POLOVINA PRO PRODEJCE. Reportáž: Téma:

PROSÍME, KUPUJTE JEN OD PRODEJCŮ, KTEŘÍ STOJÍ NA SVÉM PRODEJNÍM MÍSTĚ A MAJÍ PLATNÝ PRŮKAZ!

CENA: 40 KČ / POLOVINA PRO PRODEJCE

327 V PRODEJI OD 14. DUBNA 2009

ROZHOVOR S WWW

Reportáž:

FLAMENCO

Téma:

SVĚTU VLÁDNOU SÍVÍČKA

OBSAH | FEJETON | POŠLI TO DÁL | TÉMA: SVĚTU VLÁDNOU SÍVÍČKA | UNICEF | REPORTÁŽ | REFERÁT ROZHOVOR | ~ | KOMIKS A KŘÍŽOVKA | KULTURA | ULIČNÍCI | SMS A E-MAILY | SVĚTOZOR

EDITORIAL Vážené čtenářky, vážení čtenáři! Světu vládnou sívíčka. Že vůbec nevíte o koho jde a přijde vám to jako nějaká podivná a podezřelá teorie, podobná těm o svobodných zednářích? Ale kdepak, sívíčka nejsou žádné temné postavy. Jde o literaturu faktu, kterou píše každý z nás a navíc o sobě. Jedná se o zkratkové slovo, označující naše vlastní životopisy (CV). Jedná se o jednu z četných výpůjček z mezinárodního jazyka byznysu. Abychom mu rozuměli, musíme se nechat trochu nabrífovat, nemějme ale přílišné obavy – firemní lektoři a lektorky a specialisté a specialistky na mentoring to zcela jistě dobře zvládnou. CV Vás pochopitelně k ničemu nenutí, jeho vláda je sametově hebká a funguje bez namáčení. Je jen na Vás, jak dokážete prodat své přednosti, na kolik obstojíte na trhu práce. Pokud se nedokážete dostatečně vychválit, buďte si jisti, že vám na záda dýchá několik dalších, kteří podobnou chybu neudělají. A že se životopisy postupem času stanou pomníčkem vašich ideálů, že v položkách značících Vaši kariéru postupně zaniknou Vaše sny a představy o životě? Nezlobte se, ale na to se vás nikdo neptal. A tak vzhůru na planetu Kariéra! Nezapomeňte si přibalit teplé oblečky, občas tam fouká. Nechť vás provází vysoký rating a vychytaný styling. A teď už mě omluvte, musím si jít nechat udělat brainwashing. Jsou ale i záludnější sívíčka, než ta strukturovaná, vhodná k usilování o pozici ve středním managmentu. Zatoužíte-li třeba po psychoterapeutickém výcviku, budete muset sepsat nejméně desetistránkový životopis, odhalující nejtajnější temná zákoutí Vaší duše. Nechce se vám prozrazovat, že stále nemůžete odpustit rodičům, jak vám tehdy nekoupili to červené autíčko? Nemůžete si vzpomenout, kdy jste se přestali pomočovat? Nebo jste se dokonce ještě pomočovat nepřestali? V tom případě raději zůstaňte v laskavé péči H.R. managerů a headhunterů. Ti vás nebudou nutit prozradit nic horšího, než kolik vlastníte obleků od Bosse a s tím se jako dynamické osobnosti snadno vyrovnáte!

OBSAH fejeton: NOČNÍ MŮRA Z MHD /Stern/

SVĚTU VLÁDNOU SÍVÍČKA JAK SE DĚLÁ LIDSKÝ ZDROJ

SVĚTU VLÁDNOU SÍVÍČKA ŽIVOT (NEJEN) NA PAPÍŘE

SVĚTU VLÁDNOU SÍVÍČKA ČEKÁNÍ NA HAPPYEND

/Novotná, Brodilová/

/Budka/

/Bláhovec/

Pošli to dál

4–5

6–7

8–9

UNICEF: ČESKÉ STOPY V SRDCI AFRIKY

reportáž: PROTANČIT SE NA JIH

referát: KOMU POKVETE PŠENKA?

/Gomba/

/Mucki/

/Dufek/

12 – 13 ~:

ŽENY NA ZELENÉ CESTĚ

14 – 15 komiks: SAMOROST /Bažant, Novák/

/Kolářová/

16 – 17 kultura: VÝTVARNÉ UMĚNÍ

10 – 11 rozhovor: WWW /Havlín, Abdul 52/

18 – 20 kultura: LITERATURA /Marečková/

/Ptáček/

křížovka

HUDBA /Veselý/

21

22

kultura: DIVADLO

uličníci: VÍTÁNÍ JARA

/Drábek/

/Majka/

23 SMS a E-maily:

24 – 25 světozor: VANCOUVER ISLAND HIPPIES /Blunt/

FILM /Kolář/

26 – 27

28

29

Andrea Novotná

Ilustrace na obálce: Wladimir 518

SPOJENÍ

VÁBNIČKA NA PŘÍŠTĚ

Redakce Nový Prostor Řeznická 14 Praha 1 – Nové Město, 128 00 tel.: 222 233 309 sms: +420 774 789 079 e-mail: [email protected] www.novyprostor.cz

Děti, naše radost a budoucnost! Kdo by si dovolil se nad nimi nerozplývat. Je jim naše společnost ale opravdu tak nakloněna? Že nebude tak docela vše v pořádku naznačil případ restaurace, kam mají zákaz vstupu. Nebude tedy od věci prozkoumat, jak se u nás dětem žije.

30

3


Autor: Jan Stern

NOČNÍ MŮRA Z MHD Drazí přátelé, muži mají nejen své dny, ale i problémy. Médii jsou zamlčovány, ale o to jsou bolavější. Jedno téma je již dlouho zametané pod koberec. Nevím, proč o něm mlčí Na vlastní oči, Reportéři ČT či Sabina Slonková, mohu si o tom myslet ledacos, ale já již dále mlčet nehodlám. Ano, mluvím o problému kočárků. Tedy aby bylo jasno. Nemám nic proti kočárkům na balkóně či v kočárkárně, ba dokonce jsem naprosto ochoten tolerovat kočárek jedoucí po přiměřeně širokém chodníku. Mou noční můrou jsou kočárky v autobusech. Přesněji patálie s jejich vstupem na palubu. V posledních letech tento problém leckteré radnice počaly řešit za ohromných nákladů nákupem nízkopodlažních vozů, neboť dále již nešlo patové situaci přihlížet. Ale stále kolem nás ještě jezdí velké množství pozůstatků neblahé minulosti, a tak jsou muži jako já dnes a denně vystavováni stresovým situacím. Ano, patřím k té skupině utiskovaných, které znepokojuje emocionální vydírání, jemuž jsou osoby mužského pohlaví vystaveny na zastávkách autobusů, jakmile dorazí na stejné místo žena s kočárkem. Jako bychom byli automaticky povinováni pomoci s kočárkem při nastupování, jakoby na nás snad utkvěla jakási metafyzická vina za samotné plození, kteroužto musíme odčinit tím, že budeme tahat kočárky ze schodů a do schodů úplně cizím ženám. Trauma většinou začíná již při čekání na spoj. Muž mého typu ihned vycítí, že si dáma s kočárkem počíná mezi přítomnými muži vybírat, který by byl nejvhodnějším nosičem, počíná po takové oběti pokukovat a na to muži mého typu věru nejsou zvyklí, to nás musí zneklidnit. Většina z nás se samozřejmě dívá stranou,

4

předstírá, že si dámy s kočárkem nevšimla a jakoby náhodou volí zadní dveře vozu, kde kočárkům brání v průniku vhodně umístěné madlo. Jenže tím v této části vozu vznikají pravidelně tlačenice mužů všeho věku, vzniká jakési latentně homosexuální prostředí a stres je ještě zesílen. Když je maskulinní přetlak v zadní části vozu neúnosný či v nás zvítězí prapodivný pocit viny, dojde na nejhorší. Dáma, jakoby vycítila naše vnitřní zoufalství, si vždy neomylně vybere ke kočárkovému stěhováctví právě nás. Marně se korbí kolemjdoucí svalovec, marně naznačuje prázdné ruce ctihodný pan profesor, pomstychtivá matka ztrestá svou prosbou o pomoc vždy právě někoho z našich řad, z řad frustrátů a kočárkových neurotiků. Cožpak je opravdu tak těžké pochopit, jak je taková situace zničující? Problém číslo jedna: nevíme, kde máme kočár uchopit. Současná dětská vozidla jsou konstruována s nemožným množstvím přepážek, os, úchopů a já nevím čeho všeho ještě. Z této změti si máme během vteřiny vybrat a rozhodnout tak o životě a smrti dítěte! Představa, že jsme kočár uchopili špatně či že cosi povolilo, načež se dítě vysype ze schůdků na chodník, povýtce betonový, patří k typickým nočním můrám členů našeho neurotického klanu. Dilema číslo dvě: máme kočár uchopit jednou, nebo oběma rukama? Jistě chápete, že silný muž by měl vystačit s rukou jedinou. Ale jen jedna ruka zapojena do akce zvyšuje o padesát procent pravděpodobnost vyklopení živého nákladu a jeho zmrzačení. Obě ruce však nejsou o moc lepší! Jednak se kompromitujeme před zraky všech ostatních žen i mužů ve voze, neboť doznáváme fyzickou slabost, a pak při

zapojení obou rukou se již nemáme čím přidržet dveří, či že akutně hrozí, že ztratíme stabilitu a strhneme při vlastním pádu sebou celý kočár i s rodinným příslušníkem. Problém číslo tři: kruté matky nám vmanévrují kočár do ruky vždy tak, že se na nás dítě dívá! Ba co dím, dívá se na nás z bezprostřední blízkosti, a řekněme to naplno, přátelé: ono se na nás dívá podezřívavě, potměšile, nepřátelsky a někdy doslova arogantně. Nezřídka ho náš zevnějšek tak poděsí, že začne ječet, což je úplná sociální katastrofa, neboť děti a psi poznají špatného člověka. Tedy, my, členové bratrstva, samozřejmě víme, že nepoznají, ale také dobře víme, že všichni ostatní si myslí, že poznají. Myslíte, že po úspěšném naložení kočárku je už vše OK? Ale kdeže! Trauma pokračuje. Jednak cítíme ty nenávistné pohledy mužů, kteří tahání kočárku unikli. Doslova slyšíme, jak jim hlavou běží: „Na co si to hraje? Pan džentlmen nám chtěl jako naznačit, že my jsme neřádi? Jak se k tomu hrnul, frajer!“ Zvláště záblesky pohledů ze zadní části vozu, kde je natlačeno 80 procent přítomných mužů, jsou přirovnatelné k pokusům o uhranutí. Jenže ledva zaženeme podezření paranoidní, už se začne krajinou naší mysli prohánět děsivější myšlenka: „Ježiš, když jsem jí pomohl nahoru, bude chtít pomoct i dolů!“ A každý horolezec přeci ví, že sestup je mnohem nebezpečnější než výstup! Pak už nastupuje regulérní panika, nekontrolovatelné záškuby, vystupování v polích a bloudění neznámými čtvrtěmi. A teď si představte, že po nějaké takové neurotické anabázi najednou z rádia slyšíte, že papež je proti používání kondomů. No, bodejť by ne, do papamobilu s kočárkem nikomu pomáhat nemusí!


TVŮRCI VŠECH ZEMÍ, SPOJTE SE!

ILUSTRACE: VOJTA ŠEDA

Také vám vadí současná přebujelá forma ochrany autorských práv? Těžko uvěřit, že copyright původně sloužil k ochraně zájmů umělců a kdysi byl opravdu přelomovým opatřením, vytvářejícím podmínky pro tvorbu, vysvobozující aktivní umělce ze závislosti na mecenáších. Doba se však změnila a opatření kdysi pokrokové beznadějně zastaralo. Současná ochrana autorských práv podvazuje kreativitu a svobodnou výměnu informací, ale naštěstí k němu už existuje plnohodnotná alternativa. V systému Creative Commons si každý může vybrat míru ochrany díla, která mu vyhovuje. Právě odstartovala jeho česká varianta, sladěná s naším autorským právem. K dispozici jsou různé varianty licencí, pomocí jednoduchých piktogramů může každý jasně vyjádřit, jakou míru ochrany u svého díla vyžaduje. Stará formulka „všechna práva vyhrazena“ se tak mění v pružné „některá práva vyhrazena“. Bohulibé dílo spojilo sdružení Iuridicum Remedium, Svaz nezávislých autorů, Národní knihovnu, Společnost pro autorské právo a informační technologie a Universitu Karlovu. Snad tento pružný systém časem vytlačí rigidní přístup reprezentovaný předpotopními organizacemi jako je OSA, která za nedovolené použití díla považuje i prozpěvování u táboráku. Alexandr Budka

PŘIJELO ZRCADLO Z AMERIKY Ať už je Barack Obama kýmkoli, je především bezesporu zdatným politikem mediálního věku. To prokázala i jeho návštěva Prahy. Nejen, že každému, komu mohl, řekl to, co chtěl slyšet. I ti, kterým nic říct nestačil, si v jeho slovech našli svoje. Obamovi tleskal Klaus, kterého potěšily jeho odkazy na české národní dějiny. Nadchl i Havla, se kterým se osobně setkal a vyposlechl si od něj poněkud tatíčkovské varování, že vyvolává mnohem více nadějí, než kolik je schopen splnit. Politici ODS z jeho slov vyrozuměli, že USA nadále uvažují o radaru. Inu, modří už vědí... Oranžoví z nich naopak pochopili, že radar vůbec není na pořadu dne. A konečně zelení a červení se shodli, že radar se odkládá.

Dokonce i na demonstraci odpůrců radaru najednou zavládl jistý zmatek. Mají děkovat Obamovi (a za co vlastně? za neurčitá slova?), nebo jej vnímat především jako prezidenta tolik problematických USA, jehož návrhy na změnu mají v mnoha případě spíše kosmetickou podobu? Průvod několika set lidí z Václavského náměstí na Vyšehrad nebyl tísněn jen policejními těžkooděnci, kteří jej obklopovali, a helikoptérou, která nad ním letěla, ale i nejasnost v odpovědi na tuto otázku. Co jsme se tedy dozvěděli z návštěvy Obamy? Něco přece jen, ale netýkalo se to Obamy či světové politiky, ale nás samotných. Jednak jsme viděli, jak moc je česká společnost sebestředná: skoro to vypadalo, že politiky i odpůrce radaru zajímaly v projevu americké-

ho prezidenta víc zmínky o českých dějinách (poněkud píárové a syntetické, mimochodem) než mnohem důležitější pasáže o jaderném odzbrojení. A jednak jsme viděli, jak se v Česku inscenují spektákly: jak ukázal v Britských listech Jan „Raveboy“ Němec, ač se to v médiích nepsalo, náměstí, kde řečnil Obama, nebylo plné nadšených sympatizantů, ale rozdělené na „VIP sekci“, dále část pro občany s pozvánkami a až naposledy na sekci pro obyčejný plebs. V médiích ale byly jen rozjásaní tleskači, „Třírychlostní povaha současné české společnosti“, jak ji výstižně nazval Němec, patrně neprošla editorským drobnohledem. Petr Pospíšil

HRÁL TADY NĚKDO PUNK?! Srbští politici a úředníci se přes Vánoce zřejmě dívali na Pyšnou princeznu. Tu scénu určitě všichni znáte. Švec, který má doma zatnutý tipec, přeskočí přes hranici Půlnočního království do země krále Miroslava a už nadšeně zpívá a poskakuje – před naší za naší, cesta má…anebo nějakou jinou, já nevím, mně se pohádky pletou. V každém případě si v Srbsku vzali špatný příklad. Od začátku dubna tam totiž platí zákon, podle kterého domácí hudebníci smějí vystupovat v zahraničí, pouze pokud jsou zároveň členy Asociace srbských umělců. A členství

samozřejmě není zadarmo: umělci musí jednak odvádět roční tribut ve výši 11 200 dinárů (119 eur) a zároveň potvrdit schopnost reprezentovat Srbsko před zraky komise. Undergroundoví hudebníci narychlo semknutí ve Sdružení nezávislých umělců jsou samozřejmě proti. Zaprvé mají hluboko do kapsy a za druhé se obávají, že komise dá úřední štempl jen těm vyvoleným. Kdo v ní zasedne se zatím neví. Zástupci menšinových žánrů ale tuší, že před knězi mainstreamového turbofolku, který v Srbsku hraje prim, jejich šance na získání výjezdní doložky klesají na nulu.

Pokud se vrátíme k pyšnoprinceznovskému obrazu, vytane nám, že Srbové se buď chtěli vydat opačnou cestou než Půlnoční království, a tak se snaží hudbu nevyvážet, ale držet uvnitř, anebo prostě vyhrotili kulturní politiku krále Miroslava a z práva zpívat doma udělali povinnost. Hybrid je to v každém případě perverzní, a to ještě nemluvíme o tom, že výhledově by prý měla podléhat komisnímu dobrozdání i domácí produkce. To už by ševci skutečně nezbývalo než sedět doma u verpánku a posmutněle koukat na MTV. Tomáš Havlín

5


Autorky: Andrea Novotná a Zuzana Brodilová

JAK SE DĚLÁ LIDSKÝ ZDROJ KDYŽ JSME NEDÁVNO MLUVILI S KAMARÁDKOU O TOM, ŽE BY STÁLO ZA TO, ABY O SVÝCH ZKUŠENOSTECH NAPSALA REPORTÁŽ PRO NOVÝ PROSTOR, NA PÁR VTEŘIN SE ZAMYSLELA. PO CHVÍLI SE USMÁLA A ODPOVĚDĚLA: „JASNĚ. ASPOŇ BUDE POLOŽKA DO ŽIVOTOPISU.“ Vládnou světu „sívíčka“? A že jste o nich nikdy neslyšeli a váháte, zda nejde o nějakou teorii spiknutí? CV, zkratka z latinského Curriculum Vitae, je pro leckoho jen zaprášený soubor zasutý kdesi hluboko v paměti počítače. Jedna z mnoha vzdálených banalit všedních dní. Dokud není nouze o práci či peníze, tak navíc jen banalita všedních dnů těch druhých. Je tedy tvrzení o jejich „nadvládě“ jen vykroucenou nadsázkou? A zkoušeli jste si někdy vygooglovat svoje jméno? Jasno je v tomhle směru minimálně mezi všemi účastníky rulety, kterou zdobí dnes už spíš zlověstně poblikávající neon „pracovní příležitosti“. Zpracovat svůj život do bodů na jednu až dvě stránky musí v současné době skoro každý, kdo se hlásí o práci. A jak informuje jeden z internetových serverů, který se věnuje uplatnění na trhu práce: „dobře napsané CV je 50 % úspěchu“. Což, jak server vzápětí zpřesňuje, ve skutečnosti spíš znamená, že „více než 50 % životopisů je z důvodu jejich nízké kvality okamžitě vyřazeno“. V kafkovském světě ovládaném personalisty, human resources manažery a dalšími těžko identifikovatelnými odborníky na to, jak odhadnout vytěžitelnost budoucích zaměstnanců („lidských zdrojů“), tak životopis představuje nejen vstupenku na přijímací pohovor, ale často také rozhodující závaží ve vzájemném poměřování kvalit a sil jednotlivých kandidátů na to či ono pracovní místo.

