polovina pro prodejce 296

Prosíme, kupujte jen od prodejců, kteří stojí na svém prodejním místě a mají platný průkaz!

cena:

40 Kč / polovina pro prodejce

296 v prodeji od 14. ledna 2008

e c n e s E í š j Ł v t s r e Ř j a k e š N e a n í D š j u Ł n v i g © i s k s e i a j D j o Ne platform h k é a t k a l c nik é e l Ł rahy. Vz érsko umŁleck m P u U r t n ce gn 2007 v i nejmladší desi u k o r œeského tor odzim ných au en na p

© m byl otev cí tvorbu význa a t s i r u prostor t jí ý Fu u v t s o d i n o x h e a c l ž b ji ce O signu. Z ilo a stále rodí alizace i e e r d í c o u h o é Łleck e urod s m pro bud u o c o , h o é h í š sn e. li souŘa lem toho nejlep o p generac a n ciá jev vŁjší ob ucnosti s poten o n j e n je o áme na d n í a u t m b s i o r o p u d a t ez Fu mu nikdy n stí, na jejichž tu mí©ící . k e m j e o r š p v o ulo by oddaný odukce, ace min bízíme, ctíme sné tvor r r a i p Ř p u s á o n i k s s a a Ře v proudu Ko©eny dstihu n uŘasná . e © o e s p m s í j v © o í a tv st u souŘá y nejaktuálnŁji timentu o r m o j s e © z % o d 99,01 hož sam jší, co vám vž e j , t x Řeských e t í Ł c n v k o o e k l n j o k e svŁtový se rodí to ne jlepší z e n é kolekc n o e t ž h . í í e c t © z e í t s d s b o a na jm vŁ zákl mí, že úzkostli samoz©e o u d a Ł o t v é s n o z a r r cí yb s nap pramení ám i peŘlivŁ v í m o d Ł ív ev lavních . P©ináš rista. má seb h c l z a t Ł s i m m í r u n u d utu ch Fut o bylo je oží ve všech naŘku F dnotlivý t z e o j r o i r p p I r u . Ł t t n ete zb í, d tupnos j s a manufak yrábŁné výhrad o n d Ł e d n robnost o t d h a c n v u b e k o y d t m í á a m b a zn še a unik í nutnŁ stupnosti. V na arší i širokou n s u m e n st st do ýjimeŘno ntu i hledisko oŘnŁjší, pro ty v a a t i l me ár Kva bŁ sorti nt pro ty nejn d a l k s i © . o zrod. h e j l a v kritérií p elacích. Sortime ladší generaci io ktiv inic ejm e l h r n c o ý o k r v ž p o í j í n e n e c e a, j p©ekvap ií Kubist a r e l k a Č g l p s e do lupracuj o p s e c z ú futurista d o h c b O

soukenická 8 | praha 1 | 110 00 otevírací doba po-pá 10.00–18.00 | telefon 222 311 453 email [email protected] | www.futurista.cz | www.futurista-designum.com

Obsah | Fejeton | Pošli to dál | TÉMA: KORUPCE | ROK PO ROCE | REPORTÁŽ | REFERÁT Rozhovor | Kultura | uličníci | EQUAL | KOMIKS A KŘÍŽOVKA | Sms a Emaily

EDITORIAL

OBSAH

Vážené čtenářky, vážení čtenáři,

fejeton: konec evropy?

většina lidí se domnívá, že za určitých okolností je úplatný každý. Zcela nepochybně má toto přesvědčení kořeny v dobách před naším zlomovým listopadem, kdy jsme často mhouřili oči nad přirozeným úbytkem, jenž beztrestně a vytrvale ohlodával společný majetek. Pod rukama těch šikovných a „myslících na rodinu“ mizela hbitě nemalá část hmotné socialistické základny. Tehdy se celkem posvěceně kradlo, teď se berou úplatky. Moje maminka mi vyprávěla, že jednou jako malá prosila bratra, aby přibrzdil svého pionýra u krajnice, protože si chtěla natrhat třešně. Můj strýc se velmi rozčílil a kázal své mladší setře sestoupit z pekelného vozítka, že už dál „se zlodějkou nepojede“. Tentýž strýc byl pak nějaký čas zaměstnán na Nejvyšším kontrolním úřadu. Dlouho tam nevydržel, záhy se totiž ocitl na hranici psychického vyčerpání a dobrovolně, pravděpodobně z čirého pudu sebezáchovy, odešel. Takže při troše nadsázky lze tvrdit, že pozitivní příklady z dějin dosvědčují existenci lidí poctivých a neúplatných. Pokud bychom korupci přijímali jako holý fakt, pak by nám skutečně nezbylo nic jiného než zavřít oči a v rámci zachování vlastní morální soudržnosti věřit v čistotu takových idejí jako je například Praha olympijská. Texty našich autorů, které najdete v tomto čísle, vám dají nahlédnout do problematiky korupce očima sociologie, historie i každodenní praxe. Za celý časopis se chci omluvit za jednoho šotka, který se vloudil do minulého čísla a to dokonce zdvojeně. Pod tlakem časové tísně autorky i redakce se nám rozdováděl v rubrice Rok po roce. Pakt Molotov-Ribbentrop tímto posíláme zpětně do jeho správného datového kotviště – do 23. srpna 1939. Jedna všímavá čtenářka nám napsala, „že blbneme mladou generaci“. Mohu jen slíbit, že uděláme všechno proto, abychom šotkům příště omezili vstup mezi naše řádky a už nikoho nemátli.

/Liška/

Přeji vám příjemné čtení i první měsíc nového roku.

pošli to dál:

téma: korupce jen malou pozornost, pane doktore

téma: korupce dějiny uplácení /Poláček/

téma: korupce korupce je selhání systému /Ondráčka/

/Bystřičan/

4 – 5 rok po roce: 1945 postupim a vyhnání němců

6 – 7

10 – 11

8 – 9

reportáž: minibusy do nebe

referát: jak attila řádil v paříži

/Zoufalá/

/Bojar/

rozhovor: společnost je čím dál míň normální /Bystřičan, Hrdinová/

/Šustrová/

12 – 13 kultura: VÝTVARNÉ UMĚNÍ

14 – 15

16 – 17

18 – 20

kultura: LITERATURA

kultura: hudba

kultura: divadlo

/Marečková/

/Lindaur/

/Šourek/

/Ptáček/

21 kultura: film

22 uličníci: /Bořutová/

/Prejdová/

23 equal: změknout nejen v tvrdých krajích

24 komiks: Samorost /Bažant, Novák/

křížovka:

/Bystřičan/

25

26 – 27

28

Veronika Hrdinová

Ilustrace na obálce: Zdeněk Daněk

spojení

vábnička na příště

Redakce Nový Prostor Nádražní 56/740 Praha 5 – Smíchov, 150 00 tel.: 220 199 301 (302) e-mail: [email protected] SMS: 774 150 551 www.novyprostor.cz

Příští číslo Nového Prostoru se ve svém hlavním tématu bude věnovat Jídlu. Co je pravdy na tom, že to, co jíme, je stejně důležité jako to, co si myslíme? Jak nové technologie proměnily kulturu stravování v moderní společnosti? Ve dnech vrcholící potravinové hysterie vám NP rovněž přinese nepříliš známá fakta o jídle, které jíme, a možnostech, které nabízejí biopotraviny. Tyto a další otázky nepochybně zazní v textech našich autorů.

29


Autor: Eugen Liška

Konec Evropy?

Zatímco o tom, kde je konec světa, je možné vést diskusi, konec Evropy se hledá snadno. A dodejme, že není málo těch, kteří jej vidí skoro na každém rohu. Jedni prorokují našemu kontinentu rozklad pod invazí jiných kultur, pro druhé se Evropa už dávno rozložila sama a teď jen tak konzumně zahnívá. Někteří zvedají varovný prst nad odmítnutím Evropské ústavy a jiní zase dělají všechno proto, aby tento dokument nikdy nebyl přijat. Těm druhým se říká skeptikové a z jejich odmítavého bití do „euroklecí“ se stala taková divná móda (asi jako v osmdesátkách byli depešáci, taky mají své účesy, oblečení, slovník a stejný pocit, že jsou důležití). A přitom najít konec Evropy není nic tak těžkého, abychom je na to potřebovali. Leží v Portugalsku, na mysu zvaném Cabo da Roca, a pěkně tam fičí větry od oceánu. Když tam stojíte, vítr vás šlehá do tváře – není to takové to pohlazení jako na Lipně, ale ostrý políček, za kterým lze tušit skutečnou výzvu – a víte, že jste na samém konci. Pak nelze než vzpomenout na Jindřicha Mořeplavce, Vasca da Gamu, Pedro Cabrala a další portugalské námořníky a dobrodruhy a obdivovat jejich víru, protože ona jediná mohla jim dodat sílu jít až do konce a pak ještě dál. Je s podivem, že jsem se musel octnout na samém konci Evropy proto, abych o ní začal přemýšlet. Musím přiznat, že když je člověk příjemně usazený v pohodlí evropského srdce, vnímá své okolí úplně jinak, než když mu pořádný kus toho jeho dílu světa z jedné strany chybí. Možná je to taky tím, že v Lisabonu, kde teď pár měsíců žiji, bydlím u Jirky, jehož obývací pokoj se před nějakým časem proměnil na Internet Room. Blahé důsledky toho jsou, že nemusíme tolik myslet na nájem, který nám hradí turisté přicházející si za nevelký poplatek číst svoji poštu, pozdravit přátele a příbuzné, pracovat anebo třeba zkontrolovat výsledky baseballové ligy. Jak přicházejí a odcházejí, pijí kávu a dávají se s námi do řeči, začínají mi před očima odhalovat jinou podobu Evropy. Evropy jako velkého a pohodlného pokoje, kam se celá rodina vždy pohodlně vejde i s několika psy a rybičkami. Považte sami: Gerhard je rakouský filmař, ale posledních deset let bydlel v Londýně, teď rok v Rakousku a plánuje s bratrem koupit v Lisabonu dům. Líbí se mu tady. Během naší konverzace zjistil starší pár sedící u vedlejšího počítače, že jsou vlastně s Gerhardem bývalí sousedé z té samé londýnské street. To bylo ještě radosti, když

se za chvilku ukázalo, že i oni jsou Rakušáci. Byť je Sebastian napůl Portugalec, ještě před dvěma roky neuměl portugalsky ani slovo. Teď bydlí v Alfamě kousek nad námi. Balí v práci svoji francouzskou kolegyni a každý večer nás o vývoji této aktivity chodí informovat. Jérom je taky Francouz. Francie ho štvala, nebyl mi schopen vysvětlit proč. Hrál tam roli nějaký blbý „feeling“. Poradil mi skvělý způsob, jak se nechat vyhodit z práce s nárokem na odstupné. „Prostě tam přestaneš chodit.“ Nevím, asi to funguje jenom ve Francii. Ian je Skot. Nemá tu stejně jako já kolo, tak spolu chodíme plavat. V pauzách mezi tempy mi vysvětluje, že peníze, které tu vydělá jako učitel angličtiny, jsou zhruba stejné, jako by vydělal ve Skotsku. Ale tady za ně pořídí víc. A tak je tu.

Briana jsme potkali hned první den, co přijel. Zaskočil k nám zavolat domů, že dobře dorazil. Byť národností Angličan, volal do Švýcarska. Mluvil s maminkou tichým a jemným hlasem, asi se trochu styděl, že mu rozumíme, tak jsme aspoň dělali, seč nám síly stačily, že ho neposloucháme. Do Portugalska jel na zkušenou. Švýcarsko se mu zdálo nudné a v Británii je málo slunce. Slunce bylo nutkavou potřebou také Anny, „západoněmecké“ Berlíňanky. Do Lisabonu se po rozchodu s přítelem odjela usadit navždy. Na důkaz toho, k čemuž jsme všichni projevili notnou dávku skepse, si nechala v lodním kontejneru z Hamburgu dovést svoji mega sbírku vinylů. Nutkavou potřebou Karin, východoněmecké Berlíňanky byl Pedro. Asi by s ním ráda založila rodinu, ale přemýšlí, jak budou mluvit jejich děti, když ona je Němka, on Portugalec a navzájem spolu komunikují anglicky. A vrcholem je setkání s Claudií, Němkou, která už tři roky brázdí Evropu na svém útěku před Německem a Němci, mluví plynule anglicky a považuje se ze Izraelo-Ruso-Indo-Irku. Co naplat, že to je jen v její hlavě, nepřesvědčíte ji. Než se vrátit do Německa, bude radši žít v Lisabonu na ulici, což se jí už skoro rok daří. Nedá mi to a ptám se Jirky, proč i on je tady. Už si nepamatuju, co mi odpověděl. Nejspíš, že to má co dělat s příležitostmi. „Můžeš být kdekoliv, když tam najdeš dobrou práci,“ shrnuje pro mě Káťa ze Slovinska. To jsou jen někteří z těch Evropanů, kteří se na jednom konci Evropy narodili a jinde zcela dobrovolně a rádi žijí. A nejsou to jen mladí lidé. Každý z nich si našel ten svůj kout, kde je mu dobře. A nejspíš mezi ně patřím i já. Když nás tak vidím všechny pohromadě v jednom evropském pokoji, nejradši bych posadil do společného letadla všechny politické euroskeptiky, kteří svojí populistickou „skepsí“ ohřívají rendlíček své dočasné moci a ušmudlané slávy, a poslal je na konec Evropy, aby pochopili, že jejich Čechům, Francouzům, Němcům, Britům atd., zkrátka Evropanům se v Evropě líbí a chtějí se o ni starat a užívat si ji a že už je načase, aby pro to taky začali něco dělat. Nebo aspoň nepřekáželi. Aby se nám totiž podařilo takovou Evropu dát dohromady, bude nejspíš stejně jako tenkrát na portugalském pobřeží zapotřebí dojít až na konec a pak ještě dál. A to si žádá skutečně prozíravých kapitánů.


Ruzyňské letiště je prazvláštní místo. Kdyby si tu chtěl cizinec udělat obrázek o cenových poměrech v naší zemi, byl by nejspíš dost zmaten. Káva tu stojí pokaždé jinak, v závislosti na tom, jaký podnik navštívíte. Máte-li štěstí, zaplatíte za ni běžnou cenu, tedy jen něco málo přes třicet korun. Pokud štěstí nemáte, bude vás jeden šálek stát korun sto. Zdá-li se vám taková částka již poněkud lichvářská, můžete se alespoň utěšovat tím, že jste mohli dopadnout hůře – jeden místní podnik si za něj totiž účtuje rovných dvě stě. Přitom tu platí známá nepřímá úměra: čím je nápoj dražší, tím méně vás na to předem upozorňují. Vše je tu vymyšleno tak, abyste se cenu dozvěděl až z předloženého účtu. Tyto vekslácké manýry jsou jistě velmi znepokojivé, ale snad ještě děsivější je jiná věc: místní obsluha patrně vůbec neví, co je to úsměv. Toho si spolehlivě musí všimnout i ten, koho káva za sedm euro nechává zcela klidným. S úsměvy se to na pražském letišti vůbec nepřehání, zvláště když máte tu smůlu a přiletíte sem v šest hodin ráno. Minete rozespalé, dokonale

otrávené celníky a zamíříte do trafiky pro čerstvé noviny. Paní trafikantku pozdravíte a podáte ji dvě stě korun, jedinou bankovku, kterou u sebe máte. Jediné, čeho se však dočkáte, je kyselý výraz a ostentativní kroucení hlavou: „Ne. To ne. Já tohle prostě dělat nebudu.“ Lapáte po dechu a na okamžik jen přemýšlíte nad tím, proč chce paní na svou práci zanevřít a proč to sděluje zrovna vám. Hned se ale dočkáváte vysvětlení: „Jsem snad ňáká směnárna nebo co...“ Když se – stále ještě ve vší slušnosti – zeptáte, co ji brání vzít si od vás peníze, dozvídáte se, že hodnota kupované věci musí dosahovat alespoň deseti procent hodnoty bankovky. Na udivenou otázku, zdali něco takového snad nakazuje nějaká vyhláška, přichází zcela nekompromisní odpověď: „Prosím vás, o tom nebudeme vůbec diskutovat!“ Ať už taková vyhláška skutečně existuje nebo ne, jedno se zdá být jisté: kdyby to s novinami na letišti bylo stejné jako s kávou, trafikanti by se nejspíš nezlobili. Alespoň by nemuseli tak složitě vracet drobné. tb

ilustrace: Vojtěch Šeda

Káva a noviny v Ruzyni

Od televize Existenciální brigáda k internetu při rostoucím HDP Milovník dokumentárních filmů si na své příliš nepřijde, pokud se nespokojuje s nabídkou cestopisů, uctivých portrétů osobností či př írodopisných snímků. Televize veřejné služby občas pustí nějaký dokument českých tvůrců, ale to je tak zhruba všechno. Mezi programovými šéfy televizí komerčních pak dokumentární film dozajista vzbuzuje odpor. Skvosty zahraniční autorské dokumentární tvorby v Čechách nejsou dostupné ani ve videopůjčovnách. Kromě cest za nákupy DVD do ciziny se však nabízí ještě jedna možnost. Portál Doc Air na adrese www.doc-air.cz právě toto nabízí. Po zaplacení kartou přes internet si lze v DVD formátu i komprimovaných verzích během několika minut stáhnout dokumentární perly z celého světa. Společnost se zde nachází výtečná. Ulrich Seidl, Chris Marker, Sergej Loznica, Michael Glawogger, Harun Farocki, Andreas Horvath a mnoho dalších. Za lidové ceny si ovšem lze dopřát i filmy českých dokumentaristů. Samozřejmě i ty, které se do televize nedostaly. ib

Je takové pravidlo. Čím je země bohatší a její ekonomika pílí kupředu, lidem se časem poněkud zvedne kupní síla díky rostoucím výplatám. Obyvatelstvo se trochu zhýčká a začne si vybírat. Nekupuje už jen to nejlevnější z palet v diskontech, na dovolenou se nehrne tísnit do Bibione a celkově začíná dbát své osobnosti a individuality. Trh se tomu časem rád přizpůsobí. Ovšem má to jeden neblahý dopad na jiný trh – totiž pracovní. Obyvatelstvo bohatne a nerado tráví svůj individuální čas v zaměstnání, které nerozvíjí jeho kreativitu, komunikativní dovednosti, flexibilitu, analytické schopnosti, pozitivní myšlení a sklony k týmové práci. Řidiče, skladníky, kopáče, prodavače, zedníky, portýry, uklízeče, pečovatele, číšníky, opékače hranolek, popeláře, zametače, zmrzlináře, pásové dělníky, myče čehokoli či baliče krabic aby zaměstnavatelé pohledali. Když obyvatelstvo toto za pár šupů dělat nemíní, zbývá jediné. Dovézt si ochotnější pracovní sílu odjinud, kde náš bakšiš ještě znamená pěkné peníze. I my jsme donedávna masově vyjížděli do ekonomicky blahobytnějších zemí vydělat za letní prázdniny na živobytí po celý příští

rok v profesích, které domácí nelákaly pro svůj nízký status a peníze. Jenže s tím je konec, Čechy už příslib jen tak nějaké mrzké dřiny nenaláká. Pracovní agentury dlouho vymýšlely, co nabídnout, aby se jim dále hrnuly poplatky za zprostředkování džobu v cizině. A vymyslely. Na letácích jedné z nich se objevila slibná a sofistikovaná nabídka. První – sbírat míčky na tenisových kurtech – vůbec není špatná. Brigádník se vysportuje běháním a opálí se, celé dny na čerstvém vzduchu. A kdo ví, třeba se dostane blízko i k nějakému tomu prezidentovi. Ovšem druhá je teprve terno – práce v krematoriích. Eufemisticky vyjádřená práce spalovače mrtvol jistě nadchne nejednoho tuzemského filmového znalce. Přijde si na 70 – 130 000 Kč měsíčně, v netradiční práci, kterou mu mohou všichni závidět. Kdo je rád na čerstvém vzduchu, může využít práci hrobníka, je ovšem daleko méně placená. Obyvatelům Ukrajiny, Rumunska či Bulharska můžeme vzkázat: Až na tom budete jednou ekonomicky tak dobře jako my teď, můžete pálit naše mrtvoly. My zatím vyrážíme do Anglie. ib


Autor: Ivo Bystřičan

Jen malou pozornost, pane doktore

Nad korupcí si lid rád zaláteří v hospodě i před televizními obrazovkami. Jak by ne, je to výtečné konverzační téma. Není týdne, aby noviny nepřinesly zkazku o další a další korupční aféře ze světa vysoké i lokální politiky či velkých nebo menších koncernů. V našinci kypí zlost, když vidí amorálnost mocipánů z různých sfér a může se nad ostatními spravedlivě rozhořčit. Tím si skupinově potvrdí vlastní morálku, ovšem ne zcela právem. Podle výzkumů totiž korupce v různých formách kvete i mezi „obyčejnými lidmi“, tedy těmi, kteří nedisponují takovou mocí či funkcí, aby o nich psaly noviny. V roce 1988 nazpívala pražská kapela Krausberry píseň Čestný mistr. V ní úderník vyčítá své kolegyni jeden nešvar, který z vlastní zkušenosti zná pravděpodobně každý. Zato je méně rozšířen rozhořčený přístup onoho imaginárního nadřízeného dělníka: „Brala jsi úplatky, už nemám tě rád, teď už ti nevěřím, už nemůžu dál. Za flašku, za

startky, za přebranej hrách, copak se nestydíš, vždyť máš svůj plat. A neznáš snad důstojnost a nemáš svou čest, když přijímáš úplatky jak o sto šest?“ Slovo korupce se v průběhu devadesátých let díky médiím stalo poměrně nevinným. Protože média zpravují zejména o „velkých věcech“ majících důsledky pro celou společ-

nost, termín korupce se zdál vyjadřovat jen ty „velké“ případy podplácení a přijímání úplatků v astronomických částkách. To vedlo ke zdání, že korupce se týká jen mocných a bohatých, prostě „těch nahoře“ ve sféře politiky či ekonomiky. Proto také ta rozhořčenost veřejnosti, když se objeví zpráva, že se ten který činitel nechal podplatit.


