Quo vadis, Kuba? marta kolarova V PRODEJI OD 28. DUBNA 2009

PROSÍME, KUPUJTE JEN OD PRODEJCŮ, KTEŘÍ STOJÍ NA SVÉM PRODEJNÍM MÍSTĚ A MAJÍ PLATNÝ PRŮKAZ!

Reportáž:

Rozhovor:

Quo vadis, Kuba? marta kolarova

CENA: 40 KČ / POLOVINA PRO PRODEJCE

328 V PRODEJI OD 28. DUBNA 2009

OBSAH | FEJETON | POŠLI TO DÁL | TÉMA: DĚTI: MAJÍ SI KDE HRÁT? | DĚJINY PŘÍTOMNOSTI | REPORTÁŽ | REFERÁT ROZHOVOR | ~ | KOMIKS A KŘÍŽOVKA | KULTURA | ULIČNÍCI | SMS A E-MAILY | SVĚTOZOR

EDITORIAL

OBSAH

Vážené čtenářky, vážení čtenáři!

fejeton: VĚČNÝ ČECH

Pořekadlo praví, „dětmi nezatopíš“ a je to pravda. Můj syn Orlík nám takhle loni v ohništi sice skončil, ale hned zase vyskočil. Naštěstí, bylo to totiž v odlehlých horách Srbska, nedaleko Prištiny, kde jsem trávil svou první šéfredaktorskou dovolenou. Volili jsme ihned bleskový přesun zpět do vlasti, i když si dnes říkám, že místní lékaři měli díky nedávným válečným událostem možná s podobnými zraněními více zkušeností, než ti naši. Zpáteční cesta po rozbitých silnicích v dodávce, která nevynikala ani rychlostí, ani spolehlivostí, se sténajícím synem za zády, patřila k nejhorším otcovským zážitkům. Rodičovství je zkrátka velmi nevděčná a nepohodlná role. Zvlášť, když okolní svět je plný nástrah a neoplývá zrovna vstřícností a pochopením k vašemu potomkovi. Děti jsou sice naší budoucností, ale my jim mnohdy moc růžovou budoucnost nechystáme. Dovedete si představit, jak se náš svět musí jevit z perspektivy ani ne metrového a ani ne čtyřletého caparta? Dětské výšplechty a svérázné logické výroky patří k vděčnému arzenálu televizních bavičů a možná právě proto jim málokdo věnuje náležitou pozornost, natož aby se nad nimi vážně zamyslel. Je to škoda, protože dítě umí být velmi všímavý pozorovatel a nemilosrdný duchovní mistr, uštědřující rány zenovou holí. Výchova dítěte je velké dobrodružství s nejistým výsledkem, každá chyba může mít dalekosáhlé důsledky a výsledek je předem dán: Nakonec vám potomek tak jako tak přeroste přes hlavu. Stejně jisté je, že každý rodič bude svým dítětem někdy zahanben a je velmi těžké v takové situaci nepodlehnout pokušení a nevyužít své převahy k popření nebo dokonce pomstě za takovou situaci. Dětský svět zkrátka není žádná idyla a vztah rodičů a dětí už vůbec ne. Svět je plný malých tyranů i rodičů požírajících své děti. Zlí a nesympatičtí lidé se takovými nestali přes noc, mnoho z nich bylo zlými a nesympatickými dětmi. Přes všechny stíny ale platí: S dětmi je lepší a veselejší život, pořiďte si je!

/Stern/

DĚTI: MAJÍ SI KDE HRÁT? BÍDA V DĚTSKÉM PATŘE

Pošli to dál

DĚTI: MAJÍ SI KDE HRÁT? DĚLNÝ ÚDĚL /Křížková/

/Havlín/

DĚTI: MAJÍ SI KDE HRÁT? DĚTSTVÍ JAKO VÝCVIKOVÝ TÁBOR /Brodilová/

HRAČKY PLAČKY /Budka/

4–5

6–7

dějiny reportáž: přítomnosti: QUO VADIS, VÝCHODNÍ BLUDY KUBA? V ČESKÉ KOTLINĚ /Fiala/

8–9 referát: HUDEBNÍ PRŮMYSL (ZNOVU) NA ROZCESTÍ

/Just/

10 – 11 rozhovor: REBELSTVÍ S GLOBÁLNÍ PŘÍČINOU /Novotná/

/Veselý/

12 – 13 ~:

14 – 15 komiks: SAMOROST

HOZENÁ PUNČOCHA MICHELLE OBAMOVÉ

/Bažant, Novák/

16 – 17 kultura: VÝTVARNÉ UMĚNÍ

18 – 20 kultura: LITERATURA /Marečková/

/Ptáček/

křížovka

HUDBA

/Hajdáková, Děd/

/Veselý/

21 kultura: DIVADLO /Dubcová/

22 uličníci: ZPROPADENÉ SPROPITNÉ

23 SMS a E-maily:

/tým NP/

24 – 25 světozor: HEART OF THE MATTER /Clifton/

FILM /Prejdová/

26 – 27

28

29

Alexandr Budka

Ilustrace na obálce: Puk-Puk

SPOJENÍ

VÁBNIČKA NA PŘÍŠTĚ

Redakce Nový Prostor Řeznická 14 Praha 1 – Nové Město, 128 00 tel.: 222 233 309 sms: +420 774 789 079 e-mail: [email protected] www.novyprostor.cz

Chudoba cti netratí, ale mají u nás chudí skutečně možnost žít kvalitním a důstojným způsobem života? Bojuje naše společnost s chudobou nebo ji jen zametá pod koberec, aby těm šťastnějším nekazila konzumní radovánky?

30

3


Autor: Jan Stern

VĚČNÝ ČECH Milí východoevropané, možná si vzpomenete, že nedávno navštívil Prahu sám nejvyšší, tedy americký prezident. Asi si řeknete: „Ježiš, co to sem tahá? Vždyť už je to hezky dávno, to jde teda s křížkem po funuse.“ Ale pomalu s tím unuděným vzdycháním, které slyším až sem. Považte, jak by asi dopadli autoři bible, kdyby jejich spoluobčané na zprávy o návštěvě nejvyššího reagovali takovýmhle kňouráním, že „už je to dávno“. Považte, jak by asi dopadl sám Ježíš, kdyby po zmrtvýchvstání pořád někdo remcal a trousil cosi o „křížku po funuse“. Takhle to nejde. Jen hezky vzpomínejte. Předtím než měl sám nejvyšší promluvit na Hradčanském náměstí, konaly se přípravy. Součástí příprav byl, jak si možná vybavíte, i seznam zapovězených předmětů, které si návštěvníci za žádných okolností nesmějí vzít sebou. Patřila mezi ně i pet-lahev, neboť prý by do ní šlo nalít jakousi třaskavou tekutinu a zahubit s ní prvního muže, první dámu, prvního mediálního specialistu, prvního řidiče a kdo ví, zda by se v ohrožení nemohl octnouti i první pes a jeho první blecha. Možnost výroby bomby v pet-lahvi nechci nijak zpochybňovat, jen mě okamžitě zarazilo, jak bude první ochranka tuto pet-lahev u obamychtivých Čechů vyhledávat. Po chvilce zamyšlení jsem již neváhal, dychtivě se v Den D a v Hodinu H usadil do svého Křesla K a hledal ho. Koho? Já mu říkám Věčný Čech. A věřte mi: zase přišel. Nemohl jsem si ho nevšimnout. Zatímco se čekalo pár Hodin H na Prezidenta P, kamera na Jeřábu J pročesávala shromážděný dav a tu jsem ho spatřil. Věčný Čech si povšiml, kterak k němu míří oko kamery, sáhl pod kabát a ukázal ji. Celému světu. Ano, pronesl svou pet-lahev! Třímal ji v ruce jako živoucí Socha svobody (než ji zase rychle schoval pod kabát). Byla samozřejmě prázdná a byla to jen půlitrovka. Ale přesto to byl výkon hodný Věčného Čecha. Prvně jsem o něm slyšel před léty. Tehdy, jistě za velkých obětí a po namáhavém úsilí conquistadora, objevil, že česká pětikoruna má stejnou váhu a velikost jako jistá mince našich západních sousedů. A brzy také zjistil, kterak využít této osudové náhody. Ta pětikoruna totiž přesně zapadala do jistého západoněmeckého automatu a šlo za ní získat balíček silonových punčoch. Však víte, jak bylo těžké se k našim západním sousedům propracovat přes železnou oponu, ale Věčný Čech se, kupodivu, přeci jen dokázal propracovávat tak hojně, až museli naši západní sousedé ten automat zrušit.

4

Tudle se Věčný Čech zase ohlásil. Možná si vzpomínáte, že jistý pražský restauratér, pod tlakem globální ekonomické krize, dal na vědomí, že u něj za jídlo může každý zaplatit, kolik uzná za vhodné. Pevná cena měla být jen za pití (ten restaurant se specializoval na lepší vína). No, byl to zajímavý reklamní tah. V zahraničí, odkud to pan restauratér odkoukal, docela zabral. Avšak já se válel smíchy, ledva jsem o tomhle „marketingovém nápadu“ uslyšel. Kdepak s marketingem na Věčného Čecha! Ihned jsem věděl, že se opět otevře Blaník, náš hrdina vyjede v zářivé zbroji a vezme sebou i svou družinu. Věru vzal. Pan restauratér musel svůj „trik“ zrušit po dvou dnech. Varianta, že přišel takový zvláštní pán s veselýma očkama, objednal si minerálku, želví polévku, nadívané labutí krky, sacherdort, a pak s dobráckým úsměvem vložil číšníkovi do rukou dvacetikorunu, byla tak častá, že by si pan restauratér mohl brzy za hrst těch dvacetikorunek jít koupit leda provaz, a bylo by mu asi i jedno, že je vyrobený v protekcionisticky chráněné robotárně v Ulanbátaru. Pokud se vám zdá, že o Věčném Čechovi vykládám tak nějak s hořkostí, opravdu se vám to jen zdá. Kupodivu, já ho mám docela rád.

Asi i proto, že kus jeho nesmrtelné podstaty sálá i v mé duši. Pochopil jsem to, když mne nedávno zavalila lavina cukru. Přesněji malých pytlíčků cukru. Aby bylo jasno: já si totiž nikdy nesladím ani kávu, ani čaj. A tak, když mi dva pytlíčky cukru položí na talířek hrníčku s kávou v restauraci, s vrozenou nonšalancí ho nenápadně přesunu do kapsy své košile. Přeci jim ho tam nenechám, že. Přeci jsem si ho zaplatil, že. Pravda, párkrát jsem se optal sám sebe, co s těmi cukry budu dělat, když nesladím ani doma. Ale sám sebe jsem vždy odbyl pohrdlivým úsměvem. Pravda, cukr časem ukázal svou sílu. V mé kuchyni zabral veškeré mísy, krabičky, šuplátka, kořenky, anektoval příborník a začaly se mu sbíhat imperiální sliny i na lednici a sporák. Právě ve chvíli, když jsem si řekl, že takhle už to dál nejde, vytrestal mě diktátor cukr lavinou spuštěnou rafinovaně z kredence. Pak už přišel rázný krok a během jednoho slunného odpoledne jsem s pomocí kolečka na maltu svou kuchyň od cukru sametově osvobodil. A teď schválně: myslíte, že se od té doby balíčku cukru na talířku v restauraci odřeknu? Zkuste hádat, věční Češi!


MARKETINGOVĚ VYMAZLENÁ BIBLE O Bibli se často říká, že je nejprodávanější knihou všech dob. Přesto je současné třeštění kolem tzv. překladu 21.století nevídané. Kdo by se nadál, že v naší ateismem proslulé zemi se octne Bible na předních místech žebříčků bestsellerů a největší knihkupectví jí věnují celé výlohy. I největší skeptici připouštějí, že náhlý masový zájem o Písmo je potěšující. Na místě je však i trocha opatrnosti. Coby bývalý knihkupec mám v živé paměti mnoho podobných, umným marketingem vyvolaných bublin a dobře vím, že knihu zakoupit ještě rozhodně neznamená také přečíst. Vysoké prodeje Bible rozhodně neznamenají nějaké duchovní probuzení národa, tak jako česká kotlina není plná neonacistů jen proto, že se před pár lety ve stejné roli trháku octl Mein Kampf.

NEW!

Znalost biblických příběhů patří ke všeobecnému vzdělání, stojí na nich samotné základy naší kultury a běžně už ani nevnímáme, kolik rčení, obratů a lidových historek je z ní odvozeno. Vše co tyto poklady více zpřístupňuje, navíc bez přímé vazby na institucionalizované náboženství, je proto potěšitelné, zvlášť když to není vykoupeno přílišným zpovrchněním původního textu ve stylu „letem biblickým světem, snadno a rychle“. Bylo by však škoda pro nový překlad zapomínat na ty staré osvědčené, které nám i přes propast staletí dokáží zprostředkovat poselství textu v celé jeho mohutnosti. Tak jako mé oblíbené přísloví Šalamounovo v podání Bible Kralické: „Bys blázna v stupě mezi krupami píchem zopíchal, neodejde od něho bláznovství jeho.“ Alexandr Budka

BEZPEČNÝ ŽIVOT (PRO PŘIZPŮSOBIVÉ) Když byl před časem v maďarské vesnici Tatárszentgyörgy zastřelen romský otec s pětiletým synem na útěku z hořícího domu, zdálo se, že podobná zvěrstva zůstanou vyhrazena místům, kde se „západ“ objímá s Balkánem a české bory budou poklidně šumět dál. Pak ale, doprovázeny výkřikem „Cikáni, vyhoříte!“, prolétly oknem domu ve Vítkově na Opavsku čtyři zápalné láhve a nechaly za sebou tři zraněné. Nejhůř dopadla dvouletá Natálie, která v době uzávěrky bojovala v nemocnici o život s popáleninami na osmdesáti procentech těla. Stojí za pozornost, jakým způsobem se kauzy chopila média. Samozřejmě, v prvním kroku striktně odmítla násilný čin. Na pozadí nešťast-

né události ale ihned začaly vycházet články, které detailně prozkoumávají soukromý život napadené rodiny Sivákových. Nejprve jsou zobrazováni jako normální bezproblémová rodina. „Nejsou s nimi žádné problémy. Jen děti občas vbíhaly pro zábavu na silnici,“ psaly například Lidové noviny, jejichž redaktor neváhal zajít se pozeptat na prospěch dětí do místní školy. „Jsou bezproblémoví. Jejich rodiče chodí na třídní schůzky a platí jim různé kroužky,“ prozradila učitelka. Pak se na okrajích textu objevily spornější zprávy. Sivákovi prý neměli v domě trvalé bydliště, děti občas povykovaly na náměstí a otec Sivák měl už před útokem nastoupit do vězení za

menší krádež. V rámci mediální logiky zřejmě záleží na tom, jestli oběť trestného činu platí dětem kroužky anebo odklízí v zimě sníh. Kádrování životního stylu a ujištění o bezproblémovosti Sivákových může sice přiklonit latentně rasistickou českou společnost k odmítnutí útoku, ale také ustavuje důvodové spojení mezi „přizpůsobivostí“ a napadením. A zdůvodnění, to je první krok k legitimizaci. Jsme svědky toho, jak je vyplácení sociálních dávek vázáno na „přizpůsobivost“. Snad se nedožijeme dne, kdy bude na míru sociální konformity vázána také bezpečnost. Tomáš Havlín

DÍTĚ JAKO RUKOJMÍ Když ČSSD počátkem dubna, krátce poté co se ji podařilo vyslovit nedůvěru současné vládě, začala představovat svá programová témata pro nadcházející volby, bylo možné si mezi nimi všimnout i zmínky o problému sociálního vyloučení českých Romů. Což o to, jakýkoli náznak promyšlené koncepce v oblasti, které doposud za důležité téma považovali snad jen populističtí politici regionálního formátu typu Jiřího Čunka či starostky Chomutova Ivany Řapkové, je jistě chvályhodný. Některé části tvz. Oranžové knihy, která ambiciózní plán likvidace českých ghett představuje, však budí přinejmenším rozpaky. Kromě obecné analýzy mapující příčiny chudoby Romů, se dokument obsáhle věnuje také jejich nízkým šancím na dosažení kvalitního vzdělání.

Nápravu současného katastrofálního stavu, kdy tři čtvrtiny romských dětí končí ve zvláštních školách, vidí autoři textu v jejich větším zapojení do systému předškolního vzdělávání. Navrhovaný způsob, jak zvýšit motivaci romských rodičů k tomu, aby své dítě zapsali do školky, však není zrovna nejšťastnější. Předpokládá se totiž, že výplata resp. výše sociálních dávek bude docházkou čtyřletých a starších romských dětí do mateřské školky podmíněna. Praktickým důsledkem tohoto principu je jen těžko představitelná situace, kdy by v budoucnu sociální pracovníci zodpovědní za výplatu dávek museli lustrovat rasový původ rodin s předškolními dětmi. Přitom rozhodnout z pozice státní autority, kdo je Romem, a kdo nikoli je nejen zhola nemožné, ale také bezesporu diskriminační.

Oranžová kniha nadto působí dojmem, jakoby se její autoři nedokázali přesně rozhodnout, zda mají být navrhovaná opatření spíše represivní – tedy žádná školka, žádné dávky, či zda mají být romští rodiče s dětmi zapsanými ve školce finančně zvýhodněni oproti jiným rodinám. V prvním případě by se k romské národnosti zřejmě nehlásil vůbec nikdo z žadatelů o sociální dávky, v případě druhém pak naopak nejspíše všichni. K pošramocené důvěryhodnosti navrhované koncepce navíc přispěla i česká média, která ji prezentovala ve stereotypním líbivém hávu biče na nepřizpůsobivé Romy. Ne nadarmo se někdy říká, že cesta do pekel je dlážděna dobrými úmysly. Tomáš Malík

5


Autor: Tomáš Havlín

DĚTI JSOU SPOLEČNOSTI SVATÉ, ALESPOŇ TEORETICKY. VLÁDNOU ALE JEN DO CHVÍLE, NEŽ OPUSTÍ DOMOV A VSTOUPÍ DO VEŘEJNÉHO PROSTORU. ŠPINAVÉ ULICE PLNÉ AUT Z NICH DĚLAJÍ VYHNANCE VE VLASTNÍM KRÁLOVSTVÍ. A NEZACHRÁNÍ TO ANI DĚTSKÁ HŘIŠTĚ. míná prezidentka Sítě mateřských center Rut Kolínská. Ve srovnání s tím jsou dnes veřejné prostory pro matky s dětmi o dost přístupnější a dříve obvyklý přeškrtnutý kočárek se stává druhem na vymření.

