Referát: Rozhovor: V PRODEJI OD 16. BŘEZNA 2009

PROSÍME, KUPUJTE JEN OD PRODEJCŮ, KTEŘÍ STOJÍ NA SVÉM PRODEJNÍM MÍSTĚ A MAJÍ PLATNÝ PRŮKAZ!

Referát:

Rozhovor:

CENA: 40 KČ / POLOVINA PRO PRODEJCE

325 V PRODEJI OD 16. BŘEZNA 2009

OBSAH | FEJETON | POŠLI TO DÁL | TÉMA: BRAK | DĚJINY PŘÍTOMNOSTI | REPORTÁŽ | REFERÁT ROZHOVOR | ~ | KOMIKS A KŘÍŽOVKA | KULTURA | ULIČNÍCI | SMS A E-MAILY | SVĚTOZOR

EDITORIAL Vážené čtenářky, vážení čtenáři! Denně nás sice kdekdo přesvědčuje, že nám do života přinese tu pravou kvalitu, případně trvalé hodnoty, ale pravda je jiná. Je načase si přiznat, že nás obklopuje brak. Tedy nic proti romantickým šestákovým ikonám, milému retro kýči, co časem získal patinu a nostalgické kouzlo. Proti takovému braku lze těžko něco namítat, má svou poesii a nezastupitelnou funkci. Kdo by si čas od času nechtěl odpočinout v jednoduchém světě, kde ženy jsou krásné a povolné, padouši sveřepí, policisté neochvějně bojující za spravedlnost a hrdinové vždy vítězí. Cliftonky, rodokapsy i Pulp Fiction jsou dnes už léty prověřené hvězdy žánru. A co teprve Váchalův Krvavý román! Každý máme zkrátka svůj oblíbený kýč či brak, kolega Stern nedá dopustit na normalizační pop, já se slzou v oku vzpomínám na hrající si koťátka, stálice televizních přestávek, jež patřily k tomu nejlepšímu v tehdejším programu. Tak jako poctivá detektivka má pevné místo na nočním stolku nejednoho duchovního titána, bez inspirace pokleslými žánry by vysoké umění už dávno zašlo na úbytě. Nic nepotěší tak jako přímočará zápletka završená jednoznačným rozuzlením. Všechny kampaně za vymýcení braku se vždy míjely účinkem a byly neklamným znamením, že poměry přituhují a je načase hledat přívětivější kout k životu. Vedle bezelstné varianty ale existuje i notně potměšilý brak, který se nám vnucuje, aniž bychom o něj stáli. Seriózní noviny naplněné bulvárem, špekáčky nastavené sójou, prázdná manýra tvářící se jako umění a politici slibující prosperitu a bezpečí místo skutečných řešení se nás snaží neustále ošálit a upomínají na původní význam slova brak, tedy zmetek. Občas by se přeci jen hodila nějaká ta „opravdová hodnota“, od které nám brak slibuje odreagování. Nejspolehlivější je vydat se do přírody, nekonečného zdroje inspirace pro všechny milovníky kýče. V pátek 20. 3. ve 12:43 začíná jaro a já se těším, že i letos budou barvy náležitě syté, pupence nalité a líhnoucí se mláďátka roztomilá.

OBSAH fejeton: FALEŠNÁ SLOVÍČKA O JARU

BRAK ŽIVOT V BRAKU

BRAK TYGR JEŠTĚ ŽIJE

/Novotná, Havlín/

/Stern/

/Stern/

BRAK VRAŽDA NA HILLARY ROAD /Křížková, Toy_Box/

Pošli to dál

4–5 dějiny přítomnosti: HOLOCAUST FASCINUJÍCÍ I UNAVUJÍCÍ

6–7

8–9

10 – 11

reportáž: TAK TROCHU JINÁ RALLYE

referát: KARTA JMÉNEM OPENCARD

rozhovor: ŠÁRKA HAVLÍČKOVÁ

/Kreuz/

/Havlín/

/Krausová/

/Strobach/

12 – 13 ~:

CO VYPRÁVĚLY NAŠE BABIČKY

14 – 15 komiks: SAMOROST /Bažant, Novák/

/Kolářová/

16 – 17 kultura: VÝTVARNÉ UMĚNÍ

18 – 20 kultura: LITERATURA /Marečková/

/Ptáček/

křížovka

HUDBA /Veselý/

21

22

kultura: DIVADLO

uličníci: PYTLÁCI V PRAZE

/Drábek/

/Vosáhlová/

23 SMS a E-maily:

24 – 25 světozor: NORMAL IS UNBEARABLE /Keglevic/

FILM /Kolář/

26 – 27

28

29

Alexandr Budka

Ilustrace na obálce: Jan Kříbek

SPOJENÍ

VÁBNIČKA NA PŘÍŠTĚ

Redakce Nový Prostor Řeznická 14 Praha 1 – Nové Město, 128 00 tel.: 222 233 309 sms: +420 774 789 079 e-mail: [email protected] www.novyprostor.cz

Až při jarní procházce lesem potkáte tlupu skřetů, zachovejte klid. Je to jen trochu bizarnější náhradní identita, kterou si vaši spoluobčané zvolili. Proč se někdo cítí být klingonem, někdo buddhistou a někdo mluví plynně lakotsky a tráví každý víkend v týpí?

30

3


Autor: Jan Stern

FALEŠNÁ SLOVÍČKA O JARU Drazí rozjívenci, tak tu máme jaro. Pro fejetonistu úlevné zjištění. Možná víte, že existují fejetonisté, kteří píší fejetony jen a pouze o jaru, neboť si nemohou pomoci. Ale nebojte se, já vás ušetřím veškerých cukrbliků typu „pupeny pučí, bradavky se tyčí“, ba dokonce vynechám ještě chlípnější, byť zdravovědou maskovanou variantu „sukně se zkracují, vaječníky trpí“. Ostatně, ve chvíli, kdy píši tyto řádky, nemohu vůbec ručit za jarní počasí, a tedy ani za pupeny, bradavky či minisukně. Můj záměr je dnes mnohem vážnější. Jistě víte, že existují jaro-fanatici a jaro-skeptici. Já nepatřím ani do jedné skupiny, jsem zkrátka jen jaro-realista. Proto bych chtěl zcela nezaujatě zhodnotit, jaké nám jaro přináší výhody a nevýhody. Nic si nezastírejme: jaro, to je lavina problémů. Povodně, nevyzpytatelné přeháňky, záludně číhající bláto, probuzená havěť, senná rýma, koordinovaný útok alergenů, návrat hlučícího ptactva, sadistické excesy velikonoc, související cholesterolový útok na naše cévy kvůlivá nadspotřebě vajec, mobilizace obranných složek kvůli padesátihlavým davům fanoušků fotbalové ligy a každý z vás by jistě sám hravě doplnil tuto řadu katastrof o kupičku tragédií osobních. Těch pár pozitiv, jakým byl pro nás vzdělance kdysi kupříkladu Měsíc knihy, během něhož jsme mohli bez obav manifestovat svou největší životní vášeň, smetla doba. Teď máme Měsíc internetu, patrně proto, aby se porno lépe šířilo a lidi bláznili ještě více. Ano, samozřejmě, že jaro nemá alternativu. Představa, že bychom se jaru vyhnuli je zcela falešná a fantaskní, nikdo snad nemůže říci, že by ji někdy z mých úst slyšel. Ale jde o to, abychom jednoho dne nezjistili, že jsme kvůli jaru ztratili svou identitu, kterou jsme tak bolestně ukovali během zimy, kterou samozřejmě nechválím, i já sám učinil mnoho ku jejímu zahnání, především pak sveřepým čekáním, ale jistě si rozumíme. Jaro dnes chválí všude a každý. Ale podívejme se na argumenty těchto pánů chvaličů trochu podrobněji. Prý se na jaře „probouzí život“. Tak na to, přátelé, může skočit jen ten největší naiva. Cožpak jsme byli dosud mrtví? Cožpak v dobře vytopených domech neodehrávaly se lecjaké hrátky i během zimy? Cožpak jsme dnes a denně nenaráželi kolem sebe na havrany, kapry v kádích, čiperné viry a bakterie (chcete jim snad odebrat status života?) či neochvějně se zelenající jehličnany (ano, vím, budete mi jistě oponovat výjimkou modřínu, ale uznejte sami, jestli už to není trochu vyčpělý argument).

4

Další oblíbenou fanglí jaromilných tokačů a cukrblikačů je růst teploty a z toho plynoucí údajné erotické napětí, jež má být snad jaksi „plodné“. Tak za prvé: růst teploty není vůbec jistý a nijak zaručený. Nějaké ty dva stupně, které přihodí průměrný březen ve srovnání s mírným únorem, jsou zcela směšné. Za druhé: opravdu si ti, kdo tolik oslavují hic, jsou tak jisti, že sandály jsou o tolik více sexy než dobře naleštěné kozačky? Já myslím, že sami cítíte v této věci dost velkou pochybnost! A to vůbec nechci otevírat otázku, jak moc sexy jsou muži v bermudách s chlupy trčími z jejich lýtek na všechny strany. Ženy jsou dnes zastrašené propagandistickou mašinerií, ale kdyby mohly mluvit otevřeně, jistě by vám řada z nich přiznala, že muže v beranici a montgomeráku si snad lze vážit, ale již s odhozením této první zimní vrstvy začíná mužský sex-appeal nebezpečně korodovat. A konečně je tu ona údajná „plodnost “. Podívejte: já sám se narodil v září, a to po zcela regulérních a konzervativních devíti měsících, nikoli po dnes módních sedmi, jimiž si soudobí rozmazlenci vynucují pobyt ve státem dotovaných inkubátorech. Na prstech dvou zdravých rukou lze tedy spočítat, že leden se pro mé rodiče stal zcela postačujícím plodným obdobím a nepotřebovali k tomu souhlas jakéhosi „superročního období“, nečekali na př itakání z jakéhosi centra plodnosti, za nějž se jaro bezostyšně vydává, ačkoli každý ví, že říje je u člověka jen věcí vůle a šikovnosti. No a pak tu je ten nejkomičtější z komických výšplechtů jarouky: prý že se nám konečně vrací sluníčko a s ním optimismus a serotonin do mozku. Tak vážení, k tomu musím již zcela autoritativně profesorsky podotknout: slunce nikam necestuje, je zcela jednoznačně prokázáno, že stojí na místě, cesta Země po eklipitice, ba ani některými poťouchlíky tolik vzývaná módní precese, nemá na Slunce prakticky žádný vliv, a chcete-li to říci úplně natvrdo: toto Slunce za několik miliard let stejně vyhasne, a pak jsem vážně zvědavý, co budou ti dnešní sluníčkáři říkat, jakými kličkami budou omlouvat to, že nám tady propagovali ten pyšný sluneční projekt a dokonce nám namlouvali, že se nám každý rok vrátí. Zkrátka a dobře, pokud bych měl shrnout svůj dnešní apel a vypíchnout jeho jádro, pak zcela kategoricky prohlašuji: neustupujme jaru. A zvláště tedy za ty kozačky bych se přimlouval tak nějak osobně, přesněji za nás disidenty-fetišisty.


GUANTÁNAMO, VOL. II Fanoušci nového prezidenta USA Baracka Obamy budou muset krotit nadšení. Mezi marketingem naděje a každodenní politikou se totiž objevuje trhlina. Obama kandidoval jako anti-Bush. Sliboval do roka zavřít Guantánamo, které označil za ostudu Spojených států, chystal se zrušit šedou zónu bez práva, ve které se nacházejí zatčení v rámci „války proti terorismu“ a kritizoval neochotu bývalého prezidenta stíhat přestupky agentů. Po dvou měsících v Bílém domě se ale zdá, že změny budou jen pozvolné. „V posledních dnech se vrší náznaky, že Obamova antiteroristická politika bude té Bushově nakonec podobnější, než se čekalo,“ napsal německý Die Zeit. První indicií je zpráva o podmínkách na Guantánamu, kterou si Obama vyžádal hned druhý den

u žezla. Ačkoli ochránci lidských práv upozorňují na přežívání v samotkách bez oken, podle narychlo spíchnutého materiálu admirála Patricka Walshe probíhá vše v souladu s ženevskými konvencemi. Zajatcům, kterých je momentálně 245, pouze navrhuje vyjít vstříc a nechat je spolu častěji komunikovat. Od nové vlády bychom čekali víc, stěžují si aktivisté. Další se obávají, že mírná zpráva je prvním krokem k prodlužování „americké ostudy“ i v dalších letech. Jedním z důkazů jsou prohlášení týkající se zajateckého tábora v afghánském Bagramu, který zůstává v porovnání se svým „kubánským“ bratrem mimo pozornost médií. Zhruba šest set vězňů žije na neoficiální americké základně ve výrazně horších podmínkách než jejich kolegové z Guantánama. A na rozdíl od nich nemají

možnost odvolat se k justici. Obamova vláda na tom nic měnit nehodlá. „Přejímá tím Bushovu politiku, držet vězení mimo právní systém,“ tvrdí Jonathan Hafetz z Americké unie pro občanské svobody. Zastánci politiky věznění na dobu neurčitou obhajují tábor tím, že na něm platí válečné právo. To je ale sporné. Na Bagramu totiž nejsou vězněni jen lidé odchycení s kalašnikovem v ruce v afghánských horách. Mnoho z nich bylo uneseno z domovů, zaměstnání a ulic po celém světě. Obama sice může tábor na Kubě nechat zavřít, ale co si o tom myslet, když si nechá druhé Guantánamo v rukávu. Ze slibované změny s velkým „Z“ tak mohou mohou zbýt jen rozpaky. Tomáš Havlín

KDE SE VZAL, TU SE VZAL, JE TU KOČKA KRÁL Je to jako z dětské říkánky. Včera ho kromě pár podnikatelů, politiků, mafiánů a novinářských investigavců nikdo neznal. Dnes o něm neví jen málokdo. Respektive o nich, protože celá rodina Kočků zřejmě velmi úspěšně pronikla do spletitých struktur státního úředního království. Na začátku byla zpráva Útvaru pro odhalování organizovaného zločinu z roku 2006 známá jako Kubiceho, ve které v neblahých souvislostech vystupovali Kočka starší a poslední expremiér. Že se Paroubek stýká s rodinou Kočků, jež podniká s Andrejem Korpljakovem, jehož za vlivného mafiána označily samotné české

tajné služby, vadilo před volbami i tehdejšímu předsedovi ODS Mirku Topolánkovi tak, že se proti tomu na veřejnosti tvrdě ohradil. Pak byl brutálně zavražděn Kočka junior na oslavě pořádané právě Paroubkem a vyhořela část pražského Výstaviště. A náhle se ukázalo, že šarmu rodiny Kočků, která již čtyřicet let kraluje kolotočům a cukrové vatě na Matějské pouti, nedokáží odolat ani politici z ODS. Zjistilo se, že otec rodu má své slovo i u firmy Incheba, jež si za velmi výhodných a dokonce čím dál výhodnějších podmínek pronajala slavný výstavní areál od pražského magistrátu.

Na začátku března se v médiích objevilo, že přes společnost MEXX Reality spolupracují současné Ministerstvo vnitra (Ivan Langer) s Janem Kočkou, bratrem zastřeleného Václava a Ministerstvo zemědělství (Petr Gandalovič) pro změnu váže spolupráce s jeho firmou Prostor. A to je jen co víme. K větší citlivosti na jméno Kočka mezi výkvětem naší politické scény bylo ale nutné jedněch voleb, brutální smrti a požáru, jinak bychom nevěděli nic. Kdopak je tu potom král? Martina Křížková

KDO „PŘIZPŮSOBÍ“ PŘIZPŮSOBENÉ? Halasná urputnost, se kterou se v posledních měsících v českém mediálním a společenském prostoru prosadily magické slovní formule „nepřizpůsobivý“ a „neplatič“ mohla uniknout jen málokomu. Je přitom veřejným tajemstvím, že novináři stejně jako politici používají toto instantní spojení zhusta v situacích, kdy píší a mluví o Romech žijících v sociálně problematických místech. Možná pochvala za elegantní úkrok od nepříjemného stereotypu však není na místě. Zvlášť, když zdánlivá politická korektnost zakrývá spiklenecký konsensus o pravém významu „zaručeně čistých“ slov, a ospravedlňuje tak i existenci výroků a názorů, ze kterých při domyšlení naskakuje husí kůže. Také ne každý, kdo žije třeba na problematickém sídlišti, je

Rom a rozhodně ne každý Rom je neplatičem. Až neuvěřitelně pak působí nerozlučné spojení termínu „neplatič“ a „nepřizpůsobivý“ – dlužníkem byl někdy v životě asi každý a neplatit se dá leccos, těžko ale z jakéhokoliv dluhu (případně zkrátka z chudoby) usuzovat na „sociální nepřizpůsobení“. Za pozornost stojí i významová podstata oblíbeného sousloví „nepřizpůsobivý občan“, které propast mezi Romy a bílou majoritou ani nezakrývá, ale naopak otevírá její novou, netušenou dimenzi. Ten, kdo se „nepřizpůsobil“, je přeci zákonitě jiný, nepatří mezi nás, protože mu některé podstatné rysy chybí... Ke ghettům prostorovým, kdy „oni“ žijí jinde a jinak než většinová, „správná“ společnost, se

tak zdatně přidává i vyloučení jazykové, které už dost jasné oddělení spořádaného „my“ od nebezpečného „oni“ jen podtrhuje. Není přitom od věci se také ptát, co se za oním magickým „přizpůsobením“ schovává. Znamená-li nepřizpůsobení krajní, dokonce nebezpečnou polohu, pak přizpůsobení musí být zákonitě polohou středovou, bezpečně průměrnou. Odpor k nepřizpůsobivým se v tomto světle ukazuje jako projev nesnášenlivosti k odlišenostem od většinového postoje. Dějiny tlaku k průměrnosti jsou koneckonců bohatou součástí lidské minulosti, většinou však překvapivě nestojí zrovna v dobrém světle. Zuzana Brodilová

5

ŽIVOT V BRAKU BRAKEM A KÝČEM SE OBVYKLE ROZUMÍ POKLESLÝ ŽÁNR NEBO PSEUDOUMĚNÍ. NA VÝRAZNÉ, ALE KULISOVITÉ OBRYSY BRAKU A SLADKOBOLNOST KÝČE OVŠEM NARÁŽÍME NA KAŽDÉM ROHU. NÁŠ PRŮVODCE NAZNAČÍ, KOLIK DRSNÝCH KOVBOJŮ ČI PŮVABNÝCH PRINCEZEN MŮŽEME POTKAT DENNĚ VE ŠKOLÁCH, POLITICE ČI V MÉDIÍCH… Představme si typický kýč a příkladný brak. Pro kýč si navoďme melodii písně Štaidla a Svobody Lásko má, já stůňu. V kýči jsou především jasné role a vztahy: král, který pýchu pochopitelně jen hrál (kladné postavy nemohou být pyšné doopravdy!), den je poklidný a sen ošidný. Slabá dívka versus mocný král ochranitel, kterého pokoří svou krásou… Dobro je v kýči stoprocentní, právě tak jako zlo, černá a bílá jsou syté, právě tak jako červená a růžová. Podstatné je dojetí. Stavem, který chce kýč navodit, je slovy Milana Kundery dojetí z vlastního dojetí. Vyslancem braku budiž Rambo, který se v jedničce vrací z Vietnamu stejně jako Odysseus z obléhání Tróji. Ve Spojených státech, jeho Ithace, ho ale na rozdíl od antického reka nečeká ani Penelopé ani synek Telemachos. Spolubojovník z džungle je po smrti a náš veterán se vydává na potulku. Kolize s autoritou na sebe nenechá dlouho čekat. Vesnický šerif nemá pobudy v lásce, i když jsou neškodní, a kolesa nespravedlivé policejní šikany se tak roztáčí naplno. Rambo prchá do hor, ale ani tam ho horliví čmuchalové nenechají být. Psi už štěkají na úpatí…

6

Pod brakem si obvykle představíme něco pokleslého, ale vhodnější kritéria jsou po ruce. V Rambovi je především všechno jasné a odkryté jako Mackova facka. Máme zde jasně vymodelované postavy. Klaďase v podobě zneuznaného zeleného baretu ovenčeného metály i padoucha, který sice nešetří siláctvím, ale pod ostřím Rambova tesáku se mění v blekotající sulc. Gesta a pohyby hlavních hráčů jsou výrazná. Automaticky reagují na zjevné okolnosti. Rambo se v jednu chvíli klepe zimou, v druhou už párá jakousi plachtu a s pomocí motouzu z ní vyrábí improvizovanou halenu. Není zde žádné místo pro skrytost, rafinovanost a mizí i nutnost přemýšlet. Nejlepší definici braku tak nakonec podává jeho královna Britney Spears, která v jednom songu (shodu okolností sama o sobě) zpívá: what you see is what you get. Neznamená to nutně, že máme co do činění s podívanou pro idioty. Nebo bychom za ně museli považovat i milovníky antických tragédií, kterým se Rambo může směle rovnat. Před námi se rozvíjí morální drama s jasně vyprofilovanými hrdiny extrémních gest. Každý mu rozumí, protože každý nějak chápe

hodnoty a emoce, které postavy ztělesňují: pocit nespravedlnosti, zneuznání, zlosti i beznaděje. Mučení na policejní stanici prostříhané vzpomínkami na vietnamské zajetí zastupuje kolizi, očistné rozuzlení zase přináší závěr s pohledem na veterána, který se z berserka mění v beránka, vzdává se policii a nadává na válku. Nakonec i poslední znak je společný: stejně jako se v antických dramatech dnes už těžko rozpoznatelně zrcadlí společenské a politické pohyby své doby, je i Rambo výkřikem hlubšího problému. S otázkou, jak zapojit veterány do společnosti, aby nezabíjeli sebe nebo své blízké, se Američané potýkají dodnes. Je to sice výkřik schématický a jednoduchý, ale o to více srozumitelný, zasahující a zapamatovatelný. Je to brak.

