Pohyby cenové hladiny – výhled (potenciální vstup ČR do EU) – 1. verze studie Tomáš Cahlík, 16. 5. 2001 Současný výchozí stav a vývojové trendy cenové hladiny Členské země EU jsou v současné době buďto členové Eurozóny, tj. Ekonomické a měnové unie (EMU), nebo jsou zařazeny v ERM II (Exchange Rate Mechanism II) (Dánsko), nebo stojí i mimo ERM II (Velká Británie, Švédsko). Země, které stojí mimo EMU, mají tyto důvody: Dánsko politické – po jejich odstranění zřejmě do EMU vstoupí. Švédsko politické (i když záminkou je nesplnění kritéria pro veřejné finance). Velká Británie – převážně politické (i když je zde celá řada historických a ekonomických zdůvodňování). Všechny centrální banky členských zemí EU jsou zařazeny do Evropského systému centrálních bank (ESCB). Dělba práce mezi Evropskou centrální bankou (ECR) a centrálními bankami jednotlivých zemí se liší u zemí EMU a zemí mimo EMU. Po přistoupení do Evropské unie se bude předpokládat u nových členů – tedy i u České republiky - přistoupení do EMU bez zbytečných odkladů. Nejkratší možný termín přistoupení do EMU po vstupu do EU je zřejmě určen podmínkou dvouletého zařazení do ERM II, tedy k přistoupení může dojít nejdříve dva roky po vstupu do EU. Po vstupu do ERM II budou možnosti samostatné monetární politiky výrazně omezeny, po vstupu do EMU pak ČR nebude vůbec provádět samostatnou monetární politiku. Jednotnou monetární politiku bude zajišťovat ESCB. Je samozřejmě možné analyzovat náklady a výnosy přistoupení do EMU, ovšem otázkou zde již není samotný vstup do EMU. Otázkou je takové zabezpečení vstupu, aby výnosy byly co největší při minimálních nákladech. S tím souvisí zejména nalezení optimálního termínu vstupu do EMU. Nejkratší možný termín nemusí být optimální ani z hlediska přistupující země ani z hlediska EMU. Z politických důvodů se však nedá předpokládat, že by byl příliš velký prostor pro odkládání vstupu do EMU – řekněme rozhodně ne déle než pět let po vstupu do EU. Proces přistupování dalších zemí do EMU bude určitě odlišný od procesu vytváření EMU. Ten předpokládá zavedení společné měny ve třech fázích. Na začátku fáze A byl vytvořen seznam účastnických zemí a byly oznámeny termíny dalšího postupu. Během fáze (rok 1998) byla vytvořena ECB a ESCB, došlo k doladění právního rámce a národních řídících struktur, byl vytvořen plán přechodu pro bankovní a finanční instituce a započala výroba bankovek a mincí. Na začátku fáze B (1.1.1999) došlo k neodvolatelnému zafixování měnových kurzů účastnických zemí k euru, euro se stalo samostatnou měnou, ESCB převzal od národních centrálních bank zodpovědnost za řízení měnové politiky a začal fungovat nový platební systém TARGET pro mezibankovní platební transakce v euru. Během fáze se peněžní, kapitálové a devizové trhy přizpůsobují euru. Bankovní a finanční instituce přecházejí na euro a veřejný a soukromý nebankovní sektor se na přechod chystají. Nové vládní dluhy jsou denominovány v euru. Na začátku fáze C (1.1.2002) dojde k zavedení nových bankovek a mincí. Do 1.7.2002 se dokončí přechod bank, veřejného a soukromého nebankovního sektoru na euro a budou staženy národní bankovky a mince. Proces přistupování dalších zemí do EMU bude značně jednodušší než proces vytváření EMU, protože řada činností, které bylo třeba rozfázovat při vytváření EMU již nebude potřebná a u ostatních činností bude možné využít zkušeností dosažených účastnickými zeměmi při vytváření EMU.