ZÁBAVA S TETRAPAKEM

„Jak se tady pak má člověk vejít?“ ptá se brněnský kavárník Martin Roztočil. Pne se na špičkách a s imaginárním tácem v rukách se pokouší protáhnout v prostoru mezi stolky kolem imaginárního kočárku, který mu přehrazuje cestu. Nejde to. „Matky s dětmi sem nepatří, ať chodí jinam,“ vysvětluje, proč si dal na dveře piktogram přeškrtnutého kočárku. Sám má dvě děti, ale ty už jsou odrostlejší. Když přijdou do kavárny, sednou si, usrkávají brčkem džus a ani nedutají. Roztočil vysvětluje averzi k dětem obvyklou rétorickou směsí na téma slušnosti a nepřizpůsobivosti: jedno dítě se chová slušně, ale devět z deseti jsou nevychovanci. To si pak začnete v tramvaji hlídat tašku, taky vás mohou pokousat. Nejsem rasista, ale…Ztrácím

6

přehled, jestli se mluví o Romech, dětech nebo volně pobíhajících psech. Existuje podnik, kam smí romské dítě se psem? Zákaz kočárků přinesl Roztočilově kavárně nové zákazníky. Lidi, kteří si nezvykli na přítomnost dětí na veřejnosti a považují ji stále za něco nenormálního, co do „pánského klubu“ nepatří. Přesto jde o ojedinělý konzervativní retroskanzen. Nejen restaurace a kavárny se totiž učí vstřícnosti. Nemusí nabízet rovnou dětský koutek, ale židličku pro děti už má kdekdo a obvykle se najdou také pastelky nebo nějaká společenská hra. „Situace se za posledních dvacet let hodně zlepšila. Tehdy bylo skoro nemožné chodit s dětmi třeba do galerie a i kojit na veřejnosti bylo nenormální,“ vzpo-

To ale neznamená, že se děti mohou volně pohybovat všude a prostředí je k nim přátelské. Aby aktivisté pojmenovali problémy, se kterými se děti ve veřejném prostoru stále setkávají, mluví někdy o „dětském patře“. Na mysli přitom mají způsob, jakým byste uviděli svět, kdybyste měřili metr dvacet. Co se děje vysoko nad touto hladinou, nemá pro děti zásadní význam. Nestudují výlohy a billboardy, rozhoduje to, co je na jejich úrovni a na dosah ruky. A co se často nachází pod rozlišovací schopností architektů a plánovačů. Výsledný obraz není zrovna útěšný. Podle Kolínské doplácí dětské patro zejména na prostou lidskou nedbalost a bezohlednost. Lidé v klidu odhazují věci na zem, aniž by si kolikrát uvědomili, že ho tak zaplňují odpadky. V lepším případě obaly a nedopalky, v horším nebezpečnými střepy nebo injekčními stříkačkami. „Kapitolou sami o sobě jsou pejskaři. Po svých miláčcích, kterých si váží nad zlato, nejsou často ochotni uklízet,“ tvrdí Kolínská a poukazuje na výzkum, který si její sdružení udělalo mezi matkami. Nečistota v něm stojí na prvním místě seznamu věcí, které dětem komplikují venkovní pobyt. Špína ale představuje obtíž spíš pro rodiče. Pro děti, které mají odpadky za vítané zpestření, je podstatnější, že zejména městský pseudoprostor na ně vůbec nemyslel. Rodiče už své ratolesti mnohdy raději nepouštějí ven, aby nepadly za oběť přebujelé automobilové dopravě. Děti zůstávají doma, ale o mnoho tím nepřicházejí, protože v ulicích designovaných podle hesla „nakupuj nebo jeď dál“ chybí cokoli, co by si mohly osvojit nebo přetvořit. Venkovní prostor jim neposkytuje materiál pro aktivitu a představivost, a tak není divu, že v tomto chudém, nudném a navíc nebezpečném dětském patře vezmou zavděk i odhozeným tetrapakem. Změna je přitom možná a dá se začít od maličkostí. Dobrý příklad nabízí třeba mateřské centrum v Táboře, které před několika lety

OBSAH | FEJETON | POŠLI TO DÁL | TÉMA: DĚTI: MAJÍ SI KDE HRÁT? | DĚJINY PŘÍTOMNOSTI | REPORTÁŽ | REFERÁT

FOTO: DAVID KUMERMANN

ROZHOVOR | ~ | KOMIKS A KŘÍŽOVKA | KULTURA | ULIČNÍCI | SMS A E-MAILY | SVĚTOZOR

nenechávají žádný prostor pro fantazii. Koneckonců, kdo si pokusí připomenout nejvýraznější vzpomínky na dětství, nejspíš nazná, že nejlepší hřiště bylo všude jinde než tam, kde je hřiště oplocené a oficiální. Jakékoli křoví, skrýš nebo oprýskaná zídka naplní obrazotvornost dítěte spolehlivěji než pár ohnutých železných trubek, i kdyby měly být vytvarované do podoby středověkého hradu.

především tvořit. Tato možnost je nyní okleštěná. Kvůli přísným normám, na které tlačí i stavební lobby, třeba není dost dobře možné, aby dětská hřiště svépomocí vytvářeli rodiče společně se svými potomky, pokud se nejedná o soukromý pozemek. Například obyvatelé jihočeských Borovan už před pár lety zjistili, že kvůli přísným vyhláškám nejsou schopni ani oprávněni postavit hřiště, které by odpovídalo všem bezpečnostním parametrům.

NE PRO DĚTI, ALE S DĚTMI

Za problémy dětí ve veřejném prostoru může hlavně obyčejná lidská nedbalost, říká Rut Kolínská

uspořádalo výstavu Cesty malých chodců a následně prosadilo ozvláštnění chodníků. „Do pásů s žulovou mozaikou byly vloženy kamenné žulové desky většího formátu tak, aby vytvářely klikatou cestu, kterou dospělý chodec vnímá jako dekor, ale dětem poskytuje prostor pro jejich fantazii. Pro někoho to mohou být třeba kameny ve vodě, které je možno přeskakovat, pro jiného cesta z bludiště,“ vysvětluje Kateřina Bláhová z místního mateřského centra. Dětské patro se tak dá obohatit celkem jednoduše. Chce to jen trochu pozornosti k obyvatelům suterénu.

DOSPĚLÁ HŘIŠTĚ Špína a nepřízeň, kterým jsou děti vystaveny ve veřejném prostoru, vedou k jejich vytlačování do přesně vyhrazených míst. Urbanisté tomu říkají funkční dělení prostoru. Každá věc (a tedy i dětská hra) v něm má své místo a proluky mezi jednotlivými body představují pouze únavné intermezzo, které je třeba co nejrychleji překonat. Plavat se chodí do akvaparku, za zábavou do multiplexu a děti? Dětský prostor, to je stále především prostor dětského hřiště. I kdybychom ale přistoupili na to, že dítě se nemá cítit dobře všude, ale aspoň někde, vyjde nám, že prostorově segregované „oázy“ pro děti trpí těmi stejnými nedostatky jako širší prostor města. Průzkum, který si Síť mateřských center udělala před dvěma lety, ukázal, že dětská hřiště v České republice jsou v žalostném stavu. „Monitorovali jsme více než sto hřišť, pouze k deseti z nich nebyly žádné výhrady,“ vzpomíná Kolínská. Rodiče si opět stěžovali na nepořádek, rozbité lavičky, chybějící oplocení nebo neudržované herní prvky. Stejně jako v případě městského prostoru je ale zásadnější, že hřiště neodpovídají ani tak dětským potřebám, jako spíš představám, které si o potřebách dětí utvořili dospělí. Hřiště za miliony pro certifikované firmy se tak zaplňují unifikovanými hračkami, které svou doslovností, definitivností a jednoznačným užitím

Pokud existuje způsob, jak vytvářet prostředí pro děti, pak se neobejde bez zapojení jich samotných. Podle architekta Karla Havliše z brněnské VUT se podobné pokusy v Česku v minulosti vyskytly, ale byly typické spíš pro státem podporovanou hromadnou výstavbu. „Například když Kurt Gebauer vytvářel v 80. letech umělou krajinu na sídlišti v OstravěFifejdách, pokoušel se do ní zapojit prvky, které by vyhovovaly těm nejmenším i už odrostlejším dětem,“ říká Havliš s tím, že plán se měl opírat o komunikaci s místními obyvateli. „Myslím si, že vůle tehdy existovala, ale znalost dětských potřeb nebyla zrovna vysoká,“ dodává. Dnes se zapojení komunity objevuje spíše zřídka a pokud k němu vůbec dojde, mají místní jen poradní hlas. Příkladem může jít třeba projekt Plácky, který připravil brněnský magistrát ve spojení s antropology z Masarykovy univerzity. „Naši studenti chodili během semestru do sociálně vyloučené lokality známé jako brněnský Bronx a mluvili s dětmi i staršími obyvateli. Na základě toho jsme vytipovali několik míst i podobu prostoru pro děti, který ve čtvrti zatím chybí,“ říká Irena Kašparová z fakulty sociálních studií. Magistrát už si z nabízených variant vybral. „Máme tři místa, teď jsme zažádali o peníze z Evropské unie,“ tvrdí zastupitelka za Stranu zelených Kateřina Dubská. Ideální by ale bylo, aby se zejména děti mohly podílet nejen na určení místa, ale také na jeho podobě – aby ho mohly nejen konzumovat, ale

KDYŽ VAŠE DÍTĚ POSTAVÍ LOĎ V legislativní zdi ovšem zeje skulina, která by aspoň částečně mohla odkrývat vchod do dětské zahrady. Připouští totiž existenci takzvaných „hřišť plných dobrodružství“, která mají volnější režim. Na západ od nás se jedná o zaběhaný model, stačí se podívat do Německa nebo Rakouska, a rozdíl oproti běžným hřištím je znát na první pohled. Děti jen nekorzují mezi připravenými atrakcemi, ale naopak si je samy staví. Vzít a použít mohou cokoli, co se jim dostane pod ruku. Výsledky někdy připomínají organicky rostoucí města třetího světa. Domky slepené ze všeho, co je k mání, bunkry, atypické lavičky nebo dokonce dřevěné lodě. V Česku zatím dobrodružná hřiště nezdomácněla, což je chyba. Volnost je na nich sice vykoupená stálým dohledem pedagoga, ale dětská kreativita dostává zelenou. Pokud bychom navíc chtěli být optimisté, mohli bychom si myslet, že svěřit dětem vládu nad vlastním prostředím může být první krok k tomu, nechat je překročit rezervace hřišť a vepsat se do širšího prostoru města. (Pouze) zahraniční projekty, jako je přestavba nábřeží v německém Lipsku, dokazují, že dát dětem slovo nevede k žádné katastrofě. Naopak, jak ukázal další projekt s dětskou účastí – stavba italského příměstského bydlení Coriandoline – děti mohou mít leckdy rozumnější představy než dospělí, plnící si v izolovaných satelitech sen o rodinném bydlení.

7


Autorka: Martina Křížková V kuchyni panuje mírný chaos. Špinavé a čisté nádobí, časopisy, knihy, hračky rozložené všude v dosahu, z kouta je slyšet pračku. Laura Kopecká je se synem doma už rok a v tuto chvíli jí zabírá většinu energie. Původně jsme se měli sejít v nedaleké kavárně, ale manžel, který slíbil hlídání, musel zůstat v práci. Pokoušíme se o plynulou konverzaci. František ovšem potřebuje stálou pozornost. Alena se snaží v jeden okamžik: vařit čaj, odpovídat na otázky, podávat mu hračky, krmit a udržovat jeho, sebe i návštěvu v dobré náladě. Je nevyspalá, včera do noci psala článek, který měl uzávěrku. Syn ale dnes vstal už v šest ráno. „Chci aspoň trochu pracovat, a tak píšu články, překládám nebo tlumočím. Jsem sice doma s dítětem, které mám ráda, ale potřebuji čas od času používat i svoji hlavu,“ vysvětluje své poněkud hektické životní tempo sympatická třicátnice. Péče o malé dítě nemusí duši ženy zcela uspokojit. Zejména hned na několik let, které s ním v Česku obvykle doma tráví. Přesto rodičovský pár, který se snaží stočit kormidlo času do současného století a starost o dítě si rozdělit, částečně svěřit ratolesti příbuzným či soukromým nebo veřejným institucím a realizovat se i jinak, stále naráží.

Alena Vávrová by se i na mateřské ráda profesně uplatnila, moc šancí u nás ale nemá.

VÁHA MLADÝCH ŽEN Alena Vávrová se snaží být stále aktivní, sama ale přiznává, že to příliš nejde. I když pracuje z domova, musí mít hlídání, aby se mohla na práci soustředit. Druhá možnost je psát po nocích, když František usne. Uvítala by proto, kdyby se na den dva v týdnu mohla vrátit do práce. Syna by hlídala babička. Půlúvazek, o který by stála, jí ale její předchozí zaměstnavatel neumožnil a při hledání jiné práce zatím nebyla úspěšná: „Vedla jsem předtím několik zahraničních projektů a nechci jenom proto, že mám dítě, někde postávat u kopírky. Ráda bych měla práci, která by mne někam posouvala a považuji to za normální,“ říká Vávrová. Jak ale vyplývá z tři roky staré studie Výzkumného ústavu práce a sociálních věcí, normální to vůbec není. Alespoň u nás. Na trhu práce obecně chybí flexibilní úvazky a málo se využívají možnosti jako práce z domova či volná pracovní doba. Pro české ženy s malými dětmi, které by rády pracovaly v době rodičovské dovolené na menší úvazek, nebo i pro jejich partnery, kteří by si naopak chtěli děti trochu více užít, nastává proto období hledání jehly v kupce sena. Zaměstnavatelé, kromě pár opravdu velkých nadnárodních firem, si pracovního potenciálu především mladých žen příliš neváží a nesnaží se podobná místa ani nabízet. Takže většině z nich nezbývá než brát příležitostné práce a zůstat po dobu rodičovské dovolené pár let v domácnosti. K mýtickému půlúvazku přitom v Česku v současnosti zřejmě nestačí ani znalost pěti cizích

8

MÍT DĚTI JE TAK PODSTATNÉ, ŽE KVŮLI TOMU ČLOVĚK LECCOS PŘEKOUSNE. A NEMUSÍ TO BÝT SNADNÉ. ZEJMÉNA PRO ČESKÉ ŽENY ZNAMENÁ RODIČOVSTVÍ ŽIVOT V PROSTORU PLNÉM NEJRŮZNĚJŠÍCH SPOLEČENSKÝCH OMEZENÍ, JEŽ SE MĚNÍ JEN POMALU.


KRKAVČÍ MATKA Touha po adekvátním uplatnění prácechtivých českých matek ale nedochází příliš často naplnění ani po skončení rodičovské dovolené. „Když vidí svoje vzdělání a praxi a srovnají je s místy, která se jim po rodičovské nabízí, obvykle nakonec rezignují na vlastní kariéru a vezmou, co je,“ podotýká ředitelka Gender Studies Linda Sokačová. Ženy přitom nejčastěji doplácejí na obyčejné předsudky. Prý je natolik vytěžuje starost o potomstvo, že nejsou schopny vydržet pracovní nápor, navíc často zůstávají doma s nemocnými dětmi. Převeden do statistiky tento názor například znamená, že ve věkové skupině od třiceti do čtyřiceti let je nezaměstnaných až několikanásobně větší procento žen (zejména středoškolaček) než stejně starých mužů. „Je to obrovský luxus nevyužívat takovýto potenciál pracovních sil,“ říká kolegyně Sokačové Lada Wichterlová, která je toho času již potřetí na mateřské dovolené. Poukazuje na snahy evropských vlád o zvýšení zaměstnanosti žen, neboť je to jedna z možností, jak zvýšit prosperitu celé společnosti. Když bylo prvnímu synovi tři čtvrtě roku, sama nastoupila do zaměstnání na poloviční úvazek. „Kromě dobré nabídky v tom určitě hrála svou roli i obava z horší možnosti dalšího uplatnění, pokud bych na pár let zůstala doma,“ říká Wichterlová. V takové situaci se ovšem pracující matky musejí vyrovnat se silným společenským tlakem. Převažuje zde psychologická škola, která říká, že děti mají zůstávat do tří let doma s jedním s rodičů, nejlépe s matkou. „Děti dnes dobře prosperují, ale když jsem nastupovala takhle do práce poprvé, nemohla jsem se úplně zbavit pocitu, že nejsem dobrá matka, nesouhlas okolí byl velmi silný,“ vypráví Lada Wichterlová. Přestože o tom, že o syna bude částečně pečovat chůva, rozhodli s manželem společně, zodpovědná před vnějším světem byla téměř automaticky pouze ona.

vzájemná rodičovská výpomoc nebo miniškolky, ale problémy s jinak chronicky narvanými školkami, kam vždycky bude chodit většina dětí a kam se nyní nevejdou, neřeší. „Skoro likvidační je pak situace u jeslí,“ podotýká ředitelka Gender Studies a vychvaluje instituci, jež u většiny obyvatel vyvolává negativní asociace na pomezí nočních můr. Podle ní těch pár desítek zařízení pro děti zhruba od jednoho roku, jež v republice zbyla, dávno nepřipomínají bývalé socialistické jesle. Naopak personál i péče jsou zde velmi kvalitní. Pokud sem ale rodiče umístí dítě na více než pět dnů v měsíci, přijdou automaticky o rodičovský příspěvek. „Má to částečně svoji logiku, není důvod, aby stát platil jednu službu dvakrát. Peníze, které vezme rodičům, ale nedává zpět do jeslí, nýbrž vrací do státního rozpočtu,“ říká Sokačová. Jesle nejsou zadarmo, mohou stát od jednoho do pěti tisíc korun měsíčně a doplácí na ně ještě obce, které je zřizují a často na ně prostě nemají. Z těchto důvodů se ocitají na pokraji zájmu, i když by problém žen, které chtějí či musejí pracovat a potřebují hlídání, mohly do značné míry řešit. „Ne všichni mají babičky, jež nepracují, bydlí blízko a automaticky se starají o vnoučata a ne všichni si mohou dovolit chůvu,“ doplňuje ji Wichterlová. Systém, který předpokládá, že jeden z rodičů několik let nepracuje, může podobné detaily snadno přehlédnout. Největší rozdíl oproti západnějším evropským zemím tak Linda Sokačová vidí především ve faktu, že tam diskriminaci rodičů na rozdíl od nás nikdo nezpochybňuje a snaží se s ní aktivně něco dělat.

MUŽI, KTEŘÍ MIZÍ „Řekla mi to jasně: jestli chceš dítě, tak budeš aspoň částečně doma,“ popisuje s jistou nadsázkou bývalý zaměstnanec úřadu vlády Hynek Bečvář, jak se při večeři dohodl s partnerkou

o své pracovní budoucnosti. Novou práci pak už hledal s ohledem na tuto dohodu. Současný zaměstnavatel mu neumožnil zkrácený úvazek, za to ale může tři dny v týdnu pracovat z domova. Jeho přítelkyně Marie Černá díky tomu musela přerušit vědeckou kariéru jen částečně. V české realitě by možná nemuselo jít až o tak ojedinělý čin, pokud by společenské klima nenahrávalo přesně opačným trendům. Kromě tradičního českého konzervatizmu jde především o fakt, že zde muži stále berou vesměs větší platy než jejich partnerky. V analýze Centra pro ekonomický výzkum a doktorské studium se říká, že je to dlouhodobě v průměru okolo 30% ve prospěch mužů. Nerovnováha je daná především tendencí k segregaci jednotlivých povolání podle pohlaví. Méně placená práce skoro dědičným údělem patří ženám. V situaci, kdy má rodina vyžít z jednoho platu, je tak rozhodování poměrně snadné. Až na mizivé výjimky v řádu několika procent tak domů k dětem a vstříc výše nastíněným problémům nastupuje stále stejná polovina populace. A muži pak bez odžité zkušenosti mizí fyzicky z rodin, které musejí finančně zajistit. Marie Černá má zkušenosti z předchozího vztahu, z něhož má již dvě děti, kde to zhruba takto fungovalo. „Manžel normálně pracoval a chodil denně domů po sedmé. Psala jsem disertaci a byla doma s dětmi. Nutně se nám pak rozdělily naše zájmy a potřeby. Nebylo to dobré pro nikoho: ani pro mě, ani pro mého bývalého partnera, ani pro děti ani pro náš vztah,“ vysvětluje, proč se snažila dopředu s Hynkem dohodnout na jiném modelu a dodává: „Mít děti ovšem není jen o ztrátách a faktu, že se člověk nemůže realizovat. Řada lidí leccos kvůli dětem skousne, právě proto, že získali něco zásadnějšího, co tyto věci přesahuje. Rodičovská láska pak může být v tomto smyslu zneužitelná.“ 2 X FOTO: DAVID KUMERMANN

jazyků, studia doma i v zahraničí, stáže na Harvardu či Columbia University, spolupráce na mezinárodních projektech a manažerský post v jedné z největších českých neziskovek, jako je tomu v případě Aleny Vávrové.