POLITIKOVA BABIČKA A JEJÍ VAJÍČKA Vysoce postavení politici se ovšem nepohybují v kulturním vakuu. Vyrůstali odmalička ve stejné společnosti a jednání mnohých z nich odráží a zároveň reprodukuje náladu, která ohledně korupce ve společnosti panuje. Korupce se nikomu z nás nelíbí, nicméně rádi zapomínáme na to, že se pod její hlavičku schovají nejen velké kauzy, o kterých referují média, ale i drobné, každodenní uplácení. Venkovská babička, která pravidelně obdarovává praktického lékaře platem vajec svých nosnic je notoricky známým úkazem. A zároveň drobným korupčním jednáním. Není to jednoduché – může je doktorovi dávat jako důkaz přátelství, radosti z péče a uznání odbornosti. Ale také z možných obav, že kdyby mu je nedala, jeho péče by nadále nemusela být natolik vstřícná jako dosud. Vejce, láhev alkoholu či bonboniéra úředníkům, lékařům či jiným držitelům formální moci zdaleka nedosahují finanční hodnoty korupčních afér známých z médií. Korupce jimi však začíná. Něčím prostě začít musí.

OVŠEMŽE NIKDO NEUPLÁCÍ Nakolik lidé uplácejí či úplatky přijímají se přímou cestou zjistit prakticky nedá. Důvod je jednoduchý – lidé se neradi svěřují s vlastními nešvary a raději se navenek (a tím nakonec i sami před sebou) jeví jako čestní, poctiví a morální. Někteří sociologové na to jdou ve svých výzkumech velmi raf inovaně, leč ani tak toho mnoho nejsou sto zjistit. I když se otázka na osobní nepoctivost položí zdánlivě s pochopením, například takto: „Některým lidem se někdy stalo, že od nich byl přijat v úředním styku dárek. Stalo se to někdy i Vám?“, většina respondentů vychytralou strategii briskně prohlédne a odvětí striktní: „Ne“. Pak se podle výsledků výzkumů jeví, že drtivá většina občanů státu v životě nepodplácela, stejně jako úplatek nikdy nepřijala. Tedy, že zkorumpovaní jsou pouze politici a kapitáni průmyslu, přičemž tak velmi hřeší na poctivost veškerého občanstva. Bohužel to není tak úplně pravda. Protože se problém korupce zkoumá docela dlouho, vynalezli si sociální vědci alternativní nástroj, jak se přiblížit zobrazení skutečnosti o korupci ve společnosti.

METEOROLOGOVÉ HLÁSÍ POŠMOURNO Místo aby výzkumníci měřili takřka neměřitelnou korupci, zkoumají takzvané korupční klima. Myslí se tím „soubor kolektivních představ a kulturních vzorů, jenž zneužívání pravomocí, braní a dávání úplatků činí pro obyvatele dané země samozřejmým a morálně omluvitelným chováním.“ Řečeno jednodušeji, rozsáhlou sadou otázek tazatelé zjišťují na větších počtech dotázaných, jaká je ve

společnosti ohledně korupce nálada – tedy jak se k ní občané stavějí. Když agentura GfK loni na podzim zveřejnila výsledky svého rozsáhlého výzkumu „Korupční klima v Evropě“, prvotní informace ohledně podplácení občanů v Čechách vyhlížely dosti lichotivě. Plné tři čtvrtiny Čechů totiž deklarují, že úplatky nikdy nedaly. Zdálo by se tedy, že naše nepříliš dobrá pozice na světových korupčních žebříčcích našemu poctivému jednání neodpovídá. Jedna věc je však deklarované jednání, druhá věc je mentalita, která se už tak poctivě nejeví. Korupční nálada se ve výzkumu GfK podstatně liší od toho, co Češi o svém vlastním podplácení říkají. Nehraje zde totiž jedna věc – téměř nikdo prý úplatky nedává, ale zároveň málokdo si bez nich dokáže představit existenci ve společnosti. Pouze šestina Čechů si myslí, že úplatky jsou zcela zbytečné, protože cokoli lze získat legální cestou. 57 procent občanů se naproti tomu domnívá, že úplatky v naší společnosti jsou samozřejmé a běžné. Z této části lidí je dokonce 27 procent dotázaných přesvědčeno, že „kdo chce vyžít, musí dávat“. Mluví z vlastní zkušenosti, nebo o těch ostatních z televize?

MY NEKORUMPUJEME, MY JEN TOLERUJEME Čím jsou nám nešvary bližší v tom smyslu, že se jich máme možnost sami dopouštět (anebo si myslíme, že nemáme možnost se jich sami nedopouštět), tím jsme vůči nim smířlivější. Vrátíme-li se k babičce v ordinaci, tam nejsme tolik striktní. Když dá při odchodu z ordinace panu obvodnímu doktorovi láhev drahého alkoholu, 57 procent Čechů v tom nevidí problém. Nabídne-li řemeslník při odchodu slevu, pokud zákazník nebude žádat stvrzenku, dvě pětiny Čechů se nijak nepohorší. Bodejť, když ušetří a oba budou spokojeni. O něco přísnější jsou občané, když se jedná o výše postavené osoby ve veřejných funkcích. Ale ani tady není přísnost tak razantní. Pokud vysoce postavený úředník chce od firmy za přidělení státní zakázky příspěvek na kampaň strany, jejímž je členem, nevadí to zhruba pětině lidí. Zhruba stejnému podílu občanů se neprotiví, když poslanec hlasuje pro zákon, jenž výrazně zvýhodní f irmu, která dává dary jeho politické straně, nebo když stavební firma ucházející se o státní zakázku nabídne rozhodujícímu ministerskému úředníkovi, že mu se slevou postaví rodinný dům. Třetina Čechů se nepohorší, když majitel obchodu nabídne značnou slevu starostovi, když na oplátku prosadí nižší nájem pro jeho obchod a pro čtvrtinu českých občanů zase neznamená problém, když politik brzy po ukončení své politické kariéry získá místo u firmy, pro kterou hlasoval v soutěži o veřejnou zakázku. Taková tolerance ovšem není samo sebou. Víme, že tři čtvrtiny občanů nikdy neuplácejí, alespoň dle jejich vlastní-

ho vyjádření. Je snad tolerance zakořeněna v národní mentalitě, i když se zrovna týká zločinné aktivity?

KDO NEKRADE, OKRÁDÁ RODINU Tímto sloganem se vyjadřovala podstata vztahu občanů ke „společnému majetku“ za reálného socialismu. To, co by se zdálo být tolerantní mentalitou, je spíše důraz na soukromý prospěch a tendence chápat ty, kdo v jeho zájmu jednají také. Dokud něčí jednání neškodí přímo soukromým zájmům někoho dalšího, nevadí to. Akt korupce většinou nemá hmatatelné důsledky pro nikoho dalšího než přímé účastníky, a také proto je respekt k normám korupčního jednání podle výzkumu GfK v Čechách značný. Cynický socialistický slogan se dá v současné době inovovat takto: Ten, kdo může, ale nebere úplatky, jen zbytečně škodí sobě i své rodině. S takovým tvrzením souhlasí pětina Čechů. O ostatních spoluobčanech si rovněž neděláme iluze. Více než polovina dotázaných se domnívá, že „každý je úplatný“ a že „závisí na výši úplatku“. Dojem, že je korupce do značné míry brána jako normální, podtrhuje souhlas dvou pětin Čechů s postojem, dle kterého by se člověk neměl bát dát úplatek, když „nezbývá jiná možnost“. Protože lid český je korupci relativně nakloněn a má pro ni určité pochopení, rád nad jejími projevy přivře oči. Pouze pětina dotázaných by korupční jednání ohlásila, zatímco 60 procent občanů by si to raději nechalo pro sebe či řeklo jen v okruhu své rodiny a známých. Jako vcelku logicky se pak jeví značný souhlas s tím, že „proti korupci nemá smysl bojovat, protože tady vždy byla a bude“. Více než třetina Čechů se s tímto pesimistickým výrokem ztotožňuje. A kdože má větší tendenci uplácet? To, že někdy dávají úplatky, přiznalo ve výzkumu 21 procent Čechů. Nejčastěji se jedná o lidi vysokoškolsky vzdělané, ve věku 45-59 let, s nadprůměrnými příjmy, soukromé podnikatele či osoby se svobodným zaměstnáním, kteří bydlí v Praze. Buďto mají právě tito lidé větší sklony k uplácení, anebo jen větší tendenci než ostatní to přiznat. Celkově se ale zdánlivě pesimistický obraz vztahu občanů ke korupci dá převrátit, aby vyzněl s nadějí do budoucna: I když jsme vůči korupci poměrně shovívaví a vnímáme ji na každém kroku, sami se jí příliš nedopouštíme. Pokud v tom ale tazatelům lžeme, je na tom stále něco optimistického. Znamená to jasné vědomí, že uplácení a braní úplatků normální není a je třeba se za to stydět. A raději o tom TENTO PROJEKT JE tedySPOLUFINANCOVÁN nemluvit. EVROPSKÝM SOCIÁLNÍM FONDEM EU A STÁTNÍM Zadávání veřejných ROZPOýTEM ýESKÉzakázek (Public Procurement) může být účinným nástrojem pro potírání korupce. REPUBLIKY Více o projektu na: www.public-procurement.cz

TENTO PROJEKT JE SPOLUFINANCOVÁN EVROPSKÝM SOCIÁLNÍM FONDEM EU A STÁTNÍM ROZPOýTEM ýESKÉ REPUBLIKY


Autor: Vít Poláček

dějiny uplácení

Výzva proroka Izajáše, kterou si můžeme přečíst v Bibli a která zní: „Dopomozte k právu sirotkovi, ujímejte se pře vdovy!“ by se dala vykládat také jako: „Spravedlnost i těm, kteří si nezaplatí.“ To vypovídá nejen o zdroji příjmů soudců v tehdejším Izraeli, ale také o tom, že již tenkrát mhouřila spravedlnost oslněná zlatem úplatků obě oči. jeviště, které máme dnes osvícené kronikami a legendami. Že by se například Kosmas ve svém spise věnoval nějakému úplatkářství? Asi i on sám by to považoval za informaci pod úroveň svého vyššího slohu.

A my se tu sejdeme už o hodinu dříve…

Izák, který uplatil svého hladového bratra v starozákonním příběhu čočovicí, vyšel ze svého příběhu vcelku dobře, i když bez problémů to nebylo. Jidáš, který se nechal za mrzký peníz uplatit, aby zradil svého mistra, se nakonec s výčitkami oběsil. Uplácení bylo běžnou praxí v Byzanci, promítalo se do politiky kardinála Richelieu a praktikovaly jej i tajné služby za studené války… Jak mohlo takové uplácení vypadat, popisuje satirická skladba O konšeléch nevěrných vyobrazená v rámečku a datovaná do doby vlády Karla IV. (tedy do doby, která vedle První republiky patří k tradičně nejvíce idealizovaným dobám našich dějin). V oblíbené středověké formě dialogu tu vystupují zkorumpovaný konšel a chudák žádající o pomoc. Když konšel zjistí, že z tohoto muže žádný zisk (úplatek) nekouká, raději se vymluví na jiné starosti. Úplatnosti papežských úředníků se vysmívali francouzští studenti v 11. století ve své parodii, kterou trefně nazvali Evangelium podle sv. Peníze. Do úst úředníkům ještě vložili jinou evangelní větu. Když tedy chudáci odmítají přinést patřičný obnos, uslyší: „Ven do temnot, kde bude pláč a skřípění zubů.“ Samozřejmě se tak jako dnes tato činnost odehrávala mimo hlavní

To raný novověk a renesanční doba už byla v tomto ohledu zlomyslnější, a tak máme o takovém počínání víc zpráv. Bez úplatků se neobešla ani volba španělského krále Karla V. římským císařem v roce 1519. Zatímco markrabě Jiří Zbožný z rodu Hohenzollernů vyjednával a přesvědčoval kurfiřty (tedy volitele) diplomaticky, jeho finančník a podnikatel Jakub Fugger z Augšpurku je přesvědčoval cinkotem peněz. Na své si pak přišli všichni tři: Fugger ovládl důležitou část obchodu s Uhry, Karel měl římskou korunu a Jiří získal od Karla roční příjem tří tisíc zlatých. V našich krajích se také můžeme podívat na neslavný konec jedné úplatkářské aféry na dvoře Rudolfa II., kterou ve své studii Věk urozených uvádí kolektiv pod vedením Václava Bůžka. V roce 1605 totiž rytíři na zasedání českého

zemského sněmu vyloučili ze svých řad bývalého osobního komorníka samotného císaře Jeronýma Makovského z Makové, což nebyla až tak obvyklá praxe. Důvodů pro tento krok bylo víc: Makovský údajně urazil císařský majestát tím, že si dovolil naléhat na panovníka, aby mu opatřil výhodné místo. Dále byl obviněn právě z braní úplatků a zaměstnávání mrtvých duší. K tomu všemu se ještě přidalo jeho zpupné chování, ale také fakt, že v jednom ze svých domů v Praze provozoval nevěstinec. Makovského postavení bylo výhodné a on jej dokázal obratně využít. Mezi jeho pravomoci patřila i kontrola všech nákupů samotného panovníka, ke kterému navíc střežil přístup a rozhodoval i o jeho audiencích. Z toho plynuly nemalé peníze, protože nejeden z tehdejších šlechticů byl ochoten za urychlení svého slyšení nebo za drobnou přímluvu naplnit Makovského kapsu zlatem. Jak ovšem Makovský dopadl? Z vězení byl propuštěn jako starý a zlomený muž až po téměř dvaceti letech a navíc přišel o šlechtický titul. Podobně dopadl jeho nástupce Filip Lang z Langenfelsu, který ještě metody svého předchůdce zdokonalil o důkladnou znalost císařovy pověrčivosti a tu neváhal využít.Pokud bychom se podívali na definici Slovníku spisovného jazyka


specializovaní výběrčí daní. To proto, že i když byli pro své živitele naprosto nenahraditelní, zůstávali zároveň v podezření, že obírají svého pána, který tím, že jim přenechal tuto práci, občas ztrácel přehled o svých penězích nebo jej neměl alespoň tak detailní. Naopak plátci daně je pomlouvali a obviňovali, protože je považovali za hamižné, nelidské bestie, které s daným datem jim a jejich rodinám přicházejí vysávat krev. Nařčení, které se těžko vyvracelo, ulpělo na obviněném a nezřídka znamenalo konec jeho kariéry. Ostatně tato praxe je stále živá i na naší politické scéně…

Úplatek a záchrana života

českého, která definuje úplatek jako „peněžitý nebo jiný dar k podplácení někoho,“ našli bychom na dvoře Rudolfa II. i jiný neméně zajímavý případ. Rychlé povýšení pana Kašpara Ruckého, dalšího z řady komorníků Rudolfa II., bylo podivné už ve své době. Ten jako dar k podplácení císaře za účelem získání komornické funkce použil vlastní manželku, pro kterou měl jistou dobu císař slabost. Na rozdíl od svých předchůdců se ovšem vyhnul politickým přím. Ale vězení po smrti Rudolfa II. stejně neunikl… K uzavření exkurze o novověkém úplatkářství se nabízí jeden neevropský příklad. Celkem bezproblémové soužití nizozemských kolonistů s Indiány na ostrově Manhattan po roce 1621 narušovaly jen tři prohřešky: prodej alkoholu a zbraní domorodcům, problémy s vymáháním dluhů a uplácení Indiánů. Podle pravidel obchodu měli v sezóně Indiáni s nákladem kůží procházet ulicemi osady a sami se rozhodnout, komu a za kolik bobří kůže prodají. Obchodníci ve snaze zajistit si lepší cenu posílali své agenty do lesů za Indiány, upláceli je a proti pravidlu domlouvali obchod dopředu.

