POJEM LICHVY A JEHO VNÍMÁNÍ VE ZVOLENÉM ČASOVÉM OBDOBÍ

Masa rykova un iverz ita Ekonomicko-správní fakulta Studijní obor: Finance a právo

POJEM LICHVY A JEHO VNÍMÁNÍ VE ZVOLENÉM ČASOVÉM OBDOBÍ Concept of Usury and its Perception in Selected Time Horizon Bakalářská práce

Vedoucí práce: Ing. František Kalouda, CSc., MBA

Autor: Eliška KUTÁLKOVÁ

Brno, 2013

J mé no a p ř í j mení aut or a:

Eliška Kutálková

Ná z e v di pl omové pr áce:

Pojem lichvy a jeho vnímání ve zvoleném období

Ná z e v pr áce v angličt i ně:

Concept of Usury and its Perception in Selected Time Horizon

Ka t e dr a:

financí

Ve doucí di pl omové pr áce:

Ing. František Kalouda, CSc., MBA

Rok obhaj oby:

2013

Anotace Předmětem bakalářské práce ,,Pojem lichvy a jeho vnímání ve zvoleném období“, je vytvoření pracovní definice pojmu lichva. Tato práce má charakter historické studie, tedy součástí jejího obsahu není praktická část, ale pouze teoretická. V celém jejím obsahu, je vyuţito dostupných literárních a právních zdrojů, které souvisejí s vybranými tématikami. Jedná se o tyto témata: Chammurapiho zákoník, Starověké Řecko, Starověký Řím a Středověk. Annotation The submitted bachelor's thesis "Concept of Usury and Its Perception in a Selected Time Horizon” aims at establishing a working definition of usury. The thesis has the character of a historical study, therefore its contents are made by a theoretical part only, not a practical one. In its entirety available literary and legal sources related to the selected theme have been employed. It concerns the following topics: The Code of Hammurabi, Ancient Greece, Ancient Rome and the Middle Ages. Klíčová slova Chammurapi, Chammurapiho zákoník, řecká společnost, Solón, římská společnost, Zákon XII. desek, Corpus Iuris Civilis, středověká společnost, sv. Tomáš Akvinský, úvěr, půjčka, úroková sazba, úrok, lichva, lichvář, Mutuum, Commodatum. Keywords Hammurabi, the Code of Hammurabi, the Greek society, Solon, the Roman society, The Law of the Twelve Tables, Corpus Iuris Civilis, medieval society, St. Thomas Aquinas,credit, loan, interest rate, interest, usury, money-lender, Mutuum, Commodatum.

Masarykova univerzita Ekonomicko-správní fakulta Katedra financí Akademický rok 2011/2012

ZADÁNÍ BAKALÁŘSKÉ PRÁCE

Pro:

KUTÁLKOVÁ Eliška

Obor:

Finance a právo

Název tématu:

POJEM LICHVY A ČASOVÉM OBDOBÍ

JEHO

VNÍMÁNÍ

VE

ZVOLENÉM

Concept of Usury and its Perception in Selected Time Horizon

Zásady pro vypracování: Cíl práce: Cílem BP je prezentovat a srovnat chápání fenoménu lichvy (v co nejširších právních souvislostech) v období od starověku a ve vybraných časových úsecích středověku. BP bude mít tedy charakter historické srovnávací studie, jejímţ výsledkem bude i pracovní definice pojmu lichva v (pokud moţno) universalistickém pojetí. Postup práce a použité metody: 1) Z dostupných fondů vyberte relevantní prameny. 2) Popište způsob vnímání a s tím spojené definice pojmu lichvy ve zkoumaných časových obdobích tak jak jsou presentovány ve zvolených pramenech. 3) Definujte skutečnosti, které vnímání a definice pojmu lichvy ovlivňují. 4) Zformulujte zobecněnou pracovní definici či definice pojmu lichva (časově podmíněnou), včetně determinantů, které ji mohou ovlivnit. Pouţité metody: Literární rešerše, popis, analýza, historická analogie, syntéza.

Rozsah grafických prací:

dle pokynů vedoucího práce

Rozsah práce bez příloh:

35 – 45 stran

Seznam odborné literatury: LE GOFF, JACQUES. Peníze a život: ekonomika a zbožnost ve středověku. Vyd. 1. Praha: Argo, 2005. 85 s. ISBN 80-7203-657-2. URFUS, VALENTIN. Právo, úvěr a lichva v minulosti: uvolnění úvěrových vztahů na přechodu od feudalismu ke kapitalismu a právní věda recipovaného římského práva. 1. vyd. Brno: Univerzita Jana Evangelisty Purkyně, 1975. 170 s.

Vedoucí bakalářské práce:

Ing. František Kalouda, CSc., MBA

Datum zadání bakalářské práce:

28. 11. 2011

Termín odevzdání bakalářské práce a vložení do IS je uveden v platném harmonogramu akademického roku.

…………………………………… vedoucí katedry

V Brně dne 28. 11. 2011

………………………………………… děkan

Prohlášení Prohlašuji, ţe jsem bakalářskou práci Pojem lichvy a jeho vnímání ve zvoleném období vypracovala samostatně, pod vedením Ing. František Kalouda, CSc., MBA a uvedla v ní všechny pouţité literární a jiné odborné zdroje v souladu s právními předpisy, vnitřními předpisy

Masarykovy

univerzity

a

vnitřními

akty

řízení

Masarykovy

univerzity

a Ekonomicko-správní fakulty MU. V Brně dne _________________________ vlastnoruční podpis autora

Poděkování Tímto bych velice ráda poděkovala panu Ing. František Kalouda, CSc., MBA, za jehoţ odborného vedení bylo moţné zpracovat tuto práci a zároveň za jeho vstřícný přístup.

Obsah Úvod ......................................................................................................................................... 10 1 Definice pojmů související s lichvou ................................................................................ 12 1.1 Lichvář ....................................................................................................................... 12 1.2 Úrok ........................................................................................................................... 12 1.3 Úroková sazba ............................................................................................................ 12 1.4 Půjčka ......................................................................................................................... 12 1.5 Commodatum ............................................................................................................. 13 1.6 Mutuum ...................................................................................................................... 13 2 Chammurapiho zákoník .................................................................................................... 15 2.1 Postava Chammurapiho ............................................................................................. 15 2.2 Vznik, charakter a uspořádání Chammurapiho zákoníku .......................................... 17 2.2.1 Vznik................................................................................................................... 17 2.2.2 Charakter............................................................................................................. 19 2.2.3 Uspořádání .......................................................................................................... 22 2.3 Společnost v době panovníka Chammurapiho ........................................................... 26 2.4 Úprava lichvy v zákoníku .......................................................................................... 27 2.4.1 § 66 ..................................................................................................................... 28 2.4.2 § 71 ..................................................................................................................... 28 2.4.3 § 78 ..................................................................................................................... 29 2.4.4 § 88 ..................................................................................................................... 30 2.4.5 § 89 ..................................................................................................................... 30 2.4.6 § 90 ..................................................................................................................... 31 2.4.7 § 94 ..................................................................................................................... 31 2.4.8 § 96 ..................................................................................................................... 32 2.4.9 § 98 ..................................................................................................................... 33 2.4.10 § 101 ................................................................................................................... 33 2.4.11 § 106 – 107 ......................................................................................................... 34 2.4.12 § 108 ................................................................................................................... 35 2.4.13 § 114 ................................................................................................................... 35 2.5 Shrnutí ........................................................................................................................ 36 3 Starověké Řecko ............................................................................................................... 38 3.1 Poznatky o úvěrování ve starověkém Řecku ............................................................. 38 3.2 Solón .......................................................................................................................... 40 4 Starověký Řím .................................................................................................................. 42 4.1 Zákon XII. desek ........................................................................................................ 42 4.2 Postava a vliv panovníka Justinián I. ......................................................................... 44 4.3 Corpus Iuris Civilis .................................................................................................... 45 4.4 Úvěr, úrok a lichva ve starověkém Římě ................................................................... 46 5 Náhled na středověkou společnost, úvěr, úrok a lichvu ................................................... 50 5.1 Středověk ................................................................................................................... 50 5.2 Středověká společnost ................................................................................................ 50 5.3 Osoba sv. Tomáše Akvinského a jeho pohled na lichváře ......................................... 52 5.4 Středověký náhled na úvěr, úrok a lichvu v obecné rovině ....................................... 55 5.5 Náhled na úvěr, úrok a lichvu ve středověku na území Čech .................................... 59 6 Klíčové přínosy bakalářské práce ..................................................................................... 62 Závěr ......................................................................................................................................... 64 Seznam pouţitých zdrojů .......................................................................................................... 66 Knižní zdroje ............................................................................................................................. 66 Elektronické zdroje ................................................................................................................... 67

Právní normy ............................................................................................................................67 Seznam zkratek .........................................................................................................................68 Přílohy .......................................................................................................................................69 Příloha č. 1 ................................................................................................................................69 Příloha č. 2 ................................................................................................................................70 Příloha č. 3 ................................................................................................................................71 Příloha č. 4 ................................................................................................................................72 Příloha č. 5 ................................................................................................................................73 Příloha č. 6 ................................................................................................................................74 Příloha č. 7 ................................................................................................................................74 Příloha č. 8 ................................................................................................................................74 Příloha č. 9 ................................................................................................................................75 Příloha č. 10 ..............................................................................................................................75 Příloha č. 11 ..............................................................................................................................75 Příloha č. 12 ..............................................................................................................................76 Příloha č. 13 ..............................................................................................................................76 Příloha č. 14 ..............................................................................................................................77 Příloha č. 15 ..............................................................................................................................77

Úvod V dnešní, bezesporu nesnadné ekonomické situaci, jak pro jednotlivce, tak pro firmy, se kaţdý snaţí dosáhnout uţitku. Tato snaha však můţe vést, aţ k neoprávněně nabytému majetku, nehledě na to, ţe můţe způsobit oţebračení některého z účastníků vztahu. Můţeme říci, ţe lidé si do značné míry kolikrát neuvědomují, k čemu se zavazují. Zejména se jedná o lidi, kteří nejsou zrovna ekonomicky gramotní a především ti, kteří se řadí do nejchudších vrstev společnosti. Ať uţ se jedná o minulost či přítomnost, je smutným faktem, ţe musíme konstatovat, nepřetrţitý výskyt lichvářů v naší společnosti. Jak v minulosti, tak bezesporu i v současnosti, platí výše zmíněná skutečnost, ţe vrstva lidí, která se uchyluje k řešení své situace prostřednictvím vyuţití sluţeb nelegálních půjčovatelů peněz, je právě skupina lidí, kteří patří do nízkopříjmové kategorie. Ať uţ je k tomu doţene skutečnost, ţe legální půjčovatelé, tedy banky je eliminují svými poţadavky, které musí pro půjčku splňovat, a tím do jisté míry dělají z nelegálních peněţních zapůjčovatelů jednoduše dostupné finanční zdroje, nebo bohuţel horší z těchto dvou situací a to, ţe v některých oblastech neexistuje moţnost úniku, a to proto, ţe jedinou moţností, jak si půjčit peníze jsou lichváři. Máme na mysli zejména z geografického pohledu oblast východní Afriky. Zatím jsme stále hovořili o tom, ţe se jedná o nelegální činnost. Abychom mohli něco označit za nelegální, tak pro to musíme najít příslušnou právní kodifikaci, která tuto činnost zakazuje. V českém právním řádu bychom takovéto ustanovení, které by se stavělo proti lichvě, hledali v zákoně č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, v platném znění. Konkrétně bychom šli do § 218, kde je řečeno: (1) Kdo zneužívaje něčí rozumové slabosti, tísně, nezkušenosti, lehkomyslnosti nebo něčího rozrušení, dá sobě nebo jinému poskytnout nebo slíbit plnění, jehož hodnota je k hodnotě vzájemného plnění v hrubém nepoměru, nebo kdo takovou pohledávku uplatní nebo v úmyslu uplatnit ji na sebe převede, bude potrestán odnětím svobody až na dvě léta nebo zákazem činnosti. (2) Odnětím svobody na šest měsíců až pět let nebo peněžitým trestem bude pachatel potrestán, a) získá-li činem uvedeným v odstavci 1 pro sebe nebo pro jiného značný prospěch, b) spáchá-li takový čin jako člen organizované skupiny, nebo 10

c) způsobí-li takovým činem jinému stav těžké nouze. (3) Odnětím svobody na tři léta až osm let bude pachatel potrestán, a) spáchá-li čin uvedený v odstavci 1 za stavu ohrožení státu nebo za válečného stavu, za živelní pohromy nebo jiné události vážně ohrožující život nebo zdraví lidí, veřejný pořádek nebo majetek, nebo b) získá-li takovým činem pro sebe nebo pro jiného prospěch velkého rozsahu.1 Bakalářská práce si klade za cíl nahlédnout do časově vymezených právních kodifikací a souvislostí, které ve své době upravovali lichvu, nebo se aspoň o nějaká její omezení snaţily. Samotný obsah této bakalářské práce je rozdělen do pěti kapitol, kde v první kapitole věnujeme výkladu základních pojmů, které usnadní orientaci v řešeném problému. V Druhé kapitole věnujeme pozornost jedné z nejstarších dochovaných právních památek a to Chammurapimu zákoníku. Zaměřujeme se jak na jeho tvorbu, tak i obsahovou stránku, která souvisí s úvěry. Třetí kapitola se zabývá vztahem řecké společnosti k úpravě lichvy. Další, tedy čtvrtá kapitola zaměřuje svůj obsah na rozsáhlé římské právní kodifikace a zároveň popisuje vztah tehdejší společnosti, k úvěrovým vztahům a jejich provázanost s lichvou. V předposlední páté kapitole se věnujeme středověku, jeho společnosti a vnímání zejména úroku v očích církve. Vybrali jsme si dějinný úsek od počátku středověku po 15. století. Poslední kapitola v sobě kompletuje klíčové přínosy bakalářské práce, jichţ bylo dosaţeno pomocí porovnání zjištěných historických poznatků v oblasti půjčování peněz a jiného zboţí. Dále pak jak ukládá cíl bakalářské práce, tak uvádíme i pracovní verzi definice pojmu lichva pro tento historický časový úsek a její moţnou implikaci v současnosti. Závěr práce pak pouze uvádí, čemu jsme se v rámci práce věnovali.

1

§ 218, zákon č.40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů

11

1 Definice pojmů související s lichvou Na úvod této práce povaţujeme za nezbytné osvětlit některé ekonomické pojmy, jeţ s touto historickou studií souvisí. Domníváme se, ţe bez znalosti těchto pojmů, by mohlo dojít k špatnému pochopení, některých částí textu. Pro jednotlivé pojmy vycházíme z všeobecně uznávaných a pouţívaných definic.

1.1 Lichvář Jedná se o osobu, jeţ bez oprávnění provozuje činnost, v rámci které poskytuje vysoce úročené úvěry. Tudíţ se jedná o neoprávněné obohacení, které je v současnosti v mnoha zemích bráno jako trestný čin. Pouze pro zajímavost, můţeme zmínit informaci, ţe v některých muslimských zemích je za lichvu povaţováno vybírání, jakéhokoliv úroku, tzn., ţe nikdo dokonce ani banky si nesmějí za poskytnutý úvěr vzít úrok.2

1.2 Úrok Z dostupných zdrojů vyplývá, ţe se jedná o cenu za časově vymezené období, po které je poskytnut kapitál. Nejčastější formou je peněţní zápůjčka nebo úvěr. Úrok je stanovován na základě nabídky a poptávky na trhu s penězi. Celkový úrok je však tvořen více faktory, mezi něţ musíme zahrnout účel úvěru a riziko s ním spojené. Je stanovován úrokovou sazbou z dluţné částky po určité období.

1.3 Úroková sazba Neboli úroková míra, je procentním vyjádřením poměrů velikostí úroku a zapůjčeného kapitálu.3

1.4

Půjčka

Definice tohoto pojmu, je pro tuto práci stěţejní, jelikoţ pojem lichva je nejčastěji spatřován v souvislosti s existujícím institutem půjčky. Tradičně existovaly dva druhy půjček: commodatum, v kterémţto případě se převádí pouze uţití věci a vypůjčovatel je povinen věc vrátit, jakmile ji uţije. Druhým typem bylo mutuum, jímţ se převádí vlastnictví půjčené věci.

2

GERLEŠOVÁ, J., SEKANINA, M., Lexikon našich hospodářských dějin: 19. a 20. století v politických a společenských souvislostech. 1. vyd. Praha: Libri, 2003, 488 s. ISBN 80-7277-178-7, s. 192. 3 GERLEŠOVÁ, J., SEKANINA, M., Lexikon našich hospodářských dějin: 19. a 20. století v politických a společenských souvislostech. 1. vyd. Praha: Libri, 2003, 488 s. ISBN 80-7277-178-7, s. 400.

12

V tomto případě se věc předává za účelem spotřeby a vypůjčovatel je povinen vrátit věci stejného mnoţství a kvality, jaké původně přijal a spotřeboval.4

1.5 Commodatum Slovo commodatum je latinským překladem slova půjčka. Konkrétně se jedná o reálnou dohodu, v níţ vystupují dvě strany, jednou z nich je věřitel a druhou vypůjčovatel či komodátor. Věřitel v tomto vztahu vystupuje jako osoba, která předmět dohody poskytuje k uţívání po určitou dobu straně druhé. Jakmile dojde k uplynutí doby, na kterou je věc zapůjčena, je vypůjčovatel povinen přesně tuto věc navrátit vlastníkovi zpět. Commodatum je nazýváno reálnou půjčkou, díky tomu, ţe musí dojít k reálnému převzetí půjčované věci. Podstatným faktorem je skutečnost, ţe věřitel jako takový je po celou dobu vlastníkem předmětné věci a dluţník se k věci nechová jako ke své vlastní.5

1.6 Mutuum Jestliţe jsem u pojmu commodatum hovořili o reálných půjčkách, potom v případě latinského výrazu mutuum hovoříme o půjčování tzv. věcí zastupitelných6, spolu s věcmi, které nějakým způsobem spotřebováváme. Jako základní příklad mutuua je uváděn peněţní kontrakt, jelikoţ peníze jako takové jsou věcí zastupitelnou. Opět jde o vztah věřitele, jeţ své disponibilní prostředky půjčuje druhé straně, avšak tentokrát zde podstatnou roli sehrává faktor času a skutečnost, ţe dluţník s penězi nakládá jako by byly jeho vlastní. Strana, která si peníze vypůjčuje je povinna ve sjednaný den, tedy na konci výpůjčního období navrátit celou sumu peněz. Kontrakt mutuum znamená směnu ,,současných“ statků za ,,budoucí“ statky, neboť zakládá půjčku věcí zastupitelných. Tudíţ, na rozdíl od commodata, je v případě mutuua sjednání dohody o úrocích běţné, protoţe následkem časové preference (podle níţ, za jinak stejných okolností, jsou současné statky preferovány před budoucími) jsou lidé ochotni vzdát se jistého mnoţství nahraditelných věcí jen výměnou za větší mnoţství nahraditelných věcí

4

HUERTA DE SOTO, J. Peníze, banky a hospodářské krize. 1. Vyd. Praha: ASPI, a.s., 2009. 908 s. ISBN 97880-7357-411-6, s. 1. 5 HUERTA DE SOTO, J. Peníze, banky a hospodářské krize. 1. Vyd. Praha: ASPI, a.s., 2009. 908 s. ISBN 97880-7357-411-6, s. 2. 6 Tamtéţ pan HUERTA DE SOTO, J. definuje v poznámkovém aparátu věc zastupitelnou takto: Věci zastupitelné jsou takové, jeţ mohou být nahrazeny jinými téhoţ druhu. Jinými slovy jedná se o věci, s nimiţ nezacházíme jako s jednotlivými, ale spíše v pojmech mnoţství, hmotnosti či objemu. Římané říkali, ţe věci quae in genere suo functionem in solutione recipient jsou zastupitelné, tedy věci res quae pondere numero mensurave constant. Věci spotřebovatelné jsou obvykle zastupitelné.

13

v budoucnu, tedy na konci lhůty.7 Z výše uvedených skutečností vyplývá, ţe úrok je roven rozdílu mezi objem jednotek, jeţ byly na počátku období zapůjčeny a objemem jednotek, které po uplynutí zápůjční lhůty byly věřiteli navráceny. Podstatným závazkem, přítomným u kontraktu mutuum, je vrácení stejného mnoţství jednotek stejného druhu a kvalit, jaké byly přijaty, na konci určeného termínu, i kdyţ dojde ke změně ceny statku. To znamená, ţe vypůjčovatel má po uplynutí sjednané lhůty vrátit pouze věc, kterou přijal, bude mít výhodu dočasného vlastnictví věci, a tudíţ i její plné dostupnosti.8 Proto pro naše účely bychom měli přiměřený úrok chápat, jako cenu, jeţ vypůjčovatel platí za moţnost uţívat věc na úkor věřitele, jehoţ momentální spotřeba tohoto statku je omezena. Jak jiţ bylo výše zmíněno, podstatným faktorem u kontraktu typu mutuum je čas, a to v podobě pevně stanovené lhůty, na niţ je kontrakt sjednáván, jelikoţ přesně za tuto délku omezení uţívání statku je vypůjčovatel povinen zaplatit úrok věřiteli, jestliţe byl sjednán. Jedná se o typický znak těchto kontraktů.

