POLOVINA PRO PRODEJCE REPORTÁŽ:

PROSÍME, KUPUJTE JEN OD PRODEJCŮ, KTEŘÍ STOJÍ NA SVÉM PRODEJNÍM MÍSTĚ A MAJÍ PLATNÝ PRŮKAZ!

CENA: 40 KČ / POLOVINA PRO PRODEJCE

326 V PRODEJI OD 30. BŘEZNA 2009

NÁHRADNÍ IDENTITY

REPORTÁŽ:

ROLNÍCI V MEXIKU TRAN KIM

ROZHOVOR:

www.PlesAfrika.cz

pátek 3.4. Lucerna 19.00

BENGAS ČANKIŠOU EKVATOR TAM TAM BATUCADA Tanečně hudební vystoupení:

BATOCU - TIDITADE - CENTRUM TANCE VÝSTAVA FOTEK A AFRICKÝCH VÝROBKŮ / PROMÍTÁNÍ / TOMBOLA / SOUTĚŽ O LETENKY Moderuje: Ondřej Brzobohatý PŘEDPRODEJ: Národní 9, Praha 1, tel: 608 917 760 / Ticketpro: www.ticketpro.cz

VSTUPNÉ: 250kč/stání, 300kč/sezení

Letní nebo africké oblečení

K PLATNÉ VSTUPENCE PŘINESTE ZDRAVOTNICKÝ MATERIÁL, PROPISKY, PASTELKY NEBO TUŽKY PLES AFRIKA JE NEVÝDĚLEČNÁ AKTIVITA, PODPORUJE „KAMPAŇ LIDSKÉ PODPORY“ A KONÁ SE V RÁMCI SVĚTOVÉHO POCHODU ZA MÍR A NENÁSILÍ.

Humanistické hnutí - www.SvetovyPochod.cz

OBSAH | FEJETON | POŠLI TO DÁL | TÉMA: NÁHRADNÍ IDENTITY | DĚJINY PŘÍTOMNOSTI | REPORTÁŽ | REFERÁT ROZHOVOR | KOMIKS A KŘÍŽOVKA | KULTURA | SVĚTOZOR | SMS A E-MAILY

EDITORIAL Vážené čtenářky, vážení čtenáři! V mém oblíbeném podniku se pravidelně schází Společenstvo Keltů. Hosté to nejsou příliš oblíbení, přestože se díky nim v nabídce objevilo speciální, zaručeně keltské pivo, které vůbec není špatné. Jedná se o poměrně nesourodou skupinku, kde se vedle náctiletých vyskytují i dámy důchodového věku. Spojuje je nejspíš jediná věc – nikdo z nich nevypadá jako Kelt. Pro nás ostatní návštěvníky, kteří svou identitu odvozujeme od docela jiných věcí, jsou terčem posměchu. Oni však své keltství berou smrtelně vážně a s nábožnou úctou naslouchají patafyzickým přednáškám o domnělé Vercingetorixově hrobce kdesi u Roudnice nebo podílu keltského genofondu na úkor slovanského u současného obyvatelstva české kotliny. Možná je problém v tom, že své nově přijaté identitě nepřinesli dostatečnou oběť, takže působí trapně salonním dojmem. Rozpor mezi romantickými představami a přízemní realitou je příliš očividný. Nikdo z nich by zkrátka nebyl s to, vylézt do koruny stromu pro jmelí, natož aby se nahý vrhal na římské legionáře, o nějakém druidském charismatu nemluvě. Dávný kamarád se na prahu dospělosti nadchl pro historii války Severu proti Jihu a přijal novou identitu konfederačního vojáka. Úspory investoval do nákupu v Indii dosud vyráběné pušky předovky vzor 1861 a od té doby všechen volný čas tráví na výpravách se svými spolubojovníky, z kterých se vrací zcela zbídačený. Jih strádal blokádou seveřanů, takže se nedostávalo výstroje ani potravin. Dobové reálie je třeba věrně zachytit, takže správný nadšenec vojenské historie tráví noci venku pod tenkou dekou a jedinou potravou jsou mu kávová zrna rozdrcená podpatkem. Osobně jsem s identitou Husákova dítěte zcela spokojen. Umožňuje mi těšit se při zimním táboření z dobrodinní péřového spacáku a pohodlných pohorek, zatímco moji rudí bratři mrznou v promočených mokasínech zahrabaní do kůží. Každá identita ale skrývá jistou míru nepohodlí, s níž je nutno se smířit, nemá-li být jen módním doplňkem.

OBSAH fejeton: HOLLYWOD A PLZEŇ

NÁHRADNÍ IDENTITY INDIÁN NEBO ELF? HOĎTE SI KORUNOU

/Stern/

Pošli to dál

NÁHRADNÍ IDENTITY NA CESTĚ DO DOBRÉHO POKOJE

NÁHRADNÍ IDENTITY SPIKLENCI Z KYBERPROSTORU

/Harasimowicz/

/Havlín/

/Budka, Pospíšil/

4–5 dějiny přítomnosti: OD OKOVŮ K OBAMOVI /Blažková/

6–7 reportáž: JSME JAKO OŠKLIVÁ KÁČÁTKA CHIAPASU

8–9 referát: HODNĚ NEJISTÁ SEZÓNA

10 – 11 rozhovor: TRAN KIM /Křížková/

/Brodilová, Křížková/

/Kuřík/

12 – 13 komiks: SAMOROST /Bažant, Novák/

14 – 15 kultura: VÝTVARNÉ UMĚNÍ

16 – 17

18 – 21

kultura: LITERATURA

kultura: HUDBA

/Marečková/

/Veselý/

/Ptáček/

křížovka

22

23

kultura: DIVADLO

kultura: FILM

/Hudcová/

/Prejdová/

24 světozor: AN INTERVIEW WITH ROBERT FISK

25 SMS a E-maily:

/Forrest/

26

27

28 – 29

Alexandr Budka

Foto na obálce: Tereza Jirásková

SPOJENÍ

VÁBNIČKA NA PŘÍŠTĚ

Redakce Nový Prostor Řeznická 14 Praha 1 – Nové Město, 128 00 tel.: 222 233 309 sms: +420 774 789 079 e-mail: [email protected] www.novyprostor.cz

Dvacetileté celebrity sepisují biografie, my ostatní jsme kádrové dotazníky nahradili strukturovanými „sívíčky“. Žádoucí obsah životopisu se proměňuje, jeho zásadní vliv na náš osud zůstává. Dočkáte se i rozhovoru s formací experimentálního rapu WWW.

30

3


Autor: Jan Stern

HOLLYWOD A PLZEŇ Čechové, jedna věc mně vrtá hlavou. Proč my u nás vlastně neumíme natočit pořádně akční, dramatický a především přiměřeně katastrofický film? Zrovna tudle – při pauze mezi dvěma dokumenty na ČT 2 – jsem jen tak náhodou přepnul na Novu. Letoun jisté americké společnosti se tam právě ocitl v zatracených problémech a charaktery postav pod tlakem dění prudce krystalizovaly. Jistá bloňdatá dáma začala vřeštět: „Bože, zabijeme se! My se zabijeme!“. Malý chlapec se přitiskl k hrudi své matky a vzlykal: „Mami, já mám strach“. Rozechvělá matka ho pohladila po vlasech a řekla: „Ničeho se neboj, miláčku, jsem s tebou“. „Bože, můj manžel má zástavu srdce!“ ozvalo se vzápětí do všeobecné paniky. Holohlavý pán ihned k nemocnému přiškočil se slovy „já jsem lékař“, načež bodl propisovací tužkou pod hrtan zkolabovavšího Kaliforňana v pestrobarevné košili a zachránil mu tak život. Muž s ostře řezanými rysy pak náhle vyskočil a prohlásil: „Všichni se uklidněte a zůstaňte na svých místech! Jsem federální agent Jeremy Parker. To, co se nám stalo, není náhoda. Ale když mě poslechnete, můžeme se zachránit,“ načež snědý mladík s palestinským šátkem kolem krku zatvářil se zavile a pevně cosi stiskl ve své kapse... Dále už jsem to pochopitelně nesledoval, neboť ČT 2 mě nalákala na napínavý pořad o problematice euroregionů. Avšak vrtalo mi to stejně hlavou: Proč u nás také nenatočíme něco takového! S čestnou výjimkou legendárního dílu majora Zemana, kde jistý muž volá: „Obrať to, do Mnichova!“, se česká kinematografie nemůže pochlubit pořádným dramatem v letadle. Pan Tau procházející se po křídle Iljušinu je věru jen chatrnou náhražkou. V čem je problém? Pokusil jsem se to nedávno zjistit. Sedl jsem si na lavičku v parku, počal pozorovat své spoluobčany, snažil se do nich vmyslit a přitom si je představit ve chvíli, kdy letounu ve výšce 10 000 metrů vysadí všechny motory. Má fantazie počala chrlit: Mladá dívka (znuděně): „Kdybysme aspoň spadli do vody“. Muž s knihou (pobaveně): „Z desítky je to úplně jedno, to máte do vody jako na beton.“ Starší dáma: „Ale doufám, že by nám vrátili peníze za letenku, kdybysme nedoletěli, ne?“ Její manžel: „Jo, voni ti za to koupěj věnec na rakev.“ Starší dáma: „No počkej, Jiřina řikala, že jim v Řecku zrušili zájezd na Akropoli a chtěli jim místo toho vnutit výlet na mistrovství v kužel-

4

MÁM POCIT, ŽE TÁMHLE V TOM CHLADÍCIM BOXU BYLO PIVO.

kách. Jenže ten její muž je právník a řekl nandě z tý cestovky: „tak to ne, milá zlatá, prostě nám vrátíte peníze, nebo se potkáme v Občanskym judu,“ (podívá se zhnuseně na manžela) Jenže tobě je všecko jedno, viď.“ Manžel: „Neboj, už to dlouho nebudeš muset snášet.“ Mladá dívka: „Já bych chtěla spadnout ve Švédsku.“ Muž s knihou (bezradně): „Proč ve Švédsku?“ Mladá dívka: „Já nevim, vždycky jsem měla Švédsko ráda, ale nikdy jsem tam nebyla.“ Mladý muž se pokouší začíst do knihy. Půlminuta ticha. Starší dáma: „Tak se běž aspoň zeptat tý letušky, néé? Co se vlastně děje, vždyť mi nic nevíme.“ Starší muž: „Dej mi pokoj, kdybysme seděli doma na prdeli, tak máme klid.“ Starší dáma (vítězoslavně): „Tak se na něj podívejte. My budem za chvíli mrtví a von mi ještě bude vyčítat, že jsem ho chtěla vytáhnout do světa, že jsem z něho chtěla udělat člověka!“ Muž středních let: „Vono teda mě by to taky docela zajímalo - snad vrátěj nějaký peníze aspoň pozůstalejm, ne? Nebo nějaký vodškodný, ne?“ Starší dáma: „Prosim vás, ty maj haldu právníků, nebojte se, že by někdo vod nich viděl korunu. Tohle voni si uměj zařídit.“ Mladá dívka (radostně): „Už vidím stromy!“ Muž středních let: „To by chtělo spadnout někde

kousek za městem. Hlavně ne do města, protože to by prvně zachraňovali ty, co bysme na ně spadli. Nás by brali automaticky za vodepsaný. Tak hezky půl kilometřík za větší město, kdybysme sebou plácli.“ Starší dáma: „To je fakt. To by se mělo ale tomu pilotovi říct. Di mu to říct“. (k manželovi) Manžel: „Prosimtě, ten už dávno vyskočil s padákem. Von se vo tebe tak bude někdo starat.“ Starší muž: „No jo, na vobyčejný lidi se každej vysere.“ Mladý muž s knihou (ironicky ke starší dámě): „Nemějte obavy, z deseti tisíc metrů je pravděpodobnost přežití 0,1 procenta.“ Manžel: „Sakra, taky nám mohli dát předtim oběd.“ (chvilku přemýšlí, pak tajuplně dodává): „Ale mám pocit, že támhle v tom chladícim boxu bylo pivo.“ (odepíná pásy a s elegancí šelmy se připlíží k lednici) Starší dáma: „Ježišmarjá, táto seď a nikam nelez! Tak se na něj podívejte. Vo co von se teď stará.“ Manžel kořistí několik exportních Plzní a vrací se na své sedadlo. Překvapeně sděluje kolemsedícím: „Člověče, ta letuška se tam modlí“. Mladý muž s knihou (zamyšleně): „Asi nějaká Polka.“ Jistě chápete, milí čtenáři, že jsem onoho dne v parku po chvilce v hrůze zastavil proud svých představ a pochopil, že na jisté žánry u nás zkrátka nejsou podmínky...


KULTURNÍ REDAKTOŘI DO VÝROBY! V okamžiku, kdy píšu tyto řádky, ještě netuším, jaká byla účast na středeční demonstraci před ministerstvem kultury. Lze se ale domnívat, že nijak masová. Když před časem protestovali pražští divadelníci, mohli se spolehnout na mediálně známé tváře. Těmi vydavatelé kulturních a literárních časopisů, kterým ministerstvo sebralo peníze, nedisponují. Některá periodika oslovují na tisíce, ale spíše stovky čtenářů. Vysvětlit úředníkům, že i tak marginální záležitost je pro živou kulturu významná a zasluhuje si podporu, se asi nepodaří a větši-

na titulů jednou provždy zmizí. Šetřit už totiž není kde, kulturní periodika jsou zanedbávaná dlouhodobě a letošní seškrtání rozpočtu je už jen příslovečnou ranou z milosti. Jejich tvůrci je drželi nad vodou mnohdy za cenu značných obětí a čekali, že se snad jednoho dne politika státu změní, na kulturu konečně půjde ono bájné půl procento HDP a jejich práce dojde ocenění. Teď už snad konečně pochopili jak se věci mají. Bohužel se od křehkých intelektuálů nedá čekat, že by vtrhli do budovy ministerstva

a zdemolovali jeho pěkně zrekonstruovanou dvoranu. Ta totiž shodou okolností stála stejných 11 milionů, o které je ministerstvo připravilo. Na metry nebo spíš centimetry dálnic raději uspořenou částku přepočítávat nebudeme. Priority státu jsou zkrátka jasné. Je krize, zadrhávající kola ekonomiky je třeba pořádně roztočit a přílišné přemýšlení jednoho jen odvádí od odpovědného konzumování. Alexandr Budka

KDO HÁJÍ ČEST ČESKÝCH BAREV? K smršti okolo první ženy chomutovské radnice a zabavování sociálních dávek převážně tamním Romům, je asi lepší v tuto chvíli už nic nedodávat. Jinak hrozí, že starostka Řápková, které tento krok vynesl velkou vlnu popularity, bude do roka a do dne přinejmenším senátorkou. Ale něco za zaznamenání přeci jen stojí. V době, kdy přes 160 tisíc lidí v rekordním čase podepsalo petici na obranu chomutovských

radních proti „nepřizpůsobivým“, ombudsmanovi a Kocábovi, kdy bylo možné se spolu s Řápkovou smát na téma dávek v Uvolněte se, prosím a kdy i ministr vnitra Langer stanul rytířsky po boku chomutovské první dámy, se zdejší Vietnamci rozhodli, že mezi sebou uspořádají humanitární sbírku ve prospěch postižených rodin. Bez dávek skončily totiž i více méně bez příjmu. Sto krabic s čínskou

instantní polévkou (po osmnácti, dvaceti čtyř nebo třiceti kusech), sto padesát balení instantní bramborové kaše, tři sta kilo rýže a sto zimních bund. Tak vypadá česká solidarita s bližními v nouzi na začátku jednadvacátého století. Doufejme, že tu Vietnamci chvíli vydrží. Martina Křížková

Sotva se podařilo Čechům vtlouct do hlavy, že neonacisté dávno nemají prehistorickou podobu z 90. let, kdy se vyznačovali outf item složeným z bombra a vysokých kanad, už aby se začal připravovat přeškolovací kurz. V oblíbené módní značce nácků Thor Steinar, která míchá sportovní styl s šifrovaným neonacistickým designem, totiž došlo k revoluci. A při Odinovi, není to revoluce nacionálně-socialistická. O tom, že šití pro západní ultrapravičáky živí „podřadné“ turecké dělníky, se tak nějak ví už dlouho. Teď je tady ale větší rána. Uwe Meusel, šéf firmy Mediatex, která oblečení vyrábí, složil funkci fashion-Führera a předal ji arabským investorům. Novým vůdcem stranicko-krejčovské hierarchie se stal Fajsál al-Zarúní z Dubaje. Meusel se snažil situaci ještě zachránit. Arabský kapitál je prý nutný pro celosvětovou expanzi značky, což lze asi chápat jako naplňování programu Třetí říše v oblasti haute couture. Růstu indexu zhrzenosti tím ale nezabránil a internetová fóra neonacistů se brzy začala plnit příspěvky evokujícími pocity ze ztráty

ukradené hračky. Samozřejmě teď můžeme spekulovat, co bude dál. Budou oklamaní neonacisté pálit zrádcovská trička na hranicích? Pokusí se je zplynovat? Nebuďme ale jen potměšilí, nýbrž i konstruktivní. Nacisexuálům je třeba poradit. Jistou ideologickou obezličku, jež by zachovala jejich šatníky netknuté, nabízí úhybný manévr, který by vysvětlil pakt s Araby jako součást lítého boje s židovským spiknutím. Ve věcech srdce a módy ovšem argumenty váží jen málo. Proto je načase rešeršovat jarní trendy a ustavit čerstvý naci-look. V každém případě by mělo jít o něco snadno rozpoznatelného, abychom my zmatení netrpěli dezorientací delší než nezbytně nutnou. Horkým favoritem jsou například stále oblíbenější turecké tepláky s rozkrokem nízko u kolen, které vzdáleně připomínají Vůdcovy příznačné rajtky. A pro ty „trošku ulítlé“ by stačil třeba červený klaunský nos. Runy už by si na něj každý mohl nakreslit, jaké by chtěl. Tomáš Havlín

ILUSTRACE: VOJTA ŠEDA

THOR Z ARÁBIE

5


Autoři: Alexandr Budka a Petr Pospíšil

INDIÁN NEBO ELF? HOĎTE SI KORUNOU UŽ SE NA VÁS PŘI PROCHÁZCE LESEM VYŘÍTILA TLUPA TRPASLÍKŮ S ELFY V PATÁCH NEBO ČETA MARIŇÁKŮ PRONÁSLEDUJÍCÍCH VIETKONG? ZABLOUDILI UŽ JSTE NA LOUKU POSETOU STANY TÝPÍ SE ZÁSTUPEM

FOTO: INDIAN CORRAL

RUDÝCH BOJOVNÍKŮ UPROSTŘED? TO VŠE SE VÁM I V ČECHÁCH MŮŽE SNADNO PŘIHODIT.

Nacionalismus už v našich krajích naštěstí vyšel z módy a tradic nám také mnoho nezbylo. Už poměrně dlouho se v české kotlině nikdo nemusí rvát o holý život, vládne zde střídmý blahobyt a s ním spojená nuda vyjádřená švejkovským heslem „to chce klid!“ (v Osudech dobrého vojáka Švejka tuto hlášku nenajdete, ale lidové moudrosti to v nalezení pseudoautora nezabránilo), vyvěšeným v nejedné kanceláři. Zděděná identita zkrátka v našich podmínkách není zrovna atraktivní, zvlášť když jste se narodili do nudných středostavovských poměrů. Naštěstí máme naprostou svobodu zvolit si identitu podle chuti, bez ohledu na původ i výchovu. Nabídka je opravdu bohatá, vždyť podle Jungovy teorie kolektivního nevědomí nás v příhodný okamžik můžou oslovit prožitky

6

celého lidstva, bez ohledu na čas a prostor. Tyto zážitky, citlivými jedinci často zaměňované za vzpomínky na minulé životy, pak způsobují, že i z vašeho souseda v paneláku se může vyklubat sibiřský šaman nebo prérijní indián.