Centrální banky nových zemí se při vstupu do EU stanou automaticky členy ESCB. Je možné si představit přistupování ve dvou fázích. Ve fázi A, řekněme dvouleté, by došlo k oznámení přistupující země a začátku fáze B, ve které by došlo k neodvolatelnému zafixování měnového kurzu přistupující země k euru. Během fáze A by se všechny sektory připravily na přechod na euro na začátku fáze B. Začátek fáze B by byl na počátku kalendářního roku, to znamená, že účetnictví by bylo uzavřeno ve fázi A v národních měnách a ve fázi B by se již začalo účtovat v euru. Národní bankovky a mince by se co nejrychleji stáhly z oběhu. Dánsko, které je zařazeno do ERM II předpokládá roční období nutné pro zavedení eura po referendu, které by se vyslovilo pro členství v EMU. U zemí přistupujících do EMU by se fáze A mohla překrývat s dvouletým obdobím povinného členství v ERM II. Pokud by tedy ČR vstoupila do EU k 1.1.2003 a ihned se zapojila do ERM II, mohla by přejít na euro nejdříve na počátku roku 2005. Nejrychlejší přechod však neznamená automaticky také nejméně nákladný přechod. Dotkněme se nyní otázky nákladů souvisejících s rychlostí přechodu. Existuje množství informací o tom, jak se jednotlivých hospodářských subjektů dotýká přechod na jednotnou měnu. Celá řada přímých i nepřímých nákladů, které je třeba při přechodu vynaložit, nijak nezávisí na délce přechodu. Některé náklady však na rychlosti přechodu závisejí. Pro strategické úvahy jsou – z těchto na rychlosti přechodu závisejících nákladů - zejména zajímavé náklady vznikající na makroúrovni. Prodlužování přechodu přináší náklady příležitosti. Teorie růstu uvádí mezi determinantami hospodářského růstu úroveň finančního systému, stabilitu prostředí a velikost trhu. Před stupem do EMU budou tyto determinanty na nižší úrovni než po vstupu do EMU, tedy bude nižší než dosažitelný hospodářský růst. Na druhé straně - přílišné uspěchání přechodu může znamenat příliš brzké se odřeknutí nástrojů monetární (včetně kursové) politiky, které by mohly pomoci např. při řešení problémů finančního systému (spjatých s problémy mikro i makroúrovně). Při špatném stavu finančního systému může centrální banka často fungovat jako věřitel poslední instance. Po vstupu do EMU tuto funkci však Česká národní banka (ČNB) nebude moci plnit. ECB má ve vztahu k českému finančnímu systému určitě jiné preference než ČNB, je možné, že nezafunguje způsobem výhodným pro českou ekonomiku. Prodlužování přechodu dává větší prostor pro zlepšení stavu finančního systému (a celé ekonomiky) a tedy snižuje očekávané náklady. Z Maastrichtských kritérií podmiňujících vstup do EMU je kritické plnění podmínky pro stabilitu veřejných rozpočtů. Pokud bychom chtěli rychle vstoupit do EMU, jsou nutná rozpočtová opatření pro snížení deficitu – opatření zřejmě zaměřená na snížení některých rozpočtových výdajů. Tato opatření přinášejí další očekávané náklady vstupu. Připomeňme jen jeden z těchto nákladů. Po vstupu do EU se zvýší možnost čerpání ze strukturálních fondů EU. Využití této možnosti znamená mimo jiné zajistit spolufinancování. Hrubý odhad Ministerstva financí ČR je ten, že na spolufinancování programů strukturálních fondů bude třeba vyčlenit čtyřnásobně vyšší zdroje než nyní. Nezajištění těchto zdrojů přináší náklady příležitosti v krátkém až středním časovém horizontu. Snižování rozpočtových výdajů přinese velké společenské tlaky. Pokud by se tyto tlaky nepodařilo zvládnout, mohla by nastat situace, že by ČR dokázala snížit deficit na požadovanou úroveň pouze do doby vstupu do EMU, po vstupu do EMU by se zase vývoj deficitu obrátil nepříznivým směrem. To by ovšem znamenalo rozpor s Paktem stability a růstu a další náklady ve středním až dlouhém časovém horizontu.