Z POMEZÍ NOČNÍCH MŮR Na podobném předpokladu, tedy že některý z rodičů (obvykle se míní žena) bude tři roky s dítětem doma, stojí i současná politická aktivita směrem k rodinám. Podle Sokačové je velmi nevyvážená. Zavádí se sice novinky jako vícefázová možnost čerpání rodičovské dovolené, na druhou stranu se ale ztěžují podmínky například ženám, které nejsou zaměstnané a podnikají. Stejně tak ministr (dnes již v demisi) Petr Nečas navrhuje alternativní modely péče o předškolní děti, jako je

Linda Sokačová, ředitelka Gender Studies

9


Autorka: Zuzana Brodilová

COS TO ZASE UDĚLAL? NEŠAHEJ NA TO! A TO SE NEMÁŠ CO UČIT? PŘEMÝŠLEJ KONEČNĚ O SOBĚ… KONVERZACE RODIČ – DÍTĚ. MOŽNÁ NESPOKOJENÝ RODIČ A NESNESITELNÝ VÝROSTEK, CO POTŘEBUJE USMĚRNIT. MOŽNÁ ALE TAKY RODIČ, JEHOŽ NESPOKOJENOST JE PROSTĚ K NESNESENÍ A HLAVNĚ S KONCEM V NEDOHLEDNU. vlastních nenaplněných ambic a plánů. „Tlak na výkon je tu stejný, ale rodiče přitom sami nemají zkušenost ani představu, jaké je pod takovým tlakem žít,“ říká k tomu Barbora Krčmářová. Dítě, které má uspokojit potřebu naplnění kariéry rodičů, si přitom často ani nemůže vybrat a dělat aspoň to, co ho baví – svými neúspěchy a neschopností se s nimi vyrovnat to za něj už před lety rozhodli rodiče.

Pokud má dítě dobře „našlápnuto“ a nepotká na začátku života zapšklou sudičku, která by mu postavila do cesty jednotku šikanujících spolužáků, nemoci nebo asociální rodiče, ale podaří se mu krom dalšího v porodnici vyhrát rodiče milující, může se zdát, že je na dobré cestě. I s nejušlechtilejšími úmysly míněná rodičovská snaha „dát potomkovi to nejlepší“ ale může někdy stát na začátku průšvihu, jehož ozvěny se mu budou s otravnou vlezlostí vracet celý život.

SEBER MI TU MOŽNOST

NEUROTICI NA DÁLNICI Litanii podobné té v úvodu se asi sem tam nevyhne nikdo, kdo má děti. Občas se dá při pohledu na přidrzlého potomka pochopit, občas to přetaženým rodičům prostě ujede. Někdy je ale v jejím podtextu i mantra doby o osobním úspěchu a výkonu jako nejdůležitější hodnotě povýšená na první přikázání. Pokud se u takového „milujícího“ rodiče navíc potká s představou, že co je dobré pro něj, je nutně dobré i pro jeho dítě, můžete se vsadit, že za chvíli uslyšíte opakování výčitek, zákazů a příkazů v obměněné podobě znova. A zítra zas. Urputná snaha o to, aby mělo dítě život přímý a rychlý jako novou dálnici, často stojí v protikladu s výchovou, která připomíná podmínky výcvikového tábora. Místo blízkosti přísnost, místo pochvaly nekončící kritika. Jedničky, výhry a úspěchy jako jednoznačná samozřejmost. Na konci výchovného „tréninku“ pak ale překvapivě nestojí zocelený voják nebo vojanda, ale vystrašený, neurotizovaný a chronicky přetížený dospělý – nároky rodičů vzal za své a tvrdé podmínky si ordinuje zcela samostatně. Dokáže sice „tvrdě zamakat“, tam ovšem jeho jistota nejednou končí.

PETRA ANEB STRATEGIE SEBEZNIČENÍ Oba rodiče vysokoškoláci s velkou knihovnou a spoustou zájmů. Ideální prostředí pro rozvoj dítěte. Každý den po škole první, druhý, třetí kroužek a samé jedničky jako samozřejmost – příslib budoucí kariéry na dosah. Petra.

10

„Doma už naštěstí nebydlím dlouho. To nekončící dusno bylo k nevydržení,“ říká možná trochu překvapivě pětadvacetiletá Petra a na každém jejím slovu je slyšet, jak moc se kontroluje. Nejen ve škole musela být ve všem nejlepší, selhání jí snadno neprošlo ani nikde jinde. „Myslela jsem si, že na vysoké to bude konečně lepší, ale našim se nelíbí obor, co studuju, nepřijde jim dost perspektivní. Když se objevím doma, je to tak vlastně pořád ten stejný stres,“ říká Petra a vysvětluje, proč začala chodit na terapii. „Možná i kvůli podvědomé snaze konečně se jednou rodičům zavděčit jsem si pořád přibírala další a další povinnosti, až se to prostě nedalo zvládnout. Pak jsem zkolabovala v tramvaji a začalo mi být jasné, že takhle nemůžu dlouho vydržet. Došlo mi taky, že i kdybych nakonec učila na Harvardu, naši mi řeknou jen: Fajn, a co dál?“ Psycholožka Barbora Krčmářová mluví v této souvislosti o extrémně náročných rodičích. Jejich motivace k tvrdé výchově přitom může být různá. Petřiny rodiče by nejspíš označila jako „výkonové“. Sami možná zažili podobně náročnou výchovu, každopádně v současnosti zabírá práce a výkonnost medailové příčky jejich hodnotového žebříčku. A z hodnot rodičů se snadno stávají hodnoty dětí. Těžké potom je, když se dítě takových výkonově orientovaných rodičů rozhodne – podobně jako třeba Petra – rodičovskou životní strategii odmítnout. Ačkoliv své rozhodnutí dokáže racionálně snadno zdůvodnit, emočně se s ním a s výčitkami, které je provází, vyrovnává těžko. Jde koneckonců o přání mámy a táty. Ještě o něco složitější je pak život s rodiči, kterým dítě slouží jako prostředek k uspokojení

Petřin příběh je vlastně překvapivě známý a jeho protagonisté by mohli mít tisíce jiných jmen, jejich osudy jsou si ale každopádně v mnohém podobné. Třeba v tom, že jenom zřídka někdo zvenčí pochopí, jak těžké to v životě mají nebo měli jako malí. Jejich rodiče jim přece do života otevřeli tolik možností… Na rozdíl od dětí bitých či zanedbaných si také nikdo hned tak nevšimne, že něco není v pořádku. Kdo by věnoval speciální pozornost vážně a dospěle se tvářící spořádané holčičce, která nosí samé jedničky? Přetížením zúzkostnělých dětí přitom nemusí být málo. To potvrzují třeba statistiky Linky Bezpečí. „Za rok 2008 se na nás kvůli problémům v rodině obrátilo více než sedm tisíc dětí. Téměř polovina z nich volala buď kvůli obavám z reakce rodičů na špatnou známku či jiný problém nebo přímo kvůli jejich přehnané přísnosti či přílišné kontrole doma,“ říká Hana Petráková, která Linku bezpečí vede.

VYKRMENÍ STRAŠÁCI Zvýšení tlaku na výkon a úspěch souvisí i se změnou atmosféry ve společnosti, jejíž furianti nezapomenou nikdy zdůraznit, že „každý dnes musí spoléhat jen sám na sebe, každý strůjcem svého štěstí“. Za přehnaným tlakem na co nejlepší výsledky a „úspěch“ ve společensky oceňovaných oblastech tak často může být prostě rodičovská víra v hesla doby a strach, že milované dítě zůstane osamocené a neschopné se o sebe postarat. Jenže z rodičovských strašáků se snadno stávají dětské noční můry a fobie ovládající každodenní fungování. A proti nim rozhodně nejde bojovat ani pečlivou přípravou ani soustředěným výkonem.


Autor: Alexandr Budka

HRA JE TOU NEJDŮLEŽITĚJŠÍ ČINNOSTÍ KAŽDÉHO DÍTĚTE, JE DOSLOVA JEHO „PRACÍ“. HROU OBJEVUJE SVĚT, OVĚŘUJE SI SVÉ POZNATKY, HLEDÁ ŘEŠENÍ ŽIVOTNÍCH SITUACÍ, KTERÉ UŽ BRZO PŘIJDOU DOOPRAVDY. HRAČKY BY TOTO DĚTSKÉ ÚSILÍ MĚLY PODPOROVAT, NIKOLI HATIT. K profesionálnímu výkonu je třeba profesionálních nástrojů. Toto reklamou hojně využívané pravidlo ovšem pro svět dětských her platí jen částečně. Jistěže je třeba, aby hračky byly kvalitní a hlavně bezpečné, ale myslet si, že čím kvalitnější či spíše dražší hračka, tím lepší hra, by bylo velmi pošetilé. Přesto právě této pošetilosti rodiče často propadají. První zásadou by proto měla být uměřenost. Vždyť mnohý velikán dojatě vzpomíná, jak jeho nejoblíbenější hračkou bylo dřevěné polínko a hračky z odpadu, vlastnoručně vyrobené chudými dětmi z rozvojového světa, patří k hitům dobročinných aukcí.

TEORIE HRY PRO RODIČE Jen s malou mírou nadsázky je možno říci, že výběr správného druhu, kvality a množství hraček pro vlastní ratolesti, navíc s přihlédnutím k osobnostnímu typu a vlohám dítěte, je úkol tak náročný, že by zasluhoval samostatný studijní obor. Klasická teorie her naneštěstí nepomůže, to přenechejte ekonomům. Vlastní zkušenosti jsou téměř nepoužitelné, neboť vývoj kráčí příliš rychle a reklama leda tak uvede v omyl či znechutí. Nakonec vybíráme hračky hlavně podle vlastních nenaplněných tužeb z dětství, naštěstí co uchvátí tatínka, většinou baví i syna. Pro inspiraci můžete vyrazit na Pražský hrad, kde se nachází druhé největší muzeum hraček na světě. Dětem je ovšem vstup zakázán, což je velmi rozumné pravidlo, z přemíry lákadel hrozí totiž psychická újma. Jistým vodítkem můžou být doporučení spotřebitelských organizací, soutěž o hračku roku a různé certifikáty a značky. Těch existuje celá nepřehledná džungle, místních i mezinárodních. Některé hodnotí jen zdravotní nezávadnost, jiné se snaží zohledňovat i kvalitu a pedagogický přínos hraček. Bohužel žádná příliš neposuzuje dopad hraček na životní prostředí. Ten je totiž značný. Více jak osmdesát procent hraček na našem trhu pochází z Číny a převažujícím materiálem jsou samozřejmě plasty, z nichž nejhorší pověst má měkčené PVC. Je to produkt chlorové chemie a k jeho změkčení se používají ftaláty, velmi záludné toxické látky, které se mohou třeba cucáním uvolňovat do organismu.

NEBEZPEČÍ PIŠTÍCÍCH PŘÍŠEREK Nemenší mohou být škody na psychickém zdraví a to nejen dětí, jejichž mladá nervová soustava je celkem odolná, ale hlavně rodičů. Neporušitelným výchovným pravidlem se tak pro mě stal zákaz všech hraček, které piští a vyluzují jakékoli elektronické zvuky. Přesvědčila mě k tomu stonožka, jež po zmáčknutí každého z mnoha článků svého plastového těla přehrávala výběr klasických melodií „od Bacha po Vlacha“, v digitální, osmibitové úpravě. Bohužel v době všudypřítomného akustického smogu tichých hraček mnoho není, i u nevinně vypadajícího dřevěného předmětu nemáte jistotu, že na vás nepromluví syntetickým hlasem. Pokud se něco takového do rukou dítěte vloudí, doporučuji zanechat hračku navždy třeba u prarodičů, aspoň si také trochu užijí.

UNIKÁT ABC Pro generaci Husákových dětí byl jednou z nejoblíbenějších hraček časopis ABC mladých techniků a přírodovědců. Také byl náležitě nedostatkový a na svou dobu i drahý, celé tři koruny! Zdroj mnoha návodů, plánků a tipů jak si vyrobit hi-tech hračky, tehdy jinak nedostupné, byl i průkopníkem dnes nejoblíbenějšího předmětu hry – počítačů. Hlavně v něm ale pravidelně vycházely světově unikátní papírové modely architekta Richarda Vyškovského, dokonalá prověrka šikovnosti a trpělivosti každého kluka. Dnešní ABC, součást vydavatelství Ringier,

už je bohužel jen stínem své slavné minulosti. Návody a informace nahradila hlavně více či méně skrytá reklama na pomíjivé produkty hračkářského a zábavního průmyslu.

LEGO VERSUS MERKUR O kvalitách stavebnice Lego nelze pochybovat, nadchne spolehlivě každou další generaci. Přesto i zde lze vysledovat, že komerční tlaky poněkud snížily kvalitu a výchovný efekt. Minulostí jsou dříve převládající krabice univerzálních kostek, z nichž bylo možno tvořit s nespoutanou fantazií. Nahradily je specializované sběratelské řady, vybízející ke koupi dalších a dalších doplňků, jinak si přece není možno dobře hrát! Kreativitu nahradila doslovnost – co bylo dříve nutné vytvořit samostatně z mnoha různých kostiček, zastane dnes jednoúčelový plastový výlisek. Běda rodiči, který by se chtěl vzepřít tomuto diktátu! Stavebnice vznikají i v návaznosti na další produkty. Zakoupit tak můžete třeba řadu stavebnic Indiana Jones, zobrazující hrdiny v typických filmových situacích nebo loď plnou pirátů z Karibiku. Trochu opomíjenou popelkou je naproti tomu česká stavebnice Merkur. Už tím, že je z kovu, odkazuje na dávno minulé časy, však také vznikla v roce 1920. O to obdivuhodnější je, že se stále vyrábí v Polici nad Metují a vznikají nové sady. Dokonce zde naleznete muzeum s nádherným ocelovým městem, jež je důstojnou konkurencí proslulému Legolandu.

11


Autor: Michal Just

VÝCHODNÍ BLUDY V ČESKÉ KOTLINĚ Od Petra z Lásenice po Haré Krišna PATŘÍME K ZÁPADU, ZDÁLO BY SE, ŽE DOMOVSKÉ PRÁVO ZDE MÁ PŘEDEVŠÍM KŘESŤANSTVÍ A ZÁPADNÍ VĚDA. A PŘECE V MNOHA NAŠICH DOMÁCNOSTECH ZAPALUJEME INDICKÉ VONNÉ TYČINKY, CVIČÍME JÓGU A V ULICÍCH POTKÁVÁME HALASNÁ PROCESÍ „KRIŠŇÁKŮ“, K NIMŽ MŮŽEME ZAJÍT I DO VEGETARIÁNSKÉ RESTAURACE. A NEJEN TO. VÝCHODNÍ MYSTIKA U NÁS OVLIVNILA I NĚKTERÉ UMĚLCE

Konec devatenáctého století byl obdobím vrcholící víry v moc vědy. Nepřetržitá krize autority, probíhající po celé dvacáté století dodnes a živená otřesnou zkušeností světových válek, byla ještě daleko. A tak moc, o kterou pomalu přišel kněz, nabýval vědec, zatím neotřesitelně vybavený dogmaty o objektivní a nezávislé vnější realitě, mechanisticky fungujícím vesmíru, kumulativním charakteru poznání, kulturním šovinismem a sekularismem, nebo spíš za něj se vydávajícím odvarem z protestantského pohledu na svět. Daleko bylo do Einsteinova relativistického vesmíru, daleko do kvantových principů neurčitosti a komplementarity, o postmoderně nemluvě.

TANTRA PROTI VLÁDĚ VĚDY Není divu, že tak silná vědecká „reformace“ vyvolala s ní spjatou a podobně silnou „protireformaci“. Nebyla to ovšem už protireformace katolická, spojená se starou dobrou římskou technologií moci. Ta totiž už byla dávno na straně „racionální“ vědy. Šlo o protireformaci okultní, esoterickou, hermetickou a mystickou. Vždyť kam už jinam by se vystěhovaly nešťastné duše i duchové, které z přírody houfně vyhánělo práskání raně pozitivistických důtek. Součástí tohoto proudu byl i obnovený zájem o staré kultury Egypta a Indie. V české kotlině pluli na této vlně Petr Kohout alias Pier de Lasenic (1900-1944), napojený spíše na francouzskou jazykovou komunitu, a Karel Weinfurter (1867-1942), spojený spíše s německy a anglicky mluvícími kulturními oblastmi. Oba byli částečně ovlivněni indickými naukami, Lasenic však spíše pozdně antickým hermetismem, o kterém se v jeho době věřilo, že je ve své dochované podobě v podstatě egyptský. To mu ale nebránilo občas přimíchat do svého díla prvky indické mystiky, se kterou se seznámil na svých cestách po dálném východu. Mnohem pevněji stál v indické tradici Karel Weinfurter, jenž zejména svým hlavním dílem

12

FOTO: WWW.HAREKRSNA.CZ

A MYSLITELE.


REPRO: FRANTIŠEK DRTIKOL


Ohnivý keř (1923) přivedl k živému a praktickému zájmu o okultismus a esoterismus východní i západní obrovské množství čtenářů od první republiky až po dnešek. Jeho nauka tzv. písmenkových cvičení pochází od německého mystika Kerninga a je pozoruhodně podobná praxím indické tantry. Weinfurter sám překládá některá indická díla, např. Bhagavadgítu, nejprve zprostředkovaně přes němčinu, později prý i s omezenou znalostí jazyka originálu. Pro českého čtenáře byl zejména objevitelem anglického právníka, učence a „tantrického konvertity“ Johna Woodroofa alias Artura Avalona, z jehož dlouho nepřekonaných knih přeložil obsáhlé pasáže do svých spisů, zejména z díla o mystické „hadí síle“ The Serpent Power, jehož součástí je i překlad autentického středověkého textu Satčakranirúpana (O podobě šesti čaker). S trochou nadsázky se dá říci, že všechno, co čeští, západní a před nimi i mnozí indičtí novodobí mystici učí o energetických centrech v lidském těle, tzv. čakrách, a jejich možném kontemplativním využití, má svůj kořen v tomto dílku, respektive jeho Avalonově překladu, takže Weinfurter držel v tomto ohledu opravdu krok se světem. Během druhé světové války byl Weinfurter zatčen, vyslýchán gestapem a uvězněn, následkům věznění v roce 1942 podlehl.