7

HUERTA DE SOTO, J. Peníze, banky a hospodářské krize. 1. Vyd. Praha: ASPI, a.s., 2009. 908 s. ISBN 97880-7357-411-6, s. 3. 8 tamtéţ

14

2 Chammurapiho zákoník 2.1 Postava Chammurapiho Dříve neţ se budeme věnovat samotnému kodexu, povaţujeme za podstatné osvětlit postavu samotného tvůrce zákoníku a to panovníka Chammurapiho9. Z dostupných zdrojů vyplývá, ţe usedl na trůn jako šestý a nejvíce známý panovník první babylonské dynastie, jeţ je datována do let 1894-1596 př. n. l. Chammurapi se narodil jako syn babylonského krále Sír-muballita, někdy kolem roku 1800 př. n. l., stejně jako jeho otec byl příslušníkem kmene západosemitských Amoritů. Po smrti krále Sír-muballita roku 1792 př. n. l. Chammurapi usedá na trůn. Ihned od počátku své vlády je nucen se potýkat s nepřáteli. Jedním z nich byl i Rím-Sin I. z Larsu, jemuţ je připisováno obsazení území, nazývaného Isin10. Je uváděno, ţe toto území se nacházelo někde mezi Larsem a Babylonem. První válečné taţení proti Rim-Sinovi uskutečnil Chammurapi roku 1787 př. n. l. a dobyl tak město Uruk. Druhá válečná výprava se pak konala o rok později. Následujících dvacet let klidu umoţnilo Chammurapimu uskutečnit rozsáhlou reformu ve správě Babylonie. Zemi rozdělil do různých oblastí, v jejichţ čelech stáli správci, kteří zodpovídali za budování zavlaţovacího systému, starali se o chod polností, výstavbu komunikací a samozřejmě dbali na dodrţování práva na svém území. V samotném Babylonu začal zakládat úřady, které spravovaly finance, vybíraly daně a vedly pozemkové knihy.11 V tomto období, taktéţ vzniká, jeho nejslavnější dílo, a to Chammurapiho zákoník (dále téţ ,,Chammurapiho zákoník, nebo zákoník“). Detailnějšímu popisu zákoníku se budeme věnovat později. Nyní pouze zmíníme, ţe originál je umístěn v muzeu Louvre v Paříţi12.

9

Český překlad jména tohoto panovníka má dvě moţnosti interpretace a to buď Chammurapi anebo Chammurabi. Obě formy můţeme najít v dostupných českých literárních materiálech. Já pro potřeby své práce budu pouţívat první z nich, tedy Chammurapi. V německém a anglickém jazyce je jméno psáno jako Hammurabi. Jeho podobizna je uvedena v příloze č. 1. 10 viz příloha č. 2 11 http://zivotopisyonline.cz/chammurapi-vladl-asi-1792-pr-n-l-1750-pr-n-l-nejvetsi-z-babylonanu/ dne 9. 4. 2013 v 11:30 středoevropského času. 12 Podrobnosti o nálezu Chammurapiho zákoníku citujeme z díla KLÍMA, J. Zákony Chammurapiho. 1. Vyd. Praha: Československá akademie věd, 1954. 216 s. ISBN neuvedeno, s. 18: ,,Bylo to v lednu 1902, kdy M. Jequier, člen francouzské archeologické výpravy De Morganovy, která prováděla vykopávky v Suzách, někdejší metropoli říše elamské, našel kuţelovitou stélu z černého dioritu, která sice leţela ve sklepení objevené budovy rozlomeny na tři kusy, avšak tyto bylo moţno s nepatrnými stopami poškození sloţiti v původní celek. Stéla dosahuje výšky 21/4 m, její obvod na vrcholku je 1,65 m a v základu 1,90 m. Horní třetina přední strany stély je vyplněna basreliéfem, představující boha Šamaše, sedícího na trůně, a Chammurapiho, jenţ před ním stojí v pokorné pokloně, s pravicí zdviţenou k uctivému pozdravu a snad i k přijetí odznaků vládní moci, které bůh Šamaš drţí ve své ruce. Na ostatní plochu stély, pečlivě vyhlazenou, byl vtesán klínopisný text, jenţ obsahuje jednak úvod, jednak vlastní zákonodárnou část díla a konečně doslov se sankcemi zákonodárce. Text

15

Tak jak postavu panovníka Chammurapiho známe dnes, muselo po tak dlouhém období míru dojít k nějakému konfliktu. To se stalo roku 1764 př. n. l., kdy dochází ke střetu s koalicí, která byla tvořena Aššurem, Ešnunnou a Elanem. Kdybychom chtěli vyjádřit význam tohoto konfliktu, tak si musíme uvědomit, ţe členové výše zmíněné koalice byli mocnosti, jeţ drţely kontrolu nad povodím řeky Tigrid. Tento fakt sám osobě by byl dostatečným důvodem, avšak hlavním důvodem byl fakt, ţe mocnosti drţely strategickou pozici v přístupu k nalezištím drahých kovů. Tyto naleziště bychom v dnešní době hledali na území Iránu.13 Po dlouhých dvaceti třech letech, tedy roku 1763 př. n. l. se Chammurapi rozhodl vést poslední vítězné taţení proti svému nepříteli Rím-Sinovi. Obléhal jeho město Larsu, tak dlouho, aţ po několika dnech podlehlo. Rok 1762 př. n. l. bylo uskutečněno taţení proti východním mocnostem. Následujícího roku vede z neobjasněných příčin taţení proti svému dosavadnímu spojenci vládci Meri. V období mezi lety 1757-1755 př. n. l. vedl úspěšné taţení na východ, kde dobyl město Eshunna. Neţ panovník Chammurapi roku 1750 př. n. l. umírá, staví hradby a opevnění proti nájezdníkům z východu, kteří se snaţili dobít Babylon. Pokud budeme ţivot tohoto panovníka posuzovat čistě jako osobnostní celek, tak nesmíme přehlédnout, ţe na svou dobu, byl skvělým politikem s výbornými diplomatickými schopnostmi, jeţ dokázal vyuţít k udrţení 20- ti letého míru, mezi ním a jeho úhlavním nepřítelem Rím-Sinem. Zároveň tohoto míru vyuţil, aby zabezpečil chod Babylonie po stránce právní a hospodářské. Z tohoto pohledu musel Chammurapi v sobě mít kus demokracie. Samozřejmě, ţe nad vším drţel pevnou kontrolu, ale uţ pouhý fakt, ţe byl ochoten svoji moc delegovat, je jistým prvkem demokracie.

byl rozdělen do 51 sloupců, rýhou od sebe oddělených, psaných odprava doleva, vodorovně pod sebe na šířku stély. Jen samo vtesání tohoto textu po obou stěnách stély, jeţ bylo provedeno ještě, kdyţ stéla nebyla vztyčena, bylo výkonem vskutku úctyhodným, vyţadujícím nejvyšší zdatnosti v písařském i kamenickém umění toho, kdo tímto úkolem byl pověřen. Na přední stranu stély připadalo 23 sloupců, na zadní, na níţ nebylo jiţ ţádné skulpturní výzdoby, se vešlo 28 sloupců. Avšak na přední straně stély padlo posledních 7 sloupců zdola za oběť hrubému zásahu vítězného elamského usurpátora Šutruk-nachchunte, který ve 13. stol. př. n. l. odvlekl tuto stélu jako válečnou trofej z Esagily, velechrámu Mardukova v Babyloně, do své residence v Suzách. Na vyhlazeném místě měl být patrně vyryt nápis vítězného dobyvatele, k čemuţ však jiţ z neznámých důvodů nedošlo. Stéla zůstala na tomto svém novém místě aţ do svého odkrytí, odkudţ byla před půl stoletím odvezena do Paříţe, kde je nejpřednější chloubou oddělení orientálních staroţitností musea v Louvru.“ Pro přesnější představu uvádíme v příloze č. 3. 13 http://zivotopisyonline.cz/chammurapi-vladl-asi-1792-pr-n-l-1750-pr-n-l-nejvetsi-z-babylonanu/, dne 9. 4. 2013 v 11:30 středoevropského času.

16

2.2 Vznik, charakter a uspořádání Chammurapiho zákoníku 2.2.1 Vznik Důkazy o společenství kolem krále Chammurapiho a vůbec o fungování společnosti okolo řek Eufrat a Tigrid bychom mohli označit za důvěryhodné. Toto tvrzení je podloţeno skutečností, ţe dochovaných památek psaných klínovým písmem jak na destičkách, sochách a kamenech je velké mnoţství ve srovnání s jinými kulturami té doby. Dalo by se říci, ţe uţ tuto skutečnost můţeme povaţovat za důkaz vyspělosti této společnosti, jelikoţ opravdu neexistují pro jiné společnosti starověku takto rozvinuté a bohaté dokumenty o vývoji společnosti a zejména o jejich právním vývoji. Samozřejmě jak uţ z úvodu vyplývá, tak pro účely této práce, ale i z historického hlediska je nejdůleţitějším dokumentem Chammurapiho zákoník. Vedle něj bychom neměli zapomínat na existenci jiných právních kodexů, mezi něţ například patřil kodex, který vznikl mimo území Mezopotamie14, byl psán chetitsky, a je datován do poloviny 2. tisíciletí př. n. l., za překlad tohoto kodexu vděčíme jazykovědci Bedřichu Hroznému, který jako první dokázal rozluštit chetitský typ klínového písma.15 Chammurapiho zákoník je řazen mezi největší právní památky v otrokářské společnosti. Důkazem vyspělosti této kultury je i skutečnost, ţe tento právní dokument byl svou podstatou předstiţen, aţ o dva a půl tisíce let později, právní kodifikací byzantského císaře Justiniána. Pravdou zůstává, ţe se nejedná o první právní kodifikaci starověku16, avšak tato kodifikace nám jako první podává konkrétní informace o uspořádání společnosti v oblastech hospodářských, sociálních a v oblasti právních vztahů, mezi jednotlivými třídami společnosti, na nichţ byla babylonská společnost zaloţena.17 Kdyţ pomineme vliv tohoto zákoníku pro současnost a zaměřím se na jeho vliv pro dobu, v níţ byl vytvořen, tak jako hlavní účel vzniku zákoníku bychom jednoznačně identifikovali v pozici posílení postavení despocie18, ve které byl stvořen. Logickou úvahou, dospějeme k problému, který vyvstal z výše uvedených skutečností. Jestliţe byl zákoník vytvořen pouze pro účely posílení despocie v Babylonu, jak je potom moţné, ţe právní úprava stvořená touto dobou, jeţ měla hlavní cíl 14

Řekové takto označili a pojmenovali území Assyrie a Babylonie, které se nacházelo mezi dvěma řekami Eufrat a Tigris. 15 Ukázka klínového písma z Chammurapiho zákoníku v příloze č. 4. 16 Přehled starověkých právních a hospodářských pramenů viz příloha č. 5. 17 KLÍMA, J. Zákoník Chammurapiho. 1. Vyd. Praha: Karlova universita v Praze, 1951. 48 s. ISBN neuvedeno, s. 2. 18 Despocie odvozená z řeckého despotés jeţ v překladu znamená panovník či hospodář, je výrazem pro způsob vlády. Jednalo se o neomezený způsob vlády, nad poddanými, jimţ nebyla udělena, ţádná práva.

17

posílit despocii, byla schopná přeţít dva a půl tisíce let, aniţ by byla právně překonána. Bezesporu velkou roli sehrával fakt, ţe jednotlivé despotické vlády té doby a dob pozdějších, neměly zásadní potřebu jej nijak zásadně novelizovat, poněvadţ se shodoval s jejich způsobem hospodaření a společenským uspořádáním společnosti. Tento zákoník, byl jen jedním z mnoha nástrojů, kterými si Chammurapi upevňoval svoji moc. Vedle tohoto způsobu upevnění jeho moci, je uváděno organizování válečných výprav, díky nimţ byl schopný babylónskou říši zvětšovat o území, jeţ dobil. Avšak stále politickoprávní vliv byl velmi výrazný, jelikoţ při usilování o stabilizaci moci převáděl těţiště správy a soudnictví z rukou hierarchie do rukou civilních soudců. Zároveň vytvořil nový kult a to kult státního boha Merduka v Babyloně a kněţí i kněţky tohoto kultu zahrnoval mnohými výsadami.19 Velmi opatrně musel oklešťovat práva Sumerů, jelikoţ právě z jejich kulturního bohatství říše z velké části ţila. Chammurapi si této skutečnosti byl dobře vědom, a proto při vytváření zákoníku k tomuto faktu přihlíţel, a dával najevo úsilí o sjednocení moci v různých podobách, mezi něţ je řazena například, přebírání jistých sociálních a právních institutů od Sumerů. Jeho záměrem tedy nebylo Sumery ze společnosti vymazat, ale snaha propojit právní a sociální nahlíţení na společnost dvou kultur sumerské a semitské. Chammurapiho zákoník je výrazný z pohledu, ţe se jiţ nejednalo o právní úpravu malých městských států, nýbrţ tyto zákony měly zajišťovat veškerá vlastnická a hospodářská práva v celé jeho říši. Chammurapi nahlíţel na to co se děje na zemi jako na mikrokosmos, tedy, ţe události jsou ovlivněny boţstvem, tedy makrokosmem. Sám své dílo prohlásil za vůli makrokosmu a on, ţe je pouhým tlumočníkem této moci. Proto můţeme vidět to, ţe slibuje boţskou odměnu těm, kdo se zákoníkem budou řídit a naopak prokletí bohů a věčnou zkázu těm, kdo by jeho zákon porušili či odstranili.20 Tento zákoník je pouze jeden, tedy neexistují dochované kopie z dané doby, avšak byly nalezeny dochované fragmenty zákoníku v Assur-babylonově knihovně. Z dostupných zdrojů zjišťujeme, ţe Chammurapi není sám, kdo takto obhajoval své zákony, tedy vyšší silou, dokonce i vladař sumerského města Isinu vydal zákoník, který byl o půl druhého století starší neţ Chammurapiho, a taktéţ jej prezentoval jako vůli bohů a sebe pasoval do pozice tlumočníka. Mohli bychom si tedy 19

KLÍMA, J. Zákoník Chammurapiho. 1. Vyd. Praha: Karlova universita v Praze, 1951. 48 s. ISBN neuvedeno, s. 2. 20 KLÍMA, J. Zákoník Chammurapiho. 1. Vyd. Praha: Karlova universita v Praze, 1951. 48 s. ISBN neuvedeno, s. 3.

18

dovolit konstatovat, ţe tento starší právní kodex se mohl stát předlohou pro jisté části Chammurapiho zákoníku. Pan doc. Dr. Josef Klíma ve svém učebním textu uvádí, skutečnost, ţe ,,Chammurapiho zákoník, ačkoliv není tedy originálním dílem, přece jen můţe být povaţován, jednak za důsledek hospodářských změn, nastavších za vlády nové dynastie, jednak za výraz vítězství semitské dynastie a snahy po unifikaci právního řádu pro celou říši (na rozdíl od předchozích partikulárních- městských- právních sbírek).“21 Nyní pouze nastíníme, kterými problematikami se zákoník zabývá, a podrobněji se tomuto tématu budeme věnovat v kapitole o uspořádání Chammurapiho zákoníku. Mezi hlavní problematiku, níţ se zákoník zabýval, bychom v dnešní době řadili do oblasti práva rodinného. Důvody pro úpravy vztahů byly bezesporu i v oblasti hospodářsko-obchodních vztahů, mezi něţ byly řazeny především právní vztahy související se mzdovými náklady, a mimo jiné i hospodaření s pozemky. Oblast, která pro účely této práce bude nejpodstatnější, je část kodexu, která se týká poskytování úvěrů a vše co je s tím spojené. Dále svoji pozornost při tvorbě zákoníku věnoval babylonskému obchodu, avšak úpravu kupní smlouvy jako takové, zákoník neobsahuje. Oblastí, kterou bylo nutno taktéţ právně upravit, byly vztahy vládnoucí vrstvy a vrstvy slabších členů společnosti. V zákoníku můţeme vidět fenomén, který se s despotickou povahou vládnutí moc neshoduje, a to postavení slabších členů společnosti, kterým je zaručena soudní ochrana. Ochrana slabší strany, jako takové, je přece prvkem demokracie. Despotický vládce však především chrání sám sebe, coţ přesně z dostupných informací vyplývá. Chammurapi chtěl předejít oslabení hospodářské síly celé země, proto zabránil vzájemnému vykořisťování, aby se obraz hospodářství neodehrával v nesmyslných dohadech, ale aby hospodářství bylo základním kamenem prosperity babylónské říše.

2.2.2 Charakter Dalo by se říci, ţe Chammurapiho zákoník je vrcholným výsledkem činnosti v oblasti práva dob předcházejících i dob následujících po jeho vzniku. Tuto skutečnost dokazuje dříve zmíněný fakt, ţe tento právní kodex byl překonán aţ o dva a půl tisíce let později. Za další důkaz tohoto tvrzení povaţujeme skutečnost, ţe po celou dobu trvání babylonské despocie na trůnu, byl zákoník implementován i na nově vznikající poměry v říši. Společnost jako celek 21

KLÍMA, J. Zákoník Chammurapiho. 1. Vyd. Praha: Karlova universita v Praze, 1951. 48 s. ISBN neuvedeno, s. 3.

19

pokračovala v třídním uspořádání, avšak v pozdějších dobách můţeme pozorovat nárůst počtu nesvobodného obyvatelstva. Jak jiţ bylo zmíněno, doc. Dr. Josef Klíma ve svém díle uvádí, ţe v případě Chammurapiho zákoníku se nejednalo o originální dílo, jelikoţ se neopíralo pouze o nepsané právo obyčejové, nýbrţ mohlo čerpat z předešlých děl sumerských a akkadských.22 Jestliţe bychom přistoupili k porovnávání s díly předešlých dob, potom bychom jisté odlišnosti našli. Jako příklad můţeme uvést, ţe na rozdíl od sumerských dochovaných písemných památek pozorujeme převod těţiště celostátního hospodářství k soukromému vlastnictví. Podle těchto faktů, by se v případě Chammurapiho zákoníku jednalo o rozsáhlou reformu v různých právních oblastech. Nesmíme zapomínat, na skutečnost obtíţného postavení panovníka Chammurapiho v pozici zákonodárce, jelikoţ krom uvedení nových podmínek stanovených v zákoníku, které musely být v souladu s dosud známými prameny práva psaného a obyčejového, tak zároveň musely být v souladu s různým společenským zaloţením Sumerů a Akkadů. Shrneme-li dosavadní informace, potom dospějeme k názoru, ţe Chammurapi ač chtěl dosáhnout svého prioritního zákonodárného cíle, tak výslovně nerušil předchozí právní kodifikace, ani nikterak nenarušoval vţité zvyklosti, ba naopak toto dědictví dob minulých přetvořil tak, aby co nejúčelněji napomáhaly rozkvětu a rozmachu Babylonie.

Další

informací o právním charakteru jsme hledali v díle pan doc. Dr. Josef Klíma, kde je uvedeno, ţe ,,Chammurapiho dílo ovšem nemůţeme povaţovati ani za zákoník v našem slova smyslu. Bylo by jistě velikou chybou, kdybychom se na toto dílo orientálního starověku chtěli dívati moderníma očima a posuzovati je dnešním měřítkem. Zákonodárce sám, jak lze zřetelně vyčísti z jeho vlastního prohlášení v doslovu díla, předloţil své zákony jako pramen veškerého práva, v němţ kaţdý měl najíti rozhodnutí pro svůj sporný případ. Chammurapi zde přímo vyzývá, aby kaţdý, kdo se dostane do sporu nebo komu bylo ukřivděno, si vyhledal v jeho díle rozhodnutí svého případu.“23 Z toho vyplývá, ţe zákoník je tvořen soupisem konkrétních případů, coţ je doloţeno i rozsáhlým počtem ustanovení, avšak nikterak neřeší jakoukoliv abstrakci, či vztaţení na širší spektrum případů. Jako příklad můţe uvést, ţe zákoník upravuje institut vraţdy loupeţné a úkladné, avšak chybí jakákoliv obecná formulace

22

KLÍMA, J. Zákony Chammurapiho. 1. Vyd. Praha: Československá akademie věd, 1954. 216 s. ISBN neuvedeno, s. 29. 23 tamtéţ

20

vraţdy. Tímto tvrzením však nikterak nechceme upřít snahu zákonodárců o pokrytí co nejširší oblasti jak právní, tak hospodářské.24 Plynule od právního charakteru díla, přejdeme k jeho charakteru publicity. Máme, namysli zejména to, jak zákonodárce zabezpečil, aby se obyvatelstvo se zákony mohlo seznámit a tím je i dodrţovat. Při posuzování této skutečnosti nesmíme zapomínat na fakt, ţe jistě velká část obyvatelstva nebyla gramotná, tudíţ neuměla číst a nemohla se tak s obsahem zákoníku seznámit jinak, neţ ţe jí byl ústně interpretován. Otázkou zůstává, zda všichni kdo zákon uměli přečíst, jej zároveň uměli i interpretovat. Pan doc. Dr. Josef Klíma ve svém díle taktéţ uvádí informaci, ţe se domnívá, ţe zákoník byl patrně postaven v chrámovém okrsku, v chrámu Esagile, jenţ byl zasvěcen bohu Mardukovi. Nacházel se tudíţ v místě, kam měl přístup omezený okruh osob a zbytek jej mohl pozorovat jen z uctivé vzdálenosti.25 Týká-li se písemného porozumění, byla většina lidu odkázána na ústní interpretaci, avšak základní informaci, jenţ měl zákoník za úkol sdělit, byla vyobrazena na vrcholu stély a tomu jiţ porozumět dokázali. Obraz Chammurapiho vyobrazuje jako despotu, jeţ je pokorný vůči vůli bohů, ale zároveň od bohů přebírá symbol vladařské moci nad obyvatelstvem, čímţ demonstruje svoji sílu. Jak můţeme z předešlého odstavce pozorovat, tak důleţitým charakteristickým rysem zákoníku bude bezesporu i jeho vztah k náboţenství. Chceme-li hledat nějaké zmínky o náboţenství, čí rituálech, musíme svoji pozornost soustředit zejména do dvou částí a to do prologu a epilogu26. Nicméně jisté útrţkovité úpravy najdeme i ve zbytku díla, mezi něţ patří zejména úprava, jeţ se týká majetkových práv chrámových kněţek. Z výše uvedeného tedy vyplývá, ţe předmluva a doslov, představují tu část zákoníku, jenţ je povaţována za jistý etický a právní ukazatel, kdeţto striktní právní kodifikaci bychom hledali v části s právními předpisy. V návaznosti na tyto charakteristické znaky pan doc. Dr. Josef Klíma ve svém díle uvádí vysvětlení toho, proč Chammurapi a předešlí zákonodárci, kladli důraz na předmluvu a doslov. Tímto aktem chtěli v lidech vzbudit pocit, ţe zákonodárce jest osoba nanejvýš spravedlivá, jejímţ zájmem je prospěch země a blahobyt obyvatelstva, a zároveň chce 24

KLÍMA, J. Zákony Chammurapiho. 1. Vyd. Praha: Československá akademie věd, 1954. 216 s. ISBN neuvedeno, s. 32. 25 KLÍMA, J. Zákony Chammurapiho. 1. Vyd. Praha: Československá akademie věd, 1954. 216 s. ISBN neuvedeno, s. 35. 26 Význam slov prolog a epilog je shodný s významem slov předmluva a doslov.

