v kinech od 25. února 2016

v kinech od 25. února 2016

www.projekt100.cz

Technické údaje Originální

Otto e mezzo

ocenění

2 x Oscar, Grand Prix newyorských filmových

Scénář

Federico Fellini Federico Fellini,

Monopol

Od 25. 2. 2016

Ennio Flaiano,



Do 31. 8. 2016

Brunello Rondi

Hrají

Italsky

Titulky

České

Objednat

David Huspenina

do kina

[email protected]

Doporučená

Od 12 let



+420 774 537 982

Materiály

www.acfk.capsa.cz

přístupnost Gianni Di Venanzo Žánr

Drama

ke stažení

( jméno a heslo: guest)

Typy kopií

DCP, Blu-ray

Webové

www.projekt100.cz

odkazy

www.acfk.cz

Marcello Mastroianni, Claudia Cardinale, Anouk Aimée,



Jazyk

kritiků

Tullio Pinelli,

Kamera

1 : 1,85

na MFF v Moskvě, Cena

název Režie

Formát

Sandra Milo,

Země a rok

Rossella Falk,



Annibale Ninchi,

Stopáž

Vladimir Sokoloff

Itálie, Francie 1963 138 minut

Krátká synopse Nejosobnější zpověď slavného Federica Felliniho, film o natáčení filmů a Oscar za nejlepší neanglicky mluvený film. Všechno, co jste kdy chtěli vědět o filmových tvůrcích a báli jste se na to byť jen pomyslet. Film, kterému sám až do posledku režisér říkal La bella confusione, tedy Krásný zmatek. Film, o kterém se velmi často hovoří jako o díle, ve kterém vyvrcholil poválečný překotný vývoj filmové řeči. Film o režisérovi, který natočil 8 a půl filmu a s tím dalším nemůže hnout, stejně jako se svým životem, který se mu prostě nezdá sladký. To všechno je Osm a půl. Natočit film o tom, jak příšerné a zábavné zároveň je ztratit svůj film v sobě samém, když ztratíte sebe sama, a získat za něj Oscara za nejlepší neanglicky mluvený film, to je cirkusový kousek hodný snad jen Federica Felliniho.

Synopse Načrtnout jednoduše děj jednoho z vrcholných filmů Federica

Ostrým střihem se ocitáme zpět v realitě, tedy v jakýchsi lázních,

Felliniho Osm a půl, to je jako pokusit se probourat zdi labyrin-

v nichž se slavný filmový režisér Guido Anselmo má léčit, ale ve

tu. Protože tento film je vlastně velmi složitě napsaným prů-

skutečnosti je stále konfrontován se skutečností a  zmatkem

vodcem po labyrintu duše i života slavného režiséra, který se

svého života, v němž se mu zcela ztratil jeho připravovaný film.

ocitl v tvůrčí krizi.

Ten po něm ale doslova požadují všudypřítomní členové filmového štábu, kteří jako by ho pronásledovali na každém kroku.

Snímek bez jakékoliv signalizace otevírá impozantní, klaustrofobická snová sekvence odkazující ve filmovém kontextu k  vr-

Guido ale netrpí jen tvůrčí krizí, ale i  hlubokou krizí vnitřní,

cholným Buňuelovým surrealistickým filmům, speciálně k  An-

jeho vztahy k ženám jsou stejně prázdné a triviální, jako jeho

daluskému psovi. Obraz člověka uvíznuvšího v dopravní zácpě,

milenka Carla, která ho přijede do lázní navštívit, postupně

který je pod neustálým, tupým drobnohledem má navíc tíhu

se objevuje i Luisa, Guidova na jednu stranu zatrpklá a rezig-

kafkovských deníkových zápisů snů či jeho krátkých povídek.