SETKÁNÍ PŘI MEDITACÍCH Příbramský fotograf František Drtikol (18831961) byl jedním z nejranějších českých mystiků kráčejících buddhistickou stezkou. Byl to samouk, zaměřený na praktické jádro Buddhova učení, proslulý svým neformálním jazykem. Svoje rozhodnutí zanechat řemesla a věnovat se buddhistické praxi na plný úvazek (odhodlal se k tomu roku 1935) shrnuje slovy „Vysrat se na všechno!“, zpětně pak ale i poeticky: „Dříve jsem kreslil světlem do papíru, dnes světlem poznání rovnou do lidských duší.“ Vize způsobené probouzením hadí síly, jimž někteří

věnují velkou pozornost, odbývá Drtikol dehonestujícím názvem rachomejtle atd… Drtikol, který jako starý praktik nic za svého života z oblasti mystiky nepublikoval, byl i jedním z přátel a učitelů Míly a Eduarda Tomášových. Tito manželé publikovali naopak velké množství knih, za komunismu nejprve pod pseudonymy, po roce 1989 pak ve vlastním nakladatelství Avatar. Vedle toho vedli oba pravidelné veřejné meditace navštěvované velkým množstvím neformálních zájemců. Eduard Tomáš (1908-2002) vycházel zejména z nauky indického světce Ramany Maharišiho z hory Arunáčaly (nezaměňovat s kontroverzním Maharišim Mahéšem, propagátorem „transcendentální meditace“ a učitelem Beatles), kterou znal ve zjednodušené, indického folklóru zbavené formě skrze anglického novináře Paula Bruntona. Sám však dodává, že se později v meditaci napojil přímo na zdroj nauky, Ramanu Maharišiho, a v meditačním pohroužení s ním splynul. Hlavní praxí této nauky je tzv. Átmavičára neboli dotazování se na Já, spočívající v odvržení žité zkušenosti jako objektu – s tím, že co je objektem, nemůže být Já, které je naší pravou podstatou, čirým pozorovatelem. Hledání tohoto pozorovatele pomocí otázky „kdo jsem Já“ a následné splynutí s ním je pak podstatou této nauky. V současné době je metoda átmavičáry hlavní praxí několika indických tradic působících na našem území, např. nedávno zesnulého papadžího („taťky“) z Půny, nebo bombajského baliče listových cigár Nisargadatty maharádže (1897-1981) a jejich přímých žáků. Vedle átmavičáry nacházíme u Tomáše stopy po naukách klasické jógy, šankarovské advaity, tantry, tibetského buddhismu a občas i mystického křesťanství. Fragmenty těchto nauk, roztroušené po Tomášových spisech, jsou pozoruhodně soudržné a svědčí o bohatém vhledu, jenž se však nikde nestaví na odiv poznámkovým aparátem a jinými učeneckými finesami. Když Tomáš cituje, dělá tak po paměti nebo intuitivně, výsledek je však většinou věrnější než nějaký překlad z druhé ruky přes angličtinu nebo jiný jazyk. Tomášův celkový intuitivismus opřený o „poznání z předešlých inkarnací“ se dobře zrcadlí v anekdotickém líčení první návštěvy Dalajlámy v Praze, kdy si oba dědečkové padli do objetí jako staří přátelé, načež dalajláma začal žertovně Eduarda tahat za fousy se slovy „tohleto jsi minule neměl“.

jen „odvarem z fuseklí (buddhistického učitele) Nágardžuny“ a jóga „nebezpečná technika autosugesce“. Buddhismus v Česku je ovšem mnohem komplexnější a jeho zpracování nad rámec tohoto textu. Osa tohoto příběhu by se odvíjela okolo jmen Miltner, Fišer a ovšem skandálník Frýba. Dále pak kolem zaniklého časopisu Dotek, historie buddhistických center typu pražského „Lotosu“ a popisu celé škály komunit zastupujících různé větve buddhismu u nás. Asi největší změnou na scéně je po listopadu 1989 nástup organizovaných hnutí jako Haré Krišna nebo Jóga v denním životě. První z této dvojice je rovněž reprezentací teistické školy, jejíž protagonista Šríla Prabhupáda zvolil strategii přenosu nejen jádra učení, ale celého jeho širšího sociálního, literárního a rituálního kontextu. Po Praze a jinde v Čechách tak potkáváme „Krišňáky“ v růžovém „prostěradle“ kteří nejedí maso, nepijí, nekouří, žijí cudně a odříkávají růženec. Radují se nejen z narozenin, ale i z „odchodů“ svých stařešinů, jak pohotově skandalizovala média. Pravdou je, že se profesionální jádro hnutí příliš neliší od nějakého klasického mnišského kontemplativního řádu, snad až na výjimku jisté kulturně podmíněné expresivity. Co se naopak Jógy v denním životě týče, jedná se o školu hlásící se formálně k nauce áčárji Šankary, a tak je pro ně neosobní princip nadřazený různým zosobněným aspektům božství. Odtud pak pramení redukce rituálního „křepčení“, které je tak cizí upjaté západní mentalitě, na minimum, alespoň tedy na západní půdě. Jóga v denním životě tak zabrala niku vzniklou potřebou nějaké zdravé kompenzace našich nezdravých životních návyků a sedavých zaměstnání, kterou nabízí v poměrně autentickém pojetí hatha jógy podpořeném vegetariánskou dietou a jako taková se těší popularitě, srovnatelné řekněme s nějakou středně velkou církví. Pro tradiční, dnes skomírající křesťanské církve je to jistě výzva. Autor je zemědělec, indolog a jogín.

OD BONDYHO K JÓZE Po roce 1989 se začíná bohatě strukturovat česká buddhistická obec, navazujíc při tom na publikační i jiný potenciál nashromážděný v českém undergroundu, kde byl buddhismus ve značné oblibě. Zejména filozof Egon Bondy, rovněž v mládí ovlivněný Drtikolem, si jej cenil mnohem více než různých hinduistických škol, a tak je pro něj metafyzická výkladní skříň ortodoxního bráhmanismu, šankarovská advaita

13

FOTO: JAMES EMERY (FLICKR.COM)

QUO VADIS, KUBA? ZDÁ SE, ŽE PADESÁT LET PO VÍTĚZSTVÍ REVOLUCE KUBA STOJÍ NA KŘIŽOVATCE. PO OBDOBÍ HLADOVÝCH DEVADESÁTÝCH LET PROŠLA DÍKY TURISMU A EKONOMICKÉ PODPOŘE Z ČÍNY A ŘADY ZEMÍ LATINSKÉ AMERIKY I EVROPY HOSPODÁŘSKÝM RŮSTEM. TEN JE DNES JIŽ MINULOSTÍ, PROTOŽE I NA „OSTROV SVOBODY“ DOLEHLA EKONOMICKÁ KRIZE. PRAGMATIČTĚJŠÍ RAÚL CASTRO NYNÍ OZNÁMIL, ŽE JE OCHOTEN JEDNAT S AMERICKÝM PREZIDENTEM O VŠEM, VČETNĚ LIDSKÝCH PRÁV. Na ulici Obispo v turistickém centru staré Havany bývá rušno. Davy cizinců tu procházejí okolo barevných koloniálních budov, navštěvují muzea, restaurace a potácejí se z koktejlových barů, ve kterých znějí líbivé melodie legendárního uskupení Buena vista social club. Potkáte tu ale samozřejmě mnoho místních – kromě běžných kolemjdoucích, zaměstnanců restaurací nebo policajtů, také žebráky, zchudlé maminky, které prosí o peníze pro děti a hlavně nabízeče a prodavače všeho druhu, včetně sebe sama.

ÚČTY PROSTĚ NESEDÍ Pes je zakopán v tom, že na Kubě je v oběhu jiná měna pro místní a pro turisty – kubánské a konvertibilní peso (CUC). Jeden CUC má hodnotu zhruba jako jeden dolar, ale Kubánci k němu mají obtížný přístup. Běžné platy dostávají v národní měně, za kterou si mohou pořídit základní věci, a jejich průměrná výše se pohybuje okolo pětadvaceti dolarů měsíčně. Když si chtějí přilepšit, musejí se dostat ke konvertibilnímu

14

pesu. Podobně jako se u nás sháněly bony, jenže v masovějším měřítku. A tak, pokud nedostali konvertibilní příplatek od zaměstnavatele, povolení k pronájmu dvou místností nebo k provozu drobné živnosti či restaurace o dvanácti židlích, snaží se zkrátka jinak. Pro zemi třetího světa to není neobvyklý obrázek. Nabízeči a prosebníci všeho druhu jsou i v jiných zemích Latinské Ameriky, stejně jako třeba v Egyptě či na Blízkém východě. A extrémně nízký příjem na osobu (který je tu mimochodem nižší než v Afghánistánu) zase vyvažují levné sociální služby. Nájemné a poplatky přijdou v přepočtu na pár desítek korun měsíčně, lékařská péče a studium jsou podle zákonů bezplatné. Na rozdíl třeba od Kolumbie nebo řady zemí střední Ameriky tu nepobíhají gangy a – byť tu občas dojde k přepadení – noční ulice jsou bezpečnější. Jenže ani tyto sféry života nejsou bez problémů. Nízké platy jsou pro lidi demotivující. Je přeci výhodnější vydolovat z turistů pevnou

měnu než chodit za směšnou částku do práce. Nájem je sice za hubičku, ale chybí peníze na opravu domů a památek, které chátrají. Mnoho lékařů a učitelů odjíždí za výdělkem do jiných států Latinské Ameriky (hlavně do Venezuely a Bolívie) a jelikož výuku často přebírají studenti nebo dobrovolníci, její kvalita klesá. A ani s lékařskou péčí to není vždycky úplně jednoduché. Například na oční klinice v Havaně se provádí náročné operace, ale jsou určené hlavně pro cizince, pacienty z jiných zemí Latinské Ameriky, méně už pro Kubánce. A neobvyklé není ani to, že se za lékařské zákroky platí bokem sjednaná částka. Tohle všechno ale vypovídá i o změně k lepšímu. Proč? Protože vám o těchto nedostatcích a životních trampotách vyprávějí na potkání místní lidé. To ještě před pár lety nebylo možné. Kritika dokonce občas zaznívá i v médiích. „Státní účty prostě nesedí,“ přiznal vloni v prosinci veřejně sám Raúl Castro. A Max Lesnick, nezávislý rozhlasový komentátor z Miami,


Autor: Jaroslav Fiala (nebo alespoň jeho padělky). Jedná se většinou o kradené zboží ze státních podniků a zahraničních dodávek, nebo o ilegální o dovoz. Policie i úřady to většinou tiše tolerují. „Dokud se člověk nezačne míchat do politiky, nechají ho být,“ komentuje to Javier.

KŠEFTUJE TU KAŽDÝ

ZMĚNA, ALE POMALU

„Výdobytkem revoluce je školství, zdravotnictví a bydlení. Nevýhodou je oběd a večeře,“ směje se ve vlaku z Havany dvacetiletý hudebník Javier. Základní potraviny tu jsou na příděl a každý má nárok na pár kilo rýže a půl litru oleje měsíčně. V obchodech na lístkový systém jsou také k mání fazole, cukr, káva, cigarety, mýdlo, prostředek na mytí nádobí, toaletní papír a pro děti sušené mléko. Tohle všechno ale najednou nebývá na skladě. Přesto tu lidé neumírají hlady. Nedostatečné státní dodávky totiž supluje obrovský černý trh. „Je to samozřejmě nezákonné, ale kšeftuje tu každý,“ pokračuje Javier. Hodně se prodává kuřecí a vepřové maso; opravdová vzácnost je hovězí, takzvané „červené zlato“. Na ostrově je totiž málo krav, mléko dostávají přednostně děti ve školách a pro běžnou spotřebu se dováží z Evropy. To se odráží i na jeho ceně. Litr tu v přepočtu vyjde asi na 80 korun, na černém trhu o něco méně. „Opravdový zločin je zabít tele nebo krávu, za to můžete dostat až dvacet let natvrdo.“ Když to Javier vypráví, lidé kolem nás se smějí. Přisedá si k nám starší paní s taškou, ve které má korále, jejichž prodejem se živí. „Nejhorší je, že se takhle učí žít mladí lidé. Mají za to, že černý trh je běžnou součástí života. Lhát, předstírat a uplácet je pro ně normální,“ stěžuje si. Na černém trhu je k dostání o něco levněji všechno, co je k mání za tvrdou měnu pro turisty anebo prostě to, čeho je nedostatek. Lepší potraviny, deodoranty (na Kubě dost důležitá věc), elektronika i značkové oblečení

Poté co Raúl Castro před více jak rokem nastoupil do čela státu, oznámil, že chystá změny. Povolil legální prodej počítačů a elektrospotřebičů. Jenže většina tohoto zboží je dost drahá, a tak se ti, co nemají přístup k pevné měně nebo nesehnali přístroje na černém trhu ničeho zvlášť podstatného nedočkali. Poměrně zamrzlý je i přístup k internetu. Mohou se k němu dostat jen ti nejprověřenější, dále specialisté, především vědci a lékaři, a taky studenti, ti ovšem po omezenou dobu a s cenzurovanými stránkami. „Raúl slíbil, že provede reformy, ale k ničemu zásadnímu ještě nedošlo,“ říká Hilda, paní středního věku, která pracuje jako učitelka, a zároveň pronajímá místnosti ve svém bytě turistům. K něčemu ale dojít musí, protože se Kuba opět nachází v obtížné hospodářské situaci. Podle The Economist někdejší „cukřenka“ světa dováží 80 % potravin a její obchodní deficit za loňský rok dosáhl zhruba 11 miliard dolarů. Pokles ceny niklu na světových trzích ztenčil Kubáncům příjmy z tohoto jejich hlavního vývozního artiklu a pokles cen ropy zase ztenčil ekonomické dodávky z Venezuely. Kromě toho tu hurikány Gustav a Ike vloni koncem léta poškodily infrastrukturu za zhruba deset miliard dolarů. Drobné podnikání, které vláda před několika lety povolila, čelí těžko prostupné byrokracii a neúměrnému zdanění. Otevřít si soukromé ubytování pro turisty je pro Kubánce již dva roky legálně nemožné. Vláda s Raúlem však nyní chystá prosadit nový zákon na „zlepšení

obchodu“. Každý podnik by podle něj měl jednat samostatně, nezávisle na státních direktivách a přijmout kapitalistický management, i když zůstane ve státních rukou. V mnohém to připomíná Gorbačovovu „Perestrojku“. Otázkou ovšem zůstává, zda něco takového může v podmínkách kubánského socialismu fungovat. Ekonomické statistiky ukazují, že změna je na pořadu dne a odtud s vekou pravděpodobností pramení i liberalizační snahy Raúla Castra. Jak by tento politik bez charismatu lidi přesvědčil, že si musí smažit banánové slupky a obejít se bez pravidelných dodávek elektřiny, jen aby zachránili socialismus, jako po pádu SSSR v devadesátých letech? Budoucnost je přesto nejasná. Kubánci si navykli být závislí na státu, který jim zajišťuje základní věci, překonat jeho silnou roli bude obtížné. Další otázkou zůstává postoj Baracka Obamy, stejně jako několikamilionové kubánské komunity v Miami a dosavadních obchodních partnerů. „Myslím, že všichni Kubánci, které znám, nechtějí změnu rychle, ze dne na den. Bojíme se konfliktu, vyřizování účtů. Chceme si zvyknout, mělo by to proběhnout pomalu,“ přemítá Hilda. Bude tedy záležet na tom, kam až budou Obama i Castro mladší ochotni zajít. Dojde ke zrušení, nebo alespoň k neutralizaci důsledků kritizovaného amerického embarga? A bude Raúl ochoten změnit postoj k lidským právům výměnou za obchodní výhody? Když vloni nazpíval punkový zpěvák Gorki Águila se svou kapelou Porno Para Ricardo píseň „Comandante“, ve které se tvrdě obul do Fidela, trest „čtyři roky za společensky nebezpečné chování“ mu byl po internetové kampani za jeho propuštění zmírněn na pokutu 600 pesos. Ve vězení jsou samozřejmě další, ale možná případ Gorkiho naznačuje, že Raúlovi nezbude než systém rozprodat. Autor je historik.

2 X FOTO: JAROSLAV FIALA

který má přátelské vztahy s Castrem, nedávno prohlásil: „Lidé na Kubě si myslí, že změna je nevyhnutelná.“ Vše má ovšem stále pevné hranice. Od kritiky jednotlivostí je krůček ke zpochybnění celého systému, jenže k tomu se odváží málokdo.

15


Autor: Karel Veselý

HUDEBNÍ PRŮMYSL (ZNOVU) NA ROZCESTÍ

MÁLOKDO ASI BUDE SOUHLASIT S NÁZOREM, ŽE HUDBA JE JEN ZBOŽÍ. A PŘESTO SI KUPUJEME CDČKA NEBO MP3 NA INTERNETU A PLATÍME PENÍZE, ZE KTERÝCH HUDEBNÍCI UVIDÍ JEN MINIMUM. VÍTEJTE DO SVĚTA HUDEBNÍHO PRŮMYSLU. 16


Hudbu jsem si začal kupovat od okamžiku, kdy jsem dostal svoje první kapesné. Na začátku devadesátých let to byly vinyly, které jsem si přehrával na gramofonu svých rodičů. Když jsem dostal walkman, přešel jsem na magnetofonové kazety. Teď se na ně práší nahoře na skříni, ve které mám v poličkách poskládané CD nosiče. Dnes si některé z nich občas vezmu do auta, kde ještě nemám MP3 přehrávač. Jinak už ale poslouchám hudbu vesměs jen z počítače a kamenný obchod, kam jsem chodil hudbu nakupovat, nedávno zavřeli. Za necelých dvacet let jsem vystřídal čtyři hudební formáty a se mnou miliony dalších hudebních fanoušků. Hudební průmysl za tu dobu prošel dramatickými změnami, které ho dostaly na okraj propasti.

OD EDISONOVÝCH KOTOUČŮ K MP3 Historie hudebního průmyslu je úzce spojená s technologickými inovacemi. Všechno začalo v roce 1877, kdy Thomas Edison vynalezl fonograf. Slavný vynálezce i všichni, kteří od něho kopírovali (včetně autora gramofonu Emile Berlinera), vyvíjeli své přístroje tak, aby se na nich dal zvuk hlavně zaznamenávat. Mělo se za to, že brzy nahradí stenografy u soudu nebo v kancelářích, ale byl o ně minimální zájem. Už se zdálo, že Edison a spol. se ocitli ve slepé uličce, když v tom přišel zázrak. Gramofony na mince přehrávající v obchodních pasážích populární šlágry – neboli předchůdci pozdějších jukeboxů – si získaly takovou popularitu, až to přesvědčilo vynálezce, že stojí za to vytvořit jejich domácí verzi. Na konci století se začaly prodávat jejich levné verze a samozřejmě také první desky z tvrdé gumy, které brzy nahradily maličko neohrabané Edisonovy kotouče. Trh s nimi ovládly tři firmy soupeřící také na poli gramofonů - Victor, Edison a Columbia (poslední dvě jmenované vytvořily v Evropě spojenectví pod hlavičkou HMV). Byl to fenomenální úspěch. V roce 1900 se jen v USA prodaly tři miliony desek a gramofony šly na dračku. Během prvních dvou dekád nového století vzniklo sto padesát společností, které produkovaly a vyráběly desky. První zlatou éru ale měl utnout nástup rádia. Rozšíření rozhlasového vysílání po roce 1922 způsobilo hudebnímu průmyslu první vážné problémy. Proč si kupovat desky, když si oblíbenou písničku můžu poslechnout v rádiu? Gramofonové firmy reagovali novinkami (tzv. elektronické desky s lepším záznamem, gramofony kombinované s rádiem, atd.), ale pokles zastavit nedokázaly. Fonografická pobočka Edisonovy firmy zbankrotovala v roce 1929, další dvě výše zmíněné firmy byly koupeny většími korporacemi. Oživení průmyslu přinesl až zvukový film, který v začátcích používal desky místo zvukové stopy a také zakázky americké armády, která nahrávky posílala na rozptýlení svým vojákům na bojiště 2. světové války. Poválečná prosperita přinesla velký boom. V roce 1948 začala firma Victor lisovat nové disky přehrávané rychlostí 45 otáček za minutu, skutečnou revoluci ale způsobily ty s rychlostí 33 1/2, na

které se vešlo až 26 minut záznamu na každou stranu. Zatímco v padesátých letech hudební průmysl táhly tehdy mimořádně módní hi-fi zařízení a stereofonní inovace, s nástupem rock‘n‘rollu se hudba stala součástí životního stylu mladých. V šesté dekádě se prodej desek zdvojnásobil a jen v USA se v roce 1970 prodalo 1,2 miliardy desek. (V roce 2005 to byla jen zhruba čtvrtina.) Kromě největších firem jako byly RCA-Victor, Columbia či britská EMI (pokračovatel HMV) se dařilo i malým značkám, jako Capitol, Atlantic, Elektra či Motown, kterou doslova na koleně vybudoval do podoby továrny na soulové hity Berry Gordy.

REVOLUCE NEZÁVISLÝCH Všechny úspěšné firmy ale nakonec skončily jako Motown - v náručí velkých společností. Hudební pobočky velkých nadnárodních společností se na začátku osmdesátých let ujaly vlády nad populární hudbou a zdálo se, že je už nemůže nic zastavit. V podzemí ale už zuřila revoluce, která zužitkovala energii punkového hnutí. V roce 1978 vznikl triumvirát důležitých nezávislých labelů - Rough Trade a Factory Records v Británii a na druhé straně oceánu SST Records. Operovaly v okrajových hudebních žánrech s vlastními distribuční kanály a ukázaly, že k přežití není potřeba hrát podle pravidel velkých firem. Ještě podstatnější ale bylo to, že k hudebníkům přistupovali jako k partnerům a ne strojům na peníze. Idealistický šéf Factory Tony Wilson díky tomu skončil na mizině, dal ale stovkám svých následovníků naději, že spojení „hudební labely“ nemusí evokovat jen výrobní linku, která produkuje hvězdičky pro masový konzum. V devadesátých letech čím dál více hvězd začalo zjišťovat, že je nahrávací firmy okrádají a zatoužily po nezávislosti. Prince nebo George Michael s velkým humbukem opustili svoje chlebodárce, aby záhy zjistili, že dosáhnout bez nich na žebříčkové úspěchy není vůbec lehké. Velké nahrávací firmy si za tři dekády vybudovaly propracovaný systém mediální prezentace, jehož důmyslné nitky zasahují do velkých rádií, populárních i odborných tiskovin i televizí a umí udělat pořádnou reklamu, která desku prodá. Proti takové přesile jsou nezávislé labely nebo dokonce jednotlivci skoro bezmocní. I přes oslavovaný nástup minoritních žánrů a alternativního rocku, probíhala v 90. letech cesta stylů jako grunge, nu-metalu i hip hopu na vrchol pod taktovkou velkých firem a s pomocí takzvaných falešných nezávislých labelů.

