SVET BEZ CIGARET? LAIBACH NEONACISMUS. Téma: Rozhovor: Referát: NA SVÉM PRODEJNÍM MÍSTĚ A MAJÍ PLATNÝ PRŮKAZ! V PRODEJI OD 1

PROSÍME, KUPUJTE JEN OD PRODEJCŮ, KTEŘÍ STOJÍ NA SVÉM PRODEJNÍM MÍSTĚ A MAJÍ PLATNÝ PRŮKAZ!

330 V PRODEJI OD 1. ČERVNA 2009

Téma:

SVET BEZ CIGARET? LAIBACH NEONACISMUS Rozhovor:

Referát:

generální partner

oficiální partner

hlavní partner

hlavní partner

hlavní mediální partner

oficiální vůz

OBSAH | FEJETON | POŠLI TO DÁL | TÉMA: SVĚT BEZ CIGARET? | DĚJINY PŘÍTOMNOSTI | REPORTÁŽ | REFERÁT ROZHOVOR | ~ | KOMIKS A KŘÍŽOVKA | KULTURA | ULIČNÍCI | SMS A E-MAILY | SVĚTOZOR

EDITORIAL Vážené čtenářky a čtenáři! Bylo to před lety ve velmi odlehlé části rumunských Karpat. Tím více nás setkání se skupinou pohostinných pastevců potěšilo. I my jsme věděli co se patří a výměnou za jejich ovčí sýr vytáhli krabičky cigaret, onen univerzálně oblíbený dárek, zvlášť k tomuto účelu z domova přivezený a před náruživými kuřáky ve výpravě pečlivě střežený. Jaké bylo naše překvapení, když bačové nabízená cigárka odmítli s tím, že to už pro ně není a ukázali na své, zjevně dosud školou povinné, pomocníky! Trochu zaskočení jsme se pokusili namítat, že čokoláda by byla možná vhodnější, ale sklidili jsme jen opovržlivé pohledy. Když se druhý den z mlhy na hřebenech vynořil sotva desetiletý capart na neosedlaném hřebci a požádal o retko, už nás to nepřekvapilo. Jiná země, jiný mrav a představa, co je pro děti dobré. I když je dost dobře možné, že dnes už ani v rumunských horách nepanuje k tabáku tak uvolněný vztah. To Čína se stále drží, tamější státní zaměstnanci dostali nedávno dokonce příkaz více kouřit, patrně v rámci protikrizových opatření. Čínské cigarety nejsou hyzděny žádnými varovnými nápisy a honosí se poetickými názvy jako Dlouhá radost nebo Nebeské štěstí. Že je tabák posledních padesát let nezdravě nadužíván, není sporu. Je ale opravdu nutné, abychom se kyvadlovým efektem octli v opačném extrému? Než zakazovat, je lepší vztah k tabáku kultivovat. Kvantitu nahradit kvalitou a vrátit užívání tabáku jeho původní roli svátečního rituálu. Zatím se ale zdá, že boji proti kouření padají za oběť jako první právě jeho menšinové, kultivované formy. Milovník dýmky a kvalitních doutníků se tak ocitá vyvržen na chodníku mezi nervózní potahovače ze startek. Francouzské cigarety z kvalitního černého tabáku už u nás neseženete, stejně jako přírodní tabák v bio kvalitě, který lze v Německu koupit v každé trafice. A kdysi krásné obaly? Ty jsou pokryty alibistickým varováním, která o to víc přitahují mladistvé, budující si z nich sbírky oblíbených hlášek.

OBSAH fejeton: OMLUVA SPANILOMYSLNÝM /Stern/

SVĚT BEZ CIGARET? LÁSKA NA ŽIVOT A NA SMRT

SVĚT BEZ CIGARET? SVĚT V OBLÁČKU DÝMU

SVĚT BEZ CIGARET? ZAŽEHNUTÍ V ROCE NULA

/Danelová/

/Budka/

/Mucki/

Pošli to dál

4–5 dějiny přítomnosti: TANEC NA SOPCE /Havlín/

6–7 reportáž: ASEXUALITA ANEB SLAST NA ROZHRANÍ INSTINKTU A UMĚNÍ

8–9 referát: VŠECHNY BARVY PROTI HNĚDÉ?

10 – 11 rozhovor: LAIBACH /Procházka/

/Pospíšil/

/Sedláček/

12 – 13 ~:

ŽILETKA, EPILAČNÍ STROJEK, VOSK A DEPILAČNÍ KRÉM

14 – 15 komiks: SAMOROST /Bažant, Novák/

16 – 17 kultura: VÝTVARNÉ UMĚNÍ

18 – 20 kultura: LITERATURA /Marečková/

/Ptáček/

křížovka

HUDBA /Veselý/

/Vráblíková/

21 kultura: DIVADLO /Harasimowicz/

FILM

22 uličníci: TRAMPOTY PRODEJCE ANEB KOLIK VÁS JE?

23 SMS a E-maily:

/Vladimír/

24 – 25 světozor: FALLING THROUGH THE CRACKS /Condon/

/Prejdová/

26 – 27

28

29

Alexandr Budka

Fotografie na obálce: Tereza Jirásková

SPOJENÍ

VÁBNIČKA NA PŘÍŠTĚ

Redakce Nový Prostor Řeznická 14 Praha 1 – Nové Město, 128 00 tel.: 222 233 309 sms: +420 774 789 079 e-mail: [email protected] www.novyprostor.cz

Paneláky jsme měli za ohavné králíkárny a sídliště byla symbolem všeho špatného na socialismu. Ve srovnání se satelitními městečky současnosti se ovšem vyjevují jejich přednosti. Neměli bychom je dokonce začít chránit?

30

3


Autor: Jan Stern

OMLUVA SPANILOMYSLNÝM

REPRO: ALAN ALDRIDGE

Milé čtenářky, ano, obracím se dnes kajícně na ženskou část našeho čtenářstva a vůbec si netroufám označit ji za něžnou nebo „tu krásnější“. Důvod je jasný. Již nějaký čas bylo mi z lecjakých kruhů opatrně naznačováno, že mé fejetony nejsou právě „genderově vyvážené“. Vše však prý vyvrcholilo mým fejetonem z předchozího čísla, kde jsem se snažil mužům poradit, jak se seznámit. Tehdy jsem se nejenže obrátil jen a pouze na mužské oko, ale prý jsem počal již zcela bezostyšně pomlouvat ženské pohlaví. Ba, ano, zaslechl jsem, kterak sousloví „šovinistické hovado“ prošumělo houštím nových, nezávislých žen, jimiž obrostl náš zemský ráj to napohled. A to mě už vysloveně zranilo. Můj adleriánský psychoterapeut mi řekl, že

4

bylo bolestivě zasaženo mé „překompenzování“, jungiánský terapeut tvrdil, že toužím po znovuzrození, freudiánský analytik už tři roky mlčí, tváří v tvář nové krizi však mlčel o něco závažněji. V této situaci mi nezbývá než se obrátit bez odkladu na ty, s nimiž jsem vstoupil do tak nešťastného sporu. Tedy na ženy. Celé je to politováníhodné nedorozumění. Mým jediným cílem v těchto fejetonech je osvěta. Radil jsem minule jen a pouze mužům zkrátka proto, že na ženy nezbylo místo. Dnes bude vše napraveno. Tato lekce šťastného života je určena výhradně ženám, pány prosím, aby čtení ukončili a vybrali si z našeho přepestrého obsahu jinou výživu duše, byť redakce neakceptovala můj návrh na to, aby uprostřed každého čísla byl plakát Dívky měsíce s pootevřenými rty a banánem. Nuže, milé dámy, když jsme nyní osiřeli (nebo osiřely?), dovolte, abych vám nabídl své služby. Konkrétně půjde o pomoc při orientaci v pánských seznamovacích inzerátech. Když se podíváte na kterýkoli seznamovací server či list tištěný, zjistíte, že muži inzerují velmi rádi. Možná máte někdy nutkání na některý z té záplavy inzerátů odpovědět. V tom vám nemohu bránit, ale předtím prosím pročtěte následující slovníček, který vám umožní některá slova, obraty a věty takříkajíc zaužívané (hádejte, kde jsem toto slůvko pochytil), přeložit: • prý pohledný = líbil se mamince • prý sympatický = nelíbil se ani mamince, ale neřekla mu to • citlivý kluk = neurotik (pozn.: pozor na inzeráty ve verších, indikují neurotika nebezpečného) • podnikatel = ví, že své nedostatky bude muset vykoupit penězi • vytížený podnikatel = hledá někoho, kdo by mu zdarma dělal účetnictví • úspěšný podnikatel = hledá levný reprezentativní doprovod na obchodní večírky • atletické postavy = břicho lze prozatím ještě zatáhnout • štíhlý = břicho už zatáhnout nelze, ale věří, že volná košile vše spraví • normální postavy = břicho už nelze nijak zakrýt

• obyčejný chlap = případ pro dr. Cajthamlovou • sportovec = nedělní fotbálek s kamarády se pravidelně protáhne do pozdních nočních hodin • aktivní sportovec = na sex nezbývá sil • VŠ = něco skrývá • SŠ = něco hodně skrývá • vyšší postavy = nad 165 cm • s duší kluka = hledá matku • s vlastním bytem = chce sex na první schůzce • se zájmem o přírodu = na dovolenou na Maledivách zapomeňte, „na Šumavě je taky krásně“ • svobodný = má holku, ale pořád to pokouší • rozvedený = docela obyčejný ztroskotanec (pozor, možná hledá byt) • vdovec = snaží se hned na začátku hrát na city (pročpak asi?) • stále aktivní = druhá míza • domácí typ = je líný dojít i do hospody • 100% zdravý = promiskuitní děvkař • 20,5 cm = 15 cm • 22,5 cm = 15 cm • větší M = 15 cm • 15 cm = upřímný, ale na záchod neodejde bez šupléry • hezký sex = dvouminutová klasika v misionářské poloze • sexík = minutová klasika v misionářské poloze • sexíček = je to úchyl • sexuální experimenty = rád by zakomponoval do intimních chvilek používání vakuové pumpy • vážný vztah = maminka už na něj tlačí, aby se oženil • fajn vztah = homosexuál hledající krytí před veřejností. A teď si promrskáme celé větičky: • hledám holku pod širák = nemyje se a chce, abyste to tolerovala • hledám obyčejnou holku = věří, že když nebudete kočka, nebude se muset snažit • očekávám seriózní jednání = vaše dostavení se na první schůzku bude považovat za souhlas se sňatkem • z nedostatku jiných příležitostí = na gauči před televizí se blbě seznamuje • hledám ženu s fantazií = je ženatý, ale s tou jeho už mu to nejde • hledám vzájemný respekt = cholerik. Doufám, že si po tomto fejetonu konečně vysloužím pověst nesnesitelného feministy, po níž už tak dlouho marně toužím!


ČESKÝ PREZIDENT JE RUSKÝ AGENT Není snadné vyrovnat se Václavu Klausovi v aroganci, prezident bývá v této disciplíně pokládán za nepřemožitelného. Veřejné tváře, mezi nimiž najdeme mimo jiné výtvarníka Černého, režiséra Hřebejka, herečku Holubovou a literárního kritika Putnu, přesto dokázaly zdánlivě nemožné. Klaus byl v aroganci trumfnut – a to v dopise, který mu zaslali. Skupina známých osobností se rozhodla protestovat proti vztahům Václava Klause s Ruskem. Uspořádala happening a předala otázky, které spojuje úvodní v ruštině psané proč – počemu: proč Klaus přijal medaili za šíření ruské kultury? Proč dostatečně neprokádroval ostatní nositele této medaile? Proč nekritizuje ruskou politiku? Proč ruské vydání jeho knihy sponzorovali podniketelé napojení na Kreml? Proč se Klaus podílel na pádu vlády a nepomáhá sjednocovat pravici (jako kdyby byla prezidentská povinnost kopat za pravici a prezident neměl být naopak nestranný)? Proč má Klaus své názory a proč si je vlastně

vůbec dovoluje říkat? Ale také: „Proč nevíte, že existuje rozdíl mezi čistým a špinavým spodním prádlem?“ (narážka na Klausův bonmot o nerozeznatelnosti čistých a špinavých peněz) či „Proč to sakra všechno děláte?“ Mnoho otázek, které jsou ale formulovány s velkou starostí o to, aby nepřišla odpověď. Ta je totiž dopředu známá a otázky, právě tak jako jejich zarámování ruským slovem, ji má sugerovat české veřejnosti. Odpověď je prostá a zní: Český prezident je pomahačem Ruska, patrně agentem. Mnoho činů i názorů prezidenta lze právem kritizovat. O to ale autorům otázek nešlo. Namísto toho se rozhodli podsunout celou řadu otázek – včetně třeba pádu české vlády. Vše je zřejmě na přání Ruska – a Klaus koná v jeho zájmu. To vše bez jediného důkazu. Minulému režimu se právem posmívali jeho odpůrci za paranoiu, když vysvětloval své neúspěchy činností nepřátelských agentů a když byl za zverbovance těchto agentů ochoten

ILUSTRACE: VOJTA ŠEDA

prohlásit kohokoli, kdo měl prostě jiný názor – vzpomeňme např. na vtipnou píseň Pepy Nose Já jsem agent síajej, jsem nebezpečněj a jsem zlej. Jak vidno, minulý režim v tom nezůstal sám. Podle našich známých osobností máme prezidenta agentem Ruska a to je příčina všech našich problémů. Andrea Novotná

PROTEST-FEST S POŘÁDNOU PŘÍČINOU Již podesáté se v Brně konala květnová protestní akce, spojující protest se zábavou a alternativní kulturou. Začalo to roku 1999, kdy skupina ekologů pod dojmem úspěchu street parties uspořádala Brněnskou pouliční slavnost. Pokračovalo to až do soboty 23. května, kdy se v parku Lužánky setkalo několik set mladých lidí u alternativní hudby, vegetariánského občerstvení a hesel jako „dokud budou na světě peníze, nebude jich dost pro všechny“. Průvod prošel Brnem a po něm následoval punkový koncert

a pouštění techna. Na rozdíl od loňského roku účastníky neobklíčili policejní těžkooděnci, a tak byla atmosféra akce mnohem veselejší. Mohlo by se zdát, že šlo o protest bez příčiny, a v podobném duchu o něm informovala i média. Jenže šlo nejen o oslavu protestní a alternativní kultury obecně, ale rovněž o protest s příčinou, a to s pořádnou. Hlavním tématem akce byl totiž veletrh zbrojařské techniky IDET, který se každoročně koná v Brně často za účasti států porušujících lidská práva, a obchod se zbraněmi

obecně. Uvážíme-li, že českými zbraněmi zabíjela nejen gruzínská armáda civilisty v Jižní Osetii v létě, ale rovněž jsou používány v současné době při masakrech na Srí Lance, je důvod zpytovat vlastní zodpovědnost. Petr Pospíšil (pozn. red.: K obchodu s českými zbraněmi se v některém z příštích čísel vrátíme a přineseme k němu podrobnější materiál.)

POHOSTINNOST PO ITALSKU Zprávy o boat people, jejichž strach na chatrných lodích ve Středozemním moři otupuje jen opium snu o lepším životě v Evropě, jsme si zvykli ignorovat. Pokud se k nám vůbec dostanou. Začátkem května ale i u nás problikla zpráva o více než dvou stovkách uprchlíků, kteří prožili nepříjemné překvapení. Po nalodění v libyjském Tripolisu a zdlouhavé cestě na ně totiž nečekaly břehy italského ostrova Lampedusa, ale…opět Tripolis. Nazpět je přivedlo přímo na příkaz Říma italské námořnictvo. Zdánlivě okrajová událost představuje precedens, který italský ministr vnitra neváhal označit za „historický obrat“. Itálie totiž poprvé jasně ukázala, že uprchlíky nevpustí na své území a nezajistí jim možnost požádat

o azyl. A to i přesto, že o něj podle statistik více než polovina z těch, kdo se v Lampeduse vylodí, žádá oprávněně. Na odpor se postavily lidskoprávní organizace, podle kterých Řím porušil Ženevskou konvenci i Evropskou konvenci o lidských právech. Ty zapovídají vydání uprchlíků do zemí, ve kterých může být ohrožen jejich život nebo svoboda. Libyi k nim můžeme směle počítat. Reakce Evropské unie, jejíž slovo už by něco mohlo vážit, byla ale o poznání vlažnější. Konec konců sama provozuje na „obranu“ svých hranic agenturu Frontex, v jejímž rámci k vytlačování lodí také dochází, pouze diskrétněji. Za zmínku stojí, že agrese vůči uprchlíkům navenek doprovází v Itálii stejnou agresi

uvnitř země. Xenofobie a rasismus se stávají nejen legitimní, ale i úspěšnou politickou kartou. Před necelým měsícem přijal parlament takzvaný „bezpečnostní balíček“, který kriminalizuje ilegální imigraci. Clandestini do budoucna hrozí půlroční pobyt v deportačním vězení a deset tisíc eur pokuta. Italům, kteří jim poskytnou ubytování, tři roky. Domobrana organizovaná vládní (!) pravicově-populistickou Ligou severu se dočkala legalizace a strana kráčí do komunálních voleb v Lombardii se zajímavým požadavkem: speciální oddělení v metru pouze pro Miláňany. Taková normální země? Tomáš Havlín

5

6 FOTO: TEREZA JIRÁSKOVÁ


Autor: Ester Danelová

LASKA NA ZIVOT A NA SMRT „TABÁK JE K NIČEMU! NEJDE Z NĚJ NIC UVAŘIT, UPÉCT ANI UŠÍT,“ PROHLAŠUJE ČASTO A REZOLUTNĚ MŮJ ZNÁMÝ. SNAD PROTO HO MUSÍME KOUŘIT – JSME ZKRÁTKA PŘÍLIŠ DŮSLEDNÍ, ZVÍDAVÍ A PODNIKAVÍ. KOUŘÍME, ABYCHOM DALI EXISTENCI TABÁKU SMYSL. JAK SE NÁM ZA TO ODVDĚČUJE? Pověstné spojení „kafe a cigaret“ není náhodné – kofein i nikotin patří mezi psychoaktivní látky. Vyvolávají euforii a dodávají energii stejně jako kokain či pervitin. Díky nim srdce tepe o něco rychleji. A taky nám rychleji tráví a posiluje se syntéza endorfinů – našeho „vnitřního heroinu“. Nikotin dokáže lidské tělo stimulovat i uklidnit. V nižších dávkách podporuje duševní činnost, zlepšuje paměť a koncentraci a krátkodobě prý i IQ. Ve vyšších dávkách naopak tlumí a uklidňuje. Proč je tedy „špatný“?

VYSOKÁ LAŤKA SLASTI V těle máme i „vnitřní nikotin“. Jmenuje se acetylcholin a podílí se na procesech vybuzení a uklidnění. Nikotin je jeho „umělý brácha“. Podobá se mu, díky čemuž jej mozek rozpozná a využije. Deset vteřin poté, co se nikotin dostane spolu s kouřem do plic, se propracuje do mozku, kde se „nalepí“ na receptory acetylcholinu. My vydechneme už jen dehet a blaho. Psychoaktiva včetně nikotinu ale fungují na principu odměny, kterou je pro tělo stav po vyplavení tzv. dopaminu. Je mnoho cest, jak si malý vrchol přivodit. Mohou to být sporty, hudba, sex, nebo čtení, co nás těší. Jenže uznejte. Ve zrychlené době je jednodušší si zapálit. A jakmile si dým jednou oblíbíme, začne to být složité. Návykové látky jsou totiž silnější než jejich vnitřní protějšky. Kuřákovi pak nestačí moře a vítr ve vlasech. Potřebuje moře, vítr ve vlasech a cigaretu.