TITULY NA LEASING Akademické tituly se stávají nepostradatelnou společenskou pomůckou. Na vejšce záleží, přesvědčuje nás jedna z reklam v metru – a má pravdu v celé řadě oborů, ve kterých ještě před pár lety nikdo titul bakalář nepožadoval. Vzniká tedy celá řada vysokých škol, které fungují


Autoři: Andrea Novotná a Tomáš Havlín

CITOVÉ VYDÍRÁNÍ KULT OSOBNOSTI

DĚTS TVÍ JAKO SYMBOL NEVINNOSTI A NADĚJE

STYLIZACE DO TAJEMNA

FOTO: WWW.JEDENSVET.CZ

VÝRAZNÝ, ÚSEČNÝ TITUL, KOMBINACE VZNEŠENÉHO A NÍZKÉHO

spíše na principu leasingu: několik let splátek a (někdy) docházky a na konci padá do klína produkt v podobě akademického titulu. Z kultury diskuze, otevřeného poznávání a akademické úrovně zbývá v brakových školách pouze on. „Studentům musíme trochu lichotit, i když jsou úplně nemožní,“ říká nejmenovaný vyučující na pražské soukromé vysoké škole. „Jednou jsem celou hodinu vykládal o kolonizaci Belgického Konga a v úplném závěru se jedna studentka přihlásila s dotazem, kde že je přesně v Belgii to Kongo…“ Neplatí ovšem, že soukromá škola rovná se brakové vzdělání a státní škola vzdělání hodnotné. I mnohé soukromé vysoké školy, zejména některé z těch, na nichž probíhá výuka v cizích jazycích, pouze neprávem doplácejí na špatnou pověst svých jiných privátních sestřiček. A naopak, některé obory na prestižních státních univerzitách představují přesně stejné produkty odpadkového vzdělávání, jako jsou ty, za něž nepříliš schopným mládežníkům platí jejich rodiče těžké peníze na soukromých univerzitách.

KLAUS JE Z MARSU, HAVEL Z VENUŠE Politiku bez kýče a braku si lze těžko představit. Dobře to známe z propagandistických plakátů totalitních režimů a diktatur. Vůdce nese malé dítě, jásající davy dělají stafáž diktátorovi – to vše máme prokouknuté. Jazykovědec a společenský kritik Noam Chomsky ale upozorňuje, že demokracie na

tom nejsou s propagandou o nic lépe. Jelikož umožňují svobodu, potřebují ji dokonce ještě více než samotné diktatury, které mohou člověka přinutit. Na využívání braku a kýče pro přesvědčování voličů se už specializuje oblast nazvaná příznačně politický marketing. Dávno před tím, než ji někdo pojmenoval, se její postupy uplatňovaly v praxi. Můžeme si to ukázat na třech předních polistopadových politicích. Zatímco Klaus a Zeman reprezentují politický brak, v Havlovi filozof Petr Rezek rozpoznal ještě v době, kdy oba byli disidenti, předního představitele politického kýče. Klaus a Zeman přeskakují laťku braku především výraznou mužskou stylizací. Zeman ji podtrhuje hraním na plebejce a nevybíravým slovníkem (každá svině najde svého řezníka), Klaus důrazem na svou silnou roli profesora a ekonoma a popisem vlastních činností a gest (velmi se mračím… mažu si vás z mobilu…). U Havla se kýč projevuje zejména barvotiskovým moralismem: zlo, proti kterému stojí, je bezvýhradným zlem, ať už se jedná o komunismus, Rusko nebo darebácké státy, zatímco dobro, které podporuje, je stoprocentně bílé, ať už jde o válku v Iráku, radar, kavárnu Slavii nebo novou budovu Národní knihovny. Krásným příkladem politického kýče jsou plakáty na letošní ročník festivalu dokumentů o lidských právech Jeden svět. Kult známé osobnosti a jejích zásluh se zde snoubí s využitím dětí, které signalizují nevinnost a naději. Průvodní heslo Před 20 lety jste přišli

do svobody, teď ukažte, jak s ní umíte naložit představuje apel, který citově vydírá vděčností k minulým zásluhám.

PRODUKTIVNÍ BRAK Zdálo by se, že umění hraje ve vztahu k braku a kýči roli oběti. Je jím zastíněno, brak a kýč také leckdy se zpožděním vykrádají původně inovativní umělecké postupy, zplošťují je a banalizují. Jenže určitý typ umění si s brakem také dokáže hrát a vzít jej jako zdroj inspirace. Když avantgardní básníci a malíři zkoušeli vytvářet umění osvobozené od konvencí, často se učili od „pokleslé zábavy“ jejich doby: cirkusů, černých a gotických románů, šestákových lidových říkaček. Za brak byl dlouhou dobu pokládán komiks, současná doba zněj udělala žánr na pomezí literatury, výtvarného umění a románu, který dokáže spojením vyprávění a stylizovaného obrazu udělat dojem z příběhu mnohem silnější než tradiční formy umění a kterýse v posledních letech stal i u nás intelektuální módou. Postmoderní literatura těží z „upadlých žánrů“ dodnes. Umberto Ecco nebo Boris Akunin někdy kupříkladu dávají svým knihám podobu detektivky. V tom je následuje i český spisovatel Miloš Urban, jehož kniha Lord Mord působí z obálky dojmem beletristicky zpracované vraždy ze staré Prahy. Chyba lávky – kniha budovaná na půdorysu detektivního příběhu představuje vhled do myšlenkově bohatého světa, který promlouvá právě tak o Praze konce 19. století jako o naší současnosti.

7


Autor: Jan Stern

TYGR JEŠTĚ ŽIJE Brutální svědectví o kýči a nostalgii

JE NEDĚLE VEČER. SEDÍM V KŘESLE, TŘÍMÁM OVLADAČ V RUCE A MARNĚ ZAHÁNÍM „PRAJMTAJMOVOU“ NUDU. NA JEDNIČCE DÁVAJÍ DRÁMO-INSCENACI NADĚJNÉHO MLADÉHO TVŮRCE. VIDÍM DLOUHÝ ZÁBĚR NA PODZIMNÍ ZAHRADU A RYCHLE TASÍM SVŮJ OVLADAČ, ABY SE MI NEUDĚLALO ŠPATNĚ. NA NOVĚ TŘESKUTÁ REALITY-SHOW. CHVILKU MĚ VTÁHNE SVOU NEUVĚŘITELNOSTÍ, PAK SE VZPAMATUJI A FORMÁLNĚ TESTUJI PRIMU. DÉČKOVÝ KRIMI SERIÁL. JAK JINAK. VYPÍNÁM TELEVIZI A CHVÍLI KOUKÁM, JAK DÉŠŤ SKRÁPÍ MÉ SÍDLIŠTĚ, NA KTERÉM JSEM VYROSTL. KTERÉ MÁM VEPSANÉ V DUŠI. ANO, JSEM HUSÁKOVO DÍTĚ. Můj nedělní večer končí, tak jako mnoho jiných. Zapínám internet. Zkouším chvíli chatovat v místnosti „Lesbičky a kalhotky“. Moje přezdívka Sladka.Lulu však u ostatních mužů pod podobnými přezdívkami neslaví úspěch. Odcházím zfrustrován. Chvíli přemýšlím nad tím, jestli nezasunu nějaké dývko. Jenže všechno jsem viděl už stokrát. Zkouším tedy ICQ. A mám kliku. Kamarád Tomáš, ročník 1974, je online. Srdce se mi rozbuší. Vím totiž, co bude následovat. Ano, perverzní orgie.

NAŠE STARÉ KAMARÁDY NEHODÍME DO SMETÍ Tomáš má pro mě už připraveny pikantní filmečky, které vyštrachal na Youtube. I on je rád, že jsem se připojil a obvyklá úchylárna může začít. Ne, nebojte se. Tomáš mi nepošle ani klípek se silonovým fetišem, ani líbající se puberťačky. Posílá mi odkaz na čtyřminutovou ukázku z jakéhosi pořadu z osmdesátých let. Zpívají Standa Hložek a Petr Kotvald. Je to božské! Jsem okamžitě v náladě. Dostal jsem svou dávku ostalgie. „To je kuřba!“ píšu do okénka „ajska“, což má být cosi jako poděkování. Klip je opravdu neuvěřitelný. Péťa se Standou zpívají coververzi písničky Oh Suzie švédské skupiny Secret service (i originál je na Youtube k vidění a je to také síla). „Ou Súzí, lásko z místních front, já nejsem na mamon, tvůj muž je samý bon, a tak má tě on,“ slyším a cosi hluboko ve mně plesá. Na klipu je něco fascinujícího, co nedokážu popsat. Dvojice zpěváků si pro tv show připravila choreografii, která nemá obdoby (fakt si

8

to najděte). A ten ohoz! Jakási lesklá elastická kombinéza. Neumím to popsat jinak: je to magické! Okamžitě počínám pátrat v záplavě klipů, abych se Tomášovi také něčím odvděčil. Brzy nacházím opravdovou perlu: Péťa se Standou přezpívali titulní píseň seriálu Sandokan. Tričko se Sandokanem jsem nosil, když mi bylo šest. Sandokan formoval mou představu o mužství a teď mě dostává do zvláštního extatického stavu. Na konci písně zazní jedna věta z českého dabingu: „Tygr ještě žije,“ hlásí hlas Viktora Preisse. Tomáš na druhé straně sídliště má orgasmus. „Tygr ještě žije“ se stane na několik měsíců heslem, kterým se zdravíme i loučíme. Tomáš vyhrožuje, že si ho nechá vytetovat na rameno. Samozřejmě kecá, jako bytostný konzervativec a volič ODS by nikdy do tattoo salonu nevstoupil. Do ráje socialistické zábavy se však noří zcela pravidelně. „Cucám Jesenku!“ hlásí mi přítel, jak posiluje svůj ostalgický rauš. Šumák ani Sisinky pochopitelně už koupit nemohl. Tak má v lednici aspoň Kofolu a kondenzované zahuštěné slazené mléko Jesenka či Pikao, poslední zbytky starého světa na trhu. Každý má prý v této době svou drogu...

JESTLI TO NEBUDE LÁSKA Ten večer byl pekelný. Z lůna bezbřehé sítě ke mně přiletěla během té ďábelské jízdy znělka Rozmarýnku (Pojďte s námi za pohádkou, projdeme se pamětí...), znělka Magionu a Vegy, česká verze úvodní písně k seriálu Dva roky prázdnin (Vzhůru na palubu, loď už vyplouvá...), Děti ráje z TKM, v nichž se Michal David za boha nemůže trefit do playbacku a hymnou večera se stala píseň Jestli to nebude láska z osmdesátkové televizní klasiky Princové jsou na draka (Tam, kde je srdce, srdce a nejbližší okolí, něco mě svírá, svírá a vůbec to nebolí...). Já poslal na oplátku tátu Homolku (Ježišmarja Ludvo, to si přišel vo moc. Sparta má takovej útok teďka!...), nějaké remixy s hláškami z majora Zemana a pak jsem objevil perlu, s níž jsem si u Tomáše opravdu šplhnul. Na Youtube je kompletně k dispozici celý seriál Slovenské televize Spadla z oblakov z roku 1978. Chcete-li vidět čtyřletého Michala Suchánka, zalovte. „Ty bláho, to shánim už rok, to nikdy neopakovali!“ hlásil mi Tomáš. Strávil u Majky z Gurunu několik pracovních dní. Nadnárodní korporaci, v níž pracuje, celkem lituji. Teď už chápu, proč vypukla globální ekonomická krize. Jestli v sobě všichni třicátníci na světě mají ten strašný nostalgický virus, tak můžeme zapomenout na ratingové podvody. Prostě nás rozhlodali Sandokanové a Majky z Gurunu.

KOMUNISMUS A MODERN TALKING Pročítám diskuse pod těmi perlami a kuřbami na Youtube. Povětšinou jsou trojího druhu. Zoufalí antikomunisté zvrací, jejich pošťuchovači je

provokují větami „byla to krásná doba, taková pohodová! Jsem tak šťastná, že jsem vyrostla v osmdesátých letech!“, a pak jsou tam pochopitelně perverzáci typu Tomáše či mě, co neřeší dobu a čepují si tu tajemnou manu z pradávných kýčů, znělek, hlášek... Všechny tři skupiny diskutérů podstatu věci nejspíše míjejí. Třetí skupina pak zcela záměrně, protože analyzovaná láska přestává být plně vzrušující. Pokud bych měl věc však přeci jen analyzovat, musel bych si povšimnout, že se celý fenomén rozpadá do dvou témat: nostalgie na jedné straně, kýč na straně druhé. Zdá se, že nemají spolu až tak moc společného. Vždyť nostalgicky tesknit lze i po nekýči, a naopak kýč přeci vzniká v každé době a v každém režimu. Zkusím tedy ty fenomény prozkoumat nejprve odděleně. Téma prvé, téma nostalgie, je bohužel velmi zpolitizované, jak dokazují i ony diskuse. Těžko se přes tuto politizaci proklestit k jádru. Za nejzajímavější názor, který jsem k tomu vyslechl, však považuji právě ten zformulovaný mým přítelem Tomášem. Když jsem ho při přípravě článku požádal o vyjádření k této věci, napsal mi: „Nostalgie je něco jako onanie. Je to naprosto soukromá věc. Nikomu do mé nostalgie nic není a nikdo mi ji nebude zakazovat. Nevím, co to má dělat s politikou. Jestli je Michal David propagací komunismu, znamená to, že Abba a Modern Talking jsou propagací kapitalismu? Ať jdou všichni intoušové do háje.“

POP PATŘÍ NÁM! Téma kýče je ještě složitější. U něho je vachrlatá už sama definice. Sociolog Miloslav Petrusek do Slovníku mediálních studií napsal, že kýč je buď imitace originálního díla, anebo je založen na tom, že vyvolává emoce těmi nejjednoduššími prostředky. Jenže, cožpak v časech „postmoderní“ kultury není vše tak trochu „citací nějaké citace“? Kopie, remix, odkaz – to je přeci podstata celé dnešní kultury. A „vyvolávání emocí“? Není to snad obecná funkce každého uměleckého díla? Omezit tedy definici na ony „nejjednodušší prostředky“? To lze věru těžko obhájit, když se za vysokohodnotná umělecká díla kupříkladu vydávají tři čáry přes plátno nebo divoce rozmatlaná barva. Někdy se zdá, že naopak kýč je velmi složitým výrobkem, narozdíl od současného umění. Tomáš Kulka napsal o kýči celou knihu (Umění a kýč). Tam zformuloval to, co kdysi naznačil již Teige: kýč nikdy nevybočuje ze zobrazovacích standardů obvyklých v dané době, je z podstaty

napodobivý. Jenže tím Kulka i Teige za opozici kýče vlastně určují jen avantagardní umění. Da Vinci, Rembrandt, Jirásek či Karel Čapek však také nepřekračovali nijak razantně „zobrazovací standardy“ své doby. Byli tedy kýčaři? Kulka kýč definuje také tím, že „neobohacuje diváka“, že v něm „nevyvolává otázky“. Jenže to je také krajně ošidné. Žádný tvůrce, i kdyby chtěl, nemůže přeci jasně určit, jak bude divák s jakýmkoli dílem nakládat, co v něm toto dílo vyvolá. Natož kritik či kulturní teoretik. Jednoho z největších kulturních teoretiků, Marshalla McLuhana, ostatně nejvíce k myšlení podněcovaly reklamy či příběhy Sherlocka Holmese. Znamená to, že tím vypadly z kategorie kýče, když „vyvolaly otázky“? Mimochodem, pozoruhodný byl i Tomášův komentář k celé věci: „Kritici a teoretici by se do popu vůbec neměli vměšovat (Tomáš použil jiné slovo – pozn. aut.). Pop patří jenom lidem. Je vlastně podvratný vůči každému režimu, protože kašle na jeho ideje a obrací se jen a pouze na to věčné v nás.“

BEZNADĚJNĚ KRÁSNÉ, AŽ STRACH MÁŠ Co to ale je, to „věčné v nás“, na něž se obrací pop a kýč? Jako věrného čtenáře Sigmunda Freuda mě nakonec napadla banální, ale docela ústrojná myšlenka: to „věčné“ je pochopitelně to „dětské“ v nás. Článek v pouličním časopise není od toho, aby takovouhle tezi dokazoval. Pokud bychom na ni ovšem přistoupili, pak si povšimněme, že tu náhle máme spojnici mezi kýčem a nostalgií. S touto tezí bychom mohli opravdu pochopit, proč ty dva fenomény patří k sobě. Kýč oslovuje dětské struktury v naší mysli, kdežto nostalgie naše dětské dějiny. Když se ty dva fenomény spojí, dostáváme jakousi „dvojitou dávku“ infantility. A Freud by asi dodal: zvýšenou dávku infantility lze od jisté intenzity zcela poprávu nazývat magií. Je-li to tak, pak se nám kruh uzavírá. A my víme, proč podléháme a vždy podléhat budeme. A propos, schválně jestli poznáte, čím při psaní tohoto článku duněl můj ipod. Jakoby ta písnička snad ani nebyla jen o dívčích očích, ale o všech těch bižu-perlách rozkutálených po naší duši, o nichž byl i tento článek: „Když jsi pouhým všedním dnem, jsou snad míň, než čím jsou. Bezbarvé, že žasneš. Marně čekáš závrať. Ale když se střetnou se svým snem, moc mají úžasnou: být beznadějně krásné, až strach máš. Tak ahoj a dík, cesta se točí. Ale kam? Čtu jí z očí. Co je tam? Jsem tam já“...