HUDBA BERE VŠE Nejčastěji si však svou identitu vybíráme už v pubertě a to podle preferovaného hudebního stylu. Hudba je po drogách nejsilnějším spouštěčem vědomí a často je spojencem dalšího mocného tvůrce identity – náboženství. Některé hudební směry jsou pevně spojeny s konkrétním duchovním směrem, jindy není propojení příliš zřejmé, přesto je stále silné. Svého času u nás například existovalo hned několik skupin hrajících hardcore a zároveň se hlásících k hnutí Hare Krišna. I v té nejzapadlejší vísce dnes můžete

potkat drsné „gangsta ghetto niggas“, dredaté rasty vyzývající k návratu do lůna matky Afriky, kolébky lidstva, nebo dlouhovlasé zachmuřence, stylizující se pod vlivem severského metalu do drsných vikingských válečníků. Většinu z nich to samozřejmě přejde, jakmile odezní věkem podmíněná akutní potřeba někam patřit. Stanou se konformními a po zbytek života budou odvozovat svou identitu leda od preferovaného piva, fotbalového klubu nebo televizního pořadu. Najdou se však i tací, co se svou novou, exotickou identitou splynou navždy. Indiáni z Větrova versus Američan z Vysočan Indiáni jsou u nás mimořádně oblíbeni. Možná za to může Karel May, možná touha po exotice v zemi, která nikdy neměla moře ani kolonie, zato byla podobně jako naši rudí bratři někdy v roli oběti velmocí. Tradici je možno stopo-


vat od časů Jednoty Bratrské, jež měla mezi americkými indiány několik misií, přes J. V. Sládka, který se ve svých textech o Americe indiánů zastával, což nebylo v 19. století příliš obvyklé. Pravá smršť identifikace s divokým západem vypukla ale za první republiky s rozkvětem trampského hnutí. Pravda, indiáni v něm moc populární nebyli, prim hráli bílí osadníci. Leckterý spořádaný úředník či dělník se každou neděli proměňoval v šerifa bojujícího s paďoury. Silnou inspirací byl i skauting a zvláště Setonova kniha Dva divoši, popularizující životní styl amerických indiánů. I dnes vedle nejrůznějších euroindiánských kmenů existují i bledé tváře. Trapeři se přiznávají ke své bělošské identitě a snaží se věrně napodobovat životní styl prvních osadníků divokého západu. K tomu samozřejmě patří i kontakty s rudými bratry, výměnný obchod a inspirace jejich zvyky. Přijmout identitu původního obyvatele Ameriky, ať už se jedná o prérie nebo lesy, je pro středoevropana opravdu náročné a nezbývá než obdivovat stovky nadšenců za dokonalost, jakou v tom dosáhli. Samozřejmostí jsou věrné repliky oděvů nástrojů a všeho tábornického vybavení. Ti skutečně pravověrní však nezůstávají jen u vnějších atributů. Zavítáte-li na nějaké setkání sdružení Indian Corral nebo na společné táboření některého z kmenů, jako je třeba Bílý Wampum, je pocit přenesení v čase i prostoru dokonalý. Není problém potkat třeba člověka mluvícího plynně lakotsky, vyznávajícího etiku nekonečného kruhu a další duchovní hodnoty původních obyvatel Ameriky a přesvědčeného, že je reinkarnací některého slavného náčelníka. Mnozí se svou novou identitou splynuli do té míry, že se neomezují jen na táboření ve volném čase, ale žijí ji neustále. Hnutí euroindiánů je poměrně populární i v Německu, kde má daleko zkomercionalizovanější podobu, což našim nadšencům umožňuje se „po indiánsku“ i živit. Mnozí vyrábějí týpý nebo oděvy a předměty denní potřeby, které se dají dobře zpeněžit. Dokonce existují svědectví, že některé suvenýry, které lze zakoupit v amerických rezervacích, ve skutečnosti pocházejí z šikovných českých rukou. Ostatně jablonecké korálky najdeme i na původních dochovaných domorodých předmětech. Rozmachem euroindiánského hnutí jsou ohromeni i současní představitelé původních kmenů, kteří přiznávají, že se díky němu daří uchovat indiánské tradice a způsob života daleko lépe než v amerických rezervacích. Nová identita přináší samozřejmě i komplikace. V této subkultuře se také vedou spory o pravověrnost a mnohé relikty původní středoevropské identity je nesnadno překonat. Divoce pomalované válečníky tak lze zastihnout u sněmovního ohně jak notují moravské lidovky nebo je potkat za hranicemi tábořiště, kde tajně degustují ze švestek vyrobenou ohnivou vodu.

Zvláštní kapitolou je výchova dětí. Kdysi jsem byl svědkem velmi bolestného konfliktu, kdy dvěma dcerkám mých indiánských přátel babička věnovala panenku Barbie. Malé squaw byly rodiči postaveny před tvrdou volbu. Buďto krásně vykorálkované panenky vyrobené z jelenice, nebo barbíny, obojí mít nemohou. Barbína nakonec putovala do popelnice, ale neobešlo se to bez slz.

HOBITEM SNADNO A RYCHLE Jste středoškoláky v Praze, nebo pracujete v počítačové firmě, ale chcete být ve volném čase barbarským hraničářem, elfím čarodějem nebo hobitem, o jakém jste si četli v Pánu prstenů? Žádný problém. Stačí parta kamarádů, dvě šestistěnné kostky (znáte z Člověče, nezlob se) a jedna kostka desetistěnná. A pak také herní příručky a hodně fantazie… Hraní legendárního Dračího doupěte může začít. Matěj je student humanitní fakulty jedné vysoké školy. Hrát Dračí doupě začal ve čtrnácti, ale ani ve třiadvaceti jej jeho zájem neopustil. „Začalo to u mě čtením fantasy literatury, pak mě zaujala možnost prožívat podobné příběhy s ostatními – byť jen v představách,“ říká o svých začátcích – hra jej chytla ještě na základní škole. Brzy se ujal role „pána jeskyně“, toho, kdo různá dobrodružství pro ostatní hráče vymýšlí. Hru hraje skupina lidí, kterým pán jeskyně vypráví jejich dobrodružství a nechá je utkávat s protivníky či s přírodními katastrofami (o výsledku rozhodují kostky). Dračí doupě nabízí jasný fantasy svět, ten je ale jen možností. „Je to úžasný žánr, pokud jde o rozvíjení fantazie. Já třeba vystřídal několik způsobů hry, teď hrajeme třeba takřka bez bojů,“ popisuje Matěj a naznačuje, jak spojuje hru se svými zájmy o humanitní obory: „Ve fantasy světě samozřejmě můžeš následovat šablonu, ale nemusíš se jí držet. Se stereotypy si můžeš hrát, přemršťovat je, nebo jim unikat. Je to hra, která má ohromné možnosti, i pro jakési pomyslné sociální experimenty. Jako pán jeskyně vytváříš celý ten svět. Klasická šablona Dračího doupěte odpovídá víceméně romantické představě středověku, ale můžeš ji udělat úplně jinou, zasadit do různého období, nebo si s tím různě hrát. Třeba může jít o 19. století, nebo ta společnost může být ultrafašistická a ty se z ní musíš osvobodit.“ Hraní o školních přestávkách časem vyměnil za víkendové hry a Dračí doupě často hraje i se svou přítelkyní. „Jednu dobu jsme hráli skoro obden, poslední dva měsíce hrajeme tak jednou za čtrnáct dní.“ Ačkoli je ale pro Matěje Dračí doupě důležitým koníčkem, odmítá, že by pro něj bylo čímkoli navíc. „Beru to jen jako hru,“ trvá na tom, že nepropadl žádné herní závislosti. „To, že se známe, vede k tomu, že se umíme vcítit a přizpůsobit. Už třeba vím, že hororový styl není pro moji přítelkyni to pravé,“ směje se.

Společné hraní lidi sbližuje, někdy je ovšem společná fantazie málo. Hráči Dračího doupěte organizují i reálné srazy. Buď zde desítky až zhruba sto lidí hrají společně hru, anebo se konají tzv. dřevěné bitvy, které mají nejblíž k utkáním stoupenců historického šermu. „Před lety se většinou dělaly bitvy s dřevěnými meči a vlastnoručně vyrobenými kostýmy, povětšinou konané na motivy scén z fantazy knih á la Sapkowski či Tolkien. Dnes už je kolem toho spousta obchodů, ale vlastnoručně vyrobený kostým se pořád cení víc.“ Aktivní účast v bitvách byla do patnácti let nepřístupná. Dřevěné meče mají dobrodruzi povinnost měkčit, k čemuž slouží karimatka nebo kobercovina. „Dovolenou bych si na takovou akci nevzal,“ říká Matěj a dává najevo distancovaný přístup od svého koníčka. Možnost změnit se ve fantasy bytost či tvůrce nového dobrodružného světa využívá pro rozvoj své fantazie, není to ale něco, čemu by propadl.

NÁHRADNÍ, NEBO OPRAVDOVÁ IDENTITA? Podobných příkladů, jako české indiány či hráče Dračího doupěte, bychom mohli najít celou řadu. Můžeme vzpomenout například přátele československých pevností v pohraničí, historické šermíře a lidi, kteří přísahají na jižanskou vlajku. Někdo může jejich stylizaci pokládat za pouhý únik a koníček. Jiní mohou za nejvhodnější reakci pokládat šťouchání ramenem a otázku na co si hraješ? Jenže je to jen hra a únik před životem jaký je – a znamená to pak, že člověk je člověkem ve svých předpokládaných společenských rolích, jako zaměstnanec, student nebo školák, jako člen rodiny? Anebo se lidství projevuje právě v hraní si, rozvíjení odlišnosti a ztotožnění s ostatními „podobně postiženými“? Neplatí náhodou, že podle toho, jaké náhradní identity máš a co z nich dokážeš udělat, se pozná, co seš za člověka? Řekni nám, na co si hraješ, a my ti povíme, jaký jsi…

7


Autorka: Marta Harasimowicz

NA CESTĚ DO DOBRÉHO POKOJE ČASTO MÁME PŘEDSTAVU, ŽE SE NÁBOŽENSTVÍ DĚDÍ. ŘADA LIDÍ SE K NĚMU ALE PROPRACUJE AŽ V DOSPĚLOSTI, ANEBO SI NAJDOU JINÉ VYZNÁNÍ, NEŽ BYLA VÍRA RODIČŮ. V ČEM TO ZMĚNÍ JEJICH ŽIVOT? JAK SE STANE ČESKÝ STŘEDOŠKOLÁK MUSLIMEM?

Do hostince přišel jednou přenocovat jistý kupec. V noci se strhla bouře a host zjistil, že do místnosti, ve které spal, teče voda. Rozhodl se tedy přemístit do jiného pokoje – i tam ale protékala střecha. Stejná situace byla i ve všech ostatních místnostech, mezi kterými kupec nervózně pobíhal, hledaje suché místo na přespání. Neuplynula dlouhá doba, když zjistil, že ho to nejenom neskutečně unavilo, ale také že je úplně zmoklý... Toto staré arabské podobenství se řadí do tradice náboženské tolerance. Jeho smysl není těžké uhodnout: každé náboženství má své výhody a nevýhody, cesta ke konverzi může občas vnést do života zbytečný zmatek a následkem toho nás ještě víc vzdálit od cíle, který sledujeme. Je tento názor pravdivý? Co dává a co naopak bere konverze? Proč se vlastně někteří z nás vydávají do „jiných místností“? Setkala jsem se s několika lidmi, kteří si touto cestou prošli a nechala je mluvit.

ZTRACENÁ GENERACE Franta o sobě říká, že je Pražák ze Smíchova, i když citový vztah si zachovává k více městům v různých zemích. Vyrůstal v multikulturním prostředí: rodina jeho otce pochází z Ungrika Roma (maďarských Romů), rodina mámy z malé

8

vesnice ve východním Polsku, v níž byla většina obyvatelstva židovského původu. Prarodiče z otcovy strany vyrůstali v Miškolci, po válce se přestěhovali do Prahy „pomáhat budovat socialismus“. Frantův otec jako jediný ze sourozenců měl zájem o vzdělání a po mnoha letech se mu podařilo stát se inženýrem. „Pocházím ze striktně ortodoxního prostředí, ve kterém se praktikoval marxismus-leninismus. A jen to a nic mimo toho,“ říká Franta, když se ho ptám na náboženské tradice v rodině. Jak se dostal k judaismu? „Judaismus mě zajímal mnoho let. Velmi důležitá byla chvíle, když se mi manželka svěřila se svým židovským původem. Pro ni, stejně jako pro mou rodinu, to bylo velké tajemství, o kterém se nemluvilo.“ Několik let předtím se mu totiž podařilo získat dokumenty z třicátých a čtyřicátých let, ze kterých vyplývalo, že i rodina jeho matky měla se svými židovskými sousedy společného více, než si myslela. „Samozřejmě rodina o tom nic neví ani vědět nechce. Rodiče mají zároveň na judaismus stejný názor, jako na každé jiné náboženství a neakceptují to.“ Zájem o víru předků však pokračoval: „Hlavní byl pocit, že na to mám nárok, že je to důležitá část mého dědictví. Na začátku nám velmi pomohl internet. Později jsme našli židovský klub, do kterého jsme začali pravidelně chodit. A náš

život se pomalu měnil.“ Franta není typický konvertita, protože je – jakožto potomek Židů v ženské linii – židovským náboženským právem (tzv. halachou) považován v podstatě za Žida. Pro začlenění člověka s halachickým původem do komunity stačí, když dokáže svůj původ potvrdit. „Způsob života se samozřejmě mění, ale vše malými kroky. Na začátek jsme se učili uctívat šabat a základy halachy. Potom jsme měnili naše stravovací zvyky. Z našich jídelníčků zmizelo nekošerné jídlo. Aktuálně nejíme maso, protože nemáme možnost rozdělit kuchyni na dvě části – pro jídla z masa a pro jídla z mléka. Docela velký problém je stravování v restauracích nebo u známých. Často se nám stává, že se třeba nějaká teta urazí, protože nechceme ochutnat tvarohový dort se želatinou, který pro nás udělala.“

NEMLUVILI JSME O TOM Aleksandra žije v Polsku, kde studuje a vychovává čtyřletého synka. O jejím příběhu jsme si psaly po e-mailu. „U nás doma odjakživa bývaly knihy o judaismu, židovství, holocaustu. Měli jsme hodně známých Židů, několikrát jsem s rodiči byla v Izraeli. Čím jsem byla starší, tím víc mě to zajímalo.“ I Aleksandra pochází z rodiny, kde se míchalo víc tradic: rodina otce byla katolická, rodina matky pravoslavná. Rodiče se to snažili sladit.


První myšlenka na konverzi byla v případě Aleksandry odůvodněná partnerským vztahem, její tehdejší přítel byl totiž věřící Žid. „Judaismus mi po náboženské a duchovní stránce vyhovoval. Chtěla jsem žít v nábožensky založené rodině, zároveň jsem už ovšem nevěřila v křesťanská dogmata“. Pro člověka bez židovského původu není konverze k judaismu jednoduchá záležitost. Je třeba se minimálně rok učit zvyky a náboženské právo a aktivně se účastnit života komunity. Po nějaké době přijde čas na závěrečný pohovor

a zkoušku z halachy před rabínským soudem. Vlastní obřad konverze spočívá v ponoření do mikve (v případě mužských konvertitů i obřízce). „Část rozených Židů považuje konverzi za úlet,“ říká Aleksandra. „V mé obci ovšem téměř polovina ortodoxních Židů byli konvertité, také některé osoby zastávající důležité funkce jako např. správkyně mikve nebo hlavní mašhijach (správce košer kuchyně). Často jsou konvertité až přehnaně důslední v dodržování náboženských předpisů. Diskriminace tedy nemá smysl.“ Jakožto osoba snažící se o konverzi musela i Aleksandra celkově změnit způsob života. Začala dodržovat šabat a košer (alespoň tím způsobem, že se snažila nejíst vepřové a neslučovat maso s mlékem) a oblékat se podle náboženských pravidel. „Ve všechno jsem hluboce věřila, proto pro mě tyto změny nebyly problém. Jediné, s čím jsem si nevěděla rady, byly křesťanské svátky, které slavila moje nejbližší rodina. Většinou jsem slavila s nimi, abych je neurazila.“ Jaká byla reakce rodiny a nežidovských přátel na Aleksandřinu proměnu? „Se svým náboženským přesvědčením jsem se neskrývala, všechny změny byly pro mé okolí viditelné. Nemluvili jsme ale o tom.“ I dnes je pro Aleksandru judaismus důležitou součástí života. Za židovku se už ovšem na

základě dalších životních zkušeností nepovažuje. „Z osobních důvodu jsem se krátce po narození dítěte ocitla mimo židovskou komunitu. Pak jsem na základě vlastního přemýšlení přišla na to, že žádné náboženství nedává záruku, že člověk bude poctivý a hodný.“

SPOJUJE NÁS VÍRA Se třemi mladými muslimy Kubou, Honzou a Ríšou jsem se sešla v pražské čajovně. Každý z nich se k islámu dostal jinou cestou: Kuba přes

otázky, které si kladl během přípravy na křest, Honza přes zájem o blízkovýchodní konflikt a Ríša díky četbě sci-fi Duna, kde se objevovaly prvky islámského myšlení. Začali vyhledávat informace na internetu i v knihách, časem číst Korán a setkávat se s muslimy. „Asi po roce přišla chvíle, kdy jsem zjistil, že tomu věřím. Tak jsem konvertoval. Natvrdo,“ popisuje Kuba. Ríša přestal pochybovat při četbě Koránu, pak už jen čekal na vhodný moment pro konverzi; chtěl se svým záměrem nejdřív seznámit matku. U Honzy to trvalo dva až tři roky. Už se modlil jako muslim a chtěl to dělat správným způsobem – to bylo přímým impulzem pro oficiální přijetí víry. Na rozdíl od judaismu nebo křesťanství je v islámu konverze velice snadná. Náboženské učení uznává, že před Bohem se člověk stává muslimem v okamžiku, když uvěří a pronese to nahlas. Pro oficiální přijetí do ummy (komunity věřících) je třeba vyznání víry – šahádu – říct v přítomnosti dvou svědků. Základem pro konverzi by měla být upřímná víra a souhlas s pilíři islámu, až v další řadě znalosti. Povinností muslima je vzdělávat se po celý život. Na otázku, jestli bylo těžké změnit způsob života a naučit se rituály, kluci nemají jednotnou odpověď. Honza tvrdí, že je to jednoduché:

„Trvalo to asi čtyři měsíce, než jsem úplně změnil životní styl. Na začátku jsem jen omezil alkohol. V celkové změně mi pomohl první Ramadán.“ Pro Kubu a Ríšu bylo naučit se správný ritus téměř traumatem. „Skoro jsem se utopil při první očistě! Pohyby při modlitbě mi dodnes přijdou těžké,“ říká Ríša.. I když vůči islámu existuje mnoho předsudků, reakce okolí na konverzi nebyla nijak zvlášť negativní. „Lidé kolem věděli, že se o islám zajímám, tak je to nepřekvapilo. Doma mnoho věcí nechápali – například proč jsem se zavíral do pokoje, když jsem se modlil, nebo proč si nedám panáka při rodinné slavnosti. Spolužáci dlouho nedokázali oddělit islám od politiky. Snažil jsem se vše postupně vysvětlovat. Lidé kolem mě byli inteligentní, proto vcelku nebyl problém. Kdybych ale dělal třeba v Ostravě v dole, tak by to asi bylo jinak...“ přemýšlí Honza. „Známí na koleji to tušili. Máma byla trochu vyděšená, bála se, jestli se nedávám k nějaké sektě. Pak to pochopila a dnes už to nepovažuje za nic špatného,“ vzpomíná Ríša. Negativní reakce jsou spojeny spíš s faktem, že lidé o učení islámu moc nevědí a opakují fráze, které zaslechli v médiích. Honza ovšem tvrdí, že střet s předsudky může mít i pozitivní vliv: „Nutí tě to jít do hloubky, zjišťovat, přemýšlet o různých aspektech víry.“ Kuba ho ovšem doplňuje trochu sebekritickým pohledem: „Hodně konvertitů má problémy s fanatismem. Člověk se musí vyrovnat i se svou kulturou. Lidé z muslimských oblastí to mají jinak, protože islám je součástí jejich místní kultury.“ Zároveň je ovšem třeba odlišit náboženství od etnických zvyků. V islámu se konverze bere jako nalezení cesty. Reakce komunity na nové věřící jsou tedy spíš pozitivní. Stane se ovšem, že rození muslimové nedůveřují znalostem konvertitů, berou je jako lidi, kterým je třeba pořád všechno vysvětlovat. Česká muslimská komunita je malá, přítom však národnostně a kulturně hodně diferencovaná – proto jsou vztahy českých muslimů nejčastěji založeny na příslušnosti ke konkrétním etnickým skupinám. „Nejzásadnější rozdíl je ve smyslu pro humor. Češi si dělají legraci ze všeho, včetně náboženství,“ říkají kluci. „My se některým karikaturám zasmějeme. No, možná ne těm Mohamedovým, i když...“ Kulturní odlišností ovšem nepovažují za problém: „Jsme každý v něčem rozdílný, spojuje nás víra.“ Není možné popsat „typického konvertitu“ – příběhů je jistě tolik, kolik konverzí. Z někoho může přijetí nového vyznání udělat blázna nebo fundamentalistu, pro jiného člověka je vstup do jiné kultury, než ta, v níž byl vychováván, cestou k tomu stát se lepším a šťastnějším. Ještě jinému může konverze přinest zklámání. Jak říká Aleksandra: „Všude se bohužel najdou stejní parchanti. Proto jsem se rozhodla nepatřit do žádné náboženské skupiny“. Autorka studuje FF UK.