JAK SE ZAMILOVAT První šluk je hnusný. Jak se tedy kolotoč závislosti roztáčí? Eva Králíková z Centra léčby závislosti na tabáku říká, že návyk má kromě f yzické složky ještě jednu - naučené chování. První cigarety bývají součástí vzpoury vůči rodičům a jiným autoritám. Připadáme si díky nim dospělejší a snadněji vplouváme mezi kamarády. A to znamená hodně. Jak ona „dospělost“, tak i „přijetí“ mají mnohdy podobu instantní polívky, tak už to ale v mládí

chodí. A jako vzpomínka zůstanou Startky. Kouříme, když se nechceme cítit trapně. Ale kouříme taky tehdy, když je nám s ostatními dobře. Kouříme, když jsme nervózní, a kouříme, když máme radost. Kouříme, aby řeč nestála, když spolu nemáme o čem mluvit, a kouříme, když debata u piva jde jako po másle. Repertoár situací, ve kterých figuruje cigáro, se plynule zvětšuje. A jsme zpět u kafe a cigaret. Tentokrát ale jinak. Stal se z nich rituál: pevný bod v dobrém i ve zlém.

NAJÍT SI MÍSTO, KDE SE DOBŘE KOUŘÍ Co závidí nekuřáci kuřákům? Kuřácký kroužek. To spiklenectví, kdy je jasné, kdo je „in“ a kdo „out“. Protože kuřáci jsou zpravidla ti, kdo chodí ven prodiskutovat vše důležité, zatímco nekuřáci uvnitř tiše svačí nebo čůrají. Je čirý nesmysl sedět sám jen tak třeba před školou a civět na protější zastávku. Pokud si ale zapálíte, je jasné, co tam děláte. Přece kouříte. A tak si k vám leckterý spolubojovník rád přisedne. Magická otázka: „Máš oheň?“ funguje zázračně. Navíc, kouření je ještě pořád tak trochu záležitost vojáků a bohémů – záležitost prestiže. Táta říká, že kouřit v dospělosti je nedůstojné. Myslím, že mluví právě o mladické vzpouře, s níž má kolem dvaceti zmizet i kouř. Přehlíží však, že naplnění potřeby splynout s davem není to jediné, co nám kouření dává, a že ne všichni kuřáci kouří jen proto, že už nemůžou jinak. Stačí se některého zeptat. Většina tvrdí, že kromě f yzické závislosti mají pro svůj „zlozvyk“ ještě jiný důvod. „Kouření je pro mě efektivní relax. Dodává mi klid. Je to vyhrazený čas, kdy si přemýšlím o svých věcech,“ říká budoucí právník Kamil. Kdo si kdy jen tak sedl, zahleděl se do dáli a hluboce se zamyslel? Archimedes hloubal ve vaně, kuřák hloubá na balkoně. Mnohdy s obdobným účinkem.

KUŘÁKOVA CHVILKA Kuřáci tvrdí, že je cigareta uklidňuje. Z pohledu těla je to ale přesně naopak: uvádí je do stavu napětí. Říká se tomu Nesbittův paradox.

Zatímco kuřák se cítí uvolněně, jeho tělo je vybuzené k akci, aby se napětí zbavilo. Možná tak kouření spouští protichůdné procesy, které oba dovedeme využít. Zklidníme se a někde o samotě si utřídíme myšlenky. Zároveň si ale chceme dobít baterky, cítit se tak trošku bojovně a připraveni na to, co přijde. Tomu prvnímu vládne naše hlava, tomu druhému naše tělo. Tělo je přitom pod vlivem chemikálií. A hlava? Kouření je spojené s dýcháním. A soustředění na dech pomáhá relaxovat. Důležité je přitom to, co prožívají naše smysly. Cítíme chuť i vůni cigaret, teplo a proudění vzduchu, které nám umožňuje se na náš dech zaměřit. Kouření je navíc spojeno s mechanickým zvedáním ruky. A znáte to: Aby neodváděly pozornost, musejí ruce něco dělat. Kouření tedy směřuje naše smysly k jediné mechanické činnosti a my v ústraní dostáváme šanci zpracovat to, co bylo, a připravit se na to, co bude. „Člověk zahalený v kouřovém oparu se soustředí na jakési chvilkové bezčasí, neotravován okolím. Nejspíš kouřím proto, abych ospravedlnila tyhle drobné momenty, kdy se mi nechce existovat pro druhé, ale zůstávat sama se svými myšlenkami. Je to vlastně úsporný pohyb, který jako peripatetické přecházení sem a tam umí popohnat myšlenky a dopřát člověku pocit zakotvení,“ říká psycholožka Bára. Zní to skoro až magicky.

TEČKA Kouříme, abychom byli sami se sebou, a kouříme, abychom mohli být s lidmi. Kouříme, abychom se zastavili, a kouříme, abychom se pohnuli. Problém kouření tak nespočívá jen v závislosti na nikotinu. Je to otázka zvládání smrtelné vášně. Krása dobře známého pohybu ruky, něha světýlka na konci cigarety, radost z dýmu, který zhmotňuje náš dech… Cigarety nejsou „věc“, jsou tajná láska. A zpravidla trvá pár let, než se člověk rozhodne, zda pro tuto lásku umřít, nebo ne. Autorka studuje psychologii a psychoterapeutická studia na FSS MU.

7


Autor: Alexand Budka

SVET V OBLACKU DYMU NÁSTUP PROTIKUŘÁCKÉ LEGISLATIVY A BARNUMSKÝCH KAMPANÍ VYVOLÁVÁ DOJEM, JAKO BY SE PO STALETÍCH SOUŽITÍ SPOLEČNOST ROZHODLA S TABÁKEM KOLEKTIVNĚ SKONCOVAT. JE VŮBEC SVĚT BEZ TABÁKU PŘEDSTAVITELNÝ? A JAK PŘÍJEMNÉ BY V NĚM BYLO ŽÍT? O Sigmundu Freudovi koluje historka, jak svému vnukovi nabídl doutník. Vnouček se rozkašlal a prohlásil, že s něčím tak odporným nechce nic mít. Freud labužnicky vypustil obláček dýmu a zklamaně odtušil: „Nevíš, o co přicházíš“. Ponechme stranou interpretace nutkavého nakládání s podezřele falickým předmětem, jakým je doutník či cigareta. Scénka především ilustruje hluboké rozpory až rozpaky, které okolo tabáku panují. Na jedné straně nepopiratelná škodlivost, na druhé stejně neoddiskutovatelná slast. Staletí kultivovaná součást lidské kultury s mnoha krajovými zvláštnostmi v protikladu ke globalizovanému byznysu nadnárodních tabákových koncernů, kdy jedna a táž firma produkuje značku dostupnou v každém koutě planety zároveň s pro Evropana nepoživatelnými papirosami kyrgyzských pastevců. A konečně výnosný obchod, živící celé státy, versus značné ekonomické škody, způsobené vyšší nemocností, předčasnými úmrtími, nákladnou léčbou, požáry a kriminalitou. K tomu můžeme připočíst obrovské plochy úrodné půdy, kterou zabírají tabákové plantáže, a to většinou právě v zemích, které nemají potravin nazbyt.

PENÍZE NA PRVNÍM MÍSTĚ Tabák je, podobně jako všechny drogy, z ekonomického hlediska opravdu zajímavý produkt. Ve vyhrocených podmínkách vězení, války a všeobecného nedostatku bývá tím nejspolehlivějším platidlem. Není tedy divu, že býval žárlivě střeženým státním monopolem. Co do iracionality, symboliky, rozšíření, ekonomického vlivu i počtu uživatelů, které má na svědomí, si nezadá s jiným fetišem – automobilem. Zatímco ten má ale alespoň nějaké praktické využití, proč se kupuje tabák, nedokáže rozumně vysvětlit nikdo. I ti nejracionálnější sklouzávají k poetickým vyjádřením a neprokazatelným pocitům. Přesto tabák pravidelně kupuje třetina lidí, bez ohledu na ekonomické a sezónní výkyvy, rostoucí cenu i stále se slábnoucí možnost zakoupený výrobek legálně užít. Rčení „dostat trafiku“ je proto stále srozumitelné a používané, přestože stát k sociálnímu zabezpečení svých věrných služebníků už dlouho používá jiné prostředky.

8

Foukni jí kouř do tváře a půjde s tebou kamkoli!

Tabákový průmysl disponuje vlivnými lobbisty, kteří dbají o to, aby postoje státu zůstávaly patřičně schizofrenní. Z tuzemska stojí za připomenutí postava Tomáše Klvani, v jehož kariéře se pozoruhodně protnulo šéfování vlivného deníku, práce pro tabákový průmysl a propagace amerického radaru.

Pak nepřekvapí, že EU platí protikuřácké kampaně a zároveň přispívá miliardovými subvencemi pěstitelům tabáku. Zda stát v konečném důsledku na tabáku vydělá, je velmi složitá otázka. Studie Světové banky například tvrdí, že kratší život kuřáka stojí stát více než delší nekuřáka. Pro Českou republiku jsou k dispozici


je totiž způsob aplikace důležitý stejně jako samotný nikotin, takže náplasti a pilulky ho nemohou uspokojit. Výzkumy prokázaly, že kouř spouští v mozku kuřáka slastné pocity, bez ohledu na jeho složení nebo chuť. Důležité je i zachování manipulace s cigaretou v rukou a ústech, i k tomu se vytváří silný vztah.

REKLAMNÍ TRIKY e-cigareta

zatím jen hrubé odhady, nicméně i z nich vyplývá, že tabák je pro stát prodělečný. Zájemcům o tuto problematiku vřele doporučuji film Děkujeme, že kouříte.

RIVAL ZELENÝ LIST Tabák má ještě jednu významnou úlohu, tedy pomineme-li vykuřování skleníků. Kromě samostatného užívání se často přidává k marihuaně při balení „jointů“. Míchání obou substancí je předmětem nekončících sporů. Mnozí uživatelé touto mesaliancí opovrhují, znalci poukazují na možné protikladné působení obou látek a mnohým dlouholetým uživatelům marihuany vadí, že si takto vytvářejí nikotinovou závislost. Kouření tabáku a marihuany je tak sice stále vnímáno jako něco nerozlučného, ale i zde se situace postupně mění. Svérázným příkladem jsou holandské coffeeshopy, které zavádějí protikuřácká opatření. Zákazník si v nich sice smí vykouřit zakoupenou marihuanu, ale s cigaretou musí na ulici. „Hulič“ pohrdající tabákem nebo vyléčený kuřák, který se odmítá vzdát užívání konopí, dnes není ničím neobvyklým a na vzestupu jsou jiné formy užívání konopí, než je zdravotně problematické kouření. Hitem posledních let jsou zejména vaporizéry. Během vaporizace se odpařuje účinná látka, aniž by bylinná hmota shořela. Nevznikají tak žádné škodlivé sloučeniny, z rostliny se pouze uvolní silice a účinné látky, kterých je přitom využito několikanásobně více, než při klasickém kouření. Masovému rozšíření vaporizérů zatím ale brání poměrně vysoká cena.

HI-TECH KOUŘ Komu nevyhovují neskladné vaporizéry, může použít jinou technickou novinku, e-cigaretu. Ta napodobuje cigaretu vzhledem, včetně diody představující žhnoucí uhlík, i metodou aplikace nikotinu. V trubičce jen o málo větší než cigareta se skrývá baterie, patrona s tekutinou obsahující nikotin s tabákovým aroma a atomizér, který tekutinu přeměňuje na kouř, vlastně jen vodní páru. Tu pak uživatel vdechuje. Ecigareta slaví značný úspěch, kuřáci ji často používají pro snížení denní dávky nebo jako alternativu pro nekuřácké prostředí. Pro ně

Pandemické rozšíření kouření po první a zejména po druhé světové válce nebylo rozhodně spontánní. Vydatně se o něj zasloužil reklamní průmysl. Cigarety jsou spolu s parfémy příkladem výrobků, jejichž výrobní náklady představují jen zlomek prodejní ceny, ale o to vyšší jsou náklady na marketing. Ten pak dokáže vytvořit propracovanou image, která je zcela iracionální a nijak nesouvisí se skutečnými vlastnostmi výrobku. Nejslavnějším příkladem jsou cigarety Marlboro, které byly původně uvedeny na trh jako lehké dámské kuřivo a příliš se nerozšířily. Až počátkem šedesátých let vznikl proslulý „Marlboro man“ a značka začala být propagována jako ta pravá cigareta pro drsné kovboje. Kampaň se stala popkulturní ikonou a dodnes se používá, přestože první a nejslavnější představitel Marlboro kovboje zemřel na rakovinu plic, což protikuřácké organizace nenechaly bez povšimnutí. Styl tabákové reklamy v padesátých a šedesátých letech byl tak manipulativní, že se z dnešního hlediska jeví až tragikomicky. Etické zábrany šly stranou a nastupovaly metody vpravdě goebbelsovské. Jako třeba sympaťák v bílém plášti s cigaretou v ruce, doplněný sloganem: „Lékaři kouří hlavně camelky! Volba lékařů je ta správná americká volba!“ Tyto praktiky mimo jiné kritizuje slavná kniha Tichá dohoda, jejíž hlavní hrdina získá uznání za slogan „cigareta, která hoří čistě!“ Samostatnou kapitolu tvoří propojení s filmovým průmyslem. Pro některé tehdejší hvězdy, jako třeba Humphrey Bogarta, byla cigareta v koutku úst cosi jako jejich logo a styl kouření po nich napodobovaly miliony obdivovatelů. To vše už patří minulosti. Cigaretu si dnes na plátně zapálí už jen padouši a nakonec se přes značný odpor povedlo prosadit i zákaz tabákové reklamy. Ta je dnes přípustná jen uvnitř trafik a kupodivu se kvůli tomu nezhroutila média, sport ani kultura, jak tvrdili kritici zákazu. Tabákové koncerny se snaží obcházet zákaz produkcí oblečení, bot a dalšího zboží s názvem své značky, ale i na to už zákon pamatuje.

KUŘÁCI ŠTVANOU ZVĚŘÍ Jako střídmý kuřák, který si zakládá na faktu, že i po více jak patnácti letech soužití s tabákem se nenechal ovládnout závislostí, se nemůžu ubránit jisté nostalgii po starém světě prosyceném modrým dýmem. Dodnes vzpomínám na příjemný šok z návštěvy Paříže, kde se kouřilo doslova všude, dokonce i v metru. Také jsem

rád, že v časech mého dospívání bylo možno zakoupit tabák už od šestnácti let, navíc nad chozením „tatínkovi pro cigára“ se nikdo nepozastavoval ani u mladších ročníků, takže mě trafikanti neobtěžovali dotazy na občanku. Chápu, že opatření na ochranu proti pasivnímu kouření jsou nutná, neměla by se ale zvrhávat v šikanu kuřáků. Je mnoho případů, kdy omezování kouření nemá žádné opodstatnění, jen narušuje osobní svobodu. Nikdy se tak nesmířím se zrušením kuřáckých kupé ve vlacích, vždyť dlouhá cesta a pozorování krajiny přímo vybízí ke kultivovanému kouření. Alarmující je, že podle Evropské komise mají zaměstnavatelé právo nepřijmout kuřáka a nepovažuje se to za diskriminaci. Jistý irský ředitel tak mohl před třemi lety beztrestně prohlásit, že „kuřáci jsou asociálové a vybírají si příliš zdravotní dovolené, smrdí a navíc pokud mohou ignorovat tolik varování a všechny ty důkazy, pak nemají dostatečnou úroveň inteligence, jakou požaduji“. Britská skupina na ochranu kuřáků Forest proto doporučuje, aby společenští kuřáci, kteří si zapálí po práci v baru, u pohovorů lhali.

Kuřáku, zaplať Současná spotřební daň činí 1280 Kč na kilogram tabáku a 1,03 Kč na jednu cigaretu. Podivné je, že zatímco u cigaret, které jsou nejnebezpečnější, nejpokleslejší a také nejrozšířenější tabákový výrobek, to představuje spodní hranici zdanění doporučovanou EU, a cigarety jsou tak stále levnější než v okolních zemích, u dýmkových tabáků je tomu přesně naopak, přestože představují jen 0,05 % trhu, jejich výroba je mnohem nákladnější a představují mnohem menší zdravotní riziko.

9


Autorka: Margita Mucki

Henry Chinaski – cigareta jako doplněk ztracené existence.

ZAZEHNUTI V ROCE NULA JE KOUŘENÍ JASNÁ CESTA K FYZICKÉ I SOCIÁLNÍ SEBEVRAŽDĚ? ZNAK DUŠEVNÍHO, MORÁLNÍHO I SPOLEČENSKÉHO ÚPADKU? NEBO NAOPAK SYMBOL NEZÁVISLOSTI A ZPŮSOB, JAK DODAT SVÉ SPOLEČENSKÉ PREZENTACI NA DŮRAZU, ZVLÁŠTNOSTI A OSOBITOSTI? A JAK TOMU BYLO DŘÍV? Ačkoli dýmku míru si Old Shatterhand s novými kamarády rudokožci podával až někdy na konci devatenáctého století, sami původní Indiáni začali pálit tabák a vdechovat jeho kouř mnohem dříve. Obřadné pokuřování bylo součástí rituální komunikace s bohy i pokusů o léčení nemocných. Zůstávalo tenkrát vyhrazeno jen vyvoleným a zasvěceným, jimž v očích soukmenovců nepochybně přidávalo na vážnosti a důstojnosti. Povzbuzující a koncentraci zlepšující účinky tabáku nezůstaly utajeny ani starým Mayům. Ti jej podle legend nejen kouřili, ale také žvýkali.