PLAŤ A BUDEME VÁS HRÁT V našem desetiletí zamíchal výrazně kartami internet. Jednoduchá a levná digitální distribuce i nástup nezávislých mediálních kanálů nahlodali dominanci velkých firem. Od začátku tisíciletí klesá počet prodaných nosičů s hudbou a vydavatelé hlásí velké ztráty. Takzvaná Velká šestka největších hráčů se smrskla na současnou Velkou čtyřku (Universal, Warner, Sony, EMI).

Hudební průmysl jako kdyby se rozdělil na dva zcela nezávislé světy. V jednom vládnou velké firmy produkující masový pop pro většinového posluchače a spravující katalogy velkých hvězd. V druhém světě operují stovky malých firem, které chrlí zajímavou a neokoukanou hudbu, o které se píše v nezávislých tiskovinách či na internetu. Světy mainstreamu a undergroundu od sebe ještě nikdy nebyly tak vzdálené. Zatímco první je „poslední bašta středověku“, v němž vládne „forma úpisného nevolnictví“, jak nedávno konstatoval článek ve Wall Street Journal, v „indie“ světě se žije podstatně svobodněji. V roce 2005 stanuli před americkým soudem zástupci firem Sony BMG, Warner a o rok později i Universalu za údajné podplácení rozhlasových dramaturgů. Tato praxe - tzv. payola - není vůbec nic nového. Historici tvrdí, že v médiích se takto podplácí už od 20. let minulého století. Ačkoliv proti ní existují zákony, firmy se jejich porušení snaží vyhnout na první pohled nevinnými dárky pro zaměstnance rádií. „Stálo nás to čtyři tisíce dolarů, abychom dostali Franz Ferdinand na stanci WKSE. V ceně jsou zahrnuty čtyři výlety do Miami a cena hotelů,“ zněl například jeden e-mail odeslaný z firmy Sony BMG, který byl před soudem citován jako důkaz. Přes všechny nekalé praktiky je ale třeba podotknout, že ani „payola“ nebo síť poslušných novinářů nezaručí automaticky vysoké prodeje a stále platí, že jen zhruba deset procent vydaných desek si na sebe vydělá a zbytek je ztrátových.

STRACH ZE SVOBODY V posledních letech se velké firmy soustředí především na boj s nelegálním vypalováním CDček a stahováním z internetu. Světová síť je pro ně velkým nepřítelem už od konce 90. let, kdy uživatelé začali sdílet hudbu přes nelegální službu Napster. Místo aby velké firmy přemýšlely, jak internet využít k pohodlné distribuci hudby, bojovaly úporně s piráty, až jim na tomto poli zcela vypálil rybník Apple, který v roce 2005 rozjel svůj veleúspěšný obchod iTunes. Represivní filosofie velkých firem se nezměnila, i nadále hrozí žalobami fanouškům, kteří umísťují jejich videoklipy na YouTube. Není to ostatně nic nového. Nástup každé nové technologie ohrozil dosavadní status quo v hudebním průmyslu. Když začala hrát rádia, přišly magnetofonové kazety s možností záznamu nebo vypalovačky CD-romů. Pokaždé dostali šéfové hudebního průmyslu strach. Byl to strach z nižších příjmů a hlavně z toho, že posluchači dostávají do rukou příliš velkou svobodu. Přeladit na jinou stanici, nahrát si oblíbené písničky z rádia nebo pověsit hudbu ve formátu MP3 na internet vážně narušuje schopnost velkých firem vnutit lidem hudbu. Přichází s autonomií posluchačů konec hudebního průmyslu, jak ho známe? Na to odpoví jen čas. Autor je hudební kritik. Bloguje na karlmuzziklab.blogspot.com.

17


ROZHOVOR | ~ | KOMIKS A KŘÍŽOVKA | KULTURA | ULIČNÍCI | SMS A E-MAILY | SVĚTOZOR Autorka: Andrea Novotná

REBELSTVÍ S GLO JSOU MUŽI GLOBÁLNÍ A ŽENY LOKÁLNÍ? A BYLI ODPŮRCI MEZINÁRODNÍHO MĚNOVÉHO FONDU A SVĚTOVÉ BANKY JEN VANDALOVÉ SNAŽÍCÍ SE ZNIČIT PRAHU, JAK O NICH MLUVILA ČESKÁ MÉDIA? SOCIOLOŽKA MARTA KOLÁŘOVÁ, KTERÁ SE VÝZKUMU GLOBALIZACE, PROTESTNÍHO HNUTÍ A ROLI ŽEN DLOUHODOBĚ VĚNUJE, SE S LACINÝMI ODPOVĚĎMI NESPOKOJILA. SETKALI JSME SE S NÍ NAD KNIHOU, KTEROU O SVÉM VÝZKUMU VYDALA.

Co vlastně znamená to zaklínadlo „globalizace“?

PŘÍRODA NENÍ ZDROJ, LIDÉ NEJSOU VĚCI

Možná to je částečně zaklínadlo, protože tenhle pojem bývá používán v mnoha významech a stal se určitým symbolem. Ale globalizace je především proces „zhušťování zeměkoule“, kdy to, co se děje na určitém místě, ovlivňuje i dění na místech značně vzdálených. Když to řeknu velmi zjednodušeně, globalizační procesy probíhající zejména v posledních třiceti letech (nás se dotýkají více od roku 1989) byly vedeny zejména globalizováním ekonomickým, pod vlajkou neoliberální politiky. To znamená, že velké nadnárodní firmy mohly expandovat a hledat si co nejlevnější pracovní sílu zejména v zemích třetího světa. Na jedné straně tedy hon za zvyšováním zisků, na druhé straně zneužívání milionů lidí. Ale globalizace má i své pozitivní stránky, už jen to, že o těchto pracovních podmínkách třeba v Číně víme, znamená nové „globální vědomí“, informační propojenost světa. Globalizace má mnoho aspektů, ekonomické, politické, kulturní a tak dále, to by bylo na dlouhou debatu.

Jenže není to tak, že čím víc toho víme, tím víc jsme zároveň zahlceni přemírou informací a neschopní odlišit nedůležité od podstatného a něco s tím udělat? Určitě. A navíc: lidé sice jsou informovaní, mohou si informace najít, vědí o nespravedlnostech třeba ve třetím světě. Ale vytěsňují je, protože s vědomím tolika negativ prostě nejde žít. Navíc mají svých problémů ve svém každodenním světě dost a dost. Nebo nevědí, jak konkrétně pomoci, nebo se jim taková činnost zdá jako kapka v moři, která nic nezmění. Já sama jsem v USA poté, co jsem se rok zabývala podmínkami otrocké práce ve sweatshopech, odmítala nakupovat oblečení vyráběné ve třetím světě nebo migranty v USA (což je vlastně všechno oblečení). A to mi všichni v Česku říkali: jé, ty jedeš do Ameriky, tam si nakoupíš, tam je levné oblečení. Ale já jsem chodila jen do secondhandů. Osobně nesnáším

nakupování, zejména v hypermarketech. Ale vyhnout se tomu nedá, spoustu věcí z druhé ruky nepořídíte. Nejde jednoduše odmítnout nakupovat produkty nebo dělat činnosti, které v jiných částech světa souvisí se zneužíváním jiných lidí.

Hnutí proti ekonomické globalizaci překvapilo v Praze i jinde roku 1998 během Global street party, a pak roku 1999 v Seattlu a 2000 v Praze. Odkud se vzalo, z jakých důvodů? Proti čemu vlastně protestovalo? Odkud se vzalo? No, v zahraničí se často mluví o Seattlu jako spouštěči tohoto hnutí, ale tyhle protesty byly jen vyvrcholením dlouhodobé práce menších hnutí, která se v Seattlu propojila v mnohohlas. Hnutí proti ekonomické globalizaci má kořeny zejména v hnutích Latinské Ameriky, která už dlouho protestují proti tvrdým dopadům neoliberalismu: proti privatizacím, škrtům sociálních výdajů a propadu širokých vrstev

Se socioložkou Martou Kolářovou o tom, co má společného 18



BÁLNÍ PŘÍČINOU společnosti do chudoby. Někdy se o začátku alterglobalizačního hnutí mluví v souvislosti s povstáním mexických zapatistů v Chiapasu, kteří 1. ledna 1994 vystoupili jak proti bídě místních obyvatel a za uznání jejich indiánské kultury, tak proti Severoamerické dohodě o volném obchodu, která toho dne začala platit a která vtahovala Mexiko do zóny „volného“ obchodu s USA.

Každá součást hnutí přichází se svým vlastním programem, ale jejich společným jmenovatelem je boj za skutečnou demokracii, trvale udržitelnou planetu, lidská práva. Hnutí odmítá situaci, kdy víc než miliarda lidí na světě nemá ani dolar na den, kdy miliony lidí ročně umírají na nedostatek potravin nebo pitné vody. Aktivisté také kritizují pojímání přírody jako pouhého „zdroje“ pro lidské aktivity a zdůrazňují, že

Hlavním heslem onoho hnutí je „jiný svět je možný“. Jak si takový jiný svět konkrétně představují jednotlivé proudy v hnutí? Různé proudy zase různě, ale co spojuje zdola organizovaná hnutí angažovaná v sociálních fórech, je snaha o společnost s decentralizovanou mocí, tedy takovou, kde lidé mohou ovlivňovat rozhodnutí, která mají dopad na jejich životy.

6 X FOTO: RUSTY STEWART

A jak to bylo v Česku? U nás hnutí vzniklo na základě sítí anarchistických, socialistických a radikálně ekologických skupin, které fungovaly od začátku devadesátých let. V Česku můžeme mluvit hlavně o hnutí radikální levice, ale ve světě zahrnuje alterglobalizační hnutí mnohem širší paletu účastníků od odpůrců neoliberalismu přes feministky po různá lokální hnutí, jako jsou brazilští bezzemci.

Co tak široké hnutí spojuje? Hlavním jednotícím prvkem je asi globální spravedlnost, ať už ji vyjadřují domorodé komunity, ženy ve třetím světě, dělníci pracující ve sweatshopech, ekologové. Protesty se týkají světového rozložení bohatství a moci. Je například symbolické, že šéfem Světové banky je pokaždé muž z USA a šéfem Mezinárodního měnového fondu muž z Evropské unie. Většina světa je škrtnuta, a to přitom tyto instituce mají klíčový dopad právě na rozvojové země a ženy.

příroda není lidský majetek, ale zatím jediné prostředí, v němž lidská společnost může žít. Až si ji zničí, žádnou náhradní mít nebude…

GLOBÁLNÍ SPRAVEDLNOST, GLOBÁLNÍ OBČANSTVÍ… Mluví se o antiglobalizačním ci alterglobalizačním hnutí – co je jejich cílem a proč ten pojmový zmatek? To je dobrá otázka, sama se rozlišení pojmů docela detailně věnuji. „Anti-globalizační“, stojící „proti“ globalizaci, je vnímáno samotným hnutím jako nálepka vnucená médii, protože aktivisté tvrdí, že nebojují proti globalizaci jako takové, oni také chtějí propojit svět, jenže zezdola, ale brání se určité formě globalizace – kapitalistické, neoliberální. Pojem alter-globalizační, za jinou globalizaci, vyjadřuje spíše pozitivní náboj hnutí, který spočívá ve vytváření alternativních projektů globalizace založených na solidaritě a spolupráci. V Americe se více používá pojem „hnutí za globální spravedlnost“, u nás se to moc neuchytilo, asi je to příliš dlouhé.

Na úrovni ekonomiky je to zejména přerozdělení obrovských majetkových nerovností, svět, ve kterém budou firmy odpovědné místnímu společenství a životnímu prostředí. Jsou to různé projekty systémů místních peněz v menších komunitách, tzv. LETS systémy. Aktivisté také prosazují globální občanství ve smyslu volného pohybu lidí přes hranice, Celkově rozhodně nejde mluvit o nějaké jednotné, soudržné představě o „beztřídní společnosti“. Tahle vize ztroskotala a většina hnutí si je toho vědoma a reflektuje to.

TENHLE CIRKUS JE BEZ ZVÍŘAT Ve své knize píšete, že jste hnutí pozorovala zúčastněně, jaké byly nejzajímavější akce a aktivity antiglobalizačního hnutí, kterých jste se účastnila? Nejzajímavější byly samozřejmě protesty v Praze v září 2000 proti Mezinárodnímu měnovému fondu a Světové bance. Praha se v tu dobu stala místem, kam vedly cesty a upíraly se zraky globálních elit i lidí angažovaných

házení plyšových medvídků s amazonskými indiány 19



v mnoha hnutích po celém světě. Lokálně to byly protesty největší od sametové revoluce. Zajímavá byla různorodost používaných taktik, některé byly v Praze použity vůbec poprvé (jako třeba kreativní protest růžového bloku s hudbou a divadelními performancemi nebo občanská neposlušnost italských Ya Basta!, kteří oblečeni v bílých overalech katapultovali plyšové medvídky a balonky na policii) a dále se uplatňovaly v následujících protestech v Evropě a jinde. Fascinující byla i spolupráce českých aktivistů se zahraničními, kulturní bariéry, mnohajazyčné mítinky, babylon jazyků. I když česká média vykreslila tyto protesty jako válku a zničení naší krásné Prahy těmi zlými cizinci, tak globálně je Praha 2000 považována za úspěch alterglobalizačního hnutí, neboť summit MMF byl z důvodů protestů ukončen o den dříve a delegáti museli Kongresové centrum opustit potupně metrem. Ale abych nemluvila jen o protestech, tak velmi zajímavou aktivitou hnutí je organizování Světového sociálního fóra od roku 2001 a dalších regionálních a lokálních fór. To je otevřený prostor věnovaný debatám o podobě současného světa, kterých se účastní zástupci mnoha hnutí ve světě a kritičtí intelektuálové. Světové fórum vzniklo v Brazílii a od svého počátku vytvořilo velké množství pozitivní energie, napomohlo vytváření různých alternativních projektů a propojilo aktivisty z různých koutů světa.

Sociálního fóra jste se také zúčastnila, co tam na vás udělalo největší dojem? Ano, účastnila jsem se letošního fóra v brazilském Belému, ta akce mě nabila obrovskou pozitivní energií. Nemohla jsem se účastnit všeho, jednak tam bylo velké množství paralelních diskusí a setkání, jednak valná většina probíhala v portugalštině. Takže můžu mluvit jen o zlomku toho, co bylo překládáno do angličtiny nebo španělštiny. Hodně na mě zapůsobilo setkání žen z mnoha zemí světa pod hlavičkou World March of Women. Setkaly se tu například „ženy v šátcích“ – Kurdky, Palestinky, které si vzaly na mušku válečné konflikty, s ženami s Brazílie, pro které jsou ženské otázky spojené s právy domorodců na půdu a s černoškami z Jižní Afriky, pro které zase představuje velký problém epidemie AIDS. Nás bělošek bylo jen poskrovnu, hlavně jsme naslouchaly. Brazilky také předvedly energickou hudební show s boucháním na vlastnoručně vyrobené bubny.

Jak jsou takové velká události, jako je protestní akce, nebo sociální fórum, spojené s místními lidmi? Do místa protestů nebo mezinárodního setkání přijedou tisíce nebo i desetitisíce lidí, ale za pár dní zase odjedou… odrazí se to v daném místě dlouhodoběji?

20

První světové fórum se odehrávalo v brazilském Porto Alegre, a to není náhoda. Tohle město je známé svým „participačním rozpočtem“, reformním programem na omezení obrovských nerovností mezi lidmi, zejména chudoby obyvatel slumů. Rozhodovací proces probíhá každoročně, lidé se setkávají v místních a celoměstských shromážděních, kde navrhují, co se má zlepšit a jak mají být městské peníze rozděleny. Takže prostředí Porto Alegre hodně světové fórum formovalo.

chom tu určitě našli, nesporně je pravda, že na fórum si nemůže dovolit letět přes půlku světa každý. Já jsem se tam také dřív z vlastních zdrojů nedostala. Ale mnohá hnutí vysílají na fórum své delegáty, takže třeba na jednu cestu společně ušetří. A pokud někomu nevadí spát ve stanu, tak pobyt v místě jde zařídit levně. Překvapilo mě ale, že „bohatých, bílých“ turistů byla jen asi jedna desetina, valná většina lidí přicestovala v rámci Latinské Ameriky nebo přímo Brazílie, a byla tu spousta amazonských indiánů.

ŽENY U GLOBÁLNÍHO BĚŽÍCÍHO PÁSU Jak byste vysvětlila pojem gender a jaký dopad měly podobné otázky na hnutí?

Marta Kolářová (*1977) je socioložka zabývající se sociálními hnutími, genderem, globalizací a nerovnostmi. Nedávno vydala knihu Protest proti globalizaci: gender a feministická kritika o dopadech globalizace na ženy a muže a o sociálních hnutích vystupujících proti negativním dopadům globalizace, konkrétně o českém alter-globalizačním hnutí. Pracuje v Sociologickém ústavu Akademie věd a v Centru globálních studií. Ale obráceně, jak ty davy, účastnící se fóra, ovlivňují lokalitu? Přece jen to bylo 100 tisíc lidí, co se na týden sjelo na jedno místo. Amazonský Belém je sice na příval turistů zvyklý. Ale přesto jsme mohli pozorovat velkou chudobu místních slumů, které sousedily s univerzitou, kde se setkání odehrávalo. Četli jsme o tom, že město nechalo v přilehlých oblastech alespoň vybudovat cesty, pustilo obyvatelům vodu a policie se snažila udržet na uzdě vysokou kriminalitu. Ale místní se domnívali, že to je jen na dobu konání fóra.

A jak je to v hnutí samotném? Neměl trochu pravdu Tony Blair, když protesty označil za „potulný anarchistický cirkus“? Není to do značné míry záležitost „revolučních turistů“, lidí, kteří mají dost času a prostředků jezdit od štace ke štaci? No, cirkus to možná částečně je, hlavně proto, že součástí setkání je i spousta kulturních aktivit. Jenom mi tam nějak chybělo to krocení divoké zvěře... (smích) Revoluční turisty by-

Gender je nástroj pro zkoumání rozdílů mezi muži a ženami, pro významy, které se pojí s mužstvím a ženstvím. Gender znamená vlastně pohlaví, ale kromě biologických rozdílů s sebou nese i kulturní a sociální. Při mém zkoumání hnutí jsem se především zabývala otázkami, jak jsou genderová témata začleněna v hnutí. Proč je to vlastně důležité? Globalizace má genderové rozměry v tom, že jednak instituce ovlivňující nejvíc globalizační procesy (jako nadnárodní korporace, státy, mezinárodní organizace jako MMF, armády a tak dále) jsou maskulinní a privilegují muže a jednak že u „globálního běžící pásu“, tedy ve výrobnách valné většiny produktů, které denně používáme, stojí především ženy. A je to proto, že mohou být v důsledku stereotypů placeny mnohem méně než muži. Zajímalo mě, jestli hnutí ve své kritice globalizace bere tato fakta v potaz. Gender můžeme ale vidět i ve složení hnutí, to znamená, kolik žen a mužů se účastní protestů a v jakých rolích, nebo jaké používají ženy a muži protestní taktiky.

A v čem se to liší? Tak určitě mnohem více mužů než žen najdeme v řadách černých bloků, vrhajících dlažební kostky, ženy tu mají spíše podpůrné role zdravotnic ošetřujících raněné. Nezapomenu na to, co mi řekl jeden český anarchista, když jsem se ho ptala na účast žen mezi bojovníky: Ale holky byly také užitečné, podávaly nám dlažební kostky... Já se domnívám, že celkově důraz anti-globalizačních protestů na konfrontaci je maskulinní strategií, která může být oprávněná a z hlediska hnutí nutná, neboť bojuje s velmi silným nepřítelem, který také používá mužský princip (policie, armáda, politické rozhodování, finančnictví na vysoké úrovni – to všechno jsou světy dominované muži). Tenhle konfrontační přístup ale zastiňuje jiné formy protestu – nenásilné, umělecké – a i vnesení genderových témat a vůbec účast žen.

