PoKRAKOWINY twoja porcja wyczerpujĄcych informacji
Milí čtenáři, v rukou právě držíte jedinečné číslo časopisu PoKrakowiny. Jak jistě víte, minulý týden se padesátka mladých našeho děkanátu v pořádku vrátila ze setkání se Svatým otcem Františkem, které se konalo v polském Krakově. Chtěli bychom se tímto způsobem s vámi podělit o naše dojmy a zážitky, protože jak nám připomněli pracovníci Arcidiecézního centra mládeže – sdílená radost je dvojnásobná radost a sdílená bolest poloviční bolest. Přijměte tento plátek jako poděkování za vaše modlitby, které nás na setkání provázely, i finanční podporu, kterou jste nám mnozí prostřednictvím celonárodní sbírky či jako rodiče nebo prarodiče poskytli. A na co se na následujících stranách můžete těšit? Prozradíme vám, jak jsme prožili týden na předprogramu v Opoli a jak krásně se o nás naši hostitelé starali. Dozvíte se, jak obohacující ale také náročné pro nás bylo setkání s papežem Františkem, jak se nám dařilo vyrovnat se s milionovými davy, ale třeba také jaké to je stát se členem přípravného týmu nebo co dobrého jsme měli k snědku. Příjemné počtení vám za všechny účastníky setkání přeje Monika
Cást Úcastníku kyjovského dekanátu
MEETING IS THE MOST IMPORTANT Ve dnech 20. – 25. 7. jsem spolu s dalšími 25 mladými poutníky z kyjovského děkanátu prožíval předprogram světových dnů mládeže v Opoli a právě oficiálním heslem opolského předprogramu - SETKÁNÍ JE NEJDŮLEŽITĚJŠÍ - se tyto dny řídily. Předprogram se atmosférou, duchovním nabitím a radostí ze setkávání s věřícími vrstevníky vyrovná i vrcholům SDM, a tak měli i letos, před setkáním v Krakově, mladí poutníci možnost strávit několik dní ve farnostech po celém Polsku. Ve středu 20. 7. po slavení mše svaté v olomoucké katedrále vyrazilo 14 autobusů do opolské diecéze. Náš autobus obsazený kyjovským, vyškovským a prostějovským děkanátem po příjemně ubíhající tříhodinové cestě a krátké neplánované poznávací/bloudící projížďce Opolí dorazil ke kostelu sv. Hyacinta. Tam na nás již čekali mladí věřící a kněží této farnosti, aby nás přivítali. Po krátkém postávání u autobusu jsme se „hrdinně“ odhodlali a šli se pozdravit s místními, kteří nás pozvali do svých domů a po následujících 5 dní se o nás starali jako o vlastní. Večer jsme zahájili mší svatou a poté jsme se na faře seznamovali s místními mladými a jejich představou o trávení volného času. Jak se za chvíli ukázalo, společné hry a tančení nebo spíše souhrnně blbnutí byl ideální recept na překonání počátečního ostychu. Tím se naplnil první den, den setkání. Ve čtvrtek ráno jsme vyrazili do centra Opole, kde pro nás a dalších asi 500 poutníků z celého světa byla přichystána celodenní městská hra, při které jsme poznávali památky a další zajímavá místa tohoto historického města. Za každé navštívené místo a splněné úkoly jsme získávali body (punkty) a tým, který jich získal nejvíc, obdržel dar od starosty města. I přes zisk 45 punktů z 25 možných jsme nedokázali vyhrát a na podium si pro cenu přišli Libanonci. Po krátkém a na náš vkus až moc výživném vystoupení brazilských poutníků a požehnání od místního pana biskupa jsme vyrazili zpět do naší farnosti, kde jsme povečeřeli, slavili mši svatou a večer na farní zahradě pro změnu hráli hry a tancovali. Pátek se nesl ve znamení milosrdenství. Hned po snídani jsme vyrazili do nedalekého domova důchodců, kde pro nás měli nachystaný pěkný několikahodinový program. Postupně jsme se vystřídali na třech stanovištích, kde se cvičilo, zpívalo a šilo. Dokonce ani při šití jsme se nenudili, což dokládá fakt, že jeden z přítomných kněží se rozhodl přehrát si s ušitými panenkami oblíbenou evangelní scénu, když po zanotování: „Jak se to stane, vždyť muže nepoznávám“ si sám odpověděl: „Neptej se a sháněj sunar…“ V odpoledních hodinách jsme měli volno a tak ho většina z nás využila k regeneraci po náročném ranním programu. Večer jsme prožili mši svatou a krásnou adoraci s modlitbou chval a korunky božího milosrdenství. Den společenství aneb den skupinové turistiky. V sobotu jsme vyrazili na poutní místo Hora sv. Anny. Putovalo tam přibližně 15 tisíc mladých, kteří přicestovali do opolské diecéze. Na pouť jsme vyrazili vlakem a posledních 7 km jsme šli pěšky. Průvod zcela opanovali Brazilci, z jejichž megafonů měla polovina poutníků dočasnou ztrátu sluchu. Večer jsme se vrátili do Opole, kde proběhl koncert křesťanských kapel a adorace. Neděle byla dnem rodiny. Trávili jsme ji celou s rodinami, u kterých jsme byli ubytováni. Například s naší rodinou jsme po ranní mši svaté vyrazili do místní zoo. Po obědě, na který dorazila i babička, jsme společně odjeli do restaurace s venkovním posezením a tanečním parketem. Tam jsme strávili krásný podvečer s našimi novými i starými kamarády z našeho autobusu a z místní farnosti. Během celého tohoto pozdního odpoledne nám k tanci a poslechu hrálo nikoliv duo ale hned „trio yamaha“. Pondělní ráno probíhalo již poněkud hekticky. Po mši svaté a rozloučení v kostele jsme se odešli sbalit a rozloučit s našimi adoptivními rodinami. Po celý týden se o nás krásně starali a ne všichni se dokázali ubránit dojetí. Pak nám nezbývalo už nic jiného než vyrazit na opolské nádraží. S hlavou plnou krásných vzpomínek jsme nastoupili do vlaku a vyrazili do Krakova, kde na nás čekalo plno dalších zážitků a hezkých chvil. Pavel (22), Žarošice
Dekujeme za prijetí! Na několika setkáních ohledně SDM v Krakově během roku nám o. Pavel neustále zdůrazňoval, jak jsou Poláci pohostinní, ale co naplat, pravdivost vyřčených slov člověk nejlépe pocítí až na vlastní kůži. Ve středu 20. července jsme v Olomouci zahájili setkání společnou mší svatou a následně vyrazila celá olomoucká arcidiecéze, včetně nás, do polské Opole, kde se měl konat náš předprogram. Na místo jsme dorazili asi s hodinovým zpožděním, přesto tam na nás čekal dav rodin s vlaječkami a cílovou páskou, aby nás přivítal. Když jsme je z autobusu spatřili, pocítili jsme respekt, strach i očekávání. Tihle všichni na nás čekají jako na nějaké superhvězdy, zasloužíme si to vůbec? Překonali jsme chuť otočit se na místě a raději utéct (zvláštní, co člověk všechno prožívá) a vydali jsme se našim novým rodinám vstříc. Po přivítání otce Kryštofa (,,kšonce Křištofa“) jsme byli rozděleni a já se dostala i se svou sestrou do rodiny Stypkových. Přišli nás přivítat maminka, tatínek a pětiletá dcera Magda, což jak jsme později zjistily, byl opravdu jen předvoj celé rodiny. Doma na nás totiž čekalo ještě pět Magdiných bratrů.
