Přístupy KSČM k současnému světovému a evropskému systému bezpečnosti

Přístupy KSČM k současnému světovému a evropskému systému bezpečnosti materiál projednaný na 17. zasedání ÚV KSČM dne 3. 12. 2011

Zpracovalo: Odborná komise bezpečnostní a branné strategie ve spolupráci s oddělením pro odborné zázemí a vztahy k občanskému sektoru ÚV KSČM a oddělením pro zahraniční a bezpečnostní politiku ÚV KSČM

Přístupy KSČM k současnému světovému a evropskému systému bezpečnosti Závěrečný materiál „Přístupy KSČM k současnému světovému a evropskému systému bezpečnosti“ shrnuje aktuální názory KSČM na současnou bezpečnost a systém bezpečnosti světa a Evropy. Materiál je předkládán na základě usnesení 35. schůze VV ÚV KSČM ze dne 14. 1. 2011 a 42. schůze VV ÚV KSČM ze dne 15. 7. 2011. Přístupy jsou vedle analýzy situace, návrhem alternativy KSČM k bezpečnostním systémům světa a Evropy. V tomto smyslu představují jeden z kroků plnění závěrů VII. sjezdu KSČM a základ pro tvorbu politiky KSČM v oblasti mírové, zahraniční, bezpečnostní a obrané oblasti pro VIII. sjezd KSČM.

I.

Úvod

Bezpečnostní problematiku lze uvést konstatováním: Rychlý a mnohotvárně složitý proces multipolárního vývoje přináší stále nové jevy do bezpečnostní situace. Vývoj potvrzuje dřívější a nastoluje nové hrozby a rizika místního, regionálního a globálního charakteru, která jsou důsledkem mocenského boje, ale také sílícího, zatím nekoordinovaného, živelného odporu proti nahromaděným problémům lidstva, včetně problémů sociálně společenského charakteru. Pro budoucí vývoj je třeba brát v úvahu, zda bude pokračovat převážně neřízený, do značné míry chaotický, nepředvídatelný a živelný vývoj globalizovaného světa s prudkými a přitom nekontrolovatelnými změnami, vývoj celkově nerovnoměrný, s pásmy jisté ekonomické prosperity a stability, nebo naopak bídy, politické a ekonomické nestability s bezpečnostními riziky a ohroženími. Za líbivými slovy o ochraně svobod, demokracie a lidských práv zejména v politice USA, velkých zemí NATO a EU je skryto prosazování politicko ekonomických cílů k ovládnutí strategicky důležitých území, zdrojů energetických nebo jiných surovin a k získání levnější pracovní síly. To vše k zajištění svých zemí, svého rozvoje, na úkor zbytku světa. Pokračuje úsilí globálních mocností a nadnárodních korporací ve spojení s vojensko-průmyslovými komplexy jednotlivých zemí řešit závažné civilizační problémy militární cestou za použití ozbrojeného násilí přímo, nebo hrozbou použití násilí na zemi, ve vzduchu, na moři i v kosmu. Výše uvedené změny podstatně ovlivňují současný přístup k otázce použití síly (války) ve vztazích mezi státy. V rozporu s mezinárodním právem se použití ozbrojené síly i když kryté různými eufemistickými názvy - stává reálným faktorem současných mezinárodních vztahů. O to naléhavějším se stává úsilí znovu stvrdit v novém systému mezinárodní/evropské bezpečnosti zákaz použití síly ve vztazích mezi státy, povinnost všech států a mezinárodních organizací řešit mezinárodní spory výlučně mírovými prostředky (jednáním) a zákaz zasahování do vnitřních věcí států pod jakoukoliv záminkou. Nedílnou součástí tohoto úsilí musí být získávání nejširších vrstev k odporu proti použití války k prosazování zahraničně politických mocenských zájmů a k boji za upevnění mezinárodního míru a bezpečnosti.

