Pojem mezinárodního práva
Definice mezinárodního práva veřejného (MPV) • Malenovský: – MPV = soubor právních norem, které zajišťují mírovou existenci a plynulý vývoj mezinárodního společenství
•
Ondřej: – MPV = soubor právních norem, upravujících z největší části vztahy mezi svrchovanými státy a dále upravujících vztahy států k jiným subjektům mezinárodního práva veřejného, jakož i vztahy mezi těmito subjekty navzájem.
•
Čepelka, Šturma: – MPV = soubor právních norem, které upravují chování států a jiných subjektů mezinárodního práva a jejich vztahy v rámci mezinárodního společenství. – Jinak řečeno, mezinárodní právo je právní systém, vytvářený především koordinovanou vůlí svrchovaných států, popř. též mezinárodních (vládních) organizací. Jeho normy upravují převážně vztahy mezi svrchovanými státy a dále vztahy států k jiným subjektům mezinárodního práva, jakož i některé vztahy mezi těmito subjekty navzájem
•
Max Planck Encyclopedia of Public International Law: – International law is the legal order which is meant to structure the interaction between entities participating in and shaping international relations
Definice mezinárodního práva veřejného (MPV) • Mimo zájem MPV je "vnitrostátní" či "národní" společenství (to regulováno právem vnitrostátním). • Sociologickým a historickým základem MPV je život mezinárodního společenství.
Mezinárodní společenství • především společenství států (dnes i mezinárodní organizace, popř. další subjekty MPV, které se aktivně podílí na tvorbě MPV) • historicky spojeno až s obdobím existence moderních států (od 16. stol., definitivně po Vestfálském míru 1648) • od poloviny 19. století vznikají mezinárodní organizace (MO), získávají MPV subjektivitu v takové míře, že se stávají součástí mez. společenství (byť omezeně s ohledem na rozsah svojí omezené subjektivity, která je dána partikulárním MPV)
Právo mezinárodního společenství • Mez. společenství vymezováno evropocentricky – v 19. století platí MPV mezi „civilizovanými“ národy, vztahy k „necivilizovaným“ národům se řídí nanejvýš morálními principy založenými na křesťanství • Teprve od 19. století přijímány za členy mez. spol. i nekřesťanské státy, roste heterogenita • Jednotícím principem je zásada svrchované rovnosti
Zásada svrchované rovnosti • Idea suverenity (nezávislosti) se formovala od 16. století – potřeba panovníka upevnit (ospravedlnit) svoji moc vůči domácí konkurenci (šlechta) i vůči papeži a císaři • Aplikovala se ale i ve vztazích mezi státy • Jean Bodin (16. stol.) – král jako kormidelník, který řídí loď sám bez ohledu na hlasy cestujících, protože má povinnost ji dovést k cíli • Thomas Hobbes (17. stol.) – příkazy vládcovy jako jediný regulátor lidského žití, objektivně verifikovatelné, odpor proti nim nelze ospravedlnit
Zásada svrchované rovnosti • Suverenita = nezávislost vnitřní i vnější • Nezávislost v jednání státu vede k odstředivým tendencím • Zároveň vyvolává odpor ostatních členů mezinárodního společenství • Tento odpor vede k tendencím dostředivým • Zásada svrchované rovnosti představuje dynamickou rovnováhu odstředivých a dostředivých tendencí
Zvláštnosti MPV (od práva vnitrostátního) • John Austin (30. léta 19. století) – MPV neexistuje (není právem) – neexistuje totiž jednotná moc či autorita, která by právo prosazovala (tak, jako je to v případě vnitrostátního práva) • Dnes spíše myšlenka odlišnosti/zvláštnosti (MPV je právem, ale odlišným od práva vnitrostátního)
Zvláštnosti MPV (od práva vnitrostátního) 1. souřadnost – tvůrci pravidel jsou i jejich spotřebiteli, sami je vynucují, neexistuje jediná nadřazená soudní moc
2. „rozvojovost“ – nové subjekty, nové oblasti (ochrana živ. prostředí, odzbrojení aj.), vstupuje mezi stát a občana, kodifikace a pokrokový rozvoj
3. částečně nepsané – velký význam mají nepsané mezinárodněprávní obyčeje
4. převaha hmotněprávních pravidel nad pravidly procesněprávními
Funkce MPV MPV = soubor právních norem, které zajišťují mírovou existenci a plynulý vývoj mezinárodního společenství • přispívat ke koexistenci subjektů MPV – „právo koexistence“ – historicky původní • rozvíjet spolupráci – „právo spolupráce“ – ochrana a uspokojování společných zájmů a potřeb (ochrana mez. míru, živ. prostředí, lidských práv, demokracie a politických práv)
Název MPV • z lat. „ius gentium“ (právo národů) – vztahy římských občanů a ostatních soukromých osob žijících na území římské říše • 16. století – španělský právník Francisco de Vitoria (1483-1546) – „ius inter gentes“ (právo mezi národy) • 1780 – Angličan Bentham (1748-1832) – to přeložil jako „international law“
Mezinárodní právo veřejné a soukromé • MPV – řídí především vztahy mezi státy • MPS – řídí vztahy soukromých osob s mezinárodním prvkem • MPS – je právem vnitrostátním (navzdory názvu) • Analogicky k termínu MPS bychom mohli vytvořit termíny mezinárodní právo trestní, správní, pracovní • Rozdíly mezi MPV a MPS jsou sice zásadní, ale ne neprostupné (s ohledem na subjektivitu jednotlivce podle MPV) • Unitaristické koncepce se však neprosadily
Vývoj mezinárodního práva
Starověk a středověk • Nemůžeme ještě hovořit o vzniku „mezinárodního společenství“, a tedy ani mezinárodního práva • Starověk – základy některých instrumentů (smlouvy a diplomacie) • Středověk – postupně se vytváří dva póly moci – papež a císař, chybí rovnost mezi politickými jednotkami
Přehled vývoje mezinárodního práva 1. Tradiční systém – 17.-19. století 2. Přechodné období – 2. pol. 19. stol.-1. pol. 20. stol. 3. Současný (moderní) systém – zvláště od poloviny 20. století
1. Tradiční systém • Nízký stupeň organizovanosti • Hlavním regulátorem vztahů je reálná síla – živelný vývoj – destabilizace a stabilizace • Postavení MPV málo autonomní a je partikularizováno • Významný je princip efektivity (legalizace fakticky dosaženého stavu) • Vztahy svrchované rovnosti se uplatňují především mezi fakticky rovnými
2. Přechodné období • Nový systém se vytváří pozvolna od poloviny 19. století • Začleňování mimoevropských a nekřesťanských států do „mezinárodního společenství“ • Živelná spolupráce je nahrazována spoluprací systematičtější – pořádání mezinárodních kongresů (konferencí) a zakládání mezinárodních organizací (Světová poštovní unie 1874, Mezinárodní telegrafní unie 1875)
2. Přechodné období • Kodifikace v některých oblastech (válečné právo na Haagských konferencích 1899 a 1907) • Začleňování veřejného mínění do systému mezinárodních vztahů • Humanismus v souvislosti s děním na válečných polích v moderní době • Úprava některých prvků mírového řešení sporů (mezinárodní arbitráž – 1899 zřízen stálý rozhodčí soud v Haagu)
2. Přechodné období • Během 1. sv. války vstupuje princip sebeurčení národů (14 Wilsonových bodů) • 1. sv. válka – masovost zabíjení – snaha o úpravu použití zakázaných zbraní, zlepšení osudu raněných, válečných zajatců a civilistů • Snaha o přijetí principu zákazu použití síly a hrozby silou (Briand-Kellogův pakt 1928)
3. Současný systém • Charta OSN – zákaz použití síly a hrozby silou • Vztahy svrchované rovnosti se uplatňují na všechny státy bez rozdílu – byť jsou státy fakticky nerovné • Svrchovaná rovnost pojímaná jako formální rovnost, případná nerovnost může být pouze faktická • Dispozitivnost zásady svrchované rovnosti sice zakotvena v některých partikulárních ujednáních, nelze v tom ale spatřovat obyčej
3. Současný systém • Rozvoj počtu a podoby mezinárodních organizací, které jsou významným subjektem MPV • Rozšiřování počtu dalších subjektů MPV • Posílení dostředivých vazeb v mezinárodním systému • Posiluje se autonomie MPV, jakožto svébytného systému, který má svůj vlastní vývoj
3. Současný systém • Potlačuje se dřívější nestabilita a posiluje se řád v mez. vztazích • Posiluje se solidarita mezi státy (kolektivní bezpečnost, akce Rady bezpečnosti OSN) • Uznání některých norem za ius cogens, přesto většina norem dispozitivní • Oslabení principu efektivity
Koexistence tradičního a moderního systému • V současném MPV najdeme prvky tradičního systému i prvky moderní • Tradiční mezinárodněprávní obyčeje jsou nahrazovány novými a novými mezinárodními smlouvami, řada obyčejů byla zpochybněna kogentními pravidly • Např. smlouva o Antarktidě 1959 (nevyjadřuje se k neplatnosti územních nároků některých států, závazky nemilitarizace a svobody vědeckého výzkumu, zároveň ale rozlišuje státy na kategorie)
Vztahy MPV k souvisejícím normativním systémům
Příbuzné společenské jevy a normativní systémy 1. 2. 3. 4. 5. 6.