Nařčení z úplatkářství I nařčení z úplatkářství mělo v historii své zajímavé souvislosti. Podobně jako dnes sloužilo i od středověku k likvidaci politického protivníka, možná i proto, že se takové podezření velmi těžko vyvrací. Tak když se chystalo odstoupení papeže Jana XXIII. na Kostnickém koncilu, jedna z pomluv, které jeho protivníci pustili do oběhu se týkala právě tohoto prohřešku. V kombinaci z obviněním z vraždy, pirátství nebo smilství se ovšem jednalo o zjevnou maličkost. Nejčastěji takové nařčení ovšem potkávalo od 17. století novou profesi – finančníky pověřené správou šlechtického, státního majetku a zejména pak poddruh této profese, jímž byli

Největší koncentrace uplácení na metr čtvereční v dějinách se pravděpodobně vyskytla v koncentračním táboře Osvětim. Vězňové se upláceli mezi sebou jídlem, nakradenými cennostmi a jinými výhodami. Rudolf Vrba ve své knize Utekl jsem z Osvětimi vzpomínal na jistého rakouského vězně známého pod přezdívkou Marmeladen Franz, který velel vězňům starajícím se o zásobování. Řadě vlivných lidí v táboře dodával potraviny navíc, což mu později zachránilo život. Při kontrole totiž bylo objeveno, že věnoval krabici marmelád hladovějícím ženám, které viděl za jedním z plotů. Byl v zimě odsouzen do korekce, a to bez bot, tak jak to bylo zvykem. Jeho „klienti“ mu ovšem oplatili dodávku potravin a přinesli mu tam obuv, takže Franz několikaletý pobyt v Osvětimi přežil. Bez předchozích úplatků by ale pravděpodobně neměl vůbec šanci. Uplácelo se, uplácí se a asi se i uplácet bude. Z dějin je ovšem známý případ, při jehož čtení běhá mráz po zádech a vzhledem ke kterému se všechny předchozí příklady zdají víceméně humorné. Je-li totiž uplácen jedinec, nemívá to zdaleka takové dopady, jako je-li uplácen kolektiv. Hitler Němce doslova uplatil stav-

O konšeléch nevěrných Konšelé, račte slyšěti a mně v tom za zlé nejmieti: jmáte na sobě zlú vadu, křivým dáváš dobrú radu. Pohřiechu v tom mnoho blúdie, že pravé křivelně súdie. Přída chudý člověk k ňemu i bude tak řéci jemu: „Dobrý druže, tebeť proši, učiň za své matky duši, pomoz mi mé viny zbýti, chcuť tvój modlitevník býti, by tě milý buoh uzdravil i tě všěch tvých hřiechóv zbavil.“ Konšel sě nic nepotiežě, inhed jeho sám otieže řka: „Móž-li co za mój trud býti, snadť bych pomohl toho zbýti.“ Tento chudý, tu řěč slyšě, stane přěd ním, srdcem vzdyšě řka: „Buoh vie, nejmámť co dáti, pro buoh rač mi pomáhati.“ Když konšel uslyší, co jest, v ten čas nalezne sobě tu lest řka: „Súsěde, praviť tobě, teprv sem vzpomanul sobě: jmámť býti zajtra na rocě prošeno mne i mého otcě. Tu jmám při vésti ku právu: súsěd súsědu ukradl krávu. Popros někoho jiného a tě přěslyší nevinného...“ (Rukopis královehradecký, okolo 1370)

bami dálnic, spořením na nový Volkswagen a materiálním zajištěním. Čteme-li dál Vrbovy vzpomínky z Osvětimi, zjistíme, že patrně celá mašinérie holocaustu běžela kvůli podobnému uplácení. Šest milionů lidí bylo totiž zabito pod záminkou rasové teorie, ale ve skutečnosti šlo spíše o zlato, které si pohlaváři ukládali do bank. A jako vedlejší produkt zůstalo šest miliónů párů bot, oblečení, hraček, kočárků a jiných věcí, které byly v bombardovaném Německu nedostatkové a které dokázaly déle udržet iluzi, že je vše, jak má být. V polovině dvacátého století tak úplatek – jinak nepříjemný nešvar všech dob předchozích – nabyl obludné velikosti… TENTOstuduje PROJEKT kulturní JE Autor historii a scenáristiku. SPOLUFINANCOVÁN EVROPSKÝM SOCIÁLNÍM FONDEM EU A STÁTNÍM Zadávání veřejných ROZPOýTEM ýESKÉzakázek (Public Procurement) může být účinným nástrojem pro potírání korupce. REPUBLIKY Více o projektu na: www.public-procurement.cz



ilustrace: lída švihlíková

Autor: David Ondráčka

Korupce je selhání systému Většina lidí se shodne na tom, že korupce je v české společnosti rozšířená a velmi tolerovaná. Mnohem menší shoda panuje v tom, co všechno lze ještě za korupci považovat a co už ne. A ještě méně lidí vám shodně odpoví na otázku, zda jsme do korupčních jednání nuceni systémem („Chtěli po mě úplatek a nezbylo mi, než ho dát...“), nebo zda spíše sami vyhledáme potřebné známosti či nepatrné skulinky v pravidlech s cílem získat výhodu oproti ostatním. Nemyslím si, že je mnoho lidí, kterým by působilo potěšení dávat úplatky. Pro drtivou většinu občanů je to naopak spojeno s pocitem jisté nepatřičnosti a trapnosti. Neefektivně nastavený systém tomu v některých situacích přesto nahrává. Pokud dnes chtějí lidé dostat určité služby v odpovídající kvalitě a rozumném čase, jsou častokrát nuceni vybírat ze dvou špatných možností. Je povinností každé vlády aktivně a systematicky pečovat o to, aby se obyvatelé do takovýchto situací dostávali co možná nejméně. Na dvou modelových případech chci stručně uká-

10

zat, jak reálně korupce v Čechách funguje a jaké jsou motivace jednotlivých aktérů. Pokusím se rovněž naznačit, co lze v dané věci dělat.

KAMARÁD STAROSTA ANEB STAVEBNÍ ŘÍZENÍ Stavební řízení se týká každého, kdo něco staví nebo se stavět chystá. Tato agenda spadá do tzv. přenesené působnosti státní správy, kterou svěřil stát obcím. Je spojená s náročnou právní procedurou a vyžaduje velké množství dokladů. Volení komunální politici oficiálně nemají

žádné pravomoci do této agendy zasahovat a udělení stavebního povolení ovlivnit. Přesto to lidé v mnoha případech nevědí a chtějí mít vše vyřízeno rychle, hladce a protekčně. Ještě než podají samotnou žádost, jdou mnohdy nejprve na radnici, aby tam tzv. „sondovali situaci“. Velmi často osobně žádají starostu nebo některého z radních (které přece volili), aby na jejich záležitost dohlédli a pomohli jim povolení hladce zařídit. Zejména v menších městech je to umocněno tím, že se mezi sebou obvykle dobře znají, hrají spolu fotbal nebo chodí na pivo. Taková


návštěva vypadá zprvu zcela nevinně. Až na závěr se „soused sousedovi“ mezi řečí zmíní o trápení se stavbou a složitou administrativou. Politika tím přitom dostává pod dvojí tlak – buď jej odmítne, a tím možná ztratí kamaráda a voliče, anebo se pokusí vyhovět, ale tím překračuje své pravomoci a uchyluje se de facto ke korupčnímu jednání. Velmi pravděpodobně se rychle roznese pověst, že takové „služby“ starosta „umí“, a není pak zpravidla ani daleko k legendě (pravdivé či nepravdivé), kolik za to bere. Starosta má své neformální páky, jak na dotyčného úředníka zatlačit a jeho rozhodnutí ovlivnit. Může to udělat zejména přes tajemníka obce (ředitele úřadu), který přímo rozhoduje o pracovním osudu (odměnách, zařazení, povyšování) daného úředníka stavebního odboru a je vůči němu v přímém nadřízeném postavení. Nedostatečné zábrany vlivu politika na výkon státní správy prostě vytvářejí pokušení toho zneužít.

PŘÍLIŠ SILNÍ POLITICI Občan obvykle staví jednou za život, ale podnikatele ve stavebnictví, kteří potřebují získávat stavební povolení pravidelně, hlavně zajímá, kdo reálně rozhoduje a za kým jít. V případě, že usilují o veřejnou zakázku, zajímá je to o to víc. Na mnohých radnicích je systém dotažen k dokonalosti: mezi radními je vybrán člověk na černou práci, který určuje pravidla. Podnikatelé se velmi rychle doví, jak takového člověka najít a jak na něj směřovat potenciální úplatky. Neplatí to naštěstí zdaleka na všech radnicích, ale bohužel je to docela obvyklé. Obdobně to může fungovat i na jiných odborech – třeba při schvalování kácení stromů. Pokud pan starosta má zájem některé stromy vykácet, většinou to prosadí i přes nesouhlas úředníka daného odboru. Politik je v mnohem silnějším postavení, byť není jeho přímým nadřízeným. Může mu totiž způsobit velké pracovní problémy, které mohou skončit i vyhazovem, pokud úředník potřebné povolení nevydá. Zejména v menších městech, kde by úředník obdobnou práci nesehnal, může být takovýto nátlak velmi účinný. Nakonec mu často zbývá jen dvojí: buď se nechá donutit k něčemu, co udělat nechce (a v podstatě se tak nechá „uplatit“ tím, že si uchová zaměstnání), nebo se i přes malou šanci na vítězství rozhodne s politikem bojovat. To jsou nelehká dilemata, kterým musí mnozí lidé čelit. Tento stav se přitom dá řešit důslednou protikorupční strategií – zjednodušit agendy, odbourat nadbytečnou administrativu, využívat internet a hlavně jasně vymezit roli politiků a roli úředníků.

NEDŮSTOJNÁ CIZINECKÁ POLICIE Ani druhý modelový případ není příliš povzbudivý. Cizinec z jakékoli země se u nás musí při dlouhodobém pobytu registrovat na cizinecké policii, což je spojeno s velmi ponižujícím zážitkem. Kvůli nefunkčnímu registračnímu systému, nevyhovují-

cím prostorám a nevstřícným úředníkům se kolem této administrativní procedury vytváří dokonalá korupční situace. Spočívá v tom, že cizinec musí od brzkého rána (mnohdy přes celou noc) čekat před budovou cizinecké policie, aby se na něj dostala řada. Systém registrace tu již sice funguje stejně jako v bankách, ale velkou změnu to nepřineslo: pořadové lístečky tu dopředu skupují překupníci (patrně domluvení s úředníky) a poté je prodávají vybraným čekajícím cizincům. Již za samotný vstup do budovy se tak vlastně platí státem tolerovaný úplatek. Když už se nešťastnému cizinci podaří dostat dovnitř, čeká jej nekomunikativní a zásadně pouze česky mluvící úředník, od nějž žádné informace o potřebných dokladech nedostane. Za každý drobný formální nedostatek mu hrozí, že bude poslán zpět a druhý den bude muset začít celou bolestnou proceduru nanovo. Mnozí to nevydrží a pokusí se úředníka uplatit – to je přirozená a lidsky pochopitelná reakce na nesmyslně nastavený systém. Zároveň ale riskují, že budou při předávání úplatku chyceni a vyhoštěni ze země, což je pro mnohé z nich doslova existenční hrozba. Pro cizince (zejména z vyspělých zemí) je tato zkušenost většinou šokem, který ovlivní jejich vnímání celé země. Obdobnému jednání se navíc nevyhnou ani ve své zemi, když žádají o česká víza. Informace o tom, kolik se na některých našich ambasádách platí za pouhý vstup na konzulární oddělení, jsou veřejným tajemstvím. Jestliže jsme si pro nadcházející předsednictví EU zvolili heslo „Evropa bez bariér“, ale naprosto nepotřebné bariéry přitom stále stavíme u nás doma, působí to v nejlepším případě úsměvně. Na letitý problém s cizineckou policí přitom řešení existuje a není nijak náročné. Stačí posílit zaměstnance externími spolupracovníky, kteří mluví alespoň základní angličtinou nebo ruštinou, vybavit kanceláře jednoduchými cizojazyčnými pokyny o potřebných dokladech a dokumentech, tyto informace umístit na internet a důsledně zakročit proti překupníkům s pořadníky. Takovou změnu může vedení policie udělat během pár týdnů a projeví se rychle.

INSTITUCIONALIZOVANÁ KORUPCE Zmíněné situace popisovaly korupci při vyřizování úředních agend. V některých oborech však korupce a způsoby, jak ji provádět elegantně a v podstatě bez rizika odhalení, dostávají naprosto institucionalizovanou podobu. Mezi advokátními kancelářemi svého času například kolovaly „ceníky“ za jednotlivé typy služeb u policie – vedle taxy za únik informace ze spisu či za zastavení trestního řízení obsahovaly dokonce i částku, za níž si lze objednat nedůvodné zahájení vyšetřování (třeba svého obchodního partnera). Částky se pohybovaly od desetitisíců až po statisíce u náročnějších úkonů. To byl způsob privatizace policie, o kterém se nezdálo ani těm největším liberálům. Věřme, že tato (ne tak nedávná) doba je už za námi a policii se dá znovu věřit.

Ve zdravotnictví zase některé farmaceutické firmy zpracovávají pro své dealery naprosto podrobné návody, jak motivovat (rozuměj uplácet) jednotlivé lékaře, aby používali jimi vyráběné léky. Na těchto návodech pracují týmy psychologů, kteří vymýšlejí rozličné strategie závislé na osobnostním typu jednotlivých lékařů. Na někoho platí drobné dárky, na někoho zájezdy s rodinou do exotických zemí (spojené s vědeckými kongresy), na jiného finanční hotovost. Toto je naprosto promyšlený způsob obchodu, který je na korupci přímo postavený. Mezi podnikateli zatím převládá velmi pokrytecký přístup. Nedávné průzkumy ukázaly, že stále rozdělují korupci na dobrou a špatnou. Dobrá je ta, která zajišťuje firmě zakázky a měla by být tolerována nebo dokonce lehce podporována („Tak to prostě chodí a dělají to všichni...“). Špatná korupce naproti tomu ohrožuje firmu a snižuje zisky. Třeba když se dohodne obchodní zástupce s dodavatelem na provizi do své kapsy. V tom jsou pak manažeři nekompromisní a žádají exemplární postihy a vyvození osobní odpovědnosti. O čem takové postoje vypovídají, nechť posoudí každý sám.

CO ZMĚNIT Korupce se v průběhu času mění a získává nové formy, na něž je nutné účinně reagovat. Mnohá jednání jsou “jen“ nemorální a nelze je postihnout trestně. S korupcí se sice dá žít, ale je to nevýhodné a pro většinu lidí nedůstojné. Korupce totiž ničí rovné příležitosti a vede k rostoucímu pocitu nespravedlnosti. Když tento pocit překročí určitou mez, lidé se stahují do sebe, přestanou se zajímat o věci veřejné a demokracie uvadá. A bez aktivní demokracie se kvalita života většiny lidí sníží. Češi se svou pověstnou skepsí mají tendenci považovat korupci za nezměnitelnou. Přesto se s korupcí bojovat dá a je nutné měnit dojem beztrestnosti, který u nás zatím panuje. Transparency International může občany aktivizovat, poskytovat jim právní rady nebo i zasahovat do těch největších případů, ale je to záležitost celé společnosti. Kromě vlády, policie a justice se musí zapojit také podnikatelé. Musí mezi nimi začít fungovat přirozená „stavovská“ samoregulace – kdo se nechová podle pravidel, nemá mít v dobré společnosti nadále místo. Autor je ředitelem Transparency International – Česká republika

TENTO PROJEKT JE SPOLUFINANCOVÁN EVROPSKÝM SOCIÁLNÍM FONDEM EU A STÁTNÍM Zadávání veřejných ROZPOýTEM ýESKÉzakázek (Public Procurement) může být účinným nástrojem pro potírání korupce. REPUBLIKY Více o projektu na: www.public-procurement.cz


11


Autorka: Petruška Šustrová

1945 Postupim a vyhnání Němců Pětadvacátého května 1945 se na Labi sešli vojáci amerických a sovětských armád, 30. dubna spáchal sebevraždu Adolf Hitler A 7. května byl v Remeši podepsán dokument o kapitulaci, který ukládal všem německým jednotkám, aby do 8. května do jedenácti hodin večer přestaly bojovat. Britský premiér Winston Churchill a americký prezident Harry Truman vyhlásili 8. květen za Den vítězství. Stalinovi se to však nezamlouvalo, dokument z Remeše byl podle něj „předběžný“. Proto přišla 8. května před půlnocí jiná německá delegace do hlavního stanu sovětských vojsk v berlínském Karlshorstu. V té době bylo vzhledem k rozdílnosti času v Moskvě už 9. května. A tak se v sovětském bloku desítky let za datum konce války označoval 9. květen. Na Dálném východě však pokračovala válka s Japonskem, a ta byla mimo jiné příčinou značné americké vstřícnosti k sovětským požadavkům. USA totiž chtěly, aby jim SSSR pomohl při konečném vítězství nad Japonskem. Nakonec to zvládli sami: 6. srpna byla svržena atomová bomba na Hirošimu, 8. května Sovětský svaz vyhlásil válku Japonsku a vpadl do Mandžuska a na Sachalin. Poté, 9. srpna, dopadla atomová bomba na japonské Nagasaki. Historici se dosud přou, zda císaře Hirohita přiměly ke kapitulaci atomové bomby, předchozí kobercové nálety zápalnými bombami na japonská města (většinou dřevěná, takže nálety rozpoutaly skutečné peklo), anebo hrozící sovětský vpád. V každém případě však japonský císař 15. srpna v rozhlasovém projevu vyzval své poddané, aby „snesli nesnesitelné“ a připravili se na celkovou kapitulaci. Ta byla podepsána 2. září na palubě americké bitevní lodi Missouri v Tokijském zálivu.

Od 17. 7. do 2. 8. 1945 se v Postupimi v sousedství Berlína konala konference protihitlerovské koalice, tedy dosavadních spojenců a vítězů války, příhodně nazvaná „Terminal“.

červencové porážce ve volbách už na scéně nebyli dva z „velké trojky“. Třetí, Josif Stalin, se zdál mocnější než kdykoli jindy. V kýčovité nádheře zámečku Cäcilienhof (postaveném v roce 1913 pro německého korunního prince) padla hezká slova o „pěti D“ – demilitarizaci, denacifikaci, de-industrializaci, decentralizaci a demokracii. Neudělalo se nic s Polskem, jehož hranice byly překresleny hroty bajonetů a kde probíhaly krvavé čistky nekomunistických živlů, ani s osudy dalších zemí střední a východní Evropy, kde Rudá armáda prosazovala Stalinovu vůli podobně. Frederick Taylor, Berlínská zeď

Město bylo vyzdobeno velkými plakáty Stalina, Marxe, Engelse, Lenina a dalších velikánů socialismu. V takovém prostředí se Truman, Churchill a Stalin sešli, aby rozhodli o konečné podobě poválečné Evropy. Po několikadenním jednání Churchilla britské volby odvolaly z funkce a nahradil ho nový premiér, labourista Clement Attlee. Po Rooseveltově smrti v dubnu a Churchillově

Hlavním tématem konference byly podmínky kapitulace Japonska; ve střední Evropě míváme sklon pohlížet na válku v Pacifiku jako na něco, co se nás netýkalo, ale musíme mít na zřeteli, že pro USA bylo Tichomoří hlavním bojištěm, kde bojovali i britští vojáci. Právě proto to byla světová válka; a nepochybně by její výsledek byl bez vstupu USA na evropská bojiště jiný.