2

V podmínkách globální konfrontace dvou mocenských bloků existovalo vysoké riziko, že i regionální (místní) konflikt přeroste v jejich přímou ozbrojenou srážku s použitím ZHN 1. To působilo jako účinná brzda proti úvahám politických kruhů některých států o možnosti použití síly. Bipolární konfrontace zatlačovala do pozadí rozpory mezi vyspělými kapitalistickými státy. Její překonání otevírá prostor pro jejich obnovení a vyostřování. Situaci komplikuje i vznik a posilování nových mocenských center, vyhrocující se geopolitické soupeření a problémy přístupu ke zdrojům strategických surovin/vody. Pokračující mocenská (silová) převaha USA/NATO posiluje tendence (sklon) těchto subjektů (prosazovat své zájmy) i s použitím síly nebo hrozby silou. Nadále přitom dosud přetrvává názor o nepoužitelnosti ozbrojeného konfliktu s hromadným použití ZHN. V nedaleké budoucnosti – i pod vlivem technického vývoje, např. vybudování spolehlivého systému PRO 2 – by se mohla změnit i tato situace. Stále otevřeněji se však prosazuje nový přístup k použití ozbrojené síly v menším rozsahu (místní, regionální konflikty). Jedná se o ozbrojené konflikty (války) bez ohledu na to, zda jsou označovány jako „boj proti terorismu“, „humanitární mise (bombardování)“, „mise na ochranu protestujícího civilního obyvatelstva“, „ochrana či prosazování lidských práv a demokracie“, „zajištění bezletových zón“ apod. Na věcné podstatě všech těchto forem použití síly nic nemění ani tzv. „mandát“ RB OSN, protiprávně prosazený s využitím překroucené interpretace Charty OSN. V případě agrese proti Libyi byl prosazen předem. Ve všech ostatních případech však teprve dodatečně pod tlakem USA a některých jejich spojenců. Bezpečnostní systém založený na chartě OSN, na principech spolupráce v rámci Evropy existuje, přesto není a nebyl vždy věrohodným garantem bezpečnosti světa ani evropského kontinentu. Od 50. let 20. století do současnosti bylo vedeno několik velkých válek - Korea, Vietnam, Irák, Afghánistán a řada lokálních konfliktů. Dvakrát se svět ocitl na pokraji jaderného sebezničení v berlínské a kubánské krizi. Univerzální bezpečnostní struktury jako OSN a v Evropě OBSE 3, byly a jsou cílevědomě rozmělněny zejména politikou USA. Národnostní státy ustupují do pozadí, o všem podstatném rozhodují nadnárodní korporace a instituce jako je MMF 4, SB5 a WTO6, v mocenské rovině působí aliance typu NATO. Přibližná vyváženost síly globálních mocností zatím vylučuje konflikt mezi nimi. Pravidelná modifikace bezpečnostních strategií NATO od roku 1999 do současnosti (summit Lisabon), však umožňuje Alianci svévolně si přivlastňovat právo na zásah mimo euroatlantický prostor, zejména pod falešnou záminkou v boji proti tzv. světovému terorismu. Jako relativně nový bezpečnostní fenomén je nutno vnímat působení informačních mediálních prostředků nebo internetových sociálních sítí a jejich schopnost rychle a globálně působit a ovlivňovat celosvětové a evropské veřejné mínění a následné dění. U těchto sítí je třeba se vždy ptát komu slouží a jaké informace „pouští“ do světové a evropské veřejnosti. Za závažné ohrožení bezpečnosti lidí v mnoha rovinách jen nutno označit kyberpirátství.

II.

Přístup k problematice bezpečnosti a míru v globálním měřítku

S ohledem na hluboké, rychle pokračující změny ve světové situaci a ve vztazích mezi státy KSČM považuje za potřebné nově vymezit svůj přístup k mezinárodní, především ev1

Zbraně hromadného ničení Protiraketová obrana 3 Organizace pro bezpečnost a spolupráci v Evropě 4 Mezinárodní měnový fond 5 Světová banka 6 Světová obchodní organizace 2

3

ropské bezpečnosti. S ohledem na postavení ČR v Evropě to KSČM pokládá za prioritní problematiku evropské bezpečnosti jako nedílné součásti světového bezpečnostního systému. • U zmiňovaných změn se přitom zdaleka nejedná jen o porážku socialismu, konec bipolárního uspořádání světa, „konec“ studené války. Krachem skončil pokus USA o prosazení unipolárního uspořádání a jejich světovou hegemonii. Naopak byla vážně otřesena pozice USA a dále pokračuje její oslabování v současném světě. Hlavní příčinou je po desítky let pokračující konfrontační, expansivní kurz zahraniční politiky USA v politické, ekonomické, vojenské, kulturní a dalších oblastech. Jeho vyvrcholením se stal bezkoncepční, arogantní, dobrodružný postup Bushovy administrativy v prvním desetiletí tohoto století, ve kterém současná Obamova administrativa v zásadě pokračuje. Pokračující finanční a hospodářská krize a její dopady na zahraniční a vnitřní politiku zejména ve Spojených státech má vážné důsledky pro světovou bezpečnost. Zadlužení a postupná ztráta monopolního postavení zvyšuje tlak této velmoci k řešení vnitřních problémů cestou zahraniční a mezinárodně politické angažovanosti. Vývoj v uplynulém desetiletí ukázal, že ani s využitím všech prostředků politiky, ekonomiky a vojenské kapacity nemohou USA jednostranně rozhodovat a prosazovat své požadavky (situace v Iráku, Afghánistánu, nejnověji v Sýrii, na Blízkém východě, zejména pokud jde o řešení palestinsko-izraelského konfliktu, situace kolem Iránu, Pákistánu, KLDR a řada dalších nepříliš úspěšných aktivit USA v různých regionech). • Spolu s tím se projevuje patrné slábnutí politických, ekonomických i vojenských pozic předních kapitalistických států na světovém fóru, zejména postupné relativní, ale nepochybné odsouvání EU (Evropy), stejně jako RF7, na okraj světového dění. Díky druhému největšímu strategickému (raketo-jadernému) potenciálu (i když rychle stárnoucímu) a jistému ekonomickému zotavení se však mezinárodní postavení RF do jisté míry upevňuje. To je ještě zdůrazňováno vědomím, že při jednání o řadě naléhavých otázek současnosti je pro USA, ale i EU nezbytná účast, případně spolupráce i podpora Ruska. • Důležitým novým rysem mezinárodního vývoje posledních desetiletí je vznik a posilování nových mocenských center v různých částech světa. Jedním z klíčových důsledků je zřetelné přesouvání ekonomické dynamiky a spolu s tím i politického, ale postupně i vojenského postavení, potenciálu a vlivu z euroatlantického regionu k řadě zemí, označovaných jako rozvojové, zejména do asijsko-tichooceánské oblasti. • Především rychlým tempem roste ekonomická síla a spolu s tím i politický vliv ČLR, která se však nadále prohlašuje za rozvojovou zemi. Přes prozíravě zdrženlivý postup Číny na mezinárodním fóru pokračuje výrazné upevňování její autority a vlivu ve světové politice. Za plně opodstatněné je možno považovat prognózy, že nejpozději kolem poloviny tohoto století se stane druhou největší globální supervelmocí. I když se zřetelným odstupem za USA ve vojenské oblasti. V posledních letech se však projevuje zřetelné zvýšení pozornosti, kterou ČLR věnuje posilování své vojenské připravenosti. S ohledem na specifické podmínky se však zdaleka nejedná o pokus o „symetrickou“ reakci na zbrojní programy USA. V těch se stále zjevněji odráží vědomí, že Čína se v důsledku dalšího posilování jejího mezinárodního postavení ve zcela nedaleké perspektivě stane hlavním konkurentem/partnerem USA na světovém fóru. • Dalším rozvojovým asijským státem, který v posledních desetiletích zaznamenává rychlý hospodářský a v řadě oborů i vědecko-technický rozvoj, je Indie, která kromě toho disponuje i jistým raketo-jaderným potenciálem. Mezi dynamicky se rozvíjející asijské státy se řadí např. i Korejská republika, Indonésie, Vietnam a další.