9


Autorky: Martina Křížková a Toy_Box

VRAŽDA NA HILLARY ROAD V DOMĚ NA HILLARY ROAD JE NALEZENA DORIS LEHMANOVÁ, SNOUBENKA BOHATÉHO OCELÁŘSKÉHO MAGNÁTA PHILLIPA SCOTTA, MRTVÁ V TRATOLIŠTI KRVE. TĚLO OBJEVÍ JEJÍ PŘÍTELKYNĚ A ZÁROVEŇ SCOTTOVA SEKRETÁŘKA SLEČNA HAMILTONOVÁ. NIKDO NEVÍ, CO SE STALO, ALE NA SCÉNĚ JE OPĚT GANG ČÍŇANA FONGA. DETEKTIV MCFERRY A SERŽANT KNIGHT SE UJÍMAJÍ NEJTĚŽŠÍHO PŘÍPADU V JEJICH DOSAVADNÍ KARIÉŘE.

„Nechápu, proč jste nezůstala na místě až do příjezdu policie,“ říkal zrovna McFerry, když ho slečna Hamiltonová znova vyvedla zmíry. Místo odpovědi se jen dlouze nadechla, a pak se rozplakala. Jako vždy pohotový seržant Knight jí podal svůj kapesník a ona se na něj pokusila přes proudy slz usmát. „Díky,“zamumlala za chvíli, když se trochu uklidnila. Knight jí nabídl cigaretu z jejího vlastního pouzdra a škrtl zápalkou. Slečna Hamiltonová se usmála o několik stupňů zářivěji. Ruka s cigaretou se jí ale stále třásla. V té druhé svírala Knightův kapesník jako by na tom závisel její život. „Omlouvám se,“ řekla nakonec a podívala se směrem k oknu, tedy přesně na opačnou

10

stranu, než stál McFerry. Přemýšlel, jestli na ni vyhlídka do starého špinavého dvora s několika zaparkovanými policejními vozy, působí stejně depresivně jako na něj. Místnost na chvíli ovládlo ticho. Byly slyšet pouze zvuky z vedlejších kancelářích. Seržant Knight nakonec zakašlal. McFerry sebou trhl a slečna Hamiltonová se odvrátila od okna. McFerry nesnášel výslechy svědků, alespoň pokud se chovali tak nevypočitatelně a vypadali tak dobře jako slečna Hamiltonová. „Nejenom že jste nepočkala na policii, ale ještě jste zničila deník Doris Lehmanové,“ obořil se na ni znova příkře. Slečna Hamiltová vypadala, že se znova rozpláče. McFerry cítil, že

dostává vztek. Příliš se podobá Betty, uvědomil si. Jenomže ta se pohybovala spíše v úzkých zavšivených uličkách východní čtvrti a ne v domech, jaké stojí na Hillary Road. „Měla jsem strach,“ řekla slečna Hamiltonová tiše a poprvé se přímo zadívala McFerrymu do očí. Všiml si, že ty její nejsou modré, jak si zprvu myslel, ale světle zelené. Bůhví proč ho to opět vyvedlo z míry, dokonce více než následující věta: „A byl tam ten Číňan.“ „Jaký Číňan?,“ zeptal se jí McFerry trochu nesoustředěně. „Ten samý, kterého jsem potkala už ráno, když jsem šla k Doris s těmi dokumenty,“ vyhrkla slečna Hamiltonová rychle a dodala: „ale to


si, aby policie přijela rychle, vlastně nevím, co jsem…,“ krátce polkla a zmlkla. „Byl to šok,“ rychle jí pomohl Knight, dříve než se mohl McFerry nadechnout. Vděčně se na něj usmála. McFerry se zamračil. „Co jste dělala potom?“ „Někdo zazvonil,“ odpověděla slečna Hamiltonová a znova se odmlčela. McFerry ji rukou netrpělivě pobídl, aby nepřestávala mluvit. Nervózně poposedla na židli. Snažil se nevnímat její krátkou sukni a štíhlé opálené nohy. „Věděla jsem, že to nemůže být ještě policie, nejbližší stanice je dole ve městě a nahoru to trvá alespoň deset minut,“ vysvětlovala slečna Hamiltonová s očima pevně upřenýma někam nad McFerryho hlavu. „Šedozelené spíše,“ pomyslel si McFerry trochu nesouvisle. Chtěl ji mít rychle z krku. Potřeboval ven z dusné kanceláře a potřeboval se napít. „Kdo to byl?“ zeptal se zcela automaticky. „Ten Číňan, co přinesl ráno maso z jatek,“ řekla slečna Hamiltonová. „Nevím proč, ale Doris hrozně vyděsil,“ odříkávala. „V kolik tam ráno byl?“ „Přišla jsem kolem desáté, akorát odcházel.“ „Slečna Lehmanová s ním mluvila?“ „Ano, ale nechtěla mi říct, o co šlo, byla hrozně rozrušená.“ „A odpoledne, když jste jí našla,“ McFerry se na vteřinu zamyslel: „mrtvou v hale, přišel znova. Otevřela jste mu?“ „Ne, bála jsem se.“ „Jak jste tedy mohla vědět, že je to on?“ „Stál za dveřmi.“

„Tak jak víte, že to byl on?“ zopakoval McFerry svoji otázku. „Viděla jsem ho oknem z haly. Byl to on, měl na sobě takový směšný klobouk.“ „Fongův gang,“ artikuloval Knight směrem k McFerrymu. „I malé děti ve městě dneska vědí, jaký Fongovi Číňani nosí klobouk,“ poznamenal k tomu McFerry a zadíval se na slečnu Hamiltonovou s již neskrývaným podrážděním. Znovu mu připomněla Betty. „Bála jsem se, že mě tím oknem také viděl a utekla jsem proto zadním vchodem pryč,“ dodala po chvilce do nepřátelského ticha slečna Hamiltonová. „Proč jste šla odpoledne znova na Hillary Road, když jste tam byla už ráno?“ zeptal se McFerry náhle. „Zapomněla jsem si tam šálu, byla má oblíbená, z kašmíru, chtěla jsem si jí vzít večer do divadla,“ říkala slečna Hamiltonová již trochu unaveně. „A vzala jste si ji?“ zeptal se McFerry bezmyšlenkovitě. „Neměla jsem čas ji hledat,“ odpověděla trochu vzdorně. McFerry měl opět intenzivní pocit, že nemluví úplně pravdu. Navíc mu Knight už předtím řekl, že v domě žádnou podobnou šálu nikdo neviděl. Jenomže teď se musel ještě zeptat na ten deník. Zazvonil telefon. Všichni tři se po sobě podívali. Knight ho zvedl a chvíli poslouchal. „To je doktor,“ řekl nakonec směrem k McFerrymu a předal mu ho.

ILUSTRACE: TOY_BOX

už jsem všechno řekla seržantu Knightovi do telefonu.“ „Kdybyste počkala na policii, nemusela jste..,“ chtěl ostře namítnout McFerry, ale pohled mu zavadil o seržantův kapesník, který slečna Hamiltonová stále křečovitě svírala ve své levé ruce. Nakonec řekl jen: „To nevadí, klidně mi to můžete říct ještě jednou.“ Všiml si, že se na něj Knight překvapeně podíval. „Když jsem našla Doris,“ začala slečna Hamiltonová a otřásla se. McFerry věděl, že další slzy už dnes nezvládne. Řekl proto rychle: „Zavolala jste na policii, a pak?“ „Ano, zavolala jsem 911 a řekla jim, co se stalo,“pokračovala slečna Hamiltonová mírně roztřeseným hlasem. Bylo vidět, jak se snaží soustředit na jednotlivá slova. Seržant Knight se znova naklonil přes stůl a nabídl jí její vlastní cigaretu. „Děkuji,“ řekla slečna Hamiltonová a lehce se naklonila, aby jí mohl připálit. „Použila jste telefon v hale?“ nenechal ji dlouho vydechnout McFerry. Slečna Hamiltonová nepatrně zaváhala: „Ne, ten v prvním patře“. McFerry poznal, že lže, ale nechápal proč. Rozhodl se to zatím nechat být. Nahlas řekl: „A pak jste utekla,“ znělo to spíše jako konstatování než otázka. „Ne, šla jsem zpět do haly k Doris. Chtěla jsem počkat až přijede policie a nechtěla jsem jí tam taky nechávat samotnou, i když už byla..,“ slečna Hamiltonová se lehce zakoktala, ale pokračovala dál: „ všude bylo tolik krve…snažila jsem se nepanikařit…stála jsem v hale a přála jsem

11

HOLOCAUST NÁS JEŠTĚ DLOUHO NEPŘESTANE PŘITAHOVAT, FASCINOVAT TAK, JAKO VŠE NEUCHOPITELNÉ A (ALESPOŇ ZDÁNLIVĚ) NEPOCHOPITELNÉ. PŘÍČÍ-LI SE NĚCO NAŠEMU CHÁPÁNÍ, MOŽNOSTEM ROZUMU, ODLOŽÍME TO MIMO NĚJ, DO SFÉRY TAJEMNA, KDE SE RODÍ MÝTY.

HOLOCAUST FASCINUJÍCÍ I UNAVUJÍCÍ Holocaust má skvělý mýtotvorný potenciál a nám nezbývá, než být na pozoru kdykoliv je o něm řeč. Je dobré si vždy položit otázku: kdo nám chce pomocí holocaustu co sdělit? Holocaust, a to je nutné říci hned na počátku, také unavuje. Ve veřejném prostoru to odkazy na něj víří dlouho a intenzivně. U nás se navíc stále splácí dluh, který měl být zaviněn přehlížením tématu po únoru 1948. Takové splácení je do určité míry oprávněné, otázkou je, jestli je vždy plodné. Únava a nepochopitelnost mohou být nakonec tím, co povede v lepším případě k nezájmu, v horším přímo k negativním reakcím.

PAN BISKUP A JEHO PŘÍBĚHY Na nedávných výrocích katolického biskupa Richarda Williamsona, který popřel plynové komory v Osvětimi, je zajímavé snad pouze to, že je pronesla v katolické hierarchii vysoko postavená osoba. Do jaké míry jsou tyto názory u katolíků rozšířené, nelze přesně

12

posoudit, ale zřejmě jde o velmi okrajový jev. Williamsonovy výroky zapadají do stokrát převyprávěných příběhů a jednoduchých schémat tzv. popíračů. Ti vycházejí v západním světě převážně z řad extrémních nacionalistů a ultrakonzervativců a židovství považují buď za téma přitahující pozornost, anebo upřímně věří spikleneckým teoriím. Williamson, který patrně patří do obou kategorií, se rád a často prezentuje jako vypravěč fascinujících příběhů, které vyděsí či nadchnou, ale vždy především zaujmou tu část obecenstva, která potřebuje jednoduché návody pro orientaci v „našem chaotickém světě“. Již v minulosti tak ocenil například Protokoly sionských mudrců, oblíbené u nacistických ideologů, nebo kázal proti americké vládě, která se měla spiknout s médii a zapříčinit tragédii z 11. září 2001. Rád napadá také komunisty, socialisty, svobodné zednáře a obecně všechny revolucionáře, kteří se kdy postavili proti tradičním autoritám.

Důležitá je konečná kompozice příběhů. Jejich jednotlivé prvky vůbec nemusejí být nepravdivé – mýtus vzniká až jejich propojením (zápletkou). Budeme-li chtít Williamsona označit za antisemitu, najdeme pro to hodně důkazů. K tomu, abychom zasáhli jádro problému, si ale stejně jako u ostatních popíračů nevystačíme s nálepkou antisemitismu. Klíčový je naznačený pocit ztráty jistot a hledání spásy v jednoduchém řádu. Jestliže biskup v tomto případě mluvil o plynových komorách, mohou se zítra stejně dobře hodit svobodní zednáři či média. Po viníkovi chaosu se shánějí všechny konspirační teorie, které hledají řád a jednoduchost. Je pravda, že Židé se zde uplatňují jako „materiál“ poměrně často.

JAK JE LEHKÉ BÝT POPÍRAČEM Popírání holocaustu má ve světě dlouhou tradici. Dá se říci, že začalo už snahou nacistů zahladit za sebou stopy v koncentračních táborech na samém konci války a trvá dodnes.


Autor: Vít Strobach

Popírači se opírají o argumenty zakotvené ve výzkumech prováděných s jediným cílem: dokázat předem určené tvrzení. Bývá to tak u „chemických důkazů“, zpochybňujících plynové komory v Osvětimi, i u zpochybnění počtu obětí „konečného řešení“. Manipulace s čísly je obzvlášť přitažlivá. Není a nikdy nebude možné přesně spočítat, kolik Židů bylo za války vyhlazeno. Sami historici se bohužel někdy nechávájí strhnout k handlování s čísly a pomáhají z něj dělat ústřední téma. I oni se ovšem shodují pouze na stanovení velmi hrubé škály. Ta následně představuje spolu s chybějícími prameny impuls k vlastním interpretacím a teoriím. Je přeci tak jednoduché nevěřit tomu, že se někde mohlo zabíjet v takovém množství, historické důkazy se nakonec dají najít téměř pro všechno. V této zemi jsou lidé popírající holocaust uzavřeni v poměrně úzkých komunitách extrémně pravicových skupin. Často se považují za dědice nacistického či obecně rasistického „světového názoru“ a jejich výroky pronikají na veřejnost spíše zprostředkovaně. Pro trochu pozorného posluchače není těžké prohlédnout primitivnost argumentů a jednoduchých schémat mytologií, které používají. Vliv (nejen) českých popíračů je spíše nadsazován, hodí se totiž jako výplň mediálního showbyznysu. I když je jistě třeba mít se na pozoru, větší problém je jinde.

U nás se to asi nejlépe projevilo v kritice Pavla Barši, jenž si dovolil upozornit, že holocaust a antisemitismus je možné použít jako politikum z jakékoliv strany, tedy i ze strany sionistů a izraelských politiků. Druhé schéma se zakládá na rovnítku mezi Židem a sionistou, tedy člověkem chápajícím židovství jako národnost. Ve veřejnosti je posilována představa, že všichni Židé, bez ohledu na zemi, jejíž jsou občany, tvoří jednolitou skupinu hájící zájmy Izraele. Toto zjednodušení je závažné i proto, že jej spolu s antisemity sdílejí i sami sionisté. Odpovídá tedy jak různým mýtům o židovských spiknutích, tak sionistickému národnímu mýtu o jednotě všech Židů světa. Mnohým Židům je tak vnucován „národně-politický“ program, se kterým se neztotožňují. Toto druhé schéma je přijatelnější a tím pádem i rozšířenější než různé rasistické a konspirativní antisemitské představy. Přes tuto přijatelnost je to ale schéma nebezpečné a v základech rovněž agresivní. Jde nakonec o stejný typ zjednodušení, které ve svých radikálnějších podobách vyživuje další ze stále živých a nebezpečných mýtů – kolektivní zodpovědnost Židů za komunistické zločiny. Tento mýtus se přitom neobjevuje jen jako oblíbený doplněk neonacistické rétoriky. Český čtenář se s ním mohl setkat třeba v Solženicynově knize Dvě stě let pospolu a vlastně téměř kdykoliv, když dojde k diskusi o vztahu Židů a komunismu. V jednoduchosti, na kterých se schémata zakládají, je síla. Je to ale síla, které by se mělo kritické myšlení vyvarovat.

JAK SPLÁCET DLUH Pokud posuzujeme identitu českých Židů podle toho, jak ji v současnosti prezentují židovské obce, je zřejmý příklon k sionismu, spojený s často nekritickým postojem vůči politice státu

Izrael. Otázkou zůstává, jaká část zdejších Židů se se sionismem identifikuje a jaké jiné možnosti se nabízejí. Zbývá skutečně jen perspektiva zmizení české i evropské židovské diaspory, jak si myslí například ředitel Židovského muzea v Praze Leo Pavlát? Na takovou otázku zde není možné jednoduše odpovědět, pokusím se proto představit pouze jednu tezi ... Identitu Židů po druhé světové válce nesporně ovlivňuje holocaust. Jeho prožívání v individuální i kolektivní paměti je různé, ale nepominutelné. Stal se pojmenováním pro jedinečnost „konečného řešení židovské otázky“ prováděného nacisty. Tuto jedinečnost často podpírá prostý počet židovských obětí, které zahynuly v koncentračních a vyhlazovacích táborech. Pokud bychom se ovšem na chvíli pokusili odhlédnout od čísel obětí a uvědomili si možné alternativy dějin, ve kterých by válka neskončila tak, jak skončila, mohli bychom možná uvidět „konečné řešení“ v rozsahu, který by řešil mnohé další „otázky“ (například definitivně romskou, polskou, ruskou, českou ... a samozřejmě „otázku“ všech ideových odpůrců). Jaký smysl má vnášet takové alternativy do dějin, které se skutečně udály? V našem případě snad k tomu, abychom mohli vyložit jedinečnost židovského osudu v souvislosti širší tragédie. To ale neznamená vynětí, či dokonce upozadění holocaustu, ale pravý opak. Připomínání holocaustu jako mnohem obecnější kolize a tragédie, které našla ve vyhlazování Židů pouze jedno z nejcharakterističtějších vyjádření, je cestou, jak splácet dluh. Vstřebání holocaustu jako identity nás všech by snad mimo jiné pomohlo udržet alternativní (tedy nesionistickou) identitu evropský Židů, která by se zde – v Evropě, v České republice, ... – cítila bezpečně. Autor je historik.

OPRÁVNĚNÁ KRITIKA NEBO ANTISEMITISMUS? Dialog o holocaustu a obecněji antisemitismu se zjednodušuje. Myšlení lidí, jako je monsignore Williamson a patrně velká většina pravicových extrémistů, jsme načrtli výše. Jsou zde ale další zjednodušení, o které se zmíněný dialog v současnosti opírá. První se zakládá na rovnítku mezi antisionismem a antisemitismem. Z něj vzešel pojem „nový antisemitismus“, který považuje radikální kritiku izraelské politiky za výraz nenávisti k Židům. Problém je, že do „nového antisemitismu“ může vedle různých Williamsonů spadnout také mnoho kritiků, jejichž hlas do dialogu patří, ale kvůli nálepce popírače či antisemity je jim neprávem odebrán.

Katolický biskup si myslí, že plynové komory v Osvětimi nebyly.

13


Autor: Pavel Kreuz

TAK TROCHU JINÁ RALLYE AČKOLIV SE JEDNÁ O ZÁVOD INSPIROVANÝ ZNÁMÝM „DAKAREM“, ČTENÍ O BURÁCENÍ MOTORŮ, ŠOTOLINĚ, ČASOVKÁCH ANI KARLU LOPRAISOVI SE BÁT NEMUSÍTE. V RALLYE BUDAPEŠŤ-BAMAKO JDE

FOTO: LUKÁŠ HLAVÁČ

TOTIŽ O AUTA AŽ V POSLEDNÍ ŘADĚ.

Mesíční krajina Antiatlasu je občas střídána oázami jako je Tafraoute.