Mírová konference

12

„Velká trojka“ na konferenci v Postupimi. Zleva C. Attlee, H. Truman a J. V. Stalin Britský historik Norman Davies dokazuje, že SSSR by byl nakonec nacisty porazil stejně, ale jak by vypadala poválečné Evropa, to je velká neznámá. A toto píše Davies v knize Evropa ve válce o Postupimské konferenci: Většina času byla věnována jiným záležitostem [než kapitulaci Japonska], k nimž patřily i budoucí vláda a západní hranice Polska... Britská delegace zjistila při studiu map linie Odry a Nisy, kde měla vést polská západní hranice, že existují dvě řeky jménem Nisa, a že Stalin naléhal na tu západnější. Churchill prohlásil, že Breslau (dnešní Vratislav) – kde v roce 1906 navštívil císařské manévry – připadne Polsku „jen přes mou mrtvolu“. Poté však odjel a Američané a Sověti si to uspořádali po svém. Nakonec rozhodli, že německé menšiny v Polsku, Maďarsku, Rumunsku a Československu mají být deportovány celé. Bylo to drastické opatření, které se týkalo asi 16 milionů lidí – ovšem značná část z nich uprchla už před postupimskou dohodou, když


miliony německých civilistů i vojáků prchaly před postupující Rudou armádou. Ani „odsun“ sám nebyl prováděn „humánně“, jak nařizovala dohoda z Postupimi. Spousty mužů, ale hlavně žen, dětí a starců, byly naloženy do uzavřených dobytčích vagonů bez jídla, vody či jakýchkoli hygienických zařízení. Nemocní a staří lidé i na poměrně krátké trase do Německa umírali.

„Odsun“ Vyhnání Němců, které v komunistickém slovníku soustavně bylo a dosud bývá nazýváno „odsun“, však předcházely perzekuce tak kruté, že se o nich desítky let raději mlčelo. Nařízení československé vlády z 5. května 1945, dekret prezidenta republiky z 19. května téhož roku a další normy označily Němce, Maďary a lidi podezřelé ze zrady a kolaborace za „státně nespolehlivé“, což vytvořilo podmínky pro zatýkání a internování celých skupin osob, pro vyhánění Němců, zabavování jejich majetku a další akce od přímého výkonu „revoluční spravedlnosti“ až po nejrůznější administrativně policejní omezení a šikany... Zákon č. 115 z 8. května 1946 stanovil, že jednání v době od 30. 9. 1938 do 28. 10. 1945, jehož cílem bylo „přispět k boji o znovunabytí svobody Čechů a Slováků nebo které směřovalo k spravedlivé odplatě za činy okupantů nebo jejich pomahačů, není bezprávné ani tehdy, bylo-li by jinak podle platných předpisů trestné.“ Tomáš Staněk, Perzekuce 1945 Citovaná kniha historika Tomáše Staňka obsahuje líčení, která mohou otřást i otrlými čtenáři... Pouhé srovnání dat nám říká, že vyhnání Němců z Československa postupimská konference nenařídila a že krutá pomsta na Němcích byla beztrestná i v době, kdy už v Evropě dlouhé týdny vládl mír. A Staněk smutně konstatuje:

Vyhnání Němců z Čech neboli „odsun“ Flagrantní porušování práva a elementárních humánních zásad v poválečném období nesporně svým dílem přispělo k tomu, že se česká společnost v podmínkách tzv. lidové demokracie stala po politické, právní i psychologické stránce méně odolnou vůči postupné komunizaci země. Úloha obecnějších mezinárodních i vnitropolitických faktorů byla z hlediska vyústění tohoto vývoje jistě závažnější, ale skutečnost, že zlo páchané pod rouškou jinak opodstatněných požadavků potrestat nacisty a lidi odpovědné za utrpení z doby okupace nebylo jasně, jednoznačně pojmenováno a odčiněno, nelze v této souvislosti podceňovat ani zamlčovat.

Pražské povstání Konec války v protektorátu Böhmen un Mähren, jímž tehdy české země byly, má však i světlejší stránky, svědčící o odvaze, statečnosti a odhodlání. Dne 5. května vydala Česká národní rada provolání: Vytrváme a zvítězíme! Lide český! Česká národní rada jako představitelka revolučního hnutí českého lidu a jako zmocněnec vlády Československé republiky v Košicích se ujímá dnešním dnem moci vládní a výkonné na území Čech, Moravy a Slezska.

Výbuch atomové bomby v Nagasaki

Česká národní rada byl koordinační orgán českého odboje a vznikla vlastně až v předvečer povstání. V jejím čele stál profesor Albert Pražák, ale za faktickou výkonnou hlavu povstání můžeme považovat dva mladé dynamické lidi: jedním byl komunista Josef Smrkovský a druhým kapitán Jaromír Nechanský, velitel výsadku poslaného na jaře 1945 z Londýna. Tito dva fakticky vtiskli povstání tvář a stáli u hlavních rozhodnutí. Pražské povstání vzniklo spontánně – nevyvolali je komunisté, ani k němu nedala příkaz Česká národní rada, ani vojenský odboj. Kroky

České národní rady byly reakcí na masové hnutí, které začalo odstraňováním německých nápisů, útoky na německé policisty, německé vojáky a podobně. Česká národní rada neměla dlouhého trvání, 11. května of iciálně zanikla a předala moc košické vládě, která dorazila – symbolicky z východu – do Prahy. Stalo se to na nátlak Sovětů poté, co dovedla povstání k vítěznému konci. Uzavřela totiž s představiteli německé armády dohodu, že němečtí vojáci mohou volně odcházet do západního sektoru, a o nic jiného už Němcům v této fázi nešlo. Nedělali si iluze, že by se jim podařilo ubránit Čechy nebo Prahu před Sověty, chtěli se pouze přesunout do západního sektoru, protože věděli, že americký zajatecký tábor je lepší než sovětský gulag. Touto dohodou Česká národní rada připravila Rudou armádu o gloriolu vítězství nad zločinnou německou armádou v samotném centru Evropy, a tedy o triumfální zakončení druhé světové války na evropském kontinentě. A ještě pár slov historika Petra Koury o košické vládě: Program košické vlády měl v sobě už zakódovány určité nedemokratické prvky, ačkoli tehdejší optikou se to tak nejevilo. Bylo rozhodnuto, že v Československu vznikne jednotná politická organizace, která dostala název Národní fronta, v ní budou sdruženy čtyři strany v Čechách a čtyři strany na Slovensku, a vznik dalších předmnichovských stran bude zakázán. V první řadě při zákazu šlo o agrární stranu, tedy republikánskou stranu zemědělského a malorolnického lidu, která v roce 1935 v posledních volbách získala víc než milion hlasů. Cyklus Rok po roce je zpracován podle rozhlasového pořadu, který pod stejným názvem pro ČRo 6 připravují Petruška Šustrová a Petr Koura.

13


Autorka: Marcela Zoufalá

MINIBUSY DO NEBE

Někteří lidé věří, že na naší planetě existují místa, kde se samovolně a zdánlivě bez příčiny vytváří napětí. Ovzduší tu jakoby překypuje dávnými událostmi, které místu propůjčují odlesk věčnosti. Jedním z těchto míst, které se podle architektonické symboliky „středu“ nachází na ose světa – Axis Mundi – je právě Jeruzalém. Prolíná se tu prý Nebe, Země a Peklo... NOVÁ ČÍNSKÁ ZEĎ Přistáli jsme kolem páté ranní na jediném mezinárodním letišti v Izraeli, pojmenovaném po Davidu Ben Gurionovi, který na jaře roku 1948 vyhlásil ve středomořském Tel Avivu stát Izrael. Čekala nás vyčerpávající prohlídka a spousta osobních otázek. Prvním kolem rozhovorů jsme prošli už na pražské Ruzyni, kam se před letem do Izraele musíte dostavit s tří hodinovým předstihem. Důvodem je v Izraeli všudypřítomná hrozba teroristického útoku,

14

která se neblaze podepisuje i na cestovním ruchu. Konečně máme vše za sebou a neúspěšně se pokoušíme nacpat do téměř plného šerutu, což je místní specialita, minibus na způsob hromadného taxi, který vyjíždí vzápětí poté, co nastoupí osmý pasažér. Oproti klasickému autobusu představuje nižší riziko sebevražedného atentátu. Útoky ze strany Palestinců zesílily na přelomu tisíciletí po druhé intifádě, tedy palestinském povstání. To vypuklo mimo jiné v reakci na pro-

vokativní návštěvu Ariela Šarona, pozdějšího izraelského premiéra, na jeruzalémské Chrámové hoře. V současnosti naštěstí počet útoků stále klesá. Důvodem je zřejmě nejen stavba kontroverzní zdi ztěžující Palestincům vstup na izraelské území, ale také, jak jsme pocítili na vlastní kůži, intenzivní výzvědná a kontrolní činnost. Zeď nebo bezpečnostní bariéra, jak ji izraelské úřady raději nazývají, se staví od roku 2003 a zatím je hotová jen z poloviny. Až bude dokončena, měla by měřit přes sedm set


jednoho z obchodů našla kamarádka Straka blyštivý sedmiramenný svícen a po půl hodině smlouvání si ho pyšně odnáší i s dojmem, že je hrozně protřelá. Prodavač se shovívavě usmívá, loučí se s námi téměř dokonalou češtinou a na cestu nám dává bonbóny připomínající žužu. Prokličkujeme tržištěm a na konci jedné z ulic už na nás čeká další check-point, tedy kontrolní stanoviště. S nadšením se necháme prohledat a ocitáme se přímo tváří v tvář jedinému pozůstatku Druhého chrámu – Západní zdi, tedy Zdi nářků. Druhý chrám, později nazývaný Herodův, byl postaven na troskách svého předchůdce Prvního chrámu Šalamounova a v prvním století našeho letopočtu byl zničen Římany. Prakticky hned za Zdí nářků se nalézá po Mekce a Medíně třetí nejposvátnější místo islámu – úchvatný Skalní dóm, který svou zlatou kopulí vévodí starobylému Jeruzalému. Základy obou chrámů jsou zřejmě paradoxně právě pod tímto Dómem, na nějž jordánský král Husajn věnoval 80 kilogramů zlata. Chrámová hora, ve skutečnosti spíše skalisko, jménem Moria, je tak jakýmsi posvátným epicentrem všech tří abrahámovských náboženství: judaismu, křesťanství a islámu. Podle Starého zákona zde měl praotec Abrahám obětovat syna Izáka. Bůh ho však v poslední chvíli zadržel a nechal jej namísto Izáka obětovat berana. Muslimové zase věří, že z této hory vystoupil prorok Mohamed po žebříku skrz sedm nebí do boží blízkosti. Mohamed se sem prý přenesl z Mekky na hřbetě okřídleného oře Buráqa.

kilometrů a díky ní získají izraelští osadníci nárok na deset procent palestinského území na západním břehu Jordánu. Tenhle záměr ale izraelská vláda razantně popírá; cílem prý není vytvoření nových hranic země, nýbrž ochrana jejích obyvatel. Zpoza zdi se však ozývají hlasy tvrdící, že snížení počtu atentátů v Izraeli je především zásluhou palestinských předáků, včetně Hamásu, kteří je zakázali, aby podpořili obnovení mírových rozhovorů. Ať je pravda na jedné či druhé straně zdi, mohou se Izraelci ve své zemi cítit o poznání bezpečněji.

FAXY PRO ZEĎ NÁŘKŮ

JERUZALÉMSKÝ SYNDROM Nechávám přátele postupně propadat „jeruzalémskému syndromu“, kterému tu ročně podlehne až dvě stě návštěvníků, a sama se blouznivě vydávám hledat chrám Božího hrobu. Cestou do křesťanské čtvrti trochu bloudím, a tak zastavuji tři důstojně vyhlížející výrostky s jarmulkou na hlavě. Snažím se jim přiblížit cíl

NOČNÍ KLID VE STŘEDU SVĚTA Večer se v pronajatém pokoji západní části Jeruzaléma cpeme pochutinami přinesenými z jediného, široko daleko otevřeného arabského obchůdku. Je sabat a všude jinde mají zavřeno. Přemítáme v čem tkví zvláštní neuchopitelná atmosféra věčného města s tisícem synagog, mešit a kostelů, města, do kterého král David přinesl Archu úmluvy, kde Šalamoun napsal Píseň písní. Města, které je průsečíkem světů pozemských i mimozemských a které lidi nevědomky přitahuje možná proto, že ve „středu světa“ jste také nejblíže středu vlastní bytosti. Jak píše Mircea Eliade v Mýtu o věčném návratu: „Dosažení ‚středu‘ se rovná posvěcení, iniciaci; po existenci, která byla ještě včera profánní a iluzorní, následuje existence nová, reálná, trvalá a účinná.“ A to je možná právě to, čím Jeruzalém již věky věků příchozí uchvacuje: absolutní realitou – příslibem nesmrtelnosti.

foto: veronika hrdinová

Naší skupince se nakonec podařilo uchvátit další šerut a už si to uháníme k Jeruzalému, od kterého nás dělí pouhých 50 kilometrů. Je sice únor, ale město „míru“ nás v osmisetmetrové nadmořské výšce Judských hor vítá slunečným, skoro letním ránem. Máme z pekla štěstí – v tuhle roční dobu tu často dokonce sněží. Ze stanoviště šerutů v západní části moderního Jeruzaléma se vydáváme husím pochodem směrem ke Starému městu a po necelých dvaceti minutách už procházíme Jaffskou branou, která je jednou ze sedmi přístupových cest do historického města. Osmá, Zlatá brána je již po staletí zazděná. Židé věří, že právě touto branou vstoupí na konci věků Mesiáš, křesťané zase, že touto branou vešel o Květné neděli do města Ježíš. Starý Jeruzalém na miniaturní rozloze necelého čtverečního kilometru nabízí nepřeberné množství svatých míst, obtížených symbolickými významy, která si nárokují různá náboženství či jejich odnože. Nezřídka dochází k názorovým střetům ohledně příslušnosti některého posvátného místa a jeho právoplatných poručníků. Ve Starém městě najdete čtyři čtvrti. Největší z nich je muslimská, do které vstoupíte přímo Damašskou či Lví branou. Židovská čtvrť je přístupná Siónskou a Hnojnou branou a křesťanská či arménská čtvrť zase nejlépe Jaffskou branou, kterou jsme také vstoupili my. Snídáme ve venkovní kavárně arménské čtvrti s výhledem na Davidovu citadelu a čekáme až otevře blízká kancelář pro turisty. Pijeme šťávu z pomerančů, kterých jsou kolem hromady a připravujeme si papírky s přáními, abychom je mohli vsunout mezi kameny Zdi nářků. Tento zvyk se tu rozmohl natolik, že vrchní rabinát zřídil faxovou adresu pro ty, kteří nemohou sami do Jeruzaléma přicestovat a chtějí, aby jejich „psaníčko“ bylo přidáno mezi ostatní do škvír ve Zdi. Paní v informacích nám perfektní angličtinou radí, abychom si návštěvu Zdi nářků nenechali až na večer – je totiž pátek a se západem slunce začíná sabat, což znamená, že sem putují davy věřících. Pouštíme se tedy Davidovou ulicí a rázem se ocitáme na bazaaru, orientálním tržišti, které se zrovna probouzí a prodavači vyvěšují před obchůdky roztodivné hábity, koberce a šály. V útrobách

svého putování, leč marně. Tváří se nechápavě až znuděně. „Přece Golgota, tam co ukřižovali Ježíše Krista!“ zoufám si téměř. „Koho?!“ vyprskne jeden a už se smějí všichni: „Ježíše?! Toho neznám!“ utrousí a rychle odcházejí. No počkejte, až přijedete do Prahy! Zachrání mě skupinka amerických turistů. Spolehlivě mě nasměrují a tváří se šťastně. Ocitám se na střeše chrámu, která je devátým zastavením Ježíše na jeho Křížové cestě. O střechu se dělí egyptští koptští mniši se svými etiopskými kolegy. Vnitřek chrámu, kde se odehrálo posledních pět zastavení Křížové cesty, je dále rozdělen mezi katolickou, řeckou ortodoxní, arménskou a syrskou jakobitskou církev. Neutuchající spory šesti křesťanských vyznání donutily počátkem středověku sultána Saladina svěřit klíč od chrámu vážené muslimské rodině. Potomek této rodiny plní tuto službu dodnes.

Vstup do palestinského Betléma

15


Autor: Tomáš Bojar

Jak Attila řádil v Paříži Když architekt Kaplický představil svůj návrh Národní knihovny na Letné, ihned se vyhrnula řada kritiků varujících před neuváženými zásahy do stávající městské zástavby. Ukázalo se, že současná podoba historického centra je pro nezanedbatelnou část veřejnosti čímsi nedotknutelným. Naši předkové přitom vždy zdaleka tak přecitlivělí nebyli a ani bořit se příliš nerozpakovali. Ukázkovým příkladem je Paříž, jež za svůj dnešní vzhled vděčí baronu Haussmannovi. Ten uskutečnil patrně nejodvážnější městskou přestavbu v moderních dějinách – podstatnou část středověkého města srovnal se zemí a na jeho troskách zbudoval zcela novou metropoli.

Tak jako mnohdy jindy v dějinách, i na počátku tohoto monstrózního podniku stála docela všední, v zásadě nezajímavá událost: někdy v polovině 19. století navštívil francouzský císař Napoleon III. Londýn. Ihned ho velmi zaujaly místní rozlehlé parky, široké ulice plné obchodů i důmyslný kanalizační systém a usoudil, že něco podobného by prospělo i zaprášené, dusivé Paříži. Po státním převratu a nastolení císařství potřeboval upevnit svou moc a přestavbu města chápal jako srozumitelnou demonstraci své síly. „Podívejte, jak velkých věcí jsem schopen,“ chtěl vzkázat Francouzům. Do jeho strategických plánů zapadla rekonstrukce tím spíše, že po revoluci roku 1848 neúnosně vzrostla nezaměstnanost a každá nová pracovní příležitost byla vítaná.

ŽÁDNÉ KOSMETICKÉ ZMĚNY Napoleonovi III. nic nebránilo uvést své představy v život, potřeboval jen energického, administrativně zdatného člověka, který by mu s tím pomohl. Našel jej v baronu Haussmannovi. Georges-Eugčne Haussmann (1809-1891) byl vystudovaný právník a neo-

16

byčejně šikovný politik.Ve složitém předivu soudobých mocenských a ekonomických vztahů se vyznal jako málokdo a vždy postupoval velmi pragmaticky. Proto jej také Napoleon III. jmenoval prefektem departementu Seine, což mu v tradičně centralistických francouzských poměrech zaručovalo rozhodující vliv na celou Paříž a okolí. Traduje se, že při jedné z prvních schůzek zakreslil Napoleon do mapy bulváry, jež zamýšlel zbudovat, a k dalšímu počínání již Haussmannovi ponechal volnou ruku. Baron si od počátku počínal velmi důkladně a nejprve dal vypracovat novou, detailní mapu města. Pařížané se trochu divili, když napříč metropolí začaly růst vysoké dřevěné věže, ovšem po čase si na tyto provizorní triangulační body zvykli. Utěšovali se tím, že tam nebudou stát dlouho. Že totéž platí i pro jejich domy, dosud netušili. Vše důležité mělo teprve přijít. Jakmile byla mapa hotova, začal do ní Haussmann zanášet své představy o budoucí podobě města a brzy bylo jasné, že o kosmetické změny rozhodně nepůjde. Dosti výmluvné jsou v tomto ohledu statistické údaje, podle nichž bylo mezi

lety 1852 a 1872 v Paříži nakonec strženo dobrých dvacet tisíc domů, za což si Haussmann od místních obyvatel vysloužil přezdívku Attila. Nicméně přirovnání k hunskému nájezdníkovi nebylo úplně přiléhavé. Moderní „bič boží“ totiž nejen bořil, ale především také stavěl – vždyť v uvedeném časovém rozmezí v Paříži vyrostlo na čtyřicet tisíc nových budov.