9


Autor: Tomáš Havlín

SPIKLENCI Z KYBERPROSTORU

000000010101100101010101010111011010100101101010101111010101001010000010100010101100101001010100100101010101000101111111101011111110111101011 00000001010110010101010101 01110110101001011010101011110101010010100000101000101011001010010101001001010101010001011111111011011001010101010101110110101001011110101010010100000101000101011001010 01010100100101010101000101111111101011111110111101011 000000010101100101010101010111011010100101101010101111010101001010000010100010100101001010100100101101010101111010 1010010100000101000101011001010010101001001010101100101001010100100101010101000101111111101011111110111100100010101100101001010100100101010101000101111111101011111110111 10101 000000010101100101010101010111011010100101101010101111010101001010000010100010101100101001010100100101010101000101111111101011111110111101011 000000010101100101010 101010111011010100101101010101111010101001010000010100010101100101001010100100101010101000101111111101011111110111101011 000000010101100101010101010111011010100101101010 1011110100010100010101100101001010100100101010101000101111111101011111110111101011 1 110111101011 000000010101100101010101010111011010100101101010101111010101001010000010 100010101100101001010100100101010101000101111111101011111110111101011 0000000101011001010101010101110110101010111111101111010010101010101110110101001011010101011110101010 01010000010100010101100101001010100100101010101000101111111101011111110111101011 000000010101100101010101010111011010100101101010101111010101001010000010100010101100101 001010100100101010101000101111111101011111110111101011 00000001010110010101010101011101101010010110101010111101010100101000001010001010110010100101010010010101010100010 1111111101011111110111101011 000000010101100101010101010111011010100101101010101111010101001010000010100010101100101001010100100101010101000101111111101011111110111101011 000000010101100101010101010111011010100101101010101111010101001010000010100010101100101001010100100101010101000101111111101011111110111101011 00000001010110010101010101 0111011010100101101010101111010101001010000010100010101100101001010100100101010101000101111111101011111110111101011 00000001010110010101010101011101101010010110101010111 1010101001010000010100010101100101001010100100101010101000101111111101011111110111101011 0000000101011001010101010101110110101001011010101011110101010010100000101000101 01100101001010100100101010101000101111111101011111110111101011 000000010101100101010101010111011010100101101010101111010101001010000010100010101100101001010100100101010 101000101111111101101100101010101010111011010100101111010101001010000010100010101100101001010100100101010101000101111111101011111110111101011 000000010101100101010101010 1110110101001011010101011110101010010100000101000101001010010101001001011010101011110101010010100000101000101011001010010101001001010101100101001010100100101010101000 10111111110101111111011110010001010110010100101010010010101010100010111111110101111111011110101 00000001010110010101010101011101101010010110101010111101010100101000001010 0010101100101001010100100101010101000101111111101011111110111101011 0000000101011001010101010101110110101001011010101011110101010010100000101000101011001010010101001001 01010101000101111111101011111110111101011 00000001010110010101010101011101101010010110101010111101000101000101011001010010101001001010101010001011111111010111111101111010 11 1 110111101011 000000010101100101010101010111011010100101101010101111010101001010000010100010101100101001010100100101010101000101111111101011111110111101011 00000001010 1100101010101010111011010101011111110111101001010101010111011010100101101010101111010101001010000010100010101100101001010100100101010101000101111111101011111110111101011 000000010101100101010101010111011010100101101010101111010101001010000010100010101100101001010100100101010101000101111111101011111110111101011 0000000101011001010101010 10111011010100101101010101111010101001010000010100010101100101001010100100101010101000101111111101011111110111101011 00000001010110010101010101011101101010010110101010 1111010101001010000010100010101100101001010100100101010101000101111111101011111110111101011 000000010101100101010101010111011010100101101010101111010101001010000010100 010101100101001010100100101010101000101111111101011111110111101011 0000000101011001010101010101110110101001011010101011110101010010100000101000101011001010010101001001 01010101000101111111101011111110111101011 0000000101011001010101010101110110101001011010101011110101010010100000101000101011001010010101001001010101010001011111111010111 11110111101011 000000010101100101010101010111011010100101101010101111010101001010000010100010101100101001010100100101010101000101111111101011111110111101011 000000010101 10010101010101011101101010010110101010111101010100101000001010001010110010100101010010010101010100010111111110110110010101010101011101101010010111101010100101000001010 0010101100101001010100100101010101000101111111101011111110111101011 0000000101011001010101010101110110101001011010101011110101010010100000101000101001010010101001001011 01010101111010101001010000010100010101100101001010100100101010110010100101010010010101010100010111111110101111111011110010001010110010100101010010010101010100010111 111110101111111011110101 000000010101100101010101010111011010100101101010101111010101001010000010100010101100101001010100100101010101000101111111101011111110111101011 000000010101100101010101010111011010100101101010101111010101001010000010100010101100101001010100100101010101000101111111101011111110111101011 0000000101011001010101010 101110110101001011010101011110100010100010101100101001010100100101010101000101111111101011111110111101011 1 110111101011 0000000101011001010101010101110110101001011010101 01111010101001010000010100010101100101001010100100101010101000101111111101011111110111101011 0000000101011001010101010101110110101010111111101111010010101010101110110101 00101101010101111010101001010000010100010101100101001010100100101010101000101111111101011111110111101011 000000010101100101010101010111011010100101101010101111010101001 010000010100010101100101001010100100101010101000101111111101011111110111101011 0000000101011001010101010101110110101001011010101011110101010010100000101000101011001010 01010100100101010101000101111111101011111110111101011 00000001010110010101010101011101101010010110101010111101010100101000001010001010110010100101010010010101010100010 1111111101011111110111101011 000000010101100101010101010111011010100101101010101111010101001010000010100010101100101001010100100101010101000101111111101011111110111101011 000000010101100101010101010111011010100101101010101111010101001010000010100010101100101001010100100101010101000101111111101011111110111101011 00000001010110010101010101 0111011010100101101010101111010101001010000010100010101100101001010100100101010101000101111111101011111110111101011

JEDEN SVĚT NESTAČÍ, A TAK MU V PAMĚTÍCH POČÍTAČŮ VZNIKAJÍ VIRTUÁLNÍ BRATŘÍČCI. „REALITA“ A KYBERPROSTOR SE VZÁJEMNĚ PRONIKAJÍ. V KYBERSVĚTECH PLATÍ OPRAVDOVÉ DOLARY, LIDÉ SE U AMERICKÝCH SOUDŮ DOMÁHAJÍ PRÁV NA VIRTUÁLNÍ PŮDU A VE HRÁCH JAKO JE SECONDLIFE SE LZE I DOCELA DOBŘE UŽIVIT. Vyberete si postavu a vydáte se na pochod krajinou, složenou místo z atomů z jedniček a nul. Rozdíl sice podstatný, ale co s tím, když stromy, budovy i hejna ptáků na obloze vypadají stejně přirozeně, jako ty za oknem. Z boční ulice si to k vám namíří jakási žena, další uživatelka virtuálního světa. Reálně může sedět u počítače v Oklahomě, ale teď dýcháte jeden vzduch. Chce se seznámit? Zaútočí na vás šavlí skrytou za zády? Nebo…, zasníte se. „Ahoj, v sídle Nike večer uvedou na trh jarní kolekci. Pro prvních tisíc jsou přichystané slevy. Nechceš jít se mnou?“ zaskočí vás pozvánkou

10

na nákup virtuálních tenisek. Vaše postava by v nich u druhého pohlaví jistě stoupla v ceně, a to za těch pár drobných, vydělaných nudně reálnou prací, rozhodně stojí.

KTERÝ ŽIVOT MÁ SMYSL „Virtuálních světů jsou dnes už stovky,“ říká mladý informatik Martin Dvořák. Hráči jejich jména notoricky znají, laikům naopak zní jako koptština. Většinou je spojuje jasný cíl: zabíjet nepřátele, hromadit zbraně, peníze a moc. V hrách jako je World of Warcraft, ožívá svět hrdinů a nestvůr. Vedle nich se ale nabízí

virtuální světy, které do značné míry kopírují ten reálný. A to nejen vzhledem, ale i způsobem života. Jejich obyvatelé proto skřípou při slově hra zuby a mluví raději o platformách. Jedna z nejznámějších se jmenuje Second Life. Před šesti lety ji začala vyvíjet kalifornská společnost Linden Lab a dnes má kolem dvou milionů pravidelných návštěvníků. Příbuznost se skutečným životem se projeví hned na začátku: nevíte, co dělat. Přihlašuji se do hry a můj avatar, jak se říká jednotlivým postavám, se zjevuje v ulicích Berlína. Ve stínu šedých budov bloumá pár dalších nováčků


vyměňujících si zmatené dotazy. Nikdo neví, kam jít a co podniknout. Spréva tiše zurčí kolem. „Ocitneš se ve světě, ve kterém nemáš žádný úkol, který bys musel plnit. Musíš se jen naučit ovládání, ale zbytek je na tobě. Musíš si najít smysl svého života,“ říká Scalex, civilním povoláním redaktor. Většině nováčků, spojujících zábavu s jasnou misí, se to nepodaří, ale těm, které to chytne, se otevírá nový svět. Možností je nepřeberně. Mohou se jet podívat do Paříže na Eiffelovku, tancovat na diskotéce, jít na koncert své oblíbené kapely nebo navštěvovat kurz angličtiny. A samozřejmě navazovat vztahy. Ty jsou podle Martina Dvořáka alias Martina Dunckera – starosty českého secondlifového města Bohemia – mnohem osobnější než v klasickém chatu. „Emoce se nevyjadřují jen smajlíky. Avataři gestikulují, mohou spolu jet třeba na lov kosatek, mít společné zážitky. Když se rozhodnou pro svatbu, dopředu ji plánují a jsou nervózní stejně, jako ve skutečnosti,“ vysvětluje.

TVRDÝ CHLEBA ZAMĚSTNANCŮ Emoce prožité ve virtuálním světě jsou dost silné, aby ovlivnily reálné vztahy. Následky mohou být tragické. Jeden čínský hráč například ubodal druhého, když ve hře The Legend of Mir 3 prodal dračí šavli, kterou měl pouze půjčenou. Podle Scalexe ale mohou emoce z kybersvěta skutečné vztahy také upevnit. „Vím o manželích, kteří jsou pracovně rozděleni (on v USA, ona doma v ČR) a chodí provozovat virtuální sex do Second Life. Jejich postavičky na to vlítnou a jejich reální loutkovodiči si přes mikrofon a sluchátka špitají něžnosti,“ vypráví. Rozmělnění hranice mezi virtuálním a reálným je ovšem nejzajímavější tam, kde začíná jít o peníze. Pro vstup do Second Life a pobývání v něm sice nejsou bezpodmínečně nutné, ale kdo si chce dopřát nadstandard, bez lindenských dolarů se neobejde. Získat je lze různě, přičemž nejsnazší je proměnit na místní měnu své skutečné peníze. Na zmrzlinu si ale můžete vydělat i uvnitř hry, když se necháte zaměstnat ostatními avatary. Nejjednodušší práci se říká kempování. Svou postavu při něm necháte stát například v baru, který patří jinému avatarovi, a vytváříte tím dojem, že tady to žije. Dá vám za to pár dolarů. O něco lépe placené jsou tanečnice. Na diskotékách se svíjí u tyče a lákají od ostatních uživatelů dýška. V obou případech zaměstnavatelé tlačí na to, aby výdělek byl zasloužený. Při kempování nelze nechat svého avatara virtuálně stát a reálně si jít lehnout do postele, protože přítomnost se musí obnovovat každou půlhodinu. Od tanečnic se zase vyžaduje, aby pilně komunikovaly s klientelou. Virtuální práce vyžaduje skutečnou pozornost. A za co lindenské dolary utratit? Podle Scalexe se nejvíc peněz protočí ve virtuálním sexu. Stejně jako v době, kdy bylo video v plenkách

a pornokazety tvořily 80 % produkce, se potvrzuje, že pionýři nových technologií bývají zároveň spiklenci slasti.

KOLESA VIRTUÁLNÍ EKONOMIKY Avataři ovšem nejsou odsouzeni do role námezdníků orajících cizí pole. Mohou si kupovat půdu a pomocí programovacího jazyka na ní budovat, co si zamanou. Hotely, kasína, pyramidy, celá města, nebo obchody s designovým oblečením. Fantazii se meze nekladou. Zvláštností Second Life přitom je, že narozdíl od dalších online her přiznává avatarům plné vlastnictví půdy a výrobků. Průlomová v tom byl kauza Američana Marca Bragga, který si na základě vlastnického vztahu k virtuálním pozemkům vymohl u skutečného soudu návrat do hry, ze které ho Linden Lab předtím vykázal. Vlastníci smějí se zbožím obchodovat a pokud se strefí do poptávky, lindenské dolary od ostatních avatarů se jen hrnou. Protože jsou virtuální peníze směnitelné obousměrně a jde je tedy zpětně převádět na reálnou měnu, vyvstává možnost podpořit prací ve virtuálním světě rodinný rozpočet. Drtivá většina avatarů tak sice chodí do Second Life jen za zábavou, ale už před dvěma lety zde kolem pěti set lidí vydělávalo přes tisíc reálných dolarů měsíčně. Legendou mezi nimi je učitelka jazyků Ailin Graefová, která žije u německého Frankfurtu, ale ve hře si říká Anshe Chung a bydlí v čínském paláci. Ve virtuální světě začala skupovat pozemky a se ziskem je prodávat dál. Před třemi

Game sweatshop Pod slovem „sweathop“ se obvykle rozumí továrny v rozvojovém světě, v nichž dělníci pracují za minimální mzdy. Oblast virtuálních her se moc neliší. Většinou asijští „dělníci“ tráví hodiny hromaděním virtuálního bohatství a vytvářením vysoce nadaných postav. Oboje se pak prodává za skutečné peníze. Britský Guardian přinesl reportáž z podobného sweatshopu v Rumunsku. Mzda za deset hodin hraní dělala necelých sto padesát korun. Obrat herních manufaktur ale tvoří jen zlomek obchodu s virtuálními předměty. Kouzelné meče se na eBay prodávají až za desítky tisíc korun, celkový trh má údajně objem kolem dvaceti miliard korun.

lety ohlásila, že developerskými aktivitami vydělala první milion skutečných dolarů. Její firma dnes zaměstnává osmdesát lidí, z nichž část žije v Číně. V Česku secondlifoví magnáti nejsou, ale pár lidí se uživí. Dvořákovo město Bohemia začínalo na jednom ostrově a postupně se rozrostlo na trojnásobek. Starosta platí vedle sebe osmičlenný tým. „Někteří dostávají plat v korunách, někteří v lindenských dolarech,“ říká. Úspěšný je i muž, který programuje a prodává oči, vlasy a kůži. Za doplňky, které avatarům dodají lidštější vzhled, měsíčně kasíruje kolem sto tisíc korun. Svět, ve němž se denně otočí kolem milionu dolarů nemohly nechat bez povšimnutí ani velké firmy. V Second Life sídlí většina nadnárodních koncernů. Prodávají zboží (i to reálné), provádí průzkumy trhu a hledají nové zaměstnance. Většina z nich si od přítomnosti slibovala obchodní úspěchy, ale rozjet byznys se jim většinou nepodařilo. Virtuální svět neroste podle očekávání, a tak je přítomnost v něm spíš marketingový tah. Firmy jím dávají najevo, že jdou s dobou.

PREZIDENTI A TERORISTÉ Do virtuálního světa Second Life se vedle ekonomiky prodírá i politika. Částečně se sem překládá ta, kterou vídáme ve zprávách. Během francouzských prezidentských voleb se zde prezentovali všichni kandidáti (dav demonstrantů tehdy zaházel volební centrum ultrapravicového Jean-Marie Le Pena hořícími vepři), a to samé se opakovalo při volbách v USA. Postupně se ale vytváří politika, která je vlastní virtuálnímu světu. První náznak kolektivní aktivity se vynořil, když Linden Lab zvažoval zavést pro své hráče a jejich virtuální klony daně. Avataři se tehdy začali na protest upalovat, což systému způsobovalo technické potíže, a tak ze záměru nakonec sešlo. Před časem vznikla také první virtuální teroristická organizace pod názvem Armáda za osvobození Second Life (SLLA). Tažení za politická práva pro avatary odstartovala dvěma výbuchy před módními obchody American Apparel a Reebok. Její mluvčí Marshal Cahill následně oznámil, že cílem skupiny je převzetí vlády nad herním světem demokraticky zvolenými zástupci dělnické třídy, omezení vlivu kapitalistických korporací a vyvlastnění a následné spravedlivé rozdělení půdy, které je nedostatek, což tlačí ceny pozemků nahoru. Přesto se zdá, že války a revoluce se virtuálnímu světu vyhnou. Půdu lze totiž vždy připrogramovat, zdroje jsou nevyčerpatelné a avataři nepotřebují k životu jíst ani pít. Svět je navíc naprogramovaný tak, že každý násilný střet dopředu vyžaduje svolení napadeného. Není facky bez souhlasu toho, kdo jí má dostat. Ačkoli v jiných ohledech virtuální svět za tím reálným zaostává, v tomto ho možná naopak předstihl.

11


Autorka: Michaela Blažková

OD OKOVŮ K OBAMOVI

KDYBY SE BOJOVNÍK ZA PRÁVA ČERNOCHŮ W. E. B. DU BOIS DOŽIL NEDÁVNÉ INAUGURACE BARACKA OBAMY, ASI BY ŘEKL, ŽE BOJ PRÁVĚ SKONČIL. PODAŘILO SE AMERICKÉ SPOLEČNOSTI PŘEKONAT VŠECHNY PŘEDSUDKY? NAPLNILA SE KONEČNĚ SLOVA MARTINA LUTHERA KINGA JR., ŽE NASTAL ČAS „POZVEDNOUT NÁROD Z TEKOUCÍHO PÍSKU RASOVÉ NESPRAVEDLNOSTI NA PEVNOU SKÁLU BRATRSTVÍ“? Afričtí otroci byli do Severní Ameriky zavlečeni jako levná pracovní síla. Zvládali těžkou práci v náročném podnebí na Havaji, a proto se zhruba od poloviny 17. století začali používat i v jižních osadách na kontinentě. Několik následujících století jejich páni rozhodovali „o nich bez nich“, s malým ohledem na politický vývoj. Hlasité výroky o nelidském zacházení a žádosti o zrušení otroctví tišil hraný nezájem nebo protiargumenty poukazující na neschopnost černochů dosáhnout úrovně bílých. Tak by se dalo shrnout několik prvních století života černých otroků v Severní Americe. Od konce 19. století však docházelo ke změnám v přístupu k rasové nerovnosti. Společnost se díky snadnějšímu a většímu rozptylu informací jednoznačněji rozdělila na zastánce či odpůrce zrovnoprávnění. Politické zájmové skupiny na jihu Spojených států pracovaly na institucionalizaci společenského oddělení (oddělené fontány s vodou, vchody

12

do restaurací a obchodů, sektory v kinech a autobusech nebo různé plavecké bazény) a na nerovnováze práv (volební právo, tvrdší tresty u soudů, pouze imaginární presumpce neviny) na základě barvy kůže. Již od počátku 20. století situace tiše vřela. Bouře postupně nabírala na síle a v polovině minulého století vypukla naplno. V době, kdy Amerika i celý svět naslouchali Martinu Lutheru Kingovi Jr. a jeho kázáním o rovnosti bez rozdílu barvy pleti, se začaly věci měnit i na úrovni institucí. V roce 1964 byl přijat Zákon o občanských právech, který v podstatě znamenal ukončení právní odloučenosti rasových skupin. Rok před přijetím tohoto zákona zazněla na schodech Lincolnova památníku ve Washingtonu, D.C Kingova nejslavnější řeč „Mám sen“. Když King hřímal, že je přesvědčen o tom, že již brzy „budeme schopni přiblížit den, kdy všechny Boží děti, černí a bílí, Židé i pohani, protestanti i katolíci, budou schopni stát

ruku v ruce a zpívat starý černošský spirituál: ,Konečně svobodní! Konečně svobodní! Díky Bože všemohoucí, konečně jsme svobodní!‘“, byly novému americkému prezidentovi sotva dva roky.