7

Ruské federace

4

•

•

•

•

•

Pokračuje posilování hospodářských i politických pozic Brazílie i některých dalších latinskoamerických států, JAR, Iránu a dalších rozvojových zemí. V řadě států je tento proces provázen i patrným úsilím o zvyšování jejich vojenské síly, většinou importem zbrojní techniky z USA, RF a několika dalších, především evropských států. Důsledkem je rostoucí sebevědomí těchto zemí, jejich zvýšená snaha o důslednější prosazování a hájení svých zájmů a naopak neochota podřizovat se vůli mocností, které v nedávné minulosti měly - a nadále se snaží si udržet - rozhodující slovo při řešení otevřených i nově se vynořujících mezinárodních otázek. K patrným projevům této tendence může patřit i zdržení se hlasování RF, ČLR, Indie a Brazílie při hlasování RB OSN o rezoluci k Libyi, a především pokračující, z programového hlediska však nadále značně mlhavý záměr na institucionální formování skupiny BRIC(S)8 a její aktivnější roli v současném a zejména budoucím světovém uspořádání. Se zřetelnou nervozitou a zdrženlivostí je tento záměr sledován zejména USA a některými jejich spojenci. Tento složitý a rychlý vývoj má vážné důsledky pro mezinárodní mír a bezpečnost. Konec „bipolárního“ uspořádání světa rozhodně nevedl k posílení mezinárodní bezpečnosti. Zcela nejasná a mlhavá je koncepce „multipolárního“ uspořádání a jeho možného fungování. Zvýšila se „neprůhlednost“, nepředvídatelnost politiky některých zemí. V řadě regionů se projevuje větší nestabilita, „chaos“ někde evidentně inspirovaný a podněcovaný zvenčí. Na řadě míst vznikají nebezpečné krizové, konfliktní situace, nová „rizika, výzvy a hrozby“ – až po ozbrojené konflikty. Podstatně jsou oslabeny možnosti „usměrňování“ mezinárodního vývoje především politicky, ekonomicky i vojensky nejsilnějšími mocnostmi. V rozporu se zájmy většiny členských států OSN současně pokračuje záměrné snižování významu a možné úlohy OSN a především Rady bezpečnosti při zajišťování mezinárodní bezpečnosti a míru. To je provázeno i postupem některých států, který nelze charakterizovat jinak, než jako faktickou revizi Charty OSN9. Formálně se sice jednotlivé státy odvolávají na „cíle a zásady Charty“, ve skutečnosti je však RB OSN opakovaně zneužívána jako kouřová clona k zahalení agrese. Oslabování pozic a autority OSN/RB je provázeno soustavnými pokusy USA/NATO podsouvat na jejich místo globální působnost a odpovědnost Severoatlantické aliance jako nejmocnějšího uskupení, jež je nejspíše schopno s nasazením síly vynucovat prosazení svých názorů/rozhodnutí na „řešení“ různých situací, krizí, výzev současných mezinárodních vztahů. Případně s pomocí různých ad hoc seskupení NATO nebo některých členských zemí aliance s „ochotnými“ státy v různých částech světa.