Zahraniční politika Náboženství Mezinárodní morálka Mezinárodní zdvořilost Ideologie Přirozené právo
1. Vztah MPV k zahraniční politice • Zahraniční politika = relativně uvědomělá činnost státu v oblasti mezinárodních vztahů 1. MPV vzniká často zobecněním mezinárodně politické praxe států 2. MPV představuje nástroj zahr. politiky, ale také její omezení 3. Vliv MPV na zahraniční politiku postupně roste
2. Vztah MPV a náboženství • Vliv náboženství na vývoj MPV především v historii – vzhledem k původu MPV jde hlavně o křesťanství – představa mezinárodního společenství, jako jednoty lidského rodu a plurality rovných národů – zároveň náboženská nesnášenlivost, která nakonec oslabila moc samotné církve, definitivní sekularizace při uznání nekřesťanských států za členy mez. společenství (Japonsko a Turecko na konci 19. stol.)
• Vzhledem k existenci mnoha náboženství je třeba, aby MPV bylo nábožensky neutrální
3. Vztahy MPV a mezinárodní morálky • Mezinárodní morálka – také normativní systém, ale má odlišný způsob donucení • Jde o veřejné mínění týkající se představ o správnosti. Je zde přímá souvislost s náboženstvím a kulturním paradigmatem (stranickost) • Mezinárodní morálka může fungovat jako iniciátor změn v MPV, vztahy mezi nimi jsou však spíše nepřímé a komplikované
4. Vztahy MPV a mez. zdvořilosti • Mez. zdvořilost reguluje vztahy, které nejsou regulovány MPV. Funguje na bázi reciprocity (očekávání obdobného jednání od protistrany) • Nevlídný akt – je v rozporu se zdvořilostí, ale nikoli s MPV • Přechod mezi zdvořilostí a MPV je postupný – kritériem je opinio iuris (názor na právní závaznost určité zdvořilostní praxe)
5. Vztahy MPV k ideologii • Ideologie = soustava myšlenek, názorů, teorií i představ obvykle představující náhled na svět nebo společnost • Podobně jako předchozí společenské jevy ovlivňuje vývoj MPV. Souvisí s jeho legitimitou • Středověk – ideologie přirozeného práva, 18.-19. stol. – ideologie právní jistoty a stability, 20. stol. – různé politické ideologie • Pokud se ideologie uplatňují především na podstátní úrovni, je jejich vliv na MPV zprostředkovaný, pokud na úrovni státní, je jejich vliv větší (socialistické státy odmítající „buržoazní“ MPV) • Příkladem současné významné ideologie ovlivňující MPV zvláště po 2. sv. válce – ideologie lidských práv
6. Vztah MPV a přirozených práv • Přirozená právo – jeho podstata leží mimo vůli lidského společenství (Bůh, podstata člověka…) • X pozitivní právo – soubor norem jednání zakotvených jako právo mezinárodním společenstvím • Přirozené právo je hrozbou pro pozitivní MPV (sporná nadřazenost, vágnost, dojem dokonalosti), ale zároveň představuje lex ferenda (cíl, ke kterému směřovala aktivita normotvůrců – států) • Přirozenoprávní škola relativně ustupuje, ale nicméně její důležitost se zvyšuje v dobách nestability a popírání existujících norem (války apod.)
Poměry vnitrostátního a mezinárodního práva
Materiální a formální vztah • Materiální vztah = z hlediska toho, které společenské vztahy jsou regulované kterým právem: – vztahy upravené výlučně vnitrostátním právem – vztahy upravená oběma – vztahy upravené výlučně MPV
• Formální vztah = z hlediska právní platnosti a právní síly (zda jsou silnější normy MPV nebo normy práva vnitrostátního)
Monismus a dualismus • Monismus považuje pojem práva za nedělitelný. Právo (vnitrostátní spolu s MPV) je nahlíženo jako jeden celek • Monismus předpokládá jednotný systém a určení právní síly. Existence rozdílů mezi MPV a vnitrostátním právem vede k logickému ústupku – jeden z právních systémů je považován za primární • Dualismus považuje MPV a vnitrostátní právo za dva zcela odlišné systémy, které mají různý okruh subjektů, regulují odlišné vztahy a mají i odlišné mechanismy vzniku
Monismus s primátem vnitrostátního práva • Monismus s primátem vnitrostátního práva má historickou opodstatněnost (MPV vznikalo autolimitací států). Tento přístup podporovaly socialistické státy (odmítaly „buržoazní“ MPV) • V současné době ale neodpovídá realitě, neboť absolutizuje státní moc • V absolutním pojetí by navíc nebylo možné uspokojivě řešit problém sukcese (právního nástupnictví), systém by se rozpadl na absolutní autonomii jednotlivých států
Monismus s primátem MPV • MPV nadřazeno vnitrostátnímu právu, pokud je vnitrostátní norma v rozporu s pravidly MPV, je automaticky neplatná • To ale neodpovídá realitě • Ani historicky nebylo MPV primární, ale vzniklo až následně praxí mezi státy, které již svoje vlastní právní systémy měly
Vztah MPV a vnitrostátního práva z pozice MPV • MPV trvá na své nadřazenosti nad vnitrostátními normami – zásada pacta sunt servanda (smlouvy – ale obecně vzato závazky podle MPV – je třeba dodržovat) • I MSD rozhoduje v tom smyslu, že není možné, aby se stát dovolával ve vztahu k jiným státům svojí vlastní ústavy (resp. jakékoli vnitrostátní právní normy) • Pokud rozpor – z MPV nemůže vyplývat neplatnost vnitrostátního pravidla, stát ani nemá povinnost takové vnitrostátní pravidlo změnit, ale ponese mezinárodně právní odpovědnost za případné porušení práva vyplývajícího z MPV
Poměr MPV a vnitrostátního práva (VPR) z pozice VPR • Záleží na konkrétním právním řádu, ale obecně převažuje dualistický přístup (ten umožňuje státu rozhodnout si o normách, které přijme) • Způsoby recepce norem MPV do VPR: • transformace – doslovné znění vyhlášeno v některé formě VPR • adaptace – obsahově přibližný přenos do forem VPR přizpůsobený VPR • inkorporace – vtažení normy MPV do VPR, aniž by ztratila podobu normy MPV • v anglosaském systému ještě adopce – osvojení normy MPV vnitrostátním soudce v jeho rozhodovací činnosti
Poměr MPV a vnitrostátního práva v ČR Článek 10 úst. zákona č. 1/1993 Sb. Ústava ČR: „Vyhlášené mezinárodní smlouvy, k jejichž ratifikaci dal Parlament souhlas a jimiž je Česká republika vázána, jsou součástí právního řádu; stanoví-li mezinárodní smlouva něco jiného než zákon, použije se mezinárodní smlouva.“ + Článek 49: K ratifikaci mezinárodních smluv a) upravujících práva a povinnosti osob, b) spojeneckých, mírových a jiných politických, c) z nichž vzniká členství České republiky v mezinárodní organizaci, d) hospodářských, jež jsou všeobecné povahy, e) o dalších věcech, jejichž úprava je vyhrazena zákonu, je třeba souhlasu obou komor Parlamentu.