OBSAH | FEJETON | POŠLI TO DÁL | TÉMA: DĚTI: MAJÍ SI KDE HRÁT? | DĚJINY PŘÍTOMNOSTI | REPORTÁŽ | REFERÁT ROZHOVOR |

~ | KOMIKS A KŘÍŽOVKA | KULTURA | ULIČNÍCI | SMS A E-MAILY | SVĚTOZOR Autorství: Iveta Hajdáková a Michal Děd

HOZENÁ PUNČOCHA MICHELLE OBAMOVÉ JE MÓDA VÝRAZ DOBROVOLNÉHO ROZHODNUTÍ JEDNOTLIVCŮ, NEBO DŮSLEDEK SPOLEČENSKÝCH PRAVIDEL? VYMÝŠLÍME SI NA SEBE SAMI MUČÍCÍ NÁSTROJE? A TAKÉ VÁS POHORŠILY ODHALENÉ NOHY MICHELLE OBAMOVÉ PŘI JEJÍ NÁVŠTĚVĚ PRAHY?

První dáma Spojených států na sebe strhává tolik pozornosti, že její předchůdkyně z Bílého domu by jí mohly tiše závidět. Snad jen s výjimkou Jacqueline Kennedyové, která v roce 1961 při návštěvě Francie okouzlila tamější obyvatele natolik, že se její manžel raději skromně představil jako „muž, který doprovází Jacqueline Kennedyovou do Paříže“. S odkazem na svého populárního předchůdce se Barack Obama při svém pražském projevu hrdě uvedl jako „muž, který přivedl Michelle Obamovou do Prahy“. Michelle Obamová dává vzpomenout na Kennedyovou i v jiném ohledu. Také ona se po boku svého manžela stala vůdčí postavou světa módy, která se nebojí narušit zažité konvence. Zatímco Jacqueline Kennedyová nenásilně razila cestu dámským kalhotám, Michelle Obamová zcela beze studu odmítá nosit punčochy. Důvody udává prosté: „Je to s nimi otrava, trhají se a nesedí.“

NADVLÁDA MUŽŮ… A MÓDY Ačkoli česká média strhla povyk kolem jejích holých nohou až při pražské návštěvě prezidentského páru, Michelle se odmítala halit do silonu už během předvolební kampaně svého manžela. Mnoho žen tento trend vítá, najdou se ale i ti, které pobuřuje. Jejich názor shrnul na serveru idnes.cz přeborník v etiketě Ladislav Špaček: „Nejde o průlom v protokolu a v módních trendech, ale spíše o selhání jednotlivce. Pravidla určuje většinová společnost, nikoliv jedinec, byť je to třeba významná celebrita.“ Proč se tak přísně vyžaduje, aby ženy zakrývaly své dolní končetiny punčochami, které stejně svou barvou často imitují holou nohu? Ve své knize Nadvláda mužů analyzuje sociolog Pierre Bourdieu symbolickou podřízenost žen vůči

mužům, která se projevuje mimo jiné i v pravidlech oblékání. Ačkoli žena má formálně stejná práva jako její partner, stále se od ní očekává, že bude menšího vzrůstu a hlavně mladší. Pokud jde o oděv, Bourdieu tvrdí, že jeho účelem je ženy nejen zahalovat, ale také disciplinovat, vést je k pořádku: „Buď je nutí pohybovat se určitým způsobem – jako třeba vysoké podpatky, či kabelka, jež neustále zaměstnává ruce, nebo brání různým činnostem, jako například sukně, která neumožňuje běh nebo pohodlné sezení.“

MODERNÍ ALTERNATIVA ŠPANĚLSKÉ BOTY Chůze v botách na vysokém podpatku někdy skutečně vyžaduje tolik koncentrace, že ženy pak sotva mohou přemýšlet o něčem jiném než zemské přitažlivosti. Při chaotickém balancování na hrbolaté dlažbě je zachrání pouze obětí partnera, čímž se symbolicky stvrzuje jeho role ochránce. Naopak ženy, které si boty se zdviženou patou neobují (jako Michelle Obamová při prohlídce Prahy), mohou být terčem obvinění z lenosti a nedostatku pevné vůle. Americké feministky v šedesátých letech mluvily o „mučících nástrojích“ v souvislosti s podprsenkou nebo natáčkami na vlasy. Silonky také patří do kategorie oděvů, jejichž nošení nepřináší zrovna požitek. Kvůli jejich jemnosti se žena musí mít neustále na pozoru, aby je neroztrhla třeba o vlastní nehet. A kromě toho jim Michelle vytýká, že jsou jednoduše nepohodlné. Slavné ženy se ale módním očekáváním tak často nevzpírají. Zatímco Michelle Obamová svádí boj proti punčochám, Victoria Beckhamová se vzepřela samotné gravitaci. Britská módní ikona propaguje moderní alternativu španělské boty – vysoké kozačky bez podpatku, ve kterých je nutno se pohybovat jenom po špičkách. Noha v nich vypadá možná ladně. Šance na samostatné přesouvání se z místa na místo jsou však sraženy na minimum. Její manžel, David Beckham, se teď může hrdě vydávat za „muže, který podepíral Victorii Beckhamovou pří focení“. Autorka studuje obecnou antropologii na FHS UK Autor studuje žurnalistiku na FSV UK

Vyjadřuje tato fotografie chápání ženy v rámci tradiční etikety?

Dámami se nerodíte, dámami se stáváte. Takto by Ladislav Špaček mohl parafrázovat známy výrok filozofky Simone de Beauvoir, která v něm nemluví o dámách, ale ženách. Špaček ve svém pořadu Etiketa poučuje o tom, jak šaty dělají dámu a radí, že „žena se do společnosti obléká tak, aby ladila se svým partnerem“. Na obálce Špačkovy Velké knihy etikety vskutku ladí partnerčin kabát s jeho kravatou. Ale podívejme se, kdo je tou partnerkou? Předmět, figurína – nevzdorující, neživá! Takto si patrně partnerské sladění představuje muž, který se pyšní tím, jak byl už v sedmnácti pro svoji galantnost oblíben u děvčat. Zřejmě za předpokladu, že nebyly feministkami, protože ty, jak říká náhle bez jakýchkoli zdvořilostních servítků v rozhovoru pro MF Dnes, nesnáší.

21


Dokončení citátu Jiřího žáčka „Kdo si ...“ naleznete v tajence.

Vyluštění tajenky z čísla 327: Lásce a vaření se oddávejte bez ohledu na nebezpečí. Vítězové soutěže z minulého čísla jsou: Zdeňka Fardová (Popovičky), František Krejčíř (Rousínov), Jan Vondra Soutěží se o: 3x CD Karla Čapka – Měl jsem psa a kočku. Ceny poskytl Radioservis, a. s. – vydavatel CD, DVD, knih a Týdeníku Rozhlas. Internetový obchod: www.radioservis-as.cz, tel. objednávky: 222 713 037 nebo e-mailem: [email protected]. Firemní prodejna – Reprezentační prodejna Českého rozhlasu a České televize sídlí na Vinohradské ul. č. 13, Praha 2.

22

OBSAH | FEJETON | POŠLI TO DÁL | TÉMA: DĚTI: MAJÍ SI KDE HRÁT? | DĚJINY PŘÍTOMNOSTI | REPORTÁŽ | REFERÁT ROZHOVOR | ~ | KOMIKS A KŘÍŽOVKA | KULTURA | VÝTVARNÉ

UMĚNÍ | LITERATURA | HUDBA | DIVADLO | FILM | ULIČNÍCI | SMS A E-MAILY | SVĚTOZOR Autor: Jiří Ptáček

BATMANŮV NOVÝ ZÁKON NA PULTY ČESKÝCH KNIHKUPECTVÍ SE DOSTAL KULTOVNÍ KOMIKS SCOTTA MCCLOUDA. JE TO DEFINITIVNÍ DŮKAZ, ŽE ŽÁNR DOSPĚL A BERE SE U NÁS VÁŽNĚ. Nakladatelství BBart vděčíme za překlady mnoha hodnotných titulů zahraničního komiksu. Vydáním knihy Scotta McClouda Jak rozumět komiksu jako by nakladatelé dávali českým čtenářům najevo, že je s konečnou platností uznali za dospělé. Nejedná se o další ze stále vyhledávanějších zpracování historických, politických či existenciálních námětů, jde o teoretickou studii o komiksu. Znamená krok od prožívání k reflexi. Po jejím přečtení už nemusíme pouze překvapeně objevovat nová území, na která komiks vstoupil. Můžeme také rozpoznávat zákonitosti, podle nichž jsme se na těchto územích chovali dosud intuitivně.

GENIÁLNÍ ZAKLADATEL Američan McCloud napsal a nakreslil Jak rozumět komiksu na začátku 90. let. Neměl mnoho předchůdců a tak se odhodlal vytvořit komplexní teorii komiksu sám. Z apelativního charakteru některých pasáží je také zřejmé, jak moc si přál vybojovat bitvu s podceňováním komiksu veřejností. Aby mu rozuměl každý, dbal na srozumitelnost a názornost. Geniálním nápadem ovšem bylo, že srozumitelnost a názornost podpoří stejnou formou, o jaké je řeč. Coby zběhlý a nápaditý praktik, věnující se tvorbě komiksů už v 80. letech, si „kreslenou přednášku“ mohl dovolit. Záběr jeho výkladu je obdivuhodný. Dějiny komiksu protahuje až do starého Egypta. Srovnává vývoj amerického, evropského a japonského „sekvenčního umění“. Porovnává komiks s filmem, malířstvím nebo literaturou. Zabývá se jeho složkami: úlohou panelů, škarp (mezer) a jejich rozložením na archu, kresbou a její stylizací, oboustrannými vazbami textu a obrazu či základními vyprávěcími postupy. Uvažuje o charakteru emotivního působení komiksu, zaobírá se fungováním lidského mozku, díky kterému komiks umíme „číst“. Vytváří definice, kategorie a pojmy.

Kniha je doslova nabitá myšlenkami. Protože ji však předkládá šikovný učitel, neustále je „ilustruje“ pomůckami (grafy nebo ukázkami od mnoha kolegů). A když se nahromadí informací příliš, zopakuje na závěr kapitoly ty nejpodstatnější. Komentátoři McCloudova díla mu někdy vyčítají, že v analýzách nebyl přesný a zcela důsledný. Nemohou mu ale upřít ani pozici jednoho ze zakladatelů teorie komiksu, ani přínos k popularizaci spojení slov a obrazů, které „mají obrovskou schopnost vyprávět příběhy“. Neřeknou nic špatného o ohromující celistvosti jeho přístupu, ani o strhujícím a zábavném provedení, o brilantní kresbě a mistrném vypravěčství.

KONEC SUBKULTURY Jak rozumět komiksu si Američané přečetli v roce v roce 1993. Lze jen litovat, že čeští čtenáři si na ni museli počkat tak dlouho. Kdyby vyšla dříve, mohla uspíšit emancipaci komiksu, kde musel vyvracet předsudky veřejnosti, pro-

hloubené desetiletími nesnášenlivých výpadů ze strany komunistického režimu. Na konci první dekády 21. století přichází do řádově odlišného prostředí. Stále větší počet knihkupců komiksům vyhradil oddělení (nebo alespoň polici). Jeho čtenáři se postupně zbavují nálepky „subkultura“. Tempo nabralo vydávání překladových titulů, úspěch mají komiksy domácí provenience. Podle „dospělého“ komiksu o Aloisovi Nebelovi vzniká celovečerní animovaný film. McCloudův osvětový záměr ovšem ani dnes nevyjde naprázdno. Otevřít oči může nejen nejzatvrzelejším odpůrcům „čtení obrázků“, ale také autorům a čtenářům komiksu, jimž představuje komiks jako nekonečný vesmír s nekonečnem možností, čím se může stát. Stačí jen vyrazit za tou správnou hvězdou. http://scottmccloud.com/ Scott McCloud: Jak rozumět komiksu. BBart, Praha 2008, 216 stran, 499 Kč.

VLADIMÍR SKREPL

TOMÁŠ VANĚK

Každý rok Moravská galerie uděluje Cenu Michala Ranného vlivné osobnosti českého výtvarného umění. Malíř Vladimír Skrepl (1955) je jejím loňským laureátem. Výstava uspořádaná v této souvislosti je prvním přehledným zmapováním autorovo přístupu k malbě, kresbě a tvorbě objektů, v nichž má své místo kreativní hysterie, nekontrolované toky myšlenek a slastné bahnění v barevných pastách.

Patero sluchátek, prostor a zvuk. Tomáš Vaňek (1966) nazývá své zvukové nahrávky audiosochami či audiosituacemi. Přímo na místě inscenuje události a posluchač je popleteně vnímá, jakože se zrovna dějí kolem něj.

Vladimír Skrepl: Jako v zrcadle. Pražákův palác, Moravská galerie v Brně, Husova 18, Brno (www.moravska-galerie.cz). Výstava potrvá do 28. června.

Tomáš Vaněk: Particip č. 93. Dům umění, Nám. Přemysla Otakara II. 38, České Budějovice. Výstava potrvá do 10. května. 23

OBSAH | FEJETON | POŠLI TO DÁL | TÉMA: DĚTI: MAJÍ SI KDE HRÁT? | DĚJINY PŘÍTOMNOSTI | REPORTÁŽ | REFERÁT ROZHOVOR | ~ | KOMIKS A KŘÍŽOVKA | KULTURA | VÝTVARNÉ UMĚNÍ | LITERATURA | HUDBA | DIVADLO | FILM | ULIČNÍCI | SMS A E-MAILY | SVĚTOZOR

Autorka: Tereza Marečková

KNĚŽNA MONÍKOVÁ NAKLADATELSTVÍ ARGO SE V EDICI SOUČASNÁ SVĚTOVÁ PRÓZA VYTRVALE STARÁ O TO, ABY SE ČESKÁ OBEC ČTENÁŘSKÁ SEZNÁMILA S DÍLEM SVÉ ZTRACENÉ RODAČKY – EMIGRANTKY Z PRAHY DO NĚMECKA – LITERÁRNÍ KNĚŽNY LIBUŠE MONÍKOVÉ. TATO ODTRŽENÁ SPISOVATELKA NAPSALA VŠECHNA SVÁ DÍLA, VYRŮSTAJÍCÍ Z PROSTORU MATEŘSKÉHO JAZYKA, V NĚMČINĚ. KOLEKTIVNÍ ZAPOMNĚNÍ

BOHYNĚ SAMOTY

Argo vydalo po postmoderně-pikareskním románu Fasáda ještě novelu Pavana za mrtvou infantku a nyní Zjasněnou noc. Spolu s Ledovou tříští z nakladatelství Hynek tak vzniká ucelený obraz o autorčině tvorbě. Jak stojí v doslovu poslední novely, zdá se, že za celým dílem stojí „autorský kolektiv Libuše Moníková“. Tvarová a stylová proměnlivost autorky je téměř přízračná, podobně jako nekonečná skrytost a zamaskovanost Emilie Marty z Čapkova dramatu. K této ženě-propasti času se Zjasněná noc odvolává, do ní se obléká hlavní postava. Leonora Marty je proslulá evropská tanečnice a choreografka. Po vystoupení svého souboru s kusem Makropulos zůstává ještě nějaký čas v Praze inkognito. Pronajme si malý a ošuntělý příbytek kdesi na Břevnově, aby mohla při cestování tramvají číslo dvaadvacet přemýšlet nad Pražským hradem o původu slova Drinopol nebo o významu bitvy na Bílé hoře. Každá ulice, každé setkání a každé slovo, pro nás tak obyčejné a zevšednělé, nahlíží díky své odloučenosti znovu, ostrým a nesmlouvavým pohledem. Nesmlouvavost platí ovšem i vůči vlastní osobě, a tak si Lena jasně uvědomuje sentimentalitu a jinak skrývané city, které v ní posvátné město a paměť s ním propojená probouzí. Je ve „své“ Praze! Zjitřená vnímavost vidí jasně i proměnu, která se „jejímu“ světu děje po převratu roku osmdesát devět. „Nyní náměstí nese jméno Jana Palacha oficiálně, bez rizika, bez napětí a zavazujících vzpomínek – tuto funkci převzaly tabule. Kolektivní paměť natrvalo neexistuje, jen kolektivní zapomnění.“

Nenechme se ale mýlit, jedinečnost této knihy nespočívá pouze v intelekt tříbícím esejistickém rozmachu, který pojímá a nazírá dějinné kotrmelce historie střední Evropy v detailu i celku. Je ukryta především v protilehlém živlu knihy, tělesnosti a smyslovosti. Z propojení těchto dvou světů – abstraktního filozofujícího nadhledu, který je porcován prudkým a závratným prožitkem vlastního těla v jeho ubohosti i velkoleposti, vyplývá jádro autorčina stylu, tajemství její zvláštně silné ženskosti. Leonora Marty je tanečnice. Tvoří a pracuje s tělem a zároveň jako režisérka tvaruje pohyby druhých. V Praze roku 1992, těsně před rozpadem federace, se setkává nejen s realitou svého vysněného města, ale také s mladým mužem Thomasem Aspergerem. Emilia Marty se zaplétá s dalším nedůležitým zbožňovatelem? Probíhá souboj o duši a o důvěru, o pečlivě chráněnou a nedobytnou samotu silné ženy. Jako krásná socha, tvrdá a nepřístupná, čněla by dál na stupínku strachu před setkáním, kdyby její obranné hradby neprovalila obyčejná angína. Thomas se k ní může prozatím přiblížit na pečovatelský dotek… I jejich křehký a vášnivý vztah má výsostně dějinnou rovinu – on je Němec, potomek vyhnaných předků ze Sudet – ona je Češka, emigrantka, tvořící v Německu. (Jako v dalších knihách jsou i zde autobiografické rysy z autorčina života. Všechna díla Moníkové byla napsána v němčině.) Jejich zápasení a přibližování pak má symbolický význam. Leonora v blouznivé horečce, která ji vlastně zdrží od dalšího úprku do tvorby a „žití nanečisto“, proplouvá vzpomínkami na dětství v Čechách, ale i dávnými mýty o bohyních, které dolovaly

čas. „Vedro vzrůstá. Cestou míjím Gízu, Memfis, Karnak, Luxor, Dér el-Bahrí. Jsem Hatšepsut, Maatkare Hatšepsut, na hrnčířském kruhu mě vymodeloval bůh Chlum s beraní hlavou a bůh Thot písemně zaznamenal můj vznik.“ Prostupuje ženstvím tisíciletí jinak než Čapkova a Janáčkova Marty… Prostupuje a vstřebává doteky jiných děl a těl, dělá jim v sobě místo, propůjčuje jim vlastní příběh. Zjasněná noc se místy proměňuje v živoucí džungli odkazů a souvislostí, kterou není snadné zdolat a projít. Člověk musí mít ostře nabroušenou mačetu a musí umět najít směr podle hvězdné oblohy. Libuše Moníková, Zjasněná noc Překlad: Jana Zoubková, Argo, 2008

NOVINKY NA KNIHKUPECKÝCH PULTECH: Jáchym Topol , Chladnou zemí, Torst, 2009 Lakonicky vyprávěný příběh je archeologií hrůzy, vrstvu za vrstvou odkrývá území novější evropské minulosti. Ve chvíli, kdy umírají poslední příslušníci generace, která to vše ještě zažila, Topol ukazuje, jak jejich potomci bojují o uchování příběhů násilí, jež chápou jako poslední kotvu autenticity – a troskotají v soukolí komerce, muzealizace a politiky. 24

Petr Borkovec, Berlínský sešit/ Zápisky ze Saint-Nazaire Fra, 2008 Moře odstrkuje rozjedenou rybu, tak jako by se nikdo nedíval. V hlubokém soukromí rozebírá vlákna, páteř se usmívá, a potom je zas věší zpátky…


Autor: Karel Veselý

KREATIVNÍ CHAOS BLÁZNIVÉ ALBUM JEWELLERY LONDÝNSKÉHO TRIA MICACHU & THE SHAPES VÁS NAUČÍ NIKDY NEVĚŘIT DESCE, KTERÁ ZAČÍNÁ ZVUKEM ROZLADĚNÉHO BENDŽA. Sotva skončí první minuta úvodní skladby Vulture, máte za sebou: hiphopové beaty, melodii hranou na stařičké klávesy Casio, metalový kytarový riff a lakonické skandování distortovaného vokálu. Šéfová tohoto cirkusu – 21-letá londýnská umělkyně Micachu (ano, skutečně se to rýmuje s Pikaču z Pokémonů) opravdu vůbec neztrácí čas. Do sotva půlhodinové stopáže svého debutového alba napěchovala všechno, co jí přišlo pod ruku – xylofon ze žárovek, zvuk zubní vrtačky i vysavač použitý jako basovou linku.