Africká rallye „Budapešť – Bamako“ (účastníky zkracovaná na jednoduché B2B) má ke klasickým dálkovým závodům, jak je známe ze sportovního zpravodajství, daleko už svou podstatou. Jejím cílem je uspořádat závod, který by Afričané vítali, symbolicky by spojil oba kontinenty a také obnovil „původního, nespoutaného ducha dakarské rallye“. Nejde tu tedy o závodění v pravém slova smyslu – spíše než lidi, kterým koluje v žilách vysokooktanový benzín, tu potkáte všemožné dobrodruhy a celoživotní cestovatele. Váš úkol je přitom jediný: „přežít“ a dojet s humanitární pomocí (kterou veze každé zúčastněné auto) přes celou západní Afriku do malijského Bamaka.

25.1.2009 „…dnes nás čeká jedna z nejočekávanějších částí cesty. V ranních hodinách sjíždíme z nekvalitní asfaltky a po chvíli bloudění dorážíme na začátek etapy zvané B2B Beach. Projíždíme několik set kilometrů lemovaných oceánem na straně pravé a pouštními dunami na straně levé, balancujíc

14

Težba soli na březích Růžového jezera, tradičního cíle

mezi utopením auta a jeho zapadnutím. Tlačí nás čas. Příliv má přijít brzy, a to by mohla být osudná tečka za naším výletem. Minulý rok na stejném místě oceán doslova unesl Peugeota francouzské posádky…“

jsme udělali. Cenná tak pro nás byla hlavně jejich „Roadbook“ s popisem cesty a instrukcemi, jak jednat se silovými složkami jednotlivých afrických zemí. Pomohla nám k hladkému průjezdu desítkami vojenských stanovišť.

DAKAR CHUDÝCH

18.1.2009

Registrace do u nás skoro neznámého závodu sehnal kamarád náhodně na internetu. Zapůsobil na nás sympatický komunitní rozměr akce, prakticky nulová regulace a absence pevného cestovního itineráře. Sestavení „závodního týmu“, který jsme s odkazem k našim společným kořenům v Mariánských Lázních pojmenovali „Spa riders“, bylo také hračka. S menšími obtížemi se nám podařilo sehnat i několik sponzorů, bez kterých bychom závod – navzdory jeho výmluvné přezdívce „Dakar chudých“ – nezvládli. Pro potenciální účastníky podotýkám – je třeba se připravit na všechny možné scénáře a rozhodně nevynechat ty nejhorší. Nám se to podařilo zčásti. S pomocí maďarských organizátorů jsme od začátku radši nepočítali a musím říci: dobře

… při vyplňování jednoho z dokumentů nás celník na marocko-španělských hranicích upozorní na neuvěřitelnou věc: číslo naší SPZ se neshoduje s číslem v techničáku (o jedno místo, překlep úřadu). Kouříme několik cigaret za sebou, nadáváme všem a všemu a pomalu se s celou B2B loučíme. Po 300 metrech v Africe. Trapné. Takhle to přece nejde vzdát. Adam, jediný člen vládnoucí francouzským jazykem, vysvětluje celou záležitost šéfovi celnice. Po několika hodinách, vyplněných opětovným dohadováním s různým osobami a hodnostmi, nakonec vítězoslavně projíždíme hlavní branou. Vítejte v Africe. Ale co všechny další hranice? Nakonec to vyřeší pár telefonátů domů a správné doklady nám přes DHL expresně posílají do Rabatu, kam dorážíme o den později. Máme štěstí.“


OD ANTIBIOTIK PO JÍZDNÍ KOLA Vzhledem k postavení Mauretánie a Mali na neslavném „žebříčku chudoby“ (4. a 5. nejchudší země světa) je důležitým rysem celé rallye humanitární pomoc. Ta také ospravedlňuje jinak nepěkný ekologický účet vystavený za osmnáct tisíc kilometrů cesty. Příjemné pro nás bylo, že nejde o prázdné marketingové řeči. I přes fakt (nebo možná právě proto), že charita není centrálně organizovaná, berou účastníci akce celou věc velmi vážně a vezou

Rallye Dakar, Senegal.

co se dá (tento rok dorazila pomoc za více než sedm set tisíc eur). Evergreenem jsou především léky, solární panely a školní potřeby. Letos se ale podařilo třeba i předání dvou set třiceti jízdních kol organizaci „Women on Bikes“. Ta pořádá pro africké ženy kurzy jízdy na kole – díky větší mobilitě je mnohem snadnější sehnat práci. Náš tým vezl krom léků také nový notebook. Nakonec našel uplatnění u sympatické britské důchodkyně Pam Zouny, která v jedné z malijských vesnic buduje vzdělávací centrum pro děti.

22.1.2009 …po hodině čekání na hranicích mezi Marokem a Mauretánií vyrážíme do „země nikoho“ – čeká nás tři kilometry dlouhé minového pole. Jako Češi odmítáme pomoc s navigací od neoficiálních průvodců a vyrážíme sebevědomě vpřed. Naše výchozí jistota nicméně mizí již po pár metrech spolu s vyjetými kolejemi. Navíc, co čert nechtěl, na jednoho z kolegů útočí neodkladná potřeba „odskočit si“. Zrovna v místě, kde každý krok takového „odskočení“ může být poslední. Zasta-

vujeme a dotyčný vše naštěstí zvládá bez úhony. No comment…“

„YOUR CAR IS CONFISCATED“ Po dosažení cíle cesty se „soutěžící“ rozcházejí. Pro část týmů je Bamako odrazovým můstkem do nitra Afriky. Část z nich prodá auto v Bamaku (což tu, na rozdíl od ostatních západoafrických států, překvapivě není problém) a odlétá, kam je to dál táhne. My po těžkém váhání nakonec volíme Senegal.

confiscated“, pomlaskává velitel a ležérně ukazuje na několik zabavených francouzských aut „parkujících“ před stanicí. Smlouváme. V Africe má vše svojí cenu. Sto padesát eur a sto dolarů nás nakonec propustí zpět do Mauretánie. Mohlo být hůř...“ Cestu jsme plánovali s mírnými obavami a nejistotou, podpořenou vraždou francouzských turistů v Mali v létě loňského roku. O to větší bylo naše překvapení. Lidé, žijící až na

Neautorizovany servis, Nouadhibou, Mauretánie.

3.2.2009 „...Senegal se líbil. Po Dakaru a Růžovém jezeru plánujeme cestu zpět. Před dalším městem nás ale staví policajt a žádá „papíry“. Chybí nám senegalské pojištění (víme) a razítko v celní doložce (nevíme). Celou dobu jsme spoléhali na předchozí zkušenosti – díky účasti v B2B, která je jasně rozpoznatelná kvůli logům a číslu na autě, jsme u policistů oblíbeni a ti jen mávají: „jeďte!“. Teď si ale policajt žádá „všimné“ a začíná na tisíci eurech. Smlouváme a za pár minut odjíždíme o padesát eur chudší a s dobrou radou, jak se vyhnout dalším hlídkám. Ještě nás ale čekají hranice. Volíme menší přechod a doufáme, že celníci budou benevolentní. Omyl. Následuje stejná procedura, jen počáteční „všimné“ je díky vyššímu počtu zainteresovaných několikanásobně vyšší. Začínáme být nervózní. Vážně se tvářící celníci nás zvou na večeři – z jedné mísy spolu s nimi bereme, trháme rukama a jíme jakási nevábně vypadající holoubata. Víme, že je zle. „Your car is

výjimky v naprosté chudobě, byli nesmírně ochotní a otevření. Koneckonců, statistika organizátorů hovoří jasně: víc problémů i zcizených věcí je hlášeno v evropské části závodu.

Really Budapešť-Bamako Po přesunu známého „Dakaru“ do Jižní Ameriky se stala největší trans-saharskou rallye na světě. První ročník odstartoval 26.prosince 2005 z náměstí Hrdinů v maďarské Budapešti a skončil na stejnojmenném náměstí v Bamaku (Mali) o čtrnáct dní později. Trasa závodu je dlouhá více než 8500 km a vede skrze devět zemí (Maďarsko, Itálie, Francie, Španělsko, Maroko, Mauretánie, Mali) na dvou kontinentech. Registrace vyjde na 400€ za osobu + 100€ za vůz. Více informací na www.budapestbamako.org, další fotografie, videa a deník z celé cesty naleznete na www.spa-riders.tk.

15

FOTO: DAVID KUMERMANN

KARTA JMÉNEM OPENCARD VSTUPENKA DO KLUBU SVĚTOVÝCH METROPOLÍ, RIZIKO PRO SOUKROMÍ, PROMRHANÉ DESÍTKY MILIONŮ NEBO VŠECHNO DOHROMADY? PRAŽSKÁ OPENCARD SI POŘÍDILA UŽ PŘES 300 TISÍC OBČANŮ. NYNÍ SE ČEKÁ, KTERÁ BANKA SI POŘÍDÍ JI. Elektronické jízdenky jsou trendy. Má je Londýn, Paříž i Hong Kong. Tak zvaná „chytrá“ karta pustí majitele do metra, zařídí věci na úřadě i slevu na plovárnu – vše na jednom kousku plastu. Praha přišla s podobným projektem už před bezmála třemi roky. Dlouho to ale vypadalo na krach. Ve chvíli, kdy radní do opencard nasypali už 160 milionů korun a kartu mělo mít prvních padesát tisíc lidí, se občané stale chovali poněkud netečně. Čipová karta, která tenkrát umožňovala jen placení parkovného a vstup do městské knihovny, evidentně nestála za pozornost. Zlom nastal loni v srpnu, kdy radní ohlásili, že opencard začne fungovat i jako elektronická tramvajenka a časem vytlačí papírové kupony. Roční se přestal prodávat hned, další budou následovat záhy. „Dopravní podnik se stal jakýmsi beranidlem opencard,“ poznamenal později trefně jeho šéf Martin Dvořák. Strhla se

16

lavina žádostí. Pražany mohla částečně přilákat sleva na předem zakoupený celoroční kupon, ale hlavní je, že pokud si ho chtěli pořídit, nic jiného než zažádat o opencard jim nezbylo. „Masová penetrace“, kterou si od přenesení tramvajenky na čipovou kartu sliboval projektový manažer Milan Šindelář, se vydařila. Opencard dnes má kolem tří set tisíc lidí.

PŘÍPLATEK ZA SOUKROMÍ Na kartu Pražana se od začátku snáší kritika. Ta nejhlasitější se se týká ochrany osobních dat. „Město nepřemýšlelo nad tím, jak poskytovat občanům co nejvíce služeb anonymně. Naopak vždy existoval záměr shromažďovat osobní údaje,“ říká Filip Pospíšil z občanského sdružení Iuridicum Remedium. Sdružení se nejprve zaměřilo na karetní čip. Takzvané RFID čipy fungují jako anténa, která vysílá, kdykoli se přiblíží k přijímači. IuRe před

dvěma lety ukázalo, že tento systém jde zneužít. Kryptolog Tomáš Rosa tehdy předvedl, že údaje o jméně, pohlaví a datu narození uložené na kartě lze vytáhnout pomocí běžně dostupné čtečky, a to i přes oděv nebo kabelku. Radnice tlaku ustoupila. Zvýšila zabezpečení čipu a přestala na něj ukládat některé údaje. „Na osobní kartě je pouze číslo karty a datum narození držitele,“ říká dnes mluvčí projektu Martin Opatrný. Další data – jméno a digitální fotografie – sice na kartě stále jsou, ale už jen jako potisk. Magistrát se tím IuRe nezbavil. Sdružení, jež mu v soutěži Big Brother Awards udělilo anticenu za největšího úředního slídila roku 2008, obrátilo pozornost k anonymním kartám. Ty dal sice magistrát do oběhu v prosinci, ale ne za stejných podmínek. Žadatel zaplatí za anonymní kartu dvě stovky a roční kupon se mu prodraží o několik set. „Pražané si musí připlatit za ochranu soukromí,“ míní Pospíšil.


Autor: Tomáš Havlín Fakt je, že elektronické jízdné – jediná služba, o kterou Pražané projevili skutečný zájem – by snadno mohlo fungovat zcela anonymně, nebo alespoň bez ukládání osobních dat v centrální databázi. Pro příklad si stačí představit revizi jízdenek. Revizor zkontroluje čtečkou platnost kuponu a podle fotky na kartě ověří její přináležitost k držiteli. „Pokud je kupon prošlý, revizor si nesahá do centrální databáze pro další údaje. Postupuje jako dosud. Vyžádá si občanský průkaz nebo volá policii,“ popisuje proceduru Opatrný. Pokud ale spolu obě databáze – dopravního podniku a magistrátu – nekomunikují, je otázka, proč druhá z nich vůbec musela vzniknout. Magistrát vytváří masovou databázi osobních údajů a láká do ní Pražany na službu, pro jejíž využívání není odevzdání dat nezbytné. Sám se k tomu koneckonců „přiznává“ vydáváním anonymních karet, od jejichž nákupu ovšem odrazuje vyšší cenou. Zdůvodňuje ji přenositelností – kartu „bez jména“ může užívat více lidí –, ale ta nepředstavuje výhodu pro ty, kdo jezdí do práce každý den. Naopak karty, které by nevyžadovaly odevzdání údajů do centrální evidence a současně byly nepřenositelné, čímž by odpadl argument pro vyšší cenu, magistrát nenabízí. Technicky je to řešitelné snadno: na „anonymní“ kartu by stačilo natisknout fotku a jméno nositele stejně, jako u osobních karet. Magistrát je ale k takové možnosti hluchý. Nejspíš proto, že by zrovnoprávněním anonymních služeb pohřbil jednu z ambic projektu: vytvořit opencard jako nástroj identifikace, jinými slovy jako elektronickou občanku. Znevýhodnění anonymních karet je nefér vůči občanům a vytváření masové databáze znamená zbytečný hazard. Při vývoji technologií a s ohledem na obchodování s daty asi nikdo nezaručí, že osobní údaje už v tuto chvíli stovek tisíc Pražanů zůstanou v bezpečí.

NA CESTĚ K TURNIKETU Otazníky nevisí nad opencard jen z důvodu ochrany soukromí. Nevyjasněná je také ekonomická stránka celého podniku. Opencard totiž vyjde pěkně draho. „Zjistit přesné částky je složité, ale město dosud zaplatilo kolem půl miliardy,“ říká zastupitelka za Stranu zelených Petra Kolínská. Účet bude ještě vyšší a ve výsledku má přesáhnout miliardu. I proto je podle Kolínské s podivem, že radní z ODS, jejichž dítětem opencard je, se netrápili tím, jak získat peníze zpět. „Město investuje nemalé prostředky bez představy o jejich návratnosti,“ tvrdí. Její slova ilustruje usnesení zastupitelstva z května 2006, které předpokládá v pilotní fázi nulovou návratnost a výhledově opírá příjmy jen o finanční spoluúčast Pražanů. Tedy těch, kteří za kartu s výrobními náklady patnáct korun platí dvě stovky. Napjatý rozpočet se projevil právě v případě dopravního podniku, který nevstoupil do

projektu dobrovolně, ale na příkaz radnice. Ve chvíli, kdy mu chybí na opravu tramvajových tratí nepoměrně menší částky, musel dát do validátorů a dalších propriet zhruba 230 milionů. Mezi ředitelem podniku Dvořákem a pražskými radními se zablýskalo, když si řekl o vrácení peněz, jež musel jeho podnik do projektu nalít. „Nemůžete ty peníze po nás chtít takhle nestoudným způsobem,“ kontroval primátor Pavel Bém. Magistrát tak nejspíš proplatí jen zhruba šestinu a zbytek ponese dopravní podnik sám. Podle jednoho z magistrátních expertů na dopravu jsou náklady dopravního podniku tím bolestnější, že si od zavedení opencard nemůže slibovat velké výhody. „Karta je zbytečná a drahá. Papírové kupony zvládaly to samé, co opencard. Od provázanosti Prahy a vnějších pásem až po integraci železnice do hromadné dopravy,“ tvrdí. Podnik naopak podle něj přichází o další peníze. Ne všichni revizoři mají totiž čtečky a pokud ano, baterie do nich vydrží v zimních měsících asi dvě hodiny. „Stává se pak, že když revizor uvidí opencard, radši ani nekontroluje, zda je platná,“ popisuje. Je přitom možné, že miliony na zavedení opencard do MHD jsou jen předehrou pro mnohem větší částky. I oficiální dokumenty projektu totiž říkají, že čipová karta je prvním krokem k návratu turniketů do metra. Náklady na takový projekt lze odhadovat jen velmi zhruba. Radní pro dopravu Radoslav Šteiner například mluví o jedné až dvou milardách. Jiné odhady jsou až trojnásobné. Zdaleka totiž nejde o oživení turniketů v podobě, jakou pamatují starší generace. Uzavřený systém, ve kterém by se pasažér prokazoval u vstupu i výstupu, předpokládá nákladné rozšiřování vestibulů. Magistrát si od turniketů slibuje zvýšení výnosů z metra. Je ale otázka, zda by se „smrt” černého pasažera opravdu vyplatila. „Možné to je. Ztráty se ročně pohybují kolem sto až sto padesáti milionů. Kvůli turniketům ale bude třeba nabrat nové lidi a o provoz se nejspíš postará soukromá firma, která si nechá pořádně zaplatit,“ tvrdí expert z magistrátu. Proti turniketům brojí také ochránci soukromí. Ačkoli město tvrdí, že turniket nebude uchovávat informace o cestujících, ale jen ověřovat platnost kuponu, mají obavy ze sledování pohybu. Londýn, k jehož Oyster card se magistrát hlásí, dokazuje, že nejde o chiméru. Tamní policie běžně vytahuje z databáze dopravního podniku informace o pohybu podezřelých. I proto se mluví o Oyster card v zemi, kde dosud nemají občanský průkaz, jako o občance-light.

Aktuálnější je proto hledání strategického partnera, který by do opencard vnesl kýženou finanční injekci. Počítá se s ním od začátku a od začátku je také jasné, že má jít o banku. „V tuto chvíli probíhají jednání s různými subjekty. Jsou mezi nimi i bankovní domy,“ potvrzuje mluvčí Opatrný. Získat další informace o identitě partnera nebo formě účasti je nadlidský úkol. Plány hovoří o různých možnostech spolupráce. Banka by buďto převzala celý systém včetně centrální databáze a město se stáhlo do role strategického plánovače a „tváře“ projektu, anebo by spravovala pouze jednu z dílčích aplikací opencard – elektronickou peněženku. Ta umožní svým držitelům dobíjet na kartu kredit a provádět ve vybraných obchodech menší platby. „Zatím nevíme. Hledáme průsečík zájmů,“ tvrdí Opatrný. V každém případě se nabízí otázka, za jakých podmínek komerční subjekt vstoupí do projektu vybudovaného za veřejné peníze, a zda dojde také k privatizaci centrální databáze údajů. Ani jedno zatím není jasné, stejně jako jestli o vítězi rozhodne veřejná soutěž. Její vyhlášení by jistě oslabilo domněnky o korupci. Podle jednoho z pracovníků v oblasti karet by bylo lepší, aby magistrát nezvýhodňoval jedinou banku a nedával jí monopol na data potenciálních klientů. Místo toho by měl otevřít opencard konkurenci a umožnit nahrávání aplikací na jakékoli vyhovující nosiče. „Bylo by to demokratičtější a uživatelsky pohodlnější. Lidé by si nemuseli pořizovat další kus plastu a elektronickou tramvajenku by šlo nahrát na jakoukoli platební nebo studentskou kartu s patřičnými parametry,“ říká. Poukazuje přitom na Trnavskou univerzitu, kde studenti už dávno používají jedinou kartu nejen jako ISIC, průkazku do knihovny a menzy, ale i na trnavskou a bratislavskou hromadnou dopravu, železnici a dokonce i jako platební kartu. Zdá se, že o podobný postup by byl zájem i v Česku. „Je to jistě zajímavá oblast. Propojování platebních a dopravních aplikací je trend do budoucna,“ říká mluvčí České spořitelny Kristýna Havligerová. Jedním dechem ale připomíná, že jde o komplikovanou věc: „Vždy záleží na přístupu místní samosprávy.“

HLEDÁNÍ STRATEGICKÉHO PARTNERA Stavba turniketů je ovšem hudbou budoucnosti a kvůli nákladům se postupně odsouvá až k roku 2012. Do té doby čekají Prahu volby, které mohou s vizemi ODS zamíchat.