Poměr MPV a vnitrostátního práva v ČR Článek 10a: (1) Mezinárodní smlouvou mohou být některé pravomoci orgánů České republiky přeneseny na mezinárodní organizaci nebo instituci. (2) K ratifikaci mezinárodní smlouvy uvedené v odstavci 1 je třeba souhlasu Parlamentu, nestanoví-li ústavní zákon, že k ratifikaci je třeba souhlasu daného v referendu.
Poměr MPV a vnitrostátního práva v ČR Článek 87: (2) Ústavní soud dále rozhoduje o souladu mezinárodní smlouvy podle čl. 10a a čl. 49 s ústavním pořádkem, a to před její ratifikací. Do rozhodnutí Ústavního soudu nemůže být smlouva ratifikována. Článek 112: (1) Ústavní pořádek České republiky tvoří • tato Ústava, • Listina základních práv a svobod, • ústavní zákony přijaté podle této Ústavy a • ústavní zákony Národního shromáždění Československé republiky, Federálního shromáždění Československé socialistické republiky a České národní rady upravující státní hranice České republiky a • ústavní zákony České národní rady přijaté po 6. červnu 1992. (2) Zrušují se dosavadní Ústava, ústavní zákon o československé federaci, ústavní zákony, které je měnily a doplňovaly, a ústavní zákon České národní rady č. 67/1990 Sb., o státních symbolech České republiky. (3) Ostatní ústavní zákony platné na území České republiky ke dni účinnosti této Ústavy mají sílu zákona.
Subjekty MPV
Mezinárodně právní subjektivita = způsobilost mít práva a povinnosti a zpravidla i způsobilost k právním úkonům podle daného právního řádu • MSD ve věci náhrady škod utrpěných ve službách OSN (1949): subjekty MPV nemusí být totožné, pokud jde o jejich právní povahu nebo rozsah práv
Subjekty MPV • • • •
Státy Mezinárodní organizace Zvláštní politické jednotky s dílčí subjektivitou Jednotlivec
Státy jako subjekty MPV • Statický rozměr subjektivity (3 konstitutivní prvky státu, které mu fakticky umožňují zajistit plnění svých mezinárodně právních závazků a uplatňování svých nároků vůči jiným subjektům MPV): 1. území, 2. obyvatelstvo, 3. veřejná moc • Dynamický rozměr subjektivity (vznik, vývoj a zánik státu jako subjektu MPV)
Typické projevy mezinárodně právní subjektivity státu • • • • • •
přijímat a vysílat diplomatické zástupce (legační právo) právo uzavírat mezinárodní smlouvy právo sebeobrany právo vlajky, právo registrace lodí a letadel právo poskytovat diplomatickou ochranu právo předložit spornou věc mezinárodnímu rozhodovacímu orgánu • právo požívat imunity před soudními orgány jiných států • způsobilost k protiprávním úkonům
1. Území • Není stanovena minimální výměra tohoto území (Vatikán 0,44 km2, Monako 2 km2, Nauru 21 km2, Tuvalu 26 km2…) • Zmenšení území nevede ke ztrátě subjektivity • Území nemusí být vymezeno přesně • Území odděleno státními hranicemi, které oddělují vnitrostátní právní řády • K území náleží i vzdušný prostor k hranici kosmického prostoru a prostor pod povrchem až do středu země
2. Obyvatelstvo = celek jednotlivců obou pohlaví, kteří spolu žijí na daném území jako organizované společenství • Usedlost – nemůže jít jen o kočovné kmeny • Přirozenost – předpoklad biologické reprodukce • Trvalost – podněcována institutem státního občanství • Není stanoven minimální počet obyvatel (Vatikán 832, Nauru 9 488, Tuvalu 10 782)
3. Veřejná moc = soustava státních orgánů, které jsou schopny zajistit na příslušném území takový minimální standard správy a veřejného pořádku, který umožňuje nerušenou koexistenci s jinými členy mezinárodního společenství • princip efektivity vlády (vláda má být fakticky schopna podřídit osoby pod svojí jurisdikcí) • V době zralosti státu se efektivita vlády předpokládá (to, že se nedokáže prosadit, neznamená bez dalšího zánik státu)
Dynamická stránka subjektivity státu • Vznik • Vývoj • Zánik
Způsoby vzniku státu • • • • •
Prvotní osídlení Spojení Rozdělení Odštěpení (secese) Dekolonizací
Prvotní osídlení • Možné v minulosti, kdy existovala území, která nebyla součástí žádného státu • Dnes snad je v souvislosti se vznikem nového území (např. vznik ostrova sopečnou činností) • Př.: Libérie, búrské státy v jižní Africe • Prvotním vznikem by však byl i historický vznik států z předstátních útvarů (př. Japonsko, Čína, Velká Británie, Francie…)
Spojení • Ze dvou nebo více států vzniká jeden stát • Př.: 1958 Sjednocená arabská republika (Egypt + Sýrie), 1960 Somálsko (bývalý britský Somaliland a jižní italská část Somálska), 1964 Tanzanie (Tanganika + Zanzibar), 1990 Jemen (severní a jižní Jemen)
Rozdělení • Z jednoho státu vzniká dva nebo více nových států • Př.: 1918 Rakousko-Uhersko (Rakousko + Uhersko – jiné části se odštěpily), 1992 Československo (ČR + SR)
Odštěpení (secese) • Oddělení části území a tamního obyvatelstva od existujícího státu a konstituování této části v nový nezávislý stát • Př.: 1971 Bangladéš se odtrhl od Pákistánu, 1993 Eritrea se odtrhla od Etiopie, 1991 Slovinsko a Chorvatsko se oddělily od Jugoslávie, 1992 Bosna a Hercegovina, 2006 Černá Hora se odtrhla od Nové Jugoslávie, 2011 Jižní Súdán se odtrhl od Súdánu • Nezřídka je proces rozpadu státu komplikovaný a zahrnuje jak secesi tak rozdělení
Dekolonizace • Také oddělení od existujícího státu, tedy podobné jako secese. Rozdíl spočívá v tom, že území kolonie není považováno za součást státního území státu-předchůdce. • Po 2. světové válce vzniklo kolem 80 nových nezávislých států dekolonizací.
