18
economicrevue
diritto právo
12
Pojem práva Mgr. Jan Matějka
CZ
Pro pochopení základního významu slova právo je nutné od sebe rozlišovat právo objektivní a právo subjektivní.
Právem objektivním se rozumí specifický společenský normativní systém, tj. systém norem (pravidel) společenského chování lidí, jehož dodržování je zabezpečeno státem (státní mocí). Normy tvořící součást objektivního práva se nazývají právní normy. Jsou to ve své podstatě právní příkazy, zákazy a dovolení určitého chování. Právo objektivní odpovídá na otázku quid iuris, tj. co v daném případě platí jako právo, jaká právní norma v daném případě platí. Právo objektivní jakožto uspořádaný soubor platných právních norem určitého státu se nazývá právním řádem dotyčného státu. Právo ve smyslu subjektivním znamená míru a způsob možného chování subjektu práva, tj. člověka – osoby fyzické či osoby právnické, které objektivní právo chrání, a to zpravidla poskytnutím státního donucení k jeho prosazení. Subjektivní právo se nazývá též „oprávnění“. Je důležité si uvědomit, že pokud jde o člověka, platí bezvýjimečně, že vše, co není zákonem zakázáno, je po právu dovoleno. Co se týče účelu práva, krom regulace společenských vztahů, dnes jeho účel spočívá spíše k ochraně subjektivních práv.
Právní úkony Nejčastějšími a nejpraktičtějšími právními skutečnostmi závislými na lidské vůli, tj. skutečnosti, které na základě zákona působí právní následky, jsou právně relevantní úkony.
Neplní-li dlužník svůj dluh, musí věřitel uplatnit své právo před uplynutím promlčecí doby u soudu. Musí tedy podat na dlužníka žalobu a nestačí pouhé upomenutí.
Právní úkony jsou v zákoně definovány jako projevy vůle směřující ke vzniku, změně nebo zániku (zrušení) práv a povinností nebo ke způsobení jiných právních následků, které právní předpisy s takovými projevy vůle spojují. Aby vznikl právní úkon, je třeba, aby byly dány obě jeho základní složky, tj. jak vůle, tak její adekvátní projev. Kdyby nebylo vůle (např. pro fyzické donucení), nebylo by ani právního úkonu. Právního úkonu by však nebylo ani tehdy, kdyby se nedostávalo projevu.
Smlouva je dvoustranný nebo vícestranný právní úkon, jímž dochází mezi jeho účastníky ke shodě o založení právního vztahu mezi nimi.
Právní úkon lze uskutečnit konáním (komisivně) či nekonáním (omisivně). Komisivní právní úkony se dále dělí na právní úkony výslovné, tj. učiněné ústně či písemně, a právní úkony konkludentní, tj. vykonané konkludentními činy (např. projevením nesouhlasu otočením hlavy ze strany na stranu, škrtnutí textu listiny nebo podpisu atp.).
Sjednání smluvní pokuty zakládá povinnost zaplatit určitou částku v případě, že smluvní strana poruší své smluvní povinnosti, a to i v případě, že porušením těchto povinností nedošlo ke škodě.
V případě, že nejsou splněny všechny náležitosti právního úkonu, tj. náležitost osoby, náležitosti vůle – svobodná a vážná, náležitost projevu – srozumitelný a určitý a náležitost předmětu právního úkonu – možnost a jeho dovolenost, jedná se o neplatný úkon. Jinak řečeno neplatný je takový úkon, který by nebyl učiněn svobodně a vážně, určitě a srozumitelně, jestliže ten, kdo jej učinil, nebyl způsobilý k právním úkonům, který svým obsahem nebo účelem
diritto právo
odporuje zákonu nebo jej obchází nebo se příčí dobrým mravům, nebo nebyl učiněn ve formě, kterou vyžaduje zákon. Právní úkon není neplatný pro chyby v psaní nebo v počtech, je-li jeho význam nepochybný. Vztahují-li se důvody neplatnosti jen na část právního úkonu, je neplatnou jen tato část, pokud z povahy právního úkonu nebo z jeho obsahu anebo okolností, za nichž k němu došlo, nevyplývá, že tuto část nelze oddělit od ostatního obsahu. Zákon dále uvádí případy, kdy se právní úkon považuje za neplatný jen tehdy, jestliže se jeho neplatnosti dovolá příslušný subjekt, např. ten, kdo byl uveden při právním úkonu v omyl apod. Právní úkony lze rozlišovat zejména na jednostranné (např. závěť), dvoustranné (smlouva) a vícestranné (např. smlouva o sdružení). Dále je dělíme na adresované (např. návrh na uzavření smlouvy) nebo neadresované (např. při veřejné soutěži), úkony mezi živými (tj. mezi živými lidmi) nebo pro případ smrti (jejichž právní účinky nastanou až po smrti občana, např. závěť a vydědění), úplatné a bezplatné, formální (např. zákon vyžaduje písemnou formu) a neformální atd.