NÁMOŘNÍCI A PAPEŽŮV ZPĚV Je tedy zřejmé, že tabák byl dlouho znám, konzumován a tehdejší společností přijímán jen na amerických pevninách. Usedlí Evropané zůstali slastí i strastí tabakismu ušetřeni až do samého sklonku patnáctého století. Pak se ale zvídaví Kolumbovi námořníci vylodili na kubánském pobřeží a čistým plicím byl rázem konec. Úvahy, zda sebeovládání dobrodruhů oslabily a rychlé podlehnutí nové neřesti usnadnily půvaby

10

místních krasavic, jsou pouhými dohady. Jisté naopak je, že první veřejné zažehnutí cigarety na evropské půdě okamžitě zaznamenala bystrá španělská inkvizice, odměnivší následně novátorský skutek Rodriga de Jerez plnými třemi roky vězení. Z dnešního pohledu můžeme říci, že církev v Hispánii se nejen nepozastavila nad možností využít tabák ve vlastním byznysu, ale neztrácejíc čas pokusy o prevenci, zvolila rovnou jasnou represi. Ačkoli start na evropské pevnině nebyl zrovna oslnivý, začal se tu tabák a jeho užívání rychle šířit. Protože mezi kuřáky převažovali obchodníci, dobrodruhové, cestovatelé a další z pohledu doby prapodivné existence, vyvolávala konzumace tabáku sice protichůdné, nicméně každopádně velmi výrazné reakce. Zatímco papež Klement VIII. horlil proti tabakistům a hrozil jim exkomunikací z církve a někteří panovníci trestali kouření mučením, další se k nové módě nejen přidali, ale zároveň si uvědomili, že je potenciálním zdrojem velkých příjmů. Tak například anglický král Jakub I. nejprve vydal Protest proti tabáku, kde

tuto rostlinu neváhal označit za nástroj ďábla, načež zřejmě pobral pár lekcí z ekonomie, aby se rozhodl vznikající tabákový průmysl podporovat a jeho výnosy zdaňovat. Radikální změna královského názoru nejen výrazně přispěla do státní pokladny, ale také legalizovala možnost na prodeji a pěstování tabáku vydělávat. Kouření se stalo jedním ze symbolů majetku, finační zdatnosti a moci. Přes širší společenskou etablovanost mělo ale ještě v osmnáctém století stále punc vyjímečnosti. Spotřeba tabáku byla


REVOLUCE ZEVNITŘ I ZEVNĚ Když byl v roce 1878 na Světové výstavě prezentován stroj, který automaticky balil a ukládal cigarety do krabiček, odrazil se tabákový průmysl k obrovskému vývojovému skoku. Množství cigaret, které dosud pracně celý den motal potenciálně chybující člověk, vyjelo na pás, než bys řekl „nemáš oheň?“. Nepřeberný výběr značek a typů zasypal světový trh, přičemž ruku v ruce s rozšiřující se nabídkou rostla a emancipovala se také skupina konzumentů. Chtělo by se říci, že cigareta se demokraticky šířila světem napříč zeměpisnými pásmy, společenskými vrstvami, finačními kruhy i věkově či pohlavím určenými skupinami. Cestu mezi lidi jí umetala překotně se rozvíjející reklamní branže jako nová součást ekonomiky. V reklamních kampaních se začaly objevovat známé osobnosti, tedy lidé bohatí, více či méně krásní, všeho nebo alespoň něčeho schopní. Kouřil každý, kdo něco znamenal, či znamenat chtěl. Po obou světových válkách, v jejichž průběhu byl nedostatek cigaret globálně vnímán jako tragédie, vojáci dostávali kuřivo na příděl a získání krabičky se rovnalo malému zázraku, se zdálo, jako by kouřil celý svět. Případně jako by kdokoli na světě kouřit mohl, aniž by ho pomluvila sousedka, poplivala domovnice či popravil král. A co se děje pak? V rychlém sledu, někdy dokonce společně, se objevuje nový typ rudých bratrů, hřímajících o stejných dýmkách míru pro všechny, květinové děti, dokazující, že omezovat se na tabák není nutné, vševědoucí a všudypřítomní pánové v oblecích jako z nejhustšího dýmu, valiem rozesmátí úspěšní byznysmani, duhově zářící cvičitelky aerobiku, orouškovaní fanatici, zdraví vystrašení možností nadechnout se opravdového vzduchu a pár novodobých mesiášů navrch. Každý z nich může kouřit a každý může mít na kouření vlastní názor, což taky dělá. Kuřák se tedy dnes setká s výstražně zvednutým prstem a apelem na své zdraví, nutností odložit digestivní cigaretu na odpoledne, pokutou za odhození nedopalku pod kola přijíždějícího autobusu a osvěžovačem vzduchu pod vánočním stromem. Zároveň ho ocení synchronizovaně šlukující soukmenovci, naváže nové kontakty, postávajíc v mraze s podobně postiženými spolupracovníky před budovou nadnárodní korporace, nasbírá-li dostatek krabiček, dříve nebo později vyhraje zapalovač

nebo jízdní kolo a pokud se nachází v pubertálním věku, alespoň krátkodobě stoupne jeho vážnost v celé 7.B.

HENRY CHINASKI A SLEČNA BARBORA Tvářit se, že tabák nepatří do našeho každodenního života, je podobně užitečné jako komunikovat znakovou řečí s někým, ke komu jsme se otočili zády. Nic mu nesdělíme, zato s vysokou pravděpodobností o něco přijdeme. Náš svět, názory a přesvědčení se odráží v umění, musíme v něm tedy najít, a také nacházíme, i tabák. Ohníček literární cigarety tu ozařuje ostře řezanou čelist odhodlaného mstitele, pak zas zlověstně odhaluje surové rysy nenapravi-

telného zločince. Může osvětlovat nádhernou tvář dívky zachmuřenou nutností rozhodnout se mezi majitelem dolu a chudým studentem, stejně jako třesoucí se ruku s okousanými nehty dítěte ze stanice Zoo. Zažehnutí cigarety rozpoutá vášnivou milostnou scénu nebo poslední sdělení mafiánského kmotra odcházejícímu členu Rodiny. Cigaretu drží Chinasky tak, aby v druhé ruce zároveň vybalancoval dvoudecku levného vína a ženskou s nezjistitelnou minulostí. A stejnou cigaretu může úzkostně sledovat Oulický jako galantní společník své milované Barbory. Cigaretu prostě nemá jen Mirek Dušín. Autorka studuje FF UK. Je zakládající členkou umělecké skupiny KZL. FOTO: JON CHANDLER

v porovnání s dnešní směšná a jeho konzumace měla většinou formu kouření dýmky nebo šňupání. K dobrému tónu a zároveň prezentaci vlastního postavení patřilo vlastnictví tabatěrky, nejlépe vyrobené z drahého kovu a opatřené monogramem majitele. Cigarety v podobě, kterou známe dnes, byly původně vyráběny ručně a proto drahé. Módními a žádanými se staly v průběhu devatenáctého století.

Pro indiány je tabák posvátná záležitost, vyhrazená velkým svátkům.

11


TANEC NA SOPCE

KDYŽ V PROSINCI HOŘEL NA ATÉNSKÉM NÁMĚSTÍ SYNTAGMA VÁNOČNÍ STROMEK A VÝKLADNÍ SKŘÍNĚ OKOLNÍCH BANK SE TŘÍŠTILY NA TISÍC KUSŮ, AKTIVISTA NÍKOS JANNOPOULOS SEDĚL V ZAPATISTICKÉM TRIČKU U SKLENKY ČERVENÉHO. „CÍLEM CELÉ LEVICE JE SRAZIT TUTO VLÁDU,“ VYKLÁDAL. JAK NA TOM JSOU ŘEKOVÉ PŮL ROKU POTÉ? Fotky z řeckých nepokojů oblétly svět a leckdo z nich mohl mít flashback. Auta planoucí do noci, molotovovy koktejly a z druhé strany granáty se slzným plynem – to všechno evokovalo tři roky staré protesty na okrajích francouzských měst. I rozbuška byla stejná. Noci plné nepokojů podnítily zásahy policie, při

12

kterých zemřeli mladí lidé. Ve Francii teenageři Zyed Benna a Bouna Traoré, v případě Řecka patnáctiletý Alexandros Grigoropoulos. V dalších ohledech se ale obě události liší. Zejména v tom, že v řeckých městech nenáležela ústřední úloha sociálně vyloučeným přistěhovalcům a jejich potomkům (ačkoli se protestů účastnili),

nýbrž relativně dobře zaopatřeným a vzdělaným studentům a mládeži ze středních a vyšších vrstev. Koneckonců, když se policista Epaminondas Korkoneas, který zastřelil Grigoropoulose, snažil v médiích vylepšit svůj obraz, na svou obranu uvedl, že mladík pocházel z „dobré“ rodiny, zatímco on sám musí patrolovat za minimální plat.

FOTO: ANNI WARIS

Autor: Tomáš Havlín


ZNÁMOST VS. ZNALOST Následnou prosincovou horečku ale nejde odvozovat jen od tragické smrti. Ta byla pouze katalyzátorem, který vytáhl na povrch nespokojenost širokých společenských vrstev. Skutečných příčin je více. Mluví se o všudypřítomném revolučním romantismu a odporu vůči konzumní kultuře. Hlavní je ale znechucení politickým systémem, jehož deformace ovlivňuje životní vyhlídky nastupující generace. S výjimkou vlády vojenské junty na přelomu šedesátých a sedmdesátých let jsou poslední půlstoletí u moci v Řecku de facto jen tři rodiny. Periklovská demokracie, antický vzor, kter ým se řečtí politici rádi zaklínají, tak zmorfovala do podoby těžko odstranitelného rodinného molochu. „To, co zde vidíme, je pád dynastické a dědičné demokracie,“ glosoval prosincové nepokoje spisovatel Petros Markaris. Mladým ale rozhodně nešlo jen o rozrušení politického panteonu. Podstatné pro ně bylo, že zbytnělá politika založená na klientelismu dělá rázný škrt přes šanci získat dobré zaměstnání. Jednoduše řečeno: existuje spousta mladých Řeků, kteř í v ystudovali na zahraničních univerzitách, ovládají cizí jazyky a počítačové programy, ale přitom je jim to k ničemu. Po dobrých známkách je totiž čeká špatná práce, pokud ji vůbec seženou. Řecko má ve věkové kategorii do dvaceti čtyř let nejvyšší nezaměstnanost v EU, pohybuje se kolem dvaceti pěti procent. Mladí pak musí vzít zavděk zkráceným úvazkem pod svou kvalif ikaci, anebo zůstat na dávkách. A každý př itom zná někoho, kdo za ním sice ve škole zaostával, ale protože strýček dělá funkcionáře v politické straně, má o kariéru postaráno. Ze společnosti, která cení známosti nad znalosti, vyrostla frustrovaná „sedmiseteurová generace“ bez budoucnosti, jejíž název je odvozen od výše minimální mzdy. Právě tato generace neprivilegovaných, kteří ještě po třicítce musí žít u rodičů, odkládají rodiny a nemohou sehnat práci odpovídající jejich schopnostem, se koncem loňského roku prohnala ulicemi řeckých měst.

MÝTUS ODPORU A POCIT VINY Sociální hnutí se nezastavilo u studentů. Setkali se v něm anarchisté, levice všeho druhu, odboráři, učitelé i část novinářů. Zbytek společnosti, který se do událostí přímo nezapojil, reagoval na nepokoje podivuhodně klidně a leckdy s porozuměním. Kořeny tohoto postoje je potřeba hledat v historii, která předznamenala tolerantnější vztah k levici i jejím přestupkům proti zákonu. Prarodiče dnešních demonstrantů trpěli pod nadvládou nacistů, po osvobození si ale příliš nepolepšili. Následovala občanská válka, během níž pravicová komanda likvidovala

každého, kdo jen vzdáleně připomínal komunistu. Také otcové dnešních mladých mají na co vzpomínat. Po roce 1967, kdy se chopila moci plukovnická junta, mohli buďto odejít do exilu, anebo se postavit na odpor. Povstání na aténské polytechnice bylo sice 17. září 1973 krvavě potlačeno – o život tehdy přišlo dvacet čtyři lidí – ale vojenský režim byl u konce s dechem. Padl hned následující rok. Mýtus odporu je evidentně dědičný. Symbolickou spojku mezi generacemi př itom představuje právě polytechnika, na niž má policie od zmíněného povstání zakázaný př ístup a tím pádem slouží jako azyl pro demonstranty. Ačkoli se v prosinci i po něm hojně diskutovalo o odejmutí této výsady, vláda si ji nakonec nedovolila zrušit a škola tak dosud funguje jako zázemí. Tolerantní postoj společnosti konečně v yživuje také pocit viny. Zejména v osmdesátých letech si takzvaná „generace Papandreou“, pojmenovaná podle tehdejšího premiéra, žila nad poměry. Řecko vstoupilo do Evropského společenství a od rozhýřených dotací přešlo k životu na dluh. K základnímu vybavení doby patřila víkendová chata a k oslavě osmnáctých narozenin vlastní auto. O tomto standardu může dnešní generace jenom snít. „Všechno bylo půjčené od státu, ale ten si na to zase půjčil jinde. Tenhle systém se ale hroutí. Mladým je teď dovoleno vše, protože byli oklamáni,“ tvrdí Markaris. Musí totiž žít s dluhy svých rodičů.

VLNY A VLNKY Divoké vlny prosincových protestů se na přelomu roku postupně uklidnily, ale nevyhladily se docela. V Aténách nebo Soluni ani dnes neuplyne den, aby něco nevybuchlo nebo se nevznítilo. Intenzita násilí je sice nižší, takže mu mimořecká média nevěnují tolik pozornosti, ale stále je přítomná. Cíle představují zejména policejní auta, vládní i komerční budovy a nákupní centra. Asi největší akce proběhla v polovině března, kdy zhruba třicítka mladých prošla nákupní čtvrtí hlavního města a poničila přes dvacet butiků, aut a bankovních f iliálek. To vše údajně na podporu anarchisty Giorgose Voutsise, který byl odsouzen k devíti letům za bankovní loupež. Kromě toho průběžně vycházejí do ulic desítky tisíc lidí, organizujících celonárodní stávky. Sociální hnutí, které vzešlo z prosincových nepokojů, má ale vedle destrukce i vyloženě pozitivní stránky. Za pozornost stojí především fakt, že se postavilo za migranty a uprchlíky, kteří byli do té doby ve společnosti neviditelní.

SOLIDARITA S OBĚTNÍMI BERÁNKY Upchlíkům se v Řecku nežije dvakrát dobře. Nebezpečí na ně čeká ještě předtím, než

dosáhnou pevniny. Statistiky ročně evidují kolem dvou set padesáti utonulých v Egejském moř i, ovšem skutečnou představu poskytují až závěry Úřadu vysokého komisaře OSN pro uprchlíky, podle kterých připadá na jednoho utonulého čtyřicet pět neobjevených mrtvých. Pokud už vystoupí na břeh, čekají na uprchlíky sběrné tábor y nebo práce za minimální mzdu. Aténská demokracie po dvou tisíciletích opět stojí na otrocké práci. Již etablované přistěhovalecké rodiny jsou na tom o něco lépe, ale i jejich potomci měli důvod v y jít do ulic. Dávno tot iž sice studují na řeckých univerzitách, ovšem pokud po promoci nenajdou práci, hrozí jim vyhoštění. Právě na tomto poli dosáhlo sociální hnutí konkrétních úspěchů, když se zaměřilo na zprostředkovatelské pracovní agentury, které zaměstnávají cizince a obstarávají například komunální služby. Rektor univerzity v Soluni, jehož kanceláře demonstranti na tři týdny obsadili, prohlásil, že nechá přezkoumat smlouvy, které univerzita s těmito firmami uzavřela. Také profesoři právnické fakulty uznali, že je morálně neakceptovatelné, aby lidé pracovali v 21. století v tak špatných podmínkách. Solidarita s uprchlíky a imigranty – a obráceně jejich zapojení do protestů – je o to cennější, když ji srovnáme se středoevropským prostorem. Mladí Řekové se za sociálně vyloučené a nejzranitelnější vrstvy postavili, zatímco střed Evropy si z nich v situaci krize udělal obětní beránky.

CO PŘINESE LÉTO Vláda premiéra Kostase Karamanlise nepokoje zatím ustála a reaguje na ně především represí. Před nedávnem například vznikl policejní delta-team, kter ý by měl být efektivnější díky tomu, že se v nepřehledném provozu v aténských ulicích pohybuje na mopedech. Plánuje se také zvýšení počtu kamer ve veřejném prostoru. Karamanlis má ale na krku problémy, které represe nevyřeší. Na Řecko totiž až teď začíná plnou vahou doléhat ekonomická krize. Jak uvedl německý týdeník Der Spiegel, vláda se snaží dopady zlehčovat. Poukazuje na to, že Řecko loni rostlo nejrychleji v Evropě a ve srovnání se zbytkem kontinentu má zdravé banky. Současně ale zakr ývá, že Řecko je po Itálii nejzadluženější zemí Evropy a v neschopnosti splácet své závazky mu konkuruje jen Malta. „Země tancuje na sopce,“ tvrdí týdeník. Řekové nyní s obavami čekají na léto. Př íjmy z turistického ruchu znamenají sedmnáct procent hrubého domácího produktu. Pokud se Britové a Němci letos rozhodnou ušetřit a raději zůstanou doma, magma by mohlo opět vytr ysknout na povrch.

13


Autor: Lukáš Sedláček

FOTO: 2 X SHORTBUS, 1 X DAVID SWAYZE

ASEXUALITA ANEB SLAST NA

NĚKDO „TO“ RÁD VE TŘECH, JINÝ V LESE, DALŠÍ JENOM S KLUKAMA… NĚKDO S PŘEDEHROU, JINÝ BEZ. V KŮŽI, LATEXU, V HEDVÁBÍ. S BIČEM, BEZ BIČE, ZEZADU, ZEPŘEDU… A CO KDYŽ TO NĚKDO PROSTĚ RÁD NEMÁ? VŮBEC. Existuje jeden zážitek. Dochází při něm k pocitům absolutního fyzického i psychického vytržení. Postihuje všechny smysly. Člověk při něm může zažít okamžiky extatického vzrušení i totálního poblouznění. Extáze, vyvrcholení, rozkoš. Pocit intimního sblížení s druhými. Záblesky poznání „pravdy“ o světě. Člověk se propadá tmou, padá a marně se snaží zachytit. Tím mystickým zážitkem je... divadelní představení. Skvěle obsazené, výtečně zahrané, mistrovsky zrežírované. Ano, takové pocity může v člověku vyvolat umění divadla. Nebo třeba poezie, filmy či malby. Nikdy jste snad v hledišti divadla takový pocit nezažili? Nebo vás divadlo jako takové dokonce vůbec nebaví? Že vás nudí, usínáte při tom a všemožně se tomu snažíte vyhnout? Zajímavé. A už jste se o tom byli poradit s vaší psycholožkou nebo psychologem? Svěřili jste se, že trpíte nedostatečným prožitím divadelního zážitku? Možná byste měli. Je třeba zjistit, zda za vaší podivnou nelibostí nebo neschopností nestojí třeba nějaký traumatický zážitek z dětství. Zda vás vaše matka málo nebo naopak příliš kojila, zda jste měli v otci dostatečný mužský vzor. Že vy trpíte disharmonickou poruchou teatrálního cítění? Nebo snad přímo scénografickým odporem?