8

společné hospodářské uskupení Brazílie, Ruska, Indie, Číny a Jihoafrické republiky Cynicky jsou ignorovány odst. 3, 4 a 7 článku 2 Charty, podle nichž “všichni členové řeší své mezinárodní spory pokojnými prostředky…”; “všichni členové se vystříhají ve svých mezinárodních stycích hrozby silou nebo použití síly…”; “žádné ustanovení této Charty nedává OSN právo, aby zasahovala do věcí, které svou podstatou patří do vnitřní pravomoci kteréhokoliv státu…”. Zcela „zapomenut“ je článek 27. odst. 3 Charty, upravující rozhodování RB, který stanoví, že „…o všech ostatních otázkách (kromě procedurálních) rozhoduje Rada bezpečnosti kladnými hlasy devíti členů, včetně hlasů všech stálých členů…“ V příslušných ustanoveních Charty se zásadně hovoří o rozhodnutích Rady bezpečnosti. Charta nezná pojem „mandát“ RB (nebo OSN). Politickými manévry však byla prosazena interpretace, podle níž je Radou bezpečnosti přijata rezoluce, eufemisticky přejmenovaná na „mandát“, i když při hlasování není splněn požadavek „kladných hlasů všech stálých členů“. (Jeden nebo více stálých členů se zdrží hlasování aniž by přitom uvedly, že tím uplatňují právo veta.) Zcela ignorována je řada ustanovení Charty (čl. 45 – 47) o zřízení Vojenského štábního výboru, složeného z náčelníků štábů stálých členů RB nebo jejich zástupců, který zejména odpovídá, pod pravomocí RB, za strategické řízení všech ozbrojených sil Radě bezpečnosti poskytnutých. Tuto pravomoc si při všech dosavadních akcích prováděných s „mandátem“ RB svévolně přisvojují USA, resp. NATO, případně EU. Plně to platí i o nedávném útoku některých členských států NATO/USA proti Libyi. 9

5

•

•

•

•

Souběžně s tím pokračují pokusy USA, případně i jiných mocností, o zachování dosavadních, případně hledání nových forem nebo institucí, jež by mohly/měly usměrňovat světový vývoj s jistou mírou spoluúčasti dalších spojeneckých/ partnerských států (G -7/810, G – 2011, Organizace smlouvy o kolektivní bezpečnosti (OSKB)12, Šanghajská organizace spolupráce13, snahy o posílení úlohy Světové obchodní organizace, SB, MMF a dalších existujících mezinárodních institucí a organizací). Pokud jde o přístup USA, netají se tím, že považují ve všech případech za nezpochybnitelné zachování rozhodujících pozic USA. USA/NATO by se tak pasovaly do role globálního soudce při řešení mezinárodních krizových situací či sporů a současně četníka chránícího jejich zájmy. Tyto „nároky“ aliance se výrazně odrážely ve strategii NATO přijaté na summitu ve Washingtonu v roce 1999 a opětovně v „nové“ strategii a deklaraci přijaté na summitu v Lisabonu v listopadu roku 2010. KSČM v jednotě se svým strategickým cílem prosazovat pro svět a Evropu nový bezpečnostní systém, založený na rovnoprávnosti jednotlivých národů, se odmítavě staví k existenci NATO. Důsledně zastávala a zastává principiální stanovisko, opírající se o všeobecně uznávané zásady a normy mezinárodního práva. V současné struktuře, se současnou politikou a strategií (agrese proti Jugoslávii, řešení „Kosova“, úlohou NATO v Iráku, Afghánistánu, Libyi a řadě dalších afrických a středovýchodních zemí) se NATO diskvalifikovala jako aliance, jež by měla přijímat odpovědnost za zajištění bezpečnosti v Evropě, natož v globálním měřítku. Z těchto důvodů i vzhledem k tomu, že NATO je ve své podstatě přežívající organizací z doby studené války, je nereformovatelná. Nadále je pro KSČM strategickým cílem rozpuštění Aliance. KSČM odmítá účast ČR a Armády ČR v tzv. misích aliance. Jako základní a zásadní podmínku účasti ČR a Armády ČR v jakýchkoliv mezinárodních misích musí být požadavek, aby mise byly prováděny na základě rozhodnutí RB OSN, přijatého v souladu s příslušnými ustanoveními Charty OSN na základě přesného a jasně vymezeného mandátu, který nelze vykládat a překrucovat podle toho, jak se to v daný okamžik jednotlivým státům hodí.

III.

Přístup k zajištění evropské bezpečnosti (a posílení pozic Evropy v otázkách globální bezpečnosti)

Změněná a dále se měnící situace ve světě i v Evropě vyžaduje nový přístup k řešení problémů, jimž Evropa čelí, na předním místě k zajištění míru a posílení bezpečnosti na kontinentě. • Za základní východiska takového přístupu v Evropě KSČM považuje:

10

sdružení osmi nejvyspělejších států světa (Francie, Itálie, Japonsko, Kanada, Německo, Spojené království Velké Británie a severního Irska, USA a Rusko). 11 skupina největších ekonomik světa představovaná ministry financí a guvernéry centrálních bank, tj. členy 19 států a Jednotného vnitřního trhu Evropské unie. 12 mezinárodní regionální organizace pro oblast obrany a bezpečnosti, která zahrnuje 7 zemí bývalého SSSR — Arménie, Bělorusko, Kazachstán, Kyrgyzstán, Rusko, Tádžikistán a Uzbekistán. 13 mezivládní organizace založená 14. června 2001 Čínou, Ruskem, Kazachstánem, Kyrgyzstánem, Tádžikistánem a Uzbekistánem..Pozorovatelské země jsou:Mongolsko, Indie, Írán, Pákistán. Zajišťuje regionální bezpečnost, ale také podporuje ekonomickou spolupráci.