novaná a  přece milující žena. A  cestu ven z  věčného kolobě-

Hrdinovi, který se dusí cigaretovým kouřem, se nakonec podaří

hu bezútěšných intelektuálních rozepří o tom, co má a nemá

z té hrůzy odletět k nebesům, aby jej z nich ale nakonec několika

přinášet umění, případně ze zdvořilostních debat u večeře na-

trhnutími provazu stáhl pohůnek filmového producenta, a on se

konec neznamená ani tajemné zaklínadlo, které je kouzelným

tak volným pádem řítí směrem do moře, či spíše ven ze sna, do

klíčem ke světu Guidova dětství. Utíkat do minulosti můžeme

reálného světa, ke kterému je až příliš připoután.

donekonečna, ale to neřeší naši budoucnost…

Vše jakoby směřuje k tomu, aby se v těchto stylizovaných příbězích obyčejného šílenství Guido nadobro ztratil, veřejně přiznal, že jediné, co mu z  jeho filmové vize zbylo, je obří odpalovací rampa kosmické lodi, kterou za velké peníze mezitím postavil producent, a zcela rezignoval. Ale nebyl by to Fellini, aby z pekelné revue po zákrutách vlastní mysli nenašel cestu ven: „Jeden kritik mě obvinil, že jsem neukončil film tím, že se Guido zřekne tvorby filmu. Jaký by to ale mělo význam? Mne může zajímat líčení chaosu jen tehdy, jestliže z něho vidím východisko: jinak bych si připadal, že končím nečestně.“ Snad žádný film nedokázal tak sugestivně skloubit zdánlivě neslučitelné způsoby jak vyprávět příběh. Na jedné straně je Osm a půl stejně břitkou a realistickou sociální kritikou jako veleúspěšný Sladký život, vedle toho jde o  patřičně sebeironickou procházku psychikou umělce, který se nedokáže vyrovnat sám se sebou. Groteskní stylizované večírky a nekonečné, prázdné dialogy se snoubí se surreálnými snovými sekvencemi, aby vyústily v poněkud trpké, byť nadějeplné cirkusové finále. Jestliže nám Francois Truffaut ve své Americké noci neopakovatelně přiblížil, jaké to je natočit velkou iluzi jménem hraný film, Fellini nám ve svém Osm a půl stejně silně předvedl, jaké to je film vymyslet a vystavět a neztratit uprostřed tohoto snového světa sebe sama.

O filmu Fellini na podobný námět dle svých vlastních slov pomyslel už

ografický film. Jeho úsilí bylo mnohem univerzálnější, a  to

v padesátých letech, někdy po dokončení Cabiriiných nocí, ale

i  přesto, že předobrazem celého snímku byl pravděpodob-

zamýšlený film pronikající do běžných lidských starostí právní-

ně reálný tvůrčí blok, kterým si Fellini prošel bezprostředně

ka nakonec odložil k ledu: „Nenašel jsem téma ani postavy: chtěl

před samotným natáčením – a to vytvořit film o člověku. Ten

jsem nejprve vytvořit postavu advokáta, avšak o  advokátech,

ve své subjektivitě (často demonstrované i  záběry kamery

abych řekl pravdu, toho moc nevím a zvlášť pochyby o tom, kdo

z  úhlu pohledu hlavního hrdiny) a  lyrizovanosti připomíná

bude hlavním představitelem, zůstaly až do konce. Ve skutečnos-

spíše báseň, rozhodně ale nejde jen o  Krásný zmatek, tedy

ti jsem si myslel, že přesný dokument nebude k ničemu, protože

chaos, jak naznačoval původní titul snímku. Ve skutečnosti

jsem vlastně chtěl vytvořit příběh člověka, ať je jeho povolání ja-

jde o  film s  kompozicí tak rafinovanou a  přitom souladnou,

kékoliv, chtěl jsem vytvořit příběh duševní krize. Tedy věc krajně

jako jsou jednotlivá prolnutí snových sekvencí či motivů s re-

objektivní. A právě pro tento požadavek objektivity – aby se to

alitou. A krásný zmatek, to je „jen“ lidský život, který se tak

nezdálo paradoxní – jsem se rozhodl překonat jakýkoliv stud,

komplexně snaží zachytit.