POLOŽKAMI KE ŠTĚSTÍ CV není jen tak obyčejný životopis, má svá přísná pravidla. Dnes už všichni zaměstnavatelé jednoznačně vyžadují životopis strukturovaný, který krájí život na úzké plátky – jednotlivé položky, stručně informující pouze o „důležitých“ skutečnostech. Hesla, data, odrážky. „Rozpadáš se na tisíc kousků, to je to čemu říkají kariéra,“ zpívala před pár lety trefně punková skupina Co-Ca a opravdu – slovní omáčka ani vysvětlování dnes nikoho nezajímá. „Životopis formou vyprávění nebo eseje? Tak to se tu moc nevidí. A když vidí, tak tě to spíš pobaví,“ říká Pavel, personalista zaměstnaný v jedné z pražských firem. Z podstaty věci uvádějí uchazeči do životopisu pouze informace, které možný zaměstnavatel pravděpodobně ocení. A nejen do životopisu REPRO: STEFAN SAGMEISTER (LECTURE POSTER, 1999)

6


– způsob uvažování vztažený k trhu práce se nejednou vkrádá i do toho, jak život zkrátka žijeme. Psycholog Jakub Černý mluví v této souvislosti o životopise jako o jednom z mnoha mocenských konstruktů, podle kterých utváříme svůj život. „Životopisy, které lidé předkládají u pohovorů, jsou výsledkem jejich představy o tom, jak by měl v žádoucím, tedy společností ceněném případě jejich život vypadat.“ Ačkoliv se míra pravdomluvnosti jejich autorů samozřejmě liší (ke zkreslování údajů ovšem na poradenských stránkách často vybízejí i samotní personalisté), alespoň část položek je ve většině případů pravdivá. Vyvstává otázka, jak tato „pravdivá“ kostra oněch položkami dobře vykrmených životopisů, kterými přetékají kanceláře personalistů, vzniká. „Tradovaná představa o ucelené identitě je něco, co často souvisí se stabilním dlouhodobým vztahem, politickým ‚vyznáním‘ a jasným profesním zaměřením. V adolescenci, kdy dochází k formování identity a člověk si utváří představu o tom, kým chce v životě být, může tlak společnosti vést k přijetí představy o životě, která odpovídá vnějším požadavkům, ale z hlediska onoho konkrétního jedince nemusí být šťastná,“ říká psycholog Jakub Černý. Lidé zkrátka žijí svůj život tak, jako by rovnou volili položky do strukturovaného životopisu – hesla, data, odrážky. Životopis se tak stává úběžníkem života, výzvou k neustálému přemýšlení nad tím, jak zvyšovat svou atraktivitu na trhu práce. Stává se médiem, jehož prostřednictvím člověk prodává svůj život. Někdo takový způsob života přijme s úsměvem hráče rulety. „Ten, kdo si vytvořil identitu především z hlediska pracovního zařazení, je sice třeba v očích společnosti vnímán jako úspěšný, dlouhodobě však jeho způsob života povede spíš k odcizení“, shrnuje lakonicky psycholog. I ten, kdo se promazaného systému zúčastní, ovšem nemá vyhráno. Nadvláda položek v životopise totiž často vede k situaci neprostupnosti a začarovaného kruhu. Člověk, který se jednou dostal na vysokou řídící pozici, má větší šanci se v managementu udržet navzdory svým skutečným schopnostem. Záznam z vysoce postavené funkce v životopise často pomůže i podruhé (případně potřetí a dále). To ale vědí i personalisté. „Opravdu důležitým zdrojem informací je pro mě ověření referencí. Tam často narazíš na neuvěřitelně zajímavé věci i u lidí, kteří mají životopis, co by se mohl na první pohled zarámovat,“ komentuje personalista Pavel. Mnohem složitější je ovšem situace v opačném případě – člověk bez praxe se snadno ocitne v situaci, která si nezadá s dějem románu Hlava XXII. Pro získání práce, která by mu dala praxi, již postrádá, potřebuje právě onu praxi, kterou však nemůže nikdy získat. Jak říká ekonom Petr Gočev: „Problém konkurenčních trhů práce je v tom, že od člověka se očekává jasně vymezená

životní trajektorie. Kdo zaváhá, často již nemá šanci do jedoucího vlaku znovu naskočit. Pokud byl někdo delší dobu nezaměstnaný nebo působil na úřadě, automaticky se na něj pohlíží jako na člověka, který ztratil pracovní návyky, pokud kdy nějaké měl. Kdo chvíli stál, již stojí opodál. To je zvlášť závažné vzhledem k ubohé kvalitě vzdělávání na všech stupních českých škol. Když člověk zjistí, že získal nekvalitní vzdělání, je už většinou pozdě s tím něco dělat.“

VIRTUÁLNÍ STOPA A PÁTRÁNÍ V MEZERÁCH Jakýmsi neformálním životopisem (případně doplňkem toho formálního, strukturovaného) je také stopa, kterou člověk zanechává na internetu. Zkoušeli jste si někdy zadat do vyhledavače svoje jméno? Samostatnou kapitolou jsou přitom různé internetové seznamky či komunitní stránky typu Facebook, kde kromě zajímavého počtení čekají často ještě mnohem zajímavější fotky. I ti nejuvědomělejší budovatelé výstavních životopisů přitom na internetu zapomínají, že současný nebo budoucí zaměstnavatel může velmi snadno virtuálně nakukovat přes rameno a zcela reálně s virtuálními informacemi naložit. Ne vždy k tomu ovšem dojde. „Doplňující informace o uchazeči nehledám googlováním na internetu – to je mravenčí práce se spornou výtěžností, na kterou prostě není čas. Nebo aspoň já jsem ho nikdy neměl,“ říká personalista Pavel. Internet může žadatele o práci „podrazit“ i na dalších frontách. Vizitkou je i jejich e-mail, jak dodává Pavel: „Když někdo pošle svůj formální životopis z adresy typu [email protected], působí to přinejmenším zvláštně. Pokud pak na

vás ještě vybafne fotka majitele, kde se třeba zrovna rozvaluje na pláži, získaný dojem se opravuje dost těžko.“ Mnohem spíš než po virtuálních stopách jdou podle Pavla personalisté za časovými mezerami mezi jednotlivými položkami. „Životopis by měl navazovat, jednotlivá data by se měla překrývat. Pauza je výzva, na kterou je třeba se zaměřit. Co ten člověk dělal v době, kdy vlastně oficiálně nic nedělal? A proč?“ CV tak není jen médiem, které život člověka převypráví z hlediska potřeb zaměstnavatele, představuje rovněž screening, který celý život člověka před zaměstnavatelem zkontroluje.

MÉDIUM MOCI Za minulého režimu o člověku rozhodovaly kádrové materiály, které sepisovali mocí nadaní, kteří se pohybovali v jeho okolí. To je samozřejmě obrovský rozdíl oproti současné situaci, kdy se rozhodujícím stává dokument, který o sobě dotyčný píše sám – zaměstnavatel jej nanejvýš ověřuje nebo si doplňuje informace, které se sem nevešly. I strukturované CV je silným mocenským médiem, které životu přednastavuje význam. Kdo se nepřizpůsobí zjednodušenému jazyku (anglizované češtině) a zúženému vidění personalistů, může být velmi snadno smeten. Současná moc funguje inteligentněji než ta za minulého režimu. Zatímco dřív byl člověk omezován zákazy, nyní si tyto zákazy zvnitřňuje sám. Pokud se přesto projeví mimo sledovaný rámec, nečeká ho věznění – jen nezájem, případně vyloučení ze společnosti „přizpůsobivých“. Ne vždy je to trest; svět mimo nadvládu sívíček a kariéry má své výhody.

7


Autor: Alexandr Budka

ŽIVOT (NEJEN) NA PAPÍŘE „ŽIVOT? O TOM NECHCI NIC SLYŠET!“ ŘÍKÁVAL DEPRESIVNÍ ROBOT MARVIN. LIDÉ TO OVŠEM MAJÍ JINAK, O CIZÍ ŽIVOTY SE ZAJÍMAJÍ VELMI RÁDI A I ZÁZNAMY VLASTNÍCH OSUDŮ PATŘÍ KE STÁLE OBLÍBENĚJŠÍM KRATOCHVÍLÍM.

Odhaduje se, že za posledních 50 000 let se na Zemi vystřídalo asi 106 miliard lidí. Jen o zlomku z nich něco víme. Nejstarší záznamy jsou staré asi 5500 let a už mezi nimi se životopisy objevují nápadně často. V egyptské Staré říši bylo zvykem pokrývat stěny hrobek a sochy obsáhlými biografiemi jejich majitelů. Z roku 1950 př.n.l. se zachovaly memoáry takřka moderního střihu, vlastní životopis Sinuhetův. Tento vysoce postavený královský úředník se náhodou doslechl o plánech spiklenců na zavraždění faraóna a v obavách o vlastní bezpečí uprchl do ciziny, kde prožil mnohá dobrodružství, dobyl si slávu a nakonec dosáhl rehabilitace a vrátil se na sklonku života do Egypta. Autobiograf ický př íběh, kter ý inspiroval (ovšem jen velmi volně) Miku Waltariho k napsání známého románu Egypťan Sinuhet, naplňuje všechna pravidla žánru, platná dodnes. Osobnost píšící paměti musí být veřejně známá, významná, musí inspirovat či vzbuzovat závist. Je v kontaktu s mocí a s ději, jenž hýbou společností, do kterých nám obyčejným smrtelníkům dá nahlédnout. Nesmí chybět protivenství osudu, jenž ovšem hrdina silou své osobnosti překoná a nakonec dojde štěstí. Nezbytným kořením je láska a existenciální přesah, i když zde je reprezentován nám už poněkud obtížně srozumitelnou

8

láskou k vlasti a starostí o řádný pohřeb, zajišťující posmrtnou spásu.

NA SVĚTĚ SE STŘÍDÁ DVACET PŘÍBĚHŮ Pravý rozkvět životopisné literatury nastal v antice. Přichází zde ke slovu další důležitý faktor ovlivňující memoárovou literaturu, kterým je politika. Paměti se stávají prostředkem politického boje, zápasu o výklad minulosti a prostředkem sebeobhajoby vládců. Za svého druhu vlastní životopis lze považovat i slavné Hovory k sobě Marka Aurelia. Kromě autobiografií, jako jsou Zápisky o válce Galské Gaia Julia Caesara, Platónovo líčení působení na Sicílii nebo Můj život Josefa Flavia, se dochovalo množství biografií sepsaných profesionály, svědčících o velké tehdejší oblibě osudů slavných. V Životopisech dvanácti císařů nebo Životopisech slavných Řeků a Římanů jasně rozpoznáme, kdo byl autorovi sympatický nebo jaké měl politické zájmy. Celá lidská kultura závisí na úspěšném předání poznatků z generace na generaci. Nikdo z nás nemusí začínat od nuly, naopak má možnost poučit se z předchozích nezdarů předků a také zanechat potomkům zprávu o svém osudu. Vědomí smrtelnosti mnohé vede k potřebě zanechat o svém pobytu na světě záznam, který je přežije. Odjakživa se to týkalo hlavně

výjimečných jedinců, možnost zaznamenat své osudy měli hlavně ti bohatí, mocní a slavní, ale dostupnost technologií dnes mění i to. Když se to tak vezme, nějak jedinečný je vlastně každý. Všichni sice odnepaměti řešíme stejné životní problémy, na světě se střídá tak dvacet základních příběhů popsaných už ve starověkých bájích, ale dobový kontext a naše individuální prožívání jim dodávají jedinečnost, navíc nic nepotěší víc než vědomí, že v tom nejsme sami a podobné životní zákruty a trable řešili a třebas i úspěšně vyřešili už naši dávní předchůdci.

ČASOVANÉ BOMBY Některé autobiografie mají celospolečensky výbušný potenciál a není tedy divu, že jejich autoři se zveřejněním váhají. Mnohé paměti tak byly publikovány až po smrti svých autorů, kteří si leckdy vymíní i mnohaletou ochrannou lhůtu. Největší dopad samozřejmě bývá na nejbližší a rodinné příslušníky vzpomínajícího a mnohdy ani nemusí dojít k veřejnému publikování. Stačí, že otevřený a pro někoho dosud žijícího nelichotivý text leží kdesi v šuplíku. Stává se z něj tak mýty opředená, tabuizovaná a pečlivě střežená časovaná bomba a prostředek nejrůznějších manipulací. Mnohdy se takové dílo stane obětí cenzury a všelijakého pozměňování a přepisování. Jedná-li


se o známou a významnou osobnost, mohou být důsledky závažné v celospolečenském měřítku. Slavný je v tomto případ Reportáže psané na oprátce Julia Fučíka, které se staly ve zcenzurované podobě předmětem kultu za minulého režimu a v úplné podobě mohly vyjít až nedávno. Dobrým přítelem Fučíka byl i můj dědeček Míla Kolář. Také on sepsal svou autobiografii, jež už byla pod názvem Sedlání připravena do tisku, bohužel sazba byla po srpnu 1968 rozmetána. Jedním z důvodů bezpochyby bylo i líčení

o svých chybách a omylech. Netřeba dodávat, že se jednalo pouze o autorskou stylizaci a paměti „jezevce z Vysočiny“ rozhodně nešetří sebechválou člověka, který za svou hlavní chybu pokládá to, že byl obklopen lidmi, kteří nebyli tak dokonalí jako on. Paměti politiků a lidí octnuvších se blízko dějinným událostem bývají často očekávány s napětím a nadějí, že nám odhalí, „jak to všechno bylo doopravdy“.V podobných očekáváních je ale namístě být opatrný. Autobiografie jsou sice důležitým pramenem pro historiky, ale je

skandál. Spisovatelská sláva mu ale dlouho nezůstala, k autorství se posléze přihlásil mladý romanopisec Filip Sklenář, který zároveň zpochybnil pravdivost obsahu knihy. Již zesnulému kmotrovi Mrázkovi dělá životopisce redaktor MF Dnes Jaroslav Kmenta, který si ovšem v druhém díle dosti zjednodušil práci, když v podstatě jen překopíroval policejní odposlechy a doplnil je pouze vysvětlivkami. A tak u nás žánr kriminálnických pamětí zachraňuje Zdeněk Perský, slavný vládce Václavského náměstí. Jeho zajímavá díla se ale

těch lidštějších a méně uvědomělých stránek osobnosti rudého novináře. Dědečkovy paměti dodnes existují v jediném, přísně střeženém strojopise a hrají roli rodinného fantóma. I těch několik potajmu přečtených stran mi dalo do života mnohé. Jasno o pravých hodnotách mi udělalo zejména tvrzení, že „všechna státní, vojenská i akademická vyznamenání jsou nesmysl. Uděloval bych jediné a to každému, kdo v životě dokázal plně uspokojit alespoň tři ženy“.

třeba je brát s velkou rezervou. Už z podstaty věci bývají neobjektivní, málokdo odolá sklonu se líčit lepším než byl a snaze zpětně se obhajovat. Odstrašujícím příkladem jsou v tom paměti Nevilla Chamberlaina, který je z větší části věnoval výkladům o správnosti Mnichovské dohody. To jeho nástupce Winston Churchill získal za své obsáhlé vzpomínky Nobelovu cenu za literaturu (zlí jazykové říkají, že jako „cenu útěchy“ za Nobelovu cenu míru, již jako válečný vůdce dostat nemohl).

autobiografii často vzdalují a připomínají stále více patafyzickou literaturu nebo blouznivé náboženské traktáty. Zvláštní kapitolou jsou memoáry zločinců válečných, často sepsané pod přímým dohledem věznitelů. Své vzpomínky sepisovala většina obžalovaných v Norimberském procesu a nedávno vyšla česky autobiografie Adolfa Höse, velitele Osvětimi, kterou sepsal přímo v cele smrti.