Dělení práva Právo hmotné a právo procesní Právní normy určitého právního řádu lze třídit do dvou subsystémů, které se nazývají právem hmotným a právem procesním. Hmotněprávní normy stanoví, zjednodušeně řečeno, jaká práva a povinnosti mají jejich adresáti.
12
economicrevue
Procesněprávní normy stanoví, jakým formálním způsobem, tj. jakým procesem mohou být práva uplatněna, jak se mohou a jak se mají různé subjekty chovat v právním procesu, resp. jakým formálním způsobem může být vynuceno splnění povinností. Těmto normám se též říká procedurální pravidla. Nejdůležitější procesní předpisy jsou občanský soudní řád (zák. č. 99/1963 Sb. ve znění pozdějších předpisů), trestní řád (zák. č. 141/1961 Sb. ve znění pozdějších předpisů), správní řád (zák. č. 71/1967 Sb. ve znění pozdějších předpisů), zákon o správě daní a poplatků (zák. č. 337/1992 Sb. ve znění pozdějších předpisů) atd.
Právo veřejné a právo soukromé Právo lze tradičně dělit na dva velké podsystémy, a to na právo veřejné a právo soukromé (historické kořeny má toto dělení v právu římském, kdy se rozlišovalo ius publicum a ius privatum). Nejde však o dělení zcela přesné, s jasnou dělicí hranicí, protože některé právní předpisy obsahují jak ustanovení povahy soukromoprávní, tak i ustanovení povahy veřejnoprávní. Toto rozlišení má tedy jen velmi omezený praktický význam a vždy bylo a je nejasné. Na rozlišení práva veřejného a soukromého byla vypracována řada teorií. Základem práva veřejného je právo ústavní a dále se k němu zpravidla počítají právo správní, právo finanční, právo sociálního zabezpečení, právo trestní atd., jakož i právo procesní. Základem práva soukromého je právo občanské a počítají se k němu dále zejména právo obchodní, právo pracovní, právo rodinné a mezinárodní právo soukromé.
19
20
economicrevue
diritto právo
12
Existují ovšem i právní odvětví smíšená, jako je např. právo živnostenské, právo dopravní, právo ochrany životního prostředí, právo zdravotnické atd.
Občanské právo a právo obchodní Jak již bylo výše uvedeno, obě tato práva (občanské a obchodní) jsou odvětvími práva soukromého. Pro pochopení vztahu mezi nimi je důležité vědět, že hlavním pramenem občanského práva je zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, který je zároveň obecným pramenem práva soukromého. Zákon č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník (jako hlavní pramen práva obchodního), je ve vztahu k občanskému zákonu předpisem speciální povahy. Znamená to tedy, že postavení podnikatelů, obchodní závazkové vztahy, jakož i některé jiné vztahy související s podnikáním se upravují podle speciálního předpisu (obchodní zákoník), přičemž nelze-li je řídit tímto zákonem, otevírá se prostor k aplikaci dalších právních předpisů: především tedy občanského zákoníku a dalších předpisů občanského práva.
Práva věcná a práva závazková Obě tato práva jsou upravena občanským zákoníkem. Věcná práva jsou zpravidla chápána jako párová kategorie s právem závazkovým (obligačním). Od závazkového práva se věcné právo liší tím, že oprávněnému subjektu poskytuje tzv. přímé či bezprostřední právní „panství“ nad věcí (odtud název věcné právo). To znamená, že na rozdíl od závazkových práv, která vždy předpokládají určitý relativní právní vztah oprávněného subjektu k někomu jinému (věřitel x dlužník), tj. vztah, kde k uspokojování jeho potřeb dochází koneckonců ve spolupráci s někým jiným, subjekt, který je oprávněn z věcného práva, takovéto spolupráce ani žádného jiného zprostředkování k výkonu svého práva, a tím k uspokojování svých potřeb nepotřebuje, neboť je může realizovat přímo, resp. bezprostředně sám (např. při vlastníkově užívání vlastní věci). Věcná práva lze definovat jako absolutní práva (tzn. působí vůči všem, takže jim odpovídá povinnost každého jiného subjektu nerušit oprávněného ve výkonu jeho práva k věci), jejichž předmětem je věc hmotná.
Věcná práva lze rozlišit na dvě podskupiny. První je tvořena právem vlastnickým, k němuž se zpravidla řadí i držba věcí jinou osobou než vlastníkem, a do druhé skupiny pak věcná práva k věci cizí, která podle platného práva jsou: právo zástavní, resp. podzástavní, právo odpovídající věcným břemenům, právo zadržovací, ale i právo předkupní či právo nájemní. Hlavní funkcí závazkového práva je zabezpečit uspokojování lidských potřeb ve vzájemné součinnosti (kooperaci).