14

SEX JAKO NUDA A NÁMAHA Už tomu tak bude. Jsou lidé, kterým to teatrální vytržení z reality nic neříká. Jsou nemocní? Kdo ví. Proč by to někdo zkoumal, jsou prostě takoví. Nejspíš zažívají příjemné pocity při něčem jiném. Věřte nevěřte, jsou lidé, a není jich vůbec málo, kteří to mají podobně se sexem. Zatímco jiní vzrušeně mhouří oči, špulí rty a strhávají ze sebe šaty, je to nechává zcela chladnými. Nebaví je to, nelíbí se jim to, není jim to příjemné – a proto to nedělají. Stejně jako jiní neradi divadlo nebo hudbu, oni neradi sex. Ovšem zde veškerá podobnost končí. Zatímco umění je považováno za dílo člověka, sex je v naší kultuře považován za dílo přírody. A kdo jej odmítá, staví se dle této logiky proti přírodě. Smutným důsledkem tohoto uvažování naší společnosti je, že asexuální lidi známe a označujeme pouze v kategoriích duševních poruch a dysfunkcí (například diagnóza „Nedostatek nebo ztráta sexuální touhy“, „Odpor k sexualitě“ či „Nedostatečné prožívání sexuální touhy“). A to nejen z pohledu psychologie – odsouzení se těmto lidem dostává ze všech stran. „Lidé se mi většinou vysmějí. Nevěří mi, myslí si, že chci být akorát zajímavý. Ti, kteří mé pocity akceptují, mi většinou řeknou, že jsem asi gay a nechci si to přiznat. A už jsem taky slyšel, že

jsem musel být nejspíš jako dítě zneužívaný. Každý se prostě snaží přijít na to, jak se to mohlo stát.. Místo aby mě prostě vzali takhle,“ říká Marek, který je ve svých pětatřiceti letech rozhodně velmi atraktivní muž a na nepřízeň ze strany žen, a nejspíš i mužů, by si stěžovat mohl asi těžko. Přesto je jeho příběh velmi typicky – asexuální. „Nikdy jsem nebyl nějak zvlášť eroticky náruživý. Nechápal jsem, co na tom všichni vidí. Ale se svými partnerkami jsem normálně spal, protože to se přeci ve vztazích dělá, že? Považuje se to za jakousi nevyslovenou povinnost a předpoklad fungování vztahu. Jenže časem to už pro mě začal být problém. Když děláte pořád něco, co vás nebaví a není vám to příjemné, vybudujete si k tomu dost brzy averzi. A tak se mi díky mé neochotě souložit rozpadlo několik důležitých vztahů a nakonec i manželství. Přestože jsem svoji ženu moc miloval, zároveň vím, že jsem jí tím ubližoval. Ubližovali jsme si vlastně navzájem.“ Možná vás napadne, jak je možné, aby muž, kterého sex nevzrušuje, mohl sex provozovat, byť se sebezapřením. Asexuální lidé většinou uvádí, že pro ně není problém sex mít. Oni ale nechtějí. Dokonce jsou schopni dosáhnout orgasmu. Většinou jim ale připadá jako moc malá útěcha za celou námahu. Tak nějak to vidí i jednatřicetiletá Anna: „Mě sex přijde jako zby-


ROZHRANÍ INSTINKTU A UMĚNÍ Asexuál – člověk, který nezažívá sexuální touhu či slast. V současnosti tvoří asexuálové rozsáhlou komunitu po celém světě. Schází se na internetových fórech i mimo ně, mají své kluby, celebrity nebo symboly či části oděvů, prostřednictvím kterých se vzájemně identifikují (malá nápověda: černý prsten na prostředníku pravé ruky, tajemné slůvko effanineffable...). Největší informační i seznamovací síť tvoří AVEN – www.asexuality.org, v nás např. www.asexual.cz Bojují proti tomu, aby byli označováni za psychicky narušené. Mezi asexuály jsou lidé, kteří netouží ani po sexu ani po trvalém partnerském vztahu, avšak je zde také mnoho lidí, kteří po partnerství touží, ale odmítají sex. Ti narážejí na to, že takový požadavek je neakceptovatelný – sex je apriori považován ve vztahu za „právo“.

tečná, namáhává činnost. To si raději zajezdím na snowboardu – při tom zažiju mnohem příjemnější pocity. A orgasmus? To je spíš jen taková úleva po té dřině. Rozhodně nic, co by mě stálo za to ten požitek opakovaně provozovat. Já si o sobě myslím, že jsem docela požitkářský člověk, ale zároveň znám asi tisíc a jednu věc, které jsou neskonale tělesně i duševně příjemnější než sex.“ Marek doplňuje Annu ještě odvážnějším přirovnáním. „Když se vám chce moc čůrat, a konečně se dostanete na záchod, tak je to svým způsobem taky příjemná úleva. Ale asi si v čůrání nebudete nijak zvláště libovat. Orgasmus je pro mě něco podobného. Prostě úleva po námaze, nic víc, nic míň.“ Málo z nás si asi umí představit, jak frustrující musí být žít v naší společnosti s takovými pocity. Asexuální lidé často musí přihlížet tomu, jak se jim před očima bortí vztah kvůli „věci“, kterou oni považují za absolutně nedůležitou. Dennodenně narážejí na situace, které v sobě nesou nějaký sexuální podtext a oni se s ním musejí vyrovnat. „Už jen takový flirt někde v klubu. Řekněte holce, která se vás snaží sbalit – sorry, jsem asexuál. Jednou jsem to zkusil. A příště už jsem raději zalhal, řekl jsem, že jsem gay. Tohle ta holka pochopí, protože o homosexualitě ví. Asexualita je ale pro lidi totální neznámou, a připadá jim, jakoby jste spadli z Pluta. Prostě neexistuje způsob, jak to okolí sdělit.“

SEXUÁLNÍ ZPOVĚDNICE Je vůbec třeba tohle sdělovat? Doznávat se veřejně k tomu, že mi je sex lhostejný? Bohužel ano. Pojetí sexuality v západní kultuře je velmi specifické a značně odlišné od toho, jak je sexualita vnímána a především zažívána (a užívána) ve

většině jiných kultur. Velmi podrobnou charakteristiku provedl již filosof Michel Foucault, který psal o posedlosti naší kultury sexualitou. Západní společnost v ní vidí pravdu o lidské osobnosti. To jaký sex a s kým člověk provozuje se stává jednou ze základních složek jeho identity. Nemůže třeba „jen tak“ navázat vztah s osobou stejného pohlaví. Potřebuje k tomu speciální identitu (gaye či lesby). A tato identita předurčuje jeho orientaci – která je trvalá, neměnná a samozřejmě vrozená. Sexuální identitu je prostě třeba „mít“, a navíc o ní také veřejně mluvit. Jsme doslova posedlí vyprávěním o sexu, o našich sexuálních zážitcích. Je třeba mluvit, psát, zkoumat, zpovídat se – co nás vzrušuje, kdo nás přitahuje, s kým to rádi děláme, kde a kdy, jak moc a jak často. Je třeba svoji sexualitu i sexualitu druhých detailně prozkoumat, poznat a dát veřejně najevo.

ORGASMUS JAKO TALENT Světe div se, existují kultury, kde to mají trochu jinak. Zatímco náš koncept sexu by se dal nazvat „vědou o sexu“, v některých orientálních kulturách existoval (a někde stále existuje) přístup, který bychom mohli nazvat „uměním erotiky“. Sex zde není prostředkem pravdy o člověku, nevypovídá o osobnosti jedince. Není přirozený a daný, ale naopak člověkem vytvářený, a tedy – jako každé umění – zcela umělý a záměrně konstruovaný. Vzpomínáte na metaforu s divadlem na začátku textu? Zkusme na chvíli neposuzovat a neměřit sexualitu optikou pudů a instinktů. Může být uměním? Americká psycholožka a sexuoložka Leonore Tiefer říká: „Stejně jako například hra na piano, je orgasmus nejspíš univerzálním lidským poten-

ciálem. Jeho rozvíjení závisí na příležitostech, nácviku a motivacích. Bohužel, medikalizace sexu z něj udělala záležitost zdraví a nemoci, místo aby byl orgasmus otázkou talentu a záliby.“ A tak přestože si na Západě myslíme, jak moc jsme sexuálně svobodní, je tomu možná spíše naopak. Před sexem nemáme úniku. Sexuální identitu mít musíme, bez ní jsme jaksi neúplnou, případně psychicky nemocnou bytostí.

ZÁKON PŘIROZENOSTI VERSUS KRÁSA UMĚNÍ Pokud bychom erotiku začali skutečně brát více jako umění než jako pud, nejspíš by z nás opadla jedna velká obsese. Nejenže by přestala být sexualita povinností, což by asexuálům v mnohém usnadnilo život, ale zároveň by tato proměna vnímání sexuality dala větší prostor kreativitě a fantazii. Možná bychom přestali brát sex tak vážně. Nebylo by potřeba žádných doznání, coming outů, zpovědí a identit. Možná by na našem sexu už nebylo nic stálé, neměnné a trvale platné, ale zároveň také nic zatuchlé. Ostatně, jeden a ten samý člověk může být nadšen jeden večer z antické tragedie a druhý den z postmoderní satiry. A někomu se holt nezavděčíte ničím. Tak se asexuálů nebojme. Možná jsou pro nás jediným zrcadlem, ve kterém můžeme vidět, jak jsme někdy se svojí posedlostí sexem groteskní. Autor je psycholog. Ve svém doktorském výzkumu na katedře psychologie FSS MU se zabývá sociální konstrukcí slasti a prostřednictvím narativního výzkumu zkoumá životní příběhy asexuálních lidí.

15

VŠECHNY BARVY PROTI HNĚDÉ? ČESKEM OBCHÁZÍ STRAŠIDLO NEONACISMU. KAM S NÍM? ROZHODNÝ POSTOJ JE NAMÍSTĚ – NEMĚL BY SE ALE ZVRHNOUT V MORÁLNÍ PANIKU A OMEZOVÁNÍ SVOBODY, KTERÉ SE ZDALEKA NEZASTAVÍ JEN U NACISTICKÝCH POHROBKŮ. Na větším pódiu zpívají Peneři strýčka Homeboye, opodál hraje techno. Na místě se baví tisíce mladých lidí. Nejsou však na klasickém koncertě pod širým nebem. Je první květen a na Císařské louce se setkávají odpůrci rasismu a fašismu. Přišli nejen za kulturou, ale také podpořit organizaci Antifašistická akce. Jde o anarchistické uskupení, které každoročně figuruje ve zprávách ministerstva vnitra o extremismu, protože se rozhodlo nesmířit se s neonacismem a snaží se mu čelit – počínaje články na internetu (kde je leckdy o neonacistech víc informací než má policie nebo oni sami), a konče demonstracemi a násilnými střety s Hitlerovými pohrobky. Císařská louka ale toho dne vypadá velice pokojně. Punkeři s číry se setkávají s hiphopery, kteří se přišli podívat na své legendy a obě tyto subkultury se míchají ve frontě na pivo s technaři. Jestliže by se za normálních okolností na společné akci nesetkali, tady je spojuje myšlenka. A ta je jasná: odpor proti neonáckům.

JEDNI JAKO DRUZÍ Střih, o dva dny později. V pražském Karlíně, tak jako na řadě míst po celé republice, probíhá demonstrace iniciovaná romskými sdruženími proti neonacistickému násilí, které vyvrcholilo útokem zápalnou lahví na romskou rodinu. Filozof Erazim Kohák připomíná příklad z USA, tamní černošské hnutí a jeho úspěchy. Reakce jsou nadšené, ale vyznění rozpačité: na romského prezidenta si budeme opravdu muset ještě počkat, u nás Romové nemají zastoupení ani v parlamentu. Rádi a pohotově se jim ale nabídnou jiní politici: to když Jiřina Šiklová v projevu připomene, že Romové nejsou sami, že je na demonstraci přítomen např. Karel Schwarzenberg a Kateřina Jacques. Liberální

16

politici se přišli blýsknout před kamery. Jejich podporovatelé a spolustraníci ale vesměs zůstali doma. Na akci je vcelku málo i těch, kteří ještě před dvěma dny přišli na protinacistický mejdan na Císařskou louku. V Praze se politici přišli ukázat, jinde stačili dodatečně zahrozit – jen jaksi špatným směrem. Když ve stejný den na podobnou romskou demonstraci v Chomutově zaútočili neonacisté, označila to tamní starostka Řápková za „selhání pořadatelů“ a prohlásila, že už nebude žádné demonstrace „povolovat“ – ani jedněm, ani druhým. Politička bojující o titul velekněžky českého populismu tak dala najevo nejen udivující neznalost (demonstrace se u nás nepovolují, mohou se jen na základě v zákoně vypsaných důvodů zakázat), ale především postavila na stejnou úroveň oběti napadení a útočníky. Z celé jedné etnické skupiny, která nemá politické zastoupení, jejíž příslušníci čelí rasismu a propadají se do sociálního vyloučení, udělala starostka stejnou „skupinu“ jako z militantního, agresivního hnutí, které bojuje za rasistickou diktaturu a napadá obyčejné lidi.

OD POCHODŮ K BOJŮVKÁM Otázky, jak správně čelit neonacistům, zůstávají – jejich hnutí totiž opravdu sílí. Symbolem se staly akce Dělnické strany, původně nedůležitého odštěpku od republikánů. Bývalí Sládkovi redaktoři z týdeníku Republika si získali neonacistické hnutí a v něm mají pořádný megafon pro svou propagandu. Náckové přijedou do města, provokují Romy, někdy se střetnou s policií. Mediální sláva zalije Dělnickou stranu. Negativní reklama – taky reklama, ví už i Sládkův následovník Tomáš Vandas. Z televizních obrazovek se tváří nekompromisně – jako muž, který „konečně zatočí s cikány.“ Na to část lidí slyší.

„Někteří chlapi u nás v hospodě se začali pokládat za příznivce Dělnické strany. Nikdy s ní nepřišli do osobního kontaktu, v životě neviděli žádného jejího člena, ale ztotožnili se s ní na základě televizních obrázků,“ říká Pavel ze Žatecka. Mnozí odborníci pokládají už za hotovou věc, že Dělnická strana, jejíž volební zisky dosahovaly několik málo desetin procenta, nyní překročí magickou hranici 1 % hlasů ve volbách do Evropského parlamentu. To sice nebude znamenat poslanecké mandáty, ale dotace ve výši statisíců, při dobrém výsledku možná i milionů do stranické kasy. Neonacisty si dnes již nelze představovat jako blekotající idioty a skinheady, jak je ještě před rokem líčila v kampani „Neonácek – chcete ho?“ nevládní organizace Člověk v tísni. Nejen, že většina neonacistů odložila skinheadskou image ve prospěch volnějšího černého oblečení, ale především jsou jejich tvrdá jádra tvořena lidmi schopnými hrát politickou hru. Potvrzuje to i Klára Kalibová, právnička, která se monitoringem krajní pravice dlouhodobě zabývá: „Hnutí se zprofesionalizovalo, je schopné se přizpůsobit represi a rychle vytvářet nové strategie. Poslední tři roky jsou neonacisté vždy o krok napřed před státem a občanskou společností. My můžeme jen reagovat.“ Zdá se, že neonacisté dokázali plně převzít model známý z německé scény. „Někdy se označuje jako boj o hlavy, boj o ulice a boj o parlament. Boj o hlavy znamená získávání nových příznivců, to se nyní neonacistům do značné míry podařilo. Boj o ulice rovněž vyhrávají, jejich shromáždění probíhají. Boj o parlament vedou neonacisté v dresu Dělnické strany. V zákonodárných sborech je snad jen tak neuvidíme, důležitý je ale také boj o místní zastupitelstva a radnice, kde si mohou získat podporu,“ shrnuje zaměření neonacistů


Autor: Petr Pospíšil Kalibová. Politická aktivita je přitom jen jednou tváří neonacismu. Tou druhou jsou násilné útoky, kterých podle Kalibové patrně přibývá. „Nejsou přitom monitorovány ani státní správou, ani nevládními organizacemi, ani akademickým sektorem.“ Hlavními oběťmi jsou jednak Romové a jednak mladí lidé – buď ti, kteří se proti neonacistům staví, nebo ti, kteří jsou příznivci různých subkultur. Popularita a pochody v ulicích dávají neonacistům pocit síly – ten se snadno mění v pouliční násilí.

MÁTE TO RÁDI EXTRÉMNĚ?

ANTIBIOTIKA, NEBO OTUŽOVÁNÍ? Jaká by měla být rozumná odpověď společnosti na neonacistické násilí? Klára Kalibová má několik návrhů: „Policie by měla potlačovat především násilné trestné činy. Ve školství není potřebná nějaká propaganda proti neonacistům, která stejně neúčinkuje, ale obecná výchova k toleranci a protirasistickým postojům. Stát ale musí především řešit problémy se sociálním vyloučením. To není problém náckové versus Romové, stigmatizace a vyloučení budou vždy zdrojem konfliktu a snadno povedou k podpoře ultrapravice. Pokud jde o společnost, je především třeba, aby řekla jasné Ne. Být antifašistou a aktivně se stavět proti projevům neonacismu by mělo být normální. Otázka by neměla stát náckové versus Romové, náckové versus levičáci, ale neonacističtí násilníci versus my, zbytek společnosti.“ Možná se ale nabízí ještě jedno řešení. Neonacisté si zvykli na represe a působí na ně jako antibiotikum na nemoc – krátkodobě odpadnou, ale vrátí se posíleni. Zákazy jejich symbolů je naučily dovedně skrývat ideologii a hledat chytlavější způsoby propagandy. Možná bychom měli přemýšlet, zda nenastal čas na vystřídání neúspěšného evropského modelu represe, který se odráží i v českém právu s jeho paragrafem o zákazu podpory a propagace hnutí směřujících k potlačení práv a svobod občanů a který vedl k tomu, že za zakázanou symboliku vznikly zástupné symboly a za ně posléze zástupné symboly zástupných symbolů. Americký model, kde jsou zakázány pouze přímé výzvy k násilí, může vypadat jako cizí evropské zkušenosti s na vlastní kůži zažitou světovou válkou a genocidami. Možná ale kdyby neonacisté mohli pochodovat pod vlajkami s hákovým křížem, bylo by každému jasné, oč jde a jaké nebezpečí hrozí. A společnost by mohla začít reagovat jasněji než nyní. Autor je stálý spolupracovník redakce.

FOTO: ANTIFA.CZ, DELNICKASTRANA.CZ, ARCHIV

Jak na neonacisty zareagovat? V současné době se hodně hovoří především o tom, že by média měla o neonacistech informovat jinak a že by mělo dojít k přísnému tažení proti „extremismu“, spojenému se zpřísněním zákonů týkajících se shromažďování. Společnost jako by zachvátila morální panika: před branami stojí zlo a musíme udělat cokoli, abychom se mu ubránili. Strach z nácků také zachránil vládní křeslo ministra pro lidská práva Kocába, který zatím předvedl především slova. Navíc jako by se změnil z ministra pro lidská práva v ministra pro potlačování lidských práv, když navrhl prodloužení lhůty, během níž by mohly úřady zakázat demonstraci. Navrhovaná opatření jsou dvojsečná. Předepisovat médiím, co mají psát a jaká témata mají či nemají zdůrazňovat, znamená omezovat jejich svobodu a zároveň přistupovat k občanům jako k nedospělcům, kteří neumějí pracovat s informacemi. Omezovat prostor pro „extremisty“ je rovněž sporné – už jen vzhledem k nejasnosti tohoto slova. S neonacisty se tak snadno svezou i jejich odpůrci, které už léta sledují stejné policejní složky. V polistopadové historii už byli za extremisty označeni např. anarchisté, ekologové a ochránci lidských práv a slovo „extremismus“ je tak gumové, že snadno zahrne leckoho dalšího.