Otázka možnosti vzniku státu sociální revolucí • Zda vznikne nový stát, pokud v něm dojde k převratu, revoluci nebo jiné zásadní změně politické formy vlády (územní a osobnostní substrát je shodný)? • Př.: 1789 Francie, 1917 revoluce v Rusku, různé vojenské převraty • MPV: jde o identický subjekt, nejde o vznik nového státu
Právní následky vzniku státu stát je subjektem, pokud jde o základní práva a povinnosti: • plná mezinárodněprávní způsobilost k právům, povinnostem a k právním úkonům • nese odpovědnost za porušení MPV • jeho území není terra nullius • ozbrojený útok jiného státu by byl agresí • má výlučnou a plnou jurisdikci na svém území • povinnost zachovávat stejná práva jiných států
Mezinárodní uznání • Samotným vznikem je stát subjektem jen základních práv a povinností • K plné účasti na životě mezinárodního společenství musí být též mezinárodně uznán
Způsoby zániku státu Podle faktických okolností lze rozlišovat: • rozpad (rozdělení) – př.: Československo 1992, Sovětský svaz 1991, Jugoslávie 1991-95 • spojení – př.: Tanzanie 1964, SAR 1958-61, Jemen 1990 • ztráta předpokladů existence státu – území, obyvatelstvo, státní moc (failed states, ostrovní státy – globální oteplování) __________________________________________________________________________________________________________________
• debellace (vojenská porážka) – možná v minulosti, dnes nikoli (zákaz užití síly)
Sukcese = právní nástupnictví • Otázky právního nástupnictví spojovány s: – zánikem státu – postoupením části státního území (cese) – změnou rozsahu mezinárodněprávní subjektivity
• Z toho je patrný materiální základ problematiky sukcese (vždy se vztahuje k nějakému území)
Mezinárodní organizace (MO) • Sdružení států, které na základě mez. smlouvy relativně trvale vykonávají určité úkoly pro členské státy, a to svým jménem a vlastními orgány • Musí jít o mezivládní MO (nikoli nevládní) • Subjektivita MO je odvozená (od subjektivity států a od zakládací smlouvy) a má funkční povahu (tzn. rozsah této subjektivity souvisí s funkcemi a úkoly, které má MO plnit) • Rozsah subjektivity tedy vyplývá jednak ze zakládací smlouvy, ale také může vyplývat z obyčejového práva
Typické projevy mezinárodně právní subjektivity MO 1. způsobilost uzavírat mezinárodní smlouvy 2. výsady a imunity vrcholných představitelů (funkční povaha - Dominique Strauss-Kahn zatčen v roce 2011 kvůli obvinění ze sexuálního obtěžování pokojské)
3. způsobilost předkládat majetkové nároky vůči jinému subjektu MPV 4. možnost být stranou ve sporu před mezinárodními soudními a rozhodčími orgány 5. způsobilost k mezinárodně právní odpovědnosti 6. způsobilost k vnitroorganizační normotvorbě 7. autonomie ve finančních záležitostech (rozpočet)
Dělení MO • Kooperační MO = „běžné“ MO • Integrační MO = liší se od kooperačních rysem nadstátnosti, byť nedosahují takového stupně integrace, jako federace nebo konfederace. Za znaky nadstátnosti se považuje: – pravomoci MO v oblastech vyhrazených státům (legislativní, výkonné, soudní) – závaznost rozhodnutí orgánů pro členské státy – bezprostřední použitelnost aktů orgánů MO na vnitrostátní poměry
• EU vykazuje jak rysy kooperační MO, konfederace (založena mez. smlouvou, směrnice), ale i federace (přímá aplikovatelnost nařízení, popř. neúplně transponovaných směrnic)
Zvláštní politické jednotky s dílčí subjektivitou 1. 2. 3. 4. 5. 6.
Povstalci Válčící strany Svatý stolec Svrchovaný řád maltézských rytířů Města s mezinárodním statusem Mezinárodní výbor červeného kříže
Zvláštní jednotky - povstalci • Již tradiční právo v 19. století připouštělo, aby stát uznal omezenou subjektivitu povstalců s cílem humanizace války • uznávající stát bere oficiálně na vědomí, že: organizované hnutí části obyvatelstva se staví proti ústřední vládě fakticky ovládá významnou část státního území zřídilo na tomto území nezávislou vládní moc vede úspěšný ozbrojený boj s ústřední vládou • Od konce 1. světové války v podstatě nepoužito
Zvláštní jednotky - povstalci • povstalci se stávají subjekty práv a závazků z mezinárodního práva v těchto směrech: akty orgánů povstalců na ovládaném území mají povahu aktů veřejné moci vojenské akce povstalců jsou legitimními válečnými akcemi ostatní státy mohou s povstalci vstupovat v oficiální styky povstalci nesou mezinárodněprávní odpovědnost za výkon veřejné moci na území, které ovládají
Zvláštní jednotky – válčící strany • Velmi blízké subjektivitě povstalce • Liší se jen kvantitativně - uznání za válčící stranu je svými účinky rozsáhlejší • Zahrnuje i povinnost uznávajícího státu zachovat neutralitu v konfliktu mezi uznanou válčící stranou a ústřední vládou • Uznáním za povstalce se uznávající stát nevzdává práva podporovat ústřední vládu
Zvláštní jednotky – Svatý stolec • Po roce 1870 Svatý stolec nespravuje žádné území, ale přesto s ním mnohé státy udržují diplomatické styky • 1929 – uzavřena lateránská smlouva s Itálií, podle které Svatý stolec získává území Vatikánského městského státu (44 ha) • Závislost tohoto území na Itálii je však zřejmá • Vatikán měl v roce 2011 572 občanů (540 mužů a pouze 32 žen), z nichž trvale na jeho území žilo 223. Kromě nich žilo trvale ve Vatikánu i 221 dalších osob, takže dohromady tam trvale žilo 444 osob • Subjektivita Svatého stolce není proto odvozována ani tak z jeho moci nad určitým územím a obyvatelstvem (jako tomu u jiných států), ale spíše od historických a duchovních základů (dáno tradicí)
Papežské státy v roce 1796
Zvláštní jednotky – Svrchovaný řád maltézských rytířů • Vznikl v roce 1099 jako mnišské společenstvo, které pečovalo o poutníky do Svaté země • Nezávislost na církvi získal z vůle papeže • Do roku 1798 ovládal území Malty • Od 19. století sídlí v Římě, ovládá území několika paláců • Jeho činnost se soustřeďuje na charitativně humanitární činnost • Diplomatické styky má v současné době se 105 státy (viz http://www.orderofmalta.org/diplomatic-relations/862/bilateralrelations-with-countries/?lang=en)
Zvláštní jednotky - města s mezinárodním statusem • Jejich specifické postavení obvykle vyplynulo z historického vývoje nebo náboženské, strategické či jiné výjimečnosti. Obvykle se jedná o dočasný stav – Krakov (1815-1846) – Danzig (nyní Gdaňsk 1919-1945) – Tanger (1923 společná správa Francie, VB a Španělska 1956 součástí Maroka) – Terst (1947-1975 rozdělen mezi Itálii a Jugoslávii) – Jeruzalém (na základě plánu OSN, ale ve válce 1948/49 rozdělen na západní a východní část; v roce 1967 východní část obsazena Izraelem) – Západní Berlín (po 2. sv. válce-1990) – Mostar (od 1994/95 určitý čas pod správou zástupce EU)
Zvláštní jednotky – Mezinárodní výbor Červeného kříže • Švýcarská nevládní organizace (složena ze švýcarských občanů, sídlí v Ženevě), založena 1863 • Státy ho však univerzálními smlouvami (1949 Ženevské úmluvy o ochraně obětí válek) pověřily významnými kontrolními úkoly v souvislosti s dodržováním humanitárního práva • Uzavřel též řadu mezinárodních smluv se státy o činnosti jeho poboček • V rámci hnutí Červeného kříže a Červeného půlměsíce vzniklo postupně více organizací (dnes např. Mezinárodní federace společností Červeného kříže a Červeného půlměsíce), MPV subjektivitu má však jen Mezinárodní výbor Červeného kříže
Jednotlivec • Jde o subjektivitu odvozenou od vůle a subjektivity států a marginální, tzn. týkající se jen určitých oblastí: 1. Ochrana základních lidských práv – státy jsou omezeny v této oblasti kogentními pravidly MPV 2. Mezinárodně právní trestní odpovědnost jednotlivců za zločiny podle MPV: – – – –