Právní dopady Promlčení a zánik práva (prekluze) Právo se promlčí, jestliže nebylo vykonáno v promlčecí době, kterou stanoví zákon. Dovolá-li se dlužník promlčení, soud věřiteli právo nepřizná. Promlčují se všechna majetková práva s výjimkou práva vlastnického. Zástavní právo se však nepromlčí dříve než jím zajištěná pohledávka. Rovněž se nepromlčují práva z vkladů na vkladních knížkách nebo jiných formách vkladu a na běžných účtech, pokud vkladový vztah trvá. Dlužník však může i promlčenou pohledávku splnit a poskytnuté plnění již nemůže požadovat nazpět. Promlčecí doba běží ode dne, kdy právo mohlo být vykonáno poprvé, tj. ode dne, kdy se naplnily všechny podmínky nezbytné pro vznik nároku. Obecná promlčecí doba je tříletá. V konkrétních případech stanoví zákon i doby jiné. Práva přiznaná soudem nebo jiným orgánem se promlčují za deset let ode dne, kdy mělo být podle rozhodnutí plněno. Obdobně to platí o právech, která dlužník uzná co do důvodu i výše. Promlčecí doba zde běží ode dne uznání dluhu, pokud v uznání nebyla uvedena lhůta k plnění. V takovém případě počíná promlčecí doba běžet až po jejím uplynutí. Neplní-li dlužník svůj dluh, musí věřitel uplatnit své právo před uplynutím promlčecí doby u soudu. Musí tedy podat na dlužníka žalobu a nestačí pouhé upomenutí.
diritto právo
12
economicrevue
Od promlčení práva je třeba rozlišovat prekluzi práva, kdy právo, není-li uplatněno v zákonem stanovené lhůtě, zaniká. Zaniklé právo nelze uspokojit, šlo by o plnění tzv. nedluhu (indebitum). Plnění poskytnuté po zániku práva lze tedy požadovat nazpět (na rozdíl od promlčení).
Vlastnictví Vlastnictví Vlastnictví je jedním ze subjektivních práv. Vlastník je v mezích zákona oprávněn předmět vlastnictví držet, užívat, požívat jeho plody a užitky a nakládat s ním. Předmětem vlastnictví nemohou být věci, u nichž to nepřipouští jejich povaha, např. jejich přirozená neovladatelnost, nebo o nichž to stanoví zákon. Tyto věci se označují za věci ničí (res nullius). Přirozeně neovladatelnou věcí je např. ovzduší nebo voda tekoucí ve vodním toku apod. (Věcí ničí, a tedy věcí bez pána jsou i věci vlastníkem opuštěné. Ty však jsou – na rozdíl od věcí zmíněných prve – způsobilé být předmětem vlastnictví a mohou svého pána opět získat.) Vlastnickému právu odpovídá povinnost ostatních subjektů vlastníka v jeho právu nerušit. Proti rušení vlastnického práva se vlastník brání vlastnickými žalobami a může v přiměřeném rozsahu použít proti jeho bezprostřednímu rušení i svépomoci. Vlastnictví lze nabýt kupní, darovací nebo jinou smlouvou, děděním, rozhodnutím státního orgánu nebo na základě jiných skutečností stanovených zákonem, např. vydržením, přírůstkem věci apod. Převádí-li se movitá věc na základě smlouvy, nabývá se vlastnictví převzetím věci, není-li právním předpisem nebo účastníky dohodnuto jinak. Převádí-li se na základě smlouvy věc nemovitá, nabývá se vlastnictví k ní zpravidla vkladem do katastru nemovitostí. Právo vlastnické nelze promlčet.
Vlastnictví k bytům a nebytovým prostorům Byty tvoří součást budovy, v níž se nacházejí, a nejsou samostatnou věcí v právním smyslu. Výjimku z této zásady tvoří byty, na něž se vztahuje zákon č. 72/1994 Sb., kterým se upravují některé spoluvlastnické vztahy k budovám a některé vlastnické vztahy k bytům a nebytovým prostorům (zákon o vlastnictví bytů). Obdobně to platí i o nebytových prostorech. Spoluvlastnictví budovy a vlastnictví k bytům nebo k nebytovému prostoru v ní lze podle cit. zákona nabýt pouze v budovách, které mají alespoň dva byty nebo dva samostatné nebytové prostory nebo alespoň jeden byt a jeden samostatný nebytový prostor. Zákon požaduje prohlášení vlastníka budovy, jímž se určí byty nebo nebytové prostory a tzv. společná část budovy, k níž patří zejména základy, střecha, hlavní svislé a vodorovné konstrukce, vchody, schodiště, prádelny, sušárny, kočárkárna, kotelny, komíny, výměníky tepla, rozvody tepla a teplé a studené vody, plynu, elektřiny, vzduchotechniky, kanalizace, výtahy, hromosvody, společné antény, a to i když jsou umístěny mimo dům, dále drobné stavby tvořící příslušenství budovy a další části či zařízení určené pro společné užívání. Vlastnictví k bytu nebo k nebytovému prostoru vznikne vkladem uvedeného prohlášení do katastru nemovitostí nebo výstavbou bytu nebo provozního prostoru na základě smlouvy o jejich výstavbě, kterou uzavírají stavebníci nových bytů či provozních prostor s vlastníky bytů či provozních prostor v domě. Zákon pak připouští i další možnosti vzniku vlastnictví.