6

1) orientaci na celoevropské řešení s důrazem na překonání pokračujícího faktického rozdělení Evropy; 2) bezpečnost na evropském kontinentě musí být kolektivní (nedělitelná), rovná pro všechny zúčastněné státy. •

Pokud se nové přístupy neprosadí, může převládnout tendence návratu k vývojem překonaným institucím, formám, prostředkům mezinárodních vztahů a zahraniční politiky států. Se zřejmým rizikem opakování starých chyb a omylů. Avšak s reálnou perspektivou, že důsledky takového vývoje by mohly být nesrovnatelně závažnější a nevratné (až po možné ohrožení evropské i globální civilizace a další existence lidstva na naší planetě). • Zatím však ve vztazích mezi státy, které v Evropě mají významné postavení, namísto zlepšování vztahů a rozvoje spolupráce při posilování bezpečnosti přetrvává nedůvěra a podezíravost. KSČM si nedělá iluze o tom, že by bylo možné změnit tento stav jediným krokem, jedinou dohodou, jediným opatřením. Reálnou cestou zřejmě může být jen postupné řešení, jehož základem však nemohou být snahy o návrat k v minulosti neřešeným, dosud zcela nepřekonaným problémům. Patří sem zpochybňování výsledků druhé světové války a snaha o jejich revizi, pro nás ve formě projevů sudetoněmeckého revanšismu, zpochybňování zákonnosti a platnosti tzv. Benešových dekretů, apod. Tyto problémy nejsou jenom problémy minulosti, silně se projevují také v současné době a mohou mít i nemalý vliv na stavbu hledaného systému evropské bezpečnosti v budoucnu. • Prioritní musí být orientace na současné a budoucí problémy a na výzvy, které bude přinášet další vývoj. • Základním předpokladem přitom je postupné začleňování do tohoto procesu dosud objektivně mimo jeho rámec stojících států, především Ruské federace. S důsledným respektováním zásad rovnosti, vzájemné výhodnosti, nezasahování do záležitostí, které jsou svou podstatou vnitřní věcí, a důsledným respektováním oprávněných zájmů všech zúčastněných států. • V rámci celoevropské integrace uskutečňovaná, vzájemně přijatelná kombinace politického, vojenského, ekonomického, energetického, surovinového, lidského a vědecko-technického potenciálu i geografická situace Ruska s potenciálem EU by nepochybně významně posílila postavení Evropy v současném světě. Mimo jiné by se vytvořil příznivý rámec pro řešení otázky spolehlivého zajištění energetických potřeb Evropy při respektování oprávněných zájmů dodavatelských, odběratelských i tranzitních zemí. Obtížnost řešení tohoto problému bude zřejmě alespoň na přechodnou dobu zvýšena důsledky havárie jaderné elektrárny v Japonsku. Spolu s vlnou (ne zcela živelné) hysterie kolem postupu v otázce dalšího využití jaderné energie při uspokojování rostoucích potřeb energie v Evropě, ale i v globálním měřítku. • Podmínkou možného pozitivního posunu ve stěžejní otázce celoevropské integrace, která se při povrchním pohledu dosud jeví jako nesplnitelná, by bylo překonání v současných podmínkách neopodstatněné, z hlediska zájmů Evropy i škodlivé, rusofobie. Především v politice vládnoucích garnitur ČR a dalších států střední a východní Evropy. Na druhé straně pak překonání dosud existující (oprávněné) nedůvěry vedení RF i velké části obyvatelstva vůči dosavadní politické linii NATO i EU ve vztahu k Rusku. Některé náměty RF z posledních let na jednání o

7

•

•

•

•

•

•

kolektivní bezpečnosti v Evropě a o vztazích s NATO naznačují, že přinejmenším v určitých politických kruzích Ruska dochází v tomto ohledu k jistému vývoji. Obtížně řešitelný problém představují i pokračující snahy o konstituování EU jako vojenské síly souměřitelné se stále zvyšovaným potenciálem USA, ČLR a (v daleko menší míře) také RF. Nepředpojatý pohled však opravňuje závěr, že naplnění těchto záměrů není příliš reálné. Navíc při slábnoucí ekonomice EU by podobný postup v delší perspektivě nutně měl za následek jen neúčelné odčerpávání existujících (vysychajících) zdrojů. Sporným bodem budou zřejmě i představy určující zejména dosavadní přístup USA/NATO, podle nichž nezbytným prvkem při zajišťování mezinárodní bezpečnosti mají být společné nadnárodní ozbrojené síly, které by zajišťovaly obranu proti případné agresi a realizaci ozbrojených zásahů – mírových „misí“ – na ochranu bezpečnosti nebo udržení, případně obnovu míru v různých částech světa. Dosavadní zkušenosti s vytvářením a činností podobných struktur zejména v rámci NATO ukazují, že jsou využívány především k prosazování nebo ochraně zájmů členských států aliance, případně k potlačení různých hnutí, jejichž cíle se mohou dotknout zájmů těchto států. A to i daleko za hranicemi působnosti NATO, jak byly vymezeny ve smlouvě o vytvoření aliance. Možnou cestou k překonání této překážky by se mohlo stát uplatnění tradiční koncepce kolektivní bezpečnosti se závazkem všech účastníků řešit své mezinárodní spory výlučně mírovými prostředky, zákaz použití síly ve vztazích mezi státy, což už je jejich povinností vyplývající z Charty OSN jakožto členských zemí této organizace, a závazek členských států podílet se na společných akcích individuální a kolektivní sebeobrany proti případné agresi. Zkušenosti s podobnými nevydařenými pokusy v minulosti nelze přehlížet nebo zlehčovat. Požadavek nezbytného nového přístupu k zajištění mezinárodní bezpečnosti a míru v měnícím se světě, jehož základem by měl být právě rovnoprávný, kolektivní přístup všech zainteresovaných a zúčastněných států, však otevírá nové možnosti i v této otázce. Zatím nepřekonatelnou překážkou zůstává pokračující neochota k plnému, rovnoprávnému začlenění RF do evropského politického, ekonomického i bezpečnostního uspořádání. Ta s různou intenzitou přetrvává v jednotlivých státech v Evropě, ale i u vlivných politických sil v Rusku. Neméně obtížnou překážkou je i pokračující snaha vlivných politických, ekonomických i vojenských kruhů USA udržet rozdělení Evropy a zakonzervovat jistou mezinárodní izolaci RF. Jedním z projevů těchto záměrů je pokračující snaha USA/NATO, znovu vyhlašovaná ve strategické koncepci lisabonského summitu, zachovat, případně posílit jejich dosavadní přístup k evropské bezpečnosti. Zejména s důrazem na rozhodování o otázkách evropské bezpečnosti, případně účasti Evropy na uspořádání poměrů v globálním měřítku v rámci systému, v němž by rozhodující roli měly NATO/USA. Ke škodě životních zájmů evropských států, i postavení a vlivu Evropy v globálních záležitostech, přetrvává škodlivé diskriminační, selektivní politické členění evropských států na různé kategorie - členové NATO, EU, nečlenské „partnerské“ státy s rozdílným režimem, („úrovní“) partnerství, případně státy stavěné a udržované z různých důvodů mimo tyto „kategorie“. Navenek se, převážně však jen slovy, odmítá „ideologický“ přístup ve vnitřní i zahraniční politice. Ve skutečnosti se však široce uplatňuje v podstatě ideologicky motivovaná snaha o odsouvání některých států na okraj seriózního jednání nejenom o problematice evropské bezpečnosti, ale i o rozvoji politické, hospodář-