V této velké a krásné rodině jsme společně prožili pět dní, během kterých obě strany pocítily, že jsou pro sebe navzájem požehnáním a také projevem Božího milosrdenství. Maminka Malgorzata ke svým šesti dětem s grácií profesionála připojila i mě se sestrou, a tak jsme si po celou dobu mohly užívat pocitu bytí ve velké rodině a přesto nebýt navíc. Naše přítomnost v domě rozhodně nebyla jen procházkou v růžovém sadě. Obětovali pohodlí svých postelí a šli spát na gauč, abychom já a sestra mohly být spolu v pokoji. Každý den pro nás byla nachystaná perfektní snídaně i svačina spojená s milými slovy a jakmile jsme večer přišly utahané z programu domů, spolu s druhou večeří na nás také čekaly otázky, jak jsme se měly. Pan a paní Stypkovi stáli o naše vyprávění, zajímalo je, jak se žije v Česku věřícím i nevěřícím a oni nám zase na oplátku pomohli vytvořit ucelený obraz o životě v Polsku. Čas, který jsme pro sebe měli, se zdál příliš krátký na to, abychom si pověděli vše, co jsme chtěli. Když to shrnu, po dobu, kterou jsme u nich strávily, jsme se cítily doma. Nepíši jako doma, ale doma, protože jsme se staly opravdovými členy rodiny. Byly jsme přizvány ke společné modlitbě a co vám budu povídat, když se spolu modlí 10 členů rodiny, je to už počet hodný pěkného společenství. Pro mě se stal pobyt v této rodině životním zážitkem, protože jsem na vlastní kůži zažila, že velká rodina znamená požehnání. Velká rodina, kterou tvoří milující a obětaví rodiče a jejich děti, je živým znamením Boha a jeho milosrdenství. V den odjezdu vezl pan Stypka na sraz pouze mě, protože sestra na hlavní program v Krakově ze zdravotních důvodů nejela. Celý předchozí večer jsme si až do noci povídali o našich životech a také o víře v Boha, a tak jsem opravdu cítila běhat mráz po zádech, když mi v autě lámanou angličtinou řekl: Nejlepší dar, jaký jsem mohl od Boha dostat, je má žena. Eliška (19), Kyjov
St r í p k y z S D M
O několik zapeklitých situací se nám postarali sami organizátoři setkání. Tak se stalo, že jsme v balíčku poutníka nedostali mapy městské hromadné dopravy. Když jsme se v malé skupině děvčat rozhodly vydat na opačnou stranu Krakova na modlitbu Taizé, cestovaly jsme půl druhé hodiny se dvěma přestupy a kvůli nehodě na trase ušly řádný kus cesty po svých. Po skončení modlitby jsme zjistily, že od místa konání jezdí přímý autobus až k našemu ubytování. Zpáteční cestu přes celé město jsme zvládly přibližně za půl hodinky. Monika (24), Vracov
To si tak spíte ve spacáku pod širákem po noční vigílii, kousek od Toi Toi (mobilní toalety, pozn. red.) a říkáte si, jak je super, že to máte na „záchod“ takový kousek. Vzbudím se, kouknu na čas – 4:44, chce se mi čůrat a to dost, ale vylézt ze spacáku by znamenalo jistý risk toho, že se proberu a už neusnu, takže jsem zvolila variantu otočit se na druhý bok a ještě to zaspat. Další probuzení je v 7:00. Hlavou mi proletí, že teď na ten záchod už fakt musím, otevřu oči a …. Fronta na Toi Toi je přes celý sektor, odhadem 0,5 km a to fakt nechcete. Rada zní: Když máš možnost jít na Toi Toi, neváhej a běž. Hanka (24), Vracov
S
Součástí setkání v Krakově byl festival mládeže. Na několika místech Krakova byla postavena podia a střídaly se tam hudební skupiny a divadla ze všech koutů světa. Jeden večer jsme se rozhodli podpořit vystoupení slovenského divadla. Velkým lákadlem pro nás byl jazyk blízký našemu. Všechno však neprobíhalo tak hladce, jak jsme čekali. Během cesty jsme se několikrát ztratili a najít správné číslo autobusu pro nás byla bojovka. Cíl jsme naštěstí na poslední chvíli objevili. Odměnou pro nás bylo sice němé, ale vynikající divadelně-taneční vystoupení Slováků. I přes mírný déšť jsme si představení užili. Na konci jsme dostali požehnání od slovenského kněze a fičeli jsme rychle do místa ubytování, kde jsme měli nařízený příchod do půlnoci. To se nám kvůli přeplněným trolejbusům nepodařilo, tak jsme dostali „za uši“ a byli jsme zapsáni na listinu hříšníků. Kristýna (27), Mistřín
S
Vracíme se z náročné celodenní pouti z Hory sv. Anny. Sluníčko celý den svítí a teploty sahají do vysokých čísel. Při pomyšlení na to, že se máme ještě pařit na festivalu mladých, se nám hrůzou podlamují kolena. Po příchodu na travnatou plochu o velikosti asi jako 20 fotbalových hřišť je nám ještě hůře. Naštěstí jsme našli pár stromů, rozdělali pod nimi deku a uvelebili se. Po chvíli zazněla otázka, co budeme vlastně dělat. Klárka odpověď moc dobře znala. Začala hrabat ve svém batůžku a ejhle co vytáhla. UNO! (karetní hra, pozn. red.) A tak jsme celý hudební festival proseděli pod stromy a hráli karty. A bylo nám moc dobře. Veronika (18), Vracov Jednou se nás v rodině zeptali, jestli si dáme kolacja (vyslovovali kolače) a my že jo, ochutnáme maličký kousek, ať neurazíme – byli jsme ještě přecpaní z večeře ve farnosti. Ve chvíli, kdy jsme souhlasili, jsme začali přemýšlet, co že to vlastně dostaneme. Jak jsme zjistili, když naši hostitelé začali ve velkém nosit na stůl, kolacja polsky znamená večeře. Kateřina (17), Kyjov Na poslední chvíli spěcháme do českého národního centra na křížovou cestu. Už měly jet tři šaliny a pořád nic. Zjišťujeme, že doprava zkolabovala – papež se vrací z Blonie. Rozhodneme se jit pěšky. Když vcházíme do českého centra, začíná 1. zastavení. Pan nás provázel a přivedl nás do cíle v pravý čas. Anežka (20), Kostelec
To si tak přijedete do Krakova z předprogramu, kde jste byli ubytovaní v rodinách po dvojicích, měli jste se jako v bavlnce a máte se jít ubytovat do nových rodin. Paní domácí si prý vezme domů šest děvčat, tak nahodíme krosny a jdeme k domu pěšky, je to kousek. Zřejmě má velký dům, říkáme si, trochu však znejistíme, když poslední dvě minuty cesty procházíme sídlištěm a nikde žádný rodinný dům. Vycházíme s paní do prvního patra a co vidíme? Chodbička, před námi kuchyně, nalevo obývák, vpravo koupelna, tak nějak stále doufáme, že je ještě někde skrytý pokojík či dva, ale opak je pravdou. Paní se odstěhovala do kuchyně a obývák se na celý týden změnil v místnost plnou zavazadel, oblečení, bot, karimatek a spacáků, že nebylo ani kam šlápnout. Ubytování bylo úžasné a paní se o nás starala jako o vlastní. P.S. Pro ty, kterým by se zdálo moc ubytovat šest lidí, v jiné rodině bylo poutníků ubytováno patnáct. Martina (27), Vracov
S
Nejsilnějším okamžikem na celém setkání pro nás bylo neoficiální přivítání Svatého otce. Ten den jsme se rozhodli, že hned po mši pojedeme na hrad Wawel. Natěšení jsme vysedli ze šaliny, zapnuli si GPS a šli jsme. Jaké pro nás bylo překvapení, když byl celý hrad obehnaný zátarasy. Chtěli jsme se jít zeptat, co se děje, ale už z dálky jsme viděli, jak nějaký policista mává rukama ve sna-
ze vysvětlit, že dneska se na hrad nikdo nedostane, jedině až „tomorrow“ (anglicky zítra, pozn. red.). Jak jsme se vraceli, začali se kolem zátaras shromažďovat lidé a to už nám došlo, že má přece přijet Svatý otec. Po dvou hodinách jsme se dočkali! Jedna paní nás pustila do první řady, takže jsme viděli papeže Františka na vzdálenost 4 metrů. Mávali jsme, křičeli a klepala se nám kolena. Někteří lidé kolem nás brečeli a natahovali ruce. Když jsme se vraceli, ani jeden nemluvil, byli jsme dojatí. Martina (17) a Jakub (20), Vacenovice
Krízová cesta s papezem Frantiskem
Vezmi svuj kríz a následuj me