Vznikem vlastnictví k bytu či nebytovému prostoru vzniká spoluvlastnictví ke společným částem domu. Jde o podílové spoluvlastnictví. Velikost podílů se řídí vzájemným poměrem podlahové plochy bytů či nebytových prostorů k celkové ploše všech těchto jednotek v domě. V domě s nejméně pěti jednotkami (byty či provozními prostory), z nichž alespoň tři jsou ve vlastnictví tří různých vlastníků, vzniká společenství vlastníků jako právnická osoba, způsobilá vykonávat práva a zavazovat se ve všech věcech spojených se správou, provozem a opravami společných částí domu. Společenství vzniká dnem doručení listiny s doložkou o vyznačení vkladu do katastru nemovitostí nebo jiné listiny, kterou příslušný státní orgán osvědčuje vlastnické vztahy k uvedeným jednotkám poslednímu z těchto vlastníků. Členství ve společenství vzniká a zaniká současně s převodem nebo přechodem vlastnictví jednotky. Spoluvlastníci jednotky jsou společnými členy společenství. Zákon upravuje vnitřní organizaci společenství, jakož i práva a povinnosti vlastníků jednotek. S přechodem nebo převodem vlastnictví k jednotce přechází spoluvlastnictví ke společným částem domu a k pozemku, na němž je budova umístěna. Zákon upravuje i práva k tomuto pozemku (stavební parcele). Při přechodu vlastnictví jednotky jsou chráněny zájmy jejího nájemce. Týká se to i členů bytových družstev. Zákon obsahuje další ustanovení, která se týkají zejména převodů jednotek bytových družstev, vyčlenění části družstva a převodů skupinových rodinných domů z vlastnictví bytových družstev.
21
22
economicrevue
diritto právo
12
Spoluvlastnictví Věc může být v podílovém spoluvlastnictví více vlastníků. Podíl vyjadřuje míru, jakou se spoluvlastníci podílejí na právech a povinnostech, týkajících se společné věci. Není-li dohodnuto účastníky jinak nebo nestanoví-li jinak právní předpis, jsou podíly všech spoluvlastníků stejné. K právním úkonům týkajících se společné věci jsou všichni spoluvlastníci zavázáni a oprávněni společně a nerozdílně. O hospodaření se společnou věcí rozhodují spoluvlastníci většinou podle velikosti svých podílů. Nedosáhne-li se takového rozhodnutí, rozhodne k návrhu kteréhokoliv ze spoluvlastníků soud. Převádí-li se spoluvlastnický podíl a nejde o převod osobě blízké, mají k němu ostatní spoluvlastníci předkupní právo. Spoluvlastníci se mohou dohodnout o zrušení spoluvlastnictví a o vzájemném vypořádání. Nedojde-li o tom k dohodě, rozhodne k návrhu kteréhokoliv spoluvlastníka soud. Vedle podílového spoluvlastnictví zná zákon společné jmění manželů. Společné jmění manželů tvoří majetek jimi nabytý za trvání manželství, s výjimkou majetku získaného dědictvím nebo darem, majetku nabytého jedním z manželů za majetek, který patřil do jeho výlučného vlastnictví, věcí sloužících k osobní potřebě jen jednoho z manželů a věcí vydaných v restituci jednomu z nich nebo jeho právnímu předchůdci za věc, kterou měl ve svém vlastnictví před uzavřením manželství. Smlouvou uzavřenou formou notářského zápisu mohou manželé rozsah společného jmění rozšířit nebo zúžit nebo upravit jeho správu odchylným způsobem, než stanoví zákon. Muž a žena mohou před uzavřením manželství obdobně upravit smlouvou své majetkové vztahy v budoucím manželství. Společné jmění užívají a udržují oba manželé společně. Obvyklou správu tohoto majetku může vykonávat každý z manželů. V ostatních věcech je však třeba souhlasu obou z nich, a to pod sankcí neplatnosti právních úkonů, které tento požadavek nesplňují. Závazky tvořící společné jmění manželů plní oba manželé společně a nerozdílně. Obdobně to platí o povinnostech a oprávněních z právních úkonů týkajících se společného jmění. Majetek ve společném jmění může jeden z manželů použít k podnikání jen se souhlasem manžela druhého. Na návrh některého z manželů může soud ze závažných důvodů zúžit společné jmění manželů nebo zúžit jeho rozsah v případě, že jeden z manželů podniká. Zanikne-li společné jmění manželů, je třeba provést jeho vypořádání. Dohoda o tom musí mít písemnou formu. Nedojde-li k dohodě, rozhodne o tom na návrh některého z manželů soud.