zločiny proti míru zločiny proti lidskosti válečné zločiny zločin genocidy
• Pachatelé souzeni na úrovni vnitrostátních orgánů nebo na úrovni mezinárodních soudních orgánů (ad hoc tribunálů nebo Mezinárodního trestního soudu, který vznikl v roce 2002, členy asi 108 států, 40 dalších podepsalo, ale neratifikovalo)
Mezinárodní jednotky bez mezinárodně právní subjektivity
• Mezinárodní nevládní organizace • Transnacionální korporace • Lidstvo jako celek
Prameny MPV
Pojem pramenů práva • Materiální prameny • Formální prameny
Výčet formálních pramenů MPV • Čl. 38 odst. 1 Statutu Mezinárodního soudního dvora: – základní prameny
1. mezinárodní smlouvy 2. mezinárodní obyčej 3. obecné zásady právní –
pomocné (podpůrné) prameny
4. soudní rozhodnutí a učení nejkvalifikovanějších znalců MPV
Zvláštnosti pramenů MPV ve srovnání s prameny vnitrostátního práva • Menší míra formalismu a větší význam materiálních pramenů • Neexistence vztahu nadřízenosti a podřízenosti mezi jednotlivými druhy pramenů • Velká autonomie subjektů MPV ve vztahu k pramenům (státy si z velké části vytváří svoje právo a mohou ho měnit) • Prameny MPV (na rozdíl od pramenů vnitrostátního práva) jsou i právní úkony, které určují individuální právní vztahy
Mezinárodní smlouva = ujednání dvou nebo více subjektů MPV, které má z vůle těchto subjektů mezinárodně právní účinky a řídí se mezinárodním právem: 1. ujednání 2. dva nebo více subjektů 3. pouze mezi subjekty MPV 4. subjekty propůjčují ujednání MPV účinky 5. řídí se podle MPV
Mezinárodní obyčej = usus longaevus (materiální prvek) + opinio iuris (subjektivní prvek) • materiální prvek = kvalifikovaná praxe států – – – – –
opakovaná stejnorodá nepřetržitá rozšířená a reprezentativní relativně dlouhodobá
• subjektivní prvek = přesvědčení subjektů o právní závaznosti chování
Poměr mez. smlouvy a obyčeje 1. Jsou právně rovnocenné 2. Jakékoli pravidlo může být v zásadě obsaženo jak ve smlouvě, tak i v obyčeji 3. Komplementární a symbiotická povaha (lex posterior derogat priori) 4. Pravidla ze smluv a z obyčejů mají každé svůj život (byť upravují stejnou věc) 5. Neslučitelnost neznamená neplatnost, ale uplatní se interpretační pravidla (lex posterior derogat priori, lex specialis derogat generali apod.)
Desuetudo • Protikladem obyčeje je desuetudo (vyjítí z užívání) • Opět obsahuje materiální prvek (kvalifikovanou praxi) a subjektivní prvek (přesvědčení o právní závaznosti) • Nastane rozšířením praxe odlišné od existujícího pravidla MPV za souhlasu států s takovou praxí ve vzájemných vztazích
Kodifikace MPV • MPV není všeobecně kodifikováno, tzn. systematicky uspořádáno v kodifikačních instrumentech • „Pokrokový rozvoj“ – normotvorba v oblastech, které dosud byly relativně málo MPV upraveny • „Kodifikace“ – přesnější vyjádření a systematizace pravidel MPV v celých odvětvích MPV • 1958-1969 zázračné desetiletí kodifikace
Obecné zásady právní • Uplatňují se všeobecně ve vnitrostátních právních řádech států • Jsou přesaditelné do MPV (mohou být hmotněprávní i procesněprávní) • Je třeba je odlišit od zásad MPV • Mají význam spíše pro interpretaci obyčejů MPV, tedy jako pramen pomocný • Mezinárodní soudy je příliš nepoužívají, pokud je použijí, jde spíše o obyčej, který byl původně obecnou zásadou právní
Jednostranné právní akty • Akty států – nejde o formální pramen MPV (nicméně mohou mít právní účinky pro stát jejich původu): – notifikace – uznání – protest – zřeknutí se – příslib
• Akty mezinárodních organizací – jednak v rámci vnitroorganizační notmotvorby, jednak tehdy, kdy zavazují členské státy; jejich normativnost odvozená od prvotní vůle států
Soudní rozhodnutí a názory nauky • Podpůrné prostředky (spíše materiální prameny, které působí na vědomí normotvůrců) • Soudní rozhodnutí nejsou formálním pramenem práva – působí jen pro strany sporu (nepůsobí vůči třetím státům ani vůči soudu samotnému pro jeho další rozhodování, obvykle se ale svými rozhodnutími řídí) • Nauka není formálním pramenem, působí snad na normotvůrce. Větší význam měla v minulosti
Ekvita • Některé mezinárodní či arbitrážní orgány, mají v pravidlech svojí činnosti zakotvenu možnost, pokud s tím strany sporu souhlasí, posoudit spravedlnost platných norem MPV a případně v daném případě vytvořit normu jinou, spravedlivou (ačkoli je contra legem – v rozporu s platnou normou MPV). Dosud ale nepoužíváno (pro strany sporu je totiž výsledek nejistý) • Kromě toho se ekvita uplatňuje při výkladu existujících pravidel (praeter legem – v rámci existujících pravidel MPV)
Pravidla MPV
Právní normy • Základním elementem právního řádu je norma chování (nikoli norma myšlení, jazyka, logiky…) • Charakteristické znaky právní normy: 1. je projevem normotvorné vůle oprávněného subjektu 2. normativnost – stanovení měřítka pro chování subjektů 3. regulativnost – aktivně působí na společenské styky 4. závaznost – je mocensky vynutitelná
Obsah a forma právní normy • Obsahem normy je pravidlo chování obsažené v nějaké právně závazné formě • Ve vnitrostátních právních řádech jsou právně závaznými formami především zákony, nařízení či vyhlášky • V MPV především mezinárodní obyčeje a smlouvy – viz předchozí výklad
Dělení pravidel MPV 1. Podle vlastností práv a povinností: – –
materiální pravidla procesní pravidla
2. Podle počtu adresátů: – – –
mnohostranná (multilaterální) vícestranná (plurilaterální) dvoustranná (bilaterální)
3. Podle prostorové působnosti – – –
obecného MPV (univerzální) partikulární MPV (regionální) lokální
Dělení pravidel MPV 4. Podle intenzity regulativních schopností: – –
dispozitivní pravidla kogentní pravidla
5. Podle kvality normativity – –
hard law soft law
6. Podle míry obecnosti – –
zásady konkrétní pravidla
7. Podle časové působnosti – –
časově omezená časově neomezená
1. Dělení pravidel MPV podle vlastností práv a povinností • Materiální (primární) pravidla – upravují bezprostředně práva a povinnosti subjektů MPV • Procesní (sekundární) pravidla – regulují postupy při vzniku, změně nebo zániku mezinárodněprávních pravidel, při jejich zjišťování a výkladu, při jejich uplatňování, při řešení sporů, v souvislosti se vznikem mezinárodněprávní odpovědnosti a v souvislosti s donucením • V MPV převažují materiální pravidla (dáno historickým vývojem a potřebou
2. Dělení pravidel MPV podle počtu adresátů – mnohostranná (multilaterální) – vícestranná (plurilaterální) – dvoustranná (bilaterální)
3. Dělení pravidel MPV podle prostorové působnosti • Pravidla obecného MPV (univerzální) – pouze obyčejová pravidla jsou způsobilá vyvolat účinky erga omnes (mezi všemi), nejsou založená na nezbytnosti konsensu • Pravidla partikulárního MPV (regionální) – obsažené v mez. smlouvách nebo obyčejích (obyčej tedy není automaticky pramenem obecného MPV platného mezi všemi státy) – např. evropská úprava ochrany lidských práv, • Pravidla lokální - obsažena v lokálních mez. smlouvách
4. Dělení pravidel MPV podle intenzity regulativních schopností • Dispozitivní pravidla – umožňují, aby státy vyloučily působnost těchto pravidel vůči nim samotným. Pokud derogaci nevyužijí, bude pravidlo vůči nim platit. • Kogentní pravidla – jsou obsaženy v imperativních normách obecného MPV s tím, že není možné se od nich odchýlit ani jednostranně pozastavit jejich aplikaci • Kogentní pravidla především něco přikazují nebo zakazují. Je možné je změnit pouze jinou kogentní normou.