pohrdání, a udělat to tak, jak se mi už odedávna zdálo ideální: mluvit o filmovém režisérovi, kterým bych dokonce mohl být já

Pokud tedy scénář skutečně vznikal na koleně v  průběhu

sám. Na chvíli se mě zmocnily pochyby, citové komplexy, strach,

natáčení, jak praví některé zažité mýty, a dialogy dopisovali

abych někoho nezranil: Když jsem se však rozhodl, zdálo se mi

tvůrci v  době, kdy se točily postsynchrony, musel mít Felli-

všechno mnohem jasnější a jednodušší.“

ni v době natáčení postprodukce skutečně již tvůrčí krizi za sebou. Sám hovořil o práci na příbězích pro své filmy takto:

Fellini v mnoha rozhovorech odmítl, že by mělo jít o autobi-

„Scénáře píši vždycky s Pinellim a Flaianem, pokud je vůbec

píši. Pinelli a Flaiano jsou povahově velmi rozlišní, ale v pod-

Tullio Pinelli a Ennio Flaiano spolu napsali pro Felliniho de-

statě se dokonale doplňují. Pinelli je dramatik, snad nejzásad-

set filmů, naposledy se sešli nad filmem Giullieta a  duchové

nější, nejpodnětnější ze všech současných italských dramati-

v roce 1965. Zatímco Flaiano předčasně zemřel roku 1972 na

ků. Flaiano je velmi citlivý spisovatel, velmi jemný humorista,

infarkt, Pinelli se dožil sta let a ke spolupráci s Fellinim se vrá-

vášnivý kronikář italského života. Když dostanu nápad, jak by

til v závěrečné etapě režisérovy tvorby. Je mimo jiné spoluau-

mohl vypadat můj další film, tak jim o tom vyprávím. Povídá-

torem scénáře k filmu Ginger a Fred. Členem scénáristického

me si a námět se rozvíjí. Nikdy nic nevymezujeme, je to taková

týmu byl i Brunello Rondi, který spolupracoval už i na přípra-

práce nanečisto. Nemohl bych pracovat podle propracované-

vě Sladkého života.

ho scénáře. Potřebuji scénář s velmi pružnými okraji, nemám na mysli přímo improvizaci, ale musím mít volnost, když chci

Zmíněných barev se filmu Osm a  půl dostalo i  přes realiza-

některou postavu nebo situaci dále rozvádět. Až při natáčení

ci na černobílý materiál, a to díky kameramanu Giannimu Di

dostane můj příběh své bohatství a barvy.“

Venanzovi. Ten se proslavil spíše spoluprací na filmech Mi-

chelangela Antonioniho (Noc, Zatmění) či Francesca Rosiho

hříčce. Okamžitě se také vyrojily spekulace o tom, čím se při

(Salvatore Giuliano). Fellini si ho přímo vyžádal a natočili spo-

natáčení filmu nechal Fellini bezpochyby ovlivnit a  na kom

lečně ještě film Giullieta a duchové. Venanzo pak bohužel záhy

je tvar jeho filmu nepochybně závislý, jako by se ve svém pří-

zemřel na následky hepatitidy jater v nedožitých 46 letech.

běhu takovýmto intelektuálním tlachům přímo nevysmíval. Jedni viděli v jeho příběhu variantu Joyceova Odyssea, jiní se

Hudební složku filmu měl tradičně na starosti Nino Rota, kte-

pokoušeli Felliniho usvědčit z narativní závislosti na Resnai-

rý ale v hudební dramaturgii snímku použil nejen vlastní scé-

sově Loni v Marienbadu.

nickou hudbu především v podobě cirkusových pochodů, ale tentokrát i hudbu klasickou. Příkladem je třeba kontrapunk-

Fellini na to reagoval po svém: „Působí mi rozpaky, když mu-

tivní užití Wagnerovy Jízdy valkýr v jedné z úvodních sekven-

sím na obranu všude mluvit o své nevědomosti. Na druhé stra-

cí, kdy Guido vstane z postele a kouká se na sebe znechuceně

ně v  konkrétních případech, když mi někdo cituje nebo při-

do zrcadla, aby se vzápětí jal defilovat po kruhové a tedy ne-

pomíná dílo, v  němž je možno vidět analogii, co mám dělat?

konečné lázeňské kolonádě.