2
Dalším argumentem proti příliš rychlému vstupu do EMU je to, že po vstupu do EMU může dojít k reálným cenovým šokům směřujícím k vyrovnání reálných cen (včetně cen faktorů). K těmto šokům může dojít i po vstupu do EU, zde je však realitou, že usilujeme o co nejrychlejší vstup a jakákoliv argumentace pro zpomalení není již relevantní. Působení těchto šoků na domácí cenovou hladinu je možno po vstupu do EU akomodovat zhodnocením nominálního měnového kurzu. Po vstupu do EMU změna nominálního měnového kurzu již nebude možná, možné působení těchto šoků na domácí HDP by bylo třeba akomodovat zvýšením peněžní zásoby. Je otázka, jak bude reagovat ECB, vzhledem k jejím cílům a síle ČR v EMU zřejmě ke zvýšení peněžní zásoby nedojde. To přinese české ekonomice recesi. Prodlužování přechodu může (pokud se ceny budou průběžně přizpůsobovat) snížit cenový šok a tedy vést ke snižování očekávaných nákladů této recese. Všechny mechanismy potenciálně působící na vyrovnání reálných cen působí na reálný měnový kurz. Změny reálného měnového kurzu mají dopad na platební bilanci. Současný reálný měnový kurz považuje ČNB zřejmě z hlediska potřeb české ekonomiky za rovnovážný. To znamená, že při nízké inflaci nebude ČNB považovat velké změny nominálního měnového kurzu v krátkém až středním časovém horizontu za žádoucí. To rozhodně není v rozporu s podmínkami vstupu do EMU. Ve středním až dlouhém časovém horizontu však nízkoinflační politika a nežádoucnost či nemožnost pohybů nominálního měnového kurzu zbrzdí konvergenci reálných cen.
Ohrožení a příležitosti spojené s možným vývojem cenové hladiny Pro analýzu ohrožení a příležitostí spojených s možným vývojem cenové hladiny je dobré rozlišit období před vstupem do EU (krátký časový horizont), období před případným zapojením do ERM II (nebo jeho modifikace), období v ERM II (střední časový horizont) a období případného členství v EMU. Tato období přinášejí různé náklady, výnosy a rizika a jsou v nich rozdílné možnosti pro hospodářskou politiku – zejména monetární (včetně kursové). Argumentace pro cenový šok po vstupu do EU, který je zmiňovaný jako možnost v materiálech vlády ČR a poněkud šíře komentovaný např. v „Dlouhodobé měnové strategii“ ČNB spočívá v podstatě na následujících skutečnostech: • Existuje rozdíl v úrovni reálných cenových hladin. Podle „Dlouhodobé měnové strategie“ je reálná cenová hladina v ČR v současnosti na 43% průměru EU. • Po vstupu do EU dojde skokově k vyššímu propojení trhů a ke zlepšení informací o reálných cenách zboží a výrobních faktorů. To povede ke skokovému přiblížení reálných cen. Tyto argumenty je možno použít i pro období po vstupu do EMU, podle jeho logiky čekají českou ekonomiku tedy dva cenové šoky. Dále zde poznamenejme, že případný šok se různě projeví při přistoupení většího či menšího počtu zemí najednou. Pokud přistoupí více zemí najednou, promítne se šok více i v dosavadních členech EU. Ceny obchodovaného zboží se v ČR významně neliší od průměrných evropských cen, reálný cenový rozdíl vyplývá z relací u neobchodovaných zboží a služeb. Existují dvě základní teoretická vysvětlení toho, že u chudších zemí je nižší cenová hladina než u bohatších zemí. První vysvětlení vychází z tzv. Samuelsonova-Balassova efektu, který ovšem vychází z předpokladů dokonalé soutěže a při těchto předpokladech je pak nižší cenová hladina důsledkem nižšího mezního produktu práce při výrobě obchodovaného zboží. Je otázka, jestli předpoklad dokonalé soutěže není v kontextu evropských ekonomik natolik nepřesný, aby snížil platnost tohoto vysvětlení. Druhé vysvětlení spočívá ve zpětné vazbě 3