Kogentní normy • Jde o zvláštní případ obecného MPV = musí být přítomno usus longaevus (kvalifikovaná praxe) + „kvalifikované“ opinio iuris (1. obecné přesvědčení o právní závaznosti, 2. u kogentních norem i obecné přesvědčení o tom, že není možné se od nich odchýlit) • Pokud je smluvní pravidlo v rozporu s ius cogens: 1. pokud vzniklo během platnosti kogentního pravidla – je od počátku neplatné (ex tuns) 2. pokud během platnosti smluvního pravidla vzniklo nové kogentní pravidlo, je smluvní pravidlo neplatné od okamžiku platnosti nového kogentního pravidla (od nyní - ex nunc). Dřívější účinky smluvního pravidla zůstávají nedotčeny
Kogentní normy • MPV má převážně dispozitivní povahu. Mezi kogentní normy patří: – zákaz použití síly – ochrana podstatných stránek fyzické existence a důstojnosti člověka (zákazy otroctví, mučení apod.) – ochrana práva národů na sebeurčení, jakož i jejich fyzické existence (zákaz genocidy) – zákaz přivlastnění si mezinárodních prostorů (volné moře, kosmický prostor, nebeská tělesa) – zákaz rozsáhlého znečišťování životního prostředí
• Kogentní normy jsou normy obecného MPV – slouží k ochraně zásadních hodnot sdílených skutečně celým mezinárodním společenstvím
5. Dělení pravidel MPV podle kvality normativity • Hard law – pravidla obsažená v normách. která jsou perfektní jak z hlediska formy (jsou obsažena v pramenech MPV), tak i z hlediska obsahu (je dostatečně určitý a jednoznačný) • Soft law – postrádají právní závaznost a jejich nedodržení nevyvolává mezinárodně právní odpovědnost – jsou nedokonalé buď: – z hlediska formy (nejsou obsaženy v právně závazných pramenech MPV – např. závěrečný akt KBSE) – nebo z hlediska obsahu (jsou neurčité – např. Mez. pakt o hosp., soc. a kulturních právech, čl. 2: „Každý stát… …se zavazuje podniknout… …kroky… …k postupnému dosažení plného uskutečnění práv uznaných v tomto Paktu“)
6. Dělení pravidel MPV podle míry obecnosti • Konkrétní pravidla – určují konkrétní práva a povinnosti konkrétních subjektů MPV (spíše zakotvená v bilaterálních smlouvách) • Zásady – vysoce obecná pravidla, ve kterých nejsou subjekt určeny konkrétně • Zvláště významná jsou tzv. základní zásady (neboli zásady přátelských vztahů a spolupráce mezi státy) – pokus o jejich výčet je např. v Deklaraci z roku 1970: 1. 2. 3. 4. 5. 6. 7.
Zákaz užití síly a hrozby silou Povinné urovnávání sporů mírovými prostředky Nevměšování se do vnitřních záležitostí jiných států Povinná spolupráce mezi státy Rovných práv a sebeurčení národů Svrchovaná rovnost Povinné dodržování mezinárodních závazků
7. Dělení pravidel MPV podle časové působnosti • Pravidla na dobu neurčitou – především obyčejová pravidla či pravidla sjednaná v multilaterálních smlouvách • Pravidla sjednaná na dobu určitou – častěji v lokálních či regionálních normách • Normy MPV nepůsobí retroaktivně (jedině že by si to smluvní strany dohodly), je však obvyklá tzv. nepřímá zpětná působnost (nově vzniklé pravidlo se aplikuje na vztah, který vznikl podle jiné normy dříve než toto nově vzniklé pravidlo – běžné i ve vnitrostátním právu)
Mezinárodněprávní odpovědnost
Mezinárodněprávní odpovědnost (MPVODP) • Každý subjekt má možnost volby – jednat v souladu s právem nebo v rozporu s ním • Pokud jedná v rozporu – musí nést negativní následky • Ve vnitrostátním právu je určité chování autoritativně vynutitelné státní mocí. V MPV toto není vzhledem k souřadnosti států možné • Institut mezinárodněprávní odpovědnosti je soubor norem MPV, které upravují právní následky mezinárodně protiprávního jednání
Mezinárodněprávní odpovědnost (MPVODP) • V případě porušení pravidla MPV (primárního pravidla) vznikají delikventovi dodatečné závazky (sekundární) • Původní závazek nezaniká, sekundární závazek k němu přistupuje (proto se označuje jako akcesorický) • Dodatečný závazek zmnožuje závazky delikventa, tím supluje sankční systémy, které fungují ve vnitrostátním právu, a plní funkci nepřímého donucení
Vývoj institutu mezinárodněprávní odpovědnosti
• Tradiční pojetí platné až do 2. světové války spojovalo MPVODP
především s diplomatickou ochranou (právo státu převzít pohledávku svého občana vůči cizímu státu po neúspěšném vyčerpání vnitrostátních opravných prostředků občanem v žalovaném státě): – MPVODP pouze za škody způsobené cizincům – předpokladem byla hmotná škoda – sekundární povinností byla pouze povinnost reparace (hodnotová lhostejnost k porušení)
• V současné době – – – – –
význam diplomatické ochrany klesá nejde už jen o poškození cizince, ale i přímo jiného státu součástí je újma hmotná i nehmotná porušení kogentních pravidel by mělo vést k citelnějším následkům v některých oblastech se prosazuje objektivní odpovědnost (bez ohledu na zavinění)
• Předpoklady vzniku MPVODP jsou: 1. 2.