8

•

•

•

•

IV.

ské a vědecko-technické spolupráce, o dalších otázkách společného zájmu celoevropského dosahu. Tento diskriminační přístup je ospravedlňován odvoláváním se na „sdílené společné hodnoty“, na rozdílné sociálně ekonomické systémy (liberální proti autoritářskému kapitalismu), na nedostatečně rozvinuté tržní hospodářství, nerespektování „demokratických“ principů, porušování lidských práv apod. Avšak při aplikaci těchto „kritérií“ na jednotlivé státy v Evropě, ale i v jiných částech světa, jsou nadále tvrdošíjně uplatňovány „dvojí standardy“. Po nástupu B. Obamy jako prezidenta USA je možno zaznamenat jisté známky postupného zlepšování atmosféry ve vztazích USA – Rusko. Většina očekávání z hlediska reálného vývoje však zůstává nenaplněna. Podobné, i když méně výrazné náznaky, lze zaznamenat i ve vztazích s EU. Jenom ojediněle, především ve vztazích USA – RF, je však možno hovořit o konkrétních krocích a výsledcích (smlouva o omezení strategických útočných zbraních, přístup aliance do Afghánistánu přes území RF, některé dílčí aspekty postupu vůči Íránu, zdržení hlasování o sankcích vůči Libyi v RB OSN), z nichž některé je však nemožné kladně ocenit. Na obou stranách však přetrvává jistá „schizofrenie“. Na jedné straně opětovně deklarovaný zájem na rozšiřování a prohlubování spolupráce. Na druhé straně kroky v politicko-bezpečnostní, ekonomické, zahraničně politické i dalších oblastech, které tyto deklarace přinejmenším zpochybňují (lavírování USA/NATO, pokud jde o další rozšiřování aliance na východ (Ukrajina, Gruzie), politika USA vůči tzv. postsovětskému prostoru, pokračující rozpory, pokud jde o realizaci programu národní PRO USA a kolem PRO NATO, kolem snižování konvenčních ozbrojených sil a výzbroje v Evropě a v řadě dalších otázek. Zejména otázky protiraketové obrany a především tvrdošíjné trvání USA na budování vlastního národního systému PRO v Evropě se základnami v Polsku a Rumunsku jsou (oprávněným) zdrojem nedůvěry a zdaleka ne zcela nepodložené obavy Ruska, že Spojeným státům jde o to získat schopnost ochránit vlastní území před odvetou napadeného státu při zachování a dalším posilování vlastního potenciálu k provedení jaderného útoku. Tato politika nevyhnutelně zbavuje reálného podkladu i opětovně deklarované úsilí o pozitivním řešení zákazu šíření jaderných zbraní. K tomu přistupují i vnitropolitické problémy, jimž čelí prezident B. Obama, které se odrazily především v neúspěchu demokratické strany ve volbách do Kongresu USA. Je možno předpokládat, že tyto problémy se budou dále vyhrocovat s přibližujícími se prezidentskými volbami na podzim příštího roku. Volební kampaň a především ne zcela vyloučená případná porážka B. Obamy by mohly tento křehký proces nepříznivě ovlivnit či ohrozit.