17

OBSAH | FEJETON | POŠLI TO DÁL | TÉMA: BRAK | DĚJINY PŘÍTOMNOSTI | REPORTÁŽ | REFERÁT

ROZHOVOR | ~ | KOMIKS A KŘÍŽOVKA | KULTURA | ULIČNÍCI | SMS A E-MAILY | SVĚTOZOR Autorka: Markéta Krausová

MOŽNÁ NEBUDOU DIVADLA

ŠÁRKA HAVLÍČKOVÁ (35) JE UMĚLECKOU ŘEDITELKOU A ČLENKOU SDRUŽENÍ MOTUS, KTERÉ PROVOZUJE PRAŽSKÉ DIVADLO ALFRED VE DVOŘE. VYSTUDOVALA DAMU, KATEDRU ALTERNATIVNÍHO A LOUTKOVÉHO DIVADLA. MÁ ZA SEBOU DLOUHÝ SEZNAM REALIZOVANÝCH PROJEKTŮ V ŘADĚ PROFESÍ. NEJVÍC MĚ ALE PŘEKVAPILA INFORMACE, ŽE POSLEDNÍCH OSM LET SVÉHO ŽIVOTA STRÁVILA KAŽDÝ ADVENT VÝROBOU BETLÉMU Z MÁSLA. Prosím tě proč? Je to takový můj každoroční soukromý rituál – vzhledem k povaze té hmoty docela pomíjivý. Kdysi dávno jsem se seznámila s Vlaďkou Sýkorovou, dnes starostkou a ředitelkou Muzea másla v Máslovicích. Ve chvíli, kdy jsme dopíjely druhou láhev vína, tak se mi svěřila se svým snem: mít každé Vánoce v muzeu betlém z másla. A já odpověděla, že to není problém, že v Tibetu vyrábějí z másla kde co a že jí ty sošky udělám. Ona mi nevěřila, a bylo to. Zjistili jsme, že v místnosti, kde se netopí, vydrží sošky i dva měsíce, aniž by se úplně zkazily nebo zplesnivěly. Postupně jsem naučila modelovat taky máslovické děti, takže poslední betlém měl

18

skoro devadesát figurek. Jde to fakt jako po másle, a pak člověku ještě krásně voní ruce. Má to jediný háček: čas adventu je zároveň nejhorší období v divadle, uzávěrka grantů. Takže já polovinu noci másluju a druhou polovinu píšu žádosti.

To jen potvrzuje můj dojem z tvého životopisu – že jsi totálně vytížená, multifunkční osoba. Já si to pro sebe pojmenovávám jako problém renesančního rozptylu. Že mě baví tolik věcí a že jsem schopná je skutečně dělat. A tak jsem někdy těžko čitelná pro vnější svět – co je ta Šárka vlastně za kvalitu? Okolí by si samozřejmě

nejradši vzalo nějakou formičku, do které už se osobnost nějak vtěsná. Je ale pravda, že poslední dobou jsem tak přetížená a že jsem najela na program redukce. Sama jsem si řekla, že bych si chtěla vydefinovat nějakou prioritu. Jen se obávám, aby to neskončilo u devatera řemesel a desáté bídy.

ZRÁNÍ A TŘÍBENÍ Jak ten redukční program vypadá? Čemu dáváš přednost, a před čím? Během posledních pěti let se ze mě stala veřejná osoba, a pociťuju také negativní stránky. Takže vyhledávám věci, které by byly dobré i pro Šárčinu duši, pro její naplnění, pro ten


ROZHOVOR | ~ | KOMIKS A KŘÍŽOVKA | KULTURA | ULIČNÍCI | SMS A E-MAILY | SVĚTOZOR

obsah. Protože člověk nemůže jenom dávat, ale musí taky někde brát. Musí sám sobě vytvářet určitá místa v čase a prostoru, kde se nabíjí. Podle toho se teď rozhoduju, které aktivity víc rozvinout, a kde naopak nasazení pro službu věcem veřejným trochu zredukovat.

Souvisí s tím i tvoje nedávná svatba? Souvisí. I když manželství, to byla invence, která přišla ze strany mého muže. Asi usoudil, že po šestnácti letech už by to fakt mohla být jistota.

Tvrdíš o sobě, že jsi nesoutěžní typ. Jak se s touhle povahou prosazuješ ve veřejném životě? Můj princip je jiný, baví mě spolupracovat. Ukazuje se, že je možno dosáhnout spousty výsledků i na principu spolupráce. Opravdu! Jsem demokrat a jako šéf mám jednoduchou strategii – vybrat si do týmu co nejkvalitnější a nejsamostatnější spolupracovníky, od kterých se naopak já mám co učit.

Původně jsi ale chtěla být malířkou, a ne ředitelkou divadla... To pořád chci. A doufám, že budu. Když jsem končila DAMU, kam jsem se mimochodem dostala úplně náhodou, tak jsem jako svou diplomovou práci dělala autorské představení na téma Faust. A došlo mi, že jsem asi nakročená ke zpracovávání příliš náročných témat, aniž by jim odpovídala moje životní zkušenost. Dala jsem si tehdy jako umělkyně vnitřní zadání: že se vrátím k aktivní tvorbě až ve chvíli, kdy budu mít nabráno tolik životních zkušeností, že se budu cítit kompetentní k předávání nějakého vzkazu skrze umění. Protože ať si to tvůrci připouští nebo ne, tak vždycky jde o to, že komunikuju s vnějším světem o svých vlastních, vnitřních tématech. Po deseti letech mám díky své hyperaktivitě pocit, že už jsem si spoustu věcí nabrala. Teď prožívám fázi třídění, kdy si uvědomuju, kde by mohla ta kreativní plocha být. Třeba ne v malování, možná půjde o tvorbu přesahových projektů... Vím jen, že je doba zrání. A protože podle mojí filosofie musí člověk k takovým věcem dojít přirozeně, v určitém procesu, tak to bude trvat ještě rok nebo dva, než se mi obrázek vyjasní.

Zatím ale stále ještě šéfuješ experimentální scéně pro nové české divadlo. Baví tě to i po šesti letech? Baví! Jen už nemám, co bych v Alfredu mohla ze svého místa vylepšovat. Z role krizového manažera, který sem byl v roce 2002 pozvaný, aby tu organizačně uklidil, jsem se postupem času přesunula i do roviny koncepční práce. Nastavila jsem – v prvních letech společně s Mariou Cavinou – systém toho, jak se má Alfred tvářit navenek a jak má fungovat jako otevřený produkční dům pro tvůrce. Největší

kompetence k dalšímu vývoji teď leží v rukou lidí, kteří vytvářejí a prezentují představení. Přichází fáze, kdy je potřeba pět šest let tvořit a tvořit, a tvůrci musí dozrávat. Poslední úkol, který si dávám, je vyprofilování nějakého politicko-kulturního postoje, který by divadlo mělo zastávat. A lidi, co tu hrají, by ho měli formulovat podobně – neměl by každý hned říkat, že s tím druhým nesouhlasí a že si myslí něco jiného. Oni nechápou, že pokud má tento způsob autorské tvorby fungovat, tak nikdy nebude brán vážně, dokud nebude společně definován přístup – vlastně něco jako politický statement či prohlášení: Co je to za dramaturgii? Jaký způsob reflexe nebo přesahu nabízí divákům právě tahle scéna?

Musí Alfred před světem ještě obhajovat právo na existenci? Myslím, že Alfred už je obhájen. Já mám představu, že k nám chodí zhruba tisíc diváků, kteří se objeví pětkrát šestkrát do roka – a to je pak ve skutečnosti ten průměr šest a půl tisíce diváků ročně. Pořád ještě žijeme v mentálním dluhu, který byl způsoben minulým režimem. To, co velmi snadno přijímá průměrný „mainstreamový“ divák v Německu nebo v Rakousku, co je pro něj stravitelné a jaksi normální, tak by tady bylo bráno jako prudký experiment. A může to trvat třeba dalších dvacet let, než se situace trochu narovná. Naším úkolem je zpřístupňovat současné umění ne jako nějakou nesrozumitelnou intelektuální pseudovědu, ale snažit se říct: hele, my taky mluvíme k tomu, co teď všichni žijeme, a mluvíme k tomu aktuálním jazykem. Právě ekonomická krize přináší zajímavé výzvy, které mohou změnit význam některých věcí, a možná

Šárka Havlíčková (35) * 1974 v Praze • je vdaná a žije na faře v Poříčanech u Českého Brodu • v roce 1998 vystudovala DAMU, Katedru alternativního a loutkového divadla • umělecká ředitelka divadla Alfred ve dvoře • kostýmní výtvarnice, scénografa, světelná designéra a režisérka

pro celou kulturu obecně přinést novou funkci a místo ve společnosti. V tom vidím velkou naději. Moderní umění jsme v éře volného trhu vytěsnili jako něco, co by nám mohlo zrcadlit skutečnou povahu bytí. Teď, když systém kolabuje, máme šanci vrátit se do zdravého života – protože člověk samozřejmě potřebuje věci, které ho přesahují. A analyticko-bankovní tabulky to nejsou.

Není spíš na místě se obávat, že teď bude mít kultura, nota bene ta nemainstreamová, uplné utrum? Finanční? To samozřejmě. Ale to neznamená, že nebude. Může se stát, že pokud se město a stát nezachovají moudře, dotace na kulturu škrtnou. Protože vypadá jako nejméně podstatná část lidských aktivit. Ale ve finále ji stejně lidi budou provozovat sami. Možná končí éra elitního umění, a možná také končí éra placeného a etablovaného umění. Možná se vracíme k nějakým kořenům kreativity, které jsou – a tím jsem si naprosto jistá – součástí zdravé lidské psýché. Možná nebudou galerie, možná nebudou divadla... ale vzhledem k tomu, kolik máme k dispozici informací a kolik inteligentních lidí se pohybuje právě ve sférách moci, tak by k tomu snad nemuselo dojít.

KDO POTŘEBUJE ALFREDA Ještě k té tisícovce pravidelných návštěvníků Alfreda ročně: Jak reaguješ na argumenty typu Když děláte něco, co lidi nezajímá, tak to asi neděláte dobře? Připadá mi poměrně banální posuzovat umělecký projev podle toho, kolik přijde lidí. V jednom muzeu v Británii, myslím že v Tate Gallery, zavedli digitální obrazovky, na kterých si můžeš prohlédnout všechny obrazy, aniž bys musel vstoupit do expozice. A mladá generace návštěvníků mezi patnácti až dvaceti, kteří přijdou se školou, si prohlíží obrazy skrze ty obrazovky a vůbec nechápe, jaký je to rozdíl, jít se na namalovaný obraz podívat. Myslím, že to je pointa. Problém, ve kterém žijeme. Nejde o to, že něco někoho nezajímá – otázka je, kde jsme se vzděláním a s výchovou. Necítím potřebu obhajovat divadlo, chápu ho jako přirozenost. Neprodávám zubní pastu ani nejnovější značku mercedesu, nabízím vnitřní dialog na téma, jaký život žijeme. Samozřejmě chci, aby představení vidělo co nejvíc diváků. Samozřejmě se trápím, když to lidi nezajímá. Myslím ale, že není v moci jednoho malého divadla změnit obrovský trend, kterým se řídí celá společnost. Je mnohem těžší tu otázku otočit a ptát se, proč divadlo není pro společnost přirozenou hodnotou, proč to má vždycky podobu výzvy: Tak se ukažte, co nám nabídnete!

Jak se tedy má vychovávat divák? Jde o to, být co nejvstřícnější. Psát takové texty do programu, kterým divák rozumí.

19


ROZHOVOR | ~ | KOMIKS A KŘÍŽOVKA | KULTURA | ULIČNÍCI | SMS A E-MAILY | SVĚTOZOR

la jako seznamovací hra, každý tvůrce dostal tři minuty, aby svým projevem okouzlil promotéry, pořadatele festivalů a produkční za stolem. Kdo by měl šanci sbalit tebe? Mě sbalí ti, kteří si na nic nehrajou, kteří dokáží být v kontaktu se mnou velmi upřímní. Kteří umí dát najevo nejen, že vědí, ale i že nevědí. Mám hrůzu ze sebevědomých umělců. Mě sbalí křehkost – možná ten, kdo se bude stydět a z koho ucítím, že setkání se mnou bere fakt vážně.

A platí to i v soukromí? No... ano.

Když porovnáš období svého příchodu do Alfreda se svou dnešní zkušeností – měla jsi nějaké úplně mylné předpoklady, mylná očekávání?

Snažit se být co nejpřístupnější v pozvánce k účasti. Nejsem si jistá, že jde dělat víc, než pořád dokola poskytovat nabídku informací, protože rozhodnutí je nakonec na každém člověku. Já ho nemůžu nějak machiavelisticky nutit nebo jako sociální inženýr plánovat strategie, pomocí kterých lidi do divadla naženu.

Na některá představení v Alfredu ovšem musí být docela těžké napsat srozumitelnou pozvánku... Alfred nabízí realizaci autorských nápadů těm, které nikdo nezná. Umělecký ředitel zavedeného divadla by to bral jako totálně riskantní skok do neznáma. Profil Alfreda byl vždycky založený na tom, že jde o svého druhu laboratoř – ne ve smyslu výzkumu, ale té dílny. Já tomu říkám trenažér. Umělec dostane prostor setkat se s diváky a my mu vytvoříme jakési bezpečné a profesionální prostředí, ve kterém může pracovat na tom, co potřebuje, co chce. Snažím se v programu udržovat stále volné místo pro nově příchozí, které ani já sama neznám. Každý rok se objeví, dva tři, a člověk musí „po čuchu“ vycítit, jestli jim tu šanci má dát. Což mě hodně baví. Jsem vděčná za možnost být svědkem, jak ti lidé ještě nemají stylové hranice omezení a čtení své práce, jak je jejich kreativita nespoutaná, a možná někdy ulítne nebo se něco nepovede. Ale čistota toho procesu, který si dopřávají, mi vrací naději, že je na světě všechno v pořádku. Že uchovávat takový prostor, jakým je divadlo Alfred ve dvoře, znamená uchovávat jakousi archu tvůrčího potenciálu. Všude kolem nás se oceňuje neomezený výkon a systémovost. Ve chvíli, kdy se systém hroutí, potřebujeme tvůrčí lidi, kteří budou schopni vymyslet nové modely fungování. Čehož ti na nejvyšších manažerských postech často schopni nejsou.

20

Pro mě je krize vlastně nadějí – když budeme nachystáni a budeme mít věci promyšlené, můžeme tu šanci využít.

FESTIVAL ZDOLA Prvního března skončil už sedmý ročník festivalu současného českého nového divadla Malá inventura, který Alfred spolupořádá. Jaký je příběh téhle přehlídky? Malá inventura vznikla v roce 2003 jako taková nenápadná, nevinná přehlídka premiérových projektů Alfreda ve dvoře. Alfred funguje jako hnízdo, ve kterém se rodí nové věci, a míval i třináct až patnáct premiér ročně, což je nepředstavitelné! Chtěli jsme vybrat ty nejlepší a ukázat je pěkně za sebou. Musím dodat, že jedna z nejdůležitějších pobídek přišla od profesora Ctibora Turby. Pak jsme pozvali ke spolupráci NoD, kde také vznikaly projekty, a pak další prostory a divadla... festival se vyvíjel bez ambic, krok za krokem, a to já považuju za velkou kvalitu. Nikdo se ze dne na den nerozhodl, že chce obrovskou přehlídku autorské tvorby. Taky v počátcích nebyl žádný rozpočet, žádné speciální peníze, žádný grant. Fungovalo to a stále funguje právě na principu solidarity a spolupráce – dnes už sice o grant žádáme, ale festival by byl v téhle podobě stejně nerealizovatelný, kdyby se jednotlivé subjekty nerozhodly na něm spolupodílet: nabídnout prostor, zaplatit techniky, provoz, honoráře umělcům. Díky tomu vzniká pocit sounáležitosti – jednou ročně se v Praze jako by objeví síť kulturních prostor, které podporují tenhle typ divadla. Síť, která není normálně vidět.

Novinkou letošní Inventury byla burza projektů nazvaná Sbal ho/ji/to! Proběh-

Přišla jsem do Alfreda po několikaleté spolupráci s Tomášem Žižkou, sdružením Mamapapa a festivalem Čtyři dny v pohybu. Myslela jsem, že si jdu tak na rok na dva odpočinout po nomádské práci v terénu. Že tohle není to, co mě skutečně zajímá. Že pomůžu věci zorganizovat a zase půjdu dál. Dokonce jsem vážně uvažovala, že budu dělat shiatsu terapeuta. Pak se ale situace vyvinula úplně jinak. A dalo a dává mi to hodně. Naučila jsem se leccos nejen o procesu, jak vzniká představení, ale také jak se starat o něco, co běží každý den. Je to úplně jiný energetický výdaj, než – jak každý projektový manažer pochopí – když se realizuje projekt. Ten má určitý kulminační bod, který když člověk překoná, tak si může oddechnout a skončit. Zato v divadelním provozu musí být šéf citlivý, vědět kdy ty ostatní můžu tlačit k nějakému výkonu a kdy naopak je pravý čas, aby si všichni nabrali a odpočinuli... vlastně se musí chovat trochu jako příroda. Aby ta věc zůstávala udržitelnou. Ve chvíli, kdy jsem se dostala ke sdružení Auto*Mat a začala dělat projekty o udržitelné dopravě v Praze a zdravém přístupu k životnímu prostředí, tak jsem si uvědomila, že spoustu věcí chápu právě proto, že jsem se snažila – byť v rozměru malého divadla – uchovat nějakou kvalitu a způsob práce, aniž by člověk likvidoval svoje zdroje. Ať už finanční nebo lidské. Vztahy, na kterých je divadlo postavené.

Začaly jsme máslem. Jakou hmotu ti asociuje nové české divadlo? Napadá mě obloha. Mraky, které představují spíš myšlenky než těžkou hmotu. Protože největší síla současného divadelního projevu je podle mě v té myšlenkové sféře. Vidím modrou oblohu, mraky, sem tam opar mlhy... taková hmota nehmota, proměnlivé skupenství. Mrak je vlastně kondenzovaná pára, za jiných okolností rampouch nebo osvěžující pramen nebo veletok. Tak koukám, že ta elasticita je pro mě opravdu důležitá.