Když se konverzace prohloubí, okamžitě si všimnou, že jsem ona díla neviděl nebo nečetl. Kromě toho, jestliže se citát uvá-

Připočteme-li hvězdné herecké obsazení, v  němž Marcella

dí proto, že kritik nebo informátor chce říci, že hodně četl, je

Mastroianniho v  roli Guida doplnily Anouk Aimée jako po-

to skutečnost, která se mi zdá sympatická a  dojemná. Když

smutnělá manželka Luisa, Sandra Milo jako Guidova vdaná

se však cituje s úmyslem snížit film a když se chce potvrdit, že

milenka Carla a Claudia Cardinale jako Guidova múza či věč-

bez těchto vlivů bych byl udělal jinou věc, potom musím říci,

ná, protože neskutečná láska, budil film velké očekávání již

že jsem neviděl a nečetl, a současně když se přiznávám, cítím

před svou premiérou, která se odehrála 14. 2. 1963. A následo-

výčitky. Abych pomohl historikům, mohu říci, že jsem neviděl

valo bouřlivé nadšení zachycené v podobě velkého množství

Marienbad a nečetl Joyce, a hned za to prosím o prominutí.“

kritických ohlasů v soudobém tisku a nebralo konce po celý rok 1963. Film byl uveden mimo soutěž na festivalu v Cannes, kde sklidil vášnivý aplaus, posléze obdržel Velkou cenu na MFF v Moskvě, a to i přesto, že sovětští oficiální kritici z filmu nebyli dvakrát nadšeni a hovořili o něm jako o formalistní

Federico Fellini 20. 1. 1920 – 31. 10. 1993

„Dělat film je pro mne víc než pouhá profesionální skutečnost.

filmů v televizi RAI, a Marii Maddalenu. Již od útlého dětství

Je to způsob, jak sám sebe realizuji, jak dávám smysl vlastní

rád kreslil, četl komiksy a hrál loutkové divadlo, v šesti letech

existenci. Proto když se mne zeptáte, který ze svých filmů mám

pak objevil svět cirkusu a filmu. A do fikčních světů si také

nejraději, nevím, co odpovědět. Nechci ani mluvit o tom, co ve

zvykl pravidelně utíkat, jakkoliv jen v duchu. Pomáhalo mu

filmu vyjadřuji, chci mluvit o životních údobích, která jsem při

to snášet bezduchý dril, kterého se mu dostávalo v církevní

práci prožil…“

škole ve Faru v severní Itálii, ve které několik let studoval a byl internován (nakonec se z ní pokusil utéct i ve skutečnosti, jak

Federico Fellini se narodil v přímořském městě Rimini v pro-

jinak než s cirkusem, který školu navštívil, ale bezúspěšně).

vincii Emilia–Romagna 20. 1. 1920 v rodině obchodního zá-

Později se vrátil do Rimini, kde odmaturoval. V záři roku 1939

stupce obchodujícího se šampaňským. Měl dva mladší souro-

se objevil v Římě, kde se na přání otce zapsal ke studiu práv,

zence, bratra Riccarda, který byl režisérem dokumentárních

školu ale nenavštěvoval. Pracoval v rádiu, živil se jako karika-

turista a psal skeče a gagy a tak se také dostal k filmu.

dvacet let, při vědomí nedostižnosti takového cíle a nemožnosti být úplným. Jeho snahou není rekonstrukce, znovuvytvoření

Klíčové pro něj bylo setkání s Robertem Rossellinim, se kte-

právě prožívané přítomnosti v její hmatatelné, viditelné a ma-

rým spolupracoval na scénáři k filmu Řím, otevřené město

teriálně pravdivé podobě; k filmu přichází po vlastní cestě

a především u filmu Paisá, kde působil i jako asistent režie.