Všechna světová setkání mládeže s papežem mají už nějaký čas ustálené hlavní programy. Jsou jimi čtvrteční přivítání papeže s mladými, páteční křížová cesta, sobotní vigílie a nedělní mše svatá. Když jsme se v Krakově rozhodovali, čeho všeho se zúčastníme, sobota s nedělí byly jasné a k tomu jsme se rozhodli vidět ještě křížovou cestu. Do parku Blonia, kde se křížová cesta odehrávala, jsme vyrazili v malé skupince pěti lidí. Po cestě v tramvaji nás zastavila Míša z královehradecké diecéze s tím, že se ztratila po cestě do Blonie. Tak jsme jí řekli, že se k nám klidně může přidat a hned nás bylo šest. V tomto počtu jsme se procpali všemi tlačenicemi až k sektorům. Základnu jsme si udělali v sektoru, ze kterého bylo krásně vidět na přenosovou obrazovku a v dálce jsme viděli i pódium s papežem. Každé zastavení křížové cesty mělo stejný sled. Provázelo jej scénické znázornění dané události z pašijí, zamyšlení nad úryvkem z evangelia, přiblížení jednoho skutku tělesného a duchovního milosrdenství a také představení jedné z polských organizací pomáhajících potřebným. Zvláště scénická znázornění na nás udělala dojem. Např. Ježíšův první pád znázorňovali tři muži pomocí silové akrobacie. Dva akrobati se otočili zády k sobě, roztáhli ruce a tím vytvořili kříž. Třetí muž si tento kříž vzal na ramena, vzbudil dojem chůze a následně klesl na kolena stále s živým křížem na ramenou. Scéna to byla opravdu působivá. Ježíšovo vysvlečení ze šatů zase symbolizoval muž, který byl jeřábem vytažen do výšky několika desítek metrů a tam ze sebe pomalými krouživými pohyby rozmotával dlouhé plátno, které pak vlálo ve větru. Celá křížová cesta byla zakončena slovy papeže Františka, z nichž několik myšlenek bych vám teď ráda přetlumočila. František uvažoval nad otázkou, kterou si klade řada svědků zla ve světě - kde je v tuto chvíli Bůh? Podle Františka je především v těch, kteří jsou oběťmi zlého chování a vyzývají ke skutkům tělesného i duchovního milosrdenství. „Na zlo, utrpení a hřích může Ježíšův učedník odpovědět jedině sebedarováním. Pokud někdo, kdo se nazývá křesťanem, nežije, aby sloužil, pak neslouží životu a svým životem zapírá Ježíše Krista,“ řekl František a účastníkům Světového setkání mládeže vzkázal: „Lidstvo dnes potřebuje muže a ženy - a zejména mladé, jako jste vy - kteří nechtějí žít svůj život polovičatě, nýbrž mladé lidi, kteří jsou připraveni vydat svůj život v nezištné službě nejchudším a nejslabším bratřím, v následování Krista, který sám sebe daroval pro naši spásu.“ Eliška (19), Kyjov
Velmi silně jsem při příchodu na křížovou cestu s papežem prožívala projití pod bezpečnostní věží, na níž odstřelovači s dalekohledy pátrali po náznacích ohrožení. Naplno jsem si uvědomila riziko, které se s akcí takového rozměru pojí, a padla mě obyčejná lidská bázeň. Zatoužila po tom, aby program co nejdříve skončil, a já se mohla vrátit zpět do bezpečí českého centra. Z úzkostných myšlenek mě vytrhl až příjezd Svatého otce a melodie hymnu Svatého roku milosrdenství. Umělecká ztvárnění jednotlivých zastavení mi pomohla odpoutat se od „tady a teď“ a přenést se ve svých myšlenkách na Kalvárii. Viděla jsem Krista rozdrceného pod tíhou dvou lidských těl. Jestliže tíha dvou těl srazila Ježíše k zemi, jakou tíhou a bolestí musela být vina celého lidstva? Ježíš na své křížové cestě stojí sám, stejně tak jako já pod bezpečnostní věží. Ano, i Jeho přepadla hrůza a úzkost (Mk 14, 33). On však zbaběle neutíká, jde a dává sám sebe za každého z nás. Krátká videoprojekce u každého zastavení mi umožnila pohlédnout do tváří trpících, kteří jsou stejně jako Kristus na své křížové cestě zbídačení a opuštění. I dnes kolem nás prochází Ježíš v tom nejzbídačenějším a nejopuštěnějším člověku. A právě díky křížové cestě v parku Blonia jsem dokázala lépe prohlédnout Ježíšova slova: „Zapři sám sebe, vezmi svůj kříž a následuj mě“ (Mk 8, 34). Jako by přímo každému z nás říkal: Vezmi nejen svůj kříž, ale i můj kříž, kříž druhého člověka. Během rozjímání nad čtrnácti zastaveními mě zaplavila vlna pokoje. Už jsem se nebála možných rizik, netoužila jsem se schovávat v domnělém bezpečí. Odpověděla jsem na volání a jako dar dostala občerstvení a novou sílu. Slunce se schovalo do mraků, když bezvládné tělo Krista bylo sňato z kříže a položeno na Mariin klín. Znovu zalilo svou září park Blonia až ve chvíli, kdy papež František nám poutníkům zopakoval, že bez milosrdenství člověk nezmůže nic, a kdy jsem si v tichu svého srdce odpověděla na otázku: „Jaká chci být, až se vrátím domů?“ Monika (24), Vracov
Den jako kterýkoliv jiný aneb Krakov pohledem graficky 11 dní, 50 hodin spánku, móc čtverečků čokolády, 12 členů týmu, 7 vydání, 57 selfíček. Tak přesně tohle je recept na Krakowiny, české noviny pro SDM v Krakově. Do tiskového týmu jsem dostala takovým menším zázrakem. Napřed jsem byla za takovou příležitost ráda, hned vzápětí mě ale nadšení přešlo, asi jsem tušila, co mě čeká, a tak jsem se do Krakova vůbec netěšila. 7:15 - Porada redakce Tak tam jsem nikdy nebyla, jen jsem slyšela, že tam někdo někdy možná byl. Myslím, že šéfová o tom mluvila. 9:00 - Příjezd novin I když se noviny připravovaly v centru v Mogile, překvapivě pak vytištěné přijely z druhého konce Krakova. V plánu taky bylo, že přijdou dobrovolníci, kteří nám pomůžou poskládat a následně prodat noviny. A plány jsou na co? Aby to tak nikdy nebylo, a v pěti lidech se mohlo skládat 1000 výtisků Krakowin... 10:00 - Velký příchod Všichni, kdo zůstali v redakci, už očekávají, kdy uslyší pomalý šouravý krok grafičky se vzhledem dvoudenní mrtvoly. A navíc trpící alergií. Ano, té grafičky, která ani koutkem oka nezahlédla koupelnu, protože v tu dobu, kdy vstává, se zrovna uklízí sprchy. Redakce už se taky připravuje, až grafička znovu (asi postopadesátéosmé) zakopne o neexistující schod. Takže to není příchod, ale vpád. Ano, mluvím o sobě. 12:00 - Poledne - začátek dne Většina redaktorů a fotografů už dávno běhá po terénu a Snaží se sbírat informace a zážitky. Grafička konečně navštívila koupelnu a otec Petr jde všem obětavě pro oběd. 12:00 - 18:00 - Odpoledne Každého, koho potkáte z redakce, vypadá, jako by byl v posledním tažení, nebo měl těsně před uzávěrkou. Větší pravdou je, že děláme, jako že něco děláme. Konečně se můžu jít podívat mezi lidi, najít svůj děkanát a strávit s nima pár krátkých chvilek. Za moment už se ale vracím zpět, protože mi kamarádi z Centra či Režie vymyslí další úžasný grafický úkol, u kterého nevím, jestli se mám smát nebo brečet. Ale co bych pro Vašíkův úsměv neudělala... 19:00 - Nemáme rádi lidi Když už si po páté cestě pro kofolu nebo jinou velice důležitou věc konečně sedám k počítači se smutným obličejem, otočí se na mě šéfová s dotazem: ,,Co ti je…? Jo, ahá. Tebe mrzí, že nejsi mezi lidma. Ty jsi vlastně ta poslední, která má lidi ještě ráda. Neboj, to tě přejde...“ Po pár dnech už to tak skutečně je a přejde mě to. Teda aspoň v Campusu mě to přejde. Hodně.
20:00 - Už to začíná Redaktoři se vrací zpět do kláštera, fotografové spouštějí počítače, grafička už má první stranu a z té poslední aspoň počasí. Otec Petr nám znovu obětavě přináší večeři. 21:00 - Maraton pokračuje Články se píší, fotky se upravují, šéfové o. Petr a Monča to kontrolují, dofocují se některé fotky do stálých rubrik a grafička už konečně něco dělá, protože už teď vidí, že nestíhá. 24:00 - Jde do tuhého Část redakce odchází spát, ale než se tak stane, dá si ještě pěknou rozcvičku v podobě přelízání brány a 15-timinutové procházky. Grafička sází jak pominutá a všichni okolo se dobře baví. 2:00 - To je ten čas Druhá hodina odbila a lampa ještě svítila… Tedy ten pravý čas na domýšlení některých rubrik. Zbytek redakce (ten lepší zbytek ;) se pokouší dotvořit text ke ,,vtipným” rubrikám, protože se nám zdá, že takhle nad ránem nám to jde přece nejlíp. Přesto by nás zajímalo, jestli to přijde vtipné v tuto ranní hodinu jenom nám nebo i lidem za denního světla. Meleme ale přitom už z posledního a při vymýšlení hastagů nám tečou slzy od smíchu. Hýkame jak oslové. 3:15 - Už to začíná blednout Síly ubývají, trpělivost taky a spánek se hlásí o slovo. Poslední tečka. Jdeme tisknout a opravovat chyby. Odešleme noviny do tisku, vypneme počítače. Jupí, další díl Krakowin je na světě. Sice jsme (už zase) neměli všichni daleko od zhroucení a párkrát se nám ,,podařilo” ve vypjatých situacích být na sebe i škaredí, vždy jsme ale nakonec stáli při sobě a vznikla z nás dobrá parta. Parta, na kterou nezapomenu, se kterou jsem si to nejvíc užila a budu se na ni těšit do Olomouce. Mary (20), Svatobořice-Mistřín