mezi reálnou mzdou a cenovou hladinou u neobchodovaného zboží. Reálná mzda se určuje buďto na základě vyjednávání mezi odbory a zaměstnavateli nebo na základě snahy zaměstnavatele o dosažení tzv. efektivní mzdy. V obou případech je důležitým determinantem mzda v sektoru neobchodovaného zboží, která působí jako brzda zvyšování reálných mezd. Mzdu v sektoru neobchodovaného zboží je možno zvýšit pouze při zvýšení cenové hladiny neobchodovaného zboží, tu je možné zvýšit pouze při zvýšení poptávky po neobchodovaném zboží, poptávku po neobchodovaném zboží je možné zvýšit pouze zvýšením reálné mzdy v ekonomice. Velký rozdíl v úrovni reálných cenových hladin je nežádoucí, zejména vzhledem k tomu, že znamená také rozdíl v reálných mzdách. Prudké snížení tohoto rozdílu – cenový šok – je nežádoucí zejména vzhledem k tomu, že vyvolá prudkou změnu v reálném měnovém kurzu. Nedá se dobře předpovědět, jak by ekonomika na tuto prudkou změnu reagovala. Pomalé snižování tohoto rozdílu může vyvolat na úrovni EU napětí mezi členy a na úrovni ČR odliv kvalifikované pracovní síly s dopady na růstový potenciál ČR. Mezi zeměmi EU přetrvávají dlouhodobě velké rozdíly v reálných cenových hladinách (podle „Dlouhodobé měnové strategie“ je rozdíl až 30% v obou směrech od průměru EU). To znamená i existenci dlouhodobě přetrvávajících velkých rozdílů v reálných cenách práce – reálných mzdách. Diskutujme dále o vyrovnávání reálných mezd. Země EU jsou v situaci cenové stability, nejsou v nich velké rozdíly ve zvyšování nominálních mezd. V rámci EMU – nebo při pevném kurzu vůči euru – není možné vyrovnat reálné mzdy změnou nominálního měnového kurzu. K vyrovnávání mezd tedy může dojít pouze při vyšším růstu produktivity práce v zemi s nižší reálnou cenovou hladinou. Pokud tento proces vůbec nastane bude velmi pomalý. Česká ekonomika se nevyvíjí jednotně, je možné hovořit o jejím duálním vývoji. Produktivita práce v prvním segmentu (v některých firmách a některých veřejných službách – školství, věda) je na úrovni blízké EU, produktivita práce ve druhém segmentu je mnohem nižší. Pokud budou mít zaměstnanci v prvním segmentu nižší reálnou mzdu než odpovídá EU, mohou reagovat přesídlením nebo tím, že budou pracovat méně efektivně. Obojí povede ke ztrátám národního důchodu. Pro EU jako celek by tento mechanismus mohl vést k divergenci bohatších a chudších zemí. Analyzujme rozdělení reálného produktu vytvářeného ve firmách patřících do prvního segmentu, analýzy příčin tohoto rozdělení a analýzy možností zvyšování reálných mezd. Reálný produkt je rozdělen mezi reálné mzdy, reálný zisk, reálné daně a reálné náklady importu. Skokové (bez zvýšení reálného produktu) zvýšení reálné mzdy v prvním segmentu je možné pouze tak, že se v tomto segmentu sníží podíl reálného důchodu připadající na reálný zisk, reálné daně a reálný import. Snížení reálného zisku je problematické z toho důvodu, že jeho velikost ovlivňuje domácí i zahraniční investice. Zkušenosti z hospodářského vývoje v řadě zemí (např. Irsko) ukazují, že dlouhodobý silný hospodářský růst nutný pro konvergenci k vyspělým zemím je doprovázen vysokým podílem reálného zisku na reálném produktu. Není tedy obvyklé, aby se zvyšování produktivity práce promítlo do zvýšení reálných mezd. Ve vývoji všech nejvyspělejších zemí byl však zaznamenán zlom, po kterém se zvyšování produktivity práce začalo promítat do zvyšování reálných mezd. Neexistuje však žádné teoretické (nemarxistické) vysvětlení, proč k tomuto zlomu došlo. Pro ČR to znamená, že případný nárůst produktivity práce po vstupu do EU a EMU se pravděpodobně příliš nepromítne do úrovně průměrné reálné mzdy, a to ani v dlouhém časovém horizontu. V této souvislosti je relevantní otázka, zda nejsou v ČR investiční pobídky pro zahraniční investory při nízké reálné mzdě již zbytečné. Tyto investiční pobídky snižují ve středním časovém
4
