nutnost neustálého hospodářského růstu, vojenské obrany, udržení pořádku ve státě, boje s kriminalitou a s růstem cen. Snad i proto by se text ústavy měl doplnit na: „prezident či prezidentka“. Ten vhodný postmoderní prezident by totiž mohla být žena. VÁCLAV HAVEL (1989 - 2003)


Autor: Ivo Bystřičan

TAK KDO JE TADY PREZIDENT? OMŠELÁ FRÁZE ZNÍ, ŽE „ZA VŠÍM STOJÍ ŽENA“. ZÁROVEŇ VÍME, ŽE POLITIKA NENÍ JEN ŘADA SUCHOPÁRNÝCH FORMALIT, A RŮZNÉ SYMPATIE, NESYMPATIE, PŘITAŽLIVOST, KAMARÁDSTVÍ ČI VÁŠEŇ V NÍ TAKÉ HRAJÍ ROLI. NEDÍLNOU SOUČÁSTÍ PREZIDENTA JE PRVNÍ DÁMA. NEHÝBE POLITIKOU VLASTNĚ ONA? Dokládal by to i slavný vtip, který o Billu Clintonovi koloval v době jeho úřadu: Na procházce potkají Bill s Hillary jakéhosi muže v ušpiněných montérkách, Hillary se s ním srdečně dá do řeči, na rozloučení se obejmou. Bill vyzvídá, kdo byl ten muž a Hillary říká: „Spolužák ze základní školy. Jako malá jsem do něj byla zamilovaná a chtěla jsem si ho vzít.“ Bill na to: „Vidíš, byla bys manželkou zedníka.“ A Hillary: „Ne, byla bych manželkou prezidenta.“ Podobný vtip se vyprávěl i o Reaganových, jen místo zedníka v něm figuroval pekař. Avšak netřeba se Clintonovi či Reaganovi vysmívat. V našich podmínkách zvláště ženy v důchodovém věku rády hovoří o tom, jak byly po celý život tím krkem, který hýbal hlavou tak, že si hlava myslela, že se hýbe sama.

JMÉNO ZÁVODNÍHO KONĚ V ústavách demokratických zemí se o funkci první dámy nepíše nic. Její funkce nemá definovaná pravidla, nic oficiálně nerozhoduje a není vládní činitelkou. Moderní občané se jí ale nemohou vyhnout, málokdy je prezidentem muž, který není ženatý. I Gustav Husák se po nástupu na Hrad musel oženit se svou přítelkyní Vierou, ač nerad. Součástí prezidentské role je totiž předstírání spořádaného rodinného života, který se stejně tak očekává od občanů. Málokomu ušlo, jak rozsáhlý mediální skandál vzbudila Clintonova nevěra – přestože podle statistik je manželská nevěra rozšířená zhruba tak běžně jako společné víkendové nakupování. Kromě dávání dobrého příkladu občanům skrze předvádění spokojeného rodinného života má existence první dámy i další funkci – konzervovat tradiční roli ženy. První dáma většinou nemůže běžně pracovat a vést svůj samostatný život jako ženy jiných mužů. Jejím úkolem je reprezentovat, což znamená cupitat v kostýmku a lodičkách po boku svého manžela a na všechny se usmívat. Pokud se od ní očekává nějaká aktivita, je to charitní činnost. Soucit s chudými, nemocnými a opuštěnými je v obrazu ženy namalován odedávna. První dáma má tedy předvádět, jak je spořádaná, oddaná, elegantní, empaVÁCLAV KLAUS (2003 - ?)

tická a pečující. Jackie Kennedyová pojem „first lady“ nesnášela, protože jí připadal jako jméno závodního koně.

NEJEN DEKORACE Zdálo by se, že první dáma je jen dekorativní přívěsek hlavy státu, který nemá žádnou moc a je toliko estetickým objektem pro televizní kamery. Vzpomeňme si ale na babičkovské tvrzení o krku, který hýbe hlavou. Například při volbách (alespoň v zemích, kde je přímá volba prezidenta) může mít pořádný vliv na preference míra sympatií, které manželky kandidátů na veřejnosti vyvolávají: „Když má takovouhle prima ženskou, bude to asi fajn chlapík.“ Anebo naopak. První dámy také můžou bránit své manžele-prezidenty před nepřáteli vyloženě neformálními ženskými zbraněmi. Například nesouhlasně pískat na prsty jako Dagmar Havlová v Parlamentu nebo zpravit shromáždění lidí o poctivosti a dalších ctnostech svého muže jako Lívia Klausová. Prezidentův mediální obraz mohou první dámy ovlivňovat docela silně. Ale nejen to. Například Rosalynn Carterová chodila s manželem na zasedání vlády, kde se vyjadřovala k politickým otázkám, podobně politicky aktivní byla i Eleanor Rooseveltová. Hillary Clintonová se brzo po přestěhování do Bílého domu začala angažovat v reformě zdravotnického systému. Takové přímé aktivity nevolených prvních dam však můžou vzbuzovat nesouhlas voličů. Pak se nabízejí jemnější manželské taktiky ovlivňování postojů

prezidenta, třeba při večeři nebo před spaním. Když chtěl Edvard Beneš abdikovat po únoru 1948, Gottwaldovi záleželo na tom, aby Beneš naopak ve funkci zůstal co nejdéle a tím „legitimizoval“ komunistický převrat. Gottwald ovlivnil Benešovu Hanu, Hana zase Edvarda, a on tak zůstal prezidentem až do června.

PRVNÍ PÁN SE SIROTKY Pojetí funkce první dámy odráží tradiční stereotyp role ženy. Je tedy na čem stavět. Co ale mohou dělat manželé, až budou prezidentkami jejich chotě? Budou jim také vytvářet zázemí plné rodinné pohody, vždy usměvaví je následovat na oficiálních akcích, fotit se v dětských domovech se sirotky, pečovat o hradní zahrady a celkově reprezentovat své ženy? Anebo budou chodit do hospody a na ryby? Těžko říct, na světě prezidentek moc nemáme. „První pán“ (first gentleman, jak zní oficiální název) té finské je neaktivním členem skautské organizace, první pán Filipín se věnuje právní pomoci své ženě (včetně řešení společných skandálů) a čilým politickým aktivitám se věnuje jen manžel prezidentky Argentiny. Zatím se moc inspirace nenachází, role mužů je jaksi nejasná. Možná i proto se tak perou o prezidentské posty.

11


Autorka: Petruška Šustrová

1948 – 1. ČÁST ÚNOROVÝ PŘEVRAT ČESKOSLOVENSKO VSTUPOVALO DO ROKU 1948 JAKO POSLEDNÍ DEMOKRATICKÁ ZEMĚ Z TĚCH, KTERÉ OD NACISMU OSVOBOZOVALA RUDÁ ARMÁDA. ÚNOROVÝ PŘEVRAT SE NA BUDOUCÍM OSUDU NAŠÍ ZEMĚ PODEPSAL TAK DRAMATICKY, ŽE TENTO DÍL VĚNUJEME POUZE PŘÍPRAVĚ, PRŮBĚHU A BEZPROSTŘEDNÍM DOZVUKŮM TOHOTO KOMUNISTICKÉHO PUČE. UDÁLOSTI, KTERÉ ROKU 1948 V ČESKOSLOVENSKU NÁSLEDOVALY, NECHÁME SPOLU S CELOSVĚTOVÝM DĚNÍM NA PŘÍŠTĚ. PŘÍPRAVA

Nekomunističtí ministři byli šokováni. Věděli sice, že komunisté prorůstají do policie, ale neuvědomovali si, jak daleko tento proces dospěl. Ještě během zasedání vlády si ministra Drtinu vyvolal poslanec Ota Hora a sdělil mu, že ministr Nosek odvolal divizní komisaře na území Prahy. Následovala vzrušená debata a výsledkem bylo, že nekomunističtí ministři včetně sociálních demokratů požadovali, aby ministr Nosek odvolal svůj rozkaz a zjednal nápravu. Vláda to odhlasovala. Ministr Nosek ovšem onemocněl a to zjevně proto aby nemusel rozhodnutí vlády splnit. Další jednání vlády bylo stanoveno na 20. únor. Představitelé strany lidové, národně socialistické a demokratické se domluvili, že pokud ministr Nosek nesplní usnesení vlády z 13. února, podají demisi.

Hned v lednu přednesl ministr spravedlnosti Prokop Drtina v parlamentě zprávu o vývoji takzvaného krčmáňského případu a podivných okolnostech jeho vyšetřování. Podstatu krčmáňského případu vystihuje tato zpráva: Desátého září 1947 byly náměstkovi předsedy vlády dr. Petru Zenklovi a ministrům Janu Masarykovi a Prokopu Drtinovi zaslány „dárkové balíčky“ s náložemi tritolu, jež však byly včas zneškodněny. Přes všechno zastírací úsilí komunistické bezpečnosti se orgánům ministerstva spravedlnosti podařilo dosti brzy mnohé objasnit. Stopy vedly do Krčmáně u Olomouce a na komunistický sekretariát KSČ přímo v Olomouci, zejména ke komunistickému ministrovi Jurovi Sosnarovi. Při domovní prohlídce bylo nalezeno 89 pušek, jeden těžký a jeden lehký kulomet, střelivo a ruční granáty, což jeden komunistický historik prohlašuje za „zbytek výzbroje po partyzánské skupině z války“, zatímco druhý mluví ještě decentněji o „sbírce zbraní, která byla památkou na činnost jedné z partyzánských skupin“. Soudní řízení s pachateli atentátu, stanovené na březen 1948, se přirozeně nekonalo. Dr. Zdeněk Marjanko z ministerstva spravedlnosti, který řídil vyšetřování případu, byl zatčen už 23. února a byl umučen u výslechu. (Karel Kaplan, Vilém Hejl, Zpráva o organizovaném násilí) V únoru mocenský boj vypukl naplno. Všechny politické síly v Československu si byly vědomy, že se na přelomu jara a léta 1948 mají konat volby. Bylo jasné, že dojde k rozhodujícímu střetnutí mezi demokratickými silami a silami, které příliš demokratické metody nepoužívaly. Jedním z bojišť byla otázka bezpečnosti a policie. Nekomunističtí ministři se rozhodli poukázat na neúnosné chování svých komunistických kolegů, zejména na činnost ministra vnitra Václava Noska, který – podobně jak tomu bylo předtím v ostatních Sověty kontrolovaných zemích – obsazoval klíčová místa

12

Jan Masaryk (1886 – 1948) resortu svými spolustraníky. Na schůzi vlády 13. února vystoupil Drtina podle pamětí svého ministerského kolegy Huberta Ripka s tímto sdělením: Všechny důležité funkce na ministerstvu vnitra zastávali komunisté, v oddělení bezpečnosti bylo pět z devíti vedoucích odborů členy KSČ. V čele tří odborů Sboru národní bezpečnosti byli pouze komunističtí funkcionáři: plk. Kryštof, dr. Hora a dr. Goerner. V jednom ze zvláště důležitých oddělení bezpečnostních služeb bylo čtrnáct z devatenácti důstojníků členy KSČ. Na generálním ředitelství bezpečnosti bylo devět důstojníků ze třinácti v komunistické straně. V centrále politické policie byla všechny tři velitelská místa v rukou komunistů. Ve zpravodajských službách byli komunisté ve většině i mezi nižšími šaržemi. Na pražském okresním velitelství SNB byli čtyři z pěti vyšších důstojníků členy KSČ. Ze sedmnácti mimopražských velitelů SNB v Čechách bylo dvanáct komunistů. Z celkového počtu sedmdesáti vyšších důstojníků SNB bylo asi šedesát členů komunistické strany.

PRŮBĚH Ministři demisi skutečně podali: drželi se legálních demokratických prostředků. Očekávali, že krize se bude řešit v trojúhelníku prezident – vláda – parlament. Předpokládali, že se k demisi připojí Jan Masaryk a sociální demokraté. Předpokládali, že vláda padne a její roli dočasně zastoupí předáci politických stran, kteří budou jednat o tom, jak z politické krize, načež bude buď ustanovena nová vláda, nebo budou vypsány předčasné volby. Již citovaný Hubert Ripka na samotnou demisi vzpomíná takto: Dne 20. února se ministři tří nekomunistických stran shromáždili v deset hodin v Zenklově pracovně na předsednictvu vlády. Když jim dal Gottwald oznámit, že zahájí schůzi vlády, odpověděli tři místopředsedové vlády, Zenkl, Šrámek a Kočvara, že se ministři jejich stran mohou schůze zúčastnit jedině tehdy, až jim bude oznámeno, bylo-li splněno vládní usnesení z 13. února. Sociálnědemokratický ministr Majer přesvědčil své kolegy, aby se rovněž schůze nezúčastnili, nebudou-li přítomni ministři ostatních nekomunistických stran. Zůstanou-li komunisté sami, nebude možné schůzi konat.


FOTO: JOSEF JINDŘICH ŠECHTL

V ČESKOSLOVENSKU

výboru, mimochodem svého spolustraníka, národního socialisty, dozvěděl, co melantrišská tiskárna tiskne do zítřejšího Svobodného slova, a byl tím naprosto otřesen. K veřejnému vystoupení se rozhodli i nekomunisté: 25. února uspořádali studenti průvod na Hrad, kde se domáhali přijetí u prezidenta. Edvard Beneš jejich zástupce přijal a zdvořile s nimi promluvil. Potom proti pětadvacetitisícovému zástupu nastoupili příslušníci Sboru národní bezpečnosti.