VZPOMÍNKY MOUDRÝCH VLÁDCŮ

HISTORKY Z PODSVĚTÍ

Mnozí u nás jistě netrpělivě očekávají paměti Václava Havla, ten se však k jejich tvorbě stále ne a ne odhodlat. Svou roli možná hrají právě výše zmíněné důvody. Lze říci, že Havlova autobiografie hýbe společností už teď, aniž by vůbec bylo jisté, že kdy vznikne. Předmětem dohadů je už její pro mnohé překvapivá neexistence, nelze totiž pochybovat, že by šlo o bestseller v celosvětovém měřítku a netrpělivě ji očekávají i historici. Zatím tedy musíme vystačit se spekulacemi, co vše nakonec Havel odhalí. To Miloš Zeman už dokázal svými pamětmi slušně zabezpečit vzdělání své dcery. Jeho kniha Jak jsem se mýlil v politice provokativně naznačila, že zboří jedno z nevyřčených pravidel memoárové literatury a namísto snahy ukázat se v co nejlepším světle bude mluvit

Moderní doba rozšířila řady jedinců, jejichž osud je hodný pozornosti, o jeden nečekaný druh – zločince. Dá se tomu rozumět, extrémní činy probouzejí zvědavost a touhu odhalit, co pachatele k podobným hrůzám vedlo. Hérostratos své paměti sepsat nestihl, a tak tento podžánr žádné starověké vzory nemá. Možná právě proto jsou memoáry a biografie masových vrahů a gangsterů populární zejména v USA, kde se na tento žánr specializují celá nakladatelství a profesionální psavci nabízejí mnohdy negramotným pachatelům dokonalý servis a výhodné smlouvy hned ve vazbě. Česko v tomto oboru trochu zaostává. Jistou výjimkou je Radovan Krejčíř, který roku 2005 vydal autobiografickou knihu, v níž se pokusil zamést za sebou stopy a vyvolat politický

ZÁŽITKY DVACETILETÝCH STARCŮ Možná existují pozoruhodní jedinci s natolik barvitými zážitky, že je namístě, aby vydávali své memoáry už v pětadvaceti. Zcela jistě k nim ale nepatří výherci televizních reality show ani čerstvé objevy hudebního průmyslu. Vedle nich však propadli této předčasné vzpomínkové nemoci i intelektuálové. V devadesátých letech vypukla celá módní vlna, během níž takto bilancoval nejeden čerstvý třicátník. Narazíte-li někde v antikvariátu na spisky Igora Chauna či Martina C. Putny, můžete si udělat představu sami. Populární bylo vyjevovat své osudy zejména prostřednictvím deníkových záznamů. To už dnes naštěstí nehrozí, leda že by si někdo pro potřeby budoucích generací zálohoval profil na Facebooku. Vydat ho knižně snad nikoho nenapadne.

9


Autor: Bohdan Bláhovec

ČEKÁNÍ NA HAPPYEND aneb Život v opisu „ČÍM CHCEŠ BÝT, AŽ BUDEŠ VELKÝ?“ ZEPTALA SE UČITELKA, KTERÁ SNAD KDYSI DÁVNO CHTĚLA BÝT PRINCEZNOU. „KOSMONAUTEM. NEBO CHCI DĚLAT TO, CO DĚLÁ TÁTA.“ „A CO DĚLÁ TATÍNEK?“ PTALA SE DÁL UČITELKA, KTERÁ SNAD KDYSI CHTĚLA BÝT PRINCEZNOU. „NEVIM. TÁTA HODNĚ PRACUJE. ALE DÍVÁME SE SPOLU NA KOSMONAUTY V TELEVIZI.“ Od prvních momentů se člověk pokouší zformulovat svůj život. Minulý, současný i ten budoucí. Kosmonautem se však stane málokdo a většina princezen po zbytek života marně vyhlíží svého prince na bílém koni, který snad ani nemohl nikdy přijet. V lepším případě se pak stávají učitelkami s platem 25 000 hrubého, na který dosáhnou po třiceti dvou letech v praxi. Od prvního rozhodnutí být tím či oním se člověk pokouší naplnit svou vizi. Ta v sobě nese příslib šťastného, perspektivního a funkčního života. Pokud svého cíle vůbec dosáhne, konfrontuje realitu s příslibem a většinou dochází k hořkému zklamání, jelikož průsečíků je méně, než doufal. Pokud jej nedosáhne, hledá podobný příslib v něčem dalším a často opětovně narazí na jeho neuskutečnění. Formulování vlastního životopisu se mění na život v opisu. Odkud a z čeho však opisovat? A jak se vyrovnat s tím, že koloběh života postrádá přesnou dramaturgickou stavbu?

10

JAKO TEN PÁN, CO BÝVÁ OD OSMI V TELEVIZI Potřeba nápodoby rodičů je v nás zakořeněna dodnes. Jak však vysvětlí otec svému synovi, co znamená práce manažera, když i on sám ji často dokáže popsat jen obtížně? A řidič vysokozdvižného vozíku ve velkoskladu obchodního řetězce bude svým dětem o své práci se zalíbením vyprávět také jen stěží. Rodinní příslušníci se setkávají povětšinou před televizí a na místo toho, aby si vyprávěli

své vlastní příběhy uplynulého dne, ponoří se společně do příběhů obrazovky. Hlavně, že je společné téma. A klid. Do přímého kontaktu s prací svých rodičů, který by vedl k možnosti jejího hlubšího pochopení, tak dnes přichází málokdo. Rodiče sami jsou často okolnostmi nuceni profese během svého života střídat, absolvovat nejeden rekvalifikační kurz ve víře v perspektivnější uplatnění. Co se tedy děje? Zmiňované období základní školy projde jedinec větší či menší deziluzí, stále si však uchovává

víru v to, že se může stát tím, čím si vysnil. Belgický sociologický průzkum z roku 2004 prokázal, že výběr povolání, která žáci základních škol zmiňovali jako svá potencionální, je v přímé vazbě na populární televizní seriály. Belgické televizní seriály o zvěrolékařích nebo porodních asistentkách vyvolaly u mladých diváků zvýšený zájem o tyto profese. Stejný účinek byl zaznamenán u seriálu o vojenských parašutistech. Hodně žáků, kteří se dívali na tento seriál, se pak skutečně chtělo věnovat kariéře v ozbrojených silách. Děti sice uváděly, že jejich rozhodování o budoucí profesi ovlivňují zejména rodiče, učitelé a přátelé, ale průzkum potvrdil, že existuje velká souvislost s televizí. Průzkum zároveň došel k závěru, že seriály, v nichž figurují lidé, kteří tyto profese skutečně zastávají (tomuto žánru se říká docusoap, jedná se o kombinaci pojmů documentary a soap opera, tedy dokumentu a seriálu) mají na děti větší vliv než seriály, v nichž jsou postavy plně fiktivní a profese hrány hercem. V pořadech typu docusoap dochází ke zkrácenémů přeformulování života natáčeného jedince, jenž je vyprávěn jako srozumitelný příběh plný emocionálních zvratů se šťastným koncem. Podobně jako v životopisu se také jedná o život komprimovaný do zkratky. Můžeme z toho však vyčíst něco podstatného ve vztahu k životní perspektivě jedince? Ne úplně. Po ukončení základní školy se většinou směřování přehodnocuje. Původní sen se buď rozpadne úplně, nebo je vystřídán novým, jenž může skýtat podobnou deziluzi.

MUSÍŠ SE HOCHU TROCHU SMAŽIT!

BEZVÝCHODNOST? NECH SE NATOČIT, PŘEŠÍT A TVŮJ ŽIVOT BUDE ZPÁTKY! Vraťme se však opět do panteonu obývacích pokojů – k televizní obrazovce, jakožto k prostoru, z nějž je opisováno. Zmiňovaný televizní formát docusoap zachází v utváření životů diváka ještě dál – v momentě, kdy z něj vytvoří i náplň svého vysílání. Před dvěma lety vyvěsila TV Nova inzerát, v němž vyzývala diváky, kteří se nacházejí v bezvýchodné životní situaci, aby zaslali své fotografie a životopisy. „Musela jsem skončit se zaměstnáním, protože jsem ho se svou fyzičkou přestala zvládat. Vztahy se rozpadly, a tak jsem si z nich odnesla smíření s tím, že zůstanu sama. Mezi mými nejbližšími se objevila vážná nemoc. Ale už dětství a pobyty v nemocnicích mě zocelily... začal jsem pít víc, než je zdrávo, pomalu jsem ztratil přehled o lidech i životě kolem sebe. Kočoval jsem po celé České republice, přespával venku i na ubytovnách. Několikrát jsem se bezúspěšně léčil na psychiatrii. Hledal jsem občasné práce, ale nejdůležitější pro mne tehdy bylo opít se do bezvědomí a zapomenout na všechny a všechno...“ Podobných životů ve zkratce přišlo do televize několik tisíc. Vznikl tak pořad nazvaný Druhá šance, který je od března vysílán na televizních obrazovkách. Produkce pořadu se zde pasovala do role mesiáše, který je schopen obrátit něčí život o sto osmdesát stupňů. Aktéři jsou sestaveni z lidí, jejichž životní perspektiva je více než problematická – zadlužený bezdomovec, imobilní žena ve středních letech, prostitutka, bývalá

modelka závislá na drogách, matka, která ztratila syna, žena ve středním věku bez práce... Lze tedy očekávat, že jistá finanční intervence ze strany produkce může těmto lidem výrazně pomoci odpíchnout se ode dna. V aktérech i v divákovi je vzbuzována iluze, že po takové dramaturgicky řízené rekonstrukci bude žít dotyčná osoba nezpochybnitelně šťastný život. A jak si takové navrácení perspektivy představuje? Pořad se na první pohled ohání zmiňovaným sociálním momentem. V jeho zákulisí však stojí přímé „píár“ provázání s manažery salonu krásy, kliniky plastické chirurgie a zaměstnanci televize samotné. Dostat druhou šanci pak znamená absolvovat několik plastických operací a vyfotit se s celebritou. A tak se pan Vlastimil, donedávna alkoholik a bezdomovec, stane na měsíc trpěným hercem v muzikálovém divadle. To, že náročnou situaci, řízenou dramaturgem pořadu, ustává jen stěží a zanedlouho pravděpodobně skončí opět na psychiatrii, se do jeho televizního životopisu samozřejmě nevejde. Paní Emě, připoutané na invalidní vozík, najde televize během jediného dne partnera na celý život a paní Iveta se zaregistruje v castingové agentuře: „Hrála jsem Židovku v koncentračním táboře a příští týden budu hrát muslimskou ženu během válečného konfliktu,“ říká do kamery s botulotoxinově rozsvícenou tváří v momentě, kdy právě dohrála své znovuzrození. Všichni vlci vyjící na měsíc televizní sledovanosti se nažerou a kozy zůstanou celé. Samozřejmě s nezbytnou plastickou operací. Opisující divák dostává další porci iluzorního příslibu, že podobná vnější rekonstrukce, liposukce či botulotoxinové rty mu třeba také umožní navrácení ztracené perspektivy. Pořad končí happyendem, ale skutečné životy pokračují dál. A jejich konec už tak jednoznačný není. Autor studuje dokumentární tvorbu a věnuje se slam poetry.

6 X FOTO: WWW.NOVA.CZ

Dikcí jak vystřiženou z teenagerského televizního seriálu dostává dezorientovaný jedinec pobídku k první šanci: „Správní lidé na správných místech... Kde jinde můžeš vystřídat za týden sedm profesí? Kde jinde se můžeš stát nejrychlejším kuchařem na světě? Kde jinde se můžeš vypracovat na šéfa restaurace? Kde jinde než...“ Podobnou rétoriku jako velké stravovací řetězce má i řada jiných

společností. Princip je jednoduchý: Nemáš peníze? Pojď pracovat k nám, a když se budeš snažit, můžeš stoupat po žebříčku zaměstnanecké hierarchie až na samotný vrchol. Avizovaná „brigáda“ tak v sobě nese příslib perspektivního karierního růstu a tváří se jako možná práce na celý život. Perspektiva má však podobnou nutriční hodnotu jako přesmažený kus mletého masa... A tak to jedinec zkouší dál, tu méně, tu více úspěšně.

Vlastimil (nahoře) a Radka z reality show Druhá šance. Upgraduj svůj život! 11


Autorka: Pavla Gomba, UNICEF

FOTO: © DAVID CYSAŘ

ČESKÉ STOPY V SRDCI AFRIKY Rwanda patnáct let poté

Pro děti ze školy v Kagogo je návštěva z České republiky velkou událostí (na obrázku s autorkou článku).

NYAMATA JE ZVLÁŠTNÍ MÍSTO. JE SOBOTA ODPOLEDNE A NAŠE DVĚ AUTA S LOGEM UNICEF MÍJÍ RUŠNÝ MÍSTNÍ TRH S OVOCEM, ZELENINOU A VŠÍM MOŽNÝM, CO JEN MŮŽE AFRICKÁ DOMÁCNOST POTŘEBOVAT. PO CHVÍLI SE JEN S OBTÍŽEMI PRODÍRÁME STOVKAMI LIDÍ, KTEŘÍ NETRPĚLIVĚ ČEKAJÍ NA ZAČÁTEK FOTBALOVÉHO ZÁPASU MEZI VESNICKÝM TÝMY. SJÍŽDÍME Z HLAVNÍ SILNICE A PO PÁR STOVKÁCH METRŮ JSME V ÚPLNĚ JINÉM SVĚTĚ. JSME O PATNÁCT LET ZPÁTKY. Kdo z nás si ještě vzpomene, co dělal v dubnu 1994? Ve Rwandě to ví úplně každý a většina by asi raději na vše zapomněla. To ale není tak jednoduché. Jenom tady v okrese Burera byly zabity desetitisíce lidí. Nikdo to neví přesně a ani doteď není počet obětí konečný. Jak nám vysvětluje místní průvodce, ještě nedávno našli při čistění místního septiku pozůstatky žen a dětí, které tam během genocidy zaživa naházela komanda milic Interhamwe. Spolu se třemi novináři z Česka přicházím k místnímu kostelu. Jsem tady už potřetí. Vím, co bude následovat, a pro tentokrát zůstávám sedět venku na lavičce. Asi všechny kostely na světě jsou místem klidu a ztišení. Ticho v tom ny-

12

amatském je ale jiné. Před patnácti lety tady bylo zabito něco kolem dvaceti tisíc lidí. Když tehdy ve Rwandě vypuklo masové vraždění, všichni lidé z okolí sem běželi v naději, že je kostel ochrání – kdo by se přeci odvážil vraždit v kostele? Komanda Interhamwe však kostel obstoupila ve třech řadách, aby nikdo nemohl uniknout. Nejdříve prostříleli plechovou střechu, potom vtrhli dovnitř, aby noži a mačetami dokonali dílo zkázy. Malým dětem rozbíjeli hlavu o ostrou hranu zdi v zadní části kostela. V podzemí kostela je vystavena rakev mladé ženy. Po celé dva dny vraždění ji muži z Interhamwe znásilňovali. Když vše skončilo, zespoda nahoru ji probodli tupou tyčí a její tělo položili na vrchol hromady zabi-

tých. Z prsou ji ještě sálo její malé dítě - jedno ze tří, které masakr v kostele přežily. Sluneční paprsky, které dnes do kostela pronikají děravou střechou, kloužou po šatech zdejších obětí, navrstvených na jednoduchých dřevených lavicích jako memento. Na zdech jsou i po letech vidět stopy vraždění. Mnohem horší je ale pach linoucí se z různobarevných hadrů. Pach krve. Pach strachu. V zemi s devíti miliony obyvatel byl během genocidy zabit přibližně milion lidí, z toho asi 300 tisíc dětí. 80 % zdravotníků a 50 % učitelů v roce 1994 „zmizelo“. 300 – 500 tisíc dívek a žen bylo znásilněno. Přibližně 1,3 milionu lidí zůstalo bez domova ve vlastní zemi.


ŠKOLA (ZÁKLAD) ŽIVOTA Pro děti ze základní školy v Kagogo je genocida stejnou historií jako sametová revoluce pro ty naše. Jen ty z vyšších ročníků dokáží ukázat

Českou republiku na mapě, přesto toho tady o nás vědí docela hodně. Díky příznivcům českého UNICEF totiž mají pitnou vodu a oddělené toalety pro chlapce a děvčata. Jak moc tato zdánlivá maličkost znamená, člověk zjistí hned o vesnici dál, kde se nemůže ničeho napít, protože všechna voda je infikovaná. Do školy chodí úplně všechny děti z okolí, včetně dívek, které předtím místo školy pracovaly doma nebo na poli. Skoro čtvrtina dětí, které do školy chodí, jsou sirotci nebo děti z nejchudších rodin. Ty dostávají veškeré učební pomůcky zdarma. Pan ředitel má velké plány: „Potřebovali bychom dobré fotbalové hřiště, máme tady i dívčí tým.“ Ve srovnání s potřebami ve školách, kde děti sedí na zemi a za celý den se nemohou ani napít nebo si omýt ruce, je ale fotbalové hřiště luxusem. Do školy se UNICEF snaží dostat i děti, které nemají vlastní domov a žijí na ulici. Jen v hlavním městě Kigali se jejich počet odhaduje na sedm tisíc. „Ještě nikdy se mi nestalo, že by mi jídlo někdo vzal. Když nějaké seženu, hned ho sním,“ říká osmiletý Patrik. Před dvěma lety přišel o rodiče a ve věku, kdy u nás děti nastupují do první třídy, Patrik nastoupil do školy života na ulici. „Tihle kluci prošli peklem,“ vysvětluje Phestus Bosco, ředitel centra pro děti ulice, jehož činnost český UNICEF loni také podpořil. „Nemají nikoho, komu můžou důvěřovat, kdo se o ně postará. Každé ráno vstávají s myšlenkou, kde sehnat jídlo, aby přežili. A večer je zase potřeba najít nějaké bezpečné místo, kde přečkají noc. Ale to nejhorší je, že nemají žádnou ochranu, když to potřebují. Jak se mohou ubránit násilí nebo zneužívání? Žádný z nich by se s tím nesvěřil, ale léčíme tady i sedmileté chlapce, kteří byli nakaženi sexuálně přenosnými chorobami.“