21

zákonodárce motivovati i rub své činnosti, čímţ byl poţadavek, aby se všichni podrobili jeho příkazům, jeţ zároveň prezentuje jako příkazy bohů.27 Jako despotičtí vládcové, tedy svoji téměř neomezenou suverenitu vlády částečně schovávají, za boţí vůli, jejímţ jsou zprostředkovatelem a zároveň ze své pozice ukládají bohům, koho a jakým způsobem mají potrestat, jestliţe odporuje jejich vůli. Celkově z výše uvedeného můţeme učinit charakteristický závěr, ţe toto dílo je moţno, i přes zjevné vady a nedostatky, které vznikly ve snaze upravit co nejširší oblast společenských vztahů té doby, povaţovat za počátek primitivní pravovědy. Z pohledu dnešní doby, bychom účel zákoníku mohli přirovnat k právním úpravám dnešních států.

2.2.3 Uspořádání Z dosavadních poznatků vyplývá, ţe panovník Chammurapi se snaţil svým dílem za pomoci právní kodifikace podat věrný a ucelený obraz společnosti své doby. Avšak z pohledu dnešních nároků na zákonodárná díla, prokazuje zákoník značné neúplnosti, jeţ jsou v dnešní době pro celistvost právních norem povaţovány za nezbytné. Jak jiţ bylo zmíněno, tyto nesrovnalosti jsou spatřovány zejména v oblastech kasuistického výčtu skutečností upravených zákoníkem, dále pak v řešení jistých skutečností přímým nařízením panovníka a mimo jiné i v zachování sloţek obyčejového práva. Musíme si však uvědomit, ţe chceme-li provádět nějaké porovnání, tak nemůţeme Chammurapiho zákoník porovnávat s legislativou dnešní doby, nýbrţ se starověkými právními úpravami, neboť některé vztahy důleţité z pohledu právní úpravy v době starověku, by dnes nenašly pro svoji kodifikaci opodstatnění. Vzhledem ke kulturní provázanosti semitské a sumerské kultury povaţujeme za nejvhodnější starověkou kodifikaci, s níţ zákoník krátce srovnáme zákony Lipit- Ištara z Isinu. Jak ve svém díle uvádí pan doc. Dr. Josef Klíma, tak počáteční předpisy Lipit- Ištarova díla, jak můţeme pozorovat z dochovaných fragmentů, byly patrně věnovány úpravě právního postavení hospodářů, či zaměstnanců vladařského paláce. Bezprostředně po úpravě těchto vztahů následovaly předpisy o říčním právu a předpisy zemědělské. V těchto dvou předešlých oblastech byla spatřována potřeba upravit trestní činnost související s přechováváním cizích otroků. Na tyto ustanovení pak navázala úprava, jeţ se zabývala postavením polosvobodných

27

KLÍMA, J. Zákony Chammurapiho. 1. Vyd. Praha: Československá akademie věd, 1954. 216 s. ISBN neuvedeno, s. 37.

22

řemeslníků, zemědělských malovýrobců a s tím související úprava veřejných dávek. Ke konci Lipit- Ištarova díla, je pozornost věnována zejména oblastem dědického a manţelského práva. Celý kodex je pak zakončen ustanovením o nájmu dobytka.28 Nyní se budeme věnovat podrobnému rozboru skladby a uspořádání Chammurapiho zákoníku. Předem můţeme říci, ţe zde budeme spatřovat daleko větší logičnost v uspořádání jednotlivých částí, jimiţ se zabývá. Zároveň můţeme pozorovat jednotlivé oddíly, jeţ se věnují určité vymezené skupině právních a hospodářských vztahů například mezi ně můţeme zahrnout vztahy v oblastech dědického, majetkového, rodinného a bezpochyby trestního práva. V rámci celého zákoníku tedy pozorujeme snahu o praktické řešení v oblastech právní, hospodářské, soudní a administrativní. Pro prolog, jakoţto první část zákoníku, je charakteristickým rysem chvalozpěv na postavu panovníka. Chammurapi se při prezentování staví do pozice tlumočníka, avšak neopomněl opodstatnit svoji roli jakoţto vládce. Vyjmenovává veškeré hodnosti a tituly, jeţ vlastní, prezentuje sám sebe, jako osobu s vynikajícími tělesnými i duševními vlastnostmi. A zároveň poukazuje na svoji významnou roli ve věcech státních a válečných. Za předmluvou následuje část s předpisy, která je rozdělena do 282 ustanovení. Pro srozumitelnost budeme kaţdé ustanovení označovat jako paragraf a věnovat se jednotlivým částem, dle dělení podle knihy doc. Dr. Josefa Klímy.29 Vezmeme-li to popořadě, tak v § 1 - 5 zákoníku, najdeme pravděpodobně ustanovení, která Chammurapi povaţoval, za podstatné zpracovat a uvést je hned v úvodu zákoníku. Tato oblast je věnována kasuistickému výčtu skutečností souvisejícími se soudním řízením, jehoţ reformu Chammurapi povaţoval za nezbytnou. V důsledku toho můţeme pozorovat oproti předešlým kodifikacím stíhání křivé výpovědi nejen svědka, ale i ţalobce. Dalším výrazným společenským a právním posunem, je i odpovědnost soudců za svá konání v rámci udělených pravomocí. Z dostupné literatury pana doc. Dr. Josefa Klímy je pro následující ustanovení pouţito členění do tří větších celků. Jestliţe úvodní paragrafy bychom označili za úpravu nezbytnou 28

KLÍMA, J. Zákony Chammurapiho. 1. Vyd. Praha: Československá akademie věd, 1954. 216 s. ISBN neuvedeno, s. 39. 29 KLÍMA, J. Zákoník Chammurapiho. 1. Vyd. Praha: Karlova universita v Praze, 1951. 48 s. ISBN neuvedeno, s. 4.

23

v procesně právní oblasti, tak zbývající tři části zákoníku, bychom rozdělili do tří právních oblastí, a to majetkoprávní, rodinnoprávní a trestněprávní. Nesmíme zapomínat, ţe toto dělení je značně nadčasové pro starověkou právní kodifikaci, a proto se musíme smířit s tím, ţe některá ustanovení, bychom dneska jejich obsahem, řadili do jiné oblasti práva, neţ v kterém je uvádí Chammurapiho zákoník. 30 Jako první celek budeme zpracovávat majetkoprávní oblast, která zahrnuje ustanovení § 6 - 25. Tato oblast upravuje zejména vlastnická práva a jejich trestněprávní ochranu. Do trestně právní ochrany je zahrnut majetek panovníka, jakoţto i majetek soukromý a chrámový. Za nejtěţší delikty jsou označovány krádeţ, vloupání, loupeţ a loupeţná vraţda. V ustanovení § 14 můţeme vidět, ţe i únos dítěte, je povaţován, za neoprávněný zásah do majetkových práv, stejně jako ukrývání cizího otroka, nebo napomáhání mu k útěku. Další podoblastí tohoto majetkoprávního celku, jsou ustanovení § 26 - 41, jeţ se zaměřují na úpravu postavení drobných podnikatelů v oblastech zemědělské a řemeslné výroby, jakoţ i osob vykonávajících vojenskou činnost. Na první pohled se můţe zdát, ţe tento díl do majetkoprávního celku nepatří, avšak musíme si uvědomit, ţe panovník těmto jedincům, udělil práva k uţívání jeho půdy.31 Další ustanovení jsou zaměřena zejména na výčet skutečností v zemědělské oblasti. Proto pouze uvedeme základní rys daných ustanovení, bez podrobnějšího rozboru. V § 42 - 52 upravuje pacht zemědělské půdy, § 53 - 56 je upravena povinnost udrţování hrází a zavlaţovacích zařízení, § 57 - 58 souvisejí s pastevectvím, § 59 - 65 upravují zakládání a vlastnictví zahrad. 32 Jak jiţ bylo zmíněno, tak část zákoníku, byla poškozena, po jeho ukradnutí, toto poškození bohuţel zahrnuje oblast, jenţ pro obsah této práce je nejpodstatnější. Proto tedy následující ustanovení budeme charakterizovat podle dochovaných fragmentárních opisů, díky nimţ jsme schopni říci, ţe v § 66 je upraveno vyrovnání peněţní zápůjčky, § 78 mluví o nájmu domů, § 88 - 96 popisují úpravu zúročitelné zápůjčky, § 98 se dotýká tématu společenské smlouvy, 30

KLÍMA, J. Zákony Chammurapiho. 1. Vyd. Praha: Československá akademie věd, 1954. 216 s. ISBN neuvedeno, s. 40. 31 tamtéţ 32 KLÍMA, J. Zákony Chammurapiho. 1. Vyd. Praha: Československá akademie věd, 1954. 216 s. ISBN neuvedeno, s. 41.

24

§ 99 - 107 rozebírá problematiku komisionářské smlouvy, § 108 - 111 jsou zaměřeny policejním, či inspekčním směrem z pohledu dnešní doby, avšak z pohledu doby starověku, bude lépe uvést zaměření v oblasti administrativního dozoru nad provozovateli výčepních zařízení, § 112 ten řeší problematiku spediční smlouvy, § 113 - 119 obsahují ustanovení upravující zástavní právo. Ustanovení § 120 - 127 je skupina věnující se různým oblastem, těţko je proto charakterizovat do nějakého specifické majetkoprávní oblasti jako předešlé části.33 Druhý celek souvisí s rodinnoprávní kodifikací. Zahrnuje v sobě části práva manţelského a dědického, a zároveň upravuje majetkoprávní skutečnosti, které v rámci nich vznikají, trvají a zanikají. Stěţejní právní úpravu v této oblasti musíme hledat v § 128, v němţ je upraven vznik manţelství. V rámci institutu manţelství je například upravena nevěra manţelky, stejně jako násilné cizoloţství. Jedna z nejpodstatnější části tohoto celku je upravena v § 133 - 149. Jedná se o problematiku v oblasti rozvodu. Je zjevné, ţe zákonodárce kladl důraz na fakt, ţe jsou různá manţelství, proto nacházíme rozdílné úpravy pro manţelství, ve kterém byly děti a manţelství bezdětná. Dále pak řeší, zda byl rozvod z viny manţela, či manţelky. Z pohledu zaměření této práce ještě zmíníme § 151 - 152, ve kterém nacházíme úpravu, kde se manţelé zavazují za dluhy vzniklé, za doby trvání manţelství, a zároveň i za dluhy s nimiţ do manţelství vstupovaly. Právní kodifikace související s manţelskoprávními skutečnostmi, končí ustanovením § 164. Oblast dědického práva je ohraničena ustanoveními § 165 a §194. Oblast dědického práva zahrnuje skutečnosti, které byly z pohledu tehdejší společnosti podstatné. Jednalo se například o dědění potomka, tedy syna v době, kdy ještě nedosahoval hranice dospělosti, dále pak institut vydědění a vypuzení syna, jeţ je upravena v § 168 - 169. Zákoník dokonce upravoval i podmínky, za nichţ bylo moţné, aby se vdova, která měla děti z předešlého manţelství, mohla znovu provdat. Z pohledu zákonodárce se zdálo býti podstatné zařadit do úpravy i právo na adopci, jenţ se nachází v závěru tohoto celku a to v § 185 - 193. Závěrečný celek se zabývá trestně právní oblastí, pro niţ jsou vyhrazena ustanovení § 195 - 282. Pan doc. Dr. Josef Klíma ve svém díle uvádí, ţe tato část je uvozena řadou případů, v nichţ se postupuje podle zásady odvety v různých případech těţkého ublíţení na 33

KLÍMA, J. Zákony Chammurapiho. 1. Vyd. Praha: Československá akademie věd, 1954. 216 s. ISBN neuvedeno, s. 41.

25

těle. Této uvozující části je věnováno celkem deset ustanovení, pro něţ je charakteristickým rysem třídní zaměření zákoníku. Tento fakt dokazuje obsah ustanovení, který říká, ţe tuto zásadu uplatníme pouze tehdy, jedná-li se o těţké ublíţení mezi příslušníky vládnoucí třídy. Jestliţe byl poškozen polosvobodný občan, pak se místo odvety uplatnil institut peněţité náhrady. Za velmi pokročilé povaţujeme to, ţe zákonodárce rozlišoval mezi zaviněním úmyslným a neúmyslným (§ 206 - 214). Následující předpisy § 215 - 240, se věnují odměňování lékařů a stavitelů, mimo ustanovení § 226 - 228, které se zabývá trestem za protiprávní odstranění otrocké známky.34 Následující ustanovení se věnují skutečnostem, které pro předmět této práce nejsou nutné rozebírat do detailu, proto pouze zmíníme, ţe § 241 - 277 se zabývá chovem dobytka a řeší například situace, kdy je s dobytkem zacházeno nepoctivým způsobem, jako třeba protiprávní zisk majetkových práv k dobytčeti. Celý zákoník je ukončen ustanoveními § 278 - 282, jeţ se zabývají poměry otroků. Zajímavým ustanovením je § 282, který říká, ţe otrok můţe svého pána nařknout, ţe není jeho pánem, nicméně jestliţe pán prokáţe nepravdivost tohoto tvrzení, můţe otrokovi uříznout ucho. Celý zákoník je zakončen epilogem, v němţ Chammurapi opět vyzdvihuje svoji osobu a zároveň vybízí, aby lidé hledali řešení na své problémy v zákoníku. Taktéţ zavazuje své následovníky, ţe nebudou na zákoníku nic měnit, tedy co se textu týče. Za coţ jim slibuje slávu a náklonnost bohů a varuje před boţím trestem ty, kdo by se opováţili nějak měnit obsah, či odstranit jméno zákonodárce.35

2.3 Společnost v době panovníka Chammurapiho Vzhledem k zaměření této práce, jsme se rozhodli uvést pouze základní charakteristiku třídního uspořádání společnosti za dob panovníka Chammurapiho. Jestliţe bude později potřebné vysvětlit podrobněji některé postavy a označení té doby, učiníme tak v rámci poznámkového aparátu. Budou uvedeny veškeré postavy a pojmy, jeţ jsou podstatné pro pochopení daných ustanovení, která budou předmětem hlubšího zkoumání. Třídní společnost za dob panovníka Chammurapiho je panem doc. Dr. Josefem Klímou charakterizována jako společnost, která je třídně velmi ostře diferencována. Samotný zákoník s těmito třídními rozdíly ve společnosti počítá a zároveň přesně stanovuje práva a povinnosti 34

KLÍMA, J. Zákony Chammurapiho. 1. Vyd. Praha: Československá akademie věd, 1954. 216 s. ISBN neuvedeno, s. 43. 35 KLÍMA, J. Zákoník Chammurapiho. 1. Vyd. Praha: Karlova universita v Praze, 1951. 48 s. ISBN neuvedeno, s. 6.

26

příslušníků jednotlivých tříd, třebaţe panovník Chammurapi sám sebe okrasně nazývá vladařem veškerého lidu od bohů určeným, jehoţ úkolem je přinésti blaho všem poddaným. Nicméně z obsahu zákoníku vyplývá, ţe jako dílo představitelů babylonské aristokracie, tvořících vybranou vrstvu vládnoucí třídy, měl chránit především tuto privilegovanou nejvyšší vrstvu společnosti. Tedy zejména nejvyšší třídu a třídu patricijů, stejně jako svobodné a plnoprávné občanů. Avšak těţko bychom někde v zákoníku hledali jakýkoliv náznak reformy, která by přinesla změnu v postavení babylonských otroků36

2.4 Úprava lichvy v zákoníku Z výše uvedeného, kde je popsán účel a zaměření této práce v kombinaci s částí práce ohledně uspořádání zákoníku vyplývá, ţe pro charakteristiku pojmu lichvy v době panovníka Chammurapiho, bude nezbytné zaměřit pozornost na majetkoprávní celek, tedy § 66 - 126. Nyní budeme postupovat po jednotlivých dochovaných ustanoveních této části, avšak vzhledem k faktu, ţe tato část obsahuje šedesát právních ustanovení, i kdyţ jak jiţ bylo výše zmíněno, některé části díky vyhlazení zákoníku v této oblasti se nedochovaly, navzdory tomu se budeme zabývat pouze právním obsahem těch ustanovení, které na první pohled inklinují k předmětnému pojmu lichva. Jednotlivá ustanovení budeme

uvádět jako výňatky z díla KLÍMA, J.

Zákoník

Chammurapiho. 1. Vyd. Praha: Karlova universita v Praze, 1951. 48 s. ISBN neuvedeno, a následně provedeme rozbor uvedeného ustanovení. Kaţdému ustanovení budeme věnovat jednu podkapitolu textu a pro názvy podkapitol uţijeme označení jednotlivých ustanovení, tak jak je označuje pan doc. DR. Josef Klíma ve své knize Zákoník Chammurapiho. 1. Vyd. Praha: Karlova universita v Praze, 1951. 48 s. ISBN neuvedeno, na stranách 9 - 12.

36

KLÍMA, J. Zákoník Chammurapiho. 1. Vyd. Praha: Karlova universita v Praze, 1951. 48 s. ISBN neuvedeno, s. 6.

27

2.4.1 § 66 ,,Jestliže avelum přijal (jako půjčku) od tamkara37 peníze a jeho tamkarum je od něho vymáhal a neměl-li z čeho zaplatiti, dal-li tamkarovi svou obdělanou zahradu a řekl mu, vezmi si všechny datle, jež se v zahradě sklidí, za tvé peníze, nebude to tamkarovi dovoleno. Datle, jež se v zahradě sklidí, vezme si vlastník zahrady a vyrovná tamkarovi dluh s úrokem podle znění jeho tabulky (dlužního úpisu), zbývající datle, jež se v zahradě sklidí, si vezme vlastník zahrady.“38 Toto ustanovení poukazuje zejména na postavu tamkara, kterému zakazuje zabavení celé úrody, jakoţto úhradu závazku, který k němu avelum má, nicméně nezabraňuje tamkarovi naúčtovat si úrok, podle jeho tabulky. Tento úrok však můţe v jistých případech znamenat to samé, jako zabavení celé úrody. Proto je velmi obtíţné s jistotou označit půjčování tamkara v tomto případě za lichvu, jelikoţ nemáme dochované skutečnosti ohledně tabulky, podle níţ byl úrok za zápůjčku stanoven.

2.4.2 § 71 ,,Jestliže avelum39 dá obilí, peníze nebo zboží na dům, patřící k služebnímu postavení, jenž je domem jeho souseda a jejž hodlá koupiti, ztratí vše, co zaň dal, dům připadne zpět majiteli, jestliže tento dům nepatří k služebnímu postavení, může jej prodati, za takový dům dá peníze, obilí nebo zboží.“40 Toto ustanovení jsme se rozhodli zařadit z pohledu ukázky ostré diference v třídní společnosti té doby. Nicméně by se dalo říci, ţe zabavením celého majetku, který hodlal za předmětný dům zájemce dáti, se někdo dopustil neoprávněného obohacení na úkor jiného, coţ by se v jistých ohledech dalo brát jako lichva. Jestliţe například zájemci o koupi předmětného domu byla zatajena informace o tom, ţe předmětný dům je ve vlastnictví jeho souseda, coţ by znamenalo, ţe zájemce byl záměrně uveden v omyl a někdo se na jeho úkor neoprávněně obohatil. Na první pohled se můţe zdát zcestné přirovnání k lichvě, kdyţ ta je nejčastěji 37

Tímto názvem byla označovaná osoba, jeţ poskytovala úvěr. Tedy jednalo se o bankéře neboli obchodníka s penězi. 38 KLÍMA, J. Zákoník Chammurapiho. 1. Vyd. Praha: Karlova universita v Praze, 1951. 48 s. ISBN neuvedeno, s. 9. 39 Tento název byl přidělen plnoprávným občanů, kteří spadali do vládnoucí třídy. 40 KLÍMA, J. Zákoník Chammurapiho. 1. Vyd. Praha: Karlova universita v Praze, 1951. 48 s. ISBN neuvedeno, s. 9.

28

uváděna jako neoprávněný úrok u půjčky, nicméně základním rysem lichvy je neoprávněné obohacení, coţ v nastíněném případě nastalo. Avšak tuto moţnost neoprávněného obohacení zákoník nikterak neřeší.