DOHRA

Po únorovém převratu se již Beneš velkého klidu nedočkal. (Na snímku s manželkou) Když se Gottwald dozvěděl, že se odmítáme schůze zúčastnit, oznámil písemně místopředsedům tří odbojných stran, že ministr vnitra má na schůzi vlády přednést zprávu o otázce policie. Neuvedl ovšem, bylo-li usnesení ze 13. února splněno. V dopise nám rovněž oznamoval, pravděpodobně aby nás zastrašil, že na téže schůzi přednese ministr vnitra důležité prohlášení týkající se mostecké špionážní aféry. Komunisté se podle všeho snažili odvádět pozornost. Odpověděli jsme, že nejsme ochotni diskutovat o žádném problému, dokud nebude splněno vládní usnesení o policii. Pokud jde o prohlášení o údajné špionážní aféře, neměli jsme se čeho bát a žádali jsme, aby bylo zveřejněno. Když jsme ztratili poslední naději, že přivedeme komunisty

k smířlivějšímu postoji, rozhodli jsme se podat demisi. Ale než jsme ji písemně odevzdali, seznámil Zenkl prezidenta telefonicky s vývojem situace. Beneš mu odpověděl: „Konečně! A teď pozor! Žádný chybný krok!“ Komunisté však měli o řešení krize jiné představy. Hned na 21. února svolali na Staroměstské náměstí mohutný tábor lidu, na kterém promluvil Klement Gottwald. Sjezd závodních rad, který byl zahájen 22. února, měl demonstrovat vůli lidu a zastoupit parlament. Bezprostředně poté začaly na pracovištích vznikat akční výbory. Ředitel Melantrichu Julius Firt ve svých pamětech vzpomíná, jak se od představitele melantrišského akčního

Zatímco Gottwald 25. února jednal na Hradě s Benešem, probíhala na Václavském náměstí stotisícová demonstrace. Beneš demisi nekomunistických ministrů přijal a souhlasil s „obrozenou“ Gottwaldovou vládou. V nekomunistických stranách se totiž našli představitelé, kteří byli ochotni vládu s Klementem Gottwaldem vytvořit. Byli to lidé jako Emanuel Šlechta nebo Josef Plojhar, Alois Petr, Alois Neumann, kteří ve svých stranách vytvářeli akční výbory, prohlásili se za reprezentanty vůle lidu a vstoupili do Gottwaldovy vlády. Bylo ovšem zřejmé, že šlo o loutky v komunistických rukou, či dokonce tajné členy KSČ. Ještě v únoru začalo zastrašování nekomunistických poslanců a jejich zatýkání bez ohledu na imunitu. Parlament, ve kterém komunisté neměli většinu, byl poslední baštou, kde šlo teoreticky ještě nástup komunistů k moci zastavit. Ohledy na ústavnost však již skončily a 5. března vyloučili poslanci z parlamentních řad několik svých vzdorných kolegů. Řada politiků pochopila, že s demokracií je konec a vydali se do exilu. Brzy měl přijít další šok. Nejprve se 28. února skokem z okna pokusil o sebevraždu jeden z odstoupivších ministrů, Prokop Drtina. A 10. března se přetrhlo poslední pomyslné pouto s předválečnou republikou, když v časných ranních hodinách bylo na nádvoří Černínského paláce nalezeno tělo ministra zahraničí Jana Masaryka. Přivolaný lékař konstatoval smrt následkem pádu z okna. Ministrova ložnice a koupelna byly ve velkém nepořádku a první prohlídka místností nasvědčovala tvrdému zápasu o život. Během hodiny však byl tým kriminalistů odvolán a nahrazen spolehlivými a ke KSČ loajálními příslušníky SNB a StB. Na prvním zasedání „očištěného“ parlamentu prohlásil premiér Klement Gottwald, že Masaryk spáchal sebevraždu skokem z okna, protože na něho byl činěn nátlak ze strany poražené reakce, což prý dokazují desítky dopisů, které Masaryk po 25. únoru obdržel. Žádný z těchto dopisů nebyl nikdy předložen a úvahy o tom, zda Masaryk spáchal sebevraždu, nebo byl zavražděn, trvají dodnes. Cyklus Rok po roce je zpracován podle rozhlasového pořadu, který pod stejným názvem pro ČRo 6 připravují Petruška Šustrová a Petr Koura.

13


Autorka: Marcela Zoufalá

SVATÍ SE RODÍ V HORÁCH PRUDCE VTRHLA DO HOUFU TANEČNÍKŮ, TAM SE S NEPŘIROZENĚ VYVRÁCENOU HLAVOU A ZTUHLOU ŠÍJÍ NA OKAMŽIK ZASTAVILA A, JAKO BY NAJEDNOU PŘIŠLA O PAMĚŤ, ODDALA SE CELE CHLÍPNÉ SARABANDĚ, VLASTNÍMA RUKAMA NABÍZELA SVÉ TĚLO. „A POMBA GIRA, A POMBA GIRA!“

Vyvolení se mezitím jeden po druhém propadali do vytouženého prázdna, z očí se vytrácel výraz, údy tuhly, pohyby byly automatické, ne však náhodné, vyjadřovaly povahu ducha, který toho kterého tanečníka posedl. Někteří cavalové sebou křečovitě škubali a osoby posedlé pretos velhos vydávaly hluché skřeky a nakláněly se dopředu, jako když se staří lidé opírají o hůl, vystrkovaly bradu a tváře měly propadlé, jako by zčistajasna přišly o zuby. Osoby posedlé cabocly naopak vřeštěly jako Indiáni na válečné stezce. Četba tohoto úryvku z Ecovy slavné knihy Foucaultovo kyvadlo přiměla k návštěvě obřadu umbandy či kandomble v Brazílii již mnohé. Získat přístup do terreira, místa, kde se ceremonie odehrává, není ani zdaleka obtížné. V bahijském Salvadoru, který leží v zátoce Todos os Santos (Všech svatých), si lze vybrat z množství cestovních kanceláří, které za poplatek zhruba dvaceti euro naservírují podívanou jako na talíři. Zdálo by se, že účast na tajemném rituálu v doprovodu agenta kanceláře poněkud postrádá půvab. Náš průvodce André byl ale sám adeptem kandomble a jeho studiu zasvětil většinu života. Tvrdil, že pravé kandomble je jen pro ty, kteří mají v rodině alespoň jednoho afrického předka. Prý proto, že každá rasa má své vlastní kolektivní nevědomí, které působí výlučně na její nositele. Náš světlovlasý průvodce měl kořeny v Africe i v katolickém Polsku.

14

STŘETÁVÁNÍ SVĚTŮ Christianizace brazilského „kontinentu“ jak svou zemi Brazilci kvůli její velikosti často nazývají, započala v polovině 16. století. Příchod jezuitů následoval necelých padesát let po „objevení“ země Portugalci a až do dneška je zde vliv římskokatolické církve velmi silný. V posledních desetiletích ale moc Vatikánu ustupuje. Do popředí se dostávají nejrůznější letniční hnutí vyrůstající z podhoubí evangelických církví. Jen v Brazílii vzniklo za posledních dvacet let přes tisíc letničních církví a hlásí se nim přibližně třicet milionů obyvatel. Často zde dochází k finančnímu zneužívání věřících a obvyklá je také masová manipulace pomocí televizních kanálů, které církve vlastní. Fenomén nazvaný teleevangelismus je sice původem ze Spojených států, ovšem v Brazílii dosáhl u diváků obrovské obliby. Teleevangelismus pracuje s interaktivními technikami a vzbuzuje emoce prostřednictvím společných modliteb, zpěvů a kázání. Časté jsou telefonické hovory kněží s věřícími, kdy je divák v přímém přenosu skrz obrazovku svědkem zázračných uzdravení, napravení hříšníků či obrácení na víru. Církve, které kanály vlastní se tak stávají stále populárnějšími a počet jejich příznivců vzrůstá. Většinou na úkor římskokatolické církve. Ta je však v Latinské Americe zvyklá na ledacos. Když rezignovala na vymýcení původních domorodých a afrických božstev, rozbujela se zde teologie osvobození slavící především v chu-

dých částech kontinentu nesmírné úspěchy a snižující tak přirozeně moc a slávu Vatikánu. Trnem v oku centralistickému katolicismu je nejen marxistický slovník, kterým se teologie osvobození zaštiťuje, ale hlavně snaha o přiblížení aktuálním těžkostem věřících, které jsou bezpochyby v Latinské Americe úplně jiné než v Evropě. Ústup vlivu oficiálních církví signalizuje i fakt, že dříve pronásledované a zakazované obřady kandomble se dnes těší státní podpoře a dokonce jsou zčásti financované ministerstvem kultury.

KANDOMBLE A UMBANDA Černí otroci, kteří kandomble do země přivezli, zde byli masově obraceni na víru v Krista a to je také důvodem prolnutí či ztotožnění katolických světců s původním panteonem západoafrických bohů – Orixů. V umbandě se navíc katolicismus přivezený Portugalci a bohové černé Afriky střetávají i s kultem duchů původních domorodých Indiánů. Toto sjednocení pasuje umbandu na jediné celostátní brazilské „náboženství“. Jedinečný náboženský synkretismus přiléhavě odráží i realitu dnešní Brazílie, která je považována za rasový tavící kotel. Umbanda běžně zachází s bílou magií a umí být svým vyznavačům velmi prospěšná nejen jako prvek socializace. Má však i svůj temný protipól – Quimbandu pracující s magií černou, jejíž praxe je v Brazílii zakázána. Při obřadu umbandy, jak jej popisuje Umberto Eco, vstupují do adeptů duše zemřelých všeo-


becně nazývané eguns, které náleží buď indiánským duchům přírody – caboclům, nebo starým africkým mudrcům – pretos velhos. Přidává se také démon Exu se svou družkou jménem Pomba Gira. Vyšší entity přivolané vzýváním a tancem si adepta „osedlají“ a ten na okamžik propadá transu a stává se z něj médium – cavalo. Eco ve svém románu možná vycházel z jedinečné knihy Bahijské kandomble francouzského sociologa Rogera Bastide, ve které ústy zasvěcených zaznívá přesvědčení o tom, že svatí se tak jako jejich náboženství rodí v horách. Mnohem spíše než v nebi.

MĚSTO BOHŮ Se soumrakem vyrážíme z úchvatného historického centra Salvadoru kamsi na zubožené předměstí, přímo do nitra jedné z chudinských čtvrtí nazývaných favely. Přivítají nás zvuky nepříliš vzdálené střelby. „Jistě, střílí se tu,“ usmívá se náš průvodce, jakoby šlo o malé neplacené zpestření. Předstíráme povznesený nezájem. Nad ostatními turisty máme zjevně navrch, přijíždíme totiž z Ria, kde brazilská vláda musela nasadit proti drogovým dealerům do favel armádu i s tanky. Docílila však jedině přesunu kriminality na bohaté pláže – Ipanemu a Copacabanu – takže vojáky zase rychle stáhla a ponechala raději favely jejich osudu. Ale už přijíždíme k barrac~ ao, domu, kde se kandomble odehrává. Proudí zde davy pokřikujících lidí všeho věku. Zní hlasitá hudba. Místní barrac~ ao

je hrubá cihlová stavba o dvou patrech. Strohá jednoduchost exteriéru kontrastuje s barvitou slavnostní výzdobou prostorných a čistých místností. První patro zabírá kuchyň, kde se již vyváří tolik druhů pokrmů, kolik bohů bude pozváno na slavnost. Na dnešním obřadu nazvaném dar o nome, kde má dojít k přijetí zasvěcených adeptů do bratrstva filhos e filhas de santo, sestoupí do hlav adeptů dvanáct bohů. Dvanáct bohů si žádá dvanáct různých jídel. Protože je přijímací slavnost přístupná široké rodině adeptů, sousedům i turistům, je pohoštění věnována obrovská pozornost. Každý bůh má své oblíbené jídlo, kterým je třeba jej uctít. Bohyně Ians~ a ztotožňovaná v kandomble s katolickou mučednicí svatou Barborou má ráda caruru, pokrm ze sušených krevet, ryb a jedlého ibišku, zatímco Oxossi, tedy svatý Jiří, pojídá nejraději salát z fazolí se sušeným masem a bůh Omolú, svatý Šebestián, se těší na africký kolový ořech. Představu o jednotlivých božstvech kultu kandomble – orixás – jsme si během dne vytvořili ve velkolepém Afro-brazilském muzeu, kde jsou vystaveny dřevoryty mistra Carybé, nejslavnějšího bahijského umělce původem z Argentiny, zobrazující orixás s jejich atributy. Teď je před sebou vidíme tančit doopravdy. Ve výpravných až divadelních kostýmech se za zvuku bubnů pohybují místností. Na začátku obřadu jde o vědomou nápodobu chování či mytických příběhů jednotlivých bohů, poté však tanečníci jeden po druhém upadají do

extatického transu a každý z nich se bohem na okamžik stává. Prožívání tanečníků se různí od divokého zmítání a zvířecího chrapotu až po vláčné, filmově zpomalené pohyby. Vybavuje se mi dávný zážitek ze semináře holotropního dýchání. Rytmická hudba, hluboké dýchání, pozornost upřená do nitra. Metoda transpersonální psychoterapie vyvinutá americkým psychiatrem českého původu Stanislavem Grofem je v praxi ne nepodobná rituálu, který se teď před námi odehrává. Grof si předsevzal odbourat trauma, které každý člověk prý získá během porodu. Do tohoto světa se totiž rodíme pouze anatomicky a celý život se snažíme „porodit“ i naši duši. Každý na to však má, jak vidno, vlastní prostředky.

BRÁNA DO NEZNÁMA V Brazílii potkáte jen málo těch, kteří by neměli alespoň minimální představu o tom, co předcházelo jejich pozemskému putování a co by mělo po jeho konci následovat. Vnímání vyšších souvislostí a jejich studium se zde rozhodně nepovažuje za mrhání času. Výjimkou není špičkový manažer s balíčkem tarotu v luxusní aktovce. Ač máme tendenci země, jako je Brazílie, často nahlížet shovívavým evropským prizmatem, jejich přístupem k víře se lze v mnohém inspirovat. Je totiž nasnadě, že kout světa, ve kterém spolu tančí božstva a duchové zemřelých tří kontinentů nám může mnoho nabídnout.