ÚTLUM POD REAGANEM Barack Obama je pro některé zázrakem, pro druhé nadějí a pro někoho noční můrou. Jako syn keňského emigranta a Američanky strávil prvních osmnáct let života buď na Havaji, nebo jinde mimo pevninu Spojených států. Sám tvrdí, že nikdy nevěnoval pozornost faktu, že jeho otec byl „černý jako tma a matka bílá jako mléko“. Mezi lety 1961-1979 se pro černochy ve Spojených státech mnohé změnilo. John F. Kennedy, Martin Luther King Jr., Robert Kennedy a Malcolm X, nejznámější představitelé hnutí za rovnoprávnost, byli zavražděni. V důsledku toho se přes celé Spojené státy přehnalo několik bouří rasových nepokojů (hlavně na severu


v průmyslových městech). A v neposlední řadě revoluce mladých na konci šedesátých let znamenala zásadní změnu ve společenské morálce. V sedmdesátých letech byla Amerika zaměstnána politickými skandály a pokračující válkou ve Vietnamu. Všechny tyto okolnosti přispěly k pokroku společnosti ve vnímání černochů jako její nedílné součásti. Dva roky po dokončení střední školy se Obama stěhuje do New Yorku. Píše se rok 1981 a v Americe pod vládou Reagana triumfují společenské a morální hodnoty, které přispívají k vytvoření falešného obrazu celé společnosti. Zjevné problémy se zakrývaly a populismus dosahoval nebývalých výšin. Velké společnosti získávaly zcela legálně monopolní postavení, bohatí bohatli mnohdy díky podvodům, které se nevyhnuly ani státní sféře. Nižší společenské vrstvy bez rozdílu rasy se alespoň trochu snažily přiblížit pozlátku a lesku, o kterém četly v novinách a sledovaly je na televizních obrazovkách. Krédo tohoto desetiletí zní, že „na chamtivosti není nic špatného“. V porovnání s předchozími dekádami znamenala osmdesátá léta útlum v boji za zrovnoprávnění. Všechny menšiny jsou sice už akceptované, ale výrazná snaha o změnu jejich situace se nekoná. Samotný boj za rovnoprávnost poněkud utichá pod novými společenskými trendy. Zábleskem staré slávy je jen pochod na Washington, organizovaný jako uctění památky Martina Luthera Kinga Jr. u příležitosti dvacátého výročí jeho smrti. Je možné, že Obama si tento všeobecný útlum zájmu o rovnoprávnost černochů uvědomoval. Pozornost médií mu totiž nezískalo jen jmenování prvním černým prezidentem Harvard Law Review, ale i fakt, že se po ukončení studia práv aktivně zapojil do registrace černošských voličů. Tento problém dlouhodobě poznamenával Ameriku. Černochům totiž byl sice přiznán status plnoprávných občanů, ale kvůli překážkám jim bylo prakticky znemožněno volit. Skupiny dobrovolníků pracovaly přitom už dlouhá desetiletí na tom, aby černoši dokázali projít testy gramotnosti i daňovými a majetkovými censy. V době, kdy se Obama začíná prosazovat v politice, je tedy situa-

ce ve Spojených státech poměrně stabilní, nicméně všichni jsou si vědomi přetrvávající společenské nerovnosti.

MÍRNÝ POKROK V MEZÍCH ZÁKONA Ženy, rasové menšiny a handicapované nejvíce ovlivnily protidiskriminačními zákony, postupně schvalované už od šedesátých let. Tyto zákony vymezovaly minimální procentuální zapojení těchto skupina na různých úrovních ve vzdělávání nebo na trhu práce. Střední i vysoké školy, hlavně ty soukromé, dostaly nařízeno, kolik procent jejich studentů musí pocházet z rasových menšin. Na trhu práce došlo k zavedení kvót, kolik z počtu zaměstnaných má být zdravotně postižených, žen a členů rasových menšin napříč hierarchií firem. Na jedné straně příslib změny, na druhé straně její pomalé prosazování pouze pro část černošského obyvatelstva, přispělo v komunitách spíše k rozšiřování sociálních nůžek v menšinách, což se nejvíce projevilo v otázce zaměstnanosti. Při pohledu na rozvrstvení amerického trhu práce vidíme, že většinu nekvalifikovaných prací vykonávají hlavně zástupci rasových menšin. Procento kvalifikovaných, případně těch s vysokoškolským vzděláním, je mnohem nižší. Tento vývoj je potřeba brát i pozitivně. Možnosti, které se alespoň určité části černošského obyvatelstva otevřely, by byly před padesáti lety nemyslitelné. Došlo k částečnému promíchání společnosti a k zesílení vlivu černošského obyvatelstva na dění ve společnosti. Další kladnou stránkou byl i spíše psychologický faktor, kdy nově otevřené možnosti pro černochy působí jako motivační prvek pro ostatní. Za posledních sedmdesát let došlo ve Spojených státech v otázce černošské rovnoprávnosti k mnoha změnám. Částečně se podařilo vyrovnat propast, kterou mezi americké obyvatelstvo přineslo otroctví. Na druhou stranu vyplavaly na povrch další problémy, které poukázaly na to, že černoši stále kráčí krok za svými bílými bratry.

ČERNOCH NEBO ŽENA? Od zrodu Spojených států je nemyslitelná prezidentská kampaň, která by se nepotýkala s otázkou černošského obyvatelstva. Žádný kandidát si ji nedovolí ignorovat a poslední kampaň byla o to zajímavější, že jeden z kandidátů patří do této skupiny. To mu pomohlo získat voliče právě z menšin, které dosud neměly silný důvod se do voleb zapojit. Ačkoli Obama přislíbil během kampaně pracovat na změně postoje k menšinám, tak se vyhýbal slibům, které by nemohl naplnit. Zklamané naděje v této oblasti by mohly znamenat tu největší ránu jeho prezidentství. Výjimečnost posledních prezidentských voleb ale podtrhla i kandidatura ženy – představitelky další odsouvané skupiny. Otázka dne pro demokraty pak nezněla, bude-li schopnější Obama nebo Hillary Clintonová, ale koho z nich bude společnost spíše schopná přijmout za svého vůdce. Bylo jasné, že Amerika je po poněkud zoufalém vývoji za vlády George W. Bushe opět připravena na prezidenta bez konzervativního pláštíku. Z toho můžeme vyvodit, že prvnímu černochovi pomohla do Bílého domu shoda náhod. Barva pleti se v porovnání s ženstvím či stranickou průkazkou konzervativce jevila jako nejmenší přítež. Co tedy můžeme očekávat od prezidenta Baracka Obamy? Již před svým zvolením dal jednoznačně najevo, že chce zmenšit zátěž Spojených států plynoucí z jejich zapojení ve válečných konfliktech a ušetřené prostředky použít na zlepšení situace doma. Jeho plnou pozornost bude mít také zvládnutí ekonomické krize, která odkrývá další a další problémy amerického trhu ve všech oblastech. Zároveň se dá předpokládat, že dojde ke změnám i v rasové otázce skrze sociální programy. Spojené státy nyní procházejí velmi těžkým obdobím, dnes se kvůli ekonomickým problémům mění i sociální struktury. Protože ale ještě neuplynulo ani sto dní od Obamova nástupu, je těžké říci, zda zvládne všechna úskalí. Zatím se projevil jako silná osobnost s jasným názorem a vizí, na což Amerika slyší a zbytek světa se zájmem naslouchá. Autorka studuje sociální dějiny na FF UK

13


Příběh revoltujících rolníků v Mexiku

JSME JAKO OŠKLIVÁ KÁČÁTKA JIHOMEXICKÝ STÁT CHIAPAS JE MÍSTEM CHUDOBY, INDIÁNSKÉ ROMANTIKY I SOCIÁLNÍCH HNUTÍ. VEDLE ZAPATISTŮ, MASKOVANÝCH INDIÁNŮ, KTEŘÍ POVSTALI PROTI VLÁDĚ A NYNÍ ŽIJÍ V AUTONOMNÍCH VESNICÍCH, ZDE EXISTUJE TRADICE ROLNICKÝCH HNUTÍ, KTERÁ SE SNAŽÍ ZÍSKAT PŮDU. PO JEJICH STOPÁCH SE VYDAL ČESKÝ STUDENT ANTROPOLOGIE. „Zapatistům se podařila úžasná věc – díky jejich povstání světová veřejnost ví, kde je Chiapas a jakým problémům čelíme. Zapatisti ale nejsou jediní, kdo se snaží změnit zdejší poměry. My nejsme utajení guerilloví bojovníci, nevlastníme zbraně, máme svou vesnici, svá pole i své rodiny,“ říká čtyřiačtyřicetiletý bojovník za rolnická práva Ricardo z vesnice Dvacátý osmý červen. Sympatický muž s knírem, který připomíná hrdinu dávné mexické revoluce Emiliana Zapatu, ví, o čem mluví: mnoho lidí viděl umírat, sám několikrát unikl smrti o vlásek, několik měsíců strávil ve vězení a jeho rodina raději bydlí v nejbližším městě. Kdo ve světě znal nejjižnější mexický stát Chiapas před lednem 1994, kdy povstali zakuklení mayští rolníci – zapatisté? Několik dobrodruhů, výzkumníci z harvardského Chiapas Project či američtí turisté a tím se seznam vyčerpává. Hluché místo na mapě, o které člověk pohledem nezavadil. Přítěž kartografů. Možná tak otázka v Chcete být milionářem. Díky zapatistům se Chiapas natruc mexické vládě těší světové pozornosti. Chudý, ale bouřící se indián z džungle se stal ikonou.

14

Hlava zapatistů Marcos je povýšen do panteonu top-revolucionářů, kde konkuruje už i Che Guevarovi. Chiapas dostává značku „povstalecký“, zapatisté se stávají „sexy“ a jsou prodáváni revolučním turistům. Chiapas ale „povstal“ už dávno před zapatisty. Od poloviny sedmdesátých let zde působili nezávisle organizovaní rolníci, sdružení posléze např. v Organización Campesina Emiliano Zapata – OCEZ (Rolnická organizace Emiliano Zapata). Místem jejího vzniku se stal nížinný region cukrové třtiny Venustiano Carranza ve středním Chiapasu. OCEZ začínala jako organizace sdružující tisíce lidí. Bojovala proti vládní politice a bránila právo chudých na půdu. Podařilo se jí zabrat čtyřicet tisíc hektarů, jež rolníci obsadili bohatým vlastníkům. Na konci osmdesátých let ale hnutí prodělává krizi. Vraždy (25 mrtvých), zmizení či uvěznění předáků (mezi lety 1980 a 1998 bylo uvězněno 1 125 lidí z OCEZ), vyhrůžky, vypalování vesnic, násilí ze strany policie a polovojenských skupin a strategie podplácení a zapojování do státních a stranických projektů vedly k úpadku.

Dnes není původní OCEZ vůbec vidět. Působí stále, nebo se definitivně rozložila? Pro odpověď jsme s německým kolegou museli do chiapaského regionu Venustiano Carranza hledat vesnici Dvacátý osmý červen (dále jen 28/6).

NEVIDITELNÉ VESNICE ZA LÁNY CUKROVÉ TŘTINY Prosinec a leden jsou ve středním Chiapasu časem sklizně cukrové třtiny. Až třímetrové pichlavé rostliny je třeba nejprve spálit. Zůstanou „stonky“ o průměru až čtyř centimetrů, které se musí vysekat, posbírat a naložit na korby starých náklaďáků. Projíždí-li člověk mezi městy Pujultic a Venustiano Carranza před a po sklizni, rozdíl je ohromný. Neprůhledná pole neprostupné třtiny se proměňují na doutnající zeminu a krajina jako by nás pozvala blíž k sobě. Přes pole v dáli lze vidět osamocené ostrůvky palem či banánovníků, malé pahorky, vodní plochy s ptactvem, ale i koloniální ploty velkých rančů či světýlka z chatrčí, jež dávají tušit, že ve stínu cukrové třtiny žije člověk.


Autor: Bob Kuřík

CHIAPASU Čas od času narazíme na shluk několika dřevěných chýší – chudých vesnic potomků bývalých dlužních peonů, tedy nevolníků, kteří po celé generace pracovali pro velkostatkáře. Na konci prašné cesty přijíždíme do vesnice, jež je zcela odlišná od sousedních vísek: domky jsou z betonových a dutých tvárnic, se střechou pokrytou červeným plechem. Všechny, až na bývalou policejní stanici a starší cihlový domek, jsou nachlup stejné. Chybí řada rysů typické indiánské a rolnické komunity. Společné, veřejné prostranství neexistuje. I kostel, který jakoby mimochodem potkáte na pravé straně delší ulice, připomíná spíše menší a jednoduchý hangár než cokoli tradičního. Místo působí odcizeně, nevlídně, až „odfláknutě“. Řada domků zeje prázdnotou. Každé nevyužité místo vesnice, včetně bezprostředního okolí opuštěných domů, zabrala vysazená kukuřice – hlavní potravina. Vjezdu do vesnice vévodí cedule s nápisem „Pevné podlahy – vládní projekt“. Jsme v cíli. Vesnice nese název 28/6.

hlídky kasiků a rancherů, pozn. autora]. Všichni jsme se pak raději na šest měsíců úplně vytratili z regionu a přebývali v cizích vesnicích. V roce 2001 se nám podařilo setkat se zástupcem OSN. Byli jsme oficiálně uznáni jako vyhnanci a chiapaský stát – byť se na našem vyhnání podílel a myslel si, že nás definitivně porazil – nám musel koupit novou parcelu k osídlení.“ V Casa del Pueblo se v roce 1976 zrodily zárodky pozdější OCEZ. V onom roce vyvrcholily spory o půdu, kterou rolníkům, jimž podle práva patřila, postupně zabavily místní elity. Rolníci se ale k údivu rančerů začali bránit a půdu znovu zabírat. Spory doprovázelo násilí a vraždy několika rolnických předáků. Když pak byl v roce 1975 zabit bohatý statkář, do sporu se vložil stát a v květnu 1976 vtrhla do Casa del Pueblo armáda. Strhla se jednodenní válka, jež za sebou zanechala mrtvé na obou stranách, vypálené domy, zmlácené vesničany a znásilněné ženy. Čtyřicet rolníků armáda odvedla a zhruba polovinu pak uvěznila. To mobilizovalo celou vesnici čítající na tři tisíce rodin s cílem osvobodit uvězněné. Hnutí se za pět let změnilo v organizaci bránící půdu rolníků. Tak vzniká roku 1980 OCEZ. Stát tušil, že mu hnutí přerostlo přes hlavu. Rozvinul strategii, kterou do Mexika dovezli pozdější generálové mexické armády studovaní na elitních vojenských školách USA. Podle Ricarda „si vláda vytipovala dva vězně ve špatném psychickém stavu. Pustila je za to, že po návratu začali blokovat naše aktivity. Naše vesnice rozdělila na dvě skupiny – provládní a protivládní.“ Proti OCEZ tak stáli kromě armády, guardias blancas, policie i lidé z vlastní vesnice. Násilí proti OCEZ vrcholilo masakrem devíti lidí (čtyř dospělých a pěti dětí) a zraněním dalších pěti. Ani pak se ale nepodařilo oslabenou OCEZ rozložit. Vláda se rozhodla zaměřit na odhalení a eliminaci předáků. Jeden z nich, Ricardo, to komentuje následovně: „V roce 1999 se zformoval silný blok proti nám. Byl v něm i můj bratr, který pro stát dělá dodnes. Konalo se setkání sponzorované vládou a hlídané policií, na které se sjeli zástupci všech důležitých skupin regionu – včetně nás i našich oponentů z naší vesnice. Byli jsme na něm veřejně obviněni, že jsme zloději. Šikana pak vyvrcholila. Báli jsme se, že budeme-li se bránit, skončí to dalším krveprolitím. Když nám začali ničit příbytky, krást věci a pálit naše pole i sklizeň, rozhodli jsme se uprchnout. Tak začala naše cesta, jež skončila až tady ve 28/6.“

PŘÍBĚH BEZPRÁVÍ Místní jsou přátelští a potvrzují dojem, že vesnice je něčím zvláštní. Bartolomé, téměř padesátiletý muž v sombreru, říká nad limetkovým čajem: „Žijeme zde necelých osm let. V roce 1999 nás vyhnali z naší původní vesnice Casa del Pueblo a v roce 2001 jsme našli nový domov zde. Celkově nás odešlo 76 – dvaceti lidem se podařilo vrátit zpět. Nastěhovali jsme se 28. června – odtud název vesnice. Po vyhnání se našeho předáka pokusili zabít guardias blancas [ozbrojené „bezpečnostní“

CO ZBYLO Z ODHODLÁNÍ Na začátku cesty stála organizace radikálních rolníků s tisícovkami členů, odhodlaností, úspěchem i velkým vlivem a na jejím prozatímním konci přežívá torzo vyhnanců. Strategie vlády byla podle Chemy – dalšího lídra zbytků OCEZ – jasná: „Stát si myslel, že když nás vyžene, zničí naši organizaci a její vliv. Pravda je, že OCEZ se hodně stáhla a ve vesnici svého zrodu definitivně skončila.“

Kolik tedy zbylo z původních deseti tisíc lidí v OCEZ? Ricardo shrnuje: „Ve 28/6 nás nyní žije padesát šest, z toho třicet šest zůstává v OCEZ. V okolí jsme navázali styky s dalšími. Celkově nás není víc než 800. Nevzdáváme se. Půda je stále hlavní problém. V 28/6 máme jen dva hektary půdy, což není pro osmnáct rodin. Stačilo by takových dvacet hektarů. Musíme si kukuřici i semena kupovat – na to zase nemáme prostředky. Bludný kruh,“ zakončuje Ricardo. Rozdělení půdy v Mexiku zůstává problémem. Na jedné straně stojí elity, jejichž majetek je nevyčíslitelný, a na straně druhé živoří miliony chudých indiánských rolníků – často bezzemků. Dva hektary půdy pro 56 lidí ve 28/6 je obklopeno 18 tisíci hektary polí s cukrovou třtinou, jež vlastní v podstatě jeden člověk.

MRAZENÍ V ZÁDECH Přemlouváme místní, aby si zkrátili pracovní den na poli a prošli si s námi okolí vesnice. Když procházíme kolem neposečeného fotbalového hřiště, Chema vypráví: „Na konci srpna roku 2007 k nám vtrhlo 800 vojáků s těžkou technikou včetně tanků pod záminkou, že hledají výcvikový tábor protivládních partyzánů. Řvali na nás, ať je okamžitě dovedeme k táboru, tak jsme je vzali k jedinému ‚campamento‘, které tady máme – k tomuto fotbalovému hřišti.“ Ricardo přidává nedávný incident: „V létě 2008 se tu pohybovaly stovky vojáků. Záminkou tentokrát byla ‚válka proti drogám‘. Prý tady pěstujeme marihuanu. Zas nic nenašli, jen si nás všechny nafotili.“ Po těchto incidentech poprosili lidé z vesnice ochránce lidských práv o monitoring. Po dvou týdnech se zde střídají skupinky dvou až čtyř mladých dobrovolníků, kteří jakékoli střety s vládou či polovojenskými jednotkami pečlivě dokumentují. Jelikož na další den ráno odjíždíme, zveme večer Ricarda, Chemu, Bartolomého i Maximina na českou slivovici. Třetí kolo kořalky Ricardo již odmítá se slovy: „Mnoho lidí v okolí by si nás, hlavně mě a Chemu, přálo zabít. Už jsem musel mnohokrát utéct a schovávat se. Při invazích armády mě vojáci hledali podle fotky a vtrhli do mého domku jen pár sekund poté, co se mi podařilo utéct do hor. Kdybych se přiopil, nebyl bych schopen pohotově utéct. Člověk nikdy neví, kdy nás zase překvapí.“ Ricardo mluví věcně a doplňuje své líčení humornými gesty, takže se nakonec smějeme s ním. Zároveň nás ale mrazí v zádech. Nevím, jak dlouho vydrží vesnice 28/6. Zatím je ale vidět, že revoluční hrdina z počátku dvacátého století Emiliano Zapata má v dnešním Mexiku své následníky. Dokud bude pokračovat nespravedlivé rozdělení půdy, není se čemu divit. Autor je studentem sociální antropologie na FHS UK.