Držba a vydržení Držitelem je ten, kdo s věcí nakládá jako s vlastní nebo kdo vykonává právo pro sebe. Držet lze jen věci a práva, která připouštějí trvalý nebo opětovný výkon. Držba je faktický stav, s nímž zákon spojuje jistá práva, takže se v teorii práva hovoří i o právu držby. Rozlišuje se držba oprávněná a neoprávněná. Oprávněným držitelem je držitel, který je se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že mu věc nebo právo patří. V pochybnostech se má za to, že držba je oprávněná. Nestanoví-li zákon jinak, má držitel věci stejná práva jako její vlastník, zejména má po dobu oprávněné držby právo na plody a užitky z věci. Má též vůči vlastníku věci nárok na úhradu
nákladů, jimiž věc účelně zhodnotil. Obvyklé náklady související s údržbou a provozem se však neuhrazují. Neoprávněný držitel je povinen věc vydat jejímu vlastníku spolu s jejími plody a užitky a nahradit mu škodu vzniklou neoprávněnou držbou. Může si však odpočítat náklady nutné pro údržbu a provoz věci a pokud je to technicky bez zhoršení podstaty věci možné, oddělit to, čím ji svým nákladem zhodnotil. Oprávněný držitel se stává vlastníkem věci, má-li ji nepřetržitě v držbě po dobu tří let, jde-li o movitost, a po dobu deseti let, jde-li o nemovitost. Do té doby se započítají i doby, po něž je měl v oprávněné držbě držitelův právní předchůdce.
Smlouva Smlouva Smlouva je dvoustranný nebo vícestranný právní úkon, jímž dochází mezi jeho účastníky ke shodě o založení právního vztahu mezi nimi. Návrh na uzavření smlouvy musí být dostatečně určitý. Lze jej odvolat, dojde-li odvolání osobě, jíž je určeno, před tím, než přijetí tohoto návrhu odeslala. Včasné prohlášení učiněné osobou, které byl návrh určen, nebo jiné její včasné jednání, z něhož lze odvodit její souhlas, je přijetím návrhu. Včasné přijetí návrhu nabývá účinnosti okamžikem, kdy vyjádření souhlasu s obsahem návrhu dojde navrhovateli. Lze je však odvolat, jestliže odvolání dojde navrhovateli nejpozději současně s přijetím. Smlouva je uzavřena okamžikem, kdy přijetí návrhu na její uzavření nabude účinnosti. Smlouva o převodu nemovitostí musí mít písemnou formu a projevy účastníků musí být na téže listině. Stanoví-li zákon, že je ke smlouvě třeba rozhodnutí příslušného orgánu, nabude smlouva účinnosti až tímto okamžikem. Od smlouvy lze odstoupit, jen jestliže je to v zákoně stanoveno nebo účastníky dohodnuto. Odstoupením se smlouva ruší od samého počátku, pokud jinak nestanoví právní předpis nebo není jinak dohodnuto účastníky. Právo od smlouvy odstoupit má účastník, který uzavřel smlouvu v tísni za nápadně nevýhodných podmínek. Smlouvu lze uzavřít i ve prospěch třetí osoby. Lze uzavřít i smlouvu o smlouvě budoucí (pactum de contrahendo). Některé smluvní typy jsou upraveny zákonem explicitně, např. smlouva kupní, nájemní atd. Lze uzavírat i smlouvy takto explicitně neupravené (tzv. innominátní kontrakty). Nesmějí však odporovat obsahu nebo účelu zákona. Obchodní zákoník, č. 513/1991 Sb., obsahuje pro smlouvy zakládající obchodní závazkové vztahy další podrobnosti.
Smlouva o smlouvě budoucí (pactum de contrahendo) Účastníci se mohou písemně zavázat, že do určité doby uzavřou smlouvu, jejíž podstatné náležitosti současně dohodnou. V případě, že do dohodnuté doby k uzavření smlouvy nedošlo, lze se do jednoho roku domáhat u soudu, aby soud svým rozhodnutím nahradil projev vůle účastníka, který smlouvu uzavřít odmítl. Tím není dotčeno právo na náhradu škody, která odmítnutím uzavřít smlouvu účastníku vznikla. Jestliže do dohodnuté doby nedojde k uzavření smlouvy a účastník, který sám chce smlouvu uzavřít, nepožádá soud do jednoho roku
diritto právo
o vydání rozhodnutí, které by akceptaci druhého účastníka nahradilo, smlouva o smlouvě budoucí zanikne. Závazek uzavřít budoucí smlouvy též zanikne, jestliže se okolnosti, z nichž smluvní strany při uzavření smlouvy vycházely, změnily do té míry, že nelze spravedlivě požadovat, aby smlouva byla uzavřena (tzv. klauzule rebus sic stantibus). Ustanovení o smlouvě o smlouvě budoucí se přiměřeně použije i na smlouvy, u nichž se účastníci dohodli, že jejich obsah bude ještě doplněn, pokud nepochybně dali najevo, že tyto smlouvy mají platit, i kdyby k dohodě o jejich zbytku nedošlo. Na rozdíl od smlouvy o smlouvě budoucí jde jen o jednu smlouvu, tzv. smlouvu přípravnou (pactum praeparatorium), která vyžaduje doplnění. Od naposledy uvedené smlouvy je třeba odlišovat přípravná jednání, která obvykle předcházejí vlastnímu uzavření smlouvy. V obchodních závazkových vztazích platí další ustanovení, obsažená v obchodním zákoníku. Podle těchto úprav je např. možno ve smlouvě o smlouvě budoucí dohodnout, že obsah smlouvy místo soudu určí osoba ve smlouvě určená.