„VE VEŘEJNÉM ZÁJMU“ Celá přestavba byla vedena přesvědčením, že vláda sice do ekonomiky zasahovat má, a to mnohdy i výrazně, ale že rozhodující iniciativa musí v konečné instanci patřit soukromým subjektům. Stát takto v první fázi „ve veřejném zájmu“ vyvlastnil původní pozemky a na nich stojící domy. Že se celé řadě Pařížanů Haussmannův plán pramálo zamlouval, přitom nehrálo roli – „veřejnému zájmu“ nikdo vzdorovat nemohl. Spíš musel být rád, že mu vůbec byla vyplacena náhrada. Zatímco jen málo městských částí (jednou ze vzácných výjimek je Marais) zůstalo netknutých, některé rozsáhlé čtvrti doslova lehly a znovu povstaly. Původní domy v nich byly zbourány


a na jejich místě postupně vznikly nové, někdy až třicet metrů široké ulice s vodovody a ostatními nezbytnými inženýrskými sítěmi, a také prostorná náměstí a parky. Základní urbanistický model vycházel z více různých historických předloh, ale žádné se nedržel doslovně. Hlavní uliční osy se šikovně křížily, okolo nich byly namísto původních hradeb vedeny dva okružní bulváry, takže přesun z jednoho místa na druhé byl o mnoho snazší než dříve. Když do Paříže dorazil cizí obchodník, nemusel se již městem složitě plahočit. Cestu z moderního nádraží na burzu či do tržnice zvládl hravě. A o to šlo v době překotně se rozvíjejícího kapitalismu především. Aby mohl Haussmann splácet obří půjčky, bez kterých by celý záměr nešlo uskutečnit, rychle rozprodal volné stavební parcely soukromým investorům. Ti na nich začali stavět nové (převážně obytné) budovy, ale naštěstí nijak živelně, nýbrž podle velmi přísných, svrchu

STARÁ A NOVÁ PAŘÍŽ

nařízených pravidel. Maximální povolená výška domu činila dvacet metrů, střecha měla být skosena v typickém úhlu pětačtyřiceti stupňů a v pátém patře měl být veden souvislý, nezdobený balkón. Odpor k přehnaným ornamentům byl pro celou přestavbu vůbec příznačný. Pařížští stavitelé v nich nespatřovali „pastýřskou selanku“ ani „promarněnou pracovní sílu“ jako později přední bojovník za čistotu architektury Adolf Loos, ale přesto se jich snažili vystříhat. Měli jednoduše strach, že daný typ ornamentu za čas vyjde z módy a jejich domy klesnou na ceně. Nebýt kupeckého myšlení, možná by pařížské budovy nepůsobily zdaleka tak čistým a harmonickým dojmem. Jeden z dalších předpisů navíc stanovil, že sousedící budovy musí mít podlaží ve stejné výšce, a že základní linie na jejich fasádách se musí shodovat.Vznikl tak kompaktní, sourodý blok, jemuž se mnozí dodnes obdivují. V domovním přízemí byla umístěna pestrá směsice obchodů a kaváren, lidé se spolu zastavovali na ulici a okolo mezitím svištěly kočáry a tramvaje. Tehdejší pařížské ulice rozhodně nebyly mrtvé.

Kdybyste se však v Paříži ocitli ještě před Haussmannovou přestavbou, váš dojem by byl zcela opačný. Viděli byste přelidněné, zapáchající město, jemuž chyběla veřejná zeleň, pitná voda i čerstvý vzduch (sám Haussmann se tu prý v dětství neustále dusil). Nepřekvapuje proto, že se tu snadno šířily nejrůznější epidemie a že tu například v roce 1832 cholera pozabíjela desítky tisíc lidí. Mocní a bohatí si sice dávali velmi záležet na okázalosti svých vlastních sídel, ale o veřejný prostor se mnoho nezajímali. Řada pařížských okrsků se ostatně po celá staletí téměř nezměnila. Třebaže tu Ludvík XIV. nechal zbudovat několik prostorných bulvárů, většina ulic byla stále úzkých a nedostatečně osvětlených. To vyhovovalo zejména revolucionářům, kteří v nich mohli snadno stavět své barikády, nicméně starou Paříž si pro její pestrý pouliční život zamilovala i řada dalších. Vyzdvihuje se zejména to, že lidé k sobě tehdy měli blízko a věděli jeden o druhém – v některých čtvrtích dokonce existovala společenství ne nepodobná těm vesnickým. Co na tom, že tu chyběly nemocnice, školy,

A mrtvé nejsou ani dnes. Přijedete-li sem poprvé, je vám brzy nápadné, že je tu na vše o něco více místa než jinde. Sedíte před kavárnou na bulváru, nad vámi šumí stromy a kolem vás se po chodníku valí dav lidí. Celá ulice je natolik široká, že k vám téměř v každou denní dobu doputuje slunce a auta vám nejezdí hned za zády. Veřejný prostor je dimenzován tak, aby v něm mohl žít i chronický klaustrofobik – ať jste kde jste, zpravidla vidíte daleko před sebe a necítíte se příliš sevřeni. Uliční síť má svůj jednoduchý, snadno zapamatovatelný řád, a máte-li alespoň špetku orientačního smyslu, nadlouho se v ní ztratit nemůžete. A co je patrně vůbec nejdůležitější: v Paříži se rozhodně ani neudusíte, protože široké bulváry jsou zároveň i vzdušné. Po návratu do křivolakých pražských uliček (kterým jejich půvab samozřejmě nikdo neupírá) na to pak ještě dlouho s láskou vzpomínáte.

knihovny či divadla a že byl všude pach, když procházka zdejšími ulicemi každý den skýtala zcela neopakovatelnou zábavu. Takto alespoň na středověké pařížské centrum vzpomínal Charles Baudelaire a mnozí další nostalgičtí pamětníci. Třídní rozdíly tu prý sice byly vnímány, ale nepřekonatelnou hranici mezi lidmi rozhodně nepředstavovaly. Dodnes se zmiňuje (bezpochyby poněkud idealizovaný) pařížský dům, v němž v prvním patře žila buržoazie, ve druhém a třetím patře úředníci a běžní zaměstnanci, ve čtvrtém dělnictvo a v podpůdí pak služebnictvo, studenti a chudina.

UKÁZAT LIDEM JEJICH MÍSTO To vše se ale změnilo s Haussmannovým příchodem. Nájmy v nově vybudovaném pařížském centru brzy výrazně stouply a chudší obyvatelé se museli stěhovat na periferii, zejména na východ města. Jejich celkové životní podmínky se sice zlepšily, ale původní pospolitost již byla

ta tam. Symbolicky to vystihuje fakt, že Paříž nadále měla dva hlavní velké parky: Buloňský lesík, kam chodila na procházku buržoazie, a Bois de Vincennes, kde trávil volný čas proletariát. Ač se to může z dnešní perspektivy jevit poněkud zvláštně, pracující lid byl tehdy v buržoazních očích skutečně onou nebezpečnou třídou, která je náchylná k podpoře nejrůznějších revolučních hnutí, a jíž je proto třeba vykázat do patřičných mezí. Znesnadnění stavby barikád na širokých bulvárech je v tomto ohledu pouhou špičkou ledovce. Celé nové uspořádání města mělo dát lidem instinktivně pocítit, kde je jejich místo a jak se mají chovat. Píše-li Michel Foucault o moderní „disciplinaci“, jeden z jejích nejviditelnějších projevů můžeme pozorovat právě v novodobé Paříži – pro nová vězení a psychiatrické léčebny se tu koneckonců našlo místa dost. Dnes, když už je konflikt mezi štítivou buržoazií a pohrdajícím dělnictvem zažehnán a disciplinace probíhá na zcela jiných, skrytějších úrovních, zbylo jediné: rušná metropole, ve kterém vám není těsno.

17

Obsah | Fejeton | Pošli to dál | TÉMA: KORUPCE | ROK PO ROCE | REPORTÁŽ | REFERÁT

foto: lukáš havlena

Rozhovor | Kultura | uličníci | EQUAL | KOMIKS A KŘÍŽOVKA | Sms a Emaily

18


Rozhovor | Kultura | uličníci | EQUAL | KOMIKS A KŘÍŽOVKA | Sms a Emaily Autorství: Ivo Bystřičan, Veronika Hrdinová

Společnost je čím dál

míň normální

Scenáristka a režisérka Emmanuelle Cuau není českému filmovému publiku příliš známa.

To se možná změní poté, co do Čech přivezla v rámci Festivalu francouzského filmu svůj nový snímek Pěkně děkuju! (Très bien, merci). Téma filmu je univerzálně srozumitelné všem, kdo žijí v moderní společnosti. Jeho hrdina se kvůli samočinně fungujícímu soukolí policie, lékařů a psychiatrů stane člověkem s nežádoucím statusem a málem bezdomovcem. Naživo je ovšem Emmanuelle Cuau ve své sociální kritice ještě ostřejší. Bezdomovcem zničehonic

Děj Vašeho filmu by se mohl odehrávat v podstatě v jakémkoli moderním státě, který má k dispozici instituce pro výkon kontroly a násilí. Komentuje tím, že se odehrává ve Francii, nějakou specifickou situaci ve vaší zemi? Vychází ze současné sociální situace, z toho, co se děje po zvolení Nicolase Sarkozyho prezidentem a z toho, co jeho zvolení vlastně Francii přineslo. Například dramaticky stoupl počet předběžných zadržení. Ta nyní tvoří nějakých 55 – 57 % z celkového počtu zadržení. Zároveň v dnešní době polovina Francouzů, tedy každý druhý, má strach, že se z něj stane bezdomovec. Film vychází z toho, jaká situace dnes panuje. Podobně jako stávky ve Francii odrážejí snižující se kupní sílu. Přestože kupní síla klesá, prezident Sarkozy si odsouhlasil zvýšení platu o nějakých 140 %. A je pravda, že ve Francii teď dochází k značným sociálním rozporům a tlakům, třeba co se týče důchodové reformy. Myslím si, že Francouzi začínají mít Sarkozyho trošku dost.

Film Pěkně děkuju! je mezi kritiky i diváky vnímán jako značně politický. Zamýšlela jste jej jako filmovou formu politického protestu? To ne. Pokud začneme říkat, že je to politický film, tak potom je všechno politika. Já si skutečně nemyslím, že je to politický film. Velice mě udivilo, že když přišel ve Francii do kin, najednou jsem v tisku začala číst, že je to politický film a leták proti Sarkozymu. Ale já

vyprávím jen to, co se z mého hlediska skutečně děje, a nevidím v tom žádný politický záměr. Myslím si, že dokonce ani v tom, jak představuji policii nebo realitu děje filmu, není nic krutého či brutálního. Jen jsem chtěla ukázat, jak velice zvolna se může život převrátit do úplně jiné roviny a jak se člověk zničehonic může ocitnout na ulici. Ve Francii je skutečně čím dále tím více lidí bez domova a bez práce. Dívám se na to s údivem. Je také zajímavé, že ten film šel do kin mezi dvěma koly prezidentských voleb a lidé z levicové strany spektra říkali: „Běžte se na ten film podívat, uvidíte, jaká ta Francie bude poté, co bude prezidentem Sarkozy.“

Nakonec měl váš film v některých ohledech srovnatelný politický dopad například jako snímek Fahrenheit 9/11 Michaela Moorea. Jedna jeho recenze ve francouzském tisku, která vyšla mezi volbami, končí apelem, aby se lidé dříve, než půjdou k volebním urnám, nejprve zašli do kina podívat na Pěkně děkuju! Přesně to mi bylo řečeno a já si říkala, že oni mě snad dokonce zavolají, abych se nějak během voleb angažovala. Vlastně jsem nezamyšleně dělala politickou reklamu.

Ten film se ale jako výsostně politický dá vnímat proto, že komentuje nějaký systém, zabývá se nějakou sadou institucí a jejich vazbami. A jsou to instituce státu, jimž se člověk nemůže vyhnout. Ono se to tak dá skutečně vnímat. V tom filmu je ukázáno, že každý má na něco právo. Jenže

ono to může mít neblahé důsledky. Každý se řídí jenom tím, na co má právo. Ať je to policie, ať je to nemocnice nebo lékaři, tak se vlastně dostáváme do jejich administrativního soukolí. To někdy vede až k soukolím bláznovství a nesmyslnosti a to mě dost zneklidňuje.

Bohužel vím, o čem mluvím

Kromě policie a souvislostí, které mohou vést ke zvratu života člověka v podobě ztráty práce a bezdomovectví, je silným tématem filmu psychiatrie. Na co jste tím chtěla upozornit? V dnešní době je čím dál tím více lidí, kteří mají nějaké psychické problémy. Není to ale tím, že mají problémy oni sami. Tyto psychické problémy jsou vlastně normální, protože žijí ve společnosti, která normální není a normalitě se čím dál tím víc vzdaluje. Rostoucí počet lidí potřebuje nějakou lékařskou a psychiatrickou péči a my přitom máme čím dál tím méně lékařů a snižující se kvóty na jejich vzdělávání. To je pro mě velký problém, protože například většina bezdomovců ve Francii má psychické problémy, ale nikdo se jim nijak nevěnuje, žádná léčba neexistuje. Stejně tak jsou například lidé tři, čtyři roky ve vězení a nikdy nehovořili s žádným lékařem. To je podle mě alarmující.

Na základě čeho Vám přijde, že se společnost vzdaluje čím dál více realitě? To je pro mě strašně těžké vysvětlit. Vidím kolem sebe v posledním desetiletí čím dál tím více lidí, kteří se zvolna potápějí. Je to ale takové neviditelné, postupuje to

19


Rozhovor | Kultura | uličníci | EQUAL | KOMIKS A KŘÍŽOVKA | Sms a Emaily

zlehounka. Najednou nic už není možné, bojíme se někam odjet, bojíme se, že ztratíme práci. Vzniká šílený tlak, jinak to nedokáži popsat. Je to něco téměř nepostřehnutelného a plíživého, a to je na tom asi to nejhorší. Lze to vycítit, ale je těžké analyzovat, kde je ta chyba, v čem spočívá úpadek jistoty.

potřeba vykládat mojí domácí ve Francii, nebo se ocitnu někde ve stanu.

Jak jste ale zvládla vystihnout ta prostředí policie a psychiatrie tak, aby působila tolik přirozeně?

Příběh Vašeho filmu má intenzivní kafkovskou atmosféru, nicméně si celou dobu zachovává dojem autentičnosti. Jak jste jako režisérka i scenáristka dosáhla toho, aby byla vyobrazená absurdita natolik uvěřitelná a skutečná? Já jsem ten příběh začala vyprávět úplně tradičně. Je to příběh člověka, bělocha, nikoli černocha, který jde večer z práce. Vidí policejní kontrolu občanského průkazu, najednou se ta situace vyhrotí, oni ho odvezou do cely předběžného zadržení, ráno ho pustí. Když už ale nechce jen tak odejít, tak ho odvezou do nemocnice. Nechtěla jsem ale, aby v závěru skončil na ulici opuštěný, bez práce, bez manželky. Přesto se mi vytýká, že jsem cynická, že je tam podvod – když si zfalšuje dokumenty, aby byl znova „čistý,“ bez záznamů policie a psychiatrů. Díky tomu podvodu si zase práci najde, dokonce lepší. Abych byla upřímná, tak já osobně jsem se toho také musela dopustit. Musela jsem se dopustit podvodu vůči institucím, nebo někde prostě švindlovat. A nejsem sama, jsme s přáteli ve stejné situaci. Jakmile pracujete v oblasti umění nebo jako herec nebo režisér, tak máte strašné problémy prokázat, jaké máte příjmy. Já sama mám syna, rodiče mi zemřeli, neměla jsem kde bydlet a kamkoli jsem přišla, tak mi řekli: „Nemáte stálou situaci, nemáte žádný příjem, máte malého syna, takže nashledanou.“ Takže jsem si nakonec pomohla falešnými dokumenty, podle kterých jsem měla ohromné příjmy – 30 000 euro měsíčně. A najednou mám kde bydlet. Ale určitě to není

20

Předpokládám, že je to díky tomu, že ta prostředí také sama osobně znám. Od roku 2002 jsem měla sama problémy s policií, několikrát jsem se ocitla v cele předběžného zadržení, takže vím, o čem mluvím. Stejné je to s prostředím psychiatrické léčebny, kam jsem docházela patnáct let na návštěvy za svou známou, a pak jsem psychiatrům říkala, že by asi měli spíš zavřít do blázince je.

Spolupracovala jste jako scenáristka s režiséry zvučných jmen, například s Jacquesem Rivettem. Jak došlo k tomu, že si Vás vybral pro spolupráci?

Francouzská scenáristka a režisérka Emmanuelle Cuau vystudovala IDHEC (Institut des hautes études cinématographiques), jenž byl předchůdcem dnešní pařížské filmové školy La Fémis. První celovečerní hraný film Circuit Carole natočila v roce 1994. Na La Fémis v současné době vyučuje scenáristiku. Jako scenáristka spolupracovala s Pascalem Bonitzerem a Jacquesem Rivettem. V první polovině devadesátých let natočila i několik dokumentárních filmů. Celovečerní snímek Pěkně děkuju! z roku 2006 je jejím druhým dlouhometrážním filmem. V období prezidentských voleb vzbudil tento film ve Francii značný ohlas.

V roce 1995 jsem natočila film Circuit Carole a Jacques Rivette ho tehdy viděl a zavolal mi, jestli bych s ním nechtěla spolupracovat. Představil se jako Jacques Rivette, nabídl mi spolupráci a já jsem říkala: „Helejte se, není to nějak moc veselé, nepřijde mi vtipné, že voláte, a kdo tedy telefonuje?“ A on zase, že je Jacques Rivette, tak jsem říkala: „Už si ze mě nedělejte srandu,“ a zavěsila jsem. No a pak mi volala producentka, že to se prostě nedělá, zavěsit Jacquesovi Rivettemu telefon. Myslela jsem si skutečně, že si ze mě někdo střílí.

Bude Váš další film mít opět silný sociální akcent? Bude to příběh člověka, který sedí u počítače a je pověřený spravováním určité klientely pro banku. Je to bankovní zaměstnanec a vlastně ví o svěřených lidech všechno. Kam chodí, kdy chodí, co kde platí. Je to vlastně o tom, že v dnešním světě je komfortní a rychlé placení kartami a internetem bráno jako veliká výhoda, a přitom je to dost veliká nevýhoda. Kdokoli chce, tak o vás ty informace má, nemáte žádné soukromí, jste neustále sledováni. Je to příběh skoro nás všech.

Rozhovor | Kultura | VÝTVARNÉ


UMĚNÍ | LITERATURA | HUDBA | DIVADLO | FILM | uličníci | EQUAL | KOMIKS A KŘÍŽOVKA | Sms a Emaily Autor: Jiří Ptáček

Vynulovat a začít malovat Kurátor Petr Vaňous upozornil na vernisáži výstavy Resetting návštěvníky, aby jeho výstavu nechápali jako „malířskou přehlídku“, ale jako „výstavu umění“. Proč ovšem neříct, že to je malířská přehlídka. Vydařená malířská přehlídka. Vaňousovo pojetí Resetting vychází z poměrně konzervativních základů. Nezačíná otázkou, proč se opět hodně maluje, protože by pravděpodobně nepřinesla uspokojivou odpověď, bere to Vaňous jako stav věci. Nevěnuje se ani žádné výstřední poloze, ani jednomu konceptuálnímu východisku. Pečlivě se podržel oblasti reprezentace, tedy toho, co je namalováno. Zajímala ho malba předmětné skutečnosti a vybral 26 jednotlivců, kteří se jí věnují. Věcnost je v jeho pojetí navazování vztahu s realitou, ať s tendencí přiklánět se k ní, či ji opouštět. Díky tomu si otevřel hodně velký prostor, ze kterého mohl vybírat. Vždyť většina malířů se už před nějakou dobou obrátila k inspiracím věcmi, iluzivním prostorem a figurami.