CO MNE OSLOVILO Z KATECHEZÍ V cESKÉM NÁRODNÍM CENTRU Ráda bych se podělila o pár myšlenek z katechezí, které mne v českém národním centru zaujaly a stojí za to se nad mnohými z nich zamyslet. Každý z katechetů měl připraveno své vlastní téma, přitom se jejich myšlenky spojovaly v jedno velké téma Božího milosrdenství. Jak být milosrdným, o těchto slovech mluvil brněnský biskup Vojtěch Cikrle. Mluvil o životě, který se neustále zrychluje, o světě, který se rozpadá na několik malých uzavřených světů, které mezi sebou staví zdi. Máme sebrat odvahu k tomu, abychom se nabídli jako nástroj a překročili hranice oddělující tyto uzavřené světy. Dnešní doba je hladová po tom, co nazýváme milosrdenství. Máme tedy prosit o dar postoje milosrdenství, ve kterém porosteme v naplňování svého lidství a k radosti našeho Pána a lidí kolem nás. Druhým kazatelem byl Mons. Pavel Posád, pomocný biskup českobudějovický, který kázal na téma Učiň mě, Pane, nástrojem milosrdenství. Vyzýval nás k tomu, abychom šli a jednali stejně jako Ježíš, který je jako ten milosrdný samaritán, který se k nám sklání se svým odpuštěním, milosrdenstvím a láskou. Máme být okolním lidem příkladem a chtít po nich, aby jednali podobně, jako jednáme my. Možná že si říkáš, že tvé chování ale není tím nejlepším příkladem. Zkoumej proto, nakolik jednáš, smýšlíš a mluvíš jako Ježíš. Napodobuj Ježíše ty sám, abys mohl být příkladem pro ostatní. Bojíš se, že takové chování by mohlo být pýchou? Pak věz, že Pán Ježíš ti připraví mnoho situací, kdy tě upevní v pokoře. Každý člověk, kterého potkáváme, potřebuje lásku. Matka Tereza mluví o tom, že ti chudáci nechtějí jenom chleba, jenom ubytování, oni v podstatě touží po lásce. Lásky nebude nikdy dost na tomto světě a to bychom si měli uvědomovat a prosit Pána, aby nás učinil nástrojem svého milosrdenství, své lásky. Pokud to budeme dělat den po dni, krok za krokem, okamžik za okamžikem, tak budeme nejen šťastni v nebi, ale budeme mít nebe i tady na zemi. Přispívejte k tomu, neboť: Ten, kdo dává, bude mu dáno. Ten, kdo odpouští, bude mu odpuštěno. Ten, kdo umírá, vstává k novému životu. Ráda bych tento článek zakončila slovy olomouckého arcibiskupa Jana Graubnera, který ve své katechezi mluvil o milosti Božího odpuštění. Pokud se nám vrací některý z našich hříchů i přesto, že jsme ho odevzdali Pánu, máme myslet na to, že Bůh je tak úžasný, že i „toto“ nám odpustil. Otec Graubner nás vybídl, abychom si uvědomili, že Boží milosrdenství je větší, než všechny hříchy světa. Pán nám odpouští i tu největší nepravost. Proto se nebojme jít k Pánu co nejčastěji a vyznat mu naše slabosti a pády, protože on je Ten, který dává vždy novou šanci a nedívá se zpět. Hanka (24), Vracov
S
Ještě před tím, než jsme vyrazili do Krakova, jsme věděli, že se nevyhneme přeplněným tramvajím nebo frontám na toalety. Co jsem ale opravdu nečekala, byly nekonečné fronty na jídlo. Už při prvním výdeji snídaně jsem čekala ve frontě přes půl hodiny. Když jsem se konečně hladová dostala na řadu, snídaně došly. Další dny jsem si raději o 15 minut přivstala a hned jsem byla u jídla jako první. Liduška (20), Milotice
S
Jeden večer v Krakově jsme šli z večeře na ubytování. Pršelo, byla už tma, tak jsem si řekl, že holky radši doprovodím.. Po krátké epizodce při přestupování, kdy část děvčat vyrazila na opačnou stranu, se nám podařilo chytit správnou šalinu. Po vystoupení jsem se tedy ujal vedení a vzpomínal, kudy jsem tam předevčerem šel. Po nalezení dle mého mínění správné ulice jsem byl ubezpečen, že si to určitě nepamatuju dobře, protože v jejich ulici neparkovala žádná auta, zatímco v té mé je jedno auto vedle druhého. Když jsem je přesvědčil, že aspoň za zkoušku to stojí, byly holky během půl minuty v teple. Pavel (22), Žarošice
Grupa Liturgiczna Přesně tak znali všichni přípravný tým Liturgie. Kdybych měl říct, co všechno „liturgie“ dělala, nevešlo by se to určitě ani do celého časopisu, ale pro představu se naši práci během Světových dnů mládeže pokusím přiblížit a ukázat vám setkání z opačné strany. Pokud vezmeme běžný den liturgie, vstávali jsme v 6:30, v 7:15 už jsme byli buď v dřevěném kostele sv. Bartoloměje, klášterní bazilice, nebo v „grupě“ – tak se říkalo naší kanceláři. Den začínal modlitbou, ať už komorní, nebo společnou pro celý přípravný tým, potažmo všechny účastníky setkání, což byl tedy první úkol – tvorba a zpracovávání ranních a večerních modliteb, oslovování lidí a nácvik. Po ranní modlitbě jsme pracovali dle kompetencí, každý člen skupiny na svém. Já jsem měl na starosti sakristii a oslovování lidí pro „práci při mši“ – čtení, nesení obětních darů,…. Pro účastníky jsem zajišťoval hostie (aj bezlepkové), pro kněze a biskupy mešní roucha, liturgické nádobí, texty,… Během toho jsem se taky musel sejít s dobrovolníky při nácviku na mši. Odpoledne jsme pak s režií vymýšleli adorace, modlitbu růžence, korunky,…. Takto to šlo každý den s drobnými výjimkami. Kdybych měl zmínit, co mi setkání dalo, nebo jaké byly moje největší zážitky, bylo by toho hodně. Ale přece jenom je pár věcí, na které nikdy nezapomenu. Už jenom to být v přípravném týmu a v Krakově s ostatními týmy dohromady, pomáhat si, modlit se, poznávat nové lidi, vytvářet nová přátelství, to není málo. Vidět, že to, co jste připravovali, má smysl, že si z toho někdo něco odnáší, ocení to a snaha nepřišla vniveč. Co se týče pracovních zážitků, jeden okamžik byl dosti adrenalinový, když nám začalo těsně přede mší pršet a nám se nepodařilo ubránit úplně všechno, co bylo připravené na mši venku. Tak jsme přišli o 2000 hostií, obětní dary a napršelo nám do misálu . Druhý moment byl naopak veselý, když jsem musel přeskakovat betonovou ohrádku na popud plzeňského biskupa Holuba, který s tím, jako bývalý voják, neměl sebemenší problém . Určitě nelituju toho, že jsem se přihlásil do přípravného týmu, ba dokonce už se těším na další setkání, pro které se do přípravného týmu přihlásím znovu! Zdeněk (19), Milotice
S
Byla středa, něco po půl 10. večer a v českém národním centru se měl za půl hodiny konat animovaný růženec. V tu chvíli jsem byl na ubytování, ze kterého cesta tramvají trvá asi 20 minut. Když jsme přišli i s ostatními na zastávku, zjistili jsme, že tramvaj má jet za 3 minuty. Jenže žádná nepřijela. Další měla jet za 5 minut, ale ani ta nepřijela. Tak se to opakovalo ještě dvakrát. Růženec už měl skoro začít. Někteří to vzdali a vraceli se zpět na ubytování, jiní stále čekali. Já jsem si řekl, že když už jsem tady, tak se tam nějak dostanu. Rozhodl jsem se, že si tam zaběhnu. Byly to asi 2 km. Nakonec jsem se, i když zadýchaný, dostal na modlitbu růžence jen s menším zpožděním. Proto vám radím – běhejte a trénujte. Nikdy nevíte, kdy se vám to bude hodit. Petr (19), Milotice
0,1 %
29 jáhen
0,2 %
28
0,3 %
reholní bratr
Dále se účastní: Více než 20 000 dobrovolníků z celého světa, 844 biskupů a 47 kardinálů, tisíce kněží a řeholníků z 107 zemí.
56 %
6000 Poutníku průměrný věk
20 let
reholní sestra
průměrný
zastoupení
28
42 %
19 věk
0,7 %
1
24 seminarista
0,7 %
20
30 knez
seminarista
p. Macura p. Liska p. Kaska p . H o r ák
muz
4 knez
zena
dcm hradec králové 14 %
dcm brno 24,5 % adcm olomouc 22 %
dcm ceské budejovice 4 %
dcm ostrava-opava 13 % adcm praha 7 %
Spotřeba: 4000 l Kofoly 4000 ks rakviček
dcm plzen 2 % Přání českých organizátorů, aby se na Světovém dni mladých v Krakově sešlo šest tisíc lidí z Česka, se naplnilo. Nejvíce mladých tentokrát přijelo z brněnské diecéze, která skutečně jen o vlásek (o 22 mladých) předstihla arcidiecézi olomouckou. Zajímavostí je, že největší nápor zaznamenal webový registrační systém 30. dubna (442 přihlášek), tedy v poslední den, kdy mladí mohli získat nižší cenu za setkání.
kyjovský dekanát
28
muz
zena
CR
dcm litomerice 3 %
18
OSTATNÍ 10,5 % 20. - 28.7. se na hlavních wc (v ambitu) spotřebovalo 97,2 km toal. papíru a 15 litrů tekutého mýdla.
vlkoS 1 domanín 1 ZaroSice 1 dolní nEmCí 1 kostelec 2 skoronice 2 vracov 5 vacenovice 7 milotice 8 kyjov 9 svatoboRice - mistRín 14
51 Poutníku průměrný věk
Predprogram: 26 lidí
24 let
hl. program: 20 lidí
prípravný tým: Filip - doprava 5 lidí Zdena - liturgie Mísa - poradatel Radek - SBM Mary - tiskový tým V přípravných týmech, které připravovaly program a zázemí pro české účastníky, bylo cca přes 300 lidí. Největší skupinou samozřejmě byla SBM (schóla brněnské mládeže) s 72 členy.