A konečně – chceme skutečně omezení svobody shromažďování? Pokud by bylo možné snáz zakazovat demonstrace neonacistům, radnice by to s chutí využily i proti odpůrcům radaru, ekologům, technařům a různým místním iniciativám, jejichž demonstrace se snažily rušit už dříve. A navíc – proti demonstracím neonacistů lze zasahovat už nyní. „Je možné je zakázat tři dny po nahlášení, pokud účel té akce směřuje k potlačování práv nebo hlásání nenávisti. Lze rovněž využít dobu mezi nahlášením akce a jejím konáním ke sběru důkazů a na místě tu demonstraci rozpustit na základě jejího skutečného účelu, který lze poznat např. z letáků. A konečně lze demonstraci rozpustit, pokud vyzývá k porušení zákona, hlásá se na ní nenávist, páchá násilí anebo pokud jsou účastníci zahaleni. Ten poslední důvod pokládám za protiústavní,“ říká právnička Kalibová. Naráží na zatím jediný významný výsledek současné kampaně proti neonacismu: zákaz maskování, který platí od počátku roku. Jeho hlavním důsledkem je to, že se koná mnohem méně akcí proti neonacistům, neboť pro mnohé jejich účastníky bylo zahalení tváře důležité kvůli osobní bezpečnosti. Právnička Helena Svatošová z občanského sdružení Iuridicum Remedium k tomu dodává: „Existují legitimní důvody zahalování, a nejde jen o demonstranty, kteří mohou mít pro své názory problém s neonacisty nebo v zaměstnání. Můžeme uvést příklad karnevalů, osob se zahaleným obličejem z důvodů svého náboženského přesvědčení nebo třeba lidí s duševní nemocí, kteří dosud demonstrovali za zlepšení některých svých podmínek pod hlavičkou organizace Fokus. Dnes tak již činit nemohou, neboť díky přetrvávající stigmatizaci jejich nemocí nebylo pro většinu z nich bez rizika v zaměstnání a sociálním okolí možné přihlásit se ke své chorobě a za své zájmy nutně demonstrovali v maskách. Není snad pochyb, že i oni mají právo vyjádřit svůj názor ve veřejném prostoru.“

17

OBSAH | FEJETON | POŠLI TO DÁL | TÉMA: SVĚT BEZ CIGARET? | DĚJINY PŘÍTOMNOSTI | REPORTÁŽ | REFERÁT

ROZHOVOR | ~ | KOMIKS A KŘÍŽOVKA | KULTURA | ULIČNÍCI | SMS A E-MAILY | SVĚTOZOR Autor: Petr Procházka

FOTO: KAREL ŠUSTER

HUMOR JE SMRTÍCÍ ZBRAŇ

Se slovinskou legendou LaiBACH o fašismu a hraní Bacha Úvodní čtvrthodinka před začátkem koncertu byla stejně spektakulární jako celé představení. Technici (hráči) si obřadně nasadili barokní paruky a ostrá světla zalila pódium. Čtyři asistenti, nosiči notových stojanů, donesli na pódium čtyři laptopy s logem Laibach. Pak nastoupila kapela v tradičních uniformách a (až na zpěváka Dejana Kneze) navíc v parukách. Ivan Novak se zjevil také. Trochu stranou a jako poněkud vybledlý stín mistra J. S. Bacha. Na dvou plátnech se současně rozeběhly pablesky leteckých bitev z druhé světové války, doprovázené tupými, náhodnými údery do kláves, značícími zmařené životy. Všechno studeně, mrtvě, bez sebemenšího náznaku kontaktu s publikem, které bylo přibito v sedačkách, umlčeno a ohromeno. Přes chlad, typický pro Laibach, se v nástupu přesně drželi mistrových formulí tradiční bachovské fugy. Fugy ořezané na kost! Žádná satira, žádné politické deklamace. Pouze orchestrální imaginace v robotickém duchu Kraftwerk či alba WAT, huštěném do publika vyváženým surroundem.

18

Základní princip fugy začal prostupovat diváky. Slabý přísvit, který nahradil obvyklé laibachovské explozivní exposé, smazal rozdíl mezi jevištěm a publikem. Laibach se přesunuli k tabuli křížového šachu. Slovinská čtyřka zahájila partii. Na hlavním plátně se objevil obraz soustředěných hlav. Hra a fuga. Fuga a boj. Fuga – šach – kánon – Bach. Bach se tetelí radostí. Jen omezení fanoušci elektroniky v publiku se začínají nesouhlasně ozývat. Představení v plném nasazení trvá celou hodinu. Hněv, vztek, bojový zápal šachistů i jejich infantilní radost tvoří fugu. Kaskády přísných tónů, skoky mezi oktávami a neustálý proud nerušivěrušivých hlasů. Jednoduše čisté, nefalšované, chlípné baroko, řvoucí z umně rozestavených reproduktorů a tří pláten. Jednoduše LAIBACH! Na plátnech se střídají industriální motivy – obrazy pustých, začouzených zemí, prolnuté notovými zápisy a s blížícím se vrcholem i nápisy „Final Countdown“ a „Das Spiel ist aus“ (Hra skončila). Do suchých elektronických přesmyků se poté začalo vlévat hlučné zurčení vody, pramenu říčky, sílícího v mocný tok. Kontrapunkt?! Věrná,

i když laibachovská interpretace Bacha. Aby to bylo všem jasné, objeví se na hlavním plátně rozpůlené, zrezivělé LAI-BACH. Partie končí. Vítěz neurčitě problikne na zobrazovací ploše, úvodní tóny se jako na oslavu vítěze znovu, mnohem silněji než na počátku, rozezní. Hráči se vrátí ke svým pultíkům. Světla explodují. Zní potlesk, možná více reprodukovaný než skutečný. Krátká úklona... A konec. Žádný přídavek. Pro neukojené fanoušky je v předsálí připraveno pásmo hudby a filmu NSK. Osobitý humor Laibach bylo lze pochopit už v divadelním atriu, kde byla nabízena trika s nápisem Johann Sebastian Laibach, množství promo materiálů a dokonce kondomy s logem Laibach. Na sedadlech v hledišti vítaly diváka letáky s reklamou na oficiální internetový obchod kapely, pojmenovaný s notnou dávkou sarkasmu Laibach World Trade Center (s výrazným reklamním sloganem: Obchod je zákon socialismu). (Divadlo Archa, 22.2. 2009, Laibach – Kunst der Fuge)


ROZHOVOR | ~ | KOMIKS A KŘÍŽOVKA | KULTURA | ULIČNÍCI | SMS A E-MAILY | SVĚTOZOR

„JE SNADNÉ HRÁT NA JAKÝKOLI HUDEBNÍ NÁSTROJ: VŠECHNO, CO MUSÍTE DĚLAT, JE MAČKAT SPRÁVNÉ KLÁVESY VE SPRÁVNÝ OKAMŽIK A NÁSTROJ PAK HRAJE SÁM.“

JOHANN SEBASTIAN BACH

„JE SNADNÉ HRÁT BACHA: VŠECHNO, CO MUSÍTE UDĚLAT, JE VLASTNIT SPRÁVNÝ POČÍTAČOVÝ PROGRAM, SPRÁVNĚ HO POUŽÍT A BACH VÁM BUDE HRÁT SÁM.“ Otázky komentuje „hudební mluvčí“ Laibach Ivan (Jani) Novak

Od svých počátků roku 1980 jsou Laibach jednou z nejdůležitějších a zároveň nejkontroverznějších experimentálních kapel. Dodnes jste odmítáni konzervativními kritiky pro údajně fašistickou image.

antifašistického umělce Helmuta Herzfelda – a zároveň plakát NSK s designem fašistického výtvarníka Richarda Kleina. Na albu je píseň F.L.A.T. s opakovaným citátem antiamerického rozhlasového vysílání z druhé světové války a zároveň The Great Seal – oslava W. Churchilla. Vyberte si. Vždy jsme se ale označovali za „militantní klasicisty“.

Takže takové „Pozor, ideologie umění mocensky zneužívají!“. Ale prvoplánově na koncertech šokujete svou militantní image, kterou se pro člověka bez nadhledu stavíte po bok ideologických vůdců. Soudný člověk to sice chápe jako parafrázi na ideologie, ale na vašich koncertech si není možné nevšimnout množství hajlujících hloučků. To je daň za nepochopení. Přitom my si právě z těchto jedinců děláme srandu a nastavujeme jim zrcadlo. Škrt ohledně takovéhoto vysvětlování a vnímání naší tvorby jsme udělali s deskou Opus Dei. Na vnitřní přebal jsme umístili svastiku složenou ze čtyř seker – koláž

Věříme v Boha, ale nedůvěřujeme mu. Náboženství, religio, je kategorie vymyšlená lidmi. Považujeme se spíše za věřící než za nábožné. Bůh je také jedním utopickým produktem mezi mnoha jinými.

Ve vaší tvorbě jde vysledovat spojnici ve vazbách na hudební a dějinné zlomy. Ať už industrial, pop, techno, heavy metal... s textovými kontrapunkty. Tentokrát jste si vybrali těžký oříšek – computerové přepracování Umění fugy J. S. Bacha. Kde se vzal prvotní impuls?

UMĚNÍ JAKO UTOPICKÝ STÁT

Přísně slovně vzato s vámi souhlasím. Kdybych to měl vysvětlit, tak jsme v počátcích „ideově“ vycházeli z období socrealismu stalinského Ruska a nazikunstu hitlerovského Německa, kdy existovaly jasné vztahy mezi ideologií a uměním. V tomto smyslu jsme volali po dobrovolném odosobnění umění, zřeknutí se osobního vkusu a tím se utopisticky pokoušeli zrušit iluzi umělecké svobody jedince. Naše tvorba měla vypovídat o moci hudby ovlivňovat a kontrolovat společnost. To přece není ideologie! To je vztyčený prst právě proti ideologiím!

S filozofií, politikou a potažmo mocí vůbec souvisí náboženství. Co Laibach a náboženství?

ŠACHY PRO ČTYŘI HRÁČE

Cítili jsme, že se tomuhle spojování zřejmě nevyhneme. Ale naším záměrem bylo vždy být pouze filozoficky přesnou kopií moderního popu, jeho drastické nátlakové mašinérie. Celá tvorba Laibach vyplývá z našeho zájmu o dějiny, ideologii a propagandu. Stejné zbraně používá šoubyznys!

Býváte ale považováni za politickou kapelu. Vlastně celá aliance NSK (Neue Slowenische Kunst sdružuje také výtvarníky, filmaře a divadelníky) je označována za politicky propagandistické hnutí, které spojuje zájem o zkoumání slovinských dějin a rekonstrukci národní kultury. To není ideologie?

LAIBACH

Kunst der Fuge (Umění fugy) J. S. Bacha – poslední, nedokončené dílo, pravděpodobně didakticky koncipované, demonstruje všechny možnosti fugové práce (od jednodušších až po nejsložitější) a tvoří ojedinělý, nepřekonaný vrchol cyklické kontrapunktické práce. Bach tuto práci nepsal pro žádný konkrétní nástroj. Dodnes je Umění fugy považováno za nejtajemnější autorovo dílo a díky nejasnému původnímu určení je stále předmětem mnoha různých interpretací a dohadů.

Což souvisí s celou vaší tvorbou. Často zpracováváte coververze známých hudebních motivů, ať už z popového ranku či vážné hudby. Vsuvkou byla vaše předposlední deska Volk, vystavěná na hymnách... Také je tam zařazena hymna NSK. Podle jakého klíče jste vybírali? Mohlo jich být samozřejmě mnohem víc. Nakonec jsme vybrali státy podle jejich agresivní role v dějinách, ty, které hrají ve světové politice největší roli a tím pádem má jejich chování i největší dopad. NSK bereme jako určitý protipól. Je to utopický „stát“, který jsme vytvořili a do kterého se může kdokoli připojit. Je to „stát“ bez národů, nemá území, ale existuje v čase. Tím pádem je to největší stát ve vesmíru. „Stát“ NSK je myšlenka a je asi tak agresivní jako jsou Laibach. (smích)

Před třemi lety nás vyzvali organizátoři Bachfestu v Lipsku, abychom vlastním způsobem zpracovali a na festivalu interpretovali jakékoli Bachovo dílo. Odjakživa jsme fascinováni Bachovými opusy. Jsou naprosto unikátní a pro historii hudby navýsost důležité. A Umění fugy je jeho nejtajuplnější dílo, které je založené na matematických algoritmech a nebylo výslovně určeno pro žádný hudební nástroj. Tudíž volba byla jasná a rozhodli jsme se použít počítač a počítačový program jako základní vyjadřovací prostředek. Samozřejmě při dodržení všech pravidel stavby klasické bachovské fugy.

Pro tzv. „běžné“ fanoušky Laibach je vaše úprava Kunst der Fuge totálním šokem. Někteří si dokonce myslí, že to je legrace nebo dokonce výsměch. Jejich názory ponechme stranou. Jak ale na festivalu v Lipsku reagovali posluchači klasické hudby? Kupodivu chápavě. Dokonce skvěle. Publikum na takových akcích bývá často úzkoprsé, takže jsme měli obavy. Tady naštěstí byli posluchači z nejrůznějších kruhů a oblastí vážné hudby. Na představení bylo i několik lidí z vedení Bachova archivu a ti provedení Kunst der Fuge v naší verzi ocenili. Nezpronevěřili jsme se konstrukci a snad ani duchu Bachovu záměru.

Přiznám se, že při poslechu alba Kunst der Fuge jsem byl rozpačitý. Zdá se mi, že až koncertní provedení s vizuálním doprovodem mi otevřelo oči. Projekce, promítané na dvě plátna za vašimi zády, byly teprve tou pravou proti-

19


ROZHOVOR | ~ | KOMIKS A KŘÍŽOVKA | KULTURA | ULIČNÍCI | SMS A E-MAILY | SVĚTOZOR

váhou hudby. Zatlučené hřebíky, noty, motivy strojů, mravenci na chromované desce, oblaka s letadly Luftwaffe, městské plány coby tištěné spoje, ozubená kola, kolotoče z lebek... Vizuální stránka je samozřejmě důležitá. A to od počátků Laibach. U Kunst der Fuge jen ještě více rytmicky vrství, dramatizuje, předjímá či doplňuje hudbu. Je to komponované představení. Umění fugy jakožto vyvrcholení barokní formy nutně obsahuje aspekt šílenství a šílení. Chtěli jsme tyto prvky do Bacha dostat. Fuga je vlastně hudební koláž. Proto i koláž vizuální a dramatizující.

V určité fázi zasednete ke zvláštní verzi „křížového šachu“. Jaká jsou pravidla, tedy pokud je to hra, nebo čeho je to symbolem? Šachy pro čtyři hráče jsou politickou hrou a symbolem této doby. Tuto hru jsme sice vynalezli už v roce 1980, ale vizuálně a veřejně jsme ji mohli užít až při Kunst der Fuge. Je to brilantní matematická hra, která zahrnuje i společenské vědy a také hodně abstraktního hudebního myšlení. Poslouchat Umění fugy je jako dívat se na šachy z několika úhlů na několika hracích deskách. V jednom okamžiku se toho děje více, než je mozek schopen zpracovat. Když Bach skládal Umění fugy, využil matematické principy jako například permutace, které mohou být podobné vzorcům při hře v šachy. Systém fugy je založen na fraktální geometrii, na studii struktur, ve kterých forma jakéhokoliv malého kousku odráží podobu struktury jako celku. Propojení fraktální abstraktní hudební skladby s šachem poskytuje základní bod, na kterém hráči šachu mohou stavět komplexní strukturu her. V „křížovém šachu“ jsou čtyři hráči, a je tedy nutné vytvářet spojenectví se svými protihráči. V určitém bodě se boj tří proti jednomu změní v poměr dva ku jednomu a nakonec je z toho klasický šachový zápas. Boj.

Nemůžu si pomoci, ale vždycky jsem za ultravážnou vnější prezentací Laibach s množstvím militarií a symbolů cítil humor. Poťouchlý humor. Stejně tak teď z vašich odpovědí, i když se bavíme vážně. Co Laibach a humor?

Laibach – Jedna z nejdůležitějších experimentálních avantgardních kapel, zapojená v uměleckém hnutí Neue Slowenische Kunst. Založena roku 1980 ve slovinském Trbovlje poblíž Ljubljany (německy Laibach). Od počátku užívají ideologizující prvky s důrazem na nebezpečí mocenského ovládání davu. Zpočátku ovlivěni industriálem, později jejich tvorba dostávala sdělnější hudební kontury, kladoucí důraz na monumentální pochodový zvuk a německy zpívané vokály. Do povědomí kritické veřejnosti se dostali albem Nova Akropola (1985). Za nejoriginálnější a přelomové album je považováno Opus Dei (1987). Koncepčně zpracovali coververze Beatles (Let It Be, 1988) a Rolling Stones (Sympathy for the Devil, 1988). Mj. složili hudbu k divadelnímu představení Macbeth (1990). Přes odbočky k technu a disku roku 1996 vydali ryze rockovou desku Jesus Christ Superstar. Prozatím posledním počinem je computerová reinterpretace díla J. S. Bacha Kunst der Fuge.

Pořád mi podsouváte politizaci Laibach. Budiž. Ani Laibach nikdy nestáli mimo společnost. Jsme součástí kultury. Tvoříme kulturu. Je důležité diskutovat o kulturních hodnotách, kódech a dominanci určitých kulturních systémů ve společnosti. I to je součást politiky. Tam patří i rozdíly mezi „vysokým“ a „nízkým“ uměním, mezi tzv. klasickým a moderním uměním, mezi tím, co je a co není kýč. Velkým, nebo, chcete-li, „vysokým“ hodnotám dominuje vždy něco, co

Humor je zcela jistě jedna z největších smrtících zbraní, která existuje v lidských organizacích. Pokud sledujete Darwina, je humor nebo smích nepotřebná a idiotická věc. Smích dokonce ještě víc než humor. Každá společnost má svou definici humoru. NSK a Laibach má tedy zajisté i svůj humor.

Na čem v současné době pracujete? Chystáte nějaká další přepracování klasických autorů? Připravujeme experiment Volks Wagner Suite, což je velmi volná reinterpretace nejznámějších ouvertur Richarda Wagnera. Na tomto projektu pracujeme s širokou řadou hudebníků, skladatelů a s regulérním symfonickým orchestrem. Premiérově bude uveden 18. dubna v Ljubljani (pozn. aut.: rozhovor byl veden ještě před premiérou) a v rozšířené podobě tamtéž ještě 8. září. Je to ale natolik personálně rozsáhlý projekt, že prozatím nevíme, zdali s ním budeme schopni absolvovat širší koncertní turné. Proto pracujeme i na „úspornější“ verzi tohoto projektu. Také nás lákají další zásadní skladatelé klasické hudební historie. Máme rozpracováno více projektů a těžko říct, co bude dokončeno dříve.

Chystáte ještě někdy vůbec vtrhnout zpátky do popového šoubyznysu? Jistě. My jsme součástí šoubyznysu! Zrekonstruovali jsme některé naše skladby z první poloviny osmdesátých let do, řekněme, sdělnější formy, což fanoušci určitě ocení na koncertech a kromě toho připravujeme překvapivě ryze popové album, které vyjde ještě letos.

REPRO: LAIBACH

Tedy opět zjevný odkaz na mocenské „hry“ a symbolika nebezpečí kolaborace či zneužití skrytých spojenectví?

už je mrtvé. V zažitých a obecných normách. My se ty normy snažíme prolnout. Upozornit na ně. To není politika.

20

OBSAH | FEJETON | POŠLI TO DÁL | TÉMA: SVĚT BEZ CIGARET? | DĚJINY PŘÍTOMNOSTI | REPORTÁŽ | REFERÁT ROZHOVOR |

~ | KOMIKS A KŘÍŽOVKA | KULTURA | ULIČNÍCI | SMS A E-MAILY | SVĚTOZOR Autorka: Lenka Vráblíková

ŽILETKA, EPILAČNÍ STROJEK, VOS K A DEPI LAČN Í KRÉM FIRMA GILLETTE ZJISTILA, ŽE 71 % EVROPANEK MEZI DVACÁTÝM A PĚTADVACÁTÝM ROKEM CHCE MÍT NA NOHOU HLADKOU KŮŽI. TO ZNAMENÁ, ŽE K NAVOZENÍ POCITU HEBKOSTI, ČISTOTY A SVĚŽESTI POUŽÍVÁ ALESPOŇ JEDNU Z VÝŠE JMENOVANÝCH VĚCIČEK VĚTŠINA ŽEN V EVROPĚ (ŠKODA, ŽE SE NEZEPTALI TAKÉ EVROPANŮ, KOLIK Z NICH SI HOLÍ LÝTKA).