TROCHU VÝSTŘEDNÍ HYENA Michachu je trochu kulturní hyena, která se pase na smetišti populární kultury posledních třiceti let a ze smrdutých odpadků vytahuje bizarní artefakty, jimž se pak zdobí jako šperky. Její Jewellery je bláznivá jízda, na níž přerývané elektronické impulzy dodávají rytmus výbuchům nespoutané kreativní energie, kterou nejspíše s velkými obtížemi musel ve studiu kočírovat producent Matthew Herbert ( jinak také fanoušek ujetých zvukových koláží). Je to trochu experimentální sound art, trochu punkové „udělej si sám“ aplikované na výrobu nástrojů z odpadků a trochu ohmatávání hranic nespojitelných hudebních žánrů (co takhle osmibitový-hip hop-country?). Ze všeho nejvíce je to ale obyčejný výstřední pop, dobrosrdečné písničky pro konzumaci v prosluněném dni, při kterých budete muset překousnout, že melodii v Calculator vypípá kalkulačka a v Curly Teeth pro změnu hraje zásadní roli zvuk zubní vrtačky. Britská hudba má dlouhou tradici excentriků, kteří se snaží spojit údernost popu s neobvyklými experimenty. Výstřední muzikanti jako Robert Wyatt, Kate Bush nebo Brian Eno to dotáhli až do pozice nezpochybnitelných stylotvorných géniů a jejich tvorba tvoří kostru

moderní britské pop-music. Poslední desetiletí jejich nástupcům příliš nepřeje – Beta Band, Tuung nebo právě Matthew Herbert si vybudovali slušnou reputaci mezi kritiky, ale masového úspěchu se nedočkali. Ani drzá Micachu asi nebude lámat prodejní rekordy, přesto je Jewellery možná prvním krokem v pozoruhodné kariéře. Jenže, kdo ví...

PROBLÉMY SE SOUSTŘEDĚNÍM ...kdo ví, jestli Mica Levi vůbec bude pokračovat v popové tvorbě. Studentka proslavené Guildhall School of Music and Drama hraje na housle a violu a pro své vynikající výsledky dostala zakázku složit jeden kus pro Londýnskou filharmonii. Kam se asi vydá její těkavý talent? Bude pokračovat v slibně rozjeté kariéře ve vážné hudbě? Bude psát spíše čitelnější, popové skladby, která na jejím debutu repre-

zentují Golden Phone či Calculator nebo se ztratí v čirých podivnostech jako Floor nebo Sweetheart s minutovou stopáží. Anebo dá přednost psaní hudby pro reklamu, kam by se ostatně zvukově vynalézavé skladby z Jewellery dokonale hodily? Internetový magazín Drowned Sound popsal desku Jewellery jako „pop pro generaci, která nedokáže udržet pozornost déle než třicet sekund“. Jiné tiskoviny srovnávají Micachu s Captainem Beefheartem nebo eklektikem Beckem z časů jeho divokých začátků. To všechno berme jen jako publicistické berličky, nad kterými není potřeba se příliš vzrušovat. Důležité je, že tu máme zatím jeden z nejoriginálnějších letošních debutů. Micachu & the Shapes Jewellery (Rough Trade/Beggars Group, 2009)

NA ZDRAVÍ! Den po Prvním máji zaburácí strahovskou Sedmičkou americký kvartet HEALTH. Patří mezi kapely, které vzešly z losangelského rockového podhoubí soustředěného kolem klubu The Smell a podobně jako třeba No Age nebo Abe Vigoda produkují hlučný rock, pod jehož neučesanými riffy se ale často skrývá nečekaná krása – v případě HEALTH navíc podpořená retro zvuky starých syntezátorů. HEALTH debutovali před dvěma lety bezejmenným dlouhohrajícím albem, které stylově nahráli uvnitř domovského klubu. Deska se pak dočkala zremixování na kompilaci HEALTH//DISCO a ze skladby Crimewave (Crystal Castles vs. HEALTH) se stal nečekaný indie hit. Kapela momentálně pracuje na druhém albu. Health (USA), Fiat Eno, 2. 5. 2008, 007 Strahov, Praha 25


Autorka: Jitka Hudcová

CHAPLINŮV PROCES DIVADELNÍ SPOLEK SPITFIRE COMPANY PODNIKL NEOBVYKLÝ EXPERIMENT – POKUSIL SE PROPOJIT CHAPLINOVY ŽIVOTNÍ OSUDY S PŘÍBĚHEM KAFKOVA PROCESU. PROČ? TUTO OTÁZKU SI BĚHEM SLEDOVÁNÍ PŘEDSTAVENÍ POLOŽÍTE HNED NĚKOLIKRÁT. Představení začíná losováním: z řad diváků je na jeviště vytažena oběť předem připraveného procesu (v tomto případě jí byla Miřenka Čechová, která v hlavní roli alternuje s Jakubem Slachem), ta se sice dost zdráhá, ale nakonec se podvolí. Zřízenci jí sundávají mikinu, při té příležitosti si všimneme, že má kšandy a široké černé kalhoty, teď dostává frak a pod nos malinkatý knírek. Ano, už se tu objevují první Chaplinovy rysy, jak nám sliboval program. V průběhu procesu budou postupně přibývat další.

OPRAVDU NEŠŤASTNÁ LOTERIE Nebohý Ch. je po marných pokusech o útěk z jeviště zpět mezi diváky surově zbit a následně spoután. Vysílá zoufalé tázavé pohledy směrem k obecenstvu, čímž se má zřejmě umocnit pocit naší sounáležitosti; je přece jedním z nás, zrovna tak jako on mohl teď na jevišti sedět kdokoliv z diváků. Jenže to zrovna nefunguje. Ch. je pak vláčen nespočtem absurdních situací – výslechy, telefonáty, sexuální nátlak ženyvamp (Jindřiška Křivánková), návštěva strýčka atd. – během nichž získává další chaplinovské atributy: buřinku, hůlku a velké boty. Proč? Všechny tyto výjevy, které vypadají i díky obličejovému líčení ostatních aktérů jen jako nepovedená groteska, jsou dokreslovány projekcí (záběry psacího stroje, do kterého někdo vyťukává zápisy z procesu, např. „Podle velikosti rtů se dá poznat, jak proces dopadne.“, popřípadě jen úplné nesmysly, možná kdyby si někdo nebyl jistý, že sleduje vskutku absurdní exekuci) a živou hudbou (taková punk-rocková „elevator music“).

ČETBA POVINNÁ! Bohužel pro diváka bez bližší znalosti Kafkova Procesu je představení téměř nesrozumitelné,

působí jako beztvará hmota bez pevné kostry. Nechápeme, kde se vzal strýček a co tu vlastně dělá, kdo je ten pán v křemílkovském obleku, se kterým se strýček baví, a na čem se dohodli, zkrátka přišli a odešli, zůstala po nich hůlka a boty. Nesrozumitelnost by sama o sobě nemusela být problém, jenže jednotlivé situace zde samy neobstojí, jsou plytké, prázdné, jejich absurdita spočívá v tom, že aktéři mluví pozpátku nebo na sebe dělají legrační obličeje.

CHAPLIN, JOSEF K., EVERYMAN? Hlavní postava prochází v průběhu hry určitým vývojem. Na samotném začátku se tváří jako jedna z nás, po počátečním šoku z „uvěznění na jevišti“ se však rychle přizpůsobuje novým pra-

ZLOMVAZ 2009 13. 5. v Disku začíná studentský divadelní festival Zlomvaz 2009, tentokrát s podtitulem „Najdi deset rozdílů“. Festival, který každoročně prezentuje to nejlepší, co vzniklo na studentských jevištích DAMU, JAMU a VŠMU, potrvá do 16. 5. 26

vidlům. Kromě vnějších atributů získává i kuráž, své věznitele si svým způsobem oblibuje. Ale je to skutečně Chaplin? Pokud správně chápu, záměrem Spitfire Company bylo spojení dvou velikánů 20. století, Franze Kafky a Charlieho Chaplina. Jenže nespojili Chaplina s Kafkou, nýbrž s postavou Josefa K., jenž rozhodně žádným velikánem nebyl, spíš naopak. Jak si pak vykládat závěr hry, kdy je Ch. stejně jako Josef K. nemilosrdně popraven, zatímco na plátně sledujeme záběry z Chaplinova slavného filmu Diktátor? Proč? Chaplinův proces, scénář a režie: Miřenka Čechová, hrají: Jakub Slach/Miřenka Čechová, Jindřiška Křivánková, Radim Vizváry (j.h.), Štěpán Coufal

FLORA OLOMOUC 12.–21. 5. 2009 proběhne v Olomouci 13. ročník festivalu Divadelní Flora. Motto nesoutěžní přehlídky zní – v roce 20. výročí tzv. Sametové revoluce – „Válka idejí“. Návštěvníci se mohou těšit na více nez pět desítek produkcí, které proběhnou na několika scénách.


Autor: Dominika Prejdová

RŮZNÉ ODSTÍNY MELANCHOLIE KLASIK SVĚTOVÉ KINEMATOGRAFIE CLINT EASTWOOD SE PO NEDÁVNO UVEDENÉ VÝMĚNĚ VRACÍ ZNOVU V PLNÉ FORMĚ S KOMEDIÁLNÍM DRAMATEM GRAN TORINO. NEJENŽE FILM REŽÍROVAL, ALE HRAJE V NĚM TENTOKRÁT I HLAVNÍ ROLI. A MŮŽE SI HO PŘIPSAT KE SVÝM NEJPOZORUHODNĚJŠÍM SNÍMKŮM. Možná to od Eastwooda po Million Dollar Baby, Tajemné řece nebo Vlajkách našich otců nebudete čekat, ale na filmu se budete především skvěle bavit. Eastwood hraje veterána korejské války a bývalého dělníka továrny Ford v důchodu. Jeho zahořklý Walt je mrzout, trochu rasista, stará škola, katolík kvůli ženě, který příliš nekomunikuje se svými syny ani vnoučaty. Po smrti ženy tráví dny postupným pitím piv na verandě svého domu a pozorováním okolního světa, ale když přijde na jeho trávník nebo zásady, je pořád schopen rychlé akce. Není příliš rád, že se do sousedního domu přistěhuje hmongská rodina původem z jižní Asie. Ale právě přibližování se k ní, a zvláště jeho vztah s dospívajícím Thaem, je jádrem snímku.

KOMEDIE V ŠEDÝCH TÓNECH Film je pozoruhodný už svým žánrovým vymezením, odvíjí se vlastně jako čirá komedie, která těží z konfrontace tvrďáckého, politicky nekorektního Walta se světem, který se dostal už někam dál, než ho znal. Pod tím se ale neustále ozývá spodní proud smutku, hluboké melancholie. Odkrývání, z čeho pramení, je pak nenápadnou hnací silou filmu. Odkazuje k ní nasnímání filmu v monotónních chladných tónech, které zobrazují prostředí Detroitu jako by Waltovým pohledem, jemně použitá hudba s nádechem smutku, zachycení rituálů všednodennosti stáří, jednotlivých gest, které film nijak neakcentuje, ale zachycuje je v jejich čase. Film tak má rozpětí od komedie k dramatu a tragédii, jež svébytně, nemechanicky spojuje v jeden celek. Stejně tak si pořád udržuje rovnováhu mezi konkrétním lidským příběhem

v současné multikulturní Americe, a tím, jak film zároveň dosahuje neustále mimo sebe, k širšímu lidskému údělu.

NAUČENÍ ZESTÁRLÉHO DRSŇÁKA Eastwood tu navazuje na své předchozí filmy. Jako v Million Dollar Baby tematizuje motiv adoptivního rodičovství, které vzniká teprve přijatou odpovědností a konkrétními nesamozřejmými činy. Proti jinak konzervativnímu duchu jeho filmů jde v Grand Torinu motiv sebezpytování vlastní metody a pohledu na svět. Film lze číst jako svého druhu epitaf neohroženým hrdinům, jimiž Eastwood proslul v rané herecké kariéře. I Walta charakterizují činy a důvěra v ně, ale zároveň si je vědom už jejich limitů a současně jejich nezvratnosti. Tak je popsána i jeho válečná zkušenost. Není tím, z čeho se v závěru vyzpovídá, jak divák možná očekává. Věci, které se staly, nejdou odestát, a není z nich žádné poučení, zmoudření, jedna

správná interpretace. To je nakonec i to jediné, co může předat dál, jeho skutečné dědictví. Vědomí, že každý čin je nenapravitelný. Kouzlo filmu je v tom, jak možná banálnímu sdělení dává pozoruhodnou sílu a váhu, obdařuje ho veškerým emocionálním i racionálním prožitkem. Film tak vlastně dává znovu hodnotu a význam drobným činům, právě směrem k druhému člověku, a vytváří jasný odstup od těch, jež směřují k velkým kontextovým činům, k historii, za rámec individuálního světa. V tom se film spojuje se svým tématem rodičovství skrze činy, vytváří tak jasnou opozici individuality vůči společnosti. Čin ve válce je pro Walta jen břímě, i když společensky za něj dostal největší uznání. A zatímco historie se jen opakuje, v životě má člověk větší šanci se svými činy svobodně naložit. V tom Eastwood reviduje své předchozí, ryze konzervativní filmy. Zúčtování, v němž je, přes všechnu melancholii s ním spojenou, velká naděje.

ANIFEST 09 Anifest – 8. ročník Mezinárodního festivalu animovaných filmů proběhne letos tradičně v Třeboni 1.-4. května a nově i v Teplicích 7.-10.května. Jako obvykle jsou součástí programu kromě soutěžních projekcí i odborné semináře, tvůrčí a praktické dílny. Program nabídne například Italskou retrospektivu animované tvorby nebo retrospektivu tvorby českého režiséra Eduarda Hofmana. Vedle Krysaře Jiřího Bárty a pásma jeho krátkých filmů, bude uvedena i výstava k jeho novému filmu do Na půdě, chystá se i doprovodná výstava prací studentů Visegradu. Zajímavými sekcemi dále slibují být Poklady z historie rakouské animace, k připomenutí dvacátého výročí pádu železné opony připravili Jiří Kubíček a Edgar Dutka pásmo Svoboda animace, tvořené českými animovanými snímky, kterými se totalitní režim nechlubil, ba naopak je „upravoval“ či zakazoval. 27


Autor: tým NP

ZPROPADENÉ SPROPITNÉ ZNÁTE JE. MOŽNÁ JE POTKÁVÁTE KAŽDÝ DEN CESTOU DO PRÁCE ČI DO ŠKOLY. MOŽNÁ VÁM JSOU SYMPATIČTÍ, MOŽNÁ JE VÁM JICH LÍTO. TŘEBA SI TAKY ŘÍKÁTE: ŽIVOT NENÍ ŽÁDNÁ SRANDA A JE FAJN, ŽE SE TENHLE ČLOVĚK SNAŽÍ A S NATAŽENOU RUKOU JEN NEČEKÁ, CO DOSTANE. PODPOŘÍM HO. Bez Vás, kteří časopis čtete, bychom byli namydlení. Jsme proto rádi, že Vás máme. A jste to právě Vy, kdo může posoudit, jak se prodejcům v práci daří. Když jste spokojeni, jsou spokojeni prodejci i my. Chceme proto, aby jste o nás věděli co nejvíc.

VÝSTAVNÍ ŽIVOTOPIS NETŘEBA Lidem, kteří se dostali do složité situace nabízíme program, který se v umělohmotném profi slovníku světa sociálních služeb, kde se žádá o granty a dotace nazývá sociální rehabilitace. Nerozdáváme zadarmo peníze, jídlo ani oblečení, jen možnost pracovat a vydělat si tak „normálním“ způsobem na živobytí. Nevadí nám přitom to, co našim prodejcům často zavírá dveře, když hledají práci jinde – neřešíme popsaný trestní rejstřík, mezery v životopise, nedodělané školy ani chybějící

praxi. Krátce řečeno: jsme nízkoprahoví. Stačí, aby naši prodejci měli chuť pracovat a dodržovat pravidla spolupráce s námi. Vítáme, když se snaží řešit okolnosti, které je do nepříznivé situace přivedly. Narozdíl od „standardních“ zaměstnání si u nás nechceme zaměstnance/prodejce udržet. Naopak. Snažíme se, aby se, pokud to jen trochu jde, vrátili zpátky na otevřený trh práce. I proto se naše pravidla v mnohém blíží pravidlům, která v práci všeobecně platí. Prodejci třeba dodržují klasickou osmihodinovou pracovní dobu (tu je ale možné zkrátit těm, kteří mají nějaké zdravotní či osobní problémy). Rozdíly ale samozřejmě existují a ten největší spočívá už v podobě vzájemného vztahu. Zatímco za normálních okolností hledají zaměstnavatelé lidi, kteří by vyhovovali jejich požadavkům a potřebám, my se snažíme přizpůsobit práci

tomu, kdo ji u nás hledá. Jeho osobním schopnostem a možnostem.

LEHKO NABYL, LEHKO POZBYL S prodejci na ulici se setkáváte nejvíc vy sami a nejlíp tak víte, jak jim práce jde. Jsme rádi, když jste spokojeni a časopis si koupíte znovu. Často se ale setkáváme s tím, že zákazník prodejci pouze „odevzdá“ peníze, aniž by si časopis vůbec vzal. Vítáme, když se někdo snaží podpořit prodejce se kterým je spokojen. Ze zkušenosti ale víme, že takový „peněžní dar“ prodejce často spíš odradí. Práce nejde pokaždé dobře od ruky a zkušenost s tím, že občas může být výdělek otázkou několika vteřin láká k tomu nestát s časopisem dlouhé hodiny a zkusit „akci“ s darem zopakovat. Takovým mechanismem mohou být motivováni třeba pytláci (tzv. „černí“ prodejci), kteří s časopisem v ruce právě o dar žebrají.

CO SI MYSLÍTE O DÝŠKÁCH? Ivana z Dejvické:

Radek z metra Karlovo nám.:

Magda z Letné:

Je vidět, že si Vás lidi všimnou, mají soucit. Dívají se na nás úplně jinak než na ty co žebraj a vybíraj popelnice. Je na nás vidět snaha.

Je to přirozený projev sociálního cítění a solidarity s lidmi bez přístřeší a v sociální nouzi. Láska ví, že nikdy není ničeho třeba víc než lásky.

Když člověk dostane dýško, tak může koupit víc časopisů.

PLATNÉ PRŮKAZKY PRAŽSKÝCH PRODEJCŮ Časopis Nový Prostor kupujte pouze od prodejců, kteří se prokáží jednou z těchto průkazek. Platnou průkazkou se rozumí barevná verze dokladu opatřená fotografií příslušného prodejce. Prodejce, který se jednou z těchto průkazek neprokáže, je falešný prodejce, který kazí pověst skutečných prodejců i samotného časopisu. Pouze koupí časopisu od prodejců s platnou průkazkou podpoříte ty, kteří to skutečně potřebují a mají zájem pracovat podle pravidel určených Novým Prostorem pro vykonávání této činnosti.

28


Podobné je to i s nepřiměřeně velkým spropitným, které občas prodejci dostanou. Extrémním příkladem je příhoda z letošních vánoc, kdy jeden z našich prodejců získal od svého zákazníka jako „spropitné“ pět tisíc. Měla to být taková odměna na přilepšenou. Našemu prodejci udělala obrovskou radost a radost je někdy potřeba prostě zapít. Jenže záhy je také třeba s pitím skončit. Tenhle krok už náš obdarovaný bohužel nezvládl a propil tak nejenom celou částku, kterou dostal k vánocům, ale i mnohem víc.