2.4.3 § 78 ,,Jestliže avelum pronajal avelovi dům a nájemník dal majiteli domu činži za celý rok, majitel přikáže však nájemníkovi, aby se vystěhoval před uplynutím doby (nájemní), majiteli domu budou odňaty peníze, jež mu dal nájemník, poněvadž dal vystěhovati nájemníka před uplynutím doby.“41 Ač se můţe zprvu zdát uvedení tohoto ustanovení, jako naprosto nesmyslné a nijak nesouvisející s lichvou, povaţujeme proto za předmětné nastínit hypotetický příklad, který by mohl nastat a v případě neexistence tohoto ustanovení. Představme si situaci z pozice nájemníka. Máme nájemníka, jenţ se nachází v tíţivé situaci a potřebuje střechu nad hlavou a zaplatí tedy celoroční nájem. Pronajímatel se projeví, jako vypočítavý jedinec a nájemníka po měsíci vyhodí z podnájmu. Nájemník by se automaticky doţadoval vrácení zbytku peněz, avšak pronajímatel by bez existence ustanovení § 78, mohl namítnout, ţe zbytek peněz je úrok za okamţitou pomoc v tíţivé situaci. Coţ uţ v tomto okamţiku má s pojmem lichva mnoho společných znaků. Zaprvé se jedná o neoprávněné obohacení a zároveň o nepřiměřený úrok v podobě jedenácti měsíčních nájmů z dvanácti (coţ představuje v procentuálním vyjádření 91,6 %). Jelikoţ se domníváme, ţe pronajímatelem a vlastníkem nemovitosti nemohl býti člen niţší vrstvy společnosti, nýbrţ pravý opak, tedy člen privilegované vrstvy a naopak nájemníkem byl člen niţší vrstvy, tak zde můţeme sledovat výše zmínění institut upevnění panovníkovi moci v podobě udělení jistých práv spodním vrstvám společnosti, aby nedocházelo k bouření proti němu a jeho despotickému stylu vládnutí.

41

KLÍMA, J. Zákoník Chammurapiho. 1. Vyd. Praha: Karlova universita v Praze, 1951. 48 s. ISBN neuvedeno, s. 9.

29

2.4.4 § 88 ,,Jestliže avelum dal na úrok obilí, vezme za jeden gur42 obilí jako úrok jednu pi43; jestliže dal na úrok stříbro, vezme za jeden šekel44 stříbra jako úrok jednu šestinu (šekelu) (a) šest zrnek45.“46 Pro lepší srozumitelnost textu jsme uţili kombinaci ustanovení z obou děl doc. Dr. Josefa Klímy. Toto ustanovení otevřeně hovoří o stanovení úroku za zápůjčku specifického mnoţství předmětného statku. V poznámkách pod čarou jsme uvedly jednotlivé přepočty tehdejších měr na dnešní hodnoty a vypočítali výši úroku. V obou případech se úrok pohyboval kolem 20 %47. Tedy v porovnání na dnešní poměry by se jednalo o půjčky na kreditních kartách či kontokorentní úvěry, které se povětšinou pohybují okolo 18 % a víc. Nyní musíme zváţit charakter těchto zápůjček a podle toho budeme schopni říci, zda se jedná o lichvu či nikoliv. Tyto případy je moţno rozdělit na dvě ţivotní skutečnosti, avšak s různým charakterem. A to tak, ţe stříbro budeme brát jako vzácný statek, tudíţ jeho mnoţství je omezené a tím pádem úrok za zapůjčení stříbra musí být logicky vysoký, ale obilí budeme brát naopak jako konzumní statek, tudíţ jeho zápůjční cena by měla být tlačena dolů, avšak pozorujeme, ţe je stejná, jako v případě stříbra, z čehoţ vyplývá, ţe zde by se v jistých ohledech dalo uvaţovat o lichvě. Jednalo by se o neoprávněný úrok z pohledu charakteru zboţí.

2.4.5 § 89 ,,Jestliže avelum, jenž si vypůjčil na úrok, nemá na zaplacení dluhu, ale má obilí, vezme tamkarum místo peněz a úroku obilí podle směrných předpisů královských.“48 Toto ustanovení pan doc. Dr. Josef Klíma ještě ve své druhé knize doplňuje o informace, ze kterých vyplívá, ţe maximální úrok stanovený pro zápůjčku obilí je 33,3 % a při zapůjčení 42

1 gur = 300 ka = 120 litrů čerpáno z KLÍMA, J. Zákony Chammurapiho. 1. Vyd. Praha: Československá akademie věd, 1954. 216 s. ISBN neuvedeno, s. 205. 43 1 pi = 60 ka = 24 litrů čerpáno tamtéţ. 44 1 šekel = 180 zrnek = 8 gramům čerpáno tamtéţ. 45 1 zrnko = 0,047 gramů čerpáno tamtéţ. 46 KLÍMA, J. Zákony Chammurapiho. 1. Vyd. Praha: Československá akademie věd, 1954. 216 s. ISBN neuvedeno, s. 43. 47 Výpočet viz příloha č. 6 48 KLÍMA, J. Zákoník Chammurapiho. 1. Vyd. Praha: Karlova universita v Praze, 1951. 48 s. ISBN neuvedeno, s. 10.

30

peněz je 20%, avšak z našich výše uvedených výpočtů dozpíváme k jiným hodnotám, a to ţe nejvyšší sazba za zápůjčku obilí je 20 %. Ve svém prvním díle pan doc. Dr. Josef Klíma uvádí v ustanovení § 90, ţe pokud by tamkarum poţadoval vyšší úrok, neţ je stanovený (uvedeno výše), přijde o veškeré peníze. Tato kodifikace by se dala povaţovat za zabránění lichvě. Otázkou však zůstává, zda samotný stanovený maximální úrok není sám o sobě lichvou a tedy zda nedochází k neoprávněnému obohacení. Přece jen úrok 20 % na peněţní zápůjčku jak jiţ bylo výše uvedeno, nachází ekvivalenci v dnešních úvěrech na kreditních kartách. Z předešlých dvou ustanovení docházíme k názoru, ţe Chammurapi sice stanovil maximální úrok, ale otázkou zůstává, zda jej nestanovil tak, aby uspokojil velmi silnou skupinu tamkarů. Tato ustanovení se mi tedy z pohledu panovníka jeví jako kompromis, mezi privilegovanou vrstvou společnosti a niţší vrstvou společnosti. Ale vzhledem k tomu, ţe nejsme schopni dohledat vliv těchto půjček na ţivot tehdejších lidí, zůstaneme u závěru z § 88, kde jsme zápůjčku peněz s úrokem 20% označili za normální, jelikoţ se jednalo oproti dnešní době o vzácný statek a zápůjčku obilí ať uţ s úrokem 33,3 % podle pan doc. Dr. Josefa Klímy, či 20 % podle nás, za lichvu, jelikoţ obilí by teoreticky mohlo být přirovnáno svojí povahou k dnešním penězům. Jelikoţ plnilo bezesporu funkci vyţivovací a směnečnou.

2.4.6 § 90 ,,Jestliže tamkarum vezme jako úrok více než jeden pi na jeden gur a více než šest še na jeden šekel stříbra, přijde o vše, co dal (na úrok).“49 Tento předpis jednoznačně poukazuje na skutečnost, ţe panovník Chammurapi hodlal zabránit krajním situacím, jeţ mohly v úvěrových vztazích nastat. Z předchozího ustanovení je patrná snaha o stabilizování nejvyššího moţného úroku a tento předpis, slouţí k tomu, aby byl § 89 dodrţován.

2.4.7 § 94 ,,Jestliže tamkarum dal obilí nebo peníze na úrok a při vyplacení poskytl peníze (ve stříbře) na úrok podle malého závaží nebo obilí podle malé míry, při vrácení však bral peníze podle velikého závaží a obilí podle veliké míry, ztratí tento tamkarum vše, co poskytl.“50 49

KLÍMA, J. Zákoník Chammurapiho. 1. Vyd. Praha: Karlova universita v Praze, 1951. 48 s. ISBN neuvedeno, s. 10.

31

V tomto ustanovení je asi nejvíce patrná zjevná ochrana slabší smluvní strany. Ale jak jiţ bylo výše zmíněno, nejsme si zcela jisti, zda vůbec k nějaké ochraně docházelo, při maximálním úroku 20%. Opět si tedy musíme ptát, zda jiţ hodnota malého závaţí nezahrnovala lichvu? Byť je patrná snaha o ochranu slabší strany, stále je tu moţnost, ţe úrok za malé závaţí byl jiţ úrokem lichvářským a uspokojoval tak maximálně tamkarovi poţadavky. Avšak přece jen jistá ochrana proti neoprávněnému obohacení, je zjevná a to, ţe je třeba dodrţovat smluvní podmínky, za kterých byla půjčka uskutečněna. Tudíţ toto ustanovení bereme jako jistý důkaz, ţe lichva v podobě podvodu, jako neoprávněné obohacení byla trestána. V druhé knize pana doc. Dr. Josefa Klímy můţeme ještě vidět ustanovení § 93, kde se panovník snaţí chránit slabší stranu vztahu skutečností, ţe pokud dluţník splatil část dluhu je tamkara povinen o tuto splátku sníţit dluh, neučiní-li tak, nebo bude-li si účtovat celý úrok i s přijatou splátkou, bude nucen dluţníkovi vyplatit dvojnásobek splátky obilí, kterou obdrţel.51 Toto ustanovení se jeví jako velmi smysluplné a navazuje na ustanovení předešlé a taktéţ zabraňuje lichvě. Toto ustanovení zároveň znamená, ţe celkový úrok, který si na začátku tamkara sjednal, sice můţe být úrokem lichvářským, nicméně tamkara nemůţe nechat dluţníka část splatit, a i tak si naúčtovat znovu celý úrok, coţ by v konečném důsledku vedlo k dalšímu zvyšování úroku. Ve druhé knize pan doc. Dr. Josefa Klímy ještě uvádí § 95, který měl slouţit k ochraně dluţníka ve smyslu, ţe veškeré úvěry chtěl mít panovník v uvozovkách řečeno pod kontrolou a to tím způsobem, ţe jestliţe tamkara vyplatil půjčku bez přítomnosti státního kontrolního orgánu, byla tato půjčka brána jako nevyplacená a tamkara tak přišel o veškeré peníze.

2.4.8 § 96 ,,Jestliže si avelum vypůjčil od tamkara obilí nebo peníze a nemá z čeho vrátiti obilí nebo peníze, má však jiné věci, dá vše, co je v jeho ruce, před svědky na důkaz, že to odevzdává svému tamkarovi; tamkarum to příjme bez průtahů.“52

50

KLÍMA, J. Zákoník Chammurapiho. 1. Vyd. Praha: Karlova universita v Praze, 1951. 48 s. ISBN neuvedeno, s. 10. 51 KLÍMA, J. Zákony Chammurapiho. 1. Vyd. Praha: Československá akademie věd, 1954. 216 s. ISBN neuvedeno, s. 57. 52 KLÍMA, J. Zákoník Chammurapiho. 1. Vyd. Praha: Karlova universita v Praze, 1951. 48 s. ISBN neuvedeno, s. 10.

32

Tento paragraf nám neukazuje nikterak spojitost s neoprávněným obohacením, nicméně jistá míra spojitosti by se najít dala, a to ţe avelum potřebuje svědky, aby jej nemohl tamkara ošidit, tím ţe by pohledávku neodečetl z dluhu, nebo tím, ţe by mu neumoţnil dluh splatit čímkoliv jiným i přes zjevnou snahu dostát svým závazkům. V dnešní legislativě bychom toto ustanovení mohli přirovnat k vyhlášení osobního bankrotu.

2.4.9 § 98 ,,Jestliže avelum dal druhému peníze do společenství, rozdělí si před bohy rovným dílem zisk nebo ztrátu, jež vzniknou.“53 Toto ustanovení uvádíme pouze proto, ţe poukazuje na spravedlivé vypořádání dvou společníků. Avšak jeho nedokonalost spatřujeme v tom, ţe neřeší, kdo učinil jak velký vklad, ale stanovuje, ţe se dělí rovným dílem o zisk či ztrátu.

2.4.10 § 101 ,,Jestliže tam, kam se šamallum vypravil, nepřišel k zisku, dá šamallum tamkarovi zpět peníze, jež přijal, ve dvojnásobné částce.“54 Ačkoliv se šamallum nachází v podřízené pozici vůči tamkarovi a slouţí jako jeho zmocněnec, tudíţ v dnešní terminologii, jako zaměstnanec, tak i přesto pozorujeme 100 % úrok. Tento úrok si tamkara nárokuje za to, ţe na cestě kde měl šamllum získat peníze neuspěl, tudíţ je povinen tamkarovi zaplatit dvojnásobnou částku peněz, jeţ mu byla svěřena. Výše úroku 100 % v tomto případě je jednoznačně lichvou, zejména proto, ţe pokud by šamallum na své cestě něco vydělal, tak je povinen po odečtení své práce dát tamkarovi vše, bez ohledu na výši zisku. Tudíţ je naprosto zjevné, ţe postava tamkara v tomto vztahu vystupuje jednoznačně jako lichvář, jelikoţ, nedosáhne-li zisku v podobě vydělaných úroků šamallem, tak se zahojí na něm a to v podobě 100 % úroku. Samozřejmě, ţe tamkarovi investice v podobě zapůjčených peněz šamallovi pro obchodování musí být nějak kryté, nicméně 100 % úrok je opravdu neoprávněným ziskem, jenom proto, ţe šamallum vrací peníze, které obdrţel pro obchodování. Dovolujeme si toto ustanovení označit lichvou z výše 53

KLÍMA, J. Zákoník Chammurapiho. 1. Vyd. Praha: Karlova universita v Praze, 1951. 48 s. ISBN neuvedeno, s. 10. 54 tamtéţ

33

uvedených důvodů, a zároveň kvůli skutečnostem, jeţ vyplývají z ustanovení § 102, kde se říká, ţe: ,,Jestliže tamkarum svěří šamallovi peníze o provozování obchodu a tento přijde ke škodě na tom místě, kam se vypravil, vrátí tamkarovi veškery peníze.“55 Na tento předpis navazuje ještě ustanovení § 103 v tomto znění: ,,Jestliže, zatím co šamallum je na své cestě, přinutí jej nepřítel, aby odevzdal vše, co nese, při bohu to odpřisáhne a bude zproštěn (povinnosti k náhradě).“56 Tyto dvě směrnice naopak zabraňují tamkarovi v ještě větších neoprávněných ziscích a chrání šamallum před totální ekonomickou a tím i existenční likvidací.

2.4.11 § 106 – 107 Předpis § 106 ve svém textu říká: ,,Jestliže šamallum přijal peníze od tamkara a popřel je svému tamkarovi, tento tamkarum před bohem a svědky šamallovi příjem peněz, tu vydá šamallum tamkarovi peníze jež přijal, trojnásobně.“57 A zároveň v § 107 je stanoveno, ţe: ,,Jestliže tamkarum pověřil svého šamalla a šamallum odvede svému tamkarovi vše, co mu tamkarum dal, jestliže tamakarum popře vše co mu šamallum dal, usvědčí tento šamallum před bohem a svědky tamkara a tamkarum vydá šamallovi vše co přijal šesteronásobně, poněvadž to zapřel svému šamallovi.“58 Tyto ustanovení uvádíme, jelikoţ je zde zřetelné, ţe obě strany jsou chráněny proti křivému obvinění a zneuţití peněz zatajením, i kdyţ je zde vidět jistý nepoměr v pokutách, za křivé 55

KLÍMA, J. Zákoník Chammurapiho. 1. Vyd. Praha: Karlova universita v Praze, 1951. 48 s. ISBN neuvedeno, s. 10. 56 KLÍMA, J. Zákoník Chammurapiho. 1. Vyd. Praha: Karlova universita v Praze, 1951. 48 s. ISBN neuvedeno, s. 11. 57 tamtéţ 58 tamtéţ

34

nařčení, musíme brát ohled na to, ţe tamkara je ten, který peníze investoval a má vyšší společenské postavení, tudíţ je třeba mu tuto investovanou částku nahradit, plus odškodné za nařčení příslušníka vyšší třídy. Díky těmto rozdílům jsou pokuty srovnatelné a tudíţ, byť mohou být svým způsobem lichvářské, tak obě strany platí to, co jejich třídnímu postavení náleţí a jak jiţ bylo v části 1.3 zmíněno, zákoník byl vytvářen zejména pro ochranu privilegované vrstvy společnosti.

2.4.12 § 108 ,,Jestliže šenkýřka nepřijala při koupi opojného nápoje obilí, (ale) přijala stříbro podle velikého závaží a snížila hodnotu opojného nápoje oproti ceně obilí, tuto šenkýřku usvědčí a hodí ji do vody.“59 Tento předpis nám jednoznačně říká, ţe zisk peněz podvodem a neoprávněný prodej opojného nápoje za stříbro byl povaţován za zločin, jenţ byl trestán smrtí v podobě vhození do vody. Tudíţ toto ustanovení byť pouze v tomto konkrétním případě, jelikoţ jak víme hlavní nedokonalostí Chammurapiho zákoníku je jeho kasuistická povaha, nám říká, ţe osobě ve společenské postavení šenkýřky zakazuje neoprávněné obohacení formou podvodu, pod pohrůţkou smrti. Domníváme se tedy, ţe jestliţe zákonodárce povaţoval za podstatné toto ustanovení zařadit do svého dílu, tak tyto situace neoprávněného obohacení byly naprosto běţné.

2.4.13 § 114 ,,Jestliže někdo nemá vůči někomu (pohledávku) pro obilí nebo stříbro, avšak odvede si rukojmího, za každého rukojmího zaplatí jednu třetinu miny60 stříbra.“61 Toto ustanovení jsme zařadili pouze, abychom ukázali cenu otroka v době panovníka Chammurapiho. Jednotky nutné pro propočty, jsme uvedli v poznámkách pod čarou. Po propočítání, jsme dospěli k výsledku, ţe cena otroka, tedy lidského ţivota, vyjádřená ve stříbře, činila 160g. 59

KLÍMA, J. Zákony Chammurapiho. 1. Vyd. Praha: Československá akademie věd, 1954. 216 s. ISBN neuvedeno, s. 58. 60 1 mina = 60 šekelů = 480 gramů čerpáno z KLÍMA, J. Zákony Chammurapiho. 1. Vyd. Praha: Československá akademie věd, 1954. 216 s. ISBN neuvedeno, s. 205. 61 KLÍMA, J. Zákony Chammurapiho. 1. Vyd. Praha: Československá akademie věd, 1954. 216 s. ISBN neuvedeno, s. 58.

35

Od tohoto ustanovení aţ po předpis § 119 je zákoník zaměřen na pokrytí dluhu ţivotem otroka, nebo rodinných příslušníků. Vztáhnuli bychom na tyto případy lidská práva, tak se jednoznačně jedná o lichvu, jelikoţ lidský ţivot jako takový je nevyčíslitelný, i kdyţ i v dnešní době, existuje cena lidského ţivota (cena otroka je dnes kolem 140 $). Zbývajících šest předpisů se věnuje dání zboţí, či peněz před svědky někomu do úschovy. Pouze pro zajímavost uvedeme cenu, kterou musel někdo za uloţení zaplatit. Tato cena je v knize pana doc. Dr. Josefa Klímy v dle § 121 uvedena na příkladu, ţe: ,, Jestliže někdo uložil obilí do domu někoho, dá ročně jako skladné za jeden gur pět ka obilí.“62 Jak jiţ víme, tak jeden gur obilí je roven 300 ka, tudíţ jsme dospěli k tomu, ţe za úschovu byl vkladatel povinen zaplatit 1,6 % z vloţeného objemu obilí.

2.5 Shrnutí Nyní se pokusíme stručně shrnout, to co jsme se z dosavadního studia dozvěděli. Na jedné straně je zjevné, ţe tento zákoník byl vytvořen pro ochranu privilegované vrstvy této třídní společnosti, nicméně snaha o dání jistých práv i niţším vrstvám je nezanedbatelná. Při tomto tvrzení máme, však namyslí zejména to, ţe panovník, ač udělil jistá práva, či moţnosti ochrany neprivilegované části společnosti, tak jako despotický vládce myslel zejména na sebe, jelikoţ dobře věděl, ţe horní vrstva společnosti je minoritní oproti chudině. Z čehoţ vyplývá, ţe chtěl zabránit jakýmkoliv vzpourám, či nepokojům vůči své osobě. Bohuţel ustanovení, která byla ze zákoníku vyhlazena, mohla poukázat na skutečnosti, jeţ by moţná změnili některé pohledy na jednotlivá ustanovení, nicméně vycházíme z toho, co je známe, i kdyţ se nejedná o ucelený pohled. Na základě výše uvedených zjištěních, si dovolujeme konstatovat, ţe panovník Chammurapi si byl velice dobře vědom mezních situací, jeţ se v oblasti finančních zápůjček prováděly, a proto povaţoval za důleţité některé z nich uvést ve svém díle. Avšak je zjevné, ţe politická síla části společnosti tvořená tamkary, mu nedovolovala je v jejich činnosti výrazněji omezovat, coţ moţná nebylo ani jeho záměrem, jelikoţ díky jejich prostředkům mohl z Babylonie udělat hospodářsky prosperující zemi. 62

KLÍMA, J. Zákony Chammurapiho. 1. Vyd. Praha: Československá akademie věd, 1954. 216 s. ISBN neuvedeno, s. 59.

36

Kaţdopádně, jak uvádí ve svém díle Valentin Urfus, tak jiţ ve starobabylonském právu (v době kolem 1800 př. n. l.), tedy v právních památkách, jeţ náleţejí k nejstarším dokladům právního vývoje, je moţno se setkat s ustanoveními, jejichţ nepochybný smysl spočíval určité zákonné regulaci úroku. Hned v samotných počátcích právního vývoje se ocitáme tváří v tvář pojmu lichva.63

63

URFUS, V. Právo, úvěr a lichva v minulosti: uvolnění úvěrových vztahů na přechodu od feudalismu ke kapitalismu a právní věda recipovaného římského práva. 1. Vyd. Brno: Univerzita J. E. Purkyně, 1975, 170 s. ISBN neuvedeno, s. 10.