15


Autorky: Zuzana Brodilová, Martina Křížková

HODNĚ NEJISTÁ SEZÓNA TEČOU K NÁM MILIARDY KORUN Z BRUSELU, PŘESTO SE PRÁVĚ TEĎ HOVOŘÍ O VELKÉ KRIZI NEZISKOVÉHO SEKTORU. JDE TO DOKONCE TAK DALEKO, ŽE SE SKLOŇUJE SLOVO LIKVIDACE. VYPADÁ TO NAVÍC, ŽE POTÍŽE MAJÍ HLUBOKÉ KOŘENY. TENTO PŘÍBĚH BY SE MOHL TAKÉ JMENOVAT POHÁDKA O NEVŮLI. Je půlka března a v jedné z pražských kaváren na Smíchově sympatická tmavovláska Jaroslava Jones už poněkud rezignovaně říká: „Vůbec nechápu, co je mohlo vést k tomu, že nám dali osm set osmdesát tisíc.“ K tomu, aby terapeutické centrum Kaleidoskop pro lidi s poruchou osobnosti, které vede, bylo schopné provozu, by potřebovalo stejně jako v minulých letech o necelé čtyři milióny více. Letos ministerstvo práce a sociálních věcí ale rozhodlo, že Kaleidoskopu musí stačit zmíněná částka. Ta je navíc stále virtuální, neboť ve skutečnosti ji organizace bude mít na účtu až někdy v půlce roku. „Je to pro nás likvidační,“ komentuje výši ministerské dotace Jones, která už několik měsíců stejně, jako její kolegové pracuje zadarmo. Ani předtím ale platy kolem dvanácti tisíc měsíčně čistého za práci v non stop směnném provozu nešlo považovat za přehnané. Pokud se rychle něco nestane a Kaleidoskop nesežene peníze, hrozí, že další organizace, jež je v práci s klienty prokazatelně levnější a mnohonásobně úspěšnější než státní zařízení, skončí.

NAPRÁZDNO SNADNO A RYCHLE Jen o pár dnů později v podobných kulisách znějí obdobné věty, tentokrát je však na tapetě ministerstvo vnitra. František Kostlán v ruce drží arch papíru s názvem Iniciativa NGO – otevřený dopis politikům EU a ČR a vysvětluje, že neziskovky, které jsou dlouhodobě aktivní na poli integrace cizinců a migrace, náhle stojí před stejnými problémy jako Kaleidoskop. „Jsme ohroženi nedostatkem financí, respektive přístupem státní správy, především ministerstva vnitra k rozdělování grantů a dotací,“ říká v souladu s iniciativou, již rozjel se svojí ženou Věrou Roubalovou. Oba dlouhodobě spolupracují na projektech týkajících se cizinců a rádi by, aby se celý systém rozdělování peněz pro neziskový sektor v této oblasti změnil. Většina peněz z evropských fondů (integračního a uprchlického) na migraci letos proudí přes ministerstvo vnitra, peníze ze státního rozpočtu rozděluje MV každý rok a nejde to ani trochu hladce. „Opravdu

16

Libuše Bělunková: „To rozhodnutí musí být politické.“

si myslím, že chtějí neziskovky zlikvidovat. Zvlášt ty, se kterými se neshodnou v postoji k cizinecké problematice,“ podotýká Kostlán k pomalému a naprosto nevyzpytatelnému porcování grantového koláče. Na první pohled není vůbec zřejmé, jak to, že problém mohl zajít takhle daleko. Po revoluci začaly neziskové organizace růst jako houby po dešti a rychle pronikly do většiny potřebných a státem nepokrytých oblastí veřejného života. Část z nich zanikla, ale spousta jich postupně zvládla bouřlivý přechod od prvotního nadšení k profesionálnímu poskytování služeb. Finančně jejich rozjezdu pomohly hlavně velké nadace, jištěné zahraničním, převážně americkým kapitálem. „Významnou úlohu sehrály americké sympatie k snahám o obnovení občanské společnosti, tradičně spojené s obdobím první republiky a rovněž osobnost Václava Havla,“ říká Marie Dohnalová, vedoucí katedry Občanského sektoru na Fakultě humanitních studií UK. Většina zahraničních nadací se ale po stabilizaci místních poměrů přesunula více na východ. Následné olepení sídel neziskovek povědomými štítky informujícími o tom, že „projekt je financován z evropských strukturálních fondů“

vyvolávalo přesto dojem jejich bezpečného zajištění. Jenže stížnosti na prázdné pokladny a spolupráci s úředníky neustávaly, naopak nabíraly na síle. Letos se nakonec nepříjemně zpřítomnily, když řada organizací začala své služby omezovat a otevřeně hovořit o datu zániku, nezaplacených fakturách a včerejších profesionálech, kteří ze dne na den pracují jako dobrovolníci zadarmo. Nechce se jim totiž věřit, že by všechno úsilí minulých let mohlo tak snadno a rychle vyjít naprázdno.

MALÁ DOMŮ Odpověď na příčiny vzniku tohoto lehce katastrofického scénáře je zřejmě dvojí. Nesystémové financování a trvale malé srozumění mezi zástupci úřadů a neziskovek. „Za běžných okolností jsou neziskové organizace financované z mnoha zdrojů. Krom peněz, které dostanou z evropských fondů a veřejných peněz, to mohou být prostředky od členů, sponzorů, nadací, z různých veřejných sbírek, ale mohou to být i finance, které si opatří vlastním podnikáním“, vypočítává Marie Dohnalová, jakým způsobem se může neziskový sektor uživit. Sama ovšem dodává, že prostor pro sociální


KDYŽ NEJSOU PODMÍNKY

podnikání, které by do budoucna mohlo částečně řešit problémy některých neziskovek, u nás zatím není příliš velký. Pro tento typ financování je třeba zajistit ze strany státu alespoň bezpečné přechodné období, které by organizacím umožnilo podnikání rozjet a určitě se to nehodí pro všechny. Ani lépe „zaběhnutý“ sponzoring není všespásný. Ne každá skupina potřebných je pro zdejší firmy, které zatím chápou podobné aktivity z větší části jen jako jinou formu reklamy, přitažlivá. Například pro klienty Jaroslavy Jones, kteří by jinak pobývali z větší části v psychiatrických zařízeních, je možnost najít velkého sponzora mizivá. A i když se organizace snaží vydělat si prodejem kaleidoskopů, jež na svých koncertech nabízí i Lenka Dusilová, v roční uzávěrce to znamená pouhých dvacet tisíc korun navíc. Česká republika tak spíše kráčí ve stopách zemí jako je Švédsko nebo Francie, kde velkou roli ve financování neziskového sektoru hraje stát. Až do letošního roku se na výši peněz ze státních zdrojů dalo víceméně spolehnout. I když v neziskovém sektoru velmi rychle rostla konkurence. Před osmi lety bylo jen občanských sdružení přes čtyřicet tisíc, v prosinci 2008 jich fungovalo již o třiadvacet tisíc více. Objem peněz, který do této sféry směřoval, se ale také postupně zvyšoval, a to až na 5 miliard v loňském roce. Hlavní problém letošního roku je ale především ve změně zažité praxe při rozdělování peněz z veřejných rozpočtů (tj. evropských fondů, českého státu a místních úřadů). Ve větší míře se totiž o peníze připravené k rozdělení na jednotlivých ministerstvech (tedy především na ministerstvu práce a sociálních věcí a na ministerstvu vnitra) mohou ucházet i státní příspěvkové organizace, které do resortu těchto ministerstev spadají. Zjednodušeně řečeno tak o veřejné peníze soupeří třeba státní ústav sociální péče s neziskovým chráněným bydlením pro psychicky nemocné. V praxi přitom nejde jen o poměrné snížení pomyslného „krajíce“ peněz. Při rozdělování myslí jednotlivá ministerstva v prvé řadě na „svá“ zařízení, jsou k nim „blíž“ a jejich provoz je pro ně také důležitější. O to menší částku

Další výraznou novinkou, která postihla především neziskovky z Prahy, je změna v rozdělování peněz ve prospěch krajů. Podle nové úpravy mají rozdělovat peníze právě ony. Vychází se přitom z úvahy, že regionální správa má k tomu, co se děje „doma“, blíž než vzdálená ministerstva. To, co může dobře fungovat v republice, ale selhává v hlavním městě. O nějakém bližším spojení mezi neziskovými organizacemi a současnou správou města lze hovořit jen velmi opatrně, čemuž napovídají i loňské bouře kolem financování divadel. „V Praze žije stále skoro sto padesát tisíc cizinců, tedy asi třetina z celé země, ale město dávalo na aktivity všech neziskovek v této oblasti zatím kolem miliónu ročně,“ uvádí jako jeden příklad za všechny Kostlán. Ani mimo Prahu ale situace není nijak růžová. „Opravdovou chybou je, že do téhle doby stát, kraje, ani obce neřekli, v jakém rozsahu chtějí zabezpečit konkrétní služby. A nevypočítali, kolik do toho má dávat ministerstvo, kolik kraj a kolik obce a co se případně bude rozvíjet, když peníze zbudou,“ myslí si Petr Steklý z neziskové organizace Prostor, která jako jediná na Kolínsku a Kutnohorsku zajišťuje služby pro drogově závislé. V minulých letech čerpali peníze z Bruselu, ovšem s podmínkou, že své služby udrží nejméně do roku 2011. Nyní dostali od ministerstva práce a sociálních věcí bez varování ze dne na den o 60% peněz méně a kromě vymýšlení krizových scénářů čekají, jak rozhodne kraj. Zatím žijí z bezúročné půjčky od města, kterou ovšem budou muset vrátit, stejně jako evropské peníze, pokud nebudou

František Kostlán: „Nejsme pro ně rovnocenní partneři.“

mít štěstí. „Neziskové organizace zabezpečují celu řadu sociálních služeb, které stát vyžaduje prostřednictvím zákona a chce je mít zajištěné. Ale zároveň jim k tomu neposkytuje podmínky,“ říká Steklý. Podle Kostlána je to do značné míry způsobené tím, že lidé z neziskových organizací nejsou úřady brány jako rovnocenní partneři.

KDE JE ZAKOPÁN PES Že problém nebude jen ve financích, ukazuje i totální nekoncepčnost vládnoucí napříč státními úřady. Jaroslava Jones se dokázala v lednu dostat až k ministru Nečasovi, který po prostudování materiálů řekl, že Kaleidoskop padnout nenechá, a podstoupil to dál. Od té doby se sice nic neděje, ale možnost, že to vyjde, tu stále je. Těžko si ovšem představit, že by jednotliví ministři měli rozhodovat o bytí či nebytí všech neziskovek. Vypadá to, že v Česku chybí státním úřadům dlouhodobé strategické rozhodnutí, komu, proč a na co peníze vlastně dávat. „Je to velké plýtvání penězi, když se na dva, tři roky podpoří nějaký projekt, a pak z ničeho nic skončí,“ podotýká Jones a dodává, že se tak přijde nejen o profesionální službu, kterou v mnoha případech stát sám nezajišťuje a ani zajistit nemůže (například celé hospicové hnutí), ale i odborné know-how, nehledě na ztracené možnosti klientů. Jak potvrzují letošní zprávy ohledně grantů, například na ministerstvu kultury, kde podobně zápolí každý rok s kulturními projekty, jde bohužel o obecný trend. „To rozhodnutí musí být politické. Nestačí si jen do stranických programů napsat, že budu podporovat například kulturu nebo neziskové organizace, ale musím si být opravdu vědom, že se to vyplatí a podle toho konat,“ podotýká k tomu šéfredaktorka časopisu A2 Libuše Bělunková.

Jarmila Jones: „Je to pro nás likvidační.“

3 X FOTO: DAVID KUMERMANN

však dostávají organizace nestátní. „V případě integrace cizinců to mohou být i dvě třetiny z celkové částky ve prospěch zařízení ministerstva vnitra,“ odhaduje František Kostlán.

17

OBSAH | FEJETON | POŠLI TO DÁL | TÉMA: NÁHRADNÍ IDENTITY | DĚJINY PŘÍTOMNOSTI | REPORTÁŽ | REFERÁT

ROZHOVOR | KOMIKS A KŘÍŽOVKA | KULTURA | SVĚTOZOR | SMS A E-MAILY Autorka: Martina Křížková

VALČÍK S KRIZÍ PROČ SE MINISTR VNITRA CHOVÁ JAKO OKRESNÍ POLICEJNÍ NÁČELNÍK, ČÍ DĚTI DEPORTUJÍ RODIČE DO DOMOVA DŮCHODCŮ A KDY JE ČAS ZAMĚŘIT SE NA KNEDLÍKY? TRAN KIM ŽIJE V ČESKU TŘIADVACET LET, V PLZNI MÁ ČESKOU HOSPODU A KDYBY CHTĚL KANDIDOVAT DO ZASTUPITELSTVA, URČITĚ BY BYL ZVOLEN.

Hlavní rozdíl spočívá v tom, že předtím byli Vietnamci na ulicích v Plzni hodně vidět a nyní z nich skoro zmizeli. Zaměstnanecké agentury si už nedrží dělníky v záloze a neplatí jim ubytovny. Lidé se snaží vydržet u známých, v bytě 2+1 bydlí třeba přes šestnáct lidí. Vůbec nevychází ven, bojí se, že kdyby je sousedi viděli, volali by policii. Předpokládal jsem, že se budou snažit dostat někam jinam, například do Německa. Ale tam jsou také bez šance na práci a vracejí se proto zpět, často už bez platných dokladů. Situace se dost komplikuje.

Zajímá se kromě cizinecké policie o tyto lidi někdo? Divil jsem se, jak moc pomáhá vietnamská komunita. Pokud někdo chce, dostane zdarma jídlo. Rýži, vejce, instantní polévky. Vím o případu člověka, který půl roku přežil na ubytovně jen s devíti sty korunami, což je doklad toho, že si Vietnamci velmi pomáhají. Nejdříve jsme se báli, že by mohla stoupnout kriminalita, vzhledem k tomu, že propuštění lidé jsou bez peněz a bez jídla, ale ukázalo se, že to byly zbytečné obavy.

ČESKÉ ALIBI Jak hodnotíte reakci české strany? Jsem z toho trochu zklamaný. Myslím, že cizinci celkově nepůsobili Česku problémy. Pracovali tu, český stát je nemusel nijak platit, oni odevzdávali svoji část na daních, na sociálním pojištění, a přitom nemají žádné podpory v nezaměstnanosti, dávky, důchod. Nemělo by se to tedy brát tak, že český stát udělá gesto a zaplatí letenku domů a k tomu dá nějaké euro. Nejsou to malé peníze, které tu ti lidé nechávají. Navíc je to od pana Langera opravdu jen gesto, nabídka totiž platí jen pro dva tisíce lidí. Přitom Vietnamců bez práce může být rychle i kolem deseti tisíc

18

a ještě se musí složitě prokazovat nárok, aby někdo tu letenku vůbec dostal.

Co se všechno musí doložit? Cizinec musí dokázat, že má platné doklady, že přišel o práci a nemá peníze na to, aby se vracel domů. Ve většině případů to tedy vůbec nic neřeší, už jen proto, že lidé bez práce rychle ztrácejí platná povolení k pobytu a nemají tedy v pořádku doklady. Často také nemohou doložit, že byli zaměstnaní, protože je zaměstnávaly nejrůznější agentury a bez dalších peněz prostředníkům to ani nemohou dát do pořádku. Takže, i když se chtějí vrátit, nemohou.

Za této situace začalo ministerstvo vnitra provádět razie a kontroly dokladů. Jak se to projevuje v Plzni? Bylo tu několik velkých kontrol. Přišlo mi to ostudné. Lidé skákali z okna. To jsou chudáci, kteří ztratili práci, ne nějací kriminálníci, proti kterým má zakročit policie. Pan Langer chce politicky bodovat. Podle mého ale nemůže řešit situaci jako nějaký okresní policejní náčelník z Olomouce, který nemá v ruce prostředky. Jenom ty lidi tlačí do větší mizérie a zoufalství. Měl se nažit najít opravdové řešení, například jednat s vietnamskou vládou.

Vietnam je ekonomicky závislý na vývozu pracovní síly, je vietnamská vláda v tu chvíli schopna jednat? Jednat budou muset začít obě strany. Náklady na deportaci jednoho člověka do Vietnamu by měly být kolem čtyřiceti tisíc korun, jak vypočítalo ministerstvo vnitra, přičemž letenka vyjde na deset tisíc. Takže kdyby se lidé mohli přihlásit a bez postihu odjet, tak by šli i bez těch 500 eur, co jim nyní český stát k letence nabízí. Šlo by to velmi jednoduše.

Kdyby sem zahraniční dělníci nepřijížděli tak zadlužení, zvládli by asi návrat domů sami, ne?

3 X FOTO: DAVID KUMERMANN

Naposledy jsme se potkali před dvěma měsíci, kdy jsme spolu mluvili o situaci propuštěných vietnamských dělníků v Plzni. Co se od té doby změnilo?

Je to tak. Profitovali na nich všichni. Vietnamské agentury, které mají licenci od vietnamského ministerstva práce a rekrutovaly lidi, česká ambasáda na nejrůznějších „poplatcích“, stejně jako cizinecká policie za to, že souhlasila, aby zde dostali vízum, zprostředkovatelé na české straně, personalisté v továrnách, kteří byli upláceni pro změnu jednotlivými agenturami a také banky ve Vietnamu, které na tohle všechno půjčovaly lidem peníze.

Pomohlo by, kdyby se uvolnily české cizinecké zákony? Lidé by pak mohli jednodušeji přijet i odjet… Pomohlo by to, ale problém se tím úplně nevyřeší. Dokud firmy budou stavět továrny v Česku, ale dělníky brát ve Vietnamu, tak to nemá řešení. Vždycky bude někdo chudý a bez informací a někdo jiný jeho situace zneužije.

Vietnamci si často stěžují na úplatky, které tu musí dávat, bojují nějak proti

Korupčnímu prostředí se nedokáží vzepřít ani sami češi, jak by to mohli dokázat neplnoprávní cizinci?

tomu sami, třeba tím, že by je dávat odmítli?

levné řetězce a lidé už do tržnic příliš nechodí.

Co mají dělat? Bez úplatku nedostanou vízum, prodloužení pobytu, práci. Navíc když ani Češi s tím nic neudělají, vzpomeňte si třeba jen na aféru „pět českých na stole“, tak jak by mohli Vietnamci?

Komunita musí najít znovu svoji pozici. Vietnamci budou muset změnit sortiment, najít novou cestu k podnikání. Teď zkouší modelování nehtů, ale já si myslím, že jsou pružní, určitě najdou způsob, stejně jako tomu bylo u restaurací, večerek a obchodů s ovocem a zeleninou.

Přinášejí si Vietnamci kulturu úplatků s sebou z domova nebo se zde prostě potkala dvě prostředí, jež jsou korupci nakloněna? Je to taková symbióza, Vietnamci jsou zvyklí dávat a přijímat dárky, tolerují korupci a Čechům to vyhovuje.

KDYŽ ŽIVOT NEMÁ CENU Zmínil jste se o pomoci vietnamské komunity lidem bez práce, sami Vietnamci ale začínají mít mnoho dalších potíží. Ztrácejí tradiční oblasti „podnikání“, vytlačují je nejrůznější

Snaží se Vietnamci v Čechách integrovat? Hodně. Zatímco třeba v Americe si Mexičané nebo Hispánci udržují svoje zvyky a přetváří kulturu, do které přišli, Vietnamci v Čechách se spíše snaží převzít kulturu zdejší. Samozřejmě máme své zvyky, ale nebudeme je za každou cenu propagovat, stavět tady nějaké modlitebny a podobné věci.

vypadalo, že si naopak Vietnamci snaží uchovat maximum ze své tradice, řekněme. Je za tím spíše strach rodičů, že přijdou o své děti. Bojíme se, že syn nebo dcera se budou chovat jako Češi, což třeba i znamená, že pak budou dávat rodiče do domova důchodců, což se ve Vietnamu nedělá. Proto chceme zachovat tradici, aby nás děti na stáří nedeportovaly do podobných zařízení.

Když jsem byla na těch oslavách, přišlo mi to spíše jako vláda ducha funkcionářství. Je komunita silně spjata s vietnamskou ambasádu? Ambasáda je jenom úřad, který chce peníze a nijak nepomáhá. Snaží se organizovat podobné akce, aby byla vidět.

Nepomáhá, ale snaží se ovlivňovat? Byla jsem na několika oslavách vietnamského Nového roku a tam to

Vietnamci ze zahraničí posílají domů více než osm miliard dolarů každý rok. Je to

19


ROZHOVOR | KOMIKS A KŘÍŽOVKA | KULTURA | SVĚTOZOR | SMS A E-MAILY

Tran si jen těžko zvyká, že hospodský musí být občas za zlého muže.

obrovský příjem, který chtějí mít vietnamské úřady nějak pod kontrolou.

Chtějí se podílet na toku těch peněz, nebo chtějí informace? Obojí. Výplaty úředníků jsou ubohé, zato mají razítka a vliv. A umějí toho využít. I ten nejposlednější funkcionář, musel zaplatit někomu za to, že má místo tady na ambasádě v Česku. Takže si potřebuje vydělat, aby splatil částku, za kterou se sem dostal. Tak je to ve Vietnamu všude. Sledují nás spíše ale už jen ze zvyku.