FOTO: IAN CLEMENTS

15


Autor: Vít Poláček

DÍVKA S ČOKOLÁDOU AČ JE V DRÁŽĎANSKÉ GEMÄLDEGALERIE K VIDĚNÍ NAPŘÍKLAD RAFFAELOVA SIXTINSKÁ MADONA, NEJVĚTŠÍ POZORNOST POUTÁ OBRAZ, JEHOŽ MALÍŘ NENÍ ANI Z POLOVINY TAK ZNÁMÝ JAK ITALSKÝ MISTR. OBRAZ DĚVČETE NESOUCÍHO NA TÁCU ŠÁLEK ČOKOLÁDY. LIOTARDOVA DÍVKA S ČOKOLÁDOU

Jean-Ettienne Liotard se narodil roku 1702 v rodině francouzského kupce ve švýcarské Ženevě. Rodina protestantského vyznání se do Švýcarska uchýlila po odvolání ediktu Nantského. Otec mu umožnil malířské vzdělání nejprve u švýcarského miniaturisty Daniela Gardella, později v Paříži, kde byl až do roku 1726 žákem Jeana-Baptisty Massého. Již v roce 1735 se malíř vydal na svou první cestu po Evropě a od té doby prakticky neustále putoval mezi panovnickými dvory. Portrétoval papeže Klementa XII. i Marii Terezii a věhlas mu krom detailní techniky a práce se světlem přinášel také jeho zjev. Ze svého působení v Istanbulu si totiž přivezl nejen turecký oděv, ale i fez, který mu spolu s bujným plnovousem přinesl přezdívku „le-peintre-turc“ – tedy „turecký malíř“.

ŠTĚSTÍ NANDL BALTAUFOVÉ? Vždy když se objeví na obraze krásná dívka vyvstanou spekulace o tom, kdo byl ve skutečnosti namalován. V případě Dívky s čokoládou se dokonce vypráví romantická legenda o lásce knížete Dietrichsteina a služebné Anny Baltaufové, zvané Nandl. Anna Baltaufová byla dcerou zchudlého rytíře Melchiora Baltaufa a sloužila u dvora. Zde se také zalíbila mladému knížeti Dietrichsteinovi, který se rozhodl pojmout ji za ženu. Příběh Anny Baltaufové zpopularizoval především Walter Baker, který romanticky podbarvený příběh otiskl roku 1913 ve své kuchařce. Anně Baltaufové tu přisoudil roli služky pověřené nosit knížeti Dietrichsteinovi čokoládu. Samotný kníže byl podle něj princem císařství (což však jeho jméno vyvrací). Baker přidal ještě pikantní historku ze svatby páru, na které se Anna prý chovala pyšně, když si nechala líbat ruku od ostatních služebnic. Patrně to však ve skutečnosti vyvodil z pohledu na Annino hrdé vzezření na samotném obraze. O „věrohodnosti“ podobné vyprávěnky jistě vypovídá i to, že Baker datoval celou událost do roku 1760, zatímco Jean-Etienne Liotard namaloval obraz zřejmě během svého pobytu ve Vídni v letech 1743-1745. V jiném neméně romantickém zpracování příběhu potkal kníže hrdinku budoucího obrazu,

16

REPRO: JEAN-ETIENNE LIOTARD, DÍVKA S ČOKOLÁDOU, 1743-45

MÁ NAVÍC VELMI ZAJÍMAVÝ PŘÍBĚH…


když jednoho zimního dne roku 1745 vstoupil do malého vídeňského obchůdku s čokoládou, aby zde vyzkoušel nový nápoj. Tak poznal mladou krásnou Annu, která jej obsluhovala, a záhy se do ní zamiloval. Obchůdek navštěvoval denně, až požádal Annu o ruku. Tak se měla z Anny stát kněžna, které byl jako svatební dar věnován obraz Jeana-Etienna Liotarda, upomínající ji na její štěstí pocházející z šálku čokolády.

amerického prodejce kakaa), budeme se muset spokojit s tím, že nikdy nezjistíme pravé jméno krásné nositelky tácu.

LIOTARD JAKO POP-ART Pramení ovšem obrovská obliba pastelu na pergamenu jen a pouze z romantických historek? A kdy vlastně vznikla? Pro odpověď bychom se museli vrátit opět k Walter Baker Company, která na přelomu devatenáctého

NEVYDANÉ TAJEMSTVÍ Podobné historky jistě přispěly k obrovské popularitě obrazu, který i dnes patří v drážďanské galerii k nejnavštěvovanějším a nejvyhledávanějším. Jejich věrohodnost je však více než problematická. Obraz totiž později od samotného Liotarda koupil v Benátkách hrabě Francesco Algarotti, dále prošel sbírkami Augusta III. Polského, samotného Friedricha II., krále pruského a hostitele Voltaira. Proč by šťastný kníže Dietrichstein nechal namalovat obraz své milé, a pak jej nechal Liotardovi? Zvlášť mělli podle všech romantických vyprávěnek žít s Annou takřka „šťastně až do smrti“? To by spíš ukazovalo na krátkodobý rozmar, který má být odstraněn se všemi stopami. I s portrétem. Tedy, že by ani zakryté vlasy komorné nepomohly? Pustíme-li se do ještě odvážnějších spekulací, mohli bychom tvrdit, že Liotard maloval krásnou nosičku čokolády jen sám pro sebe, a že se možná jednalo o jeho vlastní rozmar. Takto bychom se však dostali na ještě vratší půdu, než na jaké vyprávěl ve své kuchařce „pravdivé“ příběhy Walter Baker. Komorná na Liotardově obraze však skutečně působí velmi aristokraticky, takže je možné i to, že se v této žánrové scéně objevila některá z urozených dam vídeňského dvora. Otázkou zůstává, zda by podobný portrét nebyl ve vyšší společnosti spíše pohoršlivým. To by také mohl být důvod, proč by si jej nakonec Liotard odvezl s sebou do Itálie Nejpravděpodobněji se nám jeví verze, podle které namaloval Liotard Dívku s čokoládou jako scénu z každodennosti pod vlivem Jana Vermeera. Mohlo se jednat o dílo takříkajíc „do šuplíku“, které mohl později, až nebudou zakázky tak štědré a časté, lehce prodat. Což také zřejmě v Benátkách učinil. Tak či onak, nebudeme-li věřit romantickým legendám a pověstem (navíc z reklamní kuchařky

Liotardovy služebné s čokoládou se záhy stala firemní značkou Walter Baker Company. Henry L. Pierce si dokonce kopii obrazu nechal pověsit do své pracovny.

a dvacátého století dodávala kakao na většinu stolů amerických domácností. Nejen kakao bylo ovšem obchodním artiklem Waltera Bakera. Získal také dominantní postavení na americkém trhu v oblasti čokoládových produktů. A právě Walter Baker Company si udělala z Liotardovy Dívky nesoucí šálek čokolády svou reklamu. Rozšířila legendu o Anně Baltaufové a vůbec učinila z pastelu do jisté míry pop-art s obrovskou popularitou. V roce 1881 projížděl ředitel společnosti Henry L. Pierce Evropou a seznamoval se s evropskými postupy výroby čokolády a kakaa. Když projížděl Drážďany navštívil také Gemälde Galerie, tehdy ještě Königlichen Galerie, kde se mu zalíbil Liotardův obraz. Když si navíc vyposlechl legendu o krásné dívce z obrazu, byl nadšen a kopie

ZDRAVÁ, KRÁSNÁ, KAKAOVÁ Dívka s čokoládou se stala registrovanou ochranou známkou značky La Belle Chocolatiére a Liotardův obraz byl natištěn na milióny kakaových dóz. Bez zajímavosti není ani to, že se tak vlastně Dívka nesoucí šálek čokolády stala v dějinách průmyslu první registrovanou ochrannou známkou. Jak moc přispěla k zvýšení prodejnosti kakaa nevíme, jisté ale je, že budoucí američtí návštěvníci galerie již nevyhledávali Liotardův obraz kvůli jeho kráse a romantickým zkazkám o Anně Baltaufové, ale proto, že jej důvěrně znali z plechovek kakaa. Úspěch Waltera Bakera inspiroval další kakaové společnosti. Protože už však byl Liotardův obraz jednou provždy registrován, začaly se alespoň vytvářet jeho napodobeniny a na etiketách se objevovaly další a další krasavice v jiných kompozicích, v jiném oblečení, ale vždycky s podnosem, na kterém se nese nejlahodnější horký nápoj. Takové etikety měly na svých dózách například holandské společnosti De Jong (dívka šla obráceným směrem a byla oblečená do jednoho z nizozemských krojů, 1910), Droste (v českých zemích rozšířená dóza, dívka byla oblečena do úboru zdravotní sestry, což mělo symbolizovat, že kakao dodává nejen krásu a mládí, ale v tomto případě i zdraví, 1925) a Van Houten ( opět dívka oblečená v kroji, 1920). Své vlastní verze dívek s čokoládou vytvořila i britská společnost Rowntree´s nebo německá firma Rüger. Naposledy tento motiv používal švýcarský gigant Nestlé ještě v polovině devadesátých let dvacátého století. Walter Baker Company reagovala dalšími reklamními triky, například vydáním již zmíněné kuchařky, přinášející příběh Anny Baltaufové v romantickém zpracování. Liotardův obraz se tak s nadsázkou stal prvním pop-artem, což také zapříčinilo jeho obrovskou popularitu přetrvávající do dneška i navzdory tomu, že návštěvníci Gemälde Galerie už většinou neví vůbec nic o Anně Baltaufové, ani nekupují produkty Walter Baker Company s Liotardovou ochrannou známkou. Pověst výjimečného obrazu ovšem někde zůstala, a tak se v Drážďanské obrazárně před „hezkým děvčetem s tácem“ stále srocují davy, aniž by vlastně věděly proč a co je tam táhne.

17


ROZHOVOR | KULTURA | ULIČNÍCI | EQUAL | KOMIKS A KŘÍŽOVKA | SMS A EMAILY Autorství: Tomáš Bojar, Ivo Bystřičan

A N I Š T Ě V JE ROZHOVOR S JOSEFEM PLESKOTEM 18

FOTO: LUKÁŠ HAVLENA

Ů K O R O R P H C FALEŠNÝ



S ARCHITEKTEM JOSEFEM PLESKOTEM JSME SE SEŠLI V JEHO ATELIÉRU V PRAŽSKÝCH HOLEŠOVICÍCH, NICMÉNĚ NÁŠ ROZHOVOR SE TÝKAL SPÍŠE RADLIC. TAM TOTIŽ STOJÍ JEDNA Z NEJPOZORUHODNĚJŠÍCH STAVEB UPLYNULÝCH LET, JÍM NAVRŽENÁ BUDOVA BANKY ČSOB. POSTUPNĚ PŘIŠLA ŘEČ TŘEBA I NA SEDLÁCKÉ MYŠLENÍ, KARLA PRAGERA ČI DORŮSTAJÍCÍ GENERACI ČESKÝCH ARCHITEKTŮ. KONTEXT MI DÁVÁ PŮDU POD NOHAMA Když vylezete na kopec a díváte se na radlické údolí z výšky, na první pohled vás zaujme, jak ladně tam Vaše stavba zapadá. Člověk má skoro až pocit, že... ...že se dá až přehlédnout. (smích)

Tak to asi zrovna ne, ale každopádně je se svým okolím výborně sladěna. Proto nás zajímá, jak důležitý je pro Vás kontext, do nějž budova vstupuje. Co všechno z okolí berete v potaz? To víte, že kontext je pro mě nesmírně důležitý. Nejde jenom o jeho formální projevy, ale i o to, co třeba na první pohled není vidět, například o minulost toho kterého místa. Kontextem totiž není jenom to, co se zjevuje na povrchu. Kontext má hlubší kořeny a jedině tak se mi zdá být dobrý. Já hodně často říkám, že kontextem nemáme rozumět čistě podobnost s něčím – v takovém případě se z něj stává pouhá staromódní obezlička pro vysvětlování nějakého architektonického přístupu. Třeba právě v místě, kde dnes stojí ČSOB, jsou hluboké historické stopy, které vlastně polohu toho domu nějakým způsobem potvrzovaly, předurčovaly nebo dokonce předurčily.

O jaké stopy konkrétně jde? Konkrétně jde o historickou obec Radlice, která tam dříve stála a která byla strukturovaná podobně jako samotná banka. Radlické statky se táhly k Jinonicím ve stejném směru, jako se táhne podélná hmota té bankovní budovy. Proto to možná působí tak přirozeně, přestože podstatou je vlastně pouhá krabice, úplně obyčejný obdélník.

V době, kdy se řada Vašich kolegů řídí známým zvoláním Rema Koolhaase „Fuck the context!“ jde již o celkem vzácný přístup. Co s sebou vůbec nese důsledně kontextuální architektura, v čem vidíte její přednosti? Co s sebou nese? Pro mě s sebou pořád nese určitou jistotu – třeba že se mohu spolehnout na jiné věci než jenom na výtvarné pojetí architektury. Mohu se spolehnout na jiné kořeny, které by ta budova měla, ke kterým by se měla připoutávat nebo vázat, než jsou právě jenom ty výtvarné ambice. Ty já vlastně v poslední době čím dál tím více opouštím a namísto výtvarné proporcionality mnohem více věřím proporcionalitě sociální,

vztahové, kontextuální. Dnešní doba je velmi rozkolísaná, v tradičním umění se mnoho věcí rozpadlo a kontext v tomto širokém slova smyslu mi dává pevnou půdu pod nohama.

kancelář. Ale s tím se nedá nic dělat, to je jako když předseda vlády musí mít ochranku. Není to příjemné, ale musí to být. Je to zkrátka úměrné tomu vysokému postavení.