horizontu možnost snížení reálných zisků, které by se mohlo promítnout do zvýšení reálných mezd buď přímo nebo přes změny relativního daňového zatížení firem a zaměstnanců. Snížení reálných daní je problematické v tom, že by znamenalo snížení zdrojů společných pro veřejné služby s vysokou produktivitou a veřejné služby s nízkou produktivitou. Optimální kombinace – zvýšení zdrojů pro veřejné služby s vysokou produktivitou při snížení reálných daní a při zefektivnění služeb s nízkou produktivitou – je obvykle obtížně dosažitelná skokově a obvykle se k ní směřuje evolučně. Při současném katastrofálním stavu veřejných financí v ČR je však stejně nutné co nejrychleji provést opatření ke skokovému snížení deficitu. Tato opatření musí být zřejmě zaměřena na snížení rozpočtových výdajů. Toto snižování vyvolá velké sociální tlaky, které budou zřejmě usměrňovány. Při tomto usměrňování by bylo optimální preferovat veřejné služby s vysokou produktivitou. Snížení reálných nákladů importu znamená (v situaci cenové stability) nominální zhodnocení koruny. Je otázka, jak by nominální zhodnocení postihlo exportní možnosti a zdraví firem v obou segmentech ekonomiky. Je pravděpodobné, že firmy v prvním segmentu by přežily ve zdraví, řada firem ve druhém segmentu by skončila. Je zase možné teoreticky porovnat očekávané náklady nominálního zhodnocení proti zachování současného stavu, vzhledem k obtížnému vyčíslení těchto nákladů je však tento postup prakticky nepoužitelný. Prakticky relevantní je jen otázka, jak se zachová centrální banka. ČNB zřejmě k silným změnám nominálního kurzu již nikdy náchylná nebude. Shrnutím předešlých úvah je konstatování, že neexistuje mechanismus, který by zajistil konvergenci reálných mezd a cen neobchodovaného zboží v krátkodobém, střednědobém ani dlouhodobém časovém horizontu. To znamená, že v ČR není nutné mít obavy z cenového šoku. Je ekonomickým faktem, že ceny neobchodovaného zboží a reálné mzdy se v prostoru liší a že rozdíly mohou přetrvávat v dlouhém časovém horizontu. Rozdíly v reálných mzdách jsou otázkou etickou. V USA nepatří mezi vážné politické agendy, v EU zřejmě patří. V ČR tato otázka do politické agendy patří, vzhledem k dlouhé tradici rovnostářství. Faktem však je, že problémy této agendy nejsou v rámci současného ekonomického systému řešitelné. Rozdíly v reálných mzdách mají ekonomický dopad, protože způsobují odliv zejména kvalifikovaných pracovníků do míst, kde mohou dostat vyšší mzdu. Je otázka, jestli masový odliv pracovníků a v jejich rámci zejména kvalifikovaných pracovníků z ČR nastane. Studie o migracích spíše naznačují, že jazykové a kulturní bariéry v Evropě jsou natolik silné, že není nutné se obávat masové emigrace pracovníků z ČR. Bariéry jsou samozřejmě nižší pro kvalifikované pracovníky a tedy je logické, že potenciální nebezpečí jejich odlivu existuje. Je však těžko kvantifikovatelné. Kritická je v ČR již nyní situace u vysokých škol a ve vědě a výzkumu. Vzhledem k vysokému propojení se světem porovnávají pracovníci těchto sektorů svou reálnou mzdu nejen se mzdou v jiných sektorech české ekonomiky, ale také se mzdou srovnatelných profesí ve světě. Porovnání obojím způsobem je vede zřejmě k tomu, že odcházejí z pedagogické a výzkumné práci v ČR buďto do jiných profesí v ČR nebo – ti nejlepší – do stejných profesí v zahraničí. Pokud tento trend nebude zvrácen, dojde v ČR ve středním časovém horizontu ke skokovému snížení kvality vysokých škol a výzkumu a vývoje. Vzhledem k vysoké setrvačnosti sociálních a ekonomických jevů souvisejících s rozdíly cenových hladin není možné rychlé řešení specifikovaných problémů. Je však nutná implementace celého balíku opatření, který ve středním a dlouhém časovém horizontu problémy neutralizuje.