Divoká cesta k Bozímu milosrdenství …nastal večer, nastalo jitro – den třetí. Nikoliv třetí den stvoření, ale třetí den našeho společného pobytu v Krakově. „Vydejte se na pouť k duchovním pramenům letošních Světových dnů mládeže.“ Tak zněl pokyn z úst P. Jana Balíka v Národním centru. Blíží se poledne, sloupec rtutě na teploměru se ospale šponuje ke třiceti stupňům a my s optimistickým očekáváním a respektem zároveň tušíme nevídané dobrodružství. A kam že se to vlastně chystáme? Cílem naší poutí jsou Lagiewniky, městská část vzdálena od centra Krakova cca 10 km. Toto místo je spojeno se životním příběhem sv. Faustyny Kowalske. Lagiewniky také poutníkovi nabídnou dva architektonické unikáty – moderní baziliku Božího Milosrdenství a zcela nově požehnaný kostel Jana Pavla II. Vyrážíme na cestu. Odhodlaná patnáctičlenná družina má cíl jasný, vlastně cíle dva – navzájem se neztratit a bezpečně doputovat na posvátná místa. Již předem jsme byli varováni, že se zřejmě bude jednat o hrubě masovou záležitost. Jemně aklimatizováni na davy mladých lidí z prožitého předprogramu bereme tyto zvěsti s určitou lehkostí. Prostě jsme naivní! Přijíždí tramvaj. Za normálních okolností by rozumný člověk vzhledem k základnímu instinktu zachování sebe sama do onoho dopravního prostředku nenastoupil. Z vagónu tramvaje za doprovodu bujarých písní a různých cizojazyčných pokřiků vyčuhují z okének letmým odhadem asi tak stovky rukou, ojediněle i nohy. Divoce vystouplá krční žíla a smrtonosný výraz pana řidiče nám dávají tušit, že jsme dnes zváni k něčemu mimořádnému. Neváháme, rozkaz zněl jasně: „Jede se na pouť a k pouti patří oběť.“ Po otevření dveří namísto zdvořilostního „Dobrý den, nemáte tady ještě trochu místa?“ jsme doslova vcucnuti rozvášněným davem poutníků. A kdo nebyl vcucnut, ten byl dokopnut někým z perónu, aby pan řidič, který si již počtvrté musel přeladit kardiostimulátor, mohl konečně zavřít dveře a to bez obav, že by musel někoho pochroumat o nejbližší odpadkový koš v těsné blízkosti kolejiště. Jedeme. Zvyknout se dá na všechno. Když pominu hubu rozplácnutou na skle po vzoru akvarijní přísavky a na kněze až nedůstojné, leč milé obležení spolupoutnic různých kmenů a jazyků, dá se při troše ironie konstatovat – vcelku poklidná cesta. Cesta pokračuje. To co bylo na počátku jemným potem v oparu vůně dohasínajících parfémů, se nyní mění na nelítostné solné potůčky, jež si to přímo míří všude tam, kde je každý raději v suchu. Zřejmě také docházel vzduch, jinak si s odstupem času nedokážu rozumně vysvětlit, proč jsme uprostřed léta a horkého dne z plných plic začali zpívat vánoční koledy. Podotýkám, že se jednalo o český zpěv chórový, neboť po zanotování naší skupiny „Půjdem s tebou do Betléma“ se někde zepředu ozvalo „dů dlaj, dů dlaj, dů dlaj da.“ Jsme v cíli. Lépe řečeno v cíli tramvajové linky. Téměř hodinový tlačenkový transport byl dobrou přípravou na následující děj. Tisícový dav nás jako dravá řeka vede k posvátným místům. Na trávníku před bazilikou Božího milosrdenství vyskakujeme z řečiště poutníků, abychom nabrali dech na samotnou koncovku pouti. Při pohledu k monumentální stavbě tušíme, že ta pravá tlačenice nás teprve čeká. Nemýlíme se. Stylem „jede, jede mašinka“ postupujeme vpřed. Díky zhoustlé atmosféře jsme si ani nevšimli, že jsme minuli svatou bránu, a tak zpátečka a ještě jeden pokus. Do interiéru moderní stavby vstupujeme obrovským portálem a za pár okamžiků nás objímá stín rozlehlých prostor baziliky. Aniž bychom záměrně pozorovali čas, před oltářem zjišťujeme, že za pár vteřin bude odbíjet patnáctá hodina, hodina Božího milosrdenství. Poklekáme. Jako jeden muž – vyčerpaní, ale šťastní – poklekáme na čalouněný schodek po obvodu rozlehlého presbytáře a skrze uši do srdce vstřebáváme slova modlitby „Pro jeho bolestné utrpení, buď milosrdný k nám a k celému světu“. Zakoušíme na sobě velkou pravdu – cesta k Božímu milosrdenství nejednou vede i přes určitou dávku osobní oběti a nasazení. o. Jan, Vracov
Sytit hladové?
Během předprogramu se o naše prázdná bříška bezvadně starali naši milí opolští hostitelé. Pamatuji si, jak při přesunu z Opole do Krakova o. Jan poznamenal, že v Krakově shodíme všechna kila, která jsme za 5 dní v Opoli přibrali. O pravdivosti jeho slov jsem se mohla zanedlouho sama přesvědčit. Náš vlak přijel do Krakova o dost později, než bylo původně plánováno, a tak jsme hned první den prošvihli možnost dostat teplou večeři. Také ubytování se značně protáhlo a tak jsme do svých spacáků zalezli až hodinu a půl po půlnoci. Těm šťastnějším z nás se podařilo vyfasovat stravenky na večeře, ti méně šťastní se o jejich existenci dozvěděli, až když jim další večer začalo kručet v bříšku. Ono shánění první večeře bylo vůbec velmi vtipné. Jídlo bylo vydáváno v restauracích spolupracujících se Světovým dnem mládeže po celém Krakově, ovšem najít nějakou takovou restauraci bez mapy už byl trošku oříšek. Naštěstí navigace v našich chytrých telefonech nám pomohla dostat se k nejbližšímu výdejnímu místu. Nebo jsme si to alespoň mysleli. Zanedlouho se však ukázalo, že místo u výdejny jídla stojíme před ubytovnou přípravného týmu, jehož členové by nás jistě velmi rádi nakrmili, leč bohužel sami neměli čím. Místo večeře nám alespoň dali radu, kam se chodí stravovat oni, a tak nás čekal další přesun. Když jsme si vystáli frontu na smažené buřtíky, zjistili jsme, že členové přípravného týmu mají jiné stravenky, a tedy že ani tady se naše bříška nezaplní. Brzy jsme přišli na to, že informace, které chybí u informačního stánku se mnohem snáze šíří od jednoho poutníka k druhému a tak jsme se postupně všichni začali setkávat v nedalekém KFC, kde se „hot wings“ a hranolky staly záchranou nejednoho hladového poutníka. Snídaně byly naopak zajišťovány přímo tam, kde jsme byli ubytovaní. „Jééé, marmeládičky!“ říkali jsme si první den, když jsme ve snídaňových balíčcích objevili malé marmelády, které jistě dobře znáte ze svých dovolených. Meruňkové, jahodové, švestkové, rybízové,…jen jsme si mlaskali. Ještě druhý i třetí den jsme si sladkou snídani užívali, ale čtvrtý, pátý i šestý den už nám marmeláda takříkajíc lezla krkem. Nechyběla ani v balíčku na celodenní pouť společně s rýžovými chlebíčky a nožičkou párku, inu Polské menu bylo někdy více než zajímavé. Trochu nejistě jsme proto otevírali vaky s jídlem, které jsme dostali při vstupu na Campus Misericordiae před setkání se Svatým otcem. Teda všichni kromě mě. Ze zdravotních důvodů musím dodržovat bezlepkovou dietu a takovou svačinu organizátoři nějak opomněli připravit. Trochu mě to vyděsilo, jedlík jako já si dva fyzicky náročné dny bez jídla prostě nedokáže představit. „Zbyly mi ještě jedny rýžové chlebíčky, vezmi si je,“ říká někdo a najednou vidím, jak všichni prohrabují své svačinové vaky a hledají něco, o co by se mohli se mnou podělit. Přistál mi u nohou balíček ředkviček a pak druhý, třetí, jedno jablko, druhé,… Dostala jsem záchvat smíchu. Na setkání s papežem jsem vyrazila vybavena sedmi balíčky ředkviček a pěti jablky. Obklopena milými lidmi jsem zvládla dva dny na ředkvičko-jablečné dietě a moc hezky se mi vzpomíná na tu chvíli, kdy mě mí spolupoutníci zachránili od hladovění. Možná že tento článek vyznívá vůči organizátorům kriticky, ale věřte, že tomu tak být rozhodně nemá. Jsme si vědomi, že nakrmit 2 miliony hladových poutníků není legrace. A taky dobře víme, že budeme na naše KFC, marmelády i ředkvičky ještě dlouho s úsměvem vzpomínat. Monika (24), Vracov
Nejnárocnejsí mse svatá
Prezila jsem katolickou tlacenici
Ležím si tak pěkně pod deštníkem zabalená ve spacáku, když najednou slyším: „In nomine Patris et Filii