OBSAH | FEJETON | POŠLI TO DÁL | TÉMA: BRAK | DĚJINY PŘÍTOMNOSTI | REPORTÁŽ | REFERÁT ROZHOVOR |

~ | KOMIKS A KŘÍŽOVKA | KULTURA | ULIČNÍCI | SMS A E-MAILY | SVĚTOZOR Autor: Jitka Kolářová

CO VYPRÁVĚLY NAŠE BABIČKY PŘI SLOVĚ „BABIČKA“ SE LECKOMU VYBAVÍ OBRAZ VRÁSČITÉ ŽENY, KTERÁ SKVĚLE VAŘÍ, PEČE A JEŠTĚ SE STARÁ O VNOUČATA. ZKRÁTKA ARCHETYPÁLNÍ STAŘENKA Z POHÁDKY STEJNĚ JAKO Z REKLAMY NA INSTANTNÍ POLÉVKU. JENŽE SKUTEČNÉ BABIČKY JSOU REÁLNÉ ŽENY, KTERÉ SVŮJ ŽIVOT PROŽILY V KONKRÉTNÍ SPOLEČNOSTI A POLITICKÉM REŽIMU. ZAŽILY TŘEBA VÁLKU, HOSPODÁŘSKOU KRIZI NEBO REVOLUCI… Klasický dějepis, zaměřený na politické dějiny a velké aktéry, se na vzpomínky takových „obyčejných“ babiček neptá. Přitom právě jejich zkušenost může neosobní „velkou“ historii často doplnit, a někdy i pozměnit. Jedním z projektů, který se o takový pohled pokouší, je „Paměť žen“, mapující prostřednictvím rozhovorů život tři generací žen za socialismu. Jeho iniciátorkou byla před třinácti lety socioložka Jiřina Šiklová. Otevřela tak cestu pro jeho realizaci kolegyním z neziskové organizace Gender Studies, zejména Pavle Frýdlové, která se na dlouhá léta stala jeho hlavní postavou. Základním východiskem mezinárodního projektu (běží i v dalších zemích východního bloku) je, že dějiny píší vítězové, kteří mají moc interpretovat minulost po svém. V patriarchální společnosti (a s historičkami, které na „Paměti žen“ pracují se shodnu, že stále v patriarchální společnosti žijeme) jsou ti, kdo mají více moci psát dějiny, muži. Specifická ženská historická zkušenost často zůstane nezachycena. Cílem „Paměti žen“ je tedy kromě „pouhého“ zmapování historie žen ve 20. století v socialistickém bloku také rozbíjet předsudky a zaplňovat bílá místa. Jak se ženy vyrovnávaly se emancipací za socialismu? Jak dopadl holocaust na ženy? Jak se žilo Romkám? Jaká byla role žen v disentu?

NEROZUMÍM TI A proč právě ženy a socialismus? Po roce 1989 se východní a západní svět začal znovu setkávat, stejně to platilo i o západních a východních feministkách. A setkání přinášela spoustu neporozumění. Ženy ze západu byly nadšené „nezávislostí“ post-socialistických žen: vysoká zaměstnanost a ekonomická nezávislost, hustá a kvalitní síť zařízení péče o děti nebo dobrý přístup ke vzdělání, to byly věci, za něž ženy na západě musely dlouho a urputně bojovat. Ženy z východního bloku je měly, ale byly nesebevědomé, přetížené dvojí rolí pracovnice a matky pečovatelky. To zase ženy ze západu nechápaly. Neznaly realitu života v socialismu, kde emancipace žen byla

jednou z oficiálně proklamovaných hodnot režimu a jejich osvobození tu přišlo shora, nařízením. Zůstalo tak pokřivené a postrádalo vnitřní smysl. Díky konfrontaci se západem, ženy z bývalého východního bloku zjistily, že tuto minulost je třeba zmapovat a vysvětlit. A především tak pochopit sebe samé. Projekt „Paměť žen“ je tak ze své podstaty projektem feministickým. Žádný životní příběh zde není bezcenný, dějiny se nahlížejí zdola. Dotazované ženy nejsou objektem, ale subjektem zkoumání. Právě jejich životy projektu dávají smysl. „Hovořila jsem s řadou žen i mužů a naslouchala jejich vyprávění. Až na několik výjimek nebyli slavní a nepatřili ke společenské elitě. Byli to - jak se obvykle říká - „obyčejní“ lidé. Z jejich vyprávění jsem si odnesla přesvědčení, že neexistují „obyčejní“ lidé, že každý člověk žije svůj jedinečný a neopakovatelný životní příběh a vůbec nezáleží na tom, do které společenské vrstvy patří,“ píše v úvodu k jednomu z příběhů Pavla Frýdlová.

ZNOVUOBJEVENÁ MINULOST Kromě sběru dat usiluje Pavla Frýdlová dlouhodobě také o zveřejnění výsledků projektu. Na základě rozhovorů napsala čtyři knihy, Ženská vydrží víc než člověk (2005), Ženám patří půlka nebe (2006), Ženy mezi dvěma světy (2007) a Ženy odjinud (vyjde koncem března 2009). V první z nich se setkáváme s deseti ženami narozenými mezi dvěma světovými válkami,

druhá odkrývá příběhy žen narozených v letech 1938-58. Třetí se zaměřuje na životní příběhy žen, které se po emigraci znovu po roce 1989 vrátily do Čech. Osudy bývalých emigrantek dávají nahlédnout do životních podmínek žen v socialistickém Československu i v nejrůznějších západních zemích. Další kniha je zaměřena na osudy cizinek, které se přistěhovaly a dlouhodobě žijí v ČR. Projekt dal vzniknout i dokumentárnímu filmu Válka v paměti žen (2005), který přibližuje rozmanité příběhy šesti hrdinek, jež zasáhla druhá světová válka. Krutá zkušenost z koncentračního tábora, odbojová činnost, totální nasazení či vojenská služba. To vše na pozadí každodennosti života ve válce, s obstaráváním živobytí, nálety či nucenou prací, násilím a znásilňováním. Paměť žen je obrovským a bohatým zdrojem neuvěřitelně zajímavého materiálu: do dnešních dnů se natočilo na 450 rozhovorů, jejichž přepisy zaberou 16 000 stran. „Ty příběhy dávají široký vhled do role ženy ve společnosti a v dějinách,“ říká Pavla Frýdlová, která spravuje mezinárodní archív projektu. Plánem do budoucna je otevření celého archivu veřejnosti, na to ale zatím bohužel chybějí peníze. „Myslím, že náš projekt docení až lidé ob jednu nebo dvě generace.“ Více informací o projektu lze nalézt na internetových stránkách www.womensmemory.net.

21


Dokončení citátu Oscara Wilda „Je lepší radovat se ... “ naleznete v tajence.

Vyluštění tajenky z čísla 324: ...malovat na svých obrazech, protože se nehodí ke košíku s ovocem. Vítězové soutěže z minulého čísla jsou: Jana Horová (Klecany), Vladimír Očenášek (Praha), Zdenka Chalupská (Brno) Soutěží se o: 3x CD ve formátu MP3 – Adina Mandlová – Dneska už se tomu směju. Četba z memoárů slavné české herečky. Ceny poskytl Radioservis, a. s. – vydavatel CD, DVD, knih a Týdeníku Rozhlas. Internetový obchod: www.radioservis-as.cz, tel. objednávky: 222 713 037 nebo e-mailem: [email protected]. Firemní prodejna – Reprezentační prodejna Českého rozhlasu a České televize sídlí na Vinohradské ul. č. 13, Praha 2.

22

OBSAH | FEJETON | POŠLI TO DÁL | TÉMA: BRAK | DĚJINY PŘÍTOMNOSTI | REPORTÁŽ | REFERÁT ROZHOVOR | ~ | KOMIKS A KŘÍŽOVKA | KULTURA | VÝTVARNÉ

UMĚNÍ | LITERATURA | HUDBA | DIVADLO | FILM | ULIČNÍCI | SMS A E-MAILY | SVĚTOZOR Autor: Jiří Ptáček

PO STOPÁCH LOVCŮ PŘEDMĚTŮ SBORNÍK MÍT A BÝT MŮŽE BÝT BIBLÍ SBĚRATELŮ, KTEŘÍ TOUŽÍ ZJISTIT, CO POHÁNÍ JEJICH VÁŠEŇ, NEBO NÁVODEM PRO NE-SBĚRATELE, KTERÝ SI S EXISTENCÍ SBĚRATELSKÉ VÁŠNĚ NEVÍ RADY. „Sbírat lze v podstatě cokoli,“ píše hned v úvodu editorka sborníku Martina Pachmanová a jeden odstavec věnuje vyjmenovávání hmotných a nehmotných objektů sběratelského zájmu. Mohla by popsat celou knihu, nejspíš rovnou několik knih. Sbírat lze opravdu cokoli a sbírá se leccos. Navíc téměř každý z nás buďto něco sbírá, nebo si alespoň vzpomene, že v určitém období svého života nějakou sbírku měl. Mohla sestávat z pohlednic nebo známek, jak to známe u spousty lidí, nebo z něčeho, pro co bychom nenašli obdobu. Přestože sborník Mít a být vznikl na Vysoké škole umělecko-průmyslové, sleduje hlavně mimoumělecké sběratelství. Vypovídá tedy něco o každém z nás.

MINCE MÉ NOVÉ SBÍRKY Kniha Mít a být je rozčleněna do tří oddílů. Do prvního jsou zařazeny autorské stati studentek 2. ročníku navazujícího magisterského studia dějiny a teorie designu a nových médií na VŠUP a jimi přizvaných odborníků. Druhý oddíl přináší rozhovory s lidmi dostávajícími se do styku se sbíráním: s vetešníkem, s umělci, nebo s lékařkou, která se zabývá patologickým sbírání věcí, jež je třeba léčit. Třetí oddíl je věnován překladům zahraničních teoretických textů, na něž se, mimo jiné, odkazují někteří domácí autoři statí. „Čtvrtým“, neméně důležitým oddílem knihy, je nápadité řešení grafiky a obálky. Jeho autorem je Marta Maštálková a zejména přebal Mít a být zaslouží mimořádnou pozornost. Jeho pevný, průhledný plast je vlastně vyskládán z malých kapes, do nichž autoři vždy zastrčili několik drobných předmětů. V mém exempláři napří-

klad dvě viněty čajových sáčků a jedna mince. Každý přebal je tudíž originálem a zároveň se může stát základem vaší budoucí sbírky.

KULTURA SBÍRÁ Základem každého sborníku jsou každopádně příspěvky. Přínosem Být či nebýt je neobvyklé uchopení tématu. Jednak je znát už ve zmíněném členění knihy, v němž úvody do problematiky a odborné analýzy doprovází materiál, který může každému dát podnět k přemýšlení odborníka i laika. Zdánlivě neuspořádaná se na první pohled mohou zdát témata odborných statí. Zuzana Hošková pohlíží na sběratelství

"

z perspektivy fenomenologie, Jindra Tichá se zabývá podobou rodinných fotoalb. Mária Orišková zkoumá, jaké vztahy z minulosti a současnosti lze vidět mezi muzeem a obchodním domem a upozorňuje na proces „marketizace muzeí“, vedle ní Kateřina Kopalová píše o trendu znovu využitého odpadu k tvorbě „garbage designu“ a Hanka Sládková rozlišuje mezi sběrači a sběrateli a snaží se na jejich chování uplanit antropologická hlediska. Počet příspěvků je v knize vyšší a jejich pořadí jsem navíc neuvedl správně. Mým cílem je však naznačit, že, podobně jako každá sbírka, sborník nevyčerpává všechna možná hlediska, ale navrhuje pohlížet na sbírání jako na kulturní fenomén prostupující duše jednotlivců, utvářející vztahy v malých společenstvích i v celé společnosti, ovlivňující ekonomiku, spotřebu a vytváříjící problémy pro filosofy i umělce. Určitý rozstřel do více ohnisek výzkumu jen podporuje intenzivní zážitek ze všudypřímnosti sběratelského fenoménu. Pozitivem publikace je také její čtivost. Je překvapivé, s jakou bravurou zvládají příspěvky „pouzí“ studenti vysoké školy. Nezaškolenému laikovi sice nelze slíbit, že nenarazí na potíže s pochopením některých textů, ale právě úvodní stati a oddíl s rozhovory mu postupně umožňují získat základní orientaci v tématu. Mít a být je v každém ohledu ojedinělá kniha. Martina Pachmanová (ed.): Mít a být (Sběratelství jako kumulace, recyklace a obsese). Vysoká škola uměleckoprůmyslová v Praze, Praha, 2008. 224 stran, cena 420 Kč.

IGOR MULLER A PETR PÍSAŘÍK

LUDMILA SMEJKALOVÁ

Oba původem z Jižních Čech a v 80. letech studovali stejnou střední výtvarnou školu v Uherském Hradišti. Mnoho let si rozumějí, ale vystavovat spolu se rozhodli až letos. Müllerovi vyhovuje klasický závěsný obraz a malování spíše klidných abstraktních kompozic, Písařík v obrazech a objektech experimentuje s blyštivým glamour, extravancí a recyklací.

Pražské NoD se nedávno změnilo. Tam, kde byla zčásti galerie, je nyní kavárna, a v bývalém prostoru kavárny je galerie. Výstavu nedávné absolventky jednoho z malířských ateliérů AVU Ludmily Smejkalové by asi nejlépe vystihla pohádka „Jak Punk přišel na Slovácko, vzal si Cimbál za ženu a narodil se jim krojovaný Surrealistický Otesánek.“

Igor Müller, Petr Písařík: +-1. Wortnerův dům AJG, U Černé věže 22, České Budějovice (www.ajg.cz). Výstava potrvá do 3. května.

Ludmila Smejkalová: Paintings 01-08. NoD/Café, Experimentální prostor Roxy/NoD, Dlouhá 33, Praha 1 (nod.roxy.cz). Trvání výstavy neuvedeno. 23

OBSAH | FEJETON | POŠLI TO DÁL | TÉMA: BRAK | DĚJINY PŘÍTOMNOSTI | REPORTÁŽ | REFERÁT ROZHOVOR | ~ | KOMIKS A KŘÍŽOVKA | KULTURA | VÝTVARNÉ UMĚNÍ | LITERATURA | HUDBA | DIVADLO | FILM | ULIČNÍCI | SMS A E-MAILY | SVĚTOZOR

Autorka: Tereza Marečková

ŽIVÝ CHRÁM MÝTU STAŘÍ ŘEKOVÉ SLEDOVALI V AMFITEÁTRECH STÁLE TYTÉŽ PŘÍBĚHY. MÝTY PŘEVYPRÁVĚNÉ JEDNOTLIVÝMI AUTORY. DNEŠNÍ LIDÉ V MULTIKINĚ KŘÍSÍ LÁSKU NEBO SLEDUJÍ NEVĚROHODNOU ZÁCHRANU SVĚTA V SCI-FI KULISÁCH. PRAPŘEDKOVÉ VĚDĚLI, JAK JE DŮLEŽITÉ MÝTUS NEJEN INTERPRETOVAT, ALE I PROŽÍT V RITUÁLU. OLGA TOKARCZUKOVÁ VOLÁ STARÉ BOHY, A PROŽITEK NABÍZÍ ALESPOŇ LITERÁRNÍ, COŽ V JEJÍM PŘÍPADĚ NENÍ MÁLO. Bez příkras a bez předžvýkávání předkládá polská autorka svou verzi nejstaršího objeveného mýtu. Na hliněných destičkách klínovým písmem vytlačený a na slunci vysušený poklad, objevený na území dnešního Iráku. Však také na vztah dnešní bídy těchto končin k dávnověkému rozkvětu tamější kultury autorka v rozsáhlém doslovu, který je vlastně religionisticko-literární studií, upozorňuje.

VÝCHOD Z HROBŮ Bohyně Inanna sestoupila do podsvětí, do říše své sestry, aby zde překonala smrt a vrátila se na zem s vítěznou zvěstí o překonaném strachu a bolesti. Dnes v knize stejnou cestu podstupuje Anna In. Autorka se ale nesnaží příběh nějak násilně a překotně zatraktivnit. Vlastně ani nově rytmizovat. Spíš než napínavé čtení nečekaného vývoje událostí nám dopřává nahlédnutí do studny původního a odvěkého způsobu přemýšlení o světě, jeho smyslu a utváření. Pokorně na pravých místech sklání svou literární hlavu, a vlastní um dává do služeb pravidlům hliněných destiček. To se týká způsobu vyprávění a děje samotného. Jinak odívá prapostavy a praminulé město do svébytného slovníku. Kříží v něm současné palčivé detaily s nadčasovou poezií sumerské obrazivosti. Město jazyka mýtu o Anně In stojí na pevných základech. Labyrint města jako obraz světa je také jedním z literárních archetypů. Nekonečně spletité, zároveň křehké i neporazitelné je město nad hroby světa. V jeho nejvyšších patrech sídlí trojice legračních a zároveň děsuplných bohů

stvořitelů. Není snadné se k nim dostat přes množství sekretářek a zaseklých výtahů, a když se tak přeci jen stane, narazí žadatel na hranice jejich absolutní do sebe zahleděnosti. Mapování skutečnosti nejstaršího z mýtů pokračuje ještě u bohyně matky, která samozřejmě musí nakonec všechno zachránit. Vize jejího obydlí, vybydleného letiště daleko za městem, kde v malých disidentských skleníčcích pěstuje samostatné jedince lidského druhu, jiné než jsou ti stádní z města, je jedním z nejsilnějších momentů knihy. Konec i začátek světa, mezi řádkami salátu, s motykou v ruce, před sebou kočárek pro nepovedeného tvora, co se nemůže bez pomoci pohybovat. Bohové stvořitelé si ho splácali pro zábavu na jedné dlouhé hostině. Není pak divu, že se Ninma, nemocnější bohyně, odstěhovala za Město.

MOC ZAKRYTÉHO KOŠÍKU Po vzoru klínového písma rytmizují novelu především opakující se zaříkávadla. Uvozují prostor každého z vypravěčů, připomínají věci, které není dobré zapomenout. Přebírá tak další působivý postup pradávných vypravěčů – výčet. Jsou to vlastně malé básně, navrstvené v textu v podobě vyjmenovávání dalších a dalších věcí, které patří do popisované množiny. S vlastním tempem, rostoucí obsažností i gradací. Čtení z hrobů světa není zábavné a určitě takové nemá být. Je to archeologický průzkum osobního rezervoáru myšlenek, v porovnání s nekonečnou důmyslností copánkovatých hlav sumerských bohů a bohyň. Jejich nejsilnějším pojidlem a nejsvětějším klíčem je tajemství,

schované v záhadném i obyčejném košíku, který dosud ležel na větrných polích vedle letištních hangárů. Olga Tokarczuková ho bere do rukou, ale látku, která ho přikrývá, nechává nedotčenou. I my teď můžeme vědět o tomto tmelu tajemství stvoření, které zneškodňuje strach. Autorka nám o něm vyprávěla se vší úctou, rozhodně ale neopomněla humor, který dělá chrám jejího vyprávění místem skutečného a živého setkání. Olga Tokarczuková Anna In v hrobech světa Překlad Jan Faber Kniha Zlín, 2008

NOVINKY NA KNIHKUPECKÝCH PULTECH:

24

Ivan Wernish, Kominické lodě Druhé město, 2009

Tomáš Halík, Dotkni se ran Lidové noviny, 2008

Kominické lodě jsou souborem devíti prozaických textů, komponovaných jako jakési mikroromány. Jsou to přitom příběhy, z jejichž motivů by nejeden spisovatel dokázal skutečně vytěžit látku na rozsáhlý román nebo aspoň novelu.

Autor vychází z příběhu o „nevěřícím Tomášovi“. Představy o Bohu, církvi a víře „bez zranění“ autor považuje za iluze. Zdrojem inspirace je křesťanská i židovská mystika, Pavlova a Lutherova teologie kříže, postmoderna i poklady lidové zbožnosti a umění i autorovy vlastní zkušenosti z dlouholeté terapeutické i pastorační praxe.