5
Základním opatřením je vstup do EU s co nejrychlejším umožněním volného pohybu české pracovní síly v rámci EU. Toto opatření sníží sociální napětí tak, že odpovědnost za životní standard bude přenesena z českého státu na občanskou úroveň. Navazujícím opatřením je co nejrychlejší vstup do EMU. Tento vstup bude znamenat další zvýšení provázanosti české ekonomiky s evropskou a světovou ekonomikou a dořeší problém reálné mzdy kvalifikovaných pracovníků ve firemním sektoru. Při vysoké provázanosti ekonomik zesílí vazba mezi mezním produktem práce a reálnou mzdou u této skupiny pracovníků. Jejich případný odliv bude znamenat zvýšení mezního produktu práce této skupiny v ČR a zvýšení jejich reálné mzdy. Další opatření spočívají v citlivém ovlivňování výše reálného zisku, výše reálných daní a výše reálného nákladů importu, samozřejmě s přihlédnutím k výše naznačeným souvislostem.
Prioritní problémy v oblasti cenové hladiny Prioritními problémy jsou v krátkém časovém úseku přehodnocení investičních pobídek pro přímé zahraniční investory a reforma financování veřejných služeb s vysokou produktivitou při současném snížení a restrukturalizaci výdajů veřejných financí. Ve středním časovém horizontu je prioritním problémem vstup to EMU. Přehodnocení investičních pobídek pro přímé zahraniční investory b)
c) d) e) f) g) h) i)
Investiční pobídky pro přímé zahraniční investice zvýhodňují zahraniční investory proti domácím firmám, což není etické. Stát se snaží pobídkami zahraniční investice přitáhnout vzhledem k pozitivním externalitám, které do ekonomiky vnášejí (zvyšování lidského kapitálu a vylepšování institucionálního rámce). Pro motivaci zahraničních investorů jsou však postačující již relativně nízké reálné mzdy v ČR, investiční pobídky tedy zbytečně zvyšují reálný zisk zahraničních investorů na úkor veřejného sektoru, sektoru domácích firem a zprostředkovaně zaměstnanců. Problém má i zahraničně-politický rozměr. Investiční pobídky nad určitou hranicí mohou být považovány za nekalou konkurenci ze strany země, která je používá. Hodnotovým zázemím je zde rovná soutěž, konceptuálním zázemím je substituční vztah mezi náklady a výnosy investičních pobídek. Domácí firmy jsou znevýhodňovány oproti zahraničním firmám, stát si možná zbytečně snižuje příjmy. Podmínkou řešení je vyřešení problémů politického systému ve vztahu k zájmovým skupinám. Řešením je investiční pobídky v krátkém časovém horizontu omezovat a ve středním časovém horizontu zrušit. Řešení je v souladu se zahraničně-politickými i ekonomickými trendy ČR. Náklady investičních podmínek jsou kvantifikovatelné, jejich přínosy jsou nepochybné, avšak těžko kvantifikovatelné.