Vlajky z celého světa nade mnou vlály už od předměstí polského Krakova. Světové setkání mládeže vrcholilo a já se vydala na závěrečný program. Dostat se do popředí areálu a zahlédnout byť jen místo, odkud bude papež kázat, bylo mezi davem lidí nemožné. Nezastihla jsem ani hlavu Svatého otce, když projížděl v papamobilu. I přes extrémní počasí panovala přátelská atmosféra, při které na mě zapůsobila odlišnost mentalit. Jeden účastník doplňoval tekutiny a všechno hned propotil, zatímco jiný se třepal v třicetistupňové výhni zimou v kulichu. Papež František upozornil přítomné, aby se nevzdávali mladých životů kvůli nepokojům ve světě, ale dokázali se vzepřít a neválet se jen na gauči. Následovala adorace a koncert do nočních hodin. Energetičtí jižané zpívali a tančili do rytmu bubnů. Statisíce lidí se snažily usnout v Campusu Misericordia, kde se setkání konalo. Při procházce obřím areálem jsem si všimla odstřelovačů, kteří byli pro okolí neviditelní, ale pro oko novinářky nepřehlédnutelní. Před příchodem mě policista zastavil silným gestem se samopalem v ruce. Projížděl vlak a potřeboval rozdělit šílící dav. Jinak než razantně by to neprošlo. Dostatek vody, zdravotníci na každém rohu. Přesto se setkání neobešlo bez kolapsů. Měla jsem co dělat,. abych neodpadla. Obdobně na tom byli i ostatní. Sanitky se prodíraly mezi davy mladých. Každý si hledal stín, který jej ochrání před nepříjemným spálením. Místo rčení sůl nad zlato by se dala sůl vyměnit za stín. Na závěr mše papež oznámil, že další setkání se uskuteční v Panamě. Tamní prezident se objímal s přihlížejícími a já přemýšlela nad tím, kde si vydělám na letenku. Poté doznívala mezi dvouapůlmilionovým davem hymna setkání Blahoslavení a každý už se tlačil ze svého sektoru ven. Vznikaly zácpy tak velké, že jsem se nehnula čtvrt hodiny ani o metr a ještě přitom ztratila část své skupinky. Po Krakově se cítím skvěle, ale užírá mě samota. Tisícihlavý skandující dav na koncertě je pro mě málo, frontu v obchodě vystojím bez řečí. A červencová pouť na Velehrad s dvaceti tisíci poutníky pro mě taky už nebude velká. Změnil se mi rozhled. Magda (21), Kyjov
et Spiritus Sancti.“ Co se děje? Vždyť je 20 minut před 10. hodinou! Svatý otec nám přichystal nečekané překvapení v podobě dřívějšího začátku nedělní mše svaté. Nevadí, v nastávajícím horku se to jenom hodí. A tak si nasazujeme sluchátka a posloucháme překladatele. Slovo si vzal kardinál Dziwisz. Všechny nás přivítal a srdečně poděkoval papeži za jeho přítomnost. Mše pokračuje již klasicky dvěma čteními a evangeliem o setkání Ježíše se Zacheem, kterému se Svatý otec věnuje v homilii. Zacheus čelil třem překážkám, se kterými se můžeme setkat i my: 1. malá postava, tzn. umenšování se v očích Božích, 2. ohromující ostych, tzn. strach z Boha při svátosti smíření, 3. reptající zástup, před kterým nemáme ustupovat, ale s úsměvem a otevřenou náručí hlásat naději a být požehnáním pro všechny lidi. Papež František vyzval, abychom se po SDM nevrátili do zajetých kolejí, ale aby bylo toto setkání novým začátkem a impulsem pro naše jednání doma. Po této (kvůli horku) vyčerpávající homilii následovaly přímluvy, obětování, proměňování a téměř nekonečné přijímání. Mši jsme zakončili modlitbou Anděl Páně a svátostným požehnáním. Úplně na závěr jsme se dozvěděli, že příští SDM se bude konat za 3 roky v „nedaleké“ Panamě. Všichni jsme se domluvili, že začneme šetřit do prasátek a v roce 2019 opět společně vyrazíme. Mše byla náročná jak fyzicky, tak i psychicky. Horko bylo skutečně úmorné a ani zásoby gazowane vody nepomáhaly. Přesto jsme rádi, že jsme se jí mohli zúčastnit. Když papež slavnostně odjížděl průvodem, který se nám podařilo zhlédnout pouze na obrazovce, bylo široko daleko slyšet již velmi známou píseň v různých jazycích. Byla to hymna setkání s názvem Błogosławieni. Veronika (18), Vracov
S
Pláštěnka byla spolu s batohem jeden z nejvíce využívaných předmětů s logem SDM, který jsme dostali. Úžasný multifunkční dárek, ochrana před deštěm i před sluncem, jako deka na sezení i válení se. Jen její univerzální velikost byla občas úsměvná: jeden byl rád, že si zakryl kraťasy, druhý ji měl tak akorát a třetí si ji přišlapával jako šaty s vlečkou. Martina (27), Vracov
S
Miločák Zdeňa byl v liturgické skupince, a tak se s námi už předem domluvil, že někteří z nás ponesou při úterní mši svaté dary, jiní budou číst přímluvy nebo čtení. Mši svaté předcházel složitý nácvik nejen pro přítomnost mnoha biskupů a kardinálů při mši, ale také proto, že se mše svatá měla přenášet televizí Noe. Člověk míní, Pán Bůh mění. Zatímco naši milí seděli doma u televizí a očekávali, kdy nás v televizi zahlédnou, v Krakově začalo hustě pršet a mše svatá byla bez přenosu odsloužená v blízkém chrámu. Tak dopadla naše jediná chvilka slávy… Eliška (19), Kyjov
S
Říct si v Polsku druhému o pomoc bylo vždy velmi milou zkušeností. Nejvíce se mi do paměti zaryl dědeček, který mě po otázce, kde najdu zastávku tramvaje č. 4, vzal za loket a provedl naši skupinku čtyř děvčat podchodem až na příslušnou zastávku. Krátce se nás zeptal, jak se nám líbí v Krakově, a s přáním všeho dobrého a hodně zdraví do dalších dnů se s každou z nás rozloučil pevným stiskem ruky. Monika (24), Vracov
Anketa s úcastníky setkání Co ti dalo setkání z role pořadatele? Bylo to pro mě dvakrát poprvé, jednak světové dny a pomoc v přípravném liturgickém týmu. Našel jsem si tam hromadu nových přátel, se kterými se budu rád v budoucnu setkávat. Zdeněk (19), Milotice Sice jsme neměli ani jeden den volno, byli jsme unavení, ale když jsme hráli pro Pána a pro lidi, tak jsme byli na sto procent nabiti energií. Ještě jsem nezažil, aby tolik Čechů stálo u sebe se společným cílem a s otevřeným srdcem. Radek (20), Svatobořice – Mistřín Vážit si spánku. A zpětně si uvědomuji, jak mi bylo mezi těmi lidmi z týmu dobře. Drželi jsme při sobě a snažili se pro ostatní připravit všechno co nejlíp. Takovou atmosféru jsem ještě nezažila. Marie (20), Svatobořice – Mistřín Jaký nejsilnější zážitek ze setkání sis přivezl? Když jsem šel v sobotu na vigilii a vstupoval do sektoru, uviděl jsem známou tvář, Jitku Ingrovou z Vacenovic, která žije v Polsku v komunitě. Tušil jsem, že by někde mohla mezi těmi obrovskými davy lidí být, ale že se potkáme, by mě nikdy nenapadlo. Toto setkání za nás nachystal Bůh a já mu za to děkuju. Filip (24), Kyjov Nejvíce na mě zapůsobil koncert Schóly brněnské mládeže, na které pokřtili nové cédéčko. Koncert byl krásný, povedený. Ráda zpívám duchovní písničky, ale ještě mnohem raději je poslouchám. Veronika (18), Vracov
S
Jedno z velkých kouzel SDM je perfektní atmosféra celého města plného mladých lidí ze všech koutů světa. Ta nechyběla ani na setkání v Krakově. Ulice centra Krakova byly neustále plné a nejkrásnější pocit byl, že i přes různé jazyky, barvy pleti a temperamenty nás přece jenom něco spojovalo. Byla to společná víra a v tom mají tato setkání obrovskou sílu. Každý národ se hrdě prezentoval svými vlajkami a různými pokřiky. Když člověk spatřil v davu českou vlajku, i my Češi jsme drželi při sobě a navzájem jsme se zdravili oblíbeným pokřikem „Kdo neskáče, není Čech, hop, hop, hop“. Nejvíce se mi však líbilo, že žádný národ nešel jen za sebe. Nebylo výjimkou, když Španělé (nebo i jiné národy) uviděli skupinku Čechů s vlajkou a začali křičet: „Viva Czechia „ a my jsme jim to rádi vrátili. Najednou jsme byli všichni navzájem kamarády. Kristýna (27), Mistřín