Odstoupení od smlouvy Účastník může odstoupit od smlouvy, jen jestliže to je zákonem stanoveno nebo účastníky dohodnuto. Odstoupení od smlouvy je jednostranný právní úkon, který vede ke zrušení smluvního závazkového vztahu v okamžiku, kdy tomu odpovídající projev dojde druhé smluvní straně. Pokud není jinak stanoveno právním předpisem nebo dohodnuto účastníky smluvního vztahu, ruší se odstoupením smlouva od samého počátku. V takovém případě jsou smluvní strany povinny vrátit si vše, co si podle smlouvy plnily před tím, než zanikla. Od smlouvy má právo odstoupit účastník, který ji uzavřel v tísni za nápadně nevýhodných podmínek. Zákon dává věřiteli právo odstoupit též v případě prodlení dlužníka, jestliže smluvní závazek nesplní ani v dodatečně přiměřené lhůtě, kterou mu věřitel k tomuto poskytl.
12
economicrevue
Účastník si může odstoupení od smlouvy ve smlouvě vymínit a sjednat pro ten případ odstupné. Jestliže však splní smluvní závazek aspoň zčásti nebo přijme třeba jen částečné plnění, nemůže již od smlouvy odstoupit, a to ani v případě, že poskytne odstupné. Pokud jde o obchodněprávní závazkové vztahy, obsahuje obchodní zákoník další ustanovení týkající se odstoupení od smlouvy a odstupného.
Výpověď U smluv sjednaných na dobu neurčitou, jejichž předmětem je závazek nepřetržité nebo opakované činnosti nebo závazek určité činnosti se zdržet nebo strpět určitou činnost, a jestliže ze zákona nebo ze smlouvy nevyplývá, jakým způsobem ji lze vypovědět, lze smlouvu vypovědět ve lhůtě tří měsíců ke konci kalendářního čtvrtletí. Neúčinná je výpověď ohledně závazků zdržet se určité činnosti, jestliže z jejich povahy nebo ze smlouvy vyplývá, že jde o závazky časově omezené. Vypovědět závazek nelze, je-li to ze zákona zakázáno nebo jestliže to vyplývá z povahy zákonné úpravy. Výpověď je jednostranným právním úkonem a je platná i v případě, že ji druhá strana odmítne akceptovat.
Smluvní pokuta (penále) Sjednání smluvní pokuty zakládá povinnost zaplatit určitou částku v případě, že smluvní strana poruší své smluvní povinnosti, a to i v případě, že porušením těchto povinností nedošlo ke škodě. Smluvní pokutu lze sjednat jen písemně. Pokud z ujednání o smluvní pokutě nevyplývá nic jiného, smluvní strana se zaplacením smluvní pokuty nezbavuje povinnosti splnit svou smluvní povinnost. Není-li smluveno jinak, nelze požadovat náhradu škody, která vznikla porušením povinnosti, jejíž plnění bylo smluvní pokutou zajištěno. Není-li dohodnuto jinak, není smluvní strana povinna smluvní pokutu zaplatit, jestliže porušení povinnosti nezavinila. To však neplatí v obchodních závazkových vztazích.
23
24
economicrevue
diritto právo
12
způsobené prodlením, jen pokud není úroky z prodlení nebo poplatkem z prodlení kryta. Byla-li ve smlouvě stanovena přesná doba plnění a ze smlouvy nebo z povahy věci vyplývá, že věřitel nemůže mít na opožděném plnění zájem a beze zbytečného odkladu dlužníkovi neoznámí, že na splnění trvá, smlouva se od počátku ruší. K prodlení dlužníka nedojde, jestliže věřitel včas a řádně nabídnutí plnění od něho nepřijme nebo neposkytne k tomu potřebnou součinnost. Jde-li o plnění věci, nese věřitel v takovém případě nebezpečí její zkázy. V případě prodlení dlužníka nese nebezpečí její ztráty, poškození nebo zničení dlužník, ledaže by k této škodě došlo i jinak. Věřitel, který je v prodlení s přijetím plnění, je povinen dlužníkovi nahradit náklady, které mu tím vznikly, popř. i náhrady jiných škod, lze-li mu přičítat zavinění. Za dobu věřitelova prodlení není dlužník povinen platit úroky. Pokud jde o obchodní závazkové vztahy, obsahuje obchodní zákoník některá další ustanovení týkající se jak prodlení dlužníka, tak i prodlení věřitele.