VĚŘÍM VE SMYSL OTEVŘENÉ KANCELÁŘE

Kromě toho, že na sebe uvnitř budovy vzájemně vidí, jsou zaměstnanci skrze skleněnou fasádu vystaveni i pohledům zvenku. Bylo záměrem ukázat, že moderního bankovního ústavu se není třeba bát, že je to transparentní instituce?

Mluvíte tu o sociálních vztazích. Když jste navrhoval ČSOB, měl jste před očima určitý model vztahů na „moderním bankovním pracovišti“? Z jakých předpokladů jste při organizaci prostoru vycházel? Já jsem ze začátku vůbec nevěděl, co tam ti lidé dělají, a musel jsem se s tím postupně seznamovat. Ale záhy jsem přišel na to, že se tam nedělá nic jiného než v kterékoli jiné administrativní budově. Dokonce bych řekl, že to ani není zas až tak odlišné od práce v našem ateliéru. Každopádně jsem vycházel z toho, že práce má i svou důležitou společenskou dimenzi. Člověk ji nevykonává jenom tím, že sedí u svého stolu a něco s hlavou v dlaních vytváří, naopak: zrovna toto mu může někdy bránit v tom, aby určitou věc udělal snáze. V té budově proto mohou lidé pracovat skutečně kdekoli, pokud to jde.

Kde třeba? Opravdu kdekoliv. Samozřejmě, že když má někdo kolem sebe nějaké šanony, tak je asi nebude nosit někam jinam. Ale když chce nějaký pracovník třeba telefonovat, tak může odejít na terasu, na zahradu, do kavárny, či do některé z čajoven, které jsou na patrech. Stejně tak si řada lidí vezme notebook a jde pracovat mimo kancelář. Sedne si někam mezi květiny a vyřizuje si svou agendu. V budově je totiž internetové wifi připojení všude, i v garáži. Strašně důležitá je i neverbální komunikace – třeba možnost vzájemně na sebe vidět přes dvacet nebo i padesát metrů a jenom pouhým pokynem si něco sdělit. Záleží však samozřejmě na samotných lidech. Někomu to nevyhovuje a má pořád pocit, že by měl být zavřený za těmi dveřmi. Takový ten animální pud, že chceme vidět a nechceme být viděni, skutečně funguje. Nicméně obecně skutečně věřím ve smysl otevřené kanceláře, věřím, že v rámci správně dimenzované budovy může vzniknout poměrně silná sociální skupina i silné sociální vztahy, možná dokonce silnější než ve veřejném prostoru. Proto má také z celkového počtu dvou a půl tisíce zaměstnanců privilegium soukromé kanceláře pouhých šedesát šest lidí. Já osobě bych asi v takhle velkém kolektivu měl skoro až rozpaky mít pro sebe individuální

To vám potvrdím, to je jasné. Samozřejmě, že je to pro zaměstnance banky také trošku zátěž, obzvlášť večer, když se uvnitř svítí a všechno je vidět. Ale protože těch lidí je tam tolik a není to soukromá budova, tak si myslím, že je povinností nás všech snášet ty pohledy do interiéru. To je, jako kdyby se prodavačka měla schovávat v obchodě... Jinak to, že fasáda na vás dělá skleněný dojem, byť celoskleněná není, má ještě jiný důvod a tím je přírodní kontext budovy. Ten je přeci tak krásný, že jsme chtěli, aby byl z oken vidět co nejvíce. Ty svahy v radlickém údolí jsou naprosto fascinující, překrásné, přirozené. Já rozhodně nejsem bezvýhradným zbožňovatelem celoskleněných fasád, ale tady mi přišlo strašně důležité mít okna opravdu od stropu až na zem, aby okolní příroda mohla do interiéru toho domu vstoupit, jak jen to je možné.

MÍT SE DOBŘE A NEŠKODIT My jsme na ty krásné radlické svahy vylezli s kamerou a během chvíle se začaly stahovat rolety. Možná, že ta transparence bankéřům není vždy až tak příjemná. Nebyla to spíše náhoda? Nešly ty žaluzie dolů na celé fasádě?

Ano. Tak to byla náhoda, tohle jedinec nemůže ovlivnit.

Aha. A kdo to tedy ovlivní? Počasí. Slunce.

Takže nemůže přijít šéf a všem je stáhnout? Ne, jednotlivec si je samozřejmě může u svého pracovního místa vytáhnout či zatáhnout, to ano, ale za chvilku se dostanou zpátky do režimu přírody, na nějž žádný šéf nemá vliv. Takže jste asi zrovna měli to štěstí, že zasvítilo slunce. Boží oko to nebylo.

19



Tato stavba získala jeden z nejpřísnějších energetických certifikátů a patří mezi nejúspornější stavby ve střední Evropě. Je to pro Vás důležité?

Mám ho rád právě proto, že tam jsou vidět četné historické sedimenty. Líbí se mi, jak moderní architektura vystupuje na pozadí – nebo na základech – té staré.

Do určité míry. Pokud chce dům sám sebe předvádět jako maximálně energeticky úsporný a má kvůli tomu potom mít například co nejmenší okna, potom si nejsem úplně jist, že je to ta správná cesta. Podle mě je dobré mít přiměřený komfort pro člověka za přiměřenou cenu. To se mi zdá být dobrý pohled na svět, obrovsky sedlácký: mít se dobře, ale ještě třeba neškodit.

Mluvíte-li o vztahu starého a nového, zajímalo by nás, jak vnímáte stavby Karla Pragera, autora Nové scény Národního divadla? Podle mě je strašná škoda, že se Prager zatím nedočkal širšího uznání. Třeba jeho tzv. kostky v Emauzích mám strašně rád. Je to neuvěřitelné, jakým kontrastem vstoupil do toho prostředí, ale jak harmonicky to zároveň působí. Zrovna včera jsem říkal, že by Prager měl být mnohem uznávanější.

Někdy se mluví o tom, že u české architektury lze vysledovat jakýsi její mravní rozměr – že vychází z protestantských tradic a staví na určité střídmosti. Teoretik Rostislav Švácha v této souvislosti mluví o „české přísnosti“ a Vás řadí mezi její nejvýznačnější současné reprezentanty... ...ale proč ne? V zásadě se tomu nebráním. Na druhou stranu o sobě nemám takové mínění, že bych byl nějak nesnesitelně přísný. To tedy ne. Jsem skutečně rád takový umírněný, ale to ještě není nějaká programová přísnost či nepřístupnost.

Myslíte si, že architektura může lidi nějak vychovávat či alespoň usměrňovat? Mají se o to architekti snažit? Tak do určité míry asi ano, protože architektura skutečně nějakým způsobem ovlivňuje život, ale že by to bylo nějaké fatální ovlivnění, to si nemyslím. To si mysleli totalitaristi a avantgarda. Avantgarda krásně, idealizovaně, zatímco Hitler měl úplně jiné záměry. Proč si najal do svých služeb tak talentovaného architekta jako byl Speer? Protože věřil, že tou architekturou dokáže hodně. Dokázal, ale úplně jinak.

Pragerovy stavby nechávají málokoho chladným. Stejné je to i s Janem Kaplickým, ohledně jehož knihovny se rozpoutala velmi bouřlivá diskuse. Porovnáme-li Kaplického autorský rukopis s tím Vaším, zdají se být téměř protikladné. Zajímá nás proto, jak Vy sám Kaplického knihovnu vnímáte. Co by podle Vás tato stavba znamenala pro Prahu? Skoro bych teď na tuto otázku ani neměl odpovídat, momentálně jsem totiž členem komise, která se tím zabývá. Nicméně samozřejmě máte pravdu v tom, že s panem Kaplickým jsme možná opravdu takové protipóly. Ale víte co je zajímavé? Že jsou okamžiky, kdy se mi třeba nezdá až tak důležité, jak je zpracována forma. On to prostě dělá takhle a já raději „do hranata“, nemusí to vždy být tak fatální rozdíl. Určitě mohu říci jednu věc: myslím si, že jsem velmi tolerantní a že právě díky této toleranci se nepotřebuji postavit bezvýhradně na jednu ani na druhou stranu.

Ve sporu o knihovnu zaznívalo z úst jejích obhájců, že odpor vůči ní je výrazem české malosti a apriorní uzavřenosti vůči všemu novému. Co říkáte na tento názor, který bylo možné slyšet od nejednoho umělce?

KRÁSA HISTORICKÝCH SEDIMENTŮ Nyní se zeptáme trochu zlehka. Jakou budovu máte v Praze nejraději? Já nevím, jestli se dá najít jedna.

Tak nemusí to být nutně jedna... Třeba Karolinum mám strašně rád, kdybych měl jmenovat nějakou budovu, ale určitě není jediná.

To se mě tedy nezdá. Já se cítím strašně uražený, když se mluví o malosti českého národa. Myslím si, že je úplně stejně malý nebo stejně velký jako

Josef Pleskot (1952) patří mezi současné přední české architekty. Významné jsou jeho realizace v areálu Pražského hradu, mezi nimi zejména adaptace Lvího dvora či průchod valem Prašného mostu. S tímto projektem také architekt zvítězil v soutěži o nejlepší evropskou cihlovou stavbu Brick Award 2004. Mezi jeho další ceněné práce patří například vila Petra Kellnera ve Vraném nad Vltavou, administrativní centrum Metrostavu Palmovka park, bytové domy v Horažďovicích či naposledy budova banky ČSOB v pražských Radlicích (viz obr.).

20

jakýkoli jiný národ. To, že samozřejmě má ten lehký komplex nepočetného národa – že prostě nejsme Američani ani Rusové, to je samozřejmě fakt, ale to ještě zdaleka neznamená, že by šlo mluvit o nějaké malosti. Mně to vlastně dost vadí a mám pocit, že úplně nejvíc by to mělo vadit vám, mladým generacím, protože vy už se přece vůbec nijak malí cítit nemusíte.

KDO POZNÁ GÉNIA? Poznáváte řadu mladých architektů, například při klauzurních pracích na Vysoké škole uměleckoprůmyslové. Jaký z nich máte pocit? No čekám, čekám. Jsem strašně zvědavý, to víte, ale ono to je pro ně těžké. Architektonická práce se neprojevuje jedním úspěchem. Ke skutečnému úspěchu se dá dojít až po letech. Čas od času povystoupí nějaké jméno, ale ono se to jméno musí také udržet. Každopádně tu teď určitě startují různí velmi zajímaví lidé. Ale přeci jenom ještě nemám od té mladé generace takový odstup, abych to dokázal lépe zhodnotit. Často vidím spoustu zbytečného sebevědomí, ale i to k tomu asi patří.

Mluvíte-li o přehnaném sebevědomí, není to někdy tak, že architektovy tvůrčí ambice ohrožují samotného klienta? Že architekt, ve snaze postavit sobě samému pomník, ignoruje jeho skutečné potřeby? Tak to víte, že někdy se to také může stát, ale kdo tady může být soudcem? Někdy jsou ty architektovy ambice natolik dobré, že je třeba i na místě zválcovat nějakého klienta. Ale kdo to rozliší, kdo to pozná? Já si myslím, že se to v historii mockrát stalo – architekt nejprve třeba i negativně zasáhl do života současníků, ale následně třeba pozitivně ovlivnil životy několika dalších generací. To je strašně těžké, to aby pánbůh soudil. A když je někdo génius, tak na to prostě kašle. Ale kdo to pozná, že?

Snad právě až ty příští generace... Jasně. Hloupé jenom je, když si někdo o sobě myslí, že je génius, aniž by jím skutečně byl. A takových falešných proroků je samozřejmě většina, že ano.

OBSAH | FEJETON | POŠLI TO DÁL | TÉMA: HLAVA STÁTU | ROK PO ROCE | REPORTÁŽ | REFERÁT ROZHOVOR | KULTURA | VÝTVARNÉ

UMĚNÍ | LITERATURA | HUDBA | DIVADLO | FILM | ULIČNÍCI | EQUAL | KOMIKS A KŘÍŽOVKA | SMS A EMAILY Autorka: Lenka Vítková

PAPÍROVÁ KAPSA V ČASE K VÝSTAVĚ ADRIENY ŠIMOTOVÉ SE V HLAVNÍM SÁLE ROUDNICKÉ GALERIE DOSTANETE LESEM STÁLÉ SBÍRKY NAINSTALOVANÉ NA PANELECH A KONSTRUKCÍCH NA ZDECH I V PROSTORU. STOJÍ ZA PROHLÉDNUTÍ – MAJÍ TAM SPOUSTU SVĚŽÍCH SLAVÍČKOVÝCH SKIC, BUSTU PANÍ KYBALOVÉ OD JOSEFA KAPLICKÉHO, KTERÝ BYL VE 40. LETECH PROFESOREM ADRIENY ŠIMOTOVÉ NA VŠUP, ČI MOC PĚKNÝ OBRAZ VÁCLAVA BOŠTÍKA. Za velkým bílým panelem, kterým je sbírka oddělena od prostoru pro přechodné výstavy, mi práce Adrieny Šimotové připadaly ukryté jako v kapse. Svou energií si rozměrné i menší práce na papíře (nebo spíš z papíru, v papíru?) vytvářejí klidný prostor v těsné blízkosti reliktů uměleckých bojů pár desetiletí. Tenhle pocit zvláštního přesně vymezeného území podpořil i fakt, že vystavené práce pocházejí z omezeného období (1975-85), a tak jde tak trochu o kapsu v čase.