Tato otázka mne napadla, když jsme se už téměř hodinu tísnili v přeplněné tramvaji (a cíl v nedohlednu), která nás měla zavést do krakovské čtvrti Łagiewniki ke svatyni Božího milosrdenství vedle kláštera, kde pobývala sv. Faustyna. Vzduch byl těžký, řidič jel chvílemi tak zběsile, že se zdálo, že je to zatěžkávací zkouška typu „kolik můžu vzít lidí a jak rychle jet, abych ještě nevykolejil“, pak stále se zvyšující intervaly, kdy se pro změnu nejelo vůbec, protože jsme čekali, až se dostaneme na perón; a do toho ten všudypřítomný pot – už jsem ani nevěděl, jestli je vlastně můj či souseda, protože jsme byli na sobě tak namačkaní, že leckterá infekce po nás mohla vesele poskakovat a radovat se z tak tučného úlovku. Myslím, že nejen v této chvíli jsme si byli blízcí až až – veškeré zóny, které si člověk udržuje, byly pryč – ale zas tolik nám to nevadilo. Pořád se zpívalo, mávalo a veselilo. Stejné to bylo při spaní s několika set klukama v tělocvičně, kdy se naše karimatky od sebe vzdalovaly jen na položení mobilu. O Campusu Misericordiae snad ani netřeba mluvit – tam jsme byli rádi, že se karimatky pouze dotýkaly a nepřekrývaly se navzájem. A možná je to i dobře. Setkání je od toho, abychom se setkávali, abychom lámali bariéry a stavěli mosty (jak říkal papež František) a nehlídali si pořád „to svoje“ – tak jsme si to vyzkoušeli i fyzicky. Vzhledem k tomu, že jsme stále ještě „evropští lidé“, zas tak těžké to nebylo – každý z nás se myl a používal i jiné moderní hygienické přípravky, takže lámání bariér a stavění mostů se obešlo bez závažnějších dýchacích problémů . Všem patří veliké díky za to, že se z toho neposkládali, ale že to vzali jako výzvu, která nás skutečně mohla sblížit v tom nejlepším slova smyslu. Věřím, že se tak stalo a že bude na čem dále stavět. o. Pavel, Kyjov
Cestování je takové, jací jsou lidé, s kterými cestujeme
Přijetí v Opoli, kde jsme bydleli. Moc hezky se o nás starali. A v Krakově jsme s holkami jely na Taizé, musely jsme jít několik zastávek pěšky, a i přesto jsme začátek stihly včas. Po cestě zpět jsme vůbec nevěděly, jestli něco pojede. Stouply jsme si na zastávku a hned jel autobus. Cítily jsme, jak nám to Pán pěkně naplánoval. Kateřina (20), Skoronice Co tě na setkání překvapilo? Překvapila mě vlídnost a otevřenost Poláků. Když jsme šli po ulici, lidé na nás mávali z aut, oken a dávali se s námi do řeči. Pokaždé mě překvapilo, když na nás nějaká rodinka zamávala nebo nám babička dala svatý obrázek. Martina (17), Vacenovice Polské rodiny, které se o nás s láskou staraly. Byly super, pečlivé. Na každém kroku jsem měla spoustu známých a ochotných účastníků setkání. Líbilo se mi taky zázemí a program v českém národním centru. Anežka (20), Kostelec
Jsme si se svými kaplany blízcí?
Papez pozaduje mládez v pohorkách...
Pro nás všechny, kdo jsme se zúčastnili sobotní vigilie, byla velkým duchovním povzbuzením promluva papeže Františka. Vyzval nás k tomu, abychom se nebáli, odložili pohodlnosti, které nabízí dnešní konzumní společnost, pořádně se do toho „obuli“ a začali aktivně budovat svoji budoucnost, protože jedině tak můžeme dojít opravdového štěstí. Povzbudil nás také, abychom nestavěli zdi a propasti mezi lidmi ve světě, ale abychom budovali mosty v mezilidských vztazích a i v těch nejubožejších viděli samotného Ježíše. Ondra (21), Kyjov-Boršov
Na závěr větších akcí se vždy děkuje těm, kteří měli na dané události podíl a něčím přispěli. Komu bychom chtěli poděkovat my mladí z kyjovského děkanátu? Poděkování patří Pánu Bohu, Panně Marii, andělům strážným a všem svatým, Janu Pavlu II., všem, kteří se za nás modlili (a že vás nebylo málo), bezpečnostním složkám, organizátorům, hostitelským rodinám,… a tak bychom mohli s vyjmenováváním pokračovat a zaplnit další dvě strany textu. Jedno speciální DĚKUJEME bychom však chtěli poslat k našim „kšonzům“ (ksiądz = polsky kněz, pozn. red.) o. Jendovi Liškovi z Vracova, o. Pavlovi Macurovi z Kyjova, o. Pavlovi Kaškovi z Milotic a o. Bedřichovi Horákovi z Mistřína. Ne nadarmo se říká, že cestování je takové, jací jsou lidé, s kterými cestujeme. Také díky vám bylo společně prožité setkání duchovně obohacující, inspirující, plné radosti a nezastavitelných záchvatů smíchu. Nastává čas znovu si položit otázku z předchozího článk. Jsme si se svými kaplany blízcí? Ano, jsme. Samozřejmě nejen fyzicky díky davům a tlačenicím na setkání, ale především lidsky, duchovně díky tomu, že vy usilujete o to být si blízcí s námi. Opravdu si vážíme času, který nám věnujete. Přejeme vám, aby Pán požehnal vašemu úsilí při práci s mládeží a abyste neztráceli energii ani ve chvílích, kdy se zdá, že jsme vůči vašemu působení odolní. Věřte, že to dobré, co do nás zasíváte, klíčí a přinese ovoce. Nebýt Vás, mnozí z nás by na světovém dnu mládeže nebyli. Zpětně jsme za vaše neodbytná urgování k vyplnění přihlášek vděční. Děkujeme, že jsme tento neopakovatelný zážitek plný svědectví, hlubokých zážitků a Boží přítomnosti mohli prožít právě s Vámi. Kochame Vás! Mladí (nejen) kyjovského děkanátu
výber papezových myslenek Čtvrtek – přivítání papeže: Nebuďme předčasnými důchodci! Přišli jsme z jediného důvodu: abychom slavili, že mezi námi je živý Ježíš. A říci, že je Živý, znamená obnovit naši touhu Jej následovat a tímto následováním horlivě žít. Je to dar z nebe vidět mnohé vás, kteří se svým tázáním snažíte, aby se věci změnily. Je krásné a těší mne u srdce, když vidím vaši vitalitu. Církev na vás dnes hledí a chce se od vás učit, aby obnovila svoji důvěru v Otcovo Milosrdenství, které má stále mladou tvář … Bolí mne, když potkám mladé lidi, kteří vypadají jako předčasní důchodci, kteří se vzdali před bojem, chodí se skleslou tváří a jsou bytostně znudění a nudní zároveň. Uchvať nás dobrodružstvím svého milosrdenství! Uchvať nás dobrodružstvím stavění mostů a boření zdí. Během let, která jsem prožil jako biskup, jsem se naučil jedno – naučil jsem se víc věcí, ale o jedné vám chci říci. Není nic krásnějšího než rozjímat o přáních, úsilí, nadšení a energii, s nimiž tolik mladých lidí prožívá svůj život. A odkud tato krása přichází? Když se Ježíš dotkne srdcí chlapců a děvčat, jsou schopni opravdu velkolepých činů. Je povzbuzující vnímat, jak sdílejí svoje sny, svoje otázky a svoji touhu postavit se proti těm, kdo říkají, že věci nelze měnit. Drazí přátelé, ptám se vás: přejete si žít v onom odcizujícím „víru“ anebo vnímat sílu, která vám dává život a naplňuje vás? Odcizující vír anebo síla milosti? Naplnění a novou sílu nedá žádná věc či předmět, nýbrž živá osoba jménem Ježíš Kristus. Ježíš Kristus je ten, který dává životu nadšení; Ježíš Kristus je ten, který vás vede, abychom se nespokojovali s málem a dávali ze sebe to nejlepší; Ježíš Kristus nás provokuje, vybízí a pomáhá nám povstat pokaždé, když už jsme připustili porážku. Ježíš Kristus nás vybízí hledět vzhůru a vznešeně snít. Pátek – křížová cesta: Kde je Bůh? V našich myslích a srdcích zní nezřídka: „Kde je Bůh?