Sousedství fantaskních kompozic Ladislavy Gažiové a strojených pop-dezénů Jakuba Hoška je jako dvě strany jedné mince a prospívá oběma. Jejich pomyslnými oponenty by mohli být Zbyněk Sedlecký, Jonáš Czesaný nebo Daniel Pitín s prostými obrazy domů, ulic a kanclů. V jejich malbě se snoubí všednost s citlivostí a malířskou inteligencí. Zejména Pitín je výjimečný, podobně jako v odlišných polohách Miroslav Polách, Alice Nikitinová, Aleš Hudeček a Robert Šalanda. Dokonce i malíři méně zdatní (F. Černý, A. Neborová, P. Šmíd) tentokrát obstáli zásluhou dobrého výběru děl. Zklamáním jsou pouze koncepčně a malířsky nemotorné obrazy Petra Maliny a neukázněná sebejistota v obrazech Jakuba Špaňhela. U druhého jsme na takové poklesky zvyklí. Zato Malina se dostal do nezáviděníhodné situace. Ve dvojroli koordinátora výstavy a zastoupeného umělce neobstál, přestože má ve svém portfoliu kvalitnější díla. Ani to ale výstavě neubírá na její kvalitě.

Hnědá čokoláda a prázdný klobouk Vybraní autoři jsou zastoupeni vyrovnaně. Koneckonců slovo vyrovnaný je příznačné i pro celkový dojem z Resetting. Někdo může postrádat další autory, kteří v předmětné malbě také dosáhli mimořádných výsledků. Třeba ukázky zklidnělých poloh Václava Girsy nebo cokoliv z tvorby Víta Soukupa z posledních pěti let. Vaňous si ale nedělal nárok na vyčerpávající výčet. I bez toho doložil, že v naší zemi žije víc jak dvacet nadprůměrných malířů. A to je první pozitivum výstavy. Nepřekonatelný KW dokázal, že jeho přehled o stavbě obrazu stále nemá konkurenci. Určitě by bylo dobré vidět ho jednou společně s podobně disponovaným Girsou. Největším plátnem Jiřího Petrboka je zase určitě jedno z nejvitálnějších provedení jeho bizarních figurativních vizí. Petr Písařík exceluje obrazem Čokoláda, hnědým monochromem na pravidelném geometrickém rastru odvoze-

Velká proměnná, staré nástroje

ném z komerčního loga. Mezi obrazy běžných věcí od Dalibora Davida vyniká malé plátno Klobouk. Davidovu tvorbu provází výkyvy, ale čas od času v ní objevíte skvost. Klobouk by šlo téměř považovat za abstraktní obraz. Přesto se v něm Davidovi podařilo nadmout objem kloubouku, řekněme to paradoxem, „prázdného k prasknutí“.

Až Resetting skončí, nemělo by se zapomenout, že k tématu malířství přispěl prostým konstatováním, že názory natolik rozdílné lze spojit upozorněním na hledání vztahu k předmětnosti. Reálný svět je velká proměnná a vyjádřit se k němu prostřednictvím malby je úkolem, jak na nové podmínky použít zavedené nástroje. Petr Vaňous nám to přednesl s klidem, a proto jeho výstava není pouze malířskou přehlídkou, ale také výstavou umění. Resetting / Jiné cesty k věcnosti. Městská knihovna, Mariánské nám. 1, Praha 1. Od 21. prosince 2007 do 23. března 2008.

Zbyněk Baladrán V létě Nový Prostor recenzoval výstavu Slovník Zbyňka Baladrána na Staroměstské radnici v Praze. Od té doby se tento mladý umělec nezastavil. Nejdříve se dostal do finále Ceny Jindřicha Chalupeckého. Brzy na to přesunul do pražského tranzitdisplay svůj permanentně se vyvíjející projekt Médium transformace, jehož cílem je zprostředkovat komunikaci umělců s představiteli různých oborů a společně zkoumat fenomén společenské změny. Vzápětí Baladrán vystavoval v Ústí nad Labem, ve Vídni a vedl workshop v Miláně. V těchto dnech pak pořádá samostatnou výstavu v Českých Budějovicích. Na ní představuje několik videoinstalací. Jak už je u něj zvykem, snaží se jimi zprostředkovat pohled pod povrch vzorců myšlení a jednání, které zakládají naše individuální vědomí, kulturní povědomí a společenské vztahy. Zbyněk Baladrán: Nástroje nejistoty. Dům umění, České Budějovice. 9. ledna – 10. února 2008. 21


Rozhovor | Kultura | VÝTVARNÉ UMĚNÍ | LITERATURA | HUDBA | DIVADLO | FILM | uličníci | EQUAL | KOMIKS A KŘÍŽOVKA | Sms a Emaily

Autorka: Tereza Marečková

Nepatřičná babí něha Ano, pojednává se v této knize skutečně o druhu tak neplodně zbytečném, jako jsou

dvě staré babky. Byl by omyl pokoušet se o nadnesená pojmenování, jako například „dvě postarší dámy“. Nenechte se zmást. Jsou to jednoznačně a nezvratně babky jako já nebo vy… Babka je totiž pozoruhodný druh bytí. (Houbaři k ní mají trochu přehlíživý vztah: „Našel jsem jen pár babek,“ říkají. Na druhou stranu ale mohou zachránit houbařovu sebeúctu, jedná-li se o zaplněnost košíku.) Babka totiž nemá apriorní úctu babičky nebo čarovnou moc prastaré báby. Polovičatá zdrobnělina babku smrskne a znešvaří a není pak od ní daleko k babizně. Tuto podobu člověka, který není ani mužem ani ženou, má chmýřitý knírek a třaslavý stisk, akceptujeme s krajní nevolí. Oboupohlavní a nepohodlnou bytostí je právě babka, jejíž podhoubí spí v každém z nás.

Inkontinentní vášeň Toon Tellegen nás zve na návštěvu do holého světa tvořeného jen dvěma protagonisty – do světa já a ty. Do světa vztahu – manželství dvou lidí, kteří se jeden v druhém zrcadlí a hledají sami sebe. Není to ale výprava psychologická nebo sociálně-ekonomická. Jako bychom četli důkladné poznámky nestranného pozorovatele se smyslem pro černý humor. Scénické líčení prokládané náznaky dialogů. To vše v co nejúspornějších a zkratkovitých rozměrech. Pomocníkem je úsečný a holý jazyk, nebabrající se s kdekterou emocí. Skicuje jednotlivé situace stručně a po své zkratkovitosti nechává doznívat a rozplétat se ozvěnu významů jako pauzu před další variací. A jeden neví, má-li se smát (doslova) bezzubé erotice dvou babek svalených vášní na ztrouchnivělou podlahu, nebo se odtáhnout od zvířeného stařeckého prachu – pachu? Má kroutit hlavou nad tím, že babky stále ve větru dešti sedí v parku a čekají na lásku? Že si při líbání berou černé brýle, aby iluze byla silnější?

Zdánlivě neplodná hmota dvou babek se tady mění v tázavou naději po věčnosti lásky a blízkosti. Jak absurdní, chce se jednomu zvolat! Ale v tom je právě háček. Jde spíše o to, že nás milování dvou starých babek a jejich vtipné potýkání s kmotřičkou smrtí spíše zastihuje nepřipravené. Čelíme skutečnosti – ačkoli je vylíčena s nadsázkou – se kterou jsme nepočítali. Takové samy sebe neznáme…

Krotký Charms

Vizuální podoba knihy si také pohrává s ironií a protimluvem. Je vyvedena ve sladce růžové barvě, po které sklouzávají letící babky s odhalenými plandavými teřichy. A další ilustrace uvnitř knihy pokračují v podobné notě. Černobíle, místy narůžověle, zpodobené babky ve

všemožných polohách a podobách vykukují za každou mikropovídkou. A jakkoli jsou roztomilé a trochu nechutně legrační nepatřičností svého chování a konání, neposouvají celé dílo nikam dál. Jsou vtipné mnohými detaily, ale jako celek jen doslovně zobrazují dvě staré poťouchlé paní. Nerozšiřují obzory textu, spíše naopak, protože pokud bychom měli vnímat Tellegenův text pouze v tomto myšlenkové okruhu, zbude z něj sladkobolný vtip a možná tak trochu apel: „Nepodceňujme naše stařešiny a objevme jejich prostou moudrost a šarm.“ Při seznamování se s Dvěma starými babkami vytanou čtenáři na mysl příbuzná díla, jako jsou Charmsovy krátké a výživné etudy nebo texty od Sławomira Mrożka. Jejich obraz světa je také tak do morku kostí pravdivý a vážný, až se stává šíleným. Jenže cesta těchto myslitelů nesmyslu byla přeci jen odvážnější a své čtenáře nebo různé jiné konzumenty zavedli dál a hlouběji. Dvě babky zůstávají svým způsobem na půl cesty mezi vtipem, psychosociální sondou a básní. Rozesmějí jen tak trošku, ale ne k slzám jako Charmsovy skeče, kterým se jinak formálně podobají. Kde Rus nezkrotně řeže pilou do masa společnosti, Nizozemec precizně předkresluje čáry pro chirurgický zákrok. Toon Tellegen se také zabývá převážně vztahovou rovinou babkovské duše, zatímco Charms koncentruje do svých dryáčnických skic všechnu neřest i radost světa. V útlé knížce o babkách a jejich strastech ovšem díky výše naznačené krotkosti zbývá také více naděje. Toon Tellegen: Dvě staré babky Přeložila Jiřina Holeňová Vydalo Argo, 2007

Novinky na knihkupeckých pultech:

22

Tobiáš Lolness Timothée de Fombelle, Přeložila Drahoslava Janderová, Baobab 2007

U strážnýho anděla Jerzy Pilch, Přeložila Barbora Gregorová, Fra 2007

Tobiášův lid žije na stromě a nejvyšší jedinci neměří více než dva milimetry. Proti malému Tobiášovi a jeho rodině však stojí celý národ, a tak musí hlavní hrdina prchat. Když si přečtete Tobiáše Lolnesse, už se vždy budete dívat na stromy (a možná celý náš svět, jehož jsou metaforou) jinýma očima.

Jerzy Pilch je fenoménem současné polské literatury. V jeho knize naleznete jak šokující výpověď bohéma – pijáka, tak sbírku filozofických mouder, sebekritický odstup a vtip. Kniha získala nejprestižnější polskou literární cenu Nike 2006.



Autor: Vojtěch Lindaur

Na stopě šéfova kouzla Zkraje se opatrně vyhneme třicet let starému novinářskému klišé o „budoucnosti rockń´rollu“, ačkoli nové album Bruce Springsteena, odjakživa zvaného The Boss, čili šéf, k jeho tisícímu a prvnímu použití mírně svádí. Ne že by se tenkrát (1973) hudební kritik Landau tolik pletl, ale přece jen je to hodně omleté a dle poslechu desky Magic pravdivé tak zpola (a to ještě podpořené notnou dávkou nostalgie). a saxofonu, spectorovských zvukových stěn vyvinutých o deset let později. A Springsteen po všecky ty roky nemohl najít (jinou než koncertní) cestu zpět. Jako by už věřil jen v čáry, v Kouzlo.

Druhé Bílé album

Abychom přišli na kloub „Kouzlu“, mnohem lepší budou indicie vycházející z faktů. Tedy: nepopiratelná pravda je, že dnes osmapadesátiletý rodák z New Jersey poslední studiové album s jeho alter ego, tedy doprovodnou kongeniální kapelou E-Street Band, natočil v roce 1984 (monotématické The Rising, Springsteenovu vlasteneckou povinností inspirovanou 11/9 vkládáme do závorky). Born In The U.S.A. dodnes zdobí jeho diskografii, ačkoli mírně ironický název sám Bruce zahalil do mlhy a levicově zaměřenou mládež si pohněval byť nepřímou podporou Ronalda Reagana v rozhovorech. Deska, která katapultovala Springsteena do našlapaných stadiónových arén (včetně východního Berlína a Budapešti), byla zároveň jakousi rockovou labutí písní onoho tolik úchvatného kompaktního zvuku kytar, kláves

Znamenití znalci Bruceho jdou ještě dál a Magic přirovnávají k dvojalbu The River (1980) se zřetelným odkazem k Beatles, hlavně prý díky podobně, tedy velmi různorodě pojatým aranžím i charakterům písniček. Jako kdyby Springsteen natočil už druhé „bílé“ album. Zde je ovšem přání otcem myšlenky a kdo ví, zda to nezpůsobila spíš skladba You´ll Be Comin´ Down tolik, tolik podobná prvnímu Springteenovu top ten hitu Hungry Heart právě z The River. A ještě jeden podotek „přes rameno“. Když v roce 1982 natočil Springsteen v kuchyni na kazetový magnetofon velmi „domácí“ (a velmi úspěšné) album Nebraska, nejspíš právě tehdy mu došlo, že je v pozici, kdy si může natáčet jen to, co ho baví, což je ve vrcholovém showbusinessu z dnešního pohledu výsada dost výjimečná. A snad právě tenkrát bylo zaseto na Bruceho velmi nekomerční alba z posledních let: steibeckovskou variaci The Ghost Of Tom Joad (1995), komorní poezii Devils & Dust (2005) a předloňské We Shall Overcome: The Seeger Sessionns, procítěné verze dávných dělnických, kovbojských i pijáckých písní. Zde se můžeme jen domnívat, že té intimity měl Springsteen už dost, snad ten názor lze doložit vlastním pět či kolik let starým „nenovinářsky“ hospodským plkáním nad bourbonem, kdy si na toto téma Bruce povzdechl: „Chtěl bych natočit normální rockń´rollovou desku.“

Trnitá cesta k rockń´rollu A tak to teď udělal. Tedy málem, kromě dvou docela důležitých věcí. S výjimkou tří čtyř písniček se totiž Brucemu Springsteenovi nepodařilo napsat dostatečně rockově rozevláté skladby, a pak – věhlasný producent Brendan O´Brian albu naneštěstí nevtiskl ten pravý živelný rockń´rollový odpich. To jsou jistě slabiny, které však mohou vadit jen nejpřísnějším kritikům, rigidním přívržencům Bossových juvenálií anebo bláhovcům, kteří se v současném rocku a popu pořád ještě pídí po autentickém výrazu. Místo toho si můžeme na novém albu Bruce Springsteena vychutnat špičkové řemeslo, pravda, poznamenané snahou vtisknout každé nahrávce osobitý (a tím jiný) zvuk na úkor soudržnosti celé desky (ale na to už se dnes nehraje, tak co!) Z citů a pocitů, které vyvěrají z jednotlivých písniček, je tím nejsilnějším a také nejvíc nosným melancholie. Coby dobrý příklad může sloužit úvodní, téměř hardrockově rozjetý nářez Radio Nowhere, který se však v průběhu „rozpouští“ do jakéhosi univerzálního soundu, podobně ploše zní také skladba Viros či Livin´ in The Future. Kdepak, toto není Born To Run (1975), ačkoli se Springsteen silou mermomocí snaží, ale upřímně: špatné to také není. Lépe vycházejí balady, třeba Your Own Worst Enemy s barokně znějícím cembalem či Long Walk Home, v níž naplno vynikne zřejmě ta nejlepší zpráva z posledního alba Bruce Springsteena: zpěvák je ve skvělé hlasové formě! Bruce Springsteen: Magic, Sony BMG, 2007

Cenění, cenění Bilanční žebříčky „toho nejlepšího“ za uplynulý rok pučí v lednu jak květnová květena. Chceme-li dostat alespoň přibližný obraz toho podstatného, co se v roce 2007 urodilo, nechme stranou všecky slavíky a anděly. Nejraději si čtu ankety renomovaných a respektovaných hudebních časopisů s tradicí, kde mohou hlasovat jak odborníci tak zasvěcení čtenáři. Namátkou britské měsíčníky Mojo, Uncut, Q, americký Rolling Stone či týdeník New Musical Express. Je až překvapivé, jak se obvykle vzácně shodnou a ještě překvapivější, jak u nás ne tolik populární jména okupují čela jejich výročních hitparád. Málokde chybí kanadští Arcade Fire, britská výtržnice Amy Winehouse, The White Stripes, Radiohead, Arctic Monkeys. Z těch známých je nejčastěji frekventované album Bruce Springsteena Magic (viz výše) a znamenitý výlet Roberta Planta (s bluegrassovou zpěvačkou Alison Krauss) do oblasti country Raising Sand. Těm slavným i těm méně známým se budeme v Novém Prostoru pravidelně věnovat. 23



Autor: Petr Šourek

Elektřin smutek v civilu Klasicizující fasáda bílého domu Mannonových postupně dostává trhliny. Zprvu nepostřehnutelně, zato však nezadržitelně se pukliny zvětšují a houstnou. Už to není fasáda, za kterou se skrývá pád rodiny. Popraskané průčelí samo hlásá, že se tragický osud Mannonů naplnil. Fasádu domu Mannonových pro inscenaci Smutek sluší Elektře v Divadle pod Palmovkou vytvořil Jan Dušek. Rozpad fasády je stejně jako vývoj inscenace Petra Kracika pomalý a plynulý, v tempu largo desolato. Gesta jsou spíše zdrženlivá či dokonce zadržovaná. Zatímco trhliny v průčelí rodinného sídla osudově rostou, Mannonovi stále zřetelněji projevují svou fixaci na potrhanou fasádu, která němě hlásá jejich pád. Trilogie Smutek sluší Elektře amerického dramatika Eugena O’Neilla je nejznámějším přepracováním Aischylovy Oresteie. Archaickou Oresteiu čas od času uvádějí z výchovných důvodů různé přední scény na důkaz své vyspělosti. Dlužno podotknout, že je to velmi riskantní podnik a výsledky bývají hubené. Jediným pádným důkazem o významu Aischylovy Oresteie na moderních jevištích proto zůstává O’Neillova trilogie o Elektřině smutku.

Sbor Eugen O’Neill byl jako nejeden moderní dramatik fascinován sborem antické tragédie. V první verzi své trilogie vytvořil sbor maloměstských lidiček, který sleduje s nepochopením a škodolibostí pád privilegovaného domu Mannonových (pro milovníky řecké mytologie: Agamemnonových). Zatímco jednání rodiny Mannonových je důkladně psychologicky motivované a individualizované, postavy sboru O’Neill pojal coby hrubě schematizované typy. O’Neillův koncept je variací na Aristotelův požadavek, aby nositeli tragédie byly pouze vznešené postavy. Psychologie je tragickou výsadou Manonových, typy maloměstského sboru mají spíše komické problémy. Už prvnímu

Multi kulti Ústí

velkému krácení při newyorkské premiéře roku 1931 padl příznačně za oběť právě sbor. Společenský odstup Mannonových od maloměsta se tak zkrátil na nutné a drama se dále psychologizovalo (zfreudiánštělo). Milan Lukeš šel ve své úpravě pro Divadlo pod Palmovkou ještě dál a celý chór přesunul na zahradníka Setha Beckwitha.