Autor: Karel Veselý

VOLNÝ PÁD DO PEŘINY ZE ZVUKŮ NA SVÉM NOVÉM ALBU STAVÍ KANADSKÝ ELEKTRONICKÝ EXPERIMENTÁTOR TIM HECKER NÁDHERNÉ ZVUKOVÉ KATEDRÁLY. Kanadského hudebníka Tima Heckera jsem viděl koncertovat vloni na festivalu v rakouské Kremži. U jeho hudby se samozřejmě nedala čekat žádná pódiová show - Hecker se v maximálním soustředění krčil na pódiu za svým laptopem a mixem a snad ani na jeden okamžik nezvedl oči. Mnohem zajímavější ovšem bylo, co jeho hudba dělala s posluchači. Po prvních minutách si většina z nich posedala na špinavou zem, zavřeli oči a hodinu se nechali ovívat sonickými větry, které Hecker posílal z reproduktorů. Byl to zvláštní zážitek absolutní individuální intimity s hudbou. Držené elektronické tóny zaplňující celé slyšitelné spektrum připomínaly měkkou peřinu, do které se dalo krásně ulehnout. Podobný zážitek nabízí i jeho novinka An Imaginary Country – výlet do mimozemských zvukových krajin na pokraji ambientu a elektronického zvukového designu.

AMBIENTNÍ REVOLUCE Tim Hecker pochází z kanadského Montrealu a v začátcích své hudební dráhy nejprve tvořil elektronickou taneční hudbu pod jménem Jetone. Teprve jeho albový debut pod civilním jménem Haunt Me, Haunt Me Do It Again z roku 2001 znamenal vykročení do zcela nového hudebního prostoru. Hecker převzal bombastičnost otevřených kompozic post-rocku, které odmítají pracovat s tradičními písňovými atributy slok a refrénů a aplikoval je na elektronickou hudbu. Jeho sonické mrakodrapy obsahují prvky glitche (chybových zvuků) či postupů avantgardy (dlouhé držené tóny), nejblíže ale mají k ambientu. To nejpodstatnější v jeho hudbě se totiž odehrává v hlavách posluchačů. První desetiletí nového milénia je na poli alternativní hudby ve znamení nenápadné zvukové revoluce, v jejímž rámci se ohmatávají hranice slyšitelného. Je to navázání na praotce hudební

avantgardy Johna Cage a zároveň reakce na primitivní žvýkačkový pop a snižující se zvukovou kvalitu hudebních nahrávek, které trpí pod komprimací. V okamžiku, kdy se elektronická hudba zbavila dominance rytmu, mohla vstoupit do nové svobodné éry, jejímž symbolem je současný ambient v jeho různých podobách. Rakušan Fennesz (alba Endless Summer, Venice), Němec Wolfgang Voigt alias Gas (Zauberberg, Pop) nebo třeba norský hudebník Biosphere umí stvořit fascinující kompozice, které maximálně využívají zvukové spektrum slyšitelné lidským uchem. V posledních letech se k nim přidávají i hudebníci z okrajových žánrů, aby na ně aplikovaly pravidla ambientu - příkladem je například jiný kanadský projekt Nadja operující na rozhraní metalu a ambientu.

VZNEŠENÉ A FYZICKÉ Právě s Aidanem Bakerem z Nadja natočil Tim Hecker vloni velmi povedené album Fantasma Parastasie, na němž se prolnuly elektronické a kytarové plochy. Na svém sedmém studiovém albu An Imaginary Country se Hecker vrací k elektronice. Deska nijak výrazně nevybočuje z jeho diskografie, která v roce

2006 vyvrcholila albem Harmony in Ultraviolet. Z reproduktorů se na posluchače vyvalí stará známá sonická láva, vřelá a zároveň hypnotická. Oproti rozsáhlejším kompozicím poslední desky tentokrát volí kratší skladby, s nimiž jako kdyby chtěl namalovat obrysy neznámé země kdesi za horizontem. Proto názvy jako Borderlands nebo The Inner Shore. Do své zvukové palety přidává v první skladbě mellotron a nezapře svoji lásku k My Bloody Valentine, když například Sea Of Pulses v sobě má - přes všechnu abstraktnost - jistý popový náboj. Na pozadí majestátných držených tónů budují jemné rytmické pulzace efektní crescendo, kterým skladba končí. V nejdelší skladbě desky - osmiminutové Where Shadows Make Shadows po vzoru Nadja stupňuje hlukové nánosy až k finálnímu zvukovému zahlcení. Heckerova hudba připomíná katedrálu, ve své mohutnosti je absolutně f yzická a zároveň je v ní něco vznešeného a krásného. Dobrou zprávou je, že Hecker přijede své nejnovější album představit 29. května do pražského Paláce Akropolis. Jsem zvědavý, jestli si z něho čeští posluchači také sednou (doslova) na zadek.

TANCUJ JAKO PANTHER V rámci svého evropského turné dorazí na strahovskou Sedmičku oregonský hudebník Charlie Salas-Humara vystupující pod jménem Panther. Chlapík s historií v punkových a math-rockových kapelách hraje originální fúzi rocku, soulu, blues a funku, která skvěle zapadá do tavícího kotle současné brooklynské avantgardy. Od druhého alba 14 Kt. God, které vyšlo na prestižním labelu Kill Rock Stars ho v Panther doplňuje bubeník Joe Kelly (zakládající člen kapely 31 Knots). Jejich živá vystoupení se neobejdou bez Charlieho proslaveného epileptického tance, který v intimních podmínkách klubu 007 bude bezpochyby zcela ojedinělým zážitkem. Panther (USA), 27. 3. 2009, 007 Strahov, Praha 25


Autor: Mirek Drábek

PIKANTNÍ JEDNOHUBKY FESTIVAL MALÁ INVENTURA MÁ ZA CÍL UKÁZAT NOVÉ DIVADLO A TANEC V JEHO NEJPROGRESIVNĚJŠÍCH FORMÁCH. OVŠEM ZNÁM ČLOVĚKA, KTERÝ TVRDÍ, ŽE KRÁTKÉ, ÚDERNÉ A DOBŘE ZAŠIFROVANÉ PERFORMANCE ODPOVÍDAJÍ SOUČASNÉMU STAVU SVĚTA. DOBŘE VYPADAT, PRODAT SE, ZAHRÁT KDEKOLI A HLAVNĚ CO NEUNIVERZÁLNĚJŠÍM JAZYKEM, O TO JDE. Inscenace Petra Šourka Zlatý Diviš ohromila šachovou partií mezi narcistním zástupcem moci pořádajícím laciné workshopy a vědcem. Doménou inscenace je výtvarná stránka, kterou přebil mix ironických bonmotů. Co znamená, když si moc pohrává s talentem? 100 Wounded tears v divadle Ponec. Z jeviště čišel pot, slzy a práce. Mluvené slovo vytvářelo kontrapunkt a odlehčovalo. Po akademickém tanci bylo rázem veta. Nebylo vidět nahotu pro nahotu, ale nahotu a zároveň cudnost. V přímočarosti je síla. La Kantýna – mexická pohádka Anny Duchaňové nepostrádala půvab a atypické miniloutky. Marguézovské story je realizováno v barvách i polotmě, s kostlivcem, rajčaty i ropuchou, protože v těchto krajích se láska s krutostí a bizarností snoubí. Ve Stolování Jana Komárka nastoupilo sedm žen, sedm odcizených vykrojených portrétů jako by ze skicáře Modiglianiho. Světlo, stůl, sklenice, brambora, buben, příbor, svíčka, róby, toť vše. Tlukot vlastního srdce uslyšel. Nepřítomnost mužů nikomu nechyběla. Pokládám za dobré, že se Neúplný sen Jana Nebeského s velkými texty světové dramatiky /Goethe, Shakespeare, Pessoa,…/ odehrával v prostoru připomínajícím kravín. K tomu igelit, zemina, hudebník P. Fajt a výsostní hráči – D. Prachař a L. Trmíková. Verše vystoupaly jako slunce na pozadí komentářů: „to musí mít koule!“, „tohle dával Lála Pešek, pak dlouho nikdo, a teď až já“. Punc zatuchlé klasiky byl ten tam. A ve hře Každodennosti Štěpána Pácla aktéry zotročilo životní tempo a den se z radosti proměnil na povinnosti. Chceme to takhle? Autobusová zastávka nás začne dohánět. Vidět

jako příčinu lidských tragédií životní tempo, je zjednodušující a naivní. O hře Evropané Jiřího Adámka bylo napsáno dost. Hra předběhla svůj čas. Zjevuje „ptydepe“ nové evropské scény a ukazuje politiky jako loutky, které se ztrácejí v přívalu nikoli informací, nýbrž formulací. Oliva. Hermelín. Čabajka. Okurka. Rohlík. Money transformace Sekond hand woman - show pěti žen vedený Viktorií Čermákovou. Kabaretní čísla na téma peníze balancují na hraně trapnosti. Praní špinavých bankovek, magický vysávač /což nebyl muž!/ a outsiderství H. Třešňákové s prezentací D. Voráčkové jsou scény nejzdařilejší. Taneční soubor Nanohach si v Miluj mě vzal jako inspiraci lásku a Shakespearovy Sonety. Nezřízené řádění zamilovaných přivedlo aktéry mezi diváky. Nevadilo mu, že nenašel klíč, protože byl uchvácen. Navíc tanec s panákem - figurínou byla scéna tak občerstvující, neboť nevinnost omlouvá.

Arktický Robinson Vojty Švejdy o postavě cestovatele Jana Eskymo Welzla, který hledá svůj ráj, ukázal především dětem, jak ke štěstí dojdeme pouze skrze nepohodlí a rozhodnost. Pointa dílka, že se z arktického tygra, nepřítele eskymáků, vyklubal vykutálený dobrodruh – Čech, sice zapadla v záplavě dalších roztomilostí, nicméně hra nepostrádala vtip, hudební i pohybová čísla. A česko-německá hra Exit 89 napsaná J. Rudišem a M. Beckerem, režírovaná Jiřím Havelkou? Kaviár. K vidění bylo nesrovnatelné produkční zázemí a vyšší rozpočet, ale také příběh senilního starce, který je u benzínové pumpy svědkem morálního česko-německého úpadku, a přesto ho to u pomníku A. Dubčeka neodradí od úmyslu založit stát s lidskou tváří. Hudba živá i dobové šlágry. Scéna – benzínka, kde se čistota mísí s olovem a tedy smrtí. Z kamionu se rozutekla automatická hračka – plazící se ruský voják.

MICHAL PĚCHOUČEK – MUŽI MALUJÍ / DIVADLO Situace na vysokých uměleckých školách je vážná. Každým rokem se to zhoršuje. Všichni se staví do fronty a chtějí být umělci. Talent netalent. Všichni chtějí jen tvořit a nikomu se nechce makat. Ovšem ani AVU není žádná nafukovací bouda. Na malbu mohou letos přijmout jen jednoho uchazeče ze sedmdesáti a v jednom nevytopeném ateliéru připravuje zoufalý otec svého chlapce k talentovým zkouškám. MeetFactory, o. p. s., Ke Sklárně 3213/15, 150 00 Praha 5 režie: Michal Pěchouček / Jan Horák, hrají: Karel Dobrý, Jan Lepšík, Eva Hromníková, hudba: Petr Kofroň, autor sochy: Pavel Karous, zvuk: Roman Štětina, reprízy 6. a 27. 4., 20:00 26


Autor: Jan Kolář

VIDĚT NEAPOL A ZEMŘÍT UŽ LITERÁRNÍ GOMORA ROBERTA SAVIANA O NEAPOLSKÉM PODSVĚTÍ BYLA POSTAVENA NA PROLÍNÁNÍ FIKCE, ŠOKUJÍCÍCH REPORTÁŽNÍCH PASÁŽÍ A BEZBARVÝCH CITÁTŮ Z POLICEJNÍCH PROTOKOLŮ. I JEJÍ FILMOVÁ ADAPTACE ZACHYCUJE ŽIVOTY LIDÍ OVLÁDANÉ MAFIÍ V KALEIDOSKOPU NESOUMĚŘITELNÝCH VÝJEVŮ A NABÍZÍ OBRAZ, KTERÝ JE SOUČASNĚ NEPOCHOPITELNÝ I BOLESTNĚ NALÉHAVÝ. Všechny hlavní rysy filmu Mattea Garroneho jsou patrné už v jeho úvodní sekvenci, v níž se muži vtipkující uvnitř luxusního kosmetického salónu znenadání vzájemně povraždí. Třebaže jde o scénu, jež se svou pečlivou inscenací i nadupaným hudebním doprovodem vymyká zbytku takřka dokumentárního snímku, setkáme se v ní s motivy, jež se v jeho průběhu budou neustále vracet: s prudkou změnou v rovnováze sil, kdy se přátelský rozhovor gangsterů náhle překlopí v popravu, i s absencí jakéhokoli vodítka, jak událost, jíž jsme svědky, interpretovat. Jako by jen náhoda rozhodovala o tom, komu jaká připadne role. Ti, kdo zabíjejí, vypadají před UV lampami solárií stejně jako ti, co umírají – jedna nahá těla nacházejí smrt z rukou stejně nahých vrahů, jejichž tvář už navíc nikdy nespatříme, protože s dalším střihem se z filmu vytratí. Bezútěšný svět Scampie – neapolského předměstí, v němž a s jehož obyvateli Garrone svůj portrét Camorry natočil – se rozpadl do střepů krvavých událostí, jejichž logika nám zůstane navždy skryta. Je to blátivý prostor, v němž se nelze vyznat; je v něm možné pouze čekat na další děsivé bodnutí, které přinese následující scéna. Mafie je v Gomoře prezentována jako anonymní systém, v němž jsou donekonečna směňovány zbraně, peníze, drogy, lidská těla i jejich životy, aniž by bylo jasné, co má vlastně větší cenu. Šestice postavy, které Garrone ve svém filmu střídavě sleduje, tento mechanismus buď s jejich souhlasem, či proti jejich vůli pohltil – a přes všechny rozdíly, které si lze představit mezi dvanáctiletým poslíčkem a šedesátiletým bossem, mezi osamělým krejčím a dvojicí lupičů, jsou to všechno lidé se stejným osudem: pro-

měnili se v objekty, které lze směnit za jakýkoli jiný předmět, v trochu mechanické tvory, jež usilují pouze o to přežít další den. Gomora tudíž nelíčí konflikt mezi individuálním svědomím a osudovou předurčeností jako Coppolův Kmotr nebo bizarní kontrast mezi bezohlednou krutostí a kodexem cti jako Scorseseho gangsterky. Život v blízkosti Camorry je podle Garroneho život ve válečném stavu a jako televizní záznam války také svůj film natočil. Ruční kamera, jejíž neustálý pohyb nikdy nepředjímá, co se v záběru odehraje (jako by byl i kameraman zaskočen tím, co spatřil), ani střih, který bez přípravy přeskakuje z jedné epizody na druhou, nejsou vedeny snahou odvyprávět smysluplný příběh, ale výhradně cílem zachytit všechny podstatné okamžiky a shromáždit je na co nejmenším prostoru.

Kromě strhujícího vizuálního zpracování, které přináší, však tato metoda – pouze zobrazovat a nevysvětlovat, nehodnotit – občas působí trochu alibisticky. Jako diváci jsme sice ušetřeni sentimentu i moralizování, ale reportážní odstup, který nám zabraňuje identifikovat se s myšlením kterékoli z postav, nás může zároveň utvrzovat v pohodlné póze vnímat organizovaný zločin jako do sebe uzavřený svět, který nás sice může šokovat, ale nijak se nás nedotýká. Ani přesto však Garroneho film není ani chladný, ani konformní. Na to své svědectví o tom, jak se pod tlakem permanentního strachu mohou děti i starci proměnit v bytosti, v nichž – kromě tvaru těl, počtu končetin a povědomých vrásek v obličeji – nedokážeme rozpoznat žádné lidské rysy, říká příliš nahlas a příliš neodbytně.

EL PASO

PRACH ČASU

Ve filmu inspirovaném skutečnou událostí bojuje s úřady romská matka sedmi dětí o právo vychovávat je navzdory existenčním obtížím. Zoufale nepřipravenou, ale odhodlanou ženu podporují jen mladá advokátka, která celou kauzu zpočátku bere jako odrazový můstek své začínající kariéry, a poněkud nepraktický kurátor, jehož snahu pomoci přiživuje především zájem o atraktivní advokátku. Vzájemné předsudky budou muset nakonec odložit všichni.

Druhý díl autobiografické trilogie vypráví o režisérovi natáčejícím film inspirovaný osudem jeho matky. Až do konce svého života miluje dva muže, kteří jí lásku opětují. Postavy ve filmu se navzájem ztrácejí a znovu nalézají, míjejí se v čase, prostoru i v běhu nejdůležitějších událostí druhé poloviny 20. století. V prázdných berlínských ulicích se bezhlučně snáší sníh na dobu minulou, přítomnou i na celý okolní svět.

El Paso (Česká republika, 2009, režie: Zdeněk Tyc, 98 min.)

Prach času (Řecko, Itálie, Německo, Francie, Rusko, 2008, režie Theo Angelopulos, 125 min.) 27


Autor: Alena Vosáhlová

PYTLÁCI V PRAZE MOŽNÁ JSTE SE V PRAZE SETKALI S ÚKAZEM NADMÍRU NEPŘÍJEMNÝM: JDETE KOLEM NĚKOHO, KDO SE TVÁŘÍ JAKO PRODEJCE ČASOPISU NOVÝ PROSTOR. OSLOVÍ VÁS, NABÍDNE VÁM ČASOPIS, A KDYŽ ODMÍTNETE, SNESE SE NA VAŠI HLAVU SNŮŠKA NADÁVEK, PŘED KTERÝMI BY SE I VÍKO KANÁLU ČERVENALO. POPŘÍPADĚ NA VÁS DOTYČNÉ INDIVIDUUM PLIVNE. Anebo k vám přistoupí „prodejce“ s jedním kusem ošmudlaného časopisu, začne vám ho vnucovat a líčit dojemné příhody ze svého života (mám hladové děti, nemáme kde bydlet, pomozte atd.). Když se vám dotyčného nebo dotyčné zželí, zahájíte obchodní transakci. Jenže ouha: uslyšíte, že časopis sice stojí 40,Kč, ale že byste za něj měli zaplatit daleko více, neboť „prodejce“ má přece ty hladové děti a nemá kde bydlet a podá vám to tak, že za to vlastně můžete i vy. Tak za časopis zaplatíte třeba padesát nebo sto nebo dvě stě, protože těžko odoláte tomuto teroru, který na vás dotyčná osoba uplatňuje. A následuje zlatý hřeb - předáte peníze a najednou nevěříte svým uším: časopis vám nemůžu dát, mám poslední výtisk. Ale zítra, zítra přijďte, dám vám třeba dva… Potom nejspíš přemýšlíte, co se to odehrálo. Možná máte vztek, možná vám to celé přijde líto. Možná se vám honí hlavou: co to je za projekt, že v něm nacházejí uplatnění takoví podvodníci a sprosťáci?