“. Kde je Bůh, je-li ve světě zlo, existují-li hladoví, žíznící, bezdomovci, uprchlíci a utečenci? Kde je Bůh, když nevinní lidé umírají násilím, terorismem a válkami? Kde je Bůh, když neúprosné choroby lámou životní a citové vazby? Nebo když jsou děti zneužívány a ponižovány a trpí vážnými patologiemi? Kde je Bůh ve vztahu k těm, kdo strádají na duši a trápí je pochybnosti? Existují otázky, na které lidské odpovědi neexistují. Můžeme jenom hledět na Ježíše a ptát se Jej. A Ježíšova odpověď zní: „Bůh je v nich“. Ježíš je v nich, trpí v nich a je s každým hluboce sjednocen. Je s nimi sjednocen natolik, že tvoří takřka „jedno tělo“. Lidstvo dnes potřebuje muže a ženy a zejména mladé jako jste vy, kteří nechtějí žít svůj život polovičatě, nýbrž mladé lidi, kteří jsou připraveni vydat svůj život v nezištné službě nejchudším a nejslabším bratřím, v následování Krista, který sám sebe daroval pro naši spásu. Na zlo, utrpení a hřích může Ježíšův učedník odpovědět jedině sebedarováním, včetně darování vlastního života podle Kristova vzoru – takový je postoj služby. Pokud někdo, kdo se nazývá křesťanem, nežije, aby sloužil, pak neslouží životu. A svým životem zapírá Ježíše Krista. Sobota – vigilie na Campus Misericordiae (1,6 mil. mladých): Pohovková mládež? Přicházíme ze zemí, které mohou být v „míru“, nevedou válečné konflikty a kde mnoho bolestných věcí, které se ve světě dějí, tvoří pouze náplň zpráv a tisku. Jsme si však vědomi jedné skutečnosti: dnes a tady pro nás, kdo přicházíme z různých částí světa, bolest a válka, kterou mnozí mladí zakoušejí, už nejsou něčím anonymním, nejsou už pouhou zprávou z tisku, mají jméno, tvář, dějiny a blízkost. Nezačneme nyní proti někomu křičet, nepustíme se do hádky, nechceme ničit. Nechceme přemáhat nenávist větší nenávistí, přemáhat násilí větším násilím a teror ještě větším terorem. Naše odpověď tomuto světu, který je ve válce, se nazývá bratrství, nazývá se společenství, nazývá se rodina. Slavíme skutečnost, že přicházíme z různých kultur a spojujeme se v modlitbě. Naším nejlepším slovem, naší nejlepší promluvou je společná modlitba. Ztišme se a modleme se. Předložme v Boží přítomnosti svoje „války“ a zápasy, které si každý nese ve svém srdci. V životě však existuje jiné a ještě nebezpečnější ochromení, které se těžko identifikuje a obtížně jej rozpoznáváme. S oblibou jej nazývám paralýza a vzniká, když se směšuje štěstí a pohovka! Ano, je to víra, že ke štěstí potřebujeme dobrou pohovku, která nám umožní spočinout v pohodlí, klidu a zajištěnosti. Takovou tu moderní pohovku, které dnes existují, poskytují uspávající masáž, zajišťují klid a umožňují přenést se do světa videoher a trávit hodiny před komputerem. Pohovka proti každému typu bolesti a bázně. Pohovka, která nás uzavírá doma bez námahy a starostí. Štěstí pohovky je pravděpodobně onou tichou paralýzou, která nás může zničit nejvíc, protože pozvolna, aniž si to uvědomíme, usínáme, jsme rozespalí a omámení,
zatímco druzí, kteří jsou možná živější, ale nikoli lepší, rozhodují o naší budoucnosti. Pro mnohé je určitě snadnější a výhodnější mít ospalou a omámenou mládež, která zaměňuje štěstí s pohovkou; mnohým se to zdá vhodnější než mít čipernou mládež, která touží odpovědět Božímu snu a všem touhám srdce. Dnešní život nám říká, že je velmi snadné upřít pozornost na to, co nás dělí a rozděluje. Chtěli by, abychom si mysleli, že uzavřenost je ten nejlepší způsob, jak se chránit před tím, co nám škodí. My dospělí dnes potřebujeme vás, abyste nás učili žít v různosti a dialogu, sdílet multikulturnost nikoli jako hrozbu, ale jako příležitost: mějte odvahu nás učit, že je snadnější budovat mosty než zdi! A všichni společně žádáme: vyžadujte od nás, abychom se ubírali cestami bratrství, budovali mosty. Neděle – mše sv. (2,5 mil.): Kristus se o tebe zajímá – touží se stát tvým navigátorem! Pro Ježíše, jak ukazuje evangelium, není nikdo podřadný a vzdálený, nikdo není bezvýznamný, ale všichni jsme milovaní a důležití: jsi důležitý! A Bůh počítá s tebou, takovým jakým jsi, nikoli kvůli tomu, co máš. V jeho očích nemá žádnou cenu oděv, který nosíš, nebo mobil, který užíváš; nezajímá jej, zda jsi podle módy, zajímáš jej ty, takový jaký jsi. V jeho očích máš planost a tvoje hodnota je nedocenitelná. Drazí mladí, nestyďte se přinést mu do zpovědnice všechno, zvláště slabost, únavu a hříchy. On vás dokáže překvapit svým odpuštěním a svým pokojem. Nemějte strach mu přitakat vší silou svého srdce, velkodušně mu odpovědět a následovat jej! Nenechte si umrtvit duši. Vaším cílem ať je láska krásná, která vyžaduje také odříkání a mocné odmítnutí dopingu úspěchu za každou cenu a drogy smýšlení zaměřeného pouze na sebe a svoje pohodlí. Budou vám moci bránit a snažit se vám namluvit, že Bůh je vzdálený, rigidní a málo vnímavý, dobrý vůči dobrým a zlý vůči zlým. Budou se vám moci smát, protože věříte v tichou a pokornou sílu milosrdenství. Nemějte obavy a přemýšlejte o slovech těchto dnů: „Blahoslavení milosrdní, neboť oni dojdou milosrdenství“ (Mt5,7). Budou vás moci označovat za snílky, protože věříte v nové lidství, které nepřijímá nenávist mezi národy, nepovažuje státní hranice za bariéry a nesobecky a bez zášti střeží vlastní tradice. Neklesejte na mysli: svým úsměvem a svou otevřenou náručí hlásejte naději a buďte požehnáním jediné lidské rodiny, kterou tady tak dobře reprezentujete! Pán nechce zůstat jenom v tomto krásném městě nebo v hezkých vzpomínkách, ale přeje si přijít do tvého domu, přebývat denně v tvém životě: studiu a pracovních začátcích, přátelství, citech, plánech a snech. Jak se těší z toho, když se Mu v modlitbě toto všechno přináší! Jak jen doufá v to, aby mezi všemi každodenními kontakty a chaty byla na prvním místě zlatá nit modlitby! Jak jen si přeje, aby Jeho Slovo promlouvalo do každého tvého dne a aby se Jeho evangelium stalo tvým a bylo ti „navigátorem“ na životních cestách! Z myšlenek papeže vybral a sestavil o. Pavel, Kyjov
S
C
R
1. Auto pro Svatého Otce 2. Řeka, která protéká Krakovem 3. Krakovský hrad, sídlo polských králů 4. Matka Ježíše Krista 5. Jméno současného papeže 6. Město, které hostilo poutníky z Kyjovského děkanátu na předprogramu 7. Současný český kardinál (příjmení) 8. Hlavní patronka SDM v Krakově, svatá … 9. Kde se uskuteční další SDM? 10. Rodné křestní jméno svatého Jana Pavla II. Marek (17), Vacenovice
INFORMACE k celostátnímu setkání mládeze
Kdy a kde: V Olomouci 15. - 20. srpna 2017. Hlavní pódium: Korunní pevnůstka. Setkání je určeno mladým od 14 do 30 let, kteří chtějí prožít několik dní ve společenství mladých lidí. Motto: „Nebojte se!“ Novinky: Organizátoři chystají pouť na Svatý Kopeček a návštěvy olomouckých klášterů. Otec Jenda Balík mladým vzkazuje: „Každý, kdo byl Krakově, má za úkol přijet do Olomouce s pěti dalšími!“ A s úsměvem dodává: „Pronajmout stadion není problém.“ :) „Jak říká Kešu, Pán Bůh je všude, tak se nebojte a přijeďte se s ním potkat do Olomouce. My vám pro to připravíme ideální podmínky!“ Doplnila hlavní manažerka setkání Bety Vacková.
Hlásky V davu zpívajících a vlajkami mávajících poutníků při pouti na Horu sv. Anny: „Že by probíhalo znovusjednocení Babylónu v duchu pokoje a míru?“ První dojmy při ubytování v Krakově (plná tělocvična kluků): „Co je dneska za den? Pondělí? Tak příští pondělí se zase vyspíme…” Po příjezdu papeže Františka na slavnostní ceremonii městskou tramvají: „To je ale šibal, další překvápko.“
Nejmenovaný k nejmenované: „K čemu tolik ředkviček?“ „Vzhledem k tomu, jak vypadáme – strč to pod paži a do zítřka tam máš záhon.“ V tlačenici poutníků při vstupu na Campus Misericordiae: „Od teď mi bude národní pouť na Velehradě připadat jako menší setkání příznivců sv. Cyrila a Metoděje.“ Z předprogramu: To nás chcou vykrmit a sníst? To druhé nevím, ale to první určitě. O. Jiří z výzdoby opravuje jedné slečně brýle. Když se vše podaří,
slečna povídá: Moc díky! Pán Bůh ti to oplatí na dětech. WC je jediné místo, kde mám konečně volno a klid od účastníků. (pořadatel č.1) Zkoušel jsi kostel? Tam taky nechodí! (pořadatel č.2) Chvilka poezie V Krakově tam, papež, Navštívil nás, chápeš? A byly tam taky dalších lidí mraky. Bylo to tam dobré, že? Na tom srazu mládeže. Za tři roky zase, mami, pojedeme do Panamy. Liduška (20), Milotice
neprodejné ● el. verze na farních webech a na fb