BRAILLŮV BODY ART „Tyto kresby perforace vznikaly, jak to ostatně bylo u autorky časté, na podlaze jejího ateliéru. Při práci klečela na velkém archu a bez předchozí kresebné přípravy do papíru vybodávala či vypichovala prvotní linie finální kresby. Následně arch papíru obrátila, takže to, co bylo dosud rubem, se stalo lícem a naopak. Svrchní plochu archu pokryla takzvaným propisovacím papírem s karbonovou vrstvou, v některých případech nahrazenou vrstvou modré barvy shodných vlastností, a to vždy tak, že karbonová či modrá plocha byla položena na předtím perforací vytvořeném reliéfu. Pak dotyky prstů a dlaní, nehty či rydlem mez možnosti přímé zrakové kontroly, neboť perforací vzniklý reliéf byl při ní kryt propisovacím papírem, sledovala původní reliéfní linie kresby a dotvářela konečnou podobu díla. Tak trochu jako by četla text psaný Braillovým písmem.“ Díky svému v podstatě sochařskému postupu, který ale zhodnocuje i „zkušenost s uměním akce, s body artem“ zachytila to podstatné

a vyhnula se jakémukoli estetickému dobovému zatížení, které činí umění méně času odolným.

TĚLO JAKO PROSTOR, KTERÝ JE, NEBO CHYBÍ. Ohraničením nebo vyplněním perforací měří Šimotová těm, co tu nejsou, i těm, co tu jsou, stejným dílem. Perforace propojuje prostor vnitřní a vnější a v Šimotové pracích úzce souvisí s jejím pojetím tvorby vůbec, kterou lze označit za figurální nejen proto, že k figuře

a k člověku v jeho totalitě se vše neustále vztahuje, ale i proto, že fyzický kontakt vlastního těla s materiálem je zde stále přítomným východiskem. Existenciální situace procházejí testem času, někdy až mrazí z pocitu, že umělkyně předpověděla vlastní časem proměněné tělo. Když si přečteme názvy, klíčová slova vyjadřují procesy nebo výsledky procesů – vymezení, prostoupení, návrat, dotyk, schoulení, přepadnutí. I pokud jde o portrét, dal by se popsat slovy jako ohledávání, nacházení, vyvolávání (např. „meditace tváře“ Profil chlapce (Martin) s nožem vyřezanou linií obličeje v plátně nalepeném na desce). Otevřenost, neukončenost organických forem stojí v kontrastu s vymezujícími architektonickými prvky, jako jsou zeď či kout. Zároveň jsou v otvorech propíchnuty jehlou, dokonce snad i šicím strojem, a tak vymezené či ohraničené neustále uniká. Výstavu doprovází kvalitní katalog s věcným, ač hluboce zasvěceným textem Pavla Brunclíka, z nějž jsem zde několikrát citovala. Z hlediska výtvarného provozu stojí za pozornost sám formát malé tematické výstavy, na níž se vystavená díla setkávají po letech zapůjčena ze soukromých i státních sbírek, z těch neznámých zázemí umění ve větších i menších městech za účelem „připomenout a vytvořit příležitost k setkání“ s jednou z kapitol tvorby Adrieny Šimotové. Adriena Šimotová: perforace, kresby. Galerie moderního umění v Roudnici nad Labem, 25. ledna – 30. března 2008

TOALETNÍ VYZNÁNÍ Výstavy na toaletách v brněnské kavárně organizuje Marian Palla podle jednoduchého klíče: ženy ženám (vlastně na ženách), muži mužům. Vendula Chalánková zveřejnila na kachličkách upřímná erotická vyznání na různá mužská jména – veršované textíky kapely Muženy, která se rozpadla dřív, než začala. Vladimír Havlík si ve svém teritoriu lehce sebeironicky pohrál s postavičkou performera v různých životních situacích, výstavu mu za zvuků automatických splachovadel zahájil Jiří Ptáček. Vendula Chalánková: Solitér (dámské toalety), Vladimír Havlík: Pták Performák (pánské toalety). Kavárna Švanda, pasáž Alfa Brno, 5. února – 3. března 2008 21

OBSAH | FEJETON | POŠLI TO DÁL | TÉMA: HLAVA STÁTU | ROK PO ROCE | REPORTÁŽ | REFERÁT ROZHOVOR | KULTURA | VÝTVARNÉ UMĚNÍ | LITERATURA | HUDBA | DIVADLO | FILM | ULIČNÍCI | EQUAL | KOMIKS A KŘÍŽOVKA | SMS A EMAILY

Autorka: Tereza Marečková

ROZTANČENÉ VYPRÁVĚNÍ „NIEKTORÉ ŽENY LEN ČAKAJÚ, KEDY SA NIEČO STANE, ABY MOHLY PRIBEHNÚŤ A KRIČAŤ DO OHLUCHNUTIA. KEĎ NIEKTO ZOMRIE AJ KEĎ SA NARODÍ. POTOM SA ZBEHNÚ MUŽI, CHCÚ, ABY ŽENY BOLY TICHO, ZAČNÚ SA HÁDAŤ, NO ŽENY KRIČIA EŠTE VIAC. NIEKTORÉ SI KLAKNÚ NA KOLENÁ, TRHAJÚ SI VLASY, TAK SILNO VŠETKO PREŽÍVAJÚ. ČASTO JE POTOM BITKA NA CELÚ OSADU.“ Formování vlastního života nebo života společenství, k němuž patříme, do příběhu, který má neochvějný začátek, přehledné příčiny a následky a míří ke smysluplnému konci, to je touha rozhýbávající vypravěčskou tradici lidského pokolení. A v tomto procesu proměny skutečnosti ve vyprávění, se odehrává zázrak pochopení a smíření se s vlastním osudem.

LETEM ROMSKÝM GHETTEM Vypravěč příběhu o Kivaderovi, běžném obyvateli východoslovenské romské osady, je z našeho pohledu vlastně nešťastná existence. V rozpadlé boudě na okraji vísky živoří pravděpodobně ze zbytku podpory, který nespadl do kapsy místního lichváře. Jenže v tom právě vězí hlavní a úchvatná síla této maličké knížky – o náš ustálený a v mnoha ohledech zkreslený pohled tu vůbec nejde. Máme možnost prožít intenzivní pobyt v romském ghettu a to díky pohledu bubeníka místní kapely. Jsme uvnitř společenství, uvnitř víru jeho slov. Vypravěč je nejspíš trochu snílek a rozhodně zdatný fabulátor, takže ukecá leckoho, aby ho za jeho vyprávění pozval na sklenku kořalky. Přesně tak se rýsuje rámec celého textu, který je hodnověrným a nefalšovaným vyprávěním Romáka nad dalším a dalším douškem, kupovaným milovníkem bezuzdného klábosení a krasosmutnění, jakým se zdá autor Kivadera být. Bouda na okraji vsi, v níž bydlí Kivaderův přítel, který celou historii vypráví a asi do určité míry i utváří, má ve střeše díru. Často se jí v noci dívá na hvězdy a povídá si se svou ženou, které už dávno odpustil, že se zabila v ladě z bazaru, když v ní ujížděla pryč s milencem. A protože i dcera, kterou mu zanechala, už je ve městě

a čeká děcko, tráví bubenický samotář hodně času poblíž Kivadera, jehož chalupa je stále plná a rušná. Vše, co tam vidí a zažívá, vytesává do příběhu jasnými a krátkými větami, jejichž pružný rytmus nedovolí čtenáři odložit knížku z ruky. Výživná literární jednohubka je také významně určena tím, že není přeložena do naší mateřštiny. To samozřejmě ještě umocňuje temperament a švih vyprávění a zároveň podporuje pocit autenticity a dokumentárnosti výletu do východňárského romského světa.

péče pro romské děti jsou problémy, o nichž v souvislosti s Romy slýcháme až příliš často. Se soucitným a trochu útrpným povzdechem pak krčíme rameny nad donebevolající marností jakýchkoli snah naší velkorysé většiny. Kivader také chlastá jako duha a je po uši zapletený do tenat místního lichváře Vajdy. Rozdíl je ale v tom, že ho v příběhu Víťo Staviarského vidíme jako celou bytost, a ne jako sociální případ zúžený do úřední kolonky. Vidíme hromského romského chlapa, třeskutě milujícího svou rodinu – ženu Helenku, co má krásné nohy, nepřehledný počet dcer a nakonec všechna trápení korunujícího retardovaného syna Rudka, který je středobodem silného Kivaderova příběhu. Kivader není rezignovaný a parazitující ubožák, jak bychom bohužel byli zvyklí předpokládat. Je to bojovník a muzikant. „Bod obratu“ této gádžovské knížky o Romech, je v humoru, který se nevysmívá, ale očišťuje od nánosu předsudků nebo falešného romantizování a sentimentu, do nějž bychom mohli mít tendenci se utíkat. Když jede celá parta z osady hrát na jarmark do města a vydělat si trochu peněz, vyhrávají na celý autobus. „No načo robí šoféra, keď je taký nervózny?“ ptá se sám sebe bubeník, když jim řidič stále znovu vyhrožuje, že jestli nepřestanou, půjdou pěšky. Pro něj šofér, který nemá rád lidi a neumí se bavit, pro nás zodpovědný řidič. Díky Kivaderovi se můžeme na chvíli podívat do nepoznaného vesmíru, který se ale kupodivu rozkládá zrovinka na vedlejším sedadle.

ČUNKOVA POVINNÁ ČETBA Zběsilá a téměř souvislá konzumace alkoholu a jiných drog, vydřidušská lichva nebo ústavní

Viťo Staviarský: Kivader. Vydali Pavel Mervart, Vista, 2007

NOVINKY NA KNIHKUPECKÝCH PULTECH:

22

Zde trapno existovat Bohuslav Brouk, Host 2008

Hlava na stole Ivan Wernisch, Druhé město 2008

Bohém Bohuslav Brouk (1912 – 1978) je neprávem pozapomenutým fenoménem zejména meziválečné avantgardy. Kniha zahrnuje všechny doposud nalezené autorovy texty, vzniklé za Broukova pobytu v exilu mezi lety 1948 až 1978, například jeho verše iniciované právě touto zkušeností.

Autor o své knize říká: „Proč pořád ještě píšu? Vždyť já ani nevím. Ze všeho nejradši se procházím po lesních cestách – jen tak – chodím a poslouchám jak bzučí hmyz, šumí listí, krápe déšť. Je to lepší než psát, ale ponouká mě to k psaní.“


Autor: Vojtěch Lindaur

MÉ GRAMMY. POPADESÁTÉ! JSME STEJNĚ STAŘÍ, JEN TY SHOWBUSINESSOVÉ ŽNĚ SLAVÍ ROK CO ROK NAROZENINY PONĚKUD OBŘADNĚJI A HONOSNĚJI. POTKALI JSME SE PRVNĚ TVÁŘÍ V TVÁŘ, KDYŽ NÁM BYLO SEDMATŘICET. ACH! Z Hollywoodu je to do losangeleského downtownu ke Staples Centre, takto sluncem vybělené mešitě populární hudby, necelých patnáct kilometrů, zčásti přes nebezpečné ingelwoodské „gangsta“ území. Jako blbeček vydal jsem se tam, tedy v roce 1995, pěšky, jen tak. Střelbě znepřátelených gangů jsem se vyhýbal za pochodu, v jehož cíli černí kamarádi těch pistolníků přinášeli dosud stočené červené koberce. Byl nejvyšší čas: neprůhledné limuzíny po celém městě už túrovaly motory a nejkrásnější nohy na světě (Sheryl Crow, tehdejší grammy-novicky) už měly na červený koberec našlápnuto.

VALMEZ BEZ GRAMOFÓNKU Na udílení Grammy Awards, nejspíš nejrespektovanějších cen v celém showbusinessu, jsem pak dojížděl rok co rok, jelikož na přelomu února a března je v Kalifornii jaro a všecko kvete. Jen ten letošní, jubilejní, mně nezbylo než sledovat prostřednictvím satelitů. Na jednu stranu škoda: Grammy měly tentokrát i pro nás v srdci Evropy příchuť „opravdové“ soutěže. Vždyť jsme, my Češi, přihřívali své želízko v ohni hned ve dvou kategoriích. Jistě, hned zkraje jsem byl skeptický k představě, jak Markéta Irglová s Glennem Hansardem třímají v rukou zlaté gramofónky za „filmovou píseň roku“ a za „hudbu k filmu“. Příliš dobře za ta léta, co se americkou akademií NARAS a jejími členy zaobírám, znám jejich velmi konzervativní vkus. A tak v první kategorii převálcovala skladbu Falling Slowly písnička Love You I Do z muzikálu Dreamgirls, podruhé se irsko-české dvojici z Valašského Meziříčí postavili do cesty samotní Beatles, kteří si prostřednictvím Ringa Starra a George Martina „odnesli“ gramofónek za hudbu k muzikálu Love na motivy písní „nejslavnější čtveřice“.

MORÁLNĚ NEPŘÍPUSTNÁ VÍTĚZKA

PLANTŮV POP

Z druhého pohledu dobře: obřadní tanečky se zpěvy byly nejspíš stejně nudné jako kdykoli předtím, snad jen z přesvědčivého vítězství výtržnice Amy Winehouse, víc než slušného ohodnocení majstrštyku White Stripes Icky Tumb a poměrně spravedlivé dělby bodů mezi Bruce Springsteena a Foo Fighters bychom mohli mít i radost, kdyby… Inu, kdyby potetovaná britská kráska neděkovala americké akademii jen prostřednictvím transoceánského telemostu, jelikož jí vzhledem k excesům neslučitelným s americkou morálkou americká administrativa odmítla otevřít „zlatou bránu“. Vítězka tří ze čtyř hlavních(!) kategorií Grammy – nahrávka, písnička a nová tvář roku (o vedlejších nemluvě) – tak dojemně poplakávala k losangeleskému publiku z Londýna. Navýsost trapná chvilka, americká ostuda, případná k dávným Lennonovým tahanicím o zelenou kartu.