Performeři The Muffia, Jennifer Miller a česká umělkyně Lenka Klodová nabízejí alternativu k holení. „Snažila jsem se najít prostředek proti masivnímu tlaku na ženy, nutícímu je, aby si holily nohy. Vymyslela jsem, jak vypadat upraveně i s chlupatýma nohama. Zabere to ale bohužel dost času (dvě až tři hodiny každé ráno)”, říká Klodová. Když jsem si začala ve čtrnácti holit nohy, chápala jsem to jako způsob své emancipace a znak přechodu do dospělosti. Dnes už jsem ale velká a uvědomělá, a tak to vidím jinak. Před několika lety jsem řekla NE holení a zatím se mi to celkem daří (podpaží – 3,8 cm, klín – 5,8 cm, nohy – 2,1 cm). Povinné odchlupování ženské populace je nejvykřičenější symbol manipulace ženských těl současnosti, a právě proto bychom tento diktát lysého těla měly napadat a zpochybňovat. Navíc, jak vyplývá z následujících řádků, dneska frčí „chlupatá“. Tímto tedy vyzývám čtenářky časopisu Nový Prostor, aby se přestaly holit a tak vyjádřily svůj nesouhlas s mediální a společenskou manipulací svých těl!

CHLUPY VÍTĚZÍ! Už od sedmdesátých let nenechají kriticky smýšlející umělkyně na stále přetrvávajícím útlaku žen ani chlup suchý. A tak k holení nohou, podpaží a oblasti bikin přinášíme ze světa umění několik kritických pohledů a alternativních řešení.

Newyorská performerka Jennifer Miller je tak trochu „jiná“. Má těch chlupů totiž na svém těle víc, než se normálně sluší a patří. Sama sebe staví do tradice fousatých žen, které byly v minulosti součástí cirkusových vystoupení. Jennifer Miller vědomě spojuje aspekty klasické cirkusové monstrózní show, hudby, zábavy a umění. Vytváří subverzivní obrazy, které jdou za heterosexuální, normativní a úzkoprsý mainstream. U jejího díla Pin Up # 1: Jennifer Miller Does Marilyn Monroe nemusíme znát ani název, abychom poznali, že se jedná o adaptaci fotografie slavné Marilyn Monroe, sex-symbolu Ameriky (Marilyn se takto nechala vyfotit pro první číslo časopisu Playboy v roce 1953). Tím, že Miller odkazuje k této fotografii, tak sama sebe definuje jako sexuálně přitažlivou a krásnou. A navíc, je jí jedno, že americká společnost by nikdy neoznačila ženu s vousem a chlupatým tělem jako sexy. Blonďaté paruky, černé brýle, říkají si „The Muffia“. Pod touto značkou se skrývají britské performerky Katie O´Brian a Sinead King, které postávají na ulici, nadzvedávají si červeno-bílé šaty a ukazují kolemjdoucím svoje kudrnaté

bobry (tedy přesněji řečeno paruky). Důvodem k této spíše humorné než podvratné akci je, jak autorky samy uvádějí, že se lidé neptají na otázky, na které by se podle The Muffia ptát měli. A tak se ptají samy: „Proč nám nevadí, jak média zobrazují ženy? Jak to, že jen hrstka mladých žen ví, co je to feminismus?“ Stejně tak jako jejich předchůdkyně feministické perfomerky se O´Brian a King zabývají otázku „správného“ ženského chování a odívání, přičemž jejich hlavní zbraní je humor a ironie. Dvojici zřejmě zajímá víc provokace než vyjádření definitivního stanoviska. Otázkou ale zůstává, jestli jsou pro publikum jejich performance čitelné. Pochopíme z díla nazvaného Fake FHM girls, že jde o feministickou kritiku? Navíc, umělkyně vypadají jako dvě mladé atraktivní slečny se šik oblečky. Proto se nemohou divit, že mnohdy je výsledkem jejich perfomance jen laciné pobavení publika a obdivné civění mužů. Doporučení: Na místo depilace nebo skrývání ochlupení naopak chlupy zvýrazněte. K tomu postačí běžná řasenka, ale spíše voděodolná.

21


Dokončení citátu Sigmunda Freuda „Vzdáte-li se kouření, pití a milování, nebudete ...“ naleznete v tajence.

Vyluštění tajenky z čísla 329: Jedna hádka s manželkou mne stojí více energie než pět tiskových konferencí. Vítězové soutěže z minulého čísla jsou: Michal Petratur (Blansko), Štěpánka Mokrá (Lhota), František Krejčíř (Rousínov)

De te ivn í př íběkt hy

22

Soutěží se o: 3x CD Dorothy Leigh Sayersová – Muž bez tváře/Podezření. Ceny poskytl Radioservis, a. s. – vydavatel CD, DVD, knih a Týdeníku Rozhlas. Internetový obchod: www.radioservis-as.cz, tel. objednávky: 222 713 037 nebo e-mailem: [email protected]. Firemní prodejna – Reprezentační prodejna Českého rozhlasu a České televize sídlí na Vinohradské ul. č. 13, Praha 2.

OBSAH | FEJETON | POŠLI TO DÁL | TÉMA: SVĚT BEZ CIGARET? | DĚJINY PŘÍTOMNOSTI | REPORTÁŽ | REFERÁT ROZHOVOR | ~ | KOMIKS A KŘÍŽOVKA | KULTURA | VÝTVARNÉ

UMĚNÍ | LITERATURA | HUDBA | DIVADLO | FILM | ULIČNÍCI | SMS A E-MAILY | SVĚTOZOR Autor: Jiří Ptáček

DVA DNY V KOSTCE OBYVATELÉ BRNA SI SPONTÁNNĚ PŘIVLASTNILI VEŘEJNÝ PROSTOR MĚSTA. STAČILO JIM NĚKOLIK PYTLŮ S DLAŽEBNÍMI KOSTKAMI A JEDNA UZAVŘENÁ ULICE. Do Brna jsem přijel v neděli večer. Vracel jsem se zrovna z Měsíce fotografie v Krakově a v duchu se připravoval, jak ho pochválím v Novém Prostoru. Protože však byla neděle, pozval jsem do kavárny svého brněnského hostitele, malíře Tomáše Bártu. Delší dobu jsme se neviděli a měli si co vyprávět. V půl jedenácté jsme ale zaplatili účet a vyšli na ulici. „Pojď tudy. Chci se na něco podívat,“ řekl Tomáš a zahnul na Husovu třídu. Za okamžik jsme stáli mezi desítkami obrazců z dlažebních kostek. Na některých místech se nad ně tyčily vysoké věže a hradby hradů. Lidé v hloučcích vybírali kostky z velkých pytlů nebo rozkládali hotové obrazce a ze získaného materiálu vytvářeli nové. Byl to neočekávaný, fascinující pohled na neakademický street art.

DEN PRVNÍ DEN DRUHÝ

K výbuchu spontánní „stavební činnosti“ došlo už den předtím. Tehdy se malíř Petr Kvíčala rozhodl, že při příležitosti Brněnské muzejní noci v sobotu 16. května pomaluje asfalt nově zrekonstruované, ale pro dopravu dosud uzavřené ulice probíhající po okraji starého města v sousedství dvou budov Moravské galerie: Pražákova paláce a Uměleckoprůmyslového muzea. Spolu se třemi pomocníky roztíral válečky barevný pigment na vozovku před zraky davu korzujícího mezi oběma galeriemi. Pak se stalo cosi nečekaného. Kdosi vzal dlažební kostky navezené na ulici kvůli brzkému vydláždění chodníků a sestavil první obrazec. Jeden z Kvíčalových pomocníků, sochař Milan Houser, mi sled událostí popsal slovy: „Menší část kostek už byla vytahaná z pytlů dětmi. Lidé ale najednou začali brát další, přenášet je a budovat z nich stavby. Někteří používali k transportu bundy, živě se u stavění mezi sebou bavili. Zanedlouho jich stavěli stovky.“

V neděli se nedělá. Na Husovu třídu ale dál přicházeli lidé a hráli si s kostkami. Třeba si vzpomněli na dětství a probudil se v nich jeden starý sen: mít kostek tisíce a herní pole hektarové. Pokračovali až do noci. V jednu chvíli šli kolem Tomáš Bárta s Jiřím Ptáčkem. Druhý jmenovaný zapomněl na úžasný Měsíc fotografie v Krakově a rozhodl se napsat, jak ulice zbavená aut zarostla džunglí lidské imaginace.

OBYDLENÉ MĚSTO Život ve městě je určován řadou pravidel a omezení. Je nám doporučováno přecházet přes přechody, nespat v parcích, do některých domů nevstupovat, stát ve frontách atd. Za nedodržení pravidel nám hrozí různé sankce. Pohybujeme se tak v jakýchsi „koridorech povoleného“ a většinou nás ani nenapadne jednat jinak, než se patří. V sobotu 16. května se ale lidé nechali strhnout k překročení pravidel.

Nikoho přitom neohrozili, pouze obydleli město vlastní kreativitou. Bavili se tím, co jim město samo nabídlo.

SŮL NAD ZLATO Protože v pondělí se už do práce chodí, začaly stavby z Husovy třídy mizet. Rozhořčení zástupci firmy zodpovědné za rekonstrukci ulice ohlásili třídenní zdržení způsobené tříděním kostek různých barev a velikostí a celkové náklady na tyto úkony odhadli nejdříve na deset a později dokonce na dvě stě tisíc korun. V reakcích se pomalu začalo objevovat slovo vandalismus. Bylo by ovšem chybné s událostmi na Husově třídě skoncovat tímto způsobem. Nevyvolal je totiž záměr poškozovat, ale touha okamžitým gestem naplnit životní prostor svobodou, hrou a krásou. Obvykle tuto touhu držíme doma a vyřádit ji necháváme nanejvýš u kutilských ponků. Právě kvůli tomu je ovšem její veřejné a kolektivní vyjádření tak vzácným jevem, jehož hodnotu nelze „vyvážit“ zlatem.

SOCHY V ULICÍCH Sochařská přehlídka v ulicích Brna je také formou oživení veřejného prostoru. V jistém směru je ovšem opakem události na Husově třídě: oficiální a dopředu připravenou akcí s profesionálními umělci v „hlavní roli“. Na letošním druhém ročníku jsou zastoupeni autoři mnoha generací a různorodých přístupů, v některých případech překračujících tradiční vymezení sochařství. Mezi účastníky jsou například Dalibor Chatrný, Otto Herbert hajek, Magdaléna Jetelová, Michal Gabriel, Tomáš Vaněk, Dominik Lang, Tomáš Džadoň nebo Tomáš Moravec. Sochy v ulicích / Brno Art Open ´09. Akce potrvá do 30. srpna. 23

OBSAH | FEJETON | POŠLI TO DÁL | TÉMA: SVĚT BEZ CIGARET? | DĚJINY PŘÍTOMNOSTI | REPORTÁŽ | REFERÁT ROZHOVOR | ~ | KOMIKS A KŘÍŽOVKA | KULTURA | VÝTVARNÉ UMĚNÍ | LITERATURA | HUDBA | DIVADLO | FILM | ULIČNÍCI | SMS A E-MAILY | SVĚTOZOR

Autorka: Tereza Marečková

NEVĚŘÍCÍ MILUJÍ PŘÍLIŠ TENTO POMÍJIVÝ SVĚT! JEDNODUCHÁ A DŮSLEDNÁ JE KNIHA TERORISTA NEDÁVNO ZESNULÉHO AMERICKÉHO ROMANOPISCE JOHNA UPDIKEA (1932 – 2009). PŘÍMOČARÁ JE I CESTA AHMADA OD MATURITY K AUTU PLNÉMU VÝBUŠNIN. JEDNODUCHÁ A BEZBOLESTNÁ PRÝ BUDE TAKÉ JEHO CESTA DO RÁJE MEZI TMAVOOKÉ PANNY. VĚDĚNÍ DÁVÁ SVOBODU Ahmad Ashmawy Mulloy má oči prince z Tisíce a jedné noci, nosí dokonale čisté, bílé košile, které jsou jedinou jeho marnivostí. Egyptský otec opustil matku Irku a brzo po jeho narození zmizel zpět v severní Africe. Ahmadovýma očima hledíme na spleť města zasvěceného naší západní civilizaci a jejím bůžkům. Jeho slovy na chvíli pojmenováváme jevy, které by nás normálně už neupoutaly, jako jsou holá břicha mladých spolužaček, polovičatí a prázdní učitelé ve školách, záplava svůdných reklam na bohatnutí nebo požitky těla. A všemu jeho zmatku a rozhořčení rozumíme. Vlastně mu rozumíme víc, než Beth, manželce jeho učitele, která tráví svůj obézní život v křesle u telenovel. Kamarádka ze školy ho pozvala do kostela na své sólo, a skrze Ahmada vidíme křesťanskou mši jako ukřičenou a pouťovou povrchní zábavu. Nejdůležitější a zásadní úkol knihy je naplněn – přijímáme postoj vlastního možného nepřítele, demytizujeme si černobíle podávaného islámského satana. Je to fajn kluk, který nemá hroší kůži. Téměř novodobý Hamlet, co vidí prohnilý Elsinor. I jeho jazyk je čistý. Dopředu tak autor mimochodem dokládá jeho zvláštní nevinu i při vědomí vší hrůzy, následující po jeho možném teroristickém činu. Trochu legračním oponentem je mu Jack Levy. Původně se jmenoval Jakob Levy, ale zavrhl veškeré propojení své bytosti s duchovním rozměrem, a tak je z něj Jack. Dost ironický postarší školní poradce na střední, kam chodí i Ahmad. Při konzultaci o budoucím mladíkově směřování dojde k jejich setkání, které se pak v rámci zápletky nečekaně rozvíjí a protipóly povah si musí vyjít vstříc. Vyhořelý a bohapustý, i když hodný a spořádaný pán, je obrazem naší

společnosti, (ne)připravené na setkání s žárem a vášní jiného myšlení, jiné vize světa. I z takové postavy, co se znechucením pohlíží na řeku frustrovaných a povrchních studentů, kterým už mluví do duše jen v rámci povinné rutiny, se ale překvapivě stává další bojovník.

AŽ K SRDCÍM ŠLEHAJÍCÍ Zručnost autorova stylu je proslulá a platná i v tomto případě. Hladce a bez váhání pílí k cíli, ve správný okamžik nechá vydechnout a jindy naopak šikovně buduje napětí a zvědavost. Dokonalé řemeslo Updikea je strhující a jeho satirické vidění americké společnosti je spolehlivé a zábavné i v rámci ponurého zobrazení současného světa. Jediná hrozba nudou se objevuje ve zvláštním principu dokonalé předvídatelnosti a průhlednosti, kterou naplňuje své téma. Postavy vyhrocuje do přesných karikatur, které jsou ale stále ještě živoucí a mají prostor k jednání. Máme tu přesný a vydestilovaný případ teroristy a jeho okolí, čistý louh obecné představy o takové situaci. Jako čtenáři jsme zvědaví především na proces postupné proměny, jejíž základní mezníky už předem známe. Schematický půdorys s rychlým spádem nás ale především upozorňuje na jednoduchost, s jakou může k něčemu takovému dojít. Jasně ukazuje pochopitelnost Ahmadova předpokládaného činu. Kniha plná velmi neútěšných obrazů americké (naší) společnosti potácející se ve frontách na slast, svými výjevy jako by říkala: co se divíte… Poslední tajemství, a to jak se Ahmad nakonec vyrovná s činem, k němuž byl připraven a k němuž se odhodlal, si román moudře ponechává až na skutečný závěr. Salman Rushdie v Klaunu Šalimarovi, románu s podobným okruhem myšlenek, píše o teroristovi jako o krutém zabijákovi, kterého

ukovaly veletoče válek v Kašmíru. Je to a není Ahmadův bratr v boji. Rushdie náboženský rozměr motivace svého hrdiny používá spíš ironicky. Naproti tomu Američan Updike skládá v Teroristovi hlubokou poklonu Koránu, jeho obrazivému jazyku a nechová se vůči němu vůbec povrchně, jako to bývá zvykem. V něm nachází žhnoucí jádro touhy po lepším světě. Citace z Koránu jsou v knize tím nejkrásnějším, co vysoko přečnívá prózu a hloupost všedního bytí, jak ho čte a vnímá mladý Američan Ahmad. Paradoxně právě v jeho touze a nespokojenosti jako by byla zároveň naděje. „Víš ty vůbec, co je to drtící?/ Boží oheň zažehnutý,/ Až k srdcím šlehající/ a nad nimi klenbu pojící…“ John Updike, Terorista Překlad: Eva Kondrysová, Paseka, 2008

NOVINKY NA KNIHKUPECKÝCH PULTECH:

24

Orphan Pamuk, Sníh Argo, 2009

Olga Tokarczuková, Běguni Host, 2009

Poslední román tureckého nositele Nobelovy ceny za literaturu zavádí čtenáře do provinčního městečka Kars, ztraceného v horách na východě Turecka a odříznutého na několik dní od světa vánicí. Básník a politický exulant Ka se tam vydává, aby napsal reportáž o záhadných sebevraždách muslimských dívek a zároveň se tam setkal se svou láskou z mládí…

Dlouho očekávaný román, kterému mladá hvězda polské literatury zasvětila tři roky práce.Je to odvážné dílo, v němž vypovídá mnoho o sobě i o svém vidění světa.


Autor: Karel Veselý

STVOŘITELÉ NOVÝCH SVĚTŮ METALOVÍ AVANTGARDISTÉ SUNN O))) NA NOVÉ DESCE OTEVÍRAJÍ DVEŘE DO JINÝCH DIMENZÍ. KDO BY MOHL TUŠIT, ŽE METAL SE V NAŠEM DESETILETÍ DOČKÁ KREATIVNÍ RESUSCITACE. Kombinace zaryté sveřeposti a hudebního extremismu za každou cenu vytvořily z vysmívaného žánru ostrůvek autenticity v moři ironické kultury, kde všechno může být zneužito a prodáno. Mimo žebříčky a natřískané stadiony se v metalu vytvořily spodní proudy reprezentované kapelami jako Isis, Boris nebo Pelican, jež unavené klišé nahradily novými postupy vypůjčenými z avantgardní hudby nebo experimentálního rocku. Dvojice Sunn O))) z amerického Seattle je exemplárním příkladem toho, jak se avantgardní metal z okrajové kuriozity pomalu proměnil v jednu z vůdčích sil současné hudební alternativy. Jejich nejnovější album Monoliths & Dimensions dokončuje jejich očistnou cestu k absolutním kořenům žánru a zároveň otvírá v jejich hudbě nové cesty.