Situace v ČR

Česká republika je členskou zemí EU a NATO, je smluvně součástí existujících bezpečnostních struktur Evropy i světa. Přesto KSČM klade logickou otázku: co může Česká republika v případném (budoucím) celoevropském bezpečnostním systému dělat, co může nabídnout, jak může přispět a nakolik se cítit bezpečná? Není to pozitivní zjištění. Situace v bezpečnostním systému ČR je neuspokojivá

9

•

•

•

•

•

•

14 15

Nedostatek financí je důležitý rámec, ale primárně přetrvávají systémové chyby bez ohledu, zda se to týká činnosti resortů financí, zahraničí, obrany, vnitra nebo justice ČR. Politickou vládní nestabilitou, nízkou ekonomickou důvěryhodností, snahou udržet vládní struktury (dřívější i současné) u moci za podpory USA/NATO a EU je ČR odkázána do role poslušného satelitu a účastníka agresivní politiky USA. Potvrzuje to i návrh bezpečnostní strategie ČR, vycházející z lisabonského summitu NATO. V České republice bují kriminalita, organizovaný zločin pronikající do státní správy, korupce, nerespektování zákonů, byrokracie úřadů apod. Právo a vymahatelnost práva jsou na hraně norem právního státu. Stát se stává působištěm mezinárodních kriminálních gangů, soukromých bezpečnostních agentur, zpravodajských a jiných zahraničních služeb (z východu i ze západu), které nekontrolovatelně monitorují naši republiku a mají možnost ovlivňovat a využívat situaci ve svůj prospěch a podle svých záměrů. Policie ČR je v důsledku chaotického pokračování tzv. reformy, následných kroků a „protikrizových“ úsporných opatření koaliční pravicové vlády ve stavu organizačních, řídících, finančních a personálních problémů. Nelepší se stav kriminality a její objasněnost je stále nízká. Soudy a justice jsou personálně v kritické situaci a tomu odpovídá i řada rozhodnutí, včetně situací zasahujících do Listiny základních práv a svobod. Věznice jsou přeplněné, prevence se míjí účinkem. Schenghenský prostor se nestal pro ČR předpokládanou zárukou boje se zločinem, kriminalitou a nelegálním obchodem a imigrací všeho druhu. Integrovaný záchranný systém je nesystémově podřízen vnitru a Hasičskému záchrannému sboru, přestože většina evropských zemí má svoji Civilní obranu. Jednotlivé složky zápasí s nedostatkem prostředků, legislativními nedostatky, které se dotýkají hasičů, zdravotníků ZS 14 a policistů. Za špatné rozhodnutí lze označit zrušení vojenských záchranných útvarů a postupné rušení (neobnovování) jejich techniky. Resort obrany, jmenovitě ministerstvo a GŠ15, je dlouhodobě sídlem skandálů, korupce a nesystémových opatření (změn) ve vztahu k obraně státu. Zaměření na zahraniční mise, úspory ve výdajích na obranu a na druhé straně nesmyslné nákupy nepotřebné a mnohdy i nefunkční letecké a pozemní techniky za miliardy korun. Armáda, má-li být plnohodnotnou součástí vnitřního i evropského (nového) bezpečnostního systému, musí doznat zásadních systémových změn. Mělo by se jednat o armádu, která svojí velikostí, strukturou a výzbrojí zohlední princip rozumné dostatečnosti, což odpovídá jak ekonomickým, tak demografickým faktorům. Jejím posláním by mělo být zabezpečení obrany a ochrany teritoria v rámci existujících a hlavně budoucích celoevropských spojeneckých vazeb. Bílá kniha o obraně ČR je projekt, který se dopouští mystifikace veřejnosti tvrzením o prioritách obrany teritoria země v situaci, kdy jediné, co je stát schopen finančně a personálně zajistit, je účast v zahraničních misích. Nejzákladnější složky druhů zbraní a vojsk jsou maximálně redukovány či zcela nebo po částech likvidovány (letectvo, protivzdušná obrana…). ČR není schopna aktuálně nabídnout do možného celoevropského bezpečnostního systému z vojenské roviny téměř nic.

Záchranné služby Generální štáb

10

V.