37

3 Starověké Řecko 3.1 Poznatky o úvěrování ve starověkém Řecku Tak jako v Babylonii, tak i v starověkém Řecku64 jsme schopni najít prameny, hovořící o úvěrování. Jelikoţ se jedná o prameny historicky mladší, tak jich nacházíme poměrně více, neţ z dob Mezopotámie. V oblasti finančního a úvěrového práva, jeţ bylo bezesporu nedílnou součástí řeckého hospodářství, pozorujeme ţivot jednotlivých řeckých městských států. Zde na rozdíl od Chammurapiho zákoníku, můţeme vidět, ţe v oblasti peněţní a úvěrové nefigurovali pouze jednotlivci, nýbrţ zde vidíme nový prvek a to chrámové banky. Jelikoţ jednotlivé městské státy fungovaly více, či méně nezávisle na sobě, pokusíme se v oblasti peněţní a zejména úvěrové nalézt některé prvky jim společné. Jednoznačně nejvýraznějším rysem této oblasti řeckého práva, je fakt, ţe úroková míra, která byla ve starověkém Řecku povaţována, za úrokovou míru obvyklou, by v porovnání s dnešními úrokovými mírami byla poměrně vysoká. Máme tím zejména na mysli úrokové míry, které zpravidla přesahovaly hodnotu 10 %. Takto vysokou úrokovou míru pozoruje v počátcích úvěrových vztahů často, jak jsme jiţ mohli vidět v kapitole o Chammurapiho zákoníku. Domníváme se, ţe tento jev byl tak častý zejména v počátcích vývoje úvěrování, jelikoţ se ve většině případů nejednalo čistě o peněţní zápůjčky, téměř vţdy bylo moţno pozorovat naturální prvky, coţ je signálem pro vysoký úrok. Dokonce jak uvidíme později i v době středověku bylo více naturálních zápůjček neţ čistě peněţních. Obecně bychom mohli však říci, ţe postupným vývojem docházelo k vytrácení naturálních prvků a přechodu k čistě peněţnímu úvěrování. Všechny výše zmíněné obecné poznatky o úvěrování v rámci Řecka, mají svůj právní základ v tzv. Solonově zákonodárném díle65. Postavě samotného Solóna se budeme věnovat později. Ve většině zmínek ohledně úrokování, jeţ můţeme nalézt v Solonových zákon, je spatřován prvek tzv. úrokové svobody. První co nás logicky napadne je tedy lichva. Jestliţe by tomu tak bylo, potom by Řecko jako takové bylo zemí zaslíbenou pro lichváře, nicméně z dostupných zdrojů je zjevné, ţe tomu tak nebylo. Ač nesmíme zapomínat na skutečnost, ţe v době starověkého Řecka převládala zejména smíšené naturálně- peněţní úvěrování, coţ implikovalo vysoký úrok. Vzhledem ke skutečnosti, ţe ze Solonových zákonů, se dochovaly

64 65

viz příloha č. 7 viz příloha č. 8

38

pouze zlomky, dovolíme si uvést výňatek ohledně půjčování peněz a prominutí dluhu z díla pana prof. Dr. Pavla Olivy, DrSc., kde je řečeno, ţe: ,,Půjčování peněz …staré zákony Solónovy… ,,Peníze nechť dá stanoveně, na kolik by chtěl, ten, kdo půjčuje.“ Výraz stanoveně… neznamená stanovit vahou, nýbrţ určit si úrok, jaký by chtěl. F 68 = Lys. 10,18 …nechť se nepůjčuje na osobní svobodu. F 69a = Arist. AP 9,1 …napříště, aby nikdo nepůjčoval na osobní svobodu. F 69c = Plut. Sol. 15,2 Amnestie ve prospěch dlužníků Osmý zákon na třináctém hranolu Solonově je zapsán doslova takto: ,,O bezectných. Ti, kdo byli bezectní dřív, neţ se stal Solón archontem, nechť cti nabudou kromě těch, kteří byli odsouzeni areopagem či kteří efety či od basileů v prytaneiu pro vraţdu či zabití či pro pokus o tyranidu, kdyţ bylo toto ustanovení vydáno.“ F 70 = Plut. Sol. 19,4“66 Zde můţeme jednoznačně vidět výše zmiňovanou úrokovou svobodu. Avšak nesmíme zapomínat na některé výrazy, které se z pohledu dnešní doby mohou zdát nejasné. Proto je nyní vysvětlíme. Zaměříme se na vysvětlení pojmu bezectný, areopag, efety, basileů a prytaneiu v tomto pořadí. Jako bezectný byl označen člověk, jenţ byl zbaven svých občanských práv. Pojmem areopag byla pojmenovaná rada, jeţ sídlila na Areově pahorku. Související pojem s pojmem areopag je efety, ten vyjadřuje soudní sbor, který se zabýval hrdelními zločiny a byl tvořen 51 členy. Basileum byl úředník, který se zabýval náboţenstvím a byl volen na jeden rok. Posledním pojmem je prytaneiu, coţ bylo sídlo nejvyššího úředníka, tedy archonta epónyma. Zvýše uvedeného tedy vyplývá, ţe Solón byl nejvyšším úředníkem a uzákonil prominutí dluhu, těm, jeţ nesplňovaly, ţádnou podmínku z kasuistického výčtu.

66

OLIVA, P. Solón. Praha: Svoboda, 1971, 248 s. ISBN neuvedeno, s. 178.

39

Mohli bychom tedy konstatovat, ţe ač spatřujeme prvky úrokové svobody, jeţ má velice blízko k lichvě, tak pozorujeme i skutečnost, ţe dluh můţe být prominut příkladnému občanovi. Nicméně z obecného hlediska musíme konstatovat, ţe právě moţnost vysoké úrokové míry vedla k zásadním diferenciacím ve společnosti a hospodářským úpadkům určitých vrstev svobodného obyvatelstva. Mimo to peněţní prostředky, jeţ se v antickém Řecku během let nashromáţdily, byly bezesporu základním stavebním kamenem obchodních a lichvářských kapitálů67. Mince jako takové ve své době plnily hospodářskou a společenskou funkci v ţivotě Řeků, nicméně se čím dál tím častěji stávali předmětem obchodu. Bohuţel postupná expanze mincí způsobila, ţe obchod s penězi, se stal jedním z nejrozšířenějších způsobů podnikání. Lichváři se stali majiteli směnáren a peníze půjčovali na tři druhy úvěrů: a) Pozemkový úvěr – kde jako záruka slouţila půda, tedy pozemek b) Městský úvěr – kde jako záruka byl uţit městský dům c) Námořní úvěr – ve kterém jako záruka slouţil koráb a zboţí Jak jiţ bylo výše zmíněno, tak se ve 4. stol. př. n. l. začaly objevovat bankovní instituce, které svůj původ měly ve směnárnách. Nahradily tak chrámové banky, svatyně a státní pokladnice. Soukromé zápůjčky byly úročeny 10%, jak jiţ bylo výše zmíněno, ale můţeme v dostupných zdrojích najít i zmínky o zápůjčkách kolem 30%, coţ odpovídá výše uvedené úrokové volnosti.68 Úrok 30% si dovolujeme označit jako lichvu, jelikoţ se jednalo o soukromý subjekt, který zneuţil slabší strany v její tíţivé situaci.

3.2 Solón Solón69 byl athénským státníkem, básníkem a především na konci 7. století a v první polovině 6. století př. n. l. se zaslouţil o sociální reformy. Jeho ţivot je datován lety 640 – 558 př. n. l. Ač pocházel z aristokratické rodiny, jeho hlavním zájmem byl obchod. Za své činy byl zvolen archontem s mimořádnými pravomocemi. V rámci funkce archonta v Athénách Solón zrušil veškeré hypotekární dluhy, kde dluţník ručil svojí svobodou. Veškeré athénské obyvatelstvo bylo rozděleno do čtyř občanských tříd,

67

Obchodní kapitál nacházel těţiště své prosperity zejména v oblasti dálkového obchodu a mnoţství zboţí, kdeţto kapitál uţitý k lichvě, se mnoţil prostřednictvím půjčování peněz. 68 SEJBAL, J. Základy peněžního vývoje. 1. vyd. Brno: Masarykova univerzita, 1997, 420 s., 86 s. obrázkových příloh. ISBN 80-210-1734-1, s. 28. 69 viz příloha č. 9

40

ale měřítkem nebyl původ, nýbrţ hodnota ročního výnosu plodin, kterého dosáhli. Pouze pro zajímavost můţeme uvést, ţe nejvyšší tři třídy měly stanoveny spodní hranici výnosu a to tak, ţe první třída 500 medimnů70, druhá 300 a třetí 200 medimnů, pokud se jedná o poslední tedy čtvrtou třídu, tak zde výnosy nedosahovaly ani spodní hranice třetí třídy. V rámci toho, aby byla zachována spravedlnost napříč třídami, odstupňoval práva a povinnosti občanů v souvislosti s jejich výnosy a umoţňoval jim scházet se na občanském sněmu, k němuţ se bylo moţné odvolat, proti rozhodnutí jakéhokoliv úředníka. Krom občanského sněmu Solón zavedl i porotní soud. Po dokončení reforem a sepsání athénských zákonů, Solón zavázal veškeré obyvatelstvo, aby dodrţovaly tyto zákony a odešel z Athén. Po návratu z ciziny, se zdrţoval mimo aktivní dění.71 Výše jsme popsali jeho politickou karierů a nyní velmi stručně popíšeme jeho zásluhy na poli básnickém. Byl to první athénský básník, jelikoţ byl dobrým řečníkem a ţádné politické řečnictví nebylo doposud vyvinuto, tak pro styk s lidem jakoţto archont, uţíval svých elegií. Jejich charakter je popisován jako mobilizující, programní, obranný a výstraţný, jelikoţ odůvodňoval a obhajoval své reformy, a zároveň varoval před rozbroji.72

70

Medimnos = 52 litrů čerpáno z OLIVA, P. Solón. Praha: Svoboda, 1971, 248 s. ISBN neuvedeno, s. 184. SVOBODA, L. Encyklopedie antiky. Vyd. 2. Praha: Academia, 1974, 744 s., 8 příloh., ISBN neuvedeno, s 581. 72 tamtéţ 71

41

4 Starověký Řím Pro potřeby naší práce, jsme se rozhodli vybrat nejzásadnější kodifikaci, byť z této doby je dochováno velké mnoţství právních pramenů. Nicméně my povaţujeme z našeho pohledu za nejvýznamnější kodifikace Zákon XII. Desek a Corpus Iuris Civilis73. První z nich vznikl na počátku říše Římské74 a to v 5. stol. př. n. l. a druhý právní pramen byl vytvořen za dob panovníka Justiniána v 6. století n. l.

4.1 Zákon XII. desek Zákon XII. desek75 byla první římskou právní kodifikací, jeţ v sobě zahrnovala zvykové právo a právní úpravy sociálních a hospodářských vztahů poloviny 5. století př. n. l. Vznik této kodifikace je úzce spojena se Solónovými zákony, jelikoţ r. 454 př. n. l. byla do Řecka tří členná komise, aby pořídila jejich opis, spolu se záznamy z jiných kodifikací městských států. Roku 451 př. n. l. konsul Appius Claudius sestavil skupinu úředníků, kteří byli tvořeni decemviry76 a jejich úkolem bylo sepsat tyto zákony.77 Tedy roku 452 př. n. l. vzniká Zákon XII. desek, který byl nejdříve zaznamenán na dřevěné desky, a existují zmínky, ţe později tyto desky byly z bronzu. Bohuţel tato kodifikace nepřeţila vpád Galů do Říma, a tudíţ jeho obsah známe pouze z opisu, či uţití v jiných právních dílech té doby. Právní ustanovení striktně sankcionovala nedotknutelnost soukromého vlastnictví, stejně jako dispoziční právo vlastníka. Za to ústavní právo bylo upraveno pouze okrajově. Opět se setkáváme s kazuistickým pojetím, jak jsme to mohli vidět jiţ u Chammurapiho zákoníku. Podstatnou informací pro naši studii, je fakt, ţe ač některá ustanovení byla přeţita, tak zákony jako celek neztratily platnost a jsou přítomny, alespoň teoreticky ještě v justiniánském právu. Co více, z interpretací těchto právních ustanovení pramení kořeny římské právní vědy.78 Nyní se pouze stručně pokusíme nastínit obsah jednotlivých tabulí.

73

Datace viz příloha č. 10. Imperium Romanum viz příloha č. 11. 75 Latinský překlad zní Lex duodecim tabularum. 76 Byly ustanoveny dvě komise, avšak historikové uznávají pouze druhou komisi, které se povedlo sestavit zákony a byla tvořena příslušníky z tříd plebejců a patriciů. Jelikoţ první komise předloţila centurijnímu sněmu deset desek, které ač byly schváleny, tak nebyly dostačující. Proto byla ustanovena druhá komise decemvirů, která doplnila předešlých deset desek o další dvě, nicméně ty nepředloţila ke schválení centurijnímu sněmu a zneuţila svoji pozici v úřadu, kterou změnila v samovládu. 77 FRÝDEK, M. Římské právo pro bakaláře. 1. vyd. Brno: Masarykova univerzita, 2009, 188 s. ISBN 978-80210-5002-0, s. 32. 78 MAREK, V., OLIVA, P., CHARVÁT, P.. Encyklopedie dějin starověku. 1. vyd. Praha: Libri, 2008, 535 s. ISBN 978-80-7277-201-8, s. 498. 74

42

První dvě tabule svým obsahem upravují soudní proces a procesy s ním spojené. Říkají například, ţe ţalovanému je udělena povinnost dostavit se k soudu a zároveň dávají ţalobci tohoto práva se domoci. Dále je řečeno, ţe jestliţe jsou dvě strany ve sporu, tak tento spor mají veřejně přednést na trţišti79. A uţ tehdy bylo stanoveno, ţe je-li některá ze stran váţně nemocná, tak se soud odkládá. Třetí deska nám říká, jak bylo upraveno vymáhání dluhu. Pro přesnost si dovolíme uvést výklad z knihy pana prof. Jana Sokola Ph.D., kde říká, ţe pokud dluţník do 30 dnů nezaplatil, má být přiveden k soudu. Kdyţ byl odsouzen, můţe jej věřitel uvěznit, musí jej však ţivit. Pak je třikrát předveden na trţiště, kde se vyvolá jeho dluh, a po třetím trhovém dnu, tj. po 60 dnech, jej věřitelé mohou rozsekat na kusy.80 Čtvrtá deska se týká dětí. Zde uvedeme pouze zajímavost, která se dochovala a to, ţe je zde upraven institut vymanění se syna z moci otce. Pátá deska se zabývá dědictvím a zavadí tyto ustanovení. Prvotně o dědictví rozhoduje zůstavitel sám, není-li zachován testament, pak mohou dědit nejen potomci z otcovy strany, ale i z matčiny. Dále pak hovoří o šílených lidech, kde o dědictví rozhodují příbuzní a zároveň je stanoveno, ţe veškeré dluhy jsou děleny rovným dílem mezi všechny příbuzné. Šestá deska byla velmi poničeně, nicméně z dostupné literatury vyplývá, ţe se zabývala ústními dohodami a dále se pak zde mluví zejména o vydrţení movitých a nemovitých věcí. Sedmá deska pojednávala o sousedských vztazích. Z dnešního pohledu je zajímavé, ţe byla stanovena hranice mezi domy, přesně na 80 cm81. Osmá a devátá deska spolu úzce souvisejí. Osmá deska upravuje pokuty za ublíţení a dokonce umoţňuje odplatu stejným činem. Mimo jiné stíhá křivé svědectví a velezradu. Devátá tabule nám potom říká, ţe nesmí být nikdo usmrcen, jestliţe o tom nerozhodlo největší shromáţdění lidu.82 Desátá deska upravuje pohřby a vše s tím související. Zejména je zakázáno pohřbívání ve městě. Poslední dvě desky byly značně poničeny. Pouze v dostupné literatuře se dočítáme, ţe jedenáctá tabule se měla zabývat stanovením kalendáře a soudních dnů. Poslední, tedy 79

Strana, které není přednesu přítomna, spor prohrává. Jsou-li přítomny obě zúčastněné strany, tak se říká, ţe spor má být rozhodnut do západu slunce. 80 SOKOL, J. Moc, peníze a právo: esej o společnosti a jejích institucích. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2007, 291 s. ISBN 978-80-7380-066-6, s. 175. 81 V tehdejších měrných jednotkách na dvě a půl stopy. Dále je řečeno, ţe tento pás pozemku nikomu nepatřil. 82 SOKOL, J. Moc, peníze a právo: esej o společnosti a jejích institucích. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2007, 291 s. ISBN 978-80-7380-066-6, s. 176.

43

dvanáctá deska měla upravovat institut odvolání vůči rozhodnutí, a ţe rozhodnutí lidu mu největší váhu. Domníváme se, ţe takovýto nástin tohoto kodexu je dostačující, a proto se budeme nyní věnovat právnímu dílu, jeţ vzniklo téměř tisíc let po Lex duodecim tabularum.

4.2 Postava a vliv panovníka Justinián I. Před tím, neţ se budeme věnovat samotnému kodexu, povaţujeme za praktické, osvětlit postavu samotného zákonodárce. Panovník Justinián I. celým jménem Flavius Petrus Sabbatius Iustinianus83 se narodil roku 483 v Tauresiu, jeţ se nacházelo na území dnešní Jugoslávie. Justinián byl rolnického původu a na pozici vládce celé Východořímské říše84 se dostal, díky svému strýci, který ač pocházel z rolnické třídy, tak díky svému vojenskému růstu, byl po čase jmenován vládcem Východořímské říše. Roku 527 jej jeho bezdětný strýc Justin I., který toho roku zemřel, jmenoval spolucísařem. Svoji pozornost zprvu Justinián nesoustředil pouze na tvorbu kodexu, ale zároveň i na dobití ztracených pozic na Západě. Hodlal obnovit Západořímskou říši, jeţ zanikla po nájezdech barbarských germánských kmenů roku 476. Úspěch, kterého hodlal dosáhnout, byl pouze částečný, jelikoţ se mu dokázalo vydobýt zpět část Španělska, území severní Afriky a Itálii. Podstatnou skutečností, díky, které jsme zařadili postavu panovníka Justiniána do této práce, je, ţe za jeho vlády, se uskutečnila kodifikace římského práva, jeţ se v dobách pozdějších stala základem vývoje právních kodifikací v mnoha evropských zemích. Rok po svém nástupu na trůn, tedy roku 528 Justinián stanovil komisi pro tvorbu souboru císařských zákonů. První zveřejnění tohoto souboru na sebe nedalo dlouho čekat, a proto roku 529 vychází první soubor císařských zákonů, jeţ byly postupně přezkoumány a roku 534 uzákoněny. Tímto souborem, byly zrušeny veškeré předešlé právní kodifikace, které nebyly v souboru obsaţeny. Zároveň se tento soubor císařských norem stal první částí sbírky občanských zákonů Corpus Iuris Civilis. Druhou částí tohoto kodexu označovanou jako Pandactea85 je souborné dílo, které v sobě shromaţďuje názory předních římských autorů, znalých v oblasti práva. Poslední část kodexu nazývaná Institutiones, byla jakousi římskou formou učebnice pro studenty práva. Veškeré zákony, které byly chváleny, následně po přijetí kodexu, byly po jeho smrti dány do jednotného právního celku pod názvem Novellae. Je

83

viz příloha č. 12 viz příloha č. 13 85 Někdy je moţné v literatuře tuto část najít pod názvem Digesta. 84

44

všeobecně známo, ţe díky mnohým válečným taţením, bylo nemoţné, aby Justinián sepsal kodex osobně, proto byl ustanoven výbor pod vedením Triboniana, který byl tehdy velmi uznávaný právník a znalec v oblasti práva. Tento kodex, byl po dlouhá léta nepostradatelnou právní úpravou v Byzantské říši. Poté byl zhruba na údobí pěti set let zapomenut a svoji popularitu získal kolem roku 1100, kdy se začal objevovat v osnovách italských univerzit.86 Justinián svoji pozornost nevěnoval pouze právnímu kodexu, ale zároveň hodlal vymýtit korupci ve státní správě, tudíţ se mimo jiné zasadil i o správní reformu. Zároveň za jeho vlády bylo zrekonstruováno a postaveno mnoho významných budov tehdejší Východořímské říše. Aby mohl být zaručen chod takto náročných vládních reforem, výstaveb a válek, bylo třeba zvýšit daně. Coţ v té době znamenalo velkou vlnu nepokojů, která Justiniána málem stála trůn v roce 532. Poté, aţ do své smrti roku 565 se Justinián věnuje svým hlavním cílům, kterých chtěl dosáhnout a hospodářskému udrţení říše.

4.3 Corpus Iuris Civilis Nyní se zaměříme na popis jednotlivých částí tohoto kodexu. Podle knihy pana Miroslava Frýdky a spoluautorů, je tento právní kodex dělen takto (text definice uvádíme ve dvou ohraničených částech): 1

,,Codex Iustinianus – je první část kompilace, práce na něm byly zahájeny jiţ 13. února 528. Kodex je sbírkou císařských nařízení, během prací na Digestech a Institucích se komisi ukázala celá řada nesrovnalostí mezi císařskými nařízeními a materiálem zahrnutým do Digest či Institucí a taka musel být Kodex znovu přepracován – Codex Iustinianus repetitiae prelectionis. Původní Codex se nezachoval a známe z něj jen zlomek indexu, který se zachoval na papyru.