Potěšit a taky malinko rozesmát mohou výsledky popových kategorií, kde si originální artefakty odnesli třeba Beastie Boys za nejlepší popové album nebo rockový veterán Robert Plant s Alison Krause za nejlepší pěvecký výkon v kategorii pop. Přes všecky výhrady a bez jakékoli ironie dovoluji si př ipojit potěšitelný závěr: za poslední roky se sbor amerických akademiků v mezích zákona zradikalizoval. Netroufám si hodnotit výsledky ve všech sto devíti kategoriích, zejména na „nejlepší instrumentální pojetí polky“ si netroufám, ale v jádru se zdá, jako kdyby docházelo k jakési generační proměně a jako kdyby se některým zasloužilým akademikům otevřely uši. Ať už si o cenách pro rappera Kanye Westa můžeme myslit cokoli. Toť vše. Ke Grammy někdy příště, možná už brzy, nejlépe v souvislosti s Anděly.

AL KOOPER AND MIKE BLOOMFIELD: Fillmore East The Lost Concert Tapes 12/13/68 (2008) I znalci tohoto jedinečně improvizujícího dua by se mohli zmýlit. Vždyť přece tyhle nově objevené pásky nemohou být jinačí než už dávno vydané The Live Adventures of Mike Bloomfield and Al Kooper (1968). Ale kdepak – tyhle ztracené kotouče obsahují materiál nahraný o dva a půl měsíce později s úplně jinou partou doprovodných hudebníků (Paul Hartus, Jerry Jemnoty a John Cresci). Jistě, některé písničky jsou téměř totožné, žánr – tedy blues, rock a jazz – je neměnný, ale instrumentální schopnosti obou hlavních protagonistů zase tak výjimečné a improvizační touhy tak silné, že stejně nezní ani jedna. A ještě jedna rarita. Když Bloomfield uvádí skladbu It´s My Own Fault, přizve na pódium úplně neznámého kytaristu: „Welcome Johnny Winter!“ (Podle Al Koopera ještě týž večer nabídli hledači talentů Winterovi smlouvu s vydavatelstvím Columbia). A pak že nic. 23


Autor: Petr Šourek

JAK DLOUHO ZRAJE INSCENACE NA PREMIÉRY CHODÍ JENOM ŠKODOLIBÍ LIDÉ A DIVADELNÍ KRITICI, ZNÍ HLAS DIVADELNÍHO LIDU. NĚCO NA TOM JE. V NAŠÍ RUBRICE PREMIÉRÁM NEHOLDUJEME. JEDNU JSME ALE NAVŠTÍVILI. A TAKÉ JEDNO PŘEDSTAVENÍ DVA ROKY STARÉ. A SROVNALI NESROVNATELNÉ. Premiérové Gorillas Ondřeje Lipovského jsou pohledem do nitra tradičního čínského domu. Autor strávil rok na stáži v Číně, kde studoval kaligrafii, a jistě ví, o čem mluví. Zajímavá scéna vytváří očekávání něčeho skutečně dálně východního. Připomíná tradiční čínské malby, na nichž se zobrazené domy rozkládají a otevírají více pohledům. Výklopná perspektiva je doplněna střechou, která naopak celou scénu přiklápí, snižuje a stlačuje do suterénu.

MANIPULAČNÍ JÍZDA Takové uspořádání scény a usazení diváků na obou stranách vytváří větší nároky na herce a jejich přesuny v členitém terénu jeviště. Gorillas jsou pohybové představení a na scéně je pohybu víc než dost. Dvě nebo tři v hrdle zaskočené věty přispívají nanejvýš k dalšímu zmatení publika. Divák jen těžko rozpoznává, který pohyb si má nějak vykládat a který je pouhou technickou manipulací s hercem. Pakliže žádný pohyb není ryze technický přesun, není jasné, proč je množství pohybů tak špatně koordinovaných, bezbarvých či civilně pojatých. Možná je to záměr a jistá nevysvětlitelnost chování postav má evokovat kulturní odlišnost. Akce začínají na pokyn, který jako by přicházel z režie, nikoli z druhé strany scény. Jako by na sebe původní inspirace nabalila různé podněty, ale nedokázala je vstřebat a spojit nebo odhodit a nechat jako inspiraci na příště. Scéna mlaskavého jedení rýže vypadla z cestovatelského deníčku generace Lonely Planet. Duchové a jiné nadpřirozené animální bytosti se na scénu zatoulali z populárního východoasijského žánru duchařské povídky. Nechybějí dokonce ani dětské bicykly, erbovní maskoti české alterny. Hezké jsou příliš malé židličky,

úprava vlasů, paviánsky otevřená ústa a mnoho dalšího, co bude potřebovat ještě nějaký čas, než začne dotvářet dusivou atmosféru členitých útrob tradičního čínského domu.

SMUTNÁ VERNEOVKA Polární expedice Vojty Švejdy a Jana Beneše–McGadieho putuje po našich jevištích už druhým rokem. Za tu dobu inscenace s názvem Polaris urazila značný kus cesty. Dvojice badatelů se vydává k místu, kde ručička kompasu ztrácí ustálený směr. Hladce oholené tváře gentlemanů zarůstají věčně zmrzlým vousem. Mění se v lední medvědy, tuleně a lachtany. Černobílé fraky se hodí pro tučňáky. Polárníci uvíznou mezi ledem a sněhem, slyší svištění větru a praštění ker. Zdá se jim, že odplouvají. Blouzní, sní o slávě, báječném přivítání národních hrdinů, jízdě vlakem, bouřlivých ovacích, mávátcích...

Na první pohled verneovka, kde vítězí dobro, přátelství, věrnost a oddanost nad ledem a mrazem. Jenže Jules Verne, jak známo, nestrávil ani dva roky „prázdnin“ na pustém ostrově, ani neplul na ledové kře, dokonce ani dva tisíce mil pod mořem neurazil, nýbrž své inženýry Smithe projektoval v tiché pracovně obklopen komfortem Francie 19. století. A přesto nás jeho příběhy fascinují. Popisy hlubokomořských světů okny ponorek, které by se nedokázaly potopit ani deset centimetrů pod hladinu. Nostalgické dekorum této inscenace nás nesmí zmást. Pod patetickou ódou na báječné muže ve službách poznání a lidstva zaznívá nesmyslnost podobných podniků. Z vybledlých obrazů, které připomínají daguerrotypie, na nás dýchá chlad a praští mráz. Tušíme, že polární výprava nedopadne dobře a tito gentlemani budou muset podat definitivní důkaz o svých kvalitách.

DÁMA SE NEOBRACÍ, prohlásila Margaret Thacherová, když ji média vyzývala k politickému obratu a zmírnění tvrdých ekonomických opatření. Teď by se nejspíš obracela v hrobě. Tedy kdyby v hrobě byla. Nová londýnská hra Smrt Margaret Thacherové začíná právě oznámením úmrtí stále ještě živé Železné lady. Hra vyvolala znechucené reakce stoupenců bývalé britské premiérky, kteří však, jak sami přiznávají, hru neviděli a ani ji vidět nechtějí. Pobouření vyvolává zejména postava horníka, který putuje pěšky ze severu Anglie do Londýna, aby mohl osobně plivnout na barončin hrob. Známý televizní bavič Tom Green zůstal i v tomto svém divadelním kousku věrný své pověsti provokatéra. Divadelně se ovšem jedná o konvenční britskou činohru. 24


Autorka: Dominika Prejdová

PUNKOVÁ OPERA SE NEKONÁ JEDEN Z NEJNADANĚJŠÍCH TVŮRCŮ SVÉ GENERACE, AMERICKÝ REŽISÉR TIM BURTON, PROSLUL COBY AUTOR S VIZUÁLNÍ NESPOUTANOSTÍ, SMYSLEM PRO BIZARNOST, SATIRIČNOST I SPECIFICKÝ HUMOR, KTERÝMI VYTVÁŘÍ SVÉ POETICKÉ, VYSOCE STYLIZOVANÉ PŘÍBĚHY LIDSKÝCH OUTSIDERŮ. V NOVÉM FILMU SWEENEY TODD: ĎÁBELSKÝ HOLIČ Z FLEET STREET VŠAK SPÍŠ SVÁ KOUZLA JEN RECYKLUJE. Přes svá nejlepší díla, mezi něž patří Střihoruký Edward (1990) nebo Batman se vrací (1992) ke kontroverzněji přijatým posledním filmům (Karlík a továrna na čokoládu či Mrtvá nevěsta Tima Burtona, 2005), se adaptací broadwayského muzikálu Sweeney Todd: Ďábelský holič z Fleet Street vrací k typickým oporám svého stylu – gotickému fantasknu, ponuré atmosféře, vynalézavé výpravě a dekoraci, výrazně stylizovaným postavám a v neposlední řadě Johnny Deppovi v hlavní roli. Přesto muzikálový thriller nefunguje, jak by měl, a místo toho předvádí jen mechanicky recyklované rysy Burtonova světa, který ustrnul v podivné akademičnosti a diváka nechává bezděčně chladným. Jedině skvělý závěr vytrhuje z divácké apatie a do jisté míry film rehabilituje.

ČISTÁ LÁSKA A JINÉ KÝČE Původní muzikálová předloha Stephena Sondheima, jež byla s velkým úspěchem uvedena na Broadwayi poprvé v roce 1979, zde není známa. Těžko tedy soudit, zda tkví problém v muzikálu, či ve filmu. Ze zahraničních recenzí lze nicméně vyčíst, že Burton zůstal muzikálu věrný, i když ho významně zkrátil. Co prý ale především Burton vynechal, je humor předlohy, který ve filmu až na výjimky chybí, a její cynismus, který přetřel sentimentálním tónem. Přesto se nelze ubránit dojmu, že určité problémy jsou už v muzikálu samotném – v jeho plytkém naivním příběhu o ubohém holiči, který se vrací do Londýna pomstít své nespravedlivé uvěznění, v nezajímavé hudbě, v motivech plných klišé (například nechutně zlý pedofilní soudce, čistá láska mladého námořníka), v předstírané sociální kritice, která ale zabředává do podobného

kýče, v popově nihilistickém efektním ladění. Možná je problematické samotné spojení radostného muzikálového žánru s temným naladěním příběhu holičovy slepé pomsty, v jejíž rámci podřezává všechny své zákazníky bez rozdílu viny. Dalo se očekávat, že tvůrce Burtonova formátu dá adaptaci osobitý rukopis a zdánlivě nesourodému spojení nový smysl. Burton se ale spokojil s vnějšími atributy svého stylu a jinak na vlastní přístup rezignoval.

STERILNÍ PŘÍBĚH VÁŠNÍ Dekorace Londýna poloviny 19. století v temné černobílé variaci působí přesvědčivě, stejně přesvědčiví herecky i pěvecky jsou Johnny Depp a Helena Bonham Carterová v roli zamilované vdovy-spolupachatelky, film je dobře sestříhaný a zaujme pár vizuálními nápady. Je ale nezvykle staticky snímaný. Burton inscenuje hudební výstupy, jež zaujímají většinu filmu. Činí tak bez invence v klasicky používaných výstupech. Příkladem za všechny je námořník

kráčející zasněně ulicí a zpívající své milostné vyznání. Kromě zpěvu se nic neděje. Kdo není nadšený obdivovatel muzikálů, začne se brzy u výstupů nudit. Jejich slabinou je navíc to, že působí příliš odděleně, jako variace na zrovna dané téma a chybí jim větší soudržnost celku. Hlavní postavy působí až příliš šablonovitě a odtažitě. Holič hnaný jen pomstou je až komický, například ve snové sekvenci vdovy. Příběh o vášních je tak nečekaně sterilní a přes veškerou stylovou temnost není ani hrůzný. Určité subverzivní motivy Burton totiž nijak nerozvíjí. Z holičova mstění na nevinných lidech, kdy říká, že si všichni zaslouží zemřít, dělá jen další klipovitý výstup z mnoha, aniž by z něho vytvářel potencionální dráždivý morální horizont příběhu a pevnou součást stylu. Z tvůrčí paralýzy Burton vystoupí jen zmíněným závěrem, kde nesmyslnost a hořkost pomsty náhle ostře vynikne, tím jak koresponduje s náhle oživeným roztančeným stylem pekelné spirály zla. Bohužel příliš pozdě.