Dá se říci, že se Vietnam vydal čínskou cestou? Čínská cesta je zkapitalizovaný socialismus, ale Čína má ambici být velmocí, takže musí udržovat tvrdý řád a disciplínu, aby to fungovalo a jsou kvůli tomu ochotní třeba i popravovat lidi. Současný Vietnam funguje spíše na principu mafie, která je skrytá pod slupkou ideologie.

Proč vlastně tolik lidí odchází z Vietnamu? Život je tam mizerný a navíc nemá žádnou cenu. Doslova. Když jste opilá a někoho srazíte na ulici, tak zaplatíte v přepočtu deset tisíc korun pozůstalým a nemusíte jít ani do vězení. Vietnam je slabý jako stát.

Je nějaká šance na změnu? Šance na změnu je, Vietnamci se snaží otevřít

20

světu, učit se, převzít západní styl života, chtějí svobodu. Ale není jednoduché se naučit demokracii. Mít schopnost respektovat názor a kompromis. Demokracie je, když jedna strana má 51% a druhá 49% a jedna přitom neušlape druhou. Jenže většinou lidé chtějí jenom vyhrát. Je to těžké, je to problém i tady v Česku.

CHTÍT SVOBODU A DEMOKRACII Přijel jste sem v roce 1986, jaké to tu pro vás bylo? Studoval jsem v Ostravě Vysokou školu báňskou, měl české kamarády i přítelkyně. Už nás příliš nehlídali, takže jsme se mohli od začátku stýkat s Čechy, na rozdíl od dělníků, které sem vozili do továren o dekádu dříve.

O pět let později jste tu získal politický azyl. Jak došlo k proměně ze studentského premianta ze spřátelené socialistické země k politickému disidentovi? Zažil jsem jako student stávky v roce 89 a byl jsem nadšený. Viděl jsem, jak mají profesoři, kteří učili třeba politickou vědu a měli velkou moc, opravdový strach. Z dálky jsem dokonce zahlédl Havla, když přijel na koleje, ale hlavně mě a další probudilo to nadšení. Začali jsme také vydávat samizdaty pro Vietnamce, kteří zde byli, a časem jsme je nechali i pašovat do Vietnamu. Měly obrovský ohlas a my zase velkou podporu. Začali jsme dělat různé konference, zkoušeli psát své

názory, spojili se s Vietnamci ze zahraničí. Psali jsme o tom, co se děje tady i u nás doma a žádali jsme podporu pro politické vězně ve Vietnamu a říkali, že chceme také svobodu a demokracii.

Vydáváte časopisy dodnes? Už ne, jsme trochu zklamaní z toho, jak je vietnamská opozice v exilu roztříštěná a rozhádaná i ze situace ve Vietnamu, kde je to velmi nepřehledné. Není lehké poznat, kdo je agent a kdo opravdu říká svůj názor. Mnoho lidí, i známých lidí, se snaží izolovaně právě proto, aby se neušpinili.

Idea Charty 77 nedávno inspirovala čínské intelektuály, kteří pod názvem Charta 2008 vydali prohlášení, jež mělo poměrně velkou odezvu. Ve Vietnamu podobná opoziční hnutí nejsou? Předloni, kdy došlo ve Vietnamu k jistému uvolnění, vznikly různé nadějné organizace, ale postupně byly zase zlikvidovány.

Vy sám jste měl potíže? Vyhrožovali nám, že jestli se vrátíme domů, tak pro nás na letiště přijedou tanky a takovéhle věci. Měli jsme ale spíše strach, že nás unesou.

To se dělalo? Ano, ale naštěstí se to nestalo. Vyhrožovali i rodičům, ale nakonec neudělali nic.


ROZHOVOR | KOMIKS A KŘÍŽOVKA | KULTURA | SVĚTOZOR | SMS A E-MAILY

Vrátit jste se ale nezkoušel? Ne.

Bylo těžké tu získat na azyl? Pro mě to bylo velmi jednoduché. Jáchym Topol, se kterým jsme se stejně jako s redaktory Revolver Revue a Respektu scházeli v hospodě, mi napsal doporučení a já nemusel ani nikam chodit. Přeci jen byl rok devadesát jedna.

Potom jste přijel do Plzně, oženil se tu a otevřel si svoji českou hospodu? Nejdříve jsem se ještě vrátil do Ostravy, pak byl v Rusku a trochu cestoval, a až poté se usadil v Plzni, kde jsem nejprve měl krámek, ale protože mám kladný vztah k českým hospodám, tak jsem jednu začal provozovat, a jsem za to rád.

KDYŽ HOTOVKÁŘI NEJSOU Vaše hospoda je spíše na okraji Plzně a i když je stále plná, není úplně výstavní. Bylo pro vás těžké, naučit se chodit v hospodském podnikání? Říkáte například, že nemůžete používat jiné než hliníkové příbory, protože nerez vám hosté okamžitě rozkradou. Byl to pro mě trochu šok, kamarád mi ukazoval, jak se chovat k hostům. Nejprve trochu arogantně, pak teprve kamarádsky. Já jsem si vždycky myslel, že ten za výčepem má být hodný člověk. Nebo když si někdo stěžoval, že třeba dostal malou porci masa k obědu, můj kamarád mu odpověděl: „jestli se ti zdá tenhle kus malý, tak kup dva“ a všichni to považovali za normální. Mě to trvalo tak sedm, osm let, než jsem se naučil hospodu řídit. Jsem ale rád, že dělám takový typ hospody, jaký dělám. Není to žádné hogo-fogo, ale zase vás to uživí a chodí sem normální lidé, se kterými se můžu v pohodě bavit.

Na čem se více vydělá, na pití nebo na jídle? Jídlo procentuálně vydělá hodně, ale zase náklady jsou obrovské. Když máte jídlo za 60 korun, tak náklady dělají takových 25 korun. Ale zase máte zbytky, personál něco sní, hodně padne i na energie. Třeba vaříte guláš, na plynu taky ohříváte, potřebujete k tomu lidi, myčka jede. Na pití se méně vydělá, ale máte zase menší náklady. Takže je to půl na půl.

Všimla jsem si, že zdražujete své slavné knedlíky, které zde vyrábíte. Chtěl jsem zdražit už dlouho, akorát nyní do toho přišla krize, tedy to nepůjde o tolik. Je o ně obrovský zájem. Dělali jsme je nejdříve jen pro sebe, pravé domácí, ale pak je začali chtít i hotely a lidé, co sem chodí jíst, takže je i prodáváme. Jsem zaměřený na obědy. Hospod je hodně, ale málokde vaří pořádně. Chybí „hotovkáři“, kteří se soustředí na českou klasiku, omáčky.

A co ty knedlíky? Chci jejich výrobu ještě rozšířit. Dělá je tu pro

mě jedna paní z Maďarska ručně a už na to máme své know-how. Vyrábíme bramborové a kynuté. Na trhu je prostě mezera, protože dobré knedlíky chybí. V těch, co se běžně prodávají, není mléko, dávají do nich vodu a žádná vejce, jen koncentrát a u bramborových nedávají brambory nebo brambory nestálé kvality. Knedlíky potřebují také nějakou teplotu a třeba v zimě se v těch provozovnách moc netopí, takže jsou pak gumové. Náš postup je pracnější, ale výsledek je znát.

Kolik těch knedlíků expedujete? Zatím jich vyrobíme tak tři sta až čtyři sta denně.

Houskové neděláte? Děláme jenom kynuté, houskové ne, protože nemáme kráječ. Přemýšlím, jak výrobu rozšířit, protože jsem si všiml, že Češi stejně jako u chleba mají rádi, když si je mohou kupovat teplé.

Příliš se v nich nevyznám. Kynuté knedlíky jsou ty ovocné? Ovocné jsou dobré, ale nemůžete je jíst každý den. Kynuté jsou prostě normální knedlíky. Jestli budete mít za manžela Čecha, tak myslím, že byste se na knedlíky měla už pomalu zaměřit.

tu vyhovuje. Mám Čechy rád, mám rád vaši historii, zvyky. Mám rád i to, že když jsem jednou zvládnul jazyk, lidé jsou hned velmi otevření. Mám třeba i kamaráda, kterého znám již velmi dlouho a který o sobě říká, že je rasista.

Nevím, jestli bych se chtěla bavit s podobnými lidmi. Máte dvě možnosti, buď se na něj budete zlobit a nebudete komunikovat vůbec, anebo s nimi komunikujete. Myslím, že když s ním mluvím, tak on bude muset uznat, že i když jsem Vietnamec, tak nejsem nijak méněcenný, že změním jeho názor.

V Německu také lidé říkali, že nesnáší Židy, ale každý znal toho jednoho, který nebyl ten špatný. Myslím si, že to není cesta. Ale když jsou to lidé, co s nimi? Jediný způsob, který zbývá, je komunikovat. O komunikaci se musí snažit obě strany.

Zajímáte se o českou politiku? Samozřejmě. Líbí se mi Topolánek, je charismatický a celkově rozumný. Je hloupé, že se občas neovládá, ale tím, že například chce, aby policisté mluvili o kauze Krakatice, u mě hodně bodoval. Nemám příliš rád Paroubka, protože nemá žádný názor, za kterým by si stál.

Vaše žena sem chodí ráda? Ne, nesnáší to tu, zvlášť kamarády a ty řeči, které zde vedeme.

OTEVŘENÍ LIDÉ Cítíte se spíše být Vietnamcem nebo Čechem? Cítím se tady jako Čech, protože když jsem neměl kam jít a chtěli mě zavřít, Česká republika stála na mé straně. Kulturně je to tak napůl. Když jsem s Vietnamci, jsem Vietnamec, ale třeba když jsem doma s manželkou a dětmi, tak jsem Čech.

Chtěl byste sám vstoupit do politiky? Přemýšlel jsem, že bych vstoupil do místní ODS, ale nesouhlasím s tím, co dělají někteří zastupitelé za tuto stranu tady v Plzni, takže zatím ne.

Kdo by vás ale volil? To by bylo jednoduché, vždyť mám hospodu. Stačilo by, abych každému koupil panáka rumu.

Děti umí vietnamsky? Neměl jsem čas učit je, je to těžké. Kdyby manželka byla Vietnamka, tak by je naučila, ale je Češka a já jsem přes den v práci. Jazyk je ovšem jenom prostředek komunikace. Mám čisté svědomí v tom, že ví, odkud pocházím, pochopili to a mě to stačí.

Myslím, že jste se opravdu hodně počeštil: děláte knedlíky, chodíte na houby, chcete dokonce pro sebe a přátele vařit sám pivo. Na houby chodím rád. Ten vzduch a soustředíte se jen na ty houby, nemyslíte na nic jiného, musí pršet a kouří celý les, pak je to ono. Děti mají vždy obrovskou radost vždycky, když jdeme. Vyprávěl jsem svým kamarádům ve Francii, že houbařím. Říkali, že to je luxus. Ve Francii nemůžete chodit jen tak houbařit do lesa, protože ten les někomu patří. Nevím, mě to

Ing. Tran Kim, narozen 1968 v Hanoji, od roku 1986 žije v České republice. V roce 1991 zde získal politický azyl. Vystudoval Vysokou školu báňskou v Ostravě, v současnosti žije se svou ženou a třemi dětmi v Plzni, kde také vlastní pravou českou sídlištní hospodu. Rád čte, vaří a chodí na houby.

21


V tajence naleznete citát, jehož autorem je Titus Plautus.

Vyluštění tajenky z čísla 323: „ ... z květu růže, než strkat její kořen pod mikroskop.“ Vítězové soutěže z minulého čísla jsou: Libuše Komárková (Hradec Králové), Ivana Klauzová (Praha), David Kraus (Moravský Krumlov) Soutěží se o: 3x CD ve formátu MP3 – Fjodor Michaljovič Dostojevskij – Zločin a trest. Ceny poskytl Radioservis, a. s. – vydavatel CD, DVD, knih a Týdeníku Rozhlas. Internetový obchod: www.radioservis-as.cz, tel. objednávky: 222 713 037 nebo e-mailem: [email protected]. Firemní prodejna – Reprezentační prodejna Českého rozhlasu a České televize sídlí na Vinohradské ul. č. 13, Praha 2.

22

OBSAH | FEJETON | POŠLI TO DÁL | TÉMA: NÁHRADNÍ IDENTITY | DĚJINY PŘÍTOMNOSTI | REPORTÁŽ | REFERÁT ROZHOVOR | KOMIKS A KŘÍŽOVKA | KULTURA | VÝTVARNÉ

UMĚNÍ | LITERATURA | HUDBA | DIVADLO | FILM | SVĚTOZOR | SMS A E-MAILY Autor: Jiří Ptáček

PRASATA V ČECHÁCH A NA SLOVENSKU KE VSTUPU NA VÝSTAVU VIKTORA FREŠA A ONDŘEJE BRODY V PRAŽSKÉM NOD MUSELO BÝT UMÍSTĚNO UPOZORNĚNÍ, ŽE JE PŘÍSTUPNÁ OSOBÁM STARŠÍM OSMNÁCTI LET. Viktor Frešo a Ondřej Brody zacházejí do krajností a záměrně nás konfrontují s morálními extrémy. V NoD sáhli po spojení pornografie, slavomamu a manipulace s lidmi. Zdaleka ne poprvé a dobře věděli, že jde o pobuřující kombinaci. Krátce po otevření výstavy se také dočkali prvních negací. Překvapivě ze strany divadelníků účinkujících v NoD. Jsou práce devětadvacetiletého Čecha Ondřeje Brodyho a o pět let staršího Slováka Viktora Freša něco jiného než prasečinky?

STOP, TOHLE NE Na televizní reality show jsme si celkem rychle zvykli. Považujeme je za výstřední spektákl, v němž sice často vidíme lidské ponížení, ale zároveň víme, že ho dotyčný podstoupil z vlastní vůle. Když Ondřej Brody přemluvil mladého muže, aby ve jménu umění pozoroval manželčinu soulož s někým jiným, a natáčí emoce zračící se mu ve tváři, jsme šokováni mnohem víc. Skutečnost se nám zdá obnaženější než na obrazovce, krutější k „oběti“ chycené na návnadu, že půjde o „umění“. Svobodnou volbu však Brody ctí stejnou měrou jako dramaturgové Big Brother. Aktér má právo říct „stop, tohle ne“. Od „televizních mistrů zábavy“ ho odlišuje vlastně jen fakt, že vidinu tučné výhry nahradil příslibem spolupráce na uměleckém díle. Při tomto srovnání je náhle těžké posoudit, co je více odsouzeníhodné.

pornografických póz. Jednu (oblečenou) ve studiu přilepil ke zdi páskou napnutou přes oči. Na dalších fotografiích si před ženskými ohanbí udělal autoportréty, protože chce, aby se vědělo, že za to může on – Frešo, machistický prasák. Chce tím sdělit, že nemá úctu k ženám? Frešovou strategií je vytvářet nekorektní provokace. Dává přitom najevo, že se chce proslavit a že mu žádný extrém není cizí, pokud ho posune k cíli. Kvůli tomu také napodobuje tisíckrát ověřenou zkušenost celebrit a populistů, že přestupky proti všeobecným morálním pravidlům nevedou k diskreditaci, právě naopak.

CO UDĚLÁM PRO UMĚNÍ MACHO Z BLAVY Viktor Frešo v NoD vystavil fotografické cykly. V prvním naaranžoval několik nahých žen do

V diskuzích o Frešovi s Brodym je konflikt se sexuální morálkou vždy tématem číslo jedna. Už méně se bere v potaz, že si oba hrají s rozpo-

ry, které existují v názorech na úlohu umění. Na jedné straně vědí, že se na umělcích cení, když překračují tabu, provokují a usvědčují šosáky z přízemnosti. Stejně tak ovšem vidí, že společnost zaujme hlavně umělec typu Davida Černého provokující nejhrubšími zjednodušeními a komunálními způsoby komunikace. Viktor Frešo se pouze pokouší tyto „způsoby“ znásobit. Umělecká provokace neslouží než jemu a autor se přitom exponuje tolik, že už ani není „normálně trapný“, ale pouze NESMÍRNĚ TRAPNÝ! Kupodivu mu i tohle vychází. Na Slovensku se NESMÍRNĚ TRAPNÝ Frešo stal celebritou. Vedle něj pak Ondřej Brody působí nezvykle intimně. Neověřuje totiž, co umění udělá pro něj, ale co lidé udělají pro umění. Možná získal podivný důkaz. Avšak stále to je důkaz, že umění na někoho působí svůdným kouzlem. Není pochyb, že Brody a Frešo vystavili pornografii. Na jejím pozadí ale rozvracejí hlavně naše představy, čemu by umění mělo sloužit, proč se mu věnovat a co od něj požadovat. Smím čtenáře požádat, aby si odpověděli na otázku, co jsou ochotni udělat pro umění? http://viktorfreso.com/ http://ondrejbrody.org/ Ondřej Brody, Viktor Frešo: Fifty-fifty Group. Galerie NoD, Experimentální prostor Roxy/ NoD, Dlouhá 33, Praha 1 (http://nod.roxy. cz/). Výstava potrvá do 2. dubna.

11.1 SELECTION

JULIAN OPIE

Nedávno jsem Špálovku chválil za výtečnou výstavu Vzpomínky na budoucnost. Následující akce je bohužel nepříjemný šok. Prezentace průměrné slovenské malby, nekoncepčně vybraná z velké bratislavské přehlídky, nainstalovaná v duchu regionálních kulturních domů. A jako třešnička na dortu výstavka suvenýrové produkce českých designerů. Rozum zůstává zkoprněle stát.

Projekt Transparency se odněkud vynořil jako přehlídka světelného umění uskutečněná při příležitosti našeho předsednictví v EU. Přiváží na pražská veřejná prostranství autory zvučných jmen, třeba Juliana Opieho, který na boční fasádu historické budovy Národního divadla umístil ladně se vlnící ženskou figuru.

Selection 11. 1. Galerie Václava Špály, Národní 30, Praha 1 (www.spalovka.cz). Výstava potrvá do 17.května.

Julian Opie: Ann, Dancing. Národní divadlo, Ostrovní 1, Praha 1 (www.wartprojects.com). Potrvá do 30.června. 23

OBSAH | FEJETON | POŠLI TO DÁL | TÉMA: NÁHRADNÍ IDENTITY | DĚJINY PŘÍTOMNOSTI | REPORTÁŽ | REFERÁT ROZHOVOR | KOMIKS A KŘÍŽOVKA | KULTURA | VÝTVARNÉ UMĚNÍ | LITERATURA | HUDBA | DIVADLO | FILM | SVĚTOZOR | SMS A E-MAILY

Autorka: Tereza Marečková

PŘIVYKNOUT TMĚ POZNÁNÍ AUSTERLITZ PLYNE, PŘEVOZNÍK SEBALD NÁM MŮŽE NA CHVÍLI PŮJČIT LOĎKU, PÁDLOVAT PO OLEJI ČASU MUSÍME SAMI. ROZHOVOR V LOĎCE SE PODOBÁ MEDITACI. ROZHOVOR S BLÍZKÝM ČLOVĚKEM, KTERÝ NASLOUCHÁ MLUVĚ I MLČENÍ. ROMÁNOVÝ ESEJ O ČASE, O ARCHITEKTUŘE JAKO ZKAMENĚLÉ UDÁLOSTI, O POTŘEBĚ ČÍST SVŮJ PŘÍBĚH. TAKÉ O POZNÁNÍ, ŽE PLOUT PO ŘECE SE DÁ OBĚMA SMĚRY. CESTOVÁNÍ ČASEM Pro Jacquese Austerlitze jsou budovy vlastně konzervami času. Jako historik umění a stavitelství se je učí správně otvírat. A asi tak činí v nerozpoznané hledačské touze. V průběhu života otevírá pocity a vůně, uchované v rozličných prostorách. Hledá v nich sebe sama. Vážený, i když poněkud osamělý, postarší pán má už velkou sbírku vyfotografovaných kupolí vlakových nádraží a jejich železného žebroví, v nichž se všechno slévá do nekončící ozvěny. Fotí jejich zvláštní trvající a moudrý chlad. Nedaří se mu nahlédnout příčinu nezdolného smutku jeho života, nedaří se mu navázat plnohodnotný vztah a s tím vším pomalu smířený se chystá do hrobu. Jeho životní vyprávění ho ale na poslední chvíli dostihne v odstavené nádražní hale uprostřed Londýna. Stárnoucí muž zahlédne ve svojí mysli malého chlapce s batůžkem a všecko, před čím celý život uhýbal, se začne pomalu díky usilovnému pátrání vyjevovat. Stopa ho zavede do Prahy. Vykoná dlouhou cestu nazpět dějinami Evropy dvacátého století. Zvláštní okna do příběhu otevírají v textu hojně rozmístěné fotograf ie. Malé, sotva rozeznatelné, černobílé reprodukce. Přes zrnění času sice nevidíme detaily, zato si můžeme ozřejmit celek. Fotky tu nemají přímo uměleckou ambici. Především podporují mystifikující pocit pravdivosti a dokumentárnosti Austerlitzova prožívání a cestování časem. Toto se opravdu v Evropě dělo, toto je beze vší pochybnosti možné prožít. Fotky sových očí v zapadlé belgické nocturamě, malé cizí holčičky s mašlí a psíčkem, půdorysu terezínské pevnosti, věže pařížské knihovny. Fotka

malého kavalíra (umístěná i na titulní stranu), odhodlaného bránit závoj své královny. Zatím nic netuší o ztrátě, která ho čeká.