2

Digesta seu Pandectae (řecky Pándékeodai = všezahrnující) – jsou nejdůleţitější a nejrozsáhlejší částí kodifikace a římského práva vůbec. Do dnešních dnů se zachovala v nejrůznějších pozdějších rukopisech např. Literra Florentina ze 7. Nebo konce 6. století nebo tzv. boloňský rukopis – literra Boloniennsis“ 87

86

HART, Michael H. 100 největších osobností dějin, 1.vyd. Praha: Kniţní klub, 1994, 375 s., ISBN 80-7176083-8, s. 357. 87 FRÝDEK, M. Římské právo pro bakaláře. 1. vyd. Brno: Masarykova univerzita, 2009, 188 s. ISBN 978-80210-5002-0, s. 36.

45

3

Institutiones seu Elementa – jsou učebnicí práva, jejímţ vypracováním byl pověřen kompilátor Tribonianus spolu s Dorotheem a Theofilem, aby na základě Gaiových Institucí vytvořili příručku pro studenty práv. Císařskou konstitucí Imperatotiam majestátem byly Instituce spolu s Digesty vyhlášeny. Dne 15. prosince 533 byla vydána konstituce Omnem, která byla adresována profesorům práv v Konstantinopoli a Berytu a stanovila, ţe výuka práva se má zahájit studiem Institutiones seu Elementa.“88

4

,,Codex Iustinianus repetitiae prelectionis – nový přepracovaný Kodex byl publikován 16. listopadu 534 s účinností od 29. listopadu 534. Codex Iustinianus repetitae prelectionis se dělil na 12 knih, které byly členěny na tituly. Jednotlivé císařské konstituce jsou pak řazeny chronologicky. Nejstarší rukopis Kodexu je z 6. aţ 7. století, jsou známy jen fragmenty a dodnes je uchován na palimpsetu ve Veroně. Další rukopis je datován do 10. století a je znám pod názvem Summa Perusiana.“89

Další a poslední částí Kodexu je Novellee90. Jak je v dostupných zdrojích uváděno, jednalo se o reformy zejména v oblastech práva rodinného a dědického. Je zajímavé, ţe jsou psány řecky aţ na ustanovení, která se týkají vnitřního chodu úředních orgánů nebo se vztahují na západní provincie či dříve vydané latinské konstituce. Oficiálně nedošlo k tomu, ţe by byly Novely sestaveny do sbírky, ale dochovaly se chronologicky řazené soukromé sbírky jako např. Authenticum, Edicta Iustiniani, Epigone Iuliani.91

4.4 Úvěr, úrok a lichva ve starověkém Římě Nyní svoji pozornost zaměříme na jednotlivé skutečnosti související s lichvou, které vyplývají z kodexů starého Říma92. Vezmeme-li počátky úrokové legislativy ve starém Římě, potom musíme pátrat v Zákonech XII. desek, kde bychom měli zaměřit svoji pozornost na obsah, který je uváděn pod označením 8 a 18. V těchto předmětných úpravách najdeme pojem fenus unciarium, který

88

FRÝDEK, M. Římské právo pro bakaláře. 1. vyd. Brno: Masarykova univerzita, 2009, 188 s. ISBN 978-80210-5002-0, s. 36. 89 FRÝDEK, M. Římské právo pro bakaláře. 1. vyd. Brno: Masarykova univerzita, 2009, 188 s. ISBN 978-80210-5002-0, s. 36. 90 Jak bylo výše zmíněno, jedná se o část nazvanou Novela. 91 FRÝDEK, M. Římské právo pro bakaláře. 1. vyd. Brno: Masarykova univerzita, 2009, 188 s. ISBN 978-80210-5002-0, s. 37. 92 Jelikoţ se nám nepodařilo najít dostupnou literaturu, která by se věnovala těmto předmětným kodexů obdobně, jako tomu bylo u zdrojů ke zpracování Chammurapiho zákoníku, budeme tyto skutečnosti posuzovat obecně v rámci celé společnosti a historií starého Říma, tak jak jsme je schopni z dostupných zdrojů čerpat.

46

představoval samotnou úrokovou míru. Bohuţel konkrétní obsahovou náplň fenus unciarium, se díky značnému poškození pramenů a neshodám historických názorů, nepovedlo stanovit přesně. Tudíţ se vychází z často i protichůdných náhledů. Smyslem tohoto pojmu, byla provázanost s římskou metrologií93. Tudíţ bylo stanoveno, ţe jako úrok bude placena poměrná část celku, která byla specifikována na 1/12 asu. Jedinou informací, která je bohuţel velmi podstatná z pohledu stanovení, zda se náhodou nejednalo o lichvu, je ta, ţe nebylo stanoveno časové období94, pro které platí tento úrok. Proto vyloţíme obě moţnosti interpretace fenus unciarium. Pokud uvaţujeme desetiměsíční cyklus, tak bychom fenus unciarium stanovili na 10 %, pokud by šlo o dvanáctiměsíční cyklus, pak by úrok dosahoval 8,3 %. Z jiných zdrojů, ještě vyplývá bezesporu charakteristický fakt pro rozvoj peněţních zápůjček a to poměrně vysoký úrok. V některých zdrojích je dokonce uváděno, ţe v některých případech docházelo, aţ ke zdvojnásobení úvěrem poskytnuté částky, či objemu zapůjčených naturálních věcí. Tím pádem se setkáváme i v době starého Říma se 100 % úrok95, coţ můţeme jistě označit za lichvu, jelikoţ jde jednoznačně o neoprávněné obohacení. Sice došlo k časovému omezení spotřeby na jedné straně, tím, ţe bylo umoţněno uskutečnit zápůjčku druhé straně kontraktu, nicméně 100 % úročení je lichvou.96 Další etapa vývoje by se dala charakterizovat jako postupné úpravy Zákonů XII. desek. Nebudeme se věnovat jednotlivým změnám, pouze těm, které jsou pro naši práci předmětné. Podstatnou informací je, ţe roku 347 př. n. l. byla zákonná výše úroku stanovena na 1/24, tedy na polovinu toho co bylo uzákoněno v zákonech XII. tabulí. O pět let později byl vyhlášen zákon lex Genucia, ten roku 342 př. n. l. zakázal jakýkoliv úrok. Přibliţně v tomhle časovém období je vyhlášen ještě lex Marcia. Interpretace tohoto zákona je velmi obtíţná, jelikoţ i historikové nemají jasný názor na jeho ustanovení o úrocích. Například pan Berger říká, ţe v tomto díle je uvedeno, ţe jestliţe dluţník zaplatí úrok, vyšší neţ je zákonem povolený, tak se můţe přeplatku domoci. Bohuţel, v tomto období, jsou zákony pro nás naprosto nejasné, a to i pro historiky, kteří v mnoha případech odmítli vůbec zahájit hlubší 93

Tedy s chápáním výrazů celku (,,as“) a jednotlivých částí celku (,,unce“) ve starém Římě. Tato skutečnost je podstatná, jelikoţ v době počátků starého Říma měl rok 10 měsíců, nejsme si tedy jisti, jaký časový údaj uţít. Jak je jistě zjevné, tak podle této délky se bude měnit i úroková míra. 95 Zejména se s tímto úrokem bylo moţno setkat při zápůjčkách, jeţ byly naturální, či peněţní s vazbou na naturálie. Historikové se domnívají, ţe úrok byl placen měsíčně, z čehoţ vyplývá, ţe úroková míra dosahovala enormních sum, tedy 100 % nebo 83,3 %. 96 URFUS, V. Právo, úvěr a lichva v minulosti: uvolnění úvěrových vztahů na přechodu od feudalismu ke kapitalismu a právní věda recipovaného římského práva. 1. Vyd. Brno: Univerzita J. E. Purkyně, 1975, 170 s. ISBN neuvedeno, s. 15. 94

47

zkoumání, pro jejich nejasnost. Kaţdopádně toto období je uzavřeno skutečností, ţe na konci období republiky byly úroky jako takové povoleny a to v maximální hodnotě 12 % za rok97, později tento úrok byl nazván jako usurae centesimae98. Další období je charakteristické vývojem jurisprudence99 ve starém Římě. Tento vývoj je bezpochyby důleţitý v utváření právních dějin, ale z pohledu naší práce můţeme zmínit pouze pár obecných skutečností. Úvěrové vztahy, které v této době vznikaly, byly do značné míry podmíněny úrokovou mírou. Zákonem stanovená hranice pro výši úrokové míry bylo výše zmíněných 12%. Tato hranice umoţňovala dostatečný prostor pro realizaci individuálních, jednorázových úvěrových vztahů, stejně jako prostor pro podnikatelskou činnost v oblasti peněţnictví. Úrok obecně spojujeme s peněţními úvěry, ale nesmíme zapomínat na to, ţe v této době i době pozdější byl spojován ve větší míře s úvěry naturální povahy. Zároveň úrok byl v této době chápan jako úhrada za uţívání cizí věci, či peněz. Pro zajímavost si můţeme uvést, ţe římské právo se neomezovala pouze na znalost úroku dohodnutého, ale i úroku z prodlení. Mimo to se v literaturách často objevuje institut tzv. námořních zápůjček100, kde se jednalo a zápůjčku peněz na nákup zboţí, které bylo předmětem námořní přepravy. Předposlední etapou vývojového celku úvěrových vztahů ve starém Římě, je poklasické období neboli období, které dalo vzniknout justiniánskému kodexu. Tato právní kodifikace vnesl prvek oţivení do legislativy tohoto druhu, ale zároveň se ztotoţňovala s tradičním pojetím úrokových vztahů. Avšak prvotní kodifikací v rámci úroků tohoto období, bychom hledali v Konstantinově měnové reformě, ta stanovila výši úrokové míry na 12,5 %101. Nicméně nejvýznamnějším dílem této etapy vývoje byl justiniánský kodex, který stanovil nejvyšší moţnou úrokovou míru ve výši 6 %, coţ je víc jak o polovinu méně, neţ v Konstantinových měnových reformách. Zároveň omezil i výši úroku ve výše zmíněné námořní zápůjčce, která do této doby neměla stanovenou hranici102. Kodex dále doplňoval

97

Opět nesmíme zapomínat, ţe můţe dojít k rozdílné interpretaci roku a to buď v desetiměsíčním cyklu, nebo klasickém dvanáctiměsíčním. 98 Zde Římané zřejmě přebrali zkušenosti od Řeků a tudíţ ze 100 assů byl jako úrok placen 1 as měsíčně. 99 Jurisprudence = právní věda. 100 V některých zdrojích je můţeme najít jako námořní pojištění, i kdyţ latinský výraz zní fenus nauticum. Z tohoto latinského názvu dovozujeme, ţe se jedná o zápůjčku, jelikoţ fenus je spojován s vývojem legislativy související s úrokem a peněţními sluţbami. 101 Přesněji došlo k navýšení usurae centisimae na 3 solique. Coţ tedy znamená navýšení na 1/8 solidu, vyjádřeno v procentech 12,5 %. 102 Tuto hranici kodex stanovil na 12 %.

48

ustanovení o velikosti úrokové míry o jisté rozdíly v rámci společenských vrstev. Proto třeba bankéři a obchodníci spolu s vybranou skupinou podnikatelů měli stanovenou výši úrokové míry na 8% na rozdíl třeba od osob, jeţ se nacházeli ve vysokém společenském postavení, kterým byla úroková míra stanovena na 4%. Charakteristické pro justiniánskou kodifikaci je, ţe chceme-li hledat zmínky o úrokové míře, tak je třeba hledat v Codex Iustinianus a Novellee, nikoliv v hlavní kodifikační části Digesta seu Pandectae. Poslední fáze vývoje zákonodárství ve starém Římě se vyvíjela více, či méně nezávisle na římském právu. Tento uzavřený celek představuje chápání úvěru, úroku a lichvy v rámci byzantského zákonodárství. Tuto etapu vývoje jsme zařadili, jelikoţ je často označovaná, jako vývojový předstupeň úvěrové doktríny středověké církve.103 Tento dějinný úsek vývoje je charakteristický tím, ţe dochází ke kolísání mezi snahou omezit úroky, či je naprosto zakázat. Tedy ve značné míře navazují na justiniánskou kodifikaci, ve snaze omezit výši úrokové míry, ale jako předchůdci církevních doktrín mají někteří tvůrci snahu o úplný zákaz úroků104, nicméně jsou studie, které uvádějí, ţe v této době bylo moţno vidět i úrokovou míru ve výši 50 %. Z předešlého tedy vyplývá, ţe Římské právo úroky chápalo jako úplatu, u které nastane plnění v rámci uţití specifického mnoţství věcí zastupitelných téhoţ druhu podle času, po které je předmětná věc uţívána. Dále pak pan Mgr. Miroslav Frýdek ve své publikaci říká, ţe úrok je tzv. fructus civiles105 a přistupuje k hlavní obligaci. Kromě toho říká, ţe úroková obligace, jako obligace vedlejší, je závislá na existenci obligace hlavní.106 Vzhledem k tomu, ţe jsme se jednotlivým vývojovým etapám věnovali poměrně obšírně, tak celkové shrnutí vlivu starověkého Říma na pojem lichva uvedeme v samotném závěru práce.

103

URFUS, V. Právo, úvěr a lichva v minulosti: uvolnění úvěrových vztahů na přechodu od feudalismu ke kapitalismu a právní věda recipovaného římského práva. 1. Vyd. Brno: Univerzita J. E. Purkyně, 1975, 170 s. ISBN neuvedeno, s. 22. 104 Mezi něţ jsou řazeny Procheiron a Epanagoge. 105 Pro tento pojem jsme v knize REBRO, K. Latinské právnické výrazy a výroky. 1. Vyd. Praha: Wolters Kluwer Česká republika, 2012, 280 s. ISBN 978-80-7357-915-9, s. 116, našli výklad, ţe se jedná o občanské plody (poţitky – např. úroky, nájemné). 106 FRÝDEK, M. Kurs římského práva. 1.vyd. Ostrava: Key Publishing, 2011, 187 s. ISBN 978-80-7418-119-1, s. 133.

49

5

Náhled na středověkou společnost, úvěr, úrok a lichvu

Pro snadnější orientaci v této kapitole uvádíme, ţe se nejdříve zaměříme na samotnou středověkou společnost, poté se zaměříme na výrazné osobnosti a jejich vztah k lichvě a na závěr celé kapitoly svoji pozornost soustředíme na vývoj úvěru a lichvy té doby.

5.1 Středověk Po zániku Západořímské říše se Evropa a její společnost pomocí mnoha změn, zejména v oblastech politických, hospodářských, sociálních a kulturních přesouvá do období středověku. S přihlédnutím k faktu, ţe mnoho z těchto procesů začalo jiţ v období římských dějin, je nemoţné počátek středověku pevně stanovit rokem 476. Proto je středověk tradičně dělen na středověk: raný vrcholný pozdní Pro potřeby této práce budeme období středověku brát jako celek, z nějţ budeme vybírat skutečnosti, jeţ jsou relevantní pro zvolené téma práce.

5.2 Středověká společnost Středověkou společnost jako takovou můţeme charakterizovat jako společnost svázanou pevnými pravidly. Tato skutečnost je dokázána jiţ pouhým faktem, ţe člověk byl jiţ od svého zrodu zařazen do specifické skupiny společnosti, v níţ povětšinou zůstal po celý svůj ţivot. Společnost se dělila do tří celků, mezi něţ patřil stav bojovníků, stav duchovní a pracující stav. Nejpočetnějším stavem byl poslední zmiňovaný a to stav pracujících. Jednotlivé stavy měly ještě svoji vnitřní strukturu. Ve středověku podstatnou roli sehrává i náboţenství, zejména křesťanství. Lidé věří, ţe těţký pozemský ţivot pouze předchází ţivotu v nebi a tudíţ jej brali jako boţí zkoušku, která rozhodne o tom, zda budou zatraceni či vstoupí do ráje. Odkaz Západořímské říše, postavil základní stavební kámen pro křesťanskou společnost v oblasti uţívání peněz. Tento odkaz v průběhu období raného středověku mezi 4. a 7.stol postupně slábl. Postupné slábnutí bylo v 7. stol provázeno vpády muslimů z východů, jeţ například historik Henri Pirenne povaţuje za důvod, proč obchod s východem ustal. Avšak my se přikláníme k teorii Maurice Lombarda, jeţ ve své teorii tvrdí, ţe právě tyto vpády

50

iniciovaly obnovení této obchodní linie. Odůvodnění tohoto tvrzení, uvádí ve své publikaci Jacque Le Goff takto: ,,musíme uznat, že obchod mezi Západem a Orientem nikdy neustal, neboť byzantský a zejména islámský Orient platil zlatem za suroviny, které mu křesťanský a barbarský Západ nadále dodával (dřevo, železo, otroci). Fakticky pouze dálkový obchod s Orientem pomohl Západu udržet určitý oběh zlata v podobě byzantské měny (zlatý dinár a stříbrný dirham). Tyto měny v omezené míře obohacovaly západní vládce (do zániku Západořímské říše císaře a po nich ,,barbarské“ náčelníky, z nichž se stali křesťanští králové a velkostatkáři).“107 Středověká společnost od počátků 12. století čelila jako celek velké potřebě růstu nutnosti peněz. Omezení objemu této potřeby byla zjevná zejména v nedostatku peněţení hotovosti. Chceme-li definovat oblast, v níţ bychom měli spatřovat největší podíl zadluţenosti této doby, tak bezesporu musíme svoji pozornost obrátit k jedné z nejchudších vrstev společnosti a to k rolníkům. Produkty rolníků se vyznačovaly zejména nízkou hodnotou a zároveň jejich působnost byla omezena na regionální úrovni, coţ vedlo k faktu, ţe jejich schopnost zisku kovových peněz byla na velmi nízké úrovni. Tento problém řadíme zejména do období 13. století, jak vysvětluje Jacque Le Goff ve své publikaci: ,,Bylo tomu tak přinejmenším do doby, než se hlavně ve 13. století rozšířili takzvané ,,průmyslové“ plodiny, například barvířský boryt a konopí, a objevily se nástroje nesoucí s sebou rostoucí význam kovářů, od nichž byla při vzniku rodových jmen ve 13. století odvozena četná příjmení, například francouzská favre, fevre, lefevre, anglická smith a německá schmitt nebo schmidt, nepočítaje v to jazyky, které jsou dnes pouhými nářečími, například bretonština, v níž se hojně vyskytuje keltský název pro kováře le goff.“108 Další faktor ovlivňující finanční myšlení této doby, je skutečnost, ţe lidé v době středověku, byli stále ještě myšlenkově zaklínění ve významech starých symbolů, jejichţ funkce a podstata byly postupně novou dobou nabourávány posvátnými tabu a současně by se dalo

107

LE GOFF, J. Peníze ve středověku historicko-antropologická studie. 1. vyd. Praha: Mladá fronta a.s., 2012. 184 s. ISBN 978-80-204-2406-8, s. 73. 108 LE GOFF, J. Peníze ve středověku historicko-antropologická studie. 1. vyd. Praha: Mladá fronta a.s., 2012. 184 s. ISBN 978-80-204-2406-8, s. 17.

51

říci, ţe dějinné události zneuţily náboţenských represivních praktik, aby pomocí nich vytvořili takový nástroj, jenţ povede k jejich vlastnímu prospěchu.109 Podíváme-li se hluboko do dějin, byl často člověk, jenţ byl lačně chtivý po penězích ztotoţňován v náboţenském měřítku s nevěřícími Ţidy, jeţ byli zprvu v náboţenské oblasti označováni, za ty co vraţdí děti a znesvěcují hostie.

5.3 Osoba sv. Tomáše Akvinského a jeho pohled na lichváře Tomáš Akvinský110 se narodil roku 1225 do italské šlechtické rodiny a později se stal členem dominikánského řádu. Umírá 7. března 1274, při své cestě na druhý lyonský koncil.111 Byl ţákem Albrechta Velikého (1193- 1280). Během svého ţivota vyučoval na univerzitách v Paříţi a Kolíně nad Rýnem. Tomáš Akvinský jako správný ţák svého učitele, pokračoval v jeho odkazu a díle. Máme tím zejména na mysli fakt, ţe jiţ Albrecht Veliký se snaţil vytvořit ucelený celek filozofického a teologického systému na základě Aristotelovi112 filozofie, avšak povedlo se to aţ jeho ţákovi Tomáši Akvinskému. V rámci svého učení Tomáš Akvinský vytvořil dílo, jeţ svým obsahem překračuje rozsah oblastí, kterými se zabýval Aristoteles113. Jednalo se čistě o věci teleologické, kterým věnoval pozornost ve svých dílech Suma teologie a Suma proti pohanům. Mimo jiné tato díla se stala jakousi encyklopedií pro katolicismus. Ústředním zájmem jeho studia a učení byl duchovní a sociální rozměr problémů, které pro své řešení nezbytně potřebovaly tzv. ekonomickou dimenzi114. Tomáš Akvinský ve svém učení člověka jako osobu začleňovala do společnosti a státu, nicméně stejně jako vzor scholastického učení Aristoteles, zastávala názor, ţe lidé si nemají být sociálně rovni, čímţ ospravedlňoval stavovské rozdíly, které povaţoval za věcné. Dále k tomuto dodával, ţe poddaní mají své pány poslouchat, ţe je to jejich největší ctností.115

109

LE GOFF, J. Peníze a život: ekonomika a zbožnost ve středověku. 1. vyd. Praha: Agro, 2005, 85 s. ISBN 807203-657-2, s. 11. 110 viz příloha č. 14 111 Jeho ostatky byly nejprve pochovány v klášteře Fossanova a později, byly přemístěny do Toulouse. Jeho svatořečení proběhlo 18. července 1323 a učinil tak papeţ Jan XII. A jako další mezník jeho odkazu uvedeme, ţe 16. století, byl označen za učitele církve a během let se jeho učení začalo říkat tomismus. Přehled církevních koncilů viz příloha č. 15. 112 Ţil v letech 384- 322 př. n. l., původem byl z Makedonie. Je označován za nejvýznamnějšího řeckého filosofa. 113 Mezi oblasti vědy a učení, kterými se Aristoteles zabýval, řadíme fyziku, metafyziku, politiku, etiku, analytiku a mnoho dalších. 114 Tzv. ekonomickou dimenzi do scholastického učení přinesl Albrecht Veliký. 115 REKTOŘÍK, J. Ekonomická dimenze křesťanství a církve: její reflexe v ČR. 1.vyd. Brno: Masarykova univerzita, 2000, 206 s. ISBN 80-210-2293-0, s. 46.