Centrum založila v roce 1992 Daphrose Rugumba. Prodávala zeleninu na nedalekém trhu a všimla si, že se tam pohybuje velké množství bezprizorních dětí, aby v nestřeženém okamžiku ukradly něco k jídlu. S manželem Cyprienem, známým zpěvákem gospelů, přemýšleli, jak těmto dětem nějak trvaleji pomoci. A tak vznikl nápad vytvořit bezpečné útočiště, kam mohou děti ulice kdykoli přijít, omýt se, najíst a přespat. Manželé byli bohužel během genocidy zabiti, jejich odkaz ale žije dál. Dnes děti v centru najdou i pomoc lékaře a psychologa. Ty mladší začínají chodit do školy, starší mohou získat kvalifikaci jako automechanik nebo opravář, aby se jednou uživily samy. Za loňský rok centrem prošlo 259 dětí, z toho 254 stále chodí do školy. Terénní pracovníci centra pro ně také vyhledávají příbuzné nebo náhradní rodiny, které se o ně mohou natrvalo postarat. Nejlépe tam, kde se narodily, mimo ulice hlavního města. Děti také pro start do nového života dostávají pár koz nebo prasat, které se množí a zajišťují jim obživu. Když se ale člověk večer s malým Patrikem prochází kolem rušného autobusového nádraží, vidí, jak je to zoufale málo. Přidávají se k nám stále další a další děti, šest, sedm, deset let, chlapci i holčičky. Někteří se s Patrikem zdraví, jiní asi patří do té „druhé“ party a drží se dále. Je jich ale HODNĚ. Jsem moc vděčná za tu českou „kapku v moři“. Čím více těchto kapek bude, tím více Patriků, Martinů a Terezek bude žít bez strachu z příští noci. A jednou se třeba do Rwandy bude jezdit pouze na setkání s posledními horskými gorilami na světě, které tady (také) žijí. Příběh osmiletého Patrika, žijícího v ulicích Kigali, uvidíte v pořadu Na vlastní oči ve středu 29. dubna na televizi Nova. FOTO: © UNICEF/NYHQ1994-1079/BETTY PRESS

Za každým z těchto čísel je konkrétní život, konkrétní tvář, konkrétní příběh. Musím myslet na děti, které jsem tady po genocidě měla možnost potkat. Na dětské oči, které se nikdy nesmějí. Na ohořelé šaty, jedinou vzpomínku na zabitou matku. A taky na naději, s jakou očekávají, že ten jejich život bude lepší. Míst jako Nyamata je po zemi spousta. Největší památník obětem genocidy je ve čtvrti Gasabo v hlavním městě Kigali. Cyriaque, který má v místním UNICEF na starosti komunikaci, sem chodí nerad. „Když se dívám na lebky a kosti, které tady jsou vystaveny, nemůžu si být jistý, jestli to náhodou není některý z mých bratrů. Všichni během genocidy zmizeli a já je nikdy nenašel.“ To turisti, kteří se sem teď jezdí z celého světa podívat, takové problémy nemají. Rozjaření Američané se právě před vchodem dohadují, jak se srovnat, aby byli na fotografii všichni dobře vidět. A několik indických párů se zmoženo výkladem spokojeně sluní na lavičkách okolo. A tak mě napadá, jestli to není nový druh turistiky? Zajet se podívat do míst, kde zahynula spousta lidí, prožít bezpečné drama a po návratu domů sousedům povědět, jak strašné to tam muselo být. Konec konců, tito noví turisté by mohli klidně objet celý svět: začít s Kambodžou, vzít to přes části Turecka, kde ještě před sto lety žila arménská menšina, zastavit se v Osvětimi a Srebrenici a skončit třeba památníkem vyvražďování původních obyvatel v Sand Creek v Coloradu. Rwanda v tomto směru bohužel není žádnou výjimkou.

Kolik stojí pomoc dětem ulice?

150 Kč Teplá přikrývka pro dítě žijící na ulici.

600 Kč Očkování, které ochrání 1 dítě před rizikem přenosu šesti smrtelných nemocí (tuberkulózy, tetanu, záškrtu, spalniček, dětské obrny a černého kašle).

2 120 Kč Náklady na práci jednoho streetworkera na měsíc. Čtrnáctiletý Rumanzi stojí před řadou lidských ostatků u kostela v Nyamata. Většina lebek nese známky vážného poškození. Rumanzi, který se několik dní skrýval pod těly obětí, je jedním ze tří dětí, které zdejší masakr přežily.

1 826 000 Kč Roční provoz centra, které 24 hodin denně poskytuje dětem jídlo, lékařskou péči, možnost přespat, omýt se, vyprat si prádlo a chodit do školy.

13

PROTANČIT SE NA JIH CO MŮŽE SPOJOVAT JAPONSKOU DÍVENKU, TICHOUNKOU, OKATOU, LASCIVNĚ ROZTOMILOU, JAKO BY Z MANGAKOMIXU PRÁVĚ VYSKOČILA, A SNĚDÉHO VÝROSTKA VYZBROJENÉHO ČERSTVOU TRVALOU, KTERÁ SKVĚLE LADÍ K BALENÉMU CIGÁRU A ADIDASOVÉ TEPLÁKOVCE? JEDINÁ VĚC. FLAMENCO, PŘECI! Autorka se v tuto chvíli nesnaží zahájit článek údernou metaforou, aby odvedla pozornost od následující smršti nesmyslů. Jen si na chvilku vypůjčila jeden z motivů filmu Leyenda del tiempo, který o flamencu, jeho kouzlech a moci, natočil Isaki Lacuesta. Takové flamenco je: přibližuje, vtahuje, prostupuje, sceluje zdánlivě neslučitelné a pohlcuje tak, že hledat počátek, konec či šev se zdá být zbytečné. Jako umělecký směr, a bezpochyby také způsob života, flamenco neoddělitelně patří k Andalusii, rozpálené a překvapivě líné jižní části Španělska. Vyrostlo ale specifické spojení tance, zpěvu, kytary a dalších výrazových prostředků právě tady? A z jakých kořenů? Nebo opravdu nemá začátek a bylo tu prostě odedávna?

14

KDE SE VZALO? Většina hudebních teoretiků a historiků vznik flamenca v podobě alespoň částečně odpovídající té dnešní, klade zhruba do počátků 18. století, kdy se definitivně prolnula lidová hudba Andalusie s produkcí španělských gitanos (místních cikánů). Když alespoň zlehka ofoukneme prach z dějepisných znalostí o událostech na jižním cípu Pyrenejského poloostrova, zjistíme, že sudičky střídající se nad kolébkou flamenca vydají na slušný dav. Tisíc let před Kristem vyskákali ze svých lodí féničtí námořníci založili Cádiz, který je dnes známým andaluským přístavem a jedním z center španělské hudby. Po nich se svou

trochou do mlýna přispěchali Řekové a dali flamencu do vínku výrazný vklad v podobě typických gest paží provázejících tanec. Dobyvační cestující Římani přivezli strunný nástroj připomínající citeru, který zřejmě Španělé postupně přetvořili do podoby malé kytary. V osmém století pak dorazila početná výprava arabských kmotřiček vyzbrojená přehršlí rachtátek, bubínků, chřestítek, pískátek a vůbec hudebních nástrojů všeho druhu. Krom této materiální podpory dodali muslimové také důraz na prožitek hudebníka, příklon k osobnímu vyjadřování intimních pocitů umělce, prostě silně akcentovanou emocionalitu a lyriku, bez níž si dnes flamenco nedokážeme představit.


Autorka: Margita Mucki S odchodem Maurů na konci 15. století zase na území dnešního Španělska z daleké Indie přicházejí skupiny tančících a zpívajících cikánů. Navzdory vžitému názoru, že právě oni flamenco do Španělska přinesli, nenajdeme jeho stopy v žádných dalších cikánských komunitách nikde na světě. Zdá se tedy, že gitanos prostě postupně propojovali vlastní tradiční způsoby vyjadřování se všemi vlivy, které do té doby v Andalusii její předchozí obyvatelé zanechali. Sami cikáni nebyli v (opět) křesťanské Hispánii přijati zrovna s otevřenou náručí. Naopak. Aby přežili, museli být maximálně nenápadní a proto se i své hudbě věnovali raději v bezpečném domácím prostředí. Zpívali a hráli samozřejmě o tom, co jejich život provázelo a bylo pro ně důležité – o smrti, strachu, bídě, ale také o lásce a porozumění. Konečně osmnácté století a rozmach zámořských obchodů doplnilo tvář flamenca o africké stíny a spoustu drobných ornamentů, které přiváželi námořníci vracející se do andaluských přístavů z dalekých cest.

VZHŮRU DO ŠKOLY ANEB NĚCO MÁLO Z TEORIE V podobě, kterou známe a obdivujeme, dnes zahrnuje flamenco tanec (baile), zpěv (cante), hru na kytaru (toque) a rytmický doprovod ( jaleo). Pokud se pozorně zaposloucháme, snad se nám povede rozlišit také hluboký ( jondo), střední (intermedio) či odlehčený (chico) styl flamencového projevu. Jak názvy samy napovídají, chico je hravější, veselejší, zatímco jondo melancholické, smutné a vážné. Zpěváci flamenca dnes požívají ve španělské společnosti velké úcty a často se toto umění předává z otce na syna. Protože nejlepší učení je praxe, lze charakteristicky chraplající hispánce všeho věku potkat v podstatě kdykoli a kdekoli. Když vám najednou vetchý a pokuřující majitel hospůdky nenabídne další víno, ale zahledí se do rohu a na chvíli zmizí neznámo kde, je velká šance, že se za moment vrátí s kytarou. A z mladíků, staříků, ba i nepříliš sympatií vzbuzujících pobudů se často vyklubou excelentní zpěváci. Sám flamencový zpěv má mnoho stylů (palos), které se liší nejen tempem, ale také stylem projevu, texty a příležitostmi, při nichž jsou přednášeny. Samostatnou vědou je u flamenca nástroj a jeho ovládání. Ačkoli běžný středoevropan pravděpodobně spojuje flamenco zejména s virtuózním ovládáním šesti strun, měla kytara dlouho dobu roli „pouhého“ doprovodu. Sólovým nástrojem se v podstatě stala až v posledním století. Flamencový kytarista ke svému umění potřebuje nástroj speciální, vyrobený většinou z palisandru, cypřiše a cedru, jehož zvuk je výraznější a ryčnější než u klasické kytary. Naléhavé, drásavé či hladivé

Leyenda del tiempo, nový film o flamencu od Isakiho Lacuesta. zvuky pak hráči z nástroje mámí buď tradičními technikami hry, nebo postupy převzatými z klasické hry. Vedle kytary flamencový zpěv doprovází také tleskání, nebo výkřiky ( jaleo), které nemají zpěváky přerušit, ale naopak povzbudit k dalším, ještě vypjatějším výkonům. V modernějším pojetí flamenca často rytmickou sekci doplňuje také cajón, tedy nástroj nápadně připomínající obyčejnou dřevěnou krabici, na kterou perkusionista bubnuje. Flamencovému tanci se věnují jak ženy, tak muži. I tanec může mít mnoho forem, které odrážejí pocity, myšlenky a naladění tanečníka. A podobně jako u zpěvu i v tanci můžeme odlišit pomalejší, vážnější a jakoby tragičtější výraz, stejně jako formy oslavující radost, lásku a štěstí.

V baru nás přivítá ratlík sedící na vlastní vysoké stoličce. Krom psiska je na místě depresivně vyhlížející barman, asi dvacet ošálených zoufalců jako my a lezavé vlhko vkusně doplněné plísní na stropě. Melancholie krouží kolem, hladina hluku je tak nízká, že lze slyšet slova svá stejně dokonale jako všech okolosedících…. prostě divný a evidentně nejižanský večer. Do celkové trudnosti zapadají i umělci – chlapík v teniskách, s kytarou, dredatá slečna v džínách a s piercingy a k dovršení dojmu tanečnice oblečená ve volánových šatech s výrazně husí kůží. Jenže pak začne chlapík hrát a hraje tak, že husí kůži máme my… Hraje tak, že nám začíná být pekelný horko, hraje tak, že není jistý, jestli je jen jeden, tak, že nás místy štve, tak, že mu závidíme a dojímá nás to zároveň. Rozumíme tak polovině z toho, co dredatá holka zpívá, křičí, šeptá, mumlá, slovům, do kterých se směje, říká je jen napůl nebo vyplivuje tak rychle, že ztrácejí smysl. Ale tím víc slov si domýšlíme, až se zdá, že vážně zpívá o nás, ve zvláštním jazyce a s upřímností hraničící s drzostí. A když začne tanec, chvíli jako by nezněla žádná hudba, jen rytmus podpatků a neuvěřitelně hlasité šustění látky. Nedá se říci, jestli je tanečnice mladá, stará, krásná, ošklivá, smutná nebo veselá… je jednoduše všechno najednou a každé zvlášť. Stále se mění a přitom pořád víc propojuje s kytarou a hlasem. Znenadání všechno proroste, jako by zmizely hrany a spoje, všechno funguje jediným možným způsobem a pak je najednou konec. A jako první nás napadne, že tohle chceme zažít zas. Autorka studuje FF UK, je zakládající členkou umělecké skupiny KZL.

NA VLASTNÍ KŮŽI Snad pro svůj složitý původ a vývoj si flamenco stále uchovává schopnost překvapit, zaskočit, poskytnout nečekaný prožitek na nepravděpodobných místech. Jako třeba v momentu, kdy se shodou náhod ocitneme v Granadě nikoli v žhnoucím červenci, ale uprostřed zimy. Kdy nic nenasvědčuje tomu, že by kdokoli v tomhle městě žil nebo snad tančil. Kdy dokonce i proslulá calle Elvíra se dá projít rychlým krokem, aniž bychom měli v patách dodávku s netrpělivým řidičem, před nosem dav pokřikujících Francouzů a ve všech směrech prodejce čehokoli. Vichr ze Sierra Nevady číhající na Plaza Nueva nás prožene kolem kostela, následuje chvíle tápání a přesně v momentě, kdy se chystáme kapitulovat… se z balkónu vykloní chlap tvrdící, že k nim na flamenco musíme ulicí doprava a po schodech. Cajón, rytmický nástroj typický pro modernější pojetí flamenca. 15


Autor: Martin Dufek

KOMU POKVETE PŠENKA? POKUD JSTE DÍKY HOSPODÁŘSKÉ KRIZI PŘIŠLI O ZAMĚSTNÁNÍ A NEJSTE ZROVNA MANAŽER KRACHUJÍCÍ FIRMY, KTERÝ NA TOM DOKÁŽE JEŠTĚ VYDĚLAT, NEMUSÍTE ZOUFAT. STÁLE TOTIŽ JEŠTĚ EXISTUJÍ ZLATÉ DOLY, VE KTERÝCH SE MŮŽETE SE ŠPETKOU ŠTĚSTÍ A NĚJAKÉ TÉ REKVALIFIKACE UPÍCHNOUT. KDO VYDĚLÁ NA KRIZI? EKONOMOVÉ Drtivá většina ekonomů nebyla schopna předpovědět krizi. Ba naopak, někteří svými radami situaci ještě zhoršili. Nakonec i hvězda neoliberální ekonomie, dlouholetý vládce amerických financí Alan Greenspan, musel přiznat, že se mýlil a byl dogmatikem. Na jeho české žáky to ale patrně neudělalo dojem. Kdo by měl přeci řešit a komentovat ekonomickou krizi, když ne ekonomové? A tak vláda zřídila Národní ekonomickou radu vlády, z jejíchž jedenácti členů šest pracuje pro velké soukromé firmy (na jejichž zájmy při projití dveřmi do vládní rady zcela jistě zapomenou) a která se v mnoha případech pod záminkou krize snaží „prodat“ vládě a veřejnému mínění ty staré známé recepty liberální ekonomiky, které se dosud nepodařilo prosadit. Lékař, který by doporučoval kolabujícímu alkoholikovi další láhve šnapsu, by byl asi zbaven oprávnění k výkonu své profese. V ekonomii jde ale patrně o něco opravdu, ale opravdu úplně jiného.

AUTO FOR EVER Vypadá to, že když je krize, musí se nejdříve zachránit banky a hned po nich automobilový průmysl. Je to paradoxní i vzhledem k tomu, kolik potíží nám kromě zřejmých výhod jinak přináší: změny klimatu, obezitu a umrtvená města. Symbol konzumu a současného životního stylu plechový automobil podle odhadů Světové banky získal nebo v krátké době získá celosvětově dotace ve výši 48 miliard dolarů a většina z nich půjde ze „západních“, tedy i našich daní.

SOCIÁLNÍ SLUŽBY Pokud se krize neprotáhne na neurčito, mohli by si po letech, kdy jejich finanční situace padala hluboko pod hranici trapna, polepšit aspoň někteří. První „změny“ už zaznamenali psychologové a psychoterapeuti, jejichž ordinace zaplnil strach z nejistoty už v době, kdy se o krizi jen psalo. Bezstarostná léta žadoní o svou daň. Pokud se situace bude dál zhoršovat, přijdou si na své také sociální pracovníci. Aspoň ti státem placení. Astronomické výdělky je sice nečekají, nemusí se však rozhodně bát ztráty zaměstnání – práce bude víc než dost. Odstrčení konečně nebudou ani psychiatři: trh s psychofarmaky nejspíš pokvete. 16

SBOHEM ARMÁDO? Zakázky pro armádu bývaly vždy osvědčeným receptem na povzbuzení skomírajícího průmyslu v čase krize. Dnes si však něco takového mohou dovolit už jen autoritářské režimy, navíc vše co šlo, už armáda dostala díky válce proti terorismu. Neodehrávají se ani větší nepokoje a vzpoury obyvatelstva, které by odůvodňovaly další investice do policie, pro tu byly pravým požehnáním hlavně summity globálních institucí. Přesto armáda i policie na krizi vydělá. Jak upozorňuje bezpečnostní analytik Miroslav Mareš, stává se totiž žádaným a atraktivním zaměstnavatelem, pryč je personální krize a nutnost nákladných náborových kampaní. S růstem nezaměstnanosti si bude moci armáda i policie vybírat.

ZISK Z DRUHÉ RUKY Pod secondhandy si nejčastěji představíme řadu ramínek s apartními modely z osmdesátých let, ale v době krize si zdaleka nepolepší jen prodavači použitého textilu. Dobré časy čekají hokynáře všeho druhu. Do automobilových bazarů,vetešnictví, zastaváren nebo antikvariátů totiž zamíří všichni, kterým nevadí (nebo nesmí vadit) zboží bez fólie. Aby ušetřili. A naopak, bohatí se budou „za babku“ zbavovat neužitečného luxusu. Britský Independent tak píše: počet olétaných business-tryskáčů vyřazených z firemních flotil se na trhu zvýšil o 90 %. Průměrná cena 16 milionů dolarů – levněji už to nekoupíte! Příjemným rysem renesance secondhandů by mohlo být také oživení bleších trhů. Například v Německu rozjetá víkendová tradice nám stále chybí. Vyrazit v jarní neděli na tržiště a vedle nabíječky na telefon a lampy ve stylu art deco sehnat i spisy Palackého, to už za krizi stojí.