Elektra v civilu Textová i režijní úprava O’Neillovy trilogie v inscenaci Petra Kracika se tak ubírá v dosavadním směru inscenační tradice. Důsledky těchto posunů jsou nenápadné, leč zásadní. Zahradník je vtažen do psychologických útrob domu Mannonových, ačkoli v jeho fatálních vazbách a závislostech nemá žádnou reciproční roli. Protiklad komických a tragických pasáží se nivelizuje a celé drama působí až překvapivě civilně. Dům Mannonových se z centra dění přesouvá do řady omšelých rodinných domků na předměs-

tí. Rodinný dům figuruje už jen jako položka na volném trhu s nemovitostmi. V závěru se Lavínie (Elektra) poslušna O’Neillova textu v rodinném sídle dobrovolně zaživa pohřbí, brzy si to ale možná rozmyslí a odjede na ostrovy štěstí do daňových rájů. V každém případě až dědička zemře nebo se přestěhuje, objeví se na zpuchřelém domě transparent FOR SALE. Operně symbolické pojetí domu na scéně nicméně míří jiným směrem. Ve zchátralém domě straší stejně přirozeně jako na hřbitově. Fixace na dům – hrob – obětiště, na zbytek oltáře, který stál uprostřed antického divadla, spojuje moderního Eugena O’Neilla s archaickým Aischylem. Neodvratný rozklad fasády honosného domu, k němuž je připoutána, dokreslují i svázané pohyby Lavínie (Barbora Valentová). Při komických nedorozuměních na takovém místě pak tuhne v žilách krev, aby si zúčastnění náhodou neporozuměli.

23. - 27. ledna 2008

V severočeském Ústí nad Labem se bude v druhé polovině ledna konat již desátý ročník artfestivalu Kult. Čtyřdenní akce tradičně proběhne v Činoherním klubu a v klubu Circus, které budou hostit nejeden kultovní soubor. Festival otevře slavné Duškovo Divadlo Vizita představením Kůl tura, tentýž večer na něj naváže nadějné Demago s vystoupením Bunda pane. Nebude rovněž chybět legendární Divadlo Járy Cimrmana nebo Farma v jeskyni, která za hru Čekárna získala cenu týdeníku Respekt. Příznivci divadla se vybrané večery budou moci osvěžit hudební produkcí z dílen Láhor Sound System, Midi Lidi či Los Banditos. 24



Autorka: Dominika Prejdová

vizuálně úchvatným Novým světem Americký režisér Terrence Malick natočil během třiceti let všehovšudy čtyři filmy. Přesto se svým nezaměnitelným filmovým jazykem stal jedním z nejosobitějších tvůrců současné kinematografie. Po filozofickém válečném dramatu Tenká červená linie, se do české distribuce dostává i jeho zatím poslední film Nový svět, který je nyní možné vidět v rámci Projektu 100. Malick je u všech svých filmů i autorem scénáře a jeho autorské dílo je charakteristické ohromnou vizuální silou, lyrickou obrazností, táhlým rytmem a elegickým tónem vyprávění. Malickovy filmy nikam nespěchají, a tak je vhodné k nim tak i přistupovat. Často se zastavují v přírodní kráse, která je ve filmech rovnocenným partnerem lidských postav, nikdy není jen pozadím. Ve vyprávění, kde dějová zápletka je jen hrubou kostrou, hrají důležitou roli kromě poeticky zpomalených detailů přírody i vnitřní monology hrdinů. Nejsou zde ale od toho, jak to obvykle bývá, aby dál osvětlovaly viděný děj. Malick naopak rozehrává ve vnitřním monologu další rovinu filmu. Formou otázek, naznačených myšlenek, jež s dějem bezprostředně nesouvisejí, ale v souladu se zachyceným tepem přírody, jsou jeho filmy rozjímáním nad podstatou lidské existence. Jsou hledáním jejího řádu uvnitř univerzálního řádu přírody, jeho návratem k ní.

Úžas z jinakosti Všechny tyto rysy spojuje i Nový svět. Příběh zasazený do počátku 17. století, počátků kolonizace Ameriky, zpracovává historickou legendu indiánské princenzny Pocahontas, která zachránila anglického vojáka před zabitím svým kmenem. Legenda je v Malickově pojetí východiskem k otevření tématu prvního setkání dvou civilizací, jejich vzájemného objevování a tragického střetnutí. Film začíná scénou, kdy se Indiáni sbíhají ke břehu, kde s úžasem pozorují připlouvající lodě anglických dobyvatelů. Malick svým důrazem na „nedějové“ momenty, první kontakty mezi Indiány a Angličany, zachy-

cuje s emocionální silou onen úžas z jinakosti, který na začátku musely obě strany mít, a jehož je příběh romantické lásky jen nedílnou součástí. Podobně pomalým rytmem zachycuje i první budování kolonie, prvotní těžkosti a pocit beznaděje s nimi spojený. Popisuje osídlení jako od začátku budování pevnosti, kde vládne v dočasné bezbrannosti příměří s Indiány, ale i vnitřní spory, boj o moc, zoufalé hledání zlata, které jediné dává Angličanům naději. Malick svým důrazem na pocity obou stran spojeným s konkrétním historickým okamžikem nechává přirozeně vyplynout jejich civilizační hodnoty, aniž by víc zabředával do popisu obou společností. Malick se víc zajímá o pohled druhého na sebe sama (okouzlenost ušlechtilými divochy i pocit nadřazenosti u Angličanů). Stejně silným momentem filmu je tak i příjezd několika Indiánů do Anglie a jejich bezprostřední údiv. Malick ukazuje setkání dvou civilizací stejně jako ukazuje setkání dvou lidí. Právě v tom je jeho podivuhodná síla. Dějinný

moment nepřestává být individuálním příběhem a naopak, osobní příběh Pocahontas nese neustále stopu dějin.

Příroda svědkem nesmyslnosti Přirozeně tak vyplývá i základní neporozumění rozdílných kultur, které od začátku dává tušit nevyhnutelnému konfliktu, jen ale v míře vlastní příběhu. Film nepředjímá nic z dalších událostí. V samotném znázornění střetnutí Indiánů a Angličanů je vidět, v čem je Malick nejsilnější. Nikdo neumí tak natočit neměnnou přírodní krásu jako svědka nesmyslného zabíjení, přírodu jako kontrast k člověku a zároveň jako jeho jedinou útěchu. Skrze toto spojení se dotýká skutečné tragičnosti lidské existence, kdy zabíjení, ač je nevyhnutelným důsledkem dějin, není tím o nic méně absurdní. Co ve všech Malickových filmech zaznívá, je respekt k lidskému životu a životu vůbec. To je cítit v každém záběru. Vizuální krásou ho tak obdařuje nezměrnou melancholií.

Filmy, které stojí za Vaši pozornost V lednu se můžete těšit na několikero zajímavých filmových premiér. Již 10.ledna to bude snímek Ty, který žiješ – zasmušilá tragikomedie o smyslu života švédského režiséra Roye Anderssona je sledem několika přesně komponovaných skečů spojených suchým severským humorem. Rovněž 10.ledna se odehrají Východní přísliby – thriller z prostředí ruské mafie v Londýně je násilnický i soucitný. Zároveň je to jeden z nejlepších filmů Davida Cronenberga z poslední doby. O týden později, 17.ledna, má premiéru film Každý pro sebe a bůh proti všem – je to Herzogova verze života Kaspara Hausera z roku 1974 a bude k vidění ve filmových klubech. Lednové premiéry ukončí 24.ledna film Darjeeling s ručením omezením – nová komedie Wese Andersona (autora snímku Život pod vodou) popisuje smiřovací duchovní cestu tří znepřátelených bratrů napříč Indií. 25


Autorka: Eva Bořutová

Průřez prodejcem

prodejce Standa

Jmenuji se Standa a prodávám Nový Prostor na Muzeu, ve vestibulu metra. Prodávám asi rok, předtím jsem pracoval u bezpečnostní služby. Byla to dobrá práce, akorát jsem musel stát třeba i 14 hodin v kuse na jednom místě buď v nějaké budově, nebo i venku, podle potřeby. K Novému Prostoru jsem se dostal zajímavým způsobem. Přešel jsem totiž z bezpečnostní služby k jedné stavební firmě, a tam jsem pracoval a celý půl rok nedostal plat. Přišel jsem o všechno, i o bydlení, a proto jsem vyhledal Nový Prostor, protože jsem ho znal už z dřívějška, ještě jako Patron, a začal jsem prodávat. Při prodávání mi dělá největší problém jednání s opilci, kteří se začnou motat kolem mne. Většinou se to snažím řešit v klidu ,a když to nejde, tak volám městskou policii. Někdy mě štvou i arogantní lidé. Stalo se mi už několikrát, že okolo prošla paní, pořád ta stejná, a vždycky mi řekne: „Jdi s tím do…“ Asi jediné řešení je na to vůbec nereagovat. Nyní bydlím v Senohrabech, v pronajaté zahradní chatce, kde je teplo. Teče tam studená voda, ale na nádobí stačí vodu ohřát a sprchu řeším kupony, které dostáváme od Nového Prostoru a díky nimž se můžeme na Hlavním nádraží vysprchovat. Co se týče rodiny, tu už nemám. Mám akorát sestru, se kterou se nestýkám. V chatce teď bydlím s přítelkyní a s pejskem. To je nyní moje rodina. Tento měsíc jsme si pořídili televizi a DVD přehrávač a to se stalo naším koníčkem. Výběr filmů je obrovský, takže koukáme. Ale jinak zamlada bylo mým koníčkem loutkové divadlo a sám jsem hrál nejčastěji kašpárka. Pokud bych si mohl vybrat nějakou práci, o kterou bych opravdu stál, tak bych se asi chtěl vrátit k zedničině, protože jsem vyučený zedník a vždycky mě to bavilo. Přemýšlím, jestli se vůbec můžu vrátit ke svému řemeslu po takové době, ale to ještě uvidíme. Teď jsem prodejce Nového Prostoru a celkem bych uvítal, kdyby v časopise byl televizní program, protože lidé mi často říkají, že jim televizní program v Novém Prostoru chybí anebo nějaké recepty. Ale jsem si jist, že Nový Prostor je hodně oblíbený časopis. Já to na těch lidech vidím.

INZERCE A VZKAZY ab y m sv ým zákazníkům, Chtěl bych popřát vše pro vě lko ce omto roce a aby . měli hodně ště stí v t šlý de pře ten ž ne em lepší ně tento rok by l mnoh Billa Standa, strašnická

Já bych chtěl popr os it o k alhot y, ne jlépe rif le velik os t 42. Moc děku ji. Roman, Lazarsk á ulice

26

Přeji lidem hodně zdraví a moc pozdravuji ty, kteří si ode mě kupují pravidelně časopis. Jarda, stanice metra Strašnická

a, bohatá, Mně by se hodil a žen pňů. Děku ji. stu 42 a lot tep , 90 let pasáž va iko Zdeněk, Štefán

Přeji všem, aby se měl i normálně dob ře a ab y kupoval i více Nov ý Pros tor. Jiří, Malostranská

Já bych chtěla požádat lidi o discmana, protože ráda poslouchám hudbu a discman mi chybí. Zároveň bych lidem chtěla vzkázat, aby byli spokojení a hlavně zdraví, to je to nejdůležitější. Majka, Masarykovo nádraží

Uličníci tvoří


občas dávala plátky slaniny, a to je opravdu výborné. Kuře se peče podle jeho velikosti, ale většinou asi hodinu a půl. Přidáváme opékané brambory.

Vladimíra, Roztyly Vaření je moje vášeň. Je zajímavé, že jako holku mě to nebavilo, ale potom jsem se vdala a můj muž si potrpěl na dobré jídlo a já ho chtěla stále něčím překvapovat, tak jsem se zamilovala do vaření a vařila každý den. Chtěla jsem vařit neobyčejná jídla, taková, jaká jinde nemají. Navíc jídlo považuji za důležitou součást života. Je to kouzelná věc. Já měla krásnou velkou kuchyň, takže perfektní podmínky pro vaření. A ráda se s vámi o několik receptů z mé kuchyně podělím. Kuře s květákovou náplní Kuře se omyje, osuší, nasekáme květák, uvaříme, scedíme a dáme do misky, k tomu přidáme vajíčko. Dále houska namočená v mléce, muškátový oříšek, petrželka, citrónová kůra – to všechno se nacpe do toho kuřete, zašije se a dá se do trouby. Na samotné kuře jsem ještě

Bažant na víně Já mám nejraději bažanta v peří. Toho koupím a nechám jen tak tři dny uležet na balkóně. Potom ho oškubu, opláchnu, osuším a potom ho naplním sušenými švestkami. Každou sušenou švestku zabalím do plátku slaniny, přidám hřebíček, divoké koření a potom celého bažanta poliji červeným vínem. A peču. K tomu nejlépe chutná buď brambor, nebo dušená rýže s rozinkami. Je to vynikající. Kdykoli přišla návštěva a já dělala toto, tak se olizovala až za ušima. Slibuji, je to výborné. Pohřební kuře To je jednodušší recept. Zbytky kuřete dám uvařit, něco nechám na polévku, zbytek oberu. Vedle dám vařit brambory. Potom na pekáč nebo do zapékací mísy naskládám brambory s obraným masem, petrželku, pepř a citrónovou kůru. Potom udělám z bílku sníh a vyliji ho na ty okořeněné brambory s masem. Do bílku ještě většinou přidávám petrželku a grilovací koření a celé to dám na chviličku zapéct a ono to udělá takovou krásnou čepici a krájí se to jako dort. A právě když manžel viděl, jak zalívám to kuře bílou pěnou, tak to nazval „kuře pohřební“, a už to tak zůstalo.

Anketa Kdy jste naposled dostali dárek, který vám opravdu udělal radost? Ladislav, Národní třída Nedávno jsem dostal dárek od mé manželky. Koupila mi za 1.500 Kč nádherný sváteční kabát. Dlouhý, černý a budu ho nosit do kostela. Já chodím do kostela pravidelně, takže jsem měl obrovskou radost. Květa, Florenc Dárek, ze kterého jsem měla opravdu radost, jsem dostala k narozeninám teď v srpnu. Bylo to od mé sestry, kterou jsem viděla po čtrnácti letech a dostala jsem zlatý řetízek. Já normálně zlato vůbec nenosím, takže to je moje první zlatá věc a nosím ho pořád. Zdeněk, Štefánikova pasáž Na štědrý večer jsem dostal košili, kosmetiku a nějaké knížky. Jednu knihu od Vančury a to jsem byl hodně rád, protože jsem prý nějak s Vančurou příbuzný a prý bych po něm měl i mít nějaký spisovatelský talent, takže jsem zvědavý na čtení. Roman, Lazarská ulice Nejkrásnější dárek jsem dostal v roce 2000 od své sestry. Byl to mobil a to jsem měl fakt radost, asi jako každý chlap. Mezi tím jsem samozřejmě dostal i jiné dárky, ale z toho telefonu jsem měl radost největší.

jsem se o víkendu snažila učit na státnice. Otevřela jsem si knihu, která mi měla pomoci pochopit některé zvláštní jevy v lingvistice. První věta této učebnice zní: „K podstatným rysům predikátorů patří to, že ve své sémantické struktuře implikují různý počet účastníků v nich reflektované situace.“ Když jsem si tuto větu přečetla podesáté, zakoukala jsem se do stropu a přemýšlela o smyslu bytí. Normálně bych knihu zavřela a šla se projít, ale nedávno jsem četla zajímavou příručku jednoho amerického literárního vědce, který napsal, že každý složitý text, kterému nerozumíme, máme vnímat jako výzvu a bojovat o porozumění. A tak jsem bojovala asi dvě hodiny, abych pochopila podstatné rysy predikátorů, a poté na mne padla naprostá bezmoc. Zamyslete se nad tím, co všechno se během těch osudných dvou hodin mého boje o predikátory na světě stalo – 11 lidí spáchalo sebevraždu, ledovec se posunul o 4 centimetry, vyhynulo 6 pštrosů a 2 pandy, bylo vykáceno 45 hektarů deštného

pralesa, vyrobilo se 40 tisíc krabiček cigaret, proběhlo 45 svateb, porodilo 7000 žen, spadlo 6 letadel a já? Já studuji predikátory. Ještě ten večer mě v centru města požádal jeden bezdomovec o 20 Kč. Zeptala jsem se ho, proč raději nejde prodávat Nový Prostor. Usmál se a řekl, že se na ulici zatím zabydluje a pak uvidí. Zeptala jsem se ho, jak se dostal na ulici, a on řekl, že před měsícem a dobrovolně. Spočítal si kolik života tráví ve frontách v bance a na poště, vyplňováním složenek, voláním příbuzným jen tak ze slušnosti, pročítáním reklamních letáků, cestováním v zacpané Praze, odpovídáním na SMS a zjistil, že život bude mnohem výhodnější takto. Jeho jedinou povinností je sehnat si 30 Kč denně na jídlo. Řekla jsem mu, že si myslím, že ho to po čase přestane bavit. Řekl, že to ví, ale teď je šťastný a to prý před tím dlouho nebyl. Dala jsem mu 50 Kč. Poděkoval a poprosil, jestli bych tady mohla ještě pět minut počkat. Čekala jsem a on se za chvíli vrátil s gerberou. Podal mi ji a popřál mi hezký večer.

Eva Bořutová

Stalo se, že… Doma jsem naprosto citově vyčerpaná touhou po svobodě, trhala stránky Příruční mluvnice češtiny. Zavolala jsem matce a řekla ji o svém zážitku a citovém rozpoložení. Matka okamžitě pochopila, o co mi jde, a výhružně zvýšila hlas. Dokonči školu, a pak si buď bezdomovec, znělo matčino heslo v telefonu. Zklamaná a nepochopená jsem zabořila hlavu do otrhané mluvnice a usnula. Zdálo se mi, že jsem bezdomovec a že kupuji kytky a rozdávám je lidem. Zdálo se mi o tom, jak zastavuji ledovec a asistuji u porodů a vytahuji pandy z pytláckých pastí. Byl to dlouhý sen a probudilo mě až pípnutí zprávy: Predikát je přísudek, maminka. No… a jsem tam, kde jsem byla.

27


Autor: Ivo Bystřičan

Změknout nejen v tvrdých krajích Symbolicky výstižnější místo se pro konání akce nalézt nedalo. Na kopci s pohledem na průmyslovou výrobou zničené město zahalené mlhou a kouřem z komínů chemiček a dalších továren. První listopadový den se nad výspou upadajícího těžkého průmyslu, které dnes má dvakrát vyšší nezaměstnanost, než je celostátní průměr, konala konference „Inovace/Nové trendy v přístupu k zaměstnávání“. Když se účastníci ráno sešli, pod kopcem Větruše právě snídalo přes pět tisíc nezaměstnaných občanů Ústí nad Labem. Ústí nad Labem podobně jako mnohá další severočeská města ztělesňuje změny, které se ve světě práce za posledních padesát let odehrály. A právě kvůli těmto změnám už přestalo k uplatnění na pracovním trhu stačit zažité spektrum zaměstnaneckých dovedností a zkušeností. „Pracáky“ jsou mnohdy plné těch, kdo rozhodně něco umí, a přesto se na něm neprosadí. Dnes je totiž třeba být ještě navíc mladý, zdravý, vzdělaný a flexibilní. Jinak se člověk pro trh práce stává v podstatě nežádoucí osobou. Konference měla ozřejmit, jaké trendy v řešení zaměstnanosti znevýhodněných existují.