objektivní prvek – porušení mezinárodního závazku subjektivní prvek – toto chování lze přičíst státu
1. Objektivní prvek – porušení mezinárodněprávního závazku • Porušení závazku, který vyplývá z obyčejového nebo smluvního práva • Pokud dojde k újmě jinému státu, ale nejde o porušení MPV – tzv. nevlídný akt • K porušení závazku může dojít: – jednáním – opomenutím
• Závazky dále můžeme dělit: – požadující určité chování (např. tzv. závazek bdělosti) – požadující určitý výsledek
2. Subjektivní prvek – přičitatelnost protiprávního chování • • •
Státu se přičítá chování jeho (státních) orgánů Pojem „orgán“ se vykládá extenzívně = jde o všechny osoby, které vykonávají státní moc, ať už na základě vnitrostátního práva nebo pouze fakticky Může jít o orgány na jakémkoli úseku horizontální (soudní, zákonodárné, výkonné) i vertikální struktury (územní i funkční) – – –
• •
• •
Legislativní orgány – vydá normu v rozporu s MPV nebo nevydá tu, kterou by vydat měl Výkonné orgány – např. policie poškodí zájmy cizince Soudní orgány – např. soudní orgány neoprávněně protahují jednání nebo odmítají rozhodnout
Státu se zásadně nepřičítá jednání soukromých osob, pokud to ovšem není jednání v jeho zájmu (na jeho pokyn, jsouce jím podněcovány, financovány nebo jen tolerovány – potom by šlo o jeho de facto orgány). Pokud dojde k porušení MPV závazku za občanské války: 1. pokud pak zvítězí vláda – nepřičítá se jí chování povstalců 2. pokud pak zvítězí povstalci – přičítá se jim chování vlády v době občanské války I mezinárodním organizacím se přičítá jednání jejich orgánů Jednotlivci se přičítá jednání v souvislosti s mezinárodním trestním postihem
Okolnosti vylučující protiprávnost • Mezinárodně protiprávní jednání vyvolá MPVODP automaticky ex lege. Existují však okolnosti, za kterých MPVODP podle MPV nevzniká: 1. Přivolení postiženého státu 2. Výkon legitimní sebeobrany 3. Protiopatření (sankce) 4. Vyšší moc (vis maior) a nahodilost 5. Tíseň 6. Stav (krajní) nouze
1. Přivolení postiženého státu • Nebezpečí zneužití – podle MPV přivolení musí být: i. platné podle MPV (nemůže jít o přivolení s porušením kogentní normy) ii. jednoznačně prokázáno iii. skutečně vyjádřeno (není dovolena domněnka přivolení) iv. přičitatelné státu podle MPV v. uděleno dříve, než došlo k chování, na které se vztahuje
2. Výkon legitimní sebeobrany
= defenzivní použití síly státem v odpověď na ozbrojený útok jiného státu (do přijetí BriandKellogova paktu v roce 1928, resp. zásady zákazu užití síly, bylo právně nevýznamné, zda jde o útočné nebo obranné použití síly) Předpoklady legitimní obrany: 1. naléhavá a neodvolatelná nutnost k sebeobraně, která neponechává možnost volby prostředků ani okamžik k úvaze 2. Lze ji vést jen proti aktuálnímu, probíhajícímu ozbrojenému útoku a smí jej vést jen oběť (s výhradou kolektivní sebeobrany) agrese (co to je agrese vymezuje rezoluce VS OSN z roku 1974 – „použití ozbrojené síly státem proti svrchovanosti, územní celistvosti nebo politické nezávislosti jiného státu“, pokud útok naplňuje další v rezoluci uvedené znaky. Sporné je, zda je sebeobrana oprávněná v podobě preemptivní sebeobrany proti bezprostředně hrozícímu ozbrojenému útoku (např. šestidenní válka), popř. v podobě preventivní sebeobrany, tzn. proti hrozbě, která by pravděpodobně vznikla ve vzdálenější budoucnosti (např. bombardování iráckých jaderných zařízení Izraelem v roce 1981) 3. Opatření v sebeobraně je nutné provádět okamžitě po ozbrojeném útoku (s ohledem na technické a jiné možnosti) 4. Sebeobrana je právem, nikoli povinností napadeného státu – pokud se nebrání, neznamená to zhojení protiprávní agrese 5. Sebeobranu musí být přiměřená povaze a rozsahu útoku 6. Sebeobranná opatření musí mít defenzívní charakter. To neznamená, že by nemohl přechodně provádět svoje akce na území agresora. Znamená to, že musí ukončit obranné akce, pokud je zastaven ozbrojený útok proti němu (nelze si vynucovat odčinění vzniklých škod). Obránce má dále povinnost o obranných opatřeních informovat Radu bezpečnosti
Kolektivní sebeobrana • Zákaz použití síly je kogentní pravidlo – jeho porušení odůvodňuje vzhledem k závažnosti takového jednání právní fikci, že jsou napadeny všechny státy, a že proto disponují právem na kolektivní sebeobranu • Musí být při tom splněny předpoklady individuální sebeobranu a dále: 1. oběť agrese musí veřejně deklarovat, že byla napadena 2. oběť musí jiné státy o vojenskou pomoc požádat
•
V rámci mez. smluv mohou státy převzít povinnost ke kolektivní sebeobraně (např. čl. 5 Severoatlantické smlouvy)
Článek 5 Severoatlantické smlouvy: Smluvní strany se dohodly, že ozbrojený útok proti jedné nebo více z nich v Evropě nebo Severní Americe bude považován za útok proti všem, a proto odsouhlasily, že dojde-li k takovému ozbrojenému útoku, každá z nich uplatní právo na individuální nebo kolektivní obranu, uznané článkem 51 Charty Spojených národů, pomůže smluvní straně nebo stranám takto napadeným tím, že neprodleně podnikne sama a v souladu s ostatními stranami takovou akci, jakou bude považovat za nutnou, včetně použití ozbrojené síly, s cílem obnovit a udržet bezpečnost severoatlantické oblasti. Každý takový útok a všechna opatření učiněná v jeho důsledku budou neprodleně oznámena Radě bezpečnosti. Tato opatření budou ukončena, jakmile Rada bezpečnosti přijme opatření nutná pro obnovení a zachování mezinárodního míru a bezpečnosti.