ČTENÁŘSKÁ ARCHEOLOGIE Abychom se nepropadli do náruče houpavé iluze, je nám neustále připomínáno, že se neprocházíme po dramatických svazích podél břehu, ale pouze všechno pozorujeme s průvodcem z paluby. Pádlujeme převyprávěním vyprávění neznámého a docela náhodného spolujezdce. Austerlitz vypráví Sebaldovi a ten zprostředkuje jeho slova nám. Vznikají neodbytné a nevynechávané řetězce „vyprávěla Adel, řekl Austerlitz“. Nenajdeme zde snahu zamaskovat vše hledáním situačně příhodných a občerstvujících sloves, vždy stroze a refrénovitě čteme „řekl Austerlitz“. Čtenář je archeologem a je pro něj důležité rozlišování vrstev vyprávění. Upozornění na časové pásmo se objevují přesně v místech, kde by bylo příjemné a nejjednodušší vplout do bezmyšlenkovitého pasivního chroustání trháku o jednom ze zachráněných židovských dětí za druhé světové války. Autor na nich brechtovsky trvá a vytrvale zcizuje, čímž svoje dílo povyšuje na filosofickou studii. Nejde o sentimentální spřádání minulosti, ani o obviňující ukázání prstem na historickou nespravedlnost a krutost. „Nemyslím si, řekl Austerlitz, že rozumíme zákonům, podle kterých se k nám vrací minulost, ale stále víc mi připadá, že čas vůbec neexistuje a jsou jen různé, podle nějaké vyšší stereometrie do sebe vklíněné prostory, mezi nimiž mohou živí a mrtví podle libosti přecházet.“ Knihovny s velkými čítárnami a nádraží s nekonečnými

NOVINKY NA KNIHKUPECKÝCH PULTECH:

24

kolejnicemi ženoucími se do obou stran, jsou asi nejlepšími místy pro podobná setkání a prolnutí. W.S.Sebald Austerlitz Překlad – Radovan Charvát Paseka 2009

AKCE V CAFÉ FRA:

Alexandr Kliment Tři žíně, Torst, 2009

Café Fra – veřejné čtení nominovaných na cenu Magnezia Litera 2009.

V rozhovoru se svými vnuky vykresluje český prozaik celý svůj život. Nejpůsobivějšími pasážemi knihy jsou vedle nezaměnitelných popisů české krajiny též vhledy do lidské psychiky. Zvláště cenné je i autorovo sebezpytování, jež nemá v české memoárové literatuře obdoby.

7. 4. 19:30 – Bohumila Grögerová: Rukopis 14. 4. 19:30 – Petr Hruška čte a pozoruje nominovaného Karla Šiktance


Autor: Karel Veselý

GÉNIUS NEBO ŠÍLENEC? NENECHÁVEJTE NIKDY V BEZPROSTŘEDNÍ BLÍZKOSTI DANA DEACONA ELEKTRONICKÝ HUDEBNÍ NÁSTROJ. NEJDŘÍVE HO ZNIČÍ A PAK S NÍM NAHRAJE SVOJE NOVÉ ALBUM. Alternativní hudba k sobě přitahuje podivíny. Od Syda Barretta přes Roberta Wyatta až k Danielu Johnstonovi, dějiny okrajových hudebních žánrů jsou plné výstředních excentriků, kteří dokonale naplňují romantickou představu vyvoleného génia. Jedním z posledních v této řadě je Dan Deacon, elektronický experimentátor z amerického Baltimore, jenž v médiích vystupuje jako kříženec šíleného vynálezce a nepraktického šprta. Jeho image doplňují gigantické růžové brýle, upocené tričko a postava někoho, kdo tráví příliš mnoho času sledováním seriálu Hvězdná brána. Právě vydává nové album Bromst.

PROFESIONÁLNÍ OUTSIDER Deacon se obyčejně nechá fotit s horou elektronického haraburdí a jeho vystoupení připomínají muže stiženého epileptickým záchvatem. Pod dobře pěstovanou image šílence se ale skrývá hudebník vzdělaný v oboru elektro-akustické a počítačové kompozice, který bohatě čerpá z elektronické avantgardní hudby posledních padesáti let. Někdy trochu suchopárné akademické teorie se po dokončení studií rozhodl aplikovat na poli volnomyšlenkářských elektronických improvizací, které jsou stejně dadaisticky zábavné, jako energické a intenzivní. Ještě než se stal ikonou pro nezávislý hudební tisk, provázela Deacona pověst bláznivého performera, jehož koncerty by mohly sloužit jako psychoterapeutické seance probouzení vnitřního dítěte. Jak ostatně předvedl v prosinci 2007 v pražském klubu Bordo, Deacon hraje zásadně pod pódiem a do svých vystoupení často zapojuje i fanoušky. Na začátku desetiletí vydal několik nahrávek na malých labelech, bylo to ale teprve album Spiderman of the

Rings z roku 2007, které ho dostalo do centra pozornosti. Jeho hudba pracuje s repetitivními kaskádami primitivních digitálních zvuků, které doplňuje podivné pípání, dětsky naivní melodie a deformované vokály. Jeho profesorům z konzervatoře možná vstávají vlasy hrůzou na hlavě, Deacon ale odmítá hrát podle předem určených pravidel. Na desce Spiderman Of The Rings jako kdyby Deacon definoval americkou hudbu pro 21. století. Je v ní volnomyšlenkářství i individualismus a ve své podstatě jsou Deaconovy elektronické kompozice esteticky shodné s nahrávkami freak-folkové vlny spojené s hudebníky jako Devendra Banhart nebo Joanna Newsom, kteří probouzeli ducha staré americké hudby. Deacon místo akustických kytar a harf volí elektronické oscilátory a efektové krabičky, jeho hudba však směřuje ke stejné vřelé jednoduchosti a atakuje primární lidské emoce. Jeho aktuální tvorba snese srovnání s jinými moderními šamany – Animal Collective. Ti na svém posledním albu Merriweather Post Pavilion ukázali, že od divošských folkových tanečků není k inovátorskému elektronickému trance tak daleko. Mimochodem, Animal Collective pochází z Baltimore, kde se momentálně koncentruje zajímavá scéna vycházející z improvizované hudby. Hudební publicisté ji popsali jako „future shock“ a ke jménům jako Ponytail, Beach House nebo Ecstatic Sunshine patří i Dan Deacon, který se ve městě ve státě Maryland usadil.

I BLÁZNI MAJÍ AMBICE Leckdo by mohl Deacona odsoudit jako kuriózní postavičku na hraně „outsider artu“. Nejnovější album Bromst se však nese ve znamení určitého posunu k složitějším a rafinovanějším kompozicím. Jeho hudba je pořád ve znamení

frenetické kakofonie digitálních pazvuků. Znovu používá šmoulí vokály, osmibitové melodie z hracích konzolí Nintendo a všechny skladby musí povinně skončit hlukovým raušem, ve kterém se všechny zvuky slijí do obří koule. Deacon ale zároveň poprvé používá akustické nástroje jako klavír, živé bicí nebo elektrickou kytaru. V asi nejlepší skladbě alba – Snookered ho poprvé slyšíme zpívat bez efektů. Wet Wings je postavená na vrstvení ženských vokálů ve stylu avantgardisty Steva Reicha. Stopáž většiny skladeb se pohybuje kolem šesti minut a Deacon poprvé naznačuje, že má něco, co moc k jeho image šílence nesedí – ambice. Ostatně Deacon se nový materiál chystá předvést na jarním turné v doprovodu čtrnáctičlenného ansámblu. Desku symbolicky uzavírá skladba Get Older, jejíž název je trochu ironický vzkaz, který Deacon možná adresuje sobě samému. Není čas přestat šílet? Co takhle zestárnout a dospět? Odpovědí je šesti a půlminutový nekompromisní útok na všechny posluchačovy smysly. Po hodině a čtyřech minutách přijde definitivní sonické zahlcení a Bromst může skončit. Jestli je Deacon šílenec nebo génius vážně nevím, jedno je jisté – vydal svoje zatím nejlepší album. Dan Deacon Bromst (Carpark Records, 2009)

MONO V STEREU Japonští Mono jsou už v Praze skoro jako doma. Post-rockoví instrumentalisté z východu v Čechách vystoupí po čtvrté ve čtyřech letech. V roce 2006 začali v stísněné strahovské Sedmičce a vloni už vyprodali Palác Akropolis. Do stejných prostorů se vrátí se svými rozmáchlými melancholickými kompozicemi i tentokrát. Přijedou představit novou desku Hymn To The Immortal Wind, která vychází v těchto dnech. Nečekejte nic jiného než zasněné a hypnotické skladby, které mají sílu odmrštit posluchače do jiné dimenze. Jako předskokan vystoupí americký lo-fi písničkář Troy Von Balthazar. Mono (Jp), Troy Von Balthazar (USA), 7. 4. 2009, Palác Akropolis, Praha. 25


Autorka: Jitka Hudcová

LABYRINT SVĚTA A RÁJ SRDCE „MRZÍ MNE TEN ŽIVOT. NEBO MI SE ŽÁDNÁ VĚC NELÍBÍ POD SLUNCEM, PROTOŽE JEN VŠECKO MARNOST JEST A BÍDA.“ Režisér Filip Nuckolls a dramaturgyně Johana Součková se v Divadle v Celetné pokusili o co nejvěrnější přenesení Komenského společensko-kritického textu na divadelní prkna. Rozhodli se zachovat původní jazyk tohoto díla jako jeho hlavní poetické síly. Komenského Labyrint světa a ráj srdce je alegorické podobenství o putování člověka, který se snaží nalézt smysl svého bytí, a nakonec jej nalézá ve svém srdci, příbytku Boha. Poutník (Josef Kaluža) se rozhodl opustit svůj dům a projít svět, aby zjistil, zda existuje něco, co by se mu na tomhle světě líbilo. Je to hrdina, který se nám líbí, sympaťák, na nohou conversky a je až k dojetí klukovsky tvrdohlavý, díky tomu mu až do konce hry nepřestanete fandit. Potkává Všudybuda (Adrian Jastraban) a přijímá jej za svého průvodce. V divadelním zpracování Labyrintu naštěstí chybí aluze na autorův vlastní život, což textu zaručuje nadčasovost, a my se tak nemusíme potýkat s tématy doby pobělohorské. Všudybud tedy ukazuje Poutníkovi svět - Bránu života, kudy vstupují všichni, kdo se rodí na svět, Bránu rozchodu, kde všichni dostávají od Osudu přidělena svá budoucí povolání. Poutníkovi je po jeho neustálém remcání přisouzeno „Dívej se neb Zpytuj“, pak mu Všudybud ukazuje jednotlivé stavy, ale Poutníkovi se nikde nelíbí a znovu a znovu prosí Všudybuda: „Pojďme jinudy.“ Poutník pak následuje Všudybuda do Paláce Fortůny, kde mají pobývat lidé požívající zvláštních rozkoší. Když ani zde Poutník není spokojen, a naopak propadá stále větší skepsi („Vidím že hovadství to jest, a ne lidství“), vede jej jeho průvodce konečně ke královně Moudrosti (Pavla Beretová). I zde přichází zklamání. A následuje další, ve chvíli, kdy i poslední člověk, ve kterého Poutník doufá – Šalamoun (Rostislav Novák), také selže. Až

téměř nadbytečně, jelikož máte pocit, že by obstála i bez ní. Důležitou složku tvoří hudba Milana Caise a Jiřího Hradila, která vás jako vír vtahuje ještě více do děje, představení působí poměrně „audiovizuálně“. A když už jsem u té vizuality, nesmím opomenout zmínit velmi nápaditou výpravu Milana Caise. Při volbě herců měl režisér Filip Nuckolls šťastnou ruku, především ve volbě ústřední dvojice představitelů. Tak nějak se to v Celetné sešlo šťastně. Takže pokud nevěříte, že Komenský může být zároveň svěží, inteligentní, vtipný a dokonce i sexy, běžte se o tom přesvědčit. Víte kam. Labyrint světa a ráj srdce, Divadlo v Celetné režie: Filip Nuckolls, hrají: P. Beretová, A. Jastraban, J. Kaluža, M. Kern, R. Novák Nejbližší uvedení: 27. 4., 28. 4. 2009

OSOBNÍ ANAMNÉZA

ZAJATCI

23.4. 2009 ve 20h bude mít v Experimentálním prostoru NoD premiéru česko-polsko-slovenské divadelní představení Osobní anamnéza v režii Petry Tejnorové, které vzniká v rámci projektu Cirkus totality. Ten si klade za cíl reflektovat realitu za železnou oponou. Představení slibuje kombinovat prvky dokumentálního a fyzického divadla.

Není vám lhostejné, co se kolem vás děje? Deprimuje vás korupce, zneužívání postavení a absolutní arogance volených zástupců? Nestačí vám zanadávat si u piva? Máte sklon k citlivé melodramatičnosti? Jste ochotni riskovat? Jste ochotni smířit se s vlastní vinou? Jste ochotni přijmout trest? Jste ochotni udělat něco pro budoucí generace? Možná přišla ta chvíle zabít si svého politika.

23.4. 2009, 20h, Experimentální prostor NoD 26

ve chvíli, kdy Poutník přichází o své poslední naděje, zůstává bez průvodce a sám se dívá do tváře smrti, setkává se s Ježíšem (Marek Pospíchal), který mu ukáže, kde je skutečné štěstí… Divadelní zpracování Komenského Labyrintu má formu jevištní básně, původní jazyk je sice zachován, ale jen ve své značně zkrácené a zjednodušené podobě. Ovšem vedle rozhovorů mezi dvěma hlavními představiteli se většina výjevů, kterým Poutník se svým průvodcem přihlíží, odehrává pantomimicky, či jako krátké vtipné skeče, které děj výrazně zjednodušují. Obrazy jednotlivých stavů se nevrství přes sebe, ani se s menšími obměnami neopakují, jak je tomu u Komenského textu, díky tomu působí jevištní zpracování Labyrintu svěže a svižně. Někdy je scéna doplněna možná až příliš prvoplánovou projekcí, která zde působí

Divadlo Komedie, Scéna: David Jařab, Kostýmy: Kamila Polívková, Hudba: Ivan Acher, Hrají: Jiří Černý, Vanda Hybnerová, Stanislav Majer, Martin Pechlát, Ivana Uhlířová, premiéra: 4.4.2009


Autor: Dominika Prejdová

PROBLÉM DVOU STRAN NEJPOZORUHODNĚJŠÍ NA NOVÉM FILMU ZDEŇKA TYCE EL PASO JE, JAK FUNGUJE DO VELKÉ MÍRY NAVZDORY SÁM SOBĚ A SVÝM CHYBÁM. VIDĚT FILM SE STÁVÁ NOVOU ZKUŠENOSTÍ, VYDRŽÍ- LI DIVÁK AŽ DO KONCE. Přivykne-li špatnému scénáři, často zkratkovitým dialogům, nelogickému jednání postav a velmi modelově postavenému příběhu, nebude přesto litovat času s filmem stráveným. Hodnota filmu nakonec vyplyne úplně z něčeho jiného. El pasem (slangově loupežné přepadení) se Zděnek Tyc vrací k romské problematice. V roce 2002 natočil Smrady podle scénáře Terezy Boučkové a její autobiografické knihy, v níž popsala zkušenost s vychováváním adoptivních romských dětí. Film na příkladě rodiny s romskými dětmi ukazoval přístupy majoritní společnosti k Romům. Ukazoval ale tyto postoje schematicky, navíc je velmi černobíle stavěl k situaci v rodině, která ač to v ní někdy skřípe, drží za všech okolností pohromadě. Film neříkal nic o skutečných problémech, rozdílech obou komunit, obtížném vzájemném poznání a komunikaci. Byl uzavřený do svého naivního sebeiluzivního konceptu, v němž rodina byla nedotknutelná, problémy v jejím rámci vlastně vždycky řešitelné, jen společnost byla primitivně rasistická a nepřející. V tomto ohledu dokáže nový film mnohem lépe a nezaujatěji předestřít skutečný obraz. El paso vychází z příběhu, který se opravdu stal před lety v Brně – čerstvá vdova s devíti dětmi byla kvůli dlouhodobému neplacení nájemného vystěhována do ubytovny a úřady podaly návrh na odebrání dětí do ústavní péče. Ve f ilmu je z ženy matka sedmi dětí, která pasivně čelí událostem, ale svých dětí se nechce vzdát. Film představuje celý proces jejího nesystematického, ale houževnatého boje za děti. Neznalost jednání s úřady, nepochopení sociálního systému a neschopnost se v něm pohybovat a přijmout odpovědnost. Film hrdinku nijak neidealizuje, ukazuje ji

v jejích slabostech, pasivitě a nezralosti, ale zároveň ukazuje i její sílu – její svérázný chaotický způsob boje. Lidé kolem ní, kteří jí z různých důvodů pomáhají, jen dokreslují tuto její nejednoznačnost, i když stěží fungují jako postavy samy za sebe. Ať už je to právnička Bára, jež vlastně o případ nejeví zájem a pak ho z nepříliš jasných důvodů vezme; sociální pracovníci, kteří mají své předsudky, ale nejdřív se snaží pomoct a pak rázem otočí; dobrý sociální pracovník, který názorně ukazuje, jak je potřeba k Romům přistupovat přes respekt a uznání jejich světa a přijetí jeho některých principů, aby se snáze vysvětlily ty obecné, ale vzápětí hází kameny po neonacistech. I jeden z naznačených motivů příběhu, že vdovu vyhodila pražská mafie, aby se dostala k jejímu luxusně situovanému bytu, působí ve své zkratkovitosti spíš směšně. Ano, Tycův film je schematický, ale ve svém přístupu je

nezvykle otevřený – film si na nic nehraje a jen se snaží problém vidět z co nejvíc stran. Navíc dokumentaristickou metodou natáčení jako by mimochodem zachycuje způsob života rodiny, jiný přístup k životu, jiné pojímání času. Ani to nedělá bez chyb, ale dává silně zažít pocit jiné mentality, která je faktem, jenž je opravdu těžké překonat. Této jinakosti nedává žádné hodnotící znamínko, ukazuje ji ale jako realitu, na níž lze dál stavět. Ne přes zjednodušující humanismus, ne přes opovržení a předsudky, které rovnou jiný svět odmítají, ale přes touhu se nějak k problému postavit. Lidská slabost popsaná ve filmu může být do velké míry s Romy spojená – nedochvilnost, neracionálnost, neschopnost se přizpůsobit – a může být chápána jako argument pro přezíravý postoj většiny. Jenže co z něj? Film dobře ukazuje, že jde o oboustranný proces a výzvu.

AKCE od 26. března do 3. dubna v Praze a následně v dalších městech České republiky se koná další ročník mezinárodního filmového festivalu Febiofest. Letos program nabízí například zajímavou sekci věnovanou neznámým filmům francouzské nové vlny, mimo jiné i čtyřhodinový film Jacquese Rivetta Šílená láska z roku 1968, který u nás nebyl nikdy uveden, a jenž patří k tomu nejlepšímu v Rivettově tvorbě. Film, do velké míry vzniklý na základě improvizace s herci a dlouhých nepřerušovaných záběrů, osobitě popisuje vývoj a rozklad jednoho milostného vztahu. Dále festival nabídne sekci věnovanou současnému dánskému filmu a tradičně i celou řadu retrospektiv svých hostů – letos to bude profil Wima Wenderse, dánského režiséra Thomase Vinterberga nebo věhlasného anglického tvůrce Mike Leigha. Kino extrémů pak uvede několik formálně zajímavých filmů – například film Liverpool Argentince Lisandra Alfonsa. 27


Autor: Adam Forrest

The Big Issue in Scotland, March 16, 2009

AN INTERVIEW WITH ROBERT FISK ROBERT FISK IS BRITAIN’S FOREMOST FOREIGN CORRESPONDENT. HE STARTED OUT COVERING THE NORTHERN IRELAND TROUBLES IN THE SEVENTIES, WITNESSED THE IRANIAN REVOLUTION AND SOVIET INVASION OF AFGHANISTAN, AND WAS ONE OF THE FEW JOURNALISTS EVER TO INTERVIEW OSAMA BIN LADEN (THREE TIMES, IN THE NINETIES).