52

Hlavním důvodem proč se jeho učení a díla stala vzorem pro katolicismus, bylo zejména jeho tvrzení, ţe veškerá světská moc je podřízena té duchovní, a ţe veškerá moc náleţí církvi. Coţ se bezesporu světským panovníkům nelíbilo. Dalším důleţitým rozměrem jeho učení byl ekonomický rozměr. Zabýval se zejména úvahami nad zákonitostmi existence a rozvoje hospodářské stránky státu. Svoji pozornost směřoval obzvláště k vlastnickým právům. Odmítá tvrzení prvních křesťanů o společném majetku a naopak zastává názoru, ţe jeli majetek116 nabyt k uspokojení nutných potřeb, pak je to přirozené, ať uţ byl majetek nabyt církví, nebo šlechtou. Z výše uvedeného vyplývá, ţe obhajoval podstatu soukromého vlastnictví. Z našeho pohledu asi nejdůleţitější oblastí, kterou se Tomáš Akvinský zabýval, je bezesporu spravedlivá cena. Scholastické učení, dalo tomuto problému stavovský ráz. Tvrdili totiţ, ţe sociální postavení, v němţ se účastníci směny nacházejí, se musí zákonitě projevit i do ceny. Měli tím na mysli, ţe cena bude spravedlivá pouze tehdy, jestliţe zaručí kaţdé straně směny existenci v rámci její stavovské příslušnosti.117 Samotný Tomáš Akvinský byl toho názoru, ţe jakákoliv obchodní činnost za účelem výtěţku je špatná pouze tehdy, jestliţe se nejedná o zisk, nutný pro zajištění ţivotních prostředků. Jestliţe jsme si nyní osvětlili Akvinského názor na výdělek, tak plynule přejdeme k jeho zmínkám o lichvářích a o lichvě samotné. Bavíme-li se o spravedlivé ceně, tak si nyní vyloţíme vztah lichvy a spravedlnosti v podání Tomáše Akvinského. Pan Jacque le Goff názor Tomáše Akvinskému na tento vztah uvádí takto: ,,Okrádání lichvou je povaţováno za hřích proti spravedlnosti. Tomáš Akvinský se ptá: ,,Je hřích dostat peníze za jejich půjčení, tedy brát lichvářský úrok?“ A vzápětí k tomu podotýká: ,,Získat lichvářský úrok za půjčené peníze je samo o sobě nespravedlivé, neboť je prodáváno něco, co neexistuje, a vytváří se tak nesrovnatelnost, která odporuje spravedlnosti.““118

116

Nicméně navzdory faktu, ţe obhajoval soukromé vlastnictví, tak byl zastáncem naturálního hospodářství, v rámci kterého rozděloval bohatství na přirozené (sem patřilo např. obilí a půda) a tzv. umělé bohatství, kterým označoval zlato a stříbro. Upozorňoval také na to, ţe umělé bohatství by se nemělo stát cílem bytí a činnosti člověka. 117 REKTOŘÍK, J. Ekonomická dimenze křesťanství a církve: její reflexe v ČR. 1.vyd. Brno: Masarykova univerzita, 2000, 206 s. ISBN 80-210-2293-0, s. 46. 118 LE GOFF, J. Peníze a život: ekonomika a zbožnost ve středověku. 1. vyd. Praha: Agro, 2005, 85 s. ISBN 807203-657-2, s. 23.

53

To, ţe se Tomáš Akvinský věnoval chápání spravedlnosti, svědčí o tom, ţe samotné třinácté století kladlo velký důraz na spravedlnost. Spravedlnost byla v tomto století výsostným postavením panovníků119. Například za nezbytnost bylo povaţováno zrcadlo, v kterém byla zobrazena ideální podobizna panovníka. S pojmem spravedlnosti, bezesporu souvisí i soud a instituce k němu náleţející, které ve třináctém století zaznamenaly pokrok ve svém rozvoji. Spravedlnost si svoje místo v učení našla i v ekonomii, jelikoţ s tou bezesporu souvisí, a zároveň tento pojem bezesporu souvisí s lichvou, jeţ je pravým opakem. V tomto období byla povaţována za spravedlivou odpovídající cena a výdělek. Jak jiţ bylo výše zmíněno, Tomáš Akvinský se zabýval spravedlivou cenou, která byla stanovována trhem, avšak musela zohledňovat institut spravedlnosti. A jelikoţ sám Tomáš Akvinský byl zastáncem přírodních zákonů, tak lichva byla označována jako hřích, který se protiví spravedlnosti, jenţ pochází z přírody, a tudíţ se lichva stala hříchem proti přírodě. Tomáš Akvinský zůstal ve svých názorech a učení věrný scholastickému antickému vzoru Aristotelovi. Stejně jako on tvrdil, ţe ,,Nummus non parit nummos.“, tedy ţe peníze neplodí peníze.120 Jelikoţ scholastikové tvrdí, ţe peníze od přírody nenosí plody a lichváři by chtěli, aby se peníze rozmnoţovali, čímţ se dopouští hříchu proti přírodě. Tomáš Akvinský, jak je popisováno v díle pana Jacqua le Goffa tvrdí, ţe: ,,Peníze (..) byly vynalezeny především proto, aby byly směňovány, takţe jejich prvotní a správné uţití spočívá v jejich spotřebě, tedy utrácení při směně. Navíc je samo o sobě nespravedlivé poţadovat peníze za půjčení peněz, neboť to je princip lichvy.“121 Na tomto tvrzení je vidět naprosto doktrinální odmítání lichvy a jakéhokoliv neoprávněného zisku v učení Tomáše Akvinského. Celkově z výše uvedeného můţeme říci, ţe jeho učení bylo nejen vzorem pro katolicismus, ale má úzké názorové propojení s mocenskou nadvládou církve ve všech oblastech, tedy i v hospodářsko-ekonomické oblasti. Ač se ekonomie jako vědě stále ztotoţňovala s vývojovou linií filozofie, tak v učení Tomáše Akvinského můţeme vidět první samostatné ekonomické výklady pojmů, jako například spravedlivá cen a teorie směňování peněz. 119

Za předlohu takového panovníka byl ve 13. století povaţován francouzský král Svatý Ludvík. LE GOFF, J. Peníze a život: ekonomika a zbožnost ve středověku. 1. vyd. Praha: Agro, 2005, 85 s. ISBN 807203-657-2, s. 24. 121 LE GOFF, J. Peníze a život: ekonomika a zbožnost ve středověku. 1. vyd. Praha: Agro, 2005, 85 s. ISBN 807203-657-2, s. 25. 120

54

5.4 Středověký náhled na úvěr, úrok a lichvu v obecné rovině Zatím nejvýraznějším obdobím, kdy se úvahy a rozvoj myšlenek o lichvě, stal doslova středobodem myšlení je středověk. V tomto úseku historie se stává ideologickým proudem ekonomiky a hospodářství vůbec. Nejvýznamnější roli ve feudální společnosti, jak jsme jiţ výše zmínili, zastávala církev. Církev svoji podstatu nenacházela pouze ve formulování lichvy a úvěrových vztahů, nýbrţ hrála bezesporu významnou roli v začleňování těchto formulací do běţného ţivota středověkého člověka. Nezanedbatelný vliv na postavení a vůbec ideové smýšlení církve té doby měla scholastická církevní filosofie. Pomáhala nacházet přirozené hranice mezi právem a morálkou. Tato hranice byla z pohledu středověku vnímána jako plynule, stupňovitý přechod. Souhrnem morálních zásad, jeţ scholastická církevní filosofie prosazovala, byla zpracována do ucelené doktríny, jeţ v sobě zahrnovala koncepci úvěru a lichvy. Tato koncepce se stala jakýmsi etickým principem, kterému mělo ve svých normách odpovídat nejen církevní a kanonické právo, nýbrţ i právo světské.122 Svůj původ tato koncepce lichvy, neboli usurární doktríny nacházela v samotné katolické věrouce. Jak uvádí pan Valentin Urfus ve svém díle, tak tato usurární doktrína byla tvořena poţadavkem, který se opíral o biblické výroky, kde věřitel v úvěrovém vztahu neţádal více, neţ tímto úvěr sám poskytl. Doktrína jakékoliv zvýšení obnosu, který byl předmětem úvěru, povaţovala za lichvu.123 Z předešlého, lze tedy dovodit, ţe doktrína povaţovala jakékoliv úročení zápůjčky za lichvu. Velký význam na formování této morální zásady v rámci doktríny, měl bezesporu celkový pohled na hospodářský ţivot středověké společnosti. Do těchto pohledů scholastická církevní filosofie vnášela i učení o specifických oblastech ekonomie, jako byla spravedlivá cena Tomáše Akvinského. Usurární doktrína sváděla boj s římským právním odkazem, který usiloval o její uvolnění.124 V Lukášově evangeliu, které bylo jedním ze základních kamenů církevního chápání a vzoru učení o úrocích a lichvě, se píše ,,mutuum date, nihil inde sperantes“. Pro překlad toho výrazu jsme uţili knihu pana prof. JUDr. Karla Rebra, DrSc., kde se říká, ţe tento výraz znamená 122

URFUS, V. Právo, úvěr a lichva v minulosti: uvolnění úvěrových vztahů na přechodu od feudalismu ke kapitalismu a právní věda recipovaného římského práva. 1. Vyd. Brno: Univerzita J. E. Purkyně, 1975, 170 s. ISBN neuvedeno, s. 24. 123 URFUS, V. Právo, úvěr a lichva v minulosti: uvolnění úvěrových vztahů na přechodu od feudalismu ke kapitalismu a právní věda recipovaného římského práva. 1. Vyd. Brno: Univerzita J. E. Purkyně, 1975, 170 s. ISBN neuvedeno, s. 25. 124 Na konci středověku vliv odkazu římského práva způsobil rozkolísání doktrinálních tvrzení a nakonec i jejich myšlenkové překonání.

55

,,půjčujte, ale v nic z toho nedoufejte“.125 Ač se chápání a učení úroku a lichvy v očích církve, stalo jakýmsi dogmatem, které je součástí usurární doktríny, tak i přesto umoţňovalo svůj pozdější vývoj. Valentin Urfus ve svém díle uvádí: ,,Ústřední myšlenka, jež tvořila od počátku jádro usurárních představ církve, byla, jak bylo již řečeno, obsažena v požadavku, aby návratnost úvěru nebyla v žádném případě spojována se zvýšením toho, co bylo úvěrem poskytnuto. Jinými slovy každé takovéto zvýšení, každý z kapitálu placený úrok byly považovány principiálně za lichvu.“126 Bezesporu nesmíme zapomínat na fakt, ţe ve středověku se vyskytoval peněţní úvěr, nicméně v této době stále rozšířenější formou úvěru byla nepeněţní zápůjčka. Bylo zcela indiferentní, zda se jednalo o výpůjčku pro účely spotřeby či výroby. Významným datem ve vývoji byl 23. březen 789, kdy se konala říšská synoda v Cáchách, která se odvolávala na církevní koncil nicejský. Podstatným v rámci synody se stal dekretál papeţe Lva Velikého, který celým svým obsahem stál proti lichvě u kleriků. Způsob odůvodnění těchto postojů, byl v pozdější době vztaţen na všeobecný zákaz lichvy, který byl prosazován v rámci kanonického práva. Tudíţ usurární pravidla, jeţ z počátku středověku slouţila jako disciplinární norma pro kněţí, přešla do pozice obecně zavazující normy. Krom všeobecného zákazu lichvy, tedy ţádného navýšení zapůjčené částky, nesmíme zapomenout zmínit, ţe výše navrácené částky byla posuzována, podle dne, kdy byl úvěr navrácen, nikoliv podle dne, kdy byla zápůjčka realizována. Dalším významným mezníkem byl r. 1179, kdy se uskutečnil 3. Lateránský koncil. Jehoţ výsledkem byl kánonický zákaz lichvy, tento výsledek byl potvrzen tehdejším papeţem Urbanem III. V této době, mimo to, ţe za lichvu, byl označován jakýkoliv úrok, se přidává tvrzení, ţe i pouhá naděje, která by vedla k takto nabytému zisku, byla povaţována za hřích. V očích církve bylo kanonické právo bráno jako výraz boţí vůle, tudíţ se církev snaţila apelovat na svědomí lidí pomocí závazných právních norem, které upravovali jejich vztahy tak, aby byla dodrţena základní etická pravidla. Valentin Urfus ve svém díle tvrdí, ţe scholastická usurární doktrína, zastínila původní nauku, ale zároveň ovlivnila středověkou kulturu jako celek, zejména pak ekonomické a právnické 125

REBRO, K. Latinské právnické výrazy a výroky. 1. Vyd. Praha: Wolters Kluwer Česká republika, 2012, 280 s. ISBN 978-80-7357-915-9, s. 173. 126 URFUS, V. Právo, úvěr a lichva v minulosti: uvolnění úvěrových vztahů na přechodu od feudalismu ke kapitalismu a právní věda recipovaného římského práva. 1. Vyd. Brno: Univerzita J. E. Purkyně, 1975, 170 s. ISBN neuvedeno, s. 26.

56

smýšlení. Centrem vývoje ekonomického dění v době rozmachu hospodářství, které souviselo s rozkvětem městského ţivota.127 S tímto rozvojem povaţujeme za předmětné zmínit, ţe do počátků 13. století zápůjčky byly poskytovány pouze kláštery. Nicméně díky výše zmíněnému vývoji, se začali v úvěrech angaţovat ţidé. Zápůjčky mezi ţidy, jakoţ i mezi křesťany bylo nepřípustné, nicméně byl povolen úvěrový vztah mezi ţidem a křesťanem. Ţidé si v té době nemohli vydělávat zemědělství, tak se zaměřovali na ostatní oblasti, jakoţ bylo i půjčování nemajetným křesťanům. Jacque le Goff ve svém díle uvádí, ţe postoj církve ve 13. století vůči lichvě byl nejlépe vyjádřen sbírkou kanonického práva, kde se říká, ţe lichva je vše, co je poţadováno oplátkou za půjčku a přesahuje půjčenou částku, která byla poskytnuta. Dále se říká, ţe lichvářský úrok musí být navrácen v plné výši, a ţe jakýkoliv prodej za vyšší cenu je implicitní lichva. Názory vycházející z doktríny, říkají, ţe lichva byla smrtelný hřích lakomství. Dále pak, ţe ten kdo lichvu provozoval, se dopouštěl krádeţe času. A v neposlední řadě se opět dostává do popředí učení Tomáše Akvinského, kde říká, ţe lichva je hříchem proti spravedlnosti.128 V této době byla lichva často přirovnávána k smrti, zejména pak ke ztrátě duše. Konfrontace s lichvou se nevyhlo ani nově vznikající uskupení intelektuálů, kteří za své učení poţadovaly peněţitou odměnu. Svatým Bernardem byli nařčeni, ţe prodávají vědění, které náleţí Bohu. I kdyţ stále přetrvávali někteří univerzitní učitelé u chudinského modelu učení, tak přesto výše uvedené signalizuje čím dál tím větší pronikání peněz do tradičních lidských činností. Významnou církevní osobností byl bezesporu Thomas z Chobhamu, který prohlásil, ţe lichvář chce vydělávat peníze bez práce a dokonce i ve spánku. Tato činnost byla samozřejmě v rozporu s jedním z Boţích přikázání, které říkalo, ţe ,, V potu své tváře budeš jíst chléb.“.129 Navzdory všem těmto pravidlům a normám, které jsme výše uvedli, dávala církev lichváři i šanci spasit svoji duši. Jestliţe lichvář před svojí smrtí vrátil vše, co lichvou nabyl, pak jeho duše byla osvobozena od tohoto smrtelného hříchu. Mimo jiné, bylo umoţněno lichvu odčinit i posmrtně, jestliţe lichvář ve své poslední vůli uvedl, ţe vše co lichvou získal, má být 127

URFUS, V. Právo, úvěr a lichva v minulosti: uvolnění úvěrových vztahů na přechodu od feudalismu ke kapitalismu a právní věda recipovaného římského práva. 1. Vyd. Brno: Univerzita J. E. Purkyně, 1975, 170 s. ISBN neuvedeno, s. 29. 128 LE GOFF, J. Peníze ve středověku historicko-antropologická studie. 1. vyd. Praha: Mladá fronta a.s., 2012. 184 s. ISBN 978-80-204-2406-8, s. 75. 129 LE GOFF, J. Peníze ve středověku historicko-antropologická studie. 1. vyd. Praha: Mladá fronta a.s., 2012. 184 s. ISBN 978-80-204-2406-8, s. 76.

57

navráceno, potom tíha jeho hříchu, kterého se dopustil lichvou, přecházela na dědice. Díky malé četnosti dokumentů, jeţ by dokazovaly navrácení lichvářského úroku, můţeme stěţí posoudit, zda se jednalo o častý jev, nicméně bez jakýchkoliv pochyb můţeme konstatovat, ţe náprava takového hříchu byla jednou z nejobtíţnějších. Jacque le Goff uvádí výrok Svatého Ludvíka, v kterém se říká: ,,Říkal, že uzmout majetek bližního je špatné, neboť navrácení je tak kruté, že i při pouhém vyslovení slova drásá hrdlo svým ,r´, které jest známkou ďáblových hrábí, jimiž ďábel strhává vzad ty, kteří chtějí majetek bližního vrátiti. A ďábel tak činí velmi důmyslně, neboť velké lichváře a velké zloděje nabádá tak, že Bohu dávají to, co by měli vrátit“130 Na výše uvedeném vidíme, důmyslné odsuzovaní a zatracení lichváře v posmrtném ţivotě, nicméně církev dbala na etiku chování a tak lichváři opovrhovala i za jejich ţivota. Středověká církev společnost dělila na tři druhy lidí: a) Lidé, kteří se modlí (kněţí a církevní hodnostáři) b) Lidé, kteří bojují (rytíři) c) Lidé, kteří pracují (zemědělci a poddaní) V knize pana Jacqua le Goffa jsme se dozvěděli, ţe kazatel Jakub z Vitry k těmto třem druhům lidí přidává ještě čtvrtý druh. Doslova je v knize řečeno: ,,Ďábel stvořil čtvrtý druh lidí – lichváře. Ti nepracují jako lidé a nebudou trestáni s lidmi, nýbrž s démony, neboť množství peněz, které lichvou získávají, je stejné jako množství dřeva odesílaného do pekla k jejich spálení.“131 Vše co jsme doposud v této podkapitole uvedli, na nás působí tak, ţe lidé byli exemplárním způsobem zrazováni, od takové způsobu ţivota. Zároveň kazatele tuto skutečnost přiţivovali různými historkami132. Doposud jsme kapitolou názorně popisovali, jak středověká církev zcela zakazovala, jakoukoliv formu úvěru, která měla přinést větší obnos, neţ který byl zapůjčen. Avšak 130

LE GOFF, J. Peníze ve středověku historicko-antropologická studie. 1. vyd. Praha: Mladá fronta a.s., 2012. 184 s. ISBN 978-80-204-2406-8, s. 77. 131 LE GOFF, J. Peníze ve středověku historicko-antropologická studie. 1. vyd. Praha: Mladá fronta a.s., 2012. 184 s. ISBN 978-80-204-2406-8, s. 79. 132 Například, ţe lichvář před svojí smrtí byl zbaven Bohem hlasu a nemohl se tak před smrtí vyzpovídat.

58

nesmíme zapomenout zmínit, ţe v 13. a pak následně ve 14. a 15. století, docházelo k postupnému uvolnění ohledně úročených půjček. Tlak na uvolnění kladli lichváři, zejména pro jejich utlačování a mimo ně i církev, která chtěla poukázat, ţe dokáţe spasit i ty největší hříšníky ve společnosti.

5.5 Náhled na úvěr, úrok a lichvu ve středověku na území Čech Z tohoto pohledu nejvýznamnější úsek středověkých dějin na našem území je 14. století. Stejně jako jinde, tak i zde docházelo k rozrůstání peněţních vztahů a kulturnímu rozvoji měst. Z dějinného pohledu můţeme zmínit, ţe se jednalo o období, kdy na našem území vládli Lucemburkové. Pokud chceme mluvit o úvěrových vztazích, tak nesmíme zapomenout zmínit renty. Renty byly nejvýznamnější formou úvěrů středověké společnosti nejen na území tehdejší Čech, ale i ve východní Evropě. Podstatu renty ve svém díle popsal pan Valentin Urfus tak, ţe podstata renty spočívala v tom, ţe jistina, která byla poskytovaná úvěrem, byla brána jako cena, za kterou byla renta zakupována. Byla brána jako plat placený v termínech, které se pravidelně opakovali. Tento vztah by se v dnešním měřítku přirovnal k vztahu mezi kapitálem a úrokem. Dalším typickým znakem, který charakterizuje rentovou úvěrovou transakci té doby, bylo úzké propojení s nemovitým majetkem, na kterém bylo placení renty vázané. Nadneseně řečeno, tato renta by v dnešním měřítku byla brána, jako druh hypotéčního zajištění. Bezesporu jedním z nejdůleţitějších souvisejících aktů s rentou bylo její vykoupení. Pro vykoupení, znal středověk více forem, mezi něţ byly řazeny ,,platy“. Tato moţnost projevu vůle stran, byla charakterizována tím, ţe nedocházelo k výkupu renty.133 Je naprosto zjevné, ţe tato forma úvěrových vztahů, vznikla proto, aby obcházela scholasticko- kanonický doktrinální zákaz, pobírání jakéhokoliv úroku. Bylo to moţné zejména proto, ţe renta nebyla brána jako úvěr, nýbrţ jako forma koupě či prodeje. Pan Valentin Urfus ve svém díle dále popisuje otevřeně úročené vztahy, které byly výhradně spojeny s peněţní zápůjčkou. Z ţalobních formulářů té doby jednoznačně naopak vyplývá, ţe půjčování peněz nebylo běţně spojeno s úrokováním. Většina těchto ţalob měla zpravidla

133

URFUS, V. Právo, úvěr a lichva v minulosti: uvolnění úvěrových vztahů na přechodu od feudalismu ke kapitalismu a právní věda recipovaného římského práva. 1. Vyd. Brno: Univerzita J. E. Purkyně, 1975, 170 s. ISBN neuvedeno, s. 47.