GYNEKOLOGOVÉ A PORODNÍCI Babyboom v České republice zdá se jen tak neskončí. Přestože nyní „plodí“ tolikrát připomínané silné populační ročníky narozené na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let, výrazný nárůst českých novorozenců bude nadále podle vědců podpořen i hospodářskou krizí. Známý fakt, že v těžkých dobách se lidé snaží být k sobě „blíž“ a fyzicky jistit přežití svého genomu za každou cenu, by měl zafungovat i nyní. Jedináčci jsou dobří leda v blahobytu.

ČESKÁ KRAJINA

FOTO: JIŘÍ KŘENEK

Co nezvládl odpor občanské společnosti a protesty odborníků, zařídí krize. Po letech nemilosrdného drancování a zabírání krajiny novými velkosklady a satelitními městečky přichází úleva. Přední developerské firmy, jako Orco nebo ECM, bojují o přežití, hypoteční krize nepolevuje a nové projekty proto končí u ledu. 17

KARAMEL SE UZDRAVIL WWW ZNAMENAJÍ PRO ČESKÝ HIPHOP TOLIK, CO ROSICKÝ PRO FOTBALOVOU REPREZENTACI. I V TOM, ŽE UŽ SE OD NICH MOC NEČEKALO. PO ROZPADU SE ALE VRÁTILI A MÍSTO NOSTALGICKÉHO OHLÍŽENÍ ZBOURALI HRANICE STYLŮ. O DRUHÉM ŽIVOTĚ, DRUHÉM ALBU TANEC SEKYR, KTERÉ PRÁVĚ VYCHÁZÍ, I O TOM, JAK SE NEOPAKOVAT, JSME MLUVILI S ONDŘEJEM ANDĚROU A LUBOMÍREM TYPLTEM. Ondřeji, v noci před rozhovorem se mi zdál sen. Na fotbalové hřiště vyběhnou hráči ve stejných dresech a ty ve strakatém trikotu. Trenér k tomu řekne: „No jo, Ondřej, ten nikdy nechtěl hrát ani za ty svoje.“ Co mi k tomu řekneš?

18

spočívá ve tvaru, textu, hlasu, hudbě a rytmu a baví mě ohlížet se za sebou a zanechávat stopy v této podobě. Ale kdo do toho vlítne a udělá víc práce, to není podstatné. Solitérství se doplňuje do jednoho výsledku. Starý WWW mimochodem skončili právě na tom, že se začali štěpit a řešilo se, kdo bude mít větší vliv.

Ondřej Anděra (OA): Že to sedí. Proto jsem asi nikdy nehrál fotbal, ale dělal rap, graffiti a breakdance.

Rozšiřovat kapelu tedy nebudete?

Jak to ale vypadá, když dva solitéři zkusí spolupracovat?

OA: Nedokážu si představit, že bych se s někým dohadoval, nebo že by mi někdo podsouval nápady.

OA: Jde nám o něco, co je ještě mimo nás. O společný výsledek. Luboš nemá zuřivou ambici psát a ani já nepotřebuju být za každou cenu raper, který si všechno píše sám. Pro mě ambice

Vysvětluje to, proč si neberete na desky žádné hosty? V hiphopu je to celkem zvykem...

OA: Ona je to otázka konceptu. Bojujeme o vlastní sdělení a do toho je těžké někoho vpustit. Zatímco u hiphopových fůzí se většinou rozstřelí téma a každý do něj může vstoupit s čím chce, naše texty mají začátek a konec. Sami jsme je naplnili až po okraj. Lubomír Typlt (LT): Ani jeden ale nestojíme o uzavřenost. Teď jsme si zkusili spolupráci s Vladimírem z PSH. Fungovalo to, takže to bude asi první případ, kdy to zaklapne dohromady.

Vy dva mezi sebou konflikty nemáte? OA: V létě jsme měli krizi. Přestal jsem rozumět Lubošovým textům a měl jsem pocit, že jsou mi cizí. Pak mi samozřejmě přestala hrát i moje vlastní hudba. To už připomínalo nějaký

OBSAH | FEJETON | POŠLI TO DÁL | TÉMA: SVĚTU VLÁDNOU SÍVÍČKA | UNICEF | REPORTÁŽ | REFERÁT

ROZHOVOR | ~ | KOMIKS A KŘÍŽOVKA | KULTURA | ULIČNÍCI | SMS A E-MAILY | SVĚTOZOR Autor: Tomáš Havlín, Abdul 52 virus. Takže jsem kolem sebe chvíli sekal. Ale na rozpad to nebylo. LT: Celkem mě to vyděsilo. Měl jsem pocit, že jsem našel pevný model, jak psát, a najednou na mě mrkací panenka přestala mrkat. Ale vážím si toho, že mi Ondřej nastavil zrcadlo. Přineslo to posun.

Jak jste to urovnali, jeli jste na společnou dovolenou? LT: Cítil jsem, že Ondřej má tendenci se odpoutávat. Snažil jsem se ho přesvědčit...Řekli jsme si zásadní věci, pohádali se a vyčistilo se to. WWW nás potřebují oba. Nejde, aby fungoval jen jeden. OA: Znovu jsem se vyhoupl do sedla, když jsem napsal úplně vlastní věc – Ohni se mnou pojď. V té emoci se mi podařilo něco ze sebe vychrlit, což mi dodalo sebedůvěru, bez které člověk nic nedotáhne. Tím jsem se znovu nahodil.

TVORBA O ŽIVOT První desku Neurobeat jste vydali před dvěma lety a čekalo se na ní vlastně čtrnáct let. Byla to poslední šance, jak oživit WWW? OA: Určitě a bylo to pro nás strašně důležité, protože jsme před lety něco nakousli a nevzniklo nic. Žádný výstup. Zbyl jen pocit, jako by člověk x let chodil s nožem v zádech. Frustrace.

Váš verš o karamelu jako cukru, který se už neuzdraví, se ale nepotvrdil a vrátili jste se... OA: Změny jsou vratné, pokud to člověk neposere důkladně. Ale je potřeba říct, že i Neurobeat visel na vlásku. Nebylo jasné, kdo vydá léta pohřbenou kapelu. Pořád narážíš na nespolehlivé lidi z vydavatelství, kteří ti něco naslibují, ale pak se ani neozvou. Dovedu si představit, že by to nevzniklo a to už by byla neléčitelná sekera do zad. Bacha na princip nedotažené věci. Párkrát něco nedotáhneš, běží roky a ty si na to zvykneš. Zapíše se ti to do povahy a stane se z tebe nedotahovač. Ono v tvorbě jde trochu o život. Není to tak, že žiješ, vedle toho tvoříš a je to jednoduché.

Neurobeat alespoň v Česku položil otázku po hranicích hiphopu. Nedávno jsem viděl váš koncert v Táboře, kde po vás jakýsi mladík s výkřikem „tohle je hiphopová party!“ házel zapékané tousty. To byla daň za překročení žánru? OA: Něco přiletí skoro pokaždé. Pohybujeme na hranici mezi žánry, ale na rap pořád nedám dopustit. Z něj vane všechen vítr, dal mi hodně a vlastně ho pořád používám. Akorát jsem si uvědomil, že jen s ním nevystačím a už s ním nejsem tak svázaný. Bohužel, část hiphopového publika si nedokáže představit, že by se to tudy mohlo vyvíjet a má radši klišé, která dobře zná

TANEC SEKYR hledal jsem v chaosu řád a našel jsem neřáda hledal jsem pevný bod v tom koloběhu jak ale chceš aby ti nože projevily něhu? (Žena líže kost) a pít budem šťávu z pomerančů pomeranče naučím je poslušnosti slyšíš jak jeden po druhém na presovači pouští šťávu jak tečou zlostí? mezi životem a smrtí stejně není pro citrusy hnutí (Urychlovat nekonečno) chci znát svoji anatomii jakou délku mají moje paže chci znát přesnou polohu mého ramenního kloubu chci znát svoji velikost a míry abych si mohl ušít šaty z popela a síry (Anatomie) seber odvahu a z luku vystřel a ne aby tvůj šíp minul to bych ti vážně vážně neprominul seber odvahu a můžeš se mi smát ať ti to vydrží dlouho tak dlouho než se mě začneš bát (Tanec sekyr)

a která jsou dnes v hiphopu skoro podmínkou. To ale není naše cesta. Občas si na koncertu připadám jako někdo, kdo jde vyučovat, že rap jde dělat i jinak.

Takže reakce na vás jsou buď-anebo? OA: Asi tak. Uzavírání se do nějakých konzerv a plivání na všechno okolo ale není jen věcí hiphoperů. Intelektuálové budou zase nadávat na Supercrooo, ačkoli mně osobně se jejich přístup líbí a vidím mezi námi jasnou spojnici. Tohle sektářství mě v Čechách děsí. Je zhoubné pro jakoukoli tvorbu a brání průniku lidí, kteří by mohli dát dohromady zajímavé věci.

Jaké je vaše publikum, máte nějakou „cílovou skupinu“? LT: Neuzavíráme se nikomu. Nechceme dělat nic přeintelektualizovaného ani underground. OA: Často jde o lidi, kteří rádi řeší nějaký obsah a podtexty, rádi zkoumají věci, které nejsou prvoplánově jasné a mohou si v nich pro sebe hledat nějaké obrazy. Zvláštní bylo zjistit, že dost lidí si bere naše texty osobně, pomáhají jim řešit nějakou situaci. A pak je samozřejmě musí lákat to, co přenáším z hiphopu – rytmická práce s průrazností, agresivitou, energií, skoro až tanečností...

JEJÍ POCIT JE TICHO Teď vydáváte druhé album, Tanec sekyr. Má dnes ještě smysl vydávat desky? OA: Mám rád ten předmět, originál, knihu, kde jsou všechny informace... Ten pocit si nestáhneš. Pro nás je navíc hodně důležitá výtvarná stránka desky, takže vydávat ji bez bookletu by byla ohromná škoda.

Jak jste se vyvarovali toho, abyste se neopakovali a neudělali Neurobeat 2? OA: To bylo nejtěžší. Neurobeat byl rána od boku, které nic nepředcházelo, protože k WWW z devadesátých let se nejde vracet. Nemuseli jsme se proto nic odnaučovat, jen jsme se učili. Teď jsme ale měli srovnání a chtěli se posunout jinam. Museli jsme znovu budovat od nuly a zbavit se pocitu, že máme patent a můžeme pracovat automaticky.

Takže krev, pot a slzy? Ondřej Anděra alias Sifon (34). Autor hudby a textů WWW. Jeden z otců zakladatelů hiphopové a graffiti scény v Česku. Vystudoval FAMU, ale věnuje se hlavně hudbě. „Jsem skoro šílenec, nevydržím bez ní ani den.“ Klíčová slova: dotáhnout, průraznost, ztišení. Lubomír Typlt (33). Autor většiny textů WWW. Vystudovaný výtvarník kombinuje expresivní obrazy pinocchiů se syrově geometrickými malbami a donkichotskými sochami rytířů s kyblíkem na hlavě. Klíčová slova: otevřený, nevíme, ironie.

LT: Ocitli jsme se ve fázi, kdy už se zdálo, že máme hotovo, ale museli jsme si přiznat, že to není tak dobré, jak jsme si mysleli. V tu chvíli jsme měli osm věcí, desku jsme několikrát odložili...

Chápu, že Neurobeatem jste se potřebovali zbavit toho nože v zádech. Proč ale vydávat další desku po dvou letech? LT: Ukázalo se, že námětů máme dost a nechceme přerušit tempo. Setrvačnost nás hnala kupředu a ani jeden jsme nechtěli zastavit, protože pak už se to rozjíždí strašně špatně.

19

WWW. Vznikají na začátku devadesátých let jako jedni z pionýrů českého hiphopu. Rozpadají se v roce 1998, těsně před nahráváním desky. Kapela vstává z mrtvých s albem Neurobeat (2006), které se vymyká představám o hiphopovém žánru. V těchto dnech vychází druhé album Tanec sekyr. WWW tvoří: Sifon a jeho žena Milesa, Lubomír Typlt, DJ Brainy Thug.

Jde si vystačit se setrvačností? OA: Právě, že ne. Vyčerpala se ve chvíli, kdy jsme přišli na to, že jsme pár věcí udělali špatně. Museli jsme začít hledat novou autenticitu.

K jakému tvaru jste se nakonec dostali? LT: Posun v textech vyplynul sám, protože vznikly v jiné situaci a člověk se za ty roky vyvine k jinému výrazu... OA: Já jsem hrozně bojoval s formou. Na Neurobeatu jsem si zvykl na vzteklý výraz. Zuřivost vyplývala z nálady, ve které jsme album dělali. Byla to odveta, důkaz. Když jsem se teď ale pokoušel k zuřivosti vrátit, výsledek zněl uměle. Vedlo mě to k úplnému ztišení hlasu. Místo křiku jsem se pokusil šeptat a hledat v tom způsob, jak udělat něco, co je stejně naléhavé. Náš DJ říkal, že je to daleko agresivnější. Ale ve skrytu, jako by před výbuchem.

Ztišení se netýká jen tvého výrazu, ale i samotné hudby... OA: To je pravda. U Neurobeatu jsme vrstvili až do nepřehledna a pak to stavili nějakým rytmem. Teď jsme zkusili skladby nezahltit, ale naopak zředit. Odlamovali jsme na pár základních kamenů.

Pracujete i s úplným tichem? LT: Nabídlo se to u skladby Urychlovat nekonečno, která vznikala v plné formě, ale postupně se vyvinula k minimalismu. Samotné nás to překvapilo, ale zjistili jsme, že to je cesta, kterou chceme jít. OA: Pocit téhle skladby je ticho. Zní jako liturgie.

Jak poznáte, že je skladba hotová a můžete jít dál? LT: Člověk cítí, že je najednou vzdálená, protože funguje mimo jeho kontrolu. OA: Když ti skladba pořád stojí v hlavě, tak ještě máš práci. Ale někdy člověk udělá něco, že neví, jestli je výsledek vůbec jeho. Je to víc, než on

20

sám. Skladba je pak živá a dovyvine se sama, zatímco naše mozky ubíhají dál.

NABÍRÁNÍ PEVNÉHO TĚŽIŠTĚ V textech se celkem striktně vyhýbáte politice nebo sociálním otázkám, což bývala klasická náplň rapu. Proč? LT: Není to náš motiv. Nechceme se utopit v řešení lokálních časových problémů. OA: Mně přijde, že neprožíváme žádný zásadní problém, na rozdíl třeba od černochů ve Spojených státech. Nedokážu si představit, že bych rapoval o Topolánkovi a necítil se přitom trapně.

LT: Tanec sekyr je takový, že člověk nabírá energii na protiúder. Nadechuje se a mobilizuje. Rozhodně se v ničem neútápí, nejde o odevzdávání se nebo vybrečení se. Spíš o nabírání pevného těžiště... OA: ...a to je možná přesně téma nové desky LT: ...hlavně sebrat odvahu. Možná narazíš hlavou proti zdi, ale musíš to udělat.

VYHRABAT PSA Co chystáte teď, natočíte nějaké klipy? OA: Dva náměty visí ve vzduchu. Teď je otázka, jestli to zacvakne a spojí se energie různých lidí. Určitě to nevznikne za podpory nějaké velké produkce. Spíš na koleni.

Takže vnější nepřátele nemáte? LT: Je to spíš boj sám se sebou... OA: V životě je nacházíme, ale do tvorby to dávat nechceme. Kdo to umí, všechna mu čest. Poslechl jsem si teď Karla Kryla, který má texty jasně namířené proti lidské hlouposti nebo demoralizovanosti. Tomu bych se nebránil, ale nám jde spíš o to, držet se v rovině osobní výpovědi, která jde, pokud je otevřená a vnitřně upřímná, až na krev.

Vy sami nemáte žádnou doktrínu? LT: Myslím, že ne. A pokud by ji jeden měl, tak ten druhý mu ji rozbije. Neplácáme se po ramenou. OA: Umíme si to roztlouct. V určitém momentu jsem rozbil Lubošovy texty. Řekl jsem mu, že to takhle napsal už několikrát. Stejně tak když já napíšu něco podobného, tak mi to Luboš rozbije.

Zajímalo by mě, jestli má Tanec sekyr téma. O Neurobeatu jste v jednom rozhovoru řekli, že se jeho prostřednictvím chcete bavit o bezvýchodnosti. O čem se chcete bavit teď? OA: Na Neurobeatu témata bezvýchodnosti jsou. Nikdy ne jako katarze textu, ale často se tam objevují postavy, které se v tomhle stavu nacházejí...

U Neurobeatu jste měli problémy s uvedením klipů v televizi. O co přesně šlo? OA: To se netýkalo jen nás, ale třeba i PSH. V České televizi rozhodně existuje obrovská cenzura. Stačí se podívat na to, co se točí nebo pouští za filmy. Všechno jsou to předem vykolíkované věci, které se schovávají do nějakého žánru a bojí se osobní otevřenosti. Jen málo z nich jde ve výpovědi tvrdě do důsledků. Lidi teď prostě rádi chodí na komedie a poslouchají bezproblémový pop. Možná je to trend. LT: Oni jsou zvyklí předkládat klišé, protože to má největší sledovanost. A všechno, co je nějak jiné, se dá na začátku snadno smést, protože za tím nikdo nestojí.

Připravujete ještě něco dalšího? OA: Teď zvládnu maximálně připravit křest a žít koncertně s deskou. Také se musím živit, čekají mě hudební projekty. Víc se stihnout nedá. LT: Přitom se na nás nabalují lidé zvenku, kteří to berou zcela nezištně za své a posunují dál. Objevil se fotograf Nikolaj Ivanov, který nám pomáhal s bookletem, možná vyjde kniha s našimi texty.