Uznání dluhu Písemné uznání dluhu určeného co do důvodu a výše zakládá domněnku, že dluh v době uznání trval. U promlčeného dluhu má uznání dluhu tento následek, jen věděl-li ten, kdo dluh uznal, o jeho promlčení. Uznání dluhu vede k přerušení doby promlčecí, takže počíná nová promlčecí doba (v občanskoprávních vztazích desetiletá a v obchodních závazkových vztazích čtyřletá). Uznání dluhu v běžných záležitostech jedním z manželů zavazuje oba manžele. Vůči ručiteli je uznání dluhu účinné, jen když s ním ručitel vyslovil souhlas. V obchodních závazkových vztazích platí jisté odchylky, např. že uznání dluhu je účinné u promlčených pohledávek i tehdy, jestliže dlužník o promlčení nevěděl, že uznání dluhu má účinky i vůči ručiteli a že za uznání nepromlčeného závazku se považuje placení úroků nebo částečné plnění tohoto závazku, lze-li z toho usuzovat, že tím dlužník uznává i zbytek závazku.
Právo zadržovací
Úhrada závazků a formy jejího zajištění Prodlení dlužníka a prodlení věřitele Nesplní-li dlužník řádně a včas svůj dluh, dostane se do prodlení. Jestliže dluh nesplní ani v dodatečné přiměřené lhůtě, kterou mu věřitel poskytne, má věřitel právo od smlouvy odstoupit. Jde-li o prodlení s plněním peněžitého dluhu, má věřitel právo požadovat vedle plnění úroky z prodlení, popř. i poplatek z prodlení. Úroky z prodlení činí ve smyslu nařízení vlády č. 142/1994 Sb. dvojnásobek diskontní sazby platné k počátku promlčení. Úroky a poplatek z prodlení mají povahu paušalizované škody. Věřitel proto může požadovat na dlužníku náhradu škody
Ten, kde je povinen vydat cizí movitou věc, kterou má u sebe, může ji zadržet k zajištění své splatné pohledávky, kterou má proti osobě, jíž by jinak byl povinen věc vydat. Zadržovací právo lze využít i k zajištění dosud nesplatné pohledávky, pokud byl proti dlužníkovi podán návrh na konkurs. Uvedené právo nemá ten, kdo má věc u sebe neprávem, zejména jestliže se jí zmocnil svévolně nebo lstí. Nesmí jít ani o věc, u níž bylo při jejím předání uloženo, aby s ní bylo naloženo způsobem, který je s výkonem zadržovacího práva neslučitelný, pokud proti dlužníkovi nebyl podán návrh na konkurs. Zadržovací právo vzniká jednostranným vyjádřením vůle zadržet věc. Současně je třeba o tom beze zbytečného odkladu dlužníka vyrozumět a uvést důvody, proč k zadržení věci dochází. U smluv uzavřených písemně musí být toto vyrozumění písemné. Zadržovanou věc je třeba opatrovat obdobně jako zástavu. Na základě zadržovacího práva má věřitel právo při výkonu soudního rozhodnutí na přednostní uspokojení pohledávky z výtěžku zadržované věci před jinými věřiteli. Zadržovací právo má akcesorickou povahu a zaniká zánikem zajištěné pohledávky. Zaniká i tehdy, jestliže dlužník poskytne oprávněné osobě s jejím souhlasem jinou jistotu.
diritto právo
Zástavní právo Zástavní právo je jedním z věcných práv. Slouží k zajištění pohledávky pro případ, že dluh, který jí odpovídá, nebude včas splněn. Uspokojení lze pak dosáhnout ze zástavy. V těchto vztazích se hovoří
o zástavním věřiteli, což je věřitel, jehož pohledávka se zástavou zajišťuje, o dlužníku, plnění jehož dluhu je zástavou zajištěno, a o zástavci, jímž je ten, kdo dává věc do zástavy. Zástavcem může být i osoba od dlužníka odlišná. Zástavce je povinen strpět, aby se zástavní věřitel ze zástavy uspokojil, jestliže dlužník svůj dluh nesplnil. Zástavce se tím však nestává spoludlužníkem.
Předmětem zástavy může být
věc movitá, věc nemovitá (v takovém případě se hovoří o hypotéce a hypotékárním věřiteli), pohledávka, a to jak peněžitá, tak i nepeněžitá, jiná majetková hodnota, pokud to její povaha připouští.