3. Protiopatření (sankce) • Opatření postiženého státu v odpověď na předchozí porušení MPV jiným státem • Směřuje k tomu, aby porušitel ukončil protiprávní jednání nebo odčinil újmu • Sankce jsou výkonem práva, pokud se uplatňují za podmínek stanovených MPV
4. Vyšší moc (vis maior) a nahodilost • Vyvoláno neodvratnou vyšší mocí nebo nepředvídanou vnější událostí, která se vymyká jeho vlivu • Musí být takové intenzity, že státu to objektivně znemožní chovat se v souladu s MPV
5. Tíseň • Státní orgán sám rozhodne, že se bude chovat v rozporu s MPV, z důvodu vzniku situace krajního nebezpečí, ve které nemůže pro svou záchranu nebo záchranu osob učinit nic jiného (např. pilot letadla v tísňové situaci neoprávněně vnikne do vzdušného prostoru cizího státu, aby zde mohl nouzově přistát)
6. Stav (krajní) nouze • V případě ohrožení „podstatného zájmu“ státu, pokud: 1. toto chování jediným prostředkem k ochraně tohoto podstatného zájmu 2. podstatný zájem byl vystaven vážnému a bezprostřednímu nebezpečí 3. nebyl ohrožen podstatný zájem postiženého státu 4. nelze jednat v rozporu s kogentním pravidlem 5. nemůže se stavu nouze dovolávat stát, který k jeho vzniku sám přispěl 6. nelze se stavu nouze dovolávat u MPV závazků, které toto explicitně nebo implicitně vylučují • Podstatným zájmem může být např. ochrana životního prostředí v případě havárie
Škoda (újma) • Současné MPV nepovažuje škodu za předpoklad MPVODP, odpovědnosti se však může dovolávat jen stát, jehož právní sféra byla protiprávním jednáním poškozena • Škoda zahrnuje újmu hmotnou i nehmotnou • Škoda musí být přímá (vznikla jako důsledek protiprávního jednání)
Postižený (poškozený) subjekt • Nejčastěji stát, může jít i o mez. organizaci nebo jednotlivce • Jednotlivec se domáhal ochrany práv vnitrostátními prostředky nebo institutem diplomatické ochrany. V současné době může v určitých případech vystupovat i před mezinárodním soudem (např. Evropský soud pro lidská práva)
Reparace = povinnost odčinit škodu způsobenou mezinárodně protiprávním
• 1. 2.
3.
jednáním Obsah reparace souvisí s formou. Rozeznáváme 3 formy reparace: restituce = uvedení do původního stavu (měla by být upřednostňována, kdykoli je to možné, ale často to fyzicky možné nebo politicky přijatelné není) kompenzace = odškodnění výplatou odpovídající finanční částky, popř. poskytnutím zboží nebo služeb. Bývá požadována výplata skutečné škody (damnum emergens) i ušlého zisku (lucrum cessans) satisfakce (zadostiučinění) = soubor postupů při odstraňování nehmotných škod, podle okolností se realizuje – – – – –
vyjádřením lítosti, omluvou symbolickým aktem, vzdáním pocty vlajce potrestáním konkrétních pachatelů ubezpečením, že se situace nebude opakovat konstatováním protiprávnosti jednání soudcem nebo arbitrem
• Často je reparace realizována více druhy současně (omluva plus finanční plnění)
MPVODP za škodlivé následky nezakázaných činností
• Ve vnitrostátní právních řádech odpovídají za vysoce nebezpečné činnosti určité subjekty bez ohledu na zavinění (objektivní odpovědnost) • V MPV se toto prosadilo u: – mírového využívání jaderné energie – znečišťování moře ropou a jinými látkami – provozu nadzemních dopravních prostředků, především kosmických objektů
• Není ještě upraveno jednotně obecným MPV, ale spíše v jednotlivých mnohostranných mez. smlouvách (nebylo dosud tolik havárií, škoda je zde podstatný předpoklad, ale často obtížně určitelný; není navíc jasné, které činnosti by režimu objektivní odpovědnosti měly podléhat) • S výjimkou odpovědnosti za kosmické objekty jde o odpovědnost za porušení za závazek bdělosti (např. když nedohlédli na dostatečné pojištění provozovatelů)
Donucení v MPV
Donucení = nátlak určitého subjektu na jiný subjekt s cílem ovlivnit jeho chování • Donucení v právu = legální mechanismy nátlaku na subjekty právního řádu s cílem zajistit, aby dodržovali právní normy • Ve vnitrostátním právu svěřeno donucení státním orgánům (výkonné moci), která stojí nad subjekty • MPV postrádá mocensky autoritativní orgán, je založeno na vztazích souřadnosti, i donucovací mechanismy jsou decentralizovány, tzn. prováděny jednotlivými státy. To v tradičním MPV zvyšovalo význam faktických nerovností mezi státy. Moderní MPV se snaží význam těchto faktických nerovností zmenšit.
Donucení • Při existenci zákazu užití síly a její hrozby je násilné donucení možné pouze proti subjektu, který násilí užil • Donucení se užívá v případě sporu – postupem času se rozvinuly různé mechanismy mírového řešení mezinárodních sporů • Donucení může směřovat i proti nevlídnému aktu (na rozdíl od MPVODP, která vzniká jen v důsledku mezinárodně protiprávnímu chování) • Donucení spočívá v přímém nátlaku, MPVODP v nátlaku nepřímém (možnost vzniku sekundárního závazku)
Klasifikace donucovacích opatření • Opatření dovolená a nedovolená • Opatření bez použití síly (upozornění, varování, pozastavení práv člena mez. organizace) a s použitím síly (ozbrojené síly - sebeobrana, některé akce Rady bezpečnosti proti agresorovi; jiné síly – uzavření hranic) • Individuální donucení (může být málo účinné) X kolektivní donucení (v rámci mez. organizace i mimo něj) • Podle oblasti vztahů: diplomatická, ekonomická, komunikační a další • Používají se též termíny protiopatření (individuálního státu) a sankce (mez. organizace či společenství)
Hlavní znaky donucení • Reaguje na předchozí mezinárodně protiprávní jednání • Obecným účelem je donutit subjekt k respektování norem MPV, ale konkrétní záměry mohou být různé • Donucení se může realizovat v různých formách – jejich výběr záleží na povaze porušení, rozsahu škody či ochotě donucovaného státu • Právu aktivně legitimovaných subjektů odpovídá povinnost donucovaných subjektů donucení strpět
Retorze = jde o donucovací opatření, která zůstávají v mezích MPV. Jsou namířena proti faktickým nikoli právním zájmům donucovaného subjektu • Donucovaný subjekt má povinnost strpět, pokud by to nebylo zjevně nepřiměřené, potom by mohl považovat za nevlídný akt a reagovat jiným nevlídným aktem • Př.: přerušení jednání o uzavření smlouvy, odvolání velvyslance za účelem „konzultace“ (např. srbský velvyslanec v ČR po uznání Kosova), odepření podpory kandidátovi ve volbách do orgánů mez. institucí či organizací, odmítnutí udělení víza, jednostranné přerušení diplomatických styků (např. USA přerušily v roce 1961 dipl. styky s Kubou – funkce plní zvláštní sekce na Švýcarské ambasádě)
Represálie = donucovací opatření, která jdou za rámec MPV, ale protože jde o protiopatření proti protiprávnímu jednání, jde o okolnost vylučující protiprávnost • Předpoklady přípustnosti represálií: 1. Musí být prováděny v dobré víře 2. Musí jim předcházet marná výzva k ukončení protiprávního jednání či k odčinění škody (platilo pro ozbrojené represálie v tradičním MPV) 3. Rozsah musí být přiměřený rozsahu a povaze protiprávního jednání a způsobené újmy. Vůči nepřiměřeným represáliím jsou dovoleny kontrarepresálie. Přiměřenost neznamená totožnost 4. Represálie musí být ukončeny, jakmile bylo dosaženo jejich záměru (ukončení protiprávního jednání nebo reparace újmy) 5. Zákaz ozbrojených represálií 6. Nelze se uchýlit k opatřením, která by porušovala kogentní normy 7. Nelze je uplatňovat ani tehdy, pokud jsou k dispozici jiné prostředky nápravy • Příkladem mohou být ekonomické represálie: embargo (zákaz vývozu za situace, kdy by k tomu stát byl jinak povinen), bojkot (zákaz dovozu v rozporu s MPV)
Sebeobrana (legitimní obrana) • Viz MPVODP • I sebeobrana patří mezi donucovací opatření