AKCE, KTERÉ STOJÍ ZA VAŠI POZORNOST Zavedený Mezinárodní festival dokumentárních filmů o lidských právech Jeden svět oslaví již 10. ročník 5.-13. března v Praze a poté v průběhu března a dubna v dalších městech. Filmy jsou rozděleny do zajímavých tematických kategorií. Letošní ročník věnovaný barmské disidentce Aun Schan Su Ťij uvede například zvláštní sekci současného francouzského dokumentu nebo sekci nazvanou Filmy, které změnily svět, v nichž zaujme přelomový dokument Marcela Ophülse Lítost a soucit demytizující francouzskou společnost v době německé okupace za druhé světové války. Podnětný program slibuje i sekce Putinovo Rusko. Zaměření na problémy životního prostředí přinese kategorie Modrá a zelená planeta nebo sekce Umlčená svědectví s dokumenty vzniklými za socialismu, jež byly cenzurou zakázány.Více informací na www.jedensvet.cz. 25


Autorka: Eva Bořutová

PRŮŘEZ PRODEJCEM

prodejce Láďa

Já se jmenuji Petr a prodávám na Staroměstském náměstí. Je to hodně dobré místo, protože tam chodí dost lidí. Nový Prostor neprodávám nějak zvlášť dlouho, asi něco přes rok. Není to špatná práce. Člověk je pořád mezi lidmi a to je pro mě důležité. Předtím jsem pracoval jako skladník, prodavač a velmi dávno, hned po vojně, jsem jezdil několik let s tramvají. Už si vlastně ani nepamatuji, jak jsem se dostal k Novému Prostoru. Vím, že když jsem přestal jezdit s tramvají a přešel jsem k soukromníkům, tak to bylo náročné. Vyzkoušel jsem prodávat Nový Prostor půl roku a pak toho nechal. A teď před rokem jsem se k tomu vrátil. Někdo mi prodej Nového Prostoru doporučil, asi někdo z kamarádů, ale už přesně nevím kdo. Když prodávám Nový Prostor, tak musím asi nejvíce bojovat s nohama, protože člověk dlouho stojí, někdy i deset hodin s nějakými krátkými přestávkami. O přestávkách si jdu do knihovny přečíst noviny nebo si zajdu na hovězí polévku. A když se člověku navíc nedaří prodávat, tak je to ještě horší. Já jsem trpělivý, ale někdy je to těžké. Když třeba za celý den prodáte pět časopisů, tak je to hrůza. Ale nejvíc jsem prodal před Vánocemi, asi 30 časopisů za den. Já jsem z Kladna, tam bydlím u táty. Teď na chvilku jsem u kamaráda v Dejvicích, ale jinak bydlím v Kladně a dojíždím do Prahy. A co se týká mé rodiny, tak mám bráchu a dceru, ale ta je už velká a je v Německu, takže se moc nevidíme. V létě nejraději chodím na houby. Mám rád to ticho, les, klid. Myslím, že jsem dobrý houbař. Už podle samotného lesa poznám jestli tam něco bude nebo ne a taky se rozhoduji podle počasí. Mám svá oblíbená místa, ale ty jako správný houbař nemohu prozradit. Co se týká lidí, asi mě nejvíc na nich štve závist, s tím jsem se hodně ve svém životě setkal a hodně mě to rozčiluje. Na to jsou právě dobré ty houby, člověk se tam úplně uklidní. S Novým Prostorem jsem spokojený, ale pokud bych si mohl vybrat jinou práci, tak bych se asi chtěl vrátit k ježdění tramvají. Velmi rád cestuji, tak k něčemu takovému. Rád bych viděl Španělsko, Anglii. Ještě něco o časopisu Nový Prostor. Jsem rád, že to není bulvár. To jsem fakt rád, že prodáváme intelektuální časopis. Já sám ho čtu, protože jsou tam opravdu zajímavé věci, psané z jiného pohledu než v jiných časopisech. Asi bych se přimlouval za to, aby se přidaly strany, protože když už je to tak drahé, tak by tomu měl odpovídat i rozsah časopisu. Takže více článků nebo křížovky. Myslím, že by to lidé pak více kupovali.

INZERCE A VZKAZY Moc děkuji lidem, kteř í si ode mě kupu jí časopis a taky bych jim ch těla vzkázat, že jse m teď začala zprostředkovávat půjčk y, tak kdyby měl někdo zájem, může se za mnou zastavit . Vladimíra, Rozt yly

požádal Dobrý den, rád bych posky tnout hl někoho, kdy by mo . To bych byl čku pra í kčn starou fun ji. ku moc rád. Moc dě Boris (774574727)

26

Stále hledám bydlení pro mě a pro pejska. Jakékoli bydlení v Praze s elektrikou a vodou. Jsem schopna platit maximálně 3000,- měsíčně. Předem moc děkuji. Ivana, Dejvická (723112652)

Já moc děkuji paní, která byla tak hodná, že mi dala úplně nový discman. Taky děkuji všem, kteří si kupují časopisy od nás oficiálních prodejců a ne od černých prodejců a držte nám palce, ať vydržíme dalších osm let. Majka, Masarykovo nádraží

prosit o rozkláChtěl a bych znovu po lidí, na které by dací sedačku pro více kuji a zdrav ím dě m de se dalo spát. Pře všechny z Florence. 017734) Květa, Florenc (731

Ještě jednou bych moc chtěl poprosit o nějakou starš í použ itelnou kytaru. Moc děkuji. Milan, Vltavská (737577075)

Hledám bydlení, nutně! Bohdanka (736791696)

ULIČNÍCI TVOŘÍ


Když deštivý je den Toužím po probuzení Když ošklivý mám sen Toužím po tobě Když se cítím sám Toužím po lásce Když krach v životě mám Jsi krásná Oldřich, Karlovo náměstí Já dokážu vymyslet báseň na počkání. Je to tím, že mám obrovskou slovní zásobu, teda myslím si to. Je to proto, že jsem odmala četl. Z toho důvodu nosím i brýle, protože už od sedmi let jsem četl pod dekou a v devíti letech jsem měl přečtené už velké množství knih. A pak když vidím krásnou ženu nebo krásné zákaznice, které si ode mě kupují časopis, tak mě to inspiruje tak, že ta slova plynou z duše.

Jsi krásnější než s ranní rosou je květ růže Jen tvá přízeň by mohla potěšiti muže Na tvé přání bych já ke každému ránu Stával sám zmrzlý někde u ledového oceánu Pro tebe bych tu louži Přenesl na jiný kontinent Proto abych slyšel od tebe jediný kompliment Jsi krásná

Jsi krásná

A co já víc říci mohu ať mi vlkodlak sežere i nohu když někdy zradím tvojí lásku neboť…

Já toužím po slunci

Jsi krásná

Báseň o lásce

ANKETA Zajímáte se o politiku? O politiku se moc nezajímám. Ale mám televizi, tak se koukám na zprávy. Většinou se mi ale zpění krev v žilách. Když to vidím, tak zprávy rychle přepínám na DVD a raději koukám na nějaký film. Standa, Muzeum Nezajímám. Politika je bordel. Jarda, Strašnická Mě politika štve. Pořád se hádají, nemůžou se dohodnout. Je to šaškárna a debilita. I ta volba prezidenta. Proč se neptají lidí? Oni si tam dají toho, koho chtějí. Já bych tam osobně dala Havla. Majka, Masarykovo nádraží Ano. Mě politika zajímá. Já jsem politiku i dělal. Teď, když politiku sleduji, tak mi to leze na nervy, protože takový stav tu ještě nikdy nebyl. Tahle země by potřebovala pojistit na vysokou částku a zapálit. Zdeněk, Štefánikova pasáž

mě naše sousedka poprosila, zda bych jí nevyvenčila psa. Můj vztah ke zvířatům je dosti problematický, zvláště od doby, kdy jsem jako dítě spadla v zoologické zahradě do koryta k suchozemským želvám. A vůbec, veškeré mé tragické zážitky se zvířaty mě přivedly k jasnému názoru: jediné zvíře, s kterým jsem schopna žít, je malá akvarijní rybička, která může bydlet v zavařovací sklenici od okurek a která nešplouchá ploutvičkami a tím pádem nijak nenarušuje můj poklidný život. „Jistěže můžu vyvenčit vašeho psa,“ odpověděla jsem, protože paní Dušičková je přece jen zlatá paní a již několikrát za mě vytřela schody a kromě stovky po mě nechtěla nic. Dostala jsem do ruky vodítko a ze dveří velmi ladně vyběhla obrovská kolie. Helena je nádherná dlouhosrstá světlá fena, která pochází ze šlechtického rodu. Kolie je rasa, která vypadá velmi nevinně, šlechetně a vznešeně. Helena si navíc tyto své klady dokázala vždy udržet i na takovém místě, jako je Smíchov. Alespoň mi to takto vyprávěla paní Dušičková pokaždé, když se s Helenou vrátila z procházky. Helena vyběhla na ulici. Rozhlédla se a elegantně dvěma skoky přeběhla dvouproudovou ulici

a zamířila k tramvajové zastávce. Utíkala jsem zoufale a zcela neelegantně za ní a byla ráda, že Helena na tramvajové zastávce zpomaluje, neboť jsem již byla na konci sil. Helena se zastavila, přikrčila se a začala kakat. Udýchaná jsem sledovala živý obraz lidmi nacpané tramvajové zastávky s kakající Helenou uprostřed. Z Heleny vypadlo velké válcovité hnědé „hovínko“. Hned jak dopadlo na zem, všichni lidé se otočili směrem ke mně a já pocítila povinnost ukázat lidstvu, že jsem zodpovědný občan a sáhla jsem po dvou papírových pytlících upevněných v zeleném kontejneru. Přistoupila jsem k onomu hnědému a válcovitému... Záměr byl jasný – jedním pytlíkem dokutálet hovínko do druhého pytlíku. Ale skutečnost dopadla zcela jinak. Válcovitý tvar mi neustále prokluzoval a já lezla po čtyřech kolem tramvajového ostrůvku a před sebou kutálela hovínko. Lidé sledovali s neuvěřitelným zájmem mé soustředěné počínání a mou geometrickou propracovanost různých postupů, jak ho dostat do pytlíku. Po dvaceti minutách z pravé části zastávky zazněl smích a mě najednou došlo, že jsem asi hloupá, když tady lozím po Smíchově a honím „kus teplého trusu“. A tak to nějak na mě přišlo a já se rozbrečela a seděla jsem tam u toho smradla-

Eva Bořutová

STALO SE, ŽE… vého válečku a začalo pršet a kolie byla kdo ví kde a mě to bylo děsně líto a lidé vystupovali a nastupovali, až nakonec někdo zavolal policii, a oni přijeli a šťouchali do mě obuškem a já se naštvala a holou rukou jsem vzala to hnědé rozteklé a švihla s tím na to jejich houkající auto a sama se na to auto vrhla a rozmazala jim ten smrad po celé kapotě a oni křičeli a odvezli mě na stanici i s dvěma prázdnými pytlíky a vodítkem obtočeným kolem krku. Domů jsem se dostala po dvou dnech. Paní Dušičková se mnou nemluvila, jen jsem další neděli viděla z okna, jak má Helena přední packu v sádře a někdo mi říkal, že v ten hrozný den nastoupila Helena sama do nějaké tramvaje a dojela až na sídliště Řepy a vrátila se sama domů úplně špinavá a potlučená. A když jsem se s tímto svěřila prodejcům, řekli mi že jsem úplně hrozná, že se neumím postarat ani o psa a všichni litovali Helenu, a já šla do zverimexu a koupila si křečka.

27


Autor: Martin Hruban

JDE TO I BEZ VYSTRČENÉ BRADY ZAMĚSTNAT ZDRAVOTNĚ POSTIŽENÉ? POKUD SE ZEPTÁTE DESETI ČESKÝCH PODNIKATELŮ, U DEVÍTI SNESE PLNO. Vojtěch Sedláček je ředitelem pražské agentury ProVás, která se věnuje řadě služeb od vylepování a prodeje plakátů po práci s internetem. Před více než deseti lety dal lidem se zdravotním nebo mentálním handicapem šanci. Dnes jich jeho podniky, které se úspěšně rozrostly, zaměstnávají téměř stovku. „Ukázalo se, že lidi s Downovým syndromem a další postižení, kteří jsou vnímaní jako nezaměstnatelní, je možné regulérně zaměstnat. Dělají pomaleji, nemají třeba tu obratnost a zručnost, ale dají se najít oblasti, kde mohou pracovat, a pracovat tak, že to na trhu obstojí,“ říká sociální podnikatel, mimo jiné také milovník astronomie, hvězdných map a staroměstského Orloje.

FOTO: WWW.PODNIKATELROKU.CZ

Z NICH OBVYKLE NEPOCHODÍTE. PODNIKÁNÍ JE SAMO O SOBĚ JISTÉ RIZIKO A… TĚCH „A“ VÁM KAŽDÝ

Odkud k vám postižení přicházejí? V poslední době spolupracujeme hlavně s úřady práce. Ze začátku zase tvořily zdroje hlavně osobní kontakty a doporučení, což v určité formě funguje stále.

Kolik zaměstnanců vaše agentura má a jaké je procento znevýhodněných?

Ta příznivá budoucnost vašich podniků byla ve hvězdách? To těžko. Astronomie je ale jinak moje velká slabost a obor, kterému se věnuji. Tuhle zálibu jsem ovšem také spojil s podnikáním, vydáváme unikátní pojednání o pražském Orloji, oceněné Akademií věd i odbornými mezinárodními organizacemi. Prodává se i na Staroměstské radnici. Zaměstná to tam a uživí tři invalidy.

Co Vás přivedlo k zaměstnávání znevýhodněných lidí? Já jsem před Listopadem pracoval v Jedličkově ústavu pro děti s těžkými fyzickými handicapy. Tam mi přišlo, že tyto děti s handicapy jsou schopné se uplatnit mezi zdravými dětmi. Vedl jsem tam kromě jiného předmět práce s počítačem, kde se děti se učily programovat. Řadu z nich to chytlo, a když z ústavu odešly, začaly se tím živit. Po převratu, když tady začaly ty divoké podnikatelské časy, kdy často rozhodovala jistá drzost a vystrčená brada, tihle lidé měli problémy. Když chcete začít jako invalida podnikat, mnohem obtížněji získáváte půjčku, musíte řešit spoustu dalších překážek. Já jsem byl s řadou z těch, kteří prošli ústavem, ve spojení, scházeli jsme se, bavili a radili a nakonec jsem se rozhodl a založil dvě „eseróčka“ za účelem zaměstnání lidí se zdravotními handicapy.

S čím jste začínali? Jeden vozíčkář, můj žák, dostal podnikatelský nápad na prodejnu a zkušebnu zdravotních

28

pomůcek. Já jsem ho finančně podpořil a ukázalo se, že to je dobrý projekt. Dnes tento Pepa Melichar zaměstnává sám třicet lidí, prodejny existují tři. Tenhle princip se dá vlastně uplatnit i na další činnosti, které jsme později rozjeli. Základem je konkurenceschopná myšlenka, prostě přijít s něčím, co na trhu chybí, nebo co tam třeba je, ale vy si myslíte, že by se to dalo dělat jinak.

Můžete přiblížit aktivity, kterým se vaše agentura věnuje v současnosti? My jsme takový Ferda Mravenec, práce všeho druhu. Lepíme plakáty pro kulturní účely, tiskneme je, prodáváme reprinty z historických plakátů, děláme originální pohlednice. Dále spravujeme a děláme archivy, poskytujeme šatnářské služby, recepční služby, v Přerově jsme otevřeli pobočku, která se věnuje práci s internetem – například kódování dat, zpracování mediálních obrazů, což je třeba bezvadná práce pro vozíčkáře. Takže kdybych to shrnul, je to spousta činností, které mají jednu společnou věc, dělají je výhradně nebo přednostně lidi s postižením.