Dá se počítat i s třetí deskou? LT: Myslím, že jí uděláme. V některých věcech, které se nám nepovedly, zůstal zakopaný pes a my ho rozhodně chceme vyhrabat.

OBSAH | FEJETON | POŠLI TO DÁL | TÉMA: SVĚTU VLÁDNOU SÍVÍČKA | UNICEF | REPORTÁŽ | REFERÁT ROZHOVOR |

~ | KOMIKS A KŘÍŽOVKA | KULTURA | ULIČNÍCI | SMS A E-MAILY | SVĚTOZOR Autorka: Jitka Kolářová

ŽENY NA ZELENÉ CESTĚ INDICKÁ EKOFEMINISTKA VANDANA SHIVA POPISUJE ROZDÍL MEZI ŠETRNÝM A VYKOŘISŤUJÍCÍM PŘÍSTUPEM K PŘÍRODĚ NA PŘÍKLADU ŘEKY. POKUD JEN TEČE, ZAVLAŽUJE PŮDU A DÁVÁ VODU, POVAŽUJE JI NAŠE SPOLEČNOST ZA NEPRODUKTIVNÍ. HODNOTNOU A „PRODUKTIVNÍ“ SE STÁVÁ AŽ V MOMENTĚ, KDY JE PŘEHRAZENA A VYUŽITA TŘEBA PRO VÝROBU ELEKTŘINY. PODLE EKOFEMINISMU JE TO ŠPATNĚ. NIKDY NENÍ POZDĚ ZAČÍT

Na první pohled možná překvapivé spojení mezi ničením přírody a útlakem žen v patriarchální společnosti má podle ekofeminismu společné kořeny v maskulinních hodnotách dominance. Propíraným tématem se tak logicky stávají i další typy útlaku a nerovností: sexismus, rasismus, androcentrismus (upřednostňování zájmů člověka nad zájmy jiných biologických druhů) či dominance bohatého Severu nad chudým Jihem.

BOJ PROTI MUŽŮM? NE, S MUŽI! Ačkoliv si ekofeminismus bere na mušku přístup, který označuje za „maskulinní“ či „patriarchální“, o boj proti mužům tu nejde. Spíš o boj proti systému, který tyto nerovnosti vytváří a obrací proti přírodě a lidem. Ohroženy přitom nejsou jen ženy, ale samozřejmě i muži (a ti ze zemí třetího světa ještě o něco víc). Brněnská ekofeministka Zora Javorská k tomu říká: „Podle mě jde o vyrovnání hodnot a nalezení rovnováhy, která nám i světu tolik chybí. Jde o vzájemnou komunikaci žen a mužů a nalezení společné cesty, která bude pro obě strany příjemná, a k tomu jsou muži dozajista velice potřební.“ A trocha historie? Boj za ochranu přírody, stejně jako za práva žen je dlouhý a společný lidem napříč kontinenty, nicméně „oficiálně“ použila poprvé pojem ekofeminismus francouzská feministka Francoise D´Eaubonne v roce 1974. V současnosti se témata liší místo od místa, hlavní cíl je ale pořád stejný: zajistit zdravý a bezpečný prostor pro život.

ŽENY PROTI POUŠTI Příkladem toho, jak „živě“ může ekofeminismus vypadat v praxi je třeba indické hnutí Chipko. Na místním venkově je pro mnoho lidí zdrojem potravy, topiva a krmiva pro zvířata především les – poskytuje útočiště zvířatům, čistí vzduch a zadržuje vodu. Jakmile se začne kácet (ať už je důvod jakýkoliv) jsou příroda a návazně i životy lidí v přímém ohrožení. Notoricky známá spojitost tvrdě prověřená praxí dřevotěžařských firem nemusí ale mít pokaždé stejný konec. Indické ženy začaly proti kácení stromů ostře

protestovat; přivazovaly se k jejich kmenům a chránily je vlastními těly. Vzniklo tak hnutí Chipko – hnutí objímaček stromů. Za logickou otázkou, proč jsou tu tolik aktivní právě ženy, není třeba hledat velkou vědu ani magii. Ženy jsou víc svázány s lokalitou, ve které žijí, se svým domovem. Ony se starají o to, aby byla doma voda, potrava, topivo a ničení životního prostředí pak pocítí jako první a s největší silou. Proto se ozvaly a jejich protest se postupně šířil po celé Indii. Svého vrcholu dosáhl v osmdesátých letech, kdy se jim na některých místech podařilo dosáhnout patnáctiletého zákazu kácení lesů. Podobně, i když na jiném světadíle, funguje také ženské ekologické hnutí Green Belt (Zelený pás). To vzešlo z iniciativy keňské aktivistky Wangari Maathai v roce 1977 v reakci na místní energetickou krizi. Po vykácení keňských lesů se nechráněná krajina změnila v poušť a z dřeva, které je zde téměř jediným topivem, se stalo nedostatkové zboží. Maathai a další ženy proto začaly s vysazováním stromů. Pro někoho možná naivní snaha a plýtvání vlastní energií. Jenže do roku 2005 se členům a členkám hnutí podařilo zasadit 30 milionů stromů, které reálně zabraňují dalšímu rozšiřování pouště.

V západních zemích je ekofeministické hnutí spojeno s hnutím mírovým a také s bojem proti využívání jaderné energie. Milníkem v jeho historii byl rok 1979, kdy v americké jaderné elektrárně Three Mile Island došlo k závažné havárii, kterou se její provozovatel navíc snažil utajit. Následky byly o to horší – mnoho lidí i zvířat ozáření zasáhlo a rozvinuly se u nich vážné nemoci. Havárie americké ženy vyburcovala k boji za zdravé a bezpečné životní prostředí. Na podobné myšlence vznikl a léta existoval také mírový tábor u vojenské základny s jadernými zbraněmi v Greenham Common v Británii. V roce 1981 se tu na protest proti militarismu a jaderným zbraním utábořila velšská skupina „Ženy pro život na Zemi“. Ačkoliv tábor fungoval v primitivních podmínkách bez přívodu vody a elektřiny a došlo i ke konfrontacím s policií a k vyklizení, vydržel až do roku 2000.

MENSTRUOVAT ZELENĚ Velkým tématem ekofeminismu je ekologie ženského těla. Co si pod tím představit? Třeba zaměření na dopady dlouhodobého užívání hormonální antikoncepce na ženské tělo, ale i na životní prostředí. Ekofeminismus opakovaně naráží i na téma menstruace a na ekologické dopady používání klasických menstruačních potřeb (stejně jako papírových dětských plen) na životní prostředí. Snaží se přitom propagovat k přírodě šetrné alternativy. V České republice se na ekofeministická témata zaměřuje například brněnská sociálně-ekologická organizace Nesehnutí se svým projektem ZeMěŽena. Javorská, která je spoluzakladatelkou projektu, říká: „Je to oblast, kterou považuju za klíčovou, neboť pochopí-li člověk (muž i žena), že jeho tělo je příroda v nás samých, snáze změní svůj přístup k té okolní.“ V České republice jsou dnes ekologické menstruační potřeby a dětské pleny, stejně jako alternativní metody antikoncepce běžně dostupné. Takže, pokud vaše srdce bije zeleně, cestě po stopách ekofeminismu nemusí nic bránit.

21


V tajence naleznete citát jehož autorem je Dalajlama.

Vyluštění tajenky z čísla 326: Není krasavice ta žena, která je krásná, ale ta, do které ses zamiloval. Vítězové soutěže z minulého čísla jsou: Lenka Vacková (Brno), Rulíšek Miros (Šumperk), Libuše Komárková (Hradec Králové) Soutěží se o: 3x CD Daphne du Maurier – Ptáci. Ceny poskytl Radioservis, a. s. – vydavatel CD, DVD, knih a Týdeníku Rozhlas. Internetový obchod: www.radioservis-as.cz, tel. objednávky: 222 713 037 nebo e-mailem: [email protected]. Firemní prodejna – Reprezentační prodejna Českého rozhlasu a České televize sídlí na Vinohradské ul. č. 13, Praha 2.

22

OBSAH | FEJETON | POŠLI TO DÁL | TÉMA: SVĚTU VLÁDNOU SÍVÍČKA | UNICEF | REPORTÁŽ | REFERÁT ROZHOVOR | ~ | KOMIKS A KŘÍŽOVKA | KULTURA | VÝTVARNÉ

UMĚNÍ | LITERATURA | HUDBA | DIVADLO | FILM | ULIČNÍCI | SMS A E-MAILY | SVĚTOZOR Autor: Jiří Ptáček

ČÍST SI FILM VÝTVARNÝ UMĚLEC TOMÁŠ SVOBODA (1974) VYSTAVIL FILM, KTERÝ SI MUSÍTE PŘEČÍST. Tomáš Svoboda je považován za striktně konceptuálního autora vyjadřujícího se k různým formám komunikace. V minulosti mnohokrát zaujal humorným vyústěním svých snah prověřit, jak funguje komunikace, když nedodržíme nepsané úmluvy, komu a čemu má komunikace sloužit. Manažerům čerstvě jmenovaným do funkce posílal osobní blahopřání, firmám nabídl reklamní plochy ve vlastní domácnosti nebo vyzýval návštěvníky jedné výstavy, aby mu dali telefonní číslo, že jim pošle osobní pozdrav z dovolené. Na několika posledních výstavách se Svoboda zaměřil na jiný komunikační kanál: na vyprávění příběhu. V Berlíně vzal Hitchcockův horor Psycho, vypustil obraz i zvuk, a všechny scény, jak následují po sobě, popsal slovy. Na projekční ploše se pak 109 minut střídaly pouze krátké, informativní popisy děje. Návštěvník výstavy si ani nemusel všimnout, že fasáda domu na přilehlém dvorku je dokonalou replikou fasády motelu, v němž se kultovní film odehrává. Na jiné výstavě, tentokrát uvnitř jednoho ze stánků olomouckého výstaviště Flóra, Svoboda vybudoval realistickou střechu boudy. Na výlohu pak umístil text s dialogem dvou osob, které bylo možné představit si, jak sedí na střeše a rozmlouvají. Výstavou Expozice v Karlín Studios Tomáš Svoboda rozvinul právě tuto linii svého uvažování.

CO VYPUSTIT A CO PŘIDAT Expozice je poměrně velkorysá instalace zabírající většinu industriální haly Karlín Studios. Návštěvník projde mezi několika prázdnými výstavními panely a po několika schodech vystoupá na prostornou rampu. Mine několik stolků a zastaví se u věrné kopie kiosku s občerstvením. Na jeho stěnách jsou umístěny reklamy na nealkoholické nápoje, za oknem vystaveny krabičky od cigaret, jež jsou k mání. Není tu ale, kdo by prodával. Stánek byl

v provozu jen na vernisáži, v průběhu výstavy je opuštěný. Je třeba kiosk obejít, aby návštěvník pochopil, co minul. Za jeho zadní stěnou totiž najde malý kinosál, kde běží osmnáctiminutový „f ilm“, za jehož kulisu lze opuštěný kiosk považovat. Podobně jako v Berlíně divák nesleduje střídání obrazů, nýbrž textů. Uprostřed plátna se střídají popisy situací, v jeho horní části se objevují myšlenky postav, ve spodní dialogy. Vpravit se do pravidel takového vyprávění vyžaduje několik minut, poté se však divák dokáže soustředit. Děj má nekonkrétně postcivilizační ladění: vše je opuštěné, lidé jsou k sobě krutí, na řadu přijde vražda, kiosk, sex, nenaplněná touha po lásce. V tiskové zprávě k Expozici napsal teoretik Ondřej Chrobák: „Jsme svědky utopického výzkumu, který pracuje s premisami: co lze vypustit a co lze čím nahradit, aby díky zkušenosti a představivosti diváka zůstala zachována iluze filmového zážitku. Lze ´natočit´ film bez zvuku a obraz nahradit

textem? Nakolik fyzicky přítomná filmová kulisa dokáže rozpoutat řetězec asociací a emocí, stát se mentální projekční plochou?“ Jsme „svědky“, představujeme si. Můžeme se cítit svobodněji než při sledování tradičního filmu, nebo naopak můžeme postrádat výmluvnost pohyblivých obrazů. Každopádně si uvědomíme „filmovost“ a odchylku od její nejrozšířenější podoby. Důležité jsou rovněž představy každého z nás, pro které Svoboda upředl síť svým vyprávěním. Jestliže on zkoumá „co lze vypustit a co lze čím nahradit“, na divácích je, co všechno přidají, aby se s příběhem cítili dobře. Tato přidaná hodnota zůstává naším nezcizitelným majetkem a díky ní Expozice není pouze chladným experimentem, ale onou „projekční plochou“ z tiskové zprávy, na níž paradoxně nepromítá Tomáš Svoboda, ale my sami. Tomáš Svoboda: Expozice. Karlín Studios, Křižíkova 34, Praha 8 (www.karlinstudios. cz). Výstava potrvá do 19. dubna.

SLAVOJ ŽIŽEK

ŽIŽEK A DAVID

Vědecko-výzkumné pracoviště Akademie výtvarných umění se věnuje shromažďování a zpracování faktů o umění nedávné doby a současnosti. Nyní zahájilo novou knižní edici teoretických textů a prvním titulem je výběr z textů slavného slovinského filosofa Slavoje Žižka (1949). Jeho psychoanalýzou ovlivněné studie politiky a kultury jsou u nás díky několika překladům z nedávné doby čím dál známější. Podkova nade dveřmi přináší rozsahem kratší eseje.

Podkova nade dveřmi obsahuje také přepis přednášky v pražské galerii TranzitDisplayi proslovené před dvěma lety. Tranzit.cz tehdy Žižka pozval při příležitosti vydání jeho knihy Mluvil tu někdo o totalitarismu?. Zatím posledním vydavatelským počinem tranzit.cz je pak výbor z textů českého umělce Jiřího Davida. Vedle textů o výtvarném umění obsahuje například Davidovu poezii či divadelní hru.

Slavoj Žižek: Podkova nade dveřmi, VVP AVU, Praha 2008, 224 stran, 230 Kč.

Jiří David: Nikdo jiný, zatím nic, tranzit.cz, Praha 2009, 356 stran, 270 Kč. 23

OBSAH | FEJETON | POŠLI TO DÁL | TÉMA: SVĚTU VLÁDNOU SÍVÍČKA | UNICEF | REPORTÁŽ | REFERÁT ROZHOVOR | ~ | KOMIKS A KŘÍŽOVKA | KULTURA | VÝTVARNÉ UMĚNÍ | LITERATURA | HUDBA | DIVADLO | FILM | ULIČNÍCI | SMS A E-MAILY | SVĚTOZOR

Autorka: Tereza Marečková

OSLAVA ŠKAREDOSTI... LITERÁRNÍ PRVOTINA FILMAŘE PAVLA GÖBLA BYLA NOMINOVÁNA NA CENU MAGNESIA LITERA JAKO JEDEN Z OBJEVŮ ROKU 2008. AUTORA ZAJÍMÁ LEGRAČNÍ I UBOHÉ LIDSKÉ HEMŽENÍ NA VSI, ORGANISMUS SOUŽITÍ OBYVATEL VŠEHO DRUHU. NORMÁLOVÉ – STAROUSEDLÍCI, NÁVŠTĚVNÍCI Z MĚSTA – CIZÍ BUŇKY, A PAK MÍSTNÍ VYDĚDĚNCI. Na vsi jako by se zastavil čas. Že se neocitáme v dobách normalizace nebo v jiné retro-etapě je poznat zejména a jedině kvůli agroturistům, a tomu, co se odehrává v hospodě v televizi. Na konci dokonce přijede televizní štáb, pro který je víska na chvíli atrakcí. Ves žije sama do sebe schoulená a jen nerada se nechává rušit zvenčí. Jedna z hrdinek mozaikovitého vyprávění, nepatřičně pohledná a kultivovaná Lenka, přijela na ves za svým otcem, když se její dosavadní městský život rozsypal. Sedí doma a v kulisách výdrholce světa hledá sílu k novému vykročení. Tady, na zádech schouleného šneka času, se jí to snad podaří. Že si žánr Göblova textu pohrává s karikaturou je zřejmé právě v postavách mladého páru z reklamky, který přijel vydechnout na farmu Lenčina otce. Oba bez smyslu pro humor a bez výdrže v chlastu. Ona přechytralá ženská s intelektuálníma řečma, co k ženský vůbec nepatřej. A on že snad je pod pantoflem? Groteskní a karikující je i motiv konzumní lži – „dvacet procent navíc“, která se postupně propojí s různými tématy, ať už je to konzerva nebo hřbitov, či projíždějící tirák se zbožím. Zkratkou se tak pojmenuje spousta věcí. Zkratkovitě.

POHŘBÍVAT VERTIKÁLNĚ Vedle neživotných reklamkářů září ryzí, neotesaný a svobodný hrobník Miroslav Malina. Podivínský a ztracený chlap, přetékající skutečnou laskavostí i měrou požitého alkoholu. Překvapuje jak svou rozkošnickou nemytostí, tak metaforickými a často fundovanými moudry, která sype z rukávů. Je průsečíkem a katalyzátorem více uzlů děje na vsi. Navrhl revoluční řešení úspor prostoru hřbitova

– o dvacet procent – když se bude pohřbívat vertikálně. Jeho osud je katarzí příběhu. Nese knihou ráz dokumentaristicky odpozorované a dýchající skutečnosti. V Malinovi je také nejvýrazněji vystiženo téma relativity a pojmenovatelnosti vysokého a nízkého. Tak se přemýšlí i o střípcích bídy, které jsou viděny jako krásné, a naopak „městská krása“ je ve své podstatě hnusem. Autor se brání lepkavému soucitu při postihování neutěšených poměrů, brání se i odsuzovat jednoduše sprostotu a bolavost vztahů. Nehodnotí. V těchto částech - posezeních na autobusové zastávce s puberťáky, návštěvě ve Frantově chalupě, která je v podstatě neobyvatelná a před níž je přivázaná nejen koza, ale i jeho sestra – je kniha nejsilnější a láskyplná. Nelituje, protože jiný život považuje za rovnoprávný a dokáže vidět jeho štěstí.