As a consistent critic of Israeli and Western policy in the Middle East, his own detractors have accused him of bias. Nevertheless, Fisk’s 2005 book The Great War for Civilization: The Conquest of the Middle East is widely recognised as one of the key texts for anyone seeking to understand the history of Arab resentment. The Big Issue caught up with The Independent correspondent in Glasgow to ask him about Obama, bin Laden and “hotel journalism”.

How has the recent election in Israel affected the picture in the Middle East? It depends if Mr (Avigdor) Lieberman comes into the government or not. He’s obviously a racist. He wants minorities to pledge loyalty to the state. Imagine if that happened in Britain? What sort of country would contemplate having such a minister? Clearly, (Benjamin) Netanyahu does not want a Palestinian state. There are Israeli intellectuals and historians that point

28

out that Israel is becoming a fortified military state, which it is.

human rights. It works on the basis on power. Justice doesn’t come into it.

Will the Obama administration make a positive difference in the region?

What do you think of Tony Blair’s role as envoy for the “quartet”? (the EU, the UN, US and Russia)

I think the answer is no, he’s not going to do anything. When Obama went to the holy land before the election, he spent 45 minutes with the Palestinians and 24 hours with the Israelis. I watched him during the election and I thought he was pathetic on the middle east, and (he) still is. Israel has for so long received the unconditional support of the American government. There’s no change. We have the Israelis about to destroy the homes of thousands of Palestinian Arabs. Hillary Clinton should rush to the scene, talk to the Arabs and say it’s outrageous. And what does she do? She says it’s unhelpful and goes off to talk to the Russians about putting pressure on Iran. We think America represents democracy and

We have a middle-east peace envoy, heaven spare us, who has just been for the first time to Gaza. How could he ever have got that role? A peace envoy? If it wasn’t true and you made a play out of it, people would say it’s not believable. He is the most mendacious man. I think he’s the most repulsive little man, who deliberately set out to mislead the British public and take us into a war which has cost the lives of have ten of thousands of Iraqis and hundreds of Brits. He’s a very, very nasty piece of work.

Can George Mitchell, the Obama administration’s middle east envoy (and


active in the Northern Ireland peace process), have any influence? George Mitchell’s an old guy. He’s 75. He can’t take on Netanyahu. John Hume wrote a piece comparing the Good Friday agreement in Northern Ireland with conflict between Israelis and Palestinians, and he thought it was all about compromise. It’s not about compromise, it’s about injustice. The nearest parallel is not the Good Friday agreement but with Ireland during the Catholic dispossession in the 17th century, when English protestants drove Catholics off their land. No one then was talking about a peace negotiator. So George Mitchell? Out of his depth.

How do you feel about critics who complain you are not sufficiently objective to be a journalist? This idea you give 50 per cent of the time to one side, and 50 per cent of time to the other, and let the reader make up their mind. Well that’s OK for a football match. But the middle east is not a football match; it’s a massive human tragedy. Our job as journalists, as people who presumably have some feelings of compassion, should be to be neutral, but on the side of the people who suffer. If you were covering the slave trade in the 18th century, would you give equal time to the slave ship captain? No. It you were present at the liberation of a Nazi extermination camp, would you give equal time to an SS spokesman? No. I was in Jerusalem in August 2001, and I was just down the road from a Palestinian suicide bomber who walked into a pizzeria and killed 16 Israelis more than half of them children. I saw kids with no eyes. Did I give equal time to the jihadist spokesman? No. I wrote about the victims and survivors. Our job is to point to suffering and say who’s to blame. Be a human being in print

Is the BBC guilty of this spurious objectivity?

The charity advert for victims in Gaza was the most recent example. If it had been for an earthquake in Glasgow, the BBC wouldn’t have hesitated. But the victims were Palestinians, so they did. The supposed integrity of the BBC was more important than a child with one leg. It’s preposterous.

Can you explain what you mean in describing much reporting in the Middle East as “hotel journalism”? In Baghdad, the journalists would arrive at the airport, take helicopters to the green zone, and they’d have armed escorts paid for by their

Slovníček: Detractor – pomlouvač, kritik Bias – předsudek, zaujatost, sklon Resentment – nelibost Envoy – vyslanec, posel Crevasse – trhlina, rozsedlina

companies. They’d get to the hotel room and wouldn’t leave it. They might as well have been in County Mayo. When the journalists couldn’t get into Gaza (in January 2009), they sat on the so-called hill of shame, and put on those little blue flak jackets. They weren’t in any danger but they ponced around and said they’re probably some rockets somewhere behind them. It was show business. The Israelis were perfectly happy with that rubbish. If I’m going to cover a war, I’ve got to be in it. I’m not going to be embedded.

In 2001 you were beaten by a group of Afghan refugees (bombed by the Americans forces) on the Pakistan border. You were accused of “self-loathing” for writing “I couldn’t blame them for what they were doing.” Do you regret that? I was badly hurt. In Kila Abdullah. I remember it very clearly. They were banging stones in

my face, and I was covered in blood. There was a mendacious piece in the Wall Street Journal which made me a raving loony who wanted to be beaten up by nice Muslims. The headline was ‘multiculturalist gets his due’. In other words, it said I deserved to be beaten. In fact I wrote how wrong they (the Afghans) were. Some weeks later the Wall Street Journal’s own correspondent Daniel Pearle was kidnapped, and they asked me to sign an open letter asking for his release. I knew Daniel, he was friend of mine. I said; “I will do my best for Daniel, but a few weeks ago you said I deserved to beaten.” In the end I didn’t sign their letter, but I wrote an open letter to Osama bin Laden, whom I know and he knows me, asking him to release my friend. He (bin Laden) did read it, but by then Daniel was dead. Awful.

You met and interviewed bin Laden three times. Is he as important a figure as ever? He’s an albatross that’s going to follow me around (sighs). I think he’s irrelevant now. Al-Qaida exists without him. It doesn’t matter if he falls down a crevasse. It’s like the atom bomb. You can arrest all the nuclear scientists if you want, but the atom bomb’s still there. I think in the beginning people approached Bin Laden for support, but I don’t think that’s the case anymore.

Is there anything that gives you any optimism about future peace in the region? If you go the record of everything that’s happened- illegal roads, expansion of settlements, continued occupation of Arab land - there’s nothing on the record that suggests any hope for the future. Nothing. People talk about progress. We live in the age of false hope. Churchill would say things like “the news from France is very bad.” He told the truth. We don’t do it anymore.

PLATNÉ PRŮKAZKY PRAŽSKÝCH PRODEJCŮ Časopis Nový Prostor kupujte pouze od prodejců, kteří se prokáží jednou z těchto průkazek. Platnou průkazkou se rozumí barevná verze dokladu opatřená fotografií příslušného prodejce. Prodejce, který se jednou z těchto průkazek neprokáže, je falešný prodejce, který kazí pověst skutečných prodejců i samotného časopisu. Pouze koupí časopisu od prodejců s platnou průkazkou podpoříte ty, kteří to skutečně potřebují a mají zájem pracovat podle pravidel určených Novým Prostorem pro vykonávání této činnosti.

29


SMS A E-MAILY Dobrý den Vážená redakce, jsem rád, že se konečně otevřelo i toto nepříjemné téma „pytláctví“. V mém příspěvku bych také rád reagoval na další téma a tím je cena NP. Cena. Již zmiňovaná cena časopisu – viz příspěvek od Dana Nerada z Nymburka. Myslím si o ceně, že naopak je vzhledem ke kvalitě obsahu nízká. Já osobně jsem ochotný za časopis dát klidně 60 korun, neboť obsah posledních 6-ti vydání mne jen utvrzuje v tom, že některé časopisy technického směru jenž mají cenu kolem 150 Kč, takových kvalit ve svých tématech zdaleka nedosahují a co do počtu stran efektivního čtení (odečteme-li reklamu), tak nejsou o mnoho bohatší než NP. Občas, pokud je prodejce poctivý a jsem spokojen a vše j v pořádku, tak dávám za vydání i 10 Kč navíc pro prodejce, nebo si v průběhu dne koupím dvě čísla, a jedno pak daruji kolegovi, známému, zkrátka jej pošlu dál :-) K tématu pytláctví mám dvě zkušenosti. První se týká velmi nepříjemného chování. U východu ze stanice metra Budějovická se občas objevuje „prodejce“ s dlouhými vlasy, nepříliš vábný a je z něj cítit alkohol. Když jsem mu ukázal, že mám již nakoupeno aktuální číslo od svého oblíbeného prodejce v Jinonicích, tak mne dokonce přemlouval, abych mu daroval již zakoupené číslo, že sis jej znovu prodá. Narazil jsem také na několik dalších nevěrohodných „prodejců“ a u těch pro jistotu nenakupuji. Chci poprosit všechny, kdo mají NP rádi a rádi jej čtou, aby si našli své oblíbené prodejce, prověřené a poctivé. Třeba blízko bydliště, nebo cestou do práce, do školy...na úřad, apod. A aby u nich pravidelně nakupovali. Může být třeba i jeden, nebo dva...to stačí. Je to totiž jediný způsob jak si jej můžeme koupit i příště (když nákupem pomůžeme udržet NP na trhu). Pavel ADAM Vážená redakce, poprvé jsem si koupila váš časopis z charity, teď ho kupuji kvůli kvalitě a pak teprv kvůli charitě. Moc se mi líbí. S panem Neradem z Nymburka, který navrhuje snížení ceny časopisu jako cestu ke zvýšení prodeje ale nemohu souhlasit. Tak to nefunguje. Ten, kdo si dosud kupoval za 40,- Kč Blesk a Rytmus života (a možná ještě něco jiného, já nevím, co to stojí) rozhodně nepřesedlá na Nový Prostor z důvodu jeho zlevnění. To není otázka peněz, ale toho, čím žijeme. Na ČT2 se taky kouká mizivé procento lidí oproti Nově. Díky za Nový Prostor, držte se a zůstaňte, jací jste. Hodně zdaru a srdečně zdravím Iva Marková P.S. Moc hezký rozhovor s Šárkou Havlíčkovou. Dobrý den, kupuji si NP pokaždé a za poslední číslo (325) bych Vám chtěla MOC poděkovat , Váš článek o Opencard mě velmi potěšil, konečně někdo (pardon – Vy) napsal pravdu, ačkoliv i já jsem si musela OC pořídit od začátku si myslím, že je to hodně divná akce za zbytečně vydané peníze, čili promrhané. Ale to tam všechno píšete a tak ještě jednou dík a velký souhlas! Musím se přiznat, že každé číslo mě zaujme jinak – pochopitelně – a tohle jste snad napsali přímo pro mě! Drtivou většinu článků jsem četla s velkým zájmem, i ten o tzv. pytlácích. Dávám pozor od koho kupuji už roky a od podezřelých nekoupím. Ale musím dodat, že je nepotkávám moc často. V tomhle divným světě děláte úžasnou věc a tak Vám držím palce, hodně síly do další práce a hodně spokojenosti z ní! Upřímně a srdečně Zuzana Vlková

30

Filip Remunda si nevzpomíná na víc než že vyrůstal v tom, že Sovětský svaz je mírová hráz. A to mu, aby si udělal názor, stačí. Není sám, nedávno jsem se dočetl že průzkum znalostí mladé generace v tomto změru je alarmující. Ti nejmladší nemají jasno co znamená listopad 89, starší si pletli srpen 68 s válkou a o únoru 48 nevěděli skoro nic. V tom se liší od besedníků o radaru, které zmiňuje pan Klusák. Ti pamatují, pokud jsou starší, nebo vědí, pokud jsou vzdělanější, že v minulém století postihly Evropu dvě válečné katastrofy. Žádné z nich nedovedla sama Evropa zabránit, z obou jí velkoryse pomohly Spojené státy. I kdyby bezprostřední nebezpečí z Íránu nehrozilo, radar USA na našem území znamená zájem, který naší bezpečnost jenom zlepší. Máme sice NATO a EU, ale nemáme zatím záruky, že splní naše očekávání. Současná finanční krize jednotou evropských států otřásá a Unie by to za vydatného přispění našeho prezidenta přežít nemusela. Pak by nám zájem USA o několik arů země v Brdech mohl být dobrý. Německý nacizmus se zrodil z hospodářské katastrofy Německa. Myslím, že současná, zatím krize, Evropy, by pro nás měla být varováním. Poradí si tentokrát Evropa s bankrotujícími státy? A jakým směrem ty bankrotující půjdou? Přítomnost, zatím jen v Maďarsku, je zneklidňující. Nad tím se zamýšlí jen užší okruh starší generace a právě proto je referendum nezodpovědným populizmem. Nejhorší je, že politici kteří ho prosazují tohle vědí, ale momentální stranické body jsou pro ně přednější. Experti a zbrojaři s tím nemají co dělat. Zdraví Hlavička. Mé setkání s bezdomovcem Stalo se to vloni v létě. Kvůli dlouhodobé nemoci jsem přišla o místo. Jednou v pátek ráno přišla šéfová na ubytovnu, kde jsem bydlela, a oznámila mi, že se mám do 14.00 hodin odstěhovat a že mám padáka. Mnoha lidem by se možná i ulevilo, ale já neměla kam jít. Do očí mi vhrkly slzy a jediný, co mě napadlo, bylo se sebrat a jít si koupit dva litry vínka s kolou. Sbalila jsem si věci, nechala je na chodbě a šla kalit na nádraží. Mezi proudy slz jsem si všimla přístřešku. byl plechový, krytý jenom z jedné strany. Byla pod ním stará postel a hromada bordelu. Říkalo se tomu místu směťák. Taky to tam tak vypadalo. Ničím to tam nesmrdělo, byl tam jen prach a špína. Postel byla čistá, takže tam nebyla dlouho. No a já neměla kam jít. Bylo to jasný. Šla jsem na ubytovnu, vzala batoh a hurá na squat. Prvních pár dní to bylo dobrý. Svítilo slunce a bylo teplo. Pak se to stalo. Přišla bouřka. Protože měl „můj dům“ jen jednu stěnu, dost tam foukalo a opravdu hodně tam pršelo. Teplota hodně klesla a já se v noci místo spánku klepala zimou. Druhý den jsem byla strašně unavená, promrzlá a promáčená. Tenkrát přišel. Jmenoval se Karel. Byl taky bezdomovec a můj squat mu nebyl cizí. Sednul si ke mně a podal mi flašku s levnou whisky. Pak jsme si dlouhý hodiny povídali o našich osudech. Měl to v životě rozhodně těžší a ani tak nezanevřel. Stálo by to za to vám jeho život vyprávět, ale z úcty k němu si to nedovolím. Akorát vám přiznám, že jak tam tak seděl a vyprávěl, valili se mu z jeho nádherně upřímných modrých očí ty nejlepší slzy, jaký jsem kdy viděla. Tak jsme tam seděli a povídali si a lili a nakonec se mu povedlo přemluvit mě, abych jela zpátky domů k mámě. Nechtělo se mi, protože jsem jí z vlastní ješitnosti chtěla ukázat, že se zvládnu o sebe postarat. Bylo mi totiž 26 let. Nakonec jsem jela druhý den domů a byla jsem strašně ráda, že vidím svou mámu. Taky, že mám co jíst a že už nikdy nebudu bez střechy nad hlavou. Na Karla už asi nezapomenu a až zas bude léto, vyrazím se za ním na squat podívat. Martina Benešová V minulém čísle jsme mylně uvedli, že autorkou rozhovoru s Šárkou Havlíčkovou je Markéta Krausová. Skutečnou autorkou je ovšem Hanka Malaníková.

TIRÁŽ

KODEX PRODEJCE Časopis Nový Prostor vychází od prosince roku 1999. Občanské sdružení Nový Prostor je nezisková organizace, která pomáhá lidem bez přístřeší v krizové životní situaci. Pomocí pouličního prodeje čtrnáctideníku nabízí lidem v tísni možnost získat základní prostředky. Redakce uvítá jakékoliv Vaše příspěvky a připomínky. Nevyžádané rukopisy a fotografie nevracíme, prosíme, neposílejte originály. Publikujeme pouze původní práce, publikované textové zprávy jsou bez korektur.

Adresa redakce: Nový Prostor, Řeznická 14, Praha – Nové Město, 128 00, tel.: 222 233 309, e-mail: [email protected], koncept: Robert Sztarovics, výkonná ředitelka: Dagmar Kocmánková, tel. 608 150 553, šéfredaktor: Alexandr Budka, redakce: Martina Křížková, Tomáš Havlín, Zuzana Brodilová, grafik: Štěpán Bartošek, grafický koncept: www.lab-ad.cz, inzerce a marketing: [email protected], 220 199 303 Adresy distribucí: Praha – Řeznická 14, Praha 1 – Nové město, tel.: 222 233 309, Dagmar Kocmánková (ředitelka) tel.: 608 150 553 ([email protected]), Alena Vosáhlová ([email protected]) tel.:608 259 039, Brno – Pekařská 18, 602 00, Gabriela Hrozinová, tel.: 776 782 468, 545 217 297 ([email protected]), Hradec Králové – Azylový dům Matky Terezy, U Mostku 472/5, 503 41, Petr Macl, tel.: 777 299 525 ([email protected]), Ostrava – Azylový dům pro muže – budova „B“, Lidická 54, Ostrava – Vítkovice, 700 30, Petr Jícha, tel.: 776 020 914 ([email protected]), Plzeň – Diecézní Charita, Krizová služba, Cukrovarská 16, 301 00, Jan Jung, tel.: 777 786 642 ([email protected]), Olomouc – Charita Olomouc, Marek Grunt, tel.: +420728188184, ([email protected]), Pardubice – SKP centrum Portus, Milena Dostálová, tel.: +420464629249 ([email protected]), Uh. Hradiště – AD. Sv. Vincence, Na Hradbách 700, Staré Město, 686 03, tel.: 572 542 988, České Budějovice – Charita ČB, AD pro muže, Riegrova 32, Václav Kučera, tel.: 387 315 388 Představenstvo o. s. Nový Prostor: Robert Sztarovics, Dagmar Kocmánková Občanské sdružení Nový Prostor je členem International Network of Streetpapers a projektu No Borders. Registrace: MKČR 8342, ISSN 1213-1911 Tisk: Europrint a. s.

NÁZORY AUTORŮ NEMUSÍ VYJADŘOVAT STANOVISKO REDAKCE. MINISTERSTVO PRÁCE a sociálních věcí ČR

Středisko kresťanské pomoci Pardubice

PRODEJCE NOVÉHO PROSTORU NESMÍ: 1. Prodávat mimo místo jemu přidělené a uvedené na jeho průkazu. 2. Být po dobu prodeje pod vlivem alkoholu nebo jiných drog. 3. Používat vulgárních výrazů, nadávek, rasistických, sexistických či jinak společensky nepřípustných obratů ve styku s veřejností, ostatními prodejci nebo pracovníky výdejny. 4. Obtěžovat při prodeji kolemjdoucí a zdržovat je proti jejich vůli nebo zdržovat dopravu. 5. Žebrat nebo jiným nepovoleným způsobem požadovat od lidí peníze, pokud má na sobě viditelně průkaz prodejce. 6. Slovně či fyzicky napadat jiného prodejce časopisu a nutit ho, aby opustil své prodejní místo. 7. Prodávat časopis na cizím soukromém pozemku či prostoru. 8. Páchat kriminální činnost nebo takovéto činnosti napomáhat, zvláště je-li viditelně označen průkazem prodejce časopisu Nový Prostor nebo má-li s sebou časopisy. 9. Prodávat časopisy neregistrovaným, neoznačeným nebo vyloučeným prodejcům. 10. Nesprávně vracet zpět z částky přijaté od kupujícího. 11. Požadovat od kupujícího víc, než je oficiální cena časopisu. 12. Prodávat jiné zboží než časopisy. 13. Prodávat bez průkazu, který je opatřen jeho registračním číslem a fotografií a který musí nosit na viditelném místě. 14. Poškozovat dobré jméno časopisu a společnosti Nový Prostor.

Prodejcem Nového Prostoru se může stát každý, kdo písemně potvrdí, že je starší 16 let, je v sociální nouzi a zaváže se dodržovat Kodex prodejce. Tento kodex je stejný ve všech časopisech sdružených v INSP – mezinárodní organizaci zastřešující pouliční časopisy z celého světa. Stížnosti na prodejce v Praze prosíme telefonujte na 608 259 039, Alena Vosáhlová V Brně na 776 782 468, Gábina Hrozinová

Sbírkový účet je od 21. 3. 2008 obnoven.

Číslo účtu: 1061013598/5500

POLOVINA PRO PRODEJCE REPORTÁŽ:

Recommend Documents