VYNÁLEZCI NOVÝCH TRENDŮ? Podtitul konference o inovaci, tedy „Nové trendy v přístupu k zaměstnávání“ vyvolává dojem tematické nesjednocenosti a neurčitosti. Je to vcelku logické. Šikovný pozorovatel totiž vysleduje nových trendů kdekoli bezpočet, bude-li chtít. Nejšikovnějšími pozorovateli, či dokonce určovateli společenských trendů jsou kromě sociálních vědců neziskové organizace. Ty se následně, většinou průkopnicky, snaží přesvědčit patřičné instituce o skutečnosti, že je na nově vznikající trendy zapotřebí reagovat, aby se s nimi jedinci i celá společnost dokázala vyrovnat. V praxi evropsko-unijního názvosloví se může často zdát, že se v rámci řady projektů šijí z neexistujících problémů jakési „císařovy nové šaty“. Před pár lety se například ve všech pádech skloňovala jako úhlavní problém sociální exkluze (společenské vyloučení), brzy nato se přeformulovala pozitivně na sociální inkluzi (společenské začleňování), o něco později na sociální kohezi (společenskou soudržnost). Skoro by se zdálo, že se to stejné omílalo dokola a pro výdrž se jen měnily pojmy. Na druhou stranu neustálé proměňování veřejnosti nepříliš srozumitelných termínů pro označení vizí rozvoje může odrážet zvyšování citlivosti vůči sociálním problémům. Vzrůstá pozornost vůči jejich kdysi opomíjeným jemnějším rovinám.

28

TRH PRÁCE NIKOLI SAMOVOLNĚ Dnes vévodí ve vizích rozvoje zaměstnanosti pojmy jako diversity management, sociální podnikání, třetí kariéra, podporované zaměstnání a trénink soft skills. Nad krajem průmyslového úpadku s vysokou nezaměstnaností se mohou jevit nepatřičně – když chybí pracovní místa celkově, tak o co jde? Diversity management je takzvanou politikou různorodosti. Jejím cílem je odstraňovat diskriminaci těch, kteří vykazují odlišnosti vzhledem ke skladbě stávajících pracovníků. Nejde zdaleka jen o to, že ve výběrovém řízení neprojde osoba s odlišnou pletí. Diskriminace probíhá také na základě pohlaví, věku, vzdělání, postižení, sexuální orientace a etnicity. Diversity management se snaží pomoci přeformulovat cíl mnohých firem, jímž je vytváření jednolitých pracovních týmů poskládaných z osob s podobnými charakteristikami. Dynamika a přínos týmu sestaveného z lidí s velmi odlišnými znaky může být při rozvinuté toleranci odlišnosti uvnitř firmy mnohem větší. Třetí kariéra je poněkud smutným pojmem. Eufemisticky totiž označuje problém nezaměstnanosti osob nad padesát let, která je nejen v naší rychle se vyvíjející ekonomice čím dál více problematická. Programy třetí kariéry se úžeji než programy diversity managementu zaměřují na odstraňování diskriminace těchto osob v podnicích a firmách. V éře, kdy je privilegováno mládí, upozorňují podnikatele na to, co sami dávno věděli. Zní to možná banálně, ale snaží se na pracovní trh vrátit vědomí, že pracovníci nad padesát let mají na pracovišti co nabídnout – dlouholeté zkušenosti, nadhled, schopnost řešit problémy v širších souvislostech či potenciál předávat znalosti mladším zaměstnancům. Sociální podnikání se zase skrze podnikatelské subjekty snaží o pracovní začlenění lidí, kteří jsou na normálním trhu práce znevýhodnění, například svým mentálním či tělesným postižením. Jako u každé firmy je cílem zisk, nad rámec toho dále vytvářet pro znevýhodněné lidi příležitosti

pro osobní a profesní rozvoj ideálně tak, aby časem mohli najít „normální“ práci a tak práci u sociálních firem nadále nepotřebovali. Podporované zaměstnávání se orientuje na ty, kdo se potýkají s častou nebo dlouhodobou nezaměstnaností. Snaží se jim pomoci najít a udržet si pracovní místo na běžném trhu práce, přičemž jim poskytuje podpůrné služby.

SMYSL OMLETÝCH SLOV Pojmy jako komunikační dovednosti, schopnost týmové spolupráce, flexibilita, ochota učit se či zájem o osobní rozvoj je pevnou součástí skoro všech náborových inzerátů. Působí už dávno jako klišé a zdálo by se, že v mnoha případech pozbyly jakýkoli obsah. Dohromady představují tzv. soft skills, tedy schopnosti nad rámec samotné odbornosti. Lidem pozbyvším práci (zvláště těm v těžkém průmyslu) se mohou jevit jako docela směšná, zvláště když jsou vyžadována u méně kvalif ikovaných pracovních míst. Mnohdy právem. Často však, což konference zdůraznila, samotná odbornost nestačí, neboť lidé nepracují v sociálním vakuu. Protože si firmy vyvinuly sofistikované metody výběru zaměstnanců, aby mohly své pracovní týmy „poskládat“ co nejefektivněji s ohledem na jejich hladké mezilidské fungování, jednou z klíčových schopností je umět vycházet s druhými lidmi. Hlavním trendem je tak důraz na tyto „měkké dovednosti“, které umožňují spolupráci mezi rozdílnými osobami. Protože tolerance, vstřícnost a otevřenost nejsou každému člověku vlastní automaticky, z jejich rozvíjení se vyvinula silná součást boje za TENTO PROJEKT JE těch, kdo s ní mají problézaměstna(tel)nost SPOLUFINANCOVÁN EVROPSKÝM SOCIÁLNÍM my.FONDEM SnadEUpovede i k tomu, že „měkčí“ budou A STÁTNÍM ROZPOýTEM ýESKÉ i samotné firmy. ve vztahu k lidem REPUBLIKY



Jean Cocteau: „Oči mrtvých zatlačujeme jemně,...(dokončení citátu v tajence)“

29


SMS a emaily čtenářský příspěvek: Pan Radek Autorka: Alžběta Bublanová Pan Radek udělal průzkum, čeho si občané nejvíce cení. Došel k pozoruhodným výsledkům. Sice čekal, že to budou nějaké ušlechtilé věci, jako je věrnost, láska, pravdomluvnost, ale překvapilo ho poznání, že největšího ocenění se dostalo klidu. A tak se pustil do dalšího průzkumu a sice, co si pod pojmem klid představují. „Klid?“ Postarší obtloustlý muž měl trhavé pohyby a lehce těkavý pohled. „Klid, to jsou u mě ženský. Takový ty, co jsou normální, nic nechtěj a tak.“ Normální ženský se ujaly třetího místa. Na druhém bylo pivo a kamarádi a zlatou medalii dostala smrt. „Klid?“ Uspěchaný mladý muž s notebookem v ruce a měl také trhavé pohyby. „To tady snad ani není možný. Absolutní klid to už jen snad jen smrt.“ Pana Radka to dost překvapilo, takže lidé si nejvíce cení smrti. Tedy nepřímo. Taková informace ho přiměla, aby se pustil do dalšího průzkumu. „Smrt?“ Krásná slečna se polekala. „Ta je doufám daleko.“ Na prvním místě, zcela nepřekvapivě, bylo nic (lidé si nejvíce cení ničeho). Na druhém vyúčtování a na třetím bolest. Což je zajímavé, že smrt se spojuje zároveň s klidem a zároveň s bolestí. „Nic?“ Patnáctiletý kluk na chvíli vytáhl cigaretu z pusy. „Nic neexistuje. Prostě to nic není.“ To už dává smysl. Lidé si cení nejvíce toho, co není. Pan Radek byl nezaměstnaný. Pobíral sociální dávky a žil v bytě po rodičích. Bylo mu padesát let. Jelikož nepracoval,

čas si vyplňoval netradičním způsobem. Průzkumy byly jeho nejčastějším hobby. Na stěnách mu viselo nespočet grafů, které ženy jsou nejkrásnějšími a jakým činnostem se lidé po ránu nejvíce věnují. Když byl v tom krásném věku, kdy se dospívající trápí pro své lásky a nechávají se omračovat svými sny, co z nich jednou bude, a přitom dělají všechno možné, aby z nich nebylo nic, pan Radek měl jasno. Pro lásku se trápit nehodlá, již tenkrát trpěl zanícením dělat průzkumy a došlo mu, že on není vhodným kandidátem chtěného muže. A kariéru si nikterak nevysníval, jelikož mu více jak polovina pracujících odpověděla, že je jejich zaměstnaní nebaví. Nicméně láska ho stejně potkala. Byla moc krásná na to, aby si ho vůbec všimla (vyšlo mu v grafu poté, co od mladých dam zjistil, které mladíky preferují). A nepotkala ho jen jednou. Podruhé (a to bylo lepší, protože tato žena byla vyzrálá a prý z mužů už znuděná a podle průzkumu tyto ženy, protřelé láskou, chtějí klidného bezpečného manžela) se osmělil a pozval ji na schůzku. Navzdory jeho průzkumům odmítla. Na tuto událost si vzpomněl právě dnes, když se dozvěděl, že lidé si cení nejvíce toho, co není. Protože to nemusí být pravda. Možná ti lidé při průzkumu lžou. A tak se pan Radek rozhodl udělat průzkum, jak často lidi neříkají pravdu. A vyšlo mu, že skoro pořád. Pan Radek si z vás dělal srandu. Chodí do práce. Má ženu. A dvě děti. Chtěl jen vědět, jestli ho budete mít rádi, i když bude tak trochu jiný. Podle průzkumu je chlap, který nemá ženu a nechodí do práce, dost podezřelý.

sms

maily

Mila redakce, dnes jsem si koupila NP v OL u Prioru a vas prodejce je tak hodny clovek ze me az laka otazka jestli je zenaty;-)? Takovych uz moc neni. S pozdravem Dana

Vážená redakce časopisu NP, Dovoluji si Vám napsat tento e-mail, neboť to považuji za vhodné. Jsem rád, že jste organizací která se skutečně stará o potřebné a to bez zbytečných populistických prohlášení. Líbí se mi, že lidé jenž jsou Vašimi prodejci si mohou zcela legálně a bez jakýchkoliv konfliktů se zákonem obstarat prostředky na svou obživu. Za tento Váš projekt Vám ze srdce děkuji, omezuje i nárust kriminality. Již delší dobu kupuji časopis Nový Prostor od prodejce Vlastíka s číslem průkazu 0-313 v Ostravě. Tento prodejce je vždy úsměvavý, prohodíme několik vět, často se něco užitečného dozvím a opět odcházím. Musím říci, že Vlastík je můj oblíbený prodejce a to nejen pro svůj osobitý přístup, ale myslím si, že je také vzorem slušného a čestného člověka. Nikdy jsem jej neviděl opilého, naštvaného nebo mrzutého, a to i přesto, že mnohdy stojí hodiny na místě – a to i v mrazu – a prodává časopisy. Je obdivuhodné, jak tento člověk pojal svou integraci do společnosti poté, co se stal bezdomovcem. Zcela bez nadsázky bych si přál, abyste neměli žádného prodejce, neboť to by znamenalo, že zde nejsou lidé, jenž by byli v tak svízelné sociální situaci. Ovšem to je v dnešní společnosti utopistická myšlenka. Jsem však optimista a doufám, že každé utrpení jednou skončí. Do té doby bude podobných projektů třeba, a já bych si přál, abyste měli takové prodejce jako je Pan Vlastík, protože Ti jsou nejen prodejci ale také umí dát i vzor, jak se s různými situacemi v životě vyrovnat. Se srdečným pozdravem Miroslav Tyrpa, Ostrava

Dobry den, po dlouhe dobe jsem si koupila NP – nejsem z Prahy – a musim vam rici, ze se casopis ohromne zlepsil. Je zajimavy od zacatku do konce. M. Mikova, Strakonice Dobry večer!dnes sem v Brně, u V. Špalíčku zakoupil u velmi příjemného prodejce N.Prostor a je super!! P.S.Přeji příjemné svátky a PRODEJCŮM V ROCE 2008 HLAVNĚ PEVNÉ ZDRAVÍ A ŠŤASTNĚJŠÍ ŽIVOT. David Dobry vecer, priklanim se k nazoru pana Petra Macla (NP 295), obalka s rumcajsem byla super, novorocni je na hrane. Jinak zase dalsi vydarené cislo, preji super vydareny rok 008 vsem a hlavne prodejci z dejvické. Diky za zmeny a za zkraceni doby vydani (?), 14 dnu je super :) Pavel Vazeni. V poslednich mesicich vnimam zvysovani urovne casopisu, co do pestrosti temat,tak jejich zpracovani. Zvlaste diky za vanocni cislo. Nejvice mne oslovil rozhovor s P. Siostronkem, nejvice pobavil clanek „Prodejci a mlask“. Jiri Korda, Praha Moc fajne jste o slaveni pojednali,diky vam a hlavne p. Sokolovi! Neuvazujete o podobnych zamyslenich jeste vice v duchovni rovine? Na novy NP se tesi Petr z Brna

sms: 774 150 551 / e-mail: [email protected] 30

NAŠI SOUSEDÉ VÝUKOVÝ PROGRAM O DISKRIMINACI UČÍTE SPOLEČENSKÉ VĚDY NEBO VÝCHOVU K OBČANSTVÍ? MÁTE ZÁJEM O VÝUKOVÉ MATERIÁLY ZDARMA (PŘÍRUČKA + DVD) ZAMĚŘENÉ NA TÉMA DISKRIMINACE? SPOLEČNOST PARTNERS CZECH PŘIPRAVILA VÝUKOVÉ MATERIÁLY PRÁVĚ PRO VÁS!

DALŠÍ INFORMACE: www.nasisousede.cz e-mail: [email protected] tel: 737 738 813

Projekt Naši sousedé je realizován ze státního rozpočtu České republiky a spolufinancován Evropskou unií v rámci realizace Evropského roku rovných příležitostí pro všechny (2007) – směrem ke spravedlivé společnosti v České republice. Materiál odráží výhradně názory autora a Evropská komise a Úřad vlády ČR nenesou zodpovědnost za žádné užití informací tam obsažených.

Tiráž

Kodex prodejce Časopis Nový Prostor vychází od prosince roku 1999. Občanské sdružení Nový Prostor je nezisková organizace, která pomáhá lidem bez přístřeší v krizové životní situaci. Pomocí pouličního prodeje čtrnáctideníku nabízí lidem v tísni možnost získat základní prostředky. Redakce uvítá jakékoliv Vaše příspěvky a připomínky. Nevyžádané rukopisy a fotografie nevracíme, prosíme, neposílejte originály. Publikujeme pouze původní práce, publikované textové zprávy jsou bez korektur.

Adresa redakce: Nový Prostor, Nádražní 56/740, Praha 5 – Smíchov, 150 00, tel.: 220 199 301-2, fax.: 220 877 375, email: [email protected] koncept: Robert Sztarovics, šéfredaktorka: Veronika Hrdinová, redakce: Tomáš Bojar, Ivo Bystřičan, korektury: Zuzana Josková, grafický koncept: Antonín Kopp, Tomáš Mikovič, art director: Štěpán Bartošek, inzerce a marketing: [email protected], 220 199 303 Adresy distribucí: Praha – Řeznická 14, Praha 1 – Nové město, tel.: 222 233 309, Martin Hadaščok (koordinátor) tel.: 608 720 708 ([email protected]), Alena Vosáhlová ([email protected]), Brno – Antonína Slavíka 7, 602 00, Gabriela Hrozinová, tel.: 776 782 468, 545 217 297 ([email protected]), Hradec Králové – Azylový dům Matky Terezy, U Mostku 472/5, 503 41, Petr Mancl, tel.: 777 299 525 ([email protected]), Ostrava - Azylový dům pro muže budova „B“, Lidická 54, Ostrava - Vítkovice, 700 30, Petr Jícha, tel.: 776 020 914 ([email protected]), Plzeň – Diecézní Charita, Krizová služba, Cukrovarská 16, 301 00, Jan Jung, tel.: 777 786 642 ([email protected]), Olomouc - Charita Olomouc, Marek Grunt, tel.: +420728188184, ([email protected]), Pardubice - SKP centrum Portus, Milena Dostálová, tel.: +420464629249 (dostalovamilena@centrum. cz), Uh. Hradiště – AD. Sv. Vincence, Na Hradbách 700, Staré Město, 686 03, tel.: 572 542 988, České Budějovice – Charita ČB, AD pro muže, Riegrova 32, Václav Kučera, tel.: 387 315 388 Představenstvo o. s. Nový Prostor: Robert Sztarovics, Dagmar Kocmánková, Jakub Chudomel Občanské sdružení Nový Prostor je členem International Network of Streetpapers a projektu No Borders. Supported by A GRANT FROM TRUST FOR CIVIL SOCIETY IN CENTRAL AND EASTERN EUROPE. Registrace: MKČR 8342, ISSN 1213-1911 Předtisková příprava: Art –D – ČTK Tisk: ČTK Repro

Názory autorů nemusí vyjadřovat stanovisko redakce. Ministerstvo práce a sociálních věcí ČR

Středisko kresťanské pomoci Pardubice

Prodejce Nového Prostoru nesmí: 1. Prodávat mimo místo jemu přidělené a uvedené na jeho průkazu. 2. Být po dobu prodeje pod vlivem alkoholu nebo jiných drog. 3. Používat vulgárních výrazů, nadávek, rasistických, sexistických či jinak společensky nepřípustných obratů ve styku s veřejností, ostatními prodejci nebo pracovníky výdejny. 4. Obtěžovat při prodeji kolemjdoucí a zdržovat je proti jejich vůli nebo zdržovat dopravu. 5. Žebrat nebo jiným nepovoleným způsobem požadovat od lidí peníze, pokud má na sobě viditelně průkaz prodejce. 6. Slovně či fyzicky napadat jiného prodejce časopisu a nutit ho, aby opustil své prodejní místo. 7. Prodávat časopis na cizím soukromém pozemku či prostoru. 8. Páchat kriminální činnost nebo takovéto činnosti napomáhat, zvláště je-li viditelně označen průkazem prodejce časopisu Nový Prostor nebo má-li s sebou časopisy. 9. Prodávat časopisy neregistrovaným, neoznačeným nebo vyloučeným prodejcům. 10. Nesprávně vracet zpět z částky přijaté od kupujícího. 11. Požadovat od kupujícího víc, než je oficiální cena časopisu. 12. Prodávat jiné zboží než časopisy. 13. Prodávat bez průkazu, který je opatřen jeho registračním číslem a fotografií a který musí nosit na viditelném místě. 14. Poškozovat dobré jméno časopisu a společnosti Nový Prostor.

Prodejcem Nového Prostoru se může stát každý, kdo písemně potvrdí, že je starší 16 let, je v sociální nouzi a zaváže se dodržovat Kodex prodejce. Tento kodex je stejný ve všech časopisech sdružených v INSP – mezinárodní organizaci zastřešující pouliční časopisy z celého světa. Sbírkový účet NP – Z tohoto účtu financujeme například nákup léků pro prodejce, provoz kuponového obchodu, ubytování a ošacení některých prodejců či tréninky fotbalového týmu.

Veřejná sbírka NP skončila k 1. 9. a bude následně obnovena.

Číslo účtu: 1061013598/5500

polovina pro prodejce 296

Recommend Documents