JAZYK, STŘIH A OBRAZ Mozaika malého světa má i výraznou jazykovou rovinu. Obyvatelé vsi mluví stále ještě prožívaným nářečím. To maluje svou zvláštní barvou a odlišuje vesničany od ostatních. Dopřává textu mnoho vtipných spojení a zkomolenin. „Co je na ztrátě perspektivy tak děsivého, že máme chuť zavrhnut staré a v méně nového skočiť do prázdna? Piča. Byť moderní je byť bez obzoru. Protože horizont je okrajem známého, událostí, keré známe.“ Často jazyk charakterizuje postavu, například když se Lenka v opilosti propadá do hantécu, ačkoli doposud se držela obecné češtiny. Při přemýšlení o Göblově knížce tanou na mysli srovnání většinou filmová. Střihový jazyk a vizualita promlouvají z pomyslného plátna.

Tichý společník se protíná s linií českých „venkovanských tragikomedií“, jako je barvotiskový Menzelův film Vesničko má středisková nebo současnější a civilnější Slámovy Divoké včely. Nalézá si náznaky svébytné poetiky ošklivosti a hovoří pomocí skvěle odpozorovaných detailů. Přesto je škoda, že jsou v tomto žánru stále zaklety problesky melancholického kýče. Tichý společník Pavel Göbl Dauphin 2008

NOVINKY NA KNIHKUPECKÝCH PULTECH:

24

Jiří Kratochvil, Slib (rekviem na padesátá léta) Druhé město, 2009

Joan Spicciová, Až za hranice. Sen Sofie Kovalevské Překlad Ondřej Novák, Akademia, 2009

Román Slib se odehrává v autorově osudovém městě Brně ponejvíce v polovině minulého století. Nitky rozbíhavého děje posouvají střídající se vypravěči, kteří splétají příběh vrostlý do doby nastupující totality se všudypřítomnými špicly.

Román matematičky Spicciové byl napsán na základě životního příběhu Sofie Kovalevské, která jako první v historii získala doktorát z matematiky. Autorka použila podrobnou znalost ruské předrevoluční společnosti a pochopení pro myšlenky, které hýbaly Evropou v šedesátých a sedmdesátých letech 19. století.


Autor: Karel Veselý

NENÁPADNÉ MUTACE FEVER RAY KARIN DREIJER ANDERSSON - POLOVINA ŠVÉDSKÉHO SOUROZENECKÉHO DUA THE KNIFE SE NA SVÉM SÓLOVÉM DEBUTU POD HLAVIČKOU FEVER RAY VYDÁVÁ NA CESTU DO TEMNOTY PODVĚDOMÍ. „Kdybych měla nějaké srdce, mohla bych tě milovat/Kdybych měla nějaký hlas, mohla bych ti zazpívat,“ prohlašuje Karin Dreijer Andersson zmutovaným hlasem v refrénu úvodní písně If I Had A Heart. Nenápadně tak připravuje posluchače na čtyřicet pět mrazivých minut svého debutového alba natočeného pod hlavičkou Fever Ray. Dušené severské emoce se na něm mísí s chladnými zvuky starých syntezátorů i zdeformovaným hlasem zpěvačky a společně vytváří působivou klaustrofobickou atmosféru. Citlivé povahy ať se radši drží zpět.

EXISTENCIÁLNÍ TECHNO... Švédské duo The Knife je v rámci současné populární hudby zvláštním úkazem. Sourozenecké duo Olofa a Katrin Dreijerových si úzkostlivě střeží soukromí, vystupují v maskách nebo za oponou a dávají jen minimum rozhovorů. Nijak netoužili po slávě, která si k nim přišla sama poté, co krajan José González přezpíval v roce 2003 jejich píseň Heartbeats. Skladba byla použita v televizní reklamě a stal se z ní obrovský hit. Tantiémy umožnily The Knife luxus absolutní kreativní svobody, s níž mohli natočit skvostné album Silent Shout (2006). Posluchači, kteří si „vystopovali“ originál plačtivé Gonzálezovy balady, byli bez varování přeneseni do temného světa jejich existenciální taneční hudby. A mnozí už nikdy nechtěli (nebo nemohli) zpět. Album Silent Shout sklízelo nadšené reakce, ale sourozenci se rozhodli dát si od sebe na nějaký čas pauzu. Olof se vydal na cesty, které ho inspirovaly k načrtnutí Darwinem inspirovaném muzikálu The Origin of Species, jež by měl mít premiéru letos v září. Karin porodila druhé dítě a pustila se do sólového projektu Fever Ray. Uhrančivá síla této desky těží z podobných elementů jako písně The Knife, jen o něco méně

spoléhá na výrazné rytmy. O to více se může Karin pustit do hloubky a prozkoumávat temné stránky lidské duše.

...A ZOMBIE RETRO V ojedinělém rozhovoru, který Karin k desce poskytla, mluví o své inspiraci Jarmushovým filmem Mrtvý muž a soundtrackem k seriálu Miami Vice, na němž se z velké části podílel i pražský rodák, klávesista Jan Hammer. První zmíněná inspirace se promítá do textů, jež reflektují pocity introverta ze setkání se světem, jemuž nelze tak docela porozumět. I na Fever Ray Karin znovu reflektuje úzkosti spojené s dospíváním (When I Grow Up) i ze zařazení do „normálního“ světa (Concrete Walls). Fascinace zmíněným osmdesátkovým soundem v Miami Vice je pro změnu slyšet ve volbě primitivních syntezátorů. Není to ale žádné retro, Karin odhazuje pozlátko hédonistické éry a svými

skladbami jako kdyby odhalovala temnou stránku osmdesátkového plastikového popu, v němž se Phil Collins či Kate Bush proměňují ve vraždící zombie. Obálku alba zdobí kresba Karin v podání Charlese Burnse. Jeho mistrovský grafický román Černá díra (jež vyšel vloni i v češtině) vykresluje podobný svět jako švédská interpretka na Fever Ray – svět nenápadných mutací a skrytého šílenství schovaného pod povrchem. Chladný a často zdeformovaný vokál Karin Dreijer Andersson a elektronické pazvuky vytváří hypnotizující atmosféru, v níž i z delikátních (vlastně popových) melodií jako Keep The Streets Empty nebo Now‘s the Only Time I Know mrazí v zádech. S albem Fever Ray skvostná éra podivínských sourozenců ze Švédska prostě pokračuje ve velkém stylu. Fever Ray – Fever Ray Rabid Records, 2009

BUTTHOLE SURFERS - STIMULUJÍCÍ PROVOKATÉŘI Průběžný festival Stimul pokračuje v mapování zákoutí alternativní hudby, do kterých se čeští promotéři zatím příliš nepouštěli. Čtvrtou dubnovou středu dojde na legendární americké provokatéry a šprýmaře Butthole Surfers. Jedna z klíčových kapel americké alternativní scény osmdesátých a devadesátých let se dala po osmi letech znovu dohromady v původní sestavě, a můžou tak fanouškům namíchat svůj psychedelický koktejl namíchaný z punku, noise, metalu, free jazzu a černočerného humoru. Jejich koncerty prosluly nepředvídatelným chaosem a ačkoliv jsou dnes Surfers už o něco starší a rozumnější, můžeme přesto v divadle Archa očekávat mimořádný zážitek. Přispěje k němu určitě i předkapela Black Dice – avantgardisté z Brooklynu, kteří právě vydali výborné album Repo. Butthole Surfers (USA), Black Dice (USA), zkouška sirén (CZ) 22. 4. 2009 25


Autor: Mirek Drábek

LYNCH V DIVADLE BUCHTY A LOUTKY VIZUÁLNÍMI EFEKTY REŽISÉRA DAVIDA LYNCHE SE VE SVÉ NEJNOVĚJŠÍ INSCENACI INSPIROVAL SOUBOR BUCHTY A LOUTKY. UDĚLAL ZJEVNĚ DOBŘE. ZÁJEM O TEMNOU STRÁNKU LIDSKÉ PSYCHIKY, ŽÁNROVÉ MISTROVSTVÍ, GEJZÍR NÁPADŮ, TO VŠE ZDOBÍ NEJNETRADIČNĚJŠÍ LOUTKOVÉ DIVADLO ČESKÉ SCÉNY. Příběh mladého detektiva, tajného agenta Coopera, který vyšetřuje vraždu, ale místo vraha nalezne lásku, srší vtipem a nepožaduje diváka až tak uvědomělého nebo znalého, nýbrž otevřeného. Tajný agent má totiž na zádech napsáno, že je tajný agent, což je ukázka gagu typického pro způsob zábavy Buchet a loutek. Není to ovšem žádná řachanda nebo smích skrze slzy, které kanou z mozku. Je to spíš hra, nadsázka s fenomenální výtvarnou scénou (Tereza Komárková, Kateřina Housková, Bára Čechová, Robert Smolík), za kterou nepokulhává ani hudební složka díla (Tomáš Procházka a Vít Bruckner).

VODNÍK SE ZBĚSILOSTÍ V SRDCI Městečko Twin Peaks, Modrý samet, či Zběsilost v srdci, to jsou filmy, které nám připomene předváděná produkce a k tomu si přizve do scén Vodníka, Dlouhého, Širokého a Bystrozrakého nebo Jeníčka a Mařenku. Přistoupíme-li na skutečnost, že na jevišti je najednou dovoleno vše, tak se bavíme. Nestačí-li nám ovšem Lynchova metoda – hra s notoricky známými klišé, pak musíme do jiného typu divadla. Proto je Lynch, dle mého soudu, v pojetí Buchet a loutek divadelní báseň s nepřesným metrem a nepravidelným veršem. Chceme-li kopat za hrdinu a jeho úsilí za spravedlivější tvář světa, není nám to dopřáno. Tvůrci jsou totiž poučenější než divák. Z téhle nevýhody neudělali výhodu. Nápady vrstvili, ale netřídili. Nicméně, vnímámeli inscenaci skrze atmosféru, obraz a hudbu, je Lynch krycí jméno pro sen, pro návrat do dětství, pro jeviště, které nám po zvednuté oponce odkryje menší jeviště, které nám po zvednuté oponce ukáže ještě menší jeviště, zkrátka surreálné obrazy nás zde atakují a vtahují.

BIZZARE PRO ZASVĚCENÉ LYNCH je i krycí jméno pro proměnlivost, bizarnost a neuchopitelnost postmoderního světa, krycí jméno pro svět, kde se mění kulisy tempem, které zná jen film a 20. století. LYNCH je představení, ve kterém se znovuzrodil duch souboru Buchty a loutky, krycí jméno pro čas, ve kterém se nebude moralizovat, kde se nám představí Ku klux klan tak, že jeden spiklenec zapomene druhému vyprat hábit, tedy ve zkratce a jiné perspektivě. LYNCH je krycí jméno pro hru, ve které nemocnice je stavebnicí igráčků a v jejích útrobách nám rozčtvrtí člověka do tří lednic, načež ho přijde pobavit zdravotní klaun, protože lidí je moc a roubenka, po níž teskníme, se nám vryje do paměti nejlépe na pozadí nám tolik známých velkoměstských paneláků.

LYNCH, Premiéra 10. 3. 2009 Nejbližší reprízy: 20. a 27. 4. 2009 Malá scéna Švandova divadla na Smíchově

OIDIPÚS REX

FRANTIŠEK ZBORNÍK: PENSION

Vládce Oidipús se před zraky zmírající veřejnosti urputně dere vstříc pravdě. Rodinná tragédie o dávno naplněné věštbě a o zlu, které napáchala snaha se jí vyhnout.

Komorní komedie pro dvě dámy, dva pány a dva bicykly. František Zborník a Divadelní klub Jirásek z České Lípy se pustili do tvorby, která přestupuje běžné konvence amatérského divadla a rozšiřuje jeho působnost na pole sice krajně obtížné a náročné, ale o to potřebnější a zajímavější.

Divadlo Company.cz, režie: Jan Novotný, Strašnické divadlo, Solidarity 1986/53 100 00, Praha 10, 25.4.2009, sobota 19:30 Hrají: Jiří Racek, Eva Režnarová, Milan Stehlík, Jan Skopeček, Kryštof Nohýnek, Martin Davídek, Ivana Illyenko. 26

Lynch je i krycí jméno pro laboratoř, kde se leckteré scény mohou dotáhnout. Zapojení kamery v loutkové scéně je nápadem, který ohromuje, nicméně kdyby nebyl, asi by to hru ochudilo jen o současný moderní televizní trend. Buchty a loutky se jen dotýkají rizikových témat a sdružují kolem sebe lidi, kteří jsou předem domluveni. Veliká díla ovšem přesvědčují i lidi, kteří nejsou připraveni a předem informováni. Soubor tvoří pravděpodobně brzcí či současní čtyřicátníci, kteří by mohli udělat krok od žánrových exhibicí k tématu, které společnost více pálí. Talent, nápady a zkušenosti na to určitě mají.

Činoherní klub, Činoherní klub o.p.s., Ve Smečkách 26, 110 00 Praha 1 DIVADELNÍ KLUB JIRÁSEK ČESKÁ LÍPA, 19. 4. 2009, neděle 19:30


Autor: Jan Kolář

PADAJÍCÍ HVĚZDY ZÁŘÍ NEJKRÁSNĚJI FANOUŠCI JEAN-CLAUDE VAN DAMMA MOHOU SLAVIT. „SVAL Z BRUSELU“ SE PO DESETI LETECH STRÁVENÝCH V PŘÍTMÍ VIDEOPŮJČOVEN PRODRAL OPĚT NA VÝSLUNÍ FILMOVÝCH PLÁTEN. Navíc přichází ve snímku, který patří k nejvtipnějším položkám jeho kariéry a v němž se vedle efektně vysokých kopů najde i místo na osobní zpověď a kick-boxovou meditaci o světě ztraceném mezi střepy mediálních obrazů.

NA STARÁ KOLENA PACIFISTOU? Když se v úvodních scénách filmu francouzského režiséra Mabrouka El Mechriho Van Damme psychicky, fyzicky i finančně vyčerpaný rozvodovým řízením zaplete do zpackané bankovní loupeže, připomene to další snímky (od Posledního akčního hrdiny po Tropickou bouři), jež těží z kontrastu mezi barvitými žánrovými schématy akčních filmů a nemilosrdně monotónní realitou. Zatímco však ve většině těchto filmů nakonec hrdinové vyřeší reálné problémy tím, že začnou uplatňovat návyky, jež si osvojili jako fiktivní postavy ve filmovém světě, a padouchy bez rozpaků ztřískají na hromadu, v JCVD se podobně úlevného vyústění nedočkáme. Neustálým oddalováním Van Dammova očekávaného odporu, jež na sebe v nahořklém závěru nevezme podobu akrobatického souboje s hlavním protivníkem, ale projeví se jako poněkud rezignovaný pokus čelit davu zachvácenému panikou, El Mechriho film vybočuje z rámce sebeironické oslavy béčkové produkce. Úsměvné i bolestné odkazy na Van Dammův profesní i osobní život, stejně jako opakovaně tematizovaný rozpor mezi vráskami zbrázděnou tváří stárnoucího herce a bezchybným plakátovým úsměvem, jež nosí v paměti Van Dammovi obdivovatelé, posunují JCVD spíš k dílům, které tak jako Truffautova Americká noc zobrazují moc filmu převrátit, naplnit či zničit lidské životy. Ustavičné prolínání reality a fikce nepřipomíná jen úchvatná titulková sekvence, v níž během šestiminutové jízdy kamery Jean-Claude vyřídí dva tucty nepřátel a pak plynule (se

slovy, že v sedmačtyřiceti je už příliš starý na to, aby zvládl všechno v jediném záběru) odkráčí z kulis do herecké šatny. El Mechriho film i svým expresivním nasvícením, digitálně zkreslenými barvami či složitě prokomponovanými pohyby kamery, jež jeden a týž výjev opakovaně snímá z různých pozic, zdůrazňuje vlastní inscenovanost. Od úvodních záběrů je zřejmé, že v tomto filmu je vše aranžováno pro objektiv kamery.

SAMOTA SMUTNÉHO HRDINY Před očima diváků JCVD se tak začíná odvíjet bizarní svět, v němž víc než na skutečnosti záleží na způsobu, jímž je prezentována, kde obrazy překrývají to, co je zobrazováno, a kde hrozí, že se jedinečný lidský život rozpustí v sérii mediálně vděčných klišé. V tom ostatně spočívá hlavní nebezpečí, jemuž Van Damme musí v JCVD čelit. Policisté, lupiči i lidé na ulicích se s ním neustále míjí – vnímají jej pouze

jako (lehce vyčpělou) superstar, nikdy jako živou bytost. Jsou jim lhostejné jeho osobní problémy, ale donekonečna rozebírají otázku, jak se mohla tak podivně zvrtnout hvězdná dráha chlapíka, bez něhož by dnes John Woo nebyl hollywoodskou celebritou, ale obskurním filmařem „natáčejícím v Hongkongu poletující holuby“. Mohlo by to celé působit jen jako zábavná, ale bezúčelná hříčka, kdyby nebylo zřejmé, že svět, který obýváme, je jen o trochu složitější variantou prostředí, jímž se snaží protlouct filmový (či skutečný?) Jean-Claude. Tak jako pro něj nepředstavuje ohrožení ozbrojený zločinec, ale Steven Seagal (ochotný pro zisk role, jež má Van Dammovi zachránit kariéru, obětovat copánek), mají mnohdy i pro nás schematické symboly větší váhu než prostá gesta. Bylo by dobré tuto nepřirozenou situaci zvrátit. Nemáte-li zrovna možnost osvobodit zajatá rukojmí, zavolejte alespoň přátelům a vyrazte do kina.

HAPPY-GO-LUCKY

GRAN TORINO

V komedii režiséra Mikea Leigha vystupuje Poppy, nezkrotná a bezstarostná učitelka, která vnáší svůj neutuchající optimismus do každé situace. Zachová si však svou dobrou náladu i tváří v tvář nervově labilní učitelce flamenga, zatrpklé sestře a agresivnímu instruktorovi v autoškole? Newyorští kritici Sally Hawkinsovou za dívku, která se nebojí být šťastná, ocenili Zlatým glóbem.