ZASLOUŽENÉ PŘILEPŠENÍ Jsme rádi, když jste s prací prodejců spokojeni a v tu chvíli může být úplně přirozené takovou spokojenost odměnit drobnou částkou navíc

(podobně jako se „spropitné“ dává třeba v restauraci, hospodě nebo obchodu). Zvlášť, když prodejce stojí na svém místě, s platnou průkazkou a časopisy označenými číslem, které se shodují s tím na průkazce (to platí jen pro Prahu). Zvažujte však prosím, zda částka, kterou dáváte navíc odpovídá aspoň přibližně realitě, ceně časopisu i práci, kterou prodejce odvádí. Dar či přehnaně vysoké „spropitné“ jsou tu totiž až příliš podobné almužně, v tomto případě vylepšené a povýšené značkou časopisu, který prodejce drží v ruce. To je samozřejmě v přímém rozporu s tím, jaké jsou naše hodnoty a cíle. Prodejce, který „žije“ ze „spropitného“ navíc může ztrácet potřebu odebírat z našeho Denní-

ho centra časopisy, které si objednal a porušuje tak smlouvu, kterou s námi udělal. Ohrožuje tím nejenom svou existenci, ale i fungování celého časopisu – z peněz za časopisy platíme tiskárnu, distribuci do regionů, redakci atd...

NÁVOD NA KOUPI Nejvíc nám prospějete tím, že si časopis koupíte, vezmete a pokud Vás zaujme, tak přečtete. Můžete, ale nemusíte přitom dávat prodejci něco navíc. Pomůžete, když si najdete prodejce stálého, od kterého budete časopis kupovat pravidelně a dlouhodobě. Pomůžete, když budete ke svému prodejci přistupovat nikoliv jako k žebrákovi, ale jako k rovnému partnerovi, kterým také je.

SMS A E-MAILY

Vraťte zpátky Samorosta! Neupírejte mu právo na existenci! FREEDOM FOR SAMOROST! XY

Nepřinesete na toto téma více informací nebo nevyjde Fisk přeci jen česky? Nebylo by např. možné u podobně zajímavých a důležitých rozhovorů je otisknout anglicky i česky? Dále mě zaujal článek o OCEZ a rozhovor s Tranem Kimem, výborně byl napsán Second Life a Thor z Arábie Tomáše Havlína. Naopak jsem přeskočila rozečtené Náhradní identity a dle mého gusta plytký článek o Obamovi. Chci vám za všechny dobré články poděkovat a oceňuji, že v NP nepřestávají vycházet jiné názory, jako např. pod šéfredaktorováním Eriky Hníkové. NP si příště ráda opět koupím. S pozdravem, Petra

Odpověď redakce: Buďte bez obav, Samorost se jako správný seriálový hrdina v dalším díle vrátil v plné síle a nezraněn!

Prodejce Kamil z metra Dejvická děkuje všem svým zákazníkům za přízeň u příležitosti pátého výročí svého působení v projektu NP!

Milá redakce, pouze krátká reakce na fejeton pana Sterna. Jsem holka, je mi čtyřiadvacet, kočárky zvedám jednou rukou a ochotně i ráda nabízím své služby „pomstychtivé matce“. Pokud to bylo zamýšleno jako vtip, jde o „vtip blbého typu“; byl-li myšlen alespoň zčásti vážně, pak mám jedinou námitku – a sice vynechat v článku silná slova – a to „muž“ a „muži“. S pozdravem a upřímným přáním všem maminkám, ať potkávají v dopravních prostředcích a na zastávkách hromadné dopravy pouze muže, genderově zaostalá Juliána Bindasová.

Prosím o darování rozkládací sedačky a pracovního stolku. Předem děkuji, mimopražský prodejce Pavel, Neratovice, tel. 737433860

Vážená redakce, chtěl bych Vám jen poblahopřát a poděkovat za práci, kterou děláte. Nový prostor je nyní kvalitním alternativním periodikem, které rád kupuju i bez ohledu na původně ryze charitativní smysl jeho existence. Džím palce do budoucna a těším se na nová čísla. Se srdečným pozdravem Marko Ivanović dirigent Národního divadla v Praze

Vážená redakce, s nadšením jsem si přečetla Vaše poslední číslo NP a chci hlavně poděkovat za rozhovor s Robertem Fiskem. Mám k rozhovoru jeden dotaz: za anglickou verzí chápu snahu poskytnout čtenářům NP prostor pro procvičení angličtiny, nicméně mě mrzí, že Fiskovy názory na aktuální palčivé otázky světa nezazněly v češtině, když je zde taková bída po odlišných názorech týkajících se mj. okupovaných palestinských území (tištěná média snad s výjimkou Práva a nyní i vás podobné rozhovory vůbec nenabízí).

Dobrý den, tak jsem před hodinou koupila na Masaryčce v metru NP od tak od tak hezkého mladého, upraveného a slušného chlapce, že mám až strach, jestli má licenci na prodej. Dcera tvrdí, že to tam má prodávat nějaká paní. Odpověď redakce: Vaše dcera má částečně pravdu. Masaryčka je skutečně hájemstvím naší slavné dlouholeté prodejkyně Majky, ovšem jen vestibul nádraží. Dole v metru skutečně můžete potkat jiného prodejce, podobně jako jsou na některých stanicích takto obsazeny oba výstupy. Naši prodejci jsou zcela běžně slušní a upravení, nemusíte mít obavy. Naopak černí prodejci bývají většinou nevábní a porušující pravidla prodeje i slušného chování. Proto byli ostatně vyloučeni. V případě pochybností zkontrolujte, zda má prodejce platnou průkazku s číslem, které je otištěno i na časopisu. Průkazem musí být viditelně označen každý prodejce a na požádání ho i předloží ke kontrole.

29


Big Issue in the North, England, April 6, 2009

Helen Clifton

HEART OF THE MATTER LIPITOR, ZOCOR, LIPOSTAT – DRUG BRAND NAMES THAT PROBABLY MEAN NOTHING TO MOST PEOPLE. BUT IF YOU HIT 40 OVER THE NEXT FIVE YEARS, YOU MAY FIND YOURSELF TAKING ONE OF THESE POWERFUL ANTI-CHOLESTEROL STATIN DRUGS EVERY DAY FOR THE REST OF YOUR LIFE. Statins now form a central part of the government’s drive to tackle heart disease and stroke. According to the NHS, the drugs save 10,000 lives every year. Almost one in five over-40s in England – around four million people – currently take statins. That figure is set to increase by 30 per cent every year, and in five years’ time, more than half of England’s over-40 population could be on statins. Cardiovascular disease (CVD) accounts for more than one in three of all UK deaths, and costs the NHS £18 billion a year. Faced with such a massive bill, the health service is desperate to find solutions. And with the most popular statin costing just five pence a day, some researchers suggest mass prescription is like a no-brainer. But doubts over their clinical effectiveness and a raft of well-documented side-effects have led medical professionals and patients to question the wisdom of such a policy. Dr Malcolm Kendrick, a Manchester-based GP and author of The Great Cholesterol Con, says clinical trials have failed to prove the benefits of statins for both women and men who do not already have CVD. “If you are a man who has had a heart attack at any age, it will increase your life expectancy by a small amount. But because of side-effects – like muscle wastage – it could probably prevent the one thing that is most beneficial, which is doing some exercise. “They are very toxic drugs. I have had endless numbers of people write to me to say they have had horrendous side-effects from taking statins. “In some clinical trials with high doses of statins, up to 95 per cent of people suffer sideeffects. Here we have a drug that is supposed to be prescribed to millions of people and no one has ever done a study on the population outside of a clinical trial. I believe if they did, then 30-40 per cent would suffer side-effects.” Jeff Cable, a member of the International Network of Cholesterol Sceptics (THINCS) and a clinical nurse specialist for 25 years, has set up an online petition calling on the World Health Organisation to investigate statin damage.

30

Slovníček: Statin – skupina léčiv, hypolipidemika. mass prescription – masové předepisování side-effects – vedlejší příznaky cells – buňky outweigh – převládat

Hundreds of comments refer to severe symptoms including muscle and joint pain and weakness, numbness and tingling in hands and feet, memory loss, depression, nightmares, libido loss and even the onset of Parkinson’s disease. “There is a huge amount of technical medical documentation that supports the basic premise that statins are wrong and bad for all who take them. It is not a case of if they will be damaged by them, but when and how badly,” Cable says. “I suggest we take it one small step at a time.” However, the British Heart Foundation (BHF) believes the risk of developing side-effects is as low as one in 10,000. It says statins have side-effects – but they are “usually mild, easy to recognise, reversible and very rarely dangerous”. The BHF adds there is no evidence statins cause Parkinson’s disease or Alzheimer’s, but admits “some research has identified an association”. Statins work by stopping LDL – often referred to as “bad cholesterol” – forming fatty deposits on the inside of arteries. But some cholesterol is necessary for cells to function.

A study by the University of Iowa published in February states taking statins may reduce the ability of neurotransmitters in our brains to work effectively, affecting memory and brain functions. Researchers who studied 500,000 Danish residents in 2002 found that statin users were more likely to develop a form of nerve damage characterised by weakness, pain in the hands and feet, and difficulty walking. Taking statins for one year raised the risk of nerve damage by about 15 per cent — about one case for every 2,200 patients. For those who took statins for two or more years, the additional risk rose to 26 per cent. “I have looked at one study which states that statins can cause irreversible neurological damage. Some of these side-effects may be terminal – in other words, they may kill you,” Dr Kendrick says. “Doctors aren’t aware of the numbers of people with side-effects because the majority of people don’t report them.” The total number of statins prescribed between March 2003 and March 2008 has more than doubled from 21.64 million to 45.2 million. The NHS spends around £500 million each year on statins. From April to September 2008, statin costs were £13.4 million in North East England alone. While the National Institute for Clinical Excellence (NICE) recommends that statins should be given to those who already have CVD, or a one in five chance of developing it over ten years, the BHF has stated the at-risk group should be doubled in size to anyone with a one in ten chance of developing CVD over a decade. It says the benefits of statins on heart health have been demonstrated in several very large clinical trials, saving thousands of lives in the UK and improving the quality of life for thousands more. Benefits “far outweigh any potential side-effects”. The BHF position is based on the 1995 West of Scotland Coronary Prevention Study (WOSCOPS). Part funded by pharmaceutical company Bristol-Myers Squibb, WOSCOPS found that almost 6,500 men with high cholesterol levels who took statins over five years had their risk of death from heart disease reduced by 31 per cent.

TIRÁŽ

KODEX PRODEJCE Časopis Nový Prostor vychází od prosince roku 1999. Občanské sdružení Nový Prostor je nezisková organizace, která pomáhá lidem bez přístřeší v krizové životní situaci. Pomocí pouličního prodeje čtrnáctideníku nabízí lidem v tísni možnost získat základní prostředky. Redakce uvítá jakékoliv Vaše příspěvky a připomínky. Nevyžádané rukopisy a fotografie nevracíme, prosíme, neposílejte originály. Publikujeme pouze původní práce, publikované textové zprávy jsou bez korektur.

Adresa redakce: Nový Prostor, Řeznická 14, Praha – Nové Město, 128 00, tel.: 222 233 309, e-mail: [email protected], koncept: Robert Sztarovics, výkonná ředitelka: Dagmar Kocmánková, tel. 608 150 553, šéfredaktor: Alexandr Budka, redakce: Martina Křížková, Tomáš Havlín, Zuzana Brodilová, grafik: Štěpán Bartošek, grafický koncept: www.lab-ad.cz, inzerce a marketing: [email protected], 220 199 303 Adresy distribucí: Praha – Řeznická 14, Praha 1 – Nové město, tel.: 222 233 309, Dagmar Kocmánková (ředitelka) tel.: 608 150 553 ([email protected]), Alena Vosáhlová ([email protected]) tel.:608 259 039, Brno – Příční 4/111, 602 00, Gabriela Hrozinová, tel.: 776 782 468, 545 217 297 ([email protected]), Hradec Králové – Azylový dům Matky Terezy, U Mostku 472/5, 503 41, Petr Macl, tel.: 777 299 525 ([email protected]), Ostrava – Azylový dům pro muže – budova „B“, Lidická 54, Ostrava – Vítkovice, 700 30, Petr Jícha, tel.: 776 020 914 ([email protected]), Plzeň – Diecézní Charita, Krizová služba, Cukrovarská 16, 301 00, Jan Jung, tel.: 777 786 642 ([email protected]), Olomouc – Charita Olomouc, Marek Grunt, tel.: +420728188184, ([email protected]), Pardubice – SKP centrum Portus, Milena Dostálová, tel.: +420464629249 ([email protected]), Uh. Hradiště – AD. Sv. Vincence, Na Hradbách 700, Staré Město, 686 03, tel.: 572 542 988, České Budějovice – Charita ČB, AD pro muže, Riegrova 32, Václav Kučera, tel.: 387 315 388 Představenstvo o. s. Nový Prostor: Robert Sztarovics, Dagmar Kocmánková Občanské sdružení Nový Prostor je členem International Network of Streetpapers a projektu No Borders. Registrace: MKČR 8342, ISSN 1213-1911 Tisk: Europrint a. s.

NÁZORY AUTORŮ NEMUSÍ VYJADŘOVAT STANOVISKO REDAKCE. MINISTERSTVO PRÁCE a sociálních věcí ČR

Středisko kresťanské pomoci Pardubice

PRODEJCE NOVÉHO PROSTORU NESMÍ: 1. Prodávat mimo místo jemu přidělené a uvedené na jeho průkazu. 2. Být po dobu prodeje pod vlivem alkoholu nebo jiných drog. 3. Používat vulgárních výrazů, nadávek, rasistických, sexistických či jinak společensky nepřípustných obratů ve styku s veřejností, ostatními prodejci nebo pracovníky výdejny. 4. Obtěžovat při prodeji kolemjdoucí a zdržovat je proti jejich vůli nebo zdržovat dopravu. 5. Žebrat nebo jiným nepovoleným způsobem požadovat od lidí peníze, pokud má na sobě viditelně průkaz prodejce. 6. Slovně či fyzicky napadat jiného prodejce časopisu a nutit ho, aby opustil své prodejní místo. 7. Prodávat časopis na cizím soukromém pozemku či prostoru. 8. Páchat kriminální činnost nebo takovéto činnosti napomáhat, zvláště je-li viditelně označen průkazem prodejce časopisu Nový Prostor nebo má-li s sebou časopisy. 9. Prodávat časopisy neregistrovaným, neoznačeným nebo vyloučeným prodejcům. 10. Nesprávně vracet zpět z částky přijaté od kupujícího. 11. Požadovat od kupujícího víc, než je oficiální cena časopisu. 12. Prodávat jiné zboží než časopisy. 13. Prodávat bez průkazu, který je opatřen jeho registračním číslem a fotografií a který musí nosit na viditelném místě. 14. Poškozovat dobré jméno časopisu a společnosti Nový Prostor.

Prodejcem Nového Prostoru se může stát každý, kdo písemně potvrdí, že je starší 16 let, je v sociální nouzi a zaváže se dodržovat Kodex prodejce. Tento kodex je stejný ve všech časopisech sdružených v INSP – mezinárodní organizaci zastřešující pouliční časopisy z celého světa. Stížnosti na prodejce v Praze prosíme telefonujte na 608 259 039, Alena Vosáhlová V Brně na 776 782 468, Gábina Hrozinová

Sbírkový účet je od 21. 3. 2008 obnoven.

Číslo účtu: 1061013598/5500

www.meziploty.cz

30. 5.divadelní festival 31. 5. divadlo & muzika & výtvarné dílny areál psychiatrické léčebny BOhnice

Pořádá Nedomysleno, Finanční podpora: Ministerstvo kultury ČR Spolupořadatel: Psychiatrická léčebna Bohnice a Hlavní město Praha

sobota a NED ĚLE od 12,00 hodin D IVAD LO ● D EJVICKÉ D IVAD LO ● ČINOHERNÍ STUD IO ÚSTÍ NAD LABEM ● D IVAD LO V CELETNÉ VESELÉ SKOKY ● HBO NA STOJÁKA! ● D IVAD LO V ŘEZNICKÉ ● D IVAD LO NA ZÁBRAD LÍ ● MALÉ VINOHRAD SKÉ D IVAD LO ● D IVAD LO MINOR ● D EMAGO ● LSD – IMPROVIZACE ● ZTRACENÁ EXISTENCE ● HAMU ● HAF D IVAD LO ● LAMPION ● Z PRAKU ● MARGARITAS ● LAURYCHOVO D IVAD LO ● TY-JÁ-TR ● BOHNICKÁ D IVAD ELNÍ SPOLEČNOST ● U.S. MARVIN ● D AMU - KATED RA ČINOHERNÍHO D IVAD LA ● SPOLEK MISIONÁŘI

● D AMU - KATED RA ALTERNATIVNÍHO A LOUTKOVÉHO D IVAD LA ● PETR VÁŠA ● BIO D IVAD LO ● SKUTR ● VOSTO5 ● NEPANTO A PANTOMIMA S.I. ● LETÍ ● ŠANSONY ALŽBĚTY SOMOROVSKÉ ● LOCO:MOTION COMPANY ● D IVAD LO VIOLA ● TANEČNÍ SKUPINA CROCK 14 ● TANEČNÍ SKUPINA IF ● AMBROSIA ● D ANCE N EXTREMIS ● TRN V OKU ● D ENID A – MÓD NÍ PŘEHLÍD KA ● PETRA MACHÁČKOVÁ ● FRISBEE SHOW ● CENTRUM TANCE ● D IVAD LO NAHOĎ ● D IVAD LO D UŠÍ SPŘÍZNĚNÝCH

● D IVAD LO D OMA ● AHA ● D ĚTSKÝ D ŮM PRO ZD RAV. POSTIŽENÉ ● KRÁTKÉ ÚD ERNÉ D IVAD LO ● SACRA CIRCUS ● D NO ● D RAMATICKÝ SOUBOR JED LIČKOVA ÚSTAVU sluníčko a naděje ● OLD STARS ● KABARET ČERVENÁ 3 ● OPERA D IVERSA Muzika ● WOHNOUT ● HORKÝŽE SLÍŽE ● SUNFLOWER CARAVAN ● SUNSHINE ● D AN BÁRTA ● TEREZA ČERNOCHOVÁ ● JANA LOTA ● CLOU ● D AVID KRAUS ● UD G ● SKYLINE ● THE PLASTIC PEOPLE OF THE UNIVERSE

● ● ● ● ● ● ● ● ● ● ● ● ● ● ● ● ● ● ● ● ● ● ● ● ● ● ● ●

THE TAP TAP TIMUD EJ 100O C MAGNETIK KILL THE D AND IES! TOXIQUE SOUTHPAW ON AIR TOMÁŠ KLUS ANIME THE PROSTITUTES NICELAND GANG ALA BASTA TAZAFAROU MR.COCOMAN TAM TAM ORCHESTRA ŠVIHAD LO ČANKIŠOU TLESKAČ PRAGUE SKA CONSPIRACY D J KAYA NAVIGATORS STO ZVÍŘAT AFROD ISIAK THE CHANCERS HYPNOTIX EGGNOISE SESTRY STEINOVY

Výtvarné dílny ● divadelní dílny ● jarmark chráněných dílen Předprodej vstupenek: Ticketstream Spojení: posílené autobusové linky č. 177 a 200 ze stanice metra c „kobylisy“

● ● ● ● ● ● ● ● ● ● ● ● ● ● ● ● ● ● ● ● ● ● ● ●

GARAGE PSÍ VOJÁCI VEGA LENKA D USILOVÁ KVĚTY TYSYČÁCI JIŘI SCHMITZER MARTA TÖPFEROVÁ IVA FRÜHLINGOVÁ GULOČAR 2WINGS GLIOND AR MALÁ BÍLÁ VRÁNA SHAMAN-KA RI RA CAMAEL EL TENERE D ID YMOS SHAHAB TOLOUIE TRIO ZIRIAB MANTRA NSANGO MALAMU L´ARRCHE - COEUR ARIONAS

Quo vadis, Kuba? marta kolarova V PRODEJI OD 28. DUBNA 2009

Recommend Documents