59

podobu návratnosti úvěru pomocí zajištění rozmanitými prostředky. Mezi tyto prostředky řadíme tzv. základ134 a exekuční zajištění.135 Jelikoţ lichva a úvěrové vztahy mají úzkou spojitost s právem, je třeba říci, ţe jednou vývojovou etapou těchto vztahů na našem území, byl vznik zemského práva. Na toto právo bohuţel scholasticko-usurární doktrína neměla přílišný vliv. Nicméně vliv šíření této doktríny, našel uplatnění v městském právu 14. století.

Jedním z důkazů je zmínka

v brněnské právní kodifikaci. Je tam výslovně řečeno, ţe úroky jsou zakázány. Proti tomu jakékoliv otevřené úročení spolu se scholastickou církevní doktrínou bylo vţdy spojováno s ţidy. Valentin Urfus píše, ţe postavení ţidů na okraji středověkého soudobého ţivota, bylo spojeno se skutečností, ţe na peněţní obchody poskytované ţidy se nevztahovaly ani kanonické a dokonce ani scholastické myšlenkové názory na úrok a lichvu. Ţidé v této době měli uděleny privilegia, která jim umoţňovala otevřeně úročit půjčky. Tato privilegia nebyla ţidům udělena pouze na území Čech, ale byly součástí i jiných velkých středověkých právních norem. Ţidům bylo tedy uděleno právo brát úroky. Toto právo bylo spojeno s jejich společenským postavením, které bylo závislé na panovníkovi.136 Panovník měl o jejich úvěrové aktivity bezesporu zájem, jelikoţ toto podnikání pro panovníka znamenalo jisté benefity, ač to bylo pouhé rozšíření kupecké síly na jeho území. Nyní svoji pozornost obrátíme na úsek našich dějin, kdy světskou moc drţel v rukou Karel IV. Ale jak jsme jiţ v úvodu této kapitoly, kde jsme se bavili o středověké společnosti, zmínili nesporný vliv církve, tak ani v tomto úseku dějin této vývojové linie nechybí výrazná církevní postava, která se ve svých zákonodárných prohlášeních věnoval lichvě a lichvářům, byl jí arcibiskup Arnošt z Pardubic. Zejména se jednalo o církevní synody, kdy jedna proběhla v Praze r. 1349 a druhá diecézní synoda pak v r. 1343, ty věnovaly svůj obsah ustanovením, jeţ zabraňovala provozování lichvy. Nesmíme ale zapomenout, ţe v scholasticko-usurárních doktrínách této doby hrál výraznou roli viennský sněm (r. 1312), který zrušil templářský řád, a tím i značně propracovaný finanční systém, coţ mělo bezesporu dopad i na úvěrové vztahy.

134

Ve své podstatě se jednalo o formu zástavního práva k věcem movitým, nebo pojištění obligace. URFUS, V. Právo, úvěr a lichva v minulosti: uvolnění úvěrových vztahů na přechodu od feudalismu ke kapitalismu a právní věda recipovaného římského práva. 1. Vyd. Brno: Univerzita J. E. Purkyně, 1975, 170 s. ISBN neuvedeno, s. 48. 136 URFUS, V. Právo, úvěr a lichva v minulosti: uvolnění úvěrových vztahů na přechodu od feudalismu ke kapitalismu a právní věda recipovaného římského práva. 1. Vyd. Brno: Univerzita J. E. Purkyně, 1975, 170 s. ISBN neuvedeno, s. 49. 135

60

V závěru této podkapitoly, se budeme stručně věnovat době kolem husitského revolučního hnutí. V této době smýšlení o úvěrových vztazích dosáhlo dle Valentina Urfuse svého vrcholu. Výraznými postavami v tomto proudu myšlení byli Jan Hus, Jakoubek ze Stříbra a Mikuláš z Dráţďan. Jan Hus na rozdíl od dvou zbývajících svoji pozornost k lichvě jako takové příliš nesměřoval. Avšak v jeho dílech je moţno najít úpravu jak komerčních vztahů, které mají povahu lichvy, tak i výklady o lichvářských praktikách. O dílech dalších dvou myslitelů a jejich myšlenkové návaznosti na lichvu napsal Valentin Urfus, ţe v díle Jakoubkově je kladen velký důraz na etický základ pojmu lichva, kdeţto Mikulášovo je striktně právnicko-logickým dílem. Oba se však vyznačují tím, ţe do značné míry vycházeli právě z učení scholastiků, a zároveň oba kladli důraz na funkčnost úvěrových vztahů oproti jejich právní úpravě.137

137

URFUS, V. Právo, úvěr a lichva v minulosti: uvolnění úvěrových vztahů na přechodu od feudalismu ke kapitalismu a právní věda recipovaného římského práva. 1. Vyd. Brno: Univerzita J. E. Purkyně, 1975, 170 s. ISBN neuvedeno, s. 51.

61

6 Klíčové přínosy bakalářské práce V kapitole týkající se Chammurapiho zákoníku, jsme uvedli, ţe panovník Chammurapi si byl velice dobře vědom mezních situací, jeţ se v oblasti finančních zápůjček prováděly, a proto povaţoval za důleţité některé z nich uvést ve svém díle. I kdyţ chtěl v první řadě chránit privilegovanou vrstvu společnosti, chápal nezanedbatelnou pozici chudiny. Zároveň si uvědomoval, ţe udělením jistých práv zabrání nepokojům, z řad chudiny, která měla bezesporu početní převahu nad privilegovaným obyvatelstvem. Ač se jednalo o despotický typ vlády, tak jsme byli schopni pozorovat demokratické prvky, jako například delegace moci v rámci správy říše. Nicméně pro výsledky této práce je přínosem, ţe jsme zejména v podkapitole 2.4.4 byli schopni identifikovat skutečnosti, jeţ by v dnešní době mohly být ztotoţňován s lichvou. V kapitolách o starověkém Řecku a Římě jsme dospěli k těmto poznatkům. Solónovy zákony, které platily v Řecku a staly se základním stavebním kamenem římského zákonodárství, lichvu jako takovou neupravovaly, ba naopak dávaly svobodu ve stanovení úroku. Nicméně podstatným jevem zde byla skutečnost, ţe nikdo nesměl ručit svým ţivotem, ani svobodou. Naopak v římské kodifikaci vidíme jednoznačné stanovení maximálního povoleného úroku, který se v čase měnil v rozmezí 4 - 12,5 %, avšak nesmíme zapomenout, ţe si nejsme jisti, pro jaké časové období byl tento úrok vymezen (viz kapitola 4.4). Nicméně i ve starověkém Římě měla lichva své místo, jak je uvedeno na začátku kapitoly 4.4. V rámci skutečností, jejţ jsme v středověkém období zkoumali, jsme dospěli k těmto dílčím závěrům. Je naprosto zjevné, ţe jakékoliv neopodstatněné navýšení zápůjčky bylo striktně odmítáno. Církev za lichváře označovala kohokoliv, kdo chtěl na jakýkoli úrok půjčit svému bratru. Tedy křesťan křesťanovi a ţid ţidovi. Nicméně, jak jsme jiţ výše uvedli, bylo moţné, aby ţid půjčil křesťanovi. Církev umoţňovala, aby se lichvář zbavil svého smrtelného hříchu, ale bohuţel jsme se z dostupných zdrojů nedozvěděli, komu takto nabytý majetek vracel. Náš osobní názor je, ţe veškerý takto získaný majetek byl předáván církvi, která z něj jeho hřích smyla, jelikoţ navracet všem, od kterých takto nabyl majetek, by bylo v té době v podstatě nemoţné. Sice se hovoří o tom, ţe zbavit se tohoto hříchu bylo jedno z nejtěţších, ale to spatřujeme v tom, ţe veškerý obnos nemusel lichvář v době smrti mít, nebo nemusel zvládnout udělat vše, co mu bylo církví pro nápravu uloţeno. Některé texty, jeţ popisují 62

očištění od hříchu lichvy, mají opravdu aţ charakter thrilleru, v jednom jsme se dokonce mohli dočíst, ţe veškeré obilí, které lichvář získal, přikázal rozdat chudině, aby očistil svoji duši. Veškeré toto obilí se proměnilo v hady a tak se lichvář rozhodl, ţe má být jeho tělo vhozeno mezi tyto hady, aby muka, která ho čekají, proţil touto formou, a byl jich ušetřen posmrtně. Na konec by se dala lichva definovat asi takto. V historickém kontextu stejně jako dnes, jde o neopodstatněně získané peníze, či jinou formu majetku. Tato činnost, i kdyţ o ní kaţdý ví, jak dokazují historické zmínky, s postupným vývojem prohlubovala v minulosti diferenciaci ve společnosti, a dělá to i v dnešní době. Funguje to stále na stejném principu, bohatí chtějí víc a berou si to od chudých. Ať uţ to byla šlechta, která stejně prapůvodně musela vzniknout rozdílem v bohatství, nebo dnes velké banky, či nelegální půjčovatelé mnoţí své bohatství na niţších vrstvách, které mají kolikrát problém vůbec nějak se uţivit. V kapitole o římském právu jsme viděli maximální hranici pro úrok, v naší dnešní právní úpravě, ţádné hranice nejsou, zákonná formulace v našem právním řádu uvádí pouze obecnou skutečnost, ale neříká, co uţ je prospěch velkého rozsahu, nebo co je hrubý nepoměr. Středověk dával jasně najevo, ţe jakýkoliv úrok je špatný. S tím si dovolím z pohledu dnešní doby nesouhlasit, jelikoţ zapůjčím-li peníze, tak je nemohu uţít pro něco jiného. Domnívám se, ţe člověk by měl za tuto zápůjčku dostat jistou kompenzaci, za omezení ve vlastní spotřebě a zohlednění vlivu času, nicméně by tato kompenzace neměla vypadat, tak ţe například banky chtějí strašně moc záruk a v některých případech poměrně vysoké úroky, kdyţ nám mají půjčit peníze, ale ţe tyto peníze, které takto úročí, plynou více, či méně z našich vkladů, coţ je bankou oceňováno zhruba dvěma desetinami procenta z toho, co si ona na úrocích vezme od nás. Cílem této bakalářské práce v rámci zmapování časového období, jeţ jsme si zvolili, byla pracovní definice pojmu lichva. Jako obecnou definici ji vnímáme takto: Lichva je neoprávněným a žádnou činností nepodloženým ziskem, který prohlubuje sociální a společenskou diferenciaci, která z historického a současného pohledu, není v souladu s přírodními, světskými ani církevními zákony.

63

Závěr V rámci této bakalářské práce jsme se pokusili postupovat v souladu se zadáním, ve zpracování historických událostí a právních kodifikací, které se nějakým způsobem dotýkají pojmu lichva. Na samotný úvod této práce jsme se snaţili uvést pár teoretických pouček, které byly nezbytné pro chápání pozdějších částí práce. Vzhledem k rozsahu, který jsme věnovali Chammurapimu zákoníku, by se tato část dala označit za těţiště práce. Podrobně jsme se zabývali, jak ţivotem samotného zákonodárce, tak samotným utvářením tohoto právního kodexu. Povaţovali jsme za podstatné uvést, jednotlivá ustanovení tohoto zákoníku, jelikoţ poměrně přesné znění těchto paragrafů, nám bylo umoţněno čerpat z knih pana doc. Dr. Josefa Klímy, který se velmi podrobně tomuto kodexu věnoval. V dalších dvou částech se naše pozornost soustředila na řeckou a římskou právní historii. Zde jsme se věnovali v rámci Řecka postavě archonta Solóna, jehoţ právní kodex, který jsme uvedli, se stal předlohou pro římské právní prameny. V rámci Říma, jsme vybrali dva stěţejné kodexy Zákon XII. desek a Corpus Iuris Civilis. Jelikoţ věnovat se jednotlivým ţivotopisům tvůrcům Zákona XII. desek by bylo značně obsáhlé, tak jsme v rámci práce uvedli aspoň ţivotopis tvůrce Corpus Iuris Civilis. Nakonec jsme podali ucelený pohled na vývoj úvěrových vztahů této doby. Kapitola, jeţ se zabývá středověkem, je zaměřena zejména na vývoj chápání lichvy a zápůjček v očích církve. V úvodu této části práce jsme se věnovali středověké společnosti. Další část je věnována sv. Tomáši Akvinskému, který je ústřední postavou v rámci scholastického učení. Tento směr učení, se stal středobodem chápání té doby. Poslední dvě části této kapitoly jsou obecným náhledem na středověké vnímání úvěrů a lichvy vůbec, zejména v rámci církve. Poslední částí práce jsou klíčové přínosy bakalářské práce, kde jsme uvedli závěry, k jednotlivým kapitolám a zároveň i cíl této práce, kterým byla pracovní definice pojmu lichva. 64

Na závěr práce uvádíme, ţe z mnoţství zdrojů jsme zvolily ty, jeţ uvádíme v kniţních a elektronických zdrojích, a tudíţ nemusí být určité historické oblasti ve vývoji úvěrových vztahů kompletní. V rámci rozsahu bakalářské práce jsme obsáhnuli z velké části obecný pohled na věc s tím, ţe podrobnější zkoumání by mohlo být předmětem další absolventské práci.

65

Seznam použitých zdrojů Knižní zdroje  URFUS, V. Právo, úvěr a lichva v minulosti: uvolnění úvěrových vztahů na přechodu od feudalismu ke kapitalismu a právní věda recipovaného římského práva. 1. Vyd. Brno: Univerzita J. E. Purkyně, 1975, 170 s. ISBN neuvedeno.  LE GOFF, J. Peníze ve středověku historicko-antropologická studie. 1. vyd. Praha: Mladá fronta a.s., 2012. 184 s. ISBN 978-80-204-2406-8.  REBRO, K. Latinské právnické výrazy a výroky. 1. Vyd. Praha: Wolters Kluwer Česká republika, 2012, 280 s. ISBN 978-80-7357-915-9.  LE GOFF, J. Peníze a život: ekonomika a zbožnost ve středověku. 1. vyd. Praha: Agro, 2005, 85 s. ISBN 80-7203-657-2.  REKTOŘÍK, J. Ekonomická dimenze křesťanství a církve: její reflexe v ČR. 1.vyd. Brno: Masarykova univerzita, 2000, 206 s. ISBN 80-210-2293-0.  FRÝDEK, M. Kurs římského práva. 1.vyd. Ostrava: Key Publishing, 2011, 187 s. ISBN 978-80-7418-119-1.  HART, Michael H. 100 největších osobností dějin, 1.vyd. Praha: Kniţní klub, 1994, 375 s., ISBN 80-7176-083-8.  SOKOL, J. Moc, peníze a právo: esej o společnosti a jejích institucích. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2007, 291 s. ISBN 978-80-7380-066-6.  MAREK, V., OLIVA, P., CHARVÁT, P.. Encyklopedie dějin starověku. 1. vyd. Praha: Libri, 2008, 535 s. ISBN 978-80-7277-201-8.  SVOBODA, L. Encyklopedie antiky. Vyd. 2. Praha: Academia, 1974, 744 s., 8 příloh, ISBN neuvedeno.  SEJBAL, J. Základy peněžního vývoje. 1. vyd. Brno: Masarykova univerzita, 1997, 420 s., 86 s. obrázkových příloh. ISBN 80-210-1734-1.  OLIVA, P. Solón. Praha: Svoboda, 1971, 248 s ISBN neuvedeno.  KLÍMA, J. Zákoník Chammurapiho. 1. Vyd. Praha: Karlova universita v Praze, 1951. 48 s. ISBN neuvedeno.  KLÍMA, J. Zákony Chammurapiho. 1. Vyd. Praha: Československá akademie věd, 1954. 216 s. ISBN neuvedeno.  HUERTA DE SOTO, J. Peníze, banky a hospodářské krize. 1. Vyd. Praha: ASPI, a.s., 2009. 908 s. ISBN 978-80-7357-411-6. 66

 GERLEŠOVÁ, J., SEKANINA, M., Lexikon našich hospodářských dějin: 19. a 20. století v politických a společenských souvislostech. 1. vyd. Praha: Libri, 2003, 488 s. ISBN 80-7277-178-7.  MEIER, M. Justinián: život a vláda východořímského císaře. Červený Kostelec: Pavel Mervart, 2009, 187 s. ISBN 978-80-86919-88-7.  FFASSMANN, K., DIE GROSSEN der Weltgeschichte, Zurich: Jeremias Wolf, 1971, 894 s. ISBN neuvedeno.

Elektronické zdroje  http://zivotopisyonline.cz/chammurapi-vladl-asi-1792-pr-n-l-1750-pr-n-l-nejvetsi-zbabylonanu/ dne 9. 4. 2013 v 11:30 středoevropského času.  http://cs.wikipedia.org/wiki/Tom%C3%A1%C5%A1_Akvinsk%C3%BD dne 15. 4. 2013 v 11:00 středoevropského času.

Právní normy  zákon č.40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů

67

Seznam zkratek

tzv. doc. prof. Dr. DrSc. př. n. l n. l.

takzvané docent profesor doktor doktor věd před naším letopočtem našeho letopočtu

68

Přílohy Příloha č. 1

Zdroj: FFASSMANN, K., DIE GROSSEN der Weltgeschichte, Zurich: Jeremias Wolf, 1971, 894 s. ISBN neuvedeno, s. 113. 69

Příloha č. 2

Zdroj: KLÍMA, J. Zákony Chammurapiho. 1. Vyd. Praha: Československá akademie věd, 1954. 216 s. ISBN neuvedeno, s. 213. A Chronologie nejstarších kultur v oblasti Orientu a Evropy viz zadní strana desek. Zdroj: SVOBODA, L. Encyklopedie antiky. Vyd. 2. Praha: Academia, 1974, 744 s., 8 příloh, ISBN neuvedeno, jedna z příloh.

70

Příloha č. 3

Zdroj: FFASSMANN, K., DIE GROSSEN der Weltgeschichte, Zurich: Jeremias Wolf, 1971, 894 s. ISBN neuvedeno, s 109. 71

Příloha č. 4

Zdroj KLÍMA, J. Zákony Chammurapiho. 1. Vyd. Praha: Československá akademie věd, 1954. 216 s. ISBN neuvedeno, příloha č.3. 72

Příloha č. 5

Zdroj: KLÍMA, J. Zákony Chammurapiho. 1. Vyd. Praha: Československá akademie věd, 1954. 216 s. ISBN neuvedeno, s. 212.

73

Příloha č. 6 1 gur = 120 litrů …………. 100 %

↑

1 pi = 24 litrů ……………. X %

↑

24 l x 100 % = 120 l x X % X = 20 % Stříbro: 1šekel = 8 gramů ………………………. 100 %

↑

1/6 šekelu plus 6 zrnek = 1, 38 gramu …… X %

↑

1, 38 g x 100 % = 8 g x X % X = 17, 25 %

Příloha č. 7 Mapa starověkého Řecka viz zadní strana desek. Zdroj: SVOBODA, L. Encyklopedie antiky. Vyd. 2. Praha: Academia, 1974, 744 s., 8 příloh, ISBN neuvedeno, jedna z příloh.

Příloha č. 8 Chronologie

rozkvět

Řecka

a

počátky

Itálie

viz

zadní

strana

desek.

Zdroj: SVOBODA, L. Encyklopedie antiky. Vyd. 2. Praha: Academia, 1974, 744 s., 8 příloh, ISBN neuvedeno, jedna z příloh.

74

Příloha č. 9

Zdroj: OLIVA, P. Solón. Praha: Svoboda, 1971, 248 s. ISBN neuvedeno, úvodní strana.

Příloha č. 10 Chronologie

rozkvětu

a

pádu

Římské

říše

viz

zadní

strana

desek.

Zdroj:

SVOBODA, L. Encyklopedie antiky. Vyd. 2. Praha: Academia, 1974, 744 s., 8 příloh, ISBN neuvedeno, jedna z příloh.

Příloha č. 11 Mapa

pod

názvem

Imperium

Romanum

viz

zadní

strana

desek.

Zdroj:

SVOBODA, L. Encyklopedie antiky. Vyd. 2. Praha: Academia, 1974, 744 s., 8 příloh, ISBN neuvedeno, jedna z příloh.

75

Příloha č. 12

Zdroj: MEIER, M. Justinián: život a vláda východořímského císaře. Červený Kostelec: Pavel Mervart, 2009, 187 s. ISBN 978-80-86919-88-7, s. 66.

Příloha č. 13

Zdroj: MEIER, M. Justinián: život a vláda východořímského císaře. Červený Kostelec: Pavel Mervart, 2009, 187 s. ISBN 978-80-86919-88-7, s. 76. 76

Příloha č. 14

Zdroj: http://cs.wikipedia.org/wiki/Tom%C3%A1%C5%A1_Akvinsk%C3%BD, dne 15. 4. 2013 v 11:00 středoevropského času.

Příloha č. 15

Zdroj: REKTOŘÍK, J. Ekonomická dimenze křesťanství a církve: její reflexe v ČR. 1.vyd. Brno: Masarykova univerzita, 2000, 206 s. ISBN 80-210-2293-0, s. 40. 77