Clint Eastwood v roli nerudného a lehce šovinistického veterána z korejské války Walta Kowalského, kterého ze stařecké letargie vytrhne až neprůbojný vietnamský teenager, který se pokusí ukrást jeho nablýskaný sporťák Gran Torino. Pachatel si musí na naléhání rodičů u Walta svůj čin odpracovat – a starý morous s překvapením zjistí, že některé ze svých předsudků bude muset odložit.

Happy-Go-Lucky (Velká Británie, 2008, režie: Mike Leigh, 118 min.)

Gran Torino (USA, Austrálie, 2008, režie: Clint Eastwood, 116 min.) 27


Autorka: Majka

VÍTÁNÍ JARA VÁŽENÍ ČTENÁŘI! SLÍBILA JSEM VÁM, ŽE NAPÍŠI NĚJAKÝ PŘÍSPĚVEK DO NAŠEHO ČASOPISU. TADY JE A AŤ SE VÁM LÍBÍ! Dne 20.3. krátce po poledni začalo astronomické jaro a já byla na druhý den, sobotu, pozvána do Šanova na jeho vítání. Šanov je ještě tři zastávky od Rakovníka, vyrazila jsem tedy vlakem v 13:02 z Masarykova nádraží, kde prodávám Nový Prostor. Do Šanova jsem dorazila krátce před třetí hodinou, bylo krásné počasí, vesnička byla také nádherná, takže to nemělo chybu. Na konci vsi, která má asi čtyři sta obyvatel, bydlí kamarád s přezdívkou Větrák, u kterého jsme všichni měli sraz. Parta která se tu sešla, dorazila ze všech koutů. Jsou to šermíři a je s nimi velká sranda! Krátce před šestou se všichni převlékli do svých historických kostýmů a se západem slunce jsme vyrazili k potoku, vynést Moranu. Morana je vycpaná figura, symbol zimy. Mastňák a Větrák šli jako první a hodili Moranu do vody. Předtím ji ještě zapálili pochodní, prý proto, aby se zima nevrátila. Potom se zapálila velká vatra dříví, u které byla připravená spousta jídla a pití. Bylo to moc hezké a příjemné. Já jsem šla spát asi v jedenáct, ale poslední šermíři prý vydrželi do čtyř do rána! Byla jsem překvapená, co všechno a jak se dělá vítání jara, ještě nikdy jsem to nezažila! Byl tu s námi i Větrákův kamarád z Polska, který vařil. Jedli jste někdy „Bigos“? Jestli ne, tak tady máte recept, já hned taky vyzkoušela.

Kysané zelí Čerstvé hlávkové zelí Vepřové maso, klobása Sušené houby, sušené švestky Cibule Strouhaná mrkev a jablko Rajčatový protlak Na cibulce podusíme maso, přidáme nakrájené zelí a ostatní suroviny. Dlouho vaříme, čím déle, tím lépe Nakonec okořeníme bobkovým listem, novým kořením a česnekem. Majka z Masarykova nádraží

PLATNÉ PRŮKAZKY PRAŽSKÝCH PRODEJCŮ Časopis Nový Prostor kupujte pouze od prodejců, kteří se prokáží jednou z těchto průkazek. Platnou průkazkou se rozumí barevná verze dokladu opatřená fotografií příslušného prodejce. Prodejce, který se jednou z těchto průkazek neprokáže, je falešný prodejce, který kazí pověst skutečných prodejců i samotného časopisu. Pouze koupí časopisu od prodejců s platnou průkazkou podpoříte ty, kteří to skutečně potřebují a mají zájem pracovat podle pravidel určených Novým Prostorem pro vykonávání této činnosti.

28


SMS A E-MAILY Za tuto svou tvorbu nepožaduji žádnou finanční odměnu, jen jeden autorský výtisk Nového prostoru.

Dobrý den, NP podporuji ještě od původního Patrona, v současné době už je zase čtivý pro všechny generace. Monotématická čísla jsou skvělá, různorodé názory pomohou najít a ujasnit si ten svůj názor. Zaujalo mne téma náhradních identit, jen mi chybí názor, vymezení toho,co že je vlastně vlastní identita. A ještě pro autory článku Indián nebo elf? Citovaný Bílý Wampum jako komunita neexistuje už pěknou řádku let, Wanblitanka je nějaký rok po smrti a Waštewin se provdala do Ostravy. Ta informace (jistě podložená vlastní zkušeností) je nostalgická, leč zastaralá. Držím palce a zdravím starší dáma s pravěkou identitou, Helena Červinková

Vážená redakce, jsem nepravidelným čtenářem, ale stálým obdivovatelem Nového prostoru a sympatizantem všech podobných projektů, které vedou k přímé, nerozprášené podpoře potřebných, a zároveň nemají nic společného s medicínou. Proto bych Vám rád nabídl možnost spolupráce. Na svých stránkách www.honzajicha.cz uveřejňuji satirický seriál o vesnici Všeradice (sám bydlím ve stejnojmenné vesnici, ale seriál je zcela fiktivní). Základní myšlenka je ta, že obec vyhlásila samostatnost a předstírá být rovným partnerem světových mocností. V jednotlivých dílech reaguji na aktuální dění a „překládám“ ho do miniaturní vesnické reality. Vzhledem k tomu, že v Novém prostoru už delší dobu nevychází magaben ani nic podobného a zároveň se v něm objevují vynikající a vtipné fejetony, předpokládám, že tento směr tvorby pro Vás není zcela pasé. Nabízím Vám proto možnost uveřejnit existující díly svého seriálu a navázat novými, případně rovnou začít novými. Pravda je, že v poslední době nemám tolik času, abych co týden své spisky aktualizoval, a tímto bych opět získal novou motivaci. Jestliže tuto myšlenku nepovažujete za docela zavrženíhodnou, podívejte se prosím na mé stránky (rubrika „blok“ nebo „všeradice“) a posuďte, zda by se Vám do toho chtělo jít.

S přátelským pozdravem Jan Jícha Všeradice

Děkujeme za nabídku, bohužel tolik prostoru v našem Novém Prostoru nemáme. Rádi ale zveřejňujeme vaši internetovou stránku a věříme, že si na ni čtenáři najdou cestu.

Dobrý den, nedaří se mi stáhnout z vašich internetových stránek NP č. 319 – Dary a dluhy, vánoční speciál. Bylo by možné mi toto číslo poslat mailem, nebo ho na vaše stránky umístit? S pozdravem a úctou za vaši skvělou práci Roman Kapeš

Děkujeme za upozornění, technický problém je odstraněn,vesele stahujte! Už brzy se můžete těšit na kompletní články v HTML formátu, které budou zobrazovat i internetové vyhledávače.

Zdravím všechny, pracuji na Palmovce a v metru většinou stává takovej supr prodejce, kterej vypadá jak tremp (maskáče, delší vlasy), je to velkej sympaťák, ale dost mě vyděsilo když jsem ho nenašla na seznamu prodejců. Snad není falešnej!! Líbí se mi jeho hláška „Nekradu a nežebrám, Nový prostor prodávám“..(doufám, že jsem to nespletla), takže jestli ho znáte, budu ráda když se dozvím, že nedávám peňouze podvodníčkovi. Díky moc! Krizta

Prodejce falešný není, nebojte se, jen má teď přes den brigádu, takže prodává jen večer.

POMOCI MŮŽETE I PŘÍMO: Pokud chcete pomoci jinou cestou a přispět tak na projekty, které připravujeme pro lidi bez přístřeší a lidi v těžké životní situaci, můžete zaslat svou finanční pomoc také přímo na náš sbírkový účet:

1061013598/5500

Jak se s Vaším finančním příspěvkem nakládá, můžete sledovat na www.novyprostor.cz/casopis v rubrice JAK POMOCI.

Také touto cestou se můžete stát členy Klubu přátel Nového Prostoru. Pokud se rozhodnete přispět tímto způsobem, nezapomeňte vyplnit dotazník pro dárce, který je umístěn na našich stránkách www.novyprostor.cz/casopis v rubrice Jak pomoci. Pokud se nebudete chtít stát členy Klubu přátel Nového Prostoru, přesto bychom vás rádi poprosili o vyplnění dotazníku, alespoň Vaší kontaktní nebo e-mailové adresy, abychom vás mohli alespoň zařadit do slosování o drobné dárky a posílat vám alespoň jednou za rok informace o tom, jak bylo s vašimi penězi naloženo.

29


Victoria Street Newz, Canada, April 6, 2009

Zoe Blunt

VANCOUVER ISLAND HIPPIES: TOP SECURITY THREAT FOR 2010? MOST PEOPLE EXPERIENCE THE UPS, DOWNS AND MOOD SWINGS THAT PERMEATE EVERY DAY LIFE. CHEERFUL ONE DAY AND HAPPILY LEFT ALONE THE NEXT, THESE FEELINGS FLUCTUATE IN THE CONTEXT OF INDIVIDUAL EXPERIENCE. SUFFERERS OF A BORDERLINE PERSONALITY DISORDER (BPD) HOWEVER, DON‘T DO FLEETING MOODS. INSTEAD, MORE COMMON IS AN INTENSE ABYSS OF DEEP EMOTIONS. According to the Canadian Security Intelligence Service, protestors are the number one security threat to the 2010 Games. So maybe that explains why officers with the Integrated Security Unit are running around Victoria trying to convince hippies to spy on each other. But the cops may find that peaceniks and bohemians are too street-smart to play spy games. Vancouver Island long-hairs know better than to give information to police, especially when it’s obvious that no crime has been committed. “I said to the officer, there’s no way I am going to snitch on my friends!” Dark Horse Books store owner Robert Garfat tells me, a little indignantly. The long-time Vancouver Island resident was shocked when he was approached earlier this month by RCMP constable Mike Smook of the Integrated Security Unit. Smook wanted information about Victoria’s No 2010 activists. But it’s not snitching, according to Smook – the police just want to use his eyes and ears. Garfat was troubled by the encounter and unsure if he should tell others, but then made up his mind that people should know what the police are up to. “My feeling is that we should say something because if they’re going out into the community trying to intimidate people and to try and coopt people into becoming informants, that’s like Big Brother,” he says. A second local activist – who asked not to be named – says the police have come to his door asking to speak to all the residents, as well as taking pictures of everyone who came and went. “None of those questioned had any arrests or previous charges,” the young man says. “The cops friggin’ bothered us for no good reason other than owning literature that’s in opposition to the Olympics.” Others in the community have similar stories. According to several people who contacted us privately this week, the RCMP has succeeded

30

Slovníček Snitch – donášet, frňák v britské angl. Indignantly – rozhořčeně Gathering – shromažďování Clumsy – neohrabaný sowing – setí

in recruiting at least one informant – a child of 15. She has been cooperating with police for months, they said. Leaving aside questions of whether this is legal or ethical, the tactic is troubling. If Victoria social justice advocates are so dangerous, isn’t it risky to send a child to spy on them? And if they’re not dangerous, why spy on them at all? We should all be aware that the police are not gathering information so they can hand out commendations for being great social-justice activists and good citizens. They are gathering information that will potentially put people in jail — preemptively — to prevent them from getting a message to the world about the social conditions here. Why are so many people homeless? Why are so many people in poverty? Why is there a lack of decent housing across B.C. on the reserves? Why are we still destroying old-growth forests for sports events? These are the questions we want to get out to the world, and we believe the police are trying to stop this from happening.

Conducting surveillance and recruiting informants in the absence of any crime violates the Charter, in my opinion. Domestic spying without a clear law enforcement objective does not help national security – it just intimidates citizens who have done nothing wrong (besides criticizing the government). Fishing expeditions are not legal. Prior restraint on free speech is not legal. Warrantless wiretaps are not legal either, or at least they weren’t the last time I checked. In fact, we have the right to associate with whoever we want, even with people who criticize the Olympics or take governments to task for ignoring poverty, homelessness and the ongoing effects of racism in our society. Police statements in the media about ‘consulting with activists’ are nonsense. Their clumsy and heavy-handed attempts to meet privately with individuals are causing controversy, intimidating activists and sowing distrust in the community. There are serious concerns that the police may resort to coercion and bribes to try and force people to inform on their friends. The BC Civil Liberties Association tried to meet with the ISU for an exchange of views and advice, but backed out on finding it was an exercise in frustration. “It hasn’t been easy when dealing with the authorities,” said Michael Byers, UBC professor and BCCLA member. “With respect, we have pretty much hit a brick wall.” “In my view, the ISU ... has lost sight of those human rights principles and have focused excessively on the search for ‘perfect security.’” Alissa Westergard-Thorpe, a member of the Olympic Resistance Network (ORN) in Vancouver, was approached by police last month. She says, “The ORN is not interested in talking with police about the conditions under which we exercise our rights to assembly and expression. They can read the Charter of Rights and Freedoms.” And if the RCMP can’t be bothered to read the Charter, maybe we should read it to them, real slow, so that they understand.

TIRÁŽ

KODEX PRODEJCE Časopis Nový Prostor vychází od prosince roku 1999. Občanské sdružení Nový Prostor je nezisková organizace, která pomáhá lidem bez přístřeší v krizové životní situaci. Pomocí pouličního prodeje čtrnáctideníku nabízí lidem v tísni možnost získat základní prostředky. Redakce uvítá jakékoliv Vaše příspěvky a připomínky. Nevyžádané rukopisy a fotografie nevracíme, prosíme, neposílejte originály. Publikujeme pouze původní práce, publikované textové zprávy jsou bez korektur.

Adresa redakce: Nový Prostor, Řeznická 14, Praha – Nové Město, 128 00, tel.: 222 233 309, e-mail: [email protected], koncept: Robert Sztarovics, výkonná ředitelka: Dagmar Kocmánková, tel. 608 150 553, šéfredaktor: Alexandr Budka, redakce: Martina Křížková, Tomáš Havlín, Zuzana Brodilová, grafik: Štěpán Bartošek, grafický koncept: www.lab-ad.cz, inzerce a marketing: [email protected], 220 199 303 Adresy distribucí: Praha – Řeznická 14, Praha 1 – Nové město, tel.: 222 233 309, Dagmar Kocmánková (ředitelka) tel.: 608 150 553 ([email protected]), Alena Vosáhlová ([email protected]) tel.:608 259 039, Brno – Pekařská 18, 602 00, Gabriela Hrozinová, tel.: 776 782 468, 545 217 297 ([email protected]), Hradec Králové – Azylový dům Matky Terezy, U Mostku 472/5, 503 41, Petr Macl, tel.: 777 299 525 ([email protected]), Ostrava – Azylový dům pro muže – budova „B“, Lidická 54, Ostrava – Vítkovice, 700 30, Petr Jícha, tel.: 776 020 914 ([email protected]), Plzeň – Diecézní Charita, Krizová služba, Cukrovarská 16, 301 00, Jan Jung, tel.: 777 786 642 ([email protected]), Olomouc – Charita Olomouc, Marek Grunt, tel.: +420728188184, ([email protected]), Pardubice – SKP centrum Portus, Milena Dostálová, tel.: +420464629249 ([email protected]), Uh. Hradiště – AD. Sv. Vincence, Na Hradbách 700, Staré Město, 686 03, tel.: 572 542 988, České Budějovice – Charita ČB, AD pro muže, Riegrova 32, Václav Kučera, tel.: 387 315 388 Představenstvo o. s. Nový Prostor: Robert Sztarovics, Dagmar Kocmánková Občanské sdružení Nový Prostor je členem International Network of Streetpapers a projektu No Borders. Registrace: MKČR 8342, ISSN 1213-1911 Tisk: Europrint a. s.

NÁZORY AUTORŮ NEMUSÍ VYJADŘOVAT STANOVISKO REDAKCE. MINISTERSTVO PRÁCE a sociálních věcí ČR

Středisko kresťanské pomoci Pardubice

PRODEJCE NOVÉHO PROSTORU NESMÍ: 1. Prodávat mimo místo jemu přidělené a uvedené na jeho průkazu. 2. Být po dobu prodeje pod vlivem alkoholu nebo jiných drog. 3. Používat vulgárních výrazů, nadávek, rasistických, sexistických či jinak společensky nepřípustných obratů ve styku s veřejností, ostatními prodejci nebo pracovníky výdejny. 4. Obtěžovat při prodeji kolemjdoucí a zdržovat je proti jejich vůli nebo zdržovat dopravu. 5. Žebrat nebo jiným nepovoleným způsobem požadovat od lidí peníze, pokud má na sobě viditelně průkaz prodejce. 6. Slovně či fyzicky napadat jiného prodejce časopisu a nutit ho, aby opustil své prodejní místo. 7. Prodávat časopis na cizím soukromém pozemku či prostoru. 8. Páchat kriminální činnost nebo takovéto činnosti napomáhat, zvláště je-li viditelně označen průkazem prodejce časopisu Nový Prostor nebo má-li s sebou časopisy. 9. Prodávat časopisy neregistrovaným, neoznačeným nebo vyloučeným prodejcům. 10. Nesprávně vracet zpět z částky přijaté od kupujícího. 11. Požadovat od kupujícího víc, než je oficiální cena časopisu. 12. Prodávat jiné zboží než časopisy. 13. Prodávat bez průkazu, který je opatřen jeho registračním číslem a fotografií a který musí nosit na viditelném místě. 14. Poškozovat dobré jméno časopisu a společnosti Nový Prostor.

Prodejcem Nového Prostoru se může stát každý, kdo písemně potvrdí, že je starší 16 let, je v sociální nouzi a zaváže se dodržovat Kodex prodejce. Tento kodex je stejný ve všech časopisech sdružených v INSP – mezinárodní organizaci zastřešující pouliční časopisy z celého světa. Stížnosti na prodejce v Praze prosíme telefonujte na 608 259 039, Alena Vosáhlová V Brně na 776 782 468, Gábina Hrozinová

Sbírkový účet je od 21. 3. 2008 obnoven.

Číslo účtu: 1061013598/5500

POLOVINA PRO PRODEJCE. Reportáž: Téma:

Recommend Documents