Reforma financování veřejných služeb s vysokou produktivitou při současném snížení a restrukturalizaci výdajů veřejných financí b)
Příjmy od státu, které si dokázaly zajistit různé zájmové skupiny, nejsou svázány s produktivitou jejich služeb, ale s jejich vyjednávacími schopnostmi. To přináší 6
c)
d) e) f) g) h)
i)
společenské ztráty a vzhledem k netransparentnosti vyjednávacího procesu zvyšuje společenské napětí mezi zájmovými skupinami. Napětí začíná dosahovat kritického stupně v sektoru školství. Podíl výdajů zejména na školství a na výzkum a vývoj je nižší, než odpovídá společenské produktivitě těchto služeb. To brání růstu reálných mezd v těchto sektorech a způsobuje odliv kvalifikované pracovní síly z těchto sektorů, s velkým dopadem na dlouhodobý růstový potenciál ČR. Konceptuálním zázemím je základní ekonomie veřejných financí, která není závislá na zázemí hodnotovém. Státní moc ustupuje tlakům zájmových skupin. Podmínkou řešení je vyřešení problémů politického systému ve vztahu k zájmovým skupinám, problémů sociálního a důchodového zabezpečení a problematiky financování školství, vědy a výzkumu. Řešením je balík opatření směrem k reformě důchodového a sociálního pojištění a reformě financování školství. Převážnou část výdajů státního rozpočtu tvoří mandatorní výdaje. K jejich snížení je potřebná základní shoda politických stran v zákonodárném sboru. Zároveň je třeba dát příslušným zájmovým skupinám možnost zajištění potřebných příjmů jiným způsobem, důchodcům z penzijních fondů, nezaměstnaným aktivní politikou zaměstnanosti a školám ze školného. Všechny výdaje veřejného rozpočtu jsou měřitelné, přesnější měření produktivity služeb je však vzhledem ke způsobu jejich zahrnování do Hrubého domácího produktu problematické.
Vstup do EMU b) c)
d) e) f) g)
h) i)
Tento vstup bude znamenat další zvýšení provázanosti české ekonomiky s evropskou a světovou ekonomikou a dořeší společenské napětí způsobené rozdílnou reálnou mzdou kvalifikovaných pracovníků ve firemním sektoru v ČR a EU. Při vysoké provázanosti ekonomik zesílí vazba mezi mezním produktem práce a reálnou mzdou u pracovníků ve firemním sektoru. Jejich případný odliv bude znamenat zvýšení mezního produktu práce této skupiny v ČR a zvýšení jejich reálné mzdy. Vstup do EMU zvýší potenciální možnost fungování tohoto mechanismu. Konceptuální zázemí spočívá na základních poučkách o fungování tržní ekonomiky a je nezávislé na zázemí hodnotovém. Při vyjednávání o vstupu do EMU jsou zainteresováni vláda ČR a ČNB. Vstup do EMU sníží transakční náklady při mezistátním platebním styku a dotkne se všech společenských subjektů. Vstup do EMU zvýší potenciál pro dlouhodobý růst české ekonomiky. Bude symbolem úspěšné integrace do EU a jako takový se dotkne i hrdosti a sebedůvěry občanů ČR. Jeho nesplnění by znamenalo diskreditaci zahraniční politiky ČR . Pro vstup do EMU je podmínkou nutnou splnění Maastrichtských kritérii. Proto je třeba pokračovat v rozumné politice ČNB a v krátkém časovém horizontu vyřešit deficit veřejných financí. Plnění nutných podmínek je třeba doplnit rozumným zahraničně-politickým vyjednáváním. Řešení má řadu pozitivních externalit. Nízkoinflační prostředí, stabilní měnový kurz a rovnováha veřejných financí prospívají hospodářskému rozvoji v každém případě, nejen v souvislosti Maastrichtských kritérií. Indikátory jsou vstup do EU a plnění Maastrichtských kritérií.
7