– totiž cestě básníka. Podstatu Felliniho tvorby vidím ve vytvo-

V roce 1950 spolurežíroval spolu s Albertem Lattuadou film

ření individuálního, hluboce subjektivizovaného, nezávislého

Světla varieté. Svou samostatnou kariéru započal roku 1952

prostoru, kdy jedině sám tvůrce je povolán určit jeho podobu.

snímkem Bílý šejk a uzavřel roku 1990 Hlasem luny. Celkem se

Nicméně paradox básnické tvorby způsobuje, že čím subjektiv-

jako režisér podepsal pod dvaceti celovečerními filmy, z nichž

něji je vytvářen obraz světa, tím hlouběji se umělec zmocňuje

čtyři obdržely Oscara za nejlepší neanglicky mluvený film

reality v jejím objektivním určení. Felliniho tvorba je demokra-

(Silnice, Cabiriiny noci, Osm a půl a Amarcord). Je také drži-

tická. Svět jeho filmů není nikterak rafinovaný, je dostupný

telem Oscara za celoživotní dílo, stihl si jej ještě osobně pře-

širokému okruhu vnímatelů. V jeho filmech dochází k propojení

vzít v dubnu roku 1993. Krátce poté byl zasažen atakou těžké

rozporného, názorného, citlivého obrazu světa prostého člově-

mozkové mrtvice a upadl do komatu. 31. 10. 1993 pak v Římě

ka s  poeticky vytříbeným, složitým prožíváním reality. Právě

zemřel. Byl padesát let ženatý s herečkou Giullietou Masinou,

to činí Felliniho unikátním, jedinečným a neopakovatelným

jež byla hlavní hvězdou řady jeho filmů. Giullieta zemřela na

mezi jinými režiséry, které znám. Je nezaměnitelný…“

rakovinu pět měsíců po Federicově smrti. Pravděpodobně nejvýmluvnější charakteristiky Felliniho poetiky se dopustil sovětský režisér Andrej Arsenjevič Tarkovskij: „Vzpomeneme-li si postupně na všechny Felliniho filmy, vmyslíme-li se do nich, pak pochopíme, že Fellini je opravdovým umělcem a především: básníkem. Vytváří svůj osobitý poetický svět, aby jeho prostřednictvím vyjádřil svůj vztah k vnější realitě. Jeho úsilí v tomto směru nezná mezí, ať už budeme mluvit o filmech z poslední doby nebo o filmech starých

Režijní filmografie

1950 Světla varieté

1962 Boccaccio ´70

1976 Casanova







(Luci del varietà)

(Boccaccio 70)

(Il Casanova di Federico Fellini)

1952 Bílý šejk

1963 Osm a půl

1978 Zkouška orchestru





(Otto e mezzo),





Giulietta a duchové



(Giulietta degli spiriti)

(Lo Sceicco bianco)

1953 Darmošlapové

(I Vitellioni),



Láska ve městě

1968 Podivuhodné příběhy



(L´Amore in cittá)



1980 Město žen

(Tre passi nel delirio)

(Prova d‘orchestra)

(La Cittá delle donne)

1983 A loď pluje

(E la nave va)

1954 Silnice

1969 Satyricon





(Fellini - Satyricon),

1986 Ginger a Fred



Klauni





(I Clowns)

(La Strada)

1955 Podvodník

(Il Bidone)

1987 Interview 1972 Řím

1957 Cabiriiny noci



(La Dolce vita)

(Intervista)

1990 Hlas luny 1973 Amarcord





(Roma)

(Le Notti di Cabiria)

1960 Sladký život

(Ginger e Fred)



(Amarcord)



(La Voce della luna)

Projekt1OO pořádá Asociace českých filmových klubů

Velké filmy na velkém plátně.

Více informací zde: www.projekt100.cz www.acfk.cz