Zaměstnáváme asi devadesát osob s různým stupněm zdravotního nebo mentálního postižení. Znevýhodnění tvoří zhruba 90 % všech lidí, kteří v agentuře pracují. V těch deseti procentech jde o práce, které tito zaměstnanci zvládali obtížně. Snažím se o to, aby i ti zdravotně postižení dělali pokud možno v otevřeném prostředí. Aby byli třeba v šatně v Senátu, aby byli na Staroměstské věži. Samozřejmě, mám spoustu těch lidí, kteří z nějakých důvodů chtějí dělat práci doma, což u nás také jde.

Využíváte při svém podnikání nějaké dotace, granty a podobně? Podnik se neopírá o žádné dotace nebo sponzoring. Jsme regulérní s. r. o., nikoli chráněná dílna. Nechci, aby to znělo, že jsme v nějaké opozici vůči různým jiným projektům nebo neziskovým organizacím, ale prostě to je takhle. Všechny činnosti, které máme, je jich patnáct nebo sedmnáct, se dříve nebo později musí ukázat jako vitální, musí samy sebe uživit. Samozřejmě neuživí nás to tak, že by z toho byly nějaké auťáky. Je to ve skromnějším režimu.

Jaké plány máte do budoucna? Můj cíl není mít tolik a tolik lidí, ale aby se ti lidé sami postavili na nohy. Aby třeba sami podnikali. Což se také děje. Takže, když se mi stane, že mi třeba někdo přetáhne lidi, tak já to neberu jako újmu. Když lidé s nějakým postižením nebo znevýhodněním získají pracovní návyky a sebevědomí, mohou jít dál. To je vlastně cíl celého tohohle podniku.

Jak svoje zaměstnance vybíráte? Lidé mohou mít handicap různě vážný. Jediné, co od člověka, který k nám přijde, vyžaduji, je schopnost vstřícné komunikace. To je základ. Jinak to, co by on konkrétně mohl dělat, si umíme najít, nebo se k tomu postupně dopracujeme.

TENTO PROJEKT JE SPOLUFINANCOVÁN EVROPSKÝM SOCIÁLNÍM FONDEM EU A STÁTNÍM ROZPOýTEM ýESKÉ REPUBLIKY


„Ve světě, (znění tajenky), je možné cokoli.“ Autorem citátu, jehož střední část naleznete v tajence, je český básník a esejista Ivan Diviš (1924-1999).

Vyluštění tajenky z minulého čísla: „Leckdo si stěžuje na svůj vzhled, ale nikdo na svůj rozum.“ (Talmud)

29


SMS A EMAILY Čtenářský příspěvěk Kapitalismus s lidskou tváří. Autor: Miroslav Vlček Řečnící politik stojící na podiu lže a zlatě září říká: Já vám dam kapitalismus s lidskou tváři. Navlečte si můj obojek no a všechno bude fajn. Nejdříve však k tomu abych vám mohl zlepšit blahobyt budu vam muset zvednout činži za váš byt. Ona mi naznačila karma že to nepůjde zdarma. Dále poté. Bývalá socialistická zdravotní péče vám dávala chorobu. No a vaši emancipovanou dceru rád zaměstnám ve svém bordelu. Zvýšený turismus nám bude všem ve prospěch. No a abychom nenechali ležet Daliborku ladem. Začneme trestat kriminály hladem. Pár houslistů se nám tím možná narodí? No a také aby to nebylo panstvu na Hradčanech líto. Začnem vybírat na každém mostu mýto. Kdo ví kolik hektolitru nafty nám to tak ušetří? Navlečte si můj obojek no a všechno bude fajn! Ke čtyřicátému výročí Pražského Jara 68.

Poznámka redakce: autor není předsedou Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR, shoda jmen je jen náhodná. To by už dadaismu bylo nějak moc.

Emaily Chci vam opravdu podekovat za vasi praci. Na Masarykove nadrazi mne pozdravila s usmevem jedna vase starsi prodavacka. Chtela jsem ji podekovat za mily usmev a tak jsem si koupila vas casopis. To je dobre, rekla mi. Jste dneska muj prvni zakaznik. Nevim proc jsem potom vecer casopis zacala cist. Vlastne jsem ho chtela jen prolistovat. Ale nepopularni tema jako korupce a jeho analisa mi velmi zaujaly a skoncilo to, ze jsem si ten casopis precetla cely. Kdykoliv ted prijedu do Prahy (ziji 40 let v Italii), uz se ohlizim, zda-li neuvidim nejakeho vaseho prodavace. Vas casopis se mi velmi libi a chtela bych si ho predplatit. Je mozne, az zjistim jmeno te pani z Masarykova nadrazi, abyste ji poukazali jeji vydelek? Je mozne, abyste mi tento casopis posilali do Italie? Samozrejme budu hradit postovne. Preji vam mnoho uspechu na tuto nezvyklou akci a dekuji za vysoky standart vaseho casopisu. Ludmila Wolfova Odpověď redakce Vážená paní Wolfová, Nový Prostor je samozřejmě možné předplatit. Informace o podmínkách předplatného najdete na našich webových stránkách http://www.novyprostor.cz/casopis/predplatne.html, či jej můžete rovnou domluvit skrze email predplatne@ novyprostor.cz. Cena je stejná

jako u našich prodejců, polovina z každého prodaného čísla jde najejich sbírkový účet, z něhož o.s. Nový Prostor financuje nákup léků pro prodejce, provoz kupónového obchodu, ubytování a ošacení některých prodejců. S pozdravem, Redakce NP

z uplaceni Izaka, ktery ale byl jen otcem hladoveho Ezaua i lstiveho Jakoba. J. Ruth Nazdar Prostore, s krizovkou jste mi udelali fakticky radost, popremyslejte jeste o sudoku. Kdyz netisknete zadny nahotinky, narvete tam aspon naky zviratka. Lidi sa chcu bavit. Josef

SMS Vazena redakce, jiz nekolik let trenuju box, ale zatim jsem nemel moznost vyuzit to v praxi. Kdyz jsem se ale na tramvajove stanici u Andela opakovane setkal s vasim neurvalym, doternym prodejcem, mel jsem co delat, abych se ovladnul. Vzkazte mu prosim, ze jeho „uspesna“ prodejni taktika neleze na nervy zdaleka jen me. S uctou, Petr S., Praha Mila redakce, diky za skvely casopis, opravdu zajimave clanky. Chtel bych take podekovat „svemu“ prodejci Markovi (č.582), ktery byva na stanici metra Vysocanska. Sleduji jeho snahu a pristup uz nekolik let a take jsem sledoval v prubehu let jeho „promenu“, a o to vice si ho vazim. Vim take, ze jezdi az ze Steti a si cenim i jeho vytrvalosti. Preju mu mnoho stesti, radosti a drzim nadale palce. Zdravi Petr Hned zkraje clanku Dejiny uplaceni autor „krive narkl“

Dekuji za hezke cteni. Jsem rada, ze pomahate lidem, kteri si chteji pomoci. Vazim si toho a neprestavam vam fandit. Zuzana, Olomouc Dobry den, brzy budou jarni prazdniny, tak me napadlo, jestli byste nechteli udelat zvlastni cislo o nasich horach. To je preci takova nadhera... Jinak hodne stesti, Adela Ne Svejnar, ne Klaus, ale Eva Borutova na Hrad! Jeji sloupek me pokazde autenticky rozchechta. I kdyby mely byt ve zbytku casopisu jen same „sucharny“, ona mi za tech 40 korun stoji urcite. Vsechno dobre (a to predevsim prodejcum) preje Jarda Dobry den,koupila jsem si vas casopis N. P. Je super. Kupuju si ho v podchodu u Tesca u p. Milana 0537, doufam, ze to cislo je dobre. Pan Milan je nevtiravy, prijemny a rozdava kolem sebe pohodu. Preji mu vse dobre a vam dekuji, ze pomahate tem nejpotrebnejsim Jarka z Brna

S hlubokým zármutkem oznamujeme, že dne 18. 2. 2008 zemřel náš mnohaletý prodejce, pan Pavel Hlavatý. Prodával časopisy v Praze na Petřinách. S tichou vzpomínkou, pracovníci pražského Denního centra

sms: 774 150 551 / e-mail: [email protected] 30

zveme vás k nám do divadla ve 45. sezoně

www.divadloviola.cz viola_inzerce_A3.indd 1

9/20/07 11:34:56 P

TIRÁŽ

KODEX PRODEJCE Časopis Nový Prostor vychází od prosince roku 1999. Občanské sdružení Nový Prostor je nezisková organizace, která pomáhá lidem bez přístřeší v krizové životní situaci. Pomocí pouličního prodeje čtrnáctideníku nabízí lidem v tísni možnost získat základní prostředky. Redakce uvítá jakékoliv Vaše příspěvky a připomínky. Nevyžádané rukopisy a fotografie nevracíme, prosíme, neposílejte originály. Publikujeme pouze původní práce, publikované textové zprávy jsou bez korektur.

Adresa redakce: Nový Prostor, Nádražní 56/740, Praha 5 – Smíchov, 150 00, tel.: 220 199 301-2, fax.: 220 877 375, email: [email protected] koncept: Robert Sztarovics, šéfredaktorka: Veronika Hrdinová, redakce: Tomáš Bojar, Ivo Bystřičan, korektury: Zuzana Josková, grafický koncept: Antonín Kopp, Tomáš Mikovič, art director: Štěpán Bartošek, inzerce a marketing: [email protected], 220 199 303 Adresy distribucí: Praha – Řeznická 14, Praha 1 – Nové město, tel.: 222 233 309, Martin Hadaščok (koordinátor) tel.: 608 720 708 ([email protected]), Alena Vosáhlová ([email protected]), Brno – Antonína Slavíka 7, 602 00, Gabriela Hrozinová, tel.: 776 782 468, 545 217 297 ([email protected]), Hradec Králové – Azylový dům Matky Terezy, U Mostku 472/5, 503 41, Petr Macl, tel.: 777 299 525 ([email protected]), Ostrava - Azylový dům pro muže budova „B“, Lidická 54, Ostrava - Vítkovice, 700 30, Petr Jícha, tel.: 776 020 914 ([email protected]), Plzeň – Diecézní Charita, Krizová služba, Cukrovarská 16, 301 00, Jan Jung, tel.: 777 786 642 ([email protected]), Olomouc - Charita Olomouc, Marek Grunt, tel.: +420728188184, ([email protected]), Pardubice - SKP centrum Portus, Milena Dostálová, tel.: +420464629249 (dostalovamilena@centrum. cz), Uh. Hradiště – AD. Sv. Vincence, Na Hradbách 700, Staré Město, 686 03, tel.: 572 542 988, České Budějovice – Charita ČB, AD pro muže, Riegrova 32, Václav Kučera, tel.: 387 315 388 Představenstvo o. s. Nový Prostor: Robert Sztarovics, Dagmar Kocmánková, Jakub Chudomel Občanské sdružení Nový Prostor je členem International Network of Streetpapers a projektu No Borders. SUPPORTED BY A GRANT FROM TRUST FOR CIVIL SOCIETY IN CENTRAL AND EASTERN EUROPE. Registrace: MKČR 8342, ISSN 1213-1911 Předtisková příprava: Art –D – ČTK Tisk: ČTK Repro

NÁZORY AUTORŮ NEMUSÍ VYJADŘOVAT STANOVISKO REDAKCE. MINISTERSTVO PRÁCE a sociálních věcí ČR

Středisko kresťanské pomoci Pardubice

PRODEJCE NOVÉHO PROSTORU NESMÍ: 1. Prodávat mimo místo jemu přidělené a uvedené na jeho průkazu. 2. Být po dobu prodeje pod vlivem alkoholu nebo jiných drog. 3. Používat vulgárních výrazů, nadávek, rasistických, sexistických či jinak společensky nepřípustných obratů ve styku s veřejností, ostatními prodejci nebo pracovníky výdejny. 4. Obtěžovat při prodeji kolemjdoucí a zdržovat je proti jejich vůli nebo zdržovat dopravu. 5. Žebrat nebo jiným nepovoleným způsobem požadovat od lidí peníze, pokud má na sobě viditelně průkaz prodejce. 6. Slovně či fyzicky napadat jiného prodejce časopisu a nutit ho, aby opustil své prodejní místo. 7. Prodávat časopis na cizím soukromém pozemku či prostoru. 8. Páchat kriminální činnost nebo takovéto činnosti napomáhat, zvláště je-li viditelně označen průkazem prodejce časopisu Nový Prostor nebo má-li s sebou časopisy. 9. Prodávat časopisy neregistrovaným, neoznačeným nebo vyloučeným prodejcům. 10. Nesprávně vracet zpět z částky přijaté od kupujícího. 11. Požadovat od kupujícího víc, než je oficiální cena časopisu. 12. Prodávat jiné zboží než časopisy. 13. Prodávat bez průkazu, který je opatřen jeho registračním číslem a fotografií a který musí nosit na viditelném místě. 14. Poškozovat dobré jméno časopisu a společnosti Nový Prostor.

Prodejcem Nového Prostoru se může stát každý, kdo písemně potvrdí, že je starší 16 let, je v sociální nouzi a zaváže se dodržovat Kodex prodejce. Tento kodex je stejný ve všech časopisech sdružených v INSP – mezinárodní organizaci zastřešující pouliční časopisy z celého světa. Sbírkový účet NP – Z tohoto účtu financujeme například nákup léků pro prodejce, provoz kuponového obchodu, ubytování a ošacení některých prodejců či tréninky fotbalového týmu.

Veřejná sbírka NP skončila k 1. 9. a bude následně obnovena.

Číslo účtu: 1061013598/5500

Hlava státu V PRODEJI OD 25. ÚNORA 2008

Recommend Documents