Zástavní právo vzniká na základě písemné smlouvy, soudem schválené dohody o vypořádání dědictví nebo na základě rozhodnutí soudu nebo správního úřadu.
12
Fyzické a právnické osoby
Osoby fyzické a osoby právnické Subjekty práv a povinností (právními subjekty) jsou jednak osoby fyzické (lidé), jednak osoby právnické. Fyzickou osobou je v českém právu každý člověk. Jeho právní subjektivita vzniká narozením. Tuto způsobilost může mít i počaté dítě, narodí-li se živé. Právní subjektivita zaniká smrtí nebo prohlášením za mrtvého. Právnickou osobou jsou sdružení fyzických nebo právnických osob, účelová sdružení majetku (např. nadace, fondy apod.), jednotky územní samosprávy, jakož i jiné subjekty, o kterých to stanoví zákon.
Obchodní společnosti Obchodní společnost je právnická osoba založená za účelem podnikání. Jsou jí
Hypotéka vzniká vkladem do katastru nemovitostí, nestanoví-li zákon jinak. U nemovitostí, které se do katastru nezapisují, vzniká zástavní právo dnem účinnosti smlouvy. Zástavní právo k movitým věcem vzniká jejich odevzdáním zástavnímu věřiteli, popř. osobě třetí. Místo odevzdání věci lze provést vyznačením zástavního práva v listině osvědčující vlastnictví k zástavě, jestliže bez ní nelze s věcí nakládat. Věc lze též viditelně označit jako zastavenou. Zástavní právo k pohledávce je vůči dlužníku ze zastavené pohledávky (poddlužníku) účinné doručením písemného oznámení zástavce nebo jiným prokázáním vzniku zástavního práva. O zástavu je třeba se starat s péčí řádného hospodáře. Zástavní věřitel se může uspokojit z výtěžku zpeněžení zástavy ve veřejné dražbě nebo soudním prodejem. Tak zvaná propadná zástava, tzn., že si zástavu zástavní věřitel v případě prodlení s plněním zajištěné pohledávky může ponechat, se nepřipouští, pokud zvláštní zákon nestanoví jinak. Promlčením zajištěné pohledávky zástavní právo nezaniká. Jestliže se zastaví pohledávka, která je zajištěna zástavním právem, vzniká tzv. právo podzástavní, avšak jenom v případě, že zástavou je věc. Vedle zástavního věřitele zde pak vystupuje věřitel podzástavní. Příklad: Osoba A si od osoby B půjčí určitou peněžní částku a zřídí současně k zajištění její pohledávky na svém domě hypotéku. Osoba B si pak půjčí peníze od osoby C a dá jí do zástavy (podzástavy) svou pohledávku vůči osobě A. Tím vznikne osobě C podzástavní právo, jehož předmětem je dům osoby A. Osoba C se tím stává vůči osobě A podzástavním věřitelem. V uvedeném příkladu je osoba A dlužníkem a současně zástavcem. Je však možné, aby zástavcem byla i osoba D, která je od dlužníka odlišná.
economicrevue
veřejná obchodní společnost, komanditní společnost, společnost s ručením omezeným, akciová společnost.
Obchodní společnost se obecně zakládá společenskou smlouvou podepsanou všemi zakladateli. Může-li být obchodní společnost založena i jediným zakladatelem, nahrazuje společenskou smlouvu zakladatelská listina. Společnost po právu vzniká dnem, ke kterému byla zapsána do obchodního rejstříku. Výmazem z tohoto rejstříku obchodní společnost zaniká. Zániku předchází její zrušení, a to buď s likvidací, nebo bez likvidace. Veřejnou obchodní společností je společnost, ve které alespoň dvě osoby podnikají pod společným obchodním jménem a ručí za závazky společnosti společně a nerozdílně veškerým svým majetkem. Komanditní společností je společnost, v níž jeden nebo více společníků ručí za závazky společnosti do výše svého nesplaceného vkladu zapsaného v obchodním rejstříku (tzv. komanditisté) a jeden nebo více společníků celým svým majetkem (tzv. komplementáři). Společností s ručením omezeným je společnost, jejíž základní jmění je tvořeno předem stanovenými vklady společníků. Společnost může být založena i jedinou osobou, může však mít nejvýše padesát společníků. Společnost odpovídá za své závazky celým svým majetkem, avšak společníci ručí za závazky společnosti jen do výše svého nesplaceného vkladu zapsaného v obchodním rejstříku. Akciovou společností je společnost, jejíž základní jmění je rozvrženo na určitý počet akcií o určité jmenovité hodnotě. Společnost odpovídá za své závazky celým svým majetkem. Akcionář pak za závazky společnosti neručí. Akcie je cenným papírem, s nímž jsou spojena práva akcionáře jako společníka podílet se na řízení společnosti, jejím zisku a na likvidačním zůstatku při zániku společnosti.
25