MAXIMÁLNÍ HLASITOST = MAXIMÁLNÍ VÝSLEDEK Oba protagonisté kapely Stephen O‘Malley a Greg Anderson patří mezi nejvýraznější osobnosti okrajových metalových žánrů už od 90. let. Fungují jako průsečík celé řady pozoruhodných projektů, které spojují extrémní zvukovou paletu metalu s dalšími experimentálními žánry (KTL, Aethenor, Khanate, Grave Temple) či dokonce sound-artem (O‘Malleyho instalace Fungal Hex visela na začátku našeho desetiletí v pražské Galerii Jelení). Sunn O))) je jejich nejznámější projekt, který už jedenáct let využívá drtivé síly metalových riffů pod heslem: maximální hlasitost přináší maximální výsledky. Základní esencí metalu je kytarový riff. V osmdesátých letech se organizace prosazující zavedení cenzury na hudební texty snažily vzbudit dojem, že metal má potenciál podkopat morální konstrukci našeho světa. Sunn O))) naopak používají riff k tomu, aby nový svět stvořili. První šáhnutí do kytar úvodní skladby Agharta

utvoří obří zvukovou masu, kterou můžete při řádné hlasitosti cítit i tělesně. Jméno skladby není zvolené náhodou. Agharta je bájný kontinent, jež leží pod povrchem naší země. Podle starého mýtu zde v ideálním společenském zřízení žije rasa intelektuálně vyspělých lidí, o nichž do ponurých držených tónů vypráví maďarský zpěvák Attila Csihar.

HLEDÁNÍ DOKONALÉHO TÓNU Způsob jakým Sunn O))) tvoří svoje skladby připomíná více architekturu než běžnou kompozici. Obří zvukové bloky držených tónů se pomalu přelévají z reproduktorů jako tekutý asfalt a mění dokonce i naše vnímání času. Ve skladbách Sunn O))) se na první poslech nic

podstatného neděje. Když ale na sebe jejich maximálně zahuštěný zvuk necháte působit, začnete mít pocit, že nahrávka funguje jako brána do změněného stavu vědomí. Koncert kapely analogicky připomíná obřad zasvěcení, jež se má posluchačům dostat poté, co přežijí koupel v zvukové lázni. Je to tak trochu dobře zinscenované divadlo, jež využívá metalové propriety (druidské róby muzikantů či umělá mlha, která se vyvalí do publika) použité ad absurdum. Hyper-metalový cirkus značky Sunn O))) můžeme zažít na vlastní kůži už 4. června v pražském kostele Sacre Coeur, kde dvojice vystoupí v rámci festivalu Stimul na svém prvním pražském koncertě. Ranné desky Sunn O))) využívaly na kost odřených riffů ve stylu jejich vzorů Earth (jejichž oblíbené reproduktory daly kapele jméno). Nová deska nabízí ohromující zástup spolupracovníků. Od amerického skladatele Eyvinda Kanga, přes australského zvukového umělce Orena Ambarchiho, jazzového trombonisty Juliana Priestera až k Vídeňskému ženskému pěveckému sboru, který zpívá ve skladbě Big Church. Přesto je výsledek zcela kompaktní a zcela v souladu s maximalisticko/minimalistickou estetikou Sunn O))). Závěrečná skladba Alice je poctou předloni zesnulé klavíristce Alice Coltrane, která na svých nahrávkách rozvíjela teorii „kosmického zvuku“ svého manžela Johna. Slavný saxofonista vycházel ze súfismu, podle něhož je skutečnou manifestací existence zvuk a ne hmotná podoba věcí. Obří zvukové monolity Sunn O))) na nové desce jako kdyby pokračovaly tam, kde Alice skončila. Všepohlcující masa poslední skladby je stejnou formou zvukové spirituality, která touží dosáhnout dokonalý kosmický tón. Nechme se do něj všichni naladit! Óm. Sunn O))) Monoliths & Dimensions (Southern Lord, 2009)

BUDOUCNOST UŽ DNES Náš koncertní tip tentokrát zve do hlavního města Slovenské republiky, kde se v druhém červnovém víkendu uskuteční hudební festival Wilsonic. V Čechách je na léto ohlášena přímo přehršel podobných přehlídek, žádná ale nemůže nabídnout takto silnou sestavu inovátorů a aktuálních objevů jako ten v Bratislavě. Vše se točí kolem současných trendů v taneční hudbě a chybět nebudou kanadští Junior Boys, Američan Kelley Polar, němečtí Moderat nebo angličtí dubstepoví kutilové Joker a Rustie. K nim přidejte stálice jako Jazzanova či Noze a spoustu středoevropských projektů. Více informací o programu najdete na www.wilsonic.sk. Festival Wilsonic, 11. 6. – 13. 6. 2009, Summer Club Incheba, Bratislava, Slovensko. 25


Autorka: Marta Harasimowicz

O RODIČÍCH A (TROCHU) O DĚTECH ZTVÁRNĚNÍ DĚTSTVÍ V UMĚNÍ BÝVÁ REDUKOVÁNO NA PŘÍDAVEK K „DOSPĚLÝM“ PŘÍBĚHŮM NEBO NA NOSTALGICKY POHÁDKOVÉ OBRÁZKY. CO OVŠEM POKUSIT SE UKÁZAT DĚTSTVÍ A VÝCHOVU TAKOVÉ, JAKÉ JSOU – BEZ VÝKLADU A KOMENTÁŘE? o tetě, která určitě nosí paruku, nebo strýcovi, který se nemyje). Nechybí ovšem ani dojemné obrazy něhy a starostlivosti. Konec konců je pro mnoho lidí právě dětství jedinou dobou, již provází jistota, že někdo počká u naší postele, dokud neusneme, bude nás ujišťovat, že strašidla neexistují, a vymýšlet nám mazlivé přezdívky.

V Divadle Archa jsme mohli 15. a 16. června vidět inscenaci hry Tima Etchellse That Night Follows Day nastudované vlámským divadlem Campo. Etchells – dramatik a režisér (režíroval i toto představení) spojený se známou britskou skupinou Forced Entertainment – zvolil za interprety své hry výhradně děti. Na jevišti, jehož scénografie připomíná interiér obyčejné základní školy, tak vidíme šestnáct dětí ve věku osm až čtrnáct let. Autor jim vložil do úst rozmanité – méně nebo více moudré či důležité – výroky dospělých. Strohá choreografie (po většinu inscenace účinkující stojí v řadě na jevišti) má napomáhat maximálnímu soustředění na věty pronášené mladými herci.

NEJEN PRO ZÁBAVU

BŮH A TETINA PARUKA Většina z nás si jistě pamatuje přednášky svých rodičů na témata, která „bychom měli znát“, jejich rady a výstrahy, všechna ta „buďte konečně zticha!“ a „já se z tebe zjevím“. V That Night Follows Day nám je dětský soubor opakuje buď v podobě samostatných výroků, nebo je cituje ve větách podle jednoduchého schématu: „Říkáte nám, že...“. Inscenace šikovně střídá emocionální a intelektuální polohy: probírají se jednak témata zcela všední a triviální, jednak otázky seriózní, ba skoro filozofické („Říkáte nám, že Bůh existuje. Nebo že neexistuje. Nebo že vědci pořád pracují na jeho, jejím, toho objevení“). Místy (jsou to nejpůsobivější okamžiky představení) hlasy herců znějí vyčítavě a výpovědi působí téměř jako jakýsi manifest proti světu dospělých, který ve vztahu k dětem nešetří požadavky, a přesto se nestydí dávat sliby,

o nichž ví, že je nesplní, lhát a stále mít na práci něco „důležitějšího“. Součástí tohoto složitého vztahu bývá i přepjatá agrese – a ani tu tvůrci That Night Follows Day ve svém výčtu nevynechali. Některé části inscenace působí naopak humorně a nabízejí vtipný obraz kontrastů mezi jednoduchou logikou dětí a mnohdy překombinovanou didaktikou nebo nastavují jednání dospělých komické zrcadlo ( jakoby z rozhovorů rodičů odposlechnuté poznámky

BEZ HRANIC Další ročník divadelního festivalu, který se již dvacet let snaží překračovat česko-polsko-slovenské hranice. Můžete se těšit na představení devíti profesionálních souborů ze tří zemí, koncerty a výstavy. Součástí festivalu bude i interdisciplinární projekt OFF – alternativní scéna, v jehož rámci se budou konat workshopy o aranžování urbánního prostoru pro umělecké aktivity. www.borderfestival.eu XX. Mezinárodní divadelní festival Bez hranic v Českém Těšíně, 2. - 6. června 26

That Night Follows Day, i když by se dalo vymezit jako „dětské divadlo“, je určeno spíše dospělým. U některých z nás jistě vyvolá vzpomínky na vlastní dětství a možná i podnítí k zamyšlení nad výchovou, jaké se nám dostalo. Důležitější se ovšem zdá jiný aspekt: představení, na první pohled lehké a příjemné na sledování, by mohlo působit jako vhodná záminka pro svědomitější úvahu o tom, jak jednáme s dětmi – jestli jim i my sami nedáváme zbytečné sliby, nejsme sprostí nebo příliš zahledění do sebe. Etchellsovi se podařilo vyhnout strojenosti, jejíž dojem často doprovází výkony dětských herců. Účinkující působí autenticky, místy až spontánně. Proto inscenace zaujme i pobaví. Jedinou slabinou je snad paradoxně její jednoduchá struktura: neustálé opakování stejného schématu působí místy dost monotónně a divák až touží po nějakém volném komentáři z „dětské strany“. Přeci jen, jak dlouho člověk může poslouchat řeči vlastních rodičů? Tim Etchells a Campo: That Night Follows Day, Česká premiéra 15. 5. 2009 Divadlo Archa

TITUS ANDRONICUS - LET MOUCHY Obnovená premiéra Studia Damúza. První a nejkrvavější Shakespearova tragédie 31. května v pražském Paláci Akropolis. Režie: Petra Tenorová, překlad: Jiří Josek Palác Akropolis, Kubelíkova 1548/27, 130 00 Praha 3 31. 5., v 17 a 20 h, Velký sál


Autor: Dominika Prejdová

HLADKÁ SOUHRA STEREOTYPŮ FILMOVÁ ADAPTACE NEVŠEDNÍHO MILOSTNÉHO PŘÍBĚHU, V NĚMŽ SE BERNARD SCHLINK VYROVNÁVÁ S TRAUMATEM PRVNÍ NĚMECKÉ POVÁLEČNÉ GENERACE Z JEJÍHO ODHALOVÁNÍ NACISTICKÉ MINULOSTI, V MNOHÉM PŘIPOMÍNÁ PŘEDCHOZÍ SPOLUPRÁCI STEPHENA DALDRYHO SE SCÉNARISTOU DAVIDEM HAREM, FILM HODINY. Vášnivý poměr mezi patnáctiletým Michaelem a třicátnicí Hannah, který se v rozbombardovaném Berlíně rozhoří, bez vysvětlení skončí a o pár let později se znovu vynoří, když Michael – už jako student práv – pozná Hannah na lavici obžalovaných dozorkyň z koncentračního tábora, se drží stejně jednoduchých pravidel jako Hodiny: co nejvíce smyčcové hudby a pěkně barevných obrázků, které (tak jako reklama) jen efektní a polopatickou zkratkou představují výsledný stav, aniž by se dotkly toho, co k němu vedlo. Zmizí tak nuance, komplexnost, ale především psychologický vývoj. Daldry s Harem z knižní předlohy osekávají všechno „nadbytečné“. Stačí, když se Ralph Fiennes tváří celý film dostatečně ztrápeně, Kate Winsletová v pravou chvíli vyvolá náš soucit statečným přiznáním a v závěrečné scéně nás její oběť, která přežila koncentrák, poučí, jak tomu všemu rozumět. Daldryho film patří k těm sterilním filmům o holocaustu, které předstírají zájem o postavy, ale jde jim především o to, aby se diváci mohli dojímat sami nad sebou. Divák uspokojený z toho, že chápe nacisty, mlčící masu obyčejných Němců i jejich oběti, se tak ocitá v jakési božské pozici morální převahy, která mu zároveň zajišťuje bezpečný odstup od všech, které holocaust skutečně poznamenal.

INSTANTNÍ CITY Pro Daldryho je příznačná jakási hladká souhra zastavených naaranžovaných momentů, které hladce plynou a jejich případné skřípání se řeší zesílením smyčců. Například, když si Hannah vyjede na kole se svým mladým milencem, v několika záběrech se dočkáme všeho – jednoznačné narážky na její negramotnost, která

hraje ve filmu klíčovou roli, milenec jí následně vlepí polibek před přihlížejícími skautíky a folklórně oděnými Němci, hned v dalším momentě se octneme v opuštěném vesnickém kostele, kde šťastnou náhodou zpívá dětský sbor, při němž si Hannah popláče a vděčně vzhlédne k milenci, a my si zapamatujeme, že to není žádná nacistická zrůda. Zatímco v Hodinách lze nalézt náznak skutečného dramatu, v Předčítači jsou karty jasně vyložené od počátku a postavy redukovány na figurky, jež mají pouze reprezentovat plakátové teze. Nejde ani tak o to, že Michaelova neschopnost přiznat se k poměru k Hannah (a nepřímo jí tak pomoci během soudního procesu) je traumatizující; důležité je, že pěkně ilustruje stádní chování Němců za nacismu i to , že je těžké vystoupit proti většině. Ani postava ztvárněná Kate Winsletovou není díky tomuto přístupu přestavena jako uvěřitelná a navíc výjimečná žena, která se

dokáže narozdíl od ostatních postavit vlastním selháním. Připomíná spíš podivnou zhuštěninu těch nejschematičtějších představ o Němkách: přísná, ztepilá a trochu chladná osoba, která si před vstupem do místnosti pečlivě otírá boty.

KATARZE PRO MULTIPLEX Předčítač se tváří, že boří stereotypy pohledu na holocaust a přitom je pouze vytváří jinak a jinde. Místo jednoznačného (a jistě problematického) morálního soudu nabízí rádoby mnohovrstevnatý pohled na německou minulost, jehož obsahem je však jen série klišovitých frází o tom, že vyrovnat se s minulostí je sice těžké, ale že bychom neměli nikdy přestat hledat v ostatních stopy lidskosti. Film pozoruhodně vynechává všechno to skutečně zajímavé – lidské bytosti s jejich vztahy, úzkostmi i sebeobelháváním. Zůstává sterilní torzo, které je především neskutečně nudné.

ARCHITEKT ODPADU

KORALÍNA A SVĚT ZA TAJNÝMI DVEŘMI

Pozoruhodný dokument je příběhem architekta Michaela Reynoldse navrhujícího „soběstačné“ domy sestavené ze starých pneumatik, plechovek od piva či skleněných lahví. Poté, co mu byrokratická mašinérie znemožnila pokus vybudovat v poušti Nového Mexika experimentální komunitu, se snaží prosadit návrh na změnu legislativy, který by mu dovolil pokračovat.

Režisér slavné Noční můry před Vánoci se vrací s adaptací knihy Neila Gaimana o dívce, která v jednom z pokojů nekonečně nudného domu, který se svými věčně zaneprázdněnými rodiči obývá, objeví tajné dveře a za nimi alternativní svět. Příběh – inspirovaný mimo jiné Švankmajerovou verzí Alenky v říši divů – je poprvé v dějinách ztvárněn technikou kombinující tradiční stop-motion animaci a stereoskopické 3-D.

Architekt odpadu (Velká Británie, 2007, režie Oliver Hodge, 86 min.)

Koralína a svět za tajnými dveřmi (USA, 2009, režie: Henri Selick, 100 min.) 27


Autor: prodejce Vladimír

TRAMPOTY PRODEJCE ANEB KOLIK VÁS JE? NEJVĚTŠÍMI NEPŘÁTELI PRODEJCE NP JSOU ŽIVLY. POKUD NESHOŘÍTE NA SLUNCI A ZEM VÁM ŘÁDNĚ NEOTLAČÍ CHODIDLA, PAK JISTĚ VZDUCH V PODOBĚ VĚTRU A VODA JAKO DÉŠŤ VÁM ZARUČENĚ PŘIPRAVÍ SKVĚLÉ PRACOVNÍ PODMÍNKY. TOLIK K PŘÍRODĚ. Důležitější je ovšem to, že neustále komunikujete s lidmi. Nepracuji s NP tak dlouho jako mnozí kolegové, přesto jsem dospěl k několika pozorováním. Pokusil jsem se totiž naše potenciální klienty rozškatulkovat. Ale protože každé pravidlo má své výjimky, pohlížejte na můj výčet spíš jako na statistický než darwinisticky přesný. Začnete-li se s hrstí časopisů v ruce rozhlížet, komu že jeden výtisk nabíd-

nout, musíte v první řadě vyloučit turisty. Ti se poznají snadno. Pokud nejdou v hordě nebo netřímají mapu či fotoaparát, jdou zaručeně volným krokem, často se rozhlížejí a hledí vzhůru. Další velká skupina, jejíž členy je zbytečné oslovovat, jsou majitelé sluchátek, dle mého soudu už zarostlých hluboko do mozku. Ani majitelé mobilních telefonů nejsou žádnou

výhrou. Pokud přímo nevolají, zaručeně mají zrak upřený na klávesnici a divoce vymačkávají. A vlastníkům slunečních brýlí se zase nepodíváte do očí. Jsou ale i způsoby v chování spoluobčanů, jež se můžeme pokusit roztřídit. Nejsilnější skupinou jsou příjemní slušní lidé, kteří dokáží i pozdravit a většina z nich se zvládne i usmát. Pak může následovat jedna z vět – děkuji, nechci, děkuji už ho mám, kupuje ho dcera, děkuji, ale nemám peníze.

Dělníci v montérkách mají jiné starosti. Dvojice či malé skupinky jsou neoslovitelné, neboť většinou hlasitě nebo zamilovaně komunikují. Babičky se vás opakovaně snaží obdařit pětikorunou a jistý typ lidí vám nutí pětku se slovy – to je pro vás, já to nečtu. Kravaťáci jsou většinou hybridem mezi některými uvedenými skupinami a prodej je téměř nemožný. Zcela nemožný je pak v případě libovolného „příslušníka“, tedy jakkoli uniformovaného jedince. Velice odpudivou skupinou jsou potom lidé s klapkami na očích, kteří bez pozdravu upřou zrak k zemi, případně až za roh a dovoluje-li to situace, zrychlí krok. Takže kdo nám vlastně zůstal? Není jich mnoho, ale jsou. Poděkujme proto všem, kteří se ke čtení NP opakovaně vrací a přispívají ke snadnější integraci nás prodejců mezi vás čtenáře.

PLATNÉ PRŮKAZKY PRAŽSKÝCH PRODEJCŮ Časopis Nový Prostor kupujte pouze od prodejců, kteří se prokáží jednou z těchto průkazek. Platnou průkazkou se rozumí barevná verze dokladu opatřená fotografií příslušného prodejce. Prodejce, který se jednou z těchto průkazek neprokáže, je falešný prodejce, který kazí pověst skutečných prodejců i samotného časopisu. Pouze koupí časopisu od prodejců s platnou průkazkou podpoříte ty, kteří to skutečně potřebují a mají zájem pracovat podle pravidel určených Novým Prostorem pro vykonávání této činnosti.

28

FOTO: TEREZA JIRÁSKOVÁ

KAŽDÝ MÁ NASPĚCH Prodejce Vladimír je jedním z těch, kteří posílili řady našich prodejců na začátku letošního roku. S trochou nadsázky lze tedy říci, že ho k nám zavála krize. Protože má zkušené oko protřelého žurnalisty, poprosili jsme ho, aby se pokusil o malou typologii a recept, podle kterého v ne vždy přátelsky naladěném davu rozpoznává ty, kteří z davu vybočují, tedy vás, čtenáře Nového Prostoru. Věříme, že Vladimírovi zachováte přízeň a najdete si ho na jeho prodejním místě před Městskou knihovnou na Mariánském náměstí. To je ostatně místo, kde je výskyt čtenářů Nového Prostoru jistě nadprůměrný!