PYTLÁCI Nový Prostor má v Praze dlouhodobý problém. Kromě našich legálních prodejců, kteří jsou pod každodenní kontrolou a jejichž zapojení

do našeho programu je spojeno s povinností dodržovat několik zásadních a poměrně přísných pravidel, existuje skupina „prodejců“ nelegálních, která si dělá, co chce. Interně jim říkáme pytláci. No a právě na ty jste narazili, pokud máte výše popsanou zkušenost. Na lidi, kteří parazitují na našem programu a zneužívají vaší dobroty. Jsou to lidé, kteří byli z našeho programu vyloučeni z důvodu závažného porušení pravidel spolupráce. Nadávali lidem na ulici, prodávali pod vlivem alkoholu i jiných drog, peníze, které vydělali prodejem časopisu, obratem ruky naházeli do výherního automatu. Anebo chodili tak špinaví (a odmítali své hygienické návyky změnit), že jsme se s nimi museli rozloučit. Zkrátka: rozhodli se projekt zneužívat k prohlubování svých životních průšvihů, nikoli využívat ke zkvalitnění svého života. Možná si říkáte: no to je teda pěkný. Ale jak se k pytlákům časopisy dostanou? Úplně jednoduše: někteří naši legální prodejci jim je prodají. Ptáte se proč? Protože jsou hloupí nebo vyčůraní anebo vše dohromady. Vidí okamžitý zisk. Nevidí ty zástupy lidí, kteří jsou z výše popsané zkušenosti otrávení a s celým projektem už nechtějí mít nic společného.

PLATNÉ PRŮKAZKY PRAŽSKÝCH PRODEJCŮ Časopis Nový Prostor kupujte pouze od prodejců, kteří se prokáží jednou z těchto průkazek. Platnou průkazkou se rozumí barevná verze dokladu opatřená fotografií příslušného prodejce. Prodejce, který se jednou z těchto průkazek neprokáže, je falešný prodejce, který kazí pověst skutečných prodejců i samotného časopisu. Pouze koupí časopisu od prodejců s platnou průkazkou podpoříte ty, kteří to skutečně potřebují a mají zájem pracovat podle pravidel určených Novým Prostorem pro vykonávání této činnosti.

28


HRRR NA NĚ Z pytláků nám už jde hlava kolem. Rozhodli jsme se, že jim maximálně znepříjemníme jejich fungování. A k tomu potřebujeme i vaši pomoc. V prvním kroku je třeba začít rozlišovat legálního a nelegálního prodejce. Legálního prodejce v Praze poznáte podle průkazky. Její vzory najdete na konci tohoto článku. Průkazka je vždy barevná a obsahuje: • rok platnosti • barevnou fotografii prodejce • křestní jméno prodejce • číslo průkazky • číselné a slovní označení prodejního místa • razítko a podpis pracovníka, který ji vystavil

• kontaktní telefon do Denního centra Praha Průkazka je vždy zatavená do laminovací fólie. Průkazka nikdy není černobílá, kopírovaná, poslepovaná. Prodejce nikdy nesmí prodávat v placené části přepravního prostoru metra. Legální prodejce může – kromě standardní průkazky – disponovat orazítkovaným potvrzením o doplňkovém či víkendovém prodeji vydaném pracovníky Denního centra. Toto potvrzení platí pouze a výhradně se standardní průkazkou – samo o sobě je bezcenné. Kontrolujte, prosím, prodejcům průkazky. Všímejte si, zda-li stojí na tom prodejním místě, které mají uvedené na průkazce či potvrzení.

RAZÍME, RAZÍME, RAZÍME Další naše opatření k zamezení pytláctví v Praze je to, že na titulní stránku časopisu razítkem tiskneme číslo průkazky prodejce, kterému jsme v Denním centru časopisy prodali. Číslice jsou poměrně velké, z dálky viditelné. Všímejte si, prosím, zda-li číslo na titulní straně časopisu odpovídá číslu průkazky, kterou musí mít prodejce po dobu prodeje viditelně umístěnou na svém oděvu. Jestliže čísla na průkazce a časopisu nesouhlasí, nekupujte si časopis od dotyčné osoby: podporujete tím pytláctví. Za přečtení tohoto textu a případnou spolupráci Vám děkuji pracovníci Denního centra Praha, odborníci na razítkování jednoduché i s mezidechem

SMS A E-MAILY Vážená redakce! Předem mého dopisu Vám chci poděkovat za veškerou práci, kterou vynakládáte na tvorbu a distribuci časopisu Nový prostor, potažmo pak i za pomoc, kterou to pro mnohé lidi v tíživé životní situaci představuje. Nový prostor si kupuji příležitostně, ale v podstatě vždy si v něm najdu články i názory, které jsou pro mne zajímavé, obohacující a k zamyšlení. Zamýšlím se často i nad osudem lidí, kteří časopis prodávají, kteří musí denně prostát mnoho hodin často v průvanu podchodů, metra či nádraží aby prodali pár čísel NP... Když si cestou k vlaku časopis kupuji ptám se jich vždy, jak se dnes prodej dařil, kolik výtisků se podařilo prodat a většinou se mi dostane informace že jen pár kusů. Nevím, zda je to součástí „strategie“, zcela však pochopitelné, která má více vyvolat soucit a pobídnout tak člověka k častějšímu a pravidelnému nákupu a nebo smutná výpověď o tvrdé a nelehké realitě prodejců NP. Probíral jsem tuto problematiku příležitostně s několika mými známými či příbuznými a v podstatě se shodli na tom, že jim přijde jako dost možná příčina nízkého zájmu o NP jeho cena...! Jistě každý chápe že polovina je podíl prodejce, ale prostě 40 kč asi lidem přijde hodně. Bráno čistě prakticky – čili při odhlédnutí pomocného aspektu NP lidem v nouzi, za 40 kč dnes člověk pořídí celou řadu plnobarevných periodik nebo časopisů. Jejich kvalita co do obsahu a zaměření je samozřejmě věc trochu jiná, ale to si bohužel ne každý uvědomí. Proto si osobně myslím, že prodejnost nového prostoru by pravděpodobně významně stoupla při snížení jeho ceny. Ne však za cenu snížení podílu pro prodejce (20 kč je dle mne naprosté minimum), ale třeba zvýšenou podporou časopisu z jiných zdrojů, nepůjdeli jinak, tak třeba i formou únosného zvýšení podílu reklamy. Tu člověk v dnešní záplavě komerce samozřejmě bere jako spíše nutné zlo, ale mělo li by to vést ke zvýšenému prodeji časopisu, mělo by to smysl. Výše zmíněné celobarevné časopisy jsou reklam plné a i přes to (nebo paradoxně právě díky tomu...?) mizí z regálů. Myslím, že vzhledem k celkovému počtu prodejců a primárnímu účelu zajistit jim obratem NP slušný a důstojný výdělek, by se orientace na širší spektrum zákazníků (ne pouze na ty kteří mají smysl pro pomoc druhému a tuto investici tak berou) lepší cenovou dostupností a konkurencí vyplatila!

Díky za čas pro názor čtenáře, S pozdravem a přáním všeho dobrého, Dan Nerad, Nymburk. Děkujeme vám za podnět a zájem o náš časopis. Také my bychom byli rádi, kdyby NP i svou cenou mohl konkurovat komerčním časopisům, které se často cenově podbízejí. Bohužel nemůžeme zlevnit, vyšší cena je daná tím, že nesledujeme čistě výdělečné zájmy a nemáme zázemí velkého vydavatelství. Na samotný časopis nedostáváme žádné dotace, příjem z prodeje je tedy zcela klíčový. I my bychom rádi zvýšili příjmy z inzerce, bohužel sociálně odpovědných inzerentů, kteří by nás touto formou podpořili a navíc zasáhli nemalou skupinu přemýšlivých čtenářů, se u nás nedostává. Pro reklamní agentury a běžné inzerenty jsme nepřijatelní právě svým zaměřením, nechtějí být spojování s těmi chudými a potřebnými. Prostě pro ně nejsme dost „sexy“. Realita je taková, že většina firem chce být i v charitativní oblasti spojována s atraktivní skupinou, jako jsou třeba hendikepované děti, nikoli s našimi prodejci, kteří si „přece za vše můžou sami“. Dobrý den, chci Vás požádat, zda-li byste mi mohli podrobněji popsat, jak má vypadat průkaz prodejce NP (podrobněji, než na Vašich web.stránkách). Potkala jsem totiž už několik „prodejců“, kteří se mi nezdáli věrohodní: – jeden z nich měl na průkazce Začátečník, ale neměl napsáno prodejní místo. Tvrdil, že když je začátečník, že místo psané nemusí mít. – Já se domnívám, že místo prodeje by měl mít každý, i začátečník. – druhá prodejkyně mi zase tvrdila, že průkazku má její manžel, že ona ji mít nemusí (pobíhali po ulici spolu, vnucovali NP každému). Jsou to jen 2 prodejci z mnoha, které po Praze potkávám a nevím si s nimi rady. Liší se totiž od mě známých prodejců, o kterých. vím, že jsou opravdoví. Ti stojí pravidelně na svém místě, nepobíhají a časopis nevnucují !! Předem děkuji za jakoukoliv odpověď S pozdravem, Dadová Elena Děkujeme, že vám není lhostejné, od koho si NP kupujete. Věříme, že článek na této dvoustraně vám ozřejmí všechny nejasnosti okolo legálních prodejců.

29


Apropos, Austria, March 2, 2009

Ana Keglevic

NORMAL IS UNBEARABLE MOST PEOPLE EXPERIENCE THE UPS, DOWNS AND MOOD SWINGS THAT PERMEATE EVERY DAY LIFE. CHEERFUL ONE DAY AND HAPPILY LEFT ALONE THE NEXT, THESE FEELINGS FLUCTUATE IN THE CONTEXT OF INDIVIDUAL EXPERIENCE. SUFFERERS OF A BORDERLINE PERSONALITY DISORDER (BPD) HOWEVER, DON‘T DO FLEETING MOODS. INSTEAD, MORE COMMON IS AN INTENSE ABYSS OF DEEP EMOTIONS. The term ‘borderline’ was originally coined to indicate a disorder somewhere between neurosis and psychosis. Today BPD is considered a disease in its own right, affecting mainly young women, but also men in varying degrees. A recurrent theme in the life of affected persons is something like an invisible barrier. The aim is to get as close as possible and eventually break through . The life of a ‘borderliner’ is usually one of extremes. Excessive use of drugs, excessive alcohol consumption, sleeping around, self harm, attempted suicide, bulimia, violent and aggressive behaviour. Life oscillates between heaven and hell, life and death. “I am capable of anything, especially against myself. Quite possibly I am balancing on the edge of a high rise building this very moment, flirting lovingly with death while gazing down, I feel incredibly heavy today, my heart breaks, there I go and hit the ground and gone is all of this pretty face and another wonderful life ends” is how one young female sufferer surmises her condition on the web-page of a self-help group. There is no way to tell when the mood swings from total euphoria to doom and gloom.

LIFE WITHOUT NUANCES “The basic emotion of sufferers from borderline-syndrome is one of desperation” analyses Anton-Rupert Laireiter of the information centre for clinical psychology, psychotherapy and mental health psychology at the university of Salzburg (Austria). Despair over the inner void, over a lack of emotions and fear of being nothing. Life is black and white, with idealization and devaluation alternating. Likewise perception of oneself swings from feeling all powerful to feelings of inferiority. The quest for love and being close to someone contrasts with the horror of being dumped. Knowing that at some point in time everything will derail, the great love turns into uncontrollable hate, truth into a lie, longing for intimacy into a feeling of being trapped. There are no shades of grey, measured judgements, no compromise, no moderation. Only all, or nothing. With the

30

desire to feel something, many borderliners will deliberately harm themselves and others either physically or emotionally. They walk through life numbed and enhance this state by dulling their senses with alcohol and drugs and drugging their mind until comatose. The inability to manage ones‘ emotions makes life very difficult for borderline personalities, according to psychologist Laireiter. Certain impressions or situations continue to trigger the same reaction – usually an over-reaction. This makes life alongside with a borderliner tough. A relationship is a constant emotional roller coaster of unconditional love and furious abuse, total unison and demands for freedom. Arguments are commonplace and innocuous events or thoughtless remarks can elicit strong reactions and emotions. Perceived “misbehaviour” is routinely punished with sulking and occasionally violence. Harmony is virtually impossible. Borderline sufferers in general are deemed resistant to therapy – especially since many of tend to get bored during the process and prematurely discontinue. Thus is it crucially important according to Anton-Rupert Laireiter “to weather the early storms and establish a connection between therapist and patient – but this can take years.” Time which a lot of borderliners chose not to invest. Some only attend therapy as long as they get a kick out of it. Like the young woman, whose kick consisted of defiantly staring at her therapist while refusing to utter a word for six months. Until one day she announced: “That‘s enough, tomorrow I am going to take up work again and will try to sort out my life.” Today she is leading a “relatively normal” life – as far as this can be said of a borderline-personality. Rather unusual for someone suffering from BPS, most cases end up way down – or at the top.

Difficult Fortune That Is Being A Celebrity”. In his career Bandelow has encountered many celebrities suffering from mental health problems, such as borderliners Robbie Williams and Michael Jackson. Rather sadly the latter once stated “there are only few moments in my life when I am truly happy, that is when I am on stage.” Bandelow views Borderline syndrome as the classic “limelight hog”-disease, hence his advice to people with an emotionally unstable personality in a magazine interview to look for a career as an artist because “the stage for some is more of a help than our efforts to therapy.” Clearly though, since 99 % of affected borderliners are not Robbie Williams, therefore not in the limelight, rather in hospital wards and generally on the fringes of society. Unlike those who can indulge themselves with fame, the majority have to choose between therapy or simply enduring their condition. The latter option according to Bandelow, beacuse if a sufferer manages to come through the age between 20 and 30 years, “they sometimes turn into very interesting personalities.” Mental health diseases like “Borderline” have received more public attention in recent years via music, but also through books and films. Generally a helpful trend according to psychologist Laireiter, because fear of something hidden and unknown is being reduced. TV series such as ‘Monk’ and films like ‘As good as it gets’ which confront topics like anxiety and compulsion to generate slapstick are a double-edged sword, he feels. More helpful would be something like an information event on psychiatric diseases, that charities such as ‘Promente’ organize, where experts are available to discuss these problems, because “after all life is not movie.”

BORDERLINE: THE “LIMELIGHT HOG” SYNDROME

Slovníček

The German psychiatrist and head of the anxiety outpatient clinic at the University of Goettingen, Borwin Bandelow, has recently written a book covering the subject “Of The

Unbearable – nesnesitelný Surmises – doměnky Trigger – spustit Desperation – zoufalství

TIRÁŽ

KODEX PRODEJCE Časopis Nový Prostor vychází od prosince roku 1999. Občanské sdružení Nový Prostor je nezisková organizace, která pomáhá lidem bez přístřeší v krizové životní situaci. Pomocí pouličního prodeje čtrnáctideníku nabízí lidem v tísni možnost získat základní prostředky. Redakce uvítá jakékoliv Vaše příspěvky a připomínky. Nevyžádané rukopisy a fotografie nevracíme, prosíme, neposílejte originály. Publikujeme pouze původní práce, publikované textové zprávy jsou bez korektur.

Adresa redakce: Nový Prostor, Řeznická 14, Praha – Nové Město, 128 00, tel.: 222 233 309, e-mail: [email protected], koncept: Robert Sztarovics, výkonná ředitelka: Dagmar Kocmánková, tel. 608 150 553, šéfredaktor: Alexandr Budka, redakce: Martina Křížková, Tomáš Havlín, Zuzana Brodilová, grafik: Štěpán Bartošek, grafický koncept: www.lab-ad.cz, inzerce a marketing: [email protected], 220 199 303 Adresy distribucí: Praha – Řeznická 14, Praha 1 – Nové město, tel.: 222 233 309, Dagmar Kocmánková (ředitelka) tel.: 608 150 553 ([email protected]), Alena Vosáhlová ([email protected]) tel.:608 259 039, Brno – Pekařská 18, 602 00, Gabriela Hrozinová, tel.: 776 782 468, 545 217 297 ([email protected]), Hradec Králové – Azylový dům Matky Terezy, U Mostku 472/5, 503 41, Petr Macl, tel.: 777 299 525 ([email protected]), Ostrava – Azylový dům pro muže – budova „B“, Lidická 54, Ostrava – Vítkovice, 700 30, Petr Jícha, tel.: 776 020 914 ([email protected]), Plzeň – Diecézní Charita, Krizová služba, Cukrovarská 16, 301 00, Jan Jung, tel.: 777 786 642 ([email protected]), Olomouc – Charita Olomouc, Marek Grunt, tel.: +420728188184, ([email protected]), Pardubice – SKP centrum Portus, Milena Dostálová, tel.: +420464629249 ([email protected]), Uh. Hradiště – AD. Sv. Vincence, Na Hradbách 700, Staré Město, 686 03, tel.: 572 542 988, České Budějovice – Charita ČB, AD pro muže, Riegrova 32, Václav Kučera, tel.: 387 315 388 Představenstvo o. s. Nový Prostor: Robert Sztarovics, Dagmar Kocmánková Občanské sdružení Nový Prostor je členem International Network of Streetpapers a projektu No Borders. Registrace: MKČR 8342, ISSN 1213-1911 Tisk: Europrint a. s.

NÁZORY AUTORŮ NEMUSÍ VYJADŘOVAT STANOVISKO REDAKCE. MINISTERSTVO PRÁCE a sociálních věcí ČR

Středisko kresťanské pomoci Pardubice

PRODEJCE NOVÉHO PROSTORU NESMÍ: 1. Prodávat mimo místo jemu přidělené a uvedené na jeho průkazu. 2. Být po dobu prodeje pod vlivem alkoholu nebo jiných drog. 3. Používat vulgárních výrazů, nadávek, rasistických, sexistických či jinak společensky nepřípustných obratů ve styku s veřejností, ostatními prodejci nebo pracovníky výdejny. 4. Obtěžovat při prodeji kolemjdoucí a zdržovat je proti jejich vůli nebo zdržovat dopravu. 5. Žebrat nebo jiným nepovoleným způsobem požadovat od lidí peníze, pokud má na sobě viditelně průkaz prodejce. 6. Slovně či fyzicky napadat jiného prodejce časopisu a nutit ho, aby opustil své prodejní místo. 7. Prodávat časopis na cizím soukromém pozemku či prostoru. 8. Páchat kriminální činnost nebo takovéto činnosti napomáhat, zvláště je-li viditelně označen průkazem prodejce časopisu Nový Prostor nebo má-li s sebou časopisy. 9. Prodávat časopisy neregistrovaným, neoznačeným nebo vyloučeným prodejcům. 10. Nesprávně vracet zpět z částky přijaté od kupujícího. 11. Požadovat od kupujícího víc, než je oficiální cena časopisu. 12. Prodávat jiné zboží než časopisy. 13. Prodávat bez průkazu, který je opatřen jeho registračním číslem a fotografií a který musí nosit na viditelném místě. 14. Poškozovat dobré jméno časopisu a společnosti Nový Prostor.

Prodejcem Nového Prostoru se může stát každý, kdo písemně potvrdí, že je starší 16 let, je v sociální nouzi a zaváže se dodržovat Kodex prodejce. Tento kodex je stejný ve všech časopisech sdružených v INSP – mezinárodní organizaci zastřešující pouliční časopisy z celého světa. Stížnosti na prodejce v Praze prosíme telefonujte na 608 259 039, Alena Vosáhlová V Brně na 776 782 468, Gábina Hrozinová

Sbírkový účet je od 21. 3. 2008 obnoven.

Číslo účtu: 1061013598/5500

Referát: Rozhovor: V PRODEJI OD 16. BŘEZNA 2009

Recommend Documents