Přístupy KSČM k bezpečnostnímu systému světa a Evropy

a) Východiska • Přístupy KSČM k celoevropskému systému bezpečnosti respektují nutnost prosadit jako prioritu změny v celosvětovém systému. Zejména v činnosti OSN, v prosazování a dodržování norem mezinárodního práva. Bez toho nelze uvažovat o kontinentální bezpečnosti. Rada bezpečnosti OSN, zatím, je více nástrojem prosazování zájmů především stálých členů Rady než objektivní potřeby zajištění bezpečnosti ve světě. Viz. hlasování RF a ČLR o tzv. bezletové zóně v Libyi. • Při stavbě budoucího systému bezpečnosti v Evropě bere KSČM v úvahu klady a negativa tohoto procesu. Ve prospěch celoevropského systému hovoří možnost vytvoření bezpečnostně geografického prostoru od Atlantiku po Ural s potřebnou mírou sjednocení politického, ekonomického, demografického, energetického, obranného a dopravního potenciálu. Potřeba překonávat rozdělení Evropy a sjednocovat na vyšší úrovni zahraniční a bezpečnostní politiku Evropy/EU. • Jeden integrovaný evropský bezpečnostní celek není, ani nebude podmíněn vstupem Ruska do EU, nebo dokonce do prozatím existující NATO. V Bezpečnostní strategii Ruské federace se uvádí vstřícnost strategické spolupráci k zachování míru a bezpečnosti kontinentu mezi RF, EU a NATO. Zároveň je konstatováno, že to závisí na ochotě vnímat postoje RF a překonávat uměle vyvolávanou izolaci. Vzhledem k současnému vývoji vztahů mezi RF a USA, které jsou téměř na „bodu mrazu“, je potom bezpečnostní integrace Evropy jako celku dlouhodobější záležitostí. Případný konflikt mezi mocnostmi (v jakékoliv podobě) neguje reálnost úvah o celoevropském bezpečnostním systému jako vnější, rozhodující faktor. • Budoucí celoevropský bezpečnostní systém může být daleko větším konkurentem vojenskému potenciálu mimoevropských mocností. Bude tak moci lépe zabezpečovat naši bezpečnost i bezpečnost ostatních, ale také svou politikou a svým významem usilovat o snížení vojenských potenciálů ve světě. Postupné zvyšování kvality technologií nosných průmyslových a zbrojních odvětví, zejména strategických obranných programů, může vést k urychlení užití nejenom v militární oblasti, ale také ve prospěch celého evropského prostoru (ekonomika, doprava, kosmonautika…). • Mezi negativa a rizika procesu vytváření celoevropské bezpečnosti je třeba zahrnout tendence, které nastanou odporem USA a jejich hlavních spojenců v Evropě. Přestože se těžiště strategických zájmů Spojených států přesouvá do jisté míry mimo Evropu, USA si budou chtít ponechat svoji dominanci a hegemonii v řídících strukturách NATO a OBSE. Bude záležet v dlouhodobějším vývoji na zemích Evropy, jak silně převládne idea evropeizace (nezávislosti a rovnoprávnosti Evropy). • Za problematickou lze označit skutečnost, že Evropa z velké části integrovaná do EU a NATO je ve skutečnosti fragmentovaným celkem, který má různorodou národnostní, politicko-ekonomickou i kulturní (náboženskou) skladbu, má různé historické zkušenosti ze vztahů mezi národy a státy. Evropa má jednu z významných světových ekonomik, která se však velice pomalu vzpamatovává z dopadů hospodářské a měnové krize. • Na území Evropy má hluboké kořeny sociální hnutí s tradicemi a zkušenostmi dělnických, socialistických a komunistických stran. Náměty KSČM na celoevropskou bezpečnost a na systém, který by to měl zajistit, mohou proto být

11

posuzovány z různých „evropských“ úhlů pohledu v tomto smyslu, ke kterým bude vhodné v praktické politice strany přihlížet. b) Návrhy • V zahraničně politických vztazích stvrdit úsilí o nutnosti zákazu použití síly ve vztazích mezi státy v globálním i regionálním rozměru. Povinnost států a mezinárodních organizací řešit spory výlučně mírovými prostředky. Aktuální potřebou je zastavení ozbrojeného násilí v konfliktech menšího rozsahu, rozpoutávaných pod různými záminkami. „Boj proti terorismu“, „humanitární mise a mise na ochranu obyvatelstva“, „bezletové zóny“, „prosazování lidských práv a demokracie“ atd. Součástí tohoto úsilí musí být odhalování podstaty, proč k těmto konfliktům dochází. • Cestou k celoevropskému bezpečnostnímu systému i s vědomím mnoha překážek a soudobých nejasností může být postup, který by po 35 letech od helsinského procesu pro podmínky 21. století předkládal návrhy k nastavení zásadně nových principů bezpečnosti, spolupráce a strategického partnerství: - mezi členskými státy EU, NATO a Ruskou federací, - zahrnutí do celoevropské bezpečnosti těch zemí, které nejsou členy žádné smluvní evropské organizace, - zásady hledání společné vůle, a následně cesty od kooperace k užším formám spolupráce. Zásadní otázka. Když ne NATO, co místo Aliance a vůbec co s NATO? • NATO se vyčerpala a dostala se do slepé uličky. Přestože USA a jejich nejbližší spojenci jsou odhodláni Alianci dále zachovat, rozšiřovat její působnost mimo euroatlantickou oblast, uvnitř paktu narůstá vnitřní pnutí, slábne připravenost řady evropských členských států podřizovat se zájmům a vlivu USA, zejména pokud jde o další zvyšování výdajů na zbrojení a vlastní činnost NATO, zejména mimo evropské území. • Konstatujeme-li, že NATO je ve slepé uličce, pak existují z pohledu KSČM pouze dvě možnosti existence (neexistence) NATO. 1. Procesně a postupně nahradit NATO systémem celoevropské bezpečnosti. 2. Alianci jako takovou zrušit a rozpustit (což nevylučuje princip celoevropské bezpečnosti a navíc jde o dlouhodobý strategický cíl KSČM). • Ponechat NATO v současné podobě, zejména v roli garanta bezpečnostního systému Evropy a zejména světa, nebo dokonce připustit jeho další rozšiřování, je pro zahraniční a bezpečnostní politiku KSČM nepřijatelné! Na základě mnohaletých poznatků lze postupně navrhovat a prosazovat: - omezení vlivu NATO - vystoupení naší země z vojenských a bezpečnostních struktur NATO - konečné zrušení a rozpuštění NATO - posílení autority mezinárodního práva K tomu využívat domácí i mezinárodní fóra, zejména Evropský parlament, Radu Evropy, Parlament ČR, zahraniční cesty a kontakty na komunistické a levicové strany v Evropě i ve světě. Ale také aktivit v rámci Světové rady míru a Evropského mírového fóra, odborových, ženských, mládežnických i jiných organizací.

12

13