SMS A E-MAILY Vážená redakce, ráda bych poděkovala autorům Andrei Novotné, Zuzaně Brodilové, Tomáši Havlínovi, Alexandru Budkovi a Jakubu Šlajsovi za skvělé články v posledním v čísle (329) Nového prostoru. Anna Šabatová Prosím o darování rozkládací sedačky – postele a dětského golfového kočárku. Prodejce Pavel, 737433860 Vážená redakce, rád bych také vyjádřil moje sympatie k panu prodejci na Florenci, jenž je mi vždycky při koupi NP důstojným partnerem. Byl to vlastně on, kdo mě přiměl si koupit můj první Nový prostor. Někdy ho musim pozvat na kafe a hodit řeč. S pozdravem, Petr Bylok Dobré ráno, přečetl jsem si článek o životě rodiny Gabčových ve vašem nejnovějším čísle a i když v mých možnostech není řešit všechnu těžkost jejich života, rád bych pro ně něco udělal (jak říkala Matka Tereza, když sbírala své umírající nebožáky po ulicích Kalkaty: „Something beautiful for God“). Mohli byste vyřídit paní Gabčové, že jestli bude chtít její Lucka studovat na střední škole, aby pak mohla pracovat někde v restauraci, že si paní Gabčová nemusí dělat starosti s tím, jak by zaplatila případné školné? Zaplatím jí ho, nebo jí ho budu platit. Nevím, kdy to nastane, jestli za rok nebo za víc let. Když mi pošle vaším prostřednictvím příslušné papíry nebo složenku od střední školy, zaplatím je. Hezký den, děláte svoji práci dobře, Josef Jelínek Dobry den, chci Vam podekovat za obsahovou, stylistickou i jazykovou uroven Vaseho casopisu, která jasne prevysuje drtivou vetsinu prodavanych tiskovin. Lahudkou jsou fejetony Jana Sterna. Moc pekna prdel! S pozdravem Ondrej Pfeffer KAMELOT Z NOVÉHO PROSTORU To si jako děláš srandu, ne?! To prostě nemůžu stihnout. Seš fakt blázen! Skřípání brzd. Kolos se nemůže pohnout, úzká zatáčka zablokována modrým favoritem. Cestující netrpělivě hledící z okýnek. Tak jeď, kurňa! Cože? Ne, to nebylo na tebe. To nás jen ten zatracenej autobusák nemůže pustit. Děleeej! Už tak to mám našponovaný. Ještě tohlencto a ty. Kurňa! Autobus se konečně pohnul. Popojel nanejvýše deset metrů, zastavil a vypustil stádo. Dobrý, už jsem venku. Makám na metro. Čau. Dav se řine s rychlostí splašeného stáda pakoní. Rychleji, rychleji! Přeběhnout silnici. V mezerách mezi dlaždicemi si třeba zlámat vaz. Hlavně rychleji! Vyběhnout krátké schůdky, dav je příliš široký, rychlejší musí sprintovat po zablácené stráni. A ještě rychleji. Proběhnout kolem laviček používaných jen bezdomovci. Neohlížet se napravo nalevo. Veřejné záchodky, feťáci, nástupní hala, důchodci. Neodvracet zrak. Co tady děláš, prďolo? Odstrčit překážejícího muže v červené čapce. A rychleji, rychleji, co nejrychleji, doleva, popadnout Metro, sjet zábradlí a rychleji, rychleji!!! Doběhnout desítky metrů vzdálené metro, v poslední vteřince vecpat ruce mezi zavírající se dveře. Napnout síly veškerenstva, odtrhnout ty šklebící se vertikální rty od sebe. A rychleji, sednout si na nejbližší místo a očima popohánět vlak a jet rychleji, rychleji, co nejrychleji!!! Zuřivý telefonista v elegantním obleku vybíhá jako první. A pak další, další a další. Vystupuji jako poslední, velkomyslně pouštím potřebné před sebe. Jen si jděte, ať vám to někdo nesní. Pomalým rozvážným krokem přecházím od autobusu ke schůdkám, rozevírám knihu, listuji, začítám se. Nevnímám okolí. Nepřipouštím se stereotypní závistivé pohledy zubožených bezdomovců, nevidím zoufalé a krvelačné pohledy feťáků, nevnímám kasina, záchodky,

špínu, pach a vlhkost. Každý týden. Tam každý den zpátky. Pokaždé stejné. Nic mě nemůže překvapit. Žádné hlasy, jen chvátavé dopady podpatků na vyleštěnou napodobeninu mramoru. Jen já a kniha. Kupte si Nový prostor, čtení pro celou rodinu! Jen já a kniha. Zatáčím doleva, míjím stojany s bezplatně rozdávaným deníkem metro a sestupuji ze schodů. Za právě odjíždějícím metrem vlaje muž přivřený do dveří… Odpoledne návrat stejnou cestou. Jen v opačném směru. Schody nahoru, stojany na Metro již dávno prázdné. Jen já a kniha. Kupte si Nový prostor, čtení pro celou rodinu. Polevuji v koncentraci, přeskakuji celý řádek. Eh, co? Trochu zvednu hlavu. Někdo stojí u výstupu a něco říká. Hmm. Pokračuji k autobusu a pak domů. Další den odpoledne. Návrat ze školy. Schody, stojany, kupte si Nový prostor, čtení pro celou rodinu, menší človíček s červenou čepicí. Pátek. Škola, schody, stojan, kupte si Nový prostor, čtení pro celou rodinu. Hm, ten tady byl i včera. Počkat i předevčírem. A předtím, předtím, předtím a předtím? Nevím, nepamatuji se. Takže bezdomovec. Hm, bezva. Zajímavej zjev. Menší postavy, myslím, že trochu tmavší pleť, černé pravděpodobně mastné vlasy skryté pod jasně červenou “houbařskou“ čapkou. Hodně štěstí. Pondělí. Opět ho tam stojí. Kupte si… Jistě, znám. Instinktivně odvracím hlavu, nenaletím na žádné sbírky. Ne. Kde se tu vůbec vzal? Asi tu takhle postává už celé týdny, měsíce a já si ho jen nevšimnul. anebo všimnul, nestál mi ale za pozornost. Jo, tak to bude… Přece se tu nemoh zjevit jak nějaká deus ex machina. Nesmysl. Stojí tu takhle už určitě celé věky, Koukni jak je zarostlej, zavátej sněhem a prachem, kůže mu vrůstá do mikroskopických škvír v tý špinavý podlaze. Kupte si Nový prostor… Ach, kolikrát už jsem byl bombardován tímhle dotazem! Kurňa, ať je zticha. Útočit takhle na moje city. Vodkaď sis sem přitáh? Vrať se do hrobu! Středa. Vystoupím z busu, stádo štvanců a štváčů pouštím před sebe. Mramor, bezdomovci, kasino, jen já a kniha. Jen já a kniha. Zabočím, když tu… Kde je? Otočím se a vidím prázdnou plochu. A je po něm, zamumlám si a pokračuji v četbě. Zdánlivě klidně, velmi rychle mě ale zaplavuje rozrušení a lítost. Co když neměl na ubytovnu, či kde to přebýval. Umrznul, chudák. Však jsem taky neviděl si od něj kohokoliv ten zpropadenej časák koupit. Ale takhle to zůstat nesmí! Jestli tady odpoledne bude, já si ten Novej prostor určitě koupím! Neklid zažehnán a zas se můžu soustředit na různobarevnou dvojici feťáků. Odpoledne téhož dne. Olé, je tam. Neumrznul, naopak, má třebas obrovskej úspěch, prodává jindy. Tak to nemá smysl si něco dnes kupovat, když je v tak těžkym balíku. Ale zítra určitě! Zítra. Ještě jsem nedočetl tuhle knihu, takže by časopis jen zbytečně ležel ladem v tašce. Zítra. Zítra. Ouč, knihu jsem sice dolouskal, jenže… Nemám peníze. Zítra. Peníze mám, ale… Moc velký. Dvoustovku se mi rozměňovat vážně nechce. Zítra. Tak bohužel, už jsem začal číst něco jiného. A další a další a další zítra. Nemám peníze. Mám moc peněz. Mám akorát, ale na něco jiného. Jdu s bráchou. Nemám čas. Mám knihu. Knihu nemám, doma ale chci číst něco jiného. Mám moc času. Mám času, peněz i knih akorát, ale… Co když mi jede za minutku autobus. A pak mám zas něčeho nedostatek. Měsíc bere měsíc, čas plyne a stále jsem si nic nekoupil. Snad jen ve vymýšleli nesmyslných výmluv jsem se zdokonalil v mistra. Nashle zítra. Pak jsem jel jednou takhle ráno zas busem do Holešovic, po ruce papír a tužka a propiska a sepíšu pár veršů, několik, z nich i o tom chlápkovi s červenou čapkou, co by mi tolik chyběl. Tak si říkám: Příště už si určitě Nový prostor koupím. Příště… Takové příště nastalo od té doby alespoň třikrát, nikdy to ale nebylo to úplně pravé příště. Tak snad příště. Tomáš Chaloupecký P. S. NP kupuji pravidelně, právě od výše zmíněného prodejce.

29


thetyee.ca, Canada

Sean Condon

FALLING THROUGH THE CRACKS A WEEK BEFORE HE WAS ABOUT TO MOVE INTO SUPPORTIVE HOUSING IN THE DOWNTOWN EASTSIDE, PAUL “DUNCAN” GIESBRECHT’S BODY WAS FOUND WASHED UP ON THE SHORE OF STANLEY PARK. THE

FOTO: CLAIRE MARTIN

32-YEAR-OLD HOMELESS MAN DIED ON SEPT. 15.

Suffering from schizophrenia and addicted to crack-cocaine and crystal meth, Giesbrecht was released from the Vancouver General Hospital’s psychiatric ward in early September and sent back onto the streets with the promise that a room for himself and his two dogs was on the way. He wouldn’t make it. On the morning that Giesbrecht’s body was discovered, staff at the Princess Rooms, a transitional housing facility in the Downtown Eastside for people with a history of homelessness and health problems, were busy preparing his room. “There was a one-week period of time during which somebody was leaving his room and his room was being tested for bed bugs,” says Mark Smith, executive director of RainCity Housing which runs the Princess Rooms. “He was waiting for that week to end and he passed away during that time.” The cause of Giesbrecht’s death is still unknown. Vancouver Police Department spokesperson Laurel Kennedy would not release any information about his death because “it may have been a suicide.” The only information she would give is that it “was not suspicious in nature.” While Giesbrecht’s life circumstances certainly made him a suicide-risk, Giesbrecht’s friends and family don’t believe he took his own life.

30

With housing on its way and with two dogs he loved to take care of, Giesbrecht was looking forward to finally getting off the streets. Although the questions surrounding his death may never be answered, Giesbrecht’s friends and family say he was failed by a system that let him fall through the cracks.

“WE WERE STREET KIDS” Born in Portage la Prairie, Manitoba, Giesbrecht and his twin brother Michael spent the first part of their lives on the street, bouncing from foster home to foster home. Luckily, the two were adopted together at the age of seven and were taken into a good home. But when Paul’s mental illness began to take at 16, he returned to the streets. “We were street kids and when the schizophrenia hit and he started having issues, he went back to where he was comfortable,” says Michael Giesbrecht, who runs a funeral home in rural Manitoba. “When you hit rock bottom, where else are you going to go?” As a young man, Paul Giesbrecht got into drugs and trouble. His brother says it wasn’t long before he was in over his head and his life in danger. In 1999, he skipped town for the streets of Vancouver, where he spent his days in the Downtown Eastside or panhandling downtown and his nights in Stanley Park with his two dogs.

Giesbrecht quickly became known across Vancouver for his sense of humour and his compassion towards other homeless people and animals. At an emotional memorial for Giesbrecht in the Downtown Eastside’s Blood Alley on Sept. 26, attendees ranged from homeless people and Downtown Eastside residents, to social workers and animal control officers. All of them spoke of him as someone who was incredibly intelligent and caring. Walking around Carrall and Cordova streets, homeless people approach Giesbrecht’s brother to offer their condolences, and let him know how much his brother meant to them. “I can’t believe he’s gone,” said a teary-eyed Michaels Platts, Giesbrecht’s self-described “street brother”. “He was the heart, soul and inspiration for all us down here.” While his Downtown Eastside friends spoke about how he was always helping them work through their problems, city workers and staf f from the SPCA talked about how much he cared for two dogs, Shadow and Spike – mother-and-son collies who never left his side. Kim Monteith, a regional animal supervisor with the SPCA, said people often call the society when they see a homeless person with animals for no other reason than the owner doesn’t have a roof over their head. But Monteith said she looked forward to calls about Giesbrecht because it gave her a chance to catch up with him and his dogs. “Even with his health issues, his dogs were his number one focus,” said Monteith, “He refused to stay somewhere unless he had his two dogs with him. It would have been easier to find [housing] with just one dog, but he would say, ‘Nope’. And then they did [find him housing] and then…” Her voice trails off.

Slovníček bed bugs – štěnice suspicious – podezřelý circumstances – okolnosti bouncing – zde kodrcání, potloukání se panhandling - žebrání

SÝKORA – interview, ateliér / PŘENÁDHERNÁ AMERIKA PRÓZA – Matoušek, Kalina, Mareš / FOUSKOVÁ – portrét CHALUPECKÝ – dopisy z normalizace / HŘBITOV AUT RADNÍ RICHTER V TYPOGRAFICKÉ HŘE – Brousil MOŽNOSTI EXPRESE – mladá česká malba / ZAPOMENUTÉ TRANSPORTY – dokument / DESIGN – Drtina POEZIE – Puršl, Salava, Guziur / COULEUR – reﬂexe

ČASOPIS KULTUR NÍ SEBEOBR ANY

K dostání v knihkupectvích, s výraznou slevou v redakci nebo poštou: 148 Kč zašlete složenkou do Revolver Revue, Jindřišská 5, Praha 1, 110 00, nebo na č. ú. 171178049/0300. Ve „zprávě pro příjemce“ uveďte „RR 75“. Více na www.revolverrevue.cz, 222 245 801, [email protected].

TIRÁŽ

KODEX PRODEJCE Časopis Nový Prostor vychází od prosince roku 1999. Občanské sdružení Nový Prostor je nezisková organizace, která pomáhá lidem bez přístřeší v krizové životní situaci. Pomocí pouličního prodeje čtrnáctideníku nabízí lidem v tísni možnost získat základní prostředky. Redakce uvítá jakékoliv Vaše příspěvky a připomínky. Nevyžádané rukopisy a fotografie nevracíme, prosíme, neposílejte originály. Publikujeme pouze původní práce, publikované textové zprávy jsou bez korektur.

Adresa redakce: Nový Prostor, Řeznická 14, Praha – Nové Město, 128 00, tel.: 222 233 309, e-mail: [email protected], koncept: Robert Sztarovics, výkonná ředitelka: Dagmar Kocmánková, tel. 608 150 553, šéfredaktor: Alexandr Budka, redakce: Martina Křížková, Tomáš Havlín, Zuzana Brodilová, grafik: Štěpán Bartošek, grafický koncept: www.lab-ad.cz, inzerce a marketing: [email protected], 220 199 303 Adresy distribucí: Praha – Řeznická 14, Praha 1 – Nové město, tel.: 222 233 309, Dagmar Kocmánková (ředitelka) tel.: 608 150 553 ([email protected]), Alena Vosáhlová ([email protected]) tel.:608 259 039, Brno – Příční 4/111, 602 00, Gabriela Hrozinová, tel.: 776 782 468, 545 217 297 ([email protected]), Hradec Králové – Azylový dům Matky Terezy, U Mostku 472/5, 503 41, Petr Macl, tel.: 777 299 525 ([email protected]), Ostrava – Azylový dům pro muže – budova „B“, Lidická 54, Ostrava – Vítkovice, 700 30, Petr Jícha, tel.: 776 020 914 ([email protected]), Plzeň – Diecézní Charita, Krizová služba, Cukrovarská 16, 301 00, Jan Jung, tel.: 777 786 642 ([email protected]), Olomouc – Charita Olomouc, Marek Grunt, tel.: +420728188184, ([email protected]), Pardubice – SKP centrum Portus, Milena Dostálová, tel.: +420464629249 ([email protected]), Uh. Hradiště – AD. Sv. Vincence, Na Hradbách 700, Staré Město, 686 03, tel.: 572 542 988, České Budějovice – Charita ČB, AD pro muže, Riegrova 32, Václav Kučera, tel.: 387 315 388 Představenstvo o. s. Nový Prostor: Robert Sztarovics, Dagmar Kocmánková Občanské sdružení Nový Prostor je členem International Network of Streetpapers a projektu No Borders. Registrace: MKČR 8342, ISSN 1213-1911 Tisk: Europrint a. s.

NÁZORY AUTORŮ NEMUSÍ VYJADŘOVAT STANOVISKO REDAKCE. MINISTERSTVO PRÁCE a sociálních věcí ČR

Středisko kresťanské pomoci Pardubice

PRODEJCE NOVÉHO PROSTORU NESMÍ: 1. Prodávat mimo místo jemu přidělené a uvedené na jeho průkazu. 2. Být po dobu prodeje pod vlivem alkoholu nebo jiných drog. 3. Používat vulgárních výrazů, nadávek, rasistických, sexistických či jinak společensky nepřípustných obratů ve styku s veřejností, ostatními prodejci nebo pracovníky výdejny. 4. Obtěžovat při prodeji kolemjdoucí a zdržovat je proti jejich vůli nebo zdržovat dopravu. 5. Žebrat nebo jiným nepovoleným způsobem požadovat od lidí peníze, pokud má na sobě viditelně průkaz prodejce. 6. Slovně či fyzicky napadat jiného prodejce časopisu a nutit ho, aby opustil své prodejní místo. 7. Prodávat časopis na cizím soukromém pozemku či prostoru. 8. Páchat kriminální činnost nebo takovéto činnosti napomáhat, zvláště je-li viditelně označen průkazem prodejce časopisu Nový Prostor nebo má-li s sebou časopisy. 9. Prodávat časopisy neregistrovaným, neoznačeným nebo vyloučeným prodejcům. 10. Nesprávně vracet zpět z částky přijaté od kupujícího. 11. Požadovat od kupujícího víc, než je oficiální cena časopisu. 12. Prodávat jiné zboží než časopisy. 13. Prodávat bez průkazu, který je opatřen jeho registračním číslem a fotografií a který musí nosit na viditelném místě. 14. Poškozovat dobré jméno časopisu a společnosti Nový Prostor.

Prodejcem Nového Prostoru se může stát každý, kdo písemně potvrdí, že je starší 16 let, je v sociální nouzi a zaváže se dodržovat Kodex prodejce. Tento kodex je stejný ve všech časopisech sdružených v INSP – mezinárodní organizaci zastřešující pouliční časopisy z celého světa. Stížnosti na prodejce v Praze prosíme telefonujte na 608 259 039, Alena Vosáhlová V Brně na 776 782 468, Gábina Hrozinová

Sbírkový účet je od 21. 3. 2008 obnoven.

Číslo účtu: 1061013598/5500

SVET BEZ CIGARET? LAIBACH NEONACISMUS. Téma: Rozhovor: Referát: NA SVÉM PRODEJNÍM MÍSTĚ A MAJÍ PLATNÝ PRŮKAZ! V PRODEJI OD